ROGER ZELAZNY

DIVOMÁG
 1.

Nejsem si jist. Občas mám dojem, jako kdybych tady

byl vždycky, a přesto vím, že musela být doba před
mým příchodem.
A občas se mi zdá, že jsem teprve nedávno dorazil.
Odkud… to nemám nejmenší tušení. V poslední době
mi to dělá tak trochu starosti, ale opravdu až v poslední
době.
Dlouhou dobu jsem procházel těmi síněmi, putoval
po hradbách, vystupoval na věže a zmenšoval jsem se
při tom, či zvětšoval dle vlastní libosti, abych vyplnil
místnost – či několik místností – nebo se tiše protáhl
hnízdem myší při sledování jiskřících lan pavučin.
Tady se nepohne nic, o čem bych nevěděl.
A přitom jsem až donedávna tak docela nevěděl ani
sám o sobě a činy, o nichž mluvím, jsou posypány
prachem snů, neboť já sám jsem součástí snílka. A
přece –
A přece nespím. Nesním. Přesto jsem si nějakým
způsobem vědom mnoha věcí, které jsem nikdy nezažil.

3
 Možná je to tím, že se učím pomalu, nebo snad
poslední dobou něco vybudilo mou pozornost až k
bodu, kdy ve mně všechny ty ozvěny myšlenek zažehly
něco nového – uvědomění si sama sebe, které jsem až
donedávna neznal, vědomí samostatnosti, mého
oddělení od těch věcí, které nejsou „já“.
Je-li tomu tak, rád bych věřil, že to má co dělat s
příčinou mého bytí. V poslední době totiž také začínám
cítit, že bych měl mít nějaký důvod k existenci, že je
důležité, abych takový důvod měl. Nemám ovšem
nejmenší představu, co by to mohlo být.
Bylo řečeno – také poslední dobou – že tady straší.
Avšak duch, pokud to dobře chápu, je jakýmsi
nehmotným pozůstatkem někoho nebo něčeho původně
mnohem pevnějšího. Při svých toulkách tímto místem
jsem nikdy na nic takového nenarazil, ačkoli v
posledních dnech mne napadlo, že tyto pověsti by se
mohly týkat mne v mých hmotnějších okamžicích.
Přesto však nevěřím, že bych byl duchem, neboť si
nepamatuji nic z předchozího, vlastně podmiňujícího
fyzického stavu. Samozřejmě je velmi těžké být si v
takových věcech jist, jelikož nemám nejmenší
představu, jakými zákony se dané situace řídí.
Toto je další oblast existence, již jsem si začal teprve
v posledním čase uvědomovat: zákony a zákazy,
nutkání, oblasti svobody… Jak se zdá, existují všude,
od míst, kde poletují nejmenší částice hmoty, až k
otáčení světa, což by mohl být důvod, proč jsem jim
předtím věnoval tak málo pozornosti. To, co je
všudypřítomné, se jeví téměř neviditelné. Je tak snadné
žít v obvyklostech, aniž si je uvědomujeme. Možná, že

4
právě to, že se objevilo něco neobvyklého, ve mně
probudilo schopnost vnímání a s ní i uvědomění si mé
vlastní existence.
Pak, samozřejmě v souladu se zákony, jež jsem začal
vnímat, jsem si všiml úkazu, který jsem nazval zákon
zachování podstaty. Dva muži, sedící v místnosti, kde
jsem se vznášel jako dokonale průhledný, rotující
oblak, zhruba na vzdálenost paže od nejvyššího okna
knihovny, tak tito dva muži jsou si podobni, vytvořeni
dle jistých pravidel symetrie, i když si uvědomuji
mnoho drobných rozdílů. I vlny čeřící vzduch, když
hovoří jeden s druhým, mají společnou podstatu a
chovají se podle téhož vzorce, týchž zákonitostí. A
kdybych vše pozoroval opravdu hodně zblízka, mohl
bych si dokonce uvědomit i myšlenky ukryté za jejich
slovy, někdy dokonce i dříve, než je vyslovili. I ty, jak
se zdá, podléhají téže podstatě struktury, ovšem na
mnohem vyšším stupni složitosti.
Zdálo by se vhodné přidržet se myšlenky, že pokud
jsem duch, pak se mohlo zachovat něco z mé původní,
hmotné podstaty. Jenže já nemám žádný konkrétní tvar,
jsem schopen velkého zvětšení či zmenšení, a také toho
prostoupit cokoli, s čím jsem se zatím setkal. A
neexistuje žádný zvláštní stav, do kterého by mi bylo
souzeno se vracet, například kvůli odpočinku.
Spolu s rodícím se pocitem vlastního já a tím, jak
jsem si stále silněji uvědomoval mlhavost svého
původu, jsem cítil ještě něco jiného. Jistotu, že nejsem
celý. Že mě kus chybí, a kdyby se mi podařilo objevit,
co to je, možná bych odhalil i důvod své existence, po
čemž tolik toužím. Jsou chvíle, kdy mám dojem, že

5
jsem dlouhý čas spal a teprve nedávno procitl ruchem v
okolí – procitl jen proto, abych zjistil, že jsem byl
oloupen o nějaké zásadní vědomosti. (Význam slova
„oloupen“ jsem také pochopil teprve nedávno, neboť
jeden z mužů, které pozoruji, je zloděj.)
Mám-li dosáhnout pocitu úplnosti, jak se zdá, budu se
muset vydat po vlastních stopách. Zřejmě bych tedy
měl tohle pronásledování sama sebe prozatím povýšit
na cíl svého bytí. Ano. Sebepoznání, pátrání po vlastní
identitě… To je dobrý výchozí bod. Zajímalo by mě,
zda měl podobný problém ještě někdy někdo jiný. Od
této chvíle budu věnovat zvýšenou pozornost tomu, co
ti dva muži říkají.
Nesnáším nejistotu.

Pol Detson postavil sedm figur do řady na stůl před

sebe. Uprostřed tmavých vlasů se mu sice táhl bílý
pruh, přesto byl mladý. Naklonil se kupředu a ruku
natáhl před sebe. Chvíli s ní pomalu kroužil, přejížděl
špičkami prstů nad řadou sošek, pak zase dlaní
pohyboval kupředu a zpět a nakonec udělal prsty kruh
nad každou drahými kameny vykládanou figurkou.
Skončilo to tím, že si povzdechl, stáhl ruku a narovnal
se. Hned nato vstal a přešel k místu, kde seděl drobný
chlapík celý v černém, jednu nohu přehozenu přes
boční opěrku křesla. Ten držel v každé ruce sklenici
vína a točil s nimi tak, že tekutina v obou vířila. Mladík
si jednu z nich vzal a pozvedl ji k ústům.
Když ji odtrhl od rtů, řekl drobný muž: „No?“
6
 Byl to zloděj a říkalo se mu Myší rukavička.
Pol zavrtěl hlavou, přesunul si křeslo tak, aby z něj
viděl jak na Myšího rukavičku, tak na figurky na stole,
a sedl si.
„Zvláštní,“ prohlásil nakonec. „Téměř každý
předmět, každý tvor vypouští nějaké vlákno, které ti
umožňuje ho ovládat, i když o ně musíš bojovat, i když
ho vidíš jen příležitostně.“
„Možná sis nezvolil správnou příležitost.“
Pol se naklonil kupředu a položil sklenku na stůl. Pak
si protáhl prsty, několikrát s nimi zahýbal a spojil jejich
špičky. Vzápětí jimi začal dělat drobné kroužky.
Zhruba po půl minutě prsty oddálil a natáhl se ke stolní
desce.
Vybral si nejbližší figurku – štíhlou ženskou postavu,
korunovanou rudým drahokamem, s rukama sepjatýma
pod ňadry – a začal dělat pohyby, jako by ji něčím
omotával. Myší rukavička ovšem neviděl nic
hmotného, co by k tomu mladík používal. Nakonec se
Polovy prsty pohnuly, jako by na neexistujícím vlákně
zadrhly několik uzlů. Pak se znovu pohodlně usadil v
křesle. Rukama při tom prováděl velmi opatrné a
pomalé pohyby, jako by v nich svíral vlákno, které je
do určité míry napjaté.
Dlouho seděl nehybně. Nakonec sebou figurka na
stole lehce trhla a Pol ruce spustil.
„Je to k ničemu,“ řekl, přetřel si rukou oči a natáhl se
po vinné sklence. „Zjevně je nedokážu ovládat. S
něčím takovým jsem se ještě nesetkal.“
„Jsou zvláštní, to je pravda,“ přikývl Myší rukavička,
„zvlášť když si vzpomenu na ten tanec, k němuž mě

7
přinutily. A podle toho, jak na tebe blýskaly na
Zlokovné hoře, bych řekl, že by se s tebou mohly dát
do řeči hned teď – jen chtít.“
„Ano. Svým způsobem nám tam vážně velmi
pomohly. Zajímalo by mě, proč teď odmítají
komunikovat…?“
„Třeba nemají co říct.“

Zjistil jsem, že mě překvapuje způsob, jakým oba

muži hovoří o oněch sedmi soškách na stole. Jako by
byly živé. Přesunul jsem se blíže, abych je prozkoumal.
Všiml jsem si linií síly, která k nim vylétla ze špiček
prstů muže jménem Pol hned potom, kdy mluvil o
vláknech a dělal ony zvláštní pohyby. Také jsem
odhalil pulzování síly v jeho pravém předloktí, v místě,
kde měl mateřské znaménko ve tvaru draka, jež mě z
neznámého důvodu znepokojovalo – jasně jsem cítil, že
bych o něm měl vědět víc, než vím – ale žádná vlákna
jsem neviděl. Nevšiml jsem si ani toho, že by nějakým
způsobem zareagovaly figurky, s výjimkou krátkých
trhavých pohybů jediné z nich ve chvíli, kdy odrazila
nápor síly.
Rozlil jsem se kolem nich, sevřel je, vciťoval jsem se
do struktury jednotlivých materiálů, z nichž byly
vytvořeny. Chladné, bez života. Jedinou záhadu kolem
nich vytvářela slova oněch dvou mužů.
Zatímco jsem takto zkoumal povrchy všech figur,
zmenšil jsem se ještě víc a soustředil svou pozornost na
postavu, kterou se Pol pokusil ovládnout. Mé jednání
8
bylo stejně rychlé jako mé rozhodnutí. Začal jsem
sošku prostupovat, pronikal jsem dovnitř miniaturními
póry…
Palčivost! Bylo to nepopsatelné, ten všespalující
pocit, který proletěl celým mým já. Zatímco jsem se
šířil a narůstal, naplnil celou místnost a unikl ven do
noci, uvědomoval jsem si, že to musí být to, čemu se
říká bolest. Nikdy předtím jsem ji nezažil a pro příště
bych se jí velmi rád vyhnul.
Snažil jsem se učinit co nejřidším, poněvadž v tom
spočívala jistá míra úlevy.
Co se týkalo té figurky, měl Pol pravdu. Dřímal v ní
život. A nepřála si být rušena.
Za zdmi Rondovalu začala bolest polevovat. Cítil
jsem, jak se ve mně něco pohybuje… něco, co tam bylo
odedávna, ale co se mi teprve teď začínalo pomalu
plížit zpět do paměti…
„Co to bylo?“ rozhlédl se Pol. „Znělo to jako výkřik,
ale –“
„Já nic neslyšel,“ opáčil Myší rukavička a narovnal
se. „Zato jsem cítil otřes – jako kdyby se mě dotkl
někdo, kdo prošel po hustém vysokém koberci, jenže to
bylo silnější a delší… nevím. Přeběhl mi při tom mráz
po zádech. Možná, když sis hrál s tou soškou, že jsi
něco vyrušil.“
„Možná,“ přisvědčil Pol váhavě. „Na okamžik jsem
měl pocit, jako by tady s námi v místnosti bylo ještě
něco podivného.“
„Na tomhle starém hradě musí být pořád ještě spousta
podivností – uvědom si, že tvoji rodiče byli oba

9
praktikující mágové. A to nemluvím o prarodičích a
dalších předcích.“
Pol přikývl a usrkl víno.
„Občas jsou chvíle, kdy si až příliš naléhavě
uvědomuji absenci výcviku v téhle oblasti.“
Pomalu pozvedl pravou ruku o něco výše, než měl
rameno, natáhl kupředu ukazováček a rychle s ním
udělal řadu malých kroužků. Vzápětí se mu v ruce
zhmotnila kniha vázaná v kůži neurčitého původu.
Trčela z ní šedobílá péřová záložka.
„Deník mého otce,“ řekl Pol, položil knihu na stůl a
otevřel ji v místě založeném perem. „Tak třeba tady,“
přejel prstem po pravé straně knihy. Zhruba v půli se
zastavil a zahloubal se do čtení. „Tady vypráví, jak
porazil a zničil nepřátelského čaroděje, zajal jeho ducha
a uvěznil ho v jedné z postav. Jinde zase mluví o
dalších. Nakonec to všechno shrnuje tady, kde říká:
Bude to velmi užitečné při splnění těžkého úkolu, který
nás čeká. Jestliže jich s mechanismem nepohne šest,
udělám jich sedm nebo třeba i osm. Je jasné, že měl na
mysli něco velmi konkrétního. Co, to už naneštěstí
papíru nesvěřil.“
„Co někde dál?“
„Pokusím se to najít v dalších zápiscích. V minulých
měsících jsem moc nepokročil, protože to není
příjemné čtení. Nebyl to zrovna milý člověk.“
„Já vím. Dobře, že se o tom dovídáš z jeho vlastních
zápisků.“
„Jeho poznámky o pohnutí s mechanismem – říká ti
to něco?“

10
 „Ani zbla. Něco podobného bych čekal spíš v deníku
Marka Maraksona.“
„Jsem přesvědčen, že dobrý čaroděj by si našel
způsob, jak z těchhle materiálů zjistit, o co jde.“
„Já o tom zdaleka přesvědčen nejsem. Tyhle věci jsou
podle všeho velmi mocné. Co se týká tvých vlastních
schopností, zdá se, že jsi bez jakéhokoli výcviku došel
hodně daleko. Dal bych nevím co, abych dokázal tenhle
trik s knihou – se, dejme tomu, šperky. Odkud jsi ji
vůbec vytáhl?“
Pol se usmál. „Nelíbila se mi představa, že bych tu
ten deník nechal jen tak povalovat, tak jsem ho
převázal zlatým vláknem a odeslal do jednoho z oněch
nejsoucích míst mezi světy, která jsem viděl cestou
sem. Kniha tam zmizela, ale kdykoli si přeji pokračovat
ve čtení, jednoduše zatáhnu za vlákno a přivolám si ji.“
„Bohové! To znamená, že můžeš totéž udělat s
kompletní plátovou zbrojí, stojanem zbraní, zásobami
na celý rok nebo celou knihovnou?! Vždyť ty tak
dokážeš být neporazitelný!“
Pol zavrtěl hlavou.
„Obávám se, že tomu tak není,“ odpověděl.
„Ukrývám tam jen knihu a pak truhličku s různými
soukromými drobnostmi, protože nestojím o to, aby
jedno nebo druhé padlo do nepovolaných rukou.
Kdybych cestoval, přidám tam ještě kytaru. Ale něco
málo navíc, a už to neunesu. Hmota těch věcí se
nějakým způsobem přičítá k mé. Je to, jako kdybych
cokoli, co tam přidám, vlekl na zádech.“

11
 „Takže tam se poděla ta truhlička. Vzpomínám si, jak
jsi ji našel, ten den, co jsme se vraceli na Zlokovnou
horu…“
„Ano. Skoro si přeju, abych ji nenašel.“
„Přece jsi vážně nedoufal, že z toho kráteru zachráníš
jeho tělo nebo třeba magickou hůl…?“
„Ne, o tom nemluvím. Jde o to, že jsem viděl všechnu
tu – zkázu a ničení – to mě trápilo. Já –“
Udeřil pěstí do opěradla křesla.
„Prokleté sošky! Někdy mám dojem, že za tím vším
stály ony! Kdybych je tak dokázal přinutit – k čertu!“
Dopil svou sklenici a vstal, aby ji znovu naplnil.

Pocit pomalu ustupoval. Ten zážitek se mi nelíbil.

Místnost a její obyvatelé byli v oblaku, kterým jsem
teď byl, droboučcí a já propadl dalším nejistotám.
Nevěděl jsem, co mi způsobilo tu bolest, ani jak k tomu
došlo. Cítil jsem, že bych to měl vědět, abych se mohl v
budoucnu podobných zážitků vystříhat. Nevěděl jsem,
jak dál.
Cítil jsem také, že by mohlo být užitečné, kdybych se
naučil vyvolávat tento pocit u jiných, a tak si zajistil, že
mě nechají na pokoji. Jak na to? Jestliže to byla otázka
vzájemného kontaktu, pak by se dalo předpokládat, že
to působí oběma směry, a jakmile bych jednou ovládl
správnou metodu…
Znovu ten nejistý pohyb kdesi v hloubi paměti. Pak
ale byla moje pozornost rozptýlena. K hradu se někdo
blížil.
12
 Byl to osamělý člověk mužského pohlaví.
Uvědomoval jsem si tento rozdíl mezi lidmi proto, že
tady před časem pobývala dívka jménem Nora, než se
vrátila ke svým lidem. Tenhle muž na sobě měl
tmavohnědý plášť a černé šaty. Přiletěl od
severozápadu na hřbetě jednoho z menších draků,
podobného těm, co sídlili dole. Vlasy měl žluté, místy
bílé. U pasu mu visel krátký meč. Obletěl celý hrad.
Oken jediné osvětlené místnosti si nemohl nevšimnout.
Začal opatrně sestupovat, tichý jako list nebo popel ve
větru. Řekl jsem si, že nejspíš přistane na vzdáleném
konci nádvoří, mimo dohled z oken knihovny. Ano.
Uvnitř místnosti zatím oba muži hovořili o boji na
místě zvaném Zlokovná hora, kde Pol zničil svého
nevlastního bratra Marka Maraksona. Pokud to dobře
chápu, Pol je čaroděj a Mark byl něco jiného,
podobného, ale protilehlého. Čaroděj je ten, kdo
manipuluje silami, jak jsem to viděl dělat Pola se
soškou a knihou. Teď jsem si matně vzpomněl na
dalšího čaroděje. Jmenoval se Det.

„…myslím, že nad těmi figurkami dumáš už moc

dlouho,“ říkal právě Myší rukavička. „Kdyby
existovala nějaká jednoduchá odpověď, určitě už bys na
ni přišel.“
„Já vím,“ přisvědčil Pol. „Proto hledám něco
složitějšího.“

13
 „Já o magii nemám ani páru,“ pokračoval Myší
rukavička, „ale zdá se mi, že celý ten problém tak
docela neleží v téhle oblasti.“
„Jak to myslíš?“
„Vezmi si fakta, člověče. Nemáš dost obyčejných,
klasických informací, které by ti řekly, proti čemu tady
stojíš, natožpak co máš dělat. Měl jsi několik měsíců na
to, abys prohrabal místní knihovnu a zkusil na tyhle
figurky kdejaký magický fígl, co tě napadl. Pokud by se
odpověď na tvé otázky dala najít tímhle způsobem, tak
už ji máš. Jenže ona tady prostě není. Budeš se muset
poohlédnout jinde.“
„Kde?“ zeptal se Pol.
„To kdybych věděl, dávno bych ti to řekl. Svět, který
znám, jsem opustil před dvaceti lety. Určitě se za tu
dobu změnil. Takže já ti těžko můžu nějak radit. Ale
abys věděl, chtěl jsem tady původně zůstat jen tak
dlouho, než se mi zahojí zranění. Už nějaký čas se
cítím skvěle. Nedokázal jsem si ale představit, že
odejdu, kvůli tobě. S maximální nechutí se dívám, jak
se den za dnem vrháš na to bláznivé tajemství. Na světě
je dost napůl šílených čarodějů – a ty máš namířeno
právě tím směrem – a to ani nemluvím o tom, že bys tu
mohl uvést do chodu něco, co tě na místě zničí. Já
myslím, že bys měl vylézt ze své ulity a nechat ten svůj
problém na čas plavat. Říkals, že bys rád viděl z
tohohle světa víc. Tak se do toho pusť. Pojď se mnou.
Hned zítra. Kdo ví? Třeba na cestách narazíš právě na
některou z těch informací, které hledáš.“
„Já nevím…“ začal Pol. „Jel bych rád, ale… už
zítra?“

14
 „Zítra.“
„Kam bychom měli namířeno?“
„Nejspíš napříč pevninou k pobřeží a pak podél něj k
severu. V přístavních městech se dozvíš hodně novinek
–“
Pol pozvedl ruku a naklonil hlavu ke straně. Myší
rukavička přikývl a vstal.
„Ten tvůj bezpečnostní systém pořád ještě funguje?“
zašeptal.
Pol přikývl a obrátil se ke dveřím. „Takže to nebude
žádný obyčejný –“
Zvuk se ozval znovu a spolu s ním se na prahu zjevila
postava světlovlasého muže. Usmíval se.
„Dobrý večer, Pole Detsone,“ prohlásil, pozvedl
levou paži a provedl s ní sérii rychlých, krátkých
pohybů, „a sbohem.“
Pol padl na kolena a tvář mu zrudla jako vlčí mák.
Myší rukavička oběhl stůl, uchopil jednu z figurek jako
obušek a vyrazil k cizinci v hnědém plášti.
Muž prudce pohnul pravou rukou, lupič se zastavil,
otočil a narazil do zdi po levici. Když se sesouval k
zemi, z prstů mu vypadla figurka.
Pol zatím pozvedl ruce do výše očí a vyrazil jimi
kupředu. Jak se zvedal, obličej mu nabýval původní
barvy.
„Mohl bych se zeptat, proč?“ řekl, zatímco se daly do
pohybu i jeho ruce a prsty opisovaly protisměrné kruhy.
Cizinec se stále usmíval a jednou rukou udělal dlouhé
prudké gesto, jako by odháněl hmyz.
„A já bych ti mohl odpovědět,“ opáčil, „jenže to by
vyžadovalo jistý nátlak.“

15
 „Dobrá,“ přikývl Pol. „Proč ne.“
Cítil, jak mu mateřské znamení začíná pulzovat a
vzduch se naplnil vlákny. Natáhl se, uchopil jich plnou
hrst, zatřásl s nimi a pak jimi švihl jako bičem proti
tváři svého protivníka.
Muž napřáhl ruku a chytil je, když přilétaly. Polovi
projela rukou šokující bolest a paže mu bezvládně
klesla podél těla. Hustota vláken mezi nimi byla
taková, že na sebe téměř neviděli. Něco takového Pol
nikdy předtím nezažil.
Udělal dlouhé a rozmáchlé gesto levou rukou a
vytvořil z vláken kouli. Vzápětí ji vůlí přinutil vzplát a
vrhl hořící chomáč na protivníka.
Muž jej odrazil hřbetem pravé ruky a pak prudce
pozvedl ruce vzhůru a od sebe.
Světlo v místnosti začalo pulzovat. Ve vzduchu se
rojil takový počet magických vláken, až to vypadalo, že
se slévají a mění v síť nekonečných propojených
mnohobarevných ornamentů, které zakrývaly valnou
většinu prostoru, včetně cizince.
Když pulzující výheň v mateřském znamení
překonala otupělost ruky, využil je Pol k vyslání své
soustředěné vůle a snažil se udělat si lepší představu o
nepříteli. Obrys druhého muže začal okamžitě zářit a
duhová vlákna se splétala ještě hustěji. Místnost
zmizela a Pol si uvědomil, že i jeho postavu halí zářící
aureola.
Dvojice se teď pozorovala přes soukromý vesmír,
vytvořený výhradně z pohyblivých barev.
Pol viděl, jak muž pozvedá paže a spojuje je před
sebou do pohárku. Mezi spojenými dlaněmi se

16
okamžitě objevila velká zelená hadí hlava, kterou
následovalo tělo, a plaz se vydal směrem k Polovi.
Pol cítil, jak všude kolem něj proudí syrová tvůrčí
síla. Zvedl ruce šikmo vzhůru do stran a provedl celou
řadu rychlých pohybů, jako by něco modeloval. Mezi
rukama se mu zjevil veliký šedý pták. Vtiskl mu svou
vůli a vypustil jej. Tvor vzlétl vzhůru a pak se
střemhlav vrhl na hada, zaťal do něj spáry a bil ho
ostrým zobákem. Had se svinul, zaútočil na ptáka, ale
minul.
Přes oba bojující tvory Pol viděl, že jeho protivník
teď začal žonglovat několika koulemi barevného světla.
Ve chvíli, kdy se pták odlepil od země a i s hadem,
který se mu svíjel ve spárech, vylétl ke stropu, kde
zmizel v proměnlivé změti barev, jež je obklopovaly,
vrhl muž jednu z koulí proti Polovi.
Pol s úsměvem vytvořil tenisovou raketu a viděl, jak
se na mužově tváři při spatření neznámého předmětu
zračí překvapení.
První kouli odrazil zpět v okamžiku, kdy dotyčný
vypustil druhou. Čaroděj odhodil ostatní střely a vrhl se
na bok, aby se vyhnul vrácenému projektilu. Druhou
kouli Pol odrazil stranou. Muž se překulil, bez námahy
se zvedl na nohy, pravou rukou vyrazil kupředu, v ní
něco dlouhého a černého.
Pol mávl raketou, ale minul, bič se mu omotal kolem
krku a trhl s ním kupředu. Cítil, jak padá. Upustil
raketu a zvedl ruce k té věci, která ho dusila, aby ji
strhl, odmotal…

17
 Bič sebou znovu škubl a svět se kolem Pola začal
otáčet a tmavnout. Stisk kolem krku sílil a Pol slyšel
smích, který se přibližoval…
„To tedy nebyl žádný zvláštní souboj,“ zazněl hlas
jeho protivníka.
Pak se ozval výbuch a všechno zčernalo.

Bylo velmi poučné pozorovat výměnu sil mezi Polem

a návštěvníkem. Také trochu znepokojivé, když jsem si
uvědomil, že jeden druhému zřejmě chvílemi způsobují
bolest. Ale nejspíš to tak chtěli, protože jinak by to
nedělali. Mnohem více mě zaujaly jejich manipulace se
silou, než to, že jeden druhého poměrně rychle
vyčerpávají, neboť jsem měl dojem, že bych podobné
triky mohl někdy v budoucnu užít i sám, a proto bych o
nich měl vědět co nejvíce. Náhlý konec utkání mě tudíž
překvapil. S výjimkou malých, mnohem jednodušších
tvorů jsem ještě neviděl situaci, kdy by jedna živá
bytost ukončila existenci jiné bytosti. Také mě dosud
nenapadlo, že život těch velkých vůbec lze ukončit.
Měl jsem pocit, který mi našeptával, že bych se měl
celé té záležitosti zúčastnit, i když jak a na čí straně, to
jsem nevěděl. I prostý fakt, že jsem se cítil tímto
způsobem, ve mně vzbuzoval nejistotu.
Tam, kde předtím byli tři, byli teď jen dva. Nechápal
jsem, proč to udělali, ani jak kopí síly vyletělo z jedné
ze sošek, aby ukončilo cizincovu existenci ještě dříve,
než ho zasáhla střela Myšího rukavičky.

18
 *

Pol prudce potřásl hlavou. Krk jej strašlivě bolel.

Začal si ho masírovat rukama a otevřel oči. Ležel na
podlaze vedle psacího stolu. Pomalu se zvedl do sedu.
Cizinec spočíval na zádech nedaleko dveří, levou
ruku položenou přes prsa, pravou rozhozenou od těla.
Chyběl mu kus čela a místo pravého oka měl rudé
jezírko.
O knihovnu nalevo se opíral Myší rukavička a
protíral si oči. Pravá paže mu visela podél těla a v
prstech druhé svíral pistoli, kořist ze Zlokovné hory.
Když viděl, že se Pol pohnul, spustil i levou ruku a
slabě se usmál.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Řekl bych, že jo. Jen mám ztuhlý krk. Co ty?“
„Nevím, čím mě to praštil. Na chvíli mě to zbavilo
vidění. Když jsem přišel k sobě, vy dva jste pulsovali,
chvilku jste byli vidět a chvilku zase ne. Dokázal jsem
na něj vystřelit, až když se objevil naposled.“ Myší
rukavička zasunul zbraň do pouzdra u pasu, napřáhl
ruku a popošel kupředu. „Jak se zdá, všechno už je zase
v pořádku.“
Pol přijal nabízenou pomoc a vstal. Oba přešli
místnost a zadívali se na mrtvého muže. Myší
rukavička okamžitě poklekl a začal ho šacovat. Po
několika minutách zavrtěl hlavou, stáhl z těla hnědý
plášť a muže jím zakryl.
„Nic, co by nám řeklo, kdo to je nebo odkud přišel,“
zabručel. „Předpokládám, že ty o tom taky nemáš
páru?“

19
 „Ani v nejmenším.“
Vrátili se ke křeslům a láhvi vína. Myší rukavička
cestou sebral spadlou figurku.
„Buď měl nějaký důvod, proč tě nenáviděl, a zašel
sem, aby s tím něco udělal,“ prohlásil, „nebo ho poslal
někdo jiný, jehož vztah k tobě je v podstatě stejný. V
prvním případě by se tady dříve či později mohl zjevit
nějaký jeho přítel, aby za něj práci dokončil. Ve
druhém vyšle dotyčný někoho dalšího, aby pokus
opakoval, jakmile se dozví, že první útok neuspěl. Tak
nebo tak, zdá se, že se dalším nepříjemnostem
nevyhneme.“
Pol přikývl. Vstal a vytáhl knihu umístěnou v
knihovně na polici vysoko vlevo. Vrátil se do křesla a
začal svazkem listovat.
„Ten chlap pronikl přes všechna tvá poplašná a
bezpečnostní zaklínadla, aniž bys dostal varování,“
pokračoval Myší rukavička.
„Byl lepší než já,“ přisvědčil Pol, aniž zvedl oči od
knihy.
„Takže co teď podnikneme?“
„Tady,“ zabručel Pol, který nalistoval hledanou
stránku a chvíli tiše četl. „Nějakou dobu už jsem o tom
přemýšlel,“ pokračoval. „Každé čtyři roky je na
Belkenu, hoře na severozápad odsud, shromáždění
mágů. Slyšel jsi o něm?“
„Samozřejmě – že je dobré se mu zdaleka vyhnout.“
„Letošní shromáždění začne za dva týdny. Rozhodl
jsem se, že se zúčastním.“

20
 „Jestli jsou všichni jako tenhle chlápek –“ kývl Myší
rukavička bradou k postavě na zemi, „-pak si myslím,
že to není nejlepší nápad.“
Pol zavrtěl hlavou.
„Popisují to tady velmi mírumilovně. Zkušení
mágové spolu konzultují různé teorie a nápady, provádí
se zasvěcování učňů, zkoušejí se rituály a kouzla, k
jejichž provedení je zapotřebí více než jeden mág,
vyměňují a prodávají se tam exotické předměty,
předvádějí nová zaklínadla a efekty…“
„Osoba, která ti usiluje o život, by tam mohla být.“
„Právě. Rád bych to vyřídil co nejrychleji. Třeba je to
všechno jedno velké nedorozumění. Vždyť tady nejsem
dost dlouho, abych si nadělal skutečné nepřátele. A
jestli tam ten, koho hledám, nebude, třeba se o něm
aspoň něco dozvím – pokud tedy taková osoba vůbec
existuje. Každopádně se mi zdá, že by to mohlo být
užitečné.“
„A to je jediný důvod, proč tam chceš jít?“
„No, ne tak docela. Cítím rovněž potřebu vyzkoušet
si nějaké praktické dovednosti v Umění. Snad bych se
tam mohl nějaký ten trik nebo dva přiučit.“
„Já nevím, Pole. Připadá mi to dost… riskantní.“
„Nejet tam by mohlo být z dlouhodobého hlediska
ještě riskantnější.“
Z nádvoří k nim dolehly jakési škrabavé a bublavé
zvuky. Oba vstali a přistoupili k oknu. Když se
naklonili dolů, neviděli nic. Zdálo se, že Pol hladí prsty
vzduch.
„Ten muž tu zanechal své jízdní zvíře,“ prohlásil
nakonec. „To se vymanilo z toho, čím je spoutal, a

21
chystá se odletět.“ Jednou rukou několikrát rychle
pohnul a jakoby v pomocném gestu pozvedl i druhou.
„Možná, že bych na něj mohl přilepit vlákno, a tak
vystopovat, kam se vrací.“
Ze severovýchodního konce nádvoří se zvedl drak
patřící k jedné z menších ras a začal stoupat vzhůru k
obloze širokým obloukem, stáčejícím se vlevo.
„Smůla,“ prohlásil Pol a spustil ruce. „Minul jsem
ho.“
Myší rukavička pokrčil rameny.
„Řekl bych, že se se mnou na tu cestu nevydáš,“
povzdechl si, „když máš namířeno na úplně opačnou
stranu na ten tvůj sraz mágů.“
Pol přikývl.
„I já zítra vyrážím. Raději budu cestovat, než abych
hnil na jednom místě. Tak spolu alespoň urazíme ještě
kousek cesty.“
„Nepoletíš na Lunoletovi?“
„Ne, rád bych si trochu prohlédl zdejší krajinu.“
„Cestovat sám je taky dost riskantní.“
„Čaroději zas tolik nebezpečí nehrozí.“
„Snad,“ přisvědčil Myší rukavička.
Temná silueta jízdního draka se chvíli črtala na
severní obloze a pak se slila s temným stínem hor.

22
 2.

Když jsem té noci pronikl tělem mrtvého muže a

hledal stopy v jeho mozkových buňkách, zjistil jsem, že
se jmenoval Keth a že sloužil někomu mocnějšímu, než
byl sám. Nic víc. Když jsem z něj pak vyklouzl ven a
vydal se do vyšších prostor, když jsem zneživil krysu
ve vodovodním potrubí tak, jak mě to naučil souboj
mezi lidmi, když jsem se proplétal na své cestě do staré
věže mezi měsíčními paprsky a klouzal podél trámů při
pátrání po pavoucích, přemýšlel jsem o tom, co se
večer událo, a o mnoha otázkách existence, jež mě
nikdy předtím ani nenapadly, natož aby mě trápily.
Energie tvorů, které jsem zahubil, měla neuvěřitelný
účinek na celé mé bytí. Procházel jsem oblastmi zcela
nových myšlenek. Ostatní bytosti existují ve velkých
počtech, ale s někým, kdo by byl alespoň částečně jako
já, jsem se zatím nesetkal. Znamená to snad, že jsem
jedinečný? Jestliže ne, kde jsou ostatní? Jestliže ano,
proč? Odkud jsem se vzal? Existuje snad nějaký
zvláštní důvod mé existence? A pokud ano, co je to?

23
 Zavířil jsem po cimbuřích. Sestoupil jsem do jeskyní
hluboko pod hradem a minul spící draky i jiné tvory.
Necítil jsem s nimi žádnou spřízněnost.
Teprve mnohem později mě napadlo, že ve mně musí
být nějaké konkrétní pouto se samotným hradem
Rondovalem, jinak bych odsud jistě již dávno odešel.
Uvědomil jsem si, že hradu a jeho nejbližšímu okolí
dávám přednost před ostatní krajinou, do níž jsem tu a
tam zabloudil. Něco mě neustále volalo zpět. Co to
bylo?
Vrátil jsem se k Polovu spícímu tělu a velmi opatrně
je prozkoumal, jak jsem to ostatně dělával noc co noc
od jeho příchodu sem. A nakonec jsem se jako vždycky
přistihl, jak se vznáším nad jeho mateřským znamením
v podobě draka, které měl na pravém předloktí. I to mě
přitahovalo. Z jakého důvodu, to nedokážu říci. Bylo to
právě v době, kdy se tady objevil tento muž, kdy jsem
se začal hýbat a postupně se dostával do svého
současného stavu sebeuvědomění. Způsobil to snad
nějakým způsobem on? Nebo by se snad stalo totéž,
kdyby na hrad přišel kdokoli jiný; jakmile by se na
místě tak dlouho opuštěném znovu objevily živé
bytosti?
Má touha po nějakém smyslu existence se ve mně
ozývala stále silněji. Začínal jsem cítit, že má zdánlivá
bezmocnost v této oblasti je jenom nahodilá. Že bych
měl nejspíše cítit jakési nutkání, že určitě existuje něco,
co bych měl dělat, ale co jsem úplně zapomněl nebo se
možná vůbec nenaučil. Přemýšlel jsem o tom, jak
věrohodný může být tenhle můj dojem. Ani tady jsem

24
si nebyl jist. Zato jsem ale začal chápat, co ovlivňuje
můj současný přístup k pátrání.
Pol zítra odejde. Mé vzpomínky na čas před jeho
přítomností už vybledly téměř beze stopy. Vrátím se
snad znovu do onoho letargického stavu, jakmile
zmizí? Příliš jsem tomu sice nevěřil, ale byl jsem
ochoten připustit, že Pol má s mým probuzením, stejně
jako s tím, že jsem si uvědomil své vlastní já, něco
společného.
Teprve v této chvíli jsem náhle pochopil, že se
pokouším rozhodnout. Mám zůstat na Rondovalu či
provázet Pola? A ať tak či onak, proč?
Pokusil jsem se ukončit existenci netopýra v letu, ale
unikl mi.

Druhého dne ráno vyrazila dvojice mužů pěšky po

severní cestě. Společně prošli průsmykem a sešli dolů k
jarní zeleni pralesa, na místo rozcestí, které si Pol
vyznačil na mapě.
Odložili si batohy, opřeli je o kmen obrovského dubu,
který byl stále ještě temně nasáklý ranní rosou, a
pozorovali mlhu, jak řídne a mizí jim přímo před
očima, zatímco slunce se měnilo v jasnou kouli nad
úbočím hory po jejich pravici. Odněkud zpoza jejich
zad se ozval krátký úryvek ptačí písně, který vzápětí
utichl.
„Do večera bys měl vyjít z vrchoviny,“ řekl Pol,
jehož pohled se stočil doprava. „Mně bude trvat několik
dní, než se dostanu až dolů, a pak mě čeká zase
25
stoupání. Ty už se budeš spokojeně hřát v přímořském
vánku, zatímco mně bude pořád ještě mrznout nos.
Takže ti přeju hodně štěstí a ještě jednou mnohokrát
díky.“
„Ušetři si slova,“ ušklíbl se Myší rukavička. „Jdu s
tebou.“
„Do Belkenu?“
„Máš snad namířeno někam jinam?“
„Proč?“
„Dovolil jsem si přílišnou zvědavost. Teď chci vidět,
jak to všechno skončí.“
„Mohlo by to taky vzít zatraceně rychlý konec.“
„Sám tomu nevěříš, jinak by ses nevydával na tuhle
cestu. Ale jdi! Nepokoušej se mi to rozmluvit. Ještě by
se ti to mohlo podařit.“
Myší rukavička si hodil batoh na záda a vykročil
vlevo. Pol se k němu zakrátko připojil. Nad úbočím
hory stoupalo slunce a brány úsvitu se otevřely. Jejich
stíny je předbíhaly.

Večer se utábořili v hájku pinií a Polovi se zdál sen,

který se lišil ode všech ostatních, co kdy snil. Odvíjel
se mu před duševním zrakem s úžasnou jasností a
dojem, že bdí, byl neuvěřitelně živý. Pol měl díky tomu
až znepokojující pocit skutečnosti, a přestože byl sen ve
všech směrech prostoupen předtuchou hrozby,
naplňoval ho jistou temnou radostí.
Kolem něj se proti směru hodinových ručiček
pohybovalo sedm bledých plamenů, jako kdyby ho
26
vyvolávaly, tak, jako se vyvolává duch, aby se zjevil v
jejich středu. Zvolna se vyprostil z vlastního těla a
zůstal stát jako bezkrevná silueta sebe sama. V tom
okamžení se plameny zastavily a odlepily se od země.
Následoval je ke korunám stromů a ještě výš. Vedly jej
k severu a pohybovaly se po obloze pod bledě
osvětlenými mračny stále výše a rychleji. Zdálo se, že
ve stromech, stejně jako v horách dole pod nimi, se
pohybují podivné tvary. Vítr kvílel a temné stíny mu
uhýbaly z cesty. Zem se zvrásnila do temných vln, když
jeho rychlost ještě vzrostla. Vítr se změnil ve skučící
bestii, ačkoli Pol necítil chlad ani tlak.
Nakonec se před nimi zvedl temný obrys, posazený
zhruba v polovině úbočí hory. Tu a tam na černé hmotě
blikala malá světélka. Už byly vidět vysoké holé zdi,
věžičky, hradby a střílny mohutné stavby – byl to hrad
velký jako Rondoval, ale mnohem zachovalejší.
Pak v realitě jeho snu následovala krátká pauza, ale
po čase, který mohl být právě tak věčností jako
zlomkem vteřiny, se zase vzpamatoval a ucítil chlad a
vlhko. Stál před mohutnými dvojitými veřejemi,
okovanými těžkými železnými pásy a s velkými
železnými kruhy. Vrata byla zdobena řezbou hada, do
nějž byly zatlučeny hřeby. Nad řezbou byl na vratech
ukřižován veliký pták. Neměl nejmenší ponětí, kde se
hrad nachází, ale najednou mu přišel známý – jako
kdyby ho byl opakovaně vídal v jiných snech a pak, až
do tohoto okamžiku, pohled zapomněl. Maličko se
naklonil kupředu a uvědomil si, že chlad, který pocítil,
visí nad Branou jako neviditelný závoj a sílí při každém
sebemenším pohybu, kterým se k ní blížil.

27
 Po obou stranách tiše a ničím neživeny hořely
plameny. Byl přeplněn touhou projít Branou, ale neměl
nejmenší tušení, jak to udělat. Obě křídla vypadala
příliš mohutná na to, aby se dalo předpokládat, že
podlehnou síle jediného smrtelníka…
Probudil se prochladlý a zadumaný a rychle se co
nejtěsněji zabalil do přikrývek. Druhý den ráno si celý
sen celkem přesně vybavil, ale nemluvil o něm. A téže
noci se mu onen sen zdál zčásti znovu…
Opět stál před začernalou Branou, s obdobnými
pocity, ale v myšlenkách už měl jen několik útržků
dojmů z cesty sem. Tentokrát stál s pozvednutýma
rukama a žádal prastarými slovy, aby se před ním
Brána rozevřela. Obě křídla poslechla a s hlasitým
skřípěním se o něco pootevřela ven. Proudil z nich
slabý vánek a mrazivý chlad, spolu s praménky mlhy a
zvuky dalekého nářku. Pokročil kupředu, aby
vstoupil…
Během prvního týdne na cestě se noc co noc vracel
do téhož snu a pronikal jím dál a dál; jakmile prošel
Branou, jeho plamenní společníci zmizeli. Sám bloudil
spálenou krajinou – v barvách šedé a bronzové, černé a
tmavohnědé – pod temnou, rudě potřísněnou oblohou,
na níž v jednom místě, snad nad západním obzorem,
visela měděná koule, jen slabě ozařující zemi. Bylo to
místo plné kamene a stínů, písku a mlh, mrazu a
skučících větrů, bleskově vybuchujících ohňů a pomalu
se plazících tvorů, které marně hledal v nejzazších
hlubinách paměti. V těch končinách plála chmurná,
osamělá světla, otevírala se ústí temných jeskyní a
rozpadaly se obrovské sochy obludných podob a

28
děsivých tvarů. Jen malá částečka v jeho nitru se zdála
litovat, že mu to vše přináší takové potěšení…
A té noci, kdy uviděl, jak ona stvoření – šupinaté
hrubě tvarované obludnosti, přerostlé parodie lidské
podoby s dlouhými pažemi – kloužou, plazí se a
poskakují při pronásledování opuštěného člověka, jenž
před nimi prchal pochmurnou krajinou, pocítil jistou
předtuchu.
Muž proběhl mezi dvěma vysokými kamennými
sloupy a vykřikl, když zjistil, že se ocitl v jakési
kamenné proláklině, z níž není úniku. Tvorové vběhli
za ním a polapili ho. Srazili ho na zem a začali se na
něj sápat. Bili ho a dřeli z něj kůži a temná zem kolem
ztmavla ještě víc.
Pak najednou jedna z oblud zaječela a odvrátila se od
příšerného divadla. Její dlouhá, šupinami porostlá paže
se změnila v cosi krátkého a bílého. Ostatní tvorové
vydali zlomyslné zvuky a okamžitě se svého druha
chopili. Zatímco drželi vzpírající se stvoření, obrátili
svou pozornost zpět k tvorovi na zemi. Znovu se
sklonili a zaťali do něj zuby a spáry. To, co spočívalo
na zemi, už nevypadalo ani trochu lidsky. Ale jistou
podobu to mělo.
Pod záplavou hrubého násilí se tvor na zemi zvětšil,
začal svým vzhledem připomínat útočníky, zatímco
původní obluda, kterou její druhové neustále drželi, se
zmenšovala a byla stále světlejší, měkčí a podivnější.
I ona už měla zřetelnou podobu. Měnila se v člověka.
Ti, kdo muže drželi, ho pustili a on padl k zemi.
Zatím se přestali zabývat oním démonickým tvorem a

29
odvrátili se od něj. Jeho končetiny se křečovitě zmítaly
a kroutily v touze povstat.
Muž se skutečně zvedl na nohy, zapotácel se, vyrazil
kupředu a s vytím proběhl mezi sloupy. V tom
okamžiku se z hrdel temných tvorů vydral zuřivý jekot.
Chvilku se divoce strkali mezi sebou a pak vyrazili na
hon za proměněncem. Tvor, který se z člověka změnil v
obludu, se k nim přidal.
Pol zaslechl smích, a když vzápětí procitl, zjistil, že
je jeho vlastní. Přestal se smát a ještě dlouho poté ležel
s otevřenýma očima a mezi temnými větvemi stromů
pozoroval měsícem postříbřená mračna.

Jeden den se vezli na voze sedláka, který putoval se

synem na trh, a půl dne provázeli podomního
obchodníka. Kromě toho, že se setkali s jedním kupcem
a jedním ranhojičem, kteří cestovali opačným směrem,
nepotkali během čtrnácti dnů živou duši. Pak jednoho
slunečného odpoledne spatřili v dáli před sebou obláček
prachu a tmavé siluety malého houfu lidí.
Když poutníky dohonili, bylo už pozdní odpoledne.
Skupinu tvořil starý mág, Ibal Shenson, jehož provázeli
dva učedníci, Nupf a Suhuy, a deset sloužících. Z těch
pak čtyři nesli nosítka, ve kterých cestoval sám Ibal.
První, koho Pol oslovil, byl Nupf, malý, hubený
mladík s knírkem a dlouhými černými vlasy, jenž
kráčel na konci celé skupiny.
Když Pol pozdravil, Nupf se k němu otočil a zároveň
udělal pravou rukou nenápadné gesto.
30
 Jak se v poslední době stávalo téměř pravidlem, i
tady, jakmile Pol vycítil přítomnost Umění, vstoupil do
hry jeho druhý zrak. Viděl, jak se perleťově šedé
vlákno zkroutilo a utvořilo smyčku, která jako by mu
chtěla usednout na hlavu. Když zvedl ruku a odrazil ji
stranou, pocítil v mateřském znaménku jen velmi slabý
tlak.
„Ale no tak!“ prohlásil. „Takhle se odpovídá na
pozdrav bratra poutníka?“
Na mladíkově tváři se objevil výraz pochopení a oči
se mu rozšířily úžasem.
„Omlouvám se,“ zvolal. „Jeden nikdy neví, na koho
cestou narazí. Snažil jsem se jen chránit svého pána.
Neuvědomil jsem si, že jsi bratr v Umění.“
„A teď, když to víš…?“
„Máš namířeno na setkání v Belkenu?“
„Ano.“
„Promluvím se svým pánem, ten ti bezpochyby
nabídne, aby ses k nám připojil.“
„Tak do toho.“
„Čí pozdravy mám vyřídit?“
„Jsem Pol Detson – a tohle je Myší rukavička.“
„Dobrá.“
Mladík se otočil a vykročil podél skupiny, aby
dohonil nosítka. Pol s Myším rukavičkou ho
následovali.
Pol se stačil podívat učedníkovi přes rameno a
prohlédnout si muže v nosítkách dříve, než ho starý
mág oslovil. Stařec byl zahalen v modrém oděvu, přes
ramena měl šedivý šál a v klíně hnědou pokrývku, tudíž
bylo nesnadné odhadnout jeho velikost, i když

31
vzbuzoval dojem člověka spíše drobného a křehkého.
Měl ostrý nos, bledé oči posazené blízko u sebe, čelo a
tváře samou vrásku, na kůži hnědé pigmentové skvrny.
Zato vlasy měl husté, dlouhé a černé jako havran –
Polovi připadaly jako paruka, protože vousy měl stařec
naopak řídké a šedivé. Ruce skrýval pod plédem.
„Přistup blíže,“ zasyčel, pootočil hlavu k Polovi a
švihl po něm očima. Pol to udělal, zatajil dech a přitom
si uvědomil, jak hlasitě stařec dýchá.
„Detson? Detson?“ opakoval muž spíše jako pro
sebe. „A odkud že jsi přišel?“
„Z hradu Rondoval,“ odpověděl Pol.
„Já myslel, že to místo už je celé roky opuštěné. Kdo
je tam teď pánem?“
„Já.“
Pod hnědou pokrývkou se něco pohnulo. Na světle se
objevila velká kloubnatá ruka, jejíž kůži protkávala
pavučina modrých žil. Pomalu se přiblížila k Polově
pravici a zatahala jej za rukáv.
„Odhal své předloktí, smím-li prosit.“
Pol to udělal.
Ibal objel okraje mateřského znamení dvěma prsty.
Pak se uchichtl, zvedl oči a jeho pohled směřoval skrze
Pola do prázdna.
„Je to, jak říkáš,“ odtušil. „Nevěděl jsem o tobě – i
když teď vidím, že tě pronásleduje nejedna stará věc z
rondovalské minulosti.“
„Možná máte pravdu,“ připustil Pol. „Ale jak jste to
poznal?“
„Krouží kolem tebe jako roj barevného hmyzu,“ řekl
Ibal a pořád se díval skrze něj.

32
 Pol vědomě zapojil svůj vnitřní zrak, ale přestože
uviděl v okolí mnoho magických vláken, neobjevil nic,
co by připomínalo kroužící hmyz.
„Já sám nic takového nevidím…“
„To se nedivím,“ odtušil stařec, „protože se tě
bezpochyby drží už od chvíle, co ses tady objevil, a
samozřejmě ti budou připadat úplně jinak než mně –
pokud jsi je ovšem vůbec schopen pozorovat. Sám jistě
dobře víš, jak se vnímavost čarodějů na různé podněty
liší.“
Pol se zamračil.
„Nebo to snad nevíš?“ podíval se na něj Ibal zpříma.
Když Pol neodpovídal, starý čaroděj na něj dál upíral
pronikavý pohled a oči se mu zúžily do štěrbin.
„Tak teď nevím,“ prohlásil. „Zprvu jsem si myslel, že
chaos v tvých světlech je důmyslný klam, ale nyní –“
„Mých světlech?“ nechápal Pol.
„U koho jsi sloužil svá učednická léta – a kdys byl
zasvěcen?“ zeptal se starý čaroděj. Pol se usmál.
„Vyrostl jsem daleko odsud,“ odpověděl, „na místě,
kde se věci dělají jinak.“
„Ach ták! Ty jsi divomág! Chraňte nás před
divomágy! Ale přesto… ty nejsi úplně zmatený – a
každý s tímhle znamením –“ kývl bradou k Polově paži
„– musí mít cit a dar pro Umění. Zajímavé… Proč
cestuješ do Belkenu?“
„Rád bych se něco přiučil a… dozvěděl se jisté věci.“
Starý čaroděj se znovu uchichtl. „A já tam jedu kvůli
tomu, abych vyhověl svým zálibám,“ řekl. „Říkej mi
Ibale a připoj se ke mně. Bude příjemné mít po boku

33
novou tvář, člověka, s nímž si budu moci pohovořit.
Tvůj sloužící není zasvěcencem Umění?“
„Ne, a kromě toho není Myší rukavička můj sloužící,
nýbrž společník a přítel.“
„Myší rukavička říkáš? Mám dojem, že jsem to
jméno už slyšel. Mohlo to být v souvislosti se šperky?“
„Nejsem klenotník,“ pospíšil si Myší rukavička s
odpovědí.
„Na tom nezáleží. Zítra ti povyprávím jisté věci, které
by tě mohly zajímat, Detsone. Jenže na místo, kde mám
v úmyslu se utábořit, nám zatím pořád ještě skoro půl
míle zbývá. Takže bychom si měli pospíšit. Vzhůru a
kupředu!“
Sloužící zvedli nosítka a vykročili na další cestu. Pol
a Myší rukavička se zařadili za ně a udržovali s nimi
krok.

Navečer se utábořili v troskách něčeho, co snad

mohlo být kdysi malým amfiteátrem. Pol ležel dlouho s
otevřenýma očima a hlavou plnou obav z toho, co uvidí
ve snu této noci. Zatím o snech nikdy nemluvil, neboť
ve dne se věci ze snů zdají vzdálené. Když však kolem
zavládl klid a z ohně zbyly jen žhavé uhlíky, temné
stíny se zdánlivě naplnily neznámými tvářemi, jako by
se kolem rozestavilo tiché, neskutečné publikum,
schopné nahlédnout pod závoj spánku a připravené
pozorovat jeho cestu na místo zlověstných světel,
skučícího větru a krutosti. Otřásl se a dlouho napínal
sluch, zatímco mu oči poletovaly od jednoho stínu k
34
druhému. Neznal jediné zaklínadlo, kterým by dokázal
ovlivnit obsah snů. Znovu se zamyslel nad jejich
významem, zčásti mozkem člověka kultury, která je
rozebírá z hlediska psychopatologie, a zčásti s pocity
někoho, kdo ví, že v tomto světě mohou mít i zcela jiné
vysvětlení. Pak se jeho myšlenky začaly pomalu vracet
k setkání s čarodějem, který mu usiloval o život na
Rondovalu. Jeho sny začaly bezprostředně poté a Pola
napadlo, zda tady není nějaká souvislost. Použil na něj
cizinec ještě před smrtí nějaké zaklínadlo, aby mu
ztrpčil spánek příštích dnů? Jeho vědomí, kolébané
cvrlikáním a tichým bzukotem hmyzu ve vzdáleném
lese, pomalu odplouvalo… Napadlo ho, co by asi na
jeho místě udělal Mark. Nejspíš by začal hledat nějakou
chemickou látku, která by to zablokovala. Jeho vědomí
se zase o kus přesunulo…
Pohyb. Teď už známý zážitek. Strach byl ten tam.
Bylo jen očekávání v rámci překotné a nesouvislé série
obrazů, jež míjel. Uviděl Bránu a…
Vše se zastavilo. Ztuhl před vizí napůl otevřené
Brány. Obraz pomalu bledl, ztrácel na hmotnosti a
mizel a Pol ucítil na rameni ruku. Chtěl vykřiknout, ale
byl to jen okamžik.
„Už je to v pořádku,“ zašeptal mu za zády hlas a ruka
se stáhla.
Pol se pokusil ohlédnout a posadit se. Zjistil, že se
nedokáže pohnout. Za zády se mu z kleku zvedl
mohutný muž v plášti s kápí, jež mu z větší části
zakrývala obličej, a prošel Pólovým zorným polem.
Ten měl dojem, že letmo zachytil bledý knír a – což
bylo nemožné – lesklou zubní korunku.

35
 „Tak proč se nemůžu pohnout?“ zašeptal se zaťatými
zuby.
„Bylo pro mě mnohem jednodušší použít obecné
zaklínadlo na celý tábor, než hledat nějaké selektivní,
které by to vyřešilo jinak. Pak mi jen stačilo probudit
tebe a ostatní nechat v bezvědomí. To ochromení je
naneštěstí jeho součástí.“
Polovi blesklo hlavou, že je to lež, jenže neměl, jak si
to podezření ověřit.
„Všiml jsem si, že máš velmi neklidný spánek. Tak
jsem si řekl, že ti poskytnu trochu úlevy.“
„Jak poznáš, že má někdo ošklivé sny?“
„Řekněme, že v záležitostech, které ti komplikují sny,
jsem docela odborník.“
„A to je…?“
„Objevuje se ti v nich obrovská brána?“
Pol na chvilku zmlkl. „Ano,“ připustil pak pomalu.
„Objevuje. Jak to můžeš vědět, pokud jsi na mě ty sny
sám nepřivolal?“
„Za tvůj sen nemohu. Dokonce jsem ani nepřišel
proto, abych ti od něj pomohl.“
„Proč tedy?“
„Tvá cesta do Belkenu.“
„Zřejmě jsi nějaký vševěd…“
„Nebuď drzý. Protože bychom mohli mít společné
zájmy, snažím se ti pomoci. Rozumím většině sil, které
tě ovlivňují, mnohem lépe než ty. Děláš vážnou chybu,
když se potloukáš světem a ukazuješ se v tomhle
období své kariéry. Právě mi dalo nesmírnou práci
vymazat tvé jméno a původ z paměti Ibala i celého jeho
doprovodu. Ráno si bude pamatovat jen to, že jsi

36
divomág putující do Belkenu. I tvůj zjev ho bude mást.
Kdyby se tě náhodou znovu zeptal na jméno, připrav si
nějaké jiné, a to pak používej i v Belkenu. Rondoval
má stále ještě pár nepřátel.“
„To už jsem zjistil a málem mě to stálo život.“
„Kdy se to stalo? A kde?“
„Před několika dny, na Rondovalu.“
„O tom jsem nevěděl. Takže už to začalo. No, ale
jestli zatajíš své jméno, budeš nějakou dobu v bezpečí.
Nabarvím ti vlasy jistou chemikálií, abych zakryl ten
bílý pramen. Je příliš nápadný. A pak musíme
zamaskovat tvé dračí mateřské znamení.“
„Jak?“
„To je celkem jednoduchá záležitost. Jak vidíš
projevy Síly, když sesíláš zaklínadlo?“ Pol ucítil ve
vlasech vlhkost.
„Obvykle jako barevná vlákna – nitě, lanka,
provazy.“
„Zajímavé. Tak dobrá. Představ si, že ti ruku ovinu
vlákny v barvě kůže. Poskládám je tak hustě, že
znaménko zmizí. Tvé schopnosti to nijak neovlivní. Až
je budeš chtít odkrýt, stačí, abys provedl odmaskovací
rituál.“
Pol cítil, jak ho někdo uchopil za ruku a zvedl ji.
„Kdo jsi?“ zeptal se. „Jak tohle všechno víš?“
„Jsem mág, který nikdy neměl přijít na svět, a mám
velmi zvláštní vazbu k tvému rodu.“
„Jsme snad příbuzní?“
„Ne, dokonce ani přátelé.“
„Tak proč mi potom pomáháš?“

37
 „Cítím, že když budeš dále žít, mohlo by mi to
posloužit. Tak, a tvoje ruka je celkem dobře
zamaskovaná.“
„Pokud mě chceš opravdu před něčím chránit, pak
bys mi o tom mohl především něco říci.“
„Nepovažuji to za žádoucí. Předně se ti třeba vůbec
nic nestane a pak bych ti zbytečně poskytl informace,
které bych ti jinak nedal. A krom toho tvá neznalost
může působit jen a jen v můj prospěch.“
„Podívej, někdo už si zřejmě zjistil, kdo jsem a kde
mě má hledat. Nelíbí se mi představa, že bych najednou
spadl po hlavě do dalšího souboje čarodějů.“
„Ale na těch není nic špatného, když vyhraješ. Tak
vypadal ten pokus o tvé zavraždění?“
„Ano.“
„No, pořád ještě jsi celý.“
„Ale bylo to o fous.“
„Fousy ti dorostou, chlapče. Alespoň si udržíš
ostražitost. Teď bychom možná měli poněkud zdrsnit
tvé rysy a zesvětlit oči. Co kdybychom ti šoupli vedle
nosu bradavici? Ne? A co takhle zajímavou jizvu na
čelo? Nebo na tvář? To bude ono…“
„Neprozradíš mi své jméno?“
„Nic by ti neřeklo, a to, že ho znáš, by mi mohlo
později zkomplikovat život.“
Pol se pokusil přivést dračí znamení k životu a
doufal, že to díky maskování utají před vnitřním
zrakem druhého muže. Když pocítil pulsování, nedal
tajemný návštěvník nijak najevo, že by si něčeho všiml.
Pol vyslal sílu nejprve nahoru a dolů paží, a osvobodil
ji tak z ochrnutí. Pak se soustředil na krk. Dokázal o

38
kousek pootočit hlavu… Zbytek prozatím raději nechá
tak, jak je. Dobře věděl, že strnulost se velmi těžko
předstírá.
Cizincovy ruce se mu neustále pohybovaly kolem
obličeje. Jeho tvář však zůstávala mimo Polovo zorné
pole. Ten si vyvolal pevné šedé vlákno a ucítil jeho
nehmotnou přítomnost na špičkách prstů.
„Tak, teď si budou všichni myslet, že jsi chodil na
Heidelberg…“
„Cos to řekl?“ zeptal se Pol.
„Taková hloupá poznámka,“ odpověděl muž rychle.
„Skutečně dobrý čaroděj zná i místa, o nichž se jiným
lidem ani nesnilo, abys věděl –“
Pol nechal energii projít celým tělem a ochrnutí
zmizelo. Překulil se na bok a bleskovým pohybem vrhl
smyčku šedého vlákna. To vyletělo šikmo nahoru a
obtočilo mužova zápěstí. Pol smyčku zadrhl a začal se
zvedat.
„A teď se tě zeptám znovu,“ prohlásil.
„Pitomý divomágu!“ zvolal cizinec.
Vlákno se v Pólových prstech zazmítalo a rukou mu
proletělo něco jako elektrický šok. Nedokázal vlákno
pustit a dračí znamení ho pálilo jako živý oheň. Otevřel
ústa, aby vykřikl, ale nevydral se mu z nich ani hlásek.
„Máš výjimečné štěstí,“ byla poslední slova, která
zaslechl. Pak bouře dolehla do jeho mozku a on se
skácel k zemi.

