Professional Documents
Culture Documents
html
Roger Zelazny
Znamení chaosu
MERLIN, SYN CORWINŮV je snad jedinou bytostí, pro niž je stejně pochopitelná nespoutaná síla Dvorů Chaosu i síla
pramenící z řádu Amberu. Prošel velkým Vzorem Amberu i proměnlivým Logrusem Chaosu. Dokáže putovat Stíny a
ovládá nebezpečnou a vyčerpávající magii. Zdá se, že netouží po trůnu a po poctách. Moc a síla jsou pro něho hrou,
cílem.
A přeci je stále v nebezpečí života. Promyšleným atentátům uniká jen o vlásek. Nemůže věřit nejbližšímu příteli. Nemůže
věřit kosmickému superpočítači, který sám sestrojil. Svět je pro něj tajemný a nevypočitatelný. Bytosti kolem něho
mění podobu a v nečekanou chvíli drtivě útočí.
Nebezpečí čelí Merlin, ve stínu Země známý jako Merle Corey, s rozhodností, černým humorem a drsným smyslem pro
fair hru, které zdědil po otci Corwinovi. Jeho magický svět je však mnohem složitější a bohatší než svět ostatních knížat
Amberu, pro nějž platí ano - ne a síly jsou v něm sice děsivé, přeci však vypočitatelné.
Ačkoli byl matkou Darou vychován ve Dvorech Chaosu, Merlinova duše tíhne k Amberu. I jeho osobní osud se
prolíná s osudy Amberu. Snad náhodou, snad z vyšší moci dospívá Merlin k přesvědčení, že tytéž síly, které ohrožují
jeho, sbírají energii k úderu na Amber. Ve Stínech zbrojí žoldnéřské armády a připravují zbraně s avalonskou
třaskavinou. Nejlepší mágové připravují důmyslné pasti, v nichž je možná Merlin pouhou figurkou, ačkoli si myslí, že
jedná svobodně.
Je si toho vědom, přijímá však výzvu. Nezůstává na dvoře osvíceného amberského vladaře Randoma a jedná. Avšak,
nebyl by už desetkrát mrtev, kdyby mu nepomohla tajemná ochránkyně, která mění těla častěji než šaty? Nepřátel
Amberu je mnoho, jejich nenávist je silná a její příčiny nezpochybnitelné. Svým rytířským jednáním možná otevřel
Merlin nepřátelům cestu přímo do srdce Amberu. Nastávají rozhodující vteřiny pro říši legendárního krále Oberona.
Kapitola první
Page 1
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
napadlo mi.
Zmizet myslím a přesunout se jinam. Dostal jsem se sem snad takhle?
Mohl bych tak možná i odejít.. Možná. Odložil jsem pití a promnul si oči i spánky. Všechno mi v hlavě plavalo.
Náhle jsem si vzpomněl na svůj vlastní obraz na obrovské hrací kartě. Ano, Trumf. Tak jsem se sem dostal, kartou...
Čísi ruka mi dopadla na rameno, takže jsem se otočil. Byl to Luke, křenil se a nahýbal přes barpult, aby si dolil.
"Skvělý večírek, co?" prohodil.
"Jo, skvělý. Jaks to tu objevil?" zeptal jsem se ho.
Pokrčil rameny. "Už ani nevím. Není to fuk?"
Odvrátil se, mezi námi křišťálově zavířilo. Housenka vydechla purpurový obláček, vycházel modrý měsíc.
Ptal jsem se sám sebe, co se mi na tom všem nezdá. Najednou jsem měl dojem, že mi mé kritické schopnosti uvažování
někdo ustřelil ve válce, protože jsem se nemohl soustředit na anomálie, které tu určitě byly. Věděl jsem jen, že v jednom
okamžiku mě něco chytlo.
Něco mě chytlo...
Něco mě...
Jak?
Nu... začalo to, když jsem si potřásl rukou. Ne, špatně, zní to jako zenový kóan a tak to nebylo. Stiskl jsem ruku, jež se
vynořila z prostoru, který zabíral můj obraz na kartě a pak zmizel. Ano, tak to bylo... tak nějak.
Zatnul jsem zuby, hudba zase začala hrát. Z nedaleka od své ruky na barpultu jsem zaslechl škrábavý zvuk. Když jsem
vzhlédl, můj korbel byl znovu dolitý. Možná už jsem měl přes míru a to mohlo být na překážku jasnému úsudku. Otočil
jsem se a zadíval vlevo, za místo, kde se freska měnila ve skutečnou krajinu. Nebyl jsem nebo nejsem snad součástí
fresky? - napadlo mě najednou.
Nevadí, když nemůžu myslet tady... rozběhl jsem se... vlevo.
Cosi tady kolem mi mátlo hlavu a zdálo se, že je nemožné, abych celý proces promyslel, když jsem jeho součástí.
Musel jsem se dostat pryč, abych mohl myslet normálně a přišel na to, co se vlastně děje.
Napříč barem jsem se dostal k rozhraní, kde se namalované skály a stromy zhmotňovaly. Zatápal jsem rukama a vyrazil
dál. Slyšel jsem vítr, ale necítil ho.
Nic, co leželo přede mnou, se znatelně nepřibližovalo. Pohyboval jsem se, ale - Luke začal zase zpívat Zastavil jsem se a
zvolna otočil, protože to znělo, jako by stál těsně vedle. Taky že stál. Vzdálil jsem se od baru jen pár kroků!
Luke se uculoval a nepřestával zpívat "Co se děje?" zeptal jsem se Housenky.
"Jsi nadrátovaný v Lukových drátech," zněla odpověď.
"Cože, ještě jednou?" zvolal jsem.
Vyfoukla modrý kroužek kouře, lehce vzdechla a prohlásila: "Luke je zapadlý ve smyčce a ty ses ztratil v písničce. Toť
vše."
"Jak se to stalo?" zeptal jsem se.
"Nemám potuchy," odpověděla.
"Jak se z toho člověk dostane?"
"To rovněž nemohu říci."
Obrátil jsem se na kočku Šklíbu, která zase jednou srůstala se svou grimasou. "Nepředpokládám, že bys věděla - " začal
jsem.
"Viděla jsem ho přijít a tebe jsem viděla přijít později," řekla kočka s přitroublým úsměvem. "I když i na zdejší poměry
byly vaše příchody poněkud... neobvyklé - což mě vede k závěru, že alespoň jeden z vás má co dělat s magií." Přikývl
jsem.
"Někdo by se mohl pozastavovat nad tvými příchody a odchody," poznamenal jsem.
"Nestrkám packy, kam nemám," odsekla. "Což je více, než může říci Luke."
"Co tím míníš?"
"Je lapen v nakažlivé pasti."
"Jak ta past funguje?" zeptal jsem se. Ale byla zase pryč, tentokrát i s úšklebkem. Nakažlivá past? Vypadalo to, jako by
šlo o Lukův problém, který mě prostě nějak vtáhl do sebe. Asi to tak bylo, i když jsem neměl nejmenší představu, o jaký
problém jde, ani co bych s tím měl dělat.
Natáhl jsem se pro korbel. Nemůžu-li problém vyřešit, můžu si aspoň užít. Dal jsem si dlouhý lok a uvědomil si přitom,
že zírám přímo do dvou podivně bledých, žhoucích očí. Předtím jsem si jich nevšiml a divné bylo, že se vznášely v
tmavém koutě fresky na protější straně baru a ještě divnější, že zvolna pluly k mé levici.
Bylo téměř fascinující, že když jsem oči ztratil z dohledu, přesto jsem to byl schopen sledovat, ať už "to" bylo cokoliv,
podle vlnící se trávy, jak se to přesouvalo do oblasti, kam jsem předtím mířil. A daleko, daleko za Lukem, vpravo, jsem
objevil štíhlého, distinguovaného pána v tmavém kabátci s paletou a štětcem, který zvolna domalovával fresku. Dal
jsem si další doušek a znovu se soustředil na postup čehosi, co přicházelo z ploché reality malby do naší třírozměrné.
Mezi skálou a křoviskem se vynořil rypák barvy dělového bronzu, nad ním zářily bledé oči, z temné mordy kapaly
modré sliny, z nichž se po dopadu na zem kouřilo. Bylo to buď hodně placaté, nebo silně přikrčené. Nebyl jsem s to
určit, zda pozoruje všechny přítomné nebo speciálně mě. Nahnul jsem se stranou a chytil Valihracha za pásek či
kravatu, ať už to bylo co bylo, právě ve chvíli, kdy se chystal svalit na stranu.
"Promiňte," řekl jsem. "Nemohl byste mi prozradit, o jaký druh stvoření jde?"
Ukázal jsem, zrovna když se to vynořilo - spousty hnátů, dlouhý ohon, tmavé šupiny, kroutilo se to a hezky rychle.
Jeho drápy byly rudé, a když vyrazilo k nám, ocas se výhružně vztyčil. Valihrachova kalná očka po mně přejela.
"Nejsem tady proto, pane," začal, "abych napravoval vaše zoologické neznalo... proboha! To je..."
Page 2
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 3
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 4
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Cítil jsem, že se už spíše snášíme než padáme, a to rychlostí, která by mohla stačit na hladké přistání. Kdyby to
vypadalo jinak, až se přiblížíme ke dnu, nabízel se možný prostředek na snížení rychlosti - přizpůsobení jednoho z
kouzel, která jsem měl ještě s sebou.
Tyto úvahy však nestály za moc ve chvíli, kdy hrozilo nebezpečí sežrání - očividně reálná možnost, ledaže by ovšem
náš pronásledovatel nebyl hladový, v tom případě by nás jen roztrhal. Z toho vyplývalo, že by mohlo nastat nezbytí
naši rychlost zvýšit, abychom si udrželi náskok před nestvůrou - což by ovšem znamenalo, že se při dopadu roztříštíme.
Těžká volba.
Luke se mi trochu zavrtěl na rameni. Doufal jsem, že se nechystá probrat, jelikož jsem neměl pokdy babrat se se spacím
kouzlem a nebyl jsem zrovna v dobré pozici na to, abych ho znovu uspal pěstí. Zbývala tedy jen Frakira.
Jestliže ale přicházel k sobě, mohlo ho škrcení spíš probrat úplně, než poslat znovu do limbu - a já ho potřeboval v
manipulovatelném stavu. Věděl příliš mnoho o příliš mnoha věcech, o kterých jsem se potřeboval dozvědět.
Minuli jsme o něco světlejší místo, kde jsem poprvé zahlédl stěny šachty a všiml si, že jsou popsány nápisy v pro mě
neznámém jazyce. Vybavila se mi podivná povídka Jamajky Kincaida, ale vodítko k vysvobození to nebylo.
Bezprostředně poté, co za námi zůstal světlejší pruh, jsem hluboko pod námi rozeznal malou světelnou skvrnu. A takřka
ve stejný okamžik jsem znovu uslyšel zaskučení, tentokrát velmi blízko.
Vzhlédl jsem právě včas, abych spatřil Ohnivého Anděla prolétávajícího světlejší zónou. Těsně za ním se vynořila další
obluda, oblečená ve vestě, a vrňoukala. Také Tlachapoud sestupoval a zdálo se, že z nás ze všech nejsvižněji. Otázka
jeho záměru se ocitla okamžitě na pořadu dne, neboť světelný kruh se mezitím o dost zvětšil a Luke se začal
protahovat. Odpověď padla vzápětí, protože Tlachapoud dohonil Ohnivého Anděla a napadl ho.
Šachta se náhle rozezněla šumohvizdem, vytím a brbláním, spolu se syčením, skřípotem a příležitostným zavrčením.
Stvůry se pustily do sebe, trhaly se vzájemně na kusy, oči jako rudá slunce, drápy jako bajonety. V bledém světle, které
je ozařovalo zespodu, vytvářely jakousi pekelnou mandalu.
Třebaže tvořily vířivou skrumáž příliš blízko na to, abych se cítil pohodlně, na druhé straně je to zpomalilo natolik, že
snad nebudu muset riskovat narychlo spíchnuté kouzlo a nějaký nemotorný přistávací manévr.
"Grrr!" poznamenal Luke a zazmítal se v mém sevření.
"Ano, souhlasím," prohodil jsem. "Ale lež klidně, jo. Asi se rozmlátíme..."
"...a uhoříme," dodal, hlavu zvrácenou vzhůru, aby viděl na zápasící monstra; pak se podíval dolů, když mu došlo, že
také padáme: "Co je to za výlet?"
"Nevydařený," odvětil jsem a pak mi to došlo, bylo to přesně tak.
Světlina teď byla zase o něco větší a naše rychlost přijatelná pro snesitelné přistání. Kouzlo, jemuž jsem říkal Obrovo
tlesknutí, by nás pravděpodobně zpomalilo úplně, nebo dokonce zvedlo vzhůru.
Lepší ovšem bude utržit pár oděrek než fungovat jako překážka v provozu právě teď a tady.
Skutečně nevydařený výlet. Přemýšlel jsem o Randomových slovech, když jsme pod nesmyslným úhlem prolétli
vyústěním, dopadli na zem a několikrát se překulili.
Přistáli jsme v jeskyni nedaleko jejího vchodu. Vpravo i vlevo vedly z jeskyně dva tunely, ústí jeskyně jsem měl za
zády. Rychlý pohled mi dosvědčil, že se jeskyně otevírá do světlého, pravděpodobně žírného a dost nejasně
viditelného údolí. Nehybný Luke ležel roztažený vedle. Vyskočil jsem na nohy a chytil ho v podpaží. Táhnul jsem ho
pryč od temného otvoru, z něhož jsme právě vypadli.
Ryk obludného zápasu se blížil.
Dobře že Luke zase neví o sobě. Byl-li můj odhad správný, jeho stav byl dost zlý pro kteréhokoli Ambeřana, ale pro
někoho se schopnostmi Čaroděje představoval vysoce nebezpečnou divokou kartu, s jakou jsem se ještě nesetkal.
Nebyl jsem si jist, zda bych ho zvládl.
Táhnul jsem ho k pravému tunelu, protože byl menší a teoreticky by měla být jeho obrana snazší. Sotva jsme dosáhli
jeho ústí, obludy vypadly z otvoru a rvaly se v pevném sevření. Válely se po dnu jeskyně, drápy cvakaly, syčely a
skučely, jak se navzájem rvaly na kusy. Zdalo se, že na nás úplně zapomněly, a tak jsem pokračoval v ústupu, až jsme
zalezli pěkný kus do tunelu.
Nezbývalo mi než předpokládat, že Randomův odhad byl správný. Koneckonců byl to hudebník a hrál po celém Stínu.
A taky mě nic lepšího nenapadalo.
Vyvolal jsem znamení Logru. Když se vyjasnilo a mé ruce do něj zapadly, mohl jsem jím mrštit na bojující stvůry. Ale
vůbec si mě nevšímaly a netoužil jsem po jejich pozornosti. Neměl jsem také jistotu, že by úder něčím jako dva krát čtyři
na ně nějak výrazně zapůsobil.
Kromě toho, moje předvolba byla připravená a její naplnění mělo přednost. A tak jsem vsáhl.
Zabralo to hrozně moc času. Musel jsem projít extrémně rozlehlou oblastí Stínu, než jsem našel, co jsem hledal. A zase
znovu a opět. Chtěl jsem toho spoustu a nic nebylo blízko.
Zápasníci zatím nedávali znát žádné známky únavy a jejich drápy vykřesávaly jiskry ze stěn jeskyně. Uštědřili si
nespočetně ran a byli pokryti sraženou krví. Mezitím se Luke probudil, vzepřel se na loktech a fascinovaně zíral na
barvitý duel. Jak dlouho udrží jeho pozornost, jsem nemohl říci. Velmi brzy mohlo být důležité, aby byl vzhůru, a byl
jsem rád, že zatím nezačal přemýšlet o jiných záležitostech.
Mimochodem, fandil jsem Tlachapoudovi. Byla to jen protivná obluda a nemusela mít zálusk speciálně na mě, když ji
vyrušil příchod její exotické Nemesis. Ohnivý Anděl hrál zcela odlišnou partii.
Neměl žádný důvod slídit tak daleko od Chaosu, nebyl-li někým vyslán.
Je pekelně těžké tyhle stvůry zajmout, ještě těžší vycvičit a nebezpečné s nimi manipulovat. Představují tedy značně
velké náklady a riziko. Člověk neinvestuje do Ohnivého Anděla jen tak, pro nic za nic. Hlavním smyslem jejich života je
zabíjení, a pokud mi bylo známo, nikdy nikdo, kromě Dvora Chaosu, žádného nepoužil. Mají celou kopu smyslových
Page 5
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
orgánů - některé z nich jsou zjevně paranormální - a dají se použít jako honící psi ve Stínu. Pokud vím, neprocházejí
Stínem sami od sebe, ale mohou vystopovat poutníka Stínem a zdá se, že jsou schopni sledovat hodně vychladlou
stopu, jakmile si vštípí podobu oběti. Tak tedy, byl jsem pomocí Trumfu přenesen do toho bláznivého baru a nevěděl
jsem, zda jsou Ohniví Andělé schopni sledovat Trumfový skok, ale napadlo mě několik dalších možností - včetně té, že
mě někdo lokalizoval, transponoval tuhle bestii do mé blízkosti a pak ji vypustil, ať dělá, co umí. Ať už byl způsob
provedení jakýkoli, nesl neklamnou známku Dvoru. Proto moje přeměna v Tlachapoudova fanouška.
"Co se děje?" zeptal se mě Luke náhle a stěny jeskyně na okamžik zmizely, bylo slyšet vzdálenou melodii.
"Je to podfuk," řekl jsem. "Poslyš, je čas na tvůj lék."
Nasypal jsem plnou hrst tablet vitaminu B12, čerstvě zmaterializovaných, a odzátkoval láhev s vodou, kterou jsem
rovněž vyčaroval.
"Jaký lék?" divil se, když si je bral.
"Lékař to nařídil," prohlásil jsem. "Rychleji tě postaví na nohy."
"No dobrá."
Hodil si všechny tabletky do úst a spláchl je jedním velkým douškem.
"A teď tyhle."
Otevřel jsem lahvičku Thorazinu. Jedna tableta obsahovala 200 miligramů a nevěděl jsem, kolik mu jich dát, nakonec
jsem se rozhodl pro tři. Ještě jsem přidal troptofan a trochu fenylalaninu.
Civěl na pilulky. Stěny opět zmizely, zase zazněla hudba. Kolem nás proplul obláček modrého kouře. Náhle se znovu
objevil bar, tak jak vypadal předtím. Převrácené stoly byly narovnány, Valihrach zase vrávoral, práce na fresce
pokračovala.
"Hele, noční podnik," zvolal Luke. "Měli bychom se vrátit.
Vypadá to, že se večírek rozjel."
"Nejdřív si vezmi léky."
"Na co to je?"
"Někde jsi chytil pořádný šlehanec. Tohle ti usnadní vystřízlivění."
"Necítím se špatně, fyzicky je mi báječně..."
"Vezmi si to!"
"No dobře, dobře."
Hodil do sebe plnou hrst prášků.
Tlachapoud s Ohnivým Andělem se začali rozplývat a mé podrážděné gesto se v blízkosti barpultu setkalo s jistým
odporem, i když všechno kolem nebylo ještě úplně hmatatelné. Pak jsem si všiml Šklíby, jejíž hrátky se ztělesňováním v
tuto chvíli vypadaly reálněji nežli cokoli jiného.
"Přicházíš, nebo odcházíš?" zeptala se.
Luke se začal zvedat. Světlo se rozjasnilo, ale pořád ještě bylo bledé.
"Luku, koukni se tamhle," ukázal jsem stranou.
"Kam?" řekl a natočil hlavu naznačeným směrem. Znovu jsem ho praštil.
Jak padal, bar začal mizet. Znovu se objevily stěny jeskyně.
Zaslechl jsem Šklíbu: "Odcházíš..." Randál se obnovil s plnou silou, s tím rozdílem, že tentokrát převládal zvuk
připomínající vřeštění dud. Vydával ho Tlachapoud přimáčkly k zemi a zle potrhaný. Rozhodl jsem se použít kouzlo
Čtvrtý Červenec, které jsem si při svém útoku na Citadelu ponechal v záloze. Zvedl jsem ruce a vyřkl příslušná slova.
Stoupnul jsem si před Luka, abych mu zakryl výhled, sám jsem se podíval mimo a pevně stiskl víčka. I přes zavřené oči
jsem vnímal silný záblesk. Slyšel jsem, jak Luke volá "Hejl", ale ostatní zvuky náhle ustaly. Když jsem otevřel oči, obě
stvůry ležely bez hnutí, jako omráčené, na druhém konci jeskyně.
Popadl jsem Luka za ruku, zvedl ho a přehodil přes rameno hasičským hmatem. Pak jsem rychle vyrazil do jeskyně a jen
jednou uklouzl po krvi oblud, když jsem se protahoval podél nejbližší stěny míře k ústí jeskyně. Než jsem se prodral
ven, začaly sebou stvůry škubat, ale jejich pohyby byly spíše reflexivní nežli vědomé. Zastavil jsem se ve vchodu a
hleděl na velikánskou rozkvetlou květinovou zahradu. Všechny květiny byly nejméně tak vysoké jako já a proměnlivý
větřík přinášel silné aroma.
O chvilku později jsem za sebou zaslechl razantnější pohyb a otočil se. Tlachapoud se škrábal na nohy, Ohnivý Anděl
byl pořád ještě zhroucený a tence pokvikával. Tlachapoud vrávoravě poodešel, roztáhl křídla, pak se náhle zatočil,
několika rozmachy se vznesl a vylétl vysoko položeným otvorem v trhlině zadní stěny jeskyně. Jak jsem pospíchal ven
do zahrady, usoudil jsem, že to od něj nebyl špatný nápad.
Vůně zde byla ještě silnější, květiny, většinou v plném květu, vytvářely fantastický barevný baldachýn, když jsem mezi
nimi probíhal.
Za chvilku jsem se zadýchal, ale přesto jsem klusal dál. Luke byl těžký, ale chtěl jsem se vzdálit od jeskyně, jak nejvíc to
půjde.
Když jsem vzal v úvahu rychlost, s níž sebou náš pronásledovatel uměl hodit, nebyl jsem si jist, mám-li dost času na
hraní si s Trumfem.
Jak jsem spěchal dál, začal jsem pociťovat cosi jako lehkou závrať a měl jsem dojem, že špičky mých bot jsou hrozně
daleko. Hned mě napadlo, že vůně květin by mohla být narkotická. Skvělé, přesně to jsem potřeboval, zapadnout do
jiného fetu, právě když se snažím z jednoho vytáhnout Luka. Naštěstí jsem v dálce zahlédl malou, vyvýšenou mýtinu a
zamířil jsem k ní. Na chvilku jsme si tam mohli odpočinout, než si všechno srovnám v hlavě a rozhodnu se, co dál.
Žádné známky pronásledování jsem zatím nepostřehl.
Běžel jsem dál, ale začínala se mi motat hlava. Moje rovnováha byla porušena a náhle mě přepadl strach, že upadnu,
Page 6
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
strach hraničící s akrofobií. Napadlo mě totiž, že když se svalím, nebudu možná schopen vstát a mohl bych upadnout
do omamného spánku. A zatímco bych klimbal, vystopuje mne ta stvůra z Chaosu a zatne mi definitivně tipec. Nad
hlavou se mi barevné květy slévaly v zářivý proud barevných stuh. Pokoušel jsem se dýchat mělce, abych vdechoval
co nejméně omamných výparů, ale šlo to ztěžka, dech mi začínal docházet.
Ale neupadl jsem, i když jsem se pak svalil vedle Luka jako podťatý, hned jak jsem ho složil na zem uprostřed mýtiny.
Zůstával v bezvědomí, na tváři mírumilovný výraz. Vítr foukal na náš kopeček odzadu, kde rostly protivně vyhlížející,
nekvetoucí a bodlinaté rostliny.
Marnivou vůni pole obřích květů jsem už necítil a po chvilce se mi hlava pročistila. Uvědomil jsem si ale, že vítr donese
náš pach k jeskyni. Zdali ho Ohnivý Anděl ucítí navzdory mraku opojných parfémů, jsem nevěděl, ale už jen pouhá
možnost mne zneklidňovala.
Před lety, jako student, jsem vyzkoušel špetku LSD. Vyděsilo mě to tak hrozně, že jsem od té doby jinou halucinogenní
drogu nezkusil.
Nebyl to prostě jen nevydařený drogový trip. Ta látka ovlivnila moji schopnost procházet Stíny. Jde o jistou formu
truismu, když se říká, že Ambeřané mohou navštívit jakékoli místo, které si umí představit, protože "tam" je všechno,
tam někde ve Stínu. Propojením našich myslí s pohybem se můžeme naladit na Stín, po němž toužíme. Naneštěstí jsem
nemohl ovlivnit, co jsem si představoval. A navíc, když jsem se do těch míst přenesl, zpanikařil jsem a bylo to ještě
horší. Snadno jsem mohl propadnout zkáze, neboť jsem prochá- zel zhmotnělými džunglemi svého podvědomí a prožil
jistou dobu na místech, kde sídlilo zlo a špatnost. Po vystřízlivění jsem našel cestu domů, s fňukáním se objevil u Julie
na zápraží a řadu dní ze mne byla jen nervní troska. Později, když jsem o tom mluvil s Randomem, dozvěděl jsem se, že
měl podobné zážitky. Nejdříve si to nechával pro sebe jako možnou tajnou zbraň proti ostatním členům rodiny, ale když
se zase usmířili, rozhodl se o tuto informaci podělit v zájmu společného přežití. Byl překvapen, když se dozvěděl, že
Benedikt, Gérard, Fiona a Bleys o tom vědí všechno - i když jejich vědomosti pocházely ze zážitků s jinými
halucinogeny, a kupodivu pouze Fionu napadlo uvažovat o možnosti použít drogy jako zbraně v rámci rodiny. Pak
však tuto myšlenku zavrhla kvůli nepředvídatelnosti účinků. To vše se odehrálo už dost dávno a pod tlakem událostí
posledních let se to Randomovi vykouřilo z hlavy. Prostě ho nenapadlo, že by mě měl před něčím podobným varovat.
Luke mi později vyprávěl, že jeho pokus o invazi do Pevnosti Čtyř Světů pomocí komanda kluzáků ztroskotal. Jelikož
jsem na různých místech uvnitř hradeb během své návštěvy viděl rozlámané kluzáky, bylo logické předpokládat
Lukovo zajetí. Bylo tedy velmi pravděpodobné, že čaroděj Maska udělal všechno možné, aby ho dostal do tohoto
stavu. Vypadalo to, že prostě stačilo zamíchat dávku drogy do vězeňské šlichty a pak ho pustit, ať si jde a zírá na hezká
světýlka. Naštěstí, na rozdíl ode mne, jeho mentální putování nedosáhlo ničeho nebezpečnějšího nežli veselejších
aspektů Lewise Carrolla.
Jeho duše byla asi čistší. Ale jednání to bylo podivné, ať už jste se na to dívali z kterékoli strany. Maska mohl Luka
zabít, držet ho ve vězení nebo ho připojit ke sbírce věšáků. Místo toho s ním provedl cosi, co nebylo bez rizika, co
nakonec mohlo pominout, odeznít a Luke by sice dostal za vyučenou, ale byl by volný. Byl to spíše štulec než
opravdová pomsta. A to kvůli členu Rodu, který předtím vládl v Citadele a bezpochyby by rád vládl zase. Byl si Maska
natolik jistý sám sebou, nebo nepovažoval Luka za opravdu nebezpečného?
Musíme vzít také v úvahu, že naše schopnost procházet Stíny i schopnosti čarodějnické pocházely z obdobných
zdrojů - ze Vzoru nebo z Logru. Muselo to být tak, že kontakt s jedním z nás znamenal také kontakt s druhým. To by
vysvětlovalo Lukovu zvláštní schopnost přivolat mě k sobě jakoby mohutným Trumfovým signálem, když to ve
skutečnosti proběhlo bez Trumfu. Jeho schopnosti vizualizace, posílené drogou, musely být tak intenzivní, že moje
faktické zobrazení na kartě nebylo nutné. A jeho deformované magické schopnosti by vysvětlovaly veškeré předchozí
hrátky, všechny ty divné, realitu narušující zážitky, které jsem měl předtím, než došlo ke skutečnému kontaktu.
Znamenalo to, že kdokoli z nás pod vlivem určitých drog mohl být velmi nebezpečný. Musím si to zapamatovat.
Doufal jsem, že se neprobere rozzuřený kvůli tomu, jak jsem ho praštil, aniž bych si s ním měl kdy trochu pohovořit. Na
druhé straně ho mohly mé prášky udržovat v klidu, dokud budou další léky pracovat na jeho detoxikaci.
Promasíroval jsem si bolavé lýtko a vyskočil na nohy. Chytil jsem Luka pod paždí a odtáhl ho asi o dvacet kroků dál.
Odfoukl jsem si a vrátil se na místo, kde jsem odpočíval. Nebylo dost času prchat dál. Jak skučení nabývalo na
intenzitě, obří květy se skláněly směrem ke mně a mezi stonky se začalo míhat cosi temného, došlo mi, že když vzal
Tlachapoud roha, Ohnivý Anděl se vrátil ke své práci. Jelikož se střetnutí zdálo nevyhnutelné, mýtinka byla pro
setkání stejně dobrým místem jako kterékoli jiné, a dokonce lepší než řada jiných.
Kapitola druhá
Odepjal jsem tu zářivou věc od pasu a začal ji rozvíjet; vydala při tom několik cvaknutí. Doufal jsem, že dělám to
nejlepší, co mohu, a nikoli hrubou chybu.
Obludě trvalo déle, než jsem předpokládal, proplést se mezi květy. Mohlo to znamenat, že měla problémy se sledováním
mé stopy v tomto exotickém prostředí. Doufal jsem však, že to naznačuje její vážné zranění ze souboje s Tlachapoudem
a že ztratila něco ze své síly a rychlosti.
Tak či onak, stonky květin se nakonec prudce ohnuly a praskly.
Sršatá stvůra se vyvalila vpřed a ztuhla. Zírala na mě bez jediného mrknutí, Frakira znervózněla a musel jsem ji uklidnit
Tohle bylo trochu mimo její váhovou kategorii. Měl jsem v záloze kouzlo Ohnivá Fontána, ale ani jsem po něm
nevzdechl, protože jsem věděl, že by Anděla nejen nezastavilo, ale navíc by se mohl začít chovat nepředvídatelně.
"Můžu ti ukázat zpáteční cestu do Chaosu," zařval jsem, "jestli se ti stýská!"
Tlumeně zaryčel a vyrazil. Dost sentimentu.
Page 7
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Postupoval jen zvolna, krvácel z více než tuctu ran. Zajímalo mne, je-li schopen větší rychlosti, nebo se momentálně na
víc nezmůže.
Opatrnost velela počítat s nejhorším, a tak jsem se snažil uvolnit a připravil se čelit všemu, o co se pokusí.
Ale nevyrazil rychle, jen se stále blížil a blížil jako malý tančík s článkovitými chapadly.
Nevěděl jsem, kde jsou jeho zranitelná místa. Anatomie Ohnivých Andělů nebyla na seznamu mých zájmů právě na
čelním místě.
Poskytl jsem si však rychlokurz v této problematice ve formě povšechného pozorování, jak se přibližoval. Bohužel,
přesvědčil jsem se, že všechno důležité má dobře chráněné. Velmi neuspokojivé.
Nechtěl jsem zaútočit první, protože se nedalo vyloučit, že se mě pokusí obalamutit. Neznal jsem jeho bojové triky a
nějak jsem netoužil učit se je tím, že se mu příliš odkryji. Řekl jsem si, že bude lepší zůstat ve střehu a nechat ho udělat
první krok. Ale přibližoval se stále blíž a věděl jsem, že budu muset zareagovat, i když třeba jen ústupem...
Jeden z těch dlouhých, kloubnatých předních pazourů po mně šlehl, uskočil jsem stranou a ťal. Šmik! Fik! Hnát ležel na
zemi a ještě se hýbal. Tak jsem se rozhýbal také, Raz-dva, šmik, raz-dva, fík!
Bestie se zvolna svalila na stranu, protože jsem jí odťal na jedné straně těla všechny hnáty.
Pak, přehnaně sebejistý, jsem se k ní přiblížil příliš blízko, když jsem se pokoušel oběhnout její hlavu, abych se dostal k
druhé straně a mohl svůj výkon opakovat, dokud byla otřesená. Další spár se jen mihnul. Byl jsem ale příliš blízko a
Anděl se ještě kácel. Místo aby mne zachytil pařátovitým koncem, napálil mě tím, co bylo asi zápěstí nebo holeň. Úder
mne zasáhl do prsou a srazil na záda.
Jak jsem se hrabal na nohy, zaslechl jsem Luka, který unaveně volal: "Hele, co se děje?"
"Později," zavolal jsem, aniž bych se ohlížel.
"Hej, tys mě praštil!" připojil vzápětí.
