Johanna Lindsey

MARKÝZŮV
DĚDIC
 Johanna Lindsey
THE HEIR

Copyright © 2000 by Johanna Lindsey

All rights reserved
Translation © 2002 by Ludmila Hanzlíková
Cover design © 2002 by Viera Fabianová
Czech edition © 2002 by Euromedia Group, k. s.

ISBN 80-7202-912-6
 Alexovi a všem,
jejichž úsměvy dokáží pohnout
lidským srdcem
 Markýzův dědic
Ženy hleděly oknem do nevlídné, zimou zkřísnuté

1 zahrady, kde se procházelo půvabné mladé děvče.

Zahrada působila skromným dojmem, přestože
samotný městský dům byl rozlehlý a stál ve
vyhledávané části Londýna; tahle ulice prostě žádnému z
domů nenabízela prostor natolik velký, aby se mu dal
vtisknout „venkovský ráz“.
Zatímco sousedé se většinou spokojili s pouhým
trávníkem, hostitelka obou žen, lady Mary Reidová, se
snažila o svůj nevelký kousek zeleně opravdu pečovat.
Žádný div, že Sabrina, která se bez ohledu na roční dobu
nejraději zdržovala na čerstvém vzduchu, vzala zavděk i
takovou náhražkou skutečné zahrady.
Neteř se dál klidně procházela a ženy ji nepřestávaly
zamyšleně pozorovat. Alice Lambertová ustaraně krčila čelo,
její sestra Hilary, o rok starší, se tvářila téměř malomyslně.
„Tak nevím, Hilary,“ řekla tiše Alice, „v životě jsem
nebyla tak nervózní.“
„Musím přiznat, že já taky ne,“ šeptem odpověděla
Hilary. Následoval hluboký povzdech.
Neinformovaný člověk by ty dvě sotva pokládal za
sestry. Hilary zdědila otcovu vysokou a štíhlou, téměř
vyzáblou postavu, jeho matně hnědé vlasy i světle modré
oči. Alice zase připomínala věrnou kopii matky: byla spíš
menší a baculatá, měla lesklé sytě hnědé vlasy a tmavomodré
oči, občas přecházející až do fialového odstínu.
Příliš „sestersky“ se k sobě obvykle ani nechovaly,
naopak se věčně hašteřily. Tentokrát se však výjimečně
shodly. Neteř, kterou v podstatě vychovaly, měla být dnes
večer uvedena do londýnské společnosti – a v souvislosti s
tím měly obě dámy hlavu plnou starostí i obav, pohříchu
nikoliv bezdůvodných.
Samozřejmě nešlo o to, že by snad neteř před přísnými
pohledy neobstála. Nemohla se sice pyšnit tak dokonalou

5
 Johanna Lindsey
krásou jako Maryina dcera Ophelie, která si v této sezoně
také odbývala debut, nicméně měla své neopominutelné
přednosti. A už vůbec nešlo o nedostatek společenského
postavení. Sabrinin dědeček byl hrabě, praděd dokonce
vévoda. Pravda, Sabrině patřil pouze titul „ctihodná“, tety
ovšem nehledaly způsob, jak jí zajistit honosnější titul, a
vlastně je příliš nezajímal ani majetek. Z hlediska sester
Lambertových by jako Sabrinin manžel vyhovoval každý
muž s dobrým jménem a slušnou pověstí.
Ne, nešlo o běžné starosti, jaké lze předpokládat, když si
děvče z venkova hledá manžela v kruzích společenské
smetánky. Problém byl ryze osobní a částečně souvisel i s
důvody, pro něž sestry zůstaly neprovdané. Obě se teď
velmi, velmi obávaly, aby po všech těch letech opět nevyplul
na povrch skandál, který jejich rodinu pronásledoval už po
tři generace.
O téhle skutečné příčině úzkostných obav se však ani
jedna ze sester nezmínila. Až dojemně se shodovaly v
názoru, že dávné tragédie se raději nemají připomínat.
„Nenachladne se v tom vlněném kabátě?“ zeptala se
Alice, aniž by přestala zachmuřeně krčit čelo.
„A myslíš snad, že jí na tom záleží?“
„Ale fouká tam vítr, chudinka bude mít ošlehané tváře –
a jak to bude vypadat? Na jejím prvním plese?“
Mezitím neteři přímo k nohám doplachtil osamělý suchý
list, který zřejmě zahradník lady Mary přehlédl. Dívka si
listu všimla a okamžitě zaujala ladný šermířský postoj.
Následoval hbitý výpad pomyslným kordem. Vzápětí se
rozesmála, zvedla list a vyhodila jej do vzduchu, kde se ho
zmocnil prudký vítr.
„Kdepak, Sabrina to vdávání nebere ani trochu vážně,“
povzdechla si Hilary.

6
 Markýzův dědic
Jistě, neteř by měla být nervózní, možná ještě nervóznější
než její tety, byť z jiných důvodů, přesto se zdálo, že jí hlavu
netíží sebemenší starosti.
„Proč by brala vdávání vážně, když ví, že my dvě jsme se
neprovdaly a jsme docela spokojené?“
„Bohužel asi podlehla falešnému dojmu: podle ní jsme se
kdysi, v jejím věku, možná chtěly či toužily vdát, ale teď
rozhodně nelitujeme, že se to nestalo.“
Podobná představa opravdu nebyla přesná. Manžela sice
ani jedna ze sester nikdy nepostrádala, zato jim oběma
bývalo líto, že nepřivedly na svět vlastní děti. Jejich
mateřské instinkty ovšem zcela uspokojila Sabrina, kterou
vychovávaly od jejích tří let. Mnozí v sestrách
Lambertových viděli typické staré panny a jako důsledek
staropanenství si ledaskdo vykládal i jejich urputné
hašteření. Neodpovídalo to však skutečnosti. Sestry se
hádávaly už v dětství, nesnášenlivost prostě měly v krvi.
Hilary jako by si náhle uvědomila, že mlčením se vlastně
podílí na zdánlivém příměří, a podrážděně vyhrkla: „Zavolej
ji domů. Nejvyšší čas, aby se začala chystat.“
„Už?“ podivila se Alice. „Zbývá ještě dost…“
„Ne, řádná příprava zabere spoustu hodin,“ nenechala ji
domluvit Hilary.
„Ale jdi, to ty se možná musíš chystat spoustu hodin,
jenže mladé děvče…“
„Co o tom můžeš vědět?“ znovu jí skočila do řeči Hilary.
„V životě jsi debut neměla.“
„A ty snad ano?“ odsekla Alice.
„To nehraje roli. Mary se mi v dopisech nesčetněkrát
zmiňovala, že s přípravami začíná, sotva ráno vstane.“
„Ovšem. Celý den totiž trvá, než ji sešněrují do korzetu.“
Hilary zrudla, na nelichotivou poznámku o přítelkyni z
dětství však nenalezla vhodnou odpověď. Přitom Mary byla
tak laskavá a nabídla jim během plesové sezony

7
 Johanna Lindsey
pohostinství, neboť v Londýně neměly vlastní dům. Na
druhé straně se nedalo popřít, že lady Mary za ta léta
neuvěřitelně přibrala, Hilary ji po příjezdu do Londýna skoro
nepoznala.
Přesto Hilary nesložila zbraně. „Ale její dcera se také
začíná strojit už v poledne.“
„Ophelie se prostě ráda nakrucuje před zrcadlem,“
odfrkla si Alice. „Nemůže se na sebe vynadívat.“
„Budiž, jen by sis měla uvědomit, že…“
Sestry opustily pokoj a jejich hádka jako obvykle
pokračovala ještě na chodbě. Bylo vůbec možné, že předtím
spolu v jedné chvíli dokázaly mluvit šeptem a navíc v
dokonalé shodě? Mladá neteř, o níž hovořily, by o tom
upřímně pochybovala.

Ve skutečnosti Sabrina Lambertová byla

2 rozrušená, před tetami se to však z ohleduplnosti

snažila zatajit. Její debut se chystal celý rok a
přípravy zahrnovaly i několik cest do
Manchesteru, aby si doplnila šatník. Pochopitelně také
věděla, jak velké naděje do ní tety vkládají, a nechtěla je
zklamat. Kolik úsilí, kolik obětí je Sabrinino plánované
uvedení do společnosti stálo!
Ale zároveň – na rozdíl od nich – uvažovala mnohem
realističtěji. Neočekávala, že se jí podaří najít si v Londýně
manžela. Lidé tu jistě byli nesmírně zjemnělí a duchaplní,
copak by jim mohlo imponovat jednoduché venkovské
děvče? Děvče zvyklé hovořit o úrodě, o nájemcích či o
počasí, zatímco v londýnských konverzacích převládaly
pikantní klípky? Navíc Sabrina musela počítat i s tím, že na
plesovou sezonu se do Londýna sjely celé davy dalších
mladých dívek, sledujících tentýž cíl. Podle všeobecného

8
 Markýzův dědic
přesvědčení totiž právě tady bylo možné nejsnáze rozhodit
sítě a „ulovit“ chotě.
Přesto se Sabrina s pokračujícím večerem postupně
uklidňovala. Pomáhalo jí, že v Ophelii měla přítelkyni, která
byla ve společnosti výjimečně oblíbená. Jenže Ophelie se
narodila a vyrostla v Londýně. Znala kdekoho, neunikl jí
žádný klípek a v poslední době dokonce sama některé z nich
šířila, i když se jí osobně týkaly. Od chvíle, kdy si před třemi
týdny (hned na začátku plesové sezony) odbyla svůj debut,
cítila se tahle mladá Londýňanka jako ryba ve vodě.
Vzhledem ke svým půvabům měla Ophelie už předem
zajištěnou roli favoritky letošní sezony a příliš tedy
nezáleželo ani na tom, jestli na ples dorazí včas. Ironií osudu
právě Ophelie nepotřebovala „lovit“ manžela, byla už
zasnoubená, byť se svým snoubencem se dosud nesetkala.
Její debut byl vlastně jen formalitou – alespoň Sabrina si to
nejprve myslela, později ovšem zjistila, že přítelkyně nijak
nejásá nad představou manžela, kterého jí vybrali rodiče, a je
pevně rozhodnuta najít si někoho vhodnějšího.
Svůj tajný záměr uskutečňovala poněkud svérázným
způsobem, totiž tak, že svého nastávajícího zesměšňovala a
urážela před každým, kdo jí byl ochoten naslouchat, a takové
jednání Sabrině připadalo krajně nevkusné. Ale podobně už
to v Londýně chodilo, jinak se snad dívky nevítaných
snoubenců ani nezbavovaly.
Kromě toho bylo Sabrině dotyčného muže trochu líto,
momentálně přece nepobýval v Anglii a nemohl tedy
nehoráznosti, které o něm Ophelie šířila, vyvrátit. Bránit ho
však Sabrina také nehodlala. Jak měla vědět, jestli se
všechny ty pomluvy alespoň částečně nezakládají na pravdě?
Opheliina matka lady Mary, jejich hostitelka a navíc
dávná přítelkyně tety Hilary, by se možná ráda dozvěděla, co
má její dcera za lubem, aby tomu mohla učinit přítrž, Sabrina
ji však informovat nemínila. Ophelie se s ní sblížila,

9
 Johanna Lindsey
představila ji všem svým známým. Vyzradit Opheliiny
úmysly? Ne, k takové nečestnosti by se Sabrina nikdy
nesnížila. A kromě toho tety neměly v lásce snoubencova
dědečka…
Právě tahle okolnost se zdála velmi zvláštní a přispívala k
tomu, že Sabrina onoho neznámého mladého muže litovala.
Koneckonců ho mohla pokládat za souseda, i když přísně
vzato jejím sousedem byl pouze jeho děd. „Starý blázen“
nebo „pavouk“, jak mu tety říkaly. A pokud se domnívaly,
že je neteř neslyší, bez obalu o něm mluvily jako o „starém
mizerovi“. Sabrina se s ním dosud nesetkala. Žil samotářsky,
téměř výhradně se zdržoval na svém panství. Skutečnost, že
podivínský stařec má vnuka, všechny nesmírně překvapila.
A s tímhle záhadným utajeným dědicem se Ophelie
zasnoubila? Tety zalapaly po dechu. Jaký vnuk? Nikdy jsme
o žádném neslyšely.
Podle lady Mary však sám markýz vyhledal jejího
manžela a navrhl sňatek svého vnuka s Ophelií. A příležitosti
provdat dceru za dědice honosného titulu Reidovi
pochopitelně neodolali. Na překážku jistě nebyla ani
vyhlídka, že na vnuka přejde veškerý nemalý markýzův
majetek. Jediná osoba, které chystaný sňatek nevyhovoval,
byla Ophelie. Ale reptali také její ctitelé.
Měla jich snad až příliš. Mladým mužům její krása brala
dech, žádný div, že Ophelie prožila už celé spousty románků.
Modrooká plavovláska s jemnou tvářičkou a – na rozdíl od
matky – graciézní štíhlou postavou prostě přitahovala
zmámené obdivovatele jako ten nejsilnější magnet.
Zato Sabrina se podobně vzácnými půvaby pochlubit
nemohla. Se svými pěti stopami a sotva dvěma palci výšky
byla spíš malá; to samo by ještě nevadilo, kdyby ovšem
neměla nápadně bujné poprsí a široké boky, což společně s
útlým pasem vytvářelo jaksi hýřivě a vyzývavě mnoho
křivek.

10
 Markýzův dědic
Výsledný dojem bohužel nijak nevylepšovala ani barva
vlasů a očí. Vlasy měla totiž Sabrina matně hnědé. Nikoliv
atraktivně sytě či zářivě hnědé, ale prostě jen nevýrazně a
nezajímavě hnědavé. A odstín očí, které soukromě pokládala
za svou nejúčinnější zbraň, kolísal mezi světlounce a tmavě
fialovou, což každého, kdo Sabrinu neznal, v první chvíli
zaskočilo. Nemohla si nevšimnout, jak na ni lidé dlouze a
zmateně zírají, zřejmě se jim nechtělo věřit, že podobná
barva očí vůbec existuje.
Celkově působil Sabrinin obličej nenápadně a všedně.
Určitě by ji nikdo neoznačil za ošklivou – ale také ne za
úchvatnou či krásnou. Nejvýstižněji se dala popsat jako
taková obyčejná.
Donedávna si Sabrina se svým vzhledem nedělala
starosti, potom však potkala Ophelii a pochopila, jak vypadá
skutečná kráska. Obě dívky se od sebe lišily jako noc a den,
nemělo smysl chtít je vzájemně srovnávat. A možná tady
někde byl důvod, proč Sabrina brzy poté, co toho večera
dorazily na její první ples, zapomněla na trému, nejistotu i
obavy. Byla natolik soudná, aby si uvědomila, že s oslňující
Ophelií o přízeň mladých elegánů soupeřit nemůže;
rozumnější bude raději se o to ani nepokoušet. Jakmile ten
balvan odvalila ze srdce, uvolnila se, přestala se chovat jako
plachá myška a opět se cítila ve své kůži.
Sabrina patřila k lidem, kteří se rádi smějí, a navíc s chutí
rozesmávala své okolí. Hovořila bezelstně a upřímně, ale
stejně tak uměla poškádlit. Měla vzácný dar spravit náladu i
těm nejzatrpklejším povahám. Během let strávených pod
jednou střechou se svárlivými a věčně se hašteřícími tetami
svou schopnost vycizelovala k dokonalosti a bez problémů
dokázala ukončit jejich drobné půtky, kdykoliv se rozhodla
zasáhnout.
Pánové, kteří ji toho večera vyzvali k tanci, se původně
možná chtěli jen vyptávat na Ophelii a jejího snoubence. V

11
 Johanna Lindsey
tomhle směru je ovšem Sabrina zklamala, o přítelkyni a tím
méně o záhadném snoubenci se od ní mnoho nedozvěděli.
Zato je znovu a znovu rozesmávala. Některým z nich
připadala natolik zábavná, že ji žádali o tanec opakovaně.
Dokonce nastal okamžik, kdy se před ní ukláněli hned tři
mládenci najednou.
A jako z udělání k ní právě v té chvíli stočila pohled
Ophelie…

Ophelie stála na opačném konci tanečního sálu,

3 obklopena třemi přítelkyněmi, přesněji řečeno

dvěma přítelkyněmi a jednou mladou dámou,
která jí vskrytu pohrdala, zatím se však docela
ráda hřála na výsluní Opheliiny popularity. Všechny tři
dívky byly svým způsobem hezké, ovšem kráse Ophelie se
jejich půvab zdaleka nevyrovnal. Stejně tak ji žádná z nich
nepřevyšovala, pokud jde o titul. Ophelie, dcera hraběte,
mezi nimi zářila jako jediná pravá „lady“. Ostatní dívky byly
pouze „ctihodné“, neboť jejich otcové měli méně honosné
tituly. Marnivá Ophelie by prostě ve svém kroužku nesnesla
ženu, která by ji mohla jakkoliv zastínit.
O skryté zášti Mavis Newboltové Ophelie nevěděla.
Některé z Mavisiných poťouchlých či zlomyslných
poznámek se jí sice příliš nezamlouvaly, rozhodně si je však
nevykládala jako výraz nesympatií ke své osobě. Připadala si
natolik oblíbená, že to vylučovalo, aby ji někdo posuzoval
jinak než s upřímným obdivem.
Svým výjimečným postavením si byla zcela jistá.
Nepochybovala, že bude kralovat letošní sezoně a najde tedy
u svých nohou prakticky všechny vhodné svobodné
mládence v hlavním městě. Kdo by ji nezbožňoval? A už si z
nich také vyvolila. Ale co ji čekalo, když se rodiče nechali
omámit tím zatraceným titulem markýze z Birmingdalu?
12
 Markýzův dědic
V duchu zuřila. Proč si na ni starý Neville Thackeray
vůbec vzpomněl? Musel si pro svého vnuka vybrat právě ji?
Jen proto, že její matka kdysi žila v jeho sousedství? Nemohl
raději sáhnout po té ucourané myšce Sabrině, která tam žije
dodnes? Jenže Sabrina pro birmingdaleského dědice
nepřicházela v úvahu – a Ophelie to dobře věděla.
Z matčina vyprávění znala příběh rodiny Lambertových.
Ten příběh dříve nebo později vyslechl snad každý
yorkshirský obyvatel, přestože šlo o dávný skandál, který už
málokoho vzrušoval.
Hloupí rodiče! Hloupí a krátkozrací! Dívka neskonale a
vzácně krásná jako Ophelie přece klidně může pomýšlet na
vévodu – a oni se spokojí s pouhým markýzem! Ale Ophelie
se nevzdávala. Nějak už z plánovaného sňatku s
birmingdaleským dědicem vyklouzne. Panebože, vždyť ten
její snoubenec, přísně vzato, ani není stoprocentní Angličan!
Žádný div, že mu nevěstu musel vybrat starý markýz – v
době, kdy se sňatky domlouvané rodinou už téměř
nevyskytovaly. Ano, markýzův vnuk vyrůstal mezi barbary!
Ophelie se mimoděk otřásla. Jestli snoubence neodradí
pomluvy, jestli ho nezastraší vyhlídky, že od ní nemůže
očekávat nic jiného než pohrdání, bude třeba vymyslet
účinnější způsob. Každopádně sezonu Ophelie hodlala
zakončit s novým snoubencem, s mužem, kterého si vybere
sama. O svém vítězství nepochybovala ani na okamžik.
Nicméně v téhle chvíli poněkud znepokojeně sledovala,
jak se kolem „venkovské husičky“ Sabriny houfují pánové,
kteří by přece měli toužit po tanci s ní, neodolatelnou
Ophelií. A protože poblíž právě neviděla nikoho, kdo by
mohl její slova šířit dál, bez obav vyjádřila svůj údiv.
„Rozumíte tomu?“ prohodila a lehce pokývla hlavou
směrem k Sabrině, aby dívky pochopily, o kom hovoří.
„Copak asi těm pánům vykládá, že jí všichni tak visí na
rtech?“

13
 Johanna Lindsey
„Je hostem ve vašem domě, ne?“ pohotově nabídla
vysvětlení Edith Wardová, neboť v hlase své přítelkyně
zaslechla onen nezaměnitelný a nebezpečný podtón
žárlivosti, která čas od času vyvěrala na povrch, ať se
Ophelie sebevíc snažila zachovat dekorum. „Bezpochyby s
ní mluví jen a jen o tobě.“
Lichotivé věty zřejmě Ophelii jakžtakž ukonejšily, vtom
však Mavis zdánlivě nevinně poznamenala: „No, já bych
řekla, že Sabrina nějaké ty ctitele přece jen posbírala. Ale
nijak mě to nepřekvapuje, má opravdu překrásné oči.“
„Mavis, ani ty nejpodivuhodnější oči jí nejsou nic platné,
když jinak je absolutně tuctová,“ břitce opáčila Ophelie.
Vzápětí svého tónu zalitovala – proboha, ještě si o ní
přítelkyně budou myslet, že žárlí!
A tak dodala s povzdechem, který měl působit upřímně,
ale vyzněl spíš jako výraz uražené ješitnosti: „Chudinka,
vážně je mi jí líto.“
„Ale proč vlastně? Že není hezká?“
„Kdepak, zdaleka nejde jen o tohle. Víte, má v sobě
špatnou krev… Kristepane, neměla jsem se o tom zmiňovat!
Musíte mi slíbit, že budete mlčet jako hrob. Pochopte, matku
by ranila mrtvice. Nakonec lady Hilary Lambertová je její
důvěrná přítelkyně.“
Poslední věty nepůsobily příliš přesvědčivě, všechny tři
dívky totiž věděly, že láskou k rodičům Ophelie poslední
dobou právě neoplývá. Kdyby matku ranila mrtvice, dcera
by sotva uronila slzičku. Ale vážně se nedala brát ani výzva
k mlčenlivosti. Nejméně dvě z dívek se naopak už nemohly
dočkat, až doma slovo od slova zopakují každý zlomyslný
klípek, který dnes vyslechly. Mavis sice soukromě klepy
pohrdala, ve společnosti se ovšem musela přizpůsobit.
„Špatnou krev?“ okamžitě projevila zájem Jane
Sandersonová. „Máš na mysli něco jako nemanželský
původ?“

14
 Markýzův dědic
Zdálo se, že Ophelie takovou možnost zvažuje, potom ji
však zřejmě zavrhla. „Ne, jde o něco horšího.“
„Kristepane, co může být horší?“
„Kdepak, už ani slovo,“ chabě se bránila Ophelie. „I tak
jsem vám prozradila až moc.“
„Ophelie!“ zvolala Edith, nejstarší ze čtveřice dívek.
„Přece nás nechceš trápit nejistotou.“
„Tak dobrá,“ vzdala se Ophelie zdráhavě a s
povzdechem, jako by z ní mladé dámy páčily tajemství
násilím, přestože přímo dychtila vypovědět jim všechno do
posledního detailu a nic by ji nedokázalo od toho úmyslu
odvrátit. „Ale zůstane to výhradně mezi námi! Kdybych vám
jako svým nejlepším přítelkyním nevěřila, raději bych si
vyřízla jazyk.“
Pokračovala šeptem, a když skončila, Edith a Jane měly
oči navrch hlavy. Jenom Mavis si nebyla jistá, jestli může
historce věřit. Dobře totiž věděla, že pokud Ophelie sleduje
určitý cíl, nikdy se nerozpakuje lhát. A v této chvíli jejím
cílem zřejmě bylo zničit Sabrině Lambertové jakékoliv šance
najít si v Londýně manžela.
Tak se jediné ženě toho večera podařilo zákeřně pošpinit
pověst dvou lidí a Mavis oba upřímně litovala. Čím se
provinili? Ničím, měli však smůlu: Ophelie je neměla ráda.
Birmingdaleský dědic nepochybně pohromu přežije. Budiž,
stal se terčem posměchu, každý ovšem chápal, že za
nevybíravým útokem je pouze Opheliina snaha, aby rodiče
zrušili zasnoubení, které jí nevyhovovalo. Potupený
snoubenec si vzhledem ke svému titulu a nemalému majetku
jistě bez obtíží najde jinou nevěstu.
Nesrovnatelně hůř na tom bude mladá Lambertová.
Zkažená krev je zkažená krev, dědí se z generace na generaci
– a který gentleman by něco takového riskoval? Přitom
Sabrina měla vlastnosti, jaké se v Londýně vyskytovaly jen
velmi vzácně, byla bezelstná, upřímná a dobrosrdečná,

15
 Johanna Lindsey
jakmile se zbavila ostychu, zdála se navíc opravdu zábavná.
Mavis si nemohla nevyčítat, že svou poznámkou o dívčiných
zajímavých očích zbytečně Ophelii vyprovokovala a vlastně
ji proti Sabrině poštvala.
Mavis znechuceně potřásla hlavou. Nejvyšší čas najít si
nové společnice. Kdepak, kdo se přátelí s Ophelií, nemůže
mít klidný spánek. Mavis jen doufala, že ta marnivá a mstivá
zákeřnice se nakonec stejně bude muset za birmingdaleského
dědice provdat. Ano, patřilo by jí, aby si vzala muže, kterým
její zásluhou pohrdá celý Londýn.

Sníh padal stále hustěji a hustěji, mohli jste před

4 sebou držet lucernu a přesto jste neviděli téměř

ani na krok. Takový večer rozhodně nebyl
nejvhodnější pro namáhavou a dalekou cestu. A
ten mráz! Větší chlad, pronikající až do morku kostí, snad sir
Henry Myron v životě nezakusil.
V Anglii se počasí podobným extrémům vyhýbalo.
Trochu sněhu by sir Henry ještě přešel mávnutím ruky, jenže
tady na severu, uprostřed skotské vysočiny, všechno
zhoršoval především ten nemilosrdný vražedný mráz. Sir
Henry, jehož sem přivedly povinnosti, prostě nechápal, jak
vůbec někdo může v tak drsných podmínkách žít a dokonce
zdejší kraj milovat.
Nejhorší část cesty, úzkou pěšinu vedoucí přes nevysoký
pahorek, už měli sir Henry a jeho průvodce díkybohu za
sebou. Vlastně se ani nedalo mluvit o pahorku – a rozhodně
ne o hoře. Spíš to byla obrovská holá skála trčící ze země,
překážka, které se nemohli vyhnout a kterou mohli překonat
jedině na koni nebo pěšky.
Kočár musel sir Henry zanechat na nedaleké faře. S tím
však počítal předem a pro poslední úsek cesty si pronajal
koně.
16
 Markýzův dědic
Rozumnější by zřejmě bylo, kdyby na faře přenocovali,
ostatně farář jim nocleh ochotně nabízel. Ale cíl jejich
putování se zdál tak blízko, pouhou hodinu, a Henry tedy
zdržení odmítl. To ovšem ještě nesněžilo. Oslepující vánice
je přepadla až na druhé straně onoho mohutného skaliska,
přesněji řečeno ve chvíli, kdy s námahou dosáhli vrcholu.
Ledově studené vločky vířily v poryvech větru, bodaly
do očí. Sir Henry už začínal mít obavy, že tu oba zabloudí a
zmrznou. Běda, jejich těla se nenajdou dřív než za jarního
tání… Průvodce přesto kráčel dál, s jistotou se brodil
jiskřícím sněhem, jako by jeho nohy bezpečně nacházely
dávno zavátou pěšinu, jako by neomylně směřoval k cíli. A
kupodivu skutečně věděl, co dělá.
Rozlehlé panské sídlo se vynořilo z bílé tmy tak
nečekaně, že sir Henry si to uvědomil, teprve když stanuli
těsně před vchodem. Průvodce zabušil na dveře. Údery téměř
nebylo slyšet, neboť je přehlušoval skučící vítr, nicméně
dveře se náhle otevřely a oba muže zalila vlna nádherně
teplého vzduchu. Vzápětí mohli vstoupit dovnitř, k velkému
krbu, kde vesele plápolal oheň.
Henry byl úplně ztuhlý. A jakmile se trochu zahřál, celý
se neovladatelně roztřásl. Jakási žena, zřejmě služebná,
polohlasně hudrovala, jaký je nerozum vydat se na cestu,
právě když se venku čerti žení, alespoň sir Henry měl z
jejích slov takový dojem, nebyl si však jistý, protože mluvila
místním nářečím. Každopádně důležitější bylo, že se kolem
něho čiperně otáčela, přes ramena mu přehodila těžkou
vlněnou přikrývku, do zkřehlých prstů mu vtiskla šálek
horké whisky a dohlédla, aby všechno vypil do poslední
kapky, v čemž jí rád vyhověl.
Díky silnému nápoji se mu brzy rozproudila krev,
končetiny se nikoliv bez bolesti začaly probouzet k životu.
Sir Henry usoudil, že z dnešního dobrodružství snad přece

17
 Johanna Lindsey
jen vyvázne nanejvýš s nějakými těmi omrzlinami, a
poněkud uklidněn se pozorněji rozhlédl kolem sebe.
To, co spatřil, v něm vyvolávalo dosti rozporné pocity.
Ale jak si vlastně představoval dům zámožného
highlandského lorda? Jako rozpadající se středověkou tvrz?
Jako obyčejný statek, prostě větší venkovskou usedlost? Proč
ne? Pokud byl správně informován, MacTavishové
koneckonců chovali ovce…
Jenže dobře udržovaný kamenný dům, ve kterém se sir
Henry a jeho průvodce ocitli, stavebním slohem připomínal
honosná panská sídla, jaká lze najít v anglických hrabstvích.
A přitom se prostorný obývací pokoj, po němž Henry bloudil
očima, podivně podobal starobylé hradní síni.
Ano, dům byl svým architektonickým pojetím moderní,
zato jeho obyvatele zřejmě srdce přitahovalo k časům dávno
minulým. Možná chtěl vlastník dát najevo, že sám vyrostl v
některém z těch ponurých starodávných hradů a hodlá si svůj
strohý životní styl podržet i v pohodlnějším prostředí
zámeckém.
Podél stěn pokrytých tapetami s kytičkovým vzorem byly
rozložené prosté stolní desky a podstavce. Před jídlem je
stačí sestavit, přidat plátěný ubrus a u stolu se může ve
zbožné pokoře sejít celá domácnost, jak se to dělávalo v
dávných dobách. Na oknech huňaté ovčí kůže! Sir Henry
připouštěl, že vkusné závěsy by zdaleka tak účinně nebránily
pronikání kruté zimy, ale přece jen – ovčí kůže? Nikde
neviděl jedinou pohovku, jediné křeslo, poblíž krbu stálo
pouze pár tvrdých lavic. Po podlaze rozhozená sláma.
Sláma!
Sir Henry zamyšleně kroutil hlavou. Ne, tušení ho
nezklamalo, MacTavishové ze skotské vysočiny Highlands
skutečně žili ještě ve středověku.
Zatím ovšem Henry žádného MacTavishe nespatřil,
rozlehlá komnata zela prázdnotou. Jen služebná se právě

18
 Markýzův dědic
vracela se dvěma dalšími šálky horké whisky. A tentokrát
žena nepřišla sama. V patách jí kráčel urostlý mladý muž,
který se zastavil ve dveřích a pokývl Henryho průvodci.
Nepochybně se znali, ostatně nezmínil se průvodce, že už
panské sídlo navštívil? Poté se mladík pátravě zahleděl na
Henryho.
Pokud sir Henry očekával, že v souladu se staromilsky
zařízenou místností se tu setká s lidmi oděnými do
medvědích či ovčích kůží, mýlil se. Skot měl na sobě
elegantní kalhoty a kabátec se šosy. I v nejvybranější
londýnské společnosti by mohl budit pozornost snad jedině
svou ztepilou postavou, vysokou dobrých šest stop.
Mladík mlčel. A pohled, který upíral na unaveného hosta,
se nezdál právě vlídný. Nebo ty nepřívětivé rysy prostě
patřily k jeho tváři?
Sir Henry, byť téměř dvojnásobně starší, se cítil nesvůj,
na okamžik se zdál až vylekaný. Nebylo divu. Skotové z
Highlands se ani trochu nepodobali Skotům z nížin na jihu,
kteří se už celá staletí stýkali s Angličany. Tady, v odlehlých
koutech království, izolovaných nepřístupným terénem i
drsným podnebím, společenský pokrok nenacházel živnou
půdu. Mnohé severní klany dosud žily stejně jako za
pradávných časů, v nelehkých podmínkách, zato
bezvýhradně poslušný svých náčelníků.
Lord Archibald MacTavish nebyl sice náčelníkem klanu,
představoval však hlavu jedné menší větve a samozřejmě
také vlastní rodiny, která měla dostatek vzdálených
příbuzných, ale bohužel postrádala přímého dědice, neboť
lord Archibald přežil všechny své čtyři syny. A právě z
tohoto důvodu se Henry obával, že MacTavishové nepřijmou
jeho návštěvu s přílišným pochopením. Až vysvětlí její účel,
možná bude rád, jestli ho rovnou nevyhodí zpátky do
sněžného pekla.

19
 Johanna Lindsey
Ovšem mladý muž mezi dveřmi nemohl mít o Henryho
poslání nejmenší tušení. Proč se tedy tak zarputile mračil?
Měl to snad ve zvyku? Nebo se podobně choval pouze k
Angličanům? Ano, služebná přece s Henrym mluvila a jistě
tedy mladíkovi prozradila, že v domě je Angličan…
A pak muž přistoupil blíž. Jakmile na něho dopadla zář
ohně a dvou pochodní plápolajících po obou stranách krbové
římsy (jiné světlo v komnatě nesvítilo), vypadal náhle o něco
starší, či spíše zralejší a dospělejší.
„Člověče, nebýt s vámi tenhle chlapec,“ promluvil s
výrazným skotským přízvukem a kývl směrem k průvodci,
„mohl vás takový neuvážený výlet stát život. Co Angličan
vůbec hledá v domě Archieho MacTavishe?“
Henry se chvatně představil, na otázku však odpověděl s
téměř obřadnou vážností. „Dostavil jsem se v neodkladné a
krajně důležité záležitosti. Vystupuji zde jako právní poradce
lorda Thackerayho, který je…“
„Vím, kdo je Neville Thackeray,“ netrpělivě ho přerušil
mladík. „Takže stařík dosud žije?“
„Ano, ovšem… alespoň žil, když jsem opouštěl Anglii.
Ale není jisté, kolik času mu ještě zbývá. Poslední dobou
totiž dost churaví a v jeho věku se nedá říct, kdy dojde k
nejhorší mu.“
Mladý Skot krátce přikývl a pak prohodil jakoby
mimochodem: „Poslyšte, raději se snad přesuneme do mé
pracovny. Tady to zatraceně protahuje.“
„Do vaší pracovny?“
V hlase sira Henryho zazněl nepředstíraný údiv. Mladík
tázavě zdvihl obočí – a náhle se srdečně rozesmál. „Pro
všechno na světě, snad jste taky nespolkl ten žertík dědy
Archieho?“
Sir Henry zásadně nepřipouštěl, že by se mohl stát
terčem jakýchkoliv šprýmů. „Žertík? O čem to mluvíte?“
zeptal se odměřeně.

20
 Markýzův dědic
„Přece o téhle místnosti,“ pobaveným tónem pokračoval
mladík. „Archie trvá na tom, aby všichni cizí lidé byli
nejprve uváděni sem, nikoliv do normálních částí domu.
Představuje si, co si o něm asi každý pomyslí. A náramně se
tím baví.“
Henry celý zrudl: naletěl, naletěl jako obyčejný hlupák!
Ale ovládl se. „Tahle místnost tedy slouží pouze pro
návštěvy?“
„Ale ne, pochopitelně má i jiné využití. Třeba když se v
zimě narodí moc jehňat a v ovčincích pro všechna není dost
místa. A pak také v období stříhání ovcí, to se sjedou
MacTavishové ze všech stran a potřebují někde stolovat, že?
Pak je taková obrovská haluzna přímo ideální.“
Henry si netroufal posoudit, kolik z toho, co právě
vyslechl, patří k „žertíku“, ale neměl chuť po tom pátrat.
Mnohem víc ho lákala představa útulné a příjemně vytopené
pracovny, ochotně tedy následoval mladíka, který se mezitím
otočil a rázně kráčel zámeckou chodbou.
Kdyby sir Henry předtím tak nepospíchal vstříc
spásnému teplu (a kdyby hlavní brána vzhledem k pozdní
hodině netonula ve tmě), jistě by si stačil všimnout, že sídlo
lorda MacTavishe je vskutku důstojné a dokonce honosné.
Teď si svůj špatný odhad uvědomil, sotva z oné podivné
komnaty sloužící zároveň jako chlév přešli do nádherné haly,
kde na stolku zářila lampa. Pouhý letmý pohled na luxusní
zařízení haly a dalších prostor by musel uspokojit i
nejnáročnějšího návštěvníka.
Pracovna, kam posléze vstoupili, se zdála nevelká,
působila však dojmem dokonalého souladu účelnosti a
pohodlí. V rohu místnosti sálal žárem železný koš se žhavým
uhlím, což napovídalo, že právě tady se mladý muž zdržoval,
dokud ho nečekaný a nevítaný host nevyrušil. Sir Henry se
posadil do měkkého koženého křesla naproti psacímu stolu a
uvažoval, jaké místo asi mladík u Archibalda zastává. Je

21
 Johanna Lindsey
snad lordovým tajemníkem? Hospodářským správcem? Aby
se vyhnul dalším omylům, Henry se rovnou zeptal, s kým má
tu čest.
„Jsem MacTavish,“ stručně odpověděl Skot. Henry
nemohl být spokojený, vždyť takhle se nepochybně
jmenovala většina lidí, žijících na panství. Ale doléhala na
něho únava z cesty znásobená nástrahami počasí, a proto se
raději nepídil po bližším vysvětlení.
Místo toho položil další otázku: „Uvědomili jste lorda
Archibalda o mém příchodu?“
„Starý pán spí, má totiž ve zvyku velmi časně vstávat.
Ovšem ať už vás k němu přivádí cokoliv, můžete to s
klidným svědomím svěřit i mně.“
Henry se dlouho nerozmýšlel. Proč by měl tajit své
poslání? Bylo přece zřejmé, že tajemník či správce skutečně
má na starosti Archibaldovy záležitosti, konečně svědčila o
tom i vlastní pracovna přímo v panském sídle. „Dostavil
jsem se, abych odvezl vnuka lorda Thackerayho.“
K Henryho údivu se mladý Skot zatvářil spíš pobaveně,
dokonce se téměř neznatelně pousmál.
„Vážně?“ opáčil až urážlivě posměšným tónem. „A co
když dotyčný vnuk po ničem podobném netouží?“
Henry v duchu zaklel. Měl vědět, že nemá smysl jednat s
obyčejným zaměstnancem!
„Rozumnější jistě bude, když tu věc proberu osobně s
lordem Archibaldem,“ pronesl upjatě.
„Myslíte? Přestože ten vnuk je natolik dospělý, aby se
rozhodoval sám za sebe?“
Vyčerpaný sir Henry už se nedokázal ani zlobit. „Tady se
není o čem rozhodovat, mladý muži. Lord Neville prostě jen
trvá na splnění slibu, který byl kdysi učiněn.“
Mladík se prudce napřímil, zamračená tvář nevěstila nic
dobrého. „Jaký je to slib?“ málem vyštěkl.

22
 Markýzův dědic
„Lord Archibald o něm ví. A stejně tak ví, že nastal
čas…“
„Jaký je to slib?“ zopakoval mladík a – přestože se
usilovně snažil zachovat klid, zněla jeho slova výhružně.
„Existuje-li závažný slib, který se mě týká, sám
posoudím, jestli je třeba jej splnit či nikoliv. Jako vnuk obou
lordů na to mám právo.“
„Proboha, vy jste Duncan MacTavish?“
„Jo a vy mi teď hezky vyklopíte, o co v tom zatraceném
slibu vlastně jde.“

„Nechápu. Opravdu vám o tom nikdy nikdo

5 neřekl?“
„Sakra, máte snad pocit, že si s vámi chci hrát na
schovávanou?“ Duncan MacTavish teď za svým
psacím stolem stál, nakláněl se dopředu a skoro křičel.
Henry nevěřícně kroutil hlavou. Duncan přece už dosáhl
věku jedenadvaceti let. A že by před ním po celou tu dobu
všichni – i rodiče – tak závažnou věc tajili? Na podobnou
možnost sira Henryho neupozornil ani lord Neville. Ale
možná to prostě Neville vůbec netušil!
Trochu si teď Henry vyčítal, že si hned neuvědomil, jak
věrně se Duncanovy oči, tmavě modré jako půlnoční obloha,
podobají očím starého markýze. Ostatně své thackerayovské
předky, jejichž portréty zdobily galerii v Summers Glade,
mladík připomínal i patricijsky zahnutým nosem. Jinak
ovšem (pokud Henry mohl soudit podle obrazu,
zachycujícího markýze coby mladého muže) skotský vnuk se
svým anglickým dědem příliš společného neměl.
Neville Thackeray, čtvrtý markýz z Birmingdalu, se věru
nevyznačoval zjevem natolik výrazným, aby vzbuzoval
pozornost. V mládí vypadal jako každý druhý aristokrat a s
přibývajícími lety (nyní mu bylo už přes sedmdesát)
23
 Johanna Lindsey
rozhodně nijak nezkrásněl. Vnuk působil dokonale opačným
dojmem.
Vysokou urostlou postavu a samozřejmě i husté tmavě
rusé vlasy Duncan nepochybně zdědil po MacTavishových.
Ale především byl nápadně hezký, vyzařovala z něho snad
až divoká mužnost, zdál se přímo nabitý nespoutanou
přírodní energií. A vlastně jen z téhle neuhlazenosti či
nevybroušenosti se dalo poznat jeho mládí.
Kdyby sir Henry nevěděl, kolik Duncanovi je, hádal by
mu mnohem víc. Obyvatelé skotské vysočiny patrně
dospívali dřív, snad vlivem drsného klimatu a nesnází
spojených s životem v tak odlehlých končinách země.
Pokud šlo o otázku, která se dosud vznášela ve vzduchu,
Henry by si nesmírně přál, aby se rozhovoru zúčastnil
Archibald MacTavish, zasvěcený nejen do samotného slibu,
ale také do všech dodatků, jak si je markýz a lord Archibald
po delší výměně rozčilených dopisů dohodli. A
přinejmenším měl Archibald svému vnukovi celou situaci už
dávno vysvětlit!
„Ten slib učinila vaše matka ještě před vaším
narozením,“ promluvil konečně sir Henry. „Pokud by
odmítla, nedostala by svolení provdat se za vašeho otce. Ale
s radostí podmínky přijala, neboť vašeho otce velmi
milovala. Tehdy nikdo nic nenamítal, souhlasil i váš otec,
také totiž z celého srdce vaši matku miloval a byl odhodlán
vzít si ji za jakoukoliv cenu. A žádné námitky nevznesl ani
jeho otec, lord Archibald.“
„Sire Henry, jestli mi okamžitě neprozradíte, čeho se ten
slib týká, obávám se, že vás budu muset popadnout za límec
a vyhodit zpátky na mráz.“
Duncan nezvýšil hlas, jeho tvář se zdála klidná a
nevyzpytatelná. Henry však nepochyboval, že výhrůžka byla
myšlena smrtelně vážně. Sakra, proč tomu mládenci nikdo
nic nevysvětlil?

24
 Markýzův dědic
„Slib zněl tak, že pokud Neville Thackeray nezplodí
žádné další dědice, což se, jak víte, nestalo, bude mít právo
učinit svým dědicem prvorozeného syna vaší matky. A to
jste vy.“
Mladý Skot se opět posadil. „To je všechno?“
Henry ještě víc znejistěl. Náhle vůbec netušil, jak by měl
s Duncanem jednat. Každý jiný mladý muž by dnešek
pokládal za nejšťastnější den svého života. Není snad
úžasné, když se člověk nečekaně dozví, že se stal dědicem
vysoce postaveného a zámožného šlechtice? Na druhé straně
Henry dobře věděl, jak Skotové z Highlands smýšlejí o
Angličanech. A Duncan MacTavish byl vychován jako ryzí
Skot, nikdy se nesetkal se svým anglickým prapředkem,
nikdy nevkročil na půdu Anglie.
„Možná jste si ještě nestačil plně uvědomit, o jak
obrovskou poctu tady jde, lorde Duncane,“ pokusil se Henry
uvést věci na pravou míru.
Mladík podrážděně mávl rukou. „Nejsem žádný lord,
nemusíte mi…“
„Ale jste,“ nenechal ho domluvit Henry. „Jeden z
Nevilleových nižších titulů už na vás přešel – včetně
pozemků.“
„Ať mě pohltí peklo, jestli to přijmu!“ znovu vybuchl
Duncan. „Nezměním se v Angličana jen proto, že si stařík
něco umanul!“
„Z poloviny přece Angličan jste.“
Za ta slova si Henry vysloužil znechucený, téměř
nenávistný pohled, nicméně Duncanova odpověď už opět
zněla absolutně nevzrušeně. Bylo udivující, jak snadno
mladý Skot přecházel od zuřivého hněvu k sebeovládání a
naopak.
„Určitě víte, že ten anglický titul nemusím přijmout.“
„Budiž, ovšem markýzem z Birmingdalu se jednou
stanete, ať se vám to líbí nebo ne.“

25
 Johanna Lindsey
Během dlouhého a tíživého ticha, které následovalo, sir
Henry jasně slyšel, jak mladík skřípe zuby. Potom Duncan
zasyčel: „Proč jste mi to tedy přijel sdělit už teď? Sám jste
říkal, že markýz ještě nezemřel.“
„Je vám jedenadvacet let. Součástí slibu vaší matky bylo,
že pokud bude lord Neville dosud naživu v době, kdy
dosáhnete plnoletosti, přesídlíte k němu, aby vás zasvětil do
vašich nových povinností a mohl se na vlastní oči přesvědčit,
že jste se řádně… usadil.“
„Usadil?“
„Oženil.“
„Aha. Předpokládám, že mi dokonce osobně vybral
nevěstu,“ sarkasticky poznamenal Duncan.
Sir Henry zaváhal. „Totiž… ano. Ano, skutečně je tomu
tak,“ přiznal v krajních rozpacích.
Duncan MacTavish kupodivu nezačal zuřit. Naopak se
srdečně rozesmál.

Duncan se opravdu bavil, nevěřil totiž, že by měl

6 bláhové nápady anglického dědečka brát vážně.

Neville Thackeray mohl vnukovi vybrat třeba
tucet nevěst. Ale kdo vnuka donutí, aby si
některou z nich vzal? Ani nápad, Duncan je svým vlastním
pánem! Pokud mu chtěl Neville tak zásadně zasahovat do
života, měl svého právního poradce poslat mnohem,
mnohem dřív. Kdepak, stařík si vzpomněl příliš pozdě.
Vůbec byla celá ta situace k neuvěření. Jakmile Duncan
dosáhl věku osmnácti let, Archibald do jeho rukou předal
řízení a správu statků, dolů a dalšího majetku
MacTavishových. Proč by to dělal, kdyby hrozilo, že vnuk
kvůli jakémusi dávnému a úzkostlivě utajovanému slibu
bude muset za tři roky svou práci i svůj skotský domov
opustit? Bláznivé, nesmyslné, nepředstavitelné!
26
 Markýzův dědic
Osobně Duncan proti Angličanům nic neměl. Jeho matka
přece také byla Angličanka, i když v rodině MacTavishů se o
tom nikdy nemluvilo. Nepochybně ho však ovlivnila
atmosféra hluboce zakořeněné podezíravosti, nedůvěry a
nechuti ke všemu anglickému, jak ji kolem sebe vnímal od
raného dětství. A teď by měl odjet do Anglie a žít mezi
Angličany? Dokonce se oženit s Angličankou? Za nic na
světě! Pošetilý staroch Neville Thackeray se v Duncanu
MacTavishovi zatraceně spletl.
Ovšem brzy potom, co se znavený právní poradce
odebral do připravené ložnice, se Duncanova furiantská a
téměř rozjařená nálada rozplynula jako dým. Mladý Skot
strávil neklidnou noc, v duchu se znovu a znovu vracel k
rozhovoru s Angličanem, znovu a znovu nevěřícně žasl a
vzápětí zuřil nad nehorázností celé té prapodivné záležitosti.
Nakonec však usoudil, že Archibald musí mít nějaký plán,
ano, určitě bude vědět, jak to zařídit, aby vnuk nemusel
onomu dávnému slibu dostát. Jinak by prostě nic nedávalo
smysl. Duncan usínal s myšlenkou, že ráno se všechno
dozví.
Archibald už byl jako obvykle v kuchyni, přestože se
teprve začínalo rozednívat. A Duncan se k němu – opět jako
obvykle – brzy připojil. Oba vstávali časně. V příjemně
vytopené kuchyni rádi snídali, neboť jídelna jim připadala
pro dva lidi příliš rozlehlá.
Takhle to chodilo už od té doby, co Archibald ztratil
posledního ze svých čtyř synů, Duncanova otce. Dva lordovi
synové zahynuli z vlastní neopatrnosti, další dva se stali
obětí běsnících přírodních živlů. Duncanovi rodiče zemřeli
spolu. Plavili se do Francie, aby tam uzavřeli nové smlouvy
na dodávky ovčí vlny. Během krátké plavby se strhla tak
náhlá a ničivá bouře, že loď do francouzského přístavu nikdy
nedorazila.

27
 Johanna Lindsey
Duncan měl původně cestovat s rodiči, sotva se však ocitl
na palubě, postihl ho prudký záchvat mořské nemoci ještě
předtím, než loď vůbec vyplula. Archie, který své blízké
vyprovázel, rezolutně prohlásil, že vnuk zůstane doma.
Sedmiletý Duncan prožíval velké zklamání, nesmírně se na
plavbu, svou první delší cestu z domova, těšil. Jenže by se z
ní byl býval nevrátil.
Jako poslednímu přímému Archibaldovu potomkovi se
od té doby dostávalo Duncanovi tak úzkostlivé péče, že mu
to občas až vadilo. Ale sotva by někdo mohl starému pánovi
vyčítat, jak se na svého jediného vnuka upjal. Přežít všechny
vlastní děti je vždycky kruté.
Ještě další dva z Archibaldových synů byli za svého
života ženatí, bohužel však nestačili zplodit potomky; obě
bezdětné manželky se po ovdovění vrátily ke svým rodičům.
Poslední syn se stal knězem. A zemřel po pádu ze střechy
kostela, kterou se pokoušel opravit.
Archie zažil tolik tragédií, že méně odolné jedince by to
dávno zlomilo, a přesto se z něho nestal zahořklý stařec.
Vlastně se ani nezdál starý, i když všichni kolem něho o něm
jako o „starém pánovi“ hovořili. Ženil se mladý a synové se
narodili během prvních čtyř let manželství. Jeho choť by mu
nepochybně darovala ještě mnoho dalších dětí, při posledním
porodu však skonala.
Archibald už se znovu neoženil, přestože nevěstu by si
byl snadno našel, což koneckonců platilo i teď, kdy mu bylo
dvaašedesát. Vlasy měl dosud z větší části rezavé, šediny na
spáncích jen zvyšovaly dojem distingovanosti. Důstojně
působily také jeho stříbrem prokvetlé vousy, alespoň pokud
si dal trochu práce s jejich úpravou. Ovšem od té doby, co
hlavní díl svých povinností předal Duncanovi, jen málokdy
opouštěl panství a doma o svůj vzhled příliš nedbal.
Koho tu mohl okouzlovat? Nanejvýš kuchařku, s níž sice
neúnavně flirtoval, která však jeho pokusy přijímala s

28
 Markýzův dědic
humorem, jak byly ostatně míněny. A tak jste mohli
Archieho často ještě o polednách zastihnout v nočním úboru.
Ale dnes byl kupodivu pečlivě oblečený, učesaný a
vymydlený, byť se nezdál právě v nejlepší náladě. Takže o
příjezdu právního poradce už ví, pomyslel si Duncan ještě
předtím, než stačil pozdravit a usednout za kuchyňský stůl.
Výborně! Mohou bez zbytečných okolků přejít rovnou k
jádru věci.
„Archie, proč jsi mi o tom vůbec nic neřekl?“
Archibald se zamračil. Ne, nevadilo mu důvěrné
oslovení, sám si je přál. Ani se nehodlal otázce vyhnout a
předstírat, že netuší, co má vnuk na mysli.
„Protože jsem nechtěl, abys musel své sympatie dělit
dřív, než to bude nutné.“
„O jakém dělení sympatií mluvíš? Dobře víš, že celým
svým srdcem patřím sem, k tobě, a nikdy to nebude jinak.“
Archie se spokojeně, dokonce téměř samolibě pousmál,
vzápětí si však povzdechl.
„Díky, chlapče, ale měl bys vědět, jak se to všechno
seběhlo. Tvůj otec, Donald, tvou matku bezmezné miloval.
Neviděl žádnou překážku v tom, že je Angličanka, za každou
cenu si ji chtěl vzít. Jenže nebylo jí ještě ani osmnáct a jejího
tátu nijak nenadchlo, že zahořela láskou právě ke Skotovi z
Highlands. Samozřejmě si také nepřál, aby žila tak daleko od
domova. Déle než rok jí proto odmítal dát svolení k sňatku.
Ale měl ji rád a nemohl se dál dívat, jak ta ubožačka trpí a
chřadne. Nakonec ustoupil, ovšem kladl si podmínky.
Požadoval Donaldova, tedy mého dědice. Když mu dcera
slíbila, co chtěl, souhlasil se svatbou.“
„Okolnosti slibu už znám. Ale pořád ještě nevím, proč se
o něm dovídám teprve teď.“
„Abych byl upřímný, hochu, stále jsem doufal, že než
dosáhneš plnoletosti, bude ten starý blázen dávno po smrti a
jeho právníci si na tebe prostě ani nevzpomenou. Určitě

29
 Johanna Lindsey
přece musí existovat někde nějaký zapomenutý dědic, který
by ten zatracený titul převzal. Jenže jak to vypadá, mizera
Neville nás nakonec ještě všechny přežije.“
V poslední větě zaznělo natolik upřímné znechucení, že
nebýt Duncan v samotném středu celé té problematické
záležitosti, jistě by se rozesmál.
„A co má matka?“ připomněl Archiemu. „Proč přede
mnou tak závažnou věc tajila?“
„Mýlíš se, chlapče, nic před tebou nechtěla tajit, jenže jsi
byl ještě moc malý. Kdyby žila, později by ti všechno
pověděla. Víš, ten slib ji vůbec netrápil. Jako Angličanku ji
koneckonců mohlo jen těšit, že se jednou staneš dalším
markýzem z Birmingdalu. Na tituly totiž hodně dala – jako
většina Angličanů.“
„Budiž, Archie, ale stejně jsi mi o tom měl říct. Nebylo
správné čekat až na poslední chvíli. No a teď už mi snad
prozradíš, jaký máš plán. Totiž jak z té pasti vyklouznu.
Panebože, vždyť ten popletený právník si myslí, že se snad
seberu a rovnou s ním odjedu do Anglie.“
„Ale ty s ním skutečně odjedeš.“
„Archie, to je hodně špatný vtip!“
Duncan vyskočil tak prudce, že převrhl židli. Poblíž
stojící kuchařka leknutím upustila dlouhý nůž, který se jí
málem zabodl do prstů na noze. Vyjekla a změřila si
Duncana zamračeným pohledem. Ale mladík si jí nevšímal,
neboť sám upíral neméně rozhořčený pohled na svého
dědečka. Archibald zachoval klid, raději však nezvedal oči
od stolu.
„Přece tu nemůžeš jen tak sedět a tvrdit mi, že jsi dávno
nevymyslel, jak z toho ven,“ rozčileně pokračoval Duncan.
„Tomu nevěřím! Kdo by to tady vedl, kdybych odjel?“
„Než ses řízení rodinných podniků ujal ty, zvládal jsem
to docela dobře. A zatím snad ještě nejsem tak starý,
abych…“

30
 Markýzův dědic
„Chceš si předčasně vykopat hrob? Už jsi zřejmě
zapomněl, o jak obrovskou a náročnou práci jde.“
Stařík se kupodivu neurazil, naopak se pobaveně
uchechtl. „Hochu, hochu, opravdu si myslíš, že jsem ti svěřil
otěže, jen abych mohl odejít na odpočinek? Ani nápad! Ale
potřeboval ses učit a tohle byla nejlepší příležitost.“
„Jenže k čemu mi to všechno bylo, když se teď mám stát
nějakým zatraceným markýzem?“
„Získal jsi vlastní zkušenosti, jaké se nedají zaplatit ani
zlatem, a můžeš je předat svému synovi.“
„Synovi? Jakému synovi?“

Duncan se nepřestával tvářit zachmuřeně, přesněji

7 řečeno nasupeně. Snídaně, kterou před něho

kuchařka postavila, se ani nedotkl, zato požádal o
sklenku whisky, za což si vysloužil další káravý
pohled: není snad hřích pít alkohol hned po ránu? Archie
zatím trpělivě hovořil o spoustě nepříliš přátelských dopisů,
jež si s Nevillem v posledních letech vyměnili. Spor se
tentokrát už netýkal Duncanova odjezdu do Anglie, ale práva
na jeho prvorozeného syna.
„Pochop, Duncane, tvůj syn tu jednou všechno
převezme,“ vysvětloval Archibald. „Nikdo od tebe přece
nemůže chtít, aby ses rozpůlil. Tady bude vždycky práce až
nad hlavu a tebe v Anglii čekají úplně jiné povinnosti. Obě
by prostě nikdo nestihl, jen si představ ty úmorné dlouhé
cesty, které bys musel mnohokrát za rok podnikat.“
Bylo zřejmé, že starý markýz i Archie si přáli, aby se
Duncan urychleně oženil a co nejdříve zplodil potomka,
příštího dědice. Nezáleželo jim na Duncanovu názoru,
jednoduše se domluvili a uspořádali mu život. Pokud Neville
získá vnuka, Archibald jako spravedlivou náhradu dostane
pravnuka.
31
 Johanna Lindsey
Duncan měl sto chutí vstoupit na nejbližší loď a odplout
někam, kde by ani o jednom z obou starých pánů už nikdy
neslyšel. Ale dávno k Archiemu přilnul celým srdcem.
Přestože se na něho v téhle chvíli vztekal, nepřestal ho
mít rád a rozhodně by mu nedokázal ublížit.
Zároveň se však nemohl zbavit pocitu, jako by mu vlastní
život vůbec nepatřil. Před mnoha lety, dokonce ještě
předtím, než se Duncan narodil, bylo rozhodnuto – za něj a
bez něj. A nedávno k prvému rozhodnutí přibylo další,
mnohem nehoráznější, týkající se osudu budoucího
potomka! Mladík vychovaný jinak a jinde by se možná s
podobným poručníkováním smířil snadněji. Ale Skotové z
Highlands přímo vášnivě vyznávali nezávislost a svobodu.
Právě proto Duncan v koutku duše věřil, že ve skutečnosti
Archie onomu proklatému slibu dostát nehodlá. Jistě, na oko
s Nevillem souhlasí, ale nakonec se mu vysměje.
Aby se o tom ujistil, Duncan se téměř provokativně
zeptal: „A co když odmítnu odjet do Anglie?“
Archie si zhluboka povzdechl. „Víš, chlapče, měl jsem
tvou matku rád jako vlastní dceru. Původně jsem nemyslel,
že mi tak přiroste k srdci, koneckonců to byla Angličanka,
ale tou svou výjimečně milou a laskavou povahou si mě
velmi rychle získala. Dávno předtím, než zemřela, jsem si
uvědomil, že bych ji nedokázal zneuctít nesplněním jejího
slibu. A tragická smrt tvých rodičů mě v mém přesvědčení
jenom posílila.“
„Archie, tady přece nejde o tvé pocity, ale o mne, o můj
život!“
„Ovšem. Ale ani ty se nemůžeš rozhodnout jinak než já.
Měl jsi svou matku rád stejně jako já, stejně jako já jsi ji ctil,
stejně jako já sis jí vážil. Nebyl bys schopen poskvrnit její
památku.“
Duncan neodpověděl. Slova mu uvázla v hrdle.
Samozřejmě mu záleželo na matčině dobrém jménu, na její

32
 Markýzův dědic
čisté a světlé památce. V této chvíli však nemohl matce
odpustit, že se její vinou dostal do tak svízelného postavení.
Ano, vyčítal jí to – a současně se za své sobecké výčitky do
krve styděl.
„Možná si ještě neuvědomuješ výhody, které jsem získal
tím, že jsem oddaloval tvůj odjezd,“ prolomil Archie tíživé
mlčení. „Kdyby starý Neville dosáhl svého už před třemi
lety, byl bys mu vydán na milost a nemilost. Ale teď si bude
muset zatraceně rozmyslet, co od tebe bude žádat, snadno by
totiž mohl narazit na tvůj odpor. Jistě, povinnosti související
s titulem a dědictvím na sebe převzít musíš, ostatně tvá
matka si to velmi přála, ovšem vykonávat je můžeš
způsobem, jaký ti bude nejvíc vyhovovat, nikoliv podle
Nevilleových představ.“
Archibaldova rozvážná a klidná slova Duncan příliš
nevnímal. V téhle chvíli by ze všeho nejraději vyhnal
anglického právníka. Ano, vykopnout Henryho Myrona z
domu, poslat ho zpátky do Anglie a samozřejmě samotného!
Myšlenky to byly tak lákavé, že málem vyběhl z kuchyně,
aby je uskutečnil. Nikdy nikdo nebral v úvahu Duncanovo
mínění. Celý svůj dosavadní život přece prožil na skotské
vysočině. Jak mohlo matku nebo Archieho vůbec napadnout,
že by chtěl svůj domov vyměnit za cokoliv na světě? Ne, po
Anglii rozhodně netoužil. A jeho pevné přesvědčení nezmění
sebehonosnější titul ani sebevětší bohatství.
Nicméně jednu důležitou okolnost stačil z Archibaldova
vysvětlení pochopit – na markýzovi se zřejmě dalo
dosáhnout ústupků. A to Duncana zaujalo. Zvedl tedy židli,
opět se posadil a prohodil: „Jestli ti správně rozumím,
Neville Thackeray nakonec souhlasil s tříletým odkladem.
Jak se ti vlastně podařilo toho umíněnce udolat?“
Archie se lišácky usmál. „Nejdřív jsem mu připomněl, že
jsi taky mým dědicem a že pokud budu chtít, prostě nějaké
dávné sliby hodím za hlavu a nechám si tě u sebe.“

33
 Johanna Lindsey
„I když jsi už byl rozhodnutý, že mě obětuješ?“ hořce
poznamenal Duncan.
„Chlapče, chlapče, kéž by ses tím tak netrápil! Budiž,
blufoval jsem, jenže markýz to nevěděl. Asi tak půl roku
jsme si jenom vzájemně vyhrožovali, dalších devět měsíců
jsme se dohadovali už trochu mírnějším tónem. Pak jsem mu
napsal, že bych se spokojil s tvým prvorozeným synem, a
Neville se znovu začal vztekat. Určitě si plánoval, jak v
případě, že by ses projevil jako příliš nepřizpůsobivý,
vychová si k obrazu svému alespoň pravnuka. Jednoduše
chtěl mít pojistku. Copak si ten starý blázen myslí, že bude
žít tak dlouho, aby stačil někoho vychovávat?“
„A ty si to o sobě nemyslíš?“
Archie se rozesmál. „Podívej, Duncane, jako můj a stejně
tak jeho dědic si ještě rád pořídíš syna, možná spíš dva nebo
tři syny, abys měl komu předat majetek, který od nás získáš.
Když ke mně pošleš svého prvorozeného, jen mu prospěješ.
Čím dřív, tím líp. A pokud jde o tvou ironickou otázku:
žádný strach, já toho mizeru přežiju o hezkých pár let – a on
to dobře ví.“
„Jestli správně počítám, tohle tvé vyjednávání se protáhlo
na patnáct měsíců,“ tiše poznamenal Duncan. „Čím jsi
markýze zdržoval potom?“
„No, řeči o potomcích pochopitelně vedly k úvahám o
nevěstě. Neville trval na tom, že se musíš oženit s anglickým
děvčetem. Nemínil ustoupit ani o krůček a tak jsme se
dalších pět měsíců… dohadovali. Kladl jsem si totiž
podmínku, aby ta dívka byla ze všech nejpůvabnější, a najít
takovou nebylo snadné. Ale nakonec ji objevil.“
„Předpokládám, že jde o nějakou anglickou lady.“
„Jistě,“ zasmál se Archie. „Právě proto mu hledání
zabralo tolik času. Otitulovaných mladých dam potkáš v
Anglii spoustu, ale skutečných krasavic je mezi nimi jako
šafránu.“

34
 Markýzův dědic
„Stejně se Neville namáhal zbytečně,“ zamračil se
Duncan. „I když do Anglie odjedu, nemíním se oženit s
dívkou, kterou jsem v životě neviděl.“
„Nerozčiluj se, hochu. Celou tou záležitostí s hledáním
nevěsty jsem přece nesledoval nic jiného než další odklad
tvého odjezdu. Jestli ti tvá paličatost brání, aby ses oženil s
nejhezčí dívkou z celé Anglie, nikdo tě nebude nutit… totiž
markýz to možná zkusí, ale jak už jsem řekl, teď jsi plnoletý,
takže můžeš mnohem snáz prosadit svou vůli.“
„Tohle nemá nic společného s paličatostí,“ podrážděně
zamumlal Duncan.
„Jak by taky mohlo mít, že?“
Dědův ironický tón se vnukovi vůbec nezamlouval.
„Nevěstu si vyberu sám, to je snad právo každého muže.“
„Ovšem, ovšem a nikdo ti takové právo neupírá. Ale proč
pálit most dřív, než přes něj přejdeš? Alespoň si tu dívku, co
ti Neville vybral, omrkni. Třeba se ti zalíbí. A když ne,
odmítneš ji a najdeš si jinou.“
Duncan si nespokojeně odfrkl. „Pochop, Archie, v zásadě
proti sňatku nic nemám. Jenže si na tak závažný krok
připadám trochu příliš mladý.“
„A já si zase připadám trochu příliš starý na to, abych
nepřemýšlel o budoucnosti. Markýze nejspíš přežiju, jistě
taky najdu někoho, kdo mi tady zatím vypomůže, ale až
budu jednou znovu a tentokrát definitivně odcházet na
odpočinek, chtěl bych tu mít tvého syna, schopného všechno
po mně převzít.“
Takže v téhle věci si zřejmě Archie s Nevillem dokonale
rozuměli: oba si přáli co nejdříve vnuka oženit. Pokud
možno okamžitě.
Duncan znechuceně vyšel z kuchyně. Dobrá, odjede do
Anglie. Ale ještě se uvidí, jestli bude mít starý markýz z jeho
přítomnosti radost!

35
 Johanna Lindsey
Pochmurněji a opuštěněji vyhlížející místo

8 Duncan v životě neviděl. K nevábnému dojmu

přispívaly černé a holé, možná dávno uschlé
stromy, svou roli jistě sehrála i hustá mlha, visící
jen několik stop nad zemí. Nebo tu snad všechno působilo
tak bezútěšně pouze vinou časné ranní hodiny?
Ve skutečnosti ovšem Duncan upřímně pochyboval, že
by mu pár slunečních paprsků dokázalo zvednout náladu.
Kdepak, jeho neveselé myšlenky by nerozptýlila ani zahrada
plná nádherných pestrobarevných květin, kdyby vůbec
nějaké mohly v této roční době kvést. Srdce mu přetékalo
hořkostí a záští. K Summers Glade pociťoval pouze nenávist.
Nenávist a opovržení.
Sir Henry by byl rád dorazil už minulého večera, ale
Duncan se nechtěl se svým anglickým prapředkem setkat
vyčerpaný celodenní cestou. Během první, nepochybně
velmi důležité rozmluvy hodlal být ve střehu, nemohl si
dovolit, aby se mu víčka klížila únavou. Proto nakonec
přenocovali v hostinci, vzdáleném necelých dvacet minut
rychlejší jízdy od Summers Glade.
Markýzův vnuk a dědic tedy přijel svěží – a řádně
nabroušený, s chutí okamžitě se pustit do prudké výměny
názorů. Jeho elán však zchladila nečekaná sprcha: Neville
Thackeray dosud neráčil vstát z postele! Kromě toho sídlo
zdaleka nebylo tak opuštěné, jak Duncan tajně doufal a jak
se mu ostatně ještě před chvílí zdálo. Služebnictva se tu
rojilo, že by bohatě stačilo deseti početným rodinám. K
čemu mohl tolik lidí potřebovat jediný, byť zřejmě
churavějící stařec?
Na druhé straně musel Duncan uznat, že markýzovo sídlo
je opravdu značně rozlehlé; v takovém domě se nějaká práce
vždycky najde. A kromě toho se dalo předpokládat, že
angličtí šlechtici, zejména ti nejzámožnější, k jakým patřil i

36
 Markýzův dědic
starý markýz, jsou nesmírně zhýčkaní a bez zástupu lokajů a
služek by se prostě neobešli.
V ostrém kontrastu s ponurým okolím působilo vybavení
sídla velkolepým dojmem. Ve většině místností, které
Duncan stačil alespoň zahlédnout, budil pozornost
starožitný, ale výborně udržovaný nábytek ve francouzském
stylu; jednotlivé kusy přímo hýřily vyřezávanými
ozdůbkami, jako by se chtěly vzájemně předhánět v
bezstarostné a veselé rozmařilosti.
Zrcadla a obrazy se pyšnily širokánskými zlacenými
rámy. Na obrovských lustrech se třpytilo tolik křišťálu, že
naplno rozsvícené by snad oslepily každého, kdo by k nim
neopatrně zdvihl oči. V každé z komnat voněly čerstvě
nařezané květiny, panství tedy muselo mít vlastní skleník.
Celkově sídlo Summers Glade rozhodně neodpovídalo
Duncanovu očekávání. Představoval si neokázalé prostředí,
prosté bytelné stoly, police a skříně, starý markýz však
zřejmě dával přednost frivolnímu stylu minulého století.
Ovšem Neville Thackeray v minulém století opravdu žil,
nikoho tedy nemohlo udivovat, že se mu i na sklonku života
líbily barevné intarzie a umně vyřezávané ozdůbky, jaké ho
obklopovaly od dětství. A Duncana by teď dokonce ani příliš
nepřekvapilo, kdyby se tu jeho prapředek náhle objevil v
jedné z oněch nemožných napudrovaných paruk typických
pro zjemnělou dobu, kdy byl posledním výkřikem módy
právě křehký a neprakticky přezdobený nábytek.
Neméně vyumělkovaně probíhalo uvítání. Hosta se ujal
nadutě se tvářící vrchní lokaj, téměř vzápětí ho však předal
pokojské z přízemí, která ho odvedla k pokojské z prvního
patra, od níž ho přebrala hlavní hospodyně, ztělesněná
důstojnost. Teprve pak se před ním slavnostně otevřely dveře
jeho pokoje. Panebože, pomyslel si Duncan pobaveně, to mi
kdokoliv z nich nemohl prostě jen ukázat cestu? Ale
ceremonie zdaleka neskončila.

