Roger Zelazny

Bourák
(Devil Car)

Murdock se řítil přes Velkou západní silniční planinu.

Jak více než dvousetpadesátikilometrovou rychlostí zdolával
nespočetné kopečky a svahy Planiny, slunce mu poskakovalo vysoko
nad hlavou jako ohnivé jojo. Neměl důvod zpomalit, zvlášť když
Jenny stačila svýma skrytýma očima zpozorovat všechny balvany a
díry dřív, než k nim dojeli, a patřičně poopravit kurs. Někdy si těch
nepatrných pohybů volantu pod rukama ani nevšiml.
Přestože přední sklo vozy bylo zakalené a na očích měl silné
ochranné brýle, jas odrážející se od spečené Planiny ho oslepoval,
takže si chvílemi připadal, jako by vedl loď nocí pod oslnivým cizím
měsícem a probíjel se s ní jezerem stříbrného ohně. Za zádí se k
nebi vzdouvaly vlny prachu, zůstávaly viset ve vzduchu a pomalu se
znovu usazovaly.
„Zničíš se, když tu budeš tak sedět, svírat volant a šilhat před
sebe,“ promluvil reproduktor. „Proč si nezkusíš na chvíli odpočinout?
Dovol mi zamlžit okna. Prospi se a řízení nech na mě.“
„Ne,“ řekl. „Chci to takhle.“
„Dobře. Jen mě napadlo se zeptat.“
„Díky.“
Asi o minutu později se z reproduktoru ozvala hudba – byla to
lehká hra smyčců.
„Vypni to!“
„Promiň. Myslela jsem, že ti to pomůže uvolnit se.“
„Až se budu potřebovat uvolnit, dám ti sám vědět.“
„Oukej, Same. Promiň.“
Ticho působilo po tom krátkém přerušení tísnivě. Byla dobré auto
a on to věděl. Vždy jí šlo jen o jeho dobro a pro úspěch jeho pátrání
dychtila udělat vše, co bylo v jejích silách.
Postavili ji tak, aby vypadala jako bezstarostná módní limuzína:
křiklavě červená, vyparáděná, rychlá. Vyboulená kapota však v sobě

-1-
ukrývala rakety a ve výklencích za reflektory, skryty pohledům,
číhaly hlavně dvou padesátek. Pod předkem měla pás granátů s pěti
a desetisekundovým zpožděním a do jejího trupu byla zabudována
tlaková nádrž rozprašovače obsahující vysoce těkavý naftalín.
Jeho Jenny totiž byla speciálně zkonstruovaný zabiják, kterého
mu daleko na východě postavil konstruktérský kouzelník z
geeyemské dynastie a do jehož stavby vložil ten velký tvůrce
veškeré své umění.
„Tentokrát je najdeme, Jenny,“ řekl. „Nechtěl jsem se na tebe tak
utrhnout.“
„To nic, Same,“ pravil křehký hlas. „Jsem programovaná tak,
abych tě chápala.“
Zatímco se hnali přes Velkou planinu, slunce se sklánělo k
západu. Pátrání trvalo již noc a den a Murdock byl unavený. Poslední
palivová a odpočinková pevnost se zdála být tak dávno, tak daleko…
Naklonil se dopředu a oči se mu zavřely.
Okna zvolna ztmavla, až zneprůsvitněla úplně. Bezpečnostní pás
se posunul výš a odtáhl ho od volantu. Potom se sedadlo začalo
sklápět a zastavilo se, až když jeho tělo spočívalo ve vodorovné
poloze. Později, když se přikradla noc, se zapnulo topení.
Bylo něco před pátou hodinou ranní, když ho sedadlo svým
natřásáním probudilo.
„Probuď se, Same! Vstávej!“
„Co se děje,“ zamručel.
„Před dvaceti minutami jsem zachytila rádiové vysílání. Tímto
směrem došlo před nedávnem k nájezdu aut. Okamžitě jsem
změnila kurs. Teď už jsme skoro tam.“
„Proč jsi mě nevzbudila hned?“
„Potřeboval jsi se vyspat. A navíc bys stejně nemohl nic dělat, jen
sedět a být stále napjatější a nervóznější.“
„Fajn, asi máš pravdu. Řekni mi o tom útoku něco víc.“
„Šest vozů směřujících na západ bylo v noci přepadeno blíže
neurčeným počtem divokých aut. Ohlásil to vrtulník Hlídky, který je
našel ze vzduchu. Já jsem jen poslouchala. Všechny vozy byly
odstrojeny, měly vyčerpané palivo a zničené mozky. Cestující byli
zřejmě usmrceni také. Nic tam nejevilo známky pohybu.“
„Jak jsme ještě daleko?“

-2-
 „Dvě až tři minuty.“
Okna se znovu projasnila. Murdock se očima vpíjel do tmy na
vzdálenost, kterou z ní silné reflektory dokázaly ukrojit.
„Něco vidím,“ pronesl po chvíli.
„Jsme na místě,“ přisvědčila Jenny a začala zpomalovat.
Před zpustošenými auty zastavili. Bezpečnostní pás povolil a
navinul se. Dveře na jeho straně se otevřely.
„Jenny, objížděj dokola a hledej tepelné stopy,“ řekl. „Nezdržím
se dlouho.“
Dveře zaklaply a Jenny se rozjela. Rozsvítil baterku a vydal se k
vrakům.
Planina byla jako taneční parket posypaný pískem – byla tvrdá a
skřípala pod nohama. Všude kolem byla spousta smykových drah a
stop pneumatik.
Za volantem prvního automobilu seděl mrtvý člověk. Na první
pohled měl přeražený vaz. Rozbité hodinky na jeho zápěstí
ukazovaly 2:24. Asi patnáct metrů opodál ležela tři těla – dvou žen a
mladého muže, přejetých při pokusu uprchnout z přepadených
vozidel.
Murdock přecházel od jednoho auta k druhému. Všechny byly
převrácené na bok. Nejvíc měly poničené karoserie. Měly
odmontovaná kola a hlavní součásti motorů; benzínové nádrže byly
otevřené a vysáté až na dno; rezervní pneumatiky v otevřených
kufrech chyběly. Ani jeden z cestujících nebyl naživu.
Jenny se zastavila za ním a otevřela dveře.
„Same, vytáhni tomu modrému autu mozkové konektory, tomu
třetímu odzadu,“ řekla. „Ještě si bere energii z pomocného
akumulátoru a já ho slyším vysílat.“
„Fajn.“
Murdock se vrátil a vytrhl konektory. Došel zpátky k Jenny a vlezl
si na sedadlo řidiče.
„Našlas něco?“
„Pár stop směřujících na severozápad.“
„Jeď po nich.“
Dveře zaklaply a Jenny se rozjela po stopě.
Pět minut jeli v tichosti. Potom se ozvala Jenny.
„V tom konvoji bylo osm aut.“

-3-
 „Cože?“
„Právě jsem slyšela zprávy. Dvě z nich byly pravděpodobně se
smečkou ve spojení mimo obvyklé pásmo. Přidaly se k těm šesti
cestou, oznámily polohu a v okamžiku přepadu se na ně vrhly.“
„A co jejich posádky?“
„Nejspíš se jich zbavily, ještě než se přidaly ke smečce.“
Murdock si roztřesenýma rukama zapálil cigaretu.
„Jenny, proč auto zdivočí?“ zeptal se. „Proč, když neví, kde příště
nabere palivo, když nemůže mít jistotu, že najde náhradní díly pro
svou samoopravárenskou jednotku. Proč to dělají?“
„Nevím, Same. Nikdy jsem o tom neuvažovala.“
„Je tomu deset let, co mi Bourák, jejich vůdce, zabil bratra,“ řekl
Murdock. „Bylo to při nájezdu na jeho benzínovou pevnost. Od té
doby po tom černém cadillacu jdu. Pátral jsem po něm ze vzduchu i
pěšky. Zkoušel jsem různá auta. Tahal jsem s sebou tepelné hledače
a střely. Dokonce jsem kladl i miny. On byl ale vždycky rychlejší,
mazanější a silnější. Proto jsem si postavil tebe.“
„Věděla jsem, že tvoje nenávist k němu je silná, a vždycky mě
zajímalo proč.“
Murdock si vytáhl další cigaretu.
„Nechal jsem tě speciálně naprogramovat, obrnit a vyzbrojit, abys
byla to nejpevnější, nejrychlejší a nejmazanější, co má kola. Jsi
Šarlatová dáma. Jsi jediné auto, které se tomu cadillacu a jeho
smečce může postavit. Máš tesáky a drápy, s jakými se ještě
nesetkaly. Tentokrát je dostanu.“
„Mohl jsi zůstat doma a nechat ten lov na mně, Same.“
„Ne. Vím, že jsem mohl, ale chci být při tom. Chci vydávat povely,
chci sám stisknout některá z tlačítek a chci se dívat, dokud z
Bouráku nezůstane víc než ohořelá kovová kostra. Kolik lidí a kolik
aut má už na svědomí? Už jsme ztratili přehled. Já ho musím dostat,
Jenny.“
„Najdu ti ho, Same.“
Rychlostí tří set kilometrů v hodině se hnali dál.
„Jak jsi na tom s palivem, Jenny?“
„Mám ho dost, a to jsem ještě ani nepřešla na přídavné nádrže.
Nedělej si starosti.“
„ – stopa sílí,“ dodala.