"Pro tvé dobro," odvětil jsem. "Součást léčby," a byl jsem znovu na nohou a v akci.
"Ach jo," ještě jsem stačil zaslechnout.
Stvůra už byla zapřená na nezraněné straně a velký hnát po mně několikrát divoce chňapl. Vyhnul jsem se mu a byl
jsem s to odhadnout jeho dosah a úhel výpadů.
Šmik! Hnát odpadl na zem, přiskočil jsem. Zasadil jsem jí tři seky pod různými úhly na hlavu, než se mi ji podařilo
oddělit. Nepřestávala však klapat čelistmi a torzo trupu se zvedalo a klesalo na zbývajících končetinách.
Už ani nevím, kolikrát jsem do toho těla sekl, vím jen, že jsem rubal, dokud nebyla obluda doslova na kousky. Luke
začal křičet "Olé!" při každé ráně. Trochu jsem se zpotil a všiml si, že kvůli závanům teplého vzduchu, nebo co to bylo,
se můj výhled na vzdálené květy poněkud vlní. Byl jsem ale nadšený až na půdu vlastní prozíravostí - meč Šaršoun,
který jsem vzal z baru, se osvědčil jako skvělá zbraň. Máchl jsem mečem a opsal jím široký oblouk, což ho krásně
vyčistilo, a jal jsem se ho skládat do jeho původní, kompaktní podoby.
Byl hebký jako okvětní lístek a stále ještě planul jemnou, jiskři- vou září. "Bravo!" zavolal známý hlas, a když jsem se
otočil, uviděl jsem úsměv a za ním, v těsném závěsu kočku Šklíbu, lehce tleskající předními packami. "Halí, Belí,"
dodala, "dobrá práce, chlapče smělý."
Pozadí se vlnilo stále silněji, obloha temněla. Zaslechl jsem Lukovo zvolání - "Hej!", a když jsem se ohlédl, Luke se
zvedl a šel ke mně. Pak jsem se podíval ještě jednou, pozorněji a zdálo se mi, že se Šklíbě za zády zhmotňuje bar. Zahlédl
jsem zalesknutí mosazného barového zábradlí, zatočila se mi hlava.
"Za meč Šaršoun se běžně skládá kauce," prohlásila Šklíba.
"Ale jelikož ho vracíš v pořádku..."
Luke se ocitl vedle mne. Zase jsem slyšel hrát hudbu, Luke si tlumeně pobrukoval do taktu. Teď to byla mýtina s
rozsekaným Ohnivým Andélem, která se rozplývala, jak se bar zhutňoval a nabýval na barevných nuancích a
odstínech.
Celé místo se ale zdálo jaksi menší - stoly stály blíž u sebe, hudba byla tišší, freska stlačenější a jejího tvůrce nebylo
vidět. I Housenka se svou muchomůrkou se stáhla do tmavého kouta a nebyla už tak velká, modravý kouř zřídnul.
Chápal jsem to jako mírně pozitivní příznak, že Lukova utkvělá představa trochu ztrácí na síle, tedy za předpokladu, že
naše přítomnost v těchto končinách byla výsledkem Lukova duševního stavu.
"Luku?" řekl jsem.
Přistoupil k barpultu.
"No co?" opáčil.
"Víš o tom, že jsi na tripu, že ano?"
"Nevím... nemám ponětí, o čem to mluvíš," prohlásil.
"Když tě Maska uvěznil, podstrčil ti asi trochu kyseliny," vysvětloval jsem. "Je to možné?"
"Kdo je Maska?" zeptal se mě.
"Nový kápo na Citadele."
"Aha, míníš Sharu Garrula," řekl. "Vzpomínám si, že měl na sobě modrou masku."
Neviděl jsem nejmenší důvod, proč bych mu měl vysvětlovat, že Maska není Sharu. Stejně by to zase zapomněl. Jen
jsem kývl a přisvědčil: "Ano, mluvím o šéfovi."
"No... asi ano, myslím, že mi mohl něco strčit," odvětil.
"Myslíš, že tohle všechno... ?" Opsal rukou široké gesto.
Přikývl jsem.
"Jistě, je to skutečné," řekl jsem. "My se ale umíme přenést do halucinací. Někde ve Stínu jsou všechny skutečné.
Může za to kyselina."
"Sakra, neměl jsem ani potuchy..." utrousil.
Page 8
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"Dal jsem ti něco na vystřízlivění, ale bude to chvíli trvat," řekl jsem mu. Olízl si rty a rozhlédl se.
"No, není kvalt," prohlásil. Pak se usmál, když zaslechl z dálky jekot a démoni na fresce začali zase provádět ty své
protivnosti hořící ženě přivázané ke kůlu. "Docela se mi tu líbí."
Položil jsem složenou zbraň zpátky na barpult. Luke vedle ní zabušil na pult a dožadoval se další rundy piva. Ucouvl
jsem a zavrtěl hlavou.
"Musím už jít," řekl jsem mu. "Někdo po mně pořád jde a je právě dost blízko."
"Zvířata se nepočítají," prohlásil Luke.
"To, které jsem zrovna rozsekal, se počítá - někdo ho poslal," odpověděl jsem.
Zadíval jsem se na vyvrácené dveře a byl zvědavý, kdo další se v nich objeví. O Ohnivých Andělech se ví, že loví v
párech.
"Počkej přece, musím s tebou mluvit..." pokračoval Luke.
"Teď ne," odvětil jsem a otočil se. "Víš, že je to důležité."
"Nemyslí mi to," připustil.
Usoudil jsem, že to tak bude a nemělo smysl pokoušet se dostat ho zpátky do Amberu nebo kamkoli jinam. Prostě by
zmizel a zase se objevil tady. Musela se mu vyvětrat hlava a rozptýlit jeho utkvělá představa, než budeme s to
prodiskutovat naše společné problémy.
"Vzpomínáš si, že tvá matka je vězněná v Amberu?" zeptal jsem se ho.
"Ano."
"Zavolej mi, až se zmátoříš. Musíme si promluvit."
"Zavolám."
Otočil jsem se a vyšel ze dveří do husté mlhy. Z dálky jsem slyšel, jak Luke začal zase zpívat, tentokrát nějakou
pochmurnou baladu. Mlha je téměř tak špatná jako úplná tma, když přijde na změnu Stínů. Když při přesunu nevidíte
žádný orientační bod, nee- xistuje způsob, jak využít naší schopnosti vypařit se. Na druhé straně jsem chtěl být chvíli
sám a všechno si důkladně promyslet, teď, když jsem měl konečně čistou hlavu. Nemohl-li jsem v tomhle mléce nikoho
vidět, nikdo také nemohl vidět mě. A žádný zvuk, vyjma mých kroků po dláždění, slyšet nebylo.
Tak tedy, čeho jsem dosáhl? Když mě vzbudili z krátkého šlofíku, abych byl svědkem Lukova neobvyklého doručení
do Amberu, byl jsem po výjimečném vypětí k smrti unaven. Byl jsem přenesen do jeho blízkosti, dozvěděl jsem se, že je
zfetovaný, nacpal jsem do něj prášky v naději, že se z toho dřív dostane, rozporcoval jednoho Ohnivého Anděla a
nechal Luka tam, kde byl na začátku.
Získal jsem z toho všeho dvě věci, dumal jsem při chůzi mlhou, hustou jak krupicová kaše: zhatil jsem Lukovi všechny
plány, které mohl mít v souvislostí s Amberem. Teď už věděl, že vězníme jeho matku a nedovedl jsem si představit, že
by za daných okolností mohl proti nám cokoliv podniknout. Nehledě na technické problémy spojené s přenesením
Luka a jeho fixací na jednom místě, to byl ten důvod, proč jsem ho chtěl nechat tak, jak právě byl. Jistě, Random by dal
přednost tomu, mít ho v bezvědomí v nějaké sklepní cele, ale byl jsem přesvědčen, že by se spokojil s tím, že je Luke
momentálně bezzubý, i když na svobodě. Zejména když bylo pravděpodobné, že se nám dříve či později stejně ozve
kvůli Jasře. Chtěl jsem, aby se vzpamatoval a vrátil se, až bude fit. Čekaly na mne mé vlastní trable, jako Cyklický
fantom, Maska, Vinta... a nový přízrak, který se právě zařadil do fronty.
Možná za tím byla Jasra, která mohla využít sílu modrých kamenů k navedení vrahů na mou stopu. Měla moc a také
motiv. Mohl to však také být Maska, usoudil jsem, s obdobnou mocí a snad i motivem, třebaže jsem nechápal jakým.
Jasra však byla momentálně ze hry a s Maskou si to koneckonců co nevidět vyříkám. Byl jsem přesvědčen, že jsem
úspěšně zmátl orientaci modrých kamenů a že jsem Masku trochu vyděsil při našem nedávném střetu v Citadele. Tak či
onak, bylo maximálně nepravděpodobné, že by Maska nebo Jasra měli přístup k cvičenému Ohnivému Andělovi, ať už
byla jejich moc jakákoli. Ne, Ohniví Andělé pocházejí jen z jednoho místa a na jejich uživatelském seznamu nefigurují
čarodějové ze Stínů.
Náhlý závan větru na okamžik rozptýlil mlhu a díky tomu jsem zahlédl jakési tmavé budovy. Výborně. Přemístil jsem se.
Mlha se takřka okamžitě znovu protrhla, tentokrát nebyly vidět budovy, ale temná skaliska. Další posun a objevil se
cípek večerní či ranní oblohy, posázené zářivými zrnky jasných hvězd. Vítr mlhu záhy rozptýlil a viděl jsem, že kráčím
po vysoko položené skalní plošině pod hvězdnatou oblohou tak zářivou, že by se dalo číst. Sledoval jsem temnou
stopu cesty vedoucí dál, až na kraj světa...
Celá ta patálie s Lukem, Jasrou, Daltem a Maskou byla nějak vnitřně propojená - zcela nepochopitelná na některých
místech a na jiných nejasná. Chce to trochu času a pátrání, aby všechno zapadlo do sebe. Luke a Jasra jsou
pravděpodobně momentálně zneškodněni.
Maska, tak trochu záhada, v tom byl asi kvůli mně osobně, ale pro Amber sotva představuje nějaké zvláštní nebezpečí.
Na druhé straně Dalt se svou novou fantastickou zbraní takovým nebezpečím je - ale Random si je situace vědom a
Benedikt se vrátil do města. Byl jsem si proto jist, že pro případné zvládnutí situace se udělalo, co se udělat dalo.
Stál jsem na okraji světa a pohlížel dolů, do bezedné průrvy plné hvězd. Nezdálo se, že by má hora zdobila povrch
nějaké planety.
Po mé levici vedl most k temné, hvězdy zastiňující siluetě - snad k další vznášející se hoře. Přešel jsem přes temeno
hory a vkročil na mostní oblouk. Problémy s atmosférou, gravitací, teplotou zde neznamenaly nic, neboť jsem při svém
postupu mohl v jistém smyslu skutečnost vytvářet. Šel jsem po mostě, který se na okamžik napřímil a zahlédl další most
na vzdálené straně temné hmoty vedoucí k další.
Zastavil jsem se uprostřed mostu, s výhledem na obě strany.
Místo, kde jsem stál, vypadalo přijatelně a bezpečně. Vyňal jsem svůj balíček Trumfů a zamíchal je, až jsem narazil na
jeden, který jsem už dlouho, velmi dlouho nepoužil.
Page 9
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Podržel jsem ho před sebou a ostatní odložil. Pozorně jsem si prohlížel modré oči a mladé, tvrdé až ostré rysy tváře pod
hřívou čistě bílých vlasů. Oblečen byl celý v černém, až na bílý límeček a manžety vykukující zpod hladkého, těsně
přiléhajícího kabátce. Rukou v rukavici svíral tři tmavé ocelové koule.
Někdy bývá těžké dosáhnout přes celou tu dálku až do Chaosu, a tak jsem se maximálně soustředil a zvolna, leč pevně
napřáhl. Kon- takt nastal téměř okamžitě. Seděl na balkóně pod bláznivě puntíkovanou oblohou, Sunoucí Pohoří
pomalu klouzalo do leva. Nohy měl opřené o malý, vznášející se stolek a četl knihu. Sklonil ji a lehce se pousmál.
"Merline," řekl mírně, "vypadáš unaveně."
Přikývl jsem. "Ty vypadáš odpočatě."
"To je pravda," odvětil, zavřel knihu a odložil ji na stůl.
Pak se zeptal: "Nějaké potíže?"
"Potíže, Mandore."
Vstal. "Chceš projít?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Máš-li po ruce nějaký Trumf, aby ses mohl vrátit, budu raději, přijdeš-li ke mně."
Napřáhl ruku. "Dobrá," prohlásil.
Hmátl jsem před sebe, naše ruce se setkaly; udělal krok a stál na mostě vedle mne. Krátce jsme se objali, pak se otočil,
rozhlédl se kolem a zadíval dolů, do průrvy.
"Nehrozí tu nebezpečí?" zeptal se.
"Ne, tohle místo jsem zvolil proto, že vypadá velmi bezpečně."
"A taky dramaticky," opáčil. "Jak se ti vedlo?"
"Léta jsem byl jen student a pak návrhář a výrobce jistých speciálních přístrojů," řekl jsem mu. "Až donedávna šlo
všechno hladce, ale pak se rozpoutalo peklo - ale většinu z toho chápu a zdá se, že dost z toho všeho mám pod
kontrolou. Tahle část je komplikovaná a nestojí za tvou pozornost" Opřel se rukou o kraj mostu.
"A ta druhá část?" zeptal se.
"Až doposud se mí nepřátelé rekrutovali z Amberu a okolí. Najednou ale, když už se zdálo, že většina problému spěje k
vyřešení, na mě někdo nasadil Ohnivého Anděla. Jen před malou chvílí se mi ho podařilo zneškodnit. Nemám nejmenší
ponětí o tom, proč po mně šel, a určitě to není žádný Amberský kousek."
Rty vyloudil sykavý zvuk, otočil se, poodešel několik kroků a zase se vrátil. "Samozřejmě máš pravdu," prohlásil.
"Netušil jsem, že to kdy dojde až tak daleko, jinak bych si s tebou už dávno promluvil.
Ale s tvým dovolením, dříve než se pustím do spekulací o tvých záležitostech, mám jiný názor na pořadí důležitostí.
Chci slyšet celý příběh."
"Proč?"
"Protože jsi někdy otřesně naivní, bratříčku, a pořád ještě nedůvěřuji tvému úsudku, pokud jde o to, co je opravdu
důležité."
"Mohl bych umřít hlady, než dovyprávím," odvětil jsem.
S lehce zkřiveným úsměvem vztáhl můj nevlastní bratr Mandor paže. Zatímco Jurt a Despil jsou z poloviny mí pokrevní
bratři, narození z mé matky Dary a jejich otcem je princ Sawall, Pán Okraje, Mandor je Sawallův syn z jednoho z
dřívějších manželství. Mandor je o moc starší než já, a to s tím efektem, že mi připomíná většinu mých příbuzných z
Amberu. Vždycky jsem se cítil trochu mimo mezi dětmi Dary a Sawalla. Stejné jako já, ani Mandor nebyl součástí - i
když v mírnějším smyslu - určitého zvláštního seskupení. Ale ať už byly důvody jeho sympatií ke mně jakékoli,
rozuměli jsme si a sblížili se podle mého víc než vlastní bratři. Naučil mne během let mnoha praktickým věcem a strávili
jsme spolu spoustu hezkých chvil.
Vzduch mezi námi se zavlnil, a když Mandorovy paže klesly, objevil se nehlučně jídelní stůl s vyšívaným lněným
ubrusem a za okamžik dvě židle. Stůl nesl množství přiklopených mís, jemného porcelánu, křišťálu a stolního stříbra, byl
tam i lesknoucí se kbelík s ledem, z něhož vykukovala tmavá láhev.
"Tedy, to je něco!" zvolal jsem.
"V posledních letech jsem se dost věnoval gurmánské mágii," řekl. "Prosím, přijmi místo."
Udělali jsme si pohodlí, tam na mostě mezi temnotami. Obdivně jsem zabručel, když jsem ochutnal, pár minut předtím,
než jsem se pustil do shrnutí událostí, které mne přivedly sem, do ticha pod hvězdami.
Mandor vyslechl celý můj příběh bez přerušení, a když jsem skončil, přikývl a prohodil: "Dal by sis nějaký moučník?"
"Ano," souhlasil jsem, "to by bylo skvělé."
Když jsem za okamžik vzhlédl, usmíval se.
"Co je tady k smíchu?" zeptal jsem se.
"Ty," opáčil. "Jestli si vzpomínáš, než jsi tenkrát odešel, říkal jsem ti, že si máš vybírat, komu důvěřuješ."
"No a co? Nikomu jsem svůj příběh nevykládal. Hodláš-li mne poučovat o mém přátelství s Lukem bez dostatečného
seznámení, tak to už jsem slyšel."
"A co Julie?"
"Co máš na mysli? Nikdy se nedověděla..."
"Právě. A přitom zrovna jí bys mohl věřit. Místo toho jsi ji poštval proti sobě."
"Dobrá, uznávám. Asi jsem v tomto případě usuzoval špatně."
"Vytvořil jsi pozoruhodný stroj a nikdy tě nenapadlo, že by to mohla být také účinná zbraň. Randomovi to došlo hned
a Lukovi jakbysmet. Jen díky tomu, že dostal rozum a nevadí mu poslouchat, se nestalo neštěstí."
"Máš pravdu. Soustředil jsem se na řešení technických problémů a nepromýšlel jsem pořádně všechny důsledky."
Povzdechl si.
"Merline, co mám s tebou dělat? Riskuješ a ani nevíš, že riskuješ."
Page 10
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 11
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"Ó, asi polovina ucha mu už dorostla. Vypadá to hrozně a ucho je pěkně roztřepené. Vcelku ho ale zakrývají vlasy. Oko
zregenerovalo, ale ještě na něj nevidí. Běžně přes něj nosí pásku."
"To by mohlo vysvětlovat nedávný vývoj situace," řekl jsem.
"Ale zabralo to hrozně moc času se vším ostatním, co se dálo kolem toho, a dost to zakalilo vodu."
"To je jeden z důvodů, proč ti radím, abys prostě vypadl a nechal všechno vychladnout. Je to moc horké. Ve vzduchu
je příliš mnoho šípů a jeden by si mohl najít cestu do tvého srdce."
"Umím se o sebe postarat, Mandore."
"Tak to bys mne překvapil."
Pokrčil jsem rameny, vstal, popošel ke kraji mostu a zahleděl se na hvězdy.
Po delší odmlce na mne zavolal: "Máš nějaký lepší nápad?"
Neodpověděl jsem, protože jsem se právě snažil na něco přijít.
Zvažoval jsem, co řekl Mandor o mých klapkách na očích a nedostatku pohotovosti, a došel jsem k závěru, že má
pravdu. Takřka ve všem, co se dosud přihodilo - s výjimkou mého pronásledování Jasry - jsem hlavně reagoval na
situaci. Spíše jsem sebou nechal manipulovat, než abych jednal. Je třeba uznat, že se všechno odehrálo moc rychle, ale
stejně jsem si nevytvořil žádný reálný plán obrany, zisku informací o mých nepřátelích či plán odvety. Přece jenom
jsem měl být aktivnější...
"Když je potíží moc, je lepší neriskovat," prohodil.
Asi měl pravdu, z hlediska rozumu, bezpečnosti, obezřetnosti.
Byl ale se svými konexemi omezen jen na Dvůr, zatímco já měl systém vztahů, na nichž se nepodílel. Bylo možné, i když
jen díky mému kontaktu s Lukem, že bych mohl přijít s nějakým vlastním plánem na posílení bezpečnosti Amberu.
Dokud taková příležitost trvala, cítil jsem povinnost ji využít. A nadto, z čistě osobního hlediska, byla moje zvědavost
příliš silná, než abych se otočil zády k trsu otázek, když jsem svou aktivitou mohl nalézt odpovědi.
Jak jsem uvažoval nad formulací své odpovědi Mandorovi, zase se někdo pokusil se mnou manipulovat. Uvědomil
jsem si nejasný pocit pátrání, jakoby nějaká kočka škrábala na dveře mého vědomí.
Zesilovalo to a vymazávalo jiné mé úvahy, až mi došlo, že je to Trumf hlásící se z nějakého velmi vzdáleného místa.
Soudil jsem, že by to mohl být Random, dychtivý dovědět se, co se zběhlo po dobu mé nepřítomnosti na Amberu.
Přepnul jsem se na příjem s výzvou ke kontaktu.
"Merline, o co jde?" ptal se Mandor. Zvedl jsem ruku, abych naznačil, že jsem zaneprázdněn. Přitom jsem viděl, že
odložil ubrousek na stůl a vstal.
Vidění se mi zjasnilo a spatřil jsem vážnou, zachmuřenou Fionu, za ní skály a bledě zelenou oblohu.
"Merline," řekla, "kde jsi?"
"Daleko," odvětil jsem. "Je to na dlouhé povídání. Co se děje, kde jsi?"
Studeně se usmála.
"Daleko," odpověděla.
"Zdá se, že si vybíráme velmi malebné scenérie," poznamenal jsem. "Zvolila jsi barvu oblohy, aby ti ladila s vlasy."
"Tak dost," odsekla. "Nevolám tě kvůli porovnání cestovních deníčků."
V ten moment si vedle mne stoupl Mandor a položil mi ruku na rameno. Což se vůbec neslučovalo s jeho povahou,
neboť se považuje za velmi netaktní vstupovat do probíhající trumfové komunikace - asi jako zvednout paralelku a
vmísit se někomu do telefonního hovoru. Nicméně...
"Ale, ale, to je překvapení," zahlaholil. "Představíš mne, Merline?"
"Kdo," ucedila Fiona, "je tohle?"
"Můj bratr Mandor," prohlásil jsem, "z rodu Sawallova na Dvoře Chaosu. Mandore, to je moje teta Fiona, princezna z
Amberu."
Mandor se uklonil.
"Slyšel jsem o vás, princezno," řekl. "Je mi opravdu ctí."
Její oči se na okamžik rozšířily.
"Znám ten rod," opáčila, "ale neměla jsem nejmenší tušení, že s ním má Merlin něco společného. Ráda vás poznávám."
"Rozumím-li dobře, máš asi nějaký problém, tetičko Fi?" zeptal jsem se.
"Ano," odpověděla, s pohledem upřeným na Mandora.
"Budu se poroučet," řekl. "Bylo mi ctí se s vámi setkat, princezno.
Kéž byste žila blíže Okraji."
Usmála se.
"Počkejte," zvolala. "Nejde o žádné státní tajemství. Jste zasvěcencem Logru?"
"Ano, jsem," prohlásil.
"...Mám za to, že vy dva jste se nesešli kvůli souboji?"
"To sotva," odvětil jsem.
"V tom případě bych ráda znala i jeho názor. Byl byste ochoten přijít ke mně, Mandore?"
Opět se uklonil, až mi přišlo, že to trochu přehání.
"Kamkoli libo, madam," odpověděl.
"Tak pojďte," řekla a napřáhla levici. Podal jsem jí ruku, Mandor napřáhl svou a dotkl se jejího zápěstí. Vykročili jsme.
Stáli jsme před ní mezi skalami. Bylo větrno a trochu chladno.
Odnékud z dálky bylo slyšet přidušený šupot, jakoby pomalu běžícího motoru.
"Byla jsi teď v kontaktu s někým z Amberu?" zeptal jsem se jí.
"Ne," prohlásila.
Page 12
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 13
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
stínových bouří."
"A já jsem ti dostatečně zdůvodnil, že je za tím něco jiného.
Jsem přesvědčen, že je to reakce na částečné zmizení a znovuvytvoření starého Vzoru."
"Půjdeme tudy?" zeptala se, otočila se a začala stoupat.
Mrkl jsem na Mandora, pokrčil rameny a vydal se za ní. Následoval mne.
Šplhali jsme k rozeklané skalní stěně. Fiona jí dosáhla první a pustila se po šikmé římse, která probíhala podél části
stěny. Traverzem se dostala až na místo, kde se skalní stěna lámala do široké spáry tvaru V. Stála tam zády k nám, svit
zelené oblohy podivně pableskoval a měnil barvu jejích vlasů.
Vylezl jsem vedle ní a sledoval směr jejího pohledu. Na vzdálené planině vlevo, hluboko pod námi, se točil jako káča
velikánský černý trychtýř. Zdálo se, že je to zdroj rachotu, který jsme slyšeli hned zpočátku. Zem pod ním byla
popraskaná. Zíral jsem na to několik minut, ale tvar ani poloha se nezměnily. Odkašlal jsem si.
"Vypadá to jako velké tornádo," řekl jsem. "Nikam dál nepostupuje."
"To je důvod, proč chci, abys prošel novým Vzorem," vysvětlila mi. "Mám za to, že by nás to mohlo schlamstnout,
pokud tomu nepředejdeme."
Kapitola třetí
Kdybyste měli na výběr mezi schopností odhalit lež a schopností zjistit pravdu, kterou byste zvolili? Byly doby, kdy
jsem si myslel, že jsou to dva způsoby, jak říci totéž, ale už tomu nevěřím. Například valná část mých příbuzných je tak
dobrá v prokoukávání uskoků a špatností, jako v jejich provádění. Ale vůbec si nejsem jistý, že jim jde nějak zvlášť o
pravdu. Naproti tomu já vždycky cítil, že v hledání pravdy je něco vznešeného, zvláštního a ctihodného - něco, oč jsem
se pokusil s Cyklickým fantomem. Mandor však způsobil, že jsem znejistěl. Stával se ze mne snad někdo, kdo naletí na
každý pravý opak pravdy? Ovšem, nic není tak jednoznačné a definitivní.
Vím, že to není prostě otázka volby buď a nebo s vyloučením třetí možnosti, ale spíše záležitost zaujmutí postoje.
Přesto jsem si náhle přál povolit, jít do extrému, až k hranici bezhlavého hazardu a nechat některé ze svých kritických
schopností pěkně dlouho spát.
Proto jsem si lámal hlavu Fioniným požadavkem.
"Proč je to taková hrozba?" zeptal jsem se jí.
"Je to slínová bouře v podobě tornáda," odvětila.
"To už tady párkrát bylo," opáčil jsem.
"To je pravda," uznala, "ale tyto bouře mají tendenci procházet Stínem. Tahle konkrétně zabírá jistou oblast Stínu, ale je
naprosto statická. Poprvé se objevila před několika dny a doposud se nezměnila."
"Kolik času to zabralo v měřítku Amberu?" zeptal jsem se.
"Snad půl dne, proč?"
Pokrčil jsem rameny. "Nevím, jenom jsem zvědavý. Pořád nechápu, proč je to nebezpečné."
"Řekla jsem ti, že se tyto bouře šiří od té doby, co Corwin vytvořil nový Vzor. Bouře se teď mění co do povahy i co do
četnosti.
Musíme pochopit nový Vzor co nejdříve."
Bleskem mi došlo, že kdokoli by získal kontrolu nad otcovým Vzorem, mohl by se stát pánem dosti hrozivých sil - nebo
taky paní.
Takže: "Předpokládejme, že jím projdu," řekl jsem. "Co pak? Jak jsem z tátova vyprávění pochopil, prostě skončím v
jeho středu, stejně jako u Vzoru doma. Co bych se mohl dovědět nového?"
Hledal jsem v její tváři nějakou známku emocí, ale mí příbuzní mají sklon až k přílišnému sebeovládání, než aby se takhle
jednoduše prozradili.
"Jak tomu rozumím já," řekla, "Brand dokázal pomocí Trumfu skočit dovnitř, když byl Corwin ve středu."
"Takhle to také chápu."
"...Takže až dosáhneš středu, můžu se tam dostat pomocí Trumfu."
"Domnívám se, že ano. Oba pak budeme stát ve středu Vzoru."
"..A tím se dostaneme do pozice, z níž se můžeme dostat někam, kam se z žádného jiného místa dostat nemůžeme."
"To jest kam?" vznesl jsem dotaz.
"Do původního Vzoru, který je za tím vším."
"Jsi si jistá, že takový existuje?"
"Musí existovat. Ze samotné povahy takového výtvoru vyplývá, že je vepsán v nějaké základnější rovině reality,
stejně tak jako je vepsán v pozemské."
"A proč se tam vlastně chceme dostat?"
"Lze tam odkrýt ta největší tajemství, poznat nejhlubší magii."
"Chápu," řekl jsem, "ale co dál?"
"No, můžeme se tam dovědět, jak napravit škody, které ta věc působí," odvětila.
"A to je všechno?"
Oči se jí zúžily.
"Dovím se, co se dá, pochopitelně. Síla je síla, a dokud ji neporozumíš, je vždycky hrozivá."
Zvolna jsem přikývl.
"Ale zrovna teď máme v našem oddělení hrozeb řadu sil, které jsou urgentnější," namítl jsem. "Vzor bude muset počkat,
až na něj přijde řada."
Page 14
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"I když by mohl představovat síly, které potřebuješ, aby ses vypořádal s jinými svými problémy?" zeptala se.
"I tak," prohlásil jsem. "Mohlo by se to protáhnout a na to teď nemám čas."
"Ale nevíš to jistě?"
"Uznávám, ale jak tam vkročíš, už se nelze vrátit zpátky."
Nedodal jsem, že nemám nejmenší chuť vzít ji k původnímu Vzoru a nechat ji tam samotnou. Přece jenom se už jednou
zamíchala do boje o trůn. A kdyby se tenkrát Brandovi podařilo získat korunu Amberu, byla by mu nejblíž a
spoluvládla, bez ohledu na to, co o tom tvrdí teď. Myslím, že se mě chystala požádat, abych ji vzal k původnímu Vzoru,
ale pak si uvědomila, že už jsem to zvážil a zavrhl.
Jelikož nechtěla mým odmítnutím ztratit tvář, vrátila se k počáteční argumentaci.
"Radím ti, aby sis udělal čas teď," naléhala, "nechceš-li vidět, jak se světy kolem nás rozpadají na kusy."
"Nevěřil jsem ti poprvé, když jsi mi to říkala," opáčil jsem, "a nevěřím ti ani teď. Jsem pořád přesvědčen, že rostoucí
aktivita stínových bouří je způsobena reakcí na poškození a opravení originálního Vzoru. Také si myslím, že když se
budeme vrtat v novém Vzoru, o kterém nic nevíme, riskujeme, že se situace zhorší, místo aby se zlepšila."
"Nechci se v něm vrtat," vyštěkla. "Chci ho zkoumat..."
Náhle se mezi námi se zábleskem zjevilo znamení Logru. Musela ho vidět nebo nějak vycítit, protože uskočila ve stejný
okamžik jako já.
Otočil jsem hlavu s jistotou, co uvidím.
Mandor vystavěl cosi jako kamennou pevnostní zeď. Stál bez hnutí, jako by byl její součástí, paže vztyčené. Potlačil
jsem v sobě puzení zařvat, aby toho nechal. Věděl, co dělá. A já zas věděl, že by mi stejně nevěnoval tu nejmenší
pozornost. Přistoupil jsem k průrvě, u níž stál, a zadíval se mu přes rameno na vířící objekt hluboko pod námi, nad
rozpukanou plání. Skrze obraz Logru jsem cítil příval temné, hrozivé síly, kterou mi ve své poslední lekci předvedl
Suhuy.
Mandor ji právě vyvolal a svedl do stínové bouře. Neuvědomoval si snad, že síla Chaosu, kterou uvolnil, musí tryskat,
dokud se nevyčerpá?
Nechápal, že je-li bouře skutečně projevem Chaosu, že by ji mohl změnit v opravdové monstrum?
Zvětšovala se, řev nabýval na intenzitě, pouhý pohled na ni děsil.
Za zády jsem zaslechl, jak Fiona vyjekla.
"Doufám, že víš, co děláš," zavolal jsem na něj.
"Za minutku to poznáme," odvětil a svěsil paže.
Znamení Logru přede mnou bliklo a zmizelo.
Chvíli jsme pozorovali, jak se ten zatracený trychtýř kroutí, stále větší a hrozivější.
Konečně jsem se ho zeptal: "Co myslíš, že jsi tím dokázal?"
"Že nemáš trpělivost," odpověděl.
Na celém jevu nebylo nic moc poučného, přesto jsem ho nepřestával pozorovat.
Najednou se začal rachot zakoktávat. Temný zjev se zachvěl; jak se smršťoval, odletovaly z něj kusy černé hmoty. Brzy
se vrátil do původní velikosti, nasadil počáteční tón a zklidnil se.
"Jak jsi to udělal?" zeptal jsem se Mandora.
"Nic jsem neudělal," prohlásil. "Samo se to srovnalo."
"To by nemělo," vyhrkla Fiona.
"Přesně tak," opáčil.
"O čem to mluvíte?" zvolal jsem.
"Mělo to řvát víc než předtím, po tom, co se do toho vložil," řekla Fiona. "Ale ať už to řídí kdokoli nebo cokoli, má jiné
plány.
Proto se to srovnalo."
