Professional Documents
Culture Documents
10.10.2014 6:40 Zákaz nošení islámského šátku ve škole neporušuje Úmluvu o ochraně
lidských práv a svobod, rozhodl v roce 2008 Evropský soud pro lidská práva v případu Dogru
v. Francie. Jde o jeden z řady případů stížností muslimů či sikhů a příslušníků dalších
náboženství, kteří chtějí manifestovat náboženskou příslušnost v institucích sekulárního
evropského státu včetně školských zařízení. Soud rozhodl, že zákaz nosit náboženské symboly
do školy chrání práva a svobody ostatních. Případy islámských šátků jsou v Evropě opakovaně
rozhodovány už 25 let.
Totožný byl výsledek stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva, kterou podala
francouzská muslimka Belgin Dogru a kterou soud rozhodl v roce 2008. Jedenáctiletá
muslimka, která opakovaně odmítla sundat šátek v hodinách tělocviku a sportu, byla
vyloučena z docházky do školy a ve Štrasburku si stěžovala na porušení svého práva
manifestovat náboženskou víru.Stěžovatelka, jedenáctiletá muslimka narozená ve
francouzském Flers navštěvovala prvním rokem střední školu, když v lednu roku 1999
začala do školy nosit na hlavě šátek. Celkem sedmkrát přišla se šátkem na hlavě na
hodinu tělocviku a sportu a opakovaně odmítla šátek na žádost vyučujícího sundat.
Disciplinární výbor školy dívku v únoru 1999 ze školy vyloučil pro porušení povinností
tím, že se aktivně neúčastnila vyučování tělocviku a sportu. Proti tomu se odvolali rodiče
dotyčné dívky. Dívky mezitím pokračovala ve studiu korespondenčním způsobem.Už v
březnu 1999 však rozhodnutí disciplinárního výboru školy potvrdil ředitel pro vzdělávání v
Caen s odkazem na obecné principy vzdělávání, jak jsou zákonem ve Francii zavedeny
pro místní školy, zejména k ustanovení, které říká, že vnitřní řád školy stanovuje, že žáci
musí nosit oděv v souladu s pravidly v zájmu zajištění zdraví a bezpečnosti a navštěvovat
hodiny tělocviku a sportu ve sportovním oděvu. Obecně řád stanoví, že je ponecháno na
konkrétním učiteli, aby vyhodnotil konkrétní situaci a zastavil jakékoli chování žáka, které
by se mohlo ukázat jako nebezpečné.Navíc Státní Rada Francie už v roce 1995 rozhodla,
že nošení šátku jako vyjádření náboženské víry se neslučuje se chováním v hodinách
tělocviku a sportu, upozornila místní autorita. Rodiče muslimské dívky ovšem pokračovali
v pokusech zvrátit rozhodnutí prostřednictvím soudů. V červnu 2003 odvolací správní
soud v Nantes přesto potvrdil předchozí rozhodnutí jako správná s tím, že dívka
překročila limity práva vyjádřit a manifestovat svoji náboženskou víru ve školním
zařízení. Rodiče přesto trvali na tom, že právo na vyjádření náboženské víry jejich dítěte
bylo porušeno a podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP)
Byla dokonce ustanovena komise, která v roce 2003 vyprodukovala zprávu pro
prezidenta, v níž vykreslená hrozba sekularismu byla alarmující: „Chování, které je
protikladem sekularismu, je na vzestupu… příčinou jsou potíže v integraci těch, kteří
přijeli do Francie v posledních dekádách, v životních podmínkách na předměstích,
nezaměstnanosti, v pocitu mnoha lidí, že jsou předmětem diskriminace ve Francii či jsou
dokonce vyloučeni z národní komunity, takoví lidé vysvětlují, že proto dávají sluchu těm,
kteří iniciují boj proti tomu, co nazýváme hodnoty republiky… V této souvislosti je
přirozené, že mnoho občanů žádá obnovení autority republiky a zvláště ve školách…
viditelné náboženské znaky jsou mnohými přijímány jako protiklad k roli škol, které mají
zůstat neutrálním fórem a místem pro rozvoj včetně kritického myšlení, narušují rovněž
principy rovnosti mužů a žen.”
