I ŽEHEM

VPRAVĚKU
CECH A MORAVY
Pohřbívání žehem v pravěku

Čech a Moravy
 DR. JIŘÍ NEÚSTUPNÝ
správce pravěkého oddělení Národního musea

POHŘBÍVÁNÍ
ŽEHEM V PRAVĚKU
ČECH A M O R A V Y

19 4 1
Nakladatelství Život a práce, společnost s r . o.
Praha
Předmluva.
Pohřbívání žehem je prastarým zjevem v Evropě.
I u nás se tak pohřbívalo, od III, tisíciletí před naroze­
ním Kristovým až do 10. století po Kristu, kdy vlivem
křesťanství nastoupilo všude pochovávání těl nespálených.
Ty čtyři tisíce let žárového pohřbívání chceme tu
zachytit v počátcích, vývoji i vrcholném rozkvětu. Bu­
deme se snažiti také o poznání vnitřních pohnutek, které
vedly pravěké lidstvo k pohřbívání žehem. Popelnicové
háje, které dnes vyrůstají kolem krematorií s vyspělým
technickým zařízením, mají už své dávné předchůdce
v popelnicových polích a žárovištích, na nichž hořely
prosté pohřební hranice.
Pohřební obřady, a také pohřbívání žehem, souvisejí
úzce s náboženstvím. Protože pak každý pravěký kmen
měl své náboženské názory, jsou rozdílné také zvyklosti
při spalování nebožtíků a při úpravě jejich hrobů. Pro­
jdeme proto vývojem spalovacího obřadu podle jednotli­
vých kmenů v tom časovém pořadí, v jakém vystoupily
na půdě Čech a Moravy. Otázky rázu všeobecně nábo­
ženského, jakož i obsažnější přehledy vzdělanosti pra­
věkých kmenů najde čtenář v knížce „Náboženství pra­
věkého lidstva v Čechách a na Moravě", kterou vydalo
v roce 1940 nakladatelství Život a práce.
Práci tuto připisuji památce svého otce Františka,
vrchního inspektora drah (* 2. V. 1862 v Třebsku
u Příbramě, f 20. VI. 1936 v Plzni).
V Praze dne 1. listopadu 1940.
Jiří Neústupný.
První lidé nepohřbívali žehem.
První hroby v starší době kamenné. První lidé
vystupují v Evropě již v předchozím geologickém
období, ve čtvrtohorách (diluviu, pleistocénu). T e h ­
dy, dávno před X . tisíciletím před narozením K r i s ­
tovým, žil člověk ve vzdělanosti starší doby kamen­
né (paleolitické). L o v c i mamutů, srstnatých noso­
rožců, sobů a koní, a sběratelé přírodních plodin, po­
tulovali se k r a j e m s místa n a místo, j a k to právě v y ­
žadovalo namáhavé shánění potravy, bez níž by ne­
bylo života. Proti obrovitým, silnějším a rychlejším
zvířatům byl první člověk vyzbrojen jen ubohými
kamennými (pazourkovými) zbraněmi. Nedostatky
ve výzbroji však nahražoval člověku rozum, jímž
první člověk už daleko vynikal nad všechny ostatní
tvory. Rozum mu získával převahu v nerovných bo­
jích a s jeho pomocí člověk pracoval n a vynálezech,
které dávaly životu novou náplň a vyvedly lidstvo
z mlhy vzdělanosti přes dlouhá tisíciletí až do záře,
kterou rozlévají všude počátky dějin. Také české
země měly plnou účast n a vývoji počátků lidské
vzdělanosti. V mladším paleolitu, ve vývojovém stup­
ni aurignackém, objevují se první lidé také u nás,
zvláště pak n a Moravě.
Paleolitičtí lidé už pohřbívali své mrtvé. Nikoliv
ovšem ještě všichni, a proto jsou hroby z té doby
nesmírně vzácné. První hroby se objevují v západní
Evropě už ve středním vývojovém stupni (moustier-
ském) starší doby kamenné. Jsou to jasné doklady
víry v život posmrtný. Z mladších vývojových stup­
ňů paleolitu známe už pohřbů více — víra v posmrt­
ný život nabývala zřejmě půdy v loveckých tlupách,
které zatím nesmírně pokročily ve své vzdělanosti
(umění!) a zvýšily svoji životní úroveň. Aurignacké-
mu stupni náležejí i dva proslulé hroby moravské
z Předmostí u Přerova a z B r n a .

Pohřby n a ohništích. . Všechny dosud známé

pohřby paleolitických lidí jsou kostrové, t. j . obsa­
hují těla nespálená. Pohřbů se spálenými těly nezná­
me. — Jsou ovšem případy, kdy zachované kostry
pohřbených jsou značně opálené nebo zuhelnatělé.
To jsou sice nepochybné doklady působení ohně na
tělo pohřbeného, zůstává však otázkou, zda jsou to
dokonané nebo aspoň úmyslné pokusy o spálení
mrtvého těla. Při pohřbu žehem bychom očekávali
těla úplně spálená, což by se projevilo n a všech po­
zůstalých kostech — toho však u těchto pohřbů ne­
vidíme. A nemůžeme ani tvrditi, že šlo skutečně o
zamýšlené spálení mrtvého těla, o pohřeb žehem. V e
zmíněných případech leží totiž kostry n a ohništích.
A tu je možný několikerý výklad, vždy však ukazu­
jící, že k opálení nebo zuhelnatění koster došlo ná­
hodně, neúmyslně. Pozůstalí položili nebožtíka do
dohasínajícího ohniště dříve nežli opustili společné
bydliště a přenechali j e mrtvému. J e také možné, že
po pohřebním obřadu pozůstalí zapálili zařízení o¬
bydlí a tělo mrtvého se tak dostalo do plamenů ho­
řících trosek. Zvláště první vysvětlení, doložené pří­
mo nálezovými okolnostmi, vystihuje nejpravděpo­
dobněji, j a k mohlo dojiti k opálení koster nebožtí­
ků. Mrtvého položili jeho soukmenovci do ohniště,
které bylo shromaždištěm celé rodiny, rodu nebo
tlupy. Kolem ohnišť běžely události a dějiny prvních
lidí, byla to místa všem drahá, ba snad už tehdy po­
svátná. A právě pro zvláštní význam ohniště v ži­
votě prvních lidí nemůžeme vyloučiti, že při pohřbu

8
zapálili pozůstalí zvláštní pohřební oheň, do něhož
pak vložili mrtvého. Vždyť jeho tělo chladlo před
očima pozůstalých, kteří se snažili vrátiti mu tak
teplo a tím i život.
V e všech uváděných případech nemůžeme tedy
mluviti o úmyslném spálení těla, j a k to vyžaduje po­
hřeb žehem. Primitivní lidé, jimiž právě byli paleo­
litičtí lovci, měli přímý světový názor náboženský,
který je dobře patrný i v ostatním rázu jejich vzdě­
lanosti, především pak v kouzelném (magickém) je­
jich umění. A je zcela pochopitelné, že život posmrt­
ný s i tehdy představovali jako pouhé pokračování
života pozemského. Tělo nebožtíkovo bylo proto tře­
ba zachovati, aby bylo schopno dalšího života: to
ovšem úplně vylučovalo možnost pohřbu žehem.
Pohřby lebek v Offnetu. N a samém sklonku
starší doby kamenné (paleolitu), ve vývojovém stup­
ni azilském, zjišťujeme další stopy, které někteří ba­
datelé považují za první doklady spalování mrtvých.
V Offnetu (Offnet) v B a v o r s k u (Bayern) se našly
dvě prohloubeniny, vyplněné okrem. V jedné z nich
bylo pohřbeno 27 lidských lebek, ve druhé 6 lebek.
Všechny lebky byly obráceny obličeji k západu. N a
obratlích jsou zjevné stopy zářezů kamennými (pa­
zourkovými) noži, kterými byly lebky odděleny od
těl. Jiných lidských kostí u nálezů nebylo. Zdá se,
že takové částečné pohřby souvisejí s obřadním l i -
dojedstvím a s představami, které je často vyvo­
lávají, jako n a př. se snahou po získání vlastností
snědeného. Nebo se tu projevil strach před mrtvý­
mi v takové míře, že byla pohřbena jen lebka, kdež­
to ostatní části byly rozvlečeny, aby mrtvý se ne*
mohl už nikdy vrátiti mezi živé? V offnetských hro­
bech se však také našly dřevěné uhlíky a stopy po­

lí
pele, tedy zřejmé pozůstatky ohně! Někteří bada­
telé z toho usuzovali, že těla patřící k pohřbeným
lebkám, byla zpopelněna. Šlo by tedy o spálení části
lidského těla ze snahy po jeho zničení. Ovšem jiní
mají přítomnost uhlíků a popele z a příliš slabý do­
klad pro spálení těl. Mohou to býti také jen zbytky
pohřebního ohně nebo hostiny, která se t u konala
před uložením tak zvláštního pohřbu. Kůstky ze spá­
leného těla tu skutečně nikde nalezeny nebyly a
proto nemůžeme mluviti o pohřbu žehem. I kdyby­
chom uznali, že těla byla spálena, nemáme dokladů,
že byla pohřbena: naopak byly pochovány jenom
jejich nespálené lebky. Nechybíme proto, zařadí-
me-li neurčitý případ offnetský mezi ostatní už u¬
vedené nálezy opálených těl. I když zde došlo k spá­
lení těl, bylo to spálení jen částečné a nevedlo k
pohřbení spálených částí těla. J e to j e n další ná­
znak toho, že lidé se mohli velmi záhy přesvědčiti o
působení ohně n a lidské tělo a získati tak zkušenosti
pro technické provedení spalování mrtvých, které
ovšem vystupuje jasně až mnohem později.

Pohřební zvyky n a počátku mladší doby kamen­

né. Po době čtvrtohorní potulovaly se po Evropě
zbytky tlup paleolitických lovců, jejichž stopy —
při současném úpadku vzdělanosti — zjišťuje archeo­
logie jen s námahou. Není proto divu, že po znač­
ně ztenčeném obyvatelstvu, zápasícím o holý život
v měnících se přírodních poměrech, nenašly se do­
sud bezpečné pohřby. Také v Čechách a n a Moravě
vládne o té době ještě úplné temno.
Takové poměry trvaly v Evropě snad až do V .
tisíciletí před narozením Kristovým, kdy se t u po­
jednou objevuje nový lid, který se usazuje n a moř­
ském pobřeží západní a severní E v r o p y . Od paleo-

10
litických lovců a jejich potomků se odlišuje množ­
stvím kulturních vymožeností, z nichž vyniká výroba
přihlazených seker (dříve lidé nástroje ostřili jen
odtloukáním šupin) a pak hotovení primitivních ná­
dob z pálené hlíny. To jsou první známky nové do­
by, mladší doby kamenné (neolitu). Po tomto n e j -
starším neolitickém obyvatelstvu E v r o p y zůstaly
místy velké odpadkové hromady, jako proslulé dán­
ské kjókkenmoddingy, v nichž se uchovaly i součas­
né pohřby, svědčící jasně o víře v posmrtný život.
Ale všechny dosud známé pohřby jsou zase kostro­
vé; po spalování mrtvých nenajdeme tu vůbec stop.
K r a j e Čech a Moravy zůstávají však stále ještě l i ­
duprázdné. Toto nejstarší neolitické lidstvo nepro­
niklo do vnitrozemí, zarostlého hustými a neprostup­
nými pralesy, které se všude rozhostily ve vlhké
době poledové. Takové krajiny nelákaly k osídlení
málo asi početné obyvatelstvo, které zůstávalo na
březích moří, skýtajících mu snadno dostupnou po­
travu. — Z Čech a Moravy neznáme ani nálezů ani
pohřbů po tomto prastarém evropském lidstvu.

11
Rolníci mladší doby kamenné
spalovali už své mrtvé.
Vzdělanost a pohřební zvyklosti. Naše země do­
staly nové obyvatelstvo až mnohem později, asi ve
I I I . tisíciletí před narozením Kristovým. Od té do­
by jsou pak osídleny nepřetržitě až n a naše časy.
Tehdy splývají v Evropě zbytky paleolitických tlup
s novými příchozími a všude dochází k neobyčejné­
mu rozmachu života a vzdělanosti. Umožnily to
zlepšené přírodní podmínky, takřka již dnešního rá­
zu. E v r o p a se však současně značně rozrůzňuje. No­
vé obyvatelstvo náleží k několika odchylným celkům,
které se vzájemně hodně liší. Jest to pochopitelné,
protože jejich představitelé byli různého původu, žili
v rozdílném prostředí a základ každého celku se
vyvíjel jiným směrem. T y velké celky nám předsta­
vují svazky kmenů. Zvláště jemně lze jednotlivé ty­
to svazky rozpoznati podle zboží nejnárodnějšího,
podle hliněného nádobí ( k e r a m i k y ) . Podle jejího rá­
zu dává archeologie těmto kmenům jména, když je­
jich původních názvů neznáme a nikdy už nepozná­
me.
Čechy a Morava se staly vlastí rolnických kme­
nů, které náležely obrovskému kulturnímu a národ­
nímu společenství, které nazýváme lidstvem s ke­
ramikou páskovou. Pokročilé toto lidstvo je patrně
původu jihovýchodního, zaměstnává se ix)lnictvím,
chová domácí zvířata a bydlí ve stálých chatrčích,
někdy seskupených do osad. N a půdě Čech a Mora­
vy zastihujeme čtyři kmeny tohoto lidstva. Společ­
ným jejich znakem je nedostatek hřbitovů i jednotli-
vých hrobů. A to je zjev pozorovaný nejen u nás,
nýbrž po celé oblasti lidstva s keramikou páskovou.
Dosavadní nálezy nás poučují, že toto lidstvo ne­
znalo ještě všeobecné úcty k mrtvým v pozdějším a
také v našem smyslu. Nepohřbívali všechny své
mrtvé nebo aspoň ne způsobem, který bychom dnes
mohli zjistiti. Z ostatních zachovaných obřadních
památek dobře vidíme, že toto lidstvo dbalo přede­
vším života a obracelo své zraky k tomu, co by mu
zabezpečilo plodnost polí a zvířat (idoly!). Vedle
pohřbívání kostrového objevuje se u lidstva s kera­
mikou páskovou také pohřbívání žehem. Tehdy, ve
I I I . tisíciletí před narozením Kristovým, začínají se
také dějiny spalovacího obřadu v Čechách a n a Mo­
ravě.
L i d s keramikou volutovou nezanechal ještě žá­
rových pohřbů. První kmen lidstva s keramikou pás­
kovou, lid s keramikou volutovou, zanechal nám jen
velmi málo hrobů. Všechny jsou kostrové, obsahují
těla nespálená, pohřbená v poloze skrčené, j a k bylo
zvykem všech neolitických kmenů. To je dosavadní
stav v Čechách a n a Moravě. Jinak je tomu však
u těch skupin lidu volutového, které se usadily n a
západ od nás, v krajinách středního a západního
Německa. T a m vedle četných pohřbů kostrových n a ­
lézáme už i vzácné hroby s pohřby žehem. Z jedno­
ho naleziště (Rüdigheim) uvádí se dokonce sestava
podzemních j a m : v jedné je uložen vlastní pohřeb,
kdežto v ostatních dvou byl snad n a místě prove­
den pohřeb žehem. Tyto německé nálezy svědčí, že
už lid s keramikou volutovou znal spalování mrtvých
a pohřbívání žehem. Nemůžeme proto podobné ná­
lezy a doklady vyloučiti ani v Čechách a n a Moravě.

18
 Pohřby žehem u lidu s keramikou vypíchanou.
L i d s keramikou vypíchanou je druhým, mladším
kmenem páskového lidstva. Zaujal celé sídelní úze­
mí volutového lidu v
Cechách, kdežto n a
Moravu už pronikl
jen z části. Z celko­
vého rázu jeho vzdě­
lanosti i z jeho ší­
ření od západu n a
východ můžeme sou-
diti, že jeho kolébka
byla n a západ od
nás, v oblasti lid­
stva s keramikou
páskovou v Němec­
ku, kde n a jeho for­
maci působily i vli­
vy severské.
L i d s keramikou
vypíchanou, v Ně­
mecku i u nás, zná
obojí obřad pohřeb­
ní. Pochovává své
nebožtíky nespálené
v poloze skrčené, ale
pohřbívá j e už také
2árový hrob lidu s vypíchanou
prokazatelně žehem.
keramikou č. 12 z Prahy-Bubence.
Mezi nádobami spálené kůstky, Dosavadní nálezy
roztroušené a na hromádce. dokonce ukazují, že
s počátku pohřbí­
vání žehem dokonce převládá nad pochováváním těl
nespálených, které vystupuje hojněji až n a sklon­
ku vývoje tohoto kmene. Můžeme se proto domní-

14
vatij že lid s keramikou vypíchanou si přinesl zná­
most spalovacího obřadu již ze svého západního pro­
středí nebo kolébky.
Pohřby žehem u lidu s vypíchanou
keramikou jsou u nás prvními jas­
nými d o k l a d y o spalování mrtvých.
Tyto nejstarší žárové hroby nejsou však jednot­
ného rázu. V některých jsou spálené kůstky nebož­
tíkovy roztroušeny v hrobové jámě, jindy jsou sou­
středěny n a hromádce nebo posléze vloženy do malé
podzemní jamky. Takový jednoduchý způsob uložení
pohřbu, neznající ještě popelnice, j e jistě zvykem
prastarým, nelišícím se mnoho od položení nespále­
ného těla n a dno hrobové jámy. T a k jednoduše byly
založeny i některé žárové hroby lidu volutového
v Německu. U nás se pak tento způsob pohřbu ob­
jevuje n a jednom z nejstarších hřbitovů lidu s v y ­
píchanou keramikou v Praze-Bubenči. Teprve kolem
vlastního pohřbu jsou rozestaveny milodary (oběti-
n y ) , především hliněné nádoby, obsahující původně
potravu pro nebožtíka. Jednotlivé hroby měly v B u ­
benči 4 až 14 těchto nádob. Někdy jsou u pohřbu
položeny i nespálené kosti zvířecí, zřejmě to zbytky
masa, které nebožtík dostal do hrobu pro život n a
onom světě.
V jiných hrobech — těch je ovšem méně — lidu
s keramikou vypíchanou, jsou však spálené kůstky
mrtvého uloženy v hliněné nádobě, která se tak stá­
vá p o p e l n i c í . Tyto první popelnice se neliší
svým zjevem nijak od ostatních nádob, které nalé­
záme v hrobech a sídlištích tohoto lidu. Popelnice
stojí opět v podzemní hrobové jámě, samy nebo ob­
klopené ostatními hrobovými nádobami.
 U žárových pohřbů lidu s keramikou vypíchanou
byl pozorován zajímavý zjev: spálených lidských
kůstek je obyčejně v hrobě nalezeno j e n velmi málo.
Zdá se proto, že pozůstalí nesebrali pečlivě všech­
ny pozůstatky, j a k tomu bylo zvykem v dobách poz­
dějších. I to ukazuje n a počáteční primitivnošt spa­
lovacího obřadu, který nebyl ještě spoután pevný­
mi předpisy; t y se asi vyvinuly teprve časem. Jiná
pozoruhodnost byla zjištěna v Proseticích (Prose-
titz) v Sudetské župě (Sudetengau), odkud pochá­
zejí nádoby z jednoho nebo několika žárových hro­
bů. Jedna z nádob — patrně právě popelnice — má
ve dně uměle proražený otvor. S takovým zvykem
se setkáme u dalších pravěkých pohřbů žehem ještě

Obsah žárového hrobu lidu s vypíchanou keramikou z Vinoře

u Prahy. Popelnice. Kamenný sekeromlat a klíny nesou stopy
žáru.

