živou mocej nechtěl vrátit.

Von si jen tak vrčel: ‚Jestli Albert ten

polštářek tak moc potřebuje, ať si pro něj přijde hezky sám. Ale ať

radši hned začne střílet, protože jestli se mi bude ňák vocmírat

vokolo toho polštářku, vemu pušku a vpálím mu kulku do tý jeho

zatracený smradlavý kotrby.‘ A taky že Albert toho radši nakonec

nechal a udělal s tím polštářkem dědečkoj prezent. Ale ten polštářek

nasadil dědečkoj do hlavy všelijaký nápady. Von vám si vod tý doby

začal skovávat slepičí peří. Říkal vám, že chce vod teďka spát jenom

v peřinách. Ale nikdá to na peřinu nedotáh. Jednou se táta z ničeho

nic dožral na schoře, co se pelešil pod naším barákem. Táta zabil

toho schoře tyčkou a máma spálila včecko dědečkovo peří, abysme

prej mohli zasejc v domku trochu dejchat.“ Joad se zasmál. „Enu,

dědeček je tuhej starej parchant. Von jen pořád seděl na tom

indiánským polštářku a říkal: ‚Ať si jen Albert pro něj přijde! Já toho

vohrňdírku chytnu a vyždímám ho jako občas špinavý

podvlíkačky.‘“

Kočka se opět přišourala mezi oba muže; ohon jí opět ležel ploše

na zemi a vousy se jí občas naježily. Slunce se nyní sklánělo k

obzoru a prach ve vzduchu zářil rudě do zlatova. Kočka natáhla

tázavě šedou pracku a dotkla se Joadova svinutého kabátu. Joad se

otočil. „A sakra, já vám docela zapomněl na tu želvu. Přeci se s ní

nebudu tahat po všech čertech!“ Rozbalil kabát a vstrčil želvu do

jámy pod domkem. Ale želva byla v okamžení venku a namířila k

jihozápadu – tam, kam měla namířeno od prvopočátku. Kočka po ní

skočila, udeřila packou po natažené hlavě a sekala drápy po

kráčejících nožkách. Stará, tvrdá, šprýmovná hlava se zatáhla a tlustý

ocas se pod krunýřem připleskl k tělu; když se kočka unavila,

nemohouc se dočkat, až se hlava, ocas a nohy zase objeví, a odešla

pryč, namířila želva opět k jihozápadu.

Mladý Tom Joad a kazatel se dívali na želvu – dívali se, jak

plácá nožkama, jak vleče svůj těžký vypouklý krunýř k jihozápadu.

Kočka se chvíli plížila za ní, ale po patnácti krocích nahrbila záda do