Právní zástupce jedenáctileté muslimky Belgin Dogru napadl u Evropského soudu pro
lidská práva právě toto ustanovení. Před soudem stěžovatelka a její zástupci vyjádřili
názor, že individuální svobody a zvláště svoboda vyznání jsou základní svobody a
nemohou být omezeny ustanovením, které je z hlediska práva zavazující a ve skutečnosti
povinností a že francouzská vláda vědoma si této díry v zákoně, přesto schválila
předmětný zákon z března 2004. Stěžovatelka uvedla, že omezení nenaplňuje legitimní
cíl, který je nezbytný v demokratické společnosti. Přes její návrhy, že bude namísto šátku
nosit klobouk nebo balaklavu, jí bylo permanentně upíráno právo účastnit se hodin
tělocviku.
Stížnost byla k Evropskému soudu pro lidská práva podána pro údajné porušení článku 9
Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Článek 9 obsahuje právo na
svobodu vyznání a na manifestaci náboženské víry bohoslužbou, vyučováním,
náboženskými úkony a obřady. Ta to Svobodu může být omezena zákony, které jsou
nezbytné demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného
pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Stát může omezit svobodu manifestovat náboženství, například nošení islámského šátku
na hlavě, pokud výkon svobody naráží na cíl chránit práva a svobody ostatních, veřejný
pořádek a veřejné bezpečí. Stejně jako motorkář, který byl praktikujícím sikhem a nosil
turban, byl donucen nosit helmu z bezpečnostních a zdravotních důvodů, stejně jako se
odehrávají bezpečnostní kontroly na letišti, kde trvají na odstranění turbanu nebo závoje
z bezpečnostních důvodů, nezakládají tato opatření nepřiměřený zásah do výkonu práva
na náboženskou svobodu.
Právě tak nepředstavuje takový zásah regulace studentských oděvů nebo odmítnutí
administrativní služby při vydávání diplomu tam, kde jednotlivec selhal při přizpůsobení
se pravidlům, konstatoval Evropský soud pro lidská práva s odkazem na případ, kdy bylo
na studentce s hlavou zakrytou islámským šátkem žádáno, aby se odhalila pro účely
pasové fotografie, neboť to byl požadavek univerzitního bezpečnostního systému
(Karaduman v. Turecko)
V případu Leyla Sahin poté co soud analyzoval turecký kontext, zjistil soud, že Turecká
republika byla založena rovněž jako sekulární stát, že většina obyvatel jsou muslimové a
pro ty, kteří upřednostňují sekularismus, se stal islámský šátek symbolem politiky islámu
a jejího zvětšujícího se vlivu. Soud poznamenal, že právě sekularismus se stal v Turecku
garantem demokratických hodnot a principu, že občané jsou si rovni.
V případu Kose a spol. Evropský soud pro lidská práva rovněž shledal, že principy
sekularismu a neutrality ve škole a respekt pro princip pluralismu jsou jasné a legitimní
základy opravňující odmítnout žáky, kteří nosí šátky a nechtějí je – kromě relevantních
důvodů – sundat ve školním zařízení.
Evropský soud pro lidská práva neshledal žádné porušení článku 9 Úmluvy o ochraně
lidských prav a základních svobod.
Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že právo na vzdělání nevylučuje disciplinární
měřítka k zajištění souladu s interními pravidly. Uvalování disciplinárních trestů je
součástí procesu, protože škola tak dosahuje účelu, za kterým byla založena včetně
rozvoje a formování charakteru a mentálních sil svých žáků, uvedl doslova Evropský soud
pro lidská práva. Z tohoto důvodu nebyl žádný důvod zkoumat případ z hlediska článku 2
Protokol č. 1 Úmluvy, uzavřel případ Dogru v. Francie Evropský soud pro lidská práva
v roce 2008.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou závazná pro všechny členské země
Úmluvy včetně České republiky,
Irena Válová
http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=7685