-4-
 „Výborně. Co zbraňové systémy?“
„Všude svítí červená. V plné pohotovosti.“
Murdock típnul cigaretu a zapálil si další.
„Některá z nich vozí uvnitř připoutané lidi, takže vypadají jako
spořádaná auta s posádkami,“ řekl. „Ten černý cadillac to tak dělá
odjakživa a pravidelně si obstarává nové. Uvnitř udržuje chlad, takže
mu vydrží.“
„Víš toho o něm hodně, Same.“
„Na bráchu vyzrál falešnou posádkou a falešným číslem. Nechal
se splést a otevřel mu čerpací pevnost. Potom zaútočila celá
smečka. Při různých příležitostech mívá různý nátěr: červený,
modrý, zelený, bílý, ale nakonec se znovu vrátí k černé. Nemá rád
žlutou, hnědou a dvojbarevné kombinace. Mám seznam skoro všech
falešných čísel, která kdy použil. Dokonce se odvažuje jezdit po
velkých výpadovkách do měst a doplňovat palivo u obyčejných
pump. Často jim zůstane jenom číslo, když obsluha přijde k okýnku
řidiče pro peníze a on v tu chvíli vystřelí vpřed. Dokáže napodobit
desítky lidských hlasů. A oni ho nikdy nechytnou, protože si moc
dobře zvedl výkon. Vždycky zamíří zpátky na Planinu a tam je
setřese. Dokonce si už několikrát troufl zaútočit na autobazary – “
Jenny prudce změnila směr.
„Same! Stopa je teď silná. Tudy! Míří támhle k těm horám.“
„Jeď po ní!“ řekl Murdock.
Potom dlouho mlčel. Na východě se objevily první náznaky
svítání.

Bledá jitřenka byla jako bílý cvoček na modré tabuli za nimi.

Začali stoupat po povlovném svahu vzhůru.
„Dostaň ho, Jenny,“ naléhal Murdock. „Najdi ho a dostaň ho.“
„Myslím, že to dokážeme,“ řekla.
Úhel stoupání narostl. Aby přizpůsobila jízdu terénu, který začal
být nerovný, zpomalila.
„Co se děje?“ zeptal se Murdock.
„Jede se tu hůř,“ odpověděla. „A také je obtížnější sledovat
stopu.“
„Proč?“

-5-
 „V těchto místech je pozadí poměrně dost radioaktivní. Plete mi
to sledovací systém.“
„Snaž se, Jenny.“
„Vypadá to, že stopa míří přímo do hor.“
„Sleduj ji! Jeď po ní!“
Zpomalili ještě víc.
„Teď už jsem úplně zmatená, Same,“ přiznala. „Právě jsem
ztratila stopu.“
„Musí tu někde mít svou pevnost, jeskyni nebo něco takového,
která mu poskytuje krytí shora. Jedině tak se mu celé ty roky mohlo
dařit uniknout pozorování ze vzduchu.“
„Co mám dělat?!“
„Jeď, kam až se dostaneš, a hledej nízké otvory ve skalách. Dávej
pozor. V každém okamžiku buď připravená zaútočit.“
Stoupali do nízkých kopečků na úpatí hor. Jennina anténa se
vysunula vysoko do vzduchu. Oceloví motýli roztáhli křídla, roztočili
se, roztančili se na ní, třpytili se ve světle svítání.
„Zatím nic,“ řekla Jenny. „A o moc dál se už nedostanu.“
„Tak tu budeme křižovat a hledat dál.“
„Doprava nebo doleva?“
„Nevím. Kudy by ses dala ty, kdybys byla zdivočelým autem na
útěku?“
„Nevím.“
„Vyber si. Na tom nezáleží.“
„Tak tedy doprava,“ řekla a zatočila tím směrem.

Po půl hodině se noc začala vzdávat vlády nad horami. Napravo,

daleko nad Planinou, explodovalo ráno a roztříštilo oblohu na barvy
podzimních stromů. Murdock vytáhl z palubní desky tlakovou láhev s
horkou kávou, jakou kdysi používali kosmonauti.
„Same, mám dojem, že jsem něco našla.“
„Co? Kde?“
„Před námi, nalevo od toho velkého balvanu, je svah, který končí
nějakým otvorem.“
„Výborně, lásko, jedeme tam. Připrav si rakety.“
Protáhli se kolem balvanu, projeli za něj a pustili se dolů.
„Jeskyně nebo tunel,“ řekl. „Jeď pomalu.“

-6-
 „Teplo! Tepelná stopa!“ ozvala se Jenny. „Znovu jsem ji našla!“
„Už vidím i stopy kol, jsou jich tu spousty,“ řekl Murdock. „Tohle
je to místo.“
Blížili se k otvoru.
„Vjeď dovnitř, ale pomalu,“ poručil. „Jakmile se něco pohne, pal.“
Projeli skalním portálem. Jenny vypnula světla ve viditelné části
spektra a přešla na infračervené vidění. Před okno se vysunul
infračervený filtr, přes který si Murdock mohl prohlížet jeskyni. Byla
vysoká asi sedm metrů a dostatečně široká, aby jí mohla projet tři
auta vedle sebe. Písek znovu přešel ve skálu, tentokrát hladkou a
docela rovnou. Po chvíli chodba začala stoupat.
„Vpředu je nějaké světlo,“ zašeptal.
„Vím.“
„Myslím, že je to kousek oblohy.“
Pomalu se blížili. Sípavý zvuk Jennina motoru byl jediným zvukem
v obrovských skalních komnatách.
Na prahu světla zastavili. Infračervený filtr se zasunul.
Před nimi se otevíral kaňon vyhloubený v píscích a břidlicích.
Vysoké srázy a skalní převisy jej při pohledu shora zcela zakrývaly,
kromě nejzazší části. Tam dopadalo bledé světlo až na dno, ale nic
neobvyklého neodhalovalo.
Ale blíž…
Murdock úžasem zamrkal.

Blíž se ve stínech a v kalném ranním světle tyčila největší

hromada šrotu, jakou kdy Murdock spatřil.
Před jeho očima se do velikosti menší hory vršily kusy aut všech
typů a značek. Byly tam baterie, pneumatiky, kabely a tlumiče;
nárazníky, reflektory a obroučky reflektorů; byly tam dveře, skla,
válce a písty; karburátory, generátory, regulátory napětí a palivová
čerpadla.
Murdock nepřestával zírat před sebe.
„Jenny,“ zašeptal, „našli jsme hřbitov auťáků.“
Velmi staré auto, které Murdock na první pohled ani nerozlišil od
hromady šrotu, trhaně popojelo směrem k nim a stejně
neočekávaně zastavilo. Do uší se mu zařezal zvuk hlaviček nýtů
drásajících starodávné brzdové bubny. Pneumatiky mělo úplně sjeté

-7-
a levá přední zoufale potřebovala dofouknout. Pravý reflektor byl
rozbitý a přes čelní sklo se rozbíhala prasklina. Stálo před tou
hromadou a z jeho probuzeného motoru se linulo hrozivé chroptění.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Murdock. „Co je to?“
„Mluví ke mně,“ řekla Jenny. „Je velice staré. Jeho tachometr byl
přetočený už tolikrát, že si ani nepamatuje, kolik kilometrů najezdilo.
Nenávidí lidi, kteří je, jak tvrdí, ponižovali při každé příležitosti. Je
strážce hřbitova. Je příliš staré na to, aby se mohlo účastnit nájezdů,
a tak už mnoho let jen drží stráž u hromady náhradních dílů. Nepatří
k autům, která se mohou sama opravovat jako ta mladší, takže je
odkázané jen na jejich milost a na jejich samoopravárenské
jednotky. Chce vědět, co tady pohledávám.“
„Zeptej se, kde jsou ostatní.“
V okamžiku, kdy to vyslovil, k němu dolehl zvuk mnoha
startovaných motorů. Údolí se naplnilo hřmotem jejich koňských sil.
„Parkují na druhé straně hromady,“ řekla. „Už přijíždějí.“
„Čekej, dokud ti neřeknu. Pak spusť palbu,“ řekl Murdock, když
se zpoza hromady vynořil první automobil – elegantní žlutý chrysler.
Murdock nechal hlavu klesnout na volant, ale oči, ukryté za
ochrannými brýlemi, nechával otevřené.
„Řekni jim, že jsi svého řidiče usmrtila a přijela jsi se přidat ke
smečce. Zkus dostat na dostřel ten černý cadillac.“
„To nepůjde, ten se ani nehne,“ řekla. „Právě s ním mluvím.
Vysílat může klidně i z druhé strany. Říká, že posílá šest nejsilnějších
členů své smečky, aby mě hlídali, než se rozhodne, co se mnou
udělá dál. Poručil mi, abych vyjela z tunelu do údolí před sebou.“
„Tak jeď – pomalu.“
Šouravě se rozjeli vpřed.