1(6
častěji. J e to zjev velmi důležitý pro posouzení vnitř­
ní náplně spalovacího obřadu v pravěku.
Míst, kde tehdy spalovali zesnulé, neznáme a
nevíme tedy, zda tak činili na společných nějakých
žárovištích (krematoriích) nebo jednotlivě. Dosa­
vadní nálezy nám neukazují, že spálení mrtvého by
bylo bývalo prováděno na místě pohřbu, t. j . pří­
mo v hrobě. Vzhledem k malému počtu těch, kteří
se dali pohřbíti podle nového obřadu, nezdá se však
zase býti pravděpodobným spalování n a společných
žárovištích. N a žárovišti byly s nebožtíkem spáleny
i součásti jeho výstroje, z nichž se zachovaly k a ­
menné zbraně a nástroje: dodnes nesou stopy žáru
pohřební hranice. Nádoby s potravou přistavili však
pozůstalí teprve do hrobové jámy; n a nich není v i -
děti působení ohně.
Žárové hroby lidu s keramikou vypíchanou jsou
většinou nalézány ojediněle. Vzácnou výjimkou je
pohřebiště z Prahy-Bubenče, které mělo 16 hrobů,
všechny se žárovými pohřby.
Sporé žárové pohřby lidu s keramikou malova­
nou. L i d s keramikou malovanou byl opět původu
jihovýchodního ajpřevrstvil n a Moravě starý lid vo­
lutový, kdežto v Cechách zaujal sídla lidu s kerami­
kou vypíchanou, nebo jeho vzdělanost aspoň značně
pozměnil. Také lid s malovanou keramikou pohřbí­
val své mrtvé jen velmi vzácně. K rozsáhlým jeho
osadám známe dnes jen několik bezpečných hrobů.
A n i tu pak není jednoty v pohřebním obřadu. —
Pohřby kostrové jsou z a dnešního nálezového stavu
četnější. O uspořádání hrobů žárových víme j e n vel­
mi málo: někdy byla snad popelnice přikryta pře­
vrácenou mísou. Protože pohřby žehem jsou zatím
omezeny na Čechy, kde došlo k silnému prolnutí l i -

2 17
du s keramikou vypíchanou a lidu s keramikou ma­
lovanou, můžeme se domnívati, že noví přistěho­
valci převzali spalovací obřad v Cechách od lidu
s keramikou vypíchanou. Zde nám ovšem ještě mno­
ho objasní další nálezy.
Žárové pohřby ve skřínkách a pod mohylami
z konce doby kamenné. L i d s keramikou žlábkova­
nou j e posledním z kmenů rolnického lidstva s ke­
ramikou páskovou. Jeho vzdělanost je již značně po­
kročilá, osvěžená novým přílivem hodnot z jihový­
chodu i severu, odkud přes naše země šla důležitá
cesta jantarová. N a našem území došlo tak k pro­
stoupení řady prvků, které posléze splynuly v jeden
celek se starým domorodým základem.
Tehdy se u nás pohřbívalo kostrově i žehem. —
Kdežto v Cechách převažují pohřby kostrové, n a
Moravě jsou četnější hroby žárové. Kostrové hro­
by obsahují v rázu milodarů převahu prvků sever­
ních, kdežto v hrobech žárových vidíme především
onu starou domorodou vzdělanost páskovou a jiho­
východní.
Hroby žárové nemají jednotného uspořádání.
Někdy jsou to prosté podzemní jámy, v nichž pak
stojí hliněné popelnice se spálenými kůstkami. Po­
pelnice bývá ještě přikryta převrácenou mísou, kte­
rá pohřeb uzavírá. Severní vliv se projevuje stav­
bou hrobové skřínky z kamenných desek, jako n a
příklad ve Stehelčevsi u Kladna. Hrobové milodary
jsou postaveny n a vrstvě kostiček ve středu hrobu.
Spálené kůstky jsou tu tedy položeny prostě n a hro­
bovém dně, tak jako ve skřínkách, které chovají
pohřby kostrové.
Jinou zvláštností lidu s keramikou žlábkovanou
jsou žárové pohřby pod mohylami, které nalézáme

18
na Moravě. Mohyly mají elipsovitý půdorys o délce
4 až 21 m, šířce 3 až 9 m a jsou vysoké y% až 11/2
ni. V mohyle bývá obvykle j e n jeden, někdy však
také až sedm pohřbů. Vlastní pohřeb, spálené kůst­
k y nebožtíkovy, je uložen v hliněné popelnici, kte­
rou pak obklopují ostatní nádoby s potravou. Popel­
nice jsou někdy přikryty, uzavřeny, mísou. Jindy
jsou však spálené kostičky prostě n a hromádce, při­
kryté převrácenou nádobou. Většina těchto žárových
pohřbů je v prosté zemi, pohřby obložené kameny
jsou výjimkou. A l e takových skřínek z kamenných
desek, jaká byla nalezena n a př. ve Stehelčevsi v Če­
chách, t u nikde nenalézáme. Důležitou pozoruhod­
ností jsou uměle proražené otvory ve dnech někte­
rých popelnic z moravských mohyl. Z v y k ten už
jsme zaznamenali u lidu s keramikou vypíchanou a
uvidíme j e j nejčetněji u pozdějšího lidstva polí po­
pelnicových.
V moravských mohylách jsou patrné popelovité
vrstvy, které svědčí, že pohřební hranice hořela n a
místě, kde později pozůstalí vybudovali mohylu. A
do násypu mohylového náhrobku se tak dostaly
všechny zbytky pohřební hranice.
L i d se žlábkovanou keramikou žil u nás již n a
sklonku doby kamenné, kdy už spalovací obřad byl
u nás v užívání po dlouhou řadu generací lidstva
s keramikou páskovou. Přes to však nevidíme v něm
větší jednotnosti, jakou bychom po tak dlouhém vý­
voji očekávali. Přísné obřadní předpisy pro obřad
žehem nevytvořily se snad proto, že šlo stále ještě
o obřad výjimečný: jinak lidstvo s keramikou pás­
kovou pohřbívalo své nebožtíky nespálené. A potom
jsme viděli, že lidstvo s keramikou páskovou vůbec
málo dbalo n a obřadní pohřby svých soukmenovců!

19
 Lid s keramikou šňůrovou jen
vzácně spaloval mrtvé.
Rolnické lidstvo s keramikou páskovou nezů­
stalo jediným obyvatelstvem Čech a Moravy. Polo­
ha našich zemí v srdci E v r o p y přivedla k nám i jiné
kmeny, které hledaly novou domovinu pro své roz­
rostlé rody. T a k už lid s keramikou vypíchanou
dostal souseda v lidu s keramikou šňůrovou, který
k nám přicházel od severu. L i d s keramikou šňůro­
vou byl pohyblivý, stěhoval se s místa n a místo a
žil odděleně od rolnických domorodců, od nichž se
lišil původem, jazykem a celým rázem své vzděla­
nosti. Stopy tohoto lidu zjišťujeme u nás ještě na
sklonku doby kamenné.
L i d s keramikou šňůrovou pohřbíval všechny své
nebožtíky — víra v posmrtný život byla u něho roz­
šířena všeobecně. Všechny jeho hroby v Čechách a
na Moravě jsou kostrové, obsahují pohřby nespále­
ných těl ať už v prosté podzemní hrobové jámě ne­
bo pod mohylou. Máme sice stopy pohřebních ohňů
v moravských mohylách, v jednom případě j e pod­
zemní hrobová jáma vypálena ohněm, ale to jsou
všechno zjevy doprovázející pohřby kostrové a ne­
souvisejí nijak se spalovacím obřadem. B y l y ovšem
uváděny také pohřby žehem, ale nebyly nikdy přes­
ně doloženy. Jenom poukaz n a žárové pohřby l i ­
du se šňůrovou keramikou v sousedním D u r y n s k u
(Thüringen), připouštěl stále možnost objevení t a ­
kových pohřbů i u nás. Ovšem, i tam tvoří pohřby
žehem menšinu oproti pohřbům kostrovým. Spalo­
vací obřad tam býval proveden n a místě, kde potom

20
vyrostla mohyla. Kůstky spáleného nebožtíka ne­
byly v popelnici, nýbrž ležely spolu s ostatními mi­
lodary ve vrstvě uhlíků, zbytků to dřevěné pohřební
hranice.
Nové světlo do otázky našich žárových hrobů se
šňůrovou keramikou vnáší objev v Bělocích u K l a d ­
na. Pohřeb žehem, uložený v podzemní jámě, byl
obložen kameny. N a kůstkách seděla rozdrcená ná­
dobka. Tento případ pak ověřuje i jiné starší nále­
zy, kterým jsme dříve nepřikládali plné víry. Jest
dobře možné, že žárový pohřeb obsahoval hrob z
Nákla n a Moravě a velmi pravděpodobně je to u
hrobu z Lovosic (Lobositz) v Sudetské župě (Su¬
detengau), kde v malé kruhové jámě, vyplněné uhlí­
ky a kůstkami stál hliněný pohár a žárem ohně roz­
padlý kamenný sekeromlat, který patrně ležel u
nebožtíka při kremaci.
Nemůžeme už tedy dnes ani u nás vyloučiti, že
lid se šňůrovou keramikou znal spalování mrtvých,
třebas je prováděl jen ve velmi malé míře. Jeho
kmenovým pohřebním obřadem zůstává však pocho­
vávání nespálených těl. Známost spalovacího obřa­
du mohl si tento lid k nám přinésti již z D u r y n s k a
(Thüringen), mohl j e j však poznati také až u nás
od rolnického lidstva páskového. Nález v Bělocích
zdá se nasvědčovati spíše tomuto druhému řešení,
protože nenáleží počátku, ale až konci vzdělanosti
lidu se šňůrovou keramikou.

21
Obliba žárového pohřbívání u lidu
se zvoncovitými poháry.
V období lidu se žlábkovanou keramikou se u nás
objevuje další cizí kmen, který zakotvil v nové vlasti
teprve po dlouhé pouti. Vždyť vzdělanost, jejímž byl
nositelem, zrodila se až v slunné Andalusii, n a jihu
poloostrova Pyrenejského! Vynikají v ní krásně čer-
venohnědé zvonovité poháry z jemné hlíny, původně
zdobené vodorovnými bílými pásy, s jakými se setká­
váme všude v Evropě, k a m vedou stopy tohoto cizo-
krajného lidu. K nám ovšem nepřišli ti, kteří se zro­
dili až ve Španělsku. Rody lidu se zvoncovitými po­
háry několika proudy se rozešly ze své pravlasti a
jedny zamířily i přes moře a Sardinii do severní Itá­
lie. Tamodtud šly dále k severu a přibíraly cestou i
jiné prvky kmenové a kulturní. N a Moravě, před
oblouky karpatskými se zastavil zhruba jejich po­
stup k východu.
Všude, kde se setkáváme s tímto zvláštním l i ­
dem, který se celou vzdělaností liší od domorodců,
vidíme pohřby kostrové v poloze skrčené. T a k je to­
mu většinou i v Čechách a n a Moravě. Přece však
náš lid se zvoncovitými poháry vykazuje jednu
zvláštnost, a to jsou právě pohřby žehem. Jsou o¬
všem ve velké menšině proti pohřbům kostrovým.'
Vyskytují se však po celou dobu pobytu tohoto iidu
u nás, a j e proto pravděpodobné, že spalování
mrtvých poznali tito cizinci ihned po svém příchodu
do Čech a n a Moravu. V sousedním Sasku (Sach¬
sen) jsou žárové pohřby lidu se zvoncovitými po­
háry nejisté, ve Východní Marce (Ostmark) známe
ien jeden případ, v haličské Zloté je pak pohřeb že­
hem přidán do hrobu obsahujícího dětský pohřeb
kostrový. Ústředí spalovacího obřadu u lidu se zvon-
vitými poháry tedy zůstává v oblasti českomo-
c0

Hrob lidu se zvoncovitými poháry č. 2 z Bylan u C. Brodu

v Čechách. Obsahoval pohřeb kostrový a dva pohřby žárové
(tečkované plošky značí hromádky spálených kostí). Vedle
nádob (kroužky) byly v hrobě i kamenné nátepní deštičky,
pazourkové šipky, kamenný brousek a pazourkový nožík.

ravské. A proto j e nejpravděpodobnější vysvětlení,

že přistěhovalci poznali pohřbívání žehem teprve
v našich krajích, pod vlivem domorodého lidu se
žlábkovanou keramikou, jehož pohřby žehem jsme
právě probrali.

23
 Žárové hroby lidu se zvoncovitými poháry jsou
u nás upraveny dvojím způsobem: kůstky nebožtí­
kovy jsou buď n a hromádce na dně hrobové jámy
nebo jsou vloženy do hliněné popelnice. Dosavadní
pozorování ( L . Hájek) se zdají opravňovati do­
mněnku, že pohřby s kůstkami n a hromádce nále­
žejí staršímu, pohřby v popelnicích pak mladšímu
vývojovému stupni této vzdělanosti. Měřítkem pro
stanovení stáří jsou nám právě t y krásné červeno-
hnědé nádoby zvonovitého tvaru, které nalézáme
v hrobech staršího rázu, kde kůstky jsou n a hro­
mádce n a dně hrobu. Výroba této cizokrajné (py­
renejské) keramiky ustávala po dlouhém pobytu to­
hoto lidu u nás. Mladší generace kmene se už spo-
kojovaly s obyčejným nádobím, vyrobeným z šedo-
černé hlíny. A toto obyčejné nádobí nalézáme zase
v mladších hrobech, kde jsou kůstky uloženy v po­
pelnici. Opakuje se nám tu zjev, n a nějž jsme upo­
zornili už u lidu s keramikou vypíchanou, který asi
také převážně ukládal své pohřby s počátku volně do
hrobové jámy a teprve později zavedl používání po­
pelnic. J e to u každého kmene, který pohřbívá své
mrtvé obvykle kostrově, docela dobře pochopitelný
zvyk: spálené kůstky mrtvého jsou uloženy do hro­
bové jámy, tak jako byli lidé zvyklí ukládati pohřby
kostrové. Teprve časem dospěl lid se zvoncovitými
poháry k určitému odchylnému rituálu a k uložení
pohřbu použil popelnic.
Jsou-li spálené kůstky nebožtíkovy na hromád­
ce, pak kolem nich bývají rozestaveny ostatní po­
hřební milodary, jako nádoby s potravou a výzbroj,
která nechybí snad v žádném hrobě. Pazourkové
hroty šípů, ochranná kamenná deštička pro luko-
střelcovo zápěstí, někdy také bronzová dýka dopro-

24
vází bojovníky cizokrajného lidu, který se vsunul
mezi domorodce.
Zvláštního rázu jsou některé hroby s kamennou
stavbou. Kamennou skřínku měl hrob v Moste
(Brüx), v němž kůstky mrtvého byly n a hromádce
na dně. Podobně byl stavěn hrob v Poboři u Kolí­
na Pod zásypem z drobného kamení byla velká k a ­
menná deska (o rozměrech 8 0 x 6 0 c m ) , pod níž byl

Popelnicové pohřby lidu se zvoncovitými poháry z Mistřína

na Moravě.

teprve vlastní pohřeb. Popelnice s kůstkami byla se

stran chráněna dvěma kamennými deskami. Kůst­
ky byly ovšem rozhozeny i vedle popelnice. Doko­
nalá skřínka z vápencových desek se našla v Kolí­
ně. Hrob byl obložen čtyřmi bočními deskami, při­
k r y t pak další deskou. Také dno tvořila plochá des­
ka. N a dně byly pak rozhozeny spálené kůstky ne­
božtíkovy ve třech skupinkách. V severovýchodním
rohu hrobky stál zvonovitý džbáneček, obsahující
hrstku kostí, dále střep jiné nádoby a v protějším
rohu ležel hliněný přeslen (vřeteno), naznačující, ze
zde byla pohřbena žena.

25
 Hroby s kamennou stavbou se vyskytují i u
pohřbů kostrových, zvláště v Sasku (Sachsen) a
Durynsku (Thüringen) a zvyk ten převzal lid se
zvoncovitými poháry patrně vlivem severským: n a
severu je domovina kamenných hrobek od jednodu­
chých až k vyspělým tvarům. Jelikož takové skřín­
kové útvary jsou obvyklé také u kostrových hrobů
lidu se žlábkovanou keramikou, může však jiti o
převzetí také až n a naší půdě.
U pohřbů popelnicových leží spálené kůstky v
hliněné nádobě, která bývá přikryta mísou a obsta­
vena dalšími milodary. Popelnice jsou obvykle ná­
doby větší a náležejí k nezdobené, všední keramice
tohoto lidu.
Pro poměr mezi kostrovým a žárovým pohřbívá­
ním jest zvláště důležitý jeden hrob ze hřbitova
v Bylanech u Českého Brodu. V něm byl uložen po­
hromadě pohřeb kostrový a dva pohřby žehem. V e
východní části hrobové jámy ležel n a boku skrčenec,
u jeho nohou pak byla hromádka spálených kostí.
U skrčence stály dvě nádobky, dvě pazourkové stře­
ly a ochranná deštička. V západní části hrobu byla
jiná, větší hromádka spálených kostí a u ní pět ná­
dob, pazourkový nůž, střela, ochranná deštička a
brousek. Jde tu tedy o společný hrob tří příslušní­
ků téže rodiny, z níž dva byli pohřbeni žehem a j e ­
den kostrově. Vidíme t u jasně, že spalování mrtvých
nemůžeme dobře vysvětlovati j e n důvody rodovými.
Žárové hroby lidu se zvoncovitými poháry ne­
tvoří samostatných hřbitovů: jsou pohromadě s
pohřby kostrovými n a týchž pohřebištích a tvoří
vždy skupinu méně početnou. A dále můžeme po-
znamenati, že některé hřbitovy měly naopak jen
pohřby kostrové. Také vybavení obou druhů pohřbů,

26
kostrových i žárových, je stejné a poměrné vždy
bohaté. A n i u popelnicových hrobů nezůstává popel­
nice v hrobě sama, a je opatřena dalším průvo­
dem milodarů. Nevidíme u žárových pohřbů lidu se
zvoncovitými poháry žádného zvláštního řádu, což
je vysvětlitené, protože jde o pohřební zvyk pře­
ce j e n ještě výjimečný. Jinak u pohřbů kostrových
vidíme obřadní předpisy dosti přísně zachovávané
(poloha obličeje mrtvého k východu). K d e bylo pro­
váděno spalování mrtvých, nevíme. Můžeme však
předpokládati, že nebylo zapotřebí hromadných ža­
rovišť pro poměrně malý počet příslušníků, kteří se
dali pohřbíti žehem.
 Spalování mrtvých na prahu doby
bronzové.
, /Mladší doba kamenná (neolit), v níž žilo u nás
lidstvo s keramikou páskovou, lid se šňůrovou ke­
ramikou a se zvoncovitými poháry, končí po ro¬
I ce 2 000 před narozením Kristovým. Rody přistěho­
;

valců, které ztratily spojitost se svými soukmenovci,

splývaly v Čechách a n a Moravě pozvolna s domo­
rodými rolníky a vznikal tak nový národ s novou
vzdělaností. Nazýváme j e j lidem únětickým (hřbi­
tov v Úněticích u P r a h y ) . Obchod s baltským j a n ­
tarem a jižní mědí přinesl požehnání našim zemím
a jejich pracovitému a schopnému obyvatelstvu. L i d
únětický se chopil pevně otěží mezinárodního obcho­
du n a důležité evropské tepně a brzo přikročil i
k výrobě toho, co dříve z ciziny dovážel. Z našich
zemí, hlavně pak z Čech, stává se významné stře­
disko vzdělanosti v Evropě.
L i d únětický pohřbíval všechny své nebožtíky, a
to za obřadů značně jednotných (zvláště ve střed­
ních Čechách). Všechny dosud známé únětické hro­
by chovají pohřby kostrové — a známe jich už dnes
mnoho set. Výjimky z tohoto pravidla jsou dosud
jenom tři. B y l y zjištěny v Polepech u Kolína, na
hřbitově o 142 kostrových hrobech. Jde o žárové
pohřby dětí, přidané ke kostrovým pohřbům osob
dospělých, patině jednoho z rodičů, nejspíše matky.
V jednom případě byly spálené dětské kůstky roz­
hozeny kolem kostry, v jiném byly složeny n a hro­
mádce u nohou kostry a ve třetím hrobě byly v jed­
né z nádobek, která se tak stala vzácnou únětickou

28
popelnicí. Také z Moravy byly uváděny žárové hro­
by únětické, šlo však jen o podzemní součásti oby­
dlí, naplněné popelem z ohnišť a odpadky domác­
nosti. Z a únětický žárový hrob mohli bychom snad
uznati nález z Opatovic, kde v míse byly uloženy spá­
lené kosti s popelem.
Pohřby žehem jsou tedy u lidu únětického velmi
vzácnou výjimkou, zajímavou ještě tím, že nejde o
pohřby samostatné, nýbrž o pohřby dětí, přidané do
kostrových hrobů osob dospělých. Dítě i jeden z ro­
dičů byli t u pohřbeni současně, každý podle jiné­
ho obřadu. Co bylo příčinou této velké rozdílnosti,
ovšem nevíme. Uvážíme-li, že n a sklonku mladší do­
by kamenné bylo u nás v používání, třebas jen čás­
tečně, spalování mrtvých, pak je jistě nápadné, že
také únětický lid nepřikročil k pohřbívání žehem ve
větším rozsahu. U únětického lidu naopak zjišťuje­
me zvýšenou snahu po zachování nebožtíkova těla,
třebas víme, že tento kmen nevěřil v tělesný život
mrtvého.