39
 Když otevřel oči, objevily se právě na východním
obzoru první náznaky svítání. Probudily ho hlasy
Ibalových sloužících, kteří se pustili do balení
zavazadel a připravovali se ke zrušení tábora. Pol
pozvedl ruce ke spánkům a pokusil se vybavit si, kolik
toho večer vypil… „Kdo jsi? Kde je Pol?“
Pootočil hlavu a uviděl Myšího rukavičku, který stál s
rukama v bok kousek od něj.
„Mám jizvu na tváři?“ zeptal se a zvedl ruku, aby se
ohmatal.
„Ano.“
„Poslouchej můj hlas. Nepoznáváš ho? Zmizel mi i
ten bílý pramen vlasů?“
„Aha… už chápu. Ano, zmizel. Proč tak najednou
převlek?“
Pol vstal a začal si skládat věci. „Všechno ti povím
cestou.“
Pečlivě prohlédl zem, aby našel nějaké známky
přítomnosti tajemného nočního návštěvníka, ale půda
byla kamenitá, a tak nic nenašel. Když následovali
Ibalovy sloužící z tábořiště zpět na cestu, Myší
rukavička se najednou zastavil a ukázal na skupinku
zvadlých keřů.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se.
Ve spleti vyschlých větví tam viseli tři vysušení
zajíci.
Pol zavrtěl hlavou a kráčel dál.

40
 3.

Zpočátku to bylo více než trochu traumatické, nové

výhledy, nové zvuky, všechno to nové, s čím jsem se
setkával, když jsme opustili Rondoval. Několik prvních
dnů jsem se vznášel nedaleko Pola, plul jsem vedle něj,
osahával si okolí a seznamoval se se zákony,
ovládajícími nové jevy, jež mne obklopovaly. Zjistil
jsem, že cestování skutečně rozšiřuje osobnost, neboť
jak čas ubíhal, prostíral jsem se pořád na větším a
větším prostoru. To byl vtip. Uvědomil jsem si, že můj
růst lze alespoň zčásti připsat na vrub rostoucímu počtu
objektů, jejichž esenci jsem cestou pohltil – rostlin
stejně jako zvířat, ačkoli těm druhým jsem dával
přednost – a zčásti za to mohly Boylovy a Charlesovy
zákony, na něž jsem narazil v Polově mozku jednoho
večera, kdy se ve vzpomínkách vrátil do doby studia na
vysoké škole. Při sebevětší upřímnosti o sobě nedokážu
uvažovat jako o plynu. I když jsem vázán na fyzickou
rovinu, zdaleka se v ní nemusím projevovat v plném
rozsahu – dokážu se z ní z větší části vyvázat snadno a
s velkými obtížemi úplně. Jsem vymezen určitým

41
prostorem a pohybovat se dokážu pomocí vlastní vůle.
Nejsem si úplně jist, jak to funguje. Postupně však
začínalo být zřejmé, že moje velikost roste a má
schopnost provádět fyzické úkony se zlepšuje – jako
třeba s těmi zajíci. Rozhodl jsem se celou cestu
pojmout jako vzdělávací turné. Každá nová věc, každá
nová zkušenost, kterou udělám, může mít nakonec
dopad na výsledek pátrání po mé totožnosti a příčině
mé existence.
A učil jsem se nové věci, některé velmi zvláštní.
Kupříkladu když v noci do tábora vešel maskovaný
muž v plášti s kápí, cítil jsem něco jako jemný vánek,
jenže nikoli na fyzické rovině, slyšel jsem něco jako
hluboký tón a viděl jsem záplavu vznášejících se barev.
Pak všichni, včetně muže střežícího tábor, usnuli.
Následovaly další pohyby, další barvy a zvuky.
Nedávno jsem se naučil význam slova subjektivní, a
proto mohu s jistotou říci, že mé vjemy byly spíše
takové než hmatatelné. Pak jsem se zájmem pozoroval,
jak mění paměti spících lidí ve věcech, jež se týkaly
Pola. Ze svých pocitů a ze vzpomínek, které jsem měl
na magický souboj na Rondovalu, jsem pochopil, že
jsem výjimečně citlivý na magické vlivy a vlnění. Měl
jsem dojem, že bych mohl snadno zvrátit všechno, co
neznámý udělal, ale neviděl jsem k tomu žádný důvod,
a tak jsem jen přihlížel. Z toho mála, co jsem o
podobných záležitostech věděl, jsem měl dojem, že
tento mág používá dosti zvláštní způsob, jak přesouvat
síly mezi rovinami. Ano. Náhlé vzpomínky na nějakou
násilnou událost můj dojem ještě posílily. Byl zvláštní,

42
ale chápal jsem naprosto jasně, jak udělal všechno to,
co udělal.
Pak stál nějakou chvíli vedle Pola a já nedokázal říci,
co se děje. Využíval nějakou sílu, jinou, než byla ta,
kterou použil před chvilkou, a tomu jsem nerozuměl.
Když položil ruku Polovi na rameno, něco se ve mně
křečovitě sevřelo. Nevím proč, ale přesunul jsem se
blíž. Vyslechl jsem celý jejich rozhovor a byl jsem
svědkem Polovy proměny. Když muž zakrýval dračí
znamení na Polově předloktí, cítil jsem, že mě něco
nutí vykřiknout: „Ne!“. Jenže já samozřejmě nemám
hlas. Velmi mě to rozrušilo, i když jsem podvědomě
chápal, že pod zaklínadlem zůstává znamení netknuté, a
cítil jsem i to, že Pol může jeho působení kdykoli
zrušit. Co tahle moje reakce vypovídá o mně, nevím.
Když pak ale Pol vstal a mezi oběma muži došlo ke
krátké a rychlé výměně sil, vrhl jsem se k Polovi,
prostoupil jsem jeho tělo a pátral po nějakém
poškození. Neobjevil jsem nic, co by mohlo nastálo
poškodit tvora jeho druhu, a protože se lidé běžně v
noci uvádějí do stavu částečného bezvědomí, neviděl
jsem důvodu, proč do celé věci zasahovat.
Stáhl jsem se a vydal se po stopách druhého muže.
Nevěděl jsem ani proč, ani co bych měl udělat, pokud
ho najdu. Odešel však velmi rychle a v okolí po něm
nezůstala ani stopa, takže tyto otázky byly spíše
akademické.
Tehdy jsem narazil na zajíce a zneživil je, stejně jako
křoví, v němž se ukrývali. Okamžitě jsem se cítil
silnější. Dumal jsem nad svými vlastními reakcemi a
otázkami, jež tyto vzbuzovaly – a také jsem přemítal,

43
zda jsem byl opravdu stvořen k tak neplodné činnosti,
jakou je sebezpytování.

Jak se zdálo, nikdo z celé společnosti, Ibala

nevyjímaje, si nevšiml proměny Polova vzhledu. A
nikdo jej také neoslovil jménem. Jako by jeho jméno
všichni zapomněli a bylo jim trapné to přiznat.
Nakonec se ti, kteří s ním mluvili, ustálili na
„Divomágovi“ a Pol ani nemusel použít nové jméno,
které si připravil. Ale i když oceňoval výhody svého
magického přestrojení, litoval, že díky jeho nové
identitě Ibal úplně zapomněl na téma Rondovalu a toho,
co mu chtěl o něm vyprávět. Protože nevěděl, jak silné
je zaklínadlo, jež zastírá jeho totožnost, neodvážil se v
myslích ostatních spojit svou osobu s Rondovalem tím,
že by na něj sám zavedl řeč.
O dva dny později, když večer usedli v táboře k jídlu,
začal Ibal mluvit o něčem, co bylo skoro stejně
zajímavé.
„Tak, Divomágu, řekni mi, jaké máš plány,“
nadhodil, zatímco si cpal lžící cosi kašovitého a
lepkavého mezi pahýly zbývajících zubů. „Co máš v
úmyslu dělat na shromáždění?“
„Učit se,“ odvětil Pol. „Rád bych se setkal s
praktikujícími kolegy a co možná se vylepšil v Umění.“
Ibal se mlaskavě zasmál.
„Přestaň chodit kolem horké kaše a řekni rovnou, že
tam jedeš hledat sponzora pro zasvěcení.“

44
 „A měl bych šanci?“ zapátral opatrně Pol. „Když tě
zaštítí nějaký mistr…“
„Jaké z toho plynou výhody?“ Ibal zavrtěl hlavou.
„Nechce se mi věřit, že jsi tak naivní. Kde jsi
vyrostl?“
„Na místě, kde by takováhle otázka nikdy nepadla.“
„Myslím, že tomu budu věřit, konec konců jsi
divomág. Dobrá. Někdy mi nevědomost připadá velmi
osvěžující. Následkem správného prožití rituálů
prováděných při zasvěcení je uspořádání tvých světel.
To ti umožní ovládnout mnohem větší množství
energie, která prostupuje všechny věci.
Dovolí ti to zvýšit tvou moc a sílu, což by jinak
nebylo možné.“
„A budou se během tohoto setkání v Belkenu
provádět nějaká zasvěcení?“
„Jistě. Já sám mám například v úmyslu dát zasvětit
Nupfa – myslím, že tady Suhuy ještě není připravený.“
Ukázal na většího ze svých učedníků, mladíka s
tmavýma očima a dlouhými světlými vlasy. Suhuy se
zamračil a odvrátil se.
„A jakmile je učedník jednou zasvěcen, stává se
nezávislým, předpokládám?“ nadhodil Pol.
„Ano, i když dotyčný někdy zůstane po nějaký čas
dál u svého bývalého mistra, aby se od něj naučil jisté
jemné finesy Umění, které byly při základním výcviku
vynechány.“
„No, jestli se mi nepodaří najít žádného sponzora,
myslím, že se budu muset životem protloukat sám.“
„A máš nějakou představu o tom, jaká nebezpečí s
sebou nese obřad iniciace?“

45
 „Nemám.“
„Dvě hlavní jsou smrt a šílenství. Tu a tam se zmocní
někoho, kdo není na rituál zasvěcení tak docela
připraven.“
„Mohl bys mi poskytnout nějaké vedení, abych nebyl
tak docela nepřipraven?“
„To se dá zařídit.“
„Byl bych ti velmi zavázán.“
„V tom případě jsem ochoten tě sponzorovat za
dobrou vůli, kterou bys mi někdy v budoucnu mohl
projevit. Vždycky je příjemné mít v řemesle nějaké ty
přátele.“
Sen o Bráně a podivné zemi za ní se té noci nevrátil a
neopakoval se pak už ani žádný následující den až do
chvíle, kdy dorazili na slavnost. Dny plynuly klidně a
bez příhod, jeden jako druhý, až nakonec jediné, co
Polovi připomínalo dobrodružství ze začátku cesty,
byla jeho změněná podoba. Jak začali stoupat, měnila
se i krajina, ačkoli kraj se tady zvedal mnohem
pozvolněji, než klesal v horách kolem Rondovalu. Sám
Belken byla obrovská, černá hora podobná zubu šelmy,
dokonale holá a posetá proláklinami. Toho večera, kdy
se před nimi objevila poprvé, vypadala, jako by ji halila
jemná bílá záře. Když se zastavili, aby si vychutnali ten
velkolepý pohled, vzal si Myší rukavička Pola stranou a
zeptal se ho: „Jseš si jistý, že víš, do čeho se pouštíš?“
„Ibal mi nastínil iniciační obřady,“ odpověděl Pol, „a
seznámil mě s tím, co mám v určitých fázích čekat.“
„To ale není přesně to, nač se tě ptám,“ zavrtěl
hlavou Myší rukavička.
„A na co tedy?“

46
 „Na Rondovalu se tě pokusil zabít čaroděj. Další se
objevil minulý týden, zjevně, aby ti pomohl. Mám
dojem, že ses ocitl uprostřed něčeho velmi nekalého a
magického, a ty klidně zamíříš do samotného hnízda
čarodějů a chceš se pokusit složit nějaké nebezpečné
zkoušky, aniž ses na to sebeméně připravil.“
„Na druhé straně,“ namítl Pol, „je to zřejmě to
nejlepší místo, kde bych mohl zjistit, co se děje. A
nepochybuji, že se mi hodí každá další možnost využití
vnitřního zraku, o níž se tam dozvím, a každá další
špetka magické síly, kterou získám navíc.“
„Opravdu Ibalovi věříš?“
Pol pokrčil rameny.
„Zdá se, že mi v podstatě nic jiného nezbývá,“
připustil. „Pokud by ses ovšem nerozhodl zanechat celé
té hry hned teď.“
„To bych se rázem ocitl tam, kde jsem začal. Ne,
díky.“
„Jenže bys získal čas všechno si řádně promyslet a
možná i přišel na nějaký jiný způsob, jak vést své
pátrání.“
„Ano,“ přikývl Pol, „přál bych si, aby to tak šlo.
Jenže cítím, že čas není něco, čím bych si teď mohl
dovolit plýtvat.“
Myší rukavička si povzdechl a měl se k odchodu. „Ta
hora vypadá velmi pochmurně,“ dodal ještě. „Naprosto
s tebou souhlasím.“

47
 Další ráno se propletli skupinou pahorků na úpatí
masivu a dorazili na vrchol nízkého hřbetu, kde se
výprava zastavila. Pod východním úbočím hory se
rozkládalo něco, co jako by vypadlo ze snu nebo
pohádkové knihy. Mezi domy, jež vypadaly jako
vyřezané z pestrobarevných drahokamů, se zvedala
skupina zářících, smetanově bílých věží se zlatými
kupolemi. Nad dokonalými cestami se klenuly mostní
oblouky a tu a tam bylo vidět oblaka duhově zbarvené
vodní tříště nad vodotrysky a fontánami…
„Bohové!“ zvolal Pol. „Ani ve snu mě nenapadlo, že
to bude vypadat takhle!“
Slyšel, jak se Ibal pochechtává.
„Co je na tom k smíchu?“ zeptal se ho.
„Každý jsme mladý jen jednou. Bude to překvapení,
uvidíš,“ odpověděl starý čaroděj.
Pol, který nevěděl, co si má myslet, pokračoval v
chůzi. Jak den pokročil, snové město ztratilo něco ze
svého lesku. Nejdříve zmizelo jiskření a duhové
odrazy. Pak začaly blednout barvy, budovy se postupně
halily slabým oparem, aby nakonec celý obraz zakryla
nasedla mlha. Stavby se jakoby zmenšily a některé z
větších věží a mostů zmizely docela. Skleněné stěny se
zakalily a začaly se pomalu, téměř neviditelně vlnit.
Nakonec zmizely fontány a většina klenutí. Pol měl
dojem, že celé místo pozoruje kouzelným sklíčkem,
které všechno nejen zmenšuje, ale také zkresluje.
Když si sedli k obědu, oslovil Ibala.
„Dobrá, jsem neobyčejně překvapen a taky o několik
hodin starší. Co se stalo s tím městem?“
Ibal se málem zadusil svou kaší.

48
 „Ne, ne,“ vrtěl hlavou. „Počkej do večeře. Sleduj
představení.“
Pol tedy přihlížel dalšímu dění. Jak se slunce
přesouvalo k západu a na zbytky města padl stín hory,
vlnivý pohyb ustal a stěny získaly zpět něco ze svého
původního lesku. Pol a Myší rukavička z města po
celou cestu prakticky nespouštěli oči. Jak se stíny
prodlužovaly, město začalo růst, nejprve pomalu, ale
čím více se slunce blížilo k západu, tím rychleji. Šedivý
závoj řídl a znovu jím začaly prosvítat obrysy věží a
vyšších staveb. Když se ještě přiblížili, náhle k jejich
uším dolehlo zurčení fontán. Nepříliš určité obrysy
domů se vyplnily barvami. Věže, mosty i klenby
nabyly na hmotnosti.
V čase večeře už byli opravdu velmi blízko a město
se svou podobou začalo blížit tomu, jak vypadalo ráno,
když je spatřili poprvé. Zatímco seděli u jídla,
přihlíželi, jak mizí našedlý závoj i cáry mlhy.
„Tak co, už jsi uhodl?“ zeptal se Ibal a cpal se svou
kaší.
„Zdá se, že jak se mění čas, mění se i celé město,“
řekl Pol. „To znamená, že nejspíše vůbec není to, zač se
vydává, a ve všem je nějaké kouzlo. Ale nemám ponětí,
co se doopravdy děje a proč se to takhle mění.“
„Ve skutečnosti je to hrstka chatrčí, stanů a komplex
jeskyní,“ vysvětloval Ibal. „Pokaždé, když se
připravuje další shromáždění, dostane skupina
vybraných mágů na starost připravit tohle místo pro
setkání. Jenže oni obvykle pošlou napřed své sluhy a
učedníky. Ti vyčistí a prohlédnou stavby, postaví stany
a opraví všechno potřebné. Obvykle pak použijí

49
spojených sil k tomu, aby vytvořili zaklínadlo, jež dodá
celému tomu místu okulibý vzhled. Jenže protože
schopnosti učedníků jsou různé a celá tahle záležitost je
jen dočasná, velmi zřídka se používají kouzla první
třídy a nejvyšší kvality. V důsledku toho je město
krásné od soumraku do svítání. Jak však přijde den,
nádhera začíná blednout. O polednách je to nejhorší, to
můžeš zahlédnout i skutečný stav věcí.“
„A ta zaklínadla působí stejně dobře zevnitř jako
zvenčí?“
„Samozřejmě, Divomágu. Už brzy se přesvědčíš na
vlastní oči.“
Kouzelné město před jejich očima začalo znovu
světélkovat.

Na úpatí Belkenu dorazili pozdě večer a vstoupili do

zářícího města, jež se tam rozkládalo. První oblouk,
kterým prošli, mohl být vytvořen z propletených větví,
ale jinak vypadal jako vytesaný ze zlatě žilkovaného
mramoru, zdobený křehkou řezbou. Vzduchem se
pohybovala nesčetná světla, poletující ve výši několika
mužů. Pol se nedokázal těch divů nasytit a otáčel hlavu
hned sem a hned zase tam. Oproti všem městům, která
znal, bylo tohle čisté. Cesta pod jejich nohama byla
nepřirozeně jasná. Budovy působily křehkým dojmem a
jejich stěnami prosvítalo světlo jako zevnitř osvětlenou
vaječnou skořápkou. Nápaditě tvarovaná okna
pokrývaly průsvitné tabule zdobené ornamenty ze
zářících drahých kamenů. Domy byly plné balkonů a
50
spojovacích můstků a celé město se hemžilo pestře a
draze oděnými muži a ženami. Obchody otevřené do
ulic nabízely magické zboží a po celém městě byla
upoutána nebo uvězněna v ohradách magická zvířata.
Tu a tam některá bloudila volně ulicemi, jako kdyby se
z vlastní vůle vydala na prohlídku města. Na rohu, kde
mág v turbanu bručel svá zaklínadla, hořel velký koš s
uhlím a z něj stoupal sloup rudého dýmu. Jak nabíral
výšku, měnil se jeho horní konec v obludnou hlavu a
neméně ohavné tělo. Z několika stran se ozýval zvuk
píšťal, drnkacích nástrojů a tamburín. Z náhlého
popudu Pol zhmotnil svou kytaru, naladil ji, přehodil si
popruh přes rameno a začal v chůzi pobrnkávat. Cítil,
jak jeho neviditelné znamení pulzuje, jako v odpověď
na kouzelné prostředí, do nějž vstupovali.
Pestrobarevní ptáci ve zlatých a stříbrných klecích na
jeho píseň odpovídali. Několik kolemjdoucích za ním
otočilo tváře. Vysoko nahoře matně zářila tvář hory,
jako by kolem ní prolétal roj světlušek, a ještě výš se na
temném nebi rozzářily hvězdy. Kolem Pola proletěl
chladný vánek a přinesl s sebou závan exotických vůní
– kadidlo, myrhu a hořící vonné tyčinky.
Myší rukavička větřil a poslouchal. Prsty mu jen
hrály a oči se míhaly sem a tam.
„Bylo by velmi těžké ukrást něco na místě, kde nic
není tím, čím se jeví,“ poznamenal.
„A co kdyby sis vzal něco jako volno?“
„To těžko,“ ušklíbl se zloděj a soustředil se na
ďábelskou tvář, která ho pozorovala zpoza mříže
zasazené vysoko ve stěně vlevo. „Ale snad bych to
mohl pojmout jako cvičení ve zdrženlivosti…“

51
 Ibal, který na každém rohu vydával svým sloužícím
krákoravým hlasem pokyny, věděl, jak se zdálo, kde
bude bydlet. Jak se Pol později dozvěděl, nebylo na
tom nic divného, protože Ibal bydlel vždycky na
jednom a témže místě. Podoba toho místa se ale
pokaždé radikálně měnila, jak Polovi prozradil jeden ze
starých sloužících. Vyznat se ve zdejším městě dalo
spíše orientací v prostoru než hledáním podle vzhledu.
Pokoje, které jim jako Ibalovým hostům místní
správce přidělil, byly prostorné a elegantní, byť se vše
lesklo falešným pozlátkem magie. Pol si také všiml, že
pevné zdi někdy poněkud povolily, když se o ně opřel,
že podlahy jsou hladké pro oko, nohám však trochu
zadrhávají, a že křesla nikdy nejsou zdaleka tak
pohodlná, jak vypadají.
Ibal je propustil s prohlášením, že chce odpočívat a
že je mužům, kteří dohlížejí na zasvěcovací obřady,
představí nazítří. Když se tedy Pol a Myší rukavička
vykoupali a převlékli, vydali se na další prohlídku
města.
Hlavní ulice osvětlovaly koule bílého světla. Nad
užšími uličkami pluly kuličky rozličných barev. Oba
přátelé míjeli hloučky mladíků, jejichž hovor se
podobal učeným disputacím filozofů, i skupinky
starých mágů – praktiků, kteří využívali svých
magických sil k provádění různých nepříjemných
žertíků. Pol s Myším rukavičkou například zahlédli, jak
jeden z nich vyčaroval nevelký šedý obláček, který se
usadil v podloubí, kudy se běžně procházelo. Jakmile
pod ním někdo šel, mráček hlasitě zachřestil a vypustil
tolik vody, že nebohou oběť smáčel na kůži k

52
slastnému pobavení dětinských staříků, kteří se
ukrývali v okolních stínech a chechtali se, až se za
břicha popadali.
Když ze sebe Pol a Myší rukavička oklepali a setřeli
vodu, zastavili se nad úzkým schodištěm, vedoucím
dolů na klikatou ulici, která byla osvětlena ještě hůře
než úzké uličky nahoře. Vznášela se nad ní jen modrá a
červená světla, slabší a menší než ostatní, a pomalu
proplouvala sem a tam.
„Tohle konečně vypadá jako zajímavé místo,“
nadhodil Myší rukavička a opřel se o zábradlí nad
schodištěm.
„Pojďme dolů a omrkněme to.“
Ukázalo se, že je to něco jako restaurační ulička. Po
obou stranách ji lemovaly různé podniky a stánky
podávající občerstvení všeho druhu, jak uvnitř, tak
venku a jak na místě, tak přes ulici. Pomalu prošli
kolem až na druhý konec a ještě pomaleji se vraceli
zpět.
„Mně se líbí tahle,“ prohlásil Myší rukavička a ukázal
vpravo. „Co takhle jeden stoleček pod tou markýzou,
abychom mohli v klidu pozorovat cvrkot?“
„Skvělý nápad,“ přisvědčil Pol, a tak se tam propletli
a usedli.
Téměř vzápětí se ve dveřích podniku objevil drobný,
snědý a usměvavý muž v zeleném kaftanu, který ke
dvojici přistoupil.
„Tak copak si budou pánové přát?“ zašvitořil.
„Já bych si dal sklenku červeného,“ objednával Pol.
„A já bych si přál bílé, ale pokud možno přírodní,“
doplnil ho Myší rukavička.

53
 Muž se k nim otočil zády a hned na to se k nim zase
obrátil čelem. Před sebou držel tác se dvěma sklenkami
vína – bílým a červeným.
„Užitečný trik,“ pokýval Myší rukavička hlavou.
„Soukromé zaklínadlo,“ sdělil mu vrchní.
Pak se muž začal téměř omlouvat a požádal je, aby
své mince vhodili malou smyčkou do proutěného
košíčku.
„Už to zavedli skoro ve všech zdejších podnicích,“
vysvětloval. „Je tady v oběhu příliš mnoho
očarovaných oblázků. Možná máte nějaké i vy a ani o
tom nevíte.“
Ale všechny jejich peníze zůstaly i po průchodu
magickou smyčkou penězi.
„Právě jsme dorazili,“ sdělil mu Pol.
„No, tak to si dávejte na kamínky dobrý pozor.“
Pak odspěchal za další objednávkou.
Víno bylo překvapivě dobré, i když měl Pol
podezření, že část jeho kvality jde na konto magického
dochucení. Po chvilce ho ale napadlo – a jaký je v tom
rozdíl? Je to stejné, jako s celým okolním městem –
jestliže poslouží svému účelu, pak může být vzhled
mnohem důležitější než obsah.
Když se o své úvahy podělil s Myším rukavičkou, ten
odpověděl: „No, to je stěží původní myšlenka. A pro
mě je po čertech velký rozdíl, když si prohlížím
nádherný klenot, o kterém jsem si myslel, že je pravý!“
Pol se usmál.
„Pak takový šperk či kámen posloužil svému účelu.“
Myší rukavička se rozesmál.

54
 „Dobrá. Vyhráls. Ale když se do toho zaplete smrt, je
lepší vědět, která dýka je skutečná a která ruka pravá.
Po tom, co se stalo té noci ve tvé knihovně, byl bych na
takovémhle místě opravdu velmi opatrný.“
„A připadám ti snad neopatrný?“
„No, ta magická sprcha, kterou jsme před chvílí
slízli,“ začal Myší rukavička, „všiml jsem si, že –“
Jeho řeč však přerušil příchod urostlého
světlovlasého mladíka s pěkně řezanými rysy a zářivým
úsměvem. Ten byl křiklavě oblečen a pohyboval se s
výjimečnou elegancí a rovným držením těla.
„Divomág! A Myší rukavička! Je zvláštní potkat vás
právě tady! Hostinský! Další rundu pro mé přátele, ať
už si dali cokoli! A sklenici toho nejlepšího, co máte,
pro mě!“
Přitáhl si židli a usedl k jejich stolu.
„Zdá se, že letos odvedli výjimečně dobrou práci,“
prohlásil a udělal rukou široké gesto. „Jak se vám líbí
ubytování?“
„Hm… ano, je opravdu hezké,“ odpověděl Pol, když
hostinský přispěchal s dalším pitím.
Mladík pohnul rukou a dlaň se mu náhle naplnila
mincemi. Vyskákaly mu z dlaně, s malým ohňostrojem
proletěly magickou smyčkou a uložily se do košíku.
„Zábavné,“ komentoval Pol. „Poslyš, nechci vypadat
jako nezdvořák, už proto, že platíš, ale nějak si
nevybavuji…“
Mladík se rozesmál a jeho tvář zazářila veselím.
„Ovšem že ne, ovšem že ne,“ přitakal. „Já jsem Ibal a
vy se teď díváte na výsledek nejlepšího omlazovacího
kouzla, jaké existuje.“ Oprášil si smítko z barevného

55
rukávu. „Nemluvě o několika drobných kosmetických
zákrocích,“ dodal skromně.
„No tohle!“
„Úžasné!“
„Ano. Já vím. Jsem připraven setkat se opět se svou
drahou Vonnií, prožít dva týdny milování, hýření,
skvělého jídla a pití. To je vlastně jediný důvod, proč
na tyhle podniky ještě jezdím.“
„Jak… zajímavé.“
„Ano. Poprvé jsme se tady setkali před třemi sty lety
a naše city se po celá ta staletí ani v nejmenším
nezměnily.“
„To je opravdu úžasné,“ přiznal Pol. „Ale copak jste
se nikdy nesešli mimo čas magických slavností?“
„Bohové, ne! Kdybychom spolu museli třeba jen
nakrátko žít pod jednou střechou jako partneři, netrvalo
by to dlouho a zabili bychom se. Dva týdny jednou za
čtyři roky jsou právě tak akorát.“ Zadíval se do své
sklenice a pak ji pozvedl k ústům. „Kromě toho spoustu
času mezi setkáními trávíme rekonvalescencí,“ dodal.
Zvedl hlavu.
„Divomágu, co jsi to se sebou provedl?“
„Co máš na mysli?“ zeptal se Pol.
„Ten bílý pruh, co máš ve vlasech. Odkud se vzal?“
Pol si prsty prohrábl ještě mokrou hřívu vlasů.
„Jen takový žertík,“ odpověděl.
„No, že by byl právě vkusný…“ zabručel Ibal a
potřásl hlavou. „Lidé by si tě mohli spojovat s Detovou
kalamitou. Ohó!“
Sledovali jeho pohled, který náhle přeskočil od nich
na ulici a upřel se přes stojícího holohlavého muže a

56
dva další chodce na ženu, která se pomalu přibližovala
ve světle jedné z modrých koulí. Byla střední postavy,
černé vlasy měla dlouhé a lesklé a její silueta pod
lehkými, přiléhavými šaty byla skutečně skvostná. Tvář
měla překrásnou, dokonale souměrnou a velmi jemnou.
Ibal s prudkým nádechem okamžitě vstal a Pol s
Myším rukavičkou ho následovali.
„Pánové, tohle je Vonnie,“ představil Ibal krásku,
když došla k jejich stolu. Objal ji a pak jí obtočil ruku
kolem pasu. „Má drahá, jsi krásnější než kdykoli
předtím. Tohle jsou mí přátelé, Divomág a Myší
rukavička. Pojď, napijeme se s nimi, než půjdeme po
svém.“
Přisunul jí židli a Vonnie jim kývla na pozdrav.
„Ráda se s vámi setkávám,“ řekla. „Přišli jste z
daleka?“
A Pol, polapen kouzlem jejího hlasu stejně jako
svěžestí celé její osoby, pocítil náhlý záchvěv
osamělosti.
Zapomněl svou odpověď už v tom okamžiku, kdy ji
vyslovil, a strávil několik příštích minut tím, že Vonnii
obdivoval.
Když se oba milenci zvedli k odchodu, naklonil se
Ibal kupředu a zašeptal: „Ty vlasy – to myslím vážně.
Měl by sis je dát rychle do pořádku, jinak by si mágové
u zasvěcení mohli myslet, že jsi arogantní. Jindy by na
tom, pochopitelně, nezáleželo. Ale u člověka, který
žádá o zasvěcení – nuže, to není čas k nevhodným
žertům, jestli mi rozumíš.“
Pol přikývl a uvažoval o nejjednodušším způsobu, jak
si s celou věcí poradit.

57
 „Postarám se o to ještě teď, večer.“
„Dobrá. Uvidíme se zítra ráno – ale ne moc brzo.“
„Užijte si to.“
Ibal se usmál.
„To si piš.“
Pol se díval, jak odcházejí, a pak obrátil pozornost ke
svému pití.
„Neotáčej se,“ zašeptal mu najednou Myší rukavička,
„ale támhle stojí takový tlustý chlap, co už se nějaký
čas potlouká na druhé straně ulice.“
„Jo, taky už jsem si ho všimnul,“ odpověděl Pol, a
když zvedl k ústům sklenici, nenápadně přelétl muže
pohledem. „Co je s ním?“
„Já ho znám,“ pokračoval Myší rukavička, „nebo spíš
jsem ho znal – pracovně. Jmenuje se Ryle Merson.“
Pol zavrtěl hlavou.
„To jméno mi nic neříká.“
„Je to ten čaroděj, o němž jsem se jednou zmínil. Byl
to právě on, kdo mě tehdy před dvaceti lety najal,
abych tvému otci ukradl sedm sošek.“
Pol pocítil neodolatelné nutkání obrátit se a pečlivě si
prohlédnout mohutného muže ve zlatě a šedi, ale ovládl
se.
„…a nezmínil se, ani náznakem, nač je potřebuje?“
zeptal se.
„Ne.“
„Mám pocit, že jsou v dokonalém bezpečí tam, kde
jsou, stejně jako moje kytara,“ zaliboval si Pol.
Když se tím směrem podíval znovu, viděl, jak Ryle
Merson rozmlouvá s vysokým mužem oblečeným v
černé tunice s dlouhými rukávy, rudých kalhotách a

58
vysokých černých botách, který měl kolem hlavy
ovázaný rudý šátek. Červenočerný muž k nim stál zády,
ale o chvilku později se otočil a spolu s tlouštíkem
vykročil ulicí. Když míjel Pola, jejich pohledy se na
okamžik setkaly.
„A co tenhle?“
Myší rukavička zavrtěl hlavou.
„Na mžik oka jsem měl dojem, že je na něm něco
povědomého, ale asi ne – jeho jméno v žádném případě
neznám a nedokážu si vybavit, kde jsem ho už viděl –
jestli vůbec.“
„Tak mě napadá, myslíš, že je to náhoda?“
„Ryle je čaroděj a tohle je setkání čarodějů.“
„Proč myslíš, že tam tak dlouho postával?“
„Třeba tam opravdu jen čekal na přítele,“ uvažoval
Myší rukavička, „ale moc by mě zajímalo, jestli mě
poznal.“
„Podle toho, co říkáš, je to už hrozně dávno.“
„To je.“
„Kdyby si chtěl ověřit, kdo jsi, mohl přijít a pustit se
s námi do řeči.“
„To je pravda.“
Myší rukavička pozvedl sklenici.
„Co kdybychom dopili a vypadli?“ nadhodil.
„Souhlasím.“
Když se večer nachýlil ke konci, vrátili se do svého
obydlí. A nebylo to jen na žádost Myšího rukavičky,
proč Pol kolem celého místa upředl složitou síť
varovných zaklínadel a na zem vedle postele si položil
tasený meč.

59
 4.

Dost už toho filozofického rozjímání! řekl jsem si. Je

to všechno plané, neboť stále cítím nejistotu ve všem,
co se týká mé existence. Filozof je mrtvý básník a
umírající teolog – to jsem jedné noci našel v Polově
mysli. Nevím, kde to Pol vyčetl, ale byla v tom ta
správná dávka cynismu, která vyhovovala mým
pocitům. Už mě unavovalo neustále uvažovat o své
situaci. Bylo na čase něco udělat.
Shledal jsem, že město na úpatí Belkenu mě
znervózňuje i podněcuje zároveň. Rondoval měl také
svou dávku magie, od udržovacích zaklínadel, přes ta
vzniklá nedorozuměním, zapomenutá, která jen čekala
na vhodnou příležitost ožít, až ke spoustě nových, jež
tam rozestřel Pol. Jenže tohle místo bylo doslova
skladištěm magie praskajícím ve švech – zaklínadlo se
vrstvilo přes zaklínadlo, mnohá z nich složitě
propojená, jiná v ostrém rozporu, a zatímco stará jedno
po druhém vyprchávala, nových neustále přibývalo.
Zaklínadla na Rondovalu byla většinou starou známou
vestou, které jsem se dokázal přizpůsobit. Tady kolem

60
mě všude hučely a zářily magické moci – některé z
nich velmi podivné, jiné dokonce výhrůžné – a já nikdy
nevěděl, kdy narazím na smrtonosnou, nečekanou sílu.
To podstatně zvyšovalo mou ostražitost, když už ne
bdělost. Krom toho se zdálo, že já sám díky pohybu v
tomto prostředí koncentrované magie nabírám na síle.
První známku toho, že bych zde mohl najít někoho,
kdo by mi mohl říci něco o mně samém, jsem objevil
ve chvíli, kdy jsme vstupovali do města a já spatřil
bytost ve sloupu rudého dýmu. Sledoval jsem ji, dokud
se celé číslo nerozplynulo, a byl potěšen, když jsem
zjistil, že na sebe tvor vzal podobu, která velmi
připomínala mou vlastní. Okamžitě jsem se k němu
přiblížil a začal vyzvídat.
„Co jsi zač?“ ptal jsem se.
„Poslíček,“ odpověděl tvor. „Byl jsem tak hloupý, že
jsem dovolil, aby někdo zjistil mé jméno.“
„Nerozumím.“
„Jsem démon jako ty, jenže si odpykávám trest. Jen
do toho, klidně se mi posmívej. Jednoho krásného dne
do toho možná spadneš sám.“
„Já ti skutečně nerozumím.“
„Nemám čas vysvětlovat. Musím nanosit tolik ledu z
vrcholku hory, aby naplnil chladnice ve všech spížích a
skladech města. Můj prokletý pán na to tady má
koncesi.“
„Pomohu ti,“ řekl jsem, „když mi ukážeš, co mám
dělat – a když mi při tom odpovíš na mé otázky.“
„Tak pojď. Musíme na vrchol.“
Letěl jsem mu v patách.

61
 Když jsme byli zhruba v půli cesty, začal jsem se
vyptávat. „Takže ty říkáš, že jsem démon stejně jako
ty?“
„No, nejspíš ano. Nenapadá mě mnoho tvorů, kteří by
takhle vypadali.“
„Jmenuj alespoň jednoho, jestli můžeš.“
„No, třeba… elementál – ale ti jsou příliš hloupí, než
aby kladli otázky jako ty. Musíš být démon.“
Dorazili jsme až na vrchol, kde jsem se dozvěděl, jak
zacházet s ledem. Jak se ukázalo, byla to jednoduchá
operace na bázi techniky rozdrcení/nasávání, kterou
jsem si už vyzkoušel na živých tvorech.
Když jsme se pak pádem spouštěli dolů k chladícím
krabicím – podobni dvěma obrovským vířícím věžím
jiskřících krystalků – zeptal jsem se: „A odkud
pocházíme? Moje paměť tak daleko nesahá.“
„Pocházíme z proudu vesmírné energie, ale každý z
nás vznikl nebo byl stvořen trochu jinak. Jeden z
nejběžnějších způsobů je, že nás vyvolá některá mocná
čarodějná společnost, abychom pro ni vykonali nějaký
konkrétní úkol – a pak nás už tvoří k obrazu svému –
tedy spíše k obrazu toho úkolu. Během toho procesu
jsme pojmenováni a je obvyklé, že po splnění své
povinnosti dostaneme volnost. Jenže když nějaký nižší
nebo línější čaroděj, jako třeba můj pán – budiž
proklet! – později vypátrá naše jméno, může nás znovu
přivolat a sbohem, svobodo! Proto taky zjistíš, že nás
celá řada dělá práce, na které nejsme stavění. Děláme
takové úkoly taky proto, že není dostatek schopných
čarodějů, kteří by to dokázali, a i z těch jsou někteří líní
a jiní spěchají tak, že práci raději hodí na hřbet nám.

62
Ach, kdyby se tak podařilo mého prokletého pána
rozptýlit, aby udělal v jednom ze svých povolávacích
rituálů sebemenší chybičku!“
„Co by se pak stalo?“
„V tom okamžiku bych směl toho čubčího syna
roztrhat na kusy a byl bych volný. Musel bych
samozřejmě doufat, že po sobě nezanechal žádný
magický dokument, v němž by zmínil moje jméno,
nebo že ho nesdělil některému ze svých usmrkaných
učedníků. Pro naše bezpečí je vždycky dobré zcela
zničit celé obydlí bývalého prokletého pána – nejlépe
ho spálit, aby se nezachoval žádný takový dokument, a
pak zahubit všechny jeho učedníky, kteří se objeví v
okolí.“
„To si budu pamatovat,“ odpověděl jsem mu, když
jsme měnili svůj náklad na velké ledové kostky,
ukládali je do zásuvek a nádrží a vraceli se pro další.
„A ty jsi tenhle problém neměl? Ani jednou?“
„Neměl. Nikdy.“
„Zvláštní. Třeba jsi vznikl při nějaké velké přírodní
katastrofě. To se někdy stává.“
„Na nic takového se nepamatuji. Matně si
vzpomínám na obrovský boj, ale to bude asi těžko
totéž.“
„Hmm. Hodně krve?“
„Myslím, že ano. Mohlo by to být ono?“
„Obávám se, že samo o sobě je to málo. Ale pomohlo
by to, kdyby vlastní proces vzniku začalo něco jiného.“
„Mám dojem, že v té chvíli taky řádila děsivá bouře.“
„I bouře by tomu hodně pomohla, ale dohromady je
to pořád málo.“

63
 „Dobrá, a co mám tedy dělat?“
„Co máš dělat? Nic, a být vděčný, že nikdo nezná
tvoje jméno!“
„Ani já sám neznám své jméno – tedy pokud vůbec
nějaké mám.“
Dorazili jsme na vrchol, nabrali další náklad a začali
sestupovat k městu.
„Musíš mít nějaké jméno. Všechno se nějak jmenuje.
To mi řekl jeden ze Starých.“
„Kdo jsou Staří?“
„Ty jsi vážně prosťáček, co? Staří jsou dávní démoni
z dob, na něž už lidé zapomněli před tisíciletími.
Naštěstí pro ně byla zapomenuta i jejich jména, takže
teď sídlí, nevyrušováni všetečnými čaroději, v
nepřístupných jeskyních, na vrcholcích hor, v nitru
vulkánů, v propastech na dně moří. Podle toho, co
vyprávějí, žádný z dnešních čarodějů – prokletých pánů
– nedokáže démony sužovat a vysávat, jako to dokázali
ti staří mágové – budiž prokleti. Je ovšem těžké
usoudit, je-li v tom nějaký rozdíl, protože neznám
jediného, který by sloužil jak starému, tak i novému
pánu. Staří jsou moudří, už jen proto, že žijí na světě
tak dlouho. Některý z nich by ti možná mohl pomoci.“
„A ty skutečně některé z nich znáš?“
„Ale jistě! Během jednoho období, kdy jsem byl
svobodný, jsem s nimi žil hluboko v bublajících
dutinách země, kde proudí a dýmá horká láva – jak
nádherné a šťastné místo. Kéž bych tam teď byl!“
„Proč se tam nevrátíš?“
„Nic by mi neudělalo větší radost. Jenže podle
zaklínadla mého prokletého pána se nesmím vzdálit

64
příliš daleko, a on rozhodně nepatří k těm, kdo dávají
otrokům dovolenou.“
„To je smůla.“
„To je.“
Znovu jsme proletěli spíže a naplnili zbylé chladící
bedny.
„Díky tobě jsem hotov mnohem dřív,“ řekl démon, „a
můj prokletý pán mě nezavolá k další práci, dokud si
neuvědomí, že je tahle hotová. Takže mám několik
minut volna. Jestli chceš, můžeme se vrátit na vrchol,
odkud je vidět opravdu velmi daleko, a já ti ukážu směr
k jeskyním Bublající země – i když vchod do nich leží
na jiném světadíle.“
„Ukaž mi tu cestu,“ požádal jsem a on se rozletěl
vzhůru.
Následoval jsem ho.
Jeho pokyny byly složité, ale vydal jsem se podle
nich okamžitě na cestu. Letěl jsem daleko na
severozápad, až jsem se dostal k nedohledné vodě,
která se pravidelně zvedala ke hvězdám, jež se v ní
zrcadlily. Tam jsem ale z nepochopitelných důvodů
zpomalil. Věděl jsem, že další etapa mé cesty vede
právě přes tuhle vodu, ale najednou jsem ztratil
veškerou vůli se přes ni pustit. Plný nejistoty jsem plul
podél pobřeží k severu. Co mi brání v další cestě?
Nakonec jsem získal dokonalou kontrolu nad celou
svou mraku podobnou osobou. Rozebral jsem si tu
situaci naprosto racionálním způsobem. Neviděl jsem
důvod, proč váhat. Ignoroval jsem onu podivnou
nechuť a malátnost, která se mě zmocnila. Přinutil jsem
se pohybu a vydal se na cestu. Minul jsem úzký pruh

65
pobřežní pláže poseté oblázky a rozletěl se nad
zvlněnou vodní plání.
Okamžitě jsem pocítil, jak se mé pevné odhodlání
bortí, i když jsem se ze všech sil snažil prolomit tu
podivnou bariéru, která mi bránila v cestě a zdála se
stále pevnější.
A právě tehdy jsem zaslechl hlas, který se mísil s
duněním vln.
„Bel – or,“ říkal. „Bel – or…“
Naslouchal jsem mu a cítil, jak ve mně narůstá strach.
„Bel, or,“ opakoval hlas, „bell, or, bell, or, bell, or,“
znovu a znovu stále dokola.
Uvědomil jsem si, že jedna má část okamžitě
pochopila, co se ukrývá za oněmi slovy. A pochopil
jsem také, že znamenají, že to, co jsem si předsevzal,
nedokážu.
Sebral jsem poslední zbytky vůle a pokoušel se
vzdorovat síle, která mě svírala, protože když už nic
jiného, tady jsem se mohl alespoň něčeho ptát.
„Proč?“ vykřikl jsem k vlnám i nebesům. „Proč? Co
ode mě chceš?“
Nastalo ticho a pak se hlas ozval znovu: „Bell, or,
bell, or…“
Když jsem pochopil, že tahle slova jsou jedinou
odpovědí, cítil jsem, jak mě prostupuje pocit porážky,
stejně temný a chladný jako ty vlny pode mnou.
Obrátil jsem se a vrhl se k pobřeží a pak co
nejrychleji k jihu, s vědomím, že odpovědi na své
otázky budu muset hledat jinde. Slova v mé mysli
pomalu odeznívala. Mé myšlenky se soustředily na
Pola Detsona.

66
 *

Jakmile jsem dostihl zářící Belken a magií

prostoupené město na jeho úpatí, okamžitě jsem zamířil
do domu a místnosti, kde spal Pol. Jak se mi to
podařilo, bez nejmenší námahy a aniž jsem na to
myslel, nevím. Snad mezi námi jako výsledek našeho
spojení vzniklo nějaké pouto.
Když jsem kontroloval ochranná vlákna, kterými
zajistil místnost, zaslechl jsem, jak tiše sténá. Vstoupil
jsem do jeho spící mysli a viděl, že prošel vraty ze
svého snu na místo, které ho současně přitahovalo i
odpuzovalo. Nikdy předtím jsem se nemíchal do jeho
záležitostí, ale měl jsem dojem, že té noci, kdy ho
neznámý mág probudil ze stejného snu, se mu ulevilo.
Probudil jsem ho.
Dlouho ležel s otevřenýma očima, pln starostí, ale
pak sklouzl do mnohem klidnějšího spánku. Vzápětí
jsem se vzdálil, abych vyhledal svého známého démona
a zjistil, co bych se od něj ještě mohl přiučit.
Proletěl jsem nad obydlím jeho pána – budiž proklet
– a můj přítel nebyl ani tam, ani nikde v okolí. Pak
jsem objevil velmi slabou, třpytivou stopu, takovou,
jaká za námi zůstávala, když jsme dopravovali led.
Rychle jsem se po ní pustil, neboť zatímco jsem
uvažoval, doslova mi bledla před očima.
Řítil jsem se po nebeské stopě tak rychle, jak jsem to
jen dokázal. Jak se ukázalo, bylo to daleko, ale mírné
jasnění stopy mi dokazovalo, že ho zvolna doháním.
Mnoho mil dále na jihozápad začala stopa klesat k
městečku u řeky. Končila v domě, ze kterého se

67
ozývaly silné údery a který se do základů otřásal.
Pronikl jsem dovnitř a všiml jsem si, že celý dům je od
krve – stěny, podlaha, dokonce i strop byl postříkán
krví. Můj přítel svíral člověka – muže, který měl
všechny končetiny polámané a jehož mozek potřísnil
krb.
„Zdravím! Vrátil ses brzo! Měl jsi snad nějaké potíže
s popisem cesty, který jsem ti dal?“
„Ne, ale nějaká síla, které nerozumím, mi zabránila
opustit tenhle světadíl.“
„To je zvláštní.“
Člověčí tělo přeletělo místností a narazilo na protější
stěnu.
„Víš, co si myslím, že by to mohlo být?“
„Ne, copak?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že jsi omezen nějakým zaklínadlem, o
kterém sám nevíš – pověřen vykonáním nějakého velmi
výjimečného úkolu nebo speciální povinností.“
„Nemám nejmenší tušení, co by to mohlo být.“
„Pomohl bys mi s těmi vnitřnostmi? Musím je tady
rozvěsit.“
„Zajisté.“
„Nu. Já myslím, že bys měl zjistit, co je ta vazba zač,
a zneškodnit ji. Možná, že čaroděj – budiž proklet –
který tě tím úkolem pověřil, už zemřel nebo je natolik
starý, že zapomněl. V každém případě máš velké štěstí.
Jakmile jednou uděláš, co je třeba vykonat, budeš
volný.“
„Ale jak poznám, co to je?“
„Jak vidím, budu tě muset do těchhle záležitostí
pořádně zasvětit. Protože jsem ochoten tě počítat ke

68
svým přátelům, prozradím ti něco, co považuj za přísně
důvěrné – mé jméno. Jmenuji se Galleran.“
„Hezké jméno,“ řekl jsem.
„Je to víc než jen slovo. Když mu dokonale
porozumíš, celého mě shrnuje.“
Dokončili jsme rozvěšování vnitřností a Galleran
roztrhal tělo na kusy. Pak mi podal ruku a nohu.
„Proveď s tím něco uměleckého.“
Nohu jsem pověsil na stropní trám a ruku strčil do
konvice na vodu.
„Protože znám své jméno, vím rovněž všechno o
sobě,“ pokračoval Galleran. „A ty budeš vědět také,
jakmile mu začneš rozumět. Ty teď musíš především
zjistit své vlastní jméno. Jakmile se ti to podaří, dozvíš
se současně i všechno o podstatě úkolu, který máš
vykonat.“
„Opravdu?“
„Jistě. Je to spojené.“
Galleran přistoupil ke krbu a na římsu postavil
utrženou hlavu.
„Ale jak zjistím své jméno?“
„Musíš probrat své nejstarší vzpomínky, prohledávat
je pořád dokola. To jméno tam někde je. Až ho najdeš,
poznáš to. A jakmile budeš znát své jméno, pochopíš
sám sebe. Pak můžeš jednat.“
„Já to zkusím.“
Galleran začal po místnosti rozhazovat uhlíky z krbu.
„Pomohl bys mi to rozdmýchat do plamenů, prosím?
Vždycky je lepší nechat dům v plamenech, když je
práce hotová.“
„Jistě.“

69
 Zatímco jsme podpalovali místnost, zeptal jsem se:
„Proč chtěl tvůj pán – budiž proklet – abys zničil
tohohle člověka?“
„Můj prokletý pán a ten druhý, oni… Jeden z nich
dlužil tomu druhému peníze a nechtěl je zaplatit. Který
kterému, to už jsem zapomněl.“
„Aha.“
Chvíli jsme čekali, až se oheň pěkně rozhoří. Pak
jsme se spolu s kouřem vznesli k nebi a zamířili zpět k
Belkenu.
„Děkuji ti za všechno, co jsi mě dnes naučil,“ řekl
jsem mu, když jsme se později loučili, „Gallerane.“
„Jsem rád, že jsem ti mohl pomoci. Přiznám, že jsi
vzbudil mou zvědavost – velkou zvědavost. Dej mi
vědět, až zjistíš, co a jak, a budeš znát svůj příběh,
ano?“
„Ano,“ přisvědčil jsem, „určitě ti dám vědět.“
Galleran se vrátil do obydlí svého prokletého pána,
aby mu ohlásil splnění svěřeného úkolu. Já se vznesl do
vzduchu a zamířil k místu vysoko na západní stěně
Belkenu. Během naší výpravy za ledem jsem si všiml,
že je tam jakýsi otvor vedoucí do nitra hory, z něhož
vychází podivné světlo a vibrace. Byl jsem velmi
zvědavý, kam vede, a rozhodl se to vyzkoumat. Jeden
nikdy neví, kde by mohl narazit na své jméno.

70
 5.

Pol znovu proplouval skrze velkou Bránu do země,

která ležela za ní. Tentokrát se pohyboval rychleji než
minule a další lov, přeměnu i pronásledování sledoval s
rostoucím zájmem. Při druhém polapení se však oběť
stala předmětem kanibalských hodů, a proto bylo třeba
hledat další. Pol pocítil jakési duševní nutkání, jako by
ho něco táhlo přes pochmurnou krajinu, pryč od té
scény. Po dobu, která mu připadala jako celé dny,
putoval v neurčité, beztvaré formě bezútěšným,
mrtvým krajem, až nakonec dorazil k pásmu sešlých,
ale vysokých hor, jejichž hřebeny se táhly od obzoru k
obzoru. Třikrát se je pokusil překonat a třikrát spadl
dolů. Při čtvrtém pokusu se ho zmocnil horký ječící vítr
a prohnal ho úzkým průsmykem na druhou stranu. Tam
vylétl nad terasovitým městem, které pokrývalo celé
úbočí. Tady, na druhé straně, klesaly hory mnohem
níže, pod městem se prostíralo krátké pobřeží a terén se
svažoval dál, hluboko pod hladinu prastarého moře bez
vln a bez přílivu. Zakroužil nad pobřežím a spatřil pod
vodou obrysy budov a temné, pohybující se tvary

71
bytostí, jež tam žily. Ve věčném večerním šeru viděl
tvory na horních terasách, šedé, s dlouhými
končetinami, podobné lidožravým obrům, zmenšená
vydání divokých tvorů z bezútěšné země před horami.
Byly tam ale i bytosti, které připomínaly lidi, a ty se
mezi ostatními pohybovaly zcela volně.
Velmi pomalu sestupoval a zastavil se na nejvyšší
kupoli města, kde se usadil a pozoroval postavy pod
sebou. Během krátké doby se jich u paty věže
shromáždil úplný dav. Po nějakém čase zapálili oheň,
přivedli několik spoutaných lidí, roztrhali je na kusy a
vhodili do plamenů. Kouř stoupal vzhůru, on jej
nasával z plných plic a těšilo ho to.
Nakonec rozprostřel křídla a spirálou se snesl dolů, k
nejspodnější terase, kde ho očekávali. Klaněli se mu,
hráli mu hudbu na nástroje, které lkaly, kvílely,
chřestily a duněly. Nadutě se mezi nimi procházel a tu a
tam si některého vybral a rozerval ho jedinou ranou
svých ostrých pařátů nebo zobáku. Kdykoli to udělal,
přihlíželi přítomní v očividném úžasu a radosti. Později
se objevil jeden, který měl na krku mosazný náhrdelník
posázený světlými, zářícími kameny a v ruce železný
trojzubec obklopený kalným bílým plamenem.
Následoval světlo a toho, kdo je nesl, do temného
nitra jedné budovy – byla to pokřivená kovová
konstrukce s dlážděnými podlahami a kosými stěnami.
Bez oken a vlhká, páchla po zvětralých parfémech.
Hluboko v tiché a chladné budově ležela na vysokém
katafalku, obloženém dlaždicemi, žena. Její jediný oděv
tvořil věnec kolem krku a bederní rouška z rudých
květů, jejichž okvětní plátky již místy začínaly

72
hnědnout. Vlasy měla jemné a tak světlé, že tu a tam
vypadaly jako bílé. Rty, nehty a prsní bradavky měla
nabarveny na modro. Vyrazil ze sebe jemný, téměř
ptačí trylek, vyšel po několika stupních ke katafalku,
vstoupil na zvýšený stupeň a vnikl do ženy. Jednou ji
škrábl spárem, dvakrát ji sekl zobákem a pak začal
zpívat. Obemkl ji svými křídly a dal se do pomalého
pohybu. Muž s trojzubcem začal kovovou násadou
tlouct do země ve stejně pomalém, pravidelném rytmu
a záře horní části jeho nástroje probudila stíny na
stěnách ronících slzy vlhkosti.
Po nějaké době žena otevřela bledé oči, ale její
pohled zíral do prázdna a nepohnula se, dokud
neuběhla celá řada minut. Pak se začala usmívat.
Když pak všichni tři vyšli ven, bylo tam mnohem
více obyvatel a další se stále nořili z hlubin nebo
sestupovali z horních teras. Jek, dunění a suchý chřestot
nástrojů dosáhl povážlivé síly a stálý klapavý zvuk,
který se ozýval z hrudí shromážděných bytostí, zesílil
stejnou měrou. Pak se dal na pochod pomalý průvod
vedený světlonošem, procházejícím mnoha úrovněmi
onoho suchozemského i podmořského města, které
obkružovalo svět. Během cesty se zdržovali v
červených komnatách, a zatímco se mnohokrát vynořili
a pohroužili do vln, moře změnilo šestkrát barvu. Na
cestě je provázeli mohutní šedohnědě pruhovaní červi,
slepí, bzučící, kteří se cestou otáčeli podél své podélné
osy – a prostor se skládal a různá prostředí se měnila
stále rychleji. Jejich příchod i odchod ohlašovaly
mohutné údery gongu.

73
 V den zrození jeho dcery nebe ztmavlo ještě více.
Nascae sténala, křičela, zmítala sebou, a pak byla stejně
chladná a nehybná jako v ten den na katafalku. Hory
křičely hromem a padal rudý déšť, v krvavých
vodopádech stékal z terasy na terasu a valil se dolů k
moři. Dítě bylo za zvuku tamburín a kostěných píšťalek
pojmenováno Nyalith. Když rozepjala křídla a vzlétla
nad tvář světa, provázel ji zvuk hromu a kužele žlutého
světlají předcházely. Bude jim vládnout po deset tisíc
let.
On pak vyletěl nad nejvyšší vrchol černého pohoří a
tam zkameněl, aby očekával Talkneho, hada Tichých
vod, který se s ním přijde utkat o zemi Qod. Lidé k
němu nahoru pořádali poutě a Nyalith obětovala u jeho
nohou. V nekonečných chvalozpěvech ho nazývali
Prodromolu – Otcem věků, Otevíračem cesty – omývali
ho kořením a medem, vínem a krví.
Cítil, jak se jeho zpívající duch pozvedá, aby zazářil
až za hranicemi hor.
Pak se pod ním zazmítaly a zavířily pustiny.
Blednoucí nocí začal klesat k záři.

Pol se probudil s pocitem dokonalého uspokojení.

