Professional Documents
Culture Documents
Dějepis 2
Dějepis 2
Neoabsolutismus
V 50. letech 19. století se v Rakousku opět vládlo absolutisticky. Březnová ústava z roku
1849, která nikdy nevešla úplně v platnost, byla koncem roku 1851 odvolána, Politické
projevy, tak jako před březnem 1848, nebyly trpěny a politicky nepohodlní lidé byli
odsuzováni a zavíráni do vězení či deportováni do jiných provincií. O umrtvení politického a
společenského života se zasloužil nejvíce ministr vnitra Alexander Bach, policie a nově
zřízené četnictvo. Nový absolutismus, tedy neoabsolutsimus, či Bachův absolutismus, se však
odličoval od Metternichova „starého“ absolutismu velmi liberální hospodářskou politikou a
také tím, že rychle uvedl v život všechna zásadní rozhodnutí revoluce včetně výkupu z roboty
a vybudování státní správy na nejnižší úrovni v podobě okresních hejtmanství. V hospodářské
oblasti otevíral cestu svobodnému kapitalistickému podnikání. Rušil dovozní cla a vnitřní
celní hranice, umožňoval zakládání bank a akciových společností a měnil zastaralé obchodní a
živnostenské zákony. Období neobastolutismu trvalo v Rakousku od rkonce roku 1851 do
roku 1859/60. Pád neoabsolutistického režimu uspíšily vojenské porážky v severní Itálii a
zarputilá uherská opozice.
Obnovení ústavnosti
V roce 1859 vypukla válka v severní Itálii, kterou Rakousko překvapivě prohrálo. Důsledkem této
prohry byla ztráta Lombardie a konečná přeměna Rakouska v konstituční Monarchii. V takzvaném
Říjnovém diplomu z roku 1860 se císař František Josef I. veřejně vzdal absolutní formy vlády a zavázal
se, že bude vládnout ve spolupráci se zákonodárným sborem, který se nazýval říšská rada. V únoru
1861 byl Říjnový diplom rozpracován do ústavy, jež zaváděla volené zemské sněmy a obnovovala
veřejnou politickou a spolkovou činnost.
Rakousko-uherské vyrovnání
Konečnou podobu získal obnovený ústavní život v monarchii v letech 1866-1867. Prosazení všech
liberálních myšlenek do ústavy včetně výčtu občanských práv a svobod ovlivnila další vojenská prohra
habsburské monarchie. Ve staletém soupeření o nadvládu nad středoevropským prostorem zvítězila
roku 1866 v bitvě u HK pruská vojska nad rakouskými. Bezprostředním důsledkem těžké vojenské
porážky bylo vytlačení Rakouska z účasti na německém sjednocení a rozdělení říše do dvou celků.
V roce 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání. Tehdy vzniklo Rakousko-Uhersko, které se
skládalo ze dvou států: z východního Uherského království neboli Zalitavska a ze západní části, tedy
Předlitavska, sdružujícího české a alpské země a také Halič a Bukovinu. Tyto dva celky měly
společného panovníka, armádu, zahraniční politiku a také část financí, každý však měl vlastní vládu a
parlament. V důsledku této státoprávní změny byla koncem roku 1867 vypracována říšskou radou
nová ústava pro západní část říše, Předlitavsko. Takzvaná prosincová ústava z roku 1867 zaváděla
rovnost všech občanů před zákonem, neomezenou volnost pohybu a jmění, osobní a domovní
svobodu a také právo vytvářet spolky. Volební právo do zemských sněmů a vídeňské říšské rady bylo
vyhrazeno jen bohatším občanům.
Industrializace
Po roce 1848/49 a zvláště pak po vyřešení zásadních vojenských politických a státoprávních
problémů v letech 1866/67 prožila habsburská monarchie intenzivní vlnu industrializace. Do
počátku 70. let 19. století byly zvláště v západní části říše vytvořeny základy železniční a
telegrafní sítě. Velké řeky byly splavněny pro paroplavbu. Stále více lidí z venkova odcházelo
pracovat a žít do měst. Krajina v okolí velkých měst změnila ráz a byla přestavěna pro
potřeby bydlení a dopravního zpřístupnění.