37
 Johanna Lindsey
Postupně se objevily další čtyři služebné, všechny
mladičké, uctivé a milé. První zažehla oheň v krbu. Druhá o
chvilku později přinesla horkou vodu a ručníky. Brzy
následovala třetí s podnosem naloženým ranním
občerstvením: klobásami, suchary, koláčky, konvičkami čaje
a čokolády. Čtvrtá se za necelých deset minut ptala, jestli
pán nic nepotřebuje.
Jako poslední se dostavil Willis.
Willis, hubený mužík staršího středního věku, hrdě
oznámil, že se ujímá svých povinností coby Duncanův
komorník. Měl hnědé oči a prořídlé vlasy stejné barvy. A k
Duncanovu hlubokému údivu se dokázal tvářit ještě
důležitěji a nadutěji než vrchní lokaj, což věru nebylo
snadné.
Duncan samozřejmě o komornících už slyšel. Ani ve snu
ho však nenapadlo, že by někdy mohl mít komorníka sám.
Proto neschopen slova ohromeně sledoval, jak mu Willis
klidně – a vlastně s nestoudnou troufalostí – vybaluje
zavazadla, o něž se hned po příjezdu musel Duncan utkat s
jakýmsi sluhou, který je chtěl mermomocí odnést dovnitř.
Vtom zaslechl: „Sukně, mylorde?“
„To je kilt, hlupáku!“ rozkřikl se Duncan, zrudlý
urážkou.
Ostrý tón těch slov zřejmě Willise nijak neznepokojil.
Komorník si pouze odfrkl a šel uložit kilt do prádelníku.
Duncan nevěřícně zíral. Že by si mužík vůbec nevšímal jeho
hněvu?
Podobné chování nehodlal mladý Skot snášet. Zhluboka
se nadechl a přikázal: „Vypadněte!“
Konečně se Willis otočil. „Mylorde?“
„Komorníka jsem nikdy nepotřeboval,“ pronesl Duncan
co nejodměřeněji, „a potřebovat nebudu.“
Ale Willis kupodivu nesklopil hlavu a neopustil místnost.
Naopak si opět odfrkl a shovívavě mladíka poučil: „S

38
 Markýzův dědic
ohledem na to, kde jste vyrůstal, vám takový názor nelze
vyčítat, ovšem teď jste v Anglii a musíte se řídit zdejšími
zvyklostmi.“
„Vážně?“ opáčil Duncan se zlověstným klidem.
„No ovšem, mylorde, beze mne se prostě neobejdete.
Věřte mi, žádný vysoce postavený gentleman se neobléká
sám. Ani by o tom neuvažoval. Je to… nepředstavitelné.“
„A mně zase připadá nepředstavitelné, že by se kolem
mne při oblékání měl motat nějaký budižkničemu a navíc
opovážlivý drzoun. Koukejte zmizet, člověče, než vás
vlastnoručně vyhodím!“
Willisovi se v očích mihl náznak zděšení. „Promiňte,
mylorde, ale nechcete mě opravdu propustit, že ne? Víte,
mělo by to pro mne hrozné následky.“
„I když vás nepotřebuju?“ zamračil se Duncan.
„Jenže tomu by nikdo neuvěřil,“ horlivě ho ujišťoval
komorník. „Kdepak, vina padne pouze na mou hlavu, už
nikdy bych nemohl pomýšlet na tak prestižní místo.
Mylorde, jestli mě pošlou zpátky do Londýna, jsem
nadosmrti zničen.“
Zdálo se, že komorníkovi se dokonce chvěje dolní ret.
Duncan si povzdechl. Rád prosazoval svou vůli, nebyl však
krutý ani škodolibý. A rozhodně netoužil nést zodpovědnost
za to, že nějaký bezvýznamný človíček bude „nadosmrti
zničen“. Ale přesto téměř zaskřípal zuby, z duše totiž
nesnášel kompromisy.
„Dobrá, budete mít na starosti zásuvky a skříně. Můžete
si po libosti kartáčovat, čistit, žehlit a tak dál. Ovšem oblékat
se budu sám. Je vám to jasné?“
„Děkuji vám, mylorde,“ lehce se uklonil Willis a vzápětí
se opět vrátil ke svému povýšenému či spíš blahosklonnému
tónu. „Domnívám se, že bude nezbytné značně doplnit váš
šatník, mylorde. Mám objednat markýzova krejčího? Nebo
snad ještě dorazí vaše další zavazadla?“

39
 Johanna Lindsey
Duncan jen polkl naprázdno. Podej Angličanovi prst…

Odhalení minulosti své rodiny Sabrina nechápala

9 nijak zvlášť tragicky a reakce urozených pánů a

dam sledovala spíš pobaveně. Zatímco dřív ji
všichni pozorovali pouze zvědavě jako každého
jiného nováčka v londýnské společnosti, nyní se z udivených
pohledů dalo vyčíst: Ach, vy jste ještě naživu? Ale moc času
vám jistě nezbývá. Jedna hysterická lady dokonce zděšeně
vyjekla v domnění, že před sebou vidí oživlý přízrak, a
Sabrina s úsměvem přemýšlela, jak divoké zvěsti se asi k
uším té kvílející nešťastnice donesly.
Ovšem vyhlídky na to, že by si Sabrina našla v Londýně
manžela, klesly prakticky k nule. Důvod, proč se urození
pánové žení, je většinou prostý: chtějí si zajistit dědice. A
kdo by toužil po manželce, která možná nebude žít ani tak
dlouho, aby kýženého potomka povila? Obě Sabrininy tety
sice dosud žily, zjevně se tedy vymykaly z představy
jakéhosi souvislého řetězce rodinných tragédií, jenže tenhle
rozpor mezi fantastickými pověstmi a skutečností londýnská
smetánka záměrně přehlížela.
Pokoušet se vysvětlovat, jak to všechno vlastně bylo,
nemělo smysl. Lidé vždycky věří tomu, čemu věřit chtějí,
obyčejná nudná pravda nikoho nezajímá, zato barvité
výmysly jdou doslova od úst k ústům. A tak londýnské
„vyšší kruhy“ přijaly jako nepopiratelný fakt, že v Sabrinině
rodině se z generace na generaci dědí neblahý sklon
odcházet na onen svět předčasně a dobrovolně!
Sabrinin pradědeček Richard bohužel skutečně
sebevraždu spáchal a jeho choť v návalu zoufalství provedla
totéž. Jejich dcera Lucinda, provdaná za hraběte Williama
Lamberta, vychovávala dvě vlastní dcerky, Alici a Hilary.
Sabrinin otec John tehdy ještě nebyl na světě, titul starého
40
 Markýzův dědic
vévody tedy přešel na mužského potomka vzdálené rodinné
větve, s níž se Lambertovi vůbec nestýkali.
O tom, co se později přihodilo Lucindě, se s určitostí
nemohli vyjádřit ani nejbližší příbuzní. Skočila z balkonu,
nebo se jen příliš vyklonila a nešťastnou náhodou spadla?
Dlouhé měsíce poté, co konečně porodila Williamovi syna,
postonávala a zdála se podivně sklíčená, nedalo se proto
vyloučit, že skutečně následovala příkladu svých rodičů.
Jisté to však nebylo. Na druhé straně veřejné mínění
rozhodlo zcela jednoznačně: nikdo ve společnosti
nepochyboval, že tu šlo o další sebevraždu, pokračování
osudového prokletí. Řeči neustávaly, naopak se znovu a
znovu vracely obohaceny o úděsné a vzrušující podrobnosti,
až dokonale zničily jakoukoliv možnost, že by si Alice a
Hilary našly v Londýně manžela.
Tím smutná epizoda v historii rodiny měla skončit. A v
době, kdy se Williamův syn John oženil s Elizabeth a zplodil
Sabrinu, řeči o „špatné krvi“ opravdu zvolna utichly.
Potom však Lambertovy postihla nová tragédie. Rodiče
malé Sabriny pozřeli jakýsi zkažený pokrm a oba skonali
ještě předtím, než se dostavil narychlo přivolaný lékař.
Dokonce nepřežil ani pes, který tehdy dostal zbytky. A dvě
kuchařky, jež pouze ochutnávaly během přípravy, trpěly
prudkými křečemi. Lékařův závěr zněl jasně: otrava
zkaženým jídlem. Přesto netrvalo dlouho a začaly se šířit
zvěsti, že manželé záměrně požili jed, neboť se rozhodli
společně zemřít.
Alice i Hilary znaly pravdu. Bratr a jeho manželka se
milovali a byli spolu velmi šťastní. Tentokrát nesporně šlo o
nešťastnou náhodu. Ale společnost se na smutnou příhodu
dívala jinak, sestrám nikdo nevěřil. Nezbývalo než doufat, že
časem lidé zapomenou.
Žádný div, že Sabrininy tety zdrtilo, když se po všech
těch letech skandál opět rozhořel. Z nadějí a plánů najednou

41
 Johanna Lindsey
zůstaly jen trosky. Která podlá duše znovu uvedla ony
ohavné pověsti do oběhu? Kdo mohl ubohou Sabrinu tak
nenávidět? Tety netušily, ale i kdyby se dozvěděly
zákeřníkovo jméno, na věci by to nic nezměnilo. Škoda už
byla napáchána. A proto nemělo smysl zůstávat dál v
Londýně.
Sabrina nijak zvlášť nelitovala, naopak se těšila domů.
Jak totiž zjistila, Londýn se svým ruchem a společenským
leskem jí příliš nevyhovoval. Vadily jí všudypřítomné davy
lidí, vadila jí špína na ulicích, vadil jí vzduch, často plný sazí
a dýmu. Scházely jí procházky zimní krajinou třpytící se
neposkvrněným bělostným sněhem, stýskalo se jí i po
zemitých vůních a živočišném pachu polí, luk a stájí.
Nicméně byla ráda, že se ještě předtím, než klepy o
„špatné krvi“ nabyly neúnosných, přímo obludných rozměrů,
zúčastnila alespoň jednoho plesu a několika slavnostních
večírků. Teď už věděla, jak to v londýnských „vyšších
kruzích“ chodí, zbavila se iluzí; po návratu ke svému
mnohem prostšímu venkovskému životu se nebude muset
trápit naivními dohady. A přinejmenším z tohoto důvodu
nepokládala pobyt v Londýně za pouhou ztrátu času.
Obavy, že se patrně nikdy nevdá, Sabrinu neděsily.
Určitě jednou potká hodného a čestného muže, natolik
inteligentního, aby dal přednost pravdě před zlovolnými
pomluvami. Budiž, někteří z jejích předků spáchali
sebevraždu. Ale znamenalo to snad, že všechny členy rodiny
čeká týž osud? Ani náhodou! A pokud by přece jen manžela
nenašla, taky to nemusí být žádné neštěstí, stačí se podívat,
jak spokojeně si žijí její neprovdané tety.
Shodou okolností jejich hostitelé Reidovi náhle také
zjistili, že musí odcestovat do Yorkshiru, na zámku Summers
Glade se totiž měli setkat s vnukem markýze Thackerayho.
Lady Mary tedy zcela přirozeně navrhla, aby všichni jeli
společně. Vzápětí ovšem její dcera Ophelie překročila

42
 Markýzův dědic
veškeré meze společenských zvyklostí, když Hilary, Alici a
Sabrinu Lambertovy navíc srdečně pozvala k návštěvě
Summers Glade.
Nebýt obě Sabrininy tety zdrcené tím, jak nešťastně
dopadl jejich londýnský pobyt, nepochybně by odmítly.
Starého markýze koneckonců vyloženě nesnášely. Ale
hluboké rozčarování jim zřejmě znemožnilo rozumně
uvažovat. A Ophelie chytře dodala, že do markýzova sídla
sezvala řadu dalších svých dobrých známých; vlastně půjde
o významnou událost, jakých se na venkovských zámcích
zase tolik neodehrává.
Tety vytušily, že Sabrině se nečekaně nabízí další
příležitost, jak upoutat pozornost některého mladého
gentlemana, v duchu před sebou viděly i řadu okázalých
večírků, které bude Ophelie pořádat v Summers Glade po
svatbě, a tak – s myšlenkami na budoucnost milované neteře
– ochotně souhlasily. Sabrina sice nepokládala za vhodné
vnucovat se markýzovi z Birmingdalu, když ji osobně
nepozval, ale nemohla si nevšimnout, jak tety pookřály, a
nechtěla jim kazit radost.
Skutečné pohnutky Opheliiny překvapivé laskavosti
samozřejmě Sabrina znala. Ophelie nijak neskrývala své
rozhořčení, že musí opustit Londýn uprostřed plesové
sezony, a houf známých sezvala, aby si tak trochu vzala
„společnost“ s sebou; Sabrina a její tety byly jen drobným,
byť vítaným doplňkem. Ale existoval ještě druhý – a
závažnější důvod: Ophelie potřebovala posily pro boj, který
měl skončit zrušením plánovaného sňatku s oním barbarem
ze skotské vysočiny, jehož jí vnutili rodiče.
Způsob, jakým se Ophelie snažila zbavit snoubence, sice
Sabrinu nepřestával znechucovat, zároveň však měla pro její
odpor jisté pochopení. Domlouvat svatby lidí, kteří se v
životě nesetkali, to skutečně už patřilo minulosti. Opheliiny
obavy se zdály zcela oprávněné.

43
 Johanna Lindsey
Ještě větší sympatie by Ophelie vzbuzovala, kdyby prostě
trvala na tom, že se provdá jedině z lásky, ovšem o nic
takového jí nešlo. Především byla netrpělivá, odmítala
vyčkat, odmítala dát markýzovu vnukovi jakoukoliv
příležitost, odmítala se na vlastní oči přesvědčit, jestli jí
snoubenec bude vyhovovat nebo ne. A kromě toho toužila po
vyšším titulu. Jistě, uvědomovala si, že v Anglii se
nevyskytuje zase tolik vévodů, kteří by byli k mání, ale
zřejmě jí to příliš nevadilo. Ophelie byla přesvědčena, že
nějakého určitě najde. A proč by to nemohl být třeba i princ
nebo dokonce král? Kdepak, Ophelie rozhodně nevynikala
zbytečnou skromností.
Markýzův vrchní lokaj zažil krajně nepříjemné chvíle,
očekával totiž příjezd trojice hostů a najednou jich před
sebou viděl osm (dva z Opheliiných ctitelů se připojili
cestou), ke všemu se dozvěděl, že další mají ještě dorazit.
Ophelie řešila vzniklou situaci po svém a jednala s ním jako
s otrokem.
„Jestli tu mám zůstat já, zůstanou tu i moji přátelé,“
sdělila mu povýšeně. „Jsem zvyklá na společenský ruch a
hodlám přijímat spousty návštěv. Takže se podle toho
zařiďte.“
Manželé Reidovi naštěstí dceřina slova neslyšeli, jinak
by jí nevhodný tón jistě vytkli. Nicméně výraz ve tváři
vrchního lokaje prozrazoval, že se o trapné příhodě dozví
Neville Thackeray, v což také Ophelie doufala. Rozhodně se
vlastníkovi Summers Glade netoužila zalíbit. Právě naopak.
Chtěla se chovat co nejprotivněji, aby starý markýz nebo
jeho vnuk ještě rádi dohodnuté zasnoubení zrušili.
Každopádně pokud by došlo k nejhoršímu a Neville
Thackeray všechny nečekané hosty vyhodil, Sabrina a její
tety by nemusely cestovat daleko. Jejich vlastní dům stál
poblíž městečka Oxbow, pouhých dvacet minut od Summers
Glade, snadno by tedy mohly odjet třeba i večer. Nebylo

44
 Markýzův dědic
nutné, aby se zneklidňovaly – prostě vyčkají a uvidí, jestli
markýz rozmarům mladé dámy, která se brzy měla stát jeho
příbuznou, shovívavě a velkomyslně vyhoví.

Vnuk a jeho dědeček tou dobou v horních

10 prostorách zámku zažívali své první

vzájemné setkání a dosud nevěděli o
příjezdu hostů z Londýna. Protože markýzův
komorník odmítl vzbudit svého pána dřív, než bylo obvyklé,
čekal Duncan téměř dvě hodiny v přijímacím salonku.
Konečně Neville Thackeray vstal a samozřejmě
komorníka nepochválil. Duncanovi ovšem čekání nevadilo,
alespoň si mohl v klidu prohlédnout ozdobné předměty, jichž
si zřejmě starý pán velmi cenil.
Podivné africké masky a zbraně na jedné ze stěn
napovídaly, že markýz tento kontinent buď kdysi navštívil,
nebo jej navštívit toužil. Další část místnosti zaplňovaly
čínské sošky a vázy, nad krbovou římsou upoutávaly
pozornost památky z faraónského Egypta. Procestoval snad
Neville celý svět? Či pouze obdivoval a sbíral exotické
umění?
Zato nábytek tu byl týž jako v ostatních komnatách a
sálech: francouzský, přejemnělý. Psací stůl se zdál tak
křehký, že by se o něj Duncan neodvážil opřít loktem. Na
desce stály dvě portrétní miniatury; jedna nepochybně
zachycovala Duncanovu matku, ovšem jako velmi mladou
dívku, obrázek zřejmě vznikl ještě předtím, než opustila
domov a provdala se za Donalda. Druhá miniatura
představovala dítě se zářivě rezavými vlasy.
Duncan se zamyslel. Byl na té drobnomalbě on sám?
Nevzpomínal si, že by ho v dětství někdo maloval. Ale nešlo
o stylizovaný portrét, malý chlapec na obrázku si hrál mezi
rozkvetlými keři a netušil, co se děje kolem něj. Šikovný
45
 Johanna Lindsey
umělec si celkem snadno a nepozorovaně mohl načrtnout
řadu skic a podle nich pak vytvořit miniaturu. Jako hošík
Duncan skutečně míval jasně rudé vlasy, teprve později mu
ztmavly. Pravda, kromě vlasů žádnou výraznější podobnost
neviděl, jenže růžovoučká tvářička dítěte přece musí vypadat
jinak než tvář dospělého muže. Čím déle si Duncan
miniaturu prohlížel, tím méně pochyboval.
Jenom nechápal, proč si ji tu Neville vystavuje, když se
ho za celá ta léta nikdy nepokusil kontaktovat a dokonce mu
ani nenapsal. Ano, vedl urputnou korespondenční bitvu i
Archiem, Duncanovi však neposlal jediný dopis. Nesvědčilo
to dostatečně výmluvně o tom, že starý markýz měl k
vnukovi vždycky pouze majetnický vztah bez špetky
hlubšího citu? Že v něm viděl obdobu těch svých vzácných
uměleckých předmětů? Že si uvědomoval jeho cenu, ale nic
víc?
A teď se konečně poprvé v životě setkali. Neville
Thackeray zůstal stát v otevřených dveřích a oba na sebe
dlouho jen mlčky zírali.
Markýz měl husté stříbřitě bílé vlasy, podle poslední
módy zastřižené těsně pod ušima. Nemohl zapřít svůj věk,
nepůsobil však staře, spíš důstojně. Jeho obličej nebrázdilo
příliš mnoho vrásek, ve vnímavých očích se chvěly pozorné
jiskřičky. Prokvetlá a pečlivě upravená bradka vyvolávala
dojem jakési kontinentální jemnosti, k němuž přispívala i
nevysoká a útlá až křehká postava. Nejvíc Duncana udivilo,
jak zpříma se jeho prapředek drží. Neville se zdál dokonale
zdravý, rozhodně nepřipomínal člověka, jehož svíce
neúprosně dohořívá, jak naznačoval sir Henry.
„Vidím, že jsi… statnější, než jsem čekal.“ Tak zněla
první markýzova slova.
„Já jsem si vás zase představoval mnohem staršího,“
opáčil ve stejném duchu Duncan. „A churavějšího.“

46
 Markýzův dědic
Po úvodních větách jako by se prolomily ledy. Neville
rázným krokem vešel do salonku a se sotva slyšitelným
povzdechem se posadil do křesílka za svým půvabným
psacím stolem. Duncan, který se obával, že žádné z křehkých
sedátek a křesel by neuneslo jeho váhu, se raději postavil ke
krbu. Vzápětí toho však zalitoval, neboť mohutně plápolající
plameny vydávaly nesnesitelný žár.
V místnosti vůbec bylo příliš horko, Duncan tedy zamířil
k jednomu z trojice oken a naznačil, že by je chtěl otevřít.
„Jestli tě mohu požádat, nech prosím to okno zavřené,“
ozval se Neville s rozpačitým úsměvem. „Víš, doktoři mě
varovali před průvanem. Obávají se, že moje plíce by další
zánět prostě nevydržely. Jak to vypadá, svědčí mi jen značně
přetopené místnosti.“
„Chápu – a omlouvám se. Takže jste byl vážně
nemocný?“
„Celou minulou zimu jsem strávil na lůžku. Ale letos se
mi už daří mnohem líp.“
Znělo to věcně, markýz se nelitoval, pouze sděloval, co
se mu přihodilo. Duncan mlčky přikývl. Zůstal poblíž okna,
kde bylo přece jen chladněji, ale protože se před chvilkou u
krbu zpotil, svlékl si kabátec.
„Vysoký jsi zřejmě po otci,“ poznamenal Neville. „A
vlasy jsou také jeho, že?“
„Oči prý mám po vás.“
„Byl bys tak hodný – rád bych se podíval zblízka.“
„Zhoršil se vám zrak?“
„Ano, bohužel nosím brýle,“ rozmrzele zabručel Neville.
„Pořád abych je hledal!“
Duncan, téměř dojatý novým tónem připomínajícím
Archieho, si musel v duchu opakovat, že tenhle starý pán ho
přece nevychoval, nikdy se k němu nehlásil, nic pro něj tedy
neznamená a nezaslouží si jeho lásku.

47
 Johanna Lindsey
Nicméně neodmítl vyhovět markýzově prosbě a postavil
se před nevelký, jemně zdobený psací stůl.
Neville si vnuka znovu pozorně prohlížel. „Kdyby tě teď
viděla Elizabeth, určitě by na tebe byla pyšná.“
Jistě to měla být poklona, ale Duncana, který se pod
pátravým pohledem cítil celý nesvůj, spíš podráždila.
„Jak můžete vědět, co by si myslela? Od svatby jste se s
ní už nikdy nesetkal.“
Znělo to hořce – a dokonce útočně. Neville přímo ztuhl.
Pokud snad chtěl hovořit o dávné minulosti, teď si to
rozmyslel. Uvědomil si, že vzpomínky bude třeba nechat
zatím spát.
„Dnes tu přivítáme lady Ophelii a její rodiče,“ chvatně
změnil téma. „A bylo by vhodné, aby její první dojem byl co
nejlepší. Manželstvím sice získá víc než ty, ale mám zprávy,
že je nadmíru oblíbená v londýnské společnosti a dostala
spousty dalších nabídek. Oba se proto musíme postarat, aby
se cítila dokonale šťastná a spokojená. Poslední dobou se
mezi mládeží tak trochu rozmohla lehkomyslnost. Dřív by
sotva někdo dokázal zrušit své závazky jenom z čirého
rozmaru.“
Duncana napadlo, že závěrečné věty, pronesené poněkud
znechuceně, mířily spíš na něho než na Ophelii, a zamračil
se. Neville se o něho nikdy nezajímal, alespoň ne do chvíle,
kdy nastal čas „splnit slib“, a dokonce ani potom zásadně
nepsal jemu, ale pouze Archiemu. Nemohl tedy vůbec vědět,
jaký člověk z jeho vnuka vyrostl, ledaže by se o Duncanovi v
dopisech zmiňoval Archie. Ano, Archie… co asi o svém – a
Nevilleovu – dědici prozradil?
„Já nemám ve zvyku rušit své závazky. Ale ten, který
zřejmě máte na mysli, jsem dosud nepřijal.“
V markýzově tváři se objevil výraz nepředstíraného
údivu. „Copak ti sir Henry neřekl nic o tvém zasnoubení?“

48
 Markýzův dědic
„Mluvil o zasnoubení, které jste dojednal, aniž byste se
ohlížel na můj názor. Copak nevidíte, lorde Neville, že před
vámi stojí dospělý muž? Že už dávno nejsem chlapeček, za
něhož musí rozhodovat druzí? Přijel jsem k vám, neboť
kdysi to slíbila má matka. Ožením se a třeba i velmi brzy,
neboť je to nejen vaše, ale také Archieho přání. Ovšem
nevěstu si vyberu sám. Jestli se mi ta vaše lady Ophelie bude
líbit, rád si ji vezmu, ale v žádném případě to neudělám proti
svému přesvědčení.“
„Chápu,“ povzdechl si Neville. „Přijel jsi s pocitem
hluboké křivdy.“
„A divíte se? Má matka, vy, Archie, prostě někdo mi o
tom zatraceném slibu měl povědět dřív. Nelíbí se mi, že jsem
se musel všechno dozvědět až od sira Henryho. Zkuste se,
lorde Neville, vžít do mé situace. Jak by vám bylo na mém
místě?“
Duncan se otočil a opustil místnost. Bál se, aby v
rozčilení nepadla slova, kterých by později litoval. Ale stejně
na sebe měl vztek. Neměl odhalovat své pocity. Rozhodně
ne tak brzy.

Koho by překvapovalo, že Sabrina si téměř

11 okamžitě po příjezdu na Summers Glade

vyrazila ven? Milovala všechny roční doby a
ráda se procházela i za silných mrazů.
Příroda, ať už v plné kráse nebo chudičká a zbědovaná, jí
pokaždé znovu připadala jako zázrak. Sabrině nevadil déšť,
vítr ani prudké sluneční paprsky. Když byla malá, tety ji
často škádlily, že je divoženka, která se k nim zatoulala
odněkud z tajemných pohádkových lesů.
Svižnou chůzí se brzy dostala na kopec, kde se už v
minulosti několikrát zastavila, jenže to sem vždycky mířila z
opačného směru. Blíž k Summers Glade při svých výletech
49
 Johanna Lindsey
nikdy nedospěla, ovšem ani nemusela – pahorek jí nabízel
ten nejlepší výhled, rozlehlé markýzovo sídlo před sebou
měla jako na dlani. Znala jeho podobu v různých měsících a
věděla tedy, že až se mohutné stromy na jaře opět zazelenají,
zámek i jeho okolí rázem ztratí svůj zdánlivě omšelý a
ponurý vzhled.
Ve skutečnosti šlo o starobylý, ale velmi půvabný panský
dům; a když jej teď Sabrina alespoň letmo viděla také uvnitř,
zaujal ji ještě víc. Škoda, pomyslela si, že Neville Thackeray
častěji nezve hosty. Musel přece vědět, jak jsou sousedé
(včetně slečen Lambertových) na jeho sídlo zvědaví.
Pravda, dnes se k markýzovi sjeli hosté, kromě
Reidových však nikoho z nich vlastně nepozval. A jestli je
přijme s otevřenou náručí nebo naopak s nevlídným
úšklebkem, zůstávalo otázkou. Sabrinu napadlo, že po
návratu z procházky možná najde své tety přichystané k
odjezdu. Ale nebrala by to jako žádnou tragédii, i když na
setkání se starým pánem, jehož dosud nezahlédla ani zdálky,
se docela těšila.
Uvidíme, pomyslela si a na místě, odkud se jí nabízel
nejlepší výhled, se bezstarostně posadila rovnou na zem.
Tím, že si snad zamaže oblečení, se netrápila. Už v dětství
nikdy nestačila vyrůst ze šatů, neboť je vždycky mnohem
dřív úplně zničila – věčně bývaly ušpiněné od trávy či od
bláta, potrhané ostružiním. Takhle to alespoň její tety rády
vykládaly svým známým. A své zvyky příliš nezměnila ani v
dospělosti.
Skutečně jí tak málo záleželo na bezvadném zevnějšku?
Mnozí o tom byli přesvědčeni. Jenže Sabrinu prostě
nevzrušovalo, jak ji lidé hodnotí. Pokud není co vylepšovat,
říkala si, proč ztrácet čas marnými pokusy?
Sundala si z hlavy čepec a položila jej na trávu vedle
sebe. Okamžitě se do něj opřel vítr a začal jím nešetrně
pohazovat ze strany na stranu; kdyby Sabrina nesvírala v

50
 Markýzův dědic
dlani obě stuhy, čepec by určitě uletěl. Zavřela oči a
vychutnávala si laskající doteky chladného, nádherně
svěžího vzduchu. Vlasy jí vesele poletovaly, a když ji jeden
pramínek zalechtal na nose, rozhihňala se jako školačka.
Uši ohlušené větrem a zavřené oči však nebyly
skutečným důvodem, proč nespatřila nebo nezaslechla
jezdce, který ji málem přejel. Muž se prostě přiřítil tak
rychle, že si nebezpečí ani jeden z nich včas neuvědomil.
Vážnému zranění unikla doslova o vlásek. Kůň se v
poslední chvíli vzepjal, aby se Sabrině vyhnul, a jedním
kopytem dopadl přímo na čepec. Vůbec si toho nevšimla,
snažila se totiž co nejrychleji odkulit stranou, což v těžké
sukni a spodničkách nebylo snadné.
Nedaleko seděl na zemi jezdec, tvářil se ohromeně a
patrně přemýšlel, co se mu to vlastně přihodilo. Nečekaný a
prudký pohyb koně ho vymrštil ze sedla, a protože muž
dopadl na místo, kde se louka příkře svažovala, skutálel se
ještě o několik kroků níž.
Sabrina se vzpamatovala jako první a nikoliv bez námahy
se zvedla ze země. Kůň stál opodál, odfrkoval a pokoušel se
okusovat hedvábné květiny z čepce, který měl dosud
omotaný na přední noze. Ale mladá žena mu nevěnovala
pozornost. Překvapeně si prohlížela nešťastného jezdce.
Byl výjimečně urostlý a statný, krátký zimní kabátec
ještě zdůrazňoval šířku ramenou. Sabrinu však upoutala
především jeho kolena. Nahá kolena! Nahá kolena, svítící
mezi jezdeckými botami a okrajem kiltu.
Jistě, Skoty v kiltech viděla už mnohokrát, během letních
měsíců často projížděli přes Oxbow cestou na jih nebo
zpátky na sever. Ale vyrazit si v kiltu do zimní krajiny? Jak
to, že se ten mládenec netřásl chladem? Sabrina z jeho
obnažených kolenou nedokázala odtrhnout oči.
Tušila, kdo to je: Opheliin snoubenec. Kilt a tmavě
rezavé vlasy ho bez nejmenších pochybností zařazovaly

51
 Johanna Lindsey
mezi Skoty, navíc před nehodou uháněl směrem k Summers
Glade. Páni, Ophelie bude koukat a určitě rychle změní
názor. Jak by mohla dál odmítat snoubence, který je natolik
přitažlivý, že dokázal vyrazit dech i Sabrině?
Mladík konečně vstal a znovu ji udivil, tentokrát svou
výškou. Začal se oprašovat a vedl si přitom snad až příliš
rázně, neboť pod zdviženým lemem kiltu nechtěně předváděl
svalnatá stehna. Sabrina se začervenala. Díkybohu si jí dosud
nevšiml. Ale i kdyby, utěšovala se v duchu, nevěděl by
přece, jestli jí jindy bledé tváře nezrůžověly od chladného
větru.
„Nezranil jste se?“
Muž se k ní prudce otočil. „Aha, tak to jste vy. Ale
stejnou otázku bych měl spíš položit já vám. Vůbec mě
nenapadlo, že by tu někdo mohl sedět, a málem se stalo
neštěstí.“
Usmála se na něho. Hovořil hlubokým hlasem a se
skotským přízvukem, který jí připadal nezvyklý, ale
příjemný, dokonce lyrický a okouzlující. A v těch upřímných
tmavomodrých očích by se tak snadno dalo utonout…
„Ano, mohlo to dopadnout hůř. Ale jak vidím, jedinou
obětí je můj ubohý čepec.“
„Musím se vám omluvit. Víte, moc si s tím zvířetem
nerozumíme,“ povzdechl si mladý Skot a zamračeně pohlédl
směrem k hřebci. „Ostatně nejsem příliš zkušený jezdec,
kratší vzdálenosti rozhodně raději zdolávám pěšky.“
Stejně jako já! v duchu zvolala Sabrina. Sama se naučila
jezdit už v dětství, patřilo to k jejímu vzdělání. Ovšem sedět
na koni „ženským“ způsobem (tedy ze strany) se jí zdálo
značně nepohodlné. A především – Bůh jí přece daroval
zdravé silné nohy, k čemu by jí byly, kdyby je nepoužívala?
Nadchlo ji, že mladík má tak podobné názory, ovládla však
své pocity a pouze se zeptala: „Míříte na Summers Glade?“

52
 Markýzův dědic
Skot se opět zamračil a přelétl očima vzdálené střechy
panského sídla. „Totiž… potřeboval jsem si trochu srovnat
myšlenky a usoudil jsem, že krátká vyjížďka mi jen prospěje.
Moc chytré! Na koni jsem se ještě v životě neuklidnil.“
Sabrina pobaveně vyprskla a Duncan si ji teď pozorněji
prohlédl.
Viděl před sebou drobnou dívku s divoce rozcuchanými
dlouhými hnědými vlasy. Poněkud pomačkaný kabát, který
ji halil od krku až téměř ke kotníkům, vypínalo nádherně
bujné poprsí, jinak se z její postavy příliš mnoho poznat
nedalo. Celkový dojem? Mladá dáma, o níž by sotva někdo
řekl, že úzkostlivě dbá o svůj zevnějšek. Dokonce jí chyběly
dva knoflíky, ale možná se utrhly teprve před chvílí, při oné
„málem“ nehodě. A ještě něčeho si Duncan všiml:
nejúžasnějších světlounce šeříkových či snad levandulových
očí, jaké si jen dokázal představit.
Náhle ho cosi napadlo. „Nejste náhodou lady Ophelie?“
zeptal se bez okolků.
„Panebože, to opravdu nejsem! Ale pokud se nemýlím,
vy musíte být ten barbar ze skotské vysočiny, o kterém jsem
už tolik slyšela.“
Kupodivu se neurazil. Snad ho pobavilo slovo „barbar“,
snad si stačil všimnout šibalského záblesku v jejích
půvabných očích.
Kilt za normálních okolností v zimních měsících nenosil
– a dnes si jej oblékl, jen aby dal najevo, že zůstává Skotem
a nikomu se nepodaří udělat z něho Angličana. Zatraceného
Angličana! Ostatně celkem mírná anglická zima by sotva
uškodila člověku, vyrostlému v drsných podmínkách
Highlands. Ale když o tom teď v klidu přemýšlel, uvědomil
si, že místním obyvatelům se jeho počínání mohlo zdát
podivné, ne-li přímo barbarské.
A tak odpověděl s náznakem úsměvu: „Jo, jsem to já.“
„Nejste tak starý, jak bych čekala.“

53
 Johanna Lindsey
Duncan udiveně zvedl narezlé obočí. „A kolik by mi
podle vás mělo být?“
„Nejmíň čtyřicet.“
„Čtyřicet!“ zděsil se.
Její smích byl tak nakažlivý, že se Duncan málem
rozesmál s ní. Ale nakonec se ovládl a naopak se pokusil
zatvářit co nejpřísněji.
„Dobíráte si mě?“
„To bych si netroufla.“
„Ale ano. Máte kuráž, co?“
Sabrina mu věnovala vlídný úsměv. „Upřímně pochybuji,
že byste byl takový barbar, jak se o vás povídá.
Mimochodem, ve mně zase některé londýnské dámy viděly
jen oživlý přízrak. Víte, podobné pověsti a klípky mívají
tuhý život, ať jsou sebevíc přitažené za vlasy, lidé jim stejně
moc rádi věří.“
„Takže Neville se podle vás připravoval na příjezd
divokého barbara?“
Sabrina zamžikala řasami a opět se rozesmála. „Ale ne,
to byste mu křivdil. Markýz je moudrý pán a kromě toho váš
dědeček, jistě vás dobře zná. Kdepak, mluvím o lidech, kteří
se s vámi v životě nesetkali a předem vás odmítají jen proto,
že pocházíte ze skotské vysočiny. Mnoho o téhle části naší
země nevědí, představují si ji jako nějakou necivilizovanou
divočinu… Ale odpusťte, určitě už vám jde z těch mých řečí
hlava kolem.“
Duncan místo odpovědi málem znechuceně zavrčel.
Dívčin samozřejmý předpoklad, že markýz svého vnuka
dobře zná, jen znovu rozjitřil všechny trpké pocity, uložené
hluboko v srdci. Její ostatní postřehy však byly vtipné, ano,
příjemně se s ní hovořilo, až neuvěřitelně příjemně… Co ji
na oplátku také trochu pozlobit? Nemělo přece smysl
pokoušet se jí vážně vysvětlovat, jací Skotové opravdu jsou.
„A podle vás skotská vysočina taková není?“

54
 Markýzův dědic
„Jaká?“
„Necivilizovaná.“
Sabrina se krátce zamyslela. „No, ve srovnání s Anglií
možná bude poněkud divočejší. Ovšem pochybuji, že by tam
stále ještě vyrůstali opravdoví drsní barbaři, z jakých
člověku běhá mráz po zádech. Stačí se podívat na vás. Nebo
jste se jenom zapomněl pomalovat válečnými barvami?“
Mladý Skot vyprskl. Dlouho se svíjel neovladatelným
smíchem a dlaněmi si utíral slzící oči.
Ale sotva se jakžtakž uklidnil, Sabrina nakrčila čelo a
pronesla smrtelně vážným tónem: „Je to tak, že? Prostě jste
na ty válečné barvy zapomněl.“
Tentokrát se Duncan rozchechtal ještě bouřlivěji. Když
se pak celý zmožený vydýchával, připadal si překvapivě
uvolněně a lehce. Jako by veškerá hořkost, která ho dosud
stravovala, náhle alespoň na chvíli zmizela, pominula. V
Sabrininých šeříkových očích opět zahlédl čtverácké
jiskřičky.
Angličanka, ale hotový poklad, pomyslel si. Takhle si
anglické dívky rozhodně nepředstavoval. Jestli se jí ostatní
podobají, možná by se do sňatku s některou z nich ani
nemusel příliš nutit.

Hosté, jejichž počet během dopoledne

12 značně vzrostl, vůbec netušili, že jediným

důvodem, proč je markýz rovnou nenechal
vykázat, byla jeho obava, aby se po
nešťastném prvním rozhovoru nemusel s Duncanem opět
setkat o samotě. Neville pevně doufal, že ve společnosti
převážně mladých lidí se vnuk zabaví a bude se na Summers
Glade cítit mnohem lépe.
Zatím se tu Duncanovi pranic nelíbilo, přijel do Anglie se
srdcem plným hořkosti a svůj postoj patrně nehodlal změnit.
55
 Johanna Lindsey
Svízelná situace markýze zaskočila, nikdy ho totiž
nenapadlo, že by jeho dědic mohl své nové postavení
přijímat nevlídně, dokonce s odporem. Přitom bylo v zájmu
všech, aby se Duncan povinností spojených s budoucím
titulem ujal co nejochotněji.
Na mladého muže čekala spousta práce; časem si bude
muset osvojit řadu vědomostí, které v dosavadním životě
nepotřeboval, dosud však zřejmě nenastal čas začít s učením.
Naštěstí o jednu starost měl Neville přece jen méně: jak se
zdálo, Duncan už se smířil se sňatkem, byť pouze kvůli
Archiemu.
Ano, chlapec dokázal vyhovět svému skotskému
příbuznému, k anglickému, tedy k němu, se však zatím
stavěl odmítavě a nepřátelsky.
Markýzovi se to nelíbilo, ale co mohl dělat? Hlavně aby
se Duncan oženil a zplodil syna! Pokud totiž starý Skot
nezíská v pravnukovi nového dědice, nezastaví se před ničím
a pokusí se po Nevilleově smrti přilákat Duncana zpátky k
sobě.
Takové obavy nebyly nepodložené. Během dlouhého a
složitého vyjednávání dospěl Neville k jednoznačnému
závěru, že Archibald MacTavish má silně vyvinutý
majetnický instinkt a své požadavky prosazuje s paličatou
neústupností. Všechno to nedůstojné handrkování markýze
nesmírně rozčilovalo. Duncan by přece byl jeho
právoplatným dědicem, i kdyby Elizabeth žádný slib
neučinila!
Skutečnost, že mladík měl dědit také po Archibaldovi,
markýze neznepokojovala. Na obě rozsáhlá panství přece
mohli dohlížet zkušení správcové. Samozřejmě by bylo
pěkné, kdyby se Duncan nerozptyloval a věnoval svou
pozornost pouze Nevilleovým statkům, ovšem Angličané si
už dávno přivykli vlastnit majetek nejen doma, ale i na
místech často velmi vzdálených.

56
 Markýzův dědic
Každopádně šlo o nejednoduchou otázku. MacTavish se
cítil ošizený a žádal, aby za Duncana dostal nového dědice.
Takové stanovisko Neville docela chápal. Který muž by
předtím, než se odebere na onen svět, nechtěl mít jistotu, že
jeho rod nezanikne, ale naopak bude zdárně pokračovat? Na
tom nemohly žádné Elizabethiny sliby nic změnit. Pokud
Duncan začne co nejdřív plodit potomky, potěší a uklidní
obě svářící se strany.
S nevěstou, kterou se mu pro vnuka podařilo vybrat, byl
markýz spokojený. Pravda, snad s ní měl ještě před
uzavřením zásnubní dohody osobně promluvit, tehdy však
zuřil kvůli Archibaldově nesmyslné podmínce, aby našel
nejkrásnější mladou dámu (jako by právě tělesné půvaby
hrály v manželství hlavní roli!), a když mu právníci ohlásili,
že mají tu pravou, raději se rovnou obrátil na její rodiče.
Dnes odpoledne se s ní poprvé setkal – a rozhodně si
nepřipadal zklamaný. Zprávám o její výjimečné sličnosti
nezůstávala Ophelie Reidová nic dlužna. Možná působila
poněkud upjatě a dokonce přezíravě, to se však dalo přičíst
pochopitelné předsvatební nervozitě.
Správně dávkovanou hrdost a blahosklonnost ostatně
uznával i Neville, kterého mnozí pokládali za nepřístupného
nadutce, ale záleží přece na tom, s kým jednáte, ne?
Každopádně tohle všechno bylo v téhle chvíli vedlejší. Starý
markýz si přál jediné: aby nevěsta Duncana okouzlila.
Svatba se pak odbude bez zbytečných průtahů… a kráska
může začít rodit děti, příští dědice.

Sabrinin předpoklad, že Ophelie se přestane vzpírat, jakmile

si Duncana MacTavishe pořádně prohlédne, nebyl nijak
naivní. Ano, mohlo se to stát. Za jiných okolností. Například
kdyby se snoubenci setkali o samotě.
Jenže osud je osud a tak do salonu, kde se mezitím
shromáždili všichni hosté, vstoupil Duncan v okamžiku, kdy

57
 Johanna Lindsey
Ophelii obklopoval početný houf jejích přítelkyň a ctitelů.
Mladík se právě vrátil z oné nešťastné vyjížďky se šťastným
koncem a dosud na sobě měl kilt, který si oblékl, jen aby
Nevilleovi vzdorně předvedl svůj hluboký vztah k
milovanému skotskému domovu. Ophelie bohužel v kiltu
spatřovala potvrzení zlomyslných povídaček, jež o
snoubenci šířila. A stejně si mladíkův nezvyklý oděv vyložili
i její přátelé.
„Panebože, ten člověk chodí v sukni,“ ozval se hlasitý
šepot.
„Ve Skotsku se muži takhle oblékají zcela běžně,“
pokusil se kdosi vysvětlit. „Říká se tomu…“
„Sakra, není to nic jiného než sukně! A já bláhová si
myslela, že markýzův příbuzný přece nemůže být takový
barbar, jak se o něm soudí. Ale mýlila jsem se, možná je to
ještě horší.“
Ophelie v duchu zuřila. Vlastně chtěla zesměšnit
Duncana MacTavishe nějakým jiným, chytřejším způsobem,
vůbec nečekala, že se nakonec potvrdí všechny ty klípky,
které o něm šířila. Cítila se zaskočená, podvedená, a proto ho
ani nebyla schopna příliš vnímat. Viděla jenom ten zatracený
kilt a rudohnědé pramínky „divošsky“ rozcuchaných vlasů, v
hlavě jí dunělo: nejčernější obavy se naplnily!
V jistém smyslu se Ophelii ulevilo. Rodiče alespoň
pochopí, že tenhle skotský barbar se pro ni opravdu nehodí.
Sama se postarala, aby se její rafinované pomluvy donesly i
k nim. Nevěřili jim však, odbývali je mávnutím ruky. Teď
uvěří.
Ovšem jedna věc je šířit klepy a sledovat, jak pracují ve
váš prospěch, a úplně jiná situace nastane, když skutečnost
vaše výmysly nejen potvrdí, ale ještě překoná. Něco
takového člověka přivede do pořádných rozpaků. A Ophelie
rozpaky nesnášela. Zrudlé tváře jí prostě neslušely.

58
 Markýzův dědic
Duncan přelétl očima všechny přítomné, pak beze spěchu
přistoupil k Ophelii, „vysekl“ jí poněkud přehnanou poklonu
a s obdivným úsměvem pronesl: „V životě jsem neviděl tak
oslnivě krásnou mladou dámu, předpokládám tedy, že musíte
být lady Ophelie.“
„Pane, vaše komplimenty by byly srozumitelnější,
kdybyste se zbavil toho směšného přízvuku,“ nasupeně a
jedovatě odpověděla Ophelie. „A příště byste se také mohl
vhodněji obléknout. Nebo snad u vás na skotské vysočině
muži raději vypadají jako ženy?“
Že by na kiltu bylo něco zženštilého? Pro skotského
patriota nepředstavitelná urážka! Přesto by možná Duncan
dokázal Ophelii odpustit, lidé v Anglii přece věděli tak
žalostně málo o skotských poměrech a zvycích. Jenže mladá
dáma své jízlivosti nevychrlila z nevědomosti, kdepak,
prostě jen chtěla pobavit věrný kroužek svých přítelkyň a
obdivovatelů. Duncan nemohl přeslechnout poťouchlé
hihňání a nemohl přehlédnout samolibý výraz, s jakým ten
smích přijala.
A stejně tak si vychutnávala snoubencovy zjevné
rozpaky. Duncan netušil, proč se ho snažila veřejně
zesměšnit, ale už mu to bylo lhostejné. Ještě před několika
okamžiky pociťoval cosi jako příjemné vzrušení a dokonce
se chystal poděkovat markýzovi za vskutku okouzlující
nevěstu, teď se však rázem všechno změnilo.
Ano, při pohledu na Ophelii se jistě mnohému muži
rozbušilo srdce, její krása přímo oslňovala. Ale Duncan před
sebou náhle viděl jen odpornou zrůdu, ztělesnění hlouposti,
nestoudné pýchy, ješitnosti a vypočítavého intrikánství.
Už jí neřekl jediné slovo. Otočil se na patě a rázným
krokem opustil salon. Na schodišti se setkal s Nevillem,
který mířil dolů, aby se připojil k hostům.
Duncan se ani nezastavil, pouze na markýze krátce
pohlédl a prohodil: „Tuhle nechci.“

59
 Johanna Lindsey
Strohá slova, navíc pronesená nesmlouvavým tónem,
starého pána natolik ohromila, že měl sto chutí rozběhnout se
za vnukem a zeptat se na důvody až nečekaně příkrého
odmítnutí. Vzápětí si však připomněl, jak podrážděně a
téměř nepřátelsky se Duncan choval při jejich dopoledním
setkání, a rozhodl se zjistit si pravdu jinak.
Nevilleův údiv a neklid byly pochopitelné. Ophelie
Reidová ho nadchla, připadala mu jako ideální nevěsta, jejíž
půvaby dostatečně ospravedlňovaly úmorné celoroční
hledání. A najednou by všechna ta námaha měla přijít
vniveč? Pokynem ruky tedy přivolal vrchního lokaje,
kterému jen málokdy uniklo něco z toho, co se v markýzově
sídle dělo. Spolehlivý služebník ani tentokrát svého pána
nezklamal; pohotově vylíčil, jak lady Ophelie před chvílí
přivítala snoubence, a přidal stručný, ale vyčerpávající výtah
z řečí, které urození hosté vedli v salonu i přilehlých
prostorách.
Neville Thackeray si povzdechl. Je to husa, když svou
zabedněnost halasně vytrubuje přede všemi, pomyslel si.
Jistě, výjimečná krása se cení, ale nesmí ji provázet taková
do nebe volající hloupost. Duncan má pravdu, Ophelie není
ta pravá.

Pohledný mladík odjel a zanechal dívku

13 jejím myšlenkám. Nemohl přece vědět, že se

bude vracet stejným směrem jako on.
Ostatně nijak nepospíchala, právě naopak.
Znovu usedla na místo, kde se jí před půlhodinou jen tak tak
vyhnula hřebcova kopyta, a v duchu si opakovala všechno,
co jí Duncan řekl, jako by si každičké slovo chtěla navždy
uložit do paměti.
Úžasnější odpoledne a zajímavější setkání Sabrina určitě
dosud nezažila. Jak pozoruhodný muž! Záhadný,
60
 Markýzův dědic
neodhadnutelný, vzrušující. Nečekal od ní, že ho bude bavit.
Aby ho rozesmála, musela vyvinout značné úsilí. Teprve
když opět osaměla, ptala se sama sebe, jaké trápení ho asi
přivedlo do tak nevlídné nálady.
Opouštěl ji uvolněný a s úsměvem na rtech, což ji
upřímně potěšilo, neboť to byla nesporně její zásluha.
Sabrina si málokdy o někom utvořila tak rychle úsudek, k
Duncanovi však pocítila sympatie téměř okamžitě. Vlastně
mnohem víc než pouhé sympatie. Ano, líbil se jí. Líbily se jí
jeho pozorné a vážné oči, jeho hlas, jeho smysl pro humor,
když jej zprvu neochotně projevil. A samozřejmě se jí líbily
jeho chlapecky rozcuchané rudohnědé vlasy i mužně urostlá
postava se širokými rameny a svalnatýma nohama. Rozjitřil
dívčiny smysly tak silně, že každá vteřina s ním vydala za
celé hodiny.
Přesto se Sabrina neopájela marnými iluzemi. Dobře
věděla, že Duncanové tohoto světa si za manželky nevybírají
všední typy, jako je ona, ale nádherné, přímo oslňující
Ophelie. Mohlo jí to být líto, nemohla na tom však nic
změnit. Krasavci si odjakživa brali krasavice – a Sabrině
nezbývalo než doufat, že najde muže přinejmenším hodného,
laskavého a moudrého, snad také romanticky založeného,
ochotného podnikat s ní vycházky, vysedávat na pahorcích a
pozorovat západ slunce…
Panebože, slunce opravdu už málem zapadalo!
Sabrina vyskočila a skoro celou cestu zpátky na
Summers Glade utíkala. Protože se nechtěla zbytečně chlubit
svými rozcuchanými vlasy, zvolila zadní vchod a nahoru do
svého pokoje se dostala po schodech pro služebnictvo.
Uvnitř na ni netrpělivě čekala teta Alice.
„Kde se tak dlouho touláš?“ zeptala se a na okamžik
zvedla oči od rozevřeného zavazadla, kam ukládala
Sabrinino oblečení. „Už jsme mohly být dávno pryč stejně
jako všichni ostatní.“

61
 Johanna Lindsey
„Cože, všichni odjeli?“ s úsměvem se podivila Sabrina.
„Takže lord Neville se nakonec přece jen vzepřel a výkvětu
londýnské společnosti ukázal dveře?“
„Kdoví, co se mu honí hlavou?“ znechuceně si odfrkla
Alice. „Původně souhlasil se slavnostním večírkem a pak
najednou změnil názor. Ale u toho starého blázna mě sotva
něco může překvapit. Právě jsme se s Hilary chystaly sejít
dolů, když se objevila jeho hospodyně a celá nesvá nám
sdělila, že máme zase odjet. Úplně mi jí, chudinky, bylo
líto.“
Sabrina pomohla tetě dokončit balení. „Možná jsi k
markýzovi nespravedlivá,“ poznamenala po chvíli. „Vždyť
ty davy lidí ani nepozval a patrně má pocit, že snoubenci by
měli mít trochu soukromí, aby se mohli lépe poznat a…“
„To sotva, zlatíčko,“ skočila jí do řeči Alice, „Reidovi
totiž taky už odjeli zpátky do Londýna.“
Sabrina zalapala po dechu. „Jen proto, že markýz odmítl
uspořádat velkolepý domácí ples? Tak malicherná snad
Ophelie není - nebo myslíš, že je?“
„Netuším, co se vlastně přihodilo. Než jsem si s nimi
stačila promluvit, byli pryč. Ale třeba něco ví Hilary, můžeš
se jí zeptat.“
„Dobrá,“ přikývla Sabrina. Vhodná chvíle pro dotaz se
našla, když pak se zavazadly u nohou čekaly před vchodem.
Protože přicestovaly s Reidovými a neměly vlastní dopravní
prostředek, ochotná hospodyně poslala pro jeden z
markýzových kočárů.
„Ani já mnoho nevím,“ odpověděla Hilary Sabrině.
„Mary říkala, že mi všechno vylíčí v dopise, neboť je příliš
rozrušená a nedokáže o tom teď mluvit. A opravdu byla celá
nesvá, skoro na pokraji nervového zhroucení.“
„A co Ophelie? Viděla jsi ji?“
„Ano, viděla,“ ztlumila Hilary hlas. „A zdá se, že její
otec ji konečně poučil, jaký je rozdíl mezi noblesou a

62
 Markýzův dědic
neomaleností. Jednu tvář měla pořádně červenou. Já sice
nehoruji pro tělesné tresty, ovšem to děvče se občas chovalo
tak nesnesitelně, že si menší lekci zasloužilo.“
„Ophelie skutečně dostala od otce políček?“ nemohla
uvěřit Sabrina.
Hilary pokrčila rameny. „Už to tak bude. Otisk na její
tváři tomu alespoň nasvědčoval.“
„Ale když Reidovi dorazili s námi, markýz nic nenamítal
– a nás přece také osobně nepozval.“
„Máš pravdu, jenže kromě nás Ophelie sezvala dalších
šestapadesát lidí. Jako by už byla markýzou a mohla tady
poroučet. Není divu, že Neville zakročil, já na jeho místě
bych se netvářila o nic vlídněji. Chápeš to? Pozveš pár lidí a
oni si bez tvého vědomí přivedou padesátku dalších. Kdepak,
má milá, tohle se nedělá.“
Jistě, šlo o netaktní a hrubé porušení společenských
zvyklostí a Ophelie si to nepochybně uvědomovala. Hilary
ani Alice ovšem nevěděly, že je od samého začátku pevně
rozhodnuta zbavit se snoubence, který jí nebyl po chuti.
Sabrina se o tom před tetami nikdy nezmínila, nevěděla totiž,
jak by jim tak ožehavou věc (i s ohledem na dávné přátelství
Hilary a Opheliiny matky) dokázala co nejohleduplněji a bez
pocitu trapnosti vysvětlit.
Ophelie jednala promyšleně, sledovala jediný cíl.
Zaplavila Summers Glade svými londýnskými přítelkyněmi
a ctiteli, jen aby popudila a rozzuřila starého markýze. Ten
záludný kousek ji však napadl ještě předtím, než vůbec
spatřila svého snoubence. A teď už určitě litovala.
Všechny ty Opheliiny intriky a úskoky se zdály příliš
rafinované a složité! A Sabrina byla šťastná, že s nimi nemá
nic společného. Ráda jednala přímočaře, spřádat plány plné
odboček a kliček, to neodpovídalo její povaze. Budiž, v
kroužku Opheliiných věrných se člověk nikdy nenudil. Ale

63
 Johanna Lindsey
Sabrina už se na trochu toho obyčejného nudného života
docela těšila.
Zároveň tajně doufala, že předtím, než opustí Summers
Glade, ještě jednou alespoň zahlédne Duncana MacTavishe.
Jinak se s ním do svatby, na kterou je snad Reidovi pozvou,
sotva někde potká. Když se teď Ophelie vrátila zpátky do
Londýna, snoubenec ji tam určitě bude co nejdřív
následovat. Ale ať už se tou dobou zdržoval mladý Skot v
kterékoliv části rozlehlého markýzova sídla, poblíž vchodu
to bohužel nebylo. A o chvíli později tety i Sabrina seděly v
Nevilleově kočáře a ujížděly domů.

„Tak kdepak ji máte? Musím se přiznat, že

14 na nejkrásnější anglické děvče, co jste

vybral pro toho chlapce, jsem náramně
zvědavý.“ Neville se celý naježil, neboť do
jídelny, kde osaměle večeřel, vtrhl hřmotný Skot doslova
jako bouře. Téměř vzápětí se objevil rozčilený markýzův
sluha a bolestným pohledem se omlouval za to, že svého
pána nedokázal před nečekaným vpádem včas varovat.
„Archibald?“ hádal Neville.
„Jo, koho jiného jste čekal?“
„Vás rozhodně ne,“ zavrčel Neville. „Co tu k čertu vůbec
hledáte?“
Skot se vyzývavě posadil naproti Nevilleovi. „Sakra,
snad jste si nemyslel, že svatbu a všechno, co s ní souvisí,
nechám jenom na vás?“
Neville zaraženě zíral. Konečně se zmohl na odpověď:
„Duncan se nezmínil, že chcete přijet.“
Archie se uchechtl. „Sám to netušil. Víte, ten hoch je
trochu moc horkokrevný. Když se vydá na cestu, žene se za
cílem jako střela. Není to špatná vlastnost, ale mým starým
kostem víc vyhovuje mírnější tempo. Duncan by byl
64
 Markýzův dědic
netrpělivý a podrážděný, kdybych ho zdržoval, a tak jsem
mu raději nic neřekl a v klidu a pohodě jsem vyrazil až po
něm. Nepřál jsem si, aby k vám přijel ještě navztekanější.“
Do posledních Archibaldových slov se vloudil tak
potměšilý tón, že Neville málem praštil pěstí do stolu a
zaklel. Ovládl se však a pouze popuzeně blýskl očima.
„Ano, zdál se mi plný hořkosti. Ale proč vlastně?“
Starý Skot si odfrkl. „Mně za to vinu nedávejte. O tom,
že má hoch vyrůstat v jediném domově, jste rozhodli vy a
Elizabeth. Jistě, mně to taky připadalo rozumnější, ochotně
jsem tedy souhlasil. Ale mohl jste ho přece občas navštívit,
ne? Nemusel se s vámi poprvé setkat až jako dospělý.“
„Zapomněl jste? Jednou jsem se do té vaší highlandské
sibérie vydal a málem mě to stálo život.“
„Jo, vzpomínám si. Vy Angličané jste prostě
zchoulostivělí jako skleníkové květinky,“ ušklíbl se Archie.
„Vadí vám vítr, vadí vám trocha sněhu. Ale nechme to být.
Koneckonců chlapec vám ani zdaleka tolik nevyčítá, že vás
za celý svůj dosavadní život nikdy neviděl. Mnohem víc ho
trápí, že má kvůli vám opustit domov a žít mezi cizími
lidmi.“
„Teď už pro něho nebudeme cizí.“
„Jste si tím jistý?“ zaútočil Archibald.
Nevilleovi se nahrnula krev do obličeje. Ne, jistý si
opravdu nebyl. „Škoda, že Elizabeth Duncanovi nic
neřekla,“ povzdechl si.
„Určitě by mu dříve nebo později všechno vysvětlila.
Osud jí, chudince, nedopřál dost času.“
„Ale vy jste dost času měl. Proč jste mlčel?“
Archie pobaveně zvedl obočí. „Pořád jsem přece doufal,
že se odeberete na věčnost dřív, než bude kluk plnoletý.“
Neville se zatvářil uraženě. Takové vtipy, pokud vůbec
šlo o vtip, podle jeho názoru překračovaly hranice vkusu.

65
 Johanna Lindsey
„Lituji, že jsem vás zklamal. Každopádně chlapec se stane
markýzem bez ohledu na to, kdy zemřu.“
„Copak vy nemáte ani jediného dalšího příbuzného?
Opravdu by se nenašel žádný, třeba hodně, hodně vzdálený a
dávno zapomenutý bratranec?“
„Byl jsem jedináček,“ odměřeně pronesl Neville. „A můj
otec také. Dědeček měl dvě sestry, obě však zemřely v
dětství. Generace předtím sice byly početnější, ale ani z těch
vedlejších větví rodiny už nikdo nežije. Duncan je skutečně
můj jediný dědic a já stále nechápu, proč se bráníte tomu,
aby zůstal i vaším jediným dědicem.“
„Vám by nevadilo, kdyby trvale žil na skotské
vysočině?“ vyhrkl s předstíraným údivem Archie. „Člověče,
to jste měl říct dřív a nemuseli jsme se…“
„Samozřejmě by se tam nemohl zdržovat trvale,“
podrážděně ho přerušil Neville. „Bude tady mít své
povinnosti a…“
„Ovšem, jak jsem si myslel,“ stejně nezdvořile mu skočil
do řeči Archie. „Ale sám přece víte, že cestovat z Highlands
do Anglie a naopak je po většinu měsíců dost namáhavé,
někdy dokonce nebezpečné. A vy byste chtěl, aby chlapec
takové cesty podnikal bůhvíkolikrát do roka? Nebo snad
naznačujete, že jeho povinnosti tady u vás jsou mnohem
důležitější než ty, které souvisejí s panstvím ve Skotsku? A
nepředstavujete si náhodou, že by u nás, v jediném domově,
jaký dosud znal, trávil všehovšudy pár letních týdnů?“
Neville jen s vypětím všech sil zachoval klid. „Nikoliv,
pouze si myslím, že nedůvěřujete jeho schopnostem. Ale
Duncan v sobě má thackerayovskou krev a jistě by dokázal
spravovat i daleko rozsáhlejší majetek. Já o svém vnukovi –
na rozdíl od vás – nepochybuju.“
„Ano, chlapec zvládne všechno, do čeho se pustí,“ zvýšil
Archie hlas. „Přesto nehodlám přihlížet, jak se pomalu ničí,
jen aby vyhověl vašim bláznivým představám!“

66
 Markýzův dědic
„O co se vlastně přeme? O Duncanovy schopnosti? O
naše představy o jeho schopnostech? Nebo spíš o něco
jiného? Způsob vaší argumentace mi připomíná všechny ty
směšné dopisy, co jsme si vyměňovali. Vůbec by mě
nepřekvapilo, kdybyste ve skutečnosti měl jiný názor a
záměrně si protiřečil, jen abyste mohl nesouhlasit.“
Archie se krátce zasmál. „U nás na skotské vysočině
nevychováváme hlupáky.“
„Dovolil bych si vás poopravit. Hlupáci se
nevychovávají, hlupáci se rodí – a to kdekoliv. Jinak byste
asi sotva právě teď seděl v mém domě a předváděl, jak jste
paličatý, nemyslíte?“
„Takže podle vás jsem hlupák,“ znovu se uchechtl
Archie. „Ale nemluvil jste spíš o sobě?“
Neville stiskl zuby. „Vypadněte, MacTavishi.“
„Zůstanu, dokud se kluk neožení. Čím dřív se to stane,
tím dřív vám zmizím z očí. Tak už mě nenapínejte – kdy
bude svatba?“
Neville si povzdechl. Tohle nevypadalo dobře. Kdyby
Archibaldovi nenabídl pohostinství, urazil by především
vnuka. Ale co měl starému lišákovi odpovědět? „Nevím o
nic víc než vy. Prozatím totiž schází to nejdůležitější:
nevěsta.“
Archie se s pravým skotským temperamentem vymrštil
ze židle. „Cože? Duncan tu krasavici odmítá? Slíbil mi, že se
s ní nejdřív setká a teprve pak…“
„Setkal se s ní.“
V Archibaldových hnědých očích se mihla potměšilá
jiskřička. „Aha. Není tak pěkná, jak jste tvrdil, co?“
„Omyl, půvabnější děvče jsem v životě neviděl.“
Archie se opět posadil a zklamaně potřásl hlavou.
„Doufal jsem, že chlapec nezahořkne natolik, aby sám sobě
škodil, ale patrně bude potřebovat delší čas, než si zvykne.
Všechny ty změny jsou pro něho příliš náhlé.“

67
 Johanna Lindsey
„Možná jsou, možná nejsou. Ale každopádně nesouvisejí
s důvodem, proč Duncan tu mladou dámu odmítl. Já bych se
na jeho místě zachoval stejně – totiž kdyby mě tak hluboce
urazila. Jak se ukázalo, slečna pod líbeznou skořápkou
skrývá malichernou, svárlivou a jedovatou povahu. A nic
takového bychom jistě našemu chlapci nepřáli.“
Archie zamumlal cosi nesrozumitelného, vzápětí však
opět zaútočil. „Takže jakou další nevěstu máte v záloze?
Nebo jste s podobnou možností vůbec nepočítal?“
„Pár dívek by tu ještě bylo, ale tentokrát si nejdřív s
každou osobně promluvím. Nerad bych se dopustil téže
chyby.“
„Chápu. Všechny si je sem pozvete, nenápadně si je
oťuknete a zároveň uvidíte, jak se na kterou bude tvářit
Duncan.“
Neville na okamžik zvedl oči ke stropu a potom klidně,
jako by hovořil k malému dítěti, začal vysvětlovat: „První
nevěstu Duncan odmítl dnes odpoledne, rozumíte? Tolik
času mě to hledání stálo a najednou je po všem. Ještě jsem se
nestačil vzpamatovat. Nemůžete čekat, že už budu mít v
hlavě plán, jak si prověřit další krasavice, aniž by se hned
dovtípily, proč se o ně vlastně zajímám. Taková věc přece
vůbec není jednoduchá.“
„Člověče, žijete tu jako poustevník, jinak byste věděl, že
nejsnáze a nejpřirozeněji dáte mladé lidi dohromady, když
uspořádáte velkolepý domácí ples. Sezvěte hosty a postarejte
se, aby mezi nimi nechyběla žádná z dalších kandidátek.
Chlapec už si sám najde tu pravou.“
Neville se málem hořce rozesmál. Sotva londýnskou
smetánku vypoklonkoval ze dveří, měl by ji zvát zpátky?
„Neřekl bych, že je to právě nejšťastnější nápad.
Totiž…“
„Jako bych nevěděl, že budete proti, jen abyste se mohl
hádat,“ nenechal ho domluvit Archie. „Pochopte, na pořádný

68
 Markýzův dědic
ples přilákáte výkvět svobodných děvčat a chlapec bude mít
z čeho vybírat. A jestli si s tím nedokážete poradit, požádejte
některou zkušenou a úctyhodnou dámu z okolí, aby vám
pomohla.“
Neville opět zbrunátněl. „Od těch dob, co jsem naposledy
pořádal ples, zase tolik let neuplynulo.“
Archie se srdečně a hlučně rozchechtal – a Nevilleovi se
zastesklo po časech, kdy urážku mezi šlechtici obvykle mohl
smýt jedině souboj za úsvitu.
„Prostě jsem vám chtěl naznačit, že takovou maličkost
hravě zvládnu sám,“ pronesl odměřeně.
„A neměl byste tedy začít s rozesíláním pozvánek? Proč
odkládat na zítřek, co se dá udělat dnes?“
„Jestli dovolíte, rád bych nejprve v klidu dojedl svou
večeři,“ odsekl Neville.
„Když mluvíme o večeři, nejste zrovna vzorný hostitel,“
ušklíbl se Archie. „Ani vás nenapadlo nabídnout mi kus té
báječné voňavé pečené, co máte před sebou. Jenom doufám,
že si povedete líp, až se začnou sjíždět nevěsty.“
Tentokrát se Neville dokonale ovládl. Usmál se a bez
náznaku ironie ukázal ke dveřím za Archieho zády. „Do
kuchyně se dostanete tudy.“
Starý Skot pobaveně zařičel. „Koukám, Thackerayi, že
možná přece jen budete důstojným soupeřem. Ale počkáme
si, jestli dokážete napravit ten svůj nezdar s první nevěstou.
A kde vůbec schováváte mého vnuka – nebo jste ho snad
taky poslal jíst do kuchyně?“
„Zřejmě si někde o samotě léčí rány, které mu svým
jedovatým jazykem způsobila ta nafoukaná kráska. Jak mi
bylo řečeno, urazila ho skutečně hluboce a neodpustitelně.
Ale pro smilování, MacTavishi, zbavte mě konečně své
přítomnosti a běžte ho najít. Bohužel jste pravděpodobně
jediný, kdo mu v téhle chvíli může zvednout náladu, i když
mně osobně připadáte spíš jako nejděsivější noční můra.“

69
 Johanna Lindsey
Archibald se cestou ke dveřím otřásal smíchem.
„Zvyknete si, Angličane. Stejně nemáte na vybranou, co?“

Teprve po návratu ze své pravidelné

15 vycházky se Sabrina dozvěděla překvapující

zprávu: nečekaně, navíc sama, bez rodičů,
přijela Ophelie! Udivená Sabrina se za ní
rozběhla nahoru do jednoho z pokojů pro hosty.
Reidovi už byli celý týden zpátky v Londýně, lady Mary
však dosud neposlala ani řádek, takže tety a jejich neteř stále
ještě netušily, co se vlastně toho dne, kdy všichni hosté
museli tak náhle opustit Summers Glade, přihodilo.
Na druhé straně se i k Lambertovým doneslo – a jak by
ne, vždyť v sousedství se téměř o ničem jiném nehovořilo –,
že markýz z Birmingdalu se přece jen rozhodl uspořádat
velkolepý domácí ples. Prostřednictvím služebnictva, které
má obvykle ty nejpřesnější informace, také vešlo ve
všeobecnou známost skutečné pozadí chystané společenské
události, totiž markýzova úpěnlivá snaha najít pro vnuka
novou nevěstu.
Sabrina sice zaslechla, že mladý Skot údajně hned po
prvním setkání s Ophelií zrušil zasnoubení, nemohla tomu
však uvěřit. Jistě, Ophelie si něco takového původně přála,
ovšem tehdy ještě svého nastávajícího neznala, nikdy ho
nespatřila, nikdy s ním nemluvila. Podle Sabrinina
upřímného přesvědčení měl stačit jediný rozhovor mezi
čtyřma očima, aby oba mladí lidé shodně a vděčně děkovali
osudu, který je svedl dohromady. A místo toho se Duncan
MacTavish rozhlížel po nové snoubence – a vzhledem k
bohaté nabídce půvabných mladých dam sezvaných na
Summers Glade nebylo pochyb, že jeho hledání nepotrvá
dlouho.

70
 Markýzův dědic
Sabrinu a její tety markýz nepozval, zřejmě mu opět
někdo připomenul ono dávné rodinné „prokletí“; v úvahách
o manželství hrají podobné historky velkou roli, nevěst se
„špatnou krví“ se každý rozumný muž děsí jako čert kříže.
Nicméně i bez Lambertových se markýzovo sídlo už od
rána plnilo výkvětem anglické aristokracie. Zatím dorazilo
více než sto hostů, mezi nimiž nechyběli mnozí z těch, které
Neville Thackeray sotva týden předtím nevlídně vyhnal.
Nepříjemné chvíle však byly zapomenuty, ples měl být
událostí sezony – a kdo by toužil zůstat mimo?
Navíc se příslušníci londýnské smetánky stejně jako
Nevilleovi sousedé těšili, že se konečně osobně setkají s
nesmírně zámožným šlechticem, známým svým
poustevnickým způsobem života. Pravda, někteří prostě
vyznávali zásadu, že markýzovo pozvání se za žádných
okolností neodmítá. Ale jistá hraběnka odvolala vlastní ples,
jen aby mohla přijet do Yorkshiru. Jakmile se to rozkřiklo,
stala se návštěva Summers Glade téměř otázkou společenské
prestiže.
Alice a Hilary byly pochopitelně rozčarované, ne-li
přímo sklíčené – Sabrinu „ten starý blázen“, „morous“ a
„pavouk“ nepozval. Sice se nedomnívaly, že by neteř mohla
zaujmout samotného dědice titulu a panství, ale při tak
výjimečné příležitosti se přece sejde řada dalších zajímavých
a vhodných mladíků, ne? Sabrina se také cítila zklamaná,
ovšem z jiného důvodu. Stále ještě se v duchu vracela ke
vzrušujícímu seznámení s Duncanem MacTavishem, znovu a
znovu si opakovala slova nenuceného rozhovoru, který spolu
vedli. Jak ráda by si s tím svérázným, pohledným a podivně
zasmušilým Skotem opět vyměnila pár vět!
A teď se tu z ničeho nic objevila Ophelie. Nejspíš ani ona
nedostala pozvánku na Summers Glade, ale proč vlastně?
Sabrina o tom marně přemýšlela – a sotva se s Ophelií letmo
pozdravila, nedočkavě vyhrkla: „Copak tě to tak najednou

71
 Johanna Lindsey
vyhnalo z Londýna? Tam se přece pořád něco úžasného
děje! Měla jsem za to, že jedině v Londýně se cítíš jako ryba
ve vodě.“
„Když se málem celý Londýn přestěhoval do
Yorkshiru?“ podrážděně opáčila Ophelie.
Sabrina udiveně zdvihla obočí. Ophelie se vzteká, říkala
si. Ano, přijela sem, ale ve skutečnosti tu nechce být. Tak co
se vlastně děje? Ledaže by ji…
„Pozvali tě na ples? A nemají dost volných pokojů?“
„Neplácej hlouposti,“ ještě víc se zamračila Ophelie.
„Samozřejmě jsem pozvánku nedostala. Nikdo netuší, že
jsem tady. Ale musím přece zjistit, jak by se ta má trapná
situace dala vyřešit, ne? Takže se u tebe potřebuju na nějaký
čas schovat.“
Sabrina zmateně zamžikala řasami. „Schovat? A před
kým? Před rodiči? To ses vydala na cestu a nic jsi jim
neřekla?“
„Panebože, Sabrino, z té tvé nedovtipnosti by se člověk
zbláznil! Mým rodičům je právě teď absolutně lhostejné, co
dělám a kde jsem. Obviňují mě, jako bych spáchala ty
nejtěžší hříchy. Otec mě dokonce uhodil. Věřila bys tomu?
Uhodil mě! Neodpustím mu, co budu živa.“
„Takže mám pravdu? Schováváš se před nimi?“
Ophelie sebou praštila na postel a okázalým hlasitým
povzdechem naznačila, že zabedněncům a tupcům je marné
cokoliv vysvětlovat. Sabrina se neurazila. Podobných
divadelních výstupů zažila už spoustu a nijak na ni
nepůsobily. Pravda, tentokrát se Ophelie zdála opravdu
rozčilená a možná své zoufalství ani příliš nepředstírala.
Sabrina mlčela. A mlčení mívalo na Ophelii zvláštní
účinek: obvykle své posluchače přestala trápit únavnou spletí
nejasných náznaků a přešla rovnou k jádru věci.

72
 Markýzův dědic
Stačilo trpělivě vyčkat a výsledek se dostavil. Po chvíli
se Ophelie na posteli posadila a věnovala Sabrině
rozbolestněný pohled.
„Jsem zneuctěná!“ prohlásila a vzápětí začala vyčítavě
kvílet. „Všichni mě litují. Litují! Věřila bys tomu? Ne,
nemůžeš tomu věřit, neboť je to prostě neuvěřitelné.“
„Nejen neuvěřitelné, ale snad přímo vyloučené“ moudře
se přizpůsobila Sabrina.
„Jistě, jsi ohromená, nechápeš,“ dramaticky potřásla
hlavou Ophelie. „A vidíš, je to tak. Dokonce i mé nejbližší
přítelkyně mě předtím, než s pozvánkou v ruce vyrazí na
Summers Glade, chodí pokrytecky chlácholit a utěšovat.“
„Ale proč vlastně?“
Lítost zmizela, vystřídána prudkým hněvem. Ophelie
seskočila z postele a chvíli jen rázovala sem a tam jako lev v
kleci. „Všechno zavinil ten skotský barbar! Měl přece
souhlasit, že se k sobě nehodíme. Rozumíš, měl souhlasit Se
mnou! A tohle bychom pak oznámili jako vzájemnou
dohodu, která by žádného z nás společensky nepoškodila.
Místo toho se ten hlupák celý naštětil kvůli bezvýznamné
drobné výtce a nechal se slyšet, že já jsem pro něho
nepřijatelná. To už mi mohl rovnou plivnout do tváře před
oltářem!“
„Ale copak jsi s ním toužila jít k oltáři?“ klidně namítla
Sabrina.
Ophelie ji zdrtila dalším znechuceným pohledem. „Boží
prostoto! Pochop, chtěla jsem přijímat gratulace k tomu, že
jsem chytře unikla ponižujícímu svazku, který rodiče
sjednali za mými zády a proti mé vůli. A jak to dopadlo? Šíří
se o mně podivné klepy. O mně! Kdekdo si myslí, že
MacTavish nezrušil zasnoubení jen tak pro nic za nic. Prý se
mnou něco musí být v nepořádku. No řekni, nezbláznila by
ses?“

73
 Johanna Lindsey
Sabrina si povzdechla, svůj názor na takové klepy si však
nechala pro sebe. „Stejně tomu pořád nerozumím. Přísahala
bych, že sis z duše přála, aby to zasnoubení zrušil.“
„Omyl! Zasnoubení měli zrušit moji rodiče, když je
dohodli bez mého souhlasu. Skotský barbar měl až do
poslední chvíle k snoubence – tedy ke mně – obdivně
vzhlížet, ať už jsem mu vmetla do tváře cokoliv. Jenže to
bych od něho žádala příliš, vůbec netuší, co to znamená
zachovat se jako gentleman. A já abych se teď bála vystrčit
hlavu, dokud skandál neutichne… nebo dokud sám barbar
svou chybu nenapraví.“
Budiž, tohle alespoň vysvětlovalo, proč Ophelie přijela
„tajně“. Sabrina však stále nechápala, jak by mohl Duncan
změnit situaci v Opheliin prospěch. Měl snad vzít veškerou
vinu na sebe?
„Čím jsi ho vlastně tak popudila?“
„Jak už jsem říkala, šlo o pár celkem nevinných slůvek,
které si bůhvíproč vyložil jako smrtelně vážnou urážku.
Přiznávám, na uvítanou ode mne – patrně právem – čekal
něco vlídnějšího, jenže když se objevil vyhastrošený v tom
barbarském kroji, nedokázala jsem uvažovat příliš logicky.
Ta jeho směšná sukně jako by potvrzovala mé nejhorší
obavy. Kdyby přišel oblečený normálně, nezažila bych
takový otřes a naše první setkání mohlo proběhnout úplně
jinak.“
S podobným závěrem se koneckonců dalo souhlasit.
Sabrina se přece také domnívala, že jakmile se snoubenci
trochu poznají, budou děkovat osudu, který je svedl
dohromady. Ale jedna věc byla podezřelá: Ophelie nápadně
zdůrazňovala svou nevinu. Proč asi?
„Takže u nás zůstaneš, dokud dohady a klepy
neutichnou?“ opatrně se zeptala Sabrina.