Otevřel oči a upřel pohled na okno, jímž se dovnitř
dralo ranní světlo. Zhluboka se nadechl a protáhl si
svaly. Pomyslel si, že by bylo skvělé dát si šálek horké
silné kávy, i když věděl, že nic takového v tomhle světě
není. Alespoň zatím. Měl to na seznamu věcí, na které

74
se chtěl podívat, jakmile bude mít chvilku času. A
teď…
V tom okamžiku se mu vybavil jeho sen a došel k
závěru, že právě on je zdrojem jeho dobré nálady. S tím
se mu vrátily vzpomínky i na další sny podobného
druhu; sny, které – jak si teď uvědomil – ho
navštěvovaly noc co noc od chvíle, co na cestě potkal
neznámého čaroděje, jenž mu změnil podobu. Jenže
tyhle, oproti spoustě ostatních, byly většinou příjemné,
navzdory grotesknosti.
Vstal, aby si zašel na latrínu, umyl se, oblékl a
zabarvil bílý pruh ve vlasech vodičkou, kterou si večer,
cestou domů, koupil u apatykáře. Zatímco se zabýval
těmito věcmi, slyšel, jak se Myší rukavička převaluje.
Zrušil varovná zaklínadla a počkal, až se přítel vzbudí a
připraví. Pak se spolu vydali do Ibalových pokojů,
avšak od služebníka se dověděli, že pán nechce být
rušen.
„Co si takhle vyrazit na procházku a někde se cestou
nasnídat?“ navrhl Myší rukavička.
Pol souhlasil, a tak se vydali do známé úzké uličky
kavárniček a vináren. Noční lesk a kouzla vybledly, a
jak stoupalo slunce výš, zatímco jedli, veselé budovy
kolem nich poněkud zešedly.
„Vyspal ses dobře?“
„Ano. A ty?“
Pol přikývl.
„Ale já –“
Myší rukavička rychle střelil očima vlevo a
nenápadně kývl tím směrem. Pol se opřel v křesle,

75
protáhl se a přitom vrhl nenápadný pohled naznačeným
směrem.
Muž, který přicházel ulicí, byl stejně jako včera oděn
do černé a červené. Díval se směrem k nim.
Pol se naklonil kupředu a pozvedl kameninový hrnek
s čajem.
„Pořád ještě si nevzpomínáš…?“ nadhodil.
Myší rukavička zavrtěl hlavou.
„Ale zdá se, že jde sem,“ zamumlal, aniž pohnul rty.
Pol znovu usrkl čaje a čekal, až uslyší kroky. Muž šel
velmi tiše, a než Pol zaslechl nějaký zvuk, byl téměř u
něj.
„Dobré jitro,“ řekl cizinec a vstoupil do jeho zorného
pole. „Jsi ten muž, jemuž se říká Divomág… ten z
Ibalovy společnosti?“
Pol odložil hrnek a pozvedl oči.
„To jsem.“
„Výborně.“ Muž se usmál. „Jmenuji se Larick. Byl
jsem pověřen, abych pozval všechny kandidáty iniciace
na západní výběžek Belkenu, kde se sejdou dnes
odpoledne. A dnes v noci vás provedu horou.“
„Zasvěcení proběhne už této noci? Myslel jsem, že se
většinou odbývá až před koncem shromáždění?“
„Obvykle to tak je,“ přikývl Larick. „Jenže já bohužel
v poslední době nenahlédl do svých efemerid, a proto
jsem teprve včera, když mi určili tuhle funkci, zjistil, že
dnes v noci je pro to výjimečně výhodná konstelace
planet. Později by to zdaleka nebylo tak dobré.“
„Dáte si šálek čaje?“
Larick se už už chystal zavrtět hlavou, ale pak mu
zrak padl na Polův hrnek.

76
 „Ano, mám žízeň. Díky.“
Zatímco Pol objednával mávnutím další čaj, přitáhl si
Larick židli a posadil se.
„Můj přítel se jmenuje Myší rukavička,“ představoval
Pol svého druha.
Oba muži se na sebe podívali a potřásli si rukama.
„Těší mě.“
„Nápodobně.“
Larick vytáhl kus pergamenu a psací tyčinku.
„Mimochodem, nemám zatím tvé skutečné jméno,
Divomágu. Potřebuji ho na seznam kandidátů. Jak se
vlastně jmenuješ?“
Polovy myšlenky bleskově sklouzly do minulosti.
„Dan,“ odpověděl. „Dan Chainson.“
„Dan Chainson,“ zopakoval Larick a jméno si zapsal.
„Jsi v mém seznamu čtvrtý. Musím obejít ještě další
půltucet uchazečů.“
„Mám to chápat tak, že změna termínu je stejným
překvapením pro všechny zúčastněné?“
„Obávám se, že ano. Proto tak spěchám, abych
všechny našel včas.“
Objevil se čaj a Pol nalil.
„Sejdeme se u oblouku Modré volavky,“ řekl Larick
a mávl rukou. „Je to ten nejvzdálenější oblouk na
západ. Odsud i trochu na jih.“
Pol přikývl.
„Najdu ho. Ale kdy se sejdeme?“
„Původně jsem doufal, že bychom se mohli sejít v
poledne,“ odpověděl Larick. „Ale podle toho, jak se
věci mají, to v žádném případě nestihneme. Takže

77
řekněme v okamžiku, kdy bude slunce na poloviční
cestě od poledne k západu.“
„Dobrá. Měl bych si vzít něco zvláštního?“
Larick si ho chvilku prohlížel.
„Jak dalece jsi na zasvěcení připraven?“ zeptal se.
Pol přemýšlel o tom, zdaje ruměnec, který cítí na
tvářích, vidět i přes magické maskování.
„To závisí na tom, co myslíš slovem připraven,“
odpověděl. „Dostalo se mi jistých pokynů a informací,
co se metafyzické stránky věci týče, ale počítal jsem s
tím, že tady budu mít více času věnovat se praktické
stránce.“
„Takže jsi skutečně – jak ostatně tvá přezdívka
naznačuje – nikdy neprodělal ono období, jemuž se říká
učednická léta?“
„Skutečně neprodělal. Všechno, co znám, znám jen
díky nadání, tréninku a samostudiu.“ Larick se usmál.
„Aha Takže jsi se připravoval tak málo, jak je to jen
možné, abys při tom mohl říci, že jsi aspoň trošku
připravený.“
„Řekl bych, že jsi to vyjádřil velmi výstižně.“ Larick
upil čaje.
„Iniciační obřady nesou jistá rizika i pro ty, kdo
prodělali klasický výcvik,“ řekl. „Vím to.“
„No, je to tvé rozhodnutí a myslím, že budeme mít
dost času probrat si některé věci cestou vzhůru, a pak,
až budeme před vchodem do hory čekat na západ
slunce. Ale abych odpověděl na tvou první otázku,
neber si s sebou nic jiného než šaty, co budeš mít na
sobě, krajíček chleba a láhev vody. To jsou zásoby,
které můžeš sníst kdykoli cestou, do chvíle, než

78
vstoupíme do hory. Doporučuji ti, aby sis je nechal až
na poslední chvíli, jelikož během noci udržujeme v
Belkenu přísný půst.“
Larick dopil svůj čaj a vstal.
„Budu se muset podívat po ostatních,“ prohlásil
omluvně. „Díky za čaj. Uvidíme se u Oblouku Modré
volavky.“
„Ještě okamžik,“ ozval se náhle Myší rukavička.
„Ano?“
„Na kterém místě zítra ráno vyjdete z hory?“
„Vyjdeme jeskyní, jejíž ústí leží nízko na východním
úbočí, tedy na téhle straně. Odsud to není vidět. Chceš-
li jít se mnou, mám namířeno nahoru a myslím, že bych
ti mohl odtamtud ten otvor ukázat.“
„Výborně, jdu s tebou.“
Myší rukavička vstal a Pol ho následoval.
Když začali vystupovat po schodech, proletěl kolem
nich roj matných motýlů. Pol se letmo dotkl jednoho z
pilířů a měl dojem, že se dotýká spíše kmene stromu
než hlazeného mramoru. Obrovské drahokamy
zasazené do stěn ztratily ve sluneční záři většinu svého
jiskřivého jasu. Přesto se Pol usmíval, neboť navzdory
podobným maličkostem dojem městské krásy
přetrvával.
Pomalu vystoupali na pahorek a Larick ukázal na
úbočí hory.
„Támhle to je,“ kývl. „Nedaleko úpatí, ta tmavá
trojúhelníková plocha. Když se dobře podíváte, uvidíte
otvor.“
„Vidím ho,“ přikývl Myší rukavička. „Já taky,“ řekl
Pol.

79
 „Výborně. Takže já si půjdu po svých. Sejdeme se
odpoledne.“
Dívali se za ním, jak míří ke skupině domů na jižní
straně.
„Až vyjdete ven, budu tam čekat,“ řekl Myší
rukavička. „A až budeš uvnitř, nikomu nevěř.“
„Proč?“
„Víš, podle toho, co jsem tu a tam pochytil a zaslechl,
mám dojem, že na divomágy se tady dívají skrz prsty a
ti, co absolvovali klasický výcvik, je většinou nemají
zrovna v lásce. Nevím, jak silně tyhle své pocity
prožívají, ale bude jich tam s tebou devět. Osobně bych
se k nim neobracel zády ani v osvětlené místnosti,
natož v temné chodbě.“
„Možná máš pravdu. Nedám jim žádnou příležitost.“
„Neměli bychom se vrátit a zjistit, jestli má Ibal
pořád ještě společnost?“
„Skvělý nápad.“
Jenže Ibal dosud nepřijímal. Pol mu nechal vzkaz, že
byl termín zasvěcení přesunut a zkoušky že začínají
dnes odpoledne. Pak se vrátil do svého obydlí, natáhl se
na lůžko, odpočíval a meditoval. Probral si celou
historii svého života, tak, jak si ji pamatoval: příběh
syna mocného a zlého čaroděje, jehož život byl ušetřen
jen díky tomu, že ho připravili o jeho fyzické i mentální
dědictví a přenesli do jiného světa, kde nebyla žádná
magie. Vybavil si den, kdy se vrátil. Ošklivé přijetí,
když jej poznali podle dračího znamení na pravém
předloktí. Vzpomínal na útěk před vesničany, na to, jak
objevil zříceniny rodinného sídla Rondovalu, a na
všechno, co to provázelo – jeho totožnost, magická síla,

80
schopnost ovládat divoké tvory, kteří spali v základech
starého hradu.
V duchu znovu prožil konflikt se svým geniálním,
avšak duševně deformovaným nevlastním bratrem,
Markem Maraksonem. Znovu si promítl poslední boj v
jeho tak prazvláštním středisku vyspělé technologie,
které zabíralo vrchol Zlokovné hory, ležící daleko na
jihu. Připomněl si svůj krátký, k nezdaru předem
odsouzený románek s vesnickou dívkou Norou, jež
nikdy nepřestala miloval Marka. A teď…
Sedmička. Podivná manipulace, kterou s jeho
životem provádělo sedm sošek a která zdánlivě
skončila toho dne na Zlokovné hoře, se znovu vrátila a
zneklidňovala ho. Pořád ještě neměl nejmenší ponětí o
tom, jak fungují, nevěděl, jaké jsou jejich pohnutky ani
cíle. Cítil, že nikdy plně neokusí svobody, dokud se
nevyrovná s nimi. A do toho se ještě zapletl
nevysvětlitelný útok na jeho život a půlnoční setkání s
čarodějem, který zřejmě znal odpovědi, ale nebyl
ochoten se o ně podělit…
Snad jediná osobní věc, která mu neproběhla myslí,
byla úvaha o jeho posledních, neustále se opakujících
snech. Zanedlouho usnul a měl další.

K Oblouku Modré volavky si přinesl krajíc chleba a

láhev vody. Myší rukavička ho doprovodil až na místo
setkání. Larick a šest dalších už byli přítomni.
Zapadající slunce pozlatilo okraje mračen a město na
sebe vzalo svůj slavnostní háv o něco dříve. Ostatní
81
kandidáti jako by si z oka vypadli – všichni stejně
mladí a nervózní, a tak Pol okamžitě zapomněl jejich
jména, až na Nupfovo, jehož znal už z dřívějška.
Zatímco čekali na ostatní a obloha zvolna tmavla, Pol
nechal své myšlenky volně klouzat a pak v jednom
okamžiku očima bezděky přešel na vnitřní zrak. Jak se
rozhlížel, všiml si modrobílé pyramidy nebo jehlanu,
který se tyčil nedaleko středu města, stavby, již jeho
normální smysly nedokázaly zachytit. Chvíli jehlan
pozoroval a nabyl dojmu, že pomalu roste. Vrátil se k
obyčejnému zraku, a podivný útvar zmizel.
Prošel kolem ostatních kandidátů a přiblížil se k
Larickovi, který už netrpělivě přešlapoval a pozoroval
houstnoucí mračna.
„Laricku?“
„Copak chceš?“
„Jsem jenom zvědavý. Mohl bys mi říci, k čemu je
támhleten modrobílý světelný jehlan?“
Larick se otočil, chvilku se díval naznačeným
směrem a pak řekl: „Aha,“ a přikývl. „To je na naši
počest a připomíná mi to, jak už se připozdilo. Kde k
ďasu jsou ti zbylí kandidáti?“ Otočil se a vrhl rychlý
pohled do několika stran. Po chvilce se zdálo, že ho
část napětí opustila. „Už jdou,“ vydechl si, když spatřil
o kus níže na stezce tři spěchající osoby.
Obrátil se zpět k Polovi.
„Ten jehlan, který vidíš, je něco, co bylo stvořeno
společnou silou celého kruhu čarodějů,“ vysvětloval.
„Ve chvíli, kdy vstoupíme do Belkenu, rozšíří se až k
hoře, naplní ji, naladí všech deset stanic, které v ní jsou,
a znásobí jejich kosmické síly. Až budete postupovat

82
od jedné stanice ke druhé – a věz, že každá z nich
symbolicky představuje jedno z vašich vlastních světel
– bude vámi postupně proudit jejich energie a díky
tomu budete sami tvarováni, měněni a vyladěni.“
„Chápu.“
„Nejsem si jistý, zda opravdu chápeš, Dane.
Ostatních devět kandidátů, kteří si odsloužili svá
učednická léta, mělo čas si svá světla správně a v
přirozeném sledu rozvinout. Pro ně bude dnešní
zkušenost jen přirozeným vyvrcholením – znásobením
sil a doladěním jejich přirozené rovnováhy. Jenže s
tebou – divomágem, to může vzít mnohý nečekaný
obrat. Může to být velmi bolestivé, tísnivé až zdrcující,
může to způsobit šílenství, dokonce i smrt. Neříkám to
proto, abych tě odradil, nebo ti vzal odvahu, naopak,
jen abys byl připraven. Snaž se vyhnout všemu, co by ti
mohlo způsobit zbytečné duševní napětí.“
Tady se Larick najednou zakousl do rtu a odvrátil se.
„A odkud… ehm… odkud jsi?“ zeptal se.
„Z velmi vzdálené země. Určitější o ní nikdy
neslyšel.“
„A co jsi tam dělal?“
„Různé věci, ale myslím, že ze všeho nejlepší jsem
byl hudebník.“
„A co magie?“
„Ta je tam naprosto neznámá.“
Larick zavrtěl hlavou.
„Jak je to možné?“
„Tak to tam prostě chodí.“
„A co ty? Jak ses dostal sem, do naší země? A jak ses
stal divomágem?“

83
 Na okamžik se Pol přistihl, že se touží svěřit
Larickovi s celým svým příběhem. Jenže opatrnost byla
silnější než touha.
„To je opravdu velmi dlouhá historie,“ řekl a ohlédl
se přes rameno, „a zbývající trojice už je málem tady.“
Larick jeho pohled sledoval.
„Předpokládám, že jsi zažil různé zajímavé příhody,
od chvíle, co jsi objevil své schopnosti?“ zeptal se
spěšně.
„To ano,“ přisvědčil Pol. „Vydalo by to na celou
knihu, možná dvě.“
„A považuješ některou z nich za zvlášť výjimečnou?“
„Ne.“
„Mám dojem, že o těch věcech nerad mluvíš. Dobrá.
Nikdo tě k tomu nemůže nutit. Ale mohl bys mi
odpovědět na jednu otázku.“
„Jakou?“
„Bílý mág může občas použít to, čemu se říká černá
magie, a naopak. Víme, že to má mnoho společného a
že důležitý je úmysl, s nímž je zaklínadlo sesláno – a
tak lze cestu mága popsat jen podle úmyslů. Už sis
vyvolil, jakou cestou se vydáš?“
„Když jsem něco použít musel, použil jsem to, co
jsem použít mohl,“ odpověděl mu Pol. „Rád bych si
myslel, že mé pohnutky a cíle byly relativně čisté, ale
takhle se dokáže ve vlastních očích ospravedlnit
kdekdo. Většinou jsem to myslel dobře.“
Larick se usmál a potřásl hlavou.
„Přál bych si mít na rozhovor s tebou více času,
neboť za tvými slovy cítím něco velmi neobvyklého.

84
Použil jsi už někdy proti jiné lidské bytosti opravdu
silný magický útok?“
„Ano.“
„Co se s tou osobou stalo?“
„Je mrtvá.“
„Byl to také mág?“
„Ne tak docela.“
„Ne tak docela? Jak to myslíš? Jeden buď mág je, a
nebo není.“
„Tohle byl velmi zvláštní případ.“ Larick si
povzdechl a pak se znovu usmál. „Pak tedy jsi černý
mág.“
„To jsi řekl ty, ne já.“
Ke skupině už dorazili poslední tři kandidáti a byli
představeni. Larick si je prohlédl a pak všechny oslovil:
„Začínáme se zpožděním. Vydáme se proto okamžitě
po téhle cestě a půjdeme, dokud neopustíme město.
Krátce poté narazíme na stezku a začneme stoupat
vzhůru. Zatím nevím, kolikrát a jestli vůbec se
zastavíme k odpočinku. Záleží na tom, jak moc budeme
chvátat a kolik času nám zbude.“ Ukázal na hromádku
složených bílých pláten. „Každý z vás si vezme jedno
roucho. Oblečeme si je těsně předtím, než vstoupíme
do hory.“
Obrátil se, prošel obloukem a vydal se na cestu.
Myší rukavička přistoupil k Polovi.
„Zítra ráno budu čekat u východu,“ řekl. „Hodně
štěstí.“
„Díky.“
Pol si pospíšil za ostatními a postupně se propracoval
do čela skupinky. Když se ohlédl, byl Myší rukavička

85
pryč. Zrychlil chůzi, až dohonil Laricka a srovnal s ním
krok.
„Zajímalo by mě,“ začal, „proč ze mě chceš za
každou cenu udělat černého mága?“
„Já? Mně na tom nezáleží,“ odpověděl druhý. „Tady
se potkávají a svobodně pohybují mágové všeho
druhu.“
„Ale já nejsem černý mág. Alespoň si to myslím.“
„Na tom nezáleží.“
Pol pokrčil rameny.
„Dobrá, ať je tedy po tvém.“
Zvolnil krok a zařadil se do skupinky učedníků. Tam
se k němu připojil Nupf. „Tak trochu překvapení, že?“
nadhodil.
„Co myslíš?“
„Jak rychle to přišlo. Ibal ani neví, že jsme na cestě.
Ten je pořád ještě –“ odmlčel se a zasmál,
„zaměstnán.“
„No, alespoň se mu podařilo připsat mé jméno na
seznam dříve, než svou pozornost obrátil k jiným
záležitostem.“
„Nebylo to od něj tak docela nezištné,“ odpověděl
Nupf. „Budu ti opravdu dost závidět, pokud ovšem
obřadem projdeš bez následků.“
„Proč?“
„Opravdu to nevíš?“ Pol potřásl hlavou.
„Divomágové, zvláště ti, kteří uspějí v obřadu
zasvěcení,“ vysvětloval Nupf, „se stávají téměř bez
výjimky nejmocnějšími ze všech čarodějů. Samozřejmě
jich není mnoho. A to je také důvod, proč by byl Ibal

86
rád, abys na něj vzpomínal s přátelstvím a jistou
vděčností.“
„No tohle,“ užasl Pol.
„Tys to opravdu nevěděl?“
„Neměl jsem o tom ani tušení. Mohlo by to, myslíš,
mít nějakou souvislost s tím, že se na mně Larick
pokoušel vyzvědět, zda jsem černý nebo bílý mág?“
Nupf se rozesmál.
„Asi ho pěkně dráždí myšlenka, že by druhá strana
získala dobrého rekruta.“
„Co tím myslíš?“
„No, já toho o něm zas tolik nevím, ale mezi
ostatními kandidáty se proslýchá, že Larick je tak
běloskvoucí, až tráví veškerý volný čas tím, že nenávidí
druhou stranu. Také se o něm říká, že je velmi dobrý –
v technickém slova smyslu.“
„Všechny tyhle mylné úsudky o mé osobě už mě
začínají unavovat,“ ušklíbl se Pol. „Stává se mi to celý
život.“
„Být tebou se s tím momentálně nějak smířím.“
„Neměl jsem v úmyslu narušovat obřady.“
„Věřím, že Larick je povede dokonale. Bílí jsou
neobyčejně svědomití.“
Pol se zasmál. Použil druhý zrak a podíval se na
kužel síly. Na první pohled bylo vidět, že se útvar
zvětšil. Pak se Pol otočil a vykročil k houstnoucím
mračnům. Belken už přebral něco ze záře, která se za
nimi rozlévala.

87
 6.

Pol seděl na široké římse před ústím jeskyně, zhruba

ve třech čtvrtinách výšky západní stěny. Dojídal svůj
chléb a dopíjel poslední doušek vody, zatímco
pozoroval slunce, které rychle klesalo pod tíhou
bezhvězdné noci. Na cestě vzhůru udělali jen jednu
kratičkou zastávku a Pol cítil, jak se mu mírně třesou
nohy. Předpokládal, že ostatní jsou na tom podobně.
Na jihozápadě se zablesklo. Chladný vítr, který je
provázel po většinu cesty vzhůru, tiše hvízdal mezi
kamennými výčnělky nad nimi. Horu obklopovala
slabá záře, stejně jako každou noc, ale dnes jim svit
neustále sílil před očima. A když použil svůj druhý
zrak, zdálo se mu, že celý Belken plane pomalu
pulzujícím modrým ohněm. Právě se o tom chtěl zmínit
Nupfovi, když Larick vstal a odkašlal si.
„Dobrá. Teď si přes šaty natáhněte róby a postavte se
před vchodem do řady. Na první zastávku je to kus
cesty. Povedu vás. Nikdo nebude mluvit, pokud
nebudete vyzváni, abyste odpověděli.“
Rozložili hrubá bílá roucha a začali si je natahovat.

88
 „…a ať se stanete svědky libovolné přeměny – stejně
jako změn vědomí – nebudete se tím trápit ani to nijak
komentovat. Přijmete všechno, co se vám přihodí, ať to
bude dobré nebo zlé. Jakékoli změny se mohou samy
upravit, než noc skončí.“
Seřadili se za ním.
„Máte poslední příležitost se na něco zeptat.“ Nikdo
neměl zájem. „Tedy dobrá.“
Larick vykročil volným krokem ke vchodu do
podzemí. Pol se ocitl asi v polovině řady, která se mu
držela v patách. Jeho pohled se vrátil zpět k
normálnímu vidění. Modravá záře poněkud zeslábla,
ale nezmizela. Jeskyně byla úzká, s vysokými stěnami,
pulzovala stejným svitem jako vnější stěny hory a
poskytovala jim tak dostatečné, jakkoli poněkud
znepokojivé osvětlení na cestu. Když došli o kus dál,
jas a jeho proměnlivost nabraly na intenzitě. Nakonec
dorazila skupina až k místu, kde byl svit tak silný, že
kamenné stěny kolem nich zmizely a vypadalo to, že
kráčejí cestou lemovanou ohněm, cestou ze sna,
vedoucí mezi prostorami nebeskými a pekelnými.
Cestou, jejíž směr byl závislý stejně tak na náhodě jako
na náladě.
Když se cesta začala stáčet doleva a pak vpravo
nahoru, dostihlo je vzdálené dunění hromu. Stezka byla
každým krokem příkřejší a na několika místech bylo
patrné, že jsou stupňovité úseky opracovány lidskýma
rukama.
Další zatáčka, zem se začala zvedat ještě příkřeji a po
obou stranách se objevila lana nahrazující zábradlí.
Zprvu se kandidáti obávali lan dotknout, poněvadž to

89
znamenalo vnořit ruku do živých plamenů, ale po
nějaké chvíli začala být cesta tak neschůdná, že neměli
na vybranou. Necítili však žádné teplo. Pol pocítil jen
slabé svrbění dlaní a po nějaké době mu začalo pod
zamaskováním pulzovat dračí znamení. Jak stoupali,
vzduch byl stále teplejší a on slyšel namáhavý dech
svých společníků, kteří se snažili udržet krok s
Larickem.
Pak náhle vstoupili do jeskyně. Pomocná lana
skončila. Podlaha místa, na němž se zastavili, byla
téměř rovná. Vzápětí se před nimi objevilo velké
kruhové jezírko planoucí bílým jasem, který jakoby
vycházel ze dna. Od stropu zářily jako stříbro nízko
zavěšené stalaktity. Kamenné stěny klesaly téměř
přímo do jezírka, výjimku tvořil skalní jazyk, na němž
stáli. Tak to vypadalo na první pohled, ale brzy se
ukázalo, že je to jen zdánlivé, neboť zářící čočku tiché
kapaliny obklopovala kolem dokola úzká římsa.
Larick jim vzápětí pohybem naznačil, ať vstoupí na
římsu. Pomalu se přesouvali dál, zády se otírali o
hrubou kamennou stěnu. Po několika minutách začal
Larick ukazovat rukama, aby se někteří zastavili. Jiné
nechal ještě popojít, až byli rozestaveni podle nějakého
vzoru, který znal jen on. Pak popošel k okraji kamenné
plošinky, z níž přihlížel jejich přesunům, a zahleděl se
pod hladinu zářících vod. Kandidáti učinili totéž.
Světlo Pola zprvu oslňovalo, ale lesk byl zanedlouho
nahrazen bledým odrazem jeho tváře, k níž tvořil
pozadí nepravidelný povrch hrubého kamenného stropu
vysoko nahoře, jenž vypadal jako nějaká úžasná
cizokrajná pustina. Podíval se sám sobě do očí. Tvář

90
byla cizí, protože ve vodě se zrcadlil jeho maskovaný
obličej – mohutnější čelo, jizva na levé líci…
Najednou se obraz rozvlnil a nahradila ho podoba
jeho skutečné tváře – hubenější, s tenčími rty, uhlově
černé vlasy začínající výše nad čelem a v nich bílý
pruh, který se táhl až po temeno. Pokusil se zvednout
ruku k obličeji a zjistil, že se ho zmocnila podivná
letargie promísená s leností a netečností. Ruka sebou
jen trochu cukla, ale pak jakoby ztratil vůli jí dál
pohybovat. Současně si uvědomil, že nějaký hlas
odříkává slova, jež se naučil teprve nedávno. Byl to
Larick, a když domluvil, zopakoval po něm litanii první
kandidát na nejvzdálenějším okraji jezírka. Slova
zaklínadla se odrážela v prostoru několikanásobnou
ozvěnou a duněla mu v hlavě. Do nosu mu pronikla
jemná, nasládlá vůně. Další kandidát začal odříkávat
tatáž slova a částí svého mozku Pol chápal, že až na něj
přijde řada, bude je odříkávat rovněž. A přece se zdálo,
jako kdyby je něco v jeho nitru už opakovalo. Měl
pocit, že se jakýmsi způsobem ocitl mimo čas. Ten tady
neplynul, bylo jen světlo a tvář, která se odrážela na
vodě. Slova se valila kolem něj a probouzela věci
ukryté kdesi hluboko v jeho mysli. Pak si všiml, že se
obraz na hladině usmívá. Přitom si neuvědomoval, že
by se jeho vlastní tvář sebeméně pohnula. A jak ji
pozoroval, viděl, že se jeho odraz na vodě zachvěl a
rozdělil. Jako by najednou měl dvě hlavy, z nichž jedna
nesla úsměv, který téměř hraničil s úšklebkem, zatímco
druhá měla výraz nesmírného smutku. Pak se tváře
pomalu obrátily jedna k druhé. Zmítaly jím neznámé
emoce. Jak dlouho tak pozoroval obě své části, které

91
byly jedním ve své archetypální diskusi, nedokázal říci.
Pak ho ale pomalu začal naplňovat pocit, že se děje
něco nesprávného.
V tom si uvědomil, že mluví. Přišla na něj řada a on
začal odříkávat slova, aniž si toho všiml. Slova v něm
duněla a svět kolem mu připadal podivně změněný – a
vzdálený. Světlo pod jeho nohama ještě zesílilo.
Odrazy ve vodě byly zvlněné, polámané a začaly se
prolínat. Jeho dva odrazy se spojily a staly se zase
jediným odrazem jeho vážného já. Nitrem se mu začal
šířit pocit spokojenosti a štěstí a zdání špatnosti bylo to
tam. Od chvíle, kdy vyslovil první slabiku, měl hlavu
plnou světla.
Pak přišla řada na ženu vlevo od něj, aby začala
mluvit. Pol teď ztratil jakékoli vědomí sama sebe,
stejně jako představu o místě a čase, žil jen ve zvuku a
světle, vnímal, jak se s ním dějí jakési změny, až náhle
všechno přestalo.
Aniž padlo jediné slovo, bez jediného viditelného
gesta poznal, že na tomhle místě skončili. A zatímco
poslední ze zúčastněných odříkával svá slova, světlo v
hlubinách se soustředilo na jednom místě a vzalo na
sebe podobu velkého vejce. Poté stáli dlouho mlčky a
nehybně a pohlíželi do hlubin. Bez zjevné příčiny Pol
náhle zvedl hlavu a podíval se na Laricka. Jak
pohledem přelétl místnost, uviděl, že i všichni ostatní
hledí týmž směrem a pomalu se obracejí. Pak jako na
povel všichni vykročili po římse.
Když se shromáždili na plošince u vchodu, pozvedl
Larick ruku a ukázal vlevo, pak se otočil a vedl je
velmi úzkou skulinou, jíž si nikdo předtím nevšiml,

92
neboť se ukrývala za hrubou kamennou deskou
splývající s pozadím. Chodba zahýbala ostře stranou a
po několika krocích se rozšiřovala. Vzápětí Larick padl
na ruce a na kolena a vsoukal se do těsného černého
otvoru. Ostatní ho jeden po druhém následovali. Bledé
kolísající světlo podobné živým plamenům bylo i tady,
ale na všechny strany několik palců vzdálené.
Pokračovali pomalu, protože teď sestupovali dolů a
museli se bránit uklouznutí, v některých místech, kde
se strop ještě snížil, se doslova plazili po břiše a kroutili
se a zmítali v místech, kde se chodba lámala příliš
ostře.
Kandidát před ním se najednou zastavil a Polovi
nezbylo nic jiného než udělat totéž. Slyšel, jak muž za
ním prudce vydechl, když se i on musel zastavit. Stěny
změnily bílou barvu do Šeda a nabraly poněkud
narůžovělý odstín.
Učedník před Polem se znovu pohnul kupředu a Pol
ho pomalu následoval. Urazil zhruba délku lidského
těla a znova se musel zastavit. Pořád ještě se mu trochu
točila hlava ze zážitků u jezírka a nedokázal tak docela
ovládat své myšlenky. Pohyboval se mezi stavy mírné
nevolnosti a totálního odevzdání osudu.
Po krátké přestávce se znovu posunuli o stejnou
vzdálenost. To se opakovalo několikrát, až nakonec Pol
zjistil důvod. V podlaze byl kruhový otvor. Každý
kandidát se do něj musel spustit nohama napřed,
pověsit se za ruce na okraj a seskočit dolů.
Počkal chvilku po tom, co jeho předchůdce zmizel v
otvoru, pak se spustil do tmy a skočil.

93
 Pád nebyl dlouhý. Dopadl pružně s pokrčenými
koleny a okamžitě ustoupil stranou. Vbrzku se připojil
k ostatním, kteří stáli v podzemní prostoře s vysokým
stropem, shromážděni podle Larickových pokynů
kolem nejnápadnějšího předmětu v jeskyni. Byl jím
růžový stalaktit, mnohonásobně vyšší než Pol, tyčící se
z velkého hranatého kamene přibližně kvádrového
tvaru.
Když se kolem shromáždili všichni, Larick je pokyny
přinutil poodstoupit od onoho úžasného přírodního
útvaru tak daleko, jak jen jim to rozměry jeskyně
dovolovaly. Larickovy oči se na okamžik setkaly s
Pólovým zrakem, a ten v nich nečekaně zahlédl bolest.
Pak Larick poodešel a vylezl na osamělý kámen v
odlehlém koutě jeskyně. Pohledy všech se od něj brzy
odvrátily a soustředily se na krápník, který měli před
sebou.
Pol se uvolnil a znovu docílil meditativního stavu
mysli. Pomalu si prohlížel přírodní monolit shora dolů
a naopak. Cítil, že je plný síly. Na okamžik se podíval
druhým zrakem, ale nezaregistroval žádnou změnu,
snad jen záře, kterou objekt vydával, byla mnohem
silnější. V okolí dokonce neobjevil ani žádná magická
vlákna, což mu teprve mnohem později, když o tom
přemýšlel, přišlo velmi neobvyklé.
Při prvních Larickových slovech se vrátil k
obyčejnému zraku a prožíval jen fyzické vjemy, které v
něm vyvolával hlas a jeho ozvěny. Pocit, že se ocitl
mimo prostor i čas, se tentokrát dostavil mnohem
rychleji než předtím u jezírka. Světlo na povrchu
vysokého krápníku se mu začalo měnit před očima.

94
Budilo to téměř dojem, že se kámen neznatelně
pohybuje.
Larick umlkl a jeden ze členů kruhu navázal stejnými
slovy. Jeskyně kolem při tom začínala pomalu mizet.
Pol cítil, že obrovský krápník je jediný pevný předmět,
který existuje. Slova ho sledovala a vyplňovala tu verzi
vesmíru, v níž právě dlel. Monolit se pak náhle
zdánlivě zvětšil a jeho tvar se nepopsatelně změnil.
Litanii slov převzal další hlas. Pol užasle pozoroval,
jak se krápník pohybuje a mění. Hranatá základna čím
dál více připomínala klouby tri sevřených prstů, sám
krápník pak vztyčený ukazovák a malý dolík vedle
připojení ohnutého palce. Samozřejmě… celou tu dobu
to byla ruka. Proč si toho nevšiml dříve?
Hlas se přiblížil. Ruka se skutečně hýbala a otáčela
jeho směrem. Prst se začal pomalu ohýbat.
Polův dech se zastavil, a jak se k němu prst
přibližoval, zaplnil jeho myšlenky pocit posvátné
bázně. Zmenšující se vzdálenost mezi nimi sršela
energií. V pravém rameni i v celé paži mu začalo
mravenčit.
Prst, dost velký na to, aby ho rozdrtil, se natáhl a
velmi lehce a jemně se otřel o jeho pravé rameno.
Pol se téměř zhroutil k zemi, nikoli z váhy, nýbrž z
pocitů, které ho v tom okamžení prostoupily. Uklidnil
se, když se zdroj slov ještě přiblížil. Prst se začal
vzdalovat a vracel se do své vztyčené polohy.
Brnění v ruce a v rameni neustávalo, ale postupně se
změnilo v tupou bolest, a když na něj přišla řada, aby
sám odříkal slova, ruku měl ztuhlou a bez citu. Jeskyně

95
kolem se pomalu zhmotnila do původní podoby a
kamenná ruka se změnila v krápník na hrubém hranolu.
Slova už odříkali všichni adepti v kruhu; nějakou
chvíli mlčky meditovali a na Larickův pokyn pak prošli
otvorem, který se opět ukrýval ve stěně za balvanem,
na němž mág stál.
Pol se pohyboval pomalu a neohrabaně, trápila ho
mrtvá váha, která mu visela na pravém rameni. Natáhl
ruku a sevřel si levicí pravý biceps.
Pravá paže mu strašlivě opuchla a stěží se vešla do
rukávu košile.
Přejel si po ní dlaní. Celý úd jakoby se mu podivně
zvětšil. A navíc v něm ztratil téměř všechen cit. Zjistil
ale, že s ním při vynaložení veškeré síly přece jen
dokáže pohnout. Když sklopil oči, shledal, že mu ruka
– na první pohled zcela normální – visí mnohem níže,
než obvykle, někde ve výši kolene. Pokusil se zachytit
sílu svého dračího znamení, ale zdálo se, že i ono bylo
ochromeno. Pak si připomněl, co zvečera říkal Larick o
různých proměnách, které se mohou odehrát, a o tom,
že je mají přijímat bez obav a nedat se jimi rušit v
celém obřadu. Přesto se kradmo rozhlížel po ostatních,
aby zjistil, zda u nich také došlo k nějakým
deformacím. Těch několik, co si stačil prohlédnout, než
vstoupili do tunelu, vypadalo docela normálně. A
nezdálo se, že by si někdo všiml změny, jež se udála s
ním.
Pokračovali v cestě. Chodba teď byla rovná, přímá a
dostatečně široká. I světlo bylo stejné. Aniž zastavili,
prošli velkou jeskyní – kde bez ustání zněl jeden jediný
vysoký tón, pohybující se na horní hranici slyšitelnosti

96
– a pokračovali, dokud se před nimi nerozevřela další
jeskyně.
Vstoupili. Byla to okrouhlá jeskyně s klenutým
stropem, téměř podobná bublině. Larick rozestavil
adepty kolem kamenného útvaru ve středu, který
připomínal kotel. Opět začalo odříkávání slov, Pol opět
zažil tentýž pocit jako na ostatních zastávkách, pád
mimo realitu, ačkoli zde byl promíšen tísnivým
smutkem. Tentokrát ho začala svědit levá ruka, a když
na něj přišla řada, aby odříkal slova, on tak učinil a pak
bylo po všem, začala svou proměnou připomínat
pravici.
Nyní již přijal změnu snáz a s menšími obavami, jako
součást celkové zkušenosti. Došel k názoru, že i ostatní
jistě procházejí podobnými zážitky. Následoval je do
hluboké prolákliny na cestě a tam zjistil, že cit,
pohyblivost a ovladatelnost rukou se mu vrací.
Pozoroval ostatní. Provaz s uzly, uvázaný kolem
nedalekého balvanu, mizel v dalším temném otvoru v
zemi. Adepti se ho jeden po druhém chápali a mizeli v
temnotě. Když na něj přišla řada, udělal Pol totéž. Šlo
mu to nezvykle snadno a byl potěšen mimořádnou
silou, kterou teď cítil v pažích i ramenou.
V modrožluté jeskyni, kam se spustili, se už kandidáti
začali řadit do známého kruhu kolem velkého
kulovitého křišťálu a chystali se k začátku dalšího
rituálu. Ještě před jeho ukončením měl Pol pocit, že má
levou ruku ponořenou do vroucí vody. Nedal však nic
najevo, ani se na ruku nepodíval, dokud odříkávání
textů neskončilo a Larick nevykročil otvorem vlevo na
další cestu.

97
 Ruka mu stále ještě nepříjemně pulzovala, ale pocit
vroucího tepla zmizel. Když se pak na ni podíval,
zjistil, že se zvětšila, je narudlá, šupinatá, nehty mu
zesílily, jsou tmavé, trojhranné a hákovité a trčí z
mocných prstů, jejichž konce mu sahaly až po kotníky.
Roucho, které měl na sobě, naštěstí ukrývalo v
záhybech širokých, dlouhých rukávů větší část této
změny. Ale přesto… rozhlédl se kolem sebe. Jak se
zdálo, nikdo z ostatních kandidátů si jeho potíží
nevšiml. Znovu se soustředil a přestal na to myslet. Dal
se do kývavého klusu dlouhým, širokým tunelem, aby
dohonil ostatní. Chůzi měl dosti nepravidelnou, jak
musel vyrovnávat nezvyklou zátěž.
V polovině mezi zemí a stropem další jeskyně visel
na řetěze meč. Tentokrát byla středem jejich meditace
ona lesklá čepel, která se za zvuku slov komíhala, točila
na řetězu a rudě blýskala. Obrazy, které se mu při tom
míhaly myslí, stejně jako na minulém stání skoro
nevnímal, neboť téměř celou jeho mysl naplnil pocit
síly, která mu spolu s palčivou bolestí prostoupila
pravou ruku – tentokrát pociťoval až masochistické
potěšení. Svá slova odříkal zvonivým hlasem a ani při
tom nesklopil zrak, už věděl, co uvidí.
Když bylo po všem, obrátil se a přidal se k řadě
ostatních, kteří se vydávali na další cestu šikmo
klesajícím tunelem. Pohyboval se teď jako ve snách a
všechno, co dělal, bylo řízeno nějakým logickým
vzorcem, který ukrýval kdesi ve svém nitru. Už ani
nepřemýšlel o tom, zda ostatní účastníci zasvěcení mají
stejné potíže s tělesnými změnami jako on.

98
 Stezka byla příkrá a halila ji sladká vůně. Stěny
vypadaly jako zářící sítě živého bledého ohně. Zem se
vlhce třpytila. Delší dobu sestupovali klesající
chodbou, až se nakonec rozšířila do malé jeskyně, kde
se všichni namačkali do kruhu kolem obyčejné
nezdobené krychle z kamene. Podlaha byla vystlaná
květinami, a z nich také pocházela vůně, která je celou
cestu provázela. Tady byla vůně tak intenzivně sladká,
že se z ní téměř dělalo mdlo. Slova, odříkávaná ve
stísněné jeskyni, trhala ušní bubínky. Polovi začalo být
velmi teplo a čím dál silněji si uvědomoval tlukot
vlastního srdce. Zaplavila ho vlna nevolnosti, ale věděl,
že i kdyby omdlel, nemá kolem sebe dost místa na to,
aby upadl, tak byli namačkáni jeden na druhého.
Později si byl skoro jist, že na krátkou chvíli skutečně
ztratil vědomí, protože měl v paměti mezeru až do
momentu, kdy začal sám odříkávat slova. Měl dojem,
že viděl něco jiného, něco, co částečně ochromilo jeho
smysly. Podrobnosti si ovšem nedokázal vybavit. Srdce
mu bušilo jako o překot a údery byly neobvykle silné.
Jen mimoděk si všiml, že kandidáti, které měl po levé a
pravé ruce, stojí v mnohokrát větší vzdálenosti než na
počátku obřadu. Vůně květin buď prudce zeslábla nebo
jí přivykl.
Když doříkal slova, sklopil hlavu a uviděl, že má
roucho rozervané. Pak si uvědomil neuvěřitelnou šíři
svých ramen a mocný, sudovitý hrudník. Nebylo divu,
že na něm látka popraskala. Ale tohle přece nemohla
být iluze…? Rozhlédl se po nejbližších adeptech.
Všichni byli zabráni do vlastních meditací a nezdálo se,
že by mu některý z nich věnoval pozornost.

99
 Pomalu pozvedl pravou paži. Zasunul ji do trhliny v
róbě a tápal, dokud nenarazil na otvor ve vlastních
šatech pod ní. Šátral těžkými prsty, až narazil na tvrdou
a hrbolatou kůži. Sáhl ještě dál. Zdálo se mu, že je od
pasu až po krk pokryt šupinami. Vytáhl ruku a nechal ji
klesnout podél těla. Když zvedl oči, všiml si, že ho
Larick pozoruje. Mág okamžitě odvrátil pohled stranou.
Když opustili jeskyni, zdálo se, že pokračují týmž
tunelem, který je do ní přivedl. Terén neustále klesal a
cesta mířila stejným směrem. Při chůzi opatrně
kontroloval vlastní dech, protože měl pocit, že když
pořádně nabere vzduchu do plic, je těžký a chraplavý.
Pak se v chodbě ochladilo, za což byl velmi vděčen,
neboť cesta dolů byla dlouhá a namáhavá. Další
prostor, v němž se zastavili, byl mnohem větší než ten
předchozí a zem tvořil nazelenalý kámen. Ze stropu
visela na řetězech těžká olejová lampa, a jak kandidáti
odříkávali slova, její plameny se kývaly sem a tam.
Tentokrát to byla jeho levá noha. V okamžiku, kdy
pocítil mravenčení, věděl, co bude následovat. Když to
skutečně přišlo, málem upadl. Zdálo se, že se mu levá
noha prodloužila a váží mnohem víc než ta druhá.
Citelně ztrácel rovnováhu a musel ohýbat koleno oné
nohy, zatímco pravou napínal ze všech sil. Tak či tak,
intenzita snu, který mu teď běžel před očima, byla touto
fází rituálu neobyčejně posílena. Když se vydali dál a
on se pracně belhal milosrdně rovným tunelem, všude
kolem viděl obrazy jako zhmotněné představy.
Nedokázal se opřít rukou o stěnu, aby neztratil
rovnováhu, aniž by se nedotkl obludné tváře nebo
ženského ňadra, květu či ptačího peří. V tomto stavu

100
mysli si nebyl ani jist, co viděl v následující jeskyni. Že
byla obrovská a provoněná, to bylo jisté. Všude se
hustě přes sebe kladly obrazy. V řadách před ním
pochodovaly postavy zvířetníku. Když upřel pohled na
jednu z nich, ta se rozpadla do celé řady jiných útvarů.
Po nějaké době se vzdal. Když se dostavilo teplo a
svědění v pravé noze, přivítal to skoro s úlevou, neboť s
jejím prodloužením nabyl zpět část ztracené rovnováhy.
V mysli mu kypěl chaos, když odcházeli další
klesající chodbou, kráčel mezi ostatními jistou a
rychlou chůzí.
Konečně vešli do velmi temné jeskyně, kde se
obrovský stalaktit propojoval s obrovským stalagmitem
a vytvářely mohutný pilíř, kolem kterého je Larick
rozestavil. Polovo vědomí se v té chvíli vyčistilo a jeho
napadlo, co se vlastně děje doopravdy a jak dlouho už
obřad trvá. Obrazy začaly mizet. Byl tu jen lesklý pilíř,
nádherný a zářící. Pol cítil, že kdyby se natáhl kupředu,
mohl by ho, díky svým prodlouženým pažím,
obejmout. Jak se zdálo, pilíř odrážel sílu. Cítil, jak se
mu vrací jistá vyrovnanost. Pozvedl mohutné ruce a
podíval se na ně. Kde už podobné ruce viděl? Použil
druhý zrak, ale ani v něm se jeho končetiny nezměnily.
Nechal paže klesnout podél těla a v tom okamžiku si
vzpomněl. Jeho ruce se podobaly rukám démonických
tvorů, které vídal ve snu v krajině za Branou. Co to má
znamenat? Proč se materializovaly právě tímhle
způsobem, a to během obřadu údajně blahodárného
charakteru? Byla to opravdu proměna onoho druhu, o
níž mluvil Larick, nebo ho postihlo něco jiného?

101
 Pozvedl ruku k obličeji a přejel si špičkami prstů po
tváři. Zdálo se, že se nezměnily, ale…
Najednou se ho zmocnila děsivá břišní křeč, která ho
prakticky ohnula v pase. Nedobrovolně si sevřel břicho
rukama. V té chvíli začal Larick hovořit, i když
tentokrát se jednalo o jiná slova. Pol cítil, jak se mu
opasek zařezává do těla, a rozepnul si ho. Slyšel, jak
mu pod róbou praská látka oblečení. Když bolest
odezněla, vnímal, jak jeho tělo roste v pánevní oblasti a
jak se mu rozšiřují boky. Začínalo mu dělat potíže stát
vzpřímeně. Podle všeho teď měla jeho páteř tvar, který
ho nutil naklánět se dopředu natolik, že se klouby
rukou opíral o zem. Nohy ho začaly bolet.
Pak už na tom ale nezáleželo. Okamžik plného
vědomí odezněl a on byl polapen do další sítě vizí a
proudů sil. Zdálo se, že uběhla velmi dlouhá doba.
Mysl se mu obrátila k opakování slov a jeho vlastní
účasti na nich. Když opouštěli jeskyni, sledoval ostatní
v hlubokém předklonu, zapomínající a lhostejný.
Larick je zavedl k otvoru v zemi, z nějž vyčníval
vrcholek žebříku. Mlčky jim naznačil, aby jej
následovali, a sám začal sestupovat první.
Pol počkal, až budou ostatní pryč, a pak teprve se
pustil do velmi neohrabaného sestupu i on.
Žebřík pod ním skřípěl a jedna příčka vypadla. Pevně
se však držel bočnic a lezl dál. Byl to dlouhý sestup,
který náhle skončil uprostřed ostatních, stojících v
kruhu načrtnutém na zemi jeskyně. Všiml si, že dva z
adeptů omdleli a že Larick klečí u jednoho z nich a
masíruje mu srdce.

102
 Seskočil několik posledních stop a čekal. Muž, jehož
Larick masíroval, po chvíli tiše zasténal a posadil se.
Mág se okamžitě přesunul k druhému – malému
rusovlasému muži, který měl pootevřená ústa a pevně
stisknuté zuby – a přiložil mu ucho na prsa. Jak se
zdálo, srdce nebilo, protože Larick muže nechal být a
vrátil se k prvnímu. Po několika minutách pomohl
vzkříšenému na nohy a znovu se sklonil nad zrzkem.
Jenže druhé tělo zůstávalo nehybné. Larick potřásl
hlavou, vstal a nechal muže ležet tam, kde padl. Gesty
přivolal všechny do kruhu kolem sebe a pak pozvedl
paže.
Jak síla v kruhu narůstala, Pol cítil, že ho začínají
bolet chodidla. Bolest byla tak krutá, že si po několika
vteřinách musel z nohou servat boty. Zatímco rituál
pokračoval, přitiskl si je nenápadně pod rouchem paží k
tělu. Matně si vybavoval, že tohle je poslední část
iniciace. Už brzy bude po všem a on bude moct někam
zalézt a vyspat se…
Přistihl se, že odříkává slova a hlas měl přitom pevný
a normální. Když domluvil, zavřel oči. Najednou se mu
před vnitřním zrakem objevil výjimečně živý obraz.
Viděl dobývat Rondoval a všude kolem zuřila bouře.
Obraz se pohyboval. Na hlavním balkóně stál muž,
kolem krku černý šátek a v ruce magickou hůl. Vlasy
měl sněhově bílé až na černý pruh uprostřed.
Zpěvavým hlasem odříkával zaklínadla a pokyny svým
nezemským hordám a právě vyvolal před řadou
nepřátel ohnivou stěnu. Pak se ale objevil starý čaroděj,
celý v černém – starý Mor! – a dal se s ním do křížku.

103
Stařec nabýval vrchu, obrana slábla, muži na balkóně
najednou poklesla ramena a ustoupil dovnitř.
Tam vběhl do nejbližší místnosti a pustil se do práce
s magickými předměty. Jeho akce chvatně navazovaly
jedna na druhou. Už za několik chvil stál ve středu
Kruhu s vysoko pozvednutou magickou holí a citoval
slova moci, která duněla místností a v resonanci s nimi
se chvěl a kroutil mlhovitý útvar v rohu u stropu.
„Belfanor ned septut!“ vykřikl. „Bel –“
Dveře se s praskotem rozletěly, dovnitř vběhl posel, a
když do něj magická síla narazila, zhroutil se na zem.
„Vyrazili bránu…“ vypravil ze sebe, než skonal.
Čaroděj zvolal ochranná slova, sklonil hůl a vystoupil z
Kruhu.
Vyšel z místnosti, pospíchal přes rozlehlou síň a
vstoupil do jiné komnaty, kde strhl ze stěny těžký luk,
co tam visel. Z měkkého koženého toulce vytáhl jeden
šíp a vzal ho s sebou.
Dole pak Pol pozoroval, jak mág šípem zabil velitele
útočníků. Pak svedl souboj se starým Morem, byl
přemožen a zemřel, pohřben pod hromadou sutin.
Obrazy se rozmazaly. Bouře skončila. Boj byl
dobojován. Viděl, jak Mor nasedá na záda černého
kentaura a míří k západu, tělo mrtvého čaroděje
připoutané na hřbetě dalšího z koňolidí.
Další rozmazané obrazy.
Jeskyně. Temný prostor je osvětlen zářící magickou
holí, která trčí z písku jako nějaký podivný strom.
Vedle stojí Mor, sám s tělem mrtvého čaroděje. Tělo
leží na zádech na kamenné desce a má zkřížené ruce.
Mor, nahnutý nad mrtvým, provádí něco s obličejem –

104
přetírá ho, tiskne tady a tam. Po chvíli pozvedá ruce a
zdá se, že stáhl z hlavy kůži.
Ne. To, co drží v pozvednutých rukou, je jen
posmrtná maska a v tom okamžiku si Pol uvědomí, jak
velmi se její rysy podobají rysům samotného Mora.
Ten začíná tiše mluvit, ale Pol nedokáže slova
rozlišit. Pak použije svůj vnitřní zrak a vidí, že k masce
je přichyceno jemné stříbrné vlákno.
Vzápětí se vše zachvělo, rozpadlo a zmizelo, jak už to
s vizemi bývá.
Pol otevřel oči. Všichni tu stáli v mlčenlivém
usebrání a ve vzduchu se vznášela ozvěna. Larick stál s
pozdviženýma rukama, jimiž pomalu tleskal a k tomu
odříkával závěrečná slova iniciačního obřadu.
Když skončil, prošel mezi kandidáty, zastavil se,
zvedl mrtvého muže, naložil si ho na ramena, přešel k
hranici kruhu a překročil ji. Obrátil se k ostatním a
pokynul jim, ať ho následují.
Opustili jeskyni a šli stále se rozšiřujícím tunelem, až
nakonec dorazili do velké, nepravidelně tvarované a
ničím nezdobené jeskyně, jejíž zem byla poseta
balvany a stalagmity, zatímco ze stropu visela celá řada
stalaktitů. Vzduch tu byl ještě chladnější než předtím v
chodbě. Polovy myšlenky se začaly projasňovat.
Larick se propletl kamenným bludištěm a vybral
místo, kam uložil tělo. Pak se vrátil, vystoupil na malou
vyvýšeninu a oslovil adepty: „Krendel je jediný
kandidát, který podlehl silám. Vy ostatní jste obstáli,
tak či onak. Může trvat několik týdnů, než se nové
uspořádání vašich magických sil ustálí. To je důvod,
proč vás varuji, abyste se nějaký čas vystříhali používat

105
Umění. Věci by se vám mohly zvrtnout, ošklivě se vám
vymknout z rukou a mohlo by dojít k naprosto
nepředvídatelným koncům. Vyčkejte, odpočívejte,
přeneste své prozatímní aktivity na fyzickou rovinu. Až
se budete cítit připraveni, začněte s něčím malým a
nenáročným a po každém jednotlivém kroku vyčkejte,
abyste se ujistili, že máte věci plně pod kontrolou.“
Pak se obrátil a podíval se přes rameno. Nakonec tím
směrem ještě mávl rukou.
„Tenhle tunel vede zpátky na zem,“ dodal. „Je
dlouhý, ale odvedu osobně každého z vás, aby se tam
střetl s úsvitem.“
„Ty budeš první,“ obrátil se na nejbližšího
zasvěcence. „Běž a počkej na mě támhle. Připojím se k
tobě za okamžik.“
Sešel z vyvýšeniny a zamířil k Polovi.
„Pojď sem,“ zašeptal a odvedl ho do ústí vedlejší
chodby zakryté velkým stalagmitem.
„Něco není v pořádku,“ řekl Pol. „Změnil jsem se v
obludu, ale jak se zdá, nikdo si toho nevšiml.“
„To je pravda,“ přikývl Larick a jeho hlas nabyl
normální síly.
„Nemělo by to zmizet, teď, když obřad skončil?“
„Divomágu,“ odpověděl čaroděj, „tvá proměna nemá
s obřadem nic společného. Chceš mi tvrdit, že nevíš nic
o rodu Avinconetů?“
„Ano. Nikdy jsem o něm neslyšel.“
„Ani o velké Bráně do temného a pochmurného
světa? Bráně, kterou jsi otevřel dokořán?“
Pol se zamračil.

106
 „Aha,“ řekl Larick a povzdechl si. „To, co jsem s
tebou provedl, bylo opravdu nezbytné. Využil jsem
příležitosti, kterou mi tvůj stav mysli v jednotlivých
stádiích zasvěcení poskytl, abych na tebe seslal mocná
zaklínadla – a zaměnil kus po kuse tvé tělo za tělo
jednoho z obyvatel onoho prokletého místa. Až na tvou
hlavu, pochopitelně.“
„Ale proč?“ zeptal se Pol. „Co jsem ti udělal?“
„Osobně nic,“ odpověděl Larick. „Ale zlo, které bys
mohl vyvolat, je tak obrovské, že všechno, co jsem
udělal, je předem omluveno. Průběžně se dozvíš, co tě
čeká. Teď se musím vrátit k ostatním zasvěcencům.“
Pol napřáhl obrovskou ruku s drápy, aby ho chytil,
ale Larick udělal krátké gesto a ochromená paže mu
klesla k boku.
„Co se to –?“
„Dokonale ovládám tvé nové tělo,“ sdělil mu čaroděj.
„Spoutal jsem tě celou řadou v podstatě nezničitelných
zaklínadel. Vidíš, jak tě pouhopouhou vůlí dokážu
znehybnit? Stejně tak na tobě lpí i maskovací
zaklínadlo. To skrývá tvou odpornou podobu. Jen ty
sám se vidíš ve své pravé podobě – to je jen taková
připomínka pro všechny případy, abych to tak vyjádřil.
Teď po všech stránkách patříš mně.“
„A právě tys měl tolik námitek vůči černé magii,“
ušklíbl se Pol. „Zřejmě ses obával konkurence…?“
Larick nejisté zamrkal a odvrátil hlavu.
„Tentokrát bylo nezbytné,“ zabručel, „bojovat proti
většímu zlu.“
„Tyhle řeči na mně nezkoušej. Já nic špatného
neudělal. Zato ty ano.“

107
 Larick se obrátil k odchodu. Pol na něj zakřičel.
Jeho křik umlkl v půli, když se k němu čaroděj znovu
obrátil a udělal rukou krátké gesto. Pol zjistil, že ze
sebe nedokáže vydat ani hlásku.
„Pak se pro tebe vrátím a odebereme se spolu na hrad
Avinconet,“ oznámil mu Larick a poté se usmál.
„Počkej tady a nikam nechoď.“
Obešel krápník a zmizel.
Pol slyšel, jak z krápníku padají kapky vody do
nedalekého jezírka. Slyšel zvuk svého zrychleného
dechu. Slyšel vzdálené hlasy ostatních zasvěcenců,
kteří si bezpochyby vyměňovali zážitky z nočního
dobrodružství.
Došel k názoru, že jestliže ho teď vězní magie, mohla
by ho magie i osvobodit. Jenže nedokázal nalézt zdroj
svých vlastních magických sil. Zdálo se, jako by právě
ta část jeho já spala. Zachmuřeně přemýšlel o
Larickových slovech, o tom, že jeho sny byly zjevně
pro někoho ošklivou realitou. Hledal ve své mysli
jakoukoli stopu po tom, proč by to tak mělo být.
Napadlo ho rovněž, zda jeho momentální situace
nějakým způsobem nesouvisí s útokem mága, před
nímž ho na Rondovalu zachránil Myší rukavička.
Sebral všechny síly a pokusil se pohnout, ale
nepodařilo se mu to.
Pak k němu z chodby dolehl zvuk kroků. Na to, aby
to byl Larick, bylo ještě příliš brzy, ale –
Před krápníkem se objevil muž vysoký jako Larick,
ale mnohem rozložitější, a přistoupil k Polovi. Jeho tvář
byla ve stálém pohybu, jako kdyby se jevila skrze
nějaký mnohostěnný krystal. Oči plavaly, nos se

108
zvětšoval a mizel, ústa se křivila v hnusné parodii na
lidský výraz. Ale když je otevřel, Pol uvnitř zahlédl
zářící kovovou korunku. Pokusil se použít druhý zrak,
ale nedokázal proniknout deformační kouzlo, jímž se
cizinec jako maskou obklopil, aby tak chránil svou
podobu.
„Vidím, že moje maskování se pořád ještě drží tvého
obličeje,“ ozval se známý hlas. „Ale co jsi to provedl se
zbytkem?“
Pol zjistil, že nedokáže ani zavrčet vzteky.
„Ačkoli,“ pokračoval muž, „je to vlastně báječné tělo.
Mohl bys s ním napáchat úžasné věci, kdybys chtěl.
Ale ty nejspíš lpíš na svém vlastním, nemám pravdu?“
Zvedl hlavu a upřel Polovi do očí velké a malé oko –
jež ovšem během pohledu dále měnily velikost.
„Odpusť,“ řekl pak, „zapomněl jsem, že ti není
zrovna do řeči.“
Zvedl ruku a lehce Pola pleskl přes ústa. Chvíli to
svědilo a pak měl Pol pocit, že něco povolilo. Zjistil, že
dokáže rozevřít čelisti a že dokonce může pohnout
hlavou.
„Co se to, k čertu, děje?“ vyhrkl.
„Nemám čas ti to vysvětlovat, i kdybych chtěl,“
opáčil cizinec. „Je to velmi dlouhý příběh a v této chvíli
máme na práci mnohem důležitější věci. Ale i přes to se
zdá, že nám to všechno běží hezky jako na drátkách.
Nedělal bych si přehnané starosti.“
„Tomu ty říkáš hezký?“ ušklíbl se Pol a přelétl očima
své obludné tělo.
„No, možná ne tak úplně z estetického hlediska,
pokud jsi náhodou člověk,“ broukal si muž spokojeně.