K chrysleru se připojily dva lincolny, mohutný pontiac a dva

mercedesy – z každé strany teď měli tři vozy připravené udeřit.
„Máš tušení, kolik jich tam na druhé straně je?“
„Ne. Ptala jsem se, ale odmítl mi to prozradit.“
„Co se dá dělat, budeme si muset počkat.“
Zůstával schýlený a předstíral mrtvého. Brzy cítil, jak se
unavenými rameny začíná šířit bolest. Konečně Jenny promluvila.

-8-
 „Chce, abych odjela na druhou stranu hromady a zamířila do
skalního otvoru, který mi určí. Chce mě nechat prohlédnout svými
mechanickými jednotkami.“
„To nemůžeme připustit,“ řekl Murdock, „ale zatím dál objížděj
hromadu. Až uvidím, jak to vypadá na druhé straně, řeknu ti, co
potom.“
Mercedesy a jejich velký šéf uhnuly stranou a Jenny se plíživě
protáhla před ně. Murdock pošilhával koutkem oka po hoře šrotu,
kterou právě míjeli. Pár dobře umístěných raket by ji možná
dokázalo sesypat, jenže mechanické jednotky by to nakonec nejspíš
stejně odklidily.
Objeli levý okraj hromady.
Ve stodvacetimetrové vzdálenosti před nimi a dál doprava stálo
snad pětačtyřicet aut. Mezi sebou měla rozestupy a přehrazovala
únikovou cestu kolem druhé strany hromady, zatímco šestice
strážných aut za nimi blokovala cestu zpátky.
Na opačném konci poslední řady těch nejvzdálenějších aut
parkoval černý cadillac. Ve výrobních halách ho vykovali v letech,
kdy si techničtí učedníci mysleli, že jim patří svět. Byl obrovský,
nablýskaný a za jeho volantem se zubila hlava kostry. Byl černý,
zářil chromem a jeho reflektory byly jako hnědavé diamanty či hmyzí
oči. Z každé plochy, z každého zaoblení vyzařovala síla. Obrovitá
ploutvovitá záď jako by byla připravená se každým okamžikem opřít
o moře stínů za sebou a vrhnout se na kořist.
„To je on,“ zašeptal Murdock. „Bourák!“
„Je obrovský,“ pronesla Jenny. „Ještě jsem neviděla tak velké
auto.“
Pokračovali v jízdě vpřed.
„Chce abych zajela do toho výklenku tamhle a zaparkovala.“
„Jeď pomalu tímhle směrem. Ale dovnitř nezajížděj.“
Zatočili a zamířili k otvoru. Ostatní vozy stály, jen zvuk jejich
motorů střídavě slábl a sílil.
„Prověř všechny zbraňové systémy.“
„Všude svítí červená.“
K otvoru zbývalo ani ne deset metrů.
„Až řeknu ‘teď‘, přejdi na neutrální řízení a rychle se otoč o 180
stupňů. Nemůžou to čekat, sama něco takového nemají. Potom

-9-
spusť padesátky, odpal rakety na ten černý cadillac, zahni do
pravého úhlu a pusť se zpátky cestou, kterou jsme přijeli. Za jízdy
rozstřikuj naftalín a pal po těch šesti strážných…“
„Teď!“ vykřikl a nadskočil.
Obrat jej přimáčkl zpátky do sedadla. Ještě se ani nestačil
vzpamatovat a už slyšel rachot jejích zbraní. To už v dálce vyšlehly
plameny.
Vysunuté hlavně Jenniných zbraní se otáčely ve svých úchytech a
zasypávaly řadu vozidel stovkami olověných perlíků. Dvakrát se
otřásla, to když zpod otevřené kapoty vylétly dvě rakety. Potom
vyrazili vpřed. Shora se na ně řítilo osm či devět aut.
Znovu použila k obratu neutrální řízení a cestou, kterou přijeli, se
rozjela zpátky, kolem jihovýchodního rohu hromady. Svými zbraněmi
bušila do ustupujících stráží. Murdock ve zpětném zrcátku sledoval,
jak se za nimi zvedá k nebi stěna ohně.
„Tys ho netrefila!“ zařval. „Tys ten černý cadillac minula! Rakety
zasáhly auta před ním a on stačil couvnout!“
„Já vím! Promiň!“
„Mělas ho jako na dlani!“
„Vím! Pokazila jsem to!“
Ve chvíli, kdy objeli hromady, mizela dvě ze strážných vozidel v
tunelu. Ze tří dalších byly kouřící vraky. Šesté se viditelně snažilo
uniknout stejnou cestou jako předchozí dvě.
„Tamhle přijíždí!“ vykřikl Murdock. „Okolo druhé strany hromady!
Zabij ho! Zabij ho!“
Starý strážce hřbitova – vypadalo to jako fordka, ale Murdock si
nebyl jistý – popojel se strašlivým drnčením dopředu a postavil se
do palebné dráhy.
„Nemůžu! Palebný prostor mám zacloněný.“
„Rozstřílej tu herku a přikryj tunel! Nesmí ti uniknout!“
„To nejde,“ namítla.
„Proč?“
„Prostě nemůžu!“
„Je to rozkaz! Zlikviduj ji a kryj tunel.“
Poslušně natočila hlavně a ustřelila stařičkému autu kola.
Cadillac se prohnal kolem a zmizel v tunelu.
„Tys ho nechala ujet!“ zařval. „Jeď za ním!“

- 10 -
 „Jistě, Same. Hned jdu na to. Ale neječ. Prosím tě, neječ.“
Zamířila do tunelu. Když byli uvnitř, uslyšel zvuk naplno
pracujícího silného motoru ztrácející se v dálce.
„Tady nestřílej. Kdyby ses trefila, mohli bychom tady uvíznout.“
„Vím. Nebudu střílet.“
„Vyhoď pár granátů a šlápni na plyn. Třeba se nám podaří ta
auta, která tam zůstala a jsou schopna pohybu, tady uvěznit.“
Cuklo to s nimi a vyletěli na denní světlo. Kolem nebylo po
žádném autu ani památky.
„Najdi jeho stopu a rozjeď se za ním.“
Nad kopcem za nimi, v hoře, se ozval výbuch. Země se
rozechvěla a vzápětí znovu uklidnila.
„Těch stop je tu tolik…“ řekla.
„Ty víš, o kterou mi jde. Tu nejsilnější, nejčerstvější, nejžhavější.
Najdi ji! Sleduj ji!“
„Myslím, že ji mám, Same.“
„Fajn, tak jeď. A tak rychle, jak to bude terén dovolovat.“
Murdock vytáhl z kapsy tlakovou láhev s bourbonem a třikrát si
loknul. Potom si zapálil cigaretu a zkoumavě upřel oči do dáli.
„Proč jsi ho minula?“ zeptal se tiše. „Proč jsi ho minula, Jenny?“
Odpověď nepřišla hned. Čekal.
Konečně.
„Protože pro mne není neživé ‘to’,“ řekla. „Způsobil autům i lidem
obrovské škody, je to hrozné. Ale má v sobě cosi – cosi vznešeného.
To, jak bojuje s celým světem, aby si vydobyl svobodu. To, jak
dokázal držet na uzdě tu smečku zvrácených aut a nezastavoval se
před ničím, aby si své postavení udržel, postavení bez pána. To, jak
dlouho zůstal nezničitelný a neporazitelný… Same, když jsem tam
stála, v jednu chvíli jsem zatoužila přidat se k jeho smečce, prohánět
se s ním po Velké silniční planině a odpalovat své rakety proti
branám palivových pevností. Pro něj. Ale nedokázala bych tě zabít.
Byla jsem pro tebe postavená a jsem příliš ochočená, příliš slabá.
Zároveň jsem nedokázala vypálit po něm a těmi raketami jsem
minula schválně. Ale tebe bych nikdy nedokázala zabít, Same,
opravdu.“
„Dík, ty přeprogramovaná popelnice,“ řekl. „Vřelé díky.“
„Promiň, Same.“

