Habsburská monarchie v druhé polovině 19. stol.

Neoabsolutismus
V 50. letech 19. století se v Rakousku opět vládlo absolutisticky. Březnová ústava z roku
1849, která nikdy nevešla úplně v platnost, byla koncem roku 1851 odvolána, Politické
projevy, tak jako před březnem 1848, nebyly trpěny a politicky nepohodlní lidé byli
odsuzováni a zavíráni do vězení či deportováni do jiných provincií. O umrtvení politického a
společenského života se zasloužil nejvíce ministr vnitra Alexander Bach, policie a nově
zřízené četnictvo. Nový absolutismus, tedy neoabsolutsimus, či Bachův absolutismus, se však
odličoval od Metternichova „starého“ absolutismu velmi liberální hospodářskou politikou a
také tím, že rychle uvedl v život všechna zásadní rozhodnutí revoluce včetně výkupu z roboty
a vybudování státní správy na nejnižší úrovni v podobě okresních hejtmanství. V hospodářské
oblasti otevíral cestu svobodnému kapitalistickému podnikání. Rušil dovozní cla a vnitřní
celní hranice, umožňoval zakládání bank a akciových společností a měnil zastaralé obchodní a
živnostenské zákony. Období neobastolutismu trvalo v Rakousku od rkonce roku 1851 do
roku 1859/60. Pád neoabsolutistického režimu uspíšily vojenské porážky v severní Itálii a
zarputilá uherská opozice.

Obnovení ústavnosti
V roce 1859 vypukla válka v severní Itálii, kterou Rakousko překvapivě prohrálo. Důsledkem této
prohry byla ztráta Lombardie a konečná přeměna Rakouska v konstituční Monarchii. V takzvaném
Říjnovém diplomu z roku 1860 se císař František Josef I. veřejně vzdal absolutní formy vlády a zavázal
se, že bude vládnout ve spolupráci se zákonodárným sborem, který se nazýval říšská rada. V únoru
1861 byl Říjnový diplom rozpracován do ústavy, jež zaváděla volené zemské sněmy a obnovovala
veřejnou politickou a spolkovou činnost.

Rakousko-uherské vyrovnání
Konečnou podobu získal obnovený ústavní život v monarchii v letech 1866-1867. Prosazení všech
liberálních myšlenek do ústavy včetně výčtu občanských práv a svobod ovlivnila další vojenská prohra
habsburské monarchie. Ve staletém soupeření o nadvládu nad středoevropským prostorem zvítězila
roku 1866 v bitvě u HK pruská vojska nad rakouskými. Bezprostředním důsledkem těžké vojenské
porážky bylo vytlačení Rakouska z účasti na německém sjednocení a rozdělení říše do dvou celků.
V roce 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání. Tehdy vzniklo Rakousko-Uhersko, které se
skládalo ze dvou států: z východního Uherského království neboli Zalitavska a ze západní části, tedy
Předlitavska, sdružujícího české a alpské země a také Halič a Bukovinu. Tyto dva celky měly
společného panovníka, armádu, zahraniční politiku a také část financí, každý však měl vlastní vládu a
parlament. V důsledku této státoprávní změny byla koncem roku 1867 vypracována říšskou radou
nová ústava pro západní část říše, Předlitavsko. Takzvaná prosincová ústava z roku 1867 zaváděla
rovnost všech občanů před zákonem, neomezenou volnost pohybu a jmění, osobní a domovní
svobodu a také právo vytvářet spolky. Volební právo do zemských sněmů a vídeňské říšské rady bylo
vyhrazeno jen bohatším občanům.
Industrializace
Po roce 1848/49 a zvláště pak po vyřešení zásadních vojenských politických a státoprávních
problémů v letech 1866/67 prožila habsburská monarchie intenzivní vlnu industrializace. Do
počátku 70. let 19. století byly zvláště v západní části říše vytvořeny základy železniční a
telegrafní sítě. Velké řeky byly splavněny pro paroplavbu. Stále více lidí z venkova odcházelo
pracovat a žít do měst. Krajina v okolí velkých měst změnila ráz a byla přestavěna pro
potřeby bydlení a dopravního zpřístupnění.

Toto velmi liberální období vývoje hospodářství bylo v roce 1873 náhle přerušeno v důsledku
krachu na vídeňské burze. V 70/80 letech nastalo období hospodářské deprese, které bylo na
přelomu století vystřídáno opětovným hospodářským rozmachem. Ve východní části říše byla
průmyslová revoluce dovršena až koncem 19. století.

Národnostní poměry
Rakousko-Uhersko se skládalo z mnoha národních společností. K nejpočetnějším národům
Předlitavska patřili Němci, Češi, Poláci, Slovinci, Italové a Ukrajinci, v uherské části žili
Maďaři, Rumuni, Slováci, Chorvaté a Srbové. Jejich vzájemné spory oslabovaly říši navenek.
České či polské státoprávní, jazykové a kulturní požadavky vedly v Předlitavsku k častým
sporům s Němci na půdě říšské rady a zemských sněmů. V uherské části říše se zase Maďaři,
kteří tvořili největší podíl obyvatelstva, snažili tvrdou školskou a odnárodňovací politickou
maďarizovat ostatní národy a vytvořit zdání jednotného uherského národa.