"...a je to jev Chaosu," pokračoval Mandor. "Mohli jste to vidět z toho, že to z Chaosu sálo sílu, když jsem ji zajistil. Pak
to ale přesáhlo určitou hranici a přišla korekce. Někdo si tam hraje s primárními silami. Kdo nebo co a proč, to nevím.
Ale mám za to, že to svědčí o neúčasti Vzoru. Vzor s tím nemá co dělat, protože jde o hrátky Chaosu. Takže Merlin má
asi pravdu. Tuším, že tahle záležitost má svůj původ jinde."
"Dobrá, dobrá," uznala Fiona. "Co nám potom ale zbývá?"
"Záhada," podotkl jsem. "Myslím ale, že sotva bezprostřední nebezpečí."
Hlavou mi bleskl nejasný nápad. Snadno to mohl být úplný nesmysl, i když to nebyl ten důvod, proč jsem se rozhodl
nikomu nic neříkat. Vedl do oblasti úvah, kterou jsem nemohl prozkoumat ve chvilce, a nerad prozrazuji jen zlomky
myšlenek.
Fiona mě podezřívavě pozorovala, ale podařilo se mi zachovat neutrální výraz. Když viděla, že její snaha je marná,
rozhodla se najednou změnit téma: "Říkal jsi, že jsi opustil Luka za poněkud neobvyklých okolností.
Kde přesně teď je?"
To poslední, po čem jsem toužil, bylo popudit ji proti sobě. Ale nemohl jsem si dovolit pustit ji na Luka v jeho
současném stavu.
Pokud jsem to dokázal odhadnout, mohla se ho opravdu pokusit zabít, jen tak, jako životní pojistku. A Lukovu smrt
jsem si nepřál. Cítil jsem, že by mohl poněkud změnit svůj postoj, a chtěl jsem mu poskytnout všechny šance, co jsem
mohl. Pár jsme si jich vzájemně dlužili, i když bylo těžké stanovit přesné skóre a něco taky váží minulost.
Když vezmu v úvahu stav, v němž byl při mém odchodu, nemělo by trvat dlouho a bude zase v pořádku. Pak toho
musíme spoustu prohovořit.
"Je mi líto," prohlásil jsem rozhodně. "V tuto chvíli jde o mou záležitost" "Myslím, že jde také o můj zájem," řekla
Page 15
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
chladně.
"Ovšem," uznal jsem, "ale mám dojem, že můj je větší a že bychom se jeden druhému pletli do cesty."
"To dokážu posoudit sama," řekla.
"Dobře," přisvědčil jsem. "Je na kyselinovém tripu. Jakákoli informace, kterou z něj dostaneš, může být sice velmi
barvitá, ale také úplně k ničemu."
"Jak se to stalo?" otázala se.
"Čaroděj zvaný Maska mu podstrčil nějakou drogu, když ho věznil."
"Kde to bylo? O Maskovi jsem nikdy neslyšela."
"Na místě, jemuž se říká Pevnost Čtyř Světů," informoval jsem ji.
"Je to už dlouho, co jsem slyšela o Citadele. Vládl tam tehdy čaroděj Sharu Garrul."
"Teď je z něj věšák," uvedl jsem.
"Cože?"
"Je to na dlouhé povídání, prostě teď tam vládne Maska."
Civěla na mne a bylo jasné, že jí začíná docházet, kolik toho o současném vývoji událostí neví. Usoudil jsem, že se
rozmýšlí, kterou otázku z mnoha nabízejících se položit, a rozhodl jsem se ji předejít dokud je vyvedená z rovnováhy.
"Jak je na tom Bleys?" optal jsem se.
"Je mu mnohem lépe. Starala jsem se o něj sama a rychle se dává dohromady."
Chystal jsem se jí zeptat, kde Bleys je, což by mi, jak jsem věděl, odmítla sdělit, a doufal jsem, že bychom se na sebe
usmáli, až by jí došlo, kam mířím: ty mi neřekneš kde je Bleys, já ti neřeknu, kde je Luke, a zůstaneme přáteli.
"Hej!" zaslechl jsem, jak Mandor volá, a oba jsme se otočili ve směru jeho pohledu.
Temný kužel tornáda se zhroutil na polovinu své původní velikosti a stále se zmenšoval. Propadal se do sebe, menšil
se a menšil a neuběhlo ani půl minuty a zmizel úplně.
Nedokázal jsem potlačit úsměv, ale Fiona si mě ani nevšimla.
Upřeně pozorovala Mandora.
"Myslíte, že je to díky vašemu zásahu?" zeptala se ho.
"Neznám způsob, jak to zjistit," odpověděl, "ale klidně to tím může být."
"Řeklo vám to vůbec něco?" vyzvídala dál.
"Snad, že ať už je za to zodpovědný kdokoli, nelíbilo se mu moje fušování do jeho experimentu."
"Opravdu si myslíte, že je za tím nějaký rozum?"
"Ano."
"Někdo z Dvora?"
"Je pravděpodobnější, že je to někdo z Dvora nežli z vašeho konce světa."
"Také si to myslím..." souhlasila. "Máte nějaký názor na to, kdo by to mohl být?"
Usmál se.
"Chápu," vyhrkla. "Vaše záležitosti jsou vaše záležitosti. Ale všeobecné ohrožení je záležitostí všech. To mám hlavně
na mysli."
"Zajisté," uznal. "Proto navrhuji celou věc prozkoumat. Nemám zrovna nic na práci a mohlo by to být vzrušující."
"Je pro mne nepříjemné žádat vás o podíl na informacích," prohlásila, "když nevím, čí zájmy mohou být ve hře."
"Oceňuji váš přístup," opáčil, "ale pokud vím, smlouvy stále platí a nikdo na Dvoře neprosazuje žádný konkrétní plán
proti Amberu.
Ve skutečnosti... je-li vám libo, mohli bychom celou záležitost sledovat společně, alespoň po určitou dobu."
"Čas na to mám," odpověděla.
"Já ne," vmísil jsem se rychle. "Musím dohlédnout na jistou naléhavou záležitost."
Mandor se ke mně otočil: "Pokud jde o mou nabídku..."
"Nemůžu," řekl jsem mu.
"No dobrá, ale náš rozhovor ještě neskončil, ozvu se později."
"Jasně."
I Fiona se po mně ohlédla.
"Dáš mi vědět o Lukově stavu a jeho záměrech," oznámila mi.
"Ovšem."
"Takže se zatím měj hezky."
Mandor mi lehce pokynul a já mu gesto oplatil. Vykročil jsem, a jakmile jsem byl z dohledu, začal jsem se přesouvat.
Dospěl jsem k skalnatému srázu, kde jsem se zastavil a vytáhl Amberský Trumf.
Zvedl jsem ho, soustředil se a přenesl ve chvíli, kdy jsem vycítil spojení.
Doufal jsem, že hlavní hala bude prázdná, ale zase tak moc mi na tom nesešlo.
Vynořil jsem se poblíž Jasry, která nesla na natažené levé paži další plášť. Vyhnul jsem se vchodu do prázdné chodby a
zamířil k zadnímu schodišti. Několikrát jsem zaslechl nějaké hlasy a zašel jsem si, abych nikoho nepotkal. Zvládl jsem to
do svého pokoje, aniž mne někdo zahlédl.
Jediný odpočinek, který jsem si dopřál asi za jeden a půl století, jak mi připadalo, byl čtvrthodinový šlofík předtím, než
mne Luke svou feťáckokouzelnickou schopností přenesl do baru Za zrcadlem prostřednictvím imaginárního Trumfu.
Kdy?
Pokud jsem věděl, mohlo to být včera, celá záležitost tedy zabrala jeden den.
Zajistil jsem dveře závorou a dovrávoral k posteli. Praštil jsem sebou a ani si nesundal boty. Jistě, měl jsem spoustu
věcí k vyřizování, ale byl jsem ve stavu, kdy jsem nebyl schopen věnovat se ani jedné z nich. Vrátil jsem se domů,
Page 16
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
protože jsem si tu pořád ještě připadal nejbezpečnější, navzdory tomu, že už jednou mne tu Luke vyhmátl.
Někdo s vysoce výkonným podvědomím by mohl mít skvělé sny plné odhalení, která by vysvětlovala tolik průšvihů,
kolika jsem se zúčastnil, a pak by se probudil s nádhernou sérií vhledů a odpovědí, detailně určujících další postup. Já
žádné takové sny neměl. Jednou jsem se probudil trochu vyděšeně a nevěděl jsem, kde jsem. Rozlepil jsem oči, rozhlédl
se a zase usnul. Později, mnohem později podle mého, jsem se postupně dostával k sobě, jako lodní vrak, který vlny
vyhazují na pláž výš a výš, až jsem přišel k sobě. Neviděl jsem nejmenší důvod pro to jít dál, až jsem si uvědomil, jak
hrozně mě bolí nohy. Posadil jsem se a stáhl si boty, což byla jedna ze šesti největších rozkoší v mém životě. Rychle
jsem si ještě sundal ponožky a hodil je do kouta. Proč ostatní zjevně nohy nebolí? Nalil jsem plné umývadlo vody,
chvíli si nohy ráchal a rozhodl se, že budu příštích pár hodin chodit bos.
Nakonec jsem vstal, svlékl se, umyl a oblékl si modré levisky a svou oblíbenou červenou flanelovou košili. Kčertu s
meči, dýkami a plášti, aspoň na chvíli. Otevřel jsem okenice a pohlédl ven. Byla tma, kvůli mrakům jsem nedokázal
odhadnout, zdali je hluboká noc, pozdní večer nebo skoro ráno.
V hale byl klid, a když jsem sestupoval po schodech, bylo ticho.
Také kuchyně byla prázdná, velká ohniště přikrytá, jen doutnala.
Nechtěl jsem je rozdmýchávat víc, než bylo potřeba na ohřátí kotlíku vody na čaj, dokud někde nevyštrachám kus
chleba a marmeládu. V jedné z velkých lednic jsem také sebral džbánek jakési šťávy, připomínající grapefruitový džus.
Jak jsem tak seděl, hřál si nohy a propracovával se bochníkem chleba, začal jsem se cítit nějak nesvůj. Srkal jsem čaj, až
jsem si uvědomil proč. Měl jsem pocit, že bych měl zařídit něco velmi důležitého, ale neměl jsem nejmenší tušení co. Měl
jsem momentálně chvilku klidu, až mi to přišlo divné. Rozhodl jsem se tedy znovu všechno promyslet Když jsem dojedl,
měl jsem hotových několik drobných plánů.
První, co jsem udělal, bylo, že jsem zašel do hlavní haly, svěsil všechny pláště a klobouky z Jasry a překotil ji. Později,
když jsem nesl její ztuhlé tělo po schodišti a chodbou k svému pokoji, jedny dveře se pootevřely a Droppa svými
kalnými zraky pozoroval, jak jdu kolem.
"Hej, vezmu si dva kusy," zavolal za mnou.
"Připomíná mi mou první ženu," dodal a zavřel dveře.
Jakmile jsem ji instaloval ve svém apartmá, vzal jsem židli a posadil se před ni. Navzdory křiklavému oblečení, které jako
by bylo součástí obhroublého vtipu, její poněkud tvrdá krása zcela nezmizela.
Při jedné příležitosti mne přivedla do hrozného nebezpečí a nijak jsem netoužil osvobodit ji právě teď, aby mohla svůj
výkon zopakovat Ale kouzlo, kterým byla opředena, přitahovalo mou pozornost z více než jednoho důvodu. Chtěl jsem
ho pochopit celé.
Začal jsem proto opatrně zkoumat konstrukci, která ji držela.
Nebyla přehnaně komplikovaná a viděl jsem, že prostudování všech odboček a rozvětvení zabere jistou chvíli. Nevadí,
nehodlal jsem přestat. Pustil jsem se do toho a v duchu si dělal poznámky.
Zaměstnalo mě to na několik hodin. Poté, co jsem kouzlo rozšifroval, rozhodl jsem se k němu připojit své vlastní, když
už je holt taková doba. Pracoval jsem vytrvale, jak den ubíhal a hrad kolem mne ožíval, dokud nebylo všechno, jak má
být, a dokud jsem nebyl se svou prací úplně spokojen. A taky už jsem měl pořádný hlad.
Přesunul jsem Jasru do kouta, nazul boty, opustil pokoj a zamířil ke schodům. Domníval jsem se, že je čas oběda, a zašel
jsem proto do několika jídelen, kde rodina většinou obědvala Ale v žádné z nich nikdo nebyl a ani v jedné nebylo
prostřeno k obědu. Rovněž jsem nepostřehl žádné známky toho, že by v některé z nich nedávno nějaké stolovaní
proběhlo.
Usoudil jsem, že můj časový smysl je stále ještě narušený a že jsem se buď opozdil, nebo přišel příliš brzo, ale zdálo se,
že už je dost dlouho den, abych byl blízko správné době. Nikdo však nejedl, jak to tak vypadalo, takže na mé úvaze
nebylo něco v pořádku...
Pak jsem zaslechl - cinknutí příboru o talíř. Pospíšil jsem si ve směru zvuku. Samozřejmě, jídlo se odbývalo v méně
užívané části, než bylo obvyklé. Zahnul jsem vpravo, pak vlevo. Ano, rozhodli se sejít v salonu. Nevadí.
Vstoupil jsem do místnosti, kde seděla Llewella s Randomovou ženou Viallou na purpurovém divanu, jídlo leželo před
nimi na nízkém stolku. Michael, pracující v kuchyni, stál poblíž za vozíkem naloženým nádobím. Odkašlal jsem si.
"Merlin," oznámila Vialla s vnímavostí, která mne vždycky trochu děsí - je úplně slepá. "Jak milé!"
"Ahoj," řekla Llewella. "Připoj se k nám. Všichni dychtíme slyšet, co všechno jsi vyváděl."
Přitáhl jsem si židli ke stolu a posadil se. Michael přede mnou prostřel. Rychle jsem uvažoval: vše, co Vialla uslyší, se
nepochybně donese Randomovi. Proto jim podám poněkud upravenou verzi současných událostí a ponechám stranou
vše, co souvisí s Mandorem, Fionou a se Dvorem. Povídání se tím značně zkrátí a dřív se dostanu k jídlu.
"Všichni jste byli tak zaměstnaní a pilní," poznamenala Llewella, když jsem se konečně odmlčel, "že se cítím až
provinile."
Zamyšleně jsem pozoroval lehce zelený odstín její olivové pleti, plné rty, velké, jakoby kočičí oči.
"Ale ne zas tak moc," dodala.
"Mimochodem, kde jsou všichni?" zeptal jsem se.
"Gérard," řekla, "je dole v přístavu na kontrole opevnění a Julian velí armádě částečně vyzbrojené střelnými zbraněmi a
rozmisťuje ji pro obranu přístupů ke Kolviru."
"Chceš říci, že Dalt už vytáhl do pole? A touto cestou?"
Potřásla hlavou. "Ne, je to jen preventivní opatření," odpověděla, "zapříčiněné Lukovým poselstvím. Daltova vojska
ve skutečnosti nikdo neviděl."
"Ví vůbec někdo, kde je?" otázal jsem se.
"Ještě ne," odvětila, "ale očekáváme brzy zprávu." Pokrčila rameny. "Julian už to možná ví," dodala "Proč velí Julian?"
Page 17
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
zeptal jsem se mezi sousty. "Myslel jsem, že se toho ujme Benedikt" Llewella pohlédla stranou a zadívala se na Viallu,
která to nějak vycítila.
"Benedikt s malou jednotkou svých mužů doprovodil Randoma do Kashfy," prohlásila Vialla tiše.
"Do Kashfy?" podivil jsem se. "Proč by to dělal? Dalt většinou trčí právě u Kashfy. Právě teď může být ta oblast
nebezpečná."
Sotva znatelně se pousmála.
"Proto chtěl Benedikta a jeho gardu s sebou," řekla. "Mohou fungovat také jako výzvědná skupina, i když to není
důvod, proč vyrazili právě teď."
"To nechápu," řekl jsem. "Byl ten výlet vůbec nutný?"
Trochu se napila vody.
"Náhlé politické pozdvižení," opáčila. "Nějaký generál se za nepřítomnosti královny a korunního prince zmocnil vlády.
Generál byl nedávno úkladně zavražděn a Random uspěl při dosažení dohody o instalaci svého vlastního kandidáta -
jednoho staršího šlechtice - na trůn."
"Jak to dokázal?"
"Každý, kdo měl nějaký zájem v té záležitosti, se víc zajímal o připojení Kashfy k Zlatému kruhu obchodních privilegií."
"Takže Random si je koupil, aby dosadil vlastního člověka do čela," došlo mi. "Nedávají nám smlouvy Zlatého kruhu
obvykle právo tranzitu našich vojsk přes teritorium královské smluvní strany takřka bez předchozího upozornění?"
"Ano," řekla.
Náhle jsem si vybavil vyslance Koruny, s nímž jsem se setkal v hospodě U Krvavého Billa a který platil účet kashfskou
měnou.
Usoudil jsem, že nechci doopravdy vědět, jaké bylo časové rozpětí mezi tímto setkáním a vraždou, která umožnila
současné uspořádání.
Co mě zarazilo více, byl obraz situace, který mne právě napadl: Vypadalo to, že Random zablokoval Jasru a Luka, aby
znovu nezískali uloupený trůn, který, po pravdě řečeno, si Jasra před lety sama zabrala.
Při všem tom probíhajícím zabírání a uchvacování se mi podíly jednotlivých zúčastněných jevily trochu zamlžené. Ale
nebyla-li Randomova morálka o nic lepší nežli morálka jeho předchůdců, určitě nebyla horší. Vypadalo to teď tak, že
každému případnému Lukovu pokusu o znovuzískání matčina trůnu by čelil monarcha mající za spojence Amber.
Ochotně bych se vsadil, že podmínky smlouvy s Amberem zahrnují pomoc při vnitřních problémech i spoluúčast při
obraně proti vnějším agresorům.
Fascinující. Vyznívalo to tak, že by byl Random ochoten podstoupit hroznou spoustu nepříjemností, jen aby izoloval
Luka od jeho základny a jakéhokoli zdání nároku na vedení státu. Předpokládal jsem, že příštím krokem by mohlo být
postavení Luka mimo zákon jako zrádce a nebezpečného rozvratníka a vypsání odměny na jeho hlavu. Nepřeháněl to
Random trochu? Luke se teď vůbec nezdál nebezpečný, zejména když máme jeho matku v opatrování. Na druhé straně
jsem vlastně nevěděl, jak daleko chce Random zajít. Chtěl prostě jen předejít všem potenciálním hrozbám, nebo šel
přímo po Lukovi? Druhá možnost mne trápila, protože se zdálo, že Luke je víc než na půl cestě k slušnému chování a
pravděpodobně se zmítá v úvahách o své vlastní pozici. Nechtěl jsem, aby byl zbytečně hozen vlkům, jen kvůli
Randomovu přehnanému zajišťování.
Proto jsem prohodil směrem k Vialle: "Mám za to, že to má hodně co dělat s Lukem."
Chvilku mlčela a pak řekla: "Přišlo mi, že mu jde o Dalta."
V duchu jsem pokrčil rameny. Připadalo mi, že to vychází nastejno, protože Random bude považoval Dalta za
vojenskou sílu, kterou Luke využívá k znovuzískání trůnu. Omezil jsem se tedy jen na "Ach tak" a pokračoval v jídle.
Jelikož žádné další informace už nikdo neměl, ani nic, co by víc objasnilo Randomovy úmysly, přešli jsme na nezávazné
tlachání, přičemž jsem znovu promýšlel své postavení. Zase jsem došel k pocitu, že je naléhavě třeba nějaké akce, ale
opět jsem si nebyl jist jaké. Moje přemítání nabylo dost nečekaně konkrétnější podoby během moučníku.
Dvořan jménem Randel - vysoký, hubený, tmavý a věčně usměvavý vkročil do místnosti. Hned jsem věděl, že se něco
děje, protože se neusmíval a pohyboval se rychleji než obvykle. Jeho pohled po nás sjel a zastavil se na Vialle; rychle k
ní přistoupil a odkašlal si: "Veličenstvo...," začal.
Vialla k němu mírně stočila hlavu: "Prosím, Randele, co se děje?"
"Právě dorazila delegace z Begmy," vypověděl, "a zjišťuji, že nemám instrukce ohledně jejich přivítání a jakýchkoli
zvláštních opatření, která by byla přiměřená."
"Ale milý příteli," zvolala Vialla odkládajíc vidličku. "To bude aktuální až pozítří, až se vrátí Random. Jedině na něj
čekají se svými stížnostmi. Co jsi s nimi udělal?"
"Usadil jsem je v Žluté síni," odpověděl, "a řekl jim, že jdu ohlásit jejich příjezd."
Přikývla.
"Kolik jich je?"
"Premiér Orkuz," začal vypočítávat, "jeho sekretářka Najda, jež je rovněž jeho dcerou a druhá dcera Coral. Dále čtyři
sloužící, dva muži a dvě ženy."
"Jdi informovat služebnictvo a zajisti, aby byly připraveny vhodné pokoje," nařizovala, "a popožeň kuchaře, není
vyloučeno, že delegace dosud neobědvala."
"Velmi dobře, Vaše Výsosti," řekl a klidil se.
"...pak mi podáš hlášení ve Žluté síni," pokračovala, "kde ti dám další pokyny."
"Jako by se už stalo," odvětil a pospíšil pryč.
"Merline, Llewello," zavolala Vialla zvedajíc se, "pojďte mi pomoci je zabavit, než se vše zařídí."
Shltl jsem poslední sousto moučníku a vykročil. Necítil jsem se právě naladěn k diplomatickým rozhovorům, ale byl
Page 18
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 19
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
odpočinula si po cestě."
Vstali jsme.
"Opravdu nejsem unavená," prohlásila Coral, dívajíc se přitom spíš na mne než na Llewellu, s náznakem úsměvu v
koutku úst.
Zatraceně! Náhle jsem si uvědomil, že je mi s ní dobře.
Proto jsem vyhrkl: "Máte-li chuť převléknout se do něčeho prostšího, rád bych vám ukázal město. Nebo palác."
Lehký úsměv se změnil v široký, stojící za vidění.
"To bych mnohem raději," řekla.
"V tom případě se tu sejdeme asi za půl hodiny," navrhl jsem.
Doprovodil jsem ji ven a šel s ní až k patě velkého schodiště.
Stále ještě jsem měl na sobě levisky a červenou košili; dumal jsem, mám-li se převléknout do něčeho, co by víc ladilo s
místní módou.
Ale, kašlu na to, rozhodl jsem se. Vždyť se chceme jen trochu projít po okolí. Připnu si jen opasek, meč a další zbraně,
přehodím plášť a nazuju své nejlepší boty. Mohl bych si taky zastřihnout bradku, ale je málo času. Tak snad rychlou
manikúru...
"Merline..."
Llewella mě chytla za loket a tlačila k výklenku. Nechal jsem si to líbit.
"Ano?" řekl jsem. "Co se děje?"
"Hmm...," řekla. "Je rozkošná, že ano?"
"Dost možná," odvětil jsem.
"Vzplanul jsi, co?"
"Proboha, Llewello! Já nevím. Jen jsem se seznámil s dámou."
"...A sjednal si s ní schůzku."
"Ale jdi! Dneska si zasloužím trochu vysadit. Je mi příjemné s ní mluvit. Rád bych jí to tu trochu ukázal. Bylo nám
prostě dobře, co je na tom špatného?"
"Nic," opáčila. "Dokud budeš vidět věci z odstupu."
"Jaký odstup máš na mysli?"
"Přijde mi trochu zvláštní," prohodila, "že si Orkuz s sebou vzal obě své půvabné dcery."
"Najda je jeho sekretářka," řekl jsem, "a Coral to tu chtěla vidět už delší dobu."
"Jo, a pro Begmu by bylo velmi výhodné, kdyby se jedna z nich náhodou přifařila k nám do rodiny."
"Llewello, jsi zatraceně podezřívavá," prohlásil jsem.
"To je důsledek dlouhého života."
"Nu, doufám, že budu žít dlouho, ale taky doufám, že proto nebudu za vším hledat postranní úmysly."
Zasmála se. "Ovšem, ovšem. Zapomeň, že jsem vůbec něco řekla," a přitom věděla, že nezapomenu. "Měj se fajn."
Ze zdvořilosti jsem něco zahuhlal a zamířil do svého pokoje.
Kapitola čtvrtá
A tak uprostřed hrozeb, intrik, nebezpečí a záhad všeho druhu jsem se rozhodl vyhlásit dovolenou a projít se městem s
hezkou ženou.
Ze všech možností, co jsem měl, to byla určitě ta nejpřitažlivější.
Ať už byl nepřítelem kdokoli, ať už jsem čelil jakékoli moci, míč byl momentálně na půli soupeře. Netoužil jsem
pronásledovat Jurta, zápolit s Maskou nebo držet se Luka, dokud se nevzpamatuje a neřekne mi, touží-li ještě po
skalpech naší rodiny. Dalt nebyl můj problém, Vinta byla pryč, Cyklický fantom se neozýval a záležitost se Vzorem
mého otce mohla počkat. Sluníčko svítilo, vál lehký větřík, i když v tuto roční dobu to nemuselo vydržet. Byla by
ostuda promarnit den, který docela dobře mohl být posledním hezkým dnem v tomto roce, na něco jiného než na
zábavu. Takhle jsem si brumlal pro sebe, když jsem se dával do pucu a spěchal pak po schodech dolů na schůzku.
Coral sebou hodila víc, než jsem tušil, a už na mne čekala.
Ocenil jsem její praktické, tmavé zelené jezdecké kalhoty, blůzu barvy mědi a teplý, hnědý plášť. Její boty se hodily na
procházku a tmavý klobouk, který si vzala, skrýval většinu jejích vlasů.
"Jsem připravená," řekla, když mne uviděla.
"Výborně," odvětil jsem s úsměvem a vedl ji ven, do chodby.
Chtěla se vydat směrem k hlavnímu vchodu, ale nasměroval jsem ji nejprve vpravo a pak vlevo.
"Použití jednoho z postranních východů bude méně nápadné," řekl jsem.
"Jste tady dost tajnůstkáři," poznamenala.
"Prostě zvyk," opáčil jsem. "Čím méně ví lidé zvnějšku o našich záležitostech, tím lépe."
"Jací lidé zvnějšku? Čeho se bojíte?"
"Právě teď? Spousty věcí. Ale opravdu nechci strávit tak krásný den jejich vypočítáváním."
Potřásla hlavou způsobem, v němž jsem rozeznal směs znechucení a úcty.
"Je pravda, co se říká?" zeptala se, "že vaše milostné a jiné aféry jsou tak propletené, že si všichni musíte vést
záznamy?"
"Poslední dobou nebyl čas na žádné aféry," řekl jsem jí, "ani na jednu čárku." Po chvilce, když jsem viděl, jak
zčervenala, jsem dodal: "Můj život byl teď trochu zamotaný."
"Ach," vydechla, pozorujíc mne soustředěně, s jasnou výzvou k vysvětlení.
Page 20
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"Někdy jindy," prohlásil jsem, nutě se do smíchu. Zavířil jsem pláštěm a pozdravil stráž.
Přikývla a diplomaticky změnila téma: "Asi jsem přišla v nevhodnou roční dobu, abych viděla vaše slavné zahrady?"
"To je fakt, letos už mají to nejlepší za sebou," přiznal jsem, "až na Benediktovu japonskou zahrádku, která je dost
daleko vzadu.
Můžeme tam někdy zajít a dát si šálek čaje, ale teď, myslím, bychom měli vyrazit do města."
"To zní slibně," souhlasila.
Nařídil jsem stráži u postranní brány, aby řekla Hendenovi, amberskému správci, že jsme šli do města a nevíme přesně,
kdy se vrátíme. Prohlásil, že to vyřídí neprodleně po skončení hlídky, což bude za chvilku. Můj zážitek u Krvavého Billa
mě naučil nechával zprávy tohoto druhu - ne že bych si myslel, že jsme v nějakém nebezpečí nebo že by nestačilo, co o
nás ví Llewella.
Pod našimi kroky šustilo listí, když jsme zamířili k jedné z postranních hradebních bran. Slunce jasně zářilo, vysoko na
obloze plulo jen několik beránků. Na západ od nás si hejno černých ptáků razilo cestu povětřím k oceánu, na jih.
"U nás doma už sněží," povzdechla si. "Jste vy to šťastní lidé."
"Je to díky teplému proudu," řekl jsem; vzpomněl jsem si, jak mi to kdysi vysvětloval Gérard. "Ten výrazně zmírňuje
klima ve srovnání s jinými oblastmi téže zeměpisné šířky."
"Hodně cestujete?" zeptala se.
"Poslední dobou jsem cestoval víc, než bych si přál," řekl jsem.
"Rád bych si teď sedl a nejméně rok se ani nehnul."
"Povinnost, nebo zábava?" zeptala se mě, právě když nás stráž pustila branou a já jsem rychle obhlédl okolí, kvůli
možnému přepadení.
"Zábava ne," odvětil jsem a na okamžik jsem ji vzal za loket, abych ji nasměroval na zvolenou cestu.
Když jsme dosáhli civilizovaných čtvrtí, chvíli jsme se drželi Hlavní promenády. Upozornil jsem ji na několik
význačných míst a šlechtických sídel včetně Begmanskě ambasády. Neprojevila však nejmenší zájem o její návštěvu,
což vysvětlila tím, že stejně bude muset navštívit své poddané oficiálně před odjezdem. Ovšem v krámě, na který jsme
narazili později, se zastavila, koupila pár halenek, účet nechala poslat na ambasádu a šatstvo do paláce.
"Otec mi slíbil něco koupit," objasňovala. "A vím určitě, že na to zapomene. Až uslyší o tomhle, bude vědět, že já
nezapomínám."
Prozkoumali jsme všelijaké obchodní uličky a zastavili se v malé kavárničce na něco k pití. Pozorovali jsme míjející
chodce a jezdce na koních. Právě když jsem se k ní naklonil, abych jí vyložil anekdotu o jednom z jezdců, ucítil jsem
nástup Trumfového kontaktu.
Počkal jsem několik vteřin, až pocit zesílil, ale vyjma dojmu vsáhnutí jsem nevycítil ničí přítomnost. Zaznamenal jsem na
své paži Coralinu ruku.
"Co se děje?" ptala se.
Vsáhl jsem myslí do dálky ve snaze napomoci kontaktu, ale ten druhý přitom ucouvl. Nebylo to však jako tehdy, jako
plíživé ohledávání, když mne Maska vyčmuchal u Flory v San Francisku. Nemohl to snad být někdo, koho znám a kdo
se mne snaží dosáhnout a má problémy se zaostřením? Možná je zraněný? Nebo...
"Luku!?" zvolal jsem. "Jsi to ty?"
Odpověď žádná a pocit kontaktu začal slábnout. Nakonec zmizel úplně.
"Jste v pořádku?" zeptala se Coral.
"Jo, jasně, nic se neděje," řekl jsem. "Přemýšlím, někdo se mě snažil dosáhnout a pak se rozhodl jinak."
"Dosáhnout? Aha, myslíte pomocí těch Trumfů, co používáte?"
"Ano."
"Ale řekl jste 'Luku'..." podivila se. "Nikdo z vaší rodiny se nejmenuje..."
"Možná ho znáte jako Rinalda, prince z Kashfy," řekl jsem.
Zachichotala se.
"Rimyho? Ovšemže ho znám. Ale neměl rád, když jsme mu tak říkali..."
"Opravdu ho znáte? Myslím osobně."
"Ano," odvětila, "i když je to už dlouho, co jsem ho viděla naposled.
Kashfa je dost blízko u Begmy. Někdy jsme spolu byli zadobře, jindy ne. Víte, jak to chodí. Politika. Když jsem byla
malá, dost dlouho jsme byli velcí přátelé. Střídala se spousta státních návštěv.
My, jako děti, jsme pak často na sebe naráželi."
"Jaký býval tenkrát?"
"No, velký nemotorný zrzoun. Rád se předváděl - jak je silný, jak je rychlý. Vzpomínám si, jak se vztekal, když jsem ho
jednou porazila v běhu."
"Vy jste porazila Luka v běhu?"
"Ano, jsem velmi dobrý běžec."
"To tedy musíte být."
"Vzal nás párkrát s Najdou na plachetnici a na několik delších výletů. Kde teď mimochodem je?"
"Popíjí s kočkou Šklíbou."
"Cože?"
"To je dlouhý příběh."
"Ráda bych ho slyšela. Od toho převratu mám o něj starost."
Hm, hm... rychle jsem uvažoval, co říci, abych dceři Begmanského premiéra nevyzradil nějaké státní tajemství, jako
například Lukův vztah k Amberskému rodu... Takže: "Znám ho už jistý čas," začal jsem. "Momentálně se léčí z pomsty
Page 21
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
jednoho čaroděje, který ho nadrogoval a zařídil jeho vypuzení do jednoho zvláštního baru..."
