dobrými skutky svými získáš si ovšem zásluhy; ale Mší svatou

zasluhuješ si při menším namáhání odměny mnohem vyšší.

Účastí na Mši svaté nalézáš poklad nade vše pomyšlení
veliký, stávaje se účastným drahocenných zásluh Ježíše Krista,
jež rozdíleny bývají všem přítomným; a to měrou tak přehojnou,
že toho ani pochopiti nemůžeš. Proto nazývá učený Forner Mši
svatou „bohatým zlatodolem“, v němž ten, kdo v něm pracuje,
mnohem více zasluhuje nežli ten, kdo se v jakémkoli jiném dolu
namáhá. A tak obohacuje se také ten, kdo Mši svatou s
nábožností slýchá, mnohem více milostmi i zásluhami než někdo
jiný, kdo jiné dobré skutky koná. Také Církev svatá označuje Mši
svatou jakožto nejsvětější ze všech dobrých děl těmito slovy:
„Musíme nutně vyznávati, že nemohou věřící křesťané konati
jiného tolik svatého i božského díla, jako jest právě toto
hrůzyplné tajemství oběti Mše svaté.“2
Jestliže dle výslovného učení Církve Páně je Mše svatá
dílem nejsvětějším, ano božským, je zajisté také i prostředkem
nejvýhodnějším, jímž si můžeme pokladů nebeských zjednati. A
jako Písmo svaté tvrdí o moudrosti, že „všeliké zlato v
přirovnání k ní jest písek drobný a jako bláto“,3 tak jsou i veškeré
dobré skutky naše v přirovnání ke Mši svaté jen jako bezcenný
písek a bláto.
Poslyš také, kterak nábožný Tomáš Kempenský ve své knize
„O následování Krista Pána“ nás napomíná, abychom velmi
často, pokud možno každodenně, na Mši svatou přicházeli. Praví:
„Kdyby toto nejsvětější tajemství slaveno bylo toliko na jednom
místě ve světě a od jednoho kněze, s jakou žádostivostí by
křesťané toužili po tom, aby mohli na tom místě a při tom knězi
Božím býti a konání božských tajemství obcovati! Ale Kristus Pán
bývá denně obětován na mnohých místech a od mnohých kněží,
takže milost i láska Boží k lidem tím větší se jeví, čím dále účast s
Tělem Kristovým světem se rozšiřuje… Jak velmi sluší se tedy
želeti naší vlažnosti i lenivosti, že nás to s větší náklonností
netáhne ke Kristu Pánu, v němž přece veškerá naše naděje a
294