- 11 -
 „Buď zticha – Ne, ještě ne. Nejdřív mi řekni, co uděláš, jestli ‘ho‘
najdeme.“
„Nevím.“
„Tak si to rychle rozmysli. Vidíš to mračno prachu před námi
stejně dobře jako já, tak sebou koukej hodit.“
Vystřelili vpřed.
„Počkej, až zavolám do Detroitu. Budou se blbě pochechtávat, ale
jenom do té doby, než řeknu, že chci svoje prachy zpátky.“
„Chyba není v projektu, ani v tom, jak mě postavili. A ty to víš.
Jsem prostě taková…“
„…citlivější…“ doplnil Murdock.
„…než by mě kdy napadlo. Nepotkala jsem moc aut, kromě
několika nových, než jsem se dostala k tobě. Nevěděla jsem, co je
to zdivočelé auto, a nikdy předtím jsem žádné auto nezničila. Byly to
jen terče a podobné věci. Byla jsem mladá a…“
„…a nevinná,“ řekl Murdock. „Velice dojemné. Připrav se na to, že
budeš muset zničit první auto, které potkáme. A jestli to náhodou
bude tvůj milý a ty se opozdíš s palbou, pak zabije on nás.“
„Zkusím to, Same.“
Auto jedoucí před nimi zastavilo. Byl to žlutý chrysler. Dvě
pneumatiky měl prázdné. Stál tam, nakloněný na bok, a čekal.
„Jeď dál,“ zavrčel Murdock, když se kapota s cvaknutím otevřela.
„Šetři si munici na někoho, kdo tak bezzubý nebude.“
Prohnali se kolem.
„Povídal něco?“
„Strojové nadávky,“ řekla. „Zaslechla jsem jich jen pár, ale pro
tebe by byly stejně nesrozumitelné.“
Usmál se.
„Auta si vážně nadávají?“
„Občas,“ řekla. „Můj dojem je takový, že si v tom libují hlavně
nižší vrstvy, obzvlášť na dálnicích, když nastane zácpa.“
„Řekni mi nějakou nadávku z vašeho slovníku.“
„Neřeknu. Za jaké auto mě vůbec máš?“
„Á, promiň,“ uznal Murdock. „Zapomněl jsem, že jsi dáma.“
V rádiu něco cvaklo.

- 12 -
 Hnali se rovinatým terénem, který se rozkládal pod úpatím hor.
Murdock si ještě jednou lokl bourbonu a pak jej vyměnil za kávu.
„Deset let,“ zašeptal. „Deset let…“
Tam, kde hory ustoupily zpátky a předhůří narostlo do výše, se
stopa širokým obloukem stáčela.
Málem bylo pozdě dřív, než si stačili něčeho všimnout.
Když míjeli obrovský, do oranžova zbarvený skalní masiv
vymodelovaný větrem do tvaru muchomůrky, objevil se napravo
volný prostor.
Řítilo se to přímo na ně – Bourák. Když poznal, že Šarlatové
dámě nemůže uniknout, počíhal si na ni v záloze a pak nasadil k
jízdě, která měla být rozhodnou srážkou s lovcem.
Jenniny brzdy se zaječením zabraly, začpěla spálenina. Ve smyku
sklouzla stranou. Její padesátky vychrlily oheň, kapota se otevřela a
přední kola se nadzvedla, jak rakety s kvílením vyrazily vpřed.
Třikrát se otočila dokola, drhnouc nárazníkem o prosolenou písečnou
pláň, naposledy odpálila zbývající rakety na kouřící vrak na svahu a
spočinula na všech čtyřech kolech. Její padesátky pálily tak dlouho,
dokud jim stačila munice, a ještě i poté z nich minutu vycházelo
pravidelné rachocení, než se všechno ponořilo do ticha.
Murdock seděl ve voze, třásl se a upíral oči na zpustošený,
zprohýbaný vrak planoucí na pozadí ranní oblohy.
„Dokázalas to, Jenny. Dostalas ho. Dostalas mi Bourák,“ řekl.
Neodpověděla. Motor znovu naskočil. Otočila se k jihovýchodu a
rozjela se k nejbližší palivové a odpočinkové pevnosti, která se tím
směrem nacházela.

Dvě hodiny jízdy uběhly v tichosti. Murdock dopil všechen

bourbon a všechnu kávu, vykouřil všechny cigarety.
„Jenny, řekni něco,“ promluvil. „Co se děje? Pověz mi to.“
Něco klaplo. Její hlas byl velice měkký.
„Same, jak sjížděl s toho kopce, mluvil ke mně,“ řekla.
Čekal, ale dalších slov se nedočkal.
„Tak co tedy řekl?“ naléhal.
„Řekl: ‘Jestli ubiješ svého řidiče, uhnu.’ Řekl: ‘Chci tě, Šarlatová
dámo, chci, abys jezdila všude se mnou, abys se mnou podnikala
nájezdy. Když budeme spolu, nikdy nás nedostanou.’ A já ho zabila.“

- 13 -
 Murdock mlčel.
„Řekl to přeci jen proto, aby oddálil začátek mojí palby, ne? Jen
aby mě zastavil a za cenu svého zničení zničil i nás. Nemohl to
myslet vážně, že ne, Same?“
„Jistěže ne,“ řekl. „Jistěže ne. Bylo už moc pozdě, nestačil by
uhnout.“
„Ano, také si to myslím. Ale ještě předtím, tam v údolí, myslíš, že
opravdu chtěl, abych se přidala k němu a podnikala s ním nájezdy?“
„Je to pravděpodobné, lásko. Máš celkem dost dobrou výbavu.“
„Díky,“ řekla a opět se odmlčela.
Avšak ještě předtím si Murdock povšiml podivného mechanického
zvuku připomínajícího rytmem kletbu či modlitbu.
Zakroutil hlavou, sklonil ji a rukou, která se ještě trochu chvěla,
pohladil zlehka vedlejší sedadlo.

přeložil Petr Kotrle

- 14 -
 Roger Zelazny

Poslední z Divokých

Jela, proplétala se snem o času a prachem, pod oblohou

chladnou jako jezero a stejně modravou a hlubokou, na slunci, které
jako nabouraný, hořící vrak stálo nad západními horami, větrem
coby náhončím štvavých písečných démonů, chladným tyrkysovým
větrem od západu, hltavým. Měla sjeté pneumatiky, nakláněla se na
prasklých pružinách, děla měla otlučená, nátěry vybledlé, okna
popraskaná, a černé, šedé a bílé výfukové stopy se za nimi táhly k
severu, kam je dnes hnali. A teď linie pronásledujících vozidel, prsty
ohně vzpínající se v obloucích nad a před nimi. Jela a ta zatoulaná a
porouchaná se ve výbuších měnila z kvetoucích v chřadnoucí, z
blesku v dým, nepovšimnuta jejich prchajícími druhy…
Murdock ležel na břiše na vrcholku hřebene a blížící se smečku
sledoval silným triedrem. Ve vyschlém korytu za ním stál Anděl smrti
– smetanový a chromovaný, s neprůstřelnými skly, laserovým dělem
a dvěma řadami protipancéřových raket – a jako vyhoštěný přelud,
rozechvělý a vzdorující realitě, se leskl na slunci.
Krajina byla kopcovitá, s dlouhými hřebeny a hlubokými kaňony,
ke kterým je hnali. Brzy budou stát před volbou. Mohou vjet do
kaňonu, který je tam dole, nebo do dalšího, dál na východ.
Mohla se také rozdělit a jet oběma cestami. Výsledek by byl
stejný. Na vrcholcích jiných kopců čekali jiní pozorovatelé.
Zatímco sledoval, jak se rozhodnou, hlavou se mu honily
vzpomínky na těch patnáct let, která uplynula od zničení Bouráku na
hřbitově aut. Pětadvacet let života zasvětil pronásledování
zdivočelých. Stal se nejuznávanější světovou autoritou na smečky
aut – jejich sídla, psychologii, opravárenství a získávání paliva. Věděl
o nich snad všechno, co se dozvědět dalo, kromě přesné povahy
počáteční chyby, k níž v tom osudovém roce došlo a která měla na
svědomí úchylný, rádiem přenosný program, jenž se mezi
komputerizovanými vozidly šířil jako vir. Některá mu podlehla, jiná
ne, analogie s nemocí se tak stala ještě přiléhavější. Některá se
uzdravila a jednoho dne ráno se objevila zpátky v garáži nebo