Boj za všeobecné volební právo

Ke konci 19. století sílil tlak na spravedlivější zastoupení méně majetných a nemajetných vrstev
obyvatelstva v zastupitelských institucích. V roce 1896 bylo v Předlitavsku na návrh ministerského
předsedy hraběte Kazimira Badeniho výrazněji rozšířeno volební právo pro muže. Do říšské rady byli
poprvé zvoleni i zástupci dělnické sociální demokracie. Pod vlivem ruské revoluce v roce 1905 a
nových masových, zvláště dělnických stran bylo v Předlitavsku v roce 1906 uzákoněno všeobecné
hlasovací právo pro muže, podle kterého bylo v roce 1907 poprvé voleno do říšské rady.

České země v druhé polovině 19. století

V 50. letech 19. století byla politická činnost v Rakousku potlačována. Teprve po vydání Říjnového
diplomu v roce 1860 a únorové ústavy v roce 1861 se opět konaly volby do zemských sněmů a byl
obnoven politický a spolkový život. Rakousko se stalo konstitučním státem.

Tak jako v letech 1848/49 vznikly i na začátku 60. let v českých zemích dva politické směry. První
nazýváme šlechticko-konzervativní a byl zastupován především vlastenecky smýšlející šlechtou v čele
s hrabětem Clam-Martinicem a Lvem Thunem, druhý hájil zájmy měšťanstva a nesl liberální a
nacionální rysy. Postupně se z tohoto liberálního politického směru dále vyčlenily dvě linie české
měšťanské politiky, totiž staročeši a mladočeši. Jak šlechtický, tak i měšťanský směr sledovaly stejný
politický cíl: obnovení českého státu v rámci federativně uspořádaného Rakouska. Nejznámějšími
osobnostmi české měšťanské politiky byly historik František Palacký, právník František Ladislav
Rieger, Karel Sladkovský a bratři Julius a Eduard Grégrovi.
Státoprávní boj
Úsilí české politické reprezentace o obnovení českého státu vyvrcholilo koncem 60. a na počátku 70
let 19. století. Tato léta nazýváme obdobím státoprávního boje. Bylo provázeno vášnivými diskusemi
na zemském sněmu a mohutnými tábory lidu na nejznámějších místech Čech. Přimělo císaře a jeho
ministry, aby se v roce 1871 na základě takzvaných fundamentálních článků pokusili rozdělit západní
část říše na dva celky. K česko-rakouskému vyrovnání ale nakonec pro odpor Němců a Maďarů a také
sousedního sjednoceného Německa nedošlo. Habsburská monarchie zůstala i přes nesouhlas českých
politiků dvojstátím a administrativními centry ve Vídni a v Budapešti. Po neúspěšných státoprávních
bojích opustili čeští šlechtici i měšťanští liberálové český sněm, když už předtím přestali docházet do
říšské rady. Ve svém trpném odporu proti stávajícímu státoprávnímu uspořádání říše a jejím
zákonodárným institucím setrvali až do roku 1879. Tento jejich postoj označujeme jako pasivní
rezidenci.

V důsledku neúspěšných státoprávních bojů došlo také k definitivnímu organizačnímu rozkolu mezi
staročechy a mladočechy. Rozdílná stanoviska k základním politickým otázkám doby, zvláště pak ke
vztahu k české šlechtě a jejímu začlenění do občanské politiky, k českému historickému právu a
způsobu jeho prosazování a k pasivní rezistenci vůči českému sněmu, vyvrcholily o Vánocích 1874,
kdy byla v Praze ustavena Národní strana svobodomyslná (mladočeská) v čele s Karlem Sladkovským
a bratry Grégrovámi. Její program měl vyloženě národně-liberální charakter a od programu
staročechů se lišil i ochotou účastnit se aktivně jednání českého sněmu.

Industrializace českých zemí

České země patčily k nejbohatším a nejprůmyslovějším částem habsburské monarchie. Na počátku
70. let byla i zde dovršena průmyslová revoluce, která významně změnila tvář krajiny a také sociální
skladbu společnosti. V českých zemích byl dostatek uhlí, keramické hlíny, stavebních hmot, ale také
se tu pěstovalo velké množství obilí, lnu a cukrové řepy. K využití těchto plodin vznikaly potravinářské
obory jako cukrovarnictví, lihovarnictví, olejářství a pivovarnictví. Textilní průmysl, který zpracovával
nejdříve len a později vlnu a bavlnu a také sklářský a keramický průmysl se uchytil v hornatých
pohraničních oblastech, obývaných především německy mluvícím obyvatelstvem. Těžký a
zpracovatelský průmysl se rozvinul v blízkosti uhelných nalezišť, zvláště pak v okolí Kladna a Prahy,
v severních Čechách na Teplicku na Mostecku a na Moravě a ve Slezsku v okolí Ostravy, ale také
v Brně a Plzni. V této době byly postaveny základní železniční linky spojující Vídeň s Brnem, Ostravou,
Prahou Děčínem, Libercem, Plzní a Chebem, které umožňovalo rychlou a levnou přepravu zboží, což
zase přispělo k vytvoření společného trhu. Velký význam pro vývoz zboží z Čech mělo usplavněné
Labe. Vznik průmyslových oblastí byl provázen také velkým soustředěním dělnictva, které žilo
v blízkosti továren ve velmi nuzných životních podmínkách.