109
„Já mluvil o tom, jak se věci vyvíjejí. Larick si myslí,
že tě má v hrsti.“
„A zjevně se nemýlí.“
„To se ovšem může změnit, pokud přistoupíš na
jistou hru.“
„Jenže já nevím, oč se hraje, a vůbec neznám
pravidla.“
„Půjde-li všechno dobře, budou součástí tvé odměny i
odpovědi na otázky, které tě tak dlouho trápí – dokonce
i na takové, co tě ještě ani nenapadly.“
„Jako třeba co jsi zač a o co ti jde?“
„To téměř jistě vyjde najevo.“
„A budou se mi ty odpovědi líbit?“
„Ve věcech osobního vkusu je každý sám sobě
soudcem.“
„Mám na vybranou?“
„Můžeš jednat sám, nebo dovolit, aby s tebou bylo
jednáno.“
„A co chceš, abych udělal?“
„Dej věcem volný průběh a zjisti, co po tobě chce
tvůj únosce. Sám se pak rozhodni, je-li to i tvůj zájem.
Pak se podle toho zachovej. Larick si myslí, že tě má
pod naprostou kontrolou, ale vzápětí zruším jeho
infantilní zaklínadla. Zvrátím také docela chytrou
záměnu těla, kterou tě postihl, a vrátím ti tvé vlastní –
silné a mladé – jakkoli unavené – tělo. Pak bude
následovat práce skutečného mistra. Tvé osvobozené a
znovu ovládnuté tělo zamaskuji tak, jako jsem
zamaskoval tvou podobu, a dám mu ve všech směrech
podobu oné obludy, kterou právě jsi. A navrch tě pak
zahalím maskovacím zaklínadlem, které bude naprosto

110
totožné s tím, jež teď ukrývá tvou odpornou podobu
před očima většiny smrtelníků…“
„Převlek převleku?“
„Přesně.“
„Proč to?“
„V jistém okamžiku se ti, kteří tě chtějí ovládat,
rozhodnou strhnout z tebe vnější masku, aby spatřili
obludu, co se pod ní ukrývá.“
Mohutný mág přistoupil k Polovi a sevřel mu ramena.
Ten pocítil, jak mu tělem prolétlo něco jako elektrický
šok. Paže mu klesla. Zplihl kupředu. Na zem dopadly
boty, které tak dlouho svíral pod levou paží. Mág jej
uchopil za ruku a Pol v ní pocítil strašlivou bolest. Než
si ji stačil prohlédnout, chopil se čaroděj jeho druhé
paže. Při práci si tiše pobrukoval. Zda to patří k
zaklínání nebo ne, to Pol nedokázal odhadnout.
Když znova pozvedl ruce a zjistil, že jsou to opravdu
jeho ruce, zasadil mu muž levicí mocnou herdu do zad
a pravicí do hrudi kousek nad srdce. Dokonce i v této
svalnaté a pancéřované podobě, v níž se Pol právě
nacházel, nemohl nepoznat, že muž není žádný
ouřezek.
Cítil, jak mu vyrazil vzduch z plic, když se jeho
hradní koš vrátil do své normální velikosti. Začal se
narovnávat a mág mu v tu chvíli zasadil další drtivý
úder do spodní části zad, kousek nad pás. Změny pak
začaly probíhat i v téhle části těla a Pol se úplně
narovnal, přičemž se masíroval, promačkával a
popleskával, nejen proto, aby zmírnil všudypřítomnou
bolest a zatuhlost, ale i pro potěšení, že pod svýma
lidskýma rukama zase cítí své lidské tělo.

111
 Pak ho velký mág kopl do holení a následovala
bolest, po níž cítil, jak se mu nohy rovnají a krátí.
„Musím říct, že tvé metody jsou dosti drsné,“
poznamenal Pol.
„Dal bys raději přednost šestihodinovému rituálu při
zapáleném kadidle?“
„Účel světí prostředky.“
„Přesně. Teď začnu s prvním maskovacím
zaklínadlem, po němž budeš vypadat jako předtím.“
První fáze procesu začala. Kolem Pola se začalo
utvářet cosi jako šedá mlha, kterou tvarovaly hbité ruce
neznámého mága. Pol cítil, jak jeho dračí znamení v
přítomnosti takového množství magie začíná pulzovat.
Závoj ho brzy obklopil celého, srážel se a prostoupil
jeho oblečením.
Mág si povzdechl a narovnal se.
„…a to bude všechno, co uvidí, když proniknou tvým
vnějším přestrojením, do nějž se hned pustím. Radši tě
ale budu nejprve varovat před věcí, která je zřejmá.“
„A to?“
„Musíš se chovat, jako bys byl pořád ještě pod
kontrolou. Až se Larick vrátí, musíš stát ve stejné
pozici, v níž tě opustil. Konej všechny jeho rozkazy,
jako bys neměl na vybranou. Jakmile se od nich
odchýlíš, ztratíš šanci dozvědět se cokoli dalšího.
Nejspíš se také nevyhneš boji.“
Pol přikývl. Sám sebe přitom přelétl pohledem. Viděl
se ve stejně obludné podobě, ale tentokrát ji necítil.
„Teď ještě zamaskuji tuhle iluzi před ostatními lidmi,
jako to udělal Larick,“ vysvětloval čaroděj, „ale ty se
budeš dál vidět jako obluda, jednak, že to tak nechal i

112
on, a kromě toho, abys nezapomněl a pohyboval se
poslušně a trochu neohrabaně.“
Pol pozoroval, jak se mužovy ruce pohybují v řadě
složitých gest.
„Ty taky vidíš při práci magická vlákna?“ napadlo jej
náhle.
„Někdy,“ odpověděl mág. „Ale zrovna teď vidím
paprsky barevného světla, které zachycuji. Tiše. Musím
se soustředit.“
Pol upřel zrak na mužovu neustále se měnící tvář a
pokoušel se odhadnout, jak ve skutečnosti vypadá.
Jenže změny nebyly pravidelné, jednotlivé části tváře
se měnily zcela nahodile.
Když pohyby ustaly a muž se narovnal, řekl Pol: „Té
noci, kdy jsi přišel do našeho tábora, jsi mi řekl, že se
naše zájmy nemusí tak docela shodovat.“
„Ano, je tady jistá možnost, že skončíme ve sporu,“
přikývl muž. „Doufám, že nikoli, ale co je jistého? Stát
se to prostě může. Pokud by to tak ale dopadlo, nebude
to proto, že jsem se já nesnažil. Nicméně prozatím oba
chceme jedno: dostat tě odsud nepoškozeného, zmást
naše společné nepřátele a strategicky tě umístit.“
„Máš nějakou představu o tom, co se bude dít, až
odsud odejdu?“
„Samozřejmě. Budeš téměř okamžitě přenesen na
hrad Avinconet.“
„To už mi Larick naznačil. Ale kdo jiný je do toho
ještě zapleten? A co mě tam čeká?“
„Bude pro tebe mnohem lepší, když všechny tyhle
skutečnosti zjistíš sám, tvé reakce pak budou daleko
přirozenější.“

113
 „K čertu! Je v tom ještě něco jiného! Ty mi něco
tajíš!“
„A liším se tím snad nějak ode všech ostatních? Hraj
svou roli, mládenče. Hraj s tím, co máš v ruce.“
„Přestaň mi kázat! Potřebuji daleko víc informací,
aby to vyšlo.“
„Kecy,“ utrousil čaroděj a obrátil se. „A postav se
tak, jak jsi stál předtím. Myslím, že někdo přichází.“
„Ale –“
„Zbývá už jen mlčení,“ odpověděl proměnlivý muž,
než zmizel za rohem.

114
 7.

Myší rukavička se nudil u kamenného výběžku

nalevo od ústí podzemní jeskyně, kápi staženou
hluboko do čela a plášť přitažený k tělu proti rannímu
chladu. Vpravo tvořilo právě vyšlé slunce nad vrcholky
kopců svěží ráno. Loupalo při tom částečně efektní
kouzelný make-up z tváře města, které Myší rukavička
opustil před několika hodinami. Zatím kolem něj prošlo
osm zasvěcenců, každý v Larickově společnosti. Každý
z nich krátkým obřadem pozdravil vycházející slunce a
pak se buď sám nebo v doprovodu služebníka či svého
bývalého pána vydal zpět k městu. Když se teď znovu
ozvaly kroky, Myší rukavička se netrpělivě pohnul a
otočil hlavu k východu z jeskyně. Když viděl, že
konečně vychází Pol s vůdcem zasvěcenců, vstal,
protáhl si zatuhlé, praskající klouby, ale svůj úkryt
zatím neopustil.
Oproti všem, kdo odešli, Pol již svlékl své bílé
roucho. Chůzi měl pomalejší a nějak nemotornější než
obvykle. I Larick už měl na sobě své běžné oblečení a
na hlavě šátek na pirátský způsob. Ve tváři neměl již

115
zdaleka tak slavnostní výraz, jako když vyprovázel z
Belkenu ostatní adepty. Když se vynořili z jeskyně,
poštěkával na Pola příkazy. Dvojice okamžitě zahnula
doleva a pustila se chvatným krokem pryč.
Udivený Myší rukavička vystoupil ze svého závětří a
pospíchal za nimi.
„Dobrý den,“ pozdravil. „Tak jak se ti v noci dařilo?“
Larick zastavil tak rychle, že málem upadl, a položil
Polovi ruku na paži. Když se otočil, měl už ve tváři
klidný a vyrovnaný výraz. Pol se otáčel mnohem
pomaleji a jeho obličej byl naprosto bez výrazu.
„Dobré ráno,“ odpověděl Larick. „Váš přítel je na
tom po fyzické stránce poměrně dobře, ale některé lidi,
kteří absolvují zasvěcovací obřady, postihnou dočasné
mentální poruchy různého rozsahu. Jemu se přihodilo
něco takového.“
„Jak je to vážné?“
„To závisí na mnoha aspektech, ale většinou je to
léčitelné. Právě proto se ho odsud snažím dostat co
nejrychleji. Myslím jen na jeho blaho.“
„A proto jste vynechali obřad pozdravu slunci?“
Larickovi se na kratičký okamžik zúžily oči, jako
kdyby v duchu přemýšlel, kolik toho může Myší
rukavička vědět.
„Nechtěli jsme ho vynechat tak docela,“ řekl. „Ale
máš vlastně pravdu, tohle je konec konců tradiční
místo.“
Obrátil se k plošince, kde se zastavili i ostatní, aby si
odbyli poslední rituál.
„Pole! Rozumíš mi alespoň?“ obrátil se Myší
rukavička na svého druha.

116
 Larick se obrátil zpět.
„Jsem si jistý, že ano,“ odpověděl. „Ale technicky
vzato by neměl s nikým rozprávět, dokud si neodbude
tenhle rituál. Během několika minut uvidíš, jak
zareaguje.“
Poodvedl Pola o kousek stranou a tam k němu chvíli
tiše a důrazně hovořil. Myší rukavička zatím postával
opodál a rozhlížel se na všechny strany. O chvilku
později uviděl, jak Pol pozvedl paže a nastavil obličej
šikmým slunečním paprskům. V okamžiku, kdy začal
tiše mumlat slova, Larick od něj kousek poodstoupil.
Myší rukavička je pozorně sledoval, ruce ukryté pod
pláštěm.
Když Pol poněkud uspěchaně zakončil zkrácenou
verzi ranního obřadu, otočil se k drobnému muži.
„Možná, že to nebude tak vážné,“ řekl. „Ale teď
musím na nějakou dobu s Larickem odejít. V
podobných věcech si nesmím dovolit riskovat ani v
nejmenším.“
„Na jak dlouho?“
„To nevím. Na tak dlouho, jak to bude nutné.“
„Mohlo by to trvat týden, dva,“ doplnil Larick.
„Možná o něco déle.“
„A kam ho to bereš? Pojedu s vámi.“
„To ti nemohu říci, dokud se neporadím s několika
odborníky. Snad ho dokážeme vyléčit tady. Ale možná,
že bude muset jinam.“
„Kam?“
„To se teprve rozhodne.“
„Pole,“ obrátil se Myší rukavička ke svému příteli,
„jseš si jistý, že tohle je to, co chceš?“

117
 „Ano,“ přikývl Pol.
„Dobrá, tak půjdeme a uvidíme, co a jak. Jestli tě
vyléčí tady, počkám na tebe. Když to bude jinde,
doprovodím tě.“
„To nebude nutné,“ odpověděl Pol a obrátil se k
odchodu. „Nepotřebuju tě.“
„Ale přes to…“
„Jsi na obtíž!“ zamračil se Larick a pozvedl ruce.
Myší rukavička se pohnul, ale ne dost rychle. Z
končetin mu zmizel všechen cit a všechna síla. Sesul se
k zemi a v ruce stále svíral pažbu pistole, kterou už
nedokázal vytáhnout.
Už nějakou chvíli před tím, než otevřel oči, vnímal
Myší rukavička okrajem mysli pomalý, přerušovaný,
šouravý zvuk. Když oči konečně otevřel, zabíral celé
jeho zorné pole malý šedý kámen, částečně rozpadlý a
porostlý mechem. Uvědomil si, že den pokročil.
Pomalu pohnul levou rukou a položil dlaň na plochu
vedle ramene. Celé dlouhé vteřiny ji tam nechal ležet a
teprve pak si uvědomil chlad a vlhkost země. Šoupavý
zvuk se ozval znovu a Myší rukavička pozvedl o
několik centimetrů hlavu a najednou si uvědomil, jak
má ztuhlý krk. Opřel se o ruku, pomalu se zvedl a
překulil se do sedu. Celou tu dobu se musel snažit, aby
nepřepadl kupředu. Když pohledem přeletěl okolí a
poznal místo, kde mluvil s Larickem a Polem,
vzpomněl si okamžitě na všechno, co se ráno odehrálo.
Obrátil pohled k východu. Postavení slunce mu
napovědělo, že od té doby uběhla zhruba hodina.
Znovu si v hlavě promítl celou událost a hledal klíč k
tomu, co se asi mohlo odehrát v nitru hory a co se děje

118
teď. Nakonec došel k závěru, že až se bude příště
handrkovat s čarodějem, musí mít pistoli vytaženou a
namířenou na cíl.
Odněkud z jeskyně k němu dolehla celá řada slabých
zvuků, a ta se pak změnila ve zvuk několika rychlých
kroků, které náhle umlkly. Myší rukavička přitáhl jednu
nohu pod sebe a s pomocí rukou se pomalu zvedl do
dřepu. Když se kroky ozvaly znovu a začaly se
přibližovat k ústí jeskyně, pomalu vstal. Vytáhl pistoli,
s kovovým cvaknutím ji natáhl a namířil na temný
otvor.
Kroky zesílily a staly se pravidelnější. O chvilku
později se ž otvoru vynořil malý, rusovlasý muž. Na
sobě měl bílé, prachem a blátem potřísněné roucho.
Opřel se o skálu, mrkal očima, které se mu neustále
obracely v sloup, a hlavou otáčel sem a tam. Když jeho
pohled padl na Myšího rukavičku, minul ho bez
povšimnutí. Tvář měl bílou jako křída. Pohyboval se
nekoordinovaně, kymácel se a nepředvídaně trhal
rukama a nohama, jako kdyby měl krátké křečovité
záchvaty.
Myší rukavička ho nějakou chvíli pozorně sledoval, a
pak teprve promluvil.
„Co se děje?“ zeptal se. Pistoli držel stále namířenou.
Hlava se znovu pootočila, muž ho přelétl pohledem, a
znovu a znovu, výkyvy očí se pomalu zmenšovaly, jako
by se pokoušely na něco zaostřit. Nakonec se stal
středobodem jejich pohledu Myší rukavička, a když se
na něm oči zastavily, měl co dělat, aby se neotřásl.
„Co se děje?“ opakoval.

119
 Muž o krok popošel, zvedl bledou ruku, otevřel ústa a
vstrčil si prsty dovnitř. Vypravil ze sebe dávivý zvuk,
pak prsty poněkud povytáhl a sevřel si špičku jazyka.
Udělal další krok, pustil svůj jazyk a zvedl obě ruce do
úrovně ramen. Ještě jeden krok, a další, zatímco pravá
ruka se mu pohybovala ve výši ramen a šmátrala
kupředu. Neustále lapal po dechu, vydával ze sebe
sípavé zvuky a jeho krok byl pořád pravidelnější.
„Zůstaň stát!“ vykřikl Myší rukavička. „Co chceš?“
Muž divoce zaječel a vrhl se na něj.
„Stůj!“ zvolal Myší rukavička, a když muž
nezareagoval, stiskl spoušť.
Kule zasáhla muže do levé ruky a otočila jím téměř o
devadesát stupňů. Chvilku se kymácel a pak klesl na
kolena, aniž se pokusil zvednout ruce k strašlivému
zranění, které právě utrpěl. Téměř okamžitě ale znovu
vstal a vydal se k Myšímu rukavičkovi, zatímco z hrdla
se mu drala řada hrdelních zvuků.
„Nenuť mě znovu vystřelit,“ varoval ho Myší
rukavička a opět natáhl úderník. „Poznal jsem tě. Jsi
jeden z adeptů. Jen mi řekni, o co ti jde.“
Muž šel dál a Myší rukavička znovu vystřelil.
Zrzek sebou trhl, střela ho znovu otočila stranou, ale
tentokrát nepadl. Narovnal se a pokračoval v chůzi;
nesouvislé zvuky, které se mu řinuly ze rtů, nabývaly
na srozumitelnosti.
„Dáák dobrááá,“ řekl.
Myší rukavička znovu namířil zbraň a olízl si rty.
„Pro všechno na světě, zůstaň už konečně stát!“
vykřikl. „Nechci po tobě střílet!“

120
 „Ne-důle-šité. Poslyššslyššslyšš,“ řekl podivný muž,
tvář naprosto bezvýraznou, oči v sloup,
nekoordinovaně poškubávající ruce před sebou.
Myší rukavička ustoupil o tři kroky, ale ten druhý se
rychlými pohyby vydal za ním. Myší rukavička vyčkal
do poslední chvíle a pak mu vpálil střelu přímo do
prsou.
Těžká kule muže srazila dozadu. Padl na záda, zvedl
se do sedu a začal se znovu zvedat.
„Ne!“ zvolal Myší rukavička. „Prosím! Přestaň!“
„Psestaň,“ opakoval muž zcela bezvýrazně.
„Poslyššslyššslyšš. Pol. Důlešité. Ty.“
„Pol?“ zamračil se Myší rukavička a znovu natáhl
zbraň. „Co je s ním?“
„Ano. Pol. Ano. Ty rosumíšš mně teď. Ano?“
„Tak zůstaň stát, kde jsi, a řekni mi, co víš.
Nepřibližuj se!“
Ten druhý se znovu pomalu zvedl a Myšímu
rukavičkoví v té chvíli došlo něco, co zaznamenal, ale
nijak nevyhodnotil.
Žádné ze zranění, která muž v posledních minutách
utrpěl, nekrvácelo. Róbu měl potrhanou, špinavou a
kolem každé rány mírně zavlhlou – ale žádné jasně
rudé skvrny.
„Zůstaň stát?“ opakoval muž. „Zůstaň tady?“
„Ano. Velmi mě znervózňuješ. Takhle tě slyším dost
jasně. Mluv z místa, kde jsi. Co je s Polem?“
„Pol…“ řekl ten druhý a zakymácel se. „Potíše.
Myšší rukavičko. Poslyššslyššslyšš.“
„Já poslouchám. Jaké má potíže?“
„Larick… ho spoutal… saklínadlem.“

121
 „Jakým zaklínadlem? Najdu někoho, kdo to
zaklínadlo odstraní.“
„Ne-třeba. Bylo odssstraněno. Ale Larick… on to
neví.“
„Takže Polova mysl je v pořádku?“
„Jak kdykoliv předtím.“
„Ale Larick si myslí, že je Pol ochromen
zaklínadlem?“
„Ano. Jak si Pol přeje.“
„A kam ho odváží?“
„Hrad Avinconet.“
„To místo patří Ryle Mersonovi! Měl jsem to vědět.
Vydám se tam a pomůžu mu, ať už jde o cokoliv.“
„Ješště ne. Nebyl byss tam nic platný a nejspíšš by tě
sabili. Existuje něco lepššího.“
„Mluv.“
„Běš sa Polovým patronem!“
„Za Ibalem?“
„Sa tím. Pověs mu, co se stalo. Pošádej ho o rychlý
přenos spět na Rondoval.“
„Řekněme, že to udělá. Co pak?“
„Umíšš mluvit s draky.“
„Obávám se, že ano.“
„Řekni tomu sstarému – Lunoletovi – aby tě vsal do
mrtvého kráteru na Slokovné hoře a tam aby ti pomohl
najít magický násstroj.“
„Myslíš kouzelnou hůl?“
„Ano.“
„No, a kdyby se to podařilo?“
„Pak ji odvěs Polovi na Avinconet.“
„Bude mezitím v pořádku?“

122
 „Mohou ho sabít kdykoliv. Nevím. Ale jesstli sůstane
našivu, mohl by hůl brsy potřebovat.“
„Kdo jsi?“
„Nevím.“
„Jak to, že víš všechny tyhle věci?“
„Byl jssem tam.“
„Proč chceš Polovi pomoci?“
„Nejssem si jisstý.“
„Jak to, že tě nemohu zabít?“
„Mrtvola neumírá.“
„Tomu zase nerozumím já.“
„Už ssess dosvěděl dosst. Ssbohem.“
Po těchto slovech se rusovlasý muž sesul k zemi a
zůstal nehybně ležet. Myší rukavička se k němu opatrně
přiblížil. Muž nedýchal a Myší rukavička si zblízka
prohlédl jeho bledou tvář. Natáhl ruku a položil ji muži
na čelo. Bylo ledově studené. Zvedl mu levou ruku. I ta
byla ledová a klouby už pomalu začínaly tuhnout. Pak
stiskl nehty na prstech. Zbělely a zůstaly bílé. Nakonec
se nahnul kupředu a položil ucho na hruď nedaleko díry
po kuli. Zjistil, že v mužově hrudníku je ticho jako v
hrobě.
Narovnal tělo a ruce zkřížil mrtvému na prsou. Stáhl
mu bílou kápi přes hlavu tak, aby zakryl obličej. Pak
vstal a poodstoupil.
Přešel k místu, kde předtím stál Pol s Larickem, našel
jejich stopy a vydal se po nich. Stopy ovšem v
kamenitém terénu rychle zmizely. Zastavil se tam a pár
minut uvažoval. Pak se obrátil k městu iluzí a pustil se
dolů k pestrobarevným věžím.

123
 8.

Kolem Pola svištěl vítr, za ním se třepotal plášť.

Naklonil se kupředu, aby lépe viděl. Seděl na hřbetě
menšího draka – štíhlého hnědého stvoření podobného
vzhledu, byť mnohem menší váhy, jako byla většina
obrovských zvířat na Rondovalu. Nohama svíral boky
hřbetního hřebene a rukama se přidržoval koženého
řemení, jímž byl drak opásán. O něco výše dvacet
metrů od něj nalevo letěl Larick na podobně
postrojeném zvířeti s kožnatými křídly. Tu a tam vrhl
pohled na Pola, který si zachovával svůj lhostejný
výraz. Oba muže spojovala řada zářících vláken,
viditelná pouze druhým zrakem. Pol přemítal, jak asi
těžké bude zabít svého protivníka, až nadejde ten pravý
čas. Došel k závěru, že magie, použitá proti jinému
čaroději, je prostředek příliš pomalý a nejistý. Rozhodl
se, že v okamžiku, kdy se dozví, co potřebuje, a bude se
moci bez Laricka obejít, udeří rychle, krutě a bez
varování. Bylo by skutečně velmi hloupé nechat
nepřítele podobného ražení naživu.

124
 Obzor na západě se právě chystal podříznout hrdlo
slunci a měsíc už nějakou dobu putoval po nebi – bledý
cár mezi potrhanými mračny, který teď začínal zářit
nad pustou krajinou plnou stínů. Dvojice poutníků
mířila k severozápadu, dlouhé krky jejich vzdušných
ořů byly nataženy kupředu, kožnatá křídla, doširoka
roztažená, tu a tam zapleskala v závanech větru.
Během dne celkem čtyřikrát vyměnili zvířata. Noví
draci na ně vždy čekali magicky upoutáni na vrcholcích
kopců. Svaly na ramenech a na nohou už Pola dávno
přestaly bolet, ztuhly a ztratil v nich cit. Vrhl kradmý
pohled na Laricka, který se zdál neúnavný, seděl na
hřbetě svého draka nahnutý vpřed a pobízel ho k ještě
větší rychlosti. Oči upíral kupředu s takovou úporností,
jako by se pokoušel do tmavnoucího vzduchu vypálit
díry.
Avinconet, Avinconet… celé hodiny si Pol opakoval
to jméno, odříkával si ho do rytmu letu. Když Larickovi
odpověděl, že o takovém hradě nic neví, nelhal, i když
–
Teď se mu zazdálo, že je v tom zvuku něco
povědomého. Snad o něm byla zmínka v některém z
otcových starších deníků, ale Pol si skutečně
nevybavoval nic konkrétního.
Avinconet, Avinconet a Rondoval… Bylo mezi nimi
nějaké spojení?
Sluneční kotouč z valné části zmizel za obzorem a
měsíc se rozzářil. Konečně Pol hrad spatřil – potřísněn
krví umírajícího dne se rozkládal na úbočí jednoho z
nejvyšších vrcholků vzdáleného horského řetězu. A on
si uvědomil, že jej zná.

125
 Avinconet byl hrad z jeho snů, ten, kterým procházel
na své cestě k Bráně. Celou tu dobu nějak podvědomě
věděl, že je to skutečné místo. Ale když ho teď
spatřil… ten pohled v něm vybudil řadu znepokojivých
myšlenek a pocitů. Přistihl se, že už se nemůže dočkat,
až tam vstoupí, aby našel Bránu. Také tady bylo něco,
co tam musí udělat, co chce udělat, navzdory tomu, že
se mu při pouhé myšlence na Bránu dělalo špatně od
žaludku. Ale nedokázal si ani v nejmenším uvědomit,
co to má být.
Díval se, jak pochmurná stavba před ním roste a
bledne – z temné se mění ve žlutou, stříbřitou,
šedobílou – obrovská ústřední pevnost, stupňovitá,
patro za patrem menší než předchozí, mnohoúrovňová
a ježící se věžemi, a celá řada vedlejších a pomocných
budov, to vše obklopeno a chráněno množstvím
vysokých hradeb, cimbuří, rohových strážních věží a
věžiček, které se mačkaly jedna na druhou. V několika
patrech pravého křídla hlavní budovy svítila světla.
Přešel na vnitřní zrak a okamžitě si všiml mohutného
nahloučení magických vláken, jež vedla vysoko nad
tvrzí a mizela v jejím týle. Zachytil také malé světélko,
které se neustále pohybovalo po čelní hradbě zleva
doprava a zpět a jen tu a tam se zastavilo, aby se
vzápětí roztřáslo.
Když dorazili nad hrad, navedl Larick svého
vzdušného oře na kruhové přistání a Polovo zvíře ho
navzdory silným nárazům větru následovalo. Zvolna se
začali snášet k zemi v široké spirále.
Zatímco sestupovali k jednomu z větších nádvoří ve
spleti v zadní části hradu, Pol nespouštěl oči ze

126
světélka, které viděl jen svým druhým zrakem. Odsud,
z větší blízkosti, mělo skoro lidský tvar a vázalo se k
němu dlouhé bledé vlákno. Něco v jeho vzhledu
vzbudilo v Polovi pocit neuchopitelného smutku.
Když klesli ještě níže, uviděl Pol, že zadní stěna
ohrazené oblasti je vlastně vytesána v lité skále – jako
součást samotné hory byla plná zubatých černých
otvorů, z nichž některé byly zamřížované. Zhruba v té
době jim světélko na hradbách zmizelo ze zorného
pole.
Dosedli dost těžce a Larick okamžitě rozsvítil nějaké
světlo. Vzápětí Pol ucítil, jak se spojovací vlákna
napínají, a následoval čaroděje. Larick odstrojil zvířata,
křikl nějaký rozkaz a vyčkal, až se draci odplazí do
jedné z temných děr ve skále. Šel za nimi a zatáhl za
něco ve stínech. Hned na to otvor uzavřela mříž, jež
dopadla na své místo s kovovým zaduněním
rozléhajícím se po celém nádvoří. Larick se vrátil k
Polovi.
„Máme skvělý čas díky větru v zádech,“ liboval si.
„Nevěřil jsem, že bychom sem mohli dorazit před
půlnocí. Možná, že tě bude ochoten přijmout hned.
Nevím. Musím to zjistit.“
„Kdo je to ten on?“ zajímal se Pol.
„Ryle Merson, pán na Avinconetu.“
„A co ode mne chce, čaroději?“
„To už ti musí říci on sám. Jdeme tudy.“
Pol cítil, jak se vlákna, jimiž ho k sobě Larick poutal,
znovu napínají. Nebránil se, sledoval čaroděje k
otevřenému obloukovému vchodu, který podle jeho
odhadu mířil na severovýchod. Prošli jím do dlážděné

127
chodby a Larick, který se tu očividně vyznal, několikrát
ostře zahnul.
„Vlevo, vpravo, vlevo a zase vlevo,“ ukládal si do
paměti Pol.
Pak stanuli před nízkým, klenutým vchodem. Těžká
kovaná dvířka byla pootevřena a Larick je rozevřel
dokořán. Pol si všiml, že se dají zvenčí zajistit těžkou
dubovou závorou.
„Dovnitř,“ nařídil Larick a Pol cítil, jak tah vláken
zesílil.
Popošel kupředu, sehnul se a vstoupil dovnitř. Ocitl
se v malé místnůstce s nízkým stropem, vpravo stála
široká dřevěná lavice. Nebyla tu okna, jen větrací
otvory v horních rozích. Na lavici ležela potrhaná
pokrývka a hromada pytlů, na podlaze pod ní stál
nočník. Na stěně nad lavicí byl upevněn prázdný
svícen.
Pol vstoupil dovnitř a obrátil se. Magický tah ustal.
„Co bude k večeři?“ zeptal se.
„Pokud se tě nerozhodne přijmout hned, dám ti něco
poslat,“ odpověděl Larick.
„Zatímco budu čekat, prostuduju si vinný lístek.“
Larick na něj chvilku zíral a pak zavrtěl hlavou.
„Asi by neuškodilo tě poněkud omezit. Nestojím o to,
abys to tu obrátil na ruby,“ řekl. „Běž a sedni si na
lavici.“
„Dobrá, i když tady stejně můžu obrátit na ruby leda
tak žaludek.“
Pol přešel místnost a posadil se. Téměř okamžitě
pocítil, jak se vlákna kolem něj obtáčejí. „To tedy
ovládáš dokonale,“ uznal. „Díky.“

128
 „…ale řekl bych, že tě to nakonec stejně nezachrání.“
Na jeho slova se Larick jen posměšně usmál. „…konec
těchhle událostí zatím leží v nedohlednu,“ opáčil. „No,
na tvém místě bych si nepořizoval předplatné do
divadla,“ usmál se tentokrát i Pol. „Co to znamená?“
„Než na to přijdeš, bude pozdě.“
„No, ať je po tvém, Chainsone.“
„I to se může stát.“
Dveře se zavřely. V pokoji se rozhostila tma. Pol
slyšel, jak vnější závora se zaduněním zapadla. Setřásl
ze sebe omezující vlákna.
Když ho Larick poutal, pohrával si Pol s myšlenkou,
že na něj přilepí slabé vlákno. To by mu umožňovalo
sledovat Larickův pohyb hradem a být svědkem
některých věcí, které vidí on. Potom ten plán zamítl
jako příliš riskantní, i když, když o tom teď tak
uvažoval…
Jakmile přešel na druhý zrak, rozzářila se místnost
perlovým svitem. U dveří se vznášelo nazlátlé vlákno.
Pol pozvedl pravou ruku a napjal vůli. Pod
mnohonásobnou vrstvou maskování pulzovalo jeho
znamení. Vlákno se pomalu vydalo vzduchem k němu.
Když se dotklo špiček jeho prstů, pocítil slabé,
jakoby elektrické mravenčení. Jakmile vyčistil svou
mysl a soustředil se na vlákno kvůli dojmům,
mravenčení zesílilo a on si rychle uvědomil, že se blíží
k druhé osobě. Napadlo ho, že je Larick trestuhodně
nedbalý, když se plně spoléhá na to, že nedokáže použít
své magické schopnosti.
Sledoval Larickovu cestu několika zatáčkami a
vzhůru po dlouhém schodišti. Na jednom odpočívadle

129
bylo obrovské okno a Pol za ním zahlédl hvězdy. Pak
se Larick ocitl v poněkud noblesnějších částech hradu,
až nakonec dorazil na dlouhý ochoz, vedoucí k
půleným, bohatě zdobeným dveřím. Na lavici vpravo
od nich seděl sloužící v livreji. Když se Larick přiblížil,
muž vstal a ve tváři se mu zračilo, že čaroděje poznává.
„Je vzhůru?“ zeptal se Larick.
Sloužící zavrtěl hlavou.
„Pochybuji,“ odpověděl. „Už je to delší dobu, co řekl,
že si nepřeje být rušen.“
„Aha. Dobrá. Kdyby se náhodou probudil, Maku,
řekni mu, že jsem mu přivezl toho muže, kterého
chtěl.“
„Jestli se vzbudí, řeknu mu to. Ale pochybuji, že by
to bylo ještě teď v noci.“
„Tak já se jdu postarat, aby toho chlápka nakrmili.
Mám ti dát taky něco poslat?“
„Kus studeného hovězího, krajíc chleba, trocha
nakládané zeleniny a pivo by neškodily.“
„Dnes šel Ryle spát nějak brzy…“
„Unavila ho zpáteční cesta. Byl tady dost rychle.“
„O tom mi ani nemluv. Dobrá. Tak já jdu do
kuchyně. Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Pol sledoval Laricka, který teď kráčel o poznání
pomaleji, jinou cestou, a sestupoval po zadních
schodech. Vyslechl, jak objednává jídlo u tlusté,
unaveně vyhlížející kuchařky. Ženu, která byla více než
středního věku, vyrušil čaroděj od jídla, a tak si sám
připravil lehkou večeři a spěšně ji zhltl. Pol neustále
udržoval kontakt a cítil, že dostává hlad. Jen jakoby

130
koutkem oka viděl, jak kuchařka připravuje podnosy s
pozdní večeří.
Larick se zdržel u druhé sklenice vína, pak si
povzdechl a pomalu se zvedl na nohy. Popřál ženě
dobrou noc, navštívil latrínu a pak se vydal na dlouhou
cestu, někam dolů na místo, které muselo být podle
Polova úsudku kdesi v severovýchodní části hradu.
Pol si pokoušel uložit jeho cestu do paměti, neboť
usoudil, že vede do Larickových komnat. Jenže cesta
sestupovala níž a níž a zdálo se, že se neustále blíží k
úbočí hory. Tady mizely i sebemenší známky přepychu,
místa, kterými procházel, byla zaprášená, opuštěná a
občas působila jako sklady odloženého nábytku.
Pak následovala oblast temné prázdnoty, kde Larick
vyčaroval světlo na konci svého meče, a ten pak nesl
nad hlavou jako pochodeň, až nakonec přišel k holé
skalní stěně pokryté vlhkostí, po níž za chůze jel rukou.
Nějakou dobu ji sledoval, pak ale zahnul do otvoru ve
skále a vydal se příkře dolů po hrubě vytesaných
schodech.
Chodba se zúžila, vyrovnala a zatáčela za roh, Larick
začal zpomalovat. Ještě dvakrát zahnul a pak už šel, jen
co noha nohu mine. Vzápětí se tunel rozšířil a Larick se
blížil k jakémusi velkému kamennému útvaru, na jehož
vrcholu stálo cosi velkého a trochu blýskavého.
Ruka se mu zachvěla a čepel poklesla, když začal
čaroděj šplhat na kámen. Pol si uvědomil, že se jeho
dech zrychlil. Když vylezl na vrchol, klesl na kolena a
znehybněl, Pol nedokázal rozeznat, co to před ním je,
neboť Larickovi se náhle stalo něco s očima.

131
 Chvíli čekal, ale nic se nedělo, pak mu donesli
podnos s večeří a on kontakt přerušil.

Když dojedl, odsunul podnos stranou a pokusil se

znovu najít zlatavé vlákno. Jenže to buď odletělo nebo
se rozplynulo. Teprve teď si uvědomil, že ho měl k
něčemu upevnit, pokud mu chtěl později znovu věnovat
pozornost. Ale byl už unavený a věděl, že ho do rána
nebude nikdo rušit. Udělal si z pytlů na lavici lůžko,
natáhl se na ně a přehodil přes sebe pokrývku. Usnul
téměř okamžitě a před očima se mu roztančil
kaleidoskop obrazů z několika minulých dní.
Ty sice brzy zmizely, ale dostavily se jiné vidiny.
Pocítil strašlivý chlad a ocitl se znovu před velkou
Branou. Tušil za zády čísi přítomnost – bylo jich víc –
ale nedokázal se otočit, aby zjistil, kdo to je – a ani o to
nestál. Pravá polovina Brány se pootevřela natolik, aby
mohl proklouznout dovnitř, štěrbinou ven se vyvalily
klikaté proužky mlhy. Tenhle obraz se mu zjevil rychle
a naprosto jasně a okamžitě zastřel všechny předchozí.
Tentokrát neuvažoval ani neváhal, jednal bleskurychle.
Vykročil kupředu a protáhl se škvírou do země, jež
ležela za Branou.
První, co před sebou uviděl v pochmurné krajině,
byla hlava. Šklebila se na něj uťatá hlava jednoho z
démonů, s očima široce rozevřenýma, naražená na
zahroceném kůlu. Tušil, že v tomhle obrazu je něco
téměř osobního, že je to velmi zvláštní varování, které
ho ovšem pouze pobavilo.
132
 Cítil, jak se mění, zamrkal na ohavný předmět a zvedl
se jako nehmotný přízrak do vzduchu. Pod ním se mezi
balvany přesouval písek hnaný větrem a jeho pramínky
se podobaly hadům. Klouzal k jihu a rychle nabíral
rychlost. Úměrně s tím v něm narůstal pocit štěstí, až se
ho zmocnila neodolatelná touha oznámit to hlasem
tisíce trub celé okolní zemi. Rozepjal svá temná křídla,
obrovská jako plachty mocného korábu, a s pleskotem
se rozletěl nad krajinou a vzlétl do takové výše, že
nakonec uviděl své hory.
On, Prodromolu, byl naplněn snovou vzpomínkou na
svůj druhý život a zapomněl docela na kůl, na Bránu i
na malého človíčka Pola Detsona, o němž možná kdysi
snil. Nic z toho nepotřeboval.
Když dorazil k pohoří, vrhl se proti němu a bojoval s
větry o síle hurikánu, jež jím zmítaly sem a tam.
Šestkrát zaútočil na tyto velehory a šestkrát byl
odražen.
Při sedmém pokusu uspěl a jeho socha – pokrytá
medem a kořením a vínem a krví – se při vítězném
tónu, který vydal, rozpadla na kusy. Kam padl jeho stín,
tam se budovy měnily v trosky a jeho uctívači chřadli a
umírali. Nyalith před ním vyrostla jako věž temných
ohňů. Setkali se nad vodami mlčícího oceánu a pustili
se do tance, který je měl vést kolem světa. Vůkol nich
padaly hvězdy jako žhnoucí duše a řvoucí hurikány je
unášely kolem drahokamy zdobeného pasu planety.
Jejich pohyby byly se smrtí králů a pády chrámů stále
divočejší. Znovu promluvil na Ledové hoře a
Zaklínadlo brány bylo zapsáno, když Talkne, Had

133
Tichých vod, dokončil svou pouť dlouhou deset tisíc let
a vystoupil z hlubin, aby se ho vydal hledat.
Pol si na okamžik vybavil Klíče a slib temného boha,
když se ve své cele náhle probral. Představy ze snu měl
stále ještě velmi živě před očima. Prudce se posadil a
uviděl poloprůsvitné zjevení, postavu ženy, která stála
před ním. Dotyčná gestikulovala, pohybovala rty a
pohled bezvýrazných očí upírala na něj. Napůl se zvedl
a napřáhl před sebe ruku.
Ustoupila a na bledé tváři se jí objevil strach. Stáhl
dlaň, nasadil klidný výraz a udělal několik
uklidňujících gest. Zastavila se. Zjevně si ho prohlížela.
Pomalu zvedla ruku a ukázala na něj. Pak se otočila,
ukázala do zadní části cely a stále ještě zády k němu
několikrát záporně potřásla hlavou. Nakrčil nechápavě
čelo a ona znovu opakovala svá gesta. Pak najednou
zvedla všech pět prstů levé ruky a dva na pravé.
Zavrtěla hlavou a znovu opakovala předchozí gesta.
Pokrčil rameny a v nechápavém gestu obrátil dlaně
vzhůru.
Začala si mnout ruce. Vstal a přízračná žena
poplašeně ucouvla. Udělal krok k ní a ona začala
ustupovat. Díval se, jak se zády dotkla stěny, ponořila
se do ní a za sebou zanechala spíše tušenou než
skutečnou stopu exotického parfému.
Vrátil se k lavici a posadil se. Celá příhoda se mu
začala mísit se zážitky z přerušeného snu, který ještě
neodezněl, do jakéhosi světa halucinací. Možná jsem si
to jen představoval, napadlo ho. Jenže její vysoké lícní
kosti, velké oči, malá brada a blízko sebe položené
obočí stíněné hustými vlasy vytvářely nesmírně silnou

134
a výraznou podobu. Hledal, ale nezanechala po sobě
jediné vlákno, podle nějž by mohl odhadnout její
skutečnost.
Přešel ke dveřím cely. Nebyl si jistý, jak dlouho spal.
Byl pořád unavený, ale přece jen se cítil o něco lépe.
Dalo se předpokládat, že touto dobou bude na hradě
většina místních spát. Což znamenalo, že nastal vhodný
čas vyrazit a pokusit se něco vypátrat. Přešel na vnitřní
zrak, aby si prohlédl okolí dveří.
Reakce byla pomalá a špatná. Jako kdyby se díval za
mlhavého dne zakouřeným sklem. Soustředil se na
vnější závoru, na to, aby našel spojovací vlákno, s
jehož pomocí by ji mohl odsunout.
Pomalu, velmi pomalu se mu před očima zhmotnilo
zelené vlákno – a vzápětí zase zmizelo. Obrátil se ke
svému dračímu znamení a žádal, aby se mu síla vrátila.
Jenže dračí znamení nezačalo pulzovat. Ruka ho jen
slabě lechtala a měl pocit mravenčení. Zelené vlákno se
znovu objevilo v jeho zorném poli a on se pro ně
natáhl. Nepodařilo se mu ho ale dotknout. Prošlo mu
prsty, jako by byly nehmotné. Pak znovu zmizelo.
Začaly ho pálit oči.
Spustil ruce. Co se to děje? pomyslel si. Bylo to
poprvé v celém jeho životě v tomhle svět, kdy ho jeho
síla zklamala. Mohl Larick nějak odříznout její zdroj?
Pak si vzpomněl, co Larick říkal o možných
následcích iniciačního obřadu – že by se zasvěcenci
měli několik týdnů vystříhat dokonce i jednoduchých
magických úkonů. Ale jeho síla přece předtím
pracovala, když sledoval Laricka na cestě skrze
Avinconet. Asi to byla v té chvíli náhoda, povzdechl si.

135
Přesto si nedovedl dost dobře představit, že by něco
takového mohlo potkat právě jeho. Jeho iniciace byl
podvod, byla to past. Ale byla to opravdu past?
Vykonal všechny pohyby, v příslušných časech pocítil
proklamované zostření a zesílení vlastního vědomí. Je
možné, že snad opravdu absolvoval iniciaci, i když byl
přitom proměněn v obludu?
Zavrtěl hlavou a zkusil to znovu. Řezání v očích
zesílilo a ve spáncích mu začala tepat krev. Na pravém
předloktí pocítil palčivou bolest. Znovu jako v mlhách
zahlédl zelené vlákno, leč nedokázal ho nijak ovlivnit.
Vrátil se na lavici a přehodil přes sebe pokrývku.
Tentokrát trvalo dost dlouho, než se mu podařilo
usnout, a celou tu dobu myslel na ženu, která se mu
zjevila. Jediné, co si pak z následujícího snu dokázal
vybavit, byla rozšklebená démonická hlava naražená na
kůlu.

136
 9.

Řekl bych, že mne to jistým způsobem osvítilo, i

když si tím nejsem úplně jist. Něco to pro mě udělalo,
se mnou udělalo, ale já nevím co. V některých
oblastech mi to mou podstatu ještě více zastřelo. A
přesto –
Vstoupil jsem do Belkenu, do oné obrovské, temné,
třpytné, kamenné masy, a vydal jsem se vysokým
tunelem, který jsem uvnitř nalezl. V jeskyni na jeho
vrcholku jsem nějakou chvíli dlel a bloudil nad vodou.
Cítil jsem tady sílu, která vibrovala všude kolem mě.
Bylo to, v mnoha směrech, velmi znepokojivé, i když
na ostatních úrovních to zase přinášelo uvolnění.
Rozhodl jsem se prozkoumat celou psychickou
strukturu ukrytou v hoře.
Cesta, po níž se budoucí čarodějové ubírali od
stanoviště ke stanovišti, byla nehmotným způsobem
jasně vyznačena. Pokračoval jsem tedy na druhé
stanoviště, a i zde jsem nějakou chvíli meditoval.
Jestliže to bylo ve prospěch učedníků a oni byli na

137
tomto místě prostoupeni jistou usměrňující silou, řekl
jsem si, že i mně by to mohlo být ku prospěchu.
Jak dlouho jsem strávil na dalším stanovišti, nevím.
Dost dlouho, řekl bych, poněvadž jsem se ztratil v
dlouhých úvahách a snění a rychle jsem zapomněl na
své okolí i čas. Napadlo mě, že se připozdívá, až ve
chvíli, kdy jsem zaznamenal prudké zvýšení intenzity
oněch sil, v jejichž působení jsem si zatím liboval.
Rychle jsem onen jev vystopoval ke zdroji – kruhu
čarodějů v lesklém městě tam dole. Přitom jsem také
zjistil, že se venku setmělo. To znamenalo, že obřad
iniciace začne každou chvíli a že magické síly budou
nabývat na intenzitě celou noc. Přešel jsem na další
stanoviště, abych si udržel svůj náskok. Rozhodl jsem
se totiž, že teď už celý obřad dokončím, neboť jsem
měl dojem, že by to mohlo odstranit zábrany z mé
paměti a poskytnout mi nějakou stopu nebo klíč k
tomu, co bych se rád dozvěděl.
Na čtvrtém stanovišti se přihodilo cosi zvláštního –
protože tam jsem zaslechl hlas – až mučivě známý –
který ke mně mluvil důvěrným tónem, jako bychom
byli dávní známí.
„Faney,“ říkal, „Faney.“
Byl to mužský hlas a já měl dojem, že bych měl
přesně chápat, co tím jediným slovem míní. Bylo
vyslovováno poněkud odměřeně, jako by mi hlas
vydával nějaký příkaz. Faney. Bylo to snad mé jméno
vyvolané z mé prachem pokryté minulosti tímhle magií
prostoupeným prostředím? Ne, to se mi nezdálo.
Faney…

138
 „Faney!“ tentokrát zněl hlas mnohem silněji a spolu s
ním se ve mně probudil pocit povinnosti, touha vykonat
nesrozumitelný příkaz a tíseň z vědomí, že to
nedokážu.
Zvětšil jsem se a zase zmenšil. Několikrát jsem
trhaně přelétl prostorem sem a tam a hledal způsob, jak
vyplnit ten příkaz.
„Faney!“
Nic. Nedokázal jsem najít způsob, jak vybít to, co se
zvolna stávalo posedlostí.
A tak jsem pokračoval a magické síly hory rostly.
Naštěstí na dalším stanovišti působení magických sil
poněkud opadlo, a proto jsem tam dlouho pobyl. A opět
jsem ztratil pojem o čase a ze stavu podobného transu
mě probral až zvuk kroků přicházejících adeptů. Téměř
líně jsem se přesunul na následující stanoviště, a to
především proto, abych nebyl vyrušován.
Šesté stanoviště působilo zatím ze všech nejvlídněji.
Rozložil jsem se tam a vstřebával pozitivní vibrace.
Zdálo se to jako pouhý okamžik, než jsem adepty
znovu zaslechl, což znamenalo, že se blíží. Tentokrát
jsem se nehýbal. Necítil jsem sebemenší touhu odejít a
krom toho mě napadlo, že by mohlo být zajímavé
zjistit, co se vlastně při zasvěcovacích obřadech děje.
Díval jsem se, jak vstupují a zaujímají svá postavení.
Když jejich vůdce, jmenoval se Larick, začal mluvit,
zjistil jsem, že mě podivně přitahuje. Pečlivě jsem ho
prostudoval a pak jsem si teprve uvědomil proč. Bylo
to skutečně výjimečné odhalení a já stále ještě uvažoval
o jeho následcích, když se moje pozornost obrátila k
Polovi. Užasl jsem nad proměnou jeho podoby.

139
 Nakláněl se kupředu, paže měl dlouhé, ruce obrovské
a pokryté šupinami. Rychlá prohlídka pod šaty mi
ukázala, že se proměnily i jeho paže, které teď byly
neobvykle svalnaté a svým temným způsobem i hezké,
v žádném případě to však nebyly jeho paže. Na druhou
stranu si toho jen těžko mohl sám nevšimnout, a když
to neznepokojovalo jeho, nevím, proč by to mělo
znepokojovat mě.
Ale znepokojovalo.
Další zkoumání ukázalo, že Pol je jediný ze všech
zúčastněných, jehož anatomie se změnila. Zatímco
jsem nad tím uvažoval, došlo k další proměně v oblasti
ramen a hrudi. Tentokrát jsem stačil vystopovat jejich
zdroj a zjistit, že je to Larick. Nedokázal jsem v jeho
mozku najít motiv, neboť jakmile začne čaroděj
pracovat s prostředky svého řemesla, stává se jeho mysl
neproniknutelnou. A mysl nikoho z ostatních
neobsahovala nic, co by stálo za to vědět; byli
pohrouženi do stavu podobného transu.
Počkal jsem, až skončí, a pak jsem se s nimi přesunul
na následující stanoviště. Ať už byl motiv jakýkoli,
rozhodl jsem se, že zjistím, jakým způsobem Larick na
Polovi magickou manipulaci provádí.
Jeho další proměnu jsem sledoval velmi pozorně a
nahlédl, že by se to dalo přesněji nazvat přemístěním.
Když byly Polovy nohy nahrazeny většími, mnohem
silnějšími končetinami, podařilo se mi odhalit přesun
materiálů mimo horu. Sledoval jsem tuhle stopu, letěl
jsem a točil se v chodbách, kde byl prostor pokřiven a
čas se měnil v proud s mnoha zákrutami a několika
bahnitými jezírky. Letěl jsem dál a dostal se až k Bráně

140
– té, již jsem zachytil v Pólových snech. Putoval jsem
dál, za ni, do pustin, kde jsem našel kvílící stvoření,
jehož tělo teď bylo pololidské a na pravém předloktí
mělo mateřské znamení v podobě draka.
„Bratře,“ oslovil jsem ho, „dej na ně pozor, na tu
krátkou chvíli, neboť se jedná jen o nějaký lidský
rituál.“
Tvor mi však nerozuměl nebo rozumět nechtěl. Dál
kvílel a začal zaměněné části svého těla otloukat o
kamení. Proto jsem na něj seslal hluboký spánek, tam
pod ochranou trojice stojících šedých kamenů, a tak
jsem Polovi i sobě posloužil trochou vlastní vynaložené
námahy. V té chvíli jsem si pomyslel, že je to první
nezbytný osobní zásah – z mé strany – do záležitostí
jiných. Udělal jsem to proto, abych se ujistil, že se věci
budou ve své úplnosti vyvíjet správně a hladce, a také
abych uspokojil množství svých čistě intelektuálních
potřeb.
Ale už v té chvíli jsem pocítil zvědavost.
Pozoroval jsem nějakou dobu tu úžasnou zem, než
jsem zavlnil vzduchem a nastoupil dlouhou zpáteční
cestu. Nad tichými, bahnitými rybníčky jako protiklady
zářily jasné blesky a hřměly ohlušující hromy, když
jsem nad nimi prolétal pozpátku, abych obrátil počátek
a konec, a tentokrát jsem našel v Larickově hlavě
myšlenky na Avinconet a ty, kterým sloužil. Osvítil
mne první záblesk pochopení.
Zatočil jsem se s jistým pocitem uspokojení a pak
celou skupinu sledoval na další stanoviště. Tam jsem
zjistil, že proměna už postihla i Polovu druhou nohu.
To mě dost popudilo. Jeho mysl plula kdesi v

141
nedohlednu, stejně jako mysli všech ostatních, což mě
ujistilo o tom, že je pouhou obětí. Nepřipadalo mi to
poctivé, alespoň podle toho mála, co jsem o lidech
věděl, zvláště, když to prováděl Larick tak, jak to
prováděl.
Když jsme dorazili na další stanoviště, událo se,
kromě záměny Polova břicha, ještě několik věcí. Jeden
kandidát klesl mrtev k zemi. Nic pro mě, samozřejmě,
neznamenal, ale zhruba v témže okamžiku se ozvalo
slovo „Faney“ a mnohokrát se opakovalo. Pečlivě jsem
sledoval, jak na ně reagují ostatní, ale zdálo se, že zvuk
vůbec nevnímají. Jistě, zjistili, že jeden z nich právě
zemřel, což je mohlo trochu rozptýlit, ale přesto znělo
velmi nahlas a po několika okamžicích jsem je zaslechl
znovu.
A pak zas.
Začalo být ve svém pravidelném opakování
neodbytné. Nejdřív jsem se ho snažil nevnímat, ale pak
jsem se lépe zaposlouchal. Jak jsem byl hloupý, když
jsem se domníval, že to slyší všichni, přičemž bylo tak
jasné, že ten hlas oslovuje jen mě samotného. Cítil
jsem, že mu na jisté úrovni začínám rozumět. A stalo se
ještě něco jiného.
Tělo bylo odneseno, obřad pokračoval. Pol byl
proměněn. Ale nic z toho se mi v tom okamžiku
nezdálo důležité. I já jsem prodělával proměnu, z
fyzického hlediska mnohem menší, než byla ta Polova;
bylo to něco, co vyvolávalo úžas a úvahy o věcech,
jako je svobodná vůle a životní předurčení. Naneštěstí
jsem je v tom okamžiku nedokázal důsledně sledovat,
neboť má plná pozornost byla obrácena ke změně

142
samotné. Změnilo se mé myšlení. Od chvíle, kdy jsem
si uvědomoval sám sebe, jsem v sobě nosil
nevyslovené, neuvědomělé, nicméně pevné rozhodnutí,
že se nebudu vměšovat do cizích záležitostí. To
rozhodnutí jsem si teď zopakoval, znovu ho
prozkoumal a shledal, že nastal čas udělat výjimku.
Nelíbilo se mi, co dělají Polovi, ale jelikož jsem
neměl k dispozici podrobnou znalost celého procesu,
nedokázal jsem ho zvrátit. Něco ale udělám, co, to jsem
si nebyl jistý, ale musí tu být něco, co mu pomůže vrátit
se do normální podoby, do původního stavu, aby se pak
mohl se svými nepřáteli vypořádat sám.
Přemýšlel jsem o tom, zatímco jsme sestupovali na
poslední stanoviště. Hlas opakující slovo „Faney“ se
odmlčel. Jak se dalo čekat, Polovi se tady změnila dolní
část nohou. Pozorně jsem sledoval Laricka ve chvílích,
kdy se nezabýval rituálem. Zjistil jsem, že má v úmyslu
přenést Pola hned po dokončení obřadů na Avinconet a
uvěznit ho tam.
Když jsme opustili poslední stanoviště a přesunuli se
do obrovské jeskyně, díval jsem se, jak Pola ochromuje
a ostatní zasvěcené postupně vyprovází ven. Zdálo se
mi, že bych dokázal zrušit zaklínadlo, které věznilo
Pola ve výklenku, ale nebyl jsem si jistý, co potom.
Sledoval jsem prvního adepta ven, abych shlédl i
závěr celého obřadu. Tady jsem viděl, že mnoho mistrů
přišlo svým svěřencům naproti, aby je doprovodili do
města. Na nenápadném místě se ukrýval Myší
rukavička a pozoroval ústí jeskyně.
Samozřejmě.

143
 Když jsem se vracel, už jsem rozvažoval svůj plán.
Po návratu jsem ale u Pola našel čaroděje, který ho
navštívil tenkrát v noci na cestě do města, a rozhodl se
vyčkat, co bude dál. Kolem toho muže se vznášela
mocná aura síly.
A on ji začal užívat. Viděl jsem, jak s její pomocí ruší
Polovu přeměnu. Okamžitě jsem se rozhodl zapojit
způsobem, který se nedal odhalit. Byl to z mé strany
jen impuls, náhlé rozhodnutí, neboť mi bylo líto plýtvat
dobrým materiálem. Co se mě týkalo, mohli si hlavu té
obludy její kamarádíčkové klidně narazit na kůl. Použil
jsem sáček se zdrhovací šňůrkou, jak jsem to vídal u
Pola. Ukládal si do něj věci.
Viděl jsem, jak se Pol vrátil do své podoby a byl
znovu zamaskován. Rychle jsem pochopil, co má v
úmyslu, což ovšem nijak neovlivnilo můj plán. Pořád
se bude pohybovat v oblasti nezanedbatelného
nebezpečí.
Našel jsem tedy tělo rusovlasého muže, který se
jmenoval Krendel a zemřel při obřadu. Protože ho v
této chvíli nikdo nepoužíval, vstoupil jsem do něj a
začal zkoumat, jak funguje. Chtěl jsem je mít
připraveno pokud možno rychle, abych mohl doručit co
nejdříve zprávu Myšímu rukavičkoví, který čekal
venku.

144
 10.

Drobný muž proklouzl zlatým otvorem ve středu

místnosti, a ten se za ním začal zavírat. Průhled
zmenšujícím se světelným kruhem, onou optickou
hranicí, neukazoval druhou stranu přepychového
apartmá. Zlaté oko místo toho sledovalo zmenšující se
postavu muže v černém, který prošel z bytu do dlouhé
haly. Hala byla impozantní, stěny zdobily goblény a
sloupořadí z černých a bílých pilířů podpíralo rozlehlou
galerii.
Pak se roztřesená, zlatavá čočka zavřela sama do
sebe, zablikala a byla ta tam. Ibal klesl na hromadu
polštářů, na nichž až dosud seděl vzpřímený, jako by
spolkl pravítko. Dech se mu náhle prohloubil a zrychlil.
Čelo mu zvlhlo potem.
Vedle něj klečela Vonnie a jemně mu otírala tvář
kapesníčkem z modrého hedvábí.
„Není mnoho takových,“ řekla, „kteří umějí provést
dveřní zaklínadlo opravdu dobře.“
Usmál se.

