Recenzenti

prof. PhDr. Dušan Šlosar, CSc.

PhDr. Pavel Jančák, CSc.

Kniha vyšla s podporou Akademie věd České republiky

 ČESKÝ
JAZYKOVÝ
ATLAS
12345

ACADEMIA
 Zpracoval dialektologický kolektiv
Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze a v Brně:

Jan Balhar (vedoucí autorského kolektivu)

Jarmila Bachmannová, Libuše Čižmárová, † Karel Fic,

Zuzana Hlubinková, Martina Ireinová, Stanislava Kloferová,
Zina Komárková, Hana Konečná a Milena Šipková

1. vydání © Jan Balhar a kolektiv 2005

2., elektronické, opravené a doplněné vydání © Dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český
AV ČR, v. v. i., 2016

ISBN 978-80-86496-66-5 (soubor)

ISBN 978-80-86496-95-5 (5. díl)
 Předmluva

Pátý, závěrečný svazek Českého jazykového atlasu obsahuje pět částí: část hláskoslovnou, část věnovanou
syntaktickým jevům, část pojednávající o adverbiích, část zpracovávající dodatečný výzkum ve městech a závěrečnou
část přinášející mapy izoglosových svazků.
1. Nejrozsáhlejší část je věnována diferencím hláskoslovným.
Je členěna na oddíl zaměřený na s a m o h l á s k y a na oddíl věnovaný s o u h l á s k á m .
2. Méně rozsáhlá je ta část svazku, v níž se nacházejí mapy a komentáře sledující územní diferenciaci jevů
syntaktické povahy. Pozornost zaměřujeme jednak na výrazové prostředky vyjádření různých syntaktických
vztahů, jednak na rozdílné větné konstrukce.
3. Následuje menší část, v níž jsou probrána adverbia.
Ta představují svébytný celek, jak pokud jde o odvozovací základy, tak pokud jde o slovotvorné postupy, ji-
miž jsou utvářena.
4. Další část zachycuje výsledky dodatečného výzkumu ve městech. tento výzkum se opíral o speciální do-
tazník zaměřený na novější pojmenování reálií svázaných převážně s městskou kulturou a na pojmenování slan-
gového charakteru.
5. Celé dílo uzavírá soubor map izoglosových svazků. V něm se na základě značného množství izoglos ze
všech dílů ČJA představuje nový, detailnější pohled na naše dialekty. Mimo jiné se zde ukazuje na souvislosti prů-
běhu svazků izoglos s dějinami nositelů jazyka, s různými starými administrativními, správními a dalšími hrani-
cemi, jež bránily společenskému styku nositelů nářečí. V této části se uvádějí též některé příčiny vzniku jazyko-
vých hranic a odhalují se nejen vztahy mezi nářečními skupinami, ale zároveň vztahy mezi obyvatelstvem.
Pátý díl byl vypracován v podstatě podle týchž metodických zásad jako dřívější svazky. Pokud jsme muse-
li sáhnout k některým odlišným postupům, upozorňujeme na ně v úvodní části k 5. dílu a v úvodních pasážích ke
komentářům.
Ústav pro jazyk český a kolektiv autorů děkuje Grantové agentuře České republiky za přiznání grantu, v je-
hož rámci dílo vznikalo, a Ediční radě Akademie věd České republiky za dotaci, bez níž by nebylo možno vydá-
vání tak rozsáhlého díla dokončit.
Naše díky patří nakladatelství Academia za péči věnovanou vydání této náročné publikace. Děkujeme též pra-
covníkům firem Serifa Praha, s. r. o., a Těšínská tiskárna, a. s.

Autorský kolektiv

5
 Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
ÚVODNÍ ČÁST . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
1. Z á k l a d n í ú d a j e o Č e s k é m j a z yk o v é m a t l a s e . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
1.1. Přímý terénní výzkum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
1.2. Síť zkoumaných lokalit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
1.3. Výzkumný program . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
1.4. Konfrontace tří jazykových vrstev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
2. S e z n a m z k o u m a n ýc h o b c í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
2.1. Venkovské lokality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
I. Podkladová mapa sítě zkoumaných bodů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 21
II. Pomocná orientační mapa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 23
2.2. Městské lokality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
2.3. Nemapované zahraniční lokality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
3. Uspořádání komentářů a map . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
3.1. Struktura pátého svazku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
3.2. Formy jazykových map . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
3.2. Uspořádání mapových položek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
4. G r a f i c k á s t r á n k a j a z yk o v ý c h m a p . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
4.1. Grafické prostředky syntetizujícího zobrazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
4.2. Legenda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
4.3. Grafické prostředky v části věnované syntaxi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
5. Komentáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
5.0. Struktura komentářů a záhlaví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
5.1. Soupis zachycených podob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
5.2. Vymezení sledovaného jevu a výsledky výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
5.3. Jazykovězeměpisná situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
5.4. Paralelní doklady z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
5.5. Doklady ze zahraničních obcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
5.6. Odkazy na jazykové atlasy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
5.7. Doplnění kartograficky neřešenou položkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
6. P r a v i d e l n é r e g i o n á l n í o b m ě n y PRO. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
6.1. Seznam vokalických a konsonantických jevů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
6.2. Abecední seznam podtržených hlásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
6.3. Soupis izoglos na mapách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
PRO mapa A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 37
PRO mapa B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 39
PRO mapa C . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 41
PRO mapa D . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 43
PRO mapa E a F . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 45
KOMENTÁŘE A MAPY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
Vysvětlivky k jazykovým mapám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
HLÁSKOSLOVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
2 a) jezevec – mapa s. 53 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
SAMOHLÁSKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 b) jestřáb
jař, jasan
Přehlásk y . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 3 a) jetel – mapa s. 53 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
Změna ’a (> ě) > e . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 b) ječmen
1 a) kaše – mapa s. 53 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 c) těžší
b) pekaře gen. sg. přeslice, přeslička

7
4 a) večeřet – mapa s. 55 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 35 soused – mapa s. 101 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
b) házet 36 úroda – mapa s. 103 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
večeřel
5 a) kůzle – mapa s. 57 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Změna au > ou > ó . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
b) mě akuz. 37 auto – mapa s. 103 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

Změna ’á > ie > í (i) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Z m ě n a aj > ej (> é > í) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

6 smát se – mapa s. 59 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 38 dávej imp. – mapa s. 105 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
smál se nerozlej imp., vejce
7 hřát – mapa s. 61 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 39 nej(hlubší) – mapa s. 105 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
8 sít – mapa s. 63 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 40 a) hajný – mapa s. 107 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
9 housátko – mapa s. 59 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 b) kraj
kuřat lavice
10 zapřáhnout – mapa s. 65 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 41 lišej – mapa s. 109 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
11 třást – mapa s. 66 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 42 obyčejný – mapa s. 109 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
vzít, začít, zapnout nejsi
12 nosí 3. pl. – mapa s. 67 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Úžení é > í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
13 více – mapa s. 67 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 43 mléko – mapa s. 111 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
14 zábst – mapa s. 69 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 talíř
15 stavení – mapa s. 71 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 44 a) zelí – mapa s. 111 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
zelí, obecní b) obilí
Změna ’u > i, ’ú > í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 c) uhlí
16 a) plíce – mapa s. 71 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 45 dobré nom. sg. – mapa s. 113 . . . . . . . . . . . . . . . . 112
b) litovat Z m ě n a e, ě > i . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
17 a) libový – mapa s. 73 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 46 a) vědět – mapa s. 113 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
b) líšeň b) netopýr
18 a) klička – mapa s. 73 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 c) housenka
b) klíč d) komoře dat. sg.
19 a) břicho – mapa s. 75 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 že, ještě
b) cizí
kožich Z m ě n a y > e, . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
20 košile – mapa s. 75 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 47 kočky nom. pl. – mapa s. 117 . . . . . . . . . . . . . . . . 115
21 a) noži dat. sg. – mapa s. 77 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 vy-
b) poli dat. sg 48 syn – mapa s. 117 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
c) zloději dat. sg 49 sekyra – mapa s. 119 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
22 a) kaši/ji akuz. sg. – mapa s. 77 . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
b) krví instr. sg. Z m ě n a i > e, . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
c) volají 50 a) laciný – mapa s. 119 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
b) silný
Difton gizace, mon oftongizace . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 zima
51 a) široký – mapa s. 121 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
Změna ý > ej > é (> í) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 b) čistý
23 dobrý – mapa s. 81 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 c) život
výbava širší
Změna í > ej > é (> í) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 52 a) při- – mapa s. 121 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122
24 a) lízat – mapa s. 83 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 b) křivý
b) rohlík namířit
lístek 53 a) malina – mapa s. 125 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
25 a) jelítko – mapa s. 83 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 b) list
b) kolík lípa
králík, knoflík, líčit, líto, střízlík Z m ě n a u > o, . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
26 cítit – mapa s. 85 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 54 nesu – mapa s. 125 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
27 cícha – mapa s. 87 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 55 a) kus – mapa s. 127 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
28 vozík – mapa s. 89 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 b) suk
29 zítra – mapa s. 91 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 dubu, uhlí
30 cizí – mapa s. 93 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 56 mluvit – mapa s. 127 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
31 lesík – mapa s. 94 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 57 budu – mapa s. 129 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
nosí 3. sg. 58 kupuju – mapa s. 129 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
32 síto – mapa s. 95 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 59 holub – mapa s. 131 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
sítko
33 košík – mapa s. 97 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Z m ě n a e > a, é > á . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
zašívat, počítat 98 60 a) čep – mapa s. 131 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
34 a) šípek – mapa s. 97 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . b) čelo
b) kříž c) kačer
kouří se 61 a) jehly nom. pl. – mapa s. 133 . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
b) žebro
Změna ú > ou > ó > (> ú), změna ó > uo > ů > ou . . . . . . . . 98 c) kuželka

8
62 a) sršeň – mapa s. 133 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
b) řešeto Změna a > e . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
63 a) vřes – mapa s. 135 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 83 a) bahno – mapa s. 163 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
b) hřeblo b) zahrada
c) hřebelec c) talíř
d) kořen Vyrovnávání střídnic za jery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
64 a) úterý – mapa s. 135 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 84 lnu gen. sg. – mapa s. 165 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
b) lupének krve, ovec
c) houser 85 keře gen. sg. – mapa s. 165 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
V ý v o j s k u p i n tort, tolt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 86 česnek – mapa s. 167 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
65 brázda – mapa s. 137 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 87 švec nom. sg. / ševce gen. sg. – mapa s. 167 . . . . 166
66 a) bláto – mapa s. 137 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 88 a) tkadlec – mapa s. 169 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166
b) chlap b) tkalce gen. sg.
89 uschl – mapa s. 169 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
V ý v o j nosovek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 90 a) nehet – mapa s. 171 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
67 a) nesu – mapa s. 143 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 b) stéblo
b) maso c) krtek
c) nesou
d) vázat U c h o v á n í s t a r š í h o i, í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
pět 91 píchat – mapa s. 173 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
92 a) hřbet – mapa s. 173 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
Dispalatalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 b) pohřbetník
68 a) seno – mapa s. 143 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 c) řve
b) sestra
c) nebudete H l á s k y l, r . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

Změna á > o . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Realizace l . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

69 dobrá – mapa s. 143 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 93 vůl – mapa s. 175 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
volal l sonans . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
Z m ě n y oN, eN > uN, yN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 94 tlustý – mapa s. 175 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
70 a) strom – mapa s. 143 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 95 žlutý – mapa s. 177 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
b) jelen člunek
zvon 96 hluboký – mapa s. 177 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
klubko
Změna o > u . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 97 a) plno – mapa s. 181 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
71 a) pozor – mapa s. 145 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 b) slzy
b) skoč imp. c) kĺbík
d) sĺp
Změna e > i . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 jedl, úmysl
72 a) soused – mapa s. 145 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 r sonans . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
b) pohřeb 98 a) hrneček – mapa s. 181 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182
R e d u k c e i, y (í, ý) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 b) skrz
73 mlynář – mapa s. 149 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 krk, vrba, krve gen. sg., chrpa
74 a) silnice – mapa s. 150 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 99 a) nárt – mapa s. 183 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
b) obilí b) (po)vichr
75 zedník – mapa s. 151 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 c) švagr
76 a) obecní – mapa s. 153 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 100 a) ohŕňat – mapa s. 183 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
b) obrácené nom./ak. sg. n. b) tŕní
77 tkanička – mapa s. 53 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Zvratná redukce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186
78 a) pšenice – mapa s. 155 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 101 a) čiperný – mapa s. 185 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186
b) sednice b) berla
c) studnice 102 a) sýr – mapa s. 185 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186
79 a) sekanina – mapa s. 157 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 b) sekyrka
b) míšenina c) pokrývadlo
c) panímáma Vývoj skupení č , šť , ž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
cuchanina, drchanina 103 vyštěrbená (kosa) – mapa s. 187 . . . . . . . . . . . . . . 188
80 a) zajíce gen. sg. – mapa s. 157 . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 104 a) štěrk – mapa s. 187 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
b) krajíce gen. sg. b) žerď
81 a) svačina – mapa s. 159 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
b) žito Kvantita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
c) čtení
d) stolička Staré kvantitativní změny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

Změna o > e . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Změn y v zák ladu slov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

82 a) čočka – mapa s. 163 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Dloužení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
b) domů 105 a) kraj – mapa s. 191 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
c) sotva b) splav
106 pata – mapa s. 191 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190

9
107 fara – mapa s. 193 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 147 a) léto – mapa s. 237 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238
108 a) vrata – mapa s. 193 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 b) v létě
b) vrat 148 léta nom. pl. – mapa s. 239 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238
c) mraky 149 jméno – mapa s. 239 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240
109 a) čas gen. pl. – mapa s. 195 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 150 pero – mapa s. 241 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240
b) otav 151 síla – mapa s. 241 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
c) kuřat 152 lípa – mapa s. 243 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
110 a) pěna – mapa s. 195 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 153 hříva – mapa s. 243 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
b) řepa 154 hrouda – mapa s. 245 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
c) krev 155 koule – mapa s. 245 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
111 a) déšť – mapa s. 201 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 156 a) strouha – mapa s. 247 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246
b) deště gen. sg. b) moucha
c) krev 157 a) dát – mapa s. 249 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248
112 večer – mapa s. 199 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 b) být
113 slina – mapa s. 201 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 c) plít
114 zima – mapa s. 203 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 jíst
115 v zimě – mapa s. 203 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 158 žít – mapa s. 249 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250
116 kniha – mapa s. 205 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 159 nést – mapa s. 251 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250
117 mistr – mapa s. 205 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 vést
118 pivo – mapa s. 207 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 160 růst – mapa s. 251 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
119 roh – mapa s. 207 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206
120 roj – mapa s. 209 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Změn y v zák ladu odvozen ých slov . . . . . . . . . . . . . 253
121 koš – mapa s. 209 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Substantiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
122 lůj – mapa s. 211 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 161 krupka – mapa s. 255 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
123 a) chvoj – mapa s. 211 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 162 lávka – mapa s. 255 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254
b) oj 163 a) písnička – mapa s. 257 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254
c) lože b) kaplička
124 a) kosa – mapa s. 213 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 kuželka
b) vosa 164 schůdek – mapa s. 257 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256
125 a) bota – mapa s. 213 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 165 můstek – mapa s. 259 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256
b) kos 166 žaludek – mapa s. 259 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258
126 a) pluh – mapa s. 215 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 167 kázání – mapa s. 261 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258
b) duha mazání
127 a) huba – mapa s. 215 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
b) houba Adjektiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260
128 dýchat – mapa s. 217 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 168 děravý – mapa s. 261 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260
129 a) ryba – mapa s. 217 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 169 paví – mapa s. 263 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262
b) tchyně 170 a) nerad – mapa s. 263 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264
b) nerada
Krácení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218
130 a) mák – mapa s. 221 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 Slovesa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264
b) mákem 171 tloustnout – mapa s. 265 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264
131 a) hrách – mapa s. 221 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 172 vychladnout – mapa s. 265 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266
b) hrachu gen. sg. 173 utíkat – mapa s. 267 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268
132 a) pláč – mapa s. 223 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 174 namířit – mapa s. 267 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268
b) pláče gen. sg.
c) kámen Změna kvantit y v předponách . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269
133 skála – mapa s. 223 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 175 a) podzim – mapa s. 271 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269
134 a) žába – mapa s. 225 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 b) rozvora
b) jáma 176 zůstat – mapa s. 271 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270
c) hrábě Změna kvantit y v příponách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272
135 sáně – mapa s. 225 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 177 a) výměnkář – mapa s. 273 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272
136 kláda – mapa s. 227 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 b) hrobař
137 vrána – mapa s. 227 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 b) miškař
138 a) sláma – mapa s. 229 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 178 a) stolař – mapa s. 273 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274
b) slámou b) potykač
139 a) kráva – mapa s. 229 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 179 a) copan – mapa s. 275 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276
b) krávou b) potkan
140 bláto – mapa s. 231 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 c) krocan
141 sádlo – mapa s. 231 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 180 a) vlaštovka – mapa s. 275 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276
142 a) sníh – mapa s. 233 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 b) ledůvka
b) sněhu gen. sg.
143 vítr – mapa s. 233 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 Novější kvantitativní změny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277
144 bříza – mapa s. 235 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
145 křída – mapa s. 235 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Dloužení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277
146 víko – mapa s. 237 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 181 a) zloděj – mapa s. 279 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
síto, lýko 182 a) bolení – mapa s. 279 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278

10
183 a) datel – mapa s. 281 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 215 a) humno – mapa s. 315 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316
b) kozel b) kdo
c) uzel
184 a) kačer – mapa s. 281 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 Záměna g, k . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316
b) houser 216 a) brigáda – mapa s. 317 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
c) lucerka b) guláš
d) ještěrka c) guma
185 a) dcera – mapa s. 283 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282 217 a) cikán – mapa s. 317 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
b) tele b) trakař
186 a) peří – mapa s. 283 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282 cikorka
b) dveře 218 a) kořalka – mapa s. 321 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319
b) večeře b) gatě
187 a) věří – mapa s. 285 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 219 a) muzika – mapa s. 321 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319
b) měří b) koulovat se
188 a) běží – mapa s. 285 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 c) krejcar
b) sedí 220 a) inkoust – mapa s. 323 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320
189 a) libové – mapa s. 287 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 b) kaval
b) klidit c) cukr
c) lidi Z m ě n a r’ > ř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322
190 a) strniště – mapa s. 287 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 221 a) ořech – mapa s. 325 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322
b) sednice b) pořád
c) vesnice c) pařez
d) hrabice d) pekařský
191 a) kluci – mapa s. 289 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288 dvířka
b) hosti 222 a) hořejší – mapa s. 326 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 324
všichni b) udeřit se
192 a) kuře – mapa s. 289 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288 b) hore
b) struna
c) nudle Palatální, palatalizovan é,
193 stojí – mapa s. 291 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 asibilované souhlásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 324
194 honí – mapa s. 291 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 223 a) zima – mapa s. 327 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 328
195 shoří – mapa s. 293 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 b) těsto
196 bolí – mapa s. 293 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294 c) budete
197 stůj imp. – mapa s. 295 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294 skupiny s’c’, z’dz’
198 neboj se imp. – mapa s. 295 . . . . . . . . . . . . . . . . . 296 224 a) sestra – mapa s. 327 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 329
199 pokoj – mapa s. 297 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296 b) sedět
200 motor – mapa s. 297 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298 c) sedni si imp.
201 sodovka 299 – mapa s. 53 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298 myslet
225 a) neděle – mapa s. 331 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
Krácení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300 b) nemocný
202 peníze – mapa s. 303 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 226 a) hanba – mapa s. 331 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
203 zabíjet – mapa s. 303 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302 b) svatba
204 rybník – mapa s. 305 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302 c) prosba
205 říkat – mapa s. 305 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302
206 vím – mapa s. 307 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 V ý v o j m ě k k ýc h r e t n i c . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332
207 a) (o) mém – mapa s. 307 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 227 a) bič – mapa s. 333 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332
b) (s) mým b) pes
c) (s) ní c) běžet
208 stůl – mapa s. 309 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306 228 a) věděl – mapa s. 333 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334
209 kůň – mapa s. 309 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308 b) věž
210 hnůj – mapa s. 311 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308 229 město – mapa s. 337 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335
tvůj 230 a) vadnout – mapa s. 337 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335
211 můra – mapa s. 311 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 310 b) patro
212 a) sousedů – mapa s. 313 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 310 231 pata – mapa s. 339 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 336
b) kuřatům rozum’a
213 a) husám – mapa s. 313 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 312 232 hříbatům – mapa s. 339 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
b) kozách
c) volám 1. sg. Změna b’, p’, m’ > d, t, n . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
d) kravami Depalatalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
SOUHLÁSKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314 233 a) loňský – mapa s. 341 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
b) sáňky
Z m ě n a dz > z . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314 234 a) pouť – mapa s. 341 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 340
214 a) zasazený – mapa s. 315 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314 b) paměť
b) cizí c) zeď
sklízet, chodívat; zavazet; meze 235 a) kost – mapa s. 343 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 342
b) nit
Změna g > h . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316 c) déšť

11
236 a) ječmen – mapa s. 343 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 342
b) týden Vsou vání souhlásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378
c) zeť 265 ponrava – mapa s. 381 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380
266 a) zralý – mapa s. 383 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380
Protetick é a hiátové h lásk y. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344 b) zrovna
zřídlo
h, j . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344 267 sežrat – mapa s. 385 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382
Před samohláskami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344 268 škubat – mapa s. 385 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
237 a) uzel – mapa s. 345 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344 Změn y v mí stě a rtikulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
b) udidlo
úvar, ušák, úhrabky, úborek Změna šč > šť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
238 a) uhlí – mapa s. 345 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 346 269 ještě – mapa s. 387 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
b) umřel Štěpána
239 a) úzký – mapa s. 347 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 346
b) u (předložka) Změna šč > šť > chč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
240 a) ulice – mapa s. 347 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348 270 štěstí – mapa s. 387 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
b) úmysl podnesčata
c) úvrať Změna ždž > žď . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
241 udit – mapa s. 349. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348
242 ofěra – mapa s. 350 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 352 Změna sc > chc, chc > sc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
243 oringle – mapa s. 351 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 352 271 chcípnout – mapa s. 389 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
244 Adam – mapa s. 353 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354 272 a) chcát – mapa s. 389 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388
245 apatyka – mapa s. 353 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354 b) chtít
246 almara – mapa s. 355 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356
akorát Změny st > sť, sť > sc’, st > št . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388
247 arest – mapa s. 357 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356 273 a) kost – mapa s. 391 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388
248 jeptiška – mapa s. 359 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358 b) masopustní
Eva Zánik a přisouvání souhlásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390
249 jiný – mapa s. 361 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358
250 jídlo – mapa s. 362 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360 Změna hř > ř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390
251 jiskra – mapa s. 363 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360 274 hřeben – mapa s. 393 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390
jít hřeblo, hřebelec
252 jitrnice – mapa s. 365 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364 275 hříva – mapa s. 393 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392
253 jíva – mapa s. 367 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366 hříbě
254 a) ještě – mapa s. 361 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366 276 hřát – mapa s. 395 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392
b) jenom hřích, pohřeb
277 hřib – mapa s. 395 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394
Před souhláskami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368
255 nit – mapa s. 369 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368 Změny stř > tř, stř > kř, skř > kř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394
256 nízký – mapa s. 369 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368 278 a) střída – mapa s. 397 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394
257 a) řemen – mapa s. 371 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368 b) střecha
b) řešeto 279 a) střevo – mapa s. 399 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 396
c) řehtá b) střílet
d) ryzec c) sestřenice
stříbrný
v, . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370 280 a) třešně – mapa s. 399 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398
258 a) okno – mapa s. 371 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370 b) přeslička
b) ovoce – mapa s. 373 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370 střízlík
obec 281 střapec – mapa s. 401 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398
Epentetické j . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372 282 skřivan – mapa s. 401 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398
259 a) teď – mapa s. 373 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372 Změna sk > šk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400
b) paměť 283 tříska – mapa s. 403 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400
260 a) ležet – mapa s. 373 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 374 skřidlice, škraň
b) devět 284 a) deska – mapa s. 403 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402
c) zaplať imp. b) skála
buď imp., seď imp.
Zn ělé k oncové souhlásk y . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404
Metateze souhlásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 374 285 soused – mapa s. 405 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404
261 a) habr – mapa s. 377 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375
b) kopřiva Asimilace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404
erteple, pokrvadlo
Regresivní asimilace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404
262 a) povříslo – mapa s. 377 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375
b) příkop 286 s vodou – mapa s. 405 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 406
263 jeřáb – mapa s. 379 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 376 s matkou
287 a) s autem – mapa s. 407 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 406
264 hedvábný – mapa s. 381 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378
jetel b) se sestrou
288 a) v autě – mapa s. 409 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 408
b) k matce
k vodě, k autu

12
289 a) s holí – mapa s. 409 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 408 315 a) Horažďovice – mapa s. 439 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 438
b) k holiči b) sousedovi dat. sg.
pět hodin lavice
290 a) už mám – mapa s. 411 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410 316 a) dvě – mapa s. 439 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 438
b) kus masa b) květ
291 a) už vím – mapa s. 411 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410 c) větev
b) pes a kočka 317 a) světlo – mapa s. 441 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 440
292 a) shnít – mapa s. 413 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 412 b) světidlo
b) shora c) hvězda
shánět, shodit
293 a) shoří – mapa s. 413 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414 Záměna retnic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 440
b) na shledanou 318 a) pavouk – mapa s. 441 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 440
zhlavík (plužních koleček) b) pavuza
294 otevřít – mapa s. 415 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414 319 a) vřed – mapa s. 443 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 442
295 a) sebrat – mapa s. 415 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416 b) povříslo
b) sešit vřes, vrstevník, vřetenice
sežrat, je / máme semleto 320 a) skýva – mapa s. 443 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 442
b) bidýlko
Progresivní asimilace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416 houžev u předních koleček, vuřt
296 květ, kvítí, kvočna – mapa s. 417 . . . . . . . . . . . . . 418 321 mravenec – mapa s. 445 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 444
297 potvora, tvůj – mapa s. 417 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 418 322 a) couvá – mapa s. 445 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 444
298 svině, světlo, svora, svlak – mapa s. 419 . . . . . . . 420 b) ovar
299 švagr, švec, švidratý – mapa s. 421 . . . . . . . . . . . . 420 bubec
300 chvíle, chvojí – mapa s. 421 . . . . . . . . . . . . . . . . . 420
Vývoj p řed ložek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 446
Disimilace a sp lývání zubnic . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422 323 v boudě, v pátek – mapa s. 447 . . . . . . . . . . . . . . . . 446
301 a) bez zubů – mapa s. 423 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422 v lese, v rybníku; v domě, v kuchyni; v hubě;
b) babičce v chlévě; ve vodě
302 a) proč ženeš – mapa s. 423 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422 324 (k) doktorovi, (s) máslem – mapa s. 447 . . . . . . . . 448
b) pros za nás
přes řeku Další souh láskové změn y . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 448
303 a) seďte imp. – mapa s. 425 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 424 Změna tl > kl, rl > dl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 448
b) zaplaťte imp. 325 a) tlustý – mapa s. 449 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 448
b) buďte imp. b) Karla gen. sg.
spad dolů, hrabat seno tlačit, stloukat (máslo)
S o u h l á s k o v é s k u p i n y nn, dn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 424 Změna bn > mn > m . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 450
304 kamenný – mapa s. 425 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426 326 a) rybník – mapa s. 449 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 450
Anna b) hrobník
305 dřevěný – mapa s. 427 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426 c) Hromnice
slaměný
306 a) žádný – mapa s. 427 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 428 Změna d > r . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451
b) jednou 327 a) hedvábný – mapa s. 453 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451
ve dne b) dědeček
307 všední – mapa s. 431 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 428 c) stodola
zedník
Změna ct > st. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451
V ý v o j bilabiálního w . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429 328 (jede)náct – mapa s. 453 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451
308 a) zrovna – mapa s. 431 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430
b) otevřít Změna nsk, lsk > nck, lck . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452
c) krev 329 a) panský – mapa s. 455 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452
šikovný; slavný, pevný; dřívko; za vsí, ve všem; b) selský
za vraty, do vlaku; (pět) krav, mrkev, chlív, nemluv loňský
309 a) povídat – mapa s. 433 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430 Změny skupení žšť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452
b) bouda 330 mužští – mapa s. 455 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452
310 a) kráva – mapa s. 433 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430
b) na hlavu Změna š > č . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 454
311 a) pivovar – mapa s. 435 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432 331 a) menší – mapa s. 457 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 454
b) spravovat b) lepší
vepřové maso 332 a) polštář – mapa s. 459 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 456
312 a) děvče – mapa s. 435 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 434 b) šnek
b) nevěsta
švec (nepř. pády) Změna chk > fk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 456
333 a) lehký – mapa s. 459 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 456
313 a) všechno, všude – mapa s. 437 . . . . . . . . . . . . . . . . 436
b) chvojí b) vlhko
314 a) rukavice – mapa s. 437 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 436 SYNTAX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 458
b) Novákovi nom. pl. 334 Slučovací poměr – mapa s. 461 . . . . . . . . . . . . . . . 460
střevíc, jalovice a) s odstínem přidružování: aj…
b) prostě slučovací: i

13
335 Odporovací poměr: než, jak… – mapa s. 461 . . . . . . 462 380 vedle – mapa s. 523 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 524
336 Typ tady roste než křoví – mapa s. 461 . . . . . . . . . . 463 381 stranou – mapa s. 525 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 524
337 Vylučovací poměr: buď – nebo… – mapa s. 465 . . . 464 382 domů – mapa s. 525 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 526
338 Vylučovací poměr: jinak, nebo… – mapa s. 465 . . . 466 383 vzadu – mapa s. 527 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 528
339 Stupňovací poměr: natož… – mapa s. 467 . . . . . . . . 466
340 Podmínkové věty reálné: -li – mapa s. 469 . . . . . . . 470 Ad v e r b i a č a s u . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530
341 Závislé zjišťovací otázky: jestli, či… – mapa s. 469 471 384 kdy – mapa s. 529 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530
342 Přípustkově věty: i když… – mapa s. 473 . . . . . . . . . 472 385 brzo – mapa s. 531 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532
343 Podmínkové přípustkové věty: i kdyby… 386 pozdě – mapa s. 533 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 534
– mapa s. 473 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474 později
344 Příčinné věty: protože… – mapa s. 477 . . . . . . . . . . 475 387 potom – mapa s. 533 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 534
345 Účelové věty: aby… – mapa s. 477 . . . . . . . . . . . . . 475 388 nyní – mapa s. 537 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 535
346 Podmínkové věty ireálné – mapa s. 479 . . . . . . . . . . 476 389 dnes – mapa s. 537 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 536
a) věty s kdyby ne 390 teprve – mapa s. 539 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 538
b) věty s by – by 391 vloni – mapa s. 541 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 540
347 Slovosled třeba bylo – mapa s. 479 . . . . . . . . . . . . . 478 392 předevčírem – mapa s. 543 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 542
348 Infinitiv zřetelový: mrznout nemrzne 393 pozítří – mapa s. 545 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 544
– mapa s. 479 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 478 394 kvečeru – mapa s. 547 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 546
349 Částice výrazové: ať, nech… – mapa s. 481 . . . . . . 480 Ad v e r b i a z p ů s o b u . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 549
350 Konstrukce šel k pekaři – mapa s. 481 . . . . . . . . . . . 480 395 jak – mapa s. 551 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 549
351 Konstrukce šlo nás jich tam pět – mapa s. 481 . . . . 482 396 nějak – mapa s. 551 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 550
352 Částice tázací: co, copak… – mapa s. 483 . . . . . . . . 482 397 velmi – mapa s. 553 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 552
353 Částice navazovací: tož, tak… – mapa s. 483 . . . . . 484 398 raději – mapa s. 555 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 552
354 Částice citové: vždyť, však… – mapa s. 485 . . . . . . 484 399 slabě – mapa s. 555 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 554
355 Porušení shody: naši dědeček zemřeli 400 snadněji – mapa s. 557 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 556
– mapa s. 489 . . . . . . . . . . . . . . . . 486 401 pěšky – mapa s. 559 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 558
vy byste to neuměli? 402 spolu – mapa s. 559 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 560
356 Porušení shody: chasa měli starost – mapa s. 489 . . 487 403 dokořán – mapa s. 561 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 560
357 Substantivní doplněk: umřel jako chudák 404 naschvál – mapa s. 561 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 562
– mapa s. 489 . . . . . . . . . . . . 487 405 také – mapa s. 565 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 563
358 Vazba není vám hanba? – mapa s. 491 . . . . . . . . . . 488 406 jenom – mapa s. 565 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 564
není vám smutno? 407 asi – mapa s. 567 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 564
359 Vazba a) co je vám po tom? – mapa s. 491 . . . . . . . 490 408 sotva – mapa s. 567 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 566
b) bolí ho hlava 409 chtě nechtě – mapa s. 569 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 568
360 Konstrukce co je to za člověka? – mapa s. 493 . . . . 490 410 postfixy u tázacích výrazů – mapa s. 569 . . . . . . . . 570
361 Konstrukce co máš ruce? – mapa s. 493 . . . . . . . . . 492 411 postfixy u adverbií a) – mapa s. 571 . . . . . . . . . . . . 572
362 Konstrukce je mu Josef – mapa s. 495 . . . . . . . . . . . 492 postfixy u adverbií b) – mapa s. 573 . . . . . . . . . . . . 572
363 Konstrukce je mu šedesát let – mapa s. 495 . . . . . . 494
364 Srovnání ve smyslu shody: je starý jako já D O P L Ň K O V Ý V Ý Z K U M M Ě S T S KÉ S ÍT Ě . . . . . . 574
– mapa s. 497 . . . . . . . . 496 412 rohový dům – mapa s. 577 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 576
utíká zajícem 413 biograf – mapa s. 577 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 576
365 Srovnání ve frazeologických spojeních: 414 tramvaj – mapa s. 579 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 578
má ruce jako led – mapa s. 497 . . . . . . . . . . . . . . . . 496 415 učnice – mapa s. 579 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 578
366 Srovnání ve smyslu rozdílnosti: učeň
je starší než já – mapa s. 499 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 498 416 klepadlo – mapa s. 581 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 580
367 Genitiv záporový po nebýt: nebylo kabátu – mapa 417 klepačka – mapa s. 581 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 580
s. 501 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500 418 dvojitý žebřík – mapa s. 583 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 582
Genitiv partitivní: (na)koupil soli 419 otoman – mapa s. 583 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 582
368 Genitiv záporový po jiných slovesech 420 ramínko – mapa s. 585 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 584
a) neměli kabátu – mapa s. 501 . . . . . . . . . . . . . . . . 502 421 šála – mapa s. 585 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 584
b) neviděli jste naší Mařenky? 422 rádiovka – mapa s. 587 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 584
369 Přízvuk a melodie – mapa s. 503 . . . . . . . . . . . . . . . 502 423 mycí stůl – mapa s. 587 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 586
424 škrabka na brambory – mapa s. 589 . . . . . . . . . . . . . 586
A D V E R B IA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 504 425 vál – mapa s. 589 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 588
Ad v e r b i a m í s t a . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 505 válek
370 kam – mapa s. 507 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 505 426 z domova – mapa s. 591 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 588
kde 427 hostinský – mapa s. 591 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 588
371 tam – mapa s. 507 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 506 428 hájovna – mapa s. 593 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 590
372 kudy – mapa s. 509 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 508 429 napínáček – mapa s. 593 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 590
373 sem – mapa s. 511 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 510 430 sklenice – mapa s. 594 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 592
374 zde – mapa s. 513 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 512 431 huspenina – mapa s. 594 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 592
375 všude – mapa s. 515 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 514 432 šťouchat – mapa s. 595 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 596
376 nahoře – mapa s. 517 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 516 433 krouhat zelí – mapa s. 595 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 596
377 nahoru – mapa s. 517 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 518 434 rozcuchaný – mapa s. 597 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 598
378 dole – mapa s. 519 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 520 435 dostaveníčko – mapa s. 597 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 598
379 dolů – mapa s. 521 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 522

14
436 flám – mapa s. 599 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 600 444 školník – mapa s. 607 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 606
flámovat 445 sestra – mapa s. 607 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 606
437 spinkat – mapa s. 599 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 600 446 hezká dívka – mapa s. 609 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 608
438 dílek čokolády – mapa s. 601 . . . . . . . . . . . . . . . . 600 447 hezký, správný kluk – mapa s. 609 . . . . . . . . . . . . 608
439 žvýkačka – mapa s. 601 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 602
440 desetihaléř – mapa s. 603 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 602 S V A Z K Y IZ O G L O S V N ÁŘ E Č ÍC H . . . . . . . . . . . . . 608
441 koruna – mapa s. 603 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 604 Svazky izoglos v nářečích v Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 612
442 pětikoruna – mapa s. 605 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 604 Svazky izoglos v nářečích na Moravě a ve Slezsku . . . . . . . . 623
443 čeština – mapa s. 605 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 604 Mapy 448–462 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 637

Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 652
Značky a symboly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 654
Značky autorů a explorátorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 655
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 656
Zusammenfassung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 658
Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 660
Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 662

15
 Úvodní část
1. Základní údaje o Českém jazykovém atlase

1.1. Český jazykový atlas (ČJA) je jedním z dlouhodobých úkolů Ústavu pro jazyk český AV ČR.
Připravovali jej pracovníci dialektologických oddělení v Praze a v Brně. Atlas podává všestranný a prohlou-
bený pohled na územní rozrůznění českých nářečí a běžné mluvy, postihuje hlavní tendence jejich vývoje
a představuje tak významný soubor údajů ke studiu českého národního jazyka. Dosah atlasu je však mnohem
širší. Bude mít význam i pro další oblasti společenských věd a zároveň bude moci sloužit široké kulturní ve-
řejnosti.
Dílo je založeno na výsledcích rozsáhlého výzkumu konaného na území českého národního jazyka podle
jednotného výzkumného programu, který zahrnoval všechny jazykové roviny. Vlastní terénní výzkum provádě-
li ve vybraných obcích zvlášť vyškolení specialisté. Touto akcí se podařilo zachytit stav našich nářečí v jejich po-
slední vývojové fázi. Materiál, který atlas přináší, má tedy dnes už i historickou hodnotu.
Atlas je založen na výsledcích p ř í m é h o t e r é n n í h o v ý z k u m u konaného v letech 1964–1972
ve 420 venkovských lokalitách a v letech 1973–1976 v 57 městech.
Ve venkovských lokalitách byly informátory zpravidla příslušníci staré generace zemědělského obyvatel-
stva (65–75letí a starší), tj. generace, která se narodila a vyrůstala ještě před první světovou válkou. Zachycený
úzus představuje v daných lokalitách nejstarší zjistitelný stav tamního dialektu.
Táž generace byla zkoumána i ve městech, jejíž představitelé byli však voleni z tradičního prostředí měst-
ského, tedy především z vrstvy řemeslnické a dělnické. Šlo o zachycení běžné městské mluvy, která je – na roz-
díl od mluvy ve venkovských obcích – nivelizovanější. V protikladu k ní stojí mluvní úzus generace mladé, re-
prezentované 14–15letými žáky nejvyšších tříd základních škol, kteří se ve zkoumaných městech narodili
a vyrostli. Nově dosídlené oblasti pohraniční jsou v atlase reprezentovány jen městy, a to jen mluvou mladé
generace, která už rovněž ve zkoumaných lokalitách vyrostla a jejíž mluvní úzus představuje relativně ustálený
nastupující místní standard.
1.2. S í ť z k o u m a n ý c h l o k a l i t (viz mapu I na s. 21) zahrnuje jednak síť venkovských obcí, jednak řid-
ší síť měst. Obě se prostupují a jsou na mapách graficky odlišeny, aby bylo možno údaje konkrétně porovnávat
(údaje z měst se vyznačují diferenčně a jsou zakresleny do obdélníků podkladové mapy).
Do sítě venkovských bodů byly vybírány staré venkovské obce založené ve středověku, nepříliš velké a le-
žící pokud možno stranou hlavních komunikací. Do výzkumu bylo zahrnuto celkem 420 venkovských obcí v ob-
lasti tradičního osídlení (z toho 223 v Čechách a 197 na Moravě a ve Slezsku). Součástí této sítě je i 5 obcí leží-
cích v dnešním Polsku, a to 2 obce ze starého českého osídlení v Kladsku a 3 obce bývalého opavského Slezska.
Z tohoto celkového úhrnu tvoří 107 obcí rozložených po celém jazykovém území tzv. opěrnou (řídkou) síť, v níž
se konal výzkum s úplným dotazníkem (1.3.). Ostatní body – včetně bodů sítě opěrné – tvoří tzv. základní (hus-
tou) síť. Do širšího rámce atlasu byl kromě toho pojat i výzkum nářečí vybraných starších českých kolonizací
v Polsku, bývalé Jugoslávii a v Rumunsku; tento materiál se uvádí v komentářích (v oddíle 5).
Obce venkovské sítě se označují třímístnými čísly, v nichž první číslice znamená příslušnost k jedné z osmi
oblastí (1. severovýchodočeská, 2. středočeská, 3. západočeská, 4. jihočeská, 5. českomoravská, 6. středomo-
ravská, 7. východomoravská, 8. slezská), další dvojčíslí pak určuje pořadí obcí v zeměpisném sledu uvnitř ob-
lastí. Seznam těchto obcí podle číselného označení bodů sítě viz 2.1.
Síť měst byla volena tak, aby vybraná města příliš nenarušila kompaktnost nářečních oblastí a přitom aby
pokrývala vcelku rovnoměrně celé dnešní území národního jazyka. Většinu městské sítě tvoří města střední ve-
likosti, jen s tím omezením, že zcela záměrně nebyla zařazována průmyslová střediska s nadměrnou migrací ja-
zykově různorodého obyvatelstva (Kladno, Karviná, Zlín) a že byla zase naopak zařazena i všechna bývalá kraj-
ská města, včetně hlavního města Prahy. Významnou složku sítě představují města v pohraničí, kam přicházelo
po roce 1945 obyvatelstvo z různých míst ve vnitrozemí.

17
 Celkem bylo do sítě měst vybráno 57 lokalit (z toho 30 měst v Čechách a 27 na Moravě a ve Slezsku).
Vnitrozemských měst, kde se konal paralelní výzkum u mladé a u staré generace, je 37 (z toho 18 v Čechách).
Pohraničních měst je 20 (z toho 12 v Čechách); zkoumala se zde jen mluva mládeže, protože pro jazykověze-
měpisný výzkum staré městské generace nejsou na území s obyvatelstvem nářečně různorodým předpoklady.
Lokality městské sítě se na rozdíl od lokalit venkovských označují dvojmístným číslem. První číslice udá-
vá opět příslušnou jazykovou oblast, druhá pořadí uvnitř této oblasti (výjimkou je jen 25 Příbram ležící v oblas-
ti 4 a 52 Třebíč v oblasti 6). Pro označování měst v pohraničí jsou vyhrazeny cifry 0 (v Čechách) a 9 (na Moravě),
které se kladou buď na první, nebo na druhé místo. Na podkladové mapě je u příslušných obdélníků připojeno
vedle číselného označení i označení dvojpísmennou zkratkou. Seznam všech městských bodů sítě v zeměpisném
sledu viz 2.2.
1.3. Základem v ý z k u m n é h o p r o g r a m u pro práci v terénu byl Dotazník pro výzkum českých nářečí
(1965), zaměřený na všechny jazykové roviny (rozdíly hláskoslovné, tvaroslovné, slovotvorné, lexikální a syn-
taktické) a koncipovaný tak, aby atlas poskytl všestranné a prohloubené pohledy na současné zeměpisné roz-
různění českého jazykového území.
První část dotazníku obsahuje pevné, konkrétně stanovené položky, seskupené do tematických okruhů
podle věcné souvislosti. Hlavní osou věcného postupu jsou hesla slovníková, která se v dotazníku prostupují
s položkami hláskoslovnými, tvaroslovnými a slovotvornými. Druhá část dotazníku má uspořádání gramatické.
V širší verzi, která se zpracovávala v bodech opěrné sítě, obsahuje dotazník 2 649 položek. Pro výzkum na
ostatních bodech venkovské sítě bylo určeno v Čechách 1 961 položek, na Moravě 2 219. Pro vý-
zkum v síti zkoumaných měst byl dotazník – zpravidla jen v jednotlivostech – přizpůsoben městskému prostře-
dí s přihlédnutím k tomu, že se zde prováděl výzkum jak u staré, tak u mladé generace.
1.4. Shromážděný materiál umožňuje tedy v zeměpisné projekci důsledně k o n f r o n t o v a t t ř i vybrané
j a z y k o v é v r s t v y jako význačné představitele hlavních typů současné nespisovné běžné mluvy. Je to v prvé
řadě mluva staré venkovské generace, reprezentující archaickou vrstvu nářeční, a v protikladu k ní pak mluva
staré generace městské, zachycující nivelizovanější vrstvu interdialektickou, a konečně mluva nastupující mla-
dé generace městské, představující vrstvu nejnovější. Základní princip jazykového zeměpisu, jímž je absolutní
srovnatelnost údajů, byl i v tomto případě zachován, a to jak v rámci jednotlivých vrstev, tak i mezi těmito vrst-
vami navzájem.
Důsledná konfrontace tří jazykových vrstev přináší zobrazení důležitých složek mluveného jazyka v his-
torickém průřezu zhruba posledních sta let a zároveň na bohatém materiálu konkrétně ukazuje, jak se mluva
mladé generace na jedné straně oprošťuje od někdejších nářečních rysů a na druhé straně jak jisté zeměpisně
vázané rozdíly v mluvě mladé generace dosud přežívají. Zevrubnější srovnání současného mluveného jazyka se
starším nářečním stavem umožňuje pak osvětlit i perspektivy jeho dalšího vývoje. Je totiž zřejmé, že regionální
příznakovost zůstane v rámci vertikálního členění národního jazyka ještě dlouho důležitým distinktivním rysem
běžné nespisovné mluvy.

18
 2. Seznam zkoumaných obcí
(v zeměpisném sledu podle oblastí)

Za každým číslem zkoumané obce (popř. osady) se uvádí její jméno a příslušnost k okresu podle stavu z roku 1974, tedy z doby po ukončení
výzkumu. Připojeny jsou zkratky jmen explorátorů. Zkratky jmen v závorce znamenají, že šlo o explorátora, který se neúčastnil celého ná-
řečního výzkumu v příslušné obci. Vysvětlení zkratek viz Značky autorů a explorátorů.

2.1. Venkovské lokality

Body opěrné sítě jsou v seznamu označeny hvězdičkou. Na mapě sítě zkoumaných bodů (na s. 21) je zeměpisný sled bodů zvýrazněn čer-
venými úsečkami a kolečky (v krajních bodech jednotlivých řad).
101 Držkov, o. Jablonec nad Nisou, Hl 141 Neděliště, o. Hradec Králové, Hl (Jč)
102 Paseky nad Jizerou, o. Semily, Hl 142 Sedlice, o. Hradec Králové, Bm (Jč)
103* Poniklá, o. Semily, Hl-Vč 143* Bělečko, o. Pardubice, Jč-Hl
104 Horní Dušnice, o. Semily, Hl 144 Lány u Dašic, o. Pardubice, Bm-Rb
105 Mrklov, o. Semily, Hl (Po) 145 Jenišovice, o. Chrudim, Bm
106* Hoření Paseky, o. Liberec, Ut-Jč 146* Skořenice, o. Ústí nad Orlicí, Bm-Jč
107 Všelibice, o. Liberec, Bm-Ra 147 Řetůvka, o. Ústí nad Orlicí, Bm
108 Frýdštejn, o. Jablonec nad Nisou, Ut-Hl 148 Kozlov, o. Ústí nad Orlicí, Bm
109* Lestkov, o. Semily, Hl-Ra 149* Březinka, o. Mladá Boleslav, Ut-Ra
110 Loukov, o. Semily, Hl 150 Úherce, o. Mladá Boleslav, Hl-Jč
111 Nová Ves nad Popelkou, o. Semily, Hl 151 Nouzov, o. Nymburk, Jč-Vč
112 Horní Kalná, o. Trutnov, Hl-Rb 152* Lužec nad Cidlinou, o. Hradec Králové, Bm-Ut
113 Rtyně v Podkrkonoší, o. Trutnov, Ut 153 Vlčí Habřina, o. Pardubice, Jč (Bm)
114 Slatina nad Úpou, o. Náchod, Bm 154 Lipoltice, o. Pardubice, Jč
115 Horní Rybníky, o. Náchod, Ra 155* Jezbořice, o. Pardubice, Jč-Hl
116* Hlavňov, o. Náchod, Hl-Ra 156 Lukavice, o. Chrudim, Bm
117 Machov, o. Náchod, Ra 157 Horní Bradlo, o. Chrudim, Bm
118 Slané (Słone), Polsko, Bm-Ra 158* Studnice, o. Chrudim, Bm-Ra
119 Jakubovice (Jakubowice), Polsko, Bm-Ra 159 Otradov, o. Chrudim, Bm-Ra
120 Mukařov, o. Mladá Boleslav, Hl 160 Morašice, o. Svitavy, Bm-Vč
121 Všeň, o. Semily, Ra 161* Poříčí u Litomyšle, o. Svitavy, Bm-Ut
122 Střeleč, o. Jičín, Jč (Hl) 162 Trstěnice, o. Svitavy, Bm (Vč)
123 Úlibice, o. Jičín, Vč-Hl
124* Pecka, o. Jičín, Hl-Bm 201 Raná, o. Louny, Ra
124a Šárovcova Lhota, o. Jičín, Hl 202* Chrášťany, o. Litoměřice, Ra (Hl, Bm)
125 Bílá Třemešná, o. Trutnov, Ut 203 Siřejovice, o. Litoměřice, Ra (Bm)
126 Vilantice, o. Trutnov, Jč (Po, Hl) 204 Libotenice, o. Litoměřice, Jč
127* Dolany, o. Náchod, Bm-Ra 205* Pnětluky, o. Louny, Ra-Bm
128 Slavětín nad Metují, o. Náchod, Bm 206 Jimlín, o. Louny, Ra-Rb
129 Česká Čermná, o. Náchod, Bm (Ra) 207 Hříškov, o. Louny, Ra-Hl
130* Kounov, o. Rychnov nad Kněžnou, Ut (Rb) 208 Orasice, o. Louny, Ra
131 Trnov, o. Rychnov nad Kněžnou, Bm 209 Brníkov, o. Litoměřice, Jč
132 Libel, o. Rychnov nad Kněžnou, Bm 210* Bechlín, o. Litoměřice, Ra-Ut
133 Liberk, o. Rychnov nad Kněžnou, Bm (Ra) 211 Strážnice, o. Mělník, Ra
134 Žampach, o. Ústí nad Orlicí, Bm 212 Sedlec, o. Mělník, Bm
135 Klášterec nad Orlicí, o. Ústí nad Orlicí, Ut 213 Krpy, o. Mladá Boleslav, Ra-Rb
136* Mistrovice, o. Ústí nad Orlicí, Bm-Ra 214 Všejany, o. Mladá Boleslav, Jč-Vč
137 Horní Heřmanice, o. Ústí nad Orlicí, Ut 215* Semice, o. Nymburk, Ra-Bm
138 Obruby, o. Mladá Boleslav, Hl (Jč) 216 Chleby, o. Nymburk, Jč-Vč
139* Údrnice, o. Jičín, Bm-Ra 217 Vrbová Lhota, o. Nymburk, Jč
140 Myštěves, o. Hradec Králové, Hl (Po) 218 Ohaře, o. Kolín, Hl (Po)

19
219* Mikuláš, o. Kutná Hora, Jč-Já 327 Kozojedy, o. Plzeň-sever, Rb
220 Přibyslavice, o. Kutná Hora, Hl 328 Vejvanov, o. Rokycany, Rb
221 Běstvina, o. Chrudim, Bm 329 Volduchy, o. Rokycany, Jč
222 Střížov, o. Havlíčkův Brod, Bm (Po) 330 Lhůta, o. Plzeň-jih, Vč
223 Mšecké Žehrovice, o. Rakovník, Jč 331 Chocenice, o. Plzeň-jih, Vč
224 Dobrovíz, o. Praha-západ, Jč-Rb 332 Kramolín, o. Plzeň-jih, Vč
225* Dolín, o. Kladno, Jč-Rb 333* Velenovy, o. Klatovy, Vč-Ra
226 Budihostice, o. Kladno, Ra 334 Drozdov, o. Beroun, Jč-Bm
227 Kly, o. Mělník, Ra-Rb 335 Těně, o. Rokycany, Jč
228* Bašť, o. Praha-východ, Jč-Ra 336* Číčov, o. Plzeň-jih, Vč-Jč
229 Zápy, o. Praha-východ, Jč (Po) 337 Čížkov, o. Plzeň-jih, Vč
230 Královice, o. Praha-východ, Bm-Rb
231 Tismice, o. Kolín, Jč 401 Drahlín, o. Příbram, Jč-Bm
232 Krymlov, o. Kolín, Jč-Bm 402 Vysoká u Příbramě, o. Příbram, Jč (Po)
233* Losiny, o. Kutná Hora, Bm-Ra 403* Horní Hbity, o. Příbram, Jč-Já
234 Chlístovice, o. Kutná Hora, Jč 404 Zalužany, o. Příbram, Jč
235 Kozlov, o. Havlíčkův Brod, Hl 405 Kovářov, o. Písek, Jč
236* Tis, o. Havlíčkův Brod, Jč-Ut 406 Ředice, o. Příbram, Jč (Po)
237 Lašovice, o. Rakovník, Ut-Ra 407* Božejovice, o. Tábor, Vč (Rb)
238 Chyňava, o. Beroun, Jč-Bm 408 Sedlečko u Chotovin, o. Tábor, Rb
239 Korno, o. Beroun, Jč 409 Prasetín, o. Tábor, Vč
240* Kosoř, o. Praha-západ, Ra-Hl 410* Myslotín, o. Pelhřimov, Ut (Rb)
241 Těptín, o. Praha-východ, Jč 411 Rohozná, o. Jihlava, Ut
242 Ostředek, o. Benešov, Jč (Po) 412 Věšín, o. Příbram, Jč-Já
243 Popovice, o. Benešov, Jč 413 Drahenice, o. Příbram, Jč-Já
244 Strojetice, o. Benešov, Hl 414* Cerhonice, o. Písek, Jč-Já
245 Rejčkov, o. Havlíčkův Brod, Ut 415 Oslov, o. Písek, Rb (Po)
246 Dobrohostov, o. Havlíčkův Brod, Ut 416 Borovany, o. Písek, Rb
247* Broumy, o. Beroun, Jč-Já 417 Lom, o. Tábor, Vč-Rb
248 Radouš, o. Beroun, Jč 418 Těmice, o. Pelhřimov, Ut
249 Velká Lečice, o. Příbram, Jč-Rb 419 Polesí, o. Pelhřimov, Ut
250 Drevníky, o. Příbram, Jč-Bm 420 Chanovice, o. Klatovy, Vč
251 Svatý Jan, o. Příbram, Jč-Já 421 Čekanice, o. Strakonice, Vč
252* Křečovice, o. Benešov, Jč-Ut 422 Stará Dobev, o. Písek, Ra (Bm)
253 Smilkov, o. Benešov, Rb 423 Albrechtice nad Vltavou, o. Písek, Ra-Bm
254* Šebířov, o. Tábor, Vč (Rb) 424* Březí u Týna nad Vltavou, o. České Budějovice, Vč (Rb)
255 Bratřice, o. Pelhřimov, Bm 425 Březnice, o. Tábor, Rb (Po)
256 Velký Rybník, o. Pelhřimov, Hl 426 Borkovice, o. Tábor, Rb (Po)
257 Šimanov, o. Jihlava, Ut (Po) 427 Tučapy, o. Tábor, Rb (Po)
428* Pluhův Žďár, o. Jindřichův Hradec, Vč (Rb)
301* Postřekov, o. Domažlice, Vč-Jč 429 Kamenný Malíkov, o. Jindřichův Hradec, Rb
302 Chodov, o. Domažlice, Vč-Bm 430 Mosty, o. Jindřichův Hradec, Bm
303 Draženov, o. Domažlice, Vč 431 Nezamyslice, o. Klatovy, Vč
304 Mrákov, o. Domažlice, Vč 432 Kraselov, o. Strakonice, Vč
305 Zahořany, o. Domažlice, Vč 433 Čepřovice, o. Strakonice, Rb
306 Sulislav, o. Tachov, Vč (Po) 434 Křtětice, o. Strakonice, Ra-Bm
307* Všekary, o. Domažlice, Vč-Rb 435 Podeřiště, o. Prachatice, Rb-Bm
308 Lštění, o. Domažlice, Vč 436 Zahájí, o. České Budějovice, Rb-Ra
309 Černíkov, o. Domažlice, Vč 437 Drahotěšice, o. České Budějovice, Rb
310* Chodská Lhota, o. Domažlice, Vč (Rb) 438 Ponědraž, o. Jindřichův Hradec, Rb
311* Újezd, o. Plzeň-sever, Vč-Jč 439 Mláka, o. Jindřichův Hradec, Rb
312 Potvorov, o. Plzeň-sever, Rb 440 Lásenice, o. Jindřichův Hradec, Rb (Po)
313 Hvozd, o. Plzeň-sever, Vč 441 Jiřičná, o. Klatovy, Ut
314 Žebnice, o. Plzeň-sever, Rb 442 Nezdice, o. Klatovy, Ut
315 Nekmíř, o. Plzeň-sever, Vč 443* Stachy, o. Prachatice, Vč-Rb
316* Hromnice, o. Plzeň-sever, Vč-Jč 444 Onšovice, o. Prachatice, Jč-Já
317 Vochov, o. Plzeň-sever, Vč 445* Lažiště, o. Prachatice, Vč (Rb)
318 Čižice, o. Plzeň-jih, Vč 446 Hracholusky, o. Prachatice, Jč-Já
319 Zemětice, o. Plzeň-jih, Vč 447 Jáma, o. Prachatice, Ut
320* Vlčí, o. Plzeň-jih, Vč 448* Rojšín, o. Český Krumlov, Vč (Rb)
321 Ježovy, o. Klatovy, Vč 449 Čakov, o. České Budějovice, Rb (Po)
322 Habartice, o. Klatovy, Vč 450 Vrábče, o. České Budějovice, Rb (Vč)
323 Rovná, o. Klatovy, Vč 451* Hůrky, o. České Budějovice, Rb-Ra
324 Nemilkov, o. Klatovy, Vč 452 Kojákovice, o. České Budějovice, Rb
325 Přílepy, o. Rakovník, Ut-Rb 453* Staňkov, o. Jindřichův Hradec, Vč (Rb)
326 Šípy, o. Rakovník, Ut-Rb 454 Přísečná, o. Český Krumlov, Vč-Rb

20
455 Doudleby, o. České Budějovice, Jč-Rb 634* Lažany, o. Blansko, Bh-Bl
456 Ločenice, o. České Budějovice, Rb 635 Deblín, o. Brno-venkov, Bh-Ch
457* Soběnov, o. Český Krumlov, Vč (Rb) 636 Ořešín, část Brna, Ch-Kč-Bh
458 Slavče, o. České Budějovice, Rb (Ut) 637 Habrůvka, o. Blansko, Bh-Še (Fi)
459 Třebeč, o. České Budějovice, Rb 638 Habrovany, o. Vyškov, Bh (Mi)
460* Buková, o. České Budějovice, Vč-Rb 639 Telnice, o. Brno-venkov, Sk-kol.
461 Rapšach, o. Jindřichův Hradec, Rb 640* Hodějice, o. Vyškov, Ma (Bh, Fi)
462* Hodice, o. Jihlava, Šr (Bh) 641 Bošovice, o. Vyškov, Sk-Bh
463 Světlá, o. Jindřichův Hradec, Kč 642 Žarošice, o. Hodonín, Bh-Še-Mi
464* Volfířov, o. Jindřichův Hradec, Ma-Sk 643 Boleradice, o. Břeclav, Mi
465 Dyjice, o. Jihlava, Kč 644 Písařov, o. Šumperk, Kč (Fi)
645* Jedlí, o. Šumperk, Ma (Kč, Fi)
501 Pustá Rybná, o. Svitavy, Bm 646 Chromeč, o. Šumperk, Ma
502* Rohozná, o. Svitavy, Ut-Bm 647 Dlouhomilov, o. Šumperk, Kč
503* Hrbov, o. Jihlava, Ut-Ra 648 Lupěné, o. Šumperk, Kč
504 Velká Losenice, o. Žďár nad Sázavou, Ut 649 Bohuslavice, o. Šumperk, Kč
505 Světnov, o. Žďár nad Sázavou, Bm 650* Šumvald, o. Olomouc, Ma
506* Kadov, o. Žďár nad Sázavou, kol. 651 Palonín, o. Šumperk, Šr-Fi
507 Ubušín, o. Žďár nad Sázavou, Fi 652* Bohdalov, o. Svitavy, Šr
508 Věstín, o. Žďár nad Sázavou, Šr 653* Roubanina, o. Blansko, Sk-kol.
509 Vojtěchov. o. Žďár nad Sázavou, Fi 654 Biskupice, o. Svitavy, Šr
510* Jámy, o. Žďár nad Sázavou, Mi 655 Knínice u Boskovic, o. Blansko, Šr (Bh)
511 Bobrůvka, o. Žďár nad Sázavou, Še-Bh 656* Hrochov, o. Prostějov, Bh-Bl-Gr
512 Krásněves, o. Žďár nad Sázavou, Ma 657 Suchý, o. Blansko, Še (Bh)
513 Bohdalov, o. Žďár nad Sázavou, Še 658 Otinoves, o. Prostějov, Sk (Še)
514* Řehořov, o. Jihlava, Ma 659* Ruprechtov, o. Vyškov, Kč-Bh
515 Velký Beranov, o. Jihlava, Ma 660 Radslavičky, o. Vyškov, Še
516 Příseka, o. Jihlava, Ma 661 Otaslavice, o. Prostějov, Ma
517 Hladov, o. Jihlava, Še 662 Ohrozim, o. Prostějov, Še
518 Červený Hrádek, o. Jindřichův Hradec, Kč 663 Třebčín, o. Olomouc, Va
519 Báňovice, o. Jindřichův Hradec, Kč 664 Pěnčín, o. Prostějov, Še
520* Mladoňovice, o. Třebíč, Šr 665 Hvozd, o. Prostějov, Šr
666* Příkazy, o. Olomouc, Sk-kol.
601* Heraltice, o. Třebíč, Sk-Ma 667 Hnojice, o. Olomouc, Sk-kol.
602 Cidlina, o. Třebíč, Ma-Še 668 Dolany, o. Olomouc, Sk-kol.
603 Nové Syrovice, o. Třebíč, Šr-Še 669 Velký Týnec, o. Olomouc, Sk-kol.
604 Oslnovice, o. Znojmo, Še 670 Charváty, o. Olomouc, Še
605 Pavlínov, o. Žďár nad Sázavou, Še 671 Hrubčice, o. Prostějov, Sk-kol.
606* Hodov, o. Třebíč, Ma 672 Tvorovice, o. Prostějov, Še
607* Sedlec, o. Třebíč, Ma 673* Tištín, o. Prostějov, Va
608 Příložany, o. Třebíč, Še 674 Morkovice, o. Kroměříž, Kč
609 Rešice, o. Znojmo, Šr 675 Staré Hvězdlice, o. Vyškov, Še-Bh
610 Slatina, o. Znojmo, Še 676 Velký Újezd, o. Olomouc, Mi-kol.
611* Ctidružice, o. Znojmo, Ma-Bh 677* Vinary, o. Přerov, Kč (Ch, Bh, Še)
612 Olbramkostel, o. Znojmo, Ma 678 Záříčí, o. Kroměříž, Va
613 Mašovice, o. Znojmo, Ma 679 Zdounky, o. Kroměříž, Kč (Sk, Ch)
614* Plaveč, o. Znojmo, Va 680 Radotín, o. Přerov, Sk-kol.
615 Morašice, o. Znojmo, Še 681 Nahošovice, o. Přerov, Sk (kol.)
616* Tasovice, o. Blansko, Šr 682 Loukov, o. Kroměříž, Sk
617 Věžná, o. Žďár nad Sázavou, Fi 683 Hlinsko pod Hostýnem, o. Kroměříž, Sk-kol.
618 Lomnice, o. Blansko, Kč-Bh-Ch 684 Němčice, o. Kroměříž, Sk-kol.
619* Heřmanov, o. Žďár nad Sázavou, Ma (Fi) 685* Mysločovice, o. Zlín, Ch-Bh
620 Holubí Zhoř, o. Žďár nad Sázavou, Še
621 Zbraslav, o. Brno-venkov, Bh-Še-Šr 701* Spálov, o. Nový Jičín, kol.
622 Chudčice, o. Brno-venkov, Bh-Bl 702 Olšovec, o. Přerov, Sk-Bh
623 Žebětín, část Brna, Bh-Ch 703 Milotice nad Bečvou, o. Přerov, Sk (kol.)
624 Čučice, o. Brno-venkov, Ch-Bh-Mi-Še 704* Lhota u Kelče, o. Vsetín, Va
625* Hlína, o. Brno-venkov, Bl-Bh 705 Hošťálková, o. Vsetín, Mi
626 Jezeřany, o. Znojmo, Bh-Še 706 Rusava, o. Kroměříž, Va (kol.)
627 Syrovice, o. Brno-venkov, Bh (Še) 707 Fryšták, o. Zlín, Mi
628* Nosislav, o. Břeclav, Bh-Kč 708 Lhota, o. Zlín, Va
629 Ivaň, o. Břeclav, Ch-Bh-Mi-Še 709 Kvasice, o. Kroměříž, Šr-Bh-Mi
630 Horní Poříčí, o. Blansko, Šr 710 Huštěnovice, o. Uherské Hradiště, Va
631 Zboněk, o. Blansko, Šr 711 Cetechovice, o. Kroměříž, Kč
632 Bořitov, o. Blansko, Šr 712 Buchlovice, o. Uherské Hradiště, Mi
633 Šošůvka, o. Blansko, Šr-Bh-Mi-Kč-Še 713* Polešovice, o. Uherské Hradiště, Mi

22
714 Vřesovice, o. Hodonín, Še 755* Žítková, o. Uherské Hradiště, Mi
715 Jestřabice, o. Kroměříž, Kč 756 Strání, o. Uherské Hradiště, Va
716 Vlkoš, o. Hodonín, Fi 757* Javorník, o. Hodonín, Kč
717 Strážovice, o. Hodonín, Fi (Bh)
718* Kobylí, o. Břeclav, Bh (Še) 801* Bránice (Branice), Polsko, Bh-Šr
719 Velké Bílovice, o. Břeclav, Fi-Bh 802 Neplachovice, o. Opava, Bh
720 Šakvice, o. Břeclav, Šr-Bh 803* Hlavnice, o. Opava, Bh
721 Bernartice nad Odrou, o. Nový Jičín, kol. 804 Domoradovice, o. Opava, Bh
722 Petřkovice, o. Nový Jičín, Sk-kol. 805 Větřkovice, o. Opava, Bh
723 Juřinka, o. Vsetín, Va 806* Lukavec, o. Nový Jičín, Bh
724 Velká Lhota, o. Vsetín, Va 807* Mokré Lazce, o. Opava, Bh
725* Trnava, o. Zlín, Ch-Bh 808 Bohuslavice, o. Opava, Bh
726 Klečůvka, o. Zlín, Mi 809 Vřesina, o. Nový Jičín, Bh
727* Částkov, o. Uherské Hradiště, kol. 810 Hlubočec, o. Opava, Bh
728 Halenkovice, o. Zlín, Va 811 Lubojaty, o. Nový Jičín, Bh
729 Popovice, o. Uherské Hradiště, Fi 812* Petřvald, o. Nový Jičín, Bh-Bl
730 Ostrožská Lhota, o. Uherské Hradiště, Va 813 Pustějov, o. Nový Jičín, Bh
731 Vnorovy, o. Hodonín, Bh-Ch 814* Rybí, o. Nový Jičín, Bh (Ma, Kč)
732 Radějov, o. Hodonín, Šr 815 Kozlovice, o. Frýdek-Místek, Šr
733* Rohatec, o. Hodonín, Šr (Bh) 816 Čeladná, o. Frýdek-Místek, Bh
734 Mutěnice, o. Hodonín, Bh-Še 817 Trojanovice, o. Nový Jičín, Bh
735 Mikulčice, o. Hodonín, Fi 818* Velké Petrovice (Pietrowice Wielkie), Polsko, Bh-Šr
736* Lanžhot, o. Břeclav, Šr (Bh) 819* Křenovice (Chrzanowice), Polsko, Bh-Ch
737 Hlohovec, o. Břeclav, Fi-Bh 820* Kobeřice, o. Opava, Bh
738 Hodslavice, o. Nový Jičín, Mi (Sk) 821 Děhylov, o. Opava, Šr
739 Zubří, o. Vsetín, Va 822* Petřkovice, o. Opava, Šr
740 Valašská Bystřice, o. Vsetín, Va 823 Stará Bělá, o. Frýdek-Místek, Bh
741 Ublo, o. Zlín, Mi 824 Staříč, o. Frýdek-Místek, Bh
742* Újezd, o. Zlín, Va 825 Sedliště, o. Frýdek-Místek, Bh
743 Pozlovice, o. Zlín, Mi 826 Vojkovice, o. Frýdek-Místek, Bh
744 Přečkovice, o. Uherské Hradiště, Mi 827* Janovice, o. Frýdek-Místek, Bh-Mi
745 Nezdenice, o. Uherské Hradiště, Mi 828 Morávka, o. Frýdek-Místek, Bh
746 Boršice u Blatnice, o. Uherské Hradiště, Še 829 Staré Hamry, o. Frýdek-Místek, Sk
747 Veřovice, o. Nový Jičín, kol. 830 Hať, o. Opava, Šr
748* Prostřední Bečva, o. Vsetín, Va 831 Dolní Lutyně, o. Karviná, Sk
749 Velké Karlovice, o. Vsetín, Sk (Šr, Pl) 832* Hradiště, o. Karviná, Bh
750* Halenkov, o. Vsetín, Va 833 Oldřichovice, o. Frýdek-Místek, Sk
751 Lužná, o. Vsetín, Va 834 Nýdek, o. Frýdek-Místek, Sk-kol.
752 Študlov, o. Vsetín, Mi-Ch 835* Bukovec, o. Frýdek-Místek, Sk-kol.
753 Návojná, o. Zlín, Mi 836 Dolní Lomná, o. Frýdek-Místek, Sk-kol.
754 Bohuslavice nad Vláří, o. Zlín, Va

2.2. Městské lokality

01 Cheb, Jč 26 Benešov, Jč
02 Tachov, Vč-Jč 27 Ledeč nad Sázavou, o. Havlíčkův Brod, Rb
03 Karlovy Vary, Jč
04 Kadaň, o. Chomutov, Jč 30 Železná Ruda, o. Klatovy, Vč
05 Most, Hl 31 Plzeň, Vč
06 Ústí nad Labem, Ut-Vč 32 Klatovy, Vč
07 Česká Lípa, Hl
08 Rumburk, o. Děčín, Ut 40 Vyšší Brod, o. Český Krumlov, Rb
09 Frýdlant, o. Liberec, Jč 41 Strakonice, Ra-Vč
42 Tábor, Rb
10 Trutnov, Hl 43 Jindřichův Hradec, Ut
11 Nová Paka, o. Jičín, Hl 44 Prachatice, Ut
12 Hradec Králové, Bm 45 České Budějovice, Rb
13 Vysoké Mýto, o. Ústí nad Orlicí, Bm 49 Slavonice, o. Jindřichův Hradec, Fi-Kč
14 Mladá Boleslav, Hl
51 Jihlava, Mi
21 Roudnice nad Labem, o. Litoměřice, Jč 52 Třebíč, Fi-kol.
22 Praha, Jč 53 Nové Město na Moravě, o. Žďár nad Sázavou, Fi (Bh, Mi)
23 Kolín, Hl 59 Svitavy, Pl-Bh
24 Rakovník, Rb
25 Příbram, Jč 61 Znojmo, Bh-Fi

24
62 Moravský Krumlov, o. Znojmo, Bh (Fi, Mi) 79 Mikulov, o. Břeclav, Bh (Pl, Kč)
63 Brno, Kč-Bh (Fi)
64 Boskovice, o. Blansko, Kč-Bh-Pl 81 Opava, Bh (Fi)
65 Litovel, o. Olomouc, Sk 82 Ostrava, Sk
66 Prostějov, Bh-Fi-Kč 83 Příbor, o. Nový Jičín, Bh (Fi, Mi)
67 Kroměříž, Fi (Kč, Bh) 84 Český Těšín, o. Karviná, Sk

71 Lipník nad Bečvou, o. Přerov, Sk 91 Šumperk, Fi-Bh-Pl

72 Vsetín, Mi 92 Bruntál, Ut
73 Kyjov, o. Hodonín, Fi-Bh 93 Moravský Beroun, o. Bruntál, kol.
74 Uherský Brod, o. Uherské Hradiště, Mi-Bh 94 Jeseník, o. Šumperk, Fi-Bh
75 Břeclav, Je (Bh, Fi) 95 Osoblaha, o. Bruntál, Bh-Kč-Pl

2.3. Nemapované zahraniční lokality

Tyto obce nejsou přímou součástí sítě zkoumaných lokalit. Materiál se uvádí pouze v pátém oddíle komentáře (viz 5.6.1.). Za každým
označením zkoumané obce a za jejím českým názvem se uvádí i název oficiální a stát. Připojeny jsou zkratky explorátorů vyzna-
čené kurzivou.

Po 1 Husinec (Gęsiniec), Polsko, Vč-Jč Ju 7 Běliševec (Bjeliševac), Chorvatsko‚ Bh-Mi

Ju 1 Ivanovo Selo (Ivanovo Selo), Chorvatsko, Jč Ru 1 Svatá Helena (Sfânta Elena), Rumunsko, Ut
Ju 2 Dolany (Doljani), Chorvatsko, Jč-Vč Ru 2 Gerník (Gârnic), Rumunsko, Ut
Ju 3 Velké Zdence (Veliki Zdenci), Chorvatsko, Jč Ru 3 Šumice (Şumiţa), Rumunsko, Sk
Ju 4 Nová Ves (Nova Ves), Bosna a Hercegovina, Bm Ru 4 Velký Perek (Peregul Mare), Rumunsko, Ut
Ju 5 Kruščice (Kruščica), Srbsko, Ut Ru 5 Klopotín (Clopodia), Rumunsko, Va
Ju 6 Srediště (Veliko Središte), Srbsko, Ut

25
 3. Uspořádání komentářů a map

3.1. Z jazykového hlediska je poslední svazek ČJA strukturován do pěti částí: rozsahem největší je část hlásko-
slovná, dále následuje část věnovaná jevům syntaktické povahy, část pojednávající o adverbiích a část zachycu-
jící dílčí výsledky dodatečného výzkumu ve městech; 5. díl, a tím i celý ČJA, je zakončen částí přinášející nový
pohled na geografické rozrůznění českých nářečí (mapy izoglosových svazků).
3.2. Z technického hlediska jsou vybrané položky v ČJA 5 představeny na čtyřech typech map. Jejich dife-
rencovaná, v podstatě úsporná forma byla zvolena proto, aby v rámci vymezeného rozsahu bylo možno publi-
kovat co nejvíc materiálu. V předpokládaném souboru se tedy rozlišují tyto t y p y j a z y k o v ý c h m a p :
1. Mapy celostránkové, na nichž se zobrazuje celé jazykové území.
2. V případech, kdy je výsledný obraz na mapě jednoduchý a kdy není třeba představovat více detailů, volí
se zobrazení na mapě malého formátu, v rozsahu poloviny strany.
3. Zmenšeného formátu jsou dále mapy, které mají předtištěnou pouze městskou síť. Jsou to mapy uspo-
řádané do uceleného souboru v závěru ČJA 5 a zachycující výsledky dodatečného výzkumu ve městech.
4. Půlstránkový rozsah má též výsek mapy základního měřítka s moravskou a slezskou situací.
3.3. Z hlediska pojetí řešeného problému využíváme v ČJA 5 rovněž čtyř možných přístupů:
1. Na mapě je představena v relativní úplnosti jen jedna položka, na které kromě hlavního problému mů-
žeme sledovat i některé jevy související. Např. na mapě ČJA 5, 114 zima je kromě dloužení i > í, jež je hlavním té-
matem mapy, zobrazeno též územní rozložení podob s i, ej, é, y, e, , ə. (Vždy jen jedna položka je představena na
mapách městské mluvy, u těch se však na rozdíl od map většinových užívá pouze symbolů.)
2. Na mapě je představena jedna položka v relativní úplnosti, kdežto z další položky (či dalších položek)
byl vybrán jen jeden hláskový jev, který je hlavním tématem mapy, a ten je na mapě pozitivně představen na
hláskové variantě, v níž se objevuje. Např. na mapě ČJA 5, 105, která dokumentuje dloužení a > á, je vedle položky
a) kraj (pokrývající celou plochu mapy a zachycující kromě podob s a, á též podobu s o) pozitivně zachycena
i zdloužená varianta (nemapované) podoby splav, totiž spláv. U tohoto typu map je úplná položka zobrazena
pomocí izoglos a nápisů, položka s pozitivně zobrazeným hláskovým jevem pomocí symbolů nebo šraf (bližší in-
formace o grafické stránce map viz kapitola 4).
3. Na mapě je pozitivně zpracováno více položek (maximálně čtyři) sledujících jeden hláskový jev. V tom-
to případě je na mapě zobrazeno několik podob (různých lexémů), v nichž se sledovaný jev objevuje, např. na
mapě ČJA 5, 109 je dloužení a > á dokumentováno na podobách gen. pl. čás, otáv, kuřát. U tohoto typu map se vyu-
žívá všech grafických prostředků uplatňovaných v ČJA, tedy izoglos s nápisy, symbolů i šraf, a to pokud možno
pro každou položku prostředku odlišného.
4. V souboru svodných map zachycujících svazky izoglos, jež reprezentují vždy větší množství položek,
u nichž se seskupují hranice rozdílů z různých jazykových rovin, se využívá vždy několika různých typů izoglos
v kombinaci se šrafami.
Jednotlivým částem vždy předchází stručný úvod, v němž se upozorňuje na jejich specifika.
Základem číselného označování jednotlivých položek v rámci svazku je pořadí komentářů. Stejné pořado-
vé číslo jako komentář má i příslušná mapa, která bývá umístěna zpravidla na pravé straně, kdežto komentář bývá
na straně levé, a to pokud možno tak, aby komentář a mapa byly na společné dvoustraně. Charakter materiálu
zpracovávaného v ČJA 5 to však někdy bohužel neumožňuje, takže obě části položky bývají odděleny. Z technic-
kých důvodů není v několika málo případech dodrženo pořadí map; odkaz na stranu umístění těchto map najde
čtenář vždy u daného komentáře, který je zařazen v číselném sledu komentářů podle své tematické příslušnosti.
Z původních více než 1 100 hesel dotazníku připadajících v úvahu pro výběr do tohoto svazku bylo kar-
tograficky zpracováno celkem 708 položek (navíc 151 hesel bylo jako 7. oddíl komentáře přiřazeno k položkám
příbuzným nebo podobně se diferencujícím).

27
 4. Grafická stránka jazykových map

4.1. Při představování výsledků výzkumu se v ČJA užívá s y n t e t i z u j í c í h o z p ů s o b u z o b r a z e n í ,

který spočívá zejména v zdůraznění areálového členění, a to vhodnou kombinací grafických prostředků.
Je třeba zdůraznit, že se autoři ČJA 5 snažili postupovat i v tomto svazku pokud možno podle stej-
ných zásad jako ve svazcích dřívějších; ty byly bez podstatných změn dodrženy jen v části věnované adverbiím.
Na mapách a v komentářích v ostatních částech ČJA 5 se objevují některé odlišnosti.
Stanovené zásady grafického zobrazení jazykových jevů jsou ovšem jen rámcové, protože každá svébytná část
ČJA 5 vyžadovala samostatný přístup.
4.1.1. Základním grafickým prostředkem pro vymezení areálů jsou i z o g l o s y s n á p i s y označujícími ná-
řeční podoby. Vzhledem k zaměření na nejstarší zjistitelný stav se při vymezování areálů preferují ekvivalenty
příznakové. Izoglosy náleží především síti venkovských lokalit, ale zároveň zahrnují i příslušná města.
Pohraničním územím s nářečně smíšeným obyvatelstvem, které je reprezentováno jen sítí městskou, se izoglo-
sy zpravidla nevedou. Dalším využívaným prostředkem plošné projekce jsou s y m b o l y a š r a f o v á n í .
4.1.2. V části věnované hláskosloví jsou izoglosy odlišeny podle síly ve dvou stupních. Linií silnou se vyznačuje
vždy ten hláskoslovný rozdíl, na jehož zobrazení je daná mapa zaměřena, tenké plné linie postihují diference
navazující na hlavní problém mapy (např. v rámci rozdílů nést × nest jsou to diference plynoucí z následného
úžení é > í: nést × níst, srov. ČJA 5, 159). Přerušovaná tenká linie vyděluje oblasti s jinými odlišnostmi bez souvislos-
ti s hlavním problémem mapy (např. v rámci rozdílů lízat × lézat na mapě ČJA 5, 24a, zaměřené na změnu í > é, je
tímto typem izoglosy vyznačena odlišná varianta blízat). Kromě toho se méně často užívá i izoglos jiného typu,
jež jsou vysvětleny v legendě.
Do ploch vymezených na mapě izoglosami se umisťují nápisy označující příslušné nářeční formy. Uvádějí
se v podobě co nejvíc přiblížené spisovné transkripci, jíž se užívá i ve výkladové části komentáře. Velikost ver-
zál (v areálech vymezených nepřerývanými izoglosami) je dána grafickými možnostmi. Minuskulemi jsou vy-
značeny jiné odlišnosti (spolu s přerývanou tenkou čárou).
Aby se zachytila nářeční situace u některých hláskoslovných změn v úplnosti s přihlédnutím k různému
fonetickému okolí, bylo do Dotazníku zařazeno větší množství položek sledujících v podstatě stejný jev.
Ukázalo se, že rozdíly mezi jednotlivými mapovanými výrazy jsou často minimální. Např. zeměpisné rozšíření
vkladného j v řadě slov jako zejď, tejď, najť, trajť, ajť, oprajť, … se liší jen málo. V takových případech se
spokojujeme s jedinou izoglosou, která postihuje maximální rozsah jevu.
4.1.3. Šrafování se obměňuje podle potřeby v hustotě a směru. Význam šrafovaných ploch je vysvětlen v legen-
dě. Vyšrafovaná plocha se neohraničuje izoglosou a neoznačuje nápisem.
4.1.4. Pokud jde o symboly, méně než v předchozích dílech se využívá jejich vnitřního členění a také diakritické
znaménko pro nedubletnost se vzhledem k pozitivnímu charakteru mapovaných jevů zpravidla pomíjí.
4.2. V l e g e n d ě se vysvětluje význam šraf a symbolů, případně izoglos jiného typu. Zvláštním znakem je
prázdný obdélník, který upozorňuje na případy, kdy daný ekvivalent (obvykle podoba obecně rozšířená, nepří-
znaková, popř. spisovná) není grafickými prostředky vyjádřen.
4.3. V části věnované syntaxi se objevuje jen jeden typ izoglos. Ostatní grafické prostředky se užívají v podsta-
tě ve shodě s prvními třemi díly ČJA, tak jako tomu je i v části věnované adverbiím. (Tyto prostředky zde blíže
nespecifikujeme, jsou podrobně popsány v ČJA 1–3.) O grafických prostředcích využívaných v částech ČJA 5
věnovaných městské mluvě a izoglosovým svazkům je bližší informace obsažena v kapitole 3.2.

28
 5. Komentáře

5.1. Struktura komentářů a záhlaví

5.1.0. Komentáře jsou koncipovány tak, aby čtenáři umožnily rychlou orientaci v mapě, usměrnily jeho pozor-
nost na z á k l a d n í s l e d o v a n é p r o b l é m y a současně mu o nich poskytly stručný výklad. Dále mají
komentáře ukázat na začlenění nářečních forem do celkového vývoje českého národního jazyka a na souvislos-
ti s ostatními jazyky západoslovanskými. V komentářích se také uvádějí některé údaje, které z jakýchkoli dů-
vodů nemohly být zachyceny na mapách (např. frekvence pojmenování, generační rozdíly v užití výrazů, odliš-
ná situace v městské mluvě, vývojové tendence, odkazy na starší literaturu apod.).
Struktura komentářů se v tomto díle poněkud liší jak od dílů předchozích, tak vzájemně mezi jednotlivý-
mi částmi. Před vlastními komentáři ve všech částech ČJA 5 předcházejí úvodní partie, věnované obecným po-
znatkům o problému, který je tématem vždy většího počtu map tvořících určitý soubor.
5.1.1. Komentář začíná z á h l a v í m . V něm se kromě pořadového čísla v rámci svazku uvádí u každé polož-
ky také číslo otázky v Dotazníku pro výzkum českých nářečí nebo odkaz na číslo svazku a číslo mapy, kde už byl
sledovaný výraz zpracován v jiné souvislosti.
V části věnované hláskosloví je výraz, na němž se probírá příslušný hláskoslovný jev, uváděn v nadpisu
zpravidla ve spisovné podobě i v případě, že je na mapě zakreslena pozitivně pouze nářeční podoba, např. pod
nadpisy žene, zrovna, teď, bahno jsou pozitivně mapovány jen nářeční obměny žine, zdrovna, tejď, behno.
Stejně tak v části pojednávající o syntaxi se záhlaví komentářů uvádějí v pospisovnělé podobě.
Pokud se v částech zabývajících se hláskoslovím, syntaxí a izoglosovými svazky sleduje příslušný jev na
několika položkách, řadí se jednotlivé položky pod jedno pořadové číslo s písmenným členěním, např.
227 a) bič
b) pes
c) běžet
Přikomentované výrazy jsou opět podřazeny pod hlavní položky a jsou uváděny petitem, v komentáři je
nacházíme na konci v oddíle 7.
5.1.2. Komentář se člení na šest, resp. sedm samostatných oddílů, které se označují jen marginálními číslicemi.
Jednotlivé oddíly komentáře:
1. Soupis zachycených podob
2. Vymezení sledovaného jevu a výsledky výzkumu, poznámky o původu a vývoji zachycených podob
3. Jazykovězeměpisná situace
4. Paralelní doklady z vybrané domácí literatury a ze západoslovanských jazyků
5. Doklady ze zahraničních obcí
6. Odkazy na jazykové atlasy (pouze u oddílu adverbií)
7. Doplnění kartograficky neřešenou položkou s podobným územním rozložením zachycených nářečních
ekvivalentů
Oddíly 1, 4 a 5 podle potřeby členíme na a), b) atd.

5.2. Soupis zachycených podob

5.2.1. Hierarchizace shodná s předchozími díly se uplatňuje v oddíle 1 M jen u adverbií.

V části věnované hláskosloví se ocitají na prvním místě ty hláskoslovné obměny, jimž je věnována pří-
slušná položka. Ostatní hláskové varianty a přirozeně i varianty slovotvorné jsou podřazeny, např. u položky

29
ČJA 5, 24a lízat se v odd. 1 M sleduje primárně rozdíl lízat × lézat × lizat, kdežto nepravidelná hláskoslovná obměna
blízat (dekompozicí z oblízat) je řazena za nářeční podobou lízat na stejném řádku za pomlčkou (na mapě je vy-
značena přerušovanou tenkou čárou, viz 4.1.2.).
Hlásky, které podléhají pravidelným regionálním obměnám, ale nejsou právě na mapě řešeny, opět ve
shodě s předchozími díly ČJA v odd. 1 M podtrhujeme. Např. u položky ČJA 5, 1b pekaře sledujeme realizaci pře-
hlásky ’a > (ě) > e, tedy rozdíl pekařa × pekaře, a varianty p’ekařa, pekara pomíjíme, proto zapisujeme pekařa
(viz kapitola 6). Na tyto vedlejší hláskoslovné obměny už obvykle zvlášť neupozorňujeme ani je nevysvětlujeme.
5.2.2. Některé méně frekventované nebo jednotlivě se vyskytující varianty, na mapě neodlišené, se v odd. 1 M
registrují v závorce za příslušnými nadřazenými variantami. Na mapě jsou zakresleny stejnými grafickými pro-
středky jako jejich nadřazený výraz. Vyskytují-li se některé z těchto podob ve větším počtu, lokalizace se u nich
neuvádí. U výrazů před závorkou píšeme lokalizaci jen tehdy, jedná-li se o nečetný výskyt, na který chceme
zvlášť upozornit.
Pokud se v závorce u čísla lokality vyskytuje „též“, znamená to, že daná varianta byla ojediněle zachyce-
na i mimo svůj základní mapovaný areál vymezený izoglosou nebo šrafováním a že na mapě není zakreslena.
U „též“ se v případě nedubletního výskytu užívá zkratka nedubl.
5.2.3. V předešlých svazcích ČJA se odkazovalo na pravidelné regionální obměny (PRO), v tomto svazku větši-
nou odkazujeme přímo na položky ČJA 5, kde se příslušný hláskoslovný jev probírá.
U otázek zaměřených na jevy syntaktické povahy se naše pozornost zaměřuje jen na typ věty, popř. sou-
větí, proto zápisy těchto vět a souvětí jsou lemmatizované a na eventuální hláskoslovné obměny nijak neupo-
zorňujeme.

5.3. Vymezení sledovaného jevu a výsledky výzkumu, poznámky o původu

a vývoji zachycených podob

5.3.1. Do druhého oddílu se soustřeďuje výklad o výsledcích výzkumu a o závěrech, k nimž se při kartografic-
kém zpracování materiálu dospělo. V této souvislosti se také zpravidla řeší vztah ke spisovnému jazyku.
Zpravidla se zde objevuje i výklad o p ů v o d u a v ý v o j i sledovaných jevů (pokud se nenachází v úvodní
pasáži celé kapitoly), v němž vycházíme zejména z MACHKOVA Etymologického slovníku jazyka českého,
z GEBAUEROVY Historické mluvnice jazyka českého, z TRÁVNÍČKOVY Historické mluvnice československé,
z LAMPRECHTOVY, ŠLOSAROVY a BAUEROVY Historické mluvnice češtiny a také z regionálních dialek-
tologických monografií a další literatury, kterou zpravidla na místě citujeme. Často uvádíme i vlastní výklad.
5.3.2. Připojeny jsou poznámky o frekvenci některých ekvivalentů apod. Probírají se eventuální obtíže výzku-
mu a vysvětlují se případné mezery v zapsaném jazykovém materiálu. O mapovém podání se pojednává větši-
nou jen tehdy, pokud je komplikované nebo naopak maximálně zjednodušené.

5.4. Jazykovězeměpisná situace

5.4.1. Třetí oddíl přináší stručný p o p i s jazykovězeměpisné situace s cílem usnadnit čtenáři orientaci a upo-
zornit na důležité zeměpisné souvislosti. Výklad sleduje také vztahy mezi oblastmi centrálními a okrajovými,
kde se namnoze dosud zachovávají archaismy. Popis je podán bez zbytečných podrobností a je při něm zdůraz-
ňována povaha areálů (ostře vymezené areály, prolínání výrazů, dubletnost, přesahy apod.).
Při určování areálů jednotlivých ekvivalentů se vychází z pomocné orientační mapy s označeními nářeč-
ních (výjimečně i etnografických) oblastí. Tam, kde s těmito názvy nelze vystačit, užívá se k vymezení areálů
bodů městské sítě, popř. jmen dalších vybraných měst, řek a horstev (viz II. pomocná orientační mapa).
Popisuje se i situace v mluvě měst a srovnává se se stavem v nářečním venkovském okolí.
5.4.2. Výjimečně podává třetí oddíl také slovní popis územního rozšíření jazykových jevů na mapě nepostiže-
ných (pro velký rozptyl, pro mezery v materiálu, pro přetíženost mapy apod.).

5.5. Paralelní doklady z literatury

5.5.1. Ve čtvrtém oddíle se abecedně řazené nářeční výrazy zapojují do vztahu k minulému i dnešnímu hlásko-
slovnému, syntaktickému, lexikálnímu systému češtiny a do kontextu se západoslovanskými jazyky.

30
 V části věnované hláskosloví neobsahuje tento oddíl na rozdíl od lexikálních svazků všechny doklady
z oddílu 1 M, které nejsou v závorce, ale pouze ty, pro něž existují doklady v excerpované domácí a západoslo-
vanské literatuře. Jednotlivá hesla nezahrnují vysvětlení jevu ani etymologické výklady; ty jsou podle možnosti
a potřeby probrány už v druhém oddíle (viz kapitola 5.3.).
5.5.2. Pro jednotlivé podoby uvádíme doklady jednak z gramatik zachycujících stav v příslušném období, jednak
ze slovníkové literatury, v jádru shodné s předchozími svazky, jen poněkud omezenější co do počtu excerpova-
ných prací. Užíváme tyto prameny:
Pro s t a r o č e s k ý s t a v GEBAUEROVU Historickou mluvnici jazyka českého, akademický Staročeský
slovník a GEBAUERŮV Slovník staročeský, v krajním případě též Malý staročeský slovník J. BĚLIČE, A. KAMIŠE a
K. KUČERY. (Pro staročeské doklady užíváme zkratku stč.)
O b r o z e n s k é období je zastoupeno DOBROVSKÉHO Podrobnou mluvnicí jazyka českého
(Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, zkratka Db), JUNGMANNOVÝM Slovníkem česko-německým
(Jg), případně konec 19. stol. KOTTOVÝM Česko-německým slovníkem zvláště grammaticko-fraseologickým (Kt).
Období p r v n í p o l o v i n y d v a c á t é h o s t o l e t í reprezentuje TRÁVNÍČKOVA Mluvnice spisovné
češtiny, popř. Slovník jazyka českého VÁŠI-TRÁVNÍČKA (Tk).
Ke konfrontaci se současným stavem ve s p i s o v n é č e š t i n ě slouží akademická Mluvnice češtiny
(MČ), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), popř. Slovník spisovné češtiny (SSČ).
Doklady ekvivalentů ze západoslovanských jazyků se řadí takto: s l o v e n š t i n a – akademický Slovník
slovenského jazyka (sloven.); p o l š t i n a – jedenáctisvazkový Słownik języka polskiego, třísvazkový Słownik języka
polskiego (pol.); l u ž i č t i n a – Němsko-hornjoserbski słownik, JAKUBAŠ: Hornjoserbsko-němski słownik, PFUHL:
Obersorbisches Wörterbuch. Pokud jde o lužičtinu, představuje základní materiál horní lužičtina (hluž.); není-li v ní
sledovaná forma doložena, citujeme doklad z dolní lužičtiny – MUKA: Słownik dolnoserbskeje rěcy a jeje narěcow
(dluž.).
5.5.3. Z uvedených pramenů se čerpá tak, že se k jednotlivým heslům uvádějí podle stanoveného pořadí
z k r a t k y s l o v n í k ů a j a z y k ů , v nichž je daná forma doložena. Při shodě se zněním v příslušné mluvnici či
slovníku se cituje jen zkratka pramene. Odlišné znění nebo případná jazyková charakteristika (mor., slc., ob., hovor.,
zast.) se připojuje za zkratkou (za odlišné znění nepovažujeme rozdíl v zakončení infinitivu -ti × -t). U syntaktických
položek se sleduje typ syntaktické konstrukce, nikoli její konkrétní realizace.
Vztah k současnému spisovnému jazyku je u jednotlivých nářečních podob vyjádřen konfrontací se
Slovníkem spisovného jazyka českého. Uvedení samotné zkratky SSJČ tedy znamená, že jde o výraz, který je zá-
roveň hodnocen jako spisovný. Ze SSJČ jsou citovány i všechny podoby s omezující stylovou charakte-
ristikou, např. ob., obl., nář.

5.6. Doklady ze zahraničních obcí

5.4.1. V pátém oddíle komentáře se citují doklady zapsané v letech 1960–1969 u českého obyvatelstva ve vybraných
lokalitách na českých jazykových ostrůvcích střední Evropy, a to v Polsku jedna obec (Po 1), v býv. Jugoslávii sedm
obcí (Ju 1–7), v Rumunsku pět obcí (Ru 1–5). Výzkum se konal podle téhož dotazníku jako na území českého ja-
zyka, aby bylo možno získané výsledky navzájem srovnávat. (Podrobný seznam obcí viz 2.3.)
Sebraný materiál ukazuje, jak na jedné straně izolace našich dialektů vedla k uchování jejich původního
stavu a na druhé straně do jaké míry ovlivnil mluvu naší staré emigrace styk s cizojazyčným obyvatelstvem.
Původ kolonistů nebyl zcela jednotný a přesněji ho dnes už nejde určit. Přes vnitřní vyrovnávání v průbě-
hu vývoje v novém prostředí si mluva jednotlivých vybraných lokalit mnohdy podržela výrazný regionální cha-
rakter. Nejvíce obcí patří k oblastnímu typu českému, nejčastěji k severovýchodočeskému (Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru
4). Zastoupen je i výrazný lokální typ středočeský (Ju 3). Ostatní obce českého typu jsou nivelizovanější a pře-
vládá v nich interdialekt jihozápadočeský (Ju 5, Ru 2) nebo středočeský (Ru 1, 3). Obce osídlené z Moravy jsou
jen tři: typu středomoravského (Ju 6), valašského (Ju 7) a třetí se smíšením obyvatelstva původu středomorav-
ského a slováckého (Ru 5).
5.5.2. Doklady řadíme za sebou po jednotlivých slovech a jejich variantách v pořadí podle prvního oddílu ko-
mentáře. Zapisujeme je zjednodušenou fonetickou transkripcí. K příslušné variantě se uvádí symbol lokality,
v níž byla zapsána, a to v pořadí Po, Ju, Ru. Jednotlivé nářeční výrazy se oddělují pomlčkou. Jestliže materiál z ně-
které lokality z jakéhokoli důvodu schází, její symbol se vynechává. U tzv. pozitivních map (v odd. Hláskosloví),
sledujících jen určitý příznakový jev, uvádíme jen ty doklady, které se vztahují k mapovaným podobám.

31
 5.7. Odkazy na jazykové atlasy

5.7.1. Protože hláskoslovné ani syntaktické jevy většinou nelze přímo konfrontovat s obdobným zpracováním
v jinojazyčných jazykových atlasech, oddíl 6 byl v těchto částech vypuštěn. Výjimku tvoří zpracování adverbií,
u nichž se odkazy na položky v západoslovanských atlasech, ve Slovanském jazykovém atlase a v Evropském ja-
zykovém atlase uvádějí ve shodě s předchozími svazky ČJA.

5.8. Doplnění kartograficky neřešenou položkou

5.8.1. V sedmém oddíle se stručně pojednává o položce nemapované, ale úzce související s mapovanou položkou
probíranou v příslušném komentáři. Většinou se zde řeší shodný jev, jehož územní diferenciace není natolik za-
jímavá, aby jí byla věnována samostatná mapa (např. o položce výbava je zmínka pouze v oddíle 7 komentáře k položce
dobrý, viz ČJA 5, 23).

32
 6. Pravidelné regionální obměny (PRO)

6.0. V části věnované hláskosloví se většina pravidelných regionálních obměn sleduje a na mapách uvádí, v čás-
ti zabývající se syntaxí PRO neregistrujeme, v části pojednávající o adverbiích k PRO přistupujeme stejně jako
v ČJA 1, ČJA 2, ČJA 3.
Bylo vypracováno celkem šest map (mapy A–F) zachycujících rozšíření těchto obměn pomocí izoglos
(značených arabskými číslicemi a malou abecedou, např. 1b). Pro každou mapu uvádíme soupis izoglos dolože-
ný příklady a stručným popisem jejich výskytu (6.3.).
Doplňkem těchto map je seznam pravidelných jevů vokalických a konsonantických (6.1.). Ten obsahuje
odkazy na příslušné mapy a izoglosy (např. F2b). Je také doplněn příklady, v nichž jsou vyznačeny hlásky pod-
léhající změnám v jednotlivých nářečních regionech.
Seznamy a mapy PRO tedy slouží k rekonstrukci fonetických realizací zaznamenaných nářečních výrazů.
PRO se vztahují k prvnímu oddílu komentářů, tj. k soupisu zachycených podob. Variující hlásky jsou podtrže-
ny. V těch případech, kdy podtržené hlásky reprezentují více fonetických realizací daného výrazu, dává-
me ve fonetické transkripci obvykle přednost formě běžné ve spisovném jazyce. Vyznačené hlásky mohou
signalizovat i více změn, příznačných pro různé nářeční regiony. Tak např. zápisy „hloupý, ryby, sucho, krk, bjeh,
Ana“ zastupují tyto hláskoslovné varianty: hloupej, hlópé, hl pé (se zaokrouhleným ), hlúpí, hłúpí, hlúpej,
hłúpý, hłupy a podoby s tzv. obalovaným ł (h úpí, h úpý, h upy); ribi, rebe, ryby; sucho, sochu; krk, kerk, kyrk,
kryk; bjeh, beh, b’eh; Ana, Anna, Adna.
Asimilační změny, redukce samohlásek vázané na předcházející souhlásku, různé realizace rozložených
retnic, zachování skupiny šč jsou vyznačeny podtržením obou sousedních hlásek. Zápisy „jarňí, shoda, šťesťí,
tvaroh, mňesto“ zastupují tedy tyto varianty: jarňí, jarňi, jarňə; zhoda, schoda; šťesťí, ščesťí; tvaroh, tfaroh; mňes-
to, mjesto, mesto, m’esto. Protetické a hiátové hlásky se uvádějí v závorkách, např. zápis „(v)oko“ zastupuje po-
doby oko, voko a oko (s protetickým polosamohláskovým ).
K rychlé orientaci slouží abecední seznam podtržených hlásek (6.2.). U každé hlásky nebo hláskové sku-
piny je odkaz na příslušné izoglosy s uvedením jevů, které sledují.
Průběh izoglos PRO je stanoven bez ohledu na městské lokality a jejich charakter v Čechách je poněkud
jiný než na Moravě. Na Moravě představují víceméně přesné hranice hláskoslovných obměn, v Čechách jde ve-
směs o izoglosy ohraničující oblasti maximálního potenciálního výskytu sledovaného jevu.
Jednotlivé izoglosy se na mapě označují buď uprostřed oblasti, kterou ohraničují, nebo na té straně izo-
glosy, na níž je příznaková varianta. Ta je vždy zapsána v seznamu PRO na pravé straně protikladu.
V seznamech PRO je u většiny nářečních variant v závorce uvedena kurzivou zkratka světové strany (popř.
slovo střed), označující prostor, v němž se sledovaný jev vzhledem k zakreslené izoglose vyskytuje. Na zvláštním
řádku jsou uvedeny příklady na příslušný hláskový jev. Dále následuje stručný zeměpisný popis jeho výskytu.
V některých případech, zvláště když jde o izoglosy vymezující základní nářeční oblasti, uvádějí se obě strany da-
ného protikladu zkratkami příslušných oblastí, např. izoglosa D1a je doplněna popisem čes. nář. × střm. nář.
Ojedinělý a zeměpisně izolovaný výskyt pravidelného hláskového střídání je uveden přímo číslem lokali-
ty, v níž je registrován. Za slovo „též“ se připojují jednak čísla lokalit, ve kterých se sledovaný nářeční jev vy-
skytuje mimo svůj vlastní areál, jednak hláskoslovné jevy, které nejsou pro svůj ojedinělý či doplňkový charak-
ter na mapách PRO vůbec zpracovány. Také u těchto jevů jsou uvedena čísla lokalit.

33
 6.1. Seznam vokalických a konsonantických jevů

6.1.1. Vokalismus

ej (též ij), ou × é, ó (též ) × , × ý, í (< ý), ú (× y, u) hloupý D1abc

(A1a)
ý, í (< ý), ú × ej, ou a „nadměrné“ ej (< í), ou (< ů) hloupý; tříska, rúža D3a
í (< ý) (jen koncové) × ej hlúpý D3b
í, ý, é, á, ó, ú × i, y, e, a, o, u (neutralizace kvantity) léčivé mazáňí A1a
í, ú × i, u kvíťí, rúža A1b
í (v příponách) × i knedlík, mňesíc, staveňí A1c
í (uvnitř slov) × i žíce, podlíkački, zabíjet A1d
i × i, y (í × í, ý) bílý, byli F2a
i, í (po ž, š, č, ř) × y, ý živy, šije, učil, kříž F2b
i, í (po z, s, c) × y, ý muzika, silný, cigán F2c
i (< y), u (slovní základ i koncovka) × , × e, o (též y × ə) ryby, ruka D2ab
i (< y), u (jen koncové) × e, o ryby, kočku D2c
-é × -í (úžení) dobré pole E5
-’e × -’a (neprovedená přehláska) kaše, jedle E6
oN, eN × uN, yN honem E7
a (< á) × o mokrá tráva E8
i (po z, s, c, ž, š, č, ř, l) × e, zima, silný, cibule, živ, šije, F1
učil, křivý
i (po ď, ť, ň, ž, š, č, ř, l) × ə ťicho, ňic C2a
-ňí- × -ňə- zedňík C2b
-ňí (typ jarňí) × -ňə jarňí C2c
o×u (v)okolo, koza F3
-ovat × -uvat kupovat C4
se × sa bát se F6
relikty nosovek (příslušná podoba se uvádí F5
v závorce)
r × er (průvodní vokály) krk A2a
r × yr (ry) krk A2bc
o- × vo- (× o-) (náslovné vokály) (v)oko A3ab
ji-, jí- × i-, í- (náslovné vokály) (j)ídlo, (j)iná A4
u- × hu- (náslovné vokály) (h)umí E3

6.1.2. Konsonantismus

šť × šč ešťe, šťesťí E1
sch (< sh) × zh shoda E2
l × l, ł × l, lepil E4ab
ne × ňe neleje D4
de, te × ďe, ťe, se, ze (ďi, …) × vedete, ťicho, seno, D5abcd
× dz’e, c’e, s’e, z’e (dz’i, …) × zima, sivy, na voze
× dže, če, še, že, (dži, …) ×
× dźe, će, śe, źe (dźi, …)
v (po samohláskách na konci slabik) × pravda, krev B1
koncové souhlásky -b, -d, -z, -ž, … (ve výslovnosti -p, -t, -s, -š, …) × dub, had, vúz, kříž B2
× -b, -d, -z, -ž, … (vyslovované zněle)
mňe (< m + ě) × mje mňesíc B3
bje, pje, vje, mňe (< b, p, v, m + ě) × be, pe, ve, me bježet, pjet, svjetlo, mňesto B4
bi, pi, … (bje, …) × b’i, p’i, … (b’e, …) bič, pila, bjeh, mňesto B5a
bi, pi, … × bji, pji, … bič, pila B5b

34
-st × -sť kost B6a
sť × s’c’ kost, sťena B6b
ř×r řepa F4
-t (v infinitivu) × -ť (-ć) (též -t × -ť, -ťi) padat C3
tv, kv × tf, kf tvaroh, kvíťí C5
n × nn Ana C1a
n × nn, dn kamenej, Ana C1b
dn, dň × nn, ňň (n, ň) jedna, zedňík C1c
dl × ll sádlo C1d
hranice česko-polských nářečí noha, se F5
(g, k’i, g’i, typ p’ec, ňeśe, (u ostatních jevů se příslušná
typ krova, zvratné śe) podoba uvádí v závorce)

6.2. Abecední seznam podtržených hlásek

á A1a (krácení) B4 (ztráta jotace)

E8 (á > a > o) B5a (měkká retnice před e)
b B5a (měkká retnice před i) n C1ab (n × nn, dn)
B5b (rozložená měkká retnice před i) D4 (ne × ňe)
B2 (znělá výslovnost) ňi C2a (redukce)
bj B4 (ztráta jotace) ňí C2bc (redukce)
B5a (měkká retnice před e) o C4 (inf. -ovat × -uvat)
či C2a (redukce) E7 (o > u před n, ň, m)
d D5abcd (měkčení a asibilace) F3 (o > u)
B2 (znělá výslovnost) ó A1a (krácení)
ď D5bcd (asibilace) ou D1abc (ou × ó × × ú / × u — A1a)
B2 (znělá výslovnost) p B5a (měkká retnice před i)
ďi C2a (redukce) B5b (rozložená měkká retnice před i)
dl C1d (dl > ll) pj B4 (ztráta jotace)
dn C1c (dn > nn, n) B5a (měkká retnice před e)
dň C1c (dň > ňň, ň) r A2abc (průvodní vokály)
e E6 (přehláska -’a > -’e) ř F4 (ř × r)
E7 (e > y, i před n, ň, m) ři C2a (redukce)
F6 (se × sa — zvrat. zájm.) s D5bcd (měkčení)
é A1a (krácení) F5 (se × śe — zvrat. zájm.)
E5 (úžení) sh E2 (sch × zh)
ej D1abc (ej × é × × í) st B6ab (st × sť × s’c’)
(h) E3 (protetické h) sť B6b (sť × s’c’)
h F5 (h × g) ši C2a (redukce)
B2 (znělá výslovnost) šť B6b (šť × šč)
i F1 (i > e, ) t D5abcd (měkčení a asibilace)
F2b (i > y) C3 (měkčení a asibilace inf. -t)
F2c (i > y) ť D5bcd (asibilace)
í A1abcd (krácení) ťi C2a (redukce)
D3a („nadměrné“ ej) tv C5 (tv > tf)
F2b (í > ý) u D2abc (u > o, )
F2c (í > ý) ú A1ab (krácení)
(j) A4 (hiátové j) D3a („nadměrné“ ou)
kv C5 (kv > kf) (v) A3ab (protetické v)
l E4ab (l × ł × „) v B1 (v × )
li C2a (redukce) B2 (znělá výslovnost)
m B5a (měkká retnice před i) B5a (měkká retnice před i)
B5b (rozložená měkká retnice před i) B5b (rozložená měkká retnice před i)
mň B3 (mňe × mje) vj B4 (ztráta jotace)

35
vj B5a (měkká retnice před e) F2a (í × í, ý)
y D2abc (y > e, , ə) z B2 (znělá výslovnost)
F2a (i × i, y) D5bcd (měkčení)
ý A1a (krácení) ž B2 (znělá výslovnost)
D1abc (ej × é × × ý, í) ži C2a (redukce)
D3ab (ý × ej)

6.3. Soupis izoglos na mapách

PRO — mapa A

Krác e ní :
A1a í, ý, é, á, ó, ú × i, y, e, a, o, u (důsledně) (sv.)
lečive mazaňi slez. nář.

A1b í, ú × i, u (důsledně)
kviťi, ruža sev. střm. nář. a odděleně již. střm. a již. čm. nář.

A1c í (v příponách) × i (sev.)

knedlik, mňesic, staveňi svč. nář., sev. část střč. nář.

A1d í (uvnitř slov) × i (sev.)

žice, podlikački, zabijet sv. polovina Čech, též 464

P rů vo d ní vo k ál y:
A2a r × er (sev.)
kerk Podkrkonoší

A2b r × yr (vých.)
kyrk vých. polovina slez. nář.

A2c r × yr (ry)
kyrk (kryk) jv. část slez. nář.

Ná slo v né vo kál y:
A3a o- × vo- (záp.)
voko Čechy kromě doudl. úseku, záp. polovina Moravy

A3b o- × „o- (vých.)

„oko Jablunkovsko, též 801

A4 ji-, jí- × i-, í-

ídlo vých. polovina Moravy, sv. a již. okraje Čech

36
 PRO — mapa B

B1 v (po samohláskách na konci slabik) × (sev.)

pra da, kre sv. polovina Čech

B2 koncové souhlásky -b, -d, -z, -ž, … (ve výslovnosti -p, -t, -s, -š, …) ×
× -b, -d, -z, -ž, … (vyslovované zněle) (střed)
dub, had, vúz, kříž, … svč. nář. kromě okrajových úseků,
Boskovicko, Zábřežsko

B3 mňe (< m + ě) × mje

mňesíc × mjesíc záp. okraj Čech, již. Čechy a záp. Morava, již.
okraje vm. nář., sv. Morava a Slezsko

B4 bje, pje, vje, mňe (< b, p, v, m + ě) × be, pe, ve, me (střed)

bežet, pet, svetlo, mesto Litomyšlsko, též 755

B5a bi, pi, … (bje, …) × b’i, p’i, … (b’e, …)

b’ič, p’ila, … (b’eh, …) Valašsko, sev. a vých. okraj slez. nář., též 457

B5b bi, pi, … × bji, pji, …

bjič, pjila, … doudl. úsek, 464, 520, 701, 805

B6a -st × -sť

kosť zč. nář., záp. část střč. nář., Morava bez záp.
části

B6b sť × s’c’ (sv.)

kos’c’, s’c’ena slez. nář. kromě již. úseků

38
 PRO — mapa C

C1a n × nn
Anna sv. slez. nář., stř. část vm. nář., vých. Litovelsko

C1b n × nn, dn (sv.)

kamennej, Anna;
kamednej, Adna sv. okraje Čech, sev. Novoměstsko

C1c dn, dň × nn, ňň, (n, ň)

jenna, zeňňik (jena, zeňik) užší sv. okraje Čech

C1d dl × ll (sev.)
sállo širší Podkrkonoší

C2a i (po ď, ť, ň, ž, š, č, ř, l) × ə
ťəcho, ňəc (əňc) znojem. typ

C2b -ňí- × -ňə- (záp.)

zedňək zč. nář.

C2c -ňí (typ jarní) × -ňə (jz.)

jarňə jzč. nář. bez již. a sv. úseků

C3 -t (v infinitivu) × -ť (-c’, -ć, -č)

padať (padac’, padać, padač) širší Podkrkonoší, sv. Morava a Slezsko, -c též
755
též -t × -ť, -ťi
padať, padaťi 445

C4 -ovat × -uvat
kupuvat širší vých. Plzeňsko, širší Brněnsko, Zábřežsko

C5 tv, kv × tf, kf část Doudlebska, slez. nář., sev. okraje vm. nář.,
tfaroh, kfíťí širší Přerovsko, enklávy v již. vm. nář.; v mor.
a slez. nář. též výjimečně sv, šv, chv × sf, šf, chf:
sfúj, šfagr, chfíla

40
 PRO — mapa D

D1a ej, ou × é, ó (vých.)

hloupej, vejce × hlópé, véce čes. nář. × střm. nář.

též ej × ij
hloupej, vejce × hloupij, vijce Chodsko
též ó ×
hlópé × hl pé 615, 626, 628, 629

D1b é, ó × ý, í (< ý), ú (vých.)

hlópé × hlúpý (-í) střm. nář. × vm. nář. a čuhácký ostrov

D1c é, ó × (střed)
hlópé × hl záp. část centr. střm. nář.

D2a i (< y), u × (střed)

r ba, r ka centr. střm. nář.

D2b i (< y), u (slovní základ i koncovka) × e, o (střed)

rebe (nom. pl.), roke (nom. pl.),
neso (1. sg. préz.) stř. pruh střm. nář.
též y × ə
rəbə 516, 645, 747

D2c i (< y), u (jen koncové) × e, o

rybe (nom. pl.), kočko (akuz. sg.)
přiléhající úseky k 2b

D3a ý, í (< ý), ú × ej, ou a „nadměrné“ ej (< í), ou (< ů)

hloupej, třejska, rouža keleč. a dolská nář.

D3b í (< ý) (jen koncové) × ej

hlúpej dolská nář.

D4 ne × ňe (sev.)
ňeleje (3. sg. přít. č.) slez. nář., sev. okraj vm. nář., též 755

D5a de, te × ďe, ťe (sev.)

buďeťe (2. pl. bud. č.) slez. nář., sev. okraj vm. nář.

D5b ďe, ťe, se, ze (ďi, …) × dz’e, c’e, s’e, z’e (dz’i, …) (sev.)
vedz’ec’e (2. pl. přít. č.), c’icho, s’eno, s’ivy, na voz’e (lok. sg.)
stř. část slez. nář. kromě již. a sv. úseku
a bez Opavska

D5c dz’e, c’e, s’e, z’e (dz’i, …) × dže, če, še, že (dži/džy, …)
vedžeče, šivy/šyvy Opavsko, Jablunkovsko

D5d dz’e, c’e, s’e, z’e (dz’i, …) × dźe, će, śe, źe (dźi, …) (sv.)
vedźeće, śivy sev. Jablunkovsko, Těšínsko
též de, te; ďe, ťe (ďi, …) × dze, ce (dzi, …)
dzedzina, cicho, budzece (2. pl. bud. č.) 755

42
 PRO — mapa E

E1 šť × šč (vých.)
ešče, ščesťí čes. nář. × mor. a slez. nář.

E2 sch (< sh) × zh (vých.)

zhoda čes. nář., jz. Morava × mor. a slez. nář.

E3 u- × hu- (ho-) (střed)

humí (homí) (3. sg. přít. č.) stř. a již. část střm. nář.

E4a l × l, ł (vých.) (733, 756 jen jediné l)

lepił (3. sg. min. č.) vých. úsek střm. nář., vm. a slez. nář.

E4b l, ł × l,
lepi (3. sg. min. č.) jv. a sev. okraje vm. nář., sv. část slez. nář.

E5 -é × -í (úžení u tvrdých adjektiv) (záp.)

dobrí pole vm. a slez. nář. × střm. a čes. nář.

E6 -’e × -’a (neprovedená přehláska) (vých.)

kaša, jedla čes. nář., sz. Morava × mor. a slez. nář.

E7 oN, eN × uN, yN (vých.)

honem × hunym vých. slez. nář.

E8 a (< á) × o (vých.)
mokro trova vých. slez. nář.

PRO — mapa F

F1 i (po z, s, c, ž, š, č, ř, l) × e, (sev.)
zema, selné, cebola, žev, šeje, učel, křevé (z ma, s lné, c bola, …: srov. D2a)
centr. střm. nář.

F2a i × i, y (í × í, ý) (sv.)
bílí, bili × bíłý, byli sev. vm. a slez. nář.

F2b i, í (po ž, š, č, ř) × y, ý (střed)

žyvy, šyje (3. sg. přít. č.), učyl (3. sg. min. č.), křyž
Valašsko, záp. část slez. nář.
F2c i, í (po z, s, c) × y, ý (sv.)
muzyka, sylny, cygan Valašsko, slez. nář.

F3 o×u
vukulu, kuza horský typ

F4 ř×r
repa již. okraje vm. nář., 728

F5 hranice nářečí česko-polských (1. relikty nosovek, 2. g, 3. k’i, g’i, 4. typ p’ec, ňeśe, 5. typ krova,
6. zvratné śe/še) (vých.)
m’ynso, noga, k’ij sv. slez. nář.

F6 se × sa (vých.)
bát sa vm. nář.

44
 HLÁSKOSLOVÍ
Ve snaze umožnit čtenáři rychlou orientaci dělíme tuto část na dva velké oddíly: na oddíl věnovaný diferencím
samohláskovým a souhláskovým.
Členění uvnitř oddílů se opírá o dvě hlediska. První je c h r o n o l o g i c k é . Snažíme se postupo-
vat od změn nejstarších k změnám novějším. Toto chronologické řazení někdy ustupuje hledisku z á v a ž -
n o s t i změn pro celkové teritoriální členění našich dialektů. Změny, které měly dalekosáhlý důsledek pro pře-
stavbu fonologického systému a ovlivnily podobu všech gramatických plánů, jsou upřednostněny.
Jevy, jejichž rozdílný hláskový vývoj zasáhl oblast českých nářečí jen okrajově – byť šlo o změny velmi sta-
robylé (např. vývoj skupení tort, tolt, vývoj nosovek, dispalatalizace starých samohlásek o, ě) –, probíráme po-
hromadě, zpravidla tak, aby tvořily samostatný celek. V našem třídění se uplatňuje též snaha, aby změny, které
charakterizují nějakou nářeční skupinu, byly řazeny u sebe (např. některé hanácké změny: y > e, u > o, ě > i, slez-
ské změny: vývoj nosovek, vývoj tort, tolt, oN > uN, eN > yN). Velká kapitola věnovaná kvantitativním pomě-
rům v nářečích se nachází na konci oddílu samohlásek. Do téhož oddílu jsou zařazena pojednání o hláskách r,
l sonans.
Jsme si vědomi toho, že sled hláskoslovných problémů nemusí být považován vždy za nesporný.

SAMOHLÁSKY

P řeh lá s k y

Změna ’a (> ě) > e

K nářeční diferenciaci češtiny přispělo provedení či neprovedení přehlásky ’a (> ě) > e během 13. stol.
Přehláska proběhla ve dvou fázích. V první vzniklo z nosovky ę nebo z pův. ’a (jemuž předcházela měkká
souhláska a za nímž nenásledovala tvrdá souhláska) přechodně ä (tj. přední široké a), např. kurę > kur’ä, sveti-
ti > sv’ätiti; duša > dušä, ležati > ležäti).
Ve druhé fázi se ä (z pův. ’a i z pův. e) změnilo v ě, a to ve slovních základech i v koncovkách.
Vývoj zakončila tzv. ztráta jotace, při níž výsledné ’ě splynulo s e, např. dušě > duše. (Po retnicích však do-
šlo k vydělení jotace a změně ě > j+e, např. zem’ě > zemje; na většině území dále zemňe v důsledku prodlouže-
ní nosové výslovnosti. Srov. ČJA 5, 228a věděl, ČJA 5, 228b věž; ČJA 5, 229 město.
Ve spis. jazyce, v českých nář. (kromě čm.) a v sz. části střm. nář. byla přehláska ’a > e provedena důsled-
ně uvnitř slov (jezevec, ječmen) i v koncovkách (nom. kaše, gen. pekaře; nom. kůzle, akuz. mě).
Na zbývajícím teritoriu střm. nář. a v nář. čm. se přehláska realizovala ve slovních základech (jezevec, ječ-
men) a v koncovkách tam, kde ä vzniklo z pův. ę (nom. kůzle, akuz. mě). Koncové ä z pův. ’a změně nepodlehlo
(nom. kaša, gen. pekařa).
Na části vm. a ve slez. nář. se přehláska ’a > e neuskutečnila ani uvnitř slov (jazevec, jačmen), ani v kon-
covkách (nom. kaša, gen. pekařa).
V rámci PRO byl maximální rozsah nepřehlasovaných podob vymezen izoglosou E6; zde sledujeme pře-
hlásku ’a > e na slovech kaše, gen. pekaře, jezevec, jestřáb, jař (‚jarní obilí‘), jetel, ječmen, těžký, kůzle, akuz. mě,
večeřet, házet a večeřel.

50
 1 a) kaše nom. sg. (394) — mapa s. 53
b) pekaře gen. sg. (50)
1 M a) kaše
kaša (kašša 729, 741, 744, 752, 753)
b) pekaře
pekařa (p’ekořa 831–836, 84)
2 Na mapě sledujeme protiklad podob s provedenou a neprovedenou přehláskou ’a > e v koncovce nom. sg.
feminin typu růže a gen. sg. maskulin typu muž (též stroj). Protože realizace či nerealizace přehlásky ovlivnila
přiřazení sledovaných skupin substantiv k různým deklinačním typům, byla jim věnována pozornost v ČJA 4
(kapitoly Nominativ singuláru feminin, Genitiv singuláru maskulin). Vybrané výrazy (nom. kaše, gen. pekaře)
reprezentují vždy určitý typ, a proto je zobrazení maximálně zjednodušené, pouze izoglosou společnou pro obě
položky bez eventuálních dublet a přesahů.
Téměř shodný územní rozsah, jako mají varianty kaše, pekaře a kaša, pekařa, shledáváme u podob nom.
sg. f. přivlastňovacího zájmena naše × naša (2340).
3 Hranice oddělující výskyt podob s přehláskou a bez přehlásky je pro nom. kaše × kaša a gen. pekaře × pe-
kařa v podstatě shodná. Sleduje záp. hranici čm. nář. od Slavonic po Svitavy a pak se odklání k Litovli a Šum-
perku. Území západně od této linie zabírají podoby přehlasované (kaše, pekaře), východní část teritoria pokrý-
vají formy nepřehlasované (kaša, pekařa).
Situace ve městech není na mapě zobrazena; přehlasované podoby kaše a pekaře, shodné se spis. jazykem,
pronikají však i do měst v oblasti podob bez přehlásky.
4 a) kaša Jg, sloven., pol. kasza, hluž. b) pekařa sloven. pekára, pol. piekarza, hluž. pjekarja
kaše stč. kašě, Jg, SSJČ pekaře stč. pekařě, Jg, SSJČ

5 a) kaše Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — kaša Ju 6, 7, Ru 5 b) pekaře Po 1, Ju 1–5, Ru 2–3 — pekařa Ju 6, 7, Ru 5

Km

2 a) jezevec (1466) — mapa s. 53

b) jestřáb (1456)
jař (ČJA 3-53 jarní obilí)
jasan (1296)

1 M a) jezevec (jezovec, jizevec, jezvec)

jazevec (jazovec, jazavec, jazvec, jaźv’ec, jažv’ec)
b) jastřáb (jastřeb, jastrjab, jastříb, jastřymb/jatřymb, jastřumb, jostřab)
2 Mapa zachycuje rozsah přehlásky ’a > e v pův. slabice ja-.
Izoglosou je vymezen protiklad podob jezevec a jazevec (psl. *jazvьcь, jazvovьcь), pozitivně šrafami je zo-
brazena nepřehlasovaná varianta jastřáb (psl. *jasъtrębъ).
U výrazů jezevec, jazevec a jastřáb nesledujeme kvůli přehlednosti mapy další nář. obměny (viz odd. 1 M).
Přibližně na témže teritoriu, jaké vymezují formy jazevec a jastřáb, najdeme i další nepřehlasované podo-
by, např. jaštěrka (ČJA 2, 66 ještěrka), jasle (ČJA 3, 20 jesle), ja(h)řáb / ja(h)řabina (srov. ČJA 5, 263). Pouze ze záp.
skupiny slez. nář. se dokládají varianty jalito (509 jelito) a jalitko (510 jelítko).
3 Převážnou většinu sledovaného území zabírá přehlasovaná podoba jezevec, shodná se spis. jazykem.
Forma jazevec se soustřeďuje do úzkého pruhu podél vých. hranice vm. nář. s výběžkem do stř. části vm. nář.
a na severu se rozšiřuje do oblasti slez. nář.
Podoba jastřáb vytváří kompaktní areál ve Slezsku a na Valašsku, menší oblasti zaujímá při vých. a již.
okrajích vm. nář.
Ve městech nebyly položky zkoumány.
4 a) jazevec Jg a sloven. jazvec, pol. jaźwiec, dluž. jaz, jazw b) jastřáb stč. též jěstřáb, Jg též jestřáb, sloven. jastrab,
jezevec stč. jězvec, Jg též jezovec, jezvec, SSJČ pol. jastrząb, hluž. jatřob
též jezovec nář., jezvec říd. nář.

51
5 a) jezevec Ru 4 — jezovec Ju 5, 6, Ru 2, 3 — jezavec Ju 1 b) jastřáb Ju 7
— jazovec Ju 7 — jazavec Ju 1, 2, 4 — jazvec Ru 5

7 Zvláštní postavení ve skupině výrazů s provedenou či neprovedenou přehláskou ’a > e zaujímají některá pojmenování obilí setého na
jaře. Nepřehlasované podoby jař, jařina se shodují se spis. jazykem (v důsledku vyrovnání podle formy jaro, kde podmínky pro přehlásku ne-
nastaly), přehlasované podoby jeř, jeřina jsou nářeční. Výrazy jeř a jeřina jsou soustředěny do areálu na rozhraní střč. a jzč. nář. (mezi Příbramí,
Benešovem a Táborem), dále jsou doloženy rozptýleně z Jihlavska, Ledečska a Novopacka.
Shodný jev byl zaznamenán při zkoumání položky jasan. Většinová je nepřehlasovaná podoba jasan (a její nář. obměny jasen, jaseň),
shodná se spis. jazykem. Přehlasovaná forma jesen zabírá širší Podkrkonoší a Náchodsko, po sv. okraji svč. nář. přechází na Zábřežsko a odtud
do sev. části střm. nář. s výběžkem až na Vyškovsko, kde se střídá s podobou jeseň. Varianta jesen vytváří malý areál také na Roudnicku.

Km

3 a) jetel (ČJA 3,108) — mapa s. 55

b) ječmen (1037)
c) těžší (979)
přeslice (ČJA 2-204)
přeslička (ČJA 2-115)

1 M a) jatel m./f. (jatél, jatelina, ďaťelina; ďac’elina 829, dza- 755)

b) jačmeň
c) ťaší 734–737 (cašší 755, ćašši 818)
2 Mapa je věnována případům dokládajícím realizaci přehlásky (ę >) ä (> ě) > e uvnitř slova.
Izoglosa vymezuje rozsah názvů pro jetel, v nichž nebyla provedena přehláska; ty jsou na mapě zastoupe-
ny výrazem jatel (ostatní podoby viz odd. 1 M). K podobám s počátečním ja- přiřazujeme i varianty s ďa-
(vznikly z psl. *dętelь, z nich pak záměnou palatál ď – j formy s j-). Oblast podob s ja- nelze zachytit v úplnosti,
protože většinu Slezska pokrývají jiné lexémy.
Šrafami je vyznačeno územní rozšíření nepřehlasované podoby jačmeň (psl. *jęčьmy).
Přehlasované podoby jetel (jetelina) a ječmen (vyřazené z kartografování kvůli přehlednosti mapy) proni-
kají jako dubletní do měst v oblasti podob s neprovedenou přehláskou.
Značkami je postižen výskyt nepřehlasované formy ťažší (z psl. *tęž-). Ta se dochovala jen ve zbytcích; na
ostatním území, kde by bylo možné její rozložení také předpokládat, došlo zřejmě ke změně ťažší > těžší analo-
gicky podle lehčí.
Ve městech nebyla položka zkoumána.
3 Nepřehlasované výrazy označující jetel (jatel, jatelina, ďatělina) zabírají rozsáhlé území, které postupně
zahrnuje stř. část čm. nář., navazující pruh střm. nář. vymezený řekami Svratkou a Jihlavou, většinu vm. nář.
(kromě Kyjovska a sev. Valašska) a Frenštátsko.
Podoba jačmeň vytváří menší izolované celky na Břeclavsku, sv. Uherskobrodsku s přesahem na
Kopanice, na sev. okraji vm. nář. s přilehlým Frenštátskem, v záp. podskupině slez. nář. a ve zkoumaných obcích
na území Polska.
Forma ťažší byla zaznamenána na Břeclavsku, na Kopanicích a v b. 818 v Polsku.
4 a) jatel (Jg jatelina mor., též datělina slc., SSJČ jatelina b) jačmeň Jg jačmeň slc., sloven., dluž. jacmeń
nář., sloven. ďatělina, dluž. dźaćelin) c) ťažší sloven.

5 a) — c) —
b) jačmen Ju 5 — jačmeň Ru 5

7 Značný územní rozsah má nepřehlasovaná podoba přaslica (psl. *pręslica; ‚přeslice, nástroj užívaný při předení‘), soustředěná do dvou
areálů. První zabírá jz. část střm. nář. s přilehlým úsekem čm. nář., druhý pokrývá vm. nář. a většinu nář. slez. Přibližně shodné teritorium za-
hrnují nepřehlasované názvy pro přesličku rolní, např. přaslička, přaslica, přaska (vých. polovina Slezska je však pokryta jiným lexémem, srov.
ČJA 2, 115 přeslička).

Km

52
 4 a) večeřet (ČJA 4, 347) — mapa s. 55
b) házet (ČJA 4, 346)
večeřel příč. min. sg. m. (ČJA 4, 370)

1 M a) večeřet (večéřet, večířet, večeřit, večeřít)

večeřat (večořać 801)
b) házet (háďet)
házat (hádzat)
2 Provedení či neprovedení přehlásky ’a > e vedlo u sloves k jejich zařazení k různým konjugačním typům.
Tato problematika je podrobně probrána v ČJA 4 (kapitola Infinitiv), zde se zaměřujeme na vymezení územ-
ního rozsahu přehlasovaných a nepřehlasovaných tvarů na slovesech večeřet a házet (dále srov. ČJA 4, 348 sázet,
ČJA 4, 349 sklízet a ČJA 4, 350 hořet), v odd. 7 sledujeme příč. min. večeřel × večeřal.
3 Přehlasovaná podoba večeřet, shodná se spis. jazykem, zabírá celé Čechy a sousední část Moravy po linii
Znojmo–Třebíč–Brno–Prostějov–Bruntál. Nepřehlasovaná forma večeřat pokrývá území vých. od vymezené
hranice a navíc malý areál na jv. Novoměstsku. Do měst na teritoriu podoby večeřat proniká varianta večeřet.
Izoglosa oddělující podoby házet (záp.) a házat (vých.) ustupuje v porovnání s hranicí forem večeřet × ve-
čeřat více na východ a sleduje linii Mikulov – Kyjov – Kroměříž – Lipník nad Bečvou – Moravský Beroun.
Přechod. nář. čes.-pol. a ostravický úsek slez. nář. se od ostatního území liší jinými lexémy.
4 a) večeřat sloven. večerať, pol. wieczerzać, dluž. wjaceŕaś b) házat sloven. hádzať
večeřet stč. večeřěti, Jg, SSJČ, hluž. wječerjeć házet stč. házěti, Jg, SSJČ

5 a) večeřet Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 4 — večéřet Ju 2 — večeřat Ju 6, b) házet Po 1, Ju 1–6, Ru 2–4 — házať Ju 7 — házat Ru 5

Ru 5 — večeřať Ju 7 — večeřit Ru 3
7 Podoba příč. min. sg. m. večeřel nevznikla provedením přehlásky ’a > e z formy večeřalъ, protože zde neexistovaly pro přehlásku pod-
mínky (po a nenásledovala měkká souhláska), ale je výsledkem analog. vyrovnání podle tvarů večeřěti, večeřěli (kde k přehlásce za náležitých
podmínek došlo).
Hranice mezi variantami příč. min. večeřel a večeřal se shoduje s izoglosou oddělující podoby inf. večeřet a večeřat, v areálu inf. večeřat
na Novoměstsku bylo však zaznamenáno příč. večeřel. Ze sv. okraje svč. nář., kde je běžný inf. večeřet, se dokládá příč. večeřal. Není to však
stará forma bez přehlásky, jde o novější podobu vzniklou analogií podle příč. typu mazat – mazal (srov. též ČJA 4, 372 klečel, ČJA 4, 373 hořel
a ČJA 4, 374 věděl).

Km

5 a) kůzle (870) — mapa s. 57

b) mě akuz. (ČJA 4, 230)
1 M a) kúzle — kozle
kozla
kožlyn 835 (koźlym 831, kužlyn 836) — koźle 832–834, 84
b) mňa (mja, ňa)
2 Mapa je věnována přehlásce (ę >) ä (> ě) > e v koncovkách slov, a to v nom. sg. kůzle (srov. též ČJA 4, 7 tele)
a v akuz. osob. zájmena já.
U nom. sg. kůzle sledujeme kromě zakončení -a × -e (přičemž ve východoslezské podobě kožle se konco-
vé -e nevyvinulo z ę po přehlásce, ale ztrátou nosovosti) také rozsah kořenné samohlásky -ů- × -o- (kůzle × koz-
le / kozla) a dále formu kožlyn (s rozloženou nosovkou a se změnou eN > yN; srov. ČJA 5, 70b).
Z pův. substantiva *kozьlę vznikla zřejmě náhradním dloužením za ztrátu jeru podoba kózle, z ní se změ-
nou ó > uo > ů (tj. diftongizací a následnou monoftongizací, viz str. 98) vyvinula forma kůzle, jež se v některých
oblastech dále krátila (kůzle > kuzle). Krácení ů > u, které je pravidelné v svč. a střm. nář., zde nesledujeme
(k tomu srov. ČJA 5, 208 stůl; ČJA 5, 209 kůň; ČJA 5, 210 hnůj; ČJA 5, 211 můra).
Kořenné -o- v obměnách kozle, kozla je patrně analogické podle kozel, koza.
U akuz. osobního zájmena já zachycujeme pozitivně pouze podoby bez přehlásky, zde představované vý-
razem mňa.
Přibližně shodné teritorium jako forma mňa zaujímá podoba ťa (ČJA 4, 233 tě akuz. nepřízvuč.); varianta sa
(2311 se) byla zaznamenána pouze ve vm. nář., neobjevuje se v nář. slez.

54
3 Nepřehlasovaná podoba kozla zabírá vm. nář. (kromě pruhu při jejich záp. hranici) a slez. nář. čes. typu.
Forma kozle pokrývá vých. polovinu strm. nář. s přilehlým záp. úsekem vm. nář., odděleně se dokládá z areálu
na rozhraní jv. Čech a jz. Moravy a dále zahrnuje celou záp. polovinu Čech.
Z čes.-pol. Přechod. nář. pocházejí obměny kožlyn a kožle.
Na zbývajícím území je rozšířena podoba kůzle, shodná se spis. jazykem, která jako dubletní proniká do
oblastí varianty kozle a v zč. a mor. pohraničních městech se uplatňuje jako jediná. Jinak situace ve městech od-
povídá nář. okolí.
Varianta mňa vytváří úzký pruh při jz. okraji slez. nář., ve vm. nář. má přibližně tentýž rozsah jako forma
kozla. Města se shodují s venkovským okolím.
4 a) kozle stč. kózle, Jg, SSJČ říd., hluž. kózlo, dluž. kózle b) mňa sloven.
kožlyn pol. koźlę
kůzle Jg, SSJČ

5 a) kúzle Po 1, Ju 1–4 — kuzle Po 1, Ju 2 — kozla Ju 7 — kozle Ju 6, b) mňa Ju 7, Ru 5

Ru 2, 4
Km

Změna ’á > ie > í (i)

Dlouhé ’á (tj. á po měkké souhlásce) se vyvíjelo podobně jako ’a krátké.
Pč. ’á je pokračováním staršího ’á (např. čáša), většinou však vznikalo stažením skupení ’aja (pěšá), ьja
(znameňá), ěja (s’máti sa). Toto ’á pak splynulo s dlouhým ä, což byla střídnice za dlouhou nosovku ą (zapr’äg-
nůti, oni nos’ä), viz dále.
Ve spisovném jazyce a ve většině našich nářečí vznikla (před tvrdou souhláskou, kromě souhlásky k) zad-
ní varianta širokého ä, jež přešla v samohlásku á; ta se pak dále vyvíjela zcela pravidelně (např. ve Slezsku se
měnila v samohlásku o, nebo se krátila). Na části zkoumaného území dalo široké ä diftong ie (přehlasovalo se)
a následně se úžilo v í, popř. se ještě dále krátilo v i (sm’áli se > smieli se > smíli se > smili se). V branickém ná-
řečí k monoftongizaci většinou nedošlo a zachoval se diftong ie (např. s’mieli se).
Nosové dlouhé ę bylo nahrazeno samohláskou ústní, jen na části Slezska se pův. dlouhé ę v závislosti na
hláskovém okolí obměnilo nebo rozložilo ve spojení ústní samohláska + nosová souhláska, např. guns’ur, gyns’ur;
zapřungnyc’, zapřyngnyc’, srov. ČJA 5, 67.
Přehlásku ’á > ie > í probíráme v tomto sledu:
1. případy s dlouhým ’á za pův. ěja, ьja, aja: smát se, hřát, sít, gen. sg. stavení, letní,
2. případy s ’á za pův. dlouhé ę: zapřáhnout, housátko, oni nosí, třást se, vzít, více.
Uzemní rozsah přehlasovaných forem je v jednotlivých případech různý. Pravidelnost změn bývá naruše-
na analogickým vyrovnáváním.

6 smát se (1794) — mapa s. 59

smál se (1796)

1 M smát se — smjať se (s’m’ac’ s’e 818, 819) — smjoc’ se (śm’oć śe 831–836)

s’miec’ se 801
smít se (též 301)
2 Kromě vymezení oblastí s přehlasovanou nebo nepřehlasovanou formou je zakreslena i oblast pravidel-
né slezské změny á > o (smjoc’ se).
Nepřehlasovaná forma smát se je analogická podle příč. min. smál se (v tomto tvaru nebyly pro přehlásku
podmínky), srov. oddíl 7. Máme za to, že přehláska byla provedena na celém území, mimo část Slezska. Tam se
zachoval stav původní (smjac’ se, smjoc’ se).
3 Izoglosa smát se × smít se probíhá zhruba ve směru linie Prostějov – Svitavy – Nové Město na Mor. – Třebíč –
Znojmo. Východně od ní je forma smít se; ta zahrnuje ještě záp. podskupinu slezských nářečí. Východní pod-
skupina těchto dialektů i část již. podskupiny se vyděluje tvary nepřehlasovanými smjat se, smjot se. (Formy
s palatální sykavkou s’m’ac’ s’e, śm’oć śe jsou omezeny na pruh přechod. nářečí česko-polských, srov. ČJA 5, 224a
sestra.)

56
 V mluvě i těch měst, v jejichž venkovském okolí je výhradně forma smít se, se důsledně uplatňuje – nezřídka i jako
nedubletní – tvar shodný se spis. jazykem, tedy smát se.
4 smát se stč., Jg, SSJČ smít se Jg mor.
smiet se stč. smieti sě, Jg zast., hluž. smjeć so smjat se slov. smiať sa, pol. śmiać się, dluž. smjaś se

5 smát se Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — smít sa Ru 5 — smíť sa Ju 7 — smit se Ju 6

7 Zvlášť se sledoval tvar příč. min. sg. m. Zde je náležitá forma smál se, neboť samohláska á se před tvrdou souhláskou neměnila.
Obměna smíl se je naopak analogická podle inf. smít se. Přehlasovaná varianta smíl se má v podstatě stejný územní rozsah jako tvar inf. smít
se, jen na Chodsku se forma inf. smít se dokládá pouze z lokality 301, příč. min. smíl se bylo naproti tomu zachyceno v mikroareálu 301–304,
310. Z bodů 301–305 pocházejí dokonce analogické formy ind. préz. smije se, smijou se atd. Tyto podoby vytvářejí větší územní celek ve střm.
nářečích (je vymezen městy Třebíč, Znojmo, Mikulov, Brno, Boskovice).

Bh

7 hřát (222) — mapa s. 61

1 M hřát (hřoc’, gřoć, hrjac 755)
hřít — hřit
hřejt
hřet — hřéť
2 Na mapě jsou představeny střídnice za dlouhé ’á (z pův. -ěja-) v slově hřát. Vedle *grějati existovalo ještě
sloveso téhož významu *gréti; z něho lze vyvozovat i některé nář. formy (hřet, hřét).
Vedle nepřehlasované formy hřát (v Čechách analogicky podle tvaru příč. l-ového hřál, v němž k přehlás-
ce nemohlo dojít; v části Slezska je to však tvar původní, kde se á krátilo, event. měnilo v o) existují formy pře-
hlasované hřít (hřějati > hřáti > hřieti > hříti), hřejt a hřet. Ve variantě hřejt by bylo možno vidět diftongizovanou
obměnu staršího hřít; protože se však tato obměna vyskytuje v oblastech, kde se diftongizace po souhlásce ř ne-
realizovala, je třeba počítat s integrací do typu -ejt, -eju (krejt, kreju) a snad i s analogickým působením forem
ind. préz. hřeju, hřeje.
Obtížnější je výklad formy hřet. Ta mohla navazovat na výchozí slovesný tvar *grěti; v oblasti s krátkými
kořennými vokály pův. dvojslabičných infinitivů vznikla podoba hřet. Naproti tomu ve vm. hřét se snad uchova-
la forma s dlouhým ie vzniklým stažením a přehláskou, které se tu neměnilo v í. Je třeba vzít v úvahu, že v ob-
lasti výskytu formy hřét dochází k dloužení kořenné samohlásky u sloves velice často.
3 Forma hřát je dnes většinová v Čechách. Pokrývá téměř celé jejich území, za starou zemskou hranici
přesahuje na Třebíčsko. Jako nedubletní se vyskytuje zejména ve středních Čechách, na jihu s výběžkem
k Jindřichovu Hradci a v širokém středním pásu svč. dialektů. Odděleně vytváří souvislý region ve vých. pod-
skupině slezských dialektů, zde v hláskoslovných obměnách hřac’, hřoc’, gřoc’. Běžně se (rovněž jako nedub-
letní) vyskytuje i v mluvě moravských měst, kde jinak v okolí převládá forma hřít. Zde jde o nové přejetí ze spi-
sovného jazyka.
Přehlasovaná podoba hřít zabírá většinou jako starší varianta (vedle novějšího hřát) téměř celá jzč. náře-
čí, jako tvar jediný pokrývá území na východ od linie Svitavy – Nové Město na Moravě – Trebíč (uvedená linie se
zčásti kryje s izoglosou smát se × smít se, viz ČJA 5, 6). V oblasti střm. a slez. nářečí dochází k pravidelnému krácení
samohlásky í, srov. ČJA 5, 202 peníze.
Velký územní rozsah má tvar hřejt. V mluvě starších osob je běžný v oblasti záp. a sz. Čech, odděleně pak
na vých. okraji svč. nářečí a dále na Českobudějovicku, porůznu byl zapsán v Čechách i jinde. Zde všude je jeho
výskyt dubletní.
Podoba hřet je typická pro menší území jz. Moravy (oblast mezi Třebíčí a Slavonicemi), forma hřét cha-
rakterizuje sev. Valašsko.
4 hřát Jg, SSJČ, sloven. hriať, pol. grzać hřít stč. hřieti, Jg
hřet hluž. hřěc’, dluž. grěś

5 hřát Ju 2, 3–6, Ru 2, 4 — řát Po 1, Ju 1, 2 — hřít Ru 3, 5

Bh

58
 8 sít (1017) — mapa s. 63
1 M s’iec’ 801
sit [s’ic’, šyč]
sít — sit
sejt
set — séť
sat (též sjac 755)
sot
2 Položka sleduje vývoj dlouhého á (z *ěja) v infinitivu sít. Forma sít ukazuje na přehlasování a na následné úžení
(sějati > s’áti > sieti > síti).
U varianty set jde patrně o tzv. moravskou krátkost. Sloveso se přiřadilo k slovesům typu dat, bit za spolu-
působení tvarů ind. préz. seji, seješ… a snad i příč. l-ového sel.
Podoba sejt může být výsledkem diftongizace; aspoň v svč. dialektech, kde je změna í > ej po sykavce
s častá. Nelze však zcela vyloučit, že tu rovněž působilo analogické vyrovnávání podle tvarů ind. préz. seji, seješ
a přiřazení k slovesům typu krejt, mejt.
Archaické jsou nepřehlasované, ale krácené formy s’ac’ a s’oc’, které měly původně vokál dlouhý; ten se
na části slezské oblasti změnil v o, jinde později podlehl krácení.
Starší vývojový stupeň rovněž představuje okrajový relikt s’iec’.
3 Podoba sít, shodná se spis. jazykem, pokrývá již. část Čech zhruba po Labe a Ohři (na sev. okraji tohoto
rozsáhlého teritoria došlo k víceméně pravidelnému krácení samohlásky i, srov. ČJA 5, 202 peníze; PRO A1d.)
Přehlasovaná podoba místně hláskoslovně modifikovaná (s’ic’) zabírá ještě záp. podskupinu slezských nářečí.
Okrajový archaismus s’iec’ je doložen z dnes už zaniklého dialektu bránického (801).
Na svč. nářečí s přesahem až k Praze a na sz. okraj Čech je omezena varianta sejt. Ta se jako dubletní ob-
jevuje soustředěněji ještě na širším Strakonicku a Jindřichohradecku a pak ve většině českých měst.
Na Moravě převládá varianta set, jež přesahuje do Čech zejména na Ledečsko a odděleně vytváří mikro-
areál na Královéhradecku. Ze sev. úseku vm. nářečí pochází forma s dlouženou samohláskou sét.
Nepřehlasované podoby se zachovaly jen ve vých. slezské podskupině. Na jejím záp. okraji se zde pův. dlouhé á
jen krátilo (s’ac’), na Frýdecku a v přechod. pruhu čes.-pol. nářečí se pův. á měnilo pravidelně v o (śoć).
V mluvě českých a západomor. měst je vedle tradičních nář. podob též varianta sejt, v oblastech tradičních
forem sejt, set pronikla podoba shodná se spis. jazykem sít, v severomoravském pohraničí i forma sit.
4 sat Jg zast. sáti, sloven, siať, pol. siać sít stč. sieti, Jg, SSJČ, hluž. syć
set Jg zast., SSJČ obl. mor., dluž. seś

5 sít Ju 3, 5 — sit Ju 5, Ru 4 — sejt Ju 1–4 — set Po 1, Ju 2, 4, 6, Ru 5 — seť Ju 7, Ru 4

Bh

9 (hous)átko (ČJA 3, 243) — mapa s. 59

kuřat (ČJA 4, 134; ČJA 5, 109c)

1 M (hous)ítko
(hus’)ietko 801
(hous)átko
(gynś)untko (guňśuntko 831, 833)
2 Mapa zachycuje územní rozsah přehlasovaných a nepřehlasovaných variant a formy s rozloženou no-
sovkou za pův. -ę v příponě *-ętъko, jíž se vytvářely zdrobněliny od nt-kmenů (neuter zahrnujících přede-
vším názvy mláďat). Jev sledujeme na slově housátko, ale přihlížíme i k položkám kuřátko (936; přičemž vy-
užíváme též názvu kuřítko pro houbu lišku, srov. ČJA 2, 89), káčátko (ČJA 3, 248 kachňátko) a prasátko (ČJA 3, 213
sele).
Přehlasované formy kuřítko, prasítko se vyskytují v menším rozsahu; v sledované oblasti se totiž nachá-
zejí také jiné lexémy. Pokud jde o variantu hřybitko (hříbátko 825), ta se dokládá pouze ze Slezska.

60
3 Podoby na -ítko se soustřeďují do dvou areálů. První zabírá jz. část střm. nář. s přesahem až na Novoměstsko,
druhý se táhne po jz. okraji Opavska. Z bránického nář. se dokládá archaická forma (hus’)ietko, v přechod. nář.
čes.-pol. byla zaznamenána podoba s rozloženou nosovkou (gynś)untko.
Na celém ostatním teritoriu se nacházejí podoby bez přehlásky.
4 gynsuntko pol. gąsiątko housátko stč. húsátko, Jg, SSJČ, sloven. húsatko

5 housátko Po 1, Ju 1–6, Ru 1–5 — húsátko Ju 7

7 Přehlásky tohoto typu lze sledovat také na koncovkách gen. pl. pův. nt-kmenů, srov. ČJA 4, 134 kuřat, hříbat. — Z bránického nářečí
(b. 801) se dokládají přehlasované, ale nemonoftongizované podoby kuřiet, hřybiet, na záp. Opavsku byly u nejstarších mluvčích za-
chyceny formy kuřyt, hřybit. V přechod. nář. čes.-pol. jsou obvyklé tvary s rozloženou nosovkou (kuřunt/kurčunt/kurčynt, zgřib’unt/zgřib’ynt).

Km

10 zapřáhnout (832) — mapa s. 65

1 M zapřáhnout — zapřohnuc’ 824–830 — zapřahnout (zaprjahnúc 755)
zapřiehnuc’ 801
zapříhnout — zapřihnout
zapříst
zapřungnut (zapřungnyć 831)
N zasadit 452, 454–460

2 Kromě střídnic za pův. dlouhé nosové ę (*pręgti) vedeme na mapě též starobylý tvar zapříst (ze staršího
zapřieci – zapřahu s analog. zakončením infinitivu podle sloves typu nést, srov. ČJA 4, 342 moci). Dnes nejběžnější
formy zapřáhnout, zapříhnout (náležící do 2. třídy) jsou novější.
Na neprovedení přehlásky ukazují formy se samohláskou -á- a s jejími střídnicemi -a-, -o-. Pozoruhodný
je geografický rozsah rozdílné kvantity střídnic (zapříhnout × zapřihnout, zapřáhnout × zapřahnout), který na
části území souvisí patrně se starými intonačními poměry.
Sloveso pův. 1. tř. mělo buď h (< g), např. přahu, přáhl, přiehli (zde před skupinou se změkčeným l), nebo
ž, např. přěžeš. Teprve kmenovým vyrovnáním byl pův. stav změněn v první nebo druhou alternativu. Přechod
ke 2. třídě vycházel už z tohoto stavu.
Podoba zapříhnout je analogická podle tvarů, kde k realizaci přehlásky byly hláskové podmínky, např.
podle inf. zapříst.
Ve variantě zapřungnut pův. dlouhá nosovka ę splynula s nosovkou ǫ a ta se rozložila na samohlásku a no-
sovou souhlásku – un.
Již. Českobudějovicko dokládá vedle sledovaného slovesa ještě lexém zasadit; ten není mapován.
3 Hlavní předěl mezi nepřehlasovanými a přehlasovanými formami probíhá zhruba podle staré zemské
hranice, od Jihlavy pak směřuje přímo k jihu.
Od uvedené linie na východ převládají formy přehlasované zapříhnout, v oblasti pravidelného střm. krá-
cení (srov. PRO A1b) ve variantě zapřihnout, jež v tomto případě zahrnula i větší část vm. dialektů. Varianta za-
příhnout se vyskytuje jednak na území mezi oběma úseky střm. krácení (pás obcí na sev. a vých. Brněnsku)
a jednak v mikroareálech na Holešovsku a již. a sev. Vsetínsku.
Přehlasované obměny se vyskytují rovněž v záp. Čechách (Klatovsko a záp. a sev. Plzeňsko); zde je zapříh-
nout dubletně vedle zapřahnout (na záp. okraji a Chodsku ještě vedle zapříst).
Nepřehlasované tvary, shodné se spis. jazykem, jsou téměř v celých Čechách (kromě záp. okraje) s pře-
sahem na jz. Moravu. Již. polovina Čech zhruba po linii Rakovník – Kolín – Ledeč nad Sáz. – Jihlava – Slavonice
se vyděluje tvarem zapřahnout, severně odtud je obvyklá varianta zapřáhnout. Forma zapřahnout pokrývá
odděleně ještě již. úsek vm. nářečí (Břeclavsko a Kyjovsko) a ve Slezsku vytváří pruh zhruba mezi Odrou
a Ostravicí, tady však jde o pravidelně krácenou variantu starého zapřáhnout, jak dosvědčuje forma za-
přohnuc’ (po změně á > o). Pás přechod. nářečí česko-polských má formu s rozloženou nosovkou zapřungnut.

62
4 zapřáhnout SSJČ, sloven. zapriahnuť, hluž. zapřahnyć zapříst stč. zapřieci, Jg zapříci
zapřiehnut dluž. zapśěgnuś zapřungnuc’ pol. zaprzągnąć

5 zapřáhnout Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 3, 4 — zapřahnout Ju 3, Ru 2 — zapřahnút Ru 5 — zapříhnout Ju 4 — zapřihnót Ju 6

Bh

11 třást (ČJA 2, 12) — mapa s. 66

vzít (1660)
začít (ČJA 4, 351)
zapnout (ČJA 4, 353)

1 M třást (triasc 755)

tříst též 682, 683, 702
trynść
2 Sloveso třást má základ v psl. *tręsti. V terénu se jeho tvar měl zjišťovat v kontextu třást stromem. V této
souvislosti se častěji objevovalo sloveso třepat, proto bylo třeba volit kontext jiný: třást se zimou. V nářečích
jsou opět za původní dlouhou nosovku střídnice tři: přehláskou vzniklé í, nepřehlasované á (analogicky podle
příč. min. třásl) a rozložená nosovka, tj. skupení samohláska s nosovou souhláskou (třynść).
3 Přehlasované podoby tříst (i v pravidelně krácené formě třist) pokrývají záp. část jzč. nářečí a střm. dialek-
ty bez Holešovska, ale s přesahem na Novoměstsko a úzký sv. okraj svč. nářečí. Forma s reflexem staré nosovky
třynst je omezena na pruh přechod. nářečí česko-polských. Na ostatním území dominuje tvar nepřehlasovaný
třást. Ten jako jediný je i v českých městech v oblasti formy tříst. Běžně byl zaznamenán též v moravských měs-
tech, ale zde často jako dubletní vedle podoby přehlasované.
4 třást Jg, SSJČ, sloven. triasť, hluž. třasć třynst pol. trząść
tříst stč. třiesti Jg,

5 třást Po 1, Ju 1–3, 5, 6, Ru 2–5 — třásť Ju 7 — tříst Ju 4

7 Kmenová samohláska u slovesa vzít je rovněž střídnicí za pův. nosovku (*vъz-ęti). Nepřehlasovaná forma vzat je omezena na slezská
nářečí; pás přechod. nářečí česko-polských se vyděluje podobou s relikty nosovky (vźuňść 831, 832, vźunść 833, vźunć 834, vžunšč 835, 836).
Na celém ostatním území převládá forma shodná se spis. jazykem vzít. V oblasti zhruba od řeky Ostravice na východ je před střídnicemi za
pův. nosovku palatalizovaná sykavka, např. vźać, vžunšč.
Repertoár střídnic za pův. nosovku lze sledovat také na výrazech začít (ČJA 4, 351) a zapnout (ČJA 4, 353). Vedle přehlasovaných forem začít
(téměř celé Čechy a větší část Moravy – bez vm. dialektů), zapít (v oblasti mezi Benešovem, Příbramí, Ledčí nad Sázavou, Českými
Budějovicemi a Znojmem a na mikroareálu na Novoměstsku s protažením až téměř k Brnu) se dokládají podoby s neprovedenou přehláskou
začat, zapjat (zap’at, zap’át) – vm. nářečí a již. úsek Slezska – a varianty s rozloženou nosovkou začuňć, zap’uňć (přechod. česko-polská náře-
čí). Protože územní rozšíření jednotlivých forem je detailně zakresleno na citovaném místě v ČJA 4, včetně přecházení těchto sloves k slo-
vesům typu minout (začnout, zapnout), mapy v tomto svazku neopakujeme.

Bh

12 nosí 3. os. pl. ind. préz. (ČJA 4, 316) — mapa s. 67

1 M nosá (nos’o)
nos’ie 801 (nošy 804)
nośum (nošum)
2 Mapa pozitivně zachycuje nepřehlasované formy a tvary s rozloženou nosovkou za ’á z pův. ę v koncovce
3. os. pl. ind. préz. slovesa nosit (*-ętъ). Na většině území se vyskytují četné tvary s koncovkami, jež jsou výsled-
kem různých analogií (nosej, nosijó, nosijá, nosíja, nos’u…, srov. ČJA 4, 316). Ty na mapě opomíjíme.
3 Archaický stav dokládá starý nepřehlasovaný tvar nosá; ten nacházíme na úzkém jz. okraji vm. nář., v sev.
úseku vm. dialektů a ve většině slez. nářečí (zde v pravidelné hláskoslovné obměně nos’o a v krácené variantě
nosa, resp. s palatalizovanou sykavkou nos’a). Nář. bránické zachovalo starobylou formu nosie, v lokalitě 804 se
vyskytuje její archaická monoftongizovaná obměna nošy. Pás přechod. nářečí česko-polských se vyděluje tva-
rem s rozloženou nosovkou nośum.
Města se v podstatě shodují s nář. okolím.

64
4 nosá sloven. nosia, pol. noszą, hluž. noša
5 —
Km

13 více (2529) — mapa s. 67

1 M víc
vjac 801, 818 (vjacéj 755)
v’yncej (v’yncy 831, v’yncyj 832)
vjec — vjecéj
2 V tvaru 2. stupně adv. více je kmenová samohláska -í- střídnicí za pův. nosovku ę. Rozšíření přehlasova-
ných a nepřehlasovaných forem dokládá, jak do procesu pravidelného vývoje může výrazně zasáhnout analo-
gie. Rozsah variant s rozloženou nosovkou (v’yncej) je tradiční, vyskytuje se v pásu přechod. nářečí česko-pol-
ských, nepřehlasovaný tvar (vjac) je však omezen na mikroareál na území Polska sev. od Opavy a na malé území
s novější slovenskou kolonizací (b. 755). Velkou část vm. nářečí a část Slezska pokrývá „nepravidelná“ forma
věc(ej). Soudíme, že ji lze nejlépe vyložit jako analogický tvar podle opozita méň, meň, meňéj. Izoglosa forem
víc × věc(éj) téměř přesně sleduje izoglosu adv. míň × meň(éj). Zcela nelze vyloučit ani vliv tvaru větší.
3 Celé Čechy a většinu území Moravy pokrývá tvar víc. Nepřehlasovaná forma vjac je omezena jen na část
kopaničářských nářečí a na mikroareál sev. od Opavy. Varianty s rozloženou nosovkou (vjyncej, vjyncyj) jsou ty-
pické pro pás přechod. nářečí česko-polských. Ostatní území slezských nářečí a vých. pruh vm. dialektů se vy-
děluje analogickou formou věc. Ta se nezřídka střídá s delším tvarem věcéj.
4 víc stč. viece, Jg i SSJČ též více vjyncej pol. więcej
vjac sloven. viac i viacej

5 víc Po 1, Ju 1–3, Ru 2–4 — vic Ju 7, Ru 5 — vjec Ju 7, Ru 5

Bh

14 zábst (ČJA 4, 363) — mapa s. 69

1 M zápst
ozábat (oz’obat 824–829, uz’abac’ 819, uz’obac’ 818, 830, ozjabac 755)
zípst (zejpst 116, zípct 329, 334)
ozíbat (uz’ibac’ 820, uz’iebac’ 801)
(u)oźumbać 831–834 (-ž- 835, 836)
2 Sloveso zábst (psl. *zębti, stč. ziebsti – zabu) přecházelo v nářečích k jiným produktivnějším slovesným
třídám a liší se i slovotvorně (předponové a nepředponové tvary), srov. ČJA 4, 363 zábst. Na tomto místě se zamě-
řujeme na střídnice za pův. ę.
Pův. nosovka se reflektuje jako nepřehlasované á (např. zábst, forma je analogická podle příč. min. muž.
rodu zábl; ve Slezsku jako a, o: oz’abac’, oz’obac’; zde jde o tvar původní), jako přehlasované a monoftongizo-
vané í (zíbst), jako diftong ie (uz’iebac’), ale také jako skupení s ústní samohláskou a nosovou souhláskou -um-
(oźumbat). Před reflexy za pův. nosovku se sykavka z na části slez. nářečí palatalizuje, např. oz’abac’.
3 Přehlasované formy zíbst pokrývají záp. polovinu jzč. nářečí, odděleně ještě sev. a vých. okraj vm. nářečí
a v návaznosti pak téměř celou střední Moravu a záp. podskupinu nářečí slezských. Ve vm. dialektech, na
Holešovsku a na záp. Slezsku je obvyklá jen předponová forma ozíbat.
Varianta zábst zabírá střední část Čech v severojižním směru s přesahem na jz. Moravu, odděleně pak již.
úsek vm. dialektů se středem na Kyjovsku. Ve Slezsku zahrnuje oblast zhruba od Odry na východ forma oz’abat,
na Frýdecku převládá po pravidelné změně á > o podoba oz’obat. Na sev. Opavsku má slovotvornou variantu
s předponou u- (např. užybač). V pruhu přechod. nářečí česko-polských převažuje podoba oźumbat.
4 (o)zumbat pol. oziębiać, ziębić zíbst stč. ziebsti, Jg též zíbnout, hluž. wozybać
zábst Jg, SSJČ, sloven, oziabať

5 zápst Po 1, Ju 1–5 — zípst Po 1, Ju 6 — ozíbať Ju 7

Bh

68
 15 stavení gen. sg. n. (ČJA 4, 41) — mapa s. 71
zelí gen. sg. n. (ČJA 4, 40)
obecní nom. sg. f. (ČJA 4, 204, ČJA 5, 76a)

1 M staveňí
staveňá — staveňa
2 Přehlásku dlouhého ’á jsme sledovali také na tvaru gen. sg. ьjo-kmenových substantiv stavení a zelí. Gen.
sg. měl pův. formu staveňá a ve spisovném jazyce a ve většině našich nářečí se u něho provedly obvyklé hlásko-
vé změny: přehláska, monoftongizace, na části území i krácení (staveňá > stavenie > stavení > staveni).
Nepřehlasované formy zakončené na -á prošly ve Slezsku krácením, popř. změnou á > o (staveňá > staveňo).
Tyto formy s pravidelnou hláskoslovnou změnou eN > yN (srov. ČJA 5, 70b jelen; PRO E7) na mapě nezakreslu-
jeme.
Ze střm. dialektů doložená forma staveňa představuje analogický novotvar podle typu pole (nář. gen. sg.
pola); jím se odstranila pádová homonymie.
Tvary gen. sg. subst. zelí a nepřehlasované a analogické formy u měkkých adjektiv typu obecní komentu-
jeme v oddíle 7.
3 Nepřehlasované podoby jsou omezeny na východ zkoumaného území. Tvary staveňá (staveňa) máme do-
loženy z úzkého příhraničního pruhu obcí na Břeclavsku a již. Uherskobrodsku, dále téměř z celé oblasti slez-
ských nářečí (mimo jz. okraj Opavska) a z Valašska. V slezských dialektech jsou přirozeně formy bez kvantity
(staveňa), v přechod. nářečích česko-polských a v přilehlých lokalitách na Frýdecku se někdejší á změnilo
v o (staveňo), srov. ČJA 5, 69 dobrá.
Analogická podoba staveňa se dokládá porůznu z vm. a střm. dialektů. Jinak na celém území dominují
tvary přehlasované – stavení.
4 staveňa sloven. stavania, dluž. staw’en’a, pol. -ia stavení stč. stavenie, Db, SSJČ

5 —
7 Oblast nepřehlasovaných podob gen. sg. zelá, zela (zelo) se zhruba shoduje s oblastí nepřehlasovaného tvaru staveňá, staveňa, srov.
ČJA 4, 40. Vedle přehlasované formy zelí existuje další přehlasovaná varianta zelé. V tomto případě se ze staršího dlouhého ě po souhlásce l vyvi-
nulo dlouhé é, jež se neužilo a zůstalo zachováno.
Přehláska ’á > ie > í se realizovala téměř na celém zkoumaném území také v zakončení měkkých adjektiv f. typu obecní. Na sev.
Opavsku, Hlučínsku a ve vých. podskupině slezských nářečí s přechodnými nářečími česko-polskými se vyskytuje forma bez přehlásky, ale se
zkráceným a, tedy obecňa. Na tomto stavu má rozhodující podíl analogie podle adj. typu dobrá. Svědčí pro to nejen zvláštní, zcela ojedinělý
rozsah nepřehlasovaných podob (srov. ČJA 4, 204 obecní), ale také paralelní tvary neutra obecně, jež mohly vzniknout pouze analogií.
Forma obecňá byla zachycena v kopaničářských nářečích, varianta obecňa zabírá zejména záp. a střední Opavsko, Hlučínsko a zčásti
i Frýdecko-Místecko, v přechod. dialektech česko-polských je vystřídána pravidelnou hláskoslovnou variantou obecňo.

Bh

Změna ’u > i, ’ú > í

Změna (přehláska) ’u (’ú) > i (í) je závislá změna fonetická záležející v tom, že pč. u se změnilo (přehla-
sovalo) v i po palatálních a palatalizovaných souhláskách, a to jak v základech slov, tak i v morfologických kon-
covkách. Změna proběhla během 14. století a zasáhla jen oblast českých nářečí v užším smyslu. Tam, kde k pře-
hlásce nedošlo, samohláska u (ú) mohla podlehnout dalším hláskovým změnám (např. u > o ( ), ú > ou > ó, ú >
u), jejichž výsledky odráží dnešní nář. stav (v střm. nář. jsou to kontinuanty o, , ó, ).
V některých morfologických typech i v oblasti čm. nář., kde přehláska nastala, často se přehlasované i změ-
nilo analogií k podobám slov příbuzných. Např. po změně pracuješ > praciješ došlo k vyrovnání podle typu daruješopět
na podobu pracuješ, podobně přehlasované formy typu (já) lži, (oni) lží daly podle tvarů typu beru, berou současné formy
lžu, lžou atd. U příslovce všudy (přehlasované na všidy) je dnešní podoba analogií podle tudy apod.
Na východě území národního jazyka změna u > i neproběhla nebo se projevila jen v náznacích. V morav-
ských přehlasovaných formách typu plíce, líbat lze vidět vliv spisovného jazyka. Ve vm. a slez. dialektech se ob-
jevují slova s přehlasovaným i méně často než v střm. dialektech.
Z položek dotazníku, které sledovaly uvedený jev, bylo kartograficky zpracováno sedm map. Vybraných pět map
zaznamenává přehlásku v základech devíti slov, která reprezentují různá hlásková okolí této změny. Mezi nimi převažují
mapy sledující změnu v pozici po l, ostatní pak po jiných měkkých souhláskách. Změna v pozici krátké samohlásky

70
 je zachycena na sedmi lexémech (včetně jedné položky přikomentované), změna v dlouhé slabice na třech slovech. Jen
z technických důvodů jsou mapy řazeny ve zvoleném pořadí. Přehláska ’u > i v morfologických koncovkách je předsta-
vena na dvou svodných mapách, na nichž jsou registrovány nář. rozdíly sledovaného jevu na celkem sedmi slovech.
Některá slova, která odrážejí rozdíly v provedení přehlásky ’u > i, jsou představena na jiných místech
ČJA. Tak např. areál formy ludé (viz ČJA 4, 96 lidé) se v podstatě shoduje s územím, které zasahuje forma
plúce. Stejný areál jako plúce – s výjimkou oblasti slez. nář. – pokrývá i forma infinitivu čut (viz ČJA 1, 46/222.7
slyšet).
Téměř shodný průběh jako izoglosa břich(o) × břuch má i izoglosa líbat se × loubat se (viz ČJA 1, 20). Též záp.
hranice formy coudit (viz ČJA 1, 219 čistit studnu) se z větší části kryje s izoglosou břich × břuch (přehlasovaná po-
doba coudit však zasahuje, na rozdíl od varianty břuch, ještě Tišnovsko a záp. Boskovicko).
Přehlásku ’u > i nebo její neprovedení registrují i další mapy v lexikálních svazcích ČJA; na nich však sle-
dovaný jev většinou nebývá zachycen v plném územním rozsahu. Starší stav se často uchovává jen na malých
areálech, např. forma kožuch ,škraloup‘ byla zapsána jen na části slez. nář. (viz ČJA 1, 106 škraloup). Podobně jsou
protiklady přehlasovaných a nepřehlasovaných podob zachyceny na mapách ČJA 1, 23 malinký (maličký × malučký),
ČJA 2, 147 zatáčka (oklika × okluka) aj.

Přehláska v základu slov

16 a) plíce (1673) — mapa s. 71

b) litovat (1786)
1 M a) plíce
plúca (plouca 713)
plóca
b) litovat (le- 514, 623, l - 651, 652, 659, 660, lytovať 738)
lutovať
2 Přehlasované podoby plíce, litovat patří patrně mezi ty výrazy, jejichž forma byla na většině území Moravy
ovlivněna spis. jazykem. Nepřehlasované podoby plúce, lutovat mají ráz okrajového archaismu.
Forma plóca je výsledkem střm. změny ú > ou > ó.
Ve městech nebyla položka plíce zkoumána.
3 Hranice mezi přehlasovanou formou plíce a nepřehlasovanou podobou plúce probíhá po záp. okraji slez.
nář. a dále pokračuje v severojižním směru zhruba uprostřed vm. nář. oblasti, přičemž nepřehlasovaná forma je
východně od této linie. Jako starší relikt se jen místy v střm. nář. objevuje hlásková obměna plóce.
V podstatě stejné území jako forma plúce (s výjimkou sev. Valašska a již. Příborska) pokrývá podoba lu-
tovat.
4 a) plíce Jg, SSJČ b) litovat Jg, SSJČ, pol. litować
plóce Bš lutovat stč. ľutovati, sloven. ľutovať, hluž. lutować
plúce stč. pľúcě, sloven. plúca, pol. płuca, hluž. płuco n.

5 a) plíce Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — plíca Ju 6, 7, Ru 5 b) litovat Ju 1–3, 6, Ru 3–4 — litovať Ju 7 — litowat Po 1

Fi

17 a) libový (ČJA 1, 120) — mapa s. 73

b) líšeň (ČJA 3, 124)
1 M a) lubový
libový
b) lušňe (lučňe)
líšňe, líšeň
2 Na mapě jsou vymezeny záp. hranice areálů výrazů lubový (× libový) a lušně (× líšeň, lišnisko), které ana-
lyzují lexikální mapy v ČJA 1 a ČJA 3. Nepřehlasovanou formu lubový nelze sledovat v celém rozsahu, neboť na
východě území tento se lexém nevyskytuje; tam je běžné pojmenování chudé maso.

72
3 Podoba lubový je charakteristická pro střední oblast střm. nář. (Brněnsko, Vyškovsko, Prostějovsko)
a přilehlý jz. úsek vm. nář. (Kyjovsko, Břeclavsko). Západně od tohoto areálu je forma libový.
Forma lušně je běžná na celé Moravě (s výjimkou jz. okraje zhruba západně od linie Nové Město na Mor. – Třebíč
– Mor. Krumlov). V Čechách převažuje přehlasovaná forma, většinou v podobě líšeň.
4 a) libový stč. též libivý, liběvý, Jg libivý, SSJČ, hluž. libity b) lušně stč. ľušně, Jg zast. a slc., SSJČ lušňa nář., pol. lusznia

5 a) libové Ju 7, Ru 5 — liboví Ju 1, 3, Ru 2–4 — libovi Ju 6 — líbovi Ju 6 b) líšeň Ju 3 — lišeň Po 1, Ru 1 — líšňe Ju 3, 4, Ru 2, 4 — lišňe

— líbowi Po 1 — líboví Ju 4, Ru 1 — lybové Ju 7 — leboví Ru 3 Ju 1, 2, 5 — lížňe Ru 3 — lušňa Ju 6, 7, Ru 5
(všechny podoby jsou ve tvaru nom. sg. n.)

Fi

18 a) klička (168) — mapa s. 73

b) klíč (170)
1 M a) klička
kločka (kluka 701, 705, 738, 747, 752, 805, 812–814, 816, 821, 827, 831, kl ka 652, 655, 657, 668, 669)
b) klíč (glič 646)
klúč (klóč 663, 664, 666, 667, klouč 710, 713)
2 Mapa zachycuje výsledek přehlásky ’u > i v kmeni slov klička (s krátkou samohláskou) a klíč (s dlouhou
samohláskou).
Zadání první položky sledovalo slovotvorné diference v nář. pojmenování kliky u dveří, a to pouze na
Moravě. Materiál zaznamenal protiklad přehlasované a nepřehlasované podoby s příponou -ka (klička × klučka),
která má někde specifikační funkci, např. slez. kluka ,hák na vytahování vody ze studně‘ × klučka ,klika u dve-
ří‘. Podobu kluka a její hláskovou variantu kloka registrujeme pouze v oddíle 1 M.
Přehlasovaná podoba klička byla v Čechách zachycena při zjišťování pojmenování způsobu vázání tkanič-
ky u bot: je rozšířena (s výjimkou vých. úseku) téměř na celém území Čech (srov. ČJA 1, 79 na kličku).
3 Podoba klička pokrývá celé Čechy a záp. Moravu až zhruba po linii měst Šumperk–Boskovice–Brno; je
také příznačná pro mluvu nově osídlených měst na sev. Moravě. Na východ od uvedené linie je běžná podoba
klučka.
Podoba klúč je charakteristická pro celou oblast slez. a vm. nář. (bez Kyjovska) s přesahem na Holešovsko;
dále vytváří menší území v centrálním úseku střm. nář. na Prostějovsku. Na většině území národního jazyka –
mimo vymezené areály – je běžná forma klíč, která se jako mladší podoba objevuje rovněž ve vm. a slez. městech.
4 a) klička Jg a SSJČ též klika b) klíč Jg, SSJČ
klučka stč. kľuka, Jg klučka slc., též kluka zast., sloven. kľúčka, klúč stč. kľúč, sloven. kľúč, pol. klucz, hluž. kluč
pol. kluczka, hluž. kluka

5 a) klička Ju 3, Ru 1, 3 (na kličku Ru 4) — klučka Ju 6, 7, Ru 4, 5 b) klíč Po 1, Ju 1–3, 5–7, Ru 3, 4 (klíček Ru 5)

Fi

19 a) břicho (ČJA 1-50/220.3) — mapa s. 75

b) cizí (2086)
kožich (ČJA 4-72)

1 M a) břich — břicho (též 506, 512, 601, 610, 611)

břuch (břucho 630, 636)
b) cizí (cezi)
cuzí (cudzí)
2 Mapa zaznamenává nář. rozdíly v kmeni slov břich a cizí.
U lexému břich se vedle rozdílu podob přehlasovaných a nepřehlasovaných (břich × břuch) sleduje též
rodová diference břich m. × břicho n. (tu rovněž představuje mapa ČJA 1, 50/220.3). Neevidují se pravidelné změny
i > y (viz ČJA 5, 52) a u > o, (viz ČJA 5, 54; ČJA 5, 55; ČJA 5, 56; ČJA 5, 57; ČJA 5, 58; ČJA 5, 59).
U položky cuzí nejsou zachyceny pravidelné hláskové změny v koncovce (viz ČJA 5, 30).

74
3 Přehlasovaná podoba břicho pokrývá celé Čechy a jz. úsek Moravy a častá je též v mluvě moravských měst,
zejména v sm. pohraničí; na Třebíčsku, Tišnovsku a Boskovicku se vyskytuje varianta břich. Na většině území
Moravy (východně od linie měst Boskovice – Moravský Krumlov) a ve Slezsku je běžná podoba břuch.
Forma cizí je téměř na celém území národního jazyka s výjimkou vých. okraje. Podoba cuzí se omezuje na oblast
nářečí slezských a vých. část nářečí východomoravských.
4 a) břich Jg, SSJČ říd. b) cizí Jg, SSJČ
břicho Jg, SSJČ cuzí stč., sloven. cudzí, pol. cudzy, hluž. cuzy
břuch stč. též břucho, SSJČ nář., sloven. brucho, pol. brzuch

5 a) břich Po 1 — břicho Ju 1–4, Ru 4 — břicho Ju 3, 5, b) cizí Ju 1, 3, 5–7, Ru 2, 3, 5 — cizej Ju 2–5, Ru 2, 4 — cízej Po 1,

Ru 2, 3 — břuch Ju 6, 7, Ru 4, 5 Ju 2

7 S areálem nepřehlasované podoby břuch se shoduje i rozšíření neprovedené přehlásky v kmeni slova kožich, která byla zjišťována
na tvaru lok. sg. v kožuchu; zhruba na záp. Slovácku zní tento tvar v kožuše.

Fi

20 košile (579) — mapa s. 75

1 M košile
košule
košela
2 Mapa zaznamenává realizaci přehlásky ’u > i ve slově cizího původu adaptovaném již ve staré češtině.
Původně latinský výraz casula měl v stč. období podobu košula s měkkou souhláskou š, a proto se přehlasoval
jako jiná domácí slova tohoto typu.
Na mapě zaznamenáváme též areál podoby košele (realizované jako košela). Ta je příznačná pro slovenštinu a na
našem území sepatrně rozšířila vlivem kopaničářské kolonizace.
3 Pro nář. česká v užším smyslu a záp. polovinu střm. nář. je charakteristická podoba košile; byla zapsána
i v městské mluvě na Moravě, zejména v nově osídlených městech na severu země. Ve Slezsku a ve vých. části
Moravy s výjimkou jv. příhraničního pásu je běžná podoba košule.
V kopaničářských nář. a na Břeclavsku byla zachycena v návaznosti na slovenské jazykové území obměna
košele (v nepřehlasované podobě košela) .
4 košele sloven. košeľa košule stč. košula, pol. koszula, hluž. košla, košulka dem.
košile Jg, SSJČ

5 košile Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — košula Ju 6, 7, Ru 4 — košela Ru 5

Fi

Přehláska v morfologických tvarech

Na následujících mapách se sleduje rozsah přehlásky ’u > i v tvarech dat. sg. substantiv nůž a pole, v za-
končení akuz. sg. feminina kaše, v koncovkách instr. sg. f. krev, v tvaru vokativu maskulin zloděj a Bohuš a též
v koncovkách akuz. a instr. osobního zájmena ona.
Všechny zde uváděné izoglosy jsou už zachyceny v ČJA 4. Ty položky, které tam hláskoslovné diference
neregistrují, jsou představeny se všemi hláskovými variantami sledované změny zde.
Nelze vyloučit, že průběh zaznamenaných izoglos může být ovlivněn i jinými okolnostmi než změnami
hláskoslovnými, a to především tvarovými analogiemi.

76
 21 a) noži dat. sg. m (ČJA 4, 56) — mapa s. 77
b) poli dat. sg. n. (ČJA 4, 57)
c) zloději vok. sg. m. (ČJA 4, 70b)
1 M a) noži
nožu (núžo 622, 623, 638, 639)
b) poli
polu
c) zloďeji
zloďeju
2 Vedle základní tvarové diference noži × nožu (srov. ČJA 4, 56), jejíž příčinou je neuskutečnění přehlásky
’u > i na části území národního jazyka, sleduje komentář i další hláskové rozdíly v podobě tvaru dat. sg. výrazu
nůž. Ty jsou jednak v koncovce, jednak v kořeni slova. V koncovce jsou především výsledkem pravidelného vý-
voje u (> o, ), v kořeni pak změnou o > u, jež může být i důsledkem paradigmatického vyrovnávání podle for-
my nom. núž/nuž (tomu nasvědčuje zejména podoba núžo).
Mapa sleduje též nář. diference tvaru dat. sg. n. pole. Tato položka byla zpracována rovněž v morfologic-
ké části ČJA; postihuje ji mapa ČJA 4, 57. Protože lexém pole se na části záp. Moravy nevyskytuje, byl sledovaný tvar
zapisován i na jiných slovech téhož typu, nejčastěji moře. Koncovka nepřehlasované podoby polu podlehla dal-
ším hláskovým změnám: u > o ( ).
Tvary poli, noži na Moravě, doložené především ve vm. nář., nejsou však výsledkem přehlásky ’u > i, ale
jde o tzv. lokál-dativ, tj. důsledek tvaroslovné analogie (podle zakončení lok.). Proto nejsou na mapě předsta-
veny (jejich územní rozšíření je však popsáno v oddíle 3).
3 Tvar noži je charakteristický pro Čechy, na Moravu přesahuje jen na Dačicko a dále se objevuje v enklá-
vě na jz. Valašsku. Nepřehlasovaná podoba nožu je běžná na Moravě a ve Slezsku; ve střm. nář. má po změně
u > o formu nožo / nužo, eventuálně v centrálním úseku nož .
Izoglosa rozdílu poli × polu sleduje zhruba starou zemskou hranici od severu až po Jihlavu a dále probí-
há přibližně po linii Třebíč – Mor. Krumlov, přičemž přehlasovaná podoba poli je od ní západním a jižním smě-
rem. Forma polu se uchovala na zbývajícím území Moravy a ve Slezsku, tj. v sev. úseku čm. nář. s přilehlým záp.
okrajem střm. nář., na Zábřežsku, na vých. okraji střm. nář. a v nář. vm. a slez. Pro širší Brněnsko je typická podoba polo
a v centrálním úseku střm. nář. je běžná obměna pol .
Forma zloději je příznačná pro celé Čechy a záp. Moravu až zhruba po linii měst Boskovice–Znojmo. Pro
většinu Moravy a Slezsko je typická nepřehlasovaná podoba zloděju, jen v střm. nář. se objevuje ve variantě
s koncovým -o, v cetrálním úseku v obměně s - .
4 a) noži Db, Tk, MČ c) zloději stč., Db, Tk, MČ
nožu stč., sloven. zloděju stč., pol. złodzieju, hluž. złodz’ijo

b) poli stč., Db, Tk, MČ

polu stč., sloven., pol., hluž.

5 a) noži Ju 1–3, Ru 2–4 — nožu Po 1, Ju 6, 7, Ru 5 c) zloďeji Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — zloďěju Ju 4, 6 — złoďěju Ju 7

b) poli Ru 1, 3, 5 — póli Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 4 — polu Ju 6, 7, Ru 5

Fi

22 a) kaši / ji akuz. sg. f. (ČJA 4, 69, ČJA 4, 241) — mapa s. 77

b) krví instr. sg. f. (ČJA 4, 89)
c) volají 3. os. pl. ind. préz. (ČJA 4, 320)
1 M a) kaši, ji
kašu, ju
b) krví
krvou (krvjou 510, 511, 704, 710, 713; krvó, krvjó, krvj 626, 628, 629; krvó 647, 649, 652, krvjó 653, 657,
658; krvú, krvjú; krvu, krvju, kyrvju 822, kryvju 829)
c) volají
volajou

78
2 Mapa zachycuje oblast stupňovitého prosazení přehlásky ‘u > i v různých koncovkách měkkých morfolo-
gických typů; izoglosa a) tvoří záp. hranici neprovedení přehlásky, jak ji zachycují tvary akuz. f. měkkého typu
kaša a zájmena ona (kašu, ju). V oblasti s neprovedenou přehláskou se nesledují reflexy pozdějšího vývoje
u (viz ČJA 5, 54; ČJA 5, 55; ČJA 5, 56; ČJA 5, 57; ČJA 5, 58; ČJA 5, 59) a samozřejmě ani areály jiných koncovek, které
evidují mapy morfologické.
Izoglosa b) vymezuje areál neprovedené přehlásky ’u > i ve tvaru instr. sg. f. krev. Původní psl. koncovka
*-ьjǫ se stáhla v *-ǫ a po zániku nosovek se v dlouhé slabice změnila v -ú, které se v postavení po měkké sou-
hlásce na části zkoumaného území přehlasovalo v í. Na území, kde přehláska nenastala, se -ú ve střm. nář. difton-
gizovalo v -ou a dalším vývojem změnilo v -ó, - (srov. ČJA 5, 35), ve slez. nář. se po ztrátě kvantity zkrátilo v -u (srov.
ČJA 5, 207c). K rozšíření forem s měkkou retnicí viz ČJA 5, 227; ČJA 5, 228; ČJA 5, 229; ČJA 5, 230; ČJA 5, 231; ČJA
5, 232, realizace rozložené měkké retnice (v’ > vj) viz mapy ČJA 5, 230; ČJA 5, 231.
Dále mapa zaznamenává hláskoslovné diference tvaru 3. os. pl. ind. préz. slovesa volat související s pře-
hláskou ’ú > í. (Rozdíly morfologické zachycuje mapa ČJA 4, 320 (viz tam), nevyznačujeme zde proto areály tvarů
volaj a volajum.)
Nesledujeme zde ani další formy, které jsou výsledkem pozdějšího vývoje ú (ú > ou > ó; ú > u), jenž pro-
běhl na části území, nebo je též zaznamenává výše zmíněná morfologická mapa ČJA 4, 320. Také rozsah krácení
í > i se zde neregistruje, protože nevykazuje žádné odchylky od pravidelné hláskové změny, jak ji zachycují izo-
glosy ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204; ČJA 5, 205; ČJA 5, 206; ČJA 5, 207.
3 Diference přehlasovaných a nepřehlasovaných forem kaši, ji (Čechy) × kašu, ju (Morava a Slezsko) má
charakter čes.-mor. protikladu; probíhá zhruba po staré zemské hranici, od níž se odchyluje pouze na jz. Moravě,
která se přehlasovanou formou přimyká k Čechám.
Přehlasovaná forma krví je příznačná pro celé Čechy a přilehou záp. Moravu až po linii měst Trebíč – Mor.
Krumlov. Stranou ponecháváme oblast diftongizace í > ej v svč. nář. (krvej), srov. ČJA 4, 89.
Původní nepřehlasovaná podoba krvú (krvjú) se uchovává ve vm. nář. a též ve střm. nář. na Prostějovsku,
kde však je v tzv. nář. čuháckých jiného původu (ú vzniklo úžením ó); pro nář. slez. je charakteristická varianta krvu (krv-
ju). Střm. nář. s výjimkou Zábřežska a samozřejmě jv. úseku, kde je rozšířena přehlasovaná forma, se vyznaču-
jí podobou krvó (krvjó), event. v centrálním úseku krv (krvj ). Pro sev. úsek čm. nář. (Novoměstsko) je typic-
ká forma krvou (krvjou).
Areál nepřehlasovaného tvaru volajú, včetně jeho variant volaju, volajou, volajó, pokrývá vých. polovinu
Moravy a Slezsko. Je tedy charakteristický pro celou oblast nář. vm. (volajú) a slez. (volaju). V nář. střm. se for-
ma volajó vyskytuje především na Brněnsku a ve vých. okrajových úsecích, dokládá se rovněž ze Zábřežska
a z části centrálního úseku, především z Prostějovska.
4 a) kaši, ji Db, Tk, MČ c) volají Jg, Tk, MČ
kašu, ju stč., hluž. volajú stč., sloven.
b) krví stč. krv’ú, Db, MČ, hluž. kreju
krvou sloven.
5 a) kaši Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — kašu Ju 6, Ru 5 b) krví Ju 3, 6, Ru 2, 3 — krvej Ju 1, 2 — krwej Po 1 — krewej Po 1
ji Ju 1, 2, 4, Ru 2,3 — i Po 1, Ju 2 — ju Ju 7, Ru 5 — krvjej Ju 2, 4 — krevjej Ju 2 — krvú Ru 5 — krv’ú Ju 7
c) volají Ru 2 — volaji Ju 3, 6, Ru 2–4 — volajú Ru 5 — volajó Ju 6
Fi

Di fto n giz ace a mo no f to n gi zac e

Změna ý > ej > é (> í)

Z konce 14. stol. pocházejí hojnější doklady na změnu ý > ej po souhláskách od původu tvrdých. Tato změ-
na nepronikla do spisovného jazyka (na rozdíl od změny ú > ou), na rozhraní 15. a 16. stol. však byla provede-
na na značném teritoriu našich dialektů.
V nářečích na území Čech a v nářečích středomoravských se diftongizace realizovala téměř důsledně,
v střm. dialektech došlo ještě k následné monoftongizaci, viz dále.
Po sykavkách c, z, s, místy i po č, ž, š, ř, l, se často diftongizovalo též í; svědčí to o splynutí í s ý (po depa-
latalizovaných sykavkách). O diftongizaci v uvedených případech srov. ČJA 5, 24; ČJA 5, 25; ČJA 5, 26; ČJA 5, 27; ČJA
5, 28; ČJA 5, 29; ČJA 5, 30; ČJA 5, 31; ČJA 5, 32; ČJA 5, 33; ČJA 5, 34.
V již. úseku vm. dialektů splynula samohláska ý s í stejně jako v mluvené podobě spisovného jazyka, např. tídeň,
mlín, stríc, srov. PRO F2a. V lokalitách 701, 742, 747 se protiklad í × ý zčásti neutralizoval, po retnicích jsou tu
podoby jako bík, mídlo, umívat (též lítko) a ý tu zůstalo pouze fonetickou variantou samohlásky í po některých
sykavkách (např. cýtit, sýpat), srov. PRO F2c.

79
 O sekundárním tvarovém vyrovnávání v instr. sg. adjektiv muž. a stř. rodu podle lok. sg. v českých náře-
čích v užším smyslu (s dobrím, dobrim místo očekávaného dobrejm) viz ČJA 4, 202; ČJA 4, 203.

Tautosylabické ej se ve střm. dialektech dále monoftongizovalo v é (í): bék, mlén. Střm. změna ej > é ob-
sáhla rovněž téžeslabičné ej jiného původu, viz ČJA 5, 38; ČJA 5, 39; ČJA 5, 40; ČJA 5, 41; ČJA 5, 42. V hranicích střm.
dialektů se tato změna realizovala též např. v tvarech pěknější, novější, grejcar (pěkňéši, novjéši, grěcar; pěkňíši, novjíši,
grícar) a v slovesném tvaru 2. os. sg. nejsi (něsi, nése; nísi, níse ,nejsi‘), srov. ČJA 4, 426.
Na malých ostrůvcích v tzv. dolských nářečích se monoftongizovalo jen ej ze staršího aj (ne ze samohlás-
ky ý), srov. níhlibší, dí (,nejhlubší‘, ‚dej‘).
Střm. dlouhé é má různou fonetickou kvalitu. Na severozápadě je spíš otevřenější (b k, dobr ), na vých.
Prostějovsku a Holešovsku zavřenější (b k, dobr ).
V tzv. čuháckých nářečích (východně a jv. od Prostějova) přešlo zavřené é v í (bík, mlín). Obě podoby zde
však namnoze koexistují, vedle bík je i b k.
Jiný územní rozsah má monoftongizace u imp. lej. Forma lé je charakteristická pro centrální úsek střm.
nářečí, forma lí pro čuhácké dialekty. Jč. lí je analogické, srov. ČJA 4, 329 lej.
V případě slova zloděj se výše uvedená změna téměř neprosadila, a to vlivem jiných tvarů téhož slova,
srov. např. nepřímé pády zloděje, zlodějem atd. Forma zloďé je doložena jen z několika obcí centrální střm.
podskupiny (667, 668, 681, 683, 684), formu zloďí z čuháckých nářečí.