Aktivní politika
V roce 1879 poté, co se změnily politické poměry v Předlitavsku a německé liberály vystřídali u moci
konzervativci, vrátili se čeští poslanci do vídeňské říšské rady. Místo přímého státoprávního boje
začali spíše usilovat o jazykové, kulturní a hospodářské výbytky pro českou společnost. Výsledkem
této obnovené ústavní politické aktivity bylo například rozdělení Karlovy univerzity na českou a
německou, rozšíření českých středních a základních škol, zisk pozic v podnikatelských institucích či
zavádění českého jazyka do státní správy. České měšťanské politice nadále vévodily dvě strany:
strana staročeská (Národní strana) a mladočeská (Národní strana svobodomyslná). Staročeská strana
nadále velmi úzce spolupracovala s českou historickou šlechtou. V 70/80 letech můžeme vysledovat i
počátky politického organizování dělnictva. Dělnická sociálně demokratická strana (založená v roce
1874) byla v Rakousku vystavena tvrdému pronásledování a v důsledku nedemokratických volebních
řádů neměla prozatím šanci prosadit své zástupce do zemských sněmů a říšské rady.

Kulturní život české společnosti

V důsledku obnovení ústavnosti ožila na počátku 60. let i kulturní a spolková činnost, Byly zakládány
četné zpěvácké a tělocvičné spolky (Hlahol, Sokol), vydáváno množství českých knih, novin a časopisů.
V tomto svobodnějším ovzduší vyrostla nová generace českých umělců, která zdůrazňovala, že tvoří
pro kulturní povznesení národa. Mezi její nejvýraznější představitele patřili v písemnictví V. Hálek a
Jan Neruda, v hudbě B. Smetana a ve výtvarném umění Josef Mánes a vůbec celá takzvaná generace
Národního divadla. V roce 1862 bylo otevřeno české Prozatímní divadlo, které bylo posléze
přestavěno v Národní divadlo. V 60 letech byl rovněž vydán první český encyklopedický slovník,
Riegrův slovník naučný, a rozdělena pražská technika na českou a německou. Roku 1882 došlo také
k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity, rovněž podle národnostního principu, na dvě samostatné
univerzity.

Imperialismus a kolonialismus
Léta 1880-1914 byla obdobím, kdy evropské mocnosti a také USA, Japonské a Ruska zaměřily své
výboje do Afriky, Asie a Oceánie, Během několika let tyto země dobyly, obsadily obrovská území
s domorodým obyvatelstvem a vytvořily velké koloniální říše, které jim sloužily k získávání přírodního
bohatství a levné pracovní síly, jako strategické opěrné body a napomáhaly také při řešení sociální
otázky. Tato expanzivní politika rozšiřování moci většinou vyspělých evropských států nad méně
vyvinutým obyvatelstvem v jiném světadílu se nazývá imperialismus.

Dovršení kolonialismu
Svět na konci 19. století byl rozdělen na mateřské země a kolonie – na pokročilé a zaostalé.
Celá čtvrtina povrchu Země s většinou obyvatelstva se tehdy proměnila v kolonie několika
nejvyspělejších států. Největší koloniální velmoc, GB, vlastnila ve světě na 10 mil km2 území,
za ní následovaly Francie, Portugalsko, Německo, Belgie, Španělsko, USA, Holandsko a
Japonsko. Mnohde proběhlo nové koloniální dělení světa na úkor starých koloniálních říší
Španělska a Portugalska. Španělsko, které již ve 20. letech 19. století ztratilo nadvládu nad
Latinskou Amerikou, muselo v roce 1898 po válce s USA odstoupit Kubu, Portoriko,
Filipíny. Portugalsku zůstala rozsáhlé území v jihozápadní a jihovýchodní Africe.