Toto velmi liberální období vývoje hospodářství bylo v roce 1873 náhle přerušeno v důsledku
krachu na vídeňské burze. V 70/80 letech nastalo období hospodářské deprese, které bylo na
přelomu století vystřídáno opětovným hospodářským rozmachem. Ve východní části říše byla
průmyslová revoluce dovršena až koncem 19. století.
Národnostní poměry
Rakousko-Uhersko se skládalo z mnoha národních společností. K nejpočetnějším národům
Předlitavska patřili Němci, Češi, Poláci, Slovinci, Italové a Ukrajinci, v uherské části žili
Maďaři, Rumuni, Slováci, Chorvaté a Srbové. Jejich vzájemné spory oslabovaly říši navenek.
České či polské státoprávní, jazykové a kulturní požadavky vedly v Předlitavsku k častým
sporům s Němci na půdě říšské rady a zemských sněmů. V uherské části říše se zase Maďaři,
kteří tvořili největší podíl obyvatelstva, snažili tvrdou školskou a odnárodňovací politickou
maďarizovat ostatní národy a vytvořit zdání jednotného uherského národa.
Tak jako v letech 1848/49 vznikly i na začátku 60. let v českých zemích dva politické směry. První
nazýváme šlechticko-konzervativní a byl zastupován především vlastenecky smýšlející šlechtou v čele
s hrabětem Clam-Martinicem a Lvem Thunem, druhý hájil zájmy měšťanstva a nesl liberální a
nacionální rysy. Postupně se z tohoto liberálního politického směru dále vyčlenily dvě linie české
měšťanské politiky, totiž staročeši a mladočeši. Jak šlechtický, tak i měšťanský směr sledovaly stejný
politický cíl: obnovení českého státu v rámci federativně uspořádaného Rakouska. Nejznámějšími
osobnostmi české měšťanské politiky byly historik František Palacký, právník František Ladislav
Rieger, Karel Sladkovský a bratři Julius a Eduard Grégrovi.
Státoprávní boj
Úsilí české politické reprezentace o obnovení českého státu vyvrcholilo koncem 60. a na počátku 70
let 19. století. Tato léta nazýváme obdobím státoprávního boje. Bylo provázeno vášnivými diskusemi
na zemském sněmu a mohutnými tábory lidu na nejznámějších místech Čech. Přimělo císaře a jeho
ministry, aby se v roce 1871 na základě takzvaných fundamentálních článků pokusili rozdělit západní
část říše na dva celky. K česko-rakouskému vyrovnání ale nakonec pro odpor Němců a Maďarů a také
sousedního sjednoceného Německa nedošlo. Habsburská monarchie zůstala i přes nesouhlas českých
politiků dvojstátím a administrativními centry ve Vídni a v Budapešti. Po neúspěšných státoprávních
bojích opustili čeští šlechtici i měšťanští liberálové český sněm, když už předtím přestali docházet do
říšské rady. Ve svém trpném odporu proti stávajícímu státoprávnímu uspořádání říše a jejím
zákonodárným institucím setrvali až do roku 1879. Tento jejich postoj označujeme jako pasivní
rezidenci.
V důsledku neúspěšných státoprávních bojů došlo také k definitivnímu organizačnímu rozkolu mezi
staročechy a mladočechy. Rozdílná stanoviska k základním politickým otázkám doby, zvláště pak ke
vztahu k české šlechtě a jejímu začlenění do občanské politiky, k českému historickému právu a
způsobu jeho prosazování a k pasivní rezistenci vůči českému sněmu, vyvrcholily o Vánocích 1874,
kdy byla v Praze ustavena Národní strana svobodomyslná (mladočeská) v čele s Karlem Sladkovským
a bratry Grégrovámi. Její program měl vyloženě národně-liberální charakter a od programu
staročechů se lišil i ochotou účastnit se aktivně jednání českého sněmu.