145
 „Je to hrozně namáhavé,“ přiznal, „a abych řekl
pravdu, nic, co bych chtěl znovu podstoupit. Jenže v
takovémhle případě…“
„…to je něco jiného,“ dokončila.
Přikývl.
„Co budeš dělat teď?“
„Odpočívat.“
„Víš dobře, že na to jsem se neptala.“
„Dobrá. Dám se do pořádku a zapomenu. Pomohl
jsem mu. Má čest je ukojena.“
„Ano? Vážně?“ Povzdechl si.
„V mém věku je to všechna čest, kterou si mohu
dovolit. Dny, kdy bych se odhodlal zaplést do něčeho
takového, jsou dávno pryč.“
Rukou mu prohrábla vlasy, sklouzla na svalnatá
ramena, chvilku ho masírovala a pak ho znovu zvedla
do sedu. Ke rtům mu přiložila sklenici s chlazeným
nápojem.
„Jsi si jistý, že ten případ odhaduješ správně?“
zeptala se nakonec naléhavě.
„Bohové vědí, že to nemůže být jinak!“ odtušil.
„Něco zcela nepřirozeného za mnou poslalo Myšího
rukavičku s povídačkou o tom, že ten mladík, kterého
podporuji, je syn starého Deta a že ho právě unesl Ryle
Merson. Čest mi nařizuje, abych s tím něco dělal,
jelikož Ryle napadl muže, který je mým chráněncem.
Tak jsem něco udělal. Naštěstí jediné, co po mně Myší
rukavička chtěl, byla rychlá cesta zpět na Rondoval – a
já mu ji právě umožnil.“
„A to je podle tebe dost?“

146
 „No, ten mladík přece není mým učedníkem, to by
bylo něco jiného. Prokázal jsem mu jen laskavost.
Vždyť ho skoro neznám.“
„Ale –“ začala. „To je všechno,“ odpověděl. „Ale já
myslela něco jiného.“
„A co jsi myslela?“
„Ty věci, co jsi říkal na začátku – myslíš, že je to
pravda?“
„Co jsem říkal? Už jsem zapomněl.“
„Říkal jsi, že je to pokračování něčeho, co začalo
ještě před Polovým narozením…“
„Předpokládám, že to tak opravdu je.“
„…něčeho, co nakonec vyústilo ve války.“ Uchopil
oběma rukama pohár a vypil ho do dna. „Ano, myslím
si, že to tak je.“
„Něčeho, co by mohlo všechny ty události zase
přivolat zpátky?“
Pokrčil rameny.
„Nebo je uzavřít. Tak nějak. Bylo by to možné –
nebo si Ryle myslí, že je to možné. Jenže to je totéž.“
Odložil pohár, pozvedl ruce a pozorně se na ně
zadíval.
„Pol zřejmě vzbudil pozornost něčeho mocného a
nadpřirozeného,“ pokračoval, „a taky má k ruce
dobrého přítele, kterého jsem za ním právě poslal.“
„Já nemluvila o Polovi. Přemýšlím o celé situaci, z
níž toto tvoří jen část. Tohle místo je plné významných
zasvěcenců Umění. Vždycky jednou za čtyři roky je to
příležitost, kdy se takhle všichni sejdou. Skoro bych
řekla, že to není obyčejná náhoda. Nemáš pocit, že
bychom je na to měli upozornit?“

147
 Ibal se rozesmál.
„Přestaň mluvit a chvilku se nad tím zamysli,“
požádal ji, jakmile se uklidnil. „Mám dojem, že nic
horšího bychom udělat nemohli. Obě strany konfliktu
nabízely zajímavé možnosti. Některé za to stály, jiné
ne. Myslíš, že se dokážeme vespolek na něčem
shodnout? Jestli s tím začneme, rozpoutáme novou
válku rovnou tady a teď.“
Bylo vidět, jak ztuhla a oči se jí lehce rozšířily.
„Bohové!“ vydechla. „Ty můžeš mít pravdu.“
„Tak proč na celou tu věc nezapomenout?“ ukončil
svou řeč. Natáhl se a vzal ji za ruku. „A já vím naprosto
přesně, jak na to.“
„Mám strach, že mě začíná bolet hlava.“

Myší rukavička se neohlížel. Přijal magii, která ho

přenesla na Rondoval, jako součást života. Kdyby
magii použili proti němu, mohly se věci vyvinout
opravdu ošklivě. Jestliže mu ale pomáhala, byl za to
vděčný. Dokud se nesetkal s Polem, snažil se
všeobecně magii a pozornosti mágů zvláště vyhýbat,
protože si o nich myslel – většinou trefně – že je to
smečka nespolehlivých parchantů. Tiše pronesl několik
děkovných slov k Dwastirovi, patronovi zlodějů, za to,
že mu tenhle čaroděj pomohl, a spěšně se vydal velkou
síní a pak dolů po schodišti.
Našel svazek loučí, které tam pro něj Pol připravil a
očaroval, jednu zvedl a vyslovil potřebná slova.
Pochodeň vzplála, drobný zloděj se obrátil a bez
148
zaváhání vykročil do spleti tunelů. Mířil ke komplexu
jeskyní, kde ještě před nedávnem trávil svůj vynucený
odpočinek, poněkud delší, než bývá lidským zvykem.
Dlouho procházel chladnými místy plnými tančících
stínů, až nakonec dorazil ke vchodu do obrovské
jeskyně, kolem jejíhož ústí ležela v troskách kamenná
deska. Tu kdysi rozbil Pol, když sem prvně přišel.
Myší rukavička se opatrně propletl troskami a šel dál,
na místo, kde se zvuky ztrácely v dáli a stěny ani strop
už nebylo vidět, místo, kde se ve vzduchu vznášela
podivná pižmová vůně bestií a pochodeň se rozblikala
v divokých vzdušných proudech. I tady věděl kudy dál
a pokračoval v cestě s mnohem větším klidem a
mnohem menším rozechvěním než před oněmi
několika měsíci.
Všude kolem se bez ladu a skladu tyčily velké
pahorky porostlé šupinami nebo srstí, většina z nich
ponořena do hlubin magického spánku stejně jako
předtím on. Jen několik monster tu odfukovalo
ponořeno do spánku přirozeného, jehož údobí u nich
mohlo trvat den, týden či dokonce i měsíc.
Jak pomalu kličkoval jeskyní ke známé rozlehlé
kamenné římse, napadlo ho, zda tam ten, koho hledá,
skutečně bude. Mohl být kdekoli ve světě a pomyšlení
na to, že by tady nebyl, a on musel burcovat nějakou
jinou bestii, se Myšímu rukavičkoví ani trochu
nezamlouvalo. Dvacet let byl polapen v magickém
spánku stejným zaklínadlem jako Lunolet a jejich
vzájemná blízkost, která trvala celou tu dobu, mezi
nimi vytvořila zvláštní pouto – až vzniklo něco, co
téměř hraničilo s přátelstvím mezi Myším rukavičkou a

149
obrovským drakem. S každou jinou bytostí by byla
domluva hrozně složitá, představovala by rozsáhlé
vysvětlování, které by nejspíš muselo začít
představením sebe sama. Ne, vidina takové diskuse se
mu ani v nejmenším nezamlouvala.
Když se blížil k místu, kde Lunolet obvykle
odpočíval, zavadil ramenem o skalní výběžek, který si
nepamatoval.
Myší rukavičko! Dlouho jsme se neviděli!
Odpotácel se o pár kroků zpět. Byl to výběžek
dračího ramene a nikoli skála, do čeho právě narazil.
Okamžitě se ale vzpamatoval a pokročil kupředu, obě
ruce položil na tělo zvířete.
„Ano,“ odpověděl, „vrátil jsem se. Došlo k nějakým
nepříjemnostem. Potřebujeme tvou pomoc.“
Obrovské tělo se pohnulo a zlodějovy dlaně sklouzly
po tvrdých, hladkých šupinách. Lunolet se začal zvedat.
Co se děje? zajímal se.
„Musíme na Zlokovnou horu. Tam je třeba najít
Polovu kouzelnou hůl a odvézt mu ji.“
Vhodil ji do ohnivého jícnu, tak mi to řekl. „Mně to
řekl také“
Jenže já jsem tam byl a ohně vyhasly. Všechno se
změnilo v šedý kámen. Nevím, jak hluboko se do něj
prohrabu. Vezmi nástroje.
Myší rukavička se na okamžik zamyslel.
„Vzpomínám si na jednu místnost, z níž se vychází
na nádvoří,“ řekl a vyslal představu prostoru, který měl
na mysli. „Tam byly věci, co by se nám mohly hodit
Vrátím se a rozhlédnu se po nich. Sejdeme se na
nádvoří.“

150
 Bude rychlejší, když tě tam vezmu.
„No…“
Nasedni!
Myší rukavička se mu vyškrábal na hřbet. O několik
minut později už klouzali tmou.

151
 11.

Pola probudilo světlo, které mu padalo přímo do

tváře. Pohodil několikrát hlavou, aby se mu vyhnul, pak
se prudce posadil a otevřel oči. Dveře jeho cely byly
dokořán.
Přišel snad pro něj někdo, koho vzápětí něco
odvolalo? Zaposlouchal se. Z chodby sem nedoléhal
jediný zvuk.
Opatrně vstal. Přešel celou až tam, kde předtím
marně kouzlil a v očích ho bodalo.
Nějaká iluze? Snad jako mučení?
Vysunul ruku na chodbu, aby se dotkl pootevřených
dveří. Slabě se pohnuly. V tom okamžiku pocítil něco
jako závan, esenci nehlasného zlomyslného smíchu.
Bylo to, jako kdyby se něco vzdáleně hrozivého bavilo
jeho úžasem, jeho úzkostí – něco, co obývá onu úroveň
reality, která s tou jeho nemá nic společného. Stál jako
ochromený, čekal, ale už se to neopakovalo.
Nakonec se pohnul a vyšel na chodbu. Byla prázdná.
Co teď? pomyslel si. Měl by se snad vydat onou cestou,
na níž sledoval Laricka? Měl by zmizet ze své cely a

152
pustit se do pátrání v jiné části hradu? Nebo by se měl
vrátit tam, kde s Larickem přistáli, ukrást některé ze
zvířat a dát se na útěk?
To poslední mu připadalo nejrozumnější. Utéci, ukrýt
se a čekat, až plně ovládne své magické síly. Pak by se
mohl vrátit na Rondoval, probudit své nestvůrné legie a
zamířit s nimi sem stejně, jako se před časem vrátil na
Zlokovnou horu, aby celé tohle místo srovnal se zemí.
Bylo to mnohem logičtější řešení než zůstat, sám, bez
magických schopností a proti přesile, v pevnosti plné
nepřátel.
Pustil se směrem k nádvoří s klecemi. Pak strnul.
Cestu mu přehradila zástěna živoucího ohně.
„Takže moje volba vlastně není moje volba,“ řekl
tiše.
A je to tak vůbec někdy? ozval se známý tichý a
ironický hlas v jeho hlavě.
„Myslím, že to se teprve uvidí.“
Jako většina věcí, ozvala se odpověď, při níž Pol
vnímal něco jako mírně smířlivý přídech.
„Nikdy jsem nedokázal zjistit, zda jste nepřátelé nebo
spojenci.“
My jsme hybatelé. Už jednou jsme ti pomohli. „A
příště…?“
Proč hledat nějaký důvod k pochybnosti o těch, kdož
ti byli v minulosti nápomocni?
„Protože jsem sem přišel s pocitem, že mě chce
někdo do něčeho namočit.“
No, já bych spíše řekl, že jsme tě z něčeho vytáhli.
„To je ovšem tvrzení, o němž by se dalo diskutovat.
Říkáš ale, že jste hybatelé. Co přináší váš pohyb?“

153
 Změnu.
„To slovo zahrnuje mnohé. Nemohl bys být
konkrétnější?“
Dvě síly, které fungují v tomto světě, jsou magie a
věda. Někdy stojí proti sobě. My jsme na straně magie.
„No, mně tohle místo nepřipadá právě jako bašta
vědy!“
Taky není. Tady nedochází k přímému střetu těch
dvou.
„K čertu s tebou! Chtít po tobě přímou odpověď, to je
jako mámit z jalové krávy tele! Proč mi jednoduše
nemůžeš říct, co se děje?“
Pravda je tak svatá věc, že ji dobře střežíme.
„Myslím, že potřebujete mou spolupráci.“
Proto ti opět pomáháme.
Pol se pokusil přejít na vnitřní zrak. Tentokrát
všechno fungovalo hladce. S jeho pomocí objevil v
plamenech obrys lidské postavy – menší, mužské, se
skloněnou hlavou, s rukama ukrytýma v rukávech,
které se křížily zhruba v o něco tmavším středu. Poblíž
Polovy pravé ruky se vlnilo oranžové vlákno, které
mizelo v plameni. Zachytil je prsty a zakroutil s ním.
Na předloktí pocítil pulzování svého dračího znamení.
„Tak, a teď mi řekneš, co chci vědět –“ začal.
Najednou měl pocit, že má ruku jako v ohni. Potlačil
výkřik a v záchvatu bolesti padl na koleno. Druhý
pohled ho opustil. Pravá ruka palčivě bolela.
Tímhle způsobem se nedáme k ničemu přinutit, ozval
se hlas.
„Já už si najdu ten správný,“ sykl mezi zaťatými
zuby.

154
 Bylo by mnohem snazší a ušetřilo by spoustu času,
kdybys nám dovolil ukázat ti, oč jde, než ztratit celou
noc tím, že se ti to budeme pokoušet vysvětlit slovy.
Pol vstal a levou rukou si svíral rozbolavělou pravici.
„Předpokládám, že je to nejlepší nabídka, jakou od
vás dnes v noci dostanu, co?“
Uhodls. Otoč se a jdi za tím druhým.
Pol se obrátil a uviděl další plamenný jazyk. Tenhle
byl veliký jen jako ruka a visel ve vzduchu uprostřed
chodby, asi osm kroků před ním. Jakmile se na něj
zadíval, vydal se plamen na cestu a začal se vzdalovat.
Pol ho následoval.
Plamen ho vedl dlouhou chodbou plnou groteskních
soch jak s podobami lidskými, tak jinými, jež
obklopovala tlumeným světlem slabá rudá záře, měkký,
téměř chvějivý svit, který zaplavoval celou scenérii.
Snad to světlo vrhal sám plamen a v rudých odstínech
se zdálo, jako by se kamenné tvary začínaly probírat k
životu. Vzduch zde byl zatuchlý a Pol se přistihl, jak
zadržuje dech, dokud chodbu neopustili. Celá řada
dalších místností i chodeb byla ještě zdobena sochami,
ale ani jedna už nepůsobila tak podivným a hrozivým
dojmem jako ta první a sochy v ní umístěné. Dračí
znamení ho začalo pálit hned, jak do ní vkročili, a
neuklidnilo se, dokud se pořádný kus nevzdálili.
Sešel dolů po několika kamenných schodištích, z
nichž každé bylo hrubší než to předchozí, procházel
vlhkými komnatami a dlouhými chodbami. Podle toho,
kam až sestoupil, musely být chodby hluboko pod
hradem, vytesány do vlastního masivu hory. V jedné
chvíli se Pol odvážil vrhnout rychlý pohled za sebe a

155
zjistil, že druhý plamen není nikde v dohledu. Všiml si
ale také, že stíny se mu za zády vlní jakýmsi plíživým,
téměř číhavým způsobem, který ho více než znepokojil.
Tedy se obrátil a pospíšil, aby udržel krok se svým
průvodcem.
Místnosti a chodby, kterými procházel, byly snad
věky nepoužívané a všude ležely silné vrstvy prachu,
což považoval za povzbudivé, když prošli řadou
mučíren – ty byly vybaveny řetězy, žebříky, kleštěmi,
palečnicemi, biči, palicemi a řadou podivně
tvarovaných čepelí. A na všem lpěly rezavé skvrny, ať
už od krve nebo rzi samotné, a vše zastíral milosrdný
závoj prachu. Tu a tam se v koutech povalovaly
hromádky kostí, dávno dočista ohlodaných krysami,
teď vyschlých, popraskaných a vybledlých. Pol přejel
špičkami prstů po stěně a zaslechl vzdálené ozvěny
dávných výkřiků. Když přešel na druhý zrak, zachytil
téměř odváté obrazy děsivých činů z dob dávno
minulých, jejichž intenzita byla taková, že se vepsaly
do předmětů ve svém okolí. Spěšně se vrátil ke svému
normálnímu zraku.
„Kdo…“ zašeptal více méně pro sebe, „má na
svědomí tyhle věci?“
Současný pán, Ryle Merson, připlula odpověď
zepředu. „Musí to být zrůda!“
Kdysi tu byly takovéhle činy na denním pořádku.
Někdy před čtvrt stoletím se dal na pokání, zanechal
podobného jednání a tvrdí, že lituje svých minulých
činů. Říká se, že od té doby vede relativně mravný, ne-li
přímo příkladný život.
„Je to pravda?“

156
 Kdo opravdu pozná, co se ukrývá v hlubinách
lidského srdce? Myslím, že si tím není jist ani on sám.
„Tvá řeč ve mně vyvolává ještě více otázek.
Připouštím, že jsem zaujatý, ale v žádném případě
nemohu říci, že by jeho chování vůči mně bylo mravné
nebo příkladné – leda by se mělo jednat o příklad
výstražný – a totéž platí o tom jeho pohůnkovi,
Larickovi.“
Lidé mívají většinou nějaké důvody pro věci, které
dělají. Motivy a cíle mají málokdy co společného se ctí.
„A co ty, ať už jsi kdokoli?“
My už nejsme ani poctiví, ani nepoctiví, protože ve
svém konání nemáme na výběr.
„Avšak něco tě muselo vyslat na cestu, kterou se
ubíráš. Tam muselo padnout nějaké rozhodnutí.“
Zdálo by se to tak – byl v té odpovědi přídech ironie?
„Pořád ještě mi nechceš nic prozradit?“ Nechci.
Prošli kolem páchnoucí nádrže, v níž cosi tiše
šplouchalo. Podlaha ve výklenku pod větrací šachtou
byla pokryta vrstvou trusu a křehkých, klikyhákovatých
kostřiček neznámých tvorů, snad netopýrů. V
proláklinách v podlaze se utvořily malé kaluže vody.
Stěny byly mokré, místy je pokrýval sliz a Pol měl
dojem, že fyzicky cítí váhu země a skal, které mu visí
nad hlavou a vydávají hluboké, nehlasné steny
způsobené tisíciletou únavou.
Zamyslel se nad krátkým rozhovorem a vzpomínal na
obvinění, o nichž hovořilo sedm sošek po boji na
Zlokovné hoře. Tenkrát v něm onen rozhovor vzbudil
dojem, že jejich konání bylo předurčeno. Alespoň si
nijak neprotiřečily v tom mále, co mu prozradily. Bylo

157
na nich něco víc, něco, o čem byl přesvědčen, že by si
měl pamatovat, něco, co připomínalo vzdálený sen…
Jeho snaha o další rozbory minulosti skončila ve
chvíli, kdy zahnul za roh a zastavil se. Nedokázal říci,
zda to, co má před sebou, je chodba nebo místnost.
Cesta před ním byla zamlžená nebo snad plná kouře, i
když necítil žádný pach. Plamen se zastavil spolu s ním
a zdál se teď mnohem blíž. Jeho záře zesílila a nabyla
zelený odstín.
„Co to, u všech čertů, je?“ zeptal se Pol.
Jen místní éterická anomálie.
„Nevěřím na éter.“
Nazvi si to, jak chceš. Třeba tě bude jednoho dne
citovat nějaký autor slovníků. Víme, že tam, kde jsi
vyrostl, fungují věci jinak.
„Tak to ať mě vezme… To je poprvé, co jsem z tebe
něco dostal. Takže ty znáš můj příběh?“
Byli jsme u toho, když jsi opustil tenhle svět. Byli jsme
u toho, když ses vrátil.
„Zajímavé. Tvé poznámky mě skoro vedly k
domněnce, že nevíte, jak to chodilo ve světě, kde jsem
byl vychován.“
To je pravda, ačkoli jsme si dokázali mnohé odvodit,
když jsme zkoumali tvé jednání po tvém návratu. Tak
například znalost techniky, kterou jsi projevil…
Světlo před ním zhaslo. Pol zůstal stát v polotmě a
oči upíral do slabě světélkující mlhy. Naslouchal
tlukotu vlastního srdce a uvažoval, zda zavolat na
pomoc dračí světlo.

158
 O několik vteřin později se ve vzduchu před ním
rozhořel modrý plamen, skoro na témže místě, kde byl
předešlý.
Jdeme!
Zabarvení hlasu bylo ženské a tón panovačný. „Co se
stalo s mým předchozím průvodcem?“ Moc mluvil.
Jdeme!
Pol se nad tím zamyslel. Že by se mu nakonec přece
jen podařilo najít skulinu v jejich brnění?
„Dostal jsem se blízko k něčemu, co bych se podle
vás neměl dozvědět, hm?“
Žádná odpověď. Modrý plamen se od něj začal
pomalu vzdalovat. Pol ho nenásledoval, zůstal stát na
místě.
„Víš, co si myslím?“ řekl. „Myslím si, že mě
potřebujete, protože jsem syn svého otce, a ten vás
stvořil. Máte nějaké zvláštní spojení s Rondovalem a
jen já mohu posloužit vašim účelům.“
Plamen se zastavil a zavlnil.
Mýlíš se.
„Myslím, že se vám to nelíbí,“ nevšímal si Pol
odpovědi, „protože vzdor veškerým vašim řečem o
předurčení – já byl vychován v jiném světě, o němž víte
málo nebo vůbec nic, a proto nedokážete předvídat mé
činy, jak byste to dokázali u někoho, kdo vyrůstal tady.
Jsem mnohem náhodnější faktor, než byste si přáli, ale
stejně se mnou musíte pracovat.
Dnes v noci se na mě pokoušíte udělat nějakým
způsobem dojem, abych pak byl spíše nakloněn
posloužit vašim potřebám. Mohu vám říci, že jsem
viděl věci, vedle kterých bylo show na Zlokovné hoře

159
čajíček. Jsem připraven odolat všem vašim pokusům o
to, udělat na mě dojem.“
Skončils?
„Prozatím.“
Takže co kdybychom pokračovali v cestě?
Plamen se začal pomalu sunout kupředu. Pol ho
následoval. Zdálo se, že ohnivý průvodce uhýbá
doleva, ale v Polově zorném poli nebylo nic, podle
čeho by si mohl svůj dojem ověřit. Tiše se trmácel za
ním a slabě prosvítající mlha kolem něj vřela a vířila v
beztvarých chomáčích. Pak se v ní začaly hýbat
neurčité stíny.
Stále měnili směr. Všechny zvuky i jejich ozvěny
byly tlumené. Pol nedokázal říci, zda prochází dlouhou,
klikatou chodbou, nebo jestli se pohybuje v jediné
veliké místnosti, kde chodí křížem krážem, vrací se a
zahýbá hned na jednu, hned na druhou stranu. Protože
během celé doby nenahmatal ani nezahlédl jedinou
stěnu, klonil se spíše k tomu druhému, ale nemohl si to
nijak ověřit.
Stíny, které se mu držely v patách, stále více houstly,
jejich tvary byly stále určitější. Některé bezpochyby
patřily lidem, jiné nikoli. Nad hlavami se jim mihl stín
draka, jako by zvíře proletělo ve veliké výšce. Zdálo se,
že se teď kolem tiše pohybuje zástup lidí. Pokusil se
přejít na druhý zrak, ale nic se nezměnilo.
Nakonec se objevila postava přímo před ním. Velká,
tmavá, s řídnoucími vlasy a se silnýma schopnýma
rukama. Plamen se prosmýkl kolem něj a zřejmě se
zastavil někde nablízku.
„Tati!“

160
 Ústa jeho otčíma se zkroutila do částečného úsměvu.
„Co, u Čerta, děláš v téhle zaostalé díře?“ řekl. „Já
bych tě teď potřeboval doma, abys makal na kšeftech!“
„Ty nejsi skutečný…“ řekl Pol.
Ale Michael Chain vypadal naprosto skutečně.
Pohyby jeho tváře, přízvuk řeči, to vše přesně
odpovídalo podobě Michaela Chaina s několika panáky
pod opaskem, jemuž právě docházela trpělivost.
„Zklamal jsi mě. Vždycky jsi pro mě byl jen
zklamáním.“
„Tati…?“
„Jen si pokračuj ve svých hloupých hrách. Zlom své
matce srdce.“
Zamítavé gesto. Velký muž se odvrátil. „Tati!
Počkej!“ Postava zmizela v mlze.
„Je to jen trik!“ řekl Pol s pohledem upřeným na
plamen. „Nevím, jak jste to dokázali nebo k čemu je to
dobré, ale je to podfuk!“
Život je plný podfuků. Možná že i život sám je jen
podfuk. Odvrátil se.
„Proč stojíme tady, v té tmě? Myslel jsem, že mě
vedeš na nějaké důležité místo?“ To ty ses zastavil.
„Dobrá! Tak jdeme dál.“ Vykročil původním směrem.
Nalevo se objevila Betty Lewisová ve vypasovaných
šatech s hlubokým výstřihem. Dívala se na něj a
mračila se. Hebkost její pleti mu připadala tak
přirozená…
„Měl jsi alespoň zavolat,“ řekla. „Možná, že mezi
námi nebylo nic výjimečného, ale mohl ses alespoň
rozloučit.“
„Nemohl,“ zavrtěl hlavou. „Už jsem to nestihl.“

161
 „Stejný jako všichni ostatní,“ ušklíbla se, pak se mezi
ně nahrnula mlha a Betty byla ta tam.
„Už chápu, co děláš,“ obrátil se Pol k plameni. „Ale
není vám to nic platné.“
To vyplývá z charakteru tohoto místa. To všechno
děláš ty sám.
Pol postoupil o krok kupředu. „To vy jste mě se
přivedli!“
„Pole?“ ozval se další známý hlas po jeho pravici a
rukama mu proběhlo zachvění.
„K čertu s vámi!“ vykřikl. „Plameni, jdeme!“
Modré světlo se poslušně vydalo kupředu a on
vykročil za ním. Stín po jeho pravici se přiblížil.
„Pole!“
Nepodíval se tam. Pak se mu ale v zorném poli
objevila ruka – svalnatá, hustě porostlá rezavými
chloupky, na zápěstí široký náramek posetý tlačítky,
ukazateli a kontrolními světélky – a přestože to vše
viděl do posledního detailu, nevěřil, že je to skutečné.
Dokud mu na rameno nedopadla dlaň, která ho
sevřela a otočila.
„Cítím tvou ruku.“
„A já pocítil tvůj hněv,“ řekl ten druhý.
Pol zvedl oči, aby si prohlédl kdysi hezký, ostře
řezaný obličej Marka Maraksona, pokažený okulárem
vsazeným v levém očním důlku, který blýskal leskle
modrou čočkou.
„Nedal jsi mi na vybranou,“ řekl Pol.
„Vzal jsi mi mé jméno, moje rodiče. Připravil jsi mě
o děvče…“
„To není pravda!“ vykřikl Pol.

162
 „…i o život,“ dokončil Mark. Objektiv náhle zčernal,
kůže v obličeji zrudla, naběhla boláky a začala se
loupat.
Pol vykřikl.
Ruka, z níž teď prosvítaly kosti, pustila jeho paži.
Postava odklopýtala zpět do mlhy – protéza s
objektivem už trčela jen z holé lebky – a zmizela.
Pol se začal třást. Pomalu se zvedl ruce k obličeji a
zase je spustil.
Na Markově místě teď stála Nora. Její tvář byla
naprosto bezvýrazná.
„Je to pravda,“ řekla. „Zabil jsi muže, jehož jsem
milovala.“
Obrátila se a odcházela. „Počkej!“
Rozběhl se za ní, sáhl po ní, ale její stín splynul s
ostatními. Pořád ještě tápal kolem sebe, obracel se sem
a hned zase tam.
„Vrať se!“
Pole! Stůj! Tady se nesmíš ztratit! Znovu se otočil a
tentokrát před ním stál starý Mor a opíral se o hůl.
„Po tom, co teď vidím před sebou, bych si přál, abych
tě nikdy nepřivedl zpět,“ řekl čaroděj. „Bylo by lepší,
kdyby Mark zvítězil, než abys tady ty udělal to, co máš
v úmyslu.“
„Nevím, o čem mluvíš,“ bránil se Pol. „Pověz mi, co
bych měl vědět!“
Mor zmizel v ohnivém záblesku.
Zůstaň u mě! ozvalo se z nitra modrého plamene.
Tohle by se mohlo vymknout kontrole.
„Komu?“ zeptal se Pol a podíval se na druhou stranu.
Stála tam kentaurka Stel a dívala se mu do očí.

163
 „Porušíš dohodu, kterou jsi s námi uzavřel, i když jsi
přísahal při své kouzelné hůlce, že to nikdy neuděláš,“
prohlásila.
„Žádnou dohodu jsem neporušil,“ ohradil se Pol.
„…a zkáza, která ti vždycky kráčí v patách, pohltí i
nás.“
„Neporušil jsem žádnou dohodu,“ trval na svém.
„Zlý synu zlého otce!“
Pol se obrátil a rychlým krokem odcházel.
Vrať se! tentokrát byl tón téměř prosebný.
Náhle se před ním vztyčila obrovská postava se psí
hlavou, kterou potkal pod pyramidou.
Zloději! Hanobiteli Trojúhelníku Intského, zaznělo
mu v mysli.
„Nic jsem neukradl,“ odtušil Pol. „Vzal jsem si jen
to, co bylo mé.“
Pro zloděje mám kletby, které je budou pronásledovat
až na konec světa!
„Seru ti na kletby!“ odpověděl Pol rozzuřeně. „Už
jednou jsem tě porazil. Nebojím se tě!“
Postoupil proti výhrůžné postavě.
Stůj! Nabírají síly! Mohl by ti skutečně ublížit! ozvalo
se z plamene, který se náhle zjevil mezi nimi a zněl
zoufale.
Psí hlava zvedla pravou ruku. Pol se obrátil na útěk.
Stůj!
Před očima se mu mihlo něco malého. Bylo to bílé,
mělo to dlouhé uši a na sobě vestu. Nos se tomu chvěl.
„Jeje! Jeje! Přijdu pozdě!“ řeklo to. „To mě bude
určitě stát hlavu!“

164
 Pak se to podívalo na Pola. „A tebe taky,“ dodalo to a
odskákalo.
Pol běžel dál. Zůstaň stát! Tady –
Do toho muže skoro vrazil. Byl to onen bezejmenný
čaroděj, s nímž bojoval na Rondovalu. Pol před ním
ustoupil.
Čaroděj pozvedl pravou ruku a objevil se mu v ní
planoucí nůž. Mrštil jím přímo proti Polově hrudi.
Pol se vrhl stranou a v pádu přešel do kotoulu.
Překulil se několikrát, aby byl odtamtud co nejdál.
Chvíli ležel a lapal po dechu, pak se začal zvedat.
Během toho se k němu rychlým krokem přiblížil další
muž a zůstal stát nad ním. Byla to vysoká, důstojná
postava s hřívou bílých vlasů, v nichž se černal jediný
pruh. Pol si okamžitě uvědomil, že rysy neznámého
jsou neobyčejně podobné jeho vlastním.
„Ty jsi…“ začal.
„Det Morson, tvůj otec,“ přišla odpověď.
„No tak mě proklej a zmiz,“ zavrčel Pol a postavil se.
„Takhle se to tady přece hraje, ne?“
„Já nejsem součástí téhle hry. Jen z ní těžím.“ Muž
rychle zvedl pravou ruku a lehce jí přejel Polovi po
tváři. „Ať zamíříš kamkoliv, ať se rozhodneš jakkoli,
bez ohledu na to, jak se věci vyvinou,“ řekl, „tvůj
skutečný nepřítel bude Divomág.“
„Jaký divomág? Já myslel, že je to obecný termín pro
–“
„Největší z divomágů je Henry Spier a je znám pod
tímhle přídomkem.“
„Co je to za jméno, Henry Spier? Vždyť přece tady –
!“

165
 Modrý plamen znovu vstoupil mezi ně.
Zpátky, Dete! Vrať se do svého vlastního pekla! ozval
se hlas z plamene. Tvá moc nad námi pominula!
Det zvedl ruce a zkřížil paže na prsou. Pak jeho obrys
zachvátily plameny podobné nákaze. Najednou ale
zvedl hlavu a zadíval se na Pola.
„Belfanor,“ řekl. „Pamatuj si to pro čas nouze.“
Pol otevřel ústa k otázce, ale Det již zmizel v závanu
ohně a větru.
Plamen, který před ním visel ve vzduchu, se začal
zmenšovat, až na sebe vzal svou původní podobu. Co
tím myslel? zeptalo se ho to. „Nemám ponětí,“
odpověděl Pol. Co ještě ti řekl? „Nic. Nebyl čas.“ Lžeš.
„Pravda je tak svatá věc, že ji dobře střežím.“
Plamen se nepohnul. Pol cítil vlny zmatku a vzteku,
ale žádná slova se neozvala. Čas zvolna plynul.
Nakonec, s pohybem velmi podobným pokrčení
ramen, plamen odplul doleva. Pol jej následoval. V
mlze se pořád ještě černaly stíny, ale žádný z nich se
nepokusil přiblížit. Plamen se teď pohyboval rychleji a
i Pol přidal do kroku.
Mlha začala řídnout. Pol spatřil po levé ruce stěnu a
po pravé prázdnotu. Brzy se před ním vynořil klenutý,
obloukový vchod. Prošel skrze něj za světlem a
najednou cítil, že je opět v normálním světě. Na téhle
straně nebyla mlha, jen šero a zatuchlý pach starých
goblénů.
„Celou dobu jsme ve skutečnosti chodili křížem
krážem jednou velkou místností, že je to tak?“ zeptal
se.
Odpověď nepřišla.

166
 „To byl takový deprimující Rorschachův test, co?
Všechno, co tam bylo, vycházelo ze mě, tak či onak.
Mám pravdu?“ Znovu mlčení.
„Dobrá,“ prohlásil, když se přiblížili k dalšímu
schodišti, jež vedlo vzhůru. „Pokud ode mě opravdu
chcete něco, co vyžaduje spolupráci, pak vemte na
vědomí, že zákazník není zrovna blahem bez sebe.“
Došel ke schodišti a začal po něm stoupat vzhůru.
Ticho mu odpovědělo něčím, co pocítil jako slabé
pobavení. Dračí znamení ho chvílemi pálilo. Dosáhli
vrcholu schodiště a prošli místností, která byla
vybavena kvalitním nábytkem, ale zjevně ji už dlouho
nikdo neobýval. Když vyšli na druhé straně, objevily se
před nimi další schody vedoucí nahoru. Zatímco se po
nich drápal vzhůru, Pol usoudil, že jsou nejspíš ve
východním nebo severovýchodním křídle hradu, kam v
noci sledoval Laricka.
„Docela jsme si zašli, co?“ poznamenal.
Bylo to nutné.
„Proč?“
Abychom se vyhnuli obydleným částem hradu. „A to
je jediný důvod?“ Jaký jiný?
„Třeba mě přivést do správné nálady, nebo na mě
udělat dojem?“
Příliš si lichotíš. „No, když myslíš…“ Za nás za oba.
Zahnul vlevo a kráčel úzkou dlouhou chodbou. Pak
se obrátil vpravo do místnosti s jediným obrovským
oknem, z nějž vedl výhled ven přes zubatá cimbuří až
do temné, hvězdami ozářené krajiny. Místnost
vyplňoval starý a mnohdy poškozený nábytek, který se
tu zřejmě jen skladoval. Prošel i tudy a vešel do třetí

167
místnosti, která se zjevně používala také coby sklad.
Cestou strhával celé girlandy pavučin. Přes cestu mu
přeběhla krysa, která se pak přikrčila pod křeslem a
upřela na něj oči.
O dvě místnosti dále, v komnatě s mnoha dveřmi, ho
zaplavil pocit deja vu. Byl si skoro jist, že tudy Larick v
noci prošel.
Pomalu začal pociťovat únavu, když se dali vlevo a
pak zahnuli prakticky v protisměru z chodby do
klenutého tunelu a skončili u hrubě tesaného schodiště,
jež mizelo kdesi dole. Plamen se teď pohyboval
rychleji a zjasněl. Pol zrychlil krok, a když v chůzi
natáhl ruku a dotkl se kamenné stěny, zjistil, že je
skutečně tak vlhká, jak na pohled vypadá. Ano, tudy
Larick opravdu šel.
Spěšně kličkoval mezi zatáčkami a konečně se před
ním objevil temný kamenný pahorek, korunovaný
jakýmsi zářícím předmětem. Plamen vyletěl vzhůru.
Pol vylezl za ním.
„Co je to?“ zeptal se udýchaně.
Něco, co budeme potřebovat.
„Co bych si bez tvé pomoci počal?“
Chyběla by ti víc, než si dovedeš představit.
Brzy zjistil, že je to dlouhá truhla s vypuklým
průhledným víkem. A když došel až k ní, ostře se
nadechl, neboť spatřil, že uvnitř je dokonale zachované
ženské tělo. Měla vysedlé lícní kostí, jemnou bradu a
husté, nad čelem rozčesané vlasy – světle hnědé, jak
viděl ve světle svého průvodce – a Pol si uvědomil, že
ji zná.
„Ten duch…“ vydechl.

168
 Její duše prý bloudí prostorami hradu. Ale to není
důležité. Sejmi víko. „Jak?“
Na každé straně je několik spon a po jedné velké v
čele a v nohou.
Pol si dál prohlížel bledé rysy.
„K čemu celá tahle komedie se Sněhurkou?“ zeptal se
nakonec.
Promiň, ale teď nevím, o čem to mluvíš.
„Proč je tady vystavena?“
Její otec, Ryle Merson, si ji občas přeje vidět.
„To je ale morbidní parchant, co? Předpokládám, že
ji chrání zaklínadlem uchování – pokud je mrtvá delší
dobu…?“
Už je to opravdu dost dlouho. Sejmi víko. „Proč?“
Abys ji mohl odnést. „A proč?“
Potřebujeme ji jinde. Udělej, co říkám! „Dobrá. Ale
ten sráz je pěkně příkrý.“ Poneseš ji tudy.
Plamen zesílil a Pol spatřil za truhlou širokou, téměř
rovnou římsu, která vedla zpět k tunelu. Naklonil se
kupředu a začal ohledávat spony. Jednu po druhé je
rozepnul a nechal klesnout k boku truhly. Uchopil víko
za rám a pokusil se ho zvednout. Chvíli vzdorovalo,
pak ale se slabým zapraskáním povolilo a nadzvedlo se.
Odklopil průsvitný poklop a spustil ho na zem.
Teprve pak se zastavil a změřil si ženu s jiným než
klinickým zájmem.
„Jak se jmenuje?“ zajímal se.
Taisa. Zvedni ji. A nes ji za mnou, tudy.
Plamen se vydal na cestu po rovné římse za truhlou.
Pol se sehnul a zvedl ženu do náruče. Čichem zachytil
známou jemnou, kořeněnou vůni.

169
 „Proč ji vlastně potkal takovýhle konec?“ zeptal se,
když obešel katafalk a vykročil za plamenem.
Padla za oběť okolnostem v dlouhém a složitém boji.
Přešel římsu a následoval světlo do tunelu.
To po několika krocích náhle prudce odbočilo doleva
a Pol zjistil, že pomalu stoupá. Pocit očekávání, který v
sobě cítil od chvíle, co se probudil, zesílil. Cítil, že se
blíží k srdci celé historie, příběhu, který pro něj je
velmi osobní, k jádru záhady, v níž on sám hraje
významnou roli.
Další zatáčka, a ocitli se v rozlehlé, vysoké místnosti
vytesané v kameni a jen zčásti vybavené nábytkem.
Velkým pravoúhlým otvorem po levé ruce byly vidět
hvězdy na blednoucí obloze a úbočí hory. V popředí
místnosti stálo několik těžkých křesel a dlouhý stůl. V
zadní části…
Zastavil se a oči se mu rozšířily.
Přines ji sem.
Pomalu, téměř mechanicky se jeho nohy pohnuly,
aby vyplnily rozkaz. Téměř si neuvědomoval, že se
pohybuje, šel s očima upřenýma na objev zasazený do
protější stěny.
Polož ji tam. Hlavou na druhou stranu.
Pol uložil Taisino tělo na nakloněnou kamennou
desku, nohy na vyšší konec. Hlava jí dolehla na
prohloubené místo, z nějž vycházel široký žlábek, který
byl vytesán do tvrdého šedého materiálu. Automaticky
kolem ní upravil její jednoduché dlouhé modré šaty. Při
tom si všiml mělké nádržky pod koncem žlábku. Na
jejím okraji ležela dýka z černého kamene. Všiml si

170
jich, ale neudělal si z toho žádný závěr, neboť jeho
pozornost se upínala jinam.
Hleděl na stěnu před sebou a na masivní dvojité
dveře, které v ní byly zasazeny. Když s pohledem
upřeným na veřeje odcházel od ležícího těla, perlil se
mu na čele pot a ruce se mu třásly.
Byla to Brána ze všech jeho zapomenutých snů, které
na něj teď dopadly jako pestrobarevné pláště.
Přistoupil blíž. Dveře byly masivní, vyrobené z
tmavého, kovově vyhlížejícího dřeva a pobité železem.
Zdálo se, že brána nemá zámek, kliku ani držadla, byly
na ní jen vzájemně se překrývající kruhy.

Do spodní poloviny veřejí byla vyřezána a vypálena

podoba složitě propleteného hada, který se zvedal
vysoko nad hladinu stylizovaných vod. Do něj byly
zaraženy tři velké hřeby – jeden do krku, druhý do
ocasu a poslední do středu těla.
Když pak Pol zvedl zrak nad horní polovinu brány,
uvědomil si, že je tam zachycena známá podoba
obrovského, černého stvoření podobného ptáku, s
rozepjatými křídly, která byla vytesána přímo do
kamene. I do této figury kdosi zarazil hřeby – po
jednom do každého křídla.
Popošel ještě o krok a zastavil se. Těžce dýchal. Byl
opět Prodromolu, Otevírač Cesty, putující nebesy
Quodu, zatímco pod ním se zvedal z hlubin had Talkne,
který ukončil poslední okruh své tisíciletí dlouhé cesty
kolem světa, při níž ho hledal. Nyalith vykřikla
171
varování, jež otřáslo horami a odhalilo tajemství jejich
srdcí. Otočil se a střemhlav se vrhl do klidných
mořských vod…
Pak se probral a vybavil si Klíče a slib temného boha,
že vyvede lid ze zpustošené země a spojí tuto krajinu s
jinou díky tomu, že otevře cestu mezi světy. A Klíče…
Klíče!
Sošky byly Klíče! Klíče žijící podivným životem… A
– Sklopil oči. Ano…
Do podlahy byl vyryt velký, nepravidelně tvarovaný
obrazec, vybarvený žlutou, modrou a červenou barvou,
jež už byly silně vybledlé. Část obrazce se táhla až ke
kamenné desce, na níž ležela Taisa. Další kus vybíhal
daleko kupředu a dotýkal se levé strany těžkého rámu
Brány. Z hlavní části obrazce vyčnívala řada ostrých,
téměř trojúhelníkových výčnělků, podobných trnům.
Pol si náhle uvědomil, že jeho znamení pomalu a těžce
pulzuje, a spočítal je.
„… pět, šest, sedm.“
Přesně.
Sotva se podíval na plamen, který se teď vznášel nad
Taisou.
Teď sem, do toto rozměru existence, přenes naše
fyzické projevy a postav každý na jeden z vrcholů těch
trojúhelníků. Pořadí znáš.
„Ano.“
Pol přešel na svůj druhý zrak, pozvedl pravou ruku a
zachytil jedno ze sedmi ebenových vláken, co se mu
táhla nad pravým ramenem. Pak opatrně zatočil rukou a
natáčel pramen tak dlouho, až pocítil odpor. Z ruky mu
vytryskla síla a on prudce trhl.

172
 V tom okamžení držel v ruce jednu ze sošek –
vysokou, štíhlou a ženskou, s ostře řezanými,
panovačnými rysy. Její plášť byl pokryt zčernalým
zlatem a ozdoben oranžovými, žlutými a rudými
kameny. V čele měla postava zasazen jediný zelený
kámen.
Byla vlahá, a jak ji Pol držel v ruce, cítil, že se její
teplota zvyšuje. Otočil hlavu.
Ano…
Přesunul se doprava a postavil sošku do druhé špičky
od konce tak, aby stála obličejem k Bráně.
Když se narovnal, všiml si, že hvězdy začínají
blednout a obloha jasní.
Pozvedl ruku a znovu hmátl po vláknech. Neviděl ani
jediné. Uvědomil si, že ho druhý zrak sám od sebe
opustil. Pokusil se jej znovu přivolat, ale marně.
Ucítil, že jeho dračí znamení ztratilo svou předchozí
sílu. Chvilku si masíroval předloktí. Pak se znovu
pokusil přivolat druhý zrak.
Co se děje?
„Nevím. Nedokážu to.“
Co tím míníš – nedokážu to? Právě jsi to udělal.
„Já vím. Jenže něco se znovu pokazilo. Po tom, co
jsem prošel Belkenem, mě síla opouští a znovu se vrací.
Právě teď je pryč.“
Plamen se přesunul k němu a vznášel se mu přímo
před očima. Pol je musel zavřít, protože ho oslepoval.
Nech oči otevřené. Mhouřil oči, ale poslechl.
Viděl, jak plamen roste a mění se v ohnivou stěnu
vysokou, až byl vyšší než on sám.
Pohnul se kupředu a Pol ustoupil.

173
 Stůj klidně. Musíme to prozkoumat.
Plamen ho zahalil jako plášť a přilnul k němu.
Vnímal, jak mu prostupuje tělem, celým jeho já. Necítil
teplo, měl jen zvláštní chvějivý pocit, jako když člověk
po několika dnech na moři vystoupí na pevnou zem.
Chvění bylo náhle to tam a Polovi zbyl před očima
jen plamen, který se rychle zmenšoval.
Je to pravda. V tomto okamžiku opravdu nejsi
schopen fungovat na magické úrovni. Nedokážeme
určit, jak dlouho to potrvá, a noc už je téměř u konce.
Ryle Merson pro tebe nejspíš ráno pošle. Proto musíme
naše plány pro tuto chvíli opustit a znovu tě zavřít ve
tvé cele. Vrať sošku a –
Pol pomalu zavrtěl hlavou.
Ach ano, ve svém momentálním stavu ji nedokážeš
vrátit a nám je zapovězeno bezprostředně manipulovat
s našimi fyzickými podobami. Seber ji. Cestou sem jsme
minuli pár kamenů a výklenků. Budeš ji muset někam
ukrýt.
„Co Taisa?“
Nech ji tady.
„Co když ji tu takhle někdo najde?“ Na tom nezáleží.
Pojďme.
Plamen se prosmýkl kolem něj. Zvedl sošku a vydal
se za ním. O kus dál v tunelu našel místo, kde ji vsunul
do pukliny v kamenné stěně.
Vyšli z jeskyně a zpět do podzemních chodeb hradu.
Několikrát zahnuli a Pol si uvědomil, že se vracejí
jinou cestou, než kudy přišli. Tentokrát postupovali
mnohem rychleji a vyhnuli se mlhavé místnosti i všem
temným, neosvětleným chodbám.

174
 Zanedlouho se ocitl zpět v cele a přitáhl za sebou
dveře. „Ta cesta tam byla něco jako okružní vyhlídková
jízda, co?“ nadhodil. Lehni si a spi.
Plamen zhasnul a závora zapadla na své místo. Pola
najednou přemohla únava. Hlava se mu roztočila a měl
co dělat, aby se dovlekl k lavici, na niž téměř upadl.
Než se stačil obrátit na bok, zaplavily ho černé vlny…

175
 12.

Když Henry Spier vyšel z belkenských jeskyní,

znovu se zamaskoval a vrátil se pěšky do kouzelného
města. Tam strávil den oslavami se svými kolegy
mágy, z nichž ani jeden neznal jeho pravou totožnost.
Užíval si chodit mezi nimi a mít přitom své vlastní
velké a temné tajemství, o němž ani jeden z nich nic
neví. Pil víno kořeněné jemnými omamnými přísadami,
dělal divy a vyhýbal se jen těm největším mezi svými
kolegy. Nebyl mezi nimi jediný, jehož by se byl obával
v souboji vůlí, ale nechtěl se stát předmětem pozornosti
žádného z těch tak velkých, že by dokázali prohlédnout
jeho přestrojení. Ne, to by bylo předčasné odhalení.
Procházel se sem a tam, chrlil prokletí a zatracení na
ty, kteří se mu znelíbili, a tu a tam přidal laskavost těm,
kteří v něm vzbudili respekt. Těšilo ho vskutku
nekonečně, když mohl hrát tuhle tajnou, bohorovnou
roli. Byl tak dlouho zdrženlivý! Ale teď – teď viděl, jak
se budoucnost už už kývá na své větvi těsně nad jeho
nataženou rukou. Cítil zvláštní všezaplavující pocit
příbuzenství se všemi, kdož budou mít, byť

176
nevědomky, prospěch z toho, k čemu se on konečně
dopracoval.
Jak den končil, město se začalo znovu rozvíjet do své
kouzelné vznešenosti. Tak skvěle už se léta necítil.
Jeho síly dosáhly neuvěřitelných hranic, ale on se
chránil předvést svým kolegům, kteří se shromáždili k
soutěžím a zkouškám, více než pouhý zlomek jejich
velikosti.
Prozpěvoval si, tančil a noc ubíhala. Po půlnoci se
prokousal neobyčejně opulentní večeří o mnoha
chodech. Zahnal spánek a obnovil svůj elán
zaklínadlem vyššího řádu, které provedl rychle, hladce
a dokonale. Plavil se na stříbrné bárce po místním
okružním kanále a s sebou vzal kurtizánu,
homosexuálního chlapce, sukubu, mísu kouřících a
doutnajících omamných listů a džbán svého oblíbeného
vína, jehož hladina se doplňovala stejně rychle jako síly
jeho pána. Po všech těch letech tajností a skrývání si
tohle zasloužilo oslavu, neboť Rovnováha se měla
zvrátit.
Noc pomalu plynula a město bylo fantazií světel a
barev, zvuků a magie omamující smysly. Oddával se
prostopášnostem, až nebe na východě začalo blednout a
tím skvostným, měňavým městem se přehnala vlna
proměn, jež se zastavila až na úpatí Belkenu. Noční
hrátky a radovánky pak samozřejmě pokračovaly, ale
vyvanula z nich část nadšení.
Setřásl prach snu a vášně ze své osoby, vstal z
provoněných polštářů a odložil lehké noční zábavy.
Když pak vykročil, odložil veškerou frivolitu a vyrostl
jak co do velikosti, tak do vznešenosti držení těla.

177
Opustil živější části města a zamířil k severu. Když
dorazil na okraj kouzelné městské hranice, pokračoval
dál a vystoupil na nízký pahorek. Stanul na jeho
vrcholku, sklonil hlavu a začal se pomalu otáčet.
Nakonec se zastavil a zvedl suchou větev, na níž bylo
stále ještě několik větviček. Přivinul si ji k hrudi a začal
tiše mluvit, přičemž ji představil všem čtyřem
světovým stranám. Pak na ni dlouho mlčky hleděl a
přitom ji neustále hladil. Zatímco to dělal, vkrádalo se
na oblohu ráno, a když si pak klekl, aby větvičku
položil na zem, zdálo se, že suché dřevo mění tvar a
najednou svou podobou připomíná malé zvířátko. Začal
prozpěvovat tichou, rytmickou rýmovačku.
„Eohippus, Mesohippus, Protohippus, Hipparion…“
zněla první slova.
Ze země se začal zvedat prach a jemný písek a zatočil
se kolem figurky. Vír obíhal proti směru hodinových
ručiček a byl tak rychlý a hustý, že v něm větévka
docela zmizela. Vířící sloupec rostl a sílil, až vytvořil
jakýsi rukáv mnohokrát vyšší, než byl mág. Zpočátku
sténal, ale zvuk postupně sílil, až se změnil v řev. Začal
do sebe nasával věci ze stále větší vzdálenosti – keře,
štěrk, kosti, lišejník.
Ustoupil před jeho sací silou, ruce pozvednuté do
výše ramen, dlaněmi kýval nahoru a dolů. Pak ze středu
tornáda zazněl dlouhý kolísavý skřek a mág spustil
ruce.
Řev utichl spolu s pohybem. Vířící clona začala
klesat a řídnout a postupně odhalovala siluetu tmavého,
čtyřnohého tvora s vysoko zdviženou hlavou.

178
 Popošel kupředu a položil dlaň na krk stvoření, jež
bylo obyvatelům tohoto světa neznámé. Zvíře
zařehtalo.
Po chvilce se uklidnilo a on se zachytil hrušky sedla,
s nímž už se objevilo. Vyhoupl se nahoru a chopil se
otěží.
Stáli uprostřed kráteru, který tady nebyl, když začal
své zaříkadlo. Tiše hovořil k písečně zbarvenému
zvířeti a hladil je po krku a uších. Pak s citem potřásl
otěžemi.
Pomalu vystoupali z propadliny a mág zamířil hlavu
zvířete k severu. Usmál se, když se pustili udaným
směrem. Zatímco sjížděli do rovnější krajiny, kde našli
cestu, z východu se nad nimi po obloze natáhly
šarlatové prsty. Stiskl boky zvířete koleny a znovu trhl
otěžemi.
„Hyjé, Prachovče!“ zvolal. „Kupředu!“
Jeho neúnavný oř vyrazil svítáním a rychle nabral
oslepující, nepřirozenou rychlost.

179
 13.

Myší rukavička s Lunoletem dorazili ke Zlokovné

hoře odpoledne. Drak zakroužil nad troskami na
vrcholku hory. Když se teď Myší rukavička díval dolů,
zjistil, že i on, který tu strávil tolik času, se jen těžko
orientuje a stěží nachází známá místa. Vedle trosek
vysoké budovy však viděl rozlehlý kráter, který se jen
tak přehlédnout nedal.
„To musí být to místo,“ konstatoval, „podle Polových
slov hodil svou magickou hůl sem.“ Je to to místo,
přisvědčil Lunolet. „Říká se, že dračí oko vidí mnohem
více než lidské.“ To se nejen říká, to je pravda.
„Nejsou některé z těch strojů tam dole ještě aktivní,
případně, nepobíhají tam ti divoši, co je postavili?“
Nevidím žádné známky pohybu. „Tak se spusťme dolů.“
Do kráteru?
„Ano. Přistaň na úbočí vedle vrcholu. Vylezu nahoru
a podívám se.“
Uvnitř je ticho a klid. A nevidím žádné nadměrné
teplo. „Ty vidíš teplo?“

180
 Když létám, pluji na teplých věžích. Ano. Vidím teplo.
„Tak s námi přistaň rovnou uvnitř, když víš, že je to
bezpečné.“
Lunolet se začal širokou spirálou spouštět k
zčernalému vrcholku kráteru. Když se přiblížili,
zmenšil kruhy, pak přitáhl křídla k tělu, padal kolmo
dolů a rozestřel je teprve v posledním okamžiku, aby
zbrzdil pád a hladce přistál. Myší rukavička se
zaťatými zuby sledoval, jak se kolem nich řítí hrubé
šedé stěny. Když konečně dosedli na nerovné dno, trhlo
to s ním kupředu. V poslední chvilce se zachytil
Lunoletovy šíje, změnil pád v seskok a zůstal stát na
hromadě kamení, opřený o drakův hrudník, který se
pomalu zvedal a klesal. V kráteru panovalo naprosté
ticho a už teď ho halil stín.
Lunolet otočil hlavu vlevo, pak vpravo, vrhl pohled
vzhůru a sklonil ji k zemi.
Možná, že jsem se poněkud přepočítal, připustil pak.
„Co tím myslíš?“
Co do velikosti tohoto místa. Je možné, že zde není
dost prostoru na to, abych se mohl znovu vznést do
vzduchu. „No ale… Co budeme dělat?“ Až přijde čas,
vyšplháme ven. Myší rukavička tiše zaklel. Má to i svou
světlejší stránku. „To by mě zajímalo jakou?“
Ta hůl tu každopádně je. Obrovská hlava se stočila k
jedné straně. Někde támhle. „Jak to víš?“
Draci dokáží mimo jiné vycítit i přítomnost magie a
magických předmětů. Vím, že je pod zemí. Támhle.
Myší rukavička se obrátil a upřel pohled naznačeným
směrem.
„Ukaž mi kde.“

181
 Lunolet se přesunul s tichým zvukem, který zněl jako
něco mezi šustotem a bzučením, to jak se jeho břišní
šupiny třely o štěrk a kamenitý podklad. Nakonec se
zastavil, natáhl levý přední pařát a obrovským černým
drápem vyškrábl do tmavého povrchu velké „X“.
Tady musíš kopat.
Myší rukavička složil z dračího hřbetu potřebné
náčiní, vybral si krumpáč a zaútočil na označené místo.
Kamenné úlomky se rozlétly do všech stran. Občas se
rozkašlal z prachu, který sám vířil. Po chvíli si svlékl
plášť a nakonec i košili, když mu začal po zádech
stékat pot. Po nějaké době se připodobnil soše, neboť
na potem zmáčenou kůži se mu nalepil šedý kamenný
prach. Ramena ho začínala bolet, a než vykopal jámu,
která mu byla po kolena, na dlaních mu naskákaly
puchýře.
„A neříká ti ten tvůj dračí smysl,“ začal opatrně, „jak
je asi hluboko?“
Asi dvakrát až třikrát tak hluboko, jak jsi vysoký.
Kráterem zazněla řinčivá ozvěna. To Myší rukavička
odhodil krumpáč.
„Proč jsi mi to neřekl hned?“
Neuvědomil jsem si, že je to důležité. Odmlka. Takže
je?
„Samozřejmě! Takhle hluboko se v rozumném čase
nikdy neprokopu!“
Usadil se na hromádku vyházené sutě a otřel si čelo
spodní stranou zápěstí. V ústech cítil pachuť popela.
Všechno tu páchlo popelem. Lunolet se k němu
přesunul a nahlédl do mělké jámy.

182
 Nezbyly tady kolem nějaké lepší nástroje? Nebo
zbraně? Z doby, kdy tady vládl Rudý Mark?
Myší rukavička pomalu klouzal pohledem po skalní
stěně, až se díval přímo vzhůru.
„Řekl bych, že mohu vylézt ven a porozhlédnout se,“
usoudil. „Jenže i kdybych náhodou něco našel… třeba
výbušniny nebo nějaký vrhač těch světelných paprsků,
které prořezávají hmotu… Mohl bych zničit to, co
hledám.“
Lunolet si odfrkl a pár slin mu vystříklo. Ať dopadly
kamkoli, začaly pěnit a kouřilo se z nich. Po několika
vteřinách všechna vlhká místa chytila plamenem.
Ten předmět kdysi ukryli, protože nikdo nevěděl, jak
ho zničit.
„Pravda… A takhle se vážně nikam nedostanu.“
Sebral plášť a začal si jeho rubem otírat z těla prach.
Když skončil, znovu si natáhl košili.
„Tak dobrá. Pamatuju se, kde byly některé z těch věcí
uskladněny. Jestli tam tedy ještě jsou. A jestli se v
tomhle zmatku dokážu alespoň trochu zorientovat.“
Přesunul se tam, kde se mu zdálo, že je skalní stěna
nejméně kolmá a nejschůdnější. Lunolet ho s
chřestěním následoval.
Raději už začnu vylézat sám.
„Na někoho tvé velikosti je to podle mě dost příkré.“
No tak lez. Já se nahoru pustím až potom. Nestojím o
to, aby se kolem mě někdo motal a rušil mě. „Skvělý
nápad. Tak já lezu.“
Myší rukavička našel první úchyt pro ruku, první
oporu pro nohu a pustil se do lezení. Později, když se
na okraji zastavil k odpočinku, podíval se dolů a viděl,

183
že Lunolet pomalu stoupá po stěně. Lezl zvolna a
opatrně, nejprve si našel dokonalý úchyt, pak zaryl do
skály své mocné pařáty a vylepšil tak každý výklenek
či římsu o několik hlubokých děr. Teprve pak jim svěřil
svou váhu.
Myší rukavička se obrátil a znovu si prohlédl okolí.
Ano, rozhodl se. Támhle, na jihovýchod… Jedno z
míst, kde jsem se ukrýval, bylo pod tím šikmým
monolitem. A…
Vrhl pohled na zapadající slunce, aby odhadl, kolik
mu ještě zbývá světla. Pak se vydal na cestu.
Postupoval rychle a elegantně, některé balvany
obcházel, seskakoval z nižších a spouštěl se z vyšších,
každý krok své cesty už měl přesně naplánovaný.
Procházel mezi pokroucenými nosníky a kusy betonu,
krátery a rozbitými válečnými stroji, obcházel hromady
trosek, skla a míjel dračí i lidské kostry. Město v
troskách bylo nesmírně suché. Nic tu nerostlo. Kromě
stínů se tady nic nehýbalo. Vzpomínal si na dny, kdy se
tady ukrýval jako uprchlík, a ještě teď se přistihl, že
každou chvíli obrací oči k nebi, aby včas zachytil
ptákům podobné, mechanické létající stroje, a velmi
opatrně nahlíží za každý roh, aby odhalil případné
bezpečnostní zařízení. V duchu měl pocit, že mohutná
postava Marka Maraksona stále ještě obchází zničenou
krajinou a jeho mechanické oko tiše bzučí a blýská
všemi barvami, když přechází ze stínů do světla a
naopak.
Myší rukavička přeběhl ohněm začernalé dláždění
vedle jednoho z padlých mostů a protáhl se
pokrouceným dveřním rámem do budovy bez střechy.

