Bohumil

Říha
HONZÍKOVA CESTA
 Babička posílá psaní

aminka stála u okna a četla psaní od babičky z Koníkovic. Na konci bylo napsáno:
„Přivezte k nám Honzíka! Našemu dědovi i mně se po něm moc stýská. Vždyť u nás nebyl tak
dlouho! Švestky na zahradě už načisto změkly a letní jablka padají. Nemá je kdo sbírat. Punťa běhá po
návsi a očichává kluky, který z nich je Honzík. Kocour sedá na sloupku u našich vrátek a vyhlíží, jestli
Honzík už přijíždí. Přivezte ho, kloučka, alespoň na několik dní!“
Maminka se potichu zasmála a obrátila se k Honzíkovi, který si právě hrál na zemi s několika kousky
dřeva. Její Honzík. Kluk jako špalík. Tváře měl červené, vlasy mu stály a bříško se mu do kalhot sotva
vešlo.
„Honzíku,“ řekla maminka, „babička píše, abys přijel do Koníkovic.“
„Babička?“ vykřikl Honzík a hnal se k mamince. Hned jí bral z ruky psaní a chtěl si sám přečíst, co
babička píše.
„Punťa tě hledá po návsi a kocour se tě nemůže dočkat,“ pokračovala maminka a dala psaní
Honzíkovi.
„Punťa? Kde je Punťa?“ sháněl se Honzík po svém věrném příteli. Nemohl Punťu mezi tím černým
smetím na papíře rozeznat.
„Tady je Punťa,“ řekla maminka a ukázala na řádek písmenek. Honzíkovi se řádek nelíbil. Rezatého
Punťu mu vůbec nepřipomínal.
„A kocour? Ten je tu taky?“ vyzvídal Honzík. Možná že kocour bude vypadat líp. Ale nevypadal.
Honzík byl kocourem z babiččina psaní rovněž zklamán.
„Dědečkův kocour je černý jako komín,“ řekl určitě Honzík, „a tenhle na bříšku prosvítá. Vypadá
spíš jako brouk než kocour.“
„Ty můj malý,“ zasmála se maminka a chtěla Honzíka pochovat. „Vždyť ještě neumíš číst!“
„Já už nejsem malý,“ odpověděl rozhodným hlasem Honzík a na ruku se nedal vzít. Začal se dokonce
shánět po svém kabátku, a že se vypraví k babičce. Nasedne do vlaku a pojede. Vydá se na cestu hned,
jaképak zdržování!
 „Jak chceš, Honzíku,“ zvážněla maminka. „Když si myslíš, že už jsi dost velký, můžeš jet k babičce
sám. Já nemám čas, abych tě tam vezla. Víš, co máme u nás práce. A tatínek se vrátí ze stavby až v neděli.
Pojedeš sám!“
„Já se nebojím,“ vypjal se Honzík a červené tváře mu zasvítily. „Vezmu si skleněnou kuličku a prut a
pojedu k babičce.
Honzík začal hledat po kapsách barevnou kuličku. Byl na ni pyšný. Všichni kluci z ulice mu ji
záviděli. Honzík se domníval, že bez kuličky nemůže k babičce jet. Rovněž prut se mu zdál nezbytný.
Známi kluci nosili prut. Honzík ho chtěl mít taky.
„Počkej,“ zadržela ho maminka, „jen od nás tolik nepospíchej! Nemůžeš jít do vlaku jen tak s
kuličkou a s prutem. Večer ti připravím kufřík, dám tam tvoje věci a pojedeš až zítra.
„A kuličku?“ zeptal se Honzík.
„Tu tam dám taky.“
„A prut?“ vyzvídal Honzík.
„Prut musíš nechat doma. S tím se do vlaku nesmí. Ještě bys tam někomu vypíchl oko!“ řekla
maminka takovým hlasem, který Honzík vždycky hned poslechl. Prutu mu ale bylo trochu líto. Připadal si
bez něho, jako by ani nebyl žádný kluk. Co dělat? Honzík se musil smířit s pomyšlením, že pojede k
babičce bez prutu. Vždyť i tak bude stát tenhle výlet za to!
 Ve vlaku

áno maminka vedla Honzíka na nádraží. Bylo ještě hodně brzy. Lidé teprve začínali
přicházet. Posadila Honzíka do vlaku a k ruce mu dala kufřík.
„Dej na kufřík pozor,“ řekla mu přísně. „Máš tam ještě jednu košili, plátěné střevíce a pět
kapesníků.“
„Já vím,“ odpověděl Honzík.
„Z vagónu sám nechoď! Počkej, až pro tebe přijde paní průvodčí. Já už jsem jí všechno řekla,“
nařizovala maminka. „Já trefím k dědovi sám!“ kasal se Honzík. „Opovaž se!“ hrozila mu maminka. „Na
stanici na tebe bude čekat dědeček s vozíkem. Telefonovala jsem mu do družstva.“
„Dědeček!“ vykřikl Honzík a zaradoval se. Dědeček bude čekat na Honzíka s vozíkem!
„Mami, jdi už, ať můžeme jet!“ Honzík vystrkoval maminku z vagónu. Chtěl, aby se vlak rozjel.
„Vždyť já jdu,“ řekla maminka. „Počkám u tvého okna, až vlak pojede.“ A opravdu odešla. I dveře
za sebou zavřela.
Honzíkovi bylo najednou smutno, když už vedle sebe maminku neviděl. Vzal do ruky kufřík a
postavil se k oknu. Čekal, až se maminka ukáže na nástupišti. Za chvilku ji uviděl. Měla hlavu níž než
Honzík a zdvihala k němu obličej. Honzík zpozoroval, že se jí pohybují rty, ale neslyšel, co říká.
„Mami, co povídáš?“ křičel Honzík. Zlobil se, že maminka neslyší, a taky se mu nelíbilo, že je
najednou tak malá.
Ale maminka na Honzíkova slova už nečekala. Přišla k ní paní průvodčí. Měla na sobě modré šaty a
zpod čepice jí vykukovaly černé vlasy.
Paní průvodčí mluvila s maminkou a chvílemi se obě dívaly nahoru na Honzíka. Smály se při tom.
Maminka méně a paní průvodčí víc.
„Už pojedeš!“ vykřikla maminka. Tentokrát tomu Honzík rozuměl. Maminka volala opravdu silně.
Honzíkovi se rozbouchalo srdce. Už pojede! Cítil něco jako strach. Jako by mu mravenci běhali po
zádech. Vždyť on pojede a maminku tu nechá!
 Honzík viděl, jak paní průvodčí pozdvihla ruku a hned potom odběhla.
„Kufřík! Máš kufřík?“ křičela maminka na nástupišti.
„Mám,“ odpovídal Honzík a povytáhl ruku s kufříkem, aby ho maminka viděla. Pak přitiskl nos na
sklo. Byl by nejraději sklem prostrčil celou hlavu, jen aby se dostal k své mamince. Nešlo to, sklo bylo
tvrdé.
Vlak se hnul. Honzíkem to škublo, až se mu hlava rozkývala.
Ale Honzík se díval na maminku. Viděl, že se ústy směje, a všiml si, jak jí z očí kanou slzy. Maminka
pláče! Přitom se Honzíkovi zdálo, že mu ujíždí někam dozadu. Jako by ji někdo od něho odstrkoval. Za
chvilku ji už neviděl vůbec. Kolem očí mu ubíhaly cizí domy, ale maminka se ztratila nadobro.
Honzíkovi bylo najednou smutno. Byl by chtěl skočit k mamince a přitáhnout ji k sobě, ale nešlo to.
Maminka byla pryč. Honzík se cítil hrozně sám a v očích se mu ukázaly slzy. Začínal nabírat do pláče.
„No tak, synku! Snad bys neplakal!“ ozval se veselý mužský hlas.
Honzík se obrátil a uslzenýma očima pohlédl na pána, který se usadil na lavici proti němu. Měl velký
nos jako tatínek a hodně vlasů.
„Já nepláču,“ odpověděl vážně Honzík a posadil se. Utřel si oči a zamračil se. Přece nebude brečet
před dospělým.
Kufřík držel těsně při sobě.
„Kam jedeš?“ zeptal se muž.
„K dědečkovi,“ odvětil Honzík a pohlédl z okna.
„Aha… k dědečkovi,“ řekl pán a oči z Honzíka nespouštěl.
„A k babičce,“ doplňoval rychle Honzík. Mrzelo ho, že na babičku napoprvé zapomněl.
„A jak se jmenuješ?“ vyzvídal dál vlasatý člověk a přívětivě se na Honzíka usmíval.
„Já mám dvě jména,“ odpověděl Honzík. „To není možné!“
„Ano,“ přesvědčoval ho Honzík. „Maminka mi říká Honzíku, a když ve škole paní učitelka čte Jan
Tichý, tak jsem to taky já.“
„Ty chodíš do školy?“
„Ano,“ odpovídal se zájmem Honzík, „ale jenom do té pro malé děti. Velké děti nosí do školy knížky
a my svačinu.“
„Já vím,“ přikývl pán a nahlas se rozesmál. „A kam vyjedete?“ zeptal se kurážně Honzík. „Do
práce,“ odpověděl muž. „Já dělám na trati, víš?“
 „Aha,“ zamyslil se Honzík. „Kde máš tatínka?“
„Já jsem tady sám,“ zdvihl hlavu Honzík a rozhlédl se. Tatínek vedle něho doopravdy neseděl. „A
maminku?“
„Stojí na nádraží,“ vzpomněl si Honzík. „Třeba už šla domů,“ usmál se muž.
„Ba ne! Maminka čeká, až budu u dědečka,“ tvrdil Honzík. On přece maminku zná! Dobře ví, že ho
jen tak nepustí.
„Šťastnou cestu, Honzíku!“ řekl náhle vlasatý člověk a vstal. „Už musím vystupovat.“
„Já jedu ještě dál,“ odpověděl vážně Honzík a podal mu ruku.
Muž ji vzal a pořádně mu jí potřásl. „Pozdravuj dědečka!“ řekl ještě a odešel.
Honzík si tak dědečka znovu připomněl a byl by chtěl, aby vlak jel ještě rychleji. Možná že by bylo
pomohlo, kdyby Honzík trochu zatlačil. Jenomže nesměl z vagónu a taky musil držet kufřík. Tak se stalo,
že vlak jel, jak sám chtěl, ale Honzíka k dědečkovi přece jen vezl.
Honzík už snědl krajíc chleba s máslem a dvě housky. Mimoto se podíval pod obě lavice, jestli tam
není někdo schovaný, a pak prohlížel krajinu, která rychle utíkala vedle vlaku. Zpozoroval, že sloupy
podle trati najednou rostou do výšky a potom zase klesají dolů. Nemohl rozeznat, co se vlastně s nimi
děje. Potom zatahal za řemen u okna a vyzkoušel kliku u dveří. Nic nechtělo povolit.
 Dědeček veze Honzíka