29
Žárové pohřby pod mohylami
z doby bronzové.
Blahobyt únětického lidu přivábil nový kmen,
který asi ve 14. století před narozením Kristovým
obsazuje z horního Podunají jižní Cechy, do té do­
by takřka liduprázdné a hned n a to zasahuje vojen­
s k y i do Cech severních, kterými dosud vládl lid
únětický. Zanedlouho je celá země pod jeho mocí.
Podobně n a Moravě se objevuje jiný kmen téhož ná­
roda. Národ ten nazýváme mohylovým podle jeho
všeobecného z v y k u stavětí nad pohřbeným nebožtí­
kem mohutnou mohylu (náhrobek) ze země a k a ­
menů. L i d mohylový byl pro své výboje dobře vy­
zbrojen a také jeho pokročilá vzdělanost převyšo­
vala zestárlou už vzdělanost únětickou. V dobytých
severních Cechách a n a Moravě se však dlouho ne­
udržel: jeho posádky t a m už asi ve 12. století př.
K r . podlehly mocnému náporu lidstva polí popelni­
cových. A zanedlouho přišel jeho konec i v jihočeské
domovině...
Pohřby mohylového lidu jsou uloženy pod mohy­
lami, které mívají až 20 m v průměru a dosahují
výšky až 3 m. Vedle kamenného věnce n a obvodu,
který měl zabrániti sesutí náhrobku, jsou i uvnitř
mohyly hnízda kamenů, zbytky původních pohřeb­
ních komůrek.
L i d mohylový používal od počátku obojího po­
hřebního obřadu — pochovávání nespálených těl i
pohřbívání žehem. — Pohřby kostrové jsou tlakem
hmoty kamenů a prosakováním vody tak porušené,
že kostry často zmizely beze stop. Nemůžeme proto

30
uváděti přesnou statistiku o poměru pohřbívání že­
hem k pohřbům kostrovým. Přece se však jeví pře­
vaha pohřbů žehem — lid mohylový je prvním kme­
nem v našem pravěku, který používá větší měrou
než kdykoliv kdo před ním spalovacího obřadu. Zdá
se dokonce, že některé mohylové hřbitovy chovají
jen pohřby žehem, zatím co neznáme mohylových
hájů, kde by byly zastoupeny jen pohřby kostrové.
Mohylový lid nepoznal spalování mrtvých teprve n a
naší půdě. Přinesl si znalost tohoto pohřebního ob­
řadu už ze své jihozápadní domoviny. Domácí pů­
vod tohoto obřadu není pravděpodobný, protože u
lidu únětického jsme viděli spalování mrtvých jen
jako vzácnou výjimku.
Některé mohyly obsahují i několik žárových
pohřbů, takže jde pravděpodobně o rodinné hrobky.
Jinak jsou mohyly se žárovými pohřby n a těchže
hřbitovech, pohromadě s mohylami chovajícími
pohřby těl nespálených. Neznáme však bezpečného
případu, kde v téže mohyle by byl uložen pohroma­
dě pohřeb kostrový a pohřeb žárový z téže doby.
Úprava žárových pohřbů v mohylách je velmi
jednoduchá. Snad bychom mohli říci, že j e i ne­
dbalá, kdybychom nevěděli, že se řídila náboženský­
mi názory kmenovými. Pohřeb je vždy uložen na
úrovni půdy a nad ním teprve zbudovali pozůstalí
nebožtíkovi vysoký náhrobek. Neznáme případu, že
by kůstky byly složeny aspoň n a hromádce: vždy
jsou rozhozeny po základní ploše mohylové stavby.
A neznáme ovšem ani popelnic, do nichž by tehdy
lidé ukládali nebožtíkovy pozůstatky. Všechny ná­
doby v mohylách obsahovaly původně asi potravu
nebo to byly pouhé obětiny mrtvému. Jenom z Če-
lechovic na Moravě se uvádí žárový hrob s velkou

81
popelnicí a dalšími hrobovými nádobami. Mohylový
lid, přes to, že u něho bylo spalováni mrtvých po­
měrně značně rozšířeno, nedospěl ještě k tak vyvi­
nutému obřadu, jaký poznáme u následujícího lid­
stva polí popelnicových. Zvyk rozhazovati kůstky
mrtvého se udržel u některých jeho rodů i v násle­
dujících obdobích, za zcela pozměněných podmínek
kulturních i etnických (lid milavečský a lid mohy­
lový doby železné). N a popelišti s kůstkami bývají
pak položeny i ostatní milodary mrtvému. P r o po­
souzení rázu víry v posmrtný život nelze nepřipo-
menouti, že v zásypu mohyl bývají rozházeny stře­
py z různých nádob: patrně je pozůstalí vhazovali
do mohyly při její stavbě.
V zásypu mohyl i na popelišti n a úrovni půdy na­
lézáme množství dřevěných uhlíků nebo i celé kusy
nedohořelých dřev — to jsou zřejmě zbytky pohřební
hranice. V jedné z mohyl u Lán byla některá břev­
na složena ještě tak, j a k původně skládala pohřební
hranici. Podobně z pohřební hranice pochází i po­
pel, jehož jsou v mohylách někdy silné vrstvy. N a
úrovni půdy, pod popelovitou vrstvou, bývá někdy
země do červena vypálená — zjevně zase od mocné­
ho žáru hranice, která plála n a místě. Můžeme pro­
to souditi, že u mohylového lidu nebyla ještě zvy­
kem společná žároviště (krematoria). Každý pohřeb
žehem byl patrně proveden samostatně, n a místě,
kde potom vyrostl pohřební náhrobek, mohyla. B r o n ­
zové předměty, ať už jsou to součástky výstroje,'
ozdoby nebo zbraně, bývají někdy ohněm značně
opáleny nebo dokonce i zničeny. Ležely tedy u mrtvé­
ho těla při žehu. Jindy jsou však bronzové miloda­
r y ohněm neporušené a pozůstalí je asi přidali k
pohřbu až po kremaci. — Také hrobové nádoby

32
s potravou přistavovali nebožtíkovi až po vlastním
pohřbu.
Z těchto poznatků můžeme se pokusiti o rekon­
strukci celého obřadu. V posvátném háji, kde už
stála řada mohyl předků, byla sestavena pohřební
hranice. N a volném prostranství uvnitř hranice byl
položen nebožtík, ve svém slavnostním šatě, někdy
pak přímo se vším svým honosným bohatstvím, se
šperky, výstrojí i zbraněmi. Po dohoření hranice
dali pozůstalí k spálenému tělu nádoby s potravou
a započali se stavbou náhrobku. Různě umístěné mi­
lodary v mohylách a rozházené střepy nasvědčují,
že dlouho trvající stavba mohylového náhrobku by­
la doprovázena zvláštními obřady, jejichž podstata
a průběh nám ovšem navždy zůstanou utajeny.

3 33
Lužický l i d popelnicový.
Vzdělanost a pohřební zvyky. A s i od 12. století
před narozením Kristovým se ujímá v našich zemích
vlády lidstvo polí popelnicových. Svůj dějinný a kul­
turní význam si udržuje skoro po tisíc let. Toto lid­
stvo představuje obrovský národní a kulturní celek,
který místně a časově se rozpadá v menší jednotky
kmenové. Nejstarším kmenem, který vystoupil n a
půdě Čech a Moravy, je lid lužický, nazvaný podle
velkých hřbitovů v Lužici ( L a u s i t z ) . Vzdělanost l u ­
žická, k nám od severu přišlá, byla velmi pokročilá.
Smetla a pohltila vše, co t u ještě zbylo z dob minu­
lých. V e východních Čechách a n a Moravě mů­
žeme sledovati dějiny lužického''lidu až asi do 9. sto­
letí před K r i s t e m ; střední Čechy odpadají z jejího
přímého okruhu asi o století dříve.
Pohřebišť lidu lužického známe u nás velké množ­
ství a počet hrobů n a nich jde do tisíců. Jsme při
tom svědky jedinečné jednoty v pohřebním obřadu.
Jenom dva pohřby — a to ještě velmi zvláštně u¬
místěné — jsou kostrové, jinak jsou všechny pro­
vedeny žehem. L i d lužický, jako všechny ostatní
kmeny ryzího lidstva polí popelnicových, je prvním
na naší půdě, který používá spalování mrtvých j a ­
ko výhradního způsobu pohřbu. Pohřbívání žehem
je neoddělitelnou součástí jeho celkové vzdělanosti.
Pohřby v mohylách. Dnes nalézáme dva druhy
lužických hrobů. Někdy jsou pohřby v podzemních
jamách bez jakéhokoliv vnějšího označení, jindy jsou
jámy k r y t y nadzemními mohylami. Je ovšem otáz­
kou, zda tento dnešní nálezový stav je vždy původ­
ní. Mohylové náhrobky jsou z pouhé země — jen

34
vzácně jsou n a obvodu zpevněny kamenem — a
mohly proto dávno už zmizeti n a obdělávané půdě.
T a k ve Voznici u Hradce Králové byly v lese mo­
hyly, kdežto n a sousedních polích u lesa už jenom
podzemní hroby. Jelikož pak mladší pohřeb n a témž
pohřebišti nikdy neporušil hrobu staršího, můžeme
předpokládati, že původně všechny lužické hroby
byly n a povrchu označeny násypem, i když to tře­
bas byly někdy j e n nízké rovy a ne rozměrné mo­
hyly.
Mohyly lužické se dnes zachovaly ve východních
Čechách a n a Moravě. Tvoří malé hřbitůvky, někdy
však také rozlehlá pohřebiště, n a nichž je i přes 100
mohyl jako v Jeřicích u Hořic. Také velikost mo­
hylových náhrobků značně kolísá. Bývají 1 až 2 m
vysoké, půdorys mívá průměr asi 5 m, někdy však
kolem 10 m, zcela výjimečně pak i 16 m ! Pod mo­
hylovým náspem je podzemní jáma, obsahující tepr­
ve vlastní pohřeb s všemi obvyklými milodary. J e n
vzácně bylo zjištěno uložení pohřbu nad úrovní pů­
dy, v mohylovém náhrobku, pod nímž nebyla ob­
vyklá podzemní hrobová jáma. V Jeřicích tak stála
popelnice s nádobami nad úrovní země, v Nadslavi
u Jičína byly spálené kůstky nebožtíkovy, rozhoze­
ny spolu se střepy nádob v popelišti n a spodku mo­
hylové stavby, tedy jako u staršího lidu mohylo­
vého.
Prosté hroby podzemní. Jinak jsou všechny o¬
statní lužické pohřby uloženy v podzemních jamách.
Tvoří hřbitovy o několika stech hrobech. Jámy hro­
bové mají půdorys nepravidelně okrouhlý, až skoro
obdélníkový, hluboké jsou až přes 1 m. Hroby bo­
hatší na milodary bývají obvykle založeny mnohem
hlouběji. — Některé hrobové jámy mají kamennou

35
 stavbu: nádoby jsou pak kamenem přikryty nebo
obloženy. Jen vzácně můžeme však mluviti o kamen­
né skřínce. Zvláště dokonalá skřínka byla v jed­
nom hrobě u Sove-
nic: kamenné des­
ky k sobě přiléha­
ly tak, že ani za tři
tisíce let se nedo­
stala hlína k vlast­
nímu pohřbu. Po­
pelnice byla vypl­
něna kůstkami spá-
len3>mi n a prach, o¬
statní tři hrobové
nádoby byly ještě v
době objevu prázd­
né, když v nich už
před tisíciletími vy­
schly nápoje a vy­
hnily pokrmy. J i ­
nak bývají všechny
nádoby včetně po­
pelnice s kůstkami
vyplněny splavenou
kou kulturou z Rosic u Pardubic. zemí. Každý hrob
obsahuje obyčejně
jen jeden pohřeb. Výjimky pozorujeme obyčejně jen
u těch hrobů, kde vedle osoby dospělé (patrně mat­
ky) j e přidán ještě pohřeb dětský.

Úprava žárových hrobů. Ústředním milodarem

v každém lužickém hrobě j e popelnice, zaplněná spá­
lenými kůstkami nebožtíkovými, mezi nimiž jsou i
drobné milodary bronzové. Kůstky bývají v popelni­
cích velmi čisté, nesmíšené s popelem nebo uhlíky

36
z pohřební hranice. V některých popelnicích jsou
kůstky složeny zřejmě podle určitého řádu, v němž
můžeme hledati stopy obřadních předpisů. Lebeční
kosti bývají navrch, kosti z ostatního těla pod nimi
a nejhlouběji, n a dně nádoby, teprve delší kosti z
nohou. Takové uspořádání kůstek v popelnici ovšem
předpokládá, že v témž pořádku byly sesbírány z v y ­
haslého žároviště, což j e důležitá podrobnost pro
vysvětlení postupu spalovacího procesu a pro jeho
technické provedení. Popelnicemi bývají většinou ná­
doby větší, nikoliv však jen jednoho tvaru. Střídají
se zde osudí, velké zásobnice, hlavně však dvojku-
želovitá osudí, která k této funkci byla vybrána
nejčastěji. Málokdy stojí popelnice v hrobě sama
— to jenom u pohřbů těch nejchudších, jimž pozů­
stalí nemohli dopřáti řádné hrobové výpravy. Úpl­
nou vzácností jsou pak případy, v nichž kůstky ne­
jsou vůbec v popelnici. V Jaroměři ležely n a hro­
mádce na dně hrobu spolu s bronzovým nárameč-
kem a byly přikryty převrácenou mísou, v jednom
hrobě v Určících u Prostějova bylo několik kosti­
ček s dvěma úlomky bronzové spínací jehlice při­
kryto jen střepem z velké mísy, kdežto opodál stála
celá malá nádobka. Popelnice bývají obvykle při­
krývány překlopenými mísami, někdy jen větším
střepem. Tím bylo dosaženo uzavření popelnice a
ochrany kůstek před znečištěním hrobovým zásy­
pem. Kolem popelnice jsou pak rozestaveny ostatní
hrobové nádoby, v nichž původně byla asi potrava.
Někdy je v nich nalezena i zvířecí kost n a doklad,
že nebožtíci dostávali i potravu masitou. Nádob bý­
vá až sedm, jen výjimečně ještě více. Sestavy těch­
to nádob jsou někdy velmi zvláštní — nesedí totiž
v zemi vždy vedle sebe, nýbrž bývají různě do sebe

37
 vkládány a překlopovány. T a k v jednom velmi bo­
hatém hrobě v Sadské byly čtyři nádoby postave­
ny n a sobě do výše. N a většině nádob je viděti, že
jich nikdy před tím nebylo použito v domácnosti a
že byly zvlášť zhotoveny pro pohřební potřeby. Je
to většinou nádobí velmi jemné. U dětských pohřbů
bývají nádobky ozdobné a zdrobnělé.
Velnu pravidelným zjevem u popelnic nebo ná­
dob j e přikrývajících, je umělé proražení otvoru ve
dně nebo v boku. S takovými umělými otvory jsme
se setkali už v mladší době kamenné a zde je nalé­
záme skoro v každém žárovém hrobě. Představy,
které spojovalo s takto upravenými popelnicemi pra­
věké lidstvo, jsou u lužického lidu vyjádřeny nej­
obecněji.
Výjimečnou úpravu hrobu zjišťujeme v Sadské,
kde^ popelnice stála n a zvýšeném výstupku, kdežto
další dvě hrobové nádobky seděly n a spodku hro­
bové jámy jako obvykle. Přes všechnu rozmanitost,
se kterou se setkáváme v lužických hrobech a v je­
jich úpravě, vidíme všude dosti značnou jednotnost,
která ovšem vyžadovala všeobecně známé a přísně
dodržované obřadní předpisy. Výjimky jsou způso­
beny stupněm společenským (počet milodarů) nebo
rozdíly krajovými: zvyky n a obrovských plochách
lužického sídelního území se pochopitelně časem od­
lišovaly.

Společná žároviště (krematoria). Kde spaloval

lužický lid své nebožtíky? I na tuto otázku může
dnes archeologie dáti odpověď, díky výzkumům roz­
sáhlých hřbitovů. V některých mohylách byla na
úrovni půdy velká spáleniště (Jeřice, Nadslav). Ze­
mě t u byla vypálena do červena a n a ní byly roz­
troušeny uhlíky, popel, střepy z rozbitých nádob a

38
dokonce i několik spálených lidských kůstek. Tako­
vé stopy žáru mohou pocházeti jen od pohřební h r a ­
nice, nad jejímiž zbytky pak pozůstalí nasypali mo­
hylový náhrobek. Spalovalo se tedy v těchto mohy­
lách přímo n a místě pohřbu. K d e jsou však žáro­
viště k rozlehlým popelnicovým hřbitovům o něko­
lika stech hrobech? V nich nenalézáme stop popele
a uhlíků, abychom mohli souditi, že mrtvý byl spá­
leni přímo v hrobové jámě! Lužický lid, u něhož spa­
lování mrtvých bylo výlučným pohřebním obřajiem,
založil n a každém hřbitově společná žároviště, n a
nichž se prováděly pohřby žehem. Jejich stopy mů­
žeme doložiti archeologickými nálezy.
Z výsledků starších výzkumů lze uvésti velký
hřbitov ve Lháni u Jičína, kde uprostřed mezi 116
hroby se rozprostíralo žároviště n a ploše 4*20 X 5
m. N a pohřebišti v Pouchově u Hradce Králové bylo
několik tákových žárovišť, n a nichž byli spalováni
mrtví.
Při nejnovějším výzkumu n a popelnicovém hřbi­
tově v Malé Bělé u B a k o v a bylo zjištěno velké žá­
roviště, nepravidelného tvaru s četnými jazykovitý-
mi výběžky. N a této ploše do červena vypáleného
písku jsou rozesety jámy průměru 50 až 70 cm, v
nichž někdy byly dřevěné uhlíky. Podzemní hroby
lužické se tomuto žárovišti i jeho jazykům vyhýba­
l y : byly umístěny vedle něho nebo mezi laloky. To
je zcela zřejmé žároviště, n a němž po dlouhou dobu
byli spalováni ti, kdož došli věčného života n a tom­
to hřbitově. N a témž popelnicovém hřbitově byla
zjištěna ještě jedna zvláštnost, která je asi také
v přímé souvislosti se spalováním nebožtíků. N a plo­
chých kamenech, které tvořily nepravidelný pěti­
úhelník, byly rozhozeny střepy misky a několik má-

39
 to spálených kůstek. V jednom místě byla sytě čer­
ná hlína s několika střepy a spálenými kůstkami a
pod ní velký plochý kámen (40 x 40 cm) žárem roz­
pukaný. Také z moravského hřbitova v Seloutkách
známe skupinu velkých kusů pískovce, tvořících ne­
pravidelný kruh o průměru asi 2 i / m. Takové k a ­
2

menné stavby sloužily asi také k spalování mrtvých:

na ně byl při žehu pokládán nebožtík. K této otáz­
ce se vrátíme ještě při rozboru spalovací techniky
pravěkého lidstva.
Pohřební obřad, pokud j e j může doložiti archeo­
logie, jest si tedy představit! asi takto: Mrtvý byl
položen n a žároviště většinou se svými ozdobami,
které projevují silné stopy žáru. Mnohdy pak byly
při pohřbu žehem zničeny vůbec a zbyly z nich bez-
tvárné slitky bronzoviny. Po dohoření hranice byly
kůstky nebožtíkovy pečlivě sebrány a vloženy do
hliněné popelnice. K popelnici umístěné v hrobové
jarně přidali pak pozůstalí ostatní nádoby, obsahu­
jící pokrmy a nápoje. Jako velmi vzácnou výjimku
můžeme uvésti několik nádobek, které jsou žárem
pokrouceny a mají povrch popelovitě bílý. T y , na­
plněné nejspíše vonnými látkami, stály nepochybně
u mrtvoly nebo v její blízkosti a prošly s ní spalo­
vacím procesem.