23 (dobr)ý (2230) — mapa s. 81

výbava (1833)

1 M (dobr)ý
(dobr)y
(dobr)í
(dobr)ej
(dobr)é
(dobr)
(dobr)
(dobr)ij 301–304, 307
2 Mapa ukazuje rozšíření změny pův. ý v koncovce nom. sg. m. adjektiv tvrdé deklinace. (Slovo dobrý tu za-
stupuje i jiná adj. tohoto typu.) Vedle diftongizace (dobrej) a následné monoftongizace diftongu (dobré, čuhác-
ké dobrí) jsme sledovali rovněž splynutí obou i-ových vokálů v jedinou samohlásku í (dobrí), srov. též ČJA 5, 47 koč-
ky. Zakreslena je též různá realizace střm. vokálu é ( , ) a užší, diftongizací vzniklá výslovnost ij v nářečích na
Chodsku (dobrij). Na mapě jsme zaznamenali pouze různé výsledky uvedené hláskoslovné změny koncové sa-
mohlásky; v 1 M uvádíme sice výraz, který je jejím nositelem, ale event. další hláskoslovné obměny tohoto vý-
razu přirozeně pomíjíme. Téměř stejný územní rozsah příslušné změny jsme zjistili také např. na slovech býk
(783), mlýn (1989), týden (1516).
3 V českých nářečích v užším smyslu a v přechodných nářečích českomoravských se ve většině případů rea-
lizují podoby s diftongem (dobrej). V střm. dialektech došlo později k monoftongizaci ej > é, ve vých. úseku
(Holešovsko a větší část Prostějovska) má užší realizaci . V tzv. čuháckých dialektech splynulo toto zúžené s í.
Dvojhláska ej pouze v tvaru nom. sg. adjektiv muž. rodu (dobrej), nikoli např. u výrazů býk, týden, se
uchovává v úzkém pruhu obcí podél jv. hranice střm. dialektů mezi Kyjovem a Mikulovem. Na dvou mikroare-
álech ve vm. nářečích, a to jednak vých. od Kyjova (lokality 710, 713) a jednak v okolí městečka Kelče (zkou-
maný bod 704) došlo k diftongizaci v nebývalém rozsahu, totiž nejen v typu dobrej, ale i strejc, bejk, tejdeň, dob-
rejch, dobrejm, a také v případech samohlásky za staré í (< ie) po č, ž, š, c, z, s, ř, l, např. počejtať, křejdlo,
králejk, vzejť, sejň, šejpek, nožejce, hřejbje, srov. též ČJA 5, 24a lízat. Na obou těchto ostrůvcích (zejména na
Kelečsku) jsou uvedené formy s nadměrným diftongem na ústupu.
Již. polovina vm. nářečí (Břeclavsko, Kyjovsko a Uherskobrodsko) se vyděluje výslovností dobrí. Úzké
í charakterizuje ještě některé severnější lokality, srov. výše.
Sev. polovina vm. nářečí uchovává starý stav, tedy výslovnost dobrý. Slezská nářečí jsou charakterizována
krátkým vokálem (dobry); zde se samohláska ý zachovala, ale zkrátila se.

80
 Situace ve městech zčásti koresponduje se stavem venkovského okolí. Platí to zejména o městech v Če-
chách, která charakterizuje jediný tvar dobrej. Ten proniká též do moravských měst na východ až po linii
Jeseník–Šumperk–Brno–Znojmo. Novější tvar dobrej se zde vyskytuje obvykle vedle tvaru dobrí (v oblasti
střm. nářečí spíš výjimečně vedle formy dobré). Tvar dobrí, popř. dobrý je běžný v městské mluvě v severomo-
ravském pohraničí. Ve Slezsku u mladší generace je možná vedle formy dobry také varianta dobrý.
4 dobrý stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. i hluž. -y
5 -ý Ju 7 — -í Ru 5 — -é Ju 6 — -ej Po 1, Ju 2–4, Ru 1, 4
7 Místo regionálně náležitého ej, popř. střm. é se vlivem spisovného jazyka objevuje samohláska ý (í) zejména u předpony vý- (např. výbava, vý-
stava, výloha, výmluva). Zvláště střední Čechy jsou charakterizovány jen podobami na ví-.

Bh

Změna í > ej > é (> í)

V některých našich nářečích zasáhla diftongizace nejen samohlásku ý po tvrdých, ale také samohlásku
í (ze staršího í nebo vzniklou přehláskou z ú) po souhláskách sekundárně ztvrdlých v důsledku depalatalizačních procesů.
Její výslovnost tu byla širší. Uvedená hláskoslovná změna se realizovala nejčastěji po sykavkách, ale i po souhláskách l a
ř. Uzemní rozsah a pravidelnost změny jsou u různých slov namnoze různé.

lí > lej > lé (> lí)

24 a) lízat (911) — mapa s. 83

b) rohlík (481)
lístek (ČJA 2, 17)

1 M a) lízat — blízat
lizat
lézat — blézat 646–648, 667, 668
lejzat 704, 710, 713
b) rohlék
rohlejk 704, 710, 713
2 Kromě základního problému, totiž sledování střídnic za í po souhlásce l (za starší lí-) u slovesa lízat, všímá-
me si i varianty blízat; její příčinou byla mylná dekompozice (ob-lízat > o-blízat).
Čuhácká podoba lízat vznikla ze střm. podoby l zat, s níž se téměř pravidelně vyskytuje v dubletě.
Na téže mapě je šrafováním postiženo rozšíření varianty rohlék.
Diftongizovaná podoba rohlejk se územně shoduje s podobou lejzat, ostatní hláskoslovné varianty se neliší
od obměn slabiky -lí- ve výrazu lízat, proto nejsou na mapě vyznačeny. (Krácení příponové samohlásky je pra-
videlné, viz ČJA 5, 204 rybník.)
3 Celé Čechy, dále široký pruh obcí od Nového Města na Moravě až k Brnu a vm. nářečí charakterizuje podoba lízat.
Ta se vyskytuje též v tzv. čuháckých dialektech vých. a jv. od Prostějova, ale tam je jiného původu. Již. úsek střm. nářečí
a nářečí slezská se vydělují pravidelně krácenou variantou lizat.
Změna í > ej > é (lézat) se realizovala ve vých. polovině střm. dialektů (zhruba od linie Šumperk–Boskovice– –
Vyškov na východ po záp. hranici vm. nářečí).
Hlásková obměna blízat zabírá svč. nářečí na východ od Mladé Boleslavi, kromě toho se objevuje na úz-
kém sz. okraji střm. dialektů (zde v střm. variantě blézat).
Podoba rohlék, vzniklá nepochybně monoftongizací ze starší podoby rohlejk, je omezena na poměrně ma-
lou oblast vých. od Litovle a Prostějova a na Holešovsko.
„Nadměrná“ diftongizace též v případech za staré í (také z pův. ie) po souhláskách l, c, z, s, č, z, š, ř (tedy
podoby rohlejk i lejzat) je doložena ze dvou ostrůvků, totiž z dolských nářečí vých. od Kyjova a pak od
Kelče. (Vedle podob králejk, kolejk, knoflejk tu byly zapsány např. také tvary špendlejk, malejček, klejč, ale rov-
něž čejtať, křejdlo, šejpky, srov. ČJA 5, 23 dobrý).

82
4 a) lízat stč., Jg, SSJČ, sloven. lízať, pol. i hluž. lizać
b) —
5 a) lízat Ju 2–5, Ru 2, 3, 5 — lízať Ju 7 — lézat Ju 6 — blízat Po 1,
Ju 1, 2, Ru 4 b) rohlík Ju 5, 7, Ru 2, 3, 5 — rohlik Po 1, Ju 1–4, Ru 4

7 Podoba s dlouhou samohláskou é ve slově lístek je vyznačena už na lexikální mapě ČJA 2, 81. Varianta léstek zabírá území shodné s podobou
lézat, na jihu však nedosahuje až na záp. Kyjovsko. Tam se vyskytuje jen podoba lístek.

Bh

25 a) jelítko (510) — mapa s. 83

b) kolík (1107)
králík (ČJA 3, 219)
knoflík (547)
líčit (ČJA , 203 bílit)
líto (1787 je mi ho líto)
střízlík (ČJA 2, 36)

1 M a) jelítko
jelitko (jelytko 830, 833, 834, 836, jolytko 801, lelytko 819, lelitko 818, 819, jalitko 804–813)
jelejtko (též 704, 713)
jelétko
b) kolék
kolejk 704, 713
2 Územní rozsah změny í > ej > é po souhlásce l u slova jelítko se poněkud liší od realizace uvedené změ-
ny v jiných slovech. Na mapě nesledujeme hláskoslovné obměny jelytko, jolytko, jalitko, lelitko, jejich výčet
viz v 1 M.
3 Podoba jelejtko vytváří v Čechách dva samostatné celky. Jeden souvislý pruh se rozkládá v střč. nářečích na
širším Kolínsku a v svč. nářečích na již. Vysokomýtsku. Druhý zahrnuje velké teritorium již. Čech s menším pře-
sahem na jz. Moravu. Odděleně se na Moravě vyskytuje diftongizovaná podoba ve dvou ostrůvcích u Kyjova
a u Kelče.
V střm. nářečích je běžná varianta jelétko (vzniklá monoftongizací z podoby jelejtko). Ta je omezena na
Litovelsko, Prostějovsko a Kroměřížsko. Na mapě sledujeme též diferenci jelítko × jelitko; v střm. nářečích a ve
Slezsku jde o pravidelné krácení, v Čechách je tento rozdíl málo vyhraněn. Varianta s dlouhou samohláskou
í (jelítko) zabírá záp. polovinu jzč. a střč. nářečí, dále pokračuje pruhem obcí od Nového Města na Moravě
k Brnu a pak ještě zahrnuje celá vm. nářečí. Ze středních Čech zasahuje sporadicky do svč. nářečí. Podoba jelit-
ko pokrývá větší část svč. nářečí, pak již. úsek střm. nářečí a Slezsko. V záp. podskupině slezských nářečí se čas-
těji vyskytuje obměna jalitko.
Ve městech se položka nezkoumala.
Územní rozsah podoby kolék je menší než střm. obměna jelétko; je obvyklá na Litovelsku,
Prostějovsku a Holešovsku, nevyskytuje se tedy ani na Zábřežsku, ani vých. od Boskovic, není doložena ani
z Vyškovska.
4 a) jelítko stč. ,střevo‘, Jg jelitko, SSJČ, sloven, pol. i hluž. jelito b) kolek pol. kołek
(nedem.)

5 a) jelítko Ju 7, Ru 2, 5 — jelitko Po 1, Ju 1 — jelejtko Ju 3 b) kolík Ju 7 — kolik Po 1, Ju 1–3 — kolek Ju 6, Ru 5 — kulík Ju 5,

Ru 2 — kulik Ru 1 — kúlík Ju 7 — kúlik Ju 7

7 V podstatě stejný rozsah sledované změny, jaký vykazuje slovo kolék, mají výrazy králék, knoflék, léčet ‚bílit‘.
Na poněkud menším území a navíc většinou jako dubletní byla uvedená změna registrována ještě ve slově (je mi ho) líto – léto (663,
664, 666–668, 676, 678, 780, 682).
Přestože u slova střízlík jde na Moravě patrně o novější přejetí (proti tradičnímu plotníček), byly v střm. nářečích ojediněle zachyceny
i podoby střizlék, střézlék.

Bh

84
 cí > cej > cé (> cí)

26 cítit (1917) — mapa s. 85

1 M cíťit (cícic 755)
ciťit
cýťit
cyťit (cyťet)
cejťit
céťit (céťet)
N čuť (větší část Slezska)

2 Postihujeme všechny reflexy za samohlásku í (z pův. í nebo ze staršího ’ú) po souhlásce c. Zakresleny jsou
také víceméně pravidelné hláskoslovné změny cí > cý, cý > cy a cí > ci. (Neregistrujeme změny morfologické cha-
rakteristiky, totiž přechod slovesa ke vzoru trpět – formy cítět a cétět.)
Na větší části Slezska se sloveso od základu cít- vyskytuje jako novější přejímka ze spisovného jazyka,
v tradičním dialektu tu převládá slovo čut (stejně jako na vých. okraji střm. nářečí).
3 Diftongizovaná podoba cejtit je běžná v severní polovině Čech a v přilehlém pruhu záp. Moravy
(Novoměstsko a Žďársko) po hranici střm. dialektů. Na Moravě se ještě objevuje ve dvou mikroareálech na
vých. Kyjovsku a na Kelečsku. Ve většině střm. nářečí došlo k následné monoftongizaci dvojhlásky ej v é.
Podoba cétit je charakteristická pro jejich záp. a již. část. Výchozí forma cítit zabírá celou již. polovinu Čech s malým
přesahem na záp. Moravu a pak odděleně území Kroměřížska s Holešovskem a střed, a již. úsek vm. nářečí. V centrálním
úseku střm. nářečí je obvyklá varianta citit. Sev. úsek vm. nářečí se vyděluje hláskoslovnou variantou cýtit, Slezsko pak
obměnou cytit, popř. cytět.
V mluvě českých měst převládá forma cejtit, v městské mluvě na Moravě a v pohraničních oblastech do-
minuje tvar cítit.
4 cítit stč., Jg, SSJČ, sloven.
5 cíťiť Ju 7 — cíťit Ru 3, 5 — cejťit Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — céťit Ju 6
Bh

27 cícha (283) — mapa s. 87

1 M cícha
cicha
cýcha
cycha
cejcha (též 704, 713)
cecha
2 Položka je zařazena k diftongizaci samohlásky í zcela volně. Na nář. slově cizího původu cícha ,povlak na peřinu‘
sledujeme různé samohlásky odpovídající něm. diftongu (něm. Zieche). Podoby s diftongem ej tu nemusejí být
výsledkem výše probírané změny. Svědčí o tom zejména její zcela odlišné rozšíření a zejména výskyt varianty
cejcha i ve Slezsku, kde je jinak diftong ej naprosto ojedinělý. Snaha vyhnout se této dvojhlásce vedla ostatně na
části slezského území ke vzniku varianty cecha. Na mapě postihujeme i pravidelné regionální obměny ci-, cý-, cy-.
3 Svč. a strč. nářečí a záp. úsek jzč. nářečí se vyděluje podobou cejcha (na pomezí mezi střč. a jzč. dialekty je
tato varianta často jako dubletní vedle podoby cícha). Odděleně se varianta cejcha vyskytuje ještě v záp. podsku-
pině slezských nářečí.
Na ostatním teritoriu jsou podoby nediftongizované a pravidelně hláskoslovně modifikované. Podoba cí-
cha zabírá větší část jzč. nářečí a v návaznosti pak pruh obcí od Nového Města na Moravě k Brnu a již. úsek vm.
nářečí s Holešovskem. Zkrácená obměna cicha pokrývá již. a centrální úsek střm. nářečí. Varianta cýcha je
charakteristická pro širší Valašsko, podoba cycha pro vých. a již. oblast slez. dialektů.
Varianta cecha charakterizuje nářečí na mikroareálu vých. Hlučínska a lokality záp. a již. od Ostravy.

86
4 cícha stč. cíška i ciecha, Jg, SSJČ cejcha stč. i cajcha, Jg (SSJČ expr. ‚velké břicho‘)

5 cícha Ju 6, 7, Ru 5 — cejcha Po 1, Ju 2–4, Ru 1, 4

Bh

zí > zej > zé (> zí)

Změnu í > ej > é > í ve slabice zí představujeme na výrazu vozík. — Volně jsou tu přiřazeny varianty ad-
verbia zítra a nom. sg. adj. cizí, kde se slabika -zí sice realizuje též jako -zej, ale její původ není výsledkem pou-
ze výše uvedené hláskoslovné změny.

28 vozík (691) — mapa s. 89

1 M vozík (voz’ik, vožyk 804–812, 818, 820–823)
vozýk (vozyk 814–817, 83, 84)
vozejk
vozék
vuzek (vúzek 738–740)
2 Vedle hláskového problému (vývoje samohlásky í po sykavce z) se na mapě sleduje též odlišný slovo-
tvorný prostředek deminuce, totiž sufix -ek (vůzek). Slezské podoby voz’ik, vožyk dokládají měkčení sykavky vli-
vem následující úzké samohlásky i, jež patří sufixu -ík. Tyto podoby byly zachyceny jen v západní podskupině slez.
nářečí. Sufix -ík je sice rovněž v sev. úseku vm. nářečí a v již. podskupině dialektů slezských, ale tam se samohláska í po
depalatalizované souhlásce z realizuje jako ý, popř. y (vozýk, vozyk), srov. ČJA 5, 48; PRO F2c; oblast krátkých sa-
mohlásek (vozyk) je vymezena v ČJA 5, 202.
3 Téměř celá jzč. nářečí s již. a středním úsekem vm. dialektů uchovávají starší podobu vozík. Střč. a svč. dia-
lekty a přechodná nářečí českomoravská se vydělují novější variantou vozejk, jež často proniká i do jzč. nářečí.
Tato podoba byla zaznamenána též na dvou ostrůvcích ve vm. dialektech, a to vých. od Kyjova a v okolí Kelče.
Střm. nářečí charakterizuje vartianta se samohláskou é: vozék. Valašsko se vyčleňuje obměnou vozýk,
Frenštátsko má podobu vozyk. Zejména na Opavsku byla zachycena varianta voz’ik (-žyk).
Východní část Slezska a nezřídka i část západní (ale zde většinou dubletně) má slovotvornou variantu vu-
zek, která se dokládá rovněž z malé oblasti sev. Valašska (ve výchozí podobě s nekráceným -ů-: vůzek); tady se projevuje
tendence lišit obě varianty významem: slovo vůzek tu často znamená ‚menší vůz, např. k tažení kravami‘, kdežto vozýk
označuje ‚malý vozíček k ručnímu tažení‘.
Ve všech městech v Čechách a na záp. Moravě je běžná obměna vozejk, v oblasti jzč. nářečí vedle podoby
vozík. Tato posledně uváděná podoba, shodná se spisovným jazykem, převažuje v ostatních moravských a slez-
ských městech.
4 vozejk Jg vuzek pol. wózek
vozík stč., Jg, SSJČ, pol. wózik, hluž. wozyk

5 vozík Ju 7, Ru 3, 5 — vozejk Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — vozék Ju 6 — vozek Ru 4 — wúzek Po 1

Bh

29 zítra (1514) — mapa s. 91

1 M zítra
zitra
zytra
zejtra (zéjtra 715, zijtra 301) — vzejtra
zétra
zajtra (zajtry 819, 830)
zautra 801, 805, 806
zutra (zútra 751)
jutro

88
2 Mapa postihuje různé nář. obměny adverbia zítra. Zachycené nář. podoby je třeba vykládat z rozmanitých
původních spojení, a to a) z předložkového spojení za jutra (stsl. za-utra, stč. nazajtřie) > zautra > zajtra > zejt-
ra (zétra, zítra) a b) ze spojení z jitra (z jutra > z jitra > zitra, zytra, popř. z jutra > zutra). Slezský výraz jutro
představuje pův. subst. ve funkci adverbia.
Podoba zautra se na části území měnila jednak stažením v zutra, jednak z ní vznikla varianta zajtra, po změ-
ně aj > ej varianta zejtra. Středomoravskou pravidelnou monoftongizací se dospělo k obměně zétra a v čuháckých
nářečích dále k podobě zítra. Ze spojení z jutra mohla vzniknout varianta zutra nebo z jitra, ze spojení z jitra máme
jednak obměnu zitra, jednak zytra.
Varianta vzejtra představuje spojení předložky v a adverbia zejtra.
Spis. čeština má podobu zítra, kde došlo k dloužení patrně při splývavé výslovnosti zjitra – zítra.
3 Podoba zítra se dokládá pouze z čuháckých lokalit (tam se k ní dospělo z podoby zétra) a pak z městské mluvy v
severomoravském pohraničí. Ve městech jde nepochybně o přejetí ze spis. jazyka.
Celé Čechy a přechodná českomoravská nářečí jsou charakteristická podobou zejtra, jež se vyskytuje též
na Moravě v úzkém pruhu nářečí dolských a ve Slezsku na Frýdecku a Místecku. Na velkém teritoriu mezi
Příbramí, Strakonicemi, Prachaticemi, Českými Budějovicemi, Jindřichovým Hradcem a Táborem je obvyklá
varianta vzejtra.
Střm. nářečí se vydělují podobou zétra. Z Břeclavska, z kopaničářských dialektů, z Hlučínska a z lokalit
v polském Slezsku se dokládá obměna zajtra. Podoba zautra byla zachycena na záp. okraji slez. nářečí, varianta
zutra je doložena – většinou jako dubletní – porůznu z Valašska.
Na území východomoravských a zbytku slezských nářečí jsou běžné obměny zitra, zytra.
Adverbializovaný výraz jutro charakterizuje přechodná nářečí česko-polská.
Městská mluva se většinou shoduje s nář. okolím, v střm. městech je velmi častá podoba zitra a na záp. po-
lovině Moravy také zejtra.
4 jutro pol., hluž. zítra stč., Jg, Tk, SSJČ
zajtra hluž. zýtra, zytra Jg starší
zejtra stč., Jg, Tk, SSJČ poněk. zast. a obl.

5 zitra Ju 7, Ru 5 — zejtra Po 1, Ju 1–5, Ru 1–4 — zétra Ju 6 — zutra Ju 7 — sutra Ju 5

Bh

30 cizí nom. sg. m. (ČJA 5, 19b) — mapa s. 93

1 M cizí (c zi, cezi, cuzí, cuzý, cuzy, cudzy)
cizi
cyzý
cuzy
cizej — cízej
2 Diftong -ej po sykavce z v slově cizí souvisí s diftongizací samohlásky í jen volně: Forma cizej není totiž
výsledkem hláskoslovného procesu í > ej, ale analogického vyrovnávání podle adjektiv tvrdého typu mladej.
Nelze však nevidět i jistou souvislost se změnou -zí- > -zej-, podoba cizej se vyskytuje především tam, kde jsou běžně
podoby na -ej (srov. např. ČJA 5, 28 vozík, ČJA 5, 29 zítra).
Na mapě nepostihujeme rozšíření nepřehlasovaných podob ci- × cu- (srov. ČJA 5, 19b cizí), ani výslovnost sply-
nuliny dz (cuzí × cudzí, viz ČJA 5, 214b), ani střm. změnu krátkého i po souhlásce c v (c zi), srov. ČJA 5, 50a
laciný, ani znojemskou redukci (cəzi), viz ČJA 5, 74a silnice. Šrafováním jsme však vyznačili výskyt dlouženého kořen-
ného í (cízej).
3 Podoba cizej dominuje v celé sev. polovině Čech, na okrajích této rozsáhlé oblasti většinou v dubletě s podo-
bou cizí. Dále vytváří ještě dva menší areály v jzč. nářečích, a to na Plzeňsku a Strakonicku a odděleně v úzkém
pruhu na Českobudějovicku. V těchto enklávách je vždy jen dubletně vedle podoby cizí.
Na ostatním území je podoba cizí, ve dvou oblastech střm. nářečí s pravidelným krácením samohlásky í v ob-
měně cizi, na Valašsku v podobě cyzý, ve Slezsku v obměně cuzy.
Varianty kořenného ci- pomíjíme, zakreslili jsme jen výjimečnou obměnu cízej. Ta zabírá nemalou oblast
vých. Královéhradecka a sev. Vysokomýtska.

90
 V mluvě většiny českých měst se vyskytují obě podoby (cizí i cizej), na Moravě setrvává podoba shodná se spis.
jazykem (cizí), ale nezřídka ve variantě cizi.
4 cizí stč., Jg „non cizý“, SSJČ cuzí stč., Jg hovor., sloven. cudzí, pol. cudzy, hluž. cuzy

5 cizí Ju 3, 5–7, Ru 2, 3, 5 — cizej Ju 1–5, Ru 2, 3, 5 — cízej Po 1, Ju 1, 2

Bh

sí > sej > sé (> sí)

Změnu í po sykavce s sledujeme na výrazech lesík, síto (sítko). Uzemní rozšíření se u nich poněkud liší.
Uvedenou změnu zachycuje rovněž tvar 3. os. sg. ind. préz. nosé (< nosí), srov. ČJA 4, 315.

31 lesík (1280) — mapa s. 94

nosí 3. os. sg. ind. préz. (ČJA 4, 315)

1 M lesík
lesik
lesýk
lesyk
lesejk
lesék
lesek (též lísek 415, 448, 458, losek 831, 834, 836, lasek 832, 833, 835) — lések 703, 722, 738, 747
2 Vedle reflexů za starší samohlásku í po sykavce s je na mapě představen i odlišný slovotvorný typ lesek (se
sufixem -ek).
Na vých. okraji vm. nářečí se v tradičních dialektech v našem významu dosud uchovávají slova horka a há-
jek; k jejich geografickému rozšíření viz ČJA 2, 100 les.
3 Změna í > ej u dem. lesík se provedla ve vých. části svč. dialektů s přesahem na již. Kolínsko a Novoměstsko
a též na mikroareálu v dolských nářečích a na Kelečsku; tam je tedy tvar lesejk. Dále se realizovala na větší sev.
části střm. nářečí; zde ovšem později došlo k monoftongizaci diftongu (lesék).
Jzč. nářečí, již. pruh střč. nářečí a již. a stř. úsek vm. dialektů uchovává pův. podobu, totiž lesík. Tatáž
podoba, ale víceméně pravidelně krácená (lesik) se vyskytuje v záp. a sz. úseku svč. a střč. nářečí, dále na jz.
Moravě (na Třebíčsku a záp. Moravskokrumlovsku). Mikroareál čuháckých nářečí se odlišuje podobou lesík
(z lesejk > lesék > lesík), sev. úsek vm. dialektů a přilehlý frenštátský úsek je charakteristický obměnami le-
sýk, lesyk.
Převážná část slez. nářečí se vyčleňuje slovotvorným typem lesek; tento tvar byl jako dubletní v obměně
lések zaznamenán i na Valašskomeziříčsku, vzácně ve variantě lísek zvláště v již. Čechách.
4 lesík stč., Jg, SSJČ, sloven. lesek Jg lések, lísek, pol. lasek, hluž. lěsk

5 lesík Ju 5, Ru 2, 3, 5 — lesik Ju 2, 3 — lesejk Po 1, Ju 1–4, Ru 4 — lesék Ju 6

7 Změnu í > ej > é po souhlásce s dokládá též tvar 3. os. sg. ind. préz. slovesa nosit. Ze staršího nosí pochází forma nosé; ta byla zapsá-
na jen na Holešovsku.

Bh

32 síto (680) — mapa s. 95

sítko (ČJA 1, 128 sítko na mouku)

1 M síto
sejto
séto
sito
syto (sýto 702, 703, 739)
seto (s to)

92
2 Obraz územního rozložení reflexů za dlouhé í po ostré sykavce s v slově síto je poněkud složitější. Oblast
diftongizace í > ej zahrnuje sev. polovinu Čech a přilehlé Novoměstsko. Střm. monoftongizace této dvojhlásky
(séto) se dosvědčuje jen z velmi malého území, neboť na většině území Moravy k této změně nebyly podmín-
ky a varianta séto, pokud se zde vůbec vyskytuje, se patrně realizuje podle výrazu sétko. V důsledku tzv. mo-
ravské krátkosti má vlastně celá Morava a Slezsko u tohoto dvojslabičného slova jen formu sito, s krátkým i,
popř. syto.
Varianta sito (syto) se v centrálním úseku střm. dialektů měnila v s to (tuto podobu nemapujeme). Varianta seto
vznikla jiným hláskovým procesem, totiž střm. změnou krátkého i > y > e, srov. ČJA 5, 50b silný.
3 Podoba sejto je charakteristická pro svč. a střč. nářečí s malým přesahem až na záp. Příbramsko a na
Novoměstsko, její monoftongizovaná obměna séto, navazující na tuto podobu, je ojedinělá a soustřeďuje se jako
dubletní varianta jen na Boskovicko.
Jzč. dialekty a úzký již. okraj střč. nářečí se vydělují původní podobou síto.
Jak jsme již uvedli, na Moravě i ve Slezsku je běžná zkrácená obměna sito, popř. syto (s to). Pokud vůbec je od-
tud doložena i podoba síto, sýto, jde nepochybně o přejetí ze spisovného jazyka.

4 sejto stč., Jg síto stč., Jg, SSJČ

sito SSJ, pol., hluž.

5 síto Ju 7 — sito Ju 5, 6, Ru 5 — sejto Po 1, Ju 1–4, Ru 1, 4

7 Stejnou změnu bylo možno sledovat i na dem. výrazu sítko. U něho se moravská krátkost na Moravě neobjevuje (pův. bylo slovo troj-
slabičné), popř. se dlouhá samohláska uchovala v důsledku odvozených deminutiv na -ko (kopyto – kopýtko, železo – želízko, lože – lůžko). Na
značném území Čech, zvl. v jzč. nářečích a na Vysokomýtsku, však místo uvedeného výrazu existují jiné lexémy, popř. se deminutivum vyjad-
řuje pomocí spojení s adj. malé (malé síto).
Svč. a stř. nářečí charakterizuje podoba sejtko, v střm. dialektech (s výjimkou Třebíčska a záp. Moravskokrumlovska, kde je podoba sit-
ko) se vyskytuje obměna sétko. Dále k východu se v obvyklých teritoriích objevují varianty sítko, s’itko, sýtko a sytko.

Bh

ší, ží, čí, ří > šý… > šej… > šé… (> ší…)

Změna samohlásky í po š, z, č, ř se sledovala na následujících slovech: počítat, bučí, košík, zašívat, šípek,
žídlo (,zřídlo‘), kříž, stříká, kouří se.
Územní rozsah této změny je ve všech sledovaných výrazech podobný, je poměrně malý a víceméně se
soustřeďuje do východní části centrálního úseku střm. dialektů.
Podoby s diftongem ej jsou doloženy pouze z malého území dolských nářečí a spíš výjimečně též z keleč-
ského ostrůvku.
Rozsah podob s -čý-, -žý-, -šý-, -řý- a také s -čy-, -zy-, -šy-, -řy- srov. ČJA 5, 51a široký.
Uvedenou změnu představujeme na slovech košík, šípek a kříž.

33 košík (1094) — mapa s. 97

zašívat (589)
počítat (32)

1 M košík
košik
košýk
košyk
košejk 704, 713
košék
košek (též 126)
2 Mapa zachycuje geografický rozsah různých nářečních obměn slova košík. Vedle diftongizovaných a mo-
noftongizovaných variant (košejk, košék) jsou tu další víceméně pravidelné obměny samohlásky í v slabice ší
(košík × košýk × košik × košyk).
Varianta košek vznikla připojením sufixu -ek k základu koš-; není tedy výsledkem hláskoslovného pro-
cesu.

96
3 Podoba košék je omezena na část střm. nářečí od linie Litovel–Prostějov–Kroměříž na východ k záp. hra-
nici vm. nářečí. Na dvou ostrůvcích u Kyjova a u Kelče se dosud vzácně uchovává forma košejk.
Podoba shodná se spis. jazykem košík pokrývá již. polovinu Čech, na Moravu přesahuje širokým pruhem
od Nového Města na Moravě k Brnu a dále do již. a střed, úseku vm. dialektů. Obměna košik se rozprostírá na
velké oblasti svč. nářečí s přesahem do strč. dialektů a do záp. části centrálního úseku střm. nářečí. Na jihu těchto nářečí
zabírá oblast obvyklého střm. krácení. Odděleně pak obměna košik zaujímá též stř. a vých. část slez. nářečí. Na širší
Valašsko se omezuje varianta s širokým ý (košýk), na západě a severu slez. nář. převládá zkrácená forma košyk.
Forma košek je doložena jen z Podkrkonoší.
4 košík stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. koszyk, hluž. kóšk
5 košík Ju 5–7, Ru 3–5 — košik Po 1, Ju 1–4, Ru 2
7 Do téměř stejné oblasti jako forma košék jsou soustředěny tvary počétat, zašévat; jsou výsledkem stejné změny.
Bh

34 a) šípek (1354) — mapa s. 97

b) kříž (2129)
kouří se (ČJA 1-177 kouř)

1 M a) šépek
šejpek 704, 713
šípek
b) křéž
křejž 704, 713
2 Na mapě je pozitivně zakreslen výskyt forem šépek, křéž, tedy monoftongizovaných tvarů ze staršího šej-
pek, křejž. Diftongizované formy se spíš výjimečně uchovávají na ostrůvku u Kyjova a u městečka Kelče.
Zvláštním symbolem je pouze v oblasti formy šépek zakreslena obměna šípek. Ta zde totiž není původní, ale
vznikla dalším vývojem z hanácké podoby šépek. Jiných, pravidelných obměn šipek, šýpek, šypek; kříž, křiž,
křýž, křyž si tedy nevšímáme. V případě položky šípek stranou přirozeně ponecháváme různé slovotvorné va-
rianty (šíp, šipůvka), popř. jiné lexémy (hagebuty, glogoč).
3 Podoba šépek se vyskytuje na již. Šumpersku, na Litovelsku, Prostějovsku, Kroměřížsku a Holešovsku,
v tzv. čuháckých nářečích je vývojově novější forma šípek.
Obměna křéž je omezena na vých. část střm. nářečí, od linie Litovel–Prostějov–Kroměříž po záp. hranici
vm. nářečí.
4 šípek Jg, SSJČ, sloven. šípik, hluž. šypka
5 šípek Po 1, Ju 1–6, Ru 2–5 — šíp, šípinka, šípinek Ju 7
7 Zakončení na -é u sloves v 3. os. indik. préz. (kóřé se) je omezeno jen na Holešovsko; stejně je tomu u sloves, tvaru bučé ‚bučí‘.
Změna í > é po souhlásce ř u většiny jiných slov buď není provedena vůbec (hříbě, dříme, říct), nebo je její výskyt zcela ojedinělý (třés-
ka 680, 685).

Bh

Změna ú > ou > ó (> ú), změna ó > uo > ů > ou

Časově paralelně s diftongizací ý > ej a také téměř ve stejném geografickém rozsahu s ní probíhala změ-
na ú > ou. Provedla se tedy na větší části zkoumaného území kromě vm. a slezských nářečí (v slez. dialektech
nastalo později krácení samohlásky). Uvedená změna – na rozdíl od ý > ej – pronikla i do spisovného jazyka,
tam se však na rozdíl od dialektů neuskutečnila na počátku slova, srov. mouka, soused, oni nesou, ale úmysl,
úřad apod. Na Moravě ve střm. dialektech došlo následně k monoftongizaci dvojhlásky (móka, sósed, oni nesó).
Fonetická realizace samohlásky ó je zde na sz. okraji spíš širší, na vých. okraji, zejména na Holešovsku, užší,
v čuháckých nářečích úzké ó většinou splynulo s vokálem ú. Na Chodsku bývá za pův. ú diftong se zavřenějším

98
 literatura uvádí stejnou artikulaci i pro nářečí na Doudlebsku; náš výzkum už ji nezachytil.
Na Židlochovicku splynulo monoftongizované ó s labializovaným dlouhým , dokládají to podoby l ka,
m ka, oni nes , obdobně jako dobr kr va, srov. ČJA 5, 65 dobrá.
Na území, kde se neuskutečnila přehláska ’ú > í, nastala diftongizace i po měkkých souhláskách, např.
cúdit > coudit > códit, srov. ČJA 1, 219 čistit studnu, lúbat > loubat > lóbat, srov. ČJA 1, 20 líbat, s ňú > s ňou > s ňó,
srov. ČJA 4, 242 s ní.
Různé střídnice za pův. dlouhé ú představujeme na mapě ČJA 5, 35 soused. Na samostatné mapě sledujeme
uvedenou změnu v náslovné slabice (na slově úroda 1051), neboť se v nářečích v této pozici realizuje méně dů-
sledně. V podstatě obdobně je tomu u slov úplněk (1498) a úrok (1963).

Na mikroareálu v dolských nářečích (710, 713) a v nářečí kelečského ostrůvku (704) došlo k difton-
gizaci patrně poněkud později, a proto sledované změně podlehlo nejen pův. ú, ale i ů z pův. ó (> uo > ů >
ou). Z lokality 713 pocházejí např. doklady poust, šňoura, moura, houra, doule, rouža, gen. pl. sousedou,
přežouvá, loužko, droubeř, roust, borouvčej, louni; oul, outerek, ourok, ale dnes už většinou jen nůž, kůň,
vůz.
Uvedená diftongizace se v kelečském nářečí realizuje dnes méně důsledně než v nářečích dolských. Ve
srovnání s paralelní změnou í > ej, srov. např. ČJA 5, 23; ČJA 5, 24; ČJA 5, 25; ČJA 5, 26, přetrvávají podoby s diftongem
ou houževnatěji. Na této skutečnosti má jistě podíl fakt, že ve spisovném jazyce je uvedený diftong velmi frekventovaný,
kdežto diftong ej je řidší. (Změna ú > ou byla kodifikována i pro spis. jazyk, změna ý > ej nikoli.)
Takřka na celém území našeho národního jazyka se staré ó postupným vydělením labializace změnilo
v diftong uo, který se dále monoftongizoval v ů (např. nóž > nuož > nůž). Tento proces proběhl ve 14. a 15. sto-
letí. Vokál ů podléhal pravidelnému krácení, v přechod. nářečích čes.-pol. je místo starého ó zvláštní foném fo-
neticky poněkud odlišný od u. Starší dialektologická literatura jej zapisuje literou ů.
Monoftongizace nezasáhla okrajové bránické nářečí (801); zde je nezřídka diftong uo, který představuje
zachování staršího stavu, společného dříve celému českému území, např. kuoň, nuož, vuoz, dvuor (srov. též ne-
provedení změny ie > í).
V kopaničářských nářečích se vlivem pozdější slovenské kolonizace vyskytují i podoby se zkrácenou samo-
hláskou o (koň), podle starší literatury též v dalších obměnách (kóň, kuóň, kvuóň, kvóň). Střídnice vó vznikla
z uo tak, že se u změnilo v bilabiální v (w) a to se pak začalo vyslovovat labiodentálně.
Bh, Ir

35 soused (74) — mapa s. 101

1 M soused (sọused 301–304, 306, 307, 311)
sósed
s sed
súsed
sused (susid 802–810, 818–820)
sumśod
2 Na mapě jsou zachyceny rozdílné střídnice za pův. dlouhé ú. Nezakreslili jsme slezskou realizaci se-
kundárně dlouženého a úženého e (sus’id), srov. ČJA 5, 72. K znělé výslovnosti koncové souhlásky -d srov.
ČJA 5, 285.
Obměna sumśod ukazuje na rozloženou pův. nosovku a na starší podobu po dispalatalizaci.
3 Podoba soused se nachází v českých nářečích v užším smyslu a v přechodných nářečích českomoravských. Dále
byla zachycena v mikroareálu vých. od Kyjova (b. 710, 713) a v kelečském nářečí (b. 704); zde jsou obměny s diftongem
nejen za pův. dlouhé ú (soused), ale i za pův. dlouhé ó (nouž), viz výše.

99
 Monoftongizovaná podoba sósed je charakteristická pro nářečí středomoravská, na Židlochovicku je va-
rianta s labializovanou samohláskou s sed. Vm. dialekty uchovávají starý stav (súsed), ve slezských nářečích
pův. ú přetrvalo, ale krátilo se: sused (pro Opavsko je charakteristická obměna sus’id).
Přechodová nářečí česko-polská se vydělují formou sumśod.
4 soused Jg, SSJČ sused sloven, hluž. susod, hluž. susyd
sumśod pol. sąsiad súsed stč. súsěd

5 soused Po 1, Ju 1, 2–5, Ru 1–4 — sósed Ju 7, Ru 5 — súsed Ju 7, Ru 5

Bh

36 úroda (1051) — mapa s. 103

1 M úroda
uroda
ouroda (houroda 310)
óroda — hóroda
2 Samohláska ú na počátku slova se v nářečích diftongizuje méně důsledně než v jiných pozicích (ve spis.
jazyce je tu pravidelně ú, např. útrata, úplněk, úl, úleva, úřad).
Kromě střídnic za starší ú postihujeme na mapě také rozšíření forem s protetickým h (hóroda × óroda).
3 Podoba ouroda se vyskytuje v celých Čechách a v přechodných nářečích česko-moravských, ale zvláště na
okrajích většinou vedle formy úroda. V střm. dialektech na východ zhruba po linii Prostějov–Mikulov převládá podoba
hóroda, óroda; forma bez proteze (óroda) je obvyklá na dvou areálech, a to v centrálním úseku uvedených dia-
lektů a na malém území v okolí Třebíče.
Široký pruh obcí ve vých. části střm. nářečí a celá vm. nářečí mají starobylou podobu úroda, ta je
jako dubletní rozšířena také téměř po celých Čechách, zejména v jejich okrajových částech. Slezská nářečí se
vydělují formou se zkrácenou samohláskou uroda.
V městech převládá podoba shodná se spis. jazykem úroda. Jen v Čechách (mimo města pohraniční) byla
zachycena obvykle vedle ní též obměna ouroda.
4 ouroda Jg úroda Jg, SSJČ, sloven.

5 úroda Po 1, Ju 6, 7, Ru 3, 5 — uroda Po 1 — ouroda Ju 1–5, Ru 2–4

Bh

Změna au > ou > ó

Podobně jako se vyrovnalo aj k ej (viz dále), ztotožnil se v některých našich dialektech diftong au s pohy-
bovým diftongem ou. Tuto změnu sledujeme na slově auto > outo s přikomentovanými výrazy pauz (z pavuz)
a pauk (pavuk).

37 auto (64) — mapa s. 103

pauk (ČJA 2, 57 pavouk)
pauz (ČJA 3, 125 pavuza)

1 M auto — áuto ( to)

outo — ọuto 301–305, 308, 309, 313, 314
óto ( to, hóto 623, 635–637)
2 Jak už bylo uvedeno, dvojhláska au splynula s dvojhláskou ou. Ta se na části zkoumaného území dále vyvíjela
jako každé jiné ou. V střm. nářečích tedy došlo dále k monoftongizaci ou > ó. (V čuháckém dialektu proces
ó > ú v případě výrazu óto nenastal, existují však varianty púz, púza.)
3 Změna au > ou se prováděla nejdůsledněji v jzč. nářečích v záp. Čechách, směrem k východu je stále vzác-
nější. V střm. oblasti je doložena jen z území mezi Boskovicemi, Třebíčí a Brnem, zde ovšem v následné mono-

100
 ftongizované formě óto. V středním pruhu Moravy je řídce doložena také podoba se zdlouženou náslovnou sa-
mohláskou, tedy áuto. Nářeční podoby na celém území ustupují variantě shodné se spis. jazykem.
4 auto SSJČ, sloven., pol., hluž.
5 auto Po 1, Ju 1–4, 6, 7, Ru 5 — autó m. Po 1 — autou Po 1 — automobil Ju 5 — auťák Ru 4 — outo Ru 2
7 Tutéž změnu dokládá výraz pók, viz ČJA 2, 57 pavouk. Tato podoba (pók z pouk, to z pauk) se vyskytuje na území střm. nářečí od řeky
Svitavy na východ.
Vývoj skupení au lze sledovat také na výrazu pavuza, viz ČJA 3, 125. Z psl. * pa-on-zъ vznikly mj. nář. podoby pauz, pauza f., jež se dále
hláskoslovně měnily v pouz, pouza, popř. pravidelnou obměnou v póz, póza f.
Varianty s diftongem ou (pouza) pokrývají rozsáhlé území střč. a přilehlých svč. dialektů (s centrem na Mladoboleslavsku
a Královéhradecku), dále čm. a střm. nářečí zhruba od řeky Svratky na severovýchod bez jejich jižního úseku, tam ovšem byly zapsány obměny póz,
póza, v čuháckém nář. typu púz, púza.

Bh

Změna aj > ej (> é > í)

Staré téžeslabičné aj přešlo ve spisovném jazyce a ve většině našich dialektů v ej. Příčinou uvedené změ-
ny bylo ztotožnění aj s diftongem ej (< ý), u něhož byla první část, tj. samohláska e, značně široká a blížila se vo-
kálu a. Změna proběhla v 15. a 16. stol.
Změna aj > ej se prováděla víceméně pravidelně, ale často bývala později odstraňována analogií, srov.
starší tejnej ‚tajný‘, nejdu ‚najdu‘.
V střm. dialektech se diftong ej dále monoftongizoval, srov. dávé, néstarší. V čuháckých nářečích dospěl
vývoj k dlouhé samohlásce í: dáví, nístarší. Tytéž podoby jsou doloženy rovněž z mikroareálu vých. od Kyjova
(lokalita 712, Buchlovice).
Změna má u různých výrazů a tvarů různý územní rozsah. Zhruba platí, že se provedla v nářečích
v Čechách, v dialektech střm. a v přechodových nářečích česko-polských. Zde je představena na imperativu dávej
s přikomentovanými výrazy nerozlej, vejce, na superlativní předponě nej(hlubší), na substantivu lišej, na
substantivizovaném adjektivu hajný s přikomentovanými výrazy kraj, lavice a na adj. obyčejný s přikomentovanou
položkou nejsi (ČJA 4, 426).

38 dávej 2. os. sg. imp. (2501) — mapa s. 105

nerozlej 2. os. sg. imp. (ČJA 4, 329 lej)
vejce (ČJA 3, 232)

1 M dávej (dávéj 711, 715)

dávé
dáví 669–671, 673, 712
dávaj
dovoj 818, 827, 828

X dávij 301, 304

2 Kromě základního problému, tj. rozdílu aj × ej, lze na uvedené položce sledovat následné pravidelné hlás-
kové obměny skupiny ej, tedy střm. podoby dávé, čuhácké dáví, chodskou výslovnost s úzkým é – dávij (tu re-
gistrujeme jen v oddíle 1 X) a obměnu dovoj, patrně svědčící o starší podobě dáváj (po změně á > o).
3 Podoba dávej (a další její hláskové varianty – dávé, dáví) zabírá celé Čechy a větší část Moravy, a to oblast
střm. a dolských nářečí, Hranicko, odděleně pak ještě vých. podskupinu slezských dialektů od řeky Ostravice
na východ, kde navazuje na stav v sousedních polských nářečích. V střm. dialektech dospěl vývoj k monoftongizaci
dvojhlásky (dávé), popř. k podobě dáví. Na mikroareálu na Chodsku byla zachycena hlásková varianta dávij.
Jinde se uchovává podoba dávaj. Ta zabírá většinu vm. nářečí (mimo nářečí dolská) a záp. a již. podsku-
pinu slez. dialektů.
Ve městech dominuje forma shodná se spis. jazykem dávej.

102
4 dávaj stč., sloven., pol. i hluž. dawaj dávej stč., Jg, SSJČ

5 dávej Ju 1–3, Ru 2–4 — dáwej Po 1 — dávé Ju 6 — dávaj Ju 7, Ru 5

7 Středomoravskou monofongizaci ej > é dokládá rovněž tvar 2. os. sg. imperativu slovesa nerozlít (255). O tomto tvaru se pojednává v ČJA 4,
329 lej; zde jen konstatujeme, že tam, kde se v střm. dialektech nevyskytuje analogická forma nerozli, je běžný tvar nerozlé (ze staršího nerozlej). Ten
pokrývá celý jejich centrální úsek a navíc ještě Holešovsko.
Pokud jde o slovo vejce, přesnější zeměpisné rozšíření forem vejce × vajce přináší mapa ČJA 3, 232 vejce. Hranice mezi oběma podobami
se v podstatě shoduje s hranicí imperativní formy dávej × dávaj (z celého Slezska je však doložena varianta vajco, nikde se nedokládá forma vejco).
Ze zč. okraje pochází rovněž obměna vijce, kde úzká výslovnost samohlásky e přešla až v samohlásku i.

Bh

39 nej (hlubší) (1246) — mapa s. 105

1 M nej- (ňej- 819, 824, 831, néj- 715)
ne-
ní- 669–671, 673
naj-
náj-

X nij- 301, 304

2 Vedle územního rozsahu změny aj > ej a víceméně pravidelných hláskoslovných obměn skupiny nej-
(střm. né-, čuhácké ní-, chodské nij-) v superlativní předponě přináší mapa údaj o rozšíření sekundárně dlou-
žené samohlásky náj-. V starší literatuře uváděná forma s noj- (až na slovo nojspiš) nebyla naším výzkumem
doložena.
3 Příznakovou nář. podobu s předponou naj- uchovává široký vých. pruh vm. nářečí a záp. a již. podskupi-
na slezských dialektů. Na ostatním území jsou formy shodné se spis. jazykem, tedy nej-. Ty přesahují ve Slezsku
ještě na Místecko, na levý břeh Ostravice. Obměna náj(hlubší) se téměř důsledně vyskytuje na severní polovi-
ně vm. dialektů.
V městské mluvě převládá podoba na nej-.
4 naj- stč., sloven., pol., hluž. nej- Jg, Tk, SSJČ

5 nej- Po 1, Ju 1–5, Ru 2–5 — né- Ju 6 — naj- Ru 5 — náj- Ju 7

Bh

40 a) hajný (1316) — mapa s. 107

b) kraj (267)
lavice (ČJA 1-171)

1 M a) hajný
hájný (též 757, hájník 753, 754)
hojny
hejný
héné
híní 669–671, 673, 712
b) kré (krí 669, 671)
2 Na slově hajný se sledovala jednak změna aj > ej, jednak další pravidelné změny diftongu ej (po střm. mo-
noftongizaci héné, příp. po následném úžení híní), jednak dloužení hájný s realizací pravidelné slezské změny
á > o – hojny (gojny).
Také u tohoto výrazu můžeme předpokládat původně větší rozsah probírané změny; ta však analogií pod-
le slovesa hájit značně ustoupila (srov. četná příjmení Hejný zejména na Moravě). Patrně analogií podle téhož
slovesného tvaru vznikla podoba s dlouhou samohláskou hájný, v pravidelné slez. podobě hojny.
Různou realizaci zakončení výrazu hajný (hajnej, hajné, hajny atd.) ponecháváme stranou, viz ČJA 5, 23 dobrý.

104
 Také v slově kraj se změna aj > ej sice prováděla, ale došlo tu zpětně k analogickému vyrovnávání (podle
nepřímých pádů, kde ke změně dojít nemohlo, protože se skupina aj ocitla v postavení heterosylabickém), tak-
že na většině zkoumaného území převládá forma kraj. O sekundárně zdloužené variantě kráj a následné pravi-
delné slezské obměně kroj viz zde ČJA 5, 105 kraj, ČJA 5, 69 dobrá. Podoba krej se v nářečích nevyskytuje (podle
Gebauera není doložena ani ze staré češtiny), ale střm. formy kré a krí se mohly v našich dialektech vyvinout
monoftongizací a úžením pouze z výše uvedené podoby. Soudíme tedy, že změna aj > ej u tohoto výrazu na velké části
území našeho národního jazyka proběhla, ale později byla analogií odstraněna.
Na mapě je pozitivně postižen rozsah formy kré šrafováním.
3 Větší část zkoumaného území charakterizuje podoba hajný, obměna se zdlouženým -áj- se vyskytuje jed-
nak v mikroareálu na jz. cípu Moravy a na Valašsku. Forma hojny (gojny), s realizací pravidelné slezské změny
á > o, doložená na území východně od Ostravice, mluví pro to, že areál s podobou hájný tvořil na východě zkou-
maného teritoria jeden celek.
Starší forma hejný (též odvozený výraz hejnovna) se dokládá z areálu v centru střč. nářečí (mezi Prahou,
Táborem, Ledčí nad Sázavou a Kolínem), dále z Boskovicka a sev. Brněnska, izolovaně ještě ze záp. Kyjovska
a z mikroareálu na Hranicku.
Formy héné, híní, svědčící rovněž o změně aj > ej, jsou omezeny pouze na centrální úsek střm. dialektů
a na Holešovsko.
V městské mluvě se uplatňuje tvar shodný se spis. jazykem haj(ný).
Téměř na celém zkoumaném území převládá podoba kraj, popř. kráj, kroj, viz ČJA 5, 105 kraj, ČJA 5, 69 dobrá.
Obměna kré, krí (< krej) je poměrně vzácná. Většinou jako dubletní byla zachycena na vých. okraji střm.
nářečí se středem na Holešovsku.
Ve městech se užívá jen podoby shodné se spis. jazykem kraj.
4 a) hajný stč., Jg, SSJČ, sloven. hájnik b) kraj stč., Jg, SSJČ, sloven., pol., hluž.
kráj stč.

5 a) hajnej Ju 4, 5, Ru 1–4 — hajné Ju 6 — hájný Ju 7 b) kraj Po 1, Ju 1–7, Ru 1, 4, 5 — kráj Ju 6, Ru 2

7 Na změnu aj > ej ukazuje také výraz lejc (z pův. lavice změnou bilabiálního w ve skupení -awi-). Ten je doložen jen z již. Českobudějo-
vicka. (Je pozoruhodné, že v svč. dialektech je běžně jen forma lajc, nikde lejc. Slovo lavice se tam měnilo v lajce patrně později, kdy už změ-
na aj > ej nebyla živá.)

Bh

41 lišej (1922) — mapa s. 109

1 M lišej (lišéj 622, 632, 634–636, 643) — lešej
lešé
leši n. (léši 666, 668, liši 674)
lišaj (ly- 701, 738, 801, 805, 806)
2 Na mapě se sleduje změna aj > ej, dále následné střm. hláskoslovné změny ej > é > í, i a jako vedlejší problém
změna kmenového i po l v e (lešé). Úzká výslovnost koncového é vedla k ztotožnění se samohláskou í, i. Morfologicky
nezakotvené slovo leši se pak přiřadilo k slovům střed. rodu (to leši jako nář. to staveni).
Za upozornění stojí, že z rozsáhlého teritoria střm. nářečí (Boskovicko, vých. Brněnsko) se dokládají
podoby lišej, lešej, tedy nezměněné – jak bychom čekali – v lišé, lešé. Poslední uvedená forma je doložena jen
z několika lokalit na širším Litovelsku, i zde však je to většinou forma dubletní vedle lišej. Nelze tedy vy-
loučit, že u sledovaného slova došlo ke změně aj > ej v části střm. nářečí později, až po procesu monofton-
gizace ej > é. Tím bychom snad mohli vyložit výskyt formy lišaj rovněž na rozsáhlém jižním území střm.
nářečí.
3 Na rozdíl od všech ostatních dosud mapovaných položek se u sledovaného slova udržuje podoba s aj, tedy
lišaj, na nebývale velkém území. Zabírá celou oblast vm. nářečí a ze střm. nářečí ještě celé Holešovsko a po-
měrně velký areál na jihu Moravy: Moravskokrumlovsko, Znojemsko, Velkomeziříčsko a záp. Brněnsko.
Tvar leši n. vytváří kompaktní územní celek na Prostějovsku. Hanácká změna li (y) > le tvoří kompaktní
oblast omezenou na centrální úsek střm. nářečí, srov. ČJA 5, 53.

106
4 lišaj sloven., pol. liszaj lišej stč. lišěj, Jg, Tk, SSJČ

5 lišej Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — líšej Ju 6 — lišaj Ju 7, Ru 5

Bh

42 obyčejný (572) — mapa s. 109

nejsi 2. os. sg. ind. préz. (ČJA 4, 426)

1 M (v)obyčejný (-éj- 715)

obyčejňí
(v)obyčéné
(v)obečíní 669–671
obyčajný
obyčajňí 738, 750
2 Změna aj > ej má u adjektiva obyčejný zvláštní územní rozsah. Formy s -ej- zabírají většinu zkouma-
ného území a podoba obyčajný je omezena jen na východnější úsek vm. nářečí a na okraje slezských dialek-
tů, ale i tady je její výskyt nesoustavný, často vedle formy obyčejný. Střm. nářečí mají podobu s -čej- a vari-
anty s -čé-, -čí-, jež jsou výsledkem střm. změny ej > é (í); ty jsou omezeny na menší sv. region těchto
dialektů.
Tento jev vysvětlujeme tím, že již v stč. byly obvyklé i tvary na ej (obyčějný), že tu působil příbuzný tvar
subst. stč. obyčěj (kde došlo k změně ’a > ě) a že uvedené adjektivum je běžné spíš ve spisovném jazyce než v ná-
řečí. Nelze vyloučit, že vm. podoba obyčajný je novější, že vznikla napodobením podle ostatních případů s dvoj-
hláskou aj. Na značném teritoriu na východě se toto adjektivum řadí k měkkému vzoru jarní, je tedy obyčejní,
obyčejni.
Ostatní hláskoslovné změny na uvedeném slově nesledujeme.
3 Na většině zkoumaného teritoria se užívá podoby obyčejný. Tato forma se jen na Holešovsku a na úzkém
sev. a vých. okraji střm. nářečí dále měnila monoftongizací na obyčéné, popř. vobečíný.
Podoba obyčajný byla zapsána jen podél vých. okraje vm. nářečí, ve Slezsku pak pouze na záp. okraji a na
Jablunkovsku.
Ze sev. Valašska a z již. podskupiny slezských nářečí pocházejí tvary obyčejní, svědčící o přechodu tohoto
adjektiva k měkkému typu.
4 obyčajný sloven., pol. obyczajny obyčejný stč. obyčějný, Jg, SSJČ, hluž. zwučeny

5 običejní Ju 1, 4, Ru 4 — običejni Po 1 — običejňí Ju 2, 3, 5 — običejnej Ru 2 — vobičejnej Ru 2, 3 — običní Ju 2, 5, 6 — običnej Ju 1 — obyčný

Ju 7

7 Střm. monoftongizace diftongu (ej > é/í) se realizovala všude, kde k tomu byly podmínky, tedy i u dvojhlásky různého původu, např.
také u dvojhlásky vzniklé na morfologickém švu dvou slov v případě záporného slovesa ne + jsi. Celá střm. nářečí mají zde formu néseš, nési,
srov. IV-426. Pozoruhodný je tvar nése z pův. nejsi, kde kromě monoftongizace ej > é proběhla navíc hanácká změna si > se.

Bh

Úžení é > í
Stč. dlouhé é mělo zavřenější výslovnost, to zároveň s neexistencí systémového protějšku ó vedlo ke změ-
ně vokálu é v í. Nejstarší doklady s provedenou změnou é > í se objevují již ve 14. stol. (spisovný stav se ustálil
teprve na přelomu 16. a 17. stol., v slabice lé až v 18. stol.).
V současné spisovné češtině se zúžené í v základu slov vyskytuje po měkkém konsonantu (např. říci)
a v některých výrazech též po jiné souhlásce (jedná se zejména o deminutiva, např. kamínek i kamének, okýn-
ko i okénko, polívka i polévka, ale jen mléko, nést, péci/péct atd.); v zakončení některých pádů složené tvrdé
adjektivní deklinace jsou spisovné jedině tvary s é (např. dobré, dobrého, dobrému, o dobrém).
Změna é > í byla provedena jen na části území českého národního jazyka, a to jednak v českých nář. v už-
ším smyslu, ve střm. nář. a přilehlých nář. dolských, jednak ve vých. podskupině slez. nář.; neproběhla tedy ve
zbývající části vm. nář. a v záp. části slez. nář. Hranice í × é, oddělující nářečí střm. a dolská od ostatních vm.
a slez. dialektů, je v podstatě shodná pro všechny typy. Větší kolísání se objevuje ve vých. části slez. nář. a v pře-
chododových nář. čes.-pol. (zde došlo na rozdíl od západních oblastí k úžení é, a to v souvislosti se zánikem fonologic-
ké délky, změně é > í podlehlo však pouze é po pův. měkkých konsonantech (včetně l), srov. např. mliko, mlyko

108
 × dobre, viz dále). Tam, kde došlo ke krácení samohlásky é, sledovaná změna přirozeně neproběhla, srov. např.
nest v jzč. a střm. nář. (ČJA 5, 159).
Úžení é > í dokládají např. výrazy navléct (ČJA 1, 86), podmáslé (ČJA 1, 109), pleténka (ČJA 1, 137 houska),
petrželé (ČJA 2, 24 petržel), kamének (ČJA 2, 123, ČJA 3, 58 brousek na kosu), chlév, chlévek, chlévec (ČJA 3, 18 stáj
pro krávy, ČJA 3, 22 chlívek pro prasata), réž (ČJA 3, 54 žito), slépka (ČJA 3, 224 slepice), dobrého (ČJA 4, 200),
péct(ČJA 4, 341), kvést (ČJA 4, 344), řéct (ČJA 4, 343 říci).
Mapovány byly tyto položky: mléko (440) s přikomentovanou položkou talíř (310); zelí (1125), obilí (ČJA 3, 52;
ČJA 3, 54 žito), uhlí (211) a dobré (2231).

43 mléko (440) — mapa s. 111

talíř (310)

1 M mléko (též 93, 94, mljéko 755)

mleko
mlíko (í: jen PRO A1b; též 79)
mliko
mlyko
2 Sledovalo se úžení vokálu é > í v základu slova mléko. Byly zachyceny tyto hláskoslovné rozdíly: mléko
× mleko × mlíko × mliko × mlyko (forma mlyko dokládá vývoj původního é v přechod. nářečích čes.-pol.).
3 Podoba mléko, shodná se spisovným jazykem, byla zaznamenána ve vm. nářečích (bez dolských nář.); na
přilehlém Frenštátsku spolu se západní podskupinou slez. nář. se užívá obměny mleko.
V ostravickém úseku slez. nář. byla zaznamenána forma mliko; z přechodových nářečí čes.-pol. je doložena va-
rianta mlyko. Pro zbývající území českého národního jazyka je charakteristická podoba mlíko.
Situace ve městech vesměs odpovídá venkovskému okolí.
4 mleko pol. mlíko Jg, SSJČ ob., sloven. mlieko
mléko stč., Jg, SSJČ

5 mléko Ju 7, Ru 5 — mlíko Po 1, Ju 1–6, Ru 1–4 — mliko Ju 4, 6, Ru 4

7 Byly zjišťovány hláskoslovné rozdíly též u maskulina talíř (310): k zeměpisnému rozložení variant talíř, taliř, taléř, taleř a talyř srov.
situaci na mapě položky mléko; do městské mluvy u mladší generace v areálu obměny taléř proniká jako dubletní většinová podoba talíř,
shodná se spisovným jazykem. Zhruba od linie Boskovice–Mikulov směrem na východ byla navíc zaznamenána slovotvorná diference:
užívá se zde nedubletně (soustavněji v oblasti vm. nář.) formálních deminutiv talířek (v areálu podoby talíř) a taléřek (na území výskytu
podoby taléř).

Ir

44 a) zelí (ČJA 4-8) — mapa s. 111

b) obilí (ČJA 3, 52 obilí, ČJA 3, 54 žito)
c) uhlí (211)
1 M a) zelé
b) obilé
c) uhlé (uhljé 755)
2 Na mapě je zakreslen zeměpisný rozsah pouze podob s nezúženým -é v koncovce: zelé (izoglosa), obilé
(šrafa) a uhlé (značky).
Největší areál zaujímá obměna zelé. Na poněkud menší oblasti byla zaznamenána forma obilé: na části
území vm. a slez. nář. se totiž pro pojmenování obilí a žita užívá dalších lexémů a na širším Opavsku je rozšíře-
na zřejmě vlivem spisovného jazyka podoba obili. Nejmenší zeměpisný výskyt byl doložen u formy uhlé (je
tomu snad proto, že se jednalo o méně často používanou reálii – dříve se topilo vesměs dřívím) a na většině úze-
mí se užívá podoby přejaté ze spisovného jazyka, tzn. uhlí, příp. se zkráceným koncovým vokálem uhli.
3 Nezúžená podoba zelé zaujímá areál ve vm. nář. (bez dolských nář., sv. Uherskobrodska a oblasti vých. od
Lipníka nad Bečvou, kde se užívá obměny zelí) a v přilehlé záp. části slez. nář. (tj. zhruba od linie Hlučín–Příbor

110
 na západ). Do mluvy měst, a to nejčastěji u mladší generace, proniká v této oblasti i podoba zelí (vesměs jako
dubletní).
Pojmenování obilé je charakteristické pro většinu vm. nář. (zejména pro oblast podél linie Vsetín – Uherský
Brod – Břeclav) a pro pomezí mezi vm. a slez. nář.
Obměna uhlé byla zachycena v již. části vm. nář. (kromě dolských nář.) – zhruba jižně od Uherského
Hradiště, sporadicky se objevila i jinde.
4 a) zelé stč., Jg ol., hluž. zele c) uhlé stč., Jg zast.
b) obilé stč., Jg zast.

5 a) zelé Ju 7, Ru 5 c) uhlé Ru 5
b) —

Ir

45 dobré nom./akuz. sg. n. (2231) — mapa s. 113

1 M dobré
dobre
dobrí
dobri
2 Sledovalo se zakončení nom. a akuz. sg. adjektiv tvrdého typu skloňování; výraz dobré je zástupný.
Nář. ekvivalenty uvádíme na mapě i v textu komentáře v jejich realizovaných podobách (tj. v rozporu
s pravopisným územ píšeme dobrí/dobri).
Vedle podob dobré a dobrí, dokládajících úžení é > í, byly zaznamenány další hláskové diference doku-
mentující tendenci ke krácení koncových vokálů (dobre, dobri).
K úžení é > í u adjektiv typu dobré nedochází ve vých. polovině slez. nář., jak je to obvyklé u předchozích
sledovaných případů, neboť tato změna se zde realizuje pouze po měkkých souhláskách.
3 Podoba dobré se vyskytuje takřka na celém území vm. nář. (kromě úzkého okrajového pruhu zhruba mezi
Kroměříží a Mikulovem); obměna dobre byla zaznamenána v slez. nář.
Forma dobrí se užívá po celých Čechách, na přilehlém sz. Zábřežsku a Slavonicku, úzký pruh vybíhá jv.
směrem od Nového Města na Moravě ke Kyjovu, výběžkem zasahuje až na Holešovsko.
Varianta dobri byla zachycena v střm. nář. (s výjimkou oblasti zhruba mezi Brnem, Boskovicemi a Velkým
Meziříčím) s přesahy do čm. nář. (zejména k Jihlavě); dubletně s podobou dobrí byla zapsána především ve
vých. polovině svč. nář., dále v Podještědí, na Lounsku a mezi Prahou, Mladou Boleslaví a Roudnicí nad Labem.
Situace ve městech odpovídá zhruba stavu v okolních dialektech.
4 dobre pol., hluž. dobré stč., Jg, SSJČ, sloven.

5 dobré Ju 7, Ru 5 — dobre Ru 5 — dobrí Ju 1, 3, 4, Ru 3, 4 — dobri Po 1, Ju 2, 4, Ru 4

Ir

Změna e, ě>i
Změna e, ě > i byla zaznamenána pouze na části území českého národního jazyka, a to zejména v západ-
nějších úsecích středomoravských nářečí s centrem na Tišnovsku a Blanensku.
Tato změna, pokud bychom ji chápali jako jev fonologické povahy, má ve zmíněných nář. oblastech
„hloubkový“ systémový impulz, totiž v tom, že v těchto nář. oblastech došlo ke změně bývalého y (i) v e (ẹ),
v centrální části střm. nář. pak v tzv. široké (rebe, rẹbẹ, r b ), srov. ČJA 5, 47; ČJA 5, 48; ČJA 5, 49;
ČJA 5, 50; ČJA 5, 51; ČJA 5, 52; ČJA 5, 53. Změna vytvořila systémové předpoklady k tomu, aby se původní e, ale i e
vzniklé z pův. ě vyslovovalo zavřeněji, úžeji; srov. např. l d ‚lid‘ × lẹd ‚led‘. Tato zavřená výslovnost původního e, ě,
hojnější v oblastech, kde y > e (ẹ), zejména v nář. tzv. horského typu, zasahuje přes záp. Moravu až do nář.
českomoravských. V jednotlivých slovech dosahuje zavřená výslovnost samohlásky e porůznu až kvality samohlásky i,
srov. např. podoby stihovat ,stěhovat‘, Prostijov ,Prostějov‘, pinkava ,pěnkava‘, spichat ,spěchat‘, ščině ,štěně‘, zezdalika
,zezdaleka‘, třiba ,třeba‘, přice ,přece‘, jišče, hišče ,ještě‘, niž ,než‘, ži ,že‘ aj. Většina z uvedených variant je dnes už
vzácná nebo má jen omezený rozsah. Doloženy jsou též starším dialektologickým výzkumem, např. u F. Bartoše, S.
Utěšeného, F. Kopečného aj.

112
 Sledovaná změna, nebo alespoň tendence k ní, má systémové zdůvodnění: je jím sklon k zavřené výslov-
nosti samohlásky o v západní polovině Moravy v nář. horského typu s centrem na Blanensku a Tišnovsku, jež
ve svém důsledku vedl k obdobné změně v samohláskách zadní řady, tj. o > u: kupec ,kopec‘ × kopec ,kupec‘,
srov. ČJA 5, 59.

46 a) vědět (ČJA 4, 360) — mapa s. 113

b) netopýr (ČJA 2, 30)
c) housenka (ČJA 2, 55)
d) komoře dat. sg. f. (ČJA 4, 64)
že (2550)
ještě (2517)

1 M a) viďet
b) litopýř (též 647, též litopér 645)
c) housinka (housínka 511, 519)
d) komoři
2 Sledovalo se maximální zeměpisné rozšíření hláskové změny e, ě > i zachycené v nář. podobě infinitivu
slovesa vědět (vidět), v nář. podobě substantiva netopýr (litopýř/litopýr), v nář. ekvivalentu spis. výrazu hou-
senka (housinka) a v dat. (a lok.) substantiva komora (komoři). (K vlivu zavřené výslovnosti na vznik akuz. tva-
ru os. zájmena ty (ti) srov. ČJA 4, 233 tě).
U některých slov musíme rovněž počítat s vlivem analogických, příp. též expresivních činitelů.
Tak je tomu např. u nář. formy vidět ,vědět‘. Podle Mch souvisí sloveso vědět (základ *void-) se slovesem
vidět (základ *veid-): „Stav mysli po vidění něčeho je „vědění“ o tom.“ (Machek, 1971, s. 688). Navíc má sledo-
vaná forma morfologickou oporu rovněž v préz. tvarech vím, víš. Nář. materiál nás však opravňuje k tomu, aby-
chom -i- v podobě vidět ,vědět‘, stejně jako -i- ve slovech a tvarech housinka, komoři aj., chápali jako realizaci
nevýrazně se projevující změny e, ě > i, jež je v systémové souvislosti se změnou y (i) > e, . K infinitivním for-
mám slovesa vědět viz ČJA 4, 360 vědět.
Také u slova litopýř není situace zcela jednoznačná. Zeměpisné rozšíření podoby litopýř nás rovněž
opravňuje vidět v zachycené formě změnu e > i, zachované původní počáteční l- však také naznačuje, že se mohl
mj. uplatnit příklon ke slovesu lítat.
Zeměpisné omezení formy housinka na sám okraj vymezené oblasti je patrně dán tím, že v centru
sledované změny se vyskytují pro housenku jiné nář. ekvivalenty: houska a na většině Boskovicka i hou-
senice.
V dat. lok. sg. substantiv typu komora (komoři) dokládá náš nář. materiál formu na húři ,na půdě‘ navíc
v lokalitách 616, 618 a 632. Nelze vyloučit, že u formy komoři jde o vyrovnání k typu dcera.
3 Změna e > i je charakteristická pro západní polovinu Moravy.
Podoba vidět ,vědět‘ je doložena ze středního úseku střm. nář. (široké Boskovicko, Vyškovsko, Brněnsko,
Tišnovsko a severní Moravskokrumlovsko), ojediněle též z Novoměstska a Jemnicka.
Označení litopýř ,netopýr‘ je soustředěno v oblasti sz. Brněnska (v nář. horského typu a na
Tišnovsku), ojediněle bylo zachyceno též v sev. části střm. dialektů (na Šumpersku, v podobě litopýr pak na
Zábřežsku).
Nář. ekvivalent housinka se vyskytuje zejména v již. úseku přechodových nářečích česko-moravských, na širokém
Boskovicku, zapsán byl též v oblasti jižně od Brna a ojediněle na Litovelsku.
Forma dat. sg. komoři pokrývá souvislou oblast záp. Boskovicka, sz., záp. a již. Brněnska s výběžky až
k úseku slavkovsko-bučovickému a na záp. Břeclavsko.
Situace ve městech se shoduje s nář. okolím.
4 a) vidět stč. viděti c) —
b) — d) —

5 a) — c) hóusinka Ju 6
b) — d) —

114
7 Změna e > i byla zkoumána též na spojce že. Vzhledem k malé nář. diferenciaci zapsaných obměn nebyla této položce věnována sa-
mostatná mapa. Podoba ži byla zachycena jen sporadicky, a to v nář. horského typu a ojediněle na vých. Moravskokrumlovsku. Z ostatního
území je doložena podoba že.
Rovněž sporadicky, pouze v horském nář. typu, byl týž hláskoslovný jev zachycen v nář. tvarech adverbia ještě (hišče a jišče).

Ši

Změna y > e,
1. Na většině území po historické depalatalizaci (tzn. po zániku párového protikladu palatalizovaných
a nepalatalizovaných souhlásek) splynul vokál y s vokálem i. Počátky tohoto procesu sahají až do druhé polovi-
ny 14. století.
2. Na části území (v sev. polovině vm. nář. a ve slez. nář.) se v jistých pozicích vokál y (se zadnější a otev-
řenější výslovností) zachoval. V uvedené oblasti někdy funguje jako foném, většinou je však jen poziční varian-
tou jediného fonému i-ového.
3. Ve střm. nář. se vokál y změnil v samohlásku e-ovou. Tato samohláska se v oblasti centr. úseku střm.
nář. liší od e předopatrového, je středopatrová, tzn. má širší výslovnost, a ve fonetickém přepisu ji zpravidla zna-
číme . V tomto úseku střm. nář. tak kromě předopatrového e existuje ještě < y. Tyto dvě e-ové samohlásky
mají fonologickou platnost, srov. s n (,syn‘) × sen (‚představy ve spánku‘). Tento protiklad může být také reali-
zován jako sen (‚syn‘) × sẹn (‚představy ve spánku‘); písmenem ẹ značíme ve fonetickém přepisu hlásku e s úz-
kou výslovností.
Jinde ve střm. nář. není rozdíl mezi e vzniklým z y a e původním.
4. Místy byl naším výzkumem zachycen za pův. y středopatrový vokál neurčité a nestejné kvality ležící
mezi i a e, nejčastěji velmi krátký a silně redukovaný, označujeme jej ə (srov. ČJA 5, 73; ČJA 5, 74; ČJA 5, 75; ČJA 5, 76;
ČJA 5, 77; ČJA 5, 78; ČJA 5, 79; ČJA 5, 80; ČJA 5, 81).
Novočeský pravopis rozlišuje samohlásky y a i podle etymologie, např. syn, sýček/jsi, síla.
Nářeční realizace staré hlásky y představujeme na mapách: kočky nom./akuz. pl. (904), syn (1808, 1809)
a sekyra (1324).
Realizace staré samohlásky y byly zachyceny též v morfologickém svazku ČJA, srov. např. ČJA 4, 203 dobrým
instr. sg. m./n., ČJA 4, 429 byl.
Splynutí staré hlásky y s vokálem i a změny y > e, , ə jsou změny natolik pravidelné, že jsou uváděny
v PRO D2abc, F2a. Hlásku y v jednotlivých podobách uvádíme na mapách a v textech komentářů v její zazna-
menané realizaci.

47 kočky nom./akuz. pl. f. (904) — mapa s. 117

vy- (vypláznout 1935, vycházet 1478, vymlátit 664)

1 M kočki (kočk’i 831–836)

kočky
kočke
kočk
kočkә 516, 645, 747
2 Na mapě jsou zachyceny střídnice za staré y, které se zde nacházejí v pozici koncovky nom./akuz. pl. (pří-
padně gen. sg.) pův. a-kmenového feminina kočka.
Byla zachycena i podoba kočk’i s palatalizovaným k’ před i.
3 Nejrozšířenější podobou je tvar kočki; je typický pro česká nář. v užším smyslu, pro čm. nář. s přesahy na
Třebíčsko a záp. Boskovicko a odděleně pro jižní polovinu vm. nář. s přilehlým nejvýchodnějším okrajem střm.
nář. včetně Holešovska. V přechodových nářečích česko-polských byla zapsána obměna kočk’i.
Pro střm. nář. je charakteristická varianta kočke a pro jejich centrální úsek obměna kočk .
Podoba kočkə byla zachycena v mikroareálech jv. od Jihlavy, na Zábřežsku a sev. okraji vm. nář.
Forma kočky tvoří areál v sev. polovině vm. nář. a ve slez. nář.
Pro většinu měst je obvyklá podoba kočki (tak i spis. výslovnost), jen ve slez. městech (kromě Českého Těšína)
byla zachycena realizace kočky.

115
4 Podoby jsou uvedeny podle zápisu ve slovnících, ne podle výslovnosti.
kočki hluž. kóčki, pol. kotki kočky stč., Jg, SSJČ, sloven.

5 kočki Ju 1–6, Ru 1–5 — kočky Ju 7

7 Rozšíření střídnic za starou hlásku y v předponě vy- jsme sledovali např. u sloves vypláznout (1935), vycházet (1478) a vymlátit (664).
Zeměpisné rozložení jednotlivých realizací hlásky y je téměř shodné s mapou kočky. Jen obměna vy- s širší výslovností y byla přirozeně za-
chycena i v přechodových nářečích česko-polských.

Ko

48 syn (ČJA 4, 92 synové, ČJA 4, 167 syny) — mapa s. 117

1 M sin
syn
sen
s n
sәn
2 Na této mapě zachycujeme střídnice za hlásku y v základu maskulina syn (psl. *synъ). Tvary nom. a akuz.
pl. substantiva syn (na které byl soustředěn výzkum) jsou představeny v morfologickém svazku ČJA (srov.
ČJA 4, 92 synové, ČJA 4, 167 syny).
Ve srovnání s rozšířením podoby kočke (viz ČJA 5, 47 kočky) má v oblasti střm. nář. podoba sen výrazně men-
ší územní rozšíření. Změna y > e se totiž uprostřed slova realizuje méně často než v koncovkách. Nelze však zce-
la vyloučit spolupůsobení snahy zabránit záměně se substantivem jiného významu, a to s maskulinem sen ‚před-
stavy ve spánku‘.
Varianta s redukovanou hláskou sən na Znojemsku vznikla tak, že nejprve zde staré y po sykavce splynu-
lo s i a toto i se pak redukovalo jako po souhláskách od původu měkkých (viz ČJA 5, 73; ČJA 5, 74; ČJA 5, 75; ČJA 5, 76;
ČJA 5, 77; ČJA 5, 78; ČJA 5, 79; ČJA 5, 80; ČJA 5, 81).
3 Nejrozšířenější je varianta sin; byla zaznamenána v českých nář. v užším smyslu, dále ve střm. nář. až na
centrální úsek, kde se užívá podoby s n, a v již. polovině vm. nář.
Obměna sen byla zachycena soustředěněji na Prostějovsku, ojediněle též na Znojemsku, Brněnsku
a Boskovicku.
Varianta sən byla zapsána v mikroareálech jednak jv. od Jihlavy, na Zábřežsku a na sev. okraji vm. nář.
(tzn. na stejném území jako podoba kočkə, srov. předcházející komentář a mapu), jednak na širším Znojemsku
(viz 2).
Pro sev. polovinu vm. nář., pro slez. nář. i pro slez. města je charakteristická varianta syn.
V ostatních městech byla převážně zachycena jen podoba sin (tak i spisovná výslovnost).
4 Podoby jsou uvedeny podle zápisu ve slovnících, ne podle výslovnosti.
syn stč., Jg, SSJČ, sloven., pol., hluž.

5 sin Po 1, Ju 1–6, Ru 1–5 — syn Ju

Ko

49 sekyra (1324) — mapa s. 119

1 M sekira (śek’ira 831, 833–836, šek’ira 835, 836)
sekyra (s’- 826, ś- 832)
sekera (sek ra 655, 664, śek’era 833, 834)
sekәra 747
2 Na mapě jsou představeny podoby feminina sekyra (psl. *sekyra). Zatímco varianty sekira a sekyra jsou
pokračováním psl. podoby, obměna sekera vznikla zřejmě ještě před změnou y > e, a to podle Mch spodobou
k prvnímu -e-. Proto dnes nemůžeme s určitostí říci, zda podoba sekera v střm. nář. (mimo oblast centrálního
úseku, viz dále) navazuje na podobu s -ke- či s -ky-, jako pravděpodobnější se však jeví, že zde už ve stč. bylo
-ke- (v sousedních nář., tj. v čm. nář. a v dolských nář., je -ke-). To potvrzuje i situace v centrálním úseku střm.

116
 nář., protože za podobu sekyra by zde byla obměna sek ra s širokým (tato varianta zde však byla naším vý-
zkumem zachycena jen ve 2 lokalitách).
Podoba śek’ira má palatalizované k’ před i.
3 Podoba sekira se splynulou výslovností hlásky i tvoří v Čechách dva areály; první zahrnuje jzč. nář. a záp.
úsek střč. nář. a druhý svč. nář. bez již. části. Na Moravě pak byla tato podoba zapsána na Uherskobrodsku a ob-
měna śek’ira v přechodových nářečích česko-polských.
Varianta sekyra s širší výslovností y je typická pro sev. polovinu vm. nář. a pro slez. nář. Obměna sekәra
byla zachycena jen na sev. okraji vm. nář.
Podoba sekera pokrývá oblast střč. nář., přilehlý již. pruh svč. nář., oblast čm. nář., střm. nář. a již. úsek vm.
nář., roztroušeně byla zachycena i v českých areálech podoby sekira.
Ve městech se často vedle podoby shodné s nář. okolím užívá buď varianta sekira, nebo varianta sekera
(obě varianty jsou spisovné).
4 Podoby jsou uvedeny podle zápisu ve slovnících, ne podle výslovnosti.
sekera stč. sěkera, Jg, SSJČ, sloven., pol. siekiera, hluž. sekyra stč., Jg, SSJČ

5 sekira Po 1, Ju 1, 2, 4, 5, Ru 2, 3 — sek’ira Po 1 — sekyra Ju 7 — sekera Ju 3, 6, Ru 4, 5

Ko

Změna i > e,
Změna i > e patří mezi změny fonetické; hláska e vznikne z hlásky i snížením jazykového hřbetu a jeho malým
posunutím dozadu. Ke změně v e mělo sklon takové i, jehož značně zavřená starší výslovnost přešla ve velmi otev-
řenou, asi takovou, jakou měla hláska y. K této změně došlo v důsledku depalatalizace předchozích konsonantů.
Změna i > y > , e proběhla koncem 15. století zejména v oblasti střm. nář., proto také bývá tato změna
nazývána změnou hanáckou. Po depalatalizovaných sykavkách s, z, c, š, ž, č a též po l, ř se i ztotožnilo s y a spo-
lu s ním se dále měnilo v tzv. široké středopatrové (srov. zima > zyma > z ma; paralelně s poklesem y > do-
šlo k poklesu u > , viz úvodní část k ČJA 5, 54; ČJA 5, 55; ČJA 5, 56; ČJA 5, 57; ČJA 5, 58; ČJA 5, 59). Široké se
zachovalo v centrálním úseku střm. nář., jinde splynulo s normálním předopatrovým e. K tomu srov. též změnu y > e, viz
úvodní část k ČJA 5, 47; ČJA 5, 48; ČJA 5, 49. Změna i > e, je změna natolik pravidelná, že je uváděna v PRO F1.
Místy byl naším výzkumem zachycen za hlásku i velmi krátký a silně redukovaný vokál, označujeme jej ә
(srov. ČJA 5, 73; ČJA 5, 74; ČJA 5, 75; ČJA 5, 76; ČJA 5, 77; ČJA 5, 78; ČJA 5, 79; ČJA 5, 80; ČJA 5, 81).
Tuto změnu představujeme na mapách: 1. laciný, silný s přikomentovanou položkou zima; 2. široký, čistý,
život s přikomentovanou položkou širší; 3. předpona při-, křivý s přikomentovanou položkou namířit a 4. mali-
na, list s přikomentovanou položkou lípa. Hlásku i v jednotlivých podobách uvádíme na mapách a v textech ko-
mentářů v její zaznamenané realizaci.

50 a) laciný (ČJA 2, 178 lacinější) — mapa s. 119

b) silný (1580)
zima (1534)

1 M a) laciný
lacyný (též 708, 742, 751, 801, 81)
lac ný
lacený
lacәný
lacný (též 755)
b) s lný
selný
2 Mapa představuje změnu i > e, u slova silný (po ostré sykavkce s) a u slova laciný (po polosykavce c).
Vedle podob laciný, lacený, lac ný a pozitivně zakreslených forem selný a s lný jsou na mapě zachyceny podo-
by lacyný, lacәný a lacný.
V obměně lacyný je zachována širší výslovnost hlásky y po souhlásce c. Ve variantě lacәný je za hlásku i,
popř. y, polovokál neurčité a nestejné kvality ležící mezi i a e, nejčastěji velmi krátký a silně redukovaný, označujeme

118
 jej ə. Podoba lacný je vedle podoby laciný doložena již ze stč. (lacný ,snadný, lehký‘, laciný ‚nedrahý,
ceny skrovné‘). Zatímco nář. varianta lacný na Moravě a ve Slezsku představuje patrně uchování stč. podoby,
v Čechách variantu lacný považujeme spíše za výsledek redukce, jež je v souhlase s všeobecnou tendencí proje-
vující se v této oblasti (srov. např. svačna ‚svačina‘, mlnář ‚mlynář‘, viz ČJA 5, 73; ČJA 5, 74; ČJA 5, 75; ČJA 5, 76; ČJA
5, 77; ČJA 5, 78; ČJA 5, 79; ČJA 5, 80; ČJA 5, 81).
Kořenné e ve variantě selný je dvojího původu: místy (na Hané) může být výsledkem změny i > y > e,
místy (zejména v záp. úseku jzč. nář.) patně souvisí s redukcí samohlásky i ve spojení -il-; důsledkem této re-
dukce pak může být e-ové zabarvení průvodního vokálu při souhlásce l (k tomu srov. ČJA 2, 145 silnice, ČJA 5, 74).
3 Forma lacený je typická pro větší část jižní poloviny střm. nář., a to zejména pro širší Brněnsko,
Moravskokrumlovsko, Znojemsko, dále byla zapsána na vých. Prostějovsku a na Zábřežsku. Obměna lac ný je
charakteristická pro centrální úsek střm. nář.
Nejrozšířenější podobou je forma laciný, shodná se spis. jazykem; zachycena byla v českých nář. v užším
smyslu, v čm. nář. a přilehlém pásu střm. nář., odděleně pak ve většině vm. nář. Oblast vm. nář. východně od
Lipníka nad Bečvou a jz. okraj slez. nář. se vyděluje variantou lacyný. Obměna lacəný byla zaznamenána na
Znojemsku, Zábřežsku a sev. okraji vm. nář. Podoba lacný tvoří dva areály, jeden v oblasti jižní poloviny zá-
padního úseku jzč. nář. a druhý v oblasti slez. nář. a přilehlé sv. části vm. nář.
Ve městech byla nejčastěji zaznamenána forma laciný, jen pro slez. města je obvyklejší podoba lacný.
Varianta selný byla zachycena v záp. úseku jzč. nář. a také ve střm. nář., kde je však rozšířena méně než
obměna lacený (srov. výše); zaznamenána byla na jz. Šumpersku, vých. Prostějovsku a Znojemsku, ojediněle na
Brněnsku a Boskovicku. Obměna s lný byla zapsána v centrálním úseku střm. nář.
4 a) laciný stč. ‚nedrahý, ceny skrovné‘, Jg, SSJČ ‚levný, snadný, lehký‘ b) —
lacný stč. ‚snadný, lehký‘, Jg, sloven.

5 a) lacini Po 1, Ju 2 — laciní Ju 4, 5, Ru 4, 5 — lacinej Ju 1, 3, b) —

Ru 2, 3 — laciné Ju 6 — łaciný Ju 7
7 Změna i > e, po z byla sledována u substantiva zima. Podoba z ma je typická pro centrální úsek střm. nář., obměna zema byla za-
chycena na širším Brněnsku a Moravskokrumlovsku, k tomu srov. ČJA 5, 114.

Ko

51 a) široký (2138) — mapa s. 121

b) čistý (2137)
c) život (2139)
širší (1269)

1 M a) široký (-k’i 830–836)

šyroký (též 831, 832, 834, 84, šә- 747)
š roký
šeroký
šәroký
b) č stý
čestý
c) ž vot
ževot
2 Mapa představuje výsledek změny i > e, po tupých sykavkách š, ž a po polosykavce č. V rámci dotazní-
kových položek 2137, 2138, 2139 věnovaných změně i > , e po š, č, ž byla explorátory tato změna zachycena
v jednotlivých lokalitách na různých slovech, např. šilhat, sešit, šiška; čistý, čistit, čipera; život, kalužina, družič-
ka. Jako zástupce jsme zvolili výrazy široký, čistý a život; na nich představujeme maximální rozsah uvedené změ-
ny. Vedle podob široký, š roký, šeroký a pozitivně zakreslených variant č stý, čestý, ž vot, ževot je na mapě za-
chyceno rozšíření obměny šyroký se zachovanou širokou výslovností hlásky y a obměny šəroký s redukovanou
hláskou (srov. ČJA 5, 73–81).
Po č, ž, š má změna i > e poněkud menší rozsah než po c, z, s (srov. předchozí mapu).
3 Varianta š roký je charakteristická pro centrální úsek střm. nář. Obměna šeroký byla zachycena jednak
na okrajích tohoto úseku (na Zábřežsku a vých. a jv. Prostějovsku), jednak odděleně soustředěněji na

120
 Znojemsku a Třebíčsku. Sev. úsek vm. nář. a záp. část slez. nář. se vyděluje variantou šyroký (v některých loka-
litách tohoto areálu je realizace dvojí, tj. šy- vedle ši-).
Obměna s redukovanou hláskou šəroký byla zapsána na Znojemsku.
Pro zbývající území území čes. národního jazyka a pro města je běžná podoba široký.
Varianty č stý a ž vot byly zachyceny v centrálním úseku střm. nář., obměny čestý a ževot pak na Zábřežsku
a na vých. a jv. Prostějovku (v čuháckých nář.).
4 a) šeroký pol. szeroki, hluž. šěroki b) —
široký stč., Jg, SSJČ, sloven. c) —

5 a) šil Ju 4, Ru 5 — -ə- Ru 3 c) —
b) náčeni Ju 4
7 Podoby s hláskami , e namísto i byly zachyceny i u komparativu širší (1269). Zatímco obměna š rší má obvyklý výskyt v centrálním úseku
střm. nář., varianta šerši je běžná na zbývajícím území střm. nář. (bez záp. Boskovicka a jv. Třebíčska) s malým přesahem do stř. části čm. nář.
a s větším přesahem do oblasti vm. nář. (zvláště na Kyjovsko). Velké územní rozšíření varianty šerší naznačuje, že hláska e zde není výsledkem
pouze fonetické změny i > e, ale patrně zde může být i analogicky podle komparativu delší.

Ko

52 a) při- (přisolovat 388, přinést 250, přijít 1693) — mapa s. 121

b) křivý (2141)
namířit (1317)

1 M a) při-
přy-
př -
pře-
b) kř vý
křevý
2 Mapa představuje změnu i > e, po souhlásce ř v předponě při- a u adjektiva křivý. V předponě při- byla
sledována na slovech přisolit, přinést a přijít. U každého z těchto slov jsme zjistili různé územní rozšíření varian-
ty pře-, na mapě jsme zachytili její maximální rozsah.
Vedle podob při-, př -, pře- a pozitivně zakreslených variant kř vý, křevý je na mapě zachyceno rozšíření
obměny přy- se zachovanou širokou výslovností hlásky y. V oblasti slez. nář. od Ostravice na západ realizace
i-ového vokálu kolísá. U některých informátorů převládá realizace při-, u jiných přy-.
Obměnu přə- s redukovanou hláskou na Znojemsku na mapě ani v komentáři neregistrujeme, protože
zde byla naším výzkumem zachycena velice zřídka; maximální rozsah je představen na mapě ČJA 5, 51 (srov. též
ČJA 5, 73; ČJA 5, 74; ČJA 5, 75; ČJA 5, 76; ČJA 5, 77; ČJA 5, 78; ČJA 5, 79; ČJA 5, 80; ČJA 5, 81).
3 Obměna př - byla pravidelně zachycena v centrálním úseku střm. nář., varianta pře- pak v areálu v již. polovině
Moravy (vymezeném městy Boskovice, Třebíč, Znojmo, Brno, Mikulov) a na jv. Prostějovsku a na Zábřežsku.
Na zbývajícím území čes. národního jazyka (a ve městech) je běžná podoba při-, shodná se spis. jazykem, jen sev.
část vm. nář. a západní polovina slez. nář. se vydělují obměnou přy-.
Varianta kř vý má pravidelný výskyt v centrálním úseku střm. nář., obměna křevý byla zapsána na Zábřežsku,
jv. Prostějovsku a Vyškovsku.
4 Podoby jsou uvedeny podle zápisu ve slovnících.
a) při- stč., Jg, SSJČ, sloven. pri-, hluž. b) —
přy- pol. przy-

5 a) při- Po 1, Ju 1–7, Ru 1–4 b) —

7 Změnu i > , e po souhlásce ř jsme sledovali též u infinitivu namířit. Zatímco u obměny s hláskou jsme zaznamenali obvyklý výskyt
v centrálním úseku střm. nář., varianta s hláskou e byla kromě Zábřežska, jv. Prostějovska a Slavkovska zachycena i na Tišnovsku, na širším
Znojemsku a na Moravskokrumlovsku. U varianty s hláskou e na Znojemsku a Moravskokrumlovsku se však patrně jedná o výsledek analo-
gického vyrovnání podle typu trpět. (K tomu srov. např. rozšíření forem příčestí minulého učel, nosel, viz ČJA 4, 377 učil, ČJA 4, 378 nosil, či infinitivu
mračet, viz ČJA 1, 41 mračit se.)

Ko

122
 53 a) malina (1336) — mapa s. 125
b) list (2140)
lípa (1301)

1 M a) malina (-lí- 730, 731, -ly- 701, 738, 801, -lu- 307)
mal na
malena
b) l st
lest
2 Změnu i > e, po souhlásce l představujeme na slovech malina a list. Varianta malena byla zachycena na
větším území, nejen v oblasti střm. nář. (srov. předcházející mapy), což je nejspíš doklad toho, že se tendence
k vývoji širokého i v e kdysi projevovala na větším území (tak S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-mo-
ravského, 1960, s. 45). Nelze však vyloučit ani vliv slov s příponou -ena, např. kačena, stařena, stračena.
3 Varianta malena byla zachycena ve střm. nář. (až na centrální úsek) s větším přesahem do jz. části vm.
nář. a v čm. nář. s menšími přesahy do nejvýchodnějších částí svč., střč. a jzč. nář., odděleně byla zapsána
v sev. Čechách v Podještědí, na Roudnicku a Mladoboleslavsku. Pro centrální úsek střm. nář. je obvyklá obmě-
na mal na. Na zbývajícím území čes. národního jazyka a ve městech je běžná podoba malina, shodná se spis.
jazykem.
Zatímco obměna l st pokrývá celý centrální úsek střm. nář., varianta lest byla zapsána jen na Zábřežsku
a vých. a jv. Prostějovsku.
4 a) malena Jg zast. maleně, malině, f. patrně ‚maliní‘, hluž. b) —
malina stč., Jg, SSJČ, sloven., pol.

5 a) malina Po 1, Ju 1–5, 7, Ru 2–4 — malináčí Ju 7 — malena Ju 6, b) —

Ru 5 — malenisko Ju 6

7 Změna i > , e proběhla také ve slově lípa. Ve spis. jazyce a v Čechách má slovo podobu lípa, na Moravě obměna lipa zachovává mo-
ravskou krátkost. Obměny lepa, l pa jsou omezeny na centrální úsek střm. nář. a území sousedící s tímto úsekem.

Ko

Změna u > o,

Ve většině střm. nář. došlo ke změně původního krátkého u > o, (pokud vokál u nepodlehl přehlásce u > i).
Tato změna probíhala paralelně se změnou y > e, (srov. např. ČJA 5, 47).
Tzv. široké (tj. zvláštní foném foneticky odlišný od původního o) má otevřenější výslovnost než o a je
charakteristické pro centrální úsek střm. nář., např. b d , k s; původní o se nezřídka začalo vyslovovat úžeji.
Hlásky a ọ, popř. a o, jsou tak samostatnými fonémy, srov. např. k s ‚kus’ × kọs ‚pták’. Změna u > o, způ-
sobila vznik asymetrického vokalického systému bez u, který se v centrálním úseku střm. nář. upravil zkrácením
dlouhého ů (např. kuň) na systém o sedmi krátkých samohláskách (a, ẹ, , i, , ọ, u).
Patrně tentýž výchozí systém fungoval též v již. části střm. nář. (zhruba západně od Brna); na této části
území však došlo snad i vlivem sousedního vokalického systému českých nář. v užším smyslu ke splynutí obojí-
ho o (o ze staršího u a o původního).
Tento nářeční vývoj neproběhl všude důsledně a ve všech postaveních hlásky u: na jihu střm. oblasti se
změna u > o nerealizovala vůbec nebo jen ve flexivních koncovkách, místy se objevuje jen v ojedinělých lexika-
lizovaných případech.
V oblasti tzv. horského typu, kde nedošlo k pozdějšímu krácení ů, se asymetrický systém (bez krátkého u)
upravil tak, že se zavřené (úzké) ọ (z pův. o) dále úžilo, až přešlo v u; otevřené (široké) (z pův. u) se poté rea-
lizovalo jako o. Tak vznikl vokalický systém, v němž se na místo původního o dostalo u a na místo původního
u pak o (např. kupec ,kopec’, kus ,kos’, kos ,kus‘, akuz. kučko ,kočku‘, ho dumo ,u domu‘).
Na tomto místě kartograficky zpracováváme položky zachycující a) změnu u > o, : jen v koncovce
nesu 1. os. sg. ind. préz. (244); uvnitř slov kus (469) a suk (204, ČJA 1, 214) s přikomentovanými položkami uhlí (211)
a dubu gen. sg. m. (ČJA 4, 25), mluvit inf. (1759); uvnitř slova a v koncovce tvarů budu 1. os. sg. futura (2479), kupuju
(ČJA 4, 289 kupuji 1. os. sg. ind. préz.); b) změnu o > u v horském typu: holubi (965) (v ČJA 1–4 jsou tyto
změny zpravidla evidovány v rámci PRO D2abc, F3).

123
 54 nesu (244) — mapa s. 125
1 M nesu — ňesu (ňosu 801)
nesem 756, 757 (ň- 755)
ňesym
neso
nes

2 Mapa zachycuje zeměpisné rozšíření změny koncového u > o, u nář. tvarů slovesa nést v 1. os. sg. ind.
préz. Byly zaznamenány rozdíly hláskoslovné: nesu (něsu) × neso × neso a diference morfologické: nesu × nesem
× něsym (k nim srov. též ČJA 4, 289 kupuji: kupujem, kupujym).
3 Výrazně se vydělují střm. nář., a to v centrálním úseku podobou nes , v oblasti mezi Boskovicemi,
Jemnicí, Mikulovem a Vyškovem (s výběžkem na sv. Prostějovsko) obměnou neso.
Na ostatním území byl zachycen ekvivalent nesu (shodný se spis. jazykem), ve slez. nář. s mírným přesa-
hem na sev. okraj vm. nář. v obměně něsu. Územně na ni navazuje v přechodových nářečích čes.-pol. forma něsym, z ko-
paničářských nář. se dokládá varianta nesem. Jako dubletní proniká podoba nesu zejména na Brněnsko a jižně
od Prostějova a také do mluvy měst ve střm. a slez. nář. oblasti.
4 nesu stč., Jg, SSJČ něsym pol. niosę
něsu hluž. njesu

5 nesu Po 1, Ju 1–4, 6,7, Ru 2–5

Ir

55 a) kus (469) — mapa s. 127

b) suk (ČJA 1, 214)
dubu gen. sg. m. (ČJA 4, 25)
uhlí (ČJA 5, 44c)

1 M a) kus
kyns 831–836
kos
k s
b) suk
sok
s k
2 Byl zjišťován zeměpisný rozsah nář. změny kořenného u > o, u substantiv kus a suk. Zachyceny byly tyto
hláskoslovné rozdíly: kus × kos × k s (× kyns s reflexem původní nosovky); suk × sok × s k (další lexémy na
mapě nezakreslujeme, srov. ČJA 1, 214).
Změna u > o má u slova kus menší rozsah než u ostatních výrazů; působí zde zřejmě tendence k odstra-
nění homonymie se substantivem kos ,pták‘ (srov. ČJA 2, 40; pojmenování kos bylo zaznamenáno v celých střm. nář.
kromě horského úseku, kde se po změně o > u užívá podoby kus).
3 V centrální skupině střm. nář. byly zapsány obměny k s a s k.
Varianta kos vytváří tři od sebe oddělené areály: vyskytuje se v úzkém pruhu obcí zhruba mezi Třebíčí,
Boskovicemi a Vyškovem, dále na Znojemsku a Moravskokrumlovsku a též východně od Prostějova. Přechod.
nář. čes.-pol. se vydělují formou kyns. Na ostatním území byla zaznamenána podoba shodná se spis. jazykem
kus, která jako dubletní proniká i do areálů obměny kos; ve městech položka zkoumána nebyla.
Obměna sok byla zaznamenána ve stejných oblastech jako podoba kos, navíc však také mezi Třebíčí,
Moravským Krumlovem a Brnem. Substantivum suk, shodné se spis. jazykem, je rozšířeno na většině zbývající-
ho území (ve vm. a slez. nář. byly zachyceny další lexémy, srov. ČJA 1, 214) a ve městech (v centrálním úseku střm.
nář. proniká do mluvy mladší generace vedle starší varianty s k).
4 a) kus stč., Jg, SSJČ, sloven., hluž. b) suk stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. sęk

5 a) kus Po l, Ju 1–3, 5, 6, Ru 2–5 b) suk Po 1, Ju 1–6, Ru 2–5

124
7 Podobný zeměpisný rozsah jako u substantiva kus má změna u > o, v kořeni genitivního tvaru dubu (koncovému -u pozornost nevě-
nujeme, protože právě v oblasti střm. nář. byla zachycena morfologická diference dubu × duba, a nelze proto zachytit změnu -u > -o, - v plné
šíři, srov. ČJA 4, 25): Podoby s - - byly zapsány v centrální skupině střm. nář.; obměny s kořenným -o- se vyskytují na vých. Prostějovsku, dále
v horském typu, na Brněnsku a též na Znojemsku a Moravskokrumlovsku, na okrajích uvedených oblastí se užívají často jako dubletní s vari-
antami s -u- (ty jsou charakteristické pro ostatní území).
Stejný průběh změny u > o, jako u slova suk (tj. s k) můžeme pozorovat u výrazu uhlí (tj. h hli, hli – v centrálním úseku střm.
nář.). V oblasti mezi Boskovicemi, Jemnicí, Znojmem a Vyškovem byly zaznamenány ekvivalenty hohlí, hohli, zřídka ohli (tato podoba
je doložena též z vých. Prostějovska), a to jako dubletní s variantami s počátečním u- (jen v horském typu byla zachycena pouze obměna
hohlí).

Ir

56 mluvit (1759) — mapa s. 127

1 M mluvit (mu- 736, 757, muvit 801, 819, 822, 830–836, muvjyč 830)
mlúvit (mú- 701, 729, 731, 732, 734, 735, 738, 751)
mlovit
ml vit
2 Na mapě je zaznamenán rozsah změny u > o, v kořeni infinitivu slovesa mluvit. Byly zachyceny tyto
hláskoslovné rozdíly: mluvit × mlovit × ml vit. Kromě základního problému sledujeme také vm. dloužení (mlú-
vit), tendence k tomuto dloužení souvisí s vývojem skupiny -łu-, srov. ČJA 5, 94.
U tohoto výrazu dochází na rozdíl od ostatních slov ke změně u > o také na Zábřežsku.
3 Dialektismus ml vit byl zapsán v centrální skupině střm. nář. Obměna mlovit byla zachycena v mikroare-
álech na Zábřežsku a vých. Prostějovsku a na rozsáhlejší oblasti zhruba mezi Boskovicemi, Jemnicí, Mikulovem
a Vyškovem.
Podoba mluvit, shodná se spis. jazykem, charakterizuje ostatní zkoumané území (ve vm. nář. v obměně se
zdlouženým vokálem mlúvit), jako dubletní s variantou mlovit se objevuje zejména mezi Třebíčí, Moravským
Krumlovem a Boskovicemi a na vých. Jemnicku.
Ve městech položka zkoumána nebyla.
4 mluvit stč., Jg, SSJČ, pol. mówić
5 mluvit Ju 1–3,5, 6, Ru 2–4 — mluwit Po 1 — młuviť Ju 7 — mlúvit Ru 5 — młúviť Ju 7
Ir

57 budu (2479) — mapa s. 129

1 M budu
budem 737, 756 (budzem 755)
bydym 831–833, 84 (bedym 834–836)
budo
bodo (též 701)
b d
2 Na mapě sledujeme nář. změnu kořenného a koncového u > o, ve tvaru budoucího času 1. os. sg. slovesa být.
Byly zachyceny hláskoslovné rozdíly budu × budo × bodo × b d a diference morfologické budu × budem × by-
dym. Důsledně je změna u > o provedena v koncovce, nedůsledně nebo vůbec neproběhla uvnitř slova.
Pozornost nevěnujeme hláskové obměně buru, srov. ČJA 5, 327.
3 Obměna b d byla zachycena v centrální skupině střm. nář.
Podoba bodo je doložena z vých. Prostějovska a dále z areálu zhruba mezi Boskovicemi, Jemnicí,
Mikulovem a Vyškovem. Zejména na Brněnsku a Tišnovsku se jako novější dubleta objevuje ekvivalent budu,
shodný se spisovným jazykem; ten se vyskytuje na ostatním zkoumaném území – kromě kopaničářských nář.
(tam byla zapsána forma budem, která se sporadicky objevuje též na Břeclavsku) a přechodových nářečí česko-polských
(pro ty je typická varianta bydym).

126
 Obměna budo byla zachycena na okrajích areálu podoby bodo – především severovýchodně a jihozápad-
ně od Třebíče a na Židlochovicku.
Městskou mluvu charakterizuje podoba budu, v areálu varianty b d (a bydym) se jí užívá vedle nář. tva-
ru zachyceného ve venkovském okolí.
4 budu stč., Jg, SSJČ, hluž.
5 budu Po 1, Ju 1–4, 6,7, Ru 1–5
Ir

58 kupuju (ČJA 4, 289 kupuji 1. os. sg. ind. préz.) — mapa s. 129
1 M kupuju (-i 93, 94)
kupujem 755–757
kupujym
kupujo
kopujo
kopojo
k p j (k poj 647, 655, k pojo 659)
2 Mapa postihuje územní rozšíření změny vokálu u > o, ve tvaru 1. os. sg. ind. préz. slovesa kupovat, a to
v kořeni, kmenotvorné příponě i v koncovce. Kromě hláskoslovných variant kupuju × kupujo × kopujo × kopo-
jo × k p j byly zaznamenány též rozdíly morfologické kupuju × kupujem × kupujym (srov. ČJA 4, 289). Důsledně
se změna realizovala v koncovce, méně častá je v kořeni slova a nejmenší geografický rozsah mají podoby s pro-
vedenou změnou u > o, i v kmenotvorné příponě, tedy ve všech třech možných případech (mohla zde působit
tendence k disimilaci, tzn. snaha odstranit tři za sebou následující vokály o).
3 Forma k p j je charakteristická pro centrální skupinu střm. nář.
Obměna kopojo vytváří malé areály na vých. Prostějovsku, na Moravskokrumlovsku a západně od
Znojma, ojediněle se jako dubletní s dalšími nář. ekvivalenty vyskytuje i na Boskovicku, záp. Brněnsku a vých.
Jemnicku.
Varianta kopujo se dokládá zhruba z oblasti mezi Boskovicemi, Třebíčí, Znojmem a Brnem; k jejím okra-
jům přiléhají území s výskytem varianty kupujo, tj. na Velkomeziříčsku, dále mezi Třebíčí a Jemnicí a poněkud
větší oblast vytváří na Brněnsku a Židlochovicku.
Pro kopaničářská nář. je charakteristická morfologická varianta kupujem a v přechod. nář. čes.-pol. je ob-
vyklá obměna kupujym.
Na ostatním území (i ve všech městech) byl zapsán tvar kupuju.
4 kupuju stč., MČ hovor., hluž.
5 kupuju Po 1, Ju 1–6, 7, Ru 2, 4, 5 — kupuji Ru 3
Ir

Změny o > u (v horském typu); u > o,

V oblasti tzv. horského typu se asymetrický systém krátkých samohlásek (bez krátkého u – toto u se totiž
změnilo v o/ ) upravil tak, že se původní o úžilo, až přešlo v u; otevřené (široké) (z pův. u) se poté realizova-
lo jako o. Tak vznikl vokalický systém, v němž se na místo původního o dostalo u a na místo původního u pak
o (např. kupec ‚kopec‘, kus ,kos‘, kos ,kus‘, akuz. kučko ,kočku‘, ho dumo ,u domu‘).

59 holub (965) — mapa s. 131

1 M holub
hulob (hul b 659)
holob
hol b (též 659)

128
2 Na substantivu holub se sledovaly střm. hláskové změny u > o, a o > u. Výsledky těchto změn jsou za-
znamenány na mapě, ostatní formy zde opomíjíme.
Na slově holub je představena změna o > u a u > o v nářečí tzv. horského typu, dokládá ji forma hulob.
Změny obou samohlásek se realizují i u dalších slov a tvarů, a to nejen uvnitř slova, ale také v koncovce,
např. kupec ,kopec‘, kuvárňa/-na, pulívka, dat. dubrímo ,dobrému‘, kubela ,kobyla‘, pivuvár, tvaruh (tyto ob-
měny byly zachyceny též v b. 622, 624, 637, a to jako dubletní s podobami, u nichž ke změně o > u nedošlo: ko-
pec, kovárňa/-na atd.). Jak dokládá námi zachycený materiál a údaje ve starší dialektologické literatuře, měla
tato změna dříve patrně širší zeměpisný rozsah.
3 Varianta hulob je charakteristická pro nářečí tzv. horského typu.
Forma hol b je doložena z centrální skupiny střm. nář.
Obměna holob byla zachycena v mikroareálech na vých. Prostějovsku a na sv. Brněnsku a dále v oblasti
zhruba mezi Třebíčí, Znojmem a Brnem.
Podoby holub se užívá na ostatním území, vyskytuje se také ve všech městech.
4 holub stč. holub, Jg, SSJČ, SSJ, pol. gołąb, hluž. hołb
5 holub Po 1, Ju 1–3, 5, 6, Ru 1–5 — holub Ju 7
Ir

Změna e > a, é > á

Ke změně e > a, é > á dochází především po původních měkkých souhláskách ve skupinách če, še, že, ře
a je, řidčeji též v jiných případech, většinou však před souhláskami tvrdými, a podlehlo jí e původní i vzniklé
z *ь, srov. např. psl. *čelo > čalo, *korenь > kořen > kořán, *jьgъla > jehla > jahla.
Jev bývá nezřídka lexikalizován: v ojedinělých slovech se vyskytuje po celém území českého národního ja-
zyka (srov. i ve spis. češtině např. žalud (stč. želud), žížala (stč. žúžela aj.). Jádro jeho nář. výskytu leží v široké
oblasti západních a jižních Čech, zčásti přesahuje též do jz. úseku Moravy. Ani ve vymezené jádrové oblasti není
změna provedena důsledně a u jednotlivých slov má různý rozsah. Varianty s -a- byly zapsány zpravidla dublet-
ně vedle podob s -e- a jsou charakteristické především pro mluvu starší generace.
Fonetické příčiny změny bývají vysvětlovány tím, že se před tvrdými souhláskami realizovala širší výslov-
nost samohlásky e, která se foneticky přiblížila k ä, jež následně splynulo s a.
Změna e > a bývá někdy považována za jistý protějšek vyrovnávacích procesů ve prospěch přehlásky
’a (> ě) > e, častých zejména právě v jzč. nář.; v této souvislosti srov. např. „nadměrné“ vyrovnání ve prospěch
přehlásky ve slově jeřina (× spis. jařina), viz ČJA 3, 53 jarní obilí, lampa čedí aj.
Daný jev se zkoumal jak po měkkých souhláskách (č, ž, š, ř, j), tak po souhláskách jiných (např. t, p, s).
Všechny mapy pozitivně zachycují maximální rozsah sledované změny.

60 a) čep (1264) — mapa s. 131

b) čelo (1590)
c) kačer (ČJA 3, 247)
1 M a) čap
b) čalo
c) kačar
2 Po souhlásce č byla změna e > a sledována na slovech čap ,čep stavidla u rybníka‘, čalo a kačar.
U slova čap informátoři v jzč. nář. v několika málo lokalitách rozlišovali podoby čap ,součást stavidla
u rybníka‘ × čep (u sudu). Podobu s -a- lze (podle Mch) předpokládat už pro psl. *čapъ, a to vedle *čepъ; jazy-
kový zeměpis však ukazuje, že se na českém jazykovém území rozvíjela podoba z *čepъ.
Podoba čalo je charakteristická pro mluvu starší generace; byla zapsána zpravidla dubletně s výrazem
čelo, shodným se spis. jazykem. Forma čalo byla zachycena též ve významu ,čelo u vozu‘; srov. ČJA 3, 148.
Rozsah nář. podoby kačar lze sledovat též na mapě kačer (viz ČJA 3, 247).
(Změna e > a po souhlásce č byla zachycena rovněž v oblasti jzč. nář. u nom. pl. f. včely, viz ČJA 4, 111.)

130
3 Ze všech tří položek představených na mapě má největší rozšíření slovo čap. Bylo zapsáno ve většině jzč.
nář. s výjimkou východního úseku. Ve městech nebyl výzkum proveden.
Forma čalo zaujímá větší část jzč. nář. s výjimkou sev., vých., již. a jz. okrajových oblastí. V jzč. městech
byla zaznamenána jen u staré generace v Prachaticích.
Výraz kačar je soustředěn do záp. poloviny jzč. nář. (po Příbram a Strakonice) s drobným přesahem do
přilehlé oblasti střč. nář. vymezené řekami Vltavou a Berounkou. V městské mluvě byl zachycen jen v Příbrami.
4 a) čap stč., Jg, SSJČ, sloven. c) —
b) —

5 a) — c) kačar Ju 5, Ru 2 — kačár Ru 3
b) —

Ši

61 a) jehly nom. pl. f. (ČJA 4, 110) — mapa s. 133

b) žebro (1672)
c) kuželka (ČJA 2, 197, ČJA 5, 163)
1 M a) jahly (jahle)
b) žabro
c) kužalka (kú- 310, 428, 435, 437, 439, 441–443, 445, 447, 448, 450, 457, 459, 461, kužálka 516, 602)
2 Na mapě je představena změna e > a po souhláskách j a ž.
Po souhlásce j byla změna sledována na formě nom. pl. feminina jehla (k morfologickým formám nom. pl.
viz ČJA 4, 110 jehly). V jzč. nář. je hlásková podoba jahly výsledkem změny e > a (srov. psl. *jьgъla > jehla > jahla),
ve slez. nář. jde patrně o analogické vyrovnání podle slov s nepřehlasovaným -a- (srov. např. jazevec, jastřáb (viz
ČJA 5, 2a; ČJA 5, 2b), jatel, jačmeň (viz ČJA 5, 3a; ČJA 5, 3b) a též podle slov s nepůvodním -a- po souhlásce j (např.
jazero, jalec ,jelec‘ s -a- za pův. psl. -e-).
Po souhlásce ž je změna e > a zachycena na slovech žabro a kužalka. V obou případech má sledovaný jev
menší rozsah než po jiných měkkých souhláskách. Kromě podoby kužalka byla ve vymezeném areálu poměrně
často zapsána i obměna kúžalka (k ní viz ČJA 5, 163).
3 Změna e > a má u slova jahly (jahle) neobvykle velké rozšíření. Pokrývá celá jzč. nář. a přes již. úsek čm.
nář. přesahuje dále na jz. Moravu až ke Znojmu, na severu pak v úzkém pruhu (od Rakovníka po Tábor) do při-
lehlých úseků střč. nář. Zapsána byla též u starší generace v jzč. městech.
Výraz žabro vytváří menší, ale kompaktní areál mezi Plzní, Klatovy, Příbramí, Strakonicemi a Táborem.
Slovo kužalka je soustředěno především do již. a jz. oblasti jzč. nář.
4 a) jahly hluž. jahły c) —
b) —

5 a) jahli Ju 5, Ru 2, 3 c) —
b) —

Ši

62 a) sršeň (ČJA 2, 51) — mapa s. 133

b) řešeto (ČJA 3, 89 obilní síto)
1 M a) sršán (-an 24, sržán 431, 432, 442, šršán 304, sršáň 435, 450, 809, 821, 02, 03, 49, 52, 75, 92, 94, -aň 52,
śrśuň 818, sršoň 820)
b) řešato (hřešato)
2 Na mapě je představeno zeměpisné rozšíření změny e > a po souhlásce š, a to na slově sršán ,sršeň‘ a na
výrazu řešato ,obilní síto‘.
Podoba sršán m. vznikla z výrazu sršen změnou e > a a následným dloužením. Podobně je tomu u obmě-
ny sršáň (< sršeň), registrované pouze v oddíle 1 M; ta byla kromě jzč. nář. zachycena též ve slez. nářečích a částečně
i v zč., sm. a jm. pohraničních městech – zde však jde patrně o uplatnění expr. sufixu -áň. Další hláskové obměny

132
 byly zachyceny jen ojediněle, zpravidla v rámci vymezeného areálu, proto nejsou samostatně mapovány a jsou rovněž
uváděny jen v oddíle 1 M. K nim, jakož i k rodovým variantám zaznamenaných nář. podob a k dalším nář. ekvivalentům
viz ČJA 2, 51 sršeň.
U výrazu řešato jsme přirozeně nesledovali podoby s protetickým h- (k jejich přesnému zeměpisnému rozšíře-
ní, jakož i k dalším nář. formám a lexémům označujícím obilní síto viz ČJA 3, 89).
3 Výraz řešato je rozšířen v záp. Čechách, v jz. úseku střč. nář. a v sev. úseku jč. dialektů (zhruba po linii
Jindřichův Hradec – Prachatice). Ve městech se výzkum neprováděl.
Podoba sršán zaujímá mimořádně velké území pokrývající většinu jzč. nář. (kromě vých. okraje) a přileh-
lý jz. úsek střč. nář. zasahující až k Praze a Benešovu. Forma sršáň byla ve vymezeném areálu zapsána spíše oje-
diněle. Častěji je doložena ze sev. úseku Slezska a z některých zč., sm. a jm. pohraničních měst, zde však, jak již
bylo řečeno výše, je jiného původu.
4 a) — b) řešato Jg, SSJČ zast. a nář.

5 a) — b) řešato Ju 5, Ru 2, 3

Ši

63 a) vřes (ČJA 2, 98) — mapa s. 135

b) hřeblo (ČJA 1, 174)
c) hřebelec (ČJA 3, 197)
d) kořen (1331)
1 M a) břasa/vřasa/řasa (břas 240, též 830, dřasa 443)
b) (h)řablo (řáblo 449, žabro 447)
c) hřabílec 306, 311, 313, 315
d) kořán
2 Na mapě je zachyceno zeměpisné rozšíření změny e > a po souhlásce ř.
U nářečních pojmenování pro vřes byla sledovaná hlásková změna zachycena na několika ekvivalentech, a to
vřasa, břasa a řasa. K ostatním nářečním podobám a formám viz ČJA 2, 98 vřes.
U výrazu hřablo jsme na mapě zvlášť nesledovali podoby se zjednodušenou skupinou hř- > ř- ani jiné nář.
ekvivalenty; k nim viz ČJA 1, 174 hřeblo.
Pojmenování kořán vzniklo ze slova kořen sledovanou změnou a následným dloužením samohlásky a.
(Po souhlásce ř se sledovaná změna objevuje rovněž např. ve slově řahtačka ,velikonoční řehtačka‘, sou-
středěném do oblasti již. Čech a odděleně zaznamenaném též na Novopacku a Vysokomýtsku, viz ČJA 2, 213,
a v nář. obměnách slova střechýl – střachíl, třachíl, strachíl, štrachíl ,rampouch‘, registrovaných v mikroareálu jz.
od Strakonic, viz ČJA 2, 166.)
3 Mimořádně velký rozsah má uvedená změna v nářečních pojmenováních břasa/řasa/vřasa. Podoby s -a- se
vyskytují v (menší) záp. polovině Čech, mikroareál vytvářejí na Náchodsku. Největšího rozšíření dosahuje vý-
raz břasa: byl zapsán ve střední části jzč. nář. (od Plzně a Příbrami po České Budějovice). Podoba řasa se vy-
skytuje na sever od tohoto areálu, tj. na Roudnicku, Rakovnicku, Plzeňsku a záp. Táborsku, odděleně na
Náchodsku. Z Náchodska je doložena obměna vřasa. Ve městech nebyl výzkum proveden.
Slovo (h)řablo je rozšířeno v jzč. nář. (s výjimkou vých. okrajového úseku); malým výběžkem (mezi řeka-
mi Vltavou a Berounkou) zasahuje rovněž do nář. střč. (Podoby s hř- jsou soustředěny na severozápadě vymezeného
areálu.) Ve městech nebyl výzkum proveden.
Výskyt formy hřabílec je omezen na mikroareál na Stříbrsku a Manětínsku.
Výraz kořán vytváří menší areál na širokém Strakonicku.
4 a) vřasa SSJČ též řasa, obě nář. c) —
b) hřablo SSJČ nář. d) kořán SSJČ nář.

5 a) — c) —
b) hřablo Ju 5, Ru 2 — řablo Ju 5, Ru 2 — řabílko Ru 3 — žabro Ju 5 d) —

Ši

134
 64 a) úterý (ČJA 2, 211) — mapa s. 135
b) lupének (ČJA 2, 17 lístek, lísteček)
c) houser (ČJA 3, 240)
1 M a) outarej (outarek)
b) lupánek
c) housar
2 Změna e > a byla v menší míře zaznamenána i po jiných souhláskách. Opět se dokládá z jzč. nář., země-
pisný rozsah je však v těchto případech podstatně menší, částečně též proto, že se zde vyskytují jiné lexémy.
Výrazy outarej a outarek vznikly z formy úterý a úterek diftongizací samohlásek ú a ý a změnou e > a. K je-
jich přesné zeměpisné distribuci a k dalším nář. ekvivalentům srov. ČJA 2, 211 úterý.
Označení lupánek vzniklo z lupének změnou zdlouženého é > á. K dalším nář. ekvivalentům srov. ČJA 2, 17
lístek, lísteček.
U formy housar lze uvažovat o dvojím původu příponového -ar. Vzhledem k zeměpisné situaci může jít
v případě jzč. nář. o výsledek hláskové změny e > a (srov. psl. *gǫs-erъ), příp. o samostatnou slovotvornou va-
riantu. Ve slez. nář. jde nepochybně o variantu slovotvornou, viz ČJA 3, 240 houser.
(Ve slabice se byla sledovaná změna zachycena rovněž na výrazu housanka ,housenka‘. Ten však byl za-
znamenán pouze v mikroareálu na Sušicku, viz ČJA 2, 55.)
3 Formy outarej a outarek byly zapsány, často dubletně, v jz. úseku jzč. nář. v oblasti vymezené městy Klatovy,
Strakonice a Prachatice s výběžkem až na Chodsko.
Podoba lupánek je soustředěna do menšího kompaktního areálu na Strakonicku.
Označení housar je doloženo z jzč. nář. z Plzeňska, Klatovska, ze záp. Strakonicka a Prachaticka, odděleně
ze sev. Novopacka a dále z části slezských nář. Zaznamenáno bylo rovněž v městské mluvě vymezených areálů.
4 a) — c) —
b) lupánek Jg

5 —
Ši

Vývoj skupin tort, tolt, tert, telt, ort-, olt-

Střídnicemi za psl. skupiny *or, *ol, *er, *el mezi souhláskami uprostřed slova se jednotlivé slovanské
jazyky liší. Pro vývoj těchto skupin v češtině obecně platí, že došlo k přesmyku a k dloužení (popřípadě i ke
kvalitativní změně samohlásky) za původní intonaci raženou, např. brázda, dláto, bříza, třít (< trieti), mléko;
za intonaci taženou zůstává samohláska krátká, např. strana, klas, břeh, březa, slezina. V některých přípa-
dech máme u jednoho lexému dvě východiska, např. ve formě bříza (psl. *berza) je í z původně dlouhého
ě (ve slabice s původní intonací raženou), podoba březa s e dokládá, že slabika měla v některých oblastech
původně intonaci taženou. Forma břoza v česko-polských přechodových nářečích je pak důsledkem dispalatizace ’e
> o (viz ČJA 5, 68).
Ve skupinách *or-, *ol- došlo vedle přesmyku rovněž ke kvalitativní změně samohlásky: o > a, á.
Na části území našeho národního jazyka nacházíme podoby, které uchovávají střídnice uvedených skupin
ve shodě s vývojem v polštině, kde došlo k přesmyku bez starého dloužení, např. wrota, krowka, błoto, przedni,
włos, mleko. Patří mezi znaky, jimiž se vymezují čes.-pol. přechodová nářečí (srov. PRO F5).
Tento jev lze sledovat i na některých mapách v lexikálních svazcích ČJA; tam však často nebývá zachycen
v celém rozsahu. Z výrazů, které obsahují kontinuanty sledovaných hláskových skupin, zde kartogaficky zpra-
cováváme výrazy brázda a bláto a dále též specifické označení chlap.
Rovněž na počátku slova máme dnes v češtině za psl. skupiny *or-, *ol- střídnice opět v závislosti na ně-
kdejších intonacích, a to rat-, rát-, lat-, lát- (za intonaci raženou) a rot, lot (za intonaci taženou), např. rádlo, ra-
taj, lákat, lakomý; rovný, robota, Roztoky, loket, loni. Střídání je víceméně pravidelné, avšak u některých slov se
vyskytuje rat i za původní intonaci taženou.
Vývoj skupiny *ort- na počátku slova zachycuje mapa ČJA 2, 129, sledující rozšíření slova ráztoka.
Tato podoba navazuje na vývoj ve slovenštině a byla patrně přejata ze slovenských nářečí s valašskou kolonizací.
Areál jejího rozšíření pokrývá severní polovinu vm. nářečí (Valašsko) včetně nářečí kopaničářských s přesahem do
nář. slezských (na Příborsko a Frýdecko-Místecko) a též nář. středomoravských (Holešovsko). Pro vývoj českého

136
 jazyka je náležitá podoba roztoka (od psl. infinitivu *orztekti), pokrývající celé území českého národního jazy-
ka s výjimkou výše uvedeného areálu.

65 brázda (992) — mapa s. 137

1 M brázda
brozda
bruzda
2 Na mapě je zachycen vývoj psl. skupiny *tort ve slově *borzda. Vedle celonárodní podoby brázda, která
je výsledkem pravidelné změny skupiny *tort v slabice s intonací raženou, mapa sleduje také formu brozda, jež
v hornoostravickém nářečí odráží změnu á > o, zatímco v přechodových nářečích česko-polských je ve shodě s vývojem
v polštině; tam došlo k přesmyku bez dloužení. Varianta bruzda je pak důsledkem dalšího vývoje původního o.
Sledovaný jev dokládá i forma bruzda, zachycená v omezeném rozsahu na lexikálních mapách položek
ČJA 1, 36 pěšinka ve vlasech (v bodech 830, 831) a ČJA 1, 42 vráska (834).
Reflexy skupiny *tort v ČJA dobře dokumentuje podoba vrubel (ČJA 2, 39 vrabec); můžeme je sledovat též na
výrazech paproť/papruť (ČJA 2, 81 kapradí), něpřevroť/něpřevruť (ČJA 1, 65 neporaz), krofka/krufka (ČJA 2, 92
ryzec pravý), vruni oko (ČJA 2, 112 kopretina), stokrutka (ČJA 2, 111 sedmikráska), krul, krulik (ČJA 2, 36 střízlík) aj.
3 Podoba brázda je běžná na celém území národního jazyka s výjimkou vých. slez. nářečí. Tam v úse-
ku hornoostravickém s výběžkem až na sev. Hlučínsko byla zachycena forma brozda, v čes.-pol. přechodových nářečích
pak varianta bruzda.
4 brázda stč., SSJČ, sloven. bruzda pol.
brozda hluž.

5 brázda Po 1, Ju 1–3, 6, 7, Ru 2–5

Fi

66 a) bláto (1548) — mapa s. 137

b) chlap (ČJA 1, 3 muž)
1 M a) bloto
b) chlop
2 Na výrazu bloto (psl. *bolto) je zachycen vývoj psl. skupiny *tolt v česko-polských přechodových nářečích. Na
ostatním území národního jazyka se užívá forem bláto a blato (viz ČJA 5, 140).
Na stejném území jako podoba bloto jsou též rozšířeny formy glodny (ČJA 1, 93 hladový) a kłotka (ČJA 1, 193
visací zámek), která má tuto podobu navíc v bodě 829, kde však o má s největší pravděpodobností jiný původ; je zde
reflexem někdejšího á (viz ČJA 5, 69).
Jen sporadicky se objevila forma młody las (ČJA 2, 86 mlází), z části uvedeného území se dokládá podoba chłopec (ČJA 1, 1 chlapec) apod.,
popř. byly zapsány i varianty s tzv. pochýlením ó > u, např. zog uvek (ČJA 1, 162 polštář), a změnou on (om) > un (um), např. slum’unka (ČJA 1, 129
ošatka), slunina (ČJA 1, 125 slanina).

Forma chlop (s výjimkou oblasti čes.-pol. přechodových nář.) představuje nově přejatý polonismus z poloviny
19. století. Územní rozšíření této podoby dokládá vliv sousedního jazyka na naše dialekty.
3 Podoba bloto se omezuje jen na území čes.-pol. přechod. nářečí. Forma chlop vytváří areál téměř na ce-
lém území slez. nář. (bez jz. Opavska a Frenštátska) včetně čes.-pol. přechod. nář.
4 a) bloto pol. błoto, hluž. blóto b) chlop pol. chłop, hluž. chłopc

5 —
Fi

138
 Vývoj nosovek

Praslovanské nosovky ǫ a ę se do spisovné češtiny nezachovaly; na přelomu 10. a 11. stol. se změnily v sa-
mohlásky ústní.
Za (dlouhé i krátké) nosové ǫ vzniklo na většině území českého nár. jazyka u, to později prošlo eventuál-
ními pravidelnými nář. obměnami, tj. u > o/ , ’u > i, ú > ou > ó/ / , ’ú > í, např. *rǫka > ruka, *bǫdǫ > budu,
*kašǫ > kašu (> kaši); *mǫka > múka (> mouka), *nesǫ(tъ) > nesú (> nesou) aj.
Za nosové ę (dlouhé i krátké) vzniklo široké ä, jež se dále vyvíjelo následovně: před tvrdou souhlás-
kou se depalatalizovalo a přešlo v a např. *męso > mäso > maso, *svętъjь > svätý > svatý, *vęzat’i > v’ za-
ťi > vázat; v jiných pozicích, tj. před měkkou souhláskou, před k a v koncovce se toto ä zachovalo delší dobu
a později se změnilo v ě (stejně jako a po měkké), např. *pętь > p’äť > pět, *mękъkъjь > m’äkký > měkký,
*zajęcь > zaj c > zajiec (> zajíc) aj. U pův. nt-kmenů, tj. substantiv označujících mláďata a náležejících dnes
k typu kuře, vzniklo za nosové ę na našem území ä, jež na převážné části území později splynulo s (ě >)
e (např. *pors > pras’ä > prasě > prase), ve vých. oblastech čes. nár. jazyka (kromě přechodových nář. čes.-pol.)
přešlo v ’a: výsledkem jsou archaické nepřehlasované formy prasa (viz ČJA 3, 209 vepř), tela (viz ČJA 4, 7), kozla
(viz ČJA 5, 5a) apod.
Odlišný stav je pouze na vých. okrajích Slezska v přechod. nář. čes.-pol.; zde se nosové samohlásky
částečně vyskytují, avšak rozvržení nosovek a jejich střídnic není přímým pokračováním nosovek praslo-
vanských, neboť tu došlo – v návaznosti na polštinu – k jistému přeskupení, a to v závislosti na kvantitě.
Původní krátká nosovka (ę nebo ǫ) zde dala nosové ę; to buď nosovost ztratilo, tj. je za ně pouze samohlás-
ka ústní (srov. např. kozle < kozьlę, ak. sg. kočke ,kočku‘, kaše ,kaši‘), nebo se nosovka rozložila ve skupení
-em (-en), jež pak následně prošlo pravidelnou změnou eN > yN (viz ČJA 5, 70), např. rynka ,ruka‘, kožlyn/ko-
źlym ,kůzle‘, ak. sg. f. kočkym ,kočku‘, kašym (srov. ČJA 4, 69 kaši), něsym ,nesu‘ aj., v ojedinělých případech –
zejména před sykavkou a spíše uvnitř slova – se vyslovuje skutečná nosová samohláska (její výslovnost však
kolísá mezi hláskou e-ovou a y-ovou, srov. podobu m’ so) nebo samohláska e s velmi slabou nazalizací (ćelę
,tele‘).
Původní dlouhé nosovky (ę nebo ǫ) splynuly v nosové ǫ; to se zpravidla rozložilo ve skupení -om (-on),
jež prošlo pravidelnou změnou oN > uN (viz ČJA 5, 70), srov. např. tvar 3. os. pl. nesǫ(tъ) > něsum, vęzat’i > v’unzać,
ojediněle se vyslovuje nosová samohláska – tak zejm. uvnitř. slov před sykavkou (např. v’ųzać, gųśor ,houser‘)
– nebo samohláska o se slabou nazalizací (např. instr. sg. f. krovǫ/krovum v lokalitě 832); výslovnost nosovky
kolísá mezi hláskou o-ovou a u-ovou.
Před pův. krátkým i dlouhým ę je přitom souhláska od původu měkká, před pův. krátkým i dlouhým ǫ
souhláska od původu tvrdá.
Ve vývoji nosovek je v čes.-pol. dialektech řada nepravidelností; vývoj se mohl různit podle slovních dru-
hů a tvarů, srov. střídnici a za pův. krátké nosovky ve flektivních koncovkách, doloženou z nář. literatury
z Bohumínska, např. akuz. sg. f. krova, robota, v ňedz’ela ,krávu, práci, v neděli‘, jo ňesa, v’idza ,nesu, vidím‘,
stejně jako střídnici o za starou nosovku dlouhou, např. v ak. sg. f. adj. mo mało izbečka ,má malou světničku‘
aj. (Podrobněji viz A. Kellner, Východolašská nářečí I, 1946, s. 53–56). Odchylky v čes.-pol. pruhu jsou rovněž
způsobeny vlivem spisovného jazyka, srov. případy s ústní střídnicí za nosovku: jynčmyň/ječmyň, p’iňundze/
p’iňize ,peníze‘ aj. Vzhledem ke zvolené hustotě sítě lokalit Českého jazykového atlasu nemohly být některé
z těchto odlišností naším výzkumem postiženy.
Sledovaným změnám je rovněž věnována mapa PRO F5.

67 a) nesu 1. os. sg. ind. préz. (ČJA 5, 54) — mapa s. 143

b) maso (407)
c) nesou 3. os. pl. ind. préz. (247)
d) vázat (569)
pět (2406)

1 M a) nesu (ňosu 801, nesem 756, 757, ňesem 755)

ňesym
b) maso (masso 101,103, 725, 729, 741, 744, 752, 753, 818, mašo 742, 754, 756, mjaso 755)
m’ynso (m’ so 832)

139
 c) nesou (ňosu 801, ňesú 755)
ňesum
d) vázat (vjazac 755)
v’unzat
2 Na mapě zobrazujeme reflexy psl. nosových samohlásek ǫ a ę – krátkých (zkrácených) i dlouhých –, a to
a) krátké nosovky ǫ ve tvaru 3. os. sg. préz. nesu (*nesǫ) × něsym, b) krátké nosovky ę ve slově maso (*męso)
× m’ynso, c) dlouhé nosovky ǫ ve tvaru 3. os. pl. préz. nesou (*nesǫ(tъ) × něsum a d) dlouhé nosovky ę v infini-
tivu vázat (*vęzati) × v’unzać. V přechodových nář. čes.-pol. je zpravidla realizována podoba s rozloženou nosovou
samohláskou; ojedinělou podobu s nosovou samohláskou (m’ so) registrujeme pouze v oddíle 1 M.
V lokalitě 830 na Hlučínsku nejde ve tvaru 3. os. pl. něsum o přímé zachování zbytku nosovek v oblasti
českého jazyka; koncovka -um je tu ve 3. os. pl. pravidelně (srov. něsum, majum, robjum, ležum) a příčiny její-
ho sekundárního vzniku nebo přejetí z pol. nář. byly zřejmě morfologické, dané snahou odlišit tvar 3. os. pl. od
tvaru 1. os. sg., když mezi nimi po ztrátě kvantity zmizel rozdíl (1. os. sg něsu × 3. os. pl. něsum). Rovněž v ko-
paničářských nář. (v bodech 755–757) nejde u podoby nesem/něsem o hláskoslovný proces, o rozložení nosovky,
nýbrž o tvar vzniklý vlivem slovenštiny, tam podle forem s náležitým -m (např. prosím, nosím, dělám).
3 Téměř na celém území českého národního jazyka jsou za pův. nosovky rozšířeny formy s ústní samohlás-
kou (nesu, maso, nesou, vázat – v pravidelných hláskových obměnách). Pouze v přechod. nářečích čes.-pol. se
vyskytují rozložené nosové samohlásky (něsym, m’ynso, něsum a v’unzać – v příslušných hláskových obmě-
nách). Města se shodují s nář. okolím.
4 a) nesu stč., SSJČ, Jg, sloven, nesiem [ňe-], hluž. njesu c) nesou stč. nesú, MČ, sloven. nesú [ňe-], hluž. njesu
něsym pol. niosę něsum pol. niosą
b) maso stč. též masso, Jg též masso zast., SSJČ, sloven, mäso, hluž. d) vázat stč., Jg, SSJČ, sloven. viazať, hluž. vjazać
mjaso, dluž. měso v’unzać pol. wiązać
mynso pol. mięso

5 a) nesu Po 1, Ju 1–4, 6, 7, Ru 2–5 c) nesou Po 1, Ju 1–3, Ru 2–4 — nesó Ju 6 — nesú Ju 7, Ru 5

b) maso Po 1, Ju 1–3, 6–7, Ru 1–5 — m’aso Ju 5 d) vázat Ju 1–3, 6, Ru 3, 5 — wázat Po 1 — vázať Ju 7

7 Reflexy (krátké) nosové samohlásky ę byly zkoumány mj. též na slově pět (*pętь). Střídnice ä (p’äť) v pozici před měkkou souhláskou
se zachovala a později se změnila v ě (p’äť > pět). V přechod. nářečích čes.-pol. je pravidelná střídnice za pův. krátkou nosovku, tj. p’yňć
a p’yňč.

Ši

Di sp a lat al iza ce

Dispalatalizací rozumíme změny dvou samohlásek, a to ’e > o, ’ě > a. Realizovaly se tam, kde hlásky e,
ě byly v pozici po měkké souhlásce a před tvrdou zubnicí (tj. před d, t, n, s, z, r, l). Dispalatalizací ’e > o se od čes-
ko-slovenské větve západoslovanských jazyků oddělila polština a lužičtina, dispalatalizací ’ě > a polština. Úze-
mí českého národního jazyka bylo těmito změnami zasaženo jen okrajově.
Jde o změny paralelní a velmi staré, jež proběhly po metatezi likvid a před ztrátou jerů, tj. zhruba v dru-
hé polovině 9. a v první polovině 10. stol.
Od dispalatalizace je třeba odlišit bránickou změnu ’e > o (e pův., ale i z ь), i když její výsledek může být
v některých případech stejný (např. čosnek, čoło, žona). Bránická změna nastala za jiných fonetických podmí-
nek (jen po souhláskách ž, š, č, ř, c’, dz’, j, l, ň před jakoukoli následující souhláskou a na konci slova).

68 a) seno (1066) — mapa s. 143

b) sestra (ČJA 5, 224a)
c) nebudete (ČJA 5, 223c)
1 M a) śano 831–834, 84 (šano 835, 836)
b) śostra (šo- 835, 836)
c) ňobudz’oc’o 801

140
2 Na mapě je (pomocí šrafy) pozitivně vyznačeno maximální zeměpisné rozšíření dispalatalizací ’ě > a a ’e > o
po pův. měkkých konsonantech před tvrdými zubnicemi, k nimž došlo v okrajové části území českého nár. ja-
zyka v návaznosti na polštinu, a dále (pomocí značky) rovněž bránická změna ’e > o.
Změna bývalého ’ě > a je prezentována na nář. výrazu śano (šano), psl. *sěno (podoby s počátečním ś- (š-)
jsou výsledkem pravidelné hláskové změny, srov. ČJA 5, 223; ČJA 5, 224); podobně lato ,léto‘ (× v leće), v’ater (× po
v’etře), m’asto (× v m’eśće), dále např. ňev’asta ,nevěsta‘, śf’at o (šf-) ,světlo‘, p’ana ,pěna‘ aj.
Samohláska a se někdy dloužila (patrně šlo o náhradní dloužení): reflexem takového dloužení (např. v za-
vřené slabice) je pak na sledovaném území samohláska o, srov. ě > a > á > o, např. sumśod/sumšod ,soused‘;
podobně ( )ob’od ,oběd‘, přič. min. m’o /m’oł ,měl‘ (× m’ała), (z)jod ,jedl, snědl‘, vloz ,vlezl‘ aj., dloužení pro-
běhlo i ve formě losek (z lásek, pol. lasek) ,lesík‘ (× las ,les‘), a to zřejmě vlivem deminutivní přípony.
O dispalatalizaci ’ě > a nejde v případě vztahových adjektiv typu dřevjany: v celé oblasti slez. nář. se
v tomto případě uplatňuje sufix -’any, srov. ČJA 5, 305 dřevěný.
Dispalatalizaci ’e > o představujeme na slově śostra (šo-) ,sestra‘.
Za zdloužené psl. ’e bývá v přechodových nářečích česko-polských většinou ů nebo u (v případě ů jde o hlásku
odlišnou jak od u, tak od o, avšak bližší k u, jež se artikuluje s nižším vypětím hřbetu jazyka k měkkému patru než
normální u; my ji v ČJA zapisujeme jako u), např. p’uro ,pero‘ (viz ČJA 2, 203 brk). Před nosovou souhláskou do-
chází k pravidelné změně oN > uN, např. źeluny (že-) ,zelený‘, zjedzuny viz ČJA 4, 410 snědený. Dispalatalizace
se realizovala rovněž v psl. skupině *tert (viz ČJA 5, 65; ČJA 5, 66), srov. břoza ,bříza‘, příp. zdloužené vřud (viz ČJA 1,
70 vřed).
Změna byla v návaznosti na polštinu zaznamenána v přechodových nářečích čes.-pol. Je třeba upozornit na to, že
v některých případech se dispalatalizace ’e > o před tvrdými zubnicemi shoduje ve svém výsledku s bránickou
změnou ’e > o (viz dále), srov. např. nář. formy čoło 831 (čo o 801, 832–836, 84) ,čelo‘; c’otka 801 (ćotka
831–834, 84, čotka 835, 836) ,teta‘; podobný rozsah mají např. výrazy fčora (fčoraj) ‚včera‘, fčo y (pščoły, pščo y)
,včely‘ aj., výrazy s reflexem náhradního dloužení (k němu viz ČJA 5, 71): v’ečur ‚večer‘; šusty ,šestý‘ a výrazy se změ-
nou o > u před nosovou souhláskou (k nim viz ČJA 5, 70a): střonek (střu-, třu-) ,střenka‘; k typu uvařone (uvařune),
(na)pečone (-une) ,(je/máme) uvařeno, (u)pečeno‘ aj., srov. ČJA 4, 413 (je/máme) uvařeno.
Pouze na lokalitu 801, tj. na Bránici na území Polska, je omezena změna ’e > o po pův. měkkých souhlás-
kách č, ž, š, ř, l, j, ň, c’ a dz’; na mapě ji reprezentuje podoba ňobudz’oc’o 801. (Stejná situace je v sousední ves-
nici Bobolusky; tam se nář. výzkum nerealizoval.) Změna nesouvisí s dispalatalizacemi ’ě > a , ’e > o. Ve slez-
ských nářečích ani v přechod. nář. česko-polských k ní nedošlo. Nastala až po ztvrdnutí pův. c’, s’, z’ před e, srov.
bránické cera, sestra, koze ), avšak před ztvrdnutím č, š, ž (po nich změna provedena je, srov. dále). Pro větší
ilustrativnost a z důvodu, že bránické nář. je dnes už prakticky zaniklé, přinášíme výčet dalších případů (pro
srovnání uvádíme v závorce některou z podob opavské podskupiny slez. nář.), tak jak byly vyzkoumány
v Dotazníku pro výzkum českých nářečí, a to po souhláskách:
š: šopta (× šepta), šosty (× šesty), tvary 3. os. sg. préz. p’išo (× piše);
ž: žobrak (× žebrak), žolesko (× želesko) ,radlice’, žobro (× žebro), žonska (× roba), božo muoj (× bože
muj), 3. os. sg. préz. možo (× može) ,může‘, žoňo (× žeňe) ,žene‘;
č: večořa (× večeřa), večořac’ (× večeřač), čomu (× čemu), lofčojšy (× lechčejšy), čosnek (× česnek), čo o
(× čeło), deminutivní přípony, např. vuzečok, vozečok (× vuzeček), lystečok (× listeček), majyčok (× moji-
ček) ,pampeliška‘, hrnečok (× hrneček), krajičok (× krajiček), stařyčok (× stařyček) aj.;
c’: c’ola (× čela) ,tele‘, c’oplejšy (× čeplejšy), mac’ořienka (× mačeřynka) ,mateřídouška‘, s’c’olna (× ščelna)
,(kráva je) stelná, tj. březí‘, c’otka (× četka) ,žena otcova bratra‘, imperativní koncovky 2. os. pl., např.
odevřyc’o (× otevřyče) ,otevřete‘, s’edňic’o (× sedňiče) ,sedněte’, ňejez’dz’ic’o (× ňeježdžyče) ,nejezděte‘,
přyc’c’o (× přyčče) ,přijďte‘, poc’c’o (× počče/poče ,pojďte‘);
dz’: dz’oň (× džeň); dz’oprem (× džeprem) ‚teprve‘, tvary 3. os. sg. ind. préz., např. bodz’o (× bodže) ,trká‘ přy-
budz’o (× přybudže) ,přibude‘, tvar ňobudz’oc’o (× ňebudžeče) ,nebudete‘;
ř: hřobeň (× hřebeň) ,hřeben‘, řomeň (× řemen), řoknuc’ (× řeknuč) ,říci‘, křosny, křosna (× křesňiček, křes-
ňička) ,kmotr, kmotra‘, pu třoc’a (× puł třeča) ,půl třetího‘, hřobe co (× hřebelco) ,hřebelec‘, hřob-
o (× hřebło), řotaz (× řetaz) ,řetěz‘, střonek (× střenek) ,střenka‘;
j: jojich (× jejich), joje (× jejiho) ,jejího‘, jolyto, jolytko (× jelito, jelitko), joden (× jeden), joščo (× ešče), johle
(× jehle) ,dat. sg. jehle‘, joleň (× jelen), johličie (× jehličy), tvary 3. os. sg. préz. sloves 3. slovesné třídy, např.
umyjo (× umyje), šyjo (× šyje) a tvar 1. os. sg. slovesa být, např. ja sem jo (× ja sem je) ,jsem‘, mi jo zima
(× je mi žyma);
l: sklop (× sklep) ,obchod‘, kaloňica (× kaleňica), lon (× len), ožraloc (× ožralec), lofky, lochky (× lechky),
lofčojšy (× lechčejšy), boloňie (× boleni), ploc’o (× pleče) ,plete‘, ploc’ (× pleč) ,plést‘;

141
 ň: ňov’esta (× ňevjesta), ňochtam (× ňechtam) ,aťsi‘, obežraňoc (× ňenažraňec), ňoskoro, (× ňeskoro) ,poz-
dě‘, ňochaj (× ňechaj) ,nechej‘, ňomocny (× ňemocny), ňosky, ňoskaj (× ňeska(j) ,dnes‘, 3. os. sg. préz. slo-
vesa hnát – žoňo (× žeňe), formy slovesa nést, např. ňosu (× ňesu) ,nesu‘, ňose (× ňese), ňosec’o (× ňeseče),
ňos (× ňes) ,nesl‘ apod., ňosu (× ňesu) ,nejsou‘ a záporka ne-: ňobudz’oc’o (× ňebudžeče) aj.
3 Dispalatalizace ’ě > a i ’e > o (typ śano, śostra) je – v návaznosti na polštinu – charakteristická pro pře-
chodová nářečí česko-polská včetně městské mluvy starší generace v Českém Těšíně.
Pouze na nář. bránické (tj. lokalitu 801 na území Polska) je omezena změna typu ňobudz’oc’o.
4 a) śano pol. siano c) —
b) śostra pol. siostra, hluž. sotra
5 —
Ši

Změna á >o

69 dobrá (2236) — mapa s. 143

volal (ČJA 4, 365)

1 M dobrá
dobr
dobra (též 84)
dobro
2 Na mapě je představeno zeměpisné rozšíření hláskových variant adjektiva dobrá. Kromě sledované dife-
rence dobrá × dobro zaznamenáváme též další vokalické obměny: dobra a dobr .
Změna á > o (např. jo ,já‘, dobro voda) souvisí se zánikem opozice vokalické kvantity. Dlouhá samohlás-
ka á měla užší výslovnost (než původní a krátké), po zániku opozice kvantity došlo k splynutí užšího a se samo-
hláskou o; ve většině slez. nář. se dlouhá samohláska á (stejně jako všechny dlouhé vokály) krátila (srov. dobra,
viz též ČJA 5, 130; ČJA 5, 131; ČJA 5, 132; ČJA 5, 133; ČJA 5, 134; ČJA 5, 135; ČJA 5, 136; ČJA 5, 137; ČJA 5, 138;
ČJA 5, 139; ČJA 5, 140; ČJA 5, 141) nevylučujeme zde návaznost na polské dialekty. Trávníček soudí, že nejprve došlo
k změně á > ó a později ke krácení vokálu ó.
Na uvedeném území se v samohlásku o mění každé á, tj. staré pův. á nebo á vzniklé z pův. ę, stahováním
skupiny -aja- či dloužením v zavřené slabice (stopy někdejšího tzv. náhradního dloužení v slabikách zavřených
dosvědčují např. podoby hod ,had‘, obroz ,obraz‘).
Tato změna – provedená patrně se značnou důsledností – ustupuje především na nejzápadnějším okraji
vymezeného území, a to nejen u mladší generace, ale i u starších mluvčích. Kromě působení spisovného jazyka
nutno počítat s tendencí po analogickém vyrovnávání, např. gen. pl. kuřot > kuřat vyrovnáním podle nepřímých
pádů (viz též ČJA 4, 134).
Změnu á > o můžeme sledovat i na mnoha dalších výrazech zachycených v ČJA 1–4 (srov. též PRO E8),
např. stoloř (ČJA 1, 153/221.2 truhlář), gazdino (ČJA 3, 2 hospodyně), zelo gen. sg. n. (ČJA 4, 40 zelí), pekoři gen. pl. m.
(ČJA 4, 125 pekařů), obecňo nom. sg. f. (ČJA 4, 204 obecní).
Na téže mapě zaznamenáváme také jihomoravskou změnu á > : hláska je vyslovována zaokrouhleně,
délka samohlásky zůstala zachována. S labializovaným zde na menší části území splynulo také monoftongizo-
vané ó (ú > ou > ó > , např. lúka > louka > lóka > l ka).
3 Podoba dobro vytváří areál v přechodových nářečích česko-polských a v přilehlém ostravickém úseku. Zbývající
území slez. nář. se vyděluje obměnou dobra. Ze Znojemska a Židlochovicka je doložena varianta dobr .
Na ostatním území se užívá podoby dobrá, shodné se spisovným jazykem.
Situace ve městech v celku odpovídá venkovskému okolí.
4 dobra pol., hluž. dobrá stč., Jg, SSJČ, sloven.

5 dobrá Po 1, Ju 1–4, 7, Ru 3, 4
7 Změně á > o podléhá i sekundárně zdloužené á ve tvaru příčestí minulého m. sg. volál (srov. též dostál, ČJA 4, 365 dostal). Obměna vołoł
má obdobné geografické rozšíření jako podoba dobro, navíc byla zapsána i v bodě 823. Ve starší dialektologické literatuře (viz např. D. Šlo-
sar, Změna á > o v lašském nářečí na Místecku. In: Adolfu Kellnerovi. Sborník jazykovědných studií. Opava 1954) je doložen výskyt příčestí
tohoto typu ještě západněji, v bodě 812.

142
 Podle Šlosara u typu vołoł může jít o morfologizovaný typ, u nějž dochází vlivem následujícího tvrdého ł k jistému druhu labializace,
podobně jako je tomu u příčestí chťoł (ČJA 4, 376 chtěl), šoł (ČJA 4, 375 šel), učuł (ČJA 4, 377 učil) apod.
Změnu á > o u příčestí min. m. sg. dokládají též např. obměny podivoł (ČJA 4, 368 podíval se), večeřoł (ČJA 4, 370 večeřel), poněkud menší
rozsah má varianta pos (ČJA 4, 386 pásl).

Ir

Změny oN, eN > uN, yN

70 a) strom (1145) — mapa s. 143

b) jelen (1467, ČJA 4, 1 kámen)
zvon (2114)

1 M a) strum
b) jelyň (jeliň 825–828)
2 Na mapě jsou pozitivně zachyceny hláskové obměny substantiv strom a jelen, jež dokládají změnu o > u
a e > i/y před nosovými souhláskami, tedy formy strum a jelyň.
Vokál o jakéhokoli původu (tzn. nejen pč., ale také o vzniklé z á) se před nazálami m, n, ň mění v u, a to
při vých. okrajích slez. nář. a v přechodových nářečích česko-polských (zde se vyskytují varianty se zvláštním fonémem
ů, foneticky odlišným od u; na mapě je nezaznamenáváme). Toto u je potřeba geneticky odlišit od vokálu u, který
vznikl z původního ó (např. kóň > kuoň > kůň > kuň, viz ČJA 5, 209) či za ó vzniklé tzv. náhradním dloužením (viz
ČJA 5, 71a pozor).
Systémovým protějškem změny oN > uN je změna eN > iN/yN; v i se mění každá e-ová hláska před m, n,
ň. Jedná se o fonetickou změnu, která byla provedena důsledně. Územní rozsah změny eN > iN/yN zhruba od-
povídá změně oN > uN. V pol.-čes. přechod. nář. je jev omezen tzv. dispalatalizací (např. kolano ,koleno‘, p’ana
,pěna‘, m’ano ,jméno‘, viz ČJA 5, 68), což umožňuje časově jej zařadit do období po provedení dispalatalizace.
Obě změny souvisí s vývojem v sousedních nářečí polského jazyka.
Jejich územní rozšíření není ve všech případech stejné; v současné době se jedná o jevy již ustupující.
Sledované změny dokládají další výrazy (v ČJA 1–4 jsou zpravidla evidovány v rámci PRO E7), např. zumek
(169), chumut, chumunt (843), kořyň (1331), ňimocny (1915), pina, pjyna (2024), mum (2465), hunym (ČJA 1, 62
rychle), pobrunek (ČJA 3, 49 paprsek (u bran)), řemyň, řymeň, řymyň (ČJA 3, 80 svorník cepu), kamyň (ČJA 4, 1 kámen),
volum (ČJA 4, 290 volám).
3 Hláskové podoby strum a jelyň byly zachyceny v přechod. nářečích čes.-pol., a to východně od Ostravice, na
sev. Hlučínsku a v přilehlých obcích na pol. území.
Situace ve městech zhruba odpovídá venkovskému okolí.
4 —
5 —
7 Podoba zvun má ve srovnání s obměnou strum širší teritoriální rozsah. V oblasti přechodových nářečí čes.-pol., východně od Ostravice a na
Hlučínsku je podoba zvun výsledkem změny oN > uN, stejně jako je tomu u výrazu strum, kdežto na širším Opavsku a na Ostravsku, kde je
varianta zvun též běžná, je hláska u reflexem sekundárně zdlouženého vokálu o po ztrátě jeru (srov. ČJA 5, 71a pozor).

Ir

Změna o >u

71 a) pozor (25) — mapa s. 145

b) skoč imp. (1700)
1 M a) pozur
b) skuč
2 Mapa sleduje zeměpisné rozšíření hláskových obměn maskulina pozor a imperativního tvaru skoč ve slez.
nářečích Byly zde zaznamenány hláskové varianty pozur a skuč, u nichž je hláska -u- reflexem sekundárně zdlouže-
ného vokálu o (k zdloužení docházelo po ztrátě jeru, příp. po odpadnutí koncového vokálu, např. v imp. skoči >
skoč zanikla jedna koncová slabika). Výslovnost tohoto ó byla na území slez. nář. zavřenější než na ostatním

144
 území českého národního jazyka, podobně jako výslovnost ostatních dlouhých vokálů (srov. např. ČJA 5, 69 dobrá).
Po ztrátě kvantitativní opozice (ó > o) zůstalo zkrácené o vyslovováno úžeji, což umožnilo jeho pozdější sply-
nutí se samohláskou u. Nelze také vyloučit, že v některých případech k dloužení dochází v souvislosti s odvozo-
váním slov spojeným původně se změnou počtu slabik (např. kost – kůstka – kustka; kvučka; krufka).
Ke stejnému vývoji došlo v sousedních polských nářečích. Fonologicky systémovou změnou je změna e > i
(viz ČJA 5, 72).
Na mapě nezaznamenáváme podoby se zvláštním fonémem ů, foneticky odlišným od u (artikulovaným
otevřeněji než u), vyskytujícím se v přechodových nářečích česko-polských.
Uzemní rozšíření někdejšího náhradního dloužení nelze vysledovat v plném rozsahu. V současné době je
totiž jev na ústupu a jeho uchovávání se liší výraz od výrazu, dnes můžeme zachytit jen relikty.
Sledovanou změnu dokumentují i další výrazy, např. bušč (bodat 806), kustka (ČJA 1, 57 kotník), krufka (ČJA
2, 92 ryzec pravý), kopidul (ČJA 2, 193 hrobník), bruh (ČJA 3, 97 stoh slámy; ČJA 3, 119 krecht), struj (ČJA 3, 152
koňský postroj), kvučka (ČJA 3, 231 kvočna), nuh gen. pl. f. (ČJA 4, 149), muc (ČJA 4, 342 moci), muh (ČJA 4, 387
mohl), bul (ČJA 5, 182 bolení), nebuj (ČJA 5, 198 neboj se), pokuj (ČJA 5, 199 pokoj).
3 Podoba pozur je charakteristická pro celou oblast slez. nář. kromě již. Příborska.
Varianta skuč zaujímá poněkud menší území – soustřeďuje se především v záp. polovině slez. nář., jihozá-
padně od Českého Těšína a na Jablunkovsku.
Situace ve městech zhruba odpovídá venkovskému okolí.
4 pozur pol. pozór [pozur]
5 —
Ir

Změna e > i

72 a) soused (ČJA 5, 35) — mapa s. 145

b) pohřeb (ČJA 2, 191)
1 M a) pohřib (-y- 802–808, 810–813, 818–824, 830–836)
b) susid (-yd 804, 807, 808)
2 Na mapě je pozitivně zobrazeno rozšíření hláskových variant substantiv pohřeb a soused ve slezských ná-
řečích; sledujeme pouze obměny s vokálem i namísto spisovných podob s e.
Vokál i (příp. y) u variant pohřib (psl. *pogrebъ) a susid (psl. *sǫsědъ) je reflexem sekundárního dlouže-
ní e-ové hlásky v slabikách zavřených původně znělými konsonanty (k dloužení docházelo po zániku jerů, příp.
po odpadnutí koncového vokálu, srov. též ČJA 5, 71). Výslovnost těchto zdloužených samohlásek byla na tomto úze-
mí zavřenější než jinde; po zániku opozice kvantity si tyto vokály užší výslovnost ponechaly, což vytvořilo před-
poklad pro jejich splynutí se samohláskou i (obdobný proces viz o > u, ČJA 5, 71, á > o, ČJA 5, 69). Stejný vývoj
proběhl v sousedních polských nářečích.
Za jiných podmínek docházelo k úžení é > í (viz ČJA 5, 43; ČJA 5, 44; ČJA 5, 45).
Změna e > i je sice charakteristická pro většinu slez. nář., ale v současné době již jde o jev silně ustupují-
cí. Územní rozsah jevu není u jednotlivých slov stejný a jeho rozšíření může být navíc omezeno dalšími jevy
projevujícími se v oblasti slez. nář.: např. u položky soused byla na území přechod. nářečí čes.-pol. zachycena varianta
sumsod, jež je výsledkem dispalatalizace ě > a (> o) (viz ČJA 5, 68).
Sledovanou změnu dokládají i další výrazy, např. varianty zyz (sněz 363), vřid (ČJA 1, 70 vřed), kniz (ČJA 2, 189
kněz), vliz (ČJA 4, 384 vlezl), id (ČJA 4, 385 jedl).
3 Podoba pohřib zaujímá oblast celých slez. nář. kromě již. Příborska.
Varianta susid se vyskytuje soustředěněji v záp. polovině slez. nář., zejména na již. Opavsku a Hlučínsku,
sporadicky se objevila na Frýdecku.
Situace ve městech zhruba odpovídá venkovskému okolí.
4 susid hluž. susyd
5 —
Ir

146
Redukce i, y (í, ý)
Redukce, popř. úplný zánik samohlásek i/y (í/ý) má různé příčiny.
V sousedství l, r často souvisí s vývojem pč. , , s vývojem průvodních samohlásek při slabičném l, r, po-
případě s pozdějším zánikem těchto průvodních vokálů (selza/sylza/sluza > s za a tzv. zvratnou analogií rov-
něž silnice > sәlnice/s nice ,silnice‘, pokrývadlo > pok vadlo), v jiných případech, zvl. po hlásce ň, jde jakoby
o pohlcení předopatrové samohlásky touto silně palatální souhláskou (kanička > kaňčka, paňimáma > paňmá-
ma; svačina > svačna aj). Foneticky souvisí podle Běliče (1972, s. 89) redukce nebo zánik krátkého i/y patrně
s relativně kratší délkou artikulace i-ových samohlásek než samohlásek ostatních. Od případů redukce i-ových
hlásek podmíněných takto foneticky (jde v podstatě o změny kombinatorní) je žádoucí odlišit případy redukce
fonologické: a) zvláštní postavení samohlásky y v systému pč. samohlásek (středopatrová výslovnost) se odra-
zilo v redukci, jež se dnes realizuje zejména na Zábřežsku, na sev. pomezí vm. nář. a místy v čm. nář.; v ČJA je
tento stav reprezentován lokalitami 647, 747 a 516: mәnář, bәl, sәrovátka, vәpadávat, dobәtek aj.; b) v stře-
domoravském okrajovém úseku na Znojemsku se řešilo redukcí nebo zánikem (s případným náhradním dlou-
žením) naopak specifické systémové postavení fonému i (např. zәma, čәsté, rebňәk, kaplička, čteňә/čtéň, viz
ČJA 5-81b; ČJA 5-81c; ČJA 5-81d.
Podle Trávníčka (1935, s. 96) byl při artikulaci i-ových hlásek ve starší době sklon ke snížení hřbetu jazy-
ka – v některých nářečích tímto artikulačním posunem vznikla tzv. redukovaná hláska; tuto hlásku, stejně jako
průvodní vokál při nově vzniklých slabičných souhláskách, zapisujeme jako ә. Někdy jazyk tuto neobvyklou
hlásku, vymykající se z normálního vokalického systému, odstranil úplně: po souhláskách se tak slabičná plat-
nost přenesla na konsonant: kaplička > kaplәčka > kap čka. Rozlišit však spolehlivě podoby s průvodním voká-
lem od podob s plně slabičným konsonantem je však už dnes v konkrétních případech a na jednotlivých územích takřka
nemožné: redukovaný průvodní vokál je dnes místy už velmi vzácný, místy pak vůbec vymizel. Snazší rozlišení je u
konsonantu l (kaplәčka × kap čka), komplikované je zejména u konsonantu ň. Pro velmi těžkou rozlišitelnost obou
výslovnostních variant volíme u konsonantu ň zápis s ә, tj. sňәdaňe, zedňәk, … Po samohlásce však konsonant původní
slabičnost často ztrácí a počet slabik ve slově se tak redukuje (ho- -ca > hol-ca ,ulice‘, pe-ňә-ze > peň-ze).

Redukce i-ových samohlásek ve skupení -il-, -ly-, -yl-:

V souvislosti s vývojem a (viz ČJA 5, 94; ČJA 5, 95; ČJA 5, 96; ČJA 5, 97; ČJA 5, 98; ČJA 5, 99; ČJA 5, 100)
a pozdějším ústupem průvodních vokálů, např. selza/sylza /sluza > s za, kirk/kyrk/kryk/kerk/kark > k k aj., dochází na
okrajových částech území českého nár. jazyka (zejména v jzč. nář.) k tzv. redukci i-ových hlásek, které původem
průvodním vokálem nebyly, a to v téžeslabičných, druhotně též různoslabičných skupeních -il-, -yl-, řidčeji též -ly- (např.
sәlnej, sәlňice, obәlí, v příčestích typu nosәl, bәl/bәla aj.), případně k jejich úplnému zániku (oblí) a vzniku podob se
sekundárním (s ňice, m nář, b ). Tento jev bývá označován jako zvratná analogie. Je lexikalizován a nebývá důsledný.
Doklady jsou už ve 14. stol. (K obdobnému vývoji ve skupinách -yr-, -er-, -ry- viz ČJA 5, 101; ČJA 5, 102, k redukci ve
skupině -li-, např. slina > slәna > s na, viz též ČJA 5, 81b; ČJA 5, 81c; ČJA 5, 81d).

Redukovaná samohláska (průvodní samohláskový prvek při nově vzniklém slabičném l) nabývá místy
e-ového zabarvení a mění se tak až ve skupení samohláska + neslabičné l (selnice).
Na části území však může být redukce i/y spíše záležitostí zvláštního vývoje i-ových hlásek; podoby kobe-
la ,kobyla‘, mlenář, selnice aj. tak mohly být primárně podmíněny změnou y > e, charakteristickou zejména pro
střm. nář., viz ČJA 5, 47; ČJA 5, 48; ČJA 5, 49; ČJA 5, 50; ČJA 5, 51; ČJA 5, 52; ČJA 5, 53. S. Utěšený (Nářečí
přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960, s. 137–138) v této souvislosti mluví o „jakési kombinaci vývojových
zákonitostí české i moravské oblasti".
Vývoj i-ových samohlásek sledujeme na položkách mlynář, silnice a obilí. K redukci a zániku i/y v pří-
čestí minulém srov. ČJA 4, 377 učil, ČJA 4, 378 nosil, ČJA 4, 429 byl. (Největší rozsah vykazují redukované formy
u příčestí byl: Výraz bәl je rozšířen v jzč. nář. kromě Příbramska a jz. Táborska, s úzkým výběžkem přes
Rakovnicko až téměř k Roudnici nad Labem, doložen je též z pomezí svč., střč. a čm. nář. a z lokalit 516, 645
a 747. Podoba b je soustředěna především do záp. úseku jzč. nář. s drobnými přesahy na sz. Strakonicko, po-
různu byla zachycena na záp. Jindřichohradecku, Českobudějovicku, v již. úseku čm. nář., sporadicky i na
Znojemsku.)

147
 73 mlynář (1988) — mapa s. 149
1 M mlynář (-ař 71, -or 836, - ř 626, 628, 629, 639) – mlenář 460
m nář (též 642)
mәlnář
melnář 302–304, 309, 336
mynář (y: jen PRO F2a, -or 835) — menář (- ř 639) — m nář
mәnář 645, 747
2 Mapa se soustřeďuje na zachycení zeměpisného rozšíření hláskových variant slova mlynář, a to zejména
těch, u nichž došlo k zániku samohlásky y při původním neslabičném l (mlynář > m nář) v důsledku zvratné ana-
logie nebo k její částečné redukci (mynář > mәnář). V podobách mәlnář a melnář došlo ke vzniku nové prů-
vodní samohlásky před l.
Zaznamenány jsou rovněž podoby, jež jsou výsledkem splynutí pův. ł se starým y (młynář > mynář; po
splynutí y a i na části území minář) a následné změny y > e, (menář, m nář). Výskyt formy menář v čm. a na
vých. okraji jzč. nář. je reliktním svědectvím o starobylé tendenci změny y > e také v této oblasti (srov. též po-
dobu mlenář v b. 460).
U výrazu mlynář změnu y > e ( ) nesledujeme, protože má víceméně pravidelný rozsah, srov. ČJA 5, 47; ČJA 5,
48; ČJA 5, 49; ČJA 5, 50; ČJA 5, 51; ČJA 5, 52; ČJA 5, 53. V dubletě mlynář/mynář je podoba mlynář patrně nověji
přejata se spis. jazyka.
3 Na většině zkoumaného území je rozšířeno slovo mlynář, shodné se spis. jazykem, a jeho pravidelné hlás-
kové obměny. Zpravidla bylo zapsáno v dubletě s jinými výrazy, nedubletně je doloženo ze sev. úseku čm. nář.,
zejména ze stř. a již. části střm. nář. a z již. úseku vm. nář. Pro jzč. nář. (bez sv. úseku, tj. Příbramska, Táborska
a Jindřichohradecka) je charakteristické označení m nář. Obměny s novou průvodní samohláskou mәlnář
a melnář jsou doloženy z Domažlicka, ojediněle i odjinud z jzč. nář.
Forma mynář zaujímá většinu území českého nár. jazyka (s výjimkou areálu formy m nář); zprav, byla za-
psána dubletně s podobou mlynář. Obměna menář je kromě pravidelné oblasti změny y > e v již. úseku střm.
nář. doložena též z úzkého severojižního pásu záp. od Prostějova, z oblasti jv. od Brna, především pak z již. úse-
ku čm. nář. a odděleně z jz. Jindřichohradecka. Podoba m nář se vyskytuje v centrální podskupině střm. nář. Už
jen sporadicky byla zaznamenána redukce y na Zábřežsku a ve Veřovicích (mәnář).
Situace ve městech byla zkoumána pouze u st. generace a zhruba se shoduje s nář. okolím, jen v zč. měs-
tech nebyla registrována podoba m nář.
4 mlynář stč., Jg, SSJČ, pol. młynarz, hluž. młynk
5 mlinář Ju 1–6, Ru 2, 4, 5 — minář Po 1, Ju 1–3, 7, Ru 3 — mynář Ju 7
Ši

74 a) silnice (ČJA 2, 145) — mapa s. 150

b) obilí (ČJA 3, 52, ČJA 5, 44b)
1 M a) s ňice
sәlňice
selňice
b) voblí
(v)obәlí
2 Položky silnice i obilí byly z lexikálního hlediska zpracovány již ve 2. a 3. svazku ČJA. Zde na mapě po-
zitivně zachycujeme redukci i-ové samohlásky ve skupení il (silnice, obilí) vedoucí až k plnému zániku i a ke
vzniku sekundárního slabikotvorného l. K redukci vokálu i dochází jak ve spojení téžeslabičném (sәl-ni-ce,
s -ni-ce), tak různoslabičném (v)o-bә-lí, vob-lí (v tomto případě odpadá jedna slabika, výsledkem je tedy slovo
dvojslabičné). Nejde o jev izolovaný, starší literatura jej dokládá i na jiných případech, např. pәlnej/p nej ,pil-
ný‘, mәlost ,milost‘, kobәla ,kobyla‘ (rovněž např. u skupiny el: v kostatek) aj.
V souvislosti se sledovaným jevem je na mapě zachycen také maximální rozsah formy selnice; v ní je sa-
mohláska e dvojího původu: místy je důsledkem e-ového zabarvení redukovaného vokálu při souhlásce l, místy
pak výsledkem starobylé tendence změny y (i) > e, charakteristické zejména pro střm. nář.

148
 Podoby s nice, sәlnice a selnice jsou typické pro starší generaci.
K redukci ve slabice ni (s ňәca 603, selňәca 609–614, sélňәca 615, silňәca 707, 725, sélnәca 615) srov. ČJA
5, 75 a ČJA 5, 81c.
3 Podoba sәlnice je typická pro široký pás záp. a již. Čech sahající – s klesající frekvencí jevu směrem do
středu území – téměř k Rakovníku, Příbrami, Táboru a Jindřichovu Hradci, ojediněle byla zaznamenána též na
Ledečsku a Novoměstsku, sporadicky v sev. Podkrkonoší. Zapsána byla též u staré generace v některých jzč.
městech. Obměna s nice vytváří areál v záp. Čechách (kromě sev. úseku), porůznu je doložena též ze širokého
pásu již. Čech.
Varianta selnice je rozšířena zejména v záp. úseku jzč. nář. podskupiny s drobnými přesahy do přilehlých
oblastí nář. střč., méně často byla zaznamenána v již. Čechách, sporadicky v Podkrkonoší. Na Moravě je cha-
rakteristická pro značnou část střm. nář.
Podoba obәlí zahrnuje široký pás pokrývající většinu jzč. nář. s přesahy do přilehlých oblastí nář. střč.,
zejm. na Rakovnicko a Ledečsko. Odděleně byla sporadicky zachycena při okrajích svč. nář. Obměna oblí je do-
ložena ze stř. a již. části záp. úseku jzč. nář., dále z Prachaticka a z úseku mezi Příbramí a Táborem.
4 —
5 a) — b) vobelí Ru 2

Ši

Redukce i-ových hlásek po ň (n)

V souvislosti s redukcí i-ových hlásek objevuje se v některých okrajových nář. za starší skupení ní, ný po-
různu výslovnost ň (a méně často n) s průvodním samohláskovým prvkem, eventuálně i bez něho: v jz. Čechách
je tomu tak zpravidla ve skupině po konsonantu (např. jarňә, jarňәho, zedňәk, chasňәk, pjeknә, pjeknәho). Sledovaná
změna se vyvinula podle B. Havránka (1934, s. 145) ve spojitosti se změnou slabiky -ni- > -ň- > -n- v případech jako
kaňčka/kančka ,tkanička‘, skleňčka/sklenčka, pšeňce (-ca) / pšence ,pšenice‘ a také sence < sednice, stunce < studnice
nebo paňmáma. Souvislost obou změn potvrzuje do jisté míry i shodné zeměpisné rozšíření těchto vzájemně si blízkých
jevů, zejm. v záp. Čechách (patrně dalším pokračováním změny ni > ň jsou podoby pajmáma, sekajna, kopajna, kdy se ň
před m a n po zániku i disimilovalo v j). Příčiny změny jsou zřejmě fonetické: její podstatou je splývání samohlásky i s
artikulačně příbuzným palatálním ň.
Redukce ve slabice ní/ni nastává rovněž ve vm. nář. mezi Zlínem a Vsetínem na Fryštátsku (v ČJA v lo-
kalitách 725, částečně i 707, ojediněle 708); podle F. Trávníčka (1935, s. 96) tu samohláska i patrně prostě sply-
nula s palatálním ň.
Na jz. Moravě došlo k redukci samohlásky i (rovněž z í) nejen po ň, ale i po jiných souhláskách, srov.
ČJA 5-81b; ČJA 5-81c; ČJA 5-81d.
Nejstarší doklady změny ňi > ň zaznamenává J. Gebauer (1963, s. 228) už v 15. stol.
Dialektologické zápisy redukovaných podob se různí, průvodní vokál je akusticky nesnadné přesně za-
znamenat, ke způsobu zápisu viz výše.

75 zedník (102) — mapa s. 151

1 M zedňík (-nň-, -ňň-, -ň-, -ďň-)
zedňik (-nň-, -ňň-, -ň-, -ďň-)
zedňәk
2 U položky zedník se sledovala zejména redukce i-ové samohlásky ve výchozí slabice -ní- po konsonantu
– zedňәk. Na mapě je zakresleno rovněž krácení samohlásky í v příponě: To má ve střm. nář. značný
rozsah, srov. též ČJA, 204 rybník. Ke změnám ve skupení -dň- viz ČJA 5, 307 všední.
3 Jzč. a přilehlý již. pás střč. nář., sev. a nejjižnější úsek čm. nář., dále úzký pás střm. nář. probíhající od sz. k jv.
a naprostá většina vm. nář. dokládají podobu zedník, shodnou se spis. jazykem. Obměna zednik je charakteris-
tická pro svč. nář. a přilehlou sev. polovinu střč. nář. po Sázavu, dále pro střední úsek čm. nář. a pro dva velké
areály v střm. nář.: jeden v jz. části s výběžkem až na sev. Břeclavsko, druhý v sv. části zasahující až na ke Kyjovu.
Typická je rovněž pro nář. slezská.

152
 Redukovaná forma zedňәk byla – zpravidla dubletně – zapsána v záp. úseku jzč. nář. (Plzeňsko, Rokycansko,
Domažlicko a Klatovsko), porůznu též v již. úseku jzč. nář., na Moravě pak na širokém Znojemsku (Znojmo,
Moravské Budějovice, Moravský Krumlov) a v úseku mezi Zlínem a Vsetínem.
Mluva ve městech se shoduje s nář. okolím.
4 zedník (stč. zedníkový), Jg, SSJČ
5 zedňík Ju 5–7, Ru 2, 5 — zedňik Po 1, Ju 1–4, Ru 3, 4 — zeňňik Ju 2
Ši

76 a) obecní (ČJA 4, 204; ČJA 5, 15) — mapa s. 153

b) obrácené (1071 obrácené nom./ak. sg. n., 2231 (dobré) nom./ak. sg. n.,)
1 M a) obecňә (vo-)
b) obrácenә (vo-)
2 Vývoj slabik ní, ný byl pozitivně sledován rovněž na měkkém a tvrdém typu adjektiv. U měkkého typu
obecní byla zaznamenána výslovnostní podoba (v)obecňә. Formy s protetickým v- nebyly zvlášť sledovány.
U tvrdých adjektiv byl zkoumaný jev registrován už jen ve zbytcích, a to jednak na nář. podobě nom./ak.
sg. n. adjektiva (v)obrácené, po změně é > í (v)obrácený (seno), jednak na souborné položce nom./ak. sg. n. tvr-
dých adjektiv. Byl zachycen již jen v některých lokalitách, a to na jednotlivých slovech, např. sňeďenә 315, 329,
vobrácenә 301, 310, 336, pevnә 311, 316, 320, pjeknә 329, vodevřenә 301, 310, 333, hedbávnә 316, 423, kamenә
423 aj. Adjektivum obrácenә funguje na mapě jako výraz zástupný.
3 Podoba (v)obecňә je doložena především z oblasti zč. nář. a z přilehlého úseku směřujícího přes
Strakonicko k Českým Budějovicím, na Moravě byla zaznamenána na širším Znojemsku, odděleně v lokalitě
725. Zapsána byla též v zč. městech.
Výslovnost typu (v)obrácenә byla zachycena porůznu v záp. úseku jzč. nář. a v b. 423.
4 —
5 —
Ši

77 tkanička (ČJA 1, 81/220.8; ČJA 1, 134 brousek (u chleba)) — mapa s. 153

1 M kaňčka (kaňәčka 612)
kančka
2 Redukce samohlásky i ve slabice ni byla pozitivně sledována též na nář. slově kanička (to zjednodušením
souhláskové skupiny z tkanička). Zaznamenány byly téměř výhradně podoby se zánikem samohlásky i: kaňčka
a kančka. Podoba kančka je podle Havránka důsledkem změny ni > ň > n, srov. též pšence ,pšenice‘, stunce,
,studna‘, sence ,sednice‘ (viz ČJA 5, 78a; ČJA 5, 78b ; ČJA 5, 78c); Trávníček, 1935, s. 206, v této souvislosti mluví o
depalatalizaci ň před c nebo č po zániku i.
3 Nář. obměny výrazu kanička se zánikem samohlásky i mají mimořádně velký rozsah: jsou soustředěny
převážně do části svč. a střm. nář. Podoba kaňčka byla zaregistrována v několika mikroareálech: v Čechách
zejm. mezi Roudnicí nad Labem a Mladou Boleslaví, na Kladsku a Náchodsku, na Moravě pak jižně od Boskovic, na
Znojemsku a záp. Moravskokrumlovsku. Četnější obměna kančka je doložena ze záp., sev. a sv. úseků svč. nář.,
na Moravě z úseku vymezeného městy Boskovice, Brno a Třebíč, ojediněle i z Moravskokrumlovska.
4 —
5 —
Ši

154
 78 a) pšenice (ČJA 3, 55) — mapa s. 155
b) sednice (ČJA 1, 186 světnice)
c) studnice (ČJA 1, 217 studna)
1 M a) pšence
pšeňce
pšeňәca 603, 609, 614
b) sence
c) stunce
2 Změny i-ové hlásky ve slabice ni byly pozitivně registrovány rovněž u nář. označení pro pšenici (pšence,
pšeňce, pšeňәce), světnici (sence) a studnu (stunce). Mapa zaznamenává vesměs případy se zánikem samohlás-
ky i a s následnou změnou ň > n (podle Trávníčka dispalatalizací ň > n před c).
Forma s redukcí i > ә – pšeňәce – byla zapsána jen sporadicky. Mnohem častěji jsou doloženy obměny
pšence, příp. pšeňce, jež vznikly z pšenice (psl. *pьšenica) zánikem samohlásky i.
Formy sence a stunce vznikly zjednodušením z označení sednice (charakteristického pro záp. a již. polo-
vinu Čech) a studnice (rozšířeného v jzč., méně v svč. nář.), a to patrně přes změnu dn > nn: sednice > sennice >
sence, studnice > stunnice > stunce. (U nář. označení pro světnici však z důvodu přetížení mapy už nezazname-
náváme znojemskou redukci ve slabice ni ve výrazech sekňәca 603, 608, 609, 610, 614, 615, sek ca 611, 613, sed-
ňәca 615. K ní viz ČJA 5, 81c čtení a ČJA 5, 75 zedník.)
3 Forma pšence je charakteristická pro jzč., szč., sč. a svč. okraje a střed. část střm. nář., hlásková obměna pšeň-
ce byla zaregistrována především na jz. Moravě na Znojemsku a v oblasti záp. od Moravského Krumlova, sporadic-
ky pak též na stř. Moravě a ve stř. části čm. nář., podoba pšeňәce je doložena ze Znojemska a Moravskokrumlovska.
Označení sence vytváří kompaktní areál pouze v záp. Čechách.
Ekvivalent stunce je soustředěn v jz. části záp. úseku jzč. nář.
4 a) pšence SSJČ nář., pšenca hluž. c) —
b) —

5 —
Ši

79 a) sekanina (ČJA 3, 184 řezanka) — mapa s. 157

b) míšenina (ČJA 3, 110 směska na krmení)
c) panímáma (ČJA 3, 2 hospodyně)
cuchanina, drchanina (ČJA 3, 84 zcuchaná sláma nesvázaná)

1 M a) sekajna
b) míšajna (míšejna 618, 623, michajna 611)
c) pajmáma (též 671)
N míšaňna 725, paňmáma 149,150, 206, 219, 225, 233, 235, 240–242, 244, 336, 405, 409, 432, 502, 661, 663, 671, 672

2 Položky uvedené v záhlaví byly z lexikálního hlediska zpracovány již ve 3. svazku ČJA. Zde se soustře-
ďujeme pouze na pozitivní zakreslení konečných výsledků zániku samohlásky i mezi souhláskami spojeného
s disimilací měkké zubnice, např. sekajna. Mapa nepředstavuje rozsah změny v celé šíři, protože se nenašlo slo-
vo, které by se vyskytovalo na celém území českého národního jazyka. Nář. literatura dokládá ještě další pří-
klady na danou změnu, např. kopajna, nadivajna apod.
Výraz sekajna (míšajna apod.) vznikl disimilací ň – n > j – n po zániku samohlásky i mezi oběma souhlás-
kami (sekanina > sekaňna > sekajna).
Rovněž u výrazu pajmáma došlo po zániku i-ové samohlásky na konci první části spřežky – panímáma >
panimáma > paňmáma (zřejmě též vlivem slova pantáta, srov. ČJA 3, 1 hospodář) – k disimilaci: paňmáma > paj-
máma.
Mezistupeň paňmáma na mapě nezachycujeme, neboť se vyskytuje už jen ve zbytcích (viz oddíl 1 N) a ne-
tvoří souvislý areál. Je rozptýleně doložen z oblasti výskytu výrazu pajmáma ze střč. nář. a z nejbližšího okolí,
odděleně pak z Prostějovska.

156
3 Slovo sekajna je charakteristické pro sv. polovinu svč. nář. a přilehlé úseky čm. a střm. nář.
Výraz míšajna je doložen především z oblasti střm. nář., vymezené zhruba městy Boskovice, Třebíč,
Znojmo a Moravský Krumlov, ojediněle byl zaregistrován na Opavsku.
Označení pajmáma se vyskytuje ve dvou areálech: jeden je v oblasti střč. nář. zhruba mezi Mladou
Boleslavi, Roudnicí nad Labem, Příbramí, Benešovem, Pelhřimovem a Kolínem, druhý se nachází na jz. Moravě mezi
Boskovicemi, Jihlavou, Znojmem a Moravským Krumlovem.
4 a) sekajna SSJČ nář. c) pajmáma SSJČ nář.
b) —

5 a) sekajna Po 1, Ju 2, 4 c) —
b) —
7 Sledovaný jev byl zachycen též na slovech cuchajna a drchajna, označujících nesvázanou zcuchanou slámu (viz ČJA 3, 84). Slovo cuchajna
je doloženo z Kladska a širokého Náchodska, odděleně pak ze Znojemska, kde byl ojediněle zapsán i lexém drchajna.

Ši

80 a) zajíce gen. sg. (1465) — mapa s. 157

b) krajíce gen. sg. (472)
1 M a) zajce (zajәca 609)
b) krajce (krajәca 609)
2 Redukce ve slabice jí se pozitivně sledovala na genitivu sg. slov zajíc a krajíc; výsledkem jsou především
formy, u nichž došlo k zániku i-ové hlásky, srov. např. gen., ak. zajce a gen. krajce. Víceméně ojediněle, a to tra-
dičně na Znojemsku, byly zaznamenány obměny s redukovaným vokálem: zajәce, krajәce.
K výrazům typu rukajce, jalojce, (s)třejc apod. srov. ČJA 5, 314.
3 Formy zajce a krajce jsou charakteristické pro svč. nář., zejména pro jejich vých. polovinu a pro Kladsko
s drobnými přesahy do přilehlých oblastí střč. nář. Typické jsou rovněž pro záp. úsek jzč. nář. (Plzeňsko,
Domažlicko, Klatovsko), víceméně ojediněle se vyskytují na Strakonicku a Jihlavsku. Na Moravě byly zazna-
menány zejména na Znojemsku a Hranicku.
V městské mluvě byly sledované formy registrovány už jen sporadicky.
4 a) zajce (SSJČ nář. zajc) b) —

5 a) zajce Po 1, Ju 2, 4 b) krajce Po l, Ju 4, Ru 4

Ši

81 a) svačina (ČJA 1, 95 přesnídávka) — mapa s. 159

b) žito (ČJA 3, 54, ČJA 5, 44b)
c) čtení (31)
d) stolička (ČJA 1, 156)
1 M a) svačna
svačňe
b) žәto 603, 609, 611, 614, 615
c) čteňә 603, 609, 611, 612 (čteň 613, 615)
čtéň 610, 611, 614, 615
d) stolčka 604, 606–608, 610–614 (stólčka 611, stulčka 609, 615, 626, stolәčka 603)
2 Na mapě jsou pozitivně registrovány dva jevy: A) výskyt nář. forem svačna a svačně (lexikálně zpracova-
ných v rámci položky přesnídávka, srov. ČJA 1, 95), u nichž došlo k zániku samohlásky i mezi souhláskami č-n/ň u vý-
chozích morfologických variant svačina a svačině (na Znojemsku, kde rovněž dochází k redukci i ve skupině či,
byl zaznamenán jiný lexém); B) tzv. znojemská redukce.

158
 V územní návaznosti na jzč. oblast s výraznou palatálností, jež nepochybně podporovala i redukci samo-
hlásky i, docházelo k redukci i-ové samohlásky rovněž v střm. okrajovém úseku na Znojemsku a Moravsko-
budějovicku: redukcí nebo zánikem se řešilo zvláštní postavení, do kterého se zde vývojem samohláska i dosta-
la: pův. y a u tu většinou splynuly s e a o (ryby > rebe, budu > bodo, srov. ČJA 5, 47; ČJA 5, 48; ČJA 5, 49; ČJA 5, 54;
ČJA 5, 55; ČJA 5, 56; ČJA 5, 57; ČJA 5, 58; ČJA 5, 59) a vokál i tak ztratil svůj protějšek mezi samohláskami zadní řady;
snad proto se měnil v neutrální středopatrovou redukovanou samohlásku ә nebo zanikal zcela (nové i, u vznikly
zkrácením í, ú, viz ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204; ČJA 5, 205 a ČJA 5, 208; ČJA 5, 209; ČJA 5, 210; ČJA 5, 211;
ČJA 5, 212). Redukované ә za i (řidčeji rovněž za í) zde bývá nejčastěji po souhláskách ť, ď, ň, č, š, ž, ř, c, l (z ľ), ojediněle
po j a většinou také po s, z (též za starší y), srov. např. ťәcho, taťәk, sókoťәne ,souchotiny‘; na zďә, vo jedni hoďәňe, ďәvné,
liďәm/leďәm, ňәc, sáďeňәca ,sazenice‘, brabeňәšče ,mraveniště‘, kotňәk, čarodeňәca/čarodeňca/čarodenca, dráteňәk,
čәsté, ščәpe, vočә, babočәna/babočna ,pavučina‘; košәk, šәlhat/š hat; žәv, žәl/ž , žәto, hožәtek; kopřәva, jařәna, žebřәk,
sestřәn, řәťovi/řәtovi ,spodní část snopu‘; hlәna; cәhla, lacәné, cәzi, fšecә, cәbéba ,rozinka‘; jәskra, jәnovatka; sәlné,
zvratné sә, v nosә, sәn ,syn‘ sәpané; zәma, chebzәk ,šeřík‘, jazәk aj. Územně větší rozšíření má redukce po souhlásce ň
(zedňәk), minimální pak po l (hlәna); zejména po těchto dvou souhláskách dochází častěji k úplnému zániku i (např.
masleňca ,máselnice‘ peňze, sklenca, sáďenca ,sazenice‘; h na ,hlína‘, k ka ,klika‘, p vat ‚plivat‘, s na ,slina‘ (viz ČJA 5,
113), ž čka ,lžíce‘, jelto, polca, aj.), přičemž zánik bývá – dovolí-li to sklad hlásek – doprovázen náhradním dloužením
předcházející samohlásky, např. čtéň, psáň, vlóň ,vloni‘, lopéň ,lupení‘, posvicéň, stavéňma; jélt(k)o ,jelítko‘, f ponďél,
zél, ke škól; vóň ďelál ,oni dělali‘. V podobách hәlpa/lәpa ,lípa‘, hәňť/ňәť ,nit‘ lze mluvit o (funkčních) vokálech a
slabičném ň, které mohou mít protezi.
Sledovaný jev, explorátory často nejednotně graficky zaznamenaný, značně ustupuje, zachovává jej už jen
nejstarší generace, a i ta často nedůsledně (ke kolísání dochází nezřídka i u stejných informátorů); zejména při
zániku i-ové samohlásky bývá do značné míry lexikalizován. Nář. situace se liší i podle jednotlivých souhlásek
(např. v lokalitě 608 spíše než k redukci došlo k úplnému zániku i, a to nejen po ň a l, např. staveň, pšeňca,
váňca, holca ,ulice‘, ale např. i babočna ,pavučina‘, košla, žla ,žila‘ aj.). Starší literatura dokládá změnu z širší
oblasti.
Na mapě je pozitivně zachyceno několik typů jevu označovaného jako znojemská redukce. Pod typ žәto
(s redukovaným vokálem ә) je možno zhruba zahrnout redukci po souhláskách ž, š, č, ř, c, s, z, ť, ď a l; jev bývá
z jednotlivých lokalit doložen nesoustavně, za jeho jádro však lze označit oblast vymezenou body 603, 611, 614
a 615. Naproti tomu po souhláskách ř, ť, ď nebyla redukce i > ә téměř zaznamenána v lokalitě 609.
Typ čteňә podává dnes již víceméně maximální rozšíření redukce po ň včetně náhradního dloužení za zá-
nik samohlásky i (čtéň).
Typ stolčka reprezentuje výrazy jako kap čka, holčka ,ulička‘ (podoba holčka nebyla zaznamenána při
záp. okraji areálu v bodech 603, 606 a 608, navíc je však doložena z lokalit 520 a 620), ale i polce, přas ce aj.
3 Forma svačna je charakteristická pro jv. úsek střč. nář. (Benešovsko, Ledečsko, Jihlavsko) a přilehlý sv.
úsek nář. jzč. (Táborsko, Jindřichohradecko). Morfologická varianta svačně je typická pro sv. úsek svč. nář., od-
děleně je doložena ze záp. okraje čm. nář. a z nejvýchodnějšího cípu jzč. nář.
Redukce typu žәto byla zaznamenána na Znojemsku, záp. Moravskokrumlovsku a vých. Jemnicku, re-
dukce typu čteňә/čtéň zhruba tamtéž, avšak na poněkud kompaktnějším areálu, typ stolčka pak zaujímá území
největší: kromě širokého Znojemska, Moravskokrumlovska a vých. Jemnicka zabírá též vých. Třebíčsko.
4 a) svačně stč., SSJČ nář. c) —
b) — d) —

5 a) svačně Po 1 c) —
b) — d) —

Ši

Změna o >e
Vedle případů, kde e je výsledkem náležité přehlásky ’o > e (srov. ČJA 4,152 koním; ČJA 4, 156 polím), se
v nářečích vyskytují i výrazy s e místo o tam, kde nebyly pro přehlásku podmínky. Tento jev představujeme na slovech
čočka, domů, sotva. Zvláštní případ reprezentuje subst. macecha, zde přikomentované, kde jsou podoby macecha
a macocha paralelní.