dyž už Honzíkovi začalo být ve vagóně smutno, přiběhla paní průvodčí, s rachotem
otevřela dveře a zavolala na chlapce: „Honzíku, pojď honem, budeš vystupovat!“
Tomu Honzík dobře porozuměl. Už bude u dědečka! Chytil se průvodčí za ruku a utíkal s ní ke
dveřím. Vlak už zatím úplně zastavil. Paní průvodčí seskočila napřed, pak vzala Honzíka do náruče a
postavila ho na zem.
Honzík se sháněl po dědečkovi. Vždyť tady přece musí být s vozíkem. A taky tu doopravdy byl. Ale
koník se lekl vlaku a plašil se. Dědeček držel opratě pevně v ruce a křičel na koně, aby dal pokoj. Vedle
dědečka seděl Punťa a zuřivě štěkal. Něco se mu nelíbilo, ale ani sám Punťa nevěděl, co se mu vlastně
nelíbí.
„Dědečku!“ vykřikl Honzík a hnal se k vozíku.
„Počkej minutku,“ volal dědeček a točil se s koníkem.
„Punťo!“ křičel Honzík na velikého rezatého psa.
Punťa seskočil dolů a hrnul se rovnou na Honzíka. Žďuchl do něho nejprve nosem a pak začal běhat
kolem. Měl radost, že Honzík už přijel.
„Honzíku,“ křičel dědeček, „kde máš kufřík?“
Honzík se podíval do pravé ruky a Punťa do ní nahlédl taky. Avšak v Honzíkově pravé ruce nebylo
nic.
Honzík se tedy podíval do levé ruky a Punťa do ní nahlédl též. Ale ani Honzíkova levá ruka kufřík
nedržela. Opravdu, obě ruce měl prázdné!
Honzík se lekl, až ho píchlo u srdce. Že si zapomněl kufřík ve vlaku! Maminka mu nakázala, aby dal
na kufřík pozor, ale Honzík na něj zapomněl. Maminčina starost tedy nebyla zbytečná.
Ale kufřík přece jen s vlakem neujel. Paní průvodčí slyšela dědečkovo volání, a než se vlak znovu
rozjel, rychle kufřík přinesla. Honzík si ho přitiskl oběma rukama na prsa, aby ho neztratil, a utíkal k
dědečkovi. Punťa běžel za ním. Chtěl taky něco nést, ale neměl co. Sebral tedy do zubů suchý klacík a
běžel za Honzíkem.
 Dědeček zatím uklidnil koně a slezl dolů. Vzal Honzíka i s kufříkem do náručí a posadil ho na
sedadlo. Pak vylezl za ním. Ale ani Punťa nechtěl zůstat dole. Pustil z huby klacík a vyskočil na vozík.
Strkal hlavu tak dlouho mezi dědečka a Honzíka, až mu vylezla pod Honzíkovou rukou.
„Punťo! Co chceš?“ vykřikl Honzík.
Punťa se jen olízl. To znamenalo, že je rád. Chtěl být blízko u Honzíka. To mu stačilo.
Honzíkovi bylo už dobře. Seděl pěkně na sedátku, vedle sebe měl dědečka, v jedné ruce držel kufřík,
pod rukou se mu tlačila psí hlava, koník vesele běžel a vozík pospíchal za ním. Všichni jeli do
Koníkovic.
„Tak ty už jsi jel sám,“ řekl dědeček a pohlédl koutkem očí na Honzíka. Pod bílými vousy se trochu
smál.
„Ano,“ přikývl důležitě Honzík. „Vlak jel jako čert!“
„A kdy přijede maminka?“ ptal se dál dědeček. „Měl jsi ji vzít s sebou.“
„To bych byl nejel sám,“ bránil se Honzík. „Maminka přijede až v sobotu.“
„To je dobře,“ uspokojil se dědeček.
„A dědečku!“
„Co chceš, Honzíku?“
„Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl.“
„To je družstevní.“
„Co je to družstevní?“ vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl.
„To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil.“
„A dědečku,“ zamyslil se Honzík, „co je ještě družstevní?“
„Třeba pole,“ odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. „Vidíš, to všechno jsou naše pole.
Patří našemu družstvu.“
Honzík se díval na veliké lány polí, které se táhly po obou stranách silnice. Obilí už bylo sklizeno.
Na jednom lánu oraly traktory, na jiném jezdilo několik párů koní.
„Máme taky družstevní krávy,“ pokračoval dědeček, „a družstevní vepře, ty mám na starosti já, i
družstevní slepice, ty má na starosti babička.“
„A dědečku,“ znovu zdvihl hlavu Honzík.
„Co chceš?“ ozval se dědeček.
„Punťa je taky družstevní?“ zeptal se Honzík. Pes slyšel svoje jméno a slabě zakňoural. To jen proto,
aby Honzík s dědečkem věděli, že tam je.
„Ne, Punťa není družstevní,“ zasmál se dědeček. „Ten je jenom náš.“ Pes slyšel dědečkovu řeč a
slabě zaštěkal. Potom stáhl uši a trochu vycenil zuby. Vypadalo to, jako když se Punťa směje. A taky ano!
Punťa se smál, protože se smál dědeček. Měl dědečka rád.
Punťovy radosti si všiml Honzík a začal rozmlouvat s rezatým psem. Pověděl mu o chlapcích z ulice,
a ukázal mu dokonce barevnou kuličku. Punťa poslouchal a snažil se porozumět. Za chvíli mu z
Honzíkovy řeči bylo teplo. Otevřel tlamu a vyplázl jazyk.
Tak jim všem cesta rychle uběhla a dědeček s Honzíkem a se psem Punťou dojeli do Koníkovic.
 Babička dostává kuličku

onzíkova babička už byla stará a na hlavě nosila šátek. Sundávala si ho jenom tehdy,
když šla spát. Honzíka měla ráda a dlouho vyhlížela, kdy už tu bude.
Konečně vjel vozík na náves. Babička se dívala po Honzíkovi. Jestlipak chlapec opravdu přijel?
Najednou se usmála. Honzík byl na vozíku! Seděl vedle dědečka a něco křičel. Punťa přitom štěkal na
celou náves.
Vozík přihrčel až k vrátkům.
„Jedete, jako by hořelo,“ zlobila se babička, ale její tvář se smála. Měla radost z Honzíka. Kluk
vypadal pěkně. Vlasy mu na hlavě stály jako hřebíky a tváře jen hořely.
„Babičko! Babi!“ křičel Honzík a chtěl dolů. Ale dědeček ho zadržel, a tak skočil na zem jenom
Punťa. Babiččiny slepice se ho lekly. Rozlétly se na všechny strany a křičely, jako když je na nože bere.
„Jdeš! Punťo!“ volala babička na rezatého psa, který začal běhat kolem babiččiných sukní.
„Tady máš Honzíka,“ řekl dědeček a podal chlapce babičce do náručí. Potom zamlaskal na koně a
odjel do družstevního dvora. Musil koně nakrmit a vůz uklidit.
„Ty můj kloučku,“ říkala něžně babička a tiskla Honzíka k sobě.
„Já mám taky kufřík,“ chlubil se Honzík a strkal ho babičce pod nos.
„Ty mi v něm jistě něco vezeš!“ smála se babička.
Honzík se lekl. Vždyť pro babičku nic nemá! Honem si vzpomínal, co je v kufříku. Svou košili dát
babičce nemůže, musí ji přece v Koníkovicích nosit, do plátěných střevíců by se babička nevešla a
kapesníky Honzík opatroval jako oko v hlavě. Nemálo jich už poztrácel a maminka ho často kvůli nim
hubovala. Ale nakonec ho přece jen něco napadlo.
„Babi, pusť mě!“ řekl rozhodně. Babička ho tedy postavila na zem a zvědavě se na chlapce dívala.
Honzík sáhl do kapsy, nahmatal kuličku a vytáhl ji na světlo. Kulička se krásně leskla a svítila barvami na
všechny strany.
 „Tady máš kuličku!“ natáhl Honzík ruku.
„Ta je pěkná,“ divila se babička a kuličku si vzala.
„Můžeš si s ní hrát,“ radil jí Honzík.
„I ty můj kloučku,“ smála se babička, „já si ji radši schovám.
Babička dala skleněnou kuličku do kapsy u sukně a Honzík ji už neviděl. Bylo mu jí trochu líto, ale
za chvilku na kuličku zapomněl.
Pohladil velikého kocoura, který se mu třel kolem nohou. Byl to pěkný kousek, tenhle kocour: celý
černý, jen oči měl žluté. Svítily jako dvě lampičky. Nyní si tiše broukal a ocas měl natažený jako lískový
prut.
Punťovi se nelíbilo, že Honzík hladí kocoura. Neměl to černé zvíře rád. Rozzlobil se, až mu vstaly
chlupy na hřbetě, a na kocoura vybafl: „Haf! Haf!“ Kocour se lekl, zasyčel zlostí a jen se mihl po dvorku.
Punťa se hnal za ním, ale kdepak kocour! Vyběhl prudce na hromadu dříví a na jejím vršku se usadil.
Punťa jenom dole poblafával. Mrzelo ho, že nemůže za kocourem.
„Punťo, nech kocoura! Pojď sem!“ volal Honzík na psa. Punťa přestal štěkat, zamával ohonem a
hrnul se k Honzíkovi. Vběhl prudce mezi chlapce a babičku, div je oba neporazil.
„Jdeš! Pse jeden!“ vykřikla babička a táhla Honzíka dovnitř. Chlapec uviděl babiččinu kuchyňku.
Všechno v ní zářilo čistotou: velký stůl v rohu, prkenná podlaha, modrá kachlová kamna i malé okno s
květinami.
„Jak jsi jel ve vlaku?“ vyptávala se babička.
„Já jsem jel sám,“ zdvihl hlavu Honzík.
„A nebál ses?“ starala se babička.
„Co bych se bál? Já už jsem větší…,“ a Honzík hledal očima nějakou míru na svou velikost, „už
jsem větší než váš stůl!“
Honzík měl pravdu. Vždyť měl oči skoro nad deskou babiččina stolu.
„Namouduši! Rosteš jako z vody,“ souhlasila babička vážně. „Víš co? Když jsi tak velký, budeš spát
sám. Tady v přední světnici. Dědeček si tam chtěl přestěhovat postel, ale proč by se s ní dřel?“
Spát sám v přední světnici!
 Honzík se zprvu zaradoval, ale pak se mu na tom něco nelíbilo. Doma měl v noci blízko maminku.
Stačilo zavolat a maminka se ozvala. Ale tady nebude nikdo. Jen černá tma.
„Já tam budu spát,“ řekl Honzík kurážně. „Ale Punťa musí spát se mnou!“
„Kdepak Punťa, ten venku hlídá.“
„No tak kocour! Budu spát s kocourem.“
„Kocour spí na půdě na seně,“ řekla babička. „A potom: v noci bys kocoura ani neviděl. Vždyť je
černější než tma.“
„To je pravda,“ zamyslil se Honzík. „A babi?“
„Co chceš?“
„Tak mi alespoň půjč barevnou kuličku! Ta svítí i v noci.“
„Tady ji máš a můžeš si ji nechat,“ řekla babička a podala kuličku Honzíkovi. „Víš, já mám na
starosti slepice, a na hraní nemám čas.“
„Třeba s ní ani neumíš cvrkat,“ přidal se Honzík. Nejdřív byl nerad, že ji babičce bere, ale za
chvilku se zasmál. Měl radost, že má svou krásnou barevnou kuličku zase zpátky.
 Družstevní vajíčko

onzík otevřel kufřík a vzal si na sebe kostičkovanou košili, kterou směl umazat, a na
nohy si obul plátěné střevíce. Babička mu zatím uvařila vajíčko naměkko a Honzík se do něho pustil.
Rozbil skořápku a lžičkou je pomalu vyjídal. Přikusoval k němu kousek chleba. Vajíčko vonělo, a tak
mimo Honzíka na ně dostal chuť i Punťa. Položil si hlavu na Honzíkovo koleno a olizoval se jen tak
naprázdno.
Honzík si toho všiml a zeptal se psa: „Punťo, ty chceš taky?“
Punťa švihl ocasem, stáhl uši nazad, jako když se směje, a prudce se olízl. To znamenalo: Já mám
hroznou chuť!

Honzík tedy ulomil kousek chleba, přidal kousek vaječného bílku a podal sousto psovi. Punťa je
spolkl najednou.
„Proč nekoušeš?“ zlobil se Honzík. „Musíš přece chleba kousat… takhle!“ Honzík ukazoval psovi,
jak má kousat, Pes z toho měl radost a vrtěl ocasem. Ale další sousto spolkl zase najednou.
„To je hltoun,“ řekla babička. „Vajíčko mu nedávej, to je pro psa škoda. A teď jdi, Honzíku, na
zahrádku! Je tam plno ovoce.“
Honzík tedy šel s Punťou na zahrádku. Sebral do košíku spadaná jablka. To nejhezčí, červeně
malované, vybral pro sebe. Když se do něho zakousl, Punťa se na něj upřeně díval. Honzík mu tedy
kousek jablíčka dal. Punťa ho chvíli převaloval na jazyku a pak ho vyprskl. Nechutnalo mu. Sladkou
švestku kousal o něco déle, a když mu Honzík domlouval, chtěl ji doopravdy spolknout. Div se přitom
neudusil. Švestka se mu vzepřela v krku.
 „Počkej! Nepolykej!“ křičel Honzík. „Zapomněl jsi vyplivnout pecku!“
Pes kašlal a polykal švestku dál. Ani nevěděl, jak to Honzík s peckou vlastně myslí.
„Punťo! Pecku ven!“ křičel Honzík a ukazoval psovi, jak má pecku vyplivnout. Ale Punťa v tom
okamžiku už švestku spolkl i s peckou a znovu vrtěl ocasem, jako by se nic nestalo.
„Punťo, ty ani nevíš, co je to pecka,“ zlobil se Honzík, ale ne dlouho. Volala ho babička, aby s ní šel
do drůbežárny. Honzík tedy šel a Punťa se hrnul za ním.
„Tady je hezky,“ radoval se Honzík. „A babi?“
„Co chceš?“
„Proč jsou tu jenom bílé slepice?“
„To je čistý chov,“ odpověděla babička. „Hodně nám nesou a kuřata mají křehké maso.“
Z jedné kukaně vylétla slepice. Kdákala silně a polekaně se rozhlížela.
„Vidíš, Honzíku?“ řekla babička. „Právě snesla.“
„Je tu vajíčko!“ křičel Honzík. „Já si je doma s ním!“
Honzík si dal vajíčko do kapsy. Bylo ještě teplé.
„Honzíku, to nesmíš!“ řekla přísně babička. „Doma dostaneš vajíčko naše a tohle tady musí zůstat.
To je vajíčko družstevní!“
„A babi,“ ptal se Honzík, „jak poznáš, že je družstevní? Vždyť všechna vajíčka jsou stejná.“
„Ale ty jeden!“ smála se babička. „Družstevní slepice nesou družstevní vejce a slepice u nás doma
nesou vajíčka naše.“
„Aha,“ řekl Honzík a dal vajíčko zpátky do kukaně.
Punťa zatím ležel pokojně u vrátek. Bylo by se nic nestalo, nebýt toho, že si Punti všimlo několik
slepic. Začaly natahovat krk a křičet. Divily se, jaké zvíře tam leží. Punťovi byl jejich křik protivný.
Zavřel alespoň oči, aby je neviděl.
Slepice uslyšel veliký bílý kohout a hned se přihnal až k Punťovi. Začal se rozčilovat. Ťapal kolem
Punti a trhal pernatým krkem. Ze zobáku mu vycházelo nepěkné skřehotání. Punťu to začínalo zlobit, ale
přece jen se udržel. Obrátil se na druhý bok a díval se do plotu, aby neměl dotěrného kohouta na očích.
Kohout si to vykládal jinak. Myslil si, že se Punťa bojí. Šel k němu ještě blíž a klovl Punťu do nohy.
Punťa zavrčel a vyštěkl. Znamenalo to: Kohoute, nezlob mě! Jdi radši dál, nebo na tebe skočím!
Bílý kohout odskočil kousek dál, ale za chvilku byl u Punti znova. Klovl ho ještě jednou, tentokrát do
ocasu. Punťu to zabolelo, a už se neudržel. Zavrčel, vyskočil na všechny čtyři, rozštěkal se na celé kolo a
vrhl se na kohouta. Hned měl v tlamě plno bílého peří. Kohout zakrákal, že to bylo slyšet až ve vsi, a
uháněl ke kurníku. Křídla roztáhl a nohama se sotva dotýkal země. Oči měl vyjevené a zděšeně skřehotal.
V tom okamžiku vyšla babička z drůbežárny. Honzík se tlačil za ní. Babička hned uviděla, co se děje.
Popadla koště a hnala se na Punťu. Pes na ni nečekal. Nechal kohouta kohoutem, prudce se obrátil a
uháněl k vrátkům. Nechtěl se seznámit s babiččiným koštětem. Naštěstí se babička brzy udýchala. Byla už
stará a psa dohonit nemohla.
„Babi,“ křičel Honzík, „já dovedu Punťu domů.“
„Tak jdi! Ať toho uličníka tady nevidím!“ zlobila se babička.
Honzík otevřel vrátka a pustil Punťu ven. Punťa schválně kýchal, aby se mu ze zubů dostala bílá
pírka. Šlo to špatně, a tak mu je musil Honzík vytahat sám.
„Punťo, ty nevíš, že je to družstevní kohout?“ domlouval mu Honzík. „Kdybys to věděl, jistě bys ho
nechal na pokoji.“
Pes stáhl uši nazad, vycenil zuby a zavrtěl ocasem. Byl asi rád, že toho protivného kohouta nezakousl
načisto. To by mu babička určitě neodpustila.
 Přišla koza