Podmanění Afriky
Ve druhé polovině 19. století bylo postupně prozkoumáno nitro afrického kontinentu. Afrika lákala
odvážné cestovatele, jež vedl především vědecký, misijní a obchodní zájem. K nim patřili Skot David
Livingstone, který objevil prameny Nilu, Američan Henry M. Stanley, jenž poprvé prozkoumal a
zakreslil celý tok řeky Kongo, Němci Heinrich Barth a Gustav Nachtigal a také český lékař Emil Holub,
který v 70/80 letech 19 století pronikl do povodí řeky Zambezi. Rovněž snaha o rozšíření křesťanství
přivedla do nitra Afriky četné misionáře, kteří přiváděli domorodé obyvatelstvo na novou víru a
civilizaci a stavěli se proti krutému arabskému otrokářství. Nejvíce včak Evropany lákalo nerostné
bohatství černého kontinentu, zvláště pak diamanty a zlato v jižní Africe a kaučuk se slonovinou ve
střední Africe.
Jedním z největších vlastníků afrických kolonií byl belgický král Leopold II., který vytvořil mezinárodní
africkou společnost, jež zakládala četné osady v oblasti řeky Kongo. Francie, která neustále
rozšiřovala území Senegalu, obsadila rozsáhlé rovníkové kraje na sever od ústí řeky Kongo. Kromě
těchto oblastí si v roce 1895 podmanila ostrov Madagaskar a dále se snažila ovládnout pouštní území
mezi Alžírskem, Kongem a horním Nilem, de ovšem narazila na britské zájmy. V roce 1884 vztyčilo
Německo svou vlaku v jihozápadní Africe a posléze obsadilo území Toga a Kamerunu v Guinejském
zálivu a obrovská ale i velmi nezdravá území na jihovýchodním pobřeží Afriky. Často docházelo
k vzpourám domorodého černošského obyvatelstva proti kolonizátorům. Většina těchto vzpour
končila krvavou porážkou domorodců anebo vyhlazením černošských kmenů. V roce 1885 získala
první africkou kolonii také Itálie, když obsadila přístav Massava při Rudém moři a část somálského
pobřeží. Další průnik do Habeše zastavil habešský král Menelik, který roku 1896 rozdrtil italské
koloniální vojsko.

Britské impérium
Největší impérium vybudovala v druhé polovině 19. století GB. Patřila jí čtvrtina lidské populace a
pětina zemského povrchu. Britskou říši tvořily jednak korunní kolonie s převahou původního
barevného obyvatelstva, kde si mateřská země zajistila kontrolu nad všemi politickými a vojenskými
rozhodnutími, ale místním náčelníkům přenechávala bezprostřední správu obyvatelstva. Za
nejdůležitější britskou kolonii byla považována Indie, která byla v roce 1876 přeměněna
v samosprávné císařství. Námořní přístup k Indii byl od Gibraltaru přes Kypr, Suezský průplav po Aden
a Perský záliv, který byl rovněž ovládán Brity. Pod přímou vládou koruny zůstávala v této době rovněž
nejstarší britská kolonie Irsko. Součástí britského impéria byly dále samosprávné bílé osady, takzvaná
dominia: Austrálie, Nový Zéland, Kanada a později Jihoafrická unie. Za svou výhradní sféru vlivu
považovala GB také všechna africká území mezi Egyptem a Kapskem, tedy Súdán, Ugandu, Keňu,
Britské Somálsko, Rhodesii a Bečuánsko. Britskými koloniemi v Africe byly i Nigérie a Sierra Leone.

Búrská válka
Největší zájem však projevila GB ke konci století o zlatonosná a diamantová ložiska nedaleko
Johannesburgu v jižní Africe. Tyto kraje ale již byly kromě domorodců obývány holandskými osadníky,
kteří zde zřídili republiky. Spory nových anglických přistěhovalců s holandskými usedlíky, kteří se
nazývali Búrové, daly GB záminku k ozbrojenému zásahu. Tříletá krvavá britsko-bůrská válka, ve které
zpočátku Búrové vítězili, skončila v roce 1902 zánikem búrských republik a rozšíření bristského
koloniálního panství v jižní Africe.

Vzestup USA
Osídlování západu
Po získání nezávislosti se USA rozprostíraly pouze mezi Atlantským oceánem a řekou Mississippi.
Ohromná území mezi Mississippi a Tichým oceánem byla osídlena původním obyvatelstvem, Indiány.
Během zhruba následujících 80 let i tato území dosídlili bílí přistěhovalci. Válkou s Mexikem v letech
1846/48 byl získán Texas, Nové Mexiko a Kalifornie. Od Španělska byla zakoupena Florida. V roce
1846 vymezila smlouva s GB hranici mezi Kanadou a USA, kterou dodnes tvoří od Velkých jezer až po
Tichý oceán 49. rovnoběžka. V roce 1867 zakoupily USA od ruského cara Aljašku. Osídlování
středozápadu trvalo až do 90. let 19. stol.
Rychlá a tvrdá kolonizace, která se neobešla bez obrovského zásahu do přírody a života indiánských
kmenů, a následné farmářské obdělávání půdy byly umožněny velkým přírůstkem obyvatelstva a
přistěhovalectvím. Vedle Irů, Angličanů, Němců a Skandinávců se začal uprostřed 19. stol. Zvyšovat
počet Italů, Poláků, Slováků, Ukrajinců a Židů. Na pacifické pobřeží se stahovali Číňané a Japonci.
Z jihu přicházeli Mexičané a ostatní latinskoamerické národy. I uvnitř USA docházelo ke stálým
přesunům obyvatelstva, po zrušení otroctví v jižních státech v roce 1863 zvláště černošského, které
hledalo na severu země lepší životní podmínky.