Mluvil jsem dlouho, částečně proto, že jsem musel podat stručný obsah Lewise Carrolla. Také jsem jí musel slíbit, že jí
půjčím Alenku z amberské knihovny. Když jsem konečně zmlkl, smála se.
"Proč jste ho nevzal s sebou zpátky?" zeptala se.
Ach jo. Dost dobře jsem jí nemohl říci, že až do vystřízlivění tomu bránila jeho schopnost procházet stíny. Aspoň jsem
tedy dodal: "Je to součást kouzla, které funguje na základě jeho čarodějných schopností. Nelze s ním hnout, dokud
droga nepřestane působit."
"Velmi zajímavé," poznamenala. "Luke je doopravdy čaroděj?"
"Éé... ano," řekl jsem.
"Jak tu schopnost získal? Co jsem ho znala, žádné takové schopnosti nepředváděl."
"Čarodějové získávají své umění různými způsoby," vysvětloval jsem. "Ale to vy víte," náhle jsem si totiž uvědomil, že
je chytřejší, než by naznačoval její usměvavý, nevinný výraz. Měl jsem silný dojem, že se mě pokouší donutit k přiznání
Lukovy znalosti magie Vzoru, což by ovšem prozradilo zajímavé podrobnosti o jeho rodičích.
"A jeho matka Jasra je sama tak trochu čarodějka."
"Skutečně? To mě nikdy nenapadlo."
Sakra. Přicházení a odcházení...
"Inu, někde se to naučila."
"A co jeho otec?"
"To opravdu nevím," odvětil jsem.
"Setkal jste se s ním někdy?"
"Jen velmi letmo," řekl jsem.
Lež by mohla celou záležitost příliš nafouknout, kdyby měla sebemenší tušení, jak se věci ve skutečnosti mají. Proto
jsem udělal jedinou věc, která mne napadla. U stolu za ní nikdo neseděl a dál za stolem už byla jen zeď. Obětoval jsem
jedno ze svých kouzel s nenápadným gestem a prostým zamumláním.
Stůl se převrátil, rozletěl a práskl do zdi. Rána to byla pozoruhodná.
Zazněla spousta výkřiků a kleteb několika štamgastů, vyskočil jsem na nohy.
"Nestalo se nikomu nic?" zvolal jsem, rozhlížeje se jakoby po zraněných.
"Co se stalo?" zeptala se mě.
"Náhlý poryv větru nebo co," řekl jsem. "Snad bude lepší, když půjdeme."
"Dobrá," řekla, pozorujíc trosky stolu. "Nestojím o žádné potíže."
Hodil jsem na stůl pár mincí, vstal a zamířil k zadnímu východu, přitom jsem žvanil, co mi slina na jazyk přinesla, abych
se vyhnul předchozímu tématu. Svého záměru jsem dosáhl, neboť už se znovu nezeptala.
Pokračovali jsme v procházce směrem k Západní vinici.
Když jsme tam dospěli, rozhodl jsem se, při vzpomínce na její zálibu v plachtění, zamířit dolů k přístavu. Ale položila mi
ruku na rameno a zastavila se.
"Není tu někde velké schodiště, vedoucí k úpatí Kolviru?" zeptala se. "Pokud vím, jednou se váš otec pokusil tamtudy
propašovat vojsko, dostal se do pasti a musel se probít zpátky."
Přikývl jsem, "Ano, to souhlasí," řekl jsem. "Stará záležitost.
Je tamhle vzadu. V současnosti se moc nepoužívá, ale pořád je ještě ve slušném stavu."
"Ráda bych se tam podívala."
"Dobrá."
Stočili jsme se vpravo a zamířili zpátky, do kopce k Hlavní promenádě. V protisměru nás minuli a pozdravili dva rytíři
odění v Llewelliných barvách. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem myslet na to, jsou-li na pravidelné pochůzce
nebo plní trvalý příkaz o dohledu nade mnou. Tatáž myšlenka musela napadnout i Coral, protože se po mně podívala s
nadzvednutým obočím. Pokrčil jsem rameny a šel dál. Když jsem se za chvilku ohlédl, už je nebylo vidět.
Míjeli jsme chodce oděné v krojích dobrého tuctu krajů, vzduch byl plný vůní a pachů z mnoha stánků, kde se vařilo
pro všechny možné chutě. Na několika místech našeho výstupu jsme se zastavili a dali si postupně masové pirohy,
jogurt a bonbóny. Lákadel bylo příliš mnoho a příliš silných, než aby jim někdo odolal, snad s výjimkou těch
nejnacpanějších.
Všiml jsem si mrštnosti, s níž se vyhýbala překážkám. Nebyla to jen pouhá graciéznost pohybů. Řekl bych, že to byl
spíše postoj, připravenost Několikrát jsem ji přistihl, jak se otáčí směrem, odkud jsme přišli. Sám jsem se také díval, ale
ničeho neobvyklého jsem si nevšiml. Jednou, když nějaký chlap náhle vyběhl ze dveří, právě když jsme šli kolem, viděl
jsem, jak jí ruka sjela k dýce u pasu a vzápětí klesla.
"Je tu hodně rušno, pořád se něco děje..." poznamenala po chvíli.
"To je pravda. Begma je klidnější, není-liž pravda?"
"Značně."
"Je dost bezpečné procházet se tu jen tak?" zeptala se.
"Ale jistě."
"Prodělávají u vás i ženy vojenský výcvik?"
"Běžně ne, proč?"
"Jen tak, ze zvědavosti."
"Já jsem ale prošla jistým výcvikem v boji se zbraní i beze zbraně," řekla.
"A proč?" optal jsme se.
"Otec si to přál. Říkal, že se to někdy může hodit, když je člověk příbuzný osoby jeho postavení. Myslím, že měl
Page 22
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 23
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 24
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 25
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Kapitola pátá
Když jsme pak šli podél pobřeží směrem k přístavu, Coral konečně promluvila: "Řekni, dějí se tu takové věci často?"
"To bys měla vidět, když je špatný den," prohodil jsem.
"Kdyby ti to nevadilo, ráda bych slyšela, co to všechno mělo znamenat."
"Myslím, že ti dlužím vysvětlení," uznal jsem, "protože tam v jeskyni jsem ti křivdil, i když to možná nevíš."
"Myslíš to vážně?"
"Jo."
"Pokračuj, jsem opravdu zvědavá."
"Je to dlouhé povídání...," zase jsem začal.
Page 26
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 27
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"Ano?"
"...vezmeš mě ke Vzoru, že?"
Zasmál jsem se.
...Abych na to náhodou nezapomněl.
"Hned? Jako vůbec první, co uděláme, až vejdeme do dveří?"
zeptal jsem se.
"Ano."
"Jistě," řekl jsem.
Pak, zjevně spokojená, změnila téma: "Tvůj příběh proměnil můj pohled na svět. Netroufám si ti radit..."
"Ale..." doplnil jsem.
"...Zdá se, že odpovědi, po nichž toužíš, lze nalézt v Pevnosti Čtyř Světů. Všechno ostatní zapadne na svá místa, když
se dovíš, co se tam děje. Ale nechápu, proč si neuděláš kartu a s její pomocí tam nevstoupíš."
"Dobrá otázka. Na Dvoře Chaosu jsou místa, kam se nelze dostat Trumfem, protože se neustále proměňují a nelze je
fixně zobrazit.
Totéž platí o místě, kam jsem situoval Cyklického fantoma.
Území kolem Citadely se sice mění jen nepatrně, ale nevím jistě, zda je to pravá příčina blokády. To místo je centrem síly
a myslím, že je možné, aby někdo část této síly využil pro zaštiťující kouzlo. Dostatečně dobrý čaroděj by mohl s
Trumfem prorazit, ale mám dojem, že vynaložená síla by pravděpodobně spustila nějaký psychický poplach a veškerý
moment překvapení by byl ztracen."
"Stejně by mě zajímalo, jak to tam vypadá," řekla tázavě.
"No...," začal jsem, "takhle." Z kapsy u košile jsem vyndal zápisník a tužku a začal kreslit: "Podívej, celá ta oblast je
sopečnatá." Načrtl jsem několik kráterů a sloupů kouře. "A tahle část je Doba ledová." Další kresba.
"Tady je oceán, tady jsou hory..."
"Jak to tak vypadá, nejlepší, co můžeš udělat, je zase použít Vzor," řekla s pohledem upřeným na kresbu, kroutíc
hlavou.
"Ano."
"Myslíš, že to podnikneš brzy?"
"Asi ano."
"Jakým způsobem je napadneš?"
"Ještě na tom pracuji."
"Jestli ti můžu nějak pomoci, tak pořád platí moje nabídka."
"Nemůžeš."
"Nebuď si tak jistý. Mám slušný výcvik, jsem pohotová, a znám dokonce pár kouzel."
"Díky," řekl jsem, "ale ne."
"V žádném případě?"
"V žádném."
"Kdybys změnil názor..."
"Nezměním."
"...tak řekni."
Došli jsme k Promenádě a dali se po ní. Vítr tu fičel o hodně víc a cosi studeného mi přistálo na tváři, a znovu...
"Sníh!" zvolala Coral, právě když jsem zpozoroval několik středně velkých vloček snášejících se vedle nás a tajících
hned po dopadu na zem.
"Kdyby vaše delegace přijela, jak bylo určeno," poznamenal jsem, "asi bys přišla o procházku."
"Někdy mám kliku," opáčila.
Když jsme dorazili k paláci, sněžilo už dost hustě. Opět jsme použili boční branku a zastavili se na chodníku, abychom
se ještě ohlédli zpět na město tečkované světly a napůl skryté za závojem sněhových vloček. Věděl jsem, že se dívá
déle než já, protože jsem k ní stočil pohled. Přišlo mi, že vypadá spokojeně, skoro šťastně, a soustředěně, jako by si
obrázek celé scenérie v duchu lepila do alba.
Sklonil jsem se k ní a políbil ji na tvář, v té chvíli mi to připadalo jako dobrý nápad.
"Ach," vzdychla a otočila se ke mně. "Překvapil jsi mne."
"To je dobře," prohlásil jsem. "Nesnáším, když se tyhle věci ohlašují předem."
"Pojď, ať jsme z té zimy pryč."
Usmála se a vzala mne za ruku.
Uvnitř mi stráž hlásila: "Llewella by ráda věděla, hodláte-li se připojit k večeři."
"Kdy bude?" zeptal jsem se ho.
"Asi za půldruhé hodiny."
Kouknul jsem na Coral, pokrčila rameny.
"Myslím, že ano," řekl jsem.
"Přední jídelna, horní schodiště," oznámil. "Mám poslat svého pobočníka, záhy nastoupí do služby, aby to vyřídil?
Nebo chcete..."
"Ano, ať to vyřídí," řekl jsem.
"Nechceš se umýt, převléknout..?" začal jsem, když jsme šli dál.
"Vzor!" zvolala "To by znamenalo o hodně víc schodů," informoval jsem ji.
Otočila se ke mně, tvář staženou, ale viděla, že se usmívám.
Page 28
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 29
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Přidal jsem a ona se mnou, naše kroky teď zněly hlasitě. Prošli jsme kolem čtvrtého ústí, pak pátého... Odněkud, zdálo
se mi, zaznívala tichá melodie.
Když jsme se blížili k šestému průchodu, pohlédla na mne zkoumavě, ale šel jsem dál. Byl to sedmý, k němuž jsem mířil,
a když jsme tam konečně došli, zabočil jsem, udělal pár kroků, stanul jsem a pozvedl lucernu. Stáli jsme před velkými,
železem pobitými dveřmi.
Sňal jsem z háku na zdi vpravo klíč, vsunul ho do zámku, otočil, vyndal ho a vrátil na místo. Pak jsem se opřel ramenem
o dveře a silně zatlačil. Pěknou chvíli dveře vzdorovaly, pak začaly pomalu povolovat, pomalu kvůli ztuha jdoucím
pantům. Frakira na mém zápěstí zesílila sevření, ale tlačil jsem, dokud nebyly dveře dokořán.
Ustoupil jsem stranou a podržel je pro Coral.
Udělala pár kroků kolem mne do podivné komnaty a zastavila se. Uhnul jsem stranou a nechal dveře zapadnout, pak
jsem se postavil vedle ní.
"Tak takový je," poznamenala Zhruba eliptický, složitě propletený oválný Vzor modro-bíle zářil na podlaze. Lucernu
jsem odložil. Nebylo jí už třeba, Vzor poskytoval více než dostatečné osvětlení. Pohladil jsem Frakiru, abych ji uklidnil.
Na vzdálenějším konci ornamentu vylétla sprška jisker, rychle zanikla a znovu se objevila blíže k nám. Komnatu
prostupovala povědomá pulzace, kterou jsem si ale nikdy předtím zřetelně neuvědomil.
Náhle mi napadlo něco zkusit, na co už jsem byl delší dobu zvědavý - vyvolal jsem Znamení Logru.
A to byla chyba.
Vzápětí poté, co přede mnou vzplál obraz Logru, po celé délce Vzoru vylétly jiskry a odkudsi se rozhoukala kvílivá
meluzína. Frakira se zmítala, měl jsem dojem, jako by mi někdo vrážel do uší rampouchy a jas křečovitě se chvějícího
Znamení bodal do očí. Okamžitě jsem Logrus zrušil a vřava začala slábnout.
"Co?" ptala se. "Co to?"
Pokusil jsem se usmát, ale moc se mi to nepovedlo.
"Malý experiment, jaký jsem si už dlouho přál provést," řekl jsem jí.
"Dozvěděl ses z něj něco?"
"Snad abych už to podruhé nezkoušel," odvětil jsem.
"Nebo alespoň, dokud se hosté nevzdálí," řekla, "bolí to."
"Promiň."
Přistoupila blíže ke kraji Vzoru, teď už zklidněného.
"Tajuplný a strašidelný," poznamenala, "jako světlo ve snu.
Ale je nádherný. Vy všichni jím musíte projít, aby se stal vaším dědictvím?"
"Ano."
Posunula se trochu vpravo, sledujíc obvod Vzoru. Následoval jsem ji, když pomalu postupovala, její pohled klouzal po
zářivých obloucích a zákrutech, krátkých přímkách a dlouhých, velkolepých křivkách.
"Předpokládám, že je to obtížné?"
"Ano, vtip je v tom, že se musíš neustále drát dopředu a nepřestat, i když přestaneš postupoval," odvětil jsem.
Šli jsme dál, doprava a zvolna jsme Vzor obcházeli. Křivky Vzoru se zdály byl spíše pod povrchem nežli na něm, jako by
byly pod vrstvou skla. Ale povrch neklouzal.
Asi na minutu jsme se zastavili, aby si mohla prohlédnout Vzor z jiného úhlu.
"Tak jak na něj reaguješ?" zeptal jsem se posléze.
"Esteticky," opáčila.
"A jinak ne?"
"Zdá se, že něco vyzařuje," řekla. "Moc, sílu."
Naklonila se dopředu a přejela rukou nad nejbližší linií.
"Je to takřka fyzický tlak," dodala.
Šli jsme dál, minuli zadní část velkého schématu. Bylo viděl přes celý Vzor, až tam, kde na zemi svítila lucerna, poblíž
vchodu.
Její světlo bylo sotva patrné v porovnání se září, kterou jsme právě pozorovali.
Zkrátka, Coral se zase zastavila a ukázala před sebe.
"Co je ta jednoduchá čára, která končí přímo tady?" zeptala se.
"To není konec," řekl jsem. "Je to začátek. Kdo chce projít Vzorem, vstupuje tudy."
Přistoupila blíž a opět přejela rukou nad linií.
"Ano," řekla za okamžik. "Cítím, že tady začíná."
Jak dlouho jsme tam stáli, přesně nevím. Pak mě najednou chytla za ruku a silně stiskla.
"Díky," vyhrkla, "díky za všechno."
Chtěl jsem se jí zeptat, proč používá tak definitivní výraz, když tu se pohnula vpřed a vstoupila na počátek Vzoru.
"Ne!" zarval jsem. "Stůj!"
Ale bylo pozdě. Její noha již došlápla, jasná zář lemovala podrážku její boty.
"Nehýbej se," zvolal jsem, "stůj klidně."
Poslechla mne a strnula v pozici, v níž byla. Olízl jsem si rty, náhle úplné suché.
"Teď se pokus zvednout nohu z čáry a stáhnout ji zpátky. Jde to?"
"Ne," odpověděla.
Klekl jsem si vedle ní a zkoumal situaci. Teoreticky, jakmile vložíte nohu na Vzor, nelze se vrátit. Nemáte jinou možnost
než pokračovat a buď projít celým Vzorem, nebo někde během cesty zahynout.
Na druhé straně by už vlastně měla být mrtvá. Zase teoreticky vzato, kdokoli, kdo není z Amberské krve, by neměl
Page 30
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 31
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Zdálo se, že Vzor září jasněji, jako vždycky poté, když jím někdo projde. Celá prostora tím nabývala přízračného zjevu -
všechno to modré světlo a stín - malé, klidné jezírko na vzdáleném konci, v němž plavaly slepé ryby, se změnilo v
zrcadlo. Pokusil jsem se myslet dopředu, co tento čin bude znamenat pro Coral, pro Amber...
Náhle se napřímila.
"Hodlám zůstat naživu," prohlásila.
"V pořádku," opáčil jsem. "Jak víš, máš teď na vybranou."
"Jak to myslíš?" zeptala se.
"Jseš teď v postavení, kdy můžeš nařídit Vzoru, aby tě přenesl, kamkoli chceš," vysvětloval jsem. "Takže se můžeš
jednoduše nechat přenést sem ke mně nebo si můžeš ušetřit dlouhou cestu a vrátit se hned ke své družině. I když je mi
tvá společnost velmi milá, doporučuji druhou možnost, protože jsi určitě hodně unavená. Můžeš si dát horkou lázeň a
pohodlně se obléknout k večeři. Sejdeme se v jídelně. Jseš pro?"
Viděl jsem, že se usmívá a vrtí hlavou.
"Nehodlám takovou příležitost promarnit," řekla.
"Poslyš, znám ten pocit," řekl jsem jí. "Ale myslím, že by ses měla krotit. Vřítit se někam do podivna může být dost
nebezpečné a dostat se zpátky značně komplikované. Zejména když nemáš praxi v procházení Stíny."
"Je to záležitost vůle a představivosti, ne?" zeptala se. "Prostě vnucuješ své představy okolí, kterým procházíš, že
ano?"
"Je to trochu složitější," řekl jsem. "Musíš se naučit využívat jisté rysy okolí jako orientačních bodů pro odchod.
Většinou toho, kdo jde Stíny poprvé, doprovází někdo zkušený..."
"V pořádku, už si to dokážu představit" "Ne úplně," namítl jsem. "Představy jsou pěkná věc, ale je tu také zpětná
vazba. Když to funguje, začneš mít jistý pocit. Ten se nedá naučit, musíš ho zažít - a dokud si nejseš jistá, měla bys mít
s sebou průvodce."
"Snad by se to dalo zvládnout metodou zkoušky a omylu."
"Možná," odvětil jsem, "ale představ si, že se vynoříš v krajně nebezpečném místě. Pak bude zatraceně málo času na
pokusy. Poněkud zneklidňující..."
"Dobrá, vysvětlil jsi mi to. Naštěstí neplánuji nic, co by mne do takového postavení přivedlo."
"Co tedy plánuješ?"
Napřímila se a udělala rozmáchlé gesto.
"Od té doby, co jsem se dověděla o Vzoru, chtěla jsem něco zkusit, kdyby se taková možnost naskytla."
"Co by to mělo být?"
"Chystám se ho požádat, aby mě poslal tam, kam bych měla jít."
"Nerozumím."
"Volbu místa nechám na Vzoru."
Zavrtěl jsem hlavou.
"Takhle to nefunguje," upozornil jsem ji. "Musíš mu dát příkaz, aby tě přemístil."
"Jak to víš?"
"Tak to prostě funguje."
"Zkoušel jsi to někdy?"
"Ne, nic by se nestalo."
"Znáš někoho, kdo to zkusil?"
"Byla by to ztráta času. Podívej, mluvíš, jako by Vzor byl něco rozumného, s vlastní inteligencí, která je schopna
dospět k rozhodnutí a provést ho."
"Ano," odpověděla. "A musí mě znát takovou, jaká opravdu jsem, poté, co jsem jím prošla. Takže ho chci prostě
požádat o radu a..."
"Počkej!" zvolal jsem.
"Ano?"
"Co kdyby se náhodou přece jenom něco stalo, jak myslíš, že se vrátíš?"
"Počítám, že půjdu Stíny. Takže uznáváš, že se něco může stát?"
"Ano," uznal jsem. "Lze si představit, že máš nějakou podvědomou touhu navštívit určité místo a že Vzor si ji přečetl a
přenese tě tam, jako kdybys mu dala příkaz. To by nedokazovalo, že Vzor má rozum - jen to, že je vnímavý. A dál,
kdybych já byl na tvém místě, bál bych se to riskovat. Předpokládejme, že mám podvědomě sklon k sebevraždě?
Nebo..."
"To už je moc," odsekla, "to už opravdu přeháníš."
"Jen se ti snažím poradit, abys byla opatrná. Na výzkum máš celý život. Bylo by hloupé..."
"Dost!" křikla. "Jsem rozhodnutá a basta. Cítím, že to tak má být. Měj se hezky, Merline."
"Počkej!" znovu jsem zavolal. "Dobrá, dobrá, dělej, jak myslíš.
Ale dovol mi nejdříve, abych ti něco dal."
"Co?"
"Prostředek, jak se rychle dostat z úzkých. Tady je."
Vylovil jsem své Trumfy a nalistoval svůj vlastní. Pak jsem si odepjal dýku i s pochvou od opasku. Ohnul jsem kartu
kolem jilce a převázal ji kapesníkem.
"Máš nějakou představu o tom, jak se používá Trumf?"
"Prostě na něj zíráš a myslíš na tu osobu, dokud nenastane kontakt, že ano?"
"Jo, tak to funguje," řekl jsem. "Tady máš moji kartu. Vezmi si ji s sebou. Až se budeš chtít vrátit, zavolej mi a já tě
Page 32
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
přitáhnu."
Spodem jsem vrhl dýku s kartou přes Vzor. Snadno ji zachytila a zavěsila na opasek, naproti vlastní zbrani.
"Díky," zavolala, napřimujíc se. "Myslím, že to teď zkusím."
"Jen pro případ, že by to opravdu fungovalo, nezůstávej tam dlouho. Souhlasíš?"
"Souhlasím," odvětila a zavřela oči.
O okamžik později byla pryč! No to mě podržte!
Popošel jsem k okraji Vzoru a napřáhl nad něj ruce, až jsem ucítil síly, které se v něm přelévaly.
"Doufám, že víš, co děláš?" řekl jsem. "Chci ji zpátky."
Vzhůru vylétla jiskra a spálila mě na dlani.
"Pokoušíš se mi sdělil, že jsi opravdu rozumný?"
Všechno se se mnou zatočilo. Závrať však okamžitě přešla a první, čeho jsem si všiml, byla lucerna vedle mé pravé
nohy. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že stojím na protější straně Vzoru, u dveří do komnaty.
"Byl jsem v dosahu tvého pole a naladěn na něj," prohlásil jsem. "Bylo to jen mé podvědomé přání, dostat se pryč."
Zvedl jsem lucernu, zamkl za sebou dveře a klíč pověsil zpět na háček. Stejně jsem mu nevěřil. Kdyby mi chtěl být
opravdu ná- pomocný, mohl mne přenést přímo do mého apartmá a ušetřit mi všechny ty schody.
Pospíšil jsem si chodbou. Bylo to zdaleka nejzajímavější první rande, jaké jsem kdy měl.
Kapitola šestá
Prošel jsem hlavní halou a vydal se zadní chodbou, která mne mohla dovést ke kterémukoli z mnoha schodišť, když tu
se z průchodu vpravo vynořil chlapík oděný v černé kůži a v různých kouscích rezavých i lesklých řetězů, zarazil se a
zůstal na mne civět. Na hlavě měl oranžové číro a v levém uchu několik stříbřitých kroužků vyhlížejících jako topná
spirála.
"Merline?" prohodil tázavě, "jsi v pořádku?"
"V tuto chvíli ano," odvětil jsem a šel blíž, ve snaze ho v tom šeru rozeznat.
"Martine!" zvolal jsem. "Ty jsi... se změnil."
Tlumeně se zachechtal.
"Právě jsem se vrátil z velmi zajímavého Stínu," uvedl. "Strávil jsem tam víc jak rok - jedno z těch míst, kde čas letí jako
ďas."
"Hádám, že to byl vysoce technický, městský typ..."
"Správně."
"Domníval jsem se, že jsi spíš pro venkov."
"To mám za sebou. Teď už vím, proč měl táta rád města a hluk."
"Také jsi hudebník?"
"Tak trochu, ale jiného druhu hudby. Půjdeš na večeři?"
"Mám to v úmyslu. Hned, jen co se opláchnu a převléknu."
"Tak se tam sejdeme. Máme si toho moc co povídat."
"Jasná věc, bratránku."
Chytil mne za rameno a zase pustil, když jsme se rozloučili.
Jeho stisk byl pořád silný.
Šel jsem dál. Neušel jsem však ještě ani pár kroků a pocítil jsem nástup Trumfového kontaktu. Zastavil jsem se a rychle
vsáhl s představou, že se chce Coral vrátit. Mé oči se však setkaly s Mandorovým pohledem a s jeho mírným
úsměvem.
"O, výborně," prohlásil. "Jsi sám a zjevně v bezpečí."
Jak se obraz vyjasňoval, viděl jsem, že vedle něj stojí Fiona, po pravdě řečeno, velmi těsně vedle něj.
"Jsem v pořádku," řekl jsem. "Zpátky v Amberu. A ty?"
"Nedotčen," řekl, dívaje se za mne, třebaže vyjma zdi a kousku gobelínu tam nebylo nic k vidění.
"Máš chuť sem přijít?" zeptal jsem se.
"Hrozně rád bych navštívil Amber," odvětil, "ale musím to potěšení odložit na příště. Momentálně jsme poněkud
zaneprázdněni."
"Přišli jste na příčinu těch poruch?" otázal jsem se.
Podíval se na Fionu, pak zpátky na mne.
"Ano i ne," řekl. "V tuto chvíli máme určitá zajímavá vodítka, ale žádnou jistotu."
"Můžu vám nějak pomoci?" zeptal jsem se.
Fiona napřáhla ukazovák a náhle jsem ji viděl mnohem jasněji.
Došlo mi, že se musela dotknout mého Trumfu kvůli lepšímu kontaktu.
"Absolvovali jsme setkání s manifestací toho stroje, který jsi sestrojil," řekla, "s Cyklickým fantomem."
"Opravdu?"
"Měl jsi pravdu, je to racionálně sociální Umělá Inteligence, stejně tak jako technická."
"Byl jsem si jist, že by prošel Turingovým testem."
"Bezpochyby," opáčila, "protože podle definice vyžaduje Turingův test ke splnění stroj schopný lidem lhát a mást je."
"Na co narážíš, Fiono?" zeptal jsem se.
"Není to, přísně vzato, sociální UI, ale vyloženě asociální," odvětila.
"Myslím, že ten tvůj stroj je šílený."
Page 33
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 34
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 35
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
mocným."
"A jéje," prohodil Luke. "Vypadá to, že ho chce Maska využít jako pokusného králíka."
"Jako co?"
"Fontána Síly, člověče! Jak jistě víš, uvnitř Citadely je stálý, pulzující pramen energie. Mezistínová záležitost. Vychází
to z místa, kde se stýkají čtyři světy."
"Vím o ní. Viděl jsem ji v činnosti."
"Nabyl jsem dojmu, že se ji Maska stále pokouší ovládnout."
"Když jsme se naposled setkali, už dost pokročil."
"Jo, ale je v tom víc, než jen ucpání díry ve zdi. Jde o spoustu jemnůstek a rafinovaností, které si teprve začíná
uvědomovat a objevovat."
"Jako například?"
"Když do Fontány ponoříš nějakou osobu, dobře chráněnou, její moc, magické schopnosti a odolnost se
mnohonásobně zvýší. Tahle část není pro trénovanou osobu nijak těžká. Sám jsem jí prošel. Ale v laboratoři starého
Sharu byly jeho zápisky a v nich něco navíc - způsob, jak část těla nahradit energií, skutečně ji zafixovat. Je to ale velmi
nebezpečné a snadno smrtící. Když se to ale povede, stáváš se něčím výjimečným, tak trochu supermanem, jistým
druhem živého Trumfu."
"Tenhle pojem jsem už někde slyšel, Luku..."
"Pravděpodobně," opáčil. "Můj otec se tomuto procesu podrobil..."
"To je ono!" zvolal jsem. "Corwin tvrdil, že se Brand stal živým Trumfem. Bylo pak takřka nemožné ho chytit."
Luke zaskřípal zuby.
"Promiň," řekl jsem omluvně. "Ale tak jsem to slyšel. Tak to bylo tajemství Brandovy moci..."
Luke přikývl.
"Nabyl jsem dojmu, že tenhle Maska si myslí, že ví, jak na to, a je připraven vyzkoušet to na tvém bratrovi."
"A do prdele!" uklouzlo mi. "Přesně to jsem potřeboval. Jurt jako magická bytost či přírodní síla, nebo kýho čerta. To je
vážné.
Kolik toho víš o tom procesu?"
"No, teoreticky ho znám skoro celý. Ale nic bych si s tím nezačínal.
Myslím, že ti vezme něco z lidství. Potom už kašleš na lidi a lidské hodnoty. Počítám, že tohle se stalo mému otci."
Co jsem mohl dodat? Snad že to tak bylo, nebo možná taky ne.
Byl jsem přesvědčen, že Luke chce uvěřit v nějakou vnější příčinu otcovy zrady. Věděl jsem, že bych mu v tomto
ohledu nikdy neodporoval, i kdybych se dověděl opak. Takže jsem se zasmál.
"Pokud jde o Jurta," řekl jsem, "sotvakdo pozná rozdíl před a po procesu."
Luke se zaculil. "Když se ale postavíš proti takovému chlápkovi, navíc ve spojení s čarodějem, a to na jejich vlastním
hřišti, mohl bys na to doplatit."
"Mám snad jinou volbu?" zeptal jsem se. "Jdou po mně. Lepší je dát se do toho hned. Jurt ještě proces přeměny
nepodstoupil. Jak dlouho to trvá?"
"No, představuje to spoustu značně komplikovaných příprav, ale dotyčný se jich všech nemusí zúčastnit. Všechno
závisí na tom, jak daleko se Maska dopracoval."
"Bylo by teda lepší sebou hodit."
"Nemůžu tě tam nechat jít samotného," prohlásil. "Byla by to sebevražda. Znám to místo. Také mám malou rotu vojáků
tábořících ve Stínu a na zavolání připravenou k akci. Podaří-li se nám je zapojit, mohou zdržet stráže nebo je
zlikvidovat."
"Bude tam fungovat ta podivná munice?"
"Ne. Zkoušeli jsme to při našem kluzákovém útoku. Musí to být boj muže proti muži. Mačety a brnění. Musím to
připravit."
"My bychom mohli k průniku využít Vzor, ale vojáci nemůžou...
a v té oblasti se nedá spoléhat na Trumfy."
"Vím o tom, musím to promyslet."
"Pak to budu já a ty proti Jurtovi a Masce. Kdybych o tom řekl komukoli z ostatních, snažili by se mě zdržet až do
Randomova návratu, a to by mohlo být pozdě."
Usmíval se. "Jak víš, má matka by nám mohla být užitečná," prohodil. "Ví o Fontáně víc než já."
"Ne!" vykřikl jsem. "Chtěla mě zabít!"
"Klídek, člověče, klídek," pronesl chlácholivě. "Nech mě domluvit."
"Kromě toho to s Maskou prohrála, když se naposled střetli.
Proto je z ní věšák."
"O důvod víc, aby si dávala větší pozor. Mimochodem, musel to být nějaký podfuk, ne obratnost. Je fakt dobrá. Maska
ji musel nějak překvapit. Byla by pro nás opravdovou posilou, Merle."
"Ne! Všechny by nás nejraději viděla mrtvé."
"To jsou maličkosti," vysvětloval. "Po Cainovi jste vy všichni jen symbolickými nepřáteli. Maska je skutečný nepřítel,
který ji o cosi připravil a stále to má. Bude-li mít na výběr, půjde po Maskovi."
"A když uspějeme, pustí se pak do Amberu."
"Vůbec ne," prohlásil. "V tom právě tkví půvab mého plánu."
"Ani o něm nechci slyšet."
"Protože už teď víš, že budeš souhlasit, viď? Právě jsem vymyslel způsob, jak vyřešit všechny vaše problémy. Dejte jí
Page 36
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Citadelu po jejím dobytí jako smírnou oběť, aby zapomněla na spory s vámi, hoši."
"Prostě jí jen tak dát do rukou takovou hrozivou moc?"
"Kdyby ji chtěla proti vám použít, udělala by to už dávno. Bojí se ji využít až na doraz. Když je to s Kashfou nahnutý,
chňapne po příležitosti aspoň něco zachránit. O to jde."