40
Popelnicové hroby středočeských
Knovízanů.
Knovízský lid a jeho pohřební zvyky. Postup l u ­
žického lidu dospěl asi v 11. až 10. stol. před K r i s t e m
až do středních Čech, kam se dříve uchýlily ze se­
veru vytlačené rody lidu mohylového a kde snad
ještě byly zbytky starého obyvatelstva únětického.
Za okolností zatím dosti nejasných došlo zde k smí­
šení a k vzniku nového národa, projevujícího se jed­
notnou vzdělaností, v níž nade všechny ostatní vy­
niká přínos průbojné a svěží vzdělanosti lužické. No­
vý národ nazýváme knovízským podle Knovíze u
Slaného, kde bylo jeho velké sídliště. Husté osídlení
středočeského území, staré a bohaté to kulturní ob­
lasti, vedlo sice k nebývalému blahobytu, ale sou­
časně také k neúnosnému přelidnění. Přebytečné ro­
dy středočeské daly se proto na pouť k jihu a za­
čaly osazovati dosud pusté končiny mezi Beroun­
skem a Sedlčanskem. P a k vnikly i do jižních Čech
a některé se převalily i přes šumavské hřebeny.
Pohřební obřady knovízského lidu nejsou tak jed­
notné jako u lidu lužického. Převahu mají sice opět
pohřby žehem, ale setkáváme se i s rituálními pohřby
kostrovými. Někdy pak můžeme mluviti i o poho­
zení mrtvých a prokázati lidojedství. Většinou se
soudí, že kostrové pohřbívání je důsledkem vlivů sta­
rého obyvatelstva mohylového a snad i únětického,
které dodávalo i oběti lidojedství. Zdá se však, že
tyto zvláštní zjevy vznikly mezi Knovízany samý­
mi, že jsou rázu náboženského, ač i přelidnění stře-

41
dočeské sídelní oblasti mohlo v takových případech
míti úlohu významnou.
Popelnicové hroby a žároviště. Žárové hroby jsou
vlastním a po celé oblasti rozšířeným pohřebním zvy­
kem Knovízanů. V podstatě se neliší mnoho od ú-

Milodary z knovízského žárového hrobu ze Zbraslavě u

Prahy. Ozdoby byly v popelnici, přes kterou ležel k a ­
menný mlýn.

pravý žárových pohřbů lužických, ač jsou proti nim

nepoměrně chudší. Často jsou n a větších hřbitovech,
v nepravidelných řadách. Výjimečný je žárový hrob,
zjištěný uvnitř osady n a Zrůbku n. V I . Knovízské žá­
rové pohřby jsou umístěny v podzemních jamách,
s výjimkou žárových pohřbů v mohylách u Příbra­
mě, kde jsou nad úrovní půdy. Popelnice bývá v hro-

42
bě samotná, j e n někdy přikryta převrácenou mísou
nebo jen plochým kamenem. Hroby o větším počtu
nádob jsou zvláštností. N a velikém popelnicovém
hřbitově v Křepenicích u Sedlčan bylo původně n a
100 hrobů, jen v jediném hrobě však byly čtyři hro­
bové nádoby, ve Velkých Cičovicích obklopovalo po­
pelnici dokonce pět dalších nádob. Častěji bylo zjiště­
no, že drobná nádobka byla vsunuta do popelnice
ke kůstkám, mezi nimiž jsou i zbytky bronzových
milodarů — ozdob a součástí nebožtíkovy výstroje.
Spálené kůstky bývají pravidelně v hliněné po­
pelnici. V Křepenicích byly však kůstky v jednom
hrobě jenom roztroušeny v černé popelovité vrstvě,
která vyplňovala podzemní hrobovou jámu: nebyla
tam ani popelnice ani jiná hrobová nádoba. Také hro­
by s kamennou stavbou jsou vzácné. V Humnech u
Slaného byly nádoby obklopeny dvěma i více kame­
ny, v Křepenicích byl dětský hrob označen vyso­
kým kamenem, který původně jistě vyčníval nad po­
vrch. Skutečná kamenná skřínka z malých desek
byla v P r a z e - L i b n i : kosti a popel z pohřbu ležely
v menší popelnici.
Zvláštní kamennou stavbu vidíme v Dobešovicích
u Kolína, kde uprostřed kamenného kruhu o prů­
měru 28 m bylo šest kuželovitých seskupení a v nich
střepy nádob a spálené lidské kůstky. T u jsme na
rozpacích, zdá máme mluviti o spalovacím místě
(krematoriu), nebo zda jde o zbytek obrovské mo­
hyly s vnitřní kamennou konstrukcí. Mohyly kno-
vízské známe také z Příbramska, kde jsou z hlí­
ny, jen jádro mají kamenné: milodary jsou v J a ­
kýchsi komůrkách mezi kameny. Podobně n a hřbi­
tově křepenickém byly nalezeny tři kamenné kry ty ,

48
patrně zbytky mohyl a pod nimi teprve vlastní pod­
zemní jáma s pohřbem.
Popelnicemi bývají obvykle nádoby největší, v
Povltaví a v jižních Čechách je pohřeb skoro pra­
videlně ve velké zásobní nádobě, obilnici. V e střed­
ních Čechách j e u pohřbů mnohem více krásně pra­
covaných a zdobených nádob, které byly asi vyro­
beny j e n pro účely pohřební, kdežto jihočeští vystě-
hoválci dávali nebožtíkům častěji obyčejné nádoby,
jakých používali jinak v domácnostech. Dětské hro-
bečky bývají vybaveny nádobkami, které jsou pou­
hými zdrobnělinami nádob velkých. Umělé provr­
tání dna, s nímž jsme se pravidelně setkávali u po­
pelnic lužických, je u knovízských pohřbů velkou
vzácností. N a velkém hřbitově křepenickém jenom
jedna dětská popelnička měla takový otvor ve dně.
Snad cedník, jímž byl přikryt zrůbecký pohřeb že­
hem, měl podobnou funkci jako provrtaná popelni­
ce. Bronzové předměty z knovízských popelnic jsou
nejčastěji poškozeny žárem pohřební hranice. Při
spalovacím procesu propadly buď vůbec zničení ne­
bo z nich byly beztvárné slitky. Je jich velice málo
a nepoznali bychom z nich jinak vysokou úroveň
knovízského kovolitectví.

O způsobu spalování mrtvých nemáme zatím bez­

pečných poznatků. N a velkém hřbitově křepenic­
kém, ani v jeho nejbližším okolí nebylo nalezeno žá­
roviště. Hrobové jámy byly tu však pravidelně vy­
plněny tmavou hlinou, promíšenou popelem, dřevě­
nými uhlíky, ojedinělými střepy a slitky bronzu. T a ­
kový zásyp vznikl vsypáním zbytků hranice do hro­
bové jámy. V příbramských mohylách ležely celé
kusy spálených dřev z pohřební hranice. Snad do-
bešovický kamenný kruh bychom mohli nejspíše v y -

t!
ložiti jako spalovací místo, žároviště. Také v Hum­
nech n a několika místech popelnicového hřbitova
byla do červena vypálená hlína, v níž bychom mohli
spatřovati žároviště obdobné nálezům lužickým.

45
Jihočeský l i d spaluje všechny své
mrtvé.
Když středočeští vystěhovalci knovízští přišli do
jižních Cech, zastihli tu ještě všude starší lid mohy­
lový. Co se tu všechno událo, podrobněji zatím ne­
víme.^ Stará vzdělanost mohylového lidu se však mezi
10. až 8. stoletím před Kristem už více neobjevuje a

Pohřební mohyla z Milavče u Domažlic. V podzemní jámč

popelnice.

na její místo nastupuje všude vzdělanost knovízská.

Došlo tu zřejmě k smíšení starých Mohylanů s při­
šlými Knovízany. Nový národ jihočeský takto vzniklý
nazýváme lidem milavečským podle významného
hřbitova u Milavče n a Domažlicku. Staří Mohvlané

46
přijali od knovizských přistěhovalců v plné šíři vzdě­
lanost a částečně také pohřební zvyky. Po svých
předcích si zachovali jediné viditelné dědictví — po­
hřební mohylu. Mohyly lidu milavečského nejsou už
ovšem tak rozměrné jako náhrobky starého lidu mo­
hylového. Někdy mají ještě kamenné jádro jdoucí
od povrchu až n a úroveň půdy, jindy jsou však n a ­
vršeny z pouhé hlíny. V některých mohylách (Mila-
več) vidíme ovšem stavbu velmi důkladnou: nad
podzemní hrobovou jamou se střídají pásy klenuté
z kamenů a hlíny. Někdy lid milavečský ani nestavěl
zvláštních mohyl pro své nebožtíky a přidal jejich
pohřeb do některé mohyly, vybudované ještě starým
lidem mohylovým. Bylo tu tedy stále jasné vědomí,
že kopečky v hájích kryjí pohřby předků. Pod vlivem
knovizských přistěhovalců upustil lid milavečský
úplně od pochovávání nespálených těl, které bylo
ještě časté u mohylových předků. Milavečské pohřby
jsou provedeny vesměs žehem. Uložení pohřbu v mo­
hyle není však právě jednotné. Po způsobu knovíz-
ském je pod některými mohylami podzemní hrobová
jáma, v níž je pohřeb v hliněné popelnici. Jindy však
milavečský lid zachovává zvyky svých mohylových
předků a pro uložení žárového pohřbu nevykopává
zvláštních podzemních j a m . Spálené kůstky nebožtí­
kovy jsou spolu s ostatními milodary n a úrovni
půdy. Bývají t u n a hromádce, ve větším shluku,
někdy dokonce jen jednotlivě roztroušeny po velké
ploše. Také v kamenném k r y t u mohyly už je někdy
nalézáme. V e Vranovicích u Radnic se mezi desít­
kami milavečských mohyl jen velmi vzácně v y s k y t l
případ, že nebožtíkovy kůstky byly uloženy v po­
pelnici, přikryté převrácenou mísou nebo plochým
kamenem. Z toho vidíme, že milavečský lid ve větší

47
 míře zachovával některé pohřební zvyky svých mo­
hylových předků a nepřijal úplně pohřebních obřadů
knovízských. Popelnicí bývá obyčejně nádoba n e j -
větší, velmi často zásobnice-obilnice. Zvláště obrov­
ské byly takové popelnice v mohylách u Milavče.
V popelnicích pak bývají ostatní menší nádobky a
bronzové milodary. Vedle dosud obvyklých popelnic
hliněných můžeme v této době po prvé zaznamenati
i použití bronzové nádoby k uložení pohřbu: je to
bronzový kotlík z Milavče, umístěný n a nepohybli­
vém podvozku čtyřkolovém.
Mrtví byli n a žárovišti spalováni se všemi svými
ozdobami, které jeví mocné stopy působení žáru.
Proto jich také bývá velmi málo; totéž jsme už v i ­
děli u pohřbů knovízských. Společných žárovišť do­
sud neznáme. N a některých hřbitovech však mů­
žeme tento nedostatek dobře vysvětliti. V e Vrano-
vicích skoro ve všech milavečských mohylách jsou
doklady, že spálení nebožtíka bylo provedeno n a
místě a nad pohřbem pak nasypána mohyla. Jsou
tam četné stopy uhlíků, spáleniště s popelem, po
němž jsou roztroušeny lidské kůstky. Pohřební h r a ­
nice milavečského lidu plály tedy v posvátných há­
jích a pro každého nebožtíka byla asi postavena -
hranice zvláštní, j a k bylo zvykem i u starého lidu
mohylového.

48
Žárové pohřby lidu bylanského
doby železné.

Různorodost bylanského obyvatelstva. A s i v 8.

století před Kristovým narozením dochází k velkým
změnám v celé Evropě. Do užívání vchází nový
kov — železo, nastává doba železná. Zjišťujeme ne­
jen velké změny kulturní, ale i pohyby kmenové,
které se dotýkají velmi citelně i středočeské sídelní
oblasti, která byla dosud v moci popelnicového lidu
knovízského. Starý lid knovízský zůstává ve svých
sídlech, pozměňuje jenom vnější háv své vzdělano­
sti a podřizuje j e j novým způsobům. Od západu však
přichází do jeho území nový kmen, který vykazuje
ninoho zvláštností, především v pohřebních zvycích.
Obě složky obyvatelstva žijí u nás pohromadě, svou
vzdělaností se podstatně neliší. Nastává vzájemné
vyrovnávání a nakonec dojde k splynutí. Nový lid,
žijící ve středních Cechách od 8. do 2. století před
Kristem, nazývá archeologie lidem bylanským podle
pohřebiště v Bylanech u Českého Brodu.

Popelnicové hroby domorodců. Obě složky sklá­

dající náš lid bylanský dají se s počátku odlišiti po­
dle svých pohřebních zvyklostí. Domorodí potomci
Knovízanů zůstávají věrni tradicím svých praotců
a pohřbívají nadále jen žehem. Pozůstatky pohřbu
ukládají do hliněných popelnic. Hrobová jáma je
prostá, jen tak veliká, aby pojala popelnici a pří­
padně ostatní hrobové nádoby. Popelnice bývá v hro­
bě samotná, jen místy (severozápadní Cechy a K o ­
línsko) je k pohřbu přidáno nádob více. Zajímavé je,

4 49
 že se n a Kolínsku vyskytují tyto prosté hroby po­
pelnicové domácího obyvatelstva také společně, t. j .
a a těchže hřbitovech s velkými (prostornými) hrob­
kami, které náležejí přistěhovalcům od západu. Prá­
vem se proto v těchto jednoduchých hrobech popel­
nicových vidí pohřby porobeného lidu domorodého,
kdežto velké hrobky se přisuzují přistěhovalcům,
kteří tvořili vrstvu vládnoucí. Takové popelnicové
hroby jsou zvláště chudé: popelnice s kůstkami je
jediným jejich obsahem. A zdá se, že někdy byl po­
hřeb uložen do podzemní jámy vůbec bez popelnice...
Výjimku tvořil v Hradeníně u Kolína bohatý dětský
hrobeček, přikrytý vápencovou deskou a obsahující
vedle popelnice další dvě nádobky. N a kůstkách le­
želo několik korálků, závěsek a pár bronzových a že­
lezných náramků. To už je velké bohatství v hrobě
příslušníka porobeného lidu! V některých hrobech
byl zásyp promíšen dřevěnými uhlíky nebo většími
kusy zuhelnatělého dřeva — zbytky pohřební hra­
nice, vsypané do hrobové jámy po uložení popelnice.
Způsob pohřbu nelišil se asi n i j a k podstatně od zvy­
ků, které jsme poznali už u lidu knovízského.

Žárové hroby přistěhovalců. Pohřby západních

přistěhovalců jsou ve velkých podzemních hrobkách
obdélníkového tvaru o rozměrech až 530X380 c m !
Také hloubka těchto hrobek je velká (až 180 cm)
proti mnohem mělčím jamkám prostých hrobů po­
pelnicových. Hrobky tvoří často velké hřbitovy
(Hrademn, Bylany, Praha-Střešovice). Původně nad
každou hrobkou byla dřevěná střecha na kůlech a
na ní spočívala vrstva země a kamení, které n a po­
vrchu tvořilo mohylu. Hrobová komora byla tedy
prázdná až do zřícení stropu, kdy hlína a kameny

50
zavalily pohřeb uložený n a dně jámy. L i d těchto hro­
bek pochovával své mrtvé převážně kostrově, ač znal
také spalování mrtvých. Tuto birituálnost (používání
obojího obřadu) si k nám přinesl už ze své západní
vlasti. Jeho spalovací obřad se však velice liší od
pohřbíváni žehem u domorodců. Z a zvláštní zmínku
stojí také neobyčejné bohatství velkých hrobek:
v jedné bylo dokonce 70 hrobových nádob!
Pohřby žehem jsou v menšině. Hrobky je obsa­
hující jsou však vypraveny skoro stejně jako u po­
hřbů kostrových. Velké rozměry hrobek se žárovými
pohřby (120X100, 200X240, 2 5 0 X 9 0 atd.) ukazují
jasně, že pozůstalí nekopali jámu jen pro uložení
vlastního žárového pohřbu, který by vyžadoval po­
měrně velmi malé plochy. I u žárových hrobů dbali
pozůstalí obřadních předpisů o velikosti hrobek, kte­
ré jinak měly význam jen u pohřbů kostrových. Od­
chylnost hrobek se žárovými pohřby záleží v tom, že
nemůžeme u nich prokázati tutéž dřevěnou stavbu
s kůly jako u hrobek kostrových; ale i v nich jsou
zřícené vrstvy hlíny a kamenů. Také vybavení milo­
dary je u žárových hrobů poněkud chudší.
Kůstky ze spáleného těla jsou v těchto hrobkách
na hromádce n a dně jámy. Kolem jsou pak rozesta­
veny ostatní hrobové nádoby. Protože právě u t a ­
kových pohřbů chybějí zbraně a jiné mužské ná­
stroje, domnívá se kolínský badatel dr. Dvořák, že
žehem byly pohřbívány ženy. Někdy jsou spálené
kůstky umístěny ve dvou skupinách, což by ukazo­
valo n a pohřbení dvou osob.
V e velkých hrobkách nalézáme však ještě jiné
společné pohřby dvou osob. Kůstky jedné osoby jsou,
jako obvykle, n a hromádce n a dně jámy, kdežto dru­
hý pohřeb žehem je uložen v popelnici (Střešovice).

51
 Nejkrásnější takový případ známe z Poděbrad, kde
v prostorné hrobce bylo 27 hrobových nádob. N a
hromádce spálených kostí leželo 5 hliněných amu­
letů, spínací brož a korálek. Druhý pohřeb žehem byl
v popelnici. Z tohoto významného nálezu vidíme, že
hlavním byl pohřeb kostí n a hromádce n a dně hrob­
k y : n a něm ležely nejvýznačnější milodary. Kůstky
na hromádce představují proto v těchto hrobech po­
hřeb hlavní osoby, pro kterou byla nákladná hrobka
stavěna. Takové pohřby náležejí nepochybně lidu
velkých hrobek, protože tito přistěhovalci neznali
ukládání pohřbů do popelnic. Druhý pohřeb, vsypaný
do popelnice, znamenal by, že některý přistěhovalec
se dal pohřbíti podle zvyklostí porobených domo­
rodců, což je však málo pravděpodobné. Mnohem
pravděpodobnější je snad domněnka, že pohřeb v po­
pelnici náleží příslušníku porobeného lidu popelnico­
vého. Snad otrok tu následoval svého pána, aby i n a
onom světě m u mohl sloužiti...
V e velkých bylanských hrobkách shledáváme se
ještě s jednou zvláštností. Někde, třebas vzácně, je
pohromadě pohřeb kostrový i žárový v téže hrobce.
N a dně hrobové jámy leží kostra, stranou je pak
hromádka spálených lidských kostí (Hradenín I . ,
Střešovice V H I . ) . Někdy jsou spálené kůstky roz­
hozeny už v zásypu hrobky, z čehož lze snad souditi,
že pohřeb byl původně uložen nad krytem (střechou)
nebo v něm. B y l tedy asi do hrobky přidán teprve
potom, když v podzemní jámě už leželo nespálené
tělo nebožtíkovo. K d o je to v takovém případě po­
hřben žehem? Pohřeb kostrový je jistě hlavním, žá­
rový je jenom k němu přidán do společného hrobu.
Sotva tu jde o příslušníka domorodého lidu popelni­
cového, protože pak bychom očekávali jeho kůstky

52
v popelnici a nikoliv n a hromádce n a dně jámy nebo
v jejím krytu. Zde byl asi žehem pohřben příslušník
téhož kmene jako pochovaný. Snad je správná do­
mněnka, která v žehem pohřbené osobě vidí manžel­
ku, která následovala dobrovolně svého muže-válec-
níka...

Bylanský žárový hrob z Poděbrad. N a hromádce spálených

kostí amulety a ozdoby. Druhý žárový pohřeb byl
v popelnici.

Nádoby v bylanských hrobkách jsou většinou

velmi křehké a byly zřejmě vyráběny jen k účelům
pohřebním.

53
 O způsobu spalování nevíme dosud ničeho. Z ná­
lezu přepálené a ohněm pokroucené nádoby v jednom
z hradenínských hrobů můžeme souditi, že někdy
byla na hranici přistavena i nádoba, snad s vonnými
látkami^ k zvýšení vznešenosti obřadu. Také ozdoby
ležely někdy u nebožtíka při spalovacím pochodu, j a k
nám ukazují bronzové slitky. Zničením většiny bron­
zových a železných předmětů v žáru hranice můžeme
si snad vysvětliti chudobu žárových hrobek n a ko­
vové milodary, ačkoliv hrobky kostrové jich chovají
velmi mnoho.