Aktivní politika
V roce 1879 poté, co se změnily politické poměry v Předlitavsku a německé liberály vystřídali u moci
konzervativci, vrátili se čeští poslanci do vídeňské říšské rady. Místo přímého státoprávního boje
začali spíše usilovat o jazykové, kulturní a hospodářské výbytky pro českou společnost. Výsledkem
této obnovené ústavní politické aktivity bylo například rozdělení Karlovy univerzity na českou a
německou, rozšíření českých středních a základních škol, zisk pozic v podnikatelských institucích či
zavádění českého jazyka do státní správy. České měšťanské politice nadále vévodily dvě strany:
strana staročeská (Národní strana) a mladočeská (Národní strana svobodomyslná). Staročeská strana
nadále velmi úzce spolupracovala s českou historickou šlechtou. V 70/80 letech můžeme vysledovat i
počátky politického organizování dělnictva. Dělnická sociálně demokratická strana (založená v roce
1874) byla v Rakousku vystavena tvrdému pronásledování a v důsledku nedemokratických volebních
řádů neměla prozatím šanci prosadit své zástupce do zemských sněmů a říšské rady.
Imperialismus a kolonialismus
Léta 1880-1914 byla obdobím, kdy evropské mocnosti a také USA, Japonské a Ruska zaměřily své
výboje do Afriky, Asie a Oceánie, Během několika let tyto země dobyly, obsadily obrovská území
s domorodým obyvatelstvem a vytvořily velké koloniální říše, které jim sloužily k získávání přírodního
bohatství a levné pracovní síly, jako strategické opěrné body a napomáhaly také při řešení sociální
otázky. Tato expanzivní politika rozšiřování moci většinou vyspělých evropských států nad méně
vyvinutým obyvatelstvem v jiném světadílu se nazývá imperialismus.
Dovršení kolonialismu
Svět na konci 19. století byl rozdělen na mateřské země a kolonie – na pokročilé a zaostalé.
Celá čtvrtina povrchu Země s většinou obyvatelstva se tehdy proměnila v kolonie několika
nejvyspělejších států. Největší koloniální velmoc, GB, vlastnila ve světě na 10 mil km2 území,
za ní následovaly Francie, Portugalsko, Německo, Belgie, Španělsko, USA, Holandsko a
Japonsko. Mnohde proběhlo nové koloniální dělení světa na úkor starých koloniálních říší
Španělska a Portugalska. Španělsko, které již ve 20. letech 19. století ztratilo nadvládu nad
Latinskou Amerikou, muselo v roce 1898 po válce s USA odstoupit Kubu, Portoriko,
Filipíny. Portugalsku zůstala rozsáhlé území v jihozápadní a jihovýchodní Africe.
Podmanění Afriky
Ve druhé polovině 19. století bylo postupně prozkoumáno nitro afrického kontinentu. Afrika lákala
odvážné cestovatele, jež vedl především vědecký, misijní a obchodní zájem. K nim patřili Skot David
Livingstone, který objevil prameny Nilu, Američan Henry M. Stanley, jenž poprvé prozkoumal a
zakreslil celý tok řeky Kongo, Němci Heinrich Barth a Gustav Nachtigal a také český lékař Emil Holub,
který v 70/80 letech 19 století pronikl do povodí řeky Zambezi. Rovněž snaha o rozšíření křesťanství
přivedla do nitra Afriky četné misionáře, kteří přiváděli domorodé obyvatelstvo na novou víru a
civilizaci a stavěli se proti krutému arabskému otrokářství. Nejvíce včak Evropany lákalo nerostné
bohatství černého kontinentu, zvláště pak diamanty a zlato v jižní Africe a kaučuk se slonovinou ve
střední Africe.
Jedním z největších vlastníků afrických kolonií byl belgický král Leopold II., který vytvořil mezinárodní
africkou společnost, jež zakládala četné osady v oblasti řeky Kongo. Francie, která neustále
rozšiřovala území Senegalu, obsadila rozsáhlé rovníkové kraje na sever od ústí řeky Kongo. Kromě
těchto oblastí si v roce 1895 podmanila ostrov Madagaskar a dále se snažila ovládnout pouštní území
mezi Alžírskem, Kongem a horním Nilem, de ovšem narazila na britské zájmy. V roce 1884 vztyčilo
Německo svou vlaku v jihozápadní Africe a posléze obsadilo území Toga a Kamerunu v Guinejském
zálivu a obrovská ale i velmi nezdravá území na jihovýchodním pobřeží Afriky. Často docházelo
k vzpourám domorodého černošského obyvatelstva proti kolonizátorům. Většina těchto vzpour
končila krvavou porážkou domorodců anebo vyhlazením černošských kmenů. V roce 1885 získala
první africkou kolonii také Itálie, když obsadila přístav Massava při Rudém moři a část somálského
pobřeží. Další průnik do Habeše zastavil habešský král Menelik, který roku 1896 rozdrtil italské
koloniální vojsko.