184
Uvnitř minul asi půl tuctu vysušených těl Markových
drobných poddaných. (Neměl rád výraz „trpaslíci“,
kterým je nazývali ostatní, neboť on sám byl zhruba
stejně vysoký.) Když procházel kolem, napadlo ho,
jaké by to asi bylo pro ty, kdo by se zachránili. Nejprve
je někdo pozvedl ze stavu barbarství na vysoce
organizovanou životní úroveň, a pak byli sraženi zpět k
předchozímu živoření, jak se během dní stroje jeden po
druhém zastavovaly. Možná, že to pro ně byla jen
krátká mezihra. Pořád ještě neztratili své primitivní
instinkty. Celá tahle zkušenost se pro ně nejspíš
jednoho dne změní v pouhou legendu.
Jenže odněkud – nebyl si jistý odkud – k němu
doléhalo něco, co znělo jako bušení kladiv a několikrát
zaslechl zvláštní chrochtavý zvuk. Jediné, co ho
napadlo, bylo, že se někdo pokouší nahodit některý z
těch obrovských strojů.
Našel schodištní šachtu, po níž pátral, a strávil deset
minut tím, že odklízel vzpříčené trosky, aby se dostal
dovnitř. Když pak sestoupil až dolů, prošel několika
klikatými tunely, jež vedly přímo do skály a jejichž
podoba i směr se mu vynořily v paměti stejně jasně,
jako kdyby jimi naposled kráčel včera – navzdory
tomu, že šel neosvětlenými místy, kde vládla naprostá
tma. Generátory, dodávající elektrickou energii pro
osvětlení, se už dávno zastavily. Pohyboval se
rozvážně, ruku s pistolí držel před sebou. Zdálo se
však, že mu tady dole nic nehrozí.
Dveře do zbrojního skladu byly zavřené, ale s tím si
uměl poradit. Citlivými prsty dokázal manipulovat
kouskem kovu, který nosil neustále s sebou, i potmě.

185
Jeho prsty měly vlastní paměť a tenhle zámek už dříve
otvíral.
Takže dovnitř. Přešel místnost a vyhledal police.
Naplnil opasek granáty a připnul si ho. Potom už se
zdržel jen tím, že si nabral zásobu nábojů pro svou
pistoli.
Když odcházel, zastavil se a z důvodů, které sám
nechápal, znovu zamkl dveře. Pak spěchal tunely zpět a
stejně jako předtím svíral v napřažené ruce pistoli.
Když se pustil po schodech nahoru, pocítil na
kratičkou chviličku záchvat paniky, ale hned ho
potlačil. Vzápětí však svou opatrnost a pozornost
vybičoval na maximum. Netušil, jaký podvědomý vjem
mohl spustit tuhle reakci, ale plně mu důvěřoval, neboť
se v minulosti dobře osvědčil. Zastavil se, přitiskl se ke
stěně a pomalu se sunul po schodech vzhůru. Díky
opatrnému našlapování byly jeho kroky naprosto
nehlučné.
Když dospěl očima nad úroveň země, zastavil se a
pečlivě prozkoumal vnitřek zničené místnosti. Nikde se
nic nehýbalo. Zřejmě se tu od chvíle, co tudy prošel,
nic nezměnilo.
Zhluboka se nadechl, vyběhl pár posledních schodů a
zamířil ke dveřím.
Po pravici se mu něco prudce pohnulo.
Zastavil se, když uviděl, že je to jeden z oněch
malých, neobyčejně svalnatých domorodců, kteří tady
žili v okolí. Vynořil se zpoza šikmého kusu zříceného
stropu, jako by mu chtěl zablokovat cestu. Na sobě měl
cáry uniformy, které nosili muži v Markových
službách.

186
 Myší rukavička pozvedl pistoli, ale zaváhal.
Zakrslík byl ozbrojen dlouhým, zahnutým nožem.
Nebyla to však nerovnost zbraní, co zloději zarazilo
prst na spoušti. Zdálo se, že ten muž je sám, ale kdyby
byli někde v okolí další, výstřel by je přivolal.
„Žádné potíže,“ zkusil to Myší rukavička, spustil
zbraň a zastrčil ji. „Právě odcházím.“
Ještě předtím, než se zakrslíkova široká ústa zkřivila
v pošklebku, mu došlo, že tady z toho se jen tak
nevymluví…
„Tys byl s nimi,“ prohlásil muž a vykročil k němu s
napřaženou čepelí. „Přítel čaroděje…“
Myší rukavička poklesl v kolenou a zaujal typický,
přikrčený postoj pouličního rváče. Pravá ruka mu klesla
k rukojeti dýky, již měl zasunutou v botě, a palcem
přitom stáhl kožený řemínek, který zbraň jistil v
pouzdře.
Naklonil se ještě víc kupředu, pravou ruku s nožem
napřaženou, levou s rozevřenými prsty v úrovni
ramene, a začal se krátkými úkroky přesouvat vpravo.
Jeho protivník se vrhl kupředu a rozehnal se mu
zahnutou čepelí po hlavě. Myší rukavička se útoku
obratně vyhnul, švihl vlastní zbraní a poranil soupeře
na předloktí. Pak bleskově uskočil, uhnul ráně, kterou
by nedokázal vykrýt, provedl dva klamné výpady na
zakrslíkovu hruď, načež ho záštitou dýky škrábl na
čele. Měl to být čistý řez, jenže podcenil protivníkovu
rychlost. Bleskový kontakt s čelem tvrdým jako
rohovina ho přece jen poněkud vyvedl z rovnováhy,
Myší rukavička se mírně zapotácel a ustoupil.

187
 Znovu nabyl rovnováhy, ale zakolísání využil k tomu,
aby si nabral se země hrst úlomků cihel a betonu.
Narovnal se, hodil soupeři hrst do tváře, odtančil
doprava a bodl. Když jeho čepel vnikla mužovi do
boku, pokusil se jí zatočit, ale náhle shledal, že ji
nedokáže vytáhnout.
Muž ho odstrčil a máchl vlastní zbraní. Myší
rukavička odskočil mimo dosah, sehnul se, sebral další
kus zdi, hodil ho a minul. Zakrslík vykročil k němu, z
boku mu trčel jílec nože, křivé ostří pozvednuté, tvář
bez výrazu. Zloděj nedokázal odhadnout, kolik síly
soupeři ještě zbývá. Na jeden útok…? Zatím bylo příliš
riskantní obrátit se k němu zády nebo se pokusit
proběhnout kolem něj – takže cesta ke dveřím zůstávala
uzavřena. Uvažoval o tom, že mu bude uhýbat tak
dlouho, až si ztráta krve vybere svou daň. Muž nevolal
o pomoc a Myší rukavička byl stále ještě odhodlán
nepoužít pistoli, pokud to nebude nezbytně nutné nebo
poplach nevyvolá něco jiného.
Zdálo se, že se zakrslík usmívá, rty sevřené přes
zaťaté zuby. Znovu vykročil kupředu. Myší rukavička
si uvědomil, že ho nepřítel zatlačil do rohu místnosti
zataraseného kusem spadlého stropu.
„Já přežiju,“ řekl zakrslík. „Vylížu se z toho. Ale
ty…“
Náhle se s pozdviženou čepelí vrhl kupředu, odhodil
veškerou opatrnost a vůbec se nesnažil krýt.
Myší rukavička si strhl z ramene těžký bandalír
naplněný granáty, sehnul se k zemi a prudce jím švihl
nepříteli po nohou.

188
 Muž upadl a Myší rukavička nezaváhal. Neskočil,
neboť se nepříteli podařilo pozvednout čepel vzhůru.
Uchopil muže za zápěstí ruky s nožem a opřel se o ně
veškerou vahou. Padl na ležícího muže celým tělem a
tlačil ho k zemi. Druhou rukou sevřel čepel a stočil ji
tak, aby mu ostřím mířila od těla.
Pak se vzepřel ze všech sil a tlačil nůž k hrdlu
protivníka, zatímco se mu ten snažil zarýt prsty levičky
do obličeje. Sklonil hlavu a odtáhl se. Přitom cítil, jak
mu protivník překřížil nohy za zády a okamžitě vyvinul
nezanedbatelný, bolestivý tlak. Zároveň zraněný znovu
zaútočil levou rukou a prsty mu hrábl po očích.
Malý zloděj pustil pravou rukou zahnutou dýku, aby
mohl odrazit útočící dlaň. Jenže protivník toho
okamžitě využil a zesílil tlak pravé ruky, na níž mu
Rukavička ležel, a čepel se mu znovu začala obracet k
tělu. Nohy se mu zarývaly do zad čím dál silněji a
zloděj měl dojem, že mu každou chvíli praskne pánev.
A pak muž zaťal zuby a začal zvedat svá mohutná
ramena se země.
V tom okamžiku Myší rukavička udeřil loktem
pozvednuté pravé paže do hlavice dýky, která zpola
trčela zakrslíkovi z boku.
Muž sebou trhl, padl zpět na zem a sevření jeho
nohou povolilo. Zloděj znovu udeřil loktem do hlavice
dýky a muži se ze rtů vydral bolestivý sten.
Myší rukavička znovu sevřel pravačkou protivníkovu
čepel, vymanil se z jeho sevření a nasadil všechny síly.
Zahnutý nůž rychle klesal, zanořil se protivníkovi do
ohryzku a pokračoval dál.

189
 Když vytryskla krev, trhl Myší rukavička čepelí
napříč, ale pořád ještě ji pevně svíral, dokud mužovým
tělem nezazmítalo několik křečovitých záchvěvů. Tělo
soupeře znehybnělo a teprve teď si malý zloděj
uvědomil, že má rukávy i přední část oděvu doslova
prosáklé protivníkovou krví.
Vytrhl čepel z rány a odhodil ji stranou. Vstal a opřel
se nohou o mrtvé tělo. Vytáhl z něj vlastní dýku a otřel
ji do oblečení mrtvého. Pak ji zasunul zpět do pouzdra,
zvedl ze země opasek s granáty, přehodil si ho přes
rameno, znovu vytáhl pistoli a vyšel ze zchátralé
budovy.
Když zamířil ke kráteru, neobjevilo se nic, co by mu
bránilo v cestě. Začínal mít pocit, že muž, na kterého
narazil, byl nejspíš jedním z mála, kdo přežili loňský
boj o Zlokovnou horu. Zřejmě napůl šílený, živořící v
troskách porážky minulého roku. Pak ale zaslechl
zvuky – padající kámen, kovové zaskřípění, tiché
zaškrábání, šoupání, z nichž každý sám o sobě mohl být
přičten působení přírodních vlivů – větru, drobným
zvířatům, sesuvu půdy. Jenže když se ozývaly společně
a navíc hned poté, co svedl svůj souboj, měly mnohem
pochmurnější význam.
Myší rukavička přidal do kroku, ale zvuky se mu
držely v patách. Cestou pečlivě přejížděl očima po
místech, která by mohla někomu poskytnout úkryt, ale
nic ani nikoho nebezpečně vyhlížejícího neobjevil.
Četnost zvuků za jeho zády však rozhodně vzrostla.
Ve chvíli, kdy dorazil k úpatí kráteru, už běžel a
nahoru začal šplhat, aniž se ohlédl. Přeletěl očima okraj
kráteru, ale po Lunoletovi nebylo ani vidu.

190
 Během výstupu dole pod sebou zaslechl kroky.
Pohledem přes rameno zachytil šest, možná osm
malých mužů, kteří se vyrojili z trosek a chvátali za
ním. Poněkud se mu ulevilo, když si uvědomil, že jsou
vyzbrojeni jen klacky, oštěpy a noži, takže jim do
rukou nepadla žádná z Markových moderních zbraní.
Všiml si, že několik z nich má na sobě kousky
opracovaného kovu jako amulety kolem krku. V tom
okamžiku ho napadlo, nakolik vlastně porozuměli
technice, k níž se tak nakrátko dostali. Byla to však jen
letmá úvaha, doprovázená důrazným konstatováním, že
po úspěšném zásahu primitivní zbraní není člověk o nic
méně mrtev než v případě použití té moderní.
Šplhal dál a myslel na nehmotné pouto, které mu
umožňovalo spojení s Lunoletem. To spojení se
vytvořilo během dvaceti let, kdy leželi jeden vedle
druhého pod vlivem zaklínadla v jeskyních hluboko
pod Rondovalem. Zatím s drakem vždycky rozmlouval
jen nablízko, i když teď, jak ho napadlo, je vlastně
oddělovala jen tenká vrstva kamene.
Lunolete, slyšíš mě? vykřikl v myšlenkách.
Ano, zazněla odpověď, která jakoby přicházela z
velké dálky.
Kde jsi?
Lezu nahoru. Pořád ještě lezu nahoru. Mám tady
potíže. Jaké potíže?
Pronásledují mě, vysvětloval v duchu Myší
rukavička, ti lidé, co pracovali pro Marka. Kolik?
Šest. Osm. Možná ještě víc.
To je nemilé.
Nemůžeš něco udělat?

191
 Odsud ne.
Tak co mám dělat?
Lez rychle.
Myši rukavička zaklel a ohlédl se. Většina
pronásledovatelů se mezitím přiblížila k úpatí kráteru a
jeden z nich, ten nejsvalnatější, už napřahoval ruku s
oštěpem k hodu. Myší rukavička vytáhl pistoli a práskl
po něm. Minul, ale zjevně muži pokazil míření. Oštěp
vyletěl do výše a dopadl na úbočí kráteru daleko
vpravo.
Myší rukavička vystřelil podruhé. Tentokrát nejbližší
z pronásledovatelů upustil klacek a s výkřikem si sevřel
pravé rameno.
Co to bylo?
Musel jsem dvakrát vystřelit, odpověděl v duchu a
přikrčený lezl dál.
Našel jsi, co jsi hledal?
Ano. Mám výbušniny. Jenže moji pronásledovatelé
jsou příliš roztroušení, než abych je mohl použít jako
účinnou zbraň. Ale můžeš je použít na dálku? To ano.
Jakmile se dostaneš na okraj kráteru, hoď je na
místo, kde jsi kopal. Jak jsi vysoko? To není důležité.
Bude to pěkná pecka.
To by mohlo být zábavné. Nedělej si starosti.
Myší rukavička se znovu ohlédl. Tři z jeho
pronásledovatelů už doběhli k základně kráteru a začali
šplhat vzhůru. Zastavil se, pečlivě zamířil a vystřelil na
prvního z nich. Muž padl.
Nečekal, aby zjistil, jaký účinek měl výstřel na
ostatní. Obrátil se a co nejrychleji vzal nohy na ramena.
Blížil se k vrcholu. Jeho pronásledovatelé byli silní a

192
hbití, ale to on také. Navíc vážil méně a byl rychlejší, a
proto si udržoval slušný náskok.
Nakonec dorazil na horní okraj kráteru a přemetl se
za něj, aby se dostal do krytu. Teprve pak se podíval
pod sebe. Přes vážnost situace mu v hrdle zabublal
potlačovaný smích.
Lunolet, který vlekl hmotu svého obrovitého těla
vzhůru po kolmé skalní stěně, zatím urazil sotva
čtvrtinu cesty ode dna k okraji.
Nemůžu to tam naházet, oznámil drakovi. Jsi ještě
moc nízko.
Mockrát jsem proletěl bouří, zazněla odpověď.
Bouřemi tak silnými, že rvaly nebesa na kusy. A přece
žiju. Hoď. To nemohu.
Pokud to neuděláš, zemřeme. A Pol…
Myší rukavička si vzpomněl na své pronásledovatele,
odjistil jeden granát a hodil ho dolů na ztemnělé dno
kráteru, do míst, kde předtím kopal. Pak si ucpal uši.
Ozval se výbuch a země se otřásla. Vzápětí uslyšel
zvuk padajících a přesouvajících se balvanů.
Lunolete! Jsi v pořádku?
Ano. Hoď další, pospěš si.
Myší rukavička poslechl a znovu si ucpal uši. Když
odezněl druhý výbuch, zapátral v duchu: Lunolete?
Ano. Další.
Odpověď jakoby zněla o něco slaběji, nebo to bylo
tím duněním, které mu znělo v hlavě? Hodil třetí granát
a přitiskl se ke kamení pod sebou, kde setrval, dokud se
prach z výbuchu neusadil a šok z něj neodezněl.
Lunolete?

193
 Žádná odpověď. Naklonil se nad kráter a pokoušel se
pohledem proniknout oblaka prachu a temné stíny dole.
Místo, kde ještě před chvílí drak visel, zmizelo zakryto
prachem.
Lunolete! Odpověz!
Nic.
Když Myšímu rukavičkoví přestalo zvonit v uších,
měl dojem, že zaslechl zvuk šplhání z vnější strany
kráteru, i když to mohly být jen padající kameny, které
uvolnil výbuch. Neodvažoval se hodit tam granát,
protože si nebyl jistý, jaké účinky by mohl výbuch mít
na něj, který se ukrýval hned za okrajem kráteru.
Rychle se začal spouštět dolů.
V ústech a očích ho dráždil prach, ale dokázal se
ubránit kýchání. Když stiskl zuby, cítil, jak mu mezi
nimi skřípou drobné částečky. Přestože si několikrát
odplivl, nedokázal se prachu zbavit docela. S každým
kouskem, o který sestoupil, bylo v kráteru temněji.
Oči se mu neustále obracely k místu, kde naposledy
spatřil Lunoleta, ale v temnotě pod ním nebylo po
velkém drakovi ani stopy.
Tak pokračoval v sestupu, a zatímco tápal po
místech, kam by postavil nohu nebo kde by se zachytil,
horečnatě si přál, aby dokázal sestup nějak urychlit.
První z malých mužů se právě spouštěl přes okraj
kráteru a dva další se ho chystali následovat. Zrovna,
když obracel hlavu dolů, zachytil koutkem oka čtvrtou
postavu, jak se k nim připojila.
S kletbami nahmátl další úchyt pro ruku. Než se mu
to však podařilo, zachytil zbytkem těla jemné chvění
skály, k níž se tiskl. Pak následoval dunivý zvuk.

194
 Hluboko pod ním, někde v srdci kráteru, se začala
převalovat a vzdouvat oranžová záře, která neustále
sílila. Zaznělo další zadunění, provázené vlnou horkého
vzduchu.
Vysoko nad ním se ozvaly výkřiky. Jeho
pronásledovatelé, už jich byla pětice, se zastavili. Pak
začali šplhat vzhůru a v jejich pohybech byla patrná
panika.
Moje granáty tam dole něco probudily k životu,
usoudil. Už to zase začíná. Nahoru nemůžu. Dolů taky
nemůžu. Asi tady počkám a umřu.
Pojď dolů, nic se ti nestane.
Vybuchne to!
Nic nevybuchne. Polez dolů. Budeš tu v bezpečí. Co…
co se to děje? Nemůžu mluvit. Pojď!
Ruka Myšího rukavičky pokračovala v tom dlouho
oddalovaném pohybu k úchytu. Zachytil se kamenného
výstupku a přenesl na něj svou váhu.
Jak sestupoval, světlo dole sílilo. Chvění
pokračovalo, ale bylo velmi slabé, skoro jako kdyby ho
vyvolávaly ozvěny, jež se odrážely všude kolem. Náhle
kolem něj s řevem proletěl zářící kus nějaké hmoty.
Vzápětí po něm následoval druhý a za sebou táhl ocas
jisker. Oba zmizely v šeru kdesi nahoře.
Opravdu ti to tu připadá bezpečné? zeptal se
přitisknutý ke kamenné stěně. Odpověď nedostal.
Jak slézal, cítil, že se teplota zvyšuje jen velmi málo,
rozhodně ne tolik, kolik by očekával, kdyby se
schylovalo k výbuchu. Že by si Lunolet na dně kráteru
hrál s vlastními plameny, aby zastrašil nepřátele?

195
 Podíval se dolů, do temnotou zahaleného dna kráteru,
a řekl si, že to tak určitě není. Oheň pokrývá příliš
velký kus dna a je natolik pravidelný, že nemůže být
dračí.
Na dno kráteru nakonec sestoupil, aniž utrpěl jediný
šrám. Od země nahoru stále vyrážely chuchvalce ohně,
ale žádný se neobjevil v jeho blízkosti. Sloupy a celé
ohnivé stěny se zvedaly k nebesům, i když Myší
rukavička nedokázal určit, čím jsou živeny. V prachu a
kouři však zahlédl čistý ostrůvek, který ležel zhruba
oním směrem, kam měl namířeno, a proto se vydal v tu
stranu.
Dno kráteru bylo díky jeho granátům ještě
zbrázděnější než předtím. Opatrně si hledal cestu
troskami k hlubokému dolíku, který se rozkládal zhruba
v místech, kde předtím kopal. Ušel ještě několik kroků
a teprve pak uviděl, že se ve středu prohlubně tyčí
obrovský stín.
Popošel ještě o krok.
Lunolete…?
Stín se obrátil k němu a teď už Myší rukavička
rozeznal olbřímí dračí hlavu, která mu kývla na
pozdrav a v dlouhých zubech svírala ozdobně
vyřezávanou hůl.
Magická hůl! Tys ji našel!
Myší rukavička natáhl ruku.
Vylez mi na hřbet.
Nerozumím.
Mluvit můžeš potom. Nasedni!
Zloděj popoběhl kupředu, vyskočil Lunoletovi na
loket přední nohy a vyškrabal se mu mezi ramena. Drak

196
se dal okamžitě do pohybu a vydal se ke stěně kráteru.
Tentokrát mířil k severní straně, tedy k místu, jež leželo
přímo proti tomu, kde to zkoušel předtím.
Když dorazili tam, chytil se Myší rukavička mnohem
pevněji, neboť drak se postavil na zadní a začal šplhat.
Lunolete! Tudy se nahoru nedostaneš! Asi od půlky je
tahle stěna dokonale kolmá.
Já vím.
Tak proč lezeš tudy? Je to tady snazší, až tam. Ale
co –
Počkej, až vylezeme na římsu.
Teprve teď si Myší rukavička všiml kamenné římsy
vysoko nad nimi. Byla tak široká, že by mohla Lunoleta
udržet – tedy nejspíš – ale zároveň představovala
slepou uličku, odkud další cesta nevedla.
Lunolet tudy lezl mnohem rychleji než po protější
stěně. Cesta tu byla méně příkrá a stěna mnohem
členitější. Když se dostali výš, podíval se Myší
rukavička dolů. Zář z ohňů na dně kráteru se pomalu
šířila a sílila. Na tváři ucítil, jak se zdola valí vlna tepla.
Tu vzápětí následovala další, mnohem žhavější.
Konečně Lunolet dosáhl široké kamenné římsy,
vytáhl se na ni, obrátil se a shlédl dolů. Záře a vedro,
které se linuly zespoda, ještě zesílily.
„Co se to děje?“ zeptal se Myší rukavička nahlas.
Poslední výbuch mě srazil ze stěny, odvětil Lunolet.
Jak jsem dopadl na zem, ucítil jsem nedaleko hůl.
„A v tom okamžiku vyšlehly ty plameny?“
Plameny jsem vyvolal já, abych zahnal
pronásledovatele.
„Jak jsi to udělal?“

197
 Použil jsem spodní část hole. Tu pro ohňovou magii.
„Ty umíš hůl používat? Vůbec jsem netušil –“ Jen tu
spodní část. Draci se vyznají v tajemství ohně. „Dobrá,
zdá se, že jsme zatím v bezpečí, ale ten oheň dole stále
sílí. Mohl bys ho uhasit – jestli to dokážeš.“ To
neudělám. „Proč ne?“
Budu potřebovat horkou věž, abych se odsud dokázal
zvednout.
„Nerozumím.“
Vrhnu se odsud dolů, k plamenům. Na teplém
vzduchu se mi vzlétne mnohem lépe.
Všude kolem nich teď tančily stíny. Myší rukavička
pocítil další nával žhavého vedra.
„Na dno to zase není tak daleko…“ začal. „Jsi si jistý,
že ti ta vzdálenost bude stačit, abys vzlétl?“
Život je plný nejistot, opáčil Lunolet. Drž se pevně.
Pak rozepjal křídla a vrhl se do ohnivého jícnu.

198
 14.

Hloubka a rozsah mých filozofických úvah, jež se

týkaly podstaty jak mé vlastní osoby, tak vesmíru, byly
tím větší, čím více jsem poznával svět. A žádné
odpovědi jsem nenacházel, ať už na konkrétní, natož na
obecné úrovni. Občas jsem se teď přistihl při úvahách,
zda stav nejistoty není údělem všech myslících bytostí.
Což mi přivádí na mysl, že za činy ostatních se často
ukrývají důvody, jimž já mnohdy nerozumím. Jejich
činnosti, jak se zdá, směřují k vytvoření jistých situací,
v nichž já nenacházím žádný smysl. Koluji. Získávám
informace. Jenže nemám nejmenší představu, co to
všechno znamená. Nemám vlastně žádný cíl, jen něco
jako jeho mlhavého ducha – a ten mě straší představou,
že bych měl mít víc.
Navzdory mému úžasu, jak tak stojím tváří v tvář
vlastnímu životu, dál poslouchám ono prazvláštní
nutkání, které se mě drží už od chvíle, kdy jsem opustil
Rondoval. Provázel jsem Myšího rukavičku na jeho
cestě k Ibalovi a počkal jsem, abych se ujistil, že Ibal
nejen je schopen poskytnout mu kýžený přesun, ale

199
hlavně že je ochoten mu jej poskytnout. Vyčkal jsem,
až Myší rukavička zmizí, a pak jsem se vrátil do místa
na úpatí Belkenu, kde jsem dostal svou první lekci v
oživování těla. Zkusil jsem si to znovu na mrtvole a
vyděsil tak skupinku výletníků, tvořenou mladými
kouzelnickými učni.
Na to jsem se chvíli nerozhodně vznášel. Mám snad
sledovat stále ještě zřetelnou stopu onoho podivného
mága zpět do města a zjistit, o co mu jde? Nebo se
mám vydat za Polem a Larickem na sever, na
Avinconet? Téměř vzápětí zapůsobil onen malý
imperativ, který mi pomohl situaci vyřešit.
Zvedl jsem se do vzduchu, a když jsem dosáhl jisté
výšky, srazil jsem se do pevnější podoby a pustil se k
severu. Netrvalo dlouho a dohonil jsem je, a pak jsem s
nimi po zbytek dne prostě jen tak udržoval krok.
Nezískal jsem tím sice jedinou novou odpověď, ale už
jsem necítil onen tísnivý tlak jako předtím. Pro tuto
chvíli jsem byl stejně šťastný a spokojený jako za
starých časů, kdy jsem se bezcílně potloukal v troskách
Rondovalu.
Samozřejmě to nemohlo vydržet. To jsem si
uvědomil ve chvíli, kdy se den nachýlil ke konci, večer
z něj mačkal poslední zbytky světla a na obzoru před
námi se v houstnoucím šeru objevil obrovský hrad. V té
chvíli jsem se naučil, co je to strach.
Najednou mne naplnil podivný pocit – zlá předtucha,
chcete-li – že bych mohl zemřít, že by má existence
mohla být ukončena a k té nepříjemné události že by
mohlo dojít právě tady. To bylo něco, co mě nikdy
předtím nenapadlo, a přišlo to jako bolestivé odhalení,

200
protože když jsem vzal v potaz všechno, co jsem o sobě
věděl, pochopil jsem, že by to mohla být pravda. Skoro
by se zdálo, že život tak bezcílný jako můj, naplněný
jen dotěrnými otázkami a ničím jiným, za mnoho
nestojí. Jenže současně s touto myšlenkou mě napadla i
další, a totiž ta, že tomu tak není. Cítil jsem více než
cokoli jiného, že chci ve své existenci pokračovat,
jakkoli mi bude nadále připadat bezcílná a zmatená.
Přiblížil jsem se k Polovi. Obtočil jsem se kolem
tepla jeho bytosti. Nemám ponětí, proč mě tenkrát ani
na okamžik nenapadlo dát se na útěk. Tiskl jsem se k
němu jako dítě k otci, tím více, čím jsme se blížili k
temné citadele.
Zůstal jsem s ním, i když jsme přistáli, a doprovodil
ho do cely, v níž byl uvězněn. Nějaký čas jsem tam s
ním pobyl – než mu donesli jídlo a já si uvědomil, že je
velmi pravděpodobné, že ho do rána nebude nikdo
obtěžovat. Navzdory tomu, že má předchozí tíseň a
strach nezmizely, ustoupily hodně do pozadí, což mi
umožnilo zabývat se mnohem racionálnějšími úvahami.
Teď, když se kolem rozhostil klid a nikde se nic
nehýbalo, nastal ten nejlepší čas k prozkoumání hradu;
rozhodl jsem se zjistit, kde se skrývá jaké nebezpečí,
abych je mohl co nejlépe eliminovat.
V souladu s tím jsem Pola zanechal v jeho neutěšené
a zcela nezajímavé cele a odplul pryč. Proplouval jsem
různými místnostmi, zabíjel myši a krysy, pozoroval
spící a hledal známky černé magie nebo nebezpečných
sil.
Pohyboval jsem se velmi zvolna, poněvadž jsem si
nepřál být překvapen. Noc ubíhala a já pomalu

201
docházel k závěru, že mé předtuchy byly liché. Nikde
se nic nebezpečného ani neskrývalo, ani neplížilo.
Zdálo se, že hrad je jen další hromadou kamení
vhodnou k lidskému obývání, která vznikla aplikací
několika jednoduchých konstrukčních principů. Ty
byly doplněny primitivním rozvodným systémem vody,
několika kusy hrubého nábytku a řadami zavěšených
látek, jež nemají žádný praktický význam. Jediné stopy
magie, na něž jsem narazil, byly až trapně nevinné.
Jenže při tom, co mi říkalo mé podvědomí a mé
pocity, jsem se odmítal tak snadno vzdát. Půlnoc
odezněla a já pokračoval. Prozkoumal jsem každou
vysokou věž. Zrovna –
Najednou celou mou bytostí projela strašlivá bodavá
bolest. Nic takového jsem nikdy předtím nezažil, leda
snad jako zapomenutý šok vlastního zrození. Najednou
se něco změnilo, něco mě ovlivnilo až do hloubi duše.
Ale už ve chvíli, kdy k tomu došlo, jsem zapochyboval,
zda je to ta hrozná věc, jíž jsem se obával. Změnu totiž
nedoprovázel sebemenší nádech černé magie. Jediné,
co jsem vnímal, bylo, že se něco zásadního rozhodlo v
mém vlastním případě. Cítil jsem, že kdybych dokázal
uhodnout, co to bylo, zbavil bych se velké části pocitů,
kvůli nimž jsem si tak zoufal. Delší dobu jsem se
bezcílně vznášel a přemítal, ale nedostalo se mi
žádného vnuknutí a neobjevil se žádný náznak, oč
mohlo jít. Bylo to téměř, jako by někdo těsně mimo
můj doslech vyslovil mé jméno.
Začal jsem sestupovat a procházel patro za patrem.
Prošel jsem většinu toho, co se nalézalo nad zemí, a
nyní jsem se rozhodl prozkoumat prostory pod hradem,

202
v úbočí hory. Do skalního bludiště vedla řada vstupů,
jak přírodních, tak vytvořených lidskou rukou.
Prozkoumal a prošel jsem je jeden za druhým.
A právě v jednom z takových zákoutí jsem narazil na
spící ženu. Ležela nehybně v podlouhlé truhlici, její
duch bloudil vzdálený a kolem ní plála velmi slabá, byť
stále ještě viditelná aureola života. Přiblížil jsem se,
abych ji prozkoumal, a past sklapla. Bylo to velmi
rafinované zaklínadlo, vytvořené tak, aby polapilo
každého nehmotného tvora či entitu, jako třeba mě,
který by se k oné dámě nebezpečně přiblížil – zřejmě
mělo zabránit tomu, aby si ji nepřivlastnil, neboli, jak
říkají lidé, „neposedl“ zlý duch.
Já na ní tedy posedávat nechtěl, ale v té chvíli jsem
byl dalek veselí. Byl jsem lapen na několik lidských
délek od ní, do něčeho, co bych mohl nejsnáze popsat
jako obrovskou neviditelnou pavučinu. Chvíli jsem se
snažil vymanit, ale rychle jsem zjistil, že je to marné.
Pak jsem se v poutech uvolnil a pokusil se změnit tvar.
Ani to nešlo, stejně jako nefungovaly mé pokusy
přemístit se do jiné roviny existence. Magická síť mě
držela pevně.
Visel jsem v ní roztažen a pokoušel se ji analyzovat.
Měla v sobě jistou dávku starobylosti, zhruba něco
takového, co lidé připisují archivním vínům. Tento
efekt jsem znal, měl jsem podobnou zkušenost s
některými starými zaklínadly, která zůstala na
Rondovalu. Ta dobrá, jako bylo třeba tohle, naneštěstí s
časem zrají a jsou stále lepší, díky entropii zpětných
proudů v rovinách, kde magie operuje. Toto kouzlo,
pokud jsem dokázal posoudit, bylo asi patnáct až

203
dvacet let staré. Pokusil jsem se skrze ně poslat dávky
energie na velmi malém prostoru a doufal jsem, že s
jejich pomocí objevím slabinu, na níž bych mohl
pracovat, až se mi podaří zachytit nějaké vlákno a
rozplést síť jako punčochu. Všechno marně. Síť byla z
jediného kusu a já v ní byl pevně lapen.
Setrval jsem dlouhou chvíli v klidu a vybavoval si
veškeré vědomosti, které by mi mohly pomoci odsud
uniknout. Nic nezabralo. Když už jsem zkusil všechno,
došel jsem k závěru, že nadešel čas pěstovat filozofii v
širším rozsahu. Začal jsem přemítat o bytí a nebytí,
znovu jsem zvážil své předtuchy, upnul se na ten zášleh
bolesti…
Pak jsem zaslechl kroky.
Když jste neviditelný a neslyšitelný, je vcelku
jednoduché zůstat nenápadný, ale já se v téhle chvíli
opravdu velice snažil, abych docílil maximální tichosti
na všech rovinách, včetně té duševní, když jsem uviděl
přicházet Pola, kterého vedlo světélko sotva velké jako
dlaň a stejně nehmotné jako já.
Na té plameni podobné věcičce bylo něco známého,
něco, co se mi pranic nelíbilo. Cítil jsem, aniž jsem
věděl proč, že ten plamen má sílu mi ublížit.
Vytušil jsem, že došlo k nějaké krátké výměně názorů
mezi ním a Polem. Slyšel jsem jen Polovu polovinu,
nehodlal jsem se vylaďovat na celý rozhovor z obavy,
abych na sebe neupoutal pozornost plamene.
Nakonec Pol odstranil víko truhly a odložil je
stranou. Nastala dlouhá odmlka, po níž zvedl ženu,
přešel místnost a provázen plamenem vstoupil do
tunelu.

204
 A najednou jsem byl volný. Zaklínadlo muselo být
upoutáno na ženu, nebylo ani místní, ani vázáno na
truhlu, v níž byla uložena.
Držel jsem se v uctivé vzdálenosti. Chtěl jsem vidět,
kam jdou, ale měl jsem obavy se příliš přiblížit, abych
nebyl znovu polapen. Plul jsem pomalu za nimi a
nechával si značný odstup, neboť už jsem odhadl
vzdálenost, na niž zaklínadlo účinně působilo.
Velký sál jsem poznal okamžitě, jakmile jsme do něj
vstoupili. Když jsem ho míjel naposledy, pohyboval
jsem se metafyzickou rychlostí a sledoval magickou
stopu, takže jsem se nepotřeboval rozhlížet po
orientačních bodech. Tudíž jsem neměl ani tušení, že
právě tohle je místo, kde stojí Brána.
Brána…
Byla přesně taková, jak jsem si ji pamatoval z
Pólových snů a z toho, jak jsem jí sám prošel. Tyčila se
obrovská a výhrůžná a – naštěstí – zavřená. Odhadoval
jsem, že v této rovině nebyla nikdy otevřena, ačkoli její
astrální obdoba zela dokořán mnohokrát a umožňovala
tak průchod zpráv, esencí i duchů. Kdyby se tak stalo i
s jejím fyzickým základem, už by se ji nejspíš
nepodařilo nikdy zavřít. Dokázal jsem si živě
představit, jak by začalo vzájemné prolínání světů, jak
by sem začaly proudit podivně tvarované, mnohem
starší formy života z onoho druhého světa, aby naši
mladší, magicky slabší zem ovládly a změnily ji podle
svých představ, oživené syrovými, přirozenými
formami tohoto novějšího místa. Silnější v magii, slabší
ve vitalitě. Magie by zvítězila. Tím jsem si byl jist…

205
 Pol odložil své břímě na kámen, kolem nějž se
vznášela aureola smrti. Jeho pohyby byly pomalé,
malátné, jako kdyby byl náměsíčný. V tom okamžiku
jsem se opatrně natáhl kupředu, velmi opatrně, jako
ještě nikdy, a vstoupil do jeho mysli. Jen jsem se zlehka
otřel o její povrch.
Byl očarován. Neměl o tom tušení, ale plamen ho měl
ve své moci.
Nenapadala mě jediná možnost, jak bych mohl
úspěšně zasáhnout. Nevím, jak jsem to věděl, ale bylo
mi jasné, že ta bytost je silnější než já. Když plamen
vodil Pola sem a tam, cítil jsem se naprosto bezmocný,
stejně jako ve chvíli, kdy ho přinutil vytáhnout první
sošku. Cítil jsem se nemálo potěšen, když Polovy
magické síly náhle selhaly a to, co měl plamen v
úmyslu, se muselo odložit. Frustrovanost oné ohnivé
bytosti způsobila, že jsem zakusil pocit, který se snad
nejvíce ze všech blížil radosti.
Sledoval jsem, jak odcházejí. Pochyboval jsem, že by
Pol byl v bezprostředním nebezpečí a chtěl jsem
místnost prozkoumat poněkud důkladněji. Stěnu po mé
levici zdobil velký obdélníkový kus počínajícího rána.
Začínalo ve mně klíčit nové tušení, co se týkalo této
místnosti.

206
 15.

Pola vzbudil z bezesného spánku zvuk odsouvané

závory. Zprvu se cítil strašlivě unavený, připadal si,
jako by měl kocovinu, hlava mu jen třeštila, jedním
slovem, cítil se, jako by ho nadrogovali. Pak ale
zázračně rychle, ještě než stačil Larick vstoupit do cely,
začalo prudce pulzovat jeho dračí znamení, tak, jako
nikdy předtím, a vyslalo do těla adrenalinový šok.
Hlava se mu okamžitě pročistila a zachvátil ji pocit
divoké síly, jaký nikdy v životě nezažil. „Vstaň,“ řekl
Larick a přistoupil k němu. Pol cítil, že by toho muže
mohl usmrtit jediným gestem ruky. Místo toho
poslechl. „Pojď se mnou.“
Následoval ho z cely a snažil se přitom kráčet
přihrbený, neohrabaným krokem, jakým by podle něj
kráčela maskovaná obluda. Když míjeli první okno,
zjistil, že nad krajinou už panuje jasný den, i když
neviděl slunce, aby mohl určit hodinu. Vydali se jinou
cestou, než byla ta, po níž v noci magicky sledoval
Laricka – a rovněž jinou než tou, kudy pak on sám
následoval plamenného průvodce.

207
 „Když budeš spolupracovat,“ najednou jen tak
prohodil Larick, „je možné, že tě propustíme bez
úhony.“
„Ale já se necítím bez úhony,“ odpověděl Pol, když
začali stoupat vzhůru po schodech.
„To, jak na tom jsi, se může změnit.“
„A co z toho máš ty?“ zeptal se Pol.
Jeho společník dlouho mlčel. „To bys nepochopil,“
odpověděl pak.
„Dej mi šanci.“
„Ne. Není na mně, abych ti vysvětloval co a jak,“
odvětil nakonec Larick. „Brzy se to dozvíš.“
„Jak vysoká je cena, za níž zrazuješ důvěru
zasvěcovacího výboru?“
„Některé věci jsou důležitější než jiné. Uvidíš sám.“
Pol se tiše usmál. Síla v něm neustále vířila a rostla.
Nedovedl pochopit, že to Larick ještě nevycítil. Musel
se ze všech sil přemáhat, aby jí kolem sebe nezačal
hýřit.
Prošli dlouhou chodbou, vystoupali po dalším
schodišti a prošli dalším sálem.
„Rád bych se s tebou sešel za jiných okolností,“
poznamenal Larick, když se zastavili na vrcholku
dalších schodů, které pro změnu vedly dolů.
„Mám pocit, že se ti to přání splní,“ přikývl Pol.
Poznal místnosti, jimiž v noci prošel, a uvědomil si,
že dorazili do severovýchodního křídla budovy.
Zastavili se u temných, bohatě zdobených dveří. Larick
Pola o kousek předešel a zabušil na ně.
„Vstupte,“ ozval se hlas o něco výše posazený, než
Pol očekával.

208
 Larick dveře otevřel a překročil práh. Pak se obrátil.
„Pojď dál.“
Pol ho následoval do místností. Byla to pracovna z
hrubých trámů a kamene, se čtyřmi červenočernými
koberci na podlaze. Nebyla tu žádná okna. U velkého
stolu seděl Ryle Merson, před sebou zbytky snídaně.
Nenamáhal se vstát.
„Tady je ten Divomág, o němž jsme mluvili,“ uvedl
Pola Larick. „Je zcela poddajný, vzdoruje pouze
duchem.“
„Pak jsi odvedl pořádný kus práce,“ odpověděl Ryle.
„Nech mi ho tady.“
„Jistě.“
„To myslím doslova.“
Pol viděl, jak se Larickovi rozšířily úžasem oči a
zachvěly rty.
„Chceš, abych odešel?“
Ryleho široká tvář byla dokonale bez výrazu.
„Kdybys byl tak hodný.“
Larick se prkenně narovnal.
„Tak dobrá,“ přisvědčil.
Obrátil se ke dveřím.
„Ale zůstaň na doslech.“
Larick se otočil, zdvořile přikývl, vyšel z místnosti a
zavřel za sebou dveře.
Ryle se zadíval na Pola.
„Viděl jsem tě v Belkenu,“ řekl po chvíli.
„A já viděl tebe,“ odvětil Pol a vrátil staršímu muži
pohled. „Na ulici, když jsi mluvil s Larickem, před
kavárnou, kde jsem seděl.“
„Máš dobrou paměť.“

209
 Pol zavrtěl hlavou.
„Nevzpomínám si, že bych ti zadal sebemenší příčinu
k únosu a uvěznění.“
„Předpokládám, že se ti to tak musí jevit.“
„Předpokládám, že by se to tak jevilo každému.“
„Nechci, abychom spolu my dva začali špatně hned
od začátku –“
„Nechci, abychom spolu my dva vůbec něco začali.
Co mi chceš?“
Ryle si povzdechl.
„Dobrá. Když to nejde po dobrém, tak jinak… Mám
tě ve své moci a můžu ti udělat, co se mi zamane. Třeba
zabít.“
Tlustý čaroděj vstal, obešel stůl a postavil se před
Pola. Udělal jednoduché gesto a po něm druhé. Jeho
pohyby se podobaly těm, které předtím prováděl
Larick. Pol necítil nic, byť si uvědomoval, co se děje, a
přemýšlel, zda maska pod jeho maskou vydrží.
Vydržela.
„Možná, že sis svůj současný stav oblíbil?“
„Neřekl bych.“
„Tvůj obličej je zamaskován tvým vlastním kouzlem.
Ten ti ponechám, poněvadž už stejně vím, jak vypadáš.
Tak, tím bychom mohli začít.“
„Jsem pod tou maskou jedno velké ucho. Pokračuj.“
„Loni se ke mně donesly zvěsti o tom, že je Rondoval
znovu obydlen. O něco později jsem se doslechl o bitvě
na Zlokovné hoře. Magickými prostředky jsem si
vyvolal tvou podobu. Barvu vlasů, mateřské znaménko,
to, jak jste si s Detem podobni – bylo jasné, že jsi

210
příslušníkem onoho rodu, a to takovým, o němž jsem
nikdy neslyšel.“
„A s tím bylo samozřejmě potřeba něco udělat,
protože Rondoval nemá nikdo v lásce.“
Ryle se otočil, pomalu přešel místnost, na konci se
znovu obrátil a vrátil se zpět.
„Jsem v pokušení dát ti za pravdu a pokračovat ve
svém líčení,“ řekl. „Avšak mám pro své činy závažné
důvody. Chceš je slyšet?“
„Ovšemže.“
„Bývaly doby, kdy byl Det mým dobrým přítelem,
blízkým přítelem. On je tvůj otec, že?“
„Ano.“
„Kde tě vůbec celou tu dobu ukrýval?“ Pol zavrtěl
hlavou.
„To nebyl on. Pokud jsem to dobře pochopil, byl
jsem přítomen pádu Rondovalu. A starý Mor, než aby
zabil dítě, mě raději odnesl do jiného světa, kde jsem
vyrůstal.“
„Aha. Teď už to chápu. Zajímavé. A za koho tě tehdy
vyměnil?“
„Za Marka Maraksona, muže, kterého jsem zabil na
Zlokovné hoře.“
„Úžasné. Podvrženec. A jak ses dostal zpět?“
„To Mor. Chtěl, abych zastavil Marka. Takže ty jsi
znal mého otce?“
„Ano. Dlouho jsme spolu táhli za jeden provaz. Byl
to opravdu skvělý čaroděj.“
„Mluvíš, jako by pak nastala chvíle, kdy jste přestali
být přáteli.“

211
 „Ano. Nakonec jsme se nepohodli kvůli základní
koncepci našeho posledního velkého projektu. V té
chvíli jsem ukončil naše přátelství a řekl mu, ať se
sbalí. A právě tenkrát začal dělat věci, které nakonec
vedly k bojům a zničení Rondovalu. Náš třetí společník
ho opustil, když viděl, že zprávy z bojiště nejsou
zrovna příznivé.“
„Kdo to byl?“
„Podivný divomág nesmírné síly. Vlastně nevím, kde
ho Det vyhrabal. Muž, který si říkal Henry Spier.
Zvláštní jméno, když jsme u toho.“
„Chceš říci, že kdybyste ho oba neopustili, Rondoval
by ještě stál?“
„Jsem si jist, že by stále ještě stál, byť v krutě
změněném světě. Já dávám přednost tomu výkladu, že
Det a Spier opustili mě.“
„Jistě. A teď se chceš ještě pomstít na rodině, jen tak,
ze starého přátelství…?“
„Tak to není. Ale teď je řada na tobě, abys mi
zodpověděl pár otázek. Ty říkáš, že tě zpátky přivedl
Mor?“
„Neříkal jsem nic o tom, že by mě vedl. Nešel se
mnou. Vypadal nemocně a zůstal tam, ve světě, kde mě
vychovali.“
„Aha, výměna… jistě. Vrátil ses přímo na
Rondoval?“
„Ne. Teprve o něco později jsem si tam našel cestu.“
„A co tvé dědictví? Všechno to, co jsi se naučil o
Umění? Jak jsi k tomu přišel?“
„Tak nějak jsem to postupně nasbíral.“
„Což z tebe činí divomága.“

212
 „Zaslechl jsem něco podobného. Stále jsi mi ale ještě
neřekl, co ode mě chceš!“
„Ale tvá vlastní krev už ti to řekla, ne?“ odtušil Ryle
ostře.
Pol studoval mužovu tvář. Ten tam byl onen prázdný
výraz, který provázel celý jejich předchozí rozhovor.
Teď četl Pol v zúžených očích, které se na něj upíraly,
z návalu krve do tváří a z napjaté vrásky kolem úst
hrozbu. Také si všiml, že jedna buclatá dlaň je tak
pevně sevřená, až se prsteny zařezávají hluboko do
masa.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ zavrtěl hlavou.
„A já myslím, že víš,“ ušklíbl se Ryle. „Tvůj otec
chtěl narušit rovnováhu, která vládla v tomto světě, ale
neuspěl přitom. Já ho zastavil tady a Klaithovy oddíly
ho dorazily na Rondovalu. Dříve či později musela
přijít odveta. O něco podobného se pokusil Mark
Marakson na Zlokovné hoře, kde jsi ho zastavil ty. Teď
se musí svět zhoupnout na opačnou stranu – na stranu
tvého otce – k naprosté magické dominanci nad světem.
Buď to lze zastavit v tomto okamžiku, nebo nechat
dojít až úplně do konce – což by znamenalo naplnit sen
tvého otce. Já celé ty roky čekám, abych to znovu
zastavil, ukončil, abych zabránil tomu, aby se to celé
opakovalo.“
„Znovu opakuji, že nevím, o čem –“
Ryle k němu přikročil a uštědřil mu políček. Jeden z
čarodějových prstenů ho řízl do tváře a Pol bojoval s
nutkáním oplatit ránu ranou.
„Synu černého mága! Ty sám jsi černý mág!“ vykřikl
Ryle. „Nelze tomu zabránit! Máš to v krvi! Dokonce –“

213
Najednou umlkl. Odstoupil. Pak řekl: „Ty bys otevřel
Bránu. Ty bys dokončil otcovu snahu, jeho dílo v tomto
světě.“
Pol najednou cítil, že je to pravda. Brána…
Samozřejmě. Zapomněl. Všechny ty sny… Teď se mu
vlévaly do vědomí. A s tím se dostavila i jistá dávka
mazanosti.
„Takže ty říkáš, že jsi byl zpočátku v celém tomhle
podniku jedním ze tří partnerů?“ zeptal se tiše.
„Ano, to je pravda,“ přisvědčil Ryle.
„Mluvil jsi také o černé magii…“
Ryle se odvrátil, přešel ke stolu, odtáhl si židli a klesl
na ni.
„Ano,“ přikývl s očima upřenýma na zbytky snídaně,
„v obojím slova smyslu, připouštím. Černá, neboť byla
použita k něčemu, co se dalo snadno morálně
zpochybnit, a černá v mnohem jemnějším významu
nejhlubšího smyslu toho slova – použití sil, jež musí
ovlivnit a pokřivit povahu samotného mága, který s
nimi pracuje. O tom prvním je možno diskutovat, o tom
druhém nikoli. Nezapírám, že i já jsem byl černý mág,
ale už nejsem. Dávno jsem se napravil.“
„To, že sis najal Laricka, aby za tebe dělal špinavou
magickou práci, zdaleka neznamená, že se vyhýbáš
duchu černé magie. A co se týče mého případu…“
Jeho slova pomalu utichla, když Ryle zvedl hlavu a
upřel na něj pohled.
„Co se týče tvého případu,“ zamračil se mág, „pokud
to bude nutné, udělal bych to… a také udělám…
osobně. To by byl v nejhorším případě prvotřídní
příklad – čin, který zabrání většímu zlu.“

214
 „Podle všeobecných morálních zásad – myslíš, že
ostatní takový příklad potřebují?“
„Myslím na více než na nás dva. Myslím na to, co
bys mohl způsobit celému světu.“
„Otevřením Brány?“
„Přirozeně!“
„Promiň mi mou nevědomost, ale co by se stalo,
kdyby byla Brána otevřena?“
„Tenhle svět by byl zaplaven, podroben, silami
přicházejícími z mnohem staršího světa – který je v
naší terminologii zlem. Stali bychom se součástí jiného
světa. Jeho mnohem mocnější, prastará magie by
naprosto rozvrátila přírodní zákony panující zde. Tak
by se naše zem změnila v říši temné magie.“
„Jak vidím, může být zlo věc dost relativní. Řekni mi,
jaké námitky může mít mág proti něčemu, co by
způsobilo, že by se magie stala mnohem důležitější?“
„Používáš tentýž argument, kterým mě zviklal tvůj
otec. Jenže pak jsem zjistil, že rozpoutané síly by byly
tak mocné, že by je nedokázal ovládnout žádný
obyčejný mág. Všichni bychom byli vydáni na milost
těm, kteří by přišli ze země za Branou, a několika
mocným lidem, kterým na ničem nezáleží a spojili by
se s nimi.“
„A kdo by tak mohl k těm několika lidem patřit?“
„Jedním byl tvůj otec, Henry Spier byl další, ty a
takoví jako ty – všichni divomágové.“ Pol potlačil
úsměv.
„Pokud tomu dobře rozumím, ty sám nejsi divomág?“
„Ne, já se musel naučit Umění jinou cestou – tou
těžší.“

215
 „Začínám chápat tvou změnu stanoviska,“ opáčil Pol,
ale když viděl, jak se Ryleho výraz mění, okamžitě
svých slov zalitoval.
„Ne. Nemyslím, že bys tomu mohl porozumět,“
odvětil zlobně, „když nemáš dceru spoutanou kletbou
Henry Spiera.“
„Ona je duchem tohoto místa…?“ řekl Pol.
„Její tělo leží v tajné skrýši, není ani mrtvá, ani živá.
To udělal Spier, když jsem zrušil naši dohodu a
spojenectví. Ale přesto jsem neztratil odhodlání s nimi
bojovat.“
Pol toužil po tom podívat se stranou, přešlápnout,
přejít si sem a tam, odejít.
Místo toho se zeptal: „Co přesně myslíš slovem
divomág?“
„Tím slovem označujeme lidi, jako jsi ty, s
přirozeným nadáním k Umění,“ odpověděl Ryle, „ty,
kteří mají bližší, mnohem intimnější vztah k jeho silám
– jsou spíše jako umělci než technici, řekl bych.“
„Cením si toho, že se mi snažíš ty věci objasnit,“
přerušil ho Pol, „a uvědomuju si, že asi nebudeš
ochoten uvěřit jakémukoli odmítavému tvrzení, které
bych vyslovil v souvislosti s tvou představou o mých
úmyslech, takže žádná nevyslovím. Co kdybys mi
prostě a jednoduše řekl, co ode mě chceš?“
„Měl jsi jisté sny,“ prohlásil Ryle dutě. „No… ano,
měl.“
„Byly to sny,“ pokračoval Ryle, „které jsem na tebe
sám seslal a během nichž se tvůj duch toulal v zemi za
Branou. Chtěl jsem, abys viděl všechnu tu bezútěšnost
a bídu onoho zlého místa a setkal se s jejími obyvateli,

216
těmi tvory, kteří žijí v neustálých nemravnostech a
ohavném hříchu.“
Polovi se však vybavily hlavně ty z poslední doby,
kdy navštívil město za horami, jež nepůsobilo ani
bezútěšně ani zbídačeně, nýbrž v něm žila kultura tak
složitá, že překračovala jeho chápání.
„A to je všechno, co jsi mi ukázal?“ zeptal se Pol.
„Jak všechno? To ti nestačí? Nestačí to k tomu, aby
každý slušný člověk pochopil, že Brána nesmí být
otevřena?“
„Řekl bych, že jsi odvedl celkem dobrou práci,“
připustil Pol. „Ale řekni mi jedno – byly sny všechno,
co jsi na mě poslal?“
Ryle naklonil hlavu ke straně a zamračil se. Pak se
usmál.
„Aha. Ty myslíš tohle…“ řekl. „Ketha…“
„Ketha? Tak se jmenoval ten mág, co na mě zaútočil
v mé vlastní knihovně?“
Ryle přikývl.
„To byl on. Ano. Toho jsem taky poslal. Byl dobrý.
Myslel jsem, že na tebe stačí, a tím by se věci vyřešily
přímo tam, na místě.“
„Jaké věci? Přes veškeré řeči o Bráně a o mém otci,
divomázích a černé magii pořád ještě vůbec nechápu,
co ode mě chceš.“
Tlustý mág si povzdechl.
„Myslel jsem si, že když na tebe sešlu sny, které ti
ukáží, čím Brána hrozí, a pak ti ještě všechno důkladně
vysvětlím, jak jsem to právě udělal, mohl bych tě získat
– měl bych šanci tě získat – pro své vidění světa a

217
přesvědčit tě, abys se mnou spolupracoval dobrovolně.
Hrozně by mi to ulehčilo život.“
„Jenže jsi do toho rozhodně nevkročil tou správnou
nohou, když jsi mi s tělem vyvedl takovýhle
monstrózní kousek.“
„Bylo také zapotřebí ti ukázat, kam až jsem ochoten
zajít, pokud se rozhodneš nespolupracovat.“
„Pořád ještě si nejsem jistý. Co mi zbývá… tedy
kromě smrti?“
Ryle si zamnul ruce a usmál se.
„Tvá hlava, samozřejmě,“ řekl. „Začal jsem tím
nejmírnějším způsobem, jakým to jen šlo. Jenže kdybys
i přes bolesti, jež způsobíme tělu, které teď nosíš,
odmítl spolupracovat nebo mi nedal, co chci, pak
přenos dokončím. Pošlu tvou hlavu, aby se připojila ke
zbytku těla, které je už teď ve vyhnanství za Branou.
Mně zůstane poněkud zmrzačený démonický sluha a ty
– však jsi to místo viděl – budeš žít až do konce svých
dní nešťastný a odporný život.“
„To zní hodně přesvědčivě,“ přikývl Pol. „Tak a teď
o čem se tady vlastně bavíme, ale přesně?“
„Ty víš, kde jsou Klíče – ty Klíče, jež mohou Bránu
otevřít nebo uzavřít navěky. Chci je.“
„Předpokládám, že proto, abys mohl udělat to
druhé…?“
„Přirozeně.“
„Lituji, ale žádné takové Klíče nemám. Nevím ani,
kde bych je měl hledat.“
„Jak můžeš říci něco takového, když jsem je viděl na
stole ve tvé pracovně – dokonce ještě ve chvíli, kdy jsi
sváděl boj s Kethem?“

218
 Polovy myšlenky se vrátily jak ke scéně boje, tak k
další scéně z jeho snu. Cítil, jak v něm roste vzdor.
„Tak ty nedostaneš,“ odvětil.
„Čekal jsem, že to nebude snadné,“ přikývl Ryle a
vstal. „Jestliže pro tebe otevření Brány tolik znamená,
ukazuje to, jak daleko už jsi zašel.“
„Tady nejde o otevření Brány,“ odpověděl Pol. „Jde o
způsob, jakým se mě chystáš obrat o něco, co je mé.
Počítej s tím, že všechno, co ze mě chcete dostat, si
budeš muset tvrdě odpracovat.“
Ryle pozvedl ruce.
„Možná, že to bude snazší, než si myslíš,“
poznamenal. „Dokonce i bezbolestné – když budeš mít
štěstí. Uvidíme, jak jsi byl v tomto směru prozíravý.“
Ryleho ruce se začaly pohybovat a Pol bojoval s
touhou odpovědět mu odvetným úderem. Ale jakoby v
jeho hlavě promluvil tichý hlásek, který říkal: „Ještě
ne.“ Možná to byl on sám. Použil vnitřní zrak a viděl,
jak se k němu valí mohutná oranžová vlna.
Když do něj narazila, cítil celkové zpomalení a pak
otupělost mysli. Jeho tělo postihla skutečná ztuhlost. Ta
tam byla jeho předchozí jistota v tom, co chce udělat,
nebo co udělá.
Ryle znovu promluvil a zdálo se, že jeho hlas je
mnohem dále, než ve skutečnosti byl.
„Jak se jmenuješ?“
Bylo na tom něco fascinujícího cítit, jak se mu
pohybují rty, a slyšet svůj vlastní hlas: „Pol Detson.“
„Pod jakým jménem jsi byl znám ve světě, kde jsi
vyrůstal?“
„Daniel Chain.“