poledne šel dědeček do družstevní kuchyně a Honzíka vzal s sebou. Dědeček nesl
tašku s dvěma hrnci na jídlo a Honzík cupal vedle něho. U okénka kuchyně musili chvíli čekat.
Družstevníci si nosili talíře polévky do vedlejší jídelny a tam jedli. Konečně došla řada na dědečka.
„Dnes tři obědy,“ řekl dědeček do okénka.
„Kdo vám přibyl?“ ptal se v kuchyni ženský hlas.
„Ale tuhle vnouček, náš Honzík,“ odpověděl dědeček a usmál se na chlapce. Honzík se podíval
nahoru a přitiskl se k dědečkovi. V okénku se objevil rozpálený ženský obličej.
„Sníš velký oběd?“
„Sním,“ přikývl Honzík. Jídla se nikdy nebál. Snědl vždycky tolik jako maminka.
„I ty kloučku,“ ozvalo se z okénka“, „a jestlipak nám taky pomůžeš?“
„Já půjdu do práce s dědečkem,“ řekl rozhodným hlasem Honzík a znovu se podíval na svého děda.
Ten ho dobrotivě hladil po vztyčených vlasech.
„To ti musím opravdu přidat,“ ozval se znovu ženský hlas a Honzík zdvihl bradu. Je pravda, že ještě
není moc velký, ale oběd už dostává jako dospělý člověk.
Když se vraceli domů, Honzík utíkal napřed k vrátkům dědečkova domku. Chtěl být u babičky dřív.
Otevřel prudce vrátka a vběhl na dvorek. Ale tam se zarazil. Na dvoře stála veliká bílá koza. Na hlavě
měla zahnuté rohy a ocásek se jí třepetal jako osikový lístek. Podívala se na Honzíka, zakývala hlavou
nahoru a dolů a šla k němu.
Honzík se lekl. Koza jde k němu! A na hlavě má rohy!
„Dědo!“ vykřikl Honzík, ale zůstal stát. Díval se na kozu, která se pomalu blížila. Dala hlavu o něco
níž. Vypadalo to, jako když chce Honzíka nabrat. Honzík viděl, že má rohy velmi ostré.
„Dědo!“ vykřikl znova Honzík, ale ani teď neutekl. Bál se, že by koza běžela za ním a že by mu
vrazila do zad.
„Stůj, Honzíku, koza ti nic neudělá!“ zavolal od vrátek dědeček. Slyšel zdálky Honzíka volat a
rychle k němu pospíchal.
Když děd přišel, Honzík se přestal bát. Koza došla až k němu, čichla mu k ramenu, potom mu
očichala nohavici, sklopila uši a poodešla stranou. Ocas jí rejdil jako papírový větrník.
„To není moc hodná koza,“ řekl dědeček, „ale když na tobě viděla, že se nebojíš, dala pokoj.“
„Dědečku,“ začervenal se Honzík, „já jsem…“
„Co jsi?“
„Já jsem se přece jenom trochu bál!“
„Ale nebylo to na tobě vidět,“ odpověděl dědeček. „A taky jsi neutíkal.“
„A dědečku!“
„Copak?“
„Jak je ta koza zlá?“
„No, do všeho trká a je taky umíněná. Někam se postaví a nechce se hnout. Ale já vím, jak na ni,“
usmíval se děd.
„Dědo, jak? Řekni mi jak?“ žadonil Honzík.
„Ulomím akátovou větvičku a koza za ní jde, kam chci. Akátové listí má nejraději.“
 Koza zatím přecházela dvůr. Tu utrhla řídkou travičku, tam sežvýkala stéblo sena, tady zas lízala
zeď, pak trkala chvíli do stromu a nakonec začala u plotu okusovat nízké akátové křoví. Protože se jí
zdálo, že má hlavu moc nízko, postavila se na zadní nohy a předníma se opřela o plot. Silnými pysky
přitahovala akátové lístky a rychle je žvýkala. Listy voněly, mezi zuby se drtily skoro samy a na jazyku se
rozplývaly v několika chutích. Koza byla spokojena. Ocas jí vlál jako praporeček.
„Vidíš jí,“ smál se děda. „Jen když má akátové listí!“
„Čí je to koza?“ ptal se Honzík.
„Družstevní. Mám ji ve vepříně. Jejím mlékem přikrmuji malá prasátka.“
„A co chce u nás, když je družstevní?“
„Zapomněl jsem ji podojit, tak jde za mnou,“ řekl dědeček a zamlaskal. Koza se rychle spustila na
přední a drobným krokem běžela kolem Honzíka do babiččiny síně. Tam vyskočila na starý stůl, natáhla
hlavu daleko dopředu a čekala. Dědeček vešel do kuchyně, dal babičce tašku s obědem a přinesl dížku na
mléko. Hned začal kozu vstoje dojit. Koza stála jako přibitá. Citlivým nosem očichala stůl a pak dlouho
slídila po modrobílé zdi. Honzík se na to užasle díval. Konečně ze sebe vypravil:
„Dědo, proč koza stojí na stole?“

„Ale Honzíku, bolí mě v zádech, a tak jsem naučil kozu na stůl, abych se nemusil shýbat,“ říkal
dědeček a dojil dál. Mléko stříkalo do dížky a bylo ho čím dál víc. Najednou koza zčistajasna seskočila
ze stolu a hnala se ven. Dědeček měl sotva čas utrhnout dížku, aby do ní nekopla.
„To mi dělá vždycky, koza jedna,“ zlobil se dědeček.
Honzík se chtěl ještě zeptat, jestli za ní dědeček poběží, ale než otevřel ústa, volala babička k obědu.
Honzík se už raději neptal a utíkal do kuchyně. Div nezakopl o práh – takový měl hlad! Dědeček se loudal
za ním. Oči se mu taky točily po jídle.
A opravdu – na stole stály plně naložené talíře. Smetanová omáčka s vařeným vejcem. To si Honzík
pochutná.
 Honzík pouští draka

dpoledne poslala babička Honzíka mezi děti. Bylo jich na návsi několik. Větší
chlapec Viktor, menší pihovatý kluk Ferda a jedno nevelké děvčátko. Říkali mu Terezka. „Znáš mě?“
zeptal se Ferda Honzíka.
„V naší ulici je kluků,“ odpověděl bez rozmýšlení Honzík. „Zdeněk, Franta a Filípek. A jeden je
ještě menší než já. Ani nevím, jak se jmenuje.“
„Asi Slávek,“ řekla vítězně Terezka. „Jmenuje se Slávek!“
„Je to Slávek!“ vykřikl Honzík. „Máme pruty a chodíme přes park…“
„A draka taky pouštíte?“ zeptal se Viktor. Měl draka doma a rád ho pouštěl. Viktor si už taky zkoušel
vyřezat z kůry loďku a o prázdninách se pustil i do letadla. Loďka jezdila na vodě moc pěkně, ale letadlo
létat nechtělo. Viktor si umínil, že je bude stavět znova.
„Ne… draka ne,“ odpověděl Honzík. Mrzelo ho, že draka doma nepouští.
„Kam by drak letěl, v městě není ani nebe,“ řekl pohrdlivě pihovatý kluk Ferda. „Jsou tam jen domy,
a nebe ne!“
Honzík rychle přemýšlel, jestli je v jejich ulici nebe, ale nemohl si vzpomenout. Na pihovatého
kluka se tedy alespoň zamračil.
„Nebe je všude,“ řekla určitě Terezka.
„Viď,“ přikývl Honzík. Zdálo se mu, že Terezka všechno ví. Měla droboučký obličej a veliké modré
oči. Svítily na Honzíka jako dvě hvězdy.
„Já přinesu draka,“ rozhodl se Viktor. „Budeme ho pouštět.“
„Přines ho! Půjdeme na pole za ves!“ radovaly se děti. Nejvíc se těšil Honzík. Vždyť on ještě draka
nikdy nepouštěl. Na obrázku ho už viděl, ale v ruce ho nikdy nedržel.
 Viktor draka opravdu přinesl. Byl z papíru a měl oči, nos i ústa. Díval se jako živý. Byl dokonce
větší než Honzík. Viktor si ho nesl na pole sám. Ferdovi dal do ruky klubko provázku a Honzík nesl
papírový ocas. Šel opatrně a dával pozor, jako by ocas byl ze skla a mohl se každou chvíli rozbít. Terezka
cupala za nimi. Nechtěla vidět drakův obličej. Zdálo se jí, že drakovy oči se na ni stále dívají.
Děti šly kolem družstevní mlátičky. Lidé tam skládali z vozů ovesné snopy a dávali je do stroje.
Mlátička hučela a Honzík viděl, jak z jejího červeného krku leze sláma. Už tam stál veliký stoh. Vpředu u
pytlů pracovali dva mužové. Volali něco na děti, ale Honzík jim nerozuměl. Musil dávat pozor na dračí
ocas, aby se mu nic nestalo.
Na druhém konci pole nadhodil Viktor draka do vzduchu i běžel proti větru. Drak se zakýval a
prudce vzlétl. Viktor rychle odmotával provázek a drak stoupal stále výš.
„Vidíte, jak se směje!“ vykřikl vzrušeně Honzík. Nesměje se,“ odporoval Honzíkovi Ferda. „Vždyť
se mračí!
„Nepovídej! Já ho znám,“ řekla rozhodným hlasem Terezka. „Dole se mračí, ale nahoře se směje. Je
to přece drak!“
„Tak vidíš,“ odpověděl Honzík a podíval se vděčně na Terezku. Jak je chytrá!
Od mlátičky volali na Viktora. Chtěli, aby přinesl vodu. Měli velkou žízeň.
Viktor držel v ruce klubko provázku a chvíli se nerozhodně díval na oba chlapce. Kterému z nich má
draka svěřit? Nakonec podal klubko Honzíkovi a řekl mu přísně:
„Dobře draka drž! Nedávej klubko z ruky!“
„Ano,“ odpověděl pevně Honzík a ruce se mu třásly dychtivostí. Už držel klubko a na druhém konci
provázku poletoval drak. Vznesl se tak vysoko, že mu ani nos, ani ústa nebylo vidět. Jen pokyvoval
hlavou a pustil ocas hned vpravo a hned zase vlevo. Honzík cítil v rukou lehké poškubávání. Bylo to
krásné! Honzík by byl pouštěl draka až do večera.
Když Viktor odešel, přiblížil se k Honzíkovi pihovatý Ferda a řekl tiše:
„Půjč mi toho draka!“
„Ne!“
 „Alespoň na chvilku,“ škemral Ferda.
„Ani na chvilku ne,“ řekl Honzík. Vzpomněl si, co mu nařídil Viktor.
„Já ti dám kudličku,“ sliboval Ferda a vytáhl z kapsy drobný lesklý nožík. Honzík se koutkem očí
podíval na nožík. Líbil se mu. Chvilku si myslil, že by bylo dobře, kdyby ten nožík měl. Ale pak si
vzpomněl na Viktorův přísný hlas a znovu Ferdu odmítl: „Já nesmím.“
„Viktor nevidí až sem,“ namítal Ferda. Hrozně se mu chtělo držet draka na tom dlouhatánském
provázku.
„Honzík musí poslouchat Viktora, a ne tebe,“ řekla přísným hlasem Terezka. Její malý obličej se na
Ferdu zamračil.
Ferda se začal zlobit a křičel:
„Jestli mi draka nepůjčíš, tak ti podrazím nohy!“
„Jen to zkus!“ načepýřil se Honzík. Jedním okem se díval na draka a druhým na Ferdu.
„Dám ti hroudou do zad!“ křičel Ferda a opravdu ji hledal. Terezce se jeho vyhrožování nelíbilo.
Běžela k Honzíkovým zádům a postavila se tam. Rozpřáhla ruce a chystala se Honzíka bránit. Když to
Ferda uviděl, uhodil hroudou o zem a vykřikl zlostně: „Tak si draka nechte!“
Běžel pak přes pole zpátky do vesnice.
Viktor se za chvíli vrátil. Vzal klubko do ruky a zeptal se Honzíka:
„Co drak dělal? Nechtěl ti uletět?“
„Kdepak,“ odvětil vážně Honzík, „já jsem ho držel a vůbec jsem ho nepustil. Viď, Terezko!“
„Já jsem na Honzíka koukala,“ potvrzovala Terezka. „Draka měl pořád na konci provázku.“
„Tak dobře,“ usmál se Viktor, „jenom jestli ho ještě udržíš!
„Já ho budu držet až do večera,“ prohlásil Honzík a na tváři mu bylo vidět, jakou má sílu.
„To je moc dlouho. Drak ani večer nevidí.“
„A co dělá přes noc?“ ptala se Terezka. „Spí u nás v kůlně,“ řekl Viktor.
Všichni tři ještě dlouhou chvíli pozorovali neklidného draka. Jednou vyletěl výš, pak se zase snesl,
někdy zakýval hlavou a potom v povětří úplně stál. Zdálo se, že je spokojen. Ve vzdušných peřinkách se
mu asi líbilo.
 Honzíkův sen