- 15 -
parkovala před domem, sice potlučená, ale opět připravená sloužit a
neochotná prozradit, co dělala ve dnech minulých. Divoká auta totiž
vraždila, rabovala, měnila servisy na pevnosti a autobazary na
vyzbrojené tábory. Ten černý cadillac s sebou dokonce vozil
pozůstatky řidiče, kterého dávno předtím udusil.
Cítil, jak se země pod ním chvěje. Odložil teď již nepotřebný
triedr a zabodl se očima do modravého větru. Za několik dalších
okamžiků uslyšel a ucítil zvuk – více než tisíc řvoucích motorů,
skřípajících převodů, zvuky odírání a srážek – jak se poslední
smečka divokých aut hnala vstříc své zkáze. Čtvrt století čekal na
tento den, od chvíle kdy bratrovou smrtí toho pronásledování začalo.
Kolik aut už uštval? Nevzpomínal si. A teď…
Vzpomínal na ty dny stopování, sledování, pozorování a
zaznamenávání. Nezbytná trpělivost a sebeovládání, mučivé
zábrany, když jeho největší touhou bylo svou kořist okamžitě zničit.
Ale něco dobrého ten odklad přinesl – tento den byl odměnou,
neboť měl být dnem, kdy uvidí jejich zánik. Vzpomínky však přesto
zanechaly v cestě, kterou prošel, hluboké rýhy.
Jak sledoval jejich postup, hlavou se mu honily vzpomínky na
boje o vůdcovství, jichž se ve smečkách, které pronásledoval, stal
svědkem. Poražená auta často volila útěk, když byla jejich porážka
neodvratná, s maskou rozbitou, trupem potrhaným, vytlučenými
světly, pomačkanými a olej ztrácejícími těly. Nový vůdce pak na
znamení svého vítězství své síly jezdil v širokých kruzích a hlasitě
troubil. Poražený, jemuž byla oprava z náhradních dílů smečky
odepřena, se někdy jako psanec vláčel v jejích stopách. A stávalo se,
že byl přijat zpátky, když se mu podařilo objevit něco, co stálo za
vyloupení. Častěji se však potuloval po Planině sám, nebo se navždy
ztratil. Kdysi jednoho sledoval, protože chtěl vědět, jestli nepojede
na nějaký nový hřbitov aut. Překvapilo ho, když jej náhle spatřil na
vrcholku stolové hory, obráceného ke stěně, která se tyčila nad
hlubokou roklí. Zařadil, roztočil motor, rozjel se a skočil dolů. Pak už
jen narážel, převracel se a dole shořel.
Vybavil si ale také situaci, kdy se vítěz s ničím menším než s
naprostým vítězstvím nespokojil. Modrý sedan se přiblížil k
béžovému, který spolu se čtyřmi, pěti zaparkovanými sporťáky stál
na nízkém návrší. Roztočil kola a z několikasetmetrové vzdálenosti

- 16 -
vytroubil svou výzvu. Pak zatočil a půlkruhem se začal přibližovat.
Béžový začal v odpověď troubit a kroužit a zahájil sérii podobných
manévrů. Sporťáky se spěšně stáhly.
Jak se sokové přibližovali a kroužili kolem sebe, okruh se rychle
zmenšoval. Nakonec béžový zaútočil a narazil modrému do levého
blatníku. Oba vozy se roztočily a sklouzly, s běžícími motory. Vzápětí
byly opět od sebe a snažily se klamat – popojížděly, brzdily, otáčely
se, couvaly, rozjížděly.
Druhý střet vyrazil modrému sedanu levé zadní světlo a utrhl mu
zadní nárazník. Přesto se rychle vzpamatoval, otočil se, napadl
béžového z boku a do hloubi jej promáčkl. Vzápětí couvl a dříve, než
se protivník stačil vzchopit, udeřil znovu. Béžový se uvolnil a
pozpátku se otočil. Byl zkušený, ale ten druhý na něj neustále
dotíral, zrychloval, útočil a stahoval se. Z béžového se ozýval hlasitý
rachot, ale kroužit a manévrovat nepřestával. Slunce, které
prosvítalo zvířeným prachem, mu dodávalo lesk, jako by byl z velmi
starého zlata. Jeho další výpad zmačkal modrému pravou stranu.
Jak jej pronásledoval, troubil a začal vyjíždět z kruhu ven.
Modrý však už tím směrem jel. Od zadních kol mu odlétával štěrk
a bez přestání troubil. Poskočil a znovu narazil béžovému do stejné
strany. Jak couval, klaxon béžového najednou zmlkl a on se dal na
útěk.
Modrý vůz zaváhal jen nakrátko. Pak se rozjel za ním a narazil mu
do zádě. Béžový, jenž ztrácel olej a dveře mu hlasitě rachotily, se
vlekl dál. Modrý jej pronásledoval a udeřil opět. Béžový jel přesto
dál. Modrý zahnul, nadjel si trochu obloukem a znovu mu narazil do
stejného boku jako předtím. Tentokrát náraz béžového zastavil a
zpod kapoty se mu vyvalila pára. Když potom modrý vůz couvl,
béžový již nedokázal uprchnout. Modrý s rozjezdem ještě jednou
narazil do silně poškozeného levého boku. Náraz auto nadzvedl a
převrátil je na svah, prudce klesající doprava. Kutálelo se,
převracelo, odráželo a nakonec dopadlo na bok. Vzápětí mu
vybuchla palivová nádrž.
Modré auto se zastavilo, předkem dolů. Vysunulo anténu, na níž
se rozvinul půltucet otáčivých čidel, úplný totem třpytící se v
zakouřeném vzduchu. Za chvíli čidla zasunulo a zatáhlo i anténu.

- 17 -
Pak jednou hlasitě zatroubilo a rozjelo se sehnat dohromady stádo
sporťáků.
Vzpomínal. Když se smečka blížila k obrátce, odložil dalekohled a
schoval jej do pouzdra. Teď už dokázal jednotlivé vozy rozeznat bez
pomoci. Byl na ně žalostný pohled. Jak se díval, vzpomínal na ta
nejlepší, na která za ta léta narazil. Když měla větší zásoby
náhradních dílů, nechávala se pomocí externích manipulátorů
upravovat do velkolepých a hrozivých podob. Jeden kilogram za
druhým dodával Divokým nadřazenost nad běžnou sériovou
produkcí.
Veškeré hlídky byly ozbrojené a zpočátku mnohé
experimentovaly. Když narazily na menší smečku, několik lepších
odřízly a zbytek rozstřílely. Po odpojení center inteligence se pak
vozy nechaly odvézt zpět. Ale pokusy o nápravu nekončily
úspěchem. Dokonce ani po úplném vymazání a přeprogramování
nezůstávali náchylní jedinci imunní vůči recidivě. Murdock si dokonce
vzpomínal na auto, které se téměř rok chovalo normálně, a pak
uprostřed dopravní zácpy svého řidiče udusilo a zamířilo do kopců.
Jedinou možností bylo vyřadit celou počítačovou jednotku a nahradit
ji novou – to ale sotva stálo za to, neboť její hodnota mnohokrát
převyšovala zbytkovou cenu vozu.
Ne, tím směrem se odpověď najít nedala. Ani žádným jiným,
kterým se dal: stopoval a útočil, systematicky smečky likvidoval. Za
ta léta si vůdcové smeček svou vychytralostí a smělostí získali jeho
respekt. Jak Divokých ubývalo, jejich nebezpečnost a úskočnost se
stávala legendou. Občas v noci míval sen, že on sám je ozbrojený,
divoký vůz, ujíždějící po Planině jako vůdce smečky. Kromě něj tam
bylo jen jediné auto, červené.
Smečka začínala zatáčet. Lítostí ho až píchlo, když spatřil, že
směřují ke vzdálenému východnímu kaňonu. Zatahal si za
prošedivělé vousy, a když sáhl po holi, aby vstal, zaklel. Jistě, bude
mít dost času, aby se k té řeži v dalším kaňonu dostal, ale –
Ne! Některá se odpojila a zamířila sem!
S úsměvem se vztyčil a rychle kulhal dolů, kde na něj čekal Anděl
smrti. Když nastupoval do vozu, zaslechl vybuchující miny. Motor
začal příst.

- 18 -
 „Pár je jich v dalším kaňonu,“ ozval se tichý, příjemně
modulovaný mužský hlas stroje. „Monitoroval jsem na všech
pásmech.“
„Vím,“ odvětil a uložil hůlku. „Pojedeme tam. Některá projedou.“
Když se rozjeli, pásy ho ovinuly a zacvakly na místo.
„Počkej!“
„Co si přeješ?“
„Jedeš na sever.“
„Tam musíme, abychom se dostali odtud a vjeli do dalšího
kaňonu s ostatními.“
„Pár postranních spojovacích kaňonů je i na jih. Jeď tam. Chci ty
ostatní dostat, až budou uvnitř.“
„Bude to trochu riskantní.“
Murdock se rozesmál.
„Čtvrt století žiju s rizikem a čekám jenom na tento den. Chci u
toho být první, až to skončí. Jeď na jih!“
Auto se zhoupnutím zatočilo a zamířilo na jih. Jak ujížděli pískem
po dně vyschlého koryta, Murdock se zeptal: „Slyšíš něco?“
„Slyším,“ dostal odpověď. „Zvuky těch, která roztrhaly miny,
volání těch, která projela.“
„Věděl jsem, že se to některým podaří. Kolik je jich? Co teď
dělají?“
„Dál prchají na jih. Může jich být několik desítek. Ale taky
mnohem víc. Těžko se to podle vysílání odhaduje.“
Murdock se zasmál.
„Nemají kudy uniknout. Dřív nebo později musí zabočit a my je
budeme čekat.“
„Nejsem si jistý, jestli bych dokázal zvládnout hromadný útok
tolika – přestože většina nemá zvláštní vyzbroj.“
„Vím, co dělám,“ řekl Murdock. „Vybral jsem bojiště.“
Zaposlouchal se do tlumených dozvuků vzdálených explozi.
„Aktivuj zbraňový systém,“ řekl. „Některá by si té naší zkratky
mohla všimnout.“
Na přístrojové desce zamrkaly dvě řady žlutých kontrolek, aby
byly vzápětí vystřídány zelenými.
Ty téměř okamžitě pohasly a na jejich místě se rozsvítily dvě řady
stálých červených teček.