Britské impérium
Největší impérium vybudovala v druhé polovině 19. století GB. Patřila jí čtvrtina lidské populace a
pětina zemského povrchu. Britskou říši tvořily jednak korunní kolonie s převahou původního
barevného obyvatelstva, kde si mateřská země zajistila kontrolu nad všemi politickými a vojenskými
rozhodnutími, ale místním náčelníkům přenechávala bezprostřední správu obyvatelstva. Za
nejdůležitější britskou kolonii byla považována Indie, která byla v roce 1876 přeměněna
v samosprávné císařství. Námořní přístup k Indii byl od Gibraltaru přes Kypr, Suezský průplav po Aden
a Perský záliv, který byl rovněž ovládán Brity. Pod přímou vládou koruny zůstávala v této době rovněž
nejstarší britská kolonie Irsko. Součástí britského impéria byly dále samosprávné bílé osady, takzvaná
dominia: Austrálie, Nový Zéland, Kanada a později Jihoafrická unie. Za svou výhradní sféru vlivu
považovala GB také všechna africká území mezi Egyptem a Kapskem, tedy Súdán, Ugandu, Keňu,
Britské Somálsko, Rhodesii a Bečuánsko. Britskými koloniemi v Africe byly i Nigérie a Sierra Leone.
Búrská válka
Největší zájem však projevila GB ke konci století o zlatonosná a diamantová ložiska nedaleko
Johannesburgu v jižní Africe. Tyto kraje ale již byly kromě domorodců obývány holandskými osadníky,
kteří zde zřídili republiky. Spory nových anglických přistěhovalců s holandskými usedlíky, kteří se
nazývali Búrové, daly GB záminku k ozbrojenému zásahu. Tříletá krvavá britsko-bůrská válka, ve které
zpočátku Búrové vítězili, skončila v roce 1902 zánikem búrských republik a rozšíření bristského
koloniálního panství v jižní Africe.
Vzestup USA
Osídlování západu
Po získání nezávislosti se USA rozprostíraly pouze mezi Atlantským oceánem a řekou Mississippi.
Ohromná území mezi Mississippi a Tichým oceánem byla osídlena původním obyvatelstvem, Indiány.
Během zhruba následujících 80 let i tato území dosídlili bílí přistěhovalci. Válkou s Mexikem v letech
1846/48 byl získán Texas, Nové Mexiko a Kalifornie. Od Španělska byla zakoupena Florida. V roce
1846 vymezila smlouva s GB hranici mezi Kanadou a USA, kterou dodnes tvoří od Velkých jezer až po
Tichý oceán 49. rovnoběžka. V roce 1867 zakoupily USA od ruského cara Aljašku. Osídlování
středozápadu trvalo až do 90. let 19. stol.
Rychlá a tvrdá kolonizace, která se neobešla bez obrovského zásahu do přírody a života indiánských
kmenů, a následné farmářské obdělávání půdy byly umožněny velkým přírůstkem obyvatelstva a
přistěhovalectvím. Vedle Irů, Angličanů, Němců a Skandinávců se začal uprostřed 19. stol. Zvyšovat
počet Italů, Poláků, Slováků, Ukrajinců a Židů. Na pacifické pobřeží se stahovali Číňané a Japonci.
Z jihu přicházeli Mexičané a ostatní latinskoamerické národy. I uvnitř USA docházelo ke stálým
přesunům obyvatelstva, po zrušení otroctví v jižních státech v roce 1863 zvláště černošského, které
hledalo na severu země lepší životní podmínky.
Po skončení občanské války, v níž padlo na obou straných 650000 lidí, došlo k okupaci jižních států,
která byla využita k takzvané rekonstrukci Jihu. Vojáci a úředníci ze Severu demokratizovaly jižanskou
správu a politický přístup. Přesto byla občanská práva černochů a také Indiánů prosazována v USA
velmi těžce a zdlouhavě. Pozůstatky rasové nesnášenlivosti se přenesly až do 20. století.