219
 „Vlastníš sedm sošek, které jsou Klíči k Bráně?“
Najednou se mezi nimi objevila plamenná stěna.
Nezdálo se, že by ji Ryle vnímal.
„Ne,“ slyšel se Pol odpovídat.
Tlustý čaroděj se zatvářil udiveně. Pak se usmál.
„To bylo trapně formulované,“ řekl téměř omluvným
tónem. „Můžeš mi sdělit místo nebo místa, kde je
uloženo oněch sedm magických sošek, jež kdysi patřily
tvému otci?“
„Ne,“ odpověděl Pol.
„Proč ne?“ naléhal Ryle.
„Nevím, kde jsou,“ odpověděl Pol.
„Ale viděl jsi je, držel jsi je v ruce, vlastnil jsi je?“
„Ano.“
„Co se s nimi stalo?“
„Ukradli mi je cestou na Belken.“
„Tomu nevěřím.“ Pol mlčel.
„…ale musím ti poblahopřát k prozíravostí,“
pokračoval Ryle. „Jsi proti vlastní zradě chráněn velmi
silným zaklínadlem. Trvalo by velmi dlouho, než bych
odhalil jeho pravou podstatu a zničil je. Naneštěstí pro
tebe na to nemám čas, nemám ani dost dobré vůle to
zkoušet a musím tě přinutit k řeči. Už jsem se zmínil o
prostředcích, které k tomu budu muset použít.“
Čaroděj provedl řadu gest a Pol cítil, jak se mu
vědomí poněkud čistí. Jak tento pocit sílil, obraz
plamene mizel.
„Z estetických důvodů jsem ti vrátil lidskou podobu,“
řekl Ryle. „Teď, když jsi znovu sám sebou… je něco,
co bys chtěl dodat k tomu, co jsi mi řekl?“
„Ne.“

220
 „No, já si to nemyslím.“
Tlustý kouzelník se obrátil, přešel místnost a otevřel
dveře.
„Laricku?“ zavolal.
„Ano?“ ozval se vzdálený hlas.
„Odveď ho zpátky do cely. Pošlu pro něj, až bude
připravena mučírna.“
„Vyzkoušel jsi nátlakové zaklínadlo?“
„Ano. A dobré. Je chráněn. Musíme na to jinak.“
„Škoda.“
„Škoda.“
Ryle se odvrátil. „Pole, běž s ním.“
Pol se pohnul a pomalu vykročil ke dveřím.
A už když se poprvé pohnul, začal uvažovat. Na cestě
ke dveřím mine Rylea velmi těsně. Kdyby se najednou
otočil a napadl jej… věřil, že by si s ním dokázal
poradit dříve, než by ten druhý stačil použít nějakou
magii. Pak by ho samozřejmě čekal boj s Larickem.
Byla otázka, zda by se dokázal zbavit Ryleho dřív, než
by se na něj vrhl mladší čaroděj. Co se toho týče…
Znovu před ním vzplál přízrak plamene.
„Ještě ne,“ ozvalo se v jeho hlavě. „Počkej. Už brzy
se dočkáš. Buď trpělivý.“
Pol v duchu přikývl, minul Ryleho a vyšel do chodby,
kde čekal Larick.
„Dobrá,“ řekl ten, když vykročili opačným směrem,
než odkud sem přišli.
Pol slyšel, jak se dveře místností, kterou právě
opustil, těsně za ním zavírají. Jeden dobrý úder
malíkovou hranou do týla, těsně pod ten šátek, co
neustále nosí, a Larick bude ze hry…

221
 Téměř, jako by to tušil – před očima se mu znovu
zjevil plamen.
„Tady zahni.“
Zatočil do vedlejší chodby a namítl: „Ale tudy jsme
nepřišli.“
„To vím, ty čubčí synu. Ale chci ti ukázat, co takoví
jako ty napáchali!“
Najednou se ocitli ve známých prostorách a Pol si se
záchvěvem paniky uvědomil, kam míří a co mu chce
Larick ukázat. Zpomalil.
„Tak pojď, jen pojď!“
Pola nenapadal žádný vhodný plán, ale cítil, jak mu
mateřské znamení na předloktí silně pulzuje. Rozhodl
se, že se spolehne na vedení neviditelného plamene.
Však ona už se naskytne příležitost, a cítil, že velmi
brzy, aby vyřídil Laricka a pak –
Samozřejmě. To, co vzápětí udělá, se mu náhle
promítlo před očima jasně a ostře. Byl si najednou
zcela jist tím, co se stane, a věděl naprosto přesně, jak
se zachová, až se to stane.
Vstoupili do jeskyně. Larick vyvolal magické světlo,
které putovalo před nimi a svítilo jim na cestu. Pol se
připravil, protože se blížili k místu, kde ležela otevřená
truhla s odstraněným víkem. Ještě několik kroků…
Slyšel, jak Larick vykřikl. Zvuk se odrazil od
okolních kamenných zdí. Polovy oči mimoděk přešly
na druhý zrak. Všude kolem se pohybovaly
pestrobarevné světelné pruhy. Když napjal všechny
síly, dokázal je rozdělit na vlákna, ale ve chvíli, kdy
soustředění jen na okamžik polevilo, měnily se znovu
ve vodorovné pruhy různých šířek – jež se

222
nepohybovaly sem nebo tam, ale jen stoupaly zvolna
vzhůru. Po chvilce si Pol všiml, že vodorovné pruhy
překrývají pole podobných pruhů svislých, a to opět
pruhy šikmé. Svět na sebe náhle vzal podivně
kubistickou strukturu. A v tom okamžiku si uvědomil,
že jeho zrak přešel na další formu vidění – že tak vidí
věci, které mu dosud připadaly jako vlákna. Najednou
si byl jistý, že v budoucnu vždy uvidí magický svět v
podobě, která se dokonale přizpůsobí jeho potřebám,
než v té relativně omezené formě, již mu jeho síly
nabízely v minulosti. A intuitivně okamžitě věděl, jak
pruhy používat, stejně jako předtím věděl, k čemu jsou
vlákna. Stálo ho to opravdu velké přemáhání, aby se po
nich nenatáhl, když se k němu Larick obrátil s
vyceněným chrupem.
„Je pryč!“ vykřikl ten. „Někdo ji ukradl! Ale jak –?!“
Pak se mu do očí vkradl zvláštní lesk a Larick
pomalu obrátil hlavu doprava. Pol si byl jistý, že i on
přešel na druhý zrak a že vidí něco, co ho vede směrem,
kterým byla Taisa odnesena…
Larick se najednou otočil a rychlým krokem vyrazil
po kamenné římse. Světlo, jež je sem přivedlo, zůstalo
nehybně viset v místnosti za Pólovými zády a
ozařovalo bledými paprsky prázdnou rakev.
Pol se vydal Larickovi v patách, druhý zrak napjatý,
připraven využít své nové, hlubší porozumění magii.
Spěchal k přirozenému světlu na konci tunelu a v běhu
minul místo, kde ukryl sošku.
Když vběhl do místnosti, vybuchl mu v hlavě celý
sbor hlasů: „Teď! Teď! Teď! Teď! Teď! Teď!“

223
 Asi deset metrů před sebou spatřil Laricka. Mág k
němu stál zády a skláněl se nad nehybným Taisiným
tělem, jež leželo na obětním kameni. Pol natáhl obě
ruce před sebe, sevřel oranžový pás a cítil, jak se do něj
vlévá prostřednictvím dračího znamení jeho vůle.
Pás se rázem uvolnil a volně se pohyboval jako
dlouhá jasná žerď, která mířila přímo na Laricka.
Jenže už v okamžiku, kdy Pol udělal první pohyb,
viděl, jak Larick ztuhl a začal se obracet, neboť vycítil
Polův příchod. Po čarodějově tváři se kmitl výraz
překvapení, který vzápětí vystřídalo pochopení.
Přesto se Larick dal hned do pohybu a reagoval velmi
pohotově. Levou rukou se sevřenými prsty vyrazil
vzhůru. Zachytil šikmou červenou pásku a strhl ji do
cesty Polovu útoku.
Síla úderu jej srazila na zem, ale podařilo se mu
odvrátit přímý zásah. Pol obrátil dlouhou světelnou tyč,
kterou pořád ještě držel, a sekavým pohybem levice ji
zkrátil na oštěp. Larick potřásl hlavou a začal se zvedat
z podlahy. Jeho pohled se srazil s Pólovým přesně ve
chvíli, kdy ten napřáhl paži, aby vrhl krátké lesklé kopí.
Larick vyskočil do podřepu a zvedl si rychle obě ruce
nad hlavu. Pol vrhl světelné kopí přímo na něj a Larick
švihl pažemi dolů. Pestré pásy, které ležely před ním,
se najednou překlopily, jako by se pootočily v podélné
ose o devadesát stupňů.
Bylo to, jako když se zavře benátská roleta. Larick
dřepěl na okamžik neviditelný za duhovou stěnou.
Polovo kopí do ní udeřilo, a jak zbraň, tak barevná
zástěna se rozpadly ve fontáně pestrobarevných jisker.

224
Když záře opadla, uviděl Pol, že Larick stojí na stejném
místě a rukama gestikuluje před sebou.
Tentokrát ho v poslední chvíli varovalo periferní
vidění. Larick se zmocnil dvou zkřížených pásů a
užíval je jako světelné nůžky. Pol napřáhl ruce a vrhl se
kupředu.
Chytil jeden svislý pruh, strhl ho před sebe a vrazil
jako tyč do světelných čelistí. Různoběžky se sevřely a
zastavily jen pár centimetrů od Polova pasu. Viděl, jak
se na Larickově tváři odrazila mírná námaha, a
čarodějovy ruce se sevřely silněji. Různoběžky se
pohnuly. Pol se vzepřel pevněji, aby lépe vzdoroval
tlaku. Larick se nahnul kupředu a zesílil vlastní nápor.
Pol se náhle opřel vpřed ze všech sil, vzápětí však
prudce uskočil vzad, padl k zemi a překulil se stranou.
Larick se zapotácel a překřížené pásy se sevřely Polovi
nad hlavou.
Ten se rychle zvedl na nohy a znovu se postavil tváří
v tvář Larickovi. Pozoroval především jeho ruce. Začal
svého protivníka pomalu obcházet ve vzdálenosti
zhruba pěti metrů, Larick se pomalu otáčel a
přizpůsoboval své postavení Polovu pohybu. Pak se
čarodějovy ruce začaly pohybovat ve velmi složitém
vzorci. Pol ho pozorně sledoval, ale nedokázal objevit
žádnou manipulaci s magickými objekty v tom smyslu,
jak ho teď znal.
Najednou opsala Larickova noha široký oblouk a
jeden z nejnižších pásů udeřil Pola přes kotníky tak
silně, že padl bokem na zem. Zatímco se s námahou
zvedal, proklínal se za to, jak snadno se dal oklamat.

225
 Jenže teď to vypadalo, že se podlaha zmítá a brání
mu tak v získání ztracené rovnováhy. Bojoval s ní, ale
pak si najednou uvědomil, že jeho váha již nespočívá
na zemi, nýbrž že se vznáší na zvlněné ploše barevných
pruhů několik centimetrů nad ní. V té chvíli mu začalo
docházet, že technika může být v těchto záležitostech
mnohem důležitější než hrubá síla. Nedokázal se
zvednout na nohy, ale vyškrábal se na kolena a opřel se
o levou ruku. Viděl, jak Larick rychle pohybuje
chodidlem pravé nohy nahoru a dolů, jako kdyby
mačkal pedál piána, a udržuje tak plochu z pásů v
neustálém pohybu. Podle všeho byl čaroděj zkušený
veterán podobných soubojů, takže jeho obranné reakce
byly dokonale podvědomé, reflexivní, zatímco Pol
musel vždycky chvilku přemýšlet, než se rozhodl,
jakou podobu útoku či obrany zvolí.
Hlavou mu prolétla myšlenka, zda je magický útok
skutečně ta nejlepší zbraň v boji s mágem. Kdyby se k
němu dostal blíže, aby ho mohl úderem vyvést z
koncentrace, byl si jist, že by si díky svým boxerským
reflexům v boji tělo na tělo s Larickem poradil. A
pokud ne, pak by musel jednoduše přiznat, že narazil na
soupeře lepšího, než je sám…
Ty pásy! Bylo zřejmé, že jsou dost pevné, aby unesly
váhu člověka! Takže…
Natáhl se nahoru, uchopil co nejvýše jeden ze
svislých pruhů a vytáhl se na něm vzhůru, takže už
nestál na rozkývané vrstvě pásů. Larickova pravá ruka
už se znovu pohybovala, napřahoval ji do strany ve
výši ramene.

226
 Pol sáhl daleko kupředu, uchopil jiný vodorovný
pruh, prudce se na něm zhoupl a přitom mířil přímo na
Laricka.
Na poslední chvíli přetočil tělo stranou a pustil se.
Larick v ruce svíral metr dlouhou čepel zeleného
světla, s níž zacházel jako s mečem, a právě se chystal
Pola probodnout.
Ten ucítil znovu pevnou půdu pod nohama, bleskově
sáhl po šikmém žlutém pruhu, vůlí jej přeměnil v meč a
zatímco získával rovnováhu po dopadu, napřáhl zbraň
před sebe v klasické pozici en garde. Bylo to poprvé v
tomto světě, co v ruce držel něco jako meč, a bylo to
rovněž poprvé, co držel v ruce něco jako meč od chvíle,
kdy ukončil poslední šermířskou sezónu na škole.
Odrazil útok na hlavu a uskočil dozadu, neboť neměl
dostatečnou rovnováhu a dost pevné půdy pod nohama,
aby oplatil útok ripostou. Když se trochu vzpamatoval a
Larick postoupil kupředu, uvědomil si téměř současně
dvě věci. Čaroděj se k němu stavěl prakticky celou
přední plochou těla, nikoli bokem, a kolem levé ruky
mu rychle rostl černý ovál delší než metr.
Znovu ustoupil a Larick znovu popošel o několik
kroků kupředu. Boj s mečem a štítem nepatřil na koleji
k běžným šermířským disciplinám, bylo to příliš
středověké, pomalé, hřmotné, a vyžadovalo to odlišnou
práci nohou. Neměl v úmyslu vyvolat si vlastní štít a
postavit se Larickovi za podmínek, s nimiž byl čaroděj
mnohem lépe obeznámen.
Larick švihl čepelí vodorovně ve výši hrudi a Pol
znovu uskočil. Zatím se vyhýbal kontaktu, ustupoval a
Larick šel za ním.

227
 Pol si hbitě promyslel všechno, co zjistil o
šermířských technikách svého soupeře. Larick zřejmě
nezná prudký výpad a většina jeho šermu je založena
spíše na čepeli, než na hrotu. Pol se postavil do
šavlového střehu, ale uvažoval v termínech kordové
školy.
Přestal ustupovat a naznačil sek na hruď nepřítele.
Larick o něco pozvedl štít a mírně se naklonil kupředu,
aby se tak připravil k bleskovému protiútoku. Pol na to
nezareagoval a viděl, že se Larick začíná usmívat.
Zaujal nízký postoj na široce rozkročených nohou s
pokrčenými koleny a znovu udeřil do čarodějovy
čepele. Okamžitě následoval Larickův útok.
Ve chvíli, kdy se Larickova zbraň pohnula, Pol se
stáhl zpátky, narovnal se a zaujal vysokou, vzpřímenou
pozici. Opsal čepelí půlkruh po směru otáčení
hodinových ručiček a rubem škrábl čaroděje na
předloktí. Larickovi unikl slabý sten a Pol pokračoval v
útoku kolem okraje štítu k jeho rameni.
Larickovi vypadla zbraň z ruky, mág uskočil a
pozvedl štít, aby se lépe kryl. Tentokrát se usmál Pol a
přískokem se vrhl kupředu.
Larick zvedl pravou ruku, ale Pol si jí nevšímal a ťal
mu po hlavě. Zelená čepel se vymrštila ze země, vrátila
se čaroději do ruky a on ji nastavil dopadající zbrani.
Pol nedokázal sek stáhnout, takže ho raději zesílil a
udeřil do Larickova štítu, než se ten zmohl na protiútok.
Když se Larick zapotácel, Pol mu ze všech sil odsekl
zbraň, srazil ji stranou a pak zprudka kopl do středu
štítu. Larick klopýtl. Pol provedl další odsek a tentokrát
se mu povedlo podruhé vyrazit čaroději zbraň z ruky.

228
Štít se odklonil stranou, Pol už vůbec nestál ve
správném šermířském střehu, ale byl dost blízko, aby
mohl levačkou zasadit Larickovi úder do břicha.
Čaroděj v té chvíli upustil štít a Pol odhodil vlastní
zbraň, aby mu dal pravý hák na čelist.
Larick se vzpamatoval, pozvedl obě ruce do výše
obličeje tak, že mu sevřené lokty chránily žaludek, a
vrhl se vpřed. Pol ukročil stranou, vyrazil levačkou po
hlavě, ale minul.
Larick se sehnul a uchopil Pola kolem kolen. Ten
cítil, jak ztrácí rovnováhu, hrábl po Larickově rameni,
jenže minul, zachytil jen látku košile a za zvuku
trhajícího se plátna padl na záda.
„Zab ho! Dělej!“ ozvalo se mu v hlavě.
Jak Pol padal, Larick se na něj pokusil vrhnout, ale
utržil tvrdý hák, který ho srazil stranou. V tom
okamžiku Pol najednou věděl naprosto přesně, co má
dělat.
Překulil se, sedl si obkročmo na Larickovo nehybné
tělo, pozvedl pravou ruku do výše ramene a dlaň obrátil
vzhůru. Dračí znamení začalo pulzovat, když se
temnota, oddělující jednotlivé barevné pásy, semkla do
jeho dlaně a srazila se tam do temné koule negace,
prázdna a smrti.
Švihl koulí dolů k Larickově tváři, ale na poslední
chvíli něco zahlédl periferním viděním, a tak tak stihl
kmitnout tělem v otočce a vrhnout smrtonosnou kouli
přes místnost pryč.
Larick se pokoušel zvednout, a tak ho Pol uzemnil
dalším tvrdým úderem do brady. Pak vyskočil na nohy,
odhrnul si vlasy z očí a díval se.

229
 Pomalu se natáhl kupředu. Tam, kde Larickovi urval
kus rukávu, se bělala čarodějova nahá pravice.
Polovi se trochu chvěla ruka, když se dotkl
odhaleného dračího znamení nad Larickovým pravým
zápěstím.

230
 16.

Místností se rozlehl hlas Ryle Mersona: „Žije ještě?“

Pol si ho nevšímal, natáhl se a strhl Larickovi šátek z
hlavy. Od čela až po týl se prostředkem táhl bílý pruh
vlasů.
Až pak Pol obrátil zrak na zavalitou postavu, která se
právě vkolébala do místnosti.
„Zabil jsi ho?“ zeptal se znovu Ryle. Pol vstal a
popošel k němu.
„Zatím jsem tady ještě nezabil nikoho,“ odpověděl.
„Kdo vlastně je Larick? A v jakém vztahu je k tobě?“
„Jak ses osvobodil ze zaklínadel, která tě poutala?“
„Ne. Ty odpověz mně. Chci vědět, co je Larick zač.“
„Nějak rychle zapomínáš na své postavení,“ řekl Ryle
tiše. „Možná ses osvobodil z přímého područí, ale jsi
pořád ještě na velmi krátkém vodítku.“
Pak pronesl slova, která zrušila maskovací zaklínadlo
a lidská podoba z Pola sklouzla jako voda z mastného
papíru, aby odhalila jeho obludné tělo.

231
 „Kouzlo je připraveno na poslední záměnu, o níž
jsem mluvil,“ řekl tlustý mág. „Stačí jen říct klíčové
slovo.“
„Neřekl bych,“ opáčil Pol. Jeho vůle začala proudit
dračím znamením a v mžiku rozptýlila obludné tělo,
které ho zatím obalovalo. Obličej na sebe vzal
obvyklou podobu, tělo se stalo lidským a vlasy, jimž se
vrátila jejich pravá barva, uprostřed níž se táhl
charakteristický bílý pruh, jako by mu čechral
neviditelný vánek.
Oblečení na něm viselo v cárech a chvíli těžce
dýchal, ale usmíval se.
„Takže teď mi odpověz,“ trval na svém. „Co je
Larick zač?“
Ryleho tvář zbledla.
„Když jsme ještě s tvým otcem udržovali přátelské
vztahy,“ řekl, „svěřil mi do péče svého mladého syna
jako učedníka.“
„Takže je Larick můj bratr?“ Ryle přikývl.
„Asi o pět let starší než ty.“
„Co jsi s ním udělal?“
„Naučil jsem ho Umění a vychoval z něj poctivého
člověka, který ctí slušné a dobré věci –“ Pol v duchu
rychle uvažoval.
„A představoval pro tebe po rozchodu s otcem
dokonalou bezpečnostní pojistku, že? Měl jsi rukojmí,
za které ses mohl skrýt před hněvem svého bývalého
přítele.“
„Nestydím se to přiznat,“ odpověděl Ryle. „Ty jsi
svého otce neznal. Byl to vtělený ďábel. A rovněž

232
jeden z nejlepších mágů, co kdy žil. Musel jsem si
nějak zajistit bezpečnost.“
Pola najednou něco napadlo a zeptal se: „Že by snad
Spier, který s mým otcem dál udržoval přátelské styky,
očaroval tvou dceru, aby tak pojistil Larickovo
bezpečí?“
Ryleho bledá tvář najednou zrudla.
„Ty myslíš stejně jako oni, že?“ řekl. „Ano. Dokonce
ani tvůj otec nedokázal proniknout mými obrannými
bariérami, ale tomu hnusnému lumpovi se to podařilo a
tohle jí udělal. Larick se kvůli tomu cítí celý život
vinen.“
„S nemalou podporou z tvé strany, předpokládám.
Tak ho držíš na uzdě, co? Pěkně přiživovaný starý pocit
viny.“
„Něco, co jsi ty určitě nikdy necítil. Ty bys dokázal
podříznout bezbranné dívce krk. Byl bys to určitě
udělal, kdyby mě byl nepřivolal Larickův výkřik.“
„Raději bych podřízl krk tobě,“ zavrčel Pol a pokročil
kupředu. „Jsi odporný pokrytec. Nejsi o nic lepší než
můj otec nebo Spier. Možná, že jsi horší. Táhl jsi s nimi
za jeden provaz, dokud jsi měl dojem, že ti to něco
vynese. Ale jakmile jsi zjistil, že bys tratil, najednou jsi
změnil barvu a stal se z tebe bílý mág a bojovník s
nepravostí. Spousta keců! Nijak ses nezměnil. Jen sis
opatřil mého bratříčka, aby za tebe dělal špinavou
práci, zatímco tvé ruce zůstávají čisté. Jenže ony
nejsou. Netvrď mi, že jsi takový hlupák, že tomu
věříš!?“

233
 Ryle nastavil ruce do počátečního gesta ochranného
zaklínadla a Pol okamžitě přešel na druhý zrak;
mateřské znaménko mu pulzovalo do rytmu s tepem.
„Ty mi budeš vykládat něco o morálce, když máš v
rukou klíče od Brány a moje dcera tady leží připravena
pod nůž? Kdo je tady pokrytec, Detsone?“
Mezi špičkami prstů mágovi přeskočil ohnivý oblouk
a Pol se rychle rozhlížel po vláknech nebo pruzích, ale
mamě.
Avšak najednou se zdálo, že se do místnosti vevalily
kotouče barevné mlhy.
Pol natáhl ruku, a modrá mlha byla tam, kde ji
potřeboval. Ucítil, jak se mu na prstech sráží vlhkost. O
chvilku později už si přehazoval z ruky do ruky vodní
koulí o velikostí basketbalového míče, z níž
odstřikovala voda na všechny strany. Oheň. Voda.
Zdálo se, že má logickou odpověď proti čemukoli, co
Ryleho napadne.
Zatímco Pol čekal, až starší mág podnikne první
výpad, v rychlosti si promítl své boje s Kethem i s
Larickem a zauvažoval nad tím, proč se v obou
případech magický svět, který viděl svým druhým
zrakem, změnil. Pak ho napadlo, že při každém souboji
byl jeho pohled na svět ovlivněn a zabarven tím, jak
viděl magický svět jeho protivník. Snad je tomu tak i
teď. Ryleho svět byl obzvláště mlhavý.
„Měníme jeden druhému vnímání magického světa,
že?“ řekl polohlasně.
„Jsem tady, abych tě zabil, ne abych ti dělal
přednášku,“ odsekl mu Ryle a oheň mezi jeho prsty se
změnil v zakřivenou dýku, již vrhl proti Polovi.

234
 Ten si v myšlenkách vyvolal pocit chladu a cítil, jak
mu proudí špičkami prstů. Vodní koule se mu v rukou
zakalila, ztvrdla a pokryla se námrazou. Když do ní
hozená dýka narazila, vyštípla z ní několik ledových
úlomků a spadla na zem. Pol hodil kouli po Rylem,
avšak čaroděj ukročil stranou a projektil narazil na
stěnu za ním a rozprskl se.
Ryle pozvedl obě ruce a vzápětí s nimi máchl dolů.
Místnost zmizela. Ocitli se v místě, jež se skládalo jen z
nich dvou a množství barevných mračen. Pol pokročil o
další krok kupředu. Stejně jako předtím dospěl k
závěru, že pokud se k protivníkovi dostane na dosah
pěsti, může ho rozptýlit dostatečně, aby to eliminovalo
magii, a posléze i Ryleho.
Postoupil o další krok a cestu mu najednou zahradila
nízká zídka, která se objevila odnikud. Začal ji
překračovat a vrchol zdi se najednou zatřpytil ostrými
střepinami rozbitého skla. Stáhl se a do něčeho narazil
zády. Když se rychle ohlédl, zjistil, že za ním vyrostla
další stěna. A další vyrůstala vpravo od něj a ještě jedna
vlevo. V okamžiku, kdy si jich všiml, začaly se k němu
přibližovat. Ryle na něj upíral soustředěný pohled, ruce
s dlaněmi obrácenými k sobě měl pozvednuty ve výši
ramen a pomalu je spínal.
Tady však nebylo ani nahoře, ani dole. Soustředil se a
přikázal, aby mlha pod ním začala vřít a pozvedla ho
vzhůru jako předtím barevné pásy.
Zvedl se ze svého vězení a přeletěl jeho přední stěnu.
Zdálo se to až příliš snadné…
Když se pak zadíval na Ryleho, uviděl kolem těch
zkoumavých očí starostlivé vrásky. Ten muž zatím

235
neznal jeho síly ani slabosti, jen to, co dosud předvedl.
A proto měl strach. Proto zatím bojoval velmi opatrně a
tradičními způsoby, zkoušel ho, pozoroval, udržoval si
bezpečnou vzdálenost Tak to rozhodně zatím vypadalo.
To všechno si Pol najednou velmi ostře uvědomil. Ryle
byl bezpochyby v těchto záležitostech velmi zkušený.
Již brzy si uvědomí hranice Polových možností a
nejspíš začne drtivý útok. Pol si nebyl vůbec jist, zda se
mu ho podaří přežít. Proto musí jednat rychle a
rozhodně. Jenže jak? Nedokázal vymyslet žádnou akci,
kterou by mohl v tomto nehmotném, tichém a snovém
prostředí jedovaté cukrové vaty podniknout. Ledaže…
Co kdyby on sám změnil pravidla a podmínky,
změnil ladění? Nedělal základní chybu už v tom, že
protivníkovi dovolil vybrat si vlastní bitevní pole?
Pořád ještě toho tolik nevěděl…
Cítil, že musí s Rylem skoncovat co nejrychleji.
Kromě toho, že se mohl každou chvíli vzpamatovat
Larick a přispěchat čaroději na pomoc, obával se Pol
ještě jiné věci – totiž toho, že ho v nejméně vhodnou
chvíli znovu dočasně opustí jeho magické síly.
Už několikrát od souboje s Kethem přemítal nad tím,
zda všechna ta symbolická gesta a slova a pohyby jsou
při vzájemném střetnutí opravdu nutné. Jednalo se
přece o boj vůle proti vůli, ovládnutí síly proti jiné
ovládnuté síle, dejme tomu střet osobních energií.
Zdálo by se, že se dá celý souboj zjednodušit na
nezbytný základ, a ďas sper slabšího. Vzápětí si
uvědomil, že tohle je neskolený „divomáží“ přístup k
věci. Jenže kdykoli se snažil napodobit jemné nuance
těch druhých, které se oni učili dlouhá léta,

236
zpomalovalo ho to. Jakmile začne hrát tu hru po jejich,
je v nevýhodě. Dělat věci rafinovaněji mělo
samozřejmě svůj půvab, ale právě teď na to neměl čas.
Proto se rozhodl jednat jinak, zatímco se snažil
přiblížit.
S jistým váháním vrátil svůj zrak k normálnímu
vidění. Mlha zmizela. Místnost na sebe vzala obvyklou
podobu. Ryle stál nedaleko vchodu a v očích měl
nepřítomný výraz.
Pol pozvedl ruku, zamířil ji na Ryleho a přál si, aby
muž padl k zemi, vyschnul a zemřel. Dračí znamení
bylo náhle jako led a Pol cítil, jak jím proudí síla.
Pokračoval v pokusu maximálně soustředit svou vůli a
paží se mu začal rozlévat zvláštní, svědivý pocit, jako
by mu od ramene dolů postupovala jakási vlna.
Ryle se okamžik zapotácel, ale pak znovu nabyl
rovnováhy. Najednou Pol zjistil, že stojí na kousíčku
země a po obou stranách kolem něj hřmí dolů mohutné
vodopády. Ryle stál na malém ostrůvku o něco dále po
proudu. Jak se Pol díval, přední okraj Ryleho ostrůvku
odplavila voda a mág měl co dělat, aby se zachránil na
zbytku.
Pak ale Ryle pozvedl obě ruce a na tváři se mu
objevil výraz maximálního soustředění. Proud vody
začal zpomalovat. Země, na níž stál Pol, se otřásla.
Voda chvíli stříkala do výše všude kolem a pak se
zastavila. Brzy se ale dala znovu do pohybu a tentokrát
mířila k Polovi. Fascinovaně hleděl, jak její rychlost
neustále narůstá a proud mu začíná ukusovat zemi pod
nohama.

237
 Prudce zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil. Ryle ho opět
vtáhl do světa symbolů. Na okamžik vypustil z hlavy
vodu a soustředil celou vůli jen na to, aby se oba vrátili
do přítomné reality.
Reka zmizela. Byli zpět v komnatě. Nic se
nezměnilo, až na to, že teď Pol cítil nezvyklý tlak po
celém těle. Nepříjemný pocit rychle sílil.
Přenesl váhu své síly jinam.
„Hoř, taj, padni –“
Tlak ustal a Ryle se zapotácel, jako kdyby ho někdo
udeřil. Pol zesílil vlastní útok a vložil do něj veškerou
vůli. Ryle se potácel sem a tam, jako kdyby stál ve
vichřici.
Najednou se mezi nimi objevily plameny. Sílily, jako
by je rozdmýchával silný vítr a hnal je přímo na
Ryleho. Stoupaly z hluboké rokliny, jež dělila
skalnatou krajinu mezi nimi.
Jak se díval, vítr utichl a plameny šlehaly přímo k
obloze. Pak Pol pocítil na tváři závan vlahého vánku.
Vrcholky plamenů se začaly sklánět směrem k němu…
„Ne!“ vykřikl a vidina zmizela.
Vítr a horko ho obtěžovaly, dokud znovu nenabyl
dokonalou kontrolu nad svými silami. Pak pocit opadl a
on se s obnovenými silami vrhl na protivníka.
…Stál na vrcholku hory, Ryle byl o horský štít dál.
Mezi nimi zuřila bouře, na úbočí obou hor dopadaly
blesky –
„Ne,“ řekl tiše. „Už ne,“ a znovu se ocitl v obyčejné
místnosti a zesílil svůj tlak.
…Každý stál na jedné ledové kře, jimiž zmítalo šedé,
rozbouřené moře –

238
 „Ne.“
Stáli v místnosti a Ryle na něj zíral. Paže ho začínala
bolet, ale pocit, že mu skrz ni probíhá vlna síly, jej
neopouštěl.
…Kolem nich se převalovala temnota a shůry se
spustil meteorický déšť – „Ne.“
Podařilo se mu znovu zaostřit vůli a zapudit každou
novou představu. Musí to být vůle proti vůli.
Místnost kolem se začala znovu ztrácet a on ji
okamžitě přivolal zpět.
„Ne.“
Usmál se.
Přes půl minuty se udržel v útoku a pak cítil, jak moc,
která mu odporuje, vzrůstá. Sáhl do rezerv svého
odhodlání, ale nepřátelský tlak dále sílil.
Uvědomil si, že i v boji tímhle způsobem má Ryle
navrch.
Ten člověk hrál opatrnou hru, ale ve skutečnosti to
nepotřeboval. Pol věděl, že už mu nedokáže příliš
dlouho vzdorovat. Ryle byl skutečně silnější. Zatím si
to naštěstí ještě neuvědomil.
Pol pokročil o další krok kupředu. Kdyby na něj
dosáhl, mohl by znovu přejít na pěsti…
Jenže s dalším krokem začal být tlak, který na něj
dotíral, bolestivý. Pochopil, že přes místnost se takhle
nikdy nedostane. A tlustému mágovi začal kolem úst
pohrávat úsměv…
„Otče?“
Ryle pootočil hlavu a tlak okamžitě ustal. Pol uviděl,
jak se Taisa na kamenné desce po jeho levici posadila.
„Taiso…?“

239
 Ryle udělal krok ke své dceři.
Pol sebral všechny síly a udeřil. Muž padl jako
podťatý. „Otče!“
Taisa se sesunula zpět na kamennou desku, Larick,
který se začal zvedat, znehybněl.
Místností náhle otřásla záplava gargantuovského
smíchu.

240
 17.

Vlk pomalu přecházel velkou jeskyní sem a tam,

otáčel se pod Tváří před ztuhlými podobami jiných
zvířat a lidí. Vyklouzl ven jen na krátko, aby si našel
něco k jídlu. Nedokázal odejít příliš daleko od doupěte
a část jeho smyslů neustále podvědomě hlídala vchod.
Kořist strhl rychle a odvlekl si žrádlo do jeskyně. Lehl
si před temné siluety ostatních hostitelů a drtil kosti.
Krom toho všude kolem vládlo jen ticho.
Když po nějaké době vstal znovu, jeho pohyby byly
mnohem malátnější a on sám rychle slábl, stejně jako
jeho srdce a dech.
Nakonec už se sotva hýbal. Oči se mu zakalily. Pak
znehybněl docela.
V té chvíli se nahoře, na skalní římse nedaleko Tváře,
rozvinul velký had. Pomalu se proklikatil po drsné
kamenné stěně. Oči měl jasné a jazyk se mu míhal z
tlamy ven. Tiše klouzal po kamenné zemi. Narazil na
zbytky vlčí potravy a pohltil je.
Pak znovu vylezl na skalní stěnu, prohlížel římsu po
římse, vplazil se do každé pukliny i praskliny, sežral

241
každý hmyz, na který narazil. Jazyk se mu míhal ven z
tlamy, jak zvažoval každý pohyb nočního vzduchu.
Hodiny ubíhaly, hadí pohyby se zpomalovaly. Po
nějaké době se dlouhé tělo zastavilo v puklině, v níž
panovala naprostá tma.
Velká kočka se probudila a protáhla. Popošla kupředu
a začala pozorovat bezvýraznou Tvář vysoko na stěně.
Pak hlídala jeskyni. Stejně jako vlk vyběhla jen
nakrátko, aby si našla žrádlo. Když se pak vrátila,
ztuhla přitom, jak si lízala řiť, s jednou zadní packou
vysoko zdviženou.
Člověk se probudil. Zaklel, vytasil meč, prohlédl si
jeho čepel a zasunul zbraň zpět do pochvy. Začal
přecházet sem a tam. Po nějaké době promluvil ke
Tváři. Ta mu sice neodpověděla, ale to jej nespletlo.
Cítil jak sílu, tak inteligenci, která se v ní ukrývá.
Jeho poslední slova se vytratila do ticha a on sám se
stal součástí jeskynního podloží.
Vzbudila se harpyje, vydala ze sebe zakřehotání a
několik nadávek. Zapleskala křídly při hlídkovém letu
napříč jeskyní a hojně a promyšleně přitom kálela
všude kolem.
Pak se podívala do Tváře a ztichla. Nažrala se ze
zbytků kočičí kořisti.
Před Tváří si byli všichni rovni.

242
 18.

Pol se obrátil ke dveřím. Stála tam hřmotná postava

muže, kterou halil nepřirozeně vržený stín. V
okamžiku, kdy na postavu padl Polův pohled, pohnula
se a muž vstoupil do místnosti. Stín zmizel.
Pol si ho užasle prohlížel. Cizinec na sobě měl žlutý
plášť a pod ním oblečení v tmavším, okrovém odstínu.
Byl modrooký, zlatožluté vlasy se mu na spáncích
bělaly. Rysy měl ostře řezané a na tváři otevřený, téměř
počestný výraz. Usmál se. V ústech se mu zableskla
zubní korunka.
„Budiž to pro tebe ponaučením, chlapče!“ řekl a Pol
ten hlas poznal. „Měl tě v hrsti, ale nechal se rozptýlit.
Na chvíli jsem zrušil staré zaklínadlo, abych ti dal šanci
a podíval se, co v tobě je.“ Zavrtěl hlavou. „Neměl ses
dát taky rozptýlit. Měl jsi udeřit okamžitě a ne stát a
zírat s otevřenou pusou. Lepší mág by tě mohl v tom
okamžiku zabít – a taky by tě zabil.“
„Jenže to rozptýlení mohlo znamenat další ohrožení,“
namítl Pol.

243
 „Když na tebe padá dům, není čas si všímat, že na
tebe troubí přijíždějící auto. Vždycky se musíš nejdřív
vypořádat s tím naléhavějším nebezpečím. Jedině tak
přežiješ. Byl jsi dobrý, ale zaváhals. To mohlo být
osudné.“
„Auto? Kdo vlastně, k čertu, jsi?“
„Moje jméno přece znáš.“
„Henry Spier?“
Muž se znovu usmál.
„A je po představování.“
Odněkud vytáhl černou špičku na cigarety, jednu do
ní zasunul a pozvedl ji ke rtům. Ještě než ji vložil do
úst, odvinul se z konce cigarety proužek dýmu. Nasál
kouř a rozhlédl se po místnosti.
„Zdá se, že se věci vyvinuly tak, jak jsem
předpokládal,“ zkonstatoval.
Sáhl pod plášť a vytáhl sošku, kterou Pol ukryl v
tunelu.
„Našel jsi ji…“
„Přirozeně.“
Henry Spier prošel kolem něj a položil sošku na
druhý vrchol zprava obrazce na podlaze.
„Ještě šest,“ prohlásil, když se narovnal a otočil.
„To je první cigareta, kterou vidím v tomhle světě,“
usmál se Pol.
„Vnímavý člověk si může vybírat svá potěšení na
rozličných místech,“ odpověděl Spier. „Rád tě o nich
později naučím všechno, co vím. Ale teď tu máme na
práci něco důležitějšího.“

244
 „Mé sny,“ podíval se na něj Pol. „Tu noc na cestě jsi
mě zbavil toho, čemu bych mohl říkat první série…“
Spier přikývl.
„…jenže pak přišly další – odehrávaly se v tomtéž
světě, ale byly úplně jinačí.“
Spier znovu přikývl a nad hlavou se mu klikatil sloup
dýmu.
„Jelikož jsi byl na počátku podroben propagandě,“
prohlásil, „považoval jsem za správné, aby se ti dostalo
poněkud úplnějšího obrazu, a nejen toho, co ti vštípila
opozice.“
„Musím ale přiznat, že ten úplnější obraz nebyl ani
zdaleka srozumitelný.“
„Dost by mě udivilo, kdyby byl,“ přikývl Spier,
„protože to, co jsi viděl, byla cizí a daleko starší
civilizace. Mnohem důležitější je však to, zda ti
připadala přitažlivá.“
Spierovy oči se náhle ponořily do Pólových a ten se
rychle uhnul pohledem.
„Zdála se mi… úžasná,“ přiznal, a když se podíval na
Spiera, viděl, že se divomág usmívá.
„Výborně,“ přikývl Spier. „Věřím, že tím pádem se
shodneme na jistých základních životních hodnotách.
Co bys řekl tomu, kdybys sem teď přitáhl zbývajících
šest Klíčů a dali bychom se do práce?“
Pol se rozhlédl po místnosti. Mávl rukou.
„Varoval jsi mě, abych nebyl nepozorný a nedal se
rozptýlit. Co tihle?“
„Aby se tihle tři vzbudili, musela by být zlomena má
síla,“ odpověděl Spier. „Musela by selhat má vůle, a

245
mohu zodpovědně říci, že nic z toho, co se chystám
udělat, nemůže způsobit něco takového.“
Pol potřásl hlavou a odvrátil se. Zadíval se na Taisino
nehybné tělo na kusu černého kamene.
„Tvůj pohled zcela jasně naznačuje, kudy se ubírají
tvé myšlenky.“
„Vyžaduje ten obřad skutečně lidskou oběť?“
„To ano. Ale buď dobré mysli, protože teď si můžeš
vybrat. Můžeme nechat dívku naživu, aby ses s ní
později potěšil, a použít k tomu Ryleho, který by tě bez
milosti zabil, kdyby mu to nějak prospělo.“
„A co můj… bratr?“
„Ten se nám do plánů nehodí. Ryle pokřivil jeho
myšlení. Doufám, že mi dovolíš ho uklidit, třeba do
toho světa, kde jsi ty sám vyrostl.“
„Je to čaroděj. Mohl by najít cestu zpátky.“
„Zařídit u něj ztrátu paměti bude vcelku jednoduché.“
„To by bylo trochu kruté.“
„No, způsob, jakým zacházel s tebou, byl taky dost
hanebný.“
„Jenže, jak jsi sám říkal, ovlivnil ho Ryle.“
„Kdo se stará o to proč? Je jediný důvod, proč jsem
ochoten ho ušetřit, a to ten, že je to tvůj bratr.“
„Řekněme, že ti dám, co chceš. Jakou mám jistotu, že
se se mnou pak ještě vůbec budeš bavit?“
„Dojde k velkým změnám a já nemohu vládnout
celému světu sám, to je moc velké sousto i na mě. A
tolik divomágů kolem zas není. Ostatně bych se stejně s
někým z nich nerad dělil, pokud to nebude potřeba. A
ty, ty budeš mít vždycky výjimečné místo po mém
boku, právě kvůli téhle pomoci.“

246
 „Chápu,“ přikývl Pol.
„Opravdu? Uvědomuješ si, co se stane s tímhle
světem, až se Brána otevře?“
„Myslím, že ano. No, přinejmenším něco tuším.“
„Celý tenhle svět nám bude ležet u nohou. Se silou,
kterou máme k dispozici, se staneme bohy nového
světa.“
Polovy oči sklouzly k Bráně. Nějaký světelný odraz
způsobil, že to vypadalo, jako by sebou pták na ni
přitlučený škubal.
„A co kdybych řekl, ne?“
„To by nám oběma způsobilo nemalé nesnáze. Ale
jaký důvod by tě mohl vést k tomu, abys nesouhlasil?“
„Nemám rád, když mnou někdo nějak manipuluje, ať
už jsi to ty, Ryle nebo samy sošky. Od chvíle, kdy jsem
vstoupil do tohoto světa, mě pořád někdo k něčemu
využívá, a už mě to unavuje.“
„Podívej, jako ve většině důležitých záležitostí máš
jen omezený počet voleb. Tentokrát můžeš být se
mnou, můžeš být proti mně nebo se můžeš sebrat a
odejít. Dvě z těchto možností jsou pro mě nepřijatelné a
vyžádaly by si okamžitou reakci z mé strany.“
„To by se mi nelíbilo,“ připustil Pol. „Ale tobě by se
to třeba pak taky nemuselo líbit.“
„Ty mi vyhrožuješ, hochu?“ zeptal se Spier.
„Jen zvažuji možné důsledky,“ odpověděl Pol.
Urostlý muž si povzdechl.
„Jsi silný, Pole,“ přikývl, „dnes silnější, než jsi byl
kdy ve své minulosti. Prošel jsi zasvěcením a tvá světla
září velmi jasně – zatím. Těžko říct, jak dlouho to
vydrží. Ale vzdor tomu jsem silnější. Mezi námi se

247
neodehraje žádný malebný souboj. Sfouknu tě jako
svíci vichrem své vůle. Podívej, mohu tě přinutit, abys
mi Klíče vydal. Ale byl bych daleko raději, kdybys to
udělal dobrovolně, protože pak bych tě měl po svém
boku živého a bez zbytečných zaklínadel.“
„Pročpak?“
„Mám k tomu své důvody. Vysvětlím ti to později, až
si tebou budu jistý.“
„Předvídal jsi, že by mezi námi mohlo dojít ke
konfliktu. Řekl jsi něco jako…“
„Ano, řekl. Ale není to nutné. Jestli máš slabý
žaludek, provedu obětování sám.“
Pol se zasmál.
„V tom to není. Ještě před chvilkou bych byl Ryleho
na místě zabil, být to jen trochu možné. Ale jak jsem
řekl, nutíš mě do něčeho, co se mi nelíbí, manipuluješ
mnou.“
„Nemám na vybranou.“
„To je nesmysl.“
Spier se otočil a chvíli upřeně zíral na Bránu. „Tak by
mě zajímalo…?“ začal.
„Mimochodem,“ přerušil ho Pol, „kdybys mě zabil,
jak by ses dostal ke Klíčům?“
„Jen s největšími obtížemi, pokud vůbec,“ přiznal
Spier. „Nosíš je v něčem, co by se dalo považovat za
obdobu soukromého vesmíru. Kdybys zemřel, byl by
pekelný problém do něj proniknout.“
„Pak ovšem tvé přirovnání o svíci a vichru není
zdaleka výstižné, nemyslíš? Jestli dojde na pěsti, budeš
se muset držet zpátky.“

248
 „Možná. A možná taky ne. Být tebou, moc s tím
nepočítám. Bránu lze otevřít dokonce i jediným Klíčem
– ale bude mi to trvat nejspíš několik let a pekelně se
při tom nadřu. Ještě dobře, že o tom mluvíme
hypoteticky, že?“
Pol přešel místnost a poprvé se dotkl Brány. Studila.
Zdálo se, že oči přibitého hada zírají přímo na něj.
„Co by se stalo, kdyby byly sošky zničeny?“ zeptal
se.
„To by byl neobyčejně složitý úkol, dokonce i pro
toho, kdo by věděl, jak na to,“ odpověděl Spier.
„Ale mluvíme přece jen tak hypoteticky, ne?“
„Jistě. Brána by zmizela z této roviny existence a ty
bys tady stál a díval se na holé úbočí hory.“
„Ale teď je otevřená – nebo může být otevřena i bez
Klíčů – v jiné rovině existence?“
„Ano. Jenže tou cestou se mohou pustit jen nehmotné
věci, třeba jako ty ve svých snech.“
„Co Bránu vůbec přivolalo?“
„Tvůj otec, Ryle a já. Stálo nás to obrovské úsilí.“
„Jak? A co s tím mají společného ty sošky?“
„Myslím, že na hypotetickou rozpravu by tohle
stačilo – a vůbec na jakoukoli rozpravu,“ odpověděl
Spier. „Máš na vybranou ze tří možností – jedna byla
dobrá a dvě špatné, vzpomínáš?“
„Ano.“
Pol se obrátil ke Spierovi, opřel se zády o dveře a
založil si ruce na prsou. Okamžitě pocítil, jak mu podél
páteře běží mráz, ale nepohnul se. Síla byla pořád tady,
skrývala se v jeho pravém předloktí.

249
 Spierovi se na okamžik rozšířily oči, ale trvalo to
pouhý zlomek vteřiny. Podíval se nahoru a pak se
rychle pohledem vrátil zpět k Polovi.
„Už znám tvé rozhodnutí,“ zabručel, „ale musím je
slyšet přímo z tvých úst.“
„Utekl jsi, když byl otec v úzkých, a nechal ho
samotného proti celé armádě.“
Spier se zamračil a nasadil nechápavý výraz.
„Nedbal na moje rady,“ řekl. „Ta armáda tam byla
kvůli tomu, co napáchal on, ne já. Nemělo smysl, abych
zahynul spolu s ním. Ale co ti na tom vůbec záleží?
Vždyť jsi ho ani neznal.“
„Jsem jen zvědavý,“ odpověděl Pol. „Chtěl jsem
slyšet tvoji verzi celé té události.“
„Snad to nechceš použít jako důvod, proč mě
odmítnout? Byl jsi pouhé nemluvně.“
Pol přikývl. Myslel na tu bytost, která mohla být
duchem jeho otce, jež mu kráčela po boku v místnosti
plné mlhy.
„Máš pravdu. Ale odpověz mi ještě na jednu otázku,
jestli můžeš. Myslíš, že byste se vy dva nakonec pustili
do křížku o nadvládu nad tou novou zemí?“
Spierova tvář zrudla.
„To nevím,“ zamumlal. „Snad…“
„Nebo ten boj tehdy už začal? Ještě dřív, než se
Brána otevřela, došlo na lámání chleba, a tohle byl
způsob, jak…“
„Dost!“ vykřikl Spier. „Beru to tak, jako že tvá
odpověď zní, ne. Byl bys tak laskav a řekl mi skutečný
důvod, proč mě odmítáš?“
Pol pokrčil rameny.

250
 „Vyber si některý z těch předchozích,“ odpověděl,
„dohromady je to docela pestrá paleta. Sám si nejsem
jistý. Ale vím, že je jich dostatek.“
Teď cítil, jak chlad útočí na celé jeho tělo, ale
neudělal jediný pohyb, aby se vzdálil od hadího těla
zdobícího Bránu, o něž se opíral. Bylo to téměř, jako by
ho zvalo, aby se postavil právě sem…
„To je velká škoda,“ opáčil Spier, „začínal ses mi
docela zamlouvat…“
Pol udeřil. Soustředil veškerou sílu, kterou v sobě
našel, podložil ji celou svou vůlí a to vše vrhl na svého
protivníka.
Henry Spier velmi pomalu vytáhl zbytek cigarety ze
špičky, nedopalek upustil na zem a šlápl na něj. Pak
zasunul špičku do nějaké skryté kapsy na vnitřní straně
pláště. Muselo to být jen takové chvástání, protože Pol
si byl jist, že muž pocítil sílu jeho útoku. Avšak to malé
představení bylo účinné. Pola sevřel záchvěv strachu ze
Spierovy síly, ale neustal v náporu, naopak snažil se
sebrat více odhodlání, aby jej ještě zesílil. Vsadil vše na
jednu kartu a teď měl pocit, jako by klouzal dolů
dlouhým tunelem, který končí v temnotě.
Spier zvedl oči a jeho pohled se střetl s Pólovým. Pol
najednou cítil, jak se v něm zvedá vlna odporu. Spier k
němu udělal krok.
Pol měl náhle dojem, že mu do tváře zavanula žhavá
vlna, jako kdyby cíl jeho útoku stál těsně před ním a ne
přes celou místnost.
Urychleně přešel na druhý zrak. Zaostřil a spatřil
Spiera, jak s pozvednutými pěstmi míří k němu. Přelud
divomága, který stál na druhé straně místností, zmizel.

251
V mužově tváři se zračil úšklebek a na čele se mu perlil
pot. Pravá pěst se dala do pohybu.
Pola náhle opustilo soustředění. Prudce se sklonil a
pozvedl ruce, aby si kryl tvář. Uslyšel dunivé bum,
následované krátkým výkřikem, a okamžitě si
uvědomil, že Spierova pěst dopadla na Bránu.
Spustil ruce a vyrazil nejdříve levou a pak hned
pravou na Spierův žaludek. Údery měly překvapivě
malý účinek. Ten muž byl tvrdý jako skála.
Už když Spiera zasáhl levým hákem, uvědomil si, že
jediná bolest, kterou jeho protivník cítí, je ta, již mu
působí zkrvavené klouby pravé ruky. Divomág dlaň
držel v podivné pozici. Pol okamžitě mávl pravačkou
po Spierově tváři, ale muž jeho ránu vykryl a vrhl se na
něj.
Mohutný divomág nabral Pola celou vahou a přirazil
ho k Bráně. Ten byl málem omráčen, když na ni narazil
hlavou. Spier o krok ustoupil a jejich pohledy se znovu
střetly.
Když Polovi projel tělem šok, podobný šlehnutí
elektrického proudu, soustředil se na své dračí znamení
a snažil se koncentrovat k obraně. Udeřil silou, kterou
zaútočil již dříve, ale zdálo se, že ta ho teď stěží chrání
před silami, jež rozpoutal divomág. Cítil, jak
nepřátelský nápor roste, celá situace se podobala té,
kdy na něj útočil Ryle. Jak Pol, tak Spier teď stáli
absolutně nehnutě, a přestože Pol nasadil ke své obraně
veškeré odhodlání, tlak se nesnižoval, nýbrž rostl.
Ve spáncích mu začalo bušit a dýchal stále hůře.
Přestože mu bylo velmi chladno, cítil, jak ho celého
smáčí pot. Vlna nevolnosti přišla a odešla, aby se

252
vzápětí vrátila. Cítil, že už si Spiera nedokáže udržet od
těla déle než pár vteřin. Jeho obrana se zbortí, protivník
ho ovládne, přinutí ho přinést sem sošky a pak si
nejspíš poslouží jeho tělem jako obětí při obřadu. Kde
byl teď plamen, který ho vedl a ochraňoval?
Měl dojem, že zaslechl tichý, zlovolný smích. V tom
okamžiku si uvědomil, že tohle je konec, k němuž ho
sošky směrovaly. Chtěly otevřít Bránu. A pokud
nebude ochoten spolupracovat, nebudou ho bránit proti
tomu, kdo na spolupráci přistoupí.
Zaplavila ho další vlna nevolnosti a zrak se mu začal
kalit. Má-li tohle být jeho konec, pak ať svému nepříteli
způsobí alespoň co nejtěžší zranění.
Opřel se pravou podrážkou o Bránu za sebou, odrazil
se kupředu a zároveň máchl oběma pěstmi vpřed a
nahoru.
Byl velmi překvapen, že jeho úder skutečně dopadl.
Poslední, co uviděl, než se sám sesul k zemi, byl úžas
na tváři divomága, který se zvrátil dozadu a padal na
záda.
Polovi se zatmělo v hlavě. Když narazil na zem, už
necítil vůbec nic.

253
 19.

Vznášel se. Vznášel se v temnotě a tichu. Jediné, co

pociťoval, byl všepronikající chlad, ale i ten po nějaké
době zmizel. Jak dlouho tak plul, nedokázal odhadnout
– pár chvil… celou věcnost… Ten pocit nebyl
nepříjemný, teď, když chlad pominul. Vzpomínat by
vyžadovalo příliš mnoho námahy. Jediné, co věděl,
bylo, že je krásné odpočívat a zapomenout na veškeré
úsilí.
Pak ucítil mírný houpavý pohyb. Ale stejně… To
nebylo nic, co by ho mohlo rušit. Pak však nabyl
dojmu, že se pohybuje jedním směrem; vezl se a
současně s tím pohybem se neustále mírně pohupoval.
Zahlédl slabé světlo. Přicházelo ze všech stran, ale on
nepřemýšlel nad tím, jakým smyslem by takové světlo
vnímal. Jeho vědomí rychle sílilo, ale části mysli byly
stále ještě ochromené.
Světla přibývalo a pohyb pokračoval. Vše dole bylo
bleděžluté s kouřovými skvrnami.
Výhled byl stále zřetelnější, ale jeho vnímání
perspektivy se pokřivilo. Světelné hodnoty se jevily

254
podivné a nebyl způsob, jak podle pomalu se
zaostřujících objektů dole odhadnout vzdálenosti. Byla
to pustá země, kamenitá, písčitá, plná stínů, s mračny
prachu unášenými větrem a velkými pásy šedých,
chapadlovitě rozvětvených mlh. Nenašel tam však nic,
podle čeho by odhadl velikosti věcí, nic, co by mu
poskytlo měřítko. A přesto mu to místo připadalo
známé. Kdy? Kde?
Spustil se níž. Letí teď nad štíty velehor nebo jen
obyčejnou pahorkatinou?
A kam vlastně letí? Ovládá své pohyby, dává se nést
nebo obojí zároveň? Či ani jedno? Téměř se zdálo –
Právě prolétal kolem jednoho z masivnějších
kamenných útvarů. Najednou si ho před očima otočil a
tvary objektů dostaly nový smysl.
Asi deset stop pod ním byla na vysokém kůlu
naražena démonická hlava. Na temné šupinaté tváři byl
napjatý výraz, který připomínal škleb. Uhlově černé oči
byly doširoka otevřeny a hleděly přímo na něj.
Pocítil něco jako otřes, když se mihl kolem té hrůzné
věci, a zůstal v něm nepříjemný dojem, že na něj mrkla.
Pustina klesla ještě níž a on vlétl do soumračně bledé
oblohy, na níž se mihotaly bledé hvězdy, pod sebou
mračna prachu hnaná chladným větrem, který tudy vál
a přitom dutě skučel.
Hluboko dole pod ním ubíhala krajina. Vpředu se
zvedla fontána jisker, jako by ho chtěla zadržet, ale
zeširoka ji oblétl. Nedlouho poté naplnil vzduch dunivý
kovový zvuk, jako když někdo udeří do obrovského
gongu, jehož dunění ho pak provázelo celé dlouhé
minuty.