Boj proti otrokářství

Otrokářství bylo v severních, farmářských státech Unie zrušeno již na konci 18. století.
Z ekonomických důvodů se však udrželo v jižních plantážnických bavlnářských státech. Spor mezi
přívrženci otroctví a jeho odpůrci vedl po zvolení rozhodného odpůrce otroctví Abrahama Lincolna za
prezidenta USA v roce 1860 k odtržení jižních států od Unie. V roce 1861 pak jižní státy vytvořily
Konfederaci amerických států. Severní státy považovaly tento akt za jednostranné porušení ústavy a
rozhodly se, že jižanské rebely donutit silou zbraní k zachování jednoty USA

Válka Severu proti Jihu

V roce 1861 vypukla občanská válka mezi demokratickým Severem a plantážnickým Jihem, kterou
nazýváme válka Severu proti Jihu. Zpočátku vítězily pohyblivější jižanské jednotky vedené schopným
generálenm Leem. Leeova invaze na sever však skončila neúspěchem a zasvé vzaly i naděje
Konfederace na uznání a pomoc ze zahraničí. Od roku 1863 se začala projevovat hospodářská a lidská
vyčerpanost jižanů. Sever vyhlásil všeobecnou mobilizaci a do jeho armády byli přijímáni i černí otroci
z povstaleckých území, dekretem prezidenta Lincolna ze září 1862 osvobození z otroctví. Porážka u
pensylvánského Gettysburgu, vyplenění Atlanty a obsazení Richmondu, hlavního města jižanské
Konfederace, znamenaly obrat ve válce ve prospěch Severu. V rubnu 1865 vojska Jihu kapitulovala.

Po skončení občanské války, v níž padlo na obou straných 650000 lidí, došlo k okupaci jižních států,
která byla využita k takzvané rekonstrukci Jihu. Vojáci a úředníci ze Severu demokratizovaly jižanskou
správu a politický přístup. Přesto byla občanská práva černochů a také Indiánů prosazována v USA
velmi těžce a zdlouhavě. Pozůstatky rasové nesnášenlivosti se přenesly až do 20. století.

Politický systém USA

Koncem 19. století byl dotvořen politický systém dvou velkých politických stran, republikánů a
demokratů, kteří se pravidelně utkávali ve volbách a střídali u moci. Definitivní podobu nabyly i
ostatní americké ústavní instituce, zejména Nejvyšší soud a Kongres skládající se ze Sněmovny
reprezentantů a Senátu.

Američtí prezidenti měli v rukou velké pravomoce, což bylo zřejmě také důvodem jejich častých
vražd. Republikánská strana se vyvinula z Protiotrokářského Lincolnova Hnutí ve strachu velkého
průmysl která dovozními cly ochraňovala domácí průmysl a farmáře. Její prezidenti usilovali o posílení
amerického vlivu na kontinentě. Demokratická strana hlásala zásadu volného obchodu a později
brojila proti všemocným monopolům – sdružením velkých podniků, které ovládají trh.

Hospodářský rozmach
Po skončení občanské války a období rekonstrukce Jihu došlo k nebývalému průmyslovému a vůbec
hospodářskému rozvoji země. Tajemství tohoto úspěchu tkvělo ve svobodě podnikání a
demokratickém politickém prostředí, které umožňovalo, aby se v podnikání i v životě prosadili
nejschopnější a také nejprůbojnější jednotlivci ze všech sociálních vrstev. Významnou roli při
americkém hospodářském vzestupu sehrálo i zrušení otroctví a zákon o domovinách z roku 1865
který zaručoval každému Američanovi a přistěhovalci bezplatný příděl půdy z majetku vlády. Největší
rozmach průmyslu zažily především východní pobřeží státy, státy kolem Velkých jezer a Kalifornie při
pobřeží Tichého Oceánu. USA bohatly vývozem bavlny a obilí, těžbou ropy, uhlí a železné rudy a
rozvojem průmyslu, především automobilového a elektrotechnického, a jeho exportními
schopnostmi. Velký průmysl měnil také životní styl amerického obyvatelstva. As 40 % lidí žilo kolem
roku 1900 ve městech. Stomilionové Státy americké se staly před první světovou válkou prvořadou
světovou velmocí, která v mnoha ohledech překonala hospodářskou a vojenskou sílu GB a Německa.

Americké velmocenské snahy

Americká zahraniční politika se již od 20. let 19. stol. snažila bránit dalšímu rozšiřování evropských
kolonií na americkém kontinentě a usilovaly o jejich postupnou likvidaci. V roce 1898 se USA utkaly se
Španělskem ve válce o Kubu, Portoriko a Filipíny. V ozbrojeném sporu se Španělskem vystupovaly US
jako obhájci svobody latinskoamerických národů proti evropským kolonistům a po vítězné válce
vytlačily Španěly z Latinské Ameriky, Karibiku a Tichomoří. Po přelomu století USA již zcela volně
zasahovaly do záležitostí všech zemí západní polokoule, o čemž svědčila například dostavba
Panamského průplavu a vytvoření samostatného státu Panama po odtržení od Kolumbie.