160
 82 a) čočka (ČJA 1, 97) — mapa s. 163
b) domů (ČJA 5, 382)
c) sotva (2533)
macecha (1801 nevlastní matka)

1 M a) čečka (čečelka, čečovica, čečúfka)

b) demú (dem 308, 330, 333)
c) setva
2 Mapa zachycuje územní rozložení tří slov, v nichž se vyskytuje -e- místo -o-.
Názvy pro čočku s počátečním če- (stejně jako další obměny uváděné nář. literaturou, např. čačovica, či-
čuvka, čučka) vznikly pravděpodobně disimilací ze základního výrazu čočovice (stč. sočovicě); dále docházelo
k obměnám sufixu.
K podobě demů (též delů) uvádí Gebauer (1963, s. 242), že se změna o > e vyskytuje v nář. výrazech po-
různu a pochází „patrně z doby teprve české a namnoze z doby pozdní“. Je však možné, že formy demů, delů
jsou výsledkem staré disimilace (pův. domóv, dolóv) po adverbializaci, kdy se ztratilo povědomí souvislosti
s dóm, dól (dále srov. ČJA 5, 379, ČJA 5, 382).
Adverbium setva vzniklo spolu s podobou sotva ze stč. setně, sotně (to od adj. sotný ,nesnadný‘) patrně změnou
zakončení podle adv. jedva, ledva (srov. ČJA 5, 408).
3 Podoby na če- vytvářejí areály především v jzč. a střm. nář.: čečka na širším Strakonicku, Prachaticku a jz.
Českobudějovicku, dále záp. od Benešova a sz. od Příbrami, čečůvka v centrální části střm. nář., čečovica na
kopaničářských nářečích. Obměna čečelka byla ojediněle zaznamenána v Podještědí.
Varianta demů zabírá již. polovinu zč. nář., odkud přesahuje na Sušicko. Byla zachycena už jen v mluvě
starší a nejstarší generace.
Forma setva se dokládá především z Příbramska a Sedlčanska.
4 a) čečka Jg mor., též čečelka, též čečovice mor. c) setva stč. setně
b) —

5 a) čečka Ru 3 c) —
b) —

7 Podoby macecha a macocha jsou vytvořeny od slova mati pejorativními příponami -jecha, -jocha (též -jacha, -jucha, -jicha, srov.
Machek, 1968, s. 346), které mají různé územní rozšíření. Forma macocha byla při výzkumu většinou klasifikována jako pejorativní, macecha
jako neutrální. Výzkum byl prováděn pouze ve venkovských lokalitách.
Podoba macocha zabírá téměř celou Moravu a Slezsko, a to jako výraz nedubletní. V Čechách pokrývá především jzč. nář. a přilehlou
část nář. střč. Varianta macecha vytváří areál v svč. nář. s přilehlým okrajem střč. nář. a přes sz. Ledečsko proniká na širší Benešovsko,
Táborsko a Jindřichohradecko. Jako dubletní byla často zapisována v oblasti podoby macocha.

Km

Změna a >e
Samohlásku e místo a nacházíme i tam, kde nenastaly podmínky pro přehlásku ’a > e, tedy po tvrdé a před
tvrdou souhláskou (srov. ČJA 5, 1; ČJA 5, 2; ČJA 5, 3; ČJA 5, 4; ČJA 5, 5). Nářeční literatura uvádí řadu výrazů
dokumentujících tento jev (např. behno, chlestat, kázení, teký, zehrádka, telíř, repouch ,rampouch‘, selát, keléšek),
dotazník pro ČJA sledoval zmíněný jev na položkách bahno (ČJA 2, 136 močál, srov. odd. 2 v komentáři), talíř (310) a
zahrada (1104). Kromě toho byl zachycen na mapě ČJA 2, 157 (je) ošklivě, kde se vedle výrazu škaredě vyskytuje i jeho
obměna škeredě (na Strakonicku), a u adverbia také, které se na Chodsku objevuje ve variantách teki a tekí (srov. dále
ČJA 5, 405).

83 a) bahno (ČJA 2, 136 močál) — mapa s. 163

b) zahrada (1104)
c) talíř (ČJA 5, 43)
1 M a) behno (-iště)
b) zehrada (též zegroda 831)
c) telíř 104, 106

161
2 Mapa zobrazuje územní rozložení forem behno, telíř a zehrada. Do výrazu behno mohlo -e- proniknout
analogicky podle jzč. nář. výrazů, v nichž došlo k vyrovnávání ve prospěch přehlásky ’a > e (např. začel, vzel, po-
metenej ,pomatený‘, čedí, jesen, zájemí ‚místo za jámou‘). Podoba zehrada je výsledkem disimilace (snad pod-
pořené výrazy s prefixem ze-). Ojedinělá nemapovaná forma zegroda v b. 831 je přesahem z areálu pol. nář. po-
doby (srov. MAGP 58; z b. 831 se dále dokládá výraz zegłovek, srov. ČJA 1, 162 polštář). Varianta telíř ukazuje na
souvislost s němčinou (střhn. teller).
3 Podoba behno je soustředěna převážně v záp. úseku jzč. nář.
Forma zehrada pokrývá centrální oblast střm. nář.
Výraz telíř byl zaznamenán pouze ve dvou lokalitách v Podkrkonoší.
4 —
5 —
Km

V yro v ná vá n í stř íd ni c za j er y

Obdobně jako ve spisovném jazyce se jery v našich nářečích v silné pozici (tj. sudé pozici od konce) vo-
kalizovaly v samohlásku e, v slabé pozici (v liché pozici od konce) zanikly (např. mъchъ > mech, gen. mъchu >
mchu). Pravidelné střídání ve spisovném jazyce často narušila tendence, aby slovní základ měl při připojování
různých koncovek stejnou hláskovou podobu, např. za náležité formy mech (< mъchъ), gen. mchu (mъchu)
vznikly formy mech, mechu, podobně podle nom. krev se vyrovnaly tvary nepřímých pádů, tedy např. nář.
gen. krevi.
Táž tendence se projevila také v dialektech, ale výsledky uvedeného procesu se někdy od spisovného sta-
vu liší. Nářeční situaci představujeme na tvarech gen. sg. lnu, gen. keře, nom. česnek, nom. švec a gen. ševce,
nom. tkadlec a gen. tkalce, příč. min. uschl; společně jsou zobrazeny výrazy nehet, stéblo, krtek, zpracované už v le-
xikálních svazcích ČJA.

84 lnu gen. sg. m. (1101) — mapa s. 165

krve gen. sg. f. (ČJA 4, 50)
ovec gen. pl. f. (ČJA 4, 144)

1 M lnu
lenu (lonu 801)
2 K náležité formě nom. sg. len (< lьnъ) vznikly po vokalizaci a zániku jerů pravidelné tvary gen. sg. lnu
(< lьnu; podobně další nepřímé pády, např. instr. sg. lnem). Na velkém teritoriu vyrovnáním s formou nom. len
se prosadily tvary nepřímých pádů ve variantě lenu, lenem, …
Položka se v Čechách zkoumala jen na opěrné síti, proto zde není obraz rozložení obou forem zcela
přesný.
3 Kmenovou analogií vyrovnaná forma lenu pokrývá v podstatě celé Čechy (bez jv. a sv. okrajů), odtud pře-
sahuje na záp. Moravu téměř po Boskovice, Brno, Moravský Krumlov. Odděleně vytváří tato varianta ještě dva
mikroareály, jeden na Břeclavsku, druhý v kopaničářských nářečích.
Na zbylém území je forma lnu. Ta se vlivem spisovného jazyka (obvykle jako dubletní) prosazuje i v Če-
chách.
4 lnu stč. i lna, Jg, SSJČ, pol. lenu Jg, sloven. l’anu (k nom. l’an), hluž. též lena

5 lnu Ju 3, 7, Ru 3 — lenu Po 1, Ju 1, 2, 5, 6, Ru 2, 4, 5
7 Podobně se tvoří tvary nepřímých pádů podle nom. sg. krev, tedy např. gen. sg. krevi. Tento tvar máme doložen pouze ze sev. Plzeňska
(body 306, 311–316, 326–328).

162
 Tvar gen. pl. ovec je zajímavý tím, že představuje původní, starobylý stav; samohláska e je zde pravidelnou střídnicí za pův. měkký jer
(ovьcь). Tento tvar je charakteristický pro celé území slezských nářečí, odtud přesahuje na vých. Valašsko. Dále byl zachycen na Znojemsku
a poněkud soustředěněji na Novoměstsku. Na většině území byl vystřídán tvary zejména podle sklonění subst. měkkého typu nůše (ovcí) nebo
podle tvarů měkké adj. flexe (ovcích).
Na malém území sousedícím se Slovenskem se realizují formy s dlouhou samohláskou ovéc, na okraji jzč. nářečí jsou tvary v dloužené
a úžené variantě ovíc. V tvaru ovec se pův. měkká retnice před střídnicí za měkký jer depalatalizovala, pouze v přechod. nářečích česko-polských
k uvedené hláskoslovné změně nedošlo a jsou tam formy ov’ec. Podrobněji viz ČJA 4, 143 mís.

Bh

85 keře gen. sg. (1352) — mapa s. 165

1 M keře
kře
2 Sledovalo se vyrovnávání v tvarech slova keř. V nom. tu samohláska e představuje střídnici za pův. silný
jer, v nepřímých pádech se nacházel jen jer slabý, jenž se přirozeně nevokalizoval. Staročeský stav byl tedy keř
– gen. křě (< kъr’ь – kъr’a); ten se v nářečích uchoval pouze na omezeném teritoriu. Na větší části území se ve
shodě se spis. jazykem realizují v nepřímých pádech analogické tvary podle nom. keř, tedy např. gen. keře, instr.
keřem atd.
Na východě zkoumaného území se místo výrazu keř vyskytují jiná pojmenování, viz ČJA 2, 85.
3 Starší, původnější formy nepřímých pádů kře, křem, … se vyskytují na celém širokém vých. okraji českých
nářečí v užším smyslu (zde většinou jako dubletní) a na souvislém území části střední Moravy v pásu od západu
k jihovýchodu (Novoměstsko, Boskovicko, Brněnsko, Moravskokrumlovsko, Kyjovsko, Uherskobrodsko,
Kroměřížsko). Stejný stav byl ojediněle zachycen i na úzkém sz. okraji Čech. Do tradičních dialektů a do mlu-
vy měst pronikají vlivem spisovného jazyka formy keře, keřem. Ty se jinak vyskytují na zbylém teritoriu Čech
a Moravy a v celém Slezsku.
4 keře stč., Jg, SSJČ kře sloven. kra, pol. krza

5 keře Po 1, Ju 1–3, Ru 4 — keřa Ru 5 — kře Ju 2, 4–6

Bh

86 česnek (1140) — mapa s. 167

1 M česnek — česňek — češňek — čosnek (též 801)
česenek (česinek 216–218)
2 Psl. slovo *čes-ьn-ъkъ mělo po vokalizaci v nom. tvar česnek, ale v gen. česenka (< čes-ьn-ъka).
Vyrovnáním podle nom. se ve spis. jazyce došlo k formě gen. česneka, česneku. Podle starší, náležité podoby
gen. česenku se na malém území čes. nářečí dotvořila nová forma nom. česenek (jako např. podle gen. domečku
vznikl tvar domeček).
Kromě uvedené hláskoslovné obměny jsou na mapě zakresleny další hláskoslovné varianty. Varianta
česněk se vyvinula tak, že se tu -e- chová jako např. v slovech vděk, útěk, tedy jako pův. -ě-. U nom. formy čes-
něk mohla působit i analogie s jinými slovy, např. zadeněk (ČJA 3, 93 zadina), vejminěk (ČJA 3, 4 výměnek). Další nář.
varianta češněk souvisí snad s asimilací souhlásky s k palatální souhlásce ň. Forma čosnek ukazuje na běžnou
dispalatalizaci samohlásky e před tvrdou zubnicí.
3 K analogickému vyrovnání podle starého tvaru gen. česenku došlo jen v Čechách ve vých. části svč. dia-
lektů (Náchodsko, Vysokomýtsko, vých. Kolínsko). Tam je tedy forma česenek. Na ostatním území je tvar nom.
česnek, shodný se spis. jazykem.
Hláskoslovná varianta česněk se rozkládá na větším teritoriu záp. Čech, dále vytváří menší oblast na
Litovelsku a Prostějovsku s dosahem téměř k Brnu a konečně na mikroareálu na Znojemsku. Další varianta
češněk je charakteristická pro Chodsko a větší oblast již. Čech. Nezřídka se tady střídá s výše uvedenou formou
česněk.
Obměna čosnek se vyskytuje v přechodových nářečích česko-polských.

164
4 česenek Jg čosnek pol. czosnek
česnek stč., Jg též čestnek a česnok i česnak slc., sloven. cesnak

5 česnek Po 1, Ju 1, 3–5, Ru 3, 5 — česněk Ju 6, Ru 2 — česenek Ju 2, Ru 4

Bh

87 švec nom. sg. (613) / ševce gen. sg. (614) — mapa s. 167
1 M švec/ševce
švec (šfec, šf’ec) / švece (šfece, šf’eca)
šefc/šefca (též 835, 836)
šo c/šo ce
2 Spis. tvary nom. sg. švec, gen. ševce jsou výsledkem pravidelné vokalizace jerů (nom. < šьvьcь, gen.
šьvьca). V našich nářečích tento původní stav někde zůstal zachován, někde došlo k vyrovnání podle tvaru
nom.: švec – švece, jinde podle tvaru gen.: ševce – ševc. U sledovaného slova se projevila asimilace šv > šf; tento
hláskoslovný proces zde pomíjíme, neboť je mu věnována zvláštní kapitola, viz ČJA 5, 299 švagr. Ojediněle zapsané
varianty šo c, šo ce ukazují na specifický vývoj v souvislosti s bilabiálním w.
3 Tvary s pravidelně vokalizovanými jery (švec – ševce) pokrývají celou oblast Čech a záp. polovinu Moravy
(zhruba po linii Litovel – Boskovice – Brno – Moravský Krumlov – Břeclav), odděleně dále území vm. nářečí od
řeky Moravy na východ, Holešovsko, Valašsko a vých. podskupinu slez. nářečí s přechodovými dialekty česko-pol-
skými. Záp. podskupina slez. nářečí (po řeku Odru) se vyděluje tvary švec – švece (šfeca). Vyrovnání podle ne-
přímých pádů, tedy ševce – ševc, se realizovalo na velkém teritoriu střední Moravy, ojedinělý je výskyt těchto fo-
rem na Jablunkovsku.
Varianty šo c – šo ce se sporadicky dokládají z okrajů svč. dialektů.
Situace ve městech se namnoze shoduje se situací ve venkovském okolí, i tu však lze pozorovat tendenci
sjednocovat slovní základ, tedy buď švec – švece, nebo ševc – ševce.
4 ševc – ševce pol. szewc – szewca, hluž. šewc – šewca švec – švece sloven. švec – šveca
švec – ševce stč., Jg, SSJČ

5 1. sg.: švec Ju 1–5, Ru 2, 4 — šwec Po 1 — šfec Ru 3 — šefc Ju 6, Ru 5 2. sg.: šefce Ju 2–6, Ru 4 — še ce Po 1, Ju 1

Bh

88 a) tkadlec nom. sg. (2059) — mapa s. 169

b) tkalce gen. sg. (2060)
1 M a) kadlc (též kadlic 135, 136, 137, 645, kalc 632, 733, 742)
b) (t)kalce
(t)kadlece
(t)kadlice 135, 136, 137, 645
(t)kadlce
2 Z pův. podoby nom. *tъk-adl-ьcь vznikla po vokalizaci jerů forma tkadlec. Ta se uchovala na většině úze-
mí, na mapě ji proto nevyznačujeme.
Genitivní tvar zněl tkadlce, po odstranění pobočné slabiky a zjednodušením souhláskové skupiny
(t)kalce.
Na značném teritoriu se však podle nom. tkadlec dotvořily i nepřímé pády tkadlece, tkadlecovi, … Naopak
podle tvarů nepřímých pádů kadlce, kalce vznikly vyrovnáním formy nom. kadlc (kalc). Na mapě je izoglosou
pozitivně zakreslena právě jen tato varianta.
Odsouvání souhlásky t na začátku výrazu není v nářečích ojedinělé, srov. např. tkanička > kanička. Zde
mu nevěnujeme pozornost a omezujeme se na konstatování, že dále na východě zkoumaného území k odsouvá-
ní zpravidla nedochází. Souvislé oblasti se skupinou tk- se nacházejí mezi Brnem a Boskovicemi, na Břeclavsku
a Kyjovsku, odděleně pak v oblasti slez. nářečí (zde též ve slově tkač, tkoč), na Valašsku, Holešovsku s výběžkem
k Uherskému Brodu.
Na Chodsku došlo v tvaru nom. k přesmyku a je tu tedy varianta karlec (z kadlec po změně d > r), v gen.
kalce. O změně d > r viz ČJA 5, 327a hedvábný.

166
3 Celé Čechy a oblast slezských nářečí, méně důsledně i Morava uchovávají pův. stav s pravidelnou vokalizací jerů,
tedy nom. (t)kadlec, nepřímé pády (t)kalce, (t)kalcovi.
Analogické formy tkadlece, tkadlecem, … v nepřímých pádech byly zachyceny jen na Moravě, poněkud
soustředěněji na záp. Třebíčsku, východně od Slavonic, na širším Brněnsku, Zábřežsku, Holešovsku a na již.
Vsetínsku.
Tvary kadlce (se zachovanou skupinou dl patrně za přispění forem tkadlec, gen. tkadlece) byly zazname-
nány zejména na Znojemsku, ve středním úseku vm. nářečí, sev. a záp. od Prostějova (územně se do značné míry
kryjí s variantou sedlka, srov. ČJA 3, 8).
Varianta kadlc pochází zejména z Uherskobrodska, záp. Kroměřížska a ze širšího Prostějovska. Jinde je
obvyklé slovo tkadlec.
4 tkadlc – tkadlce hluž. tkalc – tkalca tkadlec – tkalce stč., Jg vulg.
tkadlec – tkadlce stč., Jg

5 a) tkadlec Ju 6, 7, Ru 3 — tkalec Ju 5 — kadlec Po 1, Ju 1, 2, 6 — karlec b) tkalce Ju 5, 7, Ru 3 — kalce Ju 1, 2 — kárlece Po 1 — kadlece

Po 1 — tkadlen Ru 3 Ju 6, Ru 2–4

Bh

89 uschl příč. min. sg. m. (ČJA 4, 393) — mapa s. 169

1 M usech
usch
uschl
uschnul
2 V tvaru příč. min. muž. rodu se silný jer (usъchlъ) vokalizoval a vznikla forma usechl. Na velkém terito-
riu se koncové -l v příčestí minulém odsunulo, takže se dospělo k nář. podobě usech.
Jiný nář. tvar usch pochází z formy uschl, jež navazuje na podobu žen. rodu uschla (< usъchla); z uschl po
odsunutí koncového -l tedy usch.
Integrací minulého a přítomného kmene slovesa vznikl tvar uschnul. Detailní obraz výskytu a výklad dal-
ších forem viz ČJA 4, 393.

3 Starší forma usech pokrývá dva samostatné celky. Největší zahrnuje část středních a jižních Čech (Příbramsko,
Benešovsko, Strakonicko, Táborsko a Jindřichohradecko), menší oblast vytváří na severu Čech (Novopacko
a Trutnovsko; zde dubletně vedle usch). Na zbylé části Čech se prosadil tvar usch.
Od staré zemské hranice na východ jsou rozšířeny varianty uschl, dále na Valašsku, Slezsku a též v již. Če-
chách se vyskytuje novotvar uschnul.
4 usech stč., Jg i Tk říd. usechl, MČ, pol. usechł uschnul Tk, MČ hovor., pol. uschnął
uschl Jg, Tk, MČ

5 uschl Ju 6, Ru 5 — usch Po 1, Ju 1–4, Ru 2–4 — uschnul Ju 3

Bh

90 a) nehet (ČJA 1, 54) — mapa s. 171

b) stéblo (ČJA 3, 65)
c) krtek (ČJA 2, 26)
1 M a) nehet
necht (nocht 755)
b) zblo (též 609, 620, 623)
c) krt (též chrt 511, 605, 607, krtek, krťice)
kret
2 Pův. výraz *nogъtь po vokalizaci jerů nabyl podoby noget > nohet (kmenová samohláska o se později asi-
milovala k následujícímu jerovému e), nepřímé pády zněly nehtu, nehtem, s asimilací znělosti ht > cht. K těmto
formám se v nářečích analogicky dotvořila podoba nom. necht (lemmatizováno neht).

168
 Původní formy *stъblo a gen. pl. stъblъ přešly po zániku a vokalizaci jerů ve výchozí podoby stblo, stebl.
Zjednodušením souhláskové skupiny se dospělo k formě sblo, asimilací znělosti k podobě zblo. Novější jsou
tvary stéblo, steblo, stýblo, stěblo; představují varianty vzniklé analogicky vyrovnáním podle gen. pl. stebl. Tyto
tvary jsme na mapě nezakreslovali, k jejich rozsahu viz ČJA 3, 65.
Na mapě je zachycen zeměpisný rozsah formy zblo jen ve významu ,sláma’. Slovo zblo se vyskytuje také
ve spis. jazyce, srov. např. neměl zbla rozumu, ve spojení ani zbla. Zde znamená ,trošku, špetku‘. V tomto od-
vozeném významu se dokládá rovněž z nářečí, např. z části slez. a z části střm. dialektů.
Z psl. *krъtъ se pravidelným hláskovým vývojem (vokalizací jerů) dospělo k formě kret. Podle nepřímých
pádů krta (< krъta), krtem, … vznikla podoba nom. krt (a od ní odvozené varianty krtek, krtice, srov. podrobněji
ČJA 2, 26). Na mapě jsou různým typem šrafování zachyceny jen varianty kret a krt.
3 Forma neht pokrývá široký pás západních a jižních Čech a jižní a střední Moravu od linie Svitavy–Brno–Mikulov
na východ. Slezská nářečí a jv. okraj vm. nářečí se vydělují jinými lexémy, srov. ČJA 1, 54. Výraz nehet je rozšířen na
zbývajícím území Čech a na záp. Moravě po výše uvedenou linii.
Výraz zblo ,sláma‘ byl zapsán ve dvou mikroareálech, a to na již. Českobudějovicku v dubletě a na sev.
a sv. Boskovicku jako označení výhradní. Ojediněle se vyskytuje i záp. od Brna.
Starobylý tvar kret uchovávají pouze slezská nářečí. Na ostatním území převládají podoby od základu krt
(krtek, …). Základní, neodvozená forma vytváří dva menší areály na území Čech, a to v Pošumaví mezi Klatovy,
Strakonicemi a Prachaticemi a pak odděleně ve vých. části střč. nářečí zhruba mezi Benešovem, Ledčí nad Sázavou,
Kolínem, Novým Městem na Moravě a Jihlavou.
4 a) nehet stč., Jg. SSJČ c) kret Jg mor., pol., dluž. škret, kšet
neht sloven. necht, hluž. nohć krt stč., Jg, SSJČ zast. a nář., sloven.
b) zblo stč. stblo, Jg též istblo, SSJČ zast. a nář., pol. źdźbło, dluž. spło

5 a) necht Ju 5, 7, Ru 2 c) krt Ru 4
b) —

Bh

Uchování staršího i, í

91 píchat 3. os. sg. ind. préz. (1925) — mapa s. 173

1 M píchá
pichá
picha
pchá
pšká 113, 116, 135
2 Mapa zachycuje především územní protiklad nář. variant píchá a pchá. Obě podoby vznikly z pův. psl.
dublet *pichati a *pьchati. Dále mapujeme podobu pichá (krácení í > i na Moravě má větší rozsah, než jak ho
udává izoglosa PRO Alb, v Čechách naopak ke krácení í v základu slova došlo jen výjimečně; dále srov.
ČJA 5, 205; ČJA 5, 206), víceméně pravidelnou slezskou obměnu picha a okrajovou formu pšká.
3 Varianta pchá zabírá většinu vm. nář. a Slezsko, dále Holešovsko, sev. Prostějovsko a Boskovicko, obje-
vuje se též na Zábřežsku a v okolí Brna. Česká nářečí v užším smyslu (s výběžkem až k Brnu) pokrývá forma píchá,
shodná se spis. jazykem. Obměna pichá byla kromě oblastí pravidelného výskytu na Moravě navíc zaznamená-
na na Kyjovsku, Uherskobrodsku a Vsetínsku. Ve Slezsku byla jako dubletní zapisována podoba picha, která je
zde novější (vedle starší pcha). Okrajová forma pšká se dokládá především z Náchodska.
Situace ve městech je v podstatě shodná s venkovským okolím, do měst v areálu výrazu pchá pronikají po-
doby píchá, pichá a picha.
4 pchá Jg. SSJČ obl., sloven., pol. pcha píchá stč., Jg, SSJČ
pichá sloven. pšká Jg, SSJČ nář.

5 píchá Po 1, Ju 1–5, Ru 3, 4 — pícha Ru 2 — pchá Ju 6, 7, Ru 5

Km

170
 92 a) hřbet (ČJA 1, 52 záda) — mapa s. 173
b) pohřbetník (ČJA 3, 160)
c) řve (ČJA 3, 179 kráva bučí)
1 M a) (h)řibet — křibet (křibét 743)
b) po(h)řbetňík, ná(h)řbetňík
po(h)řibetňík, ná(h)řibetňík
c) říve
2 Mapa zachycuje pozitivně šrafou výrazy hřibet a křibet, oba ve významu ,záda‘. Podoba hřibet vznikla
z formy *chribetъ, dublety k psl. *chrьbьtъ (> hřbet; tak ve spis. jazyce a ve většině dialektů). Počáteční h- vznik-
lo z ch- asimilací k znělému b, k- proniklo do varianty křibet záměnou zadopatrové souhlásky.
Od slova hřbet/hřibet jsou odvozena pojmenování části koňského postroje pohřbetník, náhřbetník / po-
hřibetník, náhřibetník. (Lze je však sledovat pouze na části území, protože vých. polovinu Moravy a Slezsko po-
krývají jiné lexémy, viz ČJA 3, 160.)
Shodný jev byl zaznamenán u slovesa hřmí (ČJA 2, 159), z psl. *grьměti. Varianta hřimí (zachycená ve stř. části vm. nář.) však vznikla no-
věji z formy hřmí odstraněním pobočné slabiky pomocí vkladného vokálu pravděpodobně za přispění iterativa hřímat.
Ve výslovnosti výše uvedených slov často dochází ke zjednodušení hř- > ř-, srov. ČJA 5, 274; ČJA 5, 275; ČJA 5, 276; ČJA 5, 277.

Lexém řvát byl zkoumán v kontextu ,kráva bučí‘. Forma říve (k ní inf. řívat) navazuje na pův. stč. řeve / řie-
ve (pův. inf. řúti). Novější forma infinitivu řváti vznikla analogicky podle bere – bráti, k ní se následně dotvořily
préz. tvary řvu, řveš, …
3 Podoba (h)řibet pokrývá téměř celý záp. úsek jzč. nář. s přilehlým záp. Strakonickem. Varianta křibet tvo-
ří mikroareál ve stř. části vm. nář.
Na přibližně shodném území jako subst. (h)řibet byly zaznamenány obměny po(h)řibetník a ná(h)řibet-
ník, zbylé území Čech a záp. část Moravy zabírají podoby po(h)řbetník a ná(h)řbetník.
Tvar říve se dokládá z oblasti mezi Novým Městem na Moravě a Třebíčí.
4 a) hřibet stč. chřibet, Jg chirbet, SSJČ též řibet, obě nář. c) říve SSJČ říve nář., sloven. reve obojí ,řvát‘ (hluž. ruć, ruwać
b) náhřbetník Jg ,vydávat silný hlas’)
pohřbetník Jg, SSJČ
pohřibetník SSJČ nář., též pořibetník, pořibetnice nář.
5 a) — c) —
b) pořbetňik Po 1, Ju 2, 3, Ru 4 — náhřbetňík Ju 1 — nářbetňik Ju 2, 3

Km

Hlásky l, r

Realizace l

Na rozdíl od spisovného jazyka a většiny našich nářečí, v nichž se realizuje pouze jediné l (a to střední l,
které vzniklo ve 14.–15. stol. splynutím pův. tvrdého a měkkého l), zachovalo se ve vm. a slez. nář. l dvojí: střed-
ní l (které bývá v některých částech vm. nář. vyslovováno měkčeji) a tvrdé l (ł), které se v jv. části vm. nář., na
sev. okraji slez. nář. a v čes.-pol. přechod. nářečích vyslovuje jako (tzv. obalované l).
Ve výše vymezených oblastech má dvojí l též fonologickou platnost (např. jedla ,strom‘ × jedła/jed a –
příč. min. sg. f. od jíst; lež – imp. 2. os. sg. od ležet × łež/ ež ,nepravda‘; pluť ,plivat‘ × płuť ‚plout‘).
Starší literatura uvádí pravidelný výskyt dvojího l (l × ł) ještě na Prostějovsku, Přerovsku a Kroměřížsku;
náš výzkum zde však zachytil výslovnost ł již jen ojediněle u některých mluvčích. Na Zábřežsku se ł dochovalo
nejčastěji ve skupinách dła, dło (jedła, mydło, sadło).
Stopy po tvrdém l byly (ve shodě s údaji starší nář. literatury) zachyceny v svč. nář. ve slovech vhát, vrd-
louhat/hrdlouhat (z pův. v hrdlo lhát, srov. ČJA 1, 77 lhát), kořa ka/kořauka (srov. ČJA 5, 218a), vžíce (srov.
ČJA 1, 148 lžíce; vm. užice/užička svědčí o zaniklém ve skupení u-), na Doudlebsku u výrazu (v)oumara (srov.
ČJA 5, 246).
Náš výzkum zaznamenal také nenáležité nadměrné ł ve slovech cizího původu (např. cibuła, košuła) na
Holešovsku a v sev. části dolských nář. Tvrdé l sem proniklo zřejmě analogicky (např. podle stodoła) v rámci
moravského deklinačního kolísání substantiv na -la mezi tvrdými a měkkými typy.

172
 Rozložení l, l – ł, l – v našich nářečích vymezují v rámci PRO izoglosy E4a a E4b (na podobách lepil × le-
pił × lepi ), zde představujeme realizaci l na substantivu vůl.

93 vůl (791) — mapa s. 175

1 M vúl
vúł (voł 755)
vú (v o 801) — vú 729, 731, 734, 735
2 Mapa zachycuje oblasti, kde se realizuje střední l, tvrdé l (ł) a obalované l ( ), a to na nář. obměnách sub-
stantiva vůl.
V několika obcích v již. části vm. nář. došlo k zániku koncového ve variantě vů splynutím s předchá-
zejícím ů, tak vznikla varianta vů (totéž u příč. min. sg. m. minú a odpočinú, srov. ČJA 4, 382 minul, ČJA 4, 396
odpočinul). V těchto obcích (a rozptýleně i v několika dalších, kde se realizuje ) rovněž splývá na začátku slova
s následujícím ú nebo před samohláskou o zaniká, např. úka > úka (1200 louka), úč > úč (ČJA 1, 182 louč), opat-
ka > opatka (212 lopatka), okše > okše (ČJA 1, 96 nudle).
3 Forma vůl pokrývá oblast čes. nářečí v užším smyslu a převážnou část nář. střm. Podoba vůł zabírá větši-
nu nář. vm. a slez. nář. čes. typu, zasahuje na Holešovsko a jako dubletní se dokládá z česko-polských přechodových
nářečí. Varianta vů vytváří úzký pruh při již. části mor.-sloven. hranice a dále byla zaznamenána v čes.-pol. přechod.
nářečích, na sev. Hlučínsku a ve zkoumaných obcích na území Polska. Obměna vů vytváří mikroareály na
Uherskobrodsku a Břeclavsku. Města se v základě shodují s venkovským okolím, do vm. a slez. měst, především
do mluvy mladší generace, proniká podoba vůl, shodná se spisovným jazykem.
4 vůl Jg, SSJČ, sloven. vôl vůł pol. vół, hluž. voł

5 vúl Ju 1–6, Ru 1, 3, 5 — wúl Po 1 — vul Ru 2, 4 — vúł Ju 7

Km

l sonans
V psl. existovalo tvrdé a měkké (vlastně skupení -ъ - a -ь -, tedy slabikotvorné l doplněné průvodními
vokály neurčité kvality), např. sъ nьce × žь tъ. V pračeštině se z nich vyvinulo (s nce, ž tý), po retnicích se však nebo
zachovalo (m viti × m čati).
Sonantní l a ł původně rozlišovaly délku. Ta časem zanikla a ve většině českých nářečí (i ve spisovném ja-
zyce) je dnes a krátké. Dlouhé se dochovalo pouze ve vm. nář. (s výjimkou sev. a záp. okrajových úseků), ob-
dobný stav jako ve vm. nář. je i na Slovensku.
a) Pračeské je tedy střídnicí za pův. psl. (ch m, s nce, m viti) a sekundárně ztvrdlé (č n, ž tý). V průbě-
hu hláskového vývoje češtiny se vyvíjelo několika směry.
Již v nejstarší době se u často vyskytoval redukovaný průvodní vokál u, a to před i za likvidou. Ten se
postupně ustálil v postavení za likvidou a vývojem splynul s plným vokálem u (např. Chłumec/Chułmec). Před
13. stol. je již spojení s průvodním vokálem nahrazeno skupením łu, łú (chłum, žłutý; dłúhý, tłúci).
Ve spisovném jazyce a ve většině našich dialektů je dnes za slabika lu, lou (chlum, žlutý; dlouhý, tlouci), která
v nářečích podléhá pravidelným hláskovým obměnám.
Ve střední části vm. nář. zůstalo zachováno, a to krátké i dlouhé (žłtý, tłstý × ž tek, ž tko, st p). Do již. části
vm. nář. jsou soustředěny podoby s u, ú (sunce/sunko, dúhý). Na tomto území se však každé ł realizuje jako ,
a proto lze zmíněné u, ú považovat spíše za výsledek splynutí skupiny u, ú než za přímé pokračování podob s .
Ve slez. nář. je za pův. po č, ž skupení uł nebo u , popř. u (např. žułtý/žutý, ču nek/čunek).
Vývoj sledujeme na slovech tlustý, žlutý, člunek, sloup; dále zpracováváme výrazy hluboký a klubko
(varianty hłboký a kłbko jsou však výsledkem zvratné analogie).

b) Pračeské je střídnicí za pův. psl. měkké po retnicích (m čati, p ný, v na).

Ve staré češtině stávaly někdy u průvodní vokály, a to před nebo za ním, nejčastěji i, y (např. vilk/vlik,
napylni/naplyn), řidčeji e (velna) nebo u (zamulčeno).
Ve spisovném jazyce a ve většině našich dialektů se zachovalo (plný, vlna, mlčet), na části vm. nář. se roz-
lišuje krátké a dlouhé (v k × v ča). V některých nářečích se za vyskytuje spojení samohlásky s neslabičným l.

174
 Ve slez. nář. a v sev. úseku vm. nář. se realizuje skupina yl (pylny, vylna, vylchko), vokál y bývá zpravidla
redukován. V již. podskupině slez. nář. je sledovaný jev již na ústupu, prosazují se zde podoby s .
V čes.-pol. přechod. nářečích je za před tvrdými zubodásňovými souhláskami eł nebo e (pełny/pe ny,
velna/ve na), jinde il (vilchko/vilfko).
Z Podkrkonoší a z jzč. okraje se dokládá skupina el/әl (pelnej/pәlnej, velna/vәlna, melsnej/mәlsnej). Na
následujících mapách varianty s әl zvlášť nezachycujeme, zahrnujeme je pod podoby s el.
Starší nář. literatura uvádí za ještě skupení li (mlisnej, vlina) na Žďársku a Novoměstsku. Výzkum pro
ČJA tento typ zachytil jen naprosto výjimečně.
Sledovaný jev představujeme na adverbiu plno a substantivu kĺbík (,nádobka na brousek‘).
V rámci kapitoly zabývající se vývojem sledujeme též odstraňování v pobočné slabice pomocí průvod-
ních vokálů. Zkoumaný proces reprezentuje slovo slzy, přikomentovány jsou položky jedl a úmysl.

94 tlustý (1577) — mapa s. 175

1 M tlustý (klustej)
tłustý
t usty
t ústý 738
t stý (t stí 756)
tustý (tústý 738)
2 Na mapě jsou zachyceny nář. podoby výrazu tlustý (psl. *tъ stъ), jež jsou výsledkem různého vývoje .
Forma tlustý ( > lu) se shoduje se spis. jazykem, ve variantě tłstý zůstalo pův. zachováno, podoba tustý vznikla
splynutím - u- > -u- z formy t ustý. Dále zobrazujeme územní rozložení variant slova tlustý s různými realiza-
cemi l (l × ł × ). Nemapujeme formu klustý (o ní viz ČJA 5, 325a).
Podobný vývoj, jaký se objevuje u adjektiva tlustý, shledáváme i u výrazů dlužný/dlužen (1961), slunko
(ČJA 2, 152 slunce), dlouhý.
Jiná slova dokumentují vývoj poněkud odlišný. U subst. hlt (ČJA 2, 209 doušek) zaznamenal výzkum varianty
hłt, hut na rozsáhlejším území, než mívají podoby se zachovaným a se změnou u > u, a hułt jen v několika ob-
cích ve slez. nář. Mezi nář. variantami slovesa mluvit (srov. též ČJA 5, 56), psl. *mъ viti, nebyla zaznamenána forma
młvit, pouze podoby muvit a múvit (zejména v již. části vm. nář.). Obměna muvit na Hlučínsku a v přechod. nářečích
čes.-pol. navazuje na polštinu.
3 Podoba tłstý vytváří areál ve stř. části vm. nář. (zhruba mezi Vsetínem a Uherským Brodem). Varianta
tustý je soustředěna především v úzkém pruhu při již. části mor.-sloven. hranice, ojediněle byla zaznamenána
v některých dalších lokalitách ve vm. nář. a v nář. bránickém. Čechy a převážnou část střm. nář. zabírá forma
tlustý, která dominuje i ve městech. Pro vm. nář. (bez stř. a již. části) s přilehlým Holešovskem a slez. nář. je ty-
pická obměna tłustý, čes.-pol. přechodová nářečí charakterizuje varianta t usty.
4 tlstý sloven. tlustý pol. a dluž. tłusty
tlustý stč., Jg též tloustý zast., SSJČ

5 tlustej Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — tlustí Ru 5 — tłustý Ju 7

Km

95 žlutý (535) — mapa s. 177

člunek (603)

1 M žlutý, žłutý
ž tý (ž tí 756, ž ttý 725, 752)
žutý (žútý 738, 750)
žułtý, žu ty (žúłtý 723, 724, 739, 740, 748, žú tý 738)
2 Mapa podává výsledné podoby nář. vývoje ve slově žlutý (psl. *žь tъ). Vedle nejrozšířenější formy žlu-
tý, shodné se spisovným jazykem, byly zaznamenány varianty žłutý, ž utý, žłtý, žutý a žułtý.
Výše zmíněné nář. varianty slova žlutý se soustřeďují na vých. Moravu a územně odpovídají nář. obmě-
nám odvozených výrazů žluč (506) a žloutek (ČJA 1, 104); u slova žluč byly vedle podob s koncovým -č zachyceny
i varianty s -ť: žluť, žłť, žuť a ojediněle i žułť.

176
 Odlišný zeměpisný rozsah mají formy žłna, žułna a žuna, nář. obměny subst. žluna (srov. ČJA 2, 32 žluva).
Varianty žłna a žułna jsou doloženy jen ojediněle. Lexikalizovaná obměna žuna byla naopak zaznamenána na
větším teritoriu než např. podoby žutý, žútko (srov. ČJA 1, 104 žloutek).
3 Podoba žłtý se dokládá z oblasti mezi Vsetínem a Uherským Brodem a z již. části kopanič. nář. Slez. nář. s při-
lehlým sev. Valašskem zabírají formy žułtý a žu ty. V malých areálech při již. části mor.-sloven. hranice, roz-
ptýleně ve vm. nář. a v nář. bránickém se vyskytuje varianta žutý. Zbývající území pokrývají formy žlutý a žłu-
tý; podoba žlutý proniká téměř do všech měst.
4 žłtý sloven. žltý žułtý SSJČ nář. žultý, pol. żółty, hluž. žołty
žlutý Jg, SSJČ

5 žlutej Ru 3 — žlutí Po 1, Ju 2, Ru 5 — žlutý Ju 7 — žłutý Ju 7 — žutý Ju 7

7 V nář. obměnách substantiva člunek (z psl. *čь nъ) nacházíme tytéž střídnice za pův. jako u výrazu žlutý. Vedle podob člunek, čłnek,
čunek a ču nek byla zaznamenána i varianta čo nek; ta vznikla v souvislosti s pol. změnou > oł. Podoba čłnek pokrývá malé území přiléha-
jící ke stř. části mor.-sloven. hranice. Varianta čunek byla soustředěněji zaznamenána na Vsetínsku a Frýdecko-Místecku, v reliktech pak v již. části
vm. nář., na sev. Valašsku a ve slez. nář. Formy ču nek a čo nek se dokládají z Jablunkovska. Zbývající území pokrývá podoba člunek; ta je cha-
rakteristická i pro městskou mluvu.

Km

96 hluboký (1244) — mapa s. 177

klubko (602)

1 M hluboký
h boký (h bokí 712, 756, h boké 676)
huboký
hlyboký
hyboký
g ymbok’i 832–836, 84 (głym- 831, 836)
vyboky 801
2 Z nářečních obměn výrazu hluboký (psl. *glǫbokъ) je základní podoba hluboký (u ve skupení lu vzniklo
pravidelným vývojem nosové samohlásky). Kromě ní byly zaznamenány též varianty huboký a hłboký, přesto-
že v pův. psl. podobě nebylo. Forma huboký je výsledkem splynutí - u-/-łu- > -u- (h uboký/hłuboký > huboký),
forma hłboký vznikla analogicky podle jiných nář. výrazů se zachovaným (má s nimi přibližně stejný rozsah).
Dále mapujeme varianty hlyboký (-y- sem proniklo analogicky patrně podle protikladného výrazu vysoký),
hyboký (h y-/hły- > hy-) a g ymbok’i (s rozloženou nosovkou, změnou eN > yN a palatalizovaným k’). Adjektivum
vyboký vzniklo asi z podoby h yboký na základě artikulační blízkosti tzv. obalovaného l a obouretného v a po zániku
počátečního h-.
3 Podoba hluboký, shodná se spis. jazykem, je typická pro nář. svč. (kromě Vysokomýtska) s Kolínskem
a nář. střm. s přilehlou částí nář. dolských. Kvůli přehlednosti mapy nezachycujeme její dubletní výskyt; je však
třeba zmínit, že proniká především do oblasti výskytu forem hlyboký a hłboký, méně na území obměn huboký
a g ymboký a zcela převažuje v mluvě měst.
Rozsáhlý areál formy hlyboký zahrnuje jzč., střč. a čm. nář. Dále je tato obměna rozšířena ve slezských
nář. čes. typu, na sev. Valašsku a na Holešovsku.
Mikroareál mezi Vsetínem a Uherským Brodem pokrývá varianta hłboký. Podoba huboký byla zazna-
menána na Vsetínsku a odděleně v pruhu podél jižní části mor.-sloven. hranice. Obměna hyboký je soustředě-
na na sz. Valašsko. Přechod. nářečí čes.-pol. se vydělují formou g ymboky. Pouze z nář. bránického se dokládá
varianta vyboky.
4 g ymboký pol. głęboki hluboký stč., Jg, SSJČ, hluž. hłuboki
hłboký Jg slc., sloven. hlyboký dluž. dłymoki (též dłumoki)

5 hlubokej Po 1, Ju 3 — hlibokej Ju 1–3, Ru 1–4 — hlibokí Ju 4, 5, Ru 5 — hliboké Ju 6 — hyboký Ju 7

7 Obdobně jako adj. hluboký se vyvíjelo subst. klubko (602). V jeho psl. základu (*klǫbo) rovněž nebylo , z nářečí se však vedle
pravidelné podoby klubko dokládají též analogické varianty kłbko a kubko. Zaznamenána byla dále forma k ymbko s rozloženou no-
sovkou.

178
 Podoba klubko pokrývá čes. nář. v užším smyslu, nář. střm. s přilehlým úzkým pruhem vm. nář. od Mikulova ke Kroměříži a nář. ve
Slezsku. Forma kłbko vytváří malý celek sv. od Uherského Brodu, varianta kubko zabírá téměř celé Valašsko a převážnou část Slovácka.
Podoba k ymbko se dokládá z čes.-pol. přechod. nářečí. Situace ve městech nebyla zkoumána.

Km

97 a) plno (2085) — mapa s. 181

b) slzy nom. pl. f. (ČJA 4, 109)
c) kĺbík (ČJA 3, 59 nádobka na brousek)
d) sĺp (2117 sloup)
jedl příč. min. sg. m. (ČJA 4, 385)
úmysl (1744)

1 M a) p no
pelno (též 442, 445, pełno 831, pe no 832–834)
pylno
b) selz-
sylz- 822, 827, 829, 82
sluz-
slouz-
suz- (súz- 738)

c) k bík
d) s p (st p 742, 744, 753, 754, 756)
2 Mapa zachycuje na adverbiu plno (to od *pь nъ) střídnice za pův. l sonans. Kromě podoby plno s pův.
byly zapsány formy pelno a pylno.
Přibližně shodné územní rozložení mají nář. obměny vlna × velna × vylna, zaznamenané u subst. vlna (575).
U adverbia vlhko (1546) byla vzhledem k výzkumu na opěrné síti v Čechách zachycena varianta velhko jen v omeze-
ném rozsahu. Ze Slezska se dokládá obvyklá forma vylhko (též vylfko, srov. ČJA 5, 333b) a z čes.-pol. přechod. nářečí vilglo.
Průvodní vokály u l dokládá také adj. mlsný (366) a imperativ mlč (1761). V Podkrkonoší a na Chodsku se objevují po-
doby melsný a melč, na vých. Novoměstsku ojedinělý relikt mlič.

Ve slově slzy vzniklo ze staršího neslabičného l po zániku jeru (*slъza/slьza > s za). Slovo se nejprve
vyslovovalo jednoslabičně, později – když se pobočná slabika stala plně slabičnou – dvojslabičně (tak ve spis. ja-
zyce a většině našich dialektů).
Mapa zachycuje pozitivně ty nář. obměny subst. slzy, v nichž byla pobočná slabika odstraněna pomocí
průvodních vokálů stojících před neslabičnou likvidou (selz-, sylz-) nebo za ní (sluz-, suz- < s uz-, slouz-; v po-
době slouz- se průvodní vokál u dloužil a diftongizoval). Jazykovězeměpisnou situaci zobrazujeme zjednoduše-
ně, nemapujeme koncovky nom. pl. (k tomu srov. ČJA 4, 109).
Na mapě je dále pozitivně zobrazen výskyt podoby k bík (,nádobka na brousek‘) se zachovaným středním
, které vzniklo z původního měkkého. Značkami zobrazujeme rozšíření výrazu s p, v němž se uchovalo (pro
zbývající území je typická forma sloup). Stejný územní rozsah má i sloveso t ct (,tlouci‘).
Sonantní , bylo zaznamenáno i v jiných dokladech, které již byly mapovány: st( )pec (ČJA 3, 103 příčný trá-
mek hrabí), g ve se (ČJA 3, 235 (kuřátko) se klove), k zat (ČJA 1, 34 klouzat se), ž tek, ž tko (ČJA 1, 104 žloutek), h b
(ČJA 2, 20 košťál), h t/h t (ČJA 2, 209 doušek), st kat/st kat (ČJA 1, 113 stloukat máslo), st p (ČJA 3, 26 dřevěný
sloupek v plotě). Literatura uvádí ještě další nářeční doklady na : jab čko, v če, v ček.
3 Většinu Čech a Moravy pokrývá podoba plno, shodná se spis. jazykem a převažující ve městech. Nář. ob-
měny jsou soustředěny do okrajových nář. úseků v Čechách a do Slezska. Forma pelno vytváří areály
v Podkrkonoší, v již. polovině zč. nář. a v přechod. nář. čes.-pol. Ostatní slezská nář. se vydělují variantou pylno.
Podoba sluz- vytváří čtyři areály: v záp. Čechách (sev. Plzeňsko a vých. Klatovsko), v již. Čechách (oblast
mezi Táborem a Jindřichovým Hradcem), na záp. Moravě a ve slez. nář. (záp. podskupina po Ostravici
a Frenštátsko). Obměna suz- je typická pro Břeclavsko a Valašsko. Forma slouz- pokrývá část již. Čech.
Varianta selz- je soustředěna do Podkrkonoší a na území Chodska a záp. Klatovska. Obměna sylz- zaujímá úzký
pruh sledující tok Ostravice. (Do všech popsaných areálů proniká podoba slz-, shodná se spis. jazykem, kterou
kvůli přehlednosti mapy nezachycujeme.)

179
 V malém areálu na jih od Vsetína se vyskytuje forma k bík.
Podoba s p byla zaznamenána mezi Vsetínem a Uherským Brodem a v kopanič. nář.
4 a) pelno pol. pełno (hluž. połno, dluž. półno) c) kĺbík Kt
plno stč., Jg, SSJČ, sloven. d) s p sloven. stĺp
b) sluz- Jg sluzy zast., SSJČ sluze nář.

5 a) plno Po 1, Ju 1–3, 5, 7 Ru 2–5 c) —

b) suze Ju 7 d) —

7 Shodný typ odstranění pobočné slabiky, který se projevuje u subst. slzy, nacházíme též u výrazů úmysl (1744) a jedl (ČJA 4, 385).
Forma úmysel se dokládá především z okrajových úseků nář. jzč. (Manětínsko, Chodsko, Sušicko, Doudlebsko) a svč. (Podkrkonoší,
Kladsko, Litomyšlsko), odděleně byla zaznamenána na Táborsku, Jindřichohradecku, Boskovicku a v kopanič. nář.. Ve slez. nář. zabírá
Hlučínsko, Frýdecko-Místecko, Frenštátsko a přechází do vm. nář. na sv. Vsetínsko. (Na zbývajícím území Slezska a na Valašsku však nelze subst.
úmysl sledovat v plném rozsahu, část slezských nář. a sev. část vm. nář. se odlišuje lexémem úminek, čes.-pol. přechod. nář. pokrývá výraz
zamjar.)
U příč. min. jedl, které reprezentuje celý typ příčestí (dále srov. ČJA 4, 384; ČJA 4, 386; ČJA 4, 387; ČJA 4, 388; ČJA 4, 389; ČJA 4, 390;
ČJA 4, 391; ČJA 4, 392; ČJA 4, 393; ČJA 4, 397; ČJA 4, 399), sledujeme pouze formy s různými samohláskami, jimiž se odstraňovala pobočná
slabika. Varianta jedel byla zapsána na Frenštátsku, podoba jedél již. od Břeclavi a v kopanič. nář., forma jedol v kopanič. nář., obměna jedlu
na Telečsku a varianta jedu mezi Břeclaví a Uherským Brodem.

Hb-Km

r sonans
Psl. původně lišila tvrdé a měkké . Šlo vlastně o s neurčitými průvodními vokály (ъ , ь ); ty se v stsl.
zapisovaly jako jery, ale kvalitativně se od nich lišily, protože nepodléhaly zániku a vokalizaci (např. kъ kъ,
gъ dlo, bъ zo × čь nъ, žь dь, sь pь). Tato dvě splynula v pč. v jedno neměkké (krk, hrdlo, smrt, črný, žrd,
srp), jež pův. rozlišovalo délku. Ta však časem zanikla a většina čes. nářečí i spis. jazyk má dnes krátké.
Ve staré češtině mohly před nebo za stát průvodní vokály, obvykle i, y (birzo/byrzo, sirdce/sridce),
méně již e (stverditi) a u (vurba). Během 14. století většinou vymizely.
Ve spis. jazyce a v řadě našich dialektů je dnes ve většině pozic bez průvodního vokálu (odlišný vývoj
skupení čr, ščr, žr viz dále); ve vm. nář. (s výjimkou sev. a záp. okrajových úseků) se vedle zachovalo též :
v ch × v šek. (Někdy však nejde o původní, ale sekundárně zdloužené, např. oh ňat.) Obdobný stav jako na
vých. Moravě je i na Slovensku.
V některých nářečích bývá za spojení neslabičného r s průvodním vokálem (plným nebo s náběhem k re-
dukci).
Vých. podskupina slez. nář. tak má spojení yr nebo ry (hyrnec/hrynec).
V přechod. nářečích čes.-pol. je za před tvrdými zubnicemi ar (garło) nebo or (za pův. dlouhé – gor-
nek), jinde ’er (śm’erć) nebo ’yr/’ir (v’yrba/v’irba), příp. ’yř (v’yřba).
V Podkrkonoší je zpravidla nahrazeno skupinou er/ər (verba/vərba).
Ve výše uvedených oblastech jde o nář. obměny pravidelné, viz PRO A2abc. Spojení ər je zahrnuto pod
skupinu er a tento přepis uplatňujeme i na zde předkládaných mapách.
V jzč. nář. se průvodní vokály u r objevují ne zcela pravidelně. Nejčastější je skupina er/ər (serp/sərp),
starší nář. literatura uvádí také ir (sirp, stirnad, umi(r)lec). Tuto realizaci náš výzkum zachytil již jen sporadicky
(umilec v b. 424, 433, 450). Doložena jsou rovněž spojení ar, ro, avšak jen jako lexikalizované relikty (harlička
,hrdlička‘, skroz ,skrz‘).
Sledovaný problém představujeme na slovech hrneček, skrz, krk, vrba, krve, chrpa, ohŕňat (,ohrnovat‘),
trní, případy analogické reprezentují podoby nárt, vichr, švagr.

180
 98 a) hrneček (ČJA 1, 139 hrníček) — mapa s. 181
b) skrz (2541)
krk (1628)
vrba (1298)
krve (ČJA 4, 50; ČJA 5, 84)
chrpa (ČJA 2, 106 chrpa modrák)

1 M a) herneček (herňíček, herníček)

harneček 301
hyrneček
hryneček
gorneček
b) skerz 103, 105
skroz 410, 418, 440, 461
2 Na mapě jsou pozitivně zobrazeny nář. varianty subst. hrneček s průvodními vokály u r, tj. herneček, har-
neček, hyrneček, hryneček a gorneček.
Značkami zakreslujeme podoby skerz a skroz, nář. varianty předložky skrz. Ve Slezsku se slovo skrz (ve
spojení skrz plot) nevyskytuje, užívá se zde předložka přes. (Skrz je tu jen ve významu ,kvůli‘, který nebyl vý-
zkumem sledován.)
Varianty s průvodními vokály byly dále zaznamenány např. u slov brzo (1479), hrdlička (ČJA 3, 251), navrchu
(ČJA 5, 376 nahoře), obrtel (ČJA 3, 136 oplen), prst (ČJA 1, 53), smrk (ČJA 2, 69), srp (ČJA 3, 67), vrkoč (ČJA 1, 37
cop) aj. Většinou však bývá celistvý obraz sledovaného hláskoslovného jevu narušen výskytem jiných lexémů v dané
oblasti.
3 Podoba herneček vytváří areál v Podkrkonoší, na Chodsku (zde též ojedinělá varianta harneček), na sz.
Klatovsku a již. Plzeňsku. Forma hryneček přesahuje z Frenštátska na Frýdecko-Místecko, kde se střídá s obměnou hyr-
neček. Ta se dále dokládá z Ostravska a ze zkoumaných obcí v Polsku. Přechodová nářečí česko-polská pokrývá podoba
gorneček.
Forma skroz byla zapsána na vých. okraji jč. nář., varianta skerz v Podkrkonoší.
4 a) gorneček dluž. hornčk b) —
harneček pol. garnczek, garnczyk, dluž. gjarnušk, gjarnyšk

5 —
7 Při zkoumání územního rozložení hláskových obměn substantiva krk (psl. *kъ kъ) byly zapsány formy k k, kerk, kyrk, kryk a kark.
Jzč. podoby kerk/kirk, dokládané starší nář. literaturou, již nebyly výzkumem pro ČJA zachyceny.
Téměř celé sledované území pokrývá podoba k k, shodná se spis. jazykem, obměny s průvodními vokály jsou soustředěny do okrajo-
vých nář. úseků. Varianta kerk tvoří areál v Podkrkonoší, kark v přechod. nář. čes.-pol., kryk na Frenštátsku a kyrk v pruhu zasahujícím
Frýdecko-Místecko, Hlučínsko a zkoumané obce na území Polska; dále proniká i do přechod. nář. čes.-pol. Ve městech se výzkum neprováděl.
Poněkud odlišný rozsah mají nář. varianty subst. vrba. Podoba vrba (psl. *vь ba), která má ve shodě se spis. jazykem , je rozšířena na
celém zkoumaném území. Forma verba byla kromě Podkrkonoší zaznamenána jako okrajový relikt na Klatovsku, podoba vyrba tvoří areál za-
hrnující Hlučínsko s přilehlými obcemi na území Polska, oblast podél toku Ostravice a většinu čes.-pol. přechod. nářečí. Na malém území již-
ně od Českého Těšína byla zjištěna varianta vyřba. Část Frenštátska se vyděluje podobou vryba.
Mezi nář. variantami gen. sg. krve byla kromě pravidelných obměn kerve (v Podkrkonoší), kryvje (Frenštátsko) a kyrvje (Hlučínsko)
zachycena podoba krevi (Manětínsko), do níž však samohláska e pronikla analogicky podle nom. sg. krev. Přechod. nář. čes.-pol. a zkoumané
obce na území Polska se od ostatního území odlišují formou kf’e, (krve > krf’e > kf’e), v níž byla pobočná slabika odstraněna zánikem .
Substantivum chrpa (k psl. *chъ p-, *chъ b-) vykazuje vedle základní podoby chrpa, shodné se spis. jazykem, též varianty s průvodní-
mi vokály. Kromě formy cherpa se na omezeném území objevuje obměna chrypa a naopak na velké oblasti podoba charpa. Původ ar je tu však
nejasný; zeměpisná situace naznačuje, že nemusí jít o průvodní vokál.
Sledované teritorium bylo zčásti omezeno výskytem jiných lexémů (v jzč. nář. a v přechod. nář. čes.-pol.).
Linie sledující přibližně města Trutnov, Hradec Králové, Jihlava a Slavonice vymezuje dva rozsáhlé areály: východní pokrývá podoba
charpa (pouze ze dvou obcí na Frenštátsku se dokládá obměna chrypa, užívaná st. generací), jež byla dále zaznamenána v enklávě na širším
Roudnicku. V západním areálu převažuje varianta chrpa; ta proniká jako dubletní (v městech nedubl.) do oblastí podoby charpa. Podkrkonoší
se vyděluje obměnou cherpa.

Km

182
 99 a) nárt (ČJA 1, 56) — mapa s. 183
b) (po)vichr (ČJA 2, 155 větrný vír)
c) švagr (1818)
1 M a) nárit (nariť 311, náriť)
nárut
b) vjechar (vi- 302, ví- 301)
povicher (povícher 748, vícher 755)
víchor 730
c) švager (švag’er 831–836, 84)
2 Mapa zachycuje pozitivně ty nář. obměny výrazů nárt, (po)vichr, švagr, v nichž je pro usnadnění výslov-
nosti nahrazeno spojením r se samohláskou. Nejde zde tedy o reflex starého .
Podoby nárut, náryt (z nárt, psl. *na-rъtъ) vznikly analogicky podle jiných výrazů s průvodními vokály
u starého . (Starší nář. literatura uvádí další jzč. variantu náret, která je považována za dochovanou pův. dvoj-
slabičnou podobu nom. sg. Naším výzkumem však zachycena nebyla.)
Slova domácího i cizího původu zakončená na -tr, -kr ap. (zde zastoupená výrazem švagr, srov. též ČJA 5, 299)
mají vkladné e, např. cuker (355 cukr), hader (ČJA 1, 168 hadr), majster/mister (ČJA 5, 117 mistr), v’ater (ČJA 5, 143
vítr); výzkum dále zaznamenal spontánní doklady brater, kfader, liter, lóger, meter, sveter. Výjimečné je subst. vichr
(psl. *vichrъ), které má kromě varianty s er také ar a or: povicher, věchar (-ě- podle větr-), víchor.
3 Obměny subst. nárt jsou soustředěny do oblasti jzč. nář. Podoba nárut zabírá doudlebský úsek a Prachaticko,
forma náryt se rozkládá na širším Strakonicku, na Manětínsku a Plzeňsku.
Forma věchar tvoří malý, ale kompaktní areál na Chodsku, obměna povicher se dokládá z Hlučínska
a Frýdecko-Místecka, víchor z jz. Uherskobrodska.
Podoba švager pokrývá Podkrkonoší a téměř celá slez. nář. (kromě jejich záp. okraje).
4 a) nárut Jg náruť věchar dluž. wichar
b) povicher Jg vicher, vícher, SSJČ vicher zast., pol. wicher víchor SSJČ vichor zast. a nář., sloven., hluž. wichor
c) švager Jg, pol. szwagier, sloven, švagor

5 a) — c) švogor Ru 1
b) —

Km

100 a) ohŕňat (557 ohrnovat) — mapa s. 183

b) tŕní (1355 trní)
1 M a) oh ňat
oh ňat
-h novat — -h ňovat 702, 703, 721, 807, 82
b) t ňí (t ňje, t nje 755)
2 Položka ohrnovat (např. nohavice) byla zaměřena na zjištění dlouhého a zdlouženého u nář. odvozeni-
ny oh ňat/oh ňat. Navíc jsme zjistili slovotvorné obměny za-/vy-/oh novat, popř. -h ňovat.
U kolektiva t ní zakreslujeme pozitivně zachování starého . Jde o jev ustupující, dnes už vzácný. Na zbý-
vajícím území byla zaznamenána forma t ní, shodná se spis. jazykem.
V části slez. dialektů se objevuje tento výraz s průvodními vokály (srov. ČJA 5, 98a).
Dlouhé bylo zachyceno i ve výrazech mapovaných v předchozích svazcích ČJA, např.: k bík (ČJA 3, 59 ná-
dobka na brousek), t če (ČJA 3, 181 kráva trká), kok há (ČJA 3, 226 kokrhá), k del (ČJA 3, 241 hejno hus), v ká
(ČJA 3, 250 holub vrká). V dialektologické literatuře se uvádějí další nářeční doklady s , a to z ní, v ba, v šek,
nak mit, f knut, pop chat ‚poprchávat‘, d cat a v čet.
3 Forma oh ňat se vyskytuje na větší části vm. nářečí. V dolských dialektech, na Holešovsku a na sev. okra-
ji vm. nářečí je v podobě oh ňat. Na ostatním území se užívá odvozenin za-/vy-/oh novat, popř. -h ňovat (zejm.
sv. od Lipníka nad Bečvou).
Varianta t ní se dokládá ze Slovácka a z již. části Valašska.

184
4 a) -hrnovat Kt, SSJČ b) tŕní sloven. tŕnie
ohrňat Kt
ohŕňat sloven. ohŕňať

5 a) wohrnovat Po 1 — vohrnuvat Ru 3 — oh ňat Ru 5 — zah ňat Ju 7 b) t ňí Ju 7, Ru 5

Hb

Zvratná redukce

Z nářečí, v nichž se vyslovuje jako neslabičné r s průvodním vokálem (plným nebo redukovaným, viz
výše), ale i z dalšího území se dokládá vznik sekundárního . V důsledku hyperkorekce zde zaniká u neslabič-
ného r v pův. skupinách -er-, -yr-, -rý- samohláska (např. čiperný > čip ný v Podkrkonoší, sekyrka > sek ka ve
Slezsku, pokrývadlo > pok vadlo v jzč. nář.).
Zvratná redukce byla zkoumána v rámci samostatné položky (2142). Pro změnu er > volíme jako re-
prezentativní výraz čiperný. (Vznikl zřejmě z čepyrný přesmykem, je však třeba připustit i vývojový postup če-
pyrný > čep ný.) Toto adjektivum bylo zaznamenáváno nejčastěji v Čechách, na zbývajícím zkoumaném území
již nikoli. Aby tedy byla sledovaná hyperkorekce postižena v úplnosti, sledovali explorátoři zánik vokálu ve
skupení er i v jiných slovech, např. v Podkrkonoší v štat (< verštat ‚dílna‘), pazd na (< pazderna ,stavení, kde se
zpracovával len‘), b ňák (< berňák ,berní úřad‘) a v pán (< verpán ,modřín‘, srov. ČJA 2, 71), na Roudnicku et nit
(< eternit ,střešní krytina‘), ve vm. a slez. nář. b la (< berla) a ve Slezsku také klašt na (< klašterna ‚jeptiška‘,
srov. ČJA 2, 190) a kfat ňik (< kfaternik ,podruh‘). V čes. nář. v užším smyslu byly rozptýleně zachyceny podoby
h bábný, h bávný (< herbábný, herbávný ,hedvábný‘, dále srov. ČJA 5, 327).
Změnu yr/rý > sledujeme na substantivech sýr, sekyrka a pokrývadlo.

101 a) čiperný (2142) — mapa s. 185

b) berla (1715)
1 M a) čip nej
b) b la (b le 118, 130, b „o 820, b dlo 736, 737)
2 Na mapě jsou šrafami a značkami pozitivně zobrazeny areály podob čip ný a b la; v těchto případech
vzniklo zvratnou redukcí ze skupiny -er-.
3 Podoba čip ný pokrývá úzký pás zabírající postupně Roudnicko a Mělnicko a přecházející přes jv.
Mladoboleslavsko ke Hradci Králové, na Náchodsko a Litomyšlsko.
Forma b la je soustředěna jednak do vm. nář. (odtud přesahuje na Kroměřížsko a Holešovsko), dále na
Opavsko a na Frýdecko-Místecko; odděleně se dokládá z Litovelska a Kladska.
4 a) čiprný Jg též čeprný a čuprný mor. b) brla stč., Jg zast.

5 a) čip nej Ju 1, 2 b) b la Ru 5 — brła Ju 7 — b le Ju 6

Km

102 a) sýr (ČJA 1, 110 sýr-tvaroh) — mapa s. 185

b) sekyrka (1325 sekerka)
c) pokrývadlo (ČJA 1, 145 poklička)
1 M a) s
b) sek ka
c) pok vadlo (-átko, -áško, -áška f., kop vadlo, -átko, kop dlátko 438)
2 Mapa představuje tři výrazy, v nichž slabikotvorné r vzniklo zvratnou redukcí ze skupin yr (sr, sekrka) a rý
(pokrvadlo/koprvadlo). Výzkum zaznamenal i některá další slova dokládající změnu yr > , a to především ve
slez. nář.: nětop (< nětopyr, srov. ČJA 2, 30), s ka < sirka (200), v vac’ (< vyrvac’ v rámci souhrnné položky 2142);
z podoby syrovatka (ČJA 1, 109 podmáslí) se vyvinuly varianty s vatka a srovatka.

186
3 Podoba s zahrnuje větší část opavské podskupiny slez. nář. a Frýdecko-Místecko. Forma sek ka vytváří areál na
přibližně stejném území, avšak v menším rozsahu. Varianta pok vadlo (a její obměna kop vadlo) je soustředěna na
Domažlicko a dále na Doudlebsko a Jindřichohradecko.
4 a) — c) pokrvadlo stč. též koprvadlo, Jg též pokrvaška; koprvátko a ko-
b) — prvádko dem.

Km

Vývoj skupení č , šť , ž
Odlišným vývojem prošla skupení č -, šč - (> šť -), ž -, do nichž od 12. stol. (nejvíce pak ve 14. stol.) pro-
niká vedle i také e (čirvený/červený, ščerbina > štěrbina, žerď).
Tento stav se dokládá ze spis. jazyka i z většiny našich nářečí. Výjimku tvoří část vm. nář., kde ke změně
> er došlo pouze po č, kdežto po šč a ž zůstalo ve zbytcích zachováno původní .
Podoby se zachovanými skupeními šč -, ž - nacházíme u nář. obměn slov vyštěrbená (kosa), štěrk a žerď,
na nichž zmíněný jev sledujeme.

103 vyštěrbená (kosa) (1031) — mapa s. 187

1 M vyšč bená (též 675, 703, vyšt bená, vyšt baťená 741, šč batá 726, 727, 742, 743, 753)
vyščerbená (též 601, vyščérbená 682, vyščerbaná, ščerbatá 685, 707, 826, 828)
vyščyrb’uno 831–836
2 Na mapě jsou šrafami zobrazeny hláskoslovné obměny mor. a slez. nář. výrazu vyštěrbená (kosa), tj. ,s po-
škozeným ostřím, zubatá‘. Vedle podoby se zachovaným pův. (vyšč bená) byly zaznamenány i varianty s prů-
vodními vokály (vyščerbená, vyščyrbjuno).
S adj. vyšt bená souvisí subst. štěrbina (130). Nář. varianta šč bina (ve vm. nář. mající často specif. význam
,vylomený kousek ostří nože, kosy‘) byla zaznamenána na stejném území jako výraz vyšč bená.
3 Podoba vyšč bená pokrývá stř. část vm. nář. a vých. Valašsko. Ze zbývající části vm. nář. (s výjimkou úze-
mí sev. od Břeclavi) a z několika menších areálů ve střm. a slez. nář. se dokládá varianta vyščerbená. Pro pře-
chod. nář. čes.-pol. je typická forma vyščyrbjuno.
Položka nebyla zkoumána ve městech.
4 vyščerbená (stč. vyščerbený/vyštěrbený ‚odchylující se, odpadlý‘), Jg vyščrbená (stč. vyščrbiti ‚odchýlit se, prohřešit se‘), sloven.
vyštěrben, SSJČ vyštěrbená řidč. ob., pol. wyszczerbiony, hluž. vyštrbený
šćerbawy

5 vyšt bená, št batá Ju 7 — viščerbená Ru 5

Km

104 a) štěrk (1219 drcený kámen na silnici) — mapa s. 187

b) žerď (ČJA 1, 170 bidýlko nad kamny)
1 M a) šč k (št k)
b) ž ď 742–744 — ž tka 742, 755 (žh tka 756)
2 Na mapě je pozitivně zachycen výskyt výrazů se zachovaným pův. , a to šč k (štěrk ,drcený kámen na sil-
nici‘ nebo ,drobné kamení na poli‘) a ž ď/žrdka (žerď ,věšák nad kamny‘, psl. *žь dь).
3 Varianta šč k byla zachycena roztroušeně v oblasti vm. nář., zejména v jejich střední části a na vých.
Valašsku.
Formy ž ď a ž dka jsou soustředěny na sv. Uherskobrodsko a do kopanič. nář.
Výzkum ve městech se u žádné z položek neprováděl.

188
4 a) ščrk Jg štrk slc., sloven. štrk b) žrď stč. žrd (též žerd, žerď), sloven.
žrdka sloven. žŕdka

5 —
Km

K v a nti ta

V rámci obsáhlé kapitoly o kvantitě pojednáváme nejdříve o starých kvantitativních změnách (tuto pod-
kapitolu pak dále členíme na oddíly o změně kvantity v základu slov, v základu odvozených slov, v předponách
a v příponách), potom o změnách novějších (dloužení před měkkými souhláskami, znojemské náhradní dlou-
žení, nové krácení staršího í, ú/ů a další změny).

Staré kvantitativní změny

Na konci praslovanského období docházelo v důsledku různých vývojových tendencí (změn v přízvuko-
vých a intonačních poměrech – tzv. metatonií –, vývoje skupin tort, tolt, tert, telt, tъrt, tъlt, tьrt, tьlt, stahování, vý-
voje nosovek, zániku a vokalizace jerů) ke změnám kvantity samohlásek, tj. v některých pozicích se dlouhé sa-
mohlásky krátily a krátké se naopak dloužily (srov. např. Lamprecht – Šlosar – Bauer, 1986, s. 31–52). Tak se stalo, že
např. v paradigmatu substantiv docházelo ke střídání krátké a dlouhé samohlásky. Některé z těchto samohlásek, lišících se
zpočátku jen kvantitou, se dále kvalitativně vyvíjely, takže dnes máme např. vítr – větru, kůň – koně apod.
Uvedené vývojové tendence se někdy neuplatnily na celém území českého národního jazyka, ale pouze
na jeho části. Dnešní tautonyma (nářeční různotvary) lišící se kvantitou (případně kvalitou) samohlásky (např.
kraj – kráj, roh – růh, vítr – větr) však nemusejí vždy odrážet starý stav, ale v průběhu vývoje se mohly uplatňovat různé
vyrovnávací tendence mezi příbuznými tvary či kmenová analogie – vyrovnání podoby slovního základu. Někdy ani
nelze jednoznačně stanovit, která podoba – s dlouhou, či krátkou samohláskou – je starší a která vznikla nověji; jindy
mohly dnes totožné podoby vzniknout různými cestami (např. ruh viz ČJA 5, 119 roh, sněh viz ČJA 5, 142a sníh aj.).
Při naší klasifikaci nářečních změn zařazujeme každou mapu do příslušného souboru podle nejpravděpo-
dobnějšího směru vývoje: pokud se kloníme k názoru, že starší je podoba se samohláskou krátkou, mluvíme
o dloužení (např. do kapitoly a > á zařazujeme výrazy kraj a splav, protože varianty kráj a spláv chápeme jako
novější), a naopak mluvíme o krácení, když soudíme, že starší je forma se samohláskou dlouhou. Pokud lze při-
pustit i jiné směry vývoje, vysvětlíme je v komentáři.

Změ n y v z á kl ad u s lo v

Dloužení

Krátké kořenné samohlásky se v důsledku metatonií v některých původně dvojslabičných a trojslabič-

ných slovech dloužily. Dnes jsou po zániku jeru v koncovce některé původně dvojslabičné tvary jednoslabičné:
nom. a akuz. sg. neživotných maskulin (kraj < *krajь), nom. sg. živ. maskulin (syn < *synъ), gen. pl. a-kmenových
feminin (krav < *kravъ) a o-kmenových neuter (vrat < *vratъ), dříve a nářečně i gen. pl. maskulin (čas < *časъ),
a některé původně trojslabičné tvary jsou dvojslabičné (kuřat < *kurętъ). V těchto případech, pokud je kořenná
samohláska (či v trojslabičných poslední samohláska) zdloužená, může jít i o náhradní dloužení za ztrátu jeru
(čás < *časъ, viz výše). Patrně v důsledku rozkolísanosti a nejednotnosti ve vývoji přízvuku a intonace, v důsled-
ku působení různých analogií a také proto, že se tendence k náhradnímu dloužení nemusela prosadit ve všech
pozicích, kde k ní byly podmínky, a na celém území stejně, se dloužení objevuje u některých slov a tvarů jen
v některých oblastech. V územním rozložení dlouhých a krátkých samohlásek jsou značné diference. Rozdíly
v kvantitě se objevují i u některých novějších – i přejatých – slov, kde je lze vysvětlovat i jinak (např. návaznos-
tí na původní jazyk).
Do předkládaného souboru map věnovaného této problematice jsme nezařadili náhradní dloužení za
ztrátu jeru v příčestí minulém (brál, utřél, minúl apod.); je souborně představeno v ČJA 4 v kapitole Příčestí minulé.

189
 a>á

Na mapách věnovaných dloužení a > á uvádíme výrazy kraj, pata, fara, vrata a gen. pl. vrat; pozitivně
jsou zobrazeny podoby spláv, mráky a podoby gen. pl. čás, otáv a kuřát.

105 a) kraj (ČJA 5, 40b) — mapa s. 191

b) splav (1257 náhon, ČJA 2, 135 jez)
1 M a) kraj (kré 667, 668, 678, 680–685, krá 669, krí 671)
kráj — kroj
b) spláv
2 Mapa zachycuje dloužení kořenné samohlásky u slov kraj a splav. U slova kraj se vedle sledovaného dlou-
žení a > á, tj. kraj × kráj, na mapě objevuje ještě podoba kroj, která též svědčí o starém dloužení a > á (dalším
vývojem á > o, srov. ČJA 5, 69 dobrá). (Nemapována zůstala podoba kré na sv. okraji střm. nář., kde -é zřejmě vznik-
lo střm. monoftongizací diftongu -ej po předchozí změně aj > ej, jež byla jinde analogickým vyrovnáním s ne-
přímými pády odstraněna, srov. ČJA 5, 40b).
Dále mapa postihuje územní rozsah podoby spláv s provedeným dloužením a > á (proti většinovému
splav, příp. jiným formám a lexémům); částečný rozsah této podoby byl už zachycen v ČJA 2, 135 jez. Zde
zaznamenáváme celý rozsah zdloužené podoby spláv, a to nejen ve významu ,jez‘, ale i ve významu
,náhon‘, kterému v lexikálních svazcích nebyla věnována samostatná mapa.
3 K většinové podobě kraj, shodné se spis. jazykem, se na okrajích českého jazykového území přimykají podoby
kráj (záp. úsek jzč. nář., odděleně pak vých. Českobudějovicko a nejjižnější okraj Čech) a kroj (česko-polská pře-
chodová nářečí).
Ve městech se užívá výhradně podoba kraj.
Podoba spláv zaujímá členitý areál na západě Čech: Chodsko, Klatovsko, sev. a vých. Strakonicko a široké
okolí Příbrami na severu s přesahem do střč. nář. Ojediněle se objevuje i na Prachaticku a Českobudějovicku.
Ve městech podoba spláv zachycena nebyla.
4 a) kraj stč., Jg, SSJČ, sloven., pol., hluž. b) —

5 a) kraj Po 1, Ju 1–7, Ru 1, 4, 5 — kráj Ju 6, Ru 2 b) —

Či

106 pata (1685) — mapa s. 191

1 M pata — pjata (p’ata 801, 818, 819, pjato n. 806)
p’ynta
páta
2 Vedle dloužení a > á (pata × páta) byly zachyceny i hláskové varianty pjata a p’ynta. Většinová podoba
pata, shodná se spis. jazykem, je výsledkem pravidelného vývoje z psl. podoby *pęta. (Vývojem nosovek se po-
drobně zabývají mapy ČJA 5, 67 a ČJA 5, 230, viz tam).
Zdloužená varianta páta je buď důsledkem praslovanské metatonie, nebo vyrovnání s gen. pl. pát – tak stč.
3 Kromě slez. nář. je pro celé zkoumané území typická podoba pata, jen ve dvou oblastech v svč. nář.
(v Podkrkonoší se záp. Královéhradeckem a na Litomyšlsku) se zpravidla v dubletě s ní užívá podoba páta.
Pro nář. slez. je typická varianta pjata (přesahuje poněkud až na sev. okraj vm. nář.), pro Těšínsko
a Jablunkovsko podoba p’ynta.
Ve městech se výzkum neprováděl.
4 pata stč., Jg, SSJČ, sloven. päta p’ynta pol. pięta
pjata hluž.

5 pata Ju 2–7, Ru 2–5 — p’ata Po 1 — páta Ju 1

Či

190
 107 fara (2108) — mapa s. 193
1 M fara
fára (f ra 609, 610, 615, 625, 626, 628, 629, 639, 643)
2 Zkoumal se rozsah dloužení kořenné samohlásky a > á u přejatého slova fara (ze střhn. pharre, to z lat.
parochia). Mapa nezachycuje rozsah zaokrouhlené výslovnosti , která je zakreslena na mapě ČJA 5, 69 dobrá, viz
tam.
3 Na většině Moravy (bez záp. a jz. cípu) se jako výhradní podoba (kromě měst) uplatňuje podoba fára, na
již. Brněnsku a Moravskokrumlovsku v obměně f ra. Na ostatním území byla zachycena pouze podoba fara,
shodná se spis. jazykem, která se jako dubletní hojně objevuje i ve městech v oblasti obměny fára.
4 fara stč., Jg, SSJČ, sloven., hluž.
5 fara Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — fára Ju 6, 7, Ru 5
Či

108 a) vrata (641) — mapa s. 193

b) vrat (ČJA 3, 13 půle vrat)
c) mraky (1550)
1 M a) vrata (též 74)
vráta
vrota
b) vrat (též 74)
vrát
vrot 826, 828 — vrut (vrutuv 84)
c) mráki
2 Mapa zobrazuje dloužení kořenné samohlásky a > á u slov vrata nom. plt., vrat gen. plt. a u slova mraky.
U slova vrata (< *vorta v důsledku metateze likvid tort > trat) mapa zachycuje kromě dloužení vrata > vrá-
ta, vyvolaného jednoznačně změnou intonace, i slezskou podobu vrota; ve Slezsku jde o velmi starou formu, kte-
rá je v návaznosti na polštinu a ve shodě s ní výsledkem metateze likvid tort > trot (o tom svědčí podoba gen.
vrut, viz níže).
Dále mapa sleduje dloužení kořenné samohlásky a > á na gen. pl. slova vrata, tedy vrat > vrát. Vzhledem
k tomu, že rozsah dloužení v gen. formě je zcela odlišný od nominativu, kde došlo k dloužení v důsledku psl.
změn v přízvuku a intonaci, předpokládáme, že podoba vrát je na většině území výsledkem náhradního dlouže-
ní za ztrátu jeru. Mapa zachycuje i slezské varianty vrot (té zřejmě předcházela podoba vrát, v níž došlo k pra-
videlné změně á > o, viz ČJA 5, 69 dobrá) a vrut; podoba vrut je patrně pokračováním starého gen. *vrotъ ve shodě
s pol. výsledkem metateze likvid (viz výše vrata), v němž došlo k náhradnímu dloužení za ztrátu jeru (vrót) a pozdě-
ji k tzv. pochýlení ó > ú (vrút ve shodě s polštinou) a následnému krácení: vrut.
Na téže mapě sledujeme i rozsah dloužení u nom. pl. slova mraky, tedy mráky. Toto slovo bylo zkoumá-
no pouze v plurálu, avšak ve většině obcí oblasti výskytu podoby mráky byla explorátory zapsána i sg. podoba
mráka f., příp. mráko n. (315, 317, 318). Může jít tedy o délku charakteristickou už pro singulárové podoby těch-
to rodových variant. Na mapě ji přesto zobrazujeme pro zajímavou územní shodu s několika dalšími výrazy
s dloužením a > á, srov. kráj, spláv, gen. pl. čás, kuřát, otáv.
3 Podoba vráta zaujímá větší část vm. nář. (bez jz. a sev. okraje) a podoba vrota čes.-pol. přechodová nářečí. Na
celém ostatním území čes. jazyka byla zachycena pouze podoba vrata, shodná se spis. jazykem. Města se shodu-
jí s nářečním okolím.
Gen. podoba vrát zaujímá větší část jižní poloviny území českého jazyka: byla zachycena v záp. Čechách
a na Příbramsku, dále v již. a jv. Čechách a na téměř celé Moravě (bez záp. okrajů). Podoba vrot se vy-
skytuje vzácně na jz. Českotěšínsku a podoba vrut v přechod. nář. čes.-pol. Na ostatním území je běžná forma vrat,
shodná se spis. jazykem, která je i ve většině měst v oblastech podoby vrát.
Forma mráky pokrývá kompaktní areál v záp. Čechách (Domažlicko, záp. Plzeňsko, Klatovsko).

192
4 a) vrata Jg, SSJČ vrát sloven.
vráta Jg slc., sloven. vrot hluž. wrotow
vrota pol. a hluž. wrota vrut pol. wrót [vrut]
b) vrat Jg, SSJČ c) —

5 a) vrata Ju 1–5, 7, Ru 2–4 — wrata Po 1 — vráta Ru 5 c) mráki Ju 5, Ru 4

b) vrat Ju 1–5, Ru 2–4 — wrat Po 1 — vrát Ju 6, 7, Ru 5

Či

109 a) čas gen. pl. m. (ČJA 4, 131 od těch časů) — mapa s. 195
b) otav gen. pl. f. (ČJA 4, 139)
c) kuřat gen. pl. n. (ČJA 4, 134; ČJA 5, 9)
1 M a) čás
b) otáv
c) kuřát
2 Rozsah dloužení a > á sledujeme na gen. pl. slova čas ve frazeologickém spojení „od těch časů“. Kromě uve-
deného dloužení byly zaznamenány i morfologické diference, proto byla položka zařazena do oddílu věnovaného
morfologii (srov. ČJA 4, 131). Zde představujeme pouze izoglosu maximálního výskytu zdloužené podoby čás.
Poznámka:
V nom. sg. slova čas výzkumem pro ČJA dloužení zachyceno nebylo, podobu čás však dokládá Voráč (J. Voráč, Česká nářečí jihozá-
padní I, 1955, s. 29, mapa Vb), a to v celých záp. Čechách a dále na Strakonicku a Doudlebsku. Je příznačné, že se archaická zdloužená podo-
ba zachovala jen ve frazeologickém spojení, kdežto jinde zanikla.
Rovněž další dvě položky zobrazené na této mapě už byly zařazeny do svazku věnovaného morfologii (gen. pl. ČJA 4, 139 otav; ČJA 4, 134
kuřat) a zde představujeme pouze výskyt zdloužených podob otáv a kuřát.

3 Jádro výskytu všech tří zobrazených forem je v záp. Čechách. Forma čás pokrývá kompaktní areál na záp.
okraji Čech až po Plzeň a Klatovy, od Klatov pak vybíhá na záp. Strakonicko.
Podoba otáv se objevuje méně soustavně na Domažlicku, Plzeňsku a Klatovsku a zasahuje až téměř
k Příbrami, ojediněle byla zachycena i jinde – na Táborsku a při okrajích Moravy.
Varianta kuřát tvoří tři oddělené areály: největší opět na západě Čech – téměř v celé zč. nář. oblasti (bez
sev. okraje) a na širokém Příbramsku, kde přesahuje do střč. nář., další pak mezi Třebíčí a Znojmem a třetí na
sev. okraji vm. nář.
4 a) čás stč. (do čás), sloven. čias c) —
b) otáv sloven.

5 a) čás Ru 3 c) —
b) —

Poznámka:
Změna a > á byla zachycena i u výrazu alej (ČJA 4, 18), týká se však několika variant (i morfologických), proto jí byla věnována pozor-
nost v morfologickém svazku a zde ji už nezobrazujeme. Kromě toho jde o slovo přejaté, takže zdloužené podoby (álej a další) jsou patrně no-
vějšího data. Vyskytují se více či méně soustředěně téměř na celém zkoumaném území (bez jižních Čech).
Pouze do morfologického svazku byly zařazeny také diference naši × náši (ČJA 4, 256), raz × ráz (ČJA 4, 284 jednou), haž × háž
(ČJA 4, 332 házej), polami × polámi (ČJA 4, 190 poli), kravami × krávami, kravami > kravámi (ČJA 4, 194 kravami), začat × začát (ČJA 4, 351
začít), žat × žát (ČJA 4, 352 žnout), zapjať × zapjáť (ČJA 4, 353 zapnout), vyplazit × vyplázit (ČJA 4, 355 vypláznout), schasnout × schásnout
(ČJA 4, 356 zhasnout), u nichž podoba s délkou vesměs zaujímá malou oblast na některém okraji zkoumaného území.
Do hláskoslovného svazku nezařazujeme ani další položky, u nichž byla zachycena změna a > á, a to položky obsažené v některém
z prvních tří svazků ČJA, kde se tato změna týká lexémů doložených jen z části zkoumaného území. Zde o nich pouze uvádíme základní in-
formace, ale na zvláštních mapách je už nepředstavujeme. Jde o podoby hřád/řád < hřad/řad (ČJA 3, 239 hřad) a láta (ČJA 1, 84 záplata).
Pokud jde o slovo hřad, u podob s -a- převažuje náslovné h-, které se u podob s -á- vyskytuje jen vzácně. Jde o slovo doložené už z psl.
(*grędъ), proto dloužení kořenné samohlásky v některých částech území mohlo být způsobeno změnami v přízvukových a intonačních pomě-
rech nebo náhradním dloužením za ztrátu jeru. Protože však podoby s -a- se vyskytují většinou bez náslovného h-, nelze vyloučit, že délka
u podob s -á- se prosadila pod vlivem homonyma řád ,pořádek‘ či form. deminutiva řádek. Forma (h)řád zaujímá kompaktní areál v svč. nář.,
odkud přesahuje na Kolínsko a Ledečsko.
Slovo lata souvisí s látati a je to výraz starý, doložený kromě mor. nářečí i v polštině, ukrajinštině a ruštině. Protože toto slovo není do-
loženo z celého území čes. jazyka (západně od řeky Svitavy se užívá názvu záplata), nelze s určitostí rozhodnout, zda podoba láta (na Brněnsku
a již. Boskovicku) je pozůstatkem většího území s kořennou délkou, které bylo později překryto jiným lexémem, a zda tedy podoba lata je pro-
jevem tzv. moravské krátkosti, či zda by bylo správnější považovat podobu s -a- za výchozí a -á- pak chápat jako starší odraz změn intonačních
a přízvukových poměrů či jako novější příklon k inf. látat.
Či

194
 ě (> ie) > í

Položky zpracovávané v rámci této kapitoly zahrnují výrazy, které měly v kořeni původně -ě-, jež se na
části území buď po vydělení jotace změnilo v [-je-] (pěna), nebo se depalatalizovalo v e (řepa, řeka), na jiné čás-
ti území se však ještě před uvedenou změnou toto -ě- patrně v důsledku metatonií prodloužilo v -ie-, které se po-
zději monoftongizovalo v -í- (pína, řípa, říka).

110 a) pěna (2024) — mapa s. 195

b) řepa (1099)
c) řeka (1258)
1 M a) pjena (pena 755)
pjyna 830
pina 819, 826, 828
p’ana
pína
b) řepa
řípa
c) řeka
říka
řika
2 Mapa zachycuje územní rozložení podob pěna × pína, řepa × řípa a řeka × říka (řika). Ve všech třech
dvojicích je jako spisovná hodnocena podoba s krátkou kořennou samohláskou. Pokud jde o první uvedenou
dvojici podob, původní je snad pěna, která by pak v podstatě zůstala beze změny zachována od psl. dob, kdežto
obměna pína zřejmě vznikla v důsledku dloužení ě > ie způsobeného metatoniemi a následné monoftongizace
ie > í. Nelze však vyloučit ani možnost, že starší je podoba pína (í < ie za akutovou intonaci; stč. má podoby obě);
staré -ie- by se pak krátilo v -ě- v důsledku změn v přízvukových a intonačních poměrech či vyrovnání s jinými
pády, kde bylo ě od původu. Řídká slezská obměna pjyna (pina) je výsledkem pravidelné změny eN > yN.
Východoslezská podoba p’ana vznikla dispalatalizací ě > ’a.
Rovněž podoby řepa a řípa se vyvinuly na základě různého vývoje přízvuku a intonace. Za starší považu-
jeme podobu řepa (psl. *rěpa), v níž se kořenná samohláska patrně dloužila v důsledku metatonií, což vedlo ke
vzniku podoby riepa; vzhledem k tomu, že hranice mezi dlouhou a krátkou podobou se do značné míry shodu-
je s hranicí výskytu tzv. moravské krátkosti, nelze vyloučit ani krácení staršího ie > ě; starší by pak byla podoba řípa.
Podobně je tomu i u forem řeka a říka. Buď je starší řeka (< řěka, tak stč., srov. Bělič – Kamiš – Kučera, 1979, ale
Lamprecht uvádí řieka, srov. Lamprecht – Šlosar – Bauer, 1986, s. 80) a říka (< řieka) vznikla v důsledku metatonií, nebo
je řeka novější, vzniklá pádovou analogií. Na mapě zachycujeme též slezskou zkrácenou obměnu řika.
3 Na většině zkoumaného území se užívá podoba pěna. Obměna pína (často dubl.) pokrývá většinu jzč.
nář. (bez Táborska a sev. Jindřichohradecka) a odděleně sev. od Hlučína a na Frýdecko-Místecku byla zachycena va-
rianta pina/pjyna. Pro přechod. čes.-pol. nář. je charakteristická obměna p’ana. Města se shodují s nář.
okolím.
Také podoba řeka je v našich nářečích většinová. Varianta říka byla zachycena jen na malém areálu mezi
Uherským Brodem, Kroměříží a Vsetínem, její zkrácená obměna ve vých. polovině slez. nářečí a v obcích na
území Polska. Podoby s -í-, -i- se přimykají ke slovenskému území (slovenština má -ie-).
Podoba řepa pokrývá větší východní část zkoumaného území; byla zachycena na Moravě a ve Slezsku,
v Čechách pak v Podkrkonoší a dále východně od linie Nová Paka – Kolín – Ledeč nad Sázavou. Ostatní území Čech
zaujímá varianta řípa, která je na venkově téměř výhradní, ve městech pak dubletní s podobou řepa, jež do
městské mluvy pronikla zřejmě ze spis. jazyka.
4 a) pěna stč., Jg, SSJČ, sloven. pena, hluž. b) řepa stč. řěpa, Jg, sloven. repa
pína stč. piena, Jg říd. řípa Jg, SSJČ ob.
p’ana pol. piana c) řeka stč. řěka, Jg, SSJČ, pol. rzeka, hluž. rěka
říka sloven. rieka

5 a) pjena Po 1, Ju 1–6, Ru 1, 2, 4, 5 — p’ena Ju 7 — pína Ru 3 b) řepa Po 1, Ju 1, 2, 4, 6, 7, Ru 4, 5 — řípa Ju 3, 5, Ru 1–3

— pina Ju 5 c) řeka Po l, Ju 1–3, 5–7, Ru 2–4

Či

196
 e>é

Do této kapitoly zařazujeme položky s kořenným -e- jerového původu (déšť, gen. sg. m. deště; krev). Další
vývoj (úžení é > í) vedl k tomu, že dnes se tato změna z větší části reflektuje jako e × í, tedy stejně jako změna
ě (> ie) > í, probíraná v předchozí kapitole.

111 a) déšť (1552) — mapa s. 201

b) deště gen. sg. m. (ČJA 4, 34)
c) krev (511)
1 M a) dešť
déšť
díšť
b) de-
dé-
dí-
c) krev
krív/krév
2 Mapa zachycuje územní rozložení nářečních variant slov déšť a krev se zaměřením na starší kvantitativní
rozdíly ve střídnicích za starý ъ v psl. slovech *dъžďь a *krъvь (pův. nom. sg. byl *kry, později do nom. pronikl
akuzativní tvar). Z těchto podob vznikly pravidelným vývojem (zánik a vokalizace jerů) podoby dešť a krev.
Moravské podoby s dlouhou kořennou samohláskou (déšť – krév, z toho úžením é > í dýšť – krýv) patrně ne-
vznikly v důsledku klasického náhradního dloužení (samotné -e- je výsledkem náhradního dloužení kořenného
jeru za ztrátu jeru koncového) ani metatonií, ale vzhledem k tomu, že e × é (ý) je v tomto případě česko-mo-
ravský protiklad, jedná se zřejmě o rozdíl velmi starý. Jako určité vysvětlení se nabízí původní znělý charakter
koncové souhlásky (u slova krev v nepřímých pádech i současný), který snad mohl zdloužení kořenné samo-
hlásky způsobit. (Nelze vyloučit, že podoba krév vznikla v důsledku novoakutové intonace na původním jeru
podobně jako drvo, střm. gen. pl. drъvь > drév > drív; srov. Lamprecht, 1987, s. 146.) Pokud jde o podobu déšť,
vyskytující se dubletně v Čechách, jde asi o nové dloužení, realizované až po ukončení změny é > í, nebo o pře-
jímku ze spisovného jazyka. Na mapě nesledujeme novější kvantitativní rozdíly jako slezské krácení samohlá-
sek (déšť > dešť, krév > krev) či střm. krácení í > i (dýšť > dyšť, krýv > kryv). U položky déšť zůstala nemapová-
na i pravidelná obměna šť × šč a podoby se ztvrdlým koncovým -t (např. dešt, dyšt). Všechny tyto rozdíly jsou
souhrnně sledovány v jiných kapitolách tohoto svazku.
U položky krev je na mapě zvláštní izoglosou zobrazena pouze hranice podob krev a krýv, hranice ostat-
ních variant východně od této izoglosy se téměř přesně kryjí s hranicemi variant výrazu déšť se starší dlouhou
kořennou samohláskou (tj. déšť – krév; dešť – krev; dýšť – krýv; dyšť – kryv).
Podoby gen. sg. slova déšť, pokud jde o kvalitu či kvantitu kořenné samohlásky, se většinou shodují s po-
dobami nom. sg., podoby s -í- mají jen poněkud menší rozsah: na pomezí areálů s dlouhým a krátkým vokálem
se užívá dvojice dýšť × deště/-ťu. Pův. gen. zněl dščě, podoba s -e- je analogická. Na rozdíl od položky déšť se jed-
notlivé podoby gen. sg. u položky krev zcela od nominativu liší. Morfologická charakteristika této položky byla
podána už v ČJA 4, 50; hláskoslovné charakteristice (různý vývoj pobočné slabiky) je věnována pozornost v jiné
kapitole tohoto svazku (viz ČJA 5, 98).
Poznámka: psané -y-, -ý- v podobách dýšť, dyšť a krýv, kryv na mapě i v komentáři není etymologické, pouze pravopisné.

3 Hlavním problémem mapy je položka déšť. Téměř v celých Čechách (bez nejvýchodnějšího okraje svč.
nář.) a na Novoměstsku se užívají podoby s krátkou kořennou samohláskou, tedy zpravidla dešť, jen na sz., sev.
a vých. okraji se jako dubletní objevuje i podoba déšť (obě jsou hodnoceny jako spisovné). Dále na Moravě pře-
važují podoby se starší délkou (ve většině vm. nář. déšť, ve střm. nář. vyjma oblastí s pravidelným novějším krá-
cením, na vých. okraji svč. nář. a na záp. okraji vm. nář. dýšť).
V gen. sg. položky déšť sledujeme jen kořennou samohlásku, morfologické rozdíly v zakončení jednotli-
vých podob zachycuje mapa ČJA 4, 50. Kořenná samohláska se liší od nominativu (e × y, ý) pouze na severním česko-mo-
ravském pomezí v oblasti mezi Vysokým Mýtem, Zábřehem, Boskovicemi a Novým Městem na Moravě a dále na
jz. Moravě mezi Slavonicemi, Jihlavou, Třebíčí a Znojmem.
Hranice mezi podobami krev a krýv probíhá většinou poněkud východněji než hranice dešť × dýšť. Na se-
veru je totožná se starou česko-moravskou hranicí, u Nového Města na Moravě se od ní odchyluje vých. směrem,
takže jz. cíp Moravy má kořennou samohlásku krátkou.

197
 Města se zpravidla shodují s venkovským okolím, jen v případě položky déšť se na Moravě a ve stř.
Čechách v dubletě s místními variantami objevuje i podoba déšť, která je téměř výhradní i v pohraničních
městech.
4 a) dešť stč. dešč, dešt (obojí jen v příkl.), Jg jen v příkl., SSJČ, b) de- stč. dščě, deščě; deště jen v příkl., Jg též dště, SSJČ,
pol. deszcz, hluž. dešć sloven. dažďa, pol. deszczu, hluž. dešća
déšť stč. déšč, též déšt (jen v příkl.), Jg, SSJČ, sloven. dážď dé- Jg déště jen v příkl.
dýšť Jg vulg. c) krev stč., Jg, SSJČ, sloven. krv, pol. krew, hluž. krej

5 a) dešť Pol, Ju 1, 3–5, Ru 3, 4 — dešt Ju 2, Ru 2 — déšč Ju 7, c) krev Ju 2–5, Ru 2–4 — krew Po 1 — kre„ Ju 1 — krév Ju 7 —
Ru 5 — déšt Ru 2 — díšč Ju 6 kréiv Ru 5 — krív Ju 6
b) de- Po 1, Ju 1–5, 7, Ru 2–4 — dé- Ru 5 — dí- Ju 6

Či

112 večer (1493) — mapa s. 199

1 M večer (v’ečur 832–836, večur 84)
večér
večír (též 24, 41, wečir 103)
večyr 818, 820, 822 (v’ečir 831)
2 Mapa sleduje nářeční hláskové varianty původního e před r u výrazu večer (psl. *večerъ). Ty se projevují
především v kvantitě e (večer × večér), ale též v kvalitě samohlásky (večér × večír), jež je důsledkem úžení.
Příčinu dloužení é je s největší pravděpodobností třeba vidět v zániku jerů, kdy poté často docházelo k ná-
hradnímu dloužení samohlásky předcházející slabiky. Na starší stav tohoto dloužení ukazuje i skutečnost, že
toto é podlehlo pozdějšímu úžení é > í (večír).
Původní stav s krátkou samohláskou uchovává podoba večer na jz. a záp. Čech. Tatáž podoba zapsaná ve
slez. nář. by mohla být i výsledkem pravidelného krácení zdloužené formy večér, jak tomu nasvědčuje situace
v sousedních vm. nář. Forma večyr svědčí o úžení slez. typu za původní ’é a souvisí s obdobným vývojem v pol-
štině (srov. nis, chlib). Formu večur, jež je výsledkem dispalatalizace ’e > o a patrně dloužení o > ó (> u), evidu-
jeme pouze v oddíle 1.
Mimo naši pozornost stojí novější kvantitativní diference večír × večir, která nepřesahuje areály pravidel-
né hláskové změny, jak ji zachycuje mapa ČJA 5, 204.
3 Podoba večer, shodná se stavem ve spis. jazyce, se dokládá ze záp. části Čech (její areál je na východě ohra-
ničen řekou Vltavou a na severu zhruba linií měst Praha–Kadaň) a též z nář. slez. Jako výraz mladší vrstvy pro-
niká zejména do mluvy měst i tam, kde dominují jiné nář. obměny.
Největší území pokrývá varianta večír; je běžná na zbývajícím území Čech (tj. východně od Vltavy
a v Poohří) a v celé oblasti čm. a střm. nář. a též v nář. dolských. Zdloužená forma večér se omezuje na areál vm.
nář. s výjimkou dolského úseku; porůznu byla zapisována i jinde, zejména na svč. okraji a též na sev. Brněnsku.
Podoba večyr tvoří mikroareál na Hlučínsku.
4 večer Jg též víčer, SSJČ, sloven., pol. wieczór, hluž. wječor večír Jg, SSJČ ob.

5 večer Ju 7, Ru 3 — večír Po 1, Ju 1–7, Ru 1, 2, 4, 5 — večir Po 1, Ju 2

Fi

i>í

Na mapách zobrazujeme rozsah změny i > í, tak jak byl výzkumem zachycen na slovech slina, zima, v zimě
lok. sg., kniha, pivo a mistr.

113 slina (1620) — mapa s. 201

1 M slina — slena — sl na — slyna 701, 748
slna (sәlna 611)
slína

198
2 Mapa představuje změnu i > í na variantách slina a slína. Na základě zeměpisné situace jako starší chápe-
me podobu slina (psl. *sliná), v níž došlo ke zdloužení buď v důsledku metatonií, tj. přesunu ražené intonace na
první slabiku a jejího následného prodloužení, nebo analogickým vyrovnáváním s gen. pl., pův. *slinъ, po záni-
ku jeru náhradním dloužením slín. Nelze však ani vyloučit, že starší je podoba slína (pův psl. i bylo dlouhé)
a změnou intonace naopak až druhotně vznikla varianta s krátkým kořenným vokálem slina. (Existuje ještě tře-
tí možnost: starý česko-moravský rozdíl slína × slina byl setřen pozdějším krácením í > i v Čechách; pozůstat-
kem staré podoby slína je jen pruh na jihozápadě Čech, kdežto areál v svč. nář. má -í- nové.) Na mapě zachycu-
jeme i oblasti, kde i po l ztvrdlo, a v důsledku toho se následně vyvíjelo, protože jejich rozsah není vždy
pravidelný: mapujeme tedy i podoby slyna, slena, sl na. Podoba s redukovaným i, tj. slna/sәlna, má neobvykle
velký rozsah, proto jej na mapě také zobrazujeme.
3 Většinovou podobou je slina, shodná spis. jazykem, která se jako dubletní objevuje často v oblastech va-
rianty slína. Ta byla zachycena v jzč. nář. (bez Táborska a Jindřichohradecka) a dále odděleně v úzkém pruhu
táhnoucím se od Roudnice nad Labem na Královéhradecko a Litomyšlsko. Podoba slyna byla zapsána ve dvou obcích
na sev. Valašsku. Z centr. úseku střm. nář. je téměř v pravidelném rozsahu doložena obměna sl na, která na okrajích
přecházív podobu slena. Obměna slna byla zaznamenána na Znojemsku a zasahuje až na jv. Moravskokrumlovsko.
Ve městech, v jejichž okolí se užívá jiná varianta, se jako dubletní často objevuje i slina.
4 slina stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. s’lina, hluž. sliny plt. slína Jg

5 slina Po 1, Ju 2–6, Ru 2, 5 — sliny plt. Ju 7 — slína Ju 1, Ru 3, 4

Či

114 zima (ČJA 5, 50) — mapa s. 203

1 M zima
zyma (žyma 802, 804, 807, 808, 810)
zema
z ma
zәma
zíma
zejma
zéma
2 Zkoumala se územní diferenciace mezi podobami s dlouhou a krátkou kořennou samohláskou, tj. zima
× zíma, ve významu ,zimní období‘ (v některých nářečích v Čechách existuje významový rozdíl mezi podobami
zima ,chlad‘ a zíma ,zimní období‘). Jde o prastaré slovo, jež má kontinuanty ve většině ide. jazyků. Psl. podo-
ba byla *zimā, ale rus. akuz. je zímu, což vede k domněnce, že kvantita při deklinaci alternovala s důsledkem
kmenové analogie oběma směry. Na to ukazuje i významové rozštěpení v Čechách.
Na mapě je současně s uvedeným základním problémem představeno i území, kde i, í po z mělo širší vý-
slovnost, případně se dále vyvíjelo spolu s y. Šrafováním jsou zobrazeny oblasti výskytu podob zyma (žyma),
zema a z ma, z nichž jen naposledy uvedená varianta má v zásadě pravidelný rozsah.
Areálem podob s dlouhým kořenným vokálem probíhá ostrá hranice mezi územím, kde í zůstalo měkké,
a kde přešlo v ý. Nové ý se v Čechách diftongizovalo v ej (zejma), v moravské části areálu se pak dále změnilo
v é (zéma).
3 Z většiny zkoumaného území je doložena samohláska krátká. Podoba zima, shodná se spis. jazykem, byla
zaznamenána na větší západní části Čech a pokrývá i většinu Moravy a Slezska. Na Valašsku a Opavsku se vy-
skytuje obměna zyma (žyma), ve stř. a již. části střm. nář. porůznu, souvisle v okolí Brna zema, v centr. úseku střm. nář.
pak z ma. V některých obcích na Znojemsku se objevuje podoba zәma. Dlouhá kořenná samohláska byla
zachycena na rozsáhlé oblasti zaujímající svč. nář., Ledečsko a Zábřežsko. Pouze na Ledečsku se vyskytuje va-
rianta zíma; ze svč. nář. se dokládá obměna zejma a ze Zábřežska zéma. V naprosté většině měst byla zachyce-
na podoba zima, jež se jen výjimečně v oblastech s jiným nář. okolím objevuje jako dubletní.
4 zejma Jg, SSJČ nář. zyma hluž.
zima stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. zýma Jg
zíma Jg

5 zima Ju 1–7, Ru 1–5 — zejma Po 1, Ju 2

Či

200
 115 v zimě (1535) — mapa s. 203
1 M v zimňe (v žymje 802, 804, 807, 808, 810)
v zemňe 604, 610, 621
v z mňe 658, 664
v zәmňe 603, 608, 610, 611
v zímňe
v zejmňe
v zémňe
v z mňe
2 Krátké a dlouhé varianty slova zima ,zimní období‘ v předložkové vazbě lok. sg. jsou představeny na samo-
statné mapě, protože zeměpisný rozsah krátkých a dlouhých podob se výrazně liší od nominativu. K vývoji jedno-
tlivých střídnic za i, y, í, ý viz pol. ČJA 5, 114 zima. Protože varianty s dlouhým kořenným vokálem zaujímají na rozdíl
od nominativu i většinu Moravy, zobrazujeme i mor. hláskové varianty se střídnicemi za ý < í. Dlouhá samohláska
byla dříve patrně i v slez. nář. nebo aspoň na jejich části, protože hranice mezi krátkými a dlouhými podobami zde
probíhá přesně po linii pravidelného krácení, a také možná na jz. Moravě; pokud zde í nepřešlo v ý, nevyvíjelo se
v é, ale pravidelně se krátilo (í > i, srov. ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204; ČJA 5, 205; ČJA 5, 206), tudíž původní
rozsah í dnes už není většinou patrný.
3 Spojení v zimě bylo zachyceno na velké záp. části Čech a v širokém pruhu na pomezí střč. a svč. nář., dále pak na
záp. Moravě a v slez. nář. Okrajově jsou doloženy obměny v země (jz. Mor.), v zәmě (Znojemsko), v žymje (Opavsko). Na
ostatním zkoumaném území, tj. v svč. nář., na východě střč. a jč. nář. a na většině Moravy, se objevují podoby zdloužené:
v zímě ve střč. a jč. nář., v zýmě na Valašsku, v zejmě v svč. nář., v zémě na Brněnsku a centrální Hané (tam i v z mě).
Města se zpravidla shodují s nářečním okolím, jen ve vm. nář. se vedle spojení v zímě / v zýmě objevuje
často i v zimě.
4 Excerpovaná literatura obvykle lok. předl. vazbu nezaznamenává. Zde ji uvádíme jen v případě, že se objevuje ve výčtu příkladů u heslového
slova zima.
v zejmě Jg v zymě Jg, hluž. w zýmě
v zimě Jg, sloven. v zime, pol. w zimie v zýmě Jg

5 v zimňe Ju 1–3, 5, Ru 1, 2, 4 — v zímňe Ju 3, 6, Ru 3–5 — v zím’e Ju 7 — v zejmňe Ju 2, Ru 4 — v zejme Po 1

Či

116 kniha (40) — mapa s. 205

1 M kňiha (též kňәha 611)
kňíha
2 Položka byla zaměřena na zjištění územní diferenciace podob s krátkým a dlouhým kořenným vokálem, tj. kniha a
kníha. Slovo kniha se do češ. dostalo ze stsl. (kъn’iga i kn’iga ,písmeno‘, pl. kъn’igy ,písmo, kniha, list‘). Podoba s délkou
patrně není výsledkem metatonií, ale je asi mladší, až stč. (knieha), kde vznikla „mylnou analogií“ (Mch).
3 Podoba kniha byla zapsána téměř na celém území čes. nár. jazyka, v Čechách však řidčeji a téměř vždy v dubletě s
obměnou kníha; ta nebyla zachycena jen na vých. okraji Čech a v oblasti vymezené městy Kolín, Benešov, Tábor a
Jihlava. Podoba kniha je doložena i ze všech měst (v Čechách v oblastech s převažující obmě- nou kníha zpravidla jako
dubletní).
4 kniha stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. książka, ksiąga, hluž. kniha stč. knieha, Jg

5 kňiha Ju 6, 7, Ru 5 — kňíha Po 1, Ju 1–6, Ru 2–4

Či

117 mistr (1983) — mapa s. 205

1 M mistr
místr — mister 815–817, 829
majstr — majster
2 Kromě rozdílu mistr × místr, v němž nejde de facto o dloužení, ale o dvě podoby vzniklé paralelně, viz
níže, byly zachyceny ještě další obměny, a to slovního základu (mist- × majst-) i zakončení (-tr × -ter). Na mapě
je registrujeme.

202
 Slovo mistr bylo do češtiny přejato zřejmě ve středověku z lat. magister a upraveno tak, že v kořeni slova
došlo ke stažení (magis- [majis-], viz níže, > mís-) a v zakončení pak patrně vlivem němčiny k od-
padnutí -e-: -er > (slabičné) -r. Podoba s -í- snad byla posilována vlivem přejaté střhn. podoby meister [mejster],
kde -ej- bylo mylně chápáno jako výsledek diftongizace a ztotožňováno s domácím -í-. U podoby majstr jde asi
o novější přejímku z němčiny (snad za spolupůsobení starého pravopisu, kdy ji se psalo jako gi a slovo magister
pak bylo vyslovováno [majister], [majster]. Svou roli zde mohla sehrát i podoba v předávajícím dialektu. U podob
na -er jde o zachování původní lat. i střhn. přípony pod vlivem nář. tendence nevyslovovat slabičné r.
3 Podoba mistr, shodná se spis. jazykem, byla zachycena zhruba v záp. polovině Čech, v Podkrkonoší, na
Královéhradecku a Vysokomýtsku a na většině Moravy. Obměna místr se dokládá téměř nedubletně přibližně
z vých. poloviny Čech (s několika výběžky na západ), na Moravě z Holešovska, Vsetínska a Uherskobrodska
a ze sev. a jv. Brněnska. Na Frenštátsku se objevuje podoba mister, která navazuje na variantu majster, typickou
pro vých. polovinu slez. nář. Na záp. polovině slez. nář. se užívá podoby majstr, která byla zaznamenána
i v nepravidelném pruhu při již. a stř. části moravsko-slovenské hranice.
Města se shodují s venkovským okolím.
4 majster sloven., pol. mistr stč. též mistř, Jg, Tk, SSJČ, pol. mistrz
mister hluž. mišter místr stč., Jg

5 mistr Ju 5, Ru 2–4 — místr Po 1, Ju 1–3, Ru 4 — majstr Ju 6, Ru 4, 5 — mejstr Po 1

Či

118 pivo (2023) — mapa s. 207

1 M pivo
pívo
2 Mapa zachycuje územní rozložení podob s dlouhou a krátkou kořennou samohláskou, tj. pivo a pívo.
K dloužení kořenné samohlásky ve slově pivo (psl. a všeslov., pův. ,co se pije‘, pak druh nápoje: Holub –
– Kopečný) došlo na části území možná už v důsledku psl. metatonií, pravděpodobnější je ale dloužení novější
(obměna pívo není doložena ze stč.), snad příklonem k inf. píti. Podoba pívo mohla mít dříve větší rozsah, mož-
ná pokrývala větší území i na Moravě a teprve později se zkrátila v důsledku pravidelného krácení í > i; usuzu-
jeme tak z průběhu izoglosy oddělující na Moravě podoby pivo a pívo, která se zde značně blíží hranici pravi-
delného krácení í > i (zatímco v Čechách naopak podoba pívo pokrývá území, kde se jinak í krátí). Podoba pívo
vyskytující se občas v již. Čechách může souviset s nedokonale depalatalizovanou variantou pjivo.
3 Podoba pívo pokrývá rozsáhlý areál v sv. polovině Čech, odkud mezi Novým Městem na Moravě a Svitavami
vybíhá jv. směrem na Moravu až téměř ke Kyjovu, ojediněle se užívá i jinde. Na ostatním území čes. národního jazyka
byla zapsána podoba pivo, shodná se spis. jazykem. Ta je doložena i ze všech měst, v oblasti slova pívo často dubletně.
Obměna pívo se jako dubletní dokládá i ze zč. měst v sousedství areálu podoby pivo.
4 pivo stč., Jg, SSJČ, sloven.; pol. a hluž. piwo pívo Jg

5 pivo Ju 5, 7, Ru 2–5 — pívo Ju 1–6, Ru 1, 4 — píwo Po 1, Ju 2

Poznámka:
Dloužení tohoto typu bylo zachyceno i u výrazu žito (ČJA 3, 54), který v rámci hláskosloví nemapujeme; jde o lexikálně diferencovanou
položku a dloužení se nemohlo projevit v plném rozsahu (výraz žito se užívá v Čechách a na záp. polovině Moravy a jeho obměna žíto byla zachy-
cena porůznu zejména v svč. nář.).

Či

o>ů

Rozsah dloužení o (> ó > uo) > ů se zkoumal na nom./akuz. sg. slov roh, roj, koš, na gen. sg. slova koš a na
nom./akuz. výrazu lůj. U gen. sg. slova koš bylo dloužení zachyceno jen v jediné obci (451), proto tato položka
nebyla mapována. Ostatní položky jsou zde představeny.
Ke kořennému dloužení o > uo > ů dochází dále u některých výrazů, které byly mapovány v rámci lexi-
kálně diferencovaných položek v prvních třech dílech ČJA. Z těch zde předkládáme pozitivně podobu chvůj

204
 (ČJA 2, 90 borovice), dále slovo oj (ČJA 3, 130), pozitivně podobu lůže (ČJA 1, 159 postel), slovo vosa (ČJA 2, 50) –
k němuž byl přiřazen dosud kartograficky neřešený výraz kosa (1023) –, a konečně položku bota (ČJA 1, 88)
a pozitivně zobrazenou podobu kůs (ČJA 2, 40 kos).

119 roh (798) — mapa s. 207

1 M roh
rúh
ruh
2 Zkoumal se rozsah dloužení kořenné samohlásky o ve slově roh. U tohoto slova jde zřejmě o tzv. náhradní
dloužení za ztrátu lichého jeru, před nímž byl znělý konsonant. Kromě tohoto jevu (diference roh × růh, kde růh
je výsledkem změny ó > uo > ů) je mapována i podoba ruh ve slez. nář.; zde je tato podoba snad také výsledkem
pravidelného krácení samohlásek (zde tedy ů > u). Nelze však vyloučit, že zejména v přechod. nář. čes.-pol.
změna navazuje na pol. úžení starší dlouhé samohlásky ó > ú, tzv. pochýlení, a její následné krácení (hranici
mezi oběma změnami dnes nelze určit, protože jejím výsledkem je v obou případech u).
Na mapě nezachycujeme změnu o > u v tzv. horském nář. typu (srov. ČJA 5, 59 holub), podobu rug s
neprovedenou změnou g > h (srov. ČJA 5, 215) ani znělou výslovnost koncového -h (srov. ČJA 5, 285).
3 Na většině zkoumaného území byla zachycena podoba roh, shodná se spis. jazykem. Zdloužená varianta
(růh) se objevuje ve dvou menších ostře ohraničených areálech v Čechách – na Roudnicku a sev. Rakovnicku
a mezi Příbramí a Táborem. Byla patrně původně též ve slez. nář. (růh, rúh), tam je však dnes po slezském krá-
cení obměna ruh.
Z městské mluvy je doložena vesměs podoba roh.
4 roh stč., Jg, Tk, SSJČ, sloven. ruh hluž. róh [ruh], pol. róg [rug]

5 roh Po l, Ju 1–6, Ru 1, 3, 5
Či

120 roj (1403) — mapa s. 209

1 M roj
rój 747
rúj
ruj
2 Kromě okrajově zachyceného rozdílu roj × růj, který byl předmětem výzkumu (a jenž je zřejmě podobně
jako u slova roh výsledkem tzv. náhradního dloužení za ztrátu lichého jeru, před nímž byl znělý konsonant), byla
zaznamenána i obměna ruj: ve Slezsku vznikla v důsledku pravidelného krácení samohlásek ze staršího růj
(< ruoj < rój – tak v záp. části areálu) a rúj (< rój, v návaznosti na polštinu, srov. ČJA 5, 119 roh – na východě oblas-
ti s touto podobou), v b. 668 pak tato podoba pramení z pravidelného krácení ú > u (srov. ČJA 5, 208; ČJA 5, 209;
ČJA 5, 210; ČJA 5, 211). Ojediněle byla zachycena i obměna s nově zdlouženým o: rój.
Nemapována zůstala podoba ruj na střední Moravě, vzniklá v důsledku změny o > u v tzv. horském nář.
typu (srov. ČJA 5, 59 holub).
3 Téměř na celém území čes. jazyka (bez čes.-pol. přechod. nář. a zkoumaných obcí v Polsku sev. od Opavy) se
užívá podoby roj, shodné se spis. jazykem. Obměna růj byla zachycena jen na mikroareálu na západ a jih od
Strakonic. Podoba ruj se objevuje na většině území slez. nář. (bez Ostravska a jv. okraje; byla zapisována zpra-
vidla jako dubletní s podobou roj, v případě dubl. výskytu ji pak nář. mluvčí označovali jako charakteristickou
pro starou generaci); reliktně byla zaznamenána na sev. okraji centr. úseku střm. nář. Na sev. okraji vm. nář. byla
ojediněle zachycena obměna rój.
Ve městech se výzkum neprováděl.
4 roj stč., Jg, Tk, SSJČ, sloven. ruj pol. a hluž. rój [ruj]

5 roj Po 1, Ju 1–6, Ru 1–5

Či

206
 121 koš (1092) — mapa s. 209
1 M koš
kúš
2 Zkoumalo se dloužení kořenné samohlásky ve slově koš, tj. koš × kůš (< kuoš < kóš), způsobené patrně
změnou intonace (před neznělými souhláskami zpravidla nedocházelo k tzv. náhradnímu dloužení za ztrátu
jeru). Nemapujeme podobu kuš, vzniklou v důsledku tzv. horské změny o > u (srov. ČJA 5, 59 holub).
Vedle rozdílů hláskoslovných byly zaznamenány i výrazné diference sémantické; na některých částech
území má podoba kůš, řídce i koš jiný význam (srov. ČJA 3, 87 velký koš na úhrabky; ČJA 3, 150 košatina).
3 Na většině zkoumaného území se užívá podoba koš, shodná se spis. jazykem, jen na velké části záp. Čech
(kromě Plzeňska) a na sev. Rakovnicku se zpravidla jako nedubletní vyskytuje varianta kůš. Ta pokrývá ještě
velký areál v již. Čechách s drobnými přesahy do střč. nář., tam je však většinou dubletní s podobou koš a v sev.
polovině areálu má jiný význam, zpravidla ,košatina‘.
Ve všech městech byla zaznamenána pouze podoba koš.
4 koš stč., Jg, Tk, SSJČ, pol. kosz, hluž. kůš stč. kóš, Jg, sloven. kôš

5 koš Po 1, Ju 1–6, Ru 2, 4, 5
Či

122 lůj (419) — mapa s. 211

1 M lúj
luj
loj
2 Mapa zachycuje územní rozložení dnešních podob psl. slova *lojь, tj. rozsah variant s novějším kořenným
-ů-/-u- a podoby loj. V tomto psl. slově došlo na části území čes. národního jazyka zřejmě v důsledku metatonií
ke zdloužení kořenné samohlásky, která se pak dále vyvíjela (*lojь > lój > luoj > lůj > luj). Dloužení o > ó bylo
snad původně provedeno ve větším rozsahu, ale místy bylo odstraněno v důsledku analogie s nepřímými pády,
kde zůstala samohláska krátká. V prodloužené variantě se -ů- (< uo < ó) udrželo pouze ve spisovném jazyce,
v nářečích jen velmi okrajově. Na Moravě a ve Slezsku je krácení provedeno pravidelně, délka však vymizela
(patrně z fonetických důvodů – příliš napjatá výslovnost skupení -ůj-, či pozice před nepárovou hláskou?) téměř
z celého území Čech, proto krátké i dlouhé podoby na mapě zobrazujeme.
3 Podoba loj je doložena ze zč. a svč. nář., z Novoměstska a střední části střm. nář., odkud přechází do vm.
nář., jejichž území pokrývá téměř celé. Varianta lůj byla zachycena jen řídce, soustředěněji pouze na Brněnsku
a dubletně na pomezí podob luj a loj v jv. Čechách; kromě toho je doložena ze zč. pohraničních měst a také
z některých vnitrozemských měst, kam pronikla zřejmě ze spis. jazyka. Na ostatním území, tj. ve střč. a jč. nář.,
v již. a sev. části střm. nář. a ve Slezsku, se užívá obměna luj.
4 loj Jg, SSJČ zast. a nář., sloven. lůj stč. lój, Jg, SSJČ, pol. a hluž. łój

5 luj Ju 2, 3, Ru 2 — loj Po 1, Ju 2, 4–7, Ru 2–5

Či

123 a) chvoj (ČJA 2, 70 borovice) — mapa s. 211

b) oj (ČJA 3, 130)
c) lože (ČJA 1, 159 postel)
1 M a) chvúj(e) f. (chvuj(e) 311–314, 316, 317, 325, 327)
b) (v)oj m. i f. / -je f. i n. / -jo
(v)új m. i f. / -je f. i n.
c) lúže

208
2 Na mapě je zobrazen rozsah dloužení kořenné samohlásky o > ů (< uo < ó) u slov chvoj (ČJA 2,70 borovice)
a oj (ČJA 3, 130) a pozitivně je zachycena podoba lůže (,lože‘, viz ČJA 1, 159 postel).
Izoglosa vymezuje vých. hranici výskytu podoby chvůj(e). Je to současně i hranice výskytu tohoto slova jako
lexému (na východ od izoglosy byly zachyceny výrazy borovice, bor a sosna). Ve vymezeném areálu byla pouze
v šesti obcích (b. 206, 307, 317, 325, 327, 32) zaznamenána podoba chvoj(e), nejbližší dnešní češtině (SSJČ zast. a nář.
chvoj), převažuje obměna s dlouhou kořennou samohláskou chvůje (v sev. části areálu v dubletě s podobou chvůj),
která je prodlouženou zč. variantou stč. podoby chvojě (psl. *chvoja/jь). Toto -ů- bylo někdy sekundárně zkráce-
no, zejména pokud se vyskytuje v dubletě s podobou chvoj(e), kde je kořenná samohláska krátká (srov. 1 M).
Vzhledem k tomu, že ze stč. není doložena podoba s -ó-, lze se domnívat, že podoba chvoj(e) se dříve vyskytovala
na nějakém území později překrytém už také stč. výrazy borovice, bor či sosna a že zč. areál, v němž se v důsledku
metatonií prodloužila kořenná samohláska, je pouze zbytkem bývalého většího areálu tohoto lexému.
Pokud jde o slovo oj(e) (psl. *oje n.), byly na celém území zaznamenány varianty všech tří rodů, zpravidla
s náslovným v- (srov. PRO A3a) a krátkým kořenným -o-. Dloužení bylo zachyceno v několika menších oblas-
tech na různých místech zkoumaného území. Soudíme, že je také starého data, vyvolané metatoniemi, a že ze
stč. není doloženo pro svůj malý rozsah.
Podoba lůže navazuje na stč. lóže, což už ve staročeštině byla dubleta podoby s krátkou samohláskou lože.
Zřejmě jde tedy o staré dloužení, provedené na malé části zkoumaného území v důsledku přízvukových a into-
načních změn; nelze patrně uvažovat o vlivu varianty lůžko, která pokrývá většinu střm. nář., protože ta je no-
vější, je doložena až u Jg. (Slovo lože bylo zaznamenáno na záp. okraji Čech a odděleně na sev. Valašsku a již.
okraji slezských nářečí – v záp. polovině slez. nářečí je podoba ložo. Na ostatním území byly zachyceny jiné slo-
votvorné varianty – lůžko, ložnice – a jiné lexémy – postel, pohrádka.)
U žádné z podob zobrazených na této mapě neregistrujeme pravidelnou tzv. horskou změnu o > u
(voj/e > vuj/e, srov. ČJA 5, 59 holub) ani pravidelné krácení ů > u (vůje > vuje, lůže > luže, srov. též ČJA 5, 208;
ČJA 5, 209; ČJA 5, 210; ČJA 5, 211).
3 Slovo chvůj(e) pokrývá kompaktní areál v zč. nář. (bez nejjižnějšího okraje) s přesahem na Rakovnicko.
Varianty slova oj(e) se zdlouženou samohláskou, tj. vůj(e), jsou doloženy z Domažlicka, z oblasti mezi
Táborem, Ledčí nad Sázavou a Jihlavou a z pruhu území mezi Zábřehem a Brnem. Ojediněle byly zapsány i na
Litomyšlsku a sev. Litovelsku.
Podoba lůže byla zachycena na Kladsku a na Zábřežsku.
4 a) chvůj(e) stč. chvojě, Jg chvoj, chvůj, chvůje, SSJČ chvoj zast. b) oj(e) stč. oj f., ojě f., oje n., Jg voj f. ob., oje f., oje n. mor. a slc.,
a nář., chvůj nář., sloven. chvoja, chvoje obojí hromad. ‚větve, SSJČ oj/voj f., oj/voj m. říd., oje n. nář., sloven. oje n., hluž.
obyč. jehličnaté‘, pol. chvoja, zast. choja wojo n.
vůj(e) Kt vůje f., ALJ vuj f. svč., vůje f. Chodsko
c) lůže stč. lóže, Jg, SSJČ zast. kniž.

5 a) —
b) (v)oje n. Ju 2, 4, 6, 7, Ru 5 — woje n. Po 1 — voj f. Ju 1, 3–5, Ru 1–4
lúže Po 1

Či

124 a) kosa (1023) — mapa s. 213

b) vosa (ČJA 2, 50)
1 M a) kosa
kúsa
b) (v)osa (vos m.)
vúsa (fúsa, vús m.)
2 Mapa sleduje rozsah změny o > ů (< uo < ó) u slov kosa a vosa.
Dloužení kořenné samohlásky proběhlo u obou slov zřejmě v důsledku psl. metatonií. Pokud jde o podo-
bu kůsa, vymezenou na mapě izoglosou, stč. sice podobu *kósa nedokládá, ale ta se možná nedostala do stč. ma-
teriálu pro svůj malý územní rozsah. Že jde o podobu starou, dříve snad pokrývající větší území, svědčí i její vý-
skyt v dluž. (nelze vyloučit dávnou územní spojitost).
Šrafováním je na mapě zobrazen výskyt variant slova vosa s kořenným -ů-, případně s pravidelně zkráce-
ným -u- (srov. ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204; ČJA 5, 205; ČJA 5, 206), a to ženského i mužského rodu.
Při srovnání obou položek překvapí, že u slov hláskově tak podobných, obou už psl., u nichž byly pro
dloužení zdánlivě stejné podmínky, došlo ke změně na zcela rozdílném území. Snad mohlo hrát určitou roli, že

210
 náslovné v- slově vosa, které je s největší pravděpodobností protetické (o tom svědčí průběh hranice vosa × osa,
který je zcela ve shodě s hranicí proteze vo- × o-, srov. ČJA 2, 50 vosa a PRO A3a), zde v době metatonií ještě neby-
lo a náslovné o- se mohlo chovat jinak než -o- uvnitř slova. Je třeba také vzít v úvahu, že v svč. nář. bylo dlouho
bilabiální w, což diftongizaci ztěžovalo (w-uosa).
U obou zobrazených položek zůstaly nemapovány podoby s kořenným -u- v tzv. horském nářečním typu,
které jsou jiného původu (u < o), srov. ČJA 5, 59 holub.
3 Z celého zkoumaného území je doložena podoba kosa, jen na malém areálu v horním Pojizeří, v Podkrkonoší
a na Novopacku byla zaznamenána varianta kůsa. U položky vosa je podoba s krátkou kořennou samohláskou
(vosa, osa, vos) také většinová, zdloužené varianty (vůsa, fůsa, vůs) byly zachyceny v několika menších oblas-
tech: na Českobudějovicku, na jižním Ledečsku a na Litomyšlsku, Zábřežsku a Boskovicku.
4 a) kosa stč., Jg, SSJČ, sloven., pol., hluž. b) vosa stč. os f., vos m., Jg též os f. i m., vos f. i m., osa f., SSJČ
kůsa dluž. kósa též vos m. zast. a nář., sloven. osa, pol. osa, hluž. wosa
vůsa Jg

5 a) kosa Po 1, Ju 1–7, Ru 1–5 b) vosa Ju 3–5, Ru 2–4 — wosa Po 1, Ju 2 — osa Ju 2,7, Ru 5 —

vos m. Ju 1

Či

125 a) bota (ČJA 1, 88) — mapa s. 213

b) kos (ČJA 2, 40)
1 M a) bota, botka — bot, botek
búta
but, butek
b) kús
2 Mapa sleduje dloužení kořenného o u slov bota a kos. U slova bota navazují na staré podoby s kořenným
-ó- varianty bůta a but/butek (u této varianty následně došlo k pravidelnému slezskému krácení).
Pro snazší představu čtenáře o celkové situaci je na mapě zachycen i rodový rozdíl bota, botka × bot, bo-
tek; u druhé mapované položky je pozitivně zobrazena jen zdloužená podoba kůs.
Dloužení u podoby bůta v záp. Čechách není důsledkem metatonií, protože slovo bylo zřejmě do češtiny
přejato až ve 14. století, ale spíše jde o analogii podle dvouslabičných a-kmenů (bůta je speciální obuv, což uka-
zuje na ustálení dvojí kvantity a následnou možnost diferenciace). V Čechách proběhl vývoj ó > uo > ů a ve
slez. nář. u podoby but/butek možná došlo ke stejnému vývoji, nelze však ani vyloučit – aspoň ve vých. části slez.
nář. – návaznost změny na proces, který se uskutečnil v sousední polštině (úžení ó > ú a následné krácení). Lze
uvažovat i o tom, že (podle Sławského) kmenové -u- zde vzniklo analogií podle obutý.
Nemapujeme podoby but, butek na střední Moravě, které jsou výsledkem tzv. horské změny o > u (srov.
ČJA 5, 59 holub).
Dloužení (náhradní) u podoby kůs proběhlo asi jen v nominativu a později bylo na většině území odstra-
něno kmenovou analogií.
3 Podoba bůta byla zachycena porůznu v záp. Čechách (Chodsko, Manětínsko, Plzeňsko, již. Rakovnicko)
a podoba but, butek je příznačná po většinu slez. nářečí (bez nejjižnějšího okraje). Na ostatním území se užíva-
jí pouze varianty s kořenným -o- (bota, botka; bot, botek).
V západních Čechách, avšak poněkud jižněji, než je tomu u podoby bůta – na Domažlicku, Klatovsku
a v záp. Pošumaví – bylo zachyceno slovo kůs; z ostatního území jsou doloženy pouze podoby s krátkou kořen-
nou samohláskou (kos, kosák aj.).
4 a) bota, botka / bot, botek stč. bot, bota, Jg bota, botka, též bot starší bůta Jg, SSJČ nář., sloven, bôta
a mor., SSJČ bota, též botka dem., bot nář., botek dem. k nář. b) kůs Jg, hluž. kós
bot

5 a) bota Po 1, Ju 1–3, 5 — botka Ju 3, Ru 4 — bot Ju 4, 6, 7, Ru 5 b) kús Ru 2

Či

212
 u (> ú) > ou

Tato kapitola zahrnuje slova, u nichž se staré -u- v kořeni zřejmě v důsledku metatonií (u slova pluh ná-
hradního dloužení) dloužilo v -ú-, které se později diftongizovalo v -ou-: pluh > plouh, duha > douha a huba
,ústa‘ > houba (spolu s touto položkou zobrazujeme pro ilustraci i rozdíl houba ,fungus‘ × huba, u něhož jde
snad o proces opačný, tj. o tzv. moravskou krátkost, viz dále). U všech mapovaných položek došlo k dloužení
v oblasti, kde je provedena změna ú > ou a kde se zároveň toto -ou- už dále nevyvíjelo, hláskové rozrůznění není
tudíž příliš bohaté. (Slezské podoby s rozloženou nosovkou dunga, gymba na mapě nezychycujeme, je o nich
pojednáno souborně v kapitole ČJA 5, 67.)

126 a) pluh (ČJA 3, 35) — mapa s. 215

b) duha (1557 duha na obloze, ČJA 1, 200 dužina)
1 M a) pluh
plouh
b) douha
2 O slově pluh už bylo pojednáno v ČJA 3, 35, protože kromě podoby pluh a jejích hláskových variant byly
zachyceny i další lexémy, ale ty se vyskytují zpravidla v dubletě právě se slovem pluh či jeho variantou plouh, takže
bylo možno vést ostrou hláskoslovnou hranici, kterou zobrazujeme zde. Původ tohoto slova je nejasný. Jde buď o slovo
pův. slovanské (Mch uvádí psl. plugъ od plugati ,plouhati’) či přejaté (Holub – Kopečný považuje za přejaté z germ.-kelt.
a spojuje s got. plogs, něm. Pflug, sthn. pfluog). (Současná etymologická literatura se kloní k názoru, že jde
o slovo psl. Pro psl. původ slova pluh svědčí jeho dobré slovotvorné zakončení a naproti tomu izolovanost – a ne-
úspěšné pokusy o etymologii – slova germánského.)
Pozitivně je mapě zachyceno slovo douha, které mělo v kořeni původně nosovku ǫ (psl. *dǫga – pův. ,dře-
věný oblouk‘, až později ,nebeský oblouk‘). Na mapě uvádíme podobu douha ve významu ,duha na obloze‘, kte-
rý dosud v ČJA nebyl sledován, i ,dužina‘, srov. ČJA 1, 200.
U obou položek vycházíme z podob s krátkou samohláskou v kořeni, která se v důsledku metatonií či náhrad-
ního dloužení na části území dloužila, nelze však ani vyloučit, že varianty s délkou plouh a douha jsou vývojově
starší (že navazují na staré podoby s délkou plúh a dúha) a že podoby pluh a duha vznikly vyrovnáním s nepří-
mými pády slova (podoba pluh je možná příkladem tzv. moravské krátkosti).
3 U obou mapovaných položek je podoba s krátkou samohláskou v kořeni většinová. Z podob s diftongem zau-
jímá větší oblast plouh, pokrývající záp. polovinu Čech a široké Českobudějovicko (dubletně s jinými lexémy,
ale ne s podobou pluh), na menším území byla zachycena podoba douha, doložená z Chodska se Stříbrskem (,duha na
obloze‘, zprav. dubl. s podobou duha) a vých. Prachaticka, Doudlebska a Jindřichohradecka (,dužina‘, nedubl.).
Ve městech se slovo pluh nezkoumalo a slovo douha zachyceno nebylo.
4 a) pluh stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. pług, hluž. płuh b) douha Jg (též dúha slc.), sloven. dúha

5 a) pluh Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 1, 4, 5 — płuh Ju 7 — plúh Ru 4 — plouh b) douha Ru 2 — dúga Ju 5

Ju 5, Ru 2, 3

Či

127 a) huba (1616 ústa) — mapa s. 215

b) houba (ČJA 2, 88 jedlá houba)
1 M a) houba
huba (gymba 830–835, gemba 836)
b) houba
huba
2 Mapa představuje rozsah podob houba × huba ,huba‘, vulg. ,ústa‘, v protikladu k rozložení podob hou-
ba × huba ,fungus‘. Psl. podoba byla v obou případech *gǫba (podle Gebauera pův. význam je ,houba‘, zhrub. význam
slova huba ,ústa‘ je až nč.; Mch uvádí u obou pojmů psl. podobu gǫba, ale ve výkladu nespojuje; podle

214
 Holuba–Kopečného houba i huba ze stejného základu, dvojí kvantitou je rozlišován význam), kde ǫ se vyvinu-
lo v u/ú (huba/húba) a ú se později diftongizovalo v ou (houba).
Zdá se tedy, pokud má pravdu Gebauer a Holub – Kopečný, že tam, kde pro každý z obou pojmů existuje jiná
podoba, tj. na většině Čech, bylo formální rozrůznění spojeno s významovým: huba ,ústa‘ × houba ,fungus‘, po-
dobně jako např. město × místo. Jinde existuje pro oba významy podoba totožná (houba na zč. okraji, huba na
Moravě) a tam jde buď o stará homonyma (tomu by odpovídal výklad Mch) nebo o nový dvojí význam pův. jed-
noho slova (Gebauer, Holub – Kopečný).
U významu ,fungus‘ se jeví jako pravděpodobnější, že starší je podoba houba, kde došlo v kořeni k dlou-
žení za starý akut, kdežto podoba huba je reflexem tzv. moravské krátkosti. U významu ,ústa‘ se naopak zdá, že
podoba houba je výsledkem dloužení, a to buď starého, způsobeného metatonií, nebo novějšího, možná v dů-
sledku zč. tendence k dloužení či příklonu k jiným slovům s lokálním dloužením.
3 Podoba houba ,huba‘ se objevuje jen na nejzápadnějším okraji Čech (pro srovnání: kde je i kůš, chvůje,
kůs, douha, …), a to zpravidla jako dubletní, vedle většinové formy huba. Protiklad houba × huba ,fungus‘ je čes-
komoravský; podoba houba je v celých Čechách s drobnými přesahy na Moravu, jež má spolu se Slezskem va-
riantu huba.
4 a) — b) houba stč. húba, Jg též húba zast., SSJČ

5 a) — b) houba Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — hóba Ju 6 — huba Ju 7

Či

y (> ý) > ej

Doklady na dloužení starého y (a následné pravidelné změny) v kořeni slova byly zachyceny u slova
dýchat a sporadicky u slov ryba a tchyně.

128 dýchat (1674) — mapa s. 217

1 M dychat (y: jen y, i) — dechat
dýchat (ý: jen ý, í) — dejchat — déchat (d -)
2 Zkoumaly se diference v územním rozložení podob s pův. krátkým kořenným -y- (dychat, dechat) a se
zdlouženým -ý- (dýchat, dejchat, déchat). V psl. existovalo sloveso dychati (iter. od *dъchnǫti), v němž došlo po-
zději, snad už v době metatonií, ale jistě před diftongizací ý > ej, na většině zkoumaného území k dloužení ko-
řenné samohlásky (stč. má dychati i dýchati). Ta pak podlehla pravidelnému vývoji, tj. diftongizaci ý > ej a ná-
sledné monoftongizaci ej > é, či splynutí ý a í. Podoby dychat a dýchat na mapě zapisujeme ve shodě se
spisovnou grafikou a nesledujeme širokou výslovnost y/ý na vých. Moravě a ve Slezsku.
Podoba dýchat v svč. nář. zřejmě nenavazuje na starou zdlouženou podobu, která je uchována ve vm. nář.,
ale vznikla novějším dloužením až po provedené diftongizaci ý > ej (dýchat a dechat tvořily původně asi jeden
společný areál). Slezská varianta dychat patrně není pokračováním psl. podoby, jako je tomu na části střč. a svč.
nář., ale pravděpodobně vznikla slez. krácením samohlásek ze staršího dýchat, i když možná lze o starší návaz-
nosti uvažovat vzhledem k sousedství zábřežské podoby dechat (< dychat).
3 Podoby s krátkou kořennou samohláskou jsou dnes uchovány jen v areálu v sev. polovině Čech, zahrnu-
jícím sev. Rakovnicko, okolí Prahy, Roudnice nad Labem a Benešova, Mladoboleslavsko a sev. a již. Královéhradecko,
kde byla zachycena varianta dychat – ta se dokládá i ze slez. nář. – a na Zábřežsku, pro něž je typická obměna de-
chat. Zbytek zkoumaného území pokrývají podoby s dlouhou kořennou samohláskou (či s diftongem): vm. nář.
a sev. část svč. nář. dýchat, ostatní česká nářečí v užším slova smyslu dejchat, střm. nář. déchat (d chat).
Z většiny měst v Čechách je doložena podoba dejchat, z oblastí s jinou variantou v okolí jako dubletní, a ta
se objevuje i ve městech na záp. polovině Moravy. V mor. městech jinak převažuje podoba dýchat, shodná se
spis. jazykem.
4 dejchat Jg dýchat stč., Jg, SSJČ, sloven. dýchať
dychat stč. (pol. oddychać), hluž. dychać

5 dichat Ru 2 — díchat Po 1, Ju 1, Ru 2 — dýchať Ju 7 — dejchat Ju 1–5, Ru 3, 4 — déchat Ju 6

Či

216
 129 a) ryba (1423) — mapa s. 217
b) tchyně (1817)
1 M a) rejba
b) tchejně 101, 103, 106,108
2 Kořenná samohláska ve slově ryba se v některých archaických oblastech ještě v době široké výslovnosti y,
tedy před jeho splynutím s i, dloužila v ý, z něhož se později vyvinulo ej (rejba).
Ke slovu tchyně se promíšeně po celém zkoumaném území dokládá i zdloužená varianta tchýně, která
v Čechách dokonce převažuje (velmi často však byly zapsány jiné lexémy: v Čechách maminka, panimáma, na
Moravě a ve Slezsku švígrmutra, od muža/ženy matka apod.). Zde však jde o dloužení mladší, po splynutí y/i > i.
Na mapě zaznamenáváme pozitivně pouze podobu tchejně, v níž došlo k dloužení před tímto splynutím a po-
zději k diftongizaci ý > ej a která je zcela okrajová (přestože jde zřejmě o slovo staré: Holub – Kopečný předpokládá, že
navazuje na psl. *tьs-anъ ,tchán‘: tch-yně; je jen v češtině).
3 Podoba rejba byla zaznamenána jen na Chodsku se Stříbrskem a odděleně na Doudlebsku, a to zpravidla
jako dubletní s většinovou formou ryba.
Slovo tchejně se objevuje jen v několika obcích Horního Pojizeří.
4 —
5 —
Či

Krácení

U dvojslabičných slov (i těch dvojslabičných od původu), zejména u substantiv typu jáma, bláto, mák (pův.
dvojslabičné *makъ), u infinitivů typu dát (pův. dvojslabičný dáti), u morfologických tvarů jako např. námi
(srov. ČJA 4, 243 námi) se projevuje nářeční jev zvaný moravská krátkost. Zatímco v nář. v Čechách (a též ve spis.
jazyce) je v první slabice těchto slov délka (jáma, bláto, mák, dát, námi), pro nářečí na Moravě je charakteris-
tická krátkost (jama, blato, mak, dat, nama).
Česká délka a moravská krátkost, která má paralelu ve slovenské a polské krátkosti, jsou reflexem pra-
slovanských intonačních a přízvukových poměrů; jedná se tedy o velmi starý hláskový rozdíl, jehož počátky
spadají do pozdně praslovanského období. V některých případech však nemůžeme zcela vyloučit, že krátkost či délka
jsou výsledkem pozdějšího paradigmatického vyrovnávání.
Izoglosy oddělující podoby s délkou a varianty s krátkostí většinou vedou podél bývalé česko-moravské zemské
hranice.

130 a) mák (1102) — mapa s. 221

b) mákem (1103)
1 M a) mák
mak
b) mákem
makem (makym 818, 819, 825–828, 830–836)
2 Mapa sleduje rozložení délek a krátkostí u maskulina mák (psl. *makъ), a to u podob nominativu a in-
strumentálu singuláru.
V první slabice podoby mák (před zánikem slabých jerů se jednalo o dvojslabičné slovo) je uchována pů-
vodní délka jako reflex slabiky s raženou intonací. Obměna mak vznikla starým krácením.
U formy instr. sg. mákem došlo patrně k vyrovnání kvantity v první slabice podle tvaru nominativu.
Obměna makem je zřejmě pozůstatkem starého krácení přízvučných délek, k němuž docházelo ve více-
slabičných slovech (podle Trávníčka, 1935, s. 250, v nejméně třetí slabice od konce slova). Krácení tedy nastalo

218
 v důsledku změny slabičných poměrů (pův. dvojslab. tvar mák (< makъ) se změnil na tříslabičný makъmь). Na
Moravě případně může jít o paradigmatické vyrovnání, srov. tvar nom. sg. mak.
3 Izoglosa mezi podobami mák a mak vede zhruba po linii Šumperk – Boskovice – Nové Město na Moravě –
Jihlava – Slavonice, přičemž obměna mak je charakteristická pro území na východ od této linie (srov. též ČJA 2, 107
vlčí mák). Města se většinou shodují s nář. okolím, do některých mor. měst proniká vlivem spis. jazyka podoba
mák.
Zkrácená obměna instr. sg. makem má větší územní rozsah ve srovnání s rozšířením podoby nom. sg. mak;
byla zachycena na Moravě a zejména v přilehlých oblastech Čech: v svč. nář. v širokém podorlickém pásu s pře-
sahem až k Trutnovu, ve střč. nář. zasahuje až ke Kolínu a Ledči nad Sázavou a v jzč. nář. k Jindřichovu Hradci;
odděleně byla zapsána též jihovýchodně od Českých Budějovic, nesouvisle pak mezi Prachaticemi a Klatovy.
Pro ostatní území českých nář. v užším smyslu je typická podoba instr. sg. mákem, shodná se spis. jazykem.
Města se shodují s nářečním okolím.
4 a) mak Jg mor., sloven., pol., hluž. b) makem sloven. i hluž. makom, pol. makiem
mák stč., Jg, SSJČ mákem stč., Jg, SSJČ

5 a) mák Po 1, Ju 1–5, Ru 1–4 — mak Ju 6, 7, Ru 5 b) mákem Ju 1, 3, 5, Ru 2–4 — makem Po 1, Ju 2, 4, 6, 7, Ru 5

Ko

131 a) hrách (1130) — mapa s. 221

b) hrachu gen. sg. (1131)
1 M a) hrách
hrach
groch
b) hrachu
hráchu
grochu
2 Na mapě je představeno rozšíření podob s rozdílnou kvantitou u tvaru nom. a gen. sg. maskulina hrách.
Slovo hrách vzniklo metatezí likvid z psl. *gorchъ, tedy z původně dvojslabičného slova.
U podoby hrách je uchována kořenná ražená délka pod přízvukem. Obměna hrach je odrazem moravské krátkosti.
Větší územní rozšíření podoby s délkou (srov. s rozšířením podoby mák, viz ČJA 5, 130) mohla způsobit analogie
s maskuliny, která mají v nom. sg. délku, jež vznikla náhradním dloužením za ztrátu jeru (např. dům < dóm <
domъ).
Podoba gen. sg. hráchu má zřejmě délku starou, podpořenou zněním nom. sg. hrách. Varianta hrachu
vznikla krácením patrně v důsledku změny slabičných poměrů (jednoslabičná podoba hrách se změnila na dvoj-
slabičný tvar hrachu). Na Moravě případně může jít o vyrovnávání podle tvaru nom. a akuz. sg. hrach. Zejména
v Čechách nelze opět vyloučit ani analogii s maskuliny, u kterých dochází sice v nom. sg. k náhradnímu dlouže-
ní, srov. např. dům, stůl, ale v genitivu mají krátkost, srov. např. domu, stolu.
Kořenné o v podobách groch, grochu je zde v návaznosti na polštinu, kde za psl. skupinu *tort je trot, dále
je zde zachováno pův. g, protože nedošlo ke změně g > h.
3 Izoglosa mezi podobami hrách a hrach vede středem střm. nářeční oblasti (po linii Šumperk–
Boskovice–Brno–Mikulov), na východ od této izoglosy je rozšířen zkrácený tvar hrach, ten byl sporadicky
zachycen i na Novoměstsku, Třebíčsku a Slavonicku. Pro oblast přechodových nář. čes.-pol. je typická obměna
groch. Města se většinou shodují s nář. okolím, jen do sm. měst častěji jako dubletní proniká podoba hrách,
shodná se spis. jazykem.
Srovnáme-li výskyt podob gen. sg. hrachu a hráchu, větší územní rozšíření má forma hrachu; ta byla za-
chycena na celé Moravě a ve Slezsku (v oblasti přechod. nář. čes.-pol. obměna grochu), dále na většině území
svč. nář., ve vých. polovině střč. a jzč. nář.; typická je i pro česká příhraniční města. Jako dubleta byla odděleně
zapsána zejména na Lounsku, Roudnicku a Plzeňsku. Na zbývajícím území čes. nář. v užším smyslu byla zazna-
menána podoba hráchu. Ve všech městech se užívá forma hrachu (i ve městech čes. pohraničí), podoba hráchu
se jako dubletní omezuje jen na česká vnitrozemská města.

219
4 a) hrach sloven., pol. groch, hluž. hroch b) hrachu stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. grochu, hluž. hrocha
hrách stč., Jg, SSJČ

5 a) hrách Po 1, Ju 2–5, Ru 2–4 — hrach Ju 6, 7, Ru 5 b) hrachu Po 1, Ju 1, 2, 4, 6, 7, Ru 5 — hráchu Ju 1–3, Ru 2–4

Ko

132 a) pláč (1791) — mapa s. 223

b) pláče gen. sg. m. (ČJA 4, 32)
c) kámen (1212)
1 M a) pláč
plač
b) pláče (-u)
plače (-u)
c) kámen
kamen (kameň)
2 Na mapě je zachyceno rozložení podob s krátkou a dlouhou samohláskou u maskulina pláč (psl. *plak-jь,
tedy pův. dvojslabičné slovo s raženou intonací), a to u tvaru nom. a gen. sg. (ke koncovkám gen. sg. srov.
ČJA 4, 32 pláče), a u maskulina kámen (k morfologickým diferencím, tj. k zakončení -n × -ň, srov. ČJA 4, 1 kámen).
Podoba nom. sg. pláč uchovává původní délku (za starou akutovou intonaci). Obměna plač je patrně odrazem
moravské krátkosti.
U forem gen. sg. pláče, plače došlo zřejmě k vyrovnání kvantity v závislosti na územním rozšíření podob
nom. sg. pláč, plač. Města nebyla zkoumána.
Podoba nom. sg. kámen (od původu tvar akuzativní) má asi délku podle pův. dvojslabičného nom.
kámy (psl. *kamy), kde byla délka patrně za starou akutovou intonaci. Krátká kořenná samohláska v ob-
měně kamen (kameň) může být výsledkem starého krácení, ke kterému docházelo ve třetí slabice od konce
(stsl. akuz. kamenь), případně vyrovnání podle ostatních víceslabičných tvarů s náležitou krátkostí (např.
v sg. gen. kamene, dat./lok. kameni, instr. kamenem). Situace ve městech se v podstatě shoduje s nář. okolím.
Zč. města dokládají navíc obměnu kamen a sm. pohraniční města variantu kámen (srov. situaci na mapě
ČJA 4, 1 kámen).
3 Na větší části území národního jazyka je rozšířena podoba pláč, shodná se spis. jazykem, ta byla často i ne-
dubletně zapsána v areálu podoby plač, zejména mezi Kroměříží a Kyjovem a na Prostějovsku (zde nejspíš pod
vlivem spis. jazyka). Západní hranice podoby plač prochází západně od Šumperka, dále směřuje k Boskovicím
a pokračuje směrem na Brno a odtud k Břeclavi.
Téměř shodné územní rozšíření jsme zachytili i u podob gen. sg. pláče, plače. Obměna plače mírně přesa-
huje izoglosu mezi podobami pláč a plač na Mikulovsku a dále v oblasti mezi Brnem a Boskovicemi.
Podoba kámen, shodná se spis. jazykem, je rozšířena zhruba v sev. polovině Čech s Plzeňskem a Chodskem
(bez nejvýchodnějšího okraje svč. nář.). Pro zbývající část Čech a celou Moravu a Slezsko je charakteristická
podoba s krátkostí kamen (kameň).
4 a) plač sloven., pol. płacz, hluž. płač c) kamen Jg, sloven. kameň, pol. kamień, hluž. kamjeń
pláč stč., Jg, SSJČ kámen stč., Jg, SSJČ
b) plače sloven. plaču, pol. płaczu, hluž. płača
pláče stč., Jg, SSJČ
5 a) pláč Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — plač Ju 6, Ru 5 — płač Ju 7 c) kámen Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — kamen Ju 4, Ru 1 — kameň Ju 6, 7,
b) pláče Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — plaču Ju 6, Ru 5 — płače Ju 7 Ru 5

Ko

220
 133 skála (1210) — mapa s. 223
1 M skála — škála
skala
2 Na mapě se sleduje rozšíření podob s délkou a krátkostí u dvojslabičného feminina skála. V první slabice
podoby skála (shodné se spis. jazykem) je uchována původní délka, protože se jednalo o slabiku s raženou in-
tonací.
Varianta skala je patrně projevem moravské krátkosti. Nelze však ani vyloučit analogické vyrovnávání podle
zkrácených tvarů v paradigmatu, tj. podle jednoslabičné formy gen. pl. skal, podle dvojslabičných forem
s dlouhou koncovkou (instr. sg. skalou, dat. a lok. pl. skalám, skalách) a podle trojslabičné formy instr. pl.
skalami. Trávníček (1935, s. 250, 256, 257) vysvětluje krátkost v první slabice u tvarů skalou, skalám, skalách,
skalami jako výsledek starého krácení v pův. trojslabičných tvarech, tedy i těch, které měly na konci jer (ska-
lám z -amъ, skalách z -achъ); krátkost u tvaru gen. pl. chápe jako důsledek metatonie (z pův. akutové into-
nace vzniká nová intonace cirkumflexová neboli tažená, za kterou je krátkost), tak i Lamprecht (1987,
s. 146).
Výsledkem rozdílné kvantity v jednotlivých pádech paradigmatu a následného vyrovnávání (buď podle
tvarů s dlouhou, nebo krátkou samohláskou v první slabice) jsou též dublety podle SSJČ skálám/skalám, ská-
lách/skalách, skálami/skalami. Podle MČ je též v 7. sg. skálou/skalou (SSJČ jen skálou).
Kromě uvedeného rozdílu á × a je na mapě zachyceno rozšíření obměny škála; souhlásková skupina šk-
(< sk-) je výsledkem přizpůsobení artikulačního místa první souhlásky k druhé (srov. ČJA 5, 284b).
3 Varianta skala je charakteristická pro Moravu, Slezsko a nejvýchodnější okraje čes. nář. (na Ledečsku
byla tato forma zapsána vedle podoby skála), jako dubletní se soustředěněji vyskytuje i v oblasti horního
Pojizeří. Na zbývajícím území čes. národního jazyka je rozšířena podoba skála, shodná se spis. jazykem, v záp.
oblasti jzč. nář. častěji v obměně škála.
Města se shodují s nář. okolím, jen do měst v oblasti střm. nář. a v již. polovině vm. nář. proniká jako dub-
letní podoba skála.
4 skala stč. skalé ,skály, skaliska‘, Jg mor., skála Jg, SSJČ
sloven., pol. a hluž. skała škála SSJČ říd.

5 skála Po 1, Ju 2–5, Ru 1–4 — skala Ju 6, Ru 5

Ko

134 a) žába (1425) — mapa s. 225

b) jáma (ČJA 2, 194)
c) hrábě (ČJA 3, 101)
1 M a) žába
žaba
b) jáma
jama
c) hrábje
hrabje
2 Svodná mapa zachycuje rozšíření podob s délkou a obměn s krátkostí u dvojslabičných feminin žába,
jáma, hrábě. Položkám jáma a hrábě byly věnovány samostatné mapy s komentáři v lexikálních dílech ČJA, pro-
to se zde nezabýváme jednotlivými nářečními ekvivalenty těchto výrazů. V prvních slabikách forem žába, jáma
(ďáma), hrábě je uchována původní délka, protože se jednalo o slabiku s raženou intonací.
Varianty žaba, jama (ďama), hrabě jsou odrazem moravské krátkosti, případně jsou výsledkem
vnitroparadigmatického vyrovnávání podle zkrácených tvarů (srov. podle SSJČ v pl. gen. žab, dat. žábám/žabám, lok.
žábách/žabách, instr. žábami/žabami; gen. pl. jam; gen. pl. hrabí); o příčinách krácení těchto tvarů viz ČJA 5, 133.
Podoby žába a žaba byly též zachyceny při mapování položky děvče (viz ČJA 1, 2 děvče), přičemž pojme-
nování žába se vyskytuje v sz. Čechách a zkrácená obměna žaba je typická pro jz. Moravu a přilehlý pře-
chodový čes.-mor. pás. Na Moravě byly též zaznamenány zkrácené obměny tata a mama (srov. ČJA 1, 5A tatínek,
ČJA 1, 5B maminka).

222
3 Izoglosy oddělující podoby s délkou a krátkostí v podstatě sledují starou česko-moravskou hranici, nejví-
ce se od této hranice odchyluje v sev. polovině směrem na Moravu izoglosa vyznačující rozšíření podob jáma
× jama.
4 a) žaba Jg mor., sloven., pol., hluž. c) hrabě sloven. hrable, pol. grabie, hluž. hrabje
žába stč., Jg, SSJČ hrábě stč., Jg, SSJČ
b) jama Jg zast., sloven., pol., hluž.
jáma stč., Jg, SSJČ
5 a) žába Po 1, Ju 1–5, Ru 1–4 — žaba Ju 6, Ru 5 c) hrábje Ju 1–5, 7, Ru 1, 3, 4 — hrábe Po 1 — hrabje Ju 6, Ru 2, 5
b) jáma Ju 1–5, Ru 1–4 — jama Ju 7, Ru 5 — hrable Ru 5

Ko

135 sáně (733) — mapa s. 225

1 M sáňe
saňe
2 Mapa zachycuje územní rozšíření formy sáně a její varianty s krátkou kořennou samohláskou saně. Obě podoby
tohoto pomn. feminina jsou v SSJČ uvedeny jako spisovné (gen. pl. saní).
Vzhledem k tomu, že jejich územní rozložení je naprosto odlišné ve srovnání s jinými substantivy tohoto
typu (srov. např. ČJA 5, 134), je možný dvojí výklad tohoto kvantitativního rozdílu.
1. Považujeme-li jako starší formu sáně, pak délka v první slabice je reflexem praslovanské ražené into-
nace. Podoba saně by mohla být výsledkem starého krácení, ale nelze vyloučit ani pozdější vnitroparadigmatic-
ké vyrovnávání podle tvarů (gen. saní, dat. saním, lok. saních). A právě časté užití těchto plurálových tvarů
s krátkostí v první slabice mohlo podpořit větší územní rozšíření zkrácené obměny saně.
2. Za starší bychom mohli považovat i podobu saně, tzn. formu s krátkostí v první slabice; pak by podoba
sáně byla výsledkem dloužení. Tuto možnost podporuje tvar sáňky (saně – sáňky < saňьky), u kterého mohlo do-
jít ke zdloužení před sufixem -ьky (dvojslabičné slovo saně se změnilo na trojslabičné saňьky, změna intonač-
ních a přízvukových poměrů pak mohla vést k dloužení v první slabice, případně se mohlo jednat také o ná-
hradní dloužení, ke kterému docházelo po zániku jerů, srov. např. strana – stránka, nohy – nůžky < nožьky, srov.
Lamprecht, 1987, s. 148).
Typická roztříštěná zeměpisná situace napovídá, že jde patrně o výsledek vyrovnání, tj. spíše se kloníme
k 1. výkladu.
3 Výrazně větší územní rozšíření má varianta saně; typická je pro nářečí na Moravě a ve Slezsku a jako je-
diná byla zapsána též v jzč. nář. a v části střč. a svč. nář.
Podoba sáně byla zachycena (často i jako dubleta vedle varianty saně) zejména v oblasti střč. nář. v okolí
Prahy a na širším Berounsku, Ledečsku s přesahem na Vysokomýtsko, v svč. nář. pak dále na Novopacku,
Náchodsku a vých. Královéhradecku. V českých městech byly zaznamenány obě podoby, v moravských a slez-
ských městech převažuje užívání varianty saně.
4 saně SSJČ, sloven., pol. sanki, hluž. sanje sáně stč., Jg, SSJČ

5 sáně Po 1, Ju 3, 5, Ru 3, 4 — saně Ju 1,2, 4,6, Ru 1,2,5

Ko

136 kláda (1327) — mapa s. 227

1 M kláda
klada
2 Mapa sleduje rozložení podob s délkou a krátkostí u feminina kláda (psl. *kólda).
Podoba kláda (vzniklá metatezí likvid kolda > kláda) uchovává původní délku za raženou (akutovou) in-
tonaci (rus. kolóda – za raženou intonaci je přízvuk na 2. slabice, sch. klȁda – za raženou intonaci je intonace
krátká klesavá).
Obměna klada je výsledkem starého krácení ražených délek.

224
 Na části území (vyznačené na mapě šrafováním) byly zachyceny jiné lexémy; na již. okraji opavské nář.
skupiny dyl, na širším Opavsku kłapeč, na sev. Valašsku a ve vých. polovině slez. nář. klát/klat, zejména na
Hlučínsku balek a v přechodovém pásu nář. čes.-pol. gnot.
3 Podoba klada je typická pro nářečí na Moravě, dále byla zachycena v svč. nář. v podorlické oblasti a v jzč.
nář. na širším Telčsku. Na ostatním území v Čechách je rozšířena forma kláda, shodná se spis. jazykem. V ob-
lasti slez. nář. a v sev. části vm. nář. se vyskytují jiné lexémy (viz odd. 2).
Pro všechna města je charakteristická varianta kláda.
4 klada Jg mor., sloven., pol. kłoda, hluž. kłóda kláda stč., Jg, SSJČ

5 kláda Ju 1, 3, 4, Ru 1, 4 — klada Ju 2, 4, 6
Ko

137 vrána (1449) — mapa s. 227

1 M vrána
vrana
vruna
2 Na mapě je zachyceno rozšíření podob s délkou a krátkostí u feminina vrána (psl. *vórna).
Podoba vrána, která vznikla metatezí likvid (vorna > vrána), uchovává původní délku za raženou intona-
ci (proto rus. voróna, sch. vrȁna, srov. ČJA 5, 136). Varianta vrana je výsledkem starého krácení ražených délek, po-
případě vyrovnání podle zkrácených plurálových tvarů (gen. vran, dat. vranám, lok. vranách, instr. vranami;
o krácení těchto tvarů srov. ČJA 5, 133).
Výsledkem rozdílné kvantity v jednotlivých pádech paradigmatu a následného vyrovnávání (buď podle
tvarů s dlouhou, nebo krátkou samohláskou v první slabice) jsou též dublety podle SSJČ vránám/vranám,
vránách/vranách, vránami/vranami. Samohláska u v obměně vruna vznikla změnou oN > uN (vrona > vruna),
přičemž předpokládaná výchozí podoba vrona je výslednicí polského typu vývoje psl. skupiny *tort.
3 Izoglosa mezi podobami vrána a vrana probíhá v těsné blízkosti staré česko-moravské zemské hranice,
přičemž pro Čechy je charakteristická podoba vrána, shodná se spis. jazykem, a pro Moravu obměna vrana, jež
je v oblasti přechod. nářečí česko-polských vystřídána variantou vruna.
V českých městech se užívá podoby vrána, jež proniká (častěji jako dubletní) i do moravských měst.
4 vrana Jg mor., sloven., pol. wrona, hluž. wróna vrána stč., Jg, SSJČ

5 vrána Ju 1–5, Ru 2–4 — wrána Po 1 — vrana Ju 6, Ru 5

Ko

138 a) sláma (666) — mapa s. 229

b) slámou (667)
1 M a) sláma
slama (též 71, 755, 757)
sluma 831–836
b) slámou
slamou (slamum)
slumum 831–836
2 Na mapě je představeno rozložení podob s délkou a krátkostí u feminina sláma (psl. *solma), a to u tva-
rů nominativu a instrumentálu singuláru (ke koncovkám instr. srov. ČJA 4, 87 kočkou).
Podoba nom. sg. sláma (vzniklá metatezí likvid solma > sláma) uchovává v první slabice původní délku
(za starou akutovou intonaci, proto rus. solóma, sch. slȁma, srov. ČJA 5, 136).
Obměna slama vznikla krácením. Vzhledem k zeměpisnému rozšíření (oblast slez. nář.) nemůžeme s ji-
stotou určit, zda se v tomto případě jedná o staré nebo pozdější pravidelné krácení (izoglosa vyznačující ob-
last výskytu podoby slama je totožná s izoglosou PRO Ala). Protože však nebyla výzkumem zachycena

226
 v ostravickém úseku obměna sloma (o < á), domníváme se, že zkrácená podoba slama tu existovala již před
16. stol., tzn. před zkrácením všech dlouhých samohlásek v slez. nář., a jde tedy o podobu se starou krátkos-
tí, která mohla mít dříve podobné rozšíření jako např. podoba vrana, srov. ČJA 5, 137. Zkrácená obměna slama
mohla ze střm. a vm. nář. vymizet tím, že neměla podporu ve zkrácených plurálových tvarech, protože se
běžně neužívají.
U formy instr. sg. slámou došlo k vyrovnání kvantity v první slabice podle nepřímých pádů sg., obměna
slamou je zřejmě pozůstatkem starého krácení přízvučných délek, ke kterému docházelo ve třetí slabice od kon-
ce slova (psl. *solmojǫ > slamoju > slamú > slamou).
Samohláska u ve slovních základech podob sluma, slumum je výsledkem změny oN > uN v návaznosti na
polštinu (srov. vruna, viz ČJA 5, 137).
3 V nom. sg. je většinovým tvarem nezkrácená podoba sláma; té se užívá v celých Čechách a na Moravě.
Zkrácenou variantou slama se vyznačují jen slezská nářečí, v oblasti přechod. nářečí česko-polských pak byla
zapsána obměna sluma. Města se shodují s nář. okolím.
V instr. sg. se variata slamou objevuje kromě slez. nář. též na většině území čes. nář. v užším smyslu a ve
střm. nář. v severojižním pruhu směřujícím zhruba od Šumperka až k Vyškovu (pro oblast přechod. nářečí česko-
-polských je charakteristická obměna slumum). Podoba slámou byla zachycena v oblasti střč. nář. na širším
Roudnicku, v svč. nář. na Mladoboleslavsku, na Moravě pak je typická pro vm. nář. a větší část střm. nář. (bez
výše vymezeného pruhu). Ve městech (kromě slez. měst) převažuje podoba slámou.
4 a) slama sloven. b) slamou stč. slamú, Jg, PSJČ, sloven.
sláma stč., Jg, SSJČ slumum pol. słomą, hluž. słomu
sluma pol. i hluž. słoma

5 a) sláma Po 1, Ju 1–6, Ru 2–5 b) slámou Po 1, Ju 1–6, Ru 2, 3 — slámó Ju 6 — slámú Ru 5 —

słámú Ju 7 — slamou Ju 3, Ru 4

Ko

139 a) kráva (776) — mapa s. 229

b) krávou (777)
1 M a) kráva
krava
krova 831–836
b) krávou
kravou (kravum)
krovum 831–836
2 Mapa sleduje rozložení podob s délkou a krátkostí u tvarů nom. a instr. sg. dvojslabičného feminina krá-
va (psl. *korvъ). Na mapě ani v komentáři se nezabýváme diferencemi v zakončení instr. (k tomu srov. ČJA 4, 87
kočkou).
Forma nom. sg. kráva (vzniklá z korva metatezí likvid) uchovává původní délku (za starou akutovou in-
tonaci, proto rus. koróva, sch. krȁva). Obměna krava je výsledkem starého krácení, popřípadě vyrovnání podle
zkrácených tvarů, srov. SSJČ pl. 2. krav, 3. kravám, 6. kravách, 7. kravami; SSČ pl. 2 krav, 3., 6., 7. kra-/krá- (viz
ČJA 5, 133). U podoby instr. sg. krávou došlo k vyrovnání kvantity v první slabice podle tvarů nepřímých pádů sg.,
obměna kravou je zřejmě pozůstatkem starého krácení přízvučných délek, ke kterému docházelo ve třetí slabi-
ce od konce slova (psl. korvojǫ > kravoju > kravú > kravou). Kořenné o v podobách krova, krovum je zde v ná-
vaznosti na polštinu, kde za psl. skupinu *tort je trot (srov. pol. krowa).
3 Varianta s krátkou samohláskou krava vytváří dva od sebe oddělené areály, jeden na jz. Moravě s přesahem do
vých. části jzč. nář. (zhruba mezi městy Slavonice, Jindřichův Hradec, Jihlava, Nové Město na Moravě,
Moravský Krumlov a Znojmo), druhý pak ve Slezsku (v oblasti přechodových nář. česko-polských byla zapsá-
na obměna krova). Na ostatním území čes. národního jazyka se vyskytuje rozšířenější podoba kráva, shodná se
spis. jazykem. Města se většinou shodují s nář. okolím.
V instr. sg. naopak převládá zkrácená varianta kravou. Ta byla zachycena (častěji nedubletně) v celých
Čechách (až na oblast širšího Pojizeří a dolního Povltaví), dále na jz. a střední Moravě a v oblasti slez. nář.
(v přechod. nář. čes.-pol. obměna krovum). Podoba krávou, shodná se spis. jazykem, byla zapsána v širším okolí

228
 českých měst Roudnice nad Labem, Prahy, Kolína a Mladé Boleslavi, na Moravě pak převažuje v oblasti vm. nář.,
odkud přesahuje do oblasti střm. nář. na severu až po linii Kroměříž–Prostějov–Litovel, na jihu v úzkém pásu podél
Svratky až po Boskovice a Nové Město na Moravě. Situace ve městech se příliš neliší od nář. okolí.
4 a) krava Jg mor., sloven. b) kravou stč. kravú, sloven.
kráva stč., Jg, SSJČ krávou Jg, SSJČ
krova pol. krowa, hluž. kruwa krovum pol. krową, hluž. kruwu

5 a) kráva Ju 1–6, Ru 1–5 — kráwa Po 1 b) krávou Ju 1–4,6, Ru 2, 3 — krávú Ju 7, Ru 5 — kráwou Po 1 —

kravou Ju 4, Ru 2, 4
Ko

140 bláto (ČJA 5, 66) — mapa s. 231

1 M bláto
blato (též 84)
bloto
2 Mapa je zaměřena na zachycení podob s délkou a krátkostí kořenné samohlásky u dvojslabičného neutra
bláto (psl. *bólto, metatezí likvid vzniklo bláto). U podoby bláto je v první slabice zachována původní délka (za
akutovou intonaci), varianta blato je výsledkem starého krácení.
Obměna bloto vznikla v návaznosti na polštinu vývojem z *tolt > tlot.
3 Izoglosa dělící podobu se zachovanou délkou bláto a zkrácenou obměnu blato jde zhruba po bývalé zem-
ské hranici česko-moravské. Varianta bloto se vyskytuje v přechodových nářečích česko-polských.
Situace ve městech se shoduje se stavem ve venkovském okolí.
4 blato sloven. bláto stč., Jg, SSJČ, pol. błoto, hluž. błóto

5 bláto Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — blato Ju 6, Ru 5

Hb

141 sádlo (519) — mapa s. 231

1 M sádlo
sadlo
2 Mapa sleduje územní rozsah podob s délkou a krátkostí u neutra sádlo (psl. *sadlo). Forma sádlo ucho-
vává starou původní délku, její obměna sadlo je výsledkem starého krácení. Na slezském území se změnou
á > o není podoba sodlo, což svědčí o pův. krátkosti.
Podoba sádlo souvisí patrně s výrazem máslo. Uzemní rozsah forem sádlo a máslo je stejný (srov. též
ČJA 1, 112).
3 Na celém zkoumaném území je běžná podoba sádlo, jen v centrálním úseku střm. nářečí a ve slez. nář. je
obměna sadlo.
Města se shodují se svým nářečním okolím, sm. města jsou charakterizována formou shodnou se spis. ja-
zykem, tj. sádlo.
4 sadlo sloven., pol. i hluž. sadło sádlo Jg, SSJČ

5 sádlo Po 1, Ju 1–6, Ru 1–4

Hb

230
 142 a) sníh (1559) — mapa s. 233
b) sněhu gen. sg. m. (ČJA 4, 23)
1 M a) sňíh (sňәh 436)
sňih (ś-; sňәh 603, 611, 614, 615, 747, -y- 701, 818, 830–836)
sňeh (sňah 755, sňe 757, 801)
b) sňehu (ś-; sňahu 755)
sňihu (sňaho 603, 611, 614, 615)
2 Na mapě nom. a gen. sg. maskulina sníh (psl. *sněgъ) představujeme podoby s kořennými hláskami í, i a ě;
ty jsou jednak reflexem starých či novějších rozdílů v kvantitě, jednak výsledkem pozdějšího paradigmatického
vyrovnání.
Na mapě a v komentáři se nezabýváme diferencemi v zakončení gen. sg., nesledujeme ani protiklad
sn × śn, srov. ČJA 4, 23 sněhu.
Rozdíl vyplývající z odlišné staré kvantity představují podoby sníh × sněh. Kořenné í v obměně sníh vznik-
lo monoftongizací diftongu ie ze staročeské podoby snieh (kde diftong -ie- je za psl. dlouhé *ě, které je asi vý-
sledkem náhradního dloužení po zániku jerů).
Zeměpisná situace naznačuje, že na okrajích (tj. v záp. části jzč. nář. a ve vm. nář.) k onomu dloužení pa-
trně nedošlo, proto zde byla zachována varianta sněh (srov. rozšíření podob např. větr, mak, hrach, viz ČJA 5, 143;
ČJA 5, 130; ČJA 5, 131).
Podoby sníh × snih představují mladší rozdíl v rozvržení krátkosti a délek. Moravská varianta snih
s pravidelně zkrácenou samohláskou í má však mimořádně velký rozsah (srov. PRO A1b, ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5,
204; ČJA 5, 205; ČJA 5, 206). Rozšíření varianty snih zde bylo totiž podpořeno vlivem podob s moravskou krátkostí
(srov. větr, mak, hrach, jama, klada). V gen. sg. se zachovala starší podoba sněhu, varianta snihu vznikla vyrovnáním
podle tvaru nom. sg. snih.
3 Podoba sněh byla zachycena ve dvou menších a oddělených areálech, a to v záp. části jzč. nář. a v oblasti
vm. nář. (zejména na Uherskobrodsku a Vsetínsku s přesahem do slez. nářečí). Na ostatním území je rozšířena va-
rianta sníh, na Moravě převažuje její obměna snih. Ve městech se užívá podoby sníh, shodné se spis. jazykem,
v mor. městech i vedle podob shodných s nář. okolím.
Varianta gen. sg. snihu byla zaznamenána téměř na stejném území jako podoba nom. sg. snih, a to na vět-
ší části oblasti čm. nář., dále ve střm. nář. (kromě Litovelska) a zhruba v záp. pásu vm. nář. Varianta sněhu je ty-
pická pro zbývající území čes. národního jazyka a pro města (jen v Novém Městě na Moravě, Brně, Kroměříži,
Kyjově a v Břeclavi byla jako dubletní u starší generace zapsána podoba snihu).
4 a) sněh Jg zast., sloven. sneh, pol. śnieg, hluž. b) sněhu stč. i sněha, SSJČ, sloven. snehu, pol. śniegu, hluž. sněha
sníh stč. snieh, Jg zast. snijeh, snieh, SSJČ

5 a) sňíh Po 1, Ju 1–6, Ru 2, 3 — sňih Ju 2, 6, Ru 4, 5 — sňeh Ju 7 b) sňehu Po 1, Ju 1–5, Ru 1–4 — sňihu Ju 6

Ko

143 vítr (1543) — mapa s. 233

1 M vítr — víter 103–105
vitr
vjetr — vjeter — v’etr — v’ater
2 Hlavním problémem mapy nom. sg. maskulina vítr (psl. *větrъ) je zachycení rozdílů v kvantitě kořenné
samohlásky (podoby vítr, vitr, větr), jako vedlejší problém jsou představeny obměny víter, věter, v’ater a v’etr,
které: a) jsou důsledkem vývoje tzv. pobočných slabik (podoby s koncovým -er), b) jsou výsledkem dispalatali-
zace ě > ’a před tvrdou dásňovou souhláskou t (obměna v’ater), c) zachovávají měkkou retnici (obměny v’ater a v’e-
ter). Pokračováním starých rozdílů v kvantitě jsou podoby vítr a větr. Kořenné í v podobě vítr vzniklo mono-
ftongizací diftongu ie ze stč. podoby vietr, přičemž diftong ie je pokračováním vývoje psl. dlouhého ě, které bylo
patrně reflexem slabiky s raženou intonací.
Varianta větr by mohla být důsledkem starého krácení (krátké ě se nemonoftongizovalo), nelze však ani
vyloučit, že se krátké ě ve tvaru nom. sg. rozšířilo paradigmatickým vyrovnáním podle podob nepřímých pádů.

232
 Kvantitativní rozdíl mezi podobami vítr a vitr vznikl až po kvalitativních změnách dlouhých samohlásek pravi-
delným krácením nově vzniklé samohlásky í (ie > í > i).
3 Izoglosa mezi podobami vítr a větr v sev. třetině svého průběhu kopíruje starou čes.-mor. hranici, již. od
Svitav uhýbá více do oblasti střm. nář. a vede zhruba po linii Boskovice, Tišnov, Moravský Krumlov a Mikulov.
Na západ od této izoglosy byla zachycena podoba vítr (shodná se spis. jazykem), v několika lokalitách
v Podkrkonoší varianta víter a v jz. části střm. nář. pak obměna vitr. Na východ od vymezené izoglosy byla za-
psána podoba větr, na Valašsku varianta v’etr, ve vých. části slez. nář. obměna věter a v přechod. nářečích čes.-pol.
obměna v’ater.
Města se shodují s nář. okolím; do měst v areálu podoby větr navíc proniká podoba vítr a zkrácená va-
rianta vitr.
4 v’ater pol. wiatr vieter sloven. vietor
větr Jg zast., hluž. wětr vítr stč. vietr, Jg, SSJČ

5 vítr Po 1, Ju 1–5, Ru 1–4 — wítr Po 1 — vjetr Ju 6, Ru 5 — v’etr Ju 7

Ko

144 bříza (1293) — mapa s. 235

1 M bříza (též břízda 405, břízla 232, 406)
břiza
březa (též 835, břéza 747) — břoza 831–834, 836
N březina

2 Mapa je zaměřena na zjišťování podob s délkou a krátkostí u dvojslabičného feminina bříza (psl. *berza,
metatezí likvid vznikla břieza). Forma bříza zachovává v první slabice původní délku – dlouhé ie (za starou aku-
tovou intonaci).
Navíc je na mapě zaznamenána i podoba břiza, která je výsledkem pravidelného krácení í > i ve kmeni
v sev. a již. střm. a již. čm. nářečích. Tato podoba se často vyskytuje vedle nezkrácené formy bříza. Střm. podo-
bu břiza (< bříza) považujeme za přejímku ze spisovného jazyka.
Jako vedlejší problém je zaznamenána i forma s dispalatalizací e > o, a to břoza v přechod. čes.-pol. nářečích.
V některých zkoumaných bodech na Domažlicku a na jihu Čech se užívá ve sledovaném významu odvo-
zeniny březina. Nemapujeme ji.
3 Izoglosa oddělující podobu bříza od formy březa se zhruba kryje s bývalou zemskou hranicí čes.-mor. Pro
Čechy je typická forma bříza. Pro Moravu (s výběžkem až na Jihlavsko) a Slezsko je příznačná varianta březa.
Ta byla dále zaznamenána i na Náchodsku. Její obměna břoza byla zapsána v přechod. čes.-pol. pruhu.
Podoba bříza, shodná se spisovným jazykem, se navíc vyskytuje zejména v mor. městech (zde často v du-
bletě s obměnou břiza). Tato obměna se objevuje též v centrálním úseku střm. dialektů, na Židlochovicku
a Třebíčsku. Zbývající města se neliší od svého venkovského okolí.
4 březa Jg, slov. breza břoza pol. brzoza
bříza stč. břieza, Jg, SSJČ, hluž. břěza

5 bříza Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4, březa Ju 7 — (ta) břez Po 1

Hb

234
 145 křída (39) — mapa s. 235
1 M křída [í, ý] — krýda [ý, í] (krjéda 755)
křida [i, y] — kryda [y, i]
kředa — kreda
kř da — kr da
krejda — krajda 801, 807, 820
2 Femininum křída patří jako jediné v této skupině k přejatým slovům. S výjimkou podob krej-
da, krajda ze slez. nář. jde o přejetí už ze stř. němčiny (krida). Slezské doklady jsou až z pozdější, už diftongizované
podoby. Podle ostatních dvojslabičných feminin domácích bylo původně dlouhé -í- na Moravě zkráceno.
O tom, že se jedná o přejímku, svědčí na mapě i odlišný územní rozsah zkrácených podob křida (srov. např.
ČJA 5, 152).
Na centrální Hané jsou střídnice jak za i (tj. e, ), tak za y (tj. e, ).
Na mapě je rovněž zachycena varianta se zachovaným starším r (krída/krida).
3 Podoba křída se vyskytuje na téměř celém území Čech (v úseku mezi Benešovem, Příbramí a Jindřichovým
Hradcem a na sev. a sz. okrajích Čech v dubletě s variantou křida), dále byla zachycena ve vých. okrajových
oblastech vm. nářečí. Na zbývajícím území (s výjimkou přechod. čes.-pol. pruhu) se objevuje obměna křida (ve
vých. pruhu střm. nářečí, v okolí Lipníka nad Bečvou a v kopaničářských nářečích ve variantě krida). Na centrální Hané
se objevují hláskové varianty kředa/kreda, kř da/ kr da.
Slezsko se vyznačuje obměnou krejda, ojediněle krajda.
Města se vcelku shodují s nářečním okolím.
4 krída sloven. krieda, pol. kreda, hluž. kryda křída stč., Jg, SSJČ

5 křída Po 1, Ju 2, 4, 5, Ru 2, 3 — křida Ju 3, 6, Ru 4, 5 — krajda Ju 1

Hb

146 víko (347) — mapa s. 237

síto (ČJA 5, 32)
lýko (1304)

1 M víko
viko
vjeko (vjé- 757)
2 Mapa sleduje rozdíly v kvantitě a kvalitě kořenné samohlásky u neutra víko (psl. *věko – toto ě mohlo být
dlouhé nebo krátké).
Staré kvantitativní rozdíly reprezentují obměny víko a věko. Podoba víko vznikla ze stč. formy vieko
monoftongizací dvojhlásky ie. Ta je pokračováním dlouhého ě. Varianta věko reprezentuje starou krátkost.
Pozdějším zkrácením se dospělo k obměně viko.
3 Podoba věko se vyskytuje zhruba na vých. polovině Moravy a ve slezských dialektech. Celé Čechy, sev.
část čm. nářečí a území mezi Boskovicemi, Brnem a Novým Městem na Moravě se vydělují podobou víko. Tato
podoba, shodná se spis. jazykem, proniká i do měst na jz. Moravě a do vm. nářečí. Jihozápadní Morava a již. část
čm. nářečí se vyznačují formou viko. Ta se objevuje roztroušeně také ve střm. a slezských dialektech a v někte-
rých městech v této oblasti.
4 věko stč. vieko, Jg zast., sloven. veko, pol. wieko, hluž. wěko víko Jg, SSJČ, sloven. zast.

5 víko Ju 1–5, Ru 2–4 — wíko Po 1 — vjeko Ru 5

7 Krácení í > i v první slabice dvojslabičných subst. se zkoumalo i na neutrech síto a lýko. Podoby s délkou (síto, lýko) zachovávají sta-
rou původní délku za raženou (akutovou) intonaci, jejich obměny sito a lyko jsou projevem starého krácení.
Formy sito a lyko byly zaznamenány v již. části čm. nářečí a v dialektech střm. bez území mezi městy Boskovice, Brno a Nové Město
na Moravě. Tyto formy se objevují i ve slezských a vm. dialektech. Pro zbývající území a některá vm. města jsou charakteristické podoby síto
a lýko, shodné se spisovným jazykem. Ostatní města se shodují se svým nář. okolím.

Hb

236
 147 a) léto (1537) — mapa s. 237
b) v létě (1538)
1 M a) léto
líto
leto (též 137) — lato
b) léťe (líťe)
leťe
2 Na mapě je zachyceno územní rozšíření podob s délkou a krátkostí v první slabice dvojslabičného neutra
léto ‚roční období‘ (psl. *lěto), a to u forem nominativu sg. a lokálu sg.
Forma léto zachovává původní délku za raženou (akutovou) intonaci, její obměna leto je výsledkem sta-
rého krácení, popř. paradigmatického vyrovnávání podle podob s krátkou samohláskou v pl. (gen. let, dat. le-
tům, lok. letech, instr. lety). K problematice krácení viz ČJA 5,133 skála. Ve spis. jazyce jsou v sg. v obou významech jen
podoby nezkrácené, v gen. pl. pouze let.
Kořenné é, jak dokazuje stav v dnešních nářečích, se krátilo v různém rozsahu a na jeho uskutečnění se
zřejmě výrazněji podílela kmenová analogie. Dlouhé jsou formy s é (léto), ale i formy s í – a původně i s i – (líto, lito),
které vznikly úžením é > í, popř. následným krácením í > i, ze staré podoby léto. Tyto zúžené formy měly patrně v minu-
losti větší územní rozsah, dnes představují okrajový archaismus. Byly zapsány především u staré generace.
Vzhledem k územnímu výskytu považujeme délku u výrazu léto v svč. nářečích za novější.
Ve Slezsku je podoba leto výsledkem pravidelného krácení.
Forma lato v pol.-čes. přechod. nářečích je výsledkem dispalatalizace ě > ’a (v návaznosti na polské dia-
lekty).
Podoba lok. sg. létě, shodná se spisovným jazykem, uchovává délku ve shodě s ostatními singulárovými
tvary paradigmatu, naopak forma letě je výsledkem paradigmatického vyrovnávání podle krátkých plurálových
forem (viz výše).
3 Podoba leto se vyskytuje na téměř celém území českého národního jazyka. V svč., střč. a střm. dialektech
a ve většině měst bývá často v dubletě s formou léto. Hlásková obměna líto vytváří souvislou oblast mezi Šumperkem a
Prostějovem. Byla zachycena též v malých areálech na Doudlebsku, Chodsku, Náchodsku a Brněnsku. Čes.-pol.
přechodová nářečí se vydělují podobou lato.
V lok. sg. je územně nejrozšířenější podoba s krátkou kmenovou samohláskou letě. Byla zaznamenána
v celých Čechách a na záp. polovině Moravy. Tvar létě byl zachycen na vých. polovině Moravy, ve Slezsku, ojediněle v
svč., v přilehlých střč. dialektech. Také byl zapsán ve většině měst (často u mladé generace).
4 a) lato pol. b) letě Jg, sloven. lete, pol. lecie, hluž. lěću
leto sloven., hluž. lěćo létě stč., SSJČ
léto stč., Jg, SSJČ
líto Jg, SSJČ nář.

5 a) léto Ju 6, Ru 4 — leto Po 1, Ju 1–4, Ru 1–5 — letó Ju 5 b) léťe Ru 5 — líťe Ju 6 — leťe Ju 1–5, Ru 1–4 — w leťe Po 1 — h leťe
Ju 1, 2, Ru 4

Hb

148 léta nom. pl. (1537) — mapa s. 239

1 M léta
líta
leta — lata
2 Na mapě je zobrazeno krácení u dvojslabičného neutra léta ,letokruhy‘, kterého se v tomto významu uží-
vá v pl. V podobě léta, shodné se spisovným jazykem, je zachována stará původní délka ve shodě s ostatními tva-
ry v sg., obměna líta vznikla úžením z této staré formy léta. Podoba leta je výsledkem vyrovnání podle ostatních
plurálových tvarů s krátkou kmenovou samohláskou.