"Opravdu si to myslíš?"
"Je pro ni lepší být královnou na Citadele než věšákem na Amberu."
"Kčertu s tebou, Luku. Umíš to podat tak, že největší blbosti zní přitažlivě."
"To je holt umění," opáčil. "Co na to říkáš?"
"Musím si to promyslet" "Pak ale svižně. Jurt si může dávat světelnou lázeň právě teď."
"Netlač na mne, člověče. Řekl jsem, že si to promyslím. Je to jen jeden z mnoha mých problémů. Jdu se navečeřet a o
všem podumám."
"Nechceš mi říct o svých dalších problémech? Možná bych je zvládl zpracovat všechny dohromady."
"Zatraceně, nechtěl! Zavolám ti zpátky... brzy. Souhlasíš?"
"Jasně. Ale raději bych byl přitom, až to z mámy sejmeš, abych věci trochu uhladil. Přišel jsi na to, jak kouzlo zlomit, že
ano?"
"Ano."
"Jsem rád, že to vím. Nebyl jsem si jist, jak to udělat, a můžu toho teď nechat. Tady to zapíchnu a začnu dávat
dohromady vojáky," řekl s pohledem upřeným na dámu v bikinách, která právě vylézala z bazénu. "Zavolej mi."
"Platí," řekl jsem a Luke byl pryč.
Obdivuhodné, sakra. Žádný div, že Luke trvale vyhrává ceny za největší prodej. Musel jsem uznat, že to byla
přesvědčivá tiráda, navzdory mým citům vůči Jasře. A Random mi nenařídil, abych ji držel pod zámkem. Ovšem neměl
moc příležitostí říci mi vůbec něco, když jsme se naposled viděli. Bude se však Jasra opravdu chovat tak, jak si Luke
představuje? Smysl to dávalo, ale lidé se zřídkakdy chovají rozumně, když by měli.
Prošel jsem chodbou a rozhodl se použít zadní schodiště. Jak jsem zabočil, spatřil jsem blízko vrcholu schodů stát
postavu. Dívala se jinam a byla to žena. Měla na sobě dlouhou žlutou a červenou róbu. Měla velmi tmavé vlasy a
krásná ramena...
Ohlédla se, když mne slyšela přicházet, a poznal jsem, že je to Najda. Pozorně se zadívala na mou tvář.
"Lorde Merline," oslovila mne, "můžete mi říci, kde je má sestra?
Jak jsem vyrozuměla, šla s vámi ven."
"Prohlížela si nějaká umělecká díla a pak si šla něco zařídit," odvětil jsem. "Nevím přesně, kam šla, ale naznačila, že se
brzo vrátí."
"V pořádku," řekla. "Já jen, že se blíží večeře a očekáváme, že se k nám připojí. Bavila se dobře toto odpoledne?"
"Věřím, že ano," řekl jsem.
"Byla poslední dobou trochu zasmušilá. Doufali jsme, že by ji mohl tento výlet trochu rozveselit. Dost se na něj těšila."
"Zdála se mi docela spokojená, když jsem ji opustil," připustil jsem.
"Ach, kde to bylo?"
"Nedaleko," uvedl jsem.
"Kde všude jste byli?"
"Udělali jsme dlouhou procházku městem a okolím," sdělil jsem jí. "Také jsem jí trochu ukázal palác."
"Pak je tedy v paláci?"
"Když jsem ji viděl naposled, tak byla, ale mohla jít ven."
"Chápu," řekla. "Škoda, že jsem si s vámi nepromluvila dřív.
Mám pocit, že už vás znám delší dobu."
"Ale?" podivil jsem se. Jak to přijde?"
"Pročítala jsem si několikrát váš záznam. Je docela fascinující."
"Můj záznam?"
"Není žádným tajemstvím, že máme záznamy o lidech, u nichž je pravděpodobné, že se s nimi při naší práci setkáme.
Máme pochopitelně záznamy o všech z Domu Amberu, i o těch, kteří nemají moc co společného s diplomacií."
"To mě nikdy nenapadlo," řekl jsem, "ale dává to smysl."
"Vaše začátky jsou pochopitelně zmíněny jen letmo a vaše současné problémy jsou velmi matoucí."
"Pro mě jsou také matoucí," přiznal jsem. "Pokoušíte se můj záznam aktualizovat?"
"Nikoliv, jen jsem zvědavá. Kdyby však vaše problémy ve svých důsledcích nějak zahrnovaly Begmu, pak by nás
zajímaly."
"Jak to přijde, že o nich vůbec víte?"
"Máme velmi dobrou špionážní službu. Malá království musí mít."
Přikývl jsem.
"Nechci vyzvídat povahu vašich informačních zdrojů, ale nejsme zrovna žhaví na prozrazování utajovaných dat."
"Vy mi nerozumíte," prohlásila. "Nesnažím se naše údaje doplnit.
Chci jen zjistit, mohu-li vám nabídnout svou pomoc."
"Díky. Vážím si toho. Ale žádný způsob, jak byste mi mohla pomoci, mne nenapadá."
Usmála se, předvádějíc tak dvě řádky dokonalých zubů.
"Nemohu být konkrétnější, když nevím víc," prohlásila. "Ale usoudíte-li, že pomoc potřebujete nebo když si budete
chtít jen tak popovídat - navštivte mne."
"Ujednáno," řekl jsem. "Na shledanou na večeři."
Page 37
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 38
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"V pořádku. To byla hlavní věc. Počítám, že půjdu a zkusím to trochu s tím blátem a špínou..."
"Počkej!"
"Copak je?"
"Vypadá to, že ti jde transport ve Stínu poslední dobou velmi dobře."
"Snad jsem se trochu zlepšil."
"Co takhle přemístit malou rotu vojáků a jejich velitele, šlo by to?"
"Myslím, že bych to zvládl."
"A mě s nimi?"
"Ovšem. Kde jsou a kam chcete přenést?"
Zalovil jsem v kapse, našel Lukův Trumf a podržel ho před sebou.
"Ale... tomu podle tebe nemám věřit," divil se Fantom.
"Momentálně je v pořádku," oznámil jsem mu. ,,Pokud jde o tuto záležitost. Ale nic víc. Trochu se změnila situace."
"Sice to nechápu, ale když to říkáš ty..."
"Jseš schopen ho vystopovat a všechno připravit?"
"Měl bych to dokázat. Kam se chceš dostat?"
"Znáš Pevnost Čtyř Světů?"
"Ano, ale je to nebezpečné místo, tati. Velice komplikovaně mizí a zase se objevuje. Také se mě tam ta rudovlasá dáma
pokusila zajmout."
"Jasra."
"Nikdy jsem to jméno neslyšel."
"Je to Lukova matka," vysvětlil jsem mu, mávaje Lukovým Trumfem.
"Špatná krev," prohlásil Fantom, "možná bychom si s nimi neměli ani nic začínat" "Mohla by jít s námi," nadhodil jsem.
"Ne, to ne! Je to nebezpečná dáma. Nemůžeš chtít, aby šla s námi. Zejména ne do místa, kde je silná. Mohla by se
znovu pokusit mě ujařmit a třeba by uspěla."
"Bude mít jiné starosti," podotkl jsem, "a mohl bych ji potřebovat.
Takže ji začni brát jako součást celé akce."
"Víš určitě, že děláš dobře?"
"Obávám se, že ano."
"Kdy chceš vyrazit?"
"Částečně to závisí na tom, kdy bude Lukova rota připravená.
Proč nejdeš a nezjistíš to?"
"Dobrá, ale stejně si myslím, že možná děláš chybu, když chceš jít na takové místo s takovými lidmi."
"Potřebuji někoho, kdo mi pomůže, a kostky jsou zatraceně jasně vrženy."
Fantom se smrštil do světelného bodu a zmizel.
Zhluboka jsem se nadechl, pak jsem si to s povzdechnutím rozmyslel a pokračoval v chůzi k nejbližším dveřím svého
apartmá, které nebyly od haly moc daleko. Když jsem se po nich natahoval, ucítil jsem nástup Trumfového kontaktu.
Opět se přede mnou objevil Mandor.
"Nestalo se ti nic?" hned se optal. "Byli jsme přerušeni takovým divným způsobem."
"Je mi báječně," uklidnil jsem ho. "To, jak jsme byli přerušeni, se stane jednou za život. Není třeba se zneklidňovat."
"Vypadáš maličko rozrušeně."
"To proto, že moje cesta z přízemí do poschodí byla strašně dlouhá, všechny síly vesmíru se spojily, aby mne
zpomalily."
"Nerozumím."
"Byl to perný den," řekl jsem. "Měj se."
"Chtěl jsem si s tebou ještě trochu promluvit o těch bouřích a novém Vzoru a..."
"Později," řekl jsem. "Čekám hovor."
"Promiň, není spěch. Ozvu se."
Přerušil kontakt. Nahmátl jsem závoru. Přemýšlel jsem, zdali by někomu pomohlo, kdybych Fantoma předělal na
záznamník hovorů.
Kapitola sedmá
Page 39
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 40
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
dodal: "Takhle to také bylo vždycky se mnou, když jsem byl nablízku tvému otci."
"Bille," řekl jsem, jak jsme začali stoupat, "znal jsi mého tátu předtím, než se mu vrátila paměť, když byl jen prostým
starým Carlem Coreyem. Možná jsem na to šel doposud špatně. Nemohl by sis vzpomenout na něco z tamté fáze jeho
života, co by mohlo naznačit, kde teď je?"
Na moment se zastavil a zadíval se na mne.
"Nemysli si, Merle, že jsem o tom z tohohle hlediska nepřemýšlel.
Mockrát jsem dumal o tom, jestli se v něčem neangažoval jako Corey a zda se pak necítil povinován dotáhnout to,
jakmile uzavřel své záležitosti tady. Byl ale velký tajnůstkář i v tamtom vtělení.
A taky paradoxní. Provedl řadu zásahů v ozbrojených složkách, které byly docela logické. Někdy ale zase napsal
hudbu, která vůbec neodpovídala obrázku tvrdohlavého osla."
"Žil dlouhý život. Spoustu se toho naučil, spoustu toho prožil."
"Přesně tak, a to velmi ztěžuje odhad o tom, v čem by mohl být zapletený. Jednou nebo dvakrát, když vypil pár
skleniček, se zmínil o umělcích a vědcích, o nichž by mi nikdy nenapadlo, že by se s nimi mohl znát. Nikdy nebyl jen
prostým Carlem Coreyem. Když jsem ho poznal, měl za sebou pár století pozemského života. Jeho povaha je proto příliš
složitá na to, aby se dalo snadno odhadnout, co udělá.
Prostě nevím, kam se mohl vrátit - jestli se vrátil."
Pokračovali jsme nahoru po schodišti. Proč jenom jsem měl dojem, že Bill ví víc, než mi řekl?
Jak jsme se blížili k jídelně, uslyšel jsem hrát hudbu, a když jsme vstoupili, Llewella na mne vrhla velmi nevlídný pohled.
Viděl jsem, že se jídlo udržuje teplé na servírovacím stolku naproti u zdi a že si ještě nikdo nesedl. Všichni stáli a bavili
se, sklenky v ruce a většina se zadívala naším směrem, když jsme vešli. Tři hudebníci hráli kus vpravo, jídelní stůl byl
vlevo, nedaleko velkého okna v jižní zdi, jež skýtalo skvělou vyhlídku na město pod námi. Pořád ještě mírně sněžilo, což
celé vyhlídce propůjčovalo lehce přízračný nádech.
Llewella k nám rychle přistoupila.
"Všichni kvůli tobě čekají," zašeptala. "Kde je ta dívka?"
"Coral?"
"Kdo jiný?"
"Nevím jistě, kam se vypravila," řekl jsem. "Rozešli jsme se před pár hodinami."
"Přijde tedy, nebo ne?"
"Nejsem si jist."
"Už nemůžeme čekat," prohlásila. "A zasedací pořádek je narušen.
Co jsi s ní provedl? To jsi ji tak utahal?"
"Ale, Llewello!"
Zamumlala něco, čemu jsem nerozuměl, v nějakém šišlavém rebmanském dialektu. Asi něco stejně hezkého. Otočila se a
zamířila k Vialle.
"Chlapče, jseš v malérech až po krk," podotkl po straně Bill.
"Pojďme do sebe něco kopnout u baru, než přerovná místa."
To už se ale blížil sloužící s vínem, s dvojicí sklenic na tácu.
"Bayleho Špica," poznamenal, když jsme si posloužili.
Usrkl jsem a zjistil, že mluvil pravdu, což mně trochu pozvedlo náladu.
"Neznám tu všechny," řekl Bill. "Kdo je ten chlápek s červenou šerpou vedle Vially?"
"To je Orkuz, premiér Begmy," vysvětlil jsem mu, "a ta docela přitažlivá dáma v žlutočervených šatech, která mluví s
Martinem, je jeho dcera Najda. Coral - ta, kvůli níž jsem právě dostal držkovou - je její sestra."
"Jo - aha. A kdo je ta robustní blondýna, co poulí oči na Gérarda?"
"Nevím," přiznal jsem. "Taky neznám tu dámu s tím frajerem vpravo od Orkuze."
Zvolna jsme se sunuli ke společnosti a Gérard, zjevně se cítící nesvůj ve vyšívaném hávu s mnoha záhyby, nás
představil dámě, s níž hovořil. Byla to Dretha Gannellová, asistentka Begmanského velvyslance. Velvyslanec, jak se
ukázalo, byla vysoká dáma stojící kousek od Orkuze - jménem, jak jsem zachytil, Ferla Quistová.
Muž, co byl s ní, byl její sekretář a jeho jméno znělo nějak jako Cade.
Zatímco jsme se dívali tím směrem, pokusil se Gérard vyklouznout a nechat nás napospas Ferle. Ta ho ale chytla za
rukáv a položila mu několik otázek ohledně našeho loďstva. Usmál jsem se, lehce uklonil a šel pryč. Bill mne napodobil.
"Proboha! Ten Martin se ale změnil," zahlaholil najednou.
"Vypadá jako sólista z rockového videoklipu. Skoro jsem ho nepoznal. Před týdnem..."
"Bylo to víc jak rok," poznamenal jsem, "pro něj. Byl mimo a snažil se najít sám sebe v životě na ulici."
"Rád bych věděl, jestli už s tím přestal."
"Neměl jsem příležitost se ho na to zeptat," odvětil jsem, ale napadla mne přitom zvláštní myšlenka. Uložil jsem si ji do
paměti.
Hudba utichla, Llewella si významně odkašlala a pokynula Hendonovi, který vyhlásil nový zasedací pořádek. Byl jsem
usazen u paty stolu a později jsem se dozvěděl, že Coral měla sedět po mé levici a Cade vpravo. Rovněž se mi pak
doneslo, že se Llewella do poslední chvilky snažila přesvědčit Floru, aby si sedla místo Coral, ale ta byla neoblomná.
Dopadlo to tak, že vpravo vedle Vially v čele stolu seděla Llewella, na druhé straně Orkuz s Gérardem a Drethou. Vedle
Llewelly usedl Bill a Ferla, Martin, Cade a Najda v řadě vedle Orkuze.
Doprovodil jsem Najdu ke stolu a usadil ji po své pravici, Bill tak seděl nalevo ode mne.
"Zmatky, samé zmatky," mumlal si Bill polohlasem. Přikývl jsem, když jsem ho představoval Najdě jako právního
zástupce Domu Amberu. Zjevně to na ni zapůsobilo a začala se ho vyptávat na jeho práci. Udržel si její zájem
Page 41
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
vyprávěním historky, jak hájil nárok jistého psa na dědičné sídlo, což sice nemělo nic společného s Amberem, ale byl to
zábavný příběh; natolik zábavný, že se rozesmála a spolu s ní i Cade, který také poslouchal.
Podával se první chod a hudba zase začala tlumeně hrát, čímž konverzace přešla na intimnější úroveň. Bill přitom
naznačil, že by mi chtěl něco sdělit, ale Najda ho o vteřinku předběhla a musel jsem se tedy věnovat jí. "Pokud jde o
Coral," řekla měkce, "jste si jistý, že je v pořádku? Nebylo jí snad nevolno, když jste se rozešli, nebo něco takového, že
ne?"
"Ne," odpověděl jsem. "Zdálo se mi, že je docela fit."
"To je divné," řekla. "Měla jsem dojem, že se těšila právě na takové záležitosti, jako je tato večeře."
"Zdržela se určitě déle, než zamýšlela, ať už šlo o cokoli," poznamenal jsem.
"A o co přesně šlo?" zeptala se Najda. "Kde jste se rozešli?"
"Tady, v paláci," odvětil jsem. "Ukazoval jsem jí to tu. Chtěla některým místům věnovat víc času, než jsem si mohl
dovolit. Proto jsem šel napřed."
"Nemyslím si, že by zapomněla na večeři."
"Domnívám se, že ji upoutalo některé umělecké dílo."
"Takže je rozhodně někde v paláci?"
"Těžko říci. Jak už jsem se zmínil, člověk si vždycky může vyjít ven."
"Chcete tím naznačit, že nevíte, kde vlastně je?"
Přikývl jsem.
"Nevím jistě, kde je právě teď," řekl jsem. "Klidně by mohla být ve svém pokoji a převlékat se."
"Po večeři se podívám," řekla, "jestli se do té doby neukáže.
Pomůžete mi ji hledat, když se neobjeví?"
"Stejně jsem měl v úmyslu se po ní poohlédnout," odvětil jsem.
Pokývla a pustila se do jídla. Trapná situace. Vedle toho, že jsem ji nechtěl vyděsit, nemohl jsem jí dost dobře sdělit, co
se stalo, aniž by se tím neprozradilo, že její sestra je ve skutečnosti Oberonovou nelegitimní dcerou. V čase, jaký právě
byl, kdy jsem byl varován, abych neříkal nic, co by mohlo narušit vztahy mezi Amberem a Begmou, jsem nehodlal dceři
begmanského premiéra potvrdit šeptané pomluvy o poměru její matky s bývalým Amberským králem.
Možná to bylo v Begmě veřejným tajemstvím a všem to bylo fuk.
Ale možná taky ne. Nechtěl jsem rušit Randoma žádostí o radu, částečně proto, že mohl být právě teď silně
zaneprázdněn v Kashfě, ale hlavně proto, že by se mě mohl začít vyptávat na mé vlastní bezprostřední plány a
problémy a lhát bych mu nemohl. Což by mě dostalo do velkých potíží. Takový rozhovor by mohl docela dobře vyústit
v zákaz mého útoku na Citadelu. Jediná osoba, které jsem to mohl o Coral říci a od koho se mi mohlo dostat v jistém
smyslu oficiální odpovědi na otázku, jak daleko můžu jít v informování Coraliny rodiny, byla Vialla. Naneštěstí byla
momentálně naprosto zaneprázdněna svou rolí hostitelky.
Povzdechl jsem si a znovu se dal do jídla.
Bill se snažil připoutat mou pozornost a mírně se ke mně naklonil.
Také jsem se k němu nahnul.
"Ano?" řekl jsem.
"Chtěl jsem ti říct pár věcí," začal. "Doufal jsem ale, že se najde trocha volného času, klidu a soukromí."
Zasmál jsem se pod vousy.
"Přesně tak," pokračoval. "Jsem přesvědčen, že tohle je to největší soukromí, jaké v dohledné době můžeme
dosáhnout. Naštěstí se zdá, že se hovor nenese moc daleko, mluví-li se tlumeně. Neslyšel jsem, co jste si povídali s
Najdou. Takže dokud hraje hudba, je to pravděpodobně v pořádku."
Přisvědčil jsem a honem si ukousl několik soust.
"Na jedné straně jde o to, že by to Begmanští neměli slyšet. Na druhé straně mám pocit, že bys to vědět měl, kvůli tvým
vztahům k Lukovi a Jasře. Jak jseš na tom časově? Raději bych ti to vylíčil později, ale jestli budeš mít honičku, můžu ti
podat stručný přehled už teď."
Letmo jsem se podíval na Najdu a Cadea. Zdálo se, že se plně věnují jídlu, a nemyslel jsem, že by nás mohli
zaslechnout. Naneštěstí jsem neměl v záloze žádné zaštiťující kouzlo.
"Pusť se do toho," zašeptal jsem zpoza vinné sklenky.
"Tak za prvé," řekl, "Random mi poslal celou fůru papírů, abych je prověřil. Jsou to návrhy dohody, kterou Amber
propůjčuje Kashfě privilegovaný obchodní status, tentýž, jaký má Begma. Takže tím se s konečnou platností stanou
členy Zlatého kruhu."
"Chápu," řekl jsem. "Není to zas tak naprosto nečekané. Ale je dobré vědět přesně, co se děje."
Přikývl.
"Mám toho ale k tomu mnohem víc," prohlásil, právě když muzikanti přestali hrát a zase bylo slyšet hovor kolem celého
stolu.
Mrknul jsem vpravo a viděl, že číšník přinesl hráčům tác s jídlem a víno. Odložili nástroje a dali si pauzu.
Pravděpodobně hráli už pěknou chvíli před mým příchodem a nepochybně si přestávku zasloužili.
Bill se tlumeně zachechtal.
"Později," prohodil.
"Dobrá."
Dalším chodem byla zajímavá ovocná mísa se skvělou šťávou.
Když jsem ji lžičkou dojídal, Najda mi pokynula, abych se k ní nahnul.
"Co takhle dnes večer," zašeptala.
Page 42
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 43
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 44
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
s vaším otcem..."
"Ne!" přerušila mne. "Ten o tom vůbec neví!"
"Děkuji. Pak musíte uznat, že mám právo být zvědavý, na jaké úrovni ten plán vznikl."
"Není třeba pátrat jinde," prohlásila. "Je to výhradně můj nápad."
"Některá z vašich předchozích prohlášení mne vedou k závěru, že máte určité zvláštní konexe s Begmanskou špionáží."
"Nikoliv," řekla, "pouze zcela běžné. Nabídka je má vlastní."
"Ale někdo by musel... uskutečnit ten plán."
"To spadá do sféry tajné zbraně."
"Musel bych o tom vědět víc."
"Nabídla jsem vám službu a slíbila naprostou diskrétnost. Dál jít nemohu."
"Jestliže je ta myšlenka výhradně vaše vlastní, zdálo by se, že vám jde o osobní prospěch. Jaký? Co z toho budete
mít?"
Odvrátila pohled. Dlouhou dobu bylo ticho.
"Váš záznam," řekla konečně. "Bylo to... fascinující čtení. Jste tu jeden z mála lidí zhruba mého věku a vedl jste tak
zajímavý život.
Neumíte si představit, jak nudná je většina toho, co jsem musela číst - hlášení zemědělců, obchodní statistiky,
rozpočtové rozbory. Nezažila jsem vůbec žádný společenský život. Jsem pořád k dispozici.
Každý večírek, který navštívím, je ve skutečnosti plněním státní funkce v té či oné podobě. Četla jsem váš záznam
znovu a znovu a přemýšlela o vás. Já... jsem se do vás v jistém smyslu zamilovala.
Vím, že to zní hloupě, ale je to pravda. Když jsem četla některá z posledních hlášení a uvědomila si, že byste mohl být
ve velkém nebezpečí, rozhodla jsem se, že vám pomůžu, seč budu moci. Mám přístup ke všem státním tajemstvím.
Jedno z nich mi může poskytnout prostředky, jak vám pomoci. Jejich použití by vám pomohlo, aniž by to Begmě
uškodilo, ale bylo by ode mne neloajální, říci o tom něco víc. Vždycky jsem si přála se s vámi setkat a hrozně jsem žárlila
na svou sestru, když jste ji vzal dneska na procházku. A pořád bych si přála, abyste se u mne později zastavil."
Zíral jsem na ni. Pak jsem na její počest zvedl sklenici s vínem a dlouze se napil.
"Vy jste... úžasná," řekl jsem. Nic jiného mne nenapadlo.
Buď to byl momentální výmysl, nebo to byla pravda. Jestliže to byla pravda, tak poněkud patetická; jestliže ne,
považoval bych to za dosti obratnou ukázku rychlého myšlení vypočítanou na to, aby mne zasáhla na tom úžasně
zranitelném místě - v centru ega. Zasloužila si buď mé sympatie, nebo ten nejobezřelejší obdiv. Takže jsem dodal: "Rád
bych se setkal s osobou, která psala hlášení. Máte pravděpodobně ve vládním úřadě skrytý literární talent s velkou
fantazií, je ho tam škoda."
Zasmála se, pozdvihla svou sklenku a přiťukla si o mou.
"Přemýšlejte o tom," řekla.
"Upřímně mohu prohlásit, že na vás nezapomenu," řekl jsem jí.
Oba jsme se vrátili k rozjedené večeři a sám jsem věnoval následujících asi pět minut dohánění ostatních. Bill mě
decentně nechal na pokoji. Také domnívám se čekal, až bylo jisté, že můj rozhovor s Najdou definitivně skončil.
Konečně na mě mrknul.
"Máš minutku?" zeptal se.
"Obávám se, že ano," opáčil jsem.
"Ani se nebudu ptát, zdali to bylo pracovní, nebo příjemné, ten rozhovor s druhou stranou."
"Bylo to příjemné," řekl jsem, "ale podivně pracovní. Neptej se mě na to nebo přijdu o moučník."
"Abych to shrnul," prohlásil, "korunovace v Kashfě se koná zítra."
"Neztrácíme čas, co?"
"Ne. Ten pán, co se ujímá trůnu, je Arkans, kníže ze Shadburnu.
Byl v mnoha Kashfaských vládních funkcích a v dost odpovědných postaveních za poslední léta. Ví, jak to ve
skutečnosti chodí, a je vzdáleně příbuzný s jedním z dřívějších monarchů. Nevycházel dobře s Jasřinou klikou a
zůstával hezky pěkně na svém venkovském sídle, dokud byla u moci. Neobtěžoval ji a ona jeho taky ne."
"Zní to smysluplně."
"Prakticky sdílí její názory na situaci v Eregnoru, čehož si jsou Begmanci dobře vědomi a..."
"Jaká přesně," zeptal jsem se, "je situace v Eregnoru?"
"Je to jejich Alsasko-Lotrinsko," začal vysvětlovat. "Velká, bohatá oblast mezi Kashfou a Begmou. Tolikrát v průběhu
staletí přešla z jedné ruky do druhé, že obě země si na ni dělají dost opráv- něné nároky. Dokonce ani sami obyvatelé
Eregnoru neví určitě, kam vlastně patří. Mají příbuzné na obou stranách. Ani si nejsem jist, že se moc starají o to, která
strana si na ně činí nárok, alespoň dokud se jim nezvýší daně. Myslím, že nárok Begmy by mohl být trochu pádnější,
ale snadno by se dalo argumentovat i pro druhou stranu."
"A momentálně je drží Kashfa a Arkans prohlašuje, že je bude držet zatraceně pevně?"
"Správně. Totéž tvrdila Jasra. Ale prozatímní vládce - Jaston se jmenoval a byl to voják - byl ochoten jednat o statutu
Eregnoru s Begmánci, před svým nešťastným pádem z balkonu. Myslím, že chtěl vyspravit státní pokladnu a uvažoval
o postoupení území za dohodu o vyrovnání nějakých letitých válečných reparací. Všechno se v tomto ohledu vyvíjelo
slibně."
"A... ?" prohodil jsem.
"V listinách, které jsem dostal od Randoma, Amber jednoznačně uznává Kashfu s Eregnorem jako její součástí. Arkans
trval na tom, aby se to začlenilo do smlouvy. Obvykle - jak vyplývá ze všeho, co jsem byl schopen vyštrachat v
archivech - se Amber vyhýbá účasti v tak choulostivých situacích mezi spojenci, jako je tato. Oberon zřídka
Page 45
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
vyhledával potíže. Ale zdá se, že Random pospíchá a nechává toho chlápka, aby trval na svém."
"Přehání to," řekl jsem. "Ne, že bych mu to vyčítal. Pamatuje si až příliš dobře na Branda."
Bill přikývl.
"Jsem jen placená síla a nechce se po mně, abych měl nějaký názor."
"No, ještě něco bych měl o tom Arkansovi vědět?"
"Ó, je tu spousta dalších věcí, které se na něm Begmancům nelíbí, ale tahle jim vadí nejvíc - právě když si mysleli, že
udělali určitý pokrok v záležitosti, která byla po celé generace jejich národní kratochvílí. V minulosti dokonce kvůli
tomu válčili. Nepochybně právě proto se přiřítili do města. Zařiď se podle toho."
Zvedl pohár a napil se.
O něco později prohodila Vialla cosi k Llewelle, vstala, prohlásila, že se musí o něco postarat a že bude hned zpátky.
Llewella se začala také zvedat, ale Vialla jí položila ruku na rameno, něco zašeptala a odešla.
"Rád bych věděl, co se asi děje," řekl Bill.
"Nevím," opáčil jsem.
Usmál se.
"Nemůžeme si to domyslet?"
"Myšlenky se mi matou," řekl jsem mu.
Najda na mne vrhla významný pohled. Čelil jsem mu a pokrčil rameny.
Za další chvilku byly mísy čisté a přišel další chod. Ať už to bylo cokoli, vypadalo to dobře. Než jsem si to ale mohl
ověřit, vešla služebná a přistoupila ke mně.
"Lorde Merline," oslovila mne, "královna by s vámi ráda mluvila" Okamžitě jsem vyskočil.
"Kde je?"
"Dovedu vás k ní."
Omluvil jsem se svým společníkům, vypůjčil si od Vially rčení, že budu hned zpátky, nevěda, je-li to pravda. Následoval
jsem služebnou ven z jídelny a za roh, do malého salonku, kde nás s Viallou nechala o samotě. Vialla seděla v
nepohodlně vyhlížejícím křesle s vysokým opěradlem, z tmavého dřeva a kůže, spojovaném železným kováním. Kdyby
potřebovala svaly, poslala by pro Gérarda, kdyby chtěla mozek, plný historie a politických rozhodnutí, byla by tu
Llewelía. Takže jsem odhadoval, že ve hře je magie, jelikož přes ni jsem byl v tomto sídle autoritou já. Ale mýlil jsem se.
"Ráda bych si s tebou promluvila," řekla. "Jde o malý válečný stav, v němž, zdá se, budeme brzy zapleteni."
Kapitola osmá
Po období, příjemně stráveném s hezkou dámou, sérii podnětných debat na chodbách a uklidňující večeři s rodinou a
přáteli se zdálo skoro případné, že nastal čas pro něco jiného a zneklidňujícího.
Představa malé války aspoň vypadala lépe než války velké, i když to jsem Vialle neřekl. Po chvilce opatrných úvah jsem
zformuloval dotaz: "Co se děje?"
"Daltovi muži se zakopali nedaleko západního okraje Ardenu," uvedla. "Juliánovy jednotky jim vytáhly vstříc. Benedikt
sebral Juliánovy zálohy a výzbroj. Říká, že může provést obchvat, kterým naruší Daltovu linii. Ale řekla jsem mu, aby to
nedělal."
"Tomu nerozumím. Proč ne?"
"Lidé by umírali," řekla.
"Tak to ve válce chodí. Někdy není jiné volby."
"Ale my máme možnost volby, alespoň částečně," prohlásila.
"Možnost, které nerozumím. A chci jí porozumět, dříve než vydám rozkaz, jehož důsledkem budou spousty mrtvých."
"Jaká je to volba?"
"Šla jsem sem, abych odpověděla na Trumfové poselství od Juliana," řekla. "Právě mluvil s Daltem pod záštitou bílého
praporu.
Dalt mu řekl, že tentokrát není jeho cílem zničení Amberu. Poukázal však na to, že by mohl podniknout útok, který by
stál obě strany spoustu lidí a výzbroje. Prohlásil, že by nás i sebe těchto ztrát raději ušetřil. Co po nás ve skutečnosti
chce, je, abychom mu vydali dva vězně - Rinalda a Jasru."
"No tohle?" zvolal jsem. "I kdybychom chtěli, nemůžeme mu vydat Luka, není tady."
"Totéž mu řekl Julian. Zdál se velmi překvapený. Z nějakých důvodů byl přesvědčen, že máme Luka v moci."
"No, nejsme povinni toho chlapa školit. Soudím, že byl po léta poněkud na obtíž. Myslím, že Benedikt mu může dát
správnou odpověď."
"Nezavolala jsem tě, abys mi radil," řekla.
"Promiň," řekl jsem. "Já prostě nemám rád, když vidím, jak nás někdo tahá za fusekli a věří, že má šanci uspět."
"Nemá vůbec šanci uspět," poznamenala Vialla. "Ale když ho teď zabijeme, nic se nedozvíme. Ráda bych zjistila, co za
tím vším vězí."
"Kdyby ho sem Benedikt dopravil, mám kouzla, která ho donutí zpívat."
Zavrtěla hlavou.
"Příliš riskantní," vysvětlovala mi. "Jakmile začnou létat kulky, je tu možnost, že si ho jedna najde. Pak prohrajeme, i
když zvítězíme."