ečer bylo u babičky v Koníkovicích víc tmy než v Honzíkově domově ve městě. Kam
se Honzík podíval, všude jí bylo plno: na dvoře, v chlívku, v síni, v přední světnici, za oknem, pod
stolem i za kamny. V kuchyni se jí Honzík nebál, vždyť tam svítila žárovka. Mimoto se kolem kamen
točila babička a dědeček četl za stolem noviny.
Honzíka tížilo pomyšlení, že bude v přední světnici spát sám. Jednu chvilku tam nahlédl a viděl, že
tmy je v přední světnici opravdu hodně. Honzík do ní strčil hlavu, ale honem ji uškubl, aby se mu snad v
černé tmě neztratila. V příhodné chvilce pustil do přední světnice Punťu a černého kocoura. Pes zalezl
pod postel a lehl si tam, kocour vyskočil na skříň a pohodlně se usadil. Dědeček s babičkou o nich
nevěděli.

Za chvíli vypravila babička Honzíka do postele. Natřásla mu peřiny a kloučka do nich uložila.
Koukala mu z nich jen čiperná hlava.
„Nebudeš se tu bát?“ ptala se babička.
„Já se nebojím,“ odvětil Honzík a smál se do peřiny. Vždyť tu měl s sebou Punťu i kocoura!
„A kuličku máš?“ ptala se babička.
„Mám,“ odpověděl Honzík a otevřel dlaň. Krásná barevná kulička na ní jasně svítila.
„To jistě brzy usneš,“ řekla babička, zhasla elektrické světlo a potichu odešla.
Honzík chtěl zavřít oči. Ale víčka mu nešla k sobě. Vypadalo to, jako by je od sebe odstrkovalo
nějaké pérko. Honzík se tedy chvíli díval. Viděl jen tmu, a to se mu nelíbilo. Proto se obrátil na druhý
bok. Myslil si, že alespoň tam bude trochu světla. Ale nebylo. I tam stála černá zeď tmy. Honzíkovi bylo
smutno. Zavolal šeptem na Punťu a myslil si, že pes mu taky šeptem odpoví. Ale kdepak Punťa! Jak
uslyšel Honzíka, ozval se nahlas. Blafl tak, že to bylo slyšet po celém domě. Punťu uslyšel i dědeček a
hned si pro něj přišel. Vytáhl ho zpod postele a vyhnal ho na dvůr. Punťa šel, jako když ho strká. Stále se
ohlížel a tiše kňučel. Ale co to bylo platné, ven musel.
„Jdi hlídat na dvůr! Tam je tvoje místo,“ řekl dědeček a rozhlížel se po přední světnici. Tak se stalo,
že taky zahlédl kocourovy zářící oči. Kocoura vidět nebylo, ale oči mu svítily jako dvě lampičky.
Zapomněl je zavřít, a tím se prozradil.
„Ty jdi na půdu!“ poručil mu přísně dědeček a počkal, až se kocour ztratí. Ani kocourovi se
nechtělo, ale co měl dělat? Tiše seskočil, protáhl se dveřmi a po žebříku se vyšplhal na půdu. Chvíli tam
žalostivě mňoukal, ale to už nikdo neslyšel.
Dědeček se nakonec podíval na Honzíka. Zdálo se mu, že chlapec spí. Měl oči zavřené a pravidelně
dýchal. Dědeček tedy tiše odešel a ještě chvilku bylo slyšet, jak šramotí v kuchyni. Pak se utišil i on.
Honzík nespal. Ležel nehnutě v posteli jen proto, aby nemusil dědečkovi vysvětlovat, jak se k němu
dostali Punťa a kocour. Oči se mu zase otevřely a Honzíkovi bylo smutno ještě víc než prve. Vždyť v
přední světnici nebyl už ani Punťa, ani kocour. Honzík tam ležel úplně sám!
Honzík si vzpomněl na tatínka a na maminku. Teprve teď cítil, jak je má rád. Co by za to dal, kdyby
byli někde blízko. Jeho maminka je přece tak hodná! Všechno mu udělá, a kdykoliv v noci Honzík zavolá,
maminka hned přiběhne a ptá se, co chce. A teď je tak daleko, až v městě! Honzík se rozlítostnil a začal
tiše volat:
„Maminko! Mami! Mami!“
Ale maminka nepřišla. Místo ní vklouzla do místnosti babička. Měla lehké spaní a slyšela v domě
každý šelest. Uslyšela i Honzíka. Sedla si k němu na postel a řekla tiše:
„Honzíku, proč nespíš?“
„Babičko, vždyť já spím,“ zašeptal Honzík.
„Nechceš jít k nám do kuchyně?“ nabízela mu vlídně babička.
„Nechci,“ odmítl Honzík.
„Tam usneš jedna dvě,“ přemlouvala ho babička.
„Ale ne,“ odmítal vytrvale Honzík. „Mně se tady spí dobře.“
Přece se nebude stěhovat do kuchyně, aby si dědeček myslil, že se Honzík v noci bojí.
„Kuličku máš?“ ptala se babička.
„Mám,“ odvětil Honzík a tiskl kuličku v dlani.
Když babička odešla, Honzíkovi už nebylo tak smutno. Punťa poblafával pod oknem. Honzík tiskl
kuličku a vzpomínal si, jak dnes odpoledne pouštěl draka. Myšlenky mu pobíhaly v hlavě čím dál
pomaleji a Honzík konečně usnul.
Ale drak neopustil Honzíka ani ve spaní. Honzík viděl sám sebe, jak stojí na velikém poli a drží
provázek. Na jeho konci ve veliké výšce se houpal drak. Zdálo se, že je úplně spokojený.
Náhle se stalo něco hrozného. Drakovi se utrhl ocas a plul sám a sám na vzdušných vlnách do cizích
dálek. Nejprve vypadal jako bílá dešťovka a taky se tak kroutil, pak to byl červíček docela teninký a
nakonec se ztratil i tenhle červík. Nebylo vidět už nic, jen vítr se honil pod mraky. Drak spadl dolů a
uhodil se do hlavy. Bez ocasu neuměl létat.
Honzík začal natahovat moldánky. A za chvíli už naříkal, bědoval, plakal a vzdychal. Slzy mu
otevřely oči a Honzík se probudil.
Do světnice vběhli dědeček s babičkou a bílé elektrické světlo uhodilo Honzíkovi do očí. Honzík je
zavřel a bědoval dál.
„Já chci dračí ocas!“ volal nahlas. Dědeček s babičkou se na sebe podívali. „Cože to chce?“ ptal se
dědeček.
„Já nevím,“ odpověděla babička a starostlivě se podívala na uplakaného kloučka.
„Já chci dračí ocas!“ křičel Honzík a vzlykal dál.
 „Jaký dračí ocas?“ ptal se udiveně dědeček.
„Něco se mu asi zdálo,“ odpovídala babička a sáhla Honzíkovi na čelo. Bylo chladné, chlapec byl
zdráv.
„Nemáme žádný dračí ocas, Honzíku,“ řekl dědeček a teprve teď ho Honzík uslyšel. Otevřel naplno
oči, rozeznal dědečka, potom se podíval na babičku a poznal ji taky. Viděl peřinu, otevřel zaťatou
pěstičku a tam se místo provázku objevila barevná kulička. Honzík už věděl, kde je a co se s ním děje.
„Já jsem pouštěl draka,“ vysvětloval dědečkovi. „Najednou se mu utrhl ocas a letěl a pořád letěl…“
Honzík ještě vzlykl, ale tvář se mu už smála.
„Až uletěl,“ dodal dědeček a přívětivě se díval na svého uplakaného vnoučka.
„To se ti jenom zdálo,“ řekla mírně babička a hladila ho po vztyčených vlasech. Honzíkovi bylo
přitom dobře. Jako by ho hladila maminka.
„Mně se chce zase spát,“ prohlásil Honzík. Opravdu se mu už zavíraly oči.
„Tak spi, kloučku, spi,“ šeptala babička a zhasla světlo. Dědeček tiše odešel na svou postel v
kuchyni, ale babička zůstala sedět u Honzíka. Teprve když slyšela, že Honzík spí, odešla taky. Honzík spal
tvrdě a nezdálo se mu už nic.
 O vepříku Princovi

rzy ráno šel Honzík s dědečkem do vepřína. Jen otevřeli vrátka dvora, hned se ozval
z jedné prkenné ohrádky kvikot vepře.
„Pojď, Honzíku,“ řekl dědeček a malinko se usmíval. „Ukážu ti našeho Prince.“
„Prince?“ užasl Honzík. Jaký princ by mohl být mezi prasaty?
Dědeček už nic neříkal, šel k ohrádce, otevřel ji a z ohrádky vyběhl růžový vepřík. Byl asi tak velký
jako babiččina stolička. Hlavu s plochým talířkem čumáku měl dole, ocas vypadal jako klička ze
silnějšího provázku. Vepřík se přitiskl k dědečkově botě a spokojeně zarochal. Potom si čichl k
Honzíkovu plátěnému střevíci a ten se mu líbil taky. Honzík ho zatahal za veliké ucho. Vepřík jím
zamával, jako by zaháněl mouchu.
„To je hezký princ!“ zajásal Honzík.
„Viď,“ smál se dědeček. „Má na sobě štětiny!“
„A dědečku! Kolik máš princů?“
„Jen jednoho, ostatní jsou jen obyčejní vepři. Princ se mnou všude chodí a podívej, Honzíku!
Poškrábu ho na zádech a Princ se převalí. “
Dědeček to udělal a vepřík si opravdu lehl. Roztáhl všechny čtyři a malýma spokojenýma očima
hleděl na Honzíka.
„Princové mají rádi, když jim někdo slouží,“ poznamenal dědeček.
„Já si ho vezmu domů,“ zatoužil Honzík. „Ustelu mu v kuchyni v koutku…“
„To by ti maminka dala,“ smál se děd.
Ale Honzík se už shýbal k vepříkovi. Chtěl si ho vzít pod paži. Tatínek nosí pod paží aktovku,
Honzík si tam hodí vepříka Prince. Chytil ho jednou rukou za přední kopýtko a druhou za zadní. Táhl
vepříka k sobě. Byl tak těžký! Princ jenom mžoural očima. Divil se asi, co se to děje. Snad nezačíná létat
jako slepice? Tohle pomyšlení se vepříkovi nelíbilo.
 Prudce sebou škubl. Uvolnil kopýtka, padl na bok a rychle se postavil na všechny čtyři. Porazil
přitom Honzíka na zem.
„Prosím tě,“ žasl dědeček, „snad nechceš běhat po čtyřech jako Princ?“
„Ten má sílu,“ divil se Honzík. „Skoro by mě přepral.“ Chvilku mu trvalo, než vstal.
„Pojď, ukážu ti naše stádo,“ zval ho dědeček.
Dědeček chodil s Honzíkem od jedné ohrady k druhé. Bylo tam mnoho vepřů. V jedné ohradě menší,
v druhé větší a v třetí se zvolna procházeli plní obři. Oči měli přikryté lopatkami uší a tiše mručeli.
Honzík se jich skoro bál.
„Jsou jako sloni,“ řekl s obdivem.
„Jako sloni ne, ale nabrali na sebe pěkně,“ odpověděl spokojeně dědeček. „Družstvo za ně hodně
utrží.“
„A dědečku, ty dostaneš taky něco?“ ptal se Honzík.
„Jakpak ne,“ smál se dědeček. „Jsem přece družstevník.“
V zadní části dvora ležely v menších ohrádkách velké prasnice s malými vepříky. Kvíkali tam a
pobíhali okolo staré jako kuřata kolem kvočny. Honzík z nich měl radost a dědeček mu dal jednoho
vepříka pochovat. Stará se ani nehnula, jen se po malém bedlivě dívala, aby se mu nic nestalo.
„Přes léto je necháváme venku,“ řekl dědeček. „Ať jsou na zdravém vzduchu. Až teprve na zimu je
stěhujeme do vepřína.“
„A není jim v noci zima?“
„Co je to platné, musí se otužit,“ řekl dědeček a šel s Honzíkem ke kůlně. Odvázal kozu, která se už
netrpělivě rozhlížela, a hned ji pustil. Koza se vrhla na vepříka Prince a začala do něho trkat. Vepřík
kvičel a pospíchal k dědečkovým botám.
„Co to děláš? Necháš ho!“ zlobil se dědeček na kozu. „Jdi se tamhle napást a nech Prince na
pokoji!“
Koza uslyšela dědečkův hněvivý hlas a urazila se. Nadnesla pyšně hlavu a šla. Ocas jí stál ztuha
jako list zimního zelí. Ve zlosti přemýšlela, kde by co provedla, aby se dědeček zlobil ještě víc. Nemohla
hned na nic přijít. Vyskočila alespoň na střechu dřevěného chlívku a odtud vylezla na zeď dvora. To byla
pro ni krásná pěšinka! Chodila po ní sem a tam a ochutnávala listí nejbližších stromů. Některé listy byly
sladké, jiné nakyslé, další na kozím jazyku hořkly a o kousek dál chutnaly jako sůl. Koze samou pýchou,
že chodí tak vysoko, vstávaly chlupy na zadku a ocas jí opět vlál jako praporeček. Konečně ji uviděl
dědeček a zase se rozzlobil.
„Koza!“ křičel na ni přes dvůr. „Jdeš dolů!“
Koza to slyšela, ale naschvál skočila na druhou stranu zdi. Bylo to trochu vysoko, takže bradou skoro
uhodila o zem, ale jinak se jí nestalo nic. Byla na návsi a mohla jít, kam chtěla.
Dědeček ji nechal. Věděl, že se koza zase vrátí, a šel s Honzíkem připravovat krmení.
 Koza na silnici