- 19 -
 „Připrav rakety,“ řekl Andělův hlas.
Murdock se natáhl a přepojil páčku.
Rozsvítilo se také o něco větší světlo – bylo oranžové a slabě
pulsovalo.
„Dělo připraveno.“
Murdock přepojil větší páčku vedle pistolové rukojeti zasazené do
palubní desky pod ní.
„Tohle prozatím nechám na manuálním,“ řekl.
„Je to moudré?“
Neodpověděl. Chvíli pozoroval střídání žlutých a červených vrstev
skály po levé straně, které zvolna halil závoj stínu.
„Teď zpomal. Za okamžik přijde ta spojka. Mělo by to být vlevo
nahoře.“
Vůz začal zpomalovat.
„Myslím, že už o ní vím.“
„Ta, co přijde teď, to není. Ta je slepá. Ale další je hned za ní. Ta
vede skrz.“
Ještě zpomalovali, když po levé straně minuli ústí první rokle.
Byla tmavá a brzy ostře zahýbala.
„Zachytil jsem i tu další.“
„Teď velice pomalu. Pal po všem, co se pohne.“
Murdock se natáhl a sevřel rukojeť pistole.
Anděl přibrzdil, zatočil a blížil se k úzké soutěsce.
„Ztlum kontrolky. Žádné vysílání. Ať je tma a ticho.“
Projížděli stinnou uličkou a ze vzdálených výbuchů se teď stalo
pulsování, které víc cítili než slyšeli. Po obou stranách se tyčily skalní
stěny. Cesta se klikatila hned doprava, hned doleva.
Další obrat doprava, trochu více světla a výhled na větší
vzdálenost.
„Asi tak tři metry před ústím zastav,“ řekl Murdock. Až po chvíli si
uvědomil, že šeptal.
Plížili se dopředu a nakonec zastavili.
„Motor nech běžet.“
„Ano.“
Murdock se předklonil a nahlédl do širšího kaňonu, který pod
pravým úhlem křížil ten jejich. Ve vzduchu visel prach – dole tmavý,
kalný a o něco výš, kam ještě dosáhly sluneční paprsky, třpytivý.

- 20 -
 „Už tudy projely,“ usoudil. „Za chvíli zjistí, že jsou v pasti – velké,
ale přece jen v pasti. Pak se otočí, vrátí a my je přivítáme.“ Podíval
se doleva. „Hned támhle je dobré místo, kde může počkat víc našich
lidí. Měl bych se s nimi spojit a dát jim o tom vědět. Tentokrát použij
nový kód.“
„Jak víš, že se vrátí? Třeba tam zůstanou a přinutí tě, abys přijel
za nimi.“
„Ne,“ řekl. „Dobře je znám. Přijdou si pro to.“
„Víš určitě, že tu nejsou jiné spojky?“
„Na západ žádná. Možná pár na východ, ale když do nich vjedou,
skončí jen v další pasti. Tak jako tak to mají spočítané.“
„Co když sem zamíří i některá z těch dalších?“
„Čím víc, tím bude veseleji. Spoj mě. A jak budu mluvit, zkus,
jestli zachytíš něco z té smečky.“
Zanedlouho již měl na příjmu velitele jižního křídla
pronásledovatelů a žádal o několik ozbrojených a pancéřovaných
aut, jež by mohla zůstat na místě, které jim určí. Dozvěděl se, že už
jsou na cestě k západnímu kaňonu, kde měly pátrat po autech, která
byla viděna, jak tam zajíždějí. Velitel jim Murdockův vzkaz vyřídil a
řekl mu, že budou na místě během několika minut. Stále ještě bylo
slyšet rachot výbuchů ve východním kaňonu.
„Dobře,“ řekl a přerušil spojení.
„Dorazily na konec,“ oznámil Anděl o chvíli později, „a jezdí tam
dokola. Slyším, jak se baví. Začínají tušit, že cesta ven není.“
Usmál se podíval se nalevo, kde se právě v zorném poli objevily
první vozy lovců. Vzal mikrofon a začal vydávat povely.
Jak vyčkával, povšiml si, že jeho sevření rukojeti zanedlouho
povolilo. Přitáhl ruku k tělu, otřel dlaň o kalhoty a vrátil ji tam.
„Přijíždějí,“ řekl Anděl. „Obrátila se a jedou tudy zpět.“
Murdock otočil hlavu doprava a čekal. Ničení trvalo skoro celý
měsíc a dnes mělo skončit. Náhle si uvědomil, jak je unavený.
Začínala se ho zmocňovat sklíčenost. Hleděl na malá červené
světélka a jedno větší oranžové, pulsující.
„Za okamžik je uvidíš.“
„Poznáš, kolik jich je?“
„Třicet dva… ne, počkej, třicet jedna. Zrychlují. Z rozhovorů je
poznat, že čekají napadení.“

- 21 -
 „Prorazila některá ve východním kaňonu?“
„Ano. Několik.“
Už k němu dolehl zvuk jejich motorů. Jak číhal v hrdle úvozu,
spatřil první, které se právě vynořilo zpoza ohybu kaňonu – byl to
tmavý sedan, otlučený a rozkolébaný, s půlkou střechy pryč a
urvaným nárazníkem. Blížil se a on čekal. Ostatní ho následovala –
hlučná, kouřící, ztrácející olej, pokrytá stopami po nárazech a rzí, s
vytlučenými okny, uvolněnými dveřmi a chybějícími kapotami. Když
si vybavil majestátnější chlouby velkých smeček, které za ta léta
sledoval, ucítil v prsou podivný pocit.
Ale nezačal střílet, ani když se první auto dostalo na jeho úroveň
a jeho myšlenky zabloudily k černému, nablýskanému Bouráku a
Jenny, Šarlatové dámě, se kterou jej lovil.
První ze smečky dojelo k místu, kde v záloze čekali lovci.
„Teď?“ zeptal se Anděl, když doleva vyletěla první raketa.
„Ano.“
Zahájili palbu a ničení začalo. Auta brzdila, při pokusech vyhnout
se do sebe narážela a kaňon náhle osvětlil půltucet hořících vraků,
pak jich byl tucet, dva.
Jedno auto za druhým zastavovalo a končilo v plamenech. Tři z
lovců byli zničeni přímými srážkami. Murdock vystřílel všechny rakety
a laserem si pohrával po hromadách trosek. Když vzplanul poslední
vrak, tak věděl, že i když se tato auta nedala srovnávat s těmi
velkými, která poznal, nikdy nezapomene, jak se na prázdných
pneumatikách, s prasklými pružinami, nechávajíce za sebou
převodovkový olej a nenávist, pokoušela o poslední únik.
Náhle otočil laser a vypálil zpátky do kaňonu.
„Co to bylo?“ zeptal se Anděl.
„Je tam ještě jedno. Ty o něm nevíš?“
„Prověřuji to, ale nemohu zachytit nic.“
„Jeď tam.“
Rozjeli se a zabočili doprava. Rádio okamžitě zapraskalo.
„Kam jedeš, Murdocku?“ To se ozval jeden z lovců vzadu.
„Zdálo se mi, že jsem něco zahlédl, a tak to jedu prověřit.“
„Nemohu ti dát doprovod, dokud některé vraky neodklidíme.“
„Nevadí.“
„Kolik máš raket?“

- 22 -
 Ještě jednou mrkl na přístrojovou desku, kde vytrvale plálo a
pulsovalo jediné světlo – oranžové.
„Dost.“
„Proč nepočkáš?“
Murdock se zasmál. „Vážně si myslíš, že by některý z těch mrzáků
mohl dotknout něčeho, jako je Anděl? Nebudu tam dlouho.“
Dojeli k ohybu a zatočili. Nahoře se do nejvyšších vrcholků
východní stěny opíraly poslední sluneční paprsky.
Nic.
„Máš něco?“ zeptal se.
„Ne. Nechceš rozsvítit?“
„Ne.“
Dál na východ zvuky palby slábly. Jak se blížili k širokému
temnému úseku po levé straně, Anděl zpomalil.
„Tahle rokle by mohla vést na druhou stranu. Zabočíme tam nebo
jedeme dál?“
„Najdeš tam něco?“
„Ne.“
„Tak jeď dál.“
Ruku měl stále na rukojeti. Při každém zatočení zbraní lehce
pohyboval, a vykrýval tak spíše nejpravděpodobnější místa, kde by
se mohl skrývat protivník, než prostor přímo před sebou.
„Tohle není k ničemu,“ prohlásil. „Potřebuju světlo. Rozsviť horní
reflektor.“
Okamžitě měl výhled jasně osvětlený: tmavé kameny, oranžové
nánosy písku, holé stěny – téměř jako korálová krajina ve vlnách
usazujícího se prachu.
„Myslím, že tu někdo byl později než auta, která jsme spálili.“
„Nestává se snad unaveným lidem, že vidí věci, které ve
skutečnosti nejsou?“
Murdock si povzdechl.
„Ano, jsem unavený. Je to možné. Až to půjde, zatoč.“
Jeli dál a zatočili.
Murdock otočil hlaveň a stiskl kohoutek. Odlétlo jen trochu hlíny a
kamení v koutě dalšího ohybu.
„Tam!“ vykřikl. „Musel jsi ho zachytit!“
„Ne. O ničem nevím.“