Američtí prezidenti měli v rukou velké pravomoce, což bylo zřejmě také důvodem jejich častých
vražd. Republikánská strana se vyvinula z Protiotrokářského Lincolnova Hnutí ve strachu velkého
průmysl která dovozními cly ochraňovala domácí průmysl a farmáře. Její prezidenti usilovali o posílení
amerického vlivu na kontinentě. Demokratická strana hlásala zásadu volného obchodu a později
brojila proti všemocným monopolům – sdružením velkých podniků, které ovládají trh.
Hospodářský rozmach
Po skončení občanské války a období rekonstrukce Jihu došlo k nebývalému průmyslovému a vůbec
hospodářskému rozvoji země. Tajemství tohoto úspěchu tkvělo ve svobodě podnikání a
demokratickém politickém prostředí, které umožňovalo, aby se v podnikání i v životě prosadili
nejschopnější a také nejprůbojnější jednotlivci ze všech sociálních vrstev. Významnou roli při
americkém hospodářském vzestupu sehrálo i zrušení otroctví a zákon o domovinách z roku 1865
který zaručoval každému Američanovi a přistěhovalci bezplatný příděl půdy z majetku vlády. Největší
rozmach průmyslu zažily především východní pobřeží státy, státy kolem Velkých jezer a Kalifornie při
pobřeží Tichého Oceánu. USA bohatly vývozem bavlny a obilí, těžbou ropy, uhlí a železné rudy a
rozvojem průmyslu, především automobilového a elektrotechnického, a jeho exportními
schopnostmi. Velký průmysl měnil také životní styl amerického obyvatelstva. As 40 % lidí žilo kolem
roku 1900 ve městech. Stomilionové Státy americké se staly před první světovou válkou prvořadou
světovou velmocí, která v mnoha ohledech překonala hospodářskou a vojenskou sílu GB a Německa.
Car, úředníci, tajná policie a vojáci soustřeďovali ve svých rukou veškerou zákonnou, výkonnou i
soudní moc. Zatímco v ostatních částech Evropy byli panovníci kontrolování parlamentem, Rusko
zůstávalo absolutním vojenským státem, jehož charakter nejlépe vystihuje ruské slovo samoděržaví
Revoluční organizace
Většina ruské vesnické společnosti přivítala reformy cara Alexandra II. netečně, protože jim ani
nerozuměla. Vzdělanější vrstvy ruského obyvatelstva byla s rozsahem reforem nespokojena a
domnívaly se, že Rusko zachrání pouze pokračování reforem podle vzoru západních států.
Nejradikálnější složky společnosti, organizované v tajných revolučních organizacích, se snažily násilně
odstranit cara a vyvolat revoluce. Začátkem března 1881 se tajné organizaci Narodnoja Zaja podařilo
zavraždit cara Alexandra II. při projížďce Petrohradem. Atentát na cara však k revoluci či k zavedení
konstituční monarchie nevedl. Nový car Alexander III., a posléze jeho syn Mikuláš II. samovládu ještě
utužili a některé předchozí reformu omezili
Ruské impérium
Ruskou říši obývalo mnoho národů, z nichž zvláště Poláci a pobaltské národy dávali neustále najevo,
že nehodlají zapomenout na bývalou státní svébytnost a nemíní se smířit s porušťováním. Poláky
uráželo zavádění ruštiny do všech škol a úřady a úřadů a přejmenování Polského království na
gubernii poviselskou. V toce 1863 povstali, ale jejich vzpoura byla rychle potlačena. Podobně i Finově
usilovali o větší nezávislost, což se jim částečně podařilo po první ruské revoluce roku 1905.
Rusko bylo evropskou a asijskou velmocí. Jeho zahraniční politika v Evropě byla zaměřena na
Balkánský poloostrov, kde se snažila pomoci slovanským národům v boji proti Turecku, a usilovala
také o to, prosadit se výrazněji na Bosporu. Tento strategický bod, který uzavíral ruskou válečnou a
obchodní flotilu v Černém moři, byl sice kontrolován Tureckem, velký vliv tam ale měli i
západoevropské velmoci. V roce 1877/78 Rusko společně s Rumunskem, Srbskem a bulharskými
povstalci zvítězilo nad osmanskou říší. Car usiloval o dobré vztahy také s německým císařstvím, ale po
odvolání kancléře Bismarcka dal přednost republikánské Francii, s níž v roce 1891 uzavřel
spojeneckou smlouvu.