Společné pozdější hroby. Od 4 . století před K r i s ­

tovým narozením nalézáme už zase jenom hroby po­
pelnicové. Přistěhovalci asi splynuli s domorodci a
převzali jejich způsob pohřbu. Hroby ty, svým obsa­
hem už velmi mladého rázu, tvoří někdy dosti velké
hřbitovy. Podzemní jáma je malá, jen taková, aby
pojala popelnicový pohřeb. V jámě bývá popelnice
s kůstkami, přikrytá obvykle převrácenou mísou.
Spálené kůstky
jsou někdy nejen
v popelnici, ale
roztroušeny i v
zásypu hrobové
jámy — ač jde
pravděpodobně o
jednu osobu. T a ­
ké hrobečky vel­
mi chudé se v y ­
skytují : spálené
kůstky n a dně
hrobu — přikryté
mísou nebo roz-

54
hozené v hrobové jámě, kde není ani hrobové ná­
doby. Výplň hrobových j a m tvoří černá popelovitá
vrstva se zbytky dřevěných uhlíků. Mísy, které ob­
sahovaly pohřeb žehem nebo j e j v popelnici přikrý­
valy, měly ve dně uměle vyražený otvor. Po dlou­
hých staletích se tu opět setkáváme se zvykem,^ j a ­
ký jsme pravidelně zaznamenávali u lidu lužického.
N a takovém hřbitově v Praze-Bubenči byla zjiš­
těna jedna pozoruhodnost, která asi souvisí se spa­
lovacím obřadem. N a povrchu bylo nalezeno několik
kamenných krytů (nízkých mohylovitých útvarů)
obvodu elipsovitého nebo i kruhového. Hlína mezi k a ­
meny byla mnohem tmavší nežli okolní ornice. Pod
těmito k r y t y bylo několik žárových hrobů, jiné však
byly vykopány v prosté zemi vedle nich. T y t o k a ­
menné k r y t y jsou nejspíše zbytkem žárovišť, která
byla zbudována nad zapomenutými staršími hroby;
noví nebožtíci pak byli pohřbeni n a volné ploše vedle
nich. N a kremační účel těchto kamenných staveb
ukazuje zvláště tmavé zabarvení jejich výplně, které
pochází z množství uhlíků pohřební hranice. A n a
nich se také nalezly kůstky i slitky bronzu, vzniklé
roztavením kovových předmětů, které měli nebožtíci
u sebe při pohřbu žehem. Další výzkum n a tako­
vých hřbitovech nám jistě objasní i tuto otázku.

Jihočeské hroby bez mohyl. Hroby obdobné bu­

benečským nalézáme také v jižních Čechách, přede­
vším dobře je známe z okolí Blatné. Nemají mohy­
lového náhrobku a nepochybně j e j nikdy neměly. J e ­
jich příslušnost k jihočeskému lidu mohylovému do­
by železné není zcela jistá, naopak u nich zjišťujeme
podobnost se středočeskými hroby bylanskými
pozdního rázu. Někteří badatelé se proto domnívají,

55
že jsou v nich pohřbeni příslušníci kmene bylanského,
jehož část byla ze středních Cech vytlačena vpádem
keltských Bojů. Hroby ty jsou podzemní a tvoří
menší hřbitůvky. Některé hrobové jámy měly k a ­
mennou stavbu- nebo byly asi původně n a povrchu
označeny kameny. Někdy označoval podzemní hrob
hranolovitý kámen, jindy byly kameny n a povrchu
sestaveny do kruhovitého věnce. Obvyklým zjevem
je v těchto hrobech popelnice, přikrytá většinou pře­
vrácenou mísou nebo aspoň střepy jiných nádob.
Jiné hrobové nádoby jsou přidány k pohřbu jen vel­
mi vzácně. Zvláštností jsou hroby se dvěma popelni­
cemi. V y s k y t u j e se tu skoro všeobecně umělé pro­
ražení dna popelnic, jaké jsme viděli i n a pohřebišti
v Bubenči. V jedné popelnici bylo zjištěno, že kůstky
delší byly u dna, lebeční nahoře — tak jako v hro­
bech lužických a někdy i slezsko-platěnických. Popel­
nice stojí někdy ve vrstvě popele a rozhozených
kůstek, což by ukazovalo, že zbytky pohřbu nebyly
zvlášť pečlivě ze žároviště sebrány. Některé se do­
staly i do hrobové výplně se zbytky pohřební h r a ­
nice. Také kůstky v popelnicích jsou pomíšeny s po­
pelem. Chudý nebožtík dostal do hrobu i poroucha­
nou popelnici, někdy jen několik střípků: jsou hro­
by, v nichž kůstky jsou bez jakýchkoliv milodarů
uloženy v důlku ve dně hrobové jámy nebo v ní rozhá­
zeny. Hojněji bývají u těchto pohřbů milodary kovo­
vé a skleněné: v jednom hrobě byl dokonce krásný ná­
hrdelník z 29 několikabarevných korálů ze sklovité
hmoty. Takové drobné milodary nejeví pokaždé sto­
py žáru a nebožtík je dostal do hrobu až po kremaci.
Nad několika takovými hroby v Dobšicích se roz­
prostírala povrchová plocha kamenů tvaru čtverce
skoro desetimetrového. O její příslušnosti k pohře-

56
bišti nevíme však ničeho bližšího. Je to nějaká užit­
ková stavba pozdější, nebo zde zůstal z dávných veku
zachován útvar podobný bubenečským krytum-zaro-
vištím?

57
Jihočeští Mohylané v době železné.
Pohřby domorodců n a úrovni mohyl. Nové zvyk­
losti doby železné zasáhly asi v 8. století před K r i s ­
tem i jihočeský lid milavečský a způsobily značnou
proměnu jeho vzdělanosti. Také zde došlo od západu
k přílivu nového obyvatelstva: snad jsou to rody té­
hož lidu, který se ujal moci v středočeské oblasti by-
lanské. Zatím jen n a Plzeňsku jsme odkryli jejich
stopy. Nejspíše šlo o obyvatelstvo málo početné,
které zmizelo brzy v davech domorodců. Už asi od
4. století hustota osídlení v jižních Cechách značně
poklesá. Zdá se, že mnohé rody mohylového lidu
opouštěly starou vlast, do níž jejich předkové přišli
již v době bronzové. Poslední jasné stopy jihočeské­
ho mohylového lidu sáhají asi do 2. století před K r .
Pohřby mohylového lidu jsou i v době železné pro­
váděny žehem, kostrové pohřby tvoří velmi vzácnou
výjimku. P r o uložení žárového pohřbu není někdy
vůbec budován zvláštní náhrobek a pohřeb je přidán
prostě do některé starší mohyly. I mohylový lid doby
železné považoval tedy starší mohyly za své a po­
hřbíval do nich své nebožtíky. Jinak mohyly, stavěné
v době železné, jsou rozměry svými mnohem menší
proti mohylám starším. Uložení pohřbu není v nich
jednotné. Obvykle je pohřeb n a úrovni mohylové
stavby a kůstky jsou uloženy v popelnici nebo nasy­
pány n a hromádku. V e Vlčí u Lužan v několika pří­
padech byl pohřeb se všemi milodary ve středu k a ­
menného k r y t u mohyly, obklopen 4 až 8 balvany,
takže tu vznikla ochranná komůrka. Jsou však také
mohyly, v nichž spálené kůstky mrtvého jsou roz­
troušeny po popelovité vrstvě nebo ve spáieništi n a

58
úrovni stavby. V Královicích u Plzně byly kůstky
v podzemním důlku přikryty převrácenou mísou.
Jindy jsou kůstky v popelnici i vedle ní. Dvojitý po­
hřeb v Újezdě u Sv. Kříže (Radnicko) obsahoval
2 popelnice a další kůstky byly rozhozeny po spále­
ništi mezi ostatními hrobovými nádobami. Podobně
2 popelnice byly v mohyle u Kostelce u Hluboké nad
Vltavou. V těchto případech jde o dva pohřby pod
jedním mohylovým náhrobkem. Některé mohyly jsou
velmi bohatě vybaveny pohřebními milodary. T a k n a
příklad v 9. mohyle v Újezdě u Sv. Kříže bylo 24 ná­
dob. Nádoby (popelnice) z některých mohylových
pohřbů mají úmyslně proražená dna, což jsme už v i ­
děli u řady pravěkých popelnic. Tento zvyk byl zjiš­
těn v mohylách v Kostelíku a Královicích u Plzně a
také v mohyle u Velké n. V i t .

Pohřby přistěhovalců v podzemních hrobkách.

Zvláštního rázu, který připomíná středočeské velké
hrobky bylanské, jsou některé mohyly n a Plzeňsku
(Újezd u Sv. Kříže u R a d n i c ) . Kamenná stavba se
skládá z hřibovitého krytu, jehož sloup zabíhá od
povrchu mohyly až pod úroveň půdy, často až ke dnu
podzemní hrobové jámy, v níž je uložen vlastní po­
hřeb. Tato podzemní hrobka, pravidelně půdorysu
skoro čtvercového, byla původně asi prázdnou hro­
bovou komorou, do níž po shnití dřevěného stropu
poklesl sloup kamenné stavby. N a dně hrobek je po­
hřeb uložen v popelnici, obvykle to nádobě velké.
Spálené kůstky bývají ovšem roztroušeny i n a dně
járny mezi hrobovými milodary, které jsou vždy vel­
mi bohaté. T a k v 5. mohyle v Újezdě u Sv. Kříže
bylo v podzemní jámě 54 nádob, v kamenném krytu
pak dalších asi 7 nádob a 4 bronzové náramky!

59
 Průřez mohylou č. 5 z doby želez­
né z Újezda u Sv. Kříže u Radnic
v Čechách. Do hrobové jámy zasa­
huje kamenný sloup. Po stranách
jámy spálená břevna a spáleniště.
V kamenném sloupu popeliště.

60
V ostatních mohylách s podzemní hrobkou bylo tu
většinou přes 20 nádob! Nádoby jsou vyráběny zřej­
mě jen pro účely pohřební. Jsou špatně pracovány
a vypáleny, ladného však vzhledu. Snad ani neobsa­
hovaly všechny potravu a spíše v nich můžeme v i -
děti dary (obětiny) nebožtíkovi. Vedle hlavního po­
hřbu v hrobové jámě je u těchto mohyl ještě další
pohřeb v kamenném k r y t u mohyly. T a k v jedné mo­
hyle v Újezdě u Sv. Kříže byly v kamenném zásypu
spálené dětské kůstky se 2 nádobami a 4 bronzovými
náramky. V jiné mohyle tamtéž byly spálené kůstky
na úrovni půdy, při okraji podzemní jámy hrobové.
V těchto případech jde o druhý pohřeb, který by-

Újezd u Sv. Kříže, mohyla č. 5. Půdorys s břevny, spále­

ništěm a obrysem hrobové jámy, do které zasahuje k a ­
menný sloup.

chom mohli vysvětliti podobně jako ve velkých hrob­

kách bylanských. P r o spolužití obou vrstev mohylo­
vého obyvatelstva je zajímavá dvojitá mohyla (dvoj­
če) v Újezdě u Sv. Kříže, kde v severní polovině jsou
spálené kůstky rozhozeny po úrovni půdy, kdežto

61
v jižní stavbě je pohřeb uložen v podzemní jámě.
Ukazujeme-li t u na podobnosti s velkými hrobkami
bylanskými ve středních Cechách, pak" je jistě ná­
padné, že v mohylové oblasti se dosud nevyskytl
kostrový pohřeb v jámě pod mohylou. Přistěhovalci
se t u zřejmě od počátku přizpůsobili zvykům domo­
rodců a své mrtvé jenom spalovali.

Žároviště v mohylách. Také k otázce, kde .mo­

hylový lid doby železné spaloval své nebožtíky, mů­
žeme dnes říci mnoho podle archeologických nálezů.
B y l a sice dříve uváděna společná žároviště z jižních
Cech (Cichtice a Purkarec u C. Budějovic): kamen­
né věnce se spáleništěm uprostřed, ale to mohou býti
také jen snesené mohylové náhrobky, z nichž už
zbyla jen původní úroveň půdy s kamenným věncem.
Nevíme ani dobře, kterému mohylovému kmeni jiho­
českému je máme přisouditi. Dobře probádaná mo­
hylová pohřebiště nepotvrdila takových nálezů a uká­
zala naopak, že každá mohyla měla asi původně své
vlastní žároviště.
V mohylách doby železné jsou často uváděna n a
úrovni popeliště, žároviště, n a nichž jsou kousky ne-
dohořelého dříví a někdy i rozhozené a spálené kůst­
ky a ostatní výbava pohřbu (Kostelík, Tuhost', Vlčí).
Taková spáleniště, mnohdy velmi rozlehlá, byla zjiš­
těna i n a velkém hřbitově v Újezdě u Sv. Kříže, a to
u těch mohyl, které neměly podzemní jámy. Obsaho­
vala práškovitý popel a hojně uhlíků. Zbytky spále­
nišť byly leckde rozhozeny i v nadzemním k r y t u (ná­
hrobku). U mohyl s podzemními jamami n a témž
hřbitově byla spáleniště také n a úrovni půdy. Okraje
některých podzemních j a m byly tu někdy pravidelně
lemovány silnými zuhelnatělými kládami, které sem

62
stavitelé mohyly zřejmě úmyslně položili. Jsou sesta­
veny obvykle do čtverce, jenom v jednom případě
vytvářely kolem okraje jámy pravidelný šestiúhel­
ník. T o jsou všechno zbytky pohřební hranice, která
hořela n a místě, kde potom vyrostla nadzemní mo­
hyla. Část žároviště vhodili pozůstalí i do náhrobku
a uhlíky se dostaly i n a dno hrobové jámy. Nálezy
nám tedy ukazují, že mohylový lid doby železné ne­
měl asi zvláštních společných žárovišť a že spaloval
své nebožtíky n a místě, kde potom pozůstalí navršili
mohylu. Také v úpravě žárových pohřbů zachovával
tento lid nadále mnoho ze zvyků svých dávných před­
ků z doby bronzové, kteří neznali ještě popelnic a
rozhazovali kůstky nebožtíkovy po úrovni půdy.

63
Popelnicová pole lidu slezsko-
platěniekého.
Ráz vzdělanosti a uložení pohřbů. V e východních
Cechách a n a Moravě se lužický lid udržel déle nežli
v ostatních částech země české. Proto další vývoj je
tu také zcela jiný. Teprve v 9. století před narozením
Kristovým přicházejí sem od severu rody příbuzného
lidu slezsko-platěnického, který převrstvuje zbytky
staršího lidu lužického a ujímá se vlády nad jeho
starým územím. Vytrvává zde skoro až do posledních
století před Kristem. Přišel tedy do svých sídel ještě
na sklonku doby bronzové (část slezská) a vydržel
tu i v počátcích doby železné (část platěnická, nazva­
ná podle hřbitova v Platěnicích u Pardubic). Tento
lid se ubránil vlivům cizího působení a udržel v n e j -
větší čistotě staré tradice lidstva polí popelnicových.
Pohřby lidu slezsko-platěnického jsou provede­
ny výlučně žehem: kostrových pohřbů dodnes vů­
bec neznáme! J e tu jedinečná jednota v pohřebním
obřadu, jaké jsme dosud nepoznali. Pohřebiště, čas­
to velmi rozsáhlá, tvoří pole popelnicová. V Platě­
nicích bylo prozkoumáno 257 hrobů a tím ještě ne­
bylo vyčerpáno celé pohřebiště. V Domamyslicích u
Prostějova bylo vykopáno 223 hrobů. Většina jich
bývá v hloubce 40 až 60 cm pod dnešním povrchem,
některé hroby, právě t y nejbohatší, jsou však mno­
hem hlouběji, někdy dokonce až 140 cm pod zemí.
N a velkých hřbitovech můžeme zjistiti dosti pravi­
delné rozložení hrobů: někdy je můžeme skoro hle-
dati podle čtvercové sítě! Jámy podzemní jsou tva­
r u nepravidelného, obvykle oválného, výjimkou je
jáma o půdorysu čtvercovém (Skalice u Smiřic).

64
 Většina hrobů je vyhloubena v prosté zemi, ně­
kdy je jáma vymazána hlinou nebo dokonce žárem
vypálena. Hroby s kamennými stavbami jsou dosti
vzácné. N a pohřebišti v Březině u Mnichova H r a -

Pohled do žárového hrobu slezsko-platěnického 6. 11 ze

Skalice u Smiřic. Popelnici přikrývaly velké střepy. Ve
vedlejší nádobě byl koflík.

diště bylo několik hrobů obloženo kameny, jiný byl

kamením zavalen od shora. V Seloutkách u Prostě­
jova byly z jednoho hrobu 2 n r kamení! N a Prostě-
jovsku je někdy v zásypu hrobovém nad nádobami
umístěn kámen, který asi původně vyčníval nad po­
vrch a označoval tak podzemní hrob.

Prostá popelnice a bohaté milodary nebožtíků.

Ústřední nádobou v každém hrobě je opět nádoba
s pohřbem — popelnice. Jen vzácně, asi jen u hrobů
těch nejchudších, bývá osamocena nebo jenom při­
k r y t a převrácenou mísou. Obvykle j i v hrobě do­
provází mnoho dalších hrobových nádob. V tako­
vých bohatých hrobech bývá 16 až 20 nádob (Bře-

5 65
zina), výjimečně však i 24 (Skalice) nebo dokonce
až 36 hrobových nádob, j a k tomu bylo v Domamys-
licích. Nádoby jsou různě seskupeny kolem popel­
nice, ve východních Čechách je však velmi časté
uspořádání jejich ve směru od západu k východu,
při čemž n a západním okraji řady stojí popelnice.
Takový pás nádob bývá zakončen n a východě mě-
síčkovitým idolem. Není to jistě sestava náhodná a
může skrývati hluboký obřadní s m y s l : ten nám však
zůstává u t a j e n . . . Archeolog J . L . Píč se domníval,
že sestavení nádob znázorňuje polohu nebožtíkova
těla n a pohřební hranici: ležel n a zádech, hlavou
k západu, nohama k východu a obličejem k výcho­
du slunce. Domněnka tato má jistě mnoho pravdě­
podobnosti, neboť takovou polohu mrtvého n a žáro­
višti můžeme předpokládati i z uložení kůstek v po­
pelnici.
J a k dojemně působí n a nás jeden hrob z Doma-
myslic, kde v popelničce byly spálené kůstky děcka,
kdežto v druhé nádobě ležely spálené kůstky zají­
ce! Snad milé zvířátko tu následovalo děcko. —
Rádného pohřbu se všemi obřady se dostalo i pěti-
měsíčnímu plodu, který byl, polospálen, uložen v
přikryté popelničce v Určících n a Moravě, vedle
pohřbu dospělé osoby, patrně matky. T u stojíme
zřejmě před tragedií mateřství. Matka zahynula
při potratu. Plod, který leckteří moderní lidé nepo­
važují z a člověka, pravěcí lidé uctili už jako rovno­
právného člena své společnosti. V tomto hrobě by­
lo nejvíce nádob z celého pohřebiště: soukmenovci
zahrnuli zřejmě dary oběti tragedie . . .
Popelnicí je nádoba největší, dvojkuželovitého
tvaru. J e to však většinou nádoba prostá, jednodu­
chá, bez honosné výzdoby, kterou se vyznačují o-

66
statní hrobové nádoby. Kdežto ve velkých lužických
popelnicích kůstky zesnulého vyplňovaly jen část ná­
doby, v menších nádobách slezsko-platěnických je
jich plno, ode dna až po hrdlo. Někdy se dokonce
kůstky nevešly do jedné popelnice a část jich byla
odsypána do další nádobky, pomocné popelnice! —
Uspořádání kůstek v popelnici není zcela pravidel­
né, ale přece jsou případy, že kůstky lebeční jsou
navrch — tak jako u pohřbů lužických.
Popelnice jsou o¬
tevřené, jindy pak
přikryté převráce­
nou mísou — nebo
zvláštní kruhovou (
hliněnou puklicí. — N

Některé nádoby !
hrobové obsahovaly
původně potravu
pro nebožtíka. Jsou
však také do sebe
skládány a to ně­ Popelnice ze slezsko-platěnického
kdy dokonce podle hrobu čís. 6 ze Skalice u Smiřic
tvarů, takže se zdá, v Čechách. ,
že je nebožtík do­
stával do hrobu prázdné. Jsou to patrně od pozů­
stalých obětované celé soupravy domácího sváteč­
ního nádobí. Svátečnost této keramiky je dobře po-
znatelná z velké křehkosti a špatného vypálení: tyto
nádoby se vyráběly jen pro účely pohřební. Mezi
hrobovou keramikou je hojně zdrobnělých nádobek,
pěkně zdobených i jiných hliněných výrobků, z nichž
nejzajímavější jsou snad chřestítka, související s
pohřebními obřady. N a konci vývoje této kultury do­
chází ke značnému zjednodušení hrobové výpravy

67
slezsko-platěnické a u některých pohřbů nenajdeme
pak více než 2 až 4 nádoby.
V každém hrobě bývá pohřbena jen jedna oso­
ba. Hromadné pohřby více osob jsou vzácností. —
V Domamyslicích bylo 13 případů, kdy v jednom
hrobě byla pohřbena matka s děckem, 6 hrobů ob­
sahovalo pohřby 2 dospělých osob, patrně manželů
( ? ) , ve 2 hrobech byli pohřbeni vždy 2 sourozenci.
Největší hromadný hrob v Domamyslicích obsaho­
val pohřeb pětičlenné rodiny, kterou asi zkosila
nějaká epidemie nebo jiná tragedie. — Všechny
pohřby byly do hrobové jámy vloženy současně. V e
středu hrobu stály 2 velké popelnice vyplněné kůst­
kami až po hrdlo, vedle nich pak 3 popelničky s
kůstkami dětskými. Celkem t a m bylo 17 hrobových
nádob.
Do některých dobře poklopených popelnic ne­
vnikla vůbec hlína ze zásypu hrobové jámy a na
kůstkách nebylo ani stopy po popelu nebo uhlících.
B y l y naprosto čisté, tak jako by byly před uložením
do popelnice očištěny (proprány?).
U lužických popelnic jsme pravidelně viděli otvo­
r y ve dnech, u popelnic slezsko-platěnických je to
zjev vzácně výjimečný: známe jediný příklad z po­
hřebiště domamyslického.
Vedle těchto hrobů poměrně nebo velice bohatých
jsou však n a hřbitovech i hroby chudičké. Chudé tak,
že někdy v nich ani nenajdeme popelnice! Kůstky
jsou n a hromádce, přikryté převrácenou miskou, ne­
bo pouhým střepem z nádoby rozbité. Výjimečně
jsou pak kůstky rozhozeny po celé hrobové jámě.
To jsou však přece jenom případy vzácné a při množ­
ství objevených hrobů úplně mizivé. N a velkém hřbi­
tově domamyslickém v 16 hrobech nebyly však n a -

68
lezeny spálené kůstky vůbec. Zmizely snad v těchto
případech zvláštním působením přírody? To je jistě
málo pravděpodobné, když ve velké většině hrobů
vydržely. Snad jde o hroby vzpomínkové, založené
na paměť těch, kteří zemřeli v dáli a nemohli dojiti
života věčného mezi svými, n a společném hřbitově
kmenovém.