255
 Kousek vpředu nad ním pomalu načrtl na nebi svou
jasnou dráhu padající meteor a pak zaslechl zvuk
podobný zadunění hromu, přestože nebe bylo bez
mráčku. Jak se zdálo, jeho rychlost vzrostla a skučení
větru se změnilo v jekot. Hluboko pod ním se tmavé a
světlé skvrny začaly slévat v moře šedých deformací,
jež se skládaly do momentek tváří – podlouhlých,
pokroucených, krásných, podivných, rozzuřených,
klidných i prázdných. Proletěl nad zříceninami města,
nad nimiž se vznášely černé stíny. V troskách se míhala
malá modrá světélka. Tu a tam některý z černých
objektů padl na nějaké z nich a pohltil ho. Mihl se nad
černou věží, odkud k němu dolehl nádherný, medově
táhlý zpěv mnoha hlasů. Na vrcholku věže leželo
neforemné stvoření s mnoha páry nohou a mokvavou
popraskanou kůží, podobné nahnilé švestce. Vzduchem
tiše projel mosazný bojový vůz, řízený smrtelně bledou
bytostí zahalenou v šafránovém rouchu a tažený
dlouhoocasými tvory, jejichž dech vypadal jako bílá
oblaka, jež se ve větru srážela a sypala se v podobě
krystalků k zemi. Za okamžik to zjevení zmizelo, až
zapochyboval, zda ho skutečně viděl.
Během letu nad šedou plání ho provázelo zvonění
stovek malých zvonků. Tam dole proti sobě stály ztuhlé
armády lidí a démonů ve smrtelném střetu, znehybněné
jakýmsi prastarým zaklínadlem, o jehož okraj zavadil.
Pak se obzor před ním v celé své délce zbortil – viděl
slaboučký, nepravidelný okraj světa. Upřel k němu
svou pozornost.
Zborcená linka se změnila v něco, co se podobalo
okraji listu, a pak hradbu, mohutnou a temnou. Dlouho

256
to vypadalo, že se každou chvíli zabije nárazem do té
temné stěny. Pak ale změna světla vrhla na krajinu
novou perspektivu a on si uvědomil, že překážka je
nesmírně vzdálená a nestvůrně obrovská. Cosi v
mlžném oparu jeho bytí se sevřelo, když si uvědomil,
že nakonec musí tu stěnu překonat.
Dole se v krátkých světelných záblescích dále
objevovaly ukryté tváře krajiny. Dozadu neviděl, ale
nejasně cítil, že ho něco sleduje. Zkusmo zaútočil na
zmrazenou část své mysli s úmyslem vypátrat, co je zač
a odkud pochází. Nic nezjistil, krátký nápor pominul a
znovu ho ovládla apatie spojená se sladkou lhostejností.
Pokračoval ve zkoumání světa před sebou a uvědomil
si, že touto cestou již kdysi letěl, ale tentokrát že je to
odlišné, neboť teď má před sebou nějaký úkol, který
musí splnit.
Hory se tyčily ještě výš a on věděl, že – bez ohledu
na to, v jak netělesné je podobě – překročit je nebude
snadné. Začal zkoumat jejich tvar a pátrat po nějakém
nižším místě, proláklině – čemukoli, co by mu
usnadnilo průchod. Měl dojem, že jakýsi zub v
horském masivu zahlédl vlevo, a pokusil se k němu
změnit směr letu.
Překvapilo ho, když se mu to skutečně podařilo. Byl
to první cílevědomý čin, který udělal od chvíle, co
přišel k vědomí, a potěšilo ho, že to dokázal. Hned
vzápětí jej ale napadlo, co ho asi řídilo celou cestu až
sem.
Najednou si uvědomil, že ho něco táhne, měl pocit,
že ho cosi ukrytého za horami vleče kupředu a je
ochotno mu poskytnout posilu, díky níž překoná hory a

257
dostane se tak rychleji a bezpečněji do hájemství onoho
„čehosi“ na druhé straně. Znovu se soustředil a jeho
rychlost se zvýšila.
Jak se blížil k horám, připadal si stále hmotnější,
neboť teď náhle cítil odpor vzduchu a vítr, jak se do něj
opírá.
Hory před ním strměly jako neprostupná hradba a
jejich vrcholky mizely v temnotě. Jak se blížil, stoupal
do stále větší výše a blížil se k mezeře v kamenném
masivu. Zachytily ho větry, ječící jako zatracené duše,
a srazily jej dolů.
Uklidnil se, získal ztracenou rovnováhu a začal znovu
stoupat, ještě více přitisknut ke kamennému srázu.
Tentokrát dospěl mnohem dál, než ho ječící vítr srazil
dolů.
Při třetím pokusu vyrazil vzhůru rychle, hnal se tak
prudce, až se skalní stěna pod ním změnila v
rozmazanou plochu. Když se ho nakonec opět zmocnil
vítr, rval se s ním a téměř dosáhl úrovně světlé
prolákliny, než byl znovu sražen dolů.
Při čtvrtém pokusu zkusil jiný úhel a byl smeten
téměř okamžitě.
Vznášel se v menší výšce a snažil se získat zpět
orientaci, rovnováhu a sbíral odvahu k dalšímu pokusu.
Znovu soustředil veškerou energii a začal stoupat.
Tentokrát se držel nejvýhodnější cesty, kterou dříve
použil, totiž blízko u skalní stěny. Vrhl se vpřed a
snažil se překonat svou dřívější rychlost.
Vítr se kolem něj svíjel a hrál na něj jako na strunu
hudebního nástroje. Snažil se rezonovat s těmi nárazy a
využít je v boji s výškou. Neustále stoupal, ale už teď

258
cítil, jak rychle ho opouštějí síly, které tak pracně
nastřádal, a energie, z nichž sestávala jeho bytost.
Najednou měl pocit, že pokud se mu nepodaří překonat
hory tentokrát, odvane ho vítr tak daleko, že se pak
bude vznášet celou věčnost, než nabude dostatek sil,
aby to zkusil znovu.
Jak tlak vzduchu a odpor živlů stoupal a on cítil, že se
jeho rychlost snižuje, soustředil veškerou zbývající sílu
v pokusu pokračovat v letu vzhůru. Krátké období klidu
mu umožnilo urazit poměrně velký kus, ale když se
přiblížil k průrvě, nápor živlů znovu zesílil.
„Ať jsi kdo jsi, ty, co mě voláš,“ vykřikl nehlasně k
proláklině, „jestli o mě doopravdy stojíš, podej mi
pomocnou ruku!“
Téměř okamžitě pocítil tah – a nyní to poprvé byla
skutečná fyzická síla, nikoli jen mentální podpora.
Přidal k té síle svou energii a cítil, že začal stoupat
daleko rychleji. Pak minul místo, jehož dosáhl při svém
nejúspěšnějším pokusu.
Otevřela se před ním proláklina, potřeboval jen
ohnout dráhu letu a zamířit správným směrem.
Znovu napjal svou sílu a ten stálý tah, který teď
přicházel odněkud zepředu, mu velmi pomáhal. Byl v
proláklině.
Doufal, že jakmile se octne mezi skalními stěnami, ty
ho ochrání před nejhoršími větry, ale místo toho teď
čelil úplné vichřici. Probojoval si cestu do pukliny v
pravé stěně, sebral sílu a zvažoval, co dál. Viděl před
sebou ve stěnách výstupky a rozličné pukliny.
V dalším krátkém náporu překonal vichřici, urazil
dvě, tři desítky metrů a ukryl se za kamenným

259
výstupkem na levé stěně soutěsky. Kolem skučel vítr a
v závětří se v temných puklinách kamene třpytily
sněhové vločky. Urazil další malý kus a znovu se
uchýlil do úkrytu. Tažná síla zmizela – či přesněji
řečeno přešla opět na mentální úroveň podobna volání.
Když měl dojem, že znovu nasbíral dostatek sil, vrhl
se do vichřice a dral se kupředu. Takto postupně
překonal většinu cesty a nakonec se ocitl v posledním
bezpečném úkrytu nedaleko druhého ústí průsmyku.
Zatímco zde čekal a sbíral síly, uvažoval, jak se
zachová, až dorazí na druhou stranu. Rozhodl se, že
okamžitě uhne z průsmyku k bližší skalní stěně –
doleva – aby ho nějaký nápor vichru nesmetl zpět.
Když bojoval o poslední metry před ústím, zachytil
zrakem daleko před sebou temné, prastaré moře, aby
vzápětí uhnul stranou. Pak se ho zmocnil nápor větrů a
mrštil jím vzhůru k obloze.
Stoupal úžasným tempem a svět se před všemi jeho
smysly rozevíral jako kaleidoskop. Něco ho hnalo
vzhůru a od horského masivu, a teprve po nějaké době
ucítil, že klesá. Vzápětí ho zachytilo proudění vzduchu
tak plné turbulencí, že si připadal jako v obrovské
pračce. Když to skončilo, klesal dál, ale smysly měl v
naprostém zmatku.
Po nějaké době se jeho pád zpomalil a on si
uvědomil, že neznámá síla, jež na něj působila, opět
sílí. Mezitím odplul z oblasti vichřice a nadále ztrácel
výšku. Postupně se mu vracel zrak.
Pod ním se na úbočí hory rozkládalo úžasné
terasovité město, tvořené asymetrickými budovami, jež
pokračovaly dál pod mořskou hladinu. Mnohé z nich

260
byly vytvořeny z temného, leštěného kovu a město
samo se oběma směry táhlo až po obzor. Cítil, že
tajemná síla ho přitahuje právě odsud. Viděl, jak k
němu stoupají sloupy barevného dýmu prosyceného
těžkými vůněmi. Jeho zrak byl neustále klamán
podivnými perspektivami a ošidným, bledým světlem.
Klouzal stále níž a viděl, jak po ulicích korzují démoni
se svými lidskými milenci a milenkami. Slyšel zvláštní,
pomalou hudbu, vycházející z rotujících pětiúhelníků.
Proletěl pomalu nad hlavní třídou lemovanou
pitoreskními sochami, jež se pomalu otáčely ve staletí
trvajícím tanci. Obrovský tvor, přikovaný řetězy mezi
rudohnědými sloupy, ronil neustále slzy do velké
nádrže, z níž si kolemjdoucí nabírali tekutinu do
zelených kalichů. Zachmuřenou oblohu daleko nad
mořem prosvětlovaly krátké světelné záblesky.
Kamkoli pohlédl, spatřil něco nového a neznámého, až
se mu z toho zatočila hlava. Třeba ta žlutá věž nedaleko
mořského břehu, na jejímž vrcholu se krčila socha
tmavé bytosti, jež byla směsicí ženy a ptáka…
Pak se tvor pohnul a on poznal, že vůbec není
sochou.
Nyalithin hlas zazněl nad mořem i nad zemí jako
zvuk trub.
Veškerý pohyb pod ním na okamžik ustal.
A on věděl.
Obrátil se k moři, zamířil přímo nad ně, neustále
zvyšoval rychlost, až se svět kolem změnil v
nezřetelnou šmouhu podobnou průletu šedým tunelem.
Pohyboval se podél čáry síly, jež ho táhla napříč celým

261
světem. Poprvé cítil přítomnost toho, k čemu se
vzduchem ubíral.
Před ním se na konci tunelu objevila temnota. Pak
pohledem na zlomek vteřiny zachytil obrovitého tvora s
černými křídly, který se v záři blesků črtal na pozadí
rudofialové oblohy. Jen okamžik, a byl vržen k onomu
osudovému setkání a jeho nově nabyté vědomí se
měnilo, praskalo a znovu spojovalo.
Otevřel zobák a vyrazil z hrdla odpověď – jeho křik
se nesl nad nehybnými vodami. To z něj vyrazila radost
nad tím, že on, Henry Spier, se teď spojuje s
pradávným vědomím Prodromolu, Otevírače Cesty.
Osedlal si vítr a vyletěl vysoko, nesmírně vysoko,
aby se pak vrhl střemhlav dolů a mohl si prohlédnout
svůj odraz ve vodě – matný ptačí obrys obklopený
zlověstným světlem. Věděl, že tady dlí síla. Svolá svůj
lid a povede ho přes celou zemi do místa k Bráně. Tam
zburcuje své lidské tělo na druhé straně. Nebylo
důležité, že je na svém místě jen jediný klíč. S pomocí
Otevírače Brány je to dostačující, jakmile se kouzlo
smísí s krví některého z padlých. Nic už nebránilo
proniknutí obou rovin existence, obnovení jeho světa.
Jedinkrát máchl křídly, pocítil jejich sílu a zvířil
hladinu vod, pod níž se míhali svítící tvorové.
A pak se před ním vztyčila věž jako z šupin a bahna,
která rozdělila moře a upřela na něj rudé oči. Trosky z
hlubin zdobily rohy té obludy, na jejímž hřbetě
mrchožrouti tančili v kamenných krunýřích mezi vraky
lodí a hromádkami kostí kdysi živých tvorů. A už ve
chvíli, kdy se obluda začala nořit z vody, kývala se a ze
všech sil odolávala síle, která ji stahovala zpět do bahna

262
prapůvodního stvoření. Talkne, Had Tichých vod, který
celé věky čekal na tohle setkání a obnovení jejich
věčného sporu.
Prodromoluova křídla se doširoka rozepjala, tepala
vzduch a zpomalovala jeho pohyb kupředu. A v
okamžiku těsně předtím, než se vzpamatoval, Talkne
udeřil.
Hadí hlava dopadla na ptáka prudce mávajícího
křídly jako kladivo a v dešti peří ho srazila dolů do vln.
Talkne se vrhl pod hladinu za ním. Prodromoluovy
drápy se natáhly jako vyhazovači nože do délky šavlí a
vyryly dlouhé rýhy v hadím boku. Udeřil zobákem,
zatímco mu Talkne kolem těla utahoval smyčku.
Pak se začali převalovat ve vodě a kolem nich se k
nebi zvedaly fontány provázené oblaky vodní tříště,
pěna se zbarvila krví, která z nich prýštila do všech
stran. Jeho drápy neustále drásaly hadí bok a snažily se
tam zachytit, zatímco mu tělo svírala smyčka hadího
těla a Talkneho hlava se komíhala sem a tam, kupředu a
vzad, a čekala na příležitost zasadit smrtící úder.
Obloha nad nimi tmavla a zase jasněla. Daleko za
vodou se opakovaně rozléhal křik Nyalith.
„To volání už tě nepřivolá, Ptáku,“ zasyčel Talkne.
„Tenhle hovor už jsme jednou vedli, Hade,“ odvětil
Prodromolu.
Poprvé za celou dobu se jejich pohledy střetly a
zaťaly se do sebe na dlouhý, mimořádný okamžik.
„Pole?“ zakrákoral pták. „Henry…?“
A pak Prodromolu udeřil, když v sobě potlačil
pomalejší, lidskou část. Talkne se zazmítal v náhlém
sevření jeho pařátů, ale temná křídla už se mocně

263
opírala do vody a tepala ji se zvukem obřích vlhkých
plachet. Had byl převrácen na záda a šlehal kolem sebe
ocasem, zatímco Prodromolu se snažil vzlétnout do
vzduchu a vtáhnout tak soupeře do svého vlastního
živlu.
Talkne se bránil ze všech sil a znovu a znovu se
snažil kolem ptáka utáhnout smyčku. Avšak
Prodromolu se jim vyhýbal nebo je srážel zobákem,
aniž přitom přestal mávat křídly, a zvolna mířil směrem
k pevnině. Hada vlekl s sebou, zpola ve vzduchu, zpola
stále zanořeného do vody.
Pak pták vyrazil vítězný křik, jeho rychlost vzrostla,
tah křídel zesílil a do vzduchu se zvedal stále větší a
větší kus Talkneho těla, jež se marně zmítalo a kroutilo.
Po čase se objevily hory a nekonečné město na
úbočních terasách. Tu na oplátku udeřil had.
Talkneho hlava s rozevřenými čelistmi se mihla
vpřed, ale tesáky sevřely jen peří. Pak vzduchem
zasvištěl ocas podobný těžkému kyji a dopadl na ptačí
tělo. Prodromolu se při tom úderu bolestivě zazmítal,
ale neklesl ani o píď. Třikrát se ho pokusil had uchvátit
smyčkami svého těla, ale třikrát mamě. Hadí hlava se
znovu pozvedla a napřáhla vzad, ale Prodromolu ránu
odrazil zobákem a zvedl se ještě výše.
Stoupali vzhůru vzduchem prostoupeným barevnými
pásy. Země se přiblížila a Talkneho váha visela těžce a
bezvládně v pařátech obrovského ptáka. Tlukot křídel
se zrychlil a nabral na pravidelnosti a hada začal ovívat
proud vzduchu.
„Venku z vody,“ řekl Prodromolu, „jsi pouhá
vycpanina, dlouhá klobása.“

264
 Talkne neodpověděl.
„Jsem Otevírač Cesty,“ dodal Prodromolu po nějaké
době. „Otevřu doširoka Bránu, abych sem přivedl
čerstvý vítr života.“
„Nikdy neopustíšš tento ssvět,“ zasyčel Talkne.
Prodromolu mířil k pevné zemi a přes vodu už k
němu začala doléhat hudba a donesly se vůně kadidel.
Dav jeho obyvatel v oranžových hábitech už čekal na
břehu, aby mohl být pobit, lidé zpívali a kolébali se, jak
se jeho stín blížil. Znovu rozevřel zobák a zakřičel na
ně.
Když se ocitl nad zemí, vyhlédl si velmi pečlivě
vhodné místo, přeletěl nižší terasy, naklonil se na bok a
v okamžiku, kdy začal vytáčet velký kruh, otevřel
pařáty.
Hadí tělo klesalo dolů k městu a cestou se svíjelo a
kroutilo. Jakmile dopadlo, hroutily se pod ním budovy
a všude hynuli lidé i démoni, ze zničených fontán
tryskaly proudy vody a na mnoha místech vypukly
požáry. Prodromolu sklonil hlavu a doširoka rozpřáhl
křídla. Střemhlav se vrhl na svého padlého nepřítele.
Když se ho dotkl drápy, Talkneho nehybné tělo se
náhle vzepjalo jako zlomená pružina. Kolem těla se
ptákovi obtočila smyčka a okamžitě se sevřela.
Prodromolu, vyvedený z rovnováhy, s jedním křídlem
znehybněným a v oblaku peří, byl stržen ke straně a
oba tvorové se propletli v obrovitém uzlu. Jak se váleli
sem a tam, bortily se další budovy, lámaly se balustrády
a padaly sochy. Řítili se z terasy na terasu a země pod
nimi se chvěla. Jak se blížili k nejspodnějším terasám,
zpěv byl stále hlasitější.

265
 Sevření Talkneho těla sílilo a Prodromolu do něj
zaťal hlouběji pařáty, bil do něj a trhal jej zobanem.
Jejich krev se smísila a vytvářela na zemi řadu mincím
podobných jezírek. Všude kolem ležela rozmačkaná
oranžově oděná těla, zatímco pták bušil do šupinatého
těla, jež ho obtočilo závity. Konečně hadí sevření mírně
povolilo a pták se pustil do boje s novou vervou, rval ze
šupinatého těla kusy masa a odhazoval je stranou do
malé ozdobné zahrady plné stříbrolistých keřů.
Ucítil, jak plaz zplihl. Vymanil se z jeho záhybů a
ještě jednou ho udeřil zahnutým zobanem. Pak zaklonil
hlavu a vyrazil ze sebe pronikavý skřek. Nato pomalu a
bolestivě rozepjal křídla a majestátně se vznesl do
vzduchu.
Hadí hlava náhle vystřelila vzhůru a čelisti se sevřely
na pravé noze stoupajícího ptáka. Pohybem, který se
podobal šlehnutí obrovského biče, švihl Talkne
Prodromoluem, a aniž had pustil jeho nohu, mrštil
ptákem do vody a okamžitě se vrhl za ním, aby ho
obtočil.
„Neopusstíš tento ssvět,“ opakoval Talkne a táhl je
oba do hluboké vody.
„Pole!“ ozval se náhle ten druhý. „Ty nevíš, co
děláš…“
Nastala dlouhá odmlka, jak ho had táhl stále dál a dál
od pobřeží. Nakonec odpověděl jediným slovem:
„Vím.“
Pak se Talkne ponořil a vlekl Prodromolua s sebou.
Pták se mu v jednom okamžiku částečně vyrval ze
sevření a pokusil se zarazit zobák hadovi do temene

266
hlavy. Bylo to snad necelou vteřinu před tím, než hadí
zuby našly jeho krk a sevřely se tam.

Když se jim nad hlavami zavřely vlny a rána zobáku

mu dopadla do týla, Pol cítil, jak ho opouští vědomí a
jak se všechno kolem rychle vzdaluje. Sevřel sice zuby
na hrdle svého protivníka ještě pevněji, ale měl pocit,
že už je zcela mimo tyto události, jako kdyby se v boji
potýkali dva tvorové, s nimiž on sám nemá nic
společného…

Ať se zmítal sebezoufaleji, nedokázal se vymanit ze

stisku, který mu svíral hrdlo. Čím hlouběji byl stahován
pod vodu, tím jasněji Henry Spier cítil, jak se kolem něj
zvedá temnota a celého jej pohlcuje. Chtěl vykřiknout.
Soustředil se, aby povolal všechny své síly, ale zmizel
dříve, než dokázal vykonat pohyby nezbytné k tomu,
aby Umění fungovalo.

267
 20.

Šel. Všude kolem něj se převalovaly kotouče mlhy a

nezřetelné postavy přicházely a odcházely. Pak se
objevila jedna velmi povědomá, a ta měla poselství…
Bylo chladno, velmi chladno. Toužil po pokrývce, ale
do rukou mu vtiskli něco jiného. Zdálo se však, že to
vydává teplo, což bylo dobré. Sténavé zvuky utichly.
Až dosud si je téměř neuvědomoval. Sevřel předmět v
ruce mnohem pevněji a cítil, jak do něj z té věci proudí
síla. „Pole! No tak! Vzbuď se! Rychle!“ Ten vzkaz…
Cítil, že ho někdo pleská po obličeji. Po obličeji?
Ano, měl obličej. „Probuď se!“
„Ne,“ odpověděl a jeho stisk na holi ještě zesílil. Na
holi?
Otevřel oči. Tvář, kterou spatřil před sebou, byla sice
rozostřená, ale zvláštním způsobem povědomá.
Přiblížila se k němu a její rysy se zaostřily.
„Myší rukavičko…“
„Vstaň! Rychle!“ vyzýval ho drobný muž. „Ostatní
už se začínají hýbat!“
„Jací ostatní? Já nevím… oh!“

268
 Pol se pracně posadil a Myší rukavička mu přitom
pomáhal. Náhle si všiml, že to, co svírá v rukou, je
kouzelná hůl jeho otce.
„Jak jsi k ní přišel?“ podivil se.
„Později! Teď ji popadni a použij!“
Pol se rozhlédl kolem. Larick se překulil na bok a
pozoroval ho. Oči měl otevřené, ale ve tváři naprosto
nechápavý výraz. Na druhé straně místnosti, nedaleko
dveří, sténal Ryle Merson a bylo vidět, že se každou
chvilku pohne. Koutkem oka zachytil Pol další pohyb,
to Taisa právě zvedala ruku. Vzpomněl si na Spierova
slova, která se týkala selhání jeho vůle, a tak přeletí
pohledem k němu. Divomág se zrovna zvedal do sedu.
„To všechno jsou nepřátelé?“ ujišťoval se Myší
rukavička. „Měl bys něco udělat s těmi, co jsou – a to
kvapem!“
„Zmiz odsud,“ odpověděl Pol. „Rychle!“
„Teď tě přece neopustím!“
„Musíš! Nevím sice, jak ses dostal dovnitř, ale –“
„Oknem.“
„Tak tím oknem zase vypadni! Běž!“
Pol se vyškrábal na koleno a hůl napřáhl před sebe.
Měřil si přes ni Henryho Spiera. Myšího rukavičku
ztratil z dohledu, ale Pol netušil, zda zloděj skutečně
utekl, nebo se jen stáhl do pozadí. Odněkud se mu k
nosu donesl dračí pach.
V ruce už mu pulzovalo a on si s úlevou oddychl, že
ho síla neopustila. Soška pořád ještě stála na svém
místě v obrazci, tváří obrácena k Bráně. Vstal a
soustředil veškerou svou sílu do hole. V dlaních obou
rukou pocítil příjemné lechtání. Pak zažil pocit, jako

269
kdyby jím procházel dlouhý, podprahově vnímaný tón
té nejhlubší píšťaly varhan.
Neměl nejmenší pochybnost o tom, že Spier musí
zemřít. Pol si byl jistý, že kdyby ho nechal naživu,
udělal by větší zlo, než když ho zabije, neboť by tak byl
zodpovědný za veškeré špatnosti, které ten muž ještě
napáchá.
Se zvukem podobným zadunění hromu vyskočil z
konce hole téměř tekutý plamen a zalil Henryho Spiera.
Místnost zaplavilo oslňující světlo a stíny prchaly o
závod k nerovným stěnám.
Pak se plamen rozdělil jako rozeklaný jazyk a odhalil
Spiera, jenž stál s pozdviženou rukou uprostřed vidlice.
„Jak ses dostal k té hračce?“ zavolal do hukotu ohně.
Pol neodpověděl, avšak soustředil veškeré síly, aby
uzavřel ohnivou mezeru. Plamen se zmítal na špici hole
jako zakrvácené nůžky v roztřesené ruce a střídavě se
přibližoval a vzdaloval od muže, který stál na jeho
druhém konci. Pol cítil, jak protitlak roste a zase
slábne, podle toho, jak se Spierovi dařilo sbírat síly.
„Máš za oknem draka, co?“ křikl Spier. „Musíš ho
mít skvěle vycvičeného. Já osobně nemůžu draky
vystát. Smrdí jako zvětralé pivo a zkažená vejce
dohromady!“
Plameny se najednou rozestoupily do písmene „Y“ a
vzápětí na sebe vzaly podobu písmene „T“. Nakonec se
horní příčka „T“ začala na obou stranách pomalu
ohýbat směrem k Polovi.
Pol zaťal zuby a pohyb plamenů se zastavil.
Najednou si s pocitem téměř fyzické nevolnosti
uvědomil, že i když má v ruce kouzelnou hůl svého

270
otce, má nad ním Spier navrch. A Spierova síla pomalu
rostla, jak se probíral z mrákot, zatímco Polova zjevně
dosáhla svého vrcholu. Plameny se začaly znovu
pohybovat a neustále se ohýbaly blíže a blíže k němu.
Pol si uvědomoval, že už je pozdě na to změnit způsob
útoku, a věděl, že i kdyby to šlo, nebylo by mu to
nejspíš nic platné.
„To, co držíš v rukou, je mocný nástroj,“ prohlásil
Spier pomalu, jako by mu četl myšlenky. „Jenže každý
nástroj je jen tak dobrý, jak dobrý je ten, kdo ho
používá. Jsi mladý a svou sílu jsi získal teprve nedávno.
Ještě jsi nedorostl, ještě nestačíš na úkol, který sis
předsevzal.“ Udělal krok kupředu a plameny výhružně
zařvaly. „Ale pokud ti to pomůže, věz, že by to
nedokázal žádný muž z tohoto světa.“
„Zavři zobák!“ zvolal Pol a pokusil se odvolat
plameny, ale ty přetrvávaly.
Spier udělal další krok kupředu, ale pak se zastavil,
když energie provázející nával Polova vzteku zatlačila
konce plamenů směrem k němu.
„To všechno může skončit jen jediným způsobem,
pokud si nedáš říct,“ pokračoval Spier, „a o ten
nestojím. Poslouchej mě, chlapče. Pokud jsi tak dobrý,
že se ti podařilo nadělat mi tolik nepříjemností, kolik jsi
mi už nadělal, tak jsi opravdu hodně dobrý. Hrozně
nerad bych tě smetl z povrchu světa, zvlášť, když už
pro to není žádný důvod.“
Od okna zaduněla hlasitá rána a místností prolétla
kulka, aby se vzápětí neškodně se odrazila od stěny.
Spier i Pol se tím směrem podívali téměř současně.

271
 Myší rukavička, který stál venku, se opíral lokty o
široký kamenný parapet. V ruce svíral kouřící pistoli,
kterou mířil na Spiera. Zdálo se, že najednou ztuhl a
pak sklouzl po zdi a zmizel z dohledu. Zbraň kovově
udeřila o kámen.
Pol se obrátil právě včas, aby viděl, jak Spier
dokončil téměř ledabylé gesto.
„Kdybych měl nějakou tu chvilku navíc,“ prohlásil
čaroděj, „donutím ho, aby tu zbraň obrátil proti sobě.
Ale to počká na potom. Střelné zbraně jsou barbarským
znásilněním tohoto idylického světa, nemyslíš?
Mimochodem, s tím, jak sis počínal na Zlokovné hoře,
naprosto souhlasím. Jakmile tady začneme vládnout,
musí se rovnováha tohoto světa přichýlit mnohem více
k magii.“
Pol, který teď už jen sípal, bojoval s postupujícími
plameny a měl dojem, že samo jeho dračí znamení je v
jednom ohni. Věděl, že bez kouzelné hole by v tomto
příšerném boji už dávno podlehl. Zdálo se, že teď, když
se téměř vzpamatoval, se Spier zvětšuje i fyzicky a že
aureola jistoty a autority kolem něj se rozrůstá.
„Jak jsem řekl, není pro to žádný důvod,“ pokračoval
Divomág, „a jsem ochoten ti odpustit náš souboj za
Branou i všechno, co se mezi námi předtím odehrálo.
Mám dojem, že tomu pořád ještě nerozumíš. A teď
jsem ještě více než předtím přesvědčen o tom, že jako
spojenec bys byl nesmírně cenný.“ Udělal krok zpět a
tlak na Pola polevil. „To na znamení mé dobré vůle,“
prohlásil. „Jak vidíš, udělal jsem první krok k uvolnění
vzájemného napětí. Měli bychom konečně přestat a
začít spolupracovat ku vzájemnému prospěchu. Mohl

272
bych tě dokonce i naučit pár užitečných triků s tou věcí,
co držíš v rukou. Já –“
Pol vykřikl a padl na kolena; levou stranu těla mu
náhle sevřela řada strašlivých křečí. Měl dojem, že cítí,
jak mu praskají dolní žebra.
Posbíral veškerou energii, která mu ještě zbývala, a
vrhl ji proti Spierovi v podobě mocného psychického
klínu, posíleného strachem, nenávistí, pocitem zmaru a
studu nad vlastní důvěřivostí…
„To jsem nebyl já!“ vykřikl Spier – napůl překvapeně
a napůl vztekle, když ho neviditelná síla náhle přirazila
ke zdi.
„Laricku! Přestaň s tím…“ ozvalo se slabě zprava,
zatímco se Ryle Merson hrabal na nohy.
Sevření náhle povolilo, ale díky jeho následkům
zůstal otřesený Pol klečet a chvěl se jako osikový list.
„Pomoz mu! Ďas aby tě spral!“ zvolal Ryle a pokročil
kupředu. „Vždyť on tlačí ke zdi Spiera!“
Tlustý muž se náhle pohnul jako blesk a položil ruku
na hůl pod Polovu dlaň. Ten okamžitě pocítil uvolnění
tlaku, který ho tak dlouho svíral.
Spierovy rozšířené oči se náhle zúžily. Larick se
zvedl a postavil se Polovi po levý bok a i jeho ruka se
dotkla hole.
„Říkal jsi, že bych tě využil,“ prohlásil Spier, „a je to
pravda. Ale oni by si počínali zrovna tak.“
Pol vyrazil kupředu silou celé své vůle podporované
zbylou dvojicí. Plamen poskočil kupředu – a najednou
se zastavil, jako kdyby narazil na neviditelnou stěnu.

273
 Sebral se a zesílil nápor a cítil, že ostatní dělají totéž.
Situace však zůstávala nezměněna. Naopak, Spier se
začal usmívat – slabým, téměř smutným úsměvem.
„Co se děje?“ zeptal se Pol ochraptělým šeptem.
„Má nás,“ zavrčel Ryle.
„Všechny tři?“ podivil se Pol. „Vždyť jsem ho
předtím sám skoro dostal!“
„Ty moje háďátko,“ odpověděl mu Spier přes
místnost, „i když jsi mě opravdu párkrát překvapil,
zatím jsem jen zkoušel tvou sílu a nechával věcem
volný průběh, což mi dávalo možnost si s tebou
promluvit. Teď vidím, že jsem neuspěl a musím znovu
uvážit co a jak, i když mě skutečně ze srdce bolí, že tě
musím odstranit. Sbohem – třeba se sejdeme v nějakém
příštím, pro oba poněkud přijatelnějším životě.“
Vykročil k nim. Najednou začala hůl v Pólových
rukou pálit. Navzdory tomu ji svíral dál a soustředil
veškerou energii k tomu, aby zastavil onoho muže,
který teď vypadal jako ztělesnění síly a jistoty. Cítil, že
kladou jistý odpor, ale Spier se nezastavil a k Polovu
nosu se donesl puch páleného masa. Hlava se mu točila,
na okamžik jako by jej zahalila mlha a postava vpravo
už nebyla Ryle Merson. Co to říkal?
Spier se zlomil v pase, jako kdyby ho zachvátila
náhlá žaludeční křeč. Mával oběma rukama v malých
kroužcích, zuřivě a rychle – pravou přímo před sebou,
levou daleko od těla.
Po chvilce se narovnal, ruce pokračovaly v pohybu,
teď už mnohem pravidelněji, a kroužky se pomalu
zvětšovaly. Podíval se dopředu a pak vlevo.
„Už vylézají ze dřeva,“ řekl.

274
 Pol, který by už nedokázal říci, zdaje hůl studená,
vlažná nebo žhavá, obrátil pohled ke dveřím místnosti.
Stáli tam Ibal s Vonnií. Ibal svíral v ruce bílou hůlku.
Ona si zase držela křížem na prsou něco, co vypadalo
jako příruční mosazné zrcadlo.
„Takže tys zburcoval celý ten zatracený starobinec,“
ušklíbl se Spier se zářivým úsměvem a zdálo se, že už
se zcela zotavil. „Nejspíš je budeme muset znovu poslat
do hajan.“
Jeho levá ruka pozměnila opisovaný vzorec a přešla
na jiný rytmus. Vonnie se zamotala a její kovové
zrcadlo při tom blýsklo. Ibal jí položil ruku na rameno a
zamával svou bílou hůlkou jako dirigent při zahájení
Brahmsovy Druhé symfonie.
„Bývaly časy, kdy jsi byl dobrý, staříku,“ uznal Spier.
„Ale měl jsi zůstat na odpočinku…“
Náhle švihl pravou rukou a Ryle Merson vykřikl a
padl k zemi.
„Malé rozptýlení nikdy neuškodí,“ pokračoval Spier.
„A už tu máme jen čtyři…“
Jeho tvář se zrůznila námahou a zrcadlo znovu
zablesklo.
„Zatracená vědmo!“ zamumlal a ustoupil o krok.
Z vrcholku Ibalovy hůlky vyletěl paprsek bílého
světla tenký jako jehla a prošpikoval Spierovi rameno.
Divomág zařval bolestí, paže mu klesla k boku a
vzápětí jej zalila vlna ohně a síly z hole.
S kouřícím oblečením divoce zagestikuloval a
kouzelná hůl se vyrvala z rukou Polovi i Larickovi,
přeletěla místnost a roztočená narazila Ibalovi do hrudi
a ramene. Bílá hůlka padla na zem a za ní se na podlahu

275
sesul i čaroděj, jehož tvář za ten okamžik zestárla o
dvacet let.
Zrcadlo znovu zablesklo a zdálo se, že Spier levicí
zachytil jeho světlo a odrazil je směrem k Larickovi a
Polovi.
Pol to ucítil jako úder a na okamžik oslepl. Jak padal,
narazil do Larricka, který ho sám neudržel. Tak padli
oba, zatímco se Spier, paži zbrocenou krví, oči a obočí
ožehnuté, tvář jako rak, plášť doutnající, obrátil k ženě.
Něco si mumlal, zda je to nadávka nebo počátek
zaklínadla, to si nebyla jista.
„Má paní,“ řekl Spier a vydal se potácivě k ní. „Je po
všem.“
A Pol zaslechl její odpověď, která jako by přicházela
z veliké dálky: „V tom případě se měj na pozoru!“
Slyšel, jak Spier vykřikl, a pomyslel si, že ho
konečně dorazila. Ale pak zazněl ještě z větší dálky
jeho slabý hlas. „Dobré. Ale ne dost dobré.“
Jenže to už se Pol procházel krajem mlh a po boku
mu kráčel muž, který mu byl velmi podobný a něco mu
říkal, něco, co si musí zapamatovat, nějaké důležité
slovo…
„Belfanior!“ vykřikl nahlas s hlavou zpola
pozvednutou.
Pak mu hlava klesla a mlha nad ním se zavřela.

276
 21.

Můj svět byl rozerván vejpůl a v okamžiku zase

složen. Snad i já jsem byl podroben stejnému procesu.
Mé základní touhy byly oním jediným gestem
předefinovány a zároveň uspokojeny. Neklid mého
ducha byl ten tam. Všechno – poprvé během celé mé
existence – všechno mi najednou bylo zcela jasné.
Pochopil jsem v okamžiku. „Belfanior!“
Belfanior. Ano, Belfanior. Padlo mi to dokonale jako
skvělý oděv šitý na míru. Otáčel jsem se před
pomyslnými zrcadly svého ducha a obdivoval střih i
materiál.
Byl jsem v tomto světě spěšně sestaven ze syrového
materiálu stvoření čarodějem Detem Morsonem v den
jeho smrti – vlastně sotva pár minut od ní. Musel
natolik spěchat díky nečekaně rychlému postupu
nepřátel, že nedokázal plně dokončit svou práci, plně
mě vybavit všemi nezbytnými omezeními, nutkáními a
podněty. Odspěchal na schůzku se smrtí tak rychle, že
své zaklínadlo nedokončil a nespustil všechny reflexy,
které mi vštípil. Ani mi neřekl, co jsem zač. Díky tomu

277
jsem se stal výjimečně svědomitým a pokoušel jsem se
to všechno zjistit na vlastní pěst.
Je velmi příjemné, zjistí-li duch, kde leží jeho místo v
řádu věcí.
A je opravdu velmi dobrá věc vyšlapat si svou vlastní
cestu světem a nebýt jako ti druzí, kteří přijdou
vybaveni celou škálou intelektuálních a emocionálních
nástrojů, díky nimž si klidně najdou svá pohodlná místa
v životě a prakticky nemusí přemýšlet. Vezmu-li v
úvahu…
Det odkvapil. Teď už je mi jasné, proč mě nevypustil.
Nejenže jsem byl nehotový, bez onoho závěrečného
vyslovení mého jména, ale má dětská síla by nebyla
proti armádě obléhatelů nic platná a jejich mág by mě
nejspíš snadno odstranil a navíc by mě poškodil tak, že
bych se pak nehodil ke svému pravému účelu. Nemám
ponětí, jak dlouho po pádu Rondovalu jsem zůstal vězet
v kokonu zaklínadla v oné malé místnosti. Nejspíš celá
léta, dokud přirozená eroze času nezpůsobila pád
bariér, které mi bránily opustit místnost. Nepůsobilo mi
to žádná muka, svým duševním stavem bych se tehdy
přirovnal k rostlině, a ne jako dnes, kdy jsem velmi
sofistikový duch, jenž baží poznat skutečné příčiny
veškerých podnětů. V následujících letech jsem se
dokonale seznámil s místopisem oněch prostor, jakkoli
jsem nikdy nepátral po původu síly, která mě tam
držela – dokonce ani později, když jsem shledal, že mé
krátké výlety do kraje jsou vždy provázeny obavami a
úzkostí, jež zmizela teprve poté, co jsem se vrátil do
stěn hradu. Jak jsem byl tehdy mladý a naivní! Kolik
bylo otázek, které jsem si ještě nepoložil! Plížil jsem se

278
podél trámů. Tančil jsem mezi měsíčními paprsky.
Život byl idylický.
To bylo ještě předtím, než se na hradě objevil Pol,
veškeré jeho aktivity ve mně probudily opravdovou
zvědavost.
Krom havěti a některých nepochopitelných obyvatel
jiných rovin pocházela má jediná zkušenost s myslícími
tvory z myslí spících draků a jejich druhů – což nebylo
zrovna intelektuálně podnětné. Jenže náhle jsem byl
zaplaven myšlenkami a slovy a rovněž významy, jež
ležely za nimi. A tehdy jsem si poprvé uvědomil sám
sebe a začal zkoumat tajemství svého vlastního bytí.
Vím, že jsem byl přitahován k Polovi kvůli jeho
dračímu znamení a množstvím dalších podnětů, jež mi
ho měly na primární úrovni spojit s mým prvním
prokletým pánem. Nevěděl jsem však, že je součástí
údělu daného mým stvořením. Ve světle této
skutečnosti se mi mnohé mé činy náhle jeví daleko
pochopitelnější. Třeba to, proč jsem oživil mrtvolu,
abych skrze ni předal vzkaz Myšímu rukavičkoví.
Stejně tak jako mé rozhodnutí opustit Rondoval a vydat
se za Polem.
„Belfanior.“ Nádherné slovo.
Když tu Pol ležel v polovičním bezvědomí, lapal po
dechu a chvěl se bolestí způsobenou četnými
popáleninami, zlomeninami, vymknutími, odřeninami,
pohmožděninami a krajním vyčerpáním, uvědomil jsem
si, že jedna z velmi důležitých rolí v mém životě
zahrnuje jeho ochranu, a potěšilo mě, jak skvěle jsem si
zatím vedl, uvážíme-li, v jak extrémních podmínkách
jsem musel pracovat. Byl jsem rád, že jsem ho

279
několikrát zbavil tlaku těch nejošklivějších snů,
nemluvě o tom, že jsem poslal Myšího rukavičku pro
hůl, bez níž by už teď byl nejspíš mrtvý.
Ano, opravdu mě potěšilo, že všechny mé zásahy
směřovaly správným směrem, že jsem čistě z vlastní
iniciativy přišel na to, co je potřeba, a nikoli kvůli
nějakému nejapnému příkazu, který bych musel
poslouchat. Když jsem takto uvažoval nad nehybným
Larickovým tělem – ten byl ostatně také pod mou
ochranou – a nad těly Ryleho, Ibala a rychle slábnoucí
paní Vonnie, celkem spokojeně jsem si uvědomil, že
jako spojence mohu i je počítat ke svým chráněncům.
Filozofické výhledy, které se teď přede mnou otvíraly,
se zdály téměř nedozírné. Ano.
Jakmile poprvé padlo mé jméno, okamžitě jsem si
uvědomil, kým a čím jsem.
Jsem Prokletím Rondovalu (to je takový terminus
technicus), jež existuje, aby chránilo jak místo, tak i
členy rodu a v případě, že se mu to nepodaří, aby je
mstilo.
Jevilo se mi to jako osobní výzva, jako vzrušující a
úžasné zaměstnání.
Teď jsem s nesmírnou vděčností pomýšlel na
skutečnost, že si Det Morson, jakkoli byl na konci
svých dnů v tvrdém tlaku, dokázal najít chvilku a
stvořit opravdu dobré Prokletí.
Když jsem pozoroval Henryho Spiera a Vonnii, jak se
motají, klopýtají sem a tam a vrhají po sobě poslední
špetky energie skrze složité a záludné vzory, ve
střetnutí, jež rozhodne o osudu mých chráněnců,
nemluvě o osudu celého světa, uvědomil jsem si, že

280
navzdory tomu, kolik toho ten chlap už slízl, má pořád
navrch a nepochybně ze souboje za pár chvil vyjde jako
vítěz. Bylo velmi poučné sledovat jeho přístup k
nakládání s magií. Tohle bylo skutečné umění, tak, jak
jsem je chápal já. Ostatně, dotyčný přece byl
spojencem a přítelem mého pána, budiž proklet. Bylo
vskutku nešťastné, že se stal protivníkem Rondovalu, a
tedy v konečném důsledku terčem mého hněvu.
Což mne vedlo k dalšímu závažnému aspektu mého
rozvažování. Jelikož Det Morson byl už dvě desetiletí
mrtev a na zemi se mi tu povalovali dva dědicové
Rondovalu, který z nich byl nástupcem mého pána,
budiž proklet? Larick byl starší než Pol, ale odrodil se a
žil tady na Avinconetu. Pol se naopak usadil v
rodinném sídle, a tak byl daleko citlivější k jeho
potřebám. Sám jsem byl svědkem jeho pokračujícího
programu oprav a obnovy hradu. Tento bod se mohl v
kontextu let stát velmi důležitým, šlo-li o řešení priorit
mé pracovní náplně.
Nakonec jsem se rozhodl v Polův prospěch. Možná v
tom byl i kus sentimentu. Neboť ačkoli jsem se nechal
přesvědčit argumentem spojeným s udržováním
rodinného sídla, nepouštěl jsem ze zřetele, že mé
rozhodnutí mohla snadno ovlivnit skutečnost, že jsem
Pola znal lépe než jeho bratra a že jsem neschvalovat
počínání, jehož se vůči němu Larick dříve dopustil.
Nebo, krátce řečeno, jsem měl Pola radši.
Přesunul jsem se k jeho tělu, jež se chvělo na zemi, a
poprvé jsem se s ním pokusil navázat přímé spojení.
Všechno už je v pořádku, můj prokletý pane, hlásil
jsem mu. Až na pár drobností.

281
 Rozkašlal se právě ve chvíli, kdy Vonnie zaječela,
čímž jsem přeslechl jeho slova uznání.
Znovu jsem si změřil Henryho Spiera. Tvář měl
zrůzněnou a potemnělou, jak utahoval poslední uzly
zaklínadla. Všiml jsem si rovněž, že Ryle Merson je při
vědomí a snaží se zvednout jednu ruku. Larick a Ibal
vypadali, že si ještě nějakou dobu poleží v bezvědomí.
Taisa se narovnala do sedu a vyhlížela velmi zmateně.
Zvážil jsem řadu možných zákroků, jež jsem mohl
proti Spierovi podniknout, a valnou část jich zamítl –
dokonce i ten, v jehož rámci bych zaplavil místnost
vodou přivedenou z nedalekého podzemního potoka,
jakkoli pro mě toto řešení mělo velkou estetickou
hodnotu.
Nakonec se má volba zúžila na jedinou možnost a mé
rozhodnutí si již vyžádala jen volba příhodného
zbarvení.
Avokádo, hodně do světle zelena, usoudil jsem
nakonec.

282
 22.

Když Polovi zazněl hlas v hlavě, překulil se na bok a

otevřel oči. Na nic víc mu nezbývaly síly. Na první
pohled vypadala situace v podstatě nezměněná. Vonnie
už nepřipomínala dívku, leč unavenou ženu středních
let. Rovněž Spier působil vyčerpaně, ale v jeho gestech
pořád ještě zůstávala jistá vitalita. Ještě chvilku a zdálo
se, že musí zvítězit.
Odkudsi z pozadí místnosti sem dolehl hlasitý sykot.
Spier upřel zrak tím směrem a tvář mu ztuhla. Ruce se
mu zastavily uprostřed pohybu. I Vonnie se zadívala
tamtéž a výsledek byl stejný.
Pol se tam pokoušel otočit hlavu, a když se mu to
konečně podařilo, spatřil výjimečně ohavné zhmotnění.
Tělo démona, které sám krátce nosil, se rychle
zjevovalo vedle stolu, přičemž mu scházela hlava. Na
jejím místě planula koruna z plamenů – barvy avokáda,
hodně do světle zelena.
Vzápětí Taisa vykřikla. Podle udivených výrazů,
které si vyměnili Spier a Vonnie, Pol usoudil, že každý
z nich má za původce onoho jevu toho druhého.

283
 V tom okamžení vyletěl ze sepjatých rukou Ryle
Mersona střípek světla a dopadl Spierovi přímo na prsa.
Divomág se zapotácel a pak mávl rukou, jako by chtěl
odehnat smítko prachu, zároveň vrhl rychlý pohled na
Ryleho.
Pol zvedl ruku a začal s ní gestikulovat, jako by se
chystal seslat zaklínadlo. Ovšem jeho síla byla pryč,
dračí znamení zůstávalo tiché. Spier pohnul pažemi v
obranném gestu, a v tom okamžiku zaburácel hlas:
„Propadl jsi prokletí Rondovalu, Henry Spiere!“
Démon s plamennou hlavou dusavě vyrazil vpřed a
Spier – který ve tváři zbělel jako křída – se otočil a
popadl sošku, již vzápětí napřáhl před sebe.
„Sloužil jsem ti!“ vykřikl. „Teď je řada na tobě!
Ukaž, co umíš!“
Z Vonniina zrcadla vyletěl další světelný záblesk
namířený na Spiera a současně se od stolu ozval zvuk
drhnutí dřeva o kámen.
Záblesk ze zrcadla ke Spierovi nedoletěl. Někde v
blízkosti sošky, zhruba na délku paže před divomágem,
náhle zmizel. Drahé kameny, zdobící postavičku, se
znenadání rozzářily jako miniaturní barevné ohně.
Zpoza stolu se vynořil temný tvar a předehnal na
cestě ke Spierovi valící se démonickou bytost. Minul ji
– teď už bylo jasně vidět, že je to těžké křeslo – minul i
Spiera, ve vzduchu se otočil, se zapraštěním dřeva
dopadl na podlahu, vyrazil vpřed a přitom udeřil Spiera
do lýtek.
Divomág si překvapeně kecl do křesla, před sebou
stále svíral svítící sošku.

284
 Křeslo se naklonilo dozadu a rychle vylevitovalo
vzhůru, právě v okamžiku, kdy se po Spierovi vrhla
bytost zosobňující Prokletí Rondovalu. Zatočilo široký
oblouk komnatou, zatímco mstitel s ohnivou korunou
skákal za ním.
Křeslo doletělo ke stěně, tam náhle udělalo myšku a
vyrazilo přímo k oknu.
Belfanior nabyl ztracenou rovnováhu, otočil se a s
napřaženými spáry se vrhl po Spierovi. Zachytil okraj
jeho dlouhého žlutého pláště, který vlál za ním.
Křeslo sebou trhlo a Spier, jemuž se z hrdla vydral
dávivý zvuk, si jednou rukou sevřel krk. Pak spona
povolila a plášť mu sklouzl z ramen. Křeslo dále
pokračovalo v letu, nabralo rychlost, až vyletělo
oknem.
Pol zaslechl překvapený výkřik následovaný dračím
řevem. Za okamžik padlo pár ran z pistole. Pak se ozval
nepřetržitý proud nadávek, které podle všeho chrlil
Myší rukavička. Pol se podepřel jednou rukou a začal
se bolestně zvedat. Ryle mu položil ruku na rameno,
jako by ho chtěl upokojit.
„Jen klid…“ řekl. „Zastavili jsme ho. Je po
nebezpečí.“
Pomohl Polovi posadit se a pak upřel zrak k Taise,
Larickovi a Vonnii.
Stařena seděla na zemi a vedle ní leželo zrcadlo. V
klíně chovala Ibalovu hlavu a tiše, téměř plačtivě k
němu promlouvala. Když na sobě ucítila Ryleho
pohled, zvedla ruku a zakryla si tvář. Čaroděj se rychle
odvrátil.

285
 Larick sebou znovu zamlel. Ryle pomalu, namáhavě
vstal a vykročil ke své dceři. Pol zahlédl jeho tvář jen
na kratičkou chvilku.
„Prokletý pane,“ řekl Belfanior a vrhl se před ním na
zem. „Přišel jsem na tvé zavolání. Omlouvám se, že ten
muž unikl mému hněvu.“
„Co… kdo jsi?“ zeptal se Pol a uhnul kousek nohou,
která se ocitla nepříjemně blízko žáru z avokádovo
světle zelené hlavy. „A prosím, vstaň.“
„Jsem Belfanior, Prokletí Rondovalu, tvůj služebník,“
odpovědělo zjevení a pozvedlo se do skloněného
postoje.
„Opravdu?“
„Jistě. Tys zavolal a já přišel. Roztrhal bych toho
muže pro tvé potěšení na kusy, nebýt toho podlého
triku s křeslem.“
„Možná se ti někdy v budoucnu naskytne další
příležitost,“ odpověděl Pol. „Avšak každopádně ti
děkuji za tvou službu. Přišla právě včas a byla skvěle
provedena.“
Belfanior mu podal žlutý plášť.
„Tvé vlastní oblečení potřebuje vyspravit, pane.
Třeba ti tento čarodějův plášť zatím přijde vhod…“
„Děkuji.“
Pol vzal plášť do rukou. Lehká látka byla podivná,
ale současně něčím velmi povědomá. Na vnitřní straně,
kousek pod límcem, byla malá bílá nášivka. Podíval se
na ni zblízka.
MADE IN HONG KONG, stálo tam.
Málem plášť upustil a mimoděk se zachvěl.
„Mohu ti být nějak nápomocen, prokletý pane?“

286
 „Ne, díky, to zvládnu.“
Přehodil si plášť přes ramena, přitáhl si ho a zapnul u
krku. S útrpným výrazem si natáhl nohy a pak vstal.
Bolest v levém boku zesílila. I Larick se pokoušel
vyškrábat na nohy. Pol k němu natáhl ruku. Larick se
na ni chvilku díval, pak ji stiskl a vytáhl se do stoje.
Ruku však nepustil, držel ji dál a upíral pohled na dračí
znamení. Pak pohlédl Polovi na vlasy.
„To jsem nevěděl,“ prohlásil nakonec. „Já sám jsem
to zjistil hodně na poslední chvíli,“ odtušil Pol.
Přes rameno zahlédl Myšího rukavičku, jak sedí na
okenním parapetu a zírá na ně. Vzápětí drobný muž
něco vykřikl z okna a seskočil na podlahu.
„Lunolet tu židli nedohnal,“ ohlásil, „letěla moc
rychle.“
Pol přikývl. Spolu s Myším rukavičkou k němu teď
přicházeli i Ryle s Taisou.
Larick se s úsměvem obrátil k ženě. Ta prošla kolem
něj, položila ruce Polovi kolem krku a políbila ho.
„Děkuji ti,“ vydechla nakonec. „Myslela jsem si, že
tenhle den nikdy nepřijde, až do chvíle, kdy tě tu můj
bloudící duch potkal. Nějak jsem věděla, že mě
osvobodíš.“
Pol se jí maně podíval přes rameno a uviděl, jak se po
Larickově tváři mihl velmi zvláštní výraz. Rychle se
dívce vymanil z náručí, jemně ji odstrčil a navzdory
bolesti v boku se dvorně uklonil.
„Rád jsem byl nápomocen,“ řekl, „ale není to
rozhodně jen moje zásluha. Byla to jednoduše… shoda
okolností.“
„Jsi příliš skromný.“

287
 Pol se rychle odvrátil.
„Myslím, že bychom se měli co nejdřív postarat o
Ibala s Vonnií.“
Starý mág teď znovu vypadal mladě, ale byl stále
ještě v bezvědomí. Vonniina krása se z větší části
vrátila a dotyčná Polovi mládla přímo před očima.
Usmála se na něj.
„Bude v pořádku,“ řekla. „Nechtěla jsem ho burcovat
z mrákot, dokud se obnovuje kosmetické kouzlo.
Omlazovací kouzla počkají na později.“
Zvedla kouzelné zrcadlo a prohlédla se v něm.
„Marnivost je skvělá věc,“ zazubila se.
„Co kdybychom se dále vzpamatovávali v
pohodlnějších prostorách?“ navrhl Ryle, který k nim
došel. „Tvůj služebník by snad mohl nést Ibala, Pole.“
„To nebude zapotřebí,“ odpověděla Vonnie a
podržela zrcadlo Ibalovi před tváří.
Ten otevřel oči. Podíval se na svůj obraz a pak se
začal zvedat.
„Ukažte nám cestu,“ řekla Vonnie, „půjdeme za
vámi.“

288
 23.

Snesla se noc. Ve velké síni hradu Avinconet bylo ve

středu řady soustředných kruhů načrtnutých na podlaze
shromážděno šest drahokamy posázených sošek. Mezi
kruhy a kolem nich byla vyvedena rozličná Slova a
Znaky. Trvalo celý den uspořádat všechno tak, jak
mělo být, neboť vše, co se mohlo zkomplikovat nebo se
zvrtnout, se zvrtlo nebo zkomplikovalo – od rozlité
barvy, přeřeknutí při Zaklínání, špatně načrtnuté znaky,
přes občasné záchvěvy země až po armádu krys, která
zničehonic přitáhla a rozšlapala téměř hotový nákres.
Ale nakonec bylo odříkáno poslední zaklínadlo,
poslední čára nakreslena, poslední gesto uděláno.
Rušivé vlivy okamžitě ustaly. Klíče byly zkroceny.
Teď Pol, Larick, Ibal, Vonnie, Ryle, Taisa, Myší
rukavička a Belfanior seděli, polehávali, stáli, chodili
sem a tam, vznášeli se v podobě neviditelného mračna,
občerstvovali se, odpočívali a radili se na vzdálenějším
konci místnosti.
„…pak ale nechápu, proč nepomohly Spierovi,“ říkal
právě Myší rukavička.

289
 „Já myslím, že Spierovi pomáhaly neustále,“
odpověděl Ryle. „Ale nakonec jsme je vyčerpali,
alespoň na nějakou chvíli. Každopádně to stačilo.
Skoro.“
„Takže říkáš, že teoreticky lze otevřít Bránu jedním
Klíčem?“ zeptal se Myší rukavička.
„Divomág řekl Polovi, že to dokáže, a já věřím, že
nelhal. Ale určitě by mu to dalo pořádně zabrat. Ale
těžko říct, on je největší žijící odborník.“
„A co teď?“ zeptal se Larick, který seděl vedle Taisy,
která se upřeně dívala na Pola, který si velmi
soustředěně listoval knihou, co měl v klíně.
„Klíče jsou prozatím neutralizovány, ale nebudu mít
klid, dokud nebude všech sedm zničeno,“ prohlásil
Ryle. „Pořád je ještě někdo může ukrást nebo osvobodit
a celý ten tanec začne nanovo.“
„Mohl bych je na čas chránit proti smrtelným
zlodějům,“ navrhl Myší rukavička.
…a já proti těm opačného zrna, přidal se odkudsi
Belfanior.
„Ale dají se vůbec zničit?“ zeptala se Taisa. „Po tom
všem, co jsme na nich předtím zkoušeli…?“
„Všechno, co existuje, má nějakou slabinu,“ řekl Ibal
přes nahnutý pohár. „Budeme to muset velmi důkladně
prozkoumat.“
„Je to všechno tady,“ odpověděl Pol. „V pozadí a
roztroušené, ale jsou tu přece jen náznaky, které náš
otec zanechal. Už jsem mezitím narazil na několik
dalších. Teď celou tu knihu přečtu a dám je
dohromady. Ale chvilku to zabere…“
„Udělat se to musí,“ přikývl Larick.

290
 „Ano.“
„Nemohu si pomoci, ale musím obdivovat jejich
předvídavost a mravnost,“ opáčil Ibal. „Víte, kdybych
já byl divomág a nikoli tradičně vycvičený praktik
Umění, rozhodně bych tady s vámi neseděl.“
Ryle na něj vrhl pátravý pohled.
Ibal se rozesmál.
„Jen po mně tak nekoukej,“ vyprskl. „Ty jsi v tom
vězel až po uši od samého začátku, a nebýt toho, že jsi
zjistil jednu podstatnou skutečnost, dotáhli byste to ve
třech až do konce. Co kdybys byl divomág, milý
Ryle?“
Oslovený odvrátil zrak.
„Nemohu to popřít,“ pravil ztěžka. „Je to špatné, ale
nejvíc ze všeho je nenávidím za to, že mou
předvídavost a mravnost zničili.“
„Neřekl jsem to jen proto, abych tě popudil,“
pokračoval Ibal, „ale především jako varování. Nevěř
žádným jiným divomágům kromě těch, kteří jsou tu teď
s námi – ledaže si je dokonale prověříš.“
„Myslíš, že si teď Spier začne hledat spojence?“
„Ty bys je nehledal?“
„Myslím, že něco mám,“ řekl Pol a otočil list. „Ale
nebude to snadné…“
Místnost najednou naplnilo napětí, jako kdyby náhle
prudce stoupl tlak vzduchu. Tíživý pocit narůstal
několik vteřin, a pak náhle zmizel.
„Co to bylo?“ rozhlížel se Myší rukavička.
Klíče se pokusily rozervat své okovy, vysvětlil
Belfanior. Ale nepodařilo se jim to. Vaše zaklínadla
jsou zatím více než účinná.

291
 „Což zní slibně,“ opáčil Larick. „Čti dál, bratříčku. A
tu pasáž si založ.“
Později, když jsem se jako neviditelný vznášel venku,
jsem se s výjimkou klímajícího draka stal jediným
svědkem Polova kytarového recitálu. Seděl na hradbách
Avinconetu a pomalu, ovázanýma rukama, na ni
brnkal. Považoval jsem se za šťastného, že jsem
dnešního dne získal své jméno a zjistil smysl svého
života. Když jsem tak naslouchal jeho písni, dospěl
jsem k závěru, že nebude tak špatný, jak páni – budiž
prokletí – obvykle bývají. Jeho hudba mě přímo
uchvacovala.
Pak se stala zvláštní věc, protože moje smysly jsou
úplně jiné než jejich smysly a jsem přesvědčen, že se
dají mnohem hůře ošálit. Zpoza mračen se vynořil
měsíc a zaplavil kraj kolem bledým jasem. Jak jeho svit
zaplavil Pola, na krátkou chvíli to vypadalo, že jeho
vlasy jsou spíše bílé s černým pruhem uprostřed než
naopak. V tom okamžení jsem si vybavil dětské
vzpomínky na mého stvořitele a měl jsem dojem, že se
dívám na tvář Detovu, která, podobná masce překrývá
tu Polovu. Ta představa byla tak živá, že na mě udělala
až děsivý dojem, a vzpomínka, která mi na ni zbyla, ve
mně vyvolává velmi znepokojivé pocity.
Jenže to všechno v okamžiku pominulo a hudba
zůstala. Je život prchavá představa nebo dlouhá píseň?
Tuhle otázku jsem si položil vzápětí, neboť mi scházely
nové směry filosofického rozvažování.

292