- 23 -
 „Tak špatné to se mnou být nemůže! Viděl jsem to! Prověř čidla.
Určitě něco nefunguje.“
„Negativní. Všechny detekční systémy hlásí, že jsou v pořádku.“
Murdock uhodil do desky pěstí.
„Jeď dál. Něco tam je.“
Terén před nimi byl rozježděný. Stop bylo příliš, než aby se z nich
dalo něco poznat.
„Teď pomalu,“ řekl, když se blížili k dalšímu zákrutu. „Zajímalo by
mě, jestli by některý z nich mohl mít takové zařízení, které by tě
blokovalo. Nebo vážně vidím přízraky? Nechápu jak –“
„Soutěska napravo. Další nalevo.“
„Pomaleji! Posviť do nich, až pojedeme kolem.“
Dojeli k první. Murdock otáčením hlavně sledoval světlo. Dřív, než
rokle zahnula, křížily ji dvě postranní.
„Mohlo by tam něco být,“ dumal. „Ale nedá se to poznat jinak než
tam jet. Podíváme se do té další.“
Jeli dál. Reflektor se opět otočil, stejně jako hlaveň. Druhá
soutěska se zdála být příliš úzká na to, aby se do ní vešlo auto. Byla
rovná, bez odboček a na pohled ničím nápadná.
Murdock znovu vzdychl.
„Nevím,“ řekl, „ale hned za dalším zákrutem je konec – slepý
kaňon. Jeď dovnitř. A buď připravený pohotově reagovat.“
Rádio zapraskalo.
„Jsi v pořádku?“ ozval se hlas některého z lovců.
„Prověřuji to tady,“ řekl. „Zatím nic. Ještě se trochu
porozhlédnu.“
Přerušil spojení.
„Nezmínil jsi se –“
„Vím. Buď připravený sebou hodit.“
Vjeli do kaňonu a zaplavili jej světlem. Bylo to oválné
prostranství, hlavní osa mohla mít na délku asi tak sto metrů. Blízko
středu ležela hromada kamenů. Po obvodu se černalo několik
otvorů.
Kolem paty stěn se povalovalo mnoho zvětralých úlomků.
„Jeď doprava. Objedeme to. Pozor na ty kameny a na otvory.

- 24 -
 Měli za sebou přibližně čtvrtinu cesty, když uslyšel vysoký,
zpěvavý zvuk jiného motoru. Murdock otočil hlavu a pohlédl patnáct
let zpátky do minulosti.
Do kaňonu vjel nízký červený sedan a zatáčel směrem k nim.
„Jeď!“ vykřikl. „Je ozbrojená. Dostaň mezi nás ty skály!“
„Kdo? Kde?“
Murdock rychle přepojil řízení na ruční, sevřel volant a šlápl na
plyn. Anděl poskočil vpřed, obrátil se v současně zpod temných
reflektorů druhého vozu vyšlehly kulomety padesátky.
„Už ji vidíš?“ zeptal se, když zadní sklo popraskalo a někde na
zádi cítil bubnování zásahů.
„Ne úplně. Je tu jakési clonění, ale dá se podle toho odhadovat.
Vrať mi řízení.“
„Ne. Na ni odhady nestačí,“ odpověděl Murdock a prudce zatočil,
aby mezi sebe a druhý vůz dostal kameny.
Červené auto jelo rychle, ale když zmizel za zákrutem, přestalo
střílet.
Rádio zapraskalo. Pak se z něj ozval hlas, o němž si myslel, že jej
už nikdy neuslyší. „Jsi to ty, Same, že? Slyšela jsem tě. A tohle je
auto, které ti geeyemský arcikonstruktér postavil – pevné, živé a
rychlé.“ Hlas byl hluboký, ženský, chladný. „S tímto setkáním ale
nepočítal. Dovedu mu odrušit skoro všechna čidla a on o tom vůbec
neví.“
„Jenny…“ řekl, zatímco držel pedál na podlaze a zatáčel.
„Nemyslel sis, že mě ještě někdy uvidíš, co?“
„Pořád se mi to honilo hlavou. Od toho dne, kdy jsi zmizela. Ale
to už je tak dávno.“
„A ty nás celou tu dobu pronásleduješ. Pomsty jsi se dočkal už
tenkrát, ale pokračoval jsi – a ničil dál.“
„Když se to zváží, neměl jsem na vybranou.“
Dojel k místu, odkud vystartoval, a vjel do druhého kola.
Když se jeho náskok začal zvětšovat, uvědomil si, že na něj
nemůže být naladěná tak přesně jako dřív, když se znali. Ledaže –
Kus před ním došlo k výbuchu. Zasypal jej déšť kamení a musel
strhnout volant, aby se čerstvému kráteru vyhnul.
„Ještě ti pár granátů zůstalo,“ řekl. „Ale těžko se odhaduje, kdy je
házet, co?“

- 25 -
 Byli teď každý na opačné straně hromady kamení. Ona ho ze
svých zbraní nemohla přímo zasáhnout. Ani on ji dělem.
„Já nepospíchám, Same.“
„Co je to?“ uslyšel Andělovu otázku.
„Ono to mluví!“ vykřikla. „No konečně. Nechceš mu to říct, Same?
Nebo mám já?“
„Zdálo se mi, že to byla ona,“ začal Murdock. „Již dlouho jsem
měl pocit, že se znovu setkáme. Jenny byla první auto-zabiják, které
jsem si na pronásledování Divokých postavil.“
„A nejlepší,“ dodala.
„Ale sama zdivočela,“ dořekl.
„Nechceš to taky zkusit, Bělouši?“ řekla. „Pusť mu do ventilace
oxid uhelnatý. Bude ještě vypadat dost živě, aby tě odsud dostal. Na
všechny hovory odpovíš sám. Řekneš jim, že odpočívá. Řekneš jim,
že jsi nic nenašel. Později jim ujeď a vrať se sem. Počkám. Ukážu ti,
jak na to.“
„Nech toho, Jenny,“ řekl Murdock, když dál kroužili a on ji začínal
dohánět. „Za moment tě mám na dohled. Nezbývá nám moc času,
abychom si popovídali.“
„A vlastně ani není o čem,“ odpověděla.
„A co třeba o tomhle. Byla jsi nejlepší auto, jaké jsem kdy měl.
Vzdej se. Vystřílej munici. Odhoď granáty. Vrať se se mnou. Nechci
tě rozstřílet.“
„Takže jen rychlá lobotomie.“
Další výbuch, tentokrát za ním. Stále na ni získával.
„Je to virus v programu,“ řekl. „Jenny, jsi poslední – poslední z
Divokých. Nemáš co získat.“
„Ani ztratit.“
Další výbuch byl těsně vedle. Anděl se zhoupl, ale nezpomalil.
Murdock uchopil volant jednou rukou, druhou natáhl a pevně jí
sevřel rukojeť pistole.
„Přestala mi rušit čidla,“ oznámil Anděl.
„Třeba se jí přepálil systém,“ řekl Murdock a natočil hlaveň.
Objížděl kameny, vyhýbal se novým kráterům a vzdálenost mezi
ním a Jenny se pomalu zkracovala. Kužel světla poletoval,
přeskakoval, tvaroval vysoké, rozpukané stěny do rychlého sledu

- 26 -
snových výjevů. Další granát vybuchl za ním. Konečně přišla ta
chvíle, kdy ji měl ve zvednutém prachu na mušce. Stiskl spoušť.
Paprsek se rozptýlil, zařízl se do stěny kaňonu a strhl menší
kamennou lavinu.
„To bylo varování,“ řekl. „Odhoď granáty a vyprázdni zásobníky.
Vrať se se mnou. Je to tvá poslední šance.“
„Odtud odjede jenom jeden z nás, Same,“ odpověděla.
Po další obrátce natočil hlaveň a znovu vypálil, ale zasáhl jenom
skalní prohlubeň, od které se paprsek svezl nahoru a spekl kus
písčitého svahu.
„Šikovná věcička,“ komentovala to. „Škoda, že jsi mi jednu
nedal.“
„Objevily se až později.“
„Smůla, že nemůžeš věřit svému vozu a musíš spoléhat na vlastní
řidičské umění. Tvůj vůz by tím posledním výstřelem neminul.“
„Možná,“ řekl Murdock a vzal smykem další zatáčku.
Najednou mezi nimi vybuchly dva další granáty a o Anděla
zarachotilo kamení. Obě okénka na pravé straně popraskala. O
výhled ho připravil záblesk a do vzduchu vyvržený materiál, a tak
raději strhl vůz stranou.
Teď již s oběma rukama na volantu zápasil o kontrolu nad vozem
a prudce brzdil. Když zpomaleně projel oponou drti a zabočil, zahlédl
Jenny, jak na plný plyn vyráží k průsmyku z kaňonu.
Znovu sešlápl plyn a rozjel se za ní. Projela a ztratila se dřív, než
stačil sáhnout po zbrani.
„Přejdi na automatiku a budeš se moci soustředit na boj,“ řekl
Anděl.
„Nejde to,“ řekl, když ujížděli k průsmyku. „Mohla by tě kdykoliv
znovu odrušit – a dostat nás oba.“
„Je to jediný důvod?“
„Ano, riziko.“
Když vyjeli ven, po červeném autu nebylo nikde ani památky.
„Co teď?“ zeptal se. „Co říkají tvoje čidla?“
„Vjela do té rokle napravo. Vede tam tepelná stopa.“
Murdock se tím směrem rozjel a dál zpomaloval.
„Tady se určitě skrývala, když jsme jeli kolem,“ řekl. „Mohla by to
být past.“