238
 K podobě lata srov. ČJA 5,147a léto. K formě leta ve Slezsku viz výše.
V některých vm. a slezských oblastech se ve sledovaném významu užívá jiných lexémů. Do mapování
jsme je přirozeně nezařadili.
Ve městech nebyla tato položka zkoumána.
3 Podoba leta se vyskytuje na záp. polovině Čech, na Moravě a ve Slezsku. V svč. nářečích (bez Pojizeří), ve
vých. oblastech střč. nářečí a na Jindřichohradecku je obměna líta. Ta se roztroušeně objevuje též na záp. a již.
okraji Čech. Výchozí podoba léta byla zapsána ojediněle ve vm. dialektech. Přechodová čes.-pol. nářečí se vyznačují
variantou lata.
4 léta Jg, SSJČ mn. č., les líta Jg

5 léta Ru 3 — líta Ju 1–3 — leta Ju 4, Ru 3

Hb

149 jméno (1844) — mapa s. 239

1 M méno (jméno 06, 14, 52, 59, 74, 75, 79, 91, 93, 94)
míno
meno — m’ano

2 Mapa zachycuje územní rozsah podob s délkou a krátkostí u dvojslabičného neutra jméno: méno × meno.
Nářeční obměny jsou na téměř celém území českého jazyka zaznamenány bez počátečního j-. Forma jméno,
shodná s jazykem spisovným, je doložena pouze u mladé generace z některých mor. měst.
Neutrum jméno (psl. *jьmę) přešlo ve stč. jako ostatní n-kmeny k o-kmenům (novotvar ze jmě, podle pl.
jmena vzniklo jmeno, dále meno) a až do doby nejnovější má kolísavou kvantitu (původní byla zřejmě krátká
kořenná samohláska, srov. L. Bachmann, 2001, s. 65). Ve spis. jazyce je dlouhé é snad i proto, že se e zdloužilo
v é náhradou za ztrátu j- (S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, 1960, s. 68). Podoba s dél-
kou méno přešla později v míno, které ustupuje obecně české podobě meno (ta zase ustupuje spis. variantě
(j)méno).
Krátká podoba ve Slezsku vznikla pravidelným krácením dlouhých samohlásek.
Obměna m’ano vznikla v návaznosti na polské dialekty.
3 V celých Čechách (s výjimkou širokého Litomyšlska) a ve Slezsku byla zachycena podoba meno. Na úze-
mí Moravy se vyskytuje obměna méno, ta je i jako dubletní v svč. a jzč. dialektech. Na centrální Hané a v oblasti
mezi Znojmem a Mor. Krumlovem se objevuje varianta mino. Ojedinělá obměna míno byla zachycena na
Židlochovicku, Boskovicku a Náchodsku.
Čes.-pol. přechodová nářečí charakterizuje podoba m’ano.
Města se většinou shodují s nář. okolím. V čes. městech se často objevuje jako dubletní forma méno.
4 jméno stč. i jmě, Jg i SSJČ též jmě zast. mano pol. m’ano
meno stč. meno, jmeno, sloven., hluž. mjeno

5 méno Ju 4, Ru 4, 5 — míno Po 1, Ju 6 — meno Ju 1–5, Ru 2–4

Hb

150 pero (36) — mapa s. 241

1 M péro
píro
piro
pero — p’uro
2 Položka je zaměřena na zjišťování kvantitativních obměn neutra pero ,nástroj na psaní‘ (psl. *pero).
Podoby péro i pero jsou spisovné. Dnešní varianty jsou odrazem starých intonačních poměrů.
Dlouhá je nejen podoba péro, ale i podoba píro (z níž vznikla obměna piro), která vznikla úžením é > í (popř.
pravidelným krácením í > i).

240
 V Čechách se na délce mohla podílet svč. sekundárně dloužená podoba péři. Nelze vyloučit ani vliv spis.
jazyka.
Slezská obměna p’uro je výsledkem dispalatalizace ’e > o (viz ČJA 5, 68b sestra).
3 Podoba pero byla zachycena ve většině jzč. nářečí, v přilehlých střč. dialektech a ve Slezsku (v čes.-pol.
přechod. nářečích v formě p’uro). Podoba pero proniká i do měst v Čechách (zde často vedle formy péro), dále
do měst na vých. Moravě a ve Slezsku. Zbývající města se většinou shodují se svým okolím.
Na ostatním území, tj. v téměř celých Čechách (s výjimkou záp. Čech), a na Moravě se objevuje forma
péro. V centrálních střm. dialektech a na Znojemsku je ve variantě piro (především na Boskovicku, Židlocho-
vicku a Holešovsku v obměně píro).
4 pero stč., SSJČ, sloven., hluž. pjero píro SSJČ zast.
péro stč., Jg, SSJČ p’juro pol. pjóro

5 péro Ju 1–5, Ru 2–5 — pero Ju 3, 4 — píro Po 1

Hb

151 síla (1579) — mapa s. 241

1 M síla
sila
2 Mapa zachycuje podoby s délkou a krátkostí u dvojslabičného feminina síla (psl. *sila). V první slabice se
zachovala původní délka (za starou akutovou intonaci). Varianta sila zachovává pův. moravskou (a slovenskou)
krátkost. K ní se připojily výsledky pozdějšího svč. krácení -í-.
3 Krátká forma sila zasahuje kromě Moravy a Slezska i svč. a přilehlá střč. nářečí (zde je často v duble-
tě s variantou síla). Podoba síla (shodná se spisovným jazykem) se vyskytuje na zbývajícím území Čech. Jako
přejetí se objevuje rovněž v některých mor. městech. Ostatní města se shodují se stavem ve venkovském
okolí.
4 sila sloven., pol. siła síla stč., Jg, SSJČ

5 síla Ju 2, 4, 5, Ru 2–4 — sila Po 1, Ju 1–3, Ru 4

Hb

152 lípa (ČJA 5-53) — mapa s. 243

1 M lípa
lipa (hlpa 604, 611, hәlpa 611, ly- 701, 738, 801, 805, 819)
2 Na mapě zaznamenáváme územní rozšíření podob s délkou a krátkostí dvojslabičného feminina lípa (psl.
*lipa). Podoba lípa zachovává starou původní délku za raženou (akutovou) intonaci, její obměna lipa je výsled-
kem už psl. diferenciace. Mor. krátkost je shodná se slovenskou (a asi i s pův. polskou) krátkostí. Ve spisovném
jazyce existují ve flexi uvedeného substantiva dubletní tvary, srov. SSJČ (instr. pl. lipou / lípou, gen. pl. lip, dat.
pl. lipám / lípám).
3 Izoglosa lípa × lipa se zhruba shoduje s bývalou zemskou hranicí česko-moravskou: pro Čechy je příznačná forma
lípa (shodná se spisovným jazykem), pro Moravu a Slezsko její obměna lipa. Města se shodují s nář. okolím, do
mor. měst proniká navíc vlivem spis. jazyka podoba lípa.
4 lipa sloven., pol., hluž. lípa stč., Tk, SSJČ

5 lípa Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — lipa Ju 2, 4, 6, Ru 5

Hb

242
 153 hříva (826) — mapa s. 243
1 M hříva (říva) — hříba 681–684
hřiva (též hřiva 301, hřéva 677, hríva 757, zgřyva 831–835, zgřiva 84, řiva) — hřiba
2 Mapa je zaměřena na diference podob s délkou a s krátkostí kořenné samohlásky feminina hříva (psl.
*griva). V první slabice formy hříva se uchovává původní délka, neboť šlo o slabiku s akutovou intonací. Podoba
hřiva je odrazem moravské krátkosti. Formy hříva sz. a jv. od Brna jsou patrně pozdějšími přejímkami ze spisovného
jazyka.
Na mapě jsou zobrazeny i hláskoslovné varianty s b (střídnice za starší w), např. hříba. Náslovné z- (zhři-
va) registrujeme pouze v oddíle 1 M (srov. ČJA 5, 275).
3 Na západ od bývalé zemské čes.-mor. hranice se vyskytuje podoba hříva, vých. od této hranice je varianta hřiva.
Podoba hříva se objevuje též sz. a jv. od Brna a v některých mor. městech. Zbývající města se shodují s nář. okolím.
Obměna hřiba byla zapsána v okolí měst Ostrava, Lipník nad Bečvou, Kyjov a Břeclav a hříba na Holešovsku.
4 hřiva sloven. hriva, pol. grzywa hříva stč., Jg, SSJČ, hluž. hríwy plt.

5 hříva Ju 4, 5 — říva Ju 1–3, 6, Ru 3, 4 — hřiva Ru 5

Hb

154 hrouda (993) — mapa s. 245

1 M hrouda — rouda
hrúda
hruda (-ďa 628, -ď 744)
2 Na mapě zaznamenáváme jako hlavní kvantitativní rozdíly hrouda × hruda. Podoba hrouda, shodná se spi-
sovným jazykem, vznikla ze starého hrúda (srov. psl. *gruda) diftongizací ú > ou. Varianta hruda je výsledkem
starého krácení. Podoba hrúda v svč. dialektech je výsledkem novějšího dloužení, srov. např. dúha, strúna (viz ČJA
5,192b).
Jako vedlejší problém na mapě sledujeme odsouvání souhlásky h ze skupiny hr (rouda).
Přechodová nářečí čes.-pol. mají jiný lexém (bryła).
3 V svč. dialektech (bez Podkrkonoší) a v přilehlých střč. nářečích byla zachycena podoba hruda. Tato
podoba je i na celé Moravě a ve Slezsku. Na zbývajícím území (tj. v jzč. dialektech, na větší části střč. náře-
čí a v Podkrkonoší) se vyskytuje varianta hrouda, jež se na Chodsku a sev. Plzeňsku objevuje v hláskové
obměně rouda. Zdloužená podoba hrúda byla zapsána sporadicky na jv. Mladoboleslavsku a Královéhra-
decku.
Města se shodují se svým okolím, do měst v oblasti s jiným ekvivalentem proniká hrouda, a to zejm. u mla-
dé generace.
4 hrouda stč. hrúda, Jg, SSJČ hruda Jg, SSJČ zast., sloven., pol. gruda

5 hrouda Ju 3, Ru 2, 3 — hruda Po 1, Ju 1–7

Hb

155 koule (2030) — mapa s. 245

1 M koule
kule — gula
2 Mapa sleduje rozdíl v kvantitě kořenné samohlásky u přejatého slova koule (to ze střn. kule). Podoba kou-
le, shodná se spisovným jazykem, vznikla z kúle (stč. i kule) pozdější diftongizací ú > ou. Obměna kule (na většině území
svého výskytu v nepřehlasované podobě kula) se přiřadila k domácím slovům s krátkým u v kořeni, k nimž patří např.
hruda, struha (ČJA 5, 154; ČJA 5, 156a).
Navíc na mapě sledujeme hláskoslovnou variantu gule (v nepřehlasované podobě gula; viz též ČJA 5, 219b
koulovat se).

244
 Srov. též mapu boule (kula), ČJA 1, 68.
3 Na Moravě, ve Slezsku, na Náchodsku a roztroušeně v svč. dialektech se vyskytuje forma kule. Na jv.
Moravě je ve variantě gule.
Podoba koule charakterizuje celé Čechy (s výjimkou Náchodska). Objevuje se rovněž v některých mor.
městech. Ostatní města se v podstatě shodují se stavem ve venkovském okolí.
4 gule SSJČ gula nář., sloven. gul’a kule stč., Jg i kula zast., pol. i hluž. kula
koule stč. kúle, Jg, SSJČ

5 koule Ju 2, 3, 5, Ru 2, 3 — kule Po 1, Ju 1, 2, Ru 4 — kula, kugla Ju 7 — gula Ju 6, Ru 5

Hb

156 a) strouha (ČJA 5-105b) — mapa s. 247

b) moucha (1413)
1 M a) strouha
struha
b) moucha
mucha (též 330, 408, 426)
2 Položka je zaměřena na zjišťování kvantitativních rozdílů u výrazu strouha. Nč. forma strouha vznikla ze
staršího strúha (psl. *struga) diftongizaci ú > ou. Podoba struha svědčí o pův. krátkosti, v svč. nářečích může být
sekundární; přitom navazuje na mor. krátkost.
V řadě zkoumaných bodů byly při výzkumu zapsány i jiné lexémy.
Na mapě též zaznamenáváme protiklad moucha × mucha. Forma moucha, shodující se se spisovným ja-
zykem, vznikla diftongizací staršího múcha (psl. *mucha). V této podobě je zachována starší délka (za raženou
intonaci). Varianta mucha je výsledkem starého krácení.
3 Podoba struha se vyskytuje v svč. dialektech (s výjimkou širokého Mladoboleslavska), v záp. polovině střč.
nářečí, na Moravě a ve Slezsku. Na zbývajícím území je forma strouha, shodná se spisovným jazykem.
Města se shodují s venkovským okolím.
Izoglosa moucha (v Čechách) × mucha (na Moravě a ve Slezsku) jde zhruba po staré čes.-mor. zemské
hranici. Forma mucha vytváří ještě mikroareál v podorlickém úseku.
Města se většinou shodují s nářečním okolím, pouze do měst v sm. pohraničí proniká spisovná podoba
moucha.
4 a) strouha stč. struha, Jg, SSJČ b) moucha stč. múcha, Jg, SSJČ
struha stč., Jg, SSJČ zast. a obl. mor., sloven., pol. struga, mucha Jg zast., sloven., pol., hluž.
hluž. truha zast.
5 a) strouha Ju 3, 4, Ru 2, 3 — struha Ju 3, 7
b) moucha Ju 1–5, Ru 1–4 — mucha Ju 2, 6, 7, Ru 5

Hb

Kvantitativní rozdíly u jednoslabičných infinitivů

Infinitivy s kmenem otevřeným (např. dát, drát, lhát, chcát, žít) mají ve spis. jazyce a v českých nář. v už-
ším smyslu dlouhou samohlásku jako reflex staroakutové intonace, protože jde o tvary původně dvouslabičné
(např. dáti, dráti, lháti, chcáti).
V nářečích na Moravě a ve Slezsku mají tyto infinitivy často samohlásku krátkou (např. dat, drat, lhat,
scat, žit), což zřejmě souvisí s krátkostí charakteristickou pro mnohá dvojslabičná slova (i dvojslabičná od pů-
vodu), např. pro substantiva typu jama, blato, mak (srov. ČJA 5, 130; ČJA 5, 131; ČJA 5, 132; ČJA 5, 133; ČJA 5, 134;
ČJA 5, 135; ČJA 5, 136; ČJA 5, 137; ČJA 5, 138; ČJA 5, 139; ČJA 5, 140; ČJA 5, 141). Na podobu infinitivů s krátkou
samohláskou též působilo supinum, které znělo dat, brat, tzn. mělo od původu krátkou samohlásku, ale nelze vyloučit ani
vliv tvarů s předponou (např. dodat, zalhat) i tvarů příčestí 1-ového (např. žil, žila), popřípadě tvarů prézenta
(např. žiju). Trávníček (1935, s. 260) nevylučuje, že infinitivy dat, brat jsou vlastně supina, která převzala také
funkci infinitivu.

246
 U infinitivů s kmenem zavřeným je rozložení podob s dlouhou a krátkou samohláskou různé. Souvisí to
patrně s odlišnými přízvukovými a intonačními poměry a také s procesy analogického vyrovnávání. S územním
rozšířením podob s délkou a krátkostí u infinitivů s kmenem otevřeným se z vyzkoumaných infinitivů shoduje
jen rozšíření podob infinitivu atematického slovesa jíst (viz ČJA 5, 157).
Rozložení podob s délkou a variant s krátkostí sledujeme u infinitivů: dát, být, plít, jíst, žít, nést, vést a růst.
K různým zakončením nář. podob infinitivů srov. ČJA 4-340 jet.

157 a) dát (2500) — mapa s. 249

b) být (2483)
c) plít (ČJA 4-364)
jíst (358)

1 M a) dát
dat
b) být (ý: jen PRO D1a)
byt
c) plít (plejt)
plet
pléť 724, 739, 740, 747, 748
2 Izoglosy na svodné mapě zachycují rozložení podob s dlouhou a krátkou samohláskou u infinitivů dát
(psl. *dati), být (psl. *byti) a plít (psl. *pelti, z toho metatezí likvid stč. podoba pléti).
Obměny s krátkou samohláskou dat, byt a plet jsou patrně reflexem starého krácení, mají též podporu ve
tvarech příčestí minulého dal, byl a plel a ve tvarech předponových např. podat a vyplet, které se také vyznaču-
jí krátkostí kořenné samohlásky.
V českých nář. v užším smyslu byl infinitiv být zaznamenán v pravidelné obměně bejt (ý > ej), na Moravě
pak jsme u zkrácené podoby byt zachytili varianty s pravidelnými změnami krátkého y (be-, b -, bi-), srov.
ČJA 5, 47; ČJA 5, 48; ČJA 5, 49.
Podoba infinitivu plít vznikla ze stč. formy pléti úžením é > í (obměna plejt je důsledkem „nadměrné“ dif-
tongizace, podporované nepochybně tvary ind. préz. pleju, pleješ, ...).
Větší územní rozšíření zkrácené obměny plet vzhledem k rozšíření zkrácených variant dat, byt zřejmě sou-
visí s tím, že na oblast starého krácení navazuje území (zejména svč. nář.), kde došlo k pozdějšímu krácení
í (srov. např. ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204; ČJA 5, 205), podobně též u rozšíření varianty žit, viz ČJA 5, 158. O
původně menším rozsahu varianty plet svědčí i nedubletní výskyt formy plejt na Vysokomýtsku, k tomu srov. ČJA 4, 364
plít.
Varianta pléť zachycená v sev. okraji vm. nář. je patrně reflexem pozdějšího dloužení e > é.
V podstatě shodné rozložení podob s krátkou a dlouhou samohláskou jako u infinitivu dát náš výzkum za-
znamenal i u položek brát (1655), prát (290) a lhát (ČJA 1, 77 lhát).
Diference v kvantitě projevující se zejména odlišnými střídnicemi za staré délky a krátkosti předsta-
vují též mapy a komentáře infinitivů ve 4. dílu ČJA: ČJA 4, 361 mít (srov. mít × mět), ČJA 4, 362 chtít (srov. chtít
× chtět).
3 Izoglosa mezi podobami dát × dat v podstatě sleduje starou česko-moravskou zemskou hranici, přičemž
pro Čechy je charakteristická podoba s délkou (shodná se spis. jazykem) a pro Moravu a Slezsko varianta s krát-
kostí.
Izoglosa mezi podobami být × byt směřuje od Šumperka ke Svitavám, odtud přes Tišnov a Brno
k Mikulovu. Forma byt tak pokrývá většinu Moravy (bez již. části a Zábřežska) a Slezsko. Na ostatním území je
běžná podoba být, shodná se spis. jazykem.
Izoglosa mezi podobami plít × plet vede zhruba po linii Trutnov – Hradec Králové – Ledeč nad Sázavou –
Jihlava – Slavonice. Varianta plet je rozšířena na východ od této izoglosy, tzn. zahrnuje celou Moravu a Slezsko,
dále přesahuje do vých. úseku svč. dialektů a na vých. okraj střč. a jzč. nář. Na malém území Valašska byla za-
psána sekundárně zdloužená forma pléť. Na západ od vyznačené izoglosy je rozšířena podoba plít, shodná se
spis. jazykem, (případně obměna plejt, která vytváří ucelený územní celek nejen v záp. polovině svč. nář. a v při-
lehlém okraji střč. nář., ale i na Vysokomýtsku, viz odd. 2).
4 a) dat sloven. dať, pol. i hluž. dać c) plet stč. i Jg pléti, pol. pleć, hluž. plěć
dát stč., Jg, SSJČ plít Jg, Tk, SSJČ

248
 b) byt sloven. byť, pol. i hluž. być
být stč., Jg, SSJČ

5 a) dát Po 1, Ju 1–3, Ru 2–4 — dat Ju 6, Ru 5 — dať Ju 7 c) plít Ju 3, 5, Ru 2 — plit Ru 3, 4 — plejt Ju 1, 3 — plet Po 1, Ju 2,

b) býť Ju 7 — bejt Po 1, Ju 1–4, Ru 1–4 — byť Ju 7 — bit Ju 6, Ru 5 4, 6 — pleť Ju 7

7 Rozdíly v kvantitě jsme sledovali též u infinitivu s kmenem zavřeným nepravidelného slovesa jíst (psl. *ěsti); zachyceny byly podoby
jíst, jist a jest.
Reflexem starého rozdílu v kvantitě jsou podoby jíst × jest. Hranice mezi nimi sleduje starou zemskou hranici, přičemž podoba s krát-
kou samohláskou jest je rozšířena na východ od této hranice.
Varianta jíst vznikla monoftongizací ze stč. jiesti, kde diftong ie je pokračováním psl. dlouhého ě. Varianta jíst se později (sekundárně)
krátila. Obměna jist byla jako jediná nejčastěji zachycena na Chodsku, jako dubletní vedle jíst pak v svč. a střč. nář.
Podoba jest je výsledkem starého krácení (snad za podpory tvaru příč. min. jedl).

Ko

158 žít (1941) — mapa s. 249

1 M žít
žit
2 Na mapě je představeno rozložení podob s délkou a krátkostí u infinitivu žít (psl. *žiti).
Krátká samohláska u podoby žit vznikla patrně starým krácením, má snad podporu i ve tvarech příč. min.
(žil) a ind. préz. (žiju, žiješ, ...), pro které je též charakteristická krátká kořenná samohláska.
Větší územní rozšíření obměny žit (srov. rozšíření např. podob dat, byt, viz ČJA 5, 157) zřejmě souvisí s tím, že
na oblast starého krácení navazuje území (zejména svč. nář.), kde došlo k pozdějšímu krácení í (srov. např.
ČJA 5, 203, též PRO A1d). Na Moravě jsme u zkrácené podoby žit zachytili varianty s pravidelnými změnami krát-
kého i (že-, ž -, žy-), k tomu srov. ČJA 5, 51.
Podoba žít (s dlouhou samohláskou) se mohla rozšířit ve stř. pruhu střm. nář. zřejmě analogicky podle
slov, u kterých právě v této oblasti nedocházelo k novějšímu (pozdějšímu) krácení (srov. např. ČJA 5, 203; ČJA 5, 205,
příp. PRO Alb).
3 Podoba žít, shodná se spis. jazykem, je rozšířena v jzč. a střč. nář. bez nejsevernějšího okraje a ne-
dubletně byla též zapsána ve stř. pruhu střm. nář. a častěji jako dubleta v svč. nář. Zkrácená varianta žit je
charakteristická pro nářečí na Moravě (až na pás zhruba mezi Svitavami a Břeclaví) a ve Slezsku a pro svč.
nář.
Do měst v areálu podoby žit proniká nejspíš vlivem spis. jazyka jako dubleta podoba žít, v sm. pohraničí
je dokonce formou jedinou.
4 žit sloven. žiť, pol. żyć, hluž. žić žít stč., Jg, SSJČ

5 žít Ju 3, 5 — žit Po 1, Ju 1, 2, 4, 6, Ru 4, 5 — žiť Ju 7 — živit Ju 1, 2, 5, 6, Ru 1–3

Ko

159 nést (243) — mapa s. 251

vést (1866)

1 M nést
ňesť (ňuo- 801)
níst
nejst
nist
ňisť (ňy- 818, 830–836)
nest
2 Na mapě je zachyceno rozšíření podob s dlouhou a krátkou samohláskou u infinitivu nést (psl. *nesti; pat-
řilo mezi slova s přízvukem na poslední slabice, srov. rus. nestí s přízvukem na druhé slabice). Na mapě zapsané
podoby s -y- a -ý- pouze signalizují, že se neměkčí předcházející souhláska; výslovnost je přirozeně (v oblastech,
kde existuje jenom jediné i) úzké i.
Odrazem starého rozdílu v kvantitě jsou podoby nést × nest.
Obměny nýst a nisť vznikly z nést, příp. ňésť úžením é > í a obměna nisť navíc slez. krácením (k problematice
úžení srov. ČJA 5, 43; ČJA 5, 44; ČJA 5, 45); varianta nyst (ve střm. nář.) je pak výsledkem pozdějšího krácení, stejně

250
 jako slez.varianta něsť (< nést). Podoba nejst vznikla diftongizací i-ové samohlásky, jež měla zřejmě širší výslovnost;
byla zachycena v oblasti, pro kterou je výskyt diftongu charakteristický, a to nejen u forem infinitivů (srov. např. roz-
šíření podob jejct, kvejct, viz ČJA 4, 340 jet; ČJA 4, 344 kvést), ale i např. u morfologických tvarů jako lok. sg. mejm,
dobrejm (srov. ČJA 4, 252 mém; ČJA 4, 202 dobrém).
Podoba nest může být jednak odrazem krátkosti v souvislosti s vývojem psl. intonačních a přízvukových
poměrů, jednak analogického vyrovnávání podle tvarů příč. min. (nesl, nesla), popřípadě ind. prézentu (nesu);
vyloučit nemůžeme ani působení supina.
Podobné rozšíření krátkých a dlouhých kořenných samohlásek je zachyceno též u infinitivů péci a kvést
(srov. ČJA 4, 341; ČJA 4, 344), avšak moravské areály variant s krátkou samohláskou pect a kvest jsou poněkud menší
(varianta pect byla zapsána pouze na Novoměstsku, varianta kvest jen na teritoriu mezi Boskovicemi a Brnem a od-
děleně na záp. Kyjovsku).
3 Podoba s dlouhou samohláskou nést, shodná se spis. jazykem, je typická pro oblast vm. nář., soustře-
děněji byla zapsána též mezi městy Svitavy, Nové Město na Moravě a Boskovice a mezi Jihlavou
a Slavonicemi; obměna nýst byla zachycena v svč. nář. a ve střč. nář. bez jz. části (na Benešovsku ve varian-
tě nejst), dále v střm. nář. zejména v oblasti na západ od Šumperka, na Holešovsku a Slavkovsku; pro centr.
úsek střm. nář. je charakteristická varianta nyst, pro zhruba záp. polovinu slez. nář. obměna něsť a vých. po-
lovinu nisť.
Podoba s krátkou samohláskou nest tvoří dva od sebe oddělené areály. První areál zaujímá oblast jzč. nář.
bez vých. okraje a přilehlou jz. část střč. nář. až k Praze, druhý areál pak většinu čm. nář. a jižní polovinu střm.
nář. s přesahem do vm. nář. (ke Kyjovu a Břeclavi).
Ve městech se užívají podoby shodné s nář. okolím, navíc tam zřejmě vlivem spisovného jazyka často pro-
niká podoba nést.
4 nést stč., Jg, SSJČ něsť sloven. niesť, pol. nieść, hluž. njesć

5 nésť Ju 7 — néjst Ru 5 — níst Po 1, Ju 1–4, 6 — nist Ru 4 — nest Ju 5, Ru 2, 3

7 Rozdíly v kvantitě jsme sledovali též u infinitivu vést (psl. *vesti). Zachycena byla podoba s délkou vést a její hláskové obměny (víst/víct, vejct,
vist/vict, vest (slezské), vyst) a varianta s krátkostí vest a její obměna vect; jejich rozšíření je v podstatě shodné s rozšířením podob
s dlouhou a s krátkou samohláskou u infinitivu nést. Ve slez. nář. byla zaznamenána pouze později zkrácená varianta vest a v přechod. nář.
čes.-pol. obměna vyst. K podobám se zakončením -ct srov. ČJA 4, 340 jet.

Ko

160 růst (1119) — mapa s. 251

1 M rúst
roust
rust (ruo- 801)
rost
róst
2 Rozdíly v kvantitě jsme sledovali u infinitivu růst (psl. *orsti; patřilo mezi slova s přízvukem na poslední
slabice, srov. rus. rastí s přízvukem na druhé slabice).
Reflexem starých rozdílů v kvantitě jsou podoby růst (s hláskovými obměnami roust, rust) × rost (s novější
hláskovou obměnou róst).
Varianta růst vznikla z podoby rósti (< *orsti – metatezí likvid) pravidelnými hláskovými změnami ó > uo
> ů. Obměna roust je výsledkem diftongizace ů > ou (srov. PRO D3a); v střč. nář. na Benešovsku je výskyt ou
patrně podpořen výskytem digtongu ei (v běžné grafice ej), srov. nejst, viz ČJA 5, 159). Obměna rust vznikla pozděj-
ším krácením, které je typické pro dvě oddělené oblasti střm. nář. a pro slez. nář. (srov. ČJA 5, 208; ČJA 5, 209; ČJA 5,
210; ČJA 5, 211; ČJA 5, 212). Ve slez. nář. může též jít o vývoj navazující na pol. změnu ó > u, která souvisí se zánikem
kvantity v polštině, k tomu srov. pol. podobu příč. min. rósł [-u-], viz ČJA 4, 389 rostl.
Podoba rost může být jednak odrazem staré krátkosti v souvislosti s přízvukem a intonacemi, jednak ana-
logického vyrovnávání podle podob příč. min. (rostl, rostla), popřípadě ind. préz. (rostu).
Obměna róst vznikla pozdějším dloužením, srov. ČJA 5, 157c.
V některých lokalitách vých. okraje slez. nář. a v příhraničních lokalitách na Kopanicku byla zapsána po-
doba s formantem -nu- (rosnuť), jenž zařazuje toto sloveso ke 2. slovesné třídě (na mapě ji neuvádíme).
3 Podoba růst, shodná se spis. jazykem, je v Čechách typická pro svč. a střč. nář. (bez jz. okraje) a pro vých.
úsek jzč. nář., na Moravě pak pro pruh střm. nář. (mezi Novým Městem na Moravě, Boskovicemi, Brnem,

252
 Slavkovem) a Holešovsko, dále pro oblast vm. nář. bez sev. Valašska. Obměna rust tvoří dva areály; první za-
ujímá již. úsek střm. a čm. nář., druhý pak sev. úsek střm. nář. a oblast slez. nář. (bez Frenštátska). Obměna roust
byla zachycena v střč. nář. na Benešovsku a ve vm. nář. na Kelečsku a záp. od Uherského Hradiště.
Varianta rost byla zapsána v jz. polovině Čech a odděleně v sev. okrajovém úseku vm. nář. a na
Frenštátsku, sporadicky též na Jemnicku a Hlučínsku. Na Valašskomeziříčsku pak byla zaznamenána obměna
róst.
Pro města je obvyklá podoba růst; ta proniká jako dubletní i do měst v areálech podob rost a rust.
4 rost pol. rosnąć, hluž. rosć růst stč., Jg, SSJČ, sloven. rásť

5 rúst Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 5 — rúsť Ju 7 — rost Ju 5, Ru 2–4 — rósť Ju 7

Ko

Změ n y v z á kl ad u o d vo ze n ýc h s lo v

Do této kapitoly zařazujeme položky, u nichž na části území došlo při odvozování ke změně kvantity v zá-
kladu slova. Rozdílná kvantita byla patrně způsobena rozdílnými přízvukovými a intonačními poměry ve slov-
ním základu po změně počtu slabik. Kapitolu dělíme do tří oddílů: a) substantiva, b) adjektiva, c) slovesa.

Substantiva

U substantiv, především u deminutiv, dochází ke změně kvantity zejména tehdy, pokud byla odvozena pří-
ponou -ek (< -ъkъ), -ka (< -ъka), -ko (< -ъko). Většinou šlo zřejmě o důsledek metatonií; u feminin a neuter lze
snad v případech, kde se pův. krátká samohláska v kořeni dloužila, uvažovat i o náhradním dloužení za zaniklý
jer v sufixu (např. lava × lav-ъka > lávka). Nelze vyloučit, že někdy může být změna kvantity morfologizovaná,
a nemusí tedy vždy svědčit o starých hláskových změnách. Na mapách zobrazujeme protiklad podob s dlouhou
a krátkou samohláskou u slov kroupka × krupka (od kroupa), lávka × lavka (od lava), písnička × pěsnička (od
píseň), pozitivně zakreslujeme podobu káplička (jež je v protikladu k většinové formě kaplička, od kaple) a dále
zachycujeme rozdíly schůdek × schodek (od schod), můstek × mostek (od most), žaloudek × žaludek. Zdá se, že
u uvedeného typu odvozenin se v daném souboru výrazů projevuje tendence na Moravě spíše pův. kvantitu při
odvozování zachovávat, kdežto v Čechách měnit. Představujeme také mapu rozdílu v kvantitě u slovesného
substantiva kázání × kázaní (od kázat) (s přikomentovanou položkou mazání).

161 krupka (427) — mapa s. 255

1 M krupka
krúpka
kroupka
krópka (kr pka 647, 649, 652–568, kr4pka 628, 629, krúpka 669–671)
2 Zkoumal se protiklad podob s krátkou a dlouhou kořennou samohláskou (či dvojhláskou) u deminutiva
od slova kroupa (všeslov. krupa, stč. krúpa, příbuzné je něm. Graupe). K pův. krúpa vzniklo připojením sufixu
-ka deminutivum, v němž se na části zkoumaného území kořenná samohláska zkrátila (krupka), jinde však zů-
stala dlouhá (krúpka). Dlouhé -ú- v kořeni pak zůstalo zachováno (vm. krúpka), nebo se dále pravidelně vyví-
jelo (čm. kroupka, střm. krópka). Slezská podoba krupka je stará (nevznikla tedy slez. krácením samohlásek
z krúpka, ale navazuje na podobu krupka doloženou z Čech; srov. i pol. krupka).
3 Většinová je podoba krupka, shodná se spis. jazykem, která pokrývá téměř celé Čechy (bez nejvýchod-
nějšího okraje střč. nář.) s přesahem na jz. okraj Moravy a také území nářečí slezských, Hranicko a Holešovsko.
Nedubletně se vyskytuje rovněž na ostrůvcích jv. od Boskovic a mezi Brnem a Moravským Krumlovem. Zbytek zkou-
maného území, tj. většinu Moravy, charakterizují podoby s dlouhou samohl. či s diftongem: přechod. čes.-mor. nář.
(s vých. okrajem střč. nář.) kroupka, střm. nář. krópka a vm. nář. krúpka. Z vm. nář., především z jejich sev.
poloviny, a také z Hlučínska někdy doklady nemáme (je tam buď jiný lexém, nebo se neužívá dem. podoba
slova).
Ve městech se položka nezkoumala.

253
4 krupka Jg, SSJČ, pol.
5 krupka Po 1, Ju 1–4, Ru 2, 4 — krupka Ju 7
Či

162 lávka (1256) — mapa s. 255

1 M láfka (lá ka)
lafka
2 Mapa zachycuje protiklad podob s dlouhou a krátkou samohláskou v kořeni u dem. od slova lava (všesl.
kromě srbštiny a chorvatštiny v různých odvozených významech, zprav. ‚lavice na sezení či na spaní, prkno přes
vodu apod.‘ u nás nář. mor.), tedy lávka × lavka, ve významu ‚prkno položené přes potok, úzký můstek, nejč.
přes vodu‘. Na části území došlo při odvozování k dloužení kořenné samohlásky, jinde zůstala zachována sa-
mohláska krátká. Na mapě neregistrujeme rozsah podob s - -, tedy lá ka (výskytu - - je věnována samostat-
ná kapitola, srov. ČJA 5, 308), ani s ł-/ - (łafka/ ; srov. ČJA 5, 93).
3 Podoba lávka, shodná se spis. jazykem, pokrývá většinu Čech s přesahem na jz. Moravu až po Znojmo.
Forma lavka je typická pro záp. Čechy a pro téměř celou Moravu (bez jz. části a malé oblasti na Boskovicku,
s přesahem až k Ledči nad Sázavou) a Slezsko.
Z měst je vesměs doložena podoba lávka, v oblastech varianty lavka zpravidla jako dubletní.
4 lavka pol. ławka jen ‚na sezení‘ lávka stč., Jg, SSJČ, sloven.

5 láfka Ju 2–5, Ru 2, Ru 4 — lá ka Ju 1, 2 — plá ka Ju 2 — lafka Ru 3, 4 — łafka Ju 7 — la ka Po 1

Či

163 a) písnička (2016) — mapa s. 257

b) kaplička (2111)
kuželka (ČJA 2, 197, ČJA 5, 61c)

1 M a) písnička — písmička
pisňička (pisňәčka 603, 609–615) — pismička 135, 136, 146
pjesňička
b) káplička
2 Zkoumal se protiklad -í- × -ě- v deminutivech ke slovu píseň, psl. *pěsnь, tedy rozdíl forem písnička × pěs-
nička. Nedeminutivní podoba se v nářečích prakticky neužívá (jde tedy zřejmě v zásadě o formální deminutiva), není
proto jasné, zda rozdíl pí- × pě- byl už u neodvozených podob, či zda vznikl až v důsledku odvozování. Mapa za-
chycuje i rozsah hláskové varianty písmička a nepravidelný výskyt krácení í > i (pisnička, pismička).
Na mapě je pozitivně zobrazena rovněž dem. podoba od přejatého slova kaple s dlouhou samohláskou
v kořeni, tj. káplička, jež se ve vyznačeném areálu vyskytuje vždy v dubletě s běžnou podobou kaplička, shod-
nou se spis. jazykem.
3 Podoba písnička byla zachycena v celých Čechách, v čm. nář. a na záp. polovině střm. nář. – na Kladsku,
Náchodsku a Podorlicku v obměně písmička. Ve stř. části svč. nář., na záp. Moravě s drobnými přesahy do Čech
a řídce při jzč. okrajích se objevuje podoba pisnička (sv. od Vysokého Mýta pismička). Z vých. poloviny Moravy
a ze Slezska je doložena forma pěsnička.
Pro města v Čechách je typická podoba písnička, shodná se spis. jazykem, v mor. a slez. městech byla ved-
le ní často zachycena i obměna pisnička (kdežto pěsnička, typická pro nář. okolí, jen zřídka).
Podoba káplička se objevuje na sev. okraji vm. nář.
4 a) pěsnička SSJČ nář., sloven, pesnička, pol. piosenka, hluž. písnička stč. piesnička, Jg, SSJČ
písmička SSJČ nář. b) —

5 a) písnička Po 1, Ju 1, 3, 4 — Ru 2–4 — pisňička Ju 2, 5 — písmička Ju 2 — pjesňička Ju 6, Ru 5 — p’esňička Ju 7

b) káplička Ju 7, Ru 5

254
7 Zkoumal se také územní rozsah dloužení u > ů u slova kuželka. Položka se diferencuje i lexikálně a slovotvorně (proto nebylo dlou-
žení zachyceno v plném rozsahu) a byla zařazena do 2. svazku ČJA. Dloužení se vedle slova kuželka týká i hláskové varianty kužalka (v již.
polovině jzč. nář., srov. ČJA 5, 61c)) a objevuje se na širokých okrajích Čech (kůželka, kůžalka) a na sev. Valašsku (kůželka).

Či

164 schůdek (142) — mapa s. 257

1 M schúdek
schudek
schodek
2 Mapa zachycuje rozdíl dem. podob od subst. schod, tedy schůdek × schodek, jež jsou obě v současné češ-
tině hodnoceny jako spisovné (schodek řidč.). U podoby schůdek došlo při odvozování ke změně kvantity, kdež-
to u varianty schodek (typické pro Moravu) byla pův. kvantita (tedy krátkost) zachována. Na mapě je zobrazen
i rozsah podob s -u- v kořeni, tedy schudek, a to ve dvou oddělených areálech, v nichž jde snad o různý původ
tohoto -u-: na záp. Moravě jde jednoznačně o pravidelné krácení staršího -ů-, kdežto na území slez. nář. vznik-
lo -u- buď také ze staršího -ů-, nebo v důsledku velmi úzké výslovnosti staršího -ó- a následným pravidelným
krácením dlouhých samohlásek. Na téměř celém území slez. nář. je výchozí nedeminutivní podoba schud (< schód, to
ze *schodъ náhradním dloužením za ztrátu jeru), takže v jz. části slez. nář. a na Opavsku je opozice schud –
schodek (stejně jako v pol.); při odvozování zde zřejmě došlo ke změně kvantity, kdežto v sv. části slez. nář., kde
je opozice schud – schudek, buď ke změně kvantity vůbec nedošlo, nebo je podoba schudek nová, analogická
podle schud.
Nemapujeme změnu o > u v tzv. horském nářečním typu (srov. ČJA 5, 59 holub).
3 Hranice mezi podobami schůdek na západě a schodek na východě vymezuje v podstatě česko-moravský
protiklad: začíná na vých. Podorlicku, odkud se stáčí k Zábřehu a pak pokračuje po česko-moravské hranici až
k Jihlavě, kde se odklání jv. směrem k Třebíči a Moravskému Krumlovu. Podoba schodek zabírá většinu Moravy a
zasahuje i do jz. poloviny slez. nář. Zbytek slez. nář. pokrývá obměna schudek, která je doložena i z jz. Moravy.
Města se zpravidla shodují s nář. okolím.
4 schodek Jg, SSJČ řidč., sloven. schodík, schodok, pol., hluž. schodźenk schůdek Jg, SSJČ

5 schúdek Po 1, Ju 1–3,4, 5, Ru 2–4 — schodek Ju 4, 6, 7, Ru 5

Či

165 můstek (1261) — mapa s. 259

1 M mústek
mustek
mostek
N mostík 414, 454, 42, 44

2 Na mapě sledujeme průběh hranice deminutiv od slova most, tedy mostek × můstek. Obě dem. podoby
jsou součástí spis. jazyka, mostek však pouze jako řidč. a poněk. zast. varianta, přestože z hlediska celoúzemního jde o
podobu většinovou. Ke změně kvantity při odvozování, tedy k dloužení kořenné samohlásky, opět nedochází na Moravě
(a tentokrát i na značné části Čech). Mapa zachycuje i pravidelně zkrácenou podobu mustek na jz. Moravě. Častý dubletní
výskyt podoby můstek v sv. polovině Čech, kde se ů obvykle krátí v u, svědčí o tom, že sem tato podoba pronikla nověji
snad ze spis. jazyka. Nemapujeme tzv. horskou změnu o > u (srov. ČJA 5, 59 holub).
3 Podoba můstek byla zachycena v jz. polovině Čech s výběžkem na Mladoboleslavsko (dubletně často i na
severu Čech), pro zbývající větší část zkoumaného území je typická varianta mostek. Z jz. cípu Moravy je dolo-
žena obměna mustek.
Města v areálu podoby můstek se shodují s nářečním okolím (až na dvě jč. města, viz odd. 1 N, kde je jako dubletní
podoba mostík), na území varianty mostek byla ve městech dubletně (někdy i nedubl.) zachycena zpravidla i forma můstek
(na Moravě i mustek); ta je výhradní v sč. pohraničních městech.

256
4 mostek Jg, SSJČ řidč. a poněk. zast., pol. můstek stč. móstek, Jg, SSJČ

5 mústek Ju 5, Ru 2–4 — mostek Po 1, Ju 1–4, Ju 6, 7, Ru 5

Či

166 žaludek (1677) — mapa s. 259

1 M žaludek — žalud 674, 64, 710
žalúdek — žaúdek
žaloudek
žalódek (žal dek 647, 649, 651–658, žal dek 626–628, žalúdek 669–671, 673)
žo undek
2 Slovo žaludek je patrně dem. k *želǫdъ, etymologicky nepříbuznému s *želǫdъ ‚žalud‘. Na mapě sleduje-
me nejen rozdíl žaludek × žalúdek, ale zobrazujeme také podoby s pravidelnými střídnicemi za -ú-. Vývojově
nejstarší je vm. varianta žalúdek, z něhož po diftongizaci ú > ou vznikla obměna žaloudek, jež dalším vývojem
dala střm. podobu žalódek. Slez. varianta žaludek nenavazuje na stejnou podobu doloženou z Čech, ale vznik-
la pravidelným slezským krácením dlouhých samohlásek z výchozí podoby žalúdek. Podoba žaúdek je důsled-
kem splynutí obalovaného s následným ú a v obměně žolundek je rozložená nosovka ǫ > un (počáteční že- se zde
v návaznosti na polštinu změnilo dispalatalizací v žo-). Vývojem náslovného že- > ža- se zde nezabýváme.
Varianta žalud, vzácně doložená z Moravy, vznikla zřejmě novou desufixací (snad na základě adideace ke
slovu žalud ‚plod dubu‘) ve snaze zbavit slovo zdánlivé deminuce.
3 Podoba žaludek, shodná se spis. jazykem, zaujímá větší část Čech; od západu až zhruba po linii Prachatice
– Tábor – Ledeč nad Sázavou – Hradec Králové – Náchod je nedubletní, východně odtud na území Čech se vyskytuje
řidčeji a zpravidla v dubletě s obměnou žaloudek. Ta pokrývá široký pruh území táhnoucí se od severovýchodu
na jihozápad východně od výše uvedené linie až k hranicím střm. nář. Ve střm. a vm. nář. a na většině Slezska se
pak vyskytují pravidelné obměny vyplývající z vývoje starého -ú-, tak jak byly popsány v odd. 2.; jejich přesné
územní rozložení zde nepopisujeme. Podoba žaúdek byla zapsána zejména na Břeclavsku, ojediněle i jinde ve
vm. nář., obměna žolundek je charakteristická pro Těšínsko a Jablunkovsko a varianta žalud se vzácně a roz-
ptýleně objevuje ve střední části Moravy.
Z měst je vesměs doložena podoba žaludek, někdy i jako dubletní s variantou běžnou ve venkovském
okolí.
4 žaloudek Jg, SSJČ poněk. zast. a ob. žalúdek sloven. žalúdok
žaludek Jg, SSJČ, hluž. žołdk žolundek pol. żołądek

5 žaludek Po 1, Ju 1, 3, 5, Ru 2, 3, 4 — žaludek Ju 7, Ru 5 — žaloudek Ju 2, 4, Ru 1, 2 — žalódek Ju 6

Či

167 kázání (2119) — mapa s. 261

mazání (1938)

1 M kázáňí (kázáňә 330, 441, 442, 603, 611, 612, kázáň 610, 613–615)
kázaňí (též 84)
N kázně 115, 116, kázeň 734–736, 757

2 Sledoval se rozdíl v kvantitě u podob kázání × kázaní, tedy rozdíl v délce samohlásky odvozovacího for-
mantu příčestí trpného, které se pak stalo odvozovacím základem slovesného substantiva. Délka je zde poměr-
ně nová, ještě v 16. stol. existovala jen podoba kázaní; forma kázání vznikla příklonem ke slovesným substanti-
vům s dlouhou samohláskou v odvozovacím formantu příčestí trpného, např. brání.
Archaická slovotvorná varianta kázeň/kázně zůstala nemapována (sledovaný rozdíl se u ní neprojevuje).
3 Téměř v celých Čechách a na záp. polovině Moravy se užívá podoby kázání, shodné se spis. jazykem (v sv.
polovině Čech je pravidelná obměna kázáni), kdežto vých. polovina Moravy a Slezsko má obměnu kázaní
(s příslušnými pravidelnými obměnami kázani, kazani, kozani), jež byla odděleně zapsána také v mikroareá-
lech na nejzápadnějším okraji Čech a záp. od Strakonic a Prachatic (kázaní).

258
 Ve městech byla většinou zaznamenána podoba kázání, v oblastech s jinou variantou v okolí často jako
dubletní.
4 kázaní stč. kázanie, Jg, pol. kazanie kázání Jg, SSJČ

5 kázáňí Ju 3, 5, Ru 2, 3 — kázáňi Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 4 — kázaňí Ju 7, Ru 5 — kázaňi Po 1

7 Zkoumaly se také diference v zeměpisném rozložení podob mazání × mazaní. Podoba mazání, shodná se spis. jazykem, je doložena
z naprosté většiny zkoumaného území (včetně variant s pravidelným krácením mazáni v Čechách a na Moravě a patrně i mazani v záp. polo-
vině Slezska, soudě podle ostré hranice proti vm. mazání), kdežto varianta mazaní byla zachycena jen na nejzápadnějším okraji Čech; obmě-
na mazani ve vých. polovině Slezska, kde proběhla změna á > o, svědčí také o starším -aní (jinak by zde muselo být *mazoni).
Poznámka:
Rozdíl dlouhé a krátké samohlásky se objevuje také u několika substantiv, která už byla mapována v některém z prvních tří svazků ČJA
v rámci lexikálně diferencovaných položek a jež zaujímají pouze část zkoumaného území.
Podoba pástviště/-sko, lišící se od většinové formy pastviště/-sko (srov. ČJA 2, 140 pastvina) dlouhou kořennou samohláskou -á-, má buď
zachovanou starou délku (pástviště od pástva, to od pást), tj. při odvozování nedošlo ke krácení, nebo vznikla nověji z podoby pastviště příklo-
nem k infinitivu pást. Podoby s délkou jsou doloženy z Telečska, Moravskobudějovicka a Znojemska.
Obměna slova sazenice s -á- v kořeni, tj. sázenice (viz ČJA 2, 15), má rovněž buď zachovanou starou délku (od sázený, to k sázet) – v tom
případě by při odvozování nedošlo ke krácení – nebo je novější, od sazenice příklonem k infinitivu sázet. Objevuje se na stejném území jako
pástviště, viz výše, a kromě toho ještě na Třebíčsku a záp. Novoměstsku.
K dloužení v obměně lucérka (k většinové podobě lucerka, viz ČJA 3, 109 vojtěška) došlo jistě nověji, protože jde o přejaté slovo (zákla-
dem přejímaného slova je místní jméno Luzern); podoba s délkou vznikla patrně příklonem k dem. formám vědérko (k vědro), jadérko (k jád-
ro) apod., kde je délka stará. Forma lucérka byla zaznamenána ve střední části vm. nář. s centrem na Uherskobrodsku.
K podobě chromat (viz ČJA 1, 58 kulhat) existují varianty s dlouhou kořennou samohláskou chrůmat a chrómat a obměna chrumat. Varianta
chrůmat patrně vznikla starým dloužením o > ó při odvozování z chromý a toto ó se pravidelně vyvíjelo v dnešní ů. Tato podoba zřejmě dříve
zaujímala střední pruh střm. nář. a již. část vm. nář., než ve střm. nář. došlo k pravidelnému krácení ů > u, takže dnes je na širokém
Moravskokrumlovsku podoba chrumat. Varianty chrómat na Zábřežsku a odděleně ve stř. části vm. nář. jsou novější.
K variantě přístodolek (viz ČJA 3, 16 perna) existuje hlásková varianta přístodůlek, v níž při odvozování od slova stodola patrně došlo
k dloužení kořenné samohlásky o > ó a následnému vývoji ó > uo > ů. Toto ů se pak ve střm. nář pravidelně krátilo. Slovotvorná varianta pří-
stodolek/-ůlek/-ulek zaujímá široký pruh území táhnoucí se od Mladé Boleslavi jv. směrem až ke stř. části mor.-sloven. pomezí, z toho podoba
-ůlek/-ulek pokrývá střední část (Vysokomýtsko, Zábřežsko, Boskovicko, Kroměřížsko, Lipnicko).
Rovněž při odvozování slova rozporka (od rozepřít, viz ČJA 3, 139) došlo na malé části území k dloužení o > ó a k dalšímu vývoji k dneš-
ní podobě rozpůrka. Ta se přimyká k většinové formě rozporka, která zaujímá záp. polovinu zkoumaného území, na jejím vých. okraji: je do-
ložena z již. Královéhradecka a záp. Novoměstska.
U slova budka (viz ČJA 2, 38 špaččí budka) vznikla naopak odvozováním ze staršího búda uvedená podoba s krátkou kořennou samohlás-
kou; ta je doložena z Čech a malé oblasti na již. Moravě, na většině Moravy však převažuje obměna boudka, kde při odvozování nedošlo ke
krácení (protiklad budka × boudka je česko-moravský, proto bude zřejmě starý).
Dloužení u > ú máme zachyceno u podob núdle (viz ČJA 1, 96 nudle) a okúrka (ČJA 1, 102 okurka), Vzhledem k tomu, že dnešním
výsledkem tohoto dloužení není ou, ale ú, je zřejmé, že v obou případech jde o dloužení novější, až po provedení změny ú > ou. Obě slova jsou
přejatá a do češtiny se zřejmě dostala později. U podoby núdle lze uvažovat o návaznosti na dlouhou výslovnost v něm. předloze Nudel (je doložena
ze zč. a szč. okraje, kde se přimyká k území dříve osídlenému něm. obyvatelstvem), u obměny okúrka (již. část jzč. nář.) je motivace dloužení
nejasná.
U slova podrúžňata, doloženého z Kyjovska a Břeclavska jako obměna jm. varianty podružňata (viz ČJA 3, 244 druhá housata), jde patrně
o novější dloužení, i když nemůžeme vyloučit ani starou změnu kvantity – při odvozování (k druhý) se mohla kořenná samohláska dloužit; ve
vm. nář zůstalo ú zachováno, takže jeho stáří nemůžeme určit podle případných následných změn.
Ke slovu kyška (viz ČJA 1, 107 kyselé mléko) existuje varianta kýška, kde při odvozování z inf. kysati nejspíš došlo k dloužení y >
ý. Varianta kyška/kýška pokrývá vých. polovinu Moravy, z toho podoba kýška, resp. podoby s novějšími střídnicemi za staré ý, je doložena
z Litovelska a oblasti mezi Boskovicemi a Prostějovem, odděleně pak ze sev. a stř. části vm. nář.; byla patrně původně i ve Slezsku, protože
izoglosa mezi krátkou a dlouhou podobou běží po hranici vm. nář. a slez. nář., kde se všechny dlouhé samohlásky pravidelně krátily.

Či

Adjektiva

Rozdíly v kvantitě kořenné samohlásky u odvozených adjektiv byly sledovány u starého odvozovací typu
se sufixem -avý (děravý × díravý), u druhově přivlastňovacího adj. (paví × páví) a u záporné formy jmenného
adjektiva, zde u m. i f. (nerad × nerád, nerada × neráda).

168 děravý (307) — mapa s. 261

1 M ďeravý
ďíravý
ďiravý
ďúravý
ďuravy
ďouravý
ďóravé (ď rav 647, 649)

260
2 Zkoumaly se rozdíly v kvantitě, příp. kvalitě kořenné samohlásky u adjektiva odvozeného od subst. *děra,
jehož kontinuantem je dnes díra (ě pod akutem dává ie, jež se později monoftongizuje v í) s výjimkou oblastí,
kde došlo k pozdějšímu krácení í > i (na východě zkoumaného území se užívá i expr. ďúra, ďoura, viz dále). Tři
základní varianty odvozeného adjektiva jsou děravý, díravý a duravý/ďouravý.
V podobě děravý došlo při odvozování od podoby diera (pův. *děra s dlouhým -ě-) ke krácení kořenné sa-
mohlásky (denominativa na -avý mají v kořeni obvykle krátkou samohlásku bez ohledu na délku samohlásky
v odvozovacím základu, srov. špinavý, voňavý, rezavý, hnisavý apod.).
Varianta díravý v Čechách vznikla zřejmě nověji z děravý příklonem k subst. díra, kdežto na Moravě je
patrně stará, s původním -í- (< ie, to z dlouhého -ě-; jak bylo uvedeno v kapitole o deminutivech – srov. odsta-
vec před ČJA 5, 161 –, na Moravě se projevuje tendence spíše kvantitu při odvozování zachovávat, kdežto v Čechách
měnit). Podoba s -i- má zejména v Čechách zcela mimořádný rozsah (ke krácení í > i zde patrně došlo v dů-
sledku zmíněné tendence ke krátké samohlásce před -avý), proto ji na mapě uvádíme (pro větší přehlednost
mapujeme obměnu diravý i na Moravě, kde je krácení í > i v podstatě pravidelné).
Obměna ďúravý vychází ze subst. ďúra, které je podle Mch (na rozdíl od Holuba-Kopečného a Rejzka) ji-
ného původu než díra. Soudíme, že subst. ďúra, které má ekvivalenty v pol., ukr. a běloruš., etymologicky asi
s díra přece jen nesouvisí, ale v důsledku významové podobnosti s ním na části území splynulo a bylo chápáno
jako slovo s neprovedenou přehláskou ’ú > í. Pravidelným vývojem pak vzniklo ďouravý k ďoura (po změně
ú > ou), ďóravý k ďóra (po střm. změně ou > ó), ďuravý k ďura (po slez. krácení samohlásek). Tyto pravidelné
obměny na mapě pro větší názornost zobrazujeme.
Další diference (varianty náslovného ď- či koncového -ý) na této mapě nesledujeme, jsou jim v tomto
svazku věnovány samostatné kapitoly.
3 V Čechách převažují podoby s krátkou kořennou samohláskou (-ě-), kdežto na Moravě a ve Slezsku vy-
chází dnešní stav z pův. samohlásky dlouhé (-í-, -ú-).
Podoba děravý, shodná se spis. jazykem, se vyskytuje téměř v celých Čechách a na nejzazším jz. okraji
Moravy, z některých oblastí je však doložena řidčeji či jako dubletní s variantou díravý/diravý (Chodsko, širo-
ký pruh území na západě Čech, vých. polovina svč. nář.). Ta je dominantním výrazem v přech. čm. nář., ve střm.
nář. (kromě jejich nejsevernějšího okraje a Židlochovicka) a na jihu a při vých. okraji vm. nář. Ve vých. oblas-
tech zkoumaného území se užívá variant s kořenným -ú-/-u-/-ou-/-ó-: ve středu a na severu vm. nář. ďúravý, ve
slez. nář. ďuravy, na Zábřežsku a sev. Litovelsku a odděleně na jih od Brna ďóravý, na Uherskohradišťsku (a říd-
ce také ve vých. Čechách) ďouravý (srov. též ČJA 2, 194 jáma).
Města v Čechách se shodují s nářečním okolím, na Moravě se k výrazům běžným na okolním venkově
mnohde přidává i podoba děravý, pronikající ze spis. jazyka.
4 děravý Jg, SSJČ, sloven. deravý [dě-], hluž. dźěrawy ďuravý pol. dziurawy
díravý Jg, SSJČ nář.

5 ďeravej Ju 1–3, Ru 3, 4 — ďíraví Ru 5 — ďíravé Ju 6 — ďiraví Ru 5 — ďiravej Ju 2, 4, 5, Ru 2, 3 — duravý Ju 7 — ďouravej Po 1

Či

169 paví (2051) — mapa s. 263

1 M paví
páví
2 Zkoumala se kvantita v kořeni druhově přivlastňovacího adjektiva k subst. páv, tedy paví × páví. Slovo
páv se k nám dostalo zřejmě přes něm. z lat., další jeho původ je nejasný. Je však i v mnoha dalších slovan. jazy-
cích, proto (třebaže jde o cizokrajného ptáka) lze uvažovat o poměrném stáří slova na našem území. Při odvo-
zování adjektiva paví od subst. páv se v Čechách kořenná samohláska krátila, na Moravě však zůstala dlouhá
(srov. k příslušné tendenci odstavec před ČJA 5, 161); u podoby páví v Čechách jde patrně o novější příklon k subst.
páv – stč. a Jg dokládají jen paví.
Mapa byla regionalizována na Moravu (v Čechách se objevují obě podoby promíšeně bez ostřejších hra-
nic). Obě zaznamenané podoby, paví i páví, jsou hodnoceny jako spisovné. Kořenná samohláska v podobě pavi
ve Slezsku je patrně stará, protože ji má celá oblast slez. nář. včetně území, kde proběhla pravidelná změna á > o,
ale podoba *povi doložena není, a krátkou samohlásku má také navazující území ve vm. nář oblasti.
Krácení í > i v koncovce a palatalizace hlásky v se na mapě nesledují.

262
3 Na Moravě převažuje podoba páví a ze slez. nář., ze sev. okraje Valašska a z Holešovska je doloženo adj.
paví. To se pak objevuje ještě na malém území v jz. cípu Moravy a nesoustavně na Prostějovsku a Boskovicku.
Ve městech se výzkum neprováděl.
4 paví stč., Jg, SSJČ, pol. pawi páví SSJČ, sloven.

5 páví Ju 7, Ru 5
Či

170 a) nerad (367) — mapa s. 263

b) nerada (368)
1 M a) nerad
nerád (á: á, a)
ňerod
b) nerada
neráda (á: á, a)
2 Zkoumaly se rozdíly v kvantitě kořenné samohlásky u záporného protějšku jmenného adjektiva s příslo-
večným významem rád, a to u tvaru m. i f., tedy nerad × nerád, nerada × neráda. (Psl. podoba slova rád byla *radъ,
délka kořenné samohlásky je zde snad v důsledku náhradního dloužení či – podle Mch – starého afektivního
dloužení; podoba rád s délkou v kořeni je na celém území kromě slez. nář.)
U záporné formy sledovaného adjektiva není na části území zdloužená kořenná samohláska, takže zde
existují dvojice rád – nerad, ráda – nerada, jinde je však v obou formách a u obou rodů kořenná samohláska
dlouhá, tj. rád – nerád, ráda – neráda. Během doby zřejmě docházelo k různému vyrovnávání kvantity jednak
mezi kladnými tvary m. a f. (pův. opozice, pokud délka u m. formy vznikla náhradním dloužením, byla rád – rada
a později došlo k vyrovnání na rád – ráda), jednak mezi formami zápornými (u podoby nerad buď neproběhlo
náhradní dloužení, nebo tato podoba vznikla druhotně příklonem k formě f. nerada).
K sjednocení délky u záporných tvarů m. a f. zřejmě došlo velmi dávno. Dnes vypadá situace tak, že na na-
prosté většině území je buď v obou tvarech samohláska krátká, nebo v obou tvarech dlouhá a hranice mezi dél-
kou a krátkostí je ostrá a vytváří v podstatě čes.-mor. protiklad, což svědčí o jejím stáří. Rozdíl existuje jen ve vých.
pol. slez. nář., kde je opozice nerod (po změně á > o) – nerada, v návaznosti na slovenštinu (nerád – nerada).
Pokud taková opozice byla i v záp. polovině slez. nář., byla zrušena slezským krácením samohlásek.
3 Na většině Čech a na jz. Moravě se užívá podob nerad – nerada, kdežto na zbytku Moravy a odděleně také
v záp. Čechách na Klatovsku a již. Plzeňsku byly zaznamenány podoby nerád – neráda (na Moravě kromě měst,
kam ze spis. jazyka pronikají tvary se samohláskou krátkou, výlučně). Pokud jde o Slezsko, situace byla popsána ad 2.
4 a) nerad stč., SSJČ b) Tvary f. některé slovníky neuvádějí.
nerád stč., Jg, SSJČ zast. a nář., sloven. nerada stč. jen v příkladech, sloven.
neráda Jg (též nerádo, ale neradi)

5 a) nerad Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 4 — nerád Ju 4, 6, 7, Ru 5 b) nerada Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2, 4 — neráda Ju 4, 6, 7,

Ru 5

Či

Slovesa

Rozdíly v kvantitě kořenné samohlásky u odvozených sloves byly zkoumány na dvou deadjektivních slovesech
(tloustnout × tlustnout; k tlustý; (vy)chladnout × (vy)chládnout; k chladný), dále na odvozeném slovese se starým
slovesným kořenem (utíkat × utěkat, k *tek-) a konečně na desubstantivním slovese (na)mířit × (na)měřit (k míra).
171 tloustnout (1578) — mapa s. 265
1 M tloustnout — tlousnout — tlouštnout 240, 433, 435, 437, 439
klóstnót (- -) — klósnót 668, 65, 66
tlustnout (tustnout 729, 731, 732, 734–736, 755) — t ustnyć 834 (t usnyć 833) — klustnout

264
2 Mapa zachycuje rozdíly v kvantitě (příp. kvalitě) kořenné samohlásky u slovesa odvozeného od adjektiva
tlustý (psl. *tъlstъ). Základní rozdíl tloustnout × tlustnout plyne z faktu, že při odvozování došlo na části území
k dloužení kořenné samohlásky u > ú a toto ú později podlehlo pravidelným změnám ú > ou > ó (na mapě zo-
brazujeme jen podobu s -ou-, tedy tloustnout – shodující se se spis. jazykem – a ostatní varianty odkazujeme na
mapy PRO), kdežto jinde zůstalo u zachováno. Na mapě evidujeme i souhláskové změny v proudu řeči -stn- > -
štn- (tloustnout) a -stn- > -sn- (tlousnout), náslovnou disimilaci tl- > kl- (kloustnout, klustnout) a slezskou varian-
tu se zakončením -nyt (tlustnyt).
3 Podoby s -ou- v kořeni byly zachyceny v celých Čechách a zhruba na záp. polovině Moravy. Převažuje for-
ma tloustnout (Čechy, záp. Morava), řidčeji se objevuje tlousnout (v sev. Čechách, zvlášť v Podkrkonoší a na
Novopacku, dále vzácněji na Královéhradecku a Ledečsku) a tlouštnout (sporadicky v již. Čechách).
Vých. polovina Moravy a Slezsko mají kořenné -u-: základní podobou je tlustnout (vm. nář., část Holešovska
a Zábřežska, Slezsko), vzácně byla zapsána obměna tlustnyt (Těšínsko). Oblast varianty s náslovným kl- se
táhne v širokém pruhu středem Moravy po obou stranách hranice -ou- × -u-: západně od ní (ve stř. a již. části střm.
nář.) se užívá podoba kloustnout, na východ (vých. část střm. nář. a malý okraj vm. nář.) pak klustnout.
Města se zpravidla shodují s nářečním okolím.
4 tloustnout Jg, SSJČ tlustnout Jg

5 tloustnout Ju 1–5, Ru 3, 4 — tlousnout Po 1 — tloustnout Ju 3, Ru 2 — tlustnout Ju 4 — tlustnút Ru 5 — tłusnúť Ju 7 — klustnót Ju 6

Či

172 vychladnout (353) — mapa s. 265

1 M vychladnout — schladnout 113, 465
vychládnout (též 139, vych udnuć 831, 833) — vych udnyć 831— schládnout — (v)ochládnout (á: a)
(v)ych odnut 818, 831, 833, 835 — (v)ych odnyt 834, 836)
L vistidnout (vistídnout 108, 114, 115 ,129, 149, 157, 208, 211, 212, 213, vistudnout 109, 121,)
N vy-/ochlaďit (se)

2 Zkoumal se protiklad dlouhé a krátké kořenné samohlásky u slovesa souvisícího s adj. chladný (to
z psl. *choldьnъ ke *choldъ ‚chlad‘). Zapisována byla především předponová slovesa dokonavá, která se stala
též předmětem mapování. Základní protiklad představuje dvojice vychladnout × vychládnout: při odvozování
došlo na části území k dloužení kořenné samohlásky, jinde zůstala zachována samohláska krátká. Zč. podoba
vychládnout může být i stará, pravděpodobněji se však navrstvila na starší vychladnout v důsledku obecné ten-
dence k dloužení samohlásek v této oblasti.
Pokud byla ve slez. nář. (či na části jejich území) původně krátká samohláska, splynula s novou pravidelnou
krátkostí všech samohlásek (viz PRO Ala). Podoby s -chlod- v přechodovém čes.-pol. pruhu nejsou odrazem pra-
videlné změny á > o, ale navazují na polský typ metateze likvid (tort > trot, na rozdíl od čes. typu tort > trat).
Kromě tohoto rozdílu zobrazujeme i slovesa s odlišnou předponou, objevující se zpravidla nedubletně
a v kompaktním výskytu (zchládnout, ochládnout), a také východní hranici synonymního slovesa vystydnout. Tu
evidujeme proto, že probíhá v těsné blízkosti hranice -a- × -á-, několikrát se s ní dokonce kříží, a podle našeho
názoru nelze vyloučit, že (převažující) krátká kořenná samohláska v tomto slovese mohla mít vliv na to, že se
prosadila (či udržela) krátká kořenná samohláska i u slovesa vychladnout.
Nemapujeme častou formu vy-/ochladit (se), kde se rozdíl v kvantitě kořenné samohlásky neprojevuje
(tato forma byla ve stř. a vých. Části slez. nář. často zachycena jako jediná).
3 Na většině území Čech (kromě zč. okraje), v čm. nář. a v záp. polovině střm. nář. (až po linii, která smě-
řuje od sev. okraje staré hranice mezi Čechami a Moravou přímo na jih k Mikulovu) byla zaznamenána podoba
vychladnout, shodná se spis. jazykem, a v dubletě s ní zpravidla i vystydnout. Východně od této hranice se užívá
jen jednoho lexému, reprezentovaného variantami s kořenným -á-: převažuje vychládnout ve vých. polovině
střm. nář. (odděleně se tato podoba dokládá i z areálu v záp. Čechách); ve vm. nář. se promíšeně či v dubletě
s touto formou objevují podoby zchládnout (ta je doložena i z Brněnska, Kroměřížska a Prostějovska) a ochlád-
nout (podoba častá i v záp. polovině slez. nář.).
Ve městech je nejběžnější forma vychladnout, na území jiných podob zpravidla jako dubletní.

266
4 vychladnout SSJČ též ochladnout řidč., zchladnout, vystydnout SSJČ, pol. wystygnąć, ostygnąć, hluž. wustudnyć
sloven. vychladnúť, zachladnúť, pol. vychłodnąć

5 vychladnout Ju 1–3, Ru 2–4 — schladnout Po 1 — vichládnout Ju 4 — vichládnút Ru 5 — vistidnout Ju 2, 5, Ru 2, 4 — vistídnout Po 1

Či

173 utíkat (1704) — mapa s. 267

1 M (h)uťíkat
(h)uťekat — utekat
2 Základní protiklad tvoří podoby utíkat (na mapě nesledujeme pravidelné krácení í > i, srov. ČJA 5, 202; ČJA 5,
203; ČJA 5, 204; ČJA 5, 205; ČJA 5, 206) a utěkat, které vycházejí ze starého kořene *tek-, obsaženého ve slovese téci.
K tomu se vytvořilo perfektivum utéci, ze kterého pak vzniklo intenzivum, a to v územně vymezených variantách utěkat
a utíkat (subst. útěk je postverbale) .
Zdá se, že stará hranice mezi oběma podobami, která patrně probíhala středem Moravy, je dnes značně
narušena: sloveso utíkat, shodně se spis. jazykem, má tendenci pronikat na východ do původní oblasti formy utě-
kat, která se stává archaickou, a vytlačovat ji.
Okrajově byla zaznamenána podoba utekat (vzniklá patrně příklonem k tvarům, které obsahují kořen
-tek-, např. příč. min. utekl).
3 Podoby utíkat se užívá v Čechách, na záp. polovině Moravy a také na Vyškovsku, Kroměřížsku a Frenštátsku
a téměř ve všech moravských městech. Varianta utěkat se dokládá z Litovelska a Prostějovska, vých. Brněnska
a z většiny vm. nář. (bez sev. okraje) a slez. nář. Obměna utekat byla zachycena v kompaktním výskytu východ-
ně od Vsetína a dále se objevuje na Břeclavsku a ojediněle na Kopanicích.
4 utekat (Jg utékám) utíkat stč. utiekati, Jg, SSJČ
utěkat Jg říd., sloven, utekať [-ťe-], pol. uciekać

5 uťíkat Ru 2–4 — uťikat Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 4 — uťekat Ru 5 — uťekať Ju 7

Či

174 namířit (ČJA 5-52) — mapa s. 267

1 M namířit (namjiřit 462)
namňeřit
2 Zkoumal se rozdíl v kvantitě kořenné samohlásky u variant odvozeného slovesa namířit, tedy namířit
× naměřit. Tento rozdíl odráží původní diferenci ě × ie (stč. mieřiti, namieřiti) u slovesa souvisícího s *měra. Ve spi-
sovné češtině a ve většině nářečí dnes existují obě slovesa, ale mají rozdílný význam: namířit ‚dát do polohy ur-
čitým směrem‘ a naměřit ‚měřením zjistit‘. V oblastech nář. podoby naměřit ‚namířit‘ má tedy tato forma oba vý-
znamy. Je možné, že pův. areál podoby naměřit ‚namířit‘ byl větší, že pokrýval Moravu a Slezsko a možná
i nějakou větší oblast v Čechách, ale v důsledku snahy, aby odlišný význam měl i odlišnou formu, došlo na vět-
šině původního území podoby naměřit k jejímu ústupu; o tom by mohlo svědčit dnešní územní rozložení této po-
doby (několik menších oddělených areálů).
U formy namířit nemapujeme pravidelné krácení í > i (srov. ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204; ČJA 5, 205; ČJA
5, 206).
3 Na většině území Čech a Moravy se užívá podoba namířit. Obměna naměřit byla zachycena ve větším
areálu na sev. česko-moravském pomezí (vých. okraj svč. nář., část Zábřežska, sev. Boskovicko), dále mezi
Jihlavou a Třebíčí a konečně na mikroareálu severně od Mladé Boleslavi. Většina slez. nář. a sev. okraj vm. nář.
má podobu namjeřit a ze Vsetínska a Jablunkovska se dokládá obměna nam’eřit. Ve většině měst byla zapsána
forma namířit.
4 namířit stč. namieřiti (Jg mířiti), SSJČ, sloven. namieriť naměřit (Jg měřiti) SSJČ zast. (hluž. měrić)
(pol. wymierzyć)

5 namířit Po 1, Ju 1–3, 5, 6, Ru 2–5 — namiřit Ju 2 — nam’eriť Ju 7

Či

268
 Změ n a k v a nt it y v p ř ed p o ná c h

Regionálně vymezené staré rozdíly v kvantitě (a následně v kvalitě) se projevily jen v předponách, které
obsahují samohlásku o. (V předponách s jinou samohláskou byla buď na celém území výskytu příslušného slo-
va zachována samohláska s původní kvantitou, nebo naopak všude došlo ke změně kvantity, takže při součas-
ném nářečním výzkumu nebyla územní diferenciace tohoto jevu zaznamenána – srov. např. nahoře, náčiní, vy-
chladnout, výměnek, zabíjačka, záplata; to samozřejmě neplatí pro nář. slezská, kde nověji došlo k zániku opozice
fonologické kvantity. Nářeční rozdíly ve střídnicích za staré ú-, např. u slov úplněk, úroda, kde dnes existují varianty na
ú-, u-, ou- a ó-, jsou pravidelné obměny novějšího data a ty do tohoto souboru nebyly pojaty.) Na mapách zachycuje-
me rozdíl o × ů (< uo < ó) v předponách pod- (podzim × půdzim), roz- (rozvora × růzvora) a o- (ostat × zůstat).

175 a) podzim (1530) — mapa s. 271

b) rozvora (706)
1 a)
M podzim — podzém (-ím 636) — podzimek
púdzim (púdzimek též 301, 303, 304, 310–313)

L jeseň

b)
M rozvora
rúzvora (ruzvora 455, lúzvora 757, též luzvora 815)
2 Dloužení o v předponě pod- (a jeho následná změna v ů) bylo zkoumáno u slova podzim, v předponě roz-
se tato změna zkoumala na slově rozvora.
Vzhledem k tomu, že slovo podzim je poměrně nové (podle Mch je jen v češtině, z podzimí podle podle-
tí, nejdříve f., později m.; v ostatních slovan. jazycích je jeseň), lze předpokládat, že ke změně v předponě toho-
to slova došlo analogií podle jiných, starších slov s předponou pod-, kde změna o > ů proběhla v důsledku vý-
voje starých přízvukových a intonačních poměrů.
Kromě zč. okrajové obměny půdzim zobrazujeme i středomoravskou variantu podzém, kde buď došlo
k novějšímu dloužení po provedení změny i > e (srov. ČJA 5, 50), tj. podzim > -em > -ém, nebo, a to je pravděpo-
dobnější, se ve starší době prodloužilo y (< i), které pak podlehlo dalším pravidelným změnám: podzim > -ym
> -ým > -ejm > -ém.
Změna o > ů se projevila (patrně analogií podle půdzim) i u tvaru podzimek (ten se často objevuje ve spo-
jeních pěknej podzimek, do podzimka, k podzimku, na rozdíl od neutrálního na podzim, a to až po hranici pro-
bíhající středem Moravy a na mapě vyznačené ozubenou izoglosou) – na území obměny půdzim je jako dub-
letní doložena zpravidla i podoba půdzimek. Z oblasti slova podzém však varianta s délkou *podzémek
doložena není.
Na mapě nesledujeme pravidelné moravské a slezské změny i > y, i > e, u > o (tzv. horskou změnu, srov.
ČJA 5, 59 holub) a palatalizaci z. Lexém jeseň na mapě pouze evidujeme, jeho hláskovým složením se nezabýváme.
Slovo rozvora, označující silnou žerď pod vozem, je velmi staré; vzniklo z psl. *orz-vor- (kořen vychází
z psl. skupení *ver-/vьr-/vor-, obsaženého v zavřít, zavírat, otvor apod.). Předpona *orz- s pův. intonací taženou
se v češtině měnila v roz- (na rozdíl např. od slovenštiny, kde je roz-, raz- i ráz-). Ve slově rozvora se samohlás-
ka -o- v předponě později na okrajích českého jazykového území dloužila v -ó- (snad v důsledku metatonií;
v kopaničářských nář. v sousedství slovenštiny lze uvažovat i o vlivu délky ve sloven. ráz-), z něhož se vyvinulo dnešní
-ů-, obsažené v podobě růzvora.
Nemapujeme variantu s pravidelnou změnou o > u v tzv. horském nář. typu (srov. ČJA 5, 59 holub) ani vzácně
doložené obměny ze záměnou likvid (viz 1 M).
3 Téměř celé území pokrývá podoba podzim, shodná se spis. jazykem, jen v mikroareálech na Chodsku
a Manětínsku se objevuje obměna půdzim a mezi Brnem a Boskovicemi podzém. Dubletní výskyt dem. varian-
ty podzimek sahá od západu až po linii Zábřeh – Litovel – Kyjov – Uherské Hradiště. Vých. část slez. nář.
charakterizuje lexém jeseň.
Města se shodují s nářečním okolím (méně často než na venkově je doloženo slovo podzimek).

269
 Z naprosté většiny zkoumaného území je doložena i podoba rozvora, shodná se spisovným jazykem, jen
na dvou oddělených areálech v jižním příhraničí – na Českobudějovicku a na Břeclavsku s Hodonínskem – byla
jako výhradní zachycena obměna růzvora.
Ve městech se výzkum neprováděl.
4 a) podzim stč. f., později m., též podzimie n., Jg m. i f., též podzimí n., b) rozvora stč., Jg, SSJČ, pol. rozwora
SSJČ m., zast. f. růzvora sloven. rázvora
podzimek stč., Jg, SSJČ poněk. zast. ob.
5 a) podzim Po 1, Ju 2–7, Ru 2, 3 — podzimek Po 1, Ju 1–4, Ru 4, 5 b) rozvora Po 1, Ju 1–7, Ru 1–4 — roz ora Ju 1 — roz or m. Po 1
— rúzvora Ru 5

Či
176 zůstat (1720) — mapa s. 271
1 M ostat
ostát
vostat
zostat
zvostat
óstat
zústat
zustat
X vostát 301–304, 443, zvostát 308, 443, zustát 443
2 Dloužení předpony o- > ó- a její následné kvantitativní a kvalitativní změny se zkoumaly na slově zůstat,
pův. ostat (< o-stati). Vývoj náslovné části tohoto slovesa byl poměrně složitý, v češtině ojedinělý a na Moravě
a ve Slezsku vedl k vytvoření výrazných nářečních areálů (na rozdíl od Čech, kde bylo zapsáno vždy několik fo-
rem současně bez ostrých hranic).
Vývoj uvedeného slovesa probíhal asi takto: na části území se náslovné o- (zřejmě pův. po znělém konso-
nantu podobně jako v případech v óbec, v ókol, v oči…) prodloužilo v ó- (jde asi o vývoj novější, protože ze stč.
se dokládá pouze ostati) a toto ó- se ocitlo v nepevné pozici na počátku slova, a tak se před ně velmi brzy před-
sunula ještě předpona z-. Takto vzniklé sloveso zóstat se pak vyvinulo v dnešní zůstat, v němž -ů- na části území
podlehlo pravidelnému krácení, takže vznikla podoba zustat. Tam, kde se o- nedloužilo, se v pravidelném roz-
sahu objevilo protetické v- a podoba vostat. A protože se variant vostat a zůstat užívalo promíšeně nebo v těs-
ném sousedství, došlo k jejich kontaminaci, čímž vznikla podoba zvostat. Nová předpona z- pak byla natolik
expanzivní, že se rozšířila i do oblastí, kde dloužení o > ó nenastalo, a tak se objevila podoba zostat (zo- je
i v polštině, takže ve Slezsku může být i v návaznosti na pol.). Pokračováním starého ó jsou tedy dnešní podoby
zůstat a zustat, kdežto ostatní zachycené varianty navazují na původní podobu s o (včetně nemapované podoby
zvustat v tzv. horském nářečním typu, srov. ČJA 5, 59 holub, kde došlo k pravidelné změně o > u). Ojedinělá podoba
óstat na sloven. hranicích není archaismus, ale výsledek deprefixace pod vlivem slovenštiny.
Na mapě zobrazujeme jen východní část zkoumaného území, protože jen tam došlo ke kartograficky za-
chytitelné nářeční diferenciaci. Západně od linie, která vymezuje mapovanou oblast, se promíšeně, častěji však
v dubletách či tripletách objevují podoby zůstat, zustat, vostat a zvostat.
Na mapě evidujeme i dloužení v zakončení infinitivu -at > -át (snad příklonem k příčestí minulému), a to
v moravském areálu výskytu tohoto jevu (podoby na -át se objevují i na Chodsku a jv. od Strakonic, viz 1 N, ale
ty z výše uvedených důvodů na mapě zachyceny nejsou).
3 V Čechách areály jednotlivých podob nelze vymezit, jen v nejvýchodnější části svč. nář. zaujímá kom-
paktní oblast podoba vostat. Morava a Slezsko se vyznačují ostře vymezenými areály v podstatě bez dublet. Na
jihovýchod od severní části staré čes.-mor. hranice až do středu Moravy zhruba po linii Litovel–Prostějov–
Břeclav byla zachycena varianta zvostat, v sv. části střm. nář. s výběžkem až ke Kyjovu a v záp. polovině slez. nář.
se užívá forma zostat; vm. nářečí, jižní část pomezí střm. a vm. nář. a Jablunkovsko mají starý tvar ostat (na Břeclavsku je
ostát).
Jz. Moravu až k Tišnovu a Znojmu a odděleně vých. polovinu slez. nář. (bez Jablunkovska) pokrývá va-
rianta zustat. Podoba zůstat, shodná se spis. jazykem, nezaujímá na Moravě vlastní areál, ale ze spis. jazyka pro-
nikla už téměř do všech měst, kde je často i nedubletní.
4 ostat stč., Jg, SSJČ poněk. zast. ob., sloven. ostať
vostat hluž. wostać zvostat Jg říd.
zostat Jg říd., sloven. zostať, pol. zostać zůstat Jg, SSJČ

5 ostat Ru 5 — ostať Ju 7 — vostat Po 1, Ju 1–6, Ru 1, 2, 4 — zostať Ju 7 — zvostat Ju 5 — zústat Ru 4 — zustat Ju 4, 5, Ru 3

Či

270
 Změ n a k v a nt it y v p ř íp o n ác h

Územní rozdíly v kvantitě příponové samohlásky se projevily zejména u přípon obsahujících a/á, a to nej-
častěji -ař/-ář, případně -ač/-áč, -an/-án, výjimečně také u přípon se samohláskou o/ů (< uo < ó): -ovka/-ůvka.
Všechny výrazy (až na výraz vlaštovka), u kterých byly tyto rozdíly zaznamenány, jsou součástí lexikálně diferenco-
vaných položek, zařazených do některého z prvních tří svazků ČJA, a sledovaný jev se u nich nevyskytuje na ce-
lém území, takže nemohl být sledován v plné šíři.

a×á

Problematice kvantity v sufixu -ař/-ář jsou věnovány dvě mapy zobrazující celkem čtyři položky (čtyři de-
substantiva, jména konatelská – výměnkář, hrobař, miškař, stolař). K druhé mapě je připojeno pozitivní zobrazení
deverbativa potykáč s dlouhou variantou zakončení -ač/-áč.
Sufix -ař/-ář je cizího původu, ale byl do češtiny přejat velmi brzy, ještě před zánikem jerů (pův. -arь),
a postupně se stal značně produktivním (nezpůsoboval alternaci). Obě varianty se v češtině uplatňují paralelně
(varianta s dlouhým vokálem mohla vzniknout v důsledku náhradního dloužení za ztrátu koncového jeru, ne-
lze však vyloučit ani návaznost na pův. dvojí kvantitu přejatého lat. sufixu -arius v něm.), a to i v současném ja-
zyce při vzniku nových slov. V nářečích se někdy setkáváme s oběma variantami, jež bývají územně rozrůzněné
(jindy však je na celém území výskytu slova s touto příponou jen jedna z obou jejích podob, např. kominář krát-
ký protějšek nemá – nebereme-li v úvahu slezské dialekty, viz ČJA 1, 178 kominík). Spisovná je obvykle ta varianta,
která je běžná na území střč. kulturního centra (výměnkář, ale hrobař), výjimečně i v okolí Brna (stolař), pří-
padně jsou obě nář. (miškář i miškař; spis. je jiný lexém). Zdá se, že v současném jazyce se projevuje tendence
připojovat dlouhou variantu sufixu spíše k trojslabičným a víceslabičným slovům (překážkář, harmonikář
apod.), zatímco v dvojslabičných slovech převažuje varianta krátká (včelař, houslař, lyžař apod.).
V zakončení -ač/-áč jde vlastně o spojení dlouhé či krátké varianty zakončení kmene minulého fundující-
ho slovesa a sufixu -č. Protože zde také alternuje a/á jako v sufixu -ař/-ář, zobrazili jsme oba jevy na společné
mapě. Sufix -č je až stč., délku před ním tedy zřejmě nelze vysvětlit náhradním dloužením; variabilita kvantity
je snad důsledkem připodobnění právě k sufixu -ař/-ář.
Výrazy se sufixy -an a -án v češtině většinou nefungují jako nářeční různotvary, ale každý z nich se připo-
juje ke specifické, sémanticky vymezené skupině jmen. Oba sufixy (či obě varianty sufixu -an/-án) se vyskytují
jen u slov s expresivním příznakem: hafan, zoban, trhan / dlouhán, velikán aj. V našem nářečním materiálu se
obě variany přípony objevují jako územně rozrůzněné u slova copan/-án. K tomuto výrazu jsme na společnou
mapu přiřadili dvě slova cizího původu, u nichž byly zachyceny územní diference v zakončení stejného znění,
které patrně v povědomí běžných mluvčích s příponou splynulo: krocan/-án a potkan/-án. Zdá se, že v zakonče-
ní -an/-án má dlouhá varianta tendenci prosazovat se spíše na jihu zkoumaného území.

177 a) výměnkář (ČJA 3, 3) — mapa s. 273

b) hrobař (ČJA 2, 193 hrobník)
c) miškař (ČJA 3, 214 zvěroklestič)
1 M a) výmňenkář (-min-)
výmňenkař (-min-)
b) hrobař
c) miškař
2 U variant výměnkář – výměnkař jsou na mapě zachyceny obě strany protikladu, podoby hrobář a miškař
jsou zobrazeny pozitivně.
Podoby na -ař a -oř ve slez. nář., které vznikly pravidelně z podob na -ář, na mapě sledovány nejsou, to-
muto jevu je věnována samostatná kapitola (viz ČJA 5, 69 dobrá).
3 Uzemní rozložení dlouhé a krátké varianty zkoumaného sufixu je u sledovaných slov různé a žádná z nich
nejeví nijak výraznou tendenci uplatňovat se v určité oblasti častěji. Z předkládané mapy je to patrné: Podoba

272
 výměnkář zaujímá většinu zkoumaného území, kdežto varianta výměnkař se dokládá pouze z rozsáhlé oblasti
na jižní polovině Moravy. Obměna miškař je v kontrastu k nemapované podobě miškář také menšinová
(z ostatního území se dokládá buď podoba miškář – čes.-mor. pomezí, Morava, Slezsko – či jiné lexémy zakon-
čené zpravidla také na ář: lumbář, nunvář aj., viz ČJA 3, 214 zvěrokleštič), ale vyskytuje se jinde: ve vých. části svč. nář.
a na vých. Ledečsku. Naopak slovo hrobař s krátkou samohláskou v sufixu je na většině území českého jazyka, ob-
měna s délkou hrobář byla zachycena pouze v již. Čechách a na čes.-mor. pomezí.
Města se shodují s venkovským okolím.
4 a) výměnkář + jiné varianty na -ář SSJČ, sloven, -ár b) hrobář sloven. hrobár
výměnkař + jiné varianty na -ař hluž. -ar c) —

5 a) -ář Ju 1, 2, 4, 7, Ru 3, 4 — -ař Ju 2, Ru 5 c) miškař Ju 1, 3

b) hrobař Po 1, Ju 1-6, Ru 2, 4 — grobar Ju 5
Či

178 a) stolař (ČJA 1-153/221.2) — mapa s. 273

b) potykač (ČJA 3-42)
1 a)
M stolař
stolář [á: á, a] — -oř
L truhlář

b)
M potikáč
2 Mapa věnovaná rozdílu -ař × -ář u variant stolař a stolář zachycuje položku jako celek, tj. včetně hranice
s jiným lexémem (truhlář), především však včetně slezských hláskových variant na -ař a -oř. Z mapy je totiž pa-
trné, že územím slezských nář. dříve zřejmě probíhala hranice mezi sledovanými variantami (sev. okraj vm. nář.
má krátkost, tudíž v návaznosti na toto území byla krátkost snad původně i v záp. části slez. nář., vých. část slez.
nář. má však reflex starší délky: -oř); v důsledku slezského krácení samohlásek dnes už nelze původní průběh
hranice určit.
Dále je na mapě pozitivně zobrazen výraz potykáč (který kontrastuje s krátkou variantou potykač, shod-
nou se spis. jazykem, a jinými lexémy v okolí, zpravidla zakončenými také na na -ač: přetykač, přepikač, popi-
kač, zapikač aj.).
3 Podoba stolař je doložena ze dvou oddělených oblastí: z areálu na záp. Moravě vymezeného městy Svitavy,
Nové Město na Mor., Jihlava, Znojmo, Brno a Boskovice, a dále z větší záp. části slez. nář. (kde zřejmě aspoň
částečně vznikla pravidelným krácením z formy stolář) a ze sev. okraje vm. nář. Velkou střední část moravsko-
slezského území pak zaujímá varianta s délkou stolář, na niž vývojově navazuje východoslezská podoba stoloř.
Lexém potykač(-áč) pokrývá záp., stř. a jv. část Čech (viz ČJA 3, 42); vých. část tohoto areálu – vých.
Benešovsko, Ledečsko, Táborsko a Jindřichohradecko – se vyděluje příponou -áč.
4 a) stolař stč., Jg, SSJČ, pol. stolarz b) —
stolář Jg, sloven. stolár

5 a) -ař Ju 5, 7 — -ar Ju 5 — -ář Po 1, Ju 6, 7, Ru 5 b) —

Poznámka:
Nevýrazně se rozdíl -ář × -ař, -ač × -áč projevuje i u dalších zkoumaných položek (mapovaných v předchozích dílech ČJA):
drátař × drátář (ČJA 2-173 dráteník): lexém zapsaný v svč. nář., na Mor. a ve Slez., z toho podoba s délkou je jen ve dvou navzájem vzdá-
lených bodech na Moravě (málo frekventovanou podobou je drátář asi kvůli dvěma po sobě jsoucím -á-); o jejím dřívějším výskytu svědčí také
obměna drutoř ve vých. polovině slez. nář.
cestář × cestař (ČJA 2, 169 cestář): lexém zapsaný na většině Čech, převažuje -ář, podoba cestař se dokládá jen ze záp. Čech a Strakonicka.
hrkač × krkáč (ČJA 2, 213 velikonoční řehtačka), klap/klepač × -áč (ČJA 2, 214 velikonoční klapačka): vždy převažuje podoba se samohláskou
krátkou, podoby s délkou jsou vzácné a rozptýlené.
Či

274
 179 a) copan (ČJA 1, 37 cop) — mapa s. 275
b) potkan (ČJA 2, 29 potkan, krysa)
c) krocan (ČJA 3, 249 krocan)
1 M a) copán
b) potkán
c) krocán
2 Mapa zobrazuje tři adaptované výrazy; u všech je pozitivně představena pouze podoba s délkou v zakon-
čení, tj. copán, potkán, krocán.
Výraz copán je derivát (formálně augmentativním sufixem) výrazu přejatého z něm. (Zopf). (Jeho protěj-
šek copan byl zachycen v záp. a již. části střč. nář. a na jv. okraji Čech, jinde byly zapsány jiné lexémy, viz ČJA 1, 37).
Slovo potkan je podle Mch přejato z maď. potkán, potkány. V češtině jde o slovo poměrně nové; délka
zřejmě do mor. dialektů buď přešla přímo z maď., protože však v sousední sloven. je krátkost (potkan), lze uva-
žovat o dloužení až na domácí půdě příklonem k jiným přejatým zdomácnělým slovům na -án (galán, hulán). Do
spis. jazyka pronikla podoba krátká, třebaže v dialektech naprosto převažuje varianta s délkou (západně od ob-
lasti vyznačené šrafami byla zachycena především pojmenování německá myš a němkyně, velmi řídce pak výraz
potkan).
Slovo krocan je patrně adaptovaná přejímka z něm. (Truthahn). Něm. výslovnost hlásky a je dlouhá, takže délku
v zakončení lze možná vysvětlit návazností na němčinu a krátkost příklonem k domácím odvozeninám na -an
(hafan, zoban, pijan apod.); se spis. jaz. se shoduje podoba krátká. Tento lexém je typický pro Čechy, na Moravě
se užívá názvu morák).
3 Podoba copán pokrývá větší areál v již. části čes.-mor. pomezí (Jindřichohradecko, již. Ledečsko, Jihlavsko,
Znojemsko), odděleně je pak doložena ještě ze sev. Rakovnicka. Podoba potkán je typická pro většinu nářečí
na Moravě (na západ až po Moravský Krumlov). Varianta krocán zabírá většinu jzč. nář. (bez sev. a sz. okraje).
4 —
5 a) copán Ru 2 c) —
b) potkán Ju 6, Ru 4
Či

o>ů

Zeměpisně rozrůzněný protiklad o × ů v příponě -ovka/-ůvka představujeme na variantách vlaštovka

× vlaštůvka a na podobě ledůvka.

180 a) vlaštovka (1437) — mapa s. 275

b) ledůvka (ČJA 2, 164 náledí)
1 a)
M vlaštovka (vlašť-, lašt-, lašť-)
vlaštúfka (lašt-, -šť-)
vlaštufka (lašt-, -šť-)
N vlaštovice, vlaštovička, jaskulka

b)
M ledú ka 145, 160, 161 (poledúfka 728)
2 Zkoumal se územní protiklad podob vlaštovka a vlaštůvka. Slovo vzniklo odvozením od adj. *lastavъ ‚švi-
tořivý‘ sufixem -ъka; pův. *-avъka se zřejmě přiklonilo k běžnějšímu zakončení *-ovъka, ve kterém při odvozová-
ní došlo na části území k dloužení o > ó, jehož výsledkem je dnešní podoba vlaštůvka. Podoba vlaštovka má buď
-o- staré, nezdloužené, nebo novější, vzniklé analogicky, možná podle paralelního zakončení -ovice. Hláskové
varianty z náslovným l- ani se skupením -šť- na mapě neregistrujeme (stejně jako slovotvorné varianty na -ovi-
ce a -ovička, které jsou často doloženy jako dubletní, a odlišný lexém jaskulka, převzatý z polštiny).
Vedle uvedeného protikladu je na mapě zachyceno územní rozložení podoby vlaštuvka, a to nejen ve
slez nář. (kde dnešní -u- mohlo – přinejmenším na východě areálu – vzniknout i pravidelným vývojem ze staré-

276
 ho -ó- v návaznosti na pol. změnu ó > u, tzv. pochýlení, kdežto v záp. části je zřejmě důsledkem pravidelného vý-
voje ó > uo > ů a následného krácení), ale také na velkém areálu ve střm. nář., kde snad jde aspoň zčásti o jinou
změnu (přímo o > u bez mezistupně dloužení, diftongu a krácení, tak jak je tomu v tzv. horském nářečním typu
(srov. ČJA 5, 59 holub). Ve střm. nář. často dochází ke změně -ov- > -uv-, a to nejen v infinitivu -ovat > -uvat, ale např.
i v místních jménech na -ovany: Borkuvane.) V pruhu mezi Novým Městem na Moravě a Kyjovem, kde nebylo provedeno
pravidelné krácení ů > u (srov. ČJA 5, 208; ČJA 5, 209; ČJA 5, 210; ČJA 5, 211), totiž nebyla vůbec zaznamenána podoba
vlaštůvka.
Dalším dokladem změny -ovka > -ůvka je okrajový regionalismus ledůvka ‚náledí‘, v jehož okolí byla čas-
to zapsána podoba ledovka. Na mapě ho zachycujeme pozitivně.
3 V Čechách s přesahy na Moravu na severu k Boskovicím a na jihu ke Znojmu a dále na vých. polovině
Moravy s Brněnskem se užívá názvu vlaštovka, shodného se spis. jazykem. Zdloužená podoba vlaštůvka je do-
ložena poměrně vzácně: na jižním mor.-sloven. pomezí, sporadicky na Zlínsku a ojediněle na Rožnovsku i jin-
de. Varianta vlaštuvka se objevuje častěji: rozsáhlý areál zaujímá ve slez. nářečích a kromě toho pokrývá větší
část střm. nář., kde je patrně jiného původu.
Z měst je vesměs doložena podoba vlaštovka.
4 vlaštovka Jg vlastovka, lid. laštovka, SSJČ též laštovka, lašťovka, obě zast. ob.
5 -ofka (-o ka) Ju 1-6, Ru 1, 2,4 — -úfka Ju 7 — -ufka Ju 2, 7, Ru 5
Či

Novější kvantitativní změny

Na rozdíl od starších diferencí v kvantitě samohlásek v českých nářečích, které souvisejí s přestavbou psl.
intonačního systému, jsou novější kvantitativní rozdíly vesměs výrazem fonetických tendencí. Spadají až do ob-
dobí, kdy už byl vývoj českého vokalického systému dokončen.

Dloužení

Novější dloužení samohlásek se projevuje za specifických podmínek u e, i, o, u.

e>é

K dloužení e > é dochází zejména před jedinečnými nepárovými znělými souhláskami j, l, ň, n (zloďéj, ko-
zél, téle, boléní, vén), popř. i před r, ř, ž, ď (housér, dvéře, bjéží, sédí). Tyto souhlásky jsou znělé a jejich výrazná
tónová složka měla patrně vliv na dloužení jim předcházející samohlásky.
Uvedené dloužení se projevuje především v svč. nář. oblasti a ve vm., popř. střm. nář.
Pozdní dloužení e > é se v svč. nář. objevuje vesměs v kmeni dvojslabičných slov (péří, téle, sédí); ojedi-
něle bylo zaznamenáno u výrazu víceslabičného (večéře). K dloužení původní krátké samohlásky dochází ve
slabikách, v nichž nenastala změna samohlásky (jako např. včala < včela). U dvojslabičných slov bývá změna
e > é hodnocena i jako potenciální expresivní dloužení spojené s přízvukem první slabiky a nemá fonologic-
kou platnost.
U formy večéře je nutno délku é spojovat spíše s kvalitou následné souhlásky (k dloužení nejčastěji do-
chází před r, ř, l).
Lze připustit, že dloužení tohoto typu může být i projevem tendence k vyrovnávání fonologického systé-
mu, kdy po zúžení é > í se snad jevila potřeba doplnit systém dlouhých samohlásek o nové é. (Totéž platí o ú: po
jeho diftongizaci v ou se projevila ve vokalickém systému potřeba po vytvoření nového ú, a tak vznikly podoby
jako strúna, kúře, núdle.)
Podoby dcíra, týle – tedy formy, v nichž došlo k úžení é > í, – by však mohly nasvědčovat i tomu, že dlouže-
ní e > é může být v některých případech i změnou starší, než je toto úžení, tedy změnou provedenou před 15. stol.
Podoby se zdlouženou samohláskou é ve vm. a střm. nář. nepochybně souvisejí s kvalitou následné souhlás-
ky (j, l, r a asi ň). Tyto podoby jsou zde snad podporovány i skutečností, že v systému dlouhých vokálů uvedených
dialektů se dlouhé é vyskytuje: ve vm. nář. nedošlo k úžení é > í, ve střm. nář. je výsledkem monoftongizace ej > é.
Mapy, evidující maximální rozsah sledovaného jevu na uvedených slovech, většinou neregistrují případ-
nou dubletnost podob s krátkými a dlouhými samohláskami. Dublety byly výzkumem zaznamenány hlavně
v Čechách, zejména při okrajích rozšíření pozitivně mapovaných forem.

277
 181 zloděj (2003) — mapa s. 279
1 M zloďej
zloďé
zloďí 669, 670, 671
zloďéj (zlu- 622, 623, 632–637)
zloďij
2 Mapa sleduje dloužení samohlásky e v tautosylabickém spojení ej u slova zloděj.
Tvar zloďé vznikl z podoby zloděj pravidelnou monoftongizací ej > é a tvar zlodí v oblasti čuháckých nář.
následným úžením é > í (srov. ČJA 5, 24; ČJA 5, 25; ČJA 5, 26; ČJA 5, 27; ČJA 5, 28; ČJA 5, 29; ČJA 5, 30; ČJA 5, 31;
ČJA 5, 32; ČJA 5, 33; ČJA 5, 34; též PRO D1ab). K monoftongizaci v plném rozsahu zde nedošlo patrně
proto, že -j- je v nepřímých pádech heterosylabické.
Slezská forma s -ij zřejmě vznikla úžením a krácením staršího -éj.
Dloužení e > é před j bylo např. též zachyceno v oblasti horského typu u slova lišej (srov. ČJA 5, 41), v lokali-
tách 659 a 715 u substantiva vařejka (srov. ČJA 1, 149 vařečka) a jen v bodě 715 u položek obyčej a obyčejný (srov.
ČJA 2,195 zvyk; ČJA 5, 42 obyčejný).
Dále bylo toto dloužení zaznamenáno u nář. ekvivalentů spis. komparativu tepleji, viz ČJA 2, 168 tepleji.
Podoba tepléj (případně tepléji, tepléjc, tepléjic, tepléjá, tepléjš) je charakteristická pro sz. Moravu, sev. Brněnsko
a Tišnovsko a odděleně se dokládá ze stř. části vm. nář.
3 Na většině území čes. národního jazyka se užívá podoba zloděj, shodná se spis. jazykem.
Varianta zloďé byla zachycena na Litovelsku a Holešovsku a varianta zlodí na vých. Prostějovsku.
Forma zloďéj vymezuje členitý areál v oblasti střm. nář. s centrem na širším Brněnsku a s výběžky až na
Kroměřížsko, Boskovicko a do jz. části vm. nář. na Břeclavsko.
Forma zlodij byla zapsána zejména na Hlučínsku a Českotěšínsku.
Města se většinou shodují s nář. okolím.
4 zloděj stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. złodziej zlodij hluž.

5 zloděj Po 1, Ju 1–7, Ru 1–5

Ko

182 bolení (1923) — mapa s. 279

1 M boleňí (boleňә 311, 603, 612, boleň 607, 609, 613, boleňjé 755) — bóleňí
boléňí
boléň (též 725)
bul
2 Dloužení e > é před ň je představeno na slově bolení. K uvedenému dloužení dochází nejčastěji v ob-
lasti vm. nář., ale ne v takovém rozsahu jako u samohlásky o (srov. např. ČJA 5, 194 honí). U podoby boléň (na
Znojemsku) vzniklo é náhradním dloužením za ztrátu koncového -i (podobně např. u podoby posvicéň, srov.
ČJA 2, 223 posvícení).
Vedle tvarů s dlouhým vokálem é byla též zaznamenána forma bólení, u které došlo k pozdějšímu dlou-
žení o > ó před l (srov. ČJA 5, 196 bolí). Krácení koncového -í proběhlo pravidelně na Moravě, v Čechách má poněkud
menší rozsah, než ukazuje mapa PRO Alc.
Ve významu ‚nepříjemný tělesný pocit působený chorobou, chorobným stavem; bolest‘ byly zachyceny i jiné
lexémy, např. moření, žírka, žmání, a slovotvorné varianty, např. bul, boleść. Z nich na mapě uvádíme jen formu bul,
protože má stejný význam jako slovo bolení (lze ji tedy užít ve spojení „břicha bolení“) a protože byla zapsána nejčastěji.
Navíc u ní registrujeme hláskovou změnu související s dloužením. Ve slově bul je totiž hláska u za sekundárně dlouženou
hlásku ó (ból, srov. pol.).
Dloužení e > é před ň bylo např. též zachyceno u lexému lešéní, tj. u jednoho z pojmenování pro patro ve
stodole (viz ČJA 3, 15). Tato podoba byla zapsána ve vm. nář. na Vsetínsku. Ve stejné oblasti (v lokalitách 724, 742)
byla registrována podoba vržéní ‚vřed‘ (srov. ČJA 1, 70 vřed). Uvedené dloužení se objevuje ve stř. části vm. nář. také
u podob nom. pl. substantiva stavení (srov. ČJA 4, 106 stavení).
3 Většinovým tvarem je podoba bolení, shodná se spis. jazykem, a její pravidelné hláskové obměny.
Tvar boléní tvoří areál ve střední části vm. nář. Na sev. Znojemsku byla zapsána podoba boléň.

278
 Obměna se zdlouženou hláskou ó (bólení) byla zachycena ve vých. části svč. nář., zejména na širším
Královéhradecku a Vysokomýtsku, a dále v oblasti střč. nář. na Roudnicku a širším Mělnicku (zde častěji ved-
le tvaru s -o-). Podoba bul byla zaznamenána na sev. okraji slez. nář. včetně přilehlých bodů v Polsku.
Situace ve městech je shodná s venkovským okolím.
4 bolení stč. bolenie, Jg, SSJČ, sloven. bolenie bul Jg bol, pol. i hluž. ból

5 boleňí Ju 3, 7, Ru 3, 5 — boleňi Po 1, Ju 1, 3, 6 — boléňí Ju 5 — bóleňi Ju 2, 4, Ru 4

Ko

183 a) datel (ČJA 2, 35/229.1) — mapa s. 281

b) kozel (ČJA 3, 208)
c) uzel (ČJA 3, 106 ranec trávy)
1 M a) datél
b) kozél
c) huzél
2 Na mapě sledujeme dloužení samohlásky e před l. Tato hlásková změna byla registrována již v lexikálních
svazcích, zde představujeme výskyt podob datél, kozél a huzél na jedné mapě. Mapa si nevšímá lexikálních roz-
dílů a pravidelných hláskových změn.
U areálu tvaru kozél tvoří jeho východní hranice současně hranici jiného lexému, a to lexému cap, a pro-
to není zcela zřejmé, zda k dloužení e > é před l nedošlo i v oblasti vm. nář. Vzhledem k rozšíření formy datél se
však domníváme, že dloužení e > é tvaru kozél bylo zachyceno v plném rozsahu.
Dloužení e > é před l je např. též zobrazeno na mapě ČJA 1, 159 postel. Tvar postél byl zachycen jen ve střm.
nář. na Moravskokrumlovsku a v úzkém pruhu mezi Brnem a Boskovicemi; na východ od linie Svitavy,
Boskovice a Brno jsou rozšířeny jiné lexémy (např. lůžko). Tato změna byla také registrována u nář. pojmeno-
vání kulaté příčky u žebříku – šprušél, sprušél (srov. ČJA 3, 123). Tyto lexémy byly zachyceny ve střm. nář. na stej-
ném území jako postél, ale navíc ještě na Holešovsku a na Břeclavsku. Podobný zeměpisný rozsah jako obmě-
na huzél má varianta petržél (srov. ČJA 2, 24 petržel), navíc byla zapsána v úzkém pruhu mezi Brnem a Břeclaví.
3 Tvary s -él byly nejčastěji zachyceny ve stř. části střm. nář. a v oblasti dolských nář.
Podoba datél byla zapsána na Boskovicku, sv. Brněnsku a dále v jz. části vm. nář. podél hranice se střm. nář.
Areál tvaru kozél zahrnuje oblast Boskovicka, širšího Brněnska a území v již. části střm.-vm. pomezí.
Tvaru huzél (případně hozél, h zél) se užívá na Boskovicku, Tišnovsku a na sev., záp. a již. Brněnsku s vý-
běžkem až na Třebíčsko, odděleně a ojediněle též na Zábřežsku a Litovelsku.
4 —
5 —
Ko

184 a) kačer (ČJA 3, 247; ČJA 5, 60c) — mapa s. 281

b) houser (ČJA 3, 240; ČJA 5, 62c)
c) lucerka (ČJA 3, 109 vojtěška)
d) ještěrka (ČJA 2, 66)
1 M a) káčér
b) houser
c) lucérka
d) ješčérka (jaščérka)
2 Dloužení e > é před r bylo zachyceno již v předchozích svazcích ČJA. Na mapě zobrazujeme pozitivně
zeměpisné rozšíření podob káčér, houser, lucérka a ještěrka. Ostatní nář. ekvivalenty srov. příslušné mapy.
Dloužení e > é před r bylo např. též zobrazeno na mapě ČJA 1, 2 děvče; dialektismus cérka tvoří areál na Valašsku
(srov. též ČJA 5, 185). Na Holešovsku a zejména na záp. Valašsku byla registována obměna jiskérka (srov. ČJA 2, 111
sedmikráska).

280
3 Téměř shodné zeměpisné rozšíření mají tvary housér a káčér. Tyto podoby jsou charakteristické pro širší
Brněnsko a pro oblast mezi Břeclaví a Kyjovem a pro jv. Kroměřížsko.
Dloužená varianta lucérka byla zachycena ve střední části vm. nář. a ojediněle i jinde. Ve vm. nář. se též
vyskytuje porůznu forma ješťérka, soustředěněji pak na vých. Valašsku.
4 —
5 —
Ko

185 a) dcera (1806) — mapa s. 283

b) tele (ČJA 4, 7)
1 M a) céra
círa
b) téle
tíle 145, 146
2 Sleduje se rozsah dloužení samohlásky e v pozici před r u výrazu dcera a před l ve slově tele (dcéra, téle)
a dále i obměny zúžené dcíra a týle. S ohledem na okrajový či sporadický rozsah rozšíření zúžených podob
soudíme, že toto úžení může být sekundární.
3 Podoby se zdlouženou samohláskou jsou příznačné zejména pro svč. nář. oblast a pro vm. nář.
Forma dcéra se vyskytuje především ve vých. Čechách s přesahem do oblasti střč. nář. zhruba až po řeky
Vltavu a Sázavu; na Moravě je běžná ve vm. nář. bez dolského úseku. Varianta dcíra byla zapsána v okrajovém
podkrkonošském nář. úseku.
Podoba téle je doložena především z Náchodska a Broumovska, obměna týle pochází z Vysokomýtska.
4 a) dcéra stč. b) —

5 a) céra Ju 1–5, 7, Ru 4, 5 b) —

Fi

186 a) peří (2043) — mapa s. 283

b) dveře (ČJA 4, 119)
c) večeře (377)
1 M a) péří
b) dvéře (dvíř 119) — dvéři
c) večéře
2 Mapa pozitivně zaznamenává areály zeměpisného rozšíření zdloužené samohlásky e v pozici před ř ve vý-
razech péří, dvéře (dvéři) a večéře (které jsou v protikladu s podobami peří, dveře, večeře, shodnými se spis.
jazykem a pokrývajícími většinu zkoumaného území).
Forma dvéře, doložená již ze staré češtiny, je stejně jako varianta dveře hodnocena jako spisovná. O roz-
dílu v koncovce dvéře × dvéři viz ČJA 4, 119.
Na mapě není zaznamenáno krácení koncového -í u slova peří (jeho rozsah odpovídá izoglosám, jak je za-
chycuje mapa ČJA 5, 202) ani změna i (í) > y (ý) (srov. PRO F2b) a neexistence ř v kopaničářských nář. (viz ČJA
5, 221; ČJA 5, 222).
Podoby s é před ř registruje též mapa tvaru dat. sg. feminina dcera (viz ČJA 4, 63 dceři): dcéři.
3 Sledovaný jev zasahuje dva areály: jeden v sev. polovině Čech, druhý na vých. Moravě.
Podoba péří pokrývá svč. a většinu střč. nář. oblasti (její již. hranici tvoří linie měst Plzeň, Příbram,
Benešov a Jihlava) a odděleně téměř celou oblast vm. nář. s přilehlým Holešovskem.
Forma dvéře vytváří areál v svč. nář. s jádrem na Královéhradecku a Vysokomýtsku s výběžky na zápa-
dě až na Kolínsko a na jihu k Ledči nad Sázavou a Jihlavě. Odděleně byla na sv. Valašsku zachycena varianta
dvéři.
Podoba večéře byla zapsána jen ve vých. okraji svč. nář., tj. v podorlickém úseku.
4 a) — c) —
b) dvéře stč. dřvi, dveřě, dvéřě, Jg i dvíře, SSJČ

282
5 a) péří Ju 3, 7, Ru 2, 3, 5 — péři Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 1,4 c) večéře Ju 2, 4
b)
Fi

187 a) věří (2079) — mapa s. 285

b) měří (1108)
1 M a) vjéří
b) mňéří
2 Mapa pozitivně zaznamenává oblasti s maximálním rozsahem podob se zdlouženým kořenným é v tvaru
3. os. ind. préz. sloves věřit a měřit.
3 Podoba vjéří pokrývá sev. polovinu Čech. Hranice jejího rozšíření vede již. od Rakovníka k Příbrami a po-
kračuje podél Vltavy na vých. od Prahy a dále v jv. směru na Ledeč nad Sázavou a sev. Jihlavsko; na východě
sleduje starou čes.-mor. zemskou hranici.
Forma mňéří je rozšířena – ve srovnání s areálem tvaru vjéří – na území poněkud menším: na západě pří-
liš nepřesahuje linii Roudnice nad Labem – Praha, na jihu nebyla už zaznamenána v okolí Ledče nad Sázavou,
na severu pak v podkrk. úseku a na východě na Náchodsku.
4 —
5 a) vjéří Ju 3–5, 6, Ru 3 — vjéři Po 1, Ju 1, 2, Ru 4 b) mňéří Ju 1, 3, 4 — mňéři Po 1, Ju 2, Ru 4 — mjéří Ru 3

Fi

188 a) běží (1702) — mapa s. 285

b) sedí (1722)
1 M a) bjéží (bjéjží)
b) séďí
2 Mapa pozitivně zachycuje areály s dloužením kořenného e v tvaru 3. os. ind. préz. sloves běžet a sedět: bjé-
ží, sédí. Na mapě nevyznačujeme podoby s vkladným j, neboť je zachycuje položka ČJA 5, 260.
3 Podoba bjéží se omezuje na oblast svč. nář. (bez Podkrkonoší a nejvýchodnějších okrajů) a na přilehlý sv.
pruh střč. nář. až po linii měst Roudnice nad Labem – Praha –Ledeč nad Sázavou.
Ve srovnání s areálem formy bjéží se podoba sédí vyskytuje jen na širším Mladoboleslavsku a východně
od Hradce Králové. Navíc vytváří menší areál na Moravě, a to na sev. okraji vm. nář.
4 —
5 a) bjéží Ju 1, 3, 4 — bjéži Po 1, Ju 2, Ru 4 b) séďí Ju 1 — séďi Ju 2

Fi

i>í

Dloužení i > í se projevuje především po l a ň (např. líbové, vesníce), po jiných souhláskách byl tento jev
v materiálu pro ČJA zachycen jen zcela ojediněle (hrabíce).
Změnu i > í sledujeme jak v kořeni slov (lídi), tak ve slovotvorných formantech -ice (hrabice > hrabíce),
-(e)nice (sednice > sedníce, chumelenice > chumeleníce) a -iště/-isko (strníště, strnísko), a to u kmenů zakonče-
ných na -ň (např. strniště, žitníště), ale i po jiných souhláskách (např. kosíště).
Nelze s jistotou rozhodnout, zda k dloužení došlo už ve starých dobách, či zda jde o dloužení nové. Na části
území nářečí českých v užším smyslu (svč. nář., částečně i střč. nář.) později došlo ke krácení staršího í (a to včetně
í vzniklého monoftongizací ie; viz PRO A1c), avšak ne zcela pravidelně. Proto í v uvedeném sufixu můžeme i zde
považovat buď za staré, nezkrácené, nebo za novější, vzniklé až po odeznění změny í > i v tomto regionu. Vzhledem
k jazykovězeměpisné situaci se přikláníme k názoru, že jde o změny nové (srov. ČJA 5, 181; ČJA 5, 182; ČJA 5, 183;
ČJA 5, 184; ČJA 5, 185; ČJA 5, 186; ČJA 5, 187; ČJA 5, 188; ČJA 5, 193; ČJA 5, 194; ČJA 5, 195; ČJA 5, 196).

284
 Koncové -e u mapovaných slov (např. hrabíce) je lemmatizované: na mapě tedy nezachycujeme pravi-
delný průběh přehlásky ’a > e (Morava bez Zábřežska a Litovelska a Slezsko si z praslovanštiny uchovaly podoby
zakončené na -a, viz ČJA 5, 1).
Do této kapitoly přiřazujeme i specifický rozdíl í × i v koncovce tvaru nom. pl. typu klucí.

189 a) libové (ČJA 1, 120; ČJA 5, 17a) — mapa s. 287

b) klidit (ČJA 4, 349 sklízet)
c) lidé (ČJA 4, 96)
1 M a) líboví
b) klíďit
c) lidi
2 Na mapě představujeme pozitivně formy s dloužením i > í v pozici po l: líbové, klídit, lídi. Ve všech přípa-
dech jde o dloužení v první slabice slova.
3 Změna se projevuje jen ve vých. Čechách. Podoba líbové se vyskytuje na nejvýchodnějším okraji svč. nář.
v pásu od Náchodska po Litomyšlsko. Formy lídi a klídit pokrývají nevelký areál na Královéhradecku a v pod-
orlickém úseku.
4 —
5 a) líboví Ju 4, Ru 1 — líbovi Ju 6 — líbowi Po 1 c) —
b) —
Fi

190 a) strniště (ČJA 3, 73) — mapa s. 287

b) sednice (ČJA 1, 186; ČJA 5, 78b)
c) vesnice (ČJA 1, 184)
d) hrabice (ČJA 3, 61 hrabičná kosa)
1 M a) strňíšťe (strňísko)
b) sedňíce (sedňíc, sekňíce)
c) vesňíce (vesňíc)
d) hrabíca (hrabíc 710, 729)
2 Položky jsou řešeny pozitivně, tj. na mapě jsou představeny pouze podoby s dlouhým í v sufixech po ň,
a to strníště, sedníce, vesníce, a též uvedená podoba slova se zakončením kmene na retnici b: hrabíce.
Sledovaný hláskový jev registrují i jiné mapy ČJA, např. podoba chumeleníce, doložená jen jako okrajový
regionalismus z Kladska a Náchodska (b. 115 a 119), srov. ČJA 2, 162 sněhová vánice.
Podobný územní rozsah jako forma strníště/strnísko mají i podoby žitníště/režnísko (ČJA 3, 74 strniště po
žitě), kosíště/kosísko (ČJA 3, 64 kosiště) a hrabíště/hrabísko (ČJA 3, 102 hrabiště).
3 Sledovaný jev je příznačný zejména pro území Čech. Na Moravě se objevuje jen zřídka.
Nerozsáhlejší areál má forma strníště; pokrývá celou oblast svč. a střč. nář. a v jzč. nář. zasahuje až na
Plzeňsko, Příbramsko a Táborsko. (Pro nejvýchodnější část Čech je charakteristická podoba strnísko.)
Obměna sedníce zaujímá rozsáhlou oblast v svč. a střč. nář.
Forma vesníce je příznačná pro východní okraj svč. nář., zahrnující zhruba úsek od Náchodska po
Litomyšlsko.
Jiné území zaujímá podoba hrabíce; dokládá se jen z malého areálu ve střední části vm. nář., mezi
Uherským Brodem a Vsetínem, na archaickém okraji Moravy.
4 —
5 a) strňíšťe Po 1, Ju 1–3, Ru 1, 3 — strňísko Ju 2, 4, 6 c) -
b) sekňíce Ju 4 — sekňíc Po 1 d) hrabíca Ju 7

Fi

286
 191 a) kluci (ČJA 4, 90) — mapa s. 289
b) hosti (ČJA 4, 95)
všichni (ČJA 4, 267)

1 M a) klucí
b) hosťí
2 Mapa tvaru nom. pl. životného substantiva kluk zachycuje území s maximálním zeměpisným rozsahem
formy s koncovkou í (klucí), zatímco areály podoby hostí představují její minimální rozsah.
V morfologickém svazku je protiklad i × í v nom. pl. životných maskulin registrován na několika mapách,
avšak jednotlivé výrazy se od sebe rozsahem výskytu podob s -í liší především z důvodu uplatnění jiných kon-
covek.
Protiklad variant klucí × kluci zde představujeme jako jev hláskoslovný, ač koncovka í je patrně jiného pů-
vodu než koncovka i (srov. ČJA 4, 90). Původní koncovka i-kmenů mužských -ie byla příznačná pro skupinu jmen
životných substancí (lidie, hostie, holubie) a šířila se k jiným životným maskulinům. U formy hostí lze zejména
areál na západě Čech hodnotit jako relikt původní i-kmenové koncovky. Jazykovězeměpisná situace však nevy-
lučuje, že by mohlo jít i o formu dloužení dřívějšího koncového -i; novější í tak bylo příznakem životnosti: pod
vlivem tohoto -í se původní konsonantické zakončení -e zdloužilo v -é (to rovněž charakterizuje živé bytosti).
3 Forma klucí pokrývá jz. polovinu Čech s přilehlým Dačickem a na Moravě se dále vyskytuje sev. od Brna,
v úzkém pásu na vých. okraji střm. nář. a v mikroareálu na Zábřežsku.
Podoba hostí se v Čechách omezuje na záp. úsek jzč. nář. a na několik mikroareálů, a to na Lounsku, v dol-
ním Posázaví a na Dačicku; na Moravě až na území již. od Kroměříže se její rozšíření shoduje s areály tvaru klucí.
4 a) — b) hostí stč. hostie, hoscie, sloven. hostia

5 a) kluci Ju 3, Ru 2, 3 b) hosťí Ju 3, Ru 2, 3

7 S areálem podoby klucí se větším dílem shoduje i oblast nář. podob nom. pl. zájmena všichni se zdlouženým koncovým í: všich-
ní, všecí. Zaujímají tedy jz. polovinu Čech a na Moravě pás území z Novoměstska přes Tišnovsko až na jv. okraj oblasti střm. nář. a navíc ješ-
tě přilehlou oblast nář. dolských; odděleně se podoba všecí dokládá též ze Zábřežska.

Fi

u>ú

Mezi mladší kvantitativní diference řadíme též dloužení u > ú, které se projevuje u některých slov domá-
cích i přejatých zejména v oblasti svč. nářečí.
Dloužení původně krátkého u zde snad souvisí s tendencí po obnovení kvantitativní opozice u × ú poté,
kdy byla zrušena změnou starého ú > ou (např. súd > soud) a krácením starého ů (můj, kůže, gen. pl. domů >
muj, kuže, domu), srov. ČJA 5, 208; ČJA 5, 209; ČJA 5, 210; ČJA 5, 211; ČJA 5, 212.
Mezi příčinami tohoto jevu se někdy uvádí i analogie, např. forma s dlouhou samohláskou v základu kúře,
popř. i v podobě kouře (známé ze starší literatury, v našem materiálu však nedoložené) je podle house. Není bez
zajímavosti, že se často dlouží dvojslabičná jména mláďat, např. téle, týle (ČJA 5, 185b). Rozdíly u × ú zde předsta-
vujeme na svodné mapě, zaznamenávající areály tří nář. forem se změnou u > ú: kúře, strúna, núdle. Mapa ČJA 1, 102
okurka ukazuje též dloužení samohlásky u v podobě okurka, která vytváří areál v již. Čechách.

192 a) kuře (930) — mapa s. 289

b) struna (2017)
c) nudle (ČJA 1, 96)
1 M a) kúře
b) strúna
c) núdle
2 Mapa pozitivně zachycuje formy s dloužením u > ú: kúře, struna a núdle. Ve všech případech jde o dlou-
žení v první slabice slova, a mohlo by tedy být spojováno i s přízvukem. U podoby núdle je patrně kvantita vli-
vem němčiny, jak napovídá i jazykovězeměpisná situace.

288
3 Podoba kúře pokrývá celou oblast svč. nář. s přesahem do nář. střč., zejména na sev. Kolínsku a Roudnicku.
Větší areál vytváří forma strúna; ta byla zaznamenána v celé sv. polovině Čech, tedy v nář. svč. a na větší
části nář. střč. s výjimkou jz. a jv. okrajů; vybíhá až na Táborsko.
Obměna núdle se dokládá pouze ze sz. okraje Čech (zhruba z Rakovnicka a dolního Poohří).
4 a) kúře Jg kouře říd. c) —
b) strúna SSJČ struna říd.

5 a) kúře Po 1, Ju 1, 2, 4, 5, Ru 4 c) núdle Ru 2
b) strúna Po 1, Ju 1–5, 7, Ru 4
Fi

o>ó

Hláska ó má ve spis. jazyce velmi omezený výskyt. Souvisí to s tím, že se staré ó během 14.–16. stol. změ-
nilo v ů (po přechodném stadiu s dvojhláskou uo, např. stól > stuol > stůl). Nově se samostatný foném ó vysky-
tuje jen ve slovech přejatých (např. móda, próza), velmi často není kvantita graficky označována a výslovnost
kolísá: např. telefon [-on] i [-ón]. V domácích slovech se hláska ó objevuje jen ve výslovnosti při emfatickém
dloužení: [móře, bóže].
V nářečích jsou výrazy s dlouhým ó častější. Jde o případy, kdy došlo k pozdějšímu dloužení o > ó, o čemž
svědčí neprovedení kvalitativních změn, kterým podléhala samohláska ó se starou délkou (ó > uo > ů; ů > u,
ů > ou; o dlouhém ó z diftongu ou viz ČJA 5, 35; ČJA 5, 36). Ke dloužení o > ó dochází zejména před jedinečnými
souhláskami j, l, r, ň. Tyto souhlásky jsou jen znělé a jejich převažující tónová složka měla patrně vliv na dloužení
předcházející samohlásky. Tvary s ó byly na Moravě nejčastěji zachyceny v oblasti vm. nář., v Čechách pak v oblasti
svč. nář. a v Polabí.
Příčinou dloužení ve vm. nář. byla nevyváženost fonologického systému. Na území vm. nář. se provedly změ-
ny (dlouhé ě) > ie > í a (ó) > uo > ů, ale é se neměnilo. Objevil se tedy asymetrický systém, který se upravil vznikem
nového ó např. v typech dójit, zvónit (ó před j, ň). Z jiných příčin je ó v Čechách. Tam vzniklo patrně emfatickým
dloužením spojeným s přízvučnou (první) slabikou a objevuje se např. ve tvarech 3. os. sg. ind. préz. nejenom před
j a ň, ale i před l a ř (např. bólí, shóří). Nelze zcela vyloučit, že dloužení o > ó by zde mohlo být i projevem tenden-
ce k vyrovnání fonologického systému, srov. např. zeměpisné rozšíření podob vjéří, bjéží (viz ČJA 5, 187; ČJA 5, 188).
Vedle forem s ó se však v nář. proti stavu ve spis. jazyce objevují i tvary, které ukazují na staré sekundár-
ní dloužení (např. předpokládaná forma pokój dala vzniknout podobě pokuj, k tomu srov. též ČJA 5, 119; ČJA 5, 120;
ČJA 5, 121; ČJA 5, 122; ČJA 5, 123; ČJA 5, 124; ČJA 5, 125).
V předchozích dílech ČJA bylo dloužení o > ó zachyceno např. u výrazu chrómat (ČJA 1, 58 kulhat) a u podob
chvójí (ČJA 2, 75 chvojí) a póle (ČJA 3, 30 pole).
Dloužení samohlásky ó představujeme na mapách: a) 3. os. sg. indikativu prézentu – stojí, honí, shoří, bolí; b)
imp. 2. os. sg. – stůj, neboj se, substantiva pokoj; c) slov cizího původu – sodovka, motor. Dloužení samohlásky o bylo
též zachyceno u příslovcí, k tomu srov. ČJA 5, 391 vloni; ČJA 5, 378 dole; ČJA 5, 379 dolů; ČJA 5, 376 nahoře; ČJA
5, 377 nahoru.

a) o > ó před j, ň, ř, l

193 stojí (1716) — mapa s. 291

1 M stojí (í: PRO jen A1ab) — stoji
stójí (í: PRO jen A1b) — stóji
2 Mapa sleduje dloužení samohlásky o před j ve tvaru 3. os. sg. ind. préz. slovesa 4. třídy stát (stojí × stójí).
Kromě uvedeného dloužení mapa zachycuje i nepravidelné krácení koncového -í na území Čech. Na mapě ani
v komentáři nevěnujeme pozornost pravidelné hláskové změně o > u v tzv. horském nářečí, proto -o-, viz ČJA 5, 59.
U formy stójí došlo k pozdějšímu dloužení pův. krátké samohlásky o před -j. Jeho příčinou v oblasti vm.
nář. mohla být nevyváženost fonologického systému (srov. též ČJA 2, 75 chvojí). Ke dloužení o na Valašsku mohlo
také dojít v důsledku oslabené výslovnosti j.
Podle A. Kašíka (Popis a rozbor nářečí středobečevského, Praha 1908, s. 14–15) v důsledku oslabené výslovnosti j splývají hlásky
o a í/i v dvojhlásku s dvojvrcholovým přízvukem (toho dokladem jsou i podoby stóí, stóý zapsané některými explorátory). U dvojslabičných slov
pak větší část tohoto přízvuku spočívá na první polovině dvojhlásky oi (tedy na hlásce o) a dochází tak k fonetickému prodlužování hlásky o (> ó).

290
 Jiného původu je forma stójí v Čechách. Tam ó vzniklo patrně emfatickým dloužením a objevuje se ve tva-
rech 3. os. sg. ind. préz. nejenom před j, ale i před jinými znělými souhláskami (srov. ČJA 5, 194; ČJA 5, 195; ČJA 5,
196).
Krácení koncového -í ve formě stojí proběhlo pravidelně pouze na Moravě (srov. ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5,
204; ČJA 5, 205). V Čechách se koncové -í krátilo zpravidla většinou jen u formy stójí. Toto krácení je zřejmě výsledkem
snahy, aby po sobě nenásledovaly dvě slabiky s dlouhou samohláskou (srov. ČJA 4, 315 nosí, kde se v Čechách koncové
-í krátí jen výjimečně).
3 V celých Čechách, na Moravě ve střm. nář. a v kopaničářských nář. a dále ve Slezsku se běžně užívá podoba stojí
(shodná se spis. jazykem).
Varianta stójí tvoří areál v oblasti vm. nář. s přesahy na Holešovsko, Kroměřížsko a Vyškovsko a dále od-
děleně dva areály v oblasti svč. a střč. nář. První z nich se rozkládá na širokém Královéhradecku a druhý zaují-
má oblast na Mladoboleslavsku a v Polabí. Dále byl tvar stójí zachycen v několika lokalitách podél středního
úseku čes.-mor. hranice.
Podoba stóji s krácenou koncovkou je charakteristická pro Královéhradecko, v Polabí a na Mladoboleslavsku
se častěji vyskytuje jako dubleta vedle formy stójí.
Do měst v oblastech, kde se užívá varianta stójí, proniká zřejmě vlivem spisovného jazyka podoba stojí.
4 stojí stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. stoi (hluž. steji)
5 stojí Ju 3–6, Ru 2–4 — stójí Ju 1,7, Ru 5 — stóji Po 1, Ju 1, 2, 4
Ko

194 honí (771) — mapa s. 291

1 M hoňí
hóňí
2 Mapa sleduje dloužení kořenné samohlásky ó před ň u podob 3. os. sg. ind. préz. slovesa 4. třídy honit
(honí × hóní).
U tvaru hóní je kořenná dlouhá samohláska ó důsledkem pozdějšího dloužení (viz ČJA 5, 193).
Na mapě ani v komentáři nevěnujeme pozornost pravidelné hláskové změně o > u v tzv. horském nářečí,
proto -o-, viz ČJA 5, 59. K pravidelnému krácení koncové samohlásky í srov. ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204; ČJA
5, 205.
3 Forma hóní je charakteristická pro vm. nář. (bez sev. úseku a bez úzkého pruhu při slovenské hranici)
s výběžky do střm. nář. až k Vyškovu a Přerovu. Na ostatním území je tvar honí (případně jeho pravidelné re-
gionální obměny).
Situace ve městech se shoduje s venkovským okolím, jen do měst v oblasti podoby hóní proniká vlivem
spisovného jazyka tvar honí.
4 honí stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. goni, hluž. honi
5 hoňí Po 1, Ju 3, 5, 6, Ru 1–4 — hoňi Ju 2 — hóňí Ju 7, Ru 5
Ko

195 shoří (221) — mapa s. 293

1 M shoří (í: jen PRO A1ab, F2b) — schoři
shóří (zhóřý 740) — schóři
2 Na tvarech 3. os. sg. ind. préz. slovesa 4. třídy shořet se sledovalo dloužení o před ř. Vedle toho je na mapě
graficky znázorněno nepravidelné krácení koncového -í v Čechách (srov. ČJA 5, 193; ČJA 5, 194).
U tvaru shóří se jedná opět o pozdější dloužení. V sev. polovině Čech vzniklo ó patrně emfatickým dlou-
žením a objevuje se ve tvarech 3. os. sg. ind. préz. nejenom před ř, ale i před j, ň a l.
Na mapě nezachycujeme podobu shore (příp. shora); je typická pro Hlučínsko, ostravický úsek slez. nář.
a pro přechodová nář. čes.-pol. (k tomu srov. ČJA 4, 350 hořet). Realizace asimilace ve skupině sh (schoří, zhoří)
v podstatě odpovídá izoglose E2 v PRO (k tomu srov. ČJA 5, 293), proto není na mapě zobrazena. Na mapě ani v ko-
mentáři nevěnujeme pozornost pravidelné hláskové změně o > u v tzv. horském nářečí, proto -o-, viz ČJA 5, 59.
Dloužení o > ó též představuje mapa inf. hořet (viz ČJA 4, 350 hořet).

292
3 Většinovým tvarem je podoba shoří (s krátkým kořenným o), shodná se spis. jazykem, a její pravidelné
hláskoslovné obměny.
Tvaru shóří (často vedle shoří) se užívá v svč. nář. na Mladoboleslavsku, širokém Královéhradecku
a Vysokomýtsku, v oblasti střč. nář. pak v Polabí a v čm. nář. v pruhu sz. od Nového Města na Moravě, přičemž vari-
anta s krátkým koncovým -i byla soustředěněji zapsána na území mezi Roudnicí nad Labem a Mladou Boleslaví, dále
severně od Mladé Boleslavi a Hradce Králové. Odděleně byla podoba s dlouhým kořenným ó zachycena v sev. okraji
vm. nář.
Ve městech se většinou užívá podoby shoří, ta proniká vlivem spisovného jazyka většinou jako dubletní
i do měst v areálu obměny shóří.
4 shoří stč., Jg, SSJČ, sloven. zhorí, pol. zgorzeje, zgoreje, zgore
5 schoří Ju 3, Ru 2, 3 — schoři Po 1 — schóří Po 1, Ju 1, 3, 5, Ru 2 — schóři Po 1, Ju 2, Ru 1, 4 — zhoří Ju 4, 6, 7, Ru 5
Ko

196 bolí (1924) — mapa s. 293

1 M bolí (í: jen PRO A1ab, bolé 682–685) — boli
bólí (též 09) — bóli
2 Mapa sleduje dloužení o před l u podob 3. os. sg. ind. préz. slovesa 4. třídy bolet (bolí × bólí). Dále je na
mapě zachyceno i krácení koncového -í (srov. ČJA 5, 193; ČJA 5, 195).
U podoby bólí je kořenná dlouhá samohláska ó důsledkem pozdějšího dloužení (viz ČJA 5, 193).
Toto dloužení bylo též zachyceno u podstatného jména bolení (srov. podobu bólení, viz ČJA 5, 182).
Na mapě ani v komentáři nevěnujeme pozornost pravidelné hláskové změně o > u v tzv. horském nářečí,
proto -o-, viz ČJA 5, 59.
3 Jako většinový byl zachycen tvar bolí, který se objevuje na převážné části území českého národního jazyka.
Areál formy bólí zahrnuje oblast širšího Polabí, včetně Mladoboleslavska a Vysokomýtska; i zde však byl
tvar bólí často zapsán vedle formy bolí. Varianta bóli s krátkou koncovkou -i se soustřeďuje v podorlickém úse-
ku svč. nář. a na Královéhradecku. Na Moravě je tvar bóli typický pro sz. Vyškovsko a sporadicky byl zachycen
na sev. okraji vm. nář.
Pro většinu měst je typická podoba bolí, shodná se spis. jazykem; ta proniká jako dubletní i do měst v areálu
varianty bólí.
4 bolí stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. a hluž. boli
5 bolí Ju 3, 6, 7, Ru 2–5 — bólí Ju 1, 3–5, Ru 2 — bóli Po 1, Ju 2, 4, Ru 1, 4
Ko

b) o > ó před j v tautosylabické pozici

Na mapách nezachycujeme zvláštní foném û (artikulovaný otevřeněji než foném u), který se vyskytuje za
jakékoli starší ó v přechodových nář. čes.-pol.

197 stůj imp. (1718) — mapa s. 295

1 M stoj
stój (st oj 801)
stúj
stuj
2 Zkoumalo se dloužení o > ó před j (v tautosylabické pozici) u podob imp. 2. os. sg. slovesa stát.
Ze stč. tvaru stój změnami ó > o > ů vznikl tvar stůj a zkrácením varianta stuj; ve Slezsku a na větší části
Moravy se jedná o pravidelné krácení (srov. ČJA 5, 208; ČJA 5, 209), na území Čech jde o fonetické krácení ú > u
před j (srov. ČJA 5, 210).
Nář. forma stój vznikla pozdějším dloužením o před j pod vlivem tvaru stójí (viz ČJA 5, 193).

294
 Ve tvaru stoj bylo krátké o uchováno zřejmě vlivem prézentních tvarů stojím, stojíš, …; k tomuto vyrov-
nání došlo zřejmě ještě dříve, než nastalo novější dloužení o > ó v prézentních tvarech.
3 Nejvíce je rozšířen tvar stuj. Ten je charakteristický pro celé Čechy, větší část Moravy a pro celé Slezsko.
Areál formy stůj zaujímá sev. Jihlavsko, Novoměstsko, Tišnovsko a Slavkovsko. Ojediněle byla tato for-
ma zachycena i jinde.
Tvar stój je rozšířen v oblasti dolských a kopaničářských nář. a na sz. Uherskobrodsku. Pro zbývající úze-
mí vm. nář. s přilehlým Holešovskem je typická forma stoj. Ta byla zapsána též na Zábřežsku.
4 stoj Jg zast., sloven. stuj pol. stój [u]
stój stč. i stuoj stůj Jg, SSJČ

5 stoj Ju 7, Ru 5 — stúj Ju 6 — stuj Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2–4

Ko

198 neboj se imp. (1785) — mapa s. 295

1 M neboj
nebój (ňeb oj 801)
nebúj 637, 638, 747
nebuj (ňibuj 830)

2 Na mapě jsou zachyceny rozdíly v realizaci samohlásky o před j (v tautosylabické pozici) u tvaru imp.
2. os. sg. slovesa nebát se.
Se spisovným jazykem se shoduje podoba neboj, která je výsledkem působení prézentních tvarů.
Zaznamenaná forma nebój pravděpodobně vznikla analogicky podle nář. préz. tvarů s ó (srov. stójí, hóní,
viz ČJA 5, 193; ČJA 5, 194).
Podoba nebuj je reflexem stč. formy nebój, u které patrně došlo po odpadnutí koncového -i (pč. tvar imp.
2. os. sg. neboji) ke starému dloužení o > ó v zavřené slabice před -j. Stč. forma nebój se pak pravidelně změni-
la v neb oj, pak v nebůj a zkrácením v nebuj (srov. stuj, ČJA 5, 197). Forma nebuj v oblasti tzv. horského nářečí mo-
hla též vzniknout z tvaru neboj pravidelnou hláskovou změnou o > u.
3 Nejrozšířenější je forma neboj. Ta byla zachycena téměř v celých Čechách, na Moravě pak v její jz. části,
dále na Zábřežsku, Holešovsku a na větší části vm. nář.
Varianta nebój tvoří mikroareály na Břeclavsku, v oblasti mezi Kyjovem a Kroměříží, na jv. Uherskobrodsku
a na sv. okraji Valašska.
Tvar nebuj byl zapsán na velkém areálu na jz. Čech (často však vedle tvaru neboj). Na Moravě se vysky-
tuje v centr. úseku střm. nář. s výběžkem na Tišnovsko a jv. Brněnsko a dále v oblasti slez. nář. Sv. od Brna byla
zaznamenána forma nebůj.
Ve městech byl nejčastěji zachycen tvar neboj, ten jako dubletní proniká (zřejmě vlivem spis. jazyka) i do
měst v oblastech, kde se běžně na venkově užívá tvar nebuj. Naopak tvar nebuj byl jako dubletní zapsán v zč.
městech.
4 neboj se stč., Jg, SSJČ, sloven., hluž. njeboj so nebuj se pol. niebój się [u]
nebój se stč. bój sě, buoj sě

5 neboj se Po 1, Ju 1–4, 6, 7, Ru 4, 5 — nebuj se Ju 5, Ru 2, 3

Ko

199 pokoj (1762) — mapa s. 297

1 M pokoj
pokój (pukúj 632)
pokuj
2 Zjišťovaly se rozdíly v realizaci samohlásky o před j (v tautosylabické pozici) ve slově pokoj (psl. *po-
kojь). Zachyceny byly podoby: pokoj (podoba shodná se spis. jazykem), pokój a pokuj.

296
 Varianta pokój vznikla pozdějším dloužením hlásky o před j. Na Břeclavsku a sev. od Kyjova (tj. v oblas-
ti vm. nář.) je výskyt formy pokój podpořen častým užitím zdlouženého ó (srov. např. stójí, nebój). (Nelze vy-
loučit, že o > ó v střm. nář. též souvisí se starším dlouhým ů v centrálním úseku, tzn. ještě před krácením ů > u,
srov. pokuj.) Forma pokuj představuje patrně reflex starého náhradního dloužení po zániku jeru (psl. *pokojь
> pokój > pokuoj > pokůj > pokuj; krácení ů > u, srov. ČJA 5, 208; ČJA 5, 209; ČJA 5, 210; ČJA 5, 211; ČJA 5, 212).
3 Na většině území se užívá tvar pokoj.
Forma pokuj tvoří dva od sebe oddělené areály. První z nich zaujímá oblast slez. nář. s přilehlými sev.
okraji vm. nář., druhý areál se rozkládá zejména na širším Prostějovsku a Litovelsku.
Tvar pokój byl zachycen na Boskovicku, dále v úseku mezi Kroměříží a Kyjovem a na Břeclavsku.
Do měst v oblastech, kde se běžně užívá varianta pokuj, pronikla vlivem spis. jazyka forma pokoj.
4 pokoj stč., Jg, SSJČ, sloven., hluž. pokuj pol. spokój [u]

5 pokoj Po 1, Ju 1–7, Ru 2–5

Ko

c) o > ó ve slovech cizího původu

200 motor (65) — mapa s. 297

1 M motor (motur 831)
motór (mot r 628, 629)
2 Na mapě se sledovalo dloužení o > ó před r u slova cizího původu motor (přes něm. z lat. motor ‚hybatel‘).
K tomuto dloužení mohlo dojít snad vlivem německé nebo rakouské výslovnosti, která je dvojí: buď s kvantitou
a přízvukem na první, nebo na druhé slabice. Na dloužení v sev. polovině Čech se mohla podílet snad i větší míra
expresivity; ta mohla spolupůsobit např. u podob shóří, bólí, jejichž výskyt je koncentrován právě do této oblasti.
3 Podoba motor, shodná se spis. jazykem, je rozšířena v již. polovině Čech a ve slez. nář. s úzkým výběžkem
do oblasti vm. nář., pro ostatní území čes. národního jazyka (tj. sev. polovinu Čech a pro Moravu) je charakte-
ristická dloužená varianta motór.
Ve městech je běžnější podoba motor; ta vlivem spis. jazyka proniká i do měst v areálu obměny motór.
4 motor SSJČ, sloven., pol., hluž.
5 motor Ju 1–3, 7, Ru 2, 4 — motór Po 1, Ju 3, 6, 7, Ru 3, 5
Ko

201 sodovka (ČJA 2, 208/230.2) — mapa s. 299

1 M sodovka (sodófka 755) — zodovka — soduvka (sodúfka 670, 739, 748, 749) — zoduvka (zodúfka 738, 747) —
sudovka (súdofka 737, 741)
sódovka (zódofka 118, 119, soudofka, zoudofka 137, s dofka 628, 629) — sóduvka (zódufka 644, 650)
N zoda 801, 802, 810, 824, 826, 827, 829, 833, 834

2 Na mapě jsou zachyceny hláskoslovné varianty slova cizího původu sodovka (k rozdílům ve významu
srov. ČJA 2, 208 sodovka).
Jedná se o slovo poměrně mladé (nejstarší doklad na sousloví sodová voda v lex. archivu ÚJČ pochází
z roku 1869, první doklad slova sodovka je z roku 1873). Výraz sodovka vznikl univerbizací slovního spojení so-
dová voda (to podle něm. Sodawasser).
Německá/rakouská výslovnost patrně ovlivnila vznik variant s náslovným z-/s- (např. zodovka, sodovka)
a mohla se též promítnout ve zdloužené samohlásce základového slova (např. sódovka, sóduvka). Výskyt for-
my s dlouženou kořennou samohláskou je navíc v oblasti střm. nář. podpořen i tím, že ó je zde v systému dlouhých
samohlásek. Podoba sudovka vznikla patrně lidovou etymologií přikloněním k substantivu sud.
Vedle těchto hlavních hláskoslovných rozdílů je na mapě věnována pozornost také obměně přípony
-ovka, tj. -uvka. Tato varianta vznikla patrně analogicky podle zkrácené přípony např. ve slovech hnojůvka, mo-
čůvka (srov. ČJA 3, 187 močůvka).

298
 Výzkum v Čechách byl proveden na řídké síti; izoglosy zachycují maximální rozsah podoby sódovka.
V oblasti slez. nář. byl v několika lokalitách zachycen jen lexém zoda.
3 Základní protiklad mapy tvoří podoby sodovka × sódovka.
Rozšířenější je podoba sodovka, shodná se spis. jazykem.
Varianty sódovka se užívá v oblasti střm. nář., a to v její již. polovině a v záp. části centrálního úseku,
a dále na přilehlé vých. polovině svč. nář., zejména v podorlickém úseku, na Královéhradecku a na Náchodsku.
Odděleně tvoří tato varianta areál v záp. části střč. nář. mezi Roudnicí nad Labem, Prahou a Rakovníkem. Na
zbývajícím území byla zachycena podoba sodovka, jen pro oblast slez. nář. je charakteristická obměna zodovka.
Obměny s příponou -uvka se vyskytují zejména v střm. nář. na Litovelsku, Prostějovsku, Boskovicku
a Znojemsku, odděleně pak v nejsevernějším úseku vm. nář. a roztroušeně i v slez. nář.
Varianta sudovka se objevuje řídce na jižní Moravě.
Do mluvy měst častěji proniká vlivem spisovného jazyka podoba sodovka.
4 sodovka SSJČ, pol. woda sodowa, hluž. sodowka sódovka sloven.

5 sodovka Ju 7 — sódovka Ju 4 — sóudovka Ru 5

Ko

Krácení

Novější diference v kvantitě hlásek představuje:

a) slezské krácení (srov. PRO Ala), tj. zánik fonologického protikladu krátkosti a délky samohlásek ve
slez. nář., souvisí s vývojem v polštině a proběhlo na rozhraní 15. a 16. stol.;
b) středomoravské krácení (srov. PRO A1b), tj. důsledné krácení í, ú v systému dlouhých vokálů většiny
střm. nář., pro něž je příznačný tříčlenný systém dlouhých samohlásek (á, ó, é);
c) české krácení, tj. zejména krácení í, ú, projevující se v čes. nář. v užším smyslu u různých typů slov a tva-
rů a v různém zeměpisném rozsahu – nejčastěji v svč. nář. (srov. PRO A1cd). Tato nářečí většinou v systému sa-
mohlásek dlouhé í, ú uchovávají.
I v těch nářečích, kde je í, ú důsledné, existují však zpravidla různé lexikalizované nebo morfologizované
případy se sekundární krátkostí.
Kvantitativní rozdíly se projevují samozřejmě též v tvaroslovných koncovkách ohebných slov, které obsa-
hují samohlásky í nebo ú (ů), včetně těch í, jež jsou důsledkem splynutí ý s í a píší se s ý, a rovněž í po úžení é > í.
Tyto rozdíly zde na zvláštních mapách nepředstavujeme; většinou je registrují již příslušné mapy v morfologic-
kém svazku ČJA.
Areály krátkosti či délek v koncovkách jsou víceméně ve shodě s kvantitativními rozdíly vokálů v pozici
uprostřed slova, popř. v slovotvorné příponě. O relativně pozdním krácení svědčí skutečnost, že se krátí, jak
jsme již uvedli, též í (< ý) a í (< é), srov. ČJA 5, 207.
Příčina krácení í > i a ú (ů) > u je nejspíše fonetická a spočívá v tom, že původní dlouhé vokály í, ú byly
v důsledku napjaté výslovnosti kratší než é, ó, á. Když se časem všechny dlouhé samohlásky poněkud zkrátily,
dostaly se í, ú do kategorie vokálů krátkých a byly tak i vnímány. Takto lze vysvětlit redukci původního pěti-
členného systému dlouhých vokálů na tříčlenný ve většině střm. nář. a patrně i změny v kvantitativních pomě-
rech v českých nář. v užším smyslu.
K českému krácení lze přiřadit i krácení zasahující v nestejném rozsahu á vyskytující se v morfologických
koncovkách v některých čes. nář.

í>i

Dlouhé í v současných českých nářečích je trojího původu:

a) Především je pokračováním starého í, např. jít, pískat, řezník, včetně í, jež je výsledkem stahování
iji > í (pěšijimi > pěšími), ьji > í (znamenьji > znamení lok. sg.), ьjь > í (kostьjь > kostí gen. pl.), eji > í (našeji >
naší dat., lok.) nebo přehlásky ’ú > í (tis’úc > tisíc); vyskytuje se též v přejímkách z cizích jazyků, např. místr (viz
ČJA 5, 117), kníha (ČJA 5, 116), anebo dloužením v důsledku metatonií, např. zima – v zímě (viz ČJA 5, 114;
ČJA 5, 115).
b) Dále je výsledkem monoftongizace ie > í (digtong ie vznikl z původního dlouhého ě), např. míra, bílý,
zajíc, znamení akuz. sg., chodí 3. os. pl.; tato změna nastala v 15. století.
c) Je výsledkem úžení é > í, např. kamínek, říci, mlíko, dobrího, zelí, chválí 3. os. pl.: úžení proběhlo během
15. a 16. století a souvisí se ztotožněním zavřeného úzkého é s původním í.

300
 Krácení í > i v našich nářečích postihuje všechna í bez rozdílu původu. Nastalo po všech uvedených změ-
nách, a je tedy relativně mladým nářečním jevem.
Toto krácení patří mezi živé fonetické jevy a projevuje se zvláště ve střč. a svč. nář. kolísáním, např. for-
mami dobrího/dobriho zapsanými v jedné lokalitě i u jednoho informátora, popř. i ze strany explorátora re-
gistrováním polodélek. Tyto polodélky však na mapách nezaznamenáváme. Pokud je polodélka zapsána v dub-
letě s krátkostí, chápeme ji jako délku a naopak v dubletě s délkou ji považujeme za krátkost.
Krácení postihuje í jak v základech slov, tak v slovotvorných příponách a morfologických koncovkách.
Krácení í v morfologických koncovkách sledujeme v ČJA 4. Z hlediska jazykovězeměpisného jde v podstatě
o tři typy rozsahu krácení, které zachycují mapy ČJA 5, 202 peníze, ČJA 5, 203 zabíjet, ČJA 5, 205 říkat a
ČJA 5, 206 vím.
1) Stejný areál jako forma penize, tj. pravidelné krácení jen v oblasti středomoravské a slezské (PRO
A1ab), mají např. podoby jidlo (ČJA 5, 251), ohřival (ČJA 4, 369), dále adjektivní tvary obecni nom. f. (ČJA 4, 204)
zčásti i dobri gen., dat., lok. f. (ČJA 4, 205b).
2) S areálem formy zabijet, rybnik, tedy s pravidelným krácením v střm. a slezské oblasti a navíc též v svč.
polovině Čech (PRO A1abcd), se shoduje např. i areál zednik (ČJA 5, 75). Zhruba v oblasti svč. a střm. nář. jsou běž-
né podoby staveni (ČJA 4, 106), zeli (ČJA 4, 40). Podoba mit (ČJA 4, 361) se dokládá též ze sv. Čech, ale jen z jz.
Moravy a na tomtéž území (jinde na Moravě mají jiné koncovky, tj. bez í) jsou zachyceny i formy polim (ČJA 4, 156),
nohavicim (ČJA 4, 161), svinim (ČJA 4, 162), kostim (ČJA 4, 163), gen. pl. kosti (ČJA 4, 147), instr. pl. stavenima
(ČJA 4, 193). Pravidelné krácení í v střm. nář. a v svč. oblasti odrážejí i tvary adjektiv dat. m. a n. dobrimu
(ČJA 4, 201), gen. a akuz. m. a n. dobriho (ČJA 4, 200), tvary zájmen akuz. f. ji (ČJA 4, 241), instr. f. (s) ní
(ČJA 4, 244). Podoba zajic (ČJA 2, 31) se objevuje ještě na záp. a již. okraji Čech a na většině teritoria dolských nář.
3) Zhruba stejné území jako tvar řikat, vim mají též formy adjektiv a zájmen (pokud tam tvar uchovává í), a to
lok. sg. m. a n. (o) dobrim (ČJA 4, 202), instr. sg. m. a n. našim (ČJA 4, 254), mim (ČJA 4, 253), (s) nim (ČJA 4, 204),
dobrim (ČJA 4, 203), a též tvar 1. os. sg. ind. préz. sloves typu vidim (ČJA 4, 292); vedle pravidelného krácení v slez.
a střm. nář. a v sv. polovině Čech (PRO A1abcd) se navíc vyskytuje krácení v jz. polovině Čech (s výjimkou úzkých
příhraničních okrajů).
Celé Čechy bez vých. okraje pokrývá tvar 1. os. ind. préz. slovesa nosim (ČJA 4, 291); tvar 3. os. pl. ind. préz.
sloves volaji (ČJA 4, 320) je omezen na stř. a již. Čechy a jen ve střední části Čech se vyskytuje tvar 3. os. pl. ind.
préz. slovesa chtěji (ČJA 4, 322).
Na mapách zde představujeme jen jiné typy krácení, a to krácení í v tvarech lok. a instr. sg. zájmena můj
a v instr. sg. zájmena ona, a registrujeme maximální rozsah protikladu i × í v koncovce nom. pl. životných ma-
skulin.

202 peníze (1955) — mapa s. 303

1 M peňíze (peňieze 801, penjaze 755)
peňize (pyňize 819, peňәze 316, 423, 435, peňze 725, peňeze 801, p’enze 818, p’yńunze 835, 836, 84, p’ińund-
ze 831–834)
2 Mapa zachycuje krácení í > i ve slově peníze (psl. *pěnędzь sg.). Areál formy s krátkým i se omezuje pře-
devším na oblasti s pravidelným krácením ve Slezsku a na Moravě (viz ČJA 5, 202). V návaznosti na slez. nářečí se
krácení nedůsledně projevuje i v přilehlých vm. bodech 721 a 747.
Jiné kontinuanty psl. *ę než í/i se registrují pouze v oddíle 1 v závorce.
Jiným typem izoglosy je vyznačena oblast důsledného krácení samohlásek v slez. nářečích; jev patří mezi
pravidelné regionální obměny (viz PRO Ala).
3 Forma penize je běžná ve slez. nář. a v oblasti střm. nář. s výjimkou středního pásu spojující Novoměstsko
přes Tišnovsko a Slavkovsko s vm. nářečími; jako dubletní byla zapisována zejména na vých. a jv. okraji Čech
a též v střč. nář. v Polabí, tam často i jako forma jediná.
Podoba peníze, shodná se spis. jazykem, pokrývá celé Čechy s přesahy na Novoměstsko a Zábřežsko a ob-
last vm. nář. s přilehlým Holešovskem a již zmíněný úzký střední pás střm. nář.
Situace ve městech se shoduje s venkovským okolím.
4 peníze stč. peniezi, peniezě, Jg, SSJČ, sloven. peniaze, pol. pieniądze, hluž. pjenjezy
5 peňíze Po 1, Ju 1–3, 5, 7, Ru 2, 3, 5 — peňize Ju 2, 6, Ru 2, 4
Fi

301
 203 zabíjet (ČJA 1, 117) — mapa s. 303
1 M zabíjet (zabíjat)
zabijet (zabijat)
2 Na mapě je představen rozdíl v kvantitě kořenné hlásky v infinitivu slovesa zabíjet: zabíjet × zabijet. Není
zde proto vyznačen areál podob na -jat ani území slovotvorné varianty zabívat (ty zachycuje mapa ČJA 1, 117 zabí-
jet).
Krátkost i, která zaujímá mimořádně velký areál, je patrně způsobena postavením před hláskou j (ta je
svým tvořením i akustickou podobou blízká samohlásce i).
Zkrácení zpravidla nenastává v jz. polovině Čech. Větší rozsah krácení na vých. Moravě lze dát i do sou-
vislosti s areálem tvarů dokonavého slovesa zabit.
3 Podoba zabijet je běžná v sv. polovině Čech, v celém Slezsku a na Moravě vedle území s pravidelným krá-
cením ještě navíc na vých. okrajích střm. nář. a dále ve vm. nář. v širším okolí Kyjova a na sev. Valašsku.
Varianta zabíjet – shodná se spis. jazykem – pokrývá především jz. polovinu Čech a jako dubletní forma
je hojnější i na zbývajícím území čes. nář. v užším smyslu slova; proniká tam často i do městské mluvy a nezříd-
ka ji zaznamenáváme i v mluvě měst na Moravě.
Na Moravě podoby s dlouhým í vytvářejí několik menších, od sebe oddělených areálů: Zábřežsko,
Tišnovsko a Novoměstsko, Břeclavsko, Uherskobrodsko a Zlínsko.
4 zabijet pol. zabijać, hluž. zabijeć zabíjet stč. zabíjěti, Jg, SSJČ, sloven. zabíjať

5 zabíjet Ju 3, Ru 2 — zabíjat Ju 6 — zabíjať Ju 7 — zabijet Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — zabijat Ru 5 — zabijať Ju 7

Fi

204 rybník (1263) — mapa s. 305

1 M rybňík (rebňík 457, rivňík 249, 310, 511, rimňík, rimík)
rybňik (rimňik, rimik)
2 Mapa sleduje nářeční rozdíly v kvantitě samohlásky v slovotvorné příponě -ník: rybník × rybnik. Je pozo-
ruhodné, že forma rybnik má v střm. nář. větší územní rozsah, než bývá v případech krácení í obvyklé. Zasahuje
i do vých. okrajových úseků střm. nář. a dokonce přesahuje do dolských nářečí.
Změnu hláskové skupiny -bň- > -mň-, která je projevem záměny retnic (b – m), a její zjednodušení
(-mň- > -ň-) sleduje mapa ČJA 5, 326.
Krácení v příponě -ník zachycuje rovněž mapa ČJA 5, 75 zedník, viz tam.
3 Podoba rybnik je rozšířena zhruba v sev. polovině území českého národního jazyka, a to v souvislém pásu
zahrnujícím území sv. poloviny Čech, sev. a stř. Moravu a rovněž celé Slezsko. Odděleně vytváří ještě areál na
již. a jz. Moravě.
Na zbývající části zkoumaného území je běžná forma rybník, shodná se spis. jazykem. Vytváří mikro-
areál ještě na záp. Zábřežsku, prosadila se i vlivem spis. jazyka v mluvě pohraničních měst v sev. Čechách a jako
dubletní byla zaznamenána i ve městech na Moravě.
4 rybnik pol., hluž. rybník Jg, SSJČ, sloven.

5 ribňík Ju 6, 7, Ru 5 — ribňik Ju 1–5, Ru 2, 4 — rimňik Po 1, Ru 2 — ribňak Ju 5

Fi

205 říkat (ČJA 2, 187) — mapa s. 305

1 M říkat (řý-)
řikat (řiekać 801, řy-)
2 Mapa zachycuje rozsah krácení í > i ve slově říkat. Forma řikat pokrývá ve srovnání s krácením í > i u ji-
ných slov mimořádně rozsáhlé území.
Ve Slezsku byl sledovaný lexém většinou zapsán ve významu ‚modlit se‘.

302
3 Podoba s krátkým i (řikat) je rozšířena téměř po celých Čechách, na Moravě pokrývá území, které se kry-
je s areály pravidelného krácení, tj. oblast jz. Moravy, centrálního úseku střm. nář. a slez. nář.
Forma říkat, shodná se spis. jazykem, vytváří areály v jzč. nář. (Domažlicko, Prachaticko, Českobudějo-
vicko, širší Jindřichohradecko) a na Moravě se vyskytuje v oblasti vm. nář. s přilehlým Holešovskem, ve střed.
pásu střm. nář. (Tišnovsko, Slavkovsko) a na Zábřežsku. Situace ve městech je v podstatě shodná s venkovským
okolím; jen výjimečně v nich byly zapsány jako dublety obě podoby.
4 říkat stč. řiekati, Jg též řékat, SSJČ
5 říkat Ru 3, 5 — říkať Ju 7 — řikat Po 1, Ju 1–6, Ru 2, 4
Fi

206 vím 1. os. sg. ind. préz. (1749) — mapa s. 307

1 M vím (vjém 755)
vim — vjym
2 Sledoval se rozdíl v kvantitě samohlásky v tvaru 1. os ind. préz. slovesa vědět: vím × vim. Formy s krátkou
samohláskou mají mimořádně velký rozsah; mimo oblasti, kde vokál í ve vokalickém systému nářečí chybí, tj.
ve Slezsku a v části střm. nář., jsou běžné téměř v celých Čechách.
Mapa zachycuje též územní rozsah varianty vjym, která je odrazem vývoje rozložených retnic.
3 Podoba vim byla zapsána v Čechách s výjimkou okrajových archaických území na západě (Domažlicko,
Manětínsko a Stříbrsko) a jihu (Doudlebsko), na Moravě pak v oblastech s pravidelným krácením v nářečích střm.
a slez.; v čes.-pol. přechod. nářečích v obměně vjym.
Podoba vím, shodná se spis. jazykem, jako nedubletní charakterizuje především vm. nář. s přilehlými úseky
střm. nář. (Holešovsko s Kroměřížskem) a též střední pás střm. nář., tvořený zhruba Vyškovskem a Tišnovskem
včetně Novoměstska v čm. nář. oblasti, s výběžkem až na již. Vysokomýtsko. V Čechách byla jako jediná forma
ještě zaznamenána na již zmíněných záp. a již. okrajích s přesahem až na Moravu na Dačicko. Jako dubletní se
tvar vím vyskytuje hojně zejména ve vých. Čechách a též na Táborsku a Jindřichohradecku a rovněž v mluvě ně-
kterých měst, jako jediný je v sm. pohraničí.
4 vím stč. viem, Db, MČ
5 vím Ju 5, 7, Ru 2–5 — wím Po 1 — vim Ju 1–4, 6, Ru 2
Fi

207 a) (o) mém lok. sg. m./n. (ČJA 4, 252) — mapa s. 307
b) (s) mým instr. sg. m./n. (ČJA 4, 253)
c) (s) ní instr. sg. f. (ČJA 4, 242)
1 M a) mim
b) mim
c) ňi
2 Mapa zachycuje východní hranici rozšíření zájmenného tvaru mim v lok. a instr. sg. (nom. můj/mé) a areál
s krátkým vokálem v tvaru instr. ni (nom. ona).
Tvar lok. ve staré češtině zněl mém (od původu stažená forma psl. formy *mojemь) a je doposud spisov-
nou podobou. V českých nářečích v něm později proběhlo úžení é > í a krácení í > i, popřípadě došlo k vyrovnání s in-
strumentálovým mým.
Podobně se po splynutí ý s í zkrátila i původní stč. forma instr. mým (psl. *mymь) > mím > mim.
Stranou naší pozornosti zůstávají přirozeně jiné tvary, např. nestažená forma mojim, které jsou příznačné
zejména pro některé oblasti Čech.
Tvar instr. ni je zkrácenou podobou přehlasované stč. formy ňú (> ní).
3 Zatímco tvar instr. mim je běžný téměř v celých Čechách a v celé oblasti čm. nář. s výběžkem až
k Boskovicím, homonymní forma lok. pokrývá navíc ještě téměř celé území střm. nář. mimo vých. okraje (vých.
Prostějovsko, Kroměřížsko a Holešovsko).

304
 Podoba instr. ni se omezuje zhruba na sev. pás svč. nář. a na přilehlý sev. okraj střč. nář. (sev. od Prahy
a Kolína).
4 a) mym (lok.) pol. c) —
b) mym (instr.) pol.

5 a) mim Ju l, 2, Ru 3 c) ni Ju 2
b) mim Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 3
Fi

ú (ů) > u

Dlouhé ú v současných českých nářečích je rozmanitého původu:

a) Pokračováním starého ú v těch nářečích, kde nedošlo k diftongizaci ú > ou, např. múka, berú ve vm.
nář. (ve slez. nář. se toto ú zkrátilo, ve střm. nář. se diftong ou později monoftongizoval v ó).
b) Střídnicí za staré ó, které se v průběhu 14.–16. století změnilo v ů (ó > uo > ů), např. dvůr, kůň, půl, synů
(< synóv), chlapům (< chlapóm), oráčům (< oráčóm).
c) Důsledkem dloužení různého druhu, např. l-ové příčestí usnúl, emfatické dloužení typu múž, kús aj.
V české spisovné grafice se tradičně píše dlouhé ú ze starého ó jako ů (vyslovuje se stejně jako ú); ve sho-
dě s ní tento grafém užíváme v nápisech na našich mapách i v komentářích.
Střídnicí za staré ó je ů v kořenech slov (stůl) i v morfologických koncovkách (např. gen. pl. synů, dat. pl.
městům).
Na části slez. nář. – patrně v návaznosti na polštinu – vzniklo ú též úžením z ó (tzv. pochýlení), např. tva-
ruh, hrub, jahud apod., které se později spolu s ostatními dlouhými samohláskami zkrátilo.
V předloženém souboru map představujeme rozdíly v zeměpisném rozšíření podob s dlouhým ů (ze stč. ó).
To se v dialektech buď zachovalo, nebo se zkrátilo. Jen v branickém nář. se diftong o (st ol) uchovává; v kopani-
čářských nář. se realizuje jako ó nebo o, popř. vo (místy se u změnilo v bilabiální w a poté – jako pč. w – v labio-
dentální v: uo > wo > vo, např. kvoň). Výjimečně se v některých dialektech ů dále vyvíjelo jako pč. ú. Dokládají to
např. podoby nouž, rouža, loužko, vouz, zaznamenané starší literaturou v dolských nář. a na Kelečsku.
Vedle pravidelného slez. a střm. krácení se projevilo v mnoha případech mimořádně rozsáhlé zkrácení ů
i v Čechách. (Zřejmě jde o systémovou vázanost na dlouhé í, které se tu rovněž houfně zkrátilo. Může též sou-
viset s oslabením pozice ú v českých dialektech v užším smyslu, ve kterých staré ú v systému dlouhých samo-
hlásek je nahrazováno diftongem ou.)
Krácení ů > u sledujeme na výrazech stůl (263), kůň (807), hnůj (764) s přikomentovanými výrazy tvůj (2330),
můra (1415). Ostatní položky zde nejsou kartograficky zpracovány, např. nůž (333), vůl (792), dvůr (617), vůz (685),
růže (1183) apod., protože přinášejí stejný zeměpisný obraz jako mapa ČJA 5, 208 stůl. Krácení ů > u v koncovkách je
představeno na svodné mapě: sousedů gen. pl. (ČJA 4, 122), kuřatům dat. pl. (ČJA 4, 157).

208 stůl (263) — mapa s. 309

1 M stúl
stul
st ol 755, 801
2 Mapa zaznamenává krácení samohlásky ů, ú v kořeni jednoslabičného slova stůl (psl. *stolъ). Stč. ó se ve
většině dialektů změnilo v diftong o (st ol), který se pak monoftongizoval v ů (stůl). Tato podoba je i spisov-
ná. Na části Slezska patrně proběhla změna ó > ú.
Archaická forma s diftongem st ol se uchovala v branickém nář. a v nář. kopaničářských.
Podoba stul je výsledkem pravidelného krácení samohlásek v slez. nář. a v nář. střm.
3 Varianta stul je běžná v nář. slezských a střm. s výjimkou Holešovska a pásu, který tvoří Tišnovsko, sev.
Brněnsko a Slavkovsko.
Na ostatním území národního jazyka – v celých Čechách, ve vm. nář. a již zmíněném pásu ve střm. nář. oblasti
– je běžná forma stůl. Jen na okrajích (kopaničářská nář., branický dialekt) byla zachycena podoba s diftongem st ol.
Mluva měst se shoduje s venkovským okolím.

306
4 stul pol. stół [-u-] stuol sloven. stôl
stůl stč. stól, Jg, Tk, SSJČ

5 stúl Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 3, 5 — stul Ju 6, Ru 1, 4

Fi

209 kůň (807) — mapa s. 309

1 M kúň
kuň
k oň 801
kvoň 755
2 Původní psl. forma *konjь přešla po zániku jeru v podobu s náhradním dloužením kmenové samohlásky.
Později došlo k monoftongizaci diftongu o > ú (kůň). Tento stav uchovává spis. jazyk i většina dialektů.
V nářečích, kde došlo ke ztrátě kvantity (slez. dialekty) nebo kde v systému dlouhých samohlásek ů za-
niklo (část střm. nář.), je reflexem stč. ó nyní u (kuň). Svč. podoba kuň patrně souvisí s obecnou tendencí krá-
cení této samohlásky v uvedených dialektech. Nářečí branické má však o (k oň) a v kopaničářských nář. je po-
doba kvoň.
3 Forma kuň pokrývá vedle nář. slez. a většiny nář. střm. také sev. okraje svč. nář. (Náchodsko, Podkrkonoší
a záp. Novopacko s výběžkem až ke Kolínu) a též širší oblast se středem na Vysokomýtsku; tam je většinou dub-
letní s podobou kůň, která je běžná s výjimkou Podkrkonoší a Podještědí po celých Čechách, na Moravě pak
v pásu od Nového Města na Moravě ke Kyjovu a na celém území vm. nář.
V Čechách se mluva měst shoduje s venkovským okolím, na Moravě proniká forma kůň i do měst, v je-
jichž okolí převládá obměna s krátkou samohláskou.
4 kuň pol. koń, hluž. kóń [-u-] kuoň sloven. kôň
kůň stč. kóň, Jg, Tk, SSJČ

5 kúň Po 1, Ju 1, 2, 5, Ru 1–3, 5 — kuň Po 1, Ju 1, 3, 6, Ru 4

Fi

210 hnůj (764) — mapa s. 311

tvůj (2330)

1 M hnúj
hnuj
hn oj 801
hnoj 755
2 Stč. forma hnój (psl. *gnojь) prošla pravidelným hláskovým vývojem (ó > o > ú, popř. ó > ú). Je pozoru-
hodné, že podoba shodná se spis. jazykem (hnůj) se omezuje pouze na vm. nář. a střední pás nář. střm. Vedle
pravidelného slez. a střm. krácení došlo ke zkrácení ů i v Čechách. Z hlediska zeměpisného je tedy mimořádně
rozsáhlé. Má patrně fonetické příčiny; zde nastává v pozici před „polosamohláskovým“ j.
Sporadicky doložená podoba hn oj je reliktem staršího vývojového stupně; forma hnoj navazuje na slo-
venské jazykové území.
Ve městech nebyla položka zkoumána.
3 Podoba hnůj se dokládá především z Moravy. Byla zapisována ve střed. pásu střm. nář. a ojediněle i na
záp. Zábřežsku a v celé oblasti nář. vm. V Čechách se dokládá jen z území záp. od Jihlavy, sporadicky i odjinud.
Na ostatním území českého národního jazyka je běžná forma hnuj.
V branickém dialektu byla zapsána forma hn oj a v kopaničářských nář. podoba hnoj.
4 hnoj sloven. hnoj hnůj stč. hnój, Jg, Tk, SSJČ
hnuj pol. gnój [-u-], hluž. hnój [-u-]

5 hnúj Ru 3 — hnuj Po 1, Ju 1–3, 5, 6, Ru 1, 2, 4, 5

308
7 Hranice nář. forem přivlastňovacího zájmena tvůj se v podstatě kryjí s hranicemi, které zachycuje mapa hláskových variant slova hnůj.
Vytváří navíc mikroareál na Zábřežsku a souvisleji se vyskytuje i v jv. Čechách (záp. od Jihlavy).

Fi

211 můra (1415) — mapa s. 311

1 M múra
mura
mora
moura 710, 713
2 Mapa zaznamenává nář. podoby slova můra (psl. *mora). Je zřejmé, že v důsledku starých intonačních
a přízvukových poměrů na většině zkoumaného území došlo v kořeni k dloužení původního o > ó s násled-
ným pravidelným hláskovým vývojem dlouhého ó (ó > o > ú) včetně krácení ú > u a změny ú > ou v dol-
ských nář.
Na menší části Česka byla zaznamenána forma s krátkým o; jde buď o důsledek různého směru vyrovná-
vání v deklinačním paradigmatu dvouslabičného feminina, nebo o původní podobu, v níž neproběhlo dloužení,
popřípadě o příklon ke slovesu *moriti.
3 Podoba můra je běžná v celých Čechách a téměř na celé Moravě s výjimkou dvou areálů (centrální úsek
střm. nář. a území jz. Moravy), kde byla zapsána obměna mura. Z Uherskohradišťska se dokládá sporadická
forma moura.
Pro slez. nář. a přilehlé Valaško je typická podoba mora.
Mluva měst se zpravidla shoduje s nář. okolím.
4 mora sloven., pol. zmora můra stč. móra, Jg též ob. a slc. móra, Tk, SSJČ
mura sloven.

5 múra Po 1, Ju 1–6, Ru 4, 5 — mura Ru 1 — moura Ru 2

Fi

212 a) sousedů (ČJA 4, 122) — mapa s. 313

b) kuřatům (ČJA 4, 157)
1 M a) sousedu — suseduv (též súseduch 747)
sousedú
b) kuřatum
2 Mapa pozitivně zaznamenává rozšíření forem sousedu a souseduv, které jsou důsledkem krácení ú (ů)
v koncovce gen. pl. (srov. ČJA 4, 122), a formy kuřatum s krácením v koncovce dat. pl., která je zde představena
v maximálním rozsahu (srov. ČJA 4, 157) bez ohledu na to, zda jde o dubletu s jinou podobou. Obměnu sousedů, shodnou
se spis. jazykem, na mapě vyznačujeme jen v těch bodech, kde je dubletní se sledovanou formou.
3 Podoba sousedu pokrývá území sv. poloviny Čech, v oblasti střm. nář. areál s pravidelným krácením (s výjimkou
Zábřežska) a přirozeně celá slez. nář.; tam však převažuje forma souseduv.
Forma kuřatum je běžná téměř po celých Čechách (s výjimkou zč. okraje a Doudlebska), ve Slezsku
a zhruba na záp. polovině Moravy (mimo uzavřený areál na Novoměstsku a Boskovicku).
4 a) souseduv sloven. susedov, hluž. susodow b) —

5 a) sousedu Po 1, Ju 1–4, Ru 4 b) kuřatum Po 1, Ju 1, 3–5, Ru 2–4 — kúřatum Po 1, Ju 2

Fi

á > a, a > á

Na morfologické koncovky je omezeno krácení á > a, ke kterému dochází v nářečích na záp. okraji Čech;
to zde představujeme na dvou svodných mapách. Vedle kvantitativních diferencí původních a-kmenových kon-

310
 covek dat. a lok. pl. (-ám × -am, -ách × -ach), které se prosadily i u jiných typů substantiv, lze sledovat i rozdíl
v koncovce 1. os. sg. ind. préz. sloves 5. tř. (-ám × -am).
Ke krácení á v koncovkách dat. a lok. pl. dochází pravděpodobně v důsledku vyrovnávání podle konco-
vek s krátkým vokálem -om, -och, které se u maskulin a neuter v této oblasti v týchž tvarech uplatňují rovněž;
nelze vyloučit ani analogii podle tvarů s krátkým vokálem v instr. pl. (-ami/-ama).
Vyrovnávací tendence je též nepochybně příčinou dloužení původního a v koncovce instr. pl. -ami > -ámi;
nastává vlivem koncovek dat. a lok. pl. -ám a -ách.
Na svodné mapě představujeme krácení v koncovce dat. a lok. pl. -ám, -ách > -am, -ach (husam, stromkam,
polam; kozach, volach, polach) a krácení v koncovce 1. os. ind. préz. -ám > -am (volam) a naopak dloužení
á v koncovce instr. pl. -ami > -ámi (kravámi).

213 a) husám (ČJA 4, 159) — mapa s. 313

b) kozách (ČJA 4, 179)
c) volám 1. os. sg. ind. préz. (ČJA 4, 290)
d) kravami (ČJA 4, 194)
1 M a) husam
b) kozach
c) volam
d) kravámi
2 Mapa zachycuje územní rozsah koncovky dat. pl. substantiv -am na položce husam, která byla představe-
na již v morfologickém svazku ČJA. Tato koncovka se vyskytuje u všech položek, které tam představují tvary dat. pl.,
a to bez rozdílu rodů (viz ČJA 4, 150; ČJA 4, 151; ČJA 4, 152; ČJA 4, 153; ČJA 4, 154; ČJA 4, 155; ČJA 4, 156;
ČJA 4, 157; ČJA 4, 158; ČJA 4, 159; ČJA 4, 160; ČJA 4, 161; ČJA 4, 162; ČJA 4, 163; ČJA 4, 164), přirozeně
v rozsahu, jak se původně a-kmenová koncovka uplatňuje u jednotlivých morfologických typů. Sledovaná položka
zaznamenává výskyt formy -am v maximálním rozsahu.
Územní rozsah rozšíření koncovky -ach v lok. pl. u substantiv všech rodů je představen na reprezentantu
kozach. Zhruba stejný areál jako kozach mají ještě v morfologickém svazku představené formy kravach (ČJA
4, 178), klukach (ČJA 4, 169) a vozach (ČJA 4, 170). Ostatní formy téhož typu – polach (ČJA 4, 175), pekařach (ČJA
4, 173), nožach (ČJA 4, 174), kosťach (ČJA 4, 180) a nohavicach (ČJA 4, 180) – jsou doloženy z areálů menších.
Forma kozach zaznamenaná též ve Slezsku je důsledkem pravidelného slezského krácení; její areál na
této mapě však neregistrujeme.
Na mapě je zakreslena též hranice rozšíření koncovky 1. os. sg. ind. préz. -am u tvaru volam.
Dlouhé á v tvaru instr. pl. kravámi je důsledkem analogického vyrovnání podle tvarů dat. a lok. pl., které
zde mají koncovky s dlouhým vokálem (kravám, kravách).
3 Východní hranice areálu podoby husam vede zhruba od soutoku Labe s Vltavou po linii záp. od Prahy
a Příbrami až na již. Klatovsko; na jz. okraji však nezahrnuje širší Domažlicko.
Tvar kozach pokrývá záp. úsek střč. nář. a celou záp. podskupinu nář. jzč.
Areál varianty volam zaujímá téměř celou oblast záp. části jzč. nář. až po Příbram a Strakonice (z ní se vy-
děluje pouze Chodsko). Na severu pak byla podoba volam zaznamenána pouze na Lounsku.
Forma instr. pl. kravámi se omezuje na sev. okraj Valašska.
4 a) husam hluž. c) volam pol. wołam
b) kozach pol., hluž. d) —

5 a) husam Ju 2, 5, Ru 2 c) volam Ru 2, 3
b) kozach Ju 5 d) —

Fi

312
 SOUHLÁSKY

Změ n a dz > z
Splynulina dz se vyskytuje ve spisovném jazyce i v nářečích jako znělá poziční varianta k c, např. pedz byla
rozpálená, ledzgdy, nidz nevěděl.
Na větším území Moravy alternuje splynulina dz v některých tvarech téhož slova se souhláskami ď (dz’,
dž). Tady dz vzniklo (nebo se snad uchovalo) morfonologickou analogií podle obdobných alternací neznělých
souhlásek ť (c’, č) se souhláskou c (ts), např. zasadit × zasadzený, kludit × skludzac’, chodit × chodzovac’ stejně
jako zaplatit × zaplacený, mlatit × domlacovac’. Splynulina dz se zde realizuje pouze v jistých morfologických ty-
pech, totiž v adjektivech odvozených od příč. trpného (zasadzený) a u frekventativ typu sklúdzat, chodzovat
‚chodívat‘.
Jen na malé území je omezen výskyt dz za psl. *dj v případech cudzy, m’edza.
Jako samostatný foném existuje tato splynulina v sev. části kopaničářských nářečí (reprezentuje je zde lo-
kalita 755 Žítková). Bývá tu za *dj (medza, cudzí, prjadza), ale v návaznosti na slovenské dialekty i za někdejší
ď (foném ď zde neexistuje, např. vedzeli, budzem, vedzec, dzetko).

214 a) zasazený (ČJA 4, 409) — mapa s. 315

b) cizí (ČJA 5, 19b; ČJA 5, 30)
sklízet (ČJA 4, 349; ČJA 5, 189b)
chodívat (2568)
zavazet (ČJA 1, 64 překážet)
meze (ČJA 4, 108)

1 M a) zasadzeny (též 755)

b) cudzy (též 755)
2 Uzemní rozšíření afrikáty dz je představeno na jediné mapě. Šrafováním je vyznačen typ cudzy, izoglosou
je zachycen typ zasadzeny.
3 Největší geografické rozšíření má splynulina dz u adjektiva zasadzený, odvozeného od příč. trpného.
Zabírá téměř celá slez. nářečí. Starší literatura je dokládá i z nejzazšího sv. cípu Valašska (Horní Bečva a Soláň);
náš výzkum je už zde nezachytil.
Forma cudzy pokrývá pruh přechod. nářečí česko-polských. Tato varianta je charakteristická rovněž pro ko-
paničářskou obec Žítkovou (755).
4 a) cudzí sloven., pol. cudzy b) zasadzený pol. zasadzony, hluž. zasadźeny

5 —
7 Podobný rozsah polosykavky dz jako u adjektiva zasadzeny má dz v případech slovesných tvarů sklúdzat, chodzovat, zavadzat.
Uvedená frekventativa nemáme však doložena ze všech zkoumaných obcí, protože se jejich výzkum musel omezit jen na zápisy ze spontán-
ních promluv.
U těchto slovesných tvarů je územní rozsah s afrikátou menší než v případě zasadzeny.
Forma sklúdzat (s afrikátou dz) byla poměrně důsledně zachycena ve vých. skupině slez. nářečí, navíc se vzácně dokládá také ze sv.
cípu Valašska (748, 750) a z kopaničářské lokality 757.
Na formu chodzovat postrádáme doklady z již. okraje Slezska. Nelze však vyloučit, že její nedostatek tu znamená jen to, že tam se ji
explorátorům nepodařilo výzkumem zachytit. Zvláště tento infinitivní tvar nebylo totiž možno zjistit jinak než ve spontánních hovorech.
(V běžně mluvených projevech bývá obvykle tvar chodit.)
Varianta zavadzat (proti zavazat) ‚překážet‘ vytváří ve Slezsku souvislý územní celek, téměř ji však postrádáme na již. okraji západní
podskupiny; tam je běžnější obměna zavazat. Forma se splynulinou je též v slovenštině a v polštině (zavadzať sloven., zawadzać pol.).
V podstatě stejné území jako forma cudzy zabírá také podoba m’edza (kromě lokalit 818, 819 s variantou meza).

Bh

314
 Změ n a g > h
Hláska g se už v stč. (ve 13. a 14. stol.) takřka na celém území měnila v h, takže z našeho jazyka téměř
úplně vymizela. Asimilací za souhlásku k (např. něgdy, jagživ) se však vyvinulo g nové. Beze změny se pak tato
souhláska uchovala v později přejatých slovech (např. guma, granát).
Změna g > h se neuskutečnila pouze na okraji slezských dialektů. Tam je tedy souhláska g nejčastější.
V některých našich nářečích je sledovaná hláska poměrně vzácná a místo ní se někde realizuje disimilací
vzniklá hrdelná hláska h (např. nehdo, hdy) nebo zadopatrová hláska k (např. kuma, brikáda), viz dále.
Jako příznak slova cizího původu se v dialektech porůznu vyskytuje znělé g dokonce i za cizí souhlásku
k (např. muziga, gula, grematorium).
Uvedená hláska je dále běžná v nářečích v slovech onomatopoických a citově zabarvených (např. gágor
‚husí hrtan‘, gagotat, glgat ‚lokat‘, glubat se).

215 a) humno (ČJA 3, 12 mlat) — mapa s. 315

b) kdo (2365)
1 M a) gumno
b) hdo
2 Jak už bylo uvedeno, souhláska g se v našem jazyce změnila na h. Neprovedení této víceméně pravidelné
změny dokumentujeme na výrazu humno ‚mlat‘.
Souhláska g se na samém okraji slez. nářečí zachovala zejména u starší generace, u ní se většinou realizu-
jí ještě podoby gumno, gřib, goły, mladší generace už běžně vyslovuje uvedené výrazy s hrtanovou souhláskou,
tedy humno, hřib, hoły. Formy jen s h dokládají např. výrazy hned, hnetky, hunym.
Jiného původu je souhláska h u tázacího zájmena hdo. Není výsledkem historické změny.
Podoba kdo vznikla ze stč. kto (< *kъ-to), kam -d- proniklo analogicky podle adverbií kde, kdy. Z asimi-
lované podoby gdo se disimilací artikulačního způsobu vyvinula obměna hdo. Tato změna má souvislost se
zvláštním postavením souhlásky g v souboru českých hlásek.
Počáteční souhláska (g, h) se při výslovnosti zájmena kdo často vypouští a tak vzniká forma do. Vzhledem
k přehlednosti mapy tuto obměnu nesledujeme, je však možno konstatovat, že se poněkud častěji vyskytuje
v Čechách a na vých. okraji vm. dialektů. Změna g > h se rovněž projevuje u zájmen někdo (2379), ledakdo
(2382), nikdo (2384) a u příslovcí kde (2502), kdy (2513).
Nemapujeme jvč. obměnu kro [gro] (o změně d > r viz ČJA 5, 327).
3 Pův. souhláska g (gumno) zůstala uchována ve větší části přechod. česko-polských dialektů.
Varianta hdo byla zachycena v oblasti jzč. nář. (s výjimkou vých. Jindřichohradecka a sz. Příbramska) a ve
dvou členitých areálech prostupujících jednak svč. nář., jednak sev. polovinu Moravy.
4 a) gumno pol. b) hdo dluž. chto

5 a) — b) hdo Ju 1

Bh, Km

Zá mě na g, k
Záměna pův. souhlásky g za k se sledovala na řadě samostatných položek, např. guma, guláš, cikán, ko-
řalka, ale i na souhrnné položce 2164a, např. brigáda, Gustav, kde explorátoři vypisovali spontánně zachycené
doklady sledovaného typu. Při zpracovávání uvedeného hláskoslovného jevu jsme vycházeli z úplného
shromážděného materiálu.

316
 216 a) brigáda (2164a) — mapa s. 317
b) guláš (397)
c) guma (38)
1 M a) brikáda
b) kuláš
guláš
c) kuma
2 Šrafou jsou na mapě vyznačena místa s hojnějšími případy náhrady souhlásky g v slovech cizího původu
souhláskou k, jak byly zachyceny ve spontánních projevech, srov. dále. Forma brikáda je tedy zástupná a před-
stavuje vlastně maximální územní rozšíření slov s vyslovovaným k za pův. g (např. Kustav, kubernie, cikareta).
Je třeba uvést, že se rozsah podob se souhláskou k u jednotlivých výrazů poněkud liší.
Izoglosou byl na mapě postižen protiklad kuláš × guláš a značkami byla zakreslena nářeční varianta kuma;
u těchto dvou výrazů představuje shromážděný materiál úplný obraz o dnešním nář. stavu sledovaného jevu.
3 Náhradou souhlásky g (v přejatých výrazech s pův. g) souhláskou k jsou charakteristické okraje Čech.
Podoby jako brikáda, krok (,grog‘), kulikán (,chuligán‘), Kustav aj. jsou soustředěny zvláště do jzč. nářečí a do
pruhu sev. Čech. Dále od okrajů, zejména ze svč. a střč. dialektů, a také ze záp. Moravy zapsaných příkladů na
sledovaný jev ubývá. Z Moravy pocházejí jen ojedinělé formy, jde o výrazy kipsový a Kotvaldov; jinak převládají
podoby na -g-.
Některé další příklady na sledovaný jev: kauč, kuláš, kardista, kramatika (‚druh polévky‘), kramofón, špakát,
kratulovat, Kabrijel, neeksistuje, klajcha, Sodoma Komora, fotokrafovat, akronom, karáž, kumáky, keometři, kestapák,
kenerálka, vulkárňí, herkot, krunt, ákent, akrárňíci, bakovat, bako, viklajchujou, konc ( < ganz ‚úplně‘), bakr, navikace,
po krichtach (Gericht ‚úřad‘).
Izoglosou je oddělena Morava (bez záp. pruhu) s výhradní podobou guláš od Čech, kde převážně koexis-
tují obě výslovnostní varianty. Pouze podoba kuláš pochází hlavně z Českobudějovicka a ještě z jz. cípu Moravy.
Dubletnost nebo nedubletnost na mapě nevyznačujeme.
Výslovnost kuma je doložena zejména z okrajů jzč. nářečí a ze záp. okraje Roudnicka.
4 —
5 a) — c) kuma Ru 2
b) guláš Po 1, Ju 1–3, 5–7, Ru 2 — gulaš Po 1
Bh

217 a) cikán (1995) — mapa s. 317

b) trakař (ČJA 3, 163)
cikorka (354)

1 M a) cikán
cigán
b) trakač, trakař
tragač
2 Sledují se hláskoslovné varianty se souhláskami k, g u výrazů cizího původu.
Výraz cikán je nejasného původu, hláska k tu odpovídá něm. a ital. g (Zigeuner; Zingaro), slovo trakař je
odvozeno od střhn. tragari (předpokládané je Trag-karren). O jeho různých slovotvorných odvozeninách viz
ČJA 3, 163.
3 Předěl mezi výslovností cikán a cigán je ostrý a výrazně odděluje Moravu a Slezsko (s formou cigán) od
Čech se záp. pruhem Moravy (s formou cikán).
Hranice mezi variantami tragač × trakač, trakař probíhá rovněž severojižním směrem zhruba od Zábřehu
na Boskovice, Brno a Mikulov. Na západ od této linie jsou podoby s neznělým k (trakač, trakař).
4 a) cigán stč., Jg též cingán, SSJČ zast. a nář., cigáň sloven., cygan b) tragač Jg slc., SSJČ nář., SSJ
pol. i hluž. trakař stč. též trak, Jg též traky, SSJČ
cikán stč., Jg, SSJČ

318
5 a) cikán Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 1–4 — cigán Ju 4, 6, 7, Ru 5 — cigan Ju 7 c) —
b) trakař Ju 1–5, Ru 1, 3, 4 — trakar Po 1 — tragač Ju 6, 7, Ru 4, 5
7 Téměř stejný rozsah jako forma cigán má varianta cigorka (ze střlat. cichorea, něm. Zichorie), na jz. Moravě však tato podoba dosa-
huje až k staré zemské hranici. Někdy se i jako nedubletní vyskytuje v svč. dialektech, dubletně rovněž v jzč. nářečích.

Bh

218 a) kořalka (2018) — mapa s. 321

b) gatě (ČJA 1, 78 kalhoty)
1 M a) kořalka — kořa ka
gořalka — gořálka — gořołka
b) kaťe
gaťe
2 Sledují se další případy záměny neznělého k a souhlásky g.
Slovo kořalka bylo přejato z pol. (gořałka). Mapa zachycuje vedle hlavního protikladu ko- × go- též re-
liktní svč. formu kořa ka ( představuje reflex za starší ł v oblasti dnes s jedinou l-ovou souhláskou) a rovněž
podobu s dlouhou kořennou samohláskou gořálka, popř. s pravidelnou střídnicí za tuto dlouhou samohlásku
(gořolka).
3 Hlásková varianta gořalka pokrývá celé Slezsko a vých. Moravu po linii Boskovice–Brno–Mikulov.
Odtud dále na západ máme doloženu převážně formu kořalka.
Okraj sev. a sv. Čech se vyděluje archaickou podobou kořa ka. Z vm. dialektů pocházejí ojedinělé zápisy
gořálka, z vých. podskupiny slez. nářečí obměna gořolka.
Podoba gatě se znělým g za pův. k pokrývá celou Moravu se Slezskem na západ až po linii Svitavy – Třebíč
– Moravský Krumlov. Dále k západu se realizuje varianta katě.
4 a) gořalka gorzałka pol. b) gatě Jg, SSJČ, SSJ gate hovor. expr.
kořalka Jg též kořavka, SSJČ katě SSJČ poněk. zast.

5 a) kořalka Ju 1–5, Ru 2, 3 — kořa ka Po 1 — gořalka Ju 6, b) gaťe Ju 5–7, Ru 2, 4, 5

Ru 4 — gořałka Ju 7
Bh

V souvislosti se zvláštním postavením g v hláskovém systému nářečí bývá tato souhláska v dialektech též
v přejatých slovech za neznělé k. Současný stav zachycujeme na následujících výrazech: muzika, kulovat se; in-
koust, kaval (‚velký kus chleba‘), cukr; krejcar.
Uvedenému střídání souhlásek g a k byla věnována též souhrnná otázka (2164), v níž se shromažďovaly
spontánně zachycené doklady. Povaha tohoto materiálu je natolik nekomparabilní, že jej nemůžeme představit
na mapě. Spokojujeme se tedy jen s výčtem nejčastějších případů na konci tohoto oddílu.