Pohřební hranice. Bronzové milodary z hrobů

slezsko-platěnických bývají velmi vzácné — hlavně
asi proto, že shořely spolu s nebožtíkem n a žáro­
višti. Některé z nich skutečně vykazují zjevné sto­
py žáru. Jen málo je jich ohněm nepoškozených:
ty dali nebožtíkovi až po kremaci. Drobné milodary
bývají pokládány n a kůstky v popelnici, větší —
jako meče a koňské postroje — leží n a dně hrobu
mezi nádobami.
T a k se dostáváme k sledování vlastního pohřbu
žehem. Už rozsah popelnicových hřbitovů slezsko-,
platěnických vylučuje možnost, že každý nebožtík
by byl měl svou vlastní pohřební hranici. Můžeme
předpokládati j e n společná žároviště, sloužící pro
zpopelnění většího počtu zesnulých. A taková kre­
matoria buď známe nebo jsme aspoň n a jejich sto­
pě. N a popelnicovém pohřebišti v Domamyslicích
bylo žárovišť několik. Po vyřazení takového žáro­
viště z provozu bylo založeno jiné a staré, nepouží­
vané, se stalo součástí ostatní hřbitovní plochy, n a
níž bylo pak dále pohřbíváno. Jedno z těchto žáro­
višť tvořilo nepravidelný čtyřúhelník o rozměrech
5 /2 X 4 m. N a přepálené (červené) hlíně byla až 30
J

cm mocná v r s t v a popele, promíšená četnými dřevě­

nými uhlíky, žárem pokroucenými střepy z nádob a
ojedinělými kůstkami. Nedaleko byly úlomky růz­
ných bronzových předmětů, slitky bronzoviny a

60
dva opálené kameny. To jsou nepochybně zbytky
krematoria, které asi původně mělo kamennou kon­
strukci: z a dlouhé věky už byla porušena a její k a ­
meny rozvlečeny. Také n a hřbitově v Březině byly
nalezeny takové kameny očazené ohněm: i to jsou
asi zbytky kamenné stavby žároviště. Z téhož po­
hřebiště se uvádějí i zvláštní podlouhlé neckovité
prohlubně, někdy vyložené hrubými kameny, jako
zbytky žárovišť.
Zbytky pohřební hranice vsypávali pozůstalí do
upraveného již hrobu. Dodnes jsou hrobové jámy
vyplněny zemí promíšenou popelem a uhlíky.

70
Pohřbívání žehem na počátku doby
dějinné.
A s i ve 3. století před narozením Kristovým se
u nás objevuje první národ jemuž můžeme už dáti
jméno známé ze zpráv starověkých dějepisců. Tím
se končí také pravěk Čech a Moravy a nastává do­
ba časně dějinná (protohistorická). Prvními histo­
rickými obyvateli našich ze­
mí jsou Keltové, z nichž v
Čechách vynikali Bojové,
na Moravě hlavně Kotini.
Viděli jsme, že Keltové u¬
vedli v závislost a porobu
zbytky starého obyvatel­
stva slezsko-platěnického a
bylanského a vtiskli jim
částečně i ráz své vzděla­
nosti (laténské). Keltové v
Čechách a n a Moravě po­
chovávali své mrtvé pře­
vážně kostrově. Hroby žá­
rové jsou vzácné a jen n a
severním okraji tvoří větší
hřbitovy. Snad právě v roz- Keltská popelnice ze
dílech pohřebního obřadu Strakonic,
můžeme vidět kmenové roz­
vrstvení Keltů. Vládnou u nás až asi do narození
Kristova, kdy se ujímají moci Markomani v Čechách
a Kvádové na Moravě. To jsou kmeny germánské,
které sedí ve svých sídlech až do 4. stol. po narození
Kristově. Oba tyto germánské kmeny pohřbívaly své
nebožtíky skoro výlučně žehem: jejich žárové hro-

71
by tvoří často rozlehlé hřbitovy popelnicové. Kostro­
vé hroby jsou u nich vzácnou a ojedinělou výjim­
kou. Teprve v 5. a 6. století se ujímá u germán­
ských kmenů, i n a půdě Cech a Moravy, pochová­
vání těl nespálených: tu už zase nejsou vůbec pohřby
žárové. Jenom n a jihočeském hřbitově u Přešťovic
na Strakonicku se udržuje spalování mrtvých ještě
ve století 5.
Také u našich předků bylo pohřbívání žehem pů­
vodním obřadem, ač velmi záhy, ovšem s počátku jen
jednotlivě, pochovávali i těla nespálená pod vlivem
svých sousedů germánských a avarských. Pohřby
žárové se drží u našich předků vedle kostrových vel­
mi dlouho, až do rozšíření křesťanství. Nejmladší
takové pohřby pod mohylami asi pocházejí až ze
století 10. — Od století 11. známe už všude jenom
pohřby kostrové, j a k to vyžadovaly pohřební před­
pisy křesťanské církve.
Pohřbívání žehem n a počátku doby dějinné jest
ovšem jenom pokračováním dlouhého vývoje, jehož
kořeny tkví v dávném pravěku. Pohřbívalo se te­
dy v Čechách a n a Moravě žehem od I I I . tisíciletí
před narozením Kristovým, až do 10. století po K r i s ­
tu, kdy zavládlo všeobecně, pod vlivem křesťanství,
pochovávání těl nespálených. Spalovací obřad má
tedy li nás dějiny asi čtyřtisícileté. _

72
Popelnice.
Prosté domácí popelnice. V přehledu vývoje spa­
lovacího obřadu jsme viděli, že některé pravěké kme­
ny nepoužívaly buď vůbec nebo j e n z části zvlášt­
ních schránek pro spálené tělo nebožtíkovo — po­
pelnic. Popelnice se neobjevuje ihned a všeobecně
s prvními zjištěný­
mi pohřby žehem.
L i d s keramikou
vypíchanou, který
podle dnešních n a ­
šich vědomostí —
první pohřbíval u
nás žehem, použí­
val popelnice jenom
dosti vzácně. Větši­
nou ukládal spále­
né kůstky zesnulé­
ho n a dno hrobové
jámy, tak, j a k byl Germánská popelnice z Pichory
zvyklý pokládati n a u Dobřichova na Kolínsku.
dno hrobové jámy
nespálené tělo při pohřbech kostrových. — Jeste n a
sklonku mladší doby kamenné (kolem r. 2.000 př.
K r . ) zaznamenáváme totéž kolísání v obřadu po­
hřebním u lidu se zvoncovitými poháry. Také u ně­
ho se používání popelnic nerozšiřuje všeobecně. T a ­
ké v době bronzové (kolem roku 1.500 před K r i s ­
tem) jihočeský lid mohylový, ač převážně své mrtvé
spaluje, nezná vůbec popelnic a rozhazuje spálené
kůstky nebožtíkovy po základní ploše mohylového
náhrobku. Popelnice byla už dávno před tím i v n a -

73
 šich krajích známa a přece se nevžila. Takové kolí­
sání v uložení vlastního pohřbu zjišťujeme u kme­
nů, které vedle spalování pochovávaly obyčejně
své mrtvé také kostrově. T y kmeny měly často vel­
mi přísné předpisy pro pochovávání nespálených těl,
j a k j e zdědily po svých předcích. Prorážející nový
obřad pohřební ponechávaly však asi dlouho bez pev­
ných pout. Spalovací obřad, který přinášel hluboký
převrat v dosavadním názoru lidstva n a život po­
smrtný, potřeboval jistě dlouhé doby, nežli se vžil
a než si vytvořil vlastní obřadní předpisy. P r o spa­
lovací obřad vytvořily takové předpisy teprve kme­
ny, u nichž se spalování mrtvých stalo jediným a
výhradním pohřebním obřadem: dostalo u nich
hlubší myšlenkovou náplň a stalo se neoddělitelnou
součástí jejich národní vzdělanosti. N a sklonku do­
by bronzové a n a počátku doby železné vládnou u
nás kmeny lidstva polí popelnicových, které své
mrtvé skoro výlučně spalují. U nich se teprve vše­
obecně rozšířil zvyk ukládati zbytky spáleného ne­
božtíkova těla do popelnice. V l i v tohoto z v y k u lid­
stva polí popelnicových se šíří i do mohylové oblasti
jihočeské, kde lid milavečský a lid mohylový starší
doby železné začíná také používati popelnic, třebas
podržuje současně zvyk svých dávných předků a
rozhazuje kůstky mrtvého také po základně mohy­
lového náhrobku.

První popelnice a všechny pravěké popelnice vů­

bec mají tvar nádoby. Schránek jiného tvaru u nás
používáno nikdy nebylo. Někdy je popelnicí nádo­
ba sváteční, většinou však byla vyrobena zvlášť
k účelům pohřebním. Bývá to však nádoba zcela
prostá, všedního rázu, jaká by mohla státi n a po­
lici s nádobím v kterékoliv pravěké chatě. Někdy je

74
tak jednoduchá a hrubá, že by jí mohlo býti použito
k běžným potřebám pravěké domácnosti. B a nemů­
žeme vyloučiti, že některé popelnice před použitím
k pohřbu sloužily jako skutečné užitkové nádoby.
Ostatní keramické milodary, nádoby s potravou, jsou
často mnohem ho­
nosnější nežli popel­
nice obsahující kosti
nebožtíkovy. Popel­
nice patří do soubo­
ru národní kerami­
k y každého z oněch
pravěkých kmenů a
nemá nikdy zvlášt­
ního tvaru, kterým
by se od kmenového
nádobí odlišovala: l i ­
ší se od ostatních
nádob jedině svým
použitím a někdy je­
ště špatnějším zpra­
cováním. Nebyla to­ Slovanská popelnice z Přísnotie
tiž vyrobena tak dů­ u Zidlochovic na Moravě.
kladně, protože ne­
byla určena k hrubému použití v domácnosti. K u¬
ložení pohřbu žehem nebyla také volena popelnice
stále jen jednoho tvaru. Známe žárových hrobů ně­
kterých kmenů n a sta a t u vidíme, že popelnicí ne­
ní vždy nádoba stejného rázu. Kdybychom takovou
popelnici postavili do souboru ostatního kmenového
nádobí, nepoznali bychom j i . Jenom někdy poznáme
popelnici podle umělého otvoru, vyraženého ve dně
nebo v boku. Popelnicí nazýváme už v pravěku ovšem
jenom tu nádobu, která obsahuje vlastní pohřeb že-

75
hem, t. j . spálené kosti nebožtíkovy. Ostatní nádoby
j i doprovázející nazýváme pouze nádobami hrobo­
vými.
Proč pravěký člověk určil z a schránku spálené­
ho těla právě nádobu, nevíme. A l e po jaké bližší a
trvanlivější schránce měl sáhnouti, když chtěl spá­
lené tělo n a věky udržeti pohromadě a uchrániti je
před rozptýlením v hrobovém zásypu?
Zvláštní popelnice v našem sousedství. K vytvo­
ření zvláštního tvaru popelnice došlo sice místy v
Evropě, ale až hodně pozdě: n a počátku doby že­
lezné, v I . tisíciletí před narozením Kristovým. N e j ­
dříve se objevují popelnice v podobě chaloupky, v y ­
robené opět z pálené hlíny. Otvor mají tyto popel­
nice v místě dveří, které lze zakrýti pokličkou se
zástrčkou. Jsou to obrazy nejrůznějších obydlí, j a ­
kých se v těch dobách používalo. Tyto t v a r y popel­
nic vyjadřují velmi dobře, co pravěký člověk v hro­
bě spatřoval: hrob je domovem, bydlištěm zemře­
lého. Nemá-li uTskůtečného domova na zemi, dosta­
ne "se m u náhradního bydliště, do něhož jsou ulo­
ženy zbytky jeho těla. S takovými chaloupkovitý-
mi popelnicemi se setkáváme ve Skandinávii, odkud
zasáhly až do středního Německa. K nám se však
tento druh popelnice nedostal. Podobné chaloupko-
vité popelnice jsou i v Itálii.
O něco později, v posledních stoletích před n a ­
rozením Kristovým, objevují se v severním Němec­
k u (také však zase v Itálii) popelnice s baňatým
spodkem, n a němž jsou někdy znázorněny ruce,
kdežto n a úzkém hrdlu j e plasticky nebo rytím po­
dán nos, oči, ústa a uši. V uších visívají někdy i
drobné bronzové kroužky (náušnice). Otvor nádo­
by pak přikrývá poklička v podobě čapky. Tyto

76
zvláštní nádoby, které se jinak v užitkové keramice
nevyskytují, nazýváme obličejovými popelnicemi. Má­
me před sebou popelnice se zobrazením člověka. Ne­
jde ovšem o obraz zemřelého, jehož kůstky jsou v
popelnici uloženy, ale o pouhé opakující se schéma
lidské podoby. Popelnice je tím vyzdvižena z řady
ostatních hrobových nádob a je jasně zdůrazněno,
že chová zbytky člověka. A n i tyto zvláštní popel­
nice se však nedostaly n a naše území, ač vystupují
v jeho sousedství.
Popelnice bronzové. V pravěké Evropě se použí­
valo popelnic hliněných. Nejenom nádoby, ale i cha­
loupky používané z a popelnice byly vyrobeny z pá­
lené hlíny. Jenom výjimečně se vyskytne, počínajíc
mladší dobou bronzovou, popelnice bronzová. Jsou
to případy velmi vzácné proto, že bronzová nádoba,
která v našich krajích byla importem z jižních k r a ­
jů, mohla náležeti jen lidem velmi zámožným nebo
mocným. Z celého pravěku našich zemí známe dnes
jen jeden případ: kotlovitou popelnici z Milavče,
která nad to je posazena n a čtyřkolovém podvozku.
Teprve po narození Kristově, hlavně v í. století,
bylo častěji použito bronzové nádoby jako popelni­
ce. Někdy jsou to hrubé kotle, n a nichž je ještě pa­
trné jejich dřívější použití v domácnosti, jindy jsou
to však vzácné a umělecky pracované kusy, které si
domorodci opatřovali až z daleké jižní Itálie. A s ná­
dobou tak krásného vzhledu a jemné práce se její
zdejší majitel tak těžko loučil, že j i určil i z a schrán­
ku svých tělesných pozůstatků, z a popelnici. Popel­
nic skleněných, jakých hojně používali staří Říma­
né, jsme na půdě Čech a Moravy nezjistili.

77
Pohřební hranice.
Jednotlivá žároviště. U kmenů, které pochová­
valy své mrtvé převážně kostrově, nebylo spalování
rozšířeno natolik, abychom mohli očekávati zvlášt­
ní společná žároviště (krematoria). Také hustota o¬
sídlení byla v pravěkých dobách poměrně malá a
hřbitovy malé. Nebylo ještě třeba zakládati společ­
ná žároviště pro t y z osady nebo kmene, kteří se roz­
hodli pro pohřeb žehem. Každý mrtvý byl u těchto
kmenů spálen n a samostatném žárovišti, které mohlo
býti ve vlastní jámě hrobové nebo u ní právě tak j a ­
ko úplně mimo hřbitov. Z mladší doby kamenné ne­
víme však u nás o spalování mrtvých ničeho určité­
ho. A n i n a větších hřbitůvcích se nenašly stopy pc
spalování mrtvých. V některých hrobech, to jest v
jejich výplni, jsou sice kousky spáleného dříví, ale
to ještě neznamená, že mrtvý byl spálen přímo v hro­
bové jámě. Zbytky dřeva z pohřební hranice mohly
býti do hrobové jámy vsypány až po pohřbu, při ú¬
pravě hrobu a mohli je sem pozůstalí přinésti ze žá­
roviště velmi vzdáleného. Jenom popelové vrstvy
v moravských mohylách lidu se žlábkovanou kera­
mikou ukazují, že nebožtíkovo tělo bylo spáleno pří­
mo n a místě, kde potom vyrostla nadzemní mohyla.
Ale i t u měl každý zesnulý své vlastní žároviště.
Podobně neznáme společných žárovišť u praoby­
vatelů jižních Čech po celou dobu jejich osídlení:
od 14. století před K r i s t e m až do posledních sto­
letí před narozením Kristovým (lid mohylový, lid
milavečský a lid mohylový doby železné). V těchto
pohřebních mohylách jihočeských jsme zjistili spá­
leniště prostoupená dřevěnými uhlíky a popelem. To
jsou nepochybné zbytky pohřební hranice, která ho-

78
řela přímo n a místě, n a žárovišti. Teprve po skon­
čení pohřbu žehem byla n a místě navršena mohyla.
V některých mohylách, jako v Lánech a v Újezdě
u Sv. Kříže, ležela dokonce ještě velká břevna, ne-
dohořelá, seskupená někdy ještě tak, j a k j e složili
před tisíciletími n a pohřební hranici. Zde, v jižních
Cechách, nebylo tedy třeba společných žárovišť:
mohyl tu není příliš mnoho a ve starší době skrývají
také pohřby kostrové. Postačilo zde samostatné žá­
roviště pro každého nebožtíka.
Společná žároviště n a polích popelnicových. Po­
měry v pohřbívání žehem se zásadně změnily s pří­
chodem lidstva polí popelnicových, v době asi od
12. století před narozením Kristovým. Tyto kme­
ny skoro výlučně spalovaly své mrtvé, a husté o¬
sídlení krajů Čech a Moravy se obráží v rozsáhlých
popelnicových hřbitovech. Taková pohřebiště, cho­
vající po několika stech hrobů, vyžadovala už zvlášt­
ních společných žárovišť, n a nichž by bylo postupně
spáleno více mrtvých.
Výjimky z tohoto pravidla známe jenom u ně­
kterých mohylových hrobů lužických, kde n a úrovni
byla spáleniště se zemí do červena vypálenou, s po­
pelem, uhlíky a střepy z rozbitých nádob. T u a tam
byly dokonce roztroušeny spálené kůstky, které po­
zůstalí neuložili do popelnice. Při těchto pohřbech
v mohylách bylo tedy použito žárovišť jednotlivých.
Pro velká popelnicová pohřebiště bez mohyl, kde
pohřby jsou v podzemních jamách, známe však bez­
pečná žároviště společná. Bylo jich asi n a každém
hřbitově více, a postupně byla vyřazována z čin­
nosti. Velké takové žároviště jsme poznali n a l u ­
žickém hřbitově ve Lháni u Jičína, jiné — ještě vět­
ší — se rozkládá na pohřebišti téhož lidu v Malé