74
 Markýzův dědic
„Proboha, v žádném případě! Mohlo by to trvat celou
věčnost, vždyť na mně si každý moc rád smlsne. Kdepak,
musíme se do toho pustit – a hned.“
„Musíme?“ zajíkla se Sabrina. „To jako my dvě?“
„A kdo jiný?“ pokrčila Ophelie rameny. „Přece bys mi
neodmítla pomoc? Jen si vzpomeň, co jsem pro tebe udělala
při tvém londýnském debutu. A teď máš skvělou možnost
trochu mi všechno oplatit.“
„Jistě, jistě. Pokud to bude v mých silách.“
„Žádný strach, tohle hravě zvládneš. Stačí, když mi
smluvíš schůzku.“
„Schůzku? S kým?“
Ophelie tentokrát Sabrině nevytkla do nebe volající
nechápavost, naopak se usmála a spiklenecky ztlumila hlas.
„Samozřejmě s mým bývalým snoubencem. Musíme ho
přimět, aby mě znovu požádal o ruku. Celé to nedorozumění
pak bude vypadat jenom jako drobná milenecká rozmíška,
rozumíš? Bublina splaskne, klepy utichnou.“

„Prostě tam zajdeš, nic víc.“

16 Nový Opheliin plán Sabrině vyrazil dech, na

okamžik vůbec nebyla schopna rozumně
uvažovat. Ze všeho nejvíc ji pochopitelně
vyděsilo, že ji Ophelie hodlá do svých intrik přímo zaplést,
ale nelíbil si jí ani způsob, jakým by měla své choulostivé
„poslání“ splnit.
„Nejsem pozvaná, Ophelie, stejně jako ty,“ připomněla.
„Bylo by krajně nevhodné, abych se tam najednou objevila.“
„Jste sousedé. A sousedka se u souseda může zastavit i
bez pozvání, ne?“
„Snad, ale nehodí se to, když soused pořádá ples.“
Ophelie mávla rukou. „Bezvýznamný detail. A hlavně:
nepůjdeš dovnitř, pamatuj si to, ještě by někteří z hostů
75
 Johanna Lindsey
mohli zaslechnout, co říkáš. Ne, musíš s ním mluvit venku,
pouze mezi čtyřma očima.“
Znovu si o samotě popovídat s Duncanem
MacTavishem? Proti tomu by Sabrina nic nenamítala, právě
naopak. Ale za jiných okolností! Vpadnout někam, kde se
odehrává významná společenská událost, na kterou vás
nepozvali, je nepředstavitelně neslušné. Prostě se to nedělá.
Celý ten podivný „úkol“ přiváděl Sabrinu do
nepříjemných rozpaků. Byla snad nějaká dohazovačka, aby
sjednávala důvěrné schůzky a milostná dostaveníčka?
Kromě toho Duncan se jí opravdu líbil, na první pohled k
němu pocítila mnohem víc než pouhé sympatie. Měla snad
chtít, aby se oženil právě s Ophelií, která tak ráda šířila
zlomyslné klepy a pranic se nestarala, jakou bolest komu
způsobí? Jistě, Sabrina si uvědomovala, že sama o něm může
leda bláhově snít, přesto mu však přála manželku nejen
výjimečně krásnou, ale také nezáludnou, upřímnou a
oddanou.
Takže vlastně ani trochu netoužila Ophelii pomáhat. A
současně se k ní nemohla obrátit zády, to by vypadala jako
nevděčnice. Nicméně jednu věc si potřebovala vyjasnit.
„Poslyš, Ophelie, řekni mi upřímně: chceš se za něho
provdat? Nebo ti jde jen o to, aby tě londýnské dámy
přestaly litovat a pomlouvat?“
Ophelie mlčela a nejistě mžikala řasami, zdánlivě
jednoduchá otázka ji zřejmě zaskočila.
„Ovšem, chci si ho vzít,“ vysoukala ze sebe po chvíli.
„Jak jsem říkala, kdyby se byl neobjevil v té příšerné skotské
sukni, mohlo všechno dopadnout úplně jinak. Koneckonců je
docela pohledný, jenže jsem si toho všimla trochu pozdě.“
„Ale s tím, že to nebude žádný ohyzda, jsi přece musela
počítat, ne?“ poznamenala Sabrina.
„Kdepak,“ zavrtěla hlavou Ophelie. „Moje matka tu
přece kdysi žila a znala se s lordem Nevillem. Podle ní tehdy

76
 Markýzův dědic
vypadal zcela tuctově, což nedávalo mnoho nadějí, že by na
tom jeho vnuk mohl být nějak výrazně lépe. Ironií osudu
Duncan svůj přitažlivý vzhled podědil po svých skotských
předcích, tedy z té barbarské strany, která mě tolik děsila.“
Kdo může říct, jestli obyvatelé skotské vysočiny žijí
barbarsky nebo civilizovaně, když Angličané tam jen
zřídkakdy zavítají, aby se přesvědčili na vlastní oči?
pomyslela si Sabrina. Ale jinak se jí Opheliino vysvětlení
zdálo přijatelné. Dobře věděla, že pro lásku je důležitá
vzájemná přitažlivost, a pokud teď snoubenec, vlastně
bývalý snoubenec připadal Ophelii žádoucí, možná to úplně
změní situaci. Ano, londýnská kráska intrikovala a lhala,
neboť se cítila lapená v pasti, náhle však pochopila, jak
bezdůvodné byly její obavy, a třeba se z ní ještě stane vzorná
manželka.
A tak Sabrina, přestože by se raději vydala kamkoliv
jinam, zamířila při své odpolední vycházce na Summers
Glade. Musela se hodně, hodně přemáhat. Duncan se jí přece
nepřestal líbit – a přesto, že Ophelii po dnešním rozhovoru
snad líp chápala, žádné zvláštní sympatie k ní stejně
nepociťovala. Ale především Sabrinu tížil nezvyklý úkol.
Role dohazovačky by se za jiných okolností nikdy neujala.
Pokoušet se zasahovat do života druhých lidí jí připadalo
krajně nebezpečné. Co když se takové manželství ukáže jako
katastrofální omyl? Koho potom budou obviňovat?
Sabrině nezbývalo než vidět ve svém „poslání“ splátku
londýnského dluhu, který jako čestný člověk nemohla popřít.
Už aby to měla za sebou, už aby se zbavila té pachuti v
ústech!
Od chvíle, kdy se na Summers Glade začali sjíždět hosté,
necítil Duncan nic jiného než únavu. Ostatně vyčerpávající
byly už samotné přípravy plesu. Neville s Archiem se v
jednom kuse zuřivě přeli – a Duncana občas napadalo, že být
jeho prapředkové mladší, určitě by se poprali.

77
 Johanna Lindsey
Ale skutečnou hrůzu pro Duncana znamenal až příjezd
krasavic. Archie ho vláčel po zámku a znalecky hodnotil
tělesné půvaby každé z mladých dam, kterou potkali. Načež
se objevil Neville, vzal si vnuka stranou a stručně mu
přiblížil historii rodiny dotyčné „kandidátky“ stejně jako její
majetkové poměry a společenské postavení. Duncan dlouho
trpěl, nakonec se však vzepřel. Ze všech těch jmen, titulů a
neuvěřitelně propletených příbuzenských vztahů na něho už
šly málem mrákoty. Oba staří pánové mu tedy alespoň
posílali písemné vzkazy a lokaj, který je přinášel, byl brzy
ještě utrmácenější a otrávenější než Duncan.
Panebože, říkal si Duncan, copak není mnohem
jednodušší prostě se zamilovat a potom oženit? Kdepak,
tahle honba za krásou a nejbohatším výčtem urozených
předků se mu vůbec nezamlouvala.
Ostatně nejoslnivější krásku už přece viděl a přesvědčil
se, jak může líbezná tvářička klamat. Archie ovšem tvrdil, že
otřesná hloupost Ophelie Reidové je spíš výjimkou než
pravidlem, a dál kladl důraz především na vzhled
„kandidátek“. Neville naopak znovu a znovu připomínal
zásadní význam společenského postavení manželky a
dodával, že krása se u žen bohužel příliš často pojí s
ješitností, samolibostí a marnivostí. Podle Duncanova
soukromého názoru se staří pánové i v tomto bodě přeli
pouze z principu.
Každopádně výběr se mu nabízel opravdu pestrý. Když
už – zřejmě ve chvilkovém zatmění mysli! – slíbil, že se
ožení, měl by dodržet slovo a některou z těch nejméně
padesáti mladých dam si vybrat. Ale během prvního i
následujícího dne vlastně pátral pouze po oněch zvláštních
šeříkových očích. Pátral a nenalézal.
Ne, nemyslel na tu dívku jako na nevěstu. Prostě nemohl
zapomenout, jak příjemně se s ní hovořilo, jak mu dokázala

78
 Markýzův dědic
zlepšit náladu. A něco takového by právě teď tolik
potřeboval!
Proč se dosud neobjevila? Musela přece bydlet někde
nedaleko a jako sousedka tedy měla samozřejmě patřit mezi
pozvané. Nakonec se přemohl a šel se zeptat přímo markýze.
Od svého příjezdu se na starého pána ještě nikdy s
žádnými prosbami ani dotazy neobrátil. Potkávali se
většinou jen při jídle, kdy si spolu vyměnili pár zdvořilých a
neosobních slov. V Nevilleově přítomnosti se Duncanovi
neúprosně vracely pocity křivdy a tak se mu raději vyhýbal,
což nebylo příliš těžké, neboť markýz se s oblibou zdržoval
nahoře ve svých pokojích a své zvyky nijak zvlášť nezměnil
ani v těchto rušných dnech.
Po letech samotářského života, soudil Duncan, musí
starého pána, jemuž tu mnozí přezdívali „poustevník“, ty
davy hlučících hostů nejen rušit, ale přímo děsit. Sám ho
proto nemínil zbytečně zdržovat a okrádat o soukromí.
V salonku, kde markýze navštívil nedlouho po obědě, si
odpustil jakékoliv okliky a rovnou se zeptal na sousedku se
šeříkovýma očima.
Neville se zamyslel a pak rezolutně prohlásil: „Nevím o
žádné urozené sousedce, která by přicházela v úvahu jako
tvoje nevěsta. Jinak bych ji určitě pozval. A pokud by se
tady nechtěla ubytovat, prostě by denně přijížděla a opět se
vracela domů. Mimochodem místa je u nás teď zatraceně
málo, všiml sis? Takže dotyčná buď nebydlí nikde v
sousedství nebo nepatří ke šlechtě.“
Možnost, že by „dotyčná“ nebyla šlechtického původu,
Duncan pobouřeně odmítl. Příslušníci lidových vrstev přece
při rozhovoru se šlechticem rozpačitě koktají a stydlivě klopí
hlavu, každé slovo aby z nich člověk páčil. Zato dívka se
šeříkovýma očima mluvila nejen chytře a kultivovaně, ale
také sebevědomě, dokonce výbojně a chvílemi až kousavě.
„Rozhodně je to šlechtična!“

79
 Johanna Lindsey
„Nejde náhodou o jednu z těch husiček, které se objevily
– a díkybohu hned zase zmizely – s Ophelií Reidovou?
Šeříkové oči, říkáš? Kdepak, marně pátrám v paměti, nikoho
s podobnýma očima neznám. Ale jestli tě zaujala,
samozřejmě ti nechám zjistit, odkud a z jaké rodiny vlastně
je.“
Duncan zavrtěl hlavou. „Díky, to nebude nutné. Prostě
mi s ní bylo dobře. Dokázala mě rozesmát, právě když jsem
něco takového zoufale potřeboval.“
Bezděčně pronesená poznámka vyvolala oboustranné
rozpaky, slibný náznak porozumění se rázem rozplynul.
Duncan zalitoval, že si víc nedával pozor na slova, neboť
tentokrát se markýze opravdu nechtěl dotknout, ale uřeknutí
už se nedalo napravit. A tak si jen povzdechl, chvatně se
rozloučil a vrátil se dolů do přízemí.
Ve vstupní hale se nerozhodně zastavil. Nijak
nepospíchal, aby se připojil k hostům bavícím se v několika
salonech, a když zaslechl bušení na domovní dveře, docela
rád využil příležitosti, jak se ještě víc zdržet, a šel příchozím
sám otevřít. Ostatně lokaj, jehož povinností se dobrovolně
ujal, zřejmě právě mířil k jeho pokoji s dalším naléhavým
vzkazem od Archibalda.
To pomyšlení Duncana na okamžik téměř pobavilo,
nestačil se však ani usmát. Za dveřmi totiž stál mladík, který
si ho udiveně či spíš neomaleně prohlédl od hlavy až k
patám a zvolal: „Dobrý bože, nejste vy ten barbar? Ale ano,
vlasy, oči, všechno souhlasí, musíte to být vy! Netušil jsem,
že se s vámi setkám tak záhy. Copak? Nemají dost
služebnictva a poslali vás otvírat?“
Urážlivě a výsměšně zněla celá mladíkova tiráda, ovšem
Duncana zaujalo především slovo „barbar“, jež od svého
příjezdu do Anglie slýchal až příliš často. Měl co dělat, aby
nevybuchl.

80
 Markýzův dědic
„Nepřeslechl jsem se, pane? Skutečně jste mě drze nazval
barbarem?“
„Já? To by mě v životě nenapadlo! Budiž, váš pohled mi
připadá poněkud divoký, nicméně sympaticky divoký, jinak
ovšem pouze opakuji, co se o vás říká ve společnosti,
pochopte, celé týdny se skoro o nikom jiném nemluví.“
„Nesmysl! Proč by se mělo mluvit právě o mně?“
„Proč? Boží prostoto! Proč plamen pálí, proč je voda
mokrá? Milý hochu, klepy jsou klepy, nic víc a nic míň, čím
pikantnější, tím rychleji se šíří,“ bezstarostně klábosil
mladík. „Ostatně jak vím z důvěryhodného zdroje, s klípky o
vás nezačal nikdo jiný než vaše snoubenka, pardon, vaše
bývalá snoubenka. Jistě, můžete namítnout, že pokud jde o
klepy, sotva lze hovořit o důvěryhodném zdroji, a já s vámi
budu souhlasit. Ale mění to snad něco na podstatě naší
věci?“
Duncan mlčel a jenom nevěřícně zíral. Když se tehdy o
„barbarovi“ zmínila dívka se šeříkovýma očima, chápal to
jako nevinný žertík. Zato z úst arogantního mladíka znělo
všechno natolik urážlivě, že se stěží ovládal.
Snad pětadvacetiletý modrooký blonďák byl svalnatý a
téměř stejně vysoký jako Duncan. Pod cestovním zimním
kabátem, ledabyle přehozeným přes ramena, bylo vidět
mírně pomačkané, ale prvotřídní a skvěle padnoucí
společenské oblečení. Celkově vzbuzoval dojem vysoce
postaveného člověka, zvyklého lehce a samozřejmě
uplatňovat svou autoritu.
Takové způsoby ovšem Duncanovi neimponovaly – a
nelíbily by se mu o nic víc, i kdyby šlo třeba o příslušníka
královské rodiny. „Byl byste tak laskav, pane, a sdělil mi, co
přesně se o mně v té vaší společnosti vykládá?“ procedil
málem se zaťatými zuby.
„Samé hlouposti, jaké musí odmítnout každý, kdo má v
hlavě špetku rozumu, ale víte přece, že některé ženy jsou

81
 Johanna Lindsey
neuvěřitelně naivní a nepoučitelné. Například tamhle moje
sestra.“
Mladík se ohlédl přes rameno a pokývl hlavou směrem k
blondýnce, která právě udílela příkazy čtveřici překvapených
sluhů, vykládajících z kočáru nejméně pět či šest obrovských
zavazadel.
Duncan si sotva stačil uvědomit, jak půvabná je to dívka,
když mladý elegán znovu spustil vodopád své řeči. „Kopala
a ječela, skoro jsem ji musel popadnout za vlasy, jinak bych
ji sem ani nepřivlekl. Ta husička je totiž přesvědčená, že co
chvíli máváte kyjem a k večeři přicházíte zahalený do
medvědích kůží. Naše Mandy prostě bere klepy jako svatou
pravdu, nevidí v nich to, co ve skutečnosti jsou: pikantní a
vzrušující výmysly, jimiž se my, ubozí příslušníci nejvyšších
vrstev, pokoušíme zahnat ubíjející nudu zahálčivého života.“
„Proč tedy přijela, když se jí tak zoufale nechtělo?“
„Měla si snad nechat ujít ojedinělou příležitost setkat se s
legendárním poustevníkem Nevillem Thackeraym? Ani
nápad! Mluví se o něm celá léta, ale většina lidí, co znám, ho
na vlastní oči nikdy nespatřila. Kromě toho by se má
milovaná sestřička pomalu mohla začít poohlížet po
ženichovi, chápete, a mamka s taťkou prohlásili, že na téhle
velkolepé přehlídce roztomile uzardělých něžných tvářiček a
impozantních mužných hrudí přizdobených patřičně
zvučnými tituly za žádnou cenu nesmí chybět. Pochopitelně
si nemysleli přímo na vás, milý hochu, nemusíte mít strach,
jenom si přejí, aby se během sezony co nejvíc ukazovala, a
mně, jen si to představte, přisoudili roli jejího průvodce a
strážce.“
Ze záplavy mladíkových slov si Duncan vybral pouhá
dvě. „Pane,“ nasupil se, „jestli jste si neráčil všimnout,
dávno nejsem hoch – a pro vás už vůbec ne milý hoch, vždyť
se vidíme prvně v životě! Pár drzounů jsem srazil k zemi za
mnohem menší urážky.“

82
 Markýzův dědic
„Opravdu?“ prohodil mladý švihák nevzrušeným tónem,
vzápětí se však rozchechtal. Teprve když se uklidnil, dodal:
„Příteli, rád bych vám dal drobnou radu. Naučte se rozlišovat
mezi záměrnou, možná dokonce rafinovanou či mrzkou
urážkou a tím, co bych nazval běžným konverzačním
obratem. Věřte mi, ušetříte si spousty zbytečných problémů
– a zachráníte hezkých pár nevinných nosů.“
Blahosklonné rady vždycky dokázaly Duncana spíš
rozlítit než uklidnit. „Chlape, jestli máte na mysli svůj nos,
pak se nemýlíte, skutečně je v nebezpečí. Kdo vůbec jste?“
Angličan se zazubil, jako by Duncanovy výhrůžky nehrál
ani trochu vážně. „Ach ano, zapomněl jsem se představit,
omlouvám se. K mému jménu sice patří nějaké ty tituly, ale
k smrti nerad se jimi oháním. Pro vás jsem Rafe, starý
brachu.“
Na další vtípek zareagoval Duncan po svém: rázně
přibouchl těžké domovní dveře, které předtím s takovou
ochotou otevřel. Jistě, nemohl vědět, že za nimi nechal stát
jednoho z nejznámějších a nejvyhledávanějších šlechticů v
celém království, nesmírně zámožného dědice vévodského
titulu, navíc dosud svobodného mládence, o němž tajně snili
a na něhož pořádali hon rodiče kdejaké neprovdané dívky z
kruhů britské společenské smetánky.
Ovšem i kdyby Duncan tohle všechno věděl, nezachoval
by se jinak. Skřípal zuby a pevně věřil, že první setkání se
samolibým švihákem zůstane posledním. Netušil, jak
hluboce se mýlí.

„No ne, slečno Sabrino!“ překvapeně zvolal

17 Richard Jacobs. „Ještě nikdy jste při svých

vycházkách nedorazila až sem. Stalo se
něco?“

83
 Johanna Lindsey
„Kdepak, nic se nestalo.“ Sabrina se na vrchního lokaje
usmála, aby uklidnila jeho obavy. Znala kdekoho v tomhle
koutě Yorkshiru, vyrostla tady a vzhledem ke své přátelské
povaze snadno zapřádala hovor s lidmi, které potkala. A tak
se postupně seznámila s většinou místních obyvatel –
samozřejmě až na starého markýze.
Přesto se teď cítila nesvá. Jacobs, který měl za úkol vítat
Nevilleovy hosty, přece musel vědět, že není pozvána.
Nutně se potřebovala zbavit narůstajících rozpaků. „Jak
se daří vaší milé paní?“ zeptala se. „Už je jí lépe?“
„Ano, slečno, mnohem lépe. Poděkujte prosím vaší tetě
Alici za ten recept na bylinkový čaj. Manželce moc pomohl,
kašel polevil a teploty úplně zmizely.“
„To jsem ráda. A poděkování vyřídím.“ Sabrina by si
ještě dlouho dokázala povídat v podobném nezávazném
tónu, sebrala však veškerou odvahu, zhluboka se nadechla a
přešla rovnou k věci. „Víte, Jacobsi, kdosi mě požádal,
abych předala vzkaz. Lordu Duncanovi.“
K jejímu údivu vrchní lokaj málem zaúpěl. „Od včerejška
si můžu nohy uběhat, nosím mu jeden vzkaz za druhým.
Mladý pán už mě má plné zuby a já ho chápu.“ Jacobs se
naklonil k Sabrině a pokračoval šeptem: „To ti staří pánové,
oba dva. Jako by ho přetahovali každý na opačnou stranu. A
nedají si ani na chvíli pokoj.“
„Jeho skotský dědeček je tady také?“
„Ó ano, ano – a je to velmi… hlučný pán, jestli se smím
takhle vyjádřit. Když jsou spolu v jedné místnosti, totiž lord
Neville a lord Archibald, bývá to až… bouřlivé. Člověka
napadá, že se nemají příliš v lásce.“
Zvláštní, pomyslela si Sabrina. Nepochybně oba chtějí
pro vnuka jenom to nejlepší a měli by tedy spolu dobře
vycházet. Ale nechala si svůj názor pro sebe a s povzdechem
se vrátila k účelu své návštěvy.

84
 Markýzův dědic
„Jestli je lord Duncan zaneprázdněn, nerušte ho, můžu se
tu zastavit někdy jindy, koneckonců ten vzkaz není nijak
naléhavý. Ovšem kdyby si přece jen našel chviličku – a déle
by to určitě netrvalo –, docela ráda bych svůj slib splnila.“
„Jistě, slečno Sabrino, hned ho zkusím najít. A pojďte
prosím dál…“
„To ne!“ zděsila se. „Vím, že máte dům plný hostů… a
kromě toho je dneska tak hezky, raději počkám venku.“
Hezky rozhodně nebylo, zatažená obloha spíš slibovala
déšť. Ale všichni, kdo Sabrinu znali, dobře věděli, že se rada
prochází třeba i v plískanici nebo třeskutém mrazu.
Jacobs tedy jen pokrčil rameny, nechal pootevřené dveře
zmizel uvnitř rozlehlého markýzova sídla. Sabrina ze
strachu, aby ji nikdo nezahlédl, poodešla co nejdál od
vchodu. Zmítaly jí rozporné pocity: doufala, že Duncan
nebude mít čas, a současně si přála mít už tu nepříjemnou
věc sebou. Samou nervozitou se jí úplně rozhoupal žaludek.
Uplynulo pět minut, po nich dalších pět. Trýzeň se
stupňovala a Sabrinu napadalo, že nejrozumnější by bylo
okamžitě se vydat zpátky domů. Vtom za sebou zaslechla
kroky a prudce se otočila.
„Vrchní lokaj mi…“ Duncan zmlkl uprostřed věty.
Několik vteřin na Sabrinu jen udiveně zíral a pak vydechl:
„Panebože, vy! Takže opravdu žijete někde poblíž?“
„Ale ovšem, bydlíme kousek od silnice na Oxbow, pěšky
je to odtud sotva dvacet minut.“
„Řekla jste ‚bydlíme‘. Znamená to, že jste vdaná?“
„Právě naopak,“ usmála se Sabrina. „Naši domácnost
tvoří kromě mne ještě dvě neprovdané tety.“
Duncan se zamyslel. „Aha. Zřejmě jste se do zdejšího
kraje přistěhovaly teprve nedávno. Markýz vás dosud nezná,
a proto vás také nepozval na ples, že?“
Rozhovor sklouzával na příliš nebezpečnou půdu.
Duncan by se neměl zajímat o ni samotnou. A neměl by se

85
 Johanna Lindsey
zajímat ani o důvody, proč nedostala pozvánku. Měl by si
prostě jen vyslechnout vzkaz, zdvořile poděkovat a vrátit se
ke svým vznešeným hostům.
„Nikdy jsem se s lordem Nevillem nesetkala…“
„Vidíte, nezná vás, uhádl jsem to,“ nenechal ji domluvit
Duncan. „A protože já vás znám, jistě mi dovolíte vyslovit
opožděné, ale upřímné pozvání.“
Tohle už bylo vážné – a Sabrina se vylekala. „Obávám
se, že jsem se nevyjádřila dost jasně. Váš dědeček mě sice
nikdy neviděl, ale nepochybně o mně ví. A stejně
nepochybně nepokládá mou přítomnost za nezbytnou právě
na velkolepé domácí slavnosti, pořádané s jistým, víceméně
jasně stanoveným cílem.“
Sabrině zrůžověly tváře, poslední věta se jí zdála
poněkud šroubovaná. Duncan však chápavě přikývl a bez
dlouhého váhání prohlásil: „Ať si o vás starý pán myslí, co
chce, může si své názory strčit za klobouk. Já vás
každopádně zvu a pevně doufám, že přijdete.“
„Ne, nezlobte se, opravdu by to nebylo vhodné. Dovolte
mi prosím, abych vám předala vzkaz, a pak bych se ráda
rozloučila.“
Duncan sevřel rty, jako by se s ní chtěl začít přít, ale
pouze si povzdechl: „Tak dobrá, jak zní ten vzkaz?“
Slova jí náhle uvázla v hrdle a tváře jí opět zaplály
karmínem. V rozpacích bloudila očima od holých keřů ke
stájím, před nimiž stálo několik kočárů. Konečně si
uvědomila, jak podivně musí její mlčení působit, a se
sklopenou hlavou ze sebe vychrlila: „Lady Ophelie by
uvítala příležitost soukromě si s vámi pohovořit. Ráda by se
vám omluvila. Navrhuje schůzku v oxbowském hostinci.“
Sabrina netušila, že ho vzkaz tak dokonale zaskočí.
Duncan na ni chvíli zíral doslova s otevřenou pusou a potom
zavrčel: „Chce mě znovu urážet?“

86
 Markýzův dědic
„Kdepak, ujistila mě, že velmi lituje toho
nedorozumění… totiž všeho, co vám řekla. Jste ochoten
setkat se s ní?“
„Ne.“
Zvláštní věc po té rezolutně zamítavé odpovědi Sabrininy
rozpaky téměř úplně zmizely. Nicméně pokud chtěla čestně
splnit slib, který dala Ophelii, nesměla svou roli „posla“
vzdát bez boje.
„Mám tomu rozumět tak, že budete o schůzce přemýšlet?
Nebo vyčkáte, než dostanete další, naléhavější vzkaz?“
„Nikoliv, máte tomu rozumět tak, jak jsem to řekl. Prostě
opakuji NE!“
„Páni, a já se domnívala, že takovéhle způsoby dávno
vyšly z módy.“
„Jaké způsoby?“ opáčil mírně podrážděně. „Vůbec
nevím, o čem mluvíte.“
„Mluvím o tom vašem jednoznačném a skoro biblickém
ANO, ANO – NE, NE. Dneska si přece každý nechává
nějaká zadní vrátka, prostor pro změnu názoru. Vyjadřovat
se vyhýbavě připadá lidem mnohem praktičtější a
pohodlnější.“
„Jenže když člověk pořád jen kličkuje, nakonec se v tom
zamotá a sám neví, co si vlastně myslí.“
Nemohla než souhlasit. „Opravdu se s Ophelii odmítáte
setkat?“
„Byla by to pro mne ztráta času.“
Sabrina sebou škubla, neboť si jeho slova vyložila jako
narážku. „Chápu a omlouvám se. Měla jsem si uvědomit, jak
nevhodné je obtěžovat vás právě teď, kdy se musíte věnovat
svým hostům. Ale už nebudu zdržovat. Přeju vám hezký den,
Duncane MacTavishi.“
„Počkejte.“
Kráčela tak rychle, že už byla téměř mimo doslech.
Skutečně ji Duncan volal zpátky? Neoklamaly ji představy

87
 Johanna Lindsey
podněcované tím, co si toužebně přála? Váhavě se otočila.
Ano, mířil k ní, pospíchal, skoro běžel! A tvářil se jako
člověk, který se chystá kousnout do kyselého jablka.
„Prosím, vyslechnu ji,“ řekl. „Ale mám podmínku.“
„Podmínku? Jakou?“
„Musíte mi slíbit, že si sbalíte zavazadla a vrátíte se sem.
Ještě dnes před večeří.“
„Cože,“ překvapeně zamžikala, „zvete mě na večeři?“
„Zvu vás na celou tu zatracenou slavnost, i kdyby měla
trvat třeba půl roku!“
Sabrina se neubránila úsměvu. Duncan mluvil dotčeně a s
jakousi chlapeckou trucovitostí. Prostě se mu nelíbilo, že
dosáhnout svého může jen za cenu kompromisu.
„Žádná zavazadla si balit nemusím. Zapomněl jste?
Bydlím kousek odtud.“
„Takže přijdete?“
„A co mé tety? Pochopte, při takové významné
příležitosti se dívka nemůže objevit bez gardedámy.“
„Přiveďte si, koho chcete, kromě té…“
„Ale setkáte se s ní?“
Duncan krátce přikývl. „Za hodinu. Jestli tam nedorazí
včas, nehodlám na ni čekat. A moc rád bych věděl, proč jste
mi její vzkaz předala právě vy. Možná mi to někdy později
prozradíte.“
Prudce se otočil a vracel se do markýzova sídla. Sabrina,
dokonale zmatená překvapivým výsledkem své návštěvy,
chvátala domů. Splatila jsem dluh, pomyslela si s úlevou.
Sdělím Ophelii dobrou zprávu a už nikdy, nikdy se do
žádných podobných intrik nenechám zaplést!
Blížila se ke kopci, kde se tehdy poprvé setkala s
Duncanem, a vtom zaslechla, jak kdosi volá: „Slečno
Sabrino… slečno Sabrino!“

88
 Markýzův dědic
Utíkal za ní markýzův vrchní lokaj. Ráda na něho
počkala a Jacobs jí celý zadýchaný sdělil, že pro ni večer
přijede jeden z Nevilleových kočárů.
„Není to zbytečné?“ podivila se. „Jak víte, máme vlastní
kočár.“
„Jistě, slečno. Jestli dovolíte, abych vyjádřil svou
domněnku, pak mladý pán si chce být opravdu jistý, že vás
opět uvidí.“
Sabrina se zarděla. Byť šlo o pouhý Jacobsův dohad,
znělo to velmi, velmi příjemně.

Duncan nemohl uvěřit, že se dívky ani

18 tentokrát nezeptal na jméno. Navíc si to

uvědomil teprve ve chvíli, kdy ho Neville
přivedl do rozpaků otázkou, o kom vlastně
mluví. Před soukromým rozhovorem, v pořadí třetím,
přemýšlel Duncan spíš o hádce, k níž určitě dojde, jakmile se
starý pán dozví, koho vnuk pozval na Summers Glade. Ano,
říkal si, markýze nepochybně rozčílí představa obyčejných,
neurozených lidí, sedících u jeho stolu. K závěru, že dívka se
šeříkovýma očima není šlechtického původu, dospěl
jednoduchou úvahou: Neville ji záměrně nezařadil na
seznam hostů a kromě toho, jak se sama zmínila, bydlela
pouze s tetami někde „u silnice“.
Společenské postavení se alespoň v tomto případě
nezdálo Duncanovi důležité. Líbila se mu a zejména se mu
líbily její vtipné a občas až kousavé poznámky, kterými tak
snadno dokázala zaplašit jeho chmury. Koneckonců se s ní
nechtěl oženit, tak co by proti ní mohl kdo namítat?
Ve skutečnosti však mladý Skot sám sebe klamal. Dobře
věděl, jak by se vznešené dámy a pyšní lordové sezvaní do
markýzova sídla cítili uraženi, kdyby se mezi nimi lidé z
nižších vrstev pohybovali nikoliv jako sloužící, ale s právy
89
 Johanna Lindsey
rovnocenných hostů. A věděl také, že Neville mu nutnost
brát ohled na společnost připomene. Načež bude následovat
hádka.
Jenže když neznal ani dívčino jméno, k žádnému sporu
pochopitelně nedošlo. Původně se chtěl Duncan alespoň
zmínit, že děvče zřejmě není ze šlechtické rodiny, potom se
však rozhodl počkat, až to markýz zjistí sám. Taková situace,
říkal si, bude skvělou příležitostí, jak se přesvědčit, jestli
Neville patří k oněm neuvěřitelně snobským aristokratům ze
staré školy nebo spíš vyznává osvícenější názor, že titul
nepředstavuje jedinou hodnotu člověka.
Podobné myšlenky Duncanovi vířily hlavou, zatímco se
blížil k hostinci v Oxbow. Zároveň pociťoval narůstající
napětí. Aby se rozptýlil, chvílemi se rozhlížel na obě strany a
hledal, kde „u silnice“ by neznámá dívka asi tak mohla
bydlet. Žádný menší domek však neviděl, zahlédl pouze
jedno panské sídlo a pár statků.
Třeba měla na mysli cestu do Oxbow z opačného směru
anebo samotný okraj městečka, kde podél úzkých uliček
vybíhajících z hlavní třídy stálo plno skromných vilek a
rodinných domků, napadlo Duncana.
Ale to už se v duchu připravoval na setkání s Ophelií.
Všechno musí proběhnout co nejrychleji, umiňoval si. Jestli
má ta mladá dáma s jedovatým jazykem výčitky svědomí,
budiž, na Duncanově postoji to však nemohlo nic změnit.
Ukázala se v pravém světle, její urážky byly prostě
neomluvitelné. A z řečí toho samolibého elegána Rafa
dokonce vysvítalo, že původkyní směšných klepů o jakémsi
„barbarství“ byla právě Ophelie Reidová.
Do hostince vstoupil o pět minut dřív, bývalá snoubenka
tam dosud nebyla. Jak Duncan usoudil, nepatřila zřejmě k
lidem, kteří si raději přispíší, jen aby nepropásli příležitost
napravit vlastní chybu. Rozhodl se, že počká, ale ani o
minutu déle.

90
 Markýzův dědic
Nic si neobjednal a postavil se k plápolajícímu krbu v
hostinské místnosti. Docela by uvítal hlt whisky, obával se
však, že rozmluva nebude jednoduchá, a chtěl mít jasnou
hlavu.
Ophelie se objevila ve dveřích vedoucích kamsi do
dalších částí clonili. Takže přece jen dorazila s předstihem a
pouze si přála dokonale načasovat svůj „vstup“? Duncan
musel uznat, že „udělat dojem“ se jí vskutku podařilo. Na
blond vlasech měla nasazenou bílou kožešinovou čapku,
stejná kožešina lemovala i kapuci dlouhého světlounce
modrého sametového pláště. Opravdová mladá dáma z
nejvyšších kruhů. Jakmile spatřila Duncana, zářivě se usmála
a zamířila k němu. Kráčela zvolna, nepochybně aby mu
umožnila co nejdéle se kochat jejím až nadpozemským
půvabem. Vlasy se leskly, samet opalizoval, bělostná
kožešina jiskřila.
Pohádková krasavice samozřejmě upoutala pozornost
skupinky prostých mužů sedících v hostinské místnosti,
všichni zírali doslova s otevřenou pusou. Duncana zase tolik
neoslnila, neboť nedokázal zapomenout, jak odpudivé
vlastnosti se pod tou líbeznou slupkou skrývají.
Zastavila se dva kroky před ním a úsměv jí na kratičký
okamžik zmizel ze rtů, jako by si teprve teď všimla
Duncanova kiltu. Ale rychle se ovládla, zřejmě si vůbec
neuvědomila, že svým oblečením jí bývalý snoubenec
pohrdavě a výmluvně dává najevo, co si o celé téhle schůzce
myslí.
„Vidím, že jste dostal můj vzkaz,“ pronesla sladce
modulovaným hlasem.
„Ano, jen bych rád věděl, proč mi jej předávala ta dívka.“
Vlastně se na to vůbec nechtěl ptát, slova mu nějak sama
vyklouzla z úst. Rozmrzele si připomenul, že by neměl
rozhovor zbytečně protahovat.

91
 Johanna Lindsey
Ophelie pokrčila rameny „A proč ne? Lidé se většinou
cítí poctěni, když mi mohou prokázat službu.“
Jedinou větou o sobě prozradila víc, než si vůbec byla
schopna představit. Jaká ubohá a trapná ješitnost, pomyslel si
Duncan a musel vynaložit hodně úsilí, aby se nerozesmál.
Nicméně zachoval vážnou tvář a mlčky vyčkával. A mlčela i
kráska. Důvodem schůzky měla být omluva, Duncan však
začínal pochybovat. Že by se Ophelie Reidová, skálopevně
přesvědčená o své výjimečnosti a neomylnosti, dokázala
pokořit?
Vteřiny plynuly, tíživé ticho se nesnesitelně
prodlužovalo. Duncan tázavě zdvihl obočí – a vzápětí už
odcházel. Své chování nepokládal za hrubé, rozhodně ne ve
vztahu k Ophelii. Do kategorie lidí, kteří si nezasluhují
žádné zvláštní ohledy, se koneckonců zařadila sama. A to si
ještě nemohla stěžovat. Dopustit se podobných urážek muž,
dopadl by mnohem, mnohem hůř.
Ophelie sebou překvapeně škubla. „Počkejte! Kam
jdete?“
V jejím hlase zazněl záchvěv nejistoty a Duncan se
otočil. „Vážená slečno, nehodlám tu stát a bez dechu
obdivovat vaši krásu, i když něco takového zřejmě
očekáváte. Pokud jste mi chtěla něco říct, prosím,
poslouchám.“
Půvabně se zarděla. „Ano, chtěla… Chtěla jsem vám
vysvětlit, proč jsem se při našem prvním setkání nechovala
právě nejsrdečněji.“
„Nechovala právě nejsrdečněji?“ ironicky opáčil Duncan.
„Skvělý řečnický obrat! Musím si jej zapamatovat, až příště
někoho úmyslně a nevybíravě urazím.“
„Nebyl v tom špatný úmysl. Prostě jsem se cítila
zoufale… zmatená.“

92
 Markýzův dědic
„Opravdu? A čím? Vyvedlo vás z míry, že vypadám jako
Skot a ke všemu mluvím se skotským přízvukem? Jak jste si
mě vlastně představovala?“
„Kéž byste se mě pokusil pochopit!“ povzdechla si.
„Víte, byla jsem naprosto přesvědčena, že my dva se k sobě
absolutně nehodíme.“
„Protože jsem necivilizovaný, nekulturní a zaostalý
barbar?“
„Asi ano, skutečně mě trápily takové obavy. Ale teď už si
pochopitelně uvědomuji, jak to ode mne bylo naivní… a
snad i hloupé. Vy přece vůbec nejste nekulturní ani…“
„Jste si tím úplně jistá?“ skočil jí do řeči tónem, v jakém
by i malé dítě rozpoznalo výsměch.
„Zkrátka a dobře jde o to, že jsem učinila předčasné – a
mylné závěry.“
Takhle si zřejmě představovala nejupřímnější omluvu.
Lidé opájející se vlastní jedinečností a neodolatelností
neznají slova jako „promiňte“ nebo „odpusťte“.
„Rozumím,“ pokývl Duncan, „učinila jste mylné závěry.
Máte na srdci ještě něco?“
Jeho přání okamžitě odejít bylo až příliš zjevné, ale
mladá dáma je vůbec nevnímala.
„Totiž myslela jsem, že bychom mohli začít znovu,“
usmála se. „S čistým stolem. Zapomeneme na to první
setkání, jako by k němu nikdy nedošlo.“
„Jako bychom dosud byli zasnoubení a měli se brát?“
Koketně pohodila hlavou a věnovala mu další, ještě
zářivější úsměv. „No ovšem. Není to báječný nápad?“
Zatímco Duncan hovořil ironicky, Ophelie myslela svá
slova zcela vážně. Nemohl tomu uvěřit. Opravdu se
domnívala, že její urážky lze zapomenout? Urážky, jimiž
chtěla nejen ponížit snoubence, ale především rozveselit
svou společnost? Kdyby si něco takového dovolil muž,
Duncan by ho prostě srazil k zemi. Před dámou mu

93
 Johanna Lindsey
nezbývalo než stisknout zuby a odejít jako zpráskaný pes.
Ne, tohle se nedalo odbýt mávnutím ruky!
Měl však ještě další důvod, proč by si Ophelii nikdy
nevzal. A nemínil si jej nechat pro sebe. „Lituji, ale
netoužím neustále bojovat o pozornost vlastní manželky.“
„Co prosím?“
Vůbec nepochopila smysl té věty, jak ostatně Duncan
očekával. Cožpak egocentričtí a chorobně ješitní lidé
připustí, že jsou vlastně zamilovaní jen sami do sebe?
Vyslechl ji. Nenabídla mu žádnou skutečnou omluvu.
Dál už zbytečně ztrácet čas nehodlal.
„Přeji vám hezký den.“
Ophelie ho vyprovázela ohromeným pohledem. Od ní
přece muži neodcházeli, pokud je k tomu nevyzvala. Jakmile
zjistil, že změnila názor a je ochotna obnovit zasnoubení,
měl se jí vděčně vrhnout k nohám! Proč to neudělal? Co se
to s ním stalo?
Kdepak, setkání ani zdaleka neproběhlo podle jejích
představ. Velkomyslně Duncanovi nabídla druhou šanci,
dokonce diplomaticky ustoupila ze svých zásad, sama
navrhla schůzku, přiznala svou chybu! Jak to, že se
nerozplýval blahem? Ophelie pomalu dospívala k jedinému
možnému závěru: Duncan byl opravdu jen ubohý, zaostalý,
necivilizovaný a nekulturní barbar, jinak by musel pochopit,
jak nesmírnou oběť mu v tomhle venkovském hostinci
přinesla.

Jakmile Ophelie uslyšela, že bývalý

19 snoubenec souhlasí se schůzkou v

oxbowském hostinci, na nic víc se neptala a
odběhla se přichystat. Nezdála se
překvapená, s jinou možností zřejmě vůbec nepočítala.

94
 Markýzův dědic
Sabrina se před ní o svém pozvání na Summers Glade ani
nestačila zmínit. A teprve dodatečně si uvědomila, jak
nevhodné a nezdvořilé je vzdálit se za zábavou, když má v
domě hosta. Samozřejmě pokládala za vyloučené, aby tu
nechala Ophelii samotnou. Někdo bude muset zůstat doma.
Hilary nebo Alice. Ale jak to zařídit? Nevilleových slavností
by se nepochybně rády zúčastnily obě tety. V minulých
dnech tolik litovaly, že je markýz nepozval!
Vzápětí Sabrinu napadlo, jestli si nedělá zbytečné
starosti. Ophelie se jistě vrátí s vlastním pozváním – a
nejspíš už opět zasnoubená. Skličující představa, ale
nezbývalo než se s ní smířit. Kolikrát jen Sabrina na vlastní
oči viděla, jak se muži chovají v přítomnosti Ophelie!
Většinou je svou krásou dokázala úplně omámit; pokud
vůbec měli nějaký rozum, prostě jej náhle přestali používat.
A tak Sabrina doufala, že nakonec určitě na Summers
Glade pojedou všechny čtyři, a zatím se s lichotivým
pozváním, jehož se jí dostalo, nepochlubila ani tetám. Potom
se však vrátila Ophelie. S nikým nepromluvila, práskala
dveřmi, zamkla se ve svém pokoji – a z toho se dalo poznat,
že schůzka v Oxbow nedopadla právě nejlépe. Sabrina si své
překvapení už nemohla déle nechávat jenom pro sebe.
Tety zareagovaly nadšeně a zároveň uvážlivě. Sabrina
musí pozvání přijmout, rozhodně alespoň pro dnešek, je to
příležitost, v jakou tajně doufaly a jaká se prostě nezahazuje,
byť se některé okolnosti zdály poněkud nepříznivé. Měla by
však mladému lordovi opatrně vysvětlit, že po další dny se
bohužel nebude moci slavností zúčastnit, neboť jí přijela
nečekaná návštěva, k níž má své hostitelské povinnosti.
Ledaže by se návštěva stejně náhle, jako se objevila, vrátila
domů. Skutečný gentleman Sabrininu ohleduplnost jistě
pochopí a ocení.

95
 Johanna Lindsey
Sabrina se neubránila úsměvu – obě tety vlastně jen tak
mezi řečí vyjádřily naději, že Ophelie zmizí z domu: čím
dřív, tím líp, včera už bylo pozdě.
„Zůstanu s ní,“ nabídla se Alice a nijak se nesnažila skrýt
lítostivý povzdech. „Jestli se přímo zeptá, samozřejmě jí
povím, kam jste odjely. Ale pokud si vaší nepřítomnosti
nevšimne, nebude snad nutné, abych se o tom zmiňovala,
ne? Ještě by se jí to dotklo a trápila by se.“
Hilary se krátce zamyslela. „Nevím, proč by se měla cítit
dotčená, koneckonců jde o jediný večer. A bude-li vůbec
nutné něco jí vysvětlovat, jistě pochopí, že Sabrina,
zaskočená nečekaným pozváním, na její návštěvu prostě
docela zapomněla.“
Sama Sabrina měla mnohem lepší vysvětlení,
nepředpokládala ovšem, že by si Ophelie přála, aby vyšlo
najevo, o co Sabrinu požádala, a raději tedy před tetami o
své kratičké kariéře dohazovačky pomlčela. Ophelii by však
v krajním případě sdělila i krutou pravdu, že totiž Sabrininu
přítomnost na slavnostním večeru si Duncan kladl jako
podmínku; kdyby Sabrina odmítla, nekonala by se ani žádná
schůzka v oxbowském hostinci.
Jistě, Opheliin netriumfální návrat svědčil o tom, že
mladý Skot se zřejmě zachoval velmi svérázně a na rozdíl od
jiných mužů, kteří by na jeho místě vůbec neváhali, prostě
půvabům své bývalé snoubenky odolal. Ale Sabrina neměla
ve zvyku jitřit něčí rány, proto byla rozhodnuta mlčet tak
dlouho, jak to jen půjde. Podobně jako tety doufala, že
Ophelie bude celý večer trucovat zamčená ve svém pokoji a
už zítra se možná sebere a odcestuje zpátky do Londýna.
Zatím všechno vypadalo slibně, Ophelie se stále
neobjevovala. Neteř s tetou se v klidu oblékly a čekaly, až
pro ně přijede markýzův kočár. A sotva dorazily na
Summers Glade, pustily svou návštěvnici z hlavy.

96
 Markýzův dědic
Neville Thackeray pojal slavnost vskutku velkoryse, v
prostorách sídla se pohybovaly dobré dvě stovky elegantně
oblečených lidí. Každá z nejméně padesáti dívek, které
sezval, měla pochopitelně doprovod – rodiče, bratry, sestry,
někdy také bratrance, jedna pozvánka tedy znamenala až
čtyři nebo pět hostů. Tak početná aristokratická společnost
se i v samotném Londýně dokázala shromáždit jen
výjimečně.
Zámek Summers Glade byl sice honosný a rozlehlý, ale
že by měl padesát či dokonce dvě stě pokojů pro hosty?
Sabrina si neuměla představit, jak se tady ty obrovské davy
mohly ubytovat, Hilary však s úsměvem poznamenala: „Buď
ráda, že nám markýz pár svých hostů nevnutil do domu. Jak
vidíš, jiné sousedy o tu přátelskou službu požádal.“
Teprve teď si Sabrina všimla několika známých, kteří
neměli dcery na vdávání a byli zřejmě pozváni právě z
důvodů, o jakých se Hilary zmiňovala. A ve švech jistě
praskal i oxbowský zájezdní hostinec.
„Kromě toho vlastní pokoj se při takových příležitostech
nabízí jenom nejvzácnějším hostům,“ pokračovala Hilary.
„Vzpomínám si, jak jsem jednou sdílela ložnici se šesti
dalšími děvčaty. A otec, který tehdy Alici a mne doprovázel,
dopadl ještě hůř, ubytovali ho pohromadě s devíti pány.
Jenže na oslavách trvajících často celé týdny to prostě jinak
nejde.“
„Tak jste přece přišla.“
Sabrina se otočila a spatřila Duncana.
„Myslel jste, že nedodržím slovo?“ usmála se.
„Po tom, jak dopadla schůzka, kterou jste smluvila, jsem
měl jisté pochybnosti.“
„O jaké schůzce to mluvíte, zlato?“ zajímala se Hilary.
„Nejde o nic důležitého, teto Hilary,“ vyhýbavě
odpověděla Sabrina. „Dovolíš, ráda abych ti představila
Duncana MacTavishe.“

97
 Johanna Lindsey
Duncan se tetě dvorně uklonil. V elegantním
tmavomodrém kabátci ladícím s jeho sytě modrýma očima
působil až překvapivě uhlazeně.
„Ani trochu se nepodobáte svému dědečkovi, mladý
muži,“ prohodila Hilary. „A dodala bych: naštěstí.“
Mladý Skot se zasmál, vtom se však k rozhovoru připojil
další účastník. „Myslíte, madam? A s kým vůbec mám tu
čest?“
Hilary zdvihla obočí a pohlédla na starého pána, který se
k nim připojil. „Nepoznáváte mě, Neville? Vlastně se ani
nedivím, naposledy jsme se viděli před více než dvaceti
lety.“
„Panebože, jste to vy? Hilary Lambertová?“
„Ale ovšem.“
„Kapku jste přibrala, má milá,“ neodpustil si.
„A vy zase vypadáte, že byste potřeboval bylinkový čaj a
obklad. Copak vás vyhnalo z postele?“
Sabrina měla co dělat, aby se hlasitě nerozesmála.
Duncan chvilku pozoroval markýze a pak řekl: „Takže tu
dívku přece jen znáš.“
„Jakou dívku?“ nerudně opáčil Neville Thackeray.
„Myslíš snad tuhle úctyhodnou dámu v letech?“
„Ovšemže nemyslí, vy starý nedovtipo,“ zakroutila
hlavou Hilary. „Zřejmě mluví tady o mé neteři.“
Neville stočil pohled k Sabrině, které náhle vůbec nebylo
do smíchu. Tetina kousavost mohla být zábavná, ale co když
se jejich hostitel skutečně urazí?
Nicméně markýz se tvářil, jako by nelichotivou
poznámku přeslechl. Otočil se k Sabrině a dlouho si ji s
neskrývanou zvědavostí prohlížel. Konečně si povzdechl:
„Ať se propadnu, opravdu jsou šeříkové! Byl jsem
přesvědčen, že chlapec přehání.“ A vzápětí jako by mu
svitlo: „Dobrý bože, vy jste Lambertová?“

98
 Markýzův dědic
Sabrina samozřejmě věděla, co ho tak ohromilo. Bohužel
stejně jako její tety dokázala občas odseknout pádněji, než
bylo vhodné. „Pokud je mi známo, tak ano. A jak vidíte,
dokonce jsem dosud naživu.“
Neville Thackeray se zastyděl. Ale zastyděla se i Sabrina,
byť z jiného důvodu – rozhodně měla zvolit zdvořilejší
odpověď. Duncan sledoval ty rozpaky a čím dál víc se
mračil. „Omluvíte nás?“ zamumlal a odvedl Sabrinu do
sousední místnosti.
Tam byly také spousty lidí, ale vzhledem k tomu, že šlo o
taneční sál, prostornější než tři běžné komnaty, dalo se tu
přece jen najít trochu soukromí. Pro dnešek se s tancem
nepočítalo a služebnictvo v sále rozestavilo stoly s
občerstvením. Duncan rychle objevil místo v rohu, kde
mohli nerušeně mluvit, a bez úvodu vyhrkl: „Mohla byste mi
laskavě vysvětlit, o co tu běží?“ Teprve potom přestal svírat
Sabrininu paži.
„A musím?“
Mladý Skot neodpověděl, jeho oči však svědčily o tom,
že nemá náladu na žertování. „Tak dobrá,“ povzdechla si
Sabrina. „Ale tuhle historii by vám mnohem zajímavěji
vylíčil kdokoliv jiný než já. Opravdu si ji nechcete
vyslechnout třeba od svého dědečka? Jistě by vtipně a
působivě přeháněl. Ostatně jako většina lidí.“
„Zdá se mi, že ve vašich slovech zaznívá cosi jako
hořkost. Nebo se mýlím?“
„Právě jste odhalil mé tajemství,“ usmála se.
„Naopak. Stále čekám, až mi je prozradíte.“
„Ale vždyť už je znáte.“
„Zřejmě mi nějak špatně slouží sluch. A možná jsem
prostě nechápavý. Ale o žádném tajemství nevím.“
„Neřekl jste před chviličkou, že v mých slovech zaznívá
hořkost? Ano, cítím hořkost. To je mé tajemství. Všechno

99
 Johanna Lindsey
ostatní,“ mávla rukou, „je všeobecně známo, takže nelze
hovořit o tajemství.“
Ani tentokrát ho její odpověď příliš nepobavila. „Snad
bych vám měl připomenout, že se ve zdejší společnosti
nepohybuji příliš dlouho. Nemám tušení o ledačem, co je tu
podle vás všeobecně známo.“
„Budiž, povím vám zkrácenou verzi, ve skutečnosti totiž
nejde o nic kdovíjak zajímavého. Prostě Lambertovi jsou
proslulí tím, že neodcházejí ze světa obvyklým způsobem,
ale z vlastní vůle, tedy houfně páchají sebevraždu. Jaký z
toho plyne závěr? V žilách příslušníků naší rodiny koluje
zkažená krev, což se samozřejmě týká i mne. Určitě mě čeká
týž osud, neboť si vezmu příklad ze svých předků. Někteří
obzvlášť osvícení lidé dokonce pochybují, že ještě žiju, a
vidí ve mně…“
„Oživlý přízrak?“
„Vy si pamatujete, že jsem se o tom tehdy zmínila?“
„Jistě,“ přikývl. „Ale přece jen bych si raději poslechl i tu
delší verzi. Snad z ní konečně pochopím, proč je vám ze
všeho hořko.“
„Vlastně je to spíš trvalý údiv než hořkost. Ano,
Duncane, nepřestávám kroutit hlavou nad lidskou hloupostí.
Ale někdy se také docela pobavím. Třeba když chudinka
lady Marlowová při pohledu na mne zaječela hrůzou a
vzápětí se v mdlobách skácela na zem. Víte, pořádně to
žuchlo, dotyčná dáma je totiž značně korpulentní. Jistý
gentleman dokonce blahopřál hostiteli k tomu, že podlaha v
salonu se pouze prohnula, ale neprobořila.“
Duncan málem vyprskl, ovládl se však a snažil se znovu
naladit vážnou tvář. V téhle chvíli by ho dívka se
šeříkovýma očima velmi snadno dokázala rozesmát. Možná
by zapomněl i na „delší verzi“, jenže dříve nebo později by
si stejně vzpomněl. Sabrina se proto moudře rozhodla, že mu

100
 Markýzův dědic
po pravdě všechno vypoví a potom si v klidu užije svůj
jediný večer na Summers Glade.
„Celá skandální historie začíná mým pradědečkem
Richardem, který skutečně spáchal sebevraždu. Dodnes
nikdo neví, jaké důvody ho k tomu hroznému činu vedly, ale
důležité je, že jeho manželka se zhroutila a brzy si také sáhla
na život. Jejich jediné dítě, moje babička, už byla v té době
vdaná a měla dvě dcery. S rodinnou tragédií se kupodivu
dobře vyrovnala. Bohužel nedlouho poté, co přivedla na svět
syna, mého otce, se smrtelně zranila při pádu ze schodů. Obě
mé tety věděly, že šlo o nehodu, ale nikdo jim nebyl ochoten
věřit. Vyrojily se nejrůznější dohady a objevily se pověsti o
špatné krvi, které definitivně zapustily kořeny, když později
oba moji rodiče náhle – a společně – zemřeli.“
„To je mi vás líto.“
„Vlastně jsem je ani nestačila poznat, byla jsem tehdy
příliš malá, než abych si je pamatovala. Ale bezpečně vím,
že nespáchali sebevraždu. Nešťastnou náhodou se otrávili
zkaženým jídlem, potvrdil to i přivolaný lékař; dostavil se
okamžitě, už jim však nedokázal pomoci. Samozřejmě
mnohem zajímavěji zní výmysl, že záměrně požili jed. A
teď, přestože obě mé tety jsou čilé, zdravé, plné života a
nejeví sebemenší chuť dobrovolně se vrhnout z nějakého
útesu, měla bych podle názoru některých lidí právě já
navázat na onu ponurou rodinnou tradici.“
„Panebože, jak vůbec můžete brát takové hlupáky vážně?
A ještě kvůli nim cítit hořkost?“
„Asi proto, že sama jsem taky hlupačka, ne? To jste mi
chtěl naznačit?“
„Nic podobného jsem neřekl.“
„Stejně se mě to hluboce dotklo.“
„Čerta starého!“

101
 Johanna Lindsey
Sabrina se zatvářila náramně spokojeně. „Ovšem měl jste
jedinečnou příležitost říct mi, že jsem pošetilá, bláhová,
dětinská, prostě hloupá. Proč jste jí nevyužil?“
Duncan se hlasitě rozesmál – a jak se dalo čekat,
okamžitě se po nich otočilo několik hostů. Jakýsi vyšňořený
mladý gentleman, který právě poblíž procházel s talířkem v
ruce (Neville nevlastnil stovky židlí, aby se každý mohl u
jídla posadit), k nim dokonce beze spěchu zamířil. Duncan
přímo ztuhl a Sabrinu zamrzelo, jak záhy se uvolněná nálada
opět rozplynula.
„Tak tady se schováváte,“ nenuceně prohodil mladík. „A
kdopak je tahle kráska? Mám dojem, že jsme se dosud
nesetkali.“
Duncan se náhle začervenal. Ach ano, uvědomila si
Sabrina, stále ještě nezná celé moje jméno. Aby mu pomohla
z rozpaků, představila se sama: „Sabrina Lambertová.“
Elegán se zdál překvapený, vzápětí se však šibalsky
usmál. „Legendární oživlý přízrak? Je mi opravdu
potěšením. Víte, v Londýně jsem vás ke své lítosti propásl.
A přitom jsem se nesmírně toužil seznámit s mladou dámou,
díky níž se zase jednou ukázalo, kolik zatracených hlupaček
a hlupáků patří k naší společenské smetánce.“
Sabrina jeho úsměv ráda opětovala, pochopila totiž, že
mluví s člověkem, který od samého začátku nevěřil jedinému
slovu ze všech těch pomluv. „Vy mi, pane, své jméno
neprozradíte?“
„Promiňte, prosím, i když radostný údiv pochopitelně
nemůže omluvit mou nezdvořilost. Raphael Locke –
dokonale k vašim službám.“
„A dokonale otravný,“ dodal Duncan.
Raphael se neurazil, naopak se zdálo, jako by přesně
takovou poznámku čekal. „Ale no tak, starý brachu, přece si
tu nejzajímavější mladou dámu nehodláte zabrat výhradně
pro sebe, nebo snad ano?“

102
 Markýzův dědic
„Neměl byste se náhodou starat o svou sestru?“
podrážděně mu připomněl Duncan.
Na Raphaelově tváři se objevil výraz komicky
přehnaného zděšení. „Mějte slitování! Tu roztomilou žabku
obklopuje hejno rozhihňaných přítelkyň. Vyhýbám se jim co
největším obloukem. Ostatně do toho chumlu byste se měl
odvážit spíš vy, nemyslíte? Já tady žádnou nevěstu
nehledám, ale pokud vím, vy se o něco takového snažíte. Jak
se můžete správně rozhodnout, když se straníte dámské
společnosti?“
„Třeba jsem se už rozhodl.“
„Proboha! To neříkejte ani žertem, moje sestřička bude
tááákhle zklamaná.“
„Vaší sestře spadne kámen ze srdce.“
„Takže ji chcete požádat o ruku?“
„Sakra, chlape, zmizte už konečně!“
Raphael se zasmál, náramně spokojený, že se mu opět
podařilo Duncana rozčílit. Ale neodpustil si poslední špičku.
„Ano, nezbývá mi než se rozloučit, běžím vyhledat toho
starého Skota, který tvrdí, že je vaším druhým prapředkem. S
chutí si vyslechnu, co mi o vás poví, podle mého soudu totiž
není nad to, když je člověk pro přátelské půtky dobře
vyzbrojen.“
Ještě hodnou chvíli po Lockeově odchodu se Duncan
bojovně a zarputile mračil. Sabrina uvažovala, jak by ho co
nejrychleji přivedla na jiné myšlenky, netroufala si však
žertovat; tady šlo o mužskou rivalitu, která se poněkud
vymykala jejímu chápání. A měla ještě další důvod –
nepoštěkávali na sebe oba mladí muži právě kvůli ní?
Než dospěla k závěru, že podobná představa by byla
zcela falešná, stačil se Duncan natolik uklidnit, aby se zeptal:
„Slyšela jste o něm už někdy dřív?“
„Ne. A měla bych?“

103
 Johanna Lindsey
Duncan pokrčil rameny. „Staroušek Neville má z jeho
návštěvy radost. Dokonce se zřejmě cítí poctěn. Víte, tenhle
Raphael je syn vévody.“
„Pak by pro vás jeho sestra byla skvělou partií,“ usmála
se Sabrina.
„Myslíte? Připadá mi trochu ztřeštěná – a říká to o ní i
její bratr. Ale mohl bych si ji vzít právě jemu na zlost.“
„Páni, vy ho ale vážně nemáte v lásce, co?“
„Kdepak, to se hluboce mýlíte. Přímo ho zbožňuju a
moje pěst už se nemůže dočkat, až se blíž seznámí s jeho
bradou.“

Sabrina se báječně bavila, dlouho si však

20 nechtěla přiznat, proč se tak skvěle cítí.

Přitom důvod jejího okouzlení byl prostý –
Duncan se od ní po celý večer nehnul ani na
krok. Dokonce se spolu najedli, když si nejprve odnesli talíře
do hudebního salonku, kde jako zázrakem objevil dvě volné
židle. A potom se přidali ke karetní společnosti. Jak ovšem
rychle vyšlo najevo, Duncan vůbec neovládal pravidla a
Sabrina mu je musela postupně vysvětlovat, ale pokud
možno nenápadně, aby si spoluhráči ničeho nevšimli. K
popukání! Už dávno se tak nenasmála.
Konečně si uvědomila, že Duncan by jako ústřední
postava, kvůli níž se vlastně slavnosti pořádaly, měl
spravedlivěji rozdělovat svou pozornost mezi ostatní
přítomné, ale ani ji nenapadlo, aby mu něco takového byť
jen slůvkem nebo gestem naznačila. Říkala si, že pro jednou
si snad může dopřát trochu sobectví a prostě si užívat života.
Zároveň si však nic nenalhávala. Proč se jí markýzův
dědic tak nadšeně a snad až přehnaně věnoval? Jen a jen
proto, že se s ní nenudil. Uměla ho rozesmát, byla s ní

104
 Markýzův dědic
zábava. Vzbuzovala v něm sympatie. Sympatie, které
nesouvisely s romantickými pocity.
Nádherný večer, podobající se čarovnému snu. Žádný sen
však netrvá věčně…
Náhle spatřila tetu, která se s kabáty přehozenými přes
ruku rozhlížela po sále a nepochybně ji hledala. Sabrina
posmutněla. „Budu se muset rozloučit.“
Duncan nic nenamítal, neboť si byl jist její přítomností až
do konce oslav. „Už teď se těším, že vás opět uvidím zítra
dopoledne,“ prohodil s úsměvem a lehkou úklonou.
„Ne, zítra se bohužel neuvidíme.“
Všimla si, jak se rázem zachmuřil, a zhluboka si
povzdechla. Do toho, co se mu chystala říct, se jí vůbec
nechtělo, ale déle už omluvu a vysvětlení odkládat nemohla.
Bylo jí nesmírně líto, že kouzelný večer možná skončí
rozladěním, nesklopila však hlavu a neuhnula očima před
Duncanovým upřeným pohledem.
„Víte, Duncane, svým pozváním jste mě překvapil a také
zaskočil, úplně jsem zapomněla, že nám právě přijela
návštěva. Pochopte, něco jiného by bylo, kdybychom se
domluvili už dřív, ale za těchto okolností? Vlastně bych tu
neměla být ani dnes večer – a rozhodně svou nezdvořilost a
chybu nemohu zopakovat.“
„Rozumím, nelíbilo se vám tady.“
Absurdní závěr! Tak absurdní, že si to jistě uvědomoval i
Duncan. Sabrina si znovu povzdechla. „Nesmysl, zažila jsem
s vámi výjimečně příjemný večer. Opravdu nesmírně ráda
bych přišla znovu – a jestli návštěva odcestuje ještě předtím,
než vaše oslavy skončí, pak možná…“
„Přiveďte ji s sebou,“ nenechal ji domluvit Duncan.
„Neměl byste se nejdřív zeptat, o koho jde?“
„Pokud to není Ophelie…“
Nedokončil větu a ještě víc se zamračil. Ze Sabrinina
výrazu totiž pochopil, že to bohužel je právě Ophelie.

105
 Johanna Lindsey
„Sakra, co u vás vůbec pohledává?“ zavrčel po chvíli.
„Oplácím jí laskavost, kterou mi prokázala její rodina,
když jsem nedávno pobývala v Londýně.“
„Jste jí natolik zavázána, že za ni musíte vyřizovat i
drobné pochůzky?“ V jeho hlase zazněla spíš výčitka než
ironie.
Sabrina se přesto dokázala usmát. „To byla spíš splátka
dluhu. Možná si nedovedete představit, v jak obtížné situaci
se ocitne dívka, která přijede z venkova do Londýna, aby si
odbyla svůj debut ve společnosti, kde vůbec nikoho nezná.
Ophelie mi všechno velmi usnadnila, chovala se ke mně
opravdu přátelsky. Takže jsem jí nemohla tu nezvyklou
žádost odmítnout, i když jsem se, jak jste jistě sám poznal,
cítila hodně trapně. Každopádně teď alespoň Ophelii nic
nedlužím.“
„Tak na ni zapomeňte. Nebo ať ji dál zabavuje vaše
druhá teta jako dnes večer.“
Sabrina zavrtěla hlavou. „Vážně si myslíte, že bych byla
schopna takové nezdvořilosti?“
Duncan dlouho mlčel a potom si povzdechl. „Kdepak, vy
jste příliš ohleduplná. Zato já vám zřejmě připadám jako
rozmazlené děcko, které se vzteká, když nedostane, co
chce.“
V očích jí vesele zajiskřilo. „Rozmazlené děcko? Spíš
divoký barbar ze skotské vysočiny, ne?“
„Ať už vás tu nevidím!“ rozesmál se.
„Třeba vás zase někdy potkám na vycházce,“ loučila se
Sabrina.
„A třeba se své nevítané návštěvy zbavíte dřív, než jste
čekala.“
Vyprovodil Sabrinu a její tetu k čekajícímu kočáru.
Vrchní lokaj Jacobs si nemohl nevšimnout jeho
posmutnělého pohledu a prohodil: „Milá dívka, ta naše
slečna Sabrina.“

106
 Markýzův dědic
„Naše?“ otočil se k němu Duncan. „Znáte ji dlouho?“
„Jistě, mylorde. Žije tu skoro od narození.“
„Jak často podniká ty svoje dlouhé vycházky?“
„Prakticky denně, bez ohledu na počasí. Nejraději
dopoledne, ale občas si po obědě vyrazí znovu.“
Duncana napadlo, že by si zítra ráno mohl také vyjít do
okolí. Ale stačila by mu hodinka v její společnosti? A pokud
se za situace, kdy si má najít manželku, ztratí na větší část
dne, oba staří pánové jistě začnou mluvit o nedodržení slibu.
Zatraceně!
Poté, co se toho večera poprvé od svého příjezdu do
Anglie opravdu výborně bavil, uléhal ke spánku téměř
sklíčený.

V kočáře ujíždějícím k panskému domu Lambertových,

který kdysi tvořil součást vévodského majetku, Hilary
mnohomluvně probírala večer na Summers Glade. Sabrina ji
příliš neposlouchala, neboť se v duchu vracela ke svým
vlastním zážitkům. Z příjemných úvah ji vytrhla teprve
tetina zamyšlená věta: „Líbíš se mu.“
Neteř znala svou tetu příliš dobře, než aby nepochopila, o
kom je řeč. „Snad, ale rozhodně ne tak, jak si myslíš.“
„A proč by ne?“ podrážděně opáčila Hilary.
„Panebože, teto Hilary, přece si nebudeme nic nalhávat.
Když se postavím vedle takové Ophelie nebo třeba Amandy
Lockeové, nikdo si mě ani nevšimne. A lord Neville pro
svého vnuka sezval doslova výkvět anglické aristokracie.
Sama jsi přece viděla, že společnost na Summers Glade není
totožná s lidmi, kteří se stejně jako my dychtivě a s jasným
cílem vrhli do víru letošní londýnské sezony. Jistě, pár dívek
snažících se ‚ulovit‘ ženicha by se tu našlo, ale ty ostatní
mladé dámy znají svou cenu a vůbec se nepotřebují nabízet.“
„Říkej si, co chceš, líbíš se mu.“

107
 Johanna Lindsey
„Prostě jsme se spřátelili, nic víc. Až si vybere nevěstu,
bude to jedna z těch oslnivě krásných a zároveň…“
„Nepodceňuj se,“ skočila jí do řeči Hilary. „Možná si
myslíš, že jsi příliš obyčejné a nezajímavé děvče, ale to se
moc a moc pleteš.“
Sabrina si povzdechla. Podobné řeči se hezky
poslouchaly, nesměla je však brát ani trochu vážně, jinak by
se mohla začít opájet falešnými nadějemi – a po takových
snech obvykle následuje hořké probuzení.
„Teto Hilary, nemyslíš, že bych poznala, kdyby se o mne
Duncan zajímal takhle? Opakuju ti: vidí ve mně nanejvýš
přítelkyni a důvěrnici. Spíš ode mne čeká radu a pomoc, aby
se v tom davu urozených krásek lépe zorientoval.“
„Třeba budeš ještě hodně překvapená,“ nehodlala se
Hilary vzdát svých růžových představ.
Spor připadal Sabrině čím dál nesmyslnější a raději tedy
změnila téma. „Mimochodem, teto Hilary, proč ses vlastně
tak zostra pustila do chudáka markýze? Úplně zrudl a jen
lapal po dechu.“
„O nic nešlo. To jenom na chvilku znovu ožila ta dávná
vzájemná nechuť.“
Hilary semkla rty, sklopila hlavu a po zbytek cesty už
nepronesla jediné slovo.

Následujícího dne musela Sabrinu probudit

21 Alice. Teta se přitom s úsměvem zmínila, že

není moc času, neboť kočár právě přijel,
rozespalá neteř ji však téměř nevnímala. A
vzápětí se za Alicí zavřely dveře.
Sabrina se rozkošnicky protáhla, pak mávla rukou, znovu
položila hlavu na polštář a zavřela oči. Vzpomínky na
včerejší večer příliš lákaly, což byl ostatně důvod, proč v
noci tak dlouho nemohla usnout.
108
 Markýzův dědic
Ale než si stačila přivolat zpátky vzrušující chvíle a
zopakovat svá i Duncanova slova, dveře se opět otevřely.
Tentokrát do pokoje nakoukla teta Hilary. „Pospěš si,
zlatíčko, všechny tři jsme dávno přichystané, čekáme jenom
na tebe.“
Všechny tři? Tedy Hilary, Alice a Ophelie? Sabrina
odhodila přikrývku, vyskočila z lůžka a vyběhla na chodbu.
Teta Hilary už byla v polovině schodiště. „Přichystané?“
zavolala na ní Sabrina. „Ale na co? Já o ničem nevím.“
„Copak ti ta moje slaboduchá sestra nic neřekla?“
zamračila se Hilary. „Kladla jsem jí na srdce, aby tě nejen
vzbudila, ale taky ti všechno vysvětlila. Mohlo mě
napadnout, že zapomene.“
„Zmiňovala se o nějakém kočáru…“
„Takže ti to přece jen řekla.“ V tetině hlase zaznělo
zklamání – ztratila skvělý důvod k hádce s Alicí. „Dobrá,
pospěš si. Běžím uklidnit kočího, už je, chudák, jako na
jehlách.“
Jistě, Sabrina se mohla dál vyptávat, netoužila však, aby
se kvůli ní tety celý den přely. Raději se tedy podívala z
okna svého pokoje. Před hlavním vchodem skutečně stál
kočár, markýzův kočár, který tam přece neměl co dělat!
Zděšeně vyjekla. Panebože, Duncan zřejmě zapomněl
vzkázat kočímu, aby dnes nejezdil, blesklo jí hlavou. A tety
si teď určitě myslely, že Neville Thackeray zve na Summers
Glade nejen Lambertovy, ale také Ophelii.
Jistě, k jinému závěru nemohly dospět. Neměla snad
Duncanovi taktně a omluvně sdělit, že v příštích dnech se
bohužel oslav nezúčastní, neboť jí přijela nečekaná návštěva
a bylo by krajně nezdvořilé nechávat ji doma samotnou?
Když se kočár přesto objevil, znamenalo to jediné: na zámku
budou vítány všechny.
Sabrina by si nejraději znovu lehla a schovala obličej pod
polštář. Zmatené myšlenky vířily a dotíraly. Měla sto chutí

109
 Johanna Lindsey
pořádně Duncana třísknout slunečníkem přes hlavu, aby
pochopil, co svým opomenutím způsobil, vzápětí si však
uvědomila, že v této roční době se slunečníky nenosí. Potom
si naopak představovala, jak se mladý Skot začne vztekat,
sotva uvidí Ophelii. Všechno sám zavinil, ale kdo na jeho
rozmrzelost doplatí? Samozřejmě Sabrina. Jako by mohla za
to, že se k ní Ophelie zcela nečekaně – a bůhvíproč vlastně –
přihrnula!
Nakonec přece jen sebrala odvahu a co nejrychleji se
oblékla. Aby si alespoň trochu zvýšila tolik potřebné
sebevědomí, vybrala si své nejslušivější dopolední šaty.
Věděla, že by měla tetám nějak nenápadně vysvětlit, o jaké
trapné nedorozumění tu jde, zároveň se však nechtěla
dotknout Ophelie. Jistě, necítila k té londýnské krasavici
žádné zvláštní sympatie, ale proč ji drtit krutou pravdou o
pozvání, které ve skutečnosti neexistovalo?
Jenže Alice a Hilary čekaly před hlavním vchodem
společně s Ophelií. Kdyby se Sabrina pokusila odvést tety
stranou a „soukromě“ si s nimi promluvit, z hlediska etikety
by to vypadalo naprosto nepřijatelně. Navíc ji Ophelie
netrpělivě popadla za ruce a téměř ji vtáhla do kočáru.
Po celou cestu Sabrina nevýslovně trpěla. Představovala
si ty nejhrůznější následky svého mlčení a v duchu dokonce
viděla, jak ji Duncan i s tetami a Ophelií nemilosrdně
vykazuje ze Summers Glade. Proč jen se bála vyjít s pravdou
ven? On by neváhal, jemu by nebránily ani obavy, jestli se
náhodou nedotkne Opheliiných citů.
Sotva dorazily na nádvoří markýzova sídla, Ophelie jako
první nedočkavě vyskočila z kočáru. Sabrina poděkovala
nebesům za tu zázračně nabídnutou poslední příležitost, jak
varovat nic netušící tety, a chvatně zašeptala: „Neměly jsme
sem jezdit! Duncan nás nepozval.“

110
 Markýzův dědic
Ale Hilary ji konejšivě poplácala po paži. „Klid,
holčičko, nejspíš si to rozmyslel. Kočí totiž vyřizoval, že nás
má přivézt všechny – včetně hostů, které snad právě máme.“
Sabrině pár minut trvalo, než se vzpamatovala. Vůbec
nevěděla, co si má myslet. Ráda, moc ráda by věřila, že
Duncan podobně jako včera ustoupil, jen aby mohl opět být
v její společnosti. Snažila se však i nadále hodnotit své
možnosti střízlivě a realisticky. Neměla přece tušení, co se
vlastně odehrálo na schůzce v oxbowském hostinci. Třeba
Duncan zatoužil získat Ophelii zpátky a pouze to nechtěl
dávat příliš najevo. V takovém případě by mu Sabrina
poskytla dokonalou záminku, jak půvabnou Londýňanku
znovu dostat do své blízkosti.
Netrvalo dlouho a Ophelie Sabrinu i její tety opustila,
chvátala totiž vyhledat své londýnské známé, aby rázně
udělala konec všem trapným pověstem a dohadům. Byla
zvyklá být středem pozornosti – kdekoliv a za jakýchkoliv
okolností. A předpokládala, že už samotná její přítomnost na
slavnostech pořádaných pro bývalého snoubence bude
dostatečně výmluvná.
Ano, opět dosáhla svého, opět mohla oslňovat. Žádný
div, že svou výjimečnou krásou zcela zastínila dívky jako
byla třeba Sabrina, byť na sobě měly své nejslušivější
dopolední šaty.
S tím se ovšem Sabrina smířila, nemělo přece smysl
trápit se kvůli něčemu, co je jednou provždy dané.
Nezbývalo jí než doufat, že se alespoň dobře pobaví, i když s
opakováním včerejška, kdy ji Duncan téměř ani na okamžik
nenechával o samotě, pochopitelně nepočítala. Kdepak, to by
tu nesměla být Ophelie!
Přestože dopoledne zatím pokročilo, na Summers Glade
se dosud podávala snídaně. Alice a Hilary se najedly už
doma a tak do sálu se stoly nabízejícími pestrý výběr pokrmů
zamířila pouze Sabrina. Příliš mnoho zájemců tam nebylo.