"Nechápu, co tedy vlastně ode mne chceš."
"Žádal Juliana, aby se s námi spojil a tlumočil jeho požadavek.
Slíbil, že dodrží příměří, dokud mu nedáme oficiální odpověď. Julián tvrdí, že má dojem, že by se Dalt spokojil jedním z
Page 46
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
nich."
"Ani Jasru mu nechci vydat."
"Já také ne. Co ale chci velmi silně, je dovědět se, co se děje.
Moc bychom nezískali, kdybychom osvobodili Jasru a zeptali se jí, protože jde o současný vývoj událostí. Chci vědět,
jestli se můžeš spojit s Rinaldem. Ráda bych si s ním promluvila."
"No, ehm... ano," řekl jsem. "Mám jeho Trumf."
"Použij ho."
Vyndal jsem ho. Zadíval jsem se na něj a zavedl svou mysl do té zvláštní oblasti bdělosti a volání. Obraz se měnil, ožil...
Byl soumrak a Luke stál u ohně. Měl na sobě svůj zelený oblek, světle hnědý plášť přes ramena, sepnutý sponou s
Fénixem.
"Merle," řekl, "můžu dodat vojáky hezky rychle. Kdy chceš zaútočit a..."
"Počkej s tím," přerušil jsem ho. "Tohle je něco jiného."
"Co?"
"Dalt je před branami a Vialla chce s tebou mluvit, než ho smeteme."
"Dalt? Kde? U Amberu?"
"Ano, ano a ještě jednou ano. Říká, že si půjde hrát jinam, když mu dáme dvě věci, po nichž touží nejvíc na světě: tebe
a tvou matku."
"To je šílenství."
"Jo. Taky si to myslím. Promluvíš si o tom s královnou?"
"Jistě. Vezmi mě k so..." Zaváhal a pohlédl mi do očí.
Usmál jsem se.
Napřáhl ruku, já rovněž a stisknul jsem mu ji. Najednou tu byl.
Rozhlédl se, uviděl Viallu. Bezprostředně poté si odepnul opasek s mečem a podal mi ho. Přistoupil k ní, poklekl na
pravé koleno a sklonil hlavu.
"Vaše Veličenstvo," řekl. "Dostavil jsem se."
Vztáhla ruku a dotkla se ho.
"Zvedněte hlavu," řekla.
Učinil tak a její citlivé prsty přejížděly po výstupcích a prohlubních jeho tváře.
"Síla," pronesla, "a smutek... tak ty jsi Rinaldo. Způsobil jsi nám spoustu trápení a žalu."
"Je to oboustranné, Vaše Veličenstvo."
"Ano, ovšem," odvětila. "Zlé skutky a zlé odplaty se často vymstí na nevinném. Kam až to zajde tentokrát?"
"Ta záležitost s Daltem?" otázal se.
"Ne, ta záležitost s tebou."
"Ach," řekl, "to je pryč. Už jsem s tím skončil. Už žádné bomby, ani útoky ze zálohy. Už jsem to Merlinovi říkal."
"Znáš ho nějaký ten rok, že ano?"
"Ano."
"Stali se z vás přátelé?"
"To je jeden z důvodů, proč jsem to odtroubil."
"Musíš mu věřit, když jsi sem přišel. Oceňuji to," prohlásila.
"Přijmi toto."
Stáhla si prsten, který nosila na pravém ukazováku. Obroučka byla ze zlata, kámen mléčně zelený; špice pro uchycení
kamene ho svíraly tak, že připomínaly nějakého věšteckého pavouka, strážícího poklad snové země před světem úsvitu.
"Vaše Veličenstvo..."
"Vezmi si ho," řekla.
"Jak si přejete," odvětil a navlékl si ho na malíček levé ruky.
"Děkuji vám."
"Povstaň. Přeji si, abys věděl, co přesně se stalo."
Zvedl se a Vialla mu začala líčit to, co mně: Daltův příchod, rozložení jeho vojska, jeho požadavky. Stál jsem mezitím
jako solný sloup při pomyšlení, co provedla. Právě totiž vzala Luka pod svou ochranu. Všichni v Amberu ten prsten
znali. Rád bych věděl, co tomu řekne Random. Pak jsem si uvědomil, že žádný proces nebude.
Chudák Bill. Věřím, že se opravdu těšil na obhajobu Lukova případu.
"Ano, znám Dalta," slyšel jsem, jak Luke říká. "Jeden čas jsme měli společné... jisté cíle. Ale změnil se. Naposled, když
jsme se setkali, se mě pokusil zabít a nevím přesně proč. Nejprve jsem si myslel, že ho ovládl čaroděj z Citadely."
"A teď?"
"Teď tomu prostě nerozumím. Mám pocit, že je v chomoutu, ale nevím, kdo drží opratě."
"Proč ne ten čaroděj?"
"Nemělo by smysl zacházet až tak nebezpečně daleko kvůli mému vydání, když mě měl v moci a pustil mne teprve před
pár dny.
Mohl mě prostě nechat zavřeného v cele."
"To je pravda," odvětila. "Jak se jmenuje ten čaroděj?"
"Maska," odpověděl. "Merlin toho o něm ví víc než já."
"Merline," řekla, "kdo je to ten Maska?"
"Je to čaroděj, který Jasře sebral Pevnost Čtyř Světů," vysvětloval jsem, "která o ni zase připravila Sharu Garrula, z
něhož je momentálně také věšák. Maska nosí modrou masku a zdá se, že čerpá sílu ze zvláštní fontány v Citadele. To se
Page 47
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 48
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"Znám účinky kouzla," řekl. "Vzpomínám si také, jak jsi prohlašoval, že víš, jak z ní kouzlo sejmout. Takže... to vede k
dalšímu problému. Přemýšlel jsem o tom. Tahle mezihra nám trochu zpomalí realizaci našeho plánu s Maskou a tvým
bratrem."
"Nepříliš," odvětil jsem.
"Ve skutečnosti však nevíme, kolik času mi to zabere," pokračoval.
"Předpokládejme, že se to trochu protáhne. Nebo předpokládejme, že se přihodí něco, co mě pořádně zdrží."
Rychle jsem se na něj podíval.
"Luku, co máš za lubem?" zeptal jsem se.
"Nevím. Jen uvažuju. To snad můžu, ne? Rád plánuju dopředu.
Řekněme, že budeme muset útok odložit.."
"Dobrá, řekni to," pravil jsem, když jsme došli ke dveřím.
"Co se snažím naznačit," pokračoval, "je možnost, že se tam dostaneme příliš pozdě. Předpokládejme, že dorazíme na
Citadelu a tvůj bratr mezitím podstoupí rituál, který ho změní v peklo na kolečkách."
Odemkl jsem dveře a rozevřel je dokořán, aby mohl vejít.
Možnost, kterou právě naznačil, se mi ale pranic nelíbila, protože jsem si připomněl otcovo vyprávění o střetech s
Brandem a jeho zlověstnou mocí.
Luke vstoupil dovnitř. Luskl jsem prsty a řada olejových lamp vzplála, plameny zatančily a začaly vydávat klidnou,
stejnoměrnou zář.
Jasra tam před ním stála v plném světle, na napjatých pažích nesla spoustu mého šatstva. Zajímalo mne, jak bude Luke
reagovat.
Zastavil se, chvíli ji pozoroval, pak popošel blíž. Na úvahy o Jurtovi zjevně zapomněl. Snad deset vteřin na ni zíral, až
jsem se začínal cítit čím dál víc nesvůj. Pak se tlumeně zachechtal.
"Vždycky ráda vypadala dekorativně," prohodil, "ale spojit to s užitečností bylo nad její představivost. Musíš říct
Maskovi, že to se mu povedlo, i když ona sama to pravděpodobně neocení."
Otočil se ke mně.
"Ne, pravděpodobně se probere kyselá jak šťovík a bude vyvádět," uvažoval. Po chvilce dodal: "Nezdá se mi, že by
držela ten plášť, o kterém jsi mluvil."
"Přinesu ho."
Přešel jsem k šatníku, otevřel ho a vytáhnul tmavý, kožešinový plášť. Jak jsem mu ho podával, přejel po něm dlaní.
"Mantichora?" zeptal se.
"Vlkoďas," opáčil jsem.
Zavěsil jsem jeho plášť do skříně a zavřel ji, zatímco si oblékal kožich.
"Jak jsem se zmínil při našem příchodu," nadhodil, "předpokládejme, že se nevrátím."
"To jsi neříkal," opravil jsem ho.
"Ne těmito slovy," uznal. "Ale ať už by šlo o malé zdržení, nebo o velké, jaký je v tom rozdíl? Co když Jurt projde
rituálem a získá moc, po níž touží, dříve než s tím budeme moci něco udělat? A předpokládejme, že právě v té chvíli
nebudu po ruce, abych ti pomohl."
"To je spousta předpokladů," prohlásil jsem.
"Právě tím se lišíme od těch, kdo prohrávají, člověče! Hezký pláštík."
Vykročil ke dveřím a ohlédl se zpátky po mně, po Jasře.
"Tak dobře," řekl jsem. "Půjdeš tam, Dalt ti usekne hlavu a zahraje si s ní kopanou, pak se zjeví Jurt, deset stop vysoký
a bude prdět oheň. Jen předpokládám. Jak nás to odliší od prohrávajících?"
Vyšel ven na chodbu. Následoval jsem ho, ale předtím jsem luskl prsty, nechávaje tak Jasru potmě.
"Jde o to, uvědomit si alternativy," řekl mi, když jsem zabezpečoval dveře.
Srovnal jsem s ním krok, jak zamířil zpátky dolů.
"Osoba, která nabyde tohoto druhu moci, se tím také stane zranitelnou, právě skrze zdroj této moci," řekl.
"Co to má znamenat?" otázal jsem se.
"To přesně nevím," uznal. "Ale síla v Citadele se může použít proti osobě, která moc z Citadely získala. Aspoň tolik
jsem se dozvěděl ze Sharuových zápisků. Máma mi je ale vzala dřív, než jsem je stačil dočíst, a už jsem je pak nikdy
neviděl. Nevěř nikomu - to je její heslo, myslím si."
"Tvrdíš, že..."
"Tvrdím, že jestli se mi něco stane a on z té hry vzejde jako vítěz, matka zná nějaký speciální způsob, jak ho zničit."
"Och!"
"Také ovšem vím sakra jistě, že ji budeš muset žádat o pomoc velmi zdvořile."
"To jsem tak nějak tušil."
Nevesele se uchechtl.
"Takže jí řekni, že jsem skončil s vendetou, že jsem uspokojen, a pak jí nabídni Citadelu výměnou za její pomoc."
"Co když řekne, že jí to nestačí?"
"Kčertu! Tak jí zase změníš ve věšák! Není to tak, že by ten chlápek nešel zabít. Můj táta zemřel se šípem skrz krk,
navzdory své podivné moci. Smrtelná rána je pořád smrtelná rána. Jde jen o to, že uštědřit ji chlapíkovi tohohle typu je
o moc těžší."
"Opravdu si myslíš, že to bude stačit?" prohodil jsem.
Zarazil se a zamračeně se po mně podíval.
"Bude se hádat, ale nakonec pochopitelné bude souhlasit," prohlásil.
Page 49
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"Bude to vzestup na společenském žebříčku a stejně tak, jako touží po kousku svých původních držav, touží i po
pomstě na Maskovi.
Ale abych ti odpověděl na otázku - nevěř jí. Bez ohledu na to, co slíbí, nebude nikdy spokojená s ničím menším, než co
měla předtím.
Bude pletichařit a kout pikle. Dokud nebude práce hotova, bude dobrým spojencem. Pak bys ovšem měl pomýšlet na
obranu. Ledaže..."
"Ledaže co?"
"Ledaže bys přišel s něčím, co by jí to osladilo."
"Jako například?"
"Ještě nevím. Ale nezbavuj jí kouzla, dokud se to definitivně nerozhodne mezi Daltem a mnou. Souhlasíš?"
Opět vykročil.
"Počkej moment," řekl jsem. "Co máš v úmyslu?"
"Nic zvláštního," opáčil. "Jak už jsem sdělil královně, jsem schopen se domluvit."
"Sem tam mám dojem, že jsi stejně nevyzpytatelný, jak tvrdíš, že je tvá matka," prohlásil jsem.
"Doufám, že to tak je," odvětil, "ale s malým rozdílem, já jsem čestný."
"Nevím, Luku, jestli bych si od tebe koupil ojetý auťák."
"Každá transakce, kterou provádím, je zvláštní," řekl. "A pro tebe přednostně a především."
Rychle jsem na něj pohlédl, ale viděl jsem, že se mu daří ovládat výraz obličeje.
"Co můžu ještě dodat?" dodal a rychlým gestem pokynul směrem k salonku.
"Teď už nic," odpověděl jsem a vešli jsme.
Vialla natočila hlavu naším směrem, když jsme vešli, a její výraz byl stejně neproniknutelný jako Lukův.
"Doufám, že teď už jsi řádně oděn?" zeptala se.
"To opravdu jsem," odpověděl.
"Tak se do toho pustíme," prohlásila a zvedla levou ruku; zahlédl jsem, že v ní třímá Trumf. "Pojď sem, prosím."
Luke k ní přistoupil a já za ním. Viděl jsem, že drží Juliánův Trumf.
"Polož mi ruku na rameno," vybídla ho.
"Dobře."
Učinil tak, Vialla vsáhla, našla Juliana a dala se s ním do řeči.
Krátce řečeno, Luke se zúčastnil rozhovoru a vysvětlil, co má v plánu.
Zaslechl jsem, jak Vialla prohlašuje, že plán schvaluje.
O chvilku později jsem viděl, že Luke zvedá druhou, volnou ruku a natahuje ji vpřed. Také jsem viděl napřahovat se
stínovou postavu Juliana, i když jsem nebyl součástí Trumfového řetězce. Vybudil jsem totiž svou vizi Logru a byl
jsem schopen to vidět. Potřeboval jsem vidět kvůli načasování, protože jsem nechtěl, aby Luke zmizel dříve, než se také
stačím přesunout.
Nechal jsem svou paži klesnout na Lukovo rameno a přešel ve stejný okamžik jako on.
"Merline, co to děláš?" slyšel jsem volat Viallu.
"Chci vidět, co se bude dít," řekl jsem. "Vrátím se rovnou domů, hned jak to skončí," a duhová brána se za mnou
zavřela.
Stáli jsme v mihotavém svitu olejových lamp uvnitř velkého stanu. Zvenku bylo slyšet vítr a šumot větvoví. Julian stál
naproti nám. Pustil Lukovu ruku a prohlížel si ho s nehybnou tváří.
"Tak to ty jsi zabil Caina?" pronesl.
"Ano, já," odvětil Luke.
A já si vzpomněl, že Caine a Julian si byli vždy velmi blízcí.
Kdyby Julian zabil Luka a začal křičet vendeta, byl jsem si jistý, že by Random jen kývl a souhlasil. Snad by se i usmál.
Těžko říct.
Kdybych byl Randomem, uvítal bych Lukovo odstranění úlevným povzdechem. Ve skutečnosti to byl jeden z důvodů,
proč jsem šel s ním. Předpokládejme, že celá ta domluva byla léčkou. Nedokázal jsem si představit, že by se jí Vialla
zúčastnila, ale Julian s Benediktem ji mohli snadno oklamat. Dejme tomu, že Dalt tu vůbec není?
Nebo předpokládejme, že tu je - a že to, co doopravdy žádá, je Lukova hlava. Koneckonců, pokusil se Luka zabít zcela
nedávno.
Musel jsem momentálně tuto možnost připustit a rovněž jsem musel připustit, že Julian byl nejpravděpodobnější
kandidát pro podíl na takovém plánu. Pro dobro Amberu.
Juliánův pohled se střetl s mým - nasadil jsem stejně kamenný výraz jako on.
"Dobrý večer, Merline," řekl. "Máš v tomhle plánu nějakou zvláštní úlohu?"
"Jsem pouhý pozorovatel," odvětil jsem. "Cokoli jiného udělám, bude pod tlakem okolností."
Odněkud zvenčí bylo slyšet vytí kerbera.
"Pokud se do toho nebudeš plést..," řekl Julian.
Usmál jsem se.
"Čarodějové znají způsoby, jak zůstat nepovšimnuti," opáčil jsem.
Znovu se na mě pozorně zadíval a vím určitě, že přemýšlel, znamená-li to nějakou hrozbu - že budu Luka bránit nebo ho
případně pomstím.
Pak pokrčil rameny a otočil se k malému stolku, kde ležela rozvinutá mapa, zatížená kamenem a dýkou. Naznačil Lukovi,
aby se k němu přidal, a já udělal totéž.
Byla to mapa západního okraje Ardenu a Julian na ní označil naši pozici. Garnath ležel na severoseverozápadě, Amber
Page 50
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
na jihovýchodě.
"Naše vojska jsou umístěna zde," řekl a jel prstem. "A Daltova tady." Naznačil další linii, zhruba rovnoběžnou s naší.
"A co Benediktovy síly?" zeptal jsem se.
Podíval se po mně s nepatrným zamračením.
"Lukovi stačí vědět, že takové vojsko existuje," konstatoval, "ale nemusí znát jeho velikost, umístění, ani úkoly. Kdyby
ho Dalt zajal a vyslýchal, nedozvěděl by se nic a měl by si s čím dělat starosti, aniž by mohl jednat."
Luke přikývl. "Dobrá myšlenka," prohodil.
Julian opět ukázal na mapě, tentokrát skvrnu mezi dvěma liniemi.
"Když jsme vyjednávali, sešel jsem se s ním na tomto místě," vysvětloval. "Je to přehledná, rovná oblast, za dne v
dohledu z obou stran. Doporučuji, abychom ji zase využili i pro tvé vyjednávání."
"Dobrá, souhlasím," řekl Luke a přitom jsem si všiml, že si Juliánovy prsty pohrávají s rukovětí dýky ležící před ním.
Pak jsem uviděl, jak Lukova pravá ruka jakoby náhodou spočinula na opasku, mírně vlevo a nedaleko od jeho vlastní
dýky.
Pak se Luke a Julian na sebe najednou usmáli a jejich úsměv trval nějak příliš dlouho. Luke byl vyšší než Julian a věděl
jsem, že je rychlý a silný. Ale Julian měl za sebou několik staletí zkušeností se zbraněmi a bojem. Přemýšlel jsem, co
bych dělal, kdyby se dali do sebe, protože jsem věděl, že bych se je pokusil zastavit. Ale nechali ruce klesnout, jako by
se současně domluvili, a Julian pravil: "Dáte si sklenici vína?"
"Ano, rád," odvětil Luke. Rád bych věděl, zdali jim v boji zabránila moje přítomnost. Asi ne. Měl jsem dojem, že Julian
chtěl jen dát najevo své pocity a Luke zase chtěl, aby věděl, že je mu to fuk.
Opravdu jsem nevěděl, na koho bych si vsadil.
Julian postavil na stůl tři sklenky, naplnil je Bayleho Špičkovým a pokynul nám, abychom si posloužili, když
zazátkovával láhev.
Pak pozvedl zbylý pohár a dal si rychle pořádný lok, dříve než kdokoli z nás dvou stačil jen usrknout. Rychlé ujištění,
že víno není otrávené a že chce mluvit k věci.
"Když jsem se s ním setkal, každý z nás měl s sebou dva sekundanty," uvedl.
"Ozbrojené?" zeptal jsem se.
Přikývl.
"Ve skutečnosti spíš pro parádu."
"Byli jste na koních, nebo pěšky?" otázal se Luke.
"Pěšky," odvětil. "Opustili jsme své linie současně a šli stejně rychle, až jsme se sešli uprostřed, pár set kroků od obou
stran."
"Chápu," řekl Luke. "Žádné zádrhele?"
"Žádné. Promluvili jsme si a vrátili se."
"Kdy to bylo?"
"Zrovna se začalo stmívat" "Vypadal jako člověk se všemi pěti pohromadě?"
"Řekl bych, že ano. Trochu arogantní vystupování a pár nadávek na Amber pokládám u Dalta za normální."
"Pochopitelně," souhlasil Luke. "A chtěl mě nebo matku nebo oba. A když nás nedostane, hrozil útokem, je to tak?"
"Ano."
"Naznačil nějak, proč nás chce?"
"Vůbec ne," odvětil Julian.
"Jaký z toho máš dojem?"
"Když mu tě vydám, zbavím se tě," řekl Julian. "Když mu plivnu do očí a dostanu ho v bitvě, zbavím se jeho. V každém
případě na tom vydělám..."
Pak jeho pohled zabloudil k poháru s vínem, který Luke pozvedl levou rukou, a na okamžik se jeho oči úžasem rozšířily.
Uvědomil jsem si, že si právě všiml Viallina prstenu.
"Stejně to vypadá, že budu muset zabít Dalta," uzavřel.
"Dojmem," pokračoval Luke, nevyvedený z míry, "jsem měl na mysli, jestli věříš, že opravdu zaútočí. Máš nějakou
představu, odkud přišel? Nějaký náznak, kam by mohl zamířit, až odtáhne - jestli odtáhne?"
Julian zakroužil vínem v poháru.
"Musím se řídit předpokladem, že míní to, co říká, a že plánuje útok. Když jsme poprvé zaznamenali pohyb jeho vojsk,
postupoval ve směru od Begmy a Kashfy - pravděpodobně se vrátí do Eregno- ru, protože tam se dlouho poflakuje.
Tvůj odhad je stejně dobrý jako každý jiný, pokud jde o to, kam odtáhne."
Luke se rychle napil vína, ale o zlomek vteřiny později, než se mu podařilo skrýt úsměv.
Ne, uvědomil jsem si vzápětí. Lukova domněnka nebyla stejně dobrá jako kterákoli jiná. Byla se vší pravděpodobností
zatraceně lepší. Sám jsem se rychle napil, i když jsem nevěděl přesně, jaký výraz bych měl vlastně skrývat "Můžete
spát tady," řekl Julian. "Jestli máte hlad, obstarám něco k jídlu. To setkání zorganizujeme za úsvitu."
Luke zavrtěl hlavou.
"Teď hned," prohlásil a opět nenápadně, ale přesto zřetelně předvedl prsten. "Chceme to vyřídit okamžitě."
Julian ho několik vteřin pozoroval. Pak prohlásil: "Nebude moc vidět ani z jedné strany, v téhle tmě, zejména když sněží.
Nějaké drobné nedorozumění by mohlo vyprovokovat útok, z jedné či druhé strany."
"Když oba mí společníci ponesou velké pochodně a jeho průvodci také," nadhodil Luke, "mělo by nás být vidět z
obou stran na několik set yardů."
"Asi ano," uznal Julian. "Dobrá, pošlu zprávu do tábora a vyberu pro tebe dva průvodce."
"Já už jsem si vybral, koho chci s sebou," řekl Luke. "Tebe a tady Merlina."
Page 51
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 52
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Myslel jsem, že Luke chce ještě něco dodat, ale Julián začal znova, dříve než se k tomu dostal.
"Jak dobře jsi znal svého otce?" zeptal se.
Luke trochu ztuhnul, ale odpověděl: "Asi ne tak dobře jako většina. Nevím. Byl jako obchodní cestující. Vždycky se
objevil a zase zmizel. Obvykle s námi nepobyl moc dlouho."
Julian přikývl.
"Jaký byl ke konci svého života?" otázal se.
Luke zamyšleně studoval své ruce.
"No, nebyl úplně normální, jestli máš na mysli tohle," řekl konečně.
"Jak už jsem předtím říkal Merlinovi, myslím, že proces, kterým prošel, aby získal moc, ho nějak vyvedl z rovnováhy."
"O tom jsem nikdy neslyšel."
Luke pokrčil rameny.
"Podrobnosti nejsou důležité - jen výsledek."
"Chceš tím říci, že předtím to nebyl špatný otec?"
"Kruci, to nevím. Nikdy jsem jiného otce neměl, abych to mohl porovnat. Proč se ptáš?"
"Jen ze zvědavosti. O téhle části jeho života nevím nic."
"No, jaký byl jako bratr?"
"Divoký," řekl Julian. "Moc dobře jsme spolu nevycházeli.
Takže většinou jsme si šli z cesty. Ale byl inteligentní a nadaný. Blázen do umění. Jen se snažím odhadnout, kolik jsi
toho po něm mohl podědit."
Luke zvedl ruce, dlaněmi dopředu.
"Zab mě, ale to nevím," zvolal.
"Nevadí," opáčil Julian, odložil pohár a otočil se ke vchodu do stanu. "Myslím, že jídlo už se nese."
Vykročil tím směrem. Bylo slyšet, jak ledové krystalky bubnují do plátna nad našimi hlavami a několik málo zaskučení
zvenku: koncert pro vítr a kerbera. Ale žádné lkající víly ohlašující smrt. Ještě ne.
Kapitola devátá
Šel jsem asi o krok pozadu za Lukem, několik yardů po jeho levici a snažil jsem se držet na úrovni Juliana, který
postupoval napravo od Luka. Nesl jsem velkou pochodeň, šest stop kónického a smolnatého dřeva, na konci
zahrocenou, aby se dala snáze zarazit do země. Držel jsem ji v natažené ruce, protože mastné plameny šlehaly na
všechny strany podle poryvů větru. Ostré, ledovaté vločky mi dopadaly na tvář, čelo, na ruce, pár se mi jich zachytilo
v obočí a na řasách.
Usilovně jsem mrkal, když je žár z pochodně rozpustil a voda mi přišla do očí. Tráva pod nohama byla tak zmrzlá, že při
každém kroku ostře zachřupala. Přímo před námi jsem pozoroval pomalý postup dvou jiných pochodní a nezřetelnou
postavu muže, který kráčel mezi nimi. Zamrkal jsem a čekal, až mi plamen jedné z pochodní nabídne lepši pohled. Viděl
jsem ho jen jednou a velmi krátce prostřednictvím Trumfu v Amberském domě. Ve svitu pochodní vypadaly jeho vlasy
zlaté až měděné, ale pamatoval jsem si, že v denním světle byly špinavě blond. Jak jsem si vzpomínal, měl zelené oči, i
když teď jsem je vidět nemohl. Vůbec poprvé jsem si však uvědomil, že je pořádně velký - buď, nebo si vybral hodně
malé nosiče pochodní.
Tenkrát, když jsem ho viděl, byl sám a neměl jsem jeho výšku s čím porovnat. Když k němu dosáhlo světlo z našich
pochodní, spatřil jsem, že má na sobě těžký zelený kabátec bez rukávů a límce, pod ním něco černého a také silného, s
rukávy až dolů, končícími v zelených rukavicích s manžetami. Kalhoty měl černé, zasunuté do vysokých bot téže barvy,
plášť rovněž černý se smaragdově zeleným lemováním, které se blýskalo ve světle pochodní, jak se kolem něj plášť ve
větru vlnil, v měnlivých krajinách žluté a rudé, probleskujících mastným dýmem. Kolem krku měl na řetězu zavěšený
těžký, kruhový medailon, pravděpodobně zlatý, a i když jsem nedokázal rozlišit detaily, byl jsem si jist, že je na něm Lev
drásající Jednorožce.
Zastavil se asi deset až dvanáct kroků před Lukem, který se okamžitě také zastavil. Dalt pokynul a jeho průvodci zarazili
konce pochodní do země. Julian a já jsme bezprostředně nato učinili totéž a zůstali stát poblíž, stejně jako Daltovi muži.
Pak Dalt kývl směrem k Lukovi a oba znovu vykročili. Sešli se uprostřed plochy vymezené pochodněmi, chytli se
navzájem za předloktí a zabodli se do sebe pohledy. Luke byl zády ke mně, ale Daltovu tvář jsem viděl. Nedával najevo
žádné emoce, ale jeho rty se pohybovaly. Neslyšel jsem však ani slovo, dílem kvůli větru, dílem proto, že zjevně
záměrně mluvili polohlasem. Alespoň jsem konečně měl s čím porovnat Daltovu výšku.
Luke byl vysoký asi šest stop a tři palce a jasně jsem viděl, že Dalt je o několik palců vyšší. Pohlédl jsem na Juliana, ale
nedíval se mým směrem. Uvažoval jsem, kolik asi očí nás pozoruje z obou stran pole.
Julian byl vždycky naprosto nevhodnou osobou pro sledování reakcí v jeho výrazu. Prostě je oba dva lhostejně
pozoroval. Nasadil jsem stejný výraz a minuty ubíhaly, sníh stále padal.
Po delší době se Luke otočil a šel zpátky k nám. Dalt poodešel k jednomu ze svých průvodců. Luke se zastavil mezi
námi a Julian i já jsme se k němu vydali.
"Co se děje?" zeptal jsem se ho.
"Teda," začal, "myslím, že jsem našel způsob, jak to vyřešit bez války."
"Skvělé!" zvolal jsem. "Co jsi mu prodal?"
"Prodal jsem mu myšlenku o vybojování souboje se mnou, aby se rozhodlo, kdo s koho," vysvětlil.
"Krucinál, Luku!" zavyl jsem. "Ten chlap je profík. A vím určitě, že podědil naši sílu. Celou dobu žije v poli a se vší
pravděpodobností je ve vrcholné formě. Navíc je těžší než ty a má delší ruce."
Page 53
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Luke se ušklíbl.
"Třeba budu mít štěstí," prohodil. Podíval se na Juliana.
"Mimochodem, jestli chceš poslat zprávu do svého tábora a říci jim, aby neútočili, až se do toho dáme, Daltova strana
se zachová stejně."
Julian se podíval dopředu, kde jeden z Daltových nosičů pochodní vyrazil zpátky ke svým. Pak se obrátil ke své straně
a rychle zagestikuloval. Krátce nato se nějaký muž vynořil z úkrytu a rozběhl se k nám.
"Luku," řekl jsem, "to je šílenství. Jediný způsob, jak můžeš vyhrát, je, že si vezmeš za sekundanta Benedikta a okamžitě
si zlomíš nohu."
"Merle," prohlásil, "nech to být. Je to mezi mnou a Daltem.
Platí?"
"Mám pěknou hromádku docela čerstvých kouzel," řekl jsem.
"Můžeme ho nechat začít a pak, v pravý čas, ho jedním z nich srazím.
Bude to vypadat, jako když jsi to udělal ty."
"Ne!" řekl rozhodně. "Je to záležitost cti. Takže musíš zůstat mimo."
"Dobrá, dobrá," řekl jsem, "když to tak chceš."
"Kromě toho," vysvětloval, "nikdo přitom nezahyne. Právě teď to ani jeden z nás nechce a je to součástí dohody. Jsme
jeden pro druhého cennější živí. Takže žádné zbraně, výhradně ručně, pěst proti pěsti."
"Jak přesně zní ta dohoda?" zeptal se Julian zkoumavě.
"Když mi dá Dalt na prdel," opáčil Luke, "stanu se jeho vězněm.
Stáhne své vojsko a já půjdu s ním."
"Luku, ty jsi se zbláznil!" vykřikl jsem.
Julian se po mně nasupeně podíval.
"Pokračuj," prohodil.
"Když vyhraju já, bude mým vězněm on," vykládal dál. "Půjde se mnou zpátky na Amber nebo kamkoli jinam, kam ho
budu chtít dopravit a jeho důstojníci stáhnou vojsko."
"Jediný způsob, jak takové stažení zabezpečit," prohlásil Julian, "je přesvědčit je, že když to neudělají, tak jsou
ztraceni."
"Ovšem," řekl Luke. "Proto jsem mu sdělil, že na křídlech čeká Benedikt, aby ho převálcoval. Jsem si jist, že jen proto s
dohodou souhlasil."
"Velmi rafinované," poznamenal Julian. "Tak či onak, Amber vyhrává. Co tím získáš pro sebe, Rinaldo?"
Luke se usmál.
"Přemýšlej o tom," prohodil.
"Je v tobě víc, než jsem si myslel, synovče," opáčil Julian.
"Mohl by sis stoupnout tady vpravo?"
"Proč?"
"Aby na mne nebylo vidět, pochopitelně. Musím informovat Benedikta, co se děje."
Luke se postavil, jak bylo třeba, zatímco Julian našel své Trumfy a namíchal si ten správný. Mezitím dorazil běžec z
našich linií a čekal poblíž. Julian odložil všechny karty až na jednu a zahájil komunikaci. Trvala asi minutu, pak ji
přerušil, promluvil s poslem a poslal ho zpět. Bezprostředně nato pokračoval v rozhovoru s kartou.
Když konečně přestal mluvit či naslouchat, neuložil Trumf do vnitřní kapsy k ostatním, ale podržel ho skrytý v dlani.
Uvědomil jsem si, že kontakt nebyl přerušen, že zůstává ve spojení s Benediktem, dokud celá záležitost neskončí, takže
Benedikt bude okamžitě vědět, co má dělat.
Luke si rozepnul plášť, který jsem mu půjčil, přišel ke mně a podával mi ho.
"Podržel bys mi to, než to vyřídím?" požádal mě.
"To víš," přisvědčil jsem a vzal ho od něj. "Hodně štěstí."