219 a) muzika (2012) — mapa s. 321

b) koulovat se (ČJA 1, 33)
c) krejcar (1956)
1 M a) muziga
muzika
b) gulovat sa (gú- 732, 736)
c) krejcar
2 Na uvedených třech přejatých výrazech se sledovala realizace souhlásky g za pův. hlásku k (muziga z lat.
musica, gula od střněm. kule, grejcar z něm. Kreutzer). Výslovnost muziga, gulovat se je omezena jen na malé
úseky Moravy.
Výslovnost grejcar je podle SSJČ oblastní, v nářečích je však dominantní. Proto na mapě pozitivně posti-
hujeme vzácnější formu krejcar. Různé víceméně pravidelné obměny základového diftongu (aj, ej, é, í) zde ne-
sledujeme a odkazujeme na příslušné hláskoslovné změny, viz ČJA 5, 38; ČJA 5, 39; ČJA 5, 40; ČJA 5, 41; ČJA 5, 42.

319
3 Varianta muziga zahrnuje pouze sev. úsek vm. nářečí s výběžkem na vých. Uherskobrodsko.
Ještě menší území zabírá podoba gulovat se; omezuje se na Břeclavsko a kopaničářská nářečí. V pod-
statě z téže oblasti je doložen také výraz gula ‚koule‘.
Téměř na celém zkoumaném území převládá varianta grejcar, obměna krejcar byla zachycena na mikroare-
álech v Podkrkonoší a vých. od Rakovníka, souvislé teritorium pokrývá na zč. okraji a na širším Prachaticku.
Tato varianta však zde všude bývá zpravidla dubletní s podobou grejcar.
4 a) muzika stč., SSJČ ob., sloven. hovor. c) krejcar stč. krajcar (též grajcar), Jg, SSJČ (též grejcar ob.)
b) gulovat sa sloven. hovor. gul’ovať sa

5 a) muzika Ju 1–7, Ru 2–5 — muziga Ju 7 c) —

b) gulovat se Ju 6
Bh

220 a) inkoust (37) — mapa s. 323

b) kaval (468 velký kus chleba)
c) cukr (355)
1 M a) inkoust
ingoust (ingust)
b) gaval
c) cugr
2 Na mapě je pozitivně zakreslen výskyt tří výrazů se znělým g v přejatých slovech za pův. k, a to u výrazů
ingoust (z lat. incaustum), gaval (ze střdn. kavale) a cugr (ze střhn. zucker). U výrazu inkoust jsme kromě roz-
dílu ingoust × inkoust navíc zaznamenali také podobu s krátkým kmenovým vokálem ingust; ta však není na mapě
zvlášť vyznačena. (Větší část Slezska (bez moravské podskupiny) uchovává jako velmi archaické pojmenování
též černidlo.)
3 Varianta ingoust byla zapsána téměř na celém území, v sz. Čechách, na území mezi Plzní, Strakonicemi
a Příbramí a na jz. a již. okrajích jzč. nářečí a pak na celé Moravě a ve Slezsku důsledně jako forma jediná (ve
vm. a slez. dialektech v obměně ingust), jinde v Čechách převažují dublety ingoust vedle inkoust.
Pojmenování velkého kusu chleba slovem kaval je obvyklé na větší části Moravy (bez jz. úseku) a ve
Slezsku. Střm. dialekty zhruba od Svratky na východ a nářečí vm. se vydělují obměnou gaval. Území Čech má
četné jiné lexémy.
Slovo cugr bylo zachyceno na menších areálech na Znojemsku a v oblasti mezi Brnem
a Svitavami, víceméně ojedinělý je jeho výskyt na Novoměstsku a na Zábřežsku, dále vytváří ještě mikroareály
na již. Českobudějovicku a záp. od Roudnice nad Labem.
Materiál z položky 2164c, kam se zapisovaly výrazy ze spontánních nářečních promluv, nelze postihnout
graficky. Doklady jsou sice značně četné, ale různorodé a jejich zastoupení může být do značné míry náhodné
(v závislosti na explorátorovi, tématu promluvy, lokalizaci, délce výzkumu atd.).
Poměrně hojně je zastoupeno slovo logál (‚malá hostinská místnost‘). Poněkud překvapivě se vyskytuje
v celých Čechách a pak ještě západně od Brna. Dále na východ se uvedeného lexému téměř neužívá.
O podobě gronyka (‚kronika‘) můžeme konstatovat, že pochází hlavně z okrajů Čech, z vých. úseku
střm. nářečí a z vm. dialektů; v nich nejednou dokonce ve variantě gronyga.
Početnější jsou dále doklady balgón a cirgulárka ‚kotoučová pila‘ (ze střč., jč. a střm. nářečí).
Ojedinělé nejsou doklady na podoby grematorium, grém, bungr (všechny z Čech i ze záp. Moravy), gre-
denc, gulmovat, gulma, vigář, lagírník, lagírki (pouze z Čech).
Některé další zapsané doklady: bangrot, pangrot, segretářka, egonomije, golega, brigeta, garanténa, ganál,
cirgus, Balgán, deligates, fregvence, regreace, guráž, gamarátka, picigl. Není bez zajímavosti, že uvedené výrazy
pocházejí hlavně z Čech, kde jinak za pův. g v přejatých slovech bývá častěji souhláska k.
4 a) inkoust SSJČ b) —
ingoust SSJČ (jen výslovnost) c) —

5 a) inkoust Ju 2, 3 — ingoust Po 1, Ju 2–5, Ru 2–4 c) —

b) gaval Ju 6, Ru 5
Bh

320
 Změ n a r’ > ř

Za měkké r’ (z psl. *rj nebo z r před předopatrovými samohláskami, tj. před i, e, ě a před střídnicemi za ę, ь)
je na většině zkoumaného území i ve spis. jazyce souhláska ř. Ke změně r’ > ř došlo v stč. v průběhu 13. stol.
Rozvržení této hlásky je ve všech útvarech našeho národního jazyka v podstatě stejné. Pokud tu jsou odchylky,
plynou patrně ze starobylé (první) depalatalizace r’ (např. před souhláskami k, s), z uchování staršího stavu
nebo z různých vyrovnávacích procesů.
Po stránce fonetické jde o proces asibilace. Při rušení artikulačního závěru se tvoří úžina, v níž se artiku-
lační proud tře. Sykavkový šum zní současně se šumem, který vzniká kmitáním špičky jazyka, mísí se s ním
a úplně s ním splývá.
V důsledku slovenské a charvátské kolonizace, popř. i jako přesah ze sousedních slovenských nářečí není
kmitavé ř v příhraniční oblasti na již. Moravě. V starší literatuře se uvádí, že souhláska ř je nová také v sev. čás-
ti vm. nářečí (na Valašsku), že sem pronikla ze sousedních dialektů až na přelomu 18. a 19. stol. Dnes je ve vm.
nářečích naprosto obvyklá a nic nesignalizuje její pozdní (přejatý) původ.
V nářečí obce Halenkovice (728), která byla osídlena z Valašska v první polovině 17. stol., není souhláska
ř běžná. Nelze vyloučit, že doklady na -r- (místo -ř-) představují relikty mluvy tehdejších horských pastevců,
kteří sem přicházeli od východu.
V lokalitě Velké Petrovice (818) na území Polska je frikativní ř na ústupu, vibrující element se ztrácí, tak-
že tam je vedle výslovnosti ř také rž, rš, u mladé generace rovněž ž, š (vřyd/vržyd/vžyd).
Na mapách jsou zvlášť zakresleny lokality, v nichž se uvedená změna nerealizovala důsledně (orech),
a zvlášť sledujeme jednotlivé případy jejího neprovedení (parez, porád, pekarský, dvírka, horejší, uderit, hore).
Nedostatek změny dokládají také některé další výrazy, jež jsou však natolik ojedinělé, že je nelze podat
na mapě, srov. např. jarmo v lokalitách 626, 629, 643, 728, 731, 737, 736, ríkat 732, rezanka 304, porezali 333.

221 a) ořech (1176) — mapa s. 325

b) pořád (2520)
c) pařez (ČJA 2, 84)
d) pekařský (59)
dvířka (ČJA 3, 29 vrátka v plotě)

1 M a) orech
b) pořád
porád
c) parez
d) pekarský (pekarka)
2 Rozšíření formy orech postihuje území, kde se změna r > ř vůbec nerealizuje. Stejný rozsah jako obměna
orech mají též např. podoby repa, drevo, hríbek, vrelý, stríbro atd.
Forma porád je asi důsledkem variabilnosti adverbiálních forem, navíc možná ovlivněná příslovcem akorát.
Podoba parez představuje ojedinělý případ, kde sledovaná změna nebyla provedena; nelze vyloučit, že je
výsledkem pč. depalatalizace.
Varianty pekarský, pekarka (proti spis. pekařský, pekařka) jsou příklady na starou depalatalizaci měkké-
ho r’ před souhláskami s, k. Obměna pekarka ‚pekařka‘ byla naším výzkumem doložena jen nesoustavně u po-
ložky zaměřené na přechylování jmen činitelských.
3 Podoba orech zabírá oblast tzv. kopaničářských dialektů a odděleně ještě Hlohovec (b. 737, lokalitu s char-
vátskou kolonizací ze 16. stol.) a Halenkovice (b. 728, osídleny valašskou kolonizací). Formy typu orech jsou na
ústupu, zejména v lokalitě 732 (Radějov) jsou charakteristické pro nejstarší generaci.
Varianta porád (ojediněle též porá, poráde, porátej, porádem, porádejc) pokrývá mimořádně velkou ob-
last. Vyskytuje se téměř na celém území svč. a střč. dialektů (kromě Benešovska a okolí Prahy), na Moravě za-
sahuje širším pruhem přes Novoměstsko na Boskovicko a Brněnsko až k Mikulovu. Na ostatním území domi-
nuje podoba pořád.
Depalatalizovanou podoba parez jsou charakteristická jzč. nářečí (bez Táborska), na západě s malým pře-
sahem do střč. nář. skupiny.

322
 Obměny pekarský (pekarka) se vyskytují v oblasti slez. nářečí s přesahem na Valašsko (zde jako dubletní) a pak
přirozeně i v oblasti neexistence ř, viz též PRO F4.
4 a) orech sloven., hluž. worjech c) parez sloven.
b) porád SSJČ zast. a obec., sloven. d) pekarský stč., sloven. pekársky, pol. piekarski, hluž. pjekarski
pořád stč., Jg též pořáde, SSJČ též pořáde zast., pořádejc,
pořádem, pořadem, pořádkem vše nář.
5 a) — c) parez Ju 5, Ru 2, 3
b) porád Po l, Ju 1–4, Ru 1, 4 d) —

7 Na depalatalizaci r’ > r před souhláskou k ukazují rovněž podoby dvérka, dvírka. Tento lexém je na části zkoumaného území nář. variantou pro
výraz vrátka (v plotě). Varianta dvírka se vyskytuje hlavně na Mladoboleslavsku a Roudnicku, obměna dverka je ve Slezsku.

Bh

222 a) hořejší (ČJA 2, 148 horní) — mapa s. 326

b) udeřit se (ČJA 1, 67 uhodit se)
c) hoře (ČJA 5, 376 nahoře)
1 M a) hořejší
horejší
b) udeřit (se)
uderit (hoderet)
c) hore
2 Na mapě jsou zachyceny tři výrazy, u nichž je proti očekávání samohláska r místo ř.
Formy horejší, hore jsou patrně analogické podle tvarů se základem hor- (hora, horní). Jejich rozšíření se
navzájem územně liší. U adverbia hore nelze vyloučit vliv slovenského sousedství.
Obměna uderit by mohla být důsledkem analogie (podle úder), nejde-li o derivát od starého udierati (im-
perfektum k pův. udrieti).
3 V Čechách se adj. horní obměňuje slovotvorně, viz ČJA 2, 148. Zde sledovanou změnu dokumentuje jen slo-
votvorná varianta horejší (× hořejší). Ta se vyskytuje téměř v celé jzč. nář. oblasti (mimo Příbramsko, Táborsko
a Jindřichohradecko).
Lexém udeřit (se) je omezen na větší část Moravy s menšími přesahy do Čech a do Slezska. Varianta ude-
rit zahrnuje rozsáhlé území střední Moravy. Je běžná na východ od linie Svitavy–Boskovice–Brno–Mikulov po hranici
slezských nářečí s přesahem do horního Poodří (dál na východ se lexém udeřit nevyskytuje).
Tvar adverbia hore máme doložen jen z vm. nářečí, zejména ze Vsetínska a z kopaničářských nářečí.
Hláskoslovný jev (depalatalizace měkkého r’) nelze na uvedeném výrazu sledovat v celém rozsahu, protože se
v těchto nářečích v našem významu užívá většinou předložkový výraz navrchu a adv. hore se tu vyskytuje zpravidla
jako dubleta.
4 a) hořejší (hluž. horjeka) b) uderit sloven. uderiť sa
hořejší stč., Jg, SSJČ udeřit stč., Jg, SSJČ
c) hore Jg sloven., SSJČ nář., sloven., hluž. horje

5 a) — c) hore Ru 5
b) —
Bh

P alat ál n í, p a la tal izo v a né , as ib i lo va n é so u h lá s k y

Jako okrajový český archaismus (podporovaný sousedstvím polštiny) se jeví zachování palatalizovaných,
popř. palatálních sykavek s’, z’ (ś, ź) a asibilát c’, dz’ (ć, dź). Ty přetrvávají před kontinuantami starého i, ě, ę, ь.
Na části slezských nářečí je obdobný stav, jaký byl v starším českém jazyce. Existují tu tedy tři řady syka-
vek, např. š × s × s’ (ś) atd.
Ve spisovném jazyce a ve většině našich dialektů došlo k zjednodušení složitého systému a souhlásky s’,
z’ splynuly se sykavkami s, z (s’eno > seno, z’ima > zima).

324
 Na části slezské nář. oblasti splynula řada palatalizovaných ostrých sykavek (s’, z’, c’, dz’) s tupými (š, ž,
č, dž): např. s’eno > šeno. Výslovnost „splynulých“ sykavek ve slovech šeno, žyma, nošyč, često je tedy stejná jako
výslovnost sykavek např. ve výrazech šest, žyvot, zasyč, čelo. Soudilo se, že tato sykavková řada má „měkčí“
odstín.
Na větším teritoriu slezských dialektů se pův. souhlásky ť, ď vyslovují se šumem, jsou asibilované, tedy
c’ (č), dz’, na menší oblasti se vyslovují jako palatální ť, ď.
V přechod. nářečích česko-polských jsou v uvedených případech sykavky palatální, tedy ś, ź, ć, dź (na roz-
díl od palatalizovaných s’, z’, c’, dz’), viz podrobněji dále.

Palatalizace před i, e

223 a) zima (ČJA 5, 50, ČJA 5, 114) — mapa s. 327

b) těsto (457)
c) budete (ČJA 5, 68c)
skupiny s’c’, z’dz’

1 M a) zima
zyma
z’ima
źima
žyma (žima 835, 836)
b) ťesto
c’esto
ćesto (ćasto)
često
cesto 755
c) budete
buďeťe
budz’ec’e (budz’oc’o 801)
budźeće (bendźeće)
budžeče
budzece 755
2 Uzemní rozsah palatalizovaných sykavek a polosykavek (asibilát), popř. jejich kontinuantů se v řadě pří-
padů shoduje. Na mapě představujeme stav na výrazech zima, těsto a budete. Rozšíření forem z’ima/źima, c’esto/ćesto
(ćasto), budz’ec’e/budźeće je zcela shodné s rozšířením palatalizované sykavky nebo asibiláty např. ve výrazech na
voz’e/voźe, voz’ic’/voźić, s’eno/śeno, s’ivy/śivy, kos’ic’/kośić; c’etka/ćetka, c’ichy/ćichy, dz’edz’ina/dźedźina. Podobně
variantám žyma, često a budžeče odpovídají např. varianty na vože, vožyč, šeno, šyvy, četka, čela, čychy…
Podoby cesto, budzece vznikly v návaznosti na slovenská nářečí ztvrdnutím staršího c’, dz’ (c’esto > cesto,
budz’ec’e > budzece). Hláskoslovné obměny jiné povahy, např. dispalatalizovanou formu ćasto, formy s různou
realizací pův. nosovky (např. bedźeće, bendźeće) zde nesledujeme.
3 Kromě frenštátské podskupiny, která se podobami zyma, těsto neliší od dialektů na Valašsku, uchovávají slezská
nářečí sykavky a polosykavky palatalizované, popř. palatální. Uvedená frenštátská podskupina se však vyděluje
výslovností slabik dě, tě v případě tvaru budětě. Okraje opavské podskupiny a ostravská podskupina mají realizace z’ima,
c’esto, budz’ece’. Přechod. nářečí česko-polská se liší palatálními souhláskami źima, ćesto, budźeće.
Splynutí ostrých sykavek s’, z’ (a také c’, dz’) s tupými š, ž, č, dž (žyma/žima, često, budžeče) je charakteristické
pro centrální Opavsko a odděleně pak pro Jablunkovsko. Forma cesto byla zachycena jen v typu kopaničář-
ských dialektů, reprezentovaném zde bodem 755.
4 a) z’ima pol. zima [źima] c) budz’ec’e hluž. budźeće, pol. będziecie
b) c’esto hluž. ćěsto, pol. ciasto [ćasto]

5 —

328
7 Asimilací k následující palatální/palatalizované/asibilované souhlásce vznikly souhlásky s’, z’ / ś, ź ve skupinách s’c’/ść , z’dz’/źdź, např. něs’c’
(nis’c’) / něść, dos’c’/dość/došč), jez’dz’ic’/jeźdźić/ježdžič. Rozsah těchto skupin se zcela kryje s rozsahem palatálních/palatalizovaných/asibilovaných
hlásek v typu z’ima / źima / žima (žyma), viz výše.

Bh

Palatalizace před pův. e a před souhláskou

V pruhu česko-polských přechod. nářečí jsou měkké souhlásky i před pův. e (a též před r’ a před některý-
mi měkkými souhláskami, viz dále).
V této oblasti jsou sykavky jiného charakteru než v slezských dialektech českého typu (v tzv. dialektech
lašských). Graficky je označujeme ś, ź, ć, dź, tj. s čárkou nad souhláskou, ne za ní. (Odlišujeme je tak od syka-
vek palatalizovaných, zapisovaných s’, z’.) Artikulují se tak, že hrot jazyka je poněkud dále vzadu, rezonanční
dutina je pak poněkud větší.
Tento hláskoslovný jev představujeme na položkách sestra, sedět, imp. sedni (k sednout). Téměř stejný
územní rozsah má tato změna sykavky i u inf. myslet.

224 a) sestra (ČJA 5, 68b) — mapa s. 327

b) sedět (1721)
c) sedni si imp. (1729)
myslet (ČJA 4, 359)
srp (ČJA 3, 67)
slimák (ČJA 2, 61)
světlo (231)
svině (875)

1 M a) śostra
b) s’edz’ec’ (šedžeč, śedźeć)
c) sedňi
s’edňi (šedňi, śedňi)
2 Měkčení sykavky před starým e dokládají např. slova sestra (v dispalatalizované variantě śostra) a v’eśeli,
śekyra, źeluny.
Jiný rozsah měkčení před samohláskou e máme ve výrazech sedět a u imp. sedni (k sednout). Jde tu nepo-
chybně o reflex rozdílného původního základu, totiž buď sed-, nebo sěd-.
3 Typ śostra pokrývá pruh přechod. nářečí česko-polských (831–836).
Obměna s’edz’ec’ (popř. šedžeč, śedźeć) zabírá celé území od řeky Ostravice na východ a zkoumané lokality na
území Polska, forma s’edňi (popř. šedňi, śedňi) má územní rozsah ještě větší: zahrnuje v podstatě celá slezská nářečí
kromě záp. a již. okraje Opavska a kromě teritoria mezi Odrou a Ostravicí. Na ostatním území je jen forma se zá-
kladovým sed-.
4 a) s’ostra pol. siostra, hluž. sotra c) —
b) s’ed’z’ec’ pol. siedzieć, hluž. sedźeć

5 —
7 Měkčení existuje také před palatálními ň, l’, r’ a před palatálními retnicemi, např. ve výrazech myśleć, śerp, ślimok, śv’atło, śviňa.
Územní rozsah tohoto měkčení se kryje s rozsahem formy śedźeć. Na Jablunkovsku, kde došlo k splynutí sykavkových řad, je místo ś, ź pouze
š, ž, viz ČJA 5, 223 zima. Jde o změnu navazující na stav v polských dialektech.

Bh

Palatalizace v slabikách de, te, ne

Různý územní rozsah mají měkké ť, ď, ň proti „tvrdým“ t, d, n, neboť měkkost souhlásek se – na rozdíl od
spis. jazyka – zachovala také před samohláskou e (původní nebo za ь), nenásledovala-li tvrdá zubnice, a rovněž
před slabým ь, následovala-li retná souhláska.
Uvedená řada měkkých souhlásek se zkoumala na četných položkách. Na zvláštní mapě představuje-
me slabiku ně- (neděle, nemocný), slabiky dě, tě byly probrány spolu se sykavkami, viz ČJA 5, 223 zima, těsto, bu-
dete.

329
 Protiklad ne- × ně- sledujeme jednak na slově neděle, jednak na jiném výrazu opět se záporkou ne- (ne-
mocný). Stejný územní rozsah jako forma němocny (se záporným ně-) mají např. výrazy něvěsta, něse a ovšem
i tvar něbudětě.

225 a) neděle (1520) — mapa s. 331

b) nemocný (1915)
1 M a) neďela (nedz’ela, nedžela)
ňeďela (ňedz’ela, ňedžela, ňedźela)
b) nemocný
ňemocny (ňimocny, ňomocny 801)
2 Mapa vymezuje rozsah slabiky ně- proti ne- na slově neděle a na výrazech se záporkou ne-: nemocný (ne-
budete). U výrazu neděle je hranice forem s asibilovaným dz’ (nědz’ela × něděla) stejná, jak je vedena na
mapě ČJA 5, 223 b) těsto.
Pravidelnou hláskoslovnou změnu eN > yN, iN (němocny × nimocny) jsme nesledovali, viz ČJA 5, 70 b) jelen.
3 Tvary něděla a němocný pokrývají celé území Slezska s malým přesahem na sev. okraj Valašska. U slova
neděle je přesah formy s ně- větší, dosahuje až k Vsetínu.
Varianty s ně- jsou zejména v západní (opavské) a ve frenštátské podskupině na ústupu. V lokalitách 803,
804 u výrazů nedz’ela (a také nesec’e) podoby s měkkou nosovou souhláskou nejsou doloženy. V obci Spálov
(701) se slabika ne- neměkčí vůbec, srov. nebudětě (nesetě). V městské mluvě Příbora a v jeho blízkém okolí jsou
pouze tvary depalatalizované, tedy jen nemocny, ale také jen nebudete.
4 a) neděle pol. niedziela, hluž. njedźela b) nemocný pol. niemocny

5 a) neďele Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2, 4 — neďela Ju 6, 7, Ru 5 — ňeďela Ju 7 b) nemocný Po 1, Ju 3, 4, 6, 7, Ru 3, 4

Bh

Palatalizace před starším -ьba

Palatalizace souhlásek před sufixem -ьba má nezvyklý geografický rozsah. Sledujeme ji na slovech pros-
ba, svatba, hanba.

226 a) hanba (1790) — mapa s. 331

b) svatba (ČJA 1, 13)
c) prosba (2126)
1 M a) hamba
haňba (gaňba)
b) svaďba (svadz’ba, svadžba, svadźba)
c) proz’ba (prožba, proźba) — prožba (jč.)
2 Měkčení souhlásky -n- před starším *-ьba v slově hamba (asimilací z hanba) má mimořádně velký územní rozsah.
Soudíme, že na této skutečnosti má podíl analogie se slovesem hanit. (Gebauer má za to, že se forma haňba může vyvo-
zovat z *ganjьba.)
Měkčení souhlásky -t- (v asimilovaném znění -d-) ve slově svadba nelze zachytit v celém rozsahu, neboť
se na části Slezska vyskytuje jiný lexém, totiž vesele, srov. ČJA 1, 13.
Měkčení sykavky -s- (v asimilovaném znění -z-) u slova prozba (asimilací z prosba) lze v slezských nářečích
zařadit k pravidelné změně sykavky před bývalým slabým jerem, následovala-li retná souhláska.
Realizaci prožba v již. Čechách vykládá Gebauer vlivem sufixu *-jьba. Domníváme se, že jč. forma prož-
ba vznikla analogicky podle případů jako prošen, prošení, imp. proš.
Při zpracovávání těchto položek nehledíme na pravopisné zásady, ale příslušné výrazy zapisujeme podle
výslovnosti.
3 Izoglosa hamba, hanba × haňba probíhá ze severu po staré zemské hranici až k Svitavám, odtud míří
k Boskovicím, dále k Brnu a Mikulovu. Východně od této linie je běžná varianta haňba.

330
 Forma s palatálním -ď-: svaďba (nebo s palatalizovanou splynulinou -dz’- (-dž-, -dź-) pokrývá větší část
vm. nářečí (bez Uherskobrodska a dolských nářečí) a celou frenštátskou podskupinu slez. nářečí s přilehlým
Frýdecko-Místeckem.
Hlásková podoba s měkkou sykavkou proz’ba pokrývá větší část slezských nářečí, ale bez frenštátské
podskupiny. Odděleně se tvar prožba dokládá z již. Čech.
4 a) haňba pol. i hluž. han’ba c) prožba hluž. próstwa [pru-]
b) —

5 a) hanba Ru 3, haňba Ju 6, 7, Ru 5, hamba Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2, 5 c) prozba Po 1, Ju 1–7, Ru 2, 4, 5, prožba Ru 3

b) —
Bh

V ýv o j mě k k ýc h r et n ic

V starší češtině existoval protiklad měkkých a tvrdých souhlásek, např. metu, ale m’et’eš. Depalatalizačními
procesy se u retnic dospělo k nářečním rozdílům:
a) Pův. měkké retnice se zachovaly. b) Měkké retnice zanikly, ale zůstaly po nich stopy; pův. měkká labi-
ála se rozložila, rozštěpila (dekomponovala) v mj/mň, bj, pj, vj. c) Měkké retnice se depalatalizovaly (v’ež > vež,
běží > beží).
a) Měkké retnice se jako okrajový archaismus důsledněji dochovaly v sev. části vm. nářečí a v pruhu pře-
chodových nářečí česko-polských před kontinuantami starého i, ě a před střídnicemi za *ę nebo za skupení *ьj +
samohláska (v pruhu přechodových nářečí i v jiných případech, např. před e, před střídnicemi za ь, srov. např.
bere × b’eře, pes × p’es). Někdy je palatalizovanost retnic akusticky málo výrazná, např. v lokalitách 748, 750.
b) Na většině zkoumaného území došlo k rozštěpení (dekompozici) pův. měkkých retnic: p’, b’, v’, m’ daly
pj, bj, vj, mj/mň, např. p’ěna > pjena, m’ěsto > mjesto, mňesto.
Skupiny pj, bj, vj, mj/mň za měkké labiály jsou nejrozšířenější před pův. ě (p’ + ie se začalo chápat jako pj
+ e). Rozložené skupiny před samohláskou i (typ pjivo) se vyskytují vzácně, viz dále.
Na značně rozsáhlém teritoriu se tyto skupiny (bj, pj, mj, vj) nacházejí také před jinými samohláskami, ze-
jména před a z někdejší nosovky ę, např. hříbja, pjata, vjadnúť, pjatro, a před analogickým a, viz dále.
c) Na menším území a v omezeném množství případů došlo k depalatalizaci retnic, např. b’ežet > bežet.
Prostá depalatalizace (zánik měkkých retnic, „ztráta jotace“) nastala poněkud důsledněji jen na malém území
Litomyšlska, ale i tady jde o vzácný archaismus, viz dále.

227 a) bič (851) — mapa s. 333

b) pes (ČJA 4, 53)
c) běžet (2165)
1 M a) bjič
b) p’es
c) bežet
2 Na mapě je pozitivně postižen výskyt dekomponovaných skupin s retnicí před samohláskou i (bji, pji, mji,
vji × bi, pi, mi, vi) na zástupném slově bič. Podoby jako bjič, pjivo, vobjilí, mjilý se vyskytují v nepatrných zbyt-
cích na okrajích zkoumaného území.
Na téže mapě se zároveň sledují měkké labiály před samohláskou e (p’es, b’ere, p’eče, v’elk’i).
Dále jsou představeny výsledky ze souhrnné položky, do níž explorátoři měli zapsat všechny spontánně
zachycené doklady na depalatalizaci. Různé zachycené případy depalatalizace (např. smeje se, pet) na mapě za-
stupuje sloveso bežet. Některé další případy uvádíme ve výčtu dále.
Je třeba zdůraznit, že získaný jazykový materiál není plně komparabilní, mj. i proto, že z některé lokality
je dokladů větší počet, kdežto z jiné jen doklad jediný. Nicméně je jisté, že mapa přináší obraz, kde se vůbec ten-
dence k depalatalizaci projevila, a že sem byly zařazeny doklady nelexikalizované.

332
 V souhrnné položce byly otázky zaměřené na různé pozice retnic (v slovních základech, v příponách atd.).
Předpokládaná diferenciace podle různých výrazů, tvarů a pozic retnice se neprokázala.
Některé doklady na zachycené depalatalizované výrazy: slamenná b. 103, smeje se, slamenki, pameť, človek,
veje, obe b. 106, medenec b. 124, voni se utopej, voni se koupej, zatopej, troubej b. 126, spej, krmej b. 128, pekní b. 129,
zapometlivá b. 133, voni trápej, zlobej b. 136, kvet, prospevuje si, meli b. 146, v zejme b. 161, človek, naspech, na
belidle, ve sklepe, v Ťišnove b. 162, Melňik b. 216, zemeďelec b. 230, zaveje b. 307, zmeňí se b. 316, ona mela b. 448,
medveď b. 665. Poněkud častěji se depalatalizace objevovala v tvarech 3. os. pl. typu troubej, v lok. sg. f troube
a v slovech dřevenej, Melňik.
Depalatalizované výrazy se vyskytují zpravidla jako lexikalizované případy. Přesvědčivým lexikalizova-
ným příkladem je sloveso vedět a subst. veža, viz dále.
Lidem, kteří vyslovují slabiky be, pe, me, ve (pet, bežet, mesto, veďet) místo pje, bje, … (pjet, bježet, …), se
přezdívá petáci, mluví se pak o petáckém nářečním typu.
3 Výslovnost typu bjič dokládá náš materiál zcela ojediněle z Chodska (304, 310), poněkud hojnější zápisy
jsou z již. Čech, z mikroareálu na sever od Slavonic a z několika lokalit na styku vm. a slez. nářečí (např. koup-
jili, ke schorovji, hřebjíki, vjíko, zlobjit, objílit, nabjití, tátovji, zivjit, zatopjili). Tam všude jsou však obvyklejší ce-
loúzemní formy bič, pivo, vobilí, milí. Varianta mňilý, mňísa byla zaznamenána jen ze Spálova (lokalita 701).
Měkké retnice před samohláskou e u slov typu p’es se uchovávají pouze v pásu přechod. nářečí česko-pol-
ských (831–836).
Nejčetnější doklady na depalatalizaci v slabikách bě, pě, mě, vě pocházejí ze svč. nářečí a pak také ze střč.
dialektů na Roudnicku a sev. od Prahy. Ojediněle se tento hláskoslovný jev dokládá ze sz. Boskovicka, ze záp.
okraje střč. nářečí a z nářečí jzč. Lze soudit, že tendence k depalatalizaci měkkých retnic byla výrazná a patrně
zasáhla větší území, než se dá vyčíst z našich map (srov. i spis. peníz, zcepenět, veverka, koupel).
4 a) — c) bežet sloven. bežať
b) p’es pol. pies

5 —
Bh

228 a) věděl příč. min. sg. m. (ČJA 4, 374) — mapa s. 333

b) věž (2112)
1 M a) v’eďel
vjeďel
veďel
b) vež(a)
2 Na dvou výrazech sledujeme různé realizace pův. měkké retnice před pův. ě. Depalatalizace je u slovesa
věděl provedena v mimořádně velkém rozsahu, jde o lexikalizovaný případ. Pozoruhodné přitom je, že se ne-
objevuje v svč. nářečích, kde jinak je uvedený proces nejčastější, srov. dále.
Jako lexikalizovaný relikt se jeví rovněž depalatalizovaná forma vež(a). Ta je na mapě postižena jen pozi-
tivně.
3 Převážná část zkoumaného území je charakteristická formou s rozloženou retnicí, tedy vjeděl. Široký
pás záp. Čech (zhruba od linie Mladá Boleslav – Praha – Příbram – Strakonice – Prachatice na západ) a širší
Jindřichohradecko se vydělují variantou veděl. Běžně je tato forma dubletní vedle novější formy věděl. V sev.
úseku vm. nářečí a odděleně v přechod. česko-polském pruhu se uchovávají podoby s měkkou retnicí (v’eděl).
Varianta vež(a) se omezuje na Moravu, zejména na vm. a slezská nářečí. Je téměř vždy dubletní s nemapovanou
obměnou vjež(a).
4 a) věděl stč., Jg, Tk, MČ, hluž. wědźał b) veža sloven.
v’eděl pol. wiedział [v’-]
veděl sloven. vedel
5 a) vjeďel Ju 1–6, Ru 2–4 — vjéďel Ju 1, 2 — weďel Po 1 — vjeďél Ru 5 b) —
— v’eďéł Ju 7
Bh

334
 Realizace slabiky mě

Za pův. m’ě jsou v nářečích rozložené slabiky ve variantě mňe nebo mje. V dotazníku na uvedený hlásko-
slovný jev byl větší počet otázek (např. umět, město, náměstí, země, měsíc, v zimě). Na mapě představujeme stav
na slově město.
Varianta mj vznikla tak, že m’ + ě se začalo chápat jako spojení mj + e, varianta mň má původ v předržení
nosového závěru.

229 město (43) — mapa s. 337

1 M mjesto
mňesto
m’esto (m’asto)
2 Hranice mezi oběma výslovnostními typy je poměrně ostrá a vcelku se nemění, protože jde o jev, který si
mluvčí neuvědomují. V oblastech, kde se varianty mj a mň stýkají, vznikl někdy „nevýrazný neutrální výslov-
nostní typ“ (Bělič, 1972, s. 49).
Ojediněle se i původní skupina mň vyslovuje jako mj, např. spomjel si, šel ke mje, jinde se rozdíl ve vý-
slovnosti zachovává, např. ze sev. Valašska proti mjesto, m’esto je mňe se nechce; z Valašska, Holešovska
a z okolí Lipníka nad Bečvou, kde je jinak běžná skupina -mj-, vyděluje se skupením -mň- slovo zemňák.
Podoba s rozloženou retnicí před samohláskou i (mňísa, mňilý) je omezena na mikroareál sev. okraje vm.
nářečí, je doložena jen ze Spálova (b. 701). V starší literatuře se připomíná ještě z nedalekých Bernartic (b. 721).
3 Větší územní rozsah mají varianty s mň (mňesto), formy s mj (mjesto) vytvářejí kompaktní územní celky
spíš na okrajích území našeho národního jazyka. Na mapě jsme postihli jejich maximální rozsah.
Typ mjesto se vyskytuje v Čechách na Plzeňsku, odděleně pak v již. Čechách a na přilehlé jz. Moravě (zhruba od
linie Strakonice–Tábor–Jihlava–Třebíč na jih). Na Moravě je typ mjesto dále na úzkém příhraničním pruhu
obcí Břeclavska a na části kopaničářských dialektů. Značně rozsáhlý celek vytváří na vých. okraji střm. nářečí
(včetně Holešovska) a ve Slezsku.
Varianta m’esto s dochovanou měkkou retnicí se vyskytuje na Valašsku a v přechod. nářečích česko-polských.
4 mňesto spis. výslovnost m’esto stč., pol. miasto [m’asto]

5 mňesto Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2–5 — mjesto Ju 6 — m’esto Ju 7

Bh

Retnice před střídnicemi za pův. ę

Měkké retnice nebo jejich rozštěpené obměny mají před střídnicemi za někdejší nosovku ę různý územní
rozsah.

230 a) vadnout (1363) — mapa s. 337

b) patro (ČJA 3, 15)
1 M a) vadnout
vjadnout (jadnúť 701, 754, gvjadnuc’ 808, 819, 820)
v’adnúť — v’yndnuć (v’yndnyć 834–836)
b) patro
p’atro — p’yntro 831–836
pjatro (též pšatra 312, přatra 312, 314, 316)
2 Mapa vymezuje oblasti s různou realizací pův. měkkých retnic v, p před dřívějším ę (*svędnąti, *pętro).
V přechod. nářečích česko-polských je rozložená nosovka yn; zde je tedy měkká retnice před vokálem y (v’ynd-
nuć, p’yntro).
Ojediněle zachycená forma jadnúť ukazuje na zánik retnice (srov. např. mazovské podoby jały, źały z pův. bjały,
bźały).

335
 Řídké obměny pšatra, přatra by mohly souviset s rozkladem měkké retnice, přikláníme se však spíše
k tomu, že podoba vznikla jako důsledek etymologické nejasnosti výrazu. Machek zde mluví o anticipaci souhlásky ř.
Tento jeho výklad považujeme však za málo přesvědčivý.
3 Forma s realizovanou měkkou retnicí (v’adnúť) se uchovává na obvyklém území sev. úseku vm. dialektů
a v pruhu přechod. česko-polských nářečí, zde s převládající formou v’yndnuć. Podoby s rozloženou retnicí
(vjadnút) vytvářejí tři oddělené oblasti. Jedna zahrnuje slezská nářečí s malým přesahem na Valašsko, druhá po-
krývá již. úsek vm. dialektů bez pruhu nářečí dolských, třetí oblast vystupuje v střm. nářečích mezi Třebíčí,
Novým Městem na Moravě, Moravským Krumlovem a Znojmem.
Na ostatním území dominuje depalatalizovaná forma vadnout.
Výraz patro, pl. patra (kromě jzč. nářečí, kde převládá pojmenování odr, a kromě okraje vm. nářečí
s označením lešéní) má na většině zkoumaného území uvedené slovo depalatalizovanou podobu patro.
Forma s dekompovanou retnicí vytváří oblast v střm. nářečích v širším souvislém pruhu od Nového Města
na Moravě k Brnu. Dále je charakteristická pro slezská nářečí a sev. okraj vm. dialektů. Sev. úsek vm. náře-
čí (Vsetínsko) se vyděluje obměnou s měkkou palatálou v’adnúť. Přechodová nářečí česko-polská se liší ob-
měnou p’yntro.
4 a) vadnout stč., Jg, SSJČ, sloven. vädnúť b) patro Jg, SSJČ
v’adnout pol. więdnąć p’atro pol. piętro

5 a) vadnout Ju 2, 3, 5, 6, Ru 2–4 — wadnout Po 1 — v’adnúť Ju 7 b) patro Po 1, Ju 1–4, Ru 3

— vjadnút Ru 5
Bh

231 pata (ČJA 5, 106) — mapa s. 339

rozum’a 3. os. pl. ind. préz. (ČJA 4, 317 rozumějí)

1 M pata
p’ata 801, 818, 819 — p’ynta 830–836
pjata (též 755)
2 Na slově pata se představuje rozsah tří různých forem s retnicí před pův. nosovkou ę.
3 Na téměř celém zkoumaném území je depalatalizovaná forma pata, podoba s rozloženou retnicí (pjata) je
omezena jen na slezská nářečí s malým přesahem na sev. Valašsko, několik lokalit sev. od Opavy uchovává po-
dobu p’ata, pás přechod. česko-polských dialektů se vyděluje podobou se zachovanou měkkou retnicí před roz-
loženou nosovkou (p’ynta).
4 pata stč., Jg, SSJČ, sloven. päta p’ynta pol. pięta [p’-]
pjata hluž. pjata

5 pata Ju 2–7, Ru 2, 3, 5 — páta Ju 1, Ru 4 — p’ata Po 1

7 Samohlásky á (a), o, ú, u po měkkých retnicích, popř. po rozložených měkkých retnicích se vyskytují v určitých oblastech poměrně pra-
videlně v tvarech 3. os. pl. sloves 4. třídy, např. oni rozum’á, rozumja, rozumňá, rozumjo, rozumju, rozum’um. Tvar s koncovým á – rozu-
m’á představuje víceméně pravidelnou nepřehlasovanou střídnici za nosové ę. Obměna rozumjo vznikla pravidelnou změnou á > o, tvar ro-
zumjum ukazuje na rozloženou nosovou samohlásku. Forma rozumjú (slez. rozumju) je analogická podle tvarů s náležitým zakončením na -ú,
např. podle oni nesú (slez. nesu).
Tvary na -á, -a po měkkých retnicích nebo po rozložené retnici (rozum’á, rozumjá, rozumja, rozumňá) jsou v příhraničním pruhu na jihu vm.
dialektů, dále ve vých. a již. podskupině slezských nářečí s přesahem na Valašsko. Varianty na -o (rozumjo), pokrývají malou oblast
Frýdecko-Místecka. V západní slezské podskupině (Opavsko) jsou obvyklé tvary na -u (rozumju), v přechodových nářečích česko-polských
převládají tvary na -um (rozum’um).
Celou pestrost zakončení 3. os. pl. ind. préz. uvedeného slovesa a přesné regionální vymezení jednotlivých tvarů lze najít v ČJA 4, 317.

Bh

336
 232 hříbatům dat. pl. (823) — mapa s. 339
1 M hříbatúm (-um, -om, -am, -ám)
hříbjatúm (-um, -om, -am, -ám)
hříb’atom (-um, zgřyb’yntum)
2 Sledovaly se různé hláskoslovné realizace za pův. měkkou labiálu v tvaru dat. pl. n. hříbatům (hříbatům
× hříb’atům × hříbjatům). Jde tu o retnici před střídnicemi za pův. *ę, za nímž následovala tvrdá zubnice (souhláska t).
V těchto případech ve spis. jazyce a na značném území i v nářečích docházelo důsledně k depalatalizaci.
Tvary hříbjatům (ale i hříbjat, hříbjatách, hříbjatama) s rozloženou měkkou retnicí mají nezvykle velký územní
rozsah; to proto, že byly zformovány pod vlivem analogie s tvary s pravidelnou měkkou nebo rozloženou retni-
ci, např. podle hříbje, hříbja, hříbjeti.
Odsouvání počáteční souhlásky hříbatům – říbatům jsme zde nevěnovali pozornost, neboť tento jev je dů-
kladně probrán na jiném místě, viz ČJA 5, 274; ČJA 5, 275; ČJA 5, 276; ČJA 5, 277.
3 Podoby s rozloženou retnicí (hříbjatům, …) jsou rozšířeny na téměř celé Moravě (bez Zábřežska a části
Litovelska) a na již. okraji Čech. Dále na západ jsou jen tvary depalatalizované, tj. hříbatům, … V sev. úseku
vm. dialektů a v přechod. pásu česko-polských nářečí jsou též formy s měkkou retnici, tj. hříb’atom, hřib’atum;
zgřyb’yntum.
4 —
5 hříbatum Po 1 — říbatum Ju 1–3, 5 — řibatum Ju 1, Ru 4 — říbatúm Ru 2 — říbatom Ju 5 — hříbjatom Ru 5 — řibjatum Ru 3 — řibjatom Ju 6 —
hříb’atom Ru 5

Bh

Změna b’, p’, m’ > b, p, m > d, t, n — mapa s. 339

Změna měkkých retnic b’, p’, m’ před samohláskami ě, i v souhlásky t (ť), d, n (s mezistupněm b, p, m) je naším
výzkumem doložena jen několika výrazy: dič (‚bič‘), paďerkovat, didlo, hráde (‚hrábě‘), škoťíček, dřemeno. Hodura
(Nářečí litomyšlské, 1904, s. 15) přináší ještě slova tekná, koutit, dežet, dílej, ale konstatuje, že jde o hláskoslovný jev
zanikající. Vzhledem k malému územnímu rozsahu nemapujeme tento jev samostatně; je zobrazen na mapě ČJA 5, 232
hříbatům.
Naše řídké doklady pocházejí z již. Litomyšlska (b. 148, 160–162).

Dep a lat al iza ce

Změna ňs, ňk > ns, nk

Sledovaná změna ň > n je výsledkem pračeské depalatalizace (10.–12. stol.), která nastala v souhlásko-
vých skupinách po zániku měkkého jeru. Depalatalizovaly se všechny měkké párové souhlásky, též c’ a n’; ke
změně docházelo před všemi tvrdými konsonanty (kromě labiál a velár) a před měkkými souhláskami c’, č, š a ň.
Je možné, že na části území depalatalizace neproběhla, a pak je ň ve skupině ňs původní. Tuto změnu předsta-
vujeme na adjektivech loňský a koňský.
Jak již bylo uvedeno, před labiálami a velárami k depalatalizaci buď nedošlo, nebo proběhla nepravidel-
ně. Změnu ňk > nk sledujeme na slovech sáňky a kuchyňka, vývoj souhláskových skupin s labiálou viz ČJA 5, 226.

233 a) loňský (1540) — mapa s. 341

b) sáňky (1885)
koňský (814)
kuchyňka (149)

1 M a) loňský (-cký)
lonský (-cký)
b) sánky (sonk’i 834, sunky 818, 830, sunk’i 831, 84, sánka 107, 749, sanka 107, 747, 749, sánca 724, 741, 748)

338
2 Na mapě je zachycen územní rozsah podob lonský (kde n vzniklo depalatalizací z pův. *oln’ьsk-) a loňský (kde
se zachoval původní stav nebo sem ň proniklo analogií podle loni).
Nemapujeme změnu hláskové skupiny nsk > nck; je jí věnována mapa ČJA 5, 329.
Pozitivně značkami je zaznamenána podoba sánky, která vznikla depalatalizaci z formy sáňky (dem. k psl.
*sani).
3 Podoba lonský pokrývá téměř celé území Čech (s výjimkou Podkrkonoší, Královéhradecka, Vysokomýtska,
Ledečska a Jindřichohradecka), dále tato forma zabírá vm. nář., odkud přesahuje na Kroměřížsko, jz. až
k Moravskému Krumlovu a do záp. poloviny slez. nář. Na zbývajícím území a ve městech převládá forma loň-
ský, shodná se spis. jazykem.
Podoba sánky je soustředěna do okrajových oblastí zkoumaného území. Nacházíme ji zvláště v Poohří,
v záp. úseku jzč. nář., v Pošumaví a na již. Českobudějovicku. Byla také hojně zapsána ve Slezsku a na sev.
Valašsku, kde tvoří drobné, vzájemně nepropojené areály.
4 a) lonský Jg, sloven. lanský b) sánky sloven., pol. a hluž. sanki
loňský Jg, SSJČ, dluž. łoński sáňky Jg, SSJČ, dluž. sańki

5 a) loňskej Po 1, Ju 1, Ru 3 — loňské Ju 6 — vloňskej Ju 5 — loňckej b) sánki Ju 2, 5, Ru 2 — sanki Ju 6, Ru 5

Ru 2, 4 — lonský Ju 7 — lonskí Ru 5 — lonckej Po 1, Ju 1–5

7 Depalatalizovaná podoba konský (< *kon’ьs-) má územní rozložení téměř shodné s areály výrazu lonský, navíc se objevuje ve stř. čás-
ti čm. nář.
Výraz kuchynka (zkoumaný na opěrné síti bodů) se vyskytuje v podstatě ve stejných oblastech jako forma sánky a spíše sporadicky
v svč. a střm. nář. a na Slavonicku.

Km

Koncové d, t, n × ď, ť, ň
Historická depalatalizace (ve 14. stol.), jejímž výsledkem byla ztráta měkkostní korelace, zasáhla i kon-
cové d’, t’, n’ (< d’ь, t’ь, n’ь) v nom. sg. i-kmenů (např. pův. *zьd’ь, *pǫt’ь, *doln’ь), které na části zkoumaného
území ztvrdlo v d, t, n (zed, pout, dlan). Podoby s tímto depalatalizovaným d, t, n se v různém rozsahu dokláda-
jí především z nářečí v Čechách a na jz. Moravě. V ostatních nářečích na Moravě a ve Slezsku depalatalizace ne-
nastala nebo do nom. sg. i-kmenů analogií s nepřímými pády proniklo ď, ť, ň (zeď, pouť, dlaň). Spisovný jazyk
má většinou varianty s měkkou souhláskou; výjimkou jsou kodifikované podoby kost a nit. Situaci sledujeme na
položkách zeď, pouť, paměť, déšť, zeť, nit, kost.
Historická depalatalizace postihla také koncové n’ (< n’ь) v nom. sg. pův. mužských n-kmenů (např. ká-
men). Ty přecházely buď k o-kmenům, kde n zachovaly (tak čes. nář. a jz. část střm. nář. ve shodě se spisovným
jazykem), nebo za podpory kmenové analogie přešly k jo-kmenům a pak do nom. sg. proniklo ň (většina
Moravy a Slezsko). Je možné, že ve slez. nář. nebyla depalatalizace provedena, a pak je zde koncové ň původ-
ní. Situaci zobrazujeme na položkách ječmen a týden.

234 a) pouť (ČJA 2, 221) — mapa s. 341

b) paměť (1737)
c) zeď (104)
1 M a) pout m./f.
b) pamňet
c) zed
2 Na mapě je pozitivně zachyceno územní rozložení depalatalizovaných podob pout (areály rodových variant srov.
ČJA 2, 221 pouť), pamět a zed.
Týž hláskový jev se dokládá u výrazů žerd (ČJA 3, 125 pavuza), nat (ČJA 3, 114 bramborová nať) a voprat
(ČJA 3, 153 oprať); vše na jzč. okraji Čech.
Při výzkumu byly dále v svč. nář. zapsány spontánní doklady chut, poušt a snět (sněť ,gangréna‘).
Formy se zakončením na -n nebyly vzhledem k minimálnímu rozsahu mapovány (jablon, dlan, ohen na
Prachaticku, dásen roztroušeně v Čechách, srov. ČJA 1, 47 dáseň).

340
3 Podoba pout zabírá velkou část českých nář. (kromě záp. poloviny střč. nář. a k ní přiléhajících úseků zč.
a svč. nář.) a jz. Moravu až téměř k Brnu a Mikulovu.
Forma pamět tvoří areály ve střední části svč. nář., na Novoměstsku s přesahem na Boskovicko a rovněž
na úzkém okraji již. části jzč. nář., kde byla také zaznamenána podoba zed.
4 a) pout stč. pút c) zed stč., Jg též zeď
b) pamět stč., Jg, SSJČ zast. a nář.

5 a) pout m. Ju 1, 2, 4, Ru 4 c) —
b) pamňet Po 1, Ju 1, 2
Km

235 a) kost (411) — mapa s. 343

b) nit (ČJA 4, 17)
c) déšť (ČJA 5, 111a)
1 M a) kost
kosť
b) ňit
c) déšt (dešt, díšt, dišt)
2 Mapa sleduje v první řadě územní rozložení podob kost × kosť. U formy kost je koncové t výsledkem his-
torické depalatalizace, u varianty kosť na sv. Moravě a ve Slezsku zůstalo dochováno pův. měkké zakončení; de-
palatalizace zde totiž nebyla provedena důsledně. Na ostatním území je koncové ť zřejmě výsledkem analogie
podle nepřímých pádů.
Pozitivně šrafami zaznamenáváme výskyt podoby nit a značkami variantu déšt. Zakončení formy nit pro-
dělalo stejný hláskový vývoj jako u formy kost. Podrobněji jsou hláskoslovné a morfologické varianty výrazu nit
zpracovány na mapě ČJA 4, 17.
Další hláskoslovné varianty výrazu déšť viz na mapě ČJA 5, 111a.
3 Podoba kost, shodná se spis. jazykem, zabírá rozsáhlou oblast zahrnující svč. nář., větší vých. část střč. nář.,
jč. nář. s Klatovskem a čm. nář. s přilehlou částí jz. Moravy. Zbývající území pokrývá forma kosť. Podoba kost
proniká ze spis. jazyka jako dubletní do měst v areálu varianty kosť; v szč. a sm. pohraničních městech je formou
jedinou.
Forma nit se s výjimkou menších oblastí (úzký pás při hranici svč. a střč. nář., okolí Příbrami, Benešova,
Jihlavy a Nového Města na Moravě) vyskytuje téměř v celých Čechách, odkud přesahuje na Boskovicko,
Třebíčsko a do oblasti sev. od Znojma. (Z ostatního území se dokládá podoba s měkkým zakončením niť.)
Depalatalizované varianty déšt, dešt, dýšt, dyšt byly zaznamenány v sev. úseku svč. nář., roztroušeně v ob-
lasti mezi Jihlavou a Ledčí nad Sázavou a souvisleji na jz. Moravě.
4 a) kost stč., Jg, SSJČ b) nit stč., Jg, SSJČ
kosť Jg, sloven., pol. kość, hluž. kósć c) —

5 a) kost Po1, Ju 1–5, Ru 4 — kosť Ju 5–7, Ru 2, 3, 5 c) déšt Ru 2 - dešt Ju 2, Ru 2

b) ňit Ju 3 — ňít Ru 2, 4
Km

236 a) ječmen (ČJA 5, 3b) — mapa s. 343

b) týden (1516)
c) zeť (1814)
1 M a) ječmen
ječmeň (jačmeň, jynčmyň, ečmeň)
b) týden
týdeň (tydz’oň 801)
c) zet

342
2 Mapa zobrazuje protiklad podob ječmen, týden (v nichž koncové n vzniklo z n’ь historickou depalataliza-
cí) a nář. forem ječmeň, týdeň (kde je -ň buď výsledkem kmenové analogie po přechodu pův. n-kmenů k jo-kme-
nové deklinaci, nebo důsledkem zachování staršího stavu).
Územní rozložení uvedených variant zobrazujeme zjednodušeně, opomíjíme varianty jačmeň (s neprove-
denou přehláskou ’a > e, srov. ČJA 5, 3b) a jynčmyň (s rozloženou nosovkou, srov. ČJA 5, 67) a nezachycujeme dublety
a přesahy. (Je však třeba uvést, že podoby ječmen, týden pronikají jako dubletní do většiny měst v areálu forem s
koncovým ň; ze sm. pohraničních měst se dokládají jako nedubletní.)
Dále je na mapě pozitivně zachycena depalatalizovaná podoba zet (spis. zeť).
Rozdíl v zakončení -n × -ň postihují dále mapy ČJA 1, 210 hřeben střechy; ČJA 2, 77 kmen; ČJA 2, 132 pramen;
ČJA 4, 1 kámen a ČJA 4, 2 den.
3 Podoba ječmen, shodná se spis. jazykem, zabírá oblast západně od linie Šumperk – Boskovice – Třebíč –
Moravský Krumlov – Mikulov. Na východ od uvedené hranice je běžná forma ječmeň.
Výraz týden, shodný se spis. jazykem, je typický pro Čechy, dále zabírá pás čm. nář. a odtud přesahuje na
jz. Moravu. Zbylé území Moravy a Slezsko pokrývá varianta týdeň; ta se objevuje ještě v Podkrkonoší a na
Litomyšlsku.
Podoba zet zabírá oblast jzč. nář. (kromě menších okrajových částí) s přilehlou již. polovinou střč. nář.
a přesahem na Jemnicko. Oddělený mikroareál vytváří záp. od Nové Paky.
4 a) ječmen stč., Jg též jačmen slc., SSJČ b) týden stč. týžden, Jg též tejden, mor. tajden, SSJČ též tejden ob.,
ječmeň sloven. jačmeň, pol. jęczmień, hluž. ječmjeń týhoden zast.
týdeň sloven. týždeň, pol. tydzień, hluž. tydźeń
c) zet stč. zět, Jg zeť („lépe než zet“), SSJČ nář.

5 a) ječmen Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 4 — jačmen Ju 5 — ječmeň Ju 6, 7, b) tejden Po 1, Ju 1–5, Ru 1–4 — tíden Ru 4 — tejdeň Ju 4 — tédeň
Ru 4 — jačmeň Ru 5 Ju 6 — tídeň Ru 5 — týdeň Ju 7
c) zet Ju 5, 6, Ru 2, 4
Km

P ro tet ic ké a hi áto v é hl á s k y

Neetymologické hlásky na počátku slova před vokály, řidčeji před konsonanty se někdy člení na protetic-
ké a hiátové. Vyskytovaly se v proudu řeči na švu dvou slov, mnohé vznikaly také na absolutním počátku věty
po pauze. Časem pronikly do všech pozic.
Některé jsou starobylé (vydra < *v-udra), mnohé vznikaly během historického vývoje našeho jazyka.
(Maximální jejich rozkvět spadá do 14.–16. stol.) Do spisovného jazyka většinou nepronikly.
Z našich nářečí se dokládá protetické h, v ( ), vzácně i ł. Hláska j je hiátová.

h, j

Souhláska h patří k starším českým protetickým hláskám. V dialektech se vyskytuje nejčastěji před samohlás-
kami u, ú, i a některými jejich střídnicemi, dále v slovech cizího původu před a, e, i, o a též před souhláskami ň, ř, r.
Územní rozsah proteze se liší podle různých spojení (před samohláskami, před souhláskami), ale rovněž
v jednotlivých slovech. Jde o jev namnoze lexikalizovaný.

Před samohláskami

Postupujeme tak, že v pořadí jako první jsou uvedeny případy, kdy se protetické h omezuje na území
Moravy, pak následují případy s územním rozsahem širším.

237 a) uzel (ČJA 3, 106 ranec trávy, ČJA 5, 183c) — mapa s. 345
b) udidlo (ČJA 3, 156)
úvar (ČJA 2, 130)
ušák (ČJA 2, 58 škvor)
úhrabky (ČJA 3, 85)
úborek (ČJA 2, 5 bouchoř)

344
1 M a) huzel, hozel (h zel)
b) huďidlo (-zď-), hoďidlo (h -)
2 Obě položky byly představeny už na lexikálních mapách v ČJA 3. Nesledujeme zde pravidelnou středomoravskou
změnu u > o (hozel, hodidlo), neboť tu postihují mapy zaměřené jen na ni, viz ČJA 5, 58 kupuju.
3 Protetická hláska u uvedených slov je soustředěna na území střm. dialektů. Není realizována na Litovelsku
a v jejich vých. okrajovém pruhu. U slova hudidlo má poněkud větší rozsah; na jihu se totiž vyskytuje až po
hranici vm. dialektů.
4 a) — b) udidlo (pol. węzidlo)

5 —
7 Protetickou souhlásku h- máme doloženu též ve výrazech houvar (záp. Morava a záp. Čechy), hušák (střední Morava), hourabky
(Plzeňsko), houborek (již. Plzeňsko). Žádné z uvedených slov nepostihuje celý region realizace protetické hlásky, jak jej známe z jiných výra-
zů, protože příslušné lexémy se vyskytují na menším území, než je území proteze.

Bh

238 a) uhlí (ČJA 5, 44c, ČJA 5, 55) — mapa s. 345

b) umřel (1944)
1 M a) huhlí (ho-, h -) — uhlé
b) humřel (homřel, homřél, h -), humříl
2 Různé další fonetické varianty obou slov ponecháváme stranou.
Krácení koncového -í u slova uhlí srov. na mapě ČJA 5, 44, k podobě uhlé (s nezúženou koncovou samohláskou)
srov. též ČJA 4, 8 zelí.
Dloužení kmenové samohlásky u slova umřel lze sledovat také u položky ČJA 4, 369 utřel.
3 Podoba huhlí pokrývá široký pruh vedoucí zhruba od Litovle přes Brno, Moravský Krumlov až na záp.
Znojemsko.
Téměř stejné území patří slovesnému tvaru humřel (homřel, homřél). Podoba s protetickou souhláskou je
v tomto případě navíc na Chodsku a Stříbrsku. Zde má obměnu humříl.
Do oblasti podob s protetickým h- běžně pronikají vlivem spis. jazyka podoby uhlí, umřel. Tyto dubletní va-
rianty jsme na mapě nepostihovali.
4 a) uhlé stč. i uhlí, sloven. uhlie (pol. węgiel) b) humřel dluž. humrěl

5 —
Bh

239 a) úzký (1270) — mapa s. 347

b) u (předložka) (2539)
1 M a) houskej
b) hu, ho (h )
2 Na mapě jsou zakresleny dva výrazy dokládající protezi. Menší teritoriální rozsah má podoba hu (ho), tj. před-
ložka u s protetickým h, varianty adjektiva úzký s protetickým h pokrývají na Moravě území větší. Další hlás-
koslovné obměny opomíjíme.
3 Protetická hláska h u slova úzký zabírá téměř celou oblast střm. nářečí, na západě však přesahuje ještě do
přechod. nářečí česko-moravských, na východě zase nedosahuje až k hranicím vm. dialektů. Není na Litovelsku,
Prostějovsku, Kroměřížsku a Holešovsku.
Předložka u s protetickým h (hu, ho) pokrývá opět střední pruh střm. dialektů (Boskovicko, Brněnsko,
Moravskokrumlovsko a sz. Znojemsko), navíc je ještě v záp. Čechách: tam je omezena na Chodsko.

346
4 a) húzký (pol. wąski, hluž. wuski) b) —

5 a) hóské Ju 6 b) —

Bh

240 a) ulice (ČJA 4, 13) — mapa s. 347

b) úmysl (ČJA 5, 97)
c) úvrať (ČJA 3, 32)
1 M a) ulice (ulic)
hulice (hulic)
b) hómysl
c) houvrať
2 Na jediné mapě sledujeme výskyt protetického h u třech výše uvedených výrazů. (U slova úvrať bylo vy-
mezení oblasti s protezí již zveřejněno v ČJA 3, 32.)
3 Oblast výskytu podob s h- u výrazu ulice je mimořádně velká. Zahrnuje v podstatě celá
střm. nářečí s malými přesahy zvláště na záp. Novoměstsko, ale i do vm. dialektů, zejména na sev. okraj
Valašska. Odděleně se proteze u tohoto slova vyskytuje ještě v přechod. nářečích česko-polských a na mikroa-
reálu na Chodsku.
Podoba hómysl pokrývá souvislé teritorium uprostřed střm. nářečí.
Podoba houvrať převládá (nezřídka dubletně vedle ouvrať) v záp. úseku jzč. nářečí.
4 —
5 a) hulic Ju 6 c) —
b) —
Bh

241 udit (522) — mapa s. 349

1 M uďit — úďiť (též ouďit 117)
huďit (huďet) — houďit 306, 307
vyndźić
łuďit ( u-)
bouďit
L kúřit 701, 722, 805, 806, 811–814, sušyč 809, čadžyč 809, 812

2 U slovesa udit (z psl *vǫditi) se na větší části zkoumaného území a ve spis. jazyce odsunulo počáteční v-
(patrnějako u slov osa < vosa, oda < voda). Z této podoby pak vyvozujme varianty s protetickým h- (hudit, houdit).
Máme za to, že slez. podoby navazují na starší s počátečním v-. U obměny vyndźić došlo k rozložení pův.
nosové samohlásky, varianta łudit ( u-) vychází z vǫditi a předpokládá počáteční bilabiální w, které sply-
nulo s .
Mimo hlavní problém stojí forma boudit (z Roudnicka). Ta vznikla mylnou dekompozicí z ob+uditi,
ob+úditi. Pravidelná střm. změna u > o se na mapě nesleduje. Na slezsko-valašském pomezí byly zachyceny jiné
lexémy (kúřit, čadit, sušit).
3 Varianta hudit (hodit) pokrývá tři větší územní celky. První se omezuje na záp. úsek jzč. nářečí (na
Klatovsku a na stříbrském ostrůvku i v obměně houdit), druhý na oblast jižně od Českých Budějovic a třetí zabírá celá
střm. nářečí (bez Holešovska) a přechodová nářečí česko-moravská.
Obměna łudit je charakteristická pro záp. a vých. podskupinu slez. nářečí. Přechodová nářečí čes.-pol. se liší
variantou vyndźić.
Na ostatním teritoriu dominuje podoba udit, na části vm. dialektů též v hláskové obměně údit.
Varianta boudit je charakteristická pro malý areál na Roudnicku.
4 udit stč., Jg, SSJČ vyndit pol. wędzić

5 uďit Po 1, Ju 1–5, Ru 4 — uďiť Ju 7 — úďiť Ju 7 — úďit Ru 5 — huďit Ju 6, Ru 2, 3 — buďit Ru 2

Bh

348
 242 ofěra (2121) — mapa s. 350
1 M ofjera (ofíra 671, 65, of’ara 831, 832, 84, ofera 141, 142, 160, 162, 235, ufjera 132, 135) — oufjera (ouféra 325,
oufjer m. 304)
hofjera (hofira 626, 627, hofíra 638, 641, hofera 655) — houfjera (též 312, 313)
vofjera 101, 64
of’ara 833–836
oferta 220, 235
2 Na mapě se podává geografické rozšíření protetického h v slově cizího, latinského původu ofěra ‚posky-
tování darů věřících spojené s uctíváním ostatků svatých‘. U tohoto výrazu byly zachyceny též podoby s protetic-
kým v, (vofěra, of’ara) a podoby ukazující na dloužení samohlásky v první slabice (s diftongem v první slabi-
ce: oufěra, houfěra, popř. se střm. variantou ófěra, hófěra, srov. ČJA 5, 37 auto).
Forma of’ara vznikla pravidelnou hláskovou změnou (dispalatalizací) ze staršího ofěra. Varianta oferta
ukazuje patrně na přejetí přes francouzštinu.
Ojedinělý výskyt protetického v svědčí o mechanickém přiřazení tohoto slova k domácím výrazům začí-
najícím na samohlásku o.
Na značném území není slovo známo.
3 Převládá podoba ofěra, shodná se spisovným jazykem.
Rozsah formy s protetickým h je nezvyklý. Kromě tradiční oblasti ve středním severojižním pruhu stře-
domoravských nářečí zabírá varianta hofěra ještě záp. podskupinu slezských nářečí (s malým přesahem na
Valašsko).
Forma of’ara se vyskytuje na Jablunkovsku, varianta vofěra je doložena zcela ojediněle z Čech. Na
zbylém území je běžná podoba ofěra.
Podoby s diftongem ou nebo s jeho monoftongizovanou variantou (oufěra, ófěra) pokrývají značné úze-
mí v záp. Čechách (širší Rakovnicko, již. Plzeňsko a Chodsko), teritorium mezi Táborem, Jindřichovým
Hradcem a Českými Budějovicemi, dále málo kompaktní územní celky na Novoměstsku a vých. Ledečsku, na
sz. od Brna, na Znojemsku a Moravskokrumlovsku.
Ve městech se slovo zkoumalo jen u staré generace. U ní se jeho forma z velké části shodovala s podobou
běžnou ve venkovském okolí, ta se však obvykle vyskytovala vedle formy ofěra.
Slovo oferta se vyskytuje jen na mikroareálu na sev. od Ledče nad Sázavou.
Na rozsáhlé oblasti středních Čech s přesahem až k Plzni a k Příbrami nebylo zkoumané slovo vůbec za-
chyceno.
4 ofěra stč., Jg (psáno i offěra), SSJČ, sloven. ofera, pol. ofiara, hluž. wopor
5 ofjera Ju 6, Ru 3–5 — of’era Ju 7 — ofera Ru 4 — oufjera Ru 2 — oufera Ju 5
Bh

243 oringle (564) — mapa s. 351

1 M oringle (oryngle) — olingre — oringlata — olingrata
horingle — hóringle — horinkle — holingre 437, 452
voringle 661, 665
oryngle 801, 833–836
2 Nář. výrazy vycházející z něm. pojmenování Ohrringel, odpovídající spis. slovu náušnice, vykazují znač-
nou hláskovou variabilitu: liší se kromě sledované přítomnosti nebo nepřítomnosti protetických souhlásek též
metatezí souhlásek r, l (olingre) a obměnami se zdlouženou samohláskou v první slabice.
Explorátoři zjišťovali podobu uvedeného slova v množ. čísle. Na většině území je slovo ženského rodu.
Pouze na části oblasti svč. a střm. nář. uvedený výraz náleží k stř. rodu a má pl. tvary olingrata, oringlata.
Tento rozdíl je jako vedlejší problém zakreslen i na mapě.
3 Forma s protetickým h- pokrývá tři souvislá území: větší areál zabírá na jz., jižní a střední Moravě (s širo-
kým výběžkem až na Boskovicko a záp. Litovelsko); menší oblast, v níž se vyskytuje podoba s protetickou sou-
hláskou jako dubletní, se rýsuje na úzkém jz. okraji jzč. nářečí; mikroareál, rovněž zpravidla dubletních forem,
tvoří ještě na záp. Opavsku.
Varianta oringle je obvyklá jen na Jablunkovsku.

352
 Podoba s protetickým v byla zapsána zcela ojediněle na centrální Hané.
Varianty se zdlouženou samohláskou (hóringle, óringle) pokrývají území táhnoucí se od Šumperka přes
Boskovicko, Brněnsko až na Znojemsko.
Ve městech se výzkum u této položky nerealizoval.
4 horingle SSJČ i horyngle zast. ob. oringle SSJČ i oryngle zast. ob.

5 oringle Ju 4–7, Ru 2–5 — oringlata Po 1 — olingre Ju 3, Ru 1, 2, 4 — olingrata Ju 2

Bh

Protetické h před samohláskou a se sledovalo na těchto slovech cizího původu: Adam, almara,
arest, apatyka.

244 Adam (2189) — mapa s. 353

1 M Adam
Hadam
2 Vedle nář. forem osobního jména Adam se u stejné položky zapisovaly i další výrazy s protetickým h
u vlastních jmen cizího původu. Šlo např. o nář. pojmenování Hamerika, Hambrož, Harazim, Handers; tyto ob-
měny máme doloženy vzácně a vždy jen z oblasti podoby Hadam.
3 Protetická hláska u jména Adam je nejčastější v záp. Čechách (na Chodsku vystupuje podoba Hadam
jako forma jediná), méně soustavně se objevuje na Českobudějovicku a na Znojemsku, rozptýleně se vyskytu-
je ještě ve středním severojižním pruhu střm. nářečí od Šumperka téměř po Břeclav a dále též na sev. Valašsku
a na Jablunkovsku. Na Moravě je podoba Hadam zpravidla dubletní vedle Adam. Ve městech se položka
nezkoumala.
4 —
5 Adam Ju 2, 7, Ru 3, 4, 5
Bh

245 apatyka (1937) — mapa s. 353

1 M apatyka (-tí-, -ti-, -te-, -té-, -tej-, apoteka, apteka, aptika, aptyka)
hapatyka (-tí-, -ti-, -té-, hapteka, haptyka)
2 Na mapě sledujeme na slově apatyka (z řec. apotheca) ‚lékárna‘ geografické rozšíření podob s protetic-
kým h- (hapatyka). Uvedený výraz má v našich nářečích řadu dalších hláskových obměn, viz 1 M. Ty však byly
zachyceny – až na variantu apatéka – naprosto ojediněle a netvoří územně vymezené oblasti, proto je na mapě
pomíjíme, registrujeme je však v oddíle 1 M. Pouze forma apatéka se vyskytuje na větším teritoriu; soustřeďuje se do
oblasti vm. dialektů.
3 Izoglosou jsou vymezeny oblasti maximálního výskytu podoby apatyka. Ta se nezřídka objevuje jako dubletní i na
území výskytu varianty hapatyka. Podoba apatyka vytváří dva velké celky. V Čechách pokrývá záp. úsek středních Čech
(Roudnicko, širokou oblast kolem Prahy, záp. Kolínsko, Rakovnicko a dále Příbramsko s výběžkem až na Strakonicko).
Na Moravě zahrnuje již. polovinu střm. nářečí, téměř celá vm. nářečí a vých. a záp. úsek dialektů slezských. Nevýrazný a
malý region této varianty se nachází ještě mezi Novou Pakou a Vysokým Mýtem.
Podoba s protetickou souhláskou (hapatyka) je běžná na celém zbylém území (v záp. Čechách bývá zce-
la pravidelně vedle podoby apatyka).
4 apatyka stč. apateka, apoteka, apotéka, Jg též apateka, apatéka, SSJČ hapatyka SSJČ nář., hluž. haptyka
též apatéka, apotéka říd., sloven. apatéka, apatieka, dluž. aptej-
ka, apteka, aptyka, pol. apteka
5 apatika Ju 5, 6 — apatéka Ju 7, Ru 5 — hapatika Po 1, Ju 1–4, 6 — Ru 2–4
Bh

354
 246 almara (275) — mapa s. 355
akorát (2534 právě)

1 M almara (aumara 252) — armara (též 202, 206, 209, 237, 239, 431)
halmara — harmara (halmař 508, 630)
jarmara (též 206, 228, 747, jermara 106, 222, 241, 242)
oumara (olmaryj 831, 832) — umara 454, 456–458 (úmara 457)
voumara 449, 452
odmaryj f. ( olmaryj 84)
2 Sledovaly se různé varianty slova středolatinského původu (almaria, armaria, z lat. armarium ‚skříň na zbraně, na
nářadí‘; to od arma ‚zbraně, nářadí‘) se zvláštním zřetelem na výskyt protetických nebo hiátových hlásek. Nář.
pojmenování skříně na šaty se vyskytují jednak s náslovným a-, jednak s o- (popř. ou-, u-) a s variantami bez proteze
(almara), s náslovným j (jarmara), s protetickým h, v, (voumara, odmaryj).
Vedle protetických hlásek mapa zachycuje některé další hláskové obměny (např. armara × almara). Zcela
ojedinělá podoba aumara a ekvivalenty oumara, voumara i umara dokládají přechod souhlásky l v „obalova-
né“ .
Varianta voumara patrně svědčí o snaze přiřadit uvedené slovo k domácím slovům začínajícím na slabiku
s protetickým vo- (např. vokno, srov. ČJA 5, 258). Vzácná forma halmař, reflektující stč. tvar halmařě, není samostatně
mapována, evidujeme ji však v oddíle 1 M.
3 Varianty s protetickou souhláskou h (halmara, harmara) pokrývají především střm. nářečí s malými pře-
sahy do vm. a do již. úseku čm. dialektů. Dále jsou běžné na značném teritoriu záp. Čech. Zde se objevují téměř
důsledně jako dubletní vedle forem bez proteze.
Podoba jarmara je vlastní svč. nářečím a širokému pruhu přiléhajících nářečí středočeských.
Protetické v, popř. bylo zaznamenáno ojediněle v již. Čechách a v přechod. česko-polských dialektech.
Tvary bez proteze (almara, armara) vytvářejí dva velké areály. Jeden se rozkládá v širokém pásu táhnou-
cím se od Roudnice k Českým Budějovicím (větší část jzč. nářečí a jz. polovina střč. dialektů), druhý zahrnuje
vm. nářečí a větší (záp.) část slez. dialektů.
Formy se skupením -ar- v první slabice (jarmara, harmara, armara) jsou charakteristické pro sv. polovinu
Čech a v podstatě pro celou Moravu. Na ostatním území (na jz. polovině Čech, dubletně na přilehlé jz. Moravě
a ve Slezsku) byly zachyceny formy se skupením al-.
Ve městech převládají pojmenování přejatá ze spis. jazyka (skříň, šatník); pokud se zde zachytily výrazy
od sledovaného cizího základu, pak převládá varianta almara.
4 almara stč., Jg, SSJČ ob., sloven. též starší almária, pol. almaria halmara stč. též halmařě
armara stč., Jg, SSJČ nář., sloven. též starší armária jarmara stč., Jg „na Hradecku“

5 almara Ju 4, Ru 2, 3 — armara Ju 7 — jalmara Ju 4 — jarmara Po 1, Ju 1, 2, 5 Ru 1, 4 — jermara Ju 3, 5 — halmara Ju 4, Ru 2 — harmara Ju 6, Ru 5

7 Protetické j- je doloženo také u výrazu akorát ‚zrovna, právě‘. Tento výraz cizího původu je běžný na celém zkoumaném území, forma
jakorát pokrývá celá svč. nářečí a nehluboko zasahuje na vých. okraje nářečí střč. Její jz. hranici tvoří linie Česká Lípa – Mladá Boleslav –
Ledeč nad Sázavou. Doklady na protetické h- (hakorát) jsou zcela výjimečné (pouze b. 632, 656).

Bh

247 arest (2011) — mapa s. 357

1 M arest — arešt též 736, 737, 75, 81 — árešt
harest — harešt — hárešt
varest 137, 644–646
2 Kromě protetických hlásek h, v se u slova střlat. původu arest (arrestum ‚vězení‘) sledovala i hláskoslov-
ná obměna arešt a dloužení samohlásky -a- (árešt, hárešt).
3 Formy bez protetických hlásek pokrývají vých. a stř. část Čech, mikroareál již. od Jindřichova Hradce
a odděleně východní úsek střm. a sv. úsek vm. nářečí. Na ostatním teritoriu jsou běžnější podoby s protetickým h.
Jen na zábřežský mikroareál se omezuje hlásková obměna s protetickým v (varest).

356
 Hláskoslovné obměny se skupením -št se vyskytují na území zhruba od linie Litovel–Brno–Mikulov na
východ. Podoby s dlouhou samohláskou (h)árešt převládají na území vm. nářečí a ve vých. úseku střm. dialektů.
Ve městech se položka zkoumala pouze u st. generace. Situace je zde v podstatě shodná s venkovským
okolím, poměrně často se tu však prosazovala forma arest.
4 arest Jg, SSJČ, sloven., hluž. árešt sloven.
arešt pol. areszt

5 arest Po 1, Ju 2, Ru 1 — árest Ru 1 — arešt Ju 2, 6 — árešt Ju 7, Ru 5 — harest Ju 5, Ru 2, 3 — harešt Ru 4 — herešt Ju 6 — rešt Ju 1, 4

Bh

Na případ protetické hlásky před samohláskou e byly v dotazníku zaměřeny dvě položky, a to slovo cizí-
ho původu jeptiška a vlastní jméno Eva.

248 jeptiška (ČJA 2-190) — mapa s. 359

Eva (1847)

1 M jepťiška (jeptuška 301, 302, 304, jepčička 454, 456, 457) — jepťíška
hepťiška
epťiška — epťíška 118, 119, 134 — epiška
2 Kromě základního problému, tj. výskytu protetických nebo hiátových hlásek, zachycujeme u slova jeptiš-
ka (ze stněm. eppetisse, to z lat. abbatissa) další jevy hláskoslovné povahy, totiž uchované náslovné e- (např. eptiška),
dloužení základové slabiky -ťí- (jeptíška) a zjednodušení výslovnosti skupiny souhlásek -pt- > -p- (eptiška > epiška).
Ve městech nebyla položka zkoumána.
3 Varianta odrážející původní formu eptiška (srov. eppetisse) se uchovala jen na jz., již. a vých. okrajích Čech
a na záp. okrajích Moravy, varianta eptíška na Kladsku a ojediněle na vých. okraji svč. nář. V již. Čechách převládá forma
epiška.
Podoby s protetickým h jsou poměrně vzácné; dokládají se pouze z Chodska, sporadicky též z pře-
chodových nářečí čes.-mor. (zvláště z Novoměstska) a zcela ojediněle z nář. střm.
Na ostatním území je běžný tvar jeptiška. Pouze sev. a svč. okraj Čech se vyděluje variantou jeptíška.
4 jeptiška stč. jěptiška, jěbtiška, -ička, Jg též jebtiška, SSJČ
5 jepťiška Ju 1, 3, 4, 7, Ru 2, 3 — jeptiška Ju 6, Ru 4 — jepťíška Ju 2
7 U jména Eva byla otázka regionalizována na oblast Čech, navíc se zkoumala pouze na opěrné síti. Doklady s protezí Heva pocházejí
jen z nejzápadnějšího okraje, z lokalit 301–310, 315, 316–321, 323, tedy z míst, kde se protetická souhláska h realizuje ve většině námi sledo-
vaných případů nejdůsledněji, srov. např. hu nás, harest.

Bh

Protetické souhlásky před samohláskou i se zkoumaly na těchto výrazech: jiný, jídlo, jiskra, jitrnice, jíva.

249 jiný (1856) — mapa s. 361

1 M jiný (jinačí, jinší, jinakší)
hiný (henači 675)
iný (inačí, inší, inakší)
2 Na adj. jiný se sledoval výskyt protetického h (hiný), kromě toho byla zachycena varianta s hiátovou sou-
hláskou j (jiný) a podoba s náslovným i (iný), vyslovovaná zpravidla s rázem. Výslovnost s rázem nebo bez něho
není možno zakreslit.
Uvedené adjektivum se na značném území vyskytuje rovněž ve slovotvorné variantě jinačí, jinakší, jinší.
Tyto podoby jsme na mapě nezakreslovali, protože jejich výskyt nebyl zkoumán systematicky (položka byla za-
měřena jen na protezi). Můžeme pouze konstatovat, že výše uvedené varianty jsou soustředěny na vých. okraj

358
 svč. nářečí, do vých. poloviny Moravy a do Slezska. V Čechách a na velké části Moravy se dokládají téměř vždy
jako podoby dubletní vedle podoby jiný, ve vm. a slez. nářečích bývají obměny inačí, inší i jako varianty jediné.
Podoba inší je obvyklá zvláště na Uherskobrodsku, Vsetínsku a ve vých. podskupině slez. nářečí.
3 Podoba s protetickou souhláskou h- se vyskytuje na větší části střm. dialektů (mimo záp., sev. a vých. okra-
je); je charakteristická zvláště pro mluvu starší generace.
Varianta iný (častěji s rázem ’iný) převažuje na téměř celé sev. polovině Čech (bez Mladoboleslavska)
a na užším jz. okraji jzč. nářečí; zde bývá její výskyt většinou dubletní. Dále zabírá (zpravidla jako nedubl.) vm.
nářečí s přilehlým Holešovskem a Kroměřížskem a celé Slezsko. Na ostatním teritoriu převládá podoba s hiáto-
vým j (jiný). Ta je jako dubletní běžná v Čechách i na území s formou iný a v mluvě většiny měst.
4 hiný hluž. hinači jiný stč., Jg též jinší, Tk, SSJČ
iný sloven. též inakší, inší, pol. inny, též inszy, inakszy

5 jinej Ju 1, 4, Ru 1–4 — jinačí Ju 1, 3 — inej Po 1, Ju 1–6, Ru 1, 5

Bh

250 jídlo (357) — mapa s. 362

1 M jídlo (jillo 105) — jidlo
ídlo — idlo
hídlo
jodlo
2 Kromě podob s protetickými hláskami jsou na mapě zachyceny též rozdíly v kvantitě i-ové samohlásky.
V Čechách má výskyt podoby (j)idlo malý územní rozsah, na Moravě je v tomto výrazu krácení na obvyklých te-
ritoriích, srov. ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204; ČJA 5, 205.
Okrajová slezská obměna jodlo je patrně výsledkem dispalatalizace jedlo > jodlo.
3 Varianta s protezí hídlo zahrnuje v oblasti střm. dialektů menší protáhlé území zhruba od Boskovic po
Židlochovice.
Obměna bez náslovné souhlásky (ídlo) vytváří ucelené celky v již. Čechách (zde většinou vedle podoby
jídlo), na sv. okraji svč. dialektů a na mikroareálu v Podještědí. Dále je jako jediná možná na východ od linie
Litovel–Prostějov–Kyjov–Mikulov.
Na ostatním teritoriu dominuje podoba jídlo, přičemž varianta jidlo je v Čechách jen na Chodsku; na stř.
Moravě a ve Slezsku se krácení realizovalo pravidelně.
Obměna jodlo zabírá pouze pruh přechod. česko-polských dialektů.
4 jídlo stč., Jg též zastar. jedlo, SSJČ, sloven. jedlo, pol. jadło, hluž. jědź
5 jídlo Ju 1–4,7, Ru 2–4 — jidlo Ru 1 — ídlo Po 1, Ju 2, 5, 7, Ru 5 — hidlo Ru 3
Bh

251 jiskra (214) — mapa s. 363

jít (1686)

1 M jiskra — jískra
hiskra — hískra 307
iskra — ískra
2 U slova jiskra se sledují protetické nebo hiátové souhlásky, tedy nář. podoby hiskra, jiskra, a rovněž nář. podoba
bez těchto hlásek – iskra. Na mapě jsme zachytili také dloužení samohlásky v první slabice (jískra, ískra, hískra).
3 Na větší části zkoumaného území převládá podoba jiskra.
Varianta hiskra zabírá jen malou oblast již. od Boskovic a jv. od Brna s dosahem až na vých. Židlochovicko.
Podoba iskra se vyskytuje v širokém již. pásu jzč. nářečí a na sev. a vých. okrajích Čech, zde všude zpravi-
dla jako dubletní (izoglosou je ohraničena oblast jejího maximálního výskytu) vedle podoby jiskra; ta po-

360
 krývá zbylou část Čech a téměř celé území střm. dialektů. Na východ od linie Litovel–Prostějov–Mikulov do-
minuje opět varianta iskra (na již. úseku a v oblasti vých. od Prostějova dubletně vedle formy jiskra).
Podoby s dlouhou první slabikou (jískra, ískra) vytvářejí souvislý celek v širokém okrajovém území jzč.
nářečí a v svč. dialektech, a to v jejich vých. polovině a na dvou mikroareálech, jednak na východ od Mladé
Boleslavi, jednak na Roudnicku. Zejména v oblasti jzč. dialektů se vedle podob ískra, jískra nezřídka objevuje
ještě podoba třetí – jiskra, jež je častější zvláště u mladší generace informátorů.
Ve městech převažuje varianta jiskra, shodná se spis. jazykem. Ta proniká zejména do mluvy mladé gene-
race, a to i tam, kde se jinak ve venkovském okolí udržují ještě různé formy tradičního nářečí.
4 iskra sloven., pol. jiskra stč., Jg, SSJČ

5 jiskra 1–3, 6, 7, Ru 2–4 — jískra Ju 5 — iskra Ju 1–4, 7 — ískra Po 1, Ju 1, Ru 4

7 V podstatě stejný územní rozsah jako podoba hiskra má také slovesná varianta hít (‚jít‘). Ta se však navíc vyskytuje ještě v několika lokalitách
vých. od Boskovic.

Bh

252 jitrnice (508) — mapa s. 365

1 M jitrnice (jytrňyca 806) — jítrňice (též 122, 133, 212) — jatrňica 812, 813, 823 — jetrňice (též 801, j - 649,
651–654, 662, 664, 665, 667, 668)
hitrňice (hitrňca 611, 614, 615, hidrňca 613, též hítrňice 307)
itrňice (itrňíce 106, 115, 117, itrňyca 805, iterňica 821, 824, 829, 835, 836, itryňica 815) — ítrňice
2 Kromě existence nebo neexistence protetických hlásek se nářeční pojmenování pro jitrnici diferencují
ještě zdlouženou nebo nezdlouženou první slabikou (jítrnice, ítrnice × jitrnice, itrnice). Tento rozdíl je zachycen
i na mapě. Vzhledem k tomu, že se podoby s jí-, í- vůbec nevyskytují na Moravě a že se hranice výskytu dlouhé
náslovné slabiky zhruba kryje se starou zemskou hranicí, soudíme, že jde o rozdíl starobylý.
Na malé oblasti se vyskytuje varianta s ja-; ta snad odkazuje na původní, starou podobu (souvisí se slovem
játra, z psl. *jętra).
Podoba jetrnice pochází převážně z centrálního úseku střm. dialektů, realizace j - (s „širokým“ e) do-
svědčuje, že forma je patrně výsledkem pravidelné hanácké změny y (i) > . Varianta jetrnice, běžně zapisovaná
z téhož území, ukazuje na možný vývoj i z ja-, srov. ČJA 5, 2.
V přechod. nářečích česko-polských se slovo jitrnice nevyskytuje, místo něho tam převažuje sousloví bílé
jelito (bi e jelito 832, bjyłe jelyto 830, bjołe jelito 831, bjołe jelyto 833, 834, bjełkove (‚houskové‘) lelito 818) nebo
pojmenování z’emlak 818, žymlok 831.
3 Podoba s protetickou hláskou h má poměrně malý územní rozsah, naopak obměna itrnice se dokládá, tře-
baže často jako dubletní, z rozsáhlého teritoria (vedle podoby jitrnice). Varianta itrnice jako jediná zahrnuje celé
území východně od linie Prostějov–Mikulov, nekompaktní oblasti vytváří ještě na sv. a jz. okrajích Čech. Běžně
se však (jako dubleta s podobou jitrnice) vyskytuje téměř na celém zbývajícím území Čech a záp. Moravy.
Výraz jetrnice (j -) pokrývá protáhlé území ve středu střm. dialektů od Zábřežska až na Vyškovsko.
Varianta jatrnice byla zachycena na již. okraji záp. podskupiny slezských nářečí.
Obměna hitrnice se soustřeďuje do oblasti střm. nářečí a vytváří dva menší celky: jednak na severu a výcho-
dě od Boskovic a na severu a jihu od Brna, jednak na Znojemsku.
Varianty jítrnice, ítrnice pokrývají již. polovinu českých nářečí s přesahem na vých. okraj svč. dialektů (sev.
hranice těchto podob zhruba sledují izoglosy svč. krácení, viz např. ČJA 5, 205; ČJA 5, 206.
Situace ve městech vcelku odpovídá stavu ve venkovském okolí, podoba jitrnice je jako jediná běžná v po-
hraničních městech a jako dubletní proniká i do moravských a slezských měst, kde jinak v okolí dominuje ob-
měna itrnice.
4 jatrnice Jg též jaternice zastar., SSJČ jaternice kniž., sloven. jaternica, jitrnice Jg, SSJČ
jadernica jítrnice stč. jietrnicě

5 jitrňice Ju 2–4, 6, Ru 3 — jitrňica Ju 7 — jaterňice, jaderňice Ru 1 — jítrňice Ju 2 — itrňice Ju 1–5, Ru 2–4 — itrňica Ju 7, Ru 5 — ítrňice Ju 1, 3
Bh

364
 253 jíva (1299) — mapa s. 367
1 M jíva
íva (ívina 451, 452, 459)
híva (hívina 304, 305, 308, 320, 330, 331, 337)
2 Na slově jíva se kromě přítomnosti nebo nepřítomnosti protetických hlásek zjistily též rozdíly v kvantitě
i-ového vokálu: Z Čech jsou doloženy pouze varianty s dlouhou samohláskou (jíva, híva), na Moravě v tomto pří-
padě docházelo k zcela pravidelnému krácení ve dvou areálech střm. nářečí, srov. ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204.
Valašsko a Slezsko má pro jívu četná jiná pojmenování, např. makyta, mlákyta, rokyta, rokýť, zlatá vrba,
zlatolíč, zlatolička, bahněř, bahnět, bahnit, kocánka, koťanica, kocanik, kočička, na Náchodsku se vedle výrazu
jíva objevuje v sledovaném významu i slovo oliva. Protože uvedené výrazy označují různé další, odlišné druhy
vrby, nevytvářejí výrazně vymezené oblasti a nepostihují sledovaný hláskoslovný problém, nemapovali jsme je.
3 Podoba híva pokrývá čtyři samostatné, různě velké oblasti. Největší územní rozsah má v záp. úseku jzč.
nářečí (zde na vých. okraji vedle podoby jíva), dále se vyskytuje na jz. cípu Moravy, značný areál vytváří v střed-
ním pásu střm. nářečí (záp. Boskovicko a Brněnsko) a konečně mikroareál na Zábřežsku.
Podoba jíva zabírá větší část Čech a dvě oblasti na Moravě, totiž Novoměstsko, Moravskokrumlovsko
s vých. Znojemskem a větší část centrální Hané.
Varianta íva se vyskytuje většinou dubletně v již. úseku jzč. nářečí a na sev. a vých. okrajích svč. dialektů,
jako jediná forma je charakteristická pro území vých. od linie Prostějov–Mikulov.
4 híva Jg hyva jíva stč., Jg, SSJČ, hluž. jiwa
íva Jg yva, nář. iva, sloven. iva, pol. iwa
5 íva Ju 1–4 — híva Ru 3 — híba Ru 2
Bh

254 a) ještě (ČJA 5, 46) — mapa s. 361

b) jenom (2536)
1 M a) ješťe
ešťe
b) jen(om)
enom
2 Mapa postihuje protiklad variant ještě, jenom, shodných se spis. jazykem, a nář. podob eště, enom. Zánik
počátečního j- v těchto a dalších slovech (např. jesli × esli ‚jestli‘) souvisí s výskytem protetického a hiátového j-
(srov. ČJA 5, 246; ČJA 5, 248; ČJA 5, 249; ČJA 5, 250; ČJA 5, 251; ČJA 5, 252, ČJA 5, 253).
Pův. psl. podobu adverbia ještě nelze přesně rekonstruovat, za výchozí se považují formy se souhláskou j-
i bez ní (srov. Etymologický slovník slovanských jazyků 2, 1980, s. 288). Výzkum zachytil též podoby s protetic-
kým h (hešče, hišče), avšak pouze v mikroareálu na Boskovicku. Zde je nemapujeme stejně jako ostatní hlás-
koslovné varianty příslovce ještě, jimž je věnována mapa ČJA 5, 269.
Adverbium jenom vzniklo z tvarů zájmena jeden (jednom > jenom po zániku d ve spojení dvou podobně
artikulovaných hlásek dn). Další obměny příslovce jenom zde nesledujeme, jsou podrobněji zachyceny na mapě
ČJA 5, 406.
3 Na zkoumaném území převažuje obměna eště. Podoba ještě vytváří členitý areál prostupující středem střm.
nář. a vybíhající přes střední část čm. nář. na Ledečsko, dále se dokládá ze Slavonicka a z přechod. nářečí čes.-pol.
Jako dubletní se vlivem spis. jazyka objevuje v moravských městech, především v mluvě mladší generace.
Rozložení variant jenom a enom vymezuje hranice určená městy Osoblaha – Moravský Beroun – Litovel
– Kroměříž – Kyjov – Mikulov. Území na západ od uvedené linie pokrývá podoba jenom, oblast východní patří
obměně enom. Mapa nepostihuje dublety a přesahy, je však třeba uvést, že podoba jenom proniká do měst v are-
álu výrazu enom a dále byla zapsána na Holešovsku a ve vých. části Slezska.
4 a) eště Jg též ešče nář. a slc., sloven. ešte [ešťe] b) enom SSJČ nář., též enem nář.
ještě stč. ješče, Jg též jišče nář., SSJČ, pol. jeszcze, dluž. ješće jen(om) stč. jen, jednom, též jednem, Jg, SSJČ též jenomej, jeno-
mejc nář., pol. jeno, hluž. jeno(ž)

5 a) ještě Ru 1 — ešťe Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 1–4 — ešče Ju 7, Ru 5

b) jen(om) Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 2–4 — jenomej Ju 4 — enom Ju 6, 7, Ru 5 — edem Ju 7

Km

366
 Před souhláskami

Uzemní rozšíření protetického h před souhláskou ň se zkoumalo na položkách nit (nitka) a nízký.

255 nit (ČJA 4, 17; ČJA 5, 235b) — mapa s. 369

(nitka 599)

1 M ňit — ňiť
hňit — hňiť— hinť
2 Vedle hlavního problému, tj. proteze u slova nit, byl mapován rovněž rozdíl mezi měkkým a tvrdým zakončením,
tj. nit x niť. Proteze se objevuje u obou variant, byly zaznamenány podoby hnit i hniť. U podoby hniť došlo na mikroareálu
k přesmyku a k realizaci varianty hinť.
3 V Čechách a na záp. Moravě dominuje podoba nit, shodná se spis jazykem, na vých. polovině Moravy a ve
Slezsku byla zachycena převážně obměna niť. Podoba hniť pokrývá poměrně široký severojižní pruh ve středu střm.
nářečí, táhne se od Svitav až k Mikulovu. Uvnitř tohoto areálu, na záp. Brněnsku a mezi Brnem a Prostějovem, byla
zachycena varianta hinť.
Obměna hnit se nekompaktně vyskytuje na samém okraji záp. Čech, poněkud soustředěněji na západ od Roudnice.
4 niť sloven., pol. a hluž. nić
5 ňit Ju 3 — ňít Ru 2, 4 — ňiť Ju 3–5, 7, Ru 1, 5 — ňíť Po 1, 2, 4, Ru 4 — hňiť Ju 6 — hňíť Ju 4 — ňiťe Ru 3
7 Územní rozsah protetického h v slovech nit a nitka se shodoval.
Bh

256 nízký (146) — mapa s. 369

1 M ňíský
hňíský
2 Na mapě je zachycen výskyt protetického h-, mimo naši pozornost byly pravidelné střídnice za koncové sa-
mohlásky í, ý, viz ČJA 5, 23.
3 Forma hnízký vytváří tři samostatné územní celky. Největší areál se nachází v záp. Čechách v záp. úsecích
jzč. a střč. nářečí (zde většinou v dubletě s formou nízký), menší oblast vystupuje na sv. Novoměstsku a na
Boskovicku a odděleně ještě na Zábřežsku.
Forma s protezí je běžná pouze v tradičních dialektech, ve městech byla zaznamenána jen podoba shod-
ná se spis. jazykem – nízký.
4 nízký stč., Jg, SSJČ, sloven. nízky, pol. a hluž. niski
5 ňíský Ju 7 — ňískí Ru 5, Po 1 — ňískej Ju 1–3, Ru 3, 4 — hňískej Ju 4, 5, Ru 2 — hňíské Ru 1
Bh

Výskyt protetické souhlásky h před souhláskami ř a r bylo možno vysledovat na slově řemen (665) a na
dalších třech výrazech už mapovaných v lexikálních dílech ČJA: řešeto (ČJA 3, 89 obilní síto), řehtá (ČJA 3, 195
(kůň) řehtá), ryzec (ČJA 2, 92 ryzec pravý). Výskyt protetického h ve všech těchto případech je zakreslen na jediné
mapě.

257 a) řemen (665) — mapa s. 371

b) řešeto (ČJA 3, 89, ČJA 5, 62b)
c) řehtá (ČJA 3, 195)
d) ryzec (ČJA 2, 92)
1 M a) hřemen
b) hřešeto, hřešato (hřešátko)
c) hřejtá
d) hrizec (též 107, 459, hřižec 309, 314, 328, též hrizák 243)

368
2 Varianty s protetickým h před ř, r jsou v uvedených nář. výrazech soustředěny do menších úseků v oblas-
ti jzč. nářečí a dokládají se zpravidla jako dubletní vedle forem shodných se spisovným jazykem, tedy forem bez
proteze.
V minulosti byl rozsah podob s protetickou souhláskou patrně větší, jak dosvědčuje jejich sporadický vý-
skyt z Českobudějovicka a z Jindřichohradecka; např. v slově hřídkej a v místním jméně Hřímov záp. od
Jindřichova Hradce (b. 438, 439).
Poměrně značný územní rozsah podob hrizec může svědčit o tom, že se u tohoto výrazu uplatnila lidová
etymologie, že se totiž etymologicky neprůhledné slovo přiřadilo k slovesu hrýzt.
Na mapě jsou pozitivně zakresleny jen příznakové nář. varianty, tj. varianty s protetickou souhláskou.
3 Podoba hřemen je rozšířena jen na okrajovém mikroareálu sev. od Plzně.
Varianty hřešato, hřešeto jsou doloženy ze dvou celků: první tvoří úzký pruh obcí od zč. okraje přes Plzeň
ke Klatovům, druhý areál je poněkud větší a rozkládá se mezi Příbramí, Strakonicemi a Táborem, odtud vybí-
há úzkými jazyky k Ledči nad Sázavou a k Benešovu. Ve většině lokalit se zachovává obměna hřešato jako starší
dubleta vedle tvaru řešato.
Výskyt varianty hřejtá je omezen na teritorium v již. Čechách zhruba mezi městy České Budějovice,
Strakonice a Tábor.
Podoba hryzec pokrývá záp. úsek jzč. nářečí s dosahem až k Prachaticům.
4 a) — c) hřejtá SSJČ nář.
b) — d) hryzec Jg

5 —
Bh

P ro tet ic ké v ,

Protetická souhláska v je doložena před samohláskou o nebo před samohláskou u- (ú-) vzniklou z o (ó),
a to na počátku slova (vokno, vuknu, vúsmý) i na švu složeniny (černovokej, zavopatřit), zde mluvíme o hiátu.
Tento příznakový nářeční jev se drží poměrně houževnatě, je vcelku pravidelný, a proto byl uveden i v PRO
A3ab.
Na okraji zkoumaného území bylo zachyceno též protetické ; to vzniklo z bilabiálního w a ztotožnilo se
s u za starší ł; v novější době ustupuje a je charakteristické pro mluvu nejstarší generace.

258 a) okno (157) — mapa s. 371

b) ovoce (1154) — mapa s. 373
obec (10)
okres (11)

1 M a) okno
vokno (wokno)
okno
b) ovoce n. — ovocé n. 731, 732, 735, 736, 755 — ovocí n. 744, 753 — ovoc f. — ovoc m.
vovoce n. — voboce n. 633, 637, 639, 650, 656
ovoc m.
2 Užití protetických hlásek představujeme na slově okno; týž územní rozsah jako podoby okno × vokno ×
okno má většina slov s náslovnou samohláskou o, např. výrazy oběd, oheň, on.
Výskyt podob s protezí u slova ovoce je zakreslen na mapě ČJA 5, 259. Jako vedlejší problém se u tohoto výrazu
sledovaly rozdíly rodové (ovoce, ovocí, ovocé n. × ovoc f. × ovoc m.). Formy ovoc m., f. vznikly z tvaru
ovoce chápaného jako pl. Forma ovocé ukazuje na příklon k tvarům typu obilí, nář. obilé, srov. ČJA 3, 52.
O dalších diferencích v uplatnění protetických souhlásek viz oddíl 7.
3 Téměř celé Čechy a záp. Moravu pokrývá podoba s protetickým v (vokno), v svč. dialektech místy vyslo-
vované ještě jako bilabiální hláska (wokno). Doudlebsko v již. Čechách a území východně od linie Litovel–
Prostějov–Vyškov–Mikulov se liší archaickou variantou bez proteze (často s rázem).
Širší Jablunkovsko se vyděluje dialektismem s protetickým ( okno).

370
 Mluva měst se většinou neliší od nář. okolí. Jen města v západočeském pohraničí a na záp. polovině
Moravy mají také podoby shodné se spis. jazykem, tedy bez proteze.
U výrazu ovoce se na většině zkoumaného území dokládá podoba shodná se spis. jazykem, tedy ovoce.
Proteze je omezena pouze na úzký střední pruh střm. obcí (táhnoucí se severojižním směrem) od Zábřežska přes
Boskovicko, Brněnsko až na Židlochovicko. Vedle málo obvyklé obměny vovoce – většina informátorů se snažila
vyhnout opakování slabiky vo – byla tu zapsána též řídká podoba voboce. Naostatním území se vyskytuje jen podoba
ovoce.
Úzký pás obcí na česko-slovenském pomezí se odlišuje podobou ovocé, ovocí n. (gen. ovocého, ovocího).
Odlišné rodové varianty byly zachyceny ve slezských nářečích. Varianta ovoc f. je obvyklá ve většině slez-
ských dialektů s malým přesahem na Valašsko, přechodná nářečí česko-polská se liší přiřazením slova k rodu
mužskému, ovoc m. ( ovoc).
4 a) okno stč., Jg, SSJČ, sloven., pol., hluž. b) ovoc m. pol. owoc
vokno hluž. wokno ovoce stč., Jg, SSJČ, sloven. ovocie
5 a) okno Ju 7, Ru 5 — vokno Ju 1–6, Ru 1-4 — wokno Po 1 b) owoce Po 1, Ju 1, 2 — ovoce Ju 4, 5, Ru 1, 2, 4 — ouvoce Ju 5,
Ru 2 — vovoce Ju 4

7 U slov nověji přejatých ze spisovného jazyka jsou obvyklé podoby bez proteze.
Výraz obec se i na většině území Čech vyslovuje bez protetického v. Podoba vobec se dnes většinou omezuje na kontext (tulák) přišel
na vobec, tj. do péče obce (× naše obec je dobře udržovaná).
U slova okres je podoba bez protetické souhlásky téměř výhradní.

Bh

Ep e nte ti c ké j

Epentetická (vkladná) souhláska j se v dialektech vyskytuje před měkkými nebo bývalými měkkými sou-
hláskami. Její výskyt jsme sledovali
1. a) v zavřených slabikách (před ť, ď) v případech tejď, ajť, zejď, najť, oprajť, pamnějť, dokajď, ouvrajť,
b) v zavřených slabikách v tvarech 2. os. sg. imp. zaplajť, sejď, bujď, uplejť (oblast podob s vkladným j se
v tomto typu zčásti překrývá s oblastí disimilací, srov. ČJA 5, 303),
2. v otevřených slabikách v případech lejžet (sejdět), dejvět.
Protože jsou podoby s tímto hláskoslovným jevem ve většině případů soustředěny do přibližně stejné ob-
lasti, představujeme na mapách jejich rozšíření jen na vybraných příkladech: a) tejď, pamějť, b) zaplajť (bujď,
sejď), c) lejžet, dejvět.

259 a) teď (1510) — mapa s. 373

b) paměť (ČJA 5, 234b)
1 M a) tejď
b) pamňejť
2 Na mapě se sledují případy na vkladné j před měkkými souhláskami ť, ď, a to na slovech teď a paměť.
Stejný jev dokládají četné další výrazy, a to úvrať (ČJA 3, 32), nať (ČJA 3, 114 bramborová nať), oprať (ČJA 3, 153).
V těchto výrazech je rozsah forem s epentetickým j (houvrajť, najť, voprajť) téměř shodný s územním rozšířením variant
tejď, pamějť. Odkazujeme tedy na příslušné mapy v ČJA 3. V podstatě stejný geografický rozsah jako varianta tejď má
obměna zejď ‚zeď‘ (byla však zaznamenána též v lokalitách 303, 308).
Částice ať (2614) byla zachycena v podobě ajť jen v lokalitách 325, 312, 314, 319, 327, 336. Zcela ojedině-
lé jsou doklady vejpovjejď (313, 330, 336), votpovjejď (312), trajť (330), zejť ‚manžel dcery‘ (203, 227).
U většiny variant s vkladným j nelze přesně vést hranice jejich rozšíření. To proto, že jde o jev ustupující,
vytlačovaný spisovnými podobami. Ostatně podoby s vkladnou souhláskou byly v naprosté většině zaznamenány
jako dubletní a bylo je možno zachytit obvykle jen ve spontánních projevech. Více než kdy jindy závisely na ná-
řeční autentičnosti informátorovy mluvy.
3 Obměny tejď, pamějť vytvářejí větší souvislé teritorium v záp. Čechách s centrem na Plzeňsku a Rakovnicku,
varianta pamějť poněkud přesahuje na Chodsko, ale byla zaznamenána též na Roudnicku a na Mladoboleslavsku.

372
4 —
5 a) tejď Ju 1, 3, Ru 1 (tejka Ju 2,5 — tejko Ru 1) b) —

Bh

260 a) ležet (1730) — mapa s. 373

b) devět (2408)
c) zaplať imp. (ČJA 4, 324)
buď imp. (ČJA 4, 428)
seď imp. (1723)

1 M a) lejžet
b) dejvjet
c) zaplajť
2 Vkladné j v otevřených slabikách má u výrazů lejžet (sejdět) a dejvět téměř shodné územní rozšíření jen
ve Slezsku, varianta dejvět není z Čech doložena vůbec. Zdůrazňujeme, že se vkladné j v slabikách otevřených
vyskytuje na jiných areálech než v slabikách zavřených.
Podoba imp. zaplajť má poněkud větší územní rozsah než hláskoslovné varianty tejď, pamějť, srov. ČJA 5, 259;
snad proto, že mohla mít oporu ve formě imp. 2. os. pl. sejte (zaplajte, bujte…), kde je souhláska j výsledkem
disimilačního procesu při styku dvou zubnic (zaplať+te, buď+te, seď+te… > zaplajte, bujte, sejte…), srov. ČJA 5, 303.
3 Podoba lejžet (sejdět) pokrývá tři oddělené oblasti. Jedna se nachází na záp. okraji svč. a střč. nářečí (na
Roudnicku a Mladoboleslavsku), druhá na záp. a již. Opavsku. Dále byl výskyt této hláskoslovné varianty
zaznamenán ještě na mikroareálu již. a záp. od Náchoda.
Podoba dejvět je doložena jen ze Slezska; tam se její rozšíření v podstatě shoduje s variantou lejžet, ojedi-
něle byla zapsána ještě dále na Ostravsku.
Podoba zaplajť se vyskytuje na širším Plzeňsku (s dosahem až na Chodsko) a na Rakovnicku.

4 —
5 a) lejžet Ru 1,4 c) zaplajť Ru 2
b) —
6 —
7 Imp. podoba bujď zabírá poněkud větší teritorium než forma zaplajť. Zasahuje k Roudnici a téměř až ku Praze. Zejména na Klatovsku
a Domažlicku bývá též v obměně buj, srov. ČJA 4, 428.
Podoba sejď se dokládá navíc ještě z lokalit 149, 213, 803, 811. Zde její výskyt vyvozujeme z návaznosti na tvar inf. sejdět, viz výše v odd. 3.
V starší literatuře se nacházejí zcela ojedinělé doklady na vkladné j také z přechod. nářečí česko-polských, např. zajś, šejś ‚šest‘, ro-
jśćelać ‚rozestýlat‘.

Bh

Met ate ze so u hl á se k

Metateze (přesmyk) spočívá v tom, že se souhlásky přesunuly z původního místa na jiné. Většinou jde
o přesmyk hlásek spolu přímo nesousedících. V nářečích (i ve stč.) se tento proces vyskytuje častěji než ve spis.
jazyce.
Na mapách je uvedený jev sledován na těchto výrazech: habr, kopřiva, povříslo, příkop, hedvábný.
Přikomentovány jsou položky jetel, erteple a nehet. Volněji sem spadá položka jeřáb.

374
 261 a) habr (1300) — mapa s. 377
b) kopřiva (1144)
erteple (ČJA 3, 111 brambor)
pokrvadlo (ČJA 1, 145 poklička, ČJA 5, 102c)

1 M a) habr
hrab (hrabek dem. 137, 645, 648, 650, hrabec 723, 724)
b) pokřiva
2 Slovo habr mělo v psl. formu *grabrъ (Mch) nebo gabrъ (Holub–Kopečný, 1952).
Varianta habr by tedy mohla být pokračováním psl. *gabrъ, obměna hrab by pak byla výsledkem pře-
smyku z habr. Pokládáme-li za výchozí psl. *grabrъ, pak by přímým pokračováním byla nář. forma hrab, kde
zanikla koncová souhláska r jako důsledek snahy odstranit pobočnou slabiku (podobně jako bratr > brat), popř.
vyhnout se dvěma kmitavým hláskám po sobě. Východomoravské a slovenské hrab by mohlo svědčit o jeho pů-
vodnějším znění a forma habr by tedy byla výsledkem metateze.
V případě slova kopřiva zakreslujeme pozitivně pouze výskyt obměny pokřiva. Nelze vyloučit, že na tuto
podobu měla vliv snaha po motivovanosti (že tato podoba vznikla příklonem k slovesu pokřivit; Šlosar).
3 Izofona habr × hrab probíhá severojižním směrem po řece Moravě a sleduje zhruba linii Šumperk–
Litovel–Boskovice–Kroměříž–Kyjov. Východně od ní se vyskytuje varianta hrab. Mikroareály s hrab (do-
klady na přesmyk) se nacházejí rovněž na Zábřežsku (zde ve slovotvorné obměně hrabek) a na okraji Valašska
(zde v obměně hrabec).
Proti celonárodní formě (kopřiva), shodné se spis. jazykem, stojí okrajová varianta pokřiva. Ta pokrývá
sev. a vých. pruh Slezska.
4 a) habr stč., Jg, SSJČ b) pokřiva pol. pokrzywa
hrab stč. hrabr, sloven., pol. grab

5 habr Ju 1–6, Ru 2, 3, 5 — hrab Ju 7

7 Na metatezi ukazují rovněž nář. výrazy erpetle, erpetl, arpetle ‚brambory‘. Tyto varianty vznikly přesmykem souhlásek z přejatých vý-
razů erteple, arteple. Doklady na uvedené přesmyknuté formy jsou velmi vzácné a pocházejí ze středních Čech, srov. ČJA 3, 111 brambor. Formu
erpetle zaznamenává též Kt.
Metatezí vznikly také obměny koprvadlo (koprvátko, koprdlátko) z tvaru pokrvadlo (pokrvátko, pokrváško, pokrváška), ten z pokrý-
vadlo. Přesná lokalizace všech uvedených forem je podána v ČJA 1, 145 poklička, zde stručně shrnujeme: Forma pokrvadlo (a další varianty pokrvátko,
pokrváško, pokrváška) je soustředěna zejména na Domažlicko a na již. okraj Prachaticka a Českobudějovicka, přesmyknutá podoba koprvadlo a další
slovotvorné obměny koprvátko, koprdlátko se vyskytují na Doudlebsku s přesahem až na Jindřichohradecko.

Bh

262 a) povříslo (ČJA 3, 70) — mapa s. 377

b) příkop (ČJA 2, 146)
1 M a) (p)ovříslo (pobříslo, obříslo)
provříslo (provřístło, prohřísło, probřísło)
provísło (provizło)
porvusło
b) kříkopa (křikop) — křípopa — křipoka 650, 684
2 Psl. *poverslo z *po-verz-slo má v našich nářečích po různých metatezích několik podob. Vedle přesmyku
se liší rovněž různou střídnicí za pův. retné v (pobříslo, prohříslo), znělou nebo neznělou sykavkou (provizlo,
provislo) a různou předponou (pro- × po- × o-). Všechny uvedené diference postihuje mapa ČJA 3, 70. Zde se za-
měřujeme pouze na metatezi, tedy na varianty povříslo × provříslo (prohříslo) × provislo × porvuslo.
Postižení lexikálních a slovotvorných variant slova příkop najdeme v ČJA 2, 146 příkop u cesty. Zde sledujeme
jen podoby s přesmykem hlásek, tedy kříkopa (křikop), křípopa, křipoka.
V uvedených případech spíš než o metatezi jde o „asimilaci na dálku“, někdy se mluví o stejnění, p-k > k-k.
3 Varianty s pro- zabírají vých. část svč. nářečí (provříslo), dále sev. úsek vm. nářečí (tady v obměnách
probříslo, provříslo, prohříslo) a záp. část slezských nářečí s přilehlým sev. okrajem vm. dialektů (zde províslo,

375
 provizlo). Podoby s po- dominují v Čechách (pobříslo), s předponou o- (obříslo) na Moravě od řeky Svitavy na
východ. V pruhu přechod. nářečí česko-polských převládá forma porvuslo.
Proces „stejnění“ u výrazu příkop(a) se soustřeďuje do širšího vých. okraje střm. nářečí a porůznu do již.
úseku vm. dialektů a do záp. podskupiny nářečí slezských, dubletně se vyskytuje i v sv. Čechách. Varianta kří-
kop(a) dominuje ve vm. a střm. nářečích, rozptýleně a poměrně vzácně se objevuje také v svč. dialektech.
Forma křípopa převládá v slez. nářečích, v střm. nářečích je spíš výjimkou. Zcela ojedinělá je varianta křipoka.
4 a) obříslo Jg mor., SSJČ nář. províslo Jg mor.
pobříslo Jg provříslo Jg
povříslo stč. povřieslo, Jg, SSJČ, sloven. povrieslo, hluž. powrjestlo
b) —

5 a) povříslo Ru 3 — povřislo Ju 2 — pobříslo Ju 5, Ru 2, 3 — pobřislo b) křikop Po 1, Ju 1, Ru 4 — kříkopa Ru 5

Ju 1–3, Ru 1, 2, 4 — provřislo Po 1 — provísło Ju 7 — obříslo Ru 5
— vobřislo Ju 4, 6

Bh

263 jeřáb (1295) — mapa s. 379

1 M jeřáb (jeřab 101, 106, 418, 602, 630, 741, jeřabec 147, 148, jeřábek 150, 238, 647, 648, 677) — jařáb — jařab —
jahřab 802–805, 817, 830 — jařumbek (jařumb 835, 836) — jeřabina — jařabina (jarabice 757) —
jahřabina
žeráb 243, 253, 254, 407, 408, 443
řežáb též 411, 419 — řežab též 312 — řežabina 311–313, 315, 317
řeřáb
2 Položka sledující nář. pojmenování stromu jeřáb je zařazena do této kapitoly poněkud volněji. Ne všech-
na nář. označení stromu jeřáb dokládají totiž probírané hláskoslovné procesy (metateze, asimilace). Hlavní na
mapě sledovaný jev je kontaminace dvou pojmenování původně označujících dvě různé skutečnosti, totiž *orębъ
‚jeřáb strom‘ a *žeravь ‚jeřáb pták‘.
Na nář. pojmenováních stromu jeřáb lze pozorovat celou řadu diferenčních jevů. Kromě hlavních rozdílů
jeřáb × řežáb × řeřáb × žeráb jsou zde též diference jeřáb × jařáb, rozdíly v kvantitě kořenné samohlásky jeřáb
× jeřab a reflex za pův. nosovou samohlásku jařumbek. Pozoruhodná je obměna s vkladnou souhláskou jahřab,
jahřabina.
Na mapě zakreslujeme i slovotvorný rozdíl jařabina × jařáb. V tomto případě došlo k splynutí označení
pro plod s označením pro strom. V nářečí nejde o jev neobvyklý, srov. hruška ‚hruška i hrušeň‘, třešně ‚třešeň
i třešně‘.
Podobu jeřáb vyvozujeme z psl. *erębъ (orębь). Tento výraz se na části území zkontaminoval s názvem ptá-
ka. Označení ptáka však pochází z psl. *žeravь. Spřažením slov jeřáb a žerav se dospělo k stč. i nář. variantám
žeráb, řežáb a asimilací pak k podobě řeřáb. Na výchozí formu *erębъ ukazují tvary s rozloženou nosovkou ja-
řumbek.
Nářeční obměna s počáteční slabikou ja- vznikla patrně vlivem řady nář. výrazů na ja-, např. jazvec, jasle,
jasen, jastřab.
Hlavní pozornost je soustředěna na rozdíl mezi starobylým slovem jeřáb a přeneseným pojmenováním že-
rav s jeho obměnami žeráb, řežáb, řeřáb, původně označujícími ptáka. Ostatní diferenční jevy jsou potlačeny
(jsou zakresleny přerušovanou izoglosou a nápisy malou abecedou).
3 Slovo jeřáb a jeho další odvozeniny pokrývají svč. a střč. dialekty, rozsáhlou oblast Moravy po záp. hrani-
ci vm. nářečí (na Valašsku v obměně jařab). Na větší části Slezska jsou obvyklejší označení jařabina, jahřabina;
forma jařabina odděleně vytváří ještě menší areál ve středním úseku vm. dialektů, ve vých. části střm. nářečí je
slovotvorná obměna jeřabina poměrně vzácná. V přechod. česko-polských nářečích dominuje výraz jařumbek.
Ve vm. dialektech a ve Slezsku převládají obměny s náslovnou slabikou ja-, avšak vlivem spis. jazyka sem hojně
pronikají podoby s je-. Varianty s vkladnou souhláskou -h- (jahřab, jahřabina) se omezují na oblast záp. a vých.
podskupiny slezských nářečí.
Celá jzč. nářečí s malými přesahy na Benešovsko se vydělují kontaminovanými formami. Převládá forma
řežáb, v již. úseku v obměně řežab. Malý sz. okraj Plzeňska je charakterizován slovotvornou variantou řežabi-

376
 na. Podoba žeráb (nejbližší praslovanskému *žeravъ) je na mikroareálu mezi Benešovem a Táborem. Málo vy-
hraněné oblasti vytváří podoba řeřáb. Soustřeďuje se na území mezi Příbramí a Táborem a odděleně do mikro-
areálu na jz. Roudnicku.
4 jařabina jen nář., sloven. jarabina, pol. jarzębina řeřáb stč., Jg
jařumb jen nář., pol. jarząb, zvl. druh jeřábu řežáb stč., Jg
jeřáb stč., Jg, SSJČ žeráb Jg
jeřabina Jg (plod i strom), hluž. wjerjebina žeřáb stč. též žeřáv, Jg

5 jeřáb Po 1, Ru 3
Bh

264 hedvábný (573) — mapa s. 381

jetel (ČJA 3, 108, ČJA 5, 3a)

1 M hedvábný
hedbábný
hedbávný — jedbovny
2 Slovo hedvábný je odvozeno od přejatého subst. hedvábí. U tohoto adjektiva došlo jednak k vzájemnému
přesmyku retnic (hedvábný > hedbávný), jednak k následné spodobě (stejnění) hlásek (hedbávný > hedbábný).
Na značném území se realizovala změna d > r (hedbávný > herbávný); o té pojednává samostatná kapitola (viz
ČJA 5, 327), proto ji zde neregistrujeme.
U okrajové slezské varianty jedbovný byla souhláska h (která v přechod. česko-polských dialektech ne-
existovala) nahrazena v návaznosti na polštinu souhláskou j, samohláska o je pravidelnou střídnicí za dlouhé á,
srov. ČJA 5, 69.
3 Metateze retnic nastala na větší části zkoumaného území. Forma hedbávný pokrývá jz. polovinu Čech
a celou Moravu (v Čechách má většinou podobu herbávnej). Varianta hedbábný (v Čechách v obměně herbáb-
nej) je charakteristická pro svč. nářečí (bez jejich vých. okraje) a pro střč. dialekty (bez jejich jz. okrajového pru-
hu) s přesahem až na Táborsko.
Podoba hedvábný, shodná se spisovným jazykem, se obvykle jako dubletní dokládá jen z Čech (zde opět
i v obměně hervábnej) a z jz. cípu Moravy. Jinde je spíš výjimečná. Vých. hranice tohoto dubletního výskytu uve-
dené formy probíhá zhruba od Svitav k Novému Městu na Moravě a k Jihlavě a pak přímo na jih k Slavonicím. Obměna
jedbovny zabírá pruh přechod. nářečí česko-polských.
4 hedbábný stč. hedvábný stč., Jg, SSJČ, sloven. hodvábny
hedbávný stč., Jg, SSJČ zastar. jedbovny pol. jedwabny

5 hedvábní Ju 6, Ru 2, 4 — hedvábnej Ju 2, 3 — hedbávní Ru 5 — hedbávnej Ru 3 — hervábní Ju 2, Ru 2 — hervábnej Ju 3 — herbábni Po 1, Ju 2 —

herbábnej Ju 1, 3, 4, Ru 4 — hirbavní Ju 5 — hrbávnej Ru 3

7 Mezi změny, které plynou z hláskového složení slova samého, řadí se také anticipace hlásky l v slově jeltel (z jetel). Disimilací se tato
souhláska měnila v r: jertel. Uvedená forma je charakteristická pro Doudlebsko, viz ČJA 3, 108.

Bh

Vso u v á ní so u h lá se k

Případy vsouvání souhlásek jsou v nářečích poměrně vzácné, navíc různorodé. Jeho příčiny se nedaří vždy
jednoznačně vyložit, většinou však vkladné souhlásky vznikají v souvislosti s přechodem od artikulace jedné
hlásky k artikulaci hlásky druhé, jako důsledek artikulačního mechanismu v seskupení hlásek.
V některých případech mohlo dojít k „vsunutí hlásky“ v důsledku adideace, viz dále.
A. Poměrně hojné jsou doklady na výskyt souhlásky d před kmitavým r (nr > ndr, zr > zdr). Kromě pří-
padů, které jsme zachytili naším výzkumem (pondrava, zdralý, zdrovna), se v literatuře uvádějí ještě další: zdrada,
zdranit, zdřadlo ‚zrcadlo‘, zazdřic’ ‚nahlédnout‘, Mezdříčí, samozdřejmě.
Podle Trávníčka (1935, s. 163) v tomto případě „nastrojí se po sykavce z špička jazyka na r, nezačne se
však hned chvíti, jen utvoří na dásních závěr, ale poněvadž jde ještě na okamžik neznělý proud artikulační mís-
to znělého, zazní d mezi z a r. Jde tu tedy o jistou nepřesnost v začátku artikulace r, při jeho exkurzi.“

378
 B. Stejné příčiny má vsouvání souhlásky d mezi souhlásky ve skupení rl (rl > rdl). V našem výzkumném
programu se však nenašel na tento případ vsouvání souhlásky vhodný příklad. Žádný výraz, který by uvedený
hláskoslovný jev doložil, nezahrnuje celé zkoumané území. A tak na uvedenou změnu máme k dispozici jen ně-
kolik výrazů, jež však nelze představit na mapě, protože jsou málo početné a nevytvářejí kompaktní oblasti.
Spokojujeme se tedy pouze s jejich výčtem na konci celé této kapitoly, viz ČJA 5, 266.
C. Existují též zvláštní případy, u nichž nelze vsunutí souhlásky uspokojivě vysvětlit (sežhrat, šklubat).
U některých by bylo možno uvažovat o vsunutí souhlásky jako o prostředku expresivity.
U formy lechtký nejde o vsunutí souhlásky t, ale o analogické připojení nář. sufixu -tký (např. podle le-
hutký, malutký). Doklady na formu lechtký jsou zcela ojedinělé, pocházejí jen z lokalit sev. od Ostravy.

Změna nr > ndr

265 ponrava (1395) — mapa s. 381

1 M -nr-: ponrava, panrava, panráb, panrav, konrava, konrát, kunrát
-ndr-: pondrava, pandrava, pandrav, pandrak, pandráb, pandrab, kondrava, kondráb, kondrák, kondrát,
kondravec, kundrava, kundraba, kundrát
N (bílý) červ, larva

2 K případům se vsouváním souhlásky d mezi dvě souhlásky, z nichž druhá je kmitavé r, patří nář. pojme-
nování larvy chrousta, spis. ponrava. Nářeční označení jsou četná a bohatě hláskoslovně obměňovaná. Jejich zá-
kladem je patrně *po-norv-ьje ‚to, co žije po norvách, tj. v buňkách, tedy larvy včel‘ (Machek). Hojným hlásko-
vým obměnám přál fakt, že slovo bylo etymologicky neprůhledné. Vsouvání souhlásky -d- souvisí s přechodem
od artikulace jedné hlásky k druhé, viz výše.
Nář. pojmenování pro ponravu vykazují rovněž rozdíly lexikální (např. červ × larva) a slovotvorné, popř.
v typu pojmenování (např. bílý červ × červ; kundrát × kundravec × pandráb × pandrák). My jsme se zaměřili na
ty výrazy, které dokládají vsouvání souhlásky, a na výrazy bez vsunuté souhlásky, které tedy ukazují na střídání
skupení souhlásek -ndr- × -nr-. Na mapě jsou oblasti s tímto hláskoslovným jevem vyznačeny šrafováním.
Starší tradiční označení jsou dnes nezřídka nahrazována výrazem ponrava, shodným se spis. jazykem.
Častým jevem je dubletnost i tripletnost pojmenování. Pro značné přetížení mapy jsme tuto variantnost nepo-
stihovali, obraz na mapě je tedy zjednodušený.
3 Výrazy se vsunutou souhláskou -d- pokrývají širokou oblast střč. a svč. nářečí (kromě svč. okrajů a vých.
Ledečska), na Moravě široký střední pruh střm. nářečí (bez jz. a sev. okrajů), dále vm. nářečí (kromě záp.
Vsetínska a Lipnicka). Ve Slezsku převažují tvary se skupením -ndr- jen v záp. podskupině a v přechod. náře-
čích česko-polských.
Jzč. dialekty s menším přesahem na jz. cíp Moravy a vých. podskupina slez. nářečí se vyčleňují jinými
lexémy (červ, larva).
4 kondrát Jg pandrava sloven.
kondrava Jg pondrav stč. též pondravec, Jg
konrát Jg, pondrava Jg, SSJČ obl.
kundrát Jg, hluž. kundroz ponrav stč. též ponravec, Jg
kunrát Jg ponrava Jg, SSJČ
pandrav pol. pędrak
5 pandrav Ju 6, 7 — kundrát Ju 1, 4, 3, Ru 4 — kondrat Ru 1 — kondrák Ju 2
Bh

Změna zr > zdr

266 a) zralý (1155) — mapa s. 383

b) zrovna (ČJA 5, 246)
zdřídlo (ČJA 2, 132 pramen)

1 M a) zralý
zdralý — zdřaly
b) zrovna
zdrovna

380
2 Vsouvání hlásky d u slova zdralý je patrně výsledkem přechodu artikulace mezi dvěma souhláskami, není
však vyloučeno, že tento proces byl navíc podporován adideací k slovu zdravý. V pruhu přechod. nářečí česko-
polských odpovídá skupení zr- skupina zř-; i v ní došlo k vsouvání hlásky d.
Vsouvání souhlásky d v slově zrovna ukazuje jednoznačně na jeho fonetické příčiny, viz výše. Na mapě
znázorňujeme pozitivně pouze podobu zdrovna.
3 Výslovnost zdralý zabírá poměrně rozsáhlé území. Pokrývá sev. a vých. okraj Čech, na Moravě navazuje
výběžkem od Šumperku k Boskovicům a až téměř k Novému Městu na Moravě, nejdůsledněji se dokládá ze
slezských dialektů. Odděleně se ještě vyskytuje na samém jz. okraji jzč. nářečí (Pošumaví).
Jak už bylo uvedeno, v pruhu přechod. dialektů česko-polských s malým přesahem do vých. podskupiny slez.
dialektů je skupení zdř-: zdřaly.
Areál výskytu varianty zdrovna se nachází v jzč. dialektech, a to v pásu od Příbramě k Českým Budějovicům.
Na ostatním území je jen forma zrovna.
4 a) zralý stč., Jg, sloven. zrelý, pol. dojrzały b) —

5 a) zralej Ju 3, 5, Ru 3, 4 — zralí Ju 1, 2, 6 — zrałý Ju 7 — zdrali Ju 1, 6 b) —

— zdrali Po 1, Ju 2
7 Na vsouvání souhlásky d ukazují též slova zdřidlo, zdřudlo ‚pramen‘, srov. ČJA 2, 132. Výskyt těchto forem se zcela kryje s variantou
zdřaly, viz výše.

Bh

Změna rl > rdl

Na vsouvání souhlásky d mezi r, l (rl > rdl), kde závěrové l mělo vliv na to, že se místo chvění jazyka rea-
lizoval závěr, máme v našem materiálu následující doklady:
šprdle (ČJA 3, 27 tyčka v plotě) 211–213, 227, 646, brdlinko 210, 211, 228, 21, brdlinka 225, šprdlinka 229
šamrdla (ČJA 1, 156 stolička) 622, 635, 63, šamrdle 322, 333, 432, 433, 442, 30, 31, 32, 41, 44, štokrdle 433, 518,
519, 614, 637, 639, 703; 08, 43, 53, 59, 61, 63, 64, 93;
štamprdle ‚sklenička na likéry, stopka‘ (2020): 113, 114, 127, 245, 316, 410, 447, 502, 503, 644, 43, štamprdla
518, 619, 629, 635; poměrně hojně je tato forma doložena u mládeže ve městech, stejně jako bábrdle ‚babička‘
(ČJA 1, 7): 03,13, bábrdlinka 44.
Sem se řadí též ojedinělé doklady Chrdlice, šprdlení ‚zábradlí‘ (z okolí Brna) a brdlo ‚berla‘ (1715) 736, 737.
Je pozoruhodné, že na vsouvání hlásky d v tomto skupení máme doklady zejména z Čech a ze záp. části
Moravy, zvláště pak z mluvy mladé městské generace. U ní jde patrně o prostředek expresivního vyjádření.
Bh

Zvláštní případy

267 sežrat (912) — mapa s. 385

1 M zežhrat
zežrat — sežrat — sežrát
2 Vedle vsouvání souhlásky -h- (sežhrat) sledujeme zde další nář. diference, a to varianty se znělou sou-
hláskou v předponě – zežrat (o nich srov. též ČJA 4, 416 (je/máme) (se)mleto perf. a ČJA 5, 295a sebrat) a podobu se
zdlouženou kmenovou samohláskou (sežrát).
Vyskytuje-li se varianta zežhrat jako dubletní vedle formy zežrat, pak mívá expresivní odstín.
3 Forma zežhrat pokrývá v podstatě celá vm. nářečí a přesahuje do frenštátské podskupiny slez. dialektů,
dále na vých. okraj střm. nářečí, výběžkem zasahuje do oblasti záp. od Brna a jv. od Boskovic.
Izoglosa forem zežrat × sežrat sleduje bývalou zemskou čes.-mor. hranici. Obměna sežrát je omezena na
Chodsko.
4 sežrat stč., Jg, SSJČ zežrat Jg, sloven. zožrať, pol. zeżreć, hluž. zežrać

5 sežrat Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — zežrat Ju 4, 6, Ru 5 — zežhrať Ju 7

Bh

382
 268 škubat (959) — mapa s. 385
1 M šklubat (též 817, škłbať 726, 742)
škubat
2 Na rozdíl od předcházejích případů je souhláska l u slova šklubat vsunuta mezi souhlásku a samohlásku.
Podle Machka jde tady o souhlásku „zesilovací“ (snad podle dlubat nebo klovat).
3 Podoba šklubat pokrývá v podstatě celá střm. nářečí, dále sev. část přechod. čm. dialektů a vých. úsek svč.
nářečí (Podorlicko). Na ostatním území je jen podoba škubat, shodná se spis. jazykem. Z vm. nářečí pochází
i vzácně zapsaná varianta škłbať.
4 škubat stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. a hluž. skubać šklubat stč., Jg i sklubat, SSJČ zast. a nář., sloven. šklbať

5 škubat Ju 2, 3, 5–7, Ru 2, 3, 5 — šklubat Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 4

Bh

Změ n y v mí s tě ar t i k ul ac e

Změna šč > šť
V důsledku disimilace artikulačního místa se skupení šč změnilo ve skupení šť; asibiláta č (vlastně tš) se
zjednodušila, sykavkový element zanikl. Tato změna se realizovala jak ve skupině šč původní (např. ješče, Šče-
pán, ščepovat), tak ve šč vzniklém ze staršího sč (např. *sъ-čęstьje > sčestí > ščestí > šťestí).
Skupina šč se v starším jazyce uchovávala do 14. stol., od 16. stol. dominuje už šť. Část našich dialektů po-
držela původní stav.
Na mapě jsme rozdíl šč × šť sledovali na slově ještě; v podstatě stejný rozsah této změny nacházíme u všech
výrazů s výše uvedeným uskupením souhlásek, např. štěpovat, štípat, namaštěný, šťavel, ale i štěstí, Štěpána, viz
dále.

269 ještě (ČJA 5, 46, ČJA 5, 254a) — mapa s. 387

Štěpána (ČJA 2, 225 svátek sv. Štěpána)

1 M ešče — ješče (hešče 632, 655, hišče 634, (j)išče 634)

ešťe — ješťe 49, 51, 53, 59, 61–64, 73, 74, 79, 81, 83, 91, 95
jechče 502, 652
2 Hlavní problém, tj. rozdíl šč × šť, je na mapě zakreslen izoglosou. U tohoto adverbia je navíc šrafováním
vyznačena výslovnost s hiátovým j-.
K formě jechče (též Chčepána) viz ČJA 5, 270 (chčestí).
3 Hranice mezi podobami ještě × ješče probíhá zhruba po staré zemské česko-moravské hranici. Od Jihlavy
směřuje izoglosa šč × šť přímo na jih. Na západ od této linie jsou podoby se skupinou šť, na východ se šč.
Podoba ješče (s hiátovým j) vytváří souvislou oblast s centrem na Boskovicku, odtud zasahuje na všechny
strany, a to k Novému Městu na Moravě, k Šumperku, k Prostějovu a ke Kyjovu. Kromě toho pokrývá přechod.
nářečí česko-polská. Běžně se také vyskytuje v mor. městech, tady převážně v obměně ještě.
Hranice mezi oběma hláskoslovnými variantami (šč × šť) je poměrně ostrá. Podoby shodné se spisovným ja-
zykem, tj. se skupinou šť, v tradičních dialektech jen málo přesahují dál na východ, jsou však téměř důsledně
v moravských městech, v pohraničních městech většinou jako jediné.
4 ešte sloven. ešte [ešťe] ješče stč., pol. jeszcze, hluž. hišće
ještě Jg, SSJČ

5 ješťe Ru 1 — ešťe Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 1–4 — ešče Ju 7, Ru 5

7 V případě jména Štěpána (elipsou za souslovné označení svátek sv. Štěpána) přesahuje tato podoba ještě do několika lokalit dál na
Moravu (na Zábřežsko a k Litovli), jinak je průběh izoglosy šč × šť u tohoto výrazu shodný s izoglosou ještě × ješče.

Bh

384
 Změna šč > šť > chč

270 štěstí (1837) — mapa s. 387

podnesčata (ČJA 3, 244 druhá housata)

1 M šťesťí
ščeščí
chčesťí
2 V sledovaném výrazu je počáteční skupina souhlásek (šč, št) za pův. sč (*sъ-čęstьje).
V jzč. nářečích se objevuje též skupení šč (ščestí), ale zde je výsledkem asimilace přímo ze skupení sč
(v lokalitách 301, 302, 309, 319, 452, 454, 457, 459, 460), srov. dále podnesčata > podneščata.
Na značném území jzč. nář. došlo (opět v důsledku disimilace místa artikulace) ke změně sč > chč: chčes-
tí (a také chčasnej, podnechčata, viz oddíl 7).
3 Izoglosa protikladu šťestí × ščestí se shoduje s izoglosou šč × šť, jak je vedena na předcházející mapě ČJA
5, 269.
Obměna chčestí (a také chčasnej) pokrývá široký jz. pruh jzč. nářečí. Už jen sporadicky se dokládá z mikro-
areálu na Litovelsku a Svitavsku. (Odtud též pocházejí analogické podoby jechče, Chčepána, chčepovat, tedy ne-
náležité chč za šč, nejen za sč.)
4 štěstí stč., Jg, SSJČ, sloven. šťastie ščestí pol. szczęście

5 šťesťí Ju 3, Ru 2, 3 — ščesťí Po 1, Ju 1–7, Ru 4

7 Na výše uvedené změny ukazují také nář. výrazy podnesčata, podnešťata, podnechčata, pojmenování pro druhá housata (ČJA 3, 244).
Disimilovaná podoba podnechčata má jádro výskytu na již. Klatovsku (322–324, 441; podlechčata 304). U tohoto slova je z jzč. nářečí dolože-
na také původnější podoba podnesčata (310, 312, 415, 421, 426, 433, 445). Sekundární podoby podneščata (asimilací z podnesčata) je doložena
opět z jzč. nářečí (309, 320, 321, 331, 432, 433, 443, podníščata 333, 337, 427, 431, 437, 248, 401).

Bh

Změna ždž > žď

Paralelně se zachováním skupiny šč se uchovala též skupina ždž. Lze ji doložit pouze na jediném výrazu
– roždží × roždí, roští.
Na rozdíl od novějšího výrazu roští (chroští) je z Moravy (pokud se zde ovšem ve významu ‚suché chrastí‘
neobjevují jiné lexémy) doložena podoba roždží (roždžý, roždžy), stč. roždie.
Varianta roždží převažuje ve středním úseku vm. nářečí (na širším Uherskobrodsku), odtud poněkud pře-
sahuje na Vsetínsko. Dále vytváří souvislý územní celek v západní slezské podskupině.
Bh

Změny sc > chc, chc > sc

Disimilací artikulačního místa nastala rovněž změna sc > chc nebo naopak sc > chc. Průběh těchto změn sledujeme
na dvou slovech: scípnout × chcípnout, scát × chcát.

271 chcípnout (913) — mapa s. 389

1 M chcípnout (cípnout 123, 124, 141, 44)
scípnout
L zdechnout
skapat

2 Kromě geografického rozšíření disimilační změny sc > chc na slově chcípnout zachytili jsme šrafováním
ještě rozsah dvou ekvivalentních lexémů, totiž sloves zdechnout a zkapat, na něž se nedostalo v lexikálních svaz-
cích ČJA.

386
3 Izoglosa variant scípnout × chcípnout sleduje na jihu starou zemskou česko-moravskou hranici s malým
přesahem k Boskovicím, od Svitav ji překračuje do sv. Čech zhruba po Hradec Králové, Novou Paku a Trutnov.
Východně a severovýchodně od uvedené hranice jsou tvary na sc-. Svč. okraj je charakterizován dubletností
obou forem. Varianta scípnout se vyskytuje ještě odděleně na jih od Českých Budějovic; zde opět většinou jako
forma dubletní vedle chcípnout a vedle jiného slovesa, totiž vedle zdechnout. Toto sloveso je běžné zhruba od
linie Litovel–Brno–Mikulov na východ. Obvykle bývá dubletní vedle scípnout, místy však zdechnout převlá-
dá, zejména ve Slezsku a ve vých. úsecích střm. dialektů.
Jižní část vm. dialektů se vyděluje slovesem zkapat.
4 chcípnout Jg, SSJČ scípnout stč., Jg, SSJČ

5 chcípnout Ju 2–6, Ru 1–4 — chcipnout Ju 1 — scípnout Po 1 — scípnút Ru 5

Bh

272 a) chcát (830) — mapa s. 389

b) chtít (ČJA 4, 362)
1 M a) scat — jscat — scát
chcát — chcat
šťit 101, 104, 110, 111, 138, 140, 141
b) scet, scit
2 Vedle hlavního problému mapy, tj. rozdílu sc- × chc- v infinitivu slovesa chcát, postihujeme zde rovněž
protiklad dlouhé a krátké kořenné samohlásky (chcát × chcat). Jako okrajová hláskoslovná varianta se jeví for-
ma jscat.
Ve spis. jazyce jsou kodifikovány obě podoby, tedy chcát i scát.
Sporadicky zapsaná slovotvorná varianta štít nedokumentuje sledovanou hláskoslovnou změnu; varianta
vznikla pravidelným dotvořením infinitivu k tvarům ind. préz. štím, štíš…
Opakem disimilace je změna chc > sc. Je doložena ze slovesných tvarů sco, scit, scél ‚chci, chtít,
chtěl‘. Ty jsou na mapě zachyceny šrafováním.
3 Izoglosa forem chcat × scat se téměř kryje s průběhem izoglosy chcípnout × scípnout; v podstatě sleduje už
na moravském území starou zemskou česko-moravskou hranici a přesahuje na vých. okraj svč. nářečí.
Předěl mezi variantami s krátkou a dlouhou kořennou samohláskou (scát × scat) probíhá v témž směru,
jen je poněkud posunut dál na západ. Území na východ pokrývá forma s krátkou samohláskou.
Varianta jscat je omezena na pruh přechod. nářečí česko-polských.
Forma štit, ukazující na zařazení slovesa ke 4. třídě, je soustředěna do sev. Čech.
Tvary scet, scit pokrývají protáhlé území téměř od Jihlavy k Moravskému Krumlovu, dále ke Znojmu
a Slavonicím, srov. ČJA 4, 362 chtít.
4 a) chcát Jg, ale lépe scát, SSJČ b) —
scát Jg, SSJČ, sloven. šťať, pol. szczać, hluž. ščec’

5 a) scát Po 1 — scat Ju 7 — scat Ru 5 — chcát Ju 1-3, 5, Ru 2, 4 — chcat b) —

Ju 4, Ru 3
Bh

Změny st > sť, sť > s’c’, st > št

273 a) kost (ČJA 5, 235a) — mapa s. 391

b) masopustní (ČJA 2, 205 masopustní úterek)
1 M a) kost
kosť (též kosc’ 806, 825, 826)
kos’c’(košč, kość)
b) masopuštňí

388
2 Na slově kost sledujeme rozdíl kosť × kost. Podoba kost vznikla depalatalizací z *kostь. Moravská a slez-
ská forma kosť může být okrajovým archaismem s nedepalatalizovaným -t bez uvedené hláskoslovné změny
(s podporou nepřímých pádů se souhláskou -ť, např. podle gen. kosti). Jen s vlivem nepřímých pádů počítáme
v případě dokladů na -ť z Čech, srov. ČJA 5, 235a). Slezská obměna kos’c’ vznikla asimilací z pův. kosc’.
Zakresleno je také rozšíření nezvyklé formy masopuštní. Máme za to, že vznikla podle imp. odpušt, srov. ČJA 4,
326.
3 Podoba s měkkou souhláskou (kosť) pokrývá rozsáhlou oblast záp. Čech a odděleně pak ještě velké úze-
mí na východ od izoglosy probíhající na severu zhruba po staré zemské hranici a od Žďáru nad Sázavou pak
směřující přímo k jihu.
Slezská nářečí bez frenštátské podskupiny palatalizují i předcházející sykavku: kos’c’ (košč, kość; jen
zcela ojediněle byla zachycena také varianta kosc’).
Oblast formy masopuštní se nachází v Čechách. Zahrnuje již. úsek jzč. nářečí a dále území Benešovska
a širšího Rakovnicka.
4 kost stč., Jg, SSJČ košč pol. kość
kosť sloven. kosť, hluž. kósć

5 kost Po 1, Ju 1–5, Ru 4 — kosť Ju 5–7, Ru 2, 3, 5

Bh

Zá ni k a p ři so u vá n í so u h lá se k

Mezi dialekty nacházíme poměrně četné diference projevující se zánikem a přisouváním hlásek. Příčiny
těchto procesů jsou různé.
Často jde o zjednodušování souhláskových skupin (a tím nezřídka i k usnadnění jejich výslovnosti), např.
stř > tř, hř > ř.
Některé změny (zejména přisouvání hlásek) nepochybně souvisí s přechodem od artikulace jedné sou-
hlásky k druhé, např. přechod od artikulace sykavky ke kmitavé usnadňuje souhláska d, srov. zrovna > zdrov-
na, viz ČJA 5, 265; ČJA 5, 266; ČJA 5, 267; ČJA 5, 268.
Často se tu uplatňují různá vyrovnávání podle jiných, podobně znějících výrazů, obvyklé jsou analogie vli-
vem příbuzných slov a tvarů a slov s obdobným nebo naopak opačným významem, např. podoba střevíc je za
pův. třevíc podle výrazů s náležitým skupením stř- (např. podle střecha, střední), obdobně je tomu u forem střís-
ka, střešně, forma lechtký je asi podle krátký, plytký; formy substantiv zhlybka (odvozené od adj. hlyboký, to pa-
trně podle vysoký), zvyška, zdelka vznikly snad podle předložkových adverbiálních určení z hluboka, z vysoka,
zdéli, výraz biltek podle žultek, blízat mylnou dekompozicí z oblízat. Někdy jde o výsledek adideace, např. skřip-
ka z chřipka vznikla přikloněním ke slovesu skřípat.
Nečetné případy vsouvání hlásek svědčí o snaze po vyjádření expresivity nebo větší intenzity, např. ze-
žhrat, štamprdla, snad i šklubat (ze škubat snad podle dlubat nebo klovat).

Změna hř > ř

274 hřeben (1584) — mapa s. 393

hřeblo (ČJA 1, 174, ČJA 5, 63b)
hřebelec (ČJA 3, 197, ČJA 5, 63c)

1 M hřeben (hřebeň)
řeben
2 Hlavní pozornost jsme zaměřili na odsouvání souhlásky h- ve skupině hř- před samohláskou (hřeben × ře-
ben), nemapovali jsme formu hřebeň (splynutí s měkkým typem), srov. ČJA 4, 1 kámen nom. sg. m., a další pravidelné
hláskoslovné obměny (např. variantu gřebyň, typickou pro čes.-pol. nářečí).
3 Zánik souhlásky h- u slova hřeben má mimořádně velký územní rozsah. Forma řeben zabírá téměř celé
Čechy a záp. Moravu (včetně Litovelska, Boskovicka a Moravskokrumlovska).
Podoba hřeben je typická pro rozsáhlou oblast v záp. Čechách, vymezenou zhruba městy Plzeň, Klatovy,
Strakonice, Příbram a Rakovník s úzkým výběžkem k Roudnici a do střed. Čech až téměř k Ledči nad Sázavou.

390
 Jako forma dubletní se vyskytuje často v teritoriu varianty řeben.
4 hřeben stč., Jg, SSJČ, sloven. hrebeň, pol. grzebień, hluž. hrjebjeń
5 hřeben Ju 3 — hřeben Ju 7 — hřebének Ru 5 — řeben Po 1, Ju 1–5, Ru 3, 4 — řebeň Ju 6 — řebínek Ru 2
7 Týž sledovaný jev se dokládá také na slově hřeblo, srov. ČJA 1, 174. Územní rozsah podob řeblo × hřeblo se zčásti shoduje s rozsahem
řeben × hřeben. Různé slovotvorné obměny uvedeného výrazu nedávají však možnost sledovat jev v celém rozsahu, proto je na mapě ne-
zachycujeme.
Zánik souhlásky h dokládají též nář. pojmenování pro hřebelec, srov. ČJA 3, 197. I zde je situace do značné míry obdobná jako u výrazu
hřeben. Hojné hláskoslovné varianty u uvedeného slova jsou pro sledování našeho jevu nevhodné (např. žbircle, žberec).

Bh

275 hříva (ČJA 5, 153) — mapa s. 393

hříbě (819)

1 M hříva
říva
2 Zánik souhlásky h- má u slova hříva poměrně velký územní rozsah; výskyt formy říva je však na značném
teritoriu dubletní. Jiné hláskoslovné obměny zde nesledujeme, zachycuje je mapa ČJA 5, 153.
3 Forma říva (s odsunutou hláskou h) se soustřeďuje do teritoria svč. nářečí s přilehlým pruhem nář. střč. a na
Zábřežsko, velkými výběžky zasahuje na Roudnicko a Rakovnicko, dále od Strakonic přes Táborsko až k Ledči nad
Sázavou a na jih až k Slavonicím.
Jako forma dubletní se vyskytuje v oblastech na záp. a již. okraji Čech a také na sev. Znojemsku.
Na ostatním území je obvyklá varianta hříva; ta proniká i do okrajových částí velkého areálu podoby říva.
4 hříva stč., Jg, SSJČ, sloven. hříva, pol. grzywa, hluž. hriwa
5 hříva Ju 4, 5 — hřiva Ju 7, Ru 5 — říva Ju 1–3, 6, Ru 2–4
7 Odsouvání souhlásky h- jsme sledovali také na výrazu hříbě.
Uzemní rozsah podoby říbě se do značné míry shoduje s formou říva. Diference jsou jen drobné, většinou se týkají dubletního nebo
nedubletního výskytu.

Bh

276 hřát (ČJA 5, 7) — mapa s. 395

hřích (2127)
pohřeb (ČJA 2, 191, ČJA 5, 72b)

1 M hřát
řát
2 Zaměřujeme se na rozdíl forem hř- × ř-, tedy forem hřát × řát. Na event. další hláskoslovné obměny ne-
bereme zřetel, srov. ČJA 5, 7.
3 Varianta řát je charakteristická pro svč. nářečí a pro Zábřežsko, nezřídka i zde bývá dubletní vedle varian-
ty hřát. Ojediněle byl její výskyt zaznamenán ještě z již. Českobudějovicka a zcela vzácně i ze sev. Boskovicka.
Na ostatním území je obvyklá jen forma hřát.
4 hřát stč., Jg i hřít, sloven. griať, pol. grzać, hluž. hrěć
5 hřát Ju 1, 2, 5 — hřít Ru 3, 5 — řát Po 1, Ju 1–6, Ru 2–4
7 Obměna řích (× hřích) se soustřeďuje do týchž oblastí jako řát, ale navíc ji máme zachycenu i z Roudnick a z okrajů jzč. nářečí, zvl. ze
sv. Jindřichohradecka. Položka se v Čechách zkoumala na opěrné síti, proto je vymezení různých nářečních podob méně přesné.
Forma pořeb (z pohřeb) je soustředěna do svč. nářečí, odtud poněkud přesahuje na Zábřežsko a Litovelsko a k Boskovicům. V svč. ná-
řečí převládá hláskoslovná obměna póřeb, srov. ČJA 2, 191.

Bh

392
 277 hřib (1340) — mapa s. 395
1 M hřib, hříbek
řib, říbek
2 Vcelku dobře lze sledovat zánik souhlásky h ve skupině hř- na slově hřib. Jistě tu není na překážku fakt,
že vedle uvedené formy je na velké části území pouze slovotvorná obměna hříbek (její nář. hláskoslovné obměny na mapě
nesledujeme). Je třeba však počítat s tím, že se (obvykle vedle sledovaného výrazu) na větších nebo menších areálech
vyskytují též jiné lexémy (pravák, doubravník, běloch, kameňák, tvrzík, bukovák aj.).
3 Oblast se zachováním skupení hř- je mimořádně rozsáhlá. Zahrnuje jz. polovinu Čech a v podstatě celou
Moravu a Slezsko. Forma řib vytváří areál zahrnující svč. nářečí s přesahem zejména do vých.
části střč. dialektů, vyskytuje se také na úzkém okraji záp. Čech. Většinou jako dubleta se dokládá rovněž z již.
Českobudějovicka.
4 hřib stč., Jg, SSJČ, sloven. hríb, pol. grzyb, hluž. hrib
5 hřib Ju 7 — hříb Ru 4 — hříbek Ju 2 — říb Po 1, Ju 1 — říbek Ju 2, 3, Ru 3
Bh

Změny stř > tř, stř > kř, skř > kř

Skupení stř (z pův. spojení str’, a to na počátku i uvnitř slov) se v dialektech místy zjednodušilo v tř záni-
kem počátečního s.
Z řady položek jsme pro mapování vybrali případy střída, střecha, střevo, střílet, sestřenice; střešně, střasli-
ce (‚přeslička‘).
Paralelně s touto změnou se provedla také změna stř > kř (střída > křída) a skř > kř (skřivánek > křivá-
nek), viz dále.
Skupiny čr’, sr’ z psl. *čer, *ser a následného črě, srě daly disimilací tř, jež se pak analogií podle slov s nále-
žitým náslovným stř mohla změnit v stř, např. střešně, stříbrný. V těchto případech jde tedy o analogické přisou-
vání hlásek. Protože jsou to případy souvisící se zjednodušením skupiny stř v tř, probíráme je na tomto místě.

278 a) střída (467) — mapa s. 397

b) střecha (115)
1 M a) střída
třída
křída
b) třecha
2 Sledoval se zánik souhlásky s ve skupení stř- na začátku slova střída (chleba). Vedle varianty třída byla za-
znamenána též disimilace tř- > kř- (křída).
U druhého slova sledujeme pozitivně jen příznakovou formu třecha.
3 Formy dokumentující zjednodušení skupiny stř > tř jsou omezeny na oblast českých dialektů, na Moravě
jsou případy s touto změnou zcela výjimečné. Ale i v Čechách se vedle variant třída, třecha běžně vyskytují for-
my střída, střecha, shodné se spisovným jazykem.
Forma třecha pokrývá velké území téměř celých střč. dialektů s výběžky téměř až k Českým Budějovicím
a k Slavonicím a větší západní část jzč. dialektů až k Prachaticím. Odděleně vytváří ještě mikroareál
v Podkrkonoší a na Kladsku. Téměř bez výjimek se tato forma uchovává jako dubletní vedle podoby střecha.
Poněkud jiný územní rozsah má sledovaná změna u výrazu střída. Zde izoglosa obou variant zčásti sledu-
je starou zemskou hranici; forma střída je nedubletní na Moravě a v sv. Čechách na užším Vysokomýtsku. Navíc
se podoby se stř- vyskytují obvykle jako jediné ještě na malém území Novopacka. Dubletně se hojněji dokláda-
jí zvláště z okrajů Čech. Na ostatním území Čech je forma třída.
Porůznu jsme v Čechách zaznamenali také variantu křída. Ta je soustředěněji doložena zvláště z Příbram-
ska a pak ještě z Jindřichohradecka. Jinde je její výskyt sporadický.

394
4 a) střída Jg, SSJ striedka, hluž. srjódka b) střecha stč., Jg, SSJČ, SSJ strecha, pol. strzecha
třecha hluž. třěcha

5 a) střída Po 1, Ju 1–4, 6, 7 — třída Ju 1–3, Ru 1–3, 5 — křída Po 1, b) třecha Ju 5, Ru 2–4

Ju 1–3, Ru 1–3, 5 — křida Ju 5, Ru 1, 4

Bh

279 a) střevo (515) — mapa s. 399

b) střílet (ČJA 4-347)
c) sestřenice (1825)
stříbrný (565)

1 M a) střevo
třevo
čevo — čerevo 755
b) třílet
chtřílet 310, 440, 443, 452
c) setřenice 239, 240, 331
2 Sledovalo se odsouvání souhlásky s- ze skupiny stř- na počátku i uprostřed slova.
U slova střevo sledujeme vývoj pův. črě- < *čer-. Jak jsme již uvedli, skupina čr- se disimilací změnila v tř-,
ta se pak analogií podle ostatních slov s náležitým náslovným stř- změnila v stř-, srov. dále též stříbrný. Dochovaná
dnešní forma třevo mohla by tedy být výsledkem uvedeného disimilačního procesu a ukazovat na starší vývojo-
vé stadium, avšak vzhledem k tomu, že se dokládá v podstatě ze stejného teritoria jako většina ostatních přípa-
dů s odsunutou sykavkou (např. třecha, tříká), soudíme, že i ona vznikla v důsledku procesu analogie, tedy črěvo
> třevo > střevo > třevo. Pokud by varianta třevo byla opravdu původní a starobylá, pak se na daném teritoriu
uchovala právě v souvislosti s tvary jako třecha, třída atd.
Na zvláštní vývoj pův. skupiny čr- ukazuje jednak zcela ojediněle se vyskytující forma čerevo, jednak slez-
ské, patrně asimilací vzniklé čevo.
Vedle obměny třílet byla zjištěna také forma chtřílet. Ta vznikla disimilací místa artikulace. Změna stř >
chtř je v našem materiálu doložena jen naprosto ojediněle. Starší literatura přináší z Čech na uvedenou změnu
více příkladů, např. slova jechtřáb, chtředa, sechtřenice, chtřevíc.
Fakt, že se izoglosy tř × stř u jednotlivých výrazů málo shodují (a navíc jsou málo plynulé) a že se obě podo-
by vyskytují běžně vedle sebe, svědčí snad o tom, že sledovaný jev je na poměrně rychlém ústupu.
3 Podoba střevo je dominantní na celém zkoumaném území, jen na Opavsku a Hlučínsku se obvykle vedle
ní vyskytuje též obměna čevo. Varianta čerevo je doložena pouze ze sev. úseku kopaničářských nářečí. Obměna
třevo byla zachycena v jzč. a střč. nářečích, protože však byla položka zkoumána v Čechách na opěrné síti, spoko-
jujeme se zakreslením pomocí značek. Její zeměpisné vymezení je tedy podáno pouze přibližně.
Forma třílet je omezena na část Čech, přitom se uplatňuje vždy jako dubletní. Soustřeďuje se spíš do záp.
poloviny Čech (podobně jako je tomu u varianty třecha); oblast jejího výskytu je málo kompaktní.
Disimilací vzniklá varianta chtřílet je doložena jen ze čtyř lokalit z již. a vých. okraje jzč. nářečí.
Dokladů na zjednodušení souhláskové skupiny uprostřed slova (setřenice) je poskrovnu a nevytvářejí
žádný kompaktní územní celek; všechny pocházejí ze záp. poloviny Čech.
4 a) střevo stč. střěvo, Jg, SSJČ b) střílet Jg, SSJČ, SSJ strieľať
třevo Jg, pol. trzewo třílet hluž. třěleć
čerevo (sloven. črevo, hluž. črjewo) c) —

5 a) střevo Po 1, Ju 1–3, 6, 7, Ru 4, 5 — třevo Ju 1, 5, Ru 1–3, 5 c) —

b) třílet Ju 5, Ru 1, 3

7 U výrazu tříbrný je skupina tř- snad původnější (tř- je tu disimilací ze *ser-, forma na stř- vznikla patrně podle výrazů s náležitou skupi-
nou stř-). Není však vyloučen jiný vývoj: sr- vzniklé metatezí mohlo být pozměněno na str- (-t- tvoří přirozený přechod mezi úžinou a vibrují-
cím závěrem -r-; srov. např. zdrovna ČJA 5, 266b).
Forma tříbrný se objevuje poněkud soustředěněji mezi Plzní, Strakonicemi a Klatovy. Víceméně ojedinělé doklady pocházejí ze sev.
Čech, od Jindřichova Hradce a od Tábora.

Bh

396
 280 a) třešně (ČJA 2, 3) — mapa s. 399
b) přeslička (ČJA 2, 115)
střízlík (ČJA 2, 36, ČJA 5, 25)

1 M a) třešňe (třešňa)
střešňe (střešňa)
křešně
čerešňe 755
b) střaslica (střaslena, střáslavec)
2 Sledují se varianty skupení tř × stř, v případě výrazu třešně také disimilační formy s kř-. Většina záznamů jsou pl.
podoby.
Skupina stř-, popř. tř- se u slova třešně vyvinula z *čeršьnja. Z této podoby je obměna čerešně, po metatezi črešně,
po vzniku souhlásky ř čřešně. Slovo bylo obtížně vyslovitelné, proto se zjednodušilo (čř > tř) v třešně. Podoba střešně by
pak mohla být analogická podle jiných případů s náležitým skupením stř-. Varianta třešně se naopak mohla uchovat
vlivem ostatních výrazů bez počátečního s- (srov. např. třecha, třílet).
Pro záp. Čechy je charakteristický lexém višně, pro záp. Opavsko hamlary; tyto výrazy ovšem nevypovídají nic
o sledovaném hláskoslovném problému. Protože se vedle nich běžně vyskytují i sledované podoby střešně, třešně,
oblasti s výskytem těchto odlišných lexémů jsme na mapě nezakreslili; přesné vymezení viz ČJA 2, 3.
Na malé oblasti se přeslička nazývá střaslica (střaslena). Psl. *pręslica přikloněním k slovesu třást dalo vznik-
nout formě třaslica. Počáteční skupení stř- je výsledkem analogie podle slov s náležitým náslovným stř-, popř.
výsledkem adideace k dokonavému tvaru slovesa střást.
3 Hlavní izoglosa mezi podobami třešně a střešně probíhá zhruba podle staré zemské hranice, od Jihlavy se
stáčí více k východu přímo na Slavonice. Forma střešně charakterizuje moravská nářečí, třešně nářečí v Čechách.
Podoba střešně vytváří ještě mikroareál na Českobudějovicku, naopak podoba třešně se dokládá i z vých. slez-
ské podskupiny. Celkový zeměpisný obraz dotváří menší areál formy křešně. Ten se nachází na širším Klatovsku
s Chodskem.
Hláskoslovná varianta střaslica tvoří malou oblast na střední Moravě zhruba mezi Prostějovem a Kyjovem.
4 a) střešně stč. střešně, Jg, SSJČ nář. b) —
třešně stč. třešně, Jg, SSJČ, pol. zast. trześnia, hluž. třěšnje

5 a) třešňe Po 1, Ju 1–6, Ru 1–4 — střešňa Ju 6, 7, Ru 4 b) —

7 Zjednodušování souhláskové skupiny stř- lze zčásti sledovat také na slově střízlík. Protože se uvedený výraz vyskytuje pouze na záp.
části teritoria českých dialektů, můžeme jen konstatovat, že zde má většinou podobu třizlík (nezřídka však jako dubletní vedle novější varian-
ty střizlík a vedle jiných tradičních pojmenování, např. vedle slov králíček, paleček, srov. ČJA 2, 36). Stručně shrnuto – varianta třizlík se vyskytuje
v jzč. dialektech (bez Českobudějovicka) a na záp. a sev. okrajích Čech.

Bh

281 střapec (578) — mapa s. 401

1 M třapec (též 644)
střapec (střap’ec 834–836)
křapec 103, 109, 116, 119, 124
2 Skupení stř- u slova třapec je snad původní (Mch), ale nelze vyloučit ani možnost, že jde o skupení se-
kundární, analogické podle ostatních slov s náležitým stř- (Holub–Kopečný, 1952). Jako spis. jsou hodnoceny obě
podoby, střapec i třapec, druhá varianta je charakterizována jako řídká a poněkud zastaralá. Obměna křapec ukazuje na
paralelní disimilační změnu tř > kř, jež svědčí spíše pro to, že původní je podoba bez s-.
3 Podoba střapec pokrývá celou Moravu a nevelký vých. okraj svč. dialektů, je obvyklá rovněž v mluvě
všech měst. Většinu Čech charakterizuje forma třapec.
Pouze na úzkém sev. okraji Čech byla zaznamenána též varianta křapec.
4 střapec stč., Jg, SSJČ, sloven. strapec třapec stč., Jg i třepec, SSJČ říd. a poněkud zast.

5 střapec Po 1, Ju 3, 6, 7, Ru 4, 5 — třapec Ju 1–3, 5, Ru 2–5

Bh

398
 Změna skř > kř

Paralelně se změnou stř- > tř- se realizovala změna skř- > kř-. Postihujeme ji na samostatné mapě skřivan.

282 skřivan (1447) — mapa s. 401

1 M křivan (křivánek)
skřivan (skřivánek, skřevan, skřevánek)
škřivan (škřivánek)
N škrobanek 801, 807, 810, 811, 81, škobranek 808, 820–822, 827, škovranek 819, 823, škovrunek 830–836

2 Mapa zachycuje odsouvání sykavky ve skupení skř- u slova zvukomalebného původu skřivan (od *skvir-).
Zároveň sleduje přizpůsobení artikulačního místa první hlásky k druhé sk > šk (skřivan > škřivan), srov.
ČJA 5, 283.
Větší část tradičních slezských nářečí se liší výrazy od základu *skvor- (škovranek, škrobanek, škobra-
nek…). Tyto výrazy na mapě neevidujeme.
Jako základní pojmenování vystupuje v nářečích obvykle formální deminutivum skřivánek, méně fre-
kventovaný je výraz skřivan. Rozdíl mezi těmito slovotvornými variantami na mapě nesledujeme, uvádíme jen varian-
tu skřivan.
Nesledujeme ani vcelku pravidelnou změnu ři > ře (skřevan), která byla provedena v centrálním úseku střm.
dialektů, srov. ČJA 5, 52.
3 Větší část zkoumaného území pokrývá forma skřivan. Ta se vyskytuje většinou jako dubletní i na teritoriu
s variantou křivan a pak důsledně ve všech městech. Obměna křivan tvoří celek v širokém okrajovém pásu záp.
a jz. Čech s dosahem na Táborsko a na vých. okraj Českobudějovicka. Mikroareál vytváří také mezi Znojmem
a Slavonicemi, porůznu se vyskytuje jako dubleta ještě sz. od Brna a na Novoměstsku.
Ve vm. dialektech (zvl. na Vsetínsku a na Uherskobrodsku) byla zaznamenána také forma škřivan.
4 křivan Jg hovor. škřivan stč., Jg (sloven. škovran, hluž. škowronc)
skřivan stč., Jg též skřivanec, SSJČ (pol. skowronek)

5 —
Bh

Změna sk > šk

Změna sk > šk je výsledkem dílčího přizpůsobení artikulačního místa první souhlásky k druhé. Objevuje se
porůznu po celém území. Zmiňovali jsme o ní už v předešlém komentáři, dále ji probíráme na těchto slovech:
tříska, deska (‚prkno‘ i ‚dužina sudu‘), skála.
Jen přikomentovány jsou údaje o této změně na slovech skřidla (‚střešní taška‘ i ‚poklička‘), skráň.

283 tříska (202) — mapa s. 403

skřidla (ČJA 1, 145 poklička, ČJA 1, 207 střešní taška, ČJA 5, 102c, ČJA 5, 261)
skráň (1615)

1 M tříska (stříska 644) — dřizga 831–836 — dřiza 518–520 (dřeza 601–604, 608) — dřízda 235, 245
tříška (stříška 214, 215, 229, 325, dříška 101, 518, 519)
2 Vedle protikladu tříska × tříška byly zaznamenány analogické formy stříska, stříška (podle výrazů s nále-
žitým skupením stř-) a podoby se znělými souhláskami dřizga a dalšími obměnami dříza, dřízda. Jiné, ojedině-
le zapsané lexémy (např. špička, špice) přirozeně opomíjíme.

400
3 Podoba tříška je omezena na Čechy, a to na svč. nářečí (bez vých. okraje), střč. dialekty s přesahy do náře-
čí jzč. (až k Jindřichovu Hradci) a na jz. Moravu. Zejména na okrajích tohoto velkého teritoria bývá podoba
tříška dubletní s obměnou tříska. Ta se pak vyskytuje na téměř celém ostatním území, mimo pruh přechod. nářečí
česko-polských (zde je obvyklá varianta dřizga) a mimo mikroareál vých. od Slavonic a jz. od Třebíče (tady pře-
vládá forma dřiza). Jen ze dvou lokalit od Ledče nad Sázavou byla doložena obměna dřízda.
V Čechách bývá dlouhá kmenová samohláska (tříska, tříška), na Moravě je krácení pravidelné, srov.
ČJA 5, 202; ČJA 5, 203; ČJA 5, 204; ČJA 5, 205; ČJA 5, 206.
4 dřizga stč. dřiezha i dřízka, Jg, pol. drzazga hluž. třěska
tříska Jg též třístka, SSJČ též říd. stříska, sloven. trieska, pol. trzaska, tříška Jg, SSJČ ob., též řidč. tříšťka

5 tříska Ju 4–7, Ru 5 — tříška Po 1, Ju 1–3, Ru 2–4 — třiška Ju 2

7 Změnu sk > šk lze sledovat též na nář. pojmenování pro střešní tašku (skřidla, křidla, skřidlice, křidlice) a pro pokličku (skřidla, křidla).
Územní rozšíření nář. označení obou reálií je zachyceno na mapách ČJA 1, 145 a ČJA 1, 207.
Hláskoslovná varianta škřidla (škřidlice) je doložena z širokého pruhu východněji ležících obcí vm. nářečí. Jinde jsou běžné jen podoby
se skř- (skřidla), popř. s kř- (křidla).
Stejnou změnu dokládá slovo škraň. Tato podoba byla zachycena jen na Moravě jako ekvivalent spis. slova tvář. V Čechách existuje slovo
skraň, ale jen ve významu ‚spánek, tj. tvář mezi čelem a uchem‘.
Na Moravě se u pojmenování tváře, obličeje slovo škraň vyskytuje převážně jen v nářečích střm., ze Slezska pocházejí doklady na podo-
by škraň i škřaň ‚dolní čelist‘. V tomto významu se užívá na Hané též obměny žgraň.

Bh

284 a) deska (266) — mapa s. 403

b) skála (ČJA 5, 123)
1 M a) deška
b) škála
2 Nář. hláskoslovnou změnu sk > šk představujeme také na slově deska. To má v nářečích významy ‚prkno‘
a ‚dužina u sudu‘, srov. ČJA 1, 200. V tomto druhém významu je však slovo deska rozšířeno jen v záp. a sz. Čechách.
Tam má většinou hláskovou podobu deška. Ve významu ‚prkno‘ se výraz deska (jen v této podobě) užívá pouze
na Moravě a ve Slezsku, srov. ČJA 1, 221/3. Slovu deska byla v Dotazníku věnována samostatná položka zaměřená
právě na jeho fonetickou realizaci. Ta však byla v Čechách zkoumána pouze na opěrné síti, proto ani z ní není
možné přesný územní rozsah změny sk > šk dobře vyčíst. V omezené míře bylo možno využít zápisů slova des-
ka (× deška) jako nář. ekvivalentu pro pojmenování odhrnovačky, srov. ČJA 3, 39, a šárky, srov. ČJA 3, 135.
Šrafováním je na mapě pozitivně vyznačen maximální rozsah obměny škála. Jiné hláskové varianty to-
hoto slova na mapě nesledujeme.
3 Obměna deška je poměrně hojně doložena ze záp. úseku jzč. dialektů, ale tady se většinou vyskytuje jako dubletní
vedle podoby deska. Poněkud hojnější jsou její zápisy ještě z Náchodska a Kladska a z oblasti mezi Ledčí nad Sázavou,
Příbramí a Jindřichovým Hradcem. (Na celém zbylém území převládá podoba deska, shodná se spis. jazykem.)
Příznaková nář. hláskoslovná obměna škála pokrývá záp. úsek jzč. nářečí (často se tu vyskytuje jako dub-
letní vedle obvyklé formy skála) .
4 a) deška Jg vulg., ve významu ‚deska u pluhu‘ vedle deska, SSJČ též b) —
dešťka, deštka zast. a nář.
5 a) deška Po 1, Ju 1, 5, Ru 2 ,4 b) —

Bh

402
 Zn ělé ko nco vé so u h lá s k y

285 soused (ČJA 5, 35, ČJA 5, 72a) — mapa s. 405

1 M sousedə
2 Mapa registruje maximální rozsah zachování párových znělých souhlásek stojících na konci slova před
pauzou. Tento jev je představen na slově soused, zahrnuje však znělou výslovnost zachycenou při terénním vý-
zkumu i v případech dalších (např. sníh, pohřeb, dub, klid, včetně ustálených srovnávacích spojení typu sladký
jako med).
Protože se jedná o jev kdysi důsledný, pravidelný, byl zařazen do PRO. Stojí však za pozornost, že výzkum
pro ČJA zachytil jeho výskyt na daleko rozsáhlejším území.
Zatímco v mluvených útvarech našeho národního jazyka došlo na konci slova před pauzou k neutralizaci
párových znělých souhlásek v jejich neznělé protějšky [souset, sních], uchovává se místy – jako výrazný nářeční
jev – výslovnost koncových znělých souhlásek v případech soused, sníh, med apod. Tento způsob výslovnosti
doprovází obvykle průvodní vokál (samohláskový zvuk, který se někdy přepisuje jako ə).
Doklady na změnu znělých souhlásek v neznělé na konci slova před pauzou se objevují koncem 14. a na
počátku 15. století.
3 Podoby se znělou koncovou souhláskou vytvářejí rozsáhlý areál v svč. nářečích s přesahem do oblasti střč.
(až do Posázaví), na jv. zasahují přes severní část přechod. nářečí čes-.mor. až na sev. Brněnsko. Zapsány byly i na
Zábřežsku a Litovelsku, ojediněle pak na jv. okraji nářečí vm. a na Doudlebsku.
Ve všech případech se jedná o nářeční archaickou výslovnost, která byla zachycena vedle koncových sou-
hlásek běžně vyslovovaných nezněle.
4 —
5 sousedə Po 1
Bá

As i mi la ce

Asimilací (spodobou) znělosti rozumíme změnu znělé souhlásky v neznělou a naopak. Objevuje se ve sta-
ré češtině kolem roku 1300, její podstatou je vzájemné přejímání distinktivních rysů v určitých skupeních sou-
hlásek. Asimilace znělosti je buď regresivní, zpětná – na první konsonant skupiny zpětně působí hláska po něm
následující [na zhledanou], nebo progresivní, postupná – znělost určuje první konsonant ve skupině [na schle-
danou]. V pozici před pauzou se většinou vyslovuje souhláska neznělá.
Protože v českých vesnicích v cizině bylo obtížné zaznamenat vždy sledované předložkové spojení, uvá-
díme v 5. oddíle některých komentářů i jiná spojení obdobného typu.

Regresivní asimilace

Při výzkumu byla asimilace znělosti zjišťována v několika případech:

I. Asimilace předložkových spojení
Zkoumaly se výsledky asimilace po předložkách s, v, k ve spojení se slovy začínajícími souhláskami v, h, s
(s vodou, s holí, k holiči; včetně spojení s vokalizovanou předložkou se sestrou), souhláskou jedinečnou (k matce) nebo
samohláskou (s autem, v autě).
II. Asimilace na rozhraní slov
Mapována je asimilace znělosti mezi souhláskami na mezislovním předělu před jedinečnou souhláskou
(už mám, kus masa), před párovou souhláskou (už vím) a před samohláskou (pes a kočka).
III. Asimilace ve skupení s + znělá souhl.
Na mapě jsou zachyceny také výsledky asimilace znělosti ve skupení sh ve slovech jako shnít, shora, sho-
řet a na shledanou. Při výzkumu se sledovala rovněž asimilace ve skupení sm u položek abychom (2459) a jsme
(2475).
Asimilované podoby abyzme a zme jsou typické pro část nářečí střm. a vm. a pro ostravický nář. úsek.
Jejich územní rozložení zde neprezentujeme, k nim viz ČJA 4, 423 (nesli) bychom.

404
 286 s vodou (2156) — mapa s. 405
s matkou (2155)

1 M s vodou
z vodou
2 Zjišťovaly se změny ve výslovnosti předložky s ve spojení se substantivem začínajícím souhláskou v (s vo-
dou). Byla zaznamenána výslovnost s vodou i z vodou, spojení z vodou lze vysvětlit regresivní asimilací, patrně
však půjde o výsledek splývání předložek s a z, srov. ČJA 5, 287.
3 Na většině území se předložka s před hláskou v vyslovuje zněle (z vodou). Tato výslovnost je typická pře-
devším pro celou Moravu a Slezsko, na západě tento areál zahrnuje i nářečí čm.; částečně přesahuje do
nář. střč. (v horním Posázaví) a jzč. (Jindřichohradecko). Obvyklá je i v záp. polovině Čech (od linie Mladá
Boleslav – Tábor – České Budějovice na západ).
Menšinové obměny s vodou se užívá důsledně v celé oblasti svč., ve vých. části nářečí střč. a na záp.
Jindřichohradecku s Doudlebskem.
Výslovnost s vodou se objevuje také v městské mluvě, obvykle jako dubletní proniká často i do mluvy
měst ležících v makroareálech podoby z vodou.
4 —
5 s wozem Po 1 — s vodou Ju 1, Ru 4 — s vozem Ju 2 — z volama Ju 4 — z vajičkama Ju 5 — z vozma Ru 2 — z vodou Ru 3 — z vodú Ju 7, Ru 5
7 Obdobný zeměpisný rozsah mají i spojení s matkou × z matkou, samostatně se proto nemapovala.
Bá

287 a) s autem (2158) — mapa s. 407

b) se sestrou (2155)
1 M a) s autem
z autem
b) se sestrou
ze sestrou
2 Výzkum zjišťoval obměny ve výslovnosti předložkových spojení s autem a se sestrou.
Spojení s autem může být vysloveno s rázem, ale i bez něho. U obměny z autem dochází k asimilaci zně-
losti při splývavé výslovnosti předložkového spojení, tj. při výslovnosti bez rázu; podoba s autem (na záp. polo-
vině Moravy) je výsledkem asimilace k následujícímu rázu před hláskou a.
V záp. Čechách vznikla znělá výslovnost vokalizované předložky v případě ze sestrou nejspíše analogií
podle řady dalších případů, kde k asimilaci existují fonetické podmínky (z maminkou, z vodou apod., dosvěd-
čuje to i fakt, že mezi spontánními doklady byla zapsána řada spojení typu ze šéfem, ze psem); disimilace skupin
se se- mohla pův. k provedení této změny přispět.
Mor. podoby ze sestrou, z autem je možné vyložit jako důsledek moravského splynutí předložek s a z.
V případě spojení se sestrou byly kromě základních areálů výskytu mapovány i oblasti přechodové, s dub-
letním užitím sledovaných podob.
3 Spojení s autem se užívá jako základní po celých Čechách a na záp. polovině Moravy; pro vých. polovinu
Moravy (od linie Litovel–Břeclav) a pro celé Slezsko je charakteristická varianta z autem. Místy byly zapsány
dublety, a to podoba z autem v oblasti střč., čm. a na jihu nář. jzč., podoba s autem pak častěji na Hlučínsku a na
sev. Vsetínsku a také v mluvě většiny měst ležících v areálu varianty z autem.
Spojení se sestrou (s neznělou podobou předložky) bylo zachyceno jako nedubletní v celé oblasti svč.,
ve vých. části nář. střč. a jzč., na Chodsku, v Poohří a na sev. Plzeňsku. Nedubletní výslovnost ze sestrou je
dále typická pro celou Moravu se Slezskem (k tomuto areálu se přičleňují nářečí čm. a jv. část nář.
jzč.) a také pro záp. polovinu nářečí střč. a jzč. Rozsáhlé areály na styku obou podob se vyznačují výskytem
dublet.
4 —

406
5 a) s autem Po l, Ju 2, 4 — s outem Ru 2 — s auťákem Ru 4 — z autem b) se solej Po 1 — se sestrou Ju 1 — ze sousedem Ju 5 — ze sestrú
Ju 4, 7, Ru 3, 5 Ju 7 — ze sestrou Ru 3

Bá

288 a) v autě (2163) — mapa s. 409

b) k matce (2159)
k vodě (2160)
k autu (2162)

1 M a) f auťe
v auťe
b) k matce
g matce
2 Mapa zobrazuje výslovnostní dublety předložkových spojení v autě × f autě a k matce × g matce. Spojení
s neznělou předložkou (f autě) může být přitom vysloveno jak s rázem, tak i bez něho, spojení s předložkou zně-
lou (v autě) pouze bez rázu. Výzkum tuto skutečnost nepostihoval. K předložce v srov. ČJA 5, 323.
3 Výslovnost v autě byla zachycena v oblasti svč. (s výjimkou Královéhradecka) a ve vých. části nář. střč.,
odkud přesahuje až na Slavonicko. Souvislý areál vytváří v jižním úseku nářečí jzč. a odděleně pak v celé vých.
polovině Moravy a ve Slezsku. Varianta f autě se vyskytuje v záp. části nář. střč. (s výběžkem až k Hradci
Králové) a ve většině nář. jzč. Typická je rovněž pro záp. polovinu nářečí střm. s nářečími čm.
Podoby k matce se užívá takřka po celých Čechách a na záp. polovině Moravy, v menších úsecích pak i jin-
de (v jižní a vých. části nář. vm. a také v přechod. nář. česko-polských a v sev. okrajích Slezska). Obměna g mat-
ce je typická hlavně pro vých. část nář. střm., pro sev. a centrální oblast vm. a větší část Slezska. V Čechách byla
zachycena častěji na Strakonicku, roztroušeně pak i jinde (v nář. jzč. a střm.).
V městské mluvě převládá výslovnost f autě a k matce, proniká i do areálů, v nichž se v tradiční mluvě vy-
slovuje předložka zněle.
4 —
5 a) f autobusu Po 1 — f uchu Ju 2 — f Americe Ju 4 — f auťe Ru 3 b) k máme Po 1 — k mace Ju 2, Ru 3 — k mame Ju 7 — k mámňe
— v Americe Ju 1, 5 — v uchu Ju 2 — v Áziji Ju 4 — v auťe Ju 7 Ru 2 — k ňemu Ju 4 — g mame Ju 7 — g mamce Ru 5
— v autó Ru 5

7 Přibližně stejný zeměpisný rozsah jako východní areál podoby g matce mají i zde nemapovaná předložková spojení g vodě a g autu.
Na většině území českého nár. jazyka převládá v tomto případě výslovnost neznělé předložky, tedy k vodě a k autu, výslovnost g vodě byla
obvykle jako dubletní zapsána místy také v nář. jzč., častěji na širším Strakonicku.

Bá

289 a) s holí (2157) — mapa s. 409

b) k holiči (2161)
pět hodin (2152)

1 M a) s cholí
z holí
b) k choliči
2 Mapovaly se případy asimilace ve spojení předložka s, k + subst. s náslovným h (typu s holí a k holiči).
K oddílu pojednávajícímu o regresivní asimilaci je přiřazujeme z hlediska ryze formálního, výrazné nářeční po-
doby s cholí a k choliči jsou samozřejmě výsledkem asimilace progresivní. Mapa zachycuje protiklad z holí
× s cholí, u předložkového spojení k holiči pak jen nářeční podobu k choliči. Nář. formy s cholej (< -í) a k choli-
čoj (< -ovi) se zde nesledují, srov. ČJA 4, 88 díží, ČJA 4, 89 krví a ČJA 4, 53 sousedovi, ČJA 4, 54 pekaři, ČJA 4, 55
soudci.
3 Nářeční podoba s cholí je typická pro většinu nář. svč. (s výjimkou Mladoboleslavska a Vysokomýtska),
přesahuje do vých. části střč. nářečí a do oblasti jzč. Souvislý areál vytváří na širším Českobudějovicku
s Jindřichohradeckem, roztroušeně byla zachycena i jinde po Čechách.

408
 Asimilovaná podoba k choliči se objevuje ve větším územním rozsahu. Byla zachycena v svč. oblasti, ve
vých. části nář. střč. a jzč. a při jejich okrajích a také na Rokycansku. Na Moravě se jí užívá roztroušeně v cen-
trální části nář. střm., ojediněle i v oblasti vm.
Obě mapovaná spojení (s cholí a k choliči) jsou nářeční dublety vyskytující se především u starších mluv-
čích. Běžně se užívá podob z holí a g holiči, které jsou typické i pro městskou mluvu.
4 —
5 a) s cholkou Po 1 — s chrábjema Ju 1 — s cholej Ju 2, Ru 4 — z holej b) k Chradeckejm Po 1 — k choliči Ru 4
Ju 2 — z haluzema Ju 4 — z húlkú Ju 7 — z hrábjema Ru 2 — z holí
Ru 3 — z hoblíkem Ru 5

7 Zjišťována byla také mezislovní asimilace ve spojení pět hodin. Výslovnost s asimilovaným ch- (pět chodin) je typická pro značnou část
českých nářečí v užším smyslu, především pro nář. svč., vých. a záp. okraje nář. střč. a pro jižní část nář. jzč. – vyskytuje se tedy přibližně ve stej-
ném rozsahu jako mapovaná položka s cholí.

Bá

290 a) už mám (2150a) — mapa s. 411

b) kus masa (2150b)
1 M a) už mám
uš mám
b) kuz masa
kus masa
2 Zkoumala se asimilace znělosti párových souhlásek před hláskou jedinečnou ve spojení už mám a kus
masa. Mapa zachycuje protiklady podob uš mám × už mám a kus masa × kuz masa.
3 Podoby už mám se užívá ve většině nářečí jzč. (s výjimkou jejich záp. a vých. okrajů), v jižní polovině nář.
svč. se značným přesahem do nář. střč. (až k Ledči) a do severního úseku nář. čm. – a především v rozsáhlém
areálu zabírajícím vých. část nář. střm., téměř celou oblast nář. vm. a Slezsko. Zatímco v obou českých areálech
se vyskytuje podoba už mám v dubletě s obměnou uš mám, v moravskoslezském areálu je varianta už mám zá-
kladní.
Spojení kuz masa vyslovované se znělou hláskou -z bylo zachyceno ve dvou areálech, a to v oblasti jzč.
(zde v dubletě s podobou kus masa) a na vých. polovině Moravy a ve Slezsku (jako výslovnost jediná). S výjim-
kou tohoto východního areálu je tedy výslovnost kus masa běžná na celém území českého nár. jazyka.
4 —
5 a) už lepši Po 1 — než maso Ju 1 — kříž na ňem Ju 2 — už mám Ju 7 b) kuz masa Ju 7 — doz richle Ru 2 — spíž jako Ru 4 — jak má
— diž mi Ru 4 — uš nemúže Ju 1 — diš mu Ju 4 — uš je Ju 6 Po 1 — moc málo Ju 1 — bis musel Ju 2 — čis mňela Ju 4 —
— aš na Ru 2 — uš mám Ru 3, 5 tak masné Ju 6 — zas já Ru 2 — kus masa Ru 3, 5

Bá

291 a) už vím (2151a) — mapa s. 411

b) pes a kočka (2149b)
vůz a koně (2149a)
moc veselá (2151b)

1 M a) už vím
uš vím
b) pes a kočka
pez a kočka
2 Mapa postihuje případy asimilace znělosti na rozhraní slov ve spojení znělá souhláska + hláska v (už vím)
a neznělá souhláska + samohláska (pes a kočka).

410
 Výzkum potvrdil, že výsledky asimilace znělosti v těchto skupeních ve svém územním rozložení kores-
pondují do značné míry s asimilací párových souhlásek před hláskou jedinečnou, srov. ČJA 5, 290.
3 Výslovnost se znělou hláskou v případě už vím je charakteristická pro většinu území českého nár. jazyka,
tj. pro celou jz. část Čech (ohraničenou přibližně řekami Lužnicí, Vltavou a Labem), pro jižní část svč. nářečí –
s přesahem do Posázaví a severního úseku přechod. nář. čes.-mor. – a také pro vých. polovinu Moravy (od linie Šumperk–
Boskovice–Mikulov směrem na východ). Zatímco ve východním makroareálu je tento typ výslovnosti základní,
na ostatním území byla zachycena většinou výslovnost dubletní – už vím / uš vím.
Asimilovaná podoba pez a kočka se vyskytuje v omezenější míře: v jižní části nářečí jzč. (zde opět pře-
vážně v dubletě s výslovností pes a kočka) a především pak, jako výslovnost základní, na rozsáhlém území za-
bírajícím vých. polovinu Moravy a celé Slezsko (tedy areál rozsahem jen o něco menší, než je zde rozšířená po-
doba už vím).
Situace ve městech se většinou shoduje s venkovským okolím. Zatímco u spojení už vím je celkově o něco
progresivnější podoba znělá, u spojení pes a kočka proniká do městské mluvy po celém jazykovém území po-
doba neznělá.
4 —
5 a) už vím Ru 5 — neš vona Ju 2 — diš voral Ju 4 — uš vím Ru 3, 5 b) ať ulehne Po 1 — teť anebo Ju 2 — cos udal Ju 4 — volík uřvanej
Ru 2 — pes a kočka Ru 3–5 — diž ideme Ju 6 — pez a kočka Ju 7
7 Nemapováno zůstalo spojení vůz a koně (jeho územní rozsah je přibližně shodný s areály jzč. a mor. podoby pez a kočka, zachyceno
bylo navíc i v oblasti svč. s přesahem do Polabí a sev. části přechod. nářečí čes.-mor.) a spojení modz veselá, užívané ve dvou makroareálech, a to jed-
nak v záp. části Čech, jednak na vých. polovině Moravy (zhruba v oblasti výskytu podoby už vím).

Bá

292 a) shnít (1098) — mapa s. 413

b) shora (ČJA 2-150)
shánět (1982)
shodit (731)

1 M a) schňít
zhňít
b) schora
zhora
2 Mapa zachycuje rozdíly ve výslovnosti skupiny sh- ve slovech shnít a shora, tj. dvojice schnít × zhnít
a schora × zhora. Podoba schora zároveň reprezentuje i další případy asimilované výslovnosti sch-, jako např.
schura, otschora, odeschora, otschůra, zeschůry, otschůry, zeschora, schůry – a je dokladem asimilace progresivní.
3 Opozice schnít × zhnít se řadí k známým česko-moravským protikladům: v Čechách převládá progresivní
asimilace (schnít), na Moravě asimilace regresivní (zhnít). Izoglosa dělící oba areály probíhá přibližně v linii čes.-mor.
hranice, na jihu pak přičleňuje k Čechám celé Třebíčsko a Znojemsko. V Čechách byla podoba zhnít zapsána
jen ve dvou menších areálech, a to v Poohří a na širším Domažlicku. Městská mluva se shoduje se svým vesnic-
kým okolím.
Asimilovaná výslovnost typu schora byla zachycena na mnohem menším území než podoba schnít. Je pří-
značná především pro sz. část nářečí svč., pro Posázaví a Povltaví. I na tomto území však funguje jako nářeční
dubleta k podobě zhora, která je běžná po celých Čechách, včetně městské mluvy. Na Moravě (s přechod. ná-
řečími čes.-mor.) a ve Slezsku se v tomto významu užívá zde nemapovaný lexém zvrchu.
4 —
5 a) schňít Ju 3–5, Ru 2, 3 — schňit Po 1, Ju 1, Ru 4 — zhňit Ju 4, 6, b) zhúri Po 1, Ju 4 — z hořejška Ru 4 — zezhora Ju 3, 5, Ru 2, 3
Ru 4 — zhňiť Ju 7 — vodzhúra Ju 1 — vodzhúri Ju 1, 2 — vodzhora Ju 2

7 Paralelně se zkoumala i asimilace znělosti u slov shodit (731) a shánět (1982). Podoby zhodit a zhánět byly zachyceny na Moravě, je-
jich výskyt je shodný s mor. areálem podoby zhnít. Z tohoto důvodu se samostatně nemapovaly.

Bá

412
 293 a) shoří (ČJA 5, 195) — mapa s. 413
b) na shledanou (2035)
zhlavík (plužních koleček) (ČJA 3, 46)
1 M a) schoří (schó-)
zhoří
b) na schledanou
na zhledanou
2 Územní rozdíly v asimilaci skupiny sh- byly zjišťovány také u 3. os. sg. ind. préz. shoří a u pozdravu na
shledanou.
K obdobnému typu asimilace dochází i u termínu zhlavík ‚podložka pro hřídel pluhu‘.
3 Případy progresivní asimilace (schoří, na schledanou) jsou typickými českými variantami, podoby zhoří
a na zhledanou, které vznikly jako důsledek asimilace regresivní, se vyskytují na Moravě (izoglosy vydělující
oba moravské areály přičleňují k Čechám v nestejně velkém územním rozsahu i Třebíčsko a Znojemsko). „Čes-
ká“ varianta na schledanou byla zachycena (jako dubletní a nověji pronikající) i ve většině moravských měst.
4 —
5 a) schoří Ju 3, Ru 2, 3 — schoři Po 1 — schóří Ju 1, 3, 5, Ru 2 — schóři b) na schledanou Po 1, Ju 2, 3, 5, Ru 4 — na zhledanó Ju 6 —
Po 1, Ju 2, Ru 1, 4 — zhoří Ju 6, 7, Ru 5 — zhóří Ju 4 na zhledanú Ju 7

7 Tento typ asimilace byl zaznamenán i u termínu zhlavík (plužních koleček) (zhlaví, zhlavík, schlaví). Převládající jsou podoby s počá-
tečním zh- (zhlaví, zhlavík) – vyskytují se především v západní polovině Čech (s výjimkou jejich okrajových úseků) a na většině Moravy.
Výslovnost schlaví je rozšířena zejména v oblasti svč. s přesahy do nář. středočeských (v jejich sev. a vých. části) a jzč. (v úzkém pruhu od
Příbrami k Českým Budějovicím a ke Slavonicím), srov. ČJA 3, 46 zhlavík (plužních koleček).