oza se chvíli pásla v silničním příkopě. Bylo tam všelijaké lupení různých chutí a
vůní. Koza si jedno ukousla, druhé vyprskla a k třetímu jen čichala.
Po silnici přejel vůz s jetelem. Několik stonků vypadlo na zem. Koza zahlédla červené hlavičky,
které padly doprostřed silnice, a utíkala je slupnout. Byl jich tam celý chomáč. Chutnaly jako med.
Náhle se za jejím zadkem ozvalo houkání. Znamenalo to, že má utéci. Ale koza si postavila hlavu.
Co je jí po nějakém autu! Ať si jede jinudy. Ona stojí na silnici a nehne se!
Auto se zastavilo a v jeho dvířkách se objevil starší muž v nažehlených šatech. Otevřela se dvířka i
na druhé straně a z auta vyšla žena. Její šaty měly na sobě plno květů a lehce vlály.
„Co se děje?“ řekl muž. „Koza! Musíš ji zahnat!“ poroučela žena. Muž roztáhl ruce, přiblížil se ke
koze a říkal: „Kš, kš, kš!“
Koza se na něj podívala, ale pak obrátila hlavu jinam. Stála jako přibitá.
Muž řekl ženě ve vlajících šatech: „Koza nechce jít pryč.“ Žena se smála: „Chyť ji za rohy a odtáhni
ji na stranu!“
„Já nevím,“ rozpakoval se muž. „Raději počkáme, až někdo přijde. “
Přihrčel traktor se dvěma nákladními vozy. Seděli na něm dva mladí družstevníci. Musili taky
zastavit.
„Tak co je?“ křičeli dopředu. „Proč trčíte uprostřed silnice? Nemáme čas tady stát!“
„Koza!“ odpovídal nažehlený muž. „Je tady koza a nechce jít pryč. “
Mladíci slezli a šli se na kozu podívat. Hned ji poznali. Vždyť to přece byla koza dědečka Janoucha!
Věděli o ní, že je to koza umíněná a že po zlém se s ní nic nesvede. Jeden z nich doběhl do vepřína a řekl
dědečkovi, že koza stojí na silnici a nechce se hnout.
„A to si nevíte rady?“ divil se dědeček. „Já tam pošlu Honzíka a uvidíte, že koza půjde sama.“

„Tak já jdu,“ zdvihl hlavu Honzík. Pomáhal právě dědečkovi míchat pití pro malá čuňátka.
 „Víš, co si máš s sebou vzít?“ zeptal se dědeček. „Vím,“ odvětil Honzík a šel. Na dvoře si na
akátovém křoví ulomil větvičku a utíkal na náves.
Všichni se divili, že pro kozu jde takový malý klouček. Ale divili se za chvilku ještě víc. Honzík
natáhl ruku s akátovou větvičkou ke kozímu nosu. Koza v tom okamžiku zapomněla, že si umínila stát
uprostřed silnice, a šla za větvičkou. Ukousla několik lístků a pospíchala za dalšími.
Chutnaly jí náramně. Sládly na jazyku a rozpouštěly se skoro samy. Tak se stalo, že silnice byla v
malé chvilce volná a lidé mohli pokračovat v cestě. Nažehlený muž a paní s vlajícími šaty nasedli do auta
a hned se rozjeli. Také oba mladí družstevníci se vrátili na traktor a za chvíli bylo na návsi opět prázdno.
Než došel Honzík s kozou k vratům, byla akátová větvička v kozím žaludku. Ale koza neměla dost.
Chtěla ještě jednu. Postavila se před Honzíka a začala mu strkat nos do kapsy.
„Kozo, co chceš?“ křičel Honzík.
Ale koza jako když neslyší. Oběhla Honzíka a čichala mu do druhé kapsy. Byla to koza chytrá jako
čert.
„Já nejsem akát! Mně v kapsách větvičky nerostou!“ vysvětloval Honzík. Koza to už věděla a běžela
radši dovnitř.
Na dvoře vepřína domlouval dědeček koze, co to provedla. Koza před ním stála se svěšenou hlavou
a poslouchala. Zdálo se, že už bude vždycky hodná. Ale vepřík Princ všechno pokazil. Běhal kolem
dědečkových nohou, a to neměl dělat. Koze to bylo protivné. Trochu mu taky záviděla, že se pořád točí
kolem dědečka. Rozehnala se a chtěla ho nabrat na rohy. Princ zařičel a schoval se za Honzíka.
„Taková ty jsi!“ rozzlobil se dědeček. „Já ti domlouvám, a ty začínáš znova? Jdi pod kůlnu! Já ti
dám!“
Koza svěsila hlavu a poslušně šla pod kůlnu. Dědeček hrozil, ale nic koze neudělal. Jen ji pod
kůlnou znovu uvázal.
Když šli zpátky, řekl Honzík s nadšením:
„Dědečku, až vyrostu, budu krmit vepře. A budu mít taky kozu a Prince. S nimi je taková legrace!“
 Na cestě s obědem

abička poslala Honzíka pro oběd do družstevní kuchyně. Dala mu do tašky hrnek na
polévku a veliký talíř na lívance. Nakázala mu, aby se nikde nezdržoval a nesl oběd rovnou domů.
Honzík tedy šel. Ve vrátkách se k němu přidal Punťa, a tak šli dva. U okénka se Honzík postavil do
řady za ostatní lidi a nic mu nevadilo, že ho není skoro ani vidět. Punťa zatím čekal u dveří.
„Dnes tři obědy,“ řekl Honzík, když se dostal před okénko. Zároveň zdvihl do výše tašku s nádobím.
Něčí ruka vzala tašku a za chvíli se objevil v okénku červený ženský obličej. Na Honzíka se zeširoka
smál: „To jsi ty, Honzíku?“
„To jsem já,“ odpověděl vážně Honzík. „Co dělá dědeček?“
„Spravuje plot.“
„A babička?“
„Uklízí. Zítra přijede maminka a babička drhne podlahu.“
„Proto jdeš do kuchyně sám. To ti musím zase přidat,“ smála se družstevnice a opravdu, taška s
jídlem, kterou pak podala Honzíkovi, byla pořádně těžká. Táhla Honzíka k zemi. Ale Honzíkovi to
nevadilo. Naklonil se na druhou stranu a za chvilku s taškou i s Punťou vyšel ven.
Zastavil se až u lípy vprostřed návsi. Musil si trochu odpočinout. Mimoto byl zvědav, co se děje pod
lipou. Seděl tam na bobku nějaký kluk a hlavu měl skloněnou k zemi. Konečně ho Honzík poznal: byl to
pihovatý Ferda a cvrkal kuličky do malé jamky.
„Pojď si zahrát!“ zdvihl hlavu Ferda.
„Já nesu lívance,“ odmítl Honzík.
„To je toho! Mně by lívance nevadily,“ řekl vyzývavě Ferda.
„A s kým hraješ?“
„S tebou.“
To byla zvláštní odpověď. Jak s ním mohl Ferda hrát, když Honzík stojí u lívanců? Honzík se
podíval na Ferdu s velkou nedůvěrou.
„Co koukáš?“ posmíval se Ferda. „Podívej se! Teď cvrkám já.“ Ferda krásně vehnal kuličku do
důlku.
„A teď cvrkáš ty,“ řekl Ferda, ale ťukl přitom do kuličky tak špatně, že se sotva pohnula.
„To není pravda, takhle já nehraju!“ zlobil se Honzík. Tak strkají do kuličky malé děti, ale ne on!
„Hraješ tak!“
„Nehraju!“
„Tak mi to ukaž!“
Honzík se malou chvilku nerozhodně vrtěl. Podíval se na lívance do tašky a pak zase na Ferdu.
Věděl, že má nést oběd rychle domů, ale nechat na sobě takovou pohanu, že hraje špatně kuličky, to
Honzík nemohl. Poručil tedy Punťovi, aby hlídal tašku s jídlem, a hrnul se k jamce. Vytáhl z kapsy svou
krásnou skleněnou kuličku, s kterou vždycky vyhrával, a pustil se do hry.
„Ty máš pěknou kuličku,“ řekl závistivě Ferda. „Ta je, viď,“ odpověděl spokojeně Honzík. „A jak
hraje!“
A opravdu! Skleněná kulička hrála krásně. Ukázalo se, že hrála líp než hliněné kuličky Ferdovy. Jen
Honzík začal a už měl tři Ferdovy kuličky v kapse.
 Punťa zatím hlídal tašku. Byl to pro něj úkol velmi těžký. Lívance na vrchním talíři viděl úplně
přesně. A jejich vůně měl plný nos. Ale Punťa byl pes ukázněný. Věděl, že se lívanců nesmí dotknout. Dal
schválně hlavu nahoru, aby lívance neviděl, aby je tolik necítil. Pomohlo to jen málo. Punťovi se dokonce
zdálo, že lívance voní ještě víc. Sliny se mu hromadily na jazyku a něco ho nutilo, aby vsunul hlavu do
tašky a jeden lívanec vytáhl. Ale Punťa to přece jen neudělal. Otevřel tlamu a začal dýchat přes jazyk.
Bylo to trochu lepší, lívance už tolik necítil.
U jamky s kuličkami se zatím stalo něco hrozného. Ferda se přesvědčil, že skleněná kulička stále
vyhrává. Silně po ní toužil. Chtěl, aby byla jeho. Udělal to tedy zkrátka. Skočil po kuličce, sevřel ji do
pěsti a uháněl pryč, jen se za ním prášilo. Za okamžik zmizel mezi chalupami.
Honzík se vzpamatoval až za chvíli. A to už krásná barevná kulička byla pryč. Jeho skleněná kulička,
kterou mu všichni kluci záviděli!
Za Ferdou Honzík běžet nemohl. Vždyť musil odnést oběd. Už s ním měl být doma!
Honzík se tedy loudal k Punťovi. Pes ho přivítal veselým štěkotem. Byl rád, že nechal lívance na
pokoji.
„Vidíš, Punťo!“ žaloval sám na sebe Honzík. „Proč jsem začínal hrát? Měl bych teď svou kuličku a
oběd by nebyl studený.“
Pes se rozběhl kolem Honzíka, vrtěl ocasem a poblafával o něco hlasitěji. Sděloval asi svému
lidskému kamarádovi:
„Honzíku! Nebuď smutný. Svou kuličku dostaneš zase zpátky! A oběd? Polévku babička ohřeje a
lívance sníte studené. A nezapomeň taky na mě. Mám na lívance hroznou chuť!“
 Kulička se vrací

dpoledne šli dědeček s babičkou na chvíli do družstevní zahrady a vzali Honzíka s