Krátce se usmál a otočil se. Dalt byl již na cestě do středu čtverce, vymezeného pochodněmi.
Luke tam také vyrazil. Oba se zastavili, čely proti sobě, vzdáleni několik kroků. Dalt něco řekl, co jsem neslyšel a zrovna
tak mi unikla Lukova odpověď.
Pak zvedli ruce. Luke zaujal boxerský postoj a Dalt zápasnickou obranu. Luke vypálil první úder - možná to byl jen
klamný útok, každopádně nezasáhl - na Daltovu tvář. Dalt úder odrazil a uskočil dozadu. Luke rychle přitančil a zasadil
mu dvě rány na solar.
Další úder na hlavu však byl odražen a Luke začal kroužit, vyrážeje krátkými, rychlými švihy. Dalt se pokusil dvakrát
zaútočit a pokaždé inkasoval, po druhé ráně se mu z rozraženého rtu spustil pramínek krve. Při jeho třetím výpadu se
mu však podařilo Luka srazit na záda, nestačil se ale na něj vrhnout a dorazit ho, protože Luke se rychle odvalil. Jakmile
vyskočil na nohy, pokusil se Dalta nakopnout do pravé ledviny, ale Dali ho chytil za kotník a trhnul dopředu, čímž ho
znovu svalil na záda. Jak Luke padal, kopnul druhou nohou Dalta ze strany pod koleno, ten se ale udržel na nohou,
napnul síly a začal mu kroutit nohu. Luke se nahnul dopředu, zašklebil se a podařilo se mu oběma rukama chytit
Daltovo pravé zápěstí. Vyrval nohu ze sevření.
Pak se prohnul a vrhl vpřed, pořád držel Daltovo zápěstí, vyštrachal se na nohy, proklouznul Daltovi pod paží, otočil se
a stáhl ho obličejem k zemi. Pak mu ruku zkroutil dozadu a nahoru, držel ji pravačkou a levou rukou chytil Dalta za
vlasy. Jak ale táhl Daltovi hlavu dozadu - čímž se připravoval, jak jsem byl přesvědčen, mu s ní ně- kolikrát křísnout o
zem - viděl jsem, že se to nepovede. Dalt se našponoval a jeho paže začala klesat. Táhnul proti Lukovu chvatu. Luke se
několikrát pokusil zatlačit Daltovi hlavu, tentokrát dopředu, ale marně. Začínalo být jasné, že když kteroukoli ruku
uvolní, začnou problémy a nebude schopen ho udržet. Dalt byl prostě moc silný.
Page 54
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 55
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Zavrtěl hlavou.
Zvedl jsem pravici a vyřkl své nejméně užitečné, ale současně nejokázalejší kouzlo. Zem před ním vybuchla a ohodilo
ho to hlínou a kamením. Ustoupil stranou a otřel si tvář, pak se podíval dolů, do kráteru, který tam vznikl.
"To bude tvůj hrob," prohlásil jsem, "jestli z toho bude mít Luke smrt."
Znovu si mě změřil.
"Příště už si tě budu pamatoval," prohodil, otočil se a následoval muže nesoucí Luka k jeho linii.
Pohlédl jsem na Juliana, který mne sledoval. Obrátil se a vytrhl pochodeň z půdy. Udělal jsem to samé a šel za ním
cestou, kterou jsme přišli.
Později, ve stanu, Julian poznamenal: "Řeší to jeden problém, možná dva."
"Možná," prohodil jsem.
"O Dalta je na chvíli postaráno."
"Taky si myslím."
"Benedikt mi sděluje, že ten chlap už bourá tábor."
"Nemyslím, že jsme ho viděli naposled."
"Jestliže tohle je nejvíc, co s armádou v těchto dnech dokáže, tak je to jedno."
"Nemáš dojem, že to byla improvizovaná mise?" otázal jsem se. "Počítám, že shromáždil síly velmi rychle. To mne vede
k domněnce, že měl napnutý termín."
"Možná máš pravdu. Ale ve skutečnosti hrál na risk."
"A vyhrál."
"Ano, vyhrál. A ty jsi mu teď na konec neměl předvádět svou moc."
"Proč ne?"
"Kdybys po něm někdy šel, budeš mít obezřetného nepřítele, který si na tebe bude dávat pozor."
"Potřeboval varovat."
"Člověk jako on žije riskantně. Kalkuluje a jedná. Jakkoli s tebou třeba počítá, své plány nezmění. Nadto, ani Rinalda jsi
neviděl naposled. Je taky takový. Tihle dva si rozumí."
"Asi máš pravdu."
"Mám."
"Kdyby souboj dopadl opačně, myslíš, že by jeho armáda dodržela dohodu?" zeptal jsem se.
Julian pokrčil rameny. "Věděl, že moje armáda dohodu dodrží, když vyhraje on, protože věděl, že na tom vydělám. To
stačilo."
Přikývl jsem.
"Omluv mne," prohodil. "Musím to ohlásit Vialle. Předpokládám, že budeš chtít trumfnout zpátky, až skončím."
"Ano."
Vyhledal kartu a pustil se do toho. Zapřemýšlel jsem o tom, nikoli poprvé, co asi Vialla zažívá při Trumfovém kontaktu.
Vždycky druhou osobu sám vidím a ostatní to říkají také. Ale Vialla, jak jsem vyrozuměl, byla od narození slepá. Vždy
jsem měl pocit, že by bylo nezdvořilé se jí na to ptát, a napadlo mne, že její odpověď by vidoucímu člověku stejně
mnoho neřekla. Asi o tom budu dumat věčně.
Když Julian oslovil její přízračnou podobu, obrátil jsem svou pozornost k budoucnosti. Brzy budu muset něco udělat s
Maskou a Jurtem a momentálně to vypadalo, že se budu muset obejít bez Luka.
Mám se opravdu řídit jeho radou a pokusit se přemluvit Jasru, aby mi proti nim pomohla? Stojí to za to riziko? A když
to neudělám, jak to všechno zvládnu? Snad bych se měl vrátit do toho podivného baru a zkusit si najmout
Tlachapouda nebo meč Šaršoun, nebo oba dva.
Snad bych...
Zaslechl jsem své jméno a vrátil se do současnosti, k současným problémům. Julian cosi vysvětloval Vialle, ale věděl
jsem, že toho moc k vysvětlování není. Takže jsem vstal, napřímil se a vyvolal vizi Logru.
Jakmile jsem se zadíval do oblasti před Juliánem, spatřil jsem zřetelně její stínovou podobu. Seděla v témže tvrdém
křesle, ve kterém jsem jí viděl naposled. Přemýšlel jsem, jestli v něm zůstala sedět po celou dobu, nebo si tam právě
znovu sedla Doufal jsem, že měla kdy vrátit se zpátky do jídelny a sníst si moučník, když už se to nepoštěstilo mně.
Julian se po mně podíval a pravil: "Jsi-li připraven k odchodu, Vialla je ochotna tě protáhnout" Došel jsem k němu a
postavil se vedle, po cestě jsem zrušil vizi Logru. Usoudil jsem, že by nebylo dobré, aby se síly Logru a Vzoru dostaly
moc blízko k sobě. Napřáhl jsem ruku a dotkl se karty, obraz Vially se skokem zjasnil. Zlomek vteřiny a už to nebyl jen
obraz.
"Prosím," řekla a natáhla ruku.
Natáhl jsem svou a jemně stiskl její.
"Ahoj, Juliáne," prohodil jsem, když jsem vykročil.
Neodpověděl nebo možná odpověděl, ale už jsem nic neslyšel.
"Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo," řekla mi vzápětí, aniž by pustila mou ruku.
"Neexistoval způsob, jak předvídat, co se stane," řekl jsem.
"Luke to věděl," odvětila. "Teď už to dává smysl, že ano? Některé z těch drobných poznámek, co utrousil. Plánoval ten
souboj po celou dobu."
"Taky si myslím."
"Hraje nějakou svou riskantní hru. Kéž bych věděla jakou."
"V tom ti nepomůžu," odpověděl jsem, "nic mi o tom neřekl."
"Ale ty jsi ten, s kým se nakonec spojí," prohlásila. "Jakmile o něm uslyšíš, chci to okamžitě vědět."
Page 56
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 57
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 58
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Kapitola desátá
Doplahočili jsme se chodbou zpátky k mému apartmá. Když jsem otevřel dveře a zažehl lampy, Najda rychle
prozkoumala můj přední pokoj. Ztuhla, když uviděla věšák.
"Královna Jasra!" zvolala.
"Jo. Nepohodla se s čarodějem jménem Maska," objasnil jsem.
"Hádejte, kdo vyhrál?"
Najda zvedla levou ruku a pomalu přejížděla Jasře za krkem a podél zad, napřič přes hrudník a zase dolů. Žádný z
pohybů, které prováděla, mi nic neříkal.
"Neříkejte mi, že jste také čarodějka," pronesl jsem. "Zdá se mi, že kdokoli, na koho poslední dobou narazím, je školený
v Umění."
"Nejsem čarodějka," opáčila, "a žádné takové školení nemám.
Znám jen jeden trik a není to čarodějnictví, ale užívám ho na všechno."
"A co je to za trik," zeptal jsem se.
Ignorovala mou otázku a řekla: "No ne, je tedy pěkně utažená.
Klíč leží někde v oblasti solárního plexu. Víte o tom?"
"Ano," odvětil jsem. "Chápu to kouzlo úplně."
"Proč je tady?"
"Částečně proto, že jsem slíbil jejímu synovi Rinaldovi, že ji vysvobodím z Maskova zajetí, a částečně jako záruka jeho
dobrého chování."
Zavřel jsem dveře a zajistil je. Když jsem se otočil, stála proti mně.
"Viděl jste ho teď někdy?" prohodila konverzačním tónem.
"Ano. Proč?"
"Ó, jen tak."
"Myslel jsem, že se snažíme jeden druhému pomáhat," "Myslela jsem, že hledáme mou sestru."
"To může ještě chvilku počkat, jestliže víte něco zvláštního o Rinaldovi."
"Jen jsem byla zvědavá, kde by právě teď mohl být."
Otočil jsem se a přešel ke skříňce, kde jsem schraňoval čarodějné rekvizity. Vyndal jsem nezbytné pomůcky a přenesl
je ke kreslicímu prknu. Přitom jsem prohodil: "Nevím, kde je."
Připevnil jsem k prknu kus kartonu, usedl a zavřel oči. Než jsem začal kreslit, vyvolal jsem si v duchu obraz Coral.
Znovu jsem přemítal, zdali by obraz v mé mysli, posílený magickými prostředky, stačil k navázání kontaktu. Ale nebyl
čas na experimenty. Otevřel jsem oči a začal kreslit. Použil jsem techniku, které jsem se naučil na Dvorech Chaosu; je
odlišná, ale přesto podobná té, které se užívá v Amberu. Ovládal jsem oba způsoby, ale stylem, který jsem se naučil
jako první, mně to jde rychleji.
Najda ke mně přistoupila a dívala se, aniž by se zeptala, jestli mi to nevadí. Stejně mi to nevadilo.
"Kdy jste ho viděl naposled?" zeptala se.
"Koho?"
"Luka."
"Dnes večer," odvětil jsem.
"Kde?"
"Nejdřív byl tady u mě."
"A teď tu není?"
"Ne."
Page 59
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 60
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"Můžeme," souhlasil jsem a hustil jsem do ní svůj plán, přitom jsem si navlékal odolnější výbavu. Už pro mne nebyla
tou milou a hezkou dámou, ale spíše mlžnatým jsoucnem v lidské podobě. Během mého řečnění si sedla a zírala do zdi
nebo skrze natažené prsty.
Když jsem skončil, byla pořád ve stejné poloze. Přešel jsem ke svému kreslicímu prknu, znovu tam umístil Coralin Trumf
a zkusil jsem to, ale marně. Pak jsem ještě vyzkoušel Lukův Trumf, se stejným výsledkem.
Jak jsem se chystal uložit Lukův Trumf, srovnat balíček a uklidit ho, zahlédl jsem nejbližší spodní kartu a hlavou mi jako
blesk projel řetězec vzpomínek a úvah. Vyndal jsem kartu a soustředil se.
Vsáhl jsem...
"Ano, Merline?" řekl o vteřinu později, sedě u malého stolku na terase s obrysy večerního města za zády a odložil cosi,
co vypadalo jako šálek espresa, na malý bílý talířek.
"Okamžitě sem ke mně," zvolal jsem. "Pospěš si."
Jakmile nastal kontakt, začala Najda vydávat hluboké vrčení a vzápětí byla na nohou, oči upřené na Trumf a byla už
skoro u mne, když mě Mandor chytil za ruku a prošel. Jak se před ní objevila jeho vysoká postava v černém, zastavila
se. Chvíli se navzájem pozorovali bez jakéhokoli výrazu a pak se k němu přiblížila jedním dlouhým, klouzavým krokem,
její paže se začaly zvedat. Vzápětí nato vyšlo z hloubi nějaké vnitřní kapsy jeho hábitu, kam měl vraženou pravou ruku,
jediné, ostře kovové cvaknutí.
Najda ztrnula.
"Zajímavé," poznamenal Mandor. Zvedl levou ruku a přejel jí s ní před obličejem. Oči se nepohnuly. "Tohle je ta, o níž
jsi mi vyprávěl - Vinta, myslím, že jsi jí tak říkal?"
"Ano, až na to, že teď je to Najda."
Odkudsi vylovil malou, tmavou kovovou kuličku a držel ji na dlani napřažené levice. Kulička se začala zvolna otáčet,
opisujíc kruh proti směru hodinových ručiček. Najda vyrazila jediný výkřik, něco mezi zakvílením a zalapáním po dechu,
padla na všechny čtyři, hlavu sehnutou. Z místa, kde jsem stál, bylo vidět, jak jí z úst kapou sliny.
Rychle cosi zabrebentil v archaickém jazyce Thari, čemu jsem nerozuměl. Odpověděla v souhlasném tónu.
"Myslím, že jsem tvé tajemství rozřešil," řekl poté. "Vzpomínáš si na své lekce o Spojování a účinném Vypuzování?"
"Tak trochu," řekl jsem. "Teoreticky. Nikdy mě ten předmět doopravdy nestrhnul."
"To je škoda," prohlásil. "Měl by ses někdy přihlásit u Sahuye na postgraduální kurz."
"Chceš tím naznačit... ?"
"Stvoření, které máš před sebou, obývající nikoli nepřitažlivou lidskou podobu, je tyga," objasnil.
Zůstal jsem paf. Tygy byly tradičně netělesným druhem démonů, dlícím v černých pustinách za Okrajem. Vzpomněl
jsem si, že jsou údajně velmi mocné a obtížně zvládnutelné.
"Ach jo... mohl bys to nějak zařídit, aby mi tamhleta přestala cintat na koberec?" požádal jsem ho.
"Ovšem," opáčil a pustil kouli, která spadla před ni na zem.
Kulička neposkočila, ale začala rotovat, opisujíc kolem ní kruh.
"Postav se," přikázal, "a přestaň vypouštět tělesné šťávy."
Udělala, co přikázal, vyhrabala se na nohy s prázdným výrazem.
"Sedni si támhle do křesla," nařídil jí a ukázal na to, v němž seděla před pár minutami.
Poslechla a rotující kulička se přizpůsobila jejímu pohybu, takže nakonec kroužila kolem jejího křesla.
"Nemůže toto tělo opustit," konstatoval, "dokud ji nepropustím.
A v rámci mé sféry moci ji můžu podrobit jakémukoli mučení.
Můžu z ní vynutit odpovědi, které požaduješ. Řekni mi, na co se mám ptát."
"Může nás slyšet?"
"Ano, ale nemůže mluvit bez mého svolení."
"No, není třeba působit bolest, když to není nezbytné. Hrozba snad postačí. Chtěl bych vědět, proč mě sledovala."
"Výborně," prohodil. "To je ta otázka, tygo, odpověz!"
"Sledovala jsem ho, abych ho mohla chránit," řekla dutým hlasem.
"To už jsem slyšel," řekl jsem. "Chci vědět proč."
"Proč?" opakoval Mandor.
"Musím," odpověděla.
"Proč musíš?" zeptal se.
"Já..." zahryzla se do rtu a znovu jí začala téct krev.
"Proč?!"
Tváře jí zbrunátněly a na čele vyrazily kapky potu. Oči stále zíraly do prázdna, ale naplnily se slzami. Tenký pramínek
krve jí stékal po bradě. Mandor napřáhl zaťatou pěst a otevřel ruku - objevila se další kovová koule. Podržel ji asi deset
palců před jejím čelem, pak kuličku pustil. Zůstala viset ve vzduchu.
"Nechť se brány bolesti otevřou," pravil a lehce ukazováčkem kuličku postrčil.
Vzápětí nato se dala kulička do pohybu. V pomalé elipse jí obkružovala hlavu, přitom se při každé obrátce přiblížila až
těsně k jejím spánkům. Začala kvílet "Ticho!" zvolal. "Trp tiše!"
Po tvářích jí stékaly slzy, po bradě krev.
"Zastav to," řekl jsem.
"Tak dobrá." Napřáhl ruku a na moment kuličku stiskl palcem a prostředníkem levé ruky. Když ji opět pustil, zůstala v
klidu, malý kousek od pravého ucha zajatkyně. "Teď můžeš odpovědět na otázku," sdělil jí. "To byla jen nepatrná
ukázka toho, co ti můžu udělat.
Můžu tě i úplně zničit, když budu chtít."
Page 61
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 62
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Hlavou se mi honila spousta věcí, jak jsem si tak prohlížel gobelíny na zdech, v
neposlední řadě to, že jsem jí nikdy neřekl, že Mandor je můj bratr.
Když se po delší době otevřely dveře mého pokoje, vykoukl Mandor a rozhlédl se na obě strany. Zamířil jsem k němu,
ale zvedl varovně ruku. Zastavil jsem se, Mandor vyšel ze dveří a šel ke mně, přitom se pořád rozhlížel.
"Tohle je Amberský palác?" zeptal se.
"Ano, ne snad nejreprezentativnější křídlo, ale pro mne je to domov."
"Rád bych si ho někdy prohlédl za klidnějších okolností," poznamenal.
Přikývl jsem. "Doba už je taková. Tak mi řekni, co se tam odehrálo."
Podíval se stranou, zahlédl gobelín a zadíval se na něj.
"Je to velmi zvláštní," pravil, "ale nemůžu."
"Co tím chceš říct!"
"Doposud jsi mi věřil, že ano?"
"Ovšem."
"Tak mi věř i teď. Mám dobrý důvod, proč ti neřeknu, co jsem se dověděl."
"Ale jdi, Mandore! Co se ksakru děje?"
"Tyga ti není nebezpečná. Opravdu se stará jen o tvé blaho."
"A co dál? Chci vědět proč."
"Nech to plavat," řekl. "Protentokrát. Bude to tak lepší."
Potřásl jsem hlavou. Zatnul jsem pěst a rozhlédl se po něčem, do čeho bych praštil.
"Vím, jak se cítíš, ale žádám tě, abys to pustil z hlavy," pravil.
"Míníš tím, že to poznání by mě nějak ranilo?"
"To jsem neřekl."
"Nebo se mi to bojíš prozradit?"
"Vykašli se na to!"
Odvrátil jsem se a násilím ovládl.
"Musíš mít hodně dobrý důvod," usoudil jsem konečně.
"To tedy mám."
"Nenechám to jen tak," řekl jsem mu, "ale nemám čas za tím jít dál proti takovému odporu. Dobrá, ty máš své důvody a
já mám naléhavé řízení jinde."
"Zmiňovala se o Jurtovi, Maskovi a Citadele, kde Brand nabyl své moci," řekl.
"Ano, tam mám namířeno."
"Očekávala, že tě bude doprovázet."
"To je na omylu."
"Také bych nedoporučoval ji brát s sebou."
"Budeš ji tu držet, než si to vyřídím? Uděláš to pro mne?"
"Ne," prohlásil, "protože půjdu s tebou. Než ale odejdeme, uvedu ji do hlubokého tranzu."
"Ale ty nevíš, co všechno se od naší večeře událo. Semlelo se toho spoustu a teď zrovna nemám čas tě uvádět do
obrazu."
"To nevadí," opáčil. "Vím, že je v tom zapleten nepřátelský čaroděj, Jurt a nějaké nebezpečné místo. To stačí. Půjdu s
tebou a pomůžu ti."
"Ale nemusí to stačit," namítl jsem. "My nemusíme stačit."
"I tak si myslím, že by nám tyga jen překážela."
"Nemluvil jsem o ní. Měl jsem na mysli tu ztuhlou dámu u dveří."
"Chystal jsem se tě na ní zeptat. Nějaký nepřítel, kterého trestáš?"
"Ano, byla mým nepřítelem. Navíc je zlá, nedá se jí věřit a má jedovaté zuby. Také je sesazenou královnou. Ale já jsem
ji nezmrazil.
Udělal to ten čaroděj, co jde po mně. Je to matka jednoho mého přítele. Osvobodil jsem ji a vzal sem, aby byla v
bezpečí. Doteď jsem neměl důvod z ní kouzlo sejmout."
"Aha, uvažuješ o ní jako o spojenci proti jejímu starému nepříteli."
"Přesně tak. Je velmi dobře obeznámena s místem, kam se chystám. Ale vůbec mne nemá ráda a není s ní lehké vyjít - a
opravdu si nejsem jist, zdali mi její syn poskytl dostatek munice, abych z ní udělal spolehlivého spojence."
"Máš pocit, že bude skutečně přínosem?"
"Ano. Rád bych měl všechnu tu zlobu na své straně. A vím, že je zkušenou čarodějnicí."
"Bude-li potřeba dalšího přesvědčování, nabízejí se buď hrozby, nebo úplatky. Mám pár soukromých peklíček, která
jsem navrhl a zařídil - z čistě estetických důvodů. Mohla by shledat jejich letmou prohlídku velmi působivou. Na druhé
straně bych mohl poslat pro mísu drahokamů."
"Nevím, nevím," opáčil jsem. "Její motivy jsou dost složité.
Zkusím to zvládnout sám a pak uvidíme."
"Samozřejmě. Jen jsem nadhodil možnosti."
"Jak já to vidím, prvním bodem programu bude její probuzení, pak jí učiním nabídku a pokusím se posoudit její reakci."
"Nikoho jiného s sebou vzít nemůžeš, například někoho z tvých příbuzných, co máš tady?"
"Bojím se jim prozradit, kam se chystám. Snadno by to mohlo skončit příkazem nic nepodnikat, dokud se Random
nevrátí. Nemám čas na pasivní vyčkávání."
"Mohl bych povolat jisté posily ze Dvorů."
Page 63
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
"Sem? Do Amberu?! Kdyby se to Random domák, byl bych po krk v hnoji. Mohl by mě začít podezírat z podvratné
činnosti nebo z pokusu o převrat."
Usmál se.
"Připomíná mi to tady trochu můj domov," poznamenal a zamířil zpátky k mým dveřím.
Když jsme vstoupili, viděl jsem, že Najda stále nehnutě sedí, ruce na kolenou a civí na kovovou kuličku visící asi stopu
před ní.
Druhá koule pořád pomalu kroužila po podlaze.
Mandor si všiml, kam se dívám, a poznamenal: "Velmi lehký stav tranzu. Slyší nás a může se okamžitě probrat, když
budeš chtít."
Přikývl jsem a otočil se zády. Teď byla na řadě Jasra.
Sundal jsem z ní veškeré šatstvo, které jsem na ni navěsil, a naházel ho na křeslo na druhé straně pokoje. Pak jsem si
přinesl utěrku a malé umyvadlo a smysl jsem jí z tváře klaunské nalíčení.
"Nezapomněl jsem na něco?" řekl jsem napůl pro sebe.
"Sklenici vody a zrcadlo," konstatoval Mandor.
"Na co?"
"Mohla by mít žízeň," odvětil, "a určitě se bude chtít podívat, jak vypadá."
"Na tom něco je," uznal jsem a přitáhl malý stolek. Postavil jsem na něj konvici s pohárem a také příruční zrcadlo.
"Také bych doporučoval, abys ji podpíral, pro případ, že omdlí, až z ní sejmeš kouzlo."
"Máš pravdu."
Levou rukou jsem ji objal kolem ramen, vzpomněl si na její smrtelně nebezpečné kousnutí, ustoupil o krok zpět a držel ji
jednou rukou na délku paže.
"Kdyby mě kousla, takřka okamžitě se svalím," upozornil jsem ho. "Když se tak stane, buď připraven se rychle bránit."
Mandor vyhodil do vzduchu další kovovou kuličku. Na vrcholu oblouku zůstala viset nepřirozeně dlouho, pak mu
spadla zpátky do dlaně.
"V pořádku," prohlásil a pak jsem vyřkl slova, snímající kouzlo.
Nic tak dramatického, čeho jsem se obával, nenásledovalo. Podepřel jsem ji, když se zapotácela. "Jsi v bezpečí," řekl
jsem a dodal: "Rinaldo ví, že jsi tady," abych připomněl společného známého.
"Tady je žídle, posaď se. Nechceš trochu vody?"
"Ano," odvětila, takže jsem trochu nalil do poháru a podal jí ho.
Jak pila, její oči rychle přejížděly celou místnost Přemýšlel jsem, jestli se nevzpamatovala okamžitě a nehraje o čas, zdali
rychle nezvažuje situaci a nechvějí-li se jí na konečcích prstů smrtící kouzla.
Její pohled více než jednou spočinul na Mandorovi, oceňoval ho a nakonec dlouze a tvrdě utkvěl na Najdě.
Konečně odložila pohár a usmála se.
"Chápu to tak, Merline, že jsem tvým vězněm," řekla přiškrceně s lehkým zakašláním. Upila další doušek.
"Hostem," opáčil jsem.
"Ale? Jak to přijde? Že bych přijala tvé pozvání mi uniklo."
"Dopravil jsem tě sem z Pevnosti Čtyř Světů v poněkud kataleptickém stavu," řekl jsem.
"A kde to 'sem' asi je?"
"Moje apartmá v Amberském paláci."
"Tedy přece vězeň," konstatovala.
"Host," opakoval jsem.
"V tom případě bys mě měl představit, není-liž pravda?"
"Promiň. Mandore, představuji ti Její Výsost Jasru, královnu Kashfy." (záměrně jsem pominul... Královskou...). "Vaše
Veličenstvo, dovolte, abych vám představil svého bratra, lorda Mandora."
Lehce se uklonila. Mandor přistoupil, poklekl na jedno koleno a políbil jí ruku. Ovládá lépe než já dvorská gesta a ani
přitom neočichává hřbet nabídnuté ruky, jestli nevoní po hořkých mandlích. Mohu říci, že se jí jeho způsoby líbily - a i
potom si ho pozorně prohlížela.
"Nevěděla jsem, že členem zdejšího královského rodu je kdosi jménem Mandor," poznamenala.
"Mandor je dědičný kníže ze Sawallu na Dvorech Chaosu," odvětil jsem.
Oči se jí rozšířily.
"A říkáš, že je to tvůj bratr?"
"Jistě."
"Podařilo se ti mě překvapit," prohlásila. "Zapomněla jsem na tvůj dvojitý rodokmen."
Usmál jsem se, kývl, ustoupil stranou a pokynul rukou.
"A toto..." začal jsem.
"Najdu znám," řekla. "Proč je to děvče tak... duchem nepřítomné?"
"Jde o velmi složitou záležitost," uvedl jsem, "a jsem si jist, že některé jiné záležitosti shledáš mnohem zajímavějšími."
Nadzvedla jedno obočí a zadívala se na mne.
"Ach, ta křehká a pomíjivá věc - pravda," povzdechla si.
"Když vyplave rychle na povrch, obvykle následuje jistá klaustrofobie ze zbytečných okolků. Co ode mne chceš?"
Zachoval jsem si úsměvný výraz.
"Je dobré zvážit okolnosti," prohodil jsem.
"Vážím si toho, že jsem na Amberu, živá, nejsem zavřená v cele a jsem ve společnosti pánů s ucházejícím a smířlivým
chováním.
Page 64
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Oceňuji také skutečnost, že nejsem v úzkých, jak bych podle svých posledních vzpomínek být měla. A tobě mám co
děkovat za vysvobození?"
"Ano."
"Trochu pochybuji, že šlo z tvé strany o pouhý altruismus."
"Udělal jsem to kvůli Rinaldovi. Pokusil se tě dostat ze zajetí a sám do něj upadl. Pak jsem připadl na způsob, který by
mohl vyjít, a zkusil jsem ho. Vyšlo to."
Její mimické svaly se při zaznění jména jejího syna napnuly.
Usoudil jsem, že je asi raději, když se mu říká jménem, které mu dala, než "Luke".
"Je v pořádku?" zeptala se.
"Ano," odvětil jsem s nadějí, že tomu tak skutečně je.
"Tak proč tady není?"
"Je někde venku s Daltem. Nevím přesně kde, ale..."
Přesně v té chvíli Najda tiše zachrčela, což nás přimělo se po ní podívat. Ale nepohnula se. Mandor na mne vrhl tázavý
pohled, ale zavrtěl jsem mírně hlavou. Zrovna teď jsem ji budit nechtěl.
"Má na něj špatný vliv, ten barbar," poznamenala Jasra, znovu zakašlala a trochu se napila. "Ráda bych, aby si Rinaldo
osvojil více z dvorských mravů, místo toho, aby většinu času vyváděl hrubé kousky na koňském hřbetě," pokračovala
a sklouzla pohledem na Mandora, kterého současně obdařila mírným pousmáním.
"V tomhle jsem se v něm zklamala. Nemáte něco silnějšího než vodu?"
"Jistě," odvětil jsem, odzátkoval láhev s vínem a nalil jí. Podíval jsem se na Mandora, pak na láhev, ale zavrtěl hlavou.
"Ale musíš uznat, že tenkrát, za studentských let, si na lehkoatletickém mítinku proti UCLA*2 vedl dobře," nadhodil
jsem s úmyslem, aby tohle téma neopustila. "Je to částečně vlivem jeho životní bujnosti."
Usmála se, když si brala pohár.
"Ano, tenkrát překonal světový rekord. Pořád ho vidím, jak přeskakuje poslední překážku."
"Byla jsi tam?"
"Ano, jistě. Navštěvovala jsem všechny vaše závody. I tebe jsem viděla běžet a neběžel jsi špatně."
Usrkla vína.
"Dovolíš, abych ti objednal něco k jídlu?" otázal jsem se.
"Ne, skutečně nemám hlad. Před chvílí jsme mluvili o pravdě..."
"To jsme mluvili. Domnívám se, že na Citadele došlo k jistému čarodějnickému souboji mezi tebou a Maskou..."
"Maskou?" podivila se.
"Tím čarodějem v modré masce, který tam teď vládne."
"Ó ano, zcela správně."
"Bylo to tak, že ano?"
"Ano, ale to střetnutí bylo víc než jen trochu traumatizující.
Odpusť mé zaváhání. Byla jsem překvapená a včas jsem si nepřipra- 2 University of California, Los Angeles vila
obranné prostředky. Víc v tom skutečně nebylo. Už se to nestane."
"O tom nepochybuji, ale..."
"Propašoval jsi mne ven," přerušila mne, "nebo jsi musel s Maskou bojovat, abys mne osvobodil?"
"Bojovali jsme," řekl jsem.
"V jakém stavu jsi Masku opustil?"
"Pohřbeného pod hromadou hnoje," opáčil jsem.
Zachichotala se.
"Skvělé! Mám ráda muže se smyslem pro humor."
"Musím se tam vrátit," dodal jsem.
"Ale, a proč?"
"Protože Maska se spojil s jedním z mých nepřátel - mužem jménem Jurt, který prahne po mé smrti."
Pokrčila mírně rameny.
"Není-li pro tebe Maska vážným soupeřem, nechápu, proč by měli Maska a ten chlap dohromady představovat vážný
problém."
Mandor si odkašlal.
"S vaším dovolením," vmísil se, "ale Jurt je měnič podob a čaroděj nižší třídy ze Dvorů. Rovněž má moc nad Stínem."
"Pak by to mohl být jistý rozdíl," uznala.
"Zase ne tak velký jako to, co ti dva zjevně plánují," řekl jsem jí. "Jsem přesvědčen, že Maska chce podrobit Jurta
témuž rituálu, kterým prošel tvůj bývalý manžel - týká se to nějak Fontány Moci."
"Ne!" vykřikla a vyskočila, zbytek jejího vína se smíchal s Najdinými slinami a několika staršími skvrnami od krve na
mém tabrízském koberci, který jsem si speciálně koupil kvůli jeho pastorální scéně, znázorněné s jemnými detaily. "Už
se to znovu nesmí stát!"
V hloubi jejích očí proběhla bouře. Po jejím odeznění, poprvé v životě, vypadala bezbranně.
"Kvůli tomu jsem ho ztratila..." tiše pronesla.
Pak to bylo pryč. Tvrdost se vrátila.
"Nedopila jsem víno," poznamenala, když si zase sedla.
"Dám ti jinou sklenici," ujistil jsem ji.