Bá

294 otevřít (174) — mapa s. 415

1 M (v)otevřít
(v)odevřít (vore- 302–304, 309, 310)
2 Mapa podává nář. hláskoslovné diference v předponě slovesa otevřít. Byl zjištěn rozdíl ote- × ode-.
Jev má obdobu ve dvou výslovnostních podobách předložky ot a od (v závislosti na regresivní asimilaci
znělosti). Původní předpona je zde ot(e)-. Nese prostorový separativní (odlukový) význam.
Podoba s ode- zřejmě vznikla jako novější varianta původní předpony ote-: Analogicky podle předložek
jako nad, pod (s dvojí výslovností v důsledku asimilace) se vytvořila znělá grafická podoba od(e). K témuž vý-
voji došlo i v předponě ot- (Kopečný, 1973, s. 150). Případy, v nichž se tato změna neuskutečnila, jsou výjimkou
a patří k nim i předpona ote- u slovesa otevřít (podoba shodná se spisovným jazykem). Zůstala uchována patrně
i vlivem synonymního slovesa otvořiti.
Nemapovaný chodský dialektismus vorevřít vychází z podoby vodevřít a odráží jzč. změnu d > r (např. dě-
reček), srov. ČJA 5, 327b.
3 Výrazně zeměpisně vymezena je především varianta odevřít. Nedubletně se vyskytuje v Čechách v záp.
polovině jzč. nář., v Podkrkonoší, nesoustavně i jinde na území Čech. Areál tvoří též v záp. úseku střm. nář.
a v dialektech čes.-pol. se značnými přesahy na západ.
Podoba otevřít je charakteristická pro území na východ od řeky Svitavy (z jižního Brněnska přesahuje na
západ až k Třebíči). Jako nedubletní se vyskytuje i na pruhu území podél již. poloviny bývalé čes.-mor. hranice,
na již. okraji Čech a v sev. a vých. úsecích svč. nář.
Dubletně se obě podoby, otevřít i odevřít, vyskytují v Čechách, a to především ve střč. nář. a přilehlých
úsecích dial. svč.
V mluvě měst byly zapsány podoby shodné s nář. okolím, jako progresivní se jeví varianta otevřít, jež pro-
niká do mluvy měst na území s nář. podobou odevřít. Uplatňuje se i v českých pohraničních městech.
4 odevřít Jg otevřít stč. otevřieti, Jg, SSJČ, sloven. otvoriť, pol. otworzyć, hluž.
wotewrěć
5 otevřít Ru 5 — votevřit Ju 6 — voteṷřit Ju 1, 2, 4, Ru 4 — vodevřít Ju 5, Ru 2, 3 — vodevřit Ju 5 — vode řit Ju 1, 2, 4 — wode řit Po 1
Kl

414
 295 a) sebrat (1659) — mapa s. 415
b) sešit (35)
sežrat (ČJA 5, 267)
(je/máme) semleto (ČJA 4, 416)

1 M a) sebrat
zebrat
b) zešit
2 Mapa zachycuje rozdíly v předponovém se- u dvou výrazů, a to u slovesa sebrat a u substantiva sešit (od-
vozeno od slovesa sešít). Zjištěné nář. diference se omezují na dvojici se- × ze-.
V případě nář. rozdílu sešit × zešit je izoglosou vymezen výskyt varianty zešit.
Předpona se-, shodná se spisovným jazykem, je u obou výrazů původní a vyjadřuje prostorový význam
směřování dohromady. Na části území se vyskytuje v hláskové obměně ze-, a splývá tak s předponou jinou, s pů-
vodním prefixem ze-.
Příčiny nář. splynutí se- a ze- spočívají zřejmě ve společném významovém rysu obou předpon (rysu rezul-
tativnosti, srov. Šlosar, 1981, s. 91). Nevylučujeme ani, že jejich splývání mohly podpořit asimilační znělostní
tendence.
3 Mapa zobrazuje diferenci sebrat × zebrat jako protiklad česko-moravský. Výrazně zeměpisně vymezena je
však jen podoba sebrat: užívá se jí pouze v nářečích na území Čech, východní hranici jejího výskytu tvoří býva-
lá zemská hranice.
Oblastí předpony ze- je území na východ od této linie. Obměna zebrat se však vyskytuje i v nářečích Čech,
a to vždy jako podoba dubletní. Soustředěněji se objevuje zejména v pruhu území vymezeném městy Praha –
Vysoké Mýto, na vých. okraji jzč. nář., zachycena byla též v lounském úseku a na širokém Náchodsku.
Výskyt dialektismu zešit je výrazně menší, než je tomu u varianty zebrat. Omezuje se pouze na vých.
část zkoumaného území. Záp. oblast jeho výskytu vymezuje linie, jež probíhá od severu podél bývalé zem-
ské hranice a u Nového Města na Moravě se stáčí jv. směrem k Mikulovu. V mikroareálu na Znojemsku byl
zachycen dubletně. Menší rozsah obměny ze- pravděpodobně souvisí s působením spisovného jazyka ve
školní výuce.
Stav ve městech se shoduje se situací ve venkovském okolí, v mluvě měst se v oblasti nář. ze- uplatňuje –
zejména v severomoravském pohraničí – spisovná předpona se-.
4 a) sebrat stč., Jg, SSJČ b) zešit sloven. zošit, pol. zeszyt, hluž. zešiwk
zebrat Jg, sloven. zobrať, pol. a hluž. zebrać

5 a) sebrat Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2, 3 — zebrat Ju 1, 4–6, Ru 4, 5 b) zešit Ru 5

7 Nář. distribuce předpon se- a ze- byla zjišťována též v položkách (je/máme) semleto a sežrat. Ve všech těchto případech mají varian-
ty se ze- menší územní rozsah.
Varianta ze- v trpném příčestí semleto (a jeho nářečních obměnách -mlíto / -mlito, -mlíno atd., srov. ČJA 4, 416) nezasahuje na západ v ta-
kové míře, jak bylo zjištěno u položky sebrat: v Čechách se omezuje na vých. úsek střč. nář. (s výběžkem až k Benešovu) a přilehlý sv. okraj
jzč. nář. Byla zde však – na rozdíl od varianty zebrat – zaznamenána ve větším rozsahu jako nedubletní.
U slovesa sežrat se izoglosa oddělující obě varianty (se- záp. × ze- vých.) shoduje s průběhem bývalé zemské hranice, a jev tak náleží
do skupiny výrazných česko-moravských protikladů (srov. též ČJA 5, 267). Ojediněle se s variantou ze- setkáváme i v lounském úseku. Ve větším
rozsahu než u slovesa sebrat proniká varianta s předponovým se- do mluvy mor. měst.

Kl

Progresivní asimilace

Stojí-li v témž slově párová souhláska před v, zůstávají ve většině našich nářečí, podobně jako ve spisov-
ném jazyce, neznělé i znělé souhlásky zachovány a také souhláska v si podržuje svou znělost, např. květ, tvaroh,
svátek, …, dvacet, pozvat, žvanit, … V některých nářečích však nastává po předchozí neznělé souhlásce s větší
nebo menší pravidelností tzv. postupná (progresivní) asimilace, tj. souhláska v se ve skupinách kv, tv, sv, šv a chv
mění ve f (asimiluje se k předcházející neznělé souhlásce), např. kfět, tfaroch, sfátek, … Změna souvisí s odliš-
ným statutem hlásky v v rané staré češtině a jeho postupnou přeměnou. Asimilované podoby se poměrně často

416
 vyskytují vedle forem neasimilovaných a jsou charakteristické především pro starší generaci. Jde o jev pouze
nářeční (částečně lexikalizovaný), který se však poměrně dobře uchovává; je totiž neuvědomovaný.
Vzhledem k tomu, že rozsah asimilace je u jednotlivých typů v podstatě obdobný, zakreslujeme její maxi-
mální rozšíření ve sledované skupině souhlásek souborně. Sledované změně je rovněž věnována mapa PRO C5.
K progresivní asimilaci ve skupině sh- srov. ČJA 5, 292; ČJA 5, 293.

kv > kf

296 květ (1164), kvítí (ČJA 2, 100), kvočna (ČJA 3, 231) — mapa s. 417
1 M kf- (kfjet, kf’at; kfíťí; kfočna, kfočka, kfučka)
2 Asimilace párové souhlásky v ve skupině kv > kf se sledovala na slovech květ, kvítí a kvočna a jejich slo-
votvorných a hláskoslovných variantách. Rozšíření jevu u jednotlivých výrazů závisí na více faktorech: Slovo
květ je přejato ze spisovné slovní zásoby, vyskytuje se jen na části území, a to zpravidla pouze ve spojení strom
je jeden květ, slovo kvítí je zase charakteristické jen zhruba pro východní polovinu zkoumaného území; v zá-
padní polovině se místo výrazu kvítí užívá jiného ekvivalentu, viz ČJA 2, 100 kvítí. (Přibližně stejný rozsah náslov-
ného kf- byl zaznamenán ve slově kfítko ‚květina‘.) Celkový obraz zeměpisného rozšíření náslovného kf- dopl-
ňuje ještě výraz kfočna (kfočka, kfučka); ten byl sice zobrazen již ve 3. díle (viz ČJA 3, 231), na rozdíl od slov
kfět a kfítí se však vyskytuje sporadicky i v Čechách, a proto jej do souborného zeměpisného zobrazení asimila-
ce kv > kf zahrnujeme.
3 V Čechách byla asimilovaná skupina kf zaznamenána jen řídce, a to na Stříbrsku, odděleně pak na západě
doudlebského úseku. Na Moravě se vyskytuje především v oblasti mezi Prostějovem a Lipníkem nad Bečvou,
na jz. Holešovsku, již. Kroměřížsku, na Břeclavsku a v nejsevernějším úseku Valašska. Charakteristická je pře-
devším pro nář. slezská. Doložena je rovněž z Břeclavi a ze všech měst na teritoriu slez. nář.
4 kf pol. kwiat [kf-], kwiecie [kf-], kwoka [kf-]
5 —
Ši

tv > tf

297 potvora (1776), tvůj (ČJA 5, 210) — mapa s. 417

1 M tf- (potfora; tfuj, tfúj)
2 Asimilace typu tv > tf byla nejčastěji zachycena na slově potfora, méně často na výrazu tfůj (tfuj) ‚tvůj‘. Na
vyšší frekvenci skupení tf u dialektismu potfora měla patrně vliv expresivita výrazu. (V podstatě stejné rozšíře-
ní má skupení tf u výrazů tfaroh a tfarůžky, viz ČJA 1, 110 sýr-tvaroh a ČJA 1, 111 syrečky.)
3 Asimilace typu tv > tf zaujímá ze všech sledovaných progresivních asimilací nejkompaktnější území. Je po-
zoruhodné, že se vyskytuje především v archaických oblastech českého národního jazyka: V Čechách na Stříbrsku,
Doudlebsku a jižním Českobudějovicku, na Moravě v sv. areálu střm. nář. (vých. Prostějovsko, Holešovsko), dále
pak na Břeclavsku, jv. Kyjovsku a nejsevernějším Valašsku. Charakteristická je pro slezská nář.
Situace v mor. a slez. městech se shoduje s nář. okolím.
4 tf pol. zast. potwora [-tf-], twój [tf-]
5 —
Ši

418
 sv > sf

298 svině (875), světlo (ČJA 5, 317a), svora (ČJA 3, 80 svorník cepu), svlak (ČJA 3, 49 paprsek u bran, ČJA 3, 50
průvlačka, ČJA 3, 122 plochá příčka v žebřinách, ČJA 2, 108 svlačec) — mapa s. 419
1 M sf- (sfiňa, śf-, s’f-, šf-; sfjetło, śf’at o, šf’a-; sfora; sflak, sflačec)
2 Mapa pozitivně zobrazuje maximální rozšíření progresivní asimilace sv > sf. Sledovaný jev byl zkoumán
na větším množství položek: Zatímco v nář. výrazech sfině, sfětlo a sfora byl zaznamenán pouze na Moravě a ve
Slezsku, ve slově sflak ve významech ‚podélný trámek u bran‘, ‚průvlačka‘, ‚plochá příčka v žebřinách‘ a ‚svla-
čec‘ (zde i ve formě sflačec) je doložen zejména z již. poloviny Čech a z jz. Moravy. Větší množství zkoumaných
položek je dáno též tím, že pro každou z nich existuje více lexikálních ekvivalentů, a proto jsou nář. pojmeno-
vání obsahující skupinu sf omezena jen na drobnější areály a nepostihují úplný rozsah změny.
3 Nář. výrazy se skupinou sf byly – na rozdíl od asimilace souhlásky v ve výše probraných případech – ne-
souvisle zaznamenány i ve značné části Čech, zejména v jzč. nář. (souvisleji na sz. Plzeňsku, v areálu mezi
Příbramí a Strakonicemi) a v přilehlých již. úsecích nář. střč., dále ve stř. úseku přechod. nář. čes.-mor. (na již.
Novoměstsku), porůznu v nář. střm. a ve víceméně pravidelných mikroareálech nář. vm. (Břeclavsko, záp. Kyjovsko, již.
Kroměřížsko a sev. Valašsko – zde ve větším rozsahu než u ostatních zkoumaných skupení). Charakteristické
jsou pro většinu nář. slezských včetně slez. měst.
4 sf pol. świnia [śf-], światło [śf-], sfora
5 —
Ši

šv > šf

299 švagr (ČJA 5, 99c), švec (ČJA 5, 87), švidratý (ČJA 1, 45 šilhavý) — mapa s. 421
1 M šf- (šfag(e)r; šfec; šfidratý, šfirgatí, šfigraví)
2 Asimilace typu šv > šf byla zkoumána na výrazech švag(e)r, švec a švidratý. Nejkompaktnější rozšíření sle-
dované asimilace vykazuje dialektismus šfag(e)r. Ostatní příklady na proces asimilace nepostihují úplný rozsah
změny, protože zkoumané výrazy se skupením šv zabírají jen část zkoumaného území. (Tento jev byl rov-
něž registrován u nář. ekvivalentu pro smrk švrk > šfrk, a to na Opavsku, viz ČJA 2, 69.)
3 Asimilace typu šv > šf byla zachycena především ve slez. dialektech, zde i v městské mluvě, a na sev. okra-
ji Valašska. Již jen ve zbytcích je doložena z Prostějovska, Kroměřížska a Břeclavska. V Čechách zaznamenána
nebyla.
4 šf pol. szwagier [šf-]
5 šfec Ru 3
Ši

chv > chf

300 chvíle (1475), chvojí (ČJA 2, 75) — mapa s. 421

1 M chf- (chfíle, chfjyla, chf’ila, chfíl’a, kf’ila; chfoji, chfójí, chfóí, chfoj)
2 Asimilace chv > chf byla mapována na slovech chvíle a chvojí a na jejich hláskových a slovotvorných va-
riantách.
3 Výrazy s asimilovanou skupinou chf byly zaznamenány v slez. nář. (mimo jižní okraje), dále pak v areálu
mezi Prostějovem, Lipníkem nad Bečvou a Kroměříží, ve zbytcích na sev. Valašsku a jv. od Kyjova.
Skupení chf je rovněž doloženo ze všech měst na území slez. nář.
4 chf- pol. chwila [chf-]
5 —
Ši

420
 Di si mi l ace a sp l ýv á n í z u b ni c

Disimilace ve skupinách zubnic je charakteristická především pro jižní Čechy (tzv. jihočeská disimilace).
Dochází k ní na mezislovních předělech i na morfematických švech slov, kde bývá první souhláska nahrazena
hláskou j. Hláska j se objevuje v těchto souhláskových skupinách jednak místo zubnic t, ť, d, ď, opakuje-li se za
nimi buď některá z těchto zubnic, nebo následuje-li hláska s, š, z, ž, c, č, jednak místo sykavek s, š, z, ž a afrikát
c, č, následuje-li bezprostředně za nimi zase tatáž souhláska nebo hláska ř (posajte se, babijce, přej řeku, …).
V ustálených spojeních (jako je např. pobídka dobytku paj se! a ve víceméně již lexikalizovaných formulích typu
proj za nás), která obvykle dokumentují vůbec nejširší výskyt sledovaného jevu, byla disimilace doložena i ve
Slezsku. Nejstarší zápisy této změny se objevují od poloviny 14. stol. v oblasti jihočeské, odkud jsou doloženy
i dnes. O jejím původně širším výskytu však svědčí Gebauerovy doklady z památek považovaných za středo-
české a nář. záznamy Kubínovy z Hořicka, Novopacka a Kladska.
Uvedený jev se sledoval v několika souhláskových skupeních:
I. Spojení dvou zubnic na mezislovním předělu a na morfologickém švu, tj. skupení dvou ostrých sykavek
(bej zubů) a skupení tupé sykavky + afrikáty (babijce).
II. Spojení afrikáty + sykavky (proj ženeš), a to i v lexikalizovaném spojení pros za nás (proj za nás).
III. Spojení dvou závěrových zubnic ve tvarech imperativů sejte < seďte, bujte < buďte a zaplajte < zaplaťte.

301 a) bez zubů (2214a) — mapa s. 423

b) babičce (2214b)
1 M a) bej zubú
b) babijce
2 Zkoumala se disimilace ve skupení dvou sykavek stojících na mezislovním předělu (bez zubů) a dvou afri-
kát na morfologickém švu slova (babičce). Zatímco na většině území Čech se skupení tohoto typu vyslovují ob-
vykle splývavě – zvláště při rychlejším tempu řeči – (babice), v oblasti jihočeské dochází k disimilaci a první hlás-
ka bývá nahrazována hláskou j (bej zubů, babijce). Mapa je pojata jako pozitivní, jsou na ní zakresleny pouze
podoby nářeční.
3 Disimilace je typická pro celou širší oblast jižních Čech.
Podoba bej zubů přesahuje z jč. oblasti až na již. Klatovsko s Domažlickem, na jižní okraj nářečí střč., do
centrální a jižní části nářečí čm. a na Znojemsko.
Disimilace typu babijce má poněkud menší rozsah. V porovnání s typem bej zubů nezahrnuje celé území
jč. nářečí – nevyskytuje se na Sušicku a Příbramsku.
Obě disimilované podoby se ojediněle užívají i na Novoměstsku. Udržují se také v mluvě většiny měst ležících
v areálech jejich výskytu, spojení bej zubů je doloženo rovněž z městské mluvy Ledče nad Sázavou.
4 —
5 a) bej sebe Ru 3 b) f Pejce ‚v Pečce‘ Ru 4

Bá

302 a) proč ženeš (2218) — mapa s. 423

b) pros za nás (2215)
přes řeku (2217)

1 M a) proj ženeš (též 304, 607, 646, 652, 654)

b) proj za nás
2 Na mapě jsou zakresleny dva areály postihující výsledky nářeční disimilace sykavek, a to jednak na styku
afrikáty a sykavky (proj ženeš), jednak v ustáleném spojení proj za nás ‚pros za nás‘.
3 Spojení proj ženeš se užívá téměř všude v jižní části jzč. nářečí, s výjimkou sz. cípu jč. oblasti a jejích drobněj-
ších okrajových úseků. Vymezený jč. region přesahuje nejvýrazněji na východě, do přechod. nář. čes.-mor., odkud místy
zasahuje do nář. střm.; drobné přesahy byly zachyceny i v nář. střč. a v oblasti zč.

422
 Podoba proj za nás vytváří rozsáhlý areál na jihu Čech s přesahem na jižní Klatovsko a Domažlicko, dále
do centrálního a jižního úseku přechod. nářečí čes.-mor. a do záp. části nářečí střm. V odděleném ostrůvku byla zachycena
též na Zábřežsku, užívá se jí rovněž ve Slezsku, zvl. na vých. Opavsku s Příborskem a v přechod. nářečích česko-
-polských.
Obě podoby se v nestejné míře vyskytují v městské mluvě, spojení proj ženeš bylo zachyceno pouze
v Táboře a v Č. Budějovicích, spojení proj za nás pak ve většině jč. měst, s výjimkou měst pohraničních.
4 —
5 a) — b) proj za nás Ru 3

7 Při výzkumu se sledovala disimilace také ve skupení sykavka + hláska ř (u položky přes řeku 2217). Podoba přej řeku vytváří souvislý
areál téměř v celé jč. nářeční oblasti (s výjimkou širokého Jindřichohradecka s Telčskem), oddělené ostrovy pak v jižní a střední části nář. čes.-mor.
s přesahem na sev. Znojemsko.

Bá

303 a) seďte imp. (1724) — mapa s. 425

b) zaplaťte imp. (1965)
c) buďte imp. (2482)
spad dolů (2219)
hrabat seno (2220)

1 M a) sejte
b) zaplajte
c) bujte
2 Mapa pozitivně zachycuje disimilovanou výslovnost dvou závěrových zubnic na morfologickém švu v im-
perativních tvarech 2. os. pl. seďte, zaplaťte, buďte. Nářeční podoby sejte, zaplajte, bujte jsou kartografovány
v jednom společném makroareálu znázorňujícím jejich maximální výskyt (zde se jich užívá zpravidla nedublet-
ně). Mapovány byly i přesahy jednotlivých podob na ostatním území (užívané obvykle v dubletě s podobou exi-
stující ve spis. jazyce).
3 Disimilovaná výslovnost dvou závěrových zubnic je ve zkoumaných případech typická pro celou jz. polovi-
nu Čech (nář. jzč. s přesahem do jz. části nářečí střč.). Mimo tento areál se nejčastěji užívá obměna bujte, byla za-
znamenána především v oblasti střč. s přesahem na Mladoboleslavsko a Královéhradecko; podoby sejte a za-
plajte jsou o něco řidší, vyskytují se ještě ve vých. části střč. nářečí, odkud zasahují do přilehlých úseků nář. jzč.
a dále do jižní části oblasti čm. a na Znojemsko. Zachyceny byly i na sev. Boskovicku a na Zábřežsku.
Města s tradičním osídlením (uvnitř makroareálu disimilovaných podob) se shodují se svým vesnickým
okolím, ve městech pohraničních se tento jev nevyskytuje.
4 —
5 —
7 Mezislovní disimilace ve skupinách dvou závěrových hlásek (spad dolů 2219) a závěrové + sykavky (hrabat seno 2220) se samostatně
nezpracovávaly; nář. podoby spaj dolů a hrabaj seno jsou typické především pro nářečí jzč. s řidšími přesahy do sousedních oblastí. Podobná
disimilovaná spojení byla zapsána i mezi českými obyvateli v Rumunsku, konkrétně v b. Ru 2 (aj dá pokoj, aj ťe pošle, aj ce de najist).

Bá

So u hl ás ko v é s k up i n y dn, nn
Ve skupině dvou stejných souhlásek stojících mezi samohláskami dochází na většině území k splývavé vý-
slovnosti, v jistých oblastech se však zachovává geminovaná výslovnost (s dvojí tenzí), někdy se vyslovuje jedna
souhláska delší (s déle trvající tenzí). Z případů náležitých (jako kamenný, Anna), kde mezi stejnými souhlás-
kami probíhá slabičný šev, se zdvojená výslovnost přenesla i na souhlásky od původu jednoduché (dřevěnný,
slaměnný).

424
 Na části území se vyskytuje (po asimilaci ve způsobu artikulace první souhlásky ke druhé) skupina nn/ňň
též za původní dn/dň (jennou < jednou, všenní < všední), zdvojená hláska pak bývá zjednodušena (jenou, všení).
Za týchž fonetických podmínek dochází také ke změně dl > ll > l (sedlák > sellák > selák); tato změna je však
méně frekventovaná, srov. ČJA 5, 380 vedle.
Protějškem změny dn/dň > nn/ňň je disimilace artikulačního způsobu ve staré i analogií nově vzniklé
skupině nn > dn (Anna > Adna, slaměnný > slamědný apod.). Většina nářečních změn v tomto oddíle je
zakreslena na pozitivních mapách; uvedené změny se častěji vyskytují jen v mluvě starší generace a obvykle fungují jako
nářeční dublety k běžně užívaným podobám shodným se spisovným jazykem. V městské mluvě zachyceny
nebyly.

304 kamenný (145) — mapa s. 425

Anna (1846)

1 M kamenný (kamynny)
kamedný
2 Mapovala se výslovnost gemináty nn ve slově kamenný (v němž je tato gemináta náležitá) a také násled-
ná změna nn > dn (kamedný).
3 Nářeční výslovnost kamenný je typická pro okrajové regiony svč. oblasti (pro širší Podkrkonoší s Podještědím
a především pro její východní část – Náchodsko s Kladskem, Podorlicko, Vysokomýtsko a Litomyšlsko) a také
pro sev. úseky přechod. nářečí čes.-mor. Vyskytuje se i na východě českého jazykového území (ve stř. úseku vm. nářečí
a v přechod. nářečích česko-polských, zde v podobě kamynny).
Disimilovaná podoba kamedný se objevuje ojediněle na Náchodsku, Vysokomýtsku a při sv. okraji
nářečí čm.
4 —
5 kamennej Ju 2 — kamednej Ju 2
7 Paralelně se tyto změny zkoumaly i u slova Anna (1846). Výslovnost geminát -nn- byla zachycena ve stejných oblastech jako u slova
kamenný, v Čechách však s daleko menší frekvencí. Navíc se objevila i na Litovelsku. Disimilované podoby Adna se vyskytly roztroušeně na
Vysokomýtsku, Podorlicku, Hlinecku a sev. Novoměstsku.

Bá

305 dřevěný (99) — mapa s. 427

slaměný (668)

1 M dřevjenný (dřevennej, dřevjanny)

dřevjednej
2 Změna nn > dn nastává analogicky i v případech, kde stojí od původu souhláska jednoduchá (dřevěný >
dřevěnný > dřevědný).
3 Sledovaný jev byl zachycen především v oblasti svč. nářečí. Zdvojené souhlásky nn místo obecně obvyk-
lého n se v těchto případech vyslovují v Podještědí a širším Podkrkonoší, na vých. okraji svč. nářečí a v sev. čás-
ti přechod. nářečí čes.-mor. s přesahem do horního Posázaví.
V tomto svč. areálu se rovněž vyskytuje (již o něco řidčeji) i podoba dřevědnej s následnou hláskovou
změnou nn > dn (a také obměny s depalatalizací dřevennej/dřevednej, které zde nesledujeme).
Na Moravě byla tato změna zachycena v menším areálu také na Litovelsku, dále ve středním úseku vm.
nářečí, ve Slezsku (zde v podobě dřevjanny) a v českých lokalitách na území Polska.
4 —
5 dřevjednej Ju 2

426
7 Zkoumaná, ale samostatně nezpracovaná zůstala položka slaměný (668). Podoba slaměnný se vyskytuje zhruba ve stejných oblastech
jako mapovaná podoba dřevěnný, jen má o něco menší územní rozsah. Také disimilovaná obměna slamědný je řidší, byla zachycena pouze ve
čtyřech vesnicích ve vých. části svč. nářeční oblasti a v sev. části přechod. nářečí čes.-mor.

Bá

306 a) žádný (2387) — mapa s. 427

b) jednou (2424)
ve dne (ČJA 4, 78)

1 M a) žádný
žánný
žáný
b) jennou
jenou
2 Výskyt gemináty nn na místě původního dn byl sledován u položek žádný a jednou. Zdvojená hláska
bývá v těchto případech často zjednodušována (žáný, jenou).
3 Pro Čechy je charakteristická zjednodušená obměna žáný. Vzhledem k jejímu značnému územnímu roz-
šíření se dá předpokládat, že k ní přispěla i méně pečlivá výslovnost, zvláště při rychlejším tempu řeči. Objevuje
se především v rozsáhlém areálu zabírajícím téměř celou svč. nář. oblast (s přesahy přes sev. úsek ná-
řečí čm. až na záp. Boskovicko) a záp. a vých. části nář. střč. (s přesahy na Jindřichohradecko). Běžná je i v záp.
části nářečí jzč. Vyskytuje se obvykle v dubletě s podobou žádný, které se užívá na Moravě (pro Slezsko je ty-
pický zde nesledovaný jmenný tvar žaden).
Podoba jenou se objevila soustředěněji v Poohří, ojediněle pak v Podkrkonoší a na Náchodsku s Kladskem.
Nářeční výslovnost s geminátou nn (žánný a také jennou) byla zapsána při okrajích svč. nářečí (v širším
Podkrkonoší s Podještědím, na Náchodsku s Kladskem, v Podorlicku a na Hlinecku). Z dvojice žánný a jennou
je tu podoba jennou snad o něco frekventovanější. Forma žánný byla ojediněle zachycena i mimo tento popsa-
ný areál – v sz. části nářečí střč.
Situace ve městech se nezkoumala.
4 —
5 a) žánej Ju 2 b) jennou Ju 2

7 Dokladem, že ke zkoumaným hláskovým změnám dochází v archaické vrstvě nářečí i na mezislovním předělu, je spojení ve nne (< ve
dne), které však bylo zachyceno pouze v bodech 101, 106, 113, 116 a 129 (tedy v Podkrkonoší a Podještědí a na širším Náchodsku).

Bá

307 všední (539) — mapa s. 431

zedník (ČJA 5, 75)

1 M fšedňí
fšeňňí
fšeňí
2 Paralelně se změnou dn > nn > n (srov. ČJA 5, 304, ČJA 5, 305, ČJA 5, 306) dochází u starší vrstvy nářečních
mluvčích také ke změně dň > ňň > ň.
3 Podoba všenní byla zachycena na nevelkých areálech v záp. Podkrkonoší a v Podještědí, na Podorlicku
a Kladsku a také na Hlinecku a sev. Novoměstsku. Přibližně v těchto vymezených oblastech se také užívá
zjednodušená podoba všení. Ta byla navíc zapsána i na Náchodsku, ojediněle pak i na Mladoboleslavsku
a v Poohří (zde koresponduje s obměnou jenou, srov. ČJA 5, 306). Základní je podoba všední, běžná na ostatním
území.
4 —

428
5 fšeňňi Ju 5
7 Táž hlásková změna byla při výzkumu zjišťována i u slova zedník (102). Nářeční obměna zennik [zeňňik] je typická pro Náchodsko
s Kladskem a pro širší Podorlicko a také pro širší Podkrkonoší a Podještědí – v tomto severním areálu byla zapsána společně s obměnou zenik.

Bá

V ýv o j b ilab iá l ní ho w

Odlišná výslovnost hlásky v v určitých pozicích (w/ ) je význačným rysem charakteristickým především
pro svč. nářečí. Obouretná výslovnost hlásky w (která zachovává vždy znělost) byla kdysi běžná v celých Če-
chách – a patrně na území ještě širším, jak o tom svědčí její dnešní zbytky zachycené na Zábřežsku.
Tato výslovnost se promítala i do grafiky staročeských památek. Příčinu změny w > v vidí Frinta v artiku-
lační a akustické nevýraznosti bilabiálního w, především v pozici intervokalické. Tuto teorii potvrzují písemné
doklady zachycující průnik v labiodentálního nejprve v pozici mezi dvěma samohláskami. Lze však přijmout
i názor, že změnu bilabiálního w ve v labiodentální vyvolal nový foném f (který pronikl se slovy cizího původu),
takže vznikla dvojice v – f.
Chronologii změny w > v nelze stanovit zcela přesně, musela však proběhnout ještě před asimilací zně-
losti. Obecně se soudí, že ke změně bilabiálního w v hlásku labiodentální došlo po 14. století, podle Cuřína se
výslovnost retozubná, která je běžná dnes, postupně šířila z oblasti jč. a střč. až ve 2. polovině 16. stol. Tato změ-
na byla procesem dlouhodobým, který dosud není na území českého národního jazyka plně dokončen. Ve spi-
sovném jazyce je jen v labiodentální, v nářečích dosud existují obměny w/ .
Na několika položkách si zde všímáme změn hlásky v v nejrůznějších pozicích:
I. Na konci zavřených slabik (před souhláskou a na konci slov) se hláska v vyslovuje jako neslabičné –
zro na, ote řít, kre , …
II. Před samohláskou nebo mezi samohláskami se místy udržuje „zaokrouhlenější“ výslovnost w (ne již
důsledná původní artikulace bilabiální) – kráwa, na hlawu, piwowar, sprawowat.
Vyslovované w je třeba chápat jako poziční variantu hlásky v, spojení a , e , i , o , … jsou tedy tvořena
dvěma samostatnými fonémy. Výslovnost těchto skupin se pak nijak neliší od výslovnosti „náležité“ dvojhlásky
ou (ve slovech jako bouda, louka, …). Za těchto podmínek vznikají jednak analogií (např. podle sto ka – stovek)
dvojice jako louka – lovek, jednak v souvislosti s pronikáním retozubného v/f hyperkorektní podoby jako
lofka „louka“, bovda „bouda“ (landavr „landaur, druh kočáru“, aftobus, gen. pl. ďover k nom. ďoura apod.)
a také povdat (< po dat < povídat).
III. S někdejší měkkostí retnic a méně stabilní výslovností obouretného w souvisí jeho změny ve skupi-
nách avi, ovi, evi apod. (sousedoji). Kromě změny intervokalického v tu dochází i k častému zániku hlásky i (ru-
kajce, Horažďo ce). Změnu intervokalického v > j zaznamenanou v části západoopavských nář. (v případě sou-
sedoj, rukajce, Petrojce) lze pokládat za morfologizovanou.
IV. S výskytem bilabiálního w souvisí rovněž zánik hlásky v jak ve skupině konsonant + vje (při zjedno-
dušení artikulace w’ došlo k jeho splynutí s je (dje, kjet, sjetlo, hjezda, …), tak i v náslovných skupinách hlásek
(šechno, chúje).
Rozšíření všech těchto hláskových změn vyvolaných pův. bilabiální výslovností hlásky v bylo zachyceno
v nářečích svč. s různě velkými přesahy do oblastí sousedních, především do nářečí střč. Mapy obvykle regist-
rují pouze příznakové podoby, které je vždy třeba chápat jako nářeční dublety k podobám běžně vyslovovaným
ve spis. jazyce.
V zahraničních bodech byla někdy místo zkoumané položky zapisována i řada jiných spontánních dokla-
dů. Protože rovněž dokumentují výslovnost hlásky v obdobných pozicích, ve výčtu v 5. oddíle komentářů je
v těchto případech uvádíme.

429
 308 a) zrovna (ČJA 5, 246, ČJA 5, 266b) — mapa s. 431
b) otevřít (ČJA 5, 294)
c) krev (ČJA 5, 111c)
šikovný (2194)
slavný, pevný (2195)
dřívko (2196)
za vsí, ve všem (2197)
za vraty, do vlaku (2198)
(pět) krav, mrkev, chlív, nemluv (2200)

1 M a) zro na (též 208, ro nou 644, též 649)

b) (v)ode řít (vote-)
c) kre
2 Mapa pozitivně zachycuje typickou svč. výslovnost hlásky v jako neslabičného na konci zavřených sla-
bik, a to jednak v pozici samohláska + v + sonora / znělá souhláska (zro na, ote řít), jednak v pozici po samo-
hlásce na konci slova před pauzou (kre ). Mapované jevy ve svém zeměpisném rozložení reprezentují i výzku-
mem zaznamenané doklady další.
3 Centrem výskytu zkoumaných změn je oblast svč. nářečí. Nejrozsáhlejší územní rozšíření bylo zazname-
náno u formy zro na; její areál zasahuje až ku Praze, do horního Posázaví a na Pelhřimovsko, na východě pak
do okrajových úseků přechod. nářečí čes.-mor. Omezenější výskyt má podoba vode řít – soustřeďuje se téměř vý-
hradně do oblasti svč., přesahy do nář. střč. a čes.-mor. (na pomezí nářečních oblastí) jsou řídké. Nejmenší areál vy-
tváří podoba kre , užívá se jí pouze v sev. a sv. části svč. nářeční oblasti.
O stálosti sledovaného jevu svědčí skutečnost, že výslovnost zro na byla zapsána v mluvě všech měst le-
žících ve vymezeném areálu – s výjimkou pohraničního Trutnova. K tomuto širokému zeměpisnému rozšíření
přispívá i fakt, že výslovnost zro na se do značné míry lexikalizovala. Běžně byla zaznamenávána také v loka-
litách zahraničních.
4 —
5 a) zro na Ju 1, 2, 4, Ru 1, 2 c) kre Po 1, Ju 2
b) vode řít Ju 1, 2 — wode řit Po 1 — vote řit Ju 1,2, 4, Ru 4

7 Kromě mapovaných položek se zkoumal výskyt hlásky /w ještě u dotazníkových hesel šikovný 2194, slavný, pevný 2195, dřívko 2196,
v předložkových spojeních za vsí, ve všem 2197, za vraty, do vlaku 2198 a na konci slov v případech jako (pět) krav, mrkev, chlív, nemluv 2200.
Všech nářečních podob se užívá především v svč. nářeční oblasti, přibližně v prostoru vymezeném na jihu maximálním výskytem podoby zro -
na (její areál je totožný se zde nemapovaným areálem obměny šiko nej) a na severu jižní hranicí areálu kre . Na východě přesahují do při-
lehlé sev. části přechod. nářečí čes.-mor. Pouze podoby sla nej, pe nej byly zachyceny také v menším ostrůvku na Lounsku.

Bá

309 a) povídat (1753) — mapa s. 433

b) bouda (2201a)
1 M a) povdat
po dat
b) bovda
2 Na mapě jsou zakresleny případy nářeční výslovnosti typu povdat a bovda, včetně „mezistupně“ po dat.
Vznik hyperkorektní podoby bovda lze vysvětlit zvratnou analogií, u podoby povdat jde vlastně o v náležité,
které je tu obnoveno (asi podle povědět).
V areálech obměny bovda byly místy zachyceny i na mapě neuvedené doklady další, jako movdrý, fran-
cofský, popříp. landavr, aftobus, příjmení Bavr, Lavrin apod. U dokladů s původní dvojhláskou au (např. maud-
rý > moudrý, …) došlo k její změně na ov (movdrý, …). V případech typu landovr však jde spíše o fonologický
proces odstraňování nepravého a „nesystémového“ diftongu au. Změna hlásky v ve skupině -avi-/-ovi- je za-
kreslena na mapách ČJA 5, 314 a ČJA 5, 315.
Mapa je pojata jako pozitivní, tj. podoby bouda a povídat se neregistrovaly.

430
3 Varianta povdat se vyskytla častěji v oblasti svč. (spíše při jejích sev. okrajích), dále na Zábřežsku a již.
Svitavsku, v záp. cípu nářečí jzč. a jednotlivě i jinde.
Obměna bovda byla zachycena ve dvou areálech, a to na vých. a sz. okraji svč. nářečí (s nečetnými pře-
sahy do sousedních nářečí střč. a do sev. části nářečí čm.) a ojediněle také v jv. cípu střč. a jč. nářeční
oblasti.
V obou případech jde o vzácná nářeční rezidua, typická pro starší generaci nářečních mluvčích.
Podoba po dat se objevuje poměrně často v svč. dialektech, užívá se jí i v přilehlých nář. oblastech (ze-
jména na Zábřežsku) a také ve vých. části jč. regionu, byla zapsána i v jedné vesnici na Chodsku.
4 —
5 a) pejseg ďelá bau, bau Ju 1 b) lofka Ju 2 — mofka Ju 2

Bá

310 a) kráva (2202b) — mapa s. 433

b) na hlavu (2203)
1 M a) kráwa
b) na hlawu
2 Na tzv. pozitivní mapě je zakresleno území, kde starší generace nářečních mluvčích zachovává v intervo-
kalickém postavení výslovnost bilabiálního w (kráwa, (na) hlawu); registrují se i případy, kdy dochází k zániku
v (splynutím blízkých hlásek w – v). Tento zánik má v předložkovém spojení na hlavu odraz ve zmenšeném po-
čtu vyslovovaných slabik. Mapa tak postihuje jak výslovnost trojslabičnou (na-hla-wu), tak i vzácně dochova-
nou výslovnost dvojslabičnou (na-hla ).
Výslovnost bilabiálního w na počátku slov voda, vlak (2202a) byla zaznamenána v areálu rozsahem při-
bližně shodném s výskytem podob kráwa, na hlawu. Samostatně se nezpracovávala.
3 Bilabiálně vyslovované w bylo ve zkoumaných výrazech kráwa a na hlawu zachyceno v svč. nář. a v pře-
sazích i v nář. sousedních (v sev. úseku nářečí čm., na sev. Zábřežsku a v nář. střč.). Největší územní rozšíření při-
tom má (trojslabičně vyslovované) spojení na hlawu, jeho areál zasahuje z oblasti svč. až do Polabí a místy do
horního Posázaví. Dvojslabičná výslovnost na-hla byla zaznamenána zvláště při okrajích této oblasti.
4 —
5 a) krmit kráwu Ju 2 — na tráwu Ju 1 b) na hlawu Ju 2

Bá

311 a) pivovar (60) — mapa s. 435

b) spravovat (2204)
vepřové maso (ČJA 1, 119)

1 M a) piwowar
pijovar
b) sprawowat
spraovat
sprauvat
2 Pozitivně se mapuje výskyt intervokalického w a přidružených změn ve slově pivovar a spravovat. Svč. po-
doby sprawowat a piwowar jsou „náležité“ nářeční podoby v dialektu, v němž je živé bilabiální w. Soudíme, že
v oblasti vm. a slez. nářečí nedošlo ke změně w > j; zdejší hláskovou obměnu pijovar lze vysvětlit disimilací hlá-
sek v – v (pivovar) > j – v (pijovar). U výrazu spravovat se navíc sleduje i forma spraovat. Ta vznikla zjednodu-
šením výslovnosti, podpořeným ještě tzv. disimilací na dálku v – v (spravovat) > 0 – v (spraovat), v oblasti svč.
a na Zábřežsku mohl být zánik spojen i s oslabenou bilabiální výslovností w v pozici mezi samohláskami.
Obměna sprauvat (vzniklá splynutím hlásek w – u) má původ ve variantě spravuvat se zakončením -uvat, utvo-
řeným analogií podle prézentu.

432
3 Výslovnost bilabiálního w u podob piwowar a sprawowat je typická pro oblast svč. nářečí. Zatímco ob-
měna sprawowat byla zachycena na značné části území svč. oblasti, obměna piwowar se vyskytla jen v několika
vesnicích, a to v horním Pojizeří, na Novopacku, záp. Svitavsku s Novoměstskem a na Zábřežsku.
Varianta spraovat vytváří především rozsáhlý areál zahrnující většinu nářečí vm., přilehlý vých. okraj ná-
řečí střm. a nář. na Opavsku; roztroušeně byla zapsána v svč. oblasti, na Zábřežsku a sev. Boskovicku a také v jv.
cípu jzč. nářečí.
Ve východním areálu podoby spraovat byl zaznamenán také výskyt obměny pijovar (jen s tím rozdílem, že
zasahuje ještě poněkud dále na západ, do nářečí střm.); sporadicky se objevila i na Doudlebsku a Chodsku. Říd-
ká obměna sprauvat byla zachycena roztroušeně v oblasti svč., ojediněle též v horním Posázaví.
4 —
5 a) pijovar Ju 2 b) sprawowat Po 1, Ju 2 — spravuvat Ru 2, 4

6 —
7 S mapovanými položkami souvisí i zde nezpracovávané spojení braové maso (z bravové ‚vepřové‘), zachycené v b. 801–805, 807, 808
a 818 (podrobněji srov. ČJA 1, 119). Příčinu zániku intervokalického v lze v tomto případě rovněž spatřovat v tzv. disimilaci na dálku (srov. výše).

Bá

312 a) děvče (ČJA 1, 2, děvečka ČJA 3, 7) — mapa s. 435

b) nevěsta (1835, snacha 1815)
švec, nepřímé pády (ČJA 5, 87, ČJA 5, 299)

1 M a) ďe če — ďe ka
ďo če — ďo ka — dźoucha 818, 831, 84 (dźocha 818)
ďúče (též 137, ďuka 137)
ďevucha
ďeucha
b) ne jesta
2 Sleduje se řada hláskových obměn dialektismů odpovídajících spis. názvu děvče, kterých se užívá též ve
významu ‚služebná děvečka‘. Dále je mapována nářeční výslovnost hlásky v ve slově nevěsta, a to i ve významu
‚snacha‘.
Podoby ďe če a ďe ka zachycují nář. výslovnost hlásky v ve skupení -ev-; hláskové obměny ďo če, ďo ka
a ďúče představují změny hlásky způsobené regresivní asimilací v diftongu (podobně jako aj > ej) a mono-
ftongizací (ďúče).
Slezský dialektismus děvucha je obměnou polského výrazu dziewucha, podobu ďeucha lze vysvětlit splynu-
tím artikulačně i akusticky blízkých hlásek v – u; bývá vyslovována jako slovo 2- i 3slabičné (ďeu-cha i ďe-u-cha),
slezská varianta dźoucha vznikla patrně dispalatalizací. Viz též ČJA 1, 2 děvče.
3 Zkoumané nářeční obměny slova děvče se vyskytují především v nářečích svč. a ve Slezsku. Podoba ďúče
vytváří souvislý areál v Podkrkonoší, ďo če ve vých. úseku svč. nářečí. Rozptýlenější výskyt po celé svč. oblasti
mají hláskové varianty ďe ka (spíše ve středu a sz. části), ďe če (na východě) a ďo ka (častěji na širším
Vysokomýtsku). Ve Slezsku převládá dialektismus ďevucha; pro jeho sv. okrajové úseky (včetně českých loka-
lit na území Polska) je charakteristická podoba dźeucha, zřídka byla zapsána i obměna dźoucha.
Podoby ne jesta se užívá v širším Podkrkonoší, na Náchodsku a v několika vesnicích ve východní části svč.
nářečí.
4 —
5 a) ďe ka Po 1 — ďo če Ju 2 (st. expr.) — ďo ka Po 1 b) ne jesta Po 1, Ju 2, Ru 4

7 Při výzkumu byly zjišťovány i nářeční obměny slova švec (613), především v nepřímých pádech. Základ šo c- byl jako nedubletní za-
psán v b. 119, v dalších lokalitách (106, 133 a 134) vždy v dubletě s podobou ševc-, která je běžná ve spis. jazyce. Lze ho patrně vyložit také změ-
nou v diftongu (viz výše ďe ka, ďo ka), pro niž byly podmínky v hláskovém skladu slova v nepřímých pádech, analogií pak pronikla podoba
šo c i do nominativu. Srov. ČJA 5, 87.

Bá

434
 313 a) všechno (ČJA 4, 265), všude (2505) — mapa s. 437
b) chvojí (ČJA 2, 75, ČJA 5, 300)
1 M a) šechno, šecko, šude
b) chúj f. (chuj) — chúje
choji (chójí 747, chojina 721, 833, 84, chojiny 801)
2 Zánik hlásky v v náslovné skupině konsonantů (všechno > šechno) a také u variant chůj/chůje (< chv-)
souvisí rovněž s bilabiální artikulací dřívějšího obouretného w. Ke vzniku obměny chojí na území Slezska, kde
s vlivem bilabiálního w patrně počítat nelze, došlo v důsledku progresivní asimilace chv > chf. O hláskovém vý-
voji podpořeném touto nářeční změnou lze snad uvažovat i na Doudlebsku, srov. ČJA 2, 75. Hláska ů (chůj, chůje)
vznikla ze sekundárního ó.
3 Zjednodušená podoba šechno je typická zejména pro celou svč. oblast (s výjimkou Mladoboleslavska)
a pro značnou část okrajových úseků ostatních českých nář. v užším smyslu.
Nář. obměny chojí se užívá na větší části Slezska, ve vých. polovině jč. oblasti byla zachycena varianta chů-
je, dokládající touž změnu. Na vých. okraji svč. nářečí a v nář. jč. (zejména sev. od Slavonic) se porůznu vyskyt-
la podoba chůj.
4 —
5 a) šechno Ju 2 — šecko Po 1 — šude Po 1 b) —

Bá

314 a) rukavice (560) — mapa s. 437

b) Novákovi nom. pl. (ČJA 4, 222)
střevíc (ČJA 1, 89)
jalovice (ČJA 3, 169)

1 M a) rukajce (rukajice 136, 448, 450, 458, 802, 803)

b) Novákojc (-ojic, -ujc, -oc, -uc, -ouc)
2 Zkoumaly se změny hlásky v ve skupinách -avi- a -ovi- ve slově rukavice a v označení rodiny typu
Novákovi. Tyto změny související s někdejší měkkostí retnic a méně stabilní výslovností intervokalického v ve-
dou často k zániku v, resp. k jeho nahrazení hláskou j; navíc bývají provázeny zánikem hlásky i (rukavice > ru-
kajce, Novákovi > Novákojc). „Mezistupněm“ jsou zde nemapované podoby rukajice a Novákojic. Ve slezských
nář. záp. od Opavy se tento jev, od původu hláskoslovný, morfologizoval. Srov. ČJA 4, 222 Novákovi, ČJA 5, 309
povídat, ČJA 5, 315 Horažďovice.
3 Nář. varianta rukajce se užívá poměrně zřídka, spíše při okrajích jazykového území. Vyskytuje se na
Doudlebsku a širším Domažlicku, zachycena byla i v drobnějších areálech v Podorlicku a na záp. Opavsku.
Ustálená podoba jména rodiny typu Novákojc (a její další hláskové obměny vyplývající ze změny -ovi- >
-oji-/-oj-) je charakteristická pro celou západní část Čech až po linii směřující od Roudnice nad Labem
k Prachaticím; jednotlivé přesahy mimo tento areál byly zapsány na širším Českobudějovicku, v prostoru ohra-
ničeném řekou Lužnicí. Ve městech celého nář. makroareálu převládá forma Novákovi.
4 —
5 a) rukawice Po 1 b) (Novák)ojc Ru 2, 3

7 Sledovaná změna se zjišťovala i u slov střevíc (611) a jalovice (789). Podoba jalojice byla zachycena na Doudlebsku, varianta s reduko-
vaným i (jalojce a také střejc) pak ve stejně rozsáhlém areálu na Domažlicku a ve stříbrském nář. ostrůvku. V omezené míře se vyskytla i ob-
měna jaluka (v b. 104, 118, 122, 146) vzniklá z jaluwka zánikem w ve skupině -uw-.

Bá

436
 315 a) Horažďovice (2575) — mapa s. 439
b) sousedovi dat. sg. m. (ČJA 4, 53)
lavice (ČJA 1, 171, ČJA 5, 40)

1 M a) Horažďojce (-ojice 426, 435, 439, 453)

Horažďo ce
b) sousedoj (sousedoji)
2 Mapa dokumentuje změnu skupiny ovi > o > oj u nář. obměn místních jmen na -ovice typu Horažďovice
(Horažďo ce/Horažďojce; u podoby Horažďo ce lze ovšem kromě výkladu ryze hláskoslovného pokládat za
východisko též derivát tvořený sufixem -ovci) a v tvaru dat. sg. m. živ. sousedovi ( > sousedoj). Srov. též ČJA 5, 314
a ČJA 5, 309.
3 Sledované jevy jsou typické především pro česká nářečí v užším smyslu.
Lexikalizovaná podoba místních jmen typu Horažďojce se objevuje téměř po celé oblasti jzč. nářečí.
Ojediněle byla zapsána i jinde v okrajových úsecích (na záp. Roudnicku, na Náchodsku, v Podorlicku a na záp.
Opavsku). Vyskytuje se rovněž v mluvě měst ležících v zakresleném jzč. areálu – s výjimkou měst pohraničních.
Centrální část jižního úseku jzč. nářečí (Pootaví a střední Povltaví) se vyděluje hláskovou obměnou
Horažďo ce. Hlásková změna je u sledovaných místních jmen natolik pevná, že mapované nářeční obměny fun-
gují jako základní, nedubletní název.
Formy dat. sg. sousedoj se užívá téměř po celé svč. oblasti – s přesahy do sev. části nářečí čm. a na
Zábřežsko, odděleně pak v Poohří, ve stříbrském nář. ostrůvku, v záp. části Doudlebska a rovněž na záp. okra-
ji slez. nářečí.
4 —
5 a) Petrowice Po 1 b) sousedoj Po 1, Ju 1, 2, 4

7 Byly sledovány i změny hlásky v ve skupině -avi- u slova lavice. Podoba lajce (s obměnami lajc, lejce) vytváří nejrozsáhlejší areál při
sev. a sv. okrajích svč. oblasti, soustředěněji byla zachycena i na Doudlebsku a Domažlicku a dále při záp. okrajích jzč. nářečí, srov. ČJA 1, 171.

Bá

316 a) dvě (2394) — mapa s. 439

b) květ (ČJA 5, 296)
c) větev (ČJA 2, 76)
1 M a) dje
b) kjet
c) jetev
2 Podoby dje a kjet dokládají zánik hlásky v ve skupině konsonant + vje (květ > kjet); lze je patrně vysvětlit
splynutím ještě měkkého bilabiálního w s následujícím je-. U obměny jetev dochází k odsunutí v i na počátku
slova, což je v českých nářečích jev méně obvyklý.
3 Nejširší výskyt sledované změny byl zachycen u číslovky dvě. Obměna dje je doložena v svč. nář. s přesa-
hy do sousedních nářečních oblastí, zejména do vých. úseku nářečí střč. Byla zapsána i v městské mluvě Nové
Paky a Ledče n. Sázavou.
Podoba kjet se objevuje v několika menších areálech roztroušených v sev. polovině Čech a také ve čtyřech
vesnicích na Chodsku.
Nejmenší územní rozšíření má varianta jetev – vyskytla se mezi Příbramí a Prahou (včetně městské mlu-
vy v Příbrami) a také na území mezi Klatovy a Strakonicemi, ojediněle i na Chodsku.
Všech mapovaných forem se vždy užívá jako nářečních dublet k podobám, které jsou běžné ve spis. jazy-
ce a fungují jako základní rovněž v městské mluvě.
4 —
5 a) dje Ju 1, 2 c) —
b) kjet Ru 4
Bá

438
 317 a) světlo (ČJA 5, 224, ČJA 5, 298) — mapa s. 441
b) světidlo (ČJA 1, 182 louč)
c) hvězda (1496)
1 M a) sjetlo
b) seťidlo
c) hjezda
2 Na mapě pozitivně zakreslujeme územní rozložení nář. hláskových obměn sjetlo, setidlo a hjezda, u nichž
došlo k zániku hlásky v ve skupení -vje-, u podoby setidlo navíc k následné ztrátě jotace (svjetidlo > sjetidlo > se-
tidlo), srov. ČJA 1, 182 louč.
3 Největší územní rozsah má podoba sjetlo (na většině svč. nář. oblasti s přesahem na sz. Moravu a na seve-
rozápadě Čech až na Lounsko, dále v horním Posázaví, na Domažlicku s Klatovskem a ojediněle i jinde).
Hlásková varianta setidlo vytváří menší areál sz. od Boskovic.
Obměna hjezda se objevila roztroušeně především v svč. nář. oblasti, častěji v Podkrkonoší a na širším
Náchodsku.
4 —
5 a) sjetlo Ju 1, 2, 5, Ru 2 c) zjezda Ju 1, 2, 5
b) —
Bá

Zá mě na ret n ic

S bilabiální výslovností hlásky w souvisí patrně i záměna retnic w – b (ve slovech jako pavouk – pabouk,
vřed – břed, povříslo – pobříslo, skýva – skýba) a změna p > b (pabouk > babouk). Svým charakterem sem ná-
leží i změna m > b (mravenec > brabenec); volně sem řadíme i případy záměny hlásek b – v (bidlo – vidlo, cou-
vá – coubá, …).

318 a) pavouk (ČJA 2, 57, ČJA 5, 37) — mapa s. 441

b) pavuza (ČJA 3, 125, ČJA 5, 37)
1 M a) pavouk (pouk, pók, púk, paúk, pauk)
pabouk (pabučár 448, 450, 454, 455)
babouk — babučinář
b) pabuza (pabuzda 104, 110, 111, 318, 327, 335)
2 Zkoumala se záměna retnic w – b a místem artikulace blízká změna p > b ve slovech pavouk (pawouk –
pabouk – babouk, …) a pavuza (pabuza), srov. ČJA 2, 57 pavouk a ČJA 3, 125 pavuza.
Slovo pavouk má základ v psl. *paǫkъ, obměna babouk vznikla z nář. pabouk asimilací hlásek p k b na
dálku, nelze tu ovšem vyloučit ani vliv slova brouk.
3 Nejrozšířenější variantou slova pavouk je pabouk, objevuje se na většině Čech (s výjimkou nář. svč.) a v sev.
úseku přechod. nář. čes.-mor., na Zábřežsku a záp. Boskovicku. Pro Znojemsko, Židlochovicko, Třebíčsko a jižní část ná-
řečí čm. je typická obměna babouk, ta byla zapsána místy i jinde, častěji na Doudlebsku a v Polabí. Odvozenina
babučinář (od pavučina) vytváří souvislý areál v jz. části nářečí střm. (zhruba mezi Brnem a Třebíčí). Podoba pa-
vouk, shodná se spis. jazykem, se vyskytuje v nářečích svč. a na Domažlicku, je rovněž převládajícím označením
v městské mluvě. Na většině Moravy (od linie Šumperk–Mikulov směrem na východ) a Slezska se užívá řady
dalších (zde nemapovaných) hláskových obměn odvozených ze stč. paúk (pauk, pouk, pók, púk).
Hlásková obměna pabuza je charakteristická pro většinu nář. jzč. (bez jejich záp. okrajů) a jz. část nářečí
střč. Odděleně byla zachycena v širším Podkrkonoší. V městské mluvě se tato položka nezkoumala.
4 a) pabouk Jg, Kt též pabúk, SSJČ ob. b) pabuza Jg pabůza, pabůzna
pavouk stč. pavúk, Jg též pavúk, SSJČ, sloven. pavúk, pol. pająk,
hluž. pawk

440
5 a) pavouk Ju 1, 3, 4, 6 — pawouk Po 1, Ju 2 — pabouk Ju 3, 5, Ru 1–4 b) pabuza Ru 2, 3
— babouk Ru 4
Bá

319 a) vřed (ČJA 1, 70) — mapa s. 443

b) povříslo (ČJA 3, 70, ČJA 5, 262a)
vřes (ČJA 2, 98, ČJA 5, 63a)
vrstevník (ČJA 1, 8)
vřetenice (slepýš ČJA 2, 67)

1 M a) vřed (vřid, vřud)

břed
b) pobříslo (pobřístlo, pobřísko, pobřeslo)
2 Mapa zachycuje záměnu v – b u slov vřed (břed) a povříslo (pobříslo), srov. ČJA 1, 70 vřed a ČJA 3, 70 povříslo.
Nemapujeme variantu obříslo, vzniklou předponou ob- od slovesného kořene *verz- a od variant slova
provizlo, blíže viz ČJA 5, 262.
3 Nářeční obměna břed vytváří veliký areál v celé východní polovině Čech (od linie Mladá Boleslav –
Jindřichův Hradec – České Budějovice směrem na východ) a na většině Moravy (s výjimkou vých. části vm. ná-
řečí). V tomto makroareálu jde o pojmenování základní. Na ostatním území se užívá označení
vřed (a názvů jinozákladových).
V mluvě všech měst se vyskytuje forma vřed, shodná se spis. jazykem.
Podoba pobříslo je typická téměř pro celé Čechy (s výjimkou Doudlebska a vých. části svč. nářečí) a záp.
část Moravy (zhruba po řeku Svitavu). Užívá se jí převážně v dubletě se základním označením povříslo.
V městské mluvě se tato položka nezkoumala.
4 a) břed Kt, hluž. brjód b) —
vřed Jg, SSJČ, sloven. vred, pol. wrzód

5 a) břed Po 1, Ju 2, 3, Ru 2, 4 — vřed Ju 1, 7 b) pobříslo Ju 5, Ru 2, 3 — pobřislo Ju 1–3, Ru 1, 2, 4

7 Sledovaná změna byla zachycena i u dalších výrazů, které zde nemapujeme. Velice často se objevuje u slova vřes v obměnách jako např.
břes, břasa, březec, břešťák, …, vyskytujících se po celém jazykovém území, srov. ČJA 2, 98. Zapsána byla také u subst. vrstevník. Hláskové varianty
brstevník, brstevňák jsou užívány roztroušeně v nář. vm. a ve vých. části nář. střm., srov. ČJA 1, 8. Nejmenší zeměpisný rozsah má nář. označení
slepýše břetenice (břítenice, břitvenka); znali je pouze nejstarší mluvčí (a to často jen pasivně) v nář. oblasti střm. a vých. části nářečí svč., srov.
ČJA 2, 67.

Bá

320 a) skýva (470) — mapa s. 443

b) bidýlko (ČJA 1, 170)
houžev u plužních koleček (ČJA 3, 47)
vuřt (420)

1 M a) skýba (skejpka 11, skipka 25, 41, 71, 74, 82)

skýva
b) vidílko (vidlo 124, 135, 140, 142, 151, 152, 257)
2 Záměna hlásek b – v byla zjišťována i u slov skýva (skýba) a bidýlko (vidýlko). Výskyt hlásky b u nářeční
obměny skýba je možno vysvětlit spíše jako zachování pův. hláskového skladu sthn. podoby, která má odraz
v něm. Scheibe, vývoj přes bilabiální w je v tomto případě méně pravděpodobný. V případě varianty vidélko lze
uvažovat o adideaci (k vidle).
3 Hlásková varianta skýba se vyskytuje ve větší, západní části českých nářečí v užším smyslu, členité areály
vytváří především v jižních Čechách a v záp. části nář. střč. a svč. Užívá se jí i ve Slezsku (včetně zkoumaných lo-
kalit na území Polska), dále v celé sev. a střední části vm. nářečí a také na Holešovsku, Kroměřížsku a vých.

442
 Prostějovsku. Objevuje se i v mluvě téměř všech měst ležících v zakreslených areálech. Vyskytuje se takřka
vždy v dubletě s označením skýva, které je převládajícím pojmenováním na celém jazykovém území.
Nářeční obměna vidýlko byla zachycena porůznu v oblasti svč. s ojedinělými přesahy do nářečí střč.
(v Polabí a horním Posázaví).
4 a) skýba stč. skýba, Jg též skyba, skejba, pol. i hluž. skiba b) —
skýva stč. skýva, Jg též skyva, SSJČ, skyva zast., sloven. skyva

5 a) skíba Ju 7 — skejba Ju 1 b) vidílko Ju 5 — vidéłko Ju 7 — vidlo Ru 4

7 Paralelně jsme záměnu retnic zjišťovali i u výrazů vuřt (420) a houžev u plužních koleček (ČJA 2, 47). Pro nevýraznou jazykovězeměpis-
nou diferenciaci jsme však tyto položky samostatně nezpracovávali. Téměř po celém území je běžná hlásková obměna buřt (s výjimkou
Slezska, centrální části vm. nářečí a sz. okraje nář. střm., kde se vyskytuje výhradně podoba vuřt). Podoba hužba byla zachycena v b. 703, 730,
747, 822, húžba v b. 721, 722.

Bá

321 mravenec (1399) — mapa s. 445

1 M mravenec (mrabenec 62, mravlenec 667, mrovec 84)
brabenec (brobaňec 819) — brablenec (též 744, 72, 74, 83, brabje n. 621, 624, brábje n. 626, brable n. 623, 625)
bravenec (též 616, bravlenec 682)
vrabenec 214 (vrablenec 649, 667)
2 Mapovalo se slovo mravenec (od psl. základu *morv-) a jeho nejčastější hláskové obměny brabenec, bra-
venec, vrabenec a také brablenec. V běžné mluvě dochází obvykle ke změně počáteční skupiny souhlásek mr > br
(mravenec > brabenec), ojediněle i mr > vr (vrabenec); připodobněním následujících hlásek také ke změně
b – v > b – b (bravenec > brabenec). Obměna brablenec vznikla přisunutím hlásky l.
3 Základním pojmenováním v Čechách je podoba brabenec, které se užívá i v přechod. nářečích čes-mor.
a v jz. cípu Moravy. Pro ostatní střm. nářečí společně s jz. částí nář. vm. je typická obměna brablenec, pro větši-
nu nář. vm. (východně od řeky Moravy) a pro celé Slezsko pak varianta bravenec (braveněc). Je zajímavé, že
uvedené tři areály základních hláskových obměn mají poměrně ostré hranice bez přesahů, pouze podoba bra-
benec byla ojediněle zapsána i v nář. střm.
Jen sporadicky se vyskytla obměna vrabenec (na Mladoboleslavsku a Litovelsku).
Vlivem spis. jazyka místy proniká forma mravenec (častěji do oblasti svč.), v městské mluvě jde vesměs
o podobu základní.
4 brabenec Jg zast., SSJČ ob. bravenec stč. dial.
brablenec Kt mravenec stč., Jg, SSJČ, sloven. mravec, pol. mrówka, hluž. mrowja

5 brabenec Po 1, Ju 1–3, 5, 7, Ru 1–4 — brablenec Ju 4, 6, 7, Ru 5 — bravenec Ju 7

Bá

322 a) couvá (858) — mapa s. 445

b) ovar (ČJA 1, 118)
bubec (ČJA 2, 139 obecní pozemek)

1 M a) coubá
coufá (cófá, coufe, cofe) — cofa
couvá
b) obar (obara)
2 Sledovala se 3. os. sg. ind. préz. slovesa couvat, tj. nář. obměny coubá (vznikla záměnou hlásek v – b z cou-
vá) a coufá, včetně podoby couvá, shodné se spis. jazykem. Výskyt hlásky f (coufá) je možno vysvětlit intenziv-
nější frikcí vyslovovaného v, příčinou však spíše bude zachování hláskového skladu slova při přejetí z něm. nář.
zaufen (slovo ve staré češtině není). K přechodu sloves 5. třídy k třídě 1. srov. ČJA 4, 296; ČJA 4, 297; ČJA 4, 298; ČJA
4, 299; ČJA 4, 300; ČJA 4, 301; ČJA 4, 302; ČJA 4, 303; ČJA 4, 304; ČJA 4, 305; ČJA 4, 306 ČJA 4, 307 ČJA 4, 308.

444
 Na mapě je rovněž zobrazeno územní rozšíření dialektismu obar ‚ovar‘ – tato hlásková obměna však patr-
ně vznikla splynutím hlásek b – v v deverbativu obvar utvořeném z obvařit než jejich záměnou, srov. ČJA 1, 118.
3 Největší územní rozšíření má podoba coufá (která zde reprezentuje i nemapované podoby další); je cha-
rakteristická pro vých. polovinu Čech a především pro celou Moravu a Slezsko (zde cofa). Menší areály vytváří
i při jižních okrajích nář. jzč. (mezi Jindřichovým Hradcem a Českými Budějovicemi a na Prachaticku). Menší rozsah byl
zachycen u obměny coubá; užívá se jí v západní polovině nářečí střč. s přesahy na severu na Mladoboleslavsko
a do Podještědí, na jihu pak na široké Příbramsko. Podoba couvá byla zaznamenána jako základní označení ve
většině nář. jzč. a v Podkrkonoší, v dubletě se objevuje porůznu prakticky po celém jazykovém území, častěji
v městské mluvě.
Dialektismus obar se vyskytuje ve východní části nářečí svč. (na Chrudimsku a Hlinecku), v nářečích
střm. (podél řeky Svratky a Svitavy – na Brněnsku a Židlochovicku – sporadicky v rodové obměně obara) a oje-
diněle v jižní části nářečí vm.
4 a) coufá Jg, SSJČ zast. a nář., pol., hluž. cofać b) —

5 a) coubá Ju 5, Ru 1–3 — coufá Po 1, Ju 1–3, Ru 2, 4 — cúfá Ru 5 b) vobar Ju 1

— coufe Ju 4 — cúfe Ju 7

7 Mapa nezachycuje změnu v/w > b v nář. označení obecního pozemku búbec (< vúbec < obec) v b. 503 a 504, která je výsledkem něko-
lika hláskových změn: proteze, dloužení samohlásky v základu spjatého se změnou v její kvalitě (stč. o- > ó- > ú-) a záměny v > b. Lze však
akceptovat rovněž výklad pomíjející protezi a objasňující vznik dlouhé samohlásky splynutím předložky v s následujícím jménem (v obec > vó-
bec > vúbec), srov. ČJA 2, 139.

Bá

V ýv o j p řed lo ž e k

Změna předložky v v hlásky h/ch před retnicemi (h boudě, ch pátek) vznikla disimilací v místě artikulace.
Analogicky podle těchto případů se předložka v mění i před dalšími souhláskami (h lese, h rybníku, h domě,
ch kuchyni apod.).
Zánik předložky v (a rovněž předložek s, k) má prvotní příčinu fonetickou – splývání dvou souhlásek od
původu stejných, popřípadě shodných nebo blízkých místem artikulace: v vodě > vodě, obdobně vznikají i kon-
strukce typu vem mě sebou (< s sebou), šel kovářom (< k kovářom). Analogicky podle těchto případů pak před-
ložky v, s, k zanikají i tam, kde fonetické podmínky pro zánik nebyly (v lese > lese, v kuchyni > kuchyni, v hubě
> hubě a také chleba máslem, jít doktorovi apod.). Z jevu hláskoslovného se tak stal výrazný znak syntaktický.
Zčásti tu však mohla působit i syntaktická konstrukce pádů předložkových a prostých.
Změna předložky v i zánik předložek jsou reliktními nářečními znaky vázanými dnes pouze na mluvu
starší generace. Dochází k nim v dat., akuz., lok. a instr. Tyto nářeční obměny se vyskytují vždy dubletně s po-
dobou běžnou v spisovném jazyce.

323 v boudě (2205), v pátek (2206) — mapa s. 447

v lese, v rybníku (2207)
v domě, v kuchyni (2208)
v hubě (2209)
v chlévě (2210)
ve vodě (2211)

1 M h bouďe, ch pátek
bouďe, pátek
2 Mapa zachycuje změnu předložky v v hlásky h/ch (v boudě > h boudě, v [f] pátek > ch pátek) a zánik před-
ložky v (v boudě > boudě, v [f] pátek > pátek), oba jevy v pozici před znělou a neznělou retnicí. Protože se
v územním rozložení sledovaných podob před znělou a neznělou souhláskou nevyskytly výrazné rozdíly, jsou
obě položky mapovány vždy společně. Srov. též ČJA 5, 324.

446
3 Sledované jevy jsou charakteristické především pro tradiční vrstvu nářečí svč., v městské mluvě se ne-
objevily.
Změna předložky v > h/ch zasahuje z oblasti svč. do nář. středočeských souvisle v Polabí, přes jejich vý-
chodní část vybíhá na Pelhřimovsko a přes sev. úsek nářečí čm. pak až k Boskovicím. Jednotlivé doklady vý-
skytu této změny byly zachyceny porůznu i jinde, častěji v nářečích jzč. Zánik předložky v je jevem územně
omezenějším než její změna v hlásky h/ch. Vyskytuje se především v svč. oblasti a v sz. části nářečí střč. (v Polabí
a Poohří), rozptýleně i jinde po Čechách. Na Moravě tento jev běžný není, sporadické doklady pocházejí jen
z příhraničních čm. úseků.
4 —
5 h Bjelehraďe Ju 1 — h Brodách Ju 4 — ch ponďeli Ju 1 — ch Praze Ju 2, Ru 4 — ch poli Ju 4 — víboru (ve výboru) Ju 1 — má hubje Ju 2
7 Výzkum byl zaměřen na změny a zánik předložky v ještě v několika dalších pozicích: před jedinečnou souhláskou (v lese, v rybníku
2207), před souhláskami párovými (v domě, v kuchyni 2208), před hláskou h (v hubě 2209), hláskou ch (v chlévě 2210) a hláskou v (v/ve vodě 2211).
Všechny tyto změny mají jádro výskytu v svč. nářečích, jejich územní rozsah se v podstatě neliší od výše zmíněných případů.

Bá

324 (k) doktorovi (ČJA 5, 288b), (s) máslem (ČJA 5, 286) — mapa s. 447
1 M (jít) doktorovi (-oj), (chleba) máslem
2 V porovnání se zánikem předložky v (srov. ČJA 5, 323) je zánik předložek k a s méně obvyklý. Při výzkumu byl
sledován ve spojeních: k matce, k vodě, k holiči, k autu; s matkou, s vodou, s holí, s autem. Pro prezentaci na
mapě jsme zvolili jako zástupná spojení jít doktorovi a chleba máslem, ta zahrnují i zapsané doklady další: jiť ho-
ličoj, pojedu holce, běžte babice, vrátil se domu mámě, dosloužila smrti; husa housatama, chodit holou hlavou,
nepřijeli houskama, čekala vobjedem, stejně stará Vendou apod. Vzhledem ke skutečnosti, že substantiva po
předložce začínají na různé hlásky, nelze předpokládat, že se jedná o změnu ryze hláskoslovnou; tento jev pře-
sahuje do roviny syntaktické.
3 K zániku předložky k dochází spíše při okrajích českých nářečí v užším smyslu: v horním Pojizeří a ve
vých. části svč. nářeční oblasti, v záp. části nářečí střč., dále na Manětínsku, v menších areálech pak na Chodsku
a ve dvou areálech vých. od Klatov a Strakonic. Zánik předložky s je méně častý. Bezpředložková spojení byla
zapsána v Podještědí a v horním Pojizeří, na Mladoboleslavsku, Roudnicku a v Poohří.
V městské mluvě se tento jev nevyskytl.
4 —
5 —
Bá

Dal š í so u hlá s ko vé z mě n y

Změna tl > kl, rl > dl

325 a) tlustý (ČJA 5, 94) — mapa s. 449

b) Karla gen. sg. (1848)
tlačit (610)
stloukat (máslo) (446)

1 M a) klustý
b) Kadla (též 643, 719)
2 Na mapě jsou zakresleny dva nestejné hláskové jevy. Jednak změna tl > kl (zachycená u slova tlačit > kla-
čit), která je nejspíše projevem disimilace (při níž se mění skupení dentála + laterála – se společným závěrem –

448
 na veláru + laterálu), jednak změna způsobená snahou o zjednodušení artikulace ve skupení dvou dentál: rl >
dl (zkoumaná v nepřímých pádech jména Karel – mapujeme ji na podobě genitivu). V obou případech na mapě
registrujeme pouze nářeční formy, kterých se užívá obvykle společně s podobami běžnými ve spisovném jazyce.
3 Podoba klustý je typická pro většinu nářečí střm., s výjimkou okrajových úseků (Zábřežska, záp. Třebíčska
a Holešovska) i pro většinu střm. měst ležících ve vymezeném areálu.
Fakultativní obměny Kadla, Kadlovi, … byly zapsány po celých Čechách, a to i ve většině měst, častěji také
v nář. střm. (v jejich záp. části, s přesahem až na Kroměřížsko a Zábřežsko).
4 —
5 a) klusté Ru 5 b) Kadla Ju 3, 6, Ru 2, 4 — Kódla Po 1

7 Stejný zeměpisný rozsah jako podoba klustý má i nář. obměna klačit (< tlačit), obdobný rozsah pak podoba skloukat (< stloukat – např.
máslo), té se neužívá v jv. cípu zobrazeného areálu (zhruba mezi Znojmem a Novým Městem na Moravě), srov. ČJA 1, 113. V českých vesnicích
v zahraničí byly tyto podoby zapsány také v bodě Ju 6.

Bá

Změna bn > mn > m

326 a) rybník (ČJA 5, 204) — mapa s. 449

b) hrobník (ČJA 2, 193, ČJA 5, 177b)
c) Hromnice (2062)
1 M a) rimňík
rimík
b) hromňík
c) hromice
2 Výzkum zjišťoval na slovech rybník a hrobník územní rozšíření nář. hláskové změny bň > mň, jejíž příči-
nou je asimilace artikulačního způsobu. Sledovány byly též nář. podoby rymík a hromice (způsobené asimilací
mň > mm a následným splynutím); u formy hromice nelze navíc vyloučit spojení se slovem hrom.
3 Příznaková podoba rymník se objevuje spíše při okrajích českého jazykového území (na Lounsku, v Pod-
ještědí a Pojizeří, na Náchodsku, v podorlickém úseku a v horním Posázaví). Varianta rymík je typická pro
Domažlicko se Stříbrskem, roztroušeně se objevuje na jihu a jv. Čech (zhruba od Strakonic až na Jindřicho-
hradecko).
Obměna hromník byla zapsána v Podještědí a horním Pojizeří, ojediněle i na Lounsku.
Nář. podoby rymník, rymík a hromník jsou charakteristické pro tradiční dialekty, v městské mluvě zachy-
ceny nebyly.
Formy hromice se užívá prakticky po celém jazykovém území, takřka důsledně všude na Moravě a v záp.
polovině Slezska. V Čechách není její výskyt již natolik souvislý, přesto ji lze i zde pokládat za variantu celoú-
zemní.
V městské mluvě převládá podoba hromnice, shodná se spis. jazykem.
4 a) — c) hromice stč. hromicě i hromnicě, SSJČ obl.
b) —

5 a) rimňik Po 1, Ju 2 c) hromice Ju 1–3, 5, 6, Ru 2–4 — hromíce Ju 7

b) —
Bá

450
 Změna d >r

327 a) hedvábný (ČJA 5, 263) — mapa s. 453

b) dědeček (ČJA 1, 6 dědeček)
c) stodola (ČJA 3, 11)
1 M a) her- (hr- 119, 136, 204, 245, 250, 332, 434, 439, 444, 461)
hed-
b) ďerek (ďereček, ďeroušek)
c) storola
2 Příčinou hláskové změny d > r je změna způsobu artikulace; ta je rozšířenější v pozici před souhláskou
(herbávný); v pozici intervokalické (děrek, storola) se realizuje zejména v okrajových nářečích. Jde o hlásko-
slovný jev ústupový, nářečních podob se užívá většinou vedle forem shodných se spisovným jazykem (hedváb-
ný, dědeček, stodola); ty se jako celoúzemní nemapovaly.
Změna byla méně často zachycena u řady dalších slov, např. vorevřít < otevřít (302–305, 309), buru < budu
(301–304), jerenáct < jedenáct (305), paresát < padesát (301–304, 333), kury < kudy (301, 303–305), poruška
(301–305, 308, 310, 323, 333, 431, 441), srov. ČJA 1, 316.
V případě adjektiva hedvábný jsou další obměny s různým přesmykem souhlásek (hedbábný, hedvávný,
hedbávný) probrány v jiných souvislostech, srov. ČJA 5, 263. Zde se zaměřujeme na příznakové nářeční varianty
s počátečním her-.
3 Formy her-bábný (-bávný, -vábný) pokrývají v podstatě celé Čechy s přesahem do záp. pruhu moravských
nářečí. Jak už bylo uvedeno, jsou zde zpravidla dubletní s formami na hed-. Dále na východ se jako výhradní
uplatňuje podoba hedbávný, v pruhu přechod. nářečí česko-polských je běžná obměna jedbovny.
Nářeční obměny děrek, děreček, děroušek byly zachyceny v oblasti jzč. nářečí (záp. Čechy se Strakonic-
kem) a na sz. okraji nářečí svč. a střč.
Výskyt podoby storola je omezenější, užívá se jí na Chodsku, na Náchodsku a Strakonicku.
4 —
5 a) herbavnej Ju 5 — hrbávnej Ru 3 — herbábnej Po 1, Ju 1–4, Ru 4 — hervábnej Ju 2, 3, Ru 2
b) —
c) —

Bá

Změna ct > st

328 (jede)náct (2411) — mapa s. 453

1 M (jede)náct (-nác)
(jede)nást
2 Sledovaly se hláskové rozdíly v zakončení číslovek jedenáct až devatenáct. Jde o diferenci způsobenou di-
similací artikulačního způsobu, kdy se ve skupení dvou závěrových hlásek (-ct) první z nich mění na úžinovou
(-st). Číslovka jedenáct je zde zástupná. Na event. další rozdíly u číslovek od 11 do 19 jsme pro disparátnost za-
psaných dokladů nemohli brát zřetel. Obměna (jede)nác, výslovnostní varianta možná prakticky po celých Če-
chách (jejíž příčinou je rovněž disimilace ve skupení hlásek), se zvlášť nemapovala.
3 Protiklad v zakončení -náct × -nást u číslovek uvedené skupiny patří k základním diferencím česko-mo-
ravským. Zakončení na -nást je charakteristické pro Moravu a Slezsko, jako dubletní varianta přesahuje do pru-
hu obcí vých. Čech až k Vysokému Mýtu.
V městské mluvě převládají podoby na -ct, a to i ve většině měst v záp. části Moravy; ve vých. polovině
Moravy a ve Slezsku jsou základní obměny na -st, shodné s venkovským okolím.
4 (jede)náct stč. (jede)nádcět, Jg též -nácte, SSJČ též -nácte zast., (jede)nást Jg -nást, sloven. -násť, dluž. -nasćo
pol. -naście, hluž. -nac’e

5 —
Bá

451
 Změna nsk, lsk > nck, lck
Změnu ns > nc (u adjektiv na švu slovního základu a přípony -ský) vysvětlujeme jako asimilaci se změnou místa
artikulace: při této změně závěr vytvořený pro n přetrvá, tím ovlivní začátek úžinového s, takže vznikne polozávěrové c.
Nář. literatura dokládá daný jev i na švu dvou slov: „vostan ci u něho“.
Z materiálu získaného naším výzkumem jsou dále doloženy změny skupin ls > lc (selcký), vs [fs] > vc [fc]
a rs > rc (spontánní doklady střižofckí, žiškofckí, sedlejofckí hoši; dvorckí, farckí koně; velvarckí, chaberckí klu-
ci). U těchto skupin lze též uvažovat o analogii: přípona -cký (v češtině jinak existující a připojovaná ke slov. zá-
kladům zakončeným na -k, -c) se tu uplatnila i v jiných případech.
Uvedený jev představujeme na adjektivech panský, selský a loňský.

329 a) panský (619) — mapa s. 455

b) selský (629)
loňský (ČJA 5, 233a)

1 M a) panský (pánský, pajnsky 830, paňsky 819, 827, 831–834, 836, pajňski 818, 830, pajski 818, 834–836)
pancký
b) selský (śelski 831–833, šelski 836, sedlský)
selcký (sedlcký)
2 Mapa zaznamenává protiklad výrazů panský × pancký. Změnu ns > nc dokládají též výrazy žencká (ČJA 1, 4
žena), velikáncký (ČJA 1, 51 velikánský) a dlouhatáncký/dlouháncký (dlouhatánský 1267).
Dále je mapováno rozložení podob selcký a selský. Vzhledem k tomu, že v Čechách byl výzkum proveden
na opěrné síti, nejsou zde sledované formy zachyceny v plném rozsahu.
3 Výraz pancký zabírá celé Čechy a pás přechod. čes.-mor. nář., odkud několika výběžky zasahuje do střm. nář.
Menší oblast vytváří ve Slezsku s přesahem na sev. Valašsko. Ostatní území charakterizuje forma panský, shodná se
spis. jazykem. Situace ve městech odpovídá venkovskému okolí.
Podoba selcký pokrývá v podstatě celá jzč. nář. s přesahy do střč. nář., zachycena byla též na Prostějovsku,
Uherskobrodsku a Kyjovsku. Zbývajícímu území dominuje forma selský, shodná se spis. jazykem.
4 a) panský stč., Jg, SSJČ, sloven., hluž. panski b) selský stč. sedlský, Jg též sedlský, SSJČ též sedlský zast.

5 a) panský Ju 7 — pánskí Ru 5 — panckej Ju 3, 5 — panckí Ru 2 b) selskej Po 1, Ju 2, Ru 4 — selskí Ju 3 — selský Ju 7 — selckej Ru 2

— pánckí Ru 2

7 Územní rozložení výrazů loňcký a loňský je zhruba shodné jako u podob pancký a panský, výrazněji se liší pouze na Svitavsku a na
Telečsku. Podoba loňcký tvoří navíc menší areál ještě na Opavsku. Forma loňský, shodná se spis. jazykem, převažuje ve městech, a to i v ob-
lasti podoby loňcký.

Km

Změny skupení žšť

330 mužští (1902 mužský) — mapa s. 455

1 M muskí (muckí 463)
mušskí
mušťí
muščí
mušcí
muscí
2 Mapa zobrazuje územní rozložení nář. variant zpodstatnělého příd. jména mužští (‚muži‘). Výzkum za-
znamenal u uvedeného adjektiva několik hláskoslovných obměn, vzniklých změnami sykavkových skupin.
Rozdíl muskí (< mužskí) × mužtí (< mužští) / mužčí pro nom. pl. je ve shodě s jinými adjektivy (čes. nář.
v užším smyslu mají k nom. sg. dobrej (chlap) nom. pl. dobrí (chlapi), nář. mor. a slez. dobří (chlapi); srov.
ČJA 4, 206 dobří nom. pl. m. živ.). Podoby mužtí [-šť-] a mužčí [-šč-] mapujeme samostatně; změna šť > šč má jiný
rozsah, než jak ho v rámci PRO vymezuje izoglosa El, srov. ČJA 5, 269.

452
 Forma muscí vznikla jako plurálová k sg. muský (to splynutím sykavek z mužský) podle příd. jmen typu
hezký – hezcí, varianta mužcí je asi výsledkem kontaminace podob mužtí a muscí.
Řídce se vyskytující podoba mužskí, doložená především ze szč. a svč. pohraničních měst, vznikla zkříže-
ním nář. formy muskí a spis. tvaru mužští.
V přechod. nář. čes.-pol. a v některých dalších lokalitách ve Slezsku a ve vm. nář. se zkoumané zpodstat-
nělé adjektivum v daném významu neužívá; starší nář. literatura je na zmíněném teritoriu klasifikuje jako zcela
výjimečné.
Na rozdíl od pravopisného úzu uvádíme na mapě i v komentáři [-í] v zakončení jednotlivých tvarů ve fo-
netické realizaci, takže píšeme např. mužskí, muskí, nikoliv mužský, muský.
3 Podoba muskí pokrývá oblast čes. nář. v užším smyslu. Forma muscí zabírá území od řeky Svitavy na zá-
pad až po linii Nové Město na Moravě – Jihlava – Slavonice, další areál tvoří v záp. podskupině slez. nář. a roz-
ptýleně byla zachycena i ve vm. nář. Varianta mužcí vytváří menší členité areály ve stř. pásu střm. nář. a na
Břeclavsku, sporadicky se objevuje ve stř. části čm. nář., na jz. Moravě a ve vm. nář. Souvisleji byla zaznamená-
na na sev. Valašsku, odtud vybíhá jednak k Lipníku nad Bečvou, jednak na záp. Opavsko (a dále na Hlučínsko)
a na Frýdecko-Místecko. Z ostatního území Moravy a Slezska se dokládá podoba mužčí, ta je na Zábřežsku, sev.
Boskovicku a na sev. okraji vm. nář. obměněna ve variantu mužtí.
Stav ve městech se vcelku shoduje s venkovským okolím, v mluvě ml. generace v szč. a svč. městech do-
minuje forma mužskí, do mor. měst proniká podoba mužtí.
4 mužskí sloven. mužskí mužtí SSJČ mužští ob.

5 muskí Po 1, Ju 1–6, Ru 2–4 — mušcí Ju 7 — mušci Ru 5

Km

Změna š > č

Změna š > č v postavení po některých konsonantech (nejčastěji n, p, l) nebo i před nimi je výsledkem
artikulační asimilace. Jde o postupnou změnu, při níž buď přetrvá, nebo je anticipován závěr potřebný pro arti-
kulaci explozivy, tak vzniká před š hláska t a skupina tš splývá v č (např. mentší > menčí, tšnek > čnek). U dru-
hého stupně adjektiv (např. lepší, slabší > lepčí, slabčí) působila zřejmě analogie podle typu tenký – tenčí (kde se
při stupňování náležitě mění k > č před -í).
Zkoumaný jev představujeme na slovech menší, lepší, polštář a šnek.

331 a) menší (1857) — mapa s. 457

b) lepší (2106)
1 M a)
menší
menčí
N menetňejší 246, 410, 419, menetnejší 245, meňetňejší 430, menechňejší 158, 410, menšechňejší 451

M b)
lepší
lepčí
L dobřejší — dobrejší

2 Mapa zachycuje změnu š > č na komparativech menší, lepší (ty se shodují se spis. jazykem) × menčí, lepčí.
Podobu menčí zřejmě ovlivnilo antonymum větší, vyslovované běžně [vječí]. Nesledujeme variantu me-
netnější a její hláskové obměny; oblast jejich výskytu (úzký pruh mezi Ledčí nad Sázavou a Jindřichovým
Hradcem) nelze vymezit zcela přesně, protože v Čechách byl výzkum prováděn na opěrné síti bodů a byl zamě-
řen především na hláskový rozdíl -nš- × -nč-.
Vzhledem k tomu, že položka lepší vykazuje zajímavé lexikální rozdíly, mapujeme též nář. podoby dob-
řejší a dobrejší, tvořené přímo od příd. jména dobrý, nikoli od jeho supletivního kmene.
Změna š > č byla při výzkumu zachycena také na spontánních dokladech slabčí, hlubčí [-pč-], tmavčí [-fč-].
Jako vedlejší problém byla sledována změna ř > r v pravidelně tvořeném komparativním tvaru od adj. dobrý, tj.
dobřejší > dobrejší. Jde patrně o artikulační disimilaci na dálku, příp. zpětný příklon k základnímu tvaru dobrý.

454
3 Podoba menčí je typická pro území Čech s přilehlými oblastmi Svitavska a Novoměstska, forma menší za-
bírá Moravu a Slezsko. Stav ve městech nebyl zkoumán.
Varianta lepčí zabírá téměř celá střč. nář. s přesahy do svč. nář. k Mladé Boleslavi a Nové Pace a dále do
jzč. nář. k Manětínu, Klatovům a Strakonicím. Oddělené areály tvoří též na Náchodsku, Doudlebsku, Telečsku
a Moravskokrumlovsku, rozptýleně byla zaznamenána i v podorlickém úseku. Ze zbývajícího území se dokládá
forma lepší; ta jako dubletní často proniká rovněž do oblasti výrazu lepčí.
Výraz dobřejší se vyskytuje v malých, značně členitých areálech na okrajích všech nářečí v Čechách, kom-
paktnější oblast vytváří na záp. Moravě. Varianta dobrejší je soustředěna v záp. okrajovém pásu jzč. nář.
4 a) menší stč., Jg, SSJČ, sloven., hluž. mjeńši b) lepší stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. lepszy, hluž. lěpši

5 a) menší Ju 6, 7, Ru 3, 5 — menčí Ju 3, Ru 2 — menči Po 1, Ju 1, 2, Ru 4 b) lepší Ju 3, 5, 7 Ru 5 — lepši Po 1, Ju 2 — lepčí Ju 1, Ru 2, 3 —

dobřejši Ju 4 — dobrejši Po 1

Km

332 a) polštář (ČJA 1, 162) — mapa s. 459

b) šnek (ČJA 2, 61)
1 M a) polčtář (počtář)
b) čnek (čňek 106,107, 649, 651, 665)
2 Na mapě jsou pozitivně zobrazeny nářeční varianty polčtář a čnek (srov. odd. 7 v komentáři k mapě ČJA 2, 61
slimák).
Změna š > č byla dále zaznamenána u výrazů šlapat (člapat v zč. nář., člampat na Litovelsku; srov. ČJA 1, 189),
pulec (čpulec < špulec v Podještědí a na Mladoboleslavsku; srov. ČJA 2, 64) a pošta (12). Posledně uvedené položce
nebyla věnována samostatná mapa, protože rozdíly nejsou výrazně územně vymezeny; forma počta pokrývá té-
měř celé zkoumané území.
„Opačná“ změna č > š, hodnocená rovněž jako artikulační asimilace, byla zjištěna u číslovky čtyři (forma
štyři zcela převažuje na celém území, podoba čtyři proniká vlivem spis. jazyka především do mluvy měst, srov.
ČJA 4, 278).
3 Podoba polčtář je soustředěna do členitého areálu v již. části jzč. nář., menší celky tvoří na již. Klatovsku
a v Podještědí.
Varianta čnek pokrývá Podještědí a Mladoboleslavsko a dále Zábřežsko a Telečsko.
4 —
5 a) — b) čnek Ju 1

Km

Změna chk > fk

Změnu v místě artikulace [ch] > [f] ve skupení [chk] lze hodnotit jako disimilaci, při níž je ve skupině dvou
velár jedna z nich (ch, tvořená na mluvidlech nejvíce vzadu) nahrazena labiálou (f, artikulovanou naopak nej-
více vpředu). Tuto změnu dokládá nář. literatura na slovech křehký, lehký, vlhký, srhký ‚tvrdý, hrubý, nejedlý,
trpký‘ (u všech výslovnost [-chk-]); zde ji představujeme na výrazech lehký a vlhko (dále srov. ČJA 2, 177 lehčí).

333 a) lehký (2047) — mapa s. 459

b) vlhko (1546)
1 M a) lefký (lofky 801, též lefkej 301, 304, 323)
b) vlfko (vilfko 801, 830, vylfko 802, 819, 822)
2 Mapa pozitivně zachycuje výskyt nář. forem lefký (z lehký, psl. *lьgъkъ) a vlfko (z vlhko, to od psl.
*vьlgъkъ). Vzhledem k územnímu rozložení nář. podob byla mapa regionalizována na Moravu, sporadické do-
klady varianty lefký z jzč. okraje evidujeme pouze v odd. 1 M. Stav ve městech nebyl sledován.
3 Podoba lefký byla zachycena na souvislém území ve střm. nářečích, a to od řeky Svratky na východ; odtud
nepatrně přesahuje na sev. Valašsko.

456
 Varianta vlfko tvoří souvislejší areál na širokém Brněnsku a Boskovicku, menší oblast zaujímá na okraji
slez. nář. (Opavsko, Hlučínsko, obce na území Polska).
4 —
5 a) lefkej Ru 2 — lefké Ju 6 b) vlfkí Ru 2 — vlfké Ju 6

Km

SYNTAX
Syntaktické jevy našich nářečí byly podrobeny systematickému zkoumání jazykovězeměpisnou metodou
až v souvislosti s ČJA. Dotazník obsahoval celkem 50 položek zaměřených na teritoriální rozdíly ve skla-
debných prostředcích a ve větných konstrukcích.
Při mapování těchto rozdílů se objevila některá specifika. Ta plynou 1. z povahy zápisu syntaktických jevů
v terénu, 2. z jejich svébytné povahy.

1. Na většinu syntaktických jevů se nelze zeptat přímo a pouze některé bylo možno získat tzv. řízeným dia-
logem. Explorátorovi zpravidla nezbývalo než čekat, až se ve spontánních, často dlouhých promluvách infor-
mátorů některé jevy náhodou objeví, a pak je co nejvěrněji zapsat. Syntaktické položky byly vlastně „dobro-
volné“, pozorovací. Sledované konstrukce naplněné zpravidla rozdílným obsahem se přitom mohou v detailech
lišit. Bylo tedy žádoucí, aby je explorátoři zachytili v co nejdelším kontextu. Ani pak nemáme naprostou jisto-
tu, že srovnávané jevy jsou zcela komparabilní. Z charakteru zkoumání nutně plyne fakt, že ne na všechny syn-
taktické položky bylo možno získat odpovědi ve všech zkoumaných lokalitách. Není tedy vzácností, že z mno-
hých obcí doklad na příslušný syntaktický problém chybí. S tím souvisí obvyklý nedostatek údajů o nářeční
situaci ve městech.
Neudivuje, že vést izoglosy syntaktických jevů s tou přesností, s jakou jsme zvyklí zakreslovat např. izole-
xy nebo izofony, není možno. V některých případech můžeme tedy pouze konstatovat, že jisté syntaktické jevy
jsou územně diferencované, že ale zatím nelze u nich stanovit ani přibližné hranice.
Ve snaze získat příslušný syntaktický jev pokud možno ze všech zkoumaných lokalit se explorátoři uchylovali
také k jakýmsi „převodným“ textům. Vytvořili výpověď ve spisovné podobě, popř. v nářečí zcela odlišném od dia-
lektu zkoumané lokality, a snažili se přimět informátory, aby tuto výpověď přeložili do svého rodného nářečí.
Takové odpovědi nelze přirozeně hodnotit jako plně srovnatelné s větnými nebo souvětnými typy zachycenými ze
spontánních promluv, v mnohých případech je však lze považovat za velmi dobrý podpůrný materiál. Bez
tohoto metodického postupu bychom na některé otázky získali odpovědi jen naprosto výjimečně. Např. souvětný
typ nemohu chodit pomalu, natož abych běhal bylo ve spontánních promluvách slyšet velice vzácně, a přece naším
výzkumem byl získán natolik úplný materiál, že jej bylo možno vcelku spolehlivě podat na mapě.
Jako prospěšné se ukázaly tzv. návodné promluvy. Explorátor v nich podrobně vypsal jistou situaci
a mluvčí pak na ni měl reagovat souvětným nebo větným typem. I tato metoda se ukázala jako úspěšná, navíc
sémanticky plně zaručující komparabilnost příslušných syntaktických konstrukcí.
Jako příklad uvádíme zachycení přípustkově-podmínkových vět. Explorátor vylíčí situaci: Již několik dní
vytrvale prší a déšť ničí úrodu. Vyjádřete, že i v případě okamžitého zlepšení počasí bude úroda na poli zničená.
Je až s podivem, jak informátoři správně vyjadřovali myšlenkový vztah různými spojovacími výrazy i kdyby, aj
kdyby, kdyby i, kdyby aj atd.
Značná část položek syntaktické části dotazníku se soustředila vlastně na diference lexikální povahy. To
platí zejména o spojkách a o částicích. Jejich výzkum se ukázal jako nejsnadnější a byl získán hojný materiál. Otázky za-
měřené na rozdíly ve větných konstrukcích byly nepoměrně obtížnější a jsou mapovány v malém počtu.

2. Řada položek syntaktického oddílu Dotazníku je zaměřena na prostředky vyjádření vztahu mezi věta-
mi nebo větnými členy. Z povahy vlastní explorace i z jazykovězeměpisné metody a jejího cíle nutně plyne, že
se náš výzkum musel zaměřit jen na spojovací prostředky základní. Detailnější odstíny vztahu a jim event. od-
povídající rozdílné výrazové prostředky a případné další odlišnosti (např. uplatnění odkazovacích výrazů, váza-
nost na sled vět apod.), jež bývají předmětem popisu a rozboru v syntaktických monografiích, nemohly být v te-
rénu v celé šíři zachyceny, natož pak postiženy na mapách. Nedostatek času na detailnější exploraci vedl
namnoze k tomu, že se explorátor omezil jen na příznakové prostředky nebo nářeční typy vět, kdežto ty
shodné se spisovným jazykem opomíjel.

458
 Např. k vyjádření subordinačního příčinného vztahu slouží v moravských a slezských dialektech řada pro-
středků: protože, že, poněvadž, když, dy, bo, nebo, lebo a jako přejatá spojka funguje dokonce i jelikož.
Základními a zároveň územně diferencovanými spojkami jsou však v našich dialektech spojky protože, poněvadž,
nebo, bo. Ty také byly mapovány. Další spojky (zejména když, dy, že) nemohly být pro ojedinělost zápisů
zobrazeny na mapě.
Je třeba vzít v úvahu, že jazykové mapy nejsou s to (ani to není jejich posláním) nahradit detailní analýzu
syntaktického systému, jak ji přinášejí syntaktické monografie.
Protože jsme nemohli postihnout všechny prostředky vyjádření příslušného vztahu, nepodáváme ani
v komentářích jejich úplný výčet. Komentáře se zde mohou poněkud lišit. V druhém oddílu komentáře bývá
nejdříve co nejstručněji definován sledovaný syntaktický problém, následuje popsání stavu ve spisovném jazy-
ce a ve starším jazyce. Z Dotazníku pro výzkum českých nářečí jsou pak převzaty příkladové syntaktické kon-
strukce a ve výběru jsou připojeny očekávané nářeční varianty.

3. Běžně se setkáváme se situací, že se jeden syntaktický typ nebo prostředek vyskytuje na celém zkou-
maném teritoriu, druhý nebo další je pak omezen na menší oblast, ale vedle typu prvního. Nezřídka jsou
u syntaktických dublet rozdíly generační, častěji rozdíly v jejich frekvenci. Jeden jev je někde obvyklejší, ale v podstatě
se objevuje na celém území.
Velká část spojovacích prostředků je polyfunkčních (např. spojky když, že, jak) a většina z nich se vyskytu-
je i ve spisovném jazyce. Zvláště východnější oblasti našeho národního jazyka jsou však charakterizovány někte-
rými příznakovými prostředky, jež ve spisovném jazyce nemají obdobu (např. přípustkové bár, choť, vylučovací
lebo – lebo, srovnávací ani, příčinné bo, podmínkové s by – by aj.). Je pozoruhodné, že uvedené jednoznačné
spojovací výrazy mají v nářečích velkou životnost a jen málo ustupují prostředkům spis. jazyka. Zatímco větši-
na spojovacích prostředků se v nářečích objevuje v dubletách a tripletách, tyto jednoznačné nář. prostředky
jsou dokládány často jako nedubletní. Mají-li vedle sebe nějaký konkurující spojovací prostředek, pak nezřídka
bývá přejatý nověji ze spisovného jazyka. Dobře to dokumentuje příčinná spojka poněvadž, protože × bo, lebo.
Běžně tvoří izoglosa krajní mez, kde končí dubletnost skladebných prostředků a začíná převaha jediného
prostředku, např. v Čechách jsou vylučovací dvojité spojky buď – nebo vedle buďto – (a)nebo, ve vých. polovi-
ně Moravy jsou obvykle jen buď – nebo, nikoli však buďto – (a)nebo. V Čechách koexistují vedle sebe příčinné
spojky protože a poněvadž, na Moravě už je obvyklá jen spojka protože.
Proti spisovnému jazyku, který disponuje pro vyjádření jednoho vztahu celou řadou spojovacích pro-
středků (vyluč. buď – nebo, ať – či, ať – ať), je repertoár nář. spojek někdy chudší.
Zmapováním všech syntaktických položek se ukázalo, že mnoho syntaktických typů, o nichž se dosud
soudilo, že jsou omezeny jen na moravská nářečí, mají své místo téměř na celém území našeho národního jazy-
ka. Ty plynou patrně z mluveného charakteru nářečí, nejsou tedy systémové povahy, např. typ potom přišlo
zima, bylo podzim, tančilo se polka. Jako celonárodní nemohly být přirozeně mapovány.
Není bez zajímavosti, že výrazné nářeční znaky syntaktické povahy se soustřeďují zejména na území
v kontaktu s jiným národním jazykem (s polštinou, slovenštinou, vzácně i němčinou). Některé takové jevy lze
vyložit jako okrajové české archaismy, jiné však nepochybně ukazují na návaznost na sousedící jazyk.
V kapitolách věnovaných skladebné problematice jsme upustili od přísně fonetické transkripce. Doklady
užité k dokumentaci jsou zapsány většinou v lemmatizované podobě. Máme za to, že tento zjednodušený zápis
je na místě. Přísné fonetické zachycení dokladů má v práci syntaktické povahy význam druhořadý. Zde nám šlo
o postižení větných a souvětných konstrukcí, šlo nám o typ, nikoli o jeho skutečnou hláskoslovnou realizaci.
Bh

334 Slučovací poměr — mapa s. 461

a) s odstínem přidružování: aj, … (2593)
b) prostě slučovací: i (2594)
1 M a) aj – aji
baj (baji 680, 681)
b) i
2 Položka byla zaměřena na nářeční rozdíly ve vyjadřování slučovacího vztahu s odstínem přidružování (kon-
tinuativní, gradačně kopulativní význam) u větných členů i vět. V dotazníku se nachází jako návodná věta při-
šli všichni chlapci i děvčata a následuje výčet možných spojovacích prostředků: i, aj(i), a také. Ve spisovném ja-

460
 zyce a v nářečích v podstatě na celém zkoumaném území plní tuto funkci u uvedeného vztahu spojka i, popř.
spojovací výrazy a také, také i, a též.
V některých našich nářečích se tu navíc uplatňují rovněž spojky aj, aji (ze spojení a + i), na malém, ale po-
měrně ostře vymezeném území i varianty baj, baji. Na mapě jsme zakreslili jen tyto nářečně příznakové spojky.
Terénní výzkum zčásti postihl též rozdíl aj × aji (jednoslabičný × dvojslabičný výraz). V řadě případů obě
podoby koexistují vedle sebe jako dublety, nicméně jisté územní diference, pokud jde o frekvenci některé hlás-
koslovné varianty, se tu rýsují.
Obměna baj(i) funguje jako slučovací spojka jen na mikroareálu, pokud se vyskytuje jinde, jde o přitaka-
cí částici (např. no baj, tož baj) nebo o příslovce s významem ‚třebas, snad‘ (např. pił baj ceły tyďeň). Tak je tomu
v nářečích slezských. Ve vm. dialektech (na rozdíl od nářečí slezských) se uplatňuje jako přitakací částice sa-
motné báj (baj), tedy bez částic no, tož, např. Půjdeš do lesa? – Báj.
Ve spisovném jazyce a také v našich nářečích plní funkci univerzálního prostředku slučovacího významo-
vého poměru spojka a, na malém území našich nářečí vedle ní funguje též spojka i, např. přyšeł ku břehu i zač-
nuł snopy składac’; študovała mezi chłopoma i se dostała kajšyg na misto; zustała sem doma i sem pořad doma.
V mnohých případech věta se spojkou i rozvádí obsah věty první a zde pak mívá blízko k prostředku vy-
jadřujícímu vztah důsledkový.
V dotazníku se u příslušné položky uvádí jako příkladové souvětí nabral vody i dal mu napít.
3 Spojka aj(i) je omezena především na větší část Moravy a Slezska a na vých. úsek svč. nářečí. Jako dvoj-
slabičný výraz aji charakterizuje zvláště svč. nářečí s přesahem na Novoměstsko a záp. Boskovicko, dále je v se-
verojižním pruhu zhruba od Šumperku směrem na Prostějov a přes Kyjov k Mikulovu a konečně v oblasti
Valašska a ve vých. podskupině slez. nářečí. Ani zde však není tato dvojslabičná forma aji výlučná a často se stří-
dá se svou jednoslabičnou variantou aj. Ta převládá zejména ve vm. dialektech a v záp. podskupině slez. dia-
lektů.
Slovo baj(i) jako slučovací spojka bylo zachyceno jen na sev. okraji vm. dialektů (Hranicko).
Na ostatním území Čech a na jz. úseku Moravy se v sledované funkci běžně uplatňuje pouze spojka i,
popř. spojení a též. Oba tyto prostředky se jako dublety vyskytují i na území spojek aj, aji.
Spojka i je častěji doložena (vedle dubl. aj) také ze střm. dialektů; zde dokonce podléhá pravidelné střm.
hláskoslovné změně y (i) > e ( ), na značném území je běžná forma s protetickým h: sestra (h)e bratr.
Jako prostředku prostého slučování užívá se spojky i pouze ve slezských nářečích od Opavice na sever
a od Ostravice na východ, tedy na Hlučínsku, Frýdecku-Místecku a v přechod. pruhu česko-polských dialektů.
4 a) aj sloven. b) i stč., pol.
i stč., Jg, SSJČ, sloven., pol.

5 a) aj Ju 4, Ru 4, 5 — a i Ru 2 b) i Ju 2, 4, Ru 3

Bh

335 Odporovací poměr: než, jak, … (2595) — mapa s. 461

1 M ale
než
lež 739, 748, 750 — leč 705, 727, 750
ene(m) 811, 812 (enemže 805, 806, 813, eny(m) 830, jyny 819)
2 Základní spojkou k vyjádření poměru, kdy se větné členy nebo věty stavějí svými obsahy do protikladu,
je ve spisovném jazyce i ve všech našich nářečích ale, ta slouží k vyjádření odpor. vztahů vůbec. Užití některých
speciálních spojovacích výrazů bývá ve spis. jazyce vázáno na různé významové odstíny.
Stč. měla právě se zřením k různým významům celou řadu spojovacích výrazů, např. pak, pakli, naliť, ano,
jedino, jediné, leč, aniž, a, ale, však, avšak, než, ne, alebrž, anobrž, nébrž.
Náš výzkum se zaměřil zejména na spojku než; ta vznikla spojením záporky ne (ve větné platnosti) s par-
tikulí -ž. Původ spojky leč, lež je vykládán různě, srov. ČJA 5, 337. Sledoval se typ odporovacího poměru, kdy první
věta něco popírá a druhá věta přináší děj, který platí, často opak popřeného. V dotazníku se nachází jako pří-
klad souvětí dnes už děti do školy nechodí pěšky, ale (kniž. nýbrž) jezdí autobusem a následuje výčet příkladových
spojek: ale, než, lež, leč. Kromě spojek než, lež, leč všímáme si ještě územně vázaného výrazu ene(m), eny(m),
jyny. Spojka ale je celonárodní.

462
 Příznakovým nářečním prostředkem k vyjádření odporovacího poměru sledovaného odstínu je spojka
než (nestřiháł to, neš trháł s teho oka 726, neříkała maso, než masso 744, nechoďí p’ešky, než autobusem jezďí
748). V mnohých větách s než proniká odstín omezovací (táhne dobře, než z mlékem je to horšý 723). Ten se pak
objevuje zejména u spojky ene(m)že.
Ojediněle se v dokladech s touto spojkou prosazuje význam protikladnosti (smreg má takovú pichlavú če-
ťinu, než jedla tá nepchá 740).
Nářečně příznakovou spojkou je také leč a její hlásková varianta lež. Obě jsou poměrně vzácné (bodláčí
nežere, leš plané trnki 755; né u sedláka, leč v najatej chałup’e 705). Jde o prostředek charakterizující zejména
mluvu starší generace. Spojky leč, lež nabyly dnešní funkce možná vlivem spojky než (srov. Etymologický slov-
ník slovanských jazyků 406n.), jež primárně vyjadřovala patrně vztah výjimkový (Bauer 58).
3 Vedle univerzální spojky ale se vyskytuje v sev. a stř. části vm. dialektů též spojka než, jenom v sev. úse-
ku také lež, leč.
Na již. okraji západní podskupiny slez. dialektů se užívá v sledované funkci s odstínem omezovacím vzác-
ně také výrazu enem(že), např. ňemjeł boles’c’i, ene coras słabnuł 811, ňerobili zle, enemže nam fšecko vzali 813),
na sev. okraji eny, jyny, např. ňešli pješky, eny(m) autobusem 830, ňeňi cera, jyny ňevjesta 818.
4 leč stč., Jg, SSJČ , pol. lecz než stč., Jg, SSJČ, sloven. lež
lež sloven. enem(že) Jg i SSJČ jenomže, sloven. lenže

5 než Ju 1–3 — nežli Ju 2, 3

Bh

336 Typ tady roste než křoví (2645) — mapa s. 461

1 M (tady roste) než (křoví)
2 Mapa pozitivně zachycuje výskyt výrazu než na místě vytýkací, omezovací částice jen.
Užití výrazu než jako prostředku výlučného omezení místo částice jen (jenom) se zkoumalo na větách
typu tady roste jen křoví; sledovalo se též, zda je ve větě sloveso kladné, či záporné. Vzhledem k neúplnému vý-
zkumu (položka byla zkoumána na řídké síti) je mapa zaměřena jen na zachycení maximálního rozsahu
spojení tady roste než křoví, tj. věty s kladným slovesem. Spojení se slovesem záporným (tady neroste než křo-
ví) bylo častěji zaznamenáno i v lokalitách, které leží mimo vyznačenou oblast. Toto spojení se záporným slo-
vesem však chápeme jako méně nářečně příznakové, případně jako spíše knižní, proto jsme je nemapovali.
Ve stč. bylo základním výrazovým prostředkem pro vyjádření omezení, výjimky a výlučného případu ad-
verbium jedno (v stč. i v podobě jedné, zřídka jediné), z něho vznikla dnešní adverbia jen, jenom (srov. ČJA 5, 406).
Koncem 14. stol. se vedle adverbia jedno ustaluje k vyjádření výlučného případu po záporné větě s výrazy jiný,
jinak spojka než, např. také koně jejich jiným nejsú živi, než tú trávú. Rozšíření než jako výrazového prostředku
výlučného omezení mělo oporu ve srovnávacích a odporovacích větách s touto spojkou. Spojka než vznikla ze
záporky ne a z partikule ž(e).
V dnešním spisovném jazyce se výraz než s významem omezovacím uplatňuje po záporu, připojuje větný
člen nebo věty vyjadřující to, čeho se popření netýká, např. tady neroste nic jiného než křoví. (V SSJČ je uvede-
no, že se než s významem omezovacím objevuje „odchylkou“ i ve větě kladné, srov. stálo ho to než několik ko-
run – základní je jen několik korun.)
Spojení tady roste než křoví vzniklo křížením vazeb: tady roste jen křoví a tady neroste (nic jiného) než křo-
ví. (Ve druhém spojení došlo k elipse výrazů nic a jiného.)
3 Spojení tady roste než křoví bylo zachyceno zpravidla dubletně vedle tady roste jen křoví zejména v ob-
lasti jzč. nář. (bez vých. okraje) s větším přesahem do oblasti střč. nář. až za Prahu na Mělnicko, odděleně pak
porůznu ve vých. polovině svč. nář.
4 tady roste než křoví stč. také chleba jiného málo mají než ječný, SSJČ („odchylkou“ viz odd. 2)
5 na tom našom póli roste než bodlák Ru 2
Ko

463
 337 Vylučovací poměr: buď– nebo, … (2597) — mapa s. 465
nebo, anebo, či, … (2613)

1 M buďto – (a)nebo
buď – (a)nebo
buď – (a)lebo (albo 831, 833, 835)
lebo – lebo (abo – abo 818, 819, 829–834, albo – albo 832)
2 Sledují se prostředky k vyjádření takového typu vylučovacího poměru, kdy jsou spojeny věty nebo větné
členy, mezi nimiž platí z eventualit buď jedna, nebo druhá, kdy tedy jedna možnost vylučuje druhou.
Ve spisovném jazyce se užívá nejčastěji dvojitých spojek buď(to) – (a)nebo. V nářečích existují kromě
nich ještě územně vymezené spojky lebo – lebo (abo – abo). Tyto opakované spojky (nebo – nebo) jsou dolo-
ženy i ze staročeštiny. Tam byly původní, později byly nahrazeny dvojitými spojkami buď – nebo, jež však zpo-
čátku (od 16. stol.) uváděly různé, libovolné eventuality a jež nevylučovaly platnost třebas všech zároveň.
Výraz buď je od původu imperativ slovesa být. Spojka nebo plnila nejprve funkci příčinné spojky.
V dotazníku bylo na tento typ vztahu uvedeno souvětí buď se pořádně oblékneš, nebo nikam nepůjdeš
a jako eventuální spojky buď(to) – (a)nebo × nebo – nebo × lebo – lebo.
Položka se měla zkoumat jen na Moravě, byla však poměrně hojně zkoumána i v Čechách, takže získaný
jazykový materiál je v podstatě úplný.
Jak už tomu u položek zaměřených na syntaktické jevy bývá, i v tomto případě zpravidla koexistují dva
výrazové prostředky. Izoglosa vedená severojižně Moravou představuje vých. hranici výskytu formy buďto (vedle buď);
ta je dále na východ zcela ojedinělá a naprosto tam převažuje buď.
Nejčastějším spojovacím prostředkem jsou dvojité spojky buď(to) × (a)nebo, buď × (a)lebo, jen část oblasti slez-
ských nářečí se vyděluje opakovanými spojkami lebo – lebo, abo – abo, albo – albo.
Rozdíl samotných spojek nebo × lebo je postižen na mapě ČJA 5, 338. Výskyt výrazu abo a jeho variant
je podán ve výčtu v oddílu 1 M.
Z oblasti českých dialektů pocházejí četné doklady na disimilační změny, např. bujto, bujce, bujťto, srov.
ČJA 5, 303. Tyto změny zde přirozeně pomíjíme.
3 V Čechách převládají dvojité spojky buď – anebo, ale na sv. a záp. okrajích a na záp. Moravě je hojně do-
ložena i varianta buďto – anebo a poměrně často buďto – nebo, ale i buď – nebo.
Na Moravě je většinovým prostředkem k vyjádření uvedeného poměru buď – nebo (buď – lebo), málo ob-
vyklé jsou spojky buď – anebo. Izoglosa vedená severojižním směrem (od Šumperku k Litovli, Boskovicím,
Kyjovu a Mikulovu) ukazuje, až kam od západu na východ zasahuje i typ s buďto.
Od uvedené linie na východ převažují spojky buď – nebo (buď – lebo), výrazně dominují nad spojkami
buď – anebo.
Východně od linie Osoblaha – Lipník nad Bečvou – Kroměříž – Kyjov – Mikulov je v této dvojici obvyklejší
varianta (a)lebo, západně od ní je běžná forma (a)nebo.
Významná je oblast s výskytem opakovaných spojek lebo – lebo (abo – abo). Tyto prostředky jsou zpravidla
dubletní (nejčastěji vedle buď – lebo) a pokrývají území Hlučínska a část přechod. nářečí česko-polských. Toto
území je charakterizováno variantou abo (často vedle lebo, ojediněle i vedle albo).
4 albo – albo pol. buď(to) – (a)nebo stč., SSJČ, sloven. buďto – alebo (pol. bądź –
(a)nebo – (a)nebo stč., sloven, alebo – alebo, hluž. abo – abo bądź, hluž. budź – budź)

5 buď – anebo Po 1, Ru 4 — buď – nebo Ju 2, 3, Ru 3 — buď – lebo Ru 5 — nebo – (a)nebo Ru 2

7 K vylučovacímu vztahu mezi větami přiřazujeme vyjadřování téhož vztahu mezi větnými členy ve vylučovací otázce.
V dotazníku byla uvedena jako příkladová věta chceš raději kávu, či mléko?
Výzkum doložil, že základními spojovacími prostředky jsou v tomto typu vět nebo, anebo, lebo, alebo, jako okrajová spojka se uplat-
ňuje abo. Územní rozsah jednotlivých podob se v podstatě shoduje se spojovacími prostředky u vylučovacího souvětí.
Kromě nich byla navíc jako dubletní zaznamenána spojka či. Její výskyt je poněkud hojnější v přechod. nářečích česko-polských, na
Valašsku a na česko-moravském pomezí, jinde v Čechách je zcela ojedinělý.

Bh

464
 338 Vylučovací poměr: jinak, nebo, … (2598) — mapa s. 465
1 M nebo (nebo jinák 155, 221, nebo jináč 321)
lebo
abo (albo 832)
bo (bo ovak 810)
ovak
(j)inak
(j)ináč
2 Zjišťovalo se užívání nář. spojovacích prostředků ve zvláštním typu vylučovacích souvětí (blízkých dů-
sledkovým), v nichž druhá věta vyjadřuje, co by bylo důsledkem nesplnění toho, co se říká ve větě první. První
věta tohoto souvětného typu má rozkazovací, popř. přací význam. Spisovný jazyk v těchto případech disponuje
spojkou nebo, příslovci jinak, sice.
Ve stč. se v druhé větě uplatňovaly spojky nebo, anebo a příslovce jinak, často docházelo také ke spojení
nebo + jinak, zcela ojediněle je doloženo užití adv. obak.
V dotazníku bylo jako příkladové uvedeno souvětí lež pěkně v posteli, nebo se neuzdravíš s výčtem před-
pokládaných spojovacích prostředků nebo, sice, jinak, jináč, ovak. Kromě adv. sice byly výzkumem doloženy
všechny uvedené výrazy, ale jen některé jsou územně vymezitelné.
Spojka nebo je předhistorická a má původ ve spojení záporu ne s partikulí bo, spojka lebo se vykládá jako
spojení odporovacího lěč, popř. citoslovného le a důvodové částice bo. Spojka abo představuje spojení spojky
a s částicí bo.
Slova jinak, jináč (od původu adverbia) jsou starobylá a mají psl. ekvivalenty *jьnako, *jьnače. K spojce
ovak existuje v starším jazyce neplný ekvivalent obak (souvisí snad s oba ‚obojí eventualita‘). Nářeční hlásko-
slovná obměna ovak vznikla záměnou retnice; na území slez. nářečí může jít o vliv polštiny.
3 Celoúzemními prostředky jsou spojky nebo a lebo. První jmenovaná varianta pokrývá celé Čechy a záp.
Moravu po Lipník n. Bečvou – Kroměříž – Kyjov – Mikulov. Východně od této linie je běžná obměna lebo a forma
nebo bývá zde dubletní, je méně častá a ukazuje na novější přejetí ze spisovného jazyka (proto ji zde nemapu-
jeme). V západní podskupině slezských nářečí často existuje vedle lebo ještě spojka ovak, jež se může spojovat
s příčinnou spojkou bo (spi, bo ovak ňepojedžeš). V přechod. nářečích česko-polských je obvyklá spojka abo,
výjimečně dubletní i s albo. V širším pruhu na vých. Opavsku, Ostravsku a Frýdecko-Místecku se užívá často
i spojky bo.
Pův. adverbium jináč se soustředěněji dokládá zejména z již. poloviny Čech, porůznu také z ná-
řečí čm., z menšího areálu vých. od Boskovic a ze širšího Vsetínska. Varianta jinak je poněkud častější ve vých.
Čechách a v mluvě měst již. Čech a zč. pohraničí. Oba tyto výrazy jsou zpravidla dubletní se spojkou nebo.
4 albo pol. jináč SSJČ ob., pol. bo inaczej, inaczej
nebo stč. též anebo, Jg SSJČ jinak stč., Jg, SSJČ, hluž. hinak
lebo Jg slez. a sloven., sloven. ovak stč. obak, Jg slez. (pol. adv. ‚jiným způsobem‘, dluž. howac)

5 nebo Po 1, Ju 1–4, Ru 3 — nebo jinaáč Ru 4 — lebo Ru 5

Bh

339 Stupňovací poměr: natož, … (2596) — mapa s. 467

1 M natož (nacož 21)
natoť (též 116)
nato (n. ešťe)
neřkuli (nářkuli 159, neřkulic 320, 322, 323, 32, neřkuliš 333, neškuli 320, 324, 441, 443, 445, neškulic 456,
neškoliš 431, nečkolipak 202, neřko 609)
nercili (nerce 628)
nechcele (nechceli, nechcili; nechcelipak 629; nechculi 644, nechcole 665, 668) – nechcelijá 621,
634, nechcijá 624, 626, nechcejá 635, též nechcej 602)
nechca
nechťíca, nechťica (nechťic 651, 653, 654, 656)
ňechač (se) 802, 804–806
což (coš pak, coš potom, coš teprve, což ešťe, což abych) copa(k), copa(k) potom

466
 ja(k)pa(k), j. teprve, j. ešťe (jak 126, 151)
kera(k)pa(k) 303, 321, 337, 405 (kerakš 421, 457)
(g)depa(k), g. teprve (gdež 256)
kór, kor (kor potom, kor ešťe, kor teprve; nakor, nakort 241, kort 307, 331, 06, kórt 324)
né tak (ne tak, ně tak, ňi tak 721, 804, 813–817, ňi tag bože 803, njé tak 755, ňo tak 801, ne tak ešče, ňi tag
ešče 806, 807, ňi tam)
(a) né to (ne to, ňe to; njé to 755, ne to ešče 643, 750, 812; ne, ňe, né, ňi 669, 670, 710, 729–731, 733, 756,
811, 821, ne potom 706, ne ešče 641, 667, ňi ešče 805, 807, ne aby 669, 670, 710, 729–733, 756, ňe žeby
820, ňi aby 810, ňi žeby 802, 807, 810, 811, 818, 820)
ňe (ňi) to bože (ešče)
2 Sledovaly se prostředky k vyjádření stupňovacího vztahu zvláštního typu, kde totiž první, záporná věta
sděluje, že nelze udělat něco snadného, a druhá pak vyjadřuje, že přirozeně nelze udělat ani něco obtížnějšího.
Neplatí A, tím méně by mohlo platit B.
Ve spisovném jazyce bývají tu nejběžnějšími spojovacími výrazy natož, což teprve, tím méně, tím spíše,
jako poněkud zastaralá jsou hodnocena slova neřkuli, nercili.
V dotazníku bylo na sledovaný typ souvětí uvedeno příkladové souvětí nemohu chodit pomalu, natož
abych běhal a možné spojovací prostředky natož abych, natoť abych, nechať by, ňi tak by, ne to, neřkuli.
Tento typ stupňovacího vztahu je v promluvách velice vzácný. Materiál zde představený byl z velké části
získán návodnými otázkami, nicméně se ukázalo, že dobře doplňuje doklady ze spontánních promluv, odpoví-
dá skutečnému stavu a že poskytuje poměrně přesný obraz o územním rozčlenění příslušných prostředků běž-
ně užívaných.
Nevylučujeme ovšem, že vedle námi zapsaného prostředku, tj. prostředku zpravidla nejobvyklejšího,
existují v jednotlivých lokalitách ještě další způsoby vyjádření, namnoze ty méně běžné. Platí to zejména o kór,
jakpak, kdepak. Máme také za to, že mapované prostředky mají často daleko větší rozšíření, než ukazuje náš
výzkum.
Uvedený vztah bývá mezi větami, kde v druhé větě většinou stává kondicionál (s aby, ve Slezsku i s žeby),
např. nemůže chodit, natož by (aby, žeby) běhal. Protože se v druhé větě sloveso opakuje (netančím s pěkným
chlapem, ne tak že bych tančila s ožralou), běžně se vynechává. Tak vznikly konstrukce netančím s pěkným chla-
pem, ne tak že bych s ožralou nebo netančím s pěkným chlapem, ne tak s ožralou. Tuto konstrukci lze považovat
za větu eliptickou (ne tak že bych [tančila] s ožralou, ne tak s ožralou).
Základní prostředek bývá zesilován různými adverbii, např. jak potom, jak pak, jak tam, jak teprve, jak
ještě. Jejich výskyt však patrně není zachycen v úplnosti, proto jsme je na mapě nesledovali. Zejména v záp. Če-
chách bývá před copak, kdepak, kterak předsunuta spojka a (a copak, a copak teprve, …), na Moravě bývá takto
užívána spojka a také před ne tak, ne to. Tyto případy nejsou mapovány. Z Moravy a ze Slezska pocházejí oje-
dinělé doklady i na samotné ne, ni (proti většinovému ne tak, ni tak: nejdu s maminkou, ne s chlapcem; nejdu
s maminkou, ne že bych s chlapcem); omezili jsme se jen na výčet těchto případů v oddíle 1 M.
Repertoár výrazových prostředků k vyjádření sledovaného odstínu stupňovacího vztahu je pestrý; kromě
ustrnulých slovesných tvarů často se uplatňují nejrůznější spojení s adverbii, zájmeny, s částicemi. Mnohé pro-
středky se vyskytují v řadě obměn (např. kor, kór, nakort; k(t)erak, kerakš; nechcilijá, nechcijá, nechcili).
Pozoruhodné je téměř závazné spojení se substantivem pokleslým na citoslovce (ne to bože). Zaznamenané
prostředky jsou vesměs domácího původu, výjimkou je dialektismus kor (kór), přejatý z němčiny.
3 Zejména v Čechách je běžná dubletnost výrazových prostředků, areály jsou však poměrně kompaktní
a zřetelně vymezené.
Velký územní rozsah má spojovací výraz natož, shodný se spis. jazykem. Podoba natož pokrývá větší část
svč. a střč. nářečí a přilehlou jz. Moravu po linii Svitavy – Moravský Krumlov – Znojmo. Převažuje také v mluvě měst
v Čechách, na záp. polovině Moravy a v sm. pohraničí. Varianta natoť je dominantní ve dvou menších areálech,
a to jednak mezi Mladou Boleslaví a Novou Pakou, jednak na širším Benešovsku, odkud zasahuje úzkým vý-
běžkem téměř až k Slavonicím. Spojení nato se vyskytuje roztroušeně zejména v Podještědí a vých. od Slavonic.
Rozsáhlé teritorium zabírá spojovací výraz ne tak (ve Slezsku v obměně ně tak, ni tak); převládá na Moravě a ve
Slezsku zhruba od linie Litovel–Prostějov–Boskovice–Brno–Mikulov směrem na východ. Ve Slezsku se rýsuje areál s
ustáleným spojením ně to bože (zvláště na Hlučínsku a Frýdecku-Místecku). Již. podskupina slez. nářečí s přilehlým
okrajem Valašska a část Břeclavska se vyděluje spojením ne to. Ve vm. a slez. nářečích se uplatňuje při vyjadřování
sledovaného vztahu též samotná záporka ne (ně), její užití nevytváří územní oblasti, proto není na mapě zakreslena, srov.
1 M.

468
 V části jzč. dialektů, zejména na Klatovsku a Strakonicku, a v svč. nářečích se většinou užívá ustrnulého
slovesného tvaru neřkuli, v svč. dialektech porůznu též nercili. V Podkrkonoší byl zachycen také výraz nechcili;
ten se hojně vyskytuje rovněž na Zábřežsku, Litovelsku, Boskovicku a již. od Brna. Jeho různé obměny se dále
uplatňují v rozsáhlém středním severojižním pruhu od Šumperka až téměř k Mikulovu. Na záp. a sev. Brněnsku
převládá forma nechcelijá, na Prostějovsku nechca, na sv. od Boskovic pak nechtíc (příp. nechtíca). Ze záp. a jz.
okraje Opavska pocházejí doklady na spojení něchať (se), např. něidu na zahradku, něchač se na polo.
Velkou oblast vytváří v záp. Čechách výraz copa(k); na širším Plzeňsku a Klatovsku, ve střed. Čechách
zvláště mezi Prahou a Kolínem a na záp. Moravě mezi Novým Městem na Moravě a Třebíčí je častý též výraz
ja(k)pa, řidčeji i (k)depa(k) a k(t)erak(pak).
V již. Čechách s přesahem do střed. Čech (roztroušeně též jinde) bylo zachyceno slovo kór a zhruba ve
vých. polovině jzč. nářečí se vyskytuje výraz což (což potom, což pak, což ještě).
Jak už uvedeno, v mluvě měst dominuje výraz natož, jinak na vých. Moravě se města jazykově do značné
míry shodují s venkovským okolím. V českých městech byl zapsán též výraz kór i mimo oblast výskytu v tradič-
ních dialektech a ojediněle také spojení a (j)eště (aby) (to není mapováno).
4 Většina spojovacích prostředků zachycených v nářečích nemá přímé paralely ve spisovném jazyce. Uvádíme jen ty, které bylo možno doložit
z příslušné literatury.
což SSJČ což teprve nercili (stč. též nerci prostě stupňovací vztah), SSJČ též nerci zast.
nato SSJČ a nář.
natoť SSJČ též nadtoť zast. neřkuli (stč. prostě stupňovací vztah), SSJČ též neřku poněkud zast.
natož SSJČ též natožpak, nadtož zast. a ob.

5 natož Ju 3 — a gde Ju 1, 2 — gde Ju 1 — jak Ju 2 — a gdepak Ju 3, Ru 4 — co(š) pak Ru 3 — načto Ru 3 — kamoli Ru 4 — a kamoli Ju 1, 2 — né
Ru 5

Bh

340 Podmínkové věty reálné: -li (2599) — mapa s. 469

1 M -li
-(j)i
2 Položka byla zaměřena na vedlejší věty s pův. částicí -li Jde o věty vyjadřující podmínku reálnou, jejíž
uskutečnění mluvčí předpokládá.
Ve spisovném jazyce je tento podmínkový vztah vyjadřován příklonným -li nebo spojkou jestliže, hovor.
též jestli.
Podmínka s doprovodným odstínem časovým se vyjadřuje také větou s když, jak.
Podmínkové věty s -li vznikly ze samostatných zjišťovacích otázek a byly už od počátku historické doby
hojné. Původ příklonné částice -li ve funkci spojovacího prostředku se vykládá z interjekční (náladové) parti-
kule. Částice se v nich klade za slovesný tvar v indikativu.
V nejstarších dochovaných textech měl tvar 3. os. sg. slovesa býti s příklonným -li větnou platnost a vlastní vyjádření podmínky mělo
formu obsahové věty, např. jest-liť to, že chlap snide, tobě s sbožím žena příde. (V nář. je podobný stav doložen, srov. např. esli je, že se urodí,
budeme mít čím krmit.) Výraz jest-li později splynul se spojkou že a vytvořil spojku jestliže. V našich tradičních dialektech žije tato složená
spojka jen v podobě bez že.

V dotazníku bylo u příslušné položky uvedeno jako příkladové souvětí bude-li chléb čerstvý, kup jej a do
výčtu se dostaly některé možné spojovací prostředky: -li, -(j)i, jestli, lesti, když, jak.
Základní dokladový materiál byl získán ze spontánních promluv, u tohoto souvětného typu bylo však po-
měrně snadné navodit takový kontext, aby mluvčí zformulovali příslušné podmínkové souvětí, odpovědi tedy
pocházejí téměř ze všech zkoumaných lokalit a jsou vcelku spolehlivé.
Mapa postihuje jen nář. příznakový, regionálně omezený prostředek -li. Vedle něho ovšem zpravidla ko-
existují ještě prostředky další, namnoze shodné se spis. jazykem (zejména jestli, jak, když). Na části zkoumané-
ho území se spojka -li realizuje jako pouhé -i, před samohláskou často jako -ji.
Pro celou zkoumanou oblast je společný spojovací prostředek jestli. Ten podléhá nejrůznějším hlásko-
slovným obměnám, jež jsme nebyli s to graficky zachytit, viz podrobněji ČJA 5, 341. Spokojujeme se proto s jejich
výčtem a s hrubým geografickým vymezením.
Nemohli jsme postihnout územní rozsah spojek když a jak. Soudíme, že pokrývají téměř celý zkoumaný
region (spojka když je však např. ve Slezsku naprosto ojedinělá, navíc se realizuje jako dy), ale explorátoři se
s nimi jako s méně častými setkávali jen zřídka a patrně jako nářečně nepříznakové, a tedy pro náš výzkum
méně zajímavé, je nezapisovali.

470
3 Podmínkové věty s -li vytvářejí poměrně kompaktní oblasti, příklonné -li tady však koexistuje většinou
vedle spojek jiných. Uvedený typ vět je obvyklý zejména na sev. a vých. okrajích Čech a v návaznosti ještě
i v centrálním úseku střm. nářečí. Dále máme četné doklady těchto vět na -li z jz. okraje se středem na
Klatovsku a odděleně ze širšího Jindřichohradecka. Spojka -li je dále charakteristická pro stř. a sev. úsek vm.
dialektů, mezi Vsetínem a Uherským Brodem se nezřídka realizuje jako -i (-ji), např. zarobí-i, kúpíme krávu.
Opakujeme, že zde všude je to prostředek dubletní a méně častý než spojka (j)es(t)li.
Zejména v Čechách, méně často na Moravě se ve funkci podmínkové spojky uplatňuje také víceznačné
(k)dyž, ve vm. a slez. nářečích běžně spojka jak.
Mluvu ve městech charakterizuje spojka jestli a téměř pravidelně také (k)dyž.
4 -li stč., Jg, SSJČ
5 -li Ju 4, Ru 5
Bh

341 Závislé zjišťovací otázky: jestli, či, … (2606) — mapa s. 469

1 M či
-(l)i
jestli (jesli, ješli, ješle, jesi, ješi, lesťi, lešči, lesi, esi, es , eši, eži, estli, esli, esle, ešli, ežli, eli, ezli, elizli, asi, asli)
2 Závislé zjišťovací otázky vyjadřují v souvětích vlastní obsah toho, co je ve větě řídící označeno jako otáz-
ka, výzva k odpovědi, nedostatek vědomosti o něčem apod. Ptáme se jimi na platnost nějakého obsahu, žádá-
me jeho potvrzení nebo popření.
Ve spisovném jazyce se v těchto vedlejších větách užívá zejména spojek -li, zda, zdali, v mluvených proje-
vech také spojky jestli. V starším jazyce převažovaly částice -li (někdy s apokopou samohlásky i, tedy -l) a zda
(za, azda, zali, zdali).
V dotazníku se nachází jako vzorové souvětí nevím, zda už dostal ty peníze, ve výčtu možných spojovacích
prostředků jsou uvedeny následující: jestli (esli, eši), -li, či.
Na celém zkoumaném území je základní spojka jestli značně hláskoslovně obměnována. My ji na mapě
uvádíme jen v této jediné podobě.
V Čechách jsou nejběžnější varianty jesli, jesi, obměny esli, esi se zde soustředěněji vyskytují zejména na okrajích, ty jsou dále obvyklé
místy ve střm. dialektech (tady běžně vedle formy eši). Z Chodska pocházejí ještě zápisy na formu asi, asli.
Na Moravě je situace pestřejší. Ve vm. dialektech dominuje forma lesti, zvláště na Holešovsku v obměně lesi (lesy). Hojností forem je
charakteristická oblast slezských nářečí. Vedle spojky esli byly zachyceny ještě další obměny: eši (zvláště z ostravské podskupiny), ešli, ežy (ze-
jména z Hlučínska), ježli (eźli, eśli), jeśli (z přechod. pruhu nářečí česko-polských) a ežli i eli (z Opavska). Starší literatura dokládá ze Slezska
dokonce obměnu elizli.
Ze střm. nářečí vedle ješli, ešli (na Brněnsku a Boskovicku) pocházejí také varianty jesle, esle, ešle, es (ze středního úseku střm. náře-
čí); tu jde o obměny s realizací hanácké změny y > e po souhláskách s, l, srov. ČJA 5, 50. Z nářečí znojemského typu máme doloženy formy esl, jesl,
popř. eslә, tedy doklady na vcelku pravidelnou redukci samohlásky i v slabice li, srov. ČJA 5, 81.

3 Jak již uvedeno, užívá se na celém zkoumaném území různých obměn výrazu jestli. Na větší části vm. dia-
lektů existuje také příklonné -li (dokládá se i z již. okraje Opavska), jež se dále vyskytuje ještě ve vých. okraji
svč. nářečí a na přilehlém Zábřežsku, zcela ojedinělé jsou zápisy ze sev. Čech a z jzč. dialektů. Částice či je hoj-
něji doložena z vých. části Slezska a pak zvláště ze sev. poloviny vm. dialektů.
Nikde nebyl zaznamenán souvětný typ se zda, zdali.
4 či SSJČ zastar., sloven., pol. czy -li stč., Jg, SSJČ
jestli stč., Jg, SSJČ ob., pol. jeśli

5 jestli Ru 4 — jesli Po 1, Ju 2, Ru 1, 3, 4 — jesi Po 1, Ju 2, 4, Ru 2, 4 — estli Ru 2 — esli Ju 1–4, Ru 5 — esi Ju 1, 2, Ru 4 — ešli Ru 3, Ju 6 — eši

Ru 2

Bh

471
 342 Přípustkové věty: i když, … (2602) — mapa s. 473
1 M třeba, třebas, třebaže (třá 104, 105, 112, 116, 118, trebár 757)
i (g)dyž (he dež, dež, aj dyž, dyž aj)
bár (bar 732, 733, 736, bárs aj 753, bár aj 752, 755–757)
choť
aj co
N ač 108, 114, 128, 161, 162, 232, 651, 669, 675, 676
ať 118, 121, 202, 210, 644, 649 (aťsi 134)
ačkoliv
přestože

2 Věty přípustkové vyjadřují okolnost, která sice není k uskutečnění děje věty řídící příznivá, jež však ne-
zabrání tomu, aby tento děj ještě proběhl.
Ve spisovné češtině se přípustka vyjadřuje nejčastěji spojkami přestože, i když, třebaže, třeba(s), ač, ačkoli, ať.
Starší čeština disponovala spojkami kak(o)ž(koli), kterak(ž)koli a spojkou ač. Od 15. stol. nastupovala na
místo prvních dvou jmenovaných prostředků spojka ač, jež se začala spojovat s partikulí koli. Forma ačkoli na-
byla časem převahy nad ač. Další spojky ať, aťsi, třeba(s), třebaže, přestože jsou poměrně mladé (poslední jme-
novaná pochází až z 2. poloviny 19. stol.). U spojky choť se předpokládá slovesný základ, o spojce bár se má za
to, že jde o přejetí z maďarštiny.
V dotazníku jsou jako příkladová uvedena dvě souvětí, a to s vedlejší větou anteponovanou (ačkoli se brá-
nil, dal jsem ho do učení) a postponovanou (pořád má bolesti, ačkoli se léčí). Vázanost spojek na postavení ved-
lejší věty nebyla výzkumem prokázána.
Všechny prostředky charakteristické pro spisovný jazyk byly zapsány i v našich dialektech, terénním vý-
zkumem byly navíc zachyceny specificky nářeční prostředky choť, bar (bár, bárs), bár aj, aj (k)dyž, aj co. Ve větě
hlavní bývá ojediněle příslovce přece (přec, přeca, preca).
Pro vyjadřování přípustkového vztahu je charakteristické uplatnění několika spojovacích prostředků
v jedné lokalitě. V Čechách se užívá běžně tří i čtyř prostředků, nejčastěji třeba, třebas, třebaže, i (k)dyž, méně
často přestože, ačkoliv, na Moravě patří k běžnějším prostředkům třeba, třebaže, i když, aj když.
Na mapě jsme postihli územní rozšíření těchto základních nářečně příznakových přípustkových spojek:
bár, choť, aj co, třeba(s), třebaže, i když.
Spojky ač, ať, ačkoliv, přestože jsme nezakreslovali, a to proto, že jejich výskyt byl zaznamenán ojediněle;
patrně proto, že je explorátoři považovali za „málo nářečně příznakové“. Neudivuje tedy, že nevytvářejí ucele-
né územní celky. Některé uvedené prostředky (zejména ať, ač, ačkoliv) jsou charakteristické spíše pro mladší
generaci informátorů a ukazují na nové přejetí ze spisovného jazyka.
3 V podstatě v celých Čechách a na záp. části Moravy převládá užití spojky třeba, v jzč. nářečích a na jihu
Moravy nezřídka v podobě třebas; v Čechách spíš výjimečně a porůznu, na Moravě poněkud častěji v středním
pruhu zhruba od Nového Města na Moravě k Lipníku nad Bečvou se nachází i varianta třebaže. Přesnější regio-
nální vymezení těchto spojek nelze stanovit.
Výraz i (k)dyž pokrývá jako dubletní výrazový prostředek rovněž celé Čechy a větší, zejména záp. polo-
vinu Moravy, v střm. dialektech bývá v pravidelné hláskoslovné obměně dež, he dež. Ve vm. nářečích má po-
dobu aj (g)dyž a je i v slovosledné variantě (g)dyž aj.
Spojka choť (choč, choc’) pokrývá oblast slezských nářečí a sev. okraj Valašska. Jako výrazný a jedno-
značný prostředek drží se v tradičním dialektu poměrně houževnatě, pouze u mladé generace ustupuje výrazům
třeba, třebaže, i když.
Spojka bár, bar je charakteristická pro Břeclavsko a příhraniční pruh vm. dialektů.
Spojovací výraz aj co je doložen zejména ze středního úseku vm. dialektů.
Pro mluvu všech měst je charakteristický prostředek i když, v Čechách a na záp. polovině Moravy také
třeba, třebaže a méně často i přestože, naprosto výjimečně se dokládá též ačkoliv.
4 bár sloven. bár, bárs i když SSJČ též ačkoli, byť i, přestože
choť pol. choć, chociaż třeba(s) SSJČ též třebaže

5 ať Po 1 — makar Ju 1, 2, Ru 2 — třeba Ju 3 — třebas Ru 3 — třebaže Ju 4, Ru 3 — přestože Ru 4 — i diž Ju 3 — bár diž Ru 5 — diž aj Ru 5

Bh

472
 343 Podmínkově přípustkové věty: i kdyby, … (2603) — mapa s. 473
1 M i (g)dyby (e debe, he debe, aj(i) dyby, baj dyby 721, 722, i diž bi 207, 214, 225, 255, 306, 325, 326, 332, 337,
439) — dyby i, dyby aj
aj kebi 755–757
choďby (choby 803, 808, chojby 815)
bárbi aj 732, 733, 735 (bar aj 732)
třeba bi 123, 228, 311,420
N (g)dyby hned, už, nakrásňe, krásňe, teď, ňeskaj, zaraz, včil, třeba hned, už

2 Podmínkově přípustkové věty vyjadřují okolnost předpokládanou (ne jako překážku), za níž se ještě
uskuteční děj věty řídící. Děj věty hlavní by se realizoval, i kdyby nastal nebo nenastal děj věty vedlejší. Někdy
se mluví o „zdůraznění podmínky“.
Ve spis. jazyce se ve větě vedlejší uplatňují spojovací výrazy i kdyby, v hovor. jazyce a kdyby, jako knižní
prostředek se objevuje byť. Ve stč. jazyce se v těchto větách užívalo by, někdy s vytýkacím i v postavení za by
(by i), někdy s a před by (a by). Spojka kdyby je poměrně pozdní (proniká od 15. stol.), vznikla spojením adv.
kdy s kondicionálovým by.
V dotazníku je u příslušné položky uvedeno příkladové souvětí i kdyby hned zapršelo, už nebude dobrá
úroda a očekávané spojovací prostředky i kdyby, kdyby i, kdyby krásně, choťby. Výzkumem byly kromě nich za-
chyceny spojovací výrazy další, a to bárby, i když by, kdyby i, aj kdyby, kdyby aj, keby aj. Upozorňujeme na pro-
tiklad slovosledný i kdyby × kdyby i. Na mapě nesledujeme rozdíl i kdyby × aj kdyby, územní rozsah spojky aj,
viz ČJA 5, 334.
Vedle i kdyby se nepříliš často užívá též spojení i když by. V našich zápisech se vyskytuje zejména z ob-
lasti Čech, ale možné je i na Moravě a ve Slezsku. Na mapě jsme je pro malý počet zapsaných dokladů nemoh-
li zakreslit.
Neobligátně bývá užito spojky kdyby s některými adverbii, např. kdyby hned, k. včil ‚teď‘, k. třeba hned,
k. už ‚hned‘, k. nakrásně, k. zaraz, k. něskaj. Dokladů na uvedené typy vět s adverbii máme poměrně málo a ne-
vytvářejí kompaktní celky, také proto je nemapujeme.
Spojení dyby krásně, dyby nakrásně máme doložena zejména z svč. nářečí a ze širšího Klatovska, spojení
dyby hned převládá v jzč. dialektech a na Moravě. Ve vm. a slez. dialektech se uplatňují i spojení dyby už, d. za-
raz, d. včil.
Výslovnost spojky kdyby je přirozeně gdyby (gdibi), ale častěji také zjednodušeně dyby (dibi). Mezi obě-
ma hláskoslovnými variantami nelze vést hranici, rozdíl proto není mapován.
3 Hlavní nářeční diference u podmínkově přípustkových vět spočívá ve využití spojovacích výrazů i (k)dyby
× choťby. Hranice mezi oběma prostředky probíhá zhruba ve shodě s hranicí slezských nářečí. Spojka choťby je
charakteristická pro slezská nářečí a její územní rozsah se kryje s přípustkovým choť, srov. ČJA 5, 342.
Na ostatním území převládá výraz i dyby, v oblasti výskytu slučovací spojky a(j)i (srov. ČJA 5, 334) běžně také
aj dyby. Spojení i kdyby je obvyklé rovněž ve Slezsku, ale jako prostředek charakteristický pro mladší nář. vrstvu.
Jen velmi zhruba lze vymezit slovosledně obměněnou variantu dyby i, dyby aj. Ta se soustřeďuje zejména
do záp. skupiny jzč. nářečí (dyby i) a pak hlavně do vm. dialektů zejména od Vsetína na jih, poněkud častěji je
doložena ještě z centrální skupiny střm. nářečí (dyby aj).
Zápisy výrazu bárby aj jsou z vých. okraje již. Slovácka, výraz aj keby pochází z Kopanic.
Spojovací prostředek třeba by máme doložen jen vzácně ze záp. Čech.
Mluva ve městech se v podstatě neliší od venkovského okolí, ve Slezsku je vedle choťby (u starší genera-
ce) běžně i kdyby, aj kdyby.
4 Většina zde uváděných výrazových prostředků jsou jen nářeční. Dále uvádíme jen ty, které lze doložit z literatury.
choťby chociaż by pol. keby aj sloven.
i kdyby, kdyby i SSJČ též byť by třeba by SSJČ též třebas by

5 a dibi Po 1 — i (g)dibi Ru 3, 2 — dibi Ju 2, Ru 4 — (g)dibi i Ju 1–3 — dibi aj Ru 5 — třeba bi i hned Ru 4 — da i Ju 1, 2

Bh

474
 344 Příčinné věty: protože, … (2604) — mapa s. 477
1 M protože (prutuže)
poňevadž (pač, poňivadž 117, 506) — poňevádž (páč, poáč)
lebo (nebo)
bo
N že, když, jelikož

2 Zjišťovaly se základní, územně omezené spojovací prostředky sloužící k vyjádření příčinného (důvodové-
ho) vztahu v souvětích, kde vedlejší věta říká, z čeho vyplynul děj věty řídící, co jej vyvolalo a proč platí. Náš vý-
zkum se omezil na ty případy, kdy věta hlavní předcházela větě vedlejší.
Ve spisovné češtině se zde uplatňují spojky protože, poněvadž, že, když, jelikož, ježto. Poslední dvě jme-
nované jsou knižní až archaické, spojka poněvadž je poněkud knižní. Spojky když a že jsou hovorové.
Ve stč. jazyce byly základními prostředky spojky neb(o) a že. Pozdější jsou protože, jelikož a ježto.
Spojka poněvadž se vyvozuje z odkazovací platnosti (pův. *po-n-je-vad-že). Slovo bo bylo v psl. příslov-
cem i spojkou. Spojka že pochází ze staršího ježe, jež, že, -ž. Složená spojka protože vznikla splynutím odkazo-
vacího příslovce proto se spojkou že.
V dotazníku se jako příkladová nacházejí dvě souvětí: mnoho na tom nevydělá, protože to lidé nekupují;
odejel, protože se mu u nás nelíbilo. Ve výčtu spojovacích prostředků jsou uvedeny protože, poněvadž, neb, ne-
boť, lebo, bo. U spojek protože a poněvadž měli explorátoři zvlášť sledovat, zda jich užívají i příslušníci dobře
uchovávající tradiční dialekt.
Ve funkci příčinných spojek bylo vzácně doloženo také vícevýznamové že, (k)dy(ž). Oba prostředky byly
zachyceny porůznu téměř na celém území, protože je však nelze územně vymezit, nebyly mapovány.
Překvapivě se dokládá také knižní spojka jelikož. Ta nachází poměrně hojné uplatnění i v současné spi-
sovné češtině a nepochybně odtud proniká též do nářečních promluv. Naproti tomu se v našich dialektech vů-
bec neužívá spojek neb, neboť.
3 Pro celé Čechy jsou charakteristické spojky dvě, a to protože a poněvadž. V sev. polovině přitom poněkud
převládá poněvadž, na sev. okraji je tato spojka takřka výlučná, téměř v celých svč. nářečích ji nacházíme v ob-
měně poněvádž. Její výskyt je v podstatě omezen na Čechy, dosahuje staré zemské česko-moravské hranice. Na
Moravě není obvyklá.
Naopak na již. polovině Čech je běžnější spojka protože, na jižním okraji je to spojka převládající. Ve stře-
du Čech obě spojky koexistují. Přesněji vymezit jejich hranici není možno.
Na Moravě se většinou jako nedubletní vyskytuje spojka protože; ta se ve vm. dialektech střídá s lebo (říd-
ce i s nebo). Užití spojky bo je omezeno na nářečí slezská. U nich je výraz protože ojedinělý a charakterizuje
projevy interdialektické povahy.
V městské mluvě dominuje univerzální spojka protože, byla zachycena jako jediná i ve městech v oblasti
vm. a slez. dialektů.
4 protože stč. též protož, Jg i proto že, protož, SSJČ, sloven. pretože nebo stč. též neb, nebť, neboť, Jg i neb, sloven. lebo
(i keďže), hluž. přeto(ž) bo stč. jediný doklad (pol. albowiem kniž.)
poněvadž stč. též poňavadž, poňvadž, poňadž, poniž, Jg i poňavadž,
SSJČ, sloven. zastar. poneváč, pol. ponieważ
5 lebo Ru 5 — nebo Ru 4 — poňevač Ju 4, Ru 2 — poňeváč Ju 2, 4 — protože Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 2, 3
Bh

345 Účelové věty: aby, … (2605) — mapa s. 477

1 M aby
coby
žeby 815, 819
až (ež 807, 810, ažby 819, 822)
2 Věty účelové vyjadřují, za jakým účelem probíhá hlavní děj, co by mělo vyplynout jako výsledek z obsa-
hu vyjadřeného ve větě řídící.

475
 Ve spisovném jazyce je hlavním spojovacím prostředkem aby (a + kondicionál přítomný), po imperativní
větě hlavní také částice ať.
Základním typem účelových vět byly ve stč. jazyce věty s aby, by, ať, zřídka s nech(ť). Po ať byl možný
i kondicionál (dnes jsi volil hospodina, ať by on tobě bohem byl); tento typ účelových vět se do současné češtiny
nedochoval.
V dotazníku bylo jako příkladové uvedeno souvětí jezdil i v noci, aby (coby) hodně vydělal a jako možné
spojky aby, coby, žeby.
Na většině území našich dialektů je aby, ať, k těmto spojovacím výrazům přistupují ještě další prostředky,
a to coby, žeby, ažby a až, ež. Hlavně na ně se zaměřoval náš výzkum, tentokrát regionalizovaný na vých. Moravu.
Účelové věty s až (ež) (stejně jako s nemapovaným ať) často následují po hlavní větě se slovesem v impe-
rativu, popř. s modálními slovesy muset, mít a mají sloveso v indikativním tvaru (zamišač se to mušy, aš se něle-
pi), obměna ažby (s kondicionálem) je ojedinělá (např. jechali, ažby zarobili). Spojka ažby vznikla patrně kon-
taminací spojky až a spojek aby, coby.
3 Na celém území českého národního jazyka dominují spojky aby, ať.
Vedle nich se ve východněji ležících lokalitách zpravidla jako dubletní vyskytují další nářeční spojky.
Poněkud větší oblast pokrývá spojka coby. Je charakteristická pro sev. a střed. úsek vm. nářečí s přilehlou
oblastí kopanič. dialektů a pro vých. podskupinu slez. nářečí spolu s přechod. dialekty česko-polskými.
Vzácně je doložena porůznu ze střm. dialektů.
Výskyt spojky až je omezen na záp. podskupinu slez. nářečí. Podle starší literatury přesahuje tento spojo-
vací prostředek i na Těšínsko.
Spojka žeby byla zachycena zcela ojediněle; soudíme, že její výskyt v slez. nářečích souvisí se stavem v pol-
ském jazyce.
4 aby stč., SSJČ, sloven., pol., hluž. žeby pol. żeby

5 abi Po 1, Ju 2, 4, Ru 3, 5 — cobi Ru 3, 4 — ať Ju 2
Bh

346 Podmínkové věty ireálné — mapa s. 479

a) věty s kdyby ne (2601)
b) věty s by – by (2600)
1 M a) kdyby ne (toho horka), (bylo by dobře)
b) by (víc jedl), byl by (silnější)
2 Sledovaly se souvětné typy, kde věta hlavní vyjadřuje, co by nastalo, kdyby se nedostávalo toho, co vyjadřuje
vedlejší věta.
V dotazníku byly na sledované typy vět uvedeny tyto příklady: nebýt toho horka, bylo by dobře; kdyby ne-
bylo toho horka, bylo by dobře.
Ve spisovném jazyce a v našich nářečích jsou možné vedlejší věty vyjadřované se spojkou kdyby a se zá-
porným slovesem existenciálním v určitém tvaru: kdyby nebylo horka, bylo by dobře nebo s vedlejší větou infi-
nitivní nebýt toho horka, bylo by dobře.
Z části zkoumaného území se však navíc dokládá také souvětná konstrukce, kde ve větě vedlejší došlo
k elipse slovesa být a po spojce kdyby zůstaly jen záporné částice ne, ni a gen. substantiva, tedy např. kdyby ne
toho horka, bylo by dobře; kdyby ni maminky, neměli bychom oběda.
V literatuře tento poslední typ nebyl dosud popsán.

Sledovaly se též ireálné vedlejší podmínkové věty s prostým kondicionálem (bych, by, bys’c’e, …), bez slo-
žené spojky kdyby. Ve spisovném jazyce a v našich nářečích je běžný typ se spojkou kdyby, tedy např. kdyby to
věděl, nešel by tam. Z okraje slezských nářečí je vzácně doložena souvětná konstrukce s nesloženým kon-
dicionálem ve větě hlavní i vedlejší (by to věděl, nešel by tam).
Tento typ vedlejších vět existoval rovněž v starším českém jazyce, ale od konce 14. stol. začal být zatlačo-
ván, dnešní spis. jazyk jej už nezná.
V dotazníku byl uveden příklad by víc jedl, byl by silnější × kdyby víc jedl…

476
 Náš výzkum přinesl poměrně dostačující materiál. Protože však jde o konstrukce, na které se nelze přímo
dotázat, a bylo třeba spoléhat jen na zápisy ze spontánních promluv a protože jde o jev naprosto reliktní, zatla-
čovaný běžnými vedlejšími větami s kdyby, z některých lokalit doklady schází.
3 Z celého teritoria našich dialektů se dokládají jen první dva typy vedlejších podmínkových vět (kdyby ne-
bylo horka, bylo by…; nebýt toho horka, bylo by…). Typ kdyby ne toho horka je územně omezen, pokrývá
v podstatě celá vm. nářečí (vyjma kopaničářských dialektů), úzký vých. okraj střm. nářečí a slez. nářečí.
Vedlejší podmínkové věty s prostým kondicionálem (by víc jedl, byl by silnější) máme doloženy nejčetně-
ji z vých. podskupiny slezských dialektů a z Hlučínska. Jinde jsou naprosto ojedinělé.
4 a) kdyby ne (toho horka) jen nář. b) by (víc jedl, byl by silnější) stč., jen nář.

5 a) (g)dibi nebilo Po 1, Ju 1–3, Ru 3, 4 — nebejt tí zimi, nebejt ten hic b) dibi — (tak) bi Po 1, Ju 2, 4, Ru 3, 5 — bi — da (bilo bi lepši, da
Ju–3, Ru 3, 4 — dibi né teho Ru 5 — da néňi Ju 1, 2 seďeli doma) Ju 5

Bh

347 Slovosled třeba bylo (2648) — mapa s. 479

1 M třa bylo
2 Na mapě je pozitivně zachycen obrácený slovosled u spojení predikativa třeba se slovesným tvarem bylo
(× bylo třeba).
Slovosled ve spojení modálního predikativa třeba (psl. *terba ‚potřeba‘) se slovesným tvarem bylo se sle-
doval na spojeních typu bylo třeba kopat brambory. Jedná se o věty s odsunutým činitelem z místa gramatické-
ho podmětu mající zevšeobecňující platnost. Modální predikativum třeba zde vyjadřuje odstín nutnosti.
Ve spis. jazyce a v dialektech na většině území stává sloveso býti před modálním predikativem třeba.
Obrácený slovosled je charakteristický jen pro ostře vymezenou oblast v slez. nář. Predikativum třeba (častěji
jako jednoslabičné nepřízvučné třa; to vzniklo patrně redukcí) zde stojí před slovesným tvarem, např. třa
było kobzole kopač.
3 Slovosled typu třeba (třa) bylo byl zapsán v oblasti slez. nář. na Hlučínsku s přesahem na Opavsko.
4 třeba bylo jen nář.; pol. trzeba było (sloven. trebalo nář. ‚bylo třeba‘)
5 —
Ko

348 Infinitiv zřetelový: mrznout nemrzne (2620) — mapa s. 479

1 M mrznout nemrzne
2 Sledovalo se zeměpisné rozšíření zvláštního typu vět s infinitivem v platnosti příslovečného určení zřete-
le: mrznód nemrzne, ale zema je; vipít jí nevipíju; robidz’robi jag hrom; pršat pršý furt; hřejt hřije; topit sme tu ne-
topili; kálat se kálají parezi; vopít se nevopíju aj. Tyto vazby je třeba interpretovat jako: pokud jde o mráz / co se
týká mrazu, nemrzne…; v záporných konstrukcích bývá někdy místo infinitivu věta s aby (aby mrzlo, nemrzne)
nebo s že by (že by mrzlo, nemrzne).
Jde o konstrukce čistě nářeční a jen na ně se zaměřil nář. výzkum.
V mluvnicích spisovného jazyka bývají registrovány většinou jen konstrukce s vytčeným infinitivem
a s odkazovacím zájmenem to: poručit, to se poručí; pozdravit, to on pozdraví; což slíbit, to on slíbí. I ty však
bývají charakterizovány jako hovorové (M. Grepl – P. Karlík, 1986, s. 301), jako lidové (F. Kopečný, 1962,
s. 243), jako infinitiv „hojný ve východní lidové češtině, řidší v západní“ a řídký ve spis. jazyku: Rozuměti dra-
hokamům, to pan Rybář nerozuměl (V. Šmilauer, 1966, s. 307–308). Jako spisovné, ale řídké označuje
Kopečný obraty typu mlátit hubou, to ano, ale dělat ne. Podle F. Trávníčka (1951, s. 1 414) poukazuje zřetelo-
vý význam infinitivu dosti výrazně na jeho původní příslovečnou povahu; autor upozorňuje rovněž na to, že
infinitiv tu může mít nejen platnost věty oznamovací, ale i tázací: Jíst? to jím. (S tázací intonací dokládá infi-
nitivní konstrukce i J. Balhar z nář. slezských: lehnuč k temu? sem ňemohła lehnuč a V. Michálková z nář. vý-
chodomoravských: objesit? sa ich tu objesiło dosť.) V těchto případech je však vytčený zřetelový infinitiv vždy
oddělen pauzou.

478
3 Sledované konstrukce typu mrznout nemrzne se vyskytují především na záp. a vých. okraji území české-
ho národního jazyka: nedubletně byly zapsány v záp. úseku jzč. nář., odděleně pak v oblasti na východ od linie
Litovel – Prostějov – Kroměříž – Kyjov – Uherský Brod – Břeclav. Porůznu byly registrovány i jinde, zejm. v sev. úseku
svč. nář., na Novoměstsku, širokém Boskovicku a v oblasti jižně od Brna.
Ve městech se výzkum neprováděl.
4 Ve slovnících a mluvnicích jsme sledovali daný typ konstrukce, nikoli její konkrétní realizaci.
mrznout nemrzne sloven., pol.

5 mrznout nemrzne Ru 4, 5
Ši

349 Částice výzvové: ať, nech, … (2614) — mapa s. 481

1 M ať (at 307, 508, 673, ajť) — hať
nech (též 502, ňoch 801, nechať 731, nechť 681, 701, 67, nešt 106, neč 137, 644)
až (ež 809)
2 Předmětem výzkumu byly částice užívané při nářečním ztvárnění tzv. opisného imperativu. Ten se tvoří
spojením částice + indikativu préz. Ve spis. jazyce se užívá částic ať, méně často kniž. nechť, v nářečí navíc části-
ce až. Opisný imperativ nahradil původní imperativ 3. osoby (jednoduchý), dochovaný dosud v křesťanských
rčeních a pozdravech (naděl pánbůh, zaplať pánbůh, pozdrav pánbůh) a v modlitbách (přijď království tvé).
Pro tzv. opisný imperativ (ať nezlobí) se v nářečí používají částice ať (s hláskovými variantami ajť, hať),
nech (s variantami nechať, nechť, ňoch, nešt, neč) a až (ež) ve spojení s indikativem préz.
Ať vzniklo jako větná spojka ze spojení spojky a + ti > ať/ati: původ tohoto ti se většinou vykládá jako pří-
klonný dativní tvar zájmena ty, a to v důsledku oslabování jeho významu. Spojkou ať se připojovaly věty smys-
lem přací nebo účelové. V této funkci se ať udrželo do dnešní doby, a to zvláště po větách s imperativem: řekni
mu, ať to schválí; pochval ho, ať je veselý; přijď, ať jsme všichni aj. Časem se ať stalo částicí, která ve spojení s in-
dikativem prézenta signalizovala to, co mluvčí chce, co si přeje: Ve spojení s 3. os. sloves akčních vyjadřuje zpra-
vidla výzvu mluvčího k třetí osobě: ať vstoupí; ať (se) nezlobí a nahrazuje tak původní imperativ jednoduchý:
vstupi(ž). (Ve spojení s 2. os. vyjadřuje zpravidla výzvu + varování (výhrůžku, výstrahu): ať přijdeš včas; ať se ne-
nachladíš, ve spojení se všemi osobami, jednoznačně však s 1. os., označuje přání: ať nepropadnu; ať se uzdra-
vím.) Hlásková podoba hať je výsledkem připojení protetického h-, srov. ČJA 5, 246.
Částice nechť (nechať) vznikla stažením imperativu nechej (nechaj) + spojky ať: nechaj + ať > nechajť/ne-
chať > nechť > nech (nech mohlo rovněž vzniknout přímo zkrácením z imper. nechaj).
Nářeční podobu až je možné vykládat ze spojení a + že, v němž že podle Trávníčka mělo původně význam
„hle“. (Sufix -ž měnil syntaktickou roli slova; ze slučovacího spojení tak vzniklo souvětí.) Je to však výklad sporný.
3 Na převážné části území českého nár. jazyka je rozšířena částice ať (ve Slezsku představuje novější vrst-
vu), na Boskovicku a Vyškovsku v hláskové podobě hať. Většinu vm. nář. (kromě záp. okrajů) spolu s částí
Holešovska a nářečí slezská charakterizuje částice nech (ve slez. nář. něch). V úseku mezi Opavou a Ostravou,
na Těšínsku a rovněž na Valašsku byla zapsána částice až.
Situace ve městech je v podstatě shodná s nář. okolím.
4 ať stč. též ati, Jg, též ažť, SSJČ nechať stč. též nechajť, nechajžť, nechažť, Jg též nechaj zast.,
až, hať v sled. významu jen nář. nechajžť, SSJČ poněkud zast.
nech stč., Jg, SSJČ říd. a kniž., sloven., pol. niech, též niechaj, hluž. nechť stč. též nechžť, Jg též nechž, nechžť, nechyž, nechyžť, nechaž,
njech nechažť, SSJČ kniž.

5 ať Po 1, Ju 1–4, Ru 1–4 — nech Ru 5 — nechať Ju 2 — nechajť Ru 2

Ši

350 Konstrukce šel k pekaři (2621) — mapa s. 481

1 M šel do (pekaře)
šel k (pekaři)
2 Zkoumalo se užití předložek k a do ve spojení s podstatným jménem označujícím osobu v příslovečném
určení místa ve větách typu šel k pekaři.

480
 Ve stč. měly předložky k (s dativem) a do (s genitivem) shodný směrový význam: ukazovaly na osobu
(místo, předmět), k níž směřuje děj (Mezek poslal jest posly k ciesařovi; jděte do kupcóv).
V dnešní spis. češtině a ve většině našich nářečí se v tomto významu užívá předložka k (odešel k lékaři, ně-
kdo k nám jde), pouze v nář. slezských předložka do (šel do pekaře). Tento stav je podporován blízkostí polšti-
ny (iść do brata = jít k bratrovi), v níž předložka k ve směrovém významu začala ustupovat před do už od pol.
16. stol.
Při výzkumu se sledovaly také věty se zájmenem (typ šel k němu × do něho), které zde nemapujeme. Je
třeba uvést, že se shodně s typem šel do pekaře dokládají ze slez. nář., mají však menší rozsah.
3 Typ šel do pekaře je územně omezen na slezská nář. (s výjimkou jejich již. okraje). Ostatní území, tj.
celé Čechy a Moravu, pokrývá typ šel k pekaři.
4 šel do (pekaře) stč., Jg, pol. šel k (pekaři) stč., Jg, SSJČ, sloven., hluž.

5 šel do pekaře Po 1 — šel k pekaři Po 1, Ju 2, Ru 3, 5

Km

351 Konstrukce šlo nás jich tam pět (2627) — mapa s. 481
1 M šlo nás jich tam pět
šlo jsme jich tam pět 120,125, 202, 206, 306
šli jsme jich tam pět 106, 107, 121, 124, 306, 426
2 Mapa pozitivně zobrazuje výskyt vět s nadměrným zájmenným genitivem v pozici subjektu. Jev byl
zkoumán na větách typu šlo nás tam pět. Číslovka tvoří součást kvantitativního přísudku a zájmeno je nále-
žitě v genitivu numerativním (jímž se vyjadřuje počítaný předmět po číslovkách od pěti výše: šli jsme čty-
ři × šlo nás pět). Zřejmě kontaminací typu šlo nás tam pět a spojení šlo jich tam pět vznikla konstrukce šlo
nás jich tam pět.
V menší míře jsou také doloženy varianty šlo jsme jich tam pět a šli jsme jich tam pět, jež jsou asi výsled-
kem zkřížení konstrukcí šli tam čtyři / šli jsme tam čtyři a šlo jich tam pět.
3 Věty typu šlo nás jich tam pět byly zaznamenány zejména v svč. nář., a to v jejich sz. polovině, dále na
Kladsku, v podorlickém úseku a na Vysokomýtsku. Zachyceny byly též na Roudnicku.
Další dvě konstrukce jsou zpravidla územně vázány na výskyt typu šlo nás jich tam pět. Konstrukce šlo
jsme jich tam pět je ojediněle doložena z Roudnicka, Novopacka a Stříbrska, typ šli jsme jich tam pět se objevu-
je především v Podještědí.
4 —
5 šlo nás jich tam pět Ru 2, 4 — šli jsme jich tam pět Po 1, Ru 4
Km

352 Částice tázací: co, copak, … (2611) — mapa s. 483

1 M co (čo 755)
což
copak (copa, cák)
či
2 Sledovalo se, jaké tázací částice užívají nář. mluvčí ve větách typu copak jste o tom nevěděl? Jde o tzv. po-
divové otázky (patří mezi nepravé otázky zjišťovací), vyjadřující údiv mluvčího nad něčím, co neočekával. Ve
spis. jazyce je pro tyto otázky typická táz. částice copak. Při výzkumu byly zachyceny výrazy co, což, copak
(vznikly z tázacích zájmen: co < *čьso; základ co + postfixy -ž, -pak, srov. ČJA 5, 410) a či (jako táz. partikule již ve
stč.). Nemapujeme obměny copa (zč. nář.) a cák (záp. část svč. nář.), registrujeme je pouze v odd. 1 M.
3 Výraz copak zabírá převážnou část Čech a většinu střm. nář., jako dubletní byla často zapisována
i v areálech ostatních výrazů. Slovo což se dokládá z vých. poloviny jzč. nář.

482
 Výraz co byl zachycen v již. polovině vm. nář. s výběžky do střm. nář. (k Prostějovu a Brnu). Slovo či po-
krývá slezská nář. a přilehlou sev. část vm. nář. s přesahem na Holešovsko a jz. Vsetínsko.
Situace ve městech se vcelku shoduje s nář. okolím.
4 co SSJČ, sloven. čo, pol. což pol. cóż
copak SSJČ či stč., sloven.

5 co Ju 1, 2, Ru 4, 5 — copak Po 1, Ju 1, 3, 4, Ru 2, 3
Km

353 Částice navazovací: tož, tak, … (2609) — mapa s. 483

1 M tak
tož — tuž
2 Mapa zobrazuje územní výskyt částic signalizujících začátek promluvy. Základní protiklad tvoří výrazy
tak a tož; ty vznikly z pronominálních adverbií (pův. tak(o), to-že), u tož lze uvažovat i o odvození postfixem -ž
přímo od zájmene to.
Hláskoslovná varianta tuž je výsledkem slezské změny o > u (srov. ČJA 5, 71).
3 Linie sledující města Šumperk, Boskovice, Brno a Mikulov dělí zkoumané území do dvou areálů. Západní
pokrývá výraz tak, shodný se spis. jazykem, východní patří výrazu tož a jeho slezské hláskoslovné obměně tuž.
Sem proniká částice tak. Situace ve městech se v podstatě shoduje s venkovským okolím.
4 tak SSJČ, hluž. (Jg tak, tako adv.) tuž sloven. nář., hluž.
tož SSJČ obl. mor., jinak poněk. expr. (Jg tož, tožť adv.)

5 tak Po 1, Ju 2, 4, Ru 5
Km

354 Částice citové: vždyť, však, … (2608) — mapa s. 485

1 M (vž)dyť — dit (dijt 304) — dy — dik
(f)šak (též 14, 421, šák 246, 639)
jenť (jent 448, 457, 460, jeť 135, 236) — jinť (inť 439, 455)
veď
2 Na mapě jsou zachyceny nejčastější uvozovací částice, které se objevují v citově zabarvených větách s in-
tonací zvolací, tj. ve větách typu např. Vždyť my přijedeme! Však on přijde!
Vedle částic vždyť, však, shodných se spis. jazykem, byly zachyceny také dialektismy jenť a veď. Podoby
dyt, dyk, dy a jinť představují hláskové obměny.
Částice vždyť byla utvořena ze spojení adverbia vždy (to ze stč. zájmena veš a sufixu -dy) a formantu -ť.
Nejčastěji byla zachycena v hláskové obměně dyť, která vznikla zjednodušením náslovné souhláskové skupiny
vžd- na pouhé d-. Varianty dyt a dy jsou pak výsledkem jednak ztvrdnutí koncového -ť, jednak jeho odpadnutí,
vyloučit nemůžeme ani analogické přiklonění k výrazům jako např. hned, tady. Obměna dyk mohla vzniknout
buď kontaminací podob (vž)dyť a (v)šak, nebo analogií podle variant adverbií jako zasek, kamsik, kdysik.
Částice však (fšak) je pokračováním stč. příslovce všako (< od kmene zájmena veš). Odpadnutím náslov-
ného v vznikla podoba šak.
Částice jenť byla patrně utvořena ze spojení jen a formantu -ť (podobně jako u slova vždyť). Obměna jinť je pak
důsledkem úzké výslovnosti e a jeho úplného přiklonění k samohlásce i. Úzká výslovnost byla způsobena patr-
ně vlivem hláskového okolí (palatální j a ť). Nelze vyloučit, že k této změně e > i mohlo dojít analogicky např.
podle slova jiný.
Částice veď je od původu partikulizovaný tvar 1. os. sg. ind. préz. vědě (od slovesa věděti), jenž byl vedle
tvaru viem běžný až do 16. stol. Tato byla částice zachycena na jv. Moravě v návaznosti na slovenštinu.
Uvedené částice spolu s větnou intonací vyjadřují různé odstíny citového zaujetí, např. částice vždyť a veď
nesou rys netrpělivosti a rozmrzelosti, částice však výpověď výrazně zdůrazňuje. V některých případech si mo-
hou běžně konkurovat, např. dyť sem to pravíl / šak sem to pravíl.

484
3 Nejrozšířenějšími částicemi v citové zabarvených větách se zvolací intonací jsou částice (vž)dyť a (v)šak.
Částice (vž)dyť je rozšířena téměř na celém území našeho národního jazyka. Na východ od linie Nová Paka –
Hradec Králové – Ledeč nad Sázavou – Jindřichův Hradec se navíc objevuje částice (v)šak.
Zatímco obměna dyt byla převážně jako dubletní zapsána v záp. části jzč. nář. s přesahem do oblasti střč.
nář. až k Praze a odděleně též v již. polovině střm. nář. (tzn. jak v Čechách, tak i na Moravě), varianta dyk se
jako dubleta objevuje jen na území Čech, a to na záp. okraji střč. nář. a v širokém středním Polabí, obměna dy
je pak charakteristická téměř pro celou oblast slez. nář.
Částice jenť s obměnou jinť jsou typické dublety pro Doudlebsko, širší Českobudějovicko a jz. Jindřicho-
hradecko. Na již. Vsetínsku a širším Uherskobrodsku byla zapsána částice veď.
Města se většinou shodují s nář. okolím.
4 dyk SSJČ ob. však Jg, SSJČ hovor., sloven,
jenť SSJČ nář. vždyť Jg dyť, SSJČ
veď jen nář.; stč., Jg, sloven.

5 diť Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 2, 4 — dik Ju 1–3, Ru 2–4 — dy Ru 1 — šak Ju 2, 4, Ru 3, 5

Ko

355 Porušení shody: naši dědeček zemřeli (2641) — mapa s. 489

vy byste to neuměli? (2640)

1 M naši dědeček zemřeli

náš dědeček zemřeli
2 Zjišťoval se zeměpisný rozsah porušování shody s cílem vyjádřit úctu. Tzv. plurálu úcty, tj. plurálových fo-
rem přísudku, případně přívlastku, se na části území užívá, je-li podmětem osoba, k níž chováme úctu; zpravi-
dla jde o příbuzenské označení (tatínek, maminka, strýček, dědeček, kmotřenka, kmocháček, …) nebo o název
osoby společensky výše postavené (farář, učitel, panímáma, pantáta, …). Plurál úcty byl sledován zvlášť u přísud-
ku (dědeček zemřeli), zvlášť u zájmenného přívlastku (naši dědeček). Plurálu úcty dnes užívá pouze nejstarší ge-
nerace. Největší rozšíření plurálové formy jsme zaznamenali u přísudku (mam’enka budú doma, oňi vám to po-
víja; stařenka Hrďinkova to říkávale, že se jim taťíneg nelíbijó; četka Zajdlerka idu na polo; velebny pan mje
znaju; učitelka si sťežúvali). Přirozeně sem řadíme i plurálové formy přísudkového adjektiva při sponě (náš ta-
ťineg b l staři; maminka b l nemocňí; má maminka to mival ráďi; naša mac’ička byli dobřy).
Tvar rodu mužského živ. mívá přísudek i tehdy, je-li podmětem označení ženské osoby: našý stařenka ne-
dávno umřeli, našy maminka byli stamotáť. (K oblastem, kde se rozlišují podoby pl. min. č. m. živ. a m. neživ./f.,
srov. ČJA 4, 430 byli a ČJA 4, 431 byly).
V některých nářečích bývá v množném čísle i zájmenný přívlastek, a to zpravidla ve tvaru rodu muž. živ.
(naši ďedáček nedávno umřeli; naši stařenka už nechoďijó na Hostén; už umřeli moji mama), někdy však i u plu-
rálového přísudku mívá přívlastek náležitou shodu v čísle jednotném (naša maminka tak mluvívali; moja sta-
řenka dělali knofléki; naša stařenka só hodná; náž ďedečeg byli staří). Adjektivní přívlastek bývá vždy v singulá-
ru, shoduje se s řídícím substantivem: stará maminka choďili.
Starší nář. literatura uvádí existenci plurálu úcty zčásti též z vých. a ojediněle z již. Čech; naším výzkumem
zde však již nebyl zachycen.
3 Užívání plurálu úcty je omezeno na Moravu a Slezsko.
Typ náš dědeček zemřeli se vyskytuje zhruba na východ od linie Zábřeh–Boskovice–Brno–Mikulov, spo-
radicky je doložen též z širšího Novoměstska. Typ naši dědeček zemřeli byl zapsán ve východních úsecích nář.
střm., ve většině nář. vm. (kromě již. úseku dolských nář., sev. části úseku kopaničářského a nejsevernějších ob-
lastí Valašska) a jako převažující též v záp. úseku slez. nář.
Zejména ve vm. a slez. nář. se situace ve městech vymezené oblasti shoduje s nář. okolím.
4 Ve slovnících a mluvnicích jsme sledovali typ dané konstrukce, nikoli její konkrétní realizaci.
dědeček zemřeli sloven., pol. arch.

5 babička ďelajó vnóčatum po vúli Ju 6 — naši stařeček umřeli Ru 5

486
7 V podstatě na témž území (kromě úseku východně od řeky Svitavy mezi Boskovicemi a Brnem) se u nejstarší generace zachovává plu-
rál úcty (plurálová podoba l-ového příčestí) při vykání (při oslovení, ve styku s osobami staršími, ale i neznámými, cizími, jazykově i spole-
čensky jinak zařazenými, výše postavenými): v ste b l f kostele, taťink ? pane řiďici, puč l b ste mňe lopat ? pane faláři, dal b ste mňe vob-
rázek? pane nadučitel, vi ste mňe neviděli? Mladší generace užívá v přísudku singuláru, i když v oslovení vykají: taťínku, vy byste to uměl udělat?
(Plurálová forma je doložena též z následujících zahraničních lokalit: Po 1, Ju 2, Ju 4 a Ru 5.)

Ši

356 Porušení shody: chasa měli starost (2644) — mapa s. 489

1 M chasa měli starost
2 Zjišťovalo se zeměpisné rozšíření zvláštního typu shody přísudkového slovesa u substantiv chasa/čelád-
ka/mládež, tj. u substantiv označujících kolektiv. Na části území mívá v těchto případech přísudkové sloveso
tvar plurálu.
Výzkum byl zaměřen na severovýchodní Čechy.
3 Konstrukce typu chasa/čeládka/mládež měli starost jsou příznačné pro sev. úsek svč. nář. (Novopacko,
Podkrkonoší, Podještědí, Královéhradecko).
4 chasa měli starost stč.
5 —
Ši

357 Substantivní doplněk: umřel jako chudák (2622) — mapa s. 489

1 M (umřel) jako chudák
(umřel) jak chudák
(umřel) co chudák (coby ch. 142, 735)
(umřel) chudák
(umřel) chudákem
2 Sledovaly se nářeční prostředky začleňující do věty substantivní doplněk k podmětu (doplněk subjekto-
vý) nebo k předmětu (doplněk objektový). V dotazníku byly příkladové věty typu umřel (jako) chudák / já jsem
tam pracoval (jako) hlídač / vzali si ho už (jako) chlapce. Sledovaly se různé způsoby vyjádření: pomocí spojek
jako, co, substantivem bez jako nebo pomocí prostého instrumentálu.
Ve stč. býval substantivní doplněk shodný s určovaným substantivem vyjádřen bez jako (učiněn jest
Hospodin útočišče chudému; neb jsem boha vežde pomocníka jměl), rozšířený byl doplněk vyjádřený instru-
mentálem (ukázal se novým člověkem; pohnal mě holomkem). (Hojný byl i doplněk v akuz. s předložkou za:
chcem mužě za hospodu jmieti. Existuje omezeně i v současné češtině: vzal si ji za manželku; předložkové do-
plňky však nebyly předmětem výzkumu.) Doplněk s jako, který je dnes nejčastějším typem doplňku, v stč. te-
prve vznikal: v nejstarších dokladech proniká všude význam srovnávací (nebo jako proroka jej jmějiechu; aby jej
pohonili jako holomka).
Pro vývoj substantivního doplňku byla charakteristická tendence odstranit z věty druhý nominativ, aku-
zativ apod. a odlišit tak doplněk tvarem od podmětu nebo předmětu – pomocí instrumentálu (zpravidla u nepl-
novýznamových sloves), spojky jako nebo pomocí předložkových vazeb. F. Trávníček (1956, s. 125) v této sou-
vislosti mluví o adverbializaci doplňku.
Podobně jako ve spis. jazyce má i v nářečí substantivní doplněk nejčastěji podobu s jako (od původu ad-
verbium od jaký): přišel domú jako mrzák, umřel jako válečnej invalida; vzali si ho hnet jako nemluvňe, já jsem
ho znal jako študenta, porůznu se objevuje i zkrácené jak: umřél jak chudák; vzali si ho jag malého chlapca, znáł
sem ho jag ogara.
Místo jako bývá v nářečí někdy výraz co, ojediněle coby (do svjeta sem se dostál co voják, umře„ cobi chu-
dák; ona si ho vzala co vdofca). Není jasné, zda se mají tyto konstrukce hodnotit jako starobylé; Trávníček je
opatřuje charakteristikami staré a lidové.
V nářečích dodnes žije shodný substantivní doplněk bez jako (náj ‚náš‘ Standa mladé kluk vodešel, deš von
ležel uplné lazar f té nemocnice, já uš sem se narodila třeťi cérka, my zme to ďecka jedły; já sem si jé vzala vdofca).

487
 Po některých slovesech, většinou neplnovýznamových, mívá substantivní doplněk podobu neshodnou:
bývá v instrumentálu (sem zamňestnaní vážním, choďí na stavbu zedníkem, co sme se tam nahrali už dz’eckoma;
zvol l ho starostó, voňi jé voznačili křečkem, ještě neplňičem jo pořád vedle ‚vedli ji jako neplniče‘, oňi si ju vza-
li ešče malú cérkú).
Stav ve městech nebyl zjišťován.
3 Substantivní doplněk se spojkou jako je rozšířen po celém zkoumaném území, varianta jak byla porůznu
registrována na Moravě, a to zejména v sev. úseku čm. nář., na Zábřežsku a Litovelsku, v úseku jižně od
Prostějova, v již. polovině vm. nář. a na Vsetínsku. Doklady na doplněk se spojkou co pocházejí nejčastěji z vm.
nář., řidčeji ze sev. úseku střm. nář., jen ojediněle pak z jiných oblastí českého národního jazyka. Na Moravě a ve
Slezsku byl vzácně zachycen doplněk vyjádřený instrumentálem. Shodný substantivní doplněk bez jako je roz-
ptýleně doložen z celé Moravy, soustředěněji byl zaznamenán na Vsetínsku a Uherskobrodsku.
4 Slovníkové doklady reprezentují způsob vyjádření substantivního doplňku.
co chudák TK zast. a lid. (nesprávně coby), SSJČ kniž. a zast. chudákem stč., Db, MČ, sloven.
jako chudák stč., Jg i SSJČ též jakožto, SSJ ako, též akožto arch., pol.,
hluž.
5 jako chudák Po 1, Ju 2–4, Ru 3 — jak chudák Ru 5 — chudákem Ru 3
Ši

358 Vazba není vám hanba? (2632) — mapa s. 491

není vám smutno? (2631)

1 M není vám hanba?

není vás hanba?
2 Zkoumalo se užití dativní nebo akuzativní vazby u slovesa být v jednočlenných větách stavových typu není
vám (příp. Karlovi) hanba (smutno)?
V stč. se v těchto větách nositel stavu (plnící funkci logického subjektu) vyjadřuje dativem (neb jim toho
bieše píle; žeť mu nebieše do smiechu; blaze bude jemu) nebo akuzativem (hanba mě jest pomysliti; žeť nás jest
teskno; hrozno mě jest toho, co ty rozprávieš). V nč. spis. jazyce byla většina konstrukcí se substantivy v úloze
predikativa (jest mi smrt, jest mě touha) nahrazena jiným způsobem vyjádření. Do zachovaných konstrukcí aku-
zativních (je mě hanba/teskno) pronikl dativ – zřejmě analogicky podle častěji užívaných konstrukcí dativních
(je mi do smíchu / blaze apod.).
Spis. kodifikace zde připouští jen vazbu s dativem, v nářečí existují oba uvedené typy vyjádření, jsou však
územně vymezené.
Gebauer (Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, Praha 1894, s. 106) uvádí jako spisovnou konstrukci s akuzativem, ale
zároveň konstatuje: „Rčení tato [jest mě hanba, jest mě strach] z jazyka spisovného se vytrácejí, nebo se mění jejich akuzativ v dativ: jest mi
hanba atp.“ — Kopečný (1958) vede jako spis. akuzativ (je ho hanba), dativ (je mi hanba) hodnotí jako nář. — Bauer a Grepl (1980) připouštějí
jako spis. pouze dativ (je mi hanba).

3 Typ není vás hanba? zabírá celé Slezsko, většinu Moravy a dále oblast zahrnující vých. části nář. jzč., střč.
a svč. s výběžkem až do Podještědí. Ostatní část území (tj. Čechy na záp. od linie Frýdlant – Kolín – Jindřichův
Hradec, vých. část svč. nář. a sev. část centrálního úseku střm. nář.) pokrývá typ není vám hanba?; ten proniká
nezřídka do areálu vazby akuzativní, téměř důsledně do městské mluvy.
4 není vám hanba? stč., Jg, SSJČ, pol. není vás hanba? stč., Jg, hluž.

5 není vám hanba? Ju 3, Ru 2–4 — není vás hanba? Ju 1, 2, 6, Ru 2, 4, 5

7 Typ není vás smutno? se dokládá z několika menších izolovaných areálů: na Ledečsku, na území mezi Vysokým Mýtem a Novým
Městem na Moravě, v oblasti vymezené městy Jindřichův Hradec, Jihlava a Slavonice, jihovýchodně od Kroměříže, na Lipnicku, Příborsku
a Opavsku.

Km

488
 359 Vazba a) co je vám po tom? (2633) — mapa s. 491
b) bolí ho hlava (2634)
1 M a) co je vám po tom?
co je vás po tom?
b) bolí ho hlava
bolí mu hlava
2 Zkoumala se záměna vazby akuzativní a dativní ve dvou syntaktických konstrukcích, a to u slovesa být
v idiomatickém rčení co je vám po tom? a u slovesa bolet ve větách typu bolí ho hlava.
V stč. je v první ze zmíněných konstrukcí dativ (co jest nám do tvé zlosti! co nám do toho!); tento způsob
vyjádření je jako jediný možný i ve spis. jazyce. Typ s akuzativem (co je vás po tom?) se objevuje jen na vých.
okraji zkoumaného území a souvisí zřejmě se slovenštinou (čo ťa do toho? teba do toho nič).
Ve dvojčlenných větách se slovesy vyjadřujícími subjektivní stavy, jako např. bolet, bodat, loupat, píchat,
svědět, svrbět, zábst apod., vyžaduje spis. jazyk užití akuzativu (tak již stč.: bolí ju sirdce, bolejíť mě hnáty), v ná-
řečích koexistuje vazba akuzativní a dativní. Dativ sem zřejmě pronikl z jednočlenných vět typu otci trnulo v ra-
meni, zalehlo mu v uších, které lze často transformovat ve věty dvojčlenné: otci trnulo rameno, zalehly mu uši.
Odtud pak otci bolelo rameno, otci bolely uši.
3 Typ co je vám po tom? je běžný téměř na celém zkoumaném území. Pouze úzký pruh při jižní a střední čás-
ti mor.-sloven. hranice se vyděluje typem co je vás po tom?
Typ bolí mu hlava vytváří dva členité areály. První na záp. a jz. okraji Čech (zasahuje Roudnicko, Rakovnicko,
Plzeňsko, Chodsko, Klatovsko, Strakonicko a Prachaticko), druhý zabírá záp. polovinu střm. nář. s výběžky na
Prostějovsko, Litovelsko, Zábřežsko a přes podorlický úsek dosahuje na Kladsko a Náchodsko. Zbývající úze-
mí pokrývá typ bolí ho hlava.
4 a) co je vám po tom? stč., Jg, SSJČ, pol. b) bolí ho hlava stč., Jg, SSJČ, sloven., pol., hluž.
co je vás po tom? sloven.

5 a) co je vám po tom? Po 1, Ju 1–3, Ru 2–4 — co je vás po tom? Ru 5 b) bolí ho hlava Po 1, Ju 1–3, Ru 3–5 — bolí mu hlava Ru 2

Km

360 Konstrukce co je to za člověka? (2637) — mapa s. 493

1 M co je to za člověka?
co je to za člověk?
2 Na mapě se sleduje rozšíření konstrukce co je to za + akuzativ (co je to za člověka?) nebo co je to za +
nominativ (co je to za člověk?). Ve spis. jazyce se užívá vazby akuzativní. Jde o konstrukci ekvivalentní kon-
strukci s výrazem jaký: vazbou co za se ptáme na druh, např. jaký je to člověk? / jaký člověk to je? / co je to za
člověka?
Jak uvádí V. Ertl (Co je to za člověka? NŘ 7, 1923, s. 1–15) pocházejí nejstarší doklady o vazbě co za z 1. po-
loviny 15. st. Někteří badatelé ji považují za germanismus (z něm. was für ein). Ertl ji vykládá nezávisle na němči-
ně: dává ji do souvislosti s častým užíváním předložky za s akuz. po slovese být (tu jiného za příčinu nenie, že jest
mrtvá viera; za právo jest při tom súdu, že…). Otázky typu „co je za příčinu, za právo?“ se časem staly rovnocen-
né otázkám „Jaká je to příčina? Jaké je to právo?“ A z pův. užití o věcech se přenesly i do otázek na osoby.
Vazba je registrována ve všech slovanských jazycích (kromě srbštiny a bulharštiny), a to zpravidla jako
vazba nominativní (v hluž. ve formě što jo to do muža), ve slovenštině též jako vazba akuzativní (čo je to za sta-
nica? ktovie, čo je to za človeka).
Původní je zřejmě nominativ, na akuzativní vazbu měla patrně vliv předložka za.
3 Materiál vykazuje výrazné zeměpisné diference. Akuzativní konstrukce (co je to za člověka) je rozšířena
v Čechách a v záp. polovině Moravy, konstrukce nominativní (co je to za člověk) je charakteristická pro vý-
chodní polovinu Moravy (kromě mikroareálu na pomezí Slovácka a Valašska u jazykové hranice se slovenšti-
nou) a pro Slezsko: hranici mezi oběma konstrukcemi tvoří města Litovel, Prostějov, Brno a Břeclav.
Situace ve městech se v podstatě shoduje s nářečním okolím; do mluvy mladé generace na východ od vymeze-
né linie místy proniká vazba akuzativní.