111
 Johanna Lindsey
Ke skupince hostů, kteří buď zaspali nebo rádi snídali
později, patřili i mladý Locke se svou sestrou Amandou.
Raphael se právě chystal hledat nějaké volné židle, když
zahlédl Sabrinu.
S talířkem v ruce a úsměvem na tváři k ní přistoupil.
„Konečně jsem vás zastihl samotnou.“
„Konečně?“
„Včera jsem celý večer marně přemýšlel, jak vás vyrvat
ze spárů toho barbara.“
„Přála bych si, abyste o něm takhle nemluvil. Dobře víte,
že není žádný barbar.“
Zarděla se a Raphael se rozesmál. „Jistěže to vím, ale
musím ho přece něčím dopalovat, nemyslíte?“
„Nemyslím,“ odsekla. „A proč vlastně musíte?“
„Tedy za prvé: připadá mi zábavné, když se tak krásně
vzteká. Za druhé: je mi úžasně sympatický. A za třetí:
chlapec zatím vůbec nechápe jemné odstíny anglické
konverzace, tak jsem se ho rozhodl maličko zasvětit do
záludností našeho humoru.“
„Svatá dobroto, a já hloupá myslela, že si ho prostě jen
dobíráte,“ opáčila s hranou vážností.
Rozchechtal se, až přilákal pozornost své sestry. „Pro
všechno na světě,“ zívla Amanda, „co tě mohlo rozveselit
takhle příšerně brzy po ránu?“
„Rád ti to prozradím, pusinko. Při oblékání jsi zřejmě
ještě napůl spala, jinak by sis totiž všimla, že ti komorná
zapomněla vzadu dopnout posledních pár knoflíčků.“
Dívka vyjekla, vzápětí se však duchapřítomně otočila k
bratrovi zády a přikázala: „Nestůj tu jako nekňuba a zapni
je!“
Raphael se smál do hrsti a snad by nechal sestru čekat
donekonečna. Ale Sabrině se dívky zželelo a pošeptala jí do
ucha: „Váš bratr jen žertoval, šaty máte dokonale v pořádku
a vypadáte skvěle.“

112
 Markýzův dědic
Mandy se prudce otočila. „Ty bídáku!“ proklála bratra
vražedným pohledem, nakrčila malý nosík a svižně
odcupitala ze sálu.
Sabrina jen kroutila hlavou. Raphael byl výjimečně
pohledný, choval se však jako nenapravitelný zlomyslník a
poťouchlík. Jistě, sama také ráda žertovala, ovšem vždycky
se snažila především lidi pobavit, nikoliv rozčílit.
„Copak?“ s úsměvem zdvihl obočí, když si všiml jejího
káravého pohledu.
„To od vás nebylo příliš pěkné,“ povzdechla si.
„Snad,“ připustil. „Jenže sestřička se alespoň pořádně
probrala, ne? Děvče, které loví manžela, přece nemůže
vypadat jako přiospalá můra. Čím dřív uspěje, tím dřív se
zbavím únavné role jejího průvodce a ochránce. Radovat se
budeme oba dva.“
„Aha, takže vy ji dopalujete jen pro její dobro?“
„A jaký jiný důvod bych mohl mít? Proboha, snad si o
mně nemyslíte, že jsem obyčejný mizera? To by mi zlomilo
srdce, přísahám!“
„Pokud byste potřeboval náhradu, pak srdce, ledvinky a
podobné dobroty jsou tamhle,“ ukázala Sabrina k jednomu
ze stolů a s chutí se zakousla do párku v těstíčku.
„Díky,“ zazubil se Raphael, „mne se tak snadno
nezbavíte. Možná mi to potrvá ještě pár dní, ale nakonec vás
stejně přesvědčím, abyste si mě vzala.“ Nenuceně pokrčil
rameny a dodal: „Až pochopíte, jak báječně se k sobě
hodíme, přestanete se bránit.“
Nové téma jí na okamžik vyrazilo dech, rychle se však
vzpamatovala. „Nehodíme se k sobě o nic víc než kočka s
myší a vy to moc dobře víte.“
„Ale hodíme,“ trval umíněně na svém. „Oba máme
vévodské předky.“
„Jenže moje vévodské předky provází skandální
historie,“ připomněla Sabrina.

113
 Johanna Lindsey
„A co má být?“ vesele mávl rukou Raphael. „V naší
rodině si dáváme skandály k snídani.“
„Opravdu? Tady také? U kterého stolu bych dnes mohla
nějaké ochutnat?“
Rozesmál se, až se po nich začali otáčet ostatní hosté.
Sabrina se docela bavila, zároveň se však v duchu ptala, proč
se jí vlastně Raphael Locke tolik věnuje. Zřejmě se nudí,
usoudila, a snaží se s ní ukrátit čas, než si najde jinou oběť
svých žertíků nebo atraktivnější společnost.
Určitě z toho budou řeči, napadlo ji vzápětí. I když
vyvozovat z lehoučké konverzace při snídani bůhvíjaké
závěry by mohl jen beznadějný tupec. A tak si tím Sabrina
přestala lámat hlavu.

„Slyšela jsem to přímo od jeho sestry,“

22 prohlásila Edith Wardová. „Hrozně rád

obletuje vyložené chudinky. A znáte snad
větší chudinku, než je Sabrina?“
„Pokud by mi věnoval svou pozornost, ani by mi
nevadilo být chvilku chudinkou,“ pokrčila rameny Jane.
„Jenže to by nešlo,“ zavrtěla hlavou Edith. „Na správnou
chudinku jsi příliš hezká.“
Jane polichoceně zrůžověla. „Nepřeháněj. Ostatně
počkej, jak Raphaelovi vyrazí dech Ophelie.“
Obě dívky se usilovně snažily zabránit výbuchu
Opheliiny žárlivosti, hrozícímu od chvíle, kdy přede dveřmi
„snídaňového“ sálu zahlédly Sabrinu s elegánem Lockem po
boku. Ohromený výraz v Opheliině tváři totiž napovídal, co
bude s největší pravděpodobností následovat.
Zato Mavis tenhle situační zvrat potěšil. Už předtím měla
pocit, že na světě přece jen existuje spravedlnost, když se
Ophelii všechny ty pomluvy a intriky tak ukázkově vymstily:
přišla o snoubence a ještě se sama stala terčem pikantních
114
 Markýzův dědic
klepů. O to víc Mavis zklamalo, že se dnes ráno Ophelie z
ničeho nic objevila na Summers Glade a nepochybně se
chystala opět ujmout žezla nekorunované královny letošní
plesové sezony.
Ale budiž, říkala si Mavis, alespoň se Ophelie na vlastní
oči přesvědčí, jak dokonale jí nevyšla snaha překazit Sabrině
společenský debut; přinejmenším Duncan MacTavish a
Raphael Locke věnovali „chudince se špatnou krví“ až
udivující pozornost.
Mladý a pohledný Locke byl vůbec záhadou. Ophelie ho
neznala. A do včerejška, kdy přijel se svou sestrou, o něm
nikdy neslyšely ani ostatní mladé dámy. S Amandou se
samozřejmě znaly a okamžitě ji vyzpovídaly. Tak se
dozvěděly, že šarmantní elegán je její bratr, budoucí dědic a
vévoda, který se právě vrátil domů po několikaletém pobytu
v cizích zemích.
Bohužel se dalo čekat, že jakmile spatří Ophelii, padne jí
k nohám stejně jako ostatní hloupí muži, mezi nimiž Duncan
představoval čestnou výjimku. Mavis ho za to upřímně
obdivovala.
Jane a Edith právě Ophelii vykládaly, jak skvěle by se k
ní okouzlující a nesmírně zámožný krasavec s vynikajícím
původem hodil, pokud se definitivně zbavila bývalého
snoubence, a vtom Raphael a Sabrina vyšli ze dveří jídelního
sálu, usmívali se a s talířky v rukou pátrali po volném místě,
kde by se mohli najíst. Věru vhodný okamžik! Dívky zmlkly
a s obavou sledovaly, jak Ophelii zlostně blýsklo v očích.
Včera se Jane a Edith napůl žertem přely, která z nich se
pokusí „ulovit“ Duncana MacTavishe, když s ním Ophelie
skoncovala, potom však zjistily, že mladý Skot zřejmě nemá
oči pro nikoho jiného než pro Sabrinu, a rychle svůj nápad
pustily z hlavy. Nicméně před Ophelii se o nečekaném
vývoji událostí raději nezmínily a v duchu se modlily, aby se
nic nedozvěděla ani od jiných hostů.

115
 Johanna Lindsey
Ale čáru přes rozpočet jim udělala Mavis. „O jaké
chudince to mluvíte?“ ušklíbla se. „Vždycky jsem vám
říkala, že Sabrina umí být okouzlující. Netouží tady po její
společnosti hned dva nejžádanější muži?“
Ophelie ji probodla ledovým pohledem. „Kteří muži?
Koho máš na mysli?“
„Dnes, jak jsi sama viděla, je to Raphael Locke, včera to
byl tvůj Duncan.“
Mavis se spokojeně, snad i zlomyslně usmála. Přesto
netušila, jak drtivě její sdělení zapůsobilo. Nemohla přece
vědět o schůzce v oxbowském hostinci, po níž Ophelie
nepromluvila s Lambertovými jediné slovo a zamčená ve
svém pokoji uraženě a zlostně přemýšlela, proč jí vlastně
Duncan neklesl k nohám, aby se slzami v očích přijal její
lichotivou a velkodušnou nabídku.
„Copak se ti Sabrina nepochlubila? Po celý večer se od ní
nehnul ani na krok,“ dodala Mavis s předstíraným údivem.
Takže Sabrinu pozvali na Summers Glade už včera! Pro
Ophelii to znamenalo hluboký otřes. Samozřejmě se pokusila
o co nejlhostejnější tón, ale chvějící se rty a nenávistně
zúžené oči prozradily, jaká smršť emocí jí cloumá.
„Naše malá Sabrina je tak trochu tajnůstkářka.“
„To se nesvěřuje ani s úspěchy?“ pokračovala ve své hře
Mavis. „Škoda, docela by mě zajímalo, čím Duncana tak
bavila, že se spolu skoro v jednom kuse smáli.“
„Naznačuj si, co chceš, Mavis,“ vmísila se do řeči Edith
v marné snaze zmírnit Opheliin hněv. „Možná se spolu
opravdu chviličku smáli, ale to ještě vůbec nic neznamená.
V jejím případě přece žádného muže ani nenapadne, že by si
ji vzal. Nebo jsi snad úplně zapomněla na tu její zkaženou
krev?“
„Kdo by mohl zapomenout na něco takového?“ ušklíbla
se Mavis. „Zvlášť když Sabrina vypadá tak dokonale šťastná

116
 Markýzův dědic
– a plná života. Ani trošičku na umření, že? Alespoň je vidět,
jak ubohé a hloupé to byly klepy.“
„Snad víš, kdy a proč všechny ty pověsti vznikly, ne?“
ozvala se Jane, aby Ophelii dala najevo, že dál stojí zcela na
její straně.
„Tím bych si tak jistá nebyla,“ pokrčila Mavis rameny.
„Zato moc dobře vím, kdo je zákeřně a zlomyslně znovu
uvedl do oběhu.“
Tohle už byl přímý útok – a Mavis si spokojeně
oddechla, že k němu konečně našla odvahu. Navíc rána
neminula cíl. Oslňující blondýnka Ophelie ztratila hodně ze
svých půvabů, když jí na tvářích naskákaly rudé skvrny.
Edith a Jane zalapaly po dechu. A Ophelie se doslova
dusila vztekem: „Zákeřně…! Zlomyslně…! Takhle si
dovoluješ… mluvit… o mně?“
„Skvělé, vynikající!“ zářivě se usmála Mavis. „Jen tady
předveď pořádnou hysterickou scénu, alespoň tě odtud nechá
markýz už podruhé zdvořile vyprovodit. A my ostatní se
třeba začneme opravdu bavit.“
Chystala se odejít, v posledním okamžiku se však otočila
k Edith a Jane. „Kdypak vy dvě konečně pochopíte, že
Ophelie není žádná vaše přítelkyně? Jestli jí byť jen náhodou
a nechtěně budete stát v cestě, bez nejmenších výčitek vás
bodne do zad.“
Mavis odplula téměř tanečním krokem a s úsměvem na
rtech. Bylo jí lehko u srdce, i když počítala s tím, že si
pomalu může balit zavazadla, neboť ještě dnes o ní Ophelie
vypustí do světa nějakou hodně jedovatou klevetu.
„No tohle!“ vydechla Jane, aby vyjádřila své pohoršení.
„Neuvěřitelné!“ neméně výstižně se přidala Edith.
„Pokud jde o mne, něco podobného jsem od ní čekala už
dávno,“ mávla rukou Ophelie, která se navenek dokonale
vzpamatovala, přestože uvnitř dál běsnila. „Naše ubohá
Mavis je totiž chorobná lhářka. Nejméně pětkrát jsem ji

117
 Johanna Lindsey
přistihla, jak si příšerně vymýšlí, ale vždycky jsem se nad ní
slitovala a pomlčela jsem o tom. Víte, u ní jde o
nepřekonatelné nutkání, takhle postižený člověk prostě musí
lhát. Vlastně by se potřebovala léčit.“

„Posaďte se, Archibalde, máme menší

23 problém.“
Skot usedl do křesla naproti Nevilleovu
psacímu stolu a věnoval svému protivníkovi
pozorný, leč mírně podezíravý pohled. Archiemu se ani
trochu nelíbilo, že byl (alespoň jak se mu to jevilo)
předvolán, kromě toho v noci špatně spal a dosud se ani
nestačil nasnídat. Navíc se v neuvěřitelně přetopeném
markýzově přijímacím salonku okamžitě začal potit. Žádné
další problémy nepotřeboval.
„Máme?“ opáčil. „Jaký problém, u všech ďasů, můžeme
mít my dva, když nás spojuje jenom ten mládenec, který dělá
přesně to, co po něm chceme? Mimochodem musím uznat,
že se vám podařilo sezvat opravdu slušný houf děvčat.
Kdybych tušil, jakou spoustu krasavic tu máte, možná bych
sem po smrti své milované choti sám zavítal a znovu se
oženil.“
„Škoda, že jste to neudělal,“ zabručel Neville. „Nemuseli
jsme se teď přetahovat o Duncana.“
„Přetahovat? Snad jsme se už spolu o dědicích
definitivně dohodli!“
„Budiž, není to sice ideální řešení, ale o tom jsem s vámi
mluvit nechtěl. Jde o něco jiného. Jestli jste si nevšiml,
Duncan sem včera pozval jistou Sabrinu Lambertovou a
hned se jí věnoval prakticky celý večer.“
„Myslíte tu baculatou dívenku? Jo, je pěkně stavěná, ale
žádná oslňující kráska, takže si nedělejte starosti. Hoch si
nakonec určitě vybere nějakou hezčí.“
118
 Markýzův dědic
„Vás prostě zajímají jen lepé tvary a pohledná tvářička,“
povzdechl si Neville. „Ale tělesné půvaby ani zdaleka
nezaručují, že z dívky bude dobrá manželka. Copak vás
dostatečně nepřesvědčila ta mladá Reidová?“
„Jak se to vezme,“ šibalsky se usmál Archie. „Pokud
manželka plácá hlouposti, nemusíte je poslouchat. Ale
poměrně často se na ni musíte dívat, nemyslíte? A z toho
plyne, že pohledná tvářička a lepé tvary jsou pro manželství
důležitější než všechno ostatní.“
Neville zvedl oči ke stropu a pak Archiemu připomenul:
„Duncan by s vámi asi příliš nesouhlasil, projevuje totiž
nápadný zájem právě o tuhle dívku. Jistě, třeba se v její
společnosti prostě jen dobře baví. Sám to připustil. Zdá se
mu výjimečně vtipná. A pokud tu skutečně nejde o nic
jiného, nemusíme mít obavy.“
Archie nakrčil čelo. „Člověče, neprotiřečíte si náhodou?
Do omrzení opakujete, že půvab u nevěsty nehraje hlavní
roli, co vám tedy na tom děvčeti tak vadí? Nemá dost
otitulované předky?“
Starý markýz si znovu povzdechl. „Pohlednost či
nepohlednost Sabriny Lambertové nijak nesouvisí s mými
obavami, Archibalde. Mimochodem mně osobně připadá
docela hezká. Má pozoruhodné oči, takové se hned tak
nenajdou.“
„Pozoruhodné oči? Ani jsem si nevšiml.“
„Když se někdo kouká jenom na poprsí, snadno mu
uniknou další dívčiny přednosti. A pochopitelně už vůbec
nepozná, jestli je upřímná a chytrá nebo malicherná, lstivá a
hloupá.“
„Přeháníte, takový zpustlík a zároveň ignorant zase
nejsem,“ usmál se Archie. „Prostě jsem ji ještě neviděl
natolik zblízka, abych si mohl prohlédnout její oči. Ale jinak
jsem měl pravdu, co? V rodokmenu té dívky postrádáte
zvučné tituly.“

119
 Johanna Lindsey
„Mýlíte se, její dědeček byl hrabě a pradědeček Richard
dokonce vévoda. Kdepak, nedostatkem patřičně
otitulovaných předků Sabrina Lambertová rozhodně netrpí, v
tomhle ohledu většinu přítomných mladých dam spíš
převyšuje. Mnohem horší mi připadá, že ji doprovázejí nejen
obě její staropanenské a nesnesitelně hašteřivé tety…“
„Ale to je pouze váš problém,“ rozchechtal se Archie.
„Já s radostí konstatuji, že se okamžitě po svatbě vracím
domů.“
„Ano? Díkybohu!“ s neskrývanou úlevou zvolal Neville
Thackeray. „Ale nenechal jste mě domluvit. Chtěl jsem říct,
že Sabrinu kromě jejích tet provázejí i čtyřicet let staré
skandální pověsti, které prý v poslední době znovu čile
kolují.“
Archibald zvážněl. Naklonil se dopředu a zeptal se: „Jaký
druh skandálu to má být?“
„Já osobně jsem celé té věci nikdy příliš nevěřil. Znal
jsem Richarda Lamberta, věděl jsem, jak zoufale nešikovně
zachází se zbraněmi. Představte si, jednou mě na honu
málem trefil do nohy! Pokládal bych tedy za docela
pravděpodobné, že se zastřelil spíš nešťastnou náhodou než
úmyslně. Jeho manželka ovšem byla dost naivní a hloupá, u
ní bych nepochyboval, že se zabila sama, jakmile se vyrojily
řeči o Richardově sebevraždě a samozřejmě také nejrůznější
pikantní dohady, proč se k takovému činu odhodlal.“
„A tohle v Anglii stačí na skandál, o jakém se klevetí
čtyřicet let?“ pohrdavě se ušklíbl Archie.
„Jistě nestačí, jenže historka pokračuje. Za podivných
okolností odešla ze světa také provdaná dcera, vrchol všeho
pak představoval záhadný společný skon jejího syna a
snachy, Sabrininých rodičů. Už chápete, Archibalde? Nám
dvěma jde přece hlavně o dalšího dědice, záruku
budoucnosti obou našich rodů. A máme snad riskovat, že by

120
 Markýzův dědic
v ponuré legendě o rodině, z níž ta dívka pochází, mohlo být
zrnko pravdy?“
„Ví o tom Duncan?“
„Nemám tušení. Copak se mi svěřuje? Možná se k němu
ty pověsti donesly. Nebo donesou. Ale bral by je vážně?“
„Asi ne,“ pokrčil rameny Archibald. „A určitě ne, kdyby
je vyslechl od vás.“
Neville dotčeně sevřel rty. „Tohle už jsme snad probírali.
Vy jste prostě přesvědčen, že hoch bude umanutě jednat
třeba i v rozporu se zdravým rozumem, jen aby mi dělal
naschvály. Já si to nemyslím. Nicméně pokud jde o svatbu,
Duncan opravdu dá spíš na vás, laskavě tedy zjistěte, co je
třeba. Jestli k hochovi zatím pověsti nedolehly, nenápadně se
o nich zmiňte a vysvětlete mu, že Sabrina Lambertová není
ta pravá.“
Tentokrát Archie souhlasně přikývl. „Ale stejně tu žádný
zvláštní problém nevidím,“ dodal po chvíli. „Chlapci zřejmě
připadá zábavná, nic víc.“
„Také doufám. Ovšem už samotná skutečnost, že od
dnešního rána je opět pod mou střechou jistá lady Ophelie
Reidová…“
„Zatraceně, jak tomu mám rozumět?“ skočil mu do řeči
Archie.
„Čirou náhodou právě dlí na návštěvě u Lambertových a
Duncan je pozval všechny, což znamená, že buď ho přece jen
oslnily její půvaby, odpustil jí veškeré urážky a hodlá se s ní
oženit, nebo má vážné úmysly se Sabrinou. Vás, Archibalde,
snad ta první možnost potěší, ale mně se nezamlouvá jedna
ani druhá.“
„K čertu, mně taky ne!“ odfrkl si Archie. „Ale třeba bude
sám překvapený, až uvidí, koho s sebou dámy Lambertovy
přivedly. Když je zval, prostě netušil, že jde o mladou
Reidovou, a teď jim rovnou ukáže dveře. Všem čtyřem.“

121
 Johanna Lindsey
Neville se uchechtl. „Hezká představa, ale pouhé zbožné
přání. Pochopte, Sabrina určitě včera před chlapcem nic
nezatajila. Musela by být pomatená, kdyby mu bůhvíproč
přivedla bývalou snoubenku právě teď – a právě sem! – bez
jeho vědomí.“
„No jo, kdo se v tom má vyznat?“ znechuceně si
povzdechl Archie a zvedl se k odchodu. „Promluvím si s
Duncanem a snad tomu líp porozumím. Víte, Neville, z těch
vašich věčných dohadů už mám hlavu jako střep.“

Sotva si Duncan ráno připomněl rozhodnutí,

24 které pozdě večer učinil, nejraději by vůbec

nevyšel z pokoje. Včera se vlastně ani
dlouho nerozmýšlel a prostě vydal nové
příkazy, podle nichž měl kočár přivézt nejen Sabrinu a její
tety, ale také hosty, nacházející se v domě Lambertových.
Hned potom mladý Skot s klidným svědomím usnul. Ano,
včera mu všechno připadalo jednoduché a prosté, dneska
však měl hned po procitnutí zkaženou náladu.
Znovu pozvat Ophelii Reidovou na Summers Glade byla
– bez ohledu na skryté důvody – veliká chyba. To už rovnou
mohl vzkázat: vše odpuštěno a zapomenuto, zbožňuji vás.
Kdyby si byl jen trochu víc lámal hlavu, jistě by
vymyslel, jak se během příštích dnů a týdnů vídat se
Sabrinou, aniž by ho na slavnostech příliš postrádali.
Koneckonců nikomu neslíbil, že se bude hostům věnovat
nepřetržitě od rána do noci. Proč se tedy rozhodl tak
neuváženě, snad přímo zbrkle?
Ve skutečnosti odpověď na tuhle otázku znal. Právě teď
Sabrinu potřeboval neustále, chtěl si být jistý, že bude
kdykoliv schopna povzbudit ho a poradit mu před důležitou
volbou, která zásadně ovlivní celý jeho budoucí život. Ano,
už pouhá přítomnost té milé a vtipné dívky se šeříkovýma
122
 Markýzův dědic
očima Duncana natolik uklidňovala, že byl ochoten riskovat
i mylné závěry, k nimž snad dospěje Ophelie; takové
nedorozumění by celkem snadno uvedl na pravou míru.
Poněkud ovšem nedomyslel, jak si budou prapodivnou
situaci, vzniklou opětným pozváním bývalé snoubenky,
vykládat ostatní.
Uvědomil si to, když ho náhle vyhledal Archie a bez
obalu se zeptal, jestli Duncan změnil názor na Ophelii.
„Nikoliv,“ prohlásil vnuk stručně a jednoznačně. Mnohem
hůř se mu odpovídalo na otázku, která následovala vzápětí.
Co měl říct o svém vztahu k Sabrině? Měl s ní vůbec nějaké
úmysly? Sám nevěděl. Jistě, cítil se v její společnosti dobře
jako s nikým jiným, dokázala mu úžasně zlepšit náladu, bylo
mu s ní lehko u srdce… Ale jak všechny ty zvláštní pocity
přesně vyjádřit?
„Přátelství?“ posměšně si odfrkl Archie. „Muži se přátelí
s muži a ne s děvčaty.“
„Proč ne?“
„Sakra, do vztahu k děvčeti se přece vždycky zamíchají
postranní myšlenky. A jestli mi chceš tvrdit, že právě v
tomhle případě tě žádné nenapadly, nazvu tě zatraceným
pokrytcem a lhářem.“
Duncan se neurazil. „Jen si posluž,“ usmál se. „Ale mně
úplně stačí, jak mě umí rozveselit a zbavit starostí.“
Archie si odfrkl ještě pohrdavěji. Vyznával „přirozený
řád věcí“ mezi mužem a ženou, nic jiného.
Přesto se Duncan pokusil o vysvětlení. „Představ si, že
máš blízkého, dokonce nejbližšího přítele, který bydlí v
sousedství. A rozhodl ses uspořádat velkolepé domácí
oslavy. Copak bys nechtěl, aby se takový přítel bavil a
radoval společně s tebou?“
„Aha,“ pochopil Archie hru. „Ale přítel má právě někoho
na návštěvě, že?“

123
 Johanna Lindsey
„Jo, znamená to drobnou překážku, kterou ovšem snadno
překonáš, když přítele pozveš i s jeho hostem. Dobře víš, že
lepší řešení neexistuje, a určitě bys vůbec nezaváhal.“
„Kdepak, hochu, to se moc pleteš. Zaváhal bych, pokud
by přítelovým hostem byla záludná zmije, schopná proměnit
mé oslavy v žalostnou frašku nebo tryznu za zemřelé.“
Duncan si povzdechl. Tohle se opravdu nedalo vyloučit.
Archie dokonale vyhmátl jádro problému.
„Víš co, Archie, s Ophelií si zatím nebudeme dělat
starosti. Počkáme – a jestli začne vyvádět, nějak už si
poradíme. A pokud jde o můj vztah k Sabrině, opravdu je
pouze přátelský. Promluv si s ní a pochopíš, proč mi její
společnost připadá tak příjemná.“
Příliš přesvědčivě to neznělo a starý Skot se nepřestával
tvářit pochybovačně a zachmuřeně. „Neměl bys zapomínat,
že všechny ty krasavice sem Neville sezval jen kvůli tobě – a
ze zcela prostého důvodu.“
„Vím, co jsem slíbil, a slib dodržím. Ano, vyberu si
manželku, ožením se. Jenom se mi nelíbí ten šílený spěch.
Nechci se unáhlit, třeba bych toho do smrti litoval.“
„Nikdo nečeká, že se hned zamiluješ,“ zabručel Archie.
„Něco takového chce čas.“
„Já nemluvím přímo o lásce, Archie. Ale dívka, s níž
spojím svůj život, by mi měla být přinejmenším sympatická
a milá, lhostejnost je špatný základ budoucího štěstí.“
„Jistě, těžko však zjistíš, která z nich je ti nejmilejší a
nejsympatičtější, když budeš veškerý čas trávit s přítelkyní.
Ostatně pochopí ty ostatní mladé dámy, že jde pouze o
přátelství? Pochybuju. Spíš se budou domnívat, že sis už
vybral, a přestanou usilovat o tvou pozornost. Některé se
možná rovnou sbalí a vrátí se domů.“
Duncan se rozesmál. „Proboha, Archie! Jeden večer jsem
prostě pustil z hlavy své posvátné povinnosti a místo abych

124
 Markýzův dědic
hledal nevěstu, trochu jsem se bavil. Necháš mě za to
uvrhnout do šatlavy?“
„Ne, pokud šlo pouze o jediný večer. Ale chlapče, tyhle
slavnosti nebudou trvat věčně. Podobně skvělá příležitost se
ti sotva ještě někdy nabídne, měl bys jí využít. Já osobně
jsem pohromadě tolik hezkých děvčat v životě neviděl. Starý
Neville měl při výběru šťastnou ruku, hodně ti usnadnil tvůj
vlastní výběr. Tak se snaž, nic jiného od tebe nežádám.“
„Dobrá, nezklamu tě,“ poslušně přikývl Duncan, ale když
nedlouho po Archibaldově odchodu sešel dolů mezi hosty,
okamžitě se začal rozhlížet po Sabrině. V žádném ze sálů ji
nepotkal, zato jeho samotného si bohužel našla Ophelie.
Doslova mu zastoupila cestu.
Klidně by bývalou snoubenku ignoroval, neboť už jí věru
neměl co říct, ale doprovázely ji dvě přítelkyně a k těm se
nechtěl zachovat nezdvořile. Ostatně v hlavě mu dosud zněly
Archieho důrazné domluvy.
S Opheliinými společnicemi se předtím určitě alespoň
letmo seznámil, ovšem v posledních dvou dnech mu bylo
představeno více než sto lidí, ani zdaleka si tedy
nezapamatoval všechna jména. Obě dívky působily
příjemným dojmem a Duncana napadlo, že by snad stály za
bližší pohled.
„Mé nejdražší přítelkyně Edith a Jane, myslím, už znáte,“
nenuceně prohodila Ophelie.
Aha, řekl si v duchu Duncan a rychle ochladl. Žádné
Opheliiny „nejdražší přítelkyně“ ho nelákaly. Sabrina, jak
pochopil, k nim naštěstí nepatřila a onen vzkaz mu včera
předala, jen aby Ophelii splatila pomyslný dluh.
„Ano, měl jsem to potěšení,“ odpověděl a očima
lhostejně sklouzl k jednomu z obrazů na stěně sálu. „Ale
jistě mě, dámy, omluvíte, ještě jsem nejedl.“ Vzápětí
udivenou trojici mladých dam opustil.

125
 Johanna Lindsey
„Je poněkud… svérázný, že?“ pokusila se Jane co
nejtaktněji vystihnout Duncanovo nepříliš dvorné chování.
„Prostě Skot,“ znuděně mávla rukou Ophelie.
Ve skutečnosti byla ráda, že se nezdržel. Všichni ji s ním
viděli mluvit a to jí pro tuto chvíli stačilo.
„Budeš souhlasit, jestli tě znovu požádá o ruku?“ zeptala
se Edith. „Samozřejmě pokud se tentokrát obrátí přímo na
tebe a nikoliv na tvého otce.“
Ophelie předstírala, že se nad tím zamýšlí. „Zatím jsem
se nerozhodla. Koneckonců je tu také lord Locke.“
„No ovšem,“ horlivě přitakala Jane. „Ještě se s tebou
nesetkal, ale to lze snadno napravit. Mohla by tě představit
Sabrina.“
Opheliin znuděný výraz zmizel jako mávnutím
kouzelného proutku. „Já nepotřebuju, aby mě někdo
představoval,“ prohlásila rázně. „A už vůbec nejsem
odkázaná na Sabrinu. S Raphaelem Lockem si pohovořím,
až budu sama chtít, možná už brzy. Neříkaly jste, že se dnes
večer má v plesovém sále tančit?“
„Ano, něco jsme zaslechly.“
„Výborně. Pro takovou příležitost jsem si přivezla novou
plesovou róbu.“
„Ale Ophelie, drahoušku, nepůjde přímo o ples,“ nesměle
se ozvala Jane. „Jsme na venkově – a tady se podobné
zábavy neberou tak obřadně.“
„Nesmysl, ples je ples, ať se koná kdekoliv. Až mě lord
Locke poprvé uvidí, chci vypadat, jak to odpovídá mé
úrovni, což mi tahle róba zaručí. Budete koukat!“
Jane chtěla ještě cosi namítnout, výmluvný Edithin
pohled ji však umlčel. Ophelie byla stále ještě jejich
přítelkyní, stále ještě se vyhřívaly v odlesku její popularity, i
když se jim ani trochu nezamlouvala pomluva, jakou si
předtím „královna plesové sezony“ dokázala bleskurychle
vymyslet o Mavis, která přece až do dneška patřila k jejich

126
 Markýzův dědic
důvěrnému kroužku. Dobře si také zapamatovaly Mavisina
slova na rozloučenou, obě totiž věděly, že její varování
zdaleka nebylo plané.
Ostatně vysvětlily Ophelii, jak to na Summers Glade
chodí, a víc udělat nemohly. Pokud jako obvykle nebrala v
úvahu jiný než vlastní názor a hodlala se ztrapnit, byla to její
věc.

Duncan dosnídal s pocitem, že na sebe může

25 být docela hrdý. Dostál svým společenským

povinnostem, s talířkem v ruce prošel
všechny komnaty a sály v přízemí. A tu a
tam se zastavil, aby prohodil nějakou zdvořilostní frázi nebo
se zmínil o bouřce, která právě lomcovala okenicemi.
Pokud si náhodou někteří z hostů chtěli během dne
vyrazit do přírody, představa lijáku a ledového vichru jim
vzala chuť. Mnoho jich ostatně nebylo, v zimě totiž málokdo
toužil po vycházkách – a v Nevilleově sídle se nabízelo dost
jiných způsobů, jak se rozptýlit a „zabít čas“.
Řada aristokratů bez zábran hned po ránu zasedla ke
kartám; částky, o které se někdy hrálo, by člověka neznalého
poměrů v anglických vyšších kruzích přinejmenším udivily.
V jednom ze salonků se smíšená společnost za výbuchů
smíchu věnovala šarádám. V kulečníkovém sále se u dvou
stolů rozvážně a s četnými přestávkami činili starší pánové
včetně Archieho (Neville se dosud neobjevil).
Malý houf dam v hudebním salonku oblažovala zpěvem
hezká dívka, jejíž blond vlasy, jak si Duncan stačil všimnout,
měly příjemně rezavý nádech. Zato její zpěv byl naprosto k
nevydržení.
Salonku, kde právě Ophelie držela svůj dvůr, se Duncan
raději vyhnul, přestože se tam pohybovala i Amanda
Lockeová, s níž se chtěl seznámit. Za svého krajně
127
 Johanna Lindsey
nesympatického bratra přece nemohla, nebyl tedy důvod
předem ji vyřazovat ze skupiny kandidátek. Jistě, krásou se
nevyrovnala Ophelii, jenže totéž platilo o všech ostatních
dívkách. Ophelie mezi nimi prostě zářila jako unikátní
drahokam vystavený vedle pěkného a kvalitního, ale přece
jen běžného zboží. Bohužel si svou výjimečnost až příliš
uvědomovala a bezostyšně s ní kalkulovala.
Zvláštní Duncanovi připadalo, že dosud nikde nespatřil
Sabrinu. Přitom prošel prakticky veškeré místnosti, kde se v
dopoledních hodinách mohli hosté zdržovat. Vynechal
jenom plesový sál, během dne obvykle prázdný, a kanceláře,
využívané převážně správcem panství, který měl po dobu
oslav volno. Pravda, v hudebním salonku Duncan zahlédl
Sabrininu tetu Hilary, obklopovaly ji pouze dámy jejího
věku.
Přijela vůbec Sabrina na Summers Glade? blesklo
Duncanovi hlavou. Nebo snad bude muset snášet přítomnost
Ophelie, aniž by se těšil z odměny, jakou představoval
nekonečný a nádherně jiskřivý rozhovor se Sabrinou? Ale
včera nic nenasvědčovalo tomu, že by na něho zanevřela.
Proč by se mu najednou měla vyhýbat?
Napadlo ho zeptat se tety Hilary, ještě předtím se však
rozhodl pro jistotu nakouknout do plesového sálu. Nesvítilo
se tam a v bouřkovém šeru se všechno zdálo ponuré a pusté.
Duncan se už chtěl vzdálit, když náhle zachytil sotva
znatelný pohyb na opačném konci sálu. Byla to ona! V
šatech téměř stejného modravého odstínu, jaký měly i tapety
na stěnách, stála před prosklenými dveřmi vedoucími na
terasu a pozorovala proudy lijáku, občas prozářené klikatými
blesky.
Nemusela se ani otáčet a poznala, že ten, kdo k ní
přichází, je Duncan. Zvuk jeho osobitě rázných kroků si
prostě nemohla splést. Zrychlil se jí tep jako pokaždé, když
třeba jen tušila jeho blízkost.

128
 Markýzův dědic
Proč vůbec do prázdného a neosvětleného sálu zabloudil?
dumala Sabrina. Jistě ne z téhož důvodu jako ona. Sotva totiž
zaslechla hřmění a poryvy větru, chvátala vyhledat klidné
místo, odkud by mohla nerušeně sledovat běsnící živly.
Bouře milovala úplně stejně jako mírné a vlahé spršky.
Nechápala bázlivce, které hromobití zneklidňovalo či přímo
děsilo, sama i za nejhoršího nečasu ráda vybíhala ven a
natáčela obličej vstříc kapkám deště a oslňující záři blesků.
Nic podobného ovšem dnes nepřicházelo v úvahu,
musela se tedy spokojit pouhým pohledem. Nikoho jiného
by v téhle chvíli vedle sebe asi nesnesla, Duncan ji však
nerušil, naopak ji těšilo, že může svou tichou radost sdílet
právě jen s ním.
„Není to nádhera?“ prohodila, když došel těsně k ní.
Nemusela vysvětlovat, co má na mysli, okamžitě jí
porozuměl. Svědčil o tom jeho téměř uličnicky úsměv.
„Nepodíváme se blíž?“
Zvedla k němu své šeříkové oči a zavrtěla hlavou.
„Tetičkám by se moc nelíbilo, kdyby mi při obědě crčely ze
šatů a vlasů proudy vody. Nebo myslíte, že bych ještě stačila
zajet domů, převléknout se a učesat?“
Neodpověděl. Stále s úsměvem otevřel dveře, vzal ji za
loket a vyšel s ní na terasu skrápěnou přívaly deště. Pak
obrátil tvář proti běsnící temně šedé obloze.
Sabrina se náhle cítila podivně a krásně ochablá.
Milovala ho, panebože, bezmezné ho milovala!
Duncan si hřbetem ruky setřel z obličeje chladné kapky
deště. A teprve teď si všiml dívčina neskonale něžného a
líbezného výrazu. Přestože jí vlasy okamžitě zmokly a
zplihly, celou jako by ji prozařovalo tajemné vnitřní světlo.
Úchvatné šeříkové oči se třpytily, lehce pootevřené hebké rty
lákaly…
Neodolal. Vzal do dlaní její obličej a políbil ji. Zapomněl
na sychravý vítr a nepříjemně bodající déšť, vnímal jen

129
 Johanna Lindsey
opojnou chuť jejích úst – a žár, který z ní sálal a rychle se
přeléval do všech částí jeho těla.
Oblohu rozčísl klikatý blesk a vzápětí dlouze zahřmělo.
Duncan k sobě instinktivně přitiskl dívku ještě pevněji a
polibek náhle už nebyl pouze zkoumavý, ale vášnivý,
nezakrytě milostný. Sabrina se nebránila, naopak projevy
Duncanovy něhy dychtivě opětovala. Svět kolem nich na
chvíli přestal existovat, zůstali tu jen oni dva a touha, jež je
ovládala.
Konečně se Duncan vzpamatoval. Cítil se provinile a
zmocnila se ho obava, jestli se svým impulzivním chováním
nepřipravil o Sabrinino přátelství. Sakra, za všechno mohl
Archie, to on ho přiměl, aby v Sabrině viděl především
vnadnou a žádoucí ženu.
Uvolnil objetí, bezmocně svěsil ruce a ustoupil o krok
zpátky. Byl příliš rozrušený, nedokázal se jí podívat do očí a
přál si zmizet dřív, než uslyší rozhořčenou výtku, která by
navždy ukončila jejich vztah. Ale ještě předtím se chtěl
omluvil, nemohl přece připustit, aby si o něm Sabrina
myslela, že je skutečně takový necivilizovaný barbar, jak se
o něm říká.
„Určitě si teď… totiž… pochopte, já…“ Zajíkal se jako
školák, zoufale hledal slova. „Odpusťte mi… neumím si
vysvětlit, jak jsem se mohl takhle…“ Zhluboka si povzdechl
a chvatně dodal jedinou souvislou větu: „Ale slibuji vám, že
se to už nebude opakovat.“

Trvalo hezkých pár minut, než se Sabrina

26 probrala z omámení a uvědomila se, že se

celá třese. Ale nevrátila se dovnitř, kde by
se alespoň zahřála. Místo toho se rozhodla
zajít ke stájím a vyhledat kočího, který je sem ráno všechny
přivezl.
130
 Markýzův dědic
Naštěstí tam byl – a také bez váhání projevil ochotu
zapřáhnout do kočáru a uhánět s ní zpátky domů, aby se
mohla převléknout. Sabrině spadl kámen ze srdce. Tety se
nedozvědí, že promokla, a nebude jim tedy muset
vysvětlovat, za jakých zvláštních okolností k tomu došlo. Na
podobné vysvětlování se opravdu necítila, sama dosud
nevěděla, co se s ní vlastně děje a jak má svůj vzrušující a
nezapomenutelný zážitek chápat.
Duncan ji nádherně, vášnivě, opojně líbal… a vzápětí
zmateně drmolil, že se to už nikdy nebude opakovat. Chtěl ji
vůbec políbit? Toužil ji políbit už dřív? Snil o tom od
včerejšího večera? Od jejich prvního setkání? Nebo šlo
pouze o náhodu, o náhlou potřebu něžného objetí vyvolanou
běsnící bouří? Sabrina bouře obdivovala, inspirovaly ji k
poklidnému zamyšlení nad tajemnou mocí přírody, zatímco
Duncana zřejmě vzrušovaly a povzbuzovaly k rázným
činům. Ano, uvažovala, muži jsou dobyvatelé a mohou v
bouřích vidět předobraz boje… stejně jako milostného
zápasu.
Kéž by onomu nutkání nepodlehl, kéž by ji nelíbal!
Poznala vzrušující chuť jeho polibků a v srdci jí zůstal
bolestný neklid. Ještě horší však bylo zjištění, že se do
Duncana zamilovala.
Ve skutečnosti se ovšem nemohla tvářit příliš
překvapeně. Neobjevovaly se snad jasné náznaky, že k němu
cítí mnohem víc než pouhý přátelský obdiv? Dlouho se je
snažila přehlížet, nechtěla si přiznat, co se s ní děje. Ale teď
už nebylo nejmenších pochyb. Přitom dobře věděla, jaké
utrpení jí taková láska – tajná a hluboce skrývaná! – přinese.
Neboť Duncan dál bude žít tady, v blízkém sousedství, téměř
na dosah ruky. Ožení se a Sabrina ho na svých vycházkách i
při nejrůznějších společenských příležitostech často uvidí,
jak se baví se svou krásnou a milovanou chotí a hraje si se
svými dětmi…

131
 Johanna Lindsey
K obědu přišla dost pozdě, nijak to však nevadilo, neboť
jídlo se stejně jako při snídani podávalo po několik hodin,
aby si každý mohl zvolit čas, který mu vyhovoval, a také aby
nevznikaly tlačenice u stolů. Ostatně Sabrina neměla hlad.
Přesněji řečeno nedokázala by pozřít ani sousto. V téhle
chvíli se především snažila neutonout ve zrádném víru
chaotických myšlenek a donedávna neznámých, mnohdy
zcela protichůdných pocitů.
Alice a Hilary už se stačily naobědvat a Sabrina je
zastihla v jednom ze salonků. Obě se sice zajímaly, proč se
převlékla do jiných šatů, nějak to však zamluvila a tety dál
nevyzvídaly. Měly totiž novinku a těšily se, jak svou neteř
ohromí.
„Ophelie se rozhodla, že raději než u nás bude bydlet
přímo tady,“ nedočkavě vyhrkla Alice. „Před chvílí si
poslala pro svoje věci.“
„Copak se tu pro ni ještě našel pokoj?“ podivila se
Sabrina.
„Kdepak, ale pár přítelkyň projevilo ochotu uskromnit se
a přibrat ji k sobě.“
Hilary připojila svůj názor: „Nechápu, proč se chce tísnit
v jedné místnosti s kupou dalších děvčat, když u nás měla
veškeré pohodlí – a kočárem je to ze Summers Glade nebo
naopak pouhých deset minut.“
Sabrina pokrčila rameny. „Prostě nechce o nic přijít.“
Ale nedodala, že Ophelie dává přednost co
nejpočetnějšímu publiku, před nímž by se mohla předvádět.
Kromě toho pobytem na Summers Glade zřejmě hodlá rázně
a s konečnou platností otupit hrot všem nelichotivým
dohadům a pověstem, které o ní snad dosud kolují.
A jako by Sabrině četla myšlenky. „Povídají se tu dosti
divné věci. Thackerayovi se jí prý omluvili a znovu ji
pozvali, což znamená, že ono drobné nedorozumění je
zapomenuto. Podle těch řečí se ji Nevilleův vnuk údajně

132
 Markýzův dědic
chystá opět požádat o ruku. Co myslíš, nemáme vysvětlit, jak
je to ve skutečnosti? Duncan přece pozval tebe – a Ophelie
se tu ocitla jen proto, že čirou náhodou právě byla naším
hostem.“
Sabrina si v duchu povzdechla. Bylo jí upřímně
lhostejné, jaké domněnky o „královně plesové sezony“ kolují
či budou kolovat, v žádném případě je však nemínila
ovlivňovat.
„Já bych to nechala na lordu Nevilleovi. Pokud si bude
přát, aby se lidé dozvěděli pravdu, nepochybně jim ji sdělí
sám. Proč bychom měly jakékoliv mylné dohady uvádět na
pravou míru právě my? Nic takového nám nepřísluší. Ať si
každý dál myslí, co chce.“
Ožehavé téma Sabrinu rozčilovalo a její poslední věty
zněly až příkře. Uvědomila si to a chvatně dodala: „Jak jsem
zaslechla, má se dnes večer tančit. Je to pravda?“
„Ano, je to pravda,“ usmála se Alice. „Ale ne abys hned
pádila domů a tahala ze skříní plesové róby! Půjde o zcela
neformální zábavu.“
„Jako obvykle, když se někde ubytují takové davy lidí,“
podotkla Hilary. „Dovedeš si představit, jak v jednom pokoji
třeba osm komorných současně obléká osm dam? To by bylo
rozčilování a zmatků, co?“
Jindy by se Sabrina rozesmála, tentokrát jen pokrčila
rameny.
„Poslyš, zlato, už ses seznámila s lordem Archibaldem
MacTavishem?“ zajímala se Alice.
„Slyšela jsem, že je tady, ale ještě jsem s ním nemluvila.
Ty snad ano?“
„Zatím ne. Jak doufáme, uvidíme se s ním dnes večer.“
„Neříkej doufáme, když mluvíš jen za sebe,“ ironicky se
ušklíbla Hilary. A vzápětí vysvětlila nic nechápající Sabrině:
„Alice si totiž vzala do hlavy, že ovdovělý MacTavish by
mohl potřebovat novou manželku.“

133
 Johanna Lindsey
Sabrina zdvihla obočí. „No ne, teto Alice, opravdu
uvažuješ o sňatku?“
Alice zrudla a probodla sestru vražedným pohledem.
„Ovšemže neuvažuju. Jenom mě napadlo, jestli se na té
skotské vysočině nebude cítit osamělý, když se teď jeho
vnuk přestěhuje do Anglie.“
„Nemůžeš přece vědět, jak to u něho doma vypadá,“
pohodila hlavou Hilary. „Třeba má sídlo až po střechu plné
příbuzných.“
„Náhodou to vím,“ vítězoslavně opáčila Alice. „Podle
Duncana tam prakticky nikdo není.“
„Ty jsi mluvila s Duncanem?“ zeptala se Sabrina, aby
zabránila dalšímu stupňování hádky a zároveň ukojila vlastní
zvědavost.
„Jistě, hned po obědě, ale jen krátce. Chudák chlapec mi
připadal dost neklidný, skoro jako by ho něco trápilo. Ptal se
mě, kam ses ztratila, a já mu neuměla odpovědět. Nejspíš to
bylo v době, kdy ses jela domů převléknout.“
„Asi ano,“ pokusila se Sabrina o co nejbezstarostnější
tón, její rozechvělý hlas však prozradil, jak nesvá se cítí. „A
nenaznačil, co mi chce?“
„Ne, ale rozhodně bys ho měla vyhledat a zjistit si to,“
důrazně prohlásila Alice.
„Přesně tak,“ přidala se Hilary. „Mezi tolika lidmi ho
klidně můžeš sama oslovit. Koneckonců jsi jeho sousedka,
ne?“
Sabrina sklouzla očima z Hilary na Alici. Moc dobře
věděla, co tety svými zdánlivě nevinnými poznámkami
sledují. „Jestli je to pro něho důležité, určitě si mě najde. Ale
proboha, přestaňte už mu podsouvat záměry, které nemá.
Prostě se ke mně snaží chovat slušně a přátelsky… ano, jako
soused k sousedce.“

134
 Markýzův dědic
Otočila se a zamířila ke dveřím. Tety ji vyprovázely
zamyšleným pohledem. „Brání se tomu ze všech sil,“
prohodila Alice.
„Až přehnaně, ale marně,“ usmála se Hilary. „Je nad
slunce jasnější, že Duncanovi se líbí.“
„Také si to myslím, ovšem ona sama o něm stále ještě
pochybuje.“
„Vůbec si nevěří. A já se jí po tom londýnském fiasku
ani nedivím.“
„Fiasko to snad nebylo, nanejvýš tak…“
„Ale bylo! Hrozné fiasko. Katastrofa!“
„Kristepane, Hilary, nemůžeš se mnou alespoň jednou
souhlasit, když už čirou náhodou máme na něco stejný
názor? Pochop, jestli je Sabrina skálopevně přesvědčená, že
se s ní Duncan MacTavish chce pouze přátelit, pak třeba
nebude brát na vědomí žádné jeho pokusy o… prostě o
hlubší vztah. Musíme ji přesvědčit, aby si nešlapala po štěstí
a uvědomila si, jaká skvělá partie se jí tu nabízí.“

Zjištění, že je toho večera jediná, kdo na

27 sobě má plesovou róbu, Ophelii nepřivedlo

do přílišných rozpaků. Jistě, všimnout si
toho dřív, byla by se převlékla. Ale cestou
do plesového sálu horlivě pátrala po Raphaelu Lockeovi,
oblečení ostatních dívek ji absolutně nezajímalo – a náhle už
bylo pozdě.
Na okamžik sice znejistěla, vzápětí se jí však vrátilo
sebevědomí. Nevypadala snad úchvatně? V nádherné róbě
bude vedle ostatních dam přímo zářit. Ještě víc než obvykle.
Dědice vévodského titulu nikde nepotkala, ale zato
zahlédla nenáviděnou Mavis. Výmysl o „chorobné lhářce“
zřejmě nestačil. Nevadí, Ophelie „vypustí do oběhu“ nějaký
nesrovnatelně účinnější klípek a ta mizerná zrádkyně bude ze
135
 Johanna Lindsey
Summers Glade prchat se slzami v očích a jízlivým smíchem
v zádech.
Konečně spatřila Raphaela, ovšem právě se bavil se
Sabrinou. Už zase? Nesnesitelné! Ztratili snad ti hlupáci
Duncan a mladý Locke zbytek rozumu? Co na ní vůbec vidí?
Podle Mavis jim připadá vtipná. Nesmysl! Spíš za tím bude
něco úplně jiného. Ano, zřejmě od ní dostávají to, o čem se
mezi slušnými lidmi nemluví nahlas. Kdo by si něco
takového pomyslel? A na druhé straně – proč by tuctová
venkovská holka měla mít zábrany? Moc nadějí, že by se
slušně vdala, jí nezbývá, nemusí tedy ani kdovíjak úzkostlivě
dbát o svou pověst.
Ophelie, dokonale spokojena s výsledkem své
bleskurychlé úvahy, zamířila k rozmlouvajícímu páru.
Doufala, že ji cestou nezastaví některý z pánů, a tentokrát
měla štěstí, nikdo ji neoslovil. Na Sabrinu se jen letmo
usmála, zato Raphaelovi věnovala dlouhý upejpavý pohled,
o jehož účinnosti nepochybovala, neboť si jej důkladně
nacvičila před zrcadlem.
„Domnívám se, že jsem ještě neměla tu čest,“
zacukrovala. „Nepředstavíš nás, Sabrino?“
„Jistě,“ potutelně se ušklíbla Sabrina. „Lady Ophelie,
dovolte, abych vám představila lorda Raphaela, který coby
svěží výhonek svého rodu naváže jednou na úctyhodnou
řadu lockeovských vévodů, jestli ho ovšem dřív některá
dáma nezastřelí za to jeho nevybíravé flirtování.“
Raphael se neurazil, jak by se dalo předpokládat, naopak
se srdečně rozesmál. Ale pokud nechtěl být hrubý, nic jiného
mu nezbývalo, pomyslela si Ophelie. Přesto ho takové
porušení etikety muselo pohoršit. Sabrina se prostě za
každou cenu chtěla předvádět a neuvědomovala si, jak trapně
překračuje meze přijatelného chování. Ostatně co by člověk
čekal od venkovské chudinky?

136
 Markýzův dědic
„Nevěřím jedinému slovu,“ koketně prohodila Ophelie,
aby znovu získala Raphaelovu pozornost.
„Ale měla byste, alespoň pokud jde o to flirtování.
Ohradil bych se pouze proti výrazu ‚nevybíravé‘. Já totiž
koketuji velmi rafinovaně.“
Je k té huse zbytečně laskavý, pomyslela si Ophelie a
chystala se, že se jí tedy nějakou decentní, nicméně
dostatečně jedovatou poznámkou zbaví sama.
Sabrina ji však předešla. „Omluvíte mě? Mám dojem, že
mé drahé tety potřebují zachránit.“
„Proboha, před kým?“ podivil se Raphael, který už se
stačil s tetami seznámit a teď je viděl pokojně postávat na
opačné straně sálu. „Baví se jenom spolu.“
„No právě,“ zasmála se Sabrina. „Kdybyste je znal stejně
dlouho jako já, věděl byste, že často potřebují zachránit –
jedna před druhou. Jakmile je necháte o samotě, neuplyne
ani pět minut a začnou se vášnivě přít. O cokoliv. Prostě už
jsou takové.“
„Dobrá,“ přehnaně truchlivě si povzdechl Raphael,
„běžte hrát svou roli strážného anděla. Ale nemyslete si, že
jsem přehlédl, jak obratně jste se vyhnula mému vyzvání k
tanci. Však já se ještě přihlásím!“
Sabrině zrůžověly tváře. Chvatně se otočila a zamířila k
tetám. Ophelie by si s chutí co nejhlasitěji a nejpohrdavěji
odfrkla. Pochopitelně se ovládla, umínila si však, že udělá
všechno, aby ti dva spolu nikdy, nikdy netančili.
Teď se ovšem musela soustředit na jiné věci. Hovořila
přece s Raphaelem Lockem, navíc mezi čtyřma očima a
dostatečně daleko od ostatních hostů. A dědic vévodského
titulu se konečně začínal chovat, jak se slušelo, jeho modré
oči totiž důkladně a beze spěchu studovaly její účes, obličej i
vnadné křivky, zdůrazněné nádhernou róbou. Podobné
pohledy Ophelii ani trochu nepřiváděly do rozpaků, byla na
ně zvyklá a vlastně je od Raphaela čekala mnohem dřív.

137
 Johanna Lindsey
„Jste vskutku výjimečně půvabná,“ pronesl Raphael
tónem, který vyjadřoval spíš překvapení než obdiv. „Ale
podobná slova už jste nepochybně slyšela tolikrát, že vás
musí nudit.“
Nemýlil se, přesto se zářivým úsměvem protestovala:
„Právě naopak! Oduševnělé lichotky se ženě nikdy neomrzí,
zvlášť když je slyší z úst tak šarmantního gentlemana, jako
jste vy.“
Způsob, jakým se pokusila opětovat kompliment, působil
křečovitě a Raphael zostražitěl. „Šetřete si síly pro lepší
příležitost, má milá. Muži v naší rodině si nevěsty vybírají
sami a nesnášejí, když jim vdavekchtivé dámy strojí úklady.“
Mohla se zatvářit uraženě, to by však neodpovídalo jejím
záměrům. „Ale ne!“ zvonivě se rozesmála. „Opravdu si
myslíte, že se toužím provdat za každého muže, který se mi
líbí a kterému oplatím lichotku? Komická představa! Věřte,
nemám absolutně žádné postranní úmysly a příjemnou
výměnu zdvořilostí pokládám – alespoň ze své strany – za
zcela nevinnou.“
„Výborně!“ zaradoval se. „Ani nevíte, jaký balvan se mi
odvalil ze srdce.“
Měl by se omluvit, uvědomila si Ophelie. Ale neomluvil
se, dokonce vůbec neupadl do rozpaků a dál se ironicky
usmíval. Nevadí, stejně si ho vezme. Už se rozhodla.
Definitivně. Byl mladý a velmi pohledný, jednou zdědí
vévodský titul společně s úctyhodným majetkem, zajistí jí
společenské postavení, bez jakého by její život ztratil smysl.
Ano, ochočí si Raphaela, i když to možná chvilku potrvá.
Ovšem jeden drobný problém hodlala vyřešit okamžitě.
Nemohla přece svému nastávajícímu trpět, aby se „přátelil“
se Sabrinou!
„Nejste poněkud neopatrný?“ spiklenecky ztlumila hlas.
„Neopatrný? Pro Kristovy svaté rány, o čem to mluvíte?“

138
 Markýzův dědic
„Dobře víte, o čem. Dáváte příliš bezstarostně najevo, že
spíte se Sabrinou. Nebo vám snad ani trochu nezáleží na její
pověsti?“
Raphael Locke rozhodně nezareagoval, jak očekávala.
Každý jiný gentleman by ji začal horlivě ujišťovat, že
mezi ním a Sabrinou k ničemu nedošlo. Bez ohledu na
skutečnost. A pro příště by se Sabrině úzkostlivě vyhýbal,
aby předem vyloučil jakýkoliv stínek podezření. Prostě už by
se k té holce ani nepřiblížil, chytře prohozená poznámka by
splnila svůj účel.
Dědic vévodského titulu však mlčel. Několik vteřin na
Ophelii zíral, jako by stále nevěřil, že něco takového
opravdu vyslovila, a pak beze slova vykročil směrem ke
dveřím. Po dvou krocích se však ještě otočil.
„Bože můj, vy jste ale odporná klepna,“ pronesl s očima
planoucíma hněvem. „Jistě, slyšel jsem to o vás, ovšem
pochyboval jsem, že by se pod hezkou tvářičkou mohlo
skrývat tolik potměšilosti a úskočnosti. Teď už nepochybuji,
právě jste mě přesvědčila. Ale varuji vás, lady Ophelie. Jestli
se pokusíte tu absurdní a sprostou lež o Sabrině šířit dál,
osobně vás zničím. Rozumíte mi? Postarám se, abyste už
neměla přístup do slušné společnosti. A spolehněte se, má
milá, že sebevzácnější půvaby ani sebepodlejší intriky vás
nezachrání.“
Hovořil chladně a nesmiřitelně, ale nechvěl se vztekem,
ani nezvyšoval hlas. Domluvil a odešel – vzpřímený,
zdánlivě zcela klidný. Dokonalý aristokrat. Zato Ophelie
musela sepnout dlaně, neboť se jí roztřásly prsty. Nechápala,
jak si mohl dovolit takhle s ní mluvit, dokonce jí vyhrožovat,
jen aby chránil bezvýznamnou nicku Sabrinu. Dobrá, ať
Raphael táhne k čertu. Sám se, hlupák, připravil o
jedinečnou šanci.
Takže zbýval Duncan MacTavish.

139
 Johanna Lindsey
Ophelie si mimoděk povzdechla. Nijak zvlášť po sňatku s
markýzovým vnukem netoužila, ale na druhé straně zase
nebyl tak hrozný, jak se původně obávala. Ano, lišil se od
jiných mužů – rusými vlasy, skotským přízvukem i
svérázným nevypočitatelným chováním, nicméně všem
přítomným dívkám se zdál přitažlivý a prakticky každá z
nich by ho pokládala za skvělou partii.
Jistě, jednat s ním nebude snadné. Nevynikal bystrostí,
vždyť ani nepochopil, že se mu Ophelie včera omluvila! Ale
určitě ji chtěl získat zpátky. Jinak by ji přece znovu
nepozval. Právě tohle ho prozradilo, i když se dál tvářil
upjatě a odmítavě. Zřejmě se v něm svářily pocity uražené
mužské ješitnosti, palčivá touha a zároveň trapná bezradnost.
Ophelie se však obrní trpělivostí a pomůže mu. Bude se
na něho mile usmívat, jako by prostě zapomněla a odpustila,
dokonce bude shovívavě přehlížet jeho další možné
prohřešky proti dvornosti a bontonu. Samozřejmě mnohem
zábavnější by bylo nechat ho, aby se ještě pár dní smažil ve
vlastní šťávě, řádně ho vytrestat, když se okamžitě nepokořil.
Ale to by na Summers Glade nesmělo být hejno nepatřičně
ctižádostivých mladých husiček, které by si měly uvědomit,
kde je jejich místo. Vedle Ophelie si nemohly dělat ani ty
nejmenší naděje a bude třeba dát jim jasně najevo, že žádné
koketní pokukování po Duncanovi jim „královna plesové
sezony“ pro příště nehodlá trpět.
A proč se bývalý – a nepochybně i budoucí – snoubenec
včera celý večer bavil se Sabrinou? Zřejmě doufal, že
Ophelie začne žárlit, až se o tom dozví. Absurdní! Copak by
mohla žárlit na takovou chudinku?
Ophelie se znovu sama pro sebe usmála. Dobře věděla,
jak s podobnými nesmysly rychle skoncovat.

140
 Markýzův dědic
Hosté už trávili na Summers Glade

28 několikátý den a Duncan se tedy stačil se

všemi seznámit, v některých případech
dokonce opakovaně. Důsledky na sebe
nenechaly dlouho čekat.
Například teď nemohl nerušeně procházet mezi bavícími
se skupinkami, lidé ho neustále zastavovali a chtěli si s ním
popovídat. S lítostí vzpomínal, jak mnohem lépe se cítil,
dokud pro většinu z nich zůstával „záhadným cizincem“,
takže se k němu ostýchali přiblížit.
Večer se vydal do plesového sálu o něco dřív, aby
vyhledal Sabrinu a pokusil se nějak napravit to, co podle
svého názoru pokazil dopoledne na terase. Ovšem zdaleka ne
všichni hosté se zajímali o tanec, mnozí postávali v saloncích
či jenom tak na chodbách a vůbec se nerozpakovali
zatahovat Duncana do svých nesmírně duchaplných debat a
sporů.
Protože si předtím umínil, že se bude ke všem chovat
krajně zdvořile, trvalo dobré dvě hodiny, než se konečně
osvobodil a mohl vklouznout do tanečního sálu. Ani tam to
však neměl snadné.
Jeho oči sice okamžitě objevily Sabrinu, ale cestou na
opačný konec sálu, kde právě stála, musel vyslechnout
spousty nejrůznějších dotazů, rádobyvtipných poznámek i
komplimentů, které vesměs nemohl ponechat bez pohotové a
vlídné odpovědi. Žádný div, že k Sabrině dorazil celý
nasupený a pozdravil ji poněkud zahořkle.
„Popularita nebývá vždycky příjemná, co?“ zasmála se
Sabrina, neboť jeho trnitou pouť už chvíli po očku sledovala.
„Víte, nejde jen o tu ztrátu času,“ nepřestával se mračit.
„Ale my na skotské vysočině jsme zvyklí mluvit, jen když je
o čem. Zato Angličané jako by se především kochali zvukem
vlastního hlasu.“

141
 Johanna Lindsey
„Chápu,“ pokývla s hranou vážností. „A co teprve
frivolní rozhovory, jaké spolu vedeme my dva! Umím si
představit, že při nich nesnesitelně trpíte.“
Zrudl až po kořínky vlasů. „Promiňte, rozhodně jsem
neměl v úmyslu naznačit…“
„Ale no tak, Duncane,“ usmála se, „snad už byste mohl
poznat, kdy si dělám legraci.“
Mladý Skot si povzdechl. Ano, měla pravdu, mohl by to
poznat. Jenže po tom, jak nevhodně a divoce se choval na
terase, od Sabriny očekával mnohem zdrženlivější postoj,
snad i hněv. Hněv? Upřímně řečeno, neuměl si představit, že
by se opravdu rozzlobila, že by zvýšila hlas, že by ty její
něžné šeříkové oči zaplály vášnivou zlobou, i když by to
jistě stálo za pohled…
Panebože, co kdyby mu tak četla myšlenky? Mimoděk
sklouzl očima stranou, bohužel však nechtěně zachytil
pohled Ophelie, které si předtím vůbec nevšiml. Krásná
blondýnka se zářivě usmála a Duncan pochopil, že se k nim
chystá připojit.
Úplně se vyděsil. „Omluvte mě, hned se vrátím,“ vyhrkl,
otočil se na patě a vzápětí zmizel.
Nicméně trvalo hodinu, než Sabrinu opět vyhledal.
Mezitím si stačil uvědomit, že prchat před Ophelií nemá
smysl, stejně jako jsou marné pokusy důsledně ji ignorovat.
Prostě ji bude muset výslovně požádat, aby se mu laskavě
vyhýbala a nesnažila se s ním navazovat jakékoliv kontakty.
„Vypadá to, že mám pár pořádných důvodů k omluvě,“
zkroušeně se na Sabrinu usmál poblíž stolu s občerstvením.
„Pár?“ zdvihla obočí. „Já bych jich našla nejméně sedm.“
Číslo sice zvolila nazdařbůh, ale tvářila se smrtelně
vážně; Duncana napadlo, že tentokrát možná nejde o žert.
„Kristepane, co všechno jsem ještě provedl?“
„Jen tak namátkou: dosud jste mě nepožádal o tanec. Za
druhé: hrozně rád si vymýšlíte záminky k omluvám, ačkoliv

142
 Markýzův dědic
jste nespáchal nic, co by se osoby, jíž se tak posedle toužíte
omlouvat, skutečně dotklo. A dál: vypadáte úžasně vyjukaně,
kdykoliv vás jen maličko tahám za nohu…“
Duncan se bouřlivě rozchechtal a vůbec mu nevadilo, že
se po nich ostatní hosté otáčejí. Znovu se cítil uvolněně,
veškeré starosti a chmury, které se po celý den hromadily v
jeho duši, rázem byly ty tam.
„Někdy později se vás budu muset zeptat na ty další čtyři
důvody.“
„Později? Výborně, slibuji, že si připravím hodně
rafinovanou odpověď.“
„Ale jednu omluvu vám rozhodně dlužím. Před obědem
jsem vás měl sám odvézt domů, abyste se mohla
převléknout. A já se místo toho ztratil jako uličník. To je
prostě neodpustitelné. Když jsem se konečně dovtípil, hned
jsem se k těm dveřím na terasu vrátil, jenže už jste byla
pryč.“
„Neodpustitelné!“ zakroutila hlavou Sabrina. „Jak
můžete takhle přehánět? Myslíte, že jsem v životě
nezmokla? Ostatně domů to mám pár minut, nebydlím přece
v Londýně, ale skoro za rohem.“ Vesele se usmála a dodala:
„Mým tetám jste se zdál nějaký neklidný a usouzený.
Opravdu jste se celý den trápil kvůli takové hlouposti?“
„Abych byl upřímný, hrne se toho na mne mnohem víc.
Vždyť víte, oba moji dědové doufají, že si najdu nevěstu,
ještě než tahle velkolepá domácí slavnost skončí. Nechci je
zklamat, ale stejně tak si nechci vybrat ukvapeně, tedy
špatně. Prostě si připadám, jako by mě zahnali do rohu. Na
tom, co si o mně myslí Neville, mi zase tolik nezáleží, ovšem
v otázce svatby je s ním Archie zajedno – a nedovedete si
představit, jak dokáží být staří Skotové paličatí.“
Sabrina zamyšleně našpulila rty. „Není vám co závidět.
Ale kdybyste se do toho rozhodnutí tolik nenutil, možná by
všechno šlo mnohem snáz.“

143
 Johanna Lindsey
„A slunce by po celý den ani na chviličku nepřestalo
zářit,“ ušklíbl se Duncan.
Sabrina pochopila narážku, od rána totiž s drobnými
přestávkami neustále pršelo. „Nebuďte takový skeptik,
všechno se neřídí podle počasí. Já jsem už dávno udělala
zkušenost, že řešení se dříve nebo později najde i v té
nejsvízelnější situaci. Proto se nikdy zbytečně netrápím.
Pokud si nevím rady, prostě čekám a doufám. Tu a tam se
zdánlivě obrovský problém najednou sám od sebe rozplyne a
vy zjistíte, že spíš než problém to byla vaše představa, pouhá
chiméra, mýdlová bublina. Kéž by to tak dopadlo vždycky!“
„Nejste na podobné filozofování trochu příliš mladá?“
„A není ‚filozofování‘ zbytečně vznešené slovo pro
drobnou ukázku dětské logiky, která je dospělým bohužel
cizí a snad i nepochopitelná?“ pronesla s nejnevinnějším
výrazem.
Ulehčeně se zasmál. Sabrina už ho zase potěšila a
pobavila – prostě hotový poklad. Navíc jí ty jednoduché
modré šaty úžasně slušely. Před chvilkou se zmínila o tanci,
sice jen žertem, ale Duncan s ní opravdu chtěl tančit. A také
dobře znal důvod: toužil se jí dotýkat.
Vzápětí se za své myšlenky zastyděl. Kdepak, takhle se o
něho nikdy nezajímala, od začátku v něm viděla jen a jen
přítele. A projevil by se jako moc špatný přítel, kdyby její
důvěry zneužil.
Jistě, vzrušovala ho, nesmírně ho přitahovala, cítil k ní
mnohem víc než pouhou náklonnost a nedokázal
zapomenout na omamnou chuť jejích rtů… Ale zároveň se
zoufale bál, aby navždy neztratil její přátelství.
Zatančit by si s ní však mohl, ne? Koneckonců tanec není
nic jiného než nevinná společenská zábava, drobné
rozptýlení. V galantním vyzvání k tanci nikdo nemůže hledat
bůhvíjaké postranní úmysly. Ostatně sama naznačila…

144
 Markýzův dědic
Ano, rozhodl se, jeden, nanejvýš dva tance – a hned
potom začne znovu ze všech sil pátrat po nejvhodnější
nevěstě.