Rusko za posledních romanovců

Reformy Alexandra II.
Po prohrané krymské válce přistoupil nový car Alexandr II. k reformě ruské rolnické společnosti.
Carovým nařízením ze dne 3. března 1861 přestali být rolníci nevolníky a nabyli osobní svobody.
Pokud vlastnili usedlost, museli si od statkářů koupit pozemky, přičemž značnou část ceny půdy hradil
statkářům stát. Rolník pak platil státu po několik desetiletí splátky za tento rychlý výkup půdy.
Z nevolnické závislosti bylo takto osvobozeno přes 21 milionů rolníků, kteří zároveň přestali podléhat
statkářské, soudní a policejní pravomoci. Rolnická reforma znamenala důležitý mezník v Ruských
dějinách a byla prvním krokem k dalším reformám státní správy. V následujících letech došlo
k zavedení místní, krajské a zemské samosprávy, ke zřízení porotních soudů, k výraznému rozšíření
středních škol a univerzit a k posilování armády a námořnictva.

Společnost carského Ruska

Obrovská ruská říše o 130 milionech obyvatel nebyla ani zdaleka jednotným celkem. Hlavní město se
od dob cara Petra Velikého nacházelo na severozápadě u Baltského moře. Petrohrad a vyspělejší
západní gubernie Pobaltí, Litva, Finsko a část bývalého Polského království, která připadla v roce 1815
Rusku, byly více ovlivňovány evropským liberálním duchem a počínající industrializací. Ve vlastním
Rusku panovaly obrovské společenské rozdíly. Postavení rolníků před zrušením nevolnictví se blížilo
postavení otroků: byli vlastnictvím statkáře, který s nimi mohl volně disponovat. I po zrušení
nevolnictví se masa ruského rolnictva těžce zbavovala existenční závislosti na statkáři či na
všemocném státním úředníkovi. Staleté návyky z nevolnictví, které byly po roce 1861 zaměněny za
podřízenost státnímu, tedy carskému úředníkovi, se v Rusku promítaly do všech mezilidských vztahů
a vedly i k nedůvěře ke státu a k možnosti změnit reformními prostředky těžký úděl milionů lidí.
K tomuto ruskému fatalismu, tedy přesvědčení o všemoci osudu a smíření se s ním přispívala i
pravoslavná církev, která jako služebník cara netečně přihlížela k nejpalčivějším problémům země a
lidskému utrpení a nabádala jen k trpělivosti a oddanosti Bohu a panovníkovi.

Car, úředníci, tajná policie a vojáci soustřeďovali ve svých rukou veškerou zákonnou, výkonnou i
soudní moc. Zatímco v ostatních částech Evropy byli panovníci kontrolování parlamentem, Rusko
zůstávalo absolutním vojenským státem, jehož charakter nejlépe vystihuje ruské slovo samoděržaví

Revoluční organizace
Většina ruské vesnické společnosti přivítala reformy cara Alexandra II. netečně, protože jim ani
nerozuměla. Vzdělanější vrstvy ruského obyvatelstva byla s rozsahem reforem nespokojena a
domnívaly se, že Rusko zachrání pouze pokračování reforem podle vzoru západních států.
Nejradikálnější složky společnosti, organizované v tajných revolučních organizacích, se snažily násilně
odstranit cara a vyvolat revoluce. Začátkem března 1881 se tajné organizaci Narodnoja Zaja podařilo
zavraždit cara Alexandra II. při projížďce Petrohradem. Atentát na cara však k revoluci či k zavedení
konstituční monarchie nevedl. Nový car Alexander III., a posléze jeho syn Mikuláš II. samovládu ještě
utužili a některé předchozí reformu omezili

Ruské impérium
Ruskou říši obývalo mnoho národů, z nichž zvláště Poláci a pobaltské národy dávali neustále najevo,
že nehodlají zapomenout na bývalou státní svébytnost a nemíní se smířit s porušťováním. Poláky
uráželo zavádění ruštiny do všech škol a úřady a úřadů a přejmenování Polského království na
gubernii poviselskou. V toce 1863 povstali, ale jejich vzpoura byla rychle potlačena. Podobně i Finově
usilovali o větší nezávislost, což se jim částečně podařilo po první ruské revoluce roku 1905.

Rusko bylo evropskou a asijskou velmocí. Jeho zahraniční politika v Evropě byla zaměřena na
Balkánský poloostrov, kde se snažila pomoci slovanským národům v boji proti Turecku, a usilovala
také o to, prosadit se výrazněji na Bosporu. Tento strategický bod, který uzavíral ruskou válečnou a
obchodní flotilu v Černém moři, byl sice kontrolován Tureckem, velký vliv tam ale měli i
západoevropské velmoci. V roce 1877/78 Rusko společně s Rumunskem, Srbskem a bulharskými
povstalci zvítězilo nad osmanskou říší. Car usiloval o dobré vztahy také s německým císařstvím, ale po
odvolání kancléře Bismarcka dal přednost republikánské Francii, s níž v roce 1891 uzavřel
spojeneckou smlouvu.