79
Bělé u Bakova. A se spalováiiím mrtvých souvisí
tamtéž nalezená kamenná stavba. Také n a morav­
ském lužickém hřbitově v Seloutkách u Prostějova
jsme poznali podobnou kamennou stavbu. Z knovíz-
ských žárovišť můžeme uvésti do červena vypále­
nou plochu v Humnech u Slaného a pak snad i
zvláštní kamenný kruh v Dobešovicích u Kolína se
6 kamennými kužely. Slezsko-platěnické žároviště-
spáleniště bylo v Domamyslicích u Prostějova. N a
hřbitově v Březině u Mnichova Hradiště jsme v i ­
děli rozvlečené kameny z původní kamenné stavby
a také neckovité jámy vydlážděné kameny. A stej­
ný význam můžeme přisouditi i kamenným stavbám
na pozdně bylanském hřbitově v Praze-Bubenči. •—
Možná, že se spalováním mrtvých souvisí i kamen­
ná stavba n a jihočeském popelnicovém hřbitově v
Dobšicích u Blatné, kterou nedovedeme ovšem blíže
zařaditi.
Máme tedy dnes už několik žárovišť, t. j . krema­
torií, jejichž užití a konstrukce nám vynikne blíže
z dalších rozborů o způsobu spalování mrtvých v
dávném pravěku.
Způsob kremace. Kůstky nebožtíků v popelni­
cích — platí to především o pohřbech lidstva polí
popelnicových — jsou obvykle tak čisté, že někteří
badatelé mluví přímo o očišťování nebo dokonce o
propírání pozůstatků spáleného těla po kremaci. —
Kůstky nejsou skutečně v popelnicích smíšeny s dře­
věnými uhlíky a j e n vzácně s popelem: tu však mů­
že jiti o rozpadlé kůstky. K d y b y byl nebožtík spá­
len přímo n a dřevěné pohřební hranici, pak by by­
ly kůstky spečeny dohromady s dřevěnými uhlíky.
Avšak kůstky jsou čisté, i když jsou někdy rozho­
zeny v popelu a mezi zbytky pohřební hranice! Toto

80
zjištění můžeme vysvětiiti uspokojivě jen závěrem,
že mrtvola při kremaci nepřišla do přímého styku
s vlastní pohřební hranicí, která byla vystavěna ze
dřeva. Mrtvý nebyl spálen přímým plamenem h r a ­
nice, ale zpopelněn jejím žárem. Žároviště s vypá­
lenou zemí, která jsme zjistili n a řadě pohřebišť,
jsou místa, n a nichž hořely pohřební hranice. H r a ­
nice obklopovala však asi jenom volné prostranství,
na němž leželo tělo nebožtíkovo, které už bylo mi­
mo přímý dosah plamenů. Mrtvého t a m doprostřed
položili buď n a prostou zemi nebo snad n a kamenné
lůžko. Časem ovšem tyto kamenné stavby už dáv­
no vzaly z a své a jejich součásti byly rozvlečeny po
okolí nebo ještě dále, kde jich už archeologické ba­
dání nemůže pevně zachytiti. Jinde jsme viděli
zvláštní kamenné stavby, které také nesou stopy
spalování mrtvých: i tam ležel nebožtík uprostřed,
kdežto kolem stála pohřební hranice. B y l y to stav­
by povrchové, které už většinou dávno zmizely: není
proto divu, že jich nalézáme poměrně velmi málo.
Jiný útvar žároviště se uvádí z Březiny (hřbitov slez-
sko-platěnický), kde se kremace konala ve zvláštních
neckovitých jamách, vyložených kameny. Pro ten­
to tvar žároviště můžeme uvésti obdobné poměry ze
hřbitova lužického lidu v Sachsendorfu v Lužici
( L a u s i t z ) . T a m byla nalezena 3 spalovací zařízení,
skládající se z neckovitých prohlubní, ohraničených
a vydlážděných kameny. Po stranách pak byly vrstvy
dřevěných uhlíků, které tu zůstaly z pohřebních h r a ­
nic. —
Badatelé s i povšimli u našich žárových hrobů
ještě jiné zajímavosti. V e velké většině případů ne­
nalézáme totiž kůstek skutečně spálených, nýbrž
jenom nedopálených. Toto nedokonalé spálení ne­
božtíkova těla bylo ovšem způsobeno primitivním

6 81
 spalovacím zařízením. Dřevěná pohřební hranice ne­
mohla vydávati tak mocný žár, aby došlo k úplné­
mu spálení, zpopelnění lidských kostí. Nedopálené

CS

Krematorium (žároviště) lidu s lužickou kulturou v Sach¬

sendorf u v Lužici (Lausitz). Napravo od kamenné konstrukce
vrstva spáleného dříví.

kůstky jsou často značně velké, zvláště dlouhé kosti

jsou zachovány v dlouhých úlomcích. Proto se ně­
kdy uvádí, že kůstky byly po kremaci roztloukány,

82
aby se do polenice vůbec vešly : někdy je jimi po­
pelnice skutečně napěchována až po okraj. Také ko­
vové předměty, které měl nebožtík u sebe n a žáro­
višti, nebyly vždy úplně roztaveny. Někdy z nich zů­
staly tvarově rozpoznatelé slitky nebo byly žárem
jenom nepatrně dotčeny.
V e všech kostrových hrobech z doby kamenné
a s počátku doby bronzové (lid únětický) jsou po­
chováváni nebožtíci jako skrčenci. Můžeme proto
předpokládati, že takovou polohu měli n a žárovišti
i ti mrtví, kteří se dali pohřbíti žehem. V pokročilé
době bronzové, u nás u lidu kamenných mohyl, ují­
má se však zvyk pochovávati těla nespálená v po­
loze natažené. Zde můžeme se zase domnívati, že
nebožtík měl tutéž polohu n a žárovišti. L z e to ko­
nečně doložiti i nepřímo jinak. Viděli jsme u pohřbů
lidu lužického (méně už později), že kůstky byly
v popelnicích srovnány určitým způsobem: n a dně
byly kůstky z končetin, pak z ostatního těla a te­
prve nahoře kosti lebeční. Nemůžeme jistě u pra­
věkých lidí předpokládati znalosti lidského těla,
najmě pak kostí spálených. Pravěký člověk by se
byl sotva vyznal ve směsici kostí, která by vznikla
n a žárovišti, kdyby mrtvý t a m ležel v poloze skrče­
né. A také neznáme srovnání kostí v popelnicích
z těch dob, v nichž se pochovávalo pouze v po­
loze skrčené! Jediný uspokojivý výklad tohoto zje­
v u j e zjištění, že mrtvý byl n a žárovišti spálen v po­
loze natažené. Po spálení nebožtíkova těla přistou­
pil obřadník k spáleným pozůstatkům, které ležely
volně n a žárovišti a j d a od nohou k hlavě, pečlivě
vybíral spálené kůstky a v témž pořadí je ukládal
do popelnice. Uspořádání kostí v popelnicích vylu-
čuie pak také úplně spálení mrtvého přímo n a dře-

83
věné hranici. Prohoření hranice bylo by přece způ­
sobilo propadnutí některých častí těla mezi nedo-
hořelá břevna a pozůstalí by už nikdy nebyli mohli
sestaviti nebožtíkovo tělo v popelnici. —
To j e vše, co archeologie může říci o spalování
nebožtíků v dávném pravěku našich zemí. Je to jistě
vylíčení j e n nedokonalé a neúplné. Chybí mu život­
nost, jíž se vyznačovaly obřady, spojené se spálením
nebožtíka. A byly to jistě obřady velmi složité a dlou­
hé: začínaly při úmrtí a končily snad až za dlouhou
dobu po vlastním pohřbu.
Bylo třeba mrtvého připraviti pro pohřeb žehem
(vonné m a s t i ? ) , vystavěti velkou pohřební hranici.
Také vlastní spalovací pochod trval jistě značnou
dobu. A potom upravili pozůstalí hrob a vložili do
něho popelnici s pohřbem a ostatní posmrtnou vý­
bavu. Ze všeho víme jenom to, co se nám po věky
zachovalo v zemi. Neslyšíme nářků, které se ozvaly
při zažehnutí hranice, neznáme zpěvů, jimiž pozůstalí
a obřadníci doprovázeli ničivou sílu ohně.

84
Poměr žárového pohřbívání ke
kostrovému.
Vyjádřiti číselně poměr pochovávání těl nespále­
ných k pohřbívání žehem u těch kmenů, které po­
užívaly obojího obřadu, je obtížné a nerozhodující,
protože novými výzkumy se poměr ten stále poně­
kud mění. V e IIÍ. tisíciletí před K r . , u lidu s ke­
ramikou vypíchanou a žlábkovanou, máme žárových
hrobů proti kostrovým velmi mnoho. V menšině je
pohřbívání žehem u lidu se zvoncovitými poháry. U
lidu únětického jsou pak žárové pohřby jen zcela
výjimečným zjevem. Obrození a velký rozmach spa­
lování mrtvých nastává teprve v pokročilé době
bronzové, ve n. tisíciletí před K r i s t e m . T a k už u l i ­
du mohylového převažuje asi spalování nad pocho­
váváním kostrovým. To je však jenom úvod k vše­
vládnému postavení, které spalovací obřad zaujímá
s příchodem lidstva polí popelnicových, jehož všech­
ny kmeny skoro výlučně pohřbívají své nebožtíky že­
hem. A tento poměr trvá pak u nás skoro až do po­
sledních století před narozením Kristovým.
O důvodech, které vedly lidi téhož kmene, aby
někdv pohřbili své nebožtíkv žehem a jindy pak kos­
trově, bylo už mnoho bádáno. Poctivě je však nut­
no přiznati, že se k uspokojivému vysvětlení dosud
nedošlo. Snad bv bylo možno souditi n a nějaké^roz-
díly rodové: některé rody pochovávaly kostrově, j i ­
né zase žehem. A l e takovou domněnku nelze proká-
zati všeobecně. T a k n a příklad u lidu se zvoncovi­
tými poháry a u lidu únětického známe případy, že
v jednom hrobě jsou pohromadě pohřbeni dva ne-

85
božtíci: jeden kostrově a druhý žehem. A přece mů­
žeme předpokládati, že oba náleželi jednomu kmeni
a jedné rodině. Také n a rozdíly společenské se po­
mýšlelo. Chápeme-li je však majetkově, nemůžeme
ani tento názor plně potvrditi: nepozorujeme žád­
ných podstatných a všeobecných rozdílů ve výbavě
nebožtíků, pochovaných kostrově nebo pohřbených
žehem. Nechceme ovšem ani tato zjištění zevšeobec-
ňovati a připouštíme, že důvody mohlv bvti někdv
i společenské i rodové. Nejpravděpodobněiší však
je, že hlavní důvodv pro různé pohřební obřadv bvlv
osobité a měly hlubokou podstatu vnitřní. Pohřbí­
vání žehem neslo s sebou nové pojetí dosavadního
názoru n a život posmrtný. A snad právě tito vy­
znavači nového názoru světového se dávali pohřbíti
žehem, zatím co ostatní nebvli tak pevně oddáni no­
vé víře. T i pak pochovávali své mrtvé dále podle
prastarých zvyků kmenových: neuvěřili představě,
že život posmrtný má zaručen i ten, jehož tělo bu­
de úplně ohněm zničeno. V kolísání poměru obou
pohřebních obřadů můžeme pak viděti stopy boie
staré kmenové tradice s novotářstvím. A je možné,
že ze staré víry v tělesný život nebožtíkův se stala
časem pověra, která trvala n a zachování mrtvého
těla: tato pověra se pak uplatňovala dále vedle no­
vé víry, která nebožtíkův život chápala netělesně a
připouštěla i zničení jeho těla ohněm, bez újmy pro
věčný život.
U kmenů lidstva polí popelnicových se zase ptá­
me, z jakých příčin není pojednou nebožtík pohřben
žehem — ale kostrově. U lidu lužického známe jen
dva případy kostrových pohřbů, u lidu slezsko-pla-
těnického vůbec žádný. Ale i ty dva lužické kostro­
vé pohřby jsou velmi zvláštní. V jednom je nebož-

86
tik vtlačen do velké nádoby pokryté mísou, ve dru­
hém je skrčená kostra přidána do hrobu se žárovým
pohřbem. Snad t u ani nejde o pohřby příslušníků
lužického kmene, o členy vyloučené z kmenové po­
spolitosti? Složitější jsou poměry u lidu knovízské-
ho, kde máme vedle hlavních pohřbů žehem i pohřby
kostrové a dále i doklady neobřadních (pohoze­
ných) pohřbů i lidojedství. T u jde asi o dědictví po
únětických a mohylových předcích části tohoto no­
vého národa.
Z a zmínku stojí ještě některé pohřby ve velkých
hrobkách bylanských z doby už železné. T a m jsme
viděli kostrově pohřbeného bojovníka, kdežto k ně­
mu přidaný druhý pohřeb byl proveden žehem. T u
snad jde o osobu, která dobrovolně nebo nucené^ ná­
sledovala zesnulého. Snad je to jeho žena: zdá^ se
vůbec, že lid velkých hrobek bylanských pohřbíval
žehem ženy.

87
Kde vzniklo pohřbívání žehem?
Staly se už pokusy určití blíže kolébku, v níž
vzniklo a z níž se šířilo spalování mrtvých. A l e tu
si musíme předem položití otázku, zda je vůbec mož­
né odvozovati pohřbívání žehem z jediného středis­
ka a zda takový pohřební zvyk nemohl vzniknouti
nezávisle na sobě a to n a místech velmi vzdálených,
mezi nimiž není prokazatelných styků kulturních.
Otázka není v celé šíři dnes ještě řešitelná, proto­
že nemáme po ruce dostatek materiálu ze všech kon­
čin E v r o p y a světa. Omezíme se proto n a úvahy o
vzniku spalování v prostoru středoevropském, k ně­
muž v pravěku náležely naše země.
Zastánci vzniku pohřbívání žehem ve střední
Evropě se dovolávali nálezu offnetského, kde u po­
hřbených lebek byly stopy popele a dřevěné uhlíky.
I když však připustíme, že těla patřící k lebkám by­
la spálena, neznamená to pohřeb žehem. Offnetské
pohřby lebek náležejí ještě vyznívající starší době
kamenné (paleolitu) V následující mladší době k a ­
menné (neolitu) vidíme v pravěké Evropě tři hlavní
střediska spalovacího obřadu: oblast lidstva s ke­
ramikou páskovou, lidu s keramikou šňůrovou a
megality (kamenné hroby) bretoňské. Pro naše po­
měry přichází v úvahu jen lidstvo páskové a lid s
keramikou šňůrovou. Prvotnost spalovacího obřadu
u lidu se šňůrovou keramikou podle dnešního stavu
nálezů uznati nemůžeme, protože známe ještě starší
pohřby žehem u lidstva s keramikou páskovou. A
spalování mrtvých se vyskytuje u lidstva páskové­
ho n a mnohem větších rozlohách nežli u lidu s ke­
ramikou šňůrovou, kde je známe jen v Durynsku

88
 (Thüringen). Všechny známé skutečnosti mluví pro
to, že lid s keramikou šňůrovou převzal spalovací
obřad teprve v Durynsku (Thüringen) a to od lid­
stva s keramikou páskovou. V e středním Němec­
k u pohřbívá žehem už nejstarší kmen tohoto lidstva,
lid s keramikou volutovou, a zvyk ten se udržuje u
všech mladších kmenů tohoto velkého kulturního a
národního celku n a půdě střední E v r o p y . Také u nás
se objevují první pohřby žehem ještě ve I I I . tisíci­
letí před Kristem, u lidu s keramikou vypíchanou.
T a k ovšem vystane otázka, zda lidstvo s kera­
mikou páskovou zavedlo tento obřad teprve ve střed­
ní Evropě nebo zda snad s i přineslo s sebou jeho
známost už ze své kolébky, která leží někde n a j i ­
hovýchodě. T u nám však vadí v závěru nedostateč­
né prozkoumání velkých ploch evropského jihový­
chodu. K vzdělanosti lidstva s keramikou páskovou
tam známe jen nepatrný počet hrobů — a t y bez­
pečné jsou dokonce kostrové! V e vzdělanosti tripyl-
ské (tripolské) n a Ukrajině se uvádějí sice pohřby
žárové, ale jiní badatelé to popírají.
Se zdrženlivostí se budeme proto dívati n a
pokusy hledati počátky spalovacího pohřbívání da­
leko n a východě a viděti v lidstvu páskovém šiřitele
nového obřadu směrem k západu. Tuto úlohu může­
me připsati lidstvu s keramikou páskovou dnes je­
nom v oblasti středoevropské. Nepřekvapuje nás
však, že spalovací obřad se rozšířil právě u tohoto
národa, který vynikal svou vzdělaností a životním
prostředím. U něho bylo v mladší době kamenné nej­
více předpokladů pro tak důkladnou změnu ve svě­
tovém názoru náboženském, jaká doprovázela první
pohřby žehem. Lidstvo tak vyspělé mohlo dojiti k
rozlišování těla a tělesné duše: časem snad bude

89
možno stanovití, zda se tak stalo teprve ve střední
Evropě nebo již v kolébce jihovýchodní.
Můžeme míti z a velmi pravděpodobné, že spalo­
vací obřad vznikl n a velkých rozlohách pravěkého
světa samostatně n a několika místech. Pro jeho ší­
ření po velkých oblastech, které se odlišují svou
vzdělaností i původem jejích nositelů, nemáme po­
ctivých dokladů. Pohřbívání žehem j e dlouho výjim­
kou proti pohřbívání kosternému. Nevystupuje n i ­
kde masově tak, abychom m u mohli přiznati'průboj­
nost, která by j e rozšířila po obrovských plochách
pravěké E v r o p y . A nevidíme také stop národa, kte­
rý by byl takový pohřební zvyk vnutil ostatním
pravěkým kmenům.

90
Idea žehu v pravěku.
Vysvětlení bezideové. J a k přišel pravěký člověk
k poznání, že lidské tělo lze spáliti ohněm? Mohlo se
tak státi zkušeností zcela náhodnou. Vždyť oheň
byl hybnou silou života člověkova, byl jedním z
prvních velkých vynálezů, které lidstvo učinilo v po­
čátcích svého bytí v dávné době diluviální (starší
době kamenné). Kolem ohně, domácího ohniště, se
soustřeďoval vždy celý život pravěkých rodin, ro­
dů a tlup. Viděli jsme, že už ve starší době kamen­
né (paleolitu) pokládali pozůstalí některé mrtvé na
dohasínající ohniště nebo do plamenů obřadního
ohně, jímž chtěli snad nebožtíkovi vrátiti teplo a
život. Podobně j e možné, že byly spáleny trupy ná­
ležející k proslulým pohřbům lebek v Offnetu. Člo­
věk mohl tedy poznati velmi záhy, že oheň ztráví
lidské tělo právě tak jako těla ostatních zvířat. T a ­
ké v durynských hrobech lidu se šňůrovou kerami­
kou se uvádějí opálené nebo spálené kostry: ani tam
nejde o počátek spalovacího obřadu, ale o náhodné
opálení nebo spálení těl obřadními ohni, které pozů­
stalí zapalovali přímo v hrobech. N a nějaký přechod
od pohřbívání kosterného k pohřbívání žehem tu ne­
lze vůbec mysliti: pohřby jsou kostrové v celé své
podstatě. — Z těchto případů opálení nebo spálení
mrtvoly máme usuzovati n a vnitřní podstatu, na
ideu žárového pohřbívání? Někteří badatelé se sku­
tečně snaží vysvětliti vznik spalovacího obřadu j a ­
ko zjev čistě náhody, aniž by takové změně přizná­
vali nějaký hlubší podklad ideový. A to J e jistě sta­
novisko, které odporuje všemu, co můžeme vyčisti
z pravěkých žárových pohřbů. Poznali jsme, pravda,

91
 opálení nebo spálení lidského těla už ve starší době
kamenné i u lidu se šňůrovou keramikou v mladší
době kamenné, ale tu nešlo nikde o skutečné pohřbe­
ní žehem. Pohřeb žehem předpokládá spálení těla
za^ účelem jeho pohřbení a to jsme nikde nezjistili.
Všechny uvedené příklady nám jenom svědčí, že pra­
věký člověk velmi záhy došel k poznání, že tělo ne­
božtíkovo lze ohněm spáliti. To jsou jenom svědectví
o technické stránce pohřbívání žehem, ale vnitřní
jeho podstaty nevysvětlují. Pravěké pohřební ob­
řady souvisejí vždy se světovým názorem nábožen­
ským a jsou mu podřízeny. Vystoupení pohřbívání jj
žeheni předpokládá proto nutně vznik nového názo- 1

ru n a život posmrtný.