„Poslyšte, Sabrino, provdáte se za mne?“

29 Okamžitě ji napadlo, že si s tím šokujícím

dotazem záměrně počkal, až budou na
parketu vířit mezi ostatními tančícími páry,
aby se nemohla uraženě vzdálit, jak by se slušelo. Ale stejně
ztratila rytmus a oba se nebezpečně zapotáceli. Lehkomyslně
žertovat o manželství se jí rozhodně nezdálo příliš vkusné.
„Nemluvte hlouposti,“ zamračila se. „Moc dobře víte, že
se k sobě ani trochu nehodíme. A nemusím snad
zdůrazňovat, jak by se asi tvářili vaši rodiče, určitě si to
umíte představit sám.“
„Pokud nemáte jiné námitky, můžeme se rovnou
dohodnout na datu svatby.“
Zvedla oči ke stropu, jako by chtěla žalovat nebesům, a
povzdechla si. Samozřejmě žertoval. Kéž by se mohla bavit
stejně jako on! Jistě, kdyby svá slova myslel vážně, bylo by
to pro ni velmi lichotivé. Ale neopájela se falešnými iluzemi.
Uvědomovala si, že na rozdíl od něho by nepředstavovala
prvotřídní partii ani bez oněch pověstí, provázejících jméno
Lambertových. Nicméně pověsti její jméno provázely – a
většina rodin, pyšných na své bezúhonné předky, by ji bez
váhání vyškrtla ze seznamu nevěst, vhodných pro dědice
titulu.
Kromě toho právě dnes dopoledne dospěla ke
skličujícímu poznání, že miluje muže, kterého za žádných
okolností nemůže získat, a tedy se raději nikdy neprovdá.
Vstupovat do manželství a mít srdce plné lásky k někomu
jinému, to pokládala za krajně nepoctivé. Dokonce i kdyby

145
 Johanna Lindsey
nešťastnou obětí měl být Raphael Locke, jenž by si za své
znevažování posvátného tématu zasloužil pořádně vytrestat.
„Proč mi nevěříte?“ zeptal se Raphael, když mu její
mlčení připadalo až příliš dlouhé.
„Nejsem slepá, Rafe. Dokážu se sama na sebe podívat
střízlivýma očima.“
„Náhodou jste báječná. A já netoužím po namyšlené
husičce, která se od rána do večera nakrucuje před zrcadlem.
Dal bych přednost ženě, s jakou je prostě radost být.“
„Připouštím, že před zrcadlem se necítím nejlépe,“
zasmála se. „Ale i kdybych na okamžik přišla o rozum a
uvěřila vám, má odpověď by zněla stejně: ne.“
„Opravdu? A proč?“
Sabrina zaváhala. Jak mu to vysvětlit, aniž by prozradila
skutečné důvody? Nakonec se rozhodla nepokoušet se o nic
takového a raději přejít do protiútoku.
„Nenamáhejte se, mé odmítnutí vás ani trochu nezdrtilo,
což jen dokazuje, že mě vůbec nemilujete.“
„Budiž, zatím vás možná nemiluju, ale moc se mi líbíte a
časem by se, jak doufám, nevyhnutelně dostavila i nádherná,
hluboká, bouřlivá – a oboustranná – láska.“
„Už zase žertujete,“ nakrčila nos. „Proč byste riskoval a
pouze doufal, že všechno dobře dopadne? Není jednodušší
nejdřív se zamilovat a teprve potom se oženit? Ostatně jste
ještě velmi mladý, nemusíte pospíchat, nikdo a nic vás přece
do manželství bez lásky nenutí.“
Raphael zamžikal půvabnými řasami. „Nezviklám vás?
Opravdu jste tak skálopevně přesvědčená, že byste mě
nemohla milovat?“
Sabrina přijala jeho hru a pokračovala v protiútoku.
„Projevila jsem o vás někdy sebemenší zájem? Naznačila
jsem vám něco? Nebo jste tu snad jediný pohledný muž a sní
o vás od první do poslední všechny přítomné svobodné
dívky?“

146
 Markýzův dědic
„Aha! Takže milujete někoho jiného! Jen klid, mně se
můžete bez obav svěřit.“
Tvářil se spokojeně, v očích vítězoslavné jiskřičky.
Sabrina zalapala po dechu. „Tak tohle jste svou taktikou
sledoval! Rád byste slyšel generální zpověď, kterou bych se
vám vydala na milost a…“
„Počkat, neunáhlete se,“ skočil jí do řeči. „Ať neřeknete
nic, čeho bychom oba litovali. Věřte mi, nejsem zvědavý na
žádná intimní tajemství. Jde mi jen o to, aby se dva lidé,
kteří jsou mi výjimečně sympatičtí, konečně probrali a
pochopili, co k sobě vzájemně cítí. Než bude pozdě.“
Raphael Locke kupodivu uměl být i vážný, Sabrina však
ani nepostřehla, že je v takových chvílích ještě přitažlivější,
než když neustále ironizoval a popichoval.
„Které dva lidi máte na mysli?“ zeptala se s podezíravě
přivřenýma očima.
„Přece vás Sabrino a toho nedovtipného mládence ze
skotské vysočiny.“
Sabrina se prudce zarděla. Panebože, jak mohl tak
snadno uhodnout její nejskrytější myšlenky a city? Do
dnešního dopoledne o nich sama neměla tušení! Daly se
vyčíst z jejích očí? Z pohledů, jimiž ulpívala na Duncanovi?
Nebo snad stačilo, že včera strávila celý večer v Duncanové
společnosti, což pochopitelně nezůstalo bez povšimnutí?
Potom by ovšem Raphael zase tolik nevěděl. Ano, zřejmě to
jenom zkoušel a čekal, jestli Sabrina spolkne háček. Ale
tentokrát už bude opatrná.
„Mýlíte se,“ prohlásila úsečně. „S Duncanem jsme pouze
přátelé.“
Raphael mlčel, jeho výraz však byl dostatečně výmluvný.
Sabrině nezbývalo než mluvit dál. Nemohla přece
dovolit, aby Duncana podezříval z bůhvíjakých hříchů.
„Nedovedu si představit, co vás přivedlo k tak absurdním
závěrům,“ pečlivě volila slova. „Možná se budete divit, ale

147
 Johanna Lindsey
Duncan se mnou dokonce probírá svůj hlavní problém, totiž
jak si z přítomných mladých dam vybrat nevěstu. Chystala
jsem se doporučit mu vaši sestru. A to by vás mělo potěšit,
když tvrdíte, že je vám sympatický.“
Dědic vévodského titulu se krátce, ale upřímně zasmál.
„Ano, skutečně je mi sympatický. A právě proto bych mu
svou sestru nepřál. Do měsíce by z ní byl zralý na blázinec.“
„Už zase plácáte nesmysly,“ zamračila se. „Přitom svou
okouzlující sestru určitě zbožňujete. A pokud se snad někdy
chová, jak naznačujete, pak jistě jen vinou toho vašeho
věčného škádlení a popichování.“
„Budiž,“ s úsměvem pokrčil rameny, „ale to je v tuto
chvíli vedlejší. Ostatně Duncan s ní právě tančí.“ Raphael se
na okamžik odmlčel a rozhlédl se po zaplněném parketu.
„Každopádně, má drahá, umím rozeznat jisté příznaky. A
ubezpečuji vás, že má roztomilá sestřička dotyčného pána za
mák nezajímá.“
„Ale z čeho, pro všechno na světě, soudíte, že ho
zajímám já?“
„Především se po vás neustále shání. Za druhé: od chvíle,
co s vámi tančím, po mně vrhá přímo vražedné pohledy. A
konečně za třetí: je tu lady Ophelie, ačkoliv by tu rozhodně
být neměla. Proč asi? Protože Duncan se za žádnou cenu
nechtěl vzdát vaší přítomnosti, raději tedy zaťal zuby a smířil
se i s její přítomností.“
Sabrina se zamyslela a pak si zhluboka povzdechla.
„Kdepak, Rafe, vy si Duncanovo chování vykládáte zcela
nesprávně. Ale je to pochopitelné, ani zdaleka totiž neznáte
všechny okolnosti.“
„Nezkusíte mi je objasnit?“
„Musím začít tím, jak dokážu působit na některé lidi.
Jsem si téhle schopnosti vědoma a dokonce se v ní pilně
zdokonaluji.“
Raphael nakrčil čelo. „O jakém působení to mluvíte?“

148
 Markýzův dědic
„Zejména muži se se mnou obvykle cítí uvolněněji než s
někým jiným. Ať je cokoliv trápí, ať je kdokoliv popudil
nebo rozzuřil, já jim dvěma třemi nenápadnými poznámkami
zlepším náladu. Je až s podivem, co s člověkem udělá, když
se může ze srdce zasmát. A Duncan? Duncan je obzvlášť
složitý případ. Tady na Summers Glade od první chvíle
bojuje s myšlenkami a pocity, které nejsou ani trochu
příjemné, protože do Anglie přijel proti své vůli. Přitom oba
jeho dědečkové pořád naléhají, aby se co nejdřív oženil, což
mu jistě na klidu nepřidává.“
Sabrina se odmlčela a pak dodala šeptem: „Navíc mám
dojem, že s lordem Nevillem si příliš nerozumí. Nechci se
vyptávat, soudím jen podle dost jednoznačných narážek.“
„A vaše role v té zapeklité situaci?“
„Netvařte se tak nechápavě. Duncan je prostě neustále
navztekaný, připadá si jako v pasti… a se mnou dokáže
alespoň na chvíli hodit své starosti za hlavu. Nic víc za tím
nehledejte. Vám by snad nebyla příjemná společnost někoho,
s kým byste zapomněl, že vás ráno čeká gilotina?“
„Zásah!“ rozesmál se Raphael. „Už jsem se rozhodl:
přibalím si vás k zavazadlům a odvezu zpátky domů.“
„To Duncan se k podobným krajnostem uchylovat
nemusí,“ pobaveně opáčila Sabrina. „Bydlím pár minut
odtud, takže kdykoliv může zaskočit na sousedskou
návštěvu.“
„Jistě, kdykoliv. Kdykoliv znovu začne úpět pod tíhou
starostí, budete hezky po ruce. Ale co když se provdáte a
odstěhujete se někam hodně daleko? Myslíte, že ho taková
možnost nenapadla?“
„A proč by měla? S největší pravděpodobností budu
kráčet ve šlépějích svých tetiček a nikdy se neprovdám.“
„Nerouhejte se!“ zděsil se Raphael. „Nebo snad opravdu
věříte, že by zamilovaného nápadníka nějaké ubohé a hloupé
povídačky odradily od úmyslu vzít si vás?“

149
 Johanna Lindsey
„Podívejte se, cílem většiny sňatků je zajistit potomky,
dědice, pokračovatele rodu. Když si to uvědomíte, nebudete
se divit, že řeči o neblahé sebevražedné tradici lidé berou
doslova smrtelně vážně.“
Její slovní hříčka zněla až nečekaně trpce, přesto si
Raphael okázale odfrkl. „Nesmysl! Každý, komu zbyla
alespoň špetka zdravého rozumu, musí poznat, že děvče jako
vy, tak úžasně plné chuti do života, by za sebou nikdy
nemohlo dobrovolně zatáhnout oponu. Kdepak, má milá, v té
vaší chytré hlavince není místo pro morbidní myšlenky!“
Sabrina mu pohlédla přímo do očí. „Máte pravdu, i když
o zdravém rozumu většiny lidí – samozřejmě s výjimkou nás
dvou – bych si dovolila pochybovat.“
Raphael se znovu rozesmál. „Tyhle pochybnosti vám
vymlouvat nehodlám. A mimochodem, co kdybyste přece
jen souhlasila, že se za mne provdáte? Nikoliv doopravdy,
stačilo by předstírat souhlas. Jak by podle vás zareagoval
Duncan?“
„Kdyby si byl jistý, že jsem se rozhodla z vlastní vůle,
určitě by mi jako první přál co nejvíc štěstí po vašem boku.“
„Tsss!“ ušklíbl se budoucí vévoda. „Nevraživé pohledy,
kterými mě probodává jen proto, že s vámi tančím, by se
rychle proměnily ve výbuch zběsilé žárlivosti. Nechcete si to
ověřit?“
„Už zase zlobíte. Víte stejně dobře jako já, že žárlivost
existuje i mezi přáteli. Copak by vám nevadilo, kdyby si vás
najednou přestal všímat nejlepší kamarád a vzápětí byste ho
viděl, jak se srdečně baví s někým, kdo je vám, řekněme, z
duše protivný? Kdepak, žárlivost se zdaleka netýká jenom
lásky. Má nejméně tolik podob jako třeba závist.“
„Jistě, jistě,“ přikývl netrpělivě a téměř podrážděně. „Ale
proč ten nevinný pokus odmítáte? Vaší ani mé pověsti
neublíží, později prostě oznámíte, že jste změnila názor a už
si mě nechcete vzít.“

150
 Markýzův dědic
„Zapomínáte na jednu možnost. Třeba tu má se mnou
vážné úmysly nějaký jiný mladý muž a nevyjádří se jen
proto, že já budu předstírat vztah k vám. S ničím podobným
sice nepočítám, ovšem stát by se to mohlo. A pak bych kvůli
vašemu hloupému žertíku promarnila příležitost, jaká se už
nemusí opakovat.“
Hudba dozněla. Raphael si povzdechl a doprovodil
Sabrinu z tanečního parketu. „Zapřísahám vás, nechte si to
ještě projít hlavou. Opravdu se nemáte čeho bát – a výsledek
by vás možná příjemně překvapil.“

Raphaelův ztřeštěný nápad Sabrina sice

30 nemohla brát vážně, nicméně se k němu – a

vůbec k celému rozhovoru na tanečním
parketu – v následující hodině znovu a
znovu vracela. Co když měl Raphael pravdu? Co když si
Duncan pouze dosud neuvědomil (či si nechtěl přiznat), že se
do ní hluboce a vášnivě zamiloval? Nenasvědčovaly tomu
ony úžasné minuty, kdy jí za slavnostního doprovodu
hromobití a blesků slíbával z tváří i ze rtů dešťové kapky?
Jistě, potom se zdál nejistý a rozpačitý, ale proč by ji
smyslně líbal, kdyby mezi nimi nešlo o nic jiného než o
nevinné přátelství?
Nakonec samozřejmě převládly pochybnosti. Raphael se
určitě mýlil! Jeho argumenty zněly přesvědčivě, jenže chytrý
člověk přece dokáže jakoukoliv domněnku překroutit tak,
aby vypadala jako jediná možná pravda, vytesaná do
mramoru. Uvěřit podobným spekulacím by mohlo jenom to
nejpošetilejší děvče na světě. Kdepak, hru na „co by, kdyby“
si rozumově založená Sabrina nikdy příliš neoblíbila. A
předstírat zasnoubení s Raphaelem? Vždyť by vlastně
všechny – a především Duncana – vědomě klamala! Ne,
ničeho takového by nebyla schopna.
151
 Johanna Lindsey
Definitivní tečku za jejími úvahami vzápětí udělalo
setkání s Ophelií.
„Všimla sis, jak se snaží, abych žárlila? Považuji to za
naivní a hloupé, ovšem muži něco takového moc neradi
přiznávají a sama jim to taky říct nemůžeš.“
Ta slova ji na okamžik úplně zmátla, neboť Ophelie se z
ničeho nic objevila za jejími zády a šeptala jí je potěšeně
přímo do ucha.
„O kom to mluvíš?“ zeptala se Sabrina – a hned
zalitovala, že se rozhovoru, který nepochybně nebude
příjemný, raději nevyhnula. Stačilo přece mlčet, lhostejně
pokrčit rameny nebo se pod jakoukoliv záminkou rovnou
vzdálit.
„O kom jiném než o Duncanovi?“ ironicky se usmála
Ophelie. „Zdá se, že tě to zaskočilo.“
Sabrina se sice zaskočena necítila, Ophelie však
pokračovala urážlivě shovívavým tónem, jako by svou
poznámkou skutečně přivedla Sabrinu do bůhvíjakých
rozpaků. „Bože můj, snad sis na něho vážně nemyslela?“
Zachichotala se a dodala: „Má milá, nečekala bych, že právě
ty budeš tak bláhová.“
„Na nikoho si nemyslím,“ odpověděla Sabrina rázněji,
než by si byla přála. „S Duncanem jsme pouze přátelé.“
„Přátelé? Jestli něčemu takovému věříš, znovu jenom
dokazuješ, jakým iluzím podléháš. Duncan ti prostě občas
věnuje přehnanou pozornost, předstírá cosi jako přátelský
vztah a doufá, že si toho všimnu. Jiný cíl svým chováním
nesleduje.“
Tahle rána zabolela. Sabrina nemusela být žádoucí coby
manželka, ráda si však představovala, že je hodna upřímného
přátelství. A teď se jí Ophelie pokoušela namluvit… Ne,
Ophelii se nedalo věřit!
„Kvůli přátelství bys přece nežárlila – nebo snad ano?“

152
 Markýzův dědic
„K ničemu podobnému bych se samozřejmě nikdy
nesnížila,“ nedůtklivě opáčila Ophelie. „Ale tady jde o to, že
Duncan chce, abych v tom předstíraném přátelství viděla
mnohem víc. Copak ti to pořád ještě nedošlo?“
„Zřejmě nejsem tak bystrá,“ oplatila jí Sabrina ironický
tón. „Já myslela, že prostě žárlíš.“
Ophelie zrudla, přesto však hodlala dovést rozhovor k
zamýšlenému závěru. „Ne, jenom se tě snažím ušetřit
zbytečného zklamání. Ovšem pokud si pozornost, kterou ti
Duncan věnuje, vykládáš jako pouhý projev přátelství, pak ti
jistě nebude vadit, když se za něho provdám.“
„Proč by mi to mělo vadit?“ pokrčila rameny Sabrina.
Jen by mi ho bylo líto, chtěla dodat, ale naštěstí se ovládla.
„Výborně,“ pokývla Ophelie a na okamžik se zamyslela.
„Nejspíš bych měla varovat i Amandu Lockeovou. Jestli sis
náhodou nevšimla, provádí s ní totéž co s tebou. Jenže tady
jde přece jen o jinou situaci, Amanda by totiž mohla brát
jeho zájem vážně.“
V těch slovech se opět skrývala rafinovaná urážka.
Domnívala se snad Ophelie, že je Sabrina příliš tupá či
důvěřivá, než aby podobné „jemné odstíny“ pochopila?
„Nemusíš mi připomínat, jak bych asi dopadla, kdybych
se chtěla srovnávat s Amandou Lockeovou. O svých
nedostatcích velmi dobře vím. Zato Amanda žádné z nich
nemá. Copak, Ophelie, vůbec nejsi ochotna připustit, že v
tomhle případě by Duncanův zájem mohl být opravdový?“
„Souhlasím, mohl by být,“ zasmála se Ophelie, „ale
není.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„Kde? Hlupáčku, kdybys ho viděla na té schůzce v
oxbowském hostinci, pochopila bys, jak nesmírně lituje, že
zbrkle – a vlastně zcela bezdůvodně – zrušil naše
zasnoubení. Ostatně určitě se chystá co nejdřív svou chybu
napravit.

153
 Johanna Lindsey
Bylo to zřejmé z každého jeho slova, z každého pohledu
a gesta. Zároveň ovšem dosud bojuje se svou uraženou
ješitností, pořád se ještě nezbavil pocitu, že jsem při našem
prvním setkání prohodila pár poznámek, kterými jsem se ho,
byť nechtěně, dotkla. Rád by mě nějak potrestal a ve své
bezbřehé naivitě se mě pokouší donutit, abych žárlila.
Směšné! Ale pokud ho dokáže uspokojit představa, že
žárlím, nic nenamítám.“
Sabrina ztěžka polkla. „Myslíš, že tě Duncan znovu
požádá o ruku?“
„Ani trochu o tom nepochybuju. Je to jen otázka času.
Sice nechápu, proč jsou muži tak příšerně hákliví na tu svou
‚čest‘, ale ráda Duncanovi nějaké neškodné zadostiučinění
dopřeju. A hned potom se znovu zasnoubíme.“
„A nejsi to náhodou ty, kdo se opájí falešnými
nadějemi?“
Sabrina se zarazila. Opravdu něco takového dokázala říct
Ophelii Reidové, nejkrásnější a nejžádoucnější debutantce,
jaká se na „trhu nevěst“ objeví nanejvýš jednou za deset,
možná dokonce za sto let? A blesky sršící z Opheliiných očí
svědčily o tom, že královna letošní londýnské plesové
sezony podobnou opovážlivost vskutku nečekala.
„Abys pochopila, o čem mluvím, musela bys sama zažít,
jaké to je, když se ti někdo dvoří. Takové věci se, má drahá,
těžko vysvětlují, ale zkusím to. Především mě Duncan na
rozloučenou nesmírně vášnivě políbil. Snad ani nechtěl
projevit své city tak bouřlivě, prostě se neovládl. A mohl být
rád, že se to odehrálo beze svědků, neboť bych byla
dokonale zkompromitována a on by si mě musel vzít, což
bych si rozhodně nepřála. Je přece rozdíl, jestli se muž ožení
pod tlakem okolností nebo jen a jen z hluboké lásky. Proto
jsem se také o jeho výbuchu vášně nikomu nezmínila – a
mlčela bych i před tebou, kdybych znala jiný způsob, jak ti
konečně otevřít oči.“

154
 Markýzův dědic
Pociťovat rozpaky Sabrina nebyla zvyklá. Nejraději by si
zacpala uši a utekla na druhý konec sálu. „Nemusela ses
namáhat,“ vyhrkla rozhněvaně. „Já si tvé poučování – a
zejména pikantní podrobnosti – mileráda odpustím.“
„Ještě chviličku vydrž,“ sladce se usmála Ophelie.
„Všechno pokračuje, co chvíli totiž Duncana přistihnu, jak se
na mne roztouženě dívá, a přitom si, chudáček, myslí, že o
tom nevím. Už ti svítá? Nejdřív odhodil veškeré zábrany a v
návalu zběsilé touhy si na mně vynutil polibek, teď se
uchýlil k úpěnlivým pohledům… Prostě znovu a znovu se
mě snaží přesvědčit o citech, které ke mně chová. O citech
silnějších než jeho vůle. Právě takhle si musíš vysvětlovat ty
jeho směšné pokusy vzbudit ve mně žárlivost. Ano, v
rozčilení zrušil naše zasnoubení – a já se na něho ani
nezlobím, ostatně tehdy jsem si to sama přála. Ale vzápětí
začal své ukvapenosti hořce litovat a zoufale mě chce
zpátky. Tak pochopila jsi konečně, co jeho předstíraný zájem
a předstírané přátelství znamenají?“
Sabrina se zhluboka nadechla. „Možná bys, Ophelie,
měla spíš mluvit o svém předstíraném přátelství ke mně. A
jestli je tu třeba někoho varovat, pak jsi to zase jen ty. Abys
věděla, Duncan mě také políbil, ovšem já z toho nevyvozuji
žádné dalekosáhlé závěry. Často od lidí slyším, že mě zdálky
upřeně pozoruje, ale nejsem tak hloupá, abych tomu
přikládala bůhvíjaký skrytý význam. Zato Duncanův zájem o
Amandu Lockeovou mi připadá opravdový. A podle mého
skromného názoru by se k němu ze všech přítomných dívek
právě ona hodila nejvíc. A ještě něco bych dodala: nemáš mě
ráda, Ophelie, předvedla jsi to nejednou – a dostatečně jasně.
Takže pro příště mě podobných důvěrných rozhovorů
laskavě ušetři. Uvítám, když se mi vůbec budeš vyhýbat. Pro
jistotu co nejširším obloukem. ROZUMĚLA JSI?“

155
 Johanna Lindsey
Nic tak dokonale cizího své mírné a

31 nekonfliktní povaze Sabrina v životě

neudělala. Až dnes večer. Jakmile si to
uvědomila, chvatně si zašla pro kabát a
opustila Summers Glade. Tetám nic neřekla, pouze jim po
panu Jacobsovi poslala stručný vzkaz. Nečekala na kočár,
který by ji odvezl, a doslova prchala domů.
Sama nad sebou kroutila hlavou. Když člověk na
očividnou zášť reaguje opět jen záští, může pocítit chvilkové
uspokojení, ve skutečnosti však nic nevyřeší. Ophelie si
příkrou odpověď zasloužila, ale musela se Sabrina
zpronevěřit vlastním zásadám?
Mohla přece beze slova odejít. Dostatečně by tím
naznačila, že má Ophelie po krk a nehodlá její jedovatosti
dál snášet. Bohužel se však nechala ovládnout hněvem a
snížila se tak na Opheliinu úroveň.
Uvažovala, že na Summers Glade už nevkročí, alespoň
dokud tam bude Ophelie, jenom nevěděla, jak by něco
takového vysvětlila tetám. Říci jim pravdu? Hilary by se
vzhledem ke svému přátelství s Opheliinou matkou jistě
trápila, přibyl by další důvod k věčnému hašteření… Ne,
rozhodně lepší bude nechat si nepříjemný incident pro sebe.
Zapomenout na ten rozhovor však Sabrina nedokázala,
naopak se k němu neustále vracela. Ophelie tvrdila, že ji
Duncan v oxbowském hostinci vášnivě políbil. Prostě se
neovládl, jeho city byly silnější než jeho vůle. A co scéna na
terase skrápěné proudy deště? Jak vlastně Duncan líbal
Sabrinu? Něžně? Dychtivě? Zamilovaně… nebo pouze pod
dojmem zuřící bouře, která je oba mimoděk spojila v objetí?
V jedné věci se Ophelie zřejmě nemýlila. Ano, Duncan ji
toužil získat zpátky, i když to zatím nechtěl veřejně přiznat.
A kdo by se mu divil? Který muž by se pro nicotné
nedorozumění lehkomyslně vzdal nejobdivovanější
krasavice? Na druhé straně však Sabrina odmítala zjevný

156
 Markýzův dědic
výmysl, že Duncan předstírá přátelský zájem a cynicky ji
využívá, jen aby Ophelie žárlila. Budiž, v případě Amandy
Lockeové by mohlo jít o podobnou hru, ale Sabrinu určitě
neobelhává, jejich přátelství musí být opravdové. Jinak by se
jí zhroutil celý svět, ztratila by veškerou sebeúctu!
A náhle ji s ohromující a ničivou silou zaplavilo bolestné
poznání: muž, do něhož se zamilovala, miluje jinou ženu,
navíc takovou, která ho vůbec není hodna. Věděla či spíš
mlhavě tušila, že tahle chvíle nevyhnutelně nastane, jenom ji
nečekala tak brzy, téměř vzápětí po prvním sladkém
záchvěvu lásky.
Vyhrkly jí slzy. Neviděla na cestu, ale běžela dál, dokud
nezakopla o jakýsi kořen. Teprve pak se zastavila, otřela si
oči a s údivem zjistila, že se pohybovala v kruhu a nechtěně
se dostala zpátky k Summers Glade. Proto ji také kočár,
který odtud právě vyjížděl, rychle dostihl.
„Co to sakra vyvádíte?“ zaláteřil Duncan, seskočil z
kozlíku a pomohl jí nastoupit do kočáru. Vlastně ji tam spíš
rázně vstrčil.
Uvnitř byla tma. Duncan zvolil první povoz se
zapraženými koňmi, na který narazil, a shodou okolností šlo
o kočár, připravený odvézt po tanci Sabrinu a její tety.
Venku bylo značně chladno, posadil se tedy vedle ní, ve
tmě však nezpozoroval její slzy a jeho další otázky zněly
stejně rozhněvaně jako ta předchozí. „Co se vám stalo? Proč
jste se najednou sebrala a beze slova pádila pryč?“
„Nic.“
„Nic? Vždyť jste byla tak rozčilená, že jste ani nepočkala
na kočího!“
„Chtěla jsem se projít…“
„Utíkala jste!“
„Abych se zahřála…“

157
 Johanna Lindsey
„Dost těch vytáček, děvče! Viděl jsem vás mluvit s
Ophelií. Co vám zase napovídala?“
„Nezlobte se, Duncane, prostě bych ráda domů. Jestli si
nepřejete, abych šla pěšky, můžete mě odvézt.“
Teprve teď, když ji bez přerušování nechal vyslovit
alespoň dvě věty, všiml si, jak se jí chvěje hlas, a zlehka jí
prstem přejel po tváři. Slzy, spousty slz! Vzápětí ji téměř
rozdrtil v objetí.
„Odpusťte,“ šeptal. „Jestli nechcete, nemusíte mi vůbec
nic vysvětlovat. Panebože, chovám se tu k vám jako hlupák,
jako bezcitný surovec!“
Ale ve skutečnosti se vůbec nechoval jako hlupák či
surovec, právě naopak. Konejšil ji ve svém náručí, slíbával jí
slzy z očí a tváří, až ji zcela přirozeně začal líbat na ústa.
Sabrina se nebránila. Ani si neuměla představit, že by se
někdy mohla bránit Duncanovým polibkům, ať už pramenily
ze soucitu, přátelství nebo…
Vášeň dokáže vzplanout a zmocnit se člověka s udivující
rychlostí – podobně jako třeba hněv. Neproniknutelná tma
zostřovala ostatní smysly, každý dotek přímo pálil.
Společnému náporu vzrušujících pocitů a zjitřené fantazie se
prostě nedalo odolat.
Ostatně Sabrina se o to nepokoušela. Dobře věděla, co se
může stát, ale nenalézala ani ten nejmenší důvod k výčitkám
svědomí či obavám, jestli se nechová nesprávně. Přece se už
definitivně rozhodla, že se nikdy neprovdá. Díky
milosrdnému osudu jí však muž, kterého milovala, nabízel
alespoň drobnou ukázku toho, jaké netušené slasti by ji v
manželství s ním čekaly. Proč by odmítala? Přijme od něho
všechno, co jí bude ochoten darovat, přijme i těch pár
chvilek štěstí, představujících splnění jejích nejtajnějších
snů.
Duncanovy polibky byly stále odvážnější a výbojnější.
Sabrina pootevřela rty a jeho jazyk jí okamžitě pronikl do

158
 Markýzův dědic
úst. Zalapala po dechu, ale pak se k té nové hře, plné
neznámých vzrušujících pocitů, ochotně připojila.
Kabát neměla zapnutý, vždyť si jej předtím, než vyběhla
z markýzova sídla, stačila jenom přehodit přes ramena. A tak
Duncan mohl snadno přesunout své hladové rty k jejímu
hrdlu a ještě níž. Aby se nemusel nepohodlně sklánět, opustil
sedadlo a raději před Sabrinou poklekl.
Jeho ústa teď putovala podél čtvercového výstřihu, který
z jejích ňader ani zdaleka neodhaloval tolik jako večerní
róby. Přesto se prudce rozechvěla – poprvé, poprvé v životě
ji někdo líbal na hruď!
Přála by si co nejpevněji k sobě Duncana přitisknout,
zatím se však ostýchala dát příliš dychtivě najevo, jak po
něm touží. Poněkud bezradně tedy položila ruce na jeho
ramena a teprve pak mu instinktivně zabořila prsty do vlasů.
V kočáře jako by bylo stále tepleji. Nebo je oba
rozpaloval vnitřní žár? Duncan jí svlékl kabát (svůj odložil
už před chvílí) a vzápětí přišly na řadu i její šaty s dlouhými
rukávy. Sabrina nejen mlčky souhlasila, ale dokonce mu
přičinlivě pomáhala a v duchu ho nedočkavě pobízela, aby
pokračoval. Snad jí četl myšlenky, snad se řídil pouze
vlastními tužbami, každopádně uplynulo sotva pár minut a
seděla před ním úplně nahá.
Náhle se její prsty dotkly vlahé, ale pevné kůže
Duncanova hrudníku. Sabrina se zajíkla a pochopila, že se
mezitím stačil sám svléknout. Možná jen do pasu. A
možná… Panebože, co by dala za trochu světla, stačil by
měsíční paprsek! Jistě, obnažená mužská těla vídala na
obrazech, znala i sochy představující svalnaté antické hrdiny
a bohy, ale mohly se snad podobné zkušenosti srovnávat s
tím, co zažívala teď? Jak ráda by se pokochala i pohledem!
A Duncan zřejmě pociťoval totéž, neboť se jako slepec
pouhým hmatem snažil zjistit její skutečnou podobu. Jeho
ruce Sabrině přejížděly po ramenou a pažích, po hrudi,

159
 Johanna Lindsey
klouzaly až k útlému pasu a širokým bokům, znovu a znovu
si ověřovaly všechny lákavé tvary. Opět se zmocnil jejích úst
a pak začal horkými dlaněmi svírat a hladit její kyprá ňadra.
Celým tělem jí projel žhavý záchvěv a tentokrát už se
neubránila dlouhému slastnému stenu. Duncan nepřeslechl
výzvu, která v tom stenu zazněla, jemně Sabrině zvedl nohy
a položil ji na sedadlo.
Kočár byl prostorný a luxusní, vždyť jeho dvířka zdobil
markýzův erb! Uvnitř, díky pohodlným sedadlům potaženým
hebkým sametem a okénkům dobře utěsněným proti chladu,
připomínal útulný pokojíček se dvěma lůžky. Přesto by si
Sabrina ke ztrátě panenství nepochybně zvolila vhodnější
místo, jenže to by něco takového musela předem promýšlet a
plánovat, to by něco takového museli oba předem promýšlet
a plánovat. A kdyby se řídili pouze chladným rozumem a
nevyužili nečekané souhry náhod, tahle nádherná chvíle by
nikdy nenastala.
Ostatně v koutku duše se Sabrina stále ještě bála, že
kouzelný sen skončí a Duncan se náhle vzpamatuje, přestane
ji líbat a zmizí stejně jako po oné scéně na zámecké terase. O
to naléhavější a současně protichůdnější byly její pocity.
Jistě, ráda by si laskání pomalu a důkladně vychutnávala,
zároveň však Duncana v duchu úpěnlivě pobízela ke spěchu,
neboť se děsila pomyšlení, že by třeba nemusela poznat
úplně všechno.
Stačilo by, aby prostě zašeptal: „Chci se s tebou
pomilovat.“ Její napětí by se rázem rozplynulo, klidná a
šťastná by mohla naplno prožívat každý další okamžik. Ale
co když Duncan jednal natolik impulzivně, že ho první
záblesk rozumné úvahy přiměje chvatně se obléknout,
vykoktat nějakou nesmyslnou omluvu a ve zmatku se
rozběhnout zpátky do zámku? Nic podobného by rozhodně
neměla připustit! Ve své nezkušenosti však netušila, jak ho
povzbudit, aby pro všechno na světě pokračoval. Dál, dál…

160
 Markýzův dědic
Nicméně Duncan žádné povzbuzení nepotřeboval.
Líbezné tvary bujných dívčiných ňader si zřejmě už
dostatečně vtiskl do paměti, neboť náhle přesunul svůj zájem
mnohem, mnohem níž, až k chodidlům a křehkým kotníkům.
Odtud se pak jeho dlaně a rty pomaloučku vydaly zpátky.
Jejich žár cítila nejprve na lýtkách a v podkolenních
jamkách, později na bocích a konečně na hebké vnitřní
straně stehen. Duncan postupoval cílevědomě, v jeho
dotecích nebylo ani trochu váhavosti, s níž se mu Sabrina
pokoušela laskání oplácet.
Napadlo ji, jestli snad taková smělost není
charakteristická právě pro obyvatele skotské vysočiny.
Kdepak, uvědomila si, Angličané se jistě dokáží chovat
neméně výbojně, i když si dokázala představit, že někteří,
úzkostlivě dbalí společenských pravidel, by ji nejdřív
požádali o dovolení a teprve potom by jí sáhli na koleno.
Mimoděk se usmála, ale vzápětí už se opět neovládla a
hlasitě vzdychla. Jistě, čekala, že se jí dotkne tam, přesto ji
ten dotek – vlastně rafinovaný sled něžných doteků –
překvapil a rozechvěl prudkým náporem nových, nesmírně
vzrušujících pocitů.
Měkké sametové sedadlo bylo dostatečně široké a
Duncan si tedy snadno mohl lehnout vedle ní. Omámeně
vdechovala záhadnou vůni mužského těla a v duchu se
připravovala na okamžik, který nevyhnutelně musel přijít.
Mladý Skot však nespěchal. Dlouze a vášnivěji líbal na ústa,
jako by se snad obával jejích protestů. Protestů? Co by
mohla namítat, když jí zlehka rozevřel nohy a znovu začal
hladit a laskat její klín? Ne, vůbec nic nenamítala, naopak
oběma rukama objala jeho svalnatá ramena, a když ji na
okamžik přestal líbat, přitiskla rty k drsným chloupkům na
jeho hrudi, aby ztlumila své vzdechy a steny. Ale to už ústy
našel její ňadra. Sabrina se roztřásla jako v horečce, prudký

161
 Johanna Lindsey
žár stoupající z klína náhle cítila až ve ztuhlých bradavkách.
Kéž by to trvalo věčně, věčně…!
Téměř si ani neuvědomila, že Duncan jí ještě víc rozevřel
mírně pokrčená kolena a položil se mezi ně. Pochopitelně
vnímala jeho tíhu, přestože se nadlehčoval na jednom lokti,
především však dál cítila jeho rty na svých ňadrech a jeho
dlaň i prsty, neúnavně rozehrávající stále opojnější hru s
jejím klínem. A pak… ne, to už nebyly jen prsty…
Vykřikla – spíš překvapením než bolestí. A Duncan se
omlouval, pokrýval její ústa i tváře polibky a ujišťoval ji, že
to byla první, ale také poslední bolest, kterou jí způsobil.
Věřila mu, neměla nejmenší důvod pochybovat o jeho
slovech, tím spíš, že ostrá bolest opravdu rychle pominula.
Sabrina cítila, jak do ní Duncan proniká, stále hlouběji, jak ji
celou krásně vyplňuje, a už to samo představovalo cosi
ohromujícího a nádherného. Potom se začal pohybovat,
nejprve šetrně a zvolna, postupně však důrazněji a rychleji.
Příjemné pocity nabývaly na intenzitě, vzrušení Sabrinu
unášelo strmě vzhůru k závratným výšinám, k oslepujícímu
výbuchu netušené slasti.
Sabrina svému milenci zaryla nehty do zad a z úst se jí
vydral táhlý sten.
Duncan ji něžně líbal. Sám pochopitelně také dosáhl
vyvrcholení, i když si toho, zcela pohlcena vlastním
zážitkem, sotva stačila všimnout. Pokud se domnívala, že až
bude po všem, přepadnou ji rozpaky a ostych, mýlila se.
Cítila se pouze neuvěřitelně malátná. Kdyby ji Duncan
znovu a znovu nelíbal, snad by okamžitě usnula.
Víčka se jí nepřestávala klížit ani o pár minut později,
zatímco jí pomáhal s oblékáním. Měla za sebou den plný
napětí a podivuhodných obratů. Měla za sebou nejúžasnější
den svého dosavadního života, ale nezbývalo jí dost sil, aby
si dokonale vychutnala závěrečné chvíle.

162
 Markýzův dědic
Tentokrát se Duncan za své chování neomlouval. Vůbec
se zdál podivně zamlklý. „Promluvíme si ráno,“ prohodil a
nechal ji samotnou na sametovém sedadle.
Odvezl ji domů, doprovodil ji ke dveřím a po něžném
polibku jí popřál hezké sny. Tety se díkybohu dosud
nevrátily a Sabrina se tedy nemusela obávat žádných
všetečných otázek či podezíravých pohledů. Odešla do svého
pokoje a usnula dřív, než položila hlavu na polštář.

Probudila se s úsměvem na rtech, částečně

32 dosud v zajetí svého snu. Ano, určitě to byl

jen sen. Neboť ve snu může člověk zažít ty
nejnádhernější a nejnepravděpodobnější
věci. A jí se právě zdálo o milování s Duncanem
MacTavishem… Stále ještě tomu věřila, když si náhle
všimla prádla a šatů, pohozených na koberci. Ležela tam i
bělostná spodnička se stopami krve.
Takže se to skutečně stalo? Sabrina se posadila na okraj
postele a vychutnávala si pocit naprostého štěstí. Snad by se
kouzelnými vzpomínkami, které neopomíjely žádné ze
vzrušujících podrobností, opájela celý den, kdyby jí ťukání
na dveře neohlásilo příchod komorné, o niž se dělila s Alicí a
Hilary. Sabrina vyskočila a stačila uschovat spodničku dřív,
než se dveře otevřely.
Chvatně se oblékla, vzápětí sešla dolů a setkala se s
tetami. Ale musela se hodně přemáhat, aby ani náznakem
neprozradila, jak se změnil její život a kolik štěstí náhle cítí.
Srdce jí přetékalo, věděla však, že všechny ty nové pocity,
myšlenky a naděje si musí nechat pro sebe. Tety by totiž
pravděpodobně začaly jásat a očekávaly by, že co nejdřív
bude ohlášena svatba. A právě to byl důvod, proč se jim
Sabrina zatím nechtěla svěřit.

163
 Johanna Lindsey
Duncan ji přece o ruku nepožádal, i když jeho slova
naznačovala, že se k tomu chystá. „Promluvíme si ráno,“
řekl – a o čem jiném by s ní asi chtěl mluvit? Ano, počítala s
tím, ale zároveň byla pevně rozhodnuta k ničemu ho nenutit.
Pokud jednal pouze impulzivně a teď toho lituje, nemusí si ji
brát a může se spolehnout na její mlčenlivost. Sama Sabrina
v žádném případě včerejšího večera litovat nebude, proč by
také měla, když Duncana miluje? Ano, takhle čestně a
upřímně mu vysvětlí svůj názor. A jestli jí i pak navrhne
sňatek, bude to z nesrovnatelně závažnějších důvodů, než
jaké by představoval nátlak ze strany jejích tet.
Už se nemohla dočkat, až bude opět na Summers Glade a
uvidí Duncana, a tak Alici a Hilary málem popoháněla do
čekajícího kočáru. Sametové sedadlo jí nemohlo
nepřipomínat, co se na něm včera odehrálo, ale pokud cestou
občas poněkud zrůžověla, tety si toho zřejmě nevšimly.
Po příjezdu do markýzova sídla se Hilary s Alicí rovnou
odebraly na snídani, Sabrina se k nim však nepřipojila, neboť
ze všeho nejdřív chtěla mluvit s Duncanem. Ovšem první,
koho potkala, byl Raphael. A jak se zdálo, hodlal ji pozdržet.
Docela ráda by mu řekla, že v ledačem měl pravdu, i
když většinou se mýlil. Duncana nebylo třeba složitě a
rafinovaně popostrkovat či vyprovokovávat, jak se Rafe
domníval, stačila mu první příležitost – a tu mu Sabrina
zcela neúmyslně nabídla svým včerejším zbrklým útěkem.
Okamžitě se za ní vydal a pak… Ano, pomyslela si s
úsměvem, vlastně jsem poskytla další důkaz, že nevinná
dívka by s mužem, který se jí líbí, nikdy neměla zůstávat
sama, bez gardedámy. Pokušení bývá silné…
Pohledem bloudila mezi hosty shromážděnými v salonku
a hledala Duncana, příliš proto nevěnovala pozornost
Raphaelovým slovům, vnímala však neobvykle zatrpklý či
spíše znechucený tón.

164
 Markýzův dědic
„Konečně tedy bude co oslavovat,“ vykládal Rafe. „Což
ovšem záleží na tom, ke které skupině hostů patříte. A podle
mého názoru ani jeden z hlavních táborů bůhvíjaký důvod k
jásotu nemá. Jistě, všichni přítomní hlupáci, bláznivě
zamilovaní do naší Sněhové královny, by se mohli radovat,
že byli uchráněni osudu horšího než smrt, žádný z nich si to
však ve své tuposti neuvědomuje. Na druhé straně mladé
dámy, bohužel včetně vás, má milá, jež do poslední chvíle
doufaly, že oko záhadného cizince spočine právě na nich,
musí být trpce zklamány.“
Teprve poslední věta Sabrinu vytrhla z příjemného snění.
„O čem to vlastně mluvíte?“
„Přece o tomtéž, co všichni ostatní. O novince, která se
objevila jako blesk z čistého nebe, ale nedává kouska
smyslu.“
„A vaše odpověď snad smysl dává?“
„Odpusťte, Sabrino. Pokud se k vám ta zpráva skutečně
ještě nedonesla, nenuťte mě prosím, abych vám ji sděloval
právě já.“ Zhluboka si povzdechl a zmizel.
Uvažovala, jestli by se za ním neměla rozběhnout a
požádat ho o bližší vysvětlení, vtom však do salonku vešla
Hilary, zpozorovala neteř a okamžitě k ní zamířila.
„Já tomu prostě nemůžu uvěřit!“ prohlásila teta bez
jakéhokoliv úvodu.
Sabrina poznala, že se Hilary chystá spustit svůj obávaný
slovní vodopád, a pokusila se zachránit žertem. „Já taky ne,“
přitakala. A vzápětí šibalsky mrkla: „Ale čemu vlastně
nemůžeme uvěřit?“
„Tohle si odpusť, má milá. Nesnaž se mi nic namlouvat,
nad takovou nehorázností se přece nedá s úsměvem mávnout
rukou. Panebože, tentokrát jsem si byla absolutně jistá!
Kdepak, spekulovat by měli jen londýnští makléři.“
Sabrina udiveně zamžikala řasami. „Ty sis koupila
nějaké nové akcie?“

165
 Johanna Lindsey
„Akcie!“ odfrkla si Hilary. „Nemám na mysli žádné
zatracené akcie, ale vrtkavost a nevypočitatelnost lásky.
Jistě, ty sama jsi od začátku tvrdila, že mezi vámi nejde o nic
jiného než o přátelství, ovšem já doufala…“
„Počkej okamžíček,“ pobaveněji přerušila Sabrina. „Jak
to všechno souvisí se mnou? O kom z mých přátel mluvíš?“
Hilary se zamračila. „Snad mi nechceš vykládat, že jsi tu
novinku ještě neslyšela? Oznámili ji večer těsně po našem
odjezdu, Alice a já jsme se ji tedy dozvěděly až dnes. Jistě,
tebe bolela hlava a vrátila ses domů dřív než my, ale určitě
už všechno víš, o ničem jiném se tu přece ani nemluví.“
Sabrina měla pocit, jako by pokračoval nesmyslný
rozhovor, který právě absolvovala s Raphaelem. A náhle se
jí zmocnilo zlé tušení. „Přestaň mě napínat. Co to včera
oznámili?“
„Oznámili, že bývalí snoubenci překonali drobnou
roztržku, kvůli níž zrušili zasnoubení, a k oboustranné
spokojenosti se znovu zasnoubili. Opravdu jsi o tom ještě
neslyšela?“
Ohromená Sabrina prudce zbledla a na okamžik se jí
dokonce zatmělo před očima. Teta, zaujatá vlastním
rozhořčením, si naštěstí ničeho nevšimla.
„Prostě v tom marně hledám jakýkoliv smysl. Proč se tak
namáhal, proč vyhodil spoustu peněz, aby chlapci mohl
předvést všechny ty mladé dámy, když po celou dobu věděl,
že jde pouze o nicotné nedorozumění, jaké lze obratem ruky
napravit?“
„Kdo? Kdo to měl po celou dobu vědět?“
„Přece Neville. Doufám, že si alespoň uvědomuje, kolika
důvěřivým lidem způsobil kruté zklamání. Oslavy? Spíš
tragédie!“
Ne, tragédii Sabrina neprožívala. Jenom otřes. Hluboký a
bolestný, byť ve skutečnosti předvídatelný. Co jiného mohla
čekat? Prostě Ophelie měla pravdu – a sama Sabrina bohužel

166
 Markýzův dědic
také. Včera večer Duncan na sametovém sedadle kočáru
pouze využil příležitosti, jakou zdravý mladý muž nikdy
nepohrdne. A bránila se snad Sabrina? Odmítala ho? Právě
naopak! Ale ani teď své povolnosti nedokázala litovat.
Drtilo ji však pomyšlení, že Duncan se s ní pomiloval a
hned potom šel Ophelii požádat o ruku. Kdyby nechal
uplynout trochu času, třeba jediný týden, rána by možná
tolik nebolela. Ale právě intimní chvíle strávené se Sabrinou
zřejmě přispěly k tomu, že prohlédl a uvědomil si své pravé
city. Jiné vysvětlení se nenabízelo.
Vtom do salonku vstoupila Ophelie. Celá rozzářená
přijímala gratulace okolostojících a pravděpodobně si vůbec
neuvědomovala, jak jsou zdrženlivé, ne-li přímo chladné.
Alespoň v tomhle se Raphael nemýlil – obnovené
zasnoubení jen málokdo pokládal za důvod k jásotu.
Přítomní mladíci (s výjimkou Raphaela, jemuž se opravdu
nezamlouvala) projevovali značné zklamání, někteří si
dokonce zoufali. A přinejmenším jedna z přítomných dívek
ztratila veškeré iluze…
Ne, Opheliiny vítězoslavné výlevy by Sabrina
nevydržela. A jestliže jim chtěla uniknout, musela zmizet.
Co nejrychleji, pokud možno okamžitě.
„Není mi dobře, teto Hilary.“
„Ani se ti nedivím, má milá. Sama také cítím nějaký
divný tlak v žaludku. Nevrátíme se domů?“
„Ano, to by bylo nejlepší.“

Důrazné rány na dveře pokračovaly, dokud

33 se Duncan neprohrál alespoň natolik, aby

dokázal zavrčet pár drsných nadávek a
výhrůžek, z nichž ty, které naznačovaly cosi
o pomalém opékání jednotlivých částí drzounova těla nad
žhavými uhlíky, patřily k nejmírnějším. „Drzouna“ však
167
 Johanna Lindsey
nevybíravé láteření neodradilo. Přestal sice bouchat, vzápětí
však otevřel dveře a klidně vešel do pokoje. Duncan to
vůbec nepostřehl, neboť seděl na posteli a držel se za
spánky. Vypadalo to, že hlava se mu každou chvíli rozskočí.
„Nevypadáte nejlíp, starý brachu. Nepřehnal jste to večer
s oslavováním?“
Duncan zvedl jedno olověné víčko a upřel na Raphaela
krví podlité oko. „Budu muset někde sehnat kotel vřícího
oleje. Žhavé uhlíky jsou pro vás málo.“
Raphael Locke se zachechtal a přisunul si k posteli židli.
Duncan pochopil, že se nevítaného návštěvníka tak snadno
nezbaví, zasténal a schoval hlavu pod polštář. Ironický hlas k
němu však doléhal dál, byť poněkud přitlumeně.
„Vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti, já bych věděl,
proč se mi do toho dnešního pošmourného rána ani nechtělo
vstávat, ale jaké důvody můžete mít vy? Když jste teď
změnil názor na kladné a záporné stránky sňatku s
Ophelií…“
„Proč bych to k čertu dělal?“
„Třeba proto, že vám její andělské půvaby berou dech.“
Duncan se opět posadil. „Podívejte se, vy vtipálku,
andělské půvaby podle představ Angličana možná Skotovi
připadají jako obyčejná neduživost. Skot si přeje zdravé
děvče s pořádně obalenými kostmi. Ženu, která by vydržela
ten severní vítr. Copak nechápete, že Ophelii by u nás na
skotské vysočině zkosil první náznak drsnějšího počasí? A
takové je tam skoro pořád. Nezapomněl bych na to, ani
kdyby mě hned při prvním setkání neodradila tím svým
jedovatým jazykem.“
„Ale vždyť budete žít v Anglii, ne?“
„Myslet si, že se už nikdy nevrátím domů, byl bych sám
na umření.“
„Počkat, starý brachu, nechápu proč jste se s ní tedy
znovu zasnoubil?“

168
 Markýzův dědic
Duncan spolkl automatickou (a velmi nediplomatickou)
odpověď. Na co to vlastně Rafe už podruhé narážel? Náhle v
třeštící hlavě společensky unaveného mladého Skota bliklo
drobné světélko. Ano, včera večer se zpil do němoty… A
vzápětí se vynořila další mlhavá vzpomínka: Archie a
Neville ho přesvědčují, že teď se s Ophelií prostě musí
oženit. Načež Duncan lhostejně mává rukou a opilecky
blábolí. Souhlasí, už je mu všechno jedno.
Panebože! Opravdu jim to řekl? Že souhlasí? Že je mu
všechno jedno?
Pokus rozpomenout se na podrobnosti měl za následek
pouze další a další nápory nesnesitelné bolesti, v hlavě se
rozbušily desítky či stovky kovářských kladiv. Nakonec
Duncan svůj marný boj vzdal a zkroušeně hlesl: „Nebyl to
můj nápad, přísahám!“
„Aha, takhle to tedy je,“ poznamenal Raphael tónem, v
němž se mísil údiv se zklamáním. „Vidíte, já myslel, že
nesnášíte, aby vám někdo poroučel. A vy zatím poslušně
skáčete, jak starý pán píská.“
„Odkdy se, sakra, staráte o to, co dělám?“
„Od chvíle, kdy jsem se rozhodl vzít vás pod svá
ochranná křídla.“
„Táhněte se svými křídly k čertu! Já se bez nich rád
obejdu.“
„Už je pozdě,“ zasmál se Raphael. „Nemám ve zvyku
opouštět přátele jen proto, že se tu a tam chovají poněkud
jako pitomci.“
„Poslední varování, příteli. Jestli okamžitě nevypadnete a
nenecháte mě v klidu umřít…“
„Ale no tak, přece se nebudete snižovat k výhrůžkám,
které jsou ve vašem současném stavu až komicky plané?“
Přesný postřeh, sklesle si uvědomil Duncan. Nejlepší
bude všechny ty nesmyslné řeči prostě ignorovat. Znovu se
svalil na postel a kupodivu se mu podařilo usnout.

169
 Johanna Lindsey
Když se opět probudil, hlava už mu tolik netřeštila, i
když o mnoho jasněji v ní neměl. Pokud však doufal, že
Raphael Locke bude dávno pryč, šeredně se mýlil. Anglický
elegán si klidně hověl na židli vedle postele a četl knížku,
kterou si zřejmě vybral z příruční knihovničky patřící k
vybavení pokoje.
„Kolik je hodin?“ zamumlal Duncan a posadil se, ovšem
co nejopatrněji, aby se kovářská kladiva v jeho lebce nedala
znovu do práce.
Raphael odložil knihu. „Není to tak zlé, když si pospíšíte,
možná ještě stihnete oběd.“
Pouhé pomyšlení na jídlo způsobilo, že Duncan
zezelenal. Vzápětí už se řítil k umyvadlu a vyzvracel větší
část včerejších jedů. Chválabohu! Rázem se cítil mnohem
lépe, ale přesto se raději vrátil do postele.
„Kristepane, ještě vás to tady neomrzelo?“ zavrčel na
Raphaela, který ho s prsty spojenými do stříšky dál
nevzrušeně pozoroval.
„Vždycky spíte ve společenském obleku?“ vlídně opáčil
Angličan.
„Jenom když si ani nevzpomínám, jak jsem se dostal do
postele.“
„Dokonalé vysvětlení, řekl bych.“
„Sakra, proč tu se mnou ztrácíte čas?“
„Pochopitelně ze zvědavosti,“ usmál se Raphael.
„Upřímně se vám přiznám: vůbec nechápu, co se to s vámi
včera stalo. Totiž jak jste se mohl ze dne na den proměnit v
ukázkového idiota. Takže laskavě koukejte všechno
vyklopit, jinak se mě nezbavíte.“
„Poslyšte, docela rád bych vám vyhověl, jen abyste
konečně zmizel. Ovšem zatím mám v hlavě absolutní
zmatek, a proto vás co nejzdvořileji žádám…“
„Klid, brzy se vám myšlenky srovnají. Rád počkám.“
„Čekejte si, když vás to baví. Ale někde jinde!“

170
 Markýzův dědic
„Kdepak, to byste si sotva přiznal pravdu. Naopak má
přítomnost nepochybně povzbudí vaši paměť a vy budete mít
dvojí užitek – uleví se vám a já vás poté, co ukojíte mou
zvědavost, nechám o samotě.“
Kdyby se Duncan neobával bouřlivých protestů svých
citlivých lebečních kostí, určitě by se pokusil vlastnoručně
Raphaela vyhodit. Nechtěl však riskovat a tak mu nezbylo
než znovu si lehnout, zavřít oči a snažit se rozpomenout, co
se to vlastně večer odehrálo. A paměť se mu skutečně zvolna
začala vracet.
„Nějak se rdíte, starý brachu,“ uchechtl se Raphael. „A
mimochodem pivoňkový odstín pleti je přece jen o něco
slušivější než předtím ten brčálový.“
Mladý Skot ještě víc zrudl. Nesmírně rád by v téhle
chvíli byl sám, aby mohl důkladně prozkoumat vzpomínky,
které se mu právě vybavily a jejichž podrobnosti by
dotěrnému Angličanovi neprozradil ani na mučidlech. Sám
však bohužel nebyl – a nejkrásnější kapitolu tedy musel s
povzdechem odložit na pozdější dobu.
„Víte, dohnala ji k pláči. Zuřil jsem, ten její jedovatý
jazyk moc dobře znám. A chtěl jsem zjistit, co jí
napovídala.“
„Umím si představit, kterou mladou dámu máte na mysli,
když hovoříte o jedovatém jazyku. Ale koho to měla dohnat
k slzám?“
Raphael se tvářil ostražitě, zřejmě se probudil jeho
ochranitelský instinkt, a Duncan se proto nemohl vyhnout
přímé odpovědi. „Nebojte se, nešlo o vaši sestru, ale o
Sabrinu. Marně jsem se z ní snažil vypáčit, co se stalo, byla
příliš rozrušená, než aby o tom dokázala mluvit. Rozhodl
jsem se tedy zjistit si všechno u pramene. Dlouho jsem
Ophelii hledal a čím dál víc jsem zuřil. Nakonec mě
služebné poslaly do jejího pokoje. Usoudil jsem, že si tam
jenom pro něco zaskočila, večírek se přece zdaleka nechýlil

171
 Johanna Lindsey
k závěru. A pokud má propuknout prudká hádka, říkal jsem
si, bude lépe odbýt ji beze svědků. Ani ve snu by mě
nenapadlo…“
„Proč mám najednou neodbytný pocit, že jste ji zastihl na
lůžku?“
„Na lůžku sice ne, ale docela snadno se to mohlo stát.
Byla totiž ve spodním prádle. Skoro jsem si toho nevšiml…“
Raphael si pochybovačně odkašlal a Duncan na okamžik
zmlkl, vzápětí však pokračoval s naléhavostí, která působila
až dojemně. „Přísahám, v tom svém vzteku jsem takové
detaily vůbec nevnímal, ale i kdybych si ji důkladně prohlédl
od hlavy k patám, co bych asi tak viděl? Všelijaké ty
spodničky a živůtky přece odhalují míň než ledaskterá
večerní róba. Ovšem když se řekne ‚dámské spodní prádlo‘,
hned víte, že jde o cosi krajně nevhodného pro mužské oči.“
„Jistě, jistě, je tu pouze rozdíl v pojmenování,“ netrpělivě
poznamenal Raphael. „Ale vraťte se k jádru své historky.“
„Člověče, já vám nevyprávím žádnou zábavnou historku.
Prostě se snažím vysvětlit, jak se mohlo stát, že jsem
zkompromitoval mladou dámu, aniž bych se k ní přiblížil.“
„Proboha, tak vy jste naletěl na ten nejjednodušší a
nejstarší trik? Oženíte se s ní jen proto, že jste nedopatřením
zahlédl její spodničku? Takhle jste se nechal obalamutit?
Kamaráde, to jste mi tedy vyrazil dech. Mohl jste přece
klidně vycouvat, dotyčnou mladou dámu by ani nenapadlo,
aby se někde chlubila…“
„Zkusil byste držet zobák, než se dostanu k závěru?“
nevrle ho přerušil Duncan. „Polekala se a tvářila se
vyděšeně. Zlobila se. A kdo by se jí divil, když jsem k ní z
ničeho nic vpadl jako bůh pomsty a zastihl ji… poněkud
neupravenou?“
„Neblázněte,“ ušklíbl se Raphael. „Samozřejmě musela
předstírat rozhořčení. Kdyby vítězoslavně jásala, hned by
vám došlo, jakou léčku na vás nastražila.“

172
 Markýzův dědic
Duncan se s nakrčeným čelem úporně snažil objasnit
dosud temná místa. V Opheliině ložnici strávil několik
minut, ale vzpomínal si především na to, že když se odtud
vyřítil, běsnil ještě víc než předtím – a rovnou se šel opít.
Postupně se mu však vybavovaly další a další
podrobnosti. Na dveře pokoje zabušil, jako by hořelo.
Ophelie po chvíli otevřela a popuzeně vyštěkla: „Co je?“
Teprve pak si uvědomila, kdo ji to chce navštívit, a v
obavách, že by je spolu mohl někdo vidět, Duncana vyzvala,
aby okamžitě odešel. Vlastně mu doslova přibouchla dveře
před nosem.
Bohužel se zachoval neuvěřitelně hloupě. Nepochopil, že
by měl zmizet, neboť chvíle není ani trochu vhodná pro
zásadní výměnu názorů. Vpadl do pokoje a zavřel za sebou.
Ophelie mezitím odložila i župan, Duncanovi však stále ještě
nedocházelo, jak nepatřičné je zůstávat o samotě s
polooblečenou svobodnou dívkou. Hněv ho sem přivedl,
hněv mu zatemňoval mysl a hněv mu nedovolil rozpoznat
signály zjevného nebezpečí.
Ale svým způsobem nedovtipná zřejmě byla i Ophelie.
Přehlédla totiž Duncanův hněv – a náhlou návštěvu bývalého
snoubence si vyložila zcela falešně.
Upejpavě se usmála a pronesla spíše škádlivým než
káravým tónem: „Snad jste mohl počkat do rána, nicméně
mám pro vaši netrpělivost pochopení. Jenom si prosím
pospěšte. Co kdyby se některá z dívek, se kterými se dělím o
tenhle pokoj, rozhodla jít spát stejně brzy jako já a našla vás
tady? Raději vám to usnadním: moje odpověď zní ano.“
„Pro žádné ‚ano‘ jsem si nepřišel,“ zavrčel Duncan.
Ophelie zamyšleně nakrčila čelo – a dospěla k dalšímu
mylnému závěru. „Opravdu? Aha, vám prostě moje omluva
v hostinci nestačila. Budiž, opakuji, že je mi toho
nevydařeného prvního setkání upřímně líto. Spokojen? Právě

173
 Johanna Lindsey
jsem se vám omluvila nejméně po třetí nebo po čtvrté. A teď
snad už necháme trapného vysvětlování a…“
„Laskavě mě ušetřete svých dohadů, slečno,“ nezdvořile
ji přerušil Duncan. „Chci od vás slyšet jen jedno: čím jste tak
rozplakala Sabrinu.“
„Sabrinu?“ vydechla ohromeně. A role jako by se
vyměnily, teď zuřila Ophelie. „Přišel jste se mě vyptávat na
Sabrinu? Vypadněte! Okamžitě se mi kliďte z očí! O té
příšerné holce se s vámi bavit nebudu!“
„Musím se dozvědět…“
„Co? Že mě neodpustitelně urazila? Že mě rozrušila, až
jsem se musela skrýt tady v pokoji, aby si nikdo nevšiml
mých slz? Tak já jsem podle vás Sabrinu rozplakala! Jestli ta
husa fňukala, pak určitě jen proto, že si opožděně vyčítala,
jak na mne byla sprostá. A teď se koukejte ztratit, než…“
Vtom se otevřely dveře. Za nimi stála mladá dáma.
Zatvářila se šokovaně, potom se s rozpačitým smíchem
omluvila a kvapně zmizela.
Děsivé důsledky té drobné příhody si Duncan uvědomil,
teprve když se Ophelie rozkvílela: „Vidíte, co jste způsobil!
To jste nemohl odejít, třebaže jsem vás málem prosila na
kolenou? Kdepak, vám asi slovo ‚etiketa‘ nic neříká.
Zkompromitoval jsem mě tak dokonale, že se prostě musíme
vzít. Kdyby vás tu alespoň přistihl kdokoliv jiný, někdo, s
kým by se dalo mluvit… Ale ne, samozřejmě to byla právě
Mavis, která mě z duše nenávidí!“
„Nepřeháníte? Jistě je tu možnost…“
„Ať vás ani nenapadne, že byste se z toho pokusil
vykroutit, Duncane MacTavishi! I kdyby Mavis vyhověla
vašim nebo mým prosbám a slíbila pomlčet o tom, co právě
viděla, nebude na ni spolehnutí. Zoufale mi závidí, cítí ke
mně nesmiřitelnou zášť. Nevšiml jste si zlomyslného
záblesku v jejích očích? Ano, ta intrikánka a chorobná lhářka
teď jásá, konečně mě má v hrsti, konečně by mě mohla

174
 Markýzův dědic
zničit! Už chápete? Okamžitě musíme oznámit, že jsme se
znovu zasnoubili.“
Jak rád by věřil, že jde o důmyslně nastrojenou léčku, z
níž lze sice nesnadno, ale přece jen uniknout! Bohužel si
však všechno zavinil sám. Choval se zbrkle, neuváženě,
ostudně hloupě! Měl hádku odložit na ráno. Měl z ložnice
prchat, jakmile zjistil, že se Ophelie chystá do postele. Měl
okamžitě vyhledat Mavis, aby se alespoň pokusil zajistit si
její mlčení. Neměl dát na Opheliino tvrzení, i když
nepochyboval, že spousty dívek by s radostí uvítaly její pád.
A co udělal? Rozhodl se „vymazat“ děsivou skutečnost
sklenkami whisky, což zvládl vskutku úspěšně. Jen velmi
matně si vybavoval závěrečnou scénu, v níž mu Archie a
Neville bez valného nadšení sdělovali, že se přece jen ožení
s Ophelií Reidovou.
Teď už musel pouze uvést na pravou míru to, co se stále
snažil naznačovat Raphael. „Pochopte, člověče, Ophelie
netušila, že za ní přijdu, nemohla mi tedy připravit žádnou
past. Tím jsem si naprosto jistý. Nesmím dopustit, aby
nevinné děvče přišlo mou vinou o pověst. Celý život bych si
to vyčítal.“
„Obdivuhodný smysl pro čest,“ mírně znechuceně
poznamenal Raphael, ale konečně se zvedl ze židle a odešel.

Z okna své ložnice viděla Sabrina kočár

34 stojící před domem. Už ji ani

nepřekvapovalo, že se rozplakala, kdykoliv
jej spatřila. Nešlo o žádný usedavý pláč,
pouze ke všem těm slzám, které prolila v posledních dnech,
přidala několik dalších. Kočár přijížděl den co den, dvě tři
hodiny čekal a pak se – prázdný – vracel na Summers Glade.
Tety sice kočího opakovaně vyzývaly, aby se dál

175
 Johanna Lindsey
neobtěžoval, v markýzově sídle však zřejmě dostával zcela
opačné pokyny.
Oslavy na zámku neskončily, měly pokračovat až do
svatby, plánované na příští týden. Neville patrně usoudil, že
když má dům plný hostů, bylo by zbytečné trápit se s
rozesíláním nových pozvánek.
Tak se o tom alespoň mluvilo v okolí. Sabrina by se
ovšem sotva něco dozvěděla, kdyby její tety nepřijímaly
sousedy, přátele a známé a nezásobovaly ji nejčerstvějšími
zvěstmi. Sama totiž tvrdošíjně zůstávala zamčená v pokoji.
Nesešla dolů, ani když ji dvakrát za sebou navštívil Duncan,
a pochopitelně se odmítla setkat s Ophelií, která si zřejmě
chtěla ještě víc vychutnat svůj triumf.
Nicméně po třech dnech zoufalství a mučivých dohadů
Sabrina dospěla do stavu jakési milosrdné otupělosti.
Přestala se znovu a znovu sama sebe ptát, co asi zničilo její
kratičké štěstí, přestala cítit palčivou bolest. Doufala, že brzy
se vyrovná se svým osudem, bude zase taková jako dřív a
nanejvýš si občas tiše a s rezignovaným úsměvem
povzdechne.
Jenom díky té otupělosti dokázala vůbec opustit svůj
úkryt, bohužel si však vybrala nejméně vhodný okamžik. V
salonku seděla Ophelie. Samotná. Služka ji tam zřejmě právě
uvedla a pak běžela tetám ohlásit její příchod.
Prostá zdvořilost přikazovala alespoň se s Ophelií
přivítat, Sabrina však mlčela. Otupělost ji skvěle chránila
dokonce i před pocity studu.
„Už je ti líp?“ zeptala se Ophelie s předstíraným zájmem,
jakmile ve dveřích uviděla Sabrinu.
„Lip?“
„Víš, byla jsem tu včera a lady Alice říkala, že ležíš, prý
tě zmohlo nevlídné počasí. Chtěla jsem za tebou zajít do
pokoje, ale podle lady Alice by nebylo vhodné, abych tě
budila, pokud bys náhodou spala.“

176
 Markýzův dědic
„O nic nešlo,“ mávla Sabrina rukou. „Stačilo pořádně si
odpočinout. A co tě k nám vlastně přivádí? Oslavy na
Summers Glade přece pokračují.“
„Jistě, i když řady hostů výrazně prořídly,“ zklamaně či
spíš dotčeně si povzdechla Ophelie. „Mnohé dámy zřejmě
usoudily, že zůstat dál na zámku by znamenalo pouze plýtvat
vzácným časem.“
Sabrinu to nepřekvapilo. Mladé ženy, které byly
pozvány, se většinou snažily „ulovit“ během letošní sezony
manžela. Jakmile svobodný mládenec, kvůli němuž přijely,
„vypadl ze hry“, raději se vrátily do Londýna, kde bohatý
společenský život nabízel větší možnosti.
Tíživé ticho se prodlužovalo. Při posledním setkání si
obě dívky daly dostatečně najevo, že se vzájemně nesnášejí,
a žlučovité pocity, které v nich zůstaly, se nedaly tak snadno
překonat.
Konečně si Ophelie dlouze povzdechla. „Chtěla bych se
ti omluvit,“ pronesla lehce zrůžovělá a se sklopenýma očima.
„Náš rozhovor v tanečním sále neproběhl právě nejlíp.
Zřejmě jsem se tě nějak dotkla a ty jsi pak, řekněme, trochu
ztratila nervy. Ale ráda bych ti vysvětlila…“
„Nenamáhej se,“ opět mávla rukou Sabrina. „O nic přece
nejde.“
„Tobě na tom možná nezáleží, ale já těch unáhlených
slov, která mezi námi padla, opravdu lituji,“ nenechala se
odradit Ophelie. „Nejsme snad přítelkyně?“
Přítelkyně? nevzrušeně si pomyslela Sabrina. Ani nápad!
Skutečně přátelský vztah mezi nimi nikdy nevznikl – a už
nevznikne.
Pravda, v Londýně ji Ophelie představila svým známým,
ale nic jiného jí vlastně nezbývalo, když Sabrinu a její tety
Reidovi ubytovali ve svém domě. Prostě musela jí pomáhat –
a už to samo stačilo, aby k Sabrině od začátku cítila spíš

177
 Johanna Lindsey
nevraživost. A údajného „přátelství“ se dovolávala, kdykoliv
od Sabriny něco potřebovala.
Také tentokrát Ophelie zcela ignorovala Sabrinin
nezájem a dál se držela svého tématu. „Pochop, já zdaleka
nebyla tak sebejistá, jak jsem se tvářila. Bůhvíproč.
Duncanova snaha vzbudit ve mně žárlivost možná přece jen
měla úspěch. Ale ať už za tím bylo cokoliv, nějak jsem
začínala pochybovat. A bohužel jsem v takovém rozpoložení
musela potkat právě tebe. Věř mi, moc dobře vím, jak hloupě
jsem se chovala. Navíc jsem znervózněla zcela bezdůvodně,
hned potom totiž Duncan skončil s tou dětinskou hrou a
znovu jsme se zasnoubili.“
Poslední věta rázem prolomila ochrannou slupku
Sabrininy otupělosti. Hned potom? Ještě než s kočárem
vyrazil ze Summers Glade?
„Kdy přesně?“
„Záleží na tom?“
„Kdy?“
Otázka zněla ostře jako prásknutí bičem. Ophelie sebou
polekaně škubla, rychle se však vzpamatovala. „Prostě hned
potom, co jsi odešla. Cítila jsem se úplně vyčerpaná a chtělo
se mi spát. Duncan mě asi zahlédl na schodech, protože se
vydal za mnou, vpadl do mého pokoje a začal naléhat,
abychom se okamžitě – ano, okamžitě! – znovu zasnoubili.
Tihle Skotové umějí být hrozně neodbytní. Pravděpodobně
ztratil trpělivost a nedokázal už dál předstírat zájem o jiné
dívky. Uvědomil si, jak zoufale po mně touží, a v hlavě měl
jedinou myšlenku: čím dřív se opět zasnoubíme, tím dřív
bude svatba. Musela bys ho vidět,“ dodala s lehkým
ruměncem. „Rázem jsem pochopila, co to znamená, když
mužem ‚lomcuje vášeň‘. Oči mu plály, až jsem se bála, že
mě strhne na postel a… Naštěstí nás někdo vyrušil.“
Teprve teď se Sabrina posadila. Po zprávě o
„znovuzasnoubení“ si myslela, že horší otřes už nikdy

178
 Markýzův dědic
nezažije, ale mýlila se. Vášeň tedy v Duncanovi probudila
Ophelie! Kdosi je však vyrušil, rozpálený mladík pak dostihl
Sabrinu a využil příležitosti, která se mu nabídla. Ve tmě si
dokonce mohl představovat, že objímá a laská tu, kterou
opravdu miloval a po níž v té chvíli toužil tak nesmírně, že
vzal zavděk i ubohou náhražkou.
Nebýt Ophelie zcela bezkonkurenčně krásná, snad by
Sabrina o věrohodnosti jejího líčení alespoň trochu
pochybovala. Ale za těchto okolností nemělo smysl, aby si
něco namlouvala. Ophelie by koneckonců hravě zvítězila v
očích každého soudného muže – a nejen nad Sabrinou. Ano,
všechno do sebe až příliš zapadalo.
Zůstávala poslední otázka: mohla mít Sabrina Duncanovi
za zlé, že si vzal to, co mu tak ochotně věnovala, přestože už
byl vázán jinde? Ale na jeho místě by se žádný muž
neovládl. Žádný muž by neodmítl milostně rozechvělé dívčí
srdce, důvěřivě se odevzdávající panenské tělo. Ne, Duncana
rozhodně obviňovat nedokázala. A navíc ho dosud milovala.
Přála by si zapomenout, ten cit však byl silnější než hlas
rozumu. Ostatně i kdyby v duchu zahrnovala Duncana
trpkými výčitkami, nic už by nezměnila. Brzy, velmi brzy ji
stihne ještě krutější rána: Duncanova a Opheliina svatba.
Ophelie štěbetala dál a zřejmě si vůbec neuvědomovala,
jak její slova na Sabrinu působí. „Jsem opravdu moc ráda, že
jsme si všechno vyjasnily, nakonec tak to má mezi
přítelkyněmi být, ne? Víš, Edith a Jane mě opustily. Měly by
se vrátit příští týden na svatbu, ale sotva svůj slib dodrží.
Alespoň já o tom pochybuji, komu by se taky chtělo z
Londýna jen kvůli cizí svatbě, navíc uprostřed sezony?
Každopádně na Summers Glade je bez nich příšerná nuda.
Potřebuju tě tam, Sabrino, chápeš? Přála bych si, abys mi
dělala společnost.“
Naštěstí Sabrina nemusela vysvětlovat, proč odmítá. Ve
dveřích se totiž objevila Alice, které stačil jediný pohled na

179
 Johanna Lindsey
zoufalý výraz v očích neteře. „Okamžitě do postele!“
přikázala teta, jako by Sabrina celé poslední tři dny skutečně
proležela. „Vypadá to na recidivu. Kdepak, neměla jsi ještě
vstávat.“
Sabrina beze slova zamířila do svého pokoje. S nevítanou
návštěvnicí se ani nerozloučila. Ale Ophelie přesto byla
spokojená. Řekla všechno, co říct chtěla, a už se sem nebude
muset obtěžovat. Rozhovor dokonale splnil svůj účel.

Během krátké zpáteční cesty na Summers

35 Glade se Ophelie tiše usmívala. Byla

přesvědčená, že všechno jde jako po másle.
Ty protivné omluvy měla chválabohu z krku
– a přinejmenším v jednom bodě ani trochu nelhala, v
markýzově sídle se bez své suity skutečně už začínala nudit,
což by Sabrina snadno mohla změnit.
Na zámku zbylo příliš málo londýnských známých, než
aby se Ophelie dokázala bavit. Duncan ji dokonce okázale
přehlížel, zřejmě se vztekal, že byl doslova přinucen znovu
se s ní zasnoubit. Jeho hrdost utrpěla těžkou ránu, všechno si
ovšem zavinil sám. Ano, vlastní hloupostí si nechtěně
připravil tu nejzrádnější past, a když zaklapla, prostě
zpanikařil. Ophelie jen žasla, jak jí náhoda hraje do rukou.
Ani ve snu by ji nenapadlo, že se Duncan zachová tak
ukvapeně. Nicméně když se vřítil do jejího pokoje, byla
ochotna jeho prohřešky proti bontonu přehlédnout, opravdu
si je totiž vykládala pouze jako projev zoufalé snahy co
nejdřív ukončit ono napůl předstírané napětí a obnovit
zasnoubení. Načež zjistila, že přišel jen a jen kvůli Sabrině.
Po téhle poslední kapce pohár trpělivosti nevyhnutelně
přetekl. Vždyť právě dnes večer Sabrina znovu jasně
předvedla, jaká ve skutečnosti je: žádná neviňoučká a
usměvavá venkovská husička, ale zlovolná čarodějnice!
180
 Markýzův dědic
Teprve teď Ophelie bleskurychle zvážila veškeré
okolnosti a uvědomila si celou tu nádhernou souhru
šťastných náhod. Ještě ani nestačila vymyslet, jak by
Duncana v pokoji zdržela do chvíle, než se objeví některé z
děvčat, když jí osud opět ukázal vlídnou tvář. Otevřely se
dveře – a za nimi stála Mavis. Dokonalé! Nic lepšího si
Ophelie nemohla přát. Nemusela hnout prstem a výhra jí
spadla do klína. Nejkomičtější na tom všem bylo, že vinu za
nečekaný situační zvrat na sebe vzal hlupák Duncan.
Potom už stačilo vyběhnout z pokoje, vyhledat hostitele a
předestřít mu prostá fakta. Lord Neville jako většina starých
šlechticů ctil dávné tradice, nebylo tedy nutné bůhvíjak ho
přesvědčovat, že Duncan ji svým nehorázným činem
příšerně zkompromitoval. Situace byla sama o sobě
dostatečně výmluvná. Chudák markýz se sice pokusil zajít za
Mavis, naštěstí ji však nikde nenašel a nezbylo mu než
veřejně oznámit znovuzasnoubení.
Mavis odcestovala ještě týž večer, což byl také důvod,
proč se s ní lord Neville nemohl setkat. Nepochybně
netoužila riskovat, že na ni markýz a Duncan budou naléhat,
aby pomlčela o tom, co viděla. Určitě totiž držet jazyk za
zuby nehodlala. Ano, chvátala s tím svým šťavnatým
soustem do bezpečí londýnských salonů, dokonce si ani
nesbalila zavazadla a rovnou požádala bratrance, který ji
doprovázel, aby nechal předjet kočár. Ophelie se jí příliš
nedivila, sama by se zachovala stejně.
Ovšem oznámené zasnoubení všechny jedovaté klepy
předem zlikvidovalo. Jistě, milostné dostaveníčko vyvolá na
tvářích některých pánů i dam dvojsmyslné úšklebky, ale nic
víc, snoubencům lze trochu té nedočkavosti shovívavě
odpustit, zatímco nebýt spásného zasnoubení, měla by
Ophelie (a podobně i každá jiná dívka na jejím místě)
dokonale zničenou pověst. Mavis doufala, že se Ophelii

181
 Johanna Lindsey
pomstí, místo toho jí však pomohla dosáhnout cíle. Další
ironie osudu!
Edith a Jane odjely hned následujícího dne. Summers
Glade ostatně opustila většina vdavekchtivých mladých dam
a Ophelie teď měla ložnici, kterou dosud sdílela s osmi
dívkami, jenom pro sebe. Skvělé, skvělé…
Náhle se jí však zmocnil neodbytný pocit, že rozhovor se
Sabrinou vlastně nedopadl nejlépe. Ne, v žádném případě ji
netrápilo, kolik lží opět Sabrině napovídala. Ta venkovská
husa si nic jiného nezasloužila, koneckonců se jí pokusila
uloupit Duncana. Na druhé straně však Ophelie potřebovala
spojence a přátele, pravděpodobně se tedy spíš měla snažit
zjistit, proč je pro Sabrinu tak důležitý přesný čas oné
„kompromitující“ situace, a ne si rovnou začít vymýšlet.
Po návratu do zámku našla ve svém pokoji vzkaz, aby se
dostavila k lordu Nevilleovi. Netušila, kdy jí vzkaz doručili,
a proto raději zamířila rovnou do markýzova přijímacího
salonku.
Podobný rozhovor očekávala už dřív, ale Neville
Thackeray se jí od onoho večera zatím také vyhýbal. Ovšem
omluvit by se měl, něco takového patřilo k dobrým
zvyklostem.
Nakonec v celé té záležitosti byla úplně nevinně a pokud
by se původně nechtěla za Duncana provdat, teď by jí nic
jiného nezbývalo a právem by se tedy mohla cítit značně
poškozena. Naštěstí si ho vzít chtěla, o tom však pomlčí,
dokud si nevychutná omluvu.
Omluvu? Jakmile Ophelie usedla do křesla před psacím
stolem, uvědomila si, že účel setkání si zřejmě vyložila
dokonale mylně. Lord Neville se tvářil zachmuřeně a hovořil
velmi, velmi nevlídně. „Vaše rodiče jsem už vyrozuměl,
přijedou co nejdřív. Ale je tu pár věcí, které bych s vámi rád
probral ještě předtím.“

182
 Markýzův dědic
„Jistě,“ hlesla Ophelie, zmatena přísným tónem jeho
hlasu. Ale skutečný otřes ji teprve čekal.
„Z různých zdrojů jsem se dozvěděl, že máte nepěkný
zvyk šířit pomluvy a klepy.“
Okamžitě se urazila. Dovoluje si ji peskovat a kárat, když
ještě ani nejsou spřízněni?
„Nějaké ty klípky ve společnosti šíří každý, lorde
Neville,“ pronesla odměřeně.
„Každý ne. A ti, kdo se tím baví, tak zpravidla nečiní se
zlovolným úmyslem. Prostě vás chci upozornit, lady
Ophelie, že podobné výstřelky nemíním tolerovat. Až se
provdáte do naší rodiny, vaše chování bude muset být
absolutně bez poskvrnky.“
Ophelie se nestačila divit. Že by jednala zlovolně?
Vyloučeno! Pochopitelně občas pokládala za vhodné dát
někomu najevo, kde je jeho místo, tu a tam dokonce bylo
nutné někoho trochu vytrestat. Ale zlovolně nikdy nejednala.
Nikdy!
Markýz měl zřejmě na mysli žertovné poznámky, jimiž
celkem nevinně zesměšňovala Duncana, když se snažila
vyvléknout ze zasnoubení, které se jí tehdy nezamlouvalo.
Ale ve skutečnosti přece ty řeči jejímu snoubenci vůbec
neublížily.
„Pane,“ ohradila se, „pokud snad máte nějaké výhrady k
mému chování, ochotně si je vyslechnu. Ale neobviňujte mě
prosím jenom na základě dohadů či snad…“
„Milá mladá dámo,“ nevzrušeně ji přerušil markýz, „jak
jste si mohla všimnout, k vašemu chování opravdu výhrady
mám. Už pouhá skutečnost, že mnozí přátelé a známí
pokládali za nezbytné upozornit mě na vaše způsoby,
přesněji řečeno nezpůsoby, je zarážející. Příliš se o vás
hovoří – a to musí přestat. Sedněte si!“ vyštěkl, když se
dotčeně zvedla.