V Asii bylo Rusko vedeno snahou rozšířit carovo impérium směrem do střední Asie a na Dálný východ.
Velké úspěchy zaznamenala ruská armáda v druhé polovině 19. století při dobývání střední Asie: roku
1865 byl obsazen Taškent, roku 1873 Chiva a 1881 Ašchabád v Zakaspicku. Zároveň Rusko získalo na
Číně rozsáhlá území kolem řeky Amur a Ussuri včetně přístavu Vladivostok. Tím byla dokončena dvě
stě let trvající kolonizace Sibiře a Přímoří, když ještě předtím – v roce 1867 – byla USA odprodána za
7.2 mil. dolarů Aljaška. Na přelomu století byla rozsáhlá, ale velmi málo osídlená sibiřská a přímořská
území propojena transsibiřskou magistrálou s centrálním Ruskem

První ruská revoluce

V roce 1900 získalo Rusko na Číně celé Mandžusko. Vzájemné spory mezi Ruskem a Japonskem o
Mandžusko vyvrcholily v letech 1904/05 válkou, kterou Rusko na souši i na moři prohrálo. Nečekaná
porážka na Dálném východě měla pro ruské impérium dalekosáhlé důsledky. Odhalila vojenskou a
hospodářskou slabost samoděržaví a dala podnět k první ruské revoluci. Dne 22. ledna 1905 byla
v Petrohradě krutě rozehnána hladová dělnická demonstrace. Toto krveprolití zahájilo živelné bouře,
demonstrace v průmyslových centrech a plenění statkářských sídel. Vznikly politické strany, které
požadovaly zavedení všeobecného volebního práva, svolání parlamentu, rusky zvaného duma, a
zavedení plných občanských svobod po vzoru západní Evropy. Revoluční nepokoje a stávky vedly cara
v říknu 1905 k vydání manifestu, kterým zřizoval státní dumu jako zákonodárný orgán. Zároveň bylo
pro uklidnění ruské vesnice zrušeno placení rolnických poplatků státu za vykoupenou půdu a přestalo
bezohledné porušťování neruských národů.

Rusko se vydalo parlamentní cestou, kterou ovšem nehodlaly respektovat levicové revoluční strany
ani pravicové strany. Obrovská rozštěpenost názorů v ruské společnosti i ve státní dumě vedla
nakonec k vládě silné osobnosti, která nastolila opět pořádek. Touto osobností byl Petr A. Stolypin,
stoupenec mírných politických a sociálních reforem a přiměřeného parlamentního systému a
zavedení některých občanských svobod do ruského politického a společenského života

Rozkvět ruské literatury

Reformní období svědčilo rovněž umělecké tvorbě, ve které se odrážel jak život ruské šlechtické
společnosti, tak i tvrdá realita životních podmínek nejnižších vrstev. K nejznámějším ruským
spisovatelům této realistické epochy patřili I. Turgeněv, L. Tolstoj, F. Dostojevskij, považovaný za
průkopníka psychologického románu, a prozaik a dramatik A. Čechov, jehož tvorba patří k vrcholům
ruského kritického realismu.

Nová asijská velmoc Japonsko. Pokoření Číny

https://www.youtube.com/watch?v=Mh5LY4Mz15o
Otevření Japonska okolnímu světu
Japonsko bylo po staletí uzavřenou a pro ostatní svět neznámou zemí. Myšlenkové proudy a další
kulturní podněty přijímalo především z Číny a Koreje. Japonský císař, zvaný mikádo, sídlil ve městě
Kyoto a vůbec se neobjevoval na veřejnosti. Byl zcela závislý na vojenské šlechtě a vykonával pouze
její vůli. Největší moc v zemi držel ve svých rukou od 17. stol. Shogun, představitel vysoké vojenské
šlechty, který sídlil ve městě Edo. Když USA dosáhly obsazením Kalifornie břehů tichého oceánu,
vypravily v roce 1853 tři válečné lodě pod vedením admirála Perryho do Japonska. Perry měl za úkol
navázat obchodní styky s neznámou říší a otevřít pro americké lodě japonské přístavy. V roce 1854
byla uzavřena japonsko-americká smlouva, která otevřela Japonsko nejen USA, ale i ostatnímu světu,
neboť podobné smlouvy si později vynutili Rusové, Britové a Francouzi. Období uzavření Japonska,
které trvalo 250 let, skončilo. Cizinci mohli v zemi zřizovat obchodní konzuláty a pronajímat si území
v určených přístavních a vnitrozemských městech a usídlovat se zde.

Obnovení moci císaře

Vpád Američanů a Evropanů vyvolal v japonské společnosti ostrý spor, který se v letech 1858/68
proměnil v občanskou válku, do které zasahovali válečným loďstvem Britové, Francouzi a Holanďané.
Výsledkem desetileté občanské války byl pád shogunů, vysvobození císaře ze zajetí a jeho příchod do
Tokya a také postupné zavádění evropských kulturních a civilizačních zvyklostí včetně odívání.
Vojenská šlechta byla zrušena a pod vedením Evropanů byla vycvičena japonská armáda, rozvíjelo se
hornictví a průmysl a zakládaly se první banky. V roce 1872 byly postaveny první kilometry železnice
mezi Tokyem a Yokohamou, ke konci století spojovala už železnice celou zem. Od 90. let začalo bát
Japonsko soběstačné ve výrobě železa a oceli. S přednostmi bílé civilizace přišly také její stiné stránky.
Kapitalistické podnikání přineslo do Japonska i odbytové krize, nezaměstnanost, stávky a hromadné
vystěhovatelství, tedy předtím neznámé jevy, které dohromady nazýváme sociální otázka. Od roku
1889, kdy císař Mucuhito přijal ústavu, se Japonsku stalo konstituční monarchií se sněmovnou o dvou
komorách. Volební právo se ale týkalo jen asi jednoho procenta obyvatel.