Různost názorů n a ideovou náplň spalování

mrtvých. O ideové náplni pohřbívání žehem v pra­
věku není ovšem jednotného názoru. J e to pochopi­
telné už z kusosti látky, kterou lze k této otázce
z archeologie shromážditi. Častěji se soudilo n a o-
cíšťovací význam spalování mrtvých: silou ohně
měly býti očištěny pozemské pozůstatky zesnulého
Vrcholného vyjádření dostoupil tento názor v do­
mněnce, že spálením má býti duše osvobozena od
těla a otevřen jí blaženější pobyt. Taková vysvětlení
opouštějí ovšem půdu archeologie. Jsou jistě příliš
umělá, moderní a pro počátky spalovacího obřadu
více než nepravděpodobná. Jindy se uvádějí dva
stupně významu pohřbívání žehem. N a prvním
stupni měl obřadní oheň nahraditi mrtvému teplo
domácího ohniště, byla tu snaha udržeti mrtvého
při životě. Tomuto nazírání by odpovídaly opálené
a spálené pohřby kostrové ze starší doby kamenné.
N a druhém stupni měla se pak spálením přivoditi
„druhá s m r t " nebožtíkova a znemožniti jeho ná-

92
vrat mezi pozůstalé živé. Toto vysvětlení by odpo­
vídalo skutečným už pohřbům žehem, počínajíc
mladší dobou kamennou. Většina badatelů se pak
shoduje s tímto druhým vysvětlením a za pohnutku
spalování mrtvých má snahu po úplném zničení ne­
božtíkova těla, aby se už nikdy nemohl vrátiti mezi
živé.
Proč ve starší době kamenné nedošlo k pohřbí­
vání žehem? Abychom mohli dojiti k nějakým zá­
věrům v těchto obtížných otázkách, všimneme si
úpravy žárových hrobů. Hroby t y se svou úpravou
podstatně nijak neliší od současných hrobů kostro­
vých. Jsou stejně umístěny a založeny. Kopá-li se
podzemní jáma, pak je obvykle mnohem menší pro
pohřeb žárový nežli kostrový: to je ovšem věc zcela
přirozená. Mrtvý pohřbený žehem dostává s sebou
tytéž milodary jako pochovaný nebožtík: nádoby
s potravou, výzbroj a výstroj. Pohřby žárové byly
by tedy výrazem stejného názoru n a život posmrt­
ný jako současné a n a témž hřbitově se objevující
pohřby kostrové!
Lidé starší doby kamenné (paleolitičtí) věřili
v pokračování tělesného života nebožtíkova. Mrtvý
v jejich představách žil po smrti právě tak jako před
tím n a zemi. Takové pojetí odpovídalo úplně jejich
světovému náboženskému názoru, který se projevo­
val tak výrazně v současném uměleckém tvoření.
B y l to světový názor bezprostřední, magický. Nut­
ným požadavkem této víry bylo zachování mrtvého
těla a takové jeho uložení, aby nebožtík mohl po-
kračovati v životě. Proto jsou paleolitické pohřby
všechny kostrové, obsahují jen těla nespálená, ač
tehdejší lidé znali působení ohně n a lidské tělo. P r i ­
mitivní zvyklosti, spjaté s těmito představami, se

93
 udržují i v mladších dobách pravěkých u pohřbů
kostrových. Dlouho, velmi dlouho dostávají mrtví
do hrobu potravu a celou svou výbavu, aby mohli
dobře žiti ve svém novém domově. Zvyky t y nalé­
záme ještě u národů dějinných, ba místy dokonce
ještě v době dnešní: a přece nechceme tvrditi, že
oficiální víra předpisuje věřiti v týž tělesný život
posmrtný jako věřili naši pradávní předchůdci ve
starší době kamenné! -— Také v těchto mladších
pohřbech kostrových jde zjevně o vnější prastaré
zvyklosti, které lidstvo udržovalo setrvačností a
úctou ke zděděným kmenovým předpisům. A jest
pravděpodobné, že původní primitivní víra se lec­
kde změnila v tuhou pověru, která se držela vedle
nové víry, protože byla primitivním lidem vždy po­
chopitelnější. T a k se asi stává, že ještě po starší
době kamenné se setkáváme u kostrových hrobů s
obřadní formou, která už ovšem dávno nemá té ná­
plně, kterou jí vtiskl bezprostřední světový názor
prvních lidí. J e n časem a místy se pozorováním
těchto mladších hrobů kostrových přesvědčujeme,
že jde j e n o obřadní formu, která už nemá toho pů­
vodního vnitřního významu. Z úpravy a rázu milo­
darů vidíme jasně, že tito lidé nevěřili už v život po­
smrtný jako v pouhé pokračování života pozemského.
To platí už pro mladší dobu kamennou, o ještě mlad­
ších dobách ani nemluvíc. Ale jsou to právě pohřby
žehem, které nám jasně dosvědčují, že lidstvo velmi
záhy opustilo po starší době kamenné (nebo ještě
na jejím sklonku) původní hmotné představy o ži­
votě posmrtném.

Rozdíl mezi tělem a duší. Už na začátku mladší

doby kamenné se u nás objevují pohřby žehem ve­
dle pohřbů kostrových. Po dlouhá tisíciletí, ve starší
době kamenné, se věřilo, že tělo je třeba dobře za-
chovati pro život posmrtný a nyní pojednou je tě­
lesná schránka mrtvého úplně zničena ohněm! Je
to tak velká změna prastarých zvyklostí a takový
zásah do náboženských představ, že snadno pocho­
píme, proč v počátcích žádný kmen nepřijal spalo­
vání z a svůj výhradní pohřební obřad. Pohřbu žehem
se asi odvážili jenom novotáři, kteří zavrhli úplně
nejen náplň staré víry, ale i její obřadní formu. I
oni ovšem podrželi část starých zvyklostí, s nimiž
se setkáváme v pohřbech kostrových: dávali dále
mrtvým milodary pro život n a onom světě. Milo­
dary t y jsou ovšem později takového rázu, že nemů­
žeme pochybovati o jejich náznakovosti: nejsou to
skutečné předměty (keramika), nýbrž jenom obřad­
ní (rituální) náhražky. Ostatní příslušníci kmene
zůstali nadále věrni kostrovému pohřbívání; ani u
těch nemůžeme už očekávati prastarou víru v těles­
ný život posmrtný. Drželi se jenom vnější obřadní
formy svých předků.
Spálení nebožtíkova těla znamená jeho úplné
zničení. Tím je u žárových hrobů bezpečně doložen
konec dřívější víry v tělesný život mrtvého. Tělo je
zničeno a nebožtík už nemůže žiti tak jako žil před
tím mezi svými v rodině, obci nebo tlupě. Nežil-li
však nebožtík dále, proč je m u hrob upravován tak
jako by m u měl býti domovem? Nebožtík žije dále,
ale ve zcela jiné formě: žije jeho duše. Není to ovšem
duše samostatná, ale duše tělesná, která je stále vá­
zána n a tělo, n a tělesné pozůstatky. A protože tělo
je u žárových pohřbů většinou uloženo v uzavřené
popelnici, shledáváme pojednou otvory n a někte­
rých popelnicích nebo na mísách je kryjících. Tyto
umělé otvory n a popelnicích nebo v jejich poklič-

95
 kách, nikoliv n a ostatních hrobových nádobách, mají
zřejmě umožniti nepřetržitý styk tělesné duše s po­
zůstatky spáleného těla. A pokud nejsou milodary
v žárových hrobech pouhými formálními přežitky
dávného názoru o životě posmrtném, pak jde asi o
obětiny tělesné duši. A j a k tato tělesná duše pozbý­
vá hrubé tělesnosti, stávají se milodary (kerami­
ka) stále více a více náznakovými (symbolickými).
Proto s počátku jsou i v žárových hrobech nádoby
užívatelné k práci v domácnosti, kdežto později jde
už jasně j e n o nádobí nepoužívatelné, vyráběné jen
pro účely pohřební. Ovšem stále ještě se vyskytují
výjimky, které patrně nalézají oporu v pověře a
vracejí se zdánlivě k původní náplni staré víry v tě­
lesný život posmrtný.
Pohřbívání žehem je nám tedy bezpečným do­
kladem pro zjištění, kdy asi pravěcí lidé začali ro-
zeznávati jasněji tělo a tělesnou duši. A toto roz­
lišování můžeme vztahovati i n a současné pohřby
kostrové, třebas n a těch není změna ve světovém ná­
boženském názoru vždy tak dobře patrná.
Proč bylo tělo spáleno? Změna víry nevyžado­
vala tak nutně spálení těla, když víme, že u součas­
ných pohřbů kostrových zůstalo zachováno. A n i ne­
dostatek místa pro množství hrobů nelze vůbec před-
pokládati: osídlení bylo velmi řídké a neplodné pů­
dy pro rozsáhlejší hřbitovy kostrové by bylo bývalo
stále dost a dost. Také úsporu práce při kopání vět­
ších hrobů pro kostry můžeme odmítnouti. Pravěký
člověk stavěl přece velmi pracně velké mohyly a ne­
litoval námahy!
Povšimneme-li si současných hrobů kostrových,
pak někdy zjistíme různé praktiky, které měly za
účel znemožniti mrtvému pohyb a návrat do světa

96
živých. Ukládání hrobů n a zvláštní místa (hřbito­
v y ) , svazování mrtvých do kozelce, jejich uzavírání
a zatěžkávání kameny svědčí o tom, že se pravěcí
lidé báli mrtvých.
Lepšího vysvětlení nenajdeme ani pro spálení
nebožtíků. I t u můžeme předpokládati vyjádření
strachu před škodlivým působením mrtvých mezi
pozůstalými živými. Spálení těla je dokonalou zá­
rukou, že nebožtík už nikdy nevkročí do světa ži­
vých, jakýkoli jeho pohyb je nemyslitelný. A těles­
ná duše je vázána pevně n a tělo, které je nepohybli­
vé. Snad právě pro toto upokojení svého strachu
před mrtvými dovedli pravěcí lidé přikročiti k tak
zásadní změně pohřebního obřadu, který se odlišuje
od zvyklostí, jež lidstvo zachovávalo po dlouhá t i ­
síciletí ve svých počátcích.
Mezník v duchovním životě lidstva. Odpor proti
žárovému pohřbívání pozvolna slábl u všech kmenů.
Jen časem je zatlačeno úplně do pozadí (lid únětic­
ký n a počátku doby bronzové), aby pak u lidstva
polí popelnicových zvítězilo nad kostrovým pohřbí­
váním naprosto. Ráz pohřebních zvyklostí tohoto
lidstva ukazuje už n a dlouhý vývoj spalovacího ob­
řadu a n a jeho vyvinutý ceremoniel (obřadnictví).
A snad tehdy už mnoho vyprchalo z té původní ví­
ry, která doprovázela počátky pohřbívání žehem.
Snad dokonce i nové, možná že už vznešenější myš­
lenky nastoupily n a místo starých, dosti ještě hmot­
ných představ. Ale zda vůbec, kdy a do jaké míry
se tak v pravěku stalo, archeologie už svými skrom­
nými prostředky zjistiti nemůže.
Pohřbívání žehem vystupuje n a půdě Čech a Mo­
ravy po prvé v mladší době kamenné, ve I I I . tisíci­
letí před narozením Kristovým a udržuje se tu, ač

97
 často v menšině, vedle pohřbů kostrových. Vítězí
plně v době bronzové ve I I . tisíciletí před Kristem,
od kdy se stává takřka výlučným pohřebním obřa­
dem až do konce pravěku. A n i n a počátku dějin­
ného období nemizí z našich zemí. I Keltové, G e r -
máni a čeští Slované spalovali své mrtvé, třebas zná­
me i jejich pohřby kostrové. Á tak dějiny spalova­
cího obřadu končí n a našem území teprve zavede­
ním křesťanství, které předpisovalo pro všechny čle­
ny církve j e n pochovávání nespálených těl. Poslední
pohřby žehem zaznamenáváme proto v 10. století
po K r i s t u .
Původní příčinou spalování mrtvých byl asi strach
z nebožtíků, vrcholící snahou po naprostém zničení
těla, třebas měla býti zachována možnost života po­
smrtného. Pohřbívání žehem přivádí k jasnému v y ­
jádření rozlišení těla a tělesné duše, zakončuje ně-
kolikatisícileté období lidské původní víry v tělesný
a hmotný život posmrtný. Počátky spalovacího ob­
řadu jsou proto významným mezníkem ve vývoji du­
chovních vlastností lidstva. Přinášejí jejich důklad­
né odhmotnění.

98
Seznam a r c h e o l o g i c k ý c h p r a c í , pojednávajících
o spalování m r t v ý c h v Č e c h á c h a na M o r a v ě :

Josef Schránil: Č. v pravěku. TJ. díl Č. vlastivědy, Praha 1933.

J . L . PíČ: Starožitnosti země ěeské. I I . díl, 3. svazek, I . díl,
svazek 2.
L . Horáková-Jansová: K e vzniku ěeské vypíchané keramiky-
Obzor praehistorický X I , Praha 1940.
A. Gottwald: Žárové hroby v mohylách u Ohrozimi. Časopis
musejního spolku v Olomouci, X X X V I I , Olomouc 1926.
J . Neústupný: Skřínkový žárový hrob kultury zvoncovitých
pohárů v Mostu. Památky archeologické XXXVI,
Praha 1930.
I . L . Červinka: Kyjovsko a Ždánsko v pravěku. Kyjov 1933.
L . Hájek: Žárový hrob kultury zvoncových pohárů ze Sadské.
Památky archeologické, X X X X I , Praha 1938.
J . Bohm: Bylanské pohřebiště v Praze-StřeSovicích. Zprávy
archeologického ústavu I I . - i n . , Praha 1931.
F r . Dvořák: Pravěk Kolínska a Kouřimská, Kolín 1936.
J . Filip: Popelnicová pole a poěátky doby železné v Čechách.
Praha 1937.
L . Hájek: Hallstattsko-laténské žárové pohřebiště v Praze-
Bubeněi. Památky archeologické X X X X I , Praha 1938.
F . J . Hykeš: Žárové hroby u Hořejan. Památky archeolo­
gické X X I , Praha. 1906.
A. Gottwald: Pohřebiště u Domamyslic. Ročenka Musea
města Prostějova, ročník V I . a I X . , Prostějov 1929 a 1932.
K. Rieken: Drei Holzbrandstátte mit Steinkern aus der Bron¬
zezeit. Mannus I . , Wúrzburg 1909.

99
Seznam vyobrazení.
Str.
Žárový hrob lidu s vypíchanou keramikou z Prahy-Bubenče 14
Obsah žárového hrobu lidu s vypíchanou keramikou
z Vinoře u Prahy 16
Hrob lidu se zvoncovitými poháry z Bylan u Českého
Brodu v Čechách 23
Popelnicové pohřby lidu se zvoncovitými poháry z Mi-
střína na Moravě 25
Popelnicový pohřeb lidu s lužickou kulturou z Rosic u
Pardubic 36
Milodary z knovízského žárového hrobu ze Zbraslavě u
Prahy 42
Pohřební mohyla z Milavče u Domažlic 46
Bylanský žárový hrob z Poděbrad 53
Popelnice z hrobu z doby železné v Praze-Bubenči 54
Průřez mohylou z doby železné z Újezda u Sv. Kříže u
Radnic v Čechách 60
Újezd u Sv. Kříže, mohyla č. 5 61
Pohled do žárového hrobu slezsko-platěnického ze S k a ­
lice u Smiřic 65
Popelnice ze slezsko-platěnického hrobu ze Skalice u Smi­
řic v Čechách 67
Keltská popelnice ze Strakonic 71
Germánská popelnice z Pičhory u Dobřichova na Kolínsku 73
Slovanská popelnice z Přísnotic u Zidlochovic na Moravě 75
Krematorium (žároviště) lidu s lužickou kulturou v Sach-
sendorfu 82

Štoček k obrázku na str. 14. zapůjčil laskavě Archeolo­

gický ústav v Praze. Ostatní obrázky jsou kresleny podle
archeologických publikací a nálezů.

100
 Poznámka.

Pohřby žehem jsou vyobrazeny také v knížce „Nábožen­

ství pravěkého lidstva v Čechách a na Moravě", a to:
a) Skřínkový žárový hrob lidu zvoncovitých pohárů na
straně 63;
b) Jihočeská mohyla se žárovým pohřbem na straně 84;
c) Lužický žárový hrob na straně 90;
d) Poklička (mísa) se 2 otvory, kultura lužická, na
straně 92;
e) Žárový hrob knovízský na straně 96;
f) Bronzová popelnice na podvozku, kultura milavečská,
na straně 104;
g) Amulety z bylanského žárového hrobu v Poděbra­
dech na straně 117;
h) Chřestítka z žárových hrobů slezsko-platěnických na
straně 133.

101
Obsah.
Str.
Předmluva 5
První lidé nepohřbívali žehem 7
První hroby v starší době kamenné (7) — Pohřby
na ohništích (8) — Pohřby lebek v Offnetu (9) —
Pohřební zvyky na počátku mladší doby kamenné
(10) —
Rolníci mladší doby kamenné spalovali už své mrtvé .. 12
Vzdělanost a pohřební zvyklosti (12) — L i d s kera­
mikou volutovou nezanechal ještě žárových pohřbů
(13) — Pohřby žehem u lidu s keramikou vypíGha­
nou (14) — Sporé žárové pohřby lidu s keramikou
malovanou (17) — Žárové pohřby ve skřínkách a
pod mohylami z konce doby kamenné (18) —•
Lid s keramikou šňůrovou jen vzácně spaloval mrtvé . . 20
Obliba žárového pohřbívání u lidu se zvoncovitými po­
háry 22
Spalování mrtvých na prahu doby bronzové 28
Žárové pohřby pod mohylami z doby bronzové 30
Lužický lid popelnicový * 34
Vzdělanost a pohřební zvyky (34) — Pohřby v mo­
hylách (34) — Prosté hroby podzemní (35) — "0"-
prava žárových hrobů (36) — Společná žároviště
[krematoria] (38) —
Popelnicové hroby středočeských Knovízanů 41
Knovízský lid a jeho pohřební zvyky (41) — Popel­
nicové hroby a žároviště (42) —
Jihočeský lid spaluje všechny své mrtvé 46
Žárové pohřby lidu bylanského doby železné 49
Různorodost bylanského obyvatelstva (49) — Po­
pelnicové hroby domorodců (49) •— Žárové hroby při­
stěhovalců (50) — Společné pozdější hroby (54) —
Jihočeské hroby bez mohyl (55) —

102
 Str.
Jihočeští Mohylané v době železné 58
Pohřby domorodců na úrovni mohyl (58) — Pohřby
přistěhovalců v podzemních hrobkách (59) — Žá­
roviště v mohylách (62) —
Popelnicová pole lidu slezsko-platěnického 64
Ráz vzdělanosti a uložení pohřbů (64) — Prostá po­
pelnice a bohaté milodary nebožtíků (65) — Po­
hřební hranice (69) —
Pohřbívání žehem na počátku doby dějinné 71
Popelnice 73
Prosté domácí popelnice (73) — Zvláštní popelnice
v našem sousedství (76) — Popelnice bronzové (77)
Pohřební hranice 78
Jednotlivá žároviště (78) — Společná žároviště na
polích popelnicových (79) — Způsob kremace (80)
Poměr žárového pohřbívání ke kostrovému 85
Kde vzniklo pohřbívání žehem? 88
Idea žehu v pravěku 91
Vysvětlení bezideové (91) •— Různost názorů na ide­
ovou náplň spalování mrtvých (92) — Proč ve starší
době kamenné nedošlo k pohřbívání žehem? (93) —
Rozdíl mezi tělem a duší (94) — Proč bylo tělo spá­
leno? (96) — Mezník v duchovním životě lidstva
(97) —
Literatura 99
Seznam vyobrazení 100

103
Dr. Jiří Neústupný: Pohřbívání žehem v pravěku
Čech a Moravy. — Obrázky kreslil Čeněk Duba —
Obálku navrhl Fr. Ketzek. — Vydalo nakladatelství Život
a práce, společnost s r. o. v Praze //., Dřevná 6. — Vytiskla
knihtiskárna Polenský a Čoudek v Praze XII., Bělehradská 19
19 4 1