183
 Johanna Lindsey
Ophelie klesla zpátky do křesílka. Tváře jí přímo hořely.
Kdyby lord Neville nepatřil k nejvýše postaveným
šlechticům v zemi, bez váhání by hrdě odkráčela. Svým
přísným hlasem a káravým pohledem ji rozhodně
nevystrašil.
„Rád bych, abyste mě správně pochopila,“ pokračoval
starý markýz. „Kdyby byl Duncan hned po prvním setkání s
vámi neodmítl chystaný sňatek, tento rozhovor by se odehrál
mnohem dřív. Musíte si uvědomit, že stanete-li se členkou
naší rodiny, vezmete na sebe odpovědnost a povinnosti, k
jakým jste patrně nebyla nikdy vedena a jaké jste nečekala.“
„Jsem dcera hraběte,“ opáčila povýšeně. „Ujišťuji vás, že
mé vzdělání je dokonalé a všestranné.“
Na markýze však její pýcha neučinila valný dojem.
„Mladá dámo, život jste zatím trávila převážně v Londýně,
takže vzdělání, jehož jste nabyla, vám tady nebude příliš k
užitku. Tohle je rozlehlé panství. Jako příští markýza budete
muset zvládnout nejrůznější úkoly, které vám zaberou
většinu času, a přijdete do styku se širokou škálou lidí – od
kominíků přes vikáře až k samotné královně. A bez ohledu
na to, s kým budete právě jednat, musíte vždycky vystupovat,
jak se sluší na markýzu z Birmingdalu.“
„Jaké úkoly máte na mysli?“ zeptala se Ophelie
zamračeně.
„Běžné povinnosti, související s řízením tak rozsáhlého
panství. Jak vést velkou domácnost, doufám, víte. Můj
tajemník vás zasvětí do konkrétních podrobností. A troufám
si říci, že vám nezbude čas na zahálku, zábavy – či klepy.“
„Žádné zábavy?“ nevěřícně vytřeštila oči.
To přece nemohl myslet vážně! Postavení, jaké ji čekalo,
si zcela samozřejmě spojovala s pravidelně pořádanými
okázalými slavnostmi. Londýnské dámy podobné
společenské úrovně patřily k vyhlášeným hostitelkám,
pozvání do jejich salonů bylo prestižní záležitostí. Ophelie se

184
 Markýzův dědic
mezi ně nejen hodlala zařadit, ale dokonce předpokládala, že
v nejvyšších kruzích bude udávat tón.
Lord Neville se však netvářil, jako by žertoval. „Přesně
tak,“ odpověděl. „My si na zábavy nepotrpíme. Oslavy, které
tu probíhají, jsou naprostou výjimkou a sledovaly jediný cíl,
jehož koneckonců dosáhly. Rozhodně se nebudou opakovat.
A dům v Londýně si nedržíme, něco takového by bylo
nesmyslnou rozmařilostí, když tam prakticky nikdy
nejezdíme.“
„Ale já mám v Londýně příbuzné,“ připomněla mu
Ophelie. „Pochopitelně je hodlám návštěvo…“
„Příbuzní za vámi mohou jezdit na Summers Glade,“
nenechal ji domluvit Neville. „Věřte mi, nebudete mít čas na
cestování ani na zábavy. Stejně jako Duncan, ten ovšem po
ničem takovém netouží. Budete si muset zvyknout, že se z
vás stala venkovanka.“
Bohužel až příliš dobře věděla, o čem hovořil. Šlechtici,
kteří se věnovali správě svých statků, místo aby je pouze čas
od času navštěvovali, se ani trochu nepodíleli na pestrých
londýnských radovánkách. Proto také postrádali jakoukoliv
zjemnělost. Zajímali se o počasí, o úrodu, o tržní ceny
dobytka. Londýnská smetánka, alespoň ta její část, s níž se
Ophelie stýkala, těmito venkovskými aristokraty pohrdala a s
oblibou je přirovnávala k pracující třídě.
Hrůza! Ophelie se málem štípla, aby se z toho zlého snu
probudila. Ne, takhle si svou budoucnost nepředstavovala.
Když se rozhodla, že Duncan by jí přece jen mohl
vyhovovat, v duchu před sebou viděla nádherný život plný
vzrušení a společenského lesku. Teď si ovšem kladla otázku,
jestli by Duncanův titul a půvabný vzhled vůbec vyvážily
děsivou perspektivu, kterou jí lord Neville právě předestřel.
Zároveň si však s rostoucím zoufalstvím začínala
uvědomovat, že je s Duncanem svázána, ať se jí to líbí nebo
ne. Důvod byl jediný: Mavisino nepřátelství. Kdyby Mavis

185
 Johanna Lindsey
zůstala její přítelkyní, jistě by ochotně pomlčela o všem, co
na prahu pokoje spatřila. Tím spíš, že vlastně o nic nešlo.
Ve skutečnosti přece Duncan Ophelii nijak zvlášť
nezkompromitoval. Přistihla je snad Mavis v posteli? Nic
takového! Ale stejně nebude mlčet. Proč by také měla, když
se zřejmě zalyká závistí a záští? Zavřít pusu jí dokáže jen
blížící se Opheliina svatba. Zrušit – už podruhé! –
zasnoubení, to by znamenalo nabídnout Mavis skvělou
příležitost. Vzápětí by byl Londýn plný těch nejšpinavějších
pomluv.
„Zdáte se nějak vyčerpaná,“ přerušil markýz chaotický
vír jejích myšlenek.
„Ano, necítím se dobře,“ odpověděla zkroušeně.
„Omluvíte mě prosím?“
Nečekala na svolení a téměř vyběhla ze salonku.

Ophelie práskla dveřmi, až sebou Neville

36 škubl. Hned poté ho napadlo, jestli to s tím

děvčetem poněkud nepřehnal.
„Pochybnosti dotírají, co?“ vykoukl
Archibald zpoza širokého opěradla křesla u okna, kde seděl
natolik skryt, že si ho předtím Ophelie nemohla všimnout.
„Mnoho, velmi mnoho pochybností,“ unaveně přikývl
Neville.
„Kdepak, nemá smysl namlouvat si, že mladá Reidová je
v celé té záležitosti nevinně. Říkám vám: musela provést
něco, čím hocha rozzuřila, jinak by k ní přece nevpadl jako
bez rozumu a nezavařil si takový malér.“
„Svěřil se vám, jak to všechno vlastně začalo?“
Archibald si povzdechl, vstal a šel se posadit před
Nevilleův psací stůl. „Vůbec o tom večeru nechce mluvit,
dokonce ani se mnou! Věřte mi, znovu a znovu jsem se ho
ptal, ale sotva se o tom zmíním, hned se vzteká – a mlčí.
186
 Markýzův dědic
Prostě se užírá, dává vinu jenom sám sobě, proklíná svou
ukvapenost. Když vidím, jak trpí, úplně se mi svírá srdce.“
„A myslíte snad, že já radostí skáču do stropu?“ trpce
opáčil Neville. „Ostatně to vy jste pořád zdůrazňoval, jak je
u nevěsty důležitá krása, ne? Ale co s krásou bez
charakteru?“
„Sakra, nemusíte mi to připomínat od rána do večera,“
zavrčel Archie. „Mně se – kromě té pěkné postavičky – taky
moc nezdála. Proč jsem vám asi navrhoval, abyste si s ní
promluvil? Víte, připadalo mi, že je s výsledkem toho
skandálu nějak zatraceně spokojená. Ale teď už určitě začíná
měnit názor. A jestli někdo dokáže najít chytré a šikovné
východisko, pak jedině tahle pletichářka. Přitom stačilo, že
jste ji seznámil se strohou skutečností. Nebo jste si něco
přibájil?“
„Nepřibájil. Nanejvýš jsem vypíchl a podtrhl některé
detaily. Slečna Reidová se na Summers Glade opravdu
nehodí. Poznal jsem to hned při našem prvním setkání a byl
jsem jen rád, že Duncan se její půvabnou tvářičkou nenechal
oklamat. Ovšem pokud jde o dnešní rozhovor s Ophelií,
nejsem takový optimista jako vy. Oboustranně uspokojivé
východisko prostě neexistuje. Ta mladá dáma nemůže zrušit
zasnoubení, i když by si to teď možná velmi přála. Jakmile
podobné skandální historky proniknou na veřejnost, lidé si je
zveličí, přidají bůhvíjaké pikantní podrobnosti – a pověst
děvčete je tatam. Což lady Ophelie ví stejně dobře jako my
dva.“
„Jenže zatím se k nám žádné řeči nedonesly. Dívka, co
Duncana a mladou Reidovou přistihla v té ložnici, prostě
mlčí. Nenapadlo vás, že se jí možná klepy a pomluvy
oškliví? Možná Ophelii opravdu nenávidí a moc ráda by
viděla její společenský pád, ale ohledy jí brání pomstít se tak
nečestným způsobem.“

187
 Johanna Lindsey
„Budiž, Archibalde, ovšem tohle není záležitost, jakou
lze ponechat náhodě. Jestli je Mavis Newboltová slušná nebo
naopak zákeřná, to je momentálně vedlejší. Vždycky je třeba
počítat s nejhorší variantou a snažit se jí předejít, co jsme
také udělali. A žádné řeči se k nám nedonesly z
jednoduchého důvodu: oznámené zasnoubení vzalo všem
pomluvám vítr z plachet. Historka, která vypadala na otřesný
skandál, by teď vyvolala nanejvýš nějaký ten pobavený
úsměv.“
„To děvče jste stále ještě nevypátral?“ zeptal se Archie.
Neville si ustaraně prohrábl bílé vlasy. „Po Mavis jako
by se slehla zem. A z ničeho nic zmizeli i její rodiče.“
Archibald nakrčil čelo. „Že by z vás měli strach?“
„Kéž by za tím nebylo nic jiného,“ povzdechl si Neville.
„Lord Newbolt patří k lidem, kteří nesnášejí, aby se jich
kdokoliv na cokoliv vyptával – zejména když neznají
odpověď. S mým člověkem Newbolt odmítl mluvit, téměř
vzápětí sebral manželku a oba odjeli z Londýna. Pokud vědí,
kde se zdržuje jejich dcera, zřejmě to nehodlají prozradit. Já
se však domnívám, že jim místo svého současného pobytu
nesdělila, což je zneklidňuje neméně než nás.“
„Pro všechno na světě, copak je tak složité najít jednu
obyčejnou holčinu? Nejsou náhodou ti vaši pátrači
neschopná nemehla?“
„Víte, začínám mít podezření, že se Mavis Newboltová
někde záměrně skrývá,“ pokrčil rameny Neville. „Potom jí
tak snadno na stopu nepřijdeme. Ale každopádně bychom se
spíš měli věnovat otázce, jak naše budoucí pravnoučata
uchránit vlivu jejich matky, nemyslíte?“
Archibald jen mávl rukou. „To snad nebude problém.
Prostě je ke mně pošlete dřív, než jsme původně plánovali.
Spolehněte se, že Ophelie se za nimi na skotskou vysočinu
nepohrne.“

188
 Markýzův dědic
„Tohle bych za rozumné řešení nepokládal,“ zavrčel
nakvašeně Neville.
„Aha, jak vidím, chcete se pustit do dalšího kola
urputných hádanic,“ ušklíbl se Archibald.
„Křivdíte mi,“ odměřeně se ohradil starý markýz. „Pouze
bych rád zdůraznil, že do té doby, než se Duncanových dětí
zmocníte vy, budou vychovávány podle anglických
zvyklostí, budou mluvit anglicky a naučí se milovat Anglii.“
„Nepřehánějte to, člověče, nebo si začnu myslet, že už
mě nemáte rád,“ uchechtl se Skot.
„Jen se smějte,“ zamračil se Neville, „i když já sám na
naší situaci věru nic zábavného nevidím.“
„Jistě, naše situace není právě nejveselejší, zato vy,
kdykoliv se chováte jako ryzí a ukázkový Angličan, jste
přímo k popukání. Klid, vážený, nemusíte se hned ježit.
Koneckonců jsme oba na stejné straně, ani jeden si tu
Reidovic děvenku nepřejeme do rodiny. Tak proč, u všech
ďasů, svatbu zatím neodložíme? Mezitím se třeba mladá
Newboltová objeví, ne?“
„Kdepak,“ zhluboka si povzdechl Neville, „odklad by
nám nepomohl. Jestli to děvče mlčí jen proto, že vzhledem k
okolnostem její informace ztratily jakoukoliv cenu, co asi
udělá, bude-li znovuzasnoubení považovat za předem
dohodnutou frašku? Samozřejmě pustí historku do oběhu. A
výsledek? Urychlená, pokud možno okamžitá svatba!“
„Uvědomujete si vůbec, koho se to snažíme chránit? Ke
škodě vaší i mé rodiny?“
„Prostě mi naznačujete, že bychom Ophelii Reidovou
mohli, jak se říká, nechat napospas vlkům,“ nevesele se
usmál Neville. „Přiznám se vám bez mučení: také jsem o
tom uvažoval. Za to, co provedla, si alespoň podle mého
mínění žádné zvláštní sympatie nezasluhuje. Dokonce jsem
se o takové možnosti zmínil před Duncanem, pochopitelně

189
 Johanna Lindsey
pouze v zastřené formě. Chlapec se ovšem cítí za všechno
odpovědný – a tak si jistě umíte představit, jak se zatvářil.“
Tentokrát si zhluboka povzdechl Archie. „Duncan je
opravdu hodný hoch a má až výjimečný smysl pro čest.
Mladou Reidovou nesnáší, ale nechce jí ublížit kvůli vlastní
ukvapenosti. Takže jsme zase zpátky na začátku a musíme za
každou cenu najít slečnu Newboltovou. Zároveň budeme
doufat, že lady Ophelie přece jen vymyslí nějaký šikovný
bezbolestný způsob, jak se vykroutit ze sňatku s Duncanem.
Určitě se o to pokusí, když jste jí budoucnost vylíčil v tak
pekelně temných barvách.“
„Možná Ophelii pokládáte za úžasně mazanou, já bych
však na její vychytralost tolik nespoléhal. Proto se zaměřím
na jediný cíl: vypátrat Mavis. Věřte mi, jestli se mi to podaří,
udělám cokoliv, abych si zajistil její mlčení. Nabídnu jí
peníze, budu prosit – a v krajním případě třeba i hrozit.
Ovšem nejdřív ji musím najít. A času už moc nezbývá.“

Zatímco datum svatby se neúprosně blížilo,

37 Duncan byl čím dál podrážděnější a téměř

nedokázal s lidmi mluvit, aniž by se na ně
utrhoval. Naštěstí už ztratil lesk „hlavního
lákadla“ a nemusel se tedy hostům, kteří zůstali na Summers
Glade, neustále věnovat. Denně toho využíval k
mnohahodinovým „únikům“, jež nevyvolávaly žádnou
zvláštní pozornost.
Oba jeho prapředci mu víceméně dopřávali klid.
Koneckonců dosáhli svého, i když se nezdálo, že by nad
nevěstou příliš jásali. Snad si matku svých budoucích dědiců
představovali jinak, každopádně pro Duncana byla Ophelie
tou poslední, kterou by si vybral, kdyby ovšem měl možnost
výběru.

190
 Markýzův dědic
V životě se necítil tak zaskočený, tak zdrcený a zoufalý.
Tak bezmocný. Připadal si ještě oklamanější a ztracenější
než během smutné cesty do cizí a nepřátelské země (jinak
ani nemohl Anglii vnímat), kde měl žít u dědečka, jehož
neznal a netoužil znát. Nesnesitelně trpěl. Zuřil. Trýznivé
myšlenky ho přiváděly k šílenství. Proč, panebože, proč se
musí oženit s ženou, kterou nikdy nedokáže milovat?
Více než kdy jindy potřeboval oporu a povzbuzení. Více
než kdy jindy potřeboval Sabrinu. Pomalu si však začínal
myslet, že ji už nikdy, nikdy nespatří, a tahle představa ještě
prohlubovala propast jeho beznaděje.
Ano, jistě ztratil její přátelství, záměrně se mu vyhýbala,
opovrhovala jím! A mohl jí to mít za zlé? Sobecky využil
jejího rozrušení, několika minut, kdy snad ani nebyla
schopna jasně uvažovat. Možná ho za to teď nenávidí. Co
hůř, sotva se s ní pomiloval, zachoval se jako největší hlupák
a z jejího hlediska jako nejodpornější padouch pod sluncem,
neboť se zasnoubil s jinou! A protože s ním odmítala mluvit,
neměl příležitost cokoliv jí vysvětlit.
Neúnavně navštěvoval dům Lambertových, nechával
vzkazy. Pokaždé mu však bylo řečeno, že se Sabrina „necítí
dobře“, což si mohl vykládat také jako výzvu, aby zmizel a
neobtěžoval. Věděl, jak ráda vždycky podnikala dlouhé
vycházky, a usilovně se snažil někde ji zastihnout.
Opakovaně projížděl silnicí do Oxbow, vysedával na kopci,
kde Sabrinu poprvé uviděl, a nepřestával doufat, že se s ní
opět setká. Marně, marně…
A náhle ji spatřil. Kráčela po silnici daleko před ním,
ostrý chladný vítr jí cuchal vlasy a zimní kabát zakrýval její
půvabné křivky, ale Duncan ji okamžitě poznal. Pobídl koně
ke cvalu a brzy ji dohnal. Nejraději by ji sevřel v náručí a už
nikdy ji nepustil, místo toho se na ni však rozkřičel, jako by
ze sebe chtěl naráz vychrlit všechny trýzně, zoufalství a
obavy posledních dní.

191
 Johanna Lindsey
„Jak to, že chodíte venku v takové zimě, když jste po
nemoci? Nebo jste ve skutečnosti vůbec nestonala? Nevíte,
kolikrát jsem u vás byl? Proč jste se k čertu ani jednou
neukázala?“
Zvedla k němu udivené, nechápající oči. Otevřela ústa,
snad se chystala odpovědět, ale pak pevně semkla rty, beze
slova se otočila a pokračovala v cestě.
Duncan zalapal po dechu. A vzápětí si uvědomil, jak
nesmyslně a hlavně nespravedlivě se na ni obořil. Takové
hulvátství by urazilo každého!
Povzdechl si a chvatně se rozjel za ní. „Tak přece
počkejte! Copak si nemůžeme alespoň promluvit?“
Konečně se zastavila a tiše poznamenala: „Nebylo by
vhodné, aby nás spolu někdo viděl.“
„Sakra proč?“
„Jste zasnoubený. Nesluší se, abyste navštěvoval jiné
ženy. A už vůbec byste je neměl zastavovat na silnici. Lidé
si nás všimnou a budou si představovat bůhvíco. Ještě se o
tom dozví Ophelie a nic takového si nepřejeme, viďte?“
Opět se otočila a začala se vzdalovat, což Duncana
natolik rozzuřilo, že přeslechl trpký podtón v jejím hlase.
„Nezajímá mě, co si myslí Ophelie,“ téměř vyštěkl. „Jsem
zvyklý navštěvovat přátele a nehodlám své zvyky měnit.
Nebo už nejsme přátelé?“
Sabrina se znovu zastavila a dokonce se o několik kroků
vrátila zpátky. Její slova však nezněla příliš vlídně.
„Probuďte se, Duncane. Proti vašim přátelům snad Ophelie
nebude nic namítat, ale mít přítelkyně vám určitě nedovolí.
Copak si neuvědomujete, jak umí žárlit a jak přitom nešetří
jedem?“
„A právě takhle vás zřejmě tenkrát večer rozplakala.
Zasáhla vás tím svým zmijím jazykem, nemám pravdu?“

192
 Markýzův dědic
„Vlastně to bylo trochu jinak,“ povzdechla si Sabrina.
„Víte, nejvíc mě vyděsilo, že jsem se v rozčilení nechala
unést a klesla až na její úroveň. Já přece nejsem taková.“
Duncan se zamyslel. Neuměl si představit, že by se
Sabrina opravdu rozčílila, ale docela rád by to viděl.
Ačkoliv… snad raději ne. Úplně mu stačil odstup, který si
dnes zachovávala, a nezvyklý, možná bolestný či varovný
chlad, čišící z jejích něžných šeříkových očí.
Seskočil z koně a postavil se přímo před Sabrinu. „Váš
výbuch hněvu, má milá, alespoň neměl nenapravitelné
následky. Bohužel někdy člověk na chvíli ztratí nervy a pak
tu chvíli až do smrti proklíná.“
Z jeho slov zaznívalo tak bezbřehé zoufalství, že by
Sabrině musel být zcela lhostejný, aby se nezeptala:
„Proklíná? Až do smrti? Co se vůbec stalo?“
„Pochopte, v rozrušení jste vyběhla do tmy a nepohody,
plakala jste… A já věděl jen tolik, že za tím je váš rozhovor
s Ophelií.“
„Už jsem vám říkala, co mnou hlavně otřáslo: moje
vlastní, nepochopitelně nedůstojné chování. Na Opheliiny
rafinované urážky jsem přece zvyklá, až dosud u mne
vždycky vyvolaly nanejvýš shovívavý úsměv a najednou
jsem selhala a vybuchla.“
„Jistě, jenže když jsem se vás ptal, nic jste mi
nevysvětlila, prostě jste o tom nechtěla mluvit,“ připomněl jí.
„Na Summers Glade jsem se tedy vrátil pevně rozhodnutý
zjistit pravdu přímo u pramene. Ale Ophelii jsem nikde
nemohl najít a hněv ve mně narůstal. A jakmile jsem ji
objevil, doslova jsem k ní vpadl, aniž bych uvážil, na jak
nevhodném a krajně nebezpečném místě se právě ocitám.“
„Kde?“
„V její ložnici.“
„Ach ne…!“ Na víc se Sabrina nezmohla.

193
 Johanna Lindsey
„Sám o sobě by tenhle přehmat ještě nemusel znamenat
žádné neštěstí, ale bohužel nás tam někdo viděl.“
„Kdo?“
„Mavis Newboltová. Jak tvrdí Ophelie, to děvče ji z duše
nenávidí a s radostí by vyvolalo skandál. Mně nezbývá než
doufat, že Mavis nepatří ke klepnám, beze stopy však
zmizela a tak nevím: hodlá historku šířit nebo ne?“
„Rozumím vám správně? Jenom proto jste se znovu
zasnoubil s Ophelií?“
„Jaký jiný důvod bych mohl mít? Proboha, snad si
nemyslíte, že se s ní toužím oženit?“
„A tohle se stalo až potom… co jste mě odvezl domů?“
„Ovšem.“
Sabrina sklopila oči. Duncan měl pocit, že zaslechl zvuk,
podezřele se podobající zavrčení či tichému zaklení, což mu
však právě u ní připadalo silně nepravděpodobné. Vteřiny
plynuly. Konečně na něho opět pohlédla nevzrušeně, téměř
jako by se jí nic z toho, o čem hovořili, ani trochu netýkalo.
„Ophelie lže skoro pořád,“ promluvila překvapivě
věcným tónem, „ale pokud jde o Mavisino nepřátelství,
náhodou nebyla daleko od pravdy. Ještě v Londýně Mavis
patřila k nejdůvěrnějšímu kroužku naší nekorunované
královny plesové sezony, ovšem tady na Summers Glade se
mezi nimi všechno rychle pokazilo. A Ophelie se teď podle
svého zvyku snaží bývalou přítelkyni co nejvíc očernit.“
„Jak dobře tu Mavis znáte? Dokázala by Ophelii oplácet
stejnou mincí bez ohledu na to, že třeba ublíží dalším
lidem?“
„Je mi líto, Duncane, ale tohle si odhadnout netroufám.
Pokud jsem s ní hovořila mezi čtyřma očima, připadala mi
jako milá a slušná dívka. Ovšem ve společnosti Ophelie se
měnila, najednou přímo hýřila potměšilými a zlomyslnými
poznámkami. Podobně Ophelie působí na mnoho lidí, pod

194
 Markýzův dědic
jejím vlivem prostě projevují své horší stránky. Podivná
schopnost.“
„Jistě, ale mne teď trápí něco úplně jiného. Údajně jsem
Ophelii těžce zkompromitoval jenom proto, že nás spolu
někdo viděl, řekněme, za problematických okolností. Ani
jsem se jí nedotkl, navíc ji nemám rád, protiví se mi, a stejně
si ji musím vzít. Není úniku, ledaže…“
„Ledaže?“
Duncan zrozpačitěl. Ne, na tuhle možnost neměl ani
pomyslet, natož se o ní zmiňovat. Vlastně by Sabrinu jen
využil k vlastní záchraně. Takové východisko by mu
pochopitelně velmi, velmi vyhovovalo, ale znovu by se
předvedl pouze jako bezcharakterní a bezcitný sobec.
„Promiňte,“ zamumlal. „Byl to jen letmý – a hloupý –
nápad, raději na něj rychle zapomenu.“
„Myslela bych, že neponecháte stranou žádný nápad.
Samozřejmě pokud si ji opravdu nechcete vzít.“
Tentokrát ho Sabrinin odměřený tón popudil.
„Pochybujete o mé upřímnosti? Čím dál víc si uvědomuju,
že ve skutečnosti jsem nezkompromitoval Ophelii, ale vás –
a pokud k nějaké dívce cítím morální závazek, z jakého
vyplývá i povinnost oženit se s ní, pak jste to jen a jen vy…
Odpusťte, asi jsem to nevyjádřil právě nejlíp.“
„Nezáleží na slovech, Duncane,“ odpověděla ještě o
poznání chladněji. „Každopádně Ophelie by na takové řešení
doplatila. Jakmile se mezi lidmi z vyšších kruhů začne
vykládat, že jste spolu byli sami v její ložnici, bude mít
nenapravitelně zničenou pověst. I když se nic nestalo,
skandál bude na světě a já sama moc dobře vím, jak zhoubně
pomluvy dokáží působit. Pravda v nich nehraje roli, mají
vlastní život. A pořádně tuhý kořínek. Nemusím vás snad
přesvědčovat, že Ophelie mi k srdci nepřirostla, ale tímhle
způsobem bych jí rozhodně ublížit nemohla. Ani to
neumím.“

195
 Johanna Lindsey
Otočila se a vzápětí už se opět vzdalovala. Duncan ji
vyprovázel smutným pohledem, ale mlčel, nepokoušel se ji
zastavit. Přestože si od rozmluvy tolik sliboval, nálada se mu
nezlepšila. Dokonce se cítil ještě hůř. Důvod byl prostý:
Sabrina se zdála stejně skleslá jako on.

Pršelo tak hustě, že venku byla skoro tma.

38 Duncan stál u okna v jednom ze salonků,

pozoroval nekonečné proudy deště a v
duchu si říkal, jestli ten liják právě nesleduje
také Sabrina. Vždycky přece měla ráda déšť stejně jako
bouřky a vůbec veškeré projevy nádherných i hrozivých
přírodních sil. Vzpomněl si, jak radostně se jí rozzářily
šeříkové oči, když ji tehdy prosklenými dveřmi vedl na
terasu…
„Věčně se mi nemůžete vyhýbat.“
Ten hlas zněl vyloženě rušivě. Duncan sebou škubl,
přestože vlastně neměl být překvapen, neboť v okně už
předtím zahlédl Opheliinu siluetu, zářící nejen lesklými
světlými vlasy a jemnou narůžověle mléčnou pletí, ale snad
ještě víc jakýmsi vnitřním světlem, příznačným pro andělsky
křehké krásky.
Neotočil se. Nepřál si s ní hovořit. O ničem a už vůbec ne
o tom, proč se jí vyhýbá. Prostě se dosud nerozhodl, jak s ní
bude jednat.
Kdyby pravdivě přiznal, že ji nesnáší, určitě by se
vzájemně ještě víc odcizili, což by koneckonců mohlo být –
alespoň pro něho – ideálním řešením. Nebo by se měl
pokusit jakžtakž s ní vyjít, aby nechtěné manželství bylo
snesitelnější? Dokázal by to? Snad. Ale dříve nebo později
Ophelie stejně pozná, jak je to ve skutečnosti, a „vroucnost“
jejich vztahu klesne na bod mrazu, proč se tedy vůbec
namáhat?
196
 Markýzův dědic
Proč? Jedině kvůli Archiemu. Kvůli novým dědicům, na
které Archie netrpělivě čeká. A dočká se jich, jestli Duncan
odmítne spát se svou manželkou?
„Co si o tom lidé pomyslí?“
Takže neodešla, jeho mlčení ji neodradilo. Duncan v
duchu napůl zaklel a napůl si povzdechl. Pak se k ní konečně
otočil.
„Poznají, jak málo se těšíme na svatbu?“
Ta odpověď mu vyklouzla z úst zcela spontánně, bez
ohledu na úvahy, které mu právě proběhly hlavou. Prostě se
neovládl, neuměl se přetvařovat. Bytostně dával přednost
pravdě a nezbývalo mu než doufat, že se přece jen budou
schopni nějak domluvit, aby spolu v budoucnu mohli
přijatelně vycházet.
Ale dokáže Ophelie změnit své chování, své nevybíravé
způsoby? Nebo už definitivně propadla sebelásce, která se
neohlíží na nic a na nikoho? Mělo vůbec smysl, aby se snažil
nějak ji ovlivňovat? Opheliina nadutá odpověď bohužel
naznačovala, že taková snaha by znamenala pouze ztrátu
času.
„Já si vás skutečně netoužím vzít. Rozhodně ne potom,
co mi váš dědeček vysvětlil, jak úmorně jednotvárný život
by mě tady čekal. Ovšem vy, Duncane, nemáte důvod
cokoliv předstírat. Dobře víte, že do sňatku se mnou se ani
trochu nemusíte nutit. Ano, chcete se oženit právě se mnou,
velmi si to přejete a poněkud vám snad vadí jenom
okolnosti, za nichž jsme se znovu zasnoubili.“
Duncan málem zalapal po dechu. „Podle vás zřejmě
všichni muži bez výjimky dávají u nevěsty přednost kráse.
Nikdy vás nenapadlo, že pro někoho by čisté srdce a ryzí
povaha mohly být důležitější než pohledná tvářička?“
„Víte, vyslechla jsem stovky nabídek k sňatku,“
rozesmála se Ophelie, „a většinou od mužů, kteří na mně

197
 Johanna Lindsey
mohli oči nechat, i když jinak mě téměř neznali. Nic vám to
neříká?“
„Jistě, něco mi to říká. Všichni ti muži vás jen utvrdili v
přesvědčení, že krása je vaší nejsilnější zbraní. Ale kdybyste
se za některého z nich provdala, velmi brzy, totiž jakmile by
vás dotyčný poznal blíž, byste se dočkala krutého procitnutí.
Budu k vám upřímný, vážená slečno. Nelíbí se mi vaše
způsoby, nelíbí se mi, jak umíte být jedovatá, nelíbí se mi, že
s lidmi zacházíte, jako by měli jen sloužit vašim zájmům a
pokorně se plazit v prachu u vašich nohou.“
„Jestli se domníváte…“
„Ještě chviličku vydržte mlčet,“ nezdvořile jí skočil do
řeči, byť se snažil pokračovat co nejklidnějším tónem. „Proč
myslíte, že o tom hovořím? Před svatbou nás pravděpodobně
už nic na světě nezachrání. Musíme si tedy vybrat ze dvou
možností: snášet se spolu víceméně v klidu a míru nebo si
vzájemně udělat ze života peklo. Ta první možnost ovšem
předpokládá, že změníte své chování. Jste toho schopna,
slečno?“
„Na svém chování nevidím absolutně nic špatného,“
zamračila se Ophelie.
Duncan si zhluboka povzdechl. „Pokud odmítáte vůbec
připustit, že by mi vaše sobecké, přezíravé, zlovolné a
zákeřné způsoby mohly nevyhovovat, pak už nemáme o čem
mluvit.“
„Dopustila jsem se vůči vám jediné celkem bezvýznamné
urážky a proto jsem zlovolná a zákeřná? Copak vás vůbec
nezajímá, proč jsem vás urazila? Zuřila jsem, znechucovalo
mě zasnoubení, které moji rodiče dohodli, aniž by se zeptali
na můj názor, prostě jsem se vnuceného závazku chtěla za
každou cenu zbavit. Co je na tom špatného?“
„Zvolila jste si dost podivné cestičky,“ namítl Duncan.
„Stačilo by, abyste mi otevřeně řekla, jak se k našemu

198
 Markýzův dědic
svazku stavíte. Mohli jsme se přátelsky dohodnout a
zasnoubení zrušit.“
„Žertujete? Moc dobře jsem věděla, že jakmile mě
uvidíte, budete trvat na svatbě, ledaže bych vás proti sobě
nějak příšerně popudila, což se mi posléze také podařilo.“
Její vysvětlení nepostrádalo logiku alespoň do jisté míry.
Když Ophelii poprvé spatřil, opravdu si přece říkal, že má až
neuvěřitelné štěstí. Snoubenčin výjimečný půvab ho
okamžitě oslnil, jak se to při setkání s ní nepochybně stávalo
většině mužů. A kdyby mu tehdy upřímně sdělila, že se za
něho nechce provdat, zřejmě by se ji pokoušel přesvědčit,
aby změnila názor. Brzy by ovšem zjistil, jak to vypadá s
jejím charakterem, a rázem by ji přesvědčovat přestal.
Eventuální upřímnost z její strany by tedy stejně nesehrála
rozhodující roli.
Každopádně Ophelie si vybrala jiný způsob: provokativní
urážky před svědky. Její rejstřík byl však bohatší…
„Šířením pomluv očerňujících mé jméno jste sledovala
tentýž cíl?“
„Nemluvte hlouposti,“ ušklíbla se. „Ty řeči přece vůbec
nebyly namířeny proti vám. S jejich pomocí jsem se pouze
snažila přesvědčit své rodiče, že pro mne zdaleka nejste tak
ideální partie, jak se domnívali. Přála jsem si, aby
zasnoubení sami zrušili, ale neuspěla jsem. Od sňatku prostě
nehodlali ustoupit. A mimochodem, nechcete mi, doufám,
tvrdit, že se vás ty pověsti skutečně dotkly. Ublížit by vám
přece mohly, jenom pokud by se ukázaly jako alespoň
částečně pravdivé. Každý, kdo se s vámi setkal, rychle
pochopil, čím jsou: nevinným žertíkem.“
Bezstarostně se usmála, Duncan však její úsměv
neopětoval. „Pro všechno na světě, copak vám nedochází,
jak jsou všechny ty vaše složitě spřádané intriky trapné a
nechutné? Docela jednoduchý poctivý přístup by…“

199
 Johanna Lindsey
„Nesvedl vůbec nic,“ skočila mu do řeči a v jejích
slovech se náhle ozval zahořklý tón. „Zkoušela jsem to,
Duncane. Od začátku jsem svým rodičům říkala, že si nechci
vzít muže, s nímž jsem se v životě neviděla. Prozraďte mi
upřímně: jak bylo vám, když jste se dozvěděl, že vás
zasnoubili s dívkou, kterou vůbec neznáte? Ale proč se tak
naivně ptám? Nic jste nenamítal, zřejmě vám to tedy bylo
lhostejné.“
Její tvrzení mělo daleko k pravdě a Duncan zrudl
rozpaky. Na zprávu o dojednaném zasnoubení přece
reagoval bouřlivými protesty!
„Víte, všechno jsem se dozvěděl jen pár dní před
odjezdem z domova. A rozhodně jsem si nenechal pro sebe,
jak se na celou věc dívám, nejsem přece nedospělý kluk a
nevěstu si umím vybrat sám. Neville se mýlil, když se
domníval, že to může udělat za mne. Byl bych rovnou
zasnoubení zrušil, ale oba staří pánové si přáli, abych se s
vámi nejdřív alespoň setkal, a já jejich žádosti vyhověl.“
Teď se pro změnu zarděla Ophelie. „Jak jsem to měla
vědět?“ ohradila se téměř útočným tónem. „Ale když se
pořád tak oháníte poctivostí, povězte mi prosím: zrušil byste
zasnoubení, i kdybych vás tenkrát hned úvodní větou
neurazila?“
Odpověděl bez nejmenšího zaváhání, právě totiž o jejich
trapném prvním setkání přemýšlel. „Přiznám se, že nezrušil,
alespoň ne okamžitě. Jste vskutku výjimečně krásná, to nelze
popřít. Ale velmi brzy bych zjistil, co se skrývá pod
povrchem, a pak už bych neváhal. Teď ovšem podobné
úvahy ztratily smysl a jak jsem slyšel, nepřímo za to můžete
i vy. Kdybyste si zcela zbytečně neznepřátelila dívku, která
nás spolu viděla ve vašem pokoji, mohli jsme se téhle
svízelné a vlastně neřešitelné situaci vyhnout.“
„To sotva,“ odsekla. „Koupit si něčí mlčení nebývá
snadné a stejně nikdy nemáte jistotu.“

200
 Markýzův dědic
„Vážená slečno, každého si nemusíte kupovat. Možná
nebudete souhlasit, ale mnozí lidé by projevili pochopení a
nesnažili by se kvůli nevinné příhodě ublížit vám ani mně.“
„Jste příliš důvěřivý,“ ušklíbla se Ophelie.
„A vy zase příliš nedůvěřivá. Každopádně jsme opět tam,
kde jsme před chvílí začali. Manželství, po kterém ani jeden
z nás netouží, pravděpodobně neunikneme. Proto se vás
znovu ptám: dokážete změnit své chování? Jste ochotna a
schopna přestat s těmi věčnými a únavnými intrikami,
zákeřnými pomluvami, nehorázným lhaním a…“
„Nechte toho,“ netrpělivě mávla rukou. „Nechcete
náhodou, abych taky přestala dýchat?“
„S jízlivostí se nikam nedostaneme.“
„A kam se asi dostaneme s tou vaší útlocitností?
Podívejte se, Duncane, my dva se k sobě prostě nehodíme a
je vyloučeno, že by se náš vzájemný vztah v budoucnu
zlepšil. Přiznávám, nějaký čas se mi představa sňatku s vámi
nezdála nepřijatelná, ovšem rozhovor s lordem Nevillem mě
poučil, co by mě na Summers Glade čekalo, a teď už mám v
hlavě dokonale jasno. Můžete mi věřit, chci se z toho
závazku vyvléknout stejně jako vy. Dokonce bych byla
ochotna Mavis prosit, slyšíte, prosit, aby držela jazyk za
zuby. Ale vím, že by to bylo marné. Nenávidí mě, vždycky
mě nenáviděla.“
„Proč asi? Nenapadá vás, že jste se o to musela sama
nějak přičinit?“
„Nebuďte tak naivní. Prostě příroda mi dala do vínku
vzhled, jaký v ostatních ženách probouzí závist, žárlivost a
třeba i zavilé nepřátelství. Přály by si skrýt své pocity, často
se jim to však nedaří. Mavis se podobně jako mnohé další
dívky tvářila jako moje přítelkyně, jsem totiž oblíbená,
všichni si pokládají za čest strávit chvilku v mé společnosti.
Myslíte, že nevím, jak mě ty mladé dámy využívají?
Rozhodně nad tím nijak nejásám.“

201
 Johanna Lindsey
„Kdybych netušil, kolik té nevraživosti jste vyvolala
svými intrikami, snad bych vás politoval,“ ironicky
poznamenal Duncan.
„Opovažte se!“ probodla ho nasupeným pohledem. „Ale
proč spolu ztrácíme čas? Jestli nás chcete dostat z téhle
příšerné situace – a ráda bych vám připomněla, že jste ji
svou zbrklostí a zuřivostí zavinil především vy sám. –, pak
pro všechno na světě přestaňte fňukat a lamentovat a začněte
něco dělat! Já přece po Mavis pátrat nemůžu. Nebo se mám
trmácet od sídla k sídlu či od jednoho zájezdního hostince k
druhému? Ale vám snad nic nebrání, tak to alespoň zkuste!“
Odplula se zdviženou hlavou a zanechala ho čím dál
truchlivějším myšlenkám. Svou budoucnost viděl černě. Jak
by mohl najít Mavis Newboltovou v zemi, kterou vlastně
vůbec neznal, kde neměl přátele? Nicméně Ophelie se
nemýlila, skutečně složil ruce do klína. Propadl takovému
zoufalství, že nebyl schopen cokoliv podniknout, jakkoliv se
bránit.
Poslední nadějí zůstával Neville. Neville, který
popoháněl své zkušené a jistě také dobře placené pátrače.
Dokáží skrývající se Mavis objevit? Den svatby se blížil
závratnou rychlostí…

Když se Duncan rozhodl pátrat po Mavis

39 Newboltové sám, brzy zjistil, jak nesnadný

úkol ho čeká. Ještě před odjezdem ze
Summers Glade se snažil shromáždit co
nejvíc adres jejích přátel a mohl jen doufat, že se téměř
všichni budou momentálně zdržovat v Londýně a nikoliv ve
svých venkovských sídlech, rozesetých po celé zemi. Ať už
se mu to líbilo nebo ne, většinu nejcennějších informací mu
poskytla Ophelie.

202
 Markýzův dědic
Až příliš dobře si uvědomoval, že během několika málo
dní, které ještě zbývaly do svatby, mnoho lidí navštívit
nestihne, a přemýšlel tedy, na koho by se měl obrátit s
prosbou o pomoc. Nakonec mu nezbylo než překonat
rozpaky a zajít za Raphaelem.
Budoucí dědic vévodského titulu měl svou obvyklou
vlídnou a hovornou náladu. „Jdete jako na zavolanou, starý
brachu, právě jsem vás chtěl vyhledat, neboť bych se s vámi
rád rozloučil. Vím, jak těžce vás mé adié zkruší, ovšem
všechno dobré – a stejně tak všechno zlé – jednou skončí, v
životě už to jinak nechodí. Nicméně můj náhlý odjezd si
žádá vysvětlení. Nuže: zdejší ovzduší se bůhvíproč zdá den
ze dne víc a víc ponuré, ba přímo skličující. Člověk by
málem soudil, že se tu nepřipravuje svatba, ale velkolepý
pohřeb. A tak se vracím do Londýna.“
„Veselo tu opravdu není,“ připustil Duncan. „Ostatně
sám se také chystám navštívit Londýn a chtěl jsem se vás
zeptat…“
„Ale?“ skočil mu do řeči Raphael. „Nenapadlo by mě, že
prásknete do bot.“
Duncan málem vybuchl, v posledním okamžiku si však
připomněl, jak velmi potřebuje Raphaelovu radu, a ovládl se.
„Křivdíte mi, nehodlám zbaběle utíkat před odpovědností.
Ale hrozně rád bych vypátral Mavis Newboltovou, jedinou
očitou svědkyni mého údajného hrdelního zločinu. Pochopte,
ta mladá dáma má v rukou můj osud. Mohla by rozvířit
skandál – nebo by mohla mlčet a vytáhnout mě z bryndy.“
„Lze tomu rozumět tak, že nikdo neví, kde Mavis je?“
„Ano,“ přikývl Duncan. „Odjela ze Summers Glade, ale
domů se nevrátila. Její rodiče, zřejmě popuzeni všetečnými
dotazy, vzápětí opustili svůj londýnský dům. Nevilleovi lidé
ji nepřestávají hledat, bohužel zatím bez úspěchu.“
„Což nutně vyvolává dojem, jako by si nepřála, aby ji
našli,“ zamyšleně poznamenal Raphael.

203
 Johanna Lindsey
„Jistě, počítám i s tím. Ale někdo přece musí vědět, kde
by se mohla skrývat. Zapsal jsem si adresy jejích známých a
rád bych se…“
„Ztráta času,“ mávl rukou Raphael. „Pokud se schovává,
i když si neumím představit, proč by něco takového dělala,
určitě svůj úkryt nerozhlásila po celém Londýně.“
Duncan si povzdechl. „Vy sám asi netušíte, kam odtud
mohla zamířit, co?“
„Kdepak, já o ní vůbec vím hodně málo, předtím jsem ji
v životě neviděl. Ale čirou náhodou se znám s jejím
bratrancem Johnem Newboltem, který ji tady doprovázel.
Být vámi, porozhlédl bych se po Johnovi, odjeli přece
spolu.“
„Jenže jak jsem slyšel, ani on se nevrátil domů a nikdo
neví, kde se zdržuje.“
Raphael udiveně zvedl obočí, vzápětí však zavrtěl
hlavou. „Ale nejsou příliš blízcí příbuzní, tohle nepřichází v
úvahu. Každopádně v takovém případě po něm markýzovi
lidé také pátrají a řekl bych, že se na ně můžete spolehnout.“
Duncan přikývl, i když jistý si nebyl, dosud přece žádné
výsledky nepředvedli. „Podle mého dědy Archieho markýz
na pátrání nijak nešetří.“
„A kdo by se mu divil?“ uchechtl se Raphael. „Teď už
poznal, čeho všeho je Ophelie schopna, a pomyšlení, že by ji
měl v rodině, mu určitě kazí spaní.“
„Jak Neville spí, to opravdu netuším,“ pokrčil Duncan
rameny. „Mluvím s ním co nejméně.“
„Rozepře trvají?“ nepřestával se usmívat Raphael.
„Usmíření se nekoná? Nemáte starého pána rád? Vlastního
dědečka? Do jisté míry vás chápu, nicméně…“
„Sakra, neodbíhejte pořád od tématu,“ zamračil se
Duncan. „Vy sám náhodou nevíte, kde by se ten bratranec
dal najít?“

204
 Markýzův dědic
Raphael nakrčil čelo a zamyslel se. „Důvěrní přátelé
nejsme, prostě patříme do téhož klubu, občas se tedy
potkáme a vedeme spolu takové ty běžné chlapské řeči. Ale
doslechl jsem se, že má v Manchesteru dům pro své milenky,
prý jej vyhrál v kartách. Podobná hnízdečka lásky si většinou
pořizují ženatí pánové, John je ovšem dosud svobodný, žije
v Londýně u své matky a ten manchesterský dům je jeho
jediným osobním vlastnictvím. Soudil byste, že se tam usadí
sám, ne? Ostatně k milenkám by tam měl z Londýna
zatraceně daleko.“
„A hodilo by se, aby tam ubytoval sestřenici?“
„Pochopitelně nikoliv, ledaže by dům byl momentálně
prázdný.“ Raphael pokrčil rameny a na okamžik se odmlčel.
„Podívejte se, kdybyste vy měl dům, o kterém by nikdo z
vašich příbuzných nevěděl, a bezradná mladá sestřenice vás
požádala, abyste jí pomohl někde se ukrýt, nenabídl byste jí
přístřeší právě tam? V neobývaném domě, kam je navíc z
Londýna velmi daleko, zato ze Summers Glade blízko?“
„Adresu znáte?“ vyhrkl Duncan.
„Bohužel musím jen opakovat: tak důvěrní přátelé s
Johnem zase nejsme.“
Duncan si odevzdaně povzdechl, ale pak se přece jen
zeptal: „O jak velké město vlastně jde?“
„Představujete si, že vám první pobuda na rohu ukáže
cestu?“ rozesmál se Raphael. „Kdepak, můj milý,
Manchester není žádná vesnička, kde lišky dávají dobrou
noc.“
Zklamaný Duncan měl sto chutí zakroutit posměváčkovi
krkem.
Raphael se až lekl zuřivého záblesku v jeho očích a
mimoděk o krok couvl. Vzápětí se však opět zazubil. „Co
kdybych vám z té kaše pomohl?“
„I kdybyste to svedl, o čemž upřímně pochybuji, proč
byste se namáhal?“

205
 Johanna Lindsey
„Kristepane, netvařte se pořád tak podezíravě! Věřte mi,
nesleduji žádné postranní zájmy. Prostě mám jen neodbytný
pocit, že byste se rád oženil s jinou.“
„Tím se nemusíte trápit,“ chvatně poznamenal Duncan,
přesvědčený, že Raphael už zase mluví o své mladší sestře
Amandě.
„Opravdu ne?“ pochybovačně se ušklíbl Raphael.
„Budiž, ale stejně bych vám rád podal ono pověstné stéblo,
jehož se, jak známo, chytají tonoucí.“
„Nemohl byste být konkrétnější?“ zavrčel Duncan.
„Můj plán je prostinký: požádám vaši snoubenku o ruku.
Nepochybně jsem asi jediný, za koho by vás byla ochotna
vyměnit.“
„Sakra, člověče, vy ale máte sebevědomí! Možná byste
přetrumfnul i samotnou Ophelii.“
„To sotva,“ zasmál se Raphael. „Ale uvědomte si, o co jí
jde. Především o titul. A samozřejmě také o majetek, který s
titulem souvisí. Nebo jste si snad bláhově myslel, že touží
jen a jen po vás? Ani nápad! No a také titul, který zdědím já,
je čirou náhodou ještě maličko honosnější než ten váš.“
„Neberu vás vážně, určitě se pouze dobře bavíte na můj
účet. Ale abych nekazil hru: můžete mi vysvětlit, proč byste
se měl takhle obětovat?“
„Obětovat? Proboha, přece se s ní nehodlám doopravdy
oženit! Požádám ji o ruku, nějaký čas se spolu budeme
ukazovat v londýnských salonech a potom zasnoubení
zrušíme. Dokonce jako ryzí gentleman nechám rozchod na
ní. Hrdá mladá dáma si zachová tvář. Nikomu nebude
ublíženo, vy uniknete osudu horšímu než smrt, já se vrátím
ke svým záletům a prostopášnostem. Zavládne všeobecná
spokojenost.“
„Zapomínáte na jednu drobnost,“ s povzdechem ho
upozornil Duncan. „Jestli se za mne Ophelie neprovdá a
místo toho se zasnoubí s vámi, Damoklův meč visící nad její

206
 Markýzův dědic
hlavou nezmizí. Naopak historka, jakou by Mavis mohla
bavit ty vaše vyšší kruhy, bude působit ještě pikantněji.
Vypukne mnohem ničivější skandál, než je ten, kterému se
právě snažíme předejít.“
„A sakra,“ ťukl se Raphael do čela, „tohle jsem
nedomyslel. Takže malér trvá a vy v něm vězíte až po uši.
Na co vůbec čekáme? Když se to vezme kolem a kolem,
Manchester už jsem nenavštívil hezky dlouho a docela rád se
k vám přidám. Uvidíte, ve dvou nám pátrání půjde jako po
másle. A nezapomeňte informovat starého pána, kam
jedeme, určitě tam bude chtít poslat svoje lidi.“
Jakkoliv si to Duncan zatím odmítal přiznat, upovídaný
anglický elegán mu začínal být sympatický.

Sabrina se ze všech sil snažila žít jako dřív.

40 Zjistila, že pokud nemyslí na Duncana,

dokáže se občas i zasmát. Jistě, stejně tak
stačilo málo, aby jí vyhrkly slzy, většinou se
jí však alespoň navenek dařilo budit dojem oné nezdolné
optimistky, jak si ji lidé v okolí pamatovali. Znovu a za
každého počasí chodila na své dlouhé procházky a přátelsky
rozmlouvala se známými.
Jen jednou se neovládla. To se s ní nedaleko Oxbow
zastavil na kus řeči Robert Willison a Sabrina se z ničeho nic
usedavě rozplakala. Chudák Willison se nesmírně vylekal a
přivolal sousedy, zajíkavě jim však vysvětlila, že jí spadlo
smítko do oka, a v takovém případě přece nic nepomáhá víc
než vydatný pláč. Hleděli na ni dost zmateně, ale usoudili, že
u dívky jejího věku je jistá rozcitlivělost koneckonců
normální.
Tety také dospěly k názoru, že se už „zotavila“, byť se
nikdy otevřeně nezmínily, jaký neduh ji vlastně postihl.
Pochopitelně vytušily souvislost s Duncanem, v mlčenlivě
207
 Johanna Lindsey
dohodě však nechávaly neteř na pokoji a nepokoušely se
vyzvídat.
Tématu blížící se Duncanovy svatby se sice úplně
vyhýbat nemohly (o ničem jiném se v nejširším okolí snad
ani nehovořilo), ale mnohem raději po večeři v salonku
probíraly další „možnosti“, které by se Sabrině eventuálně
nabízely.
„Jmenuje se Albert Shinwell,“ informovala Alice o
novém sousedovi. „Staví si zámeček na druhé straně Oxbow,
přímo u té nádherné louky. Nečekaně prý dědil a hodlá si tu
vybudovat své venkovské sídlo.“
„Kdykoliv někdo snadno přijde k penězům, hned začne
rozhazovat,“ potřásla hlavou Hilary. „Znovu a znovu se to
opakuje.“
„Ale musel zdědit opravdu hodně, protože staví i v Bathu
a Portsmouthu.“
„Zajímavé je, že se dosud neoženil.“
„Přitom je mladý,“ dodala Alice. „Ještě mu není ani
třicet.“
Sabrině bylo jasné, k čemu hovor směřuje. „Klidně se s
ním seznámím, ale rozhodně ho k nám nezvěte.“
„Nic takového by nás nenapadlo,“ pospíšila si s ujištěním
Hilary. „Alespoň mne tedy ne.“
„Říkáš to, jako bych snad já pro něho už nechala poslat,“
naježila se Alice. „Náhodou nejsem tak necitlivá, moc dobře
vím, jak se kvůli té svatbě, co příští týden chystají na
Summers Glade, naše holčička trápí.“
„Opravdu? A proč o tom před ní v jednom kuse plácáš?“
zaútočila Hilary.
„Nic se neděje,“ přerušila jejich hádku Sabrina.
„Nemusíte kolem mne chodit po špičkách. Připouštím,
skutečně jsem si myslela, že mezi mnou a Duncanem vzniká
něco hlubšího než pouhé přátelství. Bohužel jsem se mýlila.
Jistě, cítím zklamání, nejvíc mě určitě zaskočilo, že se znovu

208
 Markýzův dědic
zasnoubil s Ophelií. Ale buďte klidné, přežiji to. Vážně, už
je mi mnohem, mnohem líp.“
Chvatně opustila salonek, neboť se bála, že by ji
prozradily chvějící se rty, zkušené tety však stejně
neoklamala.
„Marně zapírá,“ bolestně si povzdechla Hilary. „Je čím
dál zoufalejší.“
Alice ji svým povzdechem ještě překonala. „Já vím.
Nejraději bych popadla hůl a…“
„Já taky,“ nenechala ji domluvit Hilary, „ale k čemu by
to bylo? S Ophelií přece nemůže soupeřit žádné děvče,
dokonce ani takový drahoušek jako naše Sabrina. Muži jsou
někdy jen zaslepení hlupáci.“
Jindy by se snad Alice zahihňala, tentokrát však pouze
přidala další povzdech. „Už na tom sice nezáleží, ale jedno ti
musím říct: dokud jsem si ještě myslela, že se ten starý
pavouk Neville stane naším příbuzným a chtě nechtě nás
opět vezme na milost, nijak zvlášť jsem se neradovala. Svůj
vztah k rodině Lambertových koneckonců dal dostatečně
najevo v dobách, kdy o nás lidé začali šířit všechny ty
zlovolné pomluvy.“
„Já bych si tak jistá nebyla,“ zaváhala Hilary. „Podle
jedné jeho otázky soudím, že ho mnohem víc než celý
skandál znechutilo něco úplně jiného. Ostatně dost se s
naším dědečkem přátelili. Například spolu často lovili.“
„Na co se tě ptal?“
„Jestli se v naší rodině stále ještě vyskytují náhlé
záchvaty slabomyslnosti.“
Alice zrudla hněvem. „No tohle! Nezachoval se spíš
slabomyslně sám, když nejdřív dceři dovolil provdat se za
Skota a pak toho nepřestával litovat?“
„Svatbě sotva mohl zabránit, děvče se prostě
zamilovalo,“ pokrčila Hilary rameny. „Ale neměl jim
umožnit, aby se vůbec setkali.“

209
 Johanna Lindsey
„Doufám, že jsi mu to pořádně vytmavila.“
„Buď klidná, nezůstala jsem mu nic dlužna. Ale stejně mi
ta jeho otázka nejde z hlavy. Určitě narážel jenom na
podivné okolnosti té dávné smrti. Nevyšla rána nešťastnou
náhodou? Nebo se chudák dědeček opravdu zastřelil
úmyslně? Přiznejme si, kdysi jsme o tom spolu také často
mluvily.“
„Řeči se vedou a voda plyne, vždyť víš,“ mávla rukou
Alice a podle svého zvyku hbitě změnila téma, aby mohla
sestru opět popíchnout. „Každopádně jsi neměla Sabrinu
povzbuzovat, živit v ní marné naděje. Neville by takový
sňatek nikdy nepovolil.“
„Já že ji povzbuzovala?“ ohradila se Hilary. „Podle tebe
jsem si nakonec všechno vymyslela, ne? Říkám ti, musela
bych být slepá, abych neviděla, jak na ní ten mládenec může
oči nechat! I když, jak se zdá, vlastně stál jenom o její
přátelství,“ dodala s povzdechem.
„A kdo by se s ní nechtěl přátelit? Rozdává kolem sebe
samou radost.“
„Jistě. Ale v jednom se pleteš: Neville by kvůli tomu
starému skandálu nebyl proti. Možná by zrovna nejásal,
jenže on sám stejně jako Archibald MacTavish potřebují
další dědice a to co nejdřív. Při takovém spěchu si nemůžou
příliš vybírat.“
„Náhodou si vybírat mohli“ namítla Alice. „Ostatně proč
by jinak sezvali tolik děvčat? A podívej, jak to dopadlo.
Duncan se rozhodl pro tu, kterou mu Neville nabízel hned na
začátku.“
„Jenom jestli se pro ni skutečně rozhodl.“
„Jak to myslíš?“
„Znáš přece Mary Pettyovou, ne? Její dcera slouží na
Summers Glade. Dopoledne jsem s Mary mluvila. Říkala, že
na zámku z té blížící se svatby není nikdo nadšený. Spíš se

210
 Markýzův dědic
prý všichni tváří jako před pohřbem. Dokonce i nevěsta a
ženich.“
„Cože? Oba dva?“ podivila se Alice.
„Přesně tohle tvrdila.“
„Pak tomu ale vůbec nerozumím. Že by se museli brát?
Nesmysl, o žádném skandálu nebylo slyšet.“
„No právě,“ ušklíbla se Hilary. „Vynucené sňatky často
mívají jediný důvod: předejít hrozícímu skandálu.“
„V tomhle případě ovšem jde pouze o tvé dohady,“
poznamenala Alice. „Nemáš se o co opřít.“
„Stačí mi zdravý rozum, abych…“
„Zrovna ty se chceš ohánět zdravým rozumem?“ skočila
sestře do řeči Alice. „Copak nějaký máš?“
„Kristepane, mluvit s tebou, to je jako házet hrách na
stěnu,“ pohoršené zakroutila hlavou Hilary. „Nevidíš si na
špičku nosu.“
„Co tím chceš říct?“
„Podívej, ty třeba dokážeš vzít za kliku, ale už tě
nenapadne stisknout ji, abys otevřela dveře.“
„A co když náhodou vím, že za těmi dveřmi není nic k
vidění?“ vítězoslavně opáčila Alice.
Docela vtipné, pomyslela si Hilary. A přestože by to
nikdy nepřiznala, byla na sestru hrdá.

Toho dne zažila Sabrina během své

41 vycházky do Oxbow čtyři různá setkání a

žádné z nich ji nepotěšilo. Dokonce
uvažovala, že by své zvyky měla alespoň na
nějaký čas změnit. Snažila se chovat „normálně“ a nemyslet
na Duncana, jenže lidé jí ho neúnavně připomínali.
Koneckonců byl dosud pro místní obyvatele nový, přirozeně
tedy zůstával vděčným námětem rozhovorů a klípků. Pravda,
odnedávna sousedé „propírali“ také sira Alberta, ovšem
211
 Johanna Lindsey
Duncan, budoucí markýz, přece jen vyvolával mnohem větší
zájem.
První známý, kterého potkala, jí ochotně sdělil, že
Duncan právě odjel do Londýna, kde pro svou nastávající
nepochybně hodlá zakoupit nějaký nádherný svatební dar.
Druhý známý informaci téměř doslova zopakoval.
Třetí setkání proběhlo poněkud odlišně. Hašteřivá stará
paní Spodeová, jedna ze zábavnějších přítelkyň Sabrininých
tet, nejprve s pohrdavým úšklebkem odmítla „směšné
domněnky“ o svatebních darech a potom Sabrině šeptem
prozradila, že mladý lord si určitě odjel do Londýna
naposledy před svatbou „vyhodit z kopýtka“. Proč by ho
jinak doprovázel lord Locke, vyhlášený prostopášník a
flamendr?
„Ptám se vás, bude lord Locke vědět, kde se dají sehnat
svatební dary? Nepůjde spíš o dámy nevalné pověsti?
Odpověď je snad jasná. A jestli se ženich vrátí s nějakým
dárkem, pak to bude jedna z těch ošklivých nemocí, o jakých
se ve slušné společnosti nehovoří.“ Vzápětí se paní
Spodeová vlastnímu vtipu srdečně zasmála.
Sabrina v rozpacích sklopila oči a s poněkud
nezdvořilým spěchem se rozloučila. Ale ještě než stačila
opustit městečko, čekal ji čtvrtý rozhovor.
Ve chvíli, kdy míjela oxbowský zájezdní hostinec
spojený s výčepem, vyšel ze dveří Duncanův skotský
dědeček, jemuž sice ještě nebyla oficiálně představena, který
ji však zřejmě znal, neboť ji oslovil jménem.
„Vy jste Duncanova přítelkyně Sabrina, že? Byl bych se
s vámi rád seznámil na Summers Glade, ale najednou jste se
tam přestala objevovat. Proč vlastně? Jistě, když bylo
oznámeno zasnoubení, dívky většinou odjely do Londýna,
což každý chápe. Ovšem vaše návštěvy snad nesledovaly
tentýž cíl nebo se mýlím?“
„Ne, nemýlíte se.“

212
 Markýzův dědic
„Tak proč jste na nás zanevřela?“
Přímá otázka, navíc pronesená téměř útočným tónem,
Sabrině vehnala červeň do tváří.
„Aha,“ potřásl Archibald hlavou, „přece jen nejde o
pouhé přátelství.“
Kdyby přiznala své city, nepochybně by se o tom
dozvěděl Duncan a nic takového si rozhodně nepřála.
Neměla na vybranou, v rozporu se všemi svými zásadami
musela zalhat. A samozřejmě ještě víc zrudla.
„Tak to není. Duncan je skvělý člověk, mám ho moc
ráda, ale opravdu jenom jako přítele.“
Archibald se tvářil skepticky, s jejím ujištěním se však
spokojil. „Díky za upřímnost. Jste moc milé děvče, ale
pochopte, Neville už si dělal starosti, chlapec vám podle
něho věnoval až příliš mnoho času. Pravda, Duncan také
pořád opakoval, že mezi vámi není jiný vztah než přátelský.
Ano, v téhle chvíli můj vnuk velmi potřebuje přátele… O to
víc mě překvapuje, že jste ho právě vy a právě teď opustila.“
Tak Neville si dělal starosti? dotčeně si pomyslela
Sabrina, musela však svou hořkost spolknout. Zareagovat
mohla pouze na poslední Archibaldovo obvinění. „Ale já
jsem ho přece neopustila! Prostě jsem pár dní stonala, to je
všechno. A mezitím už jsem s Duncanem mluvila.“
„Odpusťte, to jsem nevěděl,“ zarazil se Archibald.
„Nezmínil se vám náhodou o té, ehm, hlouposti, která
bezprostředně předcházela…“
Odkašlal si a raději se vzdal pokusu zjistit, co se
dozvěděla, aniž by sám prozradil víc, než chtěl. Jindy by
možná Sabrinu jeho rozpaky pobavily, tentokrát jí však
vůbec nebylo do smíchu. Mlčky Archibalda pozorovala.
Čekala.
Ale brzy se jí ho zželelo. „Pokud jste se chtěl zeptat,
jestli mi Duncan vysvětlil, co vedlo k tomu, že se s Ophelií
znovu zasnoubili, pak má odpověď zní ano.“

213
 Johanna Lindsey
Starý Skot vydechl úlevou. „Výborně, mohu tedy mluvit
zcela otevřeně. Víte, hrozně nerad chodím kolem horké kaše.
Totiž právě kvůli té nepříjemnosti jsem vás na zámku tolik
postrádal. Věřte mi, Duncan je v situaci, kdy se bez přátel
neobejde. Doufám, že jste ho při tom nedávném rozhovoru
alespoň trochu rozveselila. Vždycky se prý s vámi nesmírně
nasmál.“
Sabrině celé setkání znovu proběhlo před očima. Ne,
rozhodně Duncana nerozesmála. Ostatně Duncan ji také
nijak nepotěšil. Skutečně se stal obětí nešťastné souhry
okolností? Nebo měla pravdu Ophelie, když tvrdila, že
prostě už dál nedokázal skrývat svou touhu? Která z obou
verzí byla lživá? Sabrina horečně přemýšlela.
V úvahu ovšem přicházela ještě třetí možnost. Třeba
Duncan v návalu vášně požádal Ophelii o ruku, vzápětí toho
však zalitoval a potom využil Sabrinina zoufalství, aby se z
nepříjemného závazku vyvlékl. Co když takhle uvažoval od
samého začátku? Nezmínil se snad, že jediná dívka, kterou
nesporně zkompromitoval, je Sabrina? Jistě, Ophelii se
většinou nedalo věřit, ale proč by měla lhát a zatajovat, kdy
přesně jí Duncan vyznal lásku? Jen proto, že Sabrina příliš
dávala najevo, jak je pro ni ta odpověď důležitá?
Nicméně pokud se Sabrina pokoušela vidět v Duncanovi
věrolomníka a doufala, že ho tak snáze přestane milovat,
klamala sama sebe. Podobné „léčebné metody“ prostě
neúčinkovaly. Ne, určitě se k ní nezachoval nečestně,
neobelhal ji. Ale i kdyby, teď se zcela nepochybně trápil, ať
už měl ke svému zoufalství jakékoliv důvody.
Moc, opravdu moc ráda by ho povzbudila, ale nemohla.
Sama měla srdce příliš plné bolesti a beznaděje.
Tohle všechno by ovšem Archibald sotva pochopil. Proto
místo odpovědi na jeho nepřímou otázku poznamenala:
„Právě před chvilkou mi kdosi říkal, že Duncan odcestoval

214
 Markýzův dědic
do Londýna. Takový výlet ho jistě přivede na jiné
myšlenky.“
„Kdepak, vydal se pátrat po slečně Newboltové, takže,
jak vidíte, myslí stále jen na svůj problém.“
Archibaldova slova Sabrinu překvapila a potěšila. „Ví
tedy, kde ji hledat?“
„Vlastně ani ne. Prostě nedokázal sedět se založenýma
rukama, zatímco Nevilleovi lidé ji usilovně, ale bohužel
zatím marně shánějí. Sám si ovšem také nemůže být jistý
úspěchem. Do svatby zbývá všehovšudy pár dní.“
Nešťastné Sabrině se jen s námahou podařilo potlačit
bolestný povzdech.
„Chtěl jsem, aby se svatba jednoduše odložila,“
pokračoval starý pán, „ale Neville se domnívá, že
jakýmkoliv váháním bychom si přímo koledovali o skandál.“
„Pak vám nezbývá než doufat. Třeba bude mít Duncan
štěstí.“
„Jistě, naděje umírá poslední. Ale jestli se chlapec přece
jen z té šlamastyky dostane a začne si znovu hledat nevěstu,
mám takový dojem, že tentokrát o ruku požádá vás.“
„Mne?“
„Ano, vás. Ovšem jeho volbu nebudou určovat ty
nejsprávnější důvody, chápete? Duncan vás prostě chce mít
pořád nablízku. Dokázal to dost jasně, když vás tehdy pozval
na oslavy i za tu cenu, že s sebou přivedete Ophelii, což si z
duše nepřál. Kdyby to neodporovalo dobrým mravům,
nejraději by si vás rovnou nastěhoval na Summers Glade. A
myslím, že z téhož důvodu by se s vámi i oženil. Ano, tolik
si cení vašeho přátelství. Ale naléhavě vás žádám: ať už vám
chlapec říká cokoliv, nesnažte se vidět v tom vztahu něco
jiného, hlubšího. Znamenalo by to podlehnout sebeklamu a
oba byste později trpce litovali.“
Sabrina se v duchu modlila, aby se nerozplakala dřív, než
nepříjemný rozhovor skončí. Když se Archibald poprvé

215
 Johanna Lindsey
zmínil o tom, jak Duncan znovu a znovu opakoval, že ho s ní
spojuje pouhé přátelství, ještě se jakžtakž ovládla, ale teď už
jí srdce krvácelo. Přítelkyně. Jenom přítelkyně. Nikdy pro
něho nebude nic jiného než přítelkyně…
„Myslím, že si zbytečně děláte starosti. Taková možnost
je velmi nepravděpodobná. Svatba má být přece za dva dny.“
„Jistě,“ povzdechl si starý Skot. „Tak se nezlobte, děvče,
chtěl jsem vás jen varovat pro každý případ. Ale na svatbu
přijdete, že?“
Sedět tam a sledovat, jak Duncan s Ophelií vstupují do
nerozlučného svazku? Ani nápad! Panebože, opět bude
muset lhát? Ne, raději se vyhne přímé odpovědi.
„Jsem si jista, že přijde každý, kdo dostane pozvání. A
teď mě prosím omluvte, spěchám domů. Dnes jsem se venku
zdržela nezvykle dlouho a tetičky mě určitě netrpělivě
vyhlížejí.“
Otočila se a vzápětí už se chvatně vzdalovala. Archibald
ji vyprovázel zamyšleným pohledem a po chvíli si znovu
zhluboka povzdechl. Náhle litoval toho, co jí řekl.
Nepochyboval sice o správnosti své myšlenky, uvědomil si
však, že celé to varování bylo zbytečné nebo přinejmenším
předčasné. Pokud by se nějakým zázrakem Duncan vyhnul
svatbě s Ophelií, potom by snad bylo vhodné vážně si se
Sabrinou promluvit. Ale dnes…?

Ten dopis Sabrina dostala následujícího

42 odpoledne a úplně ji vyvedl z míry.

Především si myslela, že jde o nevkusný a
navíc neuvěřitelně hloupý žert. Únos?
Budiž, takové případy se stávaly. Ale žádat jako výkupné za
urozenou osobu pouhých čtyřicet liber? Kdyby byla řeč o
čtyřiceti tisících nebo alespoň o několika stovkách, dal by se

216
 Markýzův dědic
možná dopis brát vážně. Ovšem ubohých čtyřicet liber? A
proč právě čtyřicet? Kdepak, musel to být žert!
Zároveň však nemohla všechno odbýt mávnutím ruky.
Ať se to zdálo sebenepravděpodobnější, možná dopis přece
jen nelhal. A v takovém případě by si svou lhostejnost do
smrti vyčítala.
Přestože ji podivný list výslovně žádal, aby nikomu nic
neříkala, ukázala jej tetám. Ostatně jak by mohla odjet z
domu, aniž by jim cokoliv vysvětlila?
Jak čekala, Alice a Hilary (ve výjimečné shodě) vyjádřily
názor, že jde o trapně nevydařený žertík, ovšem vůbec nic
nenamítaly proti menšímu dobrodružství, byť mělo znamenat
pouze ztrátu času. Povolaly tedy svého kočího, který bydlel
v Oxbow, a ještě téhož odpoledne se s neteří vydaly na cestu.
Dopis přikazoval, aby se Sabrina dostavila s
požadovanými čtyřiceti librami sama. Tety ovšem právem
zdůraznily, že nemůže cestovat bez doprovodu, a kromě toho
chtěly být nablízku, neboť ze všeho nejvíc je zajímalo, kdo
vůbec mohl tak nevkusný a složitý žert zosnovat.
Sabrina neplánovaný „výlet“ za žádné zvláštní
dobrodružství nepovažovala, přesto jí svým způsobem přišel
vhod. Domů se všechny tři vrátí nejdřív k ránu, nikdo jim
tedy nemůže zazlívat, když zítra nepřijdou na Duncanovu a
Opheliinu svatbu.
Na místo dorazily po setmění, takže adresu uvedenou v
dopise hledaly velmi obtížně. Na ulicích už nebylo mnoho
důvěryhodně vyhlížejících lidí a z těch několika málo pánů,
kterých se tety odvážily zeptat, je dva poslali špatným
směrem. Neúmyslně? Záměrně? Kdoví. Každopádně
dotyčný dům kočí objevil až skoro o půlnoci.
Alice a Hilary se rozhodly čekat poblíž v kočáře,
přestože tím vlastně porušovaly pokyny, s četnými
výhrůžkami opakované v dopise. Kdyby Sabrina potřebovala
pomoc, z plných plic zakřičí. Kočí Mickie, který

217
 Johanna Lindsey
pochopitelně musel být do věci zasvěcen, měl u sebe pistoli
a navíc silnou okovanou hůl. Ale tety se také ozbrojily.
Sabrina se málem rozesmála, když viděla, jak si před
odchodem z domova každá z nich ukládá do kabelky jednu
drobnou, elegantní (a také neškodnou) pistolku.
Podobné obavy Sabrina pokládala za zcela pošetilé.
Domnívala se, že dům najde prázdný, na prahu možná bude
ležet další dopis, v němž se autor žertu vysměje její naivitě a
hlouposti. Jak se zdálo, nemýlila se. Pěkný a dobře
udržovaný patrový dům rozhodně nepřipomínal odporné
barabizny, kde se podle všeobecných představ odehrávají
zločiny a tedy také předává výkupné za unesené nešťastníky.
Kromě toho Sabrina za okny nezahlédla ani náznak světla.
Nicméně na prahu žádný dopis neležel. Dveře byly
zamčené – přesně podle jejího očekávání. Napadlo ji, jestli
by neměla obejít dům a zkusit zadní vchod. Ale ve tmě by
určitě o něco zakopla a ještě by se mohla poranit. A protože
neviděla nejmenší důvod, proč by svou přítomnost tajila,
rázně pěstí zabušila na lakované dubové dveře. Alespoň se
přesvědčí, že dům je skutečně neobydlený, a klidně se s
tetami vydá na zpáteční cestu.
Kupodivu dveře se po chvilce otevřely. Vzápětí
následovalo další překvapení: kdosi ji neurvale vtáhl dovnitř.
Slyšela, jak dveře za jejími zády opět zaklaply, slyšela kroky
a zrychlený dech několika lidí, ale v neproniknutelné tmě se
mohla pouze domýšlet, co se kolem děje. Konečně se
objevilo trochu matného světla, vycházejícího z polozakryté
lucerny.
Kolem Sabriny stáli čtyři muži. Doslova ji svírali v
obklíčení a pokud si je chtěla všechny prohlédnout, musela
se otáčet jako při tanci. Takže dopis přece jen nelhal,
uvědomila si, strach však zatím nepociťovala.
Tři z mužů působili přímo odpudivě – otrhaní, špinaví a
navíc chorobně vyzáblí pobudové. Zřejmě se dávno pořádně

218
 Markýzův dědic
nenajedli a o pravidelné koupeli se jim ani nesnilo. Jejich
stáří si Sabrina netroufala odhadnout, snad byli mladší než
ona sama, snad už dosáhli věku jejích tet.
Čtvrtý muž se od svých kumpánů poněkud lišil, přesněji
řečeno alespoň se snažil vypadat přijatelněji. Sabrina by mu
hádala pětadvacet, možná šestadvacet let. Nepáchl letitou
špínou, šaty, byť nepříliš kvalitní, si udržoval v poměrně
dobrém stavu, hladce ulíznuté dlouhé vlasy měl sčesané
dozadu a ve výši ramenou převázané sametovou stužkou.
Jeho celkem pohledná postava vylučovala možnost, že by
často hladověl. A jako jediný člen zločinecké čtveřice
nemířil na Sabrinu pistolí. Ostatních tří pravic s napřaženými
zbraněmi si okamžitě všimla – a právě kvůli nim zatím
obezřetně mlčela.
Usoudila, že jde o kriminálníky, byť zřejmě nikoliv příliš
úspěšné. Každopádně jejich bambitky nevěstily nic dobrého.
Ti lidé se patrně v životě nezkusili živit poctivou prací. K
tomuhle hezkému panskému domu rozhodně žádný z nich
nepatřil.
Náhle si uvědomila, jak svým příchodem muže udivila,
dokonce zaskočila. Zvláštní! Ale brzy pochopila důvod
jejich překvapení, neboť se rozpovídali a mluvili jeden přes
druhého.
„To mě podrž, další fajnová slečinka!“
„Jo, další! Schválně – myslíš na to samý, co já?“
„Počkej… že bysme jako sebrali výkupný a tamtu pak
poslali pro výkupný za tuhletu?“
„Moje řeč!“
Následovalo lišácké pochechtávání.
„Pánové, z toho by moh bejt skvělej podnik. Kšeft na
pokračování!“
„Jasně! A my si mužem dál hovět v těch měkoučkejch
postelích!“

219
 Johanna Lindsey
Konečně jeden z mužů oslovil přímo Sabrinu: „Tak co,
dámo, máte ty prachy?“
Z předchozích rozjařených poznámek pochopila, že
pobudové ji tu snad hodlají zadržet. Zatím ještě nevěděla, jak
jim ten bláznivý nápad vymluví, rozhodla se tedy zdržovat a
pokusit se je zmást.
„Poslyšte, tady musí jít o nějaké nedorozumění. Na co se
mě to vlastně ptáte? A co vůbec pohledáváte v mém domě?“
„Ve vašem domě? Ten gentleman tvrdil, že je to jeho
barák.“
„Jaký gentleman?“
„Přece ten, co jsme ho šoupli do sklepa. A jestli
nenavalíte ty prachy, můžete mu tam dělat společnost.“ Muž
se ironicky usmíval, jeho slova však nezněla jako žert.
„Dobrá, v takovém případě bych u sebe snad nějaké
peníze našla,“ snažila se o co nejbezstarostnější tón. „Kolik
byste si asi tak představovali?“
„Podle vás jsme padlí na hlavu, co? Přece jste musela
dostat dopis! Jinak byste tu nebyla.“
„Dopis? Ach ano, dopis… ale nedávno se mi rozbily
brýle a tak jsem si jej ani nemohla přečíst. Psali jste mi v
něm, že se někdo vloupal do mého domu? Pokud ano,
zasloužíte si pochvalu a samozřejmě také určitou odměnu.
Tohle jste měli na mysli?“
Pobudové chvíli jen zmateně zírali, až jeden z nich
zasyčel: „Slečinko, chci slyšet jasnou odpověď! Máte s
sebou čtyřicet liber?“
Podivná a směšná částka začínala dávat smysl – čtyřicet
lze snadno dělit čtyřmi. Výsledek byl ovšem ještě komičtější.
„Ale ano, i když na druhé straně laskavě pochopte, že…“
„Zatraceně, máte ty prachy nebo ne?“
„Nemusíš na ni hned řvát, přece už řekla, že je má, ne?“
„Něco jsem slyšel, ale kdo se v tom má vyznat?
Rozumný slovo aby z ní člověk páčil heverem.“

220
 Markýzův dědic
„Jo, je praštěná, pořád mele samý nesmysly.“
„Tak se sakra mrkni, jestli ty prachy má.“
Kdosi jí z ruky vyškubl taštičku a Sabrina pobouřeně
zaprotestovala: „Co si to dovolujete?“
„Je prázdná!“ zklamaně vykřikl pobuda, který se taštičky
zmocnil. „Sakra, proč ji s sebou tahá, když je prázdná?“
„Vždyť povídám, slečinka je praštěná. Všechny nóbl
dámy jsou praštěný.“
„Dost legrace, dámo! Kde jsou ty prachy?“
„V kapse, kde jinde? Nejsem žádná hloupá husa, abych
nevěděla, že pouliční zloději jdou vždycky nejdřív po
kabelkách. Konečně vy sám jste mi ji přece právě taky
sebral, ne? A vůbec – nevím, proč bych se vám snad měla
omlouvat.“
Pobudové se po sobě zlostně podívali. Náhle dva z nich
popadli Sabrinu v podpaží a vzápětí už ji vlekli ke schodišti
vedoucímu do horních částí domu.
Nevyděsila se, pouze si uvědomila, že se svým
chytračením příliš neuspěla. Jak se zdálo, rozzuření
pobudové ji tady opravdu hodlali držet pod zámkem, což se
jí vůbec, ale vůbec nezamlouvalo. Jestli totiž co nejdřív
neopustí dům, tety se jí nepochybně vypraví na pomoc. A
uváznou tu také. Kdo by potom byl ochoten zaplatit za
všechny tři výkupné? S oním vzdáleným příbuzným, který
kdysi zdědil titul a od té doby je odmítal vzít vůbec na
vědomí, určitě počítat nemohly.
Horečně se snažila vymyslet nějaký účinnější postup. A
docela uvítala, když ji muži hrubě postrčili do jednoho z
pokojů v patře a zabouchli za ní dveře. Alespoň se bude
moci dokonale soustředit… Jenže to by v pokoji kromě ní
nesměla být ještě Mavis Newboltová.

221
 Johanna Lindsey
„Co zase chcete?“

43 V místnosti byla tma. Sabrina neviděla na

krok před sebe, zato roztřesený hlas
okamžitě poznala.
„To jsem já, Sabrina,“ pronesla směrem, odkud se hlas
ozval. „Snad jsi mě čekala, ne?“
„Ovšem! Konečně jsi tady! Chválabohu! Ale proč to
trvalo tak dlouho? Ten dopis jsem jim dala už před několika
dny.“
„Přišel teprve dnes.“
„Pitomci!“ znechuceně si povzdechla Mavis. „Mohlo mě
napadnout, že ani nebudou vědět, jak se posílá dopis. No nic,
přijela jsi – a to je hlavní. Věř mi, nesmírně si tvé obětavosti
vážím.“
„Nemluv o tom,“ odpověděla jí Sabrina. „Jen mě trochu
překvapuje, že ses obrátila právě na mne. Abych pravdu
řekla, celou věc jsem pokládala za hloupý pokus o žert.“
Mavis si opět povzdechla, tentokrát spíš bolestně. „Kéž
by to byl výmysl nějakého vtipálka! Bohužel ti lidé všechno
berou smrtelně vážně. Nezlob se, Sabrino, moc nerada jsem
tě do toho zapletla. Dlouho jsem uvažovala, ale nikdo jiný
prostě nepřicházel v úvahu. Pochop, rodiče se domnívají, že
jsem dosud na Summers Glade. Když už jsem odtud tak
náhle odjela, samozřejmě jsem se měla rovnou vrátit domů.
Kdyby zjistili, do jaké nepříjemnosti jsem se vlastní vinou
dostala, hrozně by se rozčílili.“
Newboltovi stejně už věděli, že jejich dcera vůbec není
tam, kde být měla, ale Sabrina pokládala za rozumné
prozatím o tom pomlčet. Nejdřív se chtěla přesvědčit, jestli
je Mavis v pořádku. Prostě si ji potřebovala prohlédnout.
„Copak tu není žádná lampa? Připadá mi dost divné
mluvit spolu takhle potmě.“
„Jejich tu dokonce několik,“ prozradila jí Mavis.
„Bohužel mě nenapadlo šetřit světlem, koho by to taky

222
 Markýzův dědic
napadlo, že? Všechny dosvítily – a ti mizerové mi je
nevyměnili. Zřejmě se ani nenamáhali podívat se, kde jsou v
domě zásoby petroleje.“
Nicméně vzápětí Mavis rozhrnula závěsy na obou oknech
a do místnosti pronikl proud měsíčních paprsků, které se
Sabrině po té předchozí naprosté tmě zdály až zářivě jasné.
„Je to lepší?“ prohodila Mavis, zatímco se vracela na
pelest lůžka, kde předtím seděla.
„Ano, o hodně lepší,“ zaradovala se Sabrina a šla se
posadit vedle ní.
Mavis vypadala celkem dobře. Od odjezdu ze Summers
Glade se ovšem nemohla převléknout a její šaty tedy byly
značně pomačkané. Zřejmě v nich také spala. Postel však
využívala pouze jako lehátko, vůbec ji nerozesílala. A
přikrývala se kabátem, který měla stále po ruce. Ostatně
chladu se příliš nemusela bát, v místnosti se nepochybně
topilo a krb vyhasl teprve nedávno.
„Netrápí tě tu hladem?“ zeptala se Sabrina. „A vůbec,
chovají se k tobě slušně?“
„Jíst mi dávají, ale většinou jde jen o bochníčky chleba,
které určitě někde kradou. Pokud v domě byly nějaké zásoby
jídla, pravděpodobně je rychle spořádali sami. A jak se ke
mně chovají? Prostě mě tu vězní a jinak si mě nevšímají.“
„Pořád ještě netuším, co se tady vlastně seběhlo. Tak
povídej. Ten dům je tvůj?“
„Kdepak, patří mému bratranci Johnovi. Abys tomu
rozuměla, ze Summers Glade jsme zamířili rovnou sem a
dorazili jsme pozdě v noci. Byl tu příšerný nepořádek a John
usoudil, že se do domu někdo vloupal. Nemýlil se, ovšem
nevítaným návštěvníkům se tady natolik zalíbilo, že dům
neopustili. Dokonce právě spali v horních pokojích, což jsme
pochopitelně nečekali. Když jsme je objevili, netvářili se o
nic méně překvapeně než my sami. Jistě si představovali, jak
v neobývaném domě pohodlně stráví zimu, a najednou se

223
 Johanna Lindsey
objeví majitel! Jsou to tuláci, alespoň já bych je na něco
podobného tipovala.“
Sabrina už předtím dospěla k témuž závěru.
„Předpokládám, že jste neměli čas požádat o pomoc
ochránce zákona.“
„Především jsme neměli čas rozumně všechno uvážit.
Teď už je mi jasné, co bylo třeba udělat, jenže kdo by v
takové chvíli pomyslel na správný postup? John prostě zuřil,
ti chlapi se přece vloupali do jeho domu a klidně se tu
rozvalovali! Úplně ho chápu, i když do všech čtyř se sám
pouštět nemusel.“
„Do všech čtyř?“ podivila se Sabrina.
„Bohužel. Přitom John není žádný antický hrdina, žádný
atlet, spíš naopak. Mohl je nechat zmizet, o což se
koneckonců snažili, a všechno by dopadlo dobře. Ovšem jak
byl rozběsněný, začal je pronásledovat. Jednoho z nich
dostihl a chtěl mu dát pořádně za vyučenou, ale ostatní tři se
vrátili, aby svému kumpánovi pomohli, a jistě si umíš
představit, jak to dopadlo. Společně chudáka Johna zmlátili.“
„Zranili ho?“
„Řekla bych, že hlavně utrpěla jeho pýcha. Každopádně
vítězství těm mizerům dodalo kuráž. Svázali Johna a
odvlekli ho do sklepa, mne zamkli tady nahoře. Teprve po
několika hodinách je napadlo, že by mohli žádat výkupné, a
přikázali mi napsat ten dopis. Kvůli čtyřiceti librám! Chápeš
tu ubohost? Moji rodiče by jim rádi zaplatili třeba…“
„Jistě, je to směšná částka,“ nenechala ji domluvit
Sabrina. „Ale jim zřejmě připadá úžasná. A mají pistole.
Byli ozbrojeni už předtím?“
Mavis se zamyslela. „Ne, žádné zbraně jsem u nich
neviděla. Páni, takže nejdřív to byli jen obyčejní tuláci a teď
se z nich stali opravdoví zločinci! Pistole si museli opatřit až
dodatečně, nejspíš je ukradli stejně jako ten chleba. Určitě se

224
 Markýzův dědic
zbraněmi ani neumějí pořádně zacházet. Panebože, ještě
někoho poraní!“
„Doufám jen, že to nebudeme my dvě. Nebo John.“
„Kdepak, o nás bych se nebála, ti moulové spíš postřelí
jeden druhého. Větší hlupáky jsem v životě neviděla. Navíc
se zřejmě nikdy předtím neocitli v podobné situaci a prostě si
nevědí rady. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby celou tou
záležitostí s výkupným jenom zdržovali, aby tu mohli zůstat
déle. Byli zvyklí žít na ulici, takže tady se jim náramně líbí.“
„Taky mě to napadlo. Představ si, dokonce už mají plán,
jak si pobyt v panském domě co nejvíc prodloužit. Chtějí mě
tu zadržet a tebe poslat pro další výkupné.“
„Nic takového!“ pobouřeně zvýšila hlas Mavis.
„Nedopustím, aby ses kvůli mně dostala do stejně
nezáviděníhodné situace jako já. Ti lidé snad mají v hlavách
místo mozku seno, jinak si jejich břídilské a pomatené
představy nedokážu vysvětlit. Musíme je upozornit, že
takhle se to prostě nedělá.“
„Upozornit bychom je měly ještě na něco jiného,“
povzdechla si Sabrina. „Nepřijela jsem totiž sama. Jestli
nebudou mít tolik rozumu, aby sebrali výkupné a zmizeli, co
nevidět se dočkají další návštěvy.“
„Opravdu?“ zaradovala se Mavis. „Kdo tě doprovází?“
„Moje tety,“ zchladila její nadšení Sabrina. „Čekají
venku v kočáře.“
Než Mavis stačila cokoliv říci, odkudsi zdola uslyšely
prudké bušení na dveře.
Dívky se po sobě rychle podívaly a jednohlasně vyjekly:
„Panebože!“

225
 Johanna Lindsey
Všechno se odehrálo nesmírně rychle. Když

44 stále nikdo neotvíral, Raphael se silným

ramenem opřel do dveří, vyrazil zámek,
vpadl dovnitř, načež zaklel a vzápětí – po
úderu do hlavy – klesl k zemi.
Ve světle lucerny, kterou odložili na opěrnou zídku zadní
verandy, zahlédl Duncan ozbrojeného muže a bez
nejmenšího zaváhání se na něj vrhl. Zahřměl výstřel.
Odkudsi z horních pokojů, ale také z druhé strany
budovy a ze sousedních domů se ozvaly polekané výkřiky. V
tiché noční hodině výstřel ještě dlouho dozníval. Ve vzduchu
čpěl pach střelného prachu. Duncan slyšel a cítil, jak mu
kulka prosvištěla těsně vedle krku, a celý bez sebe vztekem
rozbil neznámému střelci obličej do krve.
Jistě, měli si vést obezřetněji, netrpělivost bývá špatným
rádcem. Ale dva dny marného pátrání, kdy se většinou
setkávali s neochotou a hrubostí, jim rozhodně na klidu
nepřidaly. Konečně je jakýsi otrhánek za drobný obnos
dovedl až sem, ovšem nikoliv normálně po ulici, ale přes
ploty a dvorky k zadnímu vchodu. A dům se na první pohled
zdál opuštěný.
Teprve dodatečně a pouze krátce Duncan přemýšlel,
koho to asi zmlátil do bezvědomí. John Newbolt to jistě
nebyl. Možná šlo o sluhu, který chtěl – pochopitelně se
zbraní v ruce – zjistit, kdo tak pozdě v noci zběsile tluče na
zadní dveře domu. Zatraceně, v takovém případě by s
Raphaelem měli co vysvětlovat.
Ale nepodlehl budoucí dědic vévodského titulu zranění?
Ne, díkybohu žil, dokonce tiše zasténal. Duncan tedy chvátal
na verandu pro lucernu. Nijak ho nepřekvapilo, že malý
otrhánek mezitím zmizel.
Sotva se Duncan vrátil do kuchyně, kde ležela obě těla, a
postavil lucernu na stůl, v protějších dveřích se objevili další
dva muži. Jeden z nich na něho namířil pistoli. Duncan si

226
 Markýzův dědic
příliš pozdě uvědomil, že měl z podlahy zvednout zbraň, jíž
předtím Raphael dostal po hlavě.
„Ani hnout!“ vyštěkl muž. „Co se to tu děje?“
„Mám dojem, že došlo k menšímu nedorozumění,“ snažil
se co nejklidnějším tónem vysvětlit Duncan. „Rád bych
navštívil Johna Newbolta, přesněji řečeno jeho sestřenici.
Sloužíte tady?“
Muž si vyměnil pohled se svým kumpánem. „Jo,
sloužíme, co jinýho bysme tu dělali? Ale na návštěvy už je
kapku pozdě, mladej pane. Zastavte se ráno.“
„Zůstanu, dokud si nevyřídím svou věc,“ pevným hlasem
prohlásil Duncan. „A dobře vám radím, nesnažte se mi v tom
zabránit.“
„Bejt váma, radši se ztratím,“ zavrčel ozbrojený muž a
pro jistotu znovu Duncanovi zamával před nosem
bambitkou.
Vtom však promluvil druhý chlap a mnohem vlídněji.
„Dobrá, dobrá, to je v pořádku. Zavedeme vás k panu
Newboltovi, určitě ho potěší, když mu budete dělat
společnost.“
K „panu“ Newboltovi? I kdyby měl John třeba ten
nejnižší šlechtický titul, pro služebnictvo by přece byl
zásadně a pouze „lordem“ Newboltem! Ale Duncana
pochopitelně varoval také mužův podivný ironický úšklebek.
Matné světlo lucerny, která zůstala v kuchyni, jen velmi
nedostatečně ozařovalo krátkou chodbu vedoucí do prostorné
vstupní haly. Duncanovi vůbec připadalo zvláštní, že se
nikde v domě nesvítí. Spali snad už všichni? Kdepak, ti muži
byli oblečení, rozhodně nevypadali, jako by vyskočili z
postele ve chvíli, kdy zaslechli hluk u zadního vchodu.
Ovšem rány na dveře nepochybně zburcovaly celý dům,
ať už se v něm právě zdržoval kdokoliv. Duncan si to
uvědomil, když koutkem oka zahlédl, jak se kdesi nad

227
 Johanna Lindsey
schodištěm zavlnila sukně. Chtěl se otočit, ale muž kráčející
za ním ho neurvale a výmluvně dloubl bambitkou do zad.
Další upozornění, že situace je krajně podezřelá, Duncan
nepotřeboval. Prudce se otočil, srazil ruku svírající pistoli a
ze všech sil praštil muže do nosu. Chlapík odletěl, převrhl
jakýsi stolek a už se nepohnul.
Druhý otrapa, neduživý vyzáblý skrček, divoce zařval.
Vzápětí skočil Duncanovi na záda, zaťal mu prsty do krku a
s vítězoslavným smíchem ho zkusil škrtit. Neměl však ani tu
nejmenší naději. Duncan po něm hmátl, postavil si ho před
sebe a napřáhl ruku. Ale ještě než pěst mohla najít cíl, skrček
zaječel a omdlel. Duncan ho znechuceně pustil jako kus
špinavého hadru a muž se složil na podlahu.
Náhle se nad schody ozval rozčilený hlas, který Duncan
okamžitě poznal. „Pro všechno na světě, jak jen jste mohl
ignorovat tu zbraň?“
„Kde se tady sakra berete vy?“ udiveně se zeptal místo
odpovědi.
„Co kdyby vás ten chlap zabil!“
Z rozechvělých slov zaznívaly tak nezastírané obavy o
jeho život, že dojatému Duncanovi nezbývalo než pokusit se
celé to nebezpečí poněkud zlehčit. „Podívejte se, děvče,
když vás čeká bezvýchodná budoucnost, skoro ani nemáte co
ztratit, nemyslíte?“
„Prostě se chováte krajně nezodpovědně,“ prohlásila
Sabrina o poznání klidněji, ale také odměřeněji. „Na tom
žádné vtipkování nic nezmění.“
Nehodlal se s ní přít. Alespoň ne v téhle zamotané a
nepřehledné situaci. „Rád bych, abyste mi konečně
odpověděla co tu vůbec děláte?“
„Hned vám to vysvětlím… totiž pokud už jste se
vypořádal úplně se všemi.“
„Se všemi? Zatím nevím, o kom je vlastně řeč.“

228
 Markýzův dědic
„Mluvím o tlupě pobudů, co se vloupali do domu. Ty
omezence nenapadlo nic chytřejšího než držet tady Mavis a
Johna pod zámkem a žádat výkupné. Jsou čtyři.“
„Opravdu? Měl jsem tu čest pouze se třemi…“
„Dobrá, obě zůstaneme tady nahoře a počkáme, až
najdete i toho posledního. Ale buďte opatrný, přinejmenším
u tří z nich jsem viděla zbraně a…“ Odmlčela se, neboť
kdosi zabušil na domovní dveře. „To bude náš kočí Mickie.
Pusťte ho dovnitř, je to silák a může se vám hodit. A
mimochodem, Johna Newbolta zavřeli do sklepa, buďte tak
hodný a pomozte mu odtud.“
Otočila se a rázem byla ta tam, ale Duncan ještě chvíli
hleděl do tmy, v níž zmizela. Připadalo mu neuvěřitelné, že
tady Sabrinu objevil, neméně ho však udivovalo její
sebevědomé a rozhodné, téměř velitelské chování. Potom si
vzpomněl, jak nedokázala skrýt obavy o jeho život, a
spokojeně se usmál.

Sabrina se vrátila do pokoje k Mavis,

45 celkem bez obtíží poslepu nahmátla zástrčku

a zevnitř zajistila zámek. Nechápala, proč je
vlastně pobudové nechali nezamčené.
Takové opomenutí se dalo vysvětlit jen tím, že je svými
řečmi úplně vyvedla z míry. Kdyby to tušily, mohly dávno
opustit dům a klidně čekat venku v kočáře, až policie
osvobodí Mavisina bratrance. Jenže teď už na tom stejně
nezáleželo.
„Záchrana se blíží,“ sdělila vystrašené Mavis. „Totiž
právě probíhá, takže než pomine nebezpečí, raději nebudeme
vystrkovat nos, aby nás do něj náhodou něco netrefilo.“
„A kdo nás přišel zachránit?“
„Duncan MacTavish.“
„Panebože, co ten tady dělá?“
229
 Johanna Lindsey
„Hledá tě, to je více než jisté. Nechtěla jsem ti kazit
náladu, ale teď už ti musím prozradit jedno malé tajemství:
od chvíle, kdy jsi tak znenadání opustila Summers Glade,
pátrají po tobě také nejzkušenější Nevilleovi lidé. Tvoji
rodiče tedy bohužel vědí, že nejsi tam, kde jsi být měla.“
„Hrůza,“ zaúpěla Mavis. „Jak to vypadá, jsem v pěkné
kaši. Ale proč za mnou markýz z Birmingdalu vysílá své
ohaře? Ledaže by…“ Zamyšleně se odmlčela.
„To je v pořádku,“ chvatně ji uklidnila Sabrina.
„Nemusíš se bát, že se přede mnou podřekneš. Vím, co jsi
toho večera viděla v Opheliině pokoji.“
„Vážně? A od koho to víš?“
„Od Duncana.“
„Což by mě ani nemělo překvapovat. Zdá se, že jste se
opravdu velmi spřátelili.“
„Ano, jsme přátelé,“ pronesla Sabrina hlasem, který jako
by ji začínal zrazovat. V duchu se důrazně napomenula.
Přece se nenechá řečmi o „pouhém přátelství“ vykolejit
právě v téhle situaci! „Poslyš, Mavis, mohla bys mi vysvětlit,
proč jsi vlastně odjela ještě týž večer?“
„A ty jsi snad nezmizela uprostřed oslav?“
Sabrina se jen překvapeně zajíkla.
„Viděla jsem tě, jak utíkáš ze zámku,“ pokračovala
Mavis. „A o chviličku později jsem si všimla, že za tebou
vyběhl Duncan. V té chvíli mi všechno bylo jasné a z duše
jsem si přála, aby tě konečně požádal o ruku.“ Mavis si
povzdechla. „Ale nejspíš se jenom chtěl přesvědčit, jestli jsi
v pořádku, protože ani ne za hodinku se chvátal usmířit s tou
čarodějnicí. A to mi dodalo. Ophelie zase vyhrála. Vždycky
získá všechno, po čem zatouží.“
Sabrina si také povzdechla. „Ano, skutečně to tak
vypadá.“
„Když zrušil to první zasnoubení, naivně jsem si myslela,
že na světě přece jen existuje spravedlnost. Ophelie nejdřív

230
 Markýzův dědic
usilovně spřádala intriky, aby se Duncana zbavila, a příliš
pozdě si uvědomila, jak skvělou partii pro ni představuje.
Ale ani tentokrát ji život nevytrestal, nakonec dosáhla svého
a klidně se nám dál směje do očí. Potvorám jako Ophelie
projde cokoliv. Může kdekoho pomlouvat a očerňovat, může
o mně vykládat, že jsem chorobná lhářka a potřebovala bych
se léčit… Najednou mi to všechno přišlo tak líto, že jsem se
se rozbrečela – a ne a ne přestat. Už chápeš? Musela jsem
odjet… co nejdřív, okamžitě, abych se před lidmi úplně
neznemožnila.“
Sabrina jí rozuměla, dokonce až příliš dobře. Nestalo se jí
snad totéž? Ano, sama také utekla, aby ostatní hosty ušetřila
pohledu na své nezadržitelně se řinoucí slzy.
„A ze Summers Glade jsi jela rovnou sem?“
„Ano. Potřebovala jsem si trochu srovnat myšlenky, aby
mě ty poslední zážitky přestaly trápit. Předpokládala jsem, že
mi postačí nanejvýš dva dny, to jsem ovšem nepočítala s
tlupou pobudů, kteří mě tu kvůli ubohým čtyřiceti librám…“
„Jistě,“ přerušila rozhořčený proud její řeči Sabrina, „ale
času na přemýšlení jsi díky tomu měla dost a dost. K jakému
závěru jsi dospěla?“
Mavis zaváhala. „Máš pravdu, vyjasnila jsem si hodně
věcí. Především jsem si uvědomila, že Ophelii nikdy
nepřestanu nenávidět. Napáchala příliš mnoho zla, než abych
jí mohla odpustit. Ale už se jejím chováním nechci trápit.
Prostě se od ní budu držet co nejdál a pokusím se
zapomenout, že vůbec existuje.“
„Ovšem předtím ses kolem ní pořád točila. Proč
vlastně?“
„Víš, dlouho jsem k ní žádnou nenávist nepociťovala.
I když tomu snad ani nebudeš věřit, přátelily jsme se od
dětství. Často jsem ji navštěvovala a moc dobře jsem si
všimla, jak ji rodiče rozmazlují. Dokázala jsem tedy její

231
 Johanna Lindsey
chování chápat a omlouvat. Ale pak jsem potkala
Alexandra…“
„Alexandra?“
„Muže, do kterého jsem se zamilovala. Bylo to vzájemné,
Alexandr se mi neskrývaně dvořil. S Ophelií se znal také a
prohlašoval, že její výjimečné půvaby na něho nijak
nepůsobí. Okázale ji přehlížel, což se jí vůbec nezamlouvalo,
a jistě si umíš představit, k čemu se rozhodla. Uvolila se
věnovat mu trochu své vzácné pozornosti, prostě s ním
začala koketovat – a chudák Alexandr se okamžitě zařadil do
zástupu ‚uctívačů bohyně‘. Přestal mě navštěvovat, zato se
snažil trávit co nejvíc času v její společnosti. Úplně mě to
zdrtilo. A nejhorší bylo, že Ophelii na něm vůbec nezáleželo,
jakmile uspokojila svou ješitnost, pustila ho z hlavy. Chtěl se
mi znovu dvořit, ale já ho odmítla. Připadalo mi, že bych
brala zavděk drobečky, které Ophelie smetla ze stolu. Možná
jsem mu měla odpustit, ve skutečnosti ji přece nemiloval,
pouze se nechal oslnit její krásou. Já však zůstala neoblomná
a nakonec se oženil s jinou.“
„To je mi líto.“
„Mně občas taky,“ povzdechla si Mavis.
„A co tvoje přátelství s Ophelií? Ta příhoda musela váš
vztah těžce poznamenat.“
„Pochopitelně jsem na ni tehdy zanevřela, ale přiběhla za
mou, prosila, abych jí odpustila, a přísahala, že mi Alexandra
nechtěla odloudit. Ostatně když tak snadno dokázal
vzplanout k někomu jinému, ani si prý mou lásku
nezasloužil. No a já se nechala umluvit. Nicméně už to mezi
námi zdaleka nebylo jako dřív. S čím dál větší hořkostí jsem
sledovala, jak s lidmi manipuluje, jen aby dosáhla svého, jak
se neštítí sebenechutnějších intrik, sotva na někoho začne
žárlit. Jednou z obětí její žárlivosti ses koneckonců stala i
ty.“

232
 Markýzův dědic
„Já?“ Představa, že by u kohokoliv a natož u Ophelie –
vzbudila žárlivost, Sabrinu málem rozesmála.
„Nemám na mysli běžnou žárlivost,“ vysvětlovala Mavis.
„Ophelii nikdy žádný muž nezajímal natolik, aby kvůli němu
žárlila, jak obvykle ženy žárlívají. U ní jde spíš o závist a
nevraživost. Nesnáší, když na sebe někdo poutá pozornost,
která podle jejího názoru patří výhradně jí samotné. Právě
proto znovu pustila do oběhu ten váš starý rodinný skandál.
Ne, to nebylo pouhé uřeknutí. Udělala to zcela záměrně,
měla totiž pocit, že několik jejích stálých obdivovatelů si tě
najednou až příliš všímá. Ale tohle snad pro tebe není
novinka.“
Sabrina nepochybovala o pravdivosti Mavisiných slov.
Jenom jí připadalo neuvěřitelné, že by Ophelie byla schopna
provést něco podobného z tak malicherné příčiny. Sama
Sabrina si ony zázračně oživlé pověsti příliš k srdci nebrala,
byť její šance na slušný sňatek vzápětí klesly téměř k nule.
Ovšem jiná dívka by se třeba úplně zhroutila a možná by se z
nezaviněného neštěstí do smrti nevzpamatovala. Copak
Ophelie vůbec nemyslela na následky svých pomluv a intrik?
Bylo jí lhostejné, komu a jak ublíží?
„Jistě, taky mi chvíli trvalo, než jsem odložila růžové
brýle,“ připustila Sabrina. „Ale teď už dávno vím, že
Ophelie mi přátelství vždycky jen předstírala.“
„Chválabohu. Chudinky Edith a Jane jsou na tom
mnohem hůř, pořád jí ještě věří, ale o to krutější zklamání je
čeká. Pokud jde o mne, nakonec už jsem Ophelií upřímně
pohrdala a v jejím důvěrném kroužku jsem zůstávala z
jediného důvodu: chtěla jsem být u toho, až jí někdo konečně
všechny ty zákeřnosti vrátí. Bylo to ode mne hloupé. Tím
spíš, že Ophelie má prostě z pekla štěstí a žádná pomsta ji
stejně nikdy nestihne.“
„Nepotěší tě, když ti prozradím, že Duncan se s ní vůbec
netouží oženit?“

233
 Johanna Lindsey
„A co by potom měla znamenat ta jejich milostná
scénka? Nejsem slepá.“
„Vím, co jsi viděla. Ale špatně sis to vyložila.“
„Panebože, Sabrino, mluvíš jako dítě. Ophelie byla napůl
svlečená! Určitě se právě chystali… snad nemusím říkat, k
čemu.“
„V nezamčeném pokoji, o který se navíc dělila se
spoustou dalších dívek, z nichž se kterákoliv mohla kdykoliv
objevit ve dveřích stejně jako ty?“
„No jo,“ zaváhala Mavis, „na to jsem nepomyslela. Ale
proč u ní tedy byl?“
„Chtěl zjistit, co mi provedla. Prostě od ní žádal
vysvětlení. Jak se mi svěřil, byl vzteky bez sebe a bohužel si
neuvědomil, že si k takovému rozhovoru vybral krajně
nevhodnou chvíli a ještě nevhodnější prostředí.“
„Tak tohle mě nepřekvapuje. Ophelie skutečně umí lidi
rozzuřit, až dělají věci, jaké by je jindy ani nenapadly.“
Kdyby spolu nemluvily ve tmě, Sabrina by se jistě
začervenala. Toho večera přece také vybuchla málem jako
nějaká trhovkyně. A potom v kočáře…
„Víš, proč se vlastně znovu zasnoubili? Ophelie
přesvědčila starého markýze, že budeš chtít zničit její pověst
a s chutí všude začneš vykládat, co jsi v pokoji viděla. Proto
tě lord Neville zoufale hledá. Změnil totiž názor a nepřeje si,
aby se Duncan oženil s Ophelií. Sám Duncan se té svatby
přímo děsí, na druhé straně se ovšem domnívá, že všechno
zavinil jenom svou zbrklostí a je tedy povinen chránit
Opheliinu pověst.“
„Kristepane, mám tomu rozumět tak, že ta čarodějnice
ulovila Duncana jen díky mně? Že jsem jí ho naservírovala
na stříbrném podnosu? To tedy ne! Jestli neexistuje žádný
vážnější důvod, proč si ji chce Duncan vzít, pak budu mlčet
jako hrob. Přísahám! Pokud Ophelie konečně jednou

234
 Markýzův dědic
nedostane, co si zamanula, nemusí se o svou zatracenou
pověst ani trochu bát.“
Sabrině spadl kámen ze srdce, alespoň kvůli Duncanovi.
„Věděla jsem, že to pochopíš.“

Sabrina čekala, kdy už se konečně objeví

46 Duncan, a byla připravena okamžitě ho

pustit dovnitř. Ale dveře se náhle otevřely
bez její pomoci, úplně totiž zapomněla, že z
druhé strany zůstal v zámku klíč.
V matném světle dopadajícím sem zdola dívky spatřily
čtvrtého pobudu, toho, který se snažil budit o něco lepší
dojem. Nedržel v ruce zbraň, což pochopitelně neznamenalo,
že žádnou nemá. Nicméně zatím se zdál nejméně
nebezpečný.
Také jeho slova zněla téměř vlídně. „Dámy, přišel jsem
vás zachránit. V hale je nějakej chlap, asi Skot nebo co, a
řádí jako pominutej.“
„Ten Skot je čirou náhodou náš přítel,“ zlomyslně
poznamenala Sabrina.
„Jo, taky mě to napadlo.“ Muž si neklidně hryzal spodní
ret. „Takže jedna z vás se mnou hezky pomašíruje dolů,
abych měl pojistku. Ale vy radši ne, slečno Upovídaná.“
Nelichotivá přezdívka se Sabriny trochu dotkla. „Nestačí
vám, že jste tu mou přítelkyni tak dlouho věznili? Jistě, teče
vám do bot a chcete si zachránit kůži. Docela vás chápu, ale
tamhle je okno, poslužte si.“
„Nejsme v přízemí,“ nedůtklivě namítl pobuda.
„No a? Budete riskovat nanejvýš pár odřenin. Jestli vás
dostane do rukou Duncan MacTavish, dopadnete mnohem
hůř.“
„Poslyšte, slečinko, držte už konečně klapačku,“ zaječel
zjevně vyděšený lotřík, „tady poroučím já! A jedna z vás mi
235
 Johanna Lindsey
poslouží jako záruka bezpečnýho úniku z tyhle šlamastyky,
zvlášť když jste nám ani nedala těch zatracenejch čtyřicet
liber!“
„Pokud nežádáte nic jiného, pak bychom se snad…“
Sabrina už nemusela dokončit větu. Mavis, která se v
pokoji vyznala i potmě, totiž muže náhle zezadu praštila
jakýmsi těžkým předmětem přes hlavu. Potom si klidně
oprášila ruce. „To má za to, že mě tu krmili jen chlebem a
vodou.“
Než se Sabrina stačila rozesmát, dveře se znovu otevřely
a tentokrát se v nich skutečně objevil Duncan. Přelétl
pohledem muže zhrouceného na podlaze a mírně vyčítavým
tónem poznamenal: „Doufal jsem, že se v pokoji zamknete.“
„Zástrčku jsem zaklapla,“ zkroušeně si povzdechla
Sabrina, „jenom jsem si nevšimla, že z druhé strany zůstal ve
dveřích klíč.“
Duncan zdvihl obočí, ale pokud měl na jazyku nějaké
ironické či káravé slůvko, nechal si je pro sebe. Shýbl se,
přehodil si bezvědomého pobudu přes rameno a jakoby
mimochodem oběma dívkám sdělil: „Už se nemusíte
schovávat. Newbolt běžel sehnat někoho, kdo by ty dobráky
odvezl do chládku.“
„Takže je v pořádku?“
„Jistě, nic mu není, ale zuří, že si sám nedokázal poradit s
těmi vandráky. Dokonce chvílemi skřípe zuby.“
„A co moje tety? Vědí, že je po všem?“ zeptala se
Sabrina cestou dolů.
„Proboha, vy s sebou máte tety? Kde vlastně jsou?“
Sabrina se začervenala – měla se o nich zmínit už dávno!
Kdepak, jako dobrodružka si nevedla právě nejlépe, vršila
jednu chybu na druhou.
„Čekají venku v kočáře. Hned jsem zpátky,“ vyhrkla a
hlavními dveřmi se vyřítila z domu, aby před Duncanem
skryla své rozpaky.

236
 Markýzův dědic
Přesvědčit tety, že už nikomu nehrozí nebezpečí, trvalo
déle, než si původně představovala. Bály se o ni a
pochopitelně byly na nejvyšší míru rozčilené. A teprve když
se začaly vášnivě přít, jestli bude vhodnější neprodleně
vyrazit zpátky domů nebo spíš hledat nějaký dosud otevřený
zájezdní hostinec, pochopila, že se opět chovají normálně, a
vrátila se na místo podivných příhod a nečekaného setkání.
Ráda by Duncanovi jako první sdělila tu dobrou zprávu:
nemusí se oženit s Ophelií, Mavis Newboltová bude mlčet!
Ale možná se už všechno dozvěděl přímo od Mavis.
Duncan stál poblíž schodiště, k jejímu údivu se však
vůbec netvářil jako hrdina, který si právě bez problémů
poradil s celou tlupou ozbrojených pobudů a navíc unikl
sňatku, po kterém ani trochu netoužil.
„Co se stalo?“ zeptala se Sabrina se srdcem sevřeným
obavami.
Byl tak sklíčený, že jí ani nedokázal pohlédnout do očí.
„Snažil jsem se zbytečně, má milá. Mavis mi nepomůže.
Rozhodně si tu historku nehodlá nechat pro sebe totiž pokud
se s Ophelií neožením.“
„Nesmysl,“ zamračila se Sabrina. „Mluvily jsme o tom
spolu a ujistila mě, že se můžete spolehnout na její mlčení.“
„Pak vám lhala. Nebo prostě z ničeho nic změnila názor.
Udělá cokoliv, jen aby se Ophelii dostalo zasloužené
odměny. Přesně takhle mi to řekla. A v žádném případě
nehodlá ustoupit.“
Sabrina se posadila na schody a horečně přemýšlela. „Já
už vůbec ničemu nerozumím. Mavis tu scénku v pokoji
chápala jako projev vaší skutečné, byť dlouho utajované
touhy. A samozřejmě jako další důkaz, že Ophelie vždycky
získá všechno, po čem vztáhne ruku. Proto Mavis tak náhle
odjela. Zklamaná, rozhořčená. S pocitem, že v životě
neexistuje spravedlnost. Ale když jsem jí vysvětlila, jak to
bylo doopravdy, když si uvědomila, proč si vlastně chcete

237
 Johanna Lindsey
Ophelii vzít, bez váhání se rozhodla mlčet jako hrob, jen aby
tu svatbu překazila. Dokonce přísahala, Duncane. A jestli
najednou změnila názor, musela mít vážný důvod. Co jste jí
řekl?“
„Nic jiného než pravdu.“
„A já snad ne?“
„Zcela určitě jste jí nic úmyslně nezatajila. Pouze jste
neznala jistou drobnost a mne bohužel nenapadlo, abych se
vám o ní zmínil. Víte, dovolával jsem se soucitu té dívky a
zapomněl jsem, že ji ovládá především touha pomstít se
Ophelii, za každou cenu ji pokořit.“
„O čem jste se mi nezmínil?“
Duncan si zhluboka povzdechl. „Ophelie se totiž děsí
toho sňatku stejně jako já. Když jí Neville – možná poněkud
přehnaně – vylíčil, jaké povinnosti ji coby příští markýzu
čekají, usoudila, že o takový život nestojí. Rafe se nemýlil,
lákal ji hlavně titul, na mně osobněji příliš nezáleželo. Prostě
teď ji zasnoubení tíží jako okovy, kterých by se moc ráda
zbavila.“
Sabrina nevěděla, jestli se má rozesmát nebo rozbrečet.
Takže Ophelii nikdy nešlo o Duncana, ale jen a jen o jeho
tituly, majetek, společenské postavení. Už ho sice nechce,
nicméně se za něj provdá, neboť její bývalá přítelkyně dává
přednost pomstě. Úžasné! Skvělé!
„Ještě bych si s Mavis mohla promluvit.“
„Ano, zkuste to, děvče, budu vám nesmírně vděčný. Ale
nevím, musela byste vidět ten triumfální záblesk v jejích
očích. Nechtěně jsem jí dal do rukou vražednou zbraň proti
úhlavní nepřítelkyni. Takové příležitosti se nikdo snadno
nevzdává.“

238
 Markýzův dědic
Duncan se bohužel nemýlil. Mavis zůstala

47 neoblomná, sladkou pomstu si hodlala

dokonale vychutnat. Kromě toho měla pocit,
že zásadní změnu Opheliina postoje ke
sňatku s Duncanem jí Sabrina úmyslně zamlčela. Proto
nedůvěřivě přijímala i všechny ostatní argumenty, jimiž se ji
Sabrina snažila přesvědčit.
Nad zmínkou, že Duncan přece za nic nemůže a přitom
na celou tu nešťastnou souhru náhod nejvíc doplatí, se jen
pohrdavě ušklíbla: muži, jak známo, neberou manželské
závazky příliš vážně, mnozí se svými nevěrami přímo
holedbají a nijak se nepokoušejí popírat neuvěřitelné
historky, které o nich po salonech kolují.
„Prostě si bude spokojeně užívat s milenkou a ještě mu
přátelé i nepřátelé budou závidět manželku, za svobodna
nejobletovanější krásku z celé Anglie. Připadá ti to jako
nějaká kalvárie? Samozřejmě taky mohl milovat jinou dívku,
jenže v tom případě by snad dotyčnou požádal o ruku a celá
tahle situace by vůbec nenastala.“
Poslední věty se Sabriny bolestně dotkly. Ale stále ještě
se nevzdávala. „Pochop, udělá mu ze života peklo. Umíš si
představit, že bys měla den za dnem, měsíc za měsícem, rok
za rokem trávit s někým, jako je Ophelie?“
„Neumím. Ovšem na Duncanově místě bych ze života
peklo naopak udělala já jí. Někde bych ji zamkla a mezi lidi
bych ji pouštěla nanejvýš o velkých svátcích. Vůbec bych se
necítila provinile, přesně takové zacházení si přece Ophelie
zaslouží. A upřímně doufám, že Duncan MacTavish je
natolik chytrý, aby dospěl k podobnému závěru. Tak už se
tím netrap, Sabrino, a klidně se vrať domů. Přijela jsi mi na
pomoc, nesmírně si toho vážím a ze srdce ti děkuju. Ale
nezlob se, tenhle rozhovor už je jenom ztráta času.“

239
 Johanna Lindsey
Málokdy se Sabrina cítila tak bídně jako ve chvíli, kdy
musela sejít ze schodů k čekajícímu Duncanovi a mlčky
zavrtět hlavou.
Pochopil, že jeho jediná naděje se definitivně rozplynula.
Patrně však s ničím jiným nepočítal, neboť v jeho
zachmuřené tváři se nepohnul ani sval. Beze slova Sabrinu
objal, snad aby jí vyjádřil dík za obětavý, byť marný pokus.
Těch několik vteřin tělesné blízkosti znamenalo opojnou a
slastnou závrať. A současně nevýslovná muka: naposledy,
naposledy…
Alice a Hilary se nakonec dohodly, že přes pozdní
hodinu bude ze všeho nejlepší rovnou se vrátit domů, a
Duncan s Raphaelem tedy na koních vyprovázeli kočár
zpátky do Oxbow. O Raphaelovi se Sabrina dozvěděla
vlastně teprve cestou, když zaslechla, jak si venku stěžuje na
bolesti v zátylku. Do té doby ani netušila, že pátrat po Mavis
vyrazili společně s Duncanem.
Do postele se dostala nedlouho před rozedněním. Zatím
se ze všech sil ovládala, teď už se však slzám přestala bránit.
Přemohly ji nejen všechny ty překvapivé události uplynulých
dní, ale především zdrcující jistota: Duncan se ožení s
Ophelií.

Sabrina se probudila až odpoledne a první její myšlenkou

bylo, že svatební obřad dávno skončil a na Summers Glade
se slaví. Kupodivu se však necítila o nic hůř než předtím.
Jistě, litovala Duncana, neboť ho milovala, ale na její vlastní
situaci by se přece nic nezměnilo, ani kdyby se Ophelie třeba
propadla do země.
Koneckonců nejpalčivější bolest Sabrina zažila už
začátkem týdne, když jí Archibald MacTavish otevřeně
sdělil, jaký vztah k ní Duncan má. Do té doby snad mohla v
srdci hýčkat alespoň maličkou naději, z rozhovoru se starým
Skotem však pochopila, že pro Duncana nikdy nebyla a

240
 Markýzův dědic
nebude ničím jiným než přítelkyní. I kdyby jí nabídl sňatek,
učinil by to pouze z obavy, aby neztratil její přátelství. Ano,
přátelství, nikoliv lásku.
Ale zmeškala by skutečně věrná přítelkyně přítelovu
svatbu? Nepotřeboval snad právě dnes přátelskou oporu více
než kdy jindy? Po onom nočním dobrodružství a po jejím
rozhovoru s Mavis Newboltovou Sabrinu naposledy objal. A
tvářil se zdrceně, jako by právě vyslechl rozsudek smrti.
Příliš nedoufala, že na svatbě byly alespoň tety. Pozvání
sice přijaly, ale vzhledem k tomu, kdy se dostaly do postele,
patrně také vstávaly nezvykle pozdě. Sabrina se mimoděk
smutně usmála, napadlo ji totiž, jak rád by zřejmě celý den
prospal i Duncan. Nepochybně ho však někdo vzbudil, bez
ženicha by se obřad sotva mohl konat.
Když o chvíli později sešla dolů, zastihla na chodbě tetu
Alici.
„Tak co, byly jste na svatbě?“ vyhrkla Sabrina.
„Pro smilování Boží, to bys nám nedopřála ani pár
hodinek spánku? Žádný strach, stejně se celé příští dva
měsíce nebude o ničem jiném mluvit, takže se všechno
dozvíš do nejmenších podrobností. Ale právě jsem se chtěla
jít podívat, jestli už jsi vstala. Máš tu návštěvu.“
Bůhvíproč si Sabrina pomyslela, že v přijímacím salonku
najde Ophelii. Ovšem ve svatební den? Možná se přišla
pochlubit. Ačkoliv… změnila přece názor a sňatku s
Duncanem by se ráda vyhnula. Opravdu? Sabrina tomu stále
ještě nemohla uvěřit. Která žena by netoužila po manželství s
mužem tak skvělých vlastností? Jenže Ophelie měla velmi
osobitý žebříček hodnot a na něm zřejmě po jejím rozhovoru
s markýzem klesl Duncan hodně nízko.
Spíš si tedy bude chtít postěžovat, poplakat nad nepřízní
krutého osudu. Ale Sabrina ji nehodlala vyslechnout,
tentokrát už ne. Proč by se měla přemáhat, proč by měla
předstírat přátelství, které nikdy neexistovalo? Koneckonců

241
 Johanna Lindsey
Ophelie jí vždycky jen lhala a zlovolně o ní šířila skandální
pověsti, jaké by méně odolné dívce třeba vzaly veškerou
chuť do života.
Dveře přijímacího salonku Sabrina otvírala pevně
odhodlána okamžitě Ophelii vykázat z domu, k podobnému
ráznému gestu však neměla příležitost. V křesle poblíž
hořícího krbu totiž neseděla Ophelie, ale Mavis. A tvářila se
značně rozpačitě.
Nebylo těžké odhadnout, proč se návštěvnice cítí nesvá.
Patrně ji trápilo svědomí. Odmítla sice pomoci Duncanovi,
ale jen proto, že se nechtěla vzdát výjimečné a
neopakovatelné příležitosti pomstít se Ophelii, která si za své
podlé intriky nějaký trest skutečně zasloužila. Sabrina se
připravila na slova lítosti, i když žádné kajícné vysvětlení už
ji nemohlo utěšit. Bylo pozdě, příliš pozdě.
„Musím se ti omluvit,“ zkroušeně si povzdechla Mavis.
„Nemusíš.“
„Ale ano, musím. Věděla jsem, že to, čím jsem v noci
vyhrožovala, neudělám, a měla jsem ti něco takového
alespoň naznačit.“
„Počkej, co máš vlastně na mysli?“
Mavis si znovu povzdechla. „Pochop, vychutnávala jsem
si ten úžasný pocit, že mám v rukou Opheliin osud. A moc
jsem si přála, aby si to na několik hodin uvědomila i ona…
aby poznala, jak se jí všechny zákeřnosti jednou můžou
vrátit.“
„Na několik hodin?“
„Ano, už v noci jsem se rozhodla, že se dnes cestou do
Londýna zastavím na Summers Glade a uklidním Duncana.
Nemá se čeho bát, nemusí se s Ophelií oženit, já její pověst v
žádném případě ohrožovat nehodlám. Kdybych totiž ve
společnosti začala šířit historku o té kompromitující situaci,
chovala bych se přesně jako Ophelie. A pak bych si

242
 Markýzův dědic
nezasloužila nic jiného, než aby mě někdo zavřel do
hladomorny a zahodil klíč.“
Sabrina se málem hlasitě rozesmála. Určitě muselo být
slyšet, jaký balvan se jí odvalil ze srdce!
„Takže jsi Duncanovi všechno vysvětlila?“
„Zatím ještě ne,“ opět zrozpačitěla Mavis. „Víš, ráda
bych, abys mě doprovodila. Duncan se na mne možná bude
zlobit, nakonec vinou mé pomstychtivosti se o celý jeden
den déle děsil, že manželství s tou čarodějnicí přece jen
neunikne.“
Vzápětí po obrovské radosti Sabrina zažívala otřes, jako
by se jí náhle pod nohama rozevřel jícen pekla.
„Copak jsi nevěděla, že svatební obřad proběhl dnes
dopoledne?“ zeptala se bezbarvým hlasem.
Mavis zbledla a jen s námahou ze sebe vysoukala:
„Ale… to není možné… Samotné ohlášky trvají tři neděle.“
„Pokud nedostaneš zvláštní povolení, jaké lord Neville
pro Duncana opatřil už dávno. Vzhledem ke svému
pokročilému věku si nemohl dovolit ztrácet čas, rád by se
ještě dožil pravnoučat. V tomhle případě měl ovšem spěch
ještě další důvod: předejít skandálu. Nikdo přece netušil, že
ses rozhodla nechat si tu historku pro sebe.“
„Panebože! Ani ve snu by mě nenapadlo, jak málo času
zbývá. Přiznám se ti, dokonce jsem chvíli uvažovala, že
promluvím nejdřív za týden, abych Ophelii pořádně
vytrestala. Ale nechtěla jsem zase tak dlouho trápit Duncana.
Těch několik hodin, říkala jsem si, snad vydrží, zvlášť když
většinu z nich prospí… Ne, tohle si nikdy neodpustím.“
Jindy by se Sabrina jistě snažila zoufalou dívku utěšit,
tentokrát však sama tonula v beznaději a nedokázala se
ubránit hněvu. Koneckonců ten, kdo především ponese
následky Mavisina nedomyšleného jednání, nebude Ophelie,
ale Duncan. Milovaný nešťastný Duncan…
„Ale možná ještě není pozdě,“ dodala náhle Mavis.

243
 Johanna Lindsey
„Blázníš? Už od dopoledne jsou z nich manželé.“
„I z čerstvě uzavřeného manželství lze uniknout, totiž
dokud nedošlo k ničemu, co… prostě dokud nebylo
konzumováno. Nebo snad myslíš, že z kostela chvátali
rovnou do postele? Asi sotva, když k sobě vzájemně pociťují
spíš nechuť. Jestli budou oba souhlasit, celkem snadno by
mohli dosáhnout zrušení sňatku, což je ostatně mnohem
přijatelnější než rozvod.“
„A jak by podle tebe takovou žádost zdůvodnili?“
pochybovačně se zeptala Sabrina.
Mavis pokrčila rameny. „Nemám tušení. Ale něco se dá
vždycky vymyslet. Vyjádřili se vůbec její rodiče k tomu
zrušenému a pak obnovenému zasnoubení? Třeba ani neměli
čas a mohli by tedy prohlásit, že se vdala bez jejich
souhlasu.“
„Kristepane, sami přece ten sňatek tolik prosazovali!
Přímo do něj Ophelii nutili.“
„Nerozčiluj se, Sabrino. Přinejmenším je musíme
upozornit, že tohle řešení vůbec existuje. A musíme je na to
upozornit dřív, než svatební noc podobnou možnost zcela
vyloučí.“
Musíme? Sabrina nápad pokládala za bláznivý, v lepším
případě pošetilý. Zapomněla Mavis, kolik toho Ophelie
napovídala o svých údajně necitlivých a krutých rodičích?
Dohodli zásnuby za jejími zády, odmítli vyslechnout její
názor, nezajímalo je, jak trpěla. Ty nářky znal kdekdo. Ale
byla tu ještě další komplikace. Sabrina rozhodně netoužila
jako první Duncanovi prozradit, že je nadosmrti svázán s
Ophelií vlastně jen proto, že ani jeden z nich Mavis neřekl,
kdy bude svatba, ačkoliv oba měli v noci dost příležitostí
alespoň letmo se o tom zmínit.

244
 Markýzův dědic
Přestože svatební oslavy dosud pokračovaly,

48 někteří hosté už odjížděli. To byl také

důvod, proč Sabrina a Mavis prošly hlavním
vchodem téměř nepozorovány. Summers
Glade právě opouštěla další skupinka návštěvníků a pan
Jacobs udílel pokyny služebnictvu, nakládajícímu do kočárů
jejich zavazadla.
Ale někdo si obou dívek přece jen všiml. Raphael Locke,
oblečený s obzvlášť jiskřivou elegancí, náhodou postával na
prahu salonku, kde se shromáždila většina zbylých hostů, a
se sklenkou v ruce přiospale zíral směrem k vstupní hale.
Možná předtím pohledem vyprovázel onu odjíždějící
skupinu, možná prostě jen odpočíval, čemuž by
nasvědčovaly zarudlé oči i skutečnost, že se ramenem
unaveně opíral o křídlo dokořán otevřených dveří.
„Dobře vím, jak pečlivě některé dámy kvůli dojmu dbají,
aby se ve společnosti objevily až s patřičným zpožděním, ale
snad není nutné zacházet do krajností.“
Raphael svou poznámku pronesl natolik hlasitě, že byla
slyšet i v hale, a obě dívky se začervenaly. Do rozpaků je
uvádělo také jejich oblečení, ani trochu neodpovídající
slavnostní příležitosti. Nechtěly se totiž zbytečně zdržovat a
na Summers Glade vyrazily v tom, co měly právě na sobě:
Mavis v cestovním, Sabrina v prostých domácích šatech a
teplém kabátě. Po přílišné pozornosti proto pochopitelně
netoužily.
Sabrina chvatně zamířila k budoucímu vévodovi, aby na
něho nemusela křičet. „Jestli dovolíte, nepřišly jsme si připít
na zdraví novomanželů, což jste, jak vidím, v dostatečné
míře učinil za nás. Naopak se chceme pokusit nabídnout jisté
řešení, které by – snad – ještě mohlo zachránit situaci. Já
osobně to sice pokládám za ztrátu času, ale Mavis by moc
ráda napravila svou chybu. Každopádně jde o delikátní

245
 Johanna Lindsey
záležitost, chápete? Takže to své vtipné halekání jste si
klidně mohl odpustit.“
Šeptala, ovšem natolik káravým tónem, že se Raphael
pobaveně zazubil. „Zbožňuji hádanky. Kolikrát smím hádat,
než přijdu na to, co máte za lubem?“
Sabrina jen zakroutila hlavou a přísným pohledem
sklouzla k poloprázdné sklence v jeho ruce. „Jsou vůbec
ještě tady? Neodjeli už na svatební cestu?“
„Pokud máte na mysli nevěstu a ženicha, skutečně jsou
oba stále ještě na zámku, ovšem žádná velká zábava s nimi
není. Ophelie prý trucuje ve svém pokoji a Duncan se
nepochybně zdržuje někde poblíž místních zásob brandy.
Jestli se dnes ožení, zřejmě je pevně rozhodnutý absolutně
nic si nezapamatovat.“
Teď už Sabrina definitivně dospěla k závěru, že hlavu
jako střep bude mít po dnešku spíš Raphael. „Jestli se ožení?
Jak to myslíte?“
„Samozřejmě tak, že svatba se dosud nekonala,“
odpověděl s nenuceným úsměvem.
Sabrina zalapala po dechu, tentokrát však nechtěla
podlehnout pocitu obrovské úlevy. Bála se dalšího
bolestného zklamání. Co když si Raphaelova slova vyložila
nesprávně?
„Nežertujete?“ zeptala se poněkud opatrně. „Opravdu se
ještě nevzali?“
„Opravdu ne. Mám přísahat?“
Konečně se odvážila opětovat jeho úsměv. Úžasné!
Skvělé! Svět náhle zjasněl a zkrásněl, jako by temnými
olověnými mraky pronikly třpytivé paprsky slunce. Protože
však nic podobného neočekávala, nedokázala se zcela zbavit
střípku pochybností.
„Ale jak je to možné? Shodli se přece na tom, že
jakékoliv odklady by vážně ohrožovaly Opheliinu pověst.“

246
 Markýzův dědic
„Jistě, jenže ono nešlo o odklad v pravém slova smyslu.
Víte, na vlastní oči jsem to neviděl, ale jak se zmínil Duncan,
markýze hned ráno nesmírně rozčílila informace, že Mavis
není ochotna přistoupit na dohodu. Vůbec mě tedy
nepřekvapilo, když se Neville těsně před začátkem
svatebního obřadu velmi příhodně zhroutil. Slušný, téměř
profesionální výkon, řekl bych. Starého pána museli odnést
na lože a pochopitelně byl přivolán lékař.“
„Aha, podle vás markýz nevolnost jen předstíral,“
zamračila se Sabrina. „Nejste trochu moc podezíravý? A
cynický? Přece dobře víte, že lord Neville na tom není se
zdravím právě nejlépe.“
„Vážnější obavy bych neměl,“ uchechtl se Raphael.
„Duncan se totiž zmínil také o tom, jak se oba jeho
prapředkové přeli, kterému z nich připadne čest sehrát menší
srdeční záchvat.“
„No tohle!“ Sabrina nemohla uvěřit, že by se ctihodný
markýz propůjčil k tak lacinému podvůdku.
„Je to jen krátkodobá zdržovací taktika,“ pokračoval
Raphael. „Neville věří, že pokud by si mohl promluvit s
Mavis mezi čtyřma očima, dokázal by ji přesvědčit. V
opačném případě by chtěl připomenout jejímu otci jisté
dluhy a požádat ho, aby na dceru zapůsobil. Okamžitě pro ni
také vyslal do Manchesteru svoje lidi. A bude blahem bez
sebe, že jste ji přivedla.“
Mavis se naštěstí dosud zdržovala poblíž hlavního
vchodu a nic z Raphaelova líčení neslyšela. „Já že ji
přivedla? To sotva,“ ohradila se Sabrina. „Spíš Mavis sem
přivlekla mne a skoro násilím. Nechce mít na svědomí cizí
neštěstí a napadlo ji, že existuje možnost anulovat
manželství, pokud totiž, jak říká, nebylo konzumováno.“
„Nevycházím z údivu,“ kroutil hlavou Raphael. „Ještě v
noci jsem měl pocit, že je zaslepena pomstou a děkuje osudu

247
 Johanna Lindsey
za příležitost pokořit a zdeptat Ophelii. Proč tak najednou
změnila názor?“
„Nemyslela svou výhrůžku vážně. Prostě jen chtěla
Ophelii trochu potrápit.“
„A co Duncan? Ten přece musel trpěl ještě víc.“
„Souhlasím. A zároveň Mavis docela chápu. Ostatně
chtěla se tu zastavit a uvést všechno na pravou míru.
Bohužel nikoho nenapadlo, aby jí prozradil, že svatební
obřad je naplánován už na dnešní dopoledne. Počítala s
ohláškami a podle svých představ tedy měla spoustu času.“
Raphael potřásl hlavou. „Jediný mylný předpoklad – a
čeká vás očistec zaživa. Nepřipadá vám to děsivé?“
Sabrina se neubránila úsměvu. „Sama jsem si v něm
nedávno také pár dní prožila. A mohu vás ujistit, že žádný
zvláštní luxus vám tam nenabídnou.“
Budoucí dědic vévodského titulu se rozchechtal. Výbuch
smíchu ovšem v pochmurné atmosféře, která na Summers
Glade vládla, působil krajně nevhodně. Hosté shromáždění v
salonku se většinou dohadovali, nakolik vážný je Nevilleův
zdravotní stav, a teď všichni jako na povel stočili pohledy k
rušiteli klidu.
Podnapilý Raphael si ničeho nevšiml, Sabrina však
zrudla a chvatně ustoupila za dveře, aby na ni nebylo vidět.
Nejraději by Raphaela pořádně kopla do kotníku. Ale
vzápětí si uvědomila, že vlastně reagoval pouze na její
poznámky. A jak dlouho už nikoho nerozesmála? Ano,
bezmezné zoufalství konečně zmizelo. Vracela se do
života…

Hlasitý smích vzbudil lehkou zvědavost také

49 u Duncana. Jindy by se nenamáhal zjistit

příčinu, teď však vítal sebemenší rozptýlení.
Nečekal na svatební obřad, dobře totiž
248
 Markýzův dědic
věděl, že dnes už se rozhodně nic dít nebude, musel však
předstírat, že čeká, dokonale připravený a patřičně oblečený,
a tahle situace, plná nejistoty, falše a zároveň beznaděje, ho
nesmírně deprimovala.
Neville se nehodlal „zotavit“ dřív, než si pohovoří s
Mavis Newboltovou. Předpokládal, že osobní rozmluva
zcela postačí, v opačném případě by neváhal využít
rodičovské autority jejího otce. Každopádně však potřeboval,
aby se Mavis dostavila na Summers Glade.
Duncan v úspěch nedoufal. Podle všeobecného mínění
patřil Mavisin otec k nevlídným a nepřístupným lidem. A
samotná Mavis snad už dostatečně prokázala, jak umí být
paličatá. Neville se zřejmě až příliš spoléhal na svůj
společenský vliv. Ale že by dokázal dělat zázraky?
Ve skutečnosti by přece stačilo, aby se Mavis o své
historce zmínila před jedním jediným člověkem, a zničující
klepy se začnou nezadržitelně šířit. Dokonce může mlčet
jako hrob a pouze zlomyslně tvrdit, že se někde podřekla, a
Nevilleův plán stejně ztroskotá.
Prozatím starý markýz volil zdržovací taktiku a neváhal
se uchýlit k téměř šaškovskému podvůdku, s čímž Duncan
nesouhlasil. Na jeho názor se ovšem nikdo neptal.
Prapředkové opět rozhodovali za vnuka. Jednoho dne bude
muset odložit veškeré ohledy a otevřeně Archieho požádat,
aby se mu přestal plést do života.
Oba k sobě už dávno hluboce přilnuli, stále větší potíže
však způsobovalo, že Archie v Duncanovi dosud viděl
nedospělého chlapce. A Duncan si rozhodně nepřál zranit
Archieho city. K Nevilleovi ovšem žádný podobný vztah
neměl a se značnými rozpaky přijímal každou jeho snahu
„pomáhat“ mu, jak se to nikoliv poprvé stalo právě dnes.
Prostě odmítal představu, že by markýzovi musel být za něco
vděčný.

249
 Johanna Lindsey
Když Duncan poprvé zrušil zasnoubení, Archie měl
spousty námitek, zatímco Neville neřekl jediné slovo. A po
oné osudné „pokojové“ scéně Neville jednoznačně prohlásil,
že pokud by se Duncan přese všechno nechtěl s Ophelií
oženit, bude stát na jeho straně a postará se, aby dívčina
pověst nijak neutrpěla. Duncanovi by takové řešení
pochopitelně vyhovovalo a nepřijal je pouze z obavy, že ve
skutečnosti by Neville Opheliinu pověst ochránit nedokázal.
Laskavost, jakou teď starý markýz projevoval, však nijak
neomlouvala fakt, že po celých jedenadvacet let jako by o
vnukovi ani nevěděl. A Duncan proto zůstával neoblomný,
nemínil ze dne na den proměnit lhostejnost či dokonce
nevraživost ve vřelou náklonnost. Nicméně vlastní upřímné
srdce i smysl pro čest mu napovídaly, že možná už brzy bude
jeho vztah k Nevilleovi vypadat jinak.
Duncan si povzdechl, odložil na stolek nedopitou sklenku
a beze spěchu zamířil do haly. Původně se chtěl opít do
němoty, ale z jakéhosi záhadného důvodu, snad vinou
přemíry rozporných pocitů, na něho dnes brandy vůbec
neúčinkovala. Trochu ho to mrzelo, ovšem pouze do chvíle,
než spatřil Sabrinu. Teď byl samozřejmě rád, že zůstal
střízlivý.
Rázem pochopil, proč se Raphael rozchechtal. Sabrina
přece měla přímo zázračnou schopnost potěšit i to
nejutrápenější srdce. Jistě, nemusela svým šarmem
okouzlovat právě Raphaela, ale Duncan pocítil obrovskou
radost a nechtěl si ji kazit malichernou žárlivostí.
„Nenapadlo by mě, že se tu dnes objevíte,“ vyhrkl.
Věnovala mu zářivý úsměv, jaký u ní od svého
znovuzasnoubení s Ophelií neviděl. A ještě víc ho udivila
rychlá odpověď: „Nejsme snad přátelé?“
„Už jsem o tom začínal pochybovat,“ řekl opatrně.
Sabrina se nepřestávala usmívat a tím jen zvyšovala jeho
zmatek. Proč se tváří tak spokojeně a bezstarostně? ptal se v

250
 Markýzův dědic
duchu Duncan. Zřejmě se právě od Raphaela dozvěděla, co
se tu dopoledne přihodilo. Ale nemohla se přece domnívat,
že Nevilleův malý trik bude trvale slavit úspěch!
Ovšem čím dál veseleji se zubil i Raphael a Duncan se
tedy domáhal vysvětlení. „Tak ven s tím. Jak to, že se oba
culíte jako cherubínci?“
„Kde jste nechal oči?“ podivil se Raphael. „Plést si mě s
cherubínkem!“
A Sabrina se zahihňala. „Náhodou mně by se role andílka
líbila. Už se vidím, jak mávám křidélky a rozpustile kolem
sebe vystřeluji šípy.“
Duncan se netrpělivě zamračil a Sabrině se ho konečně
zželelo. „Mám pro vás dobré zprávy. Skvělé, báječné
zprávy.“ Na okamžik se odmlčela a skousla si dolní ret.
„Ačkoliv když o tom tak uvažuji, možná pro vás jsou
zároveň špatné.“
„Špatné?“
„Budete si totiž muset znovu hledat nevěstu. A pokud
vím, ani poprvé vás to příliš netěšilo.“
Duncan konečně pochopil, o čem je řeč, a povzdechl si.
„Kdepak, děvče, ten Nevilleův divadelní výstup nic neřeší.“
„A kdo mluví o lordu Nevilleovi? Moje zprávy jsou
úplně jiného druhu. Tak především: Mavis nás v noci
mystifikovala. Vůbec neuvažovala, že byste se kvůli ní
opravdu musel oženit s Ophelií. Teď ji to moc mrzí, ale
prostě jen chtěla svou nepřítelkyni potrápit. A za druhé:
Mavis je tady a ráda by vám všechno osobně vysvětlila.“
Duncan se ohlédl přes rameno a všiml si Mavis,
postávající u hlavního vchodu. Nervózně si mnula ruce a
vůbec se tvářila, jako by měla co nevidět předstoupit před
popravčí četu.
„Mějte s ní slitování,“ ztlumila Sabrina hlas. „Myslí si, že
už jste ženatý, a hrozně si to vyčítá. Vás rozhodně na oltář
své pomsty položit nehodlala.“

251
 Johanna Lindsey
„Panebože, jak si to představovala? Domnívala se snad,
že ten mlýnský kámen bude drtit jenom Ophelii, zatímco já
budu v manželství zářit blahem?“
„Křivdíte jí. Hodlala vás včas zachránit, jenom netušila,
že svatba má být tak brzy. Pochopte, počítala s ohláškami
a…“
„Proč tedy přišla?“ nenechal ji domluvit Duncan. „Podle
toho, co říkáte, mělo být na všechno pozdě.“
„Víte, v hlavě se jí zrodil plán, který mně hned připadal
dost bláznivý, ale jí se zdál rozumný a nadějný. Mavis se
vám prostě chystala navrhnout, abyste požádali o zrušení
sňatku a jako důvod uvedli, že… nebyl konzumován. Když
uvážím, jak moc si vás Opheliini rodiče přáli za zetě,
neumím si takovou situaci vůbec představit. Každopádně teď
už to nemá smysl rozebírat, díky Nevilleově taktice nedošlo
k nejhoršímu. Jste volný, Duncane.“
Teprve teď jako by z Duncanových zápěstí definitivně
spadly tížící okovy. Neovládl se, rozpřáhl svalnaté paže a
pevně ji sevřel v náručí. Sabrina se k němu přitiskla a se
šťastným smíchem mu ovinula ruce kolem krku. Nic
krásnějšího ani nemohla udělat, když předtím svou náhlou
zdrženlivostí jen trýznivě prohlubovala Duncanovo
zoufalství.
Slastná chvíle však netrvala dlouho. Jako ledová sprcha
dopadla na jejich hlavy slova plná sžíravého opovržení, která
ze sebe přímo vyplivovala Ophelie, stojící uprostřed
schodiště.
„To jste si nemohl ještě nějaký čas hrát na gentlemana a
počkat, až celá tahle svatební fraška skončí? Nebo mi prostě
chcete hned na začátku ukázat před celým světem, ke komu
vás ve skutečnosti táhne srdce? Jistě, bylo by bláhové
očekávat ohleduplnost od někoho, kdo donedávna neměl
potuchy o civilizaci.“

252
 Markýzův dědic
Duncan se beze spěchu otočil a zpříma

50 pohlédl snoubence do tváře. Jízlivá

poznámka v něm pochopitelně vyvolala
hněv, značně ovšem zmírněný skutečností,
že po dnešku už s Ophelií nebude mít absolutně nic
společného.
A tak se v jeho hlase ozvalo pouze mírné znechucení.
„Vážená, být takový barbar, za jakého mě neúnavně
označujete, nezasnoubil bych se s vámi znovu, ani kdyby mě
toho večera ve vaší ložnici přistihla celá zámecká společnost.
Vaše vzácná pověst by mi byla lhostejná, nemyslíte?“
Ophelie zrudla, zaskočena jeho otevřeností. „Ale sám jste
přece všechno způsobil!“
„Co tím chcete říct? Odkdy barbaři cítí odpovědnost za
své neuvážené činy?“
„Dobrá, nejste barbar,“ opáčila dotčeně.
„Den nekončících překvapení,“ ušklíbl se Raphael. „Já
snad omdlím – Sněhová královna odvolává svá tvrzení!“
Ophelie se chystala zpražit opovážlivce co nejpřísnějším
pohledem, ale vtom si všimla Mavis, dosud postávající
poblíž hlavního vchodu. Kráska rázem pustila z hlavy
Raphaela, Duncana i Sabrinu, seběhla ze schodů a chvátala k
dávné přítelkyni.
„Mavis! Já věděla, že přijdeš dřív, než bude pozdě. Přece
bys z paměti nevymazala celá ta léta našeho přátelství. Ano,
musíš mi odpustit. Nemůžeš dovolit, abych celý život trpěla
jako to nejubožejší zvíře – a jen kvůli několika hloupým
slůvkům, která zavinila rozčilení a kterých jsem okamžitě
litovala.“
Opravdu moc hezky si představuje naše manželství,
pobaveně si pomyslel Duncan. K Ophelii a Mavis všichni tři
došli právě včas, aby si Opheliinu prosebnou tirádu vyslechli
z bezprostřední blízkosti.

253
 Johanna Lindsey
„Než bude pozdě? Jak to myslíš?“ udiveně se zeptala
Mavis a pak sklouzla pohledem k usmívající se Sabrině.
V okamžiku, kdy Mavis konečně všechno pochopila,
bylo téměř slyšet, jaký obrovský kámen jí spadl ze srdce. A
vzápětí si uvědomila, že má opět v rukou své trumfy a může
si tedy dál vychutnávat pomstu.
Ophelii ovšem smysl Mavisiných otázek neunikl. „Aha,
ty ses domnívala, že už je dávno po svatbě? A přišla jsi, jen
abys na vlastní oči viděla mé pokoření? Mé neštěstí? Mé
slzy?“
„Jmenuju se snad Ophelie?“ ohradila se Mavis. „Kdepak,
má milá, já se neopájím cizím utrpením. Tohle pochybné
potěšení mileráda přenechám tobě.“
Ophelie strnula. Jindy by odpověděla záplavou
nevybíravých urážek, tentokrát se však neodvážila. Dosud
totiž předpokládala, že bude potřebovat Mavisinu podporu.
„Čím si tedy máme vysvětlit tvou návštěvu?“
„Jak jsi uhodla, skutečně jsem se domnívala, že svatba už
proběhla. A nezdá se ti logické, že jsem novomanželům
přišla popřát hodně štěstí do společného života?“
Ophelie štítivě nakrčila nos. „Štěstí do společného
života? Když jeden druhého nesnášíme?“
Mavis předstírala ohromení. „Chceš mi tvrdit, že existuje
muž, který ti v bezmezném obdivu neleží oddaně u nohou?
Neuvěřitelné!“
„Napadá mě jediné vysvětlení,“ ztlumila Ophelie hlas do
spikleneckého šepotu. „Ten muž není Angličan.“
„Pokud ho neanglický původ zachránil před ztrátou
soudnosti, měl by za něj děkovat osudu.“
„Já bych řekl, že zachovat si ve vztahu k jistým mladým
dámám zdravý rozum zase není tak obtížné,“ se smíchem
prohodil Raphael.
Ophelie ho probodla nevraživým pohledem. „Pane!
Nevadí vám, že nasloucháte ryze soukromému rozhovoru?“

254
 Markýzův dědic
„Ani trochu, drahá slečno,“ opáčil Raphael. „A rozhodně
nemíním odejít, pokud jste snad svou poznámkou sledovala
podobný cíl. Víte, tuhle vrcholnou scénu nechci za nic na
světě propást.“
„Vrcholnou scénu?“ vyštěkla Ophelie. „Nemůžete se
dočkat, až mě uvidíte zdeptanou a poníženou? Opravdu
mnou všichni tolik opovrhujete?“
Nikdo se nepokusil její podezření vyvrátit a Ophelie ještě
víc zrudla. Nejraději by se otočila na patě a utekla zpátky do
svého pokoje. Nemohla však vyklidit bojiště, dosud totiž
doufala, že bývalou přítelkyni přece jen dojme a získá pro
své zájmy.
Snažila se tedy nevšímat si naslouchající trojice, v níž
viděla jen nevítané vetřelce, a upřela na Mavis nejúpěnlivější
pohled, jakého byla schopna.
Ale Mavis dál hrála udivenou, přímo ohromenou: „Cože,
už druhý muž dokázal odolat tvému nadpozemskému
půvabu? Nic ti to nenapovídá, Ophelie?“
„Promiň, vůbec ti nerozumím.“
„Nenapadlo tě, že chyba možná není v nich, ale v tobě?
Tentokrát jsi zkazila, co se dalo, Pheli.“ Mavis se na
okamžik odmlčela, aby si všichni mohli vychutnat dětskou
zdrobnělinu jména, kterou Ophelie svým přítelkyním už
dávno zakázala používat.
„Odhalila jsi své pravé já dřív, než tvá přetvářka stačila
oklamat další důvěřivce,“ klidným tónem pokračovala
Mavis. „Lidé prostě nejsou tak slepí, jak by sis přála. Někteří
dokonce zcela jasně vidí, co se skrývá pod okouzlující
slupkou, kterou předvádíš světu: temný, nikdy neroztávající
led. Led, z něhož mrazí do morku kostí.“
Ophelie zděšeně vyjekla. Ale nemohla se rozběhnout
pryč. Zatím ještě ne.
Poněkud nesvůj se však začínal cítit i Duncan. Z toho, co
právě slyšel, by skoro usuzoval, že od Mavis se žádné

255
 Johanna Lindsey
pomoci nedočkají. Kdyby ho Sabrina neujistila, jak pevně je
Mavis rozhodnuta napravit svou chybu, tenhle rozhovor
mezi oběma dívkami by nejspíš chápal jako poslední hřebík
do rakve.
„Máš pro mne ještě vybranější urážky?“ zeptala se
Ophelie hlasem, v němž jako by se chvěly slzy.
Ale Mavis náznak bolesti či kajícnosti přeslechla. Dál si
vychutnávala svou chvíli pomsty.
„Odkdy je prostá pravda urážkou?“
Ophelie sklopila hlavu. „Dobrá, zřejmě jsem ten
nejodpornější netvor, jakého si lze představit. Myslí si to můj
snoubenec. Myslí si to Sabrina. A myslí si to i Locke. Teď
už zbývá jen vyřknout rozsudek: věčné zatracení.“
„No tak, Pheli“ jízlivě se ušklíbla Mavis, „nesnaž se mě
dojmout. Znám tě až moc dobře a vím, že se nezastavíš před
ničím, jen abys dosáhla svého.“
„A já tě snad neznám? Vzpamatuj se, Mavis, ty přece
vůbec nejsi pomstychtivá. Ve skutečnosti bys mi moc ráda
odpustila a nakonec budeš trpce litovat každého krutého a
nespravedlivého slova, které jsi mi…“
„Už jednou jsem ti odpustila,“ nenechala ji domluvit
Mavis, neboť náhle už nedokázala ovládnout hněv. „A k
čemu to bylo dobré? Změnila jsi své způsoby? Přestala jsi
snad ničit lidem život, jak se ti to dokonale povedlo v mém
případě?“
„Promiň, Mavis,“ nepříliš důrazně se ohradila Ophelie,
„ale tenkrát jsme se přece obě shodly, že líp ti bude bez
Alexandra.“
„Jistě, tohle jsi mi vnutila jako falešnou útěchu. Jenže já
se s tím rozchodem dodnes nevyrovnala. Naopak jsem
zahořkla, až sama sebe málem nepoznávám. Vyloženě jsem
tě nesnášela, nejraději bych se ti vyhýbala co nejširším
obloukem. Ale přemáhala jsem se, po celou tu dobu jsem

256
 Markýzův dědic
totiž doufala, že jednou uvidím, jak se ten tvůj nablýskaný
trůn s rachotem kácí.“
Nečekaně otevřené přiznání Ophelii zjevně zaskočilo.
„Ne, Mavis, nevěřím, že mě tolik nenávidíš!“
„A proč by ne, Pheli? Ty přece nemáš jedinou
opravdovou přítelkyni, copak jsi to stále ještě nepochopila?
Všechny nejsme takové hlupačky, za jaké nás pokládáš,
víme, že jsi nás vždycky jen využívala pro své intriky. Dříve
nebo později se od tebe odvrátí každý.“
„Edith a Jane mi zůstaly věrné,“ hlesla Ophelie.
„Skutečně?“ Mavis s neskrývanou radostí uvítala
příležitost vyslat další jedovatý šíp. „A jsou tady? Jsou na
svatbě své milované přítelkyně?“
Opheliino mlčení bylo dostatečně výmluvné. Navíc se jí
v očích na okamžik objevil jakýsi zakřiknutý či vylekaný
výraz.
„Aha, takže už i Edith a Jane prohlédly,“ triumfovala
Mavis. „A jak by mohly neprohlédnout, když jsi na mne
nedávno přímo před nimi tak nevybíravě zaútočila. Musela
to pro ně být poslední kapka. Rychle pochopily, jak snadno
dokážeš kohokoliv vykázat z výsluní své přízně. Jistě si
řekly: dneska špiní ubohou Mavis, zítra se třeba vypořádá s
námi.“
„Křivdíš mi.“
„Kristepane, Ophelie, lži si, komu chceš, ale nesnaž se
lhát mně! Nesčetněkrát jsem v minulosti zažila tvé zlostné
výbuchy kvůli úplným maličkostem. A proč? Protože jsi
příšerně zhýčkaná a ješitná. Pokud se byť jen na chviličku
všechno a všichni netočí kolem tebe, pokud se celý svět
nekoří tvé nadpozemské kráse, běsníš a soptíš, jako by ti šlo
o život.“
„Prostě jsem trochu vznětlivá.“
„Tady nejde jen o povahu, ale především o tvé způsoby a
zvyky. Nikdy ses je nepokusila změnit, nikdy ses nad sebou

257
 Johanna Lindsey
nezamýšlela. Raději hledáš výmluvy, abys ty své záštiplné
výpady ospravedlnila. Řeknu ti to upřímně, Pheli: stále ještě
se chováš jako rozmazlené a nezodpovědné děcko. Není už
nejvyšší čas dospět?“
„Díky za rady. Jak vidíš, v klidu jsem si je vyslechla.“
„Ale otevřela jsem ti oči? Asi sotva. Prohodíš pár omluv,
pak připomeneš, jaká jsem hlupačka a chorobná lhářka, a
budeš vesele pokračovat ve starých kolejích. Pro tebe názory
druhých lidí neznamenají víc než štěbetání vrabců na střeše,
viď?“
„Proboha, Mavis, o jakém veselém pokračování ve
starých kolejích to mluvíš? Nejsem snad v pasti? Zapřísahám
tě, Mavis, úpěnlivě tě prosím – koneckonců přišla jsi přece
jen proto, že mě chceš vidět na kolenou, ne? Prosím tě,
nenuť mě vdát se za muže, který mnou z celé duše
opovrhuje!“
„Stále stejná písnička, Pheli. Ty a zase jen ty. Copak tě
vůbec nenapadlo, že jde také o lorda Duncana? A přitom
jsem tady pouze a jedině kvůli němu. Ano, přišla jsem,
abych zabránila tragédii, jakou by pro něho – a pro každého
jiného muže – znamenalo manželství s tebou. Jistě, budu
mlčet, ale nikoliv ve tvém zájmu. Tobě bych nepomohla, ani
kdyby ses topila.“
Mavis domluvila, otočila se k Ophelii zády a oslovila
Duncana. „Lorde Duncane, je mi opravdu moc líto, že jsem
vám v noci zalhala. Dovolila jsem, aby mě ovládla
pomstychtivost, zapomněla jsem na vlastní zásady a chovala
se skoro jako Ophelie. Způsobila jsem vám těžké chvíle a
jenom zázrakem všechno neskončilo katastrofou. Můžete mi
odpustit?“
„Už se tím netrapte, děvče,“ usmál se Duncan. „Víte, ze
srdce se mi odvalil takový balvan, že se na vás nedokážu
zlobit, ale naopak vám chci upřímně poděkovat.“

258
 Markýzův dědic
Mavis se mu lehce uklonila. Potom, dosud celá nesvá,
stiskla ruku Sabrině.
„Připomněla jsi mi, jak nádherné a nesobecké může být
skutečné přátelství. Už jenom za to jsem ti nesmírně vděčná,
Sabrino. A byla bych pyšná, kdybych tě mohla nazývat svou
přítelkyní, samozřejmě pokud souhlasíš.“
„Jistěže, ráda. Ale ze tvých slov se mě zmocňuje
neodbytný pocit, že se nás chystáš opustit. Nebo se mýlím?“
„Nemýlíš se, opravdu se musím rozloučit. Déle už
nemohu návrat domů odkládat. Otec pro mne určitě připravil
obsáhlý seznam trestů a já si je všechny zasloužím.“
Ophelie mezitím nepozorovaně odešla. Věděla, že ji
nikdo nebude postrádat. A potřebovala být sama. Vyběhla
zpátky do schodů, nahoře se však srazila s Raphaelem
Lockem.
Z jeho strany ovšem nešlo o náhodné setkání. Raphael se
nenápadně vytratil jen pár minut před Ophelií a teď postával
v místech, kudy musela projít cestou do svého pokoje. Měl
totiž pocit, že za všechno, co napáchala, by si měla
vyslechnout ještě další pokárání.
Zatímco na ni čekal, v duchu si připravoval nelichotivé
věty, jimiž ji hodlal zahrnout. Jenže uplakaná Ophelie po
chodbě pádila se sklopenou hlavou a úplně mu vyrazila dech
– doslova i v přeneseném smyslu.
Udiveně jí přejel prstem po zvlhlé tváři. „Panebože, ty
slzy jsou pravé, co? A to jste je chtěla zatajit před celým
světem? V životě by mě nenapadlo, že vás uvidím lkát.“
„Nechte mě… být,“ vzlykla a pokusila se kolem něho
prosmýknout.
Nenechal ji být. Naopak sám sebe neobyčejně překvapil,
neboť ji – pravda, poněkud neobratně – obejmul a přitiskl na
svou hruď. Dobře věděl, že toho bude zatraceně litovat, ale
co mohl dělat? Všechno způsobily ty pravé slzy.

259
 Johanna Lindsey
Opheliino štíhlé tělo se nepřestávalo chvět, její hebké
světlé vlasy se leskly, až téměř zářily… a Raphaelovo
rameno smáčel stále mohutnější slzavý příval. Že by přece
jen tál věčný led v jejím srdci? Ale ne, natolik bláhový zase
dědic vévodského titulu nebyl a vzápětí tu pošetilou
myšlenku zapudil. Lockeové nevychovávali žádné hlupáky.

Bylo k nevíře, jak rychle se Neville

51 „zotavil“, jakmile se dozvěděl o výsledku

krátké návštěvy Mavis Newboltové.
Dokonce opustil své komnaty, aby osobně
oznámil, že oba mladí lidé se rozhodli přece jen nevstoupit
do stavu manželského a po vzájemné dohodě zrušili,
tentokrát už definitivně, své zasnoubení.
Překvapivá zpráva zároveň představovala šikovný
diplomatický tah, jímž se markýz ke své spokojenosti
elegantně zbavil zbývajících hostů. Toho večera tedy bylo na
Summers Glade téměř prázdno, zůstal jediný nevítaný
návštěvník, totiž Archibald MacTavish, který nehodlal
zámek opustit, dokud si Duncan nenajde nevěstu.
Oba staří pánové seděli v hlavní jídelně, popíjeli aperitiv
a čekali, až se vnuk dostaví k večeři. Hrozbu svatby s
Ophelií se díkybohu podařilo zažehnat, ale tím také skončilo
jejich dočasné příměří. Sotva si s úlevou vzájemně
poblahopřáli, s neztenčenou silou ožila původní nevraživost.
„Nedá se nic dělat, hoch se bude muset rozjet do
Londýna,“ prohlásil Neville.
„Zbláznil jste se?“ zděsil se Archie. „V tom vašem
Londýně přece sídlí sám ďábel!“
„Nesmysl, náš Londýn není o nic horší než váš
Edinburgh.“
„Jak to můžete vědět, když jste tam v životě nebyl?“
„A vy snad Londýn znáte?“ jízlivě opáčil Neville.
260
 Markýzův dědic
Otázka Archieho zaskočila, přesto však trval na svém.
„Velké město, ať už u vás nebo u nás, není žádné řešení.
Proč byste nemohl znovu sezvat společnost?“
„Tenhle dům by další podobný nájezd nepřežil,“
pompézně prohlásil markýz a při představě davů cizích lidí,
neustále halasících a všetečně nakukujících do všech koutů,
přivřel oči hrůzou. „V Londýně vrcholí plesová sezona.
Jakmile se tam Duncan objeví, pozvání se mu jen pohrnou.
Ani nebude vědět, kam dřív.“
„No právě. Setká se s takovou spoustou krásek, že si zase
nevybere.“
„Ale vybere. Podívejte se, Archibalde, Londýn je prostě
vyhlášený a všeobecně uznávaný manželský trh. Angličané
si tam během sezony už po celé generace s úspěchem hledají
nevěsty, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Proč by si
tam tu pravou nenašel Duncan? Ostatně nikdo vás nenutí,
abyste ho doprovázel.“
„Chcete s ním jet sám?“
„Bůh chraň!“ otřásl se Neville. „Spíš jsem uvažoval o
mladém Lockeovi. Zdá se mi, že se s Duncanem spřátelili.
Co myslíte, mám ho o tu službu požádat?“
Ale to už se ozval Duncan, který právě vstoupil do
jídelny a zaslechl poslední markýzovy věty. „Pokud je třeba
požádat o něco mé přátele, udělám to osobně. Kristepane,
přestaňte už mě konečně vodit za ručičku jako bezmocné
batole. A jakou službu by mi to měl Rafe prokázat?“
„Mohl by tě uvést do londýnské společnosti. Seznámit tě
s vhodnými lidmi.“
Duncan se zarazil. „Cože? Posíláte mě do Londýna? Ale
proč? Archie, netvrdil jsi mi snad, že tomu pekelnému jícnu
se každý rozumný člověk vyhne?“
Archie si rozpačitě odkašlal. „Víš, hochu, Neville je
přesvědčen, že právě tam by sis nejrychleji našel nevěstu. A
já… já s ním v podstatě souhlasím.“ Neville překvapeně

261
 Johanna Lindsey
zdvihl obočí: jak bleskově dokázal Archibald změnit názor!
Starý Skot zatím pokračoval: „Odbyli jsme si jisté
nepříjemné zdržení a teď musíme vyrazit přímo k cíli.“
„Rozumím,“ pokývl Duncan. „Ale v tomhle směru si
nemusíš dělat starosti. Já už jsem si nevěstu vybral. Totiž…
pokud mě bude chtít.“
„Kdo je to?“ vyhrkl Archie.
Neville tušil, o kom je řeč, ale nijak zvlášť nad
Duncanovou volbou nejásal. „Nemá titul,“ namítl tichým
hlasem. „Opravdu by se nenašla lepší?“
„Kdo je to?“ opakoval Archie a tvářil se nasupeně.
Nepochybně markýze podezíral, že před ním opět něco
závažného zatajil.
Neville si ustaraně zakryl dlaní oči.
„Přece Sabrina Lambertová, kdo jiný?“ odpověděl
Duncan.
Archie na okamžik oněměl a pak si zhluboka povzdechl.
„Chlapče, chlapče,“ pronesl káravým a současně
shovívavým tónem. „Je to milá a slušná dívka, ale jenom
přítelkyně. A s přítelkyněmi se neženíme. Určitě ne, když
nemáme jiný důvod než udržet si jejich přátelství.“
„Já bych tě taky rád viděl co nejdřív ženatého,“ přidal se
Neville. „Ale rozhodně si nepřeju, abys ve spěchu provedl
nějakou hloupost.“
Duncan se kupodivu neurazil. „Panebože, copak ani
jednoho z vás nenapadlo, že bych k té dívce mohl mít
mnohem vážnější vztah?“ usmál se. „Že by vůbec nemuselo
jít o pouhé přátelství?“
„Nesmysl!“ pohrdavě mávl rukou Archie. „Není to tak
dávno, co jsi nám tvrdil něco úplně jiného. Kromě toho ta
žába ani není moc hezká. Je chvályhodné, jak si ceníš
přátelství, chlapče, ale nic se nesmí přehánět.“
„Náhodou Sabrina v sobě má krásy na rozdávání,
půvabnější děvče jsem v životě nepotkal. Tebe, Archie,

262
 Markýzův dědic
prostě zmátla Ophelie, srovnáváš s ní všechny ostatní – a
žádná neobstojí. Ovšem mne Ophelie neoslnila, proto se na
Sabrinu dívám bez předpojatosti. A připadá mi úžasná,
neváhám říct dokonalá.“
„Jistě, má své přednosti, to nelze popřít,“ vmísil se do
jejich sporu Neville. „Ale také s sebou vláčí ony skandální
pověsti a nikdy se jich nezbaví.“
„Bojíte se hloupých babských tlachů?“ okamžitě zaútočil
Duncan.
„Ne. A souhlasím s tebou, opravdu jsou to jen hloupé
babské tlachy. Přesto nikdo netouží, aby se podobné
výmysly šířily právě o jeho rodině, nemyslíš? Ale jestli trváš
na tom, že Sabrinu Lambertovou miluješ, neváhej a ožeň se s
ní.“
„Sakra Neville,“ vybuchl Archie, „copak nevidíte, že si
ten hoch jenom něco namlouvá? Kdyby se s ní oženil, udělal
by hroznou chybu. A vy ho ještě podporujete!“
Duncana opět udivilo, že Neville se, byť nerad a s
výhradami, postavil na jeho stranu. Zato Archie zaujal
postoj, jaký se od něho dal očekávat.
„Pro všechno na světě, Archie, pochop už konečně, že ve
svých citech se nejlépe vyznám sám. Už před časem jsi mi s
důvěrou svěřil řadu svých obchodních záležitostí, proč mi
tedy najednou nedůvěřuješ? Buď klidný, já vím, co chci. A
proč to chci.“ Duncan se otočil zpátky ke dveřím. „Ostatně
nejrozumnější bude, když za tím děvčetem rovnou zajdu.“
Jakmile Duncan opustil jídelnu, Archibald v zoufalství
sklonil hlavu a několikrát uhodil čelem o desku stolu.
Neville zůstal klidný, pouze gestem zahnal sloužící, kteří se
právě v téhle nejméně vhodné chvíli chystali podávat večeři.
Zejména starý Skot teď mnohem víc potřeboval další
skleničku.
„Příliš si to berete k srdci,“ prohodil markýz, sotva znovu
osaměli.

263
 Johanna Lindsey
„Opravdu?“ naježil se Archie. „Copak nechápete, do jaké
propasti se ten chlapec řítí?“
„Jestli tu dívku miluje, žádná propast ho nečeká.“
„Jste ještě větší blázen než on! Podívejte se, já vůbec
nepochybuju, že ji má rád. Ale není to skutečná láska, jakou
má cítit muž k ženě.“
Neville pokrčil rameny. „Láska je prostě láska.“
„Opakuji vám, že jejich vztah je pouze přátelský. Ovšem
přátelství mezi mladým mužem a dívkou je vždycky
nebezpečné. Snadno se může stát to, co potkalo chudáka
Duncana. V hlavě se mu to pomotalo a spletl si přátelství s
láskou. Pokud ho včas nezastavíme, bude celý život trpce
litovat.“
„A co když se mýlíte?“
„Nemýlím se. Víte, já na rozdíl od vás toho chlapce
znám. Nikdy neměl blízké přátele. Teď si konečně našel
dobrou přítelkyni a za žádnou cenu ji nechce ztratit. Jistě,
svatbou ji k sobě připoutá natrvalo, ale šťastný z toho
nebude. První rozčarování ho čeká, až si o svatební noci
najednou uvědomí, že mnohem raději by s ní hrál karty.“
Neville se v rozporu se svými zvyklostmi hlasitě
rozchechtal. „Přísahám, Archibalde, vaše představy občas
člověku vyrazí dech. Ale nenapadlo vás, že to, co třeba
začíná jako přátelství, se časem může proměnit v něco
hlubšího? Každá láska přece nezačíná na první pohled.
Někdy prostě přijde později, dodatečně.“
Archie nehodlal ustoupit. „Budiž, někdy se to může stát.
Ovšem já mluvím o vzrušení, o palčivé touze. A Sabrina nic
takového v Duncanovi nevzbuzuje. Jaké vyhlídky může mít
manželství, kterému nepředchází pořádná přirozená vášeň?
Bez ní se přece nedostaví ani ta láska, kterou máte na mysli.“
Markýz zvedl oči ke stropu. „Ophelie Reidová neměla za
barbara označit Duncana, ale vás. City se, Archibalde,
vyvíjejí a mění. Z přátel se mohou stát milenci. Nebo naopak

264
 Markýzův dědic
zavilí nepřátelé. Kdyby všechno bylo nalinkované jednou
provždy, na světě by vládla pěkná nuda.“

V tichém domě Lambertových Duncana

52 uvítala Sabrinina teta Alice. Netvářila se

příliš vlídně, dokonce polohlasně prohodila
cosi o krajní nevhodnosti návštěv v tak
pozdní hodině, nicméně odvedla ho přes přijímací salonek a
jídelnu k francouzskému oknu, jímž se vcházelo do nevelké
zahrady.
Sabrina zachumlaná v teplém zimním plášti seděla na
kamenné lavičce. Jediné osvětlení nabízely stříbřité měsíční
paprsky, takže všechno připomínalo scénu z romantického
snu. Zimní měsíce zbavily zahradu téměř veškeré zeleně, v
létě tu však mohlo být docela příjemně.
Duncana neudivilo, že Sabrinu nachází právě tady.
Dávno už přece věděl, jak ráda – a bez ohledu na roční doby
či počasí – pobývá venku, co nejblíž přírodě.
„Není vám chladno, má milá?“
Sledovala, jak se k ní blíží, a v jejích očích se nemihl
jediný náznak zvědavosti či překvapení. Ten pohled
vyjadřoval pouze podivný klid a odevzdanost, smíření s
neodvratným osudem.
„Je mi tu dobře,“ odpověděla stručně.
„Pak se vám jistě bude líbit i na skotské vysočině,“
prohodil nenuceně.
„Proč myslíte?“
„Lidé, kteří k nám zavítají, a týká se to bohužel i Skotů z
nížin, se v tom drsnějším podnebí kolem sebe většinou ani
pořádně nerozhlédnou. Ale vy byste půvab naší krajiny
dokázala ocenit. Určitě byste honem honem nechvátala
zpátky do teplíčka, nemám pravdu?“

265
 Johanna Lindsey
Sabrina se usmála. „Něco podobného se dá říci o mnoha
lidech a o mnoha místech. Podívejte se,“ ukázala rukou
vzhůru, „například zimní měsíc je nádherný, ať už jej
pozorujete z kteréhokoliv koutu na zemi. Ale málokdo si to
vlastně uvědomuje.“
„Vaše výtka neminula cíl,“ zasmál se Duncan. „Ovšem
přiznám se vám bez mučení: za největší zázrak pokládám, že
je na té vaší věčně zamračené anglické obloze nějaký měsíc
vůbec vidět.“
„Stále ještě to tady nesnášíte?“
„Trochu ano, ale neplatí to všeobecně. Ledacos jsem si v
Anglii zamiloval.“
Sabrina se opět usmála, v jeho slovech však nehledala
žádný skrytý význam. Prostě ji potěšilo, že se Duncanovi v
novém domově začíná líbit. Ze Summers Glade dnes
odcházela s dobrými pocity, které se vůbec netýkaly jí
samotné, ale jen a jen Duncana. Ze srdce mu přála, že unikl
manželství, jaké by mu zničilo život.
Neodtáhla se, když si přisedl těsně vedle ní. Byli přece
přátelé. Jistě, kdyby o něm uvažovala jinak než jako o příteli,
mohla by ji jeho blízkost znepokojovat. Po rozhovoru s
Archibaldem si však podobné myšlenky – už pro klid vlastní
duše – navždy zakázala.
Každopádně Duncan se bude muset oženit. Nejspíš se
kvůli tomu rozjede do Londýna. Sabrinu napadlo, že jí
zřejmě přišel vysvětlit, proč se spolu nějaký čas neuvidí.
Bude jí zoufale scházet, ale s ničím jiným přece nemohla
počítat. Příště už ho potká zavěšeného do půvabné mladé
choti…
„Co myslíte, pozorují nás oknem vaše tety?“ zeptal se
náhle.
„Možná.“
„Nevadí, stejně vás políbím.“

266
 Markýzův dědic
Zaskočil ji. Ani nevěděla, jak se to stalo, a už se mu
chvěla v náručí. Líbal ji prudce a vášnivě. Nedočkavě a
nenasytně. Jakmile překonala první údiv, uvědomila si, že o
té nečekané situaci nechce přemýšlet, nechce ji rozebírat.
Pouze s chutí a bez zábran opětovala jeho polibky, oddávala
se slasti.
Vlastně se chovala krajně sobecky. A navíc v něm
vyvolávala falešné představy. Ale nemohla jinak. Naposledy
se ho směla dotýkat, naposledy směla snít, jak nádherná
budoucnost by ji čekala po jeho boku…
Ale jak může zůstat jeho přítelkyní, když ji bude neustále
vystavovat takovému pokušení? Pravda, snad svými projevy
něhy vyjadřoval pouze nesmírnou radost, že se – také díky
Sabrině – zbavil noční můry, jakou pro něho představoval
sňatek s Ophelií. Ačkoliv… panebože, skutečně se ve
Skotsku takhle líbá přítel s přítelkyní?
Vysvětlení přišlo vzápětí. Duncan zaklonil hlavu, aby
Sabrině viděl do očí, a pronesl jednoduchou větu: „Děvče,
vezmete si mě?“
Dlouho, velmi dlouho mlčela. Chtěla se s těmi několika
slovy, proměňujícími ve skutečnost všechny bláhové naděje
a sny, polaskat, chtěla si s nimi pohrát, chtěla si je vychutnat.
A zároveň chtěla oddálit lítost a bolest, které jí začnou
rozdírat srdce, jakmile Duncanovi odpoví. Protože však
věděla, co mu odpoví, stálo ji nemalé úsilí, aby se
nerozplakala.
„Ne,“ hlesla. Víc ze sebe zatím nedokázala vypravit.
Duncanovo ohromení prozrazovalo, že takovou odpověď
absolutně nečekal. Zalapal po dechu, ale pak se Ovládl a
jeho tvář náhle byla jako z ledu. „Mohu vědět, proč mě
odmítáte?“
Sbírala síly, připravovala se na nejobtížnější část úkolu:
alespoň ještě chvíli skrýt vlastní trýznivá muka, aby jí
Duncan uvěřil. Konečně promluvila – tichým, zastřeným

267
 Johanna Lindsey
hlasem. „Našla jsem ve vás nejlepšího přítele, jakého jsem
kdy měla, a upřímně si našeho přátelství vážím. Ale
nesmíme, slyšíte, nesmíme našemu vztahu přikládat žádný
další význam. Dopustili bychom se velkého a
nenapravitelného omylu.“
Ráda by řekla ještě mnohem, mnohem víc, slova se však
vzpírala, odmítala přejít přes chvějící se rty. Sabrina vstala a
otočila se k Duncanovi zády, aby jí neviděl do obličeje.
Měsíc naštěstí zmizel za mraky a zahrada teď tonula ve tmě.
Slzy mohly volně a nepozorovány stékat po tvářích.
K bolesti, jíž přetékalo její srdce, se postupně přidával i
hněv na Archibalda MacTavishe. Musel ji starý Skot
varovat? Musel jí brát iluze? Musel jí připravit tyhle trpké
chvíle? Skutečně by tolik litovala, kdyby se za Duncana
provdala? Byla by mu dobrou manželkou, její láska by
bohatě vystačila pro oba…
Ale ne, nemělo smysl, aby si něco nalhávala. Manželství
bez oboustranné lásky chřadne a umírá. Žili by spolu jako
přátelé. Předstírali by. A časem by ji takový vztah začal
trápit, postrádala by vášeň, spalující touhu, jakou si každá
žena přeje v milovaném muži probouzet.
Snažila se nenápadně si otřít slzy, než se k němu opět
otočí, a měla pocit, že se to podařilo. Klidně si však mohla
svou opatrnost odpustit. Duncan mezitím beze slova odešel.

Duncan nezamířil rovnou domů, tušil totiž,

53 že Neville i Archie na něho netrpělivě

čekají, aby se dozvěděli, jestli je opět
zasnoubený nebo ne. Na žádnou podobnou
rozmluvu však neměl ani nejmenší chuť. Raději se proto
uchýlil do výčepu oxbowského zájezdního hostince a řádně
se tam opil. Výčepní se ho sice opakovaně pokoušel

268
 Markýzův dědic
vystrnadit, nakonec však neodolal tučnému spropitnému a
přetáhl zavírací dobu přes půlnoc, jak si významný host přál.
Cestou domů Duncan dvakrát spadl z koně a snad by i
zůstal ležet na studené zemi, pokaždé se však probral, když
ve tváři ucítil horký a nepříliš vonný dech zrozpačitělého
zvířete. Ostatně docela dobře to mohl být jeho vlastní dech,
ve svém mrákotném stavu to Duncan nedokázal bezpečně
rozpoznat.
Posléze přece jen dorazil na Summers Glade, vpotácel se
do vstupní haly – a definitivně se složil. Zatímco pan Jacobs
se už dávno rozumně odebral na lože, Duncanovi
prapředkové bděli, byť ne společně. Archie vyběhl ze
salonku, aby vnukovi pomohl, a vzápětí se nad schodištěm
objevil Neville a ptal se, jestli nemá spíš zavolat pár
silnějších sluhů.
„Snad ještě dokážu odnést kluka do postele,“ nerudně
odsekl Archibald.
„Na to si tedy počkám,“ křikl dolů markýz.
Duncan by pochopitelně dal přednost odpočinku na
podlaze, pojal však mlhavé podezření, že paličák Archie se
ho opravdu chystá vynést do schodů a jistě si přitom strhne
záda. Sebral proto poslední zbyteček sil, vyškrábal se na
nohy a zdolal schodiště sám. Nahoře se na okamžik zastavil,
aby si nevlídným pohledem změřil starého markýze, který
tam stál s lampou ve zdvižené ruce jako prapodivná stráž
oblečená do nočního úboru.
Typické anglické odfrknutí, jež si za svůj pohled
vysloužil, Duncana rozesmálo. Dosud si neuvědomoval, že v
Anglii se odfrkává úplně jinak než ve Skotsku, a tahle
myšlenka ho nečekaně pobavila.
Potom už klopýtal chodbou a doufal, že dříve nebo
později objeví svůj pokoj. Oba staří pánové ho s odstupem
dvou tří kroků následovali.

269
 Johanna Lindsey
„Když chlapce tak dobře znáte,“ ironicky prohodil
Neville, „mohl byste mi prozradit, proč se opil tentokrát?
Oslavoval nebo spíš utápěl žal?“
„Tiše!“ napomenul ho Archie. „Nepřipomínejte mu, na
co se pokoušel zapomenout.“
„Takže žádná oslava,“ povzdechl si markýz.
Duncan se opřel o stěnu a nikoliv bez námahy se ohlédl
přes rameno. „Nechce mě, jednoduše mě odmítla,“
postěžoval si. „Přitom mě líbala, jako by mě nejraději
rovnou odtáhla do postele. Vůbec tomu nerozumím.“ Mluvil
ztěžka, ale kupodivu logicky. Přivřenýma očima sklouzl z
Archieho na markýze a dodal: „Je to snad nějaká anglická
zvláštnost? Chovají se takhle všechna vaše děvčata?“
„Že tě chtějí rovnou odtáhnout do postele?“ zeptal se
Neville. „Nebo že se za tebe potom nechtějí provdat?“
„To druhé.“
Už se zdálo, že se starý pán rozesměje, nakonec však
přece jen udržel vážnou tvář. „Nemám tušení. Upřímně
řečeno, nepoznal jsem mnoho žen, které by mě lákaly do
své… náruče.“
„Což mě ani příliš nepřekvapuje,“ uchechtl se Archie.
Poznámka se zřejmě markýze dotkla, neboť probodl
Archieho popuzeným pohledem, znovu si odfrkl a navíc
odkráčel i s lampou. Ale vzápětí se vrátil, postavil ji na
nejbližší stolek a odměřeně prohlásil: „Aby si chlapec ještě
nezlámal vaz. A ráno si o tom nevysvětlitelném chování ještě
promluvíme.“
Slova byla určena Archiemu, starý Skot je ovšem nepřijal
pobaveně, naopak sebou škubl. Duncan si toho nevšiml,
nicméně se zeptal: „O jakém nevysvětlitelném chování?“
„O tom, které sis zřejmě neuměl vysvětlit.“ odpověděl
mu Neville.
S mozkem zamlženým výpary whisky Duncan nemínil
nad záhadou dál hloubat. Dopotácel se ke svému pokoji

270
 Markýzův dědic
(alespoň doufal, že je to jeho pokoj) a usnul nejméně o
vteřinu dřív, než se svalil na měkké lůžko.
Probudil se až odpoledne. A okamžitě se ho zmocnil
pocit, že už podruhé zažívá tutéž scénu. Opět měl hlavu jako
střep a opět někdo tiše a trpělivě seděl u jeho postele, jenom
Raphaela tentokrát vystřídal Archie.
„Nedávno jsi takhle dopadl, když se ti nechtělo do
ženění, a teď zase, protože ses ženit chtěl, ale dostal jsi
košem,“ povzdechl si Archibald. „Chlapče, chlapče, stojí
chvilkové zapomnění za celodenní kocovinu?“
„Nestojí. Ovšem ty taky budeš litovat, že tady hodiny a
hodiny vysedáváš, jen abys mi položil tuhle nesmyslnou
otázku. Ty tvé staré kosti tě budou bolet nejmíň týden.“
„Starost o mé staré kosti laskavě přenech mně.“ Archie
se narovnal a protáhl. Praštění kloubů bylo zřetelně slyšet a
oba muži se mimoděk uchechtli.
Duncan se pomalu nazdvihl a posadil se na pelest. Po
minulé zkušenosti si vedl nadmíru opatrně, stejně to však
nepomohlo, lebka mu zaúpěla pod údery neviditelných
kovářských kladiv. Zřejmě zdaleka nespal dostatečně
dlouho, aby mu ty neuvěřitelné spousty skleniček vyprchaly
z krve. Napadlo ho, že až bude příště řešení svých problémů
zase hledat ve whisky, měl by raději rovnou někoho požádat
o ránu z milosti.
Archie celý nesvůj sledoval, jak vnuk trpí. „Možná by to
počkalo, až se budeš cítit líp, ale svědomí mi nedá.“
„Pokud se mi chystáš promluvit do duše, buď tak hodný
a křič jenom šeptem,“ ozval se Duncan.
Starý pán sebou škubl. „Obávám se, že křičet budeš spíš
ty na mne.“
Teprve teď si Duncan uvědomil smysl předchozí
Archieho věty. „Aha, svědomí… Dobrá, co tě trápí?“
„Že si to její odmítnutí tak bereš.“

271
 Johanna Lindsey
Duncan zkusil zdvihnout obočí, ale prudce to zabolelo.
Zkusil tedy zkřivit rty v hořkém úšklebku, zabolelo to však
ještě víc. Nakonec pouze složil hlavu do dlaní a zamumlal:
„Mám snad skákat radostí, že mě Sabrina nemiluje?“
„A ty ji opravdu miluješ? Jako ženu?“
„Chtěl bych se s ní oženit, kdybych v ní pořád viděl jen
kamarádku?“
„Víš, obával jsem se, že ji třeba požádáš o ruku, jen abys
už měl tu svatbu z krku,“ povzdechl si Archie. „Ale pak jsi
mě ujistil, že mezi vámi není jiný vztah než přátelský.“
„Tehdy to platilo. Ovšem právě po tvém výkladu o
nemožnosti skutečného přátelství mezi mladým mužem a
dívkou jsem se na ni začal dívat jinýma očima. A zjistil
jsem, že to, co vidím, se mi zatraceně líbí. Abych byl
upřímný, v jednom kuse jsem ji toužil popadnout do náruče.“
Archie si znovu zhluboka povzdechl a na okamžik zavřel
oči. „Nedá se nic dělat, hochu, musím se ti omluvit. Mám
totiž takový dojem, že jsem to její odmítnutí zavinil.“
„Nesmysl,“ odmítavě mávl rukou Duncan. „Nemůžeš
přece za to, co ke mně cítí.“
„Jistě, ale rozhovor, který jsme spolu vedli, možná
způsobil, že zapřela svoje opravdové city.“
„Jaký rozhovor?“
„Byl jsem přesvědčený, že dělám správnou věc, a…“
„Jaký rozhovor?“
„Minulý týden jsem ji potkal v Oxbow. No a upozornil
jsem ji, že pokud se ti podaří uniknout tomu nevítanému
sňatku a požádáš ji o ruku, nestane se to z nejsprávnějších
důvodů.“
„Sakra, ty jsi jí řekl, že v ní vidím jen kamarádku, co?“
Archie pokrčil rameny. „Přece jsi mi to sám tvrdil, ne? A
já se bál, abyste neudělali hroznou a nenapravitelnou chybu.
Na pouhém přátelství se opravdu nedá vybudovat dobré
manželství.“

272
 Markýzův dědic
Duncanův zamračený výraz se náhle proměnil v úsměv.
„Ale chápeš, co to znamená? Ve skutečnosti mě Sabrina
miluje!“
„Jo, asi ano.“
„Panebože, včera večer jsem se už zase zachoval jako
úplný idiot. Srdce mi jasně napovídalo, že ta láska je
vzájemná, ale já si nechal zatemnit mysl několika
bezvýznamnými slovy.“
„Jestli chceš, chlapče, promluvím si s ní,“ nepříliš
ochotně se nabídl Archie. „Mohl bych jí zkusit vysvětlit svůj
omyl.“
Duncan s úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne. Musím ji
přesvědčit, že ji opravdu hluboce miluji. A pokud to nesvedu
bez cizí pomoci, pak si Sabrinu ani nezasloužím,“
„Uznávám, vůbec jsem se do vašeho vztahu neměl plést.
Přijímáš mou omluvu?“
„Už se tím netrap, Archie, prostě ses o mé blaho staral
víc, než bylo nutné. Ale něco ti přece jen vyčítám: že jsem ze
sebe tvou vinou udělal úplnou trosku. Hlava mi třeští,
žaludek mám jako na vodě… Copak se v takovém stavu
můžu ukázat Sabrině?“
„Tohle všechno jsou jenom následky tvé vlastní
hlouposti,“ ušklíbl se Archibald a vstal z křesílka. „Hodně
štěstí – a rychle se dej do pořádku,“ přátelsky se s vnukem
rozloučil, vzápětí však za sebou hlučně práskl dveřmi a
zlomyslně čekal, až se z pokoje ozve bolestné zaúpění.
Dočkal se.

Marně se snažila usnout stejně jako

54 předchozí noc. Rozbolavěné srdce neustále

kladlo znepokojující otázky, povolávalo
trýznivé myšlenky, nutilo Sabrinu znova a
znova se vracet ke každému slovu, které mezi ní a
273
 Johanna Lindsey
Duncanem padlo, oživovat si v paměti všechny pohledy a
doteky, všechna, i ta zdánlivě nejbezvýznamnější gesta.
Zkusila knihu, která ji v minulosti častokrát uspala. Ale
jak by nějaká knížka mohla uklidnit ten příšerný zmatek v
hlavě? Nehrozilo snad, že Sabrině nezůstane ani Duncanovo
přátelství?
Ano, podlehl krutému omylu, klamal sám sebe a málem
oklamal také ji samotnou, chtěla totiž věřit, že by jeho city
nemusely být pouze přátelské. Na krátký čas přestala brát v
úvahu skutečnosti, které jasně hovořily proti: nepatřila k
„výhodným partiím“ a nepatřila ani ke krasavicím, jaké
dokáží poplést hlavu mladým, urostlým a pohledným
dědicům honosných titulů a obrovských majetků. Ano,
odhodila zdravý rozum a jen kvůli několika polibkům a…
Pravda, ty polibky se nezdály zrovna přátelské. A bylo
snad projevem pouhého přátelství, když se s ní pomiloval?
Rozhodně ne! Jenže právě tady se velmi spletla, neboť se na
kouzelný zážitek dívala jenom svým vlastním pohledem,
pohledem ženy. Muži jistě podobným „kočárovým“
epizodkám přikládají nesrovnatelně menší význam.
Nebylo úniku, už opět rozpitvávala každičký detail jejich
vztahu, opět klesala hloub a hloub ke dnu beznaděje. Vstala
z postele a rozhrnula okenní závěsy. Měsíc se však schoval
za mraky, takže venku nebylo nic vidět. Snad by pomohla
delší procházka. Ale ne, Sabrina by se musela strojit, pro
jistotu napsat vzkaz tetám…
Zastavila se před krbem, který v pokoji udržoval
příjemné teplo. Co kdyby uhasila oheň a stáhla knot v
lampách? Kdepak, včera přece tma také neúčinkovala.
Zbývala ještě sklenice teplého mléka, tradiční a „zaručený“
lék proti nespavosti. V téhle chvíli by Sabrina sáhla po
čemkoliv, jen aby konečně usnula a zbavila se neúprosně
dotírajících myšlenek a představ.

274
 Markýzův dědic
Přehodila si přes ramena župan a sešla dolů do kuchyně,
ale za pár minut se celá nešťastná vlekla zpátky. Mléko jako
by naopak ještě zbystřilo její smysly. Ovšem v okamžiku,
kdy otevřela dveře svého pokoje, nutně musela usoudit, že se
ze samého vyčerpání stala obětí halucinací.
Na kraji její postele totiž seděl Duncan. Dokonce už si
stačil svléknout kabát, neboť (jak Sabrina dobře věděla)
nesnášel přetopené místnosti. Ale tohle všechno nebyla
skutečnost. Nemohla to být skutečnost. Jednalo se jen a jen o
výplod zmučeného mozku, chorobně zjitřené fantazie.
„Víte, včera jsem to poněkud přehnal s pitím a než jsem
se dnes dal trochu do pořádku, bylo už dost pozdě,“
promluvil Duncan nenuceným, téměř pobaveným tónem. „A
tak jsem se rozhodl, že svůj příchod k vám co nejvíc
oddálím, abych se tentokrát nemusel bát žádných zvědavě
přihlížejících tetiček. Pochopitelně jsem netušil, jak se k vám
dostanu, aniž bych zburcoval celý dům, ale naštěstí jste se
pak objevila v okně a poskytla mi potřebnou inspiraci.“
Teprve jeho nezaměnitelný skotský přízvuk Sabrinu
přesvědčil, že ji nešálí zrak. „Vlezl jste dovnitř oknem?“
„Jo - a rozhodně to nebyla hračka. Ten strom před oknem
odmítal spolupracovat. Mám dojem, že jsem zlámal pár
větví.“
Zatvářil se provinile a zároveň uličnicky jako školák.
Sabrina, zcela zmatená jeho přítomností i chováním,
nedokázala rozumně uvažovat.
„Ale proč?“
Duncan vstal, nejprve zavřel dveře, na které zmatená
Sabrina úplně zapomněla, potom k ní přistoupil a vzal ji za
ruce.
„Poslyšte, Sabrino, musím vám říct jednoduchou, ale
nesmírně důležitou věc: to, co k vám cítím, už dávno není
jenom přátelství.“

275
 Johanna Lindsey
V duchu zabědovala. Tušila, jaké další utrpení jí způsobí,
jestli ji Duncan opět začne přesvědčovat o své lásce. Zřejmě
si tu lásku nepřestával nalhávat, nepřestával sám sebe
klamat, Sabrina si však natrvalo zapsala do paměti
Archibaldovo varování. K těm krutě otevřeným, ale upřímně
a vážně míněným slovům se v posledních dnech nesčetněkrát
vracela.
Duncan vás prostě chce mít pořád nablízku. Dokázal to
dost jasně, když vás tehdy pozval na oslavy i za tu cenu, že s
sebou přivedete Ophelii, což si z duše nepřál. Kdyby to
neodporovalo dobrým mravům, nejraději by si vás rovnou
nastěhoval na Summers Glade. A myslím, že z téhož důvodu
by se s vámi i oženil. Ano, tolik si cení vašeho přátelství. Ale
naléhavě vás žádám: ať už vám chlapec říká cokoliv,
nesnažte se vidět v tom vztahu něco jiného, hlubšího.
Znamenalo by to podlehnout sebeklamu – a oba byste
později trpce litovali.
Ta slova se teď snažila držet před sebou jako ochranný
štít.
Duncan zatím pokračoval: „Archie se mi svěřil, co
všechno vám tenkrát v Oxbow řekl. A já vám musím
vysvětlit, jak zatraceně se mýlil.“
Sabrina odmítavě zdvihla ruku. „Ne, vůbec se nemýlil! V
první chvíli jsem na něho měla zlost, ale pak jsem si
uvědomila, že mi prostě jen s těmi nejpoctivějšími úmysly
otevřel oči a…“
„Sakra, já přece nemluvím o jeho úmyslech,“ skočil jí do
řeči Duncan, „ty byly samozřejmě nanejvýš ušlechtilé. Jenže
vycházel z mylných předpokladů. Totiž… před časem jsem
mu skutečně tvrdil, že vy a já jsme pouze přátelé. Tehdy to
byla pravda. Připadala jste mi blízká, jak jsem to dosud s
nikým nezažil, a věřte mi, děvče, žádné postranní myšlenky
mě nenapadaly. Ale pak mi jednou Archie promluvil do
duše. Přesvědčoval mě, že přátelství mezi muži a ženami

276
 Markýzův dědic
prakticky neexistuje, neboť nakonec se do takového vztahu
vždycky vloudí fyzická láska. Nemusíte se červenat, přesněji
to snad nelze vyjádřit. No a od toho rozhovoru jsem se na
vás začal dívat jinýma očima. Uvědomil jsem si, jak jste
půvabná a žádoucí, jak mě čím dál víc přitahujete, jak mě
vzrušuje vaše blízkost a dokonce samotná představa vaší
blízkosti. Sečteno a podtrženo: to, co k vám teď cítím, je
něco úplně jiného než dřív. Prostě jsem se do vás hluboce
zamiloval.“
Sabrina nevýslovně trpěla. Tolik by mu chtěla věřit, ale
nemohla. Archibald MacTavish se nemýlil, jeho vnuk si přál
mít ji neustále po ruce a rozhodl se zajistit si ji sňatkem.
Nikdy neměl blízké přátele, sám to právě přiznal. Aby se
jí nemusel vzdát, nahradil slovo „přátelství“ slovem „láska“.
Otočila hlavu a zahleděla se do ohně v krbu. „Cítíte ke
mně stále totéž,“ pronesla tiše a smutně. „Jenom jste si
uvědomil, že nejsem dosažitelná tak snadno, jak by vám
vyhovovalo, že mě nemůžete kdykoliv navštívit, vzbudit mě
třeba po půlnoci, abyste mi svěřil, na co právě myslíte,
nebo…“
Hlasitý smích ji přerušil uprostřed věty. A vzápětí
Sabrina zatajila dech, neboť Duncan ji zezadu objal kolem
pasu. „Teď snad není po půlnoci?“
„Dobře víte, co mám na mysli. Přece nebudete každou
noc šplhat po stromech. Kromě toho sousedé by si brzy
všimli, jak nápadně často mě navštěvujete. A právě proto se
snažíte nejen mně, ale také sám sobě namluvit…“
Jeho paže ji stiskly, až zmlkla. „Jsi zatraceně paličatá
holka, Sabrino, a mně nezbývá než zopakovat ti všechno tak,
abys to konečně vzala na vědomí. Tedy: kdykoliv tě uvidím,
nejradši bych tě popadl do náruče a pomiloval se s tebou.
Vážně se domníváš, že takové pocity mají něco společného s
přátelstvím? Právě v téhle chvíli se musím moc a moc
přemáhat, abych tě rovnou nezačal líbat. Jistě, zprvu jsme

277
 Johanna Lindsey
byli jenom přátelé a doufám, že nejlepšími přáteli zůstaneme
po celý zbytek života. Ale teď pro mne znamenáš ještě
mnohem víc. A mnohem víc chci znamenat také já pro tebe.
Toužím být tvým milencem a ochráncem, jediným milencem
a jediným ochráncem, jestli mi rozumíš. Toužím být tvým
manželem.“
„Duncane… chceš mě… zabít…?“ vyrazila ze sebe
zajíkavě.
Prudce ji k sobě otočil. „Podívej se mi do očí! Připadám
ti jako člověk, který se sám v sobě nevyzná a neumí se
správně rozhodnout? Zkus mě znovu odmítnout a přísahám,
že tě odvezu k nám na skotskou vysočinu a budu s tebou žít
v hříchu. Uvidíme, jestli mi po takových devíti či desíti
dětech ještě budeš tvrdit, že tě nemiluju.“
„Nemohla jsem dýchat. Nic jiného jsem říct nechtěla.“
„Ach tak. Promiň.“ Vtom však zachytil potutelný záblesk
v jejích šeříkových očích a se smíchem ji opět sevřel v
náručí. „Tedy mi už věříš?“
Vlastně ani nemusela odpovídat, ale nedalo jí to. „Muž,
který ode mne čeká tolik potomků, mě musí milovat.“
„Děvče, děvče moje! Miluju tě, až to bolí.“
Sabrina vzala jeho obličej do dlaní, stoupla si na špičky a
zlehka ho políbila. „Láska bolí, jenom když jsi na ni sám,
Duncane. My ji budeme prožívat společně.“
„Potom snad mohu doufat ve tvé pochopení. Déle už se
opravdu nedokážu přemáhat.“
A už ji líbal, hladově se zmocnil jejích úst a Sabrina jeho
polibky se stejnou dychtivostí opětovala. Oba okamžitě
ovládla vášeň, s níž se mísily pocity radosti a nevýslovné
úlevy, že navždy zmizela tíha, která je ještě před pár
minutami drtila.
Sabrina by se nejraději samým štěstím hlasitě rozesmála,
nechtěla ho však ani na chviličku přestat líbat. A Duncan

278
 Markýzův dědic
patrně cítil totéž, neboť při spalujícím polibku mu rty
mimoděk zacukaly v nepotlačitelném úsměvu.
Sesunuli se na kobereček před krbem a dál se líbali
vkleče. Toužili po sobě tak zoufale, že i těch několik málo
kroků, které je dělily od lůžka, jim připadalo jako
nepřekonatelná dálka. Nechtěli se zdržovat. Nemohli se
zdržovat. Jejich rty se vzájemně neoddělily ani během
nedočkavého svlékání. Knoflíky a knoflíčky létaly na
všechny strany.
Žár sálající z krbu ještě víc rozpaloval jejich obnažená
těla, hebká kožešina koberečku lákala. Přesto Duncan náhle
přestal pospíchat. Tehdy poprvé se milovali v úplné tmě
uvnitř kočáru. Tady byl dostatek světla a jenom hlupák by se
v takové chvíli nechtěl pokochat pohledem na líbezné tvary
milované ženy.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi všechnu tuhle krásu tak
dobře skrývala. Kdyby o ní měli tušení jiní muži, dostávala
bys jednu nabídku k sňatku za druhou.“
Začervenala se, byly to však příjemné rozpaky. Vždycky
si myslela, že je trochu příliš baculatá, byť na správných
místech, ale jeho oči jí teď prozradily, že se věru nemá za co
stydět; Duncan její bujné křivky shledával zcela dokonalými.
Ostatně dokazovaly to i jeho ruce, neúnavně bloudící po
jejím těle a prodlévající zejména na oblých bocích a mezi
stehny. Hladil ji a laskal, až slastně vzdychala, šikovnými
prsty znovu a znovu stupňoval její vzrušení a současně ty
trýznivě krásné okamžiky rafinovaně prodlužoval. Po celou
tu dobu nezahálely ani jeho rty a střídavě se přisávaly k
ušním lalůčkům, ke rtům, k hrdlu, nejčastěji však k horkým
ztuhlým bradavkám.
Dosud proti sobě oba klečeli, ale náhle se její kolena
ocitla ve vzduchu, neboť Duncan ji uchopil v bocích a
přisunul si ji co nejblíž. Vzápětí ji opět nadzdvihl a tentokrát
si ovinul její nohy kolem pasu. Překvapilo ji to a snad i

279
 Johanna Lindsey
zaskočilo, rychle ovšem pochopila, že právě takhle se s ní
hodlá milovat. Dotek jeho vzrušeného údu ji naplňoval
sladkým očekáváním. A to už do ní Duncan začal pronikat.
Vzdychla rozkoší a co nejpevněji ho objala rukama i
nohama, přestože to nebylo nutné, neboť jí svalnatými
pažemi svíral hýždě, řídil její pohyby a určoval tempo.
Nespěchal, právě naopak. Dlouho, velmi dlouho zůstával
spíš na krajíčku, dráždivě si s ní pohrával, usilovně
vybičovával její smysly. A teprve když ho její stále hlasitější
a náhle už zcela nekontrolované steny upozornily, že dospěla
na samotný práh bouřlivého vyvrcholení, rázně zrychlil a s
veškerým důrazem do ní opakovaně pronikl co nejhlouběji.
Sabrina mu zaryla nehty do zad, její divoký táhlý výkřik
naštěstí ztlumily milencovy rty. Sám Duncan ovšem také
konečně přestal oddalovat vlastní vyvrcholení. Tiskli se k
sobě a celí se chvěli, jak v nich dlouze doznívaly vlny
nádherné, společným prožitkem umocněné slasti.
Plynuly vteřiny, minuty. Duncan ji položil na kobereček
a přivinul se k ní. „Když jsem mluvila o tom, že lásku
budeme prožívat společně,“ naoko přísně poznamenala
Sabrina, „neměla jsem na mysli jenom tohle.“
„Já vím,“ zasmál se Duncan. Znovu ji začal líbat, hladit a
laskat. Zatímco tehdy v kočáře a ze začátku také dnes jako
by si ledacos teprve ověřoval, teď byly jeho doteky čím dál
smělejší, jistější – a účinnější. Zřejmě velmi rychle pochopil,
co se jí nejvíc líbí. Ale rychle se učila i Sabrina. Necítila se
ani trochu unavená a s jistým údivem zjišťovala, že na
Duncanovy něžné výzvy odpovídá až příliš ochotně a
dokonce se sama odvažuje doteků, jimiž jasně dávala najevo,
jak ráda by si všechno zopakovala. Alespoň ještě jednou.
Náhle však nakrčila nos a začichala. „Možná bys měl
odsunout ty boty dál od krbu, zvlášť jestli sis je nestačil
zout.“

280
 Markýzův dědic
Duncan se málem rozchechtal, natolik mu její poznámka
– vzhledem k situaci – připadala bizarní. Ale vzápětí také
ucítil pach pálících se podrážek a chvatně se posadil.
„Na nohou je sice nemám, ale stejně je budu ještě
potřebovat. Jak bych se bosý dostal zpátky domů?“ Vstal a s
pobaveným úšklebkem zachránil doutnající boty, které
předtím odkopl příliš blízko k ohni. „Vezmeme se hned zítra,
takže pak už se budu zouvat slušně a řádně. Neville opatřil
nějaké speciální povolení, nemusíme tedy svatbu odkládat
ani o den.“
„Kdepak, to nepůjde,“ zavrtěla hlavou.
„Cože?“ Vrhl se na ni a přitiskl ji ke koberečku. „Copak
jsem tě stále ještě nepřesvědčil?“
„Ale ano,“ usmála se. „Jenže umíš si představit, jak
zklamaně by se tvářily moje tety? Sní o mé svatbě celá léta –
a samozřejmě ji budou chtít uspořádat. Nemůžeme jim tu
radost vzít, pochop, mají právo pochlubit se mezi známými,
jaké štěstí jejich neteř potkalo. Nebo snad pro mne nejsi ta
nejskvělejší a nejbáječnější partie?“
Něžně ho políbila, přesto zabručel: „Kolik času zaberou
přípravy?“
„Takové dva až tři týdny.“
„Panebože! A co takhle odjet tajně do Gretna Greenu?
Tam se oddává bez jakýchkoliv formalit. No a později
můžeme mít normální svatbu.“
„Tím by se přece na věci nic nezměnilo. Ale víš co?
Zařídím, aby nám začali opravovat střechu.“
„Pro všechno na světě,“ zděsil se Duncan, „ohrožuje naši
svatbu dokonce i vaše střecha?“
„Vůbec ne. Ale než budeme úředně svoji, může stát před
mým oknem žebřík a ty už nebudeš muset ničit stromy.“
„Skvělé!“ rozzářil se. „Vidím, že ty boty budu opravdu
moc a moc potřebovat.“

281
 Johanna Lindsey
„Ovšem. Aby nedošly úhony, klidně třeba přestanu v
pokoji topit.“
„Žertuješ, děvče, ale já tě ujišťuju, že se mnou se
vždycky zahřeješ i bez ohně v krbu.“
„Opravdu?“ Ovinula mu ruce kolem ramenou a pevně se
k němu přitiskla celým svým roztouženým tělem.
Rád jí dokázal, že nemluvil naprázdno. Do svítání bylo
ještě daleko.

Následující týdny se Duncanovi neuvěřitelně

55 vlekly, přestože zase nebyly tak docela

nepříjemné, neboť hodně času trávil se
Sabrinou. Jeho netrpělivost pramenila
především z obav, aby se třeba v poslední chvíli ještě
všechno nepokazilo a nezvrtlo. Zažili snad málo překážek?
A co kdyby se jim najednou do cesty postavily další,
předvídatelné (například nějaké nové tahanice Archieho s
Nevillem) i zcela netušené?
O Sabrině ovšem už vůbec nepochyboval. Ujistila ho, že
ho milovala mnohem, mnohem dřív, než se do ní zamiloval
sám. Věřil jí a jenom kroutil hlavou, jak mohl být tak slepý a
okamžitě to nepoznat.
Jisté rozptýlení mu nabízela urputná válka, s drobnými
přestávkami neustále zuřící mezi jeho prapředky na jedné
straně a Sabrininými tetami na straně druhé. Křížily se tu
totiž velmi rozdílné představy, jak vlastně má celá ta slavná
svatba probíhat. Nejpozoruhodnější Duncanovi připadalo, že
v každé z bitev obě dámy suverénně vítězily – pochopitelně
kromě sporů, které dál neúnavně vedly jedna s druhou.
Svatební obřad se měl konat na Summers Glade, neboť
široko daleko se nevyskytovalo jiné místo, schopné pojmout
všechny pozvané. Tetičky totiž připravily seznam hostů,
zahrnující mimo jiné i prakticky celé městečko Oxbow.
282
 Markýzův dědic
Když Neville uslyšel, že se k němu nahrnou sousedé, jež
deset či dvacet let s úspěchem ignoroval, málem se opět
zhroutil, tentokrát doopravdy.
Dlouho se bránil, ale bez podpory Archieho, který razil
zásadu „čím víc lidí, tím větší zábava“, musel tetám
podlehnout. Prostě to vypadalo, že smí dát k dispozici
Summers Glade, jinak ovšem nemá nejmenší právo do
čehokoliv mluvit.
Nepřestával si trpce stěžovat, až jednoho dne Sabrina
žertem poznamenala: „Buďte rád, že vás tety vůbec nechaly
na seznamu hostů. Když uvážíme, jak jste se spolu léta
nesnášeli, klidně vás mohly vyškrtnout.“
„Počkat, jsem tu přece doma!“ rozhořčeně namítl
Neville.
„Jestli si myslíte, že takový bezvýznamný detail by
tetičky odradil, špatně je znáte.“
Markýz se upřímně rozchechtal a Sabrina se k jeho
smíchu připojila. Od té chvíle si spolu báječně rozuměli,
čemuž se Duncan nepřestával divit.
Velmi dobře ovšem vycházela také s Archibaldem, který
se jí znovu a znovu pokoušel omlouvat za onen „neblahý“
rozhovor před oxbowským zájezdním hostincem. Sabrina ho
pokaždé srdečně a mile uklidnila, ale starý Skot přesto rád
své omluvy opakoval, neboť v nich viděl dobrou záminku,
aby si s ní opět mohl popovídat.
Vůbec to bylo zvláštní. Kdykoliv se Sabrina a její tety
objevily na Summers Glade, Duncan měl co dělat, aby se mu
povedlo odvést si svou zbožňovanou alespoň na chvilku
někam do ústraní. Většinou se jí totiž věnoval buď jeden
nebo druhý jeho prapředek.
Svatební den však přece jen nastal a zatímco minule se
Duncan propadal až na samé dno nejčernějšího zoufalství,
tentokrát se obřadu nemohl dočkat. Společně s dalšími
významnými hosty se dostavil také Raphael a okamžitě začal

283
 Johanna Lindsey
nastávající novomanžele oblažovat svými ironickými a
pichlavými řečmi. Především tvrdil, že po celou dobu si byl
stoprocentně jistý, kterému chomoutu Duncan dá nakonec
přednost.
Ženich podobné poznámky přijímal s dobromyslným
úsměvem na rtech. Cítil se tak spokojený, tak vyrovnaný, tak
šťastný! Nic, absolutně nic by ho nedokázalo vyvést z míry.
A přece k tomu došlo…
Právě se ve svém pokoji oblékal, přesněji řečeno dovolil,
aby ho dnes – zcela výjimečně a pouze při této příležitosti –
oblékal jeho komorník, což onoho mužíka nesmírně potěšilo.
V křehkém křesílku u neméně křehkého stolku seděl Archie.
Jak se sám vyjádřil, dělal vnukovi společnost, aby ho
rozptýlil a uchránil před obvyklou předsvatební nervozitou.
Duncan ovšem žádnou zvláštní nervozitu nepociťoval,
spíš byl netrpělivý. Už čtyři večery nevylezl po žebříku do
Sabrinina pokoje. Čtyři nekonečné večery a noci! K
nepřečkání! K nepřežití! Zoufale po ní toužil, bránila mu
však ohleduplnost. Sabrina totiž v posledních dnech pokaždé
až do pozdních hodin probírala s tetami další a další
podrobnosti svatby a vášnivý milenec ji musel nechat
alespoň trochu vyspat. Touha se v něm hromadila, kypěla a
vřela. Měl vážné obavy, že se neovládne a hned po obřadu
odvleče Sabrinu do svého pokoje.
Náhle se otevřely dveře a vstoupil Neville.
Od chvíle, kdy Duncan oznámil, že se ožení se Sabrinou,
markýz téměř neustále dával najevo radost ze života. Dál
sice bručel během trvalých půtek s Alicí a Hilary
Lambertovými, ale jinak se cítil opravdu spokojený. Vnuk
ho prostě potěšil. Ostatně změnou, alespoň na povrchu,
prošel i Duncanův vztah k Nevilleovi.
Každý si mohl všimnout, že napětí mezi nimi polevilo, a
velkou zásluhu o to nesporně měla Sabrina. Duncanovo
srdce prostě zaplňovala láska, pro hněv a zášť tam nezbývalo

284
 Markýzův dědic
místo. Jistě, v pozadí stále zůstávala neodpustitelná léta, kdy
se markýz o vnuka vůbec nezajímal. Duncan však nedovolil,
aby mu slunečnou pohodu, v jaké hodlal učinit svůj
nejdůležitější životní krok, kalila jakákoliv hořkost.
Neville se v Duncanově pokoji nezdržel dlouho. Jen
jakoby mimochodem upozornil, že obřad už má brzy začít,
což ovšem bylo zcela zbytečné, neboť Duncan sám velmi
ostražitě sledoval hodiny.
A potom markýz přidal radu – a pronášel ji s výrazem
natolik koženým, že se nedalo poznat, jestli je míněna vážně
nebo žertem. „Víš, když jsem si bral tvou babičku, řekl mi
můj otec: miluj svou manželku, ale nepřipusť, aby si tě
omotala kolem malíčku, ledaže by tě taková situace vyloženě
těšila. Pamatuj si to, chlapče.“
Archie se uchechtl a Duncan se téměř proti své vůli
pousmál. Ale vzápětí po Nevilleově odchodu se v
Duncanových očích přece jen mihl stín, napovídající, že
pocit křivdy nelze tak snadno vytrhnout i s kořeny.
„Možná se budeš divit, ale ten starý paprika opravdu
myslí jenom na tvé dobro,“ poznamenal Archie, který si
vnukova chvilkového zachmuření nemohl nevšimnout. „A
jakmile jsem to zjistil, docela jsem si ho oblíbil, i když před
ním, jak jistě chápeš, bych se o tom nezmínil ani slůvkem.
Každopádně něco bych ti o něm měl prozradit.“
„Panebože, copak se právě dnes musíme bavit o
Nevilleovi?“ naježil se Duncan.
„Ano, právě dnešek se výborně hodí, aby sis ujasnil, jaký
máš vlastně ke starému pánovi vztah. Jestli se nepletu, stále
ještě nevidíš v markýzovi blízkého příbuzného. Jenže, milý
hochu, ať se ti to líbí nebo ne, Neville tvůj blízký příbuzný je
– stejně jako já.“
„S drobným rozdílem, Archie. Ty ses o mne staral, učil
jsi mě, napohlavkoval jsi mi, když bylo třeba, radil jsi mi…
A Neville se ozval teprve teď, jen aby si mě podle nějaké

285
 Johanna Lindsey
zatracené dávné dohody vyžádal jako dědice. Dřív jsem ho
nezajímal…“
Duncanovi se dojetím stáhlo hrdlo.
Archie vstal z křesílka a konejšivě objal vnuka kolem
ramenou. „Pro všechno na světě, chlapče, tak tohle je
důvodem tvého hněvu? Já myslel, že ti vadí hlavně ta náhlá
změna, ztráta domova.“
„S Anglií už jsem se smířil, kdybych sem nepřijel, nikdy
bych přece nepotkal Sabrinu. A dokonce už se těším, až se
tady ujmu svých nových povinností. Jak dobře víš,
nicnedělání by mě brzy umořilo.“
Archie přikývl, ale dál se držel svého tématu. „Podívej
se, hochu, nešlo o to, že by tě tu Neville nechtěl mít mnohem
dřív. Naopak chtěl, velmi chtěl. Když tvá matka vyslovila
přání, abys vyrůstal v jediném domově, Neville si
samozřejmě představoval, že tím domovem bude Summers
Glade. Proti tomu se ovšem plným právem postavil tvůj otec.
A Neville nakonec ustoupil jen a jen ve tvém zájmu.“
„Budiž, ale proč mě nikdy nenavštívil? Z Anglie do
Skotska to zase není tak daleko, nemusel by se trmácet na
opačný konec světa! Nakonec ty sám jsi cestu hravě zvládl,
ne? Jenže jeho nic takového ani nenapadlo, vůbec jsem pro
něj neexistoval. A když nastal čas, jednoduše si mě nechal
vyzvednout, jako bych byl nějaká věc, další kousek do té
jeho zatracené sbírky exotických uměleckých předmětů.“
Z Duncanova hlasu přímo čišela hluboko ukrytá hořkost.
Archie by měl být rád, nikdy se přece o vnukovu náklonnost
nechtěl s nikým dělit. Teď si však uvědomil, jak to od něho
bylo sobecké.
Zhluboka si povzdechl. „Ale Neville se za tebou rozjel,
chlapče, a nejednou.“
Ta slova Duncanovi vyrazila dech. „Kdy?“ zeptal se
téměř neslyšně. „Byl jsem tak malý, že si na nic
nevzpomínám?“

286
 Markýzův dědic
„Ne, jde o něco jiného. Markýz vlastně nikdy nedojel až
k nám na skotskou vysočinu. Poprvé i podruhé ho drsné
počasí pouze zahnalo zpátky, při třetím pokusu už ho
dostalo. Těžce onemocněl, skoro umřel. Od té doby se musí
úzkostlivě chránit před chladem, smrtelně nebezpečné jsou
pro něho dokonce i zdejší velmi mírné zimy. Myslíš, že se
mu líbí vysedávat v příšerně přetopených pokojích? Kdepak,
je mu to stejně nepříjemné jako tobě nebo mně, ale jeho
lékaři mu nedali na vybranou. A to všechno jen proto, že
chtěl navštívit svého jediného vnuka.“
„Ale proč se mi o tom nikdy nezmínil?“ vybuchl Duncan.
„Patrně netušil, co tě ve skutečnosti trápí. Ostatně já sám
jsem mu taky tvrdil, že se ti prostě jen nechtělo do Anglie, a
proto se vztekáš. Každopádně ti, chlapče, musím říct:
Neville se o tebe nikdy, opravdu nikdy nepřestal zajímat.
Nejdřív mu o tobě pilně psávala tvá matka, chtěl znát i ty
nejmenší podrobnosti. Později tahle povinnost připadla mně
– a pokud jsem se občas trochu s dopisem zdržel, Neville mě
tvrdě upomínal.“
Duncan několikrát polkl naprázdno a pak vyhrkl: „Hned
jsem zpátky.“ Otočil se na patě a vyběhl z pokoje.
Archie se usmál. Předpokládal, že když se teď
nedorozumění konečně vyjasnilo, potřebuje být vnuk chvíli
sám, aby zvládl přemíru dojmů a emocí. Jenže Duncan
potřeboval mnohem víc.
Před Nevillem se zčistajasna objevil právě ve chvíli, kdy
markýz opouštěl své pokoje, aby se odebral do sálu v
přízemí, kde se měl už brzy odehrát svatební obřad. Než se
stařec stačil zeptat, co se děje, vnuk ho objal.
Nepadlo jediné slovo, Neville však pochopil. A přestože
nepatřil k lidem, kteří dávají najevo své city, tentokrát se mu
orosily oči.
Veškeré napětí zmizelo – a stačilo k tomu tak prosté
gesto.

287
 Johanna Lindsey
„Kéž bych tě znal dřív!“ promluvil konečně Duncan.
„Ale teď si všechno vynahradíme.“
„Proč ne?“ usmál se Neville. „Rozhodl jsem se, že tu
ještě nějaký ten rok pobudu.“
„Tak ty ses rozhodil“ pobaveně zdvihl obočí Duncan.
„Víš, velmi dlouho jsem postrádal důvod bůhvíjak lpět na
životě. A možná i proto mi bylo čím dál hůř, až to jeden čas
vypadalo, že se nedočkám příštího jara.“
„Jestli ti správně rozumím, cítíš se mnohem lépe.“
Neville spiklenecky zamrkal. „Neprozraď to Archiemu,
ale jsem pevně odhodlán oblažovat svět svou přítomností
ještě déle než on.“
Oba se rozesmáli.

Svatební obřad sledovali příbuzní a přátelé.

56 V nejedněch očích se třpytily slzy dojetí,

které záhy vystřídal šťastný smích. Pro
všechny zúčastněné to byla výjimečně
radostná událost a Sabrininy tety se spolu dokonce téměř
vůbec nehádaly.
Nicméně Hilary se po dvou sklenkách šampaňského bez
zábran pustila do starého markýze. „Kdybyste byl býval
nezakázal své dceři, aby se s námi stýkala, jakmile tehdy
vypukl skandál, možná by ty pověsti ani neměly takový
dopad.“
„V životě jsem neslyšel nehoráznější lež!“ naježil se
Neville. „Abyste věděla, nikdo nikomu nic nezakazoval.
Moje dcera tenkrát totiž celé léto stonala. Přijímala pouze
svého lékaře.“
„A to se nám nemohlo vysvětlit? Kdepak, vám se víc líbí,
když prostě necháte lidem zabouchnout dveře před nosem,
nemám pravdu?“

288
 Markýzův dědic
„Panebože, proč vy ženské musíte vždycky tak bláznivě
přehánět? Nikdo vám žádné dveře před nosem nezabouchl!
Ovšem začínám mít dojem, že pan Jacobs by si měl tohle
užitečné umění co nejdřív osvojit.“
Hilary se k němu uraženě otočila zády, vzápětí se jí však
na tváři objevil spokojený úsměv, což neuniklo Sabrině, ale
ani Alici, která poznamenala: „Pěkně mu pocuchala peří a
teď si tu radost může dopřát častěji. Ostatně tomu starému
pavoukovi menší vzrušení jenom prospěje.“
„Když už mluvíme o vzrušení,“ naoko káravě opáčila
Sabrina, „moc dobře jsem si před chvílí všimla, jak jsi při
rozhovoru s Archiem celá zrůžověla. Nechci se mýlit, teto
Alice, ale že ty se mu líbíš?“
„Neplácej hlouposti, ten člověk by flirtoval i s židlí,
kdybys jí oblékla sukni,“ nepříliš přesvědčivě se bránila
Alice, v očích jí však polichoceně zajiskřilo.
„Nevím, nevím,“ nepřestávala ji škádlit Sabrina. „Ani by
mě nepřekvapilo, kdyby tady chudinka teta Hilary najednou
zůstala sama samotinká.“
„O mou sestru se bát nemusíš. Už dávno se rozhodla, že
bude žít naplno, což jaksi zahrnuje i zkušenosti, které
neprovdané ženy zpravidla nemívají.“
„Počkej, chceš tím snad naznačit, že…“ Sabrina to ani
nedokázala vyslovit.
„Jistě,“ přikývla Alice. „Hezkých pár let se vídá s tím
příjemným ovdovělým sirem Nortonem Aimsleym z
Manchesteru. A řekla bych, že je oba poněkud zaskočilo,
když jsi nedávno nechala přemístit žebřík na svou stranu
domu.“
Sabrina se začervenala. Do rozpaků ji nepřivedla pouze
představa milence, šplhajícího k tetě Hilary. Alicina
poznámka jasně prozrazovala, že řečmi o údajně nutné
opravě střechy se tetičky v žádném případě nedaly oklamat.
„Proč se tedy nevezmou?“

289
 Johanna Lindsey
„Nechce mě opustit. A já zase odmítám žít pohromadě s
ní a jejím manželem. Ovšem když jsme tě teď tak skvěle
vyvdaly, možná si přece jen uspořádáme život trochu jinak.“
Tajemný úsměv napovídal, že Alice opět myslí na
Archibalda MacTavishe. A jestli se ti dva vezmou, napadlo
Sabrinu, Alice už se postará, aby s Archiem často zavítali do
Anglie, což by Duncana určitě potěšilo.
V rozhovoru, který jí přinesl tak nečekané a svým
způsobem až ohromující informace, by Sabrina docela ráda
pokračovala, vtom se však objevil její manžel. (Manžel,
manžel… stále ještě se nemohla nasytit nádherného zvuku
toho slova!) Duncan ji něžně, ale pevně uchopil za předloktí
a už ji odváděl z plesového sálu, kde se hned po svatebním
obřadu začalo podávat občerstvení.
Blesklo jí hlavou, jestli s ní Duncan náhodou nehodlá
nenápadně zmizet, aby se vyhnuli dalšímu kolu gratulací.
Ale ještě nebylo ani poledne! Svatební hosté jistě očekávali,
že novomanželé ve společnosti pobudou ještě alespoň
několik hodin.
Panebože, nemýlila se, Duncan rázně mířil přímo ke
schodišti! Tím víc ho ovšem rozladilo, když narazil na velmi
neobvyklou překážku na spodních schodech totiž seděli oba
jeho prapředkové. Sabrinu překvapilo, že si ke sporu vybrali
tak zvláštní místo. Ano, přeli se, snad přátelsky, snad s
někdejší urputností, ale o co vlastně?
Vzápětí se všechno vyjasnilo, neboť Archie jako první
zpozoroval přicházející novomanžele a bez jakéhokoliv
úvodu vnuka vyzval: „Řekni mu, že mám pravdu. Že se vám
první děcko narodí ještě před koncem roku!“
„Možná i dřív, pokud mi uvolníš cestu,“ zamračil se
Duncan.
Archie se rozchechtal a zvedl se ze schodů. Sabrina
zrudla. Neville jen mírně pohoršené zakroutil hlavou.

290
 Markýzův dědic
Duncan se zamyslel a k údivu starých pánů dodal: „A
mimochodem na tom, kdy se nám narodí první potomek,
zase tolik nezáleží. Ať už jste si naplánovali cokoli, já svou
rodinu rozdělit nehodlám. Každý jste si vytvořil vlastní
království a teď máte jediného dědice, který je snad schopen
uspokojivě zvládnout obě ty říše. Jakmile bude některý z
mých dědiců připraven převzít část povinností, rád mu je
svěřím. Takže si s tím přestaňte lámat hlavu a v klidu si
užívejte radostí života. Starosti laskavě přenechte mně.“
Archie i Neville nepochybně měli na jazyku nejednu
otázku či námitku, Duncan jim však nedal příležitost. Dosud
pevně držel Sabrinu za předloktí a teď se s ní vydal vzhůru
do schodů.
Dole spor pokračoval novým kolem. „Přece jsem vám
říkal, že na Duncana se můžeme spolehnout a žádného
dalšího dědice nepotřebujeme,“ prohlásil Archie.
„Pokud si vzpomínám,“ ironicky se ušklíbl Neville,
„přesně o tomhle jsem se marně pokoušel přesvědčit já vás,
chlape jeden paličatá.“
„Budiž, možná jsem to přímo nevyslovil,“ nedal se
Archie, „ale myslel jsem si to.“
Na horní chodbě Sabrina poznamenala: „Miláčku, lépe
by si s nimi neporadil ani nejzkušenější diplomat.“
„Myslíš?“ usmál se Duncan, na okamžik se zastavil a
políbil ji, až zalapala po dechu. „Hlavně abys byla spokojená
s tím, co se s tebou teď chystám provést. Připrav se, děvče.
Nedovedeš si představit, jak se mi po tobě stýskalo.“
„Vždyť jsme se vídali každý den,“ hrála nechápavou.
„Právě že jenom vídali, nic víc.“
Vzápětí si ji Duncan přehodil přes rameno a rázně
vykročil směrem ke svému pokoji.
Jak barbarské, jak úžasné! pomyslela si Sabrina a
mimoděk se usmála. Manželství s nefalšovaným Skotem ze
skotské vysočiny začínalo skvěle, báječně, což ji

291
 Johanna Lindsey
samozřejmě nepřekvapovalo. V duchu se však sama sebe
ptala, jestli se vůbec někdy přestane podivovat nad tím, že se
její nejtajnější sny opravdu vyplnily.

292
 Johanna Lindseyová

MARKÝZŮV DĚDIC
Z anglického originálu The Heir
(William Morrow and Company, New York 2000)
přeložila Ludmila Hanzlíková
Redigovala Jaroslava Váchová
Obálku navrhla Viera Fabianová
Technická redaktorka Helena Miková
Vydala Euromedia Group, k. s. – Ikar v Praze
v roce 2002 jako svou 1575. publikaci
Počet stran 256
Vydání první
Sazbu zhotovila Helena Hyanová
Vytiskly Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica

TS 13/34
ISBN 80-7202-912-6