Japonské velmocenské snahy

Japonci brzy využili své hospodářské úspěchy k vojenským výbojům na pevninu. Jejich expanze
směřovala nejdříve na Korejský poloostrov, který se ale nacházel pod čínskou svrchovaností. V roce
1894 vypukla mezi Čínou a Japonskem válka o Koreu. Trvala rok a Japonci v ní prokázali jasnou
vojenskou převahu na vodě i na souši. Nejenže obsadily Koreu, ale pronikli do Mandžuska a zmocnili
se strategických železnic a důležitých přístavů. Mírová smlouva zajistila Japonsku ostrov Formosu a
důležité hospodářské pozice ve formálně nezávislé Korei.

Dalším zahraničněpolitickým činem, který zařazoval dříve zaostalé Japonsko mezi světové velmoci,
byla účast na potlačení tzv. boxerského povstání v Číně v letech 1899/00 a podpis spojenecké
smlouvy s GB v rose 1902. Japonsko se definitivně zbavilo nerovnoprávných smluv s velmocemi
z 50/60 let a chystalo se k dalšímu výboji. V letech 1904/05 se utkalo na moři i na souši s Ruskem a
jednoznačně ho porazilo. Tím si Japonsko zajistilo již rozhodující vliv v Korei i v sousedním
Mandžusku. V roce 1910 byla Kora připojena k Japonsku.

Úpadek Číny
Jestliže Japonsko prožilo v poslední třetině 19. století období politických vojenských a hospodářských
reforem, které ho přiblížily k evropské a americké civilizaci a posléze z něho učinily novou asijskou
velmoc, Čína se nacházela spíše v období mocenského a hospodářského úpadku a vnitřního rozkladu.
Čína byla starou monarchií pod vládou mandžuské dynastie, která však nestačila kontrolovat
obrovské území a početné obyvatelstvo. Sídlo císaře se nacházelo uvnitř Pekingu v tzv. Zakázaném
městě. Vzdálené provincie byly ovládány jen za pomoci vojska, místních úředníků a tvrdých trestů.
Zvláště jižní provincie zažívaly častá a někdy i několik let trvající povstání rolníků, na nichž leželo
nejvyšší daňové zatížení. Postavení ústřední vlády podkopávaly nátlakovými akcemi i evropské
velmoci a posléze Japonsko, které si násilím vymohou otevření čínských přístavů, právo svobodné
plavby pro cizí kupce na řece Jang–ć–tiang a změny v celním ochranářství.

Postupné rozšiřování styků s Evropany a Američany narušovalo rovnováhu čínské feudální

společnosti. Podle evropského vzoru byly zakládány textilní a potravinářské podniky paroplavební a
železniční společnosti a také banky. Industrializace dala vzniknout novým městům. Ta však
nesourodou říši ještě více rozkládala a oddálila od pekingského centra, kde vládu po palácovém
převratu v roce 1898 fakticky držela císařovna-vdova Cch‘si a armáda pod vedením generála Juan Š-
kchaje

1. Kolik vojáků ztratilo Rakousko a kolik Prusko v prusko-rakouské válce roku 1866?
Přes 30 00 u Rakouska, Přes 10 000 u Pruska
2. Jak se nazývá česká politika „nic nedělání“?

Pasivní Rezistence
3. Který český politik v čele Národní strany svobodomyslné, tzv. Mladočechů, a v kterém roce
se rozhodl s touto politikou skoncovat?

Karel Sladkovský – září 1879

4. Jaká stran vznikla roku 1878 (držte se názvu ve videu)?

Československá strana sociálně demokratická dělnická

5. Kdy začala jezdit první česká tramvaj a kdo byl jejím vynálezcem?

1891František Křižík
6. Kopřivnická fabrika byla předchůdcem jaké dnešní automobilky?

Tatra
7. Kdo objevil čtyři krevní skupiny?

Jan Janský
8. Jmenuj jednu věc jmenovanou „českým lvem“, kterou z vědeckotechnického rozvoje
odmítal František Josef I.

Splachovací Záchod
9. Který český spolek byl zřejmě první?

10. Jak se nazýval spolek obchodníků?

Merkur
11. Napiš jméno jednoho umělce či intelektuála, který se na konci 19. století pohyboval v
Praze a zjisti o něm nějakou zajímavost.

Jaroslav Hašek - Po návratu do vlasti se ocitl v určité izolaci, poté, co například opustil
komunistickou stranu, ho Neumann označil jako zrádce proletářské revoluce.