sebou. Pomáhali zahradníkovi sbírat malé okurky.
Honzík šel po řádku za dědečkem a hledal okurky, které děd přehlédl. Bylo jich několik. Každou z
nich Honzík ohlásil.
„Tady je taky jedna!“ křičel Honzík a držel okurku nad hlavou. „A jaká je tlustá!“
„Dědo,“ smála se babička, „dnes nějak špatně sbíráš.“
„Honzík má lepší oči než já,“ bručel dědeček a byl nerad, že ho babička napomíná.
Za chvilku přešel Honzík na babiččin řádek. Nemohl tam nic nalézt, až pod jedním velikým listem
objevil pěknou zelenou okurku se žlutým bříškem.
„Už ji mám!“ volal Honzík. „Před babičkou se schovala, a já jsem ji našel!“
„Babi,“ usmíval se dědeček, „dnes nějak špatně sbíráš.“
„Honzíku, ukaž,“ řekla babička a prohlížela si zapomenutou okurku. Jak je to možné, že ji nenašla?
„Kde byla?“ ptala se nespokojeně babička.
„Tady pod listem,“ ukazoval Honzík. „Krčila se a nebylo ji ani vidět.“
„Náš Honzík má přece jen lepší oči než my,“ řekla babička a podívala se po dědovi. Ten neříkal nic,
jen se usmíval do vousů. Myslil si asi: Jen když nejsem sám. Babička nechává okurky na řádku taky.
Do zahrady přišel houf dětí. Byly menší i větší a všechny pobíhaly kolem staršího muže s bělavými
vlasy a vousy. Honzík přestal hledat okurky a nehnutě se na ně díval.
„To je škola,“ řekl dědeček. „Ředitel Stolař sem vede děti.“
„Mají tu políčko a sami si pěstují zeleninu,“ poznamenala babička.
Honzík pozoroval děti dál. Rozeznal Viktora, zdálo se mu taky, že vidí malou Terezku, a ten kluk u
plotu, není to Ferda? Honzík zčervenal v tváři a pootevřel ústa. Je to jistě Ferda! Kluk, který mu v
poledne vzal kuličku.
Honzík nevěděl, co má dělat. Styděl se za Ferdu, že mu utekl s kuličkou, a doposud nikomu o
Ferdově kousku neřekl. Jenomže kuličku chtěl zpátky.
Babička zpozorovala, že se Honzík dívá po dětech.
„Jdi k nim,“ pobídla ho. „Ničeho se neboj a jdi!“
Honzík tedy šel. Šoural se pomalu. Nevěděl ještě, jak by se k nim přidal. Vždyť je to opravdová
škola. Bude jim třeba překážet. Největší obavy měl Honzík z ředitele Stolaře. Vypadal jinak než paní
učitelka z mateřské školy. Ta byla hezká a veselá, kdežto pan ředitel měl vousy a vypadal přísně.
Jestlipak mě Terezka pozná? pomyslil si Honzík a s tlukoucím srdcem se blížil ke školákům. Když
mě nepozná, sednu si na cestičku a budu si hrát sám, rozhodl se Honzík.
Ale Terezka Honzíka poznala. Sotva ho uviděla, už k němu běžela a její maličký obličej zářil.
„Honzíku,“ řekla mu na uvítanou.
„My sbíráme okurky,“ odpověděl Honzík a ukazoval na svého děda a na babičku.
„Ty jsi prohrál kuličku, viď?“ řekla s lítostí v hlase Terezka.
„Jakou kuličku?“ zpozorněl Honzík.
„Skleněnou a barevnou přece!“
 „Tu mi Ferda vzal!“ vzplanul Honzík. „Hráli jsme a Ferda po ní skočil… Byl tam náš Punťa, hlídal
lívance… a Ferda utekl. To je moje kulička!“
„Vidíš, já jsem mu hned nevěřila,“ řekla vážně Terezka.
„Ukazoval ji ve škole a říkal: Tu jsem vyhrál na Honzíkovi.“
„Jo, vyhrál! Skočil po ní a utíkal.“
„Počkej,“ zašeptala Terezka. „Tady si jako hraj. Já to řeknu Viktorovi.“
Honzík se tedy sehnul, našel tři dřívka, očistil několik kamínků a začal si na pěšince stavět dvorek.
Po očku se díval, co se děje na školním záhoně. Terezka si tam chvilku šeptala něco s Viktorem a ještě s
jedním větším klukem. Chlapci přitom trhali rajská jablíčka. Dávali je do proutěného košíku.
Za chvilku se oba zdvihli a šli na vedlejší záhon, kde trhal Ferda mezi zelím plevel. Honzík viděl, že
mu chlapci pomáhají. Co si povídali, to Honzík neslyšel.
Do Honzíkovy ohrádky na zahradní pěšince zatím vlezl mravenec. Honzík ho zpozoroval a radil mu,
kudy má vylézt. Ale mravenec jako když neslyší. Nakonec mu Honzík musil otevřít vrátka. Teprve potom
mravenec z ohrádky vyběhl.
Když Honzík zdvihl hlavu, stál před ním Viktor a podával mu skleněnou kuličku.
„Tady ji máš,“ řekl Viktor.
„Viktore!“ zajásal Honzík a kuličku si rychle vzal. Okamžitě zmizela v jeho kapse.
„Pojď se mnou,“ zval ho Viktor. „Pomůžeš nám trhat rajská jablíčka.“
Honzík se na jablíčka jen třásl. Vždyť byla tak krásná! Honzík vybíral jen ta hodně červená. Opatrně
je ukroutil a měkce je pokládal do košíčku. I pan ředitel si Honzíka všiml. Zeptal se na dědečka,
pochválil Honzíka za pěknou práci a pozval ho do školy.
Honzík, to se rozumí, přikývl a pracoval s chutí ještě větší. Vždyť ředitel Stolař se nezdál ani tak
přísný, jak si Honzík myslil. Mluvil s Honzíkem úplně obyčejně a smál se jako dědeček.
„Viktore, já půjdu zítra do školy,“ zaradoval se Honzík nahlas.
„Jen přijď!“ smáli se chlapci. „A Terezka tam taky bude?“
„Terezka taky.“
„A což Ferda?“ zpozorněl Honzík a na okamžik přestal trhat jablíčka.
„To uvidíš,“ odpověděli kluci. Vzali do rukou vrchovatý košík rajských jablíček a vynášeli ho ven.
 Ve škole

azítří se Honzík do školy skutečně vypravil. Celý se pečlivě vymydlil a vzal si čistou
košili. Babička ho chtěla doprovodit, ale Honzík to nepřipustil. Škola přece byla na návsi jen jedna.
Honzík do ní trefí docela dobře. Punťa chtěl jít taky, ale Honzík mu vysvětlil, že škola je jenom pro děti a
že by si Punťa neměl kam sednout. Žádná psí lavice tam není.
Po návsi šel Honzík vesele, bez rozmýšlení otevřel školní dveře a vkročil do tmavé chodby. Teprve
tam mu začalo bouchat srdce. Rozmýšlel se, má-li jít dál. Co se stane, jestli na něj ředitel Stolař už
zapomněl? Nevyžene ho? Nakonec si přece jen dodal odvahy a stiskl kliku.
Ale ředitel Stolař na Honzíka nezapomněl. Když se otevřely dveře a mezi nimi se objevil Honzíkův
vyplašený obličej, šel mu naproti, vzal ho za ruku a vedl ho do první lavice.
Honzík uviděl houf dětských obličejů. Všechny se usmívaly, ale Honzík nemohl rozeznat, který
obličej komu patří.
„Posaď se,“ řekl vlídně ředitel Stolař, „a poslouchej, co budu vyprávět.“
Honzík si sedl a zadíval se kupředu. Uviděl stolek, za ním dvě tabule. Na jedné z nich visel obraz
velké kočky. Byla šedobílá, u nosu měla silné vousy a dívala se rovnou na Honzíka. Vypadalo to, jako
když chce z obrázku seskočit a jít k němu.
„Honzíku!“ ozval se tichý hlas.
Honzík nevěděl, jestli může otočit hlavu a podívat se, kdo to šeptá. To přece nejde, pohybovat ve
škole hlavou sem a tam.
„Honzíku!“ ozvalo se znovu blízko Honzíkova ucha.
Co měl Honzík dělat? Spustil oči z kočky a pomalu jimi jel po tabuli, aby to nebylo znát, potom po
oknech s červenými květinami a najednou hop! A už se díval na tvář svého souseda.
Honzík strnul. Vedle byl Ferda!
 Ferda se nedíval na Honzíka nijak zle. Oči mu svítily a pihovatá tvář se smála.
„Já chodím do školy už dávno,“ zašeptal Ferda. Chodil tam teprve týden, ale Ferdovi se to zdálo
nesmírně dlouho.
Honzík už otvíral ústa. Chtěl říci, že v městě chodí taky do školy, ale u tabule se ozvala hůlka.
Klepla na stůl a to znamenalo, že všichni mají poslouchat, co říká ředitel Stolař. Hůlce porozuměl i
Honzík a znovu se zadíval k tabuli.
Ředitel Stolař vypravoval o šedobílé kočce na školní tabuli. Jaká je chytrá, že vidí v šeru a že si umí
zatahovat drápky do packy. Honzíkovi se to líbilo. Pan ředitel se pak ptal dětí na kočku, kterou mají
doma, a děti brebentily jedno přes druhé. Všechny měly kočku a všechny si s ní někdy hrály.
To je toho, myslil si Honzík, my máme doma kocoura. Je celý černý a oči mu svítí jako lampičky.
„Škoda že máme kočku jen tak na obrázku,“ řekl nakonec ředitel Stolař. „Živá by byla lepší.“
„Já ji přinesu! Já pro ni dojdu! Naše je pěkná!“ volaly děti. Stály při tom a ruce se jim třepetaly ve
vzduchu. Každý chtěl domů pro kočku. Honzík zapomněl, že je prvně ve škole a že se trochu ostýchá.
Stoupl si na špičky, vytáhl ruku vysoko nad hlavu a řekl nahlas:
„My máme doma černého kocoura.“
Pan ředitel to slyšel. Usmál se do bělavých vousů, udělal několik kroků k Honzíkovi a pohladil ho
po vlasech. „Dojdi pro toho kocoura.“
Honzík vyskočil z lavice a běžel domů. Ani nemusil do světnice. Kocour ležel na zápraží a spal.
Honzík ho chytil a už ho nepustil. Přitiskl si ho k boku a upaloval s ním do školy. Kocour se rozhlížel na
všechny strany a nohy mu visely dolů. Chtěl utéct, ale Honzík ho držel velmi pevně.
Všechny děti ve třídě vstaly a chtěly vidět kocoura. Představte si! Živý kocour ve třídě! Taková
zvláštnost. Byla ve třídě kočka, byl tam i pes, dokonce kráva. Ale všechno jenom na obrázku. Dívali se na
děti ze stěn dolů, ani se přitom nepohnuli.
A najednou stál na stupínku černý kocour. Čichl si ke dřevu, kýchl a pak se rozběhl sem tam. Ocas
mu vlál jako babí léto.
„Honzíku, kolik má noh?“ zeptal se pan ředitel a ukazoval na kocoura.
Honzík vstal a chtěl říci, že má čtyři. To bylo na Honzíka jako nic. Vždyť věděl, že každý kocour má
čtyři nohy. Ale Ferda mu pošeptal, že jich má pět. Honzík se zarazil a chvíli nevěděl, jak má odpovědět.
Snad tenhle černý kocour má opravdu pět noh? Možná že to Ferda ví. Když chodí tak dlouho do školy.
„Má jich pět,“ řekl Honzík nahlas, aby to všichni slyšeli.
„Pět!“ vykřikly děti a zasmály se všechny najednou. Bylo to, jako když padá střecha. Kocour se lekl,
skočil na otevřené okno a hajdy ven! Honzík už jenom oknem zahlédl, jak leze přes plot a mizí v řepě.
„Jak jsi to myslil?“ zeptal se ředitel Stolař, když třída opět utichla. „Pět noh?“
Než mohl Honzík odpovědět, vstal Ferda a rychle řekl: „Honzík počítal taky ocas!“
Děti se zasmály znovu. Honzíkovi to bylo líto a sedl si do lavice. Mimoto se začal rmoutit pro
kocoura. Napadlo ho, že kocour zabloudí a netrefí domů. Jen to ne! Honzík měl kocoura rád a nemohl
zadržet slzy. Vybíhaly mu z očí, koulely se po tváři a padaly dolů. Honzík vzlykal.
„Copak?“ zeptal se pan ředitel.
„Když on netrefí domů,“ pomalu ze sebe vyrazil Honzík. „No,“ řekl ředitel Stolař a znovu pohladil
Honzíka po vlasech, „jdi se po něm podívat. A ty, Ferdo, běž s ním!“
Oba chlapci vyběhli z lavice a hnali se ke dveřím. „Honzíku!“ ozval se z lavic dívčí hlásek. Honzík
se obrátil a uviděl Terezku. Bylo ji v lavici sotva vidět, ale její drobný obličej na něj jasně svítil.
„Nechoď daleko!“ volala Terezka.
„My jdeme za kocourem,“ odpovídal za Honzíka Ferda a strkal ho do dveří.
Celá třída za nimi hleděla a záviděla jim. Budou venku honit živého kocoura, a oni musí sedět s
neživou kočkou ve třídě.
S dětmi pak už opravdu mnoho nebylo. Měly zadečky na lavici, ale v duchu pronásledovaly v polích
černého kocoura.
Ani Terezka nedávala pozor. Je pravda, že se dívala na ředitele Stolaře, ale myslila na něco jiného.
Kam asi Honzík s Ferdou šli? Kocour se přece nedá chytit jen tak. Už aby byl konec vyučování! Terezka
se musí po chlapcích podívat.
 Za kocourem v lese