490
4 Ve slovnících a mluvnicích jsme sledovali typ dané konstrukce, nikoli její konkrétní realizaci.
co je to za + nom. Jg. Kt mor., SSJ (čo za, též pl. už vedel, čo sú to co je to za + akuz. Jg, SSJČ, SSJ (čo za), hluž. što je to do člowjeka
za kati), pol.

5 co je to za člověka Po 1, Ju 1–3, Ru 3, 4 — co je to za člověk Ru 5

Ši

361 Konstrukce co máš ruce? (2629) — mapa s. 493

1 M co máš ruce? (co máš té ruce?)
2 Specifická nářeční tázací forma co máš (té) ruce? obsahuje polosponové sloveso mít. Vyvozovat ji proto mu-
síme ze sponových vět typu co je mu/Petrovi? co je (tomu) psovi? co je (tomu) autu? Substantivem v dativu je vy-
jádřen nositel přisuzované vlastnosti, zájmenem co se odkazuje nikoli k předmětu řeči, nýbrž k přísudku (k pří-
sudkovému adjektivu): odpověď na otázku co je Petrovi? proto zní: Petr je nemocný. Odkazuje-li se dativním
substantivem k neživému objektu řeči, zvláště jedinečnému, vytváří to příznivé podmínky k uplatnění vztahu po-
sesivnosti. Tu pak je možné nahradit sponu být polosponovým mít: co je (tomu) autu? > co máš (tomu) autu? ni-
koli však co je (tomu) Petrovi > co máš (tomu) Petrovi? Také otázky se substantivy odkazujícími k částem těla mo-
hou mít buď podobu s mít, přivlastňuje-li se podmětu (co máš/má (té) ruce?), nebo podobu s být, nepřivlastňuje-li
se podmětu nebo není-li sémantický rys přivlastňování přítomen (co je té ruce?). V konstrukci s mít je odkazovací
zájmeno ten fakultativní: co máš (té) ruce?, v konstrukci s být je užití zájmena ten zpravidla nutné: co je té ruce?
Položka byla určena k výzkumu na Moravě. (Na celém území českého národního jazyka se zpravidla uží-
vá forma se slovesem mít + instrumentál – co máš s tou rukou? co máš s tím autem?, ta však nebyla předmětem
našeho výzkumu.)
3 Nářeční tázací forma co máš ruce? je charakteristická především pro Moravu a přilehlé úseky svč. (široké
Vysokomýtsko), střč. a jzč. nář. Na Moravě je soustředěněji doložena ze záp. okraje, dále ze Zábřežska,
z Prostějovska, z Holešovska a ze sev. a stř. úseku vm. nář., porůznu byla zapsána i jinde. (Varianta s odkazova-
cím zájmenem byla soustředěněji zjištěna zejména na Vysokomýtsku, sz. Prostějovsku a v mikroareálu mezi
Vsetínem a Uherským Brodem.)
Ve městech se výzkum neprováděl.
4 —
5 —
Ši

362 Konstrukce je mu Josef (2628) — mapa s. 495

1 M je mu Josef
je mu meno Josef 752, 807
je mu na myno Josef 827 (mu je na m’ano J. 831, 832, 836)
2 Na mapě je pozitivně zachyceno zeměpisné rozšíření nář. konstrukce je mu Josef ‚Jmenuje se Josef‘.
Zaznamenány byly rovněž variantní způsoby vyjádření: je mu jméno Josef a je mu na jméno Josef. Položka byla
určena k výzkumu na Moravě.
Neosobní vazba se slovesem být ve spojení s 3. os. osobního zájmena a s 1. p. vlastního jména je mu Josef
vznikla z konstrukce jest komu jmě, doložené už ve stč. (jemuž jméno Jan bieše), vynecháním substantiva jmé-
no. Užívá ji zejména starší generace. Konstrukce je mu jméno Josef byla zachycena vzácně. Bylo by tu sice mož-
né uvažovat o dochování staršího stavu, avšak spíše jde o jev mluvenostní povahy. Konstrukce s předložkovou
vazbou je mu na jméno Josef (mu je na m’ano Jozef) je přejatá z pol. (jest komu na imię). Uvedených konstruk-
cí se užívá pouze u jmen osob. Jméno je v konstrukci jen zástupné.
Další, někdy ne plně ekvivalentní způsoby vyjádření (říkají mu J., říká se mu J., jmenuje se J., dali mu J.,
nakřtili jsme mu J. aj.) jsme nemapovali.
3 Konstrukce je mu Josef je charakteristická pro východní část území českého národního jazyka. Západní hra-
nici jejího výskytu vymezuje linie probíhající zhruba městy Litovel – Boskovice – Brno – Kyjov – Mikulov. Na
tomto území byla rovněž často zapsána u st. generace ve městech.

492
 Vazba je mu jméno Josef byla zachycena sporadicky ve vm. a slez. nář. Předložkové vyjádření je mu na
jméno Josef je doloženo z nejvýchodnějšího úseku Slezska.
4 je mu jméno J. stč. je mu na jméno J. pol. arch.
je mu J. stč., SSJČ nář.

5 —
Ši

363 Konstrukce je mu šedesát let (2630) — mapa s. 495

1 M je mu šedesát (let)
je šedesát (let)
má šedesát (let)
2 Výzkum byl zaměřen na nářeční ztvárnění konstrukce je mu šedesát let. Zjištěny byly tři způsoby vyjá-
dření: je mu šedesát (let) × je šedesát (let) × má šedesát (let).
Konstrukci je mu šedesát (let), shodnou se spis. jazykem, lze přiřadit k bezpodmětým větám stavovým,
např. je tomu už dávno, je mi třicet let, otci je již k padesátce / na padesát. Nositelem přisuzovaného stavu je tu
dativ substantiva ve funkci tzv. logického subjektu.
Nářeční (dvojčlenná) konstrukce (on/otec) je šedesát (let), rovněž s číslovkovým výrazem (číslovka + sub-
stantivum) ve funkci sponového přísudku, vznikla patrně vypuštěním adjektiva starý na pozadí vazby je šedesát
let starý. Zeměpisná distribuce této vazby naznačuje, že může jít o výsledek přirozeného územního kontaktu
s němčinou: objevuje se totiž výlučně na okrajích zkoumaného území, popř. v okolí bývalých německých ostro-
vů (Jihlavsko).
Konstrukce se slovesem mít – má šedesát (let) jsou vyvoditelné z konstrukcí je mu šedesát (let): tam, kde
chceme explicitně vyjádřit vztah přivlastňování v širokém smyslu, tj. vlastník šedesáti let. V SSJČ se konstruk-
ce se slovesem mít nenachází, uvádí ji až SSČ.
Číselný údaj je ve sledované konstrukci jen zástupný, proto v oddílech 1 a 5 nevedeme skutečné fonetic-
ké realizace, stejně jako možnou náhradu substantiva let substantivem roků. Navíc může být substantivum let ve
všech třech případech vynecháno.
3 Konstrukce je mu šedesát (let) je běžná víceméně na celém území českého národního jazyka.
Konstrukce je šedesát (let) je doložena zejména z okrajových (sz., sev. a sv.) úseků Čech, z Moravy pak ze
Zábřežska, Jihlavska a Znojemska a z již. pomezí střm. a vm. nář.
Konstrukce má šedesát (let) tvoří areál, který zahrnuje vých. polovinu střm. nář. a sev. a stř. úsek vm. nář.
Porůznu byla také zapsána v sev. Čechách, na širokém Svitavsku, na Hlučínsku, v přechod. nář. česko-polských,
ojediněle i jinde.
Města se shodují s nář. okolím, vazba je mu šedesát (let) proniká zejména k mladé generaci v oblasti areálu
typu má šedesát (let).
4 je mu šedesát (let) stč., SSJČ, Jg, SSJ kniž., pol. kniž., hluž. má šedesát (let) stč., SSČ, Jg, SSJ, pol., hluž.
je šedesát (let) hluž.

5 je mu šedesát (let) Ju 1–3, Ru 4 — je šedesát (let) Po 1 — má šedesát (let) Ju 2, 4, Ru 2–5

Ši

Srovnání

K základním typům srovnání patří (1) srovnání ve smyslu shody nebo podobnosti; (2) srovnání ve smyslu
rozdílnosti v míře vlastnosti. Ve spisovné češtině se při nevětném vyjádření pro první typ používá jako hlavní
prostředek srovnávací obrat jak(o) se substantivem (mlčí jak(o) ryba, je stejně starý jak(o) Pavel), adjekti-
vem (spí jak(o) zabitý) nebo adverbium (připadalo jí to jak(o) doma, v pohádce), pro druhý typ pak srovnáva-
cí obrat se spojkou než (nežli) po komparativu, příp. po výrazech znamenajících odlišnost, např. jiný, jinak
apod. (je starší, jiný než Pavel). Oba typy lze vyvodit z vedlejších vět srovnávacích: má-li přísudkový výraz ve
vedlejší větě stejný nebo podobný význam jako ve větě hlavní, může být elidován, srov. typ 1: je stejně starý, jako
jsem starý já – je stejně starý jako já; typ 2: je starší, než jsem starý já – je starší než já. U typu (1) však mají mno-

494
 hé výrazy charakter frazeologický, charakter idiomatizovaných přirovnání, a vyvozovat je z původních vedlej-
ších vět by proto bylo násilné: je zpocený jako myš; mluví jako kniha.
Repertoár prostředků užívaných v nářečí je ve srovnání se spis. jazykem o něco bohatší: Kromě spojek
jakli a ež, niž a miž existují v jednotlivých nářečích i další způsoby vyjádření, srov. typ 1: je starý se mnou; typ 2:
je starší ode mě; je větší proti Frantovi aj.
Už jen ve zbytcích zachytil náš výzkum tzv. srovnávací instrumentál. Pro 2. polovinu 19. stol. jej z lidové-
ho jazyka dokládá J. Malovaný z Přerovska (Skladba nářečí císařovského. Časopis matice moravské 24, 1900,
s. 68): ditě stoji pánečkem; namedlele ten satin bilém prádlem (= jako...) a J. Kubín z Kladska (Lidomluva Čechů
kladských. Praha 1913, s. 141): koně uš frčali vjetrem; pánečkem se postavit. V literárních textech obrozenských
a poobrozenských je dost častý; tu však jde o novodobé napodobení vzorů ruských z důvodů poetizačních:
Všemila se rozvíjela jarním kvítkem; Sokolem letí; … větrem vstříc svému choti spěchala.
Na mapách jsou představeny dva základní typy nevětných srovnávacích konstrukcí (přikomentován je in-
strumentál srovnávací); navíc samostatně zobrazujeme typ frazeologizovaný.

364 Srovnání ve smyslu shody: je starý jako já (2607a) — mapa s. 497

utíká zajícem (2636)

1 M jako
jak
s + instr.
2 Hlavním prostředkem vyjádření srovnání ve smyslu shody nebo podobnosti (tj. srovnání ekvivalentního)
je v nářečí, podobně jako ve spisovném jazyku, dvojice zájmenných příslovcí jako a jak. Jako je od původu ad-
verbium od jaký, jak vzniklo zkrácením z jako (podrobněji srov. ČJA 5, 395).
Pro ztvárnění sledovaného významu se na části území užívá rovněž konstrukcí s předložkou s + in-
strumentál typu je starý se mnou (Pepík je velkej s Karlem, je starej s našim dědou).
3 Používání srovnávacích obratů s jako a jak je vymezeno zeměpisně: v Čechách s malým výběžkem na
Zábřežsko a v přilehlé záp. části Moravy (zhruba po linii Tišnov – Mor. Krumlov – Znojmo) dominuje výraz jako,
na východ odtud jak. Východně od uvedené hranice je poměrně široká oblast dubletního výskytu obou výrazů
(sev. úsek čm. nář., Boskovicko, široké Brněnsko, Moravskokrumlovsko); oba výrazy byly rovněž registrovány
v kopaničářských nář., na hranici mezi vm. a slez. nář., na Těšínsku a Jablunkovsku, v Čechách pak rozptýleně
ve vých. polovině svč. nář. a na Klatovsku.
Konstrukce s + instrumentál je charakteristická pro česká nářečí v užším smyslu; na Moravě byla zazna-
menána jen zcela sporadicky.
Města se zpravidla shodují s nář. okolím, v sm. pohraničních městech se uplatňuje výraz jako.
4 jak stč. též jakž, jakti, Jg, SSJČ, pol., hluž. kaž s + instr. v sled. funkci jen nář.
jako stč. též jake, jakož(e), jakéž, jakožť, jakožto, Jg též jakož, jakožto,
SSJČ, SSJ ako, hluž. arch.

5 jako Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — jak Ru 2, 5 — s + instr. Ju 5

7 Srovnávací instrumentál typu utíká zajícem (např. baran sa postavił proťi mňe pánem) byl na zkoumaném území zaznamenán už jen
jako poměrně vzácný relikt: doložen je z Valašska a ze sev. Slovácka.

Ši

365 Srovnání ve frazeologizovaných spojeních: má ruce jako led (2607c) — mapa s. 497
1 M jako
jak
aňi
2 V ustálených srovnávacích frazeologizovaných spojeních typu má ruce jak(o) led, mluví jak(o) kniha je zá-
kladním nář. prostředkem srovnávací obrat s jak, na značné části území též vedle jako, oba ve shodě se spis. jazykem.

496
 Na části území se uplatňuje spojka ani, jež vznikla spojením a + ni ‚ne‘. Záporné ni se do srovnávací funkce
dostalo stejně jako ne + ž(e), srov. ČJA 5, 366, tentokrát však přenesením ze srovnávání neekvivalentního (je tvrdší
ni kameň – ‚než‘) do srovnávání ekvivalentního (‚je tvrdý jako kámen‘).
3 Na celém zkoumaném území je rozšířen výraz jak. Srovnávací obrat s jako se užívá vedle jak především v českých
nář. v užším smyslu a zhruba v záp. polovině střm. nář., zaregistrován však byl též v kopaničářských nář., oddě-
leně pak na Jablunkovsku.
Spojka ani je charakteristická pro záp. úsek slez. nář. (s výjimkou jz. Opavska).
Mluva ve městech se shoduje s nář. okolím, do některých mor. měst proniká navíc i výraz jako.
4 ani v sled. funkci jen nář., SSJ jako stč. též jakož(e), jakéž, jakožť, jakožto, Jg též jakož, SSJČ, SSJ
jak stč. též jakž, jakti, Jg, SSJČ, SSJ básn. a nář., pol., hluž. kaž ako

5 jako Po 1, Ju 2–5, Ru 2–4 — jak Ju 1, 2, 4, Ru 1, 2, 4, 5

Ši

366 Srovnání ve smyslu rozdílnosti: je starší než já (2607b) — mapa s. 499

1 M než — ež
nežli
ňiž — miž 802, 808, 809, 820
jako
jak
jakli 410, 462, 504, 506
od + gen.
2 Pro vyjádření srovnání ve smyslu různé míry vlastnosti (tj. srovnání neekvivalentního) se v nářečí
užívá několika zeměpisně vymezených prostředků, především spojek než (s hláskovou variantou ež), niž
(s hláskovou variantou miž), nežli, jak, méně často též jako, sporadicky jakli, a to ve spojení s kompa-
rativem.
Srovnávací funkce souvisí s funkcí záporovou: stč. jsem lepí než ty je podle Gebauera, 1929, s. 207 správ-
ně „jsem lepší, ne ty“. Srovnávací spojka než vznikla ze záporky ne zesílené příklonkou -ž(e), spojka nežli spo-
jením ne-že s částicí li. Srovnávací ež je patrně hlásková podoba slova než, vzniklá podobně jako spojka ež s ča-
sovým významem na jisté části teritoria. Varianta niž (v návaznosti na polštinu) vznikla spojením záporky ni se
zesilovací partikulí -ž(e); v lokalitě 615 je tatáž podoba pravděpodobně výsledkem úzké realizace samohlásky
e v místních nář., srov. ČJA 5, 46. Spojku miž lze považovat za hláskovou variantu slova niž. Spojka jakli je zřejmě
výsledkem kontaminace slov jak a nežli. Výrazy jako a jak se do srovnání neekvivalentního dostaly ze srovnání
ekvivalentního, srov. ČJA 5, 364.
Na části území se sledovaný význam vyjadřuje pomocí vazby s předložkou od + gen. ve spojení s kompa-
rativem (je starší ode mně); SSJČ hodnotí tento typ srovnání jako zastaralý.
Výjimečně zapsané spojení s bezpředložkovým genitivem (Franta je starší Pepíka) a ojedinělé vazby
s předložkou proti (je starší proti Frantovi) nebyly mapovány. Nelze totiž vyloučit, že se vyskytují i jinde.
3 Většinovým prostředkem vyjádření neekvivalentního srovnání je spojka než. Téměř výhradně se jí užívá
v jzč. nář. a v přilehlých oblastech nář. střč. Na většině ostatního území českého národního jazyka (s výjimkou
vých. úseku slez. nář.) byla zaznamenána dubletně s jinými prostředky.
Spojka nežli je charakteristická pro svč. a přilehlou větší část střč. nář.
Pro Moravu je typický výraz jak; nesoustavně je poměrně často doložen i z Čech. Forma jako byla zazna-
menána rozptýleně po celém území, soustředěněji na jz. a již. Moravě, na Boskovicku, Zábřežsku a ve Slezsku,
v Čechách pak zejména v mikroareálu na Lounsku a na Ledečsku. Spojka jakli byla zachycena na širokém
Jihlavsku a Novoměstsku, při hranici areálů výrazů nežli, než a jak. Pro Slezsko jsou příznačné spojky ež (širo-
ké Opavsko, frenštátský úsek), niž (přechod. nář. čes.-pol.), miž (Hlučínsko).
Vyjádření pomocí předložkové vazby od + gen. bylo zapsáno ve stř. a sev. úseku vm. nář.
Města se zpravidla shodují s nář. okolím. Do moravských měst včetně pohraničních proniká spojka než;
ve slez. městech nebyly zaznamenány spojky ež a niž.

498
4 jak v sled. funkci jen nář. nežli stč., Jg, SSJČ poněk. zast. a kniž., hluž. nježli arch.
jako v sled. funkci jen nář.; stč., SSJČ ob., SSJ ako niž jen nář.; pol. niż
než stč., Jg též neže zast. (též než aby), SSJČ, SSJ od + gen. stč., Jg, SSJČ zast. a nář., pol.

5 než Po 1, Ju 1–4, Ru 2, 3, 5 — nežli Ju 1, 5, Ru 2 — jako Ru 4 — jak Ju 2,4, Ru 4 — od + gen. Ju 2, 4, 5

Ši

Genitiv záporový

Ve staré češtině se užívalo genitivu záporového téměř bez výjimky na místě předmětového akuzativu
(např. slibu zemanóm neplnieše; neměl sbožie velikého) i podmětového nominativu (toho jest dříve nebývalo; tu-
toť mého bydla nenie). Tento stav se v podstatě dochoval v nářečích východomoravských a slezských. Směrem
na západ od těchto nář. oblastí genitivu záporového ubývá.
Také ve spis. jazyce začal genitiv záporový od 17. stol. ustupovat akuzativu nebo nominativu. Za obroze-
ní došlo k jeho dočasnému oživení (nepozoroval rozpaků; nečiní rozdílu); obrozenci v něm oceňovali prvek příbuz-
ný s jinými slovanskými jazyky, hlavně s ruštinou a polštinou. Vlivem konzervativních jazykových příruček pu-
ristických (Brus jazyka českého, Praha 1894 aj.) a historizujících kodifikací Gebauerových (Mluvnice česká pro
školy střední a ústavy učitelské II, Skladba, Praha 1894 aj.) se záporový genitiv zachovává v textech publicis-
tických, odborných, ale i literárních dost rozsáhle až do začátku 20. století.
V dnešní spisovné češtině je záporový genitiv (negativ) pád motivovaný sémanticky: užívá se ho (knižně)
při negovaném přísudku hlavně tehdy, má-li význam částečnosti. Není to pád syntaktický (vazebný), funguje
buď na místě akuzativu (tzv. záporový genitiv předmětový po přechodných slovesech: neměli mouky, vína, …),
nebo na místě nominativu (tzv. záporový genitiv podmětový, nejčastěji po slovese nebýt: není peněz, chleba,
masa, mouky, …, není/neminulo dne, aby k nám nepřišel; není na to odpovědi, …) a těmito pády jej lze vždy na-
hradit (neměli mouku; není na to odpověď). Genitiv záporový se tak do značné míry významově ztotožnil s ge-
nitivem partitivním (koupil soli; nalil vody; ubylo práce). Vlastní oblastí gen. záporového jsou proto dnes jmé-
na látková (hromadná) a abstrakta (neměl mouky, odvahy, …, nemáte práva nás kritizovat; nebylo na to času);
častější je v plurálu (nemám slov; není dalších připomínek). U singulárových substantiv bývá tehdy, zastupují-li
druh (a je-li tedy možné pojetí partitivní): není po něm ani stopy; neměl groše; ani slova ze sebe nevypravil.
Kromě sféry široké partitivnosti se dochoval (a to i v nářečích) v rčeních, ve frazeologických obratech a spoje-
ních: neměl groše; chudoba cti netratí; opatrnosti nikdy nezbývá; nezamhouřil oka; není divu, že na to zapomněl.
Běžný je v podmínkových infinitivních větách typu nebýt tebe/matky, tak jsem to nedokázal.
Užití genitivu záporového v dialektech bylo zkoumáno jednak po slovese nebýt (s přikomentovanou po-
ložkou o genitivu partitivním (na)koupil soli), jednak po jiných slovesech.

367 Genitiv záporový po nebýt: nebylo kabátu (2624) — mapa s. 501

Genitiv partitivní: (na)koupil soli (2626)

1 M nebylo kabátu
2 Na konstrukci nebylo kabátu se zkoumalo rozšíření genitivu po záporném slovese nebýt.
3 Genitiv záporový po slovese nebýt je charakteristický zejména pro východní polovinu Moravy a pro
Slezsko. Zaznamenán byl často rovněž v záp. polovině Moravy – s výjimkou Brněnska a Prostějovska. Mluva
v mor. městech se shoduje s nář. okolím. (V Čechách byla položka zkoumána na řídké síti bodů: gen. záporový
byl registrován spíše v sev. a východnějších částech území.)
4 nebylo kabátu stč., Db, MČ, sloven., pol.
5 nebylo kabátu Ju 2,4, 6 — Ru 2, 4, 5
7 Položka (na)koupil soli, ubylo vody aj. byla zaměřena na sledování rozšíření genitivu partitivního, tj. sémanticky motivovaného pádu
konkurujícího akuzativu nebo nominativu, jehož užití je dáno snahou mluvčího vyjádřit proti konstrukci s akuzativem (nebo nominativem)

500
 navíc významový odstín množství, částečnosti (vořála ‚ohřála‘ si vodi; dé sena tém koňúm; nastróhali herteplí; př loš tam dřif; uvař si žihlavek;
nakopál pisko; prodajte mi zubú do hrabí; natopili ‚vyškvařili‘ sme sadła).
Genitiv partitivní je rozšířen téměř na celé Moravě (s výjimkou pruhu obcí táhnoucího se od Nového Města na Mor. přes sev.
Boskovicko k Litovli, Brněnska a jz. cípu Moravy). V Čechách je doložen z většiny svč. nář. (kromě Mladoboleslavska), ojediněle i odjinud.

Ši

368 Genitiv záporový po jiných slovesech — mapa s. 501

a) neměli kabátu (2623)
b) neviděli jste naší Mařenky? (2625)
1 M a) neměli kabátu
b) neviděli jste naší Mařenky?
2 Na mapě je pozitivně zachyceno jednak rozšíření předmětového genitivu záporového po slovese nemít,
a to v konstrukci neměli kabátu, tj. s užitím singulárového substantiva konkrétního (nikoli látkového nebo ab-
straktního), jednak rozšíření předmětového genitivu záporového po ostatních slovesech: chleba režného jest ne-
smím; nepošlapaj ňe téj dłášky; ona si rohlíka ňekúpi a; já slečinek f chałupje nechcu; nepotkáłs našéj Hedviki?
aj. Výzkum obou položek byl situován na Moravu.
3 Konstrukce typu neměli kabátu vytvářejí kompaktní areál na východě území českého národního jazyka
v nářečích slezských a východomoravských s přesahy do přilehlých úseků nář. střm., a to na Holešovsko, sv.
Prostějovsko a na Židlochovicko. Porůznu byly zapsány i jinde na Moravě. Situace v mor. městech se shoduje
s nářečním okolím.
Ve srovnání s genitivem po slovese nemít byla genitivní vazba v typu neviděli jste naší Mařenky? zazna-
menána na podstatně menším území: ve Slezsku (kromě již. okraje záp. podskupiny slez. nář.) a v sev. a stř. úse-
ku vm. nář. (kromě záp. okraje). Ačkoli byla položka zaměřena na Moravu, byly spontánní doklady zapsány
také v Čechách: v svč. nář. na širokém Vysokomýtsku a porůznu i jinde v sev. Čechách (zpravidla však jde o le-
xikalizované případy či frazeologismy, např. nedostali sme aňi grejcaru; slova nepromluvili; bába nedala pokoje;
aňi voka nezamhouřila; nedaj stokoruni; čovek nevihraje ňičeho).
4 a) neměli kabátu stč., Db, MČ, sloven., pol., hluž. b) neviděli jste naší Mařenky? stč., Db, sloven., pol.

5 a) neměli kabátu Ju 1, 2, 4, 6 — Ru 4, 5 b) —

Ši

369 Přízvuk a melodie (2131) — mapa s. 503

1 M a) penultimový přízvuk
melodický vrchol na předposlední slabice větného úseku
b) tzv. plzeňské zpívání
2 Mapa šrafami pozitivně zachycuje výskyt penultimového slovního přízvuku a zvláštní intonační typ s me-
lodickým vrcholem na předposlední slabice větného úseku.
Slovní přízvuk byl v psl. volný a pohyblivý, později se stabilizoval (v centru našeho území již ve 12. stol.)
na první slabice slov (přízvuk iniciálový). Tento stav trvá ve spis. jazyce a ve většině našich dialektů dodnes.
Odlišný je přízvuk penultimový, kladený na předposlední slabiku slova. Nejzřetelněji se projevuje ve slez-
ských nářečích ve slovech a slovních spojeních troj- a víceslabičných: stařenka, do Vitkova, stamotadz’,
f Petřkovicach, pohrabovał.
V severním úseku nář. vm. přízvuk v trojslabičných slovech kolísá; penultimový není důsledný, běžnější je
iniciálový.
Jzč. dialekty mají slovní přízvuk iniciálový, byl zde však zaznamenán zvláštní intonační typ s melodickým
vrcholem na předposlední slabice závěrečného taktu promluvového úseku (ze soboti na neďeli; dicki takle vot-
polodne; tadi je to v Maňeťíňe, u ribňíka; já bich tam aňi nechoďil hnát; sedňite si!). V tomto jevu je možno vidět
pozůstatek staršího přízvuku na penultimě. (Podrobněji viz P. Jančák, Intonationserscheinungen im Tschechischen
Sprachatlas. In: AUC-Phonetica Pragensia 9, Praha 1996, s. 105–115.)
Starší nář. literatura se zmiňuje o zvýrazňování penultimy v závěrečném promluvovém úseku také v okra-
jových úsecích svč. nář.; dnešní výzkum zde tento jev zastihl již jako zcela reliktní.

502
 Otázkou zůstává, jakým způsobem stabilizace přízvuku v češtině proběhla.
Podle B. Havránka se přízvuk nejprve ustálil na předposlední slabice a odtud přešel na první (ve slez. nář. je tedy penultimový přízvuk
dochovaným archaismem), podle F. Trávníčka se nejprve ustálil na slabice první a později se ve slez. nář. přesunul na slabiku předposlední
(shodně s polštinou).
Podle A. Lamprechta se u slov dvojslabičných přízvuk na celém území ustálil na první a tím i na předposlední slabice, zatímco ve slo-
vech víceslabičných mohlo být zpočátku kolísání. V centru území se brzy ustálilo ve prospěch přízvuku iniciálového, v okrajových oblastech
trvalo zřejmě déle. V slez. nář. se kolísání upravilo ve prospěch přízvuku penultimového (v návaznosti na polštinu).
Nevylučujeme, že přesah penultimového přízvuku do vm. nář. souvisí s imigrací obyvatelstva z Horního Slezska a Těšínska na
Kelečsko, Vsetínsko, Holešovsko a Přerovsko v 17. stol.

Dále je na mapě izoglosou vymezen areál, v němž byl zaznamenán zvláštní intonační typ, tzv. plzeňské
zpívání. Jde o výrazné vymezení jádra výpovědi na konci větného úseku a týká se rozkazovacích a zvolacích vět
a doplňovacích otázek. Charakteristický je stoupavý průběh k melodickému vrcholu a umístění vlastního jádra
výpovědi do nižší tónové oblasti (Dejte to na stúl!; Gdepa si bila?). Tento typ je vázán na jistou míru expresivi-
ty nebo aktualizace a výrazně se uplatňuje zvláště v živé mluvě dialogické. (Viz P. Jančák, Západočeský into-
nační typ, tzv. „plzeňské zpívání“. In: AUC-Slavica Pragensia 8, Praha 1966, s. 107–121.)
3 Penultimový slovní přízvuk byl zaznamenán ve slez. nář. s přilehlým sev. Valašskem. Ojediněle byl zachy-
cen i dál na západ. Typ s melodickým vrcholem na předposlední slabice větného úseku vytváří areál zabírající
většinu jzč. nář. s přesahem do okrajového úseku lounsko-litoměřického, ve zbytcích byl zachycen ve dvou lo-
kalitách na sz. okraji svč. nář.
Intonační typ zvaný plzeňské zpívání pokrývá souvislou oblast v zč. nář.
4 a) penultimový přízvuk pol. b) —

5 —
Km

ADVERBIA
Adverbia představují svébytný sémantický celek, jenž se vyznačuje i některými specifickými znaky v ob-
lasti tvoření. U mnohých z těchto znaků se projevují geograficky podmíněné diference. Pouze výjimečně se ně-
která adverbia podařilo včlenit do věcně významových souvislostí lexikálních svazků Českého jazykového atla-
su (např. položka ČJA 1, 62 rychle z okruhu „člověk“, ČJA 2, 168 tepleji z okruhu „počasí“).
Nářeční materiál týkající se adverbií se poněkud liší od materiálu ostatních slovních druhů. V případě pří-
slovcí fungují na určitém teritoriu často dva až tři jazykové prostředky vedle sebe. Při výzkumu však byl na-
mnoze zachycen pouze výraz jeden, v dané lokalitě příznakový. Hranice na mapách tak přirozeně ukazují roz-
sah zeměpisného rozšíření jen jednoho výrazu (srov. např. ČJA 5, 407 sotva).
Ze slovotvorného hlediska lze sledovaná adverbia rozdělit do dvou skupin:
1. Podobně jako ve spisovném jazyce jsou dnes u mnoha starých adverbií původní slovotvorné procesy
zastřeny (např. dnes, zítra, spolu). Zvláštní skupinu zde představují příslovce odvozená ze zájmen (např. kam,
tudy, sem). Tvoří se z omezeného počtu základů, např. k-ových, t-ových, s-ových, a jejich tvoření je již záležitostí
historickou.
2. Další skupinu tvoří příslovce se zřetelnou slovotvornou strukturou. Ta vznikla buď odvozováním, nebo
slovnědruhovým přechodem jiných výrazů v adverbia. Nejpočetnější jsou adverbia, která se tvoří z adjektiv té-
měř paradigmaticky formanty -e/-ě, -o a -y (např. dobře, blízko, česky). Svým zakončením se k nim přidružují
příslovce utvořená ze sloves a číslovek (např. mlčky, zkusmo, dvojmo). Velmi živé je adverbializační tvoření, tj.
proces, jehož výsledkem je ustrnutí některých tvarů ohebných slovních druhů a jejich přehodnocení v adverbium.
Nejčastěji jde o ustrnulé pády jmen, a to buď prosté (např. domů, dole, večer), nebo předložkové (např. pozítří,
postaru, posvém); jejich zakončení je tak od původu deklinační koncovka. Do tohoto okruhu náleží rovněž ustr-
nulé tvary slovesné (srov. původní přechodníkový tvar sedě, spřežka vsedě, spojení chtě nechtě).
Slovotvorba příslovcí na rozdíl od jiných slovních druhů disponuje poměrně chudým repertoárem formantů, a tedy
i menší slovotvornou rozrůzněností. Důsledkem je pak polyfunkčnost existujících prostředků. Srovnáme-li však tvoření
adverbií v jazyce spisovném a v českých dialektech, ukazuje se, že se nářečí vyznačují větší pestrostí slovotvorných
prostředků i základů a že se zde hojněji uplatňuje i analogie, srov. např. výskyt celé řady nářečních formantů u příslovcí
vzniklých adverbializací (srov. např. ČJA 5, 379 dolů, ČJA 5, 382 domů, ČJA 5, 392 pozítří, ČJA 5, 393 kvečeru).
Zvláštní pozornost věnujeme depronominálním adverbiím (srov. např. ČJA 5, 374 zde, ČJA 5, 384

504
 kdy) a jejich významu (srov. kde ‚kam‘). Zejména k nim a rovněž i k některým dalším příslovcím se připojují tzv.
postfixy. Postfixální tvoření, tj. tvoření od již utvořených adverbií, se v dialektech bohatě rozvinulo (srov. ČJA 5, 410
postfixy u tázacích výrazů, ČJA 5, 411 postfixy u adverbií). Nář. specifika se objevují i v tvoření komparativu.
Oddíl adverbií je rozdělen podle významu na adverbia místní, časová a způsobová. Některé výrazy (např.
jenom, asi, také) lze řadit i mezi částice.
Při koncipování komentářů zachováváme zásady uplatňované v lexikálních dílech ČJA. Charakteristiky
v oddíle 4 tedy přejímáme z příslušné slovníkové literatury. Etymologické výklady však zařazujeme do oddílu
druhého. Čerpáme zde z Machkova Etymologického slovníku jazyka českého a z knihy Tvoření staročeských
adverbií Z. Rusínové (1984). V oddíle 6 odkazujeme na západoslovanské a některé jiné jazykové atlasy.

Ad verb i a mí s ta

370 kam (2506) — mapa s. 507

kde (2502)

1 M kam
kaj (kej 827)
kany
gde
N kajši 813, kajš 836

2 Položka byla zaměřena na zjišťování podob směrového zájmenného příslovce tázacího kam. Směrové
kam v minulosti ve střm. a vm. nářečích splynulo s místním příslovcem kde a ve Slezsku s výrazem kaj. Tak mají
adverbia kde a kaj v těchto oblastech vedle významu směrového i svůj původní význam místní (srov. oddíl 7).
Obyčejně bývá směrový význam kam vyjadřován příslovcem kde i ve slovenštině, v horní a dolní lužičtině
a v polštině.
Ve spisovném jazyce se ve významu směrovém užívá adverbia kam a výraz kde označuje pouze význam
místní. Obě příslovce se spojují i s postfixy -pak a -ž(e). Srov. ČJA 5, 410.
Nářeční materiál se diferencuje slovotvorně (kam × kde × kaj × kany).
Příslovce kde vzniklo ze (zdlouženého) pronominálního základu (*kъ-) sufixem -de. Od stejného základu,
avšak sufixem -am(o) se tvoří výraz kam (koncové -o později odpadlo) a sufixem -any bylo utvořeno adverbi-
um kany. Kaj je hláskově přetvořené kadě.
Adverbia kam, kde a kaj se navíc pojí s postfixy -pak/-pa, -ž, -též aj. Těm je věnována samostatná mapa.
Srov. ČJA 5, 410.
Hláskoslovné obměny adverbia kde (hde, de; gre) nesledujeme, srov. ČJA 5, 215b.
3 Adverbium kam se vyskytuje v Čechách a na záp. polovině Moravy s přilehlým již. okrajem vm. nářečí.
Pro zbývající území Moravy je charakteristické příslovce kde. Slezská nářečí se vyznačují výrazem kaj, který je
v nejvýchodnějších oblastech v dubletě se slovotvornou variantou kany.
Města se shodují se svým nář. okolím; pouze do měst v oblasti výrazu kde na východní polovině Moravy
proniká jako dubletní adverbium kam.
4 kaj jen nář. kany jen nář.
kam stč. i kamo, Jg i kamo zast., SSJČ i kamo zast. a bás., sloven. kde ve sled. významu jen nář. — Jg, SSJČ nář., sloven., pol. gdzie,
hluž. hdze
5 kam Po 1, Ju 1–4, Ru 2–5 — kde Ju 4, 7
6 OLA 3151, 3149
7 Otázka byla zaměřena na zjišťování nář. ekvivalentů tázacího zájmenného příslovce místa kde. Adverbium kde vyjadřuje místní vý-
znam a bylo zapsáno na celém území českého jazyka s výjimkou slezských nářečí, pro které je charakteristické příslovce kaj (na Těšínsku
a Jablunkovsku v dubletě s odvozeninou kany).
Ve všech městech bylo zachyceno adverbium kde.
K hláskovým obměnám hde, de,… viz ČJA 5, 215b.

Hb

505
 371 tam (2504) — mapa s. 507
1 M tam (ta 828, 832, tame 823, 826-828, tamo 816, tamy 818, tamek 808, 813, 820, 832, tamok 815, tamyk 820,
822, tamej 809, 813, 824, tameky 832, tamykej 832) — tám
támhle (-k, -ne, -n, -čki, táhle 650, -k, -no, tamehle 106, tamhle 102, 116, 133, 510, 14, 30, 63, támle,
-n, -c, -nc, -čki, -nki, tamle 102, 107, 116, 130, 201–203, 206, 208, 210, 214, 249, 257, 316, 410,
422, 434, 436, 448, 456, 458–460, 24, 41, 44, -n, -c, -no, tále 116, 210, 303, 305, 311, 312,
314–319, 323, 324, 331–333, 419, 421, 423, 439, 665, 32, -k, tale 210, támdle 155, 219, 239, 308,
309, 334, 415, 445, 12, 13, 22, 24, 27, 31, 32, 45, -c, -ť, tádle 302, 303, 310, 321, 323, 330, tamdle
45)
hin (himle 301, hindle 301, 302, 304, 305, 307, 310, 321, hidle 305)
hen (han 835, hena 804, 807, 812, 815, 822, 824, 826, 827, heny 830, hyny 830, henaj 807, 810, 811, 820,
henyk 822, 830, hynyk 830, henkék 673, 674, henke 681, henka 815, 816, henkaj 703, 712, 724,
725,739, 740, 743, 745, 746, 749, 750–752, 756, 814, 815–817, 827, henkáj 738, henkaj tam 727)
hentam
2 Mapa je zaměřena na zjišťování nář. ekvivalentů zájmenného adverbia místa tam ‚do toho místa, na tuto
stranu‘ (zkoumáno v souvislosti s otázkou kam?). Ve spis. jazyce se v tomto významu užívá adverbia tam.
Nář. materiál se diferencuje lexikálně (tam × hin × hen), slovotvorně (např. tam × tamhle, hen × hentam)
a hláskoslovně (tam × tám).
Adverbium tam vzniklo z pronominálního základu (psl. *tъ-) pomocí přípony -am. Příslovce hen (to
z *eno) a hin (to z *i-no, nikoli z něm. hin) spojuje společný zájmenný základ, rozdíl mezi nimi pokládáme za le-
xikální. Výraz hen navazuje na slovenštinu a polštinu. Adverbium hentam považujeme za kompozitum.
Ke slovotvorným rozdílům řadíme vedle postfixu -hle s variantami -dle/-le i odvozování dalšími postfixy,
z nichž nejčastější jsou -k (pojí se s adverbiem tam), -a, -aj, -kaj (spojují se s příslovcem hen). Postfixem -hle/-dle/-le se
odvozuje od základů tam/tám a hin. S výjimkou postfixu -hle/-dle se všechny postfixy uplatňují výhradně v nářečích.
Při nář. výzkumu zřejmě nebyl ve všech lokalitách vyzkoumán celý repertoár postfixů. Postfixům jsou vě-
novány souhrnné mapy, srov. ČJA 5, 411.
Na mapě uvádíme pouze postfix -hle, reprezentující variantu spisovnou. Častěji se vyskytující varianty
-dle a -le a zbývající postfixy evidujeme pouze v oddíle 1 M. Největší územní rozsah zaujímá varianta -le. Ta se vysky-
tuje v celých Čechách, na Znojemsku a v oblasti mezi Novým Městem na Moravě, Boskovicemi a Brnem.
Obměna támdle se objevuje roztroušeně po celém území Čech, její varianta tádle je na Domažlicku. Odvozenina
támhle byla zachycena ojediněle v svč. a střč. dialektech a v jzč. městech. Variantou tamhle se vyznačuje svč.
okraj. Forma hindle byla zachycena jen na Domažlicku.
U adverbia tam se nejčastěji objevuje postfix -ek (např. tamek). Bylo zapsáno na Opavsku a Příborsku.
Adverbium hen se pojí zejména s postfixy -kaj (východomoravské a slezské dialekty, často v dubletě s hen), -a (slez-
ské dialekty), -aj (středoopavský nář. typ).
Vedle zč. dloužení u adverbia tam dochází k tomuto od původu emfatickému dloužení i při jeho odvozování
postfixem -hle a variantami -dle/-le. Dlouhé formy (např. támhle, výslovnostně zjednodušené tále), které jsou v na-
prosté převaze, mapujeme, krátké formy, objevující se roztroušeně po celém území Čech, pouze evidujeme v 1 M.
3 Adverbium tam se vyskytuje na celém území českého národního jazyka s výjimkou záp. Čech, kde je hlás-
ková varianta tám. Vm. nářečí, přechod. čes.-pol. dialekty, Příborsko a Opavsko se vydělují příslovcem hen. Na
Chodsku a Klatovsku bylo zachyceno adverbium hin.
Odvozenina támhle se objevuje v celých Čechách s přesahem na Znojemsko a do oblasti mezi Novým
Městem na Moravě, Boskovicemi a Mor. Krumlovem. Na Slovácku bylo zapsána složenina hentam.
Města se shodují se svým nář. okolím.
4 hen jen nář.; Jg též hén, Kt též heno, henok, henky, heneky, henka, tam stč. též tame, taméž, tamo, tamož, Jg též tamo zast., tamok,
henkaj, henaj, SSJČ nář., též hena(j), henka(j) nář. a říd., slo- tamek, tamak, Kt tamy, -k, tamož, SSJČ též tamo, tamť zast.
ven. hovor., pol. a říd. kniž., tamť, sloven. též tamo i tamok nář., pol. též tamo
hentam jen nář.; Kt, sloven. hovor. bás., hluž.
hin jen nář.; stč. též hyn, -ky, Jg hyn, hýn, hyň, hyňť, hynky, hynečky, tám jen nář.
SSJČ též hyn nář., sloven. nář. támhle Jg tamhle, Kt tamle ob., SSJČ ob., též tamhle i tamdle hovor.
a ob., támdle i támle nář., sloven. tamhľa, hluž. tamle

5 tam Po 1, Ju 1–3, 7, Ru 2, 4, 5 — támhle Po 1, Ru 2 — támhlen Ju 4 — támle Ju 1, 3 — támlen Ju 4 — támdle Ju 2, Ru 3 — tádle Ru 3 — hen Ju 7

— hentam Ju 7

6 OLA 3156, 3157

Hb

506
 372 kudy (2510) — mapa s. 509
1 M kudy (kudik 118,119, kudipak, kudipa) — kuri 301, 303–305
skudi 202, 203
kudyma
kudym 630
kady (kaďi 757, kaďe 756, kadiž 444, 41, kadeti, 716 kadipak, kadipa)
skadi
kadyma
kadym (kadimpak 509)
kama (kamadi 73)
kaj
kany 833–836 (též 832)
kedi 312, 318, 329, 330 – keri 318
keryndy 831, 832, 84

gde, hde
N kam 641, 681

2 Mapa je věnována územním diferencím nářečních ekvivalentů spis. kudy, zájmenného adverbia vyjadřující-
ho otázku na směr, kterým se koná nebo má konat pohyb. Nářeční materiál je bohatě rozrůzněný. Všechny formy
vycházejí z k-ového prazákladu a většinou je lze vyvozovat ze starých podob se základem kǫd-/kad-. Přímo na tyto
podoby navazují dnešní varianty kudy a kady, řídce doložený základ ked- je patrně mladší, snad analogický.
Uvedené tři základní podoby, tedy kudy, kady a kedy, jsou pak slovotvorně, příp. hláskoslovně obměňovány.
Za hláskoslovné varianty považujeme obměny kury a kery (s provedenou změnou d > r mezi dvěma sa-
mohláskami, typickou pro Chodsko, viz ČJA 5, 327). Ostatní formy jsou slovotvornými variantami forem základních,
tvořenými jednak pomocí předpony (s-: skudy, skady), především však příponami (někdy nazývanými postfixy):
-k (kudyk), -ž (kadyž), -pak/-pa (kudypak/kudypa, kadypak/kadypa), -ma (kudyma, kadyma, příp. keryma;
formant -ma je patrně od substantiv: lesama, polama), -m (kudym, kadym; tyto podoby jsou patrně novější,
vzniklé kontaminací forem kudy a kudyma, kady a kadyma), -ndy (keryndy; tato podoba vznikla snad konta-
minací našeho kedy s pol. ekvivalentem którędy). Některé sufixy se připojují ke zkrácenému základu ka-: -ma
(kama; také tato podoba může být výsledkem kontaminace mezi sousedními variantami kadyma a kady),
-j (kaj, to patrně z kaďe), -ny (kany). Existuje rozdíl ve využití postfixů -pak/-pa, -k, -ž (jsou fakultativní, lze užít
i podobu bez nich; zde nejsou mapovány – jejich maximální rozšíření sledují mapy ČJA 5, 410; ČJA 5, 411) a postfixu
-ma (v jm. areálu je obligatorní, podoba bez něj zpravidla není možná).
Nelze vyloučit, že uvedené dnešní podoby se vyvinuly za spolupůsobení jiných zájmenných příslovcí,
např. ekvivalentů deiktického tudy: z oblasti mezi Brnem a Mor. Krumlovem je hojně doložena forma tama
(srov. Čižmárová, 2000, s. 406–407), která mohla mít vliv na vznik protějšku kama.
Mimo tento systém stojí zájmenné adverbium kde (s asimilovanou výslovností gde; tato podoba je téměř
vždy v dubletě s obměnou hde, u níž byla ve stč. provedena změna g > h a která byla častěji zapsána u starší ge-
nerace; srov. ČJA 5, 384 kdy, ČJA 5, 215 kdo).
Většina doložených podob má jen výše uvedený specifický význam, avšak formy kde/hde, kaj a kany
(a také nemapovaná kam) mají význam širší, znamenají i „kam“ a „kde“ (viz ČJA 5, 370 kam).
3 Bohatě diferencovaná je především Morava a Slezsko, v Čechách je situace nivelizovanější.
Základním výrazem pro sledovaný význam je kudy/kady, přičemž varianta kady je rozšířená více (tře-
baže se spis. jazykem se shoduje podoba kudy). Zaujímá většinu Čech (bez již. a jz. okraje a Roudnicka) a při-
lehlý okraj jz. Moravy včetně Znojemska, odkud přechází do vých. části střm. nář. a do vm. nář. Na Roudnicku
a záp. Mladoboleslavsku je areál varianty skady, na jehož sz. okraji byla sporadicky zapsána i podoba skudy.
Forma kudy se jako výhradní dokládá z Českobudějovicka (bez Doudlebska) a jz. okraje Čech, v dubletě s po-
dobou kady pak byla zaznamenána především v záp. a sv. Čechách, řidčeji i jinde. Menší areál jejího výhradní-
ho výskytu je ještě na sev. okraji střm. nář. Na Plzeňsku se objevuje forma kedy, zcela ojediněle i kery. Změna
d > r je však charakteristická především pro Chodsko, odkud máme doloženu podobu kury; podoba s -r- byla
zachycena i na Těšínsku – keryndy. Ve střm. nář. je dominantní postfix -ma, který se na velkém areálu v již. a stř.
části střm. nář. připojuje k základu kady- (kadyma), na menším sousedním areálu na centrální Hané pak k zá-

508
 kladu kudy- (kudyma). Holešovsko a sev. okraj vm. nář. se vyděluje variantou kde/hde, záp. a stř. část slez. nář.
formou kaj a Jablunkovsko podobou kany. (Nemapovaný postfix -pak ve formě kadypak byl zachycen v sev. části
čes.-mor. pomezí, jeho varianta -pa ve formách kudypa, kadypa je častá v záp. Čechách; srov. ČJA 5, 410; ČJA 5, 411.)
Ve městech na území Čech je stav nivelizovaný, vedle sebe se obvykle objevují podoby kudy a kady. Na
Moravě je situace různorodější a především někdy odlišná od venkovského okolí; v moravských městech se silně
prosazuje sufix -ma: formy kudyma či kadyma se objevují i ve městech s jinou podobou v okolí, především
však se hojně uplatňuje forma kama, a to zpravidla zcela bez venkovského zázemí.
4 hde jen nář. keryndy pol. którędy
kady stč. též kadyž, kadyto, Jg, SSJČ ob., sloven. kade kudy stč. též kudyž, kudyto, Jg též kudyž, SSJČ též kudypak expr.,
kadym, kadyma, kaj, kama jen nář. kudyž, kudyže obě zast. a expr.
kde v sled. významu jen nář. kudym, kury, skady jen nář.
kery, keryma jen nář.

5 kudima Ju 2 — kadi Po 1, Ju 1–4, Ru 2, 5 — gde Ju 7 — kam Ru 3

6 —
Či

373 sem (2507) — mapa s. 511

1 M sem (sen 673, 678, 708, 728, semka 502, 520, 604, 608–611, 615, 616, 618, 621, 623, 626, 632–634, 636, 642,
651, 654, 662, 673, 91, sen- 622, 625, 627, 634, 756, 801, 821, 91, semki 518, 519, semkaj 712,
714, 725, 726, 737, 745, 746, 72, 74, sen- 737)
semhle 106, 107, 109–112, 123, 124a, 127, 134, 136, 158, 162, 211, 212, 226, 228, 235, 240, 244, 247,
311, 404, 421, 456, 459, 01–08, 10, 12, 51, 53, 94, -k 665 (semle, -k 615, 665, -n 157, 227, -čki
103, 105, semdle 132, 146, 149, 218, 220, 236, 238, 239, 304, 308, 309, 310, 319, 321, 323, 333,
334, 413, 437, 446, 449, 450, 457,13, 22, 24, 27, 31, sen- 304)
hev (hav 834, 835, hefka 801, 821, heva 801, 809, 822, 824, 826, 827, 82, hevy 822, hevyk 801, 822, hevaj 802,
805, 808, 810, 813, 819, 820, -ky 810)
tu (tuhle 123, tule 457, 609, tudle 310, 411, 610)
tudy 738 (-k 814, 815, 827)
tady
2 Zjišťovaly se nář. ekvivalenty směrového zájmenného adverbia sem ‚na toto místo‘ (na otázku kam?). Na
části území, zejm. ve Slezsku a v přilehlých oblastech, se užívá adverbií tu, tady/tudy i ve významu směrovém
(srov. ČJA 5, 374).
Nář. materiál se člení lexikálně (sem × tu × hev) a slovotvorně (např. tu × tudy × tady).
Příslovce sem se tvoří od starého pronominálního základu (psl. *sь) příponou -em(o). Původní koncové
-o stejně jako např. u tam odpadlo. K původu tu, tudy, tady a hev viz ČJA 5, 374.
Navíc se adverbia sem a tu pojí s postfixy -hle/-dle/-le, -ka, -kaj, -ky, u výrazu hev se objevuje vedle postfi-
xu -ka i -a a -aj. Kromě postfixu -hle se ostatní postfixy uplatňují výhradně v dialektech.
Na mapě vedeme pouze postfix -hle, shodný s jazykem spisovným. Jeho varianty -dle/-le a ostatní postfi-
xy evidujeme v 1 M (v další části komentáře přinášíme popis jejich územního rozložení). Tamtéž evidujeme
i další ojedinělé postfixy (např. tudyk) a jejich kombinace (např. semlek). Všem postfixům jsou věnovány sou-
hrnné mapy, viz ČJA 5, 411.
Pouze pro Čechy je příznačný postfix -hle s variantami -dle a -le (v dubletě s adverbiem sem). Nejčastější
je varianta semle, ta se vyskytuje na celém území Čech. Obměnou semdle se vyznačují zejména Chodsko, širší
Českobudějovicko, Ledečsko a Vysokomýtsko. Postfix -hle (semhle) byl zapsán soustředěněji v svč. dialektech,
ojediněle i jinde na území Čech a v severozápadočeských městech. Formy tuhle, tudle a tule byly zachyceny spo-
radicky na okrajích Čech.
Moravu a Slezsko charakterizují jiné postfixy. Ve střm. nářečích se příslovce sem často spojuje s posfixem
-ka, na vých. Moravě ojedinělě s postfixem -kaj. Slezské hev se pojí s postfixy -aj (záp.) a -a (vých.).
Na mapě graficky nezaznamenáváme podobu sen, kterou mělo zájmeno sem v minulosti. Zachytili jsme ji
jen v 1 M.
Spisovný jazyk užívá v daném významu pouze příslovce sem.

510
3 Pro celé Čechy a Moravu je charakteristické adverbium sem. Pouze slezská nářečí se vydělují výrazem
hev, který bývá často v dubletě s příslovcem tu. To bylo ojediněle zapsáno i v svč. dialektech. Adverbium tady
se objevuje méně často v sev. polovině vm. nář. a sporadicky na stř. Moravě.
Mluva ve městech se vcelku shoduje s okolní nář. situací. Pouze do slezských měst navíc proniká adverbi-
um sem.
4 hev jen nář.; Kt nář., též hevka/-aj, hevajky mor. a slez., hluž. hew tady v sled. významu jen nář.
sem stč. též semo, sěm(o), Jg též semo, siemo obě zast., semka zhrub., tu jen nář.; stč., Jg, SSJČ nář., sloven. nář., pol. též tutaj
SSJČ též zast. a zř. kniž. semo (semka obl.), Kt semkaj, semky tuhle SSJČ hovor. a ob., řidč., též říd. -n, -non, -nonc, -ečky, -tu,
Ostravsko, sloven. též semká hovor., hluž. tudle ob., též -c, -nc, tule nář.
semhle SSJČ ob., semdle a semle nář., hluž. semle tudy v sled. významu jen nář.

5 sem Po 1, Ju 1–3, Ru 1–5 — semhle Ru 2 — semle Ju 1, 3, Ru 3, 4 — semdle Po 1, Ju 2 — tu Ju 7

6 ASJ IV 415:17a, MAGP 508, AJK 35:2, OLA 3153
Hb

374 zde (2503) — mapa s. 513

1 M zde
zdet (detki 443, zdetki, zdetle 444, 461)
tadi (taj/taji, tej 201, tari 301–304, 306, 310, tadik 506, 609, 618, 627, 635, 650, 651, 669, 704, 708, 731,732,
738, 740, 747, 750, 806)
tadihle 101, 102, 103, 105, 107, 109, 112, 115, 122, 125, 127, 130–132, 135, 142, 144, 145, 147, 148,
152, 155, 157–162, 205, 206, 208, 211–213, 222, 225–228, 232, 239–241, 245, 246, 312, 314, 336,
406, 411, 413, 415, 418, 419, 501, 502, 510, 12, 25, 26, 45 (taji-/taj-, -n, -nc, -c, -čki, -nki, tadidle,
tadle, taji-/taj-, -n, -nc, -c, tadile, tale, taji-, taj-, -n, -c, -k, tadikle 124, 113–116, 118, 119, taji-,
taj-, -n, -nc, -k)
tle
tu, tú (též 622, 624, 609, tuto 755, tútadi 206, tukaj 702, 703, 832, 734, 84, tukej 832, tutaj 816)
tuť 637, 655–657, 814
tuhle, túhle (stejné body výskytu jako u tadyhle) (-ečki, tudle/túdle, -t, tule/túle, -c)
tudi (tudyk 738, 747, 806, 809, 812, 814, 816, 827, 828, tudejky 813)
toť (tot 732, 734, 742, totok 639, totka 650, 651, totka 638, totki 669, toťkaj 702, 703, 750, totkaj 734, 742)
oto (uoto 833, 835, 836, tuoto 810–812, 826, 828, 84, ototu 826, uototu 834)
hev (heva 809, 812,823, 827, 828, hevy, hevyk 818, 822, hevek, heveka, heveky 819, hevaj 801, 803, 807–813,
815, 827, hevajky 810, 812, hefka 801, 816, 826, hefkaj 816, 832, 84)
2 Zjišťovaly se nář. ekvivalenty pro zájmenné příslovce místa zde ‚na tomto místě‘ (na otázku kde?). Ve
spis. jazyce se v sledovaném významu vedle adverbia zde užívá i adverbií tu a tady. Dublety, popř. triplety jsou typické
pro dialekty na většině území českého jazyka.
Nář. materiál se člení lexikálně (zde × tady × hev) a slovotvorně (např. tady × tudy × tu × tuť × toť × oto).
Adverbium zde vzniklo ze zájmenného základu (psl. *sъ) příponou -de. Výrazy tady a tudy jsou odvozeny
z pronominálního základu (psl. *tъ) příponami -ady, -udy. Ze zájmenného základu přidáním postfixu -ť bylo
utvořeno příslovce tuť (podle Mch je u nejasné). Příslovce toť se skládá z pronominálního základu (psl. *to)
a z postfixu -ť. Spřežka oto má stejný kořen, k němu je připojeno interjekční o. Byla přejata ze sousední polšti-
ny. Může vystupovat i jako komponent ve spřežce tuoto, jíž se ukazuje na blízké objekty. Nář. hev má zřejmě
společný zájmenný základ s adverbiem hen (to z *en), avšak liší se koncovým v-ovým formantem.
Navíc se příslovce tady a tu na území Čech pojí s postfixem -hle, popř. jeho variantami (jako reprezentu-
jící volíme variantu spisovnou, přestože není většinová). Jeho celoúzemní varianty -dle a -le (u tady je i ojedině-
lá varianta -kle) na této mapě nezobrazujeme, pouze je uvádíme v 1 M a v další části komentáře přinášíme jejich
územní popis. Stejně postupujeme v případě dalších postfixů (např. -ť, -k, -ka a -j), s nimiž se spojují na Moravě
a ve Slezsku výrazy tady, tu a hev. Méně časté postfixy a jejich kombinace (např. tadyhlenc) a spojení dvou pří-
slovcí (např. tútady) vedeme pouze v 1 M. Nejčastější z nich lze vymezit i územně (např. tadydle-n je ve vých. Če-
chách, dále na Roudnicku a Mladoboleslavsku). Některým výše jmenovaným postfixům jsou věnovány samo-
statné mapy, srov. ČJA 5, 411. Aby nedošlo ke zkreslení nář. situace, některé postfixy na této mapě necháváme, a to
postfix -hle (postfix -dle obsahuje i zč. obměna tle, která vznikla zřejmě zkrácením (synkopou) místních forem

512
 tadydle nebo tudle), -t u příslovce zde a -ť u výrazu to. Poslední adverbium se vyskytuje pouze ve spojení s post-
fixem. Mezi prostředky hovorové češtiny se řadí postfix -hle, ostatní jsou příznačné pouze pro dialekty.
Pro Čechy jsou typické formy s postfixem -hle a jeho variantami. Nejrozšířenější jsou varianty -dle a -le
pojící se s adverbii tady a tu/tú (tadydle/tadyle, tudle/túdle/tule/túle). Objevují se na většině území Čech.
Méně častá je obměna -hle (tadyhle, tuhle/túhle) v svč., střč. a přilehlých jzč. dialektech. Varianta -kle (tadykle)
vytváří mikroareály na Náchodsku a Doudlebsku. Morava a Slezsko se vyznačují jinými postfixy. Na Moravě se
příslovce tady pojí nejčastěji s postfixem -k, výraz to s postfixem -ť (tuť je ojediněle na Boskovicku), popř.
s -kaj. Ve slezských dialektech bývá výraz hev často spojen s postfixy -ka a -aj.
Na mapě vzhledem k její složitosti graficky nevyznačujeme zjednodušování artikulace u forem tady (taji/
taj) a složených s tady- (např. taj-/tajidle, tajihle, tajile), přestože se tyto starší formy vyskytují na většině území
Čech kromě okrajů a pásu mezi městy Louny a Benešov (jsou vedle nezměněného příslovce tady, popř. odvo-
zenin s tady). Vedeme je pouze v 1 M. Tamtéž uvádíme i chodskou podobu tari, u níž proběhla změna d > r.
Časté emfatické dloužení u výrazu tu (tú, ale i túdle, túhle, túle) na mapě zaznamenáváme. Tyto zdloužené po-
doby se vyskytují promíšeně s variantami nezdlouženými.
3 Jazyková situace je značně komplikovaná. Pro celé území Čech a částečně Moravu jsou typické dublety,
popř. triplety. Proti sobě stojí celoúzemní deriváty s kořenem t- a lexémy zde(t) na jihu Čech a hev ve slezských
dialektech.
Největší územní rozsah má adverbium tady. Vyskytuje se na celém zkoumaném území s výjimkou většiny
slezských nářečí (zde derivát tudy). Adverbium tady bývá v dubletě s odvozeninou tu (v Čechách promíšeně se
zdlouženým tú, které se vyskytuje na jihu Čech jako forma jediná). Ta je na rozdíl od výrazu tady i ve Slezsku,
nebyla však zjištěna ve většině čm., střm. a dolských dialektů. Vých. polovinu Moravy charakterizuje i příslov-
ce toť. Spřežka oto byla zachycena na větší části slezských nářečí.
V Čechách se adverbia tady a tu pojí s postfixem -hle a jeho variantami. V zč. dialektech bylo zachycena
forma tle.
Městská mluva se v podstatě shoduje se svým venkovským okolím, pouze do některých mor. měst proni-
ká ze spis. jazyka příslovce zde.
4 hev jen nář.; hluž. hew tuhle SSJČ též -n, -non, -nonc, -čky, -tu řidč., vše hovor. a ob., -dle
tady stč., Jg, SSJČ, Bš tadě, taje horň., hluž. též -c, -nc, vše ob., sloven., tuhľa, tuľa nář.
tadyhle SSJČ hovor. a ob., -dle též -nc řidč., obě ob., tadyk nář. i Bš tudy jen nář.; stč., Jg, SSJČ nář.
tle jen nář. tuť jen nář.; Jg, SSJČ tuď zast. a nář., Bš
toť jen nář.; stč., Kt též toťkaj mor., SSJČ též toťká, obě nář., Bš, slo- oto jen nář.; pol.
ven. kraj. zde stč. též sde, Jg, SSJČ
tu stč., Jg, SSJČ, sloven. tuná hovor., pol. též tutaj, hluž. zdet Jg zdětky mor., Kt zdeť, též zded již. Čechy, SSJČ zdeť zast.
tú, túhle jen nář.
5 tadi Po 1, Ju 1–4, Ru 1, 2, 4, 5 — tádi Ju 4 — tady Ju 7 — taji Ju 1 — tajik Ju 2 — tadihle Ju 4, Ru 5 — tadidle Po 1 — tadiklen Ju 4 — tadik Po 1,
Ju 4 — tudyk Ju 7 — tu Po 1, Ju 1, 2, 7, Ru 2, 4, 5 — tudle Po 1, Ru 1, 3 — tule Ru 4

6 MAGP 507, PLPJ 71, SSA 10.108, OLA 3154 (tu), 3152 (sedí tady)
Hb

375 všude (ČJA 5, 313a) — mapa s. 515

1 M fšude (šude, všuhde 740, 748, -hďe 738, 747, fšudež, šudež)
fšade (šade, fšahde 724, 739, fšadež) — fšaj 824–827, 829
fšudi (šudi, šudiž, fšudiž)
fšadi (šady, fšadiž) — fšindi
2 Sledovali jsme nář. ekvivalenty příslovce místa všude ‚na všech místech‘ (na otázku kde?). Ve spis. jazyce se
užívá forem všude a všudy (všudy je charakterizováno jako řidší).
Nářeční materiál se diferencuje slovotvorně (všude × všade × všudy × všady) a hláskoslovně (např. všady
× všindy).
Formy všude, všade, všudy a všady se odvozují od pronominálního základu vьš- příponami -ude, -udy (< ǫde,
ǫdy), -ade, -ady (< ęde, ędy). Příslovce všaj je hláskově přetvořené všadě. Podoba všindy vznikla rozložením no-
sovky (v návaznosti na polštinu).

514
 K slovotvorným rozdílům také řadíme deriváty utvořené postfixem -ž (všudež, všudyž, všadež, všadyž).
Ty nemapujeme, evidujeme je pouze v 1 M a v této části komentáře přinášíme jejich popis. Postfixům je věno-
vána samostatná mapa, viz ČJA 5, 410.
Odvozeniny s postfixem -ž se objevují zejména v záp. polovině Čech. Nejčastěji byla zaznamenána forma
všudež. Ta byla zapsána na záp. okraji Čech. Odvozenin všadyž v jzč. dialektech je méně, zcela ojedinělé je tam-
též všudyž a všadež.
Do mapování jsme nezařadili zjednodušování skupiny vš- > š- (šude, šudy a šade, šady). Nemapujeme ani
podoby všuhde a všahde. Na mapě nezaznamenáváme ani pravidelné střm. hláskové změny u > o, u formy všu-
de. Na části střm. dialektů byly zachyceny podoby všade, všad . Vznikly hláskovou změnou koncového y u for-
my všady, a to změnou y > e, , srov. ČJA 5, 47. Na mapě střm. podoby všade, všad nevedeme, uvádíme jen formu všady.
3 Jazyková situace je na území českého jazyka značně složitá, zvláště v záp. polovině Čech jsou časté dublety, popř.
triplety. Územně se vyčleňují areály se základem všu- a vša-, stejně dobře lze postihnout areály se
zakončením -de (k střm. -e srov. odd. 2) a -dy.
Adverbium se základem všu- (všude) je typické pro sev. polovinu Čech (jinde v Čechách – častěji na zá-
padě – jako dubletní). Na jihu Čech, na Litovelsku a ve vých. slezských nářečích je forma všudy. V přechodo-
vých nářečích čes.-pol. bylo zapsáno příslovce všindy. Zbývající území charakterizují formy se základem vša-.
Největší územní rozsah má derivát všady, který zaujímá téměř celé střm. a vm. dialekty bez sev. části, dále je
v již. a záp. Čechách. Zde je v dubletách, popř. v tripletách s všude a všade.
Odvozenina všade se vyskytuje i na větší již. polovině střč. dialektů, v sev. částech vm. nář. a na výcho-
dě slezských nářečí. Ostravický úsek se vyznačuje výrazem všaj.
Zakončení -de je zvláště v svč. a střč. dialektech, soustředěněji na Židlochovicku, v sev. úseku vm. dialek-
tů, na slezském území pak mezi Odrou a Ostravicí. Na zbývajícím území dominuje zakončení -dy.
Svč. a střč. města se shodují s nář. okolím, do ostatních měst proniká zřejmě vlivem spis. jazyka všude.
4 všade stč., Jg, SSJČ ob., sloven. všade [-dě], pol. wszędzie všindy jen nář.; pol. wszędy
všady stč., Jg, SSJČ ob. všude Jg též enklit. že, SSJČ též všudejž říd., hluž. wšudźe
všaj jen nář.; Kt Ostrav., Bš též všaje slez. všudy stč. též všidy, Jg, SSJČ řidč., hluž. wšudy

5 fšude Ju 1–3, Ru 3, 4 — šude Po 1 — fšade Ju 1, 7, Ru 1 — fšudi Ru 2 — fšadi Ru 2, 4 — fšadik Ru 5

6 OLA 3168
Hb

376 nahoře (1234) — mapa s. 517

1 M nahoře — nahóře
hore (hóre 724)
navrchu (-ŕ- 753)
2 Bylo sledováno zeměpisné rozšíření adverbií místa (na otázku kde?) s významem ‚na povrchu něčeho, na
místě položeném nad něčím‘. Ve spisovném jazyce se v tomto významu užívají adverbia nahoře a navrchu.
Naším výzkumem byl vedle rozdílů lexikálních (nahoře × navrchu) a slovotvorných (nahoře × hore) za-
chycen též rozdíl hláskoslovné povahy, a to dloužení kořenného -o- (nahóře).
Za základ všech zachycených podob posloužila substantiva hora, vrch a jejich předložkové i prosté pádo-
vé formy (srov. též ČJA 2, 150 shora). Zatímco příslovce nahoře a navrchu vznikly adverbializací spojení předložky
na s tvarem lok. sg. hoře, vrchu, podoba hore je adverbializovaný prostý (bezpředložkový) tvar lok. sg. (již ve
stsl. gorě, stč. hořě). Podoba hore (s r namísto ř) navazuje zřejmě na sousední slovenské jazykové území, vylou-
čit však nelze ani vliv výrazů se základem hor- (hora, horní).
V obměně nahóře je -ó- důsledkem pozdějšího (zřejmě emfatického) dloužení původně krátké samohlás-
ky o před ř (srov. ČJA 5, 195 shoří).
3 Výrazný čes.-mor. protiklad tvoří adverbia nahoře a navrchu.
V Čechách převládá forma nahoře; její hlásková obměna nahóře dominuje v svč. nář. Jako dubletní byla
zachycena na jv. Mladoboleslavsku, na širším Roudnicku, v manětínském úseku, na Příbramsku, sv.
Strakonicku, mezi Prachaticemi a Českými Budějovicemi a v doudlebském úseku.
Pro Moravu a Slezsko je charakteristické příslovce navrchu (jako dubletní přesahuje zejména do oblasti
svč. nář.).

516
 V oblasti vm. nář. se vyskytuje forma hore (na Vsetínsku, Uherskobrodsku a sev. Břeclavsku).
Situace ve městech se v podstatě shoduje s nář. okolím, do většiny mor. a slez. měst proniká podoba
nahoře.
4 hore jen nář.; stč. hořě, Jg, SSJČ nář., sloven., hluž. horjeka, hovor. nahoře jen nář.; stč. na hóře, pol. na górze
horka navrchu stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. na wierzchu
nahoře stč. na hořě, Jg na hoře, SSJČ

5 nahoře Ju 3, 5, Ru 2, 3 — nahoře Ju 1, 2, 4, 5, Ru 4 — hore Ru 5 — navrchu Po 1, Ju 1, 4, 6, Ru 2, 4

6 AJPP 326 a), SSA 11.87, OLA 3158
Ko

377 nahoru (143) — mapa s. 517

1 M nahoru (nahor 608, nahuru 829, na gure 832–834, nagurym 835, 836) — nahóru — nahorú
hore (hóre 724)
zhúru
dohúri (dohury 818, 819)
navrch
dovrchu
2 Na mapě se sleduje územní rozšíření směrových adverbii (na otázku kam?) s významem ‚směrem k místu
vyššímu nebo výše položenému‘. Ve spisovném jazyce se v tomto významu užívají adverbia nahoru, vzhůru, na-
vrch a dovrchu.
Výzkumem byl vedle rozdílů lexikálních (nahoru × navrch) a slovotvorných (nahoru × hore × zhůru × do-
hůry, navrch × dovrchu) registrován též rozdíl hláskoslovné povahy, a to dloužení kořenného -o- (nahóru)
a koncového -u (nahorů).
Základem všech zachycených podob jsou předložkové vazby (popř. prostá pádová forma) substantiv hora
a vrch. Jejich původní konkrétní význam byl vystřídán abstraktním významem směrovým (srov. též ČJA 2, 150 sho-
ra, ČJA 5, 376). Pokračováním předložkových spojení jsou příslovce nahoru (na + akuz. sg. horu), navrch (na + akuz.
sg. vrch), vzhůru (vz + akuz. sg. hůru < huoru < hóru; zjednodušením výslovnosti – odpadnutím počátečního v –
vznikla varianta zhůru), dohůry (do + gen. sg. hůry < huory < hóry) a dovrchu (do + gen. sg. vrchu).
Podoba hore je adverbializovaný bezpředložkový tvar lok. sg. (již ve stsl. gorě, stč. hoře); zachycena byla
v oblastech, kde se význam směrový a místní nerozlišuje (srov. ČJA 5, 370). Hláska r namísto ř se do formy hore do-
stala zřejmě vlivem slovenského sousedství (srov. zeměpisné rozšíření), nelze však vyloučit ani vliv výrazů se zá-
kladem hor- (hora, horní).
V obměně nahoru je -ó- důsledkem pozdějšího (zřejmě emfatického) dloužení původně krátké samo-
hlásky o před ř (srov. nahóře, ČJA 5, 376). K dloužení koncového -u v podobě nahorů dochází patrně analogicky
podle adverbia dolů.
3 Rozsáhlé areály tvoří obecně české a zm. adverbium nahoru (případně varianta nahóru), většinové mor.
a slez. příslovce navrch a vm. forma hore.
Hláskoslovná obměna nahóru převládá zejména v oblasti svč. nář. (jinde v čes. nář. v užším smyslu byla
zachycena většinou jako dubletní) a obměna nahorů je typická zvláště pro oblast jzč. nář. vymezenou městy
Prachatice, Strakonice, Klatovy a Železná Ruda.
Slovotvorná varianta zhůru byla soustředěněji zapsána ve stř. a již. části střm. nář. a v nejvýchodnější oblasti
svč. nář. Příslovce dohůry je doloženo ze širšího Královéhradecka a ze dvou obcí bývalého Slezska a pojmeno-
vání dovrchu pak zejména z ostravického úseku slez. nář. a z Kyjovska.
Ve městech je situace v podstatě shodná s venkovským okolím, jen do mor. měst navíc proniká příslovce
nahoru.
4 dohůry jen nář.; Jg do hory, SSJČ nář., sloven. dohora, pol. do góry nahorů jen nář.
dovrchu (stč. do vrchu ‚vrchovatě, do posledního místa‘), Jg, SSJČ, nahóru jen nář.; stč. na hóru
sloven. navrch stč., Jg, SSJČ, sloven., pol. na wierzch
hore jen nář.; Jg, SSJČ nář., sloven., hluž. horje zhůru jen nář.; stč. vzhóru, Jg i SSJČ vzhůru, pol. w górę
nahoru stč. na horu, Jg, SSJČ, sloven. nahor, pol. na górę, hluž.
na horu

518
5 nahoru Ju 3, 4, Ru 2 — nahoru Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 4 — nahouru Ru 2, 3 — nahoru Ru 2 — hore Ju 7, Ru 4, 5 — dohúri Po 1 — navrch Ju 6
6 —
Ko

378 dole (1235) — mapa s. 519

1 M dole — dóle — doule — dúle — dule
vdole — vdóle — vdule (vdůle 645)
vdúli (též 113, 643)
nadole (též 119, nadóle 119, naduł 823)
dolu (též 823, -ú 746, 739) — dólu (-ú 724, 748, 749)
2 Místní adverbium dole (na otázku kde?) s významem ‚na místě položeném nízko‘ vzniklo ze stč. substan-
tiva dól (< *dolъ) ustrnutím bezpředložkového tvaru lok. sg. dole (< dolě, to napodobením bezpředložkového
lok. gorě ‚nahoře‘).
Naším výzkumem byly zachyceny vedle rozdílů slovotvorných (dole × vdole × vdůli × nadole × dolu) též
rozdíly hláskoslovné povahy (např. dóle, doule, dúle, dule).
Z tvaru nom. sg. dól se zřejmě náhradně dloužené -ó- rozšířilo i do tvaru lok. sg., a tudíž i do podoby pří-
slovce dóle (již stč.). Reflexem tohoto -ó- jsou podoby důle, dule, doule. Forma důle vznikla pravidelnou změ-
nou ó > uo > ů. Toto ů jednak podléhalo pravidelnému krácení (srov. ČJA 5, 208), jednak se též měnilo v ou
(doule).
Ze stejného území v záp. Čechách pochází i forma nahouru – viz Havránek, B.: Nářečí česká. In: Československá vlastivěda III, Praha
1934, s. 109; náš výzkum však tuto podobu nezachytil.
Podoba dolu je pokračováním tvaru stč. směrového adverbia dolóv (též od substantiva dól), kde koncové
-v odpadlo a samohláska -ó- se pravidelně změnila v uo a následně v ů (podobně i adverbium domů < domóv,
viz Rusínová, 1984, s. 17). Sufix -ů se zřejmě zkrátil analogicky podle adverbia nahoru. V oblastech, kde byla za-
chycena forma dolu, dochází k záměně směrového a místního významu. K tomuto zaměňování docházelo již
v stč. období.
U zachycených variant dóle, dólu se jedná o pozdější zdloužení původně krátké kořenné samohlásky -o-
(srov. ČJA 5, 193).
Podoba nadole byla vytvořena analogicky podle antonyma nahoře.
Formy vdole/vdůli, vdule jsou pokračováním pův. předložkového spojení v dole / v dóle, které se v stč. památkách
(až do počátku 16. stol.) objevuje často vedle tvaru dole. To mohlo (podle Rusínové, 1984, s. 15) souviset se zánikem
bezpředložkového lokálu v historické situaci, kdy se ještě živě pociťovalo spojení adverbií vdole a dole se substantivem
dól. Pozdější změna významu (i hláskové podoby) slova dól ‚důl‘ jen upevnila existenci adverbia dole.
Koncovka -i ve formě vdůli je patrně původním jo-kmenovým zakončením lokálu. Územní rozšíření po-
doby vdůli se částečně shoduje např. s rozšířením tvaru v lesi (srov. ČJA 4, 74 lese lok. sg. m.).
3 Mapa představuje poměrně složitou jazykovou situaci.
V Čechách byly nejčastěji zachyceny podoby dole a dóle, přičemž v sev. polovině převládá varianta dóle
(na Náchodsku a v podorlickém úseku svč. nář. však jako dubletní vedle důle). V již. polovině byly častěji za-
chyceny obě podoby vedle sebe. Forma dole převažuje na Jindřichohradecku a v oblasti čm. nář. Na
Rakovnicku byla zapsána obměna doule, jež však byla vždy zachycena vedle varianty dóle, někdy i dole. V širo-
kém pruhu území jzč. nář. – jehož osu tvoří města Klatovy, Strakonice, České Budějovice – se navíc objevuje
forma vdole (jako nedubletní poněkud častěji na širokém Klatovsku).
Nejrozšířenějšími podobami na Moravě jsou varianty důle a dule. Obměna dule je typická pro střm. nář.,
na přilehlé nejvýchodnější části svč. nář. a dále zhruba v záp. polovině vm. nář. s výběžkem k Brnu byla zazna-
menána podoba důle. Na území mezi Brnem a Boskovicemi a na Tišnovsku se užívá odvozenina vdůli, forma
vdule pak byla zachycena zejména na Zábřežsku a Jevíčsku. Areál podoby dolu zaujímá vých. polovinu vm. nář.
a již. podskupinu slez. nář., na Valašsku převládá varianta dólu.
Pro Slezsko je příznačná podoba nadole.
Situace v českých městech je shodná s venkovským okolím, do moravských a slezských měst vlivem spis.
jazyka proniká forma dole.

520
4 dole stč., Jg, SSJČ, sloven. nadole jen nář.; pol. na dole
dóle jen nář.; stč. duole vdole stč., Jg, SSJČ zast., pol. a hluž. w dole
dolu v sled. významu jen nář.; sloven. vdóle jen nář.; stč. v dóle
dólu, doule, dule jen nář. vdule jen nář.
důle v sled. významu jen nář.; Jg zast. vdůli SSJČ kniž., poněkud zast. v důli

5 dole Ru 2, 3 — dóle Ju 1–5, Ru 2, 4 — dúle Po 1, Ju 4, 6, Ru 5 — doule Ru 3

6 AJPP 326 b), SSA 11.88, OLA 3160
Ko

379 dolů (144) — mapa s. 521

1 M dolú — delú — dolu — dólu — doulu — dulu (též 636) — doluv
dúle (též 738, 92, 94, doule 713) — dule (dole 673)
nadul (též 814, 93)
2 Směrové adverbium dolů (na otázku kam?) s významem ‚směrem k místu nízko položenému‘ vzniklo ze
stč. tvaru dolóv (stsl. dolovъ) zjednodušením pův. u-kmenového zakončení -óv (ó > uo > ů – srov. v nářečích do-
chovanou podobu doluv, koncové -v odpadlo v důsledku jeho bilabiální výslovnosti).
Vedle rozdílů slovotvorných (dolů × důle × nadul) se v získaném materiálu projevily především rozdíly
hláskoslovné (např. dolu × delů × dólu).
Forma důle je variantou místního adverbia dole (k podobě důle srov. ČJA 5, 378); zachycena byla v oblastech,
kde se význam směrový a místní nerozlišuje (srov. ČJA 5, 370). Podoba důle v sev. úseku střm. nář. podlehla pravi-
delnému krácení ú > u (srov. ČJA 5, 208).
Analogicky podle nahoru, tzn. ze spojení předložky na s tvarem. akuz. sg., byla vytvořena forma nadul
(< nadul < naduol < nadól).
Adverbium nahoru zřejmě též ovlivnilo zkrácení koncovky -ů u podob dolu, dólu, doulu.
U obměny delů došlo ke změně -o- v -e-, která byla na stejném území zaznamenána i u jiných slov, např.
demů, čečka (srov. ČJA 5, 82).
Varianty s -u- a -ou- v kořeni (dulu, doulu) jsou patrně reflexem starého zdlouženého kořenného -ó-
(k tomu srov. vznik podob dule, doule, viz ČJA 5, 378).
U zachycených podob dólu, dólů se jedná o pozdější dloužení původně krátké kořenné samohlásky -o-;
není zde provedena kvalitativní změna, které podléhala samohláska ó se starou délkou (srov. ČJA 5, 193).
3 V Čechách jsou nejvíce rozšířeny podoby dolu a dólu. Zatímco zdloužená varianta je typická zejména pro
sev. polovinu Čech, pro již. polovinu a přilehlou oblast čm. nář. je charakterističtější podoba dolu (často však
v dubletě s variantou dólu). Na Rakovnicku byla navíc zachycena forma doulu. V záp. části jzč. nář. byla zapsá-
na podoba dolů, shodná se spis. jazykem, vedle ní byla zaznamenána na Domažlicku, širším Klatovsku a na
Sušicku obměna delů.
Největší územní rozšíření na Moravě má forma důle s obměnou dule; byly zachyceny zhruba na východ
od linie Litovel–Brno–Mikulov v části oblasti střm. nář. a v již. polovině vm. nář. (zkrácená obměna dule je
běžná na širokém Prostějovsku).
Do sev. části střm. nář. po linii Litovel–Boskovice přesahuje z Čech podoba dolu, ta je typická i pro sv.
polovinu vm. nář. a pro již. část slez. nář. Podoba dolů vymezuje menší areál na záp. Moravě mezi městy Nové
Město na Moravě, Boskovice, Brno a Tišnov. Jz. část střm. nář. se vyděluje variantou dulu. Zdloužená obměna
dólu byla zachycena na Vsetínsku a podoba doluv na území jižně od Opavy.
Forma nadul je charakteristická pro sv. polovinu slez. nář. a pro přechodová nářečí čes.-pol.
Města se většinou shodují s nář. okolím, navíc tam vlivem spis. jazyka proniká podoba dolů.
4 delů jen nář. dólu, doulu jen nář.
dolu v sled. významu jen nář.; sloven. důle jen nář.; hluž. dele
dolů Jg, SSJČ dule, dulu jen nář.
doluv stč. dolóv, Jg zast. dolow nadul Jg na důl, SSJČ zast. nadůl, nář. nadol, sloven. nadol, pol.
w dół, na dół
5 dolú Ju 7, Ru 2, 4 — dólu Po 1, Ju 1–5, 7, Ru 4 — doulu Ru 2–4 — dúle Ju 6, Ru 5
6 —
Ko

522
 380 vedle (73) — mapa s. 523
1 M vedle (vedlé 710, 719, 731, 732) — bedle (též 215, 245, 504, 603)
vedlevá 718, 731, 732, 745. 75
vedla (vedlá 736, 737)
vedli (vedlí 719)
vedlivá
podle (podlé 710, 732)
podla 739, 741, 750, 752 (podlá 732, 735)
podli 611–615, 626
podlivá 634, 635
2 Nář. ekvivalenty příslovce vedle ‚v těsné blízkosti něčeho, někoho‘ se liší zakončením (vedle, -é × vedla,
-á × vedli, -í) a záměnou retnice (vedle × bedle). Podle Mch různé formy příslovce vznikly z předložkových spo-
jení ve-, po- + příslušný tvar stč. déle, dél, psl. *dьľa (‚délka‘).
Varianta vedli patrně vznikla z *vъdlьli; vedle bylo utvořeno podle kromě; po-dьľa dalo podla. Variantu
vedli bylo by možno vyložit také jako výsledek novějšího vývoje úzké výslovnosti samohlásky i, srov. ČJA 5, 46.
Slovotvorné obměny na -vá dokládají připojení postfixu.
Hláskoslovné obměny velle, belle a také polle, představující změnu dl > ll, mají omezenější územní rozsah
než paralelní změna dn > nn, srov. ČJA 5, 306 žádný. Byly zachyceny pouze v několika lokalitách (101, 103–105), tedy
na území menším než vymezuje izoglosa PRO C1d; nejsou mapovány.
Šrafování na mapě znázorňuje základ podl-, zakončení je třeba přičíst podle variant vedl- zakreslených izloglosami
s nápisy (tj. na části areálu vedla je dubletně doložena i podoba podla apod.)
3 Kompaktní areál vytváří střm. podoba vedli, popř. obměna vedlivá. Odvozenina vedla je soustředěna do
několika menších areálů, a to v záp. části Slezska, na Valašsku a v nář. kopaničářských. Největší, ale zeměpisně
méně výrazně ohraničený výskyt má forma podle. Byla zapsána především v oblasti svč. nářečí (s výjimkou je-
jich vých. části), zasahuje do Polabí a Posázaví. Na Moravě se vyskytuje v nářečích vm., tady ve variantě podla,
rozptýleně i v dialektech střm., soustředěněji v jejich jz. okraji (zde ve variantách podli, podlivá). Všechny tyto
nář. obměny fungují většinou jako dublety společně s celoúzemně rozšířenou podobou vedle, která je běžná ve
spisovném jazyce a převládá i v městské mluvě.
Hlásková obměna bedle je charakteristická pro celou záp. část Čech (pro záp. okraj svč. nářečí, pro záp.
část střč. nář. a pro většinu nář. jzč.), zřídka byla zachycena i jinde, častěji na Znojemsku.
4 podla jen nář., (sloven. jen jako předl.) vedle stč. i vedlé, Jg jen vedlé, SSJČ
podle stč. i podlé (Jg podlé, podlí jen jako předl.), SSJČ říd. vedla jen nář., sloven. vedľa
podlevá, podlivá SSJČ nář.

5 vedle Ju 1–4, 7, Ru 1, 3 — wedle Po 1 — vedla Ju 7 — vedlivá Ju 6 — vedlevá Ju 4 — bedle Ru 2, 3

Bá

381 stranou (2511) — mapa s. 525

1 M stranou
na stranu
bokem
na bok
2 Zkoumaly se nář. ekvivalenty směrového adverbia stranou v kontextu „polož to stranou“. Materiál obsa-
huje adverbializovaná substantiva v ustrnulém bezpředložkovém instrumentálu (stranou, bokem) nebo před-
ložkové výrazy na + akuz. (na stranu, na bok). Vedle základního rozdílu lexikálního byly zachyceny jen tyto pa-
ralelní rozdíly slovotvorné: stranou × na stranu, bokem × na bok (obě předložkové vazby zapisujeme podle
tradice odděleně, třebaže slovo bok je náchylnější k adverbializaci než strana, nemá tolik kolokací ani významů,
proto by byl možný i zápis nabok). (Lexikální rozdíl bok × strana se odráží i v pojmenováních pro bočnici
u vozu: postranice × bočnice, srov. ČJA 3, 147.)
K etymologii obou lexémů: strana, psl. *storna od ster-; bok, psl. *bokъ; významy ‚hřbet, záda‘ a ‚strana‘
lze spojit: obrátit se vzad = na druhou stranu.
3 Hranice vymezující rozšíření obou zachycených lexémů probíhá severojižním směrem zhruba po linii
Zábřeh–Brno–Mikulov: západně od této linie byl zaznamenán lexém stranou, východně odtud lexém bokem.

524
 Forma stranou pokrývá svč. nář., většinu střč. nář., vých. polovinu již. úseku jzč. nář. a záp. polovinu střm.
nář. Území v záp. části Čech (zhruba na západ od linie Rakovník – Benešov – České Budějovice) pokrývá vazba
na stranu. Dublety byly v obou areálech zachyceny jen zřídka (kromě měst v areálu na stranu, kde je téměř pra-
vidlem i stranou); obě formy jsou časté jen při vých. okraji výskytu uvedeného lexému, v pruhu mezi Svitavami
a Mor. Krumlovem a na Znojemsku. V Čechách byl výzkum prováděn pouze na řídké síti, proto je zdejší situa-
ce zachycena s menší přesností.
Větší vých. část Moravy a Slezska zaujímá lexém bokem. V záp. polovině střm. nář. a ve stř. a již. části vm.
nář. byl zaznamenán tvar bokem v dubletě s vazbou na bok, zatímco na zbývajícím území vm. nář. a ve slez. nář.
se užívá většinou jen vazby na bok. Pás území při záp. hranici výskytu lexému bokem je vlastně oblastí přecho-
dovou: často (jako dubletní či tripletní) se zde vyskytuje i příslovce stranou; objevuje se i východněji, ale jeho
frekvence směrem na východ klesá.
Ve městech mimo vlastní areál stranou se tato forma objevuje často jako dubletní. Ve dvou zm. městech
byly zapsány i podoby bokem a na bok (jde zřejmě o import z východnějších částí Moravy).
4 bokem (stč. jen bok ‚strana‘) Jg, SSJČ, sloven. bokom hovor. na stranu (stč. jen strana ‚bok‘) Jg, SSJČ, sloven., pol. na stronę,
na bok (stč. jen bok ‚strana‘) Jg, SSJČ jen bok ‚postranní část, strana‘, hluž. (na) stronu
sloven., pol. stranou (stč. jen strana ‚bok‘) Jg, SSJČ, sloven.

5 stranou Ju 1, Ru 2, 4 — na stranu Po 1, Ju 1–3, 7, Ru 3 — bokem Ru 4 — na bok Ju 7, Ru 5

6 —
Či

382 domů (ČJA 5, 82b) — mapa s. 525

1 M domú — domu — dómu 723, 724, 738 — demú
dom — dóm — dum — dúm 622, 636
domka (dumka 622)
do dumu (též do domu 818, du dumu 835, 836, 84)
dodom (též dudom 830) — dudum (dodum 818)
2 Mapa zobrazuje nářeční diferenciaci směrového adverbia, jehož spis. podoba zní domů (‚do svého domo-
va, bytu, domácnosti‘). Všechna zapsaná adverbia mají východisko v psl. subst. *domъ (starý u-kmen). Byly za-
chyceny zejména rozdíly slovotvorné, plynoucí z toho, v které pádové formě uvedené subst. ustrnulo, a také
z toho, zda šlo o předložkovou či bezpředložkovou vazbu.
Základní rozdíl domů × dom je česko-moravský, což asi svědčí o tom, že jde o rozdíl velmi starý. Forma
domů vznikla patrně z dativu domovi, v němž koncové -i pokleslo na měkký jer; po jeho zániku došlo k ná-
hradnímu dloužení předchozího -o-, takže vznikla podoba domóv a z té pak pravidleným vývojem (domóv > do-
mův >) domů. Ve formě dom jde snad o starý u-kmenový akuzativ (snad z vazby v dom; forma bez délky v ko-
řeni možná byla ovlivněna směrovými adverbii kam, tam, sem). Třetí formou je genitivní předložková vazba
do domu a spřežka dodom/dudum, která patrně vznikla kontaminací sousedících forem dom a do domu.
Okrajově byla zachycena slovotvorná varianta domka, tvořená pomocí běžného adverbiálního sufixu -ka
(podobně jako hnedka, semka apod.).
Objevily se i rozdíly hláskoslovné. Obměna demů je asi lokální novotvar. U podoby domu v Čechách je
ve velkém rozsahu provedeno krácení ů > u (srov. ČJA 5, 208; ČJA 5, 209; ČJA 5, 2010; ČJA 5, 211). Tatáž podoba
na pomezí vm. a slez. nář. asi nevznikla krácením z domů jako v Čechách, ale je spíše důsledkem kontaminace forem dom
a do domu jako dodom, jež má však tentokrát jiný výsledek.
Obměna dum je na většině areálu patrně lexikalizovaná podoba odrážející dřívější větší rozsah tzv. hor-
ské změny o > u (srov. ČJA 5, 59 holub), sporadická podoba dům vznikla novějším příklonem k nom. dům na území,
kde nebylo provedeno krácení ů > u, a podoba dóm (stejně jako dómu) je nová, délkou vokálu charakteristická
pro vm. nář. a vzniklá nověji z fonetických příčin až po provedení změny ó > ou > ů.
Ve slezských formách do dumu a dudum se také realizuje změna o > u v kořeni substantiva, ale v tomto
případě jde o pravidelnou slezskou změnu před nosovou souhláskou (srov. ČJA 5, 70a strom). Změna o > u v (pů-
vodní) předložce do je patrně výsledkem prosté asimilace s následující samohláskou.
3 Základní protiklad tvoří podoba domu na většině Čech proti formě dom na většině Moravy. Výchozí po-
doba domů byla zachycena jen okrajově v zč. nář. (na sev. Plzeňsku a na Klatovsku, jinde jen ojediněle, dublet-

526
 ně pak také na pomezí areálů domů a domu a rovněž na Doudlebsku, Jindřichohradecku a Táborsku); většinu
zč. areálu podoby s koncovým -ů pokrývá obměna demů.
Forma dom zaujímá většinu Moravy a jz. část Slezska. Z mor. území nebyla zapsána jen na poměrně vel-
kém areálu na Brněnsku, odkud se dokládá zpravidla nedubletně podoba dum, a na sev. okraji vm. nář.; tam
a na jihu slez. nář. převažuje forma domu (o jejím původu viz výše). Na sz. Brněnsku se objevuje také obměna
dům, záp. od Boskovic domka, především ve vm. nář. porůznu dóm.
Pro Frýdecko-Místecko, Těšínsko a Jablunkovsko je charakteristická vazba do dumu, na Ostravsku a ve zkouma-
ných lokalitách v Polsku sev. od Opavy se užívá spřežka dodom/dudum.
Města se shodují s venkovským okolím.
4 demů, dodom jen nář. domů stč. domóv, k domovi, Jg též domův, k domovi, SSJČ, sloven.
do dumu jen nář.; stč. do domu, pol. do domu domov, hluž. domoj
dom jen nář; stč. dom’ dial., Jg mor. dudum, dum jen nář.
dóm v sled. významu jen nář. dům v sled. významu jen nář.
domka, domu jen nář.

5 domu Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — dómu Ju 7 — dom Ju 6, 7, Ru 4, 5

6 —
Či

383 vzadu (2512) — mapa s. 527

1 M vzadu — vzádu
vzatku, nazatku
uzadu — uzádu 142, 154, 236, 246
odzadu — odzádu 425
zadu — zádu
2 Zkoumala se nářeční diferenciace místního adverbia s významem ‚na zadním místě‘, spis. vzadu. Zazna-
menané výrazy jsou většinou adverbializované předložkové vazby k subst. *zadъ m. (vzadu – lok., odzadu –
gen.), řidčeji i útvary bezpředložkové (zadu; buď zde z fonetických příčin zanikla pův. předložka v, nebo má tato
podoba původ ve staré vazbě z zadu, v níž došlo ke splynutí z z- > z-). Kromě uvedených spřežek s krátkou ko-
řennou samohláskou byly zachyceny i varianty s kořennou samohláskou zdlouženou – vzádu, zádu,… (jde patrně
o nové dloužení, charakteristické pro svč. nář.) a varianty od odvozeniny zadek: vzadku, nazadku.
3 Pro větší (stř. a již.) část Čech a záp. polovinu Moravy je charakteristická forma vzadu. Na ni v severní čás-
ti Čech navazuje podoba vzádu, která se zpravidla jako nedubletní objevuje v pruhu zabírajícím okolí Prahy,
Kolínsko, jižní Královéhradecko a Vysokomýtsko, na sever odtud byla zapsána jako řidší varianta vedle tvaru
zádu, který dominuje v pruhu táhnoucím se od Loun východním směrem až na Náchodsko. Podoba zadu je říd-
ká, byla zaznamenána na mikroareálu sz. od Rakovníka a sporadicky i jinde. Poměrně vzácně se vyskytuje i va-
rianta odzadu, která tvoří dva mikroareály v již. Čechách (mezi Táborem a Českými Budějovicemi a na jv. Čes-
kobudějovicku) a ojediněle byla zapsána i jinde v jzč. nář., a rovněž spřežka uzadu, zapsaná v pruhu mezi
Hradcem Králové a Jihlavou, výjimečně i jinde v Čechách.
Varianty vzadku a nazadku byly promíšeně či dubletně zachyceny na východním okraji střm. nář., odkud
vybíhají na Boskovicko a Zábřežsko, a ve stř. a sev. části vm. nář. a ve Slezsku.
Zdá se, že podoba vzádu je progresivní v městské mluvě v Čechách. Do měst na východě zkoumaného
území v areálu podob vzadku a nazadku zase proniká forma vzadu.
4 nazadku (stč. na zad, Jg na zad) sloven. hovor. vzádu jen nář.
odzadu, uzadu jen nář. zadu stč., jen nář.; Jg, hluž. zady
vzadku jen nář; SSJČ nář. zádu jen nář.
vzadu stč., Jg v zadu, též v zadech, SSJČ, sloven.

5 vzadu Ju 7, Ru 2, 3, 5 — vzádu Po 1, Ju 1–3, Ru 2, 4 — nazatku Ru 4

6 SSA 10.94
Či

528
 Ad verb i a č as u

384 kdy (2513) — mapa s. 529

1 M gdy (kdypak, kdypa) — gdí — hdy (hdypa) — dy (dypa) — gri 411, 462, 603 (kri 462) — kedi
gda — hda (hdapa) — da (dapa)
kej 818, 826, 827 — kjej
2 Zkoumalo se územní rozložení nářečních variant zájmenného příslovce kdy. Všechny zachycené podoby
vycházejí ze starého k-ového základu (psl. *kъ-). V českých nářečích nejrozšířenější a shodná se spis. jazykem
je podoba kdy, jejíž starou variantou je kda. Okrajová je varianta kedy s vkladným vokálem (tato podoba může
mít na různých místech zkoumaného území různý význam, srov. ČJA 5, 372 kudy; ve významu ‚kdy‘ je zřejmě stará,
protože se vyskytuje i v polštině a slovenštině) a rovněž forma kej/kjej, u níž je koncové -j patrně reflexem
změkčeného -ďi (podobně je tomu i u zájmena kaj ‚kde, kam, kudy‘, srov. ČJA 5, 370 kam, kde, ČJA 5, 372 kudy).
Obě základní varianty, tedy kdy a kda, v minulosti podlehly různým hláskovým změnám. Častá je změna
g- (< k- asimilací změlosti před znělým -d-) > h- (ve své znělé podobě, tedy γ), v jejímž důsledku vznikly podo-
by hdy, hda (srov. též ČJA 5, 215 kdo), řidčeji pak docházelo k následnému odpadnutí tohoto γ- (před souhláskou ob-
tížně vyslovitelnou), což vedlo ke vzniku podob dy, da (obě změny proběhly zřejmě už ve stč.). Dále se obje-
vuje podoba se zdlouženým koncovým -ý, tj. kdý, (vyslovujeme [gdí]; toto dloužení je zřejmě analogické podle
jiných příslovcí, např. včerá, nikdý, vloní – srov. ČJA 5, 291 vloni; dloužení emfatické, fonetické – v pozici před pau-
zou) a varianta s provedenou změnou -d- > -r-, tedy kry [gri] (srov. též ČJA 5, 327).
(Poměrně řídce, např. ve srovnání s položkou ČJA 5, 372 kudy či ČJA 5, 395 jak, byly zachyceny nemapované
postfixy -pak a -pa, objevující se v podobách kdypak, kdypa, hdypa, dypa, hdapa, dapa; vyskytují ve stejných oblas-
tech jako u variant slova kudy, jen řidčeji. O postfixech souborně pojednávají mapy ČJA 5, 410, 411).
3 Největší územní rozsah má podoba kdy, která pokrývá téměř celé zkoumané území (nebyla zachycena jen
na již. a jz. okraji Čech, řidčeji se objevuje také ve vých. části slez. nář.). Větší část jzč. nář. pokrývá varianta kda.
Zpravidla jako dubletní byla v témže areálu zachycena také obměna hda. Náslovné h- však hranici uvedeného
areálu překračuje do oblasti podoby kdy: z Chodska, Klatovska, Táborska a Jindřichohradecka se dokládá ob-
měna hdy, která byla zaznamenána i na sev. okrajích Čech (Horní Pojizeří, Náchodsko) a soustředěněji i na
Moravě (na centrální Hané a dále na Holešovsku a sev. okraji vm. nář. s přesahy do slez. nář.). Vzácněji a zpra-
vidla na okrajích zkoumaného území se objevují podoby dy (Chodsko, sz. okraj střč. nář., Náchodsko, sev.
Novoměstsko, Vsetínsko aj.) a da (záp. Plzeňsko, ojediněle již. Klatovsko). Podoba kdý byla zachycena více či
méně soustředěně v sz. a sv. Čechách (nejhustěji na Lounsku), obměna kry je sporadicky doložena z jz. Moravy.
Další varianty se vyskytují na východě zkoumaného území: forma kedy (navazující na sousední slovenšti-
nu a polštinu) na Břeclavsku, Kopanicích, Těšínsku a Jablunkovsku, varianta kej s obměnou kjej východně od
Ostravice.
Ve městech byla zpravidla zapsána jen forma kdy, výjimečně i v dubletě s podobou běžnou na okolním
venkově.
4 da, dy, hda jen nář. kdý jen nář.
hdy hluž. kedy jen nář.; Jg též kehdy zast., sloven., pol. kiedy
kda jen nář.; stč. též kdaž, kdažto kej, kjej, kry jen nář.
kdy stč. též kdyže, když, kdyžto, kdyžť, Jg, SSJČ

5 gdi Po 1, Ju 1–4, 7, Ru 1, 2, 5 — hdi Ju 1 — di Ru 3

6 SSA 10.104, OLA 3169, 3170
Či

530
 385 brzo (1479a) — mapa s. 531
1 M brzo (bryzo 829, bardzo 833)
brzi
brze 723, 739
skoro
časňe — čásňe
fčas
záhi
2 Mapa zachycuje nářeční ekvivalenty adverbia brzo v kontextu vstává brzo ‚časně‘.
Nářeční materiál se diferencuje zejména lexikálně (brzo × skoro × časně × záhy), ale i slovotvorně
(brzo × brzy × brze, časně × včas) a hláskoslovně (časně × čásně). Zachycené výrazy jsou zpravidla velmi sta-
ré a většina z nich vznikla konverzí z adjektiv (brzo, brzy, brze z *bъrzъ > brzý ‚brzký, rychlý, krátký‘, sko-
ro ze *skorъ > skorý ‚rychlý, časný‘, časně z časný, to odvozenina od čas), a to pomocí typických adverbiál-
ních zakončení: -o: brzo, skoro; -ě/-e: časně, brze; -y: brzy. Adverbium včas vzniklo splynutím předložkové
vazby v čas.
Slovo záhy je podle Mch ze stč. záhé (> záhí > záhi psáno záhy), které vzniklo ze spojení za (vъ)godьja
(kořenem slova je godъ, pův. ‚hostina‘, sekundárně ‚pravý čas‘, později ‚čas‘, záhy tedy znamená pův. ‚v (pravý)
čas‘, ‚zavčas‘). (V 1. vydání svého slovníku – Etymologický slovník jazyka českého a slovenského,
Nakladatelství ČSAV, Praha 1957 – má Mch jiný výklad: záhy je asi ze *za goja ‚za hojnosti‘: zásobit se záhy =
dokud je všeho hojnost, tedy dokud je vhodný čas.)
Jak je zřejmé též z odd. 4, mnohá ze zachycených adverbií měla původně širší nebo poněkud odlišný vý-
znam a specifikace k námi sledovanému významu nastala až v nové češtině; některá z nich si širší význam ucho-
vávají dodnes (např. pro slovo brzo uvádí SSJČ celkem pět různých příbuzných významů, z toho námi sledova-
ný je uveden jako druhý).
3 V užití nářečních ekvivalentů pro sledovaný význam se Čechy značně liší od Moravy a Slezska; zatímco
v Čechách bylo pravidelně zapisováno více adverbií současně bez výraznějšího územního vyhranění, na Moravě
a ve Slezsku se v každé obci užívá obvykle jen jeden výraz a areály jednotlivých příslovcí jsou snadněji vymezi-
telné.
Dubletní vyjádření brzy/brzo (obě podoby jsou shodné se spis. jazykem) v Čechách stojí proti jedinému
výrazu brzo přibližně na záp. polovině Moravy. Východní polovinu Moravy (s výběžkem na sev. Brněnsko
a Boskovicko) a většinu Slezska (bez čes.-pol. přechod. pásu) pokrývá adverbium skoro. Přechodová nářečí
čes.-pol. mají spřežku včas.
Na většině Čech (též na Boskovicku) se porůznu objevuje ještě adverbium časně (mezi Příbramí a Táborem
čásně) a v již., řidčeji v záp. Čechách bylo zaznamenáno také slovo záhy.
Města se zpravidla shodují s nářečním okolím, jen z mor. a slez. měst v areálu adverbia skoro je doložen
i výraz brzo, někdy nedubletně, a ze sm. pohraničí také varianta brzy.
4 brze jen nář.; hluž. bórze včas v sled. významu jen nář.; (stč. ‚včas, časem‘, Jg a SSJČ ‚včas, ve
brzo, brzy stč. též ‚rychle‘, Jg, SSJČ stanovenou dobu‘) sloven. zavčasu
časně (stč. ‚včas, v časovém sledu‘) Jg, sloven. včasně, pol. wcześnie záhy stč., Jg též záhe, záhé obě říd. (i subst. záha ‚čas‘), SSJČ poněk.
čásně jen nář. kniž., hluž. zahe
skoro stč. (též ‚rychle, blízko‘), Jg též skůro, SSJČ zast. a obl. mor.,
sloven., hluž.
5 brzo Po 1, Ju 1, 4, Ru 2, 4 — brzi Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2, 3 — skoro Ju 7, Ru 6 — časně Ju 3, 6
6 SSA 9.17,10.22, OLA 757 (brzký), ALE 2503
Či

532
 386 pozdě (1512) — mapa s. 533
později (1513)

1 M pozďe
dlouho
neskoro (též ňo- 801, ňi- 830)
2 Mapa zachycuje nář. ekvivalenty adverbia pozdě ‚po uplynutí náležitého času‘ v kontextu přišel pozdě.
Byly zjištěny pouze rozdíly lexikální (pozdě × dlouho × neskoro). Ve spisovném jazyce se v daném významu uží-
vá příslovce pozdě.
Původní význam adverbia pozdě (to od adj. *pozdъ) byl ‚v položení po určitém čase‘. Výraz dlouho je
utvořen od adjektiva dlouhý (psl. *dьlgъ). Záporné příslovce neskoro se skládá z předpony ne- a výrazu skoro
(to od adjektiva skorý ‚časný‘, psl. *skorь, srov. ČJA 3, 116). Navazuje na slovenštinu.
3 Územně nejrozšířenější je adverbium pozdě. Vyskytuje se na celém území kromě Chodska a Klatovska,
vm. a slez. nářečí. V Čechách a na Třebíčsku je v dubletě s lexémem dlouho. Ten je z Chodska a Klatovska do-
ložen jako výraz nedubletní. Příslovce neskoro dominuje ve vm. a slezských dialektech.
Města se shodují se svým nář. okolím; výraz pozdě proniká jako dubletní do mluvy měst na východě
území.
4 dlouho v sled. významu jen nář.; Jg, SSJČ nář. pozdě stč., Jg, SSJČ, sloven. pozde [-ďe], pol. późno, hluž. pozdźe
neskoro jen nář.; SSJČ nář., sloven. neskoro [ňe-]

5 pozďe Po 1, Ju 2–6, Ru 3–5 — dlouho Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 3 — neskoro Ju 7

6 AJK 349, OLA 2511, ALE 531
7 Položka byla zaměřena na slovotvornou diferenciaci nář. ekvivalentů spis. komparativu později. Byly zjištěny odvozeniny od základů
adverbií pozdě, dlouho a neskoro (viz výše). Slovotvorné formanty, jimiž se komparativ tvoří, se územně v podstatě shodují s komparativy ji-
ných příslovcí, a proto je nemapujeme (srov. ČJA 2, 168 tepleji, ČJA 5, 400 snadněji).
Největší územní rozsah mají deriváty od výrazu pozdě. Forma pozdějc zabírá většinu svč. nářečí, dále střč. dialekty až po Roudnici nad
Labem a nářečí jihočeská s přilehlou jz. Moravou. Zč. dialekty, zbývající střč. nářečí a střední pruh střm. nářečí se vyznačují variantou pozdějš
(na Prostějovsku v obměně pozdíš). Pro svč. okrajové úseky a sz. Moravu je charakteristická forma pozděj (mezi Boskovicemi a Brnem v hlás-
kové variantě pozďéj). Areál mezi Příborem a Kroměříží tvoří forma pozdější, vých. od Třebíče je varianta pozdijá.
Formy pozdějc a pozdějš jsou zhruba na území Čech v dubletě s výrazem dýl (na Chodsku v hláskové variantě díl).
Vm. dialekty a Slezsko se vyznačují odvozeninami od příslovce neskoro. Obměna neskořéj se vyskytuje ve většině vm. dialektů (na jihu
v obměně neskůř). Pro slezská nářečí a přilehlé sev. oblasti vm. dialektů je typická adverbializovaná forma něskorší. V přechod. nářečích
čes.-pol. a na Hlučínsku dominuje varianta něskoři.
Výraz později, shodný se spis. jazykem, se jako nedubletní objevuje v řadě mor. a slez. měst. Ostatní města se většinou shodují se svým
nář. okolím.
Nář. podoba poslíž (posléd), která odpovídá spis. posléze ‚potom, konečně, nakonec‘, se jako dubletní objevila mezi Příbramí
a Benešovem, z Kyjovska je doložena jako výraz jediný.

Hb

387 potom (1511) — mapa s. 533

1 M potom (potomej 136, 147, potomák, pote- 731) — potum
potem
potém 631, 712, 734
potym
poťim 106 (pu- 604)
pak
2 Zjišťovaly se nář. ekvivalenty adverbia potom ‚později, pak‘. Vedle lexikálního rozdílu (potom × pak) byly
zjištěny u příslovce potom rozdíly morfologické a ojedinělě i hláskoslovné.
Adverbium potom, shodné se spis. jazykem, bylo utvořeno z předložkového spojení, z předložky po + lo-
kálu ukazovacího zájmena ten, tedy *po tomь. Slezské potem je důsledek odlišné deklinace výchozího zájmena
ten (teho, temu, …). U slezské varianty potym nelze vyloučit, že ve vých. podskupině mohla vzniknout pravidel-
nou změnou eN > yN z podoby potem (viz ČJA 5, 70). Formu potum považujeme za středomoravskou hláskovou va-
riantu podoby potom. Zavřenější výslovnost vlivem koncového labiálního -m, jejímž důsledkem je změna o > u,
je v oblasti výskytu varianty potum možná.

534
 Výraz pak (psl. *pakъ, paky) vznikl mylnou deprefixací z *opakъ, opaky. Vývoj významu byl od ‚zpět‘
přes ‚znovu, zase‘ až po ‚později, potom‘.
3 Největší územní rozšíření má adverbium potom. Vyskytuje se na téměř celém zkoumaném území. V ně-
kterých částech Moravy a Slezska se objevuje v různých obměnách: v sev. polovině vm. nářečí s přilehlým
Holešovskem, na Břeclavsku a ve většině slez. nářečí je doloženo ve formě potem; v přechod. čes.-pol. dialektech
a na Hlučínsku dominuje podoba potym; forma potém je zcela sporadicky doložena z Kyjovska a Boskovicka;
v Podještědí a na Znojemsku byla naprosto ojediněle zapsána podoba potim. Hlásková varianta potum vytváří
malý areál na Znojemsku.
Příslovce potom bývá až po hranici Opava, Prostějov a Mikulov v dubletě s výrazem pak.
Města se většinou shodují se svým nář. okolím. Do vm. měst proniká výraz pak.
4 pak stč. též paky, Jg, SSJČ potém, potim, potum, potym jen nář.
potem jen nář.; stč., Kt, pol. potom stč., Jg, SSJČ též potomák, potomej, potomejc nář., sloven.

5 potom Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — potomej Ju 4 — potem Ju 7, Ru 5 — pak Po 1, Ju 1–3, 6, Ru 1, 2 — posleď Ju 7

6 —
Hb

388 nyní (V-259a) — mapa s. 537

1 M teď (-ka, -ká, -ko, -kom, -kon, -konc, -kont 02, -ki, -kin 224, 240, 249, 330, 25, 45, -kit 330, -ke 630, -ké 633,
-kej 136, 137, 501, 502, 506, -kem 630, 631, ted 502, 503, 508, -ka 502, tejď, -e 102–104, 110 -ka,
-ko 306, 315–318, -kon 306, 328, tej, -ka, -ká 213, -ko, -konc 05, tejčko 430, tejčkom 430)
ňíč- (-ko, -kot, -ki, ňíčkom 202, 206, 635, 41, ňíčkon, ňíčkodle 320, 321, 324, 333, ňíčkin 329, 334, ňíčkit, ňíč-
kidlet 322, ňíčkrdle 324, ňički, ňičkim 520, 602, 614, ňičko, ňičkom, ňičkon 203, 210, ňičkum
606–610, 615, 619, ňičke 609, níčko, níčkon 415, níčki, níčkin 238, 328, 460, ničko, ničkom 462,
ničkon, ničkot 441, nički, ničkim 458, ničkem 625, ninčko 207, 240, 601, ninčkon 240, ninčki
326, 453, niňčki 463) — nejč- (-in, -ko, -kom, -kon, -konc 250, -kont 432, -kot 332, 333, 420, 431,
435, -ki, -kim 430, 452, -kin, -kino 414, -kit 332, 431, 435, 445, ejčki 307, nejnko 426, nejnkon
426, 437, nejko 426, nečkon 459, nenčko 425, nenčki 312, 453, nenčkom 438, nenko 425, 426,
438, nenkon 437, 438, nenkin 451, nenkom 438, neňko 416, 425, neňkon 437, neňkin 451) — íč-
(-ko, -kom 304, 449, -kon 203, 303, 304, -kot 305, 308, 310, 323, 441, -ki, -kin 314, ičko, ičkom
206, ičkon 203, 204, 301, 306, 310, ičkot 323, ičkrdle 315, inčko 106, 443, enčko 443, әnčko 304,
315, 318, әňčko 320, 321, 324, 330, 431, әňčkot 319, әňčki 313, әňko 305)
neňin- (-ko, -ki, též neňínko 410, též neňínki 410, niňínko 252, niňinko 417, ninko 417, též neňíčko
447, neňičko 405, 417, 424, 426, 438, neňičkom 426, neňičkon 407, neňički 437, neňičkin 437)
fčil, fčíl (-ka, fčilkaj, fčile 808, 812–814, 816, 823, 828, fčilé 747, fčilej 742, 753, 807, 817, 820, 72, 81, fčiléj
703, 705, 723, 724, 738–740, 748–752, 754, fčilek 755, 808, 812, 816, 828, 829, fčilék 685, fčilke
639, fčilké 633, 674, fčilkom 628, fčelká 663, fčelké 647, fčíléj 756, fčílék 756, fčílkaj, fčýlkaj,
fčílke 642, 681, fčílkom 622, čil 644, 651, 652, 665, 804, 806, číl 644, 720, 732, 733, čilkaj 720,
733, čilkej 709, čílkaj 720, 732, čelka 651, fčíł 711, fčíka 643)
teraz (-y 832, -ky 818, 819)
N niňi 94, niňí 93, nyňi 84

2 Zjišťovaly se nář. ekvivalenty spis. adverbia nyní ‚v této chvíli, v přítomné době, teď‘. Materiál vykazuje
rozdíly lexikální, na jejichž vymezení se soustřeďujeme především (teď × včil × teraz × níč-), diference hlásko-
slovné (mapujeme pouze obměny základu níč-, jež lze zahrnout do areálů: níč- × íč- × nejč-) a bohaté rozrůzně-
ní slovotvorné (řada postfixů a jejich kombinací, dále srov. ČJA 5, 411). Slovotvorné obměny evidujeme převážně
v odd. 1 M, a to hlavně vzhledem k složité situaci v jzč. nář.: v jednotlivých lokalitách zde bylo zapisováno až šest
a více různých variant. Z mapování dále vyřazujeme podobu nyní, která je doložena pouze z mluvy mládeže
v sm. a slez. městech, kam pronikla nepochybně vlivem spis. jazyka.
Adverbium teď vzniklo ze zájmenného základu *tъ- (psl. *tъdě > tedě > teď), výraz včil/včíl ze stč. adver-
bia včile ‚v této chvíli‘ (to z předložkového spojení v + čile, číle; stč. čila, číla ‚chvíle‘), adv. teraz se vyvinulo ze
spojení ten raz (tak ve staré polštině), základy níč-, nejč-, íč- a nenin- jsou obměnami adv. nyní (psl. *nyně, *nъně).

535
 Varianty s počátečním ň- se zřejmě vyvinuly z forem (ny-/ne-)níčko, (ny-/ne-)níčky apod.
Všechny mapované výrazy jsou modifikovány různými postfixy; pro základy níč-, nejč-, íč- a nenin- je při-
pojení postfixů nutné, výrazy teď, včil/včíl a teraz existují i samostatně. Nejčastěji byly zapisovány postfixy -ka,
-ko (též kombinované -kom, -kon, -konc) a -ky.
Postfix -ka se dokládá z celých Čech (zde se pojí se základem teď) a ze střm. nář. (se základem včil, včíl;
k tomu se dále pojí postfixy -kaj a -ej/-éj ve vm. nář. a ve Slezsku), postfixy -ko, -kom, -kon dominují v jzč. nář.
s přilehlým záp. úsekem střč. nář. (připojují se k základům níč-, nejč-, íč-, nenin- a teď), postfix -konc ve spojení
se základem teď byl zaznamenán v mluvě mladé generace většiny českých měst, postfix -ky se objevuje v jzč. nář.
(pojí se se základy níč-, nejč-, teď) a na vých. okraji svč. nář. (se základem teď).
3 Lexém teď pokrývá celé Čechy (v jzč. nář. a záp. části střč. nář. jako dubletní s dalšími výrazy) a zasahuje na
Moravu až k Brnu a Moravskému Krumlovu. Obměny od základů níč- a nejč- se dokládají z nář. jzč. a části
nář. střč. (na západ od Vltavy): v záp. polovině jzč. nář. a přilehlé části nář. střč. jsou častější varianty od zákla-
du níč- (ty dále vytvářejí areál na jz. Moravě), v již. části jzč. nář. převažují obměny od základu nejč-. Na záp.
okraji zč. a střč. nář. byly zachyceny varianty se základem íč- (převážně v dubletě s obměnami od základu níč-),
na již. a záp. Táborsku a na Sedlčansku od základu nenin-. Většinu Moravy a Slezska zabírají adverbia včil a včíl,
přechod. nář. čes.-pol. se vydělují výrazem teraz.
Situace ve městech se většinou shoduje s nář. okolím, ze všech měst se alespoň jako dubletní dokládá ad-
verbium teď.
4 íč- jen nář.; SSJČ íčko nář. teď stč. tedě, Jg též tejď, teďko, teďky, SSJČ též teďka, teďko ob., též
nejč- jen nář.; SSJČ nejčko, nejčkom, nejčky, nejčkýn, nejnčko vše nář. teďky, teďkom, teďkon, teďkonc, teďkononc, teďkejc, teďko-
nenin- jen nář.; stč. nenie, nenietko (též nynie, nynietko, nyniečko, nynie- mejc vše nář., též tejď, tejďkonc, tejka vše zast., ob. a nář.
čke, nyniečky, nyničko, nyničke, nyničky), Jg nenie zast., nenín- teraz Jg též teráz obojí sloven., SSJČ říd. a sloven., sloven. též tera-
ko, neničko, neničky (též nynínko, nyničko, nyníčko, nyničky), zučky teraz, terazučíčko obojí expr., pol.
SSJČ neničko, nenyčko, neníčky, nenyčky vše nář. (též nyní, též včil, včíl jen nář.; stč. včile, včilé, Jg včil, včile obojí mor., též včul
nyničko, nyničko obojí poněk. zast. expr.), dluž. ně(n)t, ně(n)to slc., též včilek, včilka, včilky vše mor. a slc., SSJČ nář., též
níč- jen nář.; SSJČ níčko, ničko, ničkom, ničky vše nář. (též nýčko, včilej, včilka, včílka, včilkaj vše nář., sloven, včuľ nář.
nyčko, nyčkom, nyčky, nyčkejc, nynčko, nyňčko, nynčkom,
nynčky, vše nář., Jg nyňčko)

5 teď Po 1, Ju 1–6, Ru 1, 4 — teťka Ju 2, 3 — teťki Ju 2 — teťkej Ju 4 — tej Ju 1, 3, Ru 1, 4 — tejka Ju 2, 5 — tejko Ru 1 — ňíčko Ju 5 — ňičko Ru 2
— ňički Ru 2 — níčko Ru 3 — nejčko Ru 2, 3 — nejčki Ju 5 — fčil Ju 6, 7 — fčilka Ju 6 — fčilkaj Ru 5

6 ASJ IV 395, SSA 10.116, OLA 3173

Km

389 dnes (1509) — mapa s. 537

1 M dnes (vňes 747, nes 119, 306, 310, 336, 424, 634)
(d)neska ((d)neská, vneska 603, 747, hneska 107, 108)
(d)nesky (ňosky 801)
(d)neskom 115, 117, 129, 131, 132 (dnesko 111, 131)
(d)neskaj (vňeskaj 747, ňoskaj 801, (d)neskáj 719, 734, 737, 738, 755, ňesaj 808) — (d)neskej 136, 137,
148, 502 ((d)neské 685, 674)
dźiśo (džišo 835, 836, dźiśok 830, dźiśej 830, dźiśka 833)
2 Sledovaly se nář. ekvivalenty spis. adverbia dnes ‚dnešního dne‘. Získaný materiál přinesl především dife-
rence slovotvorné, spočívající v modifikaci různými postfixy (dnes × dneska × dnesky × dneskom × dneskaj × dźi-
śo; dále srov. ČJA 5, 411), méně hláskoslovné (dneskaj × dneskej).
Nevěnujeme zvláštní pozornost rozdílným podobám s náslovným d- či bez něho (např. dneska × neska).
Obě se vyskytují zpravidla paralelně vedle sebe, pouze ze slez. nář. se dokládají výhradně formy bez d- (neska,
neskaj, nesky).
Varianta nes je výjimečná.
Adverbium dnes se vyvinulo z psl. *dьnьsь, tj. dьnь + sь ‚den tento‘. Hláskové varianty nes, neska apod.
vznikly zjednodušením skupení dn (tedy dvou závěrových souhlásek artikulovaných na stejném místě). Podoba
dźiśo navazuje na pol. dziś, dzisiaj, jež pochází ze stejného psl. základu jako čes. dnes.
3 Adverbium dnes, shodné se spis. jazykem, bylo převážně jako dubletní zapisováno na většině zkouma-
ného teritoria (kromě slez. nář.). Podoba (d)neska pokrývá čes. nářečí v užším smyslu, nář. střm. s přilehlými

536
 úseky nář. vm. a rovněž slez. nář. českého typu. Na vých. okraji svč. nář. jsou soustředěny varianty (d)nesky,
(d)neskom, (d)neskej. Forma (d)nesky se dále dokládá z nejjižnější části čm. nář., z Hlučínska a záp. Opavska, for-
ma (d)neskej z Kroměřížska (zde ovšem v pravidelné nář. obměně (d)neské). Vm. a slez. nář. charakterizuje va-
rianta (d)neskaj, přechod. nář. čes.-pol. se odlišují podobou dźiśo. Situace ve městech se v podstatě shoduje s ná-
řečním okolím, formy dnes, (d)neska pronikají i do měst v areálech ostatních podob.
4 dnes stč., Jg, SSJČ, sloven. dneskom jen nář.; Jg dnesko slc. a mor.
dneska Jg slc. a mor., SSJČ ob., sloven, hovor., též dneská nář. dnesky jen nář.; Jg slc. a mor., SSJČ nář.
dneskaj, dneskej jen nář. dźiśo jen nář.; pol. dziś, dzisiaj, hluž. dźens, dźensa

5 dnes Po 1, Ju 3, 5, 7, Ru 1–3, 5 — nes Po 1 — dneska Ju 1–3, 5, Ru 1, 2, 4 — neska Ju 2 — dneská Ju 6 — hneska Ru 4 — dneski Ju 6 — neski Ju 2
— dneskaj Ru 5 — neskaj Ju 7 — dneskej Ru 5

6 MAGP 173, PLPJ 39, AJPP 359, OLA 2507, ALE 527
Km

390 teprve (2516) — mapa s. 539

1 M teprv (tepәrv 105) — deprv — tepruv 103, 643, 719 — tepru — teprú — teprov — tepróv — tepró — ďepro (též
82) — teprav — tepráv — tepřiv
teprve (tepәrve 103, teprәve 520, teprvej 137) — teprové 656, 664 — tepřive
teprva (teprvka 222) — teprvá (tepәrvá 101, teprәvá 101, deprvá 740) — tepruva 103 — tepruvá 101,
108, 132, 136 (též tepravá 609) — teprová (deprová 702) — tepřiva (tepřivka 442) — tepřivá 420,
421, 443 — tepra 201, 210 — teprá 149
deprem — ďeprem
2 Zkoumaly se nářeční ekvivalenty adverbia teprve, které vyjadřuje, že nějaký děj nastává později, než bylo
očekáváno, ne dříve než za jistých okolností, např. „teprve teď tomu uvěřil“, „to se teprve ukáže“, „začíná tepr-
ve běhat“. Pokud jde o etymologii slova, podle Mch je vzhledem k něm. paralele erst (‚první‘ i ‚teprve‘) nepo-
chybné, že v druhé části je útvar od prvý, který ustrnul ve jmenné formě maskulina (-prv), feminina (-prva) nebo
neutra (-prve). (Podle našeho názoru je však možné, že v zakončeních -0, -a, -e nejde o koncovky jmenných tva-
rů jednotlivých rodů, ale o prosté příznaky adverbializace; pak by nešlo o rozdíl morfologický, ale slovotvorný.)
Prvá část se (rovněž podle Mch) chápe různě; buď jde o nějakou deiktickou partikuli, nebo o elipsu z te[dě]prv
či te[hdy]prv. Větu teprve snídá lze pak chápat jako „teď je prvý snídaje“ (= „teď první jeho činností je snídati,
k ostatní činnosti se dosud nedostal“).
Bylo zachyceno mnoho podob, mezi nimiž jsou rozdíly slovotvorné (morfologické) a hláskoslovné. K zá-
kladní trojici slovotvorných (morfologických) variant teprv, teprve, teprva se připojuje slovotvorná varianta de-
prem se sufixem -em.
Hláskové diference se projevují především v různém vývoji pobočné slabiky v části -prv-. Podoby s redu-
kovaným vokálem, které nejlépe dokumentují starý stav, jsou řídké a zde je registrujeme pouze v odd. 1 M v zá-
vorce. Na mapě zachycujeme podoby se slabičným : teprv, teprva, teprve apod., dále podoby s plným vkladným
vokálem, a to i zdlouženým, tj. -u-/-ú-: např. tepruv/teprú, tepruva; -o-/-ó-: např. teprov/tepróv, teprové, tepro-
va; -a-/-á-: teprav/tepráv, -i-: např. tepřiv, tepřive, tepřiva (před i došlo k palatalizaci r > ř).
Za hláskové varianty považujeme i podoby se zaniklým koncovým -v: tepru, teprú, tepro, tepró (< tepruv,
teprov, tepróv) a obměny tepra, teprá, které (soudě podle výrazů vyskytujících se v okolí) vznikly stažením
z teprva, teprvá (ne zánikem -v z podob teprav, tepráv, které byly zaznamenány na protilehlém okraji zkouma-
ného území). Varianta teprvá snad vznikla příklonem ke složenému tvaru řadové číslovky žen. rodu (či přímo
z tohoto tvaru, nebo možná jde o příklon k jiným adverbiím na -á, srov. jindá, nikdá apod.).
Jako hláskové varianty hodnotíme rovněž podoby s náslovným de-, dě- (deprv, deprvá, děpro), které pa-
trně vznikly v návaznosti na polštinu. (Varianta děpro asi nevznikla domácím vývojem (-ov > -o), ale její za-
končení navazuje přímo na pol. podobu dopiero.)
3 Areály jednotlivých podob nejsou zpravidla ostře vymezené; izoglosami jsou na mapě ohraničeny oblasti
převažující podoby, v nichž se obvykle (jako dubletní či tripletní) vyskytují ještě další varianty.
V záp. části jzč. nář. s přesahem na záp. okraj střč. nář. dominuje příslovce teprve, shodné se spis. jazy-
kem. Velkou střední část Čech pokrývá varianta teprva, která má na severu a východě Čech a na části záp.
Moravy od Nového Města na Moravě k Brnu a s výběžkem ke Kyjovu podobu teprvá. V rozlehlé oblasti na zá-

538
 padě Čech (Domažlicko, Klatovsko, Plzeňsko, Strakonicko) převažují podoby s -ři-: tepřive, tepřiv, tepřiva,
tepřivá.
Na většině Moravy se objevují různé podoby, jejichž východiskem byl tvar teprv: vlastní podoba teprv (též
shodná se spis. jazykem) zaujímá poměrně malou, členitou oblast na jihu Moravy. Do ní je mezi Slavonicemi
a Mor. Krumlovem vklíněn pruh varianty teprav (západněji) / tepráv (východněji). Na Litovelsku, Prostějovsku
a Vyškovsku převažuje podoba teprov, k níž se v severojižním pruhu na západě (mezi Šumperkem a Brnem)
a odděleně na Holešovsku přimyká obměna tepró. Větší část vm. nář (bez již. a jz. okraje) pokrývá podoba tep-
rú, jež je doložena i z podhůří Orlických hor a z již. Boskovicka; na severu svč. nář., především v Podkrkonoší,
a také na Vysokomýtsku se objevuje obměna tepru.
Varianty s počátečním d- byly zaznamenány na sev. okraji vm. nář. a ve slez. nář.: v nejvýchodnější části
pomezí vm. a slez. nář. je malá oblast varianty deprv, na kterou na sv. navazuje areál podoby děpro (ten zaují-
má vých. část slez. nář. včetně většiny území čes.-pol. přechod. nář.). Záp. a stř. část slez. nářečí pokrývá výraz
děprem (ten se vyskytuje i na Vsetínsku a Jablunkovsku), k němuž na jihu přiléhá menší oblast podoby deprem
(sev. okraj vm. nář., Příborsko).
Ostatní varianty jsou sporadické a často rozptýlené: tepruvá (zejm. v Podkrkonoší), teprová (Podještědí,
oblast mezi Brnem a Kyjovem), teprové (sz. Prostějovsko).
Ve městech se vedle výrazů běžných v nářečním okolí objevují podoby teprv a teprve (v Čechách a na záp.
polovině Moravy) či pouze teprv (na vých. polovině Moravy a ve Slezsku).
4 deprem jen nář.; Kt též teprem, teprom tepruva jen nář.; stč., Jg též tepruvo
děprem jen nář; Kt též děprym tepruvá jen nář.
děpro jen nář.; (Jg dopiero, dopier obě pol.), pol. dopiero teprv Jg, SSJČ
deprv jen nář.; Kt teprva Jg, SSJČ nář.
tepra, teprá, teprav, tepráv, tepró, teprov jen nář. teprvá jen nář.; stč. teprvú, SSJČ nář.
tepróv jen nář.; stč. teprve Jg teprvo, Kt, SSJČ též teprvé zast. a nář.
teprová, teprové jen nář. tepřiv jen nář.; Kt
tepru jen nář.; Jg říd. tepřiva jen nář.; Kt, SSJČ nář.
teprú jen nář.; stč., Kt tepřivá jen nář.; SSJČ nář.
tepruv jen nář.; stč., Jg. říd. tepřive jen nář.

5 teprv Ju 2, 4, Ru 3, 5 — tepruv Ju 4 — tepru Ju 7 — teprú Ju 7 — teprva Ju 1, 3 — teprwa Po 1, Ju 2 — teprwa (dvě slabiky) Po 1 — teprvá Ju 4,
Ru 2 — teprova Ru 4

6 PLPJ 152
Či

391 vloni (1539) — mapa s. 541

1 M loňi — loňí — lóňi — lóňí (łóň 725) — lúňi (łouňi 713) — lúňí — luňi (luň 663, 664, 673)
vloňi (vloň 658) — vloňí — vlóňi — vlóňí — vlúňi — vlúňí 642 — vluňi
2 Časové příslovce loni ‚minulého, loňského roku‘ vzniklo z psl *olni (ze zájmenného základu ol- ukazují-
cího na něco vzdáleného; za skupinu ol- s taženou intonací na začátku slova před souhláskou je v češtině lo-:
*olni > loni).
Výzkum přinesl vedle slovotvorných obměn (loni × vloni) též velké množství obměn hláskoslovných
(např. loní × lóni × lůni; vlóni × vluni).
Předpona v- v podobě vloni se zřejmě rozšířila analogicky podle příslovcí času, např. vpodvečer, v poled-
ne. Obě varianty (loni, vloni) se užívají i ve spis. jazyce. Je zajímavé, že hranice mezi formami s počátečním
v- a formami bez v- se téměř shoduje s izoglosou vyznačující výskyt protetického v-, srov. ČJA 5, 258.
Koncové -í se v podobách vloní, vlůní, loní, lóní, lůní dloužilo zřejmě v souladu s tendencí, která se proje-
vuje i u jiných příslovcí, např. jindá, včerá, sotvá, nikdá, nikdý. Koncové í je na mapě znázorněno šrafováním;
vztahuje se i na podoby vyjádřené značkami.
Ostatní nářeční obměny odrážejí starší či novější rozdíly v kvantitě kořenné samohlásky. Již v stč. existo-
valy vedle podob loni, vloni i obměny lóni, vlóni. Kořenné -ů- v obměnách lůni, lůní, vlůni, vlůní vzniklo ze se-
kundárně zdlouženého ó, které se vyvíjelo paralelně s pův. ó, tj. ó > uo > ů. Toto ů jednak podléhalo pozdější-
mu pravidelnému krácení (srov. ČJA 5, 208; ČJA 5, 209; ČJA 5, 210; ČJA 5, 211; ČJA 5, 212) – výsledkem jsou varianty
luni, vluni, jednak se též měnilo v ou (změna se však dochovala jen výjimečně, srov. louni v bodě 713; k této změně srov.
obměnu doule, viz ČJA 5, 378).
Územně oddělená slezská podoba luni je výsledkem pravidelné změny o > u před nosovou souhláskou, srov. ČJA
5, 70.

540
 Kořenné -ó- ve variantách lóni, lóní, vlóni vzniklo mladším dloužením samohlásky o; starší ó by se jinak
změnilo v uo a následně v ů (k tomu srov. ČJA 5, 193; ČJA 5, 194; ČJA 5, 195; ČJA 5, 196; ČJA 5, 197; ČJA 5, 198; ČJA
5, 199; ČJA 5, 200; ČJA 5, 201).
3 Podoby s předponou v- převládají na západ od linie, která vede zhruba mezi městy Šumperk–Lito-
vel–Prostějov–Kyjov–Mikulov. Na východ od této linie byly většinou zachyceny formy bez náslovného v-. Na širokých
okrajích Čech byly často zapsány formy obě.
Varianty s dlouhým koncovým -í byly zachyceny soustředěně na vých. Moravě a na jihu Čech, ojediněle
též na vých. okrajích svč. nář.
Zeměpisná situace v Čechách je jednodušší: nejčastěji se zde vyskytuje forma vloni (na širokých okrajích
s dubletou loni), na širším Mladoboleslavsku tvoří areál varianta vlóni.
Na Moravě se setkáváme s větším množstvím variant: v sev. polovině střm. nář. a dále zhruba v záp. polo-
vině slez. nář. s přilehlým okrajem vm. nář., odděleně pak v kopaničářských nář. jsou rozšířeny obměny s krát-
kým kořenným -o- (loni, loní). Pro vm. nář. (bez oblasti dolských nář.) je charakteristická podoba s dlouženou
hláskou -ó- (lóní). Formy s kořenným -ů- se vyskytují v oblasti dolských nář. s přilehlým Kroměřížskem (lůni,
lůní), jsou typické i pro oblast střm. nář., v níž nedošlo k pravidelnému krácení, tj. pro širší Brněnsko
a Tišnovsko, a v návaznosti byly zapsány v sev. části čm. nář. (vlůni). Podoby se zkráceným -u- tvoří areál v již.
polovině střm. nář. (vluni) a v oblasti přechodových nář. čes.-pol. s přilehlým Frýdeckem (luni). Soustředěněji
jsou ekvivalenty s -u- (méně často s -ů-) doloženy též ze Zábřežska, Litovelska (vluni) a širokého Prostějovska
(luni).
Vlivem spis. jazyka pronikají do měst podoby s kořenným -o- (vloni, loni).
4 loni stč., Jg, SSJČ, pol. łoni, hluž. vloni Jg, SSJČ, sloven. vlani
loní jen nář. vloní jen nář.
lóni jen nář.; stč., Jg luoni zast. vlóni stč.
lóní jen nář. vlóní, vluni jen nář.
luni jen nář.; stč. vlůni Jg, SSJČ nář.
lůni jen nář.; Jg vlůní jen nář.
lůní jen nář.
5 loňi Po 1, Ru 3 — lóňi Ju 5 — vloňi Ju 1–3, 5, Ru 2, 4 — wloňi Po 1 — hloňi Ju 1 — vloňí Ru 4 — vlóňi Ju 2, 4, 6, Ru 4 — vlúňi Ju 6 — vlúňí Ru 5
6 MAGP 511, SSA 9.24, OLA 2520, ALE 541
Ko

392 předevčírem (1504) — mapa s. 543

1 M přetfčírem (přetčírem, převčírem, přečírem) — předevčírem — přetfčerem (přetfčérem 741, přetfčorem
801, 833–835, přefčerem, přečerem 116, 117, 119, přečérem 115) — předefčerem
přetfčery 816 (přetfčéry 741)
přetfčerejškem — přetfčerajškem (-fčo- 801, přetčerejškem 129,135, přefčerejškem, přečerejškem) —
předefčeréškem 632
přetfčerejšky (přetčerejški, přefčerejški, přečerejšky) — přetfčerajšky (přefčerajšky, přečerajšky) —
předefčerejški 641 — předefčerajšky
S předefčerá 67
N předevčírem ‚před třemi dny‘

2 Mapa zachycuje územní rozložení nářečních ekvivalentů příslovce předevčírem ‚v den před včerejškem‘.
Shromážděný materiál je velmi bohatý a diferencuje se slovotvorně a hláskoslovně. Všechny zachycené varian-
ty jsou od původu instr. vazby předložky před/přede a tvaru vzniklého z adverbiálního kořene včer- (od včera,
jež souvisí s večer, v psl. s oslabeným prvním vokálem kořene – *vьčera). Tímto tvarem je buď odvozené sub-
stantivum včerejšek (předvčerejškem), nebo adverbium včera, v němž proběhlo tvarové vyrovnání se substanti-
vy (předevčírem, předvčerem; podobně srov. např. adv. přednedávnem).
Slovotvorné varianty odrážejí jednak proces vzniku příslovečného útvaru se subst. zakončením (viz výše),
jednak další „posilování“ adverbializace tvarovým vyrovnáváním s jinými adverbii – předvčerejšky jako pěšky,
hnedky apod. Ojedinělá podoba předvčery může být kontaminací variant předvčerem a předvčerejšky.
Hláskové varianty jsou jednak důsledkem dvou podob předpony před-/přede (předvčírem × předevčírem),
jednak vyplývají z dloužení a dalšího vývoje, resp. zachování krátkosti kmenové samohlásky (předvčírem

542
 × předvčerem) a z neprovedené změny aj > ej na vých. Moravě a ve Slezsku (srov. též ČJA 3, 232 vejce, ČJA 5, 38 dávej,
ČJA 5, 39 nejhlubší aj.). Další hláskové rozdíly jsou odrazem zjednodušení artikulace skupiny tří konsonantů na
švu předpony před- a kořene, např. předčírem, převčírem, přečírem (tyto obměny nebyly z technických důvodů sa-
mostatně mapovány, ale jsou řazeny vždy k výchozí variantě na předvč-). Protože se tyto jevy navzájem kříží,
bylo zachyceno velké množství různých obměn. Za spisovné jsou považovány podoby předvčírem a předevčírem.
V jz. polovině Čech bylo adverbium předevčírem porůznu zapisováno ve významu ‚před třemi dny‘, avšak
v tomto významu nebylo do mapového zpracování pojato.
3 Poměrně jednoduchá situace v Čechách kontrastuje se složitou situací na Moravě a ve Slezsku. Je zajíma-
vé, že hranice slovotvorných rozdílů se často blíží hranicím našich hlavních nářečních skupin a že tatáž slovotvorná
varianta se někdy vyskytuje v oblastech značně od sebe vzdálených (předvčerejšky) nebo na zcela protilehlých územích
(předvčerem).
V Čechách je základním označením podoba předvčírem (zpravidla v obměně převčírem, na Náchodsku
a na sev. Královéhradecku přečírem; výchozí podoba předvčírem je hojná v již. Čechách a také na vých. okraji
svč. nář.). Podoba předevčírem se na území Čech (řidčeji na Moravě) objevuje spíše rozptýleně (kompaktní
areál tvoří jen na sev. okraji svč. nář.) a většinou jako dubletní.
Na území adverbia předvčírem na východě navazuje široký pruh zahrnující čm. nář. a přilehlý vých. okraj
svč. nář. V tomto pruhu, vymezeném slovotvorně proti západu i východu, se objevují různé podoby na -ejšky,
které zahrnujeme pod nadřazenou variantu předvčerejšky (ta je častá ve stř. části pruhu, nejfrekventovanější je
přečerejšky).
Pro střm. nář. je typické označení předvčerejškem (s ním v dubletě nebo promíšeně se vyskytují zejména
obměny převčerejškem – hlavně mezi Znojmem a Brnem – a přečerejškem – na Zábřežsku a záp. Litovelsku).
Tento velký střm. areál pokračuje v záp. polovině Slezska, za hranicí neprovedené přehlásky aj > ej, podobou
předvčerajškem. Pro vých. polovinu Slezska a zkoumané obce v Polsku sev. od Hlučína je charakteristická vari-
anta předvčerem (navazující na sloven. podobu predvčerom), která se jako dubletní objevuje i na Příborsku.
Dva malé areály této varianty jsou i v Čechách: na Lounsku a na Kladsku (tam nejčastěji v obměně přečerem).
Vm. dialekty se vyznačují variantou předvčerejšky (ta přesahuje na Holešovsku a západně od Kyjova do
střm. nář.), ve větší vých. části v podobě předvčerajšky. (Po celém území vm. nář. se více či méně rozptýleně,
dubletně či promíšeně, vyskytují i jiné hláskové obměny: na Uherskobrodsku a Břeclavsku přečerajšky, na
Kyjovsku a Zlínsku převčerejšky, resp. -ajšky). Ze Vsetínska se dokládá podoba předevčerajšky.
Ve městech se vesměs užívá příslovce předevčírem, a to někdy jako jediný výraz, jindy v dubletě s varian-
tou typickou pro venkovské okolí.
4 předevčerajšky, předevčerejškem, předevčerejšky, předevčerem jen předvčerejšky jen nář.; SSJČ nář.
nář. předvčerem SSJČ nář., sloven. predvčerom, pol. przedwczoraj, hluž.
předevčírem Jg, Kt přede včírem, SSJČ předwčerawšim, zawčerawšim
předvčerajškem jen nář.; Kt předvčérajškem předvčery jen nář.
předvčerajšky jen nář.; Kt předvčérajšky předvčírem Kt též předčérem, SSJČ též převčírem ob., předčírem nář.
předvčerejškem jen nář.; Jg
5 předefčírem Ju 3 — přetfčírem Ju 5 — přetčírem Po 1, Ru 4 — přečírem Po 1, Ju 1 — přefčírem Po 1, Ju 1–4, Ru 2–4 — přefčirem Ju 4 — přetfčerajški
Ju 7 — přečerejški Ru 5 — přečerajški Ru 5

6 AJK 345, SSA 9.21, OLA 2517, ALE 524

Či

393 pozítří (1515) — mapa s. 545

1 M pozítří — pozejtří (pozijtří 301) — pozétří
pozejtřku (pozautřku 801, 806, pozajtřku 819, 820, 830, pozajršku 818, pozajčku 818, pozajtreku 755,
pozejčku 463) — pořejčku — pozétřku (pozétřiko 620, požéčku 66, pozítřku 64, 92, 93, též 701,
705, 707) — pořéčku (poře- 612, 625, 642) — poříčku (též požíčku 711)
fpozejtřku 457, 611 (fpořejčku 456, povřejčku 428)
pozitřku (pozitřeku 753, 754, pozitreku 728, 746, 756) — pozytřku (pozutřku 705, 706, 747, 748, 750)
pozejtru 601, 826–828 (pozajtru 812)
pozytru 741, 742 (pozutru 751, 752)
pozitřajšku 733 (pozí- 701, pozitrajšku 726, 741, 744, pozítřešku 75, pozitřešku 732, pozajtřešku
734–736, 75, pozajtřešku 737, 757, pozejtrajšku 824)
pojutru (pojutře 833)

544
 Sledovaly se nář. ekvivalenty pro spis. adverbium pozítří, pozítřku ‚v den následující po zítřku‘. Výzkum
přinesl vedle rozdílů slovotvorných (např. pozítří × pozejtřku × pozytru) četné rozdíly hláskoslovné (např. po-
zejtřku × pozétřku, pozitřku × pozytřku).
Jako spisovné uvádí SSJČ i varianty pozejtří a pozejtřku, SSČ je charakterizuje jako hovorové.
Základem všech nář. forem je adverbium zítra, které se vykládá z původních předložkových spojení za
jutra / za jitra > zautra, zajtra, zejtra (zétra, zítra) a z jitra > zitra, zytra (srov. ČJA 5, 29). Jednotlivé slovotvorné
obměny (např. pozitřku, pozitřajšku, pojutru) byly utvořeny adverbializací jiných předložkových spojení.
Odvozenina vpozejtřku je výsledek spojení předložky se substantivem pozejtřek.
Vzhledem k množství hláskových forem jednotlivých odvozenin sledovaného adverbia zakreslujeme na
mapě pouze ty nejobvyklejší a vytvářející kompaktní celky, ostatní obměny uvádíme v oddíle 1 M v závorkách.
V hláskových variantách pořejčku, poučku… došlo v základovém slově nejdříve k asimilaci (např. zejtřek
> řejtřek) a pak k disimilační změně ř – tř > ř – č (např. řejtřek > řejček).
3 Malá diferencovanost větší části Čech ostře kontrastuje s pestrostí slovotvorných a hláskoslovných fo-
rem na zbývajícím území českého jazyka. Takřka v celých Čechách kromě jv. okrajového cípu bylo zachyceno
adverbium pozejtří (v obměně pozétří roztroušeně i na stř. Moravě a pozítří ve většině mor. měst, čes. města se
shodují se svým nář. okolím). Ve vých. Čechách (ojediněle i v sv. Čechách), v nářečích čm., na Kyjovsku,
Břeclavsku a sv. Slezsku se objevuje odvozenina pozejtřku (s výjimkou sv. Slezska zpravidla v dubletě s obmě-
nou pořejčku). Hlásková varianta pozétřku se vyskytuje ve střm. dialektech (zde často v dubletě s obměnou
pořéčku, ojediněle poříčku). Příslovce pozitřku je typické pro Slovácko, na Valašsku a ve Slezsku je ve varian-
tě pozytřku. Ojedinělé vpozejtřku bylo zapsáno především na Doudlebsku. Jih vm. dialektů a již. Vsetínsko
charakterizuje příslovce pozitřajšku. Odvozenina pozejtru je na Frýdecku, obměna pozytru dominuje na již.
Vsetínsku.
Z přechod. nářečí čes.-pol. je doložen výraz pojutru.
4 pojutru jen nář.; stč. pozajutřie, pol. pojutrze, hluž. zajutřišim pozétří, pozétřku, pozitřajšku jen nář.
pořejčku, pořéčku, poříčku jen nář. pozítří Jg, SSJČ
pozejtru jen nář.; sloven. pozajtre, pozajtra, též pozajtru zast. pozitřku jen nář.; Jg i SSJČ pozítřku
pozejtří Jg, SSJČ (SSČ hovor.) pozytru, pozytřku, vpozejtřku jen nář.
pozejtřku Jg, SSJČ (SSČ hovor.)

5 pozejtří Ju 3, Ru 2, 3 — pozejtři Po 1, Ju 1, 2, 4, 5 — pozejtřku Ju 2 — pořejčku Ju 2, 4, Ru 4 — pořéčku Ju 6 — pozítřku Ju 7 — pozitřku Ju 5

6 AJK 346, SSA 9.22, OLA 2513, ALE 529
Hb

394 kvečeru (1494) — mapa s. 547

1 M navečer (naveč or 801) — navečér — navečír (navečírek 410, naodvečiř 815, donavečírka 451)
navečeru 243, 244, 255, 26, 409 (navečérku 726, 751)
kvečeru (kvečiru 202,10, 62, gv’ečeru 836, ku v’ečoru 831, 832, 834, 835, 84, knavečeru 138) — kve-
čerou (gvečerú 671) — kvíčeru (kfičer 651, kvíčerku 328, 53, 656, zakvíčerka 502) — kvíčerou
(kfíčerou 307, kwíčeró 644, 647, 649)
předvečerem (předvečírem 202, predvečírom 755)
svečerem (večerem 150)
zvečera
uvečer 311–314, 316
fpodvečer 59, 74, 75, (fpodvečér 209, fpodvečir 673)
nazmrku 712, 744 (vezmrak 707, vezmrk 709, nazmrk 753, nazmrkáňí 753, nazmrkánce 741, přetsmrknu-
ťím 745)
nazecmifku 830 (nascmifku 832)
S nazešeřéňí 751

2 Zkoumaly se nářeční ekvivalenty příslovce kvečeru, tj. ‚v době (v dobu) před večerem‘. Jako spisovné jsou
hodnoceny varianty kvečeru (psáno též k večeru) a navečer.
Nářeční materiál je velmi bohatý. Byly zaznamenány především slovotvorné varianty vzniklé z vazeb růz-
ných předložek s příslušnými pády slova večer: zvečera – gen., kvečeru – dat., navečer a uvečer – akuz. (u- u dru-

546
 hé podoby je z předložky vъ před retnicí), předvečerem a svečerem – instr. Byly zachyceny i tvary vzniklé spo-
jením předložky a adverbiálních spojení už obsahujících předložku (naodvečiř, donavečírka, knavečeru, …), které jsou
však ojedinělé, takže je podřazujeme pod frekventovanější formy; samostatně mapujeme jen formu vpodve-
čer, shodnou se spis. jazykem, jež se objevuje – vedle ojedinělého výskytu na venkově – ve třech moravských
městech.
Dvě nejběžnější podoby, navečer a kvečeru, se dále hláskově diferencují. K podobě navečer byla zachyce-
na varianta se zdlouženým druhým e, navečér, a její zúžená obměna navečír. I u podoby kvečeru se staré kvan-
titativní změny dnes reflektují jako změny kvalitativní: výsledkem dloužení e v první slabice je dnešní obměna
kvíčeru (opět po provedeném úžení é > í), dloužení koncového -u (jež je snad projevem uvolnění vazby se subst.
večer a signálem adverbializace) zase vedlo k diftogizaci (ú > ou) – kvečerou, kvíčerou – a dalším kvalitativním
změnám, které jako pravidelné zůstaly nemapovány (ou > ó, ve střm. nář., ó > ú v čuháckém typu, srov.
ČJA 5, 35 soused).
Lexikální odlišnosti se objevují vzácně. K podobě nazmrku (k nář. mrk, zmrk ‚soumrak‘), jež se v sebra-
ném materiálu vyskytuje dvakrát, existují slovotvorné varianty v podobě jiných pádových tvarů – vezmrk, na-
zmrk apod., které však pro jejich ojedinělost zařazujeme pod stejný symbol. Ojediněle či sporadicky byly za-
psány lexémy nazetmívku (v nář. podobě nazecmifku) a nazešeřéní.
Za základní lze na celém území považovat obě varianty shodné se spis. jazykem, navečer a kvečeru, příp.
jejich hláskové varianty. Ostatní zachycené výrazy se vyskytují zpravidla dubletně s některým z obou uvedených
adverbii základních či s oběma, zaujímají jen menší areály nebo jsou rozptýlené a v některých případech nelze
vyloučit ani významový posun. Aby byla poměrně složitá situace z mapy snáze čitelná, použili jsme pro dvě zá-
kladní slovotvorné varianty (s předponou na- a k-) plošné grafické prostředky (pro na- izoglosy s nápisy, pro k-
šrafování), kdežto ostatní, územně omezenější varianty a lexémy jsou znázorněny pomocí symbolů.
Všechny zachycené podoby už dnes chápeme jako příslovečné spřežky, v nichž splynula původní předlož-
ka se substantivem.
3 Na celém území převažují varianty od slova večer, vyskytující se často dubletně i vícečetně.
Formy s předponou na- se vyskytují především v Čechách, a to spíše v rozsáhlé centrální části, méně na
okrajích, a na části Moravy. Podoba navečer pokrývá areál na Rakovnicku (odkud vybíhá na sev. Plzeňsko),
Příbramsku (s výběžkem do již. Čech až k Prachaticím) a v okolí Prahy a Benešova. Na tuto oblast na východě
navazuje rozsáhlý areál obměny navečír, který zaujímá v podstatě celou východní polovinu Čech (bez nejsever-
nějšího a nejjižnějšího okraje) a pokračuje na Moravě výběžkem na jih od Jihlavy a větší nepravidelnou oblas-
tí vybíhající od Svitav na Litovelsko a Boskovicko, dál na jih na Moravskokrumlovsko a odtud na východ až ke
Kyjovu. Mezi Kyjovem, Zlínem a Uherským Brodem je malé území formy navečér.
Podoby s předponovým k- z větší části překrývají areály variant s na-, samostatně se vyskytují zejména
jen v nejzápadnějších a také ve východních částech zkoumaného území. Forma kvečeru kontinuálně pokrývá ce-
lou záp. polovinu Čech, ve vých. polovině se vyskytuje poněkud řidčeji, podobně jako na záp. a stř. Moravě, její
souvislý výskyt byl pak zaznamenán ve vm. nář. s Holešovskem a v celé oblasti slez. nářečí. Hláskové obměny
této varianty se objevují na severu Čech – kvečerou – a na stř., záp. a sz. Moravě – kvíčerou, řídce a rozptýleně
i kvíčeru.
Další varianty jsou územně mnohem omezenější: předvečerem se dokládá nesoustavně ze záp. poloviny
Čech, především z širšího Roudnicka a oblasti mezi Plzní a Příbramí, a dále ze stř. části vm. nář., svečerem z šir-
šího Kolínska, zvečera porůznu z celého území, soustředěněji z oblasti mezi Brnem a Boskovicemi, uvečer
z Manětínska, navečeru z areálu mezi Benešovem, Táborem a Ledčí nad Sázavou.
Jen okrajově byly zachyceny jiné lexémy. Varianty od základu zmrk se rozptýleně objevují ve stř. části vm.
nář., kde byl zaznamenán i sporadický lexém nazešeřéní. Ze sev. okraje Slezska se ojediněle dokládá příslovce
nazetmívku.
Ve městech je situace zpravidla shodná s venkovským okolím.
4 kvečerou jen nář.; Jg k večerou, též k večerému předvečerem v adverbializované podobě jen nář. (SSJČ před
kvečeru Jg, SSJČ též k večeru večerem jako součást výkladu k heslu kvečeru)
kvíčerou jen nář.; Jg k víčerou, SSJČ nář. svečerem jen nář.; Jg s večerem, též večerem, pol. wieczorem, též nad
kvíčeru jen nář; Jg k víčeru wieczorem
navečer Jg na večer, SSJČ též navečír zast. a nář. uvečer jen nář.; Jg u večer
navečeru, navečér jen nář. vpodvečer Jg pod večer, SSJČ též podvečer, podvečír zast. a nář.,
navečír jen nář.; SSJČ zast a nář. podvečerem říd., sloven. podvečer, pol. podwieczor
nazešeřéní, nazetmívku jen nář. zvečera Jg z večera, též s večera, za večera, okolo večera, SSJČ též
nazmrku jen nář.; sloven. na mrku z večera, sloven. kniž., pol. z wieczora zast.

548
5 navečer Ru 4 — navečír Ju 1–4, Ru 4 — nawečír Po 1 — navečir Ju 2 — kvečeru Ju 1–3, 5, 6, Ru 2, 3 — gvečeru Ju 7, Ru 5 — knavečeru Ru 1 —
předvečerem Ju 7

6 —
Či

Ad verb i a zp ů so b u

395 jak (2521) — mapa s. 551

1 M jak (jakž 437, 445, 454, 45, jakpak, jachpak 127, 128, 157, japak, jakpa, japa)
jako
kerak (kterak 113, 114, karak 301, 306, kerakž, keraž 422, 423, 442, 443, kerakže 454, kerakpak, kerapak,
kerakpa)
2 Zájmenné adverbium, jímž se ptáme po způsobu nebo míře, spis. jak, se v nářečích diferencuje lexikálně,
slovotvorně i hláskoslovně.
Lexikální rozdíl představují výrazy jak a kterak. Slovo jak vychází z prastarého zájmenného j-ového ko-
řene pův. s ukazovacím, později s tázacím významem. Výraz kterak (se zakončením ve shodě s jak) navazuje na
starý základ kter-, společný zájmenu vztažnému a neurčitému a některým stč. adverbiím a vycházející z k-ové-
ho kořene (ten ke *ku-), pův. s tázacím významem. Zjednodušením výslovnosti vznikla převažující podoba
kerak. (K oběma lexémům se především v záp. a vých. Čechách připojují fakultativní postfixy -pak a -pa, kte-
rými vznikají podoby jakpak, jakpa, kerakpak, kerakpa. Před těmito postfixy někdy v důsledku disimilace od-
padá základové -k- a objevují se varianty japak, japa, kerapak, které se vyskytují zpravidla v dubletě či pro-
míšeně s podobami na jak-, kterak-. Dalším formantem, který se připojuje k oběma lexémům a byl zapsán
převážně v již. Čechách, je -ž: jakž, kerakž. Všechny tyto odvozeniny byly zapsány většinou jako dubletní se
základními podobami jak a kerak a na této mapě je nezachycujeme. Souborně jsou postfixy zobrazeny na ma-
pách ČJA 5, 410; ČJA 5, 411.)
Poznámka:
Ve stč. fungovala k zájmennému adverbiu jak⁄jako také konkurenční forma s k-ovým kořenem kak⁄kako, v tázací funkci původní, kterou jako
zastaralou uvádí ještě Jungmann a jež se dnes uplatňuje v obou lužických jazycích a také ve východoslovanských a jihoslovanských jazycích. Naším
výzkumem však už zachycena nebyla. Forma jak⁄jako získala později v češtině tázací význam a formu kak⁄kako vytlačila.

3 Téměř na celém zkoumaném území (kromě nejjižnějších okrajů Čech, Hlučínska a vých. části slez. nář.)
bylo zachyceno zájmenné příslovce jak. Jako nedubletní bylo toto slovo zaznamenáno v sv. polovině Čech a na
jejich sz. okraji a také na většině Moravy (bez sv. části vm. nář.), jinde se objevuje spolu s jinými výrazy, přede-
vším s kerak. Tento lexém pokrývá velkou jižní část Čech, odkud vybíhá přes Prahu až k Roudnici nad Labem, nedub-
letně je však doložen jen z malé oblasti na jihu Čech. Odděleně (a vesměs dubletně s podobou jak) se vyskytu-
je ještě v nepravidelném pruhu táhnoucím se záp. částí slez. nář. k Rožnovu pod Radhoštěm a odtud na vých.
Vsetínsko a Valašskokloboucko. Rozptýleně byl zapsán i jinde.
Hlučínsko a vých. část slez. nář. charakterizuje forma jako, doložená i z Kopanic, kde navazuje na slo-
venštinu.
Města se převážně shodují s venkovským okolím; pokud je z okolí doloženo více podob, objevují se vše-
chny i ve městech.
4 jak stč. též kak, Jg též kak zast., SSJČ, sloven. hovor., pol., hluž. kak kerak jen nář; stč. kterak, kterako, Jg kterak, kterako, SSJČ poněk.
jako v sled. významu jen nář.; stč., Jg též kako zast., sloven. ako kniž. kterak (zast. kterako)

5 jak Po 1, Ju 1–4, 7, Ru 2–5

6 —
Či

549
 396 nějak (2523) — mapa s. 551
1 M ňejak (ňeák 135, 142, 250) — nejak (neak 453) — ňák — nák
ňejako 137, 503 (ňeáko 137, 503) — nejako 756, 818 — ňáko — náko 505
jaksi — jaksik
jakos’i — jakos’ik 830
kerak
nekerak
keraksik 802, 808
N belejako 819

2 Zkoumalo se územní rozšíření nářečních ekvivalentů zájmenného příslovce neurčitého s významem ‚ne-
určeným nebo neznámým způsobem‘, spis. nějak. Nářeční materiál se diferencuje slovotvorně a hláskoslovně.
Pro vyjádření významu neurčitosti se k pův. tázacím příslovcím jak/jako (ke starému j-ovému základu)
a kerak (< kterak, viz ČJA 5, 395 jak, ke starému k-ovému základu) připojovala předpona ně- či postfix -si. Tak vznik-
ly formy nějak/nějako, jaksi/jakosi, keraksi, z nichž se později vyvinuly další varianty.
V průběhu dalšího vývoje došlo k následujícím změnám, jež se odrazily v podobě dnešních nářečních
variant:
1) Na většině Čech nastalo stahování -ěja- > -’á a vznikly podoby ňák a ňáko. Přestože tím byla setřena
slovotvorná struktura slova a změnil se i počet slabik, považujeme tyto podoby za hláskoslovné varianty výcho-
zích forem nějak a nějako.
2) Na Moravě a v již. Čechách proběhla depalatalizace v předponě ně-, v jejímž důsledku pak došlo ke
vzniku podob nejak, nejako, nák, náko, nekerak.
3) K postfixu -si ve tvarech jaksi, jakosi, keraksi se na části Slezska a vm. nář. připojila souhláska k.
3 Stažené podoby proti nestaženým tvoří česko-moravský protiklad. Výraz ňák pokrývá témeř celé Čechy,
jen v jejich jižní části a ve vých. polovině svč. nář. se vyskytuje řidčeji a promíšeně či dubletně s jinými výrazy,
které tam převažují. Ve vých. polovině svč. nář. a na sz. okraji přechod. čm. nář. dominuje podoba ňáko a v již.
Čechách na Prachaticku a Českobudějovicku se uplatňuje často několik variant současně, ale nejčastější je zde
zájmenné příslovce nejak (dále jsou odtud doloženy podoby ňák, nák, nějak, nekerak), které sem přesahuje
z Moravy; na většině jejího území je základním výrazem. Výchozí podoba tohoto zájmenného příslovce, nějak, byla
zapsána v kompaktním výskytu jen na záp. okraji slez. nář., jinak se objevuje jen nesoustavně a zpravidla v dubletě s ji-
nými variantami.
Ve slez. nář. převažuje výraz jaksi (na vých. okraji i jakosi), který odtud vybíhá do střm. nář. na Litovelsko
a Kroměřížsko a do vm. nář. na Vsetínsko. Dále byla tato podoba zachycena na širokém Boskovicku,
Uherskobrodsku a Kyjovsku a také na nejvýchodnějším okraji svč. nář. a v sev. části přechod. čm. nář. V seve-
rojižním pruhu mezi Hlučínem a Vsetínem se objevuje varianta jaksik (příp. jakosik). Ze záp. části slez. nář. je
nesoustavně doložena podoba kerak či keraksik.
Města se zpravidla shodují s nář. okolím; navíc se v nich často vyskytuje také výraz nějak, který byl ve
městech na záp. polovině Moravy zaznamenán převážně jako nedubletní.
4 jakosi, jakosik jen nář., sloven. akosi, pol. jakos ňáko SSJČ řidč. ob.
jaksi v sled. významu jen nář.; stč., Jg též jaks, SSJČ obl. mor. nejak jen nář.
jaksik jen nář. nějak stč., Jg, SSJČ (hluž. někak)
kerak, keraksik jen nář. nejako jen nář.
nák jen nář. nějako Jg, SSJČ řidč., sloven. nejako [ňe-]
ňák Gb jen ňáký, Jg lid., SSJČ ob. nekerak jen nář.; stč. některak, některako, Jg některak, SSJČ některak
náko jen nář. zast.

5 ňejak Ru 4 — nejak Ju 7, Ru 5 — ňák Po 1, Ju 1–3, 2–4 — ňáko Po 1

6 —
Či

550
 397 velmi (2531) — mapa s. 553
1 M velmi 680, 716, 79, 81
velice
moc (mocka 616, 619, 630, 637)
tuze (túze)
hodňe
hrubje
bardzo
N hrozně, strašně, hojně, náramně, ohromně, silně, okropně 831, 832, 835, 836

2 Zkoumaly se nářeční ekvivalenty spis. adverbia velmi, vyjadřujícího velkou intenzitu, velkou míru něče-
ho. Jako příklady byly uvedeny kontexty „Ten pes je velmi zlý. Dnes velmi spěchám. Dostal velmi málo.“
Nemapována zůstala hojně zapisovaná adverbia, která kromě tohoto základního významu mají ještě další pří-
znaky, např. jsou expresivní. Ty uvádíme pouze v oddíle 1 N, a to v lemmatizované podobě (týká se to i adver-
bia okropně, doloženého z přechod. nář. čes.-pol.)
Byly zaznamenány především diference lexikální (velmi × moc × tuze × hodně × hrubě × bardzo), ojedi-
něle slovotvorné (velmi × velice).
Uvedené lexémy jsou zpravidla velmi staré a kromě výrazu velmi (psl. *velьmi k *velьjь > velí ‚velký‘), od-
vozeného pomocí vzácného sufixu -mi, všechny vznikly konverzí, většinou z adjektiv. Varianta velice je adver-
biální protějšek adj. veliký (psl. *velikъ). Příslovce tuze (stč. tuzě) vzniklo z adj. tuhý (psl. *tǫgъ), hodně z hod-
ný (to k ide. základu *god- ‚dobrý‘), hrubě z hrubý (psl. *grǫbъ). Slovo bardzo je přejaté z polštiny a souvisí
s naším brzo, to k adj. *bъrzъ ‚brzký‘, ve stč. ještě brzý ‚rychlý‘.
Adverbium moc, dnes na území českého národního jazyka nejběžnější, vzniklo nověji adverbializací subst. moc
(< *mogtь) patrně přes číslovku neurčitou; ze stč. toto slovo jako adverbium doloženo není, ale vyvinulo se ze
spojení typu veliká moc ryb v sieti zvázla, tj. ‚mnoho, moc ryb v síti uvázlo‘ – Život Kristův, rkp. ze 14. stol. – od-
kud už je blízko k významu ‚velmi‘.
Jako spisovná jsou ve sledovaném významu v současnosti hodnocena adverbia velmi, hodně a tuze; přísl. hrubě je
podle SSJČ poněkud zastaralé, velice je poněkud knižní a moc obecně české.
3 Značně diferencovaná Morava a Slezsko kontrastují s nivelizovanějšími Čechami (v Čechách byl výzkum
proveden pouze na tzv. opěrné síti bodů).
Dnes se na většině zkoumaného území uplatňuje příslovce moc (není doloženo jen ze Zábřežska a řídce
se objevuje ve vm. nář.), které však bylo často zaznamenáno jako dubletní. V Čechách se vedle něho obje-
vuje zejména příslovce hodně, na Moravě tuze, hrubě, někdy i velice. Slovo tuze bylo zachyceno na záp., sev.
a vých. okraji Čech (zde zprav. v podobě túze) , na Moravě pak na Zábřežsku a v centrální části střm. nář., odkud se táhne
úzkým severo-jižním pruhem až k Břeclavi. Ve vm. nář. s přesahem na vých. okraje střm. nář. se užívá slovo velice, v záp.
části slez. nář. hrubě a v čes.-pol. přechodovém pásu bardzo.
Ve městech je kromě výrazů užívaných v nářečním okolí běžné zpravidla i příslovce moc.
4 bardzo jen nář., pol. velice stč. též velícě, Jg, SSJČ poněk. kniž., pol. wielce kniž., hluž.
hodně Jg, SSJČ wulce
hrubě stč., Jg, SSJČ poněk. zast. velmi stč. též velmě, Jg též velmě zast., SSJČ, sloven. veľmi
moc (stč. jen subst., Jg jen ‚mnoho, síla, množství‘) SSJČ ob. (jako tuze stč. též tuzě, Jg, SSJČ
číslovka neurčitá, např. moc vody, peněz, spis.)

5 velmi Ru 2 — velice Ju 7, Ru 3, 5 — moc Ju 1–4, Ru 4 — túze Po 1 — hodňe Ju 2, 3, Ru 3 — mnoho Po 1

6 ASJ IV 17, SSA 10.125, MAGP 407, AJK 91:2, PLPJ 37, OLA 3183, 3184
Či

398 raději (370) — mapa s. 555

1 M raďeji
rači (račši 802–804, 818, 819, 824, 828, račik 756) — račí 633, 637 — ráči 634 — rač — ráč 634 — rejši
— rejší 148 — rejš 519, 616, 630, 653
račej 627, 655, 755

552
2 Zkoumala se nářeční diferenciace adverbia, které má v současném spis. jazyce podoby raději a radši. Od
původu jde o komparativ adj. rád, ráda, rádo, které dnes funguje jen v nominativech jmenného sklonění. Podle
Mch „…ve stč. byl k tomuto adj. komparativ radějí m., radějši f., radějše n., jehož tvary časem ustrnuly; …kla-
dou se beze zření na rod a číslo předmětu a ustrnují v příslovce nč. raději, radši, radš, rač“.
Dnešní slovotvorné a hláskoslovné rozdíly tedy pramení z původně rodově rozlišených forem, jež se dále
vyvíjely. Pův. tvar maskulina, po zkrácení v koncovce raději, se udržuje jen ve spis. jazyce, a pokud byl řídce za-
znamenán i při našem výzkumu, jde zřejmě o přejímku ze spis. jazyka.
Podoba rači (< radši) představuje novější analogickou formu podle tvarů jako chudši, což je novotvar za
starší chuzši. U obměny račí jde patrně o novější délku. Odpojením koncového -i v proudu řeči pak vznikla jed-
noslabičná varianta rač. Podoba s kořennou délkou ráči, ráč je ojedinělá (byla zachycena jen v jedné střm. obci).
Sporadicky se vyskytuje i novotvar račej, vzniklý zřejmě kontaminací tvarů raděj (< raději) a rači.
Forma rejši vznikla podle Běliče disimilací sykavek ze staršího razši (razši > rajši) a následnou změnou
aj > ej. Obměna rejší je lokální dloužení, rejš důsledek odpadnutí koncového -i.
3 Téměř na celém zkoumaném území byla zachycena podoba rači, a to zpravidla nedubletně; jako dubletní
se objevuje i v areálech variant.
V sev. polovině vm. nář. a řídce mezi Boskovicemi a Brnem byla zapsána obměna račí. Varianta rač po-
krývá tři oddělené oblasti: záp. část svč. nář., většinu centrální části střm. nář. s přesahem na sev. Brněnsko
a mikroareál na Prachaticku.
Varianta rejši zaujímá oblast na česko-moravském pomezí mezi Velkým Meziříčím, Litomyšlí a Boskovicemi
a odděleně je doložena i z úzkého pruhu na jz. Moravě mezi Slavonicemi a Mor. Krumlovem. Zejména v sev.
areálu se sporadicky objevují i podoby rejší a rejš (ta hlavně sz. od Boskovic).
Příslovce raději bylo velmi řídce a vždy jako dubletní zachyceno jen na záp. a již. Moravě, zejména ve měs-
tech, kde je nové a přejaté ze spis. jazyka; z městské mluvy se jinak jako základní dokládá podoba rači.
4 rač Jg radč říd., SSJČ radš ob. račí SSJČ radší zast.
ráč jen nář. ráči jen nář.
račej jen nář.; sloven. radšej, pol. raczej raději (stč. též radějí komp. adj. rád) Jg, SSJČ též raděj ob.
rači stč. radši, Jg radše, též radči říd., SSJČ radši, též radše zast., hluž. rejš, rejši jen nář.; SSJČ nář.
radšo rejší jen nář.

5 raďeji Ju 6 — rači Po 1, Ju 1–3, 5,7, Ru 2–5 — rač Ju 1, 4

6 —
Či

399 slabě (1599) — mapa s. 555

1 M slabje — slábje (též 108, 203)
slabo (též 119) — slábo 430
2 Výzkum byl zaměřen na zjištění variant adverbia slabě v kontextu slabě vidět. Materiál přináší rozdíly
slovotvorné (slabě × slabo) a hláskoslovné (např. slabě × slábě). Ve spisovném jazyce se užívá příslovce slabě,
řidčeji slabo.
Mapa zřetelně ukazuje česko-moravský protiklad variant slabě × slabo. Obecně platí, že na východě jsou
častější podoby na -o, pro západní oblasti jsou typické podoby na -e/-ě. Tento protiklad dokládá i adverbium tence
× tenko (namazat). Nemapovali jsme ho, protože výzkum přinesl zhruba stejné výsledky.
Délka u obměny slábě je patrně analogická podle jmenného tvaru sláb. Krátkost ve složených tvarech, kte-
ré původně měly o slabiku víc, je však výsledek metatonie.
3 Příslovce slabě se vyskytuje v téměř celých Čechách (na již. a záp. okraji Čech většinou v dubletě s hlás-
kovou obměnou slábě). Podoba slabě proniká zpravidla jako výraz dubletní i do většiny mor. a slezských měst.
Morava a Slezsko se vydělují formou slabo.
4 slabě stč., Jg, SSJČ, hluž. słabje slabo Jg, SSJČ řidč., sloven., pol. słabo
slábě jen nář.; stč. slábo v sled. významu jen nář.

5 slabje Ju 3, 4, Ru 3–5 — slábje Ju 5, Ru 2 — slabo Po 1, Ju 1, 2, 6 — słabo Ju 7

6 —
Hb

554
 400 snadněji (980) — mapa s. 557
1 M snadňej (též 05, -éj 617, 618, 630–632, 652, 654, 655, 657, 715, 726, 742, 746, 757, snaďňej 105, 110, 10, 11,
snadňeji 59, 75, 79, též 03, 06, 30, 49, 53, 93, 95)
snadňejá 508, 510, 512, 609 (též 53)
snadňejác 609, 53
snadňejc (též 03, 04, 06, 08, 09, 24, 30, 31, 40, 63, 64, snaďňejc 105, 108, 111, 124a, 138, 140, 141, 235,
244, 465, 509, 518, 11, 23, snádňejc 428, snadňejic 610, snadňéjic 608)
snadňejš (též 659, 676, 01–04, 08, 09, 30, 41, též snaďňejš 05, snadnejš 306)
snadňejší (též 823, snadňéjší 711)
snáž (též 07)
snáz (též 06)
lechčej (též 04, 09, 53, 67, 94, -éj 618, 622, 635, 653, 707, 712, 727, 742–744, 751–753, 64, 74, též -eji 03, 06,
49, 66, 73, 81, 92, 93, též -éji 67, láchčej 735, lachčjéj 755) — lefčéj 633 (lefčeji 633)
lechčejá (-ijá 605, 607, 620, 621, 624)
lechčejác 506, 511 (-ijác 605, 606, -ijáč 624)
lechčejc (též 01–04, 06, 08, 09, 63, 64, 67, 93)
lechčejš (též 01–04, 44)
lechčejší (též 623, 712, 826, též lachčejši 835) — lofčojšy 801
lechčí (též 639, 642, 676, 680, 684, 702, 722, 807, 820, 65-67, 73, -i 718, 71, 81, -y 701, 721, lachčí 734,
736, 737, 835, 836, lachčy 834) — lefčí 633 (též 642, 684, též lefči 683)
lehňéš 668, 671, 677 (lehňíš 671)
lehňéší 679 (-i 681)
levňej 646, 648, 728, 729
levňejá 623
levňejš (též 64)
levňejší (levňéjšý 722)
2 Na mapě jsou zachyceny nář. ekvivalenty formy 2. stupně příslovce snadno, tj. spis. snadněji, s významem
‚bez velké námahy‘.
Kromě lexikálních rozdílů bylo zaznamenáno velké množství diferencí slovotvorných (např. snadněj
× snadnějš × snadnějc × snadnějá × snadnějác × snáž); byly však zachyceny i rozdíly hláskoslovné (např. lehčí
× lefčí).
Většina doložených nář. výrazů je odvozena od 1. stupně adverbii; utvořeny jsou od základů snadň- (srov.
psl. *snadь), lehč- (srov. psl. *lьgъkъ), levň- (srov. psl. *lěvьnъjь ‚snadný, mírný‘), lefč- (od nář. adj. lefký, které
bylo utvořeno z adj. lehký disimilací chk > fk). Základ lehň- vznikl kontaminací slovních základů lehč- a levň-.
K uvedeným základům se připojuje velké množství sufixů: z formantu -eji (např. snadněji), jímž se pravi-
delně tvoří komparativní tvar adverbií ve spisovném jazyce, odsunutím koncové samohlásky vzniklo zakončení
-ej (např. snadněj); k němu bývá připojován vokál -á (např. snadnějá), a to podle jiných adverbii dokládaných
z téhož území (např. jindá, teprvá). Analogicky podle adverbia víc byly utvořeny podoby se sufixy -ejc, -ejác
(např. snadnejc, snadnějác). Některé nář. výrazy mají na Moravě formu 2. stupně adjektiva původně rodu žen-
ského (např. snadnější) nebo mužského (např. lehčí), ale jsou zde i ve funkci příslovce. Sufix -ejš (např. snadnějš)
pak vznikl z formantu -ejší odsunutím koncového vokálu.
Adverbium snáž vzniklo kontaminací podoby snáz (to ze snáze) a předpokládaného snazše.
Na mapě jsou izoglosami a nápisy postiženy vesměs jen slovní základy (výjimku tvoří slovo snáž), jednot-
livé sufixy jsou zaznamenány pomocí šrafování (k jejich rozšíření viz též mapy ČJA 2, 168 tepleji a ČJA 2, 177 lehčí),
značky znázorňují výskyt jiného slovního základu (dubl. nebo nedubl.) v areálu.
V pohraničních městech (zejména v záp. a již. Čechách) bylo zaznamenáno větší množství dubletních nář.
výrazů, jejichž úplné zachycení na mapě by bylo značně nepřehledné, proto je nemapujeme a příslušné údaje
uvádíme pouze v odd. 1M.
3 Lexém snáž je rozšířen v celých jzč. nář. s přesahy do okolních nář. oblastí (zejména na severu až
k Mělníku, Benešovu a na Ledečsko); ojediněle byl zaznamenán i jinde. Varianta snáz je doložena ze záp. okra-
je Čech, sporadicky ze sev. okrajů zkoumaného území.
Na ostatním území Čech, na Moravě a ve Slezsku vytvářejí areály jednotlivé slovní základy s různými
příponami.

556
 Rozsáhlá oblast slovního základu lehč- zaujímá většinu střč. a svč. nář. s přesahem na Zábřežsko, zasahu-
je až na Třebíčsko, Znojemsko, Břeclavsko a Vyškovsko. Odděleně se vyskytuje ve slez. nář., na Valašsku
a Uherskobrodsku. Jako dubletní byl zaznamenán častěji v sev. polovině areálu slova snáž.
Základ snadň- vytváří menší územní celky v širokém Podkrkonoší s přesahem až na sev. Královéhradecko,
dále na Novoměstsku, Boskovicku a jz. Litovelsku, na Přerovsku, Kroměřížsku a Kyjovsku. Především v Če-
chách byl zachycen jako dubletní vedle základu lehč- a výrazu snáž.
Základ levň- je charakteristický pro území ve střední části Moravy (Zábřežsko, Prostějovsko a Brněnsko)
a pro malý areál na Uherskohradišťsku.
Základy lefč- a lehň- se sporadicky vyskytují v centrální části Moravy mezi městy Boskovice, Litovel,
Lipník nad Bečvou a Kroměříž.
Neméně složitá je slovotvorná diferenciace. Při zeměpisně rozlišených slovních základech se objevují
i četné sufixy.
Přípona -ej (např. snadněj, lehčej) je doložena zejména z pruhu území zaujímajícího sev. a vých. okraje svč.
nář. s přesahem na široké Boskovicko a sev. Brněnsko, dále ze středního úseku vm. nář. Sufix -ejc (např. snad-
nějc, lehčejc) je charakteristický pro téměř celé území Čech (bez jeho okrajů) a na Moravu zasahuje v úzkém vý-
běžku až k Mor. Krumlovu. Slovotvorný formant -ejš (např. snadnějš, lehčejš) byl zaznamenán v záp. Čechách a ve
střední části Moravy (např. levnějš).
Sufix -í (např. lehčí) vytváří souvislejší oblast na sev. Valašsku a záp. a jv. okraji slez. nář., vyskytuje se i na
již. okraji Moravy. Přípona -ejší (např. snadnější, lehčejší) je typická pro území kolem hranice mezi střm. a vm.
nář. a pro téměř celé Slezsko. Formanty -ejá, -ejác (např. snadnějá, lehčejác) jsou doloženy z okolí Nového
Města na Moravě, odtud dále z pruhu směrem k Třebíči, Moravskému Krumlovu a Brnu.
Ve městech je situace většinou obdobná jako v jejich venkovském nář. okolí a není velkého rozdílu mezi
vyjadřováním mladší a starší generace. V městských lokalitách se častěji užívají podoby se sufixem -eji (snadně-
ji, lehčeji), shodné se spisovnými výrazy. Tam, kde je doloženo slovo snáž, proniká také spisovný výraz snáz.
4 lefčej, lefčejší, lefčí jen nář. levnější v sled. významu jen nář.
lehčej jen nář.; stč. lehčějie, Jg i SSJČ lehčeji snadněj jen nář.; Kt snadněji, snázeji, SSJČ snadněji, pol. zast.
lehčejá, lehčejác, lehčejc, lehčejš jen nář. snad-niej, hluž. snadnje
lehčejší jen nář.; Jg snadnějá, snadnějác, snadnějc, snadnějš jen nář.
lehčí v sled. významu jen nář.; Jg, SSJ ľahší, ľahšie (SSJČ ‚lehčí‘) snadnější v sled. významu jen nář.; Jg (SSJČ ‚snadnější‘)
lehnějš, lehnější jen nář. snáž jen nář.; Kt v ob. mluvě, hluž. snadź
levněj, levnějá, levnějš jen nář. (Jg i SSJ levněji – u obou ‚laciněji, snáz Kt též snáze, SSJČ snáz(e)
mírněji‘, Kt „dnes je mu levněj (lehčeji)“)
5 snadňejc Ju 3 — snáž Ju 5, Ru 2 — lechčej Ju 7 — lechčejc Po 1, Ju 1–3 — lechčejš Ru 3 — lechčí Ru 5 — lechči Ju 6 — lechkejš Ju 5 — le„ňejš
Ju 4

6 —
Ir

401 pěšky (1697) — mapa s. 559

1 M pješky (též 825)
pješo (-u 829)
pješourem (šourem 131, 12, též 205, 231, 505)
p’echti 818
2 Mapa postihuje slovotvorné obměny adv. pěšky ‚po vlastních nohou‘. Základem všech podob je psl. *pěšь.
Odvozenina pěšky je utvořena příponou -ky, forma pěšo vznikla analogicky podle jiných příslovcí na -o (např.
tenko, slabo). Varianta pěšourem vznikla kontaminací *pěše a pěchourem.
Výraz pěchty navazuje na pol. výraz piechotą.
3 Podoba pěšky se vyskytuje na celém území čes. národního jazyka s výjimkou přechod. čes.-pol. dialektů
a přilehlého okraje ostravického úseku, kde je běžný derivát pěšo. Na východě svč. nářečí se vedle výrazu pěš-
ky jako dubletní objevuje odvozenina pěšourem.
Města se shodují se svým nář. okolím.
4 pěchty jen nář.; pol. piechotą, na piechotę pěšo stč. pěš, pěšě, Jg pěšě, SSJČ pěše, pěšmo obě říd., sloven. pešo,
pěšky stč. též pěškami, pieškami, Jg, SSJČ pěškami zast., sloven. též peši, pol. pieszo, hluž. pěši
pěškom nář. pěšourem SSJČ ob. expr., též pěšourkem, pěchourem obě říd.

558
5 pěški Ju 1–6, Ru 2–5 — p’eški Ju 7 — po nohách Po 1
6 —
Hb

402 spolu (2525) — mapa s. 559

1 M spolu (spo 731, 757) — spólu
spolem — spolym
dokupy 818, 820, 830 (dokopy 819)
N pospolu 116, pospólu 146, společně 429, 435, dohromady 820, 82, 84, pohromadě 161, 320

2 Zkoumaly se nářeční ekvivalenty adverbia spolu ‚ve vzájemné blízkosti, přítomnosti, společně, pospolu‘.
Základní zachycený rozdíl – spolu × spolem – je slovotvorný: v podobě spolu jde o genitivní vazbu předložky s se
starým u-kmenovým substantivem *polъ m. ,polovina‘, v podobě spolem o vazbu instrumentálovou; dělat něco
‚spolu‘ znamená ‚napůl, každý polovic‘.
K uvedeným základním podobám se vážou rozdíly hláskoslovné: spolu × spólu (typické svč. dloužení o > ó
před l, srov. ČJA 3, 30 pole, ČJA 5, 196 bolí), spolem × spolym (pravidelná slez. změna e > y před nosovou souhláskou,
srov. ČJA 5, 70 b) jelen). Další pravidelné hláskové změny (u > o, ve střm. nář., o > u v tzv. horském nář. typu, vý-
skyt ł, ) nemapujeme, k tomu viz příslušné mapy v oddíle Hláskosloví ČJA 5, 54; ČJA 5, 55; ČJA 5, 56; ČJA 5, 57; ČJA
5, 58; ČJA 5, 59 a PRO E4ab).
Nemapujeme rovněž ojediněle zapsané výrazy, které se vyskytují vždy společně s jedním nebo dvěma vý-
razy základními (viz 1 N). Na mapě představujeme jen ještě spřežku dokupy, doloženou sice okrajově, ale v uce-
lém areálu. Jde o gen. předložkovou vazbu se subst. kupa (pův. patrně *kupъ m., -a připojeno a rod změněn asi
podle slov jako gromada).
3 Většinu Čech a záp. a sev. část střm. nář. pokrývá adverbium spolu, shodné se spis. jazykem, které se (ně-
kdy i jako nedubletní) objevuje celkem hustě i ve stř. části vm. nář. a mezi Vsetínem a Příborem. Na severu a vý-
chodě střč. nář. a zejména ve vých. polovině svč. nář. (zde zpravidla nedubletně) se užívá obměny spólu.
Ve vých. části střm. nář. (na východ od linie Litovel – Brno – Mor. Krumlov – Mikulov), na celém území
vm. nář. a ve vých. a již. části slez. nář. dominuje varianta spolem, jež byla na východě Slezska zapsána v obmě-
ně spolym. Na Hlučínsku a ve zkoumaných obcích na území Polska severně odtud bylo zachyceno adverbium
dokupy.
Stav ve městech se zpravidla shoduje s venkovským okolím, jen v mor. městech v areálu varianty spolem
se jako dubletní pravidelně objevuje i podoba spolu.
4 dokupy jen nář. (stč. jen kupa, kopa, kópa, Jg jen kopa, kupa, kůpa, spolu stč. též spoly, Jg, SSJČ, sloven., pol. wspólnie
SSJČ jen kopa, zast. a nář. kůpa, u všech ‚hromada‘) spólu, spolym jen nář.
spolem jen nář.; stč., Jg též spol, obě mor., SSJČ nář.

5 spolu Ju 3, Ru 2–4 — społu Ju 7 — spólu Po 1, Ju 1, 2, 4 — spolem Ru 4, 5 — społem Ju 7

6 ASJ IV 336
Či

403 dokořán (179) — mapa s. 561

1 M dokořán — dokořan — dokořun — dokořám — dokořen
dokořene 630, 653, 665
dokořáň — dokořaň 669, 727 — dokořeň
dokořeňe
dokořeňí
2 Mapa zobrazuje nářeční diferenciaci adverbia míry dokořán ‚úplně, docela‘, v nové češtině spojitelného
jen se slovesem otevřít (dveře, okno, ústa) a jeho synonymy. Jde o spřežku se subst. kořen (psl. *kor-en-ь), a to
o pův. gen. pl. s předložkou do. O adverbializaci staré metaforické předložkové vazby svědčí ustrnulé formy
s pův. nulovou gen. koncovkou. (Rusínová, 1984, s. 27: „Impuls k přenesení významu je třeba hledat v kontextech, kde

560
 bylo slova kořen užito jako subst. a kde je možno zároveň předpokládat zčásti i význam adverbiální, například:
a hned to dřevo z kořen padlo ‚bylo vyvráceno z kořenů, tedy úplně‘.)
Zachycené formy reflektují rozdíly morfologické – v tvrdém a měkkém zakončení: dokořán × dokořáň,
dokořene × dokořeně (k této diferenci srov. ČJA 4, 1 kámen nom. sg. m. aj.), dále slovotvorné – do + gen. pl. (do-
kořán, -aň), do + gen. sg. (dokořene, -eně), do + hromadné subst. (dokoření) – a rovněž hláskoslovné: změna e >
a v gen. pl., která se projevuje v rozdílu dokořen × dokořán, dokořeň × dokořáň, patrně nesouvisí s jzč. nář. změ-
nou e > a v subst. kořen (> kořán, kořání, srov. ČJA 5, 63d kořen), kterou do souvislosti s dokořán klade Mch (spíše
jde o starý jev, viz čes.-pol. dokořun < dokořon < dokořán). Podoba dokořám vznikla nář. záměnou nosových
souhlásek, u obměny dokořan jde o okrajový regionalismus patrně s druhotně zkráceným a, varianta dokořun
má původ v podobě dokořán, kde á podlehlo slez. změně v o a toto o se před nosovou souhláskou změnilo
v u (viz ČJA 5, 70a strom).
3 Zatímco na celém území Čech a na záp. Moravě až po řeky Svratku a Svitavu se užívá většinou jediné po-
jmenování dokořán, shodné se spis. jazykem (jen okrajově se v dubletě s ním objevují hláskové varianty: na
Roudnicku dokořan a na vých. okraji Čech s přesahem na Novoměstsko dokořen), na zbytku Moravy a ve
Slezsku je situace mnohem pestřejší. Nejenže se zde nachází několik vyhraněných areálů, ale jsou zde časté
i dublety. Na celém území vých. od linie Svitavy–Boskovice–Brno–Mikulov až po záp. okraj čes.-pol. přechod. pruhu
byly zaznamenány zpravidla jen podoby měkké, zakončené na -ň, event. -ní, -ně.
V centrální části střm. nář. a odděleně ve vm. nář. v širokém pruhu při hranici se Slovenskem byla zapsá-
na varianta dokořeně. Mezi těmito dvěma oblastmi (na Brněnsku, Prostějovsku a záp. Kyjovsku) se rozkládá
areál adverbia dokoření a zbývající část Moravy a většinu Slezska pokrývá podoba dokořeň. Rozptýleně ze-
jména ve stř. části Moravy, nejhustěji mezi Kyjovem a Kroměříží, se objevuje varianta dokořáň. Z čes.-pol. pře-
chodného pásu se dokládá pouze obměna dokořun. V oblasti „měkkých“ podob se občas jako dubletní vysky-
tuje i výraz dokořán, nejčastěji na Brněnsku a Kyjovsku a v sm. pohraničních městech. Jinak se stav ve městech
shoduje se situací ve venkovském okolí.
4 dokořám jen nář. dokořen stč. a Jg do kořen, z kořen, Kt, SSJČ říd.
dokořan jen nář.; Jg do kořan dokořene jen nář.; Jg z kořene, též s kořenem (srov. dokořen)
dokořán Jg do kořán, SSJČ, sloven. dokorán dokořeň jen nář.; Kt dokořiň
dokořaň, dokořáň jen nář. dokořeně, dokoření, dokořun jen nář.