V Asii bylo Rusko vedeno snahou rozšířit carovo impérium směrem do střední Asie a na Dálný východ.
Velké úspěchy zaznamenala ruská armáda v druhé polovině 19. století při dobývání střední Asie: roku
1865 byl obsazen Taškent, roku 1873 Chiva a 1881 Ašchabád v Zakaspicku. Zároveň Rusko získalo na
Číně rozsáhlá území kolem řeky Amur a Ussuri včetně přístavu Vladivostok. Tím byla dokončena dvě
stě let trvající kolonizace Sibiře a Přímoří, když ještě předtím – v roce 1867 – byla USA odprodána za
7.2 mil. dolarů Aljaška. Na přelomu století byla rozsáhlá, ale velmi málo osídlená sibiřská a přímořská
území propojena transsibiřskou magistrálou s centrálním Ruskem
Rusko se vydalo parlamentní cestou, kterou ovšem nehodlaly respektovat levicové revoluční strany
ani pravicové strany. Obrovská rozštěpenost názorů v ruské společnosti i ve státní dumě vedla
nakonec k vládě silné osobnosti, která nastolila opět pořádek. Touto osobností byl Petr A. Stolypin,
stoupenec mírných politických a sociálních reforem a přiměřeného parlamentního systému a
zavedení některých občanských svobod do ruského politického a společenského života
Dalším zahraničněpolitickým činem, který zařazoval dříve zaostalé Japonsko mezi světové velmoci,
byla účast na potlačení tzv. boxerského povstání v Číně v letech 1899/00 a podpis spojenecké
smlouvy s GB v rose 1902. Japonsko se definitivně zbavilo nerovnoprávných smluv s velmocemi
z 50/60 let a chystalo se k dalšímu výboji. V letech 1904/05 se utkalo na moři i na souši s Ruskem a
jednoznačně ho porazilo. Tím si Japonsko zajistilo již rozhodující vliv v Korei i v sousedním
Mandžusku. V roce 1910 byla Kora připojena k Japonsku.
Úpadek Číny
Jestliže Japonsko prožilo v poslední třetině 19. století období politických vojenských a hospodářských
reforem, které ho přiblížily k evropské a americké civilizaci a posléze z něho učinily novou asijskou
velmoc, Čína se nacházela spíše v období mocenského a hospodářského úpadku a vnitřního rozkladu.
Čína byla starou monarchií pod vládou mandžuské dynastie, která však nestačila kontrolovat
obrovské území a početné obyvatelstvo. Sídlo císaře se nacházelo uvnitř Pekingu v tzv. Zakázaném
městě. Vzdálené provincie byly ovládány jen za pomoci vojska, místních úředníků a tvrdých trestů.
Zvláště jižní provincie zažívaly častá a někdy i několik let trvající povstání rolníků, na nichž leželo
nejvyšší daňové zatížení. Postavení ústřední vlády podkopávaly nátlakovými akcemi i evropské
velmoci a posléze Japonsko, které si násilím vymohou otevření čínských přístavů, právo svobodné
plavby pro cizí kupce na řece Jang–ć–tiang a změny v celním ochranářství.
1. Kolik vojáků ztratilo Rakousko a kolik Prusko v prusko-rakouské válce roku 1866?
Přes 30 00 u Rakouska, Přes 10 000 u Pruska
2. Jak se nazývá česká politika „nic nedělání“?
Pasivní Rezistence
3. Který český politik v čele Národní strany svobodomyslné, tzv. Mladočechů, a v kterém roce
se rozhodl s touto politikou skoncovat?
1891František Křižík
6. Kopřivnická fabrika byla předchůdcem jaké dnešní automobilky?
Tatra
7. Kdo objevil čtyři krevní skupiny?
Jan Janský
8. Jmenuj jednu věc jmenovanou „českým lvem“, kterou z vědeckotechnického rozvoje
odmítal František Josef I.
Splachovací Záchod
9. Který český spolek byl zřejmě první?
Merkur
11. Napiš jméno jednoho umělce či intelektuála, který se na konci 19. století pohyboval v
Praze a zjisti o něm nějakou zajímavost.
Jaroslav Hašek - Po návratu do vlasti se ocitl v určité izolaci, poté, co například opustil
komunistickou stranu, ho Neumann označil jako zrádce proletářské revoluce.