onzík a Ferda hledali černého kocoura nejprve v řepě za školou. Jenomže lán
cukrovky byl příliš velký a kluci se pod každý list nemohli podívat. Honzíka za chvíli bolely nohy a
začínal mít zlost na Ferdu. Vším je vinen tenhle pihovatý kluk! Vždyť se kocour polekal pěti noh, které si
vymyslil Ferda.
Hledali taky ve vedlejším brambořišti. Tam už se jim chodilo líp. Vyplašili hejno koroptví a Ferda
po nich střílel. Namířil rukou a vystřelil ústy: „Pif! Pif!“ Netrefil nic. Koroptve letěly o kus dál a zase si
sedly. Najednou vyběhl Honzíkovi zpod nohou zajíc. Lekli se oba dva. Zajíc se hned vzpamatoval a
uháněl pryč. Honzík chtěl běžet za ním, ale zapletl se do bramborové natě a upadl.
„Chceš běhat taky po čtyřech?“ smál se Ferda.
Honzík neodpovídal. Uhodil se do kolenou a poškrabal se ve tváři. Na Ferdu se zlobil ještě víc. Co
všechno mu tenhle kluk udělal, a ještě se mu posmívá!
„Chytil jsi kocoura?“ smál se znovu Ferda.
To už bylo na Honzíka moc. Měl zlosti plnou hlavu. Prudce se obrátil, jako vítr se přenesl přes
několik řádek a skočil na Ferdu. Chytil ho za ramena, porazil ho do brambor a začal ho klofcovat.
„Já ti dám kuličku!“ křičel a sotva přitom popadal dech.
„Počkej! Pusť mě!“ kňoural Ferda a chtěl se dostat nahoru. Ale nešlo to. Honzík ho držel pevně.
„Já ti dám pět noh!“ křičel a klofcoval Ferdu dál.
„Pusť mě! Já něco vím!“ krčil se Ferda. Skoro ho ani nebylo mezi řádky vidět.
„Já ti dám, že běhám po čtyřech!“ zlobil se Honzík a třásl Ferdou, jako by to ani nebyl kluk, ale
bramborový keř.
„Pusť mě! Všechno ti řeknu,“ naříkal Ferda. Honzíkova zlost přecházela a místo ní začal Honzík
Ferdu litovat. Pustil ho a pomalu vstal. Hned za ním se zvedl Ferda. Utíral si nos a oprašoval si kalhoty.
„Tak co mi řekneš?“ zeptal se Honzík. V hlase se mu ještě ozýval hněv. Bylo ho už málo.
„Já jsem chtěl jít pro kocoura do lesa.“
„Do lesa?“ užasl Honzík.
„Ano, tamhle,“ ukazoval Ferda na koníkovický les. Nebyl to veliký les, pokrýval vršek nízkého
kopce, ale kocour se v něm mohl skrýt docela dobře.
„No tak půjdeme do lesa,“ řekl Honzík a hned vykročil. Moc se mu tam nechtělo. Vždyť v
koníkovickém lese ještě nikdy nebyl.
„A nebudeš se se mnou prát?“ vyjednával Ferda.
„Ne,“ odpověděl Honzík opravdově. Proč by se s Ferdou znovu pral? Honzíkovi se zdálo, že se s
Ferdou úplně vyrovnal.
Šli tedy cestou do lesa. Slunce jim svítilo nad hlavou a bělavé mráčky se honily po obloze. Podle
cesty kvetla modře čekanka a ve vysoké trávě vrzaly kobylky. Chlapci cestou vyplašili lasičku a dlouho
pozorovali velikého dravého ptáka, který kroužil nad krajinou.
V lese bylo krásně. Honzík hladil zelené polštářky mechu a Ferda ulomil dva pruty. Chtěli vyplašit
černého kocoura, a proto bouchali do kmenů stromů. Ale kocour se neukazoval. Buďto se mu nechtělo
slézt dolů, nebo tam vůbec nebyl.
 Prošli smrkovým lesem a vešli do bukového. Tam bylo na zemi plno suchého listí. Šustilo při
každém kroku. Honzík s Ferdou už na kocoura zapomněli a honili veverku. Jenomže veverka šplhala
velmi rychle a hbitě přeskakovala ze stromu na strom.
Konečně Ferda na jeden buk vylezl. Hnal veverku až do koruny stromu. Když už myslil, že ji chytl,
veverka najednou udělala dlouhý skok, nesla se vzduchem, jako široká čepice a zachytla se na spodní
větvi sousedního buku.
„Honzíku! Vidíš ji? Vylez nahoru!“ křičel Ferda.
Honzík veverku pozoroval při skoku. Celý se chvěl touhou zrzavé zvířátko chytit. Buk měl naštěstí
větve hodně nízko. Honzík se zachytil, vyhoupl se do koruny a rychle šplhal za veverkou.
Už ji viděl před sebou. Dívala se na něj malýma živýma očkama a zdálo se, že čeká, až se Honzík
víc přiblíží. Najednou zašustěla drápky a hned byla v bukových větvích Honzíkovi nad hlavou.
Pak zase čekala a jukala hlavičkou, co bude Honzík dělat. To se rozumí, že lezl za ní. Trochu se mu
přitom natrhly kalhoty, ale Honzíkovi to bylo jedno. Když vylezl o jedno patro větví výš a veverka mu
opět utekla, poznal, že ji nechytí. Byla moc rychlá a hbitá.
Honzík lezl raději dolů, a když opět stál na zemi, sháněl se po Ferdovi.
„Ferdo! Kde jsi?“ křičel jednou, potom podruhé a pak ještě několikrát. Ale Ferda se neozýval.
„Neschovávej se a vylez!“ volal Honzík. Ale ani to nepomohlo. Ferda byl zticha a Honzíka napadlo,
že tenhle malý pihovatý chlapec v lese zabloudil.
Měl bych jít domů, pomyslil si Honzík, ale nepůjdu. Přece tu nenechám Ferdu samotného.
Honzík si pamatoval cestu a byl by trefil domů docela dobře. Vždyť viděl až na kraj bukového lesa.
A projít smrkovým lesem? To pro něj nic nebylo. A po polní cestě by byl za chvilku v Koníkovicích.
Ale Honzík cítil, že z lesa odejít nesmí. Na všechna příkoří zapomněl a umínil si, že Ferdovi
pomůže. Bude ho hledat tak dlouho, až ho najde, a pak teprve půjdou spolu domů.
Honzík tedy procházel bukovým lesem a volal na Ferdu. Měl o něj strach.
 Vzhůru za Honzíkem!

erda zatím z lesa utekl a Honzíka tam schválně nechal.

Chtěl, aby se bál. Taky si myslil, že se Honzík vrátí domů pozdě a že bude bit. Nepřál Honzíkovi nic
dobrého.
Ferda celou cestu do Koníkovic běžel a domů šel zadem, aby ho nikdo neviděl. Už by se byl schoval
na dvorku, ale naštěstí ho zahlédla Terezka. Přišla ze školy a sháněla se po Honzíkovi. Měla oči jako
špendlíky.
„Ferdo!“ vykřikla Terezka.
Ferda sebou trhl, ale utéci už nemohl.
„Co chceš?“ ozval se nerad. Kopal přitom do kopřivy.
„Kde je Honzík?“
„Copak já vím?“ lhostejně odpověděl Ferda a chtěl jít domů.
Ale Terezka ho nepustila. Přihnala se jako vítr a postavila se mu do cesty.
„Hned mi řekni, kde je Honzík!“ rozkázala mu přísně.
„V lese,“ řekl neochotně Ferda.
„A proč jsi ho tam nechal?“
„Honzík honil veverku a nechtěl jít domů.“
„Mluv pravdu! Nikdo ze školy s tebou nebude mluvit!“ hrozila mu Terezka.
„Honzík mi nabil, a tak jsem šel domů sám,“ vymlouval se Ferda.
Terezka ho už neposlouchala. Běžela do školy a všechno tam vypověděla. Ředitel Stolař se zlobil.
Co to Ferda provedl? Jak mohl utéci z lesa a Honzíka tam nechat? Větší chlapci se zlobili ještě víc. Měli
vyučování až do poledne, ale pan ředitel je pustil. Šli hledat Honzíka do lesa. Chtěli malému kamarádovi
pomoci. Vedl je Viktor, který Honzíka dobře znal. Terezka šla s nimi. Měla Honzíka ráda.
Celou cestu do lesa běželi klusem. Terezka se za nimi pozdila, ale kluci na ni pokaždé počkali. Nic
jim nevadilo, že Terezka je malá a že teprve začala chodit do školy.
Vešli do smrkového lesa. „Honzíku!“ zavolala Terezka. „Honzíku!“ křičeli chlapci.
Ale nikdo se neozýval. Bylo tam prázdno. Jen vítr šuměl v hustých korunách a někde v dálce
zakřičela sojka. „Musíme dál,“ řekl Viktor.
Vešli do bukového lesa. Terezka šla za Viktorem. Zdál se jí nejsilnější a nejmoudřejší.
„Třeba je v křoví,“ řekla Terezka a nahlédla do nejbližší houštiny.
Ale tam byla jenom tma.
„Nebo na stromě,“ zdvihl hlavu Viktor. Možná že Honzík sedí někde na větvi a směje se jim.
„Honzíku! Honzíku!“ volali znovu.
V bukovém lese musili jít pomaleji. Bylo třeba prohledávat křoviny a hlasitěji volat. Ale ani v
bukovém lese dlouho nikoho nenacházeli. Zdálo se, že tu žijí jenom stromy. Neobjevil se tam ani zajíc,
ani ptáček nezazpíval. I veverka někam utekla a nebylo ji vidět.
Konečně Honzíka našli. Viktor a Terezka ho uviděli skoro současně. Ležel pod velkým bukem na
zažloutlé vrstvě listí a spokojeně spal. Tváře měl červené, vlasy vzhůru, jednu nohu pokrčenou a v ruce
držel prut.
 „Honzík,“ vydechla Terezka.

„Musíme ho vzbudit,“ řekl Viktor a zavolal ostatní kluky. Všichni se ze spícího Honzíka radovali a
tiše se smáli. Zdál se jim milý a blízký. Jen když kloučka objevili! Vždyť se mohl docela dobře ztratit.
Malý byl na to dost.
„Honzíku, vstávej!“ řekl Viktor nahlas a zatřásl Honzíkovi ramenem.
Honzík otevřel malinko oči a posadil se. „Ferdo,“ řekl ospalým hlasem.
Chlapci se zasmáli a Honzík se podíval na Viktora pozorněji.
„Ty nejsi Ferda,“ opravil se Honzík a otevřel oči o něco víc.
„Ne, já nejsem Ferda,“ usmál se Viktor.
„Ty jsi Viktor!“ vykřikl Honzík a vyskočil. Poznal i Terezku a ostatní kluky ze školy. Měl z nich
velikou radost. Smál se na ně a bral je za ruce. Byl rád, že jsou živí a že jsou u něho.
„A kde je Ferda?“ zpozorněl Honzík a pohlédl na Viktora.
„Na Ferdu nemysli,“ řekl Viktor.
„Ferda je už doma,“ poznamenala Terezka.
„S Ferdou nikam nechoď!“ varoval jeden z chlapců.
„To není dobrý kamarád,“ řekl další.
„Já jsem myslil, že zabloudil,“ divil se Honzík. „Hledal jsem ho tak dlouho, až jsem tady usnul.“
Z Koníkovic se nesl hlas zvonku až do bukového lesa. Vyzváněli poledne. Děti na sebe pohlédly a
bez řeči vyrazily k domovu. Honzík běžel s nimi. Nevypadal právě pěkně. Měl poškrábaná lýtka, odřená
kolena, do kalhot mu novou dírou foukal vítr, na tváři měl několik škrábů a vlasy mu stály všelijak.
Vyhlížel, jako by se byl pral alespoň s pěti veverkami.
 Přijíždí maminka