5 dokořán Ju 2, 3, 6, Ru 2, 3 — dokořan Ju 2, 4, 5, Ru 2, 4 — dokořám Ju 3 — dokořen Po 1, Ju 2, 5, 6 — dokořeňa Ju 7, Ru 5

6 —
Či

404 naschvál (1774) — mapa s. 561

1 M schválňe (sválňe, svalňe, sváňe)
naschvál (naschval, nasvál, nasfal)
nazdury (též 738 nazdúry, též 443 nazdori, též 506 nazdor, 808 nabzdury)
natož 723, 724, 739, 748
napotvoru
napříki 680, 704
N nazlosť, natruc, najust, just, zjustu, zúmyslně, napříkoř

2 Byla zjišťována nář. pojmenování pro adverbium naschvál ‚úmyslně, záměrně‘.

Terénní výzkum přinesl nář. materiál diferencovaný především lexikálně (např. schválňe × nazdury × na-
potvoru × natož), méně slovotvorně (schválně × naschvál). Všechny výrazy s výjimkou nářečního natož a napří-
ky jsou doloženy v sledovaném významu též ze spis. jazyka.
Vzhledem k výzkumu na řídké síti v Čechách nevyznačujeme na mapě zvlášť podobu nasvál (Lounsko)
a ojedinělé sválně, svalně (jzč. nářečí), u nichž došlo ke zjednodušení skupiny -schv- na -sv-. Samostatně není mapována
ani další hláskově zjednodušená obměna sváně, která se vyskytuje na Domažlicku. Nezabýváme se ani krá-
cením samohlásky -á- > -a- u forem nas(ch)vál a s(ch)válně, to se objevuje soustředěněji především v jzč. dia-
lektech. Asimilaci ve skupině chv > chf u výrazu naschvál je věnována položka ČJA 5, 300.
Z mapování jsme vyřadili výrazy v dubletních pozicích, které jsou ojedinělé, silně citově zabarvené (na-
just, nazlost, natruc) nebo pronikly ze spis. jazyka (zúmyslně).

562
 Adverbia napotvoru a nazdury vznikla adverbializací předložkových pádů substantiv. Totéž platí o formě
naschvál, jež má původ ve stč. navzchvále (to z pův. vz-chválu ‚proti chvále‘, z něhož se později vyvinul význam
‚úmyslný, navzdory konaný‘). Základem příslovce schválně je adj. schválný. Toto příslovce vzniklo kontamina-
cí dvou protikladných významů z východisek vz chválu a schválit. Adverbiální základ má výraz napříky (psl.
*perkъ ‚napříč, navzdory‘). Slovo natož vzniklo z předložky na, zájmena to a částice -ž(e).
3 Nejrozšířenější podoba naschvál se vyskytuje na Moravě a ve Slezsku, řidčeji také na téměř celém území
Čech. Varianta schválně převládá v Čechách (řídce se objevuje též v centrálních střm. dialektech). Vedle odvozeniny
naschvál se zejména ze stř. a vých. Moravy dokládá také příslovce napotvoru. Pro záp. podskupinu slez. nářečí
je typické adverbium nazdury. Malý úsek sev. Valašska se vyčleňuje výrazem natož.
Sporadický výraz napříky byl zapsán zejména na Kelečsku.
Města se vcelku shodují se svým nář. okolím.
4 napotvoru Kt na potvoru, SSJČ na potvoru, pro potvoru ob. natož jen nář.
napříky jen nář.; sloven. naprieky nazdury Jg na vzdoru, na vzdor(y), na vzdůru, SSJČ navzdory, na-
naschvál stč. naschvále, navzchvále, nazchvále, Jg též naschvále, SSJČ, vzdor obě říd.
sloven. schválně Jg též schvalně, SSJČ, sloven. schvalne [-ňe]

5 schválňe Ju 2 — sválňe Ru 3 — sváňe Ru 2 — naschvál Po 1, Ju 1, 3, 6, Ru 4 — naschval Ju 2 — natoš Ju 7 — natruc Ju 2, Ru 5

6 —
Hb

405 také (2537) — mapa s. 565

1 M také
taky (též 72, 74, též teki 302–304, též tekí 301, 303, 304)
takéj
též (tejž 805, 811, též 757)
aj (aji 616, 631, 641, 720, 822, 836)
N baj 701, he 634

2 Mapa zachycuje nář. ekvivalenty adverbia také ve významu ‚též, rovněž‘. Materiál přináší diference lexikální
(také × též × aj) a slovotvorné (např. také × takéj).
Příslovce také je ustrnulý tvar stř. rodu adjektiva taký (psl. *takъ složeno z t-ového zájmenného základu
a přípony). U podoby taky jde pravděpodobně o vliv jiných adverbii na -y (např. brzy, hezky, tak Tk). Zde se
uplatňuje obecná tendence k tomu, aby adverbia nekončila na dlouhý vokál. Proto byla i slovotvorná varianta
takéj doplněna postfixem -j. Výraz též považujeme za ustrnulou formu stř. rodu zájmena týž. Nářeční aj (aji)
může mít vedle sledovaného adverbiálního významu také význam spojky (popř. částice) i. Výraz aj nepovažu-
jeme za zcela ekvivalentní, neboť není zcela zástupný ve všech kontextech (srov. ČJA 5, 334b).
Na mapě nezaznamenáváme chodské podoby teky a teký, u nichž došlo ke změně a v e (srov. ČJA 5, 83).
Na části území střm. nářečí byly zachyceny podoby take, tak . Jsou výsledkem pravidelné hláskové změ-
ny y > e, (srov. ČJA 5, 47), proto je nemapujeme.
3 Většinová podoba taky se vyskytuje v Čechách, ve střm. a dolských dialektech. Větší část vm. nářečí se
vyznačuje formou také, shodnou se spisovným jazykem. Na Vsetínsku byla zapsána vedle varianty takéj. Celé Slezsko a
přilehlé sev. Valašsko se odlišují adverbiem též, které se ojediněle objevuje i jinde na Moravě. Zejména z Boskovicka a
z oblasti mezi městy Brno, Břeclav a Kyjov se dokládá sporadický výraz aj (aji).
Ve městech je situace v podstatě shodná s venkovským okolím.
4 aj jen nář.; Jg mor. a slc. taky Kt, SSJČ ob.
také stč. též -ž(e), take(ž), Jg též -ž, -ť, SSJČ též -ž, ť zast. též stč. i -e, Jg, SSJČ poněk. kniž. a obl. mor., sloven. tiež, pol. też,
takéj jen nář.; Bš hluž. tež

5 také Ju 7 — taki Po 1, Ju 1–4, Ru 1–5 — taky Ju 7 — takej Ju 7

6 SSA 10.128
Hb

563
 406 jenom (V-254b) — mapa s. 565
1 M jen — len 755, 756 (lem 757, lemon 720)
jene 801, 825 (-ny 801, 831, 832, 835, 84) — ene (též 805, -ny 818, 819, 830, 831, 833, 834, 836)
jenem — enem — edem
jenom — enom
jenomej 132, 136, 148, 159, 161
N jeďiňe 109, pouze 155, než 414, 644, hlavňe 602

2 Sledovaly se nář. ekvivalenty spisovného adverbia jen(om) ve významu ‚pouze, jedině‘. Vedle rozdílů slo-
votvorných (např. jen × jenom × jenem) byly zjištěny i rozdíly hláskoslovné (např. jenem × enem × edem, jen
× len). Podobu len považujeme za hláskovou variantu příslovce jen (snad záměnou hlásky j za l, v návaznosti na
sloven. dialekty). Nevylučujeme ani rozdíl lexikální (podle Mch je základem částice le + no).
U nemapovaných obměn yny, jyny a jynym (zhruba v přechod. nářečích čes.-pol.) proběhla pravidelná
změna -eN > -yN. Některé varianty (např. yny) se navíc přiřadily k adverbiím na -y.
Základem adverbia jen(om) je číslovka jeden. Výraz jen vznikl z tvaru *jedno zjednodušením skupiny -dn-
a zánikem koncového -o. U formy edem došlo zřejmě ke zjednodušení skupiny -dn- na -d-. Z tvaru lokálu *jed-
nom, *jednem vznikly varianty jenom, jenem. U podob enom, enem a ene zaniklo počáteční j- (srov. např. esli,
eště). Obměny jene, ene navazují na tytéž podoby v polských dialektech (viz Etymologický slovník slovanských
jazyků 2, 1980, s. 242).
Do mapování jsme zařadili i slovotvornou obměnu jenomej se zakončením -ej (srov. též zasej, potomej).
V Čechách byl nář. výzkum proveden pouze na řídké síti.
3 V celých Čechách a na záp. Moravě zhruba po řeku Svratku a Svitavu se užívá adverbia jen vedle jenom (na
širokém Vysokomýtsku ve variantě jenomej). Na zbývajícím území střm. dialektů bez Holešovska se vyskytuje pou-
ze výraz jenom. Ve vm. dialektech bez nejsevernějších oblastí a na sv. okraji střm. nářečí je obvyklá podoba enom.
Ve slezských dialektech, na severu vm. nářečí (sporadicky i jinde ve vm. nářečích) a na Holešovsku se objevuje slo-
votvorná varianta enem. Ta je často v dubletě s obměnou edem, která dominuje v oblasti mezi městy Příbor a Vsetín.
Ojedinělá podoba jenem byla zachycena na Holešovsku a v přechod. čes.-pol. nářečích. Pro Hlučínsko
a přechod. nářečí čes.-pol. jsou charakteristické formy ene a jene. Hlásková varianta len je doložena z nářečí ko-
paničářských.
Města se shodují se svým nář. okolím, pouze do některých vm. a slezských měst proniká výraz jenom, oje-
diněle též jen.
4 edem jen nář.; Jg mor. jenem jen nář.; stč. jednem
ene jen nář. jenom stč. jednom, Jg, SSJČ, pol. jeno, hluž. jeno(ž)
enem, enom jen nář.; SSJČ nář. jenomej jen nář.; SSJČ též jenomej, -c nář.
jen stč., SSJČ len v sled. významu jen nář.; Jg zast., sloven.
jene jen nář.

5 jen Ju 1, 2, 4, Ru 2, 4 — jenom Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 2–4 — enom Ju 6, 7, Ru 5 — jenomej Ju 4 — edem Ju 7

6 ASJ IV 367, MAGP 50, OLA 3187, 3188
Hb

407 asi (2532) — mapa s. 567

1 M asi
(h)ale (též 128)
kolem (též 448)
kole
koło 723, 739, 750
(v)okolo 740, 51, 59, 83 (též 314, 316, 457)
z(e)
za 701 (též 441, 442)
na 59, 718, 805, 806
tak 603, 609, 665, 809

564
2 Sledovalo se adverbium asi ‚přibližně‘ v kontextu našli jsme asi dvacet hříbků. Ve spisovném jazyce se
v tomto významu užívá výrazů asi, kolem, okolo a na.
Ojediněle doložená náhradní označení pomocí zájmenných tvarů (ňákejch, takovejch) jsme nemapovali.
Výrazy ale, asi a z se v areálech svého výskytu často pojí s tak. Vzhledem k tomu, že příslovce tak má v těchto
spojeních pouze význam zesilující, vyřadili jsme je z mapování. Zaznamenáváme jen adverbium tak, pokud sto-
jí samostatně.
Výrazy asi a ale se skládají ze spojky a + částice -si (pův. význam ‚aspoň‘, později význam dnešní) a -le.
Základem příslovce tak (psl. *tako) je zájmeno ukazovací. Výrazy z (psl. *jzь), za (psl. *za) a na (psl. *na) jsou
od původu předložky. Formy kolem, kole, okolo, kolo jsou ustrnulé tvary substantiva kolo.
3 Adverbium asi bylo zachyceno v celých Čechách, jen ojediněle je na záp. Moravě. Na nejvýchodnějším
okraji Čech a na větší části Moravy kromě Valašska a přilehlého Kroměřížska, Holešovska a Litovelska se uží-
vá výrazu ale. Z vých. Moravy a Slezska je doloženo označení z(e). Ostatní výrazy jsou řidší. Podoby kolo, kole
a kolem bývají častější zejména v sev. polovině vm. dialektů. Výraz kolem (méně okolo) byl zapsán i v západo-
moravských, severomoravských a severoslezských městech. Do zbývajících mor. měst proniká jako dubletní
příslovce asi.
Další výrazy se vyskytují sporadicky, a to tak na jihu Moravy, za na Strakonicku a na soustředěněji na již.
Opavsku.
4 ale v sled. významu jen nář.; stč., Jg na Kt, SSJČ, sloven.
asi stč. též as, asa, ajsa, Jg asa(ť) zast., též as, SSJČ též as kniž., sloven. okolo stč., Jg, SSJČ, pol. około
kole jen nář. tak jen nář.; sloven.
kolem stč., SSJČ též kol kniž. za v sled. významu jen nář.; stč., sloven.
kolo ve sled. významu jen nář. z(e) v sled. významu jen nář.

5 asi Po 1, Ju 1–4, Ru 2, 4 — ale Ju 4, Ru 5 — ze Ju 7

6 ASJ IV 249
Hb

408 sotva (ČJA 5-82c) — mapa s. 567

1 M sotva (setva 252, 405, 406, 413–415, 445, sotvej 136, 137, sotvi 755, sotvé 664, 726, 752, 755) — sotvá
ledvá (ledví 635, zaledvá 653)
ťeško (též 316, 424, 08, ťa- 734, 737, sťeška 658, též 407, sťeškem 685, českem 804)
bodej (-aj 803, 805, 807, 810)
2 Zjišťovaly se nář. ekvivalenty adverbia sotva (‚s obtížemi, těžko, stěží‘) v kontextu ten se už sotva uzdraví. Byly
zachyceny rozdíly lexikální (sotva × ledvá × těžko × bodej) a hláskoslovné (např. sotva × sotvá). Hláskoslovná obměna
setva, u níž se v základu vyskytuje -e- místo -o-, je představena na jiném místě v tomto díle (viz ČJA 5, 82c).
Ojedinělé slovotvorné obměny (např. sotvy, stěžkem, zaledvá) zaznamenáváme pouze v oddíle 1 M. Totéž
platí pro odvozeninu se zakončením -ej (sotvej), srov. např. takéj, jenomej, ČJA 5, 405; ČJA 5, 406. Východomoravské
sotvé je zakončeno patrně podle příslovcí také, hnedké.
Adverbium sotva vzniklo ze stč. *sotně, setně (to od adj. sotný ‚nesnadný‘). Nové zakončení získalo podle
příslovce jedva, ledva. Starý výraz jedva vznikl asi ze základu číslovky jeden (*jed+va), ledva z něho bylo vytvo-
řeno prostou záměnou j za l. Příslovce těžko je utvořeno od adjektiva těžký (*tęžьkъ). Ze stč. spojení *bóh daj
vzniklo *bodaj, bódaj, které pak pokleslo v adverbium. Změna koncového téžeslabičného -aj v -ej vedla ke vzni-
ku obměny bodej.
V Čechách byl nář. výzkum proveden na řídké síti.
3 V celých Čechách a na jz. Moravě (ojediněle i jinde na Moravě a v řadě mor. měst) se vyskytuje adverbi-
um sotva. Obměna sotvá byla zachycena na zbývajícím území Moravy. Ve slezských nářečích vytváří kompaktní
oblast lexém bodej. Příslovce ledvá se objevuje rozptýleně, a to na Novopacku, Náchodsku, sev. Hlučínsku, mís-
ty na stř. Moravě a zejména na Slovácku. Ve vm. a čm. dialektech a v přilehlých oblastech byl roztroušeně zjiš-
těn výraz těžko. Obě adverbia (ledvá i těžko) bývají často v dubletě s lexémem sotva (sotvá).

566
4 bodej v sled. významu jen nář. sotva stč. též sotně, setně, Jg též -y, sotvičko, -a, SSJČ též -y nář., sot-
ledvá stč. ledva, ledvy, Jg ledva, SSJČ poněk. zast. ob., sloven. ledva, vinka říd. expr.
pol. ledwo, ledwie, zaledwie, hluž. lědma sotvá jen nář.
těžko stč., Jg z těžka, s těžkem, s těžky, SSJČ, sloven. ťažko
5 sotva Ju 1–3, Ru 2–4 — sotwa Po 1 — sotvá Ju 7, Ru 5
6 —
Hb

409 chtě nechtě (2524) — mapa s. 569

1 M chťej nechťej (chc’ij ňechc’ij 823, chc’i ňechc’i 828, chťej lebo ňechťej 738, chc’ej nebo ňechc’ej 828) — chcej
nechcej (scé nescé 605–607, chcé nebo nechcé 625, 626)
chťe nechťe (chťe nebo nechťe 510) — chťa nechťa (chťa lebo ňechťa 716, 738) — chca nechca (sca
nesca 757, chca lebo nechca 741)
chťíc nechťíc
chťacy nebo nechťacy 738

větná vyjádření typu (ať) chci (chceš, chce) nebo nechci, …, (ať) jsem (jsi/jsme, jste) chťel/chtěli nebo
nechťel, …
N chcu nechcu 625, 648, 658, 722, 820, chceš nechceš 158, 610, 649, 652, 806 (sceš nesceš 757), chce nechce 210,161, 463, 631, 75

2 Položka byla zaměřena na nářeční ekvivalenty adverbiálního výrazu chtě nechtě (chtíc nechtíc, chtěj ne-
chtěj), tj. ,nezávisle na vůli osoby vyjádřené podmětem věty‘. Kromě výše uvedených výrazů uvádí SSJČ jako
spis. také volky nevolky.
Nevětná adverbiální spojení dvou gramaticky shodných tvarů, z nichž první má kladnou a druhý zápor-
nou formu a jež stojí navzájem ve vylučovacím vztahu, se v sledovaném významu asi stala běžnými až v novější
češtině; Gebauer ve Slovníku staročeském uvádí ze stč. jen rozvinutější vyjádření se spojkou mezi oběma členy
dvojice (nebo), příp. s dvojitou spojkou (leč – leč), a to zpravidla s formou imp. sg. (chtěj, …), která se objevuje
i se zájmenem 1. osoby, příp. se zájmenem kdo. (Leč já chtěj leč nechtěj, ty s’ mi vždy dal. Chtěj kto neb nechtěj, vždy
ť v těle ostane nepřietel.) Ze stč. je doloženo i spojení s imp. 1. os. pl.: Chtějmy nebo nechtějmy, vždy nás tresktá-
ním (bůh) míní spasiti. Imperativní tvary v sledované vazbě (vedlejší větě) se co do osoby a čísla zpravidla sho-
dují s podmětem či předmětem hlavní věty (na rozdíl od nové češtiny, kde se uplatňuje jen vztah k podmětu).
V našich nářečích se daný význam vyjadřuje různými způsoby, které jsou zpravidla areálově vymezené.
Užívají se jednak nevětné vazby, jednak vyjádření větná s jednoduchou nebo dvojitou spojkou a určitým slovesem.
Větná vyjádření se zřejmě vyskytují na celém zkoumaném území, ale protože výzkum byl zaměřen na ne-
větné adverbiální vazby, byla zaznamenávána obvykle jen tam, kde se nevětné vazby nevyskytovaly. Protože
větná vyjádření nejsou předmětem našeho zájmu, mapujeme je jen v případě nedubletního výskytu a pouze
jako typ (v odd. 1 M nesledujeme jejich jednotlivé realizace). Samostatně nebyl mapován ani řídce se objevují-
cí přechodový typ chtěj nebo nechtěj (ten je zahrnut pod vazbu chtěj nechtěj).
Pokud jde o nevětné vazby, užívá se několik typů adverbializovaných slovesných spojení: a) imperativ
(2. os. sg.: chtěj nechtěj), b) přechodník přítomný (m.: chtě nechtě, f.: chtíc nechtíc), c) indikativ (chci nechci, chceš
nechceš, chce nechce; chtěl nechtěl). V dokladech zapsaných při výzkumu naprosto převažují typy a) a b), typ c)
byl zachycen řídce a rozptýleně, proto ho na mapě neuvádíme. — Uvedené vazby podléhají hláskovým zákoni-
tostem příslušných nářečních oblastí, ve kterých se jich užívá. Tak k vazbě chtěj nechtěj existuje hlásková varian-
ta chcej nechcej (zpravidla ve střm. podobě chcé nechcé, kterou jako pravidelnou na mapě nesledujeme), vznik-
lá příklonem k prézentním tvarům (chcu, chceš, chce, chceme, …), srov. např. ČJA 4, 362 chtít, ČJA 4, 376 chtěl.
Podobně je tomu u nepřehlasovaných tvarů přech. přít. m. chťa nechťa, které se v kompaktním areálu navazujícím na
oblast výskytu vazby chcej nechcej objevují v podobě chca nechca.
Vzhledem k tomu, že při výzkumu byla zapisována jen příslušná adverbializovaná vazba (či větné vyjád-
ření), bez vlastní věty, kterou rozvíjí, je nesnadné určit míru osamostatnění vazby od původní závislosti na oso-
bě a čísle, případně rodu substantiva či zájmena v podmětu a osoby, čísla a času přísudkového slovesa, k nimž se
jako doplněk vztahuje. U přechodníkových vazeb lze však předpokládat, že spojení chtě nechtě a chtíc nechtíc
jsou dnes natolik ustrnulá, že obě lze používat libovolně pro m. i f. v sg. i v pl., pro přít. i min. čas. Imp. tvar chtěj
nechtěj je generalizovaný odedávna, srov. výše uvedené příklady z Gebauera.

568
3 Jednoduchá situace v Čechách kontrastuje s pestrou situací na Moravě a ve Slezsku (proto byla mapa
regionalizována na Moravu). V Čechách ve venkovských lokalitách byla zpravidla zaznamenána imperativní
vazba chtěj nechtěj, na niž v úzkém koridoru mezi Novým Městem na Moravě a Svitavami navazuje varianta chcej
nechcej; ta pokrývá rozsáhlý areál na záp. polovině Moravy, od většinového areálu v Čechách je však z valné čás-
ti oddělena širokým pruhem přechodníkové vazby chtě nechtě, který se táhne na pomezí Čech a Moravy (mezi
Slavonicemi, Jihlavou a Novým Městem na Moravě, kde se pruh zužuje a pokračuje na území mezi Svitavami,
Boskovicemi, Litovlí a Zábřehem; na Litovelsku a Jevíčsku byla v kompaktním výskytu zachycena i podoba f.
chtíc nechtíc, vyskytující se roztroušeně i jinde). Přechodníky jsou typické pro celou vých. polovinu Moravy: vel-
kou vých. část střm. nář. a přilehlý širší pruh území ve vm. nář. mezi Vsetínem a Břeclaví pokrývá vazba chca
nechca, na zbývajícím území vm. nář. se užívá podoby chťa nechťa. Většina těchto nevětných vazeb se objevuje
porůznu a rozptýleně i jinde na Moravě a ve Slezsku.
Ve dvou oddělených areálech – na jz. Moravě (Znojemsko, již. Třebíčsko, Jemnicko) a ve větší záp. části
slez. nářečí – byla zachycena jen větná vyjádření.
Z některých vm. a slez. venkovských i městských lokalit záznam chybí. Ve městech, pokud tam byla sle-
dovaná položka zkoumána, se vedle místních výrazů poměrně často objevuje spojení chtě nechtě, které do měst-
ské mluvy zřejmě přešlo ze spis. jazyka.
4 chca nechca jen nář. chtěj nechtěj stč. chtěj kto neb nechtěj, leč já chtěj leč nechtěj, chtějmy
chcej nechcej jen nář. nebo nechtějmy, Jg chtěj já (ty) neb nechtěj, chtěj nebo (neb,
chťa nechťa jen nář. aneb) nechtěj, též chtějte (neb, nebo) nechtějte, chcme nechcme,
chtě nechtě Jg chtě aneb nechtě, též chtíti nechtíti, SSJČ chceš či nechceš, SSJČ, sloven. (či) chceš, (či) nechceš
chtíc nechtíc Jg, SSJČ, sloven. chtiac-nechtiac, pol. chcąc nie chcąc

5 chťej nechťej Ju 7, Ru 2, 4 — chťíc nechťíc Ju 3 — chceš nechceš Ju 1 — chťel nechťel Ju 2 — chťela nechťela Ju 1 — chťéła nechťéła Ju 7
6 —
Či

Postfixy

S některými adverbii, tázacími zájmeny a číslovkami se často spojují částice přehodnocené v postfixy.
Připojují se na sám konec slova, u zájmen za koncovku, kde zůstávají beze změny i při flexi. Některé postfi-
xy význam daných výrazů nemění, pouze potvrzují jejich slovnědruhovou platnost. Jiným se přisuzuje funk-
ce zdůrazňovací, citová nebo intenzifikační, tj. významy, které jsou vlastní především mluvenému jazyku.
Proto jsou postfixy typické zejména pro nářečí. Vyznačují se velkou bohatostí forem, a proto je zde mapu-
jeme samostatně, bez základových slov. Vzhledem k obtížnosti nář. výzkumu nebyly všechny postfixy vy-
zkoumány ve všech lokalitách v celém rozsahu. Výrazy s postfixy se zachycovaly v podstatě jen ve spontán-
ních projevech.
1. Pro tázací příslovce (kam, kaj, kde, kdy, jak, proč), tázací zájmena (kdo, co, jaký, …) a číslovku kolik
jsou příznačné postfixy -pak, -ž, -též, -jenom a -to.
2. S některými dalšími adverbii (sem, tu, tam, tady, …) se pojí celá řada postfixů, z nichž nejrozšířenější je
-hle a jeho hláskové obměny, nižší zastoupení mají -ť, -ma, -ka, -ko, -ky a -kaj.
Za novější jsou považovány formanty -hle a -pak. U jednotlivých postfixů lze vymezit přibližně i jejich
územní rozložení. Formanty -hle a -ž jsou typické zejména pro Čechy, ostatní postfixy charakterizují především
Moravu a Slezsko. Formant -pak se objevuje na celém území národního jazyka.
Postfixy, které se spojují s tázacími výrazy, znázorňujeme na samostatné mapě. Postfixům pojícím se s ně-
kterými příslovci věnujeme dvě samostatné mapy.

410 postfixy u tázacích výrazů (2538, 2570) — mapa s. 569

1 M -pak (-pák) — -pa (též 139, 509, 639)
-ž
-též
-enem 806, 810, 811, 828 (-ene 802, 804, -enym 828)
-to 801, 804
N -hale 654, 655

570
2 Položka byla zaměřena na zjišťování postfixů u výše uvedených typů příslovcí, tázacích zájmen a výrazu
kolik. Byly zjištěny postfixy -pak, -ž, -též, -jenom a -to. Formant -ž byl výjimečně zapsán i u netázacího adverbia
všude. Ve spisovném jazyce se užívá postfixů -pak, -ž(e) a -jenom.
Formant -pak je od původu příslovce, které pokleslo na zesilovací částici. Další zesilovací částice -že je do-
ložena už z psl. (*-že, -ž). Za ustrnulý tvar stř. rodu zájmena týž považujeme postfix -též, formant -to je půvo-
dem zájmeno ukazovací. Ze stč. lok. sg. jednom a zjednodušením skupiny -dn- vzniklo adverbium jenom, které
pak zřejmě pokleslo v částici (srov. ČJA 5, 406; ČJA 5, 254b). Podoby tohoto postfixu bez počátečního j- a s dalšími
hláskovými změnami pouze evidujeme v 1 M. Naopak mapujeme územně vyhraněnou hláskovou variantu -pa.
Formantům -pak, -ž a -to je přisuzována i funkce intenzifikační a citová. Kontaktovou funkci má postfix
-též.
Z některých lokalit ve vm. a ojediněle i střm. nářečích nejsou postfixy vůbec doloženy. Ve městech se nář.
výzkum na tento problém nezaměřoval.
3 Postfix -pak se vyskytuje na celém území českého jazyka (na záp. a severozápadě Čech v hláskové varian-
tě -pa). Zhruba záp. polovinu Čech charakterizuje formant -ž. Ten se objevuje rovněž v podorlickém úseku, ve
vm. dialektech a sporadicky i na Brněnsku. Slezská nářečí se vydělují postfixem -též. Formant -jenom byl za-
chycen na již. Opavsku. Zcela ojediněle byl zapsán postfix -to na záp. a již. Opavsku.
4 -jenom jen nář. -to jen nář.; Kt
-pak stč., Jg, SSJČ -ž stč. i Jg též -že, SSJČ též -že řidč., sloven. -že, pol. -ž
-též jen nář.; Bš též val., laš.

5 gdepak Ju 7
6 —
Hb

411 postfixy u adverbií (ČJA 5-371–374, ČJA 5-382, ČJA 5-388–389) — mapa s. 571, 573
1 M a) -hle (tam, tady, tu, sem) — -le (tam, sem) — -dle (tady, tu, hin, sem) — -kle (tady)
-ť (to-, tu)
-k (tady)
-ky (sem; dnes, teď, nýč-/níč-)

b) -ka (dom, hev, sem; dnes, teď, včil)

-ko (teď, nýč-/níč-)
-kaj (-káj) (tu, hen, sem, hev, dom, toť; včil, dnes) — -kej (dnes, teď)
-aj (hev) — -éj (-ej) (včil)
-t (zde)
-m (kady)
-ma (kudy, kady)
2 Mapy jsou zaměřeny na zeměpisné rozšíření postfixů u některých adverbií místa a času. Tato problemati-
ka nebyla zkoumána jako samostatná položka. Sledovali jsme zde některé postfixy, které nář. výzkum zachytil
u adverbií domů (ČJA 5, 382), zde (ČJA 5, 374), tam (ČJA 5, 371), sem (ČJA 5, 373), kudy (ČJA 5, 372) a dnes (ČJA
5, 389), nyní (ČJA 5, 388). U většiny položek nejsou tyto formanty vedeny na příslušných mapách. Vzhledem k tomu, že
se postfixy u některých adverbií vyznačují velkou variabilitou, uvádí se v příslušných komentářích pouze v oddílech
1 M v závorkách jejich úplný přehled, popř. se u některých v oddíle 2 vymezuje jejich zeměpisné rozšíření. Zde se za-
měřujeme na postfixy nejužívanější a územně diferencované. Formanty zobrazujeme na dvou mapách. Řada
postfixů se připojuje i k několika různým adverbiím místa a času, v tom případě na mapě vymezujeme jejich
maximální zeměpisný rozsah. Postfixy na mapách nedělíme podle základů, s nimiž se pojí. Na mapě A i B jsou
zobrazeny formanty, které se pojí s příslovci místa i času.
Zaznamenali jsme postfixy -hle (s variantami -le/-dle/-kle), -ť, -k a -ka, -ky, -ko, -kaj (s obměnami -káj/
-kej), -aj (s variantami -éj/-ej), -t, -m a -ma.
K nejužívanějším postfixům patří -hle. V našem případě se pojí s příslovci tam, sem, tady a tu (srov. zde,
ČJA 5, 374). Varianta -dle má převahu u výrazů sem, tu, tady a hin (srov. tam, ČJA 5, 371), obměna -le zase dominuje u
příslovce tam a sem.

572
 Sporadická varianta -kle se spojuje pouze s adverbiem tady.
Postfix -ka se pojí s adverbii dom (srov. domů, ČJA 5, 382), hev (srov. zde, ČJA 5, 374), sem a dnes, teď, včil
(srov. nyní, ČJA 5, 388). Formant -ky je typický pro příslovce sem a dnes, teď a základ nýč-/ňíč- (srov. nyní, ČJA 5, 388).
S výrazem teď a základem nýč-/ňíč- se spojuje i postfix -ko.
Postfix -kaj (ojediněle též v hláskové variantě -káj) se vyskytuje u výrazů tu, hen (srov. tam, ČJA 5, 371), sem,
hev, dom a včil, dnes. Varianta toťkaj (srov. zde ČJA 5, 374) vznikla kombinací dvou postfixů. Méně častá je varianta
-kej pojící se s adverbiem dnes a teď. Pro hev je příznačný postfix -aj. Jeho obměna -éj (-ej) byla zachycena pou-
ze u výrazu včil. Postfix -ma se spojuje s příslovci kudy, kady. Formant -ť byl zapsán u výrazů to- a tu obě ‚zde‘.
Méně časté jsou postfixy -t (zaznamenaný pouze u adverbia zde), -k (zapsaný jen u adverbia tady) a -m
(pojící se s výrazem kady, srov. kudy, ČJA 5, 372).
Všechny tyto popsané formanty jsou fakultativní, tj. příslovce se užívají i bez nich. Naopak téměř obliga-
torní jsou v určitých areálech následující postfixy, adverbiální forma bez nich není možná. K nim patří postfix
-ma v případech jako kadyma, kudyma (srov. kudy, ČJA 5-372) a -ť v toť, tuť (srov. zde, ČJA 5, 374).
Výše uvedená adverbia se pojí s celou řadou dalších postfixů, popř. s jejich kombinacemi. Jde většinou
o formanty, které jsou ojedinělé, např. ve formacích zdetle, tame, tamo, tamy, tamhlenc, támlečky, tajihlec, tajid-
len(c), tajihlečky, tajihlenky, heno, henyk, henkék, heva, hevyk, hevek(a), heveky, hevajky, hevekaj, semlek, sem-
hlen, tudejky, tukaj, tutaj a tutkino a dneskom, teďkonc, teďké, včile(k), včilke. Některé typy postfixů se váží pou-
ze na určité základy. Příkladem může být adverbium nyní: ničkyn, ničkodle(t), ničkot, ničkum, nejčkon(t),
nejčkino, neničkyn, ičkrdle a enčko (ČJA 5, 388).
3 Postfix -hle, shodný se spis. jazykem, se vyskytuje především v severní polovině Čech (ojediněle i jinde
v Čechách). Jeho varianty -le a -dle jsou typické pro celé Čechy a pro část Moravy až po řeku Svitavu. Další
obměna -kle byla zachycena na Náchodsku a již. Českobudějovicku. Na téměř celé Moravě byly roztroušeně za-
znamenány postfixy -ť a -k. Pro většinu jzč. nářečí, jz. Moravu, Náchodsko a Vysokomýtsko je typický formant
-ky (řídce se vyskytuje i ve střč. nářečích).
Největší územní rozsah má postfix -ka. Vyskytuje se v celých Čechách, na Moravě s výjimkou vm. dia-
lektů a na větší části Slezska. Postfix -ko byl zapsán roztroušeně v Čechách. Slezsko kromě přechodových nářečí
čes.-pol. a vm. nářečí bez západních okrajů charakterizuje formant -kaj. Na okraji svč. dialektů a na
Novoměstsku vytváří malý areál varianta -kej. Valašsko a Opavsko se vyznačují formantem -éj (-ej). Široké
Opavsko se vyděluje navíc formantem -aj. Postfix -ma vytváří velký areál ve středomoravských dialektech;
tamtéž byl ojediněle zachycen formant -m. Pro Doudlebsko, Českobudějovicko a jižní Strakonicko je typic-
ký postfix -t.
4 Viz jednotlivé komentáře (jejich soupis zde v oddíle 2).
5 —
6 —
Hb

DOPLŇKOVÝ VÝZKUM MĚSTSKÉ SÍTĚ

Vedle komplexního zachycení územní diferenciace tradičních českých nářečí přináší ČJA také obraz ni-
velizačních jazykových procesů, jež se projevují v mluvě měst. Kromě generačních rozdílů v mluvě venkovských
míst ČJA programově sleduje též mluvu ve vybraných městech na celém jazykovém území. Důsledně konfron-
tuje mluvu staré venkovské generace na území s tradičním osídlením (rovina tradičních nářečí), mluvu staré
městské generace (nivelizovanější rovina interdialektická) a mluvu mladé městské generace (především živý
úzus generace narozené v letech 1957–1960).
Síť měst byla zvolena tak, aby pokrývala rovnoměrně celé dnešní území českého jazyka včetně pohraničí.
Základem jsou města střední velikosti; úmyslně nebyl výzkum prováděn ve městech s velkou migrací jazykově
různorodého obyvatelstva. Kulturní centra krajského významu včetně Prahy byla však do sítě pojata.
Významnou složku městské sítě představují města v pohraničí, kam přicházelo po roce 1945 obyvatelstvo růz-
ného etnického a jazykového původu. Celkem bylo do sítě měst zahrnuto 57 lokalit, z toho 30 měst v Čechách
a 27 na Moravě a ve Slezsku (podrobněji viz ČJA 1, s. 17–18).
Výzkum mluvy ve městech byl v zásadě prováděn podle Dotazníku pro výzkum českých nářečí. Byly však
vynechány položky zkoumající reálie spjaté s tradičním životem na venkově, popřípadě byly některé položky
zaměřeny jen na úzus staré nebo mladé generace. Jazykový materiál získaný tímto výzkumem byl představen na

574
mapách zahrnujících situaci na celém, tj. i nářečním venkovském území. Tak byla umožněna konfrontace s tra-
dičním nářečím na mapách již v ČJA publikovaných.
Pro detailnější náhled na jazykovou situaci ve městech byl ještě vypracován dodatek k dotazníku o 139
položkách. Jedna jeho část sledovala pojmenování reálií a jevů typických pro město (např. klepačka, biograf,
tramvaj), a to u staré i mladé generace, druhá část se zaměřila na průzkum mluvy mládeže s cílem zachytit i ob-
lastní výrazy slangu mládeže, např. flám, žvýkačka, čeština (vyučovací předmět). Materiál, který byl tímto vý-
zkumem získán, je zde představen v úzkém výběru. Jde o specifický materiál, který vesměs není odrazem vnitř-
ního vývoje tradičních nářečí, i když některé varianty, zejména hláskové, někdy určitou spojitost s tradičním
nářečním okolím naznačují. U položek zkoumaných mezi mládeží představují valnou část výraziva slova expre-
sivní, a to metaforičností nebo způsobem tvoření.
Materiál, který je zde představen na mapách, obráží zřetelnou zeměpisnou dichotomii západ × východ
(plácačka/klepačka × prakr, kanape × divan, ramínko × věšák, mycák × dřez, deseťák × desoš, čedina × čenina,
ségra × švica atd.), vzácně i trichotomii Čechy × Morava × Slezsko (elektrika × šalina × tramvajka). Je pozoru-
hodné, že v plánu pojmenovacím se v jistém rozsahu, totiž v jevech traktovaných především v mluvené komu-
nikaci, jako je např. studentský slang, uplatňují diference areálové povahy.
Lze tedy konstatovat, že přes značné nivelizační tendence, projevující se v jazyce v posledních staletích,
se územní diference vyskytují i u výraziva, které se užívá relativně krátkou dobu (např. tramvajka × šalina × elin-
ka, biják × kino), a to i v mluvě nejmladší vrstvy.
I když tyto nové izoglosy nemají žádný přímý vztah k staré lexikální diferenciaci národního jazyka, jak ji
představují zejména mapy 1.–3. svazku ČJA, jsou zde zaznamenané jevy svědectvím o tom, že jazykovězemě-
pisný aspekt je třeba mít na zřeteli i při zkoumání nových pojmenovávacích procesů.
Proč jsou některé novější nebo slangové výrazy omezeny např. jen na území Moravy, to je dnes otázkou
spíše pro sociolingvistiku než pro dialektologii. Vedle rozdílů generačních je třeba sledovat i diference územní.
Pro kartografické zpracování tohoto oddílu bylo třeba zvolit jiný přístup než při mapování jevů spojených
s tradičními dialekty, přístup odrážející specifiku materiálu. Protože zvolené městské lokality nereprezentují ja-
zyk okolí, byla použita metoda mapování pomocí symbolů. To umožňuje pro odlišná pojmenování využít proti-
klad plné a prázdné figury jako „barevného“ kontrastu (černá × bílá); prioritní je vždy čitelnost mapy.
Doplňkový výzkum položek dodatku přinesl i materiál, který je zčásti odrazem složitějších vztahů v měst-
ské societě. Pro města je charakteristická častá dubletnost pojmenování. U položek sledujících pojmenování,
která mívají epresivní odstín, lze pozorovat bohatou variabilitu jak lexikální, tak i slovotvornou.
Tento přístup si samozřejmě vyžádal některé obměny ve stavbě komentářů ve srovnání s komentáři v prv-
ních třech svazcích ČJA. A protože jde o zcela odlišný výzkum, nejsou zde přirozeně oddíly 5 a 6.
Podle typu map zde zařazujeme:
a) Mapy, které představují položky původně do Dotazníku nezahrnuté a jejichž potřeba zkoumání vyply-
nula až ze zkušeností explorátorů při první fázi výzkumu v terénu, tj. ve venkovských obcích. Tyto položky, za-
řazené do výzkumu dodatečně, byly zkoumány až v jeho druhé fázi, tj. při výzkumu mluvy měst, a zmapovaná
situace je tak představena vlastně na nejřidší síti bodů, která ještě umožňuje postihnout zásadní obrysy jazyko-
vězeměpisné situace na celém území národního jazyka. Jsou to např. položky rozcuchaný (ČJA 5, 434), huspenina
(ČJA 5, 431), z domova (ČJA 5, 426), hostinský (ČJA 5, 427), hájovna (ČJA 5, 428), učnice (ČJA 5, 415), sklenice (ČJA
5, 430) aj.
b) Položky sledující reálie omezené především na městské prostředí, tedy takové, s kterými venkovští
obyvatelé přicházeli do styku řidčeji a jejichž pojmenování mnohdy znali jen pasivně. Ze zde mapovaných k nim
patří napínáček (ČJA 5, 429), popř. otoman (ČJA 5, 419) a klepadlo (ČJA 5, 416).
(Oba tyto okruhy položek byly zkoumány v obou generačních vrstvách.)
c) Položky zaměřené pouze na mluvu mladé městské generace. Obsahují zejména řadu slangového výra-
ziva spojeného se školským prostředím. Specifikem tohoto materiálu je jeho omezení na jazyk námi zkoumané
mladé generace ve věku 15–18 let. Protože výzkum byl proveden v krátkém časovém úseku (v letech 1973–1975),
je materiál kompaktní. Tento typ položek zde představují např. mapy žvýkačka (ČJA 5, 439), desetihaléř (ČJA 5, 440),
koruna (ČJA 5, 441), čeština (ČJA 5, 443), školník (ČJA 5, 444), sestra (ČJA 5, 445), hezká dívka (ČJA 5, 446) aj. Jedna
prezentovaná položka sleduje i výraz z dětské řeči spinkat (ČJA 5, 437).
Podle způsobu prezentace materiálu lišíme dva typy map: 1) mapy zpracovávající v plném rozsahu zís-
kaný materiál, 2) mapy s pozitivně mapovanými jevy, které vybíráme z obvykle složitější jazykové situace. Ta
je příznačná zejména pro položky z mluvy mládeže, které se vyznačují hojnou synonymitou. Při prezentaci
materiálu v oddíle 1 M se nesledují pravidelné hláskové obměny, které byly v předcházejících svazcích vy-
značeny podtržením variujících hlásek či hláskových skupin. Zápis rohový tedy zahrnuje hláskové podoby
rohovy, rohoví, rohovi, rohovej apod. Pokud se však u některých dokladů uvádí lokalizace, je výraz zapsán

575
 zjednodušenou fonetickou transkripcí (např. rogovy barak 84). Materiál, který není na mapě představen, je
uveden v oddílu 1 N.
Materiál z oddílu 1 M se v oddílu 4 klade do vztahu k minulé, ale především k dnešní slovní zásobě češti-
ny a pouze výjimečně do souvislostí se západoslovanskými jazyky. Pro tuto konfrontaci nám vedle SSJČ a SSČ
slouží též příručky Z. Sochové a B. Poštolkové Co v slovnících nenajdete (1994) a O. Martincové a kol. Nová slova v
češtině – Slovník neologizmů (1998).
Pro evidenci výraziva z oblasti mládežnického slangu využíváme v komentáři v odd. 4 navíc i práce
J. Hubáčka, a to jednak Malý slovník českých slangů, vydaný v r. 1988, a též monografii O českých slanzích
z r. 1979, pokud je tam zaznamenán výraz, který se ve zmíněném slovníku nenachází. Všímáme si též, zda je pří-
slušný výraz z mládežnické mluvy zachycen v Šmírbuchu jazyka českého (1992), jehož autorem je P. Ouředník.
(Názvy těchto slovníků jsou v odd. 4 uváděny pod jmény autorů.)

412 rohový dům (2651) — mapa s. 577

1 M rohový dům (rogovy barak 84)
rohák
rožák
rožní dům (rožňi barak 84)
nárožní dům
nárožák 31, 62
N dúm na rohu 40, 93

2 Mapa zaznamenává pojmenování pro dům stojící na rohu ulice. Vedle řidších dvojslovných pojmenování
(rohový dům, nárožní dům) byly vesměs zachyceny univerbizované podoby (rohák < rohový dům, rožák < rož-
ní / rohový dům, nárožák < nárožní dům).
Ve spis. jazyce je běžné spojení rohový dům. Výrazy rožák, rohák jsou v SSJČ hodnoceny jako obecné.
Pro naše mapování jsou irelevantní ekvivalenty slova dům (barák), a proto se těmito rozdíly nezabýváme.
Sousloví rohový dům je charakteristické spíše pro mladší vrstvu.
3 Výrazná je zejména opozice rohák × rožák. S podobou rohák se setkáváme především v mluvě měst v Če-
chách. Forma rožák je příznačná hlavně pro Moravu, ale jako dubletní se objevuje též v jzč. městech.
Dvouslovné pojmenování rohový dům bylo zapisováno většinou dubletně vedle jiných názvů v Čechách,
rožní dům řídce ve Slezsku a nárožní dům rozptýleně hlavně v pohraničí.
4 nárožní dům SSJČ, nárožný dom sloven., narożny dom pol. rohový dům SSJČ, rohový dom sloven.
rohák SSJČ ob. rožák SSJČ ob.

Fi

413 biograf (2701) — mapa s. 577

1 M bijograf (bíjograf 32)
bijo (bíjo 32)
biják (bíják 32)
bijásek (bíjásek 32, bíjas 43, bijáček 31)
N kino, kíno; kiňas 43, kinďas 43, kinčo 12

2 Zařízení pro filmová představení je poměrně nová reálie, která se u nás objevuje teprve od dvacátých let
20. století. Ve spisovném jazyce se pro ni ujala pojmenování z řeckých základů biograf a kino. To je dokladem,
že reálie ani ne sto let stará je pojmenována dvěma tautonymy.
V městské mluvě se projevují především slovotvorné rozdíly u slova biograf, a to zkrácená forma bio a od
ní odvozené varianty biják, bijásek (obě zaznamenává SSJČ a charakterizuje je jako hovorové a slangové). Tyto
uvedené formy jsou na mapě také představeny.
Podoba biograf a často také bio jsou příznačné spíše pro starší městskou vrstvu.
Nemapováno bylo slovo kino, rozšířené na celém území národního jazyka a většinou u obou zkoumaných
vrstev.

576
3 Varianty slova biograf se vyskytují hlavně ve městech v Čechách: podoba biják je častá téměř na celém
území Čech s výjimkou některých pohraničních měst, varianta bijásek byla zachycena většinou pouze v jzč. ob-
lasti a bio na sev. a záp. okrajích.
4 biják, bijásek SSJČ hovor. a slang. biograf SSJČ
bio SSJČ ob.

Fi

414 tramvaj (2650) — mapa s. 579

1 M tramvajka
šalina — šálina
elektrika (eletrika, električka 31)
elinka (elina 31)
N tramvaj (tranvaj); lokálka 02, 82, 84

2 Mapa zachycuje názvy pro tramvaj. Tento typicky městský dopravní prostředek má počátky v druhé po-
lovině 19. století. Jako pojmenování se uplatnily jen přejaté výrazy, a to slovo tramvaj (z angličtiny), běžné na
celém zkoumaném území (a proto nemapované), a elektrika (z řeckého základu), a to rozšířením významu již
užívaného slova. Je zajímavé, že názvy, charakteristické původně jen pro některá velká města, pronikly i do
mluvy měst menších, kde veřejná doprava tohoto typu nikdy neexistovala. Zejména to platí o výrazu šalina, kte-
rý byl kdysi omezen jen na Brno. SSJČ toto slovo – původem z něm. základu – charakterizuje jako obl. morav-
ské a slangové.
Materiál vykazuje vedle rozdílů lexikálních též diference slovotvorné (tramvaj × tramvajka) i hláskové
(šalina × šálina). Výraz elinka vznikl snad zkrácením spojení elektrická linka.
SSJČ slovo tramvajka hodnotí jako expr. zdrob., nelze však vyloučit, že koncové -ka je výraznějším pří-
znakem morfologické charakteristiky (možná, že i podle slova elektrika).
Generační rozdíly se u této položky projevily jen tím, že v mladší vrstvě je běžnější výraz tramvaj a ve star-
ší označení elektrika. V pohraničních městech, kde se výzkum prováděl pouze u mladé generace, bylo slovo
elektrika zachyceno jen zřídka.
3 Mapa odráží výraznou pojmenovací trichotomii. Spíše jen na Čechy se omezuje výraz elektrika. Z měst
v již. Čechách se dokládá varianta elinka. Slovo šalina s hláskovou variantou šálina je běžné především
v střm. a jm. městech a též ve městech na Slovácku. Pro větší část Slezska je typické označení tramvajka.
4 elektrika SSJČ ob., električka sloven. šalina SSJČ obl. mor. a slang.
elinka SSJČ též elina, ela říd., hovor, a slang. tramvajka SSJČ expr. zdrob., tramwajka hluž.

Fi

415 učnice (2658) — mapa s. 579

učeň (2657)

1 M učednice
učnice
učeňka — učenka
2 V označování učnice, dívky v učebním poměru, se v městské mluvě projevila slovotvorná trichotomie
(učnice × učednice × učeňka/učenka). Mapujeme také hláskovou diferenci ň × n (učeňka × učenka). Při mapo-
vání jsme nesledovali výskyt nepřehlasovaných forem učnica, učednica, zapsaných zejména u starší vrstvy na
Moravě, tedy v oblasti, kde nenastala přehláska ’a > e, srov. ČJA 5, 1.
SSJČ uvádí jako spisovné výrazy učnice, učednice i učeňka; poslední uvedená forma je charakterizována
jako řidší. Výrazy učnice a učeňka jsou příznačné spíše pro mladší vrstvu, zatímco podobu učednice užívá častě-
ji generace starší.
3 Zeměpisně se projevil protiklad mezi formou učednice, která je typická především pro Čechy, a podobou
učnice; ta je nejběžnější na Moravě, ale je doložena též z příhraničních oblastí Čech.

578
 Výraz učeňka se dokládá zejména ze Slezska, varianta učenka z již. Moravy. Obě podoby se objevují i ve
městech na čes-mor. pomezí.
4 učednice SSJČ též učenice, učennice poněkud zast., učedlnice zast., učeňka SSJČ říd.
uczennica pol. učnice SSJČ, učnica sloven.

7 Položka učeň (2657) poskytuje jazykovězeměpisný obraz, jenž částečně odráží i výskyt fundující (mužské) formy pro odvozená femi-
nina. Po celém území je rozšířena forma učeň. V oblasti podoby učednice se dubletně vyskytuje její náležitá výchozí paralela mužského rodu
učedník, charakteristická spíše pro starší vrstvu.

Fi

416 klepadlo (2682) — mapa s. 581

1 M klepadlo
klepač — klepáč
klepačka 30, 44
N klandr, stojan, bidlo, tyčka, ráhno, žerď

2 Mapa zaznamenává názvy pro stojan, který slouží k vyklepávání koberců. Ze shromážděných názvů této
typicky městské reálie pozitivně mapujeme pouze slovotvorné varianty odvozené od slovesa klepat (klepadlo
× klepač × klepačka) a hláskový rozdíl klepač × klepáč. Všechny uvedené podoby mají též stejný význam jako
klepačka (srov. ČJA 5, 417).
Označení obecná (stojan) nebo pojmenování neterminologické povahy (bidlo, ráhno, tyčka, žerď) na
mapě nepředstavujeme (srov. ČJA 1, 170 bidýlko nad kamny). (Neterminologická označení se objevují nejčastěji
v sev. Čechách, ale i jinde, zejména v sev. polovině Moravy; tam však častěji jako dubletní.)
Jako spisovný uvádí SSJČ výraz klepadlo, jako obecně českou registruje formu klepáč.
3 Podoba klepadlo byla zachycena v mluvě měst téměř po celých Čechách (s výjimkou jejich sev. a vých.
okraje), řidčeji na Moravě, zejména v oblasti nář. střm. Varianta klepáč je častá především na Moravě (nedublet-
ně hlavně v oblasti vm. nář., při staré zemské hranici mezi Čechami a Moravou a na východočeském okraji)
a zaznamenána byla také – vždy jako dubletní – ve městech na území jzč. nář. Z Pošumaví se dokládá i podoba
klepačka.
4 klepáč SSJČ ob. klepadlo SSJČ
klepačka v sled. významu 0

Fi

417 klepačka (2681) — mapa s. 581

1 M klepačka
klepač (klepeč 67) — klepáč (klepák 27)
klepadlo 49
plácačka
prakr (prak 45, 91) — prakl (prachel 27)
N práskač

2 Názvy plácačky na vyklepávání prachu z koberců se diferencují lexikálně (klepačka × plácačka × prakr),
slovotvorně (klepačka × klepač × klepadlo) i hláskoslovně (klepač × klepáč, prakr × prakl).
SSJČ uvádí jako spisovné podoby klepačka a plácačka. Jde o výrazy, které jsou odvozeny ze slovesných
základů (od klepat, plácat). Výrazy odvozené od slovesa klepat se užívají též jako pojmenování stojanu na vy-
klepávání koberců (srov. ČJA 5, 416 klepadlo).
Výraz prakr je přejat z rakouské němčiny (Pracker ‚nástroj na tlučení nebo klepání‘). Varianta prakl
vznikla disimilací typu r – r > r – l (srov. např. šporhert – šporhelt).

580
3 Výrazný je čes.-mor. protiklad plácačka (Čechy) × prakr/prakl (Morava a Slezsko).
Ve městech v Čechách se jako dubletní objevuje především v oblasti jzč. nář. a sev. od Prahy výraz kle-
pačka. Ve Slezsku a na sev. a vých. Moravě se častěji setkáváme i s podobou klepač. Porůznu na Moravě byla
zapsána varianta klepáč.
4 klepáč v sled. významu 0 klepadlo v sled. významu 0
klepačka SSJČ, klepaczka pol. plácačka SSJČ

Fi

418 dvojitý žebřík (2659) — mapa s. 583

1 M dvoják
štafle plt. f.
N stoják 44, stojánek 62, tuplák 43, véčko 93, fart na malovaňi 82

2 Pojmenování dvojitého žebříku – reálie, která se v domácnostech nepoužívá příliš dlouho – se liší jen le-
xikálně. Protiklad tvoří univerbizovaný výraz ze sousloví (dvoják) a výraz přejatý z něm. (štafle).
Jako spisovný výraz registruje SSJČ vedle sousloví dvojitý žebřík též podobu dvojžebřík.
3 Výraz štafle je rozšířen ve městech na celém území národního jazyka s výjimkou jihomoravského okraje.
Jako výrazný moravismus se jeví lexém dvoják; ten mírně přesahuje do přilehlých měst v Čechách.
4 dvoják SSJČ ob., slang. štafle SSJČ ob.

Fi

419 otoman (2664) — mapa s. 583

1 M otoman
divan
kanape
N gauč, pohovka

2 Mapa zachycuje názvy pro měkké čalouněné lůžko, v místě hlavy vyvýšené. Tato původně spíše městská
reálie byla oblíbená i na venkově. Položka nebyla zkoumána u mladé generace.
Všechna zaznamenaná pojmenování patří mezi výrazy přejaté. Naznačují oblast původu tohoto typu lůž-
ka (z Orientu: otoman, divan), nebo zemi, odkud se k nám šířilo (z Německa: kanape). Nelze vyloučit, že v roz-
dílných pojmenováních se někdy odrážejí i některé podružné odlišnosti typů čalouněných lůžek.
Slovo otoman je původem z arabštiny (podle vlastního jména zakladatele turecké říše) a k nám se dosta-
lo přes francouzský výraz ottomane ‚ „turecká“ pohovka‘ nejspíš prostřednictvím němčiny.
Z němčiny bylo rovněž převzato slovo kanape (z něm. Kanapee, to z francouzského canapé ‚pohovka‘). Označení
divan je též z orientálního prostředí (z arabštiny, eventuálně z perštiny).
3 Jako čes.-mor. protiklad vystupuje diference kanape × divan, přičemž první z obou slov je časté v Čechách
a druhé na Moravě. Označení otoman bylo zapisováno spíše jako dubletní na většině zkoumaného území, řídký
je jeho výskyt ve vých. polovině Moravy a ve Slezsku.
4 divan SSJČ, sloven. diván, pol. dywan otoman SSJČ, sloven., pol. otomana ‚pohovka‘
kanape SSJČ ob., sloven. kanapa, pol. kanapa ‚pohovka‘

Fi

582
 420 ramínko (2688) — mapa s. 585
1 M ramínko (raménko 72, 75)
věšák
N rahínko 51

2 Zjišťoval se název pro pomůcku k zavěšení oděvu. Vedle rozdílu lexikálního (ramínko × věšák) byly zjiš-
těny i diference hláskoslovné, které však nebyly mapovány, neboť odrážejí pravidelné nářeční hláskoslovné ob-
měny (raménko × ramínko × raminko), projevující se v tradičních teritoriárních dialektech v okolí měst.
Slovo věšák v námi sledovaném významu vzniklo specifikací.
3 Jako výraz typický pro Moravu lze chápat slovo věšák; ten se dokládá především z Moravy a Slezska, za-
tímco označení ramínko bylo zaznamenáváno téměř po celém území, na Moravě často jako dubletní.
4 ramínko SSJČ též raménko kniž., ramienko sloven., ramiączko pol. věšák SSJČ ‚zařízení, nářadí na věšení šatů‘, vešiak sloven., wieszak
pol.
Fi

421 šála (2690) — mapa s. 585

1 M šála (šala 71, 81)
šálka (šálko 11)
šál (šal 82, 84, 95)
šálek (šalek 82)
2 Pojmenování úzkého pruhu tkaniny, který se nosí kolem krku, vykazuje rozdíly rodové a slovotvorné
(šála × šál, šálka × šálek). Jde o pojmenování přejaté německým prostřednictvím z angličtiny, původně pochá-
zející z perštiny.
Podoby šálek, šálka jsou od původu formální deminutiva. Jako spisovné hodnotí SSJČ obě nedeminutiv-
ní podoby šála a šál. Výraz šál tam však označuje široký pruh tkaniny nošený jako součást ženského oblečení
pro ozdobu nebo pro teplo.
3 Rodový protiklad šála, šálka × šál, šálek se projevuje téměř jako čes.-mor. diference.
Podoba šála převažuje v Čechách (ale i na Moravě byla místy zapisována jako jediná). varianta šálka se
omezuje jen na Čechy, a to na východní a jižní, objevuje se i ve městech záp. od Prahy.
Na Moravě je nejčastějším označením šál, spolu s ním byla jako dubletní zachycena zejména v sev. části
střm. oblasti také obměna šálek.
4 šál, šála SSJČ, šál sloven., szal pol. šálka SSJČ dem.
šálek v sled. významu jen nář.

Fi

422 rádiovka (2694) — mapa s. 587

1 M rádijovka (rádíjofka 32)
rádijonka (rádijónka 75, radyjonka 82, 84)
baret
baretka
N blbeček

2 Mapovány byly názvy pro plochou měkkou čepici bez štítku nahoře ozdobenou malým výstupkem. Jde
o reálii poměrně novou, mající dobově podmíněnou oblibu. Tato pokrývka se podobá baretu, tj. původně čap-
ce soudců a dříve též studentů, která zpravidla byla vyztužena dýnkem, a proto se i výraz baret (přejatý z fran-
couzštiny) na ni často přenášel. V povědomí informátorů jsou již výrazy rádiovka a baret většinou synonymní.
Vedle rozdílu lexikálního (rádiovka × baret) přinesl materiál i rozdíly slovotvorné (rádiovka × rádionka,
baret × baretka). Pojmenování pokrývky hlavy odvozeninou od slova rádio (přejatého z franc.) vychází patrně
ze skutečnosti, že čepice vznikla v době rozšiřování rádia.

584
3 V řadě měst byly zapisovány dva i tři výrazy.
Nejrozšířenější jsou podoby rádiovka a rádionka. Forma rádiovka je doložena především z měst v Če-
chách, z moravských řidčeji; tam převažuje forma rádionka.
Slovo baret je příznačné pro Čechy, na Moravě pak je častější forma baretka, která byla zapisována i ve
městech v szč. pohraničí.
4 baret SSJČ, baretka sloven., beret, biret pol. rádiovka SSJČ, sloven. hovor.
rádionka SSJČ říd., sloven. hovor.

Fi

423 mycí stůl (2669) — mapa s. 587

1 M mycí stůl
mycák — myčák
umývací stůl
umývák (mivák 52, umejvačka 51)
dřez
N micka 44

2 Mapa registruje označení pro mycí stůl, reálii užívanou zhruba ve dvou poválečných desetiletích. Vedle
dvouslovných pojmenování mycí stůl nebo umývací stůl (srov. ČJA 1, 144 mýt × umývat) výzkum přinesl univerbizo-
vaná pojmenování mycák (též v hláskové obměně myčák) a umývák. Dále byl zaznamenán lexém dřez, vznik-
lý přenesením tradičního názvu nádoby na součást mycího stolu a posléze na celý stůl.
SSJČ zaznamenává spojení mycí stůl, umývací stůl.
3 Výrazně se projevuje čes.-mor. diference ve dvou rovinách, a to jednak v protikladu univerbizovaného vý-
razu proti dvojslovnému spojení (myčák/mycák/umývák × umývací stůl), jednak v tom, že lexém dřez má až na výjim-
ky moravskou provenienci (stejně jako již uvedené sousloví, rovněž příznačné pro Moravu a Slezsko). V Čechách je
běžná dubletnost výše uvedených hláskových variant univerbizované formy (mycák, myčák), a pokud se tam vyskytuje
sousloví, pak je to (podobně jako na záp. Moravě) mycí stůl.
4 dřez v sled. významu 0 umývací stůl SSJČ
mycí stůl SSJČ

Fi

424 škrabka na brambory (2672) — mapa s. 589

1 M škrabka
škrabačka
škrabák (škrabáček 53, 91)
loupáček (loupátko 04)
N škrablena 65

2 U názvů pro škrabku na brambory se projevují především rozdíly slovotvorné a rodové (škrabka × škra-
bačka × škrabák). Lexikální protiklad odvozenin od slovesa škrabat a názvu loupáček je z hlediska frekvenční-
ho i zeměpisného okrajový.
Za spisovné výrazy lze považovat všechna označení, která SSJČ uvádí jako ekvivalenty pojmenování ná-
stroje či pomůcky na škrabání, a to škrabka, škrabačka i škrabák; specifikující přívlastek na brambory má jen
slovo škrabka.
3 Vedle pojmenování škrabka, které je běžné po celém zkoumaném území, byl nejčastěji zapisován výraz
škrabák, a to především v městech ve střední části Moravy a ve vých. Čechách. Z jzč. oblasti a též ze Slezska se
dokládá podoba škrabačka, slovo loupáček bylo zachyceno jen sporadicky ve městech v sev. polovině Čech.
4 loupáček v sled. významu 0 škrabačka, škrabák, škrabka SSJČ, škrabka sloven.

Fi

586
 425 vál (2670) — mapa s. 589
válek (2671)

1 M vál — val
válek
deska (válací deska 72, 73)
prkno
nudlbret (-pret)
2 V názvech desky na válení těsta lze lišit dva typy pojmenování. Jsou to jednak názvy terminologické: vál
(od slovesa válet), s obměnami hláskové a slovotvorné povahy, a nudlbret (z něm. Nudelbrett ‚deska na nudle‘),
jednak neterminologické výrazy deska a prkno. K lexikální diferenci deska × prkno srov. ČJA 1, 190 prkno.
3 Pojmenování vál je ve městech v Čechách téměř výlučné, na Moravě je jeho výskyt řidší. Hlásková varian-
ta val se vyskytuje v jzč. oblasti (většinou jako dubletní), ojediněle je doloženo i z Moravy a Slezska.
Ostatní pojmenování se omezují na moravská města: nudlbret, válek (sporadicky) a též označení deska/prkno.
4 deska, prkno v sled. významu 0 vál SSJČ
val v sled. významu 0 válek váľok sloven.

7 Položka zaměřená na názvy pro válek, tj. válcovitý nástroj na válení těsta, vykazuje pouze diferenci dvou slovotvorných obměn válek
× váleček, které SSJČ obě hodnotí jako spisovné.
Ve městech na celém zkoumaném území je běžná podoba váleček a zejména na Moravě a ve Slezsku je s ní většinou v dubletě i varianta
válek; ta byla v Čechách zapisována jen na okrajích, a to v Pošumaví a také na východě Čech.

Fi

426 z domova (2732a) — mapa s. 591

1 M z domova
z domu
2 Položka byla zaměřena na adverbiální spojení z domova v kontextech nepíší mi z … a odešel z … Byla za-
chycena pozoruhodná diference z domova × z domu (slovo domov je relativně mladé).
3 Zaznamenaný rozdíl má charakter čes.-mor. protikladu. V Čechách je běžná podoba z domova, na Moravě
a v dubletě i ve vých. Čechách varianta z domu.
4 z domova SSJČ z domu SSJČ, sloven.

Fi

427 hostinský (2704) — mapa s. 591

1 M hospodský
hostinský (hostincký)
šenkýř
2 Pojmenování pro majitele nebo nájemce hostince se liší lexikálně (hostinský × hospodský × šenkýř) a ten-
to rozdíl je asi již starý. Výrazy hostinský a hospodský jsou substantizovaná adjektiva, slovo šenkýř je adaptací
něm. výrazu Schenker.
K hláskové variantě hostincký viz ČJA 5, 329a panský.
Jako spisovnou uvádí SSJČ podobu hostinský a výraz hospodský charakterizuje jako obecný. Jako obecné
a poněkud zastaralé je tu hodnoceno rovněž slovo šenkýř, zaznamenané tamtéž i v podobě šenkéř.
Položka byla zaměřena jen na výzkum mluvy starší generace.

588
3 Na Moravě a v sv. Čechách výrazněji převažuje podoba hospodský, ostatní území Čech je málo vyhraně-
né. Objevuje se zde označení hostinský a především slovo šenkýř. Pokud bylo toto slovo zaznamenáno i na
Slovácku, mohlo se tak stát i vlivem folkloru (výraz šenkýř / šenkéř se nezřídka objevuje v lidových či zlidově-
lých písních).
4 hospodský SSJČ ob. šenkýř SSJČ poněkud zast. a ob., šenkéř zast.
hostinský SSJČ, hosćencar hluž.

Fi

428 hájovna (2700) — mapa s. 593

1 M hájovna (hajovňa 71, hajnovna 25, 44, hájnovna 63)
hájenka (hajenka 12, 82, 84, 95)
hajnice (hájňice 41, hejňice 44)
N myslivna, fořtovna 45, jégrhaus 63

2 Sledují se rozdíly v označení příbytku hajného. Byly zjištěny především diference slovotvorné (hájovna
× hájenka × hajnice).
Nesledujeme zde lexikální diferenci hájovna × myslivna, jež souvisí se sématickým rozdílem hajný (stará
se o les) × myslivec (pečuje především o zvěř), který nebylo možno v městské mluvě postihnout (nejde o typic-
ky městskou reálii), neboť je tu setřen a oba výrazy se užívají jako synonyma. Lexém myslivna, zachycený vždy
jako dubletní, nebyl proto na mapě registrován.
Z hlediska generačního lze pouze výraz hajnice spojovat spíše se starší generací. V případě dublety há-
jovna a hájenka v Čechách byla forma hájenka častěji zachycena u mladší generace.
3 Výraz hájovna byl zaznamenán téměř na celém zkoumaném území. Forma hájenka je s ní často v duble-
tě, avšak zpravidla jen na vých. polovině Čech, na Moravě a ve Slezsku. Podoba hajnice se dokládá jen z již.
Čech.
4 hájenka SSJČ hájovna SSJČ, hajnkownja hluž.
hajnice SSJČ říd.

Fi

429 napínáček (2697) — mapa s. 593

1 M napínáček (napínáček 05, napínaček 23)
napínák
připínáček (připínačka 84, 95)
připínák — připíňák
spínáček
risováček (rísováček 67, 73)
risovák 72, 93
risák 51, 63
N cvoček, rajsnágl, španágl, rýsovací hřebíček

2 Mapa zaznamenává pojmenování napínáčku, tj. hřebíčku s širokou hlavičkou k upevňování a napínání
(zvláště papíru).
Shromážděný materiál se diferencuje lexikálně (napínáček × rysováček) a též slovotvorně, a to jednak
rozdílnými příponami (např. napínáček × napínák, rysovák / rysák × rysováček), tak i různými předponami slo-
vesného základu (napínáček × připínáček × spínáček). Zapsána byla i diference hlásková (připínák × připíňák).
Pojmenování ukazují na různou primární funkci reálie: napínat rysy, něco připínat, spínat.
Většina zachycených podob jsou deverbativa. U výrazu rysováček nelze vyloučit návaznost na něm.
Reißnagel. Diference mezi sufixy -ák a -áček je dána stupněm deminuce. Výrazné rozdíly mezi oběma sledova-
nými generačními vrstvami se neprojevily.

590
3 Z hlediska zeměpisného tvoří města na území národního jazyka tři oblasti: zhruba pro záp. polovinu Čech
je charakteristický výraz napínáček, pro vých. polovinu Čech a sev. Moravu se Slezskem je příznačné označení
připínáček, jinak je na Moravě dominantní pojmenování rysováček. V řadě měst byly zachyceny dva až tři vý-
razy. Vždy jako dubletní byla zapsána podoba napínák, a to především v jzč. oblasti a v českém pohraničí. Formy
připínák a připíňák byly zaznamenány v sev. a vých. Čechách a připínák též v některých městech na sev. Moravě.
Na Moravě vedle již uvedené formy rysováček byly řídce zapsány i podoby rysovák a rysák. Ze střed.
Moravy se dokládá i výraz spínáček.
4 napínáček SSJČ připínák SSJČ ‚připínací hřebík‘, pripináčik sloven., připinawka
napínák v sled. významu 0 hluž.
připínáček SSJČ spínáček v sled. významu 0 (SSJČ spínák ‚spínadlo‘)
rysák v sled. významu 0

Fi

430 sklenice (2674) — mapa s. 594

1 M sklenice
sklenička
sklínka (sklinka, sklénka, sklenka, šklunka 84)
2 Položka sledovala slovotvorné diference v označení skleněné nádoby bez hrdla, z které se pije. Materiál
vedle rozdílu spočívajícího v derivaci (od adjektiva skleněný) pomocí sufixů -ice × -ka zachycuje ještě protiklad
modifikační sklenice × -ka: sklenička (formální deminuce). Rozdíl mezi mluvou staré a mladé generace zde není.
Všechny mapované podoby jsou shodné se spis. jazykem.
Hláskové obměny slova sklínka (sklénka, sklenka, sklinka) evidujeme pouze v oddíle 1M, protože jde
o pravidelné změny, jejichž územní rozsah odpovídá jevům zachyceným na mapách ČJA 5, 43 a ČJA 5, 202.
3 Výrazný čes.-mor. protiklad vytvářejí podoby sklenice (Čechy) × sklínka (Morava); varianta sklenice se
však objevuje i v moravských městech.
Původně deminutivní forma sklenička byla jako jediná podoba zaznamenána v řadě měst v Čechách, ne-
zřídka vedle podoby sklenice.
4 sklenice SSJČ sklínka SSJČ dem. též sklenka, szklanka pol.
sklenička SSJČ expr., sklínečka, skleninka nář., szklaneczka pol.

Fi

431 huspenina (2677) — mapa s. 594

1 M sulc — zulc
huspenina
rosol
drkotina
2 Položka sledovala názvy pro pokrm z rozsekaného vařeného masa, kůže apod. zalitého rosolem.
Vedle lexikálních rozdílů (např. sulc × huspenina × drkotina) byla zaznamenána hlásková diference sulc
× zulc. Vedle obecně české podoby sulc (z něm. Sülz) se ostatní zachycená pojmenování jeví víceméně jen jako
regionalismy. Spisovný výraz huspenina (z něm. Eisbein) se v mluvě měst výrazně neprosazuje. Slovo je poprvé
doloženo u Klareta, je tedy možné, že jde o umělé slovo (změna německého ei > u je nejasná).
Jako krajový výraz příznačný pro starší generaci se objevuje slovo drkotina, odvozené od nář. slovesa dr-
kotat (se) ,třaslavě (se) pohybovat‘. Významově širší označení rosol (psl. *rozsolъ, to od *roz-soliti) pochází jen
z mluvy mladé generace. V mluvě mladé vrstvy se také drží varianta zulc.
3 Po celém území Česka je běžné pojmenování sulc, na sev. okraji Moravy a ve Slezsku v podobě zulc. Z jv.
Moravy se dokládá výraz drkotina. Kompaktněji na již. Moravě byla zapsána podoba huspenina; také slovo ro-
sol je doloženo většinou z Moravy.
4 drkotina SSJČ nář. rosol stč., SSJČ též rosolina, rosolovina – obě říd.
huspenina stč. uspena, uspenina, SSJČ, sloven. sulc SSJČ ob.

Fi

592
 432 šťouchat (2725) — mapa s. 595
1 M šťouchat (štuchat) — žďuchat — žduchat
N strkat, drbat 40, 45, drcat (drncat 31, ždrcat 65, drkat 72), vrazit 27, 42, rýpat, rycat, dloubat, prtat

2 Sledovaly se ekvivalenty výrazu šťouchat ‚lehce do někoho strkat‘. Výzkum přinesl značné množství vý-
razů téhož nebo přibližného významu. Lexikální rozdíly zde však nemapujeme, protože se výrazně zeměpisně
nevyhraňují. Evidujeme je proto pouze v oddíle 1M.
Na mapě zaznamenáváme jen hláskoslovné protiklady šť × žď × žd u slova šťouchat. Podle Mch hláskové
jevy, které slovo postihuje (št > žď, t/ť, š-, -chat), svědčí o tom, že jde o výraz expresivní; není však jasné, jaký
byl výchozí tvar (snad *tukati nebo šukati). Srov. též ČJA 3, 181 (kráva) trká.
3 Sledovaný rozdíl lze charakterizovat jako čes.-mor. protiklad, který v podstatě sleduje izofonu šť × šč
(srov. ČJA 5, 269). V Čechách je běžná podoba šťouchat, jež se objevuje na záp. Moravě a ve Slezsku, tam však spíše
jako dubletní.
Na Moravě vých. od linie Šumperk–Brno–Mikulov převažuje forma žduchat, varianta žďuchat se doklá-
dá z měst na záp. Moravě a ze sm. pohraničí.
4 šťouchat SSJČ též šťuchat, štouchat a štuchat říd., šťochat a štochat nář., žduchat, žďuchat SSJČ nář.
štuchať sloven.

Fi

433 krouhat zelí (2666) — mapa s. 595

1 M krouhat — kružat (krunžac’ 84)
kroužit
strouhat
N kroužet 13, cetlovat 31 (cejt- 41), řezat 75

2 Položka je zaměřena na rozdíly při označování činnosti, která má ve spis. jazyce vyjádření krouhat zelí.
Protože se sledovaly především rozdíly slovesné části spojení, nebyl výraz zelí, včetně jeho hláskových variant,
explorátory ani zapisován.
Vzhledem k tomu, že jde o práci, která se v domácnostech už v 70. letech 20. století dělala zcela výjimeč-
ně, prováděl se výzkum pouze u staré generace. Nemapována byla pojmenování zaznamenaná jen ojediněle
(kroužet, cetlovat).
Vedle lexikální diference (krouhat × strouhat) sleduje mapa i protiklad slovotvorný (krouhat × kroužit),
jehož důsledkem je zařazení k 5. či 4. slovesné třídě, a registruje též hláskovou variantu kružat.
Patrně starší jsou asi formy kružat, kroužit (ke kruh), u podoby krouhat nelze vyloučit analogii podle
strouhat.
3 V Čechách je běžný výraz krouhat, který byl zachycen i v městech ve střed. části Moravy. Forma kroužit
se dokládá hlavně z vých. Čech, vesměs jako dubletní, varianta kružat pochází z oblasti slez. nářečí.
Lexém strouhat je příznačný pro oblast střm. a vm., objevuje se však i místy v Čechách (zvláště v jižních),
tam vždy jako dubletní.
4 krouhat SSJČ ‚rozřezávat, krájet na kruhovité plátky nebo kroužit SSJČ nář.
na proužky‘ strouhat SSJČ ‚drobit, rozmělňovat, zpravidla na struhadle‘

Fi

596
 434 rozcuchaný (2683) — mapa s. 597
1 M rozcuchaný
rozčepýřený (rošč-)
rozchloupaný
rozdrbaný
střapatý (rostřapenej 71)
N rozježený, rozhrabaný, neučesaný, má vrabčí hnízdo, brabčák, je jak drátař

2 Při označování neučesaného člověka vykazuje městská mluva výrazné lexikální diference (rozcuchaný
× rozčepýřený × rozchloupaný × rozdrbaný × střapatý). Až na označení rozcuchaný jde o expresivní výrazy.
Nemapována zůstala slova zapsaná víceméně sporadicky (rozježený, neučesaný) nebo se silnějším expre-
sivním, popřípadě s poněkud sémanticky odlišeným odstínem (rozhrabaný) a rovněž expresivní opisy netermi-
nologické povahy (má vrabčí hnízdo).
Materiál přináší též rozdíl mezi formacemi tvořenými od slovesných základů s předponou roz- (rozcucha-
ný × rozchloupaný × rozčepýřený × rozdrbaný) a útvarem střapatý, který je tvořen od základu substantivního.
Pro obě generační vrstvy je běžný výraz rozcuchaný, spíše na mluvu staré generace se omezují označení
rozchloupaný a střapatý, naopak pro mladší vrstvu je typické pojmenování rozčepýřený.
3 Nejrozšířenější je výraz rozcuchaný; byl zaznamenán na celém území národního jazyka, většinou jako
dubletní. Jako jediné označení byl zachycen zejména v západočeském pohraničí, dále též ve městech v sv.
Čechách a na jv. Moravě.
Ostatní pojmenování mají charakter regionalismů: lexém rozčepýřený byl zapsán v Čechách, a to spíše
v sev. polovině území, forma rozdrbaný se naopak dokládá z již. poloviny Čech a záp. Moravy, ve stř. části
Moravy vytváří areál pojmenování rozchloupaný, především v městech na Valašsku a vých. Slezsku se objevu-
je adj. střapatý.
4 rozcuchaný SSJČ rozchloupaný SSJČ rozchlupacený říd.
rozčepýřený SSJČ rozčepejřený ob. střapatý SSJČ též třapatý, strapatý – obě říd., strapatý sloven.
rozdrbaný SSJČ expr.

Fi

435 dostaveníčko (2712) — mapa s. 597

1 M schůzka
spich
scuk
N rande, lauf 51, 62, šmouranda 43

2 Mapa zachycuje některé výrazy, které přinesl výzkum položky sledující název pro dostaveníčko neboli
schůzku dívky a chlapce, zejména ve spojení dát si (dostaveníčko). Nemapováno bylo slovo rande, které se do-
kládá z celého území a je běžné u obou generací, a také pojmenování zaznamenaná jen ojediněle (např. lauf)
a doložená pouze v mluvě starší generace.
Zdá se, že mapované podoby – spojené víceméně s mluvou mladé generace – mají i širší význam než sle-
dované názvy pro dostaveníčko. V povědomí některých mluvčích tyto výrazy označují častěji schůzku v obec-
nějším významu, tedy jakékoliv předem domluvené setkání.
Všechna mapovaná označení jsou odvozena od sloves s významem ‚setkat se‘. Jako spisovné je hodnoce-
no označení schůzka, výrazy spich (od spíchnout se) a scuk SSJČ ani SSČ nedokládají (SSJČ uvádí jen scuknout
se ob. expr. ‚spolčit se, smluvit se‘). Slovo spich je v literatuře zaznamenáno jako slangové ve spojení dát si spi-
cha teprve z nedávné doby.
3 Pojmenování schůzka je příznačné pro čm. pomezí, Moravu a Slezsko. Výraz spich je typický pro pohra-
niční oblasti Čech. Slovo scuk je pouze výrazem mladé generace především na střední Moravě.
4 schůzka SSJČ spich Ouředník ‚schůzka, sraz‘, Sochová-Poštolková dát si spicha
slang.
Fi

598
 436 flám (2713) — mapa s. 599
flámovat (2714)

1 M mejdan (-án)
tah
fet
N flám, čundr, čurbes, rajs, binec, mecheche, veselice, šou

2 Mapa pozitivně zachycuje rozšíření některých ekvivalentů obecně českého výrazu flám ‚večírek, zábava
pořádaná přátelskou společností, hýření‘. Vedle celoúzemně rozšířeného, ale nemapovaného označení flám
materiál přinesl řadu dalších pojmenování, víceméně expresivních, někdy s různými specifikačními odstíny:
tah a fet odrážejí „tažení“ po hospodách, mejdan označoval spíše hlučnou pitku.
Tato pojmenování byla zapsána především v mluvě mladé generace.
SSJČ registruje výraz flám jako ob., lexém mejdan (z arabštiny přes srbocharvátštinu) je tu charakterizo-
ván jako slang., ostatní zapsaná pojmenování neuvádí.
3 Výrazy mejdan a fet byly zachyceny téměř výlučně jen ve městech na Moravě a ve Slezsku. Označení tah
se objevuje rozptýleně v sv. polovině Čech a ve střed. části Moravy.
4 fet Ouředník (Sochová-Poštolková ‚prostředek k fetování, droga‘) tah v sled. významu 0
mejdan SSJČ slang., Ouředník též mejdáč, mejdlo

7 Materiál, který byl soustředěn při výzkumu položky flámovat, je různorodý. Vedle vyjádření slovesného (např. čundrovat, mejdit,
rozšoupnout se) byly zaznamenány i opisné konstrukce (např. vyhodit si z kopýtka). S výjimkou celoúzemního vyjádření flámovat vytváří
areály pouze slovotvorná opozice fetovat × fetit. Podoba fetovat je běžná v mluvě střm. měst a forma fetit spíše ve městech na sev. Moravě
a ve Slezsku.

Fi

437 spinkat (2717) — mapa s. 599

1 M dadat
bucat
N spinkat, hajat

2 Mapa pozitivně zaznamenává výrazy z dětské řeči dadat a bucat (od citoslovce buc, buci) jako ekvivalen-
ty pro slovo rovněž z dětské řeči spinkat. To bylo zapisováno po celém zkoumaném území a většinou dubletně
s formou hajat.
Položka je pozoruhodným dokladem diferenciace řeči s dětmi.
3 Sledované pojmenování dadat se až na výjimky omezuje na města v svč. oblasti; slovo bucat bylo zazna-
menáno jen na Moravě.
4 bucat SSJČ bucnout (si) dět. mazl. ‚lehnout si‘ dadat SSJČ dět.

Fi

438 dílek čokolády (2707) — mapa s. 601

1 M štvereček
kostička (kostka 01, 25, 84)
N kousek, obdélníček, šifl, šiflík, dílek, tálek, táflička, štáflička, štráflička

2 Mapa zaznamenává pojmenování pro nejmenší dílek tabulky čokolády, který bývá vylisován formou,
dnes většinou do tvaru obdélníku, dříve však často i čtverce či kostky. Spisovný jazyk nemá pro tuto reálii spe-
cifikované pojmenování, označuje ji opisem (např. dílek, čtvereček čokolády apod.).

600
 Položka byla zkoumána u obou městských vrstev. V mluvě mladé generace je obvykle pojmenování více.
K rozdílu čt- × št- srov. ČJA 4, 278 čtyři nom. m. živ.
3 Nejběžnější pojmenování čtvereček je téměř výlučně ve městech na Moravě a v sv. polovině Čech. V jz.
části Čech a v szč. pohraničí dominuje označení kostička, dokládá se však i ze sm. pohraničí.
4 čtvereček SSJČ dem. kostička SSJČ dem., kocka sloven.

Fi

439 žvýkačka (2745) — mapa s. 601

1 M žvejka (žvyka 84, žvicka 66, žvyca 84, žvejkalka 32)
žvýkajda (žvejkajda 52, 74, žvejda 31, 74)
žvejkanda (žvinda 64, žvynda 94, žvanda 08)
žvyksna (žvejksna 32, 51, žvejncna 59, žvicna 66, 72, žvyzna 93)
žuvačka (žuva 63, žvačka 73, žuža 59)
N žvýkačka, žulajda 74, bublačka 14, bubligum 32, kakačka 06

2 Zjišťovala se pojmenování žvýkačky v mluvě mládeže. Materiál přinesl vedle celočeské, ale na mapě ne-
registrované formy žvejkačka (na Moravě častěji v hláskové podobě žvýkačka, a ojediněle dokonce i v obměně
žvékačka, popř. ve Slezsku žvykačka) celou řadu různých slovotvorných, event. i hláskových obměn, vesměs
expresivních, odvozených od výchozího slovesa žvýkat. Četné jsou zejména podoby se sufixy -ajda a -anda.
U formace se sufixem -na (žvyksna) je expresivita vázána na hláskovou obměnu kmene.
Bez zajímavosti není hojné rozšíření slovenské podoby žuvačka (od žuvať ‚žvýkat‘). Jde o dobově pod-
míněný vliv slovenštiny, svázaný asi jen s generací, u níž kdysi proběhl výzkum.
3 Nápadná je odlišná situace v Čechách ve srovnání se stavem na Moravě.
Zatímco pro česká města je příznačná forma žvejka, na Moravě byla spíše zachycena podoba žvyksna.
Vedle ní se tu hojně objevuje i výraz žuvačka. Rovněž z Moravy se dokládá hojnější výskyt formy žvýkajda
(byla též zapsána v sev. Čechách). Varianta žvejkanda se naopak vyskytla s výjimkou Boskovic jen v Čechách,
a to spíše v jejich sev. části.
4 žuvačka sloven. žvejkačka SSJČ ob.
žvejka v sled. významu 0 žvýkačka SSJČ

Fi

440 desetihaléř (2755) — mapa s. 603

1 M deseťák
desoš
N desetník, šesťák 32, šesták 91, finda 31

2 Sledoval se název pro desetihaléřovou minci, a to pouze v mluvě mladé generace ve městech. Mapa
zachycuje protiklad rozšíření expresivního označení desoš (od desetník sufixem -oš ke zkrácenému základu)
proti téměř neutrální obměně deseťák. V řadě měst byla zapisována i podoba shodná se spis. jazykem desetník,
kterou však na mapě nezaznamenáváme.
3 Podoba deseťák byla zapsána téměř na celém zkoumaném území, nedokládá se pouze ve městech v jv.
části Moravy. Forma desoš je příznačná hlavně pro již. polovinu Moravy, ale byla zachycena i ve Slezsku a vých.
Čechách.
4 —

Fi

602
 441 koruna (2757) — mapa s. 603
1 M kačka (káča 01, 32, keča 05, káčes 44, kachna 21, kvočka 31)
kajda
kachle (kachla) — káchle — káble (kábrle 07)
voko (oko 44)
N koruna, kára 07, koňura 45, 84, mince, muňka 12, boule 21, zlaťák 44, káďe 91, kula 93

2 Mapa zachycuje názvy pro jednu korunu, jak byly zapsány v mluvě městské mládeže. Shromážděný ma-
teriál přináší jednak diferenci lexikální (kačka × voko), jednak další rozdíly, které hodnotíme rovněž jako lexi-
kální, ač většinou jde o výrazy souvisící se slovem koruna, např. kačka (od zkratky Kč), kajda, kachle. Některé
diference jsou hláskoslovné povahy (např. káchle × káble) včetně rozdílů v kvantitě (kachle × káchle). Řadu dal-
ších podob, které se objevují vesměs jen sporadicky (např. příležitostné expresivum koňura), registrujeme pou-
ze v oddíle 1 N. Nemapujeme ovšem neutrální celoúzemně rozšířený výraz koruna.
Označení voko vzniklo patrně přenesením výrazu z karetní hry.
3 Zhruba po celém zkoumaném území bylo zapisováno pojmenování kačka.
Z ostatních jen oblastně zaznamenaných podob je pro většinu měst v Čechách příznačný výraz káble, mís-
ty se vyskytuje název káchle (spíše v již. a záp. Čechách), popř. kachle (též ve městech na vých. Moravě). Z dal-
ších označení vytváří areály podoba kajda (na sz. Moravě) a lexém voko (spíše v již. části Moravy).
4 káble Ouředník kajda v sled. významu 0
kačka SSJČ ob., Ouředník též káča, kačice voko SSJČ oko nář., Ouředník
kachle Ouředník

Fi

442 pětikoruna (2758) — mapa s. 605

1 M búr (bur 61, 93)
búra (bura 64, 93)
búro (buro 51)
N pětikoruna, pětikačka, pětikáble, pětikajda, pětikára, pětka, půlpětka, půl pětky, pjet mincí 12, pjet kulí 65, pjeťikov 72

2 Mapa je zaměřena na slangové výrazy pro pětikorunu. Pozitivně zachycuje jen lexém búr (patrně původu
argotického) a jeho morfologické obměny búra a búro.
Výzkum této položky přinesl řadu dalších výrazů – zde nemapovaných –, z nichž mnohé tvoří složeniny
typu pětikoruna, pětikačka. Formace s komponentem pěti- zhruba odpovídají územnímu rozvržení jeho zákla-
dové formy (kačka, kajda, káble), srov. ČJA 5, 441 koruna.
Ojediněle zapsaná pojmenování jsou spíše jen příležitostnými opisy (pět mincí), popřípadě byla utvořena
žertovně (pět kulí) nebo nahodile (pětikov).
3 Výraz búr a jeho varianty jsou doloženy téměř ze všech měst v Čechách, na Moravě byly zaznamenány jen
ojediněle, a to většinou v nově osídlených pohraničních městech.
Nejčetnější se jeví forma búr (je doložena řídce i z Moravy); avšak i podoba búra byla zapisována nezříd-
ka. Vzácnější je pak varianta búro; doložena je jen z měst na vých. okraji Čech.
4 búr SSJČ arg., Ouředník též bůryš, buran
Fi

443 čeština (2780) — mapa s. 605

1 M čenina (čéňina 25) — čedina (čejina 02) — čédina (čejďina 43)
N čeština, čígra 11, 13, 21, česák 09, 59, čeďák 32, šťeťina 12

2 Zjišťovaly se slangové výrazy ze studentského prostředí pro školní předmět český jazyk. Ze shromáždě-
ného materiálu jsou na mapě představeny expresivní hláskové obměny slova čeština: čenina a čedina, včetně
hláskové varianty čédina.

604
 Nebyl mapován celoúzemní výraz čeština a další slovotvorné varianty, které byly většinou zaznamenává-
ny jako dubletní a nejsou zeměpisně diferencovány.
3 Projevil se výrazný čes.-mor. protiklad mezi podobami čedina (čédina) a čenina (ta je typická též pro
Slezsko).
V Čechách se charakteristické formy dále člení: varianta čedina je spíše běžná v jejich vých. a již. oblas-
tech, zatímco v sz. polovině území převládá obměna čédina.
4 čenina Hubáček
Fi

444 školník (2774) — mapa s. 607

1 M šulda
školda
školňajs (školňas; školajs 03, školas 66)
N školník, školňickej 01, školábr 06, 07, školař 32, školder 82, školomet 43

2 Z materiálu, který byl zachycen při výzkumu položky sledující označení školníka v mluvě městské mlá-
deže, byly pozitivně mapovány pouze frekventovanější expresivní výrazy. Nemapovány zůstaly – vedle neutrál-
ního pojmenování školník – další vesměs sporadické formy. Mimo ně přinesl výzkum ještě řadu jiných pojme-
nování, která považujeme za příležitostné aktualizace, a proto je neevidujeme ani v oddíle 1 N. Dokládají
spontánní tvořivost mládeže (např. ministr školství, klifton, figura, buldok, pavián apod.).
Všechny na mapě představené názvy jsou odvozeny od slova škola nebo jeho německého ekvivalentu
Schule.
3 Sledované názvy se omezují na záp. a střední Moravu, vých. Čechy a záp. pohraničí. Areál vytváří na
střed. a již. Moravě označení šulda. V jeho sousedství byl zapsán název školda, který je pravděpodobně – jak
tomu nasvědčuje i zeměpisná situace – kontaminací výrazů školník a šulda.
Varianta školňajs byla zachycena zejména na vých. okraji střední Moravy a na okrajích Čech (ne však v střč.
jádru).
4 školda SSJČ stud. slang, Hubáček též školábr šulda Hubáček

Fi

445 sestra (2734) — mapa s. 607

1 M segra — ségra
švica — švíca
švigra 82, 84 (šigra 93)
N sestra

2 Mapa zachycuje slangové výrazy pro sestru, jak je užívá mládež zejména v komunikaci mezi sebou.
Materiál přinesl expresivní obměny slova sestra (ségra) a jeho německého ekvivalentu Schwester (švica) a též
výraz vzniklý kontaminací podob segra a švica (švigra).
Rovněž se sledují kvantitativní rozdíly u kmenových samohlásek (segra × ségra, švica × švíca). Dloužení
je patrně zesilujícím expresivním prostředkem.
3 V mluvě mládeže měst v Čechách je běžný výraz ségra, v jzč. oblasti je častější v podobě segra. Jako
dubletní byly obě tyto varianty zapisovány i na Moravě. Pro Moravu je však příznačný především lexém švica
s obměnou švíca, pro Slezsko švigra.
4 ségra SSJČ vulg., Ouředník švica Ouředník

Fi

606
 446 hezká dívka (2739) — mapa s. 609
1 M buchta
žíně
koňa
N kočka, kotě, kůže, kus, kost, šťabajzna aj.

2 Výzkum položky zaměřené na označení pro hezkou dívku v mluvě mládeže přinesl velké množství výra-
zů vesměs expresivních. Z těchto pojmenování tvoří většinu výrazy metaforické (kočka, kůže, šťáva, bomba),
často byly zapisovány i opisy typu správná/pěkná/fajn holka. Na mapě zaznamenáváme pozitivně jen výrazy, které se
vyskytly častěji a lze je vymezit i zeměpisně, tj. koňa (patrně expr. obměna českého slangového slova
kůň), buchta a žíně (expr. obměna slova žena).
3 Zatímco výrazy buchta a žíně jsou příznačné pro Čechy, označení koňa se omezuje jen na území Moravy.
4 buchta Ouředník též ‚vagína‘ žíně v sled. významu 0 (Ouředník ‚prostitutka‘)
koňa Ouředník

Fi

447 hezký, správný kluk (2738) — mapa s. 609

1 M kos
kosan
N frajer, kořeň, hezoun, sekáč, kocour, sympaťák, borec, řízek, kofr, správný / príma kluk aj.

2 Z četných expresivních pojmenování pro hezkého, správného kluka, zapsaných v mluvě mládeže ve měs-
tech, na mapě pozitivně představujeme jen rozšíření lexému kos a jeho slovotvorné varianty kosan.
3 Sledované výrazy kos a kosan se omezují na Moravu a Slezsko. Podoba kosan je příznačnější spíše pro se-
verní část tohoto území.
4 kos SSJČ expr. ‚výtečník, chlapík‘ (Ouředník ‚mladík‘) kosan (SSJČ kosák zast. ob. expr. ‚zdatný, odvážný, dovedný člověk,
chlapík‘, Ouředník ‚mladík‘)
Fi

SVAZKY IZOGLOS V NÁŘEČÍCH

V tradičních dialektologických popisech se při vymezení hlavních nářečních rozdílů vychází z roviny hlás-
koslovné. Nářeční seskupení jsou definována na základě vývoje určitých hlásek a jejich konkrétních nářečních
obměn. Ani v českém jazykovém prostředí tomu není jinak: pro vydělení základních nářečních skupin má zá-
sadní význam vývoj samohlásek ú a ý (obsažených např. v stč. múka a mlýn). Podle rozdílného výsledku vývoje
těchto hlásek v nářečích se tradičně rozlišují čtyři základní nářeční skupiny (makrodialekty): česká v užším
smyslu, středomoravská, východomoravská a slezská. Ty se pak podle dalších diferenčních rysů areálově vyhra-
něných (zejména hláskoslovných nebo morfologických) člení do menších nářečních seskupení – nář. podskupin,
úseků (typů) atd. Z uvedeného vymezení vycházejí i všechny výklady v komentářích celého souboru ČJA.
Mapový soubor ČJA obsahuje téměř 1600 map, na nichž jsou zobrazeny nářeční jevy všech jazykových ro-
vin: hláskoslovné, morfologické, syntaktické, slovotvorné a lexikální. Poskytuje tak spolehlivé východisko pro
další syntetická zkoumání. Proto se při pracích na 5. svazku ČJA přistoupilo k excerpci nářečních předělů z ce-
lého mapového korpusu s cílem zcela konkrétním: odhalit specifika nářečního areálového členění na našem
území.
Diachronní zkoumání jazykového vývoje umožňuje vcelku spolehlivě určit období vzniku a šíření změn.
Jazykovězeměpisné analýzy pak na tato zjištění navazují a dokládají, jak a za jakých okolností se nářeční rozdí-
ly ve svém územním rozsahu utvářely. Mapový obraz tak v prvním plánu poukazuje na nářeční rozrůznění urči-
tého jevu a přináší soubor nářečních ekvivalentů, jež je možno dále zkoumat z hlediska jejich struktury a vý-
znamu, ve svém druhém plánu pak poskytuje informace cenné pro rozpoznání příčin jejich územního rozšíření.

608
Hranice nářečního jevu totiž nevznikla sama o sobě: je odrazem existence nějakého územního předělu, který
byl zároveň překážkou komunikační, jež zabránila jeho dalšímu šíření nebo je alespoň omezila. Tento vztah sa-
mozřejmě neplatí absolutně – ne v každé dnešní hranici územně omezeného jevu lze současně hledat kon-
krétní hranici dřívějšího komunikačního předělu: soudobá nářeční diferenciace je výsledkem působení čet-
ných vlivů, četných tendencí, ale také četných reakcí jazykového systému na situaci uvnitř i vně komunikujícího
společenství.
Srovnáním jazykových map a sledováním průběhu hranic, jimiž jsou nářeční jevy od sebe odděleny,
zjišťujeme, že se hranice mnohých jevů zcela nebo částečně, popřípadě jen jistým svým krátkým úsekem pře-
krývají. Hovoříme pak o svazku izoglos. Takovéto navrstvení rozhraničujících linií už naznačuje, že nejde o pře-
děl nahodilý a že zde komunikační překážka průkazně existovala. Čím více izoglos se na sebe vrství, tj. čím větší
je jejich kumulace, tím pevnější komunikační předěl lze v příslušné oblasti předpokládat.
Poznatky o existenci takto vymezených předělů na nářečním území prohlubují naše dosavadní znalosti
o nář. vývoji a jeho sepětí s mimojazykovými okolnostmi. Shluky izoglos mohou potvrdit teritoriální vymezení
základních nářečních skupin (a jejich dílčích úseků) v jejich známém rozsahu, ale mohou také doložit existenci
areálů doposud neznámých.
Seskupení izoglos excerpovaná z ČJA totiž zprostředkovávají závažný poznatek: ukazuje se, že se ve
svazku na sebe vrství hraniční linie jevů různého stáří. Tak např. průběh bývalé zemské hranice česko-morav-
ské se shoduje s průběhem svazku izoglos, který sestává z téměř 150 rozhraničujících linií (jeden z nejvýrazněj-
ších předělů na českém jazykovém území). Probíhá tudy hranice oddělující od sebe nejen jevy starobylé, ale
také jevy pozdějšího data. K nejstarším rozdílům patří např. lexikální rozdíly vesnice × dědina, lok × hlt a sesho-
ra × svrchu nebo hláskoslovné diference mající svůj původ v intonačních poměrech praslovanských: žába
× žaba, moucha × mucha, dát × dat. Naopak průkazně mladší jsou česko-moravské rozdíly jako angrešt × srstka
(lexikální rozdíl), kominík × kominář (slovotvorný rozdíl) nebo nejezděte × nejezdite (morfologický rozdíl).
Tentýž stav zjišťujeme i u předělů, jimiž se vymezují základní nářeční skupiny. Jak známo, počátek změn
hlásek ú a ý, jejichž odlišný výsledek se stal základním východiskem pro členění nářečí českého národního ja-
zyka, se datuje do 14. století. Předpokládá se, že změny většinou probíhaly v 15. století a v 16. století již byly
v příslušných dialektech v podstatě uskutečněny. Monoftongizace, která bezprostředně následovala na části
území, proběhla rovněž v 16. století. Hláskoslovná diferenciace našich nářečí byla pak ukončena v průběhu
17. století (zánikem opozice fonologické kvantity ve slezských nářečích). Z uvedené chronologie je patrné, že
ve vývoji původního ú a ý je nejmladší hláskoslovnou hranicí předěl mezi nářečími slezskými a východomorav-
skými, naopak nejstaršího data je hranice, která vymezuje opozici středomoravských monoftongů ó, é (z ou, ej)
a nediftongizovaných hlásek ú, ý ve východomoravských dialektech: je zřejmé, že se ve vm. nářečních nedifton-
gizovaných hláskách ú a ý promítá stav, který existoval na našem jazykovém území ještě před 14. stoletím.
I zde se však ukazuje, že hranice uvedených diferenciačních jevů jsou zároveň součástí izoglosových svazků.
Např. izoglosový předěl na slezsko-východomoravském pomezí odděluje jevy starobylé, a to jak lexikální, srov.
rozhraničující linii mezi výrazy označujícími borovici sosna (slez.) × bor (vm.), tak hláskoslovné, srov. rozdíl ně-
budětě (slez.) × nebudete (vm.) odrážející dávné depalatalizační procesy (srov. svazek 456.3). Svazek linií na roz-
hraní mezi střm. nář. a vm. nář. (459.3) zase obsahuje izoglosy vymezující rozsah pozdních východomoravských
a slezských inovací, jakými jsou např. morfologické novotvary v deklinaci zájmen, srov. gen. pl. těch: tych, tých
(slez. a vm.) × tech (střm.), nebo inovací pouze východomoravských (449.4), srov. dat. pl. našim: naším (vm.)
× našim, našém (přilehlá střm. nář.).
Jak ukazuje excerpovaný materiál a jak ostatně vyplývá z uvedených příkladů, neexistují svazky izoglos,
které by vymezovaly jevy pouze hláskoslovné, pouze lexikální atd. Každý svazek v sobě obsahuje izoglosy, jež
oddělují jevy více jazykových rovin. Převažují zpravidla izoglosy rozdílů lexikálních. Vzhledem k tomu, že tyto
svazky vymezují jevy mnohdy velmi staré (lexikální rozdíly někdy s diferencí vnitřně západoslovanskou, odliš-
nosti plynoucí z rozdílného vývoje samohláskové kvantity, depalatalizačních procesů aj.), je zřejmé, že některé
nářeční předěly ve své hraniční, rozdělující podobě existovaly ještě dávno předtím, než se začaly uskutečňovat
změny ú a ý, od nichž se odvíjí členění našich dialektů.
Na otázku období vzniku zjištěných dialektických předělů na našich nářečních mapách lze tak odpovědět
jen v některých případech. Velmi dávného data je např. průběh hranic, jimiž se čeština oddělila v západoslo-
vanském areálu od polštiny a lužické srbštiny, popř. později od slovenštiny (vývoj skupin tort, tolt, vývoj noso-
vek, změna g > h, změna r > ř aj.).
Podobný stav zjišťujeme i u menších nářečních uskupení, která se tradičně vydělují jako součást větších
nářečních celků (např. záp. úsek jzč. nářečí, Doudlebsko, Podkrkonoší, Zábřežsko nebo Opavsko) a která, jak
ukázala excerpce, jsou vymezena izoglosovými svazky.

610
 Mapový soubor ČJA navíc ukazuje, že existují zřetelně vyčlenitelné areály doposud méně známé. V mno-
hých případech se dokonce rýsují obrysy areálů, které mohly být znázorněny až zásluhou map ČJA: v Čechách
jde např. o svazky 454.1 (předěl podél řeky Vltavy), 457.1 (záp. okraj Čech) nebo 456.1 (areál na Benešovsku),
na Moravě, popř. ve Slezsku o předěly 456.2 (střm. nář.), 456.4 (vm. nář.), popř. 458.3 (vm. a slez. nář.).
Otázky vzniku a formování nářečních hranic (ve smyslu teritoriálního rozšíření určitého jevu) umožnila
zodpovědět areálová lingvistika pomocí tzv. vlnové teorie. Hranice jazykového jevu totiž není jen hranicí oddě-
lující výskyt odlišných jazykových vyjádření pro určitý význam, ale je zároveň předělem podmíněným historicky.
O této podmíněnosti hranic přinášejí ještě dnes důkazy mapy ČJA. Mnoho svazků izoglos probíhá ve sho-
dě s hranicemi dřívějšího zemského uspořádání, s hranicemi bývalých feudálních panství a církevních správních
oblastí. Význam měly také obchodní trasy (cesty, stezky), důležitou úlohu jistě sehrávaly i přírodní hranice tvo-
řené pohořími, lesy a řekami. Hraničním předělem mohlo být rovněž neosídlené území nebo naopak území
osídlené jinojazyčným obyvatelstvem. Zpravidla se však uvedené typy předělů překrývaly: jak dokazují historické
mapy, obchodní cesty často probíhaly podél říčních toků nebo vedly horskými údolími a na mnohé z nich
se vrstvily hranice správní.
Je také známo, že nebyla prokázána přímá souvislost nářečních a kmenových hranic (byť se ji snažila do-
ložit – zřejmě pod vlivem jazykovědy německé – bádání v počátečním období naší dialektologie). Srovnáme-li
však hranice bývalých slovanských kmenů např. v Čechách, zjišťujeme, že se některé úseky hranic pozdějších
územních a jazykových celků na tyto staré kmenové hranice navrstvily, a jejich průběh proto může být velmi sta-
robylý. Tak např. se sev. hranicí Bechyňského děkanátu ze 14. století se svým průběhem shodují sev. hranice
Prácheňského a Bechyňského kraje z počátku 18. století. Ještě dnes tudy probíhá výrazný svazek izoglos oddě-
lující středočeská nářečí od nářečí jihozápadočeských. Za povšimnutí stojí, že paralelně s touto hranicí vedl do-
konce sev. úsek hranice území osídleného českým kmenem Doudlebů. S podobnými okolnostmi se setkáváme
i v oblasti nářečí severovýchodočeských. Část jejich jižní hranice se shoduje s jižní hranicí českého kmene
Charvátů. Podobně i hranice mezi slezskými a východomoravskými nářečími je nejen hranicí tvořenou přírod-
ní překážkou – horským předělem, ale zároveň vymezuje ve své západní části jižní hranici osídlení kmenem
Holasiců. Je však třeba zdůraznit, že uvedená zjištění a paralely se týkají pouze průběhu hranic a neodrážejí
žádné předhistorické jazykové souvislosti.
Mimořádně ostrými a ještě dnes dobře postižitelnými nářečními hranicemi vymezenými svazky izoglos
jsou bývalé územní předěly mezi českým jazykovým etnikem a etnikem německým (srov. např. svazky 450.2,
455.2 nebo 456.3). Důsledky existence těchto předělů jsou zvlášť patrné v severních příhraničních oblastech,
např. na Roudnicku v sz. Čechách, ale zejména při dnešní záp. hranici slez. nářečí (vyděluje se tak rozmezí slez-
sko-moravské) a v sev. úseku bývalé hranice česko-moravské (vyděluje se tu oblast Hřebečska a Svitavska). Na
již. Moravě zaznamenáváme obdobnou situaci na Znojemsku. V okolí bývalých drobných německých jazyko-
vých ostrovů ve vnitrozemí se s tímto jevem nesetkáváme.
Názvy map, z nichž byly příslušné nářeční jevy excerpovány, jsou v soupisech vždy řazeny číselně, a to
v posloupnosti ČJA 1–5 (v rámci každého dílu pak podle číselného pořadí map). Soupisy tak mají vý-
hradně evidenční charakter; na výrazná specifika se upozorňuje v komentáři. Každý takto seřazený soupis se
může stát východiskem pro hlubší analýzu. Diferenční jevy v něm je pak možno zkoumat z dalších hledisek. Lze
vymezit např. opozice lexikální terminologické povahy, rozdíly povahy archaismus × výraz novějšího původu,
rozdíly dané cizími vlivy, rozdíly spočívající ve slovotvorné rovině, rozdíly morfologické dané odlišným výcho-
diskem, rozdíly morfonologické atd.
Při řazení komentářů vycházíme z členění našich nářečí na základní skupiny a přihlížíme k číselnému
označení těchto skupin na základní (tj. podkladové) mapě (počáteční číslice v troj-, popř. dvojmístném číselném
údaji, který označuje příslušnou nář. lokalitu, srov. 1.. – nář. svč., 2.. – nář. střč. atd.). Při prezentaci svazků izo-
glos tudíž popisujeme nejdřív předěly zaznamenané v Čechách, následuje předěl česko-moravský a poté svazky
objevující se na Moravě a ve Slezsku.
V souboru 15 mapových listů představujeme 60 izoglosových svazků. Izoglosová seskupení jsou zastou-
pena navrstvením alespoň 10 linií (výjimečně menšího počtu, srov. např. svazek 449.2 o 9 liniích). Izoglosové
svazky znázorňujeme dvojím způsobem: 1) vyčleňujeme předěl jako pruh území, na němž pomocí šrafy a její
hustoty naznačujeme, v kterém úseku je kumulace izoglos nejsoustředěnější (hustá šrafa), nebo naopak v kte-
rém úseku se svazek rozvolňuje a izoglosy se od společného průběhu odchylují (řídká šrafa). 2) Ve šrafovaném
předělu je dále zakresleno několik vybraných izoglos (tři až čtyři) v jejich konkrétním průběhu. Izoglosový sva-
zek v celé úplnosti, tj. se zakreslením všech izoglos v něm obsažených, nelze vzhledem k naší metodě mapová-
ní zaznamenat. Grafická podoba izoglosy (linie nepřerušovaná, přerušovaná) je volena tak, aby byl průběh kaž-
dé z nich dobře čitelný; nesymbolizuje tedy žádný jazykový význam.

611
 Většina svazků obsahuje izoglosy v celém jejich průběhu, představeny jsou však i svazky, které jsou tvo-
řeny pouze dílčím úsekem linií vrstvících se v znázorněném předělu, srov. svazky 450.3 (podél řeky Sázavy),
450.5 (ve střm. nář.) nebo 454.4 (na valašsko-slováckém pomezí). V takovém případě zachycujeme jen ten úsek,
v němž se izoglosy shlukují. Jejich další průběh mimo tento svazek dále nesledujeme.
Izoglosa je grafická linie na mapě, jež odděluje územně sousedící nářeční jevy. Neznamená to však, že se
tyto jevy nemohou vyskytovat i jinde na našem jazykovém území, v nářečích na vzdálenějším teritoriu. Důležitá
je však přítomnost rozhraničující linie v určitém předělu a shlukování dalších izoglos v něm. Ve výčtu
členů opozičních dvojic na tyto územně vzdálené paralely neupozorňujeme.
Ke každému ze svazků izoglos se krátce vyjadřuje i komentář. Každý komentář obsahuje číselné označe-
ní příslušného svazku. Tomuto označení odpovídá údaj na příslušném mapovém listě. Číselné označení má for-
mu desetinného členění, v němž se poukazuje na číslo mapové strany a číslo příslušného svazku izoglos, který je
na této straně znázorněn; např. údaj 462.1 znamená, že se popisovaný svazek nachází na mapovém listě 462
a sledovaný předěl je jedním z několika předělů, jež jsou na tomto listě zakresleny. Na jednom mapovém listě
je zaznamenáno maximálně 5 předělů.
Každý komentář sestává ze dvou částí. První z nich obsahuje údaj o počtu linií ve svazku, podle možností
se odkazuje na okolnosti (historické, přírodní aj.), které se do průběhu zobrazeného předělu mohou promítat. Při
vymezení paralel s historickými cestami se opíráme o údaje z Atlasu československých dějin, Praha 1965. Případ od
případu se upozorňuje na jazykovou charakteristiku opozičních jevů (příslušnost k jazykovým rovinám, nápadné
zastoupení výrazů cizího původu, výraznější podíl lexika z určitého věcněvýznamového okruhu aj.).
V druhé části komentáře je připojen soupis názvů map ČJA, na nichž se předěl patřící do představované-
ho svazku vyskytuje (na těchto výchozích, tj. excerpovaných mapách však může být tento předěl znázorněn růz-
nými grafickými prostředky: izoglosou, ale též hranicí areálu vymezeného symboly nebo šrafou). Za názvem mapy
následuje výčet diferenčních jevů a jejich lokalizace uvedená v závorce; lokalizaci uvádíme jen u první po-
ložky (vztahuje se na všechny položky následující). Tento výčet je podán dvěma způsoby: a) v podobě dvoj-
členného protikladu, srov. ČJA 2, 172 kovárna: kuzňa (sev.) × kovárna (již.); ČJA 1, 67 uhodit se: hodit se (uvnitř)
× uhodit se (vně); každý člen dvojice protikladu přitom může být zastoupen i více výrazy, formami atd., srov. ČJA
1, 114 máselnice: belík (jz.) × bečka, másnice (sv.); ČJA 2, 29 potkan: šťur, velká myš (sev.) × potkán, německá myš
(již.), zboun, zkaženka (vně), b) uvedením výrazu, tvaru atd. (jednoho nebo většího počtu), který se nachází na úze-
mí obklopeném izoglosovým svazkem, např. ČJA 3, 73 strniště: strno (uvnitř); ČJA 1, 49 týl: týlek, tylek (uvnitř).
Druhý způsob používáme v případě, je-li svazek obklopen větším množstvím diferenčních výrazů, forem nebo
podob. Nářeční výrazy přepisujeme v takové podobě, v jaké jsou zapsány na příslušné mapě v ČJA (ať už v nápisu
na mapě, nebo v legendě).
Názvy položek a příslušné diferenční jevy, jejichž předěl je pro ilustraci představen na mapě konkrétní
izoglosou ve svazku, jsou v soupise uvedeny tučným písmem.

Svazky izoglos v nářečích v Čechách

Svč. nářeční skupinu jako oblast se svébytnými diferenčními jevy vyděluje svazek izoglos, který je kom-
paktní zejména ve stř. a již. úseku hranice s dialekty střč., výraznější navrstvení linií registrujeme dále podél stř.
toku Jizery (svazek 448.2). Jednotlivé izoglosy přesahují též na přilehlou sz. Moravu, výrazný předěl však zde
netvoří. Ve svazku je soustředěno téměř 60 izoglos zpravidla lexikální (popř. slovotvorné) povahy.
Svazek 448.2: ČJA 1, 37 co: rulík (uvnitř); ČJA 1, 83 šle: šle, šlehy; ČJA 1, 158 věšák: rohatina; ČJA 1, 163
sypek: sypka, sypek; ČJA 1, 211 zápraží: zástinek, záhrobec, záhrobeň, záprseň; ČJA 1, 219 čistit studnu: vybírat;
ČJA 2, 4 švestka: slíva; ČJA 2, 5 bouchoř: okurče, dlaška, rampouch; ČJA 2, 6 chumáč ovoce na stromě: rundelec,
rundalec; ČJA 2, 26 krtek: krtice; ČJA 2, 57 pavouk: pavouk; ČJA 2, 60 klíště: připínák; ČJA 2, 79 suchý strom:
souš m., f.; ČJA 2, 102 jitrocel kopinatý: celník; ČJA 2, 150 shora: zhůry,otschůry; ČJA 2, 164 náledí: ledovatka,
ledovatina, ledovka; ČJA 3, 35 pluh: ruchadlo; ČJA 3, 48 ramena (plužních koleček): ramena, drábce pl.; ČJA 3,
62 roženec: rožeň m., f.; ČJA 3, 75 shrabané zbytky obilí na strništi: pohrabiny; ČJA 3, 88 lopata
na vátí obilí: voršouf, voršof, veršof, veršouf; ČJA 3, 89 obilní síto: řešeto, sejto, tok; ČJA 3, 91 čistit obilí na
velkookém sítě: přetáčet, vytáčet; ČJA 3, 103 příčný trámek hrabí: (h)řeben, kladka; ČJA 3, 104 zuby (u dřevěných
hrabí): řebíky, ČJA 3, 107 trávnice: lochtuše; ČJA 3, 116 raný: ranní; ČJA 3, 121 vrchní bidlo žebřin: hrázka,
rychtina; ČJA 3, 136 oplen: obrtel; ČJA 3, 140 závlačka u řetázku: zároubičí, zároubíček; ČJA 3, 145 podložka u
zákolníku: lonek, patlounek; ČJA 3, 178 nádoba na dojení mléka: dojačka, doječka; ČJA 3, 198 podsední kůň:
podsební; ČJA 3, 222 (kočka) se honí: mrouká se, mroucá se; ČJA 3, 244 druhá housata: otávčata; ČJA 4, 53
sousedovi, dat. sg. m.: sousedoj (též ČJA 4, 54 pekaři, dat. sg. m.); ČJA 4, 8 díží, instr. sg. f.: dížej; ČJA 4, 89 krví,
instr. sg. f.: krvjej ČJA 4, 188 hochy, instr. pl. m.: hošma, ČJA 4, 199 kostmi, instr. pl. f.: kostěma;

612
ČJA 4, 316 nosí, 3. os. pl. ind. préz.: nosej (též ČJA 4, 317 rozumějí, 3. os. pl. ind. préz.; ČJA 4, 318 házejí, 3. os.
pl. ind. préz.; ČJA 4, 319 obracejí, 3. os. pl. ind. préz.); ČJA 4, 320 volají, 3. os. pl. ind. préz.: volaj; ČJA 4, 367
ohříval, příč. min. sg. m.: ořejval, oříval; ČJA 4, 423 (nesli) bychom, 1. os. pl. kond. přít.: bychme; ČJA 4, 424
stoje, přech. přít. m. sg: zestoje; ČJA 5, 24a lízat: blízat; ČJA 5, 49 sekera: sekira; ČJA 5, 96 hluboký: hluboký; ČJA
5, 218a kořalka: kořavka; ČJA 5, 243 oringle: olingrata; ČJA 5, 276 hřát: řát; ČJA 5, 310a kráva: kráwa.

Ve vých. polovině svč. nář. se vyděluje areál s centrem na Královéhradecku. Diferenční jevy v něm sou-
středěné jsou tu v podstatě omezeny jen na svč. oblast. Jde o jevy lexikální, pozoruhodný je zde okruh po-
jmenování hmyzu: areály výrazů beruška, stříhavka a klíště/hlíždě se téměř překrývají. Do svazku náleží 9 linií
(svazek 449.2)
Svazek 449.2: ČJA 1, 36 pěšinka (ve vlasech): stezička (uvnitř); ČJA 1, 95 přesnídávka: posnídávka; ČJA
1, 146 konvička na mléko: butelka; ČJA 2, 47 slunéčko sedmitečné: beruška; ČJA 2, 58 škvor: stříhavka; ČJA
2, 62 dešťovka: klíště, hlíždě; ČJA 2, 196 chodit na besedu: do vsi; ČJA 3, 121 vrchní bidlo žebřin: rychtina; ČJA
5, 251 jiskra: iskra.

Území svč. nářečí, zejména jeho vých. polovina, je protkáno izoglosami, které vedou severojižním smě-
rem od státní hranice s Polskem. Na vých. okraji střč. nářečí se tyto linie shlukují do kompaktního svazku
(462.2). Od Jihlavy se svazek vějířovitě rozvolňuje, izoglosy se rozbíhají jz., již. a jv. směrem, avšak nepřesahují
oblast jihozápadní Moravy; jejich rozptyl lze vymezit linií záp. Jindřichohradecko – Jihlava – Třebíč – Znojmo.
Soustředěnější navrstvení tu zaznamenáváme při záp. a vých. okrajích areálu.
Protiklady, jež tento předěl představuje (svazek obsahuje více než 20 izoglos), náleží všem jazykovým ro-
vinám. Významné jsou slovotvorné opozice -iště (záp.) × -isko (vých.), srov. strniště × strnisko, a infinitivní po-
doba -ít × -et, srov. umlít × umlet. Upozorňujeme také na lexikální rozdíly, jež jsou tradičně pojímány jako dife-
rence česko-moravské, ale které, jak dosvědčují izoglosy uvedeného svazku, jsou vymezeny v zeměpisné opozici
čes. × svč. a mor.: dítě × děcko, rozsvítit × rozžít, konec masopustu × ostatky, odpočinul × odpočal, já šel × šel jsem.
Svazek 462.2: ČJA 1, 22 dítě: dítě (záp.) × děcko (vých.); ČJA 1, 36 pěšinka (ve vlasech): pěšinka ×
stezička, stežka; ČJA 1, 44 nahlížet: nahlížet × nakukovat; ČJA 1, 79 na kličku: na kličku × na smyčku, na
šmyčku; ČJA 1, 141 umlít: umlít, semlít × umlet, zemlet; ČJA 1, 142 drobenka: žmol-, drob- × syp-, posýp-; ČJA
1, 181 rozsvítit: rozsvítit × rozžít; ČJA 2, 142 pěšina: pěšina × stezka, stežka; ČJA 2, 196 chodit na besedu: do vsi,
na táč, na táčky × na besedu; ČJA 2, 205 poslední dny masopustu: konec masopustu × ostatek, ostatky; ČJA 2, 215
pomlázka (svazek prutů): pomlázka × dynovačka, žila, žilka, metla; ČJA 2, 216 pomlázka (zvyk): pomlázka ×
dynování, koleda, šmerkust, mrskút; ČJA 2, 221 pouť: pouť f. × pout m.; ČJA 3, 46 zhlavík (plužních koleček):
schlaví × zhlaví, slavík; ČJA 3, 63 ručka u travní kosy: berlička, belka, berlík, bedlík × roubík, klika; ČJA 3, 73
strniště: strníště, strniště × strnísko, strnisko; ČJA 3, 74 strniště po žitě: žitníště, žitniště × režnísko, režnisko,
žitnisko; ČJA 3, 132 zadní ramena vozu: oštěr, drábec, šnyce × ramena; ČJA 3, 246 kachna: kachna × kačena; ČJA
4, 310 hraje, 3. os. sg. ind. préz.: hraje × hrá; ČJA 4, 396 odpočinul si, příč. min. sg. m.: odpočinul × odpočal,
odpočl; ČJA 4, 418 šel jsem, 1. os. sg. min. č.: já šel × šel jsem; ČJA 5, 157c plít: plít × plet; ČJA 5, 268 škubat:
škubat × šklubat; ČJA 5, 276 hřát: hřát × hřejt, hřít, hřit; ČJA 5, 407 asi: asi × ale.

V svč. nářeční oblasti se při hranici s Polskem zřetelně vyčleňují okrajové úseky v Podještědí, Podkrkonoší,
na Náchodsku a Podorlicku. Izoglosy se nejvýrazněji navrstvují na záp. a vých. okrajích, jimiž dříve probíhala
hranice jazyková, a to zejména česko-německá.
Mikroareál v Podještědí má ostře vymezené jádro tvořené lokalitami 106 a 107; vyhraněnost tohoto
mikroareálu snad souvisí mj. s tím, že obce leží na území, na němž se dříve křížily obchodní cesty směřující sem
z vnitrozemí.
Z celkového počtu 23 izoglos ve svazku je jádro ohraničeno 12 liniemi (ostře, bolko, krouh, půta, krč, …,
srov. svazek 450.2). Ve svazku jsou zařazeny také izoglosy zaznamenávající přesahy zdejších nář. jevů směrem
na sev. Mladoboleslavsko a na záp. okraj podkrkonošského úseku.
Svazek 450.2: ČJA 1, 1 chlapec: chlapec (uvnitř) × hoch (vně); ČJA 1, 18 kmotr: půta × kmotříček, kmotr;
ČJA 1, 26 šidítko: cumel × dudlík, dudák; ČJA 1, 32 míč: bolko × mičuda, balón; ČJA 1, 62 rychle: ostře × rychle,
honem; ČJA 1, 128 sítko (na mouku): řešítko × sítko; ČJA 1, 129 ošatka: slaminka × ošatka; ČJA 1, 134 brousek
(u chleba): zákalka × slípka, brousek; ČJA 1, 204 krokev: krouh × krov; ČJA 2, 72 spadané suché jehličí: stelivo ×
jehličí; ČJA 2, 84 pařez: krč × pařez, kohát; ČJA 2, 110 pampeliška: májovka × mlíčí, pampeliška; ČJA 2, 160
závěje: námetě × návěje; ČJA 2, 196 chodit na besedu: do vsi × na táč, na pobytí; ČJA 2, 199 dračky: přástva ×
draní; ČJA 3, 39 odhrnovačka: lopata × radlice; ČJA 3, 66 hromádky posečeného obilí: kýšky × hrstě, kolíbky;
ČJA 3, 92 fukar: fofrník × fofr; ČJA 3, 103 příčný trámek hrabí: (h)řbet × 0; ČJA 3, 219 králík: nykl × králík; ČJA
4, 55 soudci, dat. sg. m.: soudcoj × soudci; ČJA 4, 232 tobě, dat.: tebe × tobě; ČJA 4, 337 sedněte, 2. os. pl. imp.:
sednite × sedněte.

613
614
Areál sousedního Podkrkonoší vymezuje zhruba 40 izoglos především lexikální povahy (svazek 455.2).
Jádro tohoto úseku je dodnes velmi zřetelně vymezeno horním tokem řeky Jizery (na jz.) a Labe (na vých.,
v přesahu až na jv.). Tento předěl se shoduje s průběhem linie er (kerk, sev.) × r (krk, již.) na mapě PRO A2a.
Izoglosový svazek se dále rozvolňuje směrem na jih na Novopacko.
Svazek 455.2: ČJA 1, 2 děvče: ďůče (uvnitř); ČJA 1, 37 cop: vrkoč; ČJA 1, 48 viklá se: klátí, ČJA 1, 57 kotník:
kůtek; ČJA 1, 124 slánka: solák; ČJA 1, 127 truhla na mouku: sousek; ČJA 1, 152 květináč: květník; ČJA 1, 158
věšák: šrák; ČJA 1, 162 polštář: poštář; ČJA 1, 173 pec: zadní pec; ČJA 1, 176 díly plotny: šindele; ČJA 2, 5
bouchoř: spuchlík; ČJA 2, 15 sazenice (i kolektivum): sazenka; ČJA 2, 72 spadané suché jehličí: jehličky; ČJA
2, 143 užší: uší; ČJA 2, 145 silnice: selnice; ČJA 2, 147 zatáčka: koleno; ČJA 2, 192 hřbitov: kerchov; ČJA 2, 216
pomlázka (zvyk): kolada; ČJA 3, 28 podélný trámek v plotě: lať; ČJA 3, 36 kleče: roučky; ČJA 3, 40 radlice pluhu:
radlice; ČJA 3, 50 průvlačka: provláčka; ČJA 3, 61 hrabice (hrabičná kosa): ovesnice; ČJA 3, 91 čistit obilí na
velkookém sítě: sejtovat; ČJA 3, 119 krecht: 0; ČJA 3, 121 vrchní bidlo žebřin: rejka; ČJA 3, 118 voznice (na
močůvku): korčák; ČJA 3, 205 koza bez rohů: paličatá k.; ČJA 3, 214 zvěroklestič: ludvář; ČJA 3, 246 kachna:
kačka; ČJA 4, 43 mísy, gen. sg. f.: misy (též ČJA 4, 107 mísy, nom. pl. f.); ČJA 4, 183 voly, instr. pl. m.: volma,
voly; ČJA 4, 236 jemu, dat. sg. m.: němu; ČJA 4, 273 oba dva, nom. m. živ.: obá dvá.

Nářečí v Podještědí a v Podkrkonoší navíc spojuje řada společných jevů, jak dokládá izoglosový svazek čí-
tající přibližně 40 liní (svazek 451.2). Většina z nich vyděluje tento areál jako oblast s diferencemi lexikálního
charakteru. Linie se shlukují do pevného svazku při záp. a vých. hranici, v již. úseku registrujeme jejich nejvý-
raznější navrstvení podél řeky Jizery. Průběh tohoto předělu se shoduje s vymezením pravidelných hláskoslovných
diferencí ll (sállo, sev.) × dl (sádlo, již.), srov PRO C1d, a ť (v infinitivu: padať, sev.) × t (padat, již.), srov.
PRO C3. Ve svazku převažují lexikální jevy z věcněvýznamového okruhu „zemědělství“.
Svazek 451.2: ČJA 1, 21 dvojčata: blížňata (uvnitř); ČJA 1, 45 šilhavý: blikavý; ČJA 1, 82 spodky: podlekačky;
ČJA 1, 111 syrečky: syrečky; ČJA 1, 133 podlouhlý chléb: veka; ČJA 1, 161 peřina: devětnice; ČJA 1, 212 dřevník:
šupna; ČJA 2, 28 lasička: končalka, končava; ČJA 2, 83 dobývat pařezy: dobývat; ČJA 2, 84 pařez: kohát; ČJA 2,
125 hromada kamení vybraného z pole: hrobka; ČJA 2, 164 náledí: holoť; ČJA 2, 205 poslední dny masopustu:
masopustní úterý; ČJA 3, 24 dřevěný trámek v podlaze stání: tes; ČJA 3, 29 vrátka v plotě: vrátka; ČJA 3, 34
podmítat: podtrhovat; ČJA 3, 38a plaz: splaz; ČJA 3, 45 plužní kolečka: ploužňata; ČJA 3, 59 nádobka na brousek:
klubaňka, klubaň f.; ČJA 3, 62 roženec: prst; ČJA 3, 66 hromádky posečeného obilí: kýšky, kýše; ČJA 3, 67 srp:
klepanec; ČJA 3, 78 ošití bijáku: ošitka; ČJA 3, 80 svorník cepu: úvazek, švih; ČJA 3, 86 osina: ostí; ČJA 3, 103
příčný trámek hrabí: kladka; ČJA 3, 105 kopit: kupovat; ČJA 3, 112 bramborový klíček: klíh; ČJA 3, 156 udidlo:
udidla plt.; ČJA 3, 164 opěradlo trakaře: šejtroch; ČJA 3, 173 (kráva) se čistí: zprázdňuje se; ČJA 3, 174 mlezivo:
vrzanec, vrzavka; ČJA 3, 175 neodstavené tele: cicavé tele; ČJA 3, 182 pazneht: čpár; ČJA 3, 187 močůvka:
hnojnice; ČJA 3, 195 (kůň) řehtá: řehtá; ČJA 3, 200 jeď!: hije; ČJA 3, 211 (svině) se bouká: bouchá se; ČJA 3, 230
volání na kachny: bani; ČJA 3, 241 hejno hus: stádo; ČJA 4, 206 dobří, nom. pl. m. živ.: dobří; ČJA 4, 249 nimi,
instr. pl.: něma; ČJA 4, 340 jet, inf.: jeť.

Velmi silné navrstvení rozhraničujících linií je zaznamenáno na Náchodsku. Jejich počet se blíží k jedno-
mu stu (svazek 452.2). Silný předěl se objevuje podél řeky Úpy. Registrujeme zde zpravidla rozdíly lexikální,
oblast se však vymezuje i diferencemi morfologickými.
Svazek 452.2: ČJA 1, 18 kmotr: chmotr (uvnitř, též ČJA 1, 19 kmotra: chm-); ČJA 1, 21 dvojčata: dvojani;
ČJA 1, 27 chrastítko: drkačka, drkátko; ČJA 1, 38 tahat za vlasy: třepat; ČJA 1, 41 mračit se: černit;
ČJA 1, 47 dáseň: dásna f.; ČJA 1, 62 rychle: spěšně; ČJA 1, 67 uhodit se: křápnout se; ČJA 1, 71
spalničky: mouzrlata; ČJA 1, 72 hubnout: chornout; ČJA 1, 75 líný: lenošivý, lenošitý; ČJA 1, 98 jíška:
(za)pražená mouka; ČJA 1, 100 knedlík: buchta; ČJA 1, 110 sýr – tvaroh: perný tvaroh, perňák;
ČJA 1, 111 syrečky: homolky; ČJA 1, 114 máselnice: másníc; ČJA 1, 135 skrojek chleba: slípek;
ČJA 1, 150 kvedlačka: vařečka; ČJA 1, 154 židle: sesle; ČJA 1, 159 postel: lůže; ČJA 1, 184 vesnice:
vesnic, vesníc; ČJA 1, 186 světnice: sedníc; ČJA 1, 196 půda: chalupa, na chalupě; ČJA 1, 201 nevypalovaná
cihla: truple; ČJA 1, 211 zápraží: zásep; ČJA 1, 215 štípat: klát; ČJA 1, 216 třísky: dřínky; ČJA 2,
10 slupka: šlupina; ČJA 2, 25 stroužek česneku: vroubek; ČJA 2, 48 kobylka: paskoník; ČJA 2, 58 škvor: vrták;
ČJA 2, 60 klíště: připěňák; ČJA 2, 61 slimák: šnek, šněk; ČJA 2, 62 dešťovka: hlemýždě; ČJA 2, 111 sedmikráska:
husí kvítko, ČJA 2, 114 blatouch: buličí oko; ČJA 2, 125 hromada kamení vybraného z pole: hromadnice; ČJA 2,
145 silnice: silnic; ČJA 2, 147 zatáčka: zátoček; ČJA 2, 155 větrný vír: povětrnice; ČJA 2, 158 liják: plavák; ČJA 2,
164 náledí: oledí; ČJA 2, 216 pomlázka (zvyk): dynování; ČJA 2, 227 vánočka: husce; ČJA 3, 17 oploteň: oplot;
ČJA 3, 24 dřevěný trámek v podlaze stání: dláha; ČJA 3, 27 tyčka v plotě: týčka; ČJA 3, 28 podélný trámek v plotě:
ryhl; ČJA 3, 34 podmítat: obracet; ČJA 3, 45 plužní kolečka: vůzka; ČJA 3, 67 srp: kosička; ČJA 3, 84 zcuchaná
sláma nesvázaná: cuchajna; ČJA 3, 92 fukar: pucmašina; ČJA 3, 95 sýpka (samostatná budova): šplejchar,
šprejchar; ČJA 3, 103 příčný trámek hrabí: příčen; ČJA 3, 106 ranec (trávy): filec; ČJA 3, 107 trávnice: ocaska,
mechovka; ČJA 3, 110 směska na krmení: směsa; ČJA 3, 111 brambor: brambor; ČJA 3, 135 šárka: oplen; ČJA 3,
138 važiště: příčen; ČJA 3, 143 výztuž hlavy u kola: výtoč; ČJA 3, 146 dno vozu: spodní hnojnice; ČJA 3, 147
bočnice u vozu, pl.: hnojnice; ČJA 3, 149 valník: hudl; ČJA 3, 170 (kráva) se běhá: bouří se; ČJA 3, 174 mlezivo:
kucmoch; ČJA 3, 180 (kráva) přežvykuje: žvýče; ČJA 3, 187 močůvka: louže; ČJA 3, 188 voznice (na močůvku):
loužnice, sud; ČJA 3, 200 jeď!: dijo; ČJA 3, 206 (koza) se prská: bouká se; ČJA 3, 216 psí: pesčí; ČJA 4, 13 ulice,

614
nom. sg. f.: ulic; ČJA 4, 118 ruce, nom. pl. f.: ruky; ČJA 4, 124 schodů, gen. pl. m.: schodouch; ČJA 4, 135 stavení,
gen pl. n.: staveních; ČJA 4, 155 oknům, dat. pl. n.: oknám, oknum; ČJA 4, 183 voly, instr. pl. m.: volima (též ČJA
4, 186 noži, instr. pl. m.; ČJA 4, 187 koňmi, instr. pl. m.; ČJA 4, 190 poli, instr. pl. n.; ČJA 4, 191 vejci, instr. pl.
n.); ČJA 4, 188 hochy, instr. pl. m.: hošima; ČJA 4, 203 dobrým, instr. sg. m./n.: dobrím; ČJA 4, 234 tebe, akuz.: tě;
ČJA 4, 258 našim, dat. pl.: našejm; ČJA 4, 259 našimi, instr. pl.: našejma; ČJA 4, 264 těch, gen. pl.: tejch; ČJA
4, 293 mohu, 1. os. sg. ind. préz.: možu; ČJA 4, 297 chlastá, 3. os. sg. ind. préz.: chlasce; ČJA 4, 321 vědí, 3. os. pl.
ind. préz.: věděj; ČJA 4, 364 plít, inf.: plevat.

Svébytný mikroareál existuje v oblasti Kladska (tzv. Českého koutku). Seskupení více než 20 izoglos vy-
mezuje diference, jimiž se z náchodského areálu vydělují lokality 118 a 119 (svazek 454.2). Řada zaznamenaných
výrazů svědčí o dřívějším kontaktu s německy mluvícím obyvatelstvem, objevují se zde též osobité morfologické
inovace (tvar gen. pl. f. -ouch, jenž je zároveň reliktem duálového tvaru, a -ích). Některé z jevů registrovaných
v tomto areálu přesahují na sousední Náchodsko, zpravidla do lokalit 116 a 117, srov. specifika registrovaná u
položek ČJA 2, 28 lasička: vlaska; ČJA 2, 46 světluška: svatojancká moucha; ČJA 2, 71 modřín: verpán; ČJA 2, 91
křemenáč: červeňák; morfologické dialektismy typu mísouch (ČJA 4, 143 mís, gen. pl. f.); tvar gen. pl. f. na -ích,
např. ČJA 4, 144 sukní, gen. pl. f.: sukních; ČJA 4, 145 mezí, gen. pl. f.: mezích; ČJA 4, 147 kostí, gen. pl. f. Do
znázorněného svazku je však nezahrnujeme.
Svazek 454.2: ČJA 1, 30 dělat žabky: žblabuně (uvnitř); ČJA 1, 32 míč: bolko; ČJA 1, 141 umlít: rozemlet;
ČJA 1, 146 konvička na mléko: banka; ČJA 1, 149 vařečka: plácačka; ČJA 2, 2 angrešt: víno; ČJA 2, 58 škvor:
ušák; ČJA 2, 98 vřes: řez; ČJA 2, 106 chrpa modrák: kornblúme; ČJA 2, 112 kopretina: Margaretka; ČJA 2, 113
pomněnka: fergismajnycht; ČJA 2, 179 kornout: kormouta; ČJA 3, 109 vojtěška: lucerna; ČJA 3, 119 krecht: díra;
ČJA 3, 121 vrchní bidlo žebřin: křivina; ČJA 3, 134 nápravník: aksfutr; ČJA 3, 153 oprať: lajna; ČJA 3, 229 volání
na husy: vuli; ČJA 4, 137 knih, gen. pl. f.: knihouch; ČJA 4, 140 bud, gen. pl. f.: bodouch; ČJA 4, 142 slz, gen. pl.
f.: slzích; ČJA 5, 248 jeptiška: eptíška.

Značně rozvolněný, ale zřetelně vymezitelný je svazek izoglos obklopující makroareál v sev. a sv. oblasti
svč. nář. Oddělují se jím okrajové svč. úseky od ostatních nářečí v Čechách. Jde v zásadě o diferenční jevy spo-
lečné nářečím na Náchodsku a v Podkrkonoší, popř. též v Podještědí. Do svazku náleží přes 40 linií (svazek
453.2). Maximální záp., již. a vých. hranice areálu se v zásadě shoduje s předěly zaznamenanými u svazků 450.2
a 451.2, výraznější navrstvení izoglos registrujeme v již. části svazku.
Svazek 453.2: ČJA 1, 29/220.4 hrát si: párat se (uvnitř); ČJA 1, 33 koulovat se: hrudovat se; ČJA 1, 36
pěšinka (ve vlasech): cestička, cesta; ČJA 1, 38 tahat za vlasy: rout; ČJA 1, 39 prostovlasý: holohlavý, s holou
hlavou; ČJA 1, 95 přesnídávka: svačně; ČJA 1, 96 nudle: knedle; ČJA 1, 98 jíška: zásmažka; ČJA 1, 165 necky:
vana; ČJA 1, 167 ždímat: žmout; ČJA 1, 176 díly plotny: šíny; ČJA 2, 18 ujmout se: přijmout se; ČJA 2, 35/229.1
datel: datlík; ČJA 2, 37 konipas bílý: cacorka; ČJA 2, 53 ovád: koňská moucha; ČJA 2, 54 motýl: motýlík; ČJA 2,
80 kácet stromy: porážet; ČJA 2, 92 ryzec pravý: rýzek; ČJA 2, 179 kornout: kormout; ČJA 3, 33 orat (hlubokou
orbou): ruchat; ČJA 3, 42 potykač: svorník; ČJA 3, 53 jarní obilí: jař f.; ČJA 3, 59 nádobka na brousek: toulec,
tulec; ČJA 3, 66 hromádky posečeného obilí: kolíbky; ČJA 3, 83/253.1 mlátit mlátičkou: mašinovat; ČJA 3, 96
místnost, kam se ukládá zrno: podlaha, podlážka; ČJA 3, 118 krmná řepa: mangul, burák, burgyně; ČJA 3, 123
kulatá příčka u žebříku: špryncle f., n.; ČJA 3, 155 ohlávka: ohlava; ČJA 3, 196 výmět koně: homolka, homulka;
ČJA 4, 101 dny, nom. pl. m.: dně; ČJA 4, 171 kamenech, lok. pl. m.: kameních; ČJA 4, 207 dobrým, dat. pl.:
dobrem; ČJA 4, 226 Tichých, nom. pl.: Tichí; ČJA 4, 330 podívej, 2. os. sg. imp.: poďvej; ČJA 4, 368 podíval se,
příč. min. sg. m.: poďval; ČJA 4, 381 umyl, příč. min. sg. m.: omyl; ČJA 4, 393 uschl, příč. min. sg. m.: usech; ČJA
4, 412 (je/máme) otevřeno, perf.: otevřené; ČJA 4, 415 (je/máme) zaseto, perf.: zaseté (též ČJA 4, 416 (je/máme)
(se)mleto, perf.); ČJA 5, 111a déšť: déšť.

V jv. úseku svč. nář. registrujeme areál, jejž vymezuje seskupení přibližně 40 izoglos převážně lexikální
povahy, početnější jsou také linie oddělující rozdíly slovotvorné (svazek 458.2). Centrem svazku je oblast
Vysokomýtska. Výrazný předěl se nachází v sev., záp. a již. části území; průběh svazku se zde zhruba shoduje
s hranicemi bývalého Chrudimského kraje. Záp. úsek není ostře vyhraněn, nacházejí se zde tři výraznější předěly.
Svazek 458.2: ČJA 1, 48 viklá se: hyklá (uvnitř); ČJA 1, 98 jíška: jícha; ČJA 1, 128 sítko (na mouku):
toček, tůček; ČJA 1, 165 necky: troka, vana; ČJA 1, 196 půda: strop; ČJA 1, 201 nevypalovaná cihla: vepřák;
ČJA 1, 209 okapový žlab: žlábek; ČJA 1, 211 zápraží: zábřež, záprseň; ČJA 2, 76 větev: kloník; ČJA 2,
98 vřes: březec; ČJA 2, 109 pýr: pýřka; ČJA 2, 110 pampeliška: mlíčák; ČJA 2, 130 úvar: vývařisko;
ČJA 2, 163 jinovatka: jínění; ČJA 2, 216 pomlázka (zvyk): šmerkust; ČJA 3, 17 oploteň: oplotna;
ČJA 3, 24 dřevěný trámek v podlaze stání: moštěnice, mostina; ČJA 3, 27 tyčka v plotě: ostávka, ostávek;
ČJA 3, 71 strniště: strnísko; ČJA 3, 81 vrstva obilí k mlácení: roz(h)rnka; ČJA 3, 82 otep rovné slámy
vymlácené cepy: šít; ČJA 3, 89 obilní síto: tok; ČJA 3, 148 čelo vozu: punt; ČJA 3, 173 (kráva) se čistí:
zprázdňuje se; ČJA 3, 205 koza bez rohů: bůvolka; ČJA 3, 206 (koza) se prská: breká se; ČJA 3, 215 prasečí:
prasecí; ČJA 3, 218 psice: šulka; ČJA 3, 237 kurník: řád; ČJA 4, 207 dobrým, dat. pl.: dobrem; ČJA 4, 347
večeřet, inf.: večéřet; ČJA 4, 364 plít, inf.: plejt; ČJA 4, 370 večeřel, příč. min. sg. m.: večéřel; ČJA 4, 374 věděl

615
příč. min. sg. m.: vjéděl; ČJA 4, 379 sil, příč. min. sg. m.: sil; ČJA 4, 394 pohnula, příč. min. sg. f.: pohnúla; ČJA
4, 416: (je/máme) (se)mleto, perf.: semleté.

Pozoruhodné seskupení rozhraničujících linií je zaznamenáno z tzv. podorlického úseku (svazek 460.1).
Geomorfologicky je tato oblast vymezena Orlickými horami a sev. okrajem Českomoravské vysočiny. Izoglosový
svazek je kompaktní především na západě a východě, v již. úseku se rozvolňuje a jednotlivé izoglosy přesa-
hují až k Novému Městu na Moravě. Ve svazku se vrství na 30 linií převážně lexikální povahy, významný je však
i podíl izoglos vymezujících jevy hláskoslovné.
Svazek 460.1: ČJA 1, 2 děvče: ďouče (uvnitř); ČJA 1, 171 lavice: lajc; ČJA 1, 184 vesnice: vesníce; ČJA
1, 212 dřevník: drevník; ČJA 2, 75 chvojí: chvuj; ČJA 2, 79 suchý strom: soušek; ČJA 2, 86 mlází: mlází; ČJA
2, 96 borůvka: boruka; ČJA 2, 137 tůň: hlubáň; ČJA 2, 144 úvoz: hluboká cesta, hlubočice, hlubočina; ČJA 3, 32
úvrať: ourať; ČJA 3, 61 hrabice (hrabičná kosa): rožňovka, hrabicovka; ČJA 3, 70 povříslo: provříslo; ČJA 3, 74
strniště po žitě: režnísko, režniště; ČJA 3, 85 úhrabky: uhrabky; ČJA 3, 90 velkooké obilní síto: uhrabečnice,
uhrabečník; ČJA 3, 123 kulatá příčka u žebříku: šprysle n., šprusle n.; ČJA 3, 128 brzdicí špalek: špalík; ČJA 3, 139
rozporka: brdýčko; ČJA 3, 140 závlačka u řetízku: zároubíček; ČJA 3, 163 trakař: trakar; ČJA 3, 198 podsední kůň:
podsemní; ČJA 3, 241 hejno hus: houf; ČJA 4, 94 předsedové, nom. pl. m.: předsedové; ČJA 4, 150 klukům, dat. pl.
m.: klucum; ČJA 4, 184 sousedy, instr. pl. m.: sousedima; ČJA 4, 185 pekaři, instr. pl. m.: pekařima; ČJA 4, 214
bratrově, lok. sg. m./n.: bratrovu.

Svazkem značně rozvolněným je volné seskupení izoglos, které vymezuje oblast jevů společných vých. části
svč. oblasti a přilehlému sz. úseku střm. nářečí. Do svazku náleží 9 linií (457.2), z nichž většina vyděluje tento areál
jako oblast s lexikálními dialektismy.
Svazek 457.2: ČJA 1, 33 koulovat se: puškovat se, poškovat se, puckovat se (uvnitř); ČJA 1, 68 boule:
bakule; ČJA 1, 95 přesnídávka: desátá, desátek; ČJA 1, 163 sypek: sovek, sovka; ČJA 1, 173 pec: chlebovka,
chlebová pec; ČJA 2, 72 spadané suché jehličí: špendličí; ČJA 2, 142 pěšina: stezník, stežník; ČJA 2, 157 (je)
ošklivě: šeredně; ČJA 3, 139 rozporka: brdíčko.

Na území kolem řeky Ohře ohraničují četné izoglosy oblast tzv. nář. úseku lounsko-litoměřického (svazek
462.1). Zhruba 60 linií se tu vrství v několika svazcích, z nichž nejvýraznější probíhá paralelně s Ohří a rozvol-
ňuje se směrem do středu českého nář. území po hranici Rakovnicko – dolní Povltaví. Ostřejší předěl předsta-
vuje dále svazek rozdělující areál na část záp. (Třebívlicko, Lounsko) a vých. (Roudnicko). Protiklady, které izo-
glosy oddělují, jsou zejména lexikální (projevuje se tu rovněž vliv dřívějšího kontaktu s dialekty německy
mluvícího obyvatelstva), pozornost se zasluhují i svébytné inovace morfologické (srov. dat. pl. lidam, lok. pl. pe-
kařach nebo instr. pl. hošma, Novákovicma).
Svazek 462.1: ČJA 1, 26 šidítko: cucka (uvnitř) × dudlík (vně); ČJA 1, 37 cop: copán × copan;
ČJA 1, 71 spalničky: frýzle × spalničky; ČJA 1, 110 sýr – tvaroh: kakánek × sýra; ČJA 1, 127 truhla
na mouku: kostna, kysna × truhla; ČJA 1, 146 konvička na mléko: plešna × banda; ČJA 1, 150 kvedlačka:
kvedla × kvedlačka; ČJA 1, 201 nevypalovaná cihla: egyptská cihla × buchta, vepřovice; ČJA 1, 210 hřeben střechy:
kalenec × (h)řeben; ČJA 1, 211 zápraží: chodník × zápraží; ČJA 2, 5 bouchoř: 0 × puchr, zboun, zkaženka; ČJA 2,
10 slupka: šlupina × šlupka; ČJA 2, 11 ohryzek: ostružek × ohryzek; ČJA 2, 33 sýček: púťák × sýček; ČJA 2, 43
brouci: brouky × brouci, broucí; ČJA 2, 48 kobylka: zelený kůň × koník; ČJA 2, 90 kozák: kozár × kozák, špičník;
ČJA 2, 91 křemenáč: rutkup × křemenáč; ČJA 2, 108 svlačec: slak × sláček, šlatec; ČJA 2, 118 plody lopuchu:
lepíky × knoflíky, žebrácké vši; ČJA 2, 120 plody černého bezu: kinkule × bezinky; ČJA 2, 159 hřmí: bouří ×
(h)římá; ČJA 2, 163 jinovatka: jíně × jinovatka; ČJA 2, 165 (je) kluzko: kluzko × okluzko, hladko; ČJA 2, 169
cestář: silničář × cestář, cestař; ČJA 2, 202 pápěrka: ostanka × ostenka, pápěrka; ČJA 3, 5 čeleď: čeleď, čeládka ×
chasa; ČJA 3, 17 oploteň: oploť, oplot × oploteň; ČJA 3, 27 tyčka v plotě: blaňka × plaňka, tralářek; ČJA 3, 42
potykač: popek × potykač; ČJA 3, 63 ručka u travní kosy: ručička × berlička, bedlička; ČJA 3, 71 kolík na utahování
povřísla: knytel, knytl × roub, roubík; ČJA 3, 72 spodní část snopu: hlava × prdel, ČJA 3, 84 zcuchaná sláma
nesvázaná: maťchanka × drchanka, matenka, ČJA 3, 87 velký koš (na úhrabky): lubák × stryšnice, koš; ČJA 3, 98
pokos: řada × řad; ČJA 3, 99 kopka sena: kopen × kopka; ČJA 3, 105 kopit: kopenovat × kopit; ČJA 3, 126 provaz
na utažení pavuzy: lano × pavuzník; ČJA 3, 129 zvrhnout (fůru): zabít čerta × zvrhnout; ČJA 3, 145 podložka u
zákolníku: platle × zákolník; ČJA 3, 153 oprať: oprata × oprať; ČJA 3, 164 opěradlo trakaře: lenoch × žebříček;
ČJA 3, 170 (kráva) se běhá: hárá se × hraje se, hání se; ČJA 3, 196 výmět koně: bulka × kobližka; ČJA 3, 234
vyfouklé vejce: výfuk × pouko, pouch, pouchle; ČJA 4, 86 předsedou, instr. sg. m.: předsedem × předsedou; ČJA
4, 143 mís, gen. pl. f.: mísach × mís; ČJA 4, 154 lidem, dat. pl. m.: lidam, liďam × lidem, lidom; ČJA 4, 157
kuřatům, dat. pl. n.: kuřatam × kuřatom; ČJA 4, 173 pekařích, lok. pl. m.: pekařach × pekařích; ČJA 4, 174 nožích,
lok. pl. m.: nožach × nožích (též ČJA 4, 175 polích, lok. pl. n.); ČJA 4, 180 nohavicích, lok. pl. f.: nohavicach ×
nohavicích (též ČJA 4, 181 kostech, lok. pl. f.); ČJA 4, 187 koňmi, instr. pl. m.: koňama × koňma; ČJA 4, 188
hochy, instr. pl. m.: hošama × hošma, hochama; ČJA 4, 15 sviněmi, instr. pl. f.: sviňama × sviňma, sviněma; ČJA 4,
198 zdmi, instr. pl. f.: zďama × zděma; ČJA 4, 225 Novákovými, instr. pl.: Novákovicma × Novákojcma, Novákovic,
Novákovýma, ČJA 5, 119 roh: růh × roh, ČJA 5, 241 udit: boudit × udit, ČJA 5, 292a shnít: zhnít × schnít.

616
 Významným rozhraním je ve střč. nář. řeka Sázava, jak dokládá silný a kompaktní svazek izoglos podél
jejího toku (svazek 450.3 s 50 izoglosami). Zaznamenáváme průběh těchto linií pouze v povodí Sázavy. Na okrajích
svazku se totiž izoglosy rozbíhají: na západě část z nich pokračuje sev. směrem podél Vltavy, jiné směřují dále na
severozápad, západ a jihozápad, na východě při bývalé zemské hranici se rozptylují (většinou na jihovýchod).
Průběh předělu se shoduje s příslušným úsekem linie pravidelného rozdílu í (již.) × i (sev.) v příponách,
srov. PRO A1c.
Svazek 450.3: ČJA 1, 32 míč: mičuda (sev.) × pumlíč (již.); ČJA 1, 37 cop: culík × copan; ČJA 1, 39
prostovlasý: vlasatý × prostovlasý; ČJA 1, 49 týl: týlo × týl; ČJA 1, 61 pospíchat: chvátat × pospíchat, spěchat; ČJA
1, 76 bázlivý: bojácný × bázlivý; ČJA 1, 87 obuv: obuj × boty; ČJA 1, 94/220.2 snídaně: snídaně × snídaní; ČJA 1,
139 hrníček: hrníček × hrneček; ČJA 1, 178 kominík: kominík × komeník; ČJA 1, 179 kosinka: kosinka × peroutka;
ČJA 1, 212 dřevník: kůlna × kolna; ČJA 2, 25 stroužek česneku: stroužek × strouzek; ČJA 2, 31 zajíc: zajic × zajíc;
ČJA 2, 36 střízlík: paleček × střízlík; ČJA 2, 42 čejka: čejka × kníha, kníhora, kníhačka, kníhavka; ČJA 2, 102
jitrocel kopinatý: jazyk × jitrocel; ČJA 2, 137 tůň: tůň × touň, toudeň; ČJA 2, 138 kaluž (po dešti): kaluž × louže;
ČJA 3, 27 tyčka v plotě: tralářek, tyčka × plaňka, plotovka; ČJA 3, 30 pole: póle × pole; ČJA 3, 53 jarní obilí:
jařina × jař; ČJA 3, 59 nádobka na brousek: kloubec × korbelík, krbec, krbek; ČJA 3, 60 kosa s obloukem: plácačka
× hasák, pružinka, peroutka; ČJA 3, 72 spodní část snopu: žitoví, řít × prdel, řítoví; ČJA 3, 118 krmná řepa: krmná
řepa × burýna; ČJA 3, 121 vrchní bidlo žebřin: bidlo × rejfina, pám; ČJA 3, 133 podjížďka: podnížka × podýžď;
ČJA 3, 140 závlačka u řetízku: zároubík, zárublík × roubík, ozoubík; ČJA 3, 143 výztuž hlavy u kola: výtočka, výtoč
× zděř; ČJA 3, 183 poklízet dobytek: krmit × uklízet; ČJA 3, 195 (kůň) řehtá: řičí × řehtá; ČJA 3, 203 napravo!:
hat × hot; ČJA 3, 204 couvni!: huj × hoj; ČJA 4, 1 kámen, nom. sg. m.: kámen × kamen; ČJA 4, 40 zelí, gen. sg. n.:
zeli × zelí, zelího; ČJA 4, 63 dceři, dat. sg. f.: dcéři × dceři; ČJA 4, 71 dubě, lok. sg. m.: dubě × dubu; ČJA 4, 88
díží, instr. sg. f.: díži × díží; ČJA 4, 90 kluci, nom. pl. m.: kluci × klucí; ČJA 4, 106 stavení, nom. pl. n.: staveni ×
stavení (též ČJA 4, 147 kostí, gen. pl. f.); ČJA 4, 146 husí, gen. pl. f.: husejch, hus × husích, husí; ČJA 4, 156 polím,
dat. pl. n.: polim × polím; ČJA 4, 167 syny, akuz. pl. m.: synové × syny; ČJA 4, 241 ji, akuz. sg. f.: ji × jí; ČJA
4, 249 nimi, instr. pl.: níma × nima; ČJA 4, 256 naši, nom. pl. m. živ.: naše × naší; ČJA 4, 393 uschl, příč. min. sg.
m.: usch × usech; ČJA 5, 26 cítit: cejtit × cítit.

Na území mezi Příbramí, Benešovem a Táborem leží jádro areálu, který se vyznačuje jednak diferenčními
dialektismy lexikálními, jednak morfologickými inovacemi, a to v oblasti deklinace adjektiv a zájmen (splývání
adjektivní a zájmenné deklinace). Oblast je vymezena silným svazkem izoglos zejména ve své záp. části, podél
levého břehu řeky Vltavy; průběh předělu se shoduje s průběhem bývalé obchodní cesty. Směrem na východ a sever
se svazek rozvolňuje, za povšimnutí stojí výraznější navrstvení linií již. od Benešova – i tento předěl se shoduje
s průběhem dřívější obchodní cesty. Na sev. a vých. okraji svazku (sev. od Labe a vých. od Blanice, levého přítoku
Sázavy) se vrství linie, které vymezují dialektismy morfologické. Ve svazku registrujeme 26 izoglos (svazek 456.1)
Svazek 456.1: ČJA 1, 129 ošatka: víčko (uvnitř); ČJA 1, 174 hřeblo: pohrabáč; ČJA 1, 204 krokev: krovák;
ČJA 1, 210 hřeben střechy: kalinec; ČJA 2, 38 špaččí budka: budlík; ČJA 2, 47 slunéčko sedmitečné: linka; ČJA
2, 118 plody lopuchu: čumbrky; ČJA 3, 29 vrátka v plotě: lísa, líska; ČJA 3, 41 krojidlo: 0, ČJA 3, 59 nádobka na
brousek: korbelík; ČJA 3, 72 spodní část snopu: prdel; ČJA 3, 103 příčný trámek hrabí: osnova, nábitek; ČJA 3, 112
bramborový klíček: prejt; ČJA 3, 114 bramborová nať: rýví; ČJA 3, 222 (kočka) se honí: šťourá se; ČJA 3, 227
kdákat: vdákat; ČJA 4, 42 cukroví, gen. pl. n.: cukrového; ČJA 4, 202 dobrém, lok. sg. m./n.: dobrom; ČJA 4, 203
dobrým, instr. sg., m./n.: dobrejm, ČJA 4, 212 bratrovu: dat. sg. m./n.: bratrovemu; ČJA 4, 214 bratrově, lok. sg.
m./n.: bratrovom; ČJA 4, 226 Tichých, nom.pl.: Tichí; ČJA 4, 251 mému, dat. sg. m./n.: memu; ČJA 4, 252 mém,
lok. sg. m./n.: mom, mejm; ČJA 4, 253 mým, instr. sg. m./n.: mejm; ČJA 5, 119 roh: růh.

Jako areál vymezený navrstvením rozhraničujících linií se vyčleňuje oblast podél levého břehu Vltavy
s jádrem na Příbramsku. Svazek s 16 izoglosami (451.1) zde vymezuje Příbramsko jako nář. území s dialektismy
většinou lexikálními.
Svazek 451.1: ČJA 1, 175: zvýšená část kamen: babka (uvnitř); ČJA 1, 201 nevypalovaná cihla: batina;
ČJA 2, 33 sýček: puťák; ČJA 2, 91 křemenáč: havíř; ČJA 2, 164 náledí: omrz; ČJA 3, 35 pluh: racháč; ČJA 3, 61
hrabice (hrabičná kosa): hasák; ČJA 3, 63 ručka u travní kosy: bedle; ČJA 3, 73 strniště: strno; ČJA 3, 87 velký koš
(na úhrabky): koráb; ČJA 3, 93 zadina: zadyněk; ČJA 3, 112: bramborový klíček: trýb; ČJA 3, 113 (brambor) klíčí:
vyhání; ČJA 3, 138 važiště: važina; ČJA 3, 197 hřebelec: žbílec; ČJA 4, 213 bratrově, dat., lok. sg. f.: bratrove.

Pomezím jzč. a střč. nářečí prochází svazek obsahující asi 40 izoglos (459.1). jejich navrstvení je kompaktní
zejména v jč.-střč. úseku a při bývalé zemské hranici čes.-mor., v zč. oblasti se naopak linie nejvíce rozestupují. Jzč.
svazek vymezuje charakteristické jzč. celoúzemní regionalismy (spadávat se ‚hubnout‘, modrák/vondrák ‚chrpa
modrák‘), vyděluje však i tuto oblast jako teritorium sestávající z menších areálů se svébytnými

617
nář. jevy (srov. např. jzč. hláskoslovné varianty včaly, včály, včíly ‚včely‘ nebo jzč. slovotvornou trichotomii zá-
tina, zátyň, záteň ‚oploteň‘).
Svazek 459.1: ČJA 1, 8 vrstevník: být (s někým) stáří, být (s někým) stář (jz.) × být stejně starý (sv.); ČJA
1, 32 míč: míč, mlíč × pumlíč, mičuda; ČJA 1, 72 hubnout: spadávat se × hubnout; ČJA 1, 113 stloukat máslo: vrtět
× tlouct, stloukat, skloukat; ČJA 1, 114 máselnice: belík × bečka, másnice; ČJA 1, 155 opěradlo: zábradlí × lenoch;
ČJA 1, 170 bidýlko nad kamny: tyčka × bidlo, bidýlko, rahýnko; ČJA 1, 174 hřeblo: řablo × řeblo; ČJA 1, 204
krokev × krov; ČJA 2, 5 bouchoř: oupor, ouborek, houborek, ouborka, roup × zkaženec, puchr, bachor, rampouch;
ČJA 2, 16 kropicí konev: kropáč × kropička, konev; ČJA 2, 17 lístek, lísteček: lupínko, lupínek × lístek; ČJA 2, 18
ujmout se: přijmout se, přímnout se × ujmout se; ČJA 2, 53 ovád: hovád, houvád, houvad, hovadice × bzikavka,
komár, hovado; ČJA 2, 65 ropucha: rapucha × ropucha; ČJA 2, 91 křemenáč: špičník, havíř, březák × křemenáč,
křemeňák; ČJA 2, 106 chrpa modrák: modrák, vondrák × chrpa; ČJA 2, 144 úvoz: hluboká cesta × ouvoz; ČJA
2, 196 chodit na besedu: na hrátky × hejtu, hútu, na táčky, na besedu; ČJA 2, 215 pomlázka (svazek prutů): 0 × žíla,
pomlázka; ČJA 2, 224 Boží hod vánoční: Boží hod × Bóží hod; ČJA 3, 17 oploteň: zátina, zátyň, záteň × oploteň,
oplotek; ČJA 3, 32 úvrať: ouvrať, houvrať × souvrať, ourať; ČJA 3, 106 ranec (trávy): 0 × vál, ranec, huzel; ČJA
3, 122 plochá příčka v žebřinách: šviňha, šviňka; ČJA 3, 189 rozhazovat hnůj po poli: rozkydávat, rozkýdat ×
rozhazovat, rozhaďovat; ČJA 3, 190/253.2 kůň: kobyla × kůň; ČJA 4, 15 kuchyně, nom. sg. f.: kuchyně × kuchyň;
ČJA 4, 110 jehly, nom. pl. f.: jahly × jehly; ČJA 4, 111 včely, nom. pl. f.: včaly, včály, včíly × včely; ČJA 4, 205b
dobré, dat., lok. sg. f.: dobrej × dobrí, dobri; ČJA 4, 424 stoje, přech. přít. m. sg.: vstoje × vestoje; ČJA 5, 32 síto:
síto × sejto; ČJA 5, 110a pěna: pěna × pína; ČJA 5, 263 jeřáb: řežáb, řežab × jeřáb; ČJA 5, 283 tříska: tříska ×
tříška; ČJA 5, 315a Horažďovice: Horažďojce × Horažďovice; ČJA 5, 378 dole: vdole × dole.

Jč. areál jako oblast se svébytnými nář. jevy ohraničuje svazek značně rozvolněný, přesto však s úseky,
v nichž registrujeme soustředěné navrstvení izoglos (svazek 458.1 s 40 liniemi). Je tomu tak na předělu zč.-jč, na
Příbramsku, v již. Posázaví, na Táborsku, Jindřichohradecku a na území podél bývalé zemské hranice. Na
(jiho)západě přesahuje několik izoglos na již. polovinu zč. nář. úseku a vymezuje společné jevy, jako např. žleb (×
žlab) nebo semlít (× rozemlít, …).
Mezi četnými nář. jč. regionalismy zaslouží pozornost mj. osobité jevy lexikální (lokáč ‚kaluž po dešti‘, te-
menec ‚pramen‘, sosna ‚borovice‘) a morfologické (nom. pl. f. ruky, instr. pl. m. pekaři).
Svazek 458.1: ČJA 1, 67 uhodit se: hodit se (uvnitř) × uhodit se (vně); ČJA 1, 75 líný: lenivý × líný, lenošný;
ČJA 1, 106 škraloup: otápek, kůže, kožich × škraloup, škrbán, čáp; ČJA 1, 122 škvarek: oškvarek × škvarek; ČJA
1, 141 umlít: semlít × rozemlít, umlít, zemlet; ČJA 1, 150 kvedlačka: kvadl- × kvedl-; ČJA 1, 162 polštář: po(l)čtář
× polštář, poštář; ČJA 1, 175 zvýšená část kamen: krůvek, krovec × svrchnice, vrchnice, vrcholek, kopka; ČJA 2, 37
konipas bílý: třasoprdelka, třasolka × konipásek, třasprdelka; ČJA 2, 47 slunéčko sedmitečné: bábrlinka,
mandelinka, majdalenka × sluníčko, berunka, helenka, halinka; ČJA 2, 70 borovice: sosna × chvůje, borovice; ČJA
2, 72 spadané suché jehličí: strouhanka × špendličí, hrabanka, mrť, mour, hmour; ČJA 2, 75 chvojí: chůje, chvuj ×
chvoj, chvojí; ČJA 2, 103 jitrocel větší: jitrocín, jitrocí × jitrocel, jítrocel, myší jazyk; ČJA 2, 106 chrpa modrák:
modrák × chrpa; ČJA 2, 118 plody lopuchu: žebráky × knoflíky, čumbrky, ježky; ČJA 2, 132 pramen: temenec,
tymenec × pramen; ČJA 2, 138 kaluž (po dešti): lokáč × louže; ČJA 2, 155 větrný vír: prašivec × vichr, fufr,
polednice, poledník, poledníček; ČJA 3, 4 výměnek: výměnek × výminek, výminěk, výminka; ČJA 3, 19 žlab pro
krávy: žleb × žlab; ČJA 3, 81 vrstva obilí k mlácení: řádek, řad × sláma, strana, sádka; ČJA 3, 93 zadina: zadenek,
zadněk × zadina, zadek, ČJA 3, 146 dno vozu: spodní prkna × spodek, dno, koš; ČJA 3, 150 košatina: košina ×
košatina; ČJA 3, 160 pohřbetník: ná(h)řbetník, ná(h)řibetník × po(h)řbetník; ČJA 3, 170 (kráva) se běhá: honí se ×
běhá se, hraje se; ČJA 3, 195 (kůň) řehtá: řejtá × řehtá; ČJA 3, 244 druhá housata: podnesky, podnísky, podnýsky
× podnešťata, podlíšťata, podnechčata; ČJA 3, 248 kachňátko: líčátko × kachňátko; ČJA 4, 118 ruce, nom. pl. f.:
ruky × ruce; ČJA 4, 159 husám, dat. pl. f.: husem × husám; ČJA 4, 185 pekaři, instr. pl. m.: pekaři × pekařema; ČJA
4, 272 jedním, instr. sg. m./n.: jedním × jedným, jedném; ČJA 4, 318 házejí, 3. os. pl. ind. préz.: hážou × hází, házejí,
hádijou; ČJA 4, 326 odpusť, 2. os. sg. imp.: odpušť × odpušt, odpust; ČJA 4, 332 házej, 2. os. sg. imp.: haž × házej,
háděj; ČJA 4, 344 kvést, inf.: kvect × kvject, kvíct; ČJA 5, 29 zítra: vzejtra × zejtra; ČJA 5, 229 město: mjesto ×
mňesto.

V již. Čechách se dále setkáváme s výrazně vyděleným areálem na území s centrem na Českobudějovic-
ku v oblasti ohraničené Prachatickem, již. Táborskem a jz. Jindřichohradeckem. Mezními řekami jsou zde
Blanice v záp. a sz. úseku a Lužnice v jeho vých., popř. sv. části; právě podél nich evidujeme nejhustší navrstve-
ní linií. Svazek, obsahující přes 40 izoglos (450.4), se tu vymezuje v návaznosti na svazek situovaný směrem do
vnitrozemí (458.1).
Ve zjištěných dialektismech, jimiž se oblast odlišuje od sousedního území, tvoří významnou skupinu po-
jmenování z oblasti zemědělské terminologie, a to názvy strojů, popř. nástrojů a jejich částí; řada z těchto názvů
byla přejata z něm.

618
 Svazek 450.4: ČJA 1, 2 děvče: hůdě (uvnitř) × děvče, holka (vně); ČJA 1, 100 knedlík: buchta × knedlík;
ČJA 1, 106 škraloup: kůže × kožich, otápek; ČJA 1, 127 truhla na mouku: moučnice × žídle, spižírna; ČJA 1, 135
skrojek chleba: náčínek, náčinek × skrojek; ČJA 1, 167 ždímat: žmýchat × ždímat, žímat; ČJA 1, 179 kosinka:
peruto × peroutka; ČJA 1, 191 síň: dům × dům; ČJA 2, 6 chumáč ovoce na stromě: chumáč × třáp, věník, žvanec;
ČJA 2, 83 dobývat pařezy: kopat × dobývat; ČJA 2, 90 kozák: kozár × špičník, březák; ČJA 2, 91 křemenáč:
křemenáč × březák, špičník; ČJA 2, 179 kornout: škornout × kornout; ČJA 2, 192 hřbitov: krchov × kerchov; ČJA 2,
199 dračky: održky × draní, dračky; ČJA 2, 200 drát peří: odrhat × drát; ČJA 3, 16 perna: parně × perna, parna;
ČJA 3, 37 slupice: slupnice, stupnice × slupice; ČJA 3, 43 rádlo: oborávač × nákolesník, rádlo; ČJA 3, 75 shrabané
zbytky obilí na strništi: splažky × shrabky, pohrabky, hrabanka; ČJA 3, 79 držák cepu: držadlín × držák, hůl; ČJA 3,
85 úhrabky: ohrabky × ouhrabky; ČJA 3, 93 zadina: zadněk × zadeněk; ČJA 3, 110 směska na krmení: smíška ×
míšenice, směska; ČJA 3, 121 vrchní bidlo žebřin: pamval, pámek × rejfina, pabuzka; ČJA 3, 128 brzdicí špalek:
šlajfštekl, šlajfštekle × špalík, bačkora; ČJA 3, 135 šárka: šemlice × deska, šárka, stolička; ČJA 3, 143 výztuž hlavy
u kola: žděrka, zděř; ČJA 3, 162 kolečko na vožení hlíny: šaj(b)truhla × kolečko, kotouč; ČJA 3, 165 popruh
u trakaře: šajpon × popruh, (k)šanda; ČJA 3, 169 jalovice: jalojice × jalovice; ČJA 3, 208 kozel: puk × kozel; ČJA
3, 246 kachna: kačna × kachna, kačena; ČJA 4, 19 konev, nom. sg. f.: konva × konev; ČJA 4, 60 konvi, dat. sg. f.:
konvě × konvi; ČJA 4, 251 mému, dat. sg. m./n.: mojemu × mímu; ČJA 4, 322 chtějí, 3. os. pl. ind. préz.: chcou ×
chtěji; ČJA 4, 367 ohříval, příč. min. sg. m.: ohřejval × ohříval; ČJA 4, 393 uschl, příč. min. sg. m.: uschnul ×
usech; ČJA 5, 354 Citové částice v oznamovacích větách (vždyť, však): jinť, jenť × (vž)dyť, ČJA 5, 396 nějak: nejak,
nák × ňák.

Napříč jč. úsekem prochází předěl, jenž dělí tento nář. region na oblast severní a jižní. Izoglosy se sesku-
pují v již. části sev. oblasti, nejvýraznější navrstvení se objevuje na pruhu území zhruba mezi Strakonicemi
a Táborem, ostrý je pak předěl podél bývalé zemské hranice čes.-mor. Na sz. Strakonicku se svazek rozvolňuje
a většina linií směřuje do zč. úseku (zpravidla do jeho již. části). Průběh těchto izoglos v zč. úseku dále nesledu-
jeme. Zaznamenaný svazek obsahuje 13 linií (455.4).
Svazek 455.4: ČJA 1, 102 okurka: okúrka (již.) × okurka (sev.); ČJA 1, 112 máslo: putr × putra, máslo; ČJA
1, 136 patka chleba: dojedek × skrojek, nedojedek; ČJA 1, 154 židle: seslík × sesle, sesel; ČJA 1, 178 kominík:
kominík × komeník, kominář; ČJA 1, 181 rozsvítit: roužnout × rozsvítit; ČJA 1, 200 dužina: touba, duhovina,
douha × dužina, duha; ČJA 2, 165 (je) kluzko: hladko × okluzko; ČJA 3, 214 zvěroklestič: řezáč × lumbář,
miškář; ČJA 3, 235 (kuřátko) se klove: klivá se, klive se, naklíhává se × klube se, klobe se; ČJA 3, 249 krocan,
krůta: krocán × krocan; ČJA 4, 186 noži, instr. pl. m.: nožma × nožema; ČJA 4, 328 zabij, 2. os. sg. imp.: zabí ×
zab, zabi.

Na území českých nářečí v užším smyslu registrujeme tři výrazná izoglosová seskupení, která protínají Če-
chy vertikálním směrem. Jejich průběh zpravidla splývá s průběhem říčních toků.
První svazek (454.1) se překrývá s řekou Vltavou. Připomínáme, že Vltava tvořila v minulosti téměř celou
svou délkou hranice mezi historickými kraji: v 18. stol. mezi krajem Slánským (záp.) a Kouřimským (vých.),
směrem na jih pak Podbrdským a Vltavským a dále – po České Budějovice – mezi krajem Prácheňským
a Bechyňským. Na mapách ČJA se linie shlukují v úseku od jejího dolního toku až po sev. Písecko; některé
z nich se pak odchylují na jz. a pokračují dále podél řeky Blanice (svazek zahrnuje 7 izoglos). Stř. tok Vltavy je
ostatně předělem velmi výrazným, jak dosvědčuje celá řada dalších dělících linií zde navrstvených, avšak do
znázorněného svazku nezahrnutých, protože jde jen o jejich dílčí úsek (srov. např. ČJA 1, 146 konvička na mléko,
ČJA 3, 26 dřevěný sloupek v plotě aj.).
Svazek 454.1: ČJA 2, 5 bouchoř: zkaženka, puchr, ouborek, ouborka (záp.) × zboun, bachor, roup,
chromajzlík (vých.); ČJA 2, 218 velikonoční bochníček: bochánek × mazanec; ČJA 3, 36 kleče: sochy, nožice,
těhle × kleče; ČJA 3, 59 nádobka na brousek: toulec × kloubec, korbelík, belík; ČJA 4, 222 Novákovi, Královi,
nom. pl.: Novákovic, Novákojc × Novákovi, Nováků; ČJA 4, 225 Novákovými, instr. pl.: Novákovicma, Novákovic,
Novákojc, Novákouc × Novákovýma, Nováků; ČJA 4, 406 ohřátý: ohřitý × ohřátý, ohřetý.

Druhý z těchto svazků (452.1) je situován východněji. V celém svém průběhu je rozvolněn – především
v sev. úseku po řeku Sázavu. Kompaktní je naopak v úseku středním, podél řeky Blanice a jižněji pak podél
Lužnice. Svazek sestává z 16 linií.
Svazek 452.1: ČJA 1, 70 vřed: vřed (záp.) × břed (vých.); ČJA 1, 83 šle: kšandy × šandy;
ČJA 1, 149 vařečka: měchačka × vařečka; ČJA 2, 61 slimák: plž × slimák, šnek; ČJA 2, 98 vřes: řasa,
břasa, vřasa × vřes, březek, břesk, břes; ČJA 2, 118 plody lopuchu: žebrácké vši, knoflíky, čumbrky,
žebráky × nouze, ježky; ČJA 2, 139 obecní pozemek: obecní × obec; ČJA 3, 78 ošití bijáku: ošití, ošitka ×
očepek; ČJA 3, 79 držák cepu: držák, držadlín × cepovka, hůl, hůlka; ČJA 3, 144 zákolník: zákolník × lonek, lounek,
louník; ČJA 3, 145 podložka u zákolníku: zákolník, žabka × lonek, platlounek, louník; ČJA 3, 193 (kobyla je) březí:
březí × řebná, hřebná, zřebná; ČJA 3, 194 (kobyla) chce hřebce: jde ke koni × jde ke koňům, honí se, ČJA 3, 241
hejno hus: houf × hejno, ČJA 4, 422 (nesl) bys, 2. os. sg. kond. přít.: bysi × bys, ČJA 5, 5a kůzle: kozle × kůzle.

619
 Třetí svazek (453.1) se zformoval na širokém pruhu území zhruba mezi Rakovníkem a Českými
Budějovicemi. Ve svém sz. úseku probíhá podél nář. hranice zč.-střč. a přes Příbramsko směřuje dále podél
Vltavy, popř. Lužnice k jihovýchodu. Rozptýlený svazek obsahuje téměř 20 linií. Ty mj. vymezují vých. hranici
nář. morfologického typu bratrovo (dům, žena, dítě).
Svazek 453.1: ČJA 1, 191 síň: dům, dum (jz.) × síň (sv.); ČJA 2, 98 vřes: břasa, řasa × vřes, břes, břesk;
ČJA 2, 111 sedmikráska: chudobka × sedmikráska; ČJA 3, 22 chlívek pro vepře: chlívec × chlívek; ČJA 3, 31
úhor: příloh × ouhor; ČJA 3, 47 houžev u plužních koleček: houž × houžev; ČJA 3, 233 vejce bez skořápky:
potřepek, povrhel × otřepek; ČJA 4, 12 díže, nom. sg. f.: díže × díž; ČJA 4, 209 bratrův, nom. sg. m.: bratrovo ×
bratrovej, bratrů; ČJA 4, 210 bratrovo, nom. sg. n.: bratrovo × bratroví; ČJA 4, 211 bratrova, nom. sg. f.: bratrovo
× bratrová, bratrova; ČJA 4, 213 bratrově, dat., lok. sg. f.: bratrovo × bratroví, bratrovej; ČJA 4, 214 bratrově, lok.
sg. m./n.: bratrovo × bratrovím, bratrovom; ČJA 4, 319 obracejí, 3. os. pl. ind. préz.: obrací × obracejí; ČJA 4, 322
chtějí, 3. os. pl. ind. préz.: chtí × chtějí; ČJA 5, 73 mlynář: mlnář × mlynář, mynář; ČJA 5, 110 pěna: pína × pěna;
ČJA 5, 113 slina: slína × slina; ČJA 5, 369 Přízvuk a melodie: melodický vrchol na předposlední slabice × 0.

Okrajem záp. a sz. Čech probíhá předěl znázorněný v ČJA svazkem více než 10 izoglos (457.1). Protíná
území ve směru od sv. na jz. v linii Roudnice nad Labem – Rakovník – Plzeň – Klatovy. Husté navrstvení izoglos
zaznamenáváme ve středním úseku, a to v pásu zhruba mezi Lounskem a Plzeňskem. Většina ze zjištěných nář.
protikladů, jejichž hranice svazek vymezuje, je povahy lexikální. Morfologická opozice je tu zastoupena jedním
typem (areál nohavicach, nohavicech × nohavicích). Zakreslený předěl představuje linie v celé jejich délce.
Nezaznamenáváme zde izoglosy, jež s tímto předělem splývají jen částečně: mezi ně patří např. linie, která pro-
bíhá pouze jeho zč. částí a odděluje morfologické protiklady v gen. sg. f. typu peci, pecí × pece (ČJA 4, 47 pece,
gen. sg. f.), popř. krvi × krve (ČJA 4, 50 krve, gen. sg. f.), nebo souběžný pás izoglos vymezujících nář.
morfologickou opozici v lok. pl. m. typu klukach × klukách (ČJA 4, 169 klucích, lok. pl. m.), jenž se na Plzeňsku
odklání jv. směrem.
Svazek 457.1: ČJA 1, 26 šidítko: cumel (sz.) × dudlík (jv.); ČJA 1, 53/220.1 prst: palec × prst; ČJA 1, 141
umlít: rozemlít × umlít, semlít; ČJA 1, 159 postel: lože × postel; ČJA 1, 164 vejít se: vejít × vejít se; ČJA 1, 202
omítat: ovrhovat × nahazovat; ČJA 2, 5 bouchoř: zkaženka, zkaženec × puchr, ouborek, houborek; ČJA 2, 196
chodit na besedu: táč × na táčky; ČJA 3, 79 držák cepu: násada × držák; ČJA 3, 156 udidlo: cank × udidlo; ČJA 3,
179 (kráva) bučí: bručí, bečí × bučí; ČJA 4, 180 nohavicích, lok. pl. f.: nohavicach, nohavicech × nohavicích.

Již a jz. polovinu jč. nář. odděluje od ostatních nář. této skupiny předěl obsahující přes 10 linií (svazek
460.3). Probíhá směrem od sz. k jv. Izoglosy se tu vrství v sz. a stř. úseku, v jv. části se naopak rozvolňují. Svazek
zachycujeme pouze v jeho jč. průběhu: na záp. od Strakonic se na hranici se záp. úsekem jzč. nář. izoglosy vějí-
řovitě rozbíhají.
Svazek 460.3: ČJA 1, 182 louč: špán, šván (jz.) × louč, smolnice (sv.); ČJA 1, 196 půda: ponebí × půda;
ČJA 1, 217 studna: studnice, stunce × studna, studně; ČJA 2, 47 slunéčko sedmitečné: pinkalinka, bábrlinka,
popelinka, linka × sluníčko, mandelinka; ČJA 2, 197 kuželka: kužalka × kuželka; ČJA 2, 214 velikonoční
klapačka: klepačka × klapačka; ČJA 2, 220 Letnice: Letnice × Svatodušní svátky; ČJA 3, 80 svorník cepu: svůr,
schůr, svor × svorník; ČJA 3, 135 šárka: stolec, deska, šemlice × šárnice, šárka; ČJA 3, 180 (kráva) přežvykuje:
přežívá × žvýká; ČJA 3, 183 poklízet dobytek: spravovat × uklízet; ČJA 3, 200 jeď!: bije × hije.

Na již. okraji Čech – zhruba v oblasti vých. Prachaticka a již. a jz. Českobudějovicka – se rýsuje areál vy-
mezený svazkem přibližně 50 izoglos (451.4). Většina z nich odděluje dialektismy lexikální (popř. slovotvorné),
setkáváme se však i s osobitým jevem morfologickým – s tvary dat. pl. na -om (klukom, kuřatom, Prachaticom).
K předělu náleží také rozhraničující linie pravidelných hláskoslovných obměn, a to o- (již.) × vo- (záp.), srov.
PRO A3a, dále rozdíl typu bi, pi (sev.) × bji, pji (již.), srov. PRO B5b, popř. – v záp. úseku areálu – výskyt obměn
tf-, kf- (uvnitř) × tv-, kv- (vně), srov. PRO C5. Tato oblast bývá označována rovněž jako oblast doudlebská.
Tradiční nář. Doudlebsko se však nachází na území menším (srov. svazek 448.4).
Svazek 451.4: ČJA 1, 2 děvče: divče (uvnitř); ČJA 1, 15 družička: družice; ČJA 1, 27 chrastítko: křesťátko,
křestítko; ČJA 1, 62 rychle: chutě; ČJA 1, 110 sýr – tvaroh: kyselý sýra; ČJA 1, 149 vařečka: měšečka; ČJA 1, 170
bidýlko nad kamny: tejčka; ČJA 1, 171 lavice: lajc, lejc; ČJA 1, 215 štípat: kálat; ČJA 2, 2 angrešt: meruzalka;
ČJA 2, 11 ohryzek: obžerech; ČJA 2, 15 sazenice (i kolektivum): sazenka; ČJA 2, 31 zajíc: zajic; ČJA 2, 42 čejka:
kníhavka; ČJA 2, 51 sršeň: sršín; ČJA 2, 102 jitrocel kopinatý: trocíl; ČJA 2, 118 plody lopuchu: choce; ČJA 2, 119
keř černého bezu: bzejna; ČJA 2, 136 močál: mokřada; ČJA 2, 212 Velikonoce: Červené vejce; ČJA 3, 30 pole:
krunt; ČJA 3, 37 slupice: sluba; ČJA 3, 42 potykač: přetykač; ČJA 3, 44 radlice rádla: radlička; ČJA 3, 61
hrabice (hrabičná kosa): 0; ČJA 3, 69 neposečená stébla za sekáčem: kozy; ČJA 3, 65 obilní síto: zblo; ČJA 3, 70
povříslo: pant; ČJA 3, 84 zcuchaná sláma nesvázaná: splaženice; ČJA 3, 181 (kráva) trká: strká; ČJA 3, 202
nalevo!: híjuma, ČJA 4, 150 klukům, dat. pl. m.: klukom (též ČJA 4, 151 stromkům, dat. pl. m., ČJA 4, 152 koním,
dat. pl. m., ČJA 4, 157 kuřatům, dat. pl. n., ČJA 4, 164 Prachaticím, dat. pl. f.); ČJA 4, 211 bratrova, nom. sg. f.:

620
bratrova; ČJA 4, 212 bratrovu, dat. sg. m./n.: bratrovímu; ČJA 4, 230 mě, akuz.: me; ČJA 4, 232 tobě, dat.: tebě;
ČJA 4, 238 ně, akuz. sg. n.: ně; ČJA 4, 244 je, akuz. sg. n. nepřízvuč.: je; ČJA 4, 302 oře, 3. os. sg. ind. préz.: orá;
ČJA 4, 312 kryje, 3. os. sg. ind. préz.: kryje; ČJA 4, 327 umyj, 2. os. sg. imp.: umyj; ČJA 4, 345 ukrást, inf.: ukract,
ČJA 5, 258a okno: okno.

Doposud vcelku ostře vymezen je archaický úsek doudlebský. Nářeční Doudlebsko je v ČJA zastoupeno
lokalitami 454–461 (viz hranici výrazu pámek); svazek izoglos tvoří předěl umístěný poněkud západněji, a to
k pravému břehu Vltavy. Linie se shlukují do kompaktního seskupení v záp. a sev. části předělu. Ve svazku je
zastoupeno přes 30 izoglos (448.4), lexikální rozdíly často odrážejí vliv němčiny.
Svazek 448.4: ČJA 1, 42 vráska: fald (uvnitř); ČJA 1, 71 spalničky: frýzle; ČJA 1, 83 šle: kšandy; ČJA 1, 95
přesnídávka: devátá; ČJA 1, 114 máselnice: faslík; ČJA 1, 126 měchuřina: měchařina, měchuřina; ČJA 1, 150
kvedlačka: vrtěčka; ČJA 1, 152 květináč: třep; ČJA 1, 155 opěradlo: zábradlo; ČJA 1, 160 prostěradlo: prostíradlo;
ČJA 1, 180 koště: kvoště; ČJA 2, 43 brouci: babouci; ČJA 2, 44 chroust: kobza; ČJA 2, 71 modřín: šťastné
dřevo; ČJA 2, 76 větev: kmín; ČJA 2, 156 mží: močí; ČJA 2, 166 rampouch: capouch; ČJA 2, 206 masopustní
průvod: koledníci; ČJA 3, 15 patro (ve stodole): dýje plt.; ČJA 3, 28 podélný trámek v plotě: mlovina; ČJA 3, 29
vrátka v plotě: lísa; ČJA 3, 108 jetel: jertel; ČJA 3, 121 vrchní bidlo žebřin: pámek; ČJA 3, 124 líšeň: lišně; ČJA
3, 139 rozporka: růzporka; ČJA 3, 195 (kůň) řehtá: řejhtá; ČJA 4, 153 dnům, dat. pl. m.: dnom (též ČJA 4, 155
oknům, dat. pl. n.); ČJA 4, 344 kvést, inf.: kvěct; ČJA 5, 241 udit: hudit; ČJA 5, 271 chcípnout: sc-; ČJA 5, 297 tvůj:
tf-; ČJA 5, 395 jak: kerak.

Západní úsek jzč. nář. jako celek vyčleňují dva svazky izoglos. Pro oba je příznačné, že se ve své již. části
značně rozvolňují a pokrývají téměř identický areál mezi Klatovy a Strakonicemi. Jejich sev. a střední průběh se
však poněkud odlišuje.
První ze svazků vytvářejí linie, které se s vých. hranicí uvedeného záp. úseku překrývají (svazek 448.1
s 20 liniemi), v druhém svazku se izoglosy od této vých. hranice odklánějí záp. směrem a zasahují až na
Manětínsko (svazek 449.1, přes 40 linií). Ve svém již. a stř. úseku vedou svazky podél bývalé hranice historic-
kých krajů Plzeňského a Prácheňského (J. Voráč označuje tento předěl jako „rozmezí plzeňsko-prácheňské“,
srov. Česká nářečí jihozápadní II, 1976, mapa D V), popř. Podbrdského, v sev. úseku se svazek na mapě 448.1
přibližuje průběhu krajských hranic z počátku 18. století, zatímco svazek na mapě 449.1 sleduje svým průběhem
správní hranice již ze 17. stol. V tomto svazku upozorňujeme na linii vymezující svébytný morfologický jev, a to
zakončení -om v dat. pl. substantiv (dnom, husom, kuřatom).
Svazek 448.1: ČJA 1, 38 tahat za vlasy: krákat (záp.) × tahat (vých.); ČJA 1, 86 navléci: nadít × navlíknout,
navléct; ČJA 1, 107 kyselé mléko: kyselé mléko × sedlé mléko; ČJA 1, 201 nevypalovaná cihla: vepřík, vepř ×
vepřovice, batina; ČJA 1, 211 zápraží: zásep × zápraží, práhy; ČJA 2, 5 bouchoř: babčulka, zkaženec, (h)ouborek,
oupor × puchr, ouborka; ČJA 2, 17 lístek, lísteček: lupínko × lupínek; ČJA 2, 70 borovice: chvůje, chvůj, chvojina,
chvojka × borovice, sosna; ČJA 2, 86 mlází: houština, houští × mlází; ČJA 2, 145 silnice: slnice × silnice; ČJA 3,
86 osina: fous, štětina, štětka, štice × osina, ČJA 4, 31 kraje, gen. sg. m.: kráje × kraje; ČJA 4, 92 synové, nom.
pl. m.: syní × synove, ČJA 4, 152 koním, dat. pl. m.: koňom × koňum; ČJA 4, 413 (je/máme) uvařeno, perf.:
vařeno × vaříno; ČJA 5, 105a kraj: kráj × kraj; ČJA 5, 133 skála: škála × skála; ČJA 5, 162 lávka: lavka × lávka;
ČJA 5, 253 jíva: híva × jíva, ČJA 5, 369 Přízvuk a melodie: tzv. plzeňské zpívání × 0.
Svazek 449.1: ČJA 1, 2 děvče: divčka (záp.) × holka (vých.); ČJA 1, 6 dědeček: dědek, děrek × dědeček;
ČJA 1, 15 družička: droužka × družička, drůžička; ČJA 1, 21 dvojčata: spolčata × dvíčata; ČJA 1, 52 záda: (h)řibet
× (h)řbet; ČJA 1, 142 drobenka: trol-, drol- × žmol-, drob-; ČJA 2, 9 bubák (uschlý zbytek květu na spodu
jablka): pípa × bubák; ČJA 2, 18 ujmout se: přímnout se × přijmout se; ