Professional Documents
Culture Documents
Proměnlivá země
-1-
-2-
BETA-DOBROVSKÝ
ŠEVČÍK
PRAHA-PLZEŇ
ISBN 80-86029-16-0
-3-
Stephenu Greggovi,
Stuartu Davidu Schiffovi
a Linu Carterovi,
kteří, v uvedeném pořadí,
přivolali Dilvishe zpět
z mlžných krajů;
a památce Williama Hopea Hodgsona,
který se připojil a přivedl své přátele.
-4-
-5-
Kapitola
-6-
zachechtáním. Holohlavý muž nalevo od Hodgsona, který měl dosud
pořádné břicho, pištivě zaječel.
Do dveřního prostoru vklouzla velká, stínu podobná postava, je-
jíž oči – levé bylo žluté a pravé rudé – se zaleskly ve světle plápola-
jící lampy. Teplota už beztak chladného vzduchu v kobce ještě více
poklesla, když se netvor vrhl kupředu; kopyto na jeho levé noze s
dozadu obráceným kloubem udeřilo do kamene pod slámou, zatímco
široká blána na tlusté šupinaté pravé noze při vstupu do kobky hlasitě
pleskala. Blížil se kolébavým krokem, dlouhé paže s mohutnými
svaly mu visely až k zemi a spáry skřípaly o kámen. Když si prohlí-
žel vězně, otvor v téměř pravidelně trojúhelníkovité tváři se rozšířil v
cosi, co skoro připomínalo úsměv, v němž se blýskala řada špičatých
žlutých zubů.
Postoupil do středu kobky a zastavil se. Všude kolem něj se
snesla sprška květů; odhrnul je stranou, jako by ho obtěžovaly. Po-
vrch těla měl úplně holý; tuhá kůže byla na těch nejnečekanějších
místech pokryta řídkými šupinami. Zdálo se, že postrádá jakékoli
pohlavní znaky. Jazyk, který mu náhle vystřelil z úst, byl rudohnědý
a rozeklaný.
Spoutaní muži teď zmlkli a seděli nepřirozeně strnule, když po
nich přejel pohled různobarevných očí – tam a zase zpátky…
Pak se netvor neuvěřitelnou rychlostí pohnul. Vrhl se kupředu,
hmátl před sebe pravou paží a popadl tlouštíka, který předtím zaječel.
Jediným škubnutím ubožáka, který vřískal hrůzou, vytrhl z řetě-
zů. Potom se netvorova ústa přisála k jeho krku a vřískot s tlumeným
zabubláním utichl. Tlouštík se ještě chvíli křečovitě zmítal a nakonec
zůstal bezvládně viset v jeho sevření.
Netvor sám také spokojeně zabublal, zdvihl hlavu a olízl si rty.
Jeho pohled padl na místo, odkud sebral svou oběť. Pak si své břímě
pomalu přehodil tak, že je držel pod levou paží, natáhl pravou ruku a
popadl tlouštíkovo předloktí, které dosud viselo na pohupujícím se
okovu u zdi. Drobnějších pozůstatků na podlaze si nevšímal.
Obrátil se, šouravým krokem zamířil zpět ke dveřím a ohlodával
přitom utržené předloktí. Zdálo se, že si vůbec nevšímá zářící ryby,
která jako by proplouvala vzduchem kolem něj, ani dalších zjevení,
jež se objevovala a mizela v přízračných otevírajících se okenicích
nad ním, pod ním i všude kolem – plamenných stěn, hájů jehlovitě
-7-
špičatých stromů, proudů bahnitých vod, plání plných tajícího sně-
hu…
Zbývající vězni poslouchali, jak se dupavé a pleskavé kroky
vzdalují. Konečně si Hodgson odkašlal. »Tak poslouchejte,« začal,
»tady je můj plán.«
-9-
Dál si zamyšleně prohlížela blyštící barvy a měnící se tvary skal
za poletujícími chomáči mlhy. »Vůbec už není schopen racionálně
uvažovat,« ozvala se pak.
»Nezlobí se?«
»Jen někdy. Přichází to na něj ve vlnách. Není to ale vztek jako
takový, je to součást jeho celkového stavu. Bytosti, jako je on, mají
odjakživa sklon k šílenství.«
»To znamená, že po všechny ty měsíce – že nás vlastně doo-
pravdy nechtěl potrestat?«
Usmála se.
»O nic víc než obvykle,« vysvětlovala. »Jeho normální nevraži-
vost vůči lidstvu ale vždycky neutralizovala ochranná kouzla.«
»Jak se mu podařilo je prolomit?«
»V šílenství je jistá síla a navíc i zcela originální přístup k řešení
problémů.«
Baran začal podupávat jednou nohou.
»Ty jsi naše odbornice na Starší bohy a bytosti s nimi spřízně-
né,« prohlásil konečně. »Jak dlouho to bude trvat ?«
Zavrtěla hlavou.
»To se nedá odhadnout. Může to trvat navždy a může to skončit
třeba hned teď – nebo kdykoli jindy.«
»A nemůžeme udělat nic, čím bychom… uspíšili jeho uzdrave-
ní?«
»Třeba si svůj stav uvědomí a sám navrhne lék. Někdy se to stá-
vá.«
»Setkala ses ve styku s nimi se stejným problémem i za starých
časů?«
»Setkala, a procedura byla tehdy stejná jako dnes. Musím s ním
pravidelně rozmlouvat a snažit se kontaktovat jeho druhé já.«
»A mezitím,« konstatoval Baran, »nás všechny může kdykoli
zahubit – bez ochranných kouzel a za situace, kdy se mu magie vy-
mkla z ruky.«
»To je možné. Musíme zůstat ve střehu.«
»Ve střehu? Jestli na nás zaútočí, budeme úplně bezmocní –
nemáme ani možnost utéct.« Rozmáchlým gestem ukázal na scenérii
za oknem. »Kdo by dokázal projít touhle zpustošenou zemí?«
»Vězňům se to podařilo.«
- 10 -
»To bylo dřív, když efekt ještě nebyl tak silný. Ty bys byla o-
chotná vydat se tam ven?«
»Jen kdybych neměla na vybranou,« odpověděla.
»A zrcadlo – stejně jako většina ostatní magie – už také pořádně
nefunguje,« pokračoval. »Ani Jelerak se s námi nemůže spojit.«
»Třeba má teď jiné starosti. Kdo ví?«
Baran pokrčil rameny.
»Ať je to jakkoli,« prohlásil, »výsledek je stejný. Nic se nedo-
stane ven ani dovnitř.«
»Vsadila bych se ale, že jsou mnozí, kteří se dovnitř dostat po-
koušejí. Tenhle hrad musí každému čaroději tam venku připadat jako
opravdový bonbónek.«
»Jistě, byl by to bonbónek – kdyby ho někdo dokázal ovládnout.
Jenže nikdo tam venku nemůže samozřejmě tušit, v čem spočívá pro-
blém. Byl by to hazard.«
»Pro ty z nás, kteří jsme uvnitř, by to ale takový hazard nebyl,
co říkáš?«
Olízl si rty, otočil se a pohlédl na ni.
»Nejsem si jistý, jestli chápu, co tím chceš říct…«
Právě v tom okamžiku se zdola od stájí vynořil jeden z otroků a
projel kolem nich s károu plnou koňského trusu. Semirama čekala, až
zmizí z doslechu.
»Už tě nějakou dobu sleduji,« ozvala se pak. »Čtu tvoje myšlen-
ky, Barane. Doopravdy se domníváš, že bys tenhle hrad dokázal uhá-
jit před svým pánem?«
»Není už tím, čím býval, Semiramo. Část své síly ztratil a Tua-
lua je jen dalším pokračováním. Myslím, že by se to dalo zvládnout, i
když sám bych to nedokázal. Už celé věky nebyl takhle oslabený.«
Rozesmála se.
»Ty mluvíš o tisíciletích? Ty mluvíš o jeho síle? Chodila jsem
po tomto světě, když byl ještě mnohem, mnohem mladší. Byla jsem
panovnicí nejvyššího dvora Západu v Jandaru. Znala jsem Jeleraka,
když se postavil jednomu z bohů. Co znamená tvých pár století, že se
odvažuješ mluvit o tisíciletích?«
»Ten bůh ho zlomil a znetvořil…«
»A přece přežil. Ne, splnění tvého snu by nebylo nijak snadným
úkolem.«
- 11 -
»Beru to tedy tak,« odsekl, »že nemáš zájem. Jak chceš. Jen si
pamatuj, že existuje velký rozdíl mezi snem a skutečným činem. Nic
jsem proti němu nepodnikl.«
»Není na mně, abych ho informovala o každém bezvýznamném
slůvku, které spolu prohodíme,« ujistila jej.
Oddechl si.
»Za to ti děkuji,« odpověděl. »Tys ale byla královnou. Netoužíš
znovu získat stejnou moc?«
»Moci už jsem si užila až dost. Jsem vděčná, že jsem opět naži-
vu, a vděčím za to jemu.«
»Povolal tě zpět jen proto, že potřeboval někoho, kdo umí mlu-
vit s Tualuou.«
»Ať měl jakýkoli důvod…«
Chvíli zůstali mlčky stát a dívali se z okna. Mlžný příkrov se ro-
zestoupil, takže zahlédli temné postavy, které bojovaly o život na
zářící písečné pláni. Baran učinil po pravé straně okna jakési gesto a
obraz se k nim začal bleskurychle přibližovat, až se zdálo, že jsou
aktéři dramatu vzdáleni pouhých několik kroků: byli to dva muži s
tažným koněm a propadali se do země.
»Pořád přicházejí další,« zamumlal Baran. »Jdou za tím bon-
bónkem, o kterém jsi mluvila… Vsadím se, že je to nějaký čaroděj a
jeho učeň.«
Sledovali, jak se k oběma zápasícím postavám po písku rozběh-
lo hejno rudých škorpiónů, každý z nich velikosti lidského palce.
Když je propadající se muž vpředu spatřil, mávl rukou v dlouhém,
pomalém gestu. Kolem postav se utvořil ohnivý kruh. Škorpióni
zpomalili, stáhli se zpět a začali kroužit po jeho obvodu.
»No vida, tohle zaklínadlo fungovalo…« Pokývl.
»Někdy se to povede,« odpověděla. »Tualuova energie je ne-
smírně nevyvážená.«
Po nějaké chvíli se škorpióni vrhli kupředu, napochodovali do
plamenů a těla těch, kteří zahynuli, vytvářela mosty dalším. Pod zem
klesající kouzelník zopakoval svoje gesto a uvnitř prvního ohnivého
kruhu vyšlehl druhý. Škorpióny to opět zmátlo, tentokrát se však
vzpamatovali mnohem dříve než poprvé. Obnovili svůj útok proti
plamenům a začali překračovat i tuto bariéru. Tou dobou už k nim po
písku spěchali další, aby se připojili k první vlně. Čaroděj ještě jed-
nou zdvihl ruce a začal kreslit do vzduchu další obrazec; objevily se
- 12 -
malé plamínky, vytvářející zárodek třetího kruhu. V tom okamžiku
však převalující se kotouče mlhy celý výjev opět zahalily.
»Zatraceně!« zaklel Baran. »Zrovna když to začínalo být zají-
mavé. Kolik myslíš, že se mu ještě podaří vyvolat dalších kruhů? «
»Pět,« odpověděla. »To je tak všechno, na co mu zbývá místo.«
»Já bych řekl čtyři, ale možná máš pravdu. Bylo to trochu zkres-
lené.«
Odněkud zdáli se k nim donesl nezřetelný dunivý a pleskavý
zvuk.
»Jaké to bylo?« zeptal se o chvíli později.
»Co?«
»Být mrtvá. A po celé té době být povolaná nazpět. Nikdy o tom
nemluvíš.«
Odvrátila oči.
»Myslíš si snad, že jsem ten čas strávila v nějakém hrůzostraš-
ném pekle? Nebo třeba na nějakém místě věčné rozkoše? Že mi to
teď všechno připadá jako pouhý neskutečný sen? Nebo že se nestalo
vůbec nic? Že jsem byla jen v černé prázdnotě?«
»V různých okamžicích života už mě napadly všechny tyhle
možnosti. Která z nich je pravdivá?«
»Po pravdě řečeno ani jedna,« usmála se. »Prošla jsem dlouhou
řadou reinkarnací – některé byly nesmírně zajímavé a mnohé velice
nudné.«
»Vážně?«
»No jistě. V té poslední jsem byla služebnicí v jistém království
daleko na východě, kde jsem se brzy dopracovala do postavení tajné
královy favoritky. Když Jelerak znovu vdechl život prachu z mého
původního těla a povolal do něj zpět mého ducha, zůstal z té ubožač-
ky jen blábolící idiot. A musím dodat, že se to stalo v tu nejnevhod-
nější chvíli – zrovna když si užívala královského objetí.« Na oka-
mžik se odmlčela. »Vůbec si toho nevšiml,« dodala pak.
Baran ustoupil stranou, aby jí mohl pohlédnout do tváře. Smála
se.
»Ty děvko!« vyprskl. »Pořád si jen děláš legraci. Nikdy mi up-
římně neodpovíš!«
»Tak ty sis toho všiml. Máš pravdu. Těší mě být pravděpodobně
jedinou osobou v širém okolí, která o tak závažné věci něco ví – a
nechávat si to pro sebe.«
- 13 -
Přerývané přibližující se zvuky nabyly na hlasitosti.
»Ach, podívej! Mlha se rozplynula! Už kolem sebe kreslí šestý
kruh!«
Baran se zachechtal.
»No vážně. Jenže už tou rukou sotva hýbe. Nevím, jestli se mu
podaří opsat ještě jeden. Je dokonce možné, že zmizí pod zemí ještě
dřív, než se k němu dostanou. Připadá mi, že se teď propadá rychle-
ji.«
»Už se to zase zamlžilo! Nikdy se nedozvíme…«
Tempo zvuků se zrychlilo; otočili se právě včas, aby spatřili
purpurového netvora s nestejně barevnýma očima a s každou nohou
jinou, který kolem nich proběhl směrem ke komnatě, z níž přišli.
»Nechoď tam!« vykřikla v jazyce Mabrahoring. »Barane!« za-
vřískla pak. »Zastav ho! Odmítám nést odpovědnost za cokoli, co se
stane, pokud Tualuu vyruší démon! Jestli se tohle místo odpoutá…«
»Stůj!« zahřměl Baran a otočil se.
Démon, který těsně u pochichtávající se tlamy svíral jakýsi po-
dezřelý předmět, však přeběhl přes jednu z hromad mrvy a vrhl se k
okraji jámy.
O chviličku později se zdálo, jako by se prázdný prostor přímo
před ním rozevřel se zaskřípěním, připomínajícím zvuk trhané látky,
a objevila se v něm malá skvrna absolutní černi. Otroci se rozutekli.
Démon se zarazil a bázlivě se přikrčil.
V temném otvoru se cosi pohnulo a vynořila se z něj obrovitá
bledá ruka. Když ji démon spatřil, kvapně sebou škubl ve snaze
uhnout stranou a zmizet, ruka však byla rychlejší. Bleskurychle vy-
střelila kupředu, popadla ho za krk a zdvihla z podlahy. Pak se dala
do pohybu, přičemž černá skvrna plula spolu s ní, a přenesla své zmí-
tající a dusící se břímě zpět přes kupku mrvy, přes celou komnatu a
ven ze dveří na galerii.
Přiblížila se k Baranovi a Semiramě a upustila netvora u Bara-
nových nohou. Pak se ruka stáhla zpět do tmy, ještě jednou se ozval
zvuk trhané látky a okolní vzduch se znovu zklidnil.
Semirama zalapala po dechu. Předmětem, který svíjející se dé-
mon dosud svíral ve svých spárech, byla napůl ohlodaná lidská noha.
»Už se zase dostal k zajatcům!« vykřikla. »Poznávám to tetová-
ní! To byl Joab, ten tlustý čaroděj z Východu.«
Baran nakopl bázlivě skrčeného netvora do zadnice.
- 14 -
»Nepřibližuj se k té komnatě! A nepřibližuj se ani k té jámě!«
zařval jazykem Mabrahoring a mávl rukou směrem k chodbě za se-
bou. »Jestli se k ní ještě jednou přiblížíš, dopadne na tebe veškerý
hněv Ruky!«
Ještě jednou ho nakopl, až velký netvor bolestivě spadl na zem.
Začal tiše sténat a nohu si přitiskl blíž k tělu.
»Rozumíš mi?«
»Ano,« zakňučel stejnou řečí.
»V tom případě si pamatuj, co jsem ti řekl – a zmiz mi z očí!«
Démon spěšně vyrazil zpět směrem, odkud přišel.
»Co zajatci?« ozvala se znovu Semirama.
»Co s nimi má být?« zavrčel Baran.
»Neměli bychom mu dovolit, aby je považoval za svoji soukro-
mou špižírnu.«
»A proč ne?«
»Jelerak je všechny bude chtít nedotčené, aby nad nimi mohl
osobně vynést rozsudek.«
»O tom pochybuji, nejsou zase až tak důležití. A konec konců,
sám by pro ně asi bez důkladného rozmýšlení těžko hledal horší
trest.«
»Přesto ale… teoreticky vzato jsou to jeho zajatci a ne naši.«
»Pochybuji, že by nás za to kdy volal k odpovědnosti. A kdyby
ano, vezmu to všechno na sebe.« Odmlčel se. »Upřímně řečeno si
nejsem jistý, jestli se ještě vůbec někdy vrátí,« pokračoval pak a zno-
vu se odmlčel. »Ty snad ano?«
Odvrátila se a znovu se zahleděla na zamlženou scenérii za ok-
nem.
»To doopravdy nevím. A abych řekla pravdu, nejsem si jistá,
jestli bych to chtěla vědět, i kdyby to bylo možné – alespoň v téhle
chvíli ne.«
»A čím se tahle chvíle liší od kterékoli jiné?«
»Je ještě příliš brzo. Už se stalo, že byl pryč déle než tentokrát.«
»Oba přece víme, že ho tam nahoře v Arktidě postihlo něco zlé-
ho.«
»Jsem si jistá, že už zažil horší věci. Nezapomínej, že se na ty
dávné časy pamatuji.«
»A co když se už nevrátí? «
- 15 -
»Pokud se Tualua nevzpamatuje, je to stejně jen akademická
otázka.«
V Baranových očích zablýsklo a pak se téměř rozzářily.
»Řekněme, že se tvůj svěřenec uzdraví už zítra?«
»Zeptej se mě pak.«
Baran si hlasitě odfrkl, otočil se na podpatku a nasupeně se vy-
dal stejným směrem, kterým zmizel démon. Když odešel, počítala
Samirama pomalu na prstech do šesti a pak se zarazila. V očích se jí
zaleskly slzy.
- 19 -
rým se podařilo projít. Pokud se to někomu podařilo, nezdá se, že by
to na situaci cokoli změnilo.«
»A to připisujete obráncům uvnitř hradu?«
»Považujeme to za pravděpodobné. Zdá se, že hrad samotný je
neporušený.«
»Jistě,« prohlásila a pohlédla mu do očí, »nemůžete však vyvo-
zovat závěry jen z toho, v jakém je hrad stavu. Není jako jiné stav-
by.«
»Tím jsem si nikdy nebyl jistý, i když v tom nejspíš bude špetka
pravdy. Bratrstvo – tedy vlastně Společnost – to právě zkoumá.«
»Já si tím jistá jsem. Mohla jsem vám ušetřit námahu. Nevíš ná-
hodou, kdo byl velitelem hradu, když se přihodila ta věc?«
»Vím. Ten, kterému se říká Baran Víceruký. Ještě před několika
lety byl členem Společnosti s dobrou pověstí, pak ale přešel k Jelera-
kovi.«
»Už jsem o něm slyšela. Připadá mi, že by to mohl být člověk
toho druhu, který by sám rád uchvátil moc, kdyby se mu naskytla
příležitost.«
»Možná se o to už pokusil a tohle je výsledek. Nevím.«
»No, předpokládám, že to brzy zjistím. Máš pro mne nějakou
radu?«
»Po pravdě řečeno nic zvláštního. Především se musíte zaštítit
všeobecným ochranným kouzlem… «
»To už jsem udělala.«
»… a dávat si cestou pozor na vlny poruch. Zdá se, že postupují
ze středu směrem ven, pak pokračují kolem dokola proti směru po-
hybu slunce a jejich síla postupně narůstá. Podle své intenzity mohou
oběhnout kolem jednou až třikrát. Postupují obvykle asi takovým
tempem jako mořské vlny za hezkého počasí. Všude, kudy projdou,
dochází ke změnám a účinek tvých zaříkadel bude nejvyšší na jejich
hřebeni.«
»Jsou mezi nimi nějaké pravidelné intervaly?«
»Žádné, které by se nám podařilo zjistit. Někdy je dlouhou dobu
klid a jindy jich proběhne několik v rychlém sledu za sebou. Zdvihají
se bez jakéhokoli varování.«
Odmlčel se a Arlata na něj pohlédla. Odvrátil oči.
»Ano?« zeptala se.
- 20 -
»Kdyby se stalo, že budete přemožena,« promluvil, »a nebudete
se moci vrátit ani pokračovat v cestě – zkrátka kdyby se vám nepoda-
řilo projít – velice bychom ocenili, kdybyste se pokusila použít ně-
které z metod, které má Společnost k dispozici, spojila se se mnou a
sdělila mi veškeré konkrétní informace.«
Zabloudil očima k opodál stojící hůlce.
»Budu-li umírat a bude-li mi ještě zbývat dost sil, budete si moci
všechno zapsat do svých archivů,« odpověděla, »nebo toho použít,
jak uznáte za vhodné – pokud tě ovšem moje zpráva dostihne.«
»Děkuji vám.« Pohlédl jí do očí. »Nezbývá mi, než vám popřát
mnoho štěstí.«
Obrátila se k proměnlivé zemi zády a zapískala tři měkké tóny.
Meliáš se otočil právě včas, aby spatřil, jak se z lesa za táborem
vynořil bílý kůň se zlatou hřívou a rozběhl se k nim se vztyčenou
hlavou. Nad krásou přibíhajícího zvířete se mu zatajil dech.
Když k nim dorazil, objala ho Arlata kolem hlavy a něco mu za-
šeptala jazykem elfů. Pak se plavným pohybem rychle vyšvihla do
sedla a obrátila se znovu tváří k proměnlivé zemi.
»Poslední vlna proběhla těsně před východem slunce,« informo-
val ji, »a už nějakou dobu se věci jeví nejjasněji tam vzadu, za těmi
dvěma oranžovými vrcholky napravo – myslím, že za chviličku je
uvidíte.«
Čekali, dokud mlhu nerozčeřil lehký vánek a na okamžik se ne-
objevily dva stejné kameny.
»Zkusím to,« přikývla.
»Lepší vy než mnozí jiní.«
Předklonila se a tiše promluvila. Kůň vyrazil kupředu do bledé
země. V několika okamžicích se ztratil z dohledu a dusot jeho kopyt
utichl.
Meliáš zamířil zpět ke svému táboru, a když procházel kolem
hůlky, lehce se jí dotkl. Okamžitě se zarazil se staženým obočím,
přejel špičkami prstů po celé její délce a přidřepl si vedle ní. Koneč-
ně pak otevřel měkký kožený váček, který mu visel u pasu, vytáhl z
něj malou žlutou křišťálovou kouli, zdvihl ji do výše a vyřkl několik
slov. V hloubi koule se objevila vousatá tvář staršího muže.
»Ano, Meliáši?« Slova mu zazněla v hlavě.
»Zaznamenal jsem nějaké zvláštní vibrace,« oznámil. »A co ty?
Nezačíná snad tam u tebe další vlna?«
- 21 -
Starší muž zavrtěl hlavou.
»Ne, tady je zatím klid.«
»Děkuji. Zkusím zavolat Tarbu.«
Po dalších vyřčených slovech tvář zmizela a nahradila ji tvář
tmavého muže v turbanu.
»Jak to vypadá v tvém sektoru?« zeptal se.
»Klid,« odpověděl Tarba.
»Kontroloval jsi v poslední době svoji hůlku?«
»Jsem přímo u ní. Nic.«
Spojil se se zbývajícími pověřenci – se starším mužem s vy-
stouplou bradou a jasně modrýma očima a s pozorně se tvářícím
mladíkem s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami. Odpověděli mu
stejně jako druzí dva.
Když zastrčil kouli zpět do váčku, zůstal chvíli stát a upřeně se
díval na proměnlivou zemi, žádná nová vlna se však nezdvihla. Ještě
jednou se dotkl hůlky a zjistil, že vibrace, které ho tak znepokojily,
mezitím ustaly.
Vrátil se do tábora a posadil se ke stolu s přimhouřenýma očima
a bradou položenou do dlaní.
»Chcete, abych vám už prostřel k snídani?« zavolal na něj mlad-
ší sluha.
»Nech ji na ohni, přijde další návštěva,« odpověděl Meliáš.
»Přines mi ale ještě trochu čaje.«
Později, když seděl a popíjel čaj, vylil trochu na desku stolu a
začal prsty kreslit obrazec. Tady je hrad… Teď pentagram pozorova-
telů kolem něj, asi takhle… Vlny, spirálovitě se šířící tímto směrem,
zvedající se obvykle na západě…
Na nakreslený obrazec padl jakýsi stín a Meliáš pohlédl vzhůru.
Vedle něj stál tmavovlasý mladík střední postavy s tmavýma očima a
s ústy, která jako by byla neustále připravena se rozesmát. Na sobě
měl žlutou halenu a černé kožešinové kamaše; jeho článkovaný opa-
sek i spona jeho hnědého pláště byly z bronzu. Vousy měl krátké a
úhledně zastřižené. Když k němu Meliáš zdvihl oči, pokývl na po-
zdrav a usmál se.
»Omlouvám se, ale neslyšel jsem tě přicházet,« ozval se Meliáš.
»Tys věděl o tom, že přijdu?«
»Věděl jsem prostě, že někdo přijde. Jmenuji se Meliáš a jsem
zdejším pověřencem Společnosti.«
- 22 -
»Já vím. Jsem Weleand z Murcave. Přišel jsem, abych prošel
proměnlivou zemí a ujal se vlády nad Věčným hradem v jejím stře-
du.«
» Věčným…«
»Někteří z nás ho znají pod tímto jménem.«
Vyměnili si znamení Společnosti.
»Posaď se,« vyzval ho Meliáš, »a nasnídej se se mnou. Neuško-
dí, když se vydáš na cestu s teplým jídlem v žaludku.«
»Děkuji, ale nebudu jíst. Už jsem snídal.«
»A co šálek čaje?«
»Neměl bych plýtvat časem. Cesta, kterou jsem zvolil, je dlou-
há.«
»Obávám se, že toho není příliš mnoho, co bych ti o ní mohl po-
vědět.«
»Vím všechno, co v tomto ohledu potřebuji vědět,« ujistil ho
Weleand. »Zajímala by mě ale jiná věc – kolik lidí kolem tebe pro-
šlo.«
»Ty jsi dnes druhý. Držím tady stráž už dva týdny a jsi celkem
dvanáctý, který tudy prochází. Pokud se nemýlím, dělá to celkem
dvaatřicet lidí, o nichž víme.«
»Nevíš, jestli se někomu z nich podařilo projít?«
»To nevím.«
»Výborně.«
»Předpokládám, že nemám velkou šanci přesvědčit tě, aby ses o
to nepokoušel?«
»Řekl bych, že je tvou povinností snažit se to rozmluvit každé-
mu. Kolik z nich tě už uposlechlo?«
»Žádný.«
»Tady máš odpověď.«
»Očividně jsi dospěl k závěru, že moc, kterou bys mohl získat,
vyvažuje riziko. Co bys ale s tou mocí dělal, kdyby se ti to podaři-
lo?«
Weleand sklonil hlavu. »Co bych s ní dělal?« opakoval. »Na-
pravoval bych bezpráví. Jezdil bych po zemi křížem krážem, navště-
voval bych všechny kouty světa, trestal bych křivdy a odměňoval
ctnost. Využil bych jí k tomu, abych z téhle země udělal lepší místo
pro život.«
»A jaká by byla tvoje odměna?«
- 23 -
»Uspokojení.«
»Ach tak. Jistě, to by šlo. Ano, samozřejmě. Určitě si nedáš tro-
chu čaje?«
»Ne. Bude lepší, když vyrazím hned. Chtěl bych dojít k hradu
před západem slunce.«
»V tom případě ti přeji hodně štěstí.«
»Děkuji. Hmm, mimochodem – těch jedenatřicet ostatních, o
kterých jsi mluvil, nebyl mezi nimi takový vysoký chlapík v zele-
ných botách na kovovém koni?«
Meliáš zavrtěl hlavou.
»Ne, nikdo takový tudy neprojel. Jediné elfí boty, které jsem vi-
děl, na sobě měla žena – a není tomu tak dlouho.«
»Co to bylo za ženu?«
»Arlata z Marinty.«
»Vážně? To je ovšem zajímavé.«
» Odkud jsi říkal, že pocházíš?«
»Z Murcave.«
»Obávám se, že takové místo neznám.«
»Je to malé hrabství daleko na východě. Přispěl jsem svým dí-
lem k tomu, že je to šťastný kraj.«
»Doufám, že šťastným krajem i zůstane,« poznamenal Meliáš.
»Mluvils o kovovém koni?«
»Ano.«
»V životě jsem kovového oře neviděl. Myslíš, že by se tady
mohl objevit?«
»Možné je všechno.«
»Co ještě je na něm zvláštní?«
»Domnívám se, že je jedním z našich bratří, kteří se zabývají
temným uměním. Kdyby měl úspěch, kdo ví, jaké škody by mohl
napáchat.«
»Společnost odmítá zaujímat jakékoli stanovisko k tomu, kdo se
o to pokusí.«
»To vím. Přesto ovšem není třeba vynakládat přílišné úsilí a
pomáhat takovému člověku dobrými pokyny a radami, jestli mi ro-
zumíš.«
»Myslím, že ano, Weleande.«
»…a jmenuje se Dilvish.«
»Budu si to pamatovat.«
- 24 -
Weleand se usmál, natáhl se a uchopil bohatě vyřezávanou hůl,
která stála opřená o strom. Meliáš si jí až do tohoto okamžiku ne-
všiml.
» Vyrazím. Přeji ti pěkný den, pověřenče.«
»Nemáš koně ani tažné zvíře?«
Weleand zavrtěl hlavou.
»Mé potřeby jsou skromné.«
»Tak tedy šťastnou cestu, Weleande.«
Jeho společník se otočil a zamířil k proměnlivé zemi. Neohlédl
se. Meliáš po chvíli vstal a díval se za ním, dokud ho nepohltily ml-
hy.
- 25 -
Kapitola
- 30 -
»Předpokládejme,« ozval se Hodgson, »že místo aby to Tualuu
ochromilo, vybičuje ho to k vražedné zběsilosti? Co když zaútočí na
všechno kolem sebe?«
Lorman se nepatrně pousmál a pokrčil rameny.
»V tom případě bude svět o šest čarodějů chudší,« odpověděl.
»Samozřejmě je to riskantní. Pomysli ale na to, jakou máme jinou
možnost.«
»Mluvíš v jednotném čísle,« zavrčel Derkon. »Máme víc než jen
jednu alternativu.«
»Pokud máš lepší plán, pak mi prosím poraď.«
»Nemohu nabídnout nic lepšího, ovšem jen do určité fáze,« pro-
hlásil Derkon. »Kdybychom se doopravdy osvobodili, umím si před-
stavit, že bychom dali dohromady soustředěné protizaklínadlo, o
kterém jsi mluvil, a to dominantní kouzlo bychom zlomili. Kdyby ale
všechno dopadlo, jak předpokládáš – kdybychom to přežili a Tualua
byl zbaven sil – neumím si představit, že bychom v takovou chvíli
uprchli. Nacházeli bychom se v záviděníhodném postavení – půltucet
čarodějů, spojených a při plné síle, kterým by u nohou bezmocně
ležel jeden ze Starších bohů. Byli bychom hlupáci, kdybychom se ho
v takové chvíli nepokusili ovládnout, jak to měl původně v úmyslu
každý z nás. Řekl bych dokonce, že bychom měli slušnou naději na
úspěch.«
Lorman přemýšlivě přežvykoval svůj knír.
»Také mě už napadlo, že bychom se mohli o něco takového po-
kusit,« odpověděl konečně, »a nemohu proti tomu uvést žádnou raci-
onální námitku. Přesto ale mám takový pocit – velice intenzivní pocit
– že to nejlepší, co můžeme udělat, je co možná nejrychleji se odtud
vzdálit. Nejsem schopen předpovědět povahu nebezpečí, které na nás
bude čekat, pokud tu zůstaneme, jsem si ale jistý, že to bude vážné.«
»Přiznáváš ovšem, že je to jen tvůj pocit, jen tvoje obava…«
»Velice silná obava.«
Derkon se rozhlédl po ostatních.
»Jaký na to máte názor vy?« zeptal se jich. »Pokud se dostane-
me tak daleko, pokusíme se získat hlavní cenu nebo vezmeme do
zaječích?«
Odil si olízl rty.
»Jestli se o to pokusíme a neuspějeme,« prohlásil, »čeká nás
všechny smrt – nebo něco ještě horšího.«
- 31 -
»To je pravda,« připustil Derkon. »Jenže v podstatě se stejným
rozhodnutím už jsme se všichni museli vyrovnat, a to každý zvlášť,
když jsme uvažovali o tom, jestli se sem vypravit – a všichni jsme
tady. Budeme-li se řídit mým plánem a spojíme se, budeme na tom
naopak lip než předtím.«
»Až donedávna jsem si nebyl vědom plného rozsahu Tualuovy
síly,« namítl Odil.
»Což ještě zvyšuje její cenu v případě úspěchu.«
»To jistě…«
Pohlédl na Vanea.
»Řekl bych, že za pokus to stojí,« mínil Vane.
Galt jeho slova doprovodil souhlasným přikývnutím.
»Hodgsone?«
Hodgson postupně vrhl rychlý pohled na každého z nich, jako
by si teprve v té chvíli začal uvědomovat, jakou bude mít jeho volba
důležitost. Derkon byl zapřísáhlým přívržencem těch nejčernějších
aspektů magického umění. Lorman jím býval také, zdálo se však, že
ve svém pokročilém věku se od nich čas od času odklání. Ostatní tři
patřili k onomu šedému neutrálnímu průměru, který tvořil většinu
čarodějů. Pouze Hodgson se prohlašoval za následovníka bílé magie.
»Tvůj plán má něco do sebe,« odpověděl Derkonovi. »Připusť-
me ale, že se nám to podaří. Každý z nás půjde za jiným cílem. Kaž-
dý z nás bude té síly chtít využít jinak, bude s ní chtít sledovat jiné
záměry. Dojde k dalšímu zápasu, tentokrát mezi námi.«
Derkon se usmál.
»Ke střetům by mezi námi mohlo dojít i za zcela normálních
okolností,« mínil. »V tomto případě budeme mít alespoň možnost si
o situaci pohovořit, než někdo z nás udělá nějakou nepředloženost.«
»Je ovšem nevyhnutelné, že dřív nebo později se na něčem ne-
shodneme.«
»Takový už je život,« pokrčil rameny Derkon. »Svoje rozpory
můžeme řešit, až se objeví.«
»Což znamená, že podaří-li se nám Tualuu ovládnout, jen jeden
z nás zůstane naživu dost dlouho, aby se z toho mohl skutečně těšit.«
»Není přece absolutně nutné…«
»Ale ano. Víš, že to tak bude.«
»No prosím… Co se s tím dá dělat?«
- 32 -
»Existuje několik velice závazných přísah, které by nás snad
mohly jednoho před druhým ochránit,« navrhl Hodgson.
Viděl, že při těchto slovech se Odilova tvář rozjasnila – a Vane s
Lormanem zareagovali stejně. Když to Derkon spatřil, spolkl po-
směšnou poznámku, která se mu už už drala na rty.
»Zdá se, že to je pravděpodobně jediná možnost, jak zaručit pl-
nou spolupráci,« připustil po chvíli. »Náš život tím sice trochu ztratí
na zajímavosti, ale na druhé straně bude třeba o něco delší.« Zasmál
se. »Tak dobrá. Jestli s tím souhlasí ostatní, já se připojím.«
Viděl Galta přikývnout.
»Tak se do toho dáme,« vyzval je.
- 33 -
musela vyhledat úkryt na závětrné straně nízkého hřebene oranžo-
vých kamenů.
Smetla si písek z šatů. Kůň zafrkal a zabušil kopyty do země.
Ozvalo se několik po sobě jdoucích jemných cinknutí.
Když se podívala k zemi, spatřila, že se u paty kamene něco
drobně leskne. Překvapeně seskočila na zem a natáhla se k té části
třpytivé plochy, která ležela nejblíž kopyt jejího koně. Zdvihla ze
země zlomenou květinu ze žlutého skla a prohlížela si ji.
V tom okamžiku zazněl ve sténání větru jakýsi zvuk, který se
podobal smíchu. Arlata zdvihla oči a viděla, jak se z písečné smrště,
která se roztočila před jejím útulkem, utvořil gigantický obličej. Jeho
obrovským dutým ústům dal vířivý vítr podobu úšklebku. Za jeho
očními důlky byla temná prázdnota. Vyskočila na nohy a spatřila, že
od země, kterou snad bylo možno považovat za její bradu, až k mís-
tu, kde se její čelo ztrácelo v poletujícím prachu, je tvář vyšší než ona
sama. Skleněná květina jí vypadla z prstů a roztříštila se jí u nohou.
»Co jsi zač?« otázala se.
Jako by jí chtěl vítr odpovědět, zavyl ještě hlasitěji, oči se zúžily
a ústa se našpulila v kruh. Hluk jako by k ní nyní pronikal těmito
ústy jako nálevkou.
Měla chuť zacpat si uši, silou vůle se však ovládla. Tvář k ní za-
čala pomalu připlouvat, až viděla skrz ni na druhou stranu. Ve stopě,
kterou za sebou zanechávala, se na zemi třpytilo cosi lesklého. Vyvo-
lala svoje ochranné kouzlo a začala odříkávat zaklínadlo zahánění
zlých duchů.
Tvář se rozprskla na všechny strany a zůstalo po ní jen skučení
větru.
Arlata se vyhoupla do sedla a zavdala si ze stříbrné čutory, kte-
rou měla pověšenou na pravé straně jemně propracovaného zeleného
sedla. Když o chvíli později vyrazila kupředu, projela kolem hrudní-
ho koše, pravé paže a lebky zkrystalizované lidské kostry, kterou
odkryly větrné víry.
Jela dál kolem ohnivé řeky a znovu se zastavila až u železné zdi.
- 39 -
»Tohle se kdysi používalo jako odpověď na naše poznávací
znamení,« vysvětloval.
»To byl svět ještě o hodně mladší,« odpověděl Rawk. »Vzpomí-
nám si…«
»Pokud si vzpomeneš, kdy přesně se to znamení používalo, chtěl
bych, aby ses podíval do archivu a zkontroloval seznamy členů z té
doby. Zjisti, jestli jsme měli bratra jménem Dilvish. Byl to elf. Řekl
bych, že patřil do některého z nižších kruhů. Pokud tam bude, podí-
vej se, jestli se přikláněl k některému z extrémů. A také se podívej po
nějaké zmínce o kovovém koni nebo podobném zvířeti. Chtěl bych
vědět všechno, co o něm máme.«
Rawk odněkud vytáhl brko, rozmáchl se a začal si dělat po-
známky.
»Dobře. Udělám to a spojím se s tebou.«
» Ještě něco.«
»Ano?«
»Když už tam budeš, podívej se, co máme o jednom ze součas-
ných členů – o Weleandovi z Murcave.«
Brko opět zaskřípalo.
»Udělám to. To první jméno mi připadá nějaké povědomé. Ne-
vím odkud.«
»Takže mi dáš vědět?«
» Jak to tam u tebe vypadá?«
»Zdá se, že beze změn.«
»To je dobře. Třeba se to usadí samo.«
»Mám takový dojem, že neusadí.«
»Tak hodně štěstí.«
Krystal potemněl.
Meliáš ho vrátil do váčku a znovu se zahleděl do zamlžené zó-
ny, v níž se skrýval hrad. Viděl, jak se mu v dáli ztrácí z dohledu
osamělý jezdec na čemsi těžkém a černém.
- 40 -
Kapitola
- 42 -
»Pohleď na Věčný hrad,« vyzval ho Black s očima upřenýma
před sebe.
Dilvish ještě jednou pohlédl kupředu.
»Místo, které se vymyká času,« pokračoval Black. »Už dávno
toužím si ho prohlédnout.«
Otřesy půdy pod jejich nohama začaly nabývat na intenzitě.
»Hm… Blacku…«
»Postavili ho sami Starší bohové za jakýmsi tajemným účelem a
říká se, že má přetrvat po všechny časy. Jak jsem slyšel, je pozměni-
telný, ale nezničitelný… «
»Blacku!«
»Co je?«
»Jeď!«
»Omlouvám se,« odpověděl Black. »Byl jsem chvíli kdesi jinde.
Byl to nádherný zážitek.«
Sehnul hlavu a tryskem vyrazil po svahu dolů do mlhy; oči mu
zářily jako žhavé uhlíky. Země už se teď nepřetržitě otřásala a v těch
místech, která Dilvish stačil zahlédnout, se objevovaly pukliny, které
se neustále rozšiřovaly. Z některých puklin stoupaly vzhůru kotouče
dýmu a mísily se s mlhou. Znovu se kolem nich zdvihl vítr, i když ne
tak prudký jako předtím.
Black, který skákal mezi zelenými kameny tvaru obrovských
krychlí způsobem pro koně naprosto netypickým, neustále mířil do-
prava, kde se země pomalu vyrovnávala a mlha se místy trhala. Do-
stihlo je zaburácení strašlivého výbuchu a všude kolem začaly pršet
cákance horkého bahna, i když jen málo jich dopadlo přímo na ně.
»Propříště,« poznamenal Dilvish, »bych byl raději, kdybychom
to nenechávali tak na poslední chvíli.«
»Promiň,« omlouval se Black. »Nechal jsem se unést krásou
okamžiku.«
Přeskočil plamennou hráz, která se před nimi náhle objevila,
chvíli se řítil rovnoběžně s korytem černé bublající řeky a proběhl
kaňonem, kde vzduch naplňoval jekot příliš pronikavý na to, aby ho
mohlo vydávat lidské hrdlo. Podél říčního břehu se svíjely syčící a
plivající černé květiny. Z temných vod se zdvihaly drobné tečky svě-
tel a odplouvaly do dáli, kde s tlumeným praskáním ve spršce jisker
vybuchovaly a vydávaly ohavný puch. Země se dál otřásala a tmavá
voda se místy vylévala z břehů a pokrývala skály i půdu dehtovitým
- 43 -
povlakem. S hlasitým vřískotem a s roztaženými pařáty se proti nim
rozletěla jakási okřídlená stvůra s opičí tváří, velká jako pořádný
pták. Dilvish se po ní několikrát ohnal mečem, unikala však jeho
čepeli. Konečně prolétla příliš blízko Blackovy hlavy. Black na ni
zafuněl ohnivým dechem, a když spadla, zadupal ji do země.
Řeka se vnořila do kouřící jeskyně, v níž ozvěnou zaznívalo ža-
lostné kvílení. Půda se před nimi rozestoupila a Black se skokem
přenesl přes trhlinu. Se skřípavým rachotem se za nimi znovu zavřela
a z návrší nalevo od nich se na ně sesypal proud kamenité a písčité
suti. Protilehlé ústí kaňonu bylo zakryto clonou modrých ohníčků.
Dilvish si přitáhl plášť blíž k tělu a Black přidal do kroku. Proletěli
ústím a Dilvish se otřásl, když ho místo žáru, který očekával, zalila
vlna mrazivého chladu. Sklopil oči a zjistil, že mají oba s Blackem
jasně kobaltovou barvu. Údy měl ztuhlé a křehké jako rampouchy.
»To přejde!« zakřičel na něj Black. »Za chvíli to přejde!«
Skutečně to pominulo kdesi uvnitř pásma žlutých mraků, trvalo
to ale déle než jen chvíli. Roztřeseně stáli uvnitř ochranného kruhu,
který kolem nich Black vztyčil, a modrá barva i ztuhlost údů se po-
malu ztrácely. Vítr tu vál jen slabě. Dilvish si protahoval prsty a ma-
síroval si paže a svaly.
»Tak ten lehčí úsek už bychom měli za sebou,« poznamenal po
chvíli Black.
»Doufám, že si děláš legraci.«
Black zahrabal do země rozeklaným kopytem.
»Nedělám,« ujistil ho. »Obávám se, že tam uprostřed jsou ema-
nace ještě silnější.«
»Máš pro tu středovou oblast připravený nějaký speciální plán
útoku?«
»Jsme už zaštítěni každým ochranným kouzlem, které znám,«
odpověděl Black, »jenže to může být jen jedna z našich obranných
linii. Tualua, který tam uvnitř sní a trpí bolestí, je o tolik silnější než
já, že by je byl při jakékoli přímé konfrontaci schopen překonat. Mu-
sím se spoléhat na svoji vnímavost a rychlost a na naši společnou sílu
a vynalézavost.«
»Obával jsem se, že to tak bude.«
»Až dosud nám to vždy dobře posloužilo.«
»Tak proč se pohybujeme – navzdory kruhu a všemu tomu
ostatnímu?«
- 44 -
»Nepohybujeme se.«
»Já bych řekl, že ano.«
Black zdvihl hlavu a zadíval se do mlhy. Půda pod jejich noha-
ma se teď zdála být dostatečně pevná, ale…
»Skutečně to vypadá, že se něco děje,« připustil konečně. »Nej-
vzdálenější skála, kterou vidím, jako by se posunovala z místa na
místo. Zkusím jedno malé kouzlo. Možná tím ničeho nedosáhnu,
možná se dokonce obrátí proti nám nebo bude jeho účinek zkreslený.
Rád bych ale rozfoukal trochu větru, aby se kolem nás maličko roz-
jasnilo – aspoň na tak dlouho, než stačíme líp posoudit situaci.«
»Tak se do toho dej.«
Dilvish se připravil na nejhorší a čekal. Black něco zamumlal v
jazyce Mabrahoring. Nepravidelný větřík, který na ně do té chvíle
dorážel, se zklidnil, několik vteřin vál pravidelně jedním směrem a
pak se stočil jinam. Pár minut poté je zprava ovanul stálý proud sil-
nějšího větru. Black byl už tou dobou zticha; oba strnuli v naprosté
nehybnosti a dívali se před sebe.
Mlžná stěna se začala postupně přesouvat doleva a v jejím stře-
du matně zazářilo blikavé světélko, podobné malému blesku. Mlha
začala na několika místech řídnout, převalující se chuchvalce par
však tato prázdná místa téměř okamžitě znovu zaplňovaly.
Pak ale jako by se přímo před jejich očima celý mlžný opar utrhl
a bleskově zmizel, takže se pod slunečnou oblohou jejich očím na-
skytla hrozivá podívaná.
Skutečně se pohybovali. Zdálo se, že se posunuje celá krajina
kolem nich a nehybný zůstává jen samotný vzdálený hrad, který se
znovu objevil a zářil růžovými a oranžovými barvami. Až na to, že
některé věci se pohybovaly rychleji než jiné…
Byli pomalu unášeni doprava. Orientační body v krajině bezpro-
středně před nimi se jakoby přesunovaly doprava a zdálo se, že ty
vzdálenější se pohybují rychleji. V ještě větší dáli však blyštivá ska-
liska a zářivé sklovité stromy uháněly doleva.
»Tomu nerozumím…« vydechl Black.
Země kolem se začala vlnit. Zóna, v níž odpočívali a která byla
předtím v nížině, se nyní zdvihala do výše. Dilvish, jehož oči byly
výš než Blackovy, to spatřil a pochopil jako první.
»Bohové!« vykřikl.
- 45 -
Hluboko dole a daleko před nimi zel v propadlé pánvi gigantic-
ký kruhovitý otvor. Krajina se otáčela kolem něj a spirálovitě se při-
bližovala k jeho středu; skály i keře, kusy dřeva i mrtvý lesní kryt, to
všechno – obdařeno abnormální tvárností – bylo přitahováno k té
obrovské černé díře, vířilo kolem ní a mizelo v jejím jícnu i s celou
povrchovou vrstvou půdy.
»Je to jako mořský vír…« poznamenal Dilvish a otočil se, aby
pohlédl za sebe.
I na druhé straně se všechno pohybovalo opačným směrem. Až
na to…
»Alespoň jsme blíž vnějšímu okraji než středu,« konstatoval.
»Stejně bychom ale měli rychle zmizet.«
Black se vzepjal na zadních nohou a dlouhé vteřiny zůstal ve
vzpřímené poloze. Pak těžce dopadl na zem a otočil se čelem k seve-
ru. Dal se do pohybu a prolomil tak kruh, který je chránil.
»Tohle by nám mohlo pomoci,« prohlásil zamyšleně. »Než se
dostaneme k bodu obratu, bude nás to unášet západním směrem. Až z
té narušené zóny zmizíme, budeme blíž svému cíli.«
Zrychlil cval.
»To zní dobře,« přikývl Dilvish, »rád bych ale věděl…«
»Copak?«
»Až se dostaneme k okraji – k místu, kde končí tahle zemská kra
a začíná stabilní povrch…«
»Ano. Už vidím, co máš na mysli.«
Ještě o něco zrychlili.
»Ta temná zakřivená čára tam dál před námi…« meditoval
Black a znovu se napůl zdvihl na zadní. »Zdá se, jako by se tam ze-
mě vařila.«
Tryskem uháněli směrem k tmavému pásu. Přeletovaly kolem
nich zatoulané chomáče mlhy, unášené větrem, a k uším jim nyní
dolehl jakýsi temný hukot.
»Vypadá to dost široké.«
»To ano.«
Vibrace dospěly až k nim. Před nimi bouřila řeka přemílajícího
se a rachotícího kamení a zeminy, podobná kypícímu vodnímu pří-
kopu. Když přijeli blíž, lomoz ještě zesílil. Země pod Blackovými
kopyty se začala naklánět a kolébat, takže byl nucen zpomalit a ko-
- 46 -
nečně zastavit přibližně patnáct kroků od místa, kde všechen ten kvas
začínal.
Dilvish seskočil na zem a pomalu postupoval kupředu. Náhlý
propad půdy, následovaný jejím opětovným vzedmutím, ho odhodil
stranou, jeho nohy obuté v elfích botách se však pohybovaly s neuvě-
řitelnou dokonalostí, takže si udržel rovnováhu. V pásmu turbulence
kolem něj proletěla kláda, jako by byla nesena na vrcholu vodorovně
se řítící laviny. S tupým třeskem narazila do pomaleji se pohybující-
ho balvanu, převrátila se a před jeho očima se rozpadla na třísky.
Dilvish se sehnul, uchopil kámen velikosti lidské hlavy, zdvihl ho na
úroveň svých ramen a mrštil jím před sebe. Kámen se několikrát od-
razil, než dopadl na povrch uhánějící záplavy a byl unášen doprava.
Dilvish chvíli zůstal vyčkávavě stát, přešlapoval ze strany na stranu a
vyrovnával tak kolébání země pod sebou; pak zdvihl další kámen a
zopakoval svůj test se stejným výsledkem. Postoupil o krok kupředu.
Proplulo kolem něj několik větších balvanů. Vzhlédl a podíval se
doleva, kde se hrad na obzoru zdánlivě pomaličku posunoval zleva
doprava. Postoupil o další dva kroky a opět se zastavil.
»Mohlo by se ti to podařit,« zavolal na něj Black, »pokud si to
přesně načasuješ. Budu dávat pozor a až uvidím vhodné kameny, na
které můžeš stoupnout, řeknu ti. Ty elfí boty by tě měly přenést na
druhou stranu.«
Dilvish zavrtěl hlavou a otočil se zpět k němu.
»Ne,« prohlásil a vyšvihl se znovu do sedla. »Musíme se tam
dostat spolu.«
»Je to moc daleko; nepřeskočím to.«
»V tom případě musíme počkat, dokud se neobjeví něco dost
velkého.«
»Je to riskantní, ale zdá se, že je to jediná možnost. Jak myslíš.«
Black se opět vzepjal a pohlédl proti proudu.
»Nic vhodného nevidím.«
Obrátil se na zadních, takže se díval zpět směrem, odkud přijeli.
»Vidím tu oblast, ze které jsme zmizeli. Je už o hodně blíž té dí-
ře.«
»A já zase vidím, že se blíží velké skalisko.«
Black se otočil a téměř okamžitě se spustil na všechny čtyři.
Hrad teď byl přímo před nimi a pomalu klouzal doprava.
- 47 -
»Teď se mě doopravdy pevně drž,« nařídil Black. »Kdybych
náhodou upadl, pokus se odrazit od mého těla a pokračovat dál.«
Zaujal novou pozici, takže stál čelem k temné burácející řece
unášených trosek. Půda pod nimi se zdvihla, pak se propadla dolů a
znovu se zdvihla. Dilvish se naklonil dopředu a přimáčkl se k němu,
až ho rozbolely nohy. Otočil hlavu a pohlédl doleva. Zaslechl vzdá-
lený rachot, téměř se podobající smíchu nějakého obra. Viděl, jak se
z oblohy zřítil k zemi plamenný příval a zmizel kdesi v dáli před ni-
mi. Věčný hrad se teď třpytil jako fialový ametyst. Země se lehce
zhoupla a ozval se zvuk, jako by někdo opakovaně tloukl do obrov-
ského gongu, následovaný ohlušujícím třeskem, který působil do-
jmem, jako by se někde rozpadla na kusy celá skleněná stěna. Temná
řeka dál hučela a burácela.
»Jdeme na to,« oznámil Black.
Dilvish znovu zahlédl napolo potopený balvan, který se znač-
nými potížemi zdolával zákrut řeky a prodíral se směrem k nim…
Pokusil se odhadnout jeho rychlost. Zavřel oči a opět je otevřel.
Kolem prolétl cár mlhy.
»Teď!« vykřikl Black.
Náhle vyrazili kupředu a Dilvish měl dojem, že to příliš uspě-
chali. Na okamžik to totiž vypadalo, jako by se balvan o něco zachy-
til a klesal ještě hlouběji pod hladinu. Zdálo se, že jeho povrch
neskýtá oporu ani pro ty nejopatrnější nohy…
Letěli vzduchem.
Dilvish mimoděk znovu zavřel oči. Zuby mu silou dopadu hlasi-
tě cvakly o sebe. Blackovo tělo se pod ním zkroutilo, takže měl do-
jem, že kloužou a padají.
Když oči otevřel, zjistil, že už se znovu vznesli do vzduchu. Za-
ťal zuby.
Dopadli na pevnou půdu a pokračovali v klusu. Dilvish se
vzpřímil, a teprve když hluboce vydechl, uvědomil si, že zadržoval
dech. Byli jihozápadně od hradu a uháněli kamenitou planinou plnou
jam, z nichž stoupala pára.
Když se vyšplhali na nízký pahorek, pokrytý oblázky, Black se
na okamžik zarazil a ohlédl se.
»Nedopadlo to nejhůř,« konstatoval. »Nebyl jsem si jistý.«
Pak se rozběhl dolů po protilehlém svahu a stočil svůj krok do-
prava.
- 48 -
»Zajímalo by mě, kam se to všechno asi poděje,« ozval se Dil-
vish.
»Co?«
»Všechno to, co do sebe vtáhne ta díra.«
»Řekl bych, že to někde jinde zase vyplivne,« odpověděl Black
a přidal do kroku, když se přiblížili k písčité pláni.
»To mě tedy uklidňuje.«
Když dorazili k písečnému pruhu, ozvalo se jakési tiché zašra-
mocení. Dilvish téměř jen periferním viděním zaznamenal, že se pod
Blackovýma nohama začaly objevovat nějaké malé, tmavé, hemžící
se věci, vyrůstající všude kolem jako rychle rašící plevel. Pak se roz-
vlnil písek před nimi, z jeho hladiny vyrazily na povrch tytéž věci,
ale větší a rychlejší, a svíjivě se vzpínaly vzhůru.
»To jsou prsty!« vykřikl Dilvish jakoby sám pro sebe.
Black neodpověděl, ale pádil dál, když ze země začaly vyrážet
velké purpurové ruce, které teď dosahovaly větší výše, chňapaly po
něm, rozevíraly se a zase zavíraly. Dupal po nich a jeho kovové nohy
se osvobozovaly z jejich sevření. Na úseku před nimi se zdvihaly
dokonce ještě výš, dlouhé chlupaté paže, které jim jako stvoly něja-
kých rostlin zahrazovaly cestu. Dilvish cítil, jak se mu cosi otřelo o
pravou nohu, a vytrhl z pochvy meč. Začal jím sekat kolem sebe a
utínal tápající prsty, které se k němu dostaly příliš blízko. Black
sklonil hlavu a odfrkl plamenným dechem, který spálil zem před
ním.
V proláklinách kolem nich se opět objevila mlha, držela se však
při zemi, zatímco vzduch samotný zůstával stejně čirý jako jasně
modrá obloha, po níž jen na západě plulo několik drobných obláčků.
Hrad, který teď byl jen o malý kus blíž, se třpytil, jak se v mnoha
jeho okenních tabulích odrážel oheň planoucího slunce.
Dilvish, který se napravo i nalevo rozháněl mečem a sekal po
rukou, jichž se všude kolem zdvihalo stále neztenčené množství, se
začínal potit. Blížili se k protějšímu konci pláně, kde se terén prudce
svažoval dolů a mizel jim z dohledu za nízkým, duně podobným hře-
benem. Když k němu dojížděli, země se vzedmula a z písku se začala
nořit dosud ze všech největší ruka. Dilvish cítil, jak se Blackův krok
prodlužuje a jak se pod jeho kopyty křupavě lámou kosti; posledních
několik metrů téměř proletěli vzduchem. Blackova hlava byla vzty-
- 49 -
čená a plameny, které mu šlehaly z tlamy, pohasly. Dlaň obrovské
ruky se tyčila přímo před nimi a bránila jim v cestě.
Dilvishovi bylo jasné, co bude následovat, ještě než se zdvihli ze
země a velkým obloukem se vznesli do vzduchu. V okamžiku, kdy se
Black odrazil, se ruka stále ještě zdvihala do výše a chňapala po nich.
Dilvish se rozmáchl a sekl pod sebe po nejbližším prstu; cítil, jak
jeho čepel zasáhla cíl a hluboko se do něj zakousla. Ruka se náhle
sevřela v pevně zaťatou pěst a zcela jim uvolnila cestu. Prst, podobný
krvácející kládě, dopadl na zem a skutálel se z duny dolů.
Pak začali klesat k zemi. Svah byl sráznější, než očekávali, byl
to však jeho povrch, tvrdý, lesklý a kluzký, který způsobil, že Dilvish
ještě předtím, než Blackova kopyta dopadla na zem, ztuhl úlekem.
Nacházeli se na úbočí velké mísovité prolákliny; na jejím dně bylo
jezírko, z jehož nehybné hladiny se zdvihaly horké páry. Vzduch byl
naplněn sirnatými výpary a ve žluté vodě plavalo cosi, co se podezře-
le podobalo lidskému trupu ve stavu částečného rozkladu, spolu s
dalšími menšími kusy, jež snad kdysi také patřily tělům živých tvorů.
Když narazili na třpytivou plochu, Blackovi okamžitě podjela
kopyta a skácel se na levý bok. Dilvish se vymrštil ze sedla, aby ne-
byl rozdrcen pod jeho tělem, vrhl se dozadu a do strany a udělal ko-
toul s mečem stále v ruce.
Elfí boty se dotkly povrchu svahu a zachytily se. Dilvish hmátl
levou rukou přes hrudník, převalil se doprava a chytil se Blackova
pravého boku. Black dál klouzal dolů a Dilvish, jehož elfí boty stále
držely na místě, měl pocit, že mu prasknou holenní kosti. Škubl no-
hama a odtrhl se od země, zastrčil meč zpět do pochvy, překulil se na
břicho a popadl Blacka oběma rukama; kůň ho rozplácnutého jako
žábu táhl za sebou.
Znovu se vzepřel nohama, cítil, že se mu podařilo zachytit,
zdvihl se do podřepu a celou tu dobu Blacka nepouštěl. Black, který
hlavou napřed klouzal k jezírku, zatím nepřestával bušit předními
kopyty do země a vyrývat do ní hluboké brázdy.
Dilvish začal pomalu přehmatávat, vždy jen jednou rukou, a po-
stupně se propracovával podél Blackova zadku a levého boku dopře-
du, až ho konečně popadl za krk. Krůček po krůčku přešlapoval, do-
kud se neocitl před svým klouzajícím ořem, pak zatlačil vzhůru a elfí
boty se s každým jeho krokem zakusovaly do svahu. Ramena i steh-
na měl napjatá jako provazy, v kloubech mu praskalo, ale Black za-
- 50 -
čal zpomalovat a pohyby jeho předních nohou nabyly na promyšle-
nosti; sila každého úderu kopyt byla přesněji směrována.
Pach z jezírka byl stále tíživější a drásal mu nosní sliznici; když
pohlédl vzhůru přes Blackovo tělo, viděl, že převážná část svahu už
zůstala nad nimi. Za sebe se neohlížel; místo toho zdvojnásobil svou
snahu o zastavení jejich pohybu.
Blackova pravá přední noha udeřila a zachytila se, zabořila se
hluboko do kluzkého povrchu a rozhodila kolem sebe spršku sklovi-
tých úlomků. Pak nalezla oporu i jeho levá noha a Dilvish se do něj
opřel veškerou svou silou. Black se zdvihl na obě přední nohy; zad-
kem dosud spočíval na zemi a zadníma nohama usilovně kopal a
hrabal. Dilvish ho objal kolem krku, zapřel se nohama do země a vší
silou ho tlačil vzhůru.
Black se zastavil, zdvihl zadek ze země a zůstal nehybně stát.
Dilvish se postupně uvolnil, zhluboka se nadechl a rozkašlal se, když
do plic nabral smrduté výpary.
»Radil bych ti,« ozval se Black, »abys neudělal ani jediný krok
dozadu.«
Dilvish se ohlédl přes rameno.
Necelý krok od místa, kde stál, se tiše vlnila šlemovitá voda.
Dilvish se otřásl. Když pohlédl dál, viděl, že uprostřed jezírka sku-
tečně plavou pozůstatky lidského těla, z něhož místy vyčnívaly kosti.
Okolní voda byla tmavší než jinde. Téměř byl schopen sledovat, jak
pokračuje jeho rozklad. Odvrátil od něj oči.
»Co bude dál?« ozval se Black. »Neznám žádné dostatečně spe-
cializované kouzlo, které by se s takovou situací dokázalo vypořá-
dat.«
Dilvish se nepatrně pousmál a ohlédl se zpět směrem, odkud při-
jeli.
»Takhle na první pohled bych řekl, že to budeme muset zvlád-
nout bez pomoci kouzel,« odpověděl. »Počkej, podívám se, co je to
kluzké svinstvo zač.«
Pomalu odtáhl ruku z Blackova krku, napřímil se a vytáhl z po-
chvy meč. Ustoupil o několik kroků doleva, zdvihl zbraň nad hlavu a
prudčeji udeřil do strmého hladkého srázu. Čepel se zabořila několik
palců hluboko do země a všemi směry kolem ní se na délku dlaně
utvořily praskliny.
- 51 -
»Půjde to,« oznámil Dilvish. »Když tady do toho svahu vyse-
kám řadu opěrných bodů, obrátíme tě tak, abys byl zase čelem naho-
ru.«
»Tak to udělej,« vyzval ho Black, »a já si budu při výstupu
vzhůru schopen hloubit další opery sám. Teď právě se však stěží dr-
žím v rovnovážné poloze.«
» Já vím,« přikývl Dilvish a rozkašlal se. »Nedělej nic, při čem
by ses musel pohnout.«
Otočil se a znovu začal sekat mečem do svahu. Štěpiny kolem
něj létaly na všechny strany.
Po několika minutách se mu podařilo vytesat dvě přes osm stop
dlouhé řady rovnoběžných otvorů, končící u Blackova pravého boku.
»Jak to vypadá?« zeptal se.
»Až v nich budu stát, uleví se mi duševně i tělesně,« odpověděl
Black. »Předpokládám, že nejlepší bude pokračovat pak po téhle
straně přímo nahoru.«
»Taky myslím,« souhlasil Dilvish, zastrčil meč do pochvy a
ustoupil o několik kroků dozadu, takže stál nalevo od Blackovy hla-
vy. »Až budeš přešlapovat do strany, zatlačím ti. Řekl bych, že bys
měl začít pravou nohou.« Popadl Blacka kolem krku a zapřel se do
něj ramenem. »Až budeš připraven, řekni.«
Black nesmírně opatrně zdvihl pravou přední nohu, natáhl ji
před sebe a pomalu se začal otáčet. Položil nohu do vzdálenější stopy
a přesunul svoji váhu, aby na ní plně spočívala.
»Příští krok by měl ukázat, jestli to doopravdy půjde.«
Zdvihl levou přední nohu. Dilvish okamžitě pocítil zvýšený ná-
por na svoje rameno. Zatlačil vší silou vzhůru, když Black nohu
přemisťoval. Dech ho pálil v nozdrách. Noha pomalu spočinula v
bližší stopě, tlak se však nezmenšil. Black teď přesunoval levou zad-
ní nohu do otvoru, který právě uvolnil. Když se mu podařilo přešláp-
nout, natáhl dopředu pravou zadní nohu.
»Ještě dva kroky…« řekl tiše a pak rychle pravou zadní nohou
došlápl do vzdálenější stopy.
»Teď…«
Dilvish dál napínal svaly, když se Black prosmekl kolem něj a
přední nohou postoupil ve stopě o krok výš. Pak udělal naráz několik
kroků kupředu; Dilvish si oddechl, odkašlal si a narovnal se.
»Výborně,« pochvaloval si Black. »Výborně.«
- 52 -
Dilvish si kolem nosu a úst ovázal šátek a pak vystoupil vzhůru,
takže byl znovu u Blacka; neustále se držel mezi ním a jezírkem.
Black došel na konec vytesaných otvorů.
»A co teď?« zeptal se Dilvish.
»Bez problémů. Dívej se.«
Blackova pravá přední noha vystřelila dopředu a prorazila ve
sklovitém povrchu velkou díru. Zůstala v ní stát, zatímco jeho levá
noha vyhloubila další díru o kousek výš. Vytáhl se nahoru a znovu
vykopl pravou nohou. Zadníma nohama hned našlapoval do uvolně-
ných otvorů.
»Mimochodem, díky,« ozval se, když se znovu rozmáchl rozště-
peným kopytem.
Dilvish se pravou rukou opřel o Blackův zadek a přizpůsobil se
jeho pomalému tempu.
»Zdá se, že obloha během naší zábavy tam dole nějak potemně-
la,« poznamenal.
»Emanace jsou tady velice silné,« odpověděl Black. » Necítím
ale, že by se sem valily nějaké vlny změn.«
»Co to znamená?«
»Může to znamenat prakticky cokoli.«
Jak postupovali vzhůru, obloha se dál mračila, až se téměř zdálo,
jako by padal soumrak. Po několika minutách zaslechli seshora krát-
ké pronikavé zaječení a vysoko na vrcholu prolákliny, nalevo od
nich, sklouzla přes její okraj temná postava.
»Nějaký muž!« vykřikl Black.
»Hej!« zavolal Dilvish, bleskově sjel oběma rukama k pasu a
ukročil doleva.
Uvolnil si opasek a hodil ho před sebe tak, že ho váha těžké pře-
zky donesla přímo do cesty muži, klouzajícímu po svahu dolů. Pro-
létla kolem něj dlouhá hůl, která ho málem udeřila do ramene.
»Chyť se!« zakřičel.
Muž se přetočil a natáhl před sebe a levou rukou se zachytil
opasku těsně nad přezkou. Dilvish se zapřel a otočil se, když kolem
něj muž klouzal dolů.
»Nepouštěj mě!« zaječel muž a nad levicí popadl opasek i pra-
vou rukou; tělo se mu přitom svezlo ke straně.
»Nepřipravím se přece o dobrý opasek jen pro to potěšení,
abych viděl, jak se někdo koupe v jezeře kyseliny,« procedil zaťatý-
- 53 -
mi zuby Dilvish, na němž teď spočívala plná mužova váha. »A navíc
začíná být příliš tma na to, abych si takovou podívanou pořádně vy-
chutnal,« dodal a táhl muže nahoru k sobě, až se mu podařilo chytit
ho za ruku.
Jezero pod nimi se rozzářilo nazelenalým přísvitem a o chvilič-
ku později se nad ním zdvihla oslepující fontána jisker.
»Moje hůl!« zabědoval muž a pohlédl přes rameno dolů. »Moje
hůl! Nemáš ponětí, jakou práci mi dalo ji stvořit – jaké v ní byly
skryté síly!«
»Vsadím se, že svého života si ceníš víc,« zabručel Dilvish, pře-
hodil si opasek kolem krku a chytil muže i za druhou ruku.
Hladina jezírka, které teď zeleně svítilo, se rozčeřila obrovskými
bublinami a páry, které z něj stoupaly, byly ještě smrdutější než před-
tím.
Muž se s námahou usmál.
»Máš samozřejmě pravdu,« připustil a v té chvíli mu podklouzla
bota, na kterou se snažil postavit. Okamžitě ze sebe vyrazil téměř
nepřetržitý proud divokých kleteb. Dilvish ho obdivně poslouchal,
protože i v dobách, kdy sloužil v armádě, by byl jen stěží hledal ně-
koho, kdo by se mu mohl rovnat.
»Podařilo se ti rouhat se bohům, na jejichž existenci už zapo-
mněli i samotní kněží,« prohlásil s posvátnou úctou v hlase, když se
muž odmlčel, nadechl a rozkašlal se. »Dlužím teď magii, abych tě
odtud vytáhl ven. Nezkoušej postavit se na nohy. Prostě mě nech,
abych tě odtáhl k místu, kde čeká můj kůň.«
Dilvish muže vytáhl k sobě nahoru a vlekl ho po úbočí; konečně
pak zdvihl jednu z jeho paží ve žlutém rukávu, přehodil si ji přes
rameno a pomohl mu druhou paží spočinout na Blackově hřbetu. Ve
zpěněném jezírku za nimi se ozvala série drobných výbuchů.
»Nepokoušej se udržet na nohou,« radil mu Dilvish. »Prostě se o
nás opři a nech nás, abychom tě odtud vynesli. Nohy táhni za sebou.«
Muž se chvilku upřeně díval na Blacka a pak přikývl.
Dilvish s Blackem pokračovali ve svém pachtění vzhůru. Po
ztemnělé obloze se míhaly tenké stužky mlhy. Když v jezírku došlo k
další erupci, svah se jim pod nohama nepatrně zakolébal. Black ustr-
nul v polovině kroku a čekal, až třes přejde.
»To byla opravdu zvláštní hůl, kterou jsi s sebou měl,« pozna-
menal Dilvish.
- 54 -
Muž zaskřípěl zuby a vztekle zavrčel. Blackova kopyta drtila
lesklý povrch svahu.
»Ta hůl byla něco jako konto u poctivého bankéře,« ozval se
konečně muž. »Po dlouhá léta jsem do ní ukládal sílu, abych z ní v
dobách nouze mohl čerpat. Zmocnit se hradu bez ní bude mnohem
obtížnější.«
»To je smůla,« politoval ho Dilvish. »Proč ti na tom hradu tak
strašně záleží?«
Muž na něj jen bezvýrazně pohlédl.
Blížili se k hornímu okraji svahu, ještě několikrát se však cestou
zastavili a čekali při občasných záchvěvech, přicházejících zdola.
Když se Dilvish ohlédl zpět, neviděl nic kromě vzdouvající se naze-
lenalé pěny, která teď už dosahovala až do třetiny výše všech stran
prolákliny. Vzduch však byl tady nahoře, kde je ovíval lehký vánek
ze severozápadu, čistší.
Plynulým tempem urazili zbývající vzdálenost a vyšplhali se
přes okraj srázu. Když znovu stanuli na rovné zemi, stáhl si Dilvish
šátek zpátky na krk a připnul si znovu opasek. Black vyfrkl úzký
pramínek kouře. Muž, kterého zachránili, si čistil černé kožešinové
kamaše. Stáli tváří obráceni k hradu, který byl teď inkoustově černou
siluetou na pozadí potemnělé oblohy. Slunce, stojící vysoko na nebi,
zářilo bledě jako měsíc.
»Pokud se všechny moje láhve nerozbily nebo nepoztrácely, na-
liju nám trochu vína s vodou,« prohlásil Dilvish a přistoupil k Blac-
kovu pravému boku.
»Výborně.«
» Jmenuji se Dilvish.«
»Já jsem Weleand z Murcave a pomalu tomuhle kraji přestávám
rozumět.«
»Jak to myslíš?«
»Měl jsem zprávy, že Tualuy, který se nachází tam uvnitř, se
zmocnil jeden z jeho periodických záchvatů šílenství,« ukázal kolem
sebe rozmáchlým gestem, »a že tohle všechno je výsledkem toho, že
popustil uzdu své energii a představám svých snů.«
»Vypadá to tak.«
»Ne.«
»A co to tedy je?«
- 55 -
»Ne všechny sny mají smrtící účinky – dokonce ani sny bytostí
jeho druhu ne. A ne všechny sny jsou takhle rafinované. Celé pásmo,
obklopující hrad, mi připadá jako pečlivě naplánovaný soubor obran-
ných smrtonosných pastí, ne jako ubohé pubertální sny slabomyslné-
ho poloboha.«
Dilvish mu podal láhev a Weleand si z ní zhluboka zavdal.
»Proč by tomu tak mělo být?« zeptal se. Weleand sklonil láhev a
zasmál se. »Znamená to, příteli můj, že někdo tam uvnitř už se ujal
vlády. Nastražil tyhle překážky, aby nám ostatním znemožnil přístup,
dokud nestabilizuje svoji moc.«
Dilvish se usmál.
»Nebo dokud znovu nesebere síly,« dodal. »Je docela dobře
možné, že tuhle obrannou linii vybudoval unavený a zraněný Jelerak,
aby si udržel od těla své nepřátele.«
Weleand se ještě jednou napil a vrátil mu láhev. Otřel si ústa
hřbetem ruky a zajel si rukou do vousů.
»Možné to je, až na to…«
»Ano?«
»Až na to, že já nemyslím, že by to tak bylo. To, co vidíme ko-
lem sebe, je příliš primitivní. Jelerak by se byl z této síly zhluboka
napil a uzdravil by se. A pak by se nemusel uchylovat k takovým
pošetilostem.«
Dilvish usrkl z láhve a rozvážně přikývl. »I tak tomu může být –
pokud ovšem není oslaben přespříliš a pokud se mu situace nevy-
mkla z rukou. Nejsou neznámé ani případy, kdy se učeň obrátil proti
svému mistrovi.«
Weleand se otočil k hradu a zahleděl se na něj.
»Vím jen o jedné metodě, jak se najisto přesvědčit, co tam uv-
nitř je,« ozval se konečně.
Vrazil ruce do kapes svých kamaší a rozvážným krokem zamířil
směrem k hradu. Dilvish nasedl na Blacka a pomalu ho následoval.
Předklonil se v sedle a zašeptal mu do ucha jediné slovo:
»Dojmy.«
»Ten muž,« odpověděl tiše Black, »by mohl být velice mocným
bílým čarodějem, který se vydává za něco zlověstnějšího. Na druhé
straně by ovšem mohl být stejně černý jako moje kůže – nemyslím
ale, že bude cokoli mezi tím. A jeho silou jsem si naprosto jistý.«
- 56 -
Jakmile se dali znovu do pohybu, začal opět foukat vítr a ze ze-
mě se zdvihaly kotouče mlhy. Měli namířeno k lesu vysokých vybě-
lených balvanů nepravidelných tvarů. Když se dostali mezi ně, jejich
kroky se přestaly ozývat, protože kráčeli po prašné vrstvě podobné
mastku, která kolem dokola pokrývala zemi a při občasných pory-
vech větru se vířivě zdvihala. Vítr si mezi kamennými věžemi začal
prozpěvovat pištivým tremolem. Ve stínech u paty monolitů tiše cin-
kaly skleněné květiny. Weleand kráčel dál rozhodným krokem s ne-
patrně nahrbenými zády. Mezi vrcholky kamenů začaly proletovat
plíživé stuhy bledé mlhy. Objevila se drobná bílá a oranžová světél-
ka, která tančila a poskakovala ve vzduchu před nimi. Dilvishovi to
připomínalo jeho nedávnou pouť na daleký Sever, přitom však teplo-
ta okolního vzduchu nebyla nijak zvlášť nízká. Sledoval Weleandův
hnědý plášť, který se třepotal ve větru nějakých dvacet kroků před
ním. Náhle se muž vpředu zastavil, ukázal rukou doprava a rozesmál
se.
Dilvish dojel až k němu a podíval se naznačeným směrem. Kou-
sek dál na stoupající kamenné stezce, částečně pokryté nánosem
mastku, se v podřepu krčila na zemi vlhce vyhlížející mužská posta-
va; levou ruku měla zdviženou do výše a ve tváři s rozevřenými ústy,
otočené vzhůru, výraz obrovského překvapení. Když popojel o kou-
sek blíž, spatřil Dilvish, že ta zdánlivá vlhkost je ve skutečnosti od-
lesk jednolité skleněné masy s nepatrným namodralým nádechem.
Spatřil také, že postava má kalhoty spuštěné ke kolenům.
Dilvish se předklonil a dotkl se zdvižené ruky. »Skleněná socha
muže, který si právě ulevuje?« zamumlal zamyšleně.
Zaslechl Weleandův pobavený smích. »Ten chlapík nebyl od-
jakživa skleněnou sochou,« vysvětloval Weleand. »Jen se podívej,
jak se tváří! Kdybychom s sebou měli bronzovou destičku, mohli
bychom mu na ni napsat: ›Chycen s kalhotami dole, když zavál vě-
trodlak.‹ «
»Ty máš s něčím podobným zkušenosti?« zajímal se Dilvish.
»S vyměšováním nebo s větrodlaky?«
»Mluvím vážně! Co se tady stalo?«
»Tualua – nebo jeho pán – očividně do svého repertoáru začlenil
i jisté poněkud křehké aspekty transformačních větrů. Říká se, že
podobný vítr býval běžnějším jevem v dobách, kdy byl svět ještě
mladý – snad to byl dech nějakého opilého boha, kdo ví? – a zane-
- 57 -
chával po sobě různé zvláštní artefakty, jaké se dnes čas od času ob-
jevují v jižních pouštích. Občas bývají docela zábavné – jako třeba
tenhle chlapík nebo jistý páreček, který byl kdysi nalezen nedaleko
Kaladeshe a který se dnes nachází ve sbírkách lorda Hyelmota z Ku-
badadu. Bylo o nich napsáno několik knih, které už dnes mezi lidmi
nekolují a které popisují…«
»To stačí!« zarazil ho Dilvish. »Můžeme pro toho ubožáka něco
udělat?«
»Pokud se tady nevyskytne další větrodlak a nepromění ho zpět,
nedá se dělat vůbec nic. A to není moc pravděpodobné. Takže pokud
chceš nějaké suvenýry, klidně si posluž. Je hrozně křehký. Podívej,
ukážu ti to.«
Vztáhl ruku k uchu postavy, Dilvish ho však chytil za zápěstí.
»Ne. Nech ho na pokoji.«
Weleand pokrčil rameny a spustil ruku k tělu.
»Alespoň mě těší zjištění, že ten, kdo má tohle všechno na svě-
domí, má i smysl pro humor,« prohlásil.
Pak se odvrátil, zastrčil si znovu ruce do kapes a vyrazil dál.
Dilvish s Blackem opět zaujali svoji pozici za ním. Uběhlo ně-
kolik dlouhých minut, světélka poletovala vzduchem a vítr dál zpíval
svoji píseň…
»Blacku! Doleva!«
»Co se děje?«
»Poslechni mě!«
Black se okamžitě otočil, proběhl mezi dvěma bledými kamen-
nými věžemi a oběhl třetí. Pak se zastavil.
»Kudy teď?«
»Doleva. Je to dál tímhle směrem. Viděl jsem to v záři jednoho
z těch světélek. Myslím, že jsem viděl… Teď rovně a pak doprava.
Tamhle vzadu.«
Mizeli ve stínech a znovu se objevovali na světle. Weleand se
jim ztratil z očí. Jedno ze světélek sestoupilo k zemi, prolétlo kolem
nich a proměnilo svou září groteskní skalní útes, který právě míjeli, v
něco zcela jiného, v něco zářícího a krásného…
»Bohové!« vykřikl Dilvish, seskočil na zem a přistoupil k tomu.
»To přece nemůže být…«
Naklonil se blíž a napínal oči, aby pronikl stínem, který postavu
halil. »Je…«
- 58 -
Vztáhl ruku a opatrně, téměř něžně se dotkl její tváře, pomalu
přejížděl prsty po jejích rysech. Kolébavě k nim zamířilo další svě-
télko, o kousek kleslo, stáhlo se zpět a trhanými pohyby letělo dál.
Black, který ve chvílích odpočinku téměř vždy stál nehybně jako
skála, přešlápl z nohy na nohu.
Světélko se ustálilo, popolétlo dopředu a znovu se vzneslo do
výše.
»…to ona!« vydechl Dilvish, když záře dopadla na rysy, které
hladil.
Klesl na kolena a chvíli zůstal klečet se skloněnou hlavou. Pak
znovu vzhlédl se svraštěným obočím a s přimhouřenýma očima.
»Jak je to ale možné… tady… po všech těch letech?«
Black vydal jakýsi nezřetelný zvuk a postoupil o několik kroků
kupředu.
»Dilvishi,« oslovil ho, »co je? Co se stalo?«
»Ve svém předchozím životě, ještě předtím, než mě postihla ta
strašná kletba,« vysvětloval Dilvish, »dávno před… jsem miloval –
miloval jsem jednu elfskou dívku – Feveru z Miraty. Stojí před námi.
Jak je to ale možné? Uplynulo už tolik času a tahle proměnlivá země
tu přece není dlouho… Vůbec se nezměnila. Já… nerozumím tomu.
Jaké šílené hrátky osudu to mohou být – že najdu tu, ve kterou jsem
už dávno přestal doufat – tady, navěky zmrzlou? Dal bych cokoli,
kdybych jí mohl vrátit život.« Zatímco mluvil, třepotavé světélko
odplulo pryč, jejich okolí však nyní bylo osvětleno sluncem, jehož
paprsky připomínaly slabý měsíční svit. Kolem prolétla další světél-
ka a odněkud se k nim přiblížil zvláštní stín.
»Cokoli? Slyšel jsem dobře?« ozval se hluboký a teď už dobře
známý Weleandův hlas.
Čaroděj pokročil kupředu – v polosvětle se zdálo, jako by vyros-
tl – a vstoupil do trojúhelníku tvořeného Dilvishem, Blackem a so-
chou.
»Mám dojem, žes říkal, že těm ubožákům není pomoci,« po-
znamenal Dilvish.
»To je taky za normálních okolností pravda,« přisvědčil Wele-
and a vztáhl ruku, aby se dotkl zmrzlého ramene dívky, která stála s
rukou na uzdě jasně se třpytícího koně a s hlavou zdviženou vzhůru.
»Ale vzhledem k tvé neobyčejné nabídce…«
- 59 -
Jeho levice vystřelila jako blesk kupředu a dopadla na Blackovu
šiji.
Black vyrazil naříkavý sten, vzepjal se na zadních nohou a v oč-
ních důlcích mu zatančily plameny. Weleandova ruka, která s ním
neztratila kontakt, mu sklouzla přes hrudník na rozechvělou nohu.
»Znám tě!« vykřikl Black a z tlamy mu vyšlehl miniaturní blesk,
který se stočil stranou od Weleanda a ožehl zemi kousek od něj.
Pak Black znehybněl a plameny v jeho očích pohasly. Jeho kůže
se bleskurychle pokryla sklovitě lesklou vrstvou. Dívka si povzdech-
la a zhroutila se na svého koně. Kůň zařžál a zahrabal kopyty.
Weleand se okamžitě prosmekl kolem Blacka, ustoupil, otočil se
a prohlížel si nový výjev; chopil se za zády cípů svého pláště a uklo-
nil se.
»Jak sis přál,« řekl s úsměvem. »Jeden může vystřídat druhého,
lorde Dilvishi – a v tomto případě se mi podařilo dát ti navíc koně té
dámy, takže jsi na té výměně vydělal. Jak se říká, jeden dobrý sku-
tek…«
Dilvish se vrhl kupředu, čaroděj byl však náhle unesen nazad a
vzhůru, jako by byl listem v prozpěvujícím větru, krouživě se mezi
kamennými věžemi zvedl do výše, s pláštěm roztaženým za sebou
jako s nějakým velkým temným křídlem se otočil k severovýchodu a
zmizel Dilvishovi z očí.
Dilvish se obrátil k Blackovi, který jako socha z tmavého ledu
balancoval na zadních nohou, a vztáhl k němu ruku. Black zakolísal
a začal se kácet k zemi.
- 60 -
Kapitola
- 67 -
zjistila, že se ocitla venku na chodbě, na okamžik zaváhala a pak se
vydala dál.
Přes hodinu tiše procházela jednotlivými komnatami, bloudila
po galeriích, stoupala po schodištích a po jiných scházela dolů; niko-
ho za celou tu dobu nepotkala, jen občas narazila na pomíjivé snové
představy svého svěřence, jako v jedné místnosti, kterou nalezla
proměněnou v podmořskou jeskyni, v síni, jíž profukoval hurikán,
v chodbě zatarasené ledem či v inkoustově černé díře vznášející se ve
vzduchu, za kterou nebylo vůbec nic, přestože se z ní linula tlumená
exotická hudba. V jednom okamžiku byla podlaha před ní posetá
květinami, a o chvíli později zase ropuchami. V hlavním sále zuřila
bouře a v předsálí se snášely k zemi kapky pastelově modrého deště.
Zvolna si uvědomovala, že se její kroky otáčejí, míří vzhůru a
unášejí ji směrem ke komnatě s jámou. Neměla však chuť promlou-
vat nyní s Tualuou, nechtělo sejí dokonce ani vyhledávat vzpomínky
na dávno zašlé časy. Jsem snad poslední, napadlo ji nikoli poprvé,
poslední člověk na světě, který se s ním umí dorozumět?
Procházela po galerii, vedoucí kolem jeho komnaty. Zastavila se
a pohlédla oknem ven na zemi pod sebou. Napravo od ní se černalo
jakési temné pásmo, jako by se toho vzdáleného skalnatého kraje
zmocnila předčasně noc. Po levé straně byla krajina opět v pohybu,
vlnila se, jako by na ni hleděla přes teplem rozechvělý vzduch, vy-
douvala se a měnila barvu. Mlhy ustoupily na východ, kde utvořily
obrovskou žlutou stěnu.
Postoupila dopředu, posadila se na široký parapet a záda si pod-
ložila polštářem. Dole pod ní nebyla nikde na dohled živá duše.
Jak asi dnes vypadají města? pomyslela si. Nakolik se změnila?
- 69 -
»To je pravda. Zmínil se ale také o tom, že byl přednedávnem
na dalekém Severu.«
Rawk si zamyšleně hryzal vousy.
»Není mi jasné, co se tím snažíš naznačit. Nevzpomínám si, že
bych slyšel, že by byl do té záležitosti zamíchaný ještě někdo třetí.«
»Ani já ne. Neměl ale Ridley sestru?«
»To ano. Docela hezkou. Jmenuje se Reena a je také členkou
Společnosti.«
»Slyšel jsem tuším, že uprchla a že jí při útěku někdo pomá-
hal…«
»To nezní pravděpodobně.«
»Nemohli bychom to ještě jednou prověřit?«
»Možná ano. Tehdejšímu konfliktu přihlížela hezká řádka na-
šich členů – samozřejmě z bezpečí vlastních příbytků. Někteří z nich
by mohli mít další informace.«
»Zkusíš to pro mne zjistit?«
Rawk si povzdechl.
»Nechápu, co by to dokazovalo.«
»Teď to nechápu ani já. Mám ale takový pocit, že je to důleži-
té.«
»Tak dobrá. U několika z nich se přeptám a dám ti vědět, co se
dozvím. Jakou roli v tom všem ale hraje Weleand?«
»To nevím. Byl tady ještě před Dilvishem a varoval mě, že se
objeví; naznačoval, že je tmavší než jen šedý a že mu není co věřit.«
»Tak to nejspíš bude něco osobního. Ozvu se ti, až budu mít ně-
jaké novinky.«
Jeho obraz zmizel.
Než Meliáš uložil křišťálovou kouli zpátky do váčku, pečlivě ji
přeleštil rukávem. Potom vstal a zamířil k hranici proměnlivé země,
kde zůstal stát s rukama sepjatýma za zády a upřeně hleděl směrem k
potemnělé oblasti, která se objevila na jihozápadě.
- 70 -
»Pomoz mi!« zavolal na ni Dilvish, zapřel se nohama a ani se
nenamáhal ohlédnout směrem, kde teď dívka stála a odhrnovala si
vlasy z obličeje. »Nesmíme dopustit, aby upadl, tak si pospěš!«
O chviličku později už byla vedle něj, opřená zády o Blackův
levý bok.
»Bouřňáku, pojď ke mně – opatrně,« zavelela vznešenou elfšti-
nou.
Bělouš zamířil k nim.
»Sem na druhou stranu,« ukázala rukou a posunula se o kus blíž
k Dilvishovi.
Kůň postoupil dozadu a obrátil se.
»Dej sem rameno, tam co bylo moje – a opři se!«
Kůň se o kousek pohnul a Blackova váha částečně spočinula na
něm. Dívka se otočila k Dilvishovi a přešla do obecného jazyka.
»Co teď?« zeptala se.
»Teď ho položíme na zem, ale hrozně opatrně, aby se neroztříš-
til,« odpověděl Dilvish a poprvé po mnoha letech také promluvil
vznešenou elfštinou.
Chvíli mu zamyšleně pohlížela do tváře a pak přikývla.
Trvalo to několik minut a jednou jim přitom Black málem spadl,
konečně však spočíval na boku na zemi.
»Vůbec nechápu, co se děje,« stěžovala si dívka. »V jednom
okamžiku jsem tamhle stála, a teď je najednou noc, ty se tu objevíš
bůh ví odkud a podpíráš sochu něčeho, co… není to ve skutečnosti
kůň, že ne?«
»Ne,« zavrtěl hlavou Dilvish a otočil se k ní. »Ne, Fevero, není
to kůň.«
Naklonila hlavu na stranu a oči se jí zúžily.
»Kdo jsi?« zeptala se.
»Nepoznáváš mě?«
»Jmenuji se Arlata z Marinty. Fevera je moje babička.«
»… z Miratova rodu?« upřesňoval si Dilvish.
»Přesně tak. Kdo jsi ty?«
»Je ještě naživu?«
»Snad ano. Před několika lety odešla, odstěhovala se do Sou-
mračných krajů. Vypadá to, že se s naší rodinou znáš, ale…«
»Promiň. Jsem Dilvish ze Selarova rodu.«
- 71 -
»Ty? Ten Dilvish, o kterém se vypráví, že byl před mnoha lety
proměněn v kámen?«
»Právě ten.«
»A je to pravda?«
»Že ze mne byl kámen? Ano, z mého těla byl kámen. Moje duše
byla… jinde. A ty samotná jsi také ještě před malou chvílí byla so-
chou. Ne z kamene, ale z nějaké sklovité hmoty – stejně jako teď můj
oř.«
»Nerozumím tomu.«
»Ani já tomu úplně nerozumím. Jistý čaroděj jménem Weleand
ti vrátil život tím, že efekt kouzla nějak přenesl tady na Blacka. Ne-
znáš někoho takového?«
»Weleanda? Ne, o nikom takovém jsem v životě neslyšela. Váž-
ně jsem byla sochou?«
»Ty i tvůj kůň. Stáli jste tamhle,« ukázal rukou. »Nevzpomínáš
si, jak k tomu došlo?«
»Vůbec ne.« Pomalu zavrtěla hlavou. »Poslední, na co se pama-
tuji, je, že jsem tady sesedla z koně, abych si před další cestou trochu
odpočinula. Sotva jsem došlápla na zem, začal vítr kvílet takovým
podivným tónem. Pak do mne udeřil jako vlna a vzpomínám si, že
byl neuvěřitelně studený. A pak jsem slyšela tvůj hlas a cítila jsem
se, jako bych se probírala z mdlob nebo ze spánku. Je mi líto, že za
moje probuzení musel zaplatit tvůj oř.«
»Nebylo to tvoje rozhodnutí.«
»Stejně ale, kdybych pro tebe mohla něco udělat…«
»To neříkej! Byla to právě podobná slova, která jsem pronesl já
a která k tomuhle všemu vedla. Řekneš-li něco takového, Weleand se
tu pravděpodobně znovu objeví a promění tě zpátky v sochu.«
Pohlédl k obloze a Arlata jeho pohled sledovala.
»Ten měsíc vypadá nějak divně,« ozvala se konečně.
»To je slunce.«
»Cože?«
»Není doopravdy noc. Ta temnota je nepřirozená.« Ukázal před
sebe. »A hrad leží tímhle směrem.«
Otočila se.
»Nevidím ho.«
»Věř mi.«
- 72 -
»Co teď uděláme?« vyptávala se. »Studovala jsem magii, ne-
znám ale žádné kouzlo, kterým by se dalo probudit k životu – tohle.«
Ukázala na Blacka. »Co je vlastně zač?«
»To by byla příliš dlouhá historie,« zavrtěl hlavou Dilvish, »a co
se stalo, stalo se. Přesto ovšem nevím, co dělat. Nemohu ho tady
takhle nechat a nemohu také nechat tebe pokračovat v cestě samot-
nou.«
V tom okamžiku se z Blackova zmrzlého hrdla vydralo jediné
slovo:
»Jdi!« poručil.
Dilvish se otočil, poklekl na jedno koleno a přiložil hlavu k
Blackovi.
»Ty slyšíš! A můžeš mluvit!« vykřikl. »Můžu pro tebe cokoli
udělat?«
Po dobu tuctu úderů srdce následovalo ticho a pak znovu zazvo-
nil Blackův hlas: »Jdi!«
Dilvish vstal a obrátil se k Arlatě.
»To, co říká, myslí obvykle vážně,« prohlásil, »stejně si ale při-
padám hůř než předtím. Nelze předpovědět, jaké další katastrofické
události se tu mohou odehrát a způsobit mu ještě větší utrpení.«
»Musí být ale obdařen intelektem, když mluví – a zároveň něja-
kou mocí, přesahující naši vlastní, že je schopen mluvit za takových
okolností.«
»V obojím máš pravdu,« přisvědčil Dilvish. »Je to magická by-
tost. Zná věci, které já neznám. Je dokonce schopen vycítit Tualuovy
emanace ještě dřív, než udeří jejich vlna – a mě právě napadlo, jestli
se nás právě před další vlnou nesnaží varovat.«
»Takže co navrhuješ?«
»Myslím, že bychom ho měli poslechnout – a zmizet odtud.«
Dilvish se otočil a ukázal rukou.
»Vyskoč do sedla a vydej se směrem k hradu. Já tě budu násle-
dovat pěšky.«
»Myslím, že Bouřňák nás unese oba.« Tichým hlasem promluvi-
la ke koni, který přistoupil k nim a zůstal jim stát po boku. »Nasedni
si.«
»Zdržoval bych tě,« odmítl Dilvish.
Zavrtěla hlavou.
- 73 -
»Jsem si jistá, že společně budeme mít větší šanci. Tak nase-
dej!«
Dilvish poslechl a Arlata ho následovala. Nasměrovala Bouřňá-
kovy kroky k severozápadu, a když odjížděli, Dilvish se ohlédl přes
rameno k místu, kde ležel na zemi Black jako kus ledu.
Jakmile vyjeli, obloha ještě víc potemněla a bledé slunce, klesa-
jící k západu, bylo stále nezřetelnější. Několik minut uháněli rychlým
tempem a projeli kolem dalších dvou zářících lidských soch, na které
se Dilvish nedíval déle, než bylo absolutně nutné, aby se přesvědčil,
že ani jednou z nich není Weleand. Intervaly mezi přízračnými ka-
mennými útvary se začaly prodlužovat. Vrstva mastku zeslábla a k
uším jim začalo doléhat bušení Bouřňákových kopyt.
Zpěv větru znenadání ustal. Daleko vpředu se jim naskytl po-
hled na rozlehlou otevřenou planinu, kde byla půda tmavší a lehce
zvlněná. Bouřňák přidal do kroku pouhý okamžik předtím, než pocí-
tili prudké vibrace, následované hromovým výbuchem odkudsi sho-
ra. Obloha se na několik vteřin rozjasnila jako za dne a pak znovu
potemněla.
O malý kousek dál se cesta před nimi opět rozsvětlila, tentokrát
ji však ozařovaly drobné vločky ohně, které se začaly snášet k zemi
jako sníh.
Zpočátku plamínky padaly jen před nimi a napravo od nich, brzy
však začaly dštít přímo na ně; Dilvish zdvihl svůj plášť a zakryl jím
sebe i Arlatu. Bouřňák zaržál, složil uši k hlavě a tryskem proletěl
kolem posledních kamenných monolitů.
»Co se to tam vepředu leskne?« zakřičel Dilvish. »Není to vo-
da?«
Arlatinu odpověď, pokud vůbec něco řekla, přehlušila série hla-
sitých explozí, která se v tom okamžiku ozvala nad nimi a o kus dál
vzadu za jejich zády. Padající plamínky nabyly na počtu i velikosti.
»Ten poslední rachot zněl, skoro jako by se někdo smál,« zavo-
lala na něj přes rameno Arlata.
Dilvish se zkroutil v pase tak, aby ani jednoho z nich nevystavil
plamenům, a ohlédl se. Stála tam jakási ohnivá silueta lidské podoby
s hřívou planoucích vlasů; tyčila se před bledou kamenitou zemí,
kterou právě opustili a jejíž obrysy byly za tou neskutečnou postavou
dosud viditelné. Přízrak měl pravou ruku zdviženou vysoko k obloze
- 74 -
a držel v ní obrovskou mísu ohně, z níž setřásal hořící listy, které
zasypávaly zemi.
»Máš pravdu,« vykřikl Dilvish. »Je to elementál – největší, ja-
kého jsem kdy viděl!«
»Nemůžeš s ním něco udělat?«
»Nikdy jsem to s elementály moc neuměl, až na pár zemských.
To před námi ale vypadá na vodu.«
»Ano, bude to voda.«
Zabočili doprava. Dilvishův plášť už na tuctu různých míst do-
utnal. Kromě toho mu k nosu dolehl pach pálících se koňských žíní a
Bouřňák stále častěji vyrážel pronikavé ryčivé steny.
»Jen bohové vědí, co se v té vodě asi skrývá,« prohlásila, když
dojeli k jejímu okraji a pohlédli na temnou hladinu, blyštící se odles-
kem odraženého světla za nimi, »nemůže to ale být o moc horší než
zaživa uhořet.«
Dilvish neodpověděl, protože neustále utloukal plamínky, které
dopadly na dosah od nich. Nad jejich hlavami zaburácel další výbuch
smíchu, tentokrát mnohem bližší. Dilvish se znovu ohlédl a spatřil,
že elementál je téměř přímo nad nimi – a právě v okamžiku, kdy k
němu zdvihl oči, převrátil mísu dnem vzhůru, až se z ní vyřinul jed-
nolitý proud ohně, táhnoucí se jako zářivý med.
»Jedeme!« zařval. »Vylil to úplně všechno! Přímo na nás!«
Arlata výkřikem pobídla Bouřňáka a kůň se vzepjal k poslední-
mu úsilí; vrhl se kupředu obrovským skokem jako jedna z těch vel-
kých bílých kočkovitých šelem, které přebývají na sněžných pláních.
Oheň dopadl téměř přesně za jeho zadkem a rozprskl se na všechny
strany. Dilvish popadl do jedné ruky svoje dlouhé rukavice a začal
utloukat ohníčky na Bouřňákově ohonu, který se na dvou místech
vznítil.
Pak se všude kolem nich zavlnila voda, Bouřňák zvolnil tempo a
Dilvish cítil, jak se mu nohy namočily až ke kolenům. Zastrčil si
rukavice zpátky za opasek, předklonil se a spustil si plášť znovu přes
ramena, protože ohnivý vodopád pohasl.
Se šploucháním se prodírali vpřed a hloubka vody se nezvětšo-
vala. Po krátké chvíli se začala dokonce zmenšovat, přestože dno se
pod jejich kroky zakalilo bahnem. Bylo ticho a velice chladno. Když
se Dilvish ještě jednou ohlédl, viděl, že elementál se stáhl zpět do
- 75 -
nehybného lesa bledých balvanů; odcházel a byla z něj vidět jen roz-
vlněná planoucí hříva a zářící ramena.
Zmocnil se ho pocit, že něco není v pořádku. Nechápal to, do-
kud si neuvědomil, že ačkoli už všechny plameny uhasly, okolní svět
se nezdá být o nic temnější než předtím. Naopak to vypadalo, že za-
číná být světleji. Pohlédl na oblohu a zjistil, že měsíci podobné slun-
ce se rozjasnilo. Když se podíval před sebe, viděl, že krajina před
nimi je ještě světlejší a že hladina vody dostává perleťový nádech.
Překročili hranici soumraku a svět začal nabývat zářivější barvy
téměř s každým mlaskavým krokem, o který postoupili kupředu. Ná-
hle se objevila nezřetelná obrovská silueta Věčného hradu, tyčícího
se přímo před nimi a nad nimi; jeho okna se podobala temným očím
nějakého gigantického hmyzu.
»Už vidím protější břeh!« oznámila Arlata. »Není to daleko.
Bouřňák si bude moci odpočinout…«
Poprvé za celou tu dobu si byl Dilvish vědom všech míst, kde se
jejich těla dotýkala.
»Byl jsi voják, že?« zeptala se.
»Nějaký čas.«
»A nejen za dávných dob. Zúčastnil ses nějakého tažení v po-
sledních několika letech.«
»Ano. Zvítězili jsme a já jsem s vojenským životem skončil. Po
poslední bitvě jsem se vydal dál na vlastní pěst. Příležitostně se za-
stavuji a živím se prací, která se naskytne, a když doplním zásoby,
jedu zase dál.«
»Co vlastně hledáš?«
»Muže, který mě proměnil v kámen a poslal mě do Pekla.«
»A kdo to byl?«
Dilvish se zasmál.
»Proč jsem se asi vydal na cestu touhle noční můrou? Samo-
zřejmě ten, komu patří hrad před námi.«
» Jel… ten starý čaroděj? Slyšela jsem, že je mrtvý.«
»Není mrtvý – zatím.«
»Znamená to, že spolu nebudeme soupeřit o Tualuovu sílu?«
»Tualua je tvůj. Stačí, když mi necháš jeho pána.«
»Očividně máš v úmyslu ho zabít.«
»Samozřejmě.«
- 76 -
»Možná že marníš čas. Přeptávala jsem se na něj, než jsem vy-
razila do zdejšího kraje. Podle mínění Wishlara z Mokřin tady není.
Měl dojem, že je snad dokonce mrtvý. Proto jsem si to myslela i já.«
»Wishlar je ještě naživu? Znával jsem ho, když jsem byl malý
kluk. Žije pořád v BanSelaru?«
»Ano, i když tu oblast připojil ke svým državám Orlet Vargesh a
už se jí neříká jejím starým jménem. Mimochodem… ta asi patřila
tvé rodině, co?«
»Přesně tak. Až skončím s touhle záležitostí, rád bych v těch
majetkových nárocích udělal pořádek. Kdybys toho – Orleta – viděla
dřív než já, pověz mu to.«
»Dilvishi, jestli je ten, koho hledáš, skutečně na hradě, mám ta-
kový pocit, že už se domů nedostaneš. «
»Máš nejspíš pravdu. Milerád ale zemřu, pokud ho budu moci
vzít s sebou.«
»Často jsem slýchala, že nejhlubší nenávist ničí i svého nositele.
Teď tomu věřím.«
»Já bych zase chtěl věřit, že budu-li úspěšný, pomohu tím nejen
sobě, ale i spoustě jiných lidí.«
»Ale kdyby tomu tak nebylo, stejně bys to udělal?«
»Jistě.«
»Chápu.«
Když se přiblížili k břehu, Bouřňák zpomalil.
»Kouzelník, obdařený takovou silou, by tě mohl sežehnout jedi-
ným pohledem,« prohlásila.
»V tom mi měl být nápomocen Black. Seznámil jsem se s ním v
Pekle. Ale i bez něj vím, že je teď Jelerak pravděpodobně slabší, než
byl kdy v minulosti. A přináším zbraně, které jsou podle mého názo-
ru pro požadovaný účel víc než dostatečné.«
Bouřňák náhle dlouze zařehtal, zastavil se a vyčerpaně odde-
choval.
»Unavili jsme ho tak, že je na konci svých sil,« konstatovala Ar-
lata a seskočila ze sedla. »Dovedeme ho ke břehu.«
»Jistě,« přikývl Dilvish, švihl nohou a sestoupil na zem. »Potře-
buje pořádně vyhřebelcovat a potřebuje můj plášť. Můžeme si odpo-
činout a…«
Řehtání neustávalo. Kůň jako by teď s něčím zápasil a pysky
měl pokryté pěnou.
- 77 -
»Já…«
Dilvish se propadl do bahna. Potýkal se s ním a snažil se vypros-
tit nohu, ale nepodařilo se mu to.
»Ach ne! Došla jsem tak daleko…« zanaříkala Arlata a pohlédla
před sebe do míst, kde slunce jasně zářilo na prázdnou písčitou pláž a
kde se za pláží vlnila travnatá louka a na ní se kolébaly trsy modrých
a rudých květů.
Sklopila hlavu a Dilvish zaslechl její vzlyk.
»To není fér,« zasténala.
Dilvish vynaložil všechny síly, naklonil se kupředu a popadl ji
do náruče.
»Co to děláš?«
Napjal svaly a zatáhl. Pomalu se začala zdvihat vzhůru. Voda
kolem nich se zvířila bahnem a hladina se pokryla praskajícími bub-
linami. Zdvihla se v jeho pažích ještě výš, zatímco on se naopak pro-
padl do větší hloubky.
»Chyť se Bourňáka,« přikázal jí a otočil se na stranu. »Vylez na
něj.«
Vztáhla paže před sebe, levou rukou se zachytila Bouřňákovy
hřívy a pravou mu přehodila přes hřbet. Dilvish, který stále ještě kle-
sal, znovu napjal svaly a vyhodil ji nahoru před sebe. Dopadla na šiji
koně, přehodila přes něj bahnem obalenou nohu a vyhoupla se do
sedla.
»Odpočiň si a seber síly,« radil jí Dilvish, »potom doplav ke
břehu.«
Polaskala Bouřňáka a promluvila k němu. Kůň se přestal zmítat
a zůstal nehybně stát. Pak se vyklonila do strany a natáhla se k Dil-
vishovi. Byla od něj příliš daleko.
»To není k ničemu,« zarazil ji. »Takhle mi nepomůžeš. Až se
ale dostaneš na břeh, vlevo jsou stromy… Použij svůj meč a odsekni
nějakou dlouhou větev. Přines ji sem zpátky a podej mi ji.«
»Udělám to,« přikývla a rozepjala si plášť. Zarazila se a zamyš-
leně si ho prohlížela. »Kdyby ses chytil jednoho konce mého pláště,
třeba bych tě dokázala přitáhnout k sobě.«
»Nebo bych tě naopak já stáhl za sebou. Ne. Udělej to z břehu.
Mám dojem, že už dál neklesám.«
»Počkej… Co kdybych svůj plášť rozřezala a jednotlivé pruhy
svázala dohromady? Mohl bys jeden konec chytit a přivázat si ho
- 78 -
pod ramena. Já bych s druhým koncem plavala ke břehu, a jakmile
bych měla pevnou půdu pod nohama, zkusila bych tě vy táhnout.«
Dilvish pomalu přikývl.
»To by snad šlo.«
Vytáhla dýku a začala dlouhý plášť rozřezávat na úzké pruhy.
»Teď už si vzpomínám, že jsem o tobě slyšela,« poznamenala,
zaměstnána pilnou prací, »jako o někom, kdo žil před dávnou dobou.
Je to zvláštní pocit, vidět tě tady a vědět, žes miloval moji babičku. «
»Cos o mně slyšela?«
»Tvou zálibou byl zpěv, psaní poezie, tanec a lov. Nečekala
bych, že se někdo takový stane Plukovníkem armád východu. Proč
jsi odešel a začal žít takovým životem? Bylo to kvůli babičce?«
Dilvish se nepatrně pousmál.
»Nebo kvůli mým toulavým botám? Nebo kvůli obojímu?«
ušklíbl se. »Už je to moc dávno a staré vzpomínky zrezivěly. Proč
chceš ty získat sílu, která se skrývá v té hromadě barevného kamení
před námi?«
»Mohla bych s ní vykonat spoustu dobrých skutků. Svět je plný
křivd, které přímo volají po nápravě.«
Skonala s rozřezáváním pláště a zastrčila dýku do pochvy. Zača-
la k sobě svazovat pruhy látky.
»Já sám jsem se na to kdysi díval stejně,« řekl Dilvish. »Dokon-
ce jsem se pokoušel pár křivd napravit. A svět je pořád stejný, jako
byl odjakživa.«
»Jsi ale tady a zkoušíš to znovu.«
»Asi ano… Jenže už si nedokážu nic nalhávat. Do toho, co cí-
tím, se mísí i jiné věci. Jde mi právě tak o pomstu, jako o to, abych
svět zbavil zla.«
»Řekla bych, že pomsta je ještě sladší, když se spojíš tím dru-
hým.«
Dilvish se chraptivě zasmál.
»Ne. Necítím nic tak vznešeného a ani netoužím se ti se svými
pocity svěřovat. Poslyš, kdyby se ti skutečně podařilo získat moc, o
kterou usiluješ, a kdyby ses snažila o to, co s ní chceš podniknout,
změníte to…«
»S tím počítám. A doufám v to.«
- 79 -
»Jenže jsem si jistý, že to nebude ve všech směrech tak, jak če-
káš. Není vždy snadné rozeznat zlo od dobra nebo je od něho oddělit.
Nevyhnutelně se budeš dopouštět omylů.«
»Ty o tom, co děláš, vůbec nepochybuješ.«
»To je něco jiného a přesto s tím nejsem dokonale spokojen. Cí-
tím, že to udělat musím, nelíbí se mi ale, co to dělá se mnou. Dou-
fám, že ještě někdy přijde den, kdy zase budu chtít tančit a zpívat –
až se dostaneme odtud. Obrátit se a jít domů.«
»Šel bys se mnou?«
Dilvish odvrátil oči.
»To nemohu.«
Pousmála se a stočila lano, které vyrobila, do několika smyček.
»Už to je. Všechno je svázané. Chyť se konce.«
Hodila lano Dilvishovi, který zachytil jeho konec, provlékl si ho
pod paží kolem zad a pod druhým podpažím ho zase vytáhl zpět. Na
prsou si uvázal uzel.
»Výborně,« pochválila ho, omotala si druhý konec kolem pasu a
meč si zavěsila na záda. »Až budeme oba na břehu, může jeden z nás
doplavat zpátky a přivázat na lano Bouřňáka. Ve dvou ho z toho vy-
táhneme.«
»Doufám.«
Předklonila se, znovu k Bouřňákovi promluvila a pohladila ho
po šíji. Zaržál a pohodil hlavou, jinak však zůstal klidně stát.
»Tak dobrá,« prohlásila, vytáhla nohy z vody a přikrčeně se po-
stavila na Bouřňákův hřbet; jednou rukou, zabořenou do jeho hřívy,
udržovala rovnováhu.
Pak se pustila a máchla pažemi dozadu. »Teď!« vykřikla.
Její paže vystřelily dopředu a nohy se napřímily. Zajela pod hla-
dinu mocným skokem, který ji donesl téměř ke břehu dřív, než uděla-
la jediné tempo.
Pak se její paže několikrát pohnuly. Zdvihla hlavu a snažila se
vstát. »Potápím se!« vyjekla.
Dilvish začal tahat za volně visící lano, které je spojovalo, a
snažil se ji zatáhnout zpět do vody.
Byla až nad kolena zabořená do pískem pokrytého bahna a dál
rychle klesala.
»Nezmítej se,« poradil jí Dilvish, když konečně lano napjal.
»Chyť se oběma rukama.«
- 80 -
Popadla provaz a předklonila se. Dilvish ji začal pomalu a ply-
nule přitahovat k sobě. Přestala se potápět a naklonila se ještě víc
dopředu.
Pak lano s jediným pronikavým lupnutím povolilo a Arlata
padla tváří do vody.
»Arlato!«
Namáhavě se opět vyškrábala na nohy s obličejem i vlasy uma-
zanými bahnem. Dilvish zaslechl, jak vzlykla, když se začala znovu
propadat. S volně visící šňůrou dosud v rukou tiše zaklel.
- 81 -
Kapitola
- 84 -
Proč sem neustále přicházejí další a další? Nechápala to. Nic se
tady přece nezměnilo, takže jim musí být jasné, že žádný z jejich
předchůdců neuspěl.
Dospěla k závěru, že za to může jejich hrabivost a hloupost.
Všechny šlechetné city nepochybně zmizely spolu s její vlastní do-
bou. I když…
Už to přišlo!
Kůň nedaleko břehu uvázl a nemohl dál. Další dva hledači štěs-
těny, toužící po moci, brzy obohatí svět tím, že z něj zmizí.
Lenivě se předklonila a přejela rukou po okenním rámu; vyslo-
vila přitom aktivační zaklínadlo, které pohled okna zaměřilo na pár,
sedící na koni.
Obraz poskočil blíž k ní a Semiramina tvář prošla sérií rychlých
proměn. Znovu sáhla na okno a připojila několik slov přesného dola-
dění.
Ta elfská dívka vypadala docela obyčejně. Nejspíš jedna z těch
štíhlých plavovlásek z Marintu nebo Miratu. Ten muž ale…
»Selar!« vyjekla s vyděšenýma očima a sáhla si rukou k hrdlu.
»Selar…«
Dívka seskočila s koně a muž ji následoval.
»Ne!«
Semirama se vymrštila na nohy. Ruce měla u boků zaťaté v pěst.
Obě postavy teď byly ve vodě a začínaly zápasit o život. A – ještě
něco…
Transformační vlna! Už se zdvihala!
Otočila se a rozběhla se ke komnatě s jámou; její rty už se špuli-
ly a chystaly se promluvit štěbetavým jazykem Prastarých. Když
vběhla do páchnoucího sálu, všimla si, že v koutě se choulí démon,
kterého předtím Baran okřikl, a ohlodává kost.
Vyštěkla na něj několik strohých slov v jazyce Mabrahoring a
démon se bázlivě přikrčil. Přistoupila k okraji jámy a zatrylkovala
třemi pulzujícími tóny. Po několika vteřinách je zopakovala. Černou
hladinu rozvířil jakýsi temný a beztvarý stín, který se pomalu svíjel a
rozezněl se jediným zpěvným tónem. Semirama zareagovala vy-
umělkovanou árií, na niž dostala velice stručnou odpověď.
Povzdechla si a pak se usmála. Vyměnili si několik dalších tónů.
Pak se vedle ní vztyčilo chapadlo a Semirama je objala. Dlouhou
- 85 -
chvíli je k sobě bez pohnutí tiskla a její tělo postupně začalo matně
světélkovat.
Když konečně chapadlo s posledním trylkem na rozloučenou
uvolnila ze svého objetí a odvrátila se od jámy, zdála se být jakoby
větší, silnější a nezkrotnější. V očích jí blýskalo, když přistoupila k
démonovi v koutě. Ukázala ně něj prstem a démon upustil kost, při-
krčil se a jeho různobarevné oči nervózně těkaly a poskakovaly.
»Tudy,« ukázala na galerii, z níž před malou chvílí přišla. »Pojď
se mnou.«
Démon ji poslechl a zvedl se, když však prošli 1 dveřmi, ne-
souměrnými skoky se rozběhl a dal se na útěk. Znovu zdvihla prst a
tentokrát se zdálo, jako by od ní k netvorovi vystřelila jakási ohnivá
čára a celého ho obklopila. Když k tomu došlo, záře její vlastní po-
divné aury nepatrně pohasla.
Démon se zastavil a zakvílel. Zkřivila prst a plameny pohasly.
»Teď musíš poslechnout moje příkazy,« prohlásila a přistoupila
k němu. »Rozumíš?«
Démon před ní padl tváří k zemi, opatrně ji uchopil za pravý
kotník a položil si její nohu na hlavu.
»Výborně,« pochválila ho. »Není nad to, když se hned na začát-
ku vyjasní vzájemné vztahy.« Odtáhla nohu a položila ji znovu na
zem. »Vstávej. Chci, abys šel se mnou k oknu. Je tam něco, na co se
musíš podívat.«
Vrátila se na s ve předchozí pozorovací stanoviště a pohlédla
dolů. Dívka teď nehybně stála nedaleko břehu a muž byl stále ještě
ve vodě po boku koně, ponořený téměř po ramena pod hladinou.
Dívka se propadla, takže jí voda sahala až nad pás.
»Vidíš toho muže se zeleným šátkem kolem krku, co stojí u ko-
ně?« otázala se. Když démon souhlasně zabručel, pokračovala: »Chci
ho.«
Vztáhla ruku a položila ji na netvorovu hlavu.
»Ukládám ti povinnost splnit tuto službu a nařizuji ti, že nesmíš
spočinout, dokud ho nezachráníš a nepřineseš ke mně, živého a ne-
zraněného.«
Démon se od ní odtáhl.
»Ale to se taky namočím,« zamručel rozezleně a roztřásl se. »A
já nemám vodu rád,« dodal.
Rozesmála se.
- 86 -
»Soucítím s tebou,« prohlásila, »jestli je ti to něco platné. Vidím
ale, že je třeba, abych ti poskytla nějakou trochu hmatatelnější po-
moc.«
Obrátila se ke středu galerie, kudy projížděly káry a vozíky se
svým nákladem ze stájí. Rozhlédla se chodbou na obě strany a pak
zamířila doleva, kde byl nejsilnější nános hlíny, opadané z jejich kol.
Vytáhla z kapsy šátek, roztřásla ho, sklonila se a rozložila ho na pod-
lahu; potom ho začala plnit hrstmi rozdrobené prsti. Když se v jeho
středu nashromáždila pořádná kupka, dotkla se jí špičkou prstu. Zdá-
lo se, jako by ze sebe vydala další část onoho spektrálního světla.
Vypadala menší, méně přízračná a opět spíše lidská. Sypká pyramida
nyní naopak tlumeně světélkovala.
Zdvihla rohy kapesníku a svázala je k sobě. Pak se otočila a po-
dala ho netvorovi.
»Teď mě dobře poslouchej,« přikázala mu. »Tohle si vezmeš s
sebou. Až se dostaneš k místu, kde začínají pohyblivé písky, hoď na
ně před sebe trochu té hlíny. Když to uděláš, promrznou do velké
hloubky, takže tě unesou. Další hrst hoď na vodu a vytvoříš si tak
most, po kterém budeš moci přejít. Nemusíš se ale bát na tu hlínu
sahat, pokud ji nebudeš držet dlouho v ruce. Na živé bytosti nereagu-
je ani zdaleka tak rychle. Přesto ovšem uděláš líp, když ji poneseš
takhle. Vezmi si ji!«
Démon vztáhl ruku s dlouhými drápy a uchopil šátek za uvázaný
uzel.
»Kdyby se snad vzpíral a nechtěl s tebou jít,« dodala Semirama,
»povoluji ti, abys ho omráčil pořádnou ranou vedenou sem – na kost
těsně nad uchem. Nesmíš ho ale udeřit příliš silně a prorazit mu leb-
ku. Nezapomeň, že ho chci živého a nezraněného.«
Odvrátila se.
»Teď pojď za mnou. Opustíš hrad tou malou obývací komnatou,
která je vedle hlavního sálu. Tam by touhle denní dobou nikdo neměl
být. Musíme si pospíšit!«
Nikde jinde v celém hradu ani v jeho okolí se v tom okamžiku
nedělo nic neobvyklého. A Semirama ztratila svoji auru.
- 90 -
Rychle se spustil z několika posledních schodů, vstal a zachytil
se zábradlí.
Půjdu se podívat na jámu toho velkého ošklivce, rozhodl se ko-
nečně. Zdá se, že právě on je ve středu všeho zdejšího dění.
Odstrčil se od zábradlí a vrávoravým krokem vyrazil ke galerii.
A pak dobrou večeři, abych se dal do pořádku.
- 94 -
Rozhodil zrnka písku před sebe, prošel kolem dívky, další hrst
písku hodil na vodní hladinu a naslouchal okamžitě následujícímu
praskotu, doprovázejícímu tvorbu ledového mostu. Náhle se zarazil a
znovu vyslal dopředu svoje smysly. Na tom, jak ten muž držel rame-
na, bylo něco, co ho znepokojovalo. A navíc, přestože věděl, že je to
nemožné, mu jeho tvář připadala nějak povědomá…
Aha! Objevil nějaký kov! Muž držel v ruce tasenou čepel, ukry-
tou pod vodou.
Vytáhl další hrst písku, potom však zaváhal. Kdyby muže v té-
hle pozici zmrazil, musel by ho pak vysekávat z ledu. To by bylo
absolutně nepřijatelné, zvlášť když jeho paní požádala o rychlou do-
dávku.
Hodil světélkující zrnka písku doleva v oblouku, který se zakři-
voval kolem muže a probíhal těsně mimo dosah jeho natažené paže s
mečem. Jakmile měl před sebou pevný led, přeběhl po něm, nabral
další hrst a prodloužil oblouk tak, že se táhl až za mužova záda; díval
se přitom do očí, které ho sledovaly…
»Jen se škleb, ty hyeno!« vyjel na něj muž bezchybným Mabra-
horingem. »Jen tady poskakuj jako kašpar. Jsem skoro tvůj, ne ale
docela. Ještě ne. Stačí jedno uklouznutí a pošlu tě bleskem zpátky
domů. Podívej se pod nohy! Led už povoluje!«
Démon rozhodil rukama, zapotácel se, přepadl dopředu, zachytil
se jednou nataženou paží, a než znovu vstal, zlostně se na muže za-
mračil.
»To se ti povedlo,« připustil. »Moc rád bych sežral tvoje srdce.
A mluvíš taky dobře. Znáš Tel Talionis?«
»Znám.«
»Pak mám dvojnásobnou smůlu, protože bych si s tebou velice
rád popovídal.«
S těmito slovy skočil na konec ledového mostu, ocitl se za mu-
žovými zády a jak byl instruován, udeřil ho rohovitým kloubem do
kosti za uchem.
Když se muž zhroutil kupředu, popadl ho za vlasy, potom ho
uchopil v podpaží a začal ho tahat vzhůru. Voda potemněla, a když
ho vytáhl nad hladinu, zpěnila se bublinami. Přehodil si ho přes ra-
meno, otočil se a s tváří dosud zkřivenou šklebem zamířil ke břehu.
- 95 -
Dívka za ním volala elfské prosby i kletby. Když kolem ní pro-
cházel, žádostivě zašilhal na její rameno. Tak blízké a přitom tak
vzdálené…
- 96 -
Kapitola
- 97 -
»Ty tam, otři mu pochvu a přezku na opasku. Ty nalij trochu to-
ho vína na čistý hadřík a přines mi ho.«
Když mu zvlhčovala rty hadříkem namočeným ve víně, vešel do
komnaty Baran.
»Co se to tady vlastně děje?« vyptával se rozčileně. »Co je to za
chlapa?«
Semirama prudce vzhlédla s očima široce rozevřenýma. Služeb-
nictvo ustoupilo zpět. Melbriniononsadsazzersteldregandishfeltselior,
vystrašený Baranovým tónem, se bázlivě krčil v koutě.
»Co by se dělo,« odsekla Semirama, »je to prostě jeden z těch
mnoha, kteří sem přicházejí, nejspíš proto, aby získal sílu, která se tu
ukrývá.«
Baran se drsně zachechtal a postoupil kupředu; ruka mu přitom
sjela k jílci krátkého meče u opasku.
»Tak mu tedy trochu síly předvedeme – zabijeme ho a zbavíme
se tak dalšího otravy.«
»Dostal se k nám živý,« odporovala pevným hlasem. »Měli by-
chom ho nechat naživu, aby o jeho osudu mohl rozhodnout tvůj
pán.«
Při vzpomínce na úvahy, jimiž si před chvílí lámal hlavu, se Ba-
ran zarazil. Pak se však znovu zachechtal.
»Tak co kdybychom nechali démona, aby ho sežral hned teď?«
navrhl. »Proč toho chudáka nutit, aby se trmácel až do vězeňské
kobky?«
»Co tím myslíš?« otázala se.
»Přece snad víš, odkud berou ty laskominy, na kterých si v jed-
nom kuse pochutnávají?«
Ruka jí vylétla k ústům.
»Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Kradou vězně?«
» Přesně tak.«
»To by ovšem neměli dělat. Očekává se od nás, že je tady jen
uvězníme.«
Baran pokrčil rameny.
» Je to velký hrad v drsném světě.«
»Jsou to ale tvoji démoni,« odpověděla. »Tak si o tom s nimi
promluv.«
- 98 -
Znovu se hlasitě rozesmál, potom si však všiml výrazu v jejích
očích a pocítil chvilkový dotek síly, které nerozuměl. Opět pomyslel
na ni a na Jeleraka a na okamžik se ho zmocnila předchozí závrať.
»Udělám to,« přikývl, potom sklopil oči k ležícímu muži a po-
zorně si ho prohlížel.
»Víš, proč jsem tady?« otázal se. »Procházel jsem se po galerii.
Nechalas to okno zaměřené na jezírko. Zajímalo by mě, co tě vedlo k
tornu, žes muže zachránila a ženu tam nechala. Je to vážně docela
pohledný chlapík, co?«
Poprvé po nesčetných staletích se Semirama zarděla. Když to
Baran spatřil, usmál se.
»Je to škoda, nechat je přijít vniveč,« dodal.
Pak se obrátil k démonovi.
»Vrať se k jezírku,« přikázal mu jazykem Mabrahoring. »Přines
mi tu ženu. Ani mně neuškodí trocha rozptýlení.«
Démon se udeřil do prsou a uklonil se tak hluboko, že se hlavou
dotkl podlahy.
»Pane,« omlouval se, »lituji, ale před bytostmi, jako jsem já, ji
chrání nějaké kouzlo. Vůbec jsem se k ní nebyl schopen přiblížit.«
Baran se zamračil. Poprvé se mu myslí mihla vzpomínka na Ar-
latin profil.
»Tak dobrá,« přikývl. »Dojdu si pro ni sám.«
Přešel komnatu a rozrazil dveře dokořán. Sedm nízkých schodů
vedlo k pěší lávce. Rychle po nich seběhl a o chviličku později se-
skočil i z lávky a zamířil ke kraji svahu, po němž před ním sestupo-
val dolů démon.
Slunce se sklonilo hluboko k západu. Bylo už schované za hra-
dem a dlouhé stíny před ním se slily a zahalily sráznou a kamenitou
cestu předvojem pláště soumraku. Baran pokročil o několik kroků
kupředu a došel k místu, kde se svah příkře lomil.
Přešel k patě obrovského balvanu, opřel se o něj zády, stál a dí-
val se dolů upřeným, téměř zhypnotizovaným pohledem. Zamumlal
jakési zaklínadlo, nebylo to však nic platné. Všechno jako by mu
před očima plavalo.
»Není to zrovna nejlepší nápad,« zabručel a těžce oddechoval.
»…vážně ne. K čertu s ní. Nestojí mi za to.«
- 99 -
Přesto zůstal nehybně stát, jako by byl ke kameni přilepený.
Kontury skal se zdály být jasnější než před malou chvílí a téměř mu
připadalo, že po něm sahají.
Na co ještě čekám? Stačí se vrátit a říct, že mi za to nestála…
V pravé noze mu zaškubalo. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Žádostivost i zloba v něm odumřely. Znovu pomyslel na dívku, chy-
cenou tam dole pod ním do pasti. Její tvář ho znepokojovala. Nebylo
to jen její krásou…
V prsou mu zableskla drobounká jiskřička šlechetnosti, o níž by
sám byl ochoten odpřisáhnout, že nikdy neexistovala nebo že byla
přinejmenším před mnoha lety uhašena. Otevřel oči a otřásl se, když
znovu pohlédl dolů.
»No tak, zatraceně! Běž pro ni.«
Násilím se odstrčil od kamene a pokračoval v cestě.
Není to zase tak zlé, jak to vypadá. I když…
Sestoupil asi o čtyřicet stop, když se cestička náhle stočila; za-
stavil se, opřel se o nízkou skálu po své levé ruce a zjistil, že z tohoto
místa je dobře vidět až dolů k jezírku.
Několik vteřin se tím směrem díval, než mu došlo, co vlastně
vidí.
Dívka byla pryč. Kůň také.
Hlasitě se rozesmál, pak se však náhle zarazil.
»No prosím… vida, vida…«
Otočil se a začal se šplhat zpět do svahu.
»…k čertu s ní.«
- 101 -
V atmosféře toho sálu bylo něco, co se zdálo být nepřirozené i v
tomto nejnepřirozenějším ze všech míst. Když jím procházela, občas
se stávalo, že v hlubinách zrcadel na kratičký okamžik zahlédla odra-
zy osob a věcí, které v sále nebyly – pomíjivé a rychle se ztrácející
odrazy, které spatřila příliš krátce na to, aby je byla schopna poznat.
A jedné noci slyšela, jak z tohoto sálu zaznívá hlasitá hudba, smích a
ševel hlasů mluvících nějakým cizím jazykem, který nepoznávala.
S úmyslem buď se k večírku připojit nebo rozehnat hordu nadpřiro-
zených vetřelců dvěma před sebe vztaženými prsty sestoupila po
schodišti, prošla chodbou a vešla dovnitř. Hudba umlkla. Sál byl
prázdný. V zrcadlech však byl vidět početný dav překrásných a růz-
norodě oblečených lidí, zachycených téměř nehnutě jako by upro-
střed pohybu. Hlavy měli otočené k ní a prohlíželi si ji – zejména pak
tam byl nějaký vysoký, téměř povědomě vyhlížející muž v jakési
světlé uniformě s pestrobarevnou stuhou, úhlopříčně nataženou přes
prsa, který se odvrátil od své partnerky a usmál se na ni. Jen na kra-
tičký okamžik zaváhala a pak vykročila, aby vstoupila do zrcadla a
připojila se k němu. Celá scéna v tom okamžiku zmizela a zrcadlo
bylo prázdné jako sál, její náruč i její čarodějné svědomí.
Když se na to zeptala Tualuy, nevěděl, co se stalo, a zdálo se, že
ho to ani nijak nezajímá. Požitkářsky se zavrtěl ve své smrduté kou-
peli a prohlásil, že hrad existuje odjakživa a bude existovat věčně.
Nacházelo se v něm mnoho podivných věcí a mnohé jiné podivné
věci jím pouze procházely. Žádnou z nich nepovažoval za zvlášť
důležitou.
Když z velkého sálu vycházeli, onen kus nábytku s klaviaturou z
jakéhosi důvodu zazněl čtyřmi tóny, přestože se mu nikdo nenachá-
zel nablízku. Baran se zastavil a pohlédl na něj, pak se podíval na ni,
pokrčil rameny a pokračoval v cestě.
Následovala je do zadní části sálu. Bezvědomý muž znovu za-
sténal; vztáhla ruku, uchopila ho za zápěstí a přesvědčila se, že má
pravidelný tep.
»…a nedotýkejte se ho,« poznamenal Baran, když si všiml její-
ho gesta.
Melbriniononsadsazzersteldregandishfeltselior za jejich zády
vystrašeně zaječel a kvapem se rozběhl k jinému východu. Spatřil v
některém zrcadle něco, co ho vyděsilo.
- 102 -
Prošli ke schodišti, které vedlo k cele pod hradem. Na jeho hor-
ním konci zastřihl Baran knot lucerny a zapálil ji od ohně, hořícího v
nedaleko visícím koši. Pak ji zdvihl do výše a jako první vykročil do
zlověstné temnoty dole; závrať, která se ho v nepravidelných interva-
lech zmocňovala, jej v té chvíli nepronásledovala.
Když sestupovali po schodech dolů, vězeň začal projevovat
známky života, pohazoval hlavou ze strany na stranu a snažil se po-
stavit na vlastní nohy. Samirama se natáhla a pohladila ho po tváři.
»Všechno bude v pořádku, Selare,« oslovila ho. »Všechno bude
v pořádku.«
Slyšela, jak Baran vyprskl smíchy.
»Jak si asi představuješ, že tenhle slib splníš, moje drahá?« za-
jímal se.
Že by to jen předstíral, napadlo ji náhle. Co když se už vzpama-
toval, sbírá síly a chystá se vytrhnout svým strážcům a uprchnout do
tmy? Baran je silný a ozbrojený, zatímco Selar ani neví, kde vlastně
je. A jestli teď uprchne, vyhlásí po něm Baran pátrání, jehož výsled-
kem bude jeho smrt. Jak mu dát najevo, že by měl počkat, pokračo-
vat ve své lsti a zůstat na chvíli vězněm?
Došli ke spodnímu konci schodiště a zabočili doleva. Vzduch v
temné chodbě byl mrazivý a obtěžkaný vlhkostí. Šedé kameny zdi po
jejich levé ruce se ve světle lucerny leskly a stékaly po nich pramín-
ky vody.
V její době byl velice oblíbený příběh o Corbryantovi a Thysel-
dě – o dívce, která musela předstírat, že je žalářnicí svého milého,
aby ho její otec nezabil. Přemýšlela o tom, jestli se ten příběh dosud
mezi lidmi vypráví a jestli ho Baran mohl někde slyšet. Byla to elf
ská pověst… Rozuměl snad Baran vznešené elfštině – nesnadnému
jazyku, zcela odlišnému od všech ostatních, které ovládala nebo o
kterých kdy slyšela?
Vztáhla ruku a chytila Dilvishe za pravý biceps. Jeho paže se
napjala.
»Víš, jaký byl osud Corbryantův?« zeptala se rychle a tiše oním
jazykem.
Dlouhou chvíli bylo ticho.
»Ano,« kývl nakonec.
»Tím jsem ti i já,« pošeptala mu.
- 103 -
Cítila, jak se jeho paže uvolnila. Doufala, že počítá kroky a vrý-
vá si do paměti zákruty chodby. Krátce jeho paži stiskla a pustila ji.
Minuli pár křižovatek s vedlejšími chodbami, z nichž se v něko-
lika případech ozývaly série rychlých klapavých zvuků a jakési při-
dušené chrochtání. Když se blížili k další chodbě, zdálo se, že se
zvuky rychle přibližují z pravé strany. Baran zdvihl ruku a zastavil
se; lucernu naklonil k zemi.
Takovou rychlostí, že si Semirama téměř nebyla jista, co se
vlastně děje, kolem nich proběhlo stádo poměrně velkých tvorů, při-
pomínajících prasata s protáhlým rypákem; běželi po zadních a vy-
dávali jakési funivé vzdechy. Připadalo jí, že někteří z nich nesli pol-
štáře a kameninové džbány. Když jim zmizeli z dohledu, skoro se
zdálo, jako by začali sborově prozpěvovat.
»Těch malých potvor se ale vyrojilo,« poznamenal Baran. »Ně-
kolik se jich vždycky dostane nahoru a pak mě vyrušují, když jsem v
knihovně.«
»Mě ještě nikdy neobtěžovaly,« odpověděla. »Jenže já si čítá-
vám ve svém pokoji. Legrační potvůrky…«
»Vsadím se, že by nebyly špatné k jídlu. Což mi připomíná, že
mi stydne večeře. Tak jdeme…«
Vyrazili a po krátké chvíli dospěli do velké kobky, v níž plála
jedna pochodeň, druhá právě s prskáním dohasínala a další dvě ve
svých kruzích na stěně už shořely na popel. Z hromady, ležící u zdi,
vytáhl Baran dvě čerstvé pochodně, připálil je od té, která dosud ho-
řela, a zastrčil je do prázdných držáků. Pak zamířil ke třetímu otvoru
vlevo, v němž nebyly vsazené dveře.
»Přineste řetězy,« poručil.
Vedle hromady pochodní byl stojan s řetězy a police se zámky.
Když procházeli kolem, otrok po Dilvishově levici se natáhl a popadl
několik řetězů. Semirama se k němu přitočila a vybrala z police sadu
zámků.
»Ponesu je,« nabídla se. »Ty máš plné ruce.«
Muž přikývl, řetězy si přehodil přes levou paži a pokračoval v
cestě. Následovala ho a vešla za všemi ostatními do cely, kde byli k
zakřiveným stěnám připoutáni Hodgson, Derkon, Odil, Vane, Galt a
Lorman. Měla takový dojem, že tam byl ještě někdo…
- 104 -
Baran zdvihl lucernu a kývl směrem k prázdným řetězům a ke
stěně postříkané zaschlou krví, kde předtím visel tlustý čaroděj, kte-
rého teď právě trávil démon.
»Tamhle,« rozkázal. »Připoutejte ho k tomu kruhu.«
Ostatní vězňové přihlíželi v naprostém mlčení a ani o píď se ne-
hnuli z polohy, v níž je zastihl Baranův příchod.
Otroci Dilvishe napůl donesli a napůl dovedli k označenému
místu u zdi a provlékli řetězy masivním kruhem, který tam byl do ní
zapuštěn; prázdných řetězů, volně visících u vlhkého kamene, si ne-
všímali.
»Teď budeš přesně vědět, kde ho máš hledat, kdykoli ho budeš
potřebovat,« poznamenal Baran, »pokud ti ovšem nevadí, že budete
mít obecenstvo.«
Otočila se a jediným pohledem Barana přejela od hlavy až k pa-
tě.
»Zábavný jsi přestal být už dávno,« prohlásila. »Teď už v tobě
vidím jen vulgárnost – a víc než trochu se mi z tebe zvedá žaludek.«
Odvrátila se od něj a přikročila k místu, kde otroci omotávali ře-
tězy kolem Dilvishových údů. Podávala jim zámky a otroci je zastr-
kovali do řetězů. Když byl každý z nich na místě, postupně je všech-
ny pozamykala. Baran sledoval její počínání a přezkoušel jejich pev-
nost.
Když vyzkoušel poslední zámek, spokojeně zabručel. Jak vstá-
val, zachřestil řetězy, úkosem na Semiramu pohlédl a zlomyslně se
usmál.
»Nadělají pěkný kravál,« konstatoval spokojeně. »Kdybys sem
přišla, celý hrad by věděl, co máš za lubem.«
Semirama zívla a zakryla si rukou ústa.
»Tají se nad tím dech, co?«
Usmála se a otočila se k Dilvishovi.
»Tohle jsi chtěl vidět?« zeptala se Barana.
Objala Dilvishe, vtiskla mu na rty vášnivý polibek a celým tě-
lem se k němu přitiskla.
Vteřiny ubíhaly a Baran začal rozpačitě přešlapovat. Otroci se
dívali jinam.
Konečně se odtáhla a rozesmála se.
»Samozřejmě planu horoucí láskou k tomuhle neznámému ci-
zinci, který sem bez povolení vnikl a chtěl nás okrást,« vysmívala se.
- 105 -
Náhle se obrátila a vyťala Dilvishovi políček. »Ty drzý pse!« zaječe-
la s tváří zkřivenou vztekem.
Vyšla z cely a ani se neohlédla.
Baran pohlédl na Dilvishe a ušklíbl se. Pak sebral lucernu z řím-
sy, na kterou si ji předtím odložil, a s otroky v patách opustil celu.
Venku před celou přecházela Semirama sem a tam poblíž ústí
chodby, jíž sem přišli.
»Věděl jsem, že počkáš, až donesu světlo,« poznamenal Baran a
zamířil k ní.
Neodpověděla.
»Nemáš ponětí, jak mi to připadalo zvláštní,« prohlásil, když k
ní došel.
»Polibek?« zatvářila se nesmírně překvapeně. »Ale no tak, Ba-
rane…«
»Když jsem tě našel, jak se o toho chlapíka tak přepečlivě sta-
ráš,« dodal.
»Nechtěla jsem, aby zemřel,« vysvětlovala.
»Teď nebo později? Proč ne?«
»Je to určitá kuriozita – první elf, který se tady objevil. Je to
zvláštní národ, který se obvykle stará jen o sebe. Někteří lidé o nich
tvrdí, že jsou ›arogantní‹. Napadlo mě, že by tvého pána třeba poba-
vilo, kdyby mohl zjistit, co tady tenhle elf hledal.«
»A někteří o nich říkají, že ›nosí smůlu‹,« dodal Baran. »A že
mohou být nebezpeční.«
»Taky jsem to slyšela. No co, tenhle nám neublíží. «
»Když jsem přišel a viděl jsem, že se tak staráš o nějakého ve-
třelce – pochopitelně mě to znepokojilo…«
»Má to snad být pokus o omluvu za všechny ty tvoje sprosté po-
známky?«
Baran zamířil pomalým krokem do chodby a jeho stín poskako-
val ve světle lucerny.
»Ano,« dolehl k ní zpět jeho hlas.
»Tak dobře,« přikývla a následovala ho. »Nebylo to sice tak
zdvořilé, jak by si královna zasloužila, ničeho lepšího se od tebe ale
nepochybně nedočkám.«
Baran něco zabručel a pokračoval v chůzi. Zda chtěl ke své po-
slední poznámce ještě něco připojit, to se už nikdy nedozvěděla, pro-
- 106 -
tože se najednou zarazil a jeho zabručení se ztratilo ve vlně hlasitěj-
ších zvuků.
Sklonil lucernu k zemi a přitiskl se zády ke zdi. Semirama i ot-
roci následovali jeho příkladu. Hluk, přicházející z příčné chodby,
zesílil.
Náhle se kolem nich v matném osvětlení lucerny prohnaly tem-
né stíny jedenácti tvorů podobných kancům s lesknoucími se tesáky,
běžících stejným směrem jako předchozí smečka; všichni na sobě
měli jakýsi splývavý oděv, zdobený podivnými číselnými znaky.
Jeden z nich nesl pod levou přední prackou lidskou lebku.
»Večeře už mi určitě vystydla,« ozval se Baran a zdvihl lucernu.
»Pojďme odtud.«
O několik minut později už stoupali po dlouhém schodišti. Když
byli skoro nahoře, spatřili nějakou temnou postavu. Baran si posvítil
lucernou.
»Myslel jsem, že jsem tě nechal hlídat zrcadlo,« vyštěkl, jakmile
spatřil tvář postavy. »Co tady děláš?«
»Jeden z ostatních sluhů mi řekl, že jste tady dole, pane. To
světlo, které jsem měl hlídat – zhaslo!«
»Cože! Tak brzo? Budu muset okamžitě přivolat náhradu. Tak
dobře, můžeš jít.«
»Okamžik!« přikázala Semirama.
Otrok na ni pohlédl a do srdce se mu vkradl strach.
»O jakém zrcadle to mluvíš?« zeptala se, když vystoupila po ně-
kolika posledních schodech. »Snad ne o tom v severním pokoji naho-
ře – o tom se železným rámem? «
Muž zbledl.
»Ano, Výsosti,« přitakal, »přesně o tom.«
Baran už zhasl lucernu a odložil ji na polici. Teď se s nejistým
úsměvem obrátil k Semiramě. Semirama se náhle vypjala, takže stála
vzpřímeně jako svíce, a v očích jí rozzuřeně zablýskalo. Neunikl mu
magický význam posunku její levé ruky, který právě započala, i když
vůbec netušil, že by mohla ovládat takové síly.
»Počkejte, Veličenstvo! Mějte strpení!« vykřikl. »Není to tak,
jak si asi myslíte! Dovolte mi, abych vám vše vysvětlil!« Zároveň
přemýšlel o tom, jestli by stačil vyvolat svoji další ruku, než Semi-
rama posunek dokončí.
Zastavila se.
- 107 -
»Tak povídej.«
Oddechl si.
»Pokoušel jsem se vyřešit problém zablokovaného zrcadla,« vy-
světloval, »a vyslal jsem do něj ducha, aby zjistil, zda došlo i k dal-
ším astrálním škodám. Za chvíli jsem se s ním chystal spojit a zeptat
se ho na rozsah všech škod. Tohoto muže jsem tam nechal na hlídce
pro případ, že by došlo k něčemu nepředvídanému. Právě sis vy-
slechla jeho hlášení. Měl bych okamžitě vyrazit a pokusit se zjistit,
co se vlastně stalo. Mohlo by nám to poskytnout informaci, kterou
potřebujeme, abychom zrcadlo zase otevřeli.«
Nechala ruku klesnout.
»Ano,« přisvědčila, »asi bys opravdu měl jít. Dej mi vědět, co se
dozvíš.«
» Jistě. To udělám.«
Otočil se a dal se do běhu.
Semirama pohlédla na oba otroky, kteří pomáhali dopravit Dil-
vishe do vězení, i na třetího, který právě Baranovi doručil zprávu.
»Co tady stojíte a civíte?« vyjela na ně. »Běžte si po své práci
nebo do svých děr.«
Otroci se spěšně rozutekli. Dívala se na nimi, dokud jí nezmizeli
z očí. Teprve pak se otočila, prošla velkým sálem a zamířila ke dve-
řím, které vedly do chodby, táhnoucí se severojižním směrem.
Sál, jehož jediná okna byla umístěna vysoko na západní stěně,
teď potemněl, protože slunce už pomalu klesalo k obzoru. Když jím
procházela dál na východ, zahlédla koutkem oka vlevo od sebe něja-
ký nezřetelný pohyb. V zrcadle se tam objevila postava světlovlasého
muže, který nikde v sále nebyl přítomen, stojícího u bílého sloupu,
jaký se v sále rovněž nenacházel. Zastavila se a zadívala se na něj.
Byl to tentýž muž, kterého spatřila té noci, kdy se tu konal nevi-
ditelný večírek; teď byl sám, na sobě měl zelený hábit a usmíval se
na ni. Když ho viděla posledně, ani si neuvědomila, jak je pohledný,
jak strašně se podobá…
Zdvihl ruku a gestem ji přivolával k sobě. Sklo zrcadla se začalo
v jednom místě tetelit a Semiramě se téměř zdálo, že by tím místem
mohla projít a připojit se k němu.
Pokrčila rameny, zavrtěla hlavou a opětovala jeho úsměv. Je to
smůla, že má tak naspěch…
- 108 -
Vyšla ze sálu a rychlým krokem procházela chodbou; čas od ča-
su míjela služebnictvo, které zapalovalo voskovice v nástěnných dr-
žácích i vysokých svícnech. Pokračovala dál, nazpět do stíny zahale-
ného srdce celého hradu, až došla na galerii, která se táhla podél čel-
ní zdi budovy a která ji konečně dovedla ke komnatě s jámou. Zasta-
vila se jen na okamžik, aby se znovu podívala oknem dolů k místu,
kde ho poprvé spatřila.
Jezírko bylo dosud zvětšené a jasně viditelné a dívka i kůň byli
skutečně pryč. Co pro něj asi to děvče znamenalo, přemítala Semi-
rama, vztáhla ruku a odstranila zaostřovací kouzlo.
Na hladině jezírka se zrcadlily hory a část hradu v zapadajícím
slunci. Úzký pruh pobřežní pláže vedle něj se bíle a hladce leskl;
křivka svahu byla jen tu a tam přerušena temnými stíny skal.
Na okamžik se jí zdálo, že hluboko pod sebou, někde v dáli na-
pravo, vidí jakýsi rychlý pohyb.
Zaváhala, pak nastavila jiné zaměření okna, posunula jeho vý-
hled a zvětšila si onen úsek svahu. Několik minut ho pozorně sledo-
vala, to, co spatřila, se však už znovu neopakovalo.
Nepatrně se pousmála; potěšilo ji, že nepřekvapila dalšího hle-
dače štěstěny, který by už byl nablízku. Přesto však usoudila, že by si
raději měla pospíšit s tím, co má v úmyslu učinit, zrušila sklo a scé-
na, kterou sledovala, se zmenšila a odplula do dáli.
Odvrátila se od okna a spěšně se vydala dál po galerii; pod san-
dály jí skřípal písek. Po chvíli k ní dolehl charakteristický pach kom-
naty. Když vešla dovnitř, zalilo ji vlhké teplo jámy.
Přistoupila blíž, posadila se na její okraj a zaštěbetala volací
znamení. Minuty ubíhaly, a přestože znamení ještě několikrát zopa-
kovala, odpověď se neozývala. Nebylo to nic neobvyklého, protože
Tualua se občas oddával meditacím, při nichž dění v okolním světě
prakticky pouštěl ze zřetele. Doufala však, že právě nezačíná jedno z
jeho periodicky se opakujících období hibernačního spánku. Kdyby
se do něj chystal upadnout zrovna teď, bylo by to skutečně nešťastně
načasované.
Ještě jednou na něj zavolala. Existovala i jiná vysvětlení, na
žádné z nich se jí však raději nechtělo pomýšlet. Naklonila se hlubo-
ko před sebe a v jejím dalším volání zazněl podtón naléhavosti.
Pak ve své mysli pocítila jeho přítomnost; přibližoval se, nabíral
sílu a něco, co nedokázala identifikovat, mu dělalo starosti. Připra-
- 109 -
vovala se v duchu na čistě mentální komunikaci, k té však nedošlo.
Místo toho začala voda vřít. Čekala, uplynula však další chvíle a stá-
le se neobjevoval. Pak ji začaly zalévat vlny různých pocitů – temné
a zlovolné přízraky, nořící se z jámy jako netopýři – jen tu a tam leh-
ce protkané hravostí a zvědavostí, která na tomto místě obvykle pře-
vládala.
»Co se děje?« zeptala se oním skřípavým jazykem, kterým se s
ním domlouvala.
Ani tentokrát se neozvala odpověď, zato vlny pocitů a emocí
nabyly na intenzitě. V celé komnatě zavládla ponurá, zlověstná at-
mosféra. Pak náhle zmizela a Semiramu zaplavil téměř jásavý pocit,
podbarvený neurčitou triumfální radostí. Pocit sílil a všechno ostatní
bylo smeteno stranou a zatlačeno do pozadí. Voda se opět rozvlnila a
nad hladinou se objevila část té amorfní temné hmoty, kolem níž
nezřetelně světélkovala nejasná perlově bílá aura; v její záři neustále
kmitaly rozmazané obrazce a zkreslovaly podobu převalující se masy
pod sebou.
»Moje milovaná sestro a kněžko, posílám ti pozdrav z oněch
mnoha míst, na nichž přebývám,« zaznělo formální oslovení v tom-
též jazyce.
»Já tobě taktéž ze svého místa v tomto hradu, Tualuo, spřízněn-
če Starších bohů. Máš nějaké těžkosti. Pověz mi, co je jejich příči-
nou.«
»Semiramo, královno tohoto místa, příčinou je bolestivý cyklus
růstu bytostí mého druhu. Jsem spřízněn s temnotou i se světlem,
takže je ve mně obojí.«
» Jako v nás všech, Tualuo.«
»Samozřejmě, jenže lidé v sobě obe stránky dokážou za krátkou
dobu své existence spojit. Jejich život musí být mnohem jednodušší.«
»Má to i svoje problémy.«
»Jistě, naše existence však přináší eóny a eóny palčivých výči-
tek, kterými se zahrnujeme po každém předchozím cyklu, kdy pře-
vládla opačná stránka naší povahy – a tak tomu bude až do toho vy-
touženého a tolik vzdáleného dne, kdy obě naše stránky splynou a
kdy se budeme moci připojit ke svým příbuzným v místech, vymyka-
jících se tomuto peklu protikladů.«
- 110 -
Zaplavila ji téměř nesnesitelná vlna smutku, takže se neovládla a
rozplakala se. Téměř ostýchavě se k ní zdvihlo jedno chapadlo a
špičkou se jí dotklo nohy.
»Neplač pro mne, dítě. Raději plač pro lidstvo. Až se mě totiž
zmocní temnota a já budu litovat svých dnešních dnů, moje síla se
rozletí po celé zemi a všichni lidé budou trpět – s výjimkou tebe,
která mi sloužíš, protože ty pak budeš naopak silná, jasná, tvrdá a
chladná jako jitřní hvězda – a já sám budu ještě silnější než kdykoli
dřív a svět se zachvěje v základech, jako tomu bylo za dávných časů,
když jiní mého druhu ve svých rozpojených cyklech zápasili o lid-
skou duši.«
»Nedalo by se s tím něco dělat?« otázala se.
»Stále ještě to v sobě dokážu zadržet a budu to zadržovat, jak
dlouho budu schopen.«
»A co bude s dobrým mágem Jelerakem a s dluhem, kterým jste
mu vy všichni odedávna zavázáni?«
»Pokud existoval nějaký dluh, Semiramo, věř mi, že byl už dáv-
no splacen. A kromě toho Jelerak už není tím mužem, kterého jsi
kdysi znala.«
»Jak to myslíš?«
»Je… jiný. Možná že i on v sobě má světlou a tmavou stránku.«
»Tomu se mi nechce věřit, i když jsem poslední dobou něco v
tom smyslu slyšela. To poslední, na co si ze starých časů vzpomí-
nám, je, že byl dlouhou dobu nemocný – možná celé roky – po Ho-
horgově pádu…«
»Pak by snad bylo nejšetrnější vyjádřit to tak, že už se neuzdra-
vil.«
»Když mě sem povolal zpět, choval se ke mně velice laskavě…«
»To je pochopitelné. Potřeboval tě. Jsi nadána jistou nesmírně
zvláštní schopností – alespoň pro lidský druh. A je tu ještě něco jiné-
ho…
Ze všeho nejvíc se mi příčí,« pokračoval za okamžik, »že si s
ním brzy budeme asi hodně podobní.«
»Právě se ti podařilo převrátit celý můj svět vzhůru nohama,«
postěžovala si.
»To je mi líto, neměl jsem ale možnost předvídat, kdy se mě za-
čne změna zmocňovat. Pořád ještě jsem ochoten pomoci ti všemi
- 111 -
svými silami v čemkoli, co budeš chtít, a budu ti pomáhat, dokud
toho budu schopen.«
Vztáhla ruku a dotkla se chapadla.
»Kdyby bylo něco, co bych pro tebe mohla udělat…«
»Není,« skočil jí do řeči. »Žádný smrtelník mi nepomůže. Ironií
osudu je, že v té přechodné etapě budu po určitou dobu doopravdy
šílený. Než to na mne přijde, pošlu tě pryč na místo, které jsem pro
tebe přichystal a které je mimo čas i prostor; na místo, kde tě čekají
mnohé rozkoše. Moje druhé já tě nepochybně zavolá zpátky, až bude
potřebovat tvoje služby.«
»To, co slyším, mě naplňuje obrovským smutkem.«
»A mě zase naplňuje smutkem, když ti to musím říkat. Co kdy-
bychom si tedy raději promluvili o tom, co tě za mnou teď přived-
lo?«
»To, co mě přivedlo,« začala, »se ještě víc komplikuje zpráva-
mi, které jsi mi právě sdělil. Baran něco provádí se zrcadlem. Vyslal
do něj přinejmenším jednoho ducha a právě teď tam nejspíš posílá
dalšího…«
»Věnoval jsem těmto záležitostem smrtelníků jen malou pozor-
nost s výjimkou případů, kdys to chtěla ty. Takže mi teď pověz, kdo
je to Baran a proč ti záleží na tom, co by mohl provádět s nějakým
zrcadlem.«
»Baran je ten tmavý rozložitý chlap, který sem občas chodí se
mnou.«
»Ten, co ovládá trik s rukou?«
»Ano. Jelerak ho na zdejším hradu ustanovil svým zástupcem. A
to zrcadlo – je v jedné komnatě kousek pod vrcholem severní věže –
je prostředkem, jehož pomocí Jelerak cestuje mezi mnoha svými úto-
čišti. Jelerak byl před nějakou dobou zraněn v souboji s jiným čaro-
dějem; mysleli jsme, že možná přijde sem, kde bych tě mohla požá-
dat, abys ho svou mocí uzdravil. Zatímco jsme vyčkávali jeho pří-
chodu, mnozí jiní, kteří ho považovali za mrtvého nebo příliš oslabe-
ného, se pokoušeli do hradu proniknout, aby se pokusili ovládnout tě
ke svým vlastním záměrům.«
Ovanula ji vlna pobavení.
»Teprve tehdy jsem si vzpomněla na důvod, proč mi Jelerak vrá-
til život – abych ti pomohla ve tvé nemoci během loňského léta…«
- 112 -
»Byl to můj první záchvat šílenství po mnoha staletích. Až do té
doby jsem mu propůjčoval veškerou sílu, o kterou mě požádal, a
splácel jsem mu tak služby, které nám před dávnou dobou prokázal a
o nichž ses zmínila. Neuvědomoval si, co se děje. Já tehdy také ne.«
»A samozřejmě ani já ne. I když jsem si snad mohla vzpome-
nout na jisté velmi staré a pochmurné pověsti, sama jsem nikdy dřív
nic podobného neviděla. Když se ale začali objevovat ti vetřelci, po-
važovala jsem za rozumné navrhnout ti, abys i při plném vědomí
zopakoval ty efekty proměňující krajinu kolem nás a zabránil jim tak
v přístupu. Věděla jsem, že Jelerakovi to nemůže vadit, protože ten
se sem kdykoli mohl dostat prostřednictvím zrcadla. Byla bych se
svou strategií seznámila Barana, jenže tou dobou už mé začaly jeho
pozornosti obtěžovat. Napadlo mě, že bude lepší ponechat ho v do-
mnění, že jsme se ocitli v podobně obtížné situaci jako loni v létě a
že já jsem jediná, kdo by se s nimi mohl efektivně vypořádat. Tenhle
klam mi nad ním zajistil větší moc. Celou tu dobu jsem si ale mysle-
la, že je zrcadlo v pořádku. Teď už si tak jistá nejsem. Je možné, že
ho od samotného začátku držel zavřené.«
»Proč by něco takového dělal?«
»Když jsi v zemi kolem hradu vyvolal takový chaos, zablokova-
lo to všechny snadné přístupové cesty s výjimkou zrcadla. Pokud
nalezl nějaký způsob, jak zablokovat i zrcadlo, zůstali jsme naprosto
izolovaní a ani samotný Jelerak se sem nemohl vrátit k rekonvales-
cenci, kterou potřeboval. Teď si myslím, že to Baran udělal, protože
se začal podobat těm vetřelcům. Chtěl si uchovat kontrolu nad hra-
dem, dokud nenajde nějaký způsob, jak tě ovládnout.«
»Znamená to, že neví, že jsem Jelerakovi sloužil dobrovolně a
nebyl jsem pod žádným nátlakem – protože o záležitosti lidí se už
dlouhá léta nestarám?«
»Ne, to jsem mu nikdy neprozradila. Říkala jsem si, že čím míň
ví, tím líp.«
»V čem je tedy potíž?«
»Nejsem si tím teď jistá. Původně jsem tě přišla požádat, abys
otevřel cestu zrcadlem a udržoval ji otevřenou navzdory všem jeho
případným pokusům o její opětovné zablokování. Chtěla jsem to
proto, aby se Jelerak mohl vrátit, zotavit se a pak se s Baranem vypo-
řádat podle vlastního uvážení. Teď ale, když jsi mi o Jelerakovi po-
věděl to všechno, nevím, co říct.«
- 113 -
»Odblokování zrcadla by bylo velice jednoduché, i když bych ti
nemohl zaručit, že ho udržím otevřené, kdyby se mě zmocnil další
záchvat šílenství.«
»…a pak jsem měla v úmyslu tě požádat, abys znovu začal se
svými emanacemi a rozbouřil opět okolní zemi; to by zabránilo v
přístupu nevítaným návštěvníkům a Jelerakovi by to poskytlo mož-
nost dostat se sem sklem zrcadla – navíc by to Barana přesvědčilo, že
jsi pořád neovladatelný, takže by mě přestal obtěžovat a chtít po
mně, abych se stala jeho společnicí v beznadějném projektu.«
»A teď?«
»Teď si musím vybrat mezi dvěma zly. Nevím, co mám dělat.
Baran není ani zdaleka tak chytrý, jak si myslí, a kromě toho se mu
líbím. Myslím, že bych ho snadno dokázala kontrolovat. Na druhou
stranu si ale pořád připadám do jisté míry vázaná loajalitou k Jelera-
kovi. Ať o něm říkáš cokoli, vždycky se mnou zacházel slušně.«
»A na to se můžeš spolehnout i v budoucnosti, ať se situace vy-
vine jakkoli.«
»Je to samozřejmě dáno úctou k mému postavení. Na jandar-
ském dvoře nebyl nijak neznámou osobou.«
»To může a nemusí být ten pravý důvod, já jsem ale měl na
mysli něco osobnějšího.«
Ztuhla a pak se rozesmála.
»Ale ne, tomu nevěřím. Jelerak? Vždycky vedl skoro řeholnický
život. Byl oddaný pouze své magii.«
»Mohl přece povolat kohokoli z tvého proslaveného rodu, aby
se se mnou domluvil.«
»To je pravda.«
»Jeho největší láskou je moc a ovládání ducha druhých. Přesto
však existují dvě pouta se světem lidí, od kterých se nedokázal zcela
oprostit – jistý malý pocit bratrské sounáležitosti s kněžími Babrigo-
ry a určitá omezená oddanost tobě. Odjakživa jsi pro něj byla nedo-
sažitelnou královnou a kněžkou.«
»To tedy dobře tajil.«
»Nemohl to ale utajit před Tualuou, protože já jsem nahlédl do
jeho srdce a viděl jsem všechno, co v něm skrývá – dokonce i to,
čeho si není vědom ani on sám. Teď ti to ovšem prozrazuji z určitého
konkrétního důvodu. Síla mojí vůle začíná ochabovat a já se chci
postarat o ty, na nichž mi záleží, než se úplně zhroutí. I v tomhle
- 114 -
okamžiku, kdy tady spolu rozmlouváme, hledím do budoucnosti a
zkoumám její časové linie. Někde přede mnou je temná skvrna, do
níž nejsem schopen proniknout. Domnívám se, že události, k nimž
dojde za tímto mezníkem, s ním nějak souvisejí. Původně jsem měl v
úmyslu poslat tě na místo, které jsem pro tebe připravil a kde bys
byla v bezpečí.«
Myšlenky se jí zatoulaly k muži v řetězech.
»Nikam nepůjdu,« prohlásila.
»To jsem už také zjistil. A to je důvod, proč jsem ti pověděl, že
čaroděj ve vztahu k tobě trpí určitou lidskou slabostí. Je to v nejlep-
ším případě jen neurčitý cit, kterého si je i on sám vědom jen částeč-
ně a kterému plně nerozumí. Varuji tě, aby ses na něj nespoléhala,
budeš-li o něm ale vědět, třeba ti to v nějaké těžké chvíli přijde
vhod.«
Objala chapadlo.
»Tualuo! Tualuo! Možná jsi silnější, než si myslíš. Nemůžeš se
té temné vůli postavit a třeba ji i porazit ?«
Ještě než dořekla, atmosféra kolem ní zhoustla a naplnila se po-
nurými myšlenkami.
»Pokud tomu dobře rozumím,« odpověděl konečně Tualua, »ně-
co takového se u bytostí mého druhu nestává. Snažím se a budu se
snažit i nadále. Obávám se ale, že můj odpor jí jen dodává větší sí-
lu.«
»Nevzdávej se. Vydrž tak dlouho, jak jen to bude možné. A
když to nepůjde jinak, zavolej si na pomoc Starší bohy ze svého ro-
du!«
Komnata se otřásla čímsi podobným smíchu.
»Moji vznešení předkové už dávno opustili tuto úroveň existen-
ce, v níž jsem uvězněn. Ze svých výsostných sídel by mě ani neslyše-
li. Kdepak, musíme se připravit na nadcházející zkoušku a já se mu-
sím znovu začít zabývat záležitostmi lidí, protože vidím, že jsou pro-
pletené s mým vlastním životem. Dobře poslouchej, co ti teď povím,
protože cítím, že se ve mně znovu vzdouvá šílenství…«
- 119 -
Kapitola
- 125 -
»Běda! Běda! Už to zase začíná a já jsem si neuvědomil, že to
skončilo! Jsme dvojnásobně prokleti – mít takovou příležitost a ne-
chat ji nevyužitou! Běda!«
»Co je – co se stalo?« poděsil se Hodgson.
»Zklamali jsme! Je s námi konec! A přitom to mohlo být tak
snadné!«
»Co? Co?«
Starý čaroděj však pouze ještě jednou zakvílel a pak se uchýlil
ke kletbám. Ve stinných zákoutích vysoko u stropu se utvořil oblak,
ze kterého se na ně začal sypat bleděmodrý sníh.
»Ví někdo, o čem mluví?«
Všichni zavrtěli hlavou.
Lorman zdvihl kostnatý prst vzhůru a ukázal na nepřirozený bli-
zard.
»O tomhle mluvím!« vykřikl. »O tomhle! Teprve teď to znovu
začalo! Cítil jsem, jak se emanace znovu vzdouvají. Na nějakou dobu
ustaly a my jsme si toho vůbec nevšimli! Naše magie by v tom mezi-
dobí byla fungovala! Už jsme odtud mohli být pryč!« zaskřípal zbyt-
ky svých zubů.
- 127 -
Tmavá skvrna byla teď zcela černá, zpola ukrytá za sloupem,
který na této straně zrcadla nic neskrýval…
Zatvrzele nyní pokračoval ve svém postupu vpřed a kromě pa-
chů nic jiného nevnímal.
(Zdálo se mu to, nebo se závěs v rohu před ním právě nepatrně
rozvlnil?)
Ta černá věc se vynořila ze stínu sloupu, zobrazeného v zrcadle;
zastavil se a díval se na ni.
Bylo to jakési obrovské zvíře podoby koně, vyrobené z kovu,
které poskočilo dopředu, pohodilo hlavou a prohlíželo si ho. Skoro to
vypadalo, že se mu vysmívá.
Upřeně na ně zíral a ve výrazu jeho tváře se mísila nechápavost
s nevěřícím úžasem, protože se zdálo, že zvíře míří přímo k němu.
Pak se náhle otočilo a napodobilo svými pohyby jeho příchod do
sálu; dokonce se také zastavilo a prohlíželo si obraz hodin, stojících
ve výklenku. Když došlo až k němu, zastavilo se, otočilo hlavu a
opětovalo jeho pohled.
Jeho oči náhle zajiskřily a rozzářily se a z nozder mu unikl tenký
pramínek dýmu.
Sklonilo hlavu a natáhlo krk. Z úst mu vyšlehl plamenný jazyk,
který se rychle rozšířil po sále a zaplnil celou zrcadlovou stěnu.
Muž zdvihl ruku a otočil se.
V zrcadlech na protější stěně požár zuřil také. Rozzářil se jas-
ným světlem, a přece v sále nebylo horko a neozval se jediný zvuk…
Černé zvíře zmizelo za ohnivou stěnou, muž měl však přesto
podivný pocit, že sklo může každým okamžikem puknout a objeví se
kovový oř, který se rozběhne proti němu.
Vzduch všude kolem byl naplněn dusivou atmosférou dávné
magie. Zda vyzařuje z Prastarého, který se tu někde skrývá, nebo zda
je součástí samotné podstaty hradu, muž nedokázal říci.
Jen s vypětím vůle odtrhl pohled od zdi a začal znovu postupo-
vat kupředu. Závěs se opět zavlnil. Bylo už zcela zřejmé, že se za
ním skrývá něco velkého; zamířil tedy přímo k němu.
Ještě než k němu došel, odhrnula ho něčí ruka stranou; zjistil, že
se na něj dívají dvě různě barevné oči démona.
»Z těch plamenů už jsem měl dojem, že mě někdo posílá do-
mů,« zachrčel démon. »A přitom je tady jen pouhý smrtelník – do-
konce to ani není jeden z těch, kterým nemám dovoleno ublížit.«
- 128 -
Vystrčil dlouhý rozeklaný jazyk a olízl si rty.
»Večeře,« usoudil.
Muž se zastavil a ruce mu sklouzly k opasku.
»Mýlíš se, Melbriiiiononsadsazzersteldregandishfeltseliore,«
odpověděl stejným jazykem. »A ty plameny hořely už v den tvého
početí.«
»Jak je možné, ty spřízněnče opic, že znáš moje jméno, když já
tebe neznám?«
»Mýlíš se,« opakoval muž, »protože budeš skutečně poslán do-
mů. Než ale půjdeš, pošeptám ti odpověď na tvoji poslední otázku a
dozvíš se, kdo jsem.«
Odepjal si opasek a spolu s těžkým mečem i s pochvou ho odlo-
žil na podlahu.
Hudba divoce zavířila a plameny pokračovaly ve svém tanci,
když k němu démon zamířil. Vykročil mu vstříc s pochmurným
úsměvem na rtech.
»Domýšlivosti, tvé jméno je člověk,« ušklíbl se démon a skočil
po něm.
»Mýlíš se,« odpověděl muž potřetí, vyhnul se jeho vyceněným
tesákům, zachytil jeho útočící spáry a popadl ho kolem pasu.
V okamžení se oba změnili ve složitě propletené klubko údů,
které se skulilo na podlahu a začalo se převalovat sem a tam. V ohni-
vé stěně jako by se otevřel pár očí, které sledovaly jejich počínání.
- 130 -
Když si toho druhého, který kouzlo zkoumal, prohlédl podrob-
něji, dospěl k závěru, že je to pravděpodobně jeden z oněch nevýraz-
ných předlunárních elementálů, kteří obvykle vypadají jako amorfní
plamenný přízrak, jsou-li povoláni na svou vlastní úroveň. Na této
úrovni se podobal rudě pulzujícímu tápavému háčku. Háček několi-
krát rychle přejel po celém obvodu kouzla, aniž by se klece čar dotkl,
zdálo se však, že pokaždé, když míjí jeden z jejích vystouplých rohů,
se jeho postup o něco zpomaluje.
Každá z čar, které před sebou viděl, představovala jednu část
kouzla, buď slovní zaklínadlo nebo gesto. Silu, která v něm byla ob-
sažena, tam samozřejmě za doprovodu příslušného rituálu vložil sám
Jelerak; načerpal ji buď sám ze sebe nebo z nějakého obětního zdro-
je. Problémem, který teď Holrun musel vyřešit, bylo zjištění pořadí,
v němž byla celá struktura na jeho vlastní úrovni vytvořena – byl to
nesnadný úkol, protože začátek nebyl zjevně viditelný, jako by to
byla práce začínajícího čaroděje či dokonce zkušeného praktika, kte-
rému nijak zvlášť nezáleželo na utajení. Bylo to výjimečně kompli-
kované dílo a Holrun proti své vůli pocítil obdiv k technickým
schopnostem jeho tvůrce.
Háček teď zpomalil v jiném místě – u jednoho ze spodních sek-
torů – jako by tam něco náhle upoutalo jeho pozornost, potom se
však vydal dál a znovu se zastavil u vystouplého rohu. Holrun pokra-
čoval ve svém pasivním pozorování. Byl teď schopen dostat se ven i
v případě, že by před ním bylo kouzlo aktivováno. Nebezpečí číhalo
teprve v pozdějších fázích; bude lepší, když riziko těchto počátečních
kroků nechá na elementálovi.
Háček znovu zpomalil u onoho spodního sektoru, téměř se za-
stavil a Holrun na to místo soustředil veškerou svoji pozornost.
Ano. Byl si jistý, že v okamžiku, kdy jeden z pulzujících zá-
chvěvů ustupoval, objevil nitkovitou čárku jakéhosi nepřirozeného
průsečíku, do něhož by bylo možno vrazit mikroklín psychických sil.
Elementál si však ničeho podobného očividně nevšiml a vrátil se k
vystouplému rohu, kde se zastavil.
Holrun si jej přihlížel a byl si naprosto jist tím, co bude následo-
vat.
Háček vystrčil svůj ostřejší konec, dotkl se kouzla a napřel se do
onoho místa psychickým tlakem. Chladně modrý strážce se vymrštil
jako uvolněná pružina a skočil do sousedního sektoru. Háček sebou
- 131 -
zoufale zazmítal, snažil se uvolnit, ale pak znehybněl. Začal se
zmenšovat a po malé chvíli byl zcela pohlcen.
Modrá cívka se odkulila stranou a zastavila se; pulzovala teď o
něco jasněji. Po několika dalších tepech se vmáčkla do jiného sektoru
a zvýšený jas, který získala, se z ní přelil do struktury samotného
kouzla. Potom se odvalila a znovu znehybněla v podobě rozmazané
modré skvrny.
Holrun se o kus přiblížil. Viděl teď že elementál kouzlo nejen
zkoumal, ale zároveň blokoval jeho působení. Několik obrazců, které
původně považoval za součást základní konstrukce, začalo blednout
a ztrácet se – byly to klíny, vražené do otevřených prostor, které se
při aktivaci kouzla měly uzavřít. Když přihlížel jejich zániku, pře-
mýšlel o člověku, který nepochybně elementála do celé této záleži-
tosti uvedl. Až zjistí, že zmizel, bude mu nějaký čas trvat, než si vy-
tvoří podmínky potřebné k povolání dalšího, i kdyby chtěl okamžitě
pokračovat ve zkoumání a blokování kouzla, a další chvíli bude po-
třebovat k tomu, aby ho s jeho úkolem seznámil. To by mělo Holru-
novi poskytnout dostatek času k tomu, aby bez vyrušení podnikl po-
třebné kroky.
Pokud samozřejmě někdo kouzlo neaktivuje právě v době, kdy
je bude podnikat; v tom případě by byl Holrun zničen.
Pokračoval směrem k dolnímu sektoru a jediné, co ještě potře-
boval zjistit, byl směr, kterým proudila magická síla. Měl dvě mož-
nosti. Kdyby zvolil tu nesprávnou a pronikl do kouzla v protisměru,
zrušil by je a zrcadlo by přestalo úplně fungovat.
Jedna čára byla slabší než druhá, což naznačovalo možnost vyš-
šího tónu čarodějova hlasu, když pronášel příslušné zaklínadlo. Za-
klínadla se obvykle vyslovovala na začátku nižším hlasem než na
konci, nebylo to ale absolutní pravidlo. A navíc mohla kterákoli z
obou čar také představovat úvodní magické gesto. Přiblížil se ještě
víc a na kratičký okamžik se silnější čáry dotkl.
Modrá pružina bleskově vystřelila směrem k němu, když však
dorazila na místo, byl už zase stažen zpět a odnesl si s sebou jednu
další informaci: čára při doteku rezonovala! Šlo tedy o slovo a ne o
gesto.
Pozoroval pružinu a čekal, až se znovu usadí. Tentokrát jí trvalo
déle, než se vrátila na svoje místo, pomalu se však odvalila a zkou-
mala všechny větší sektory.
- 132 -
Věděl, že jakmile pronikne do samotného kouzla, bude před je-
jími pozornostmi v bezpečí; v době skutečného fungování magické
struktury musel být totiž její strážce vyřazen z činnosti. Pak už mu
bude hrozit jen jedno nebezpečí – že totiž někdo kouzlo aktivuje,
zatímco bude zkoumat jeho složení.
Když se pružina opět usadila, dotkl se slabší čáry a okamžitě
ucukl.
Chladná modrá skvrna zareagovala podle předpokladů; nevšímal
si jí a analyzoval další informaci, kterou získal. Znovu zazněla ozvě-
na, což znamenalo, že kouzlo začíná i končí slovem.
Stále ještě neměl možnost s jistotou určit, které rameno daného
sektoru představuje začátek a které konec – mohl stavět pouze na
předpokladu nižšího hlasu na začátku. Ustoupil, ještě jednou si kouz-
lo prohlédl v jeho celkové podobě a snažil se vycítit v jeho struktuře
nějakou obecnou zákonitost. Pátral v paměti po analogických kouz-
lech, dlouze o nich přemýšlel a nakonec dospěl k závěru, že se bude
muset spolehnout na zcela subjektivní dojem, který v něm už nějakou
dobu narůstal.
Bleskově vyrazil a pronikl do konce tenčí čáry. Útok té chladné
modré věci jeho smysly vůbec nezaznamenaly, protože v okamžiku,
kdy k němu dorazila, už se pohyboval uvnitř systému kouzla.
Uvědomil si, že jeho odhad byl správný, jakmile uslyšel první
slovo – poměrně standardní úvodní formulaci – které se rozeznělo
všude kolem něj. Pokračoval kouzlem dál kupředu, registroval každé
jeho gesto, prožíval každé slovo a všechno si důkladně vrýval do
paměti. Když dorazil na konec, přeskočil mezeru a začal jím probíhat
dokola podruhé. Tentokrát bylo jeho cílem utvořit si na ně spíš cel-
kový názor, než opakovat si jeho jednotlivé prvky. A ještě jednou…
S obdivem sledoval, s jakou vynalézavostí bylo kouzlo sestave-
no; velice dobře si přitom uvědomoval, že jednoho dne bude podob-
nou sadu transportních pomůcek potřebovat i on sám. Na magické
umění takového kalibru už dnes člověk narazil jen zřídka…
Ještě jednou.
Když teď kouzlem procházel, hodnotil je kritičtějším okem a
hledal nejvhodnější místo, kde by proti němu mohl zaútočit…
Aha!
Sedmý úsek končil tvrdou souhláskou a osmý zase tvrdou sou-
hláskou začínal. Totéž platilo pro třiadvacáté a čtyřiadvacáté slovo.
- 133 -
Znovu si je proběhl. Pomlka mezi sedmým a osmým slovem byla
nepatrně delší.
Když tudy příště procházel, zastavil se a vsunul do mezery pís-
meno »t«. I v případě, že by Jelerak kontroloval svoje vlastní kouzlo,
mezi dvěma souhláskami by přítomnost nového písmene nezjistil.
Potom se od tohoto svého zvláštního prvku odtrhl a vytvořil systém
jednoduchého druhotného kouzla, jehož všechny čáry běžely paralel-
ně s existujícími magickými prvky tak, že jimi byly překryty. Když
skončil, prošel ještě jednou původní kouzlo, aniž by z něj cokoli vy-
pustil. V dalším kole aktivoval »t« a proklouzl do svého vlastního
systému. Skvělé. Podařilo se mu dokonce docílit toho, že druhotné
kouzlo využívalo podstaty Jelerakova systému, i když propojení by
mělo být…
Vpustil do svého systému trochu energie, kterou načerpal z
vlastního těla, aktivoval ho a v duchu se na chladnou modrou věc
ušklíbl, když celá konstrukce kolem něj zmizela; zjistil, že je ve
svém vlastním zrcadle a dívá se na svoji odpočívající postavu.
Vystoupil ze zrcadla, ztišil tempo svých tělesných vibrací a ote-
vřel oči. S úsměvem se protáhl. Podařilo se mu to a nezanechal za
sebou žádné stopy.
Vstal, ještě jednou si protáhl tělo, namasíroval si čelo, spánky a
promnul si oči. Když vytahoval černou křišťálovou kouli a kladl ji na
místo, přemohlo ho zívnutí. Sebral však zbytek sil, soustředil svoji
pozornost a vyslovil Meliášovo jméno.
Objevil se jeho obraz.
»Zdar,« pozdravil. »Tak jak to jde?«
»Holrune! Co se stalo? Trvalo ti to strašně dlouho!«
»Pracoval jsem na tom zatraceném případu. Něco ti povím o Je-
lerakově zrcadle…«
»O tom transportním zrcadle?«
»Ano, o tom. Do kouzla toho exempláře, který je na hradě, jsem
právě nastražil past.«
»Past?«
»Přesně tak. Pokud tam nebude překážet ten zatracený elemen-
tál, bude fungovat přesně podle jeho představ, kolikrát si jen bude
přát, a Jelerak nebude mít sebemenší ponětí o tom, že teď mám pří-
stup ke kouzlu, k zrcadlu i k hradu – kdykoli se mi zachce.«
»Něco podobného jsem v životě neslyšel.«
- 134 -
»Je to jistá tajná metoda, kterou jsem vynalezl já sám.«
»A co s tím hodláš podniknout?«
Holrun zazíval.
»To budu vědět, až se probudím. Teď se ze všeho nejdřív musím
vykoupat a zdřímnout si. Jsem úplně vyřízený.«
»To ovšem znamená, že jsi Radu přesvědčil, aby něco podnik-
la.«
»Ale prosím tě, Meliáši! Tomu přece sám nevěříš. Nedostal
jsem z nich nic jiného – a to ještě čirou náhodou – než informaci, že
existuje něco jako tahle zrcadla. Jeleraka by se nedotkli ani sokolnic-
kou rukavicí.«
»Tak kdo ti dal plnou moc, abys do toho kouzla nastražil past?«
»Nikdo. Udělal jsem to z vlastní iniciativy.«
»Nebudeš mít problémy, až na to přijdou?«
»Jako soukromý občan ne. A na členství v Radě jsem rezignoval
na protest proti výsledku shromáždění. «
»To… to je mi líto.«
»Ale kdepak, nebylo to poprvé. Poslyš, než podniknu nějaké
další kroky, musím si odpočinout. Takže buď zdráv.«
Zatemnil kouli, uložil ji do skříňky a zamířil ke dveřím. Na od-
chodu luskl prsty a neohlédl se.
- 135 -
Po její pravé ruce u nohou postele stál se skloněnou hlavou ja-
kýsi tmavovlasý muž ve žluté kazajce a kožešinových kalhotách.
Zdvihl hlavu a usmál se.
»Kdo… kdo jsi?« vyhrkla.
»Tvůj služebník – Jelerak. Musel jsem změnit svou podobu,
abych se sem dostal. Líbí se mi, takže si ji zatím ponechávám. Dou-
fám, že i tobě se zamlouvá.«
»To rozhodně,« ujistila ho s letmým úsměvem. »Kdy jsi dora-
zil?«
»Před chviličkou,« odpověděl. »Přišel jsem přímo sem, abych ti
složil svou poklonu a zeptal se na podstatu tvých problémů s Prasta-
rým.«
»Problémy momentálně spočívají v tom,« informovala ho, »že
dokonale zešílel.«
»Aha. A jak dlouho už je v takovém stavu?« vyptával se Jelerak
a pozorně šiji prohlížel.
»Asi tak půl hodiny. Předvídal to a připravil mě na to. Byla jsem
s ním, když to začalo.«
»Rozumím. Jenže okolní země se zmítá ve víru jeho emanací už
o dost déle. Jak mi to vysvětlíš?«
»Ach tak.« Zdvihla sklenici, trochu se napila a kývla hlavou
směrem ke skříňce. »Nalij si prosím něco k pití, jestli máš chuť.«
»Díky. Taková potěšení si dopřávám jen zřídkakdy.«
Přikývla, protože to sama dobře věděla.
»Udělal to na můj pokyn.«
»Tím se ovšem vysvětluje časové rozložení těch poruch. Měl
jsem dojem, že je to práce lidského mozku. Řekla bys mi laskavě,
proč jsi to udělala?«
»Abych zabránila v přístupu dobrodruhům, kteří se sem za tvé
nepřítomnosti snažili proniknout. Už mi pomalu začínali lézt na ner-
vy.«
»Bránilo to v přístupu i mně.«
»Tys ale měl zrcadlo.«
»Zrcadlo nefungovalo.«
»To jsem začala tušit teprve dnes večer, přivedla mě na to něja-
ká Baranova poznámka. Požádala jsem Tualuu, aby ho uvolnil, ještě
než ho zachvátilo šílenství. Copak ty ses sem nedostal zrcadlem?«
Jerelak zavrtěl hlavou a znovu se usmál.
- 136 -
»Musel jsem se sem pracně probojovat. Naznačuješ snad, že Ba-
ran má za lubem něco, co se neshoduje s mými zájmy?«
»Nejsem si tím jistá. Třeba se ho pro tebe také snažil opravit,
pracoval možná na tom, aby odstranil to, co ho blokovalo.«
»To se ještě uvidí. Znamená ten Tualuův problém to, co si mys-
lím?«
»Temná stránka jeho povahy vystupuje na povrch a on proti ní
bojuje.«
»Hmm. To je ovšem smůla, protože jednání s ním bude o to ne-
snadnější. Určité jeho jinak chvályhodné city budou doprovázeny
přílišným egoismem. Asi ho nejdřív budu muset přivést ke zdravému
rozumu, aby mi pomohl k rekonvalescenci z jistých potíží.«
»A můžeš mu doopravdy pomoci – kromě toho, že mu jen do-
časně ulevíš?«
»To bohužel nemohu, moje paní. Může snad někdo zvítězit nad
temnou stránkou jeho povahy? Mimochodem, nevíš náhodou, kde
bych rychle sehnal nějakou pannu?«
»Ne… Možná některou z mladších služek… Na co potřebuješ
pannu?«
»Budu totiž muset přinést poněkud únavnou lidskou oběť, abych
dal Prastarého do pořádku. Kdybych byl v lepší kondici, nemusel
bych to dělat, momentálně ale nemám na vybranou. Neboj se, znám
na vyhledávání panen kouzlo, kterého mohu použít. Nejspíš bych se
do toho měl dát hned teď. Takže se s tebou rozloučím, paní.«
»Buď sbohem, Jeleraku.«
»Možná, že později budu potřebovat, abys mi posloužila jako
tlumočnice.«
»Budu tady.«
»Výborně.«
Přešel ke dveřím, otevřel je, otočil se, s úsměvem jí pokynul a
vyšel ven.
Semirama si pohrávala se svou skleničkou a přemýšlela o tom,
jestli je teď zrcadlo volné a jak daleko by ji – nebo i více osob –
mohlo dopravit.
- 138 -
Dilvish vyšel ven. Výkřiky, zaznívající za jeho zády, se změnily
v kletby.
Uprostřed kobky se zdvihl žlutavý větrný vír a celá místnost se
naplnila nejrůznějšími exotickými vůněmi. Ve vzduchu pod stropem
se náhle objevilo množství žab, které padaly na slámou pokrytou
podlahu, na níž začaly poskakovat sem a tam. Větrný vír pomalu
proplul celou a ve dveřích se váhavě zastavil.
O chviličku později se za ním objevila jakási postava a prohodi-
la dveřmi dovnitř kruh s klíči; dopadl na římsu mezi Vanea a Galta.
Chvíli bylo ticho, pak se rozezněl chór sykavého šepotu. Postava se
ztratila a větrný vír zezelenal. Žáby začaly kvákat.
Dilvish vytáhl z kruhu, zasazeného ve stěně, pochodeň, a vydal
se nazpět stejnou cestou, kterou sem byl dovlečen. Nevšímal si cho-
deb, které ji křižovaly a z nichž se ozývaly zvláštní šramotivé zvuky,
přestože se mu zdálo, že v jedné z nich ho cosi ve velké vzdálenosti
hlubokým dunivým hlasem volalo jménem. Konečně dospěl k od-
bočce, která se podle jeho názoru stáčela správným směrem, a s plá-
polající pochodní v ruce zamířil doleva; po stěnách kolem něj stékaly
pramínky vody a ze stropu nad ním viselo něco těžkého a kožnatého,
co lehce pulzovalo, jako by to dýchalo. Na příští křižovatce znovu
zabočil a pokračoval dál chodbou, která směřovala doprava. Když
došel k další křižovatce, náhle se zarazil a rozhlédl se oběma směry.
Bylo tu tohle rozcestí, když tudy předtím šli?
Až do tohoto okamžiku mu všechno připadalo v pořádku, byl ale
v polovičním bezvědomí, když scházeli po schodišti dolů, a ještě
chvíli potom…
Naslinil si levý ukazováček a pochodeň přidržel v natažené ruce
za zády.
Když prst zdvihl, pocítil chladivý závan vzduchu, proudícího
zleva doprava. Znovu zdvihl pochodeň nad hlavu a vydal se tím smě-
rem.
Po dvaceti krocích byl nucen vybrat si mezi pravou a levou od-
bočkou. Levá mu připadala matně povědomá, takže zamířil do ní.
Za malou chvíli se ocitl u spodního konce schodiště. Ano, tohle
byla ta správná cesta.
Otočil se.
Když pomalu stoupal ponurým přísvitem, objevily se nad ním
osvětlené dveře. Po levé ruce měl zeď, napravo od něj nebylo nic.
- 139 -
Než došel na nejvyšší schod, zhasil pochodeň o stěnu a odhodil
ji na zem, protože místnost za dveřmi byla jasně osvětlená. Slyšel, že
za rohem napravo od něj nezřetelně zaznívají jakési melodické tóny.
Pomalu postoupil kupředu a opatrně vyhlédl za roh. Nikoho ne-
viděl, ale…
Něco tam bylo, něco, co zhrouceně leželo poblíž potrhaných go-
belínů, a dlaždice na podlaze kolem se tmavě a vlhce leskly.
Rozhlédl se po zdech, které se nacházely v jeho zorném poli, a
doufal, že na nich najde pověšenou nějakou zbraň.
Nic tam nebylo. Většinou jen zrcadla, zobrazující sál a jeho od-
razy v dalších zrcadlech.
Věc, ležící na podlaze, se nehýbala. Vlhká skvrna kolem ní se
možná rozrůstala.
Nehlučně vešel a přiblížil se k temné zhroucené postavě. Na po-
loviční cestě k ní se náhle zarazil. Byl to démon – tentýž démon, kte-
rý si pro něj přišel, když byl uvězněn v bahně jezírka – a jeho po-
kroucené a zpřelámané tělo bylo rozdupané na podlaze jako přezrálé
ovoce.
Dál se k němu už nepřibližoval, zůstal stát na místě a zamyšleně
tělo pozoroval. Pak ustoupil o několik kroků dozadu, když mu k
nozdrám dospěl pach jeho nelidské krve. Ohlédl se přes rameno a
přelétl pohledem celý sál. V protější zdi vlevo od něj byl široký
vchod, napravo malá dvířka a úplně na konci sálu obrovské dvou-
křídlé dveře. Zmocnil se ho jakýsi nepříjemný pocit. Neměl nejmenší
chuť tímhle sálem projít.
Nalevo od gobelínu, za těmi příšernými tělesnými pozůstatky,
před sebou spatřil výklenek, skrývající pootevřené dveře. Co nejšir-
ším obloukem se rozdrcenému netvorovi vyhnul a zamířil k nim.
Za dveřmi panovalo ticho a šero. Otevřel je jen natolik, aby jimi
mohl projít, a pak je nechal, aby se pomalu vrátily do své původní
polohy. Při otevírání i zavírání tiše zaskřípěly.
Prošel úzkou chodbičkou, kde kolem něj pomalu propluly závo-
je fialové mlhy, doprovázené zvukem připomínajícím melodii skle-
něné větrné zvonkohry a vůněmi čerstvě posečené louky. Minul ko-
moru s kuchyňským nádobím, špižírnu, malou ložnici a osmihrannou
komnatu, v níž nad hvězdicovitou deskou z růžového kamene plálo
volně se vznášející modré světlo. V žádné z místností nikoho nespat-
řil.
- 140 -
Po nějaké chvíli chodbička vyústila do širší chodby, táhnoucí se
doleva i doprava. Odněkud zleva k němu dolehly hlasy; zastavil se a
naslouchal. Slova byla nesrozumitelná a tak tlumená, že se odvážil
vyhlédnout za roh.
Nikde nikdo. Zdálo se, že hlasy zaznívají v některých z otevře-
ných dveří, které se v chodbě nacházely.
Vykročil dál a držel se těsně u zdi; pátral pohledem po něčem,
za čím by se ukryl, či po nějakém výklenku, kde by se schoval, kdy-
by někdo z té místnosti vyšel ven. Nic podobného však nenašel, i
když hlasy už bylo zřetelně slyšet; měl dojem, že se ocitl v té části
hradu, kde bylo ubytováno služebnictvo.
Trvalo však ještě několik minut, než zaslechl něco, co ho zauja-
lo.
»…a já zase říkám, že se vrátil,« prohlásil hrubý mužský hlas.
»Jen proto, že se ten chaos venku na chvíli zklidnil?« odpovědě-
la nějaká žena.
»Přesně tak. Zklidnil se proto, aby mohl projít.«
»Tak proč ho nikdo neviděl?«
»Proč by se měl ukazovat někomu, jako jsme my? Nejspíš je
nahoře s Baranem, s královnou nebo s oběma.«
Přestože poslouchal ještě dlouhé minuty, nedozvěděl se nic, co
by mu poskytlo jakékoli další informace. Tím, o kom v oné jediné
zmínce mluvili, byl však určitě Jelerak, a slovo »nahoře« mohlo
znamenat některé z vyšších pater. Dilvish se opatrně vzdálil ode dve-
ří, otočil se a vydal se opačným směrem.
Čtvrt hodiny obezřetně postupoval dál, až došel ke schodišti.
Dlouhou chvíli pod ním zůstal stát a poslouchal, než se na něj odvá-
žil stoupnout, a pak rychle vyběhl nahoru.
Schodiště neústilo do žádné malé spojovací chodbičky, ale do
širokého koridoru s kobercem na podlaze a přepychovými čalouny na
zdech. Dilvish jím procházel a cestou pátral po nějaké zbrani či po
lidských hlasech. Došel k oknu a zastavil se.
Venku se kolem hradu převalovaly závoje žluté mlhy, odhalující
a znovu zakrývající rozvířenou krajinu, osvětlenou měsíčními pa-
prsky a občasnými zášlehy plamenů; ve vzduchu se vznášely jakési
modrobílé stíny kosočtvercového tvaru, vzlétaly a klesaly k zemi
jako ptáci bez křídel i bez těla, kroužící ve vzdušných proudech. Bě-
hem kratičkých okamžiků vyrůstaly ze země mohutné temné hory,
- 141 -
zatímco jiné se stejně rychle ztrácely. Tu a tam zaplál blesk, následo-
vaný dunivým hromobitím. Pokud se tam venku od chvíle, kdy tudy
procházel, něco změnilo, pak jen k horšímu. Pomyslel na Blacka,
Arlatu a čaroděje Weleanda. Vypadalo to, že z nich ze všech přežil
jen ten proradný mág.
Otočil se k pohledu na jiskřící a otřásající se svět zády a pokra-
čoval dál chodbou, kterou po chvíli došel k dalšímu širokému a ko-
bercem pokrytému schodišti, které sem vedlo zdola, stáčelo se a po-
kračovalo vzhůru. Na zdi nad odpočívadlem visel pár velkých hala-
parten. Přistoupil k nim, oběma rukama uchopil ratiště té bližší,
zdvihl ji, zavrtěl hlavou a opatrně zbraň vrátil na hřeby, na nichž byla
uložena. Příliš těžká. Kdyby s sebou vláčel tak velkou zbraň, jen by
se zbytečně vysílil.
Když vykročil dál, pocítil závan vlahého větru a okolní zdi jako
by se mu před očima rozechvěly. Zpoza rohu před ním vyrazil divo-
ký proud a řítila se k němu vodní stěna. Otočil se a chystal se před ní
uprchnout, ale stěna zmizela, ještě než k němu dospěla. Když došel
na konec chodby, zdi i podlaha byly již suché, jen na zemi sebou
pleskalo pár ryb.
Jakmile však zabočil za roh, spatřil několik kaluží. Z jedné z
nich se vztyčila přízračná paže, třímající meč. Dilvish k ní přiskočil a
zbraň jí vytrhl. Paže zmizela a meč se okamžitě začal rozpouštět. Byl
z ledu. Odhodil ho zpět do kaluže a pokračoval v cestě.
Chodbu lemovaly několikery dveře, některé z nich pootevřené,
jiné naopak zavřené. Před každými z nich se zastavil, chvíli naslou-
chal, a když nic neslyšel, nahlédl těmi, které byly otevřené, dovnitř.
Potom se vrátil k prvním ze zavřených dveří a vzal za kliku. Byly
zamčené, stejně jako druhé i třetí.
Došel tak až na konec chodby, kde se vlevo od něj v ostrém úhlu
zdvihaly úzké schody. Rychle po nich vyběhl nahoru. Strop tu byl
nižší, koberce a závěsy na stěnách však byly bohatší. Úzké okénko
mu skýtalo pohled na zadní část samotného hradu. Měl dojem, že
nahoře na cimbuří se pohybují jakési přízračné postavy. Z chodby, v
níž se ocitl, nevedly žádné dveře, takže spěšně prošel na její druhý
konec a vystoupil vlevo po dalším krátkém schodišti, končícím v
chodbě s vysokým stropem, lépe osvětlené a mnohem přepychověji
zařízené než všechny ostatní, které dosud viděl nebo kterými šel.
- 142 -
První dveře napravo byly zamčené, druhé však ne. Když se pod
tlakem jeho ruky o zlomek palce pootevřely, zaváhal, protože náhle s
intuitivní jistotou věděl, že v místnosti za nimi někdo je.
Zamyslel se nad svým předsevzetím a dospěl k závěru, že se ani
v nejmenším nezměnilo. Pokud je uvnitř Jelerak a pokud ho všechno
ostatní zklame, stále ještě byl pevně odhodlán použít zbraně, kterou
měl připravenou pro případ krajní nouze, Pekelných zaklínadel, jimiž
by zničil hrad a všechno, co se v něm nacházelo – včetně sebe samé-
ho – požárem neuhasitelným na tak dlouho, dokud by se vše v dosa-
hu kouzla neproměnilo v prach a popel.
Rozrazil dveře a vtrhl dovnitř.
»Selare! Tys přišel!« vykřikla Semirama a za okamžik už byla v
jeho náruči.
- 143 -
Kapitola
- 147 -
vznášelo před jakousi skalní rozsedlinou. Z otvoru ve skále proudilo
matné světlo.
Jak postupoval blíž, rozeznával v jeho záři další podrobnosti.
Když konečně stanul přímo před rozsedlinou, spatřil před sebou jas-
né zlověstné světlo. Zářící runa poletovala ze strany na stranu, jako
by se jí nechtělo dovnitř. Jelerak však pronesl další slovo a runa
vplula do otvoru.
Následoval ji a runa mu opět zmizela; ztratila se za ohybem
praskliny vlevo od něj. Když tam sám zabočil, zarazil se a hleděl
před sebe.
Cesta před ním byla zcela zatarasena ohnivou stěnou – tmavě
rudými, téměř olejnatými plameny, které se neslyšně vzájemně pro-
plétaly a zase rozplétaly, a přestože tu nebylo vidět nic, čím by se
mohly živit, vydávaly slabý pach síry. Runa už zase nehybně visela
ve vzduchu několik kroků před nimi.
Jelerak velice pomalu vykročil kupředu se zdviženýma rukama a
s dlaněmi nataženými před sebe. Když byly obě jeho dlaně jen asi
jednu stopu před ohnivým závojem, zastavil se a začal jimi opisovat
drobné kruhy, mířil nahoru a dolů i do obou stran.
»Tohle není dílo Prastarého, zlato moje,« obrátil se k písmenu.
»Není to žádná emanace, ale opravdové kouzlo, a navíc kouzlo veli-
ce zvláštní. Jenže… všechno má nějakou slabou stránku, ne?« dodal,
náhle zkřivil prsty a rukama prudce vyrazil před sebe.
V okamžení jimi pak máchl do stran a plameny se před ním ro-
zestoupily jako roztažená záclona. Postupně učinil oběma rukama
magické gesto, při němž točil zápěstími a luskal prsty.
Plameny zůstaly v roztažené poloze. Písmeno kolem něj prolétlo
dovnitř.
Jelerak prošel mezi ohněm a zadíval se na spícího bílého koně a
spící plavovlasou dívku, které na Dilvishův popud vysvobodil z po-
doby skleněné sochy. Písmeno přilnulo k dívčinu čelu a začínalo
blednout.
Poklekl a sklonil se k dívce, aby si ji lépe prohlédl. Potom se
rozpřáhl a udeřil ji do tváře.
Rázem otevřela oči.
»Co…? Kdo…?«
Pak pohlédla Jelerakovi do očí a znehybněla.
- 148 -
»Odpověz mi mé otázky,« vybídl ji. »Naposledy jsem tě viděl
uprostřed zářících věží ve společnosti muže jménem Dilvish. Jak ses
dostala sem?«
»A kde to vlastně jsem?« odpověděla otázkou.
»V jeskyni, která je ve svahu nedaleko hradu. Cesta dovnitř byla
zahrazena nesmírně zajímavým ochranným kouzlem. Kdo je vytvo-
řil?«
»To nevím,« ujistila ho, »a taky nemám ponětí, jak jsem se sem
dostala.«
Pohlédl jí do očí ještě pozorněji.
»Co je poslední, na co si před probuzením vzpomínáš?«
» Potápěli jsme se – klesali jsme do bahna – kousek od břehu je-
zírka.«
» ›Potápěli‹? Kdo tam byl s tebou?«
»Můj kůň – Bouřňák,« vysvětlovala, vztáhla ruku a pohladila
spícího oře po krku.
»Co se stalo s Dilvishem?«
»Brodil se jezírkem s námi a uvázl v něm zrovna jako my,« od-
pověděla. »Pak se ale objevil nějaký démon, vytáhl ho z bahna a od-
nesl ho po svahu vzhůru.«
»A od té doby jsi ho neviděla?«
»Ne.«
»Víš, jestli ho odnesl do hradu?«
Zavrtěla hlavou.
»To jsem neviděla.«
»A co se stalo pak?«
»Nevím. Probudila jsem se tady. Právě teď.«
»Už to začíná být únavné,« zavrčel Jelerak a vstal. »Tak vstávej
a pojď se mnou.«
»Kdo jsi?«
Zasmál se.
»Někdo, kdo potřebuje, abys mu prokázala jistou zvláštní služ-
bu. Tudy!«
Ukázal zpět směrem, odkud přišel. Arlata vstala a pevně sevřela
rty.
»Ne,« odpověděla. »Nepůjdu s tebou, dokud se nedozvím, kdo
jsi a co ode mne chceš.«
»Nudíš mě,« prohlásil a zdvihl ruku.
- 149 -
Téměř současně zdvihla ruku i ona v gestu, které se velice po-
dobalo jeho vlastnímu.
»No prosím! Takže něco o magii víš.«
»Myslím, že zjistíš, že jsem v ní zběhlá stejně dobře jako mnozí
jiní.«
»Spi!« přikázal náhle a Arlatiny oči se zavřely. Zapotácela se.
»Teď otevři oči a dělej přesně to, co ti přikážu: pojď za mnou.
Takhle se musí na svobodu,« dodal, když se od ní odvracel, a
ona jej následovala v jeho šlépějích.
Vyvedl ji ven do noční tmy a ve světle proměnlivé země pokra-
čovali srázem k pěší stezce.
- 155 -
Proměnlivá země už se zase přestala měnit. Krajina pod měsí-
cem, uhánějícím po obloze, byla sice zahalená dýmem, ale jinak se
nehýbala. Kdy k tomu došlo? Nemůže to být moc dlouho…
Tahle přestávka signalizovala další dočasné utlumení Tualuova
vědomí. Možná že nyní je vhodná chvíle k tomu, aby se ujal iniciati-
vy a převzal kontrolu. Měl by jít dolů, sehnat tu zatracenou královnu
a přitáhnout ji k jámě – než sem někdo pronikne zrcadlem a předejde
ho. Spěšně přešel místnost a cestou ještě zkontroloval strážní kouzlo,
které předtím vyčaroval.
Když dospěl ke dveřím, zmocnilo se ho podivné napětí a spolu s
ním se vrátila i závrať tak silná, že něco podobného dosud nikdy ne-
zažil.
Ne! Teď ne! Ne!
Ve stejném okamžiku, kdy dokořán otevřel dveře a chvatně vy-
kročil směrem ke schodišti, mu však bylo jasné, že tentokrát je to
jiné. V tom pocitu bylo něco víc než jen návrat všech jeho předcho-
zích obav, předtucha nějaké události, k níž – jak teď pochopil – při-
spěla i všechna jeho dřívější kouzla. Připadalo mu, jako by celý hrad
v určitém smyslu se zatajeným dechem očekával příchod velkolepé-
ho dramatu, jehož chvíle už téměř nastala. Zdálo se, že to… neblahé
tušení se do jisté míry přeneslo i na Tualuu a zapůsobilo na něj tako-
vým šokem, že se na chvíli utišil. Bylo to…
Došel k hornímu konci schodiště, pohlédl dolů a otřásl se hrů-
zou. Celá jeho osobnost jako by v té chvíli byla rozpolcená.
Zaťal zuby, vztáhl ruku a šlápl na první schod…
- 158 -
Kapitola
- 159 -
Krysy vyrazily ze svých skrýší a roztančily se na dlažebních
kamenech, když si znovu začal tiše pobrukovat a vytáhl z pytle krát-
ký nůž s širokou trojhrannou čepelí, vyzkoušel palcem jeho hrot i
ostří, na okamžik ho špičkou přiložil k hornímu konci nakreslené
čáry, začínající mezi růžovými bradavkami Arlatiných ňader, usmál
se, spokojeně přikývl a odložil ho k dalšímu použití na její břicho.
Pak vyndal štětec a několik malých uzavřených kelímků, zatřásl pyt-
lem a položil ho vedle sebe na podlahu, jeden z kelímků otevřel a
poklekl.
Netopýři se snášeli k zemi a opisovali kruhy ve stejném rytmu,
jakým se snášely k zemi a opisovaly kruhy jeho ruce, jistými a dobře
nacvičenými pohyby kreslící začátek složitého rudého obrazce.
V polovině práce ho přepadl náhlý záchvat zimnice a krysy pře-
rušily svůj tanec. Pištivé a štěbetavé zvuky ustaly a vystřídala je
chvíle hlubokého ticha, nesoucí v sobě jakési strašlivé napětí. Téměř
se zdálo, jako by nějaký zvuk, tetelící se vysoko nad hranicí slyšitel-
nosti, pomalu ztrácel na intenzitě a přibližoval se úrovni, kde se za-
krátko změniv nesnesitelný jek.
Naklonil hlavu, jako by naslouchal. Podíval se na jámu. Samo-
zřejmě to byl jen další z nepřirozených blábolu Prastarého. To už
brzy dá do pořádku, jakmile té dívce vyrve srdce z těla a vylije její
životní sílu jako olej na rozbouřenou hladinu mysli Prastarého boha –
alespoň na chvíli. Alespoň na tak dlouho, aby sám stačil získat po-
třebnou pomoc jeho stálé a soustředěné energie, kterou pak bude
potřebovat. A potom…
Přemýšlel o tom, jak bude asi taková bytost umírat. Docílit ně-
čeho takového bude nejspíš velice pracné, jenže Tualua brzy začne
být nebezpečný, a to nejen zbytku světa, ale i konkrétně jemu, Je-
lerakovi osobně. Olízl si rty, když si v duchu představoval tu impo-
zantní bitvu, k níž jednoho brzkého dne musí dojít. Bylo mu jasné, že
ani on sám z ní nevyvázne nezraněn, stejně tak mu ale bylo jasné, že
podaří-li se mu využít životní energie Prastarého, dosáhne jeho síla
vrcholu, jaký dosud nikdy nepoznal – podoben bohům se pak bude
rovnat samotnému Hohorgovi…
Při vzpomínce na svého někdejšího nepřítele a pozdějšího pána
se zlostně zamračil. Na okamžik si také připomněl Selara, který obě-
toval život, aby tu mocnou bytost zabil. Je to zvláštní, jak se rysy
toho člověka přenesly staletími do současnosti a nalezly útočiště ve
- 160 -
tváři muže, kterého poslal do Pekla, muže, který se nějak dokázal z
toho děsivého místa vrátit, muže, který ho zachránil před proměnli-
vou zemí stejně, jako ho před dávnou dobou Selar vytáhl z propasti
Nungenu – Selar, který nalezl zalíbení v Semiraminých očích… A
Dilvish je možná stále naživu – dokonce snad někde nablízku – což
je důvod, proč musí rychle načerpat zpět veškerou svou sílu. Tenhle
chlapík mel v žilách krev lidí, schopných zabíjet bohy, a pomyšlení
na to v Jelerakovi poprvé vyvolalo záchvěv strachu.
Přestal si pobrukovat a pokračoval v kreslení rituálního diagra-
mu; když spotřeboval první kelímek s barvou, odtrhl víčko druhého.
Pak k němu na křídlech zbloudilého vzdušného proudu, nesou-
cího se nepřirozeným tichem, dolehl jakýsi nezřetelný zvuk. Znělo
to, jako by někde v dáli zaburácel mužný sbor nepříjemně povědo-
mým nápěvem. Zarazil se uprostřed tahu a usilovně se snažil zachytit
celkový smysl, ne-li jednotlivá slova textu.
Zaklínadlo soustředění. Naprosto běžná věc… Co je to ale za li-
di? A jakou sílu se to vlastně pokoušejí soustředit?
Pohlédl na svůj téměř hotový diagram. Nelíbilo se mu pomyšle-
ní, že by v jedné oblasti probíhalo příliš mnoho magických operací;
někdy se totiž stávalo, že se takové operace vzájemně narušovaly. Na
druhé straně se mu v této fázi nechtělo nechat nedokončenou vlastní
práci, která se už téměř blížila k cíli. Rychle v duchu zvážil všechny
možnosti, spočítal si pravděpodobnost možných alternativ a odhadl
rovnováhu sil.
Nemělo by to nijak vadit. Proudy energie budou v tomhle místě
tak slabé, že by velice pravděpodobně neměly jeho práci nijak zvlášť
vykolejit, a to ani z bezprostřední blízkosti. Se rty staženými ve
vzteklém úšklebku začal znovu kreslit. Jakmile vyřídí tuhle záleži-
tost, ukáže těm zatraceným sboristům, co znamená osud horší než
smrt. Zatímco domalovával poslední části, proběhl si v duchu něko-
lik možností, aby se uklidnil a pobavil. Potom vstal, zhodnotil svoje
dílo a usoudil, že je dokonalé.
O krok poodstoupil, odložil svoje malířské potřeby stranou a
pak vešel předepsaným způsobem do obrazce; postavil se k jižní
straně trakaře – tedy k Arlatině pravé ruce – a s kouřící a bublající
miskou napravo od sebe si odkašlal a pronesl několik magických
slov. Potom se sehnul a uchopil obětní nůž.
- 161 -
Krysy i netopýři už se zase vrátili ke svým krkolomným kous-
kům, když začal odříkávat počáteční instrukce, které měly vytvořit
kouzlo, posvětit čepel a vdechnout jí život. Komnatu rozechvěly du-
nivé údery a po stropě jako by z jedné strany na druhou přeběhlo
cosi, co vydávalo tichý škrábavý zvuk. Zdvihl nůž nad hlavu a odří-
kával kouzelná slova, která přehlušila vzdálené hlasy – nebo snad už
tyto hlasy umlkly samy od sebe? Proužek dýmu klesl k zemi a plazil
se po jeho nákresu jako zvědavý had. Ve zdech všude kolem se ozý-
valo praskání a sténání.
Zdálo se, že vlna neslyšitelného napětí, kterou už dříve vycítil,
každým okamžikem propukne v hlasitý jekot. Pevněji sevřel střenku
nože a následujících jedenáct slov pronesl nádherně zvučným hla-
sem.
Pak náhle strnul a roztřásl se, když zaznělo jeho jméno z úst
muže s kadeřavými vousy, který musel sehnout hlavu, aby mohl
vstoupit klenutým vchodem.
»Tak tady jsi, Jeleraku! Mohlo mě napadnout, že tě najdu v ta-
kovémhle prostředí – uprostřed hejna ropuch, netopýrů, hadů, pa-
vouků a krys, jak se zahalen jedovatými výpary u velké kaluže
smradlavého svinstva chystáš vyrvat srdce z dívčího těla!«
Jelerak sklonil nůž k zemi.
»To je jen několik málo mých oblíbených hraček,« odpověděl s
úsměvem, »zatímco ty – hulváte! – k nim nepatříš!«
Čepel nože se rozzářila pekelným světlem, když zamířil jeho
hrotem na obra ve dveřích.
Pak plameny na čepeli pohasly a všechno ostatní, co v komnatě
vydávalo nějaké světlo, potemnělo, když onen nadzvukový jekot
dosáhl slyšitelné úrovně. Ozval se pronikavý ryk, který pokračoval a
neustával; pod jeho náporem oba muži padli k zemi a dokonce i vel-
ký Tualua se ve své jámě začal zuřivě zmítat. Vystupňoval se tak, že
všichni, kdo jej slyšeli, byli ohlušeni ještě dřív, než upadli v bezvě-
domí.
Konečně se v tiché komnatě rozzářilo bledé světlo. Sílilo a na-
bývalo na intenzitě, pak pohaslo a zmizelo.
A pak zazářilo znovu…
- 163 -
Hodgson došel k oknu právě včas, aby viděl, jak mu slunce mizí
z dohledu za horami na západě. Obloha byla plná vířících malých
světélek.
»To je nejrychlejší západ slunce, jaký jsem kdy viděl,« pozna-
menal Derkon.
»Vypadá to, jako by se celé nebe otáčelo. Podívej se na hvěz-
dy.«
Derkon se opřel o okenní rám.
»Země se uklidnila,« konstatoval.
Za horami se z oblohy skutálela jakási nepravidelná bílá koule.
»Bylo to opravdu to, co myslím?«
»Mně to připadalo jako měsíc,« mínil Hodgson.
»Ach bože!« vyhekl Odil, vrávoravě se postavil a opřel se o pa-
rapet právě v okamžiku, kdy oblohu zalilo bledé světlo a hvězdy
zmizely. »Není mi dobře.«
»To je vidět,« přikývl Derkon. »Trvalo ti celou noc, než ses sem
dostal.«
»Nerozumím.«
»Podívej se,« vyzval ho Derkon a mávl rukou směrem ke stí-
nům, které uháněly po celé okolní krajině, a k mračnům, která se
obrovskou rychlosti vzdouvala a rozpadala.
Po obloze jako kometa přelétala zlatá ohnivá koule.
»Nemáš dojem, že zrychluje?« zeptal se Hodgson.
»Je to možné. Ano, zrychluje.«
Slunce zapadlo za hory a znovu zavládla tma.
»Stáli jsme tady celý den,« vysvětloval Odilovi Hodgson.
»Bohové! Co jsme to provedli?« vydechl Odil, neschopen od-
trhnout oči od rozvířeného nebe.
»Zlomili jsme udržovací kouzlo Věčného hradu,« vysvětloval
Hodgson. »Teď aspoň víme, co ho vlastně udržovalo.«
»A proč se tomuhle místu říkalo Věčný hrad,« doplnil ho Der
kón.
»Co teď podnikneme? Pokusíme se spojit?«
»Později. Nejdřív zkusím najít něco k jídlu,« prohlásil Derkon a
zamířil pryč. »Už jsou to celé dny…«
Druzí dva se po chvíli otočili a vykročili za ním. Vane se stále
ještě kolébal ze strany na stranu, a zatímco hladil Galta po čele,
uplynula další noc.
- 164 -
Když se Dilvish probral k vědomí, ležel na tlustém pestrobarev-
ném koberci a v pravé ruce stále ještě pevně svíral meč. Jen s náma-
hou ruku rozevřel, a když zastrčil zbraň do pochvy, promasíroval si ji
a snažil se vzpomenout, co se stalo.
Slyšel nějaký jek. Ano, správně. Bolestný a vzteklý nářek. Ro-
zezněl se právě v okamžiku, kdy se zastavil před pootevřenými
dveřmi nějaké místnosti – snad té, v níž se nyní nacházel?
Když se posadil, měl ze svého místa otevřenými dveřmi výhled
na západní okno v chodbě, jakož i na okno v protější, východní stěně
místnosti, které bylo po jeho pravé ruce. Všiml si jistého zvláštního
jevu. Nejprve se rozjasnilo pravé okno, zatímco levé zůstávalo zaha-
leno tmou. Potom pravé okno potemnělo a levé se rozsvítilo. Po
chvíli se setmělo i za levým oknem. Netrvalo dlouho, okno napravo
se opět rozzářilo a celá sekvence se opakovala. Seděl bez pohnutí,
protahoval si prsty ruky a světelný cyklus zatím proběhl ještě několi-
krát.
Konečně vstal a přešel k východnímu oknu právě včas, aby na
obloze spatřil bezpočet jasně zářících soustředných kruhů. O chvilič-
ku později se kruhy rozprchly před jakýmsi plamenným sloupem,
který se vynořil na východě a vyšplhal se do poloviny nebes.
Potřásl hlavou. Pokud mohl soudit, země samotná se uklidnila.
Co bylo tohle za novinku? Bylo to dílo jeho nepřítele nebo snad něco
jiného?
Odvrátil se od okna, prošel dveřmi a ocitl se znovu venku na
chodbě. Pravidelné střídání světla a tmy za řadou oken po jeho levé
ruce pokračovalo. Když pohlédl přes rameno zpět, dveře, jimiž právě
prošel, zmizely a na jejich místě byla pouze holá zeď.
Pokračoval chodbou dál k místu, kde si vzpomínal, že ji předtím
v pravém úhlu protínal další koridor. Místo toho zjistil, že stojí na
horním konci jakéhosi schodiště pokrytého tmavým, vínově rudým
kobercem s dřevěným zábradlím po obou stranách.
Pomalu sešel po schodech dolů. Místnost, v níž se ocitl, byla pl-
ná čalouněného nábytku a obrazů, jaké dosud v životě nespatřil, za-
sazených v širokých a bohatě zdobených pozlacených rámech.
Prošel komnatou na druhou stranu, a když spočinul rukou na
opěradle jednoho z křesel, zdvihl se z něj do vzduchu hustý oblak
prachu.
- 165 -
Zabočil doprava a zamířil do dveří s klenutým dřevěným rá-
mem. Ocitl se v podobně zařízené malé komůrce s táflovanými stě-
nami; v okamžiku, kdy do ní vcházel, zaslechl jakýsi svištivý zvuk.
V malém krbu se právě rozhořel oheň. Na nízkém kulatém stol-
ku poblíž ohniště stála láhev vína spolu s kusem sýra, bochníkem
chleba a košíkem plným ovoce. Křeslo u stolku vypadalo pohodlně.
Že by to jídlo bylo otrávené? Byl to snad trik jeho nepřítele?
Přistoupil blíž, ulomil malý kousek sýra, přičichl k němu a o-
chutnal ho. Pak se posadil a pustil se do jídla.
Při jídle neustále otáčel hlavu a těkal očima ze strany na stranu,
nespatřil však nikoho a nic, co by vzbuzovalo jakékoli podezření.
Presto měl pocit, že s ním v místnosti něco je – něco, co je mu příz-
nivě nakloněno, co ho hlídá a přeje mu. Tento pocit po chvíli zesílil
natolik, že když znovu polkl a měl prázdná ústa, zamumlal tiché po-
děkování. Plameny okamžitě vyšlehly do výše a oheň hlasitě zapras-
kal. Zalila ho vlna příjemného tepla.
Konečně se zdvihl, ohlédl se a s překvapením spatřil, že dveře,
jimiž do komůrky vešel, zmizely. Celá stěna byla teď překryta dře-
věným ostěním, na němž visel další z těch podivných obrazů – když
si ho chvíli prohlížel, zjistil, že je na něm sluncem prozářený les,
všechny detaily však byly rozmazány křiklavými barvami, nanese-
nými nezvykle rozmáchlými tahy štětce.
»Tak dobrá,« řekl nahlas, »nevím sice, kdo jsi, ale předpoklá-
dám, že to se mnou myslíš dobře. Dal jsi mi najíst a jak se zdá, chceš,
abych šel na nějaké konkrétní místo. Na všechno uvnitř těchto zdí se
musím dívat s podezřením, přesto ale cítím, že tobě mohu důvěřovat.
Vyjdu ven jedinými dveřmi, které vidím. Veď mě a já tě budu násle-
dovat.«
Přešel místnost, vyšel ven a zjistil, že se ocitl v dlouhé temné sí-
ni s vysokým stropem. Bylo v ní mnoho dveří, pouze z jedněch se
však linulo tlumené světlo. Dilvish vykročil tím směrem a světlo se
začalo vzdalovat. Prošel krátkou chodbičkou a vešel do další síně,
která se podobala té předchozí. Tentokrát se světlo objevilo ve dve-
řích daleko vpředu po jeho levé ruce. Prošel napříč síní a zamířil k
němu.
Když vstoupil do dveří, uviděl před sebou chodbu, táhnoucí se
zprava doleva. Světlo teď bylo kdesi v dáli vlevo. Vydal se za ním.
- 166 -
Po několika zatáčkách jeho cesta vyústila v široký a nízký kori-
dor, na jehož bližší zdi byly v pravidelných intervalech řady úzkých
oken. Na začátku zaváhal a rozhlížel se vpravo i vlevo.
Pak před ním proplulo bledé světélko, mířící doprava. Téměř ve
stejném okamžiku, kdy tím směrem pohlédl, na něj zamrkalo. Zamí-
řil k němu. Jakmile vykročil, světélko zhaslo.
Z okna se mu naskýtal pohled na scenérii, v níž plující mračna
ztratila své ostré obrysy a obloha se zbarvila nazelenalým nádechem;
od jednoho horizontu k druhému ji přetínal úzký pás jasně žluté bar-
vy, podobný rukojeti zářivého meče.
Dilvish rázoval rychlým krokem a světlo za okny, která míjel, se
jen nepatrně zachvívalo.
Byla to velice dlouhá chodba, po čase ho však přece jen přivedla
na další místo – na galerii lemovanou vpravo širokými okny, jimiž
ještě lépe viděl na přízračnou oblohu nad krajinou, kde se během
několika okamžiků odehrávaly scény, které nepochybně musely být
bouřemi, trvajícími celý den, kde stromy pulzovaly zeleně, zlatě a
bezově, země zase bíle a černě a tím vším probleskovaly občasné
zelené skvrny. Krajina venku se opět stala proměnlivou zemí, tento-
krát však její proměny probíhaly zcela jinak než předtím. To, co dří-
ve bylo sotva slyšitelným praskáním, se nyní změnilo v nepřetržitý
hukot.
Do nosu ho udeřil zemitý zápach; udiveně hleděl na špinavou
stopu, která se táhla středem podlahy. Před ním se nacházela prostor-
ná komnata s vysokým stropem; když se k ní blížil, bezděky zpoma-
lil krok. Celého se ho zmocnila jakási neblahá předtucha. Připadalo
mu, jako by ta komnata byla zahalena temnou aurou zla, jako by ji
obývalo cosi číhajícího, zlověstného a v jistém slova smyslu frustro-
vaného, něco, co čeká, neustále čeká na příležitost, kdy se bude moci
projevit svou neuvěřitelnou záští. Otřásl se a sáhl na rukojeť svého
meče; čím blíž byl dveřím, které do komnaty vedly, tím pomaleji
postupoval.
Zcela mimovolně ukročil doleva, přitiskl se těsně ke zdi a poma-
lu se podél ní posouval, až se konečně zastavil v temném koutě těsně
přede dveřmi.
Postoupil o malý krok kupředu, pevně sevřel zbraň a nahlédl
dovnitř. Při prvním pohledu v temných stínech nic neviděl, pak se
však jeho oči přizpůsobily slabému osvětlení, takže spatřil, že upro-
- 167 -
střed komnaty je nějaká velká tmavá prohlubeň. U jejího levého
okraje něco stálo – nějaký malý předmět, jehož obrysy viděl jen mat-
ně. Na okamžik se ho dotklo světélko, které předtím sledoval, téměř
okamžitě se však zase ztratilo, aniž by byl v té chvilce schopen po-
znat, co mu vlastně ukazuje – jeho pokyn se však zdál být naprosto
jasný a naléhavý.
Přesto ještě chvíli váhal, dokud se z oné temné prohlubně nevy-
nořilo tenké chapadlo, které začalo prohledávat prostor u jejího okra-
je, poblíž té věci, kterou pozoroval. Pak, zalit náhlým potem, se při-
nutil vejít dovnitř a jeho zelené boty neslyšně kráčely po kamenné
podlaze.
- 169 -
a vytvořilo bíle žhnoucí kouli; tu pak Baran oslovil strohým příka-
zem a vyslal ji přímo k postavě, ukrývající se ve stínu.
Hořící koule, zanechávající za sebou chomáče jisker, se rozlétla
kupředu; pohybovala se pomalu, jako by se ke svému cíli jen nesmě-
le blížila.
Temná postava se nepohnula, ani když byla koule už téměř u ní.
Okamžik předtím, než k ní dospěla, se její světlo rozprsklo a zhaslo.
Ozval se sladký hlas, který působil dojmem, jako by přicházel z
mnohem menší vzdálenosti. »To nebylo hezké, to vůbec nebylo hez-
ké,« postěžoval si, pak se ta věc otočila a rychlými dunivými kroky
zmizela v nedalekých dveřích.
Baran pomalu sklonil ruku k tělu, pak ji zdvihl k ústům a znovu
se rozkašlal. Zatracený přízrak! Kdo ho sem vůbec přivolal? Mělo to
snad znamenat, že se Jelerak vrátil?
Odtáhl se od zábradlí a zamířil ke schodišti.
Když sešel dolů, důkladně si kout sálu prohlédl. V prachu nalezl
otisk rozeklaného kopyta.
- 171 -
»No prosím,« zamumlal. »Dobře. Když už jsem zašel takhle da-
leko, budu se na to muset podívat. Nejdřív se ale musím umýt a něco
sníst. Mluvil jsi s ostatními strážci?«
»Mluvil. K tomu, co jsem viděl, nemohou dodat žádné další in-
formace.«
»Tak dobře. Drž to tam pod dohledem. Kdyby se objevilo něco
nového, okamžitě mi zavolej.«
»Samozřejmě. Budeš o tom informovat Radu?«
Holrun se ušklíbl, přerušil spojení a přemýšlel o tom, jestli by
nebylo možné přerušit pouto Rady s časem a nechat ji odplout na
řece věčnosti.
- 177 -
Kapitola
10
- 180 -
»Výborně! Přinutil jsem tě o tom přemýšlet!« pochválil si. »Ty
vypracuješ seznam správných jmen a já dám zatím dohromady po-
třebné modifikace. Až se tam dostaneme, dáme to dohromady a tu
starou potvoru spoutáme!«
Odil zavrtěl hlavou.
»Není to tak jednoduché…«
»Zkus to!«
»Pomůžu ti,« nabídl se Hodgson, když spatřil Odilův nerozhod-
ný výraz. »Žádný jiný plán mě nenapadá.«
Ještě chvíli o tom rozmlouvali, zatímco dojídali a Derkon dával
dohromady zaklínadlo. »Proč to ještě odkládat?« zeptal se konečně a
ostatní přikývli.
Vyšli ze špižírny a zarazili se.
»Přišli jsme tudy,« prohlásil Hodgson a zamračeně položil ruku
na stěnu po své pravici. »Nebo ne?«
»Taky bych řekl,« souhlasil Derkon a pohlédl na Odila, který
přikývl.
»Ano, přišli. Jenže…« Obrátil se doleva. »Tohle je teď jediná
cesta, která nám zbývá.«
Vydali se tím směrem.
Hodgson si odkašlal.
»Něco se nás očividně snaží odvést od našeho cíle,« konstatoval,
když prošli širokou síní s nízkým stropem. »Buď se Jelerak vrátil a
hraje si s námi nebo se Prastarý nějak dozvěděl o našich úmyslech a
zahání nás pryč od sebe. A v tom případě…«
»Ne,« zarazil ho Derkon. »Jsem natolik vnímavý, abych vycítil,
že je za tím něco jiného.«
»A co?«
»To nevím, připadá mi ale, že nám to není nepříznivě nakloně-
no.«
Vyšli ze síně, znovu zabočili a ocitli se v malém výklenku. Na
mohutném dřevěném stole tam ležely tři různě dlouhé meče, každý s
pochvou a opaskem.
»Takhle nějak jsem to myslel,« dodal Derkon.
»Vsadím se, že každý z nás najde jeden, který mu bude vyhovo-
vat.«
»Alespoň tak, jak může meč někomu vůbec vyhovovat,« po-
znamenal Odil, když vykročili kupředu a chopili se jich.
- 181 -
Temný stín vyrazil na otevřenou hradní baštu a jeho oči zablýs-
kaly pod bledou, špinavě žlutou oblohou. Pohodil hlavou a pohlédl
na pulzující krajinu, plnou písku a kamení. Vzduch kolem byl napl-
něn pronikavým kvílením větru.
Přišel jsem, promluvil svým zvláštním způsobem, na toto místo,
kde si můžeme promluvit. Pomohu ti.
Možná, ozvala se odpověď ze všech stran.
Co myslíš tím „možná“?
Ten muž tě považuje za démona, bratříčku.
Tak ať. Máme jiné problémy.
To jistě. Soustřeďme se tedy na pekelné psy.
Nerozumím.
O důvod víc, aby sis na ně dával pozor.
- 182 -
uvědomil, že jsou ozbrojeni. Všichni tři se rozběhli směrem k němu a
mnohonásobně se odráželi v zrcadlech po obou stranách síně.
Baran vytasil meč, ale když se otočil směrem k nim, držel ho
volně spuštěný u pravého boku. Levou ruku měl stále pevně zastrče-
nou za opasek.
Prsty velké Ruky, která se právě chystala zaútočit na Vanea, se
široce rozevřely a Ruka se rozletěla vzduchem k přibližujícím se mu-
žům. Když Odil spatřil, jak k nim míří, sklonil hlavu, rozmáchl se po
ní a minul. Udeřila do Derkona a vyvedla ho z rovnováhy, takže vra-
zil do Hodgsona a oba se svalili na zem. Ruka se okamžitě obrátila a
s nataženými prsty a ohnutým palcem vyrazila za Odilem.
Odil s mečem zdviženým nad hlavou byl už téměř u Barana,
když vtom ho Ruka zezadu sevřela pevným stiskem a zdvihla ho z
podlahy. Z nosu mu vytryskla krev a jeho žebra s hlasitým zapraště-
ním povolila, když máchl mečem dolů a zasekl ho do jednoho z prs-
tů.
Pak si Baran napravo od sebe všiml zeleného záblesku. Byl to
ten nový vězeň, ten, o kterého Semirama pečovala jako starostlivá
kvočna…
Ruka sebou škubla, zuřivě se sevřela a Odil vydal krátký bubla-
vý výkřik, než v jejím stisku znehybněl a meč mu vyklouzl z prstů.
Pak Ruka vyrazila kupředu, rozevřela se a hodila zmrzačeným Odilo-
vým tělem proti Dilvishovi.
Dilvish ustoupil stranou a postupoval stále dál; tělo prolétlo ko-
lem něj a s hlasitým úderem dopadlo někde vzadu na zem. Ruka se
teď však řítila přímo na něj.
Dilvishovi, který viděl, že se Hodgson a Derkon pracně sbírají
ze země a ležící Vaneovo tělo na protější straně sálu se jen pomalu
začíná hýbat, bylo jasné, že nikdo z ostatních mu v té chvíli nebude
schopen přispět na pomoc. V tomtéž okamžiku, kdy skočil po hlavě
kupředu a prokutálel se pod Rukou, pátral ve svém magickém arze-
nálu po nějaké zbrani. Jeho zelené boty dopadly na podlahu, takže
okamžitě stál opět na nohou, otočil se se zdviženou čepelí a odsekl
Ruce malíček.
Ruka se zkroutila v křeči. Malíček, z něhož odkapávala bledá
tekutina, měnící se v kouř, dopadl na podlahu a pootočil se o polovi-
nu své osy.
- 183 -
Baran zdvihl meč a ustoupil o několik kroků dozadu. Ruka se
napřímila, klesla dolů a obloukem vedeným těsně nad podlahou zaú-
točila na Dilvishe.
Dilvish ji přeskočil, a když pod ním prolétala, zaútočil čepelí
dolů a poranil ji na hřbetu palce. Jakmile dopadl na zem, připojili se
k němu Derkon s Hodgsonem.
»Rozestupte se!« vykřikl. »Vrhněte se na ni ze všech stran! Drž-
te se od sebe!«
Ruka, která se právě rozpřahovala k úderu, se zarazila, když se
proti ní ze tří různých úhlů pozdvihly tři meče. Dilvish se vrhl kupře-
du a sekl po ní. Ohnala se po něm a Dilvish uskočil zpět. Ještě nedo-
končila svůj pohyb a Hodgson i s Derkonem byli u ní a oba jí zasadi-
li úder. Odmrštila je stranou a Dilvish se k ní znovu přitočil a ještě
jednou ji zasáhl. Byla nyní zahalena kouřem, stoupajícím z půl tuctu
ran.
Když elegantně uskakoval dozadu, všiml si Dilvish v jednom ze
zrcadel, že Vane se pomalu plazí vpřed s mečem v pěsti.
Derkon se vzpamatoval, ještě jednou zaútočil na Ruku a Dilvish
následoval jeho příkladu. V té chvíli však Ruka vzlétla přímo vzhůru
a ocitla se mimo jejich dosah. Dilvish, který okamžitě pochopil, že
Baran má v úmyslu je jednoho po druhém rozdrtit shora, zdvihl meč
nad hlavu. Druzí dva ho napodobili. Právě v tom okamžiku se Dil-
vish rozhodl pro vhodnou magickou zbraň a pevným hlasem začal
odříkávat prastará slova.
Byla to jedna z mírnějších pekelných kleteb, která měla zvolené
místo na celý den zahalit absolutní, neproniknutelnou tmou. Dilvish
slyšel, jak Derkon překvapeně vyjekl, když zaslechl jednu z jejích
frází.
Ruka zakroužila a několikrát naznačila falešný útok. Potom se
celý sál zaplnil jakýmsi hlasitým žalostným vzdechem, který byl
doprovázen náhlým poklesem teploty. Jakmile Dilvish dokončil za-
klínadlo, světlo se v postupných vlnách začalo ztrácet.
Zůstali stát v naprosté temnotě.
»Zabijte ho!« vydechl Dilvish a bleskově se pohnul.
S čepelí meče napřaženou před sebe zamířil k místu, kde před
malým okamžikem stál Baran.
Zaslechl, jak se k němu shora s hlasitým svistem něco blíží, a
padl k zemi. Prolétlo to kolem něj.
- 184 -
Zvedl se a pokračoval kupředu. Slyšel, jak se nedaleko od něj
kdosi zajíkavě nadechl. Už se to však neopakovalo a Dilvish si nebyl
jist, odkud přesně zvuk přišel. Pak se ozval hluk krátké potyčky a
Derkon i Hodgson zakleli. Určitě do sebe narazili.
Někde za ním zaznělo další zasvištění a tupý úder, jak Ruka na-
razila do podlahy.
Pomyslel si, že Baran mohl zamířit doleva, doprava nebo doza-
du. Kdyby však ustupoval dozadu, velice pravděpodobně by se ocitl
v koutě. Zdálo se, že ústup doleva mu umožňoval největší volnost
pohybu, takže se Dilvish otočil a s mečem napřaženým před sebe
znovu vykročil.
Téměř by byl ochoten odpřisáhnout, že ze směru, kde se nachá-
zela obytná komnata, k němu doletí slabý paprsek světla. To ovšem
nebylo možné. Pekelné zaklínadlo spolehlivě likvidovalo veškeré
světelné zdroje.
Světlo se rozjasnilo.
Začínal matně rozeznávat obrysy věcí kolem sebe. Něco nebylo
v pořádku. Neznal žádnou sílu, která by dokázala zlomit moc pekel-
ného zaklínadla. Přesto však nebylo pochyb o tom, že se do sálu
vkrádá tlumené světlo.
Vysoko nahoře šmátrala jako přízrak vzduchem Ruka. Ještě pár
okamžiků a může se stát, že opět zamíří dolů k němu. Zoufale se
rozhlédl a spatřil nějaký pohyb. Postavy přikrčených mužů. Kdo to
ale byl?
Náhle se ozvaly zvuky další potyčky, tentokrát však byly ukon-
čeny přidušeným výkřikem. Pak zazněly znovu. Zdálo se, že je to
někde vpředu a trochu vpravo. Ano! Tam!
Temnota se i nadále rozplývala. Jeho pohled upoutalo něco na-
hoře. Ruka, teď už zřetelně viditelná, se sevřela a znovu rozevřela a
začala se křečovitě třást. Několikrát po sobě klesla k zemi a znovu se
vznesla do vzduchu.
Pak spatřil, co je pod ní. Obrovitá Baranova postava ležela na
Vaneovi a ostří Vaneovy ztupené čepele jí trčelo z hrdla. Ani jeden z
nich se nehýbal, Ruka teď však opět klesala k zemi.
S nataženými prsty sáhla po nahoře ležícím nehybném těle a
roztřeseně zdvihla Barana do vzduchu. Když se vznesla vzhůru, viděl
Dilvish, že Vaneovi z prsou vyčnívá Baranův meč.
- 185 -
Ruka se neustále otřásala a v rozjasňujícím se světle vylétla ještě
výš. Černý klín za ní se zřetelně rýsoval na pozadí menší temnoty.
Pak začala Ruka mizet v otvoru a Barana nesla s sebou.
Dilvish i jeho společníci pozorovali její pomalý ústup, dokud
nebyly viditelné pouze špičky tří obrovských prstů. Pak se jim ztrati-
ly z dohledu i ty a trhlina se s hromovým třeskem uzavřela.
Okamžitě si začali být vědomi pohybu, který je obklopoval ze
všech stran.
Dilvish se otočil a v zrcadlech, lemujících stěny, spatřil řadu gi-
gantických obličejů – černých, rudých, žlutých a bezbarvých; některé
z nich vypadaly téměř lidsky, zatímco mnohé jiné lidskou podobu ani
v nejmenším nepřipomínaly, některé se tvářily pobaveně, jiné lhos-
tejně a ještě další se hrozivě mračily, všechny však byly zality po-
divným nadpřirozeným světlem a pohled jejich očí byl tak pronika-
vý, že ho nebyl schopen opětovat. Odvrátil se od nich a v tom oka-
mžiku všechny tváře naráz zmizely a sál znovu plnou silou zalilo
žluté světlo.
Otřásl se a protřel si oči; byl by rád věděl, zda to, co viděl, viděli
i ostatní.
»Tamhle v té malé komůrce byla pohovka,« slyšel Hodgsona,
jak volá na Derkona.
»To je pravda.«
Vrátil meč do pochvy a následoval oba čaroděje, kteří vynášeli
Vaneovo tělo ze sálu. Zatímco ho ukládali na pohovku, strhl jeden ze
závěsů, vrátil se a přikryl jím Odilovy pozůstatky. Potom zamířil k
zadní stěně sálu.
»Dilvishi! Počkej.«
Zarazil se a za okamžik mu druzí dva stáli po boku.
»Jedeme v tom spolu?« zeptal se Derkon.
»Fyzicky ano,« připustil Dilvish, »pořád tady ale zůstává moje
záležitost, kterou musím vyřídit, a ta bude možná ještě ošklivější, než
bylo tohle.«
»Ach tak,« přikývl Derkon. »Jak předpokládáš, že se odtud po-
tom dostaneš?« zajímal se.
Dilvish zavrtěl hlavou.
»Nemám ponětí,« odpověděl. »Třeba se mi to vůbec nepodaří.«
»To zní hrozně poraženecky…«
- 186 -
Podlaha se začala třást. Stěny jako by se rozkomíhaly a z nitra
hradu se k nim doneslo burácivé zasténání. Sál se na okamžik zaplnil
přízračnými prchavými stíny, které bez nesnází prolétaly zrcadly i
zdmi. Světlo se ustálilo. Derkon pevně svíral Hodgsonovo rameno a
opíral se o ně, zatímco se hrad naposledy otřásl a zklidnil se.
Pak všude kolem zavládlo ticho, v němž se po krátké chvíli
ozvalo – velice tiše – tikání velkých hodin.
»Pořád se tady něco děje, co?« poznamenal Derkon s nejistým
úšklebkem.
Masivní dveře na konci sálu zarachotily, jako by se do nich
opřel mocný poryv větru. Dilvish, jakoby zhypnotizován, se tím smě-
rem pomalu otočil.
»Zajímalo by mě,« promluvil, »jestli to znamená, že to přesta-
lo.«
Otočil se a zamířil zpět; druzí dva ho po chvilkovém zaváhání
následovali.
Když byli přibližně uprostřed sálu, slyšeli zvenčí hlasitý třesk,
následovaný dunivým burácením. Burácení nabývalo na sile, jako by
se k nim přibližovalo, a pak náhle ustalo. Dveře znovu zarachotily.
Dilvish kráčel dál, prošel kolem hodin, vešel do obytné komnaty
a aniž by pohlédl na tělo ležící na pohovce, zamířil ke dveřím a vzal
za kliku.
»Ty jdeš ven?« vyhrkl Hodgson.
»Chci se tam porozhlédnout.«
V okamžiku, kdy Dilvish otevřel dveře, vnikl dovnitř závan le-
zavě studeného větru. Zdálo se, že se nacházejí uprostřed rozlehlé
bílé planiny, lemované hřebenem mlžných, měděně zbarvených hor,
jejichž vrcholy se ztrácely ve zšeřelé obloze. Několik vteřin jim trva-
lo, než si uvědomili, že ten scvrklý kotouč barvy špinavé slámy, kte-
rý se vznášel asi v polovině cesty mezi obzorem a zenitem a byl
hlavním zdrojem světla, musí být pozůstatkem slunce. Až do blízkos-
ti tří jeho vlastních průměrů byly kolem něj jasně viditelné hvězdy.
Oblohou nad pohořím vlevo náhle prolétl roj meteorů. Ze země se
zdvihl závoj žlutého prachu, usadil se, znovu se zdvihl, zavířil a zmi-
zel. Hodgson se rozkašlal. Vzduch měl štiplavou, kovovou příchuť.
Náhle se na planině objevily dva obrovité balvany, chvíli se po
ní kutálely a zastavily se. Trvalo možná půl minuty, než k nim dolehl
onen burácivý zvuk. Ještě než k tomu však došlo, vynořila se z oblo-
- 187 -
hy gigantická rudá ruka, oba balvany uchopila a s hromovým racho-
tem jimi zatřásla nad hlavami přihlížejících.
Dilvish sledoval očima obrysy brunátně červené paže až tam,
kde se ztrácely v mlžném pásu; když tam pak několik chvil upřeně
hleděl, podařilo se mu rozeznat siluetu kolosálního klečícího těla
přibližně lidské podoby, jímž prosvítaly hvězdy a jehož kštice byla
plná meteorů. Postava zdvihla ruku k obloze do nepředstavitelné vý-
še a zatřásla pěstí. Teprve v tom okamžiku Dilvishovi došlo, že bal-
vany mají tvar hracích kostek.
Odvrátil pohled stranou. Jeho oči, už přivyklé rozměrům okolní
scenérie a vlnovým délkám jejího zobrazení, teď celkem bez potíží
rozeznávaly další monolitické bytosti – jako například obrovitou
černou postavu s hlavou podepřenou na jedné ruce, s dvěma pažemi
složenými na prsou a s prsty čtvrté ruky jemně hladícími vrcholky
hor na jihovýchodě, na nichž spočívala, přízračnou bílou postavu s
jedním okem a jedním prázdným očním důlkem, opírající se o hůl,
která dosahovala výš než samotné slunce, na jejímž měkkém klobou-
ku se jako světlušky třpytily nachytané hvězdy, pomalu tančící ženu
s mnoha ňadry, muže se šakalí hlavou, vířící ohnivý sloup…
Dilvish pohlédl na svoje společníky a spatřil, že také oni upřeně
zírají kolem sebe s výrazem nevýslovné posvátné bázně ve tvářích.
Kostky byly znovu vrženy a na místě jejich dopadu se zdvihlo
mračno prachu. Nebeské bytosti se k nim sklonily. Černá postava se
ušklíbla a natáhla jednu ze svých rukou, aby se kostek chopila. Rudá
postava se napřímila a ustoupila. Dilvish zavřel dveře.
»Starší bohové…« vydechl Hodgson. »Nikdy jsem nemyslel, že
mi bude dovoleno na ně pohlédnout…«
»O co myslíte, že asi hrají?« zajímal se Derkon v jehož hlase za-
znívalo právě tolik obezřetnosti jako posvátného strachu.
»Vzhledem k tomu, že se mi bohové nesvěřují se svými úmys-
ly,« odpověděl Dilvish, »si tím nemůžu být jistý. Mám ale takový
pocit, že bych tu svou záležitost měl uzavřít co možná nejrychleji.«
Znovu k nim dolehlo hromové burácení a velké dveře v sále
opět zarachotily.
»Omluvte mě, pánové,« utrousil Dilvish, otočil se a vyšel z
komnaty.
Hodgson s Derkonem na sebe jen kratičký okamžik pohlédli a
pospíšili si za ním.
- 188 -
»Chcete mě doprovodit?« otázal se Dilvish, když se ocitli po je-
ho boku.
»Domnívám se, že přes všechna nebezpečí, o kterých jsi mluvil,
pro nás v konečném důsledku bude bezpečnější, zůstaneme-li po-
hromadě,« vysvětloval Derkon.
»Souhlasím,« připojil se Hodgson. »Co kdybys nám ale prozra-
dil, kam máme namířeno?«
»To nevím,« odpověděl Dilvish, »pomalu jsem se už ale naučil
důvěřovat duchovi tohoto sídla, ať je čímkoli, a jsem ochoten svěřit
se zase jeho vedení. Je docela možné, že naše cíle se shodují.«
»A co když je to Jelerak, který tě vede někam, kde tě čeká záhu-
ba?*
Dilvish zavrtěl hlavou.
»Jsem si jistý, že Jelerak by nepřerušoval celé to představení jen
proto, aby mi poskytl dobré jídlo, kterého se mi cestou sem dostalo.«
Vešli do zadní chodby, kterou už Dilvish jednou procházel při
svém útěku z podzemního bludiště. Dveře stále skřípaly, chodba však
dosahovala jen přibližně čtvrtiny své předchozí délky. Na konci ne-
byla žádná chodbička uhýbající doprava a vlevo nebyly ani brlohy
otroků. Místnost s modrým plamenem zcela zmizela. Všechny stěny
byly obložené tmavým dřevem a byla v nich obdélníková okna, po-
sunující se nahoru a dolů, zasazená v dřevěných rámech, vybavená
zvláštními stínidly a zahalená bílými krajkovými záclonami. Vyšli
nahoru po dřevěném schodišti. Na zdech visely další obrazy malova-
né tímtéž nezvyklým, zářivě sugestivním stylem, kterého si Dilvish
už dříve povšiml.
Zvenčí opět zaslechli rachot kostek, následovaný tentokrát čím-
si, co znělo jako titánský smích.
Prošli další zatáčkou a ocitli se na jedné z galerií; tentokrát byla
o něco užší a jejím středem se táhl dlouhý běhoun. Také tady byla
okna hranatější, přestože zdi i podlaha zůstaly z kamene.
»Nemáš takový pocit, že zatímco tady chodíme, hrad se kolem
nás zmenšuje?« otázal se Hodgson.
»Ano,« přisvědčil Dilvish a ohlédl se. »Vypadá to, jako by se
měnil v něco jiného. A všimli jste si, že nemáme možnost žádné vol-
by, žádných alternativ, pokud jde o směr, kterým se máme ubírat?
Začíná to být velice jednoznačné.«
- 189 -
Kdesi vpředu zaslechl Dilvish kadenci podivných štěbetavých
zvuků. Náhle se zastavil. Hodgson s Derkonem ho napodobili, zdvih-
li ruce a pohybovali jimi sem a tam. Něco jim bránilo v cestě.
Vzduch před nimi se začal tetelit, zneprůhledněl a pak ještě více
ztmavl. Dilvish zjistil, že jeho ruka spočívá na kamenné zdi.
Odvrátil se od ní. Přibližně šest kroků za ním se vzduch také te-
telil. Zamířil tam spolu s druhými dvěma. Celý jev se opakoval. Ok-
nem do jejich nenadále utvořené cely pronikalo světlo, rychlým prů-
zkumem však zjistili, že neexistuje možnost, jak se z něj po hladké
venkovní zdi dostat k jednomu z dalších oken.
»Říkal jsi,« poznamenal Derkon, »že důvěřuješ duchovi tohoto
sídla.«
Dilvish zavrčel.
»Má to nějaký důvod. Musí to mít nějaký důvod!« vyštěkl
vztekle.
»Čas,« ozval se Hodgson. »Myslím, že je to otázka načasování.
Jsme tady příliš brzo.«
»Brzo na co?« odsekl Derkon.
»To zjistíme, až ta stěna zmizí.«
»Vážně myslíš, že zmizí?«
»Samozřejmě. Ta přední stěna je dostatečně silná, aby nám ne-
dovolila pokračovat dál dopředu. Zadní nám má zabránit v tom, aby-
chom odtud odešli.«
»Zajímavý poznatek.«
»Navrhuji tedy, abychom se postavili čelem k přední stěně a byli
připraveni na všechno.«
»Na tom, co říkáš, možná něco bude,« prohlásil Dilvish, zaujal
postavení u zdi a vytáhl meč.
Znovu zaslechli kutálení kostek a smích bohů. Tentokrát však
smích pokračoval dál a dál a nabýval na hlasitosti, až se zdi hradu
roztřásly a zdálo se, že zaznívá přímo nad jejich hlavami.
Stěna se začala tetelit a rozplývat a v tomtéž okamžiku se kdesi
za ní ozvalo nějaké sténání a praskot. Dilvish se rychlým pohledem
přes rameno ujistil, že zadní stěna zůstala na místě.
Jakmile byla cesta volná, vykročili kupředu. Po pouhých několi-
ka krocích se však zastavili, přimrazeni k zemi pohledem na komnatu
před sebou.
- 190 -
Nesčetná gumovitá chapadla, spočívající na okraji jámy, nesla
váhu bytosti, která se z ní částečně vynořila. Na severovýchodním
okraji otvoru stál muž, kterého Dilvish původně poznal pod jménem
Weleand, a oči měl zakryté pásem červenavého skla. Ze jeho zády
stála dokonale nehybná Semirama a oba hleděli na vynořené Tualuo-
vo tělo. Střecha nad jejich hlavou byla roztříštěná a právě v okamži-
ku, kdy k ní Dilvish a jeho společníci zdvihli oči, zarylo se do ní ně-
kolik gigantických prstů, které se sevřely, kus jí odervaly, jediným
stiskem ji rozdrtily a odhodily stranou. Na zem se zřítily masivní
trámy a vzniklou dírou byla náhle vidět hvězdami posetá obloha. Pod
ní se tyčila obrovitá postava ženy s mnoha ňadry, z níž vyzařovalo
nepřirozené světlo. Žena znovu natáhla ruku, sáhla dolů vytvořeným
otvorem, opatrně, téměř něžně, uchopila groteskního tvora, krčícího
se nad jámou a zdvihla ho; obezřetně ho protáhla rozeklanou trhlinou
a přitáhla ho výš k sobě.
»Ne!« zaburácel Jelerak, strhl si brýle z obličeje, takže mu zů-
staly viset kolem krku, a pohlédl nepříčetnýma očima vzhůru. »Ne!
Vrať mi ho! Já ho potřebuji!«
Čaroděj bleskově oběhl jámu k místu, kde se jeden ze spadlých
trámů tyčil od podlahy až ke střešnímu otvoru. Objal ho a začal rych-
le šplhat nahoru.
»Vrať mi ho, slyšelas!« křičel. »Nikdo nesmí Jeleraka okrádat!
Ani bohyně ne!«
V polovině trámu se zarazil, vytáhl červenou hůlku a namířil jí
nad sebe.
»Řekl jsem stát! Vrať ho!«
Ruka pokračovala ve svém pomalém vzestupu. Jelerak učinil ja-
kési gesto, z hrotu hůlky vylétl bílý oheň a obalil hřbet ruky na oblo-
ze.
»Je to Jelerak!« vyhrkl Dilvish a podnícen náhle k horečné čin-
nosti se vrhl kupředu.
Ruka se zastavila; Jelerak šplhal dál a pomalu se blížil k pobo-
řené střeše.
Dilvish doběhl k jámě a tryskem se rozběhl kolem jejího okraje.
»Ty sám se vrať, bastarde!« zařval. »Něco tu pro tebe mám!«
Nad vzhůru lezoucím Jelerakem se nyní objevila druhá velká
ruka, klesající dolů.
- 191 -
»Nařizuji ti, abys mě poslechla!« ječel Jelerak, pak si všiml ro-
zevírajících se prstů, které se po něm natahovaly.
Zdvihl hůlku a ruka byla zalita bílým světlem. Jiný zjevný efekt
však hůlka neměla a po chvíli mu vyklouzla z prstů, když se ho ruka
chopila a stále ještě zlostně řvoucího ho zdvihla k potemnělé obloze.
»Patří mně!« rozkřikl se Dilvish, když doběhl ke spodnímu kon-
ci trámu. »Pronásledoval jsem ho příliš dlouho, abych se ho teď tady
vzdal! Vrať mi ho!«
Ruce se jim však už ztratily z dohledu a postava se odvrátila.
Dilvish se natáhl, jako by se sám chystal šplhat po trámu vzhůru,
ucítil však na své paži něčí ruku.
»Ani když ho budeš následovat, nedostihneš ho,« promluvila k
němu Semirama. »O co ti vlastně šlo, o spravedlnost nebo o po-
mstu?«
»O obojí!« vykřikl Dilvish.
»V tom případě se ti splnila alespoň polovina tvého přání. Je v
rukou Starších bohů.«
»To není spravedlivé!« procedil Dilvish zaťatými zuby.
»Spravedlivé?« zasmála se. »Ty se odvažuješ mluvit se mnou o
spravedlnosti – se mnou, která jsem nalezla podobu své pradávné
lásky právě ve chvíli, kdy Jelerakova smrt a zlomení jeho vůle kaž-
dým okamžikem ukončí moji existenci?«
Dilvish se otočil, pohlédl na ni a pak dál přes její rameno. Vyso-
ko nahoře se ozval do dáli ustupující rachot hlasitého smíchu.
Do komnaty v tom okamžiku vešli Black s Arlatou. Dilvish se-
vřel Semiraminu ruku a pomalu klesl na kolena. Zaslechl dusot ko-
pyt.
»Co se tady stalo, Dilvishi?« ozval se Blackův hlas. »Náš pří-
stup do téhle komnaty byl ještě před malou chvilkou zatarasený.«
Dilvish na něj pohlédl, pustil Semiraminu ruku a ukázal na stře-
chu.
»Je pryč. Weleand byl ve skutečnosti Jelerak – jenže ho odnesli
Starší bohové.«
Black odfrkl.
»Vím, co byl zač. Už jsem ho tady málem ve své lidské podobě
dostal.«
»Cože?«
- 192 -
» Vzpomínáš na kouzlo, na kterém jsem pracoval od té doby, co
jsme byli v Zahradě krve – jeho pomocí jsem se osvobodil z podoby
sochy. Neztratil jsem vědomí ani poté, co mě Jelerak proměnil v ká-
men, aby osvobodil Arlatu.« Kývl směrem k dívce, která se právě
blížila, a pokračoval. »V okamžiku, kdy to udělal, jsem poznal, že je
to Jelerak. Když jsem byl volný, pokračoval jsem dál stejným smě-
rem. Našel jsem ji i jejího koně a osvobodil jsem je. Musel jsem ji
spoutat kouzlem, abych ji odklidil z cesty. Nechal jsem ji ukrytou v
jeskyni dole na stráni a obestřel jsem ji jistými ochrannými zaklí-
nadly. Potom…«
»Dilvishi, kdo je tohle nevyvinuté dítě?« zajímala se Semirama.
Dilvish povstal a Arlata si spěšně přitáhla k tělu svou potrhanou
blůzu.
»Královno Semiramo z Jandaru,« začal, »dovol, abych ti před-
stavil lady Arlatu z Marinty, kterou jsem potkal na cestě sem. Jako
by z oka vypadla jisté ženě, kterou jsem kdysi dávno dobře znal…«
»Jen těžko bych mohla přehlédnout ironii celé situace,« přeruši-
la ho Semirama, usmála se a vztáhla před sebe ruku dlaní dolů. »Mé
dítě, chci…«
Její úsměv zmizel, ruku trhnutím stáhla zpět a překryla si ji dru-
hou dlaní.
»Ne…« Odvrátila se. »Ne!«
Zdvihla ruce, zakryla si obličej a rozběhla se směrem k východ-
ní chodbě.
»Co jsem provedla?« podivila se Arlata. » Nechápu…«
»Nic,« uklidňoval ji Dilvish. »Vůbec nic. Počkej tady!«
Dal se do běhu směrem k chodbě, kterou předtím tlačil Arlatu na
trakaři. Když k ní dorazil, zjistil, že se z ní mezitím stal pouhý
prázdný výklenek s bíle štukovanými stěnami, z něhož na pravé stra-
ně sbíhaly dřevěné schody. Rychle po nich sestoupil.
Ostatní viděli, jak nad nimi nahoře přelétl temný stín a z nebes
se dolů vztáhla velká černá ruka. Derkon se spěšně rozběhl na sever-
ní galerii a vyhlédl nejbližším oknem ven. Hodgson ho následoval a
Arlata po chvíli váhání také. Black sklonil hlavu k podlaze a zkou-
mal materiál, který na ni spadl ze střechy.
Hleděli z okna a viděli, jak se obrovská černá ruka pomalu, veli-
ce pomalu přibližuje k jedné ze vzdálených zdí. Téměř se zdálo, jako
by se na okamžik zarazila, než se jí dotkla, všichni však pocítili vib-
- 193 -
race, které je obklopily všude kolem, a celý hrad se rozezněl jediným
tónem – jako gigantický křišťálový zvon.
Nebesa se roztančila a půda se lehce zachvěla. Když vzhlédli
vzhůru, spatřili usmívající se tvář černého boha, která se pomalu
ztrácela, až úplně zmizela.
Slunce se střemhlav sklonilo k západu.
»Bohové!« vykřikl Derkon. »Už to zase začíná!«
Nedaleko po jejich pravé ruce se vzduch začal tetelit a srážet se.
- 195 -
Kapitola
11
- 196 -
tím nejošklivějším způsobem. Domu se možná mnoha z nich podaří
zabránit v přístupu dovnitř, ale pár…«
Black právě sestoupil k úpatí schodiště, když se zablesklo.
Všechny barvy se vytratily a celý svět byl černobílý, tvořený jen
světlem a temnotou. Hodgson se díval tělem dívky, kráčející před
ním, tmavou kostrou uprostřed zářivé skořápky, i tělem Derkona
před ní na malý plamínek, elegantně poskakující jako nějaká ztracená
duše uprostřed bludiště temných geometrických tvarů, jímž prochá-
zeli, a na Blacka – který se podobal čisté a překrásné plamenné stěně
– postupujícího k místu, kde hořel další ohníček ve svém děsivém
vězení…
»Sledujte rohy!« zaslechl Blackův hlas. »Nejspíš se na nás vrh-
nou z koutů sálu! Nepoužívejte hrotů svých zbraní, protože ty vám
nebudou k ničemu! Útočte na ně ostřím svých čepelí a údery veďte
obloukem – kromě tebe, Derkone! Ty musíš použít svou hůlku!«
»Ale proti čemu? A jak?« zakvílel Derkon v okamžiku, kdy se
do sálu kolem nich začaly pomalu navracet normální barvy a tvary a
kdy spatřil Dilvishe, který stál v jeho středu s taseným mečem.
»Proti pekelným psům z Thandolu! Rudá hůlka je nejúčinnější v
rukou adepta černé magie. Není na ní nic zvlášť rafinovaného. Je to
jeden z nejefektivnějších ničivých magických nástrojů, jaké kdy byly
vytvořeny. Její fungování je čistě záležitostí vůle a svoji moc čerpá z
životní síly toho, kdo ji drží v ruce. A tvoje životní síla by teď měla
být na samotném vrcholu, protože jsi právě prošel ohněm stvoření!
Držme se pohromadě uprostřed sálu – utvořme kruh!«
Než došli k Dilvishovi, osvětlení se opět ustálilo na úrovni, kte-
rou bylo na tomto místě možno považovat za normální; lustr na stro-
pě se rozzářil stejně jasně jako předtím. Rozdrcená mrtvola démona
zmizela. Teď, když se všechna zrcadla rozpadla v střepy a všude
kolem byly jen prázdné šedivé stěny, se zdálo, jako by se sál zmenšil.
Hodiny, stojící na svém místě v popředí, tiše bzučely a jejich ciferník
byl chvějící se rozmazanou skvrnou.
Hodgson si pro sebe začal cosi mumlat, když se ve stínu kouta
nejblíž u hodin něco pohnulo.
»Bohové, kterých se dovoláváš, se ještě nenarodili,« upozornil
ho Black.
Postava, která se vynořila ze stínu, byla stejně jasně viditelná,
zřetelná a pamětí nepostižitelná jako výboj statické elektřiny. Byla
- 197 -
temná a stála vzpřímeně, a když se vrhla kupředu, působila jakýmsi
nedefinovatelně vlčím dojmem – a vyzařovalo z ní navíc něco chlad-
ného, zavánějícího primitivním hladem, který pravděpodobně nic v
tomto novém vesmíru nemohlo plně uspokojit.
»Použij hůlku! Znič ho!« zavelel Black.
»Nedokážu ji přimět k poslušnosti!« odsekl Derkon s rudou hůl-
kou zdviženou před sebou, oči a ústa stažená v soustředěném šklebu.
Dilvish před postupujícím tvorem máchl mečem v širokém ob-
louku a totéž gesto pak bleskově opakoval znovu a znovu. Tvor za-
mířil k němu, pak se zarazil a stáhl se zpět. Vzduch byl naplněn
chropotem jeho namáhavého oddechování. Vzadu v koutě, odkud se
vynořil, se vztyčila další postava, ta však dopadla na všechny čtyři a
rozběhla se pryč od místa, kde její druh čelil blyštící čepeli. Arlata
před ní nakreslila na podlahu zakřivenou čáru; postavila se do střehu
a hrot jejího meče nepřetržitě kroužil ze strany na stranu. Obluda
uhnula stranou a snažila se ji napadnout z boku, Hodgson však čáru
prodloužil směrem k sobě a také před ní začal mávat svým mečem. V
tomtéž koutě se objevila příšera, a když Black otočil hlavu, zjistil, že
pekelní psi vylézají ze všech koutů sálu, dokonce i z rohů u stropu.
Přibíhalo jich stále víc a víc, tlačili se blíž, vyráželi proti nim a
uskakovali zpět, chňapali po nich a stahovali se do bezpečí. Dilvish
byl obklíčen ze tří stran. Derkon mumlal zaklínadla, třásl hůlkou a
mával jí ve vzduchu.
Pak Black zaržál a vzepjal se na zadní. V očích se mu roztančil
oheň, když vyrazil kupředu, prolomil kruh a vrhl se proti psům,
ohrožujícím Dilvishe. Z nozder mu vyšlehly dlouhé plamenné jazyky
a olízly kostnaté poskakující postavy. Jeden ze psů se zhroutil k ze-
mi, kde se válel ve smrtelné křeči, další se dal na útěk. Třetí mu vy-
skočil na hřbet. Black se znovu vzepjal a Dilvishův meč dopadl na
netvora na jeho zádech. Pes zavyl a spadl na podlahu; v tomtéž oka-
mžiku se vrhli do útoku dva další.
Dilvish vyrazil proti jednomu z nich, Black před sebe udeřil ko-
pyty a znovu vypustil ohnivý dech. Skočilo na ně dalších pět psů.
Náhle vyšlehl oslnivý záblesk a psi na všech stranách začali
ustupovat.
»Už to mám!« vzkřikl Derkon; hůlka v jeho ruce zářila jako jas-
ná hvězda. »Bylo to až příliš jednoduché! «
- 198 -
Namířil hůlkou nejprve na psy, kteří jim byli nejblíž, a mrštil
jimi zpět přes celý sál. Někteří z nich se stáhli do koutů a zmizeli,
jiní zůstali ležet, trhaně se svíjeli a jejich kouřící těla měnila tvar. Ti,
kteří se teprve chystali zaútočit – klouzali dolů po stěnách a přibíhali
po zemi – se zarazili, zatočili se kolem dokola a proměnili se v nená-
vistně syčící smečky. Sál se naplnil ozvěnou jejich dechu.
Derkon okamžitě obrátil hůlku proti nejbližší smečce, rozdrtil ji
a rozprášil na všechny strany. Ostatní psi zavyli a vrhli se kupředu.
Dilvish s Blackem se spěšně vrátili do obranného kruhu, zatím-
co Derkon dál útočící netvory ničil svou hůlkou. Také on už začínal
těžce oddechovat.
Hodgson se rozmáchl po jedné z bestií, které se podařilo pro-
klouznout až k němu. Zasyčela, stáhla se zpět a znovu proti němu
vyrazila. Dilvish sekl po druhé bestii, Arlata po třetí a čtvrté. Black
svými kovovými kopyty vyrýval do podlahy půlkruhovité čáry a dštil
na ně ohnivý dech. Derkon se opět rozmáchl hůlkou.
»Už utíkají!« zachroptěl Hodgson, zatímco Derkon mával hůl-
kou ve stále širších obloucích a ve tváři se mu mísila bolest s radost-
ným vytržením.
Psi ustupovali. Zdálo se, že kdekoli tvořily stěny sálu roh, někte-
rý z nich se do něj vrhal a mizel. Derkon za nimi s hlasitým smíchem
metal blesk za bleskem a rozháněl je na všechny strany. Dilvish se
napřímil, Hodgson si mnul paži a Arlata se nepatrně pousmála.
Nikdo nepromluvil, dokud psi nebyli do jednoho pryč. I pak ješ-
tě všichni dlouhou chvíli zůstali na místě, stáli zády k sobě, pozorně
se dívali do koutů a přejížděli pohledem po rozích stěn.
Konečně Derkon sklonil hůlku k zemi, svěsil hlavu a promnul si
oči.
»Dá to člověku pořádně zabrat,« zamumlal tiše.
Hodgson ho popadl za rameno.
»Dobrá práce,« pochválil ho.
Arlata mu stiskla ruku. Pak k němu přistoupil Dilvish a také mu
potřásl rukou.
»Všichni se ztratili,« oznámil Black, »a prchají zpátky do svých
lovišť. Naše rychlost nesmírně stoupá.«
»Dal bych si trochu vína,« prohlásil Derkon.
»S tím se počítalo,« odpověděl Black. »Podívej se do té skříňky
tamhle naproti.«
- 199 -
Derkon zdvihl hlavu a také Dilvish pohlédl směrem, kterým
Black ukazoval.
Zdi sálu, ještě před chvílí šedé, byly teď pokryty bílým štukem.
Na stěně vlevo viselo několik obrazů, vpravo zase malý červenožlutý
gobelín, znázorňující lov na kance. Přímo pod gobelínem stála ma-
hagonová skříňka. Ve skříňce byly lahve s vínem a s jinými nápoji, v
některých případech zcela neznámými. Právě na jeden z nich ukázal
Black – na hranatou karafu s jantarově žlutou tekutinou.
»To je to pravé pro někoho, jako jsem já,« obrátil se k Dilvisho-
vi. »Nalij mi toho trochu sem do té stříbrné misky.«
Dilvish karafu odzátkoval a přičichl k ní.
»Páchne to jako něco, čím by se dalo svítit v lampě,« pozname-
nal. »Co je to?«
»Hodně se to podobá démonickému moku a dalším nápojům
mého přirozeného prostředí. Nalij mi pořádnou dávku.«
O chvíli později si Arlata pozorně prohlížela Dilvishe přes okraj
své sklenky s vínem.
»Zdá se, že ty jako jediný jsi dosáhl svého cíle,« ozvala se, »ale-
spoň do jisté míry.«
»Ano,« přikývl. »Zbavil jsem se tíhy, která na mých bedrech le-
žela dlouhá léta. Přesto ale… nedopadlo to tak, jak jsem si předsta-
voval. Nevím…«
»Byl jsi přece úspěšný,« přesvědčovala ho. »Viděl jsi, jak byl
tvůj nepřítel odstraněn ze světa. A pokud jde o Tualuu – řekla bych,
že je tomu ubožákovi líp ve společnosti samotných bohů, kteří ho
považují za příbuzného.«
»Nezávidím žádnému tvorovi, který došel spasení, « prohlásil
Dilvish. »A teprve teď si začínám uvědomovat, jak strašně jsem una-
vený. Možná je to tak dobře. A ty… nepochybuji o tom, že najdeš i
jiné metody, jak prospět světu, než prostřednictvím mocného otro-
ka.«
Usmála se.
»Chtěla bych tomu věřit,« přitakala, »pokud ovšem najdeme
cestu zpět do svého světa.«
»Cestu zpět…« zamumlal Dilvish, jako by na něco takového až
do té chvíle nepomyslel. »Ano. To bude nutné…«
»Co budeš dělat?«
Zadíval se na ni.
- 200 -
»Nevím,« odpověděl. »Ještě jsem o tom nepřemýšlel.«
»Pojďte sem!« zvolal Hodgson, který stál za rohem, kam se za-
toulal spolu s Derkonem. »Pojďte se podívat!«
Dilvish dopil a prázdnou sklenici odložil na skříňku; Arlata
vedle ní postavila svoji sklenku.
Naléhavost v Hodgsonově hlase pramenila pouze z čirého rozru-
šení. Zamířili ke komnatě, která tu dříve nebyla a v níž oba čarodějo-
vé stáli u arkýřového okna.
Záře za oknem jako by sílila. Když se připojili ke svým společ-
níkům a vyhlédli ven, spatřili rychle se měnící krajinu, v níž byly
vidět poměrně rozsáhlé pásy zeleně, pod oblohou, kterou přetínal
obrovský, zářivě zlatý oblouk.
»Sluneční pás je jasný,« vysvětloval Derkon, »a když ho budete
chvíli pozorovat, uvidíte sotva postřehnutelné střídání světla a tmy.
Mohlo by to být znamení, že zpomalujeme.«
»Máš asi pravdu,« přisvědčil po chvíli Dilvish.
Hodgson se odvrátil od okna a širokým gestem se rozmáchl.
»Všechno se tady změnilo,« prohlásil. »Půjdu se trochu poroz-
hlédnout kolem.«
»Já ne,« ujistil ho Dilvish a vrátil se k baru.
Ostatní zamířili za Hodgsonem s výjimkou Blacka, který zdvihl
nozdry a otočil hlavu na stranu.
»Ještě kapku té náhražky démonického moku, budeš-li tak las-
kav,« požádal.
Dilvish znovu naplnil jeho misku a sám si nalil další sklenici ví-
na.
Black se napil a pak pohlédl na Dilvishe.
»Slíbil jsem, že ti budu pomáhat,« promluvil rozvážně, »dokud
nebude s Jelerakem konec.«
»Já vím,« přikývl Dilvish.
»A co bude teď? Pověz, co dál.«
»Nevím.«
»Napadá mě celá řada alternativ.«
»Jako třeba…?«
»To je jedno, nezáleží na nich. Důležitá je jen ta, pro kterou se
rozhodnu.«
»A pro kterou ses rozhodl?«
- 201 -
»Až doposud to bylo zajímavé; byla by škoda to teď ukončit.
Jsem zvědavý, co se s tebou stane – teď, když jsi ztratil jediný cíl
svého života.«
»…a co zbytek naší úmluvy?«
Jakoby odnikud se na podlahu mezi ně náhle snesl list složeného
pergamenu, zapečetěný červeným voskem, v němž byl otisk rozekla-
ného kopyta. Black se předklonil a dýchl na něj. Pergamen se vzňal.
»Naši smlouvu jsem právě anuloval. Zapomeň na ni.«
Dilvishovy oči se rozšířily údivem.
»V pekle člověk potká ty nejpodivnější lidi,« konstatoval. »Ně-
kdy se mi nechce věřit, že jsi doopravdy démon.«
»Nikdy jsem to o sobě netvrdil.«
»Tak kdo tedy jsi?«
Black se zasmál.
»Nikdy se pravděpodobně nedozvíš, jak blízko jsi byl tomu,
abys to zjistil. Nalij mi zbytek toho moku Pak dojdeme dámě pro
jejího koně.«
»Pro Arlatina Bouřňáka?«
»Jistě. Část toho svahu cestovala spolu s námi, takže ta jeskyně
by tam ještě měla být. Jelerakovi se podařilo dostat se do ní a přivést
ji sem, takže ho můžeme napodobit a toho koně zachránit… Díky.«
Black sklonil hlavu a znovu se napil. Na druhé straně sálu zača-
ly hodiny vydávat podivné zvuky a zpomalovat.
- 204 -
Jeden po druhém se vrátili do domu; Black našlapoval o trochu
méně jistě než obvykle.
Holrun zůstal vzadu, zatímco ostatní mířili zpět ke schodišti.
»Tak ty jsi Dilvish?« zeptal se.
»Přesně tak.«
»Nevypadáš tak hrdinsky, jak jsem čekal. Poslyš, poznal jsi tu
hůlku, co má Derkon?«
»Je to rudá hůlka z Falkyntynu.«
»Ví to?«
»Ví.«
»Zatraceně!«
»Proč ›zatraceně‹ ?«
»Třeba se s ním dohodneš. «
»Třeba. Vážně jsi viděl Jelerakův konec?«
»Obávám se, že ano.«
Holrun zavrtěl hlavou.
»Jakmile se vrátíme, budu si to muset vyposlechnout od začátku
do konce, abych mohl poreferovat Radě. Možná se dokonce zase
stanu jejím členem, když už teď na té její připitomělé politice nezále-
ží.«
Vystoupili po schodech nahoru, dorazili ke komnatě se zrcadlem
a vešli dovnitř. Holrun je dovedl ke sklu a aktivoval jeho kouzlo.
»Sbohem,« loučil se Hodgson.
»Hodně štěstí,« popřál mu Dilvish.
Holrun vstoupil do zrcadla. Arlata kývla na Hodgsona, usmála
se na něj a spolu s Dilvishem zavedla do skla Bouřňáka; Derkon a
Black je následovali.
Okolní svět se na okamžik rozvlnil a všech zmocnil pocit inten-
zivního chladu. Vynořili v Holrunově komnatě.
»Ven!« přikázal okamžité Holrun. »Vyveďte toho koně ven na
chodbu! To poslední, o co stojím, jsou malé hnědé hromádky na
mých pentagramech. Ven! Ven! Hej – Derkone! – počkej chviličku!
Díval jsem se na tu tvoji hůlku a rád bych ji získal do své sbírky.
Nevyměnil bys ji za jednu ze zelených hůlek z Omalskynu, masku
zmatení a pytlík frilianského snového prášku?«
Derkon se otočil a podíval se na předměty, které Holrun sundá-
val z polic.
»No, já nevím…« nadechl se.
- 205 -
Black se předklonil.
»Ta zelená hůlka není pravá,« oznámil Holrunovi.
»Co tím myslíš? Funguje. Dal jsem za ni balík. Podívej, ukážu
ti…«
»Byl jsem svědkem toho, jak byly před tisíci lety originály zni-
čeny v Sanglassu.«
Holrun sklonil hůlku, kterou právě začal ve vzduchu kreslit oh-
nivé diagramy.
»Je to velice dobrý podvrh,« dodal Black, »můžu ti ale ukázat,
jak si to ověříš.«
»Zatraceně!« zaklel Holrun. »Jen počkej, až toho mizeru chytím.
Tvrdil mi…«
»A ten murijský silový pás, co visí na zdi, je taky falešný.«
»Toho jsem se obával. Poslyš, co kdybych ti nabídl práci ?«
»To záleží na tom, jak dlouho se tady zdržíme. Pokud tady není
místo pro koně…«
»Však nějaké místo najdeme! Určitě najdeme! Odjakživa mám
koně hrozně rád…«
Venku, v matně světélkující chodbě, hleděla Arlata na Dilvishe.
»Jsem unavená,« oznámila.
Přikývl.
»Já taky. Co podnikneš, až si odpočineš?«
»Vrátím se domů,« řekla. »A ty?«
Pokrčil rameny.
»Je to už dávno, co jsi naposledy navštívil zemi elfů, co?«
Usmál se a ostatní právě v té chvíli vyšli z komnaty.
»Tak pojďte,« vyzval je Holrun. »Tudy. Potřebuji horkou kou-
pel. A jídlo. A hudbu.«
»Ano,« přikývl Dilvish, když zamířili tunelem za ním, »je to už
dávno. Moc dávno.«
Black za jejich zády zafrkal tónem, v němž nikdo z nich neroze-
znal melodii. Světlo před nimi zesílilo a zdi kolem zajiskřily. Kdesi v
okolním světě zpívaly černé holubice, mířící k zemi a k odpočinku.
- 206 -
Roger Zelazny
Proměnlivá země
Vydání první
- 207 -