"Tamhle na stole, to je zrcátko?"
Page 65
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Kapitola jedenáctá
Čekal jsem, až se přestane fintit, a zatím jsem se díval z okna, jak sněží, a pokradmu, když jsem k ní byl zády, jsem se
znovu pokoušel dosáhnout Coral nebo Luka. Bohužel neúspěšně. Když odložila hřeben a kartáč, které si ode mne
vypůjčila, a zrcadlo položila vedle nich, domyslel jsem si, že tak jako si učesala vlasy, učesala a srovnala si i myšlenky,
takže je připravena k další debatě. Pomalu jsem se otočil a popošel k ní.
Pozorovali jsme jeden druhého a závodili, čí výraz bude neproniknutelnější, až se zeptala: "Ví někdo jiný v Amberu, že
jsi mne probudil?"
"Ne," odvětil jsem.
"Výborně. To znamená, že mám naději dostat se odtud živá.
Podle všeho chceš moji podporu proti Maskovi a tomu Jurtovi."
"Ano, to chci."
"Jak si tu pomoc představuješ a co jsi ochoten za ni zaplatit?"
"Mám v úmyslu proniknout do Citadely a zneutralizovat Masku a Jurta," informoval jsem ji.
"Neutralizovat? To je jeden z těch drobných eufemizmů pro 'zabít', že ano?"
"Dost možná," opáčil jsem.
"Amber nebyl nikdy pověstný svými skrupulemi," poznamenala.
"Byl jsi moc dlouho ve styku s americkým žurnalismem. Takže víš o tom, že se na Citadele vyznám, a chceš, abych ti
pomohla ty dva zabít. Mám pravdu?"
Přisvědčil jsem.
"Rinaldo říkal, že kdybychom dorazili pozdě a Jurt by již prošel transformačním rituálem, že bys mohla znát způsob, jak
použít tutéž sílu proti němu," vyložil jsem jí.
"Nevěděla jsem, že do těch zápisků pronikl tak dalece," řekla.
"Budu k tobě upřímná, jelikož na tom mohou záviset naše životy.
Ano, taková technika existuje. Ale vůbec nám to nepomůže. Chce to řadu příprav, aby se síla obrátila žádaným směrem.
Není to nic, po čem bych prostě sáhla a použila to, kdy mne napadne."
Mandor zakašlal.
"Dal bych přednost tomu, nevidět Jurta mrtvého," prohlásil.
"Kdyby to bylo možné, vzal bych ho zpátky do Dvorů jako vězně.
Dal by se vychovat. Snad by se dal najít způsob, jak ho neutralizovat, aniž by se musel skutečně... neutralizovat, jak
jste to formulovali."
"A když se nenajde?" otázal jsem se.
"Pak ti ho pomůžu zabít," řekl. "Nedělám si o něm žádné iluze, ale cítím povinnost to zkusit. Obávám se, že by zpráva o
jeho smrti mohla našeho otce dorazit."
Uhnul jsem pohledem.
Mohl mít pravdu, a i když by smrt starého Sawalla znamenala jeho nástupnictví a převzetí pozoruhodně rozsáhlých
držav, byl jsem si jist, že toho nechce dosáhnout za takovou cenu.
"Chápu," řekl jsem. "Na to jsem nepomyslel."
"Tak mi dej šanci ho zkrotit. Když neuspěju, připojím se k tobě v čemkoli, co bude nutné udělat."
"Souhlasím," odvětil jsem a sledoval přitom Jasru, jak to přijme.
Pozorně si nás prohlížela se zvědavým výrazem ve tváři.
"Vašeho otce jste říkali?" prohodila.
"Ano," odpověděl jsem. "Nechtěl jsem o tom mluvit, ale když už to vyšlo najevo, Jurt je náš mladší bratr."
Oči jí zasvítily, jak ucítila bratrovraždu.
"Je to vlastně rodinný boj o moc, že ano?" zeptala se.
"Myslím, že se to tak dá také říci," uznal jsem.
"Ve skutečnosti není," poznamenal Mandor.
"A vaše rodina patří na Dvorech k těm důležitým, není-liž pravda?"
Mandor pokrčil rameny. Já taky. Měl jsem dojem, že se snaží vymyslet způsob, jak na tom vydělat také z tohoto konce,
a rozhodl jsem se, že jí v tom zabráním.
"Mluvili jsme o úkolu, co je před námi," podotkl jsem. "Chci tam vniknout a přijmout Maskovu výzvu. Jurta zastavíme,
když se do toho bude plést, a předáme ho Mandorovi. Když ho nepůjde jednoduše zvládnout, skoncujeme s ním. Jsi s
námi?"
"Ještě jsme nemluvili o ceně," namítla.
"To je fakt," uznal jsem. "Mluvil jsem o tom s Rinaldem a ten mě žádal, abych ti vyřídil, že vendetu odvolal. Má dojem,
že Caino- vou smrtí se to s Amberem vyrovnalo. Žádal mne, abych tě osvobodil, když budeš souhlasit s naším plánem,
a navrhl, abychom ti za tvou pomoc proti novému vládci navrátili svrchovanou vládu nad Pevností Čtyř Světů. A bude
to v suchu, jak se vyjádřil. Co na to říkáš?"
Pozvedla pohár a dala si dlouhý, pomalý lok.
Věděl jsem, že bude zdržovat a vytáčet se, ve snaze vymyslet způsob, jak z dohody vymáčknout co nejvíc.
"S Rinaldem jsi tedy mluvil docela nedávno?" optala "Ano."
"Není mi jasné, proč někde lítá s Daltem, místo aby byl tady s námi, když s tímto plánem tak nadšeně souhlasí."
Povzdychl jsem si.
"Dobrá, řeknu ti to," prohlásil jsem, "ale jestli jdeš s námi, rád bych brzy vyrazil."
Page 66
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 67
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 68
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Page 69
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Dole přede mnou se v dálce chladně tyčila Citadela. Vně jejích hradeb nebylo známek života. Uvědomil jsem si, že
musím být v horách, někde poblíž místa, kde jsem vedl dlouhé disputace se starým poustevníkem Davem.
"Chtěl jsem, abys nás dopravil dovnitř Citadely," vyčítal jsem mu. "Proč jsi nás vzal sem nahoru?"
"Říkal jsem ti, že to místo nemám rád," odvětil Fantom. "Chtěl jsem ti dát příležitost, aby ses mohl rozhlédnout a
rozhodnout se, kam přesně se chceš dostat. Takhle se můžu velmi rychle stáhnout do bezpečí a nevystavovat se příliš
dlouho silám, které mne znervózňují."
Pozoroval jsem Citadelu. Dvě tornáda opět obkružovala vnější zdi. Jestli tam ještě nebyl vodní příkop, pravděpodobně
co nejdříve jeden vytvoří. Zůstávala od sebe takřka přesně v úhlu 180 stupňů a střídavě se rozsvěcovala. Bližší k nám
se změnilo v jiskřivý sloup s čarami blesků, nabývajíc děsivého svitu. Pak, jak začalo temnět, druhé tornádo se
rozjasňovalo. Během mého pozorování prošla tímto cyklem několikrát.
Jasra vyrazila neartikulovaný zvuk. Otočil jsem se a zeptal se jí: "Co se děje?"
"Rituál," odvětila. "Někdo si právě hraje se silami Fontány."
"Můžeš odhadnout, jak daleko už mohli dojít?"
"To opravdu nemůžu. Mohli zrovna začít, nebo už skončili. Jediné, co mi ty ohnivé sloupy prozrazují, je, že všechno je
na svém místě."
"Tak mi řekni, Jasro, kde bychom se měli objevit?"
"K dómu s Fontánou vedou dvě dlouhé chodby," uvedla. "Jedna z nich je na stejné úrovni s dómem, druhá o patro
výš. Samotný dóm je vysoký několik pater."
"Vzpomínám si na to," přiznal jsem.
"Jestliže pracují přímo se silami a my se prostě objevíme v dómu," pokračovala, "výhoda překvapení bude jen velmi
krátká.
Nevím přesně, jak a čím by na nás mohli udeřit. Bude lepší, když budeme postupovat jednou z chodeb, abych měla čas
posoudit situaci.
Není vyloučené, že by si mohli všimnout našeho příchodu dolní chodbou, horní by byla pro naše záměry lepší."
"Dobře," souhlasil jsem. "Fantome, můžeš nás přenést do horní chodby, do jisté vzdálenosti od dómu?"
Světelný kruh se rozšířil, zešikmil, zvedl se, chvíli visel vysoko nad námi, pak klesl.
"Už... jste... tam," řekl Fantom, když se se mnou všechno zatočilo a světelný kruh přes nás přeběhl odshora dolů.
"Sbohem."
Měl pravdu. Tentokrát jsme byli u cíle. Stáli jsme v dlouhém tmavém koridoru se stěnami z černého, tesaného kamene.
Jeden jeho konec se ztrácel v temnotách, druhý vedl do zóny světla. Strop byl z hrubých trámů, těžké příčné vazníky
změkčovaly závěsy a chomáče pavoucích sítí. Několik málo modrých černokněžnických koulí blikotalo v držácích na
zdi, vrhajíce bledé světlo, naznačující, že moc jejich kouzla se blíží ke konci. Spousta dalších už dosvítila. Blízko
jasnějšího konce chodby byly některé z nich nahrazeny lampami.
Nad našimi hlavami bylo slyšet zvuky havěti cupitající v trámoví stropu. Celé místo páchlo vlhkem a zatuchlinou.
Vzduch ale obsahoval jistou elektrickou kvalitu, jako bychom dýchali ozón spolu s vše prostupující zneklidňující
předzvěstí dramatických událostí.
Přešel jsem na vizi Logru a okamžitě se všechno rozjasnilo.
Všude probíhaly linie síly jako planoucí žluté kabely. Dodávaly dodatečné osvětlení okolí, které jsem byl teď už
schopen vnímat. A kdykoli jsem některou z linií přerušil, mravenčení, které jsem zakoušel, zesílilo. Dokázal jsem
rozeznat Jasru stojící v průsečíku několika těchto linií a zdálo se, že se z nich sytí energií.
Získávala tím zářivý vzhled, o němž jsem si nebyl jist, zdali bych ho při normálním vidění postřehl. Když jsem pohlédl
na Mandora, spatřil jsem vznášet se před ním znamení Logru, což znamenalo, že si byl vědom všeho, co jsem viděl i já.
Jasra pomalu postupovala chodbou k osvětlenému konci. Zařadil jsem se za ni, trochu vlevo. Mandor mne následoval
a pohyboval se tak tiše, že jsem se občas musel ohlédnout, abych se ujistil, že je stále s námi. Jak jsme šli, začal jsem si
uvědomoval dojem pulzace, jakoby tlukotu gigantického krevního tepu. Šířil-li se podlahou a zdmi nebo těmi vibrujícími
liniemi, s nimiž jsme se stále střetávali, jsem určit nedokázal.
Přemýšlel jsem, jestli narušování sítě sil neprozradí naši přítomnost, nebo dokonce pozici zasvěcenci, pracujícímu s
touto látkou dole u Fontány. Nebo bylo jeho soustředění na úkol, co měl před sebou, tak velké, že náš postup mohl
proběhnout bez povšimnutí?
"Začalo to?" zašeptal jsem Jasře.
"Ano," odvětila.
"Jak jsou daleko?"
"Hlavní etapa by mohla být u konce."
Po několika krocích se mě zeptala: "Jaký máš plán?"
"Jestli se nemýlíš, zaútočíme neprodleně. Snad bychom se měli pokusit dostat Jurta jako prvního - my všichni, myslím
-, jestli se stal opravdu vysoce výkonným, přeplňovaným a tedy nebezpečným."
Olízla si rty.
"Jsem pravděpodobně nejlépe vybavena k tomu, vypořádat se s ním, díky svému spojení s Fontánou," prohlásila poté.
"Bude lepší, když se mi nebudeš plést do cesty. Uvítala bych, kdyby ses zatím vypořádal s Maskou. Možná by bylo
lepší nechat Mandora v záloze, aby pomohl tomu z nás, kdo to bude potřebovat."
"Zařídím se podle tvého soudu," řekl jsem. "Mandore, slyšel jsi všechno?"
"Ano," prohodil potichu, "udělám, co řekla."
Pak se zeptal Jasry: "Co se stane, když zničím Fontánu?"
"Nevěřím, že ji lze zničit," odpověděla.
Page 70
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Odfrkl si a téměř jsem viděl nebezpečné cesty, jimiž se ubíraly jeho myšlenky.
"Udělejte mi to k vůli a předpokládejte, že to jde," požádal ji.
Chvíli bylo ticho, pak řekla: "Kdybyste byl schopen ji zadusit nebo třeba jen na chvíli přerušit, Citadela sama by se
pravděpodobně zřítila. Využívala jsem vyzařování Fontány, abych celou Citadelu udržela vztyčenou. Je stará a nikdy
jsem se nedostala k opravám, kde to bylo třeba. Množství energie, které by bylo potřebné k úspěšnému útoku na
Fontánu by však bylo mnohem lepší investovat jinde."
"Díky," opáčil.
Zastavila se, napřáhla ruku do jedné z linií síly a zavřela oči, jako by zkoumala tep.
"Velmi silné," konstatovala. "Někdo začíná čerpat z hlubinných úrovní."
Opět vykročila. Světlo na konci chodby se rozjasnilo, pak potemnělo, rozjasnilo, potemnělo. Stíny se vracely a zase
ustupovaly.
Uvědomil jsem si zvuk znějící podobně jako hučení drátů vysokého napětí. Z téhož směru, od Fontány, rovněž zněl
přerušovaný, praskavý hlomoz. Přidal jsem do kroku, protože Jasra zrychlila. Zhruba v té chvíli se zepředu ozval smích.
Frakira se sevřela kolem mého zápěstí.
Z ústí chodby probleskly plamenné jazyky. "A sakra, zatraceně, zatraceně," slyšel jsem mumlat Jasru. Zvedla ruku,
jakmile jsme dospěli na dohled ke schodišťové podestě, kde tenkrát, když jsme se spolu střetli, stál Maska. Zastavil
jsem se, když se Jasra začala pomalu plížit k zábradlí. Po obou stranách, vlevo i vpravo vedlo dolů schodiště k
protilehlým stranám dómu.
Na zlomek vteřiny pohlédla dolů, pak uskočila dozadu a jakmile dopadla na zem, skulila se doprava. Koule oranžových
plamenů vylétla vzhůru jako pomalá kometa, urazila kus kamenného zábradlí a prolétla místem, které Jasra právě
opustila. Přispěchal jsem k ní, chytil ji pod paží a začal zvedat.
Vycítil jsem, jak ztuhla, když sebou její hlava škubla vlevo.
Tak nějak jsem tušil, co uvidím, až se podívám.
Stál tam Jurt, až na pásku přes oko úplně nahý, svítil a usmíval se, částečně, i když ne moc, zbaven tělesnosti.
"Je to od tebe moc hezké, bratře, že jsi zaskočil," zahlaholil.
"Škoda, že se nezdržíš."
Na konečcích prstů mu tančily jiskry, když napřáhl ruku mým směrem. Pochybuji, že měl především v úmyslu mi potřást
rukou.
Byl jsem schopen momentálně vymyslet jedinou odpověď: "Máš rozvázanou tkaničku," to ho ovšem nezastavilo, ale
aspoň jednu či dvě vteřiny koukal dost zmateně.
Kapitola dvanáctá
Jurt nikdy nehrál americký fotbal. Nevěřím, že by čekal rychlost, s jakou jsem vyrazil a zaútočil; a když se tak stalo,
myslím, že nepředvídal útok vedený tak nízko.
Takže vím skoro jisté, že byl překvapený, když jsem ho sevřel těsné nad koleny a srazil ho do díry v zábradlí. Alespoň
se tvářil dost udiveně, jak přepadl dozadu a padal, s jiskrami stále sršícími z konečků prstů.
Zaslechl jsem, jak se Jasra zakuckala smíchy, když se uprostřed pádu začal rozplývat, a než se mohl dotknout země,
zmizel úplně.
Pak jsem koutkem oka zahlédl Jasru vstávat.
"Teď už se s ním vypořádám," řekla a dodala: "Nebude to problém.
Je to motovidlo," právě když se objevil na vrcholu schodiště po její pravici. "Postarej se o Masku!"
Maska stál na protější straně Fontány z černého kamene a upřeně na mě zíral skrz gejzír oranžových a rudých plamenů.
Dole, přímo v kalichu Fontány, se vlnily plameny žluté a bílé. Když jich hrst nabral a stisknul v obou dlaních, jako když
dělá dítě sněhovou kouli, zaplály oslnivě modře. Pak je po mně hodil.
Jednou ranou jsem ohnivou kouli odrazil. To nebylo Umění, ale práce se základní energií. Posloužila však jako
připomínka, právě když jsem uviděl Jasru vykonávající přípravná gesta k velmi nebezpečnému kouzlu čistě jen naoko,
přičemž se dostala dostatečně blízko k Jurtovi, aby mu podtrhla nohu a pořádným štulcem ho poslala zpátky dolů ze
schodů.
Žádné Umění. Kdokoli si užíval luxusu žít poblíž a využívat pramen síly, jako byl tento, nevyhnutelně se časem stal
nedbalým, začal používat jen základních rámců kouzel jako vodítek, jimiž usměrňoval a vedl celé proudy energie. Někdo
neškolený nebo mimořádně líný se mohl dokonce časem obejít i bez toho a hrát si přímo s hrubou silou; byl to pak
druh šamanismu v protikladu k čistotě Vyšší Magie - podobající se vyvážené rovnici - produkující maximální efekt s
minimem námahy.
Jasra to věděla. Řekl bych, že v každém ohledu prošla formálním školením. Takže zatím to jde dobře, usoudil jsem, když
jsem odrazil další plamennou kouli a dal se vlevo.
Začal jsem sestupovat ze schodů - bokem - abych Masku neztratil z očí. Byl jsem připraven okamžitě se bránit nebo
zaútočit.
Kamenné zábradlí přede mnou začalo žhnout, pak vzplálo plamenem.
O krok jsem ustoupil a pokračoval v sestupu. Nestálo za to, plýtvat kouzlem na uhašení. Pochopitelně to bylo míněno
spíš na efekt, než jako vážnější ohrožení...
Ale...
Taky tu byla jiná možnost, uvědomil jsem si, když jsem viděl, že mě Maska jen pozoruje a že po mně ničím dalším
nehází. Mohl to být také test. Maska se prostě pokoušel zjistit, zdali jsem omezen jen na kouzla, která mám s sebou,
Page 71
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
nebo zda dokážu využívat zdejší zdroj síly bezprostředně a mohl bych si to s ním vyřídit přímo, jak se k tomu zjevně
chystali Jurt s Jasrou. Dobře mu tak. Ať si láme hlavu.
Omezená suma kouzel proti takřka neomezenému zdroji energie?
Uvidíme.
Jurt se náhle zjevil na okenní římse vysoko po mé levici. Stačil se jen trochu zakabonit a už se na něj zřítila ohnivá
stěna. Oba, on i stěna o chviličku později zmizeli a bylo slyšet Jasřin smích a jeho zaklení následované rachotem nárazu
na protější stěnu dómu.
Když jsem chtěl udělat další krok, schod pode mnou zmizel.
Jelikož jsem předpokládal iluzi, pomalu jsem došlapoval do prázdna, ale má noha nenarazila na odpor, takže jsem
prodloužil krok, abych překročil mezeru a došlápl na další schod pod ní. Ten však, jakmile jsem přesunul váhu, také
zmizel. Když jsem místo dokončení kroku skočil, abych překonal oblast prázdna, zaslechl jsem Maskův smích.
Jakmile jsem byl přinucen skočit, schody jeden po druhém mizely, jak jsem je míjel.
Věděl jsem s jistotou, na co Maska myslí. Kdybych byl schopen ovládat místní síly, mohl bych se prozradit jejich
reflexivním použitím právě v takovéto situaci. A kdybych nebyl, pořád ještě by mě tím přiměl vyplýtvat únikové kouzlo.
Odhadl jsem vzdálenost k podlaze, kterou teď, díky zmizení schodů, bylo vidět. Kdyby už další schody nezmizely, mohl
bych se na dalším zachytit rukama, zůstat na okamžik viset a pustit se. Bylo by to dokonale bezpečné. A kdybych
schod minul nebo by taky zmizel...
pořád jsem měl pocit, že bych dopadl celkem bez následků.
Bude lepší použít na cestě dolů úplně jiný druh kouzla.
Zachytil jsem se za zadní hranu nejvzdálenějšího schodu, zahoupal se a pustil, v letu jsem se otočil a vyřkl slova
kouzla, kterému říkám Padající Zeď.
Fontána se zatřásla. Plameny vystříkly a rozlily se, přetekly na straně, kde stál Maska. A pak Maska sám byl sražen
nazad na zem, jak mé kouzlo postupovalo dál.
Maskovy paže se zvedly, když se zdálo, že vířící žár jeho tělo pohltí, aby ho odtlačily. Mezi jeho rukama se vytvořil
zářivý oblouk, pak zaštiťující kupole. Držel ji nad sebou, odrážeje poslední kolapsozní sílu mého kouzla. Mezitím jsem
se k němu rychle blížil. V té chvíli se přede mnou objevil Jurt. Stál na kraji Fontány přímo nad Maskou a civěl na mě.
Nežli jsem však mohl tasit meč, vrhnout Frakiru nebo vyřknout další kouzlo, Fontána se vzedmula, velká vlna ohně
Jurta smetla a mrštila s ním o zem, spláchla ho kolem Masky a napříč dómem k patě druhého schodiště, po němž, jak
jsem právě uviděl, pomalu sestupovala Jasra.
"Nemá žádný význam umět se přenést kamkoli," slyšel jsem ji prohlašovat, "když je někdo kretén všude."
Jurt vztekle zaryčel a vyskočil na nohy. Pak se podíval vzhůru, za Jasru.
"I ty, bratře," řekl.
"Jsem tady, abych ti zachránil život, jestli to vůbec bude možné," zaslechl jsem Mandorovu odpověď. "Doporučoval
bych, aby ses teď se mnou vrátil..."
Jurt zařval - žádné rozeznatelné slovo, jen zvířecí skřek a pak zaječel: "Nepotřebuju tvoje poručníkování! A jsi hlupák,
když věříš Merlinovi. Stojíš mezi ním a královstvím."
Série zářících kruhů plynula jako kotouče dýmu z Jasřiných rukou a kruhy dopadaly na Jurta, aby se mohly sevřít kolem
jeho těla.
Okamžitě zmizel a za moment jsem ho slyšel řvát na Mandora odjinud.
Stále jsem se blížil k Maskovi, který se úspěšně ubránil před mou Padající Zdí a začal se zvedat. Vyřkl jsem slova
Klouzačky a nohy mu podjely. Ano, hodlal jsem vrhnout konečný počet kouzel proti jeho zdroji síly.
Říkám tomu sebedůvěra. Maska měl sílu, já měl plán a prostředky, jak ho realizovat.
Velká kamenná dlaždice se vyrvala z podlahy a se skřípavým rachotem se proměnila v oblak štěrku, který na mne vylétl
jako výstřel z brokovnice. Vyslovil jsem slova Sítě a pokynul.
Všechny úlomky kamení se spojily, dříve než mne mohly zasáhnout.
Pak jsem je mrštil zpátky na Masku, který se stále ještě snažil vstát.
"Uvědomuješ si, že pořád ještě nevím, proč vlastně bojujeme?"
zavolal jsem. "Byl to tvůj nápad. Stále ještě můžu..."
Na okamžik se Maska vzdal pokusů vstát. Ponořil levou ruku do vroucí louže plamenů a napřáhl pravici dlaní proti mně.
Louže zmizela a z jeho pravé ruky vytryskla sprška ohně jako ze zahradního postřikovače. Byl jsem na to připraven.
Mohla-li Fontána zadržovat oheň, pak musela být ohnivzdorná.
Plavmo jsem se vrhnul k protilehlé straně tmavého tělesa a využil základny Fontány jako štítu.
"Jeden z nás pravděpodobně zahyne," zvolal jsem, "protože tohle není žádné kočkování. V každém případě už nebudu
mít příležitost se tě zeptat: Co tě žere? Co jsem ti udělal?"
Jedinou odpovědí byl potlačovaný smích z druhé strany Fontány, neboť podlaha pode mnou se dala do pohybu.
Odněkud zprava, zhruba od paty nepoškozeného schodiště, jsem zaslechl Jurta: "Tak kretén všude, jo? Co takhle
zkusit to tělo na tělo?" a podíval jsem se právě včas, abych viděl, jak se zjevil vedle Jasry a sápal se po ní. Hned nato
zařval, když Jasra sklonila hlavu a její zuby se potkaly s jeho předloktím. Pak ho odstrčila, spadl ze zbývajících schodů
a dopadl bezvládně, už se nepohnul.
Plazil jsem se vpravo kolem Fontány, přes ostré hrany zborcené dlažby, které se pohupovaly a cenily na mě pod vlivem
Maskovy síly.
"Jurt má dost," poznamenal jsem, "a ty, Masko, jsi sám proti třem. Vzdej to a já se postarám, abys zůstal naživu."
"Proti třem," zazněl lhostejný, nakřáplý hlas, "takže uznáváš, že sám mě nedokážeš porazit?"
"Porazit?" podivil jsem se. "Snad to považuješ za hru. Já ne.
Page 72
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Nebudu se řídit žádnými pravidly, která se ti zamane zavést. Vzdej se, nebo tě zabiju, s pomocí či bez ní, jakýmkoli
způsobem."
Náhle se nade mnou objevil temný předmět. Odkutálel jsem se od Fontány, protože přistál v nádrži. Byl to Jurt. Jelikož
se vlivem Jasřina uštknutí nemohl hýbat, trumfnul se od úpatí schodiště do Fontány.
"Ty máš své přátele, lorde z Chaosu, a já své," odvětil Maska, když Jurt slabě zaúpěl a začal žhnout Najednou se
Maska vymrštil do vzduchu a roztočil se, protože se podlaha začala propadat. Fontána pohasínala a slábla, když tu z
trhliny v zemi vyrostla věž z plamenů a na jejím vrcholu spočinul Maska.
"...nepřátele," podotkla Jasra, přibližujíc se.
Maska roztáhl ruce a nohy a pomalu se ve vzduchu otáčel, svou dráhu náhle pod kontrolou. Vstal jsem a ustupoval od
Fontány.
Zřídkakdy se cítím báječně v epicentru geologické katastrofy.
Zdvojená fontána teď vydávala silný, hluboký hukot, který byl provázen vysokým, pronikavým tónem, znějícím jakoby
odevšad.
Závan větru zavzdychal mezi plamennými sloupy. Ohnivá věž, na jejímž vrcholku se vznášel Maska, se stále otáčela a
tryskající oheň v zesláblé Fontáně začal rovněž rotovat. Jurt se pohnul, zasténal a zvedl pravici. "A nepřátele," uznal
Maska a zahájil sérii gest, která jsem okamžitě poznal, protože jsem strávil spoustu čas jejich vymýšlením.
"Jasro!" vykřikl jsem. "Dej pozor na Sharua!"
Jasra udělala tři svižné úkroky vlevo a usmála se. Cosi velmi podobné blesku vyšlehlo z ohnivých sloupů a místo, které
právě opustila, zčernalo.
"Vždycky začíná úderem blesku," objasnila. "Není problém ho prokouknout."
Zatočila se a zmizela s doprovodem zvuku tříštěného skla a červeného paobrazu její siluety.
Vzhlédl jsem k místu, kde stál stařec, na pravé noze nápis RINALDO.
Opíral se o zeď, jednu ruku na čele, druhou dokončoval prosté, ale účinné zaštiťující kouzlo.
Chystal jsem se křiknout na Mandora, aby odklidil staříka do bezpečí, když mě Maska praštil Klaxonovým kouzlem,
které mne na chvíli ohlušilo tak, že mi praskla žilka v nose.
Krev mi kapala z nosu, když jsem se kotoulem přemístil tak, aby byl právě se vztyčující Jurt mezi mnou a vznášejícím se
čarodějem.
Vypadalo to, že se Jurt vzpamatovává z působení Jasřina jedu.
Takže jak jsem vstával, napálil jsem mu jednu pěstí do žaludku a nasměroval ho tak, aby mě ještě lépe zakrýval. Chyba.
Dostal jsem ránu, ne nepodobnou velmi protivnému elektrickému šoku. Jurt dokonce dokázal vyrazit krátké
zachechtnutí, když jsem se zhroutil.
"Je tvůj," slyšel jsem ho vyhrknout.
Koutkem oka jsem zahlédl Jasru s Sharu Garrulem, jak drží každý jeden konec velkého, dlouhého kusu něčeho, co
vypadalo jako mřížová krajka, spletená z kabelů. Linie pulzovaly a měnily barvu - věděl jsem, že jsou to spíše dráhy sil
než hmotné objekty, které jsem mohl vidět jen díky vizi Logru, s níž jsem nepřestával pracovat.
Tempo pulzací se zvyšovalo a oba dva pomalu klesli na kolena, paže stále napjaté, tváře lesknoucí se potem. Stačilo by
slůvko, drobné gesto a mohl jsem rovnováhu zlomit. Naneštěstí jsem právě měl svých problémů dost. Maska se na mě
shora řítil jako nějaký gigantický hmyz - bez výrazu, třpytivý a smrtelně nebezpečný. Z přední zdi Citadely zazněla série
ostrých, praskavých zvuků; spousta rozeklaných puklin se šířila po zdi shora dolů jako černé blesky. Uvědomoval jsem
si oblaka padajícího prachu za rotujícími sloupy světla, hukot a svištění - znějící v mých zvonících uších jen tlumeně -
pokračující vibrace podlahy pod mýma, napůl zmrtvělýma nohama.
Ale pořád ještě to šlo. Zvedl jsem levou ruku a současně má pravice zajela pod plášť.
V Maskově pravé ruce se objevila planoucí čepel. Nepohnul jsem se, ale vteřinu jsem počkal, než jsem vyřkl řídící slova
svého kouzla Fantazie pro Šest Acetylénových Hořáků, přičemž jsem si zakryl předloktím oči a odkutálel se stranou.
Úder čepele mne minul a meč se zaťal do kamene. Maskova levá paže nicméně dopadla na můj hrudník, loktem do
žeber. Nezkoumal jsem však podrobně rozsah poranění, protože jsem slyšel, jak ohnivý meč zapraskal a uvolnil se z
kamenného sevření. Takže jsem obloukem udeřil svou vlastní, prozaičtější ocelovou dýkou a vnořil ji až po jílec do
Maskovy levé ledviny.
Následoval výkřik, pak čaroděj ztuhnul a zhroutil se vedle mne. Takřka bezprostředně nato jsem dostal kopanec
pozoruhodné síly do pravého boku. Stočil jsem se na stranu a další úder mi přistál na pravém rameni. Jsem si jist, že
mířil na hlavu. Jak jsem si kryl krk a spánky a odkutálel se, zaslechl jsem Jurtovo zaklení.
Vyskočil jsem a tasil delší čepel, můj pohled se střetl s Jurtovým.
Vstal v téže chvíli jako já a držel Masku v náručí.
"Později," prohodil a zmizel, Maskovo tělo s sebou. Modrá maska zůstala ležet na zemi vedle dlouhé, krvavé šmouhy.
Jasra a Sharu stále klečeli proti sobě, hekali zbroceni potem, jejich životní síly se kolem sebe ovíjely jako párek pářících
se hadů.
Pak, jako když se ryba vynoří na hladinu, Jurt se zjevil uvnitř věže sil za Fontánou. Právě když Mandor vrhl dvě ze
svých koulí - zvětšovaly se, jak se snášely dómem, a když přistály ve Fontáně, změnily ji na hromadu sutě -, uviděl
jsem něco, co doufám už nikdy znovu neuvidím.
Jak se dunění hroutící se Fontány šířilo a skřípot a sténání zdí přešlo v praskot a otřesy, kdy prach, úlomky kamení a
trámy padaly kolem mne, rozběhl jsem se vpřed, vyhýbaje se troskám, uskakoval jsem před novými výtrysky a potoky
žhoucích sil, pláštěm jsem si kryl obličej, meč napřažený.
Jurt mě šťavnatě proklel, když jsem se k němu přiblížil.
"Spokojen, bratříčku, spokojen?" zvolal. "Je snad smrt tím jediným možným smírem mezi námi?"
Page 73
ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html
Ignoroval jsem však předvídatelné hraní na city, neboť jsem se musel blíž přesvědčit o tom, co se mi zdálo, že jsem
zahlédl okamžik předtím. Přeskočil jsem kus zřícené zdi a zůstal zírat na tvář zhrouceného čaroděje uvnitř plamenů, s
hlavou opřenou o Jurtovo rameno.
"Julie!" zasténal jsem hlasitě.
Ale zmizeli, právě když jsem se vrhnul dopředu, a věděl jsem, že je čas, abych udělal to samé.
Obrátil jsem se a proskočil ohněm.
Page 74