- 27 -
 „Možná bys měl raději zavolat ostatním, vykrýt vjezd a čekat.“
„Ne!“
Murdock otočil volantem a posvítil si do soutěsky. Jenny na
dohled nebyla, ale byly tam postranní rokle. Pomalu vjel dovnitř.
Pravou ruku měl opět na rukojeti zbraně.
Minul postranní otvory. Každý z nich byl dost velký, aby se do něj
vešlo auto, ale všechny byly prázdné.
Zákrut ho zavedl doprava. Dřív, než se jím protáhl celou délkou
svého vozu, palba odněkud nalevo vpředu ho donutila dupnout na
brzdy a natočit dělo. Ale motor ožil dříve, než stačil zamířit. Rudá
šmouha mu zkřížila cestu a zmizela v další postranní soutěsce. Opět
sešlápl plyn a rozjel se za ní.
Jenny vidět nebylo, ale slyšel ji kdesi vpředu. Cesta se postupně
rozšiřovala. Nakonec se u velké kamenné lavice rozdvojovala. Jedna
větev pokračovala dál druhá ostře zahýbala doprava. Zpomalil, aby
získal čas na rozmyšlenou.
„Kam vede tepelná stopa?“ zeptal se.
„Oběma cestami. Nechápu to.“
Vzápětí se rudý vůz vynořil zleva a zasypal je střelami. Zásahy
Andělem otřásly. Murdock stiskl spoušť laseru, ale Jenny se
prosmýkla kolem, zatočila a zmizela doprava.
„Objela to dřív, než jsme přijeli, aby ti zmátla čidla a zpomalila
nás.
A vyšlo jí to,“ dodal. „Je zatraceně chytrá.“
„Ještě můžeme zpátky.“
Murdock neodpověděl.
Ještě dvakrát Jenny počkala v záloze, vypálila krátkou dávku,
vyhnula se spalujícímu paprsku a zmizela. Při jízdě se jim zpod
kapoty občas ozývalo klepání a jeden ukazatel na přístrojové desce
signalizoval přehřátí.
„Není to nic vážného,“ řekl Anděl. „Zvládnu to.“
„Dej mi vědět, kdyby se něco změnilo.“
„Ano.“
Tepelná stopa je vytrvale vedla doleva. Jak jeli po rozšiřujícím se
písčitém svah, míjeli kamenné hrady, minarety, katedrály, temné a
světlé, žíhané a pokropené slídou jako prvními kapkami deště letní

- 28 -
bouře. Když dorazili na dno, smýklo to s nimi a zůstali stát, přestože
kola se točila dál.
Jak rychle otáčel reflektorem, v kruhu kolem nich jako by
tancovaly a škubaly sebou loutkám podobné, groteskní stíny.
„Je tu nános. Spousta sypkého písku. Ale Jenny nikde nevidím.“
Murdock zařadil nejnižší stupeň a rozhoupal vůz, ale neuvolnili se.
„Dej mi řízení,“ řekl Anděl. „Mám na to program.“
Murdock přepojil ovládání. Okamžitě začalo nové houpání. Tak to
šlo celou minutu. Pak se znovu rozblikala kontrolka přehřívání.
„Tak, program bychom měli,“ prohlásil Murdock. „Vypadá to, že
budu muset trochu zatlačit.“
„Ne. Zavolej pro pomoc. Zůstaň uvnitř. Jestli se vrátí, dělem ji
odrazíme.“
„Hned budu zpátky. Musíme se rozjet.“
Když sahal po dveřích, slyšel, jak zámek zaklapl.
„Pusť to,“ řekl. „Jinak tě vypnu, půjdu ven a odtamtud tě zase
nahodím. Ztrácíš čas.“
„Myslím si, že děláš chybu.“
„Tak sebou hoď, ať má krátké trvání.“
„Dobře. Dveře nech otevřené.“ Znovu se ozvalo cvaknutí. „Až
začneš tlačit, poznám to. Asi na tebe naházím dost písku.“
„Mám šátek.“
Murdock vylezl ven a belhal se k zádi vozu. Ústa a nos si převázal
šátkem. Předklonil se, obě ruce položil na auto a zatlačil. Jak se
zapřel celou váhou, motor se rozeřval a kola se roztočila.
Pak zachytil koutkem oka pohyb napravo. Jen lehce natočil hlavu
a dál se opíral do Anděla smrti.
Byla tam Jenny. Pomalu vjela do stínu pod výčnělkem, otočila se,
postavila se předkem k němu a namířila na něj hlavněmi. Musela to
někudy objet. Teď zastavila.
Pokoušet se o útěk vypadalo marně. Mohla začít střílet, kdykoliv
se jí zachtělo.
Narovnal se, aby si odpočinul a všechno si to srovnal. Potom
ustoupil doleva předklonil se a znovu zatlačil. Bůhvíproč čekala.
Nevěděl proč, nicméně přitočil se doleva. Pohnul levou rukou, pak
pravou. Přenesl váhu, postoupil a přitom přemáhal silné nutkání
znovu se podívat tím směrem. Stál blízko levého koncového světla.

- 29 -
Teď, to by mohla být příležitost. Dva rychlé kroky by mezi ně
dostaly Anděla. Pak by se mohl vrhnout vpřed a skočit do vozu. Ale
proč nestřílela?
Co na tom. Musel to zkusit. Znovu se uvolnil. Následné
předstírání, že odpočívá, bylo vůbec nejtěžší.
Pak se ještě jednou předklonil a natáhl ruce, jako by je chtěl
znovu opřít o vůz. Vzápětí uklouzl, co nejrychleji se vrhl k otevřeným
dveřím a protáhl se jimi dovnitř. Po celou dobu tohoto přesunu se
nic nestalo. Až v okamžiku, kdy zabouchl dveře, spustila se zpod
výčnělku palba a Anděl se začal třást a potom kolébat.
„Tam!“ ozval se Andělův hlas, když se hlaveň natáčela doprava a
vytryskl z ní paprsek směrem vzhůru.
Zhoupl se. Vyletěl výš. V pohybu zasáhl čelo útesu.
Murdock se otočil právě včas, aby zahlédl, jak se část povrchu
sune dolů, nejdříve s šepotem, potom s burácením. Střelba ustala
dřív, než stěna na červené auto dopadla.
A nad tím hromovým rachotem rádio promluvilo známým hlasem:
„Sakra, Same! Měl jsi zůstat uvnitř!“ řekla.
Pak rádio zmlklo. Červený vůz byl zcela pokryt kamennou lavinou.
„Musela mi zase odrušit čidla a proklouznout tam nahoru,“ říkal
Anděl. „Štěstí, že jsi ji zahlédl v pravý čas.“
„To ano,“ odvětil Murdock.
„Chtěl bych nás houpáním uvolnit,“ ozval se Anděl o něco později.
„Trochu jsme popojeli, když jsi tlačil.“
Vyprošťování začalo nanovo. Murdock poprvé za večer zvedl oči
ke hvězdám – chladným, třpytivým, a tak vzdáleným. A díval se dál,
i když je Anděl vytáhl. Na její hrobku se skoro ani neohlédl, když se
otočili a projeli kolem.
Pak, když soutěskou prokličkovali zpátky, rádio opět ožilo.
„Murdocku! Murdocku! Jsi v pořádku? Zkoušeli jsme ti volat, ale –“
„Ano,“ řekl tiše.
„Slyšeli jsme další exploze. To jsi byl ty?“
„Jo. Jenom jsem střílel po přízraku. Už se vracím.“
„Je konec,“ řekl mu ten druhý. „Všechny jsme je dostali.“
„Fajn,“ řekl a ukončil spojení.
„Proč jsi mu o tom červeném nic neřekl?“ zeptal se Anděl.
„Buď zticha a věnuj se řízení.“

- 30 -
 Sledoval ubíhající stěny kaňonu. Byla noc, obloha byla chladná,
širá a hluboká a od severu vanul černý, zacelující vítr. Vjeli do něj.
Snem o času a prachem, kolem vrakoviště, dojeli na místo, kde
čekali ostatní. Byla noc a od severu vanul černý vítr.

přeložil Petr Kotrle

- 31 -