ěti se rozběhly už před vsí. Každé spěchalo, domů, aby bylo včas u oběda.
Žádná maminka není ráda, když se dítě k jídlu opozdí.
Nelíbilo se to ani Honzíkově babičce. To Honzík dobře věděl. Mimoto se necítil se svými škrábanci
a roztrhanými kalhotami právě nejlíp. Čím víc se blížil k dědečkovu domku, tím se mu zdála díra v
kalhotách větší. Honzík hodně zpomaloval krok. Do vrátek vklouzl jako myš a ulevilo se mu, když na
dvorku nikoho neviděl. Tiše se protáhl po zápraží, pod oknem se sehnul a hrozně se lekl, když v síňce
něco bouchlo. Snad nejde dědeček? Honzík se mihl kolem dveří a rychle hledal očima, kde by se
zachránil. Nic tu nebylo po ruce, jen žebříček přistavený ke kurníku. Honzík se nerozmýšlel ani vteřinu.
Vyběhl po něm nahoru a schoval se v slepičím chlívku. Usadil se tam a dírkou v prknech pozoroval, co se
děje na dvoře.
Chvíli se nedělo nic. Přivřenými dveřmi stavení se protáhl černý kocour a dlouhými kroky přešel po
zápraží. Pak něco zachrastilo a kocour zmizel na půdě.
Vida, pomyslil si Honzík, já jsem ho hledal v lese, a on si tu chodí po zápraží.
Za chvilku vyšla ze síňky babička, rozhlížela se po dvoře, nahlédla do zahrádky, podívala se i před
vrátka a zase se vrátila domů. Honzík na ní viděl, že má starost. Jistě ho hledala. Honzík už chtěl
vykřiknout: „Babičko, já jsem tady!“, ale babička zašla do síňky a na dvorku bylo zase prázdno. Jen
slepice chodily sem a tam, ale ty si ničeho nevšímaly.
Najednou si jedna z nich něco zamanula a začala hopkovat po slepičím žebříku nahoru. Možná že
chtěla snést vejce. Když vylétla až ke dvířkům, hrozně se lekla. Jářku, co to? Vždyť pod bidýlkem sedí
kluk! Slepice slétla s křikem dolů a ostatní čtyři se rychle sběhly kolem ní. Začaly udiveně krákorat,
vytahovaly hlavy nahoru a ťapaly rozčileně do kroužku.
Honzík se rozzlobil, vystrčil hlavu z dvířek a volal na ně: „Kš, kš, kš!“ Slepice poodlétly, ale
krákoraly dál.
 Otevřela se vrátka u dvora a vešel dědeček. Honzík viděl, že nese v tašce oběd z družstevní kuchyně.
Honzík hned pocítil hrozný hlad. Vždyť nejedl celé půldne. Byl by hladem kousal i do bidýlka, které měl
nad hlavou.
Za dědečkem se hrnul do vrátek Punťa. Na zápraži předběhl dědečka, vrazil hlavou do dveří a
zmizel v síňce. Za ním se ztratil i dědeček. I na něm pozoroval Honzík starost. Ani se neusmál, oči měl do
země a hlučně dupal.
Na zápraží se znovu objevil Punťa. Posadil se, natáhl čumák a čichal ve vzduchu kolem dokola.
Tohle už Honzík nevydržel. Vysunul hlavu ze dvířek a slabě zavolal: „Punťo!“
Pes napřímil uši, postavil se na všechny čtyři a vyrazil k slepičímu chlívku.
Honzík znovu vystrčil hlavu a na psa se zasmál. Punťa se zaradoval, poskakoval sem á tam a tiše
poblafával. Snažil se dokonce vylézt po žebříku nahoru. Šlo mu to špatně, protože měl nohy příliš dlouhé
a příčky u žebříku byly blízko u sebe.
Když nemohl Punťa nahoru, slezl Honzík dolů. Pochopil, že by se na kurníku dlouho neudržel. Punťa
by se od chlívku nehnul a Honzíka by prozradil. Honzík se dokonce odhodlal, že půjde dovnitř k
dědečkovi a k babičce a všechno jim řekne.
Už se pomalu šoural ke dveřím do síňky. Najednou se otevřela vrátka a na dvorek vešla maminka.
Honzík na malou chvilku zkoprněl údivem, ale pak se dal do křiku a běžel do maminčina náručí. Jak mu v
něm bylo sladko! Maminka byla tu! Tiskl ji okolo krku, div ji neumačkal. Jeho zlatá maminka přijela!
Honzík zapomněl na všechno, co se dopoledne stalo, vyvinul se z matčiny náruče a utíkal zvěstovat
do kuchyně, kdo přijel.
Dědeček s babičkou vstali od stolu a pospíchali na zápraží obejmout svou dceru.
„Aničko,“ říkala babička a hlas se jí chvěl, „to jsi hodná, že jsi přijela!“
„Pojď dál, děvče, pojď dál,“ zval ji dědeček a bral jí z ruky velkou tašku.
„A co Honzík, nezlobil vás tady?“ ptala se maminka a nespouštěla ruku z Honzíkovy ježaté hlavy.
Honzík s napětím čekal, co babička s dědečkem řeknou. Vždyť dnes to nebylo jen tak. A to si ještě
nikdo nevšiml jeho díry v kalhotách.
„Ale kdepak, vůbec nezlobí,“ odpovídala vlídně babička. „To je náš klouček jeden!“
 „Honzík je chlapík,“ přisvědčoval dědeček. „Jen ze školy nesmí chodit pozdě!“
„Honzík chodí do školy?“ divila se maminka.
„Dnes jsem tam byl,“ vysvětloval Honzík. „V první lavici bylo prázdno, tak jsem se tam posadil.“
„Zítra si tě odvezu, tátovi se taky stýská,“ říkala maminka a vcházela do síňky za babičkou. Nechtěla
Honzíka od sebe pustit.
„Tak už zase pojedeš,“ podotkl dědeček.
„Ale dědečku,“ obrátil se k němu Honzík, „vždyť tu ještě budeme přes celou noc.“
„No, no,“ kýval bílou hlavou děd a vešel za ostatními do světnice. Babička už zatím prostřela čistý
ubrus a přemýšlela, co má dát těm dvěma nejmilejším jíst…
 Honzíkovo rozloučení

o nedělním obědě šel dědeček do dvora a po chvilce přijel s vozíkem. Koník měl
hlavu nahoře a stříhal ušima. Dědeček zastavil a na sedátko vozíku vyskočil rezatý Punťa. Chtěl jet s
Honzíkem na dráhu. Ale dědeček Punťu zahnal. Pes musil dolů a běhal pak kolem vozíku. Zahnal přitom
černého kocoura, který přišel očichávat dřevěná kola. Kocour si sedl na sloupek u vrátek a čekal, co se
bude dít.
Za chvíli přiběhl Honzík. Obešel koníka a začal rozmlouvat s Punťou. Koníkovické děti Honzíka
uviděly a běžely k němu. Chtěly se s ním rozloučit. Kolem Honzíka se jich nahrnul celý houf.
Viktor mu přinesl krásnou loďku vyřezanou z kůry a Terezka mu dala velikou hrušku. Byla jako malý
soudek. Honzík položil věci na sedátko vozu a hledal po kapsách, čím by se dětem odvděčil. Neměl toho
mnoho. Jen barevnou kuličku. Podíval se na Viktora a pak zase na Terezku. Komu ji má dát? Byl by ji rád
dal oběma, ale to nešlo. Kuličku přece nemůže rozpůlit.
„Na, Terezko,“ řekl Honzík nakonec, „vezmi si tu kuličku.“
„Ale Honzíku!“ zdráhala se Terezka. Věděla, jak má Honzík kuličku rád.
„Jen si ji vezmi! A nikomu ji nedávej,“ pobízel ji Honzík. „Až přijedu, tak ji třeba vyhraju a pak ji
zase dám Viktorovi.“
„Už se na ni těším,“ smál se Viktor.
Honzík se podíval k lipám, které rostly uprostřed návsi. Kdo to stojí pod nimi tak sám a smutně se
dívá na Honzíka a na děti kolem něho?
Byl to Ferda. Honzík ho poznal a bylo mu ho líto.
„Ferdo!“ zavolal přes půl návsi. „Pojď sem!“
Ferda rychle přiběhl. Díval se na Honzíka trochu polekaně. Ústa se mu chtěla smát, ale jen se na nich
ukázal úsměv, hned se zase ztratil.
„Ferdo,“ řekl Honzík zvesela, „ta veverka mi utekla.“
„Byla asi moc rezatá,“ odpověděl Ferda a v očích mu zasvítilo. Honzík mu ještě ukázal hrušku od
Terezky a loďku z kůry. Najednou zčervenal Ferda v tváři, vrazil ruku do kapsy, vytáhl nožík a podával ho
Honzíkovi.
„To je tvoje kudlička,“ řekl tiše a pěkně se na Honzíka podíval.
„Ferdo, nech si ji,“ zdráhal se Honzík. „Já už jsem toho dostal!“
„Já ti ji dám,“ řekl Ferda a Honzíkovi se zdálo, že má na krajíčku slzy.
„Jen si ji vezmi,“ pobídl Honzíka Viktor, „Ferda to myslí doopravdy, viď, Ferdo?“
„Ano,“ přikývl horlivě Ferda.
Honzík si tedy nožík vzal. Prohlédl si ho a vložil do kapsy. I když ho pak už neviděl, přece jen stále
pociťoval, že má v kapse něco vzácného.
„Ferdo,“ řekl ještě Viktor, „dneska s námi půjdeš k potoku, chceš? “
„Chci!“ vykřikl Ferda a teprve teď se doopravdy zasmál.
„Vy jdete k potoku, a já musím odjet,“ povzdychl si Honzík. Opravdu. Maminka s babičkou už
přicházely k vozu. Dědeček vylezl nahoru a vzal do ruky opratě. Honzíka si babička podržela chvíli v
náručí a pak ho podala mamince na sedátko.
„Bude nám tady smutno,“ řekla babička.
 „Ale babi,“ těšil jí Honzík, „já zase přijedu! Kocour a Punťa by se taky zlobili, kdybych nepřijel.“

Babička už nestačila odpovědět. Dědeček zamlaskal na koníka a vozík se rozjel. Punťa začal štěkat,
kocour na sloupku zamňoukal, děti křičely:
„Na shledanou!“ a babička si utírala slzy. Měla vnoučka ráda.
Ale nedalo se nic dělat. Honzík přece musil domů.
 Nepospíchejte, abyste byli dospělí…
(několik otázek pro Bohumila Říhu)

Na co jste si jako kluk hrál nejraději?

Nejraději jsme s kluky hráli fotbal. A pak na břehu rybníka mezi vrbičkami jsme stavěli vigvamy. Ve
vsi byla ještě jedna parta kluků. Navzájem jsme na sebe číhali, přepadávali se a zajímali. I to vlastně
patřilo k našim dětským hrám.

Co jste v klukovských letech četl?

Vzpomínám si především na Robinsona. Byla to má nejoblíbenější knížka. Asi v osmi letech na mne
zapůsobila povídka polské autorky Zakletý Gustávek. Bylo to vyprávění o kloučkovi, kterého vědma za
neposlušnost a nepořádnost proměnila ve včelu. Gustávek pak musel se včelami pracovat v úlu. Dnes si
uvědomuji, jak první knížka může dítě ovlivnit. Zážitky z četby patří mezi jeho první zkušenosti.

Z čeho jste měl největší radost?

Radostí bylo hodně, i když jsme měli doma jen to nejnutnější. Žili jsme nuzně, ale vesele. Měl jsem
radost pořád až do chvíle, kdy jsem něco provedl a pak jsem dostal výprask.

Na co jste se nejvíc těšil?

Odmalička mě vábilo cestování. Vždycky jsem se těšil, že někam pojedu, že něco uvidím, a měl jsem
štěstí, že se mi to v dospělosti vyplnilo. Jako kluk jsem se strašně rád koupal a sám jsem se naučil plavat
kraulem. V zimě už jako starší jsem rád lyžoval.

Objevuje se některý Váš příběh z mládí ve Vašich knížkách?

Své vlastní mládí ve svých knížkách nikdy nepopisuji, i když jsem to stále já, kdo je píše. Moje
knížky nejsou tedy vzpomínkové, ale moje dětství se do nich promítá docela jistě.

Vedle řady dětských knížek vycházejí i Vaše romány pro dospělé. Jak to všechno stačíte? Kolik
hodin má Váš pracovní den?
Pracuji u psacího stolu obvykle asi tak pět hodin denně, když ovšem nemám jinou práci veřejného
rázu. Nepokládám to za nic mimořádného. Znám mnoho lidí se znamenitým pracovním výkonem. Hlavní
věc je soustředit se a vytrvat. Jinými slovy: je to otázka pracovní kázně.

Jaký je Váš oblíbený autor?

Nejoblíbenější z autorů zvlášť oblíbených pro mě vždycky byl a stále je Vladislav Vančura.

A co byste vzkázal dětem?

Nepospíchejte, abyste byli dospělí. Věřte mi, nazpátek už to nejde. Podívejte se na dětství podrobně:
máte starosti jen ve škole, hodiny pro vás nejsou důležité, moudrost je pro vás zbytečná, můžete se všemu
divit, vidíte za roh, kam vkročíte, tam můžete zažít dobrodružství. Znám ho, takový je váš svět. Mám
pravdu, nebo ne?

Snad nejznámější dětskou knížkou spisovatele Bohumila Říhy je Honzíkova cesta — knížka, kterou jste
právě dočetli. A není divu. Vždyť se od roku 1954 dočkala již sedmnácti vydání a byla přeložena do celé
řady cizích jazyků. Jistě však znáte i knížky další, neboť dílo Bohumila Říhy je skutečně rozsáhlé. Říha
zasvětil dětem značnou část svého života, ať už jako učitel, autor knížek a encyklopedií, ředitel
nakladatelství pro děti a mládež či jako neúnavný organizátor teoretické práce v oblasti dětské literatury.
Z řady cen, které Říha obdržel, je nejvýznamnější cena Marie Majerové z roku 1972. V témže roce byl
zapsán na čestnou listinu H. Ch. Andersena. Ze zahraničních cen získal Bohumil Říha italskou cenu Cittá
di Caorle za knihu Divoký koník Ryn a polskou cenu Janusze Korczaka za knihu pro starší děti Nový
Gulliver. V roce 1980 byl poctěn mezinárodní cenou H. Ch. Andersena. Dostalo se mu titulu národní
umělec.
 Obsah:
Babička posílá psaní
Ve vlaku
Dědeček veze Honzíka
Babička dostává kuličku
Družstevní vajíčko
Přišla koza
Honzík pouští draka
Honzíkův sen
O vepříku Princovi
Koza na silnici
Na cestě s obědem
Kulička se vrací
Ve škole
Za kocourem v lese
Vzhůru za Honzíkem!
Přijíždí maminka
Honzíkovo rozloučení
Nepospíchejte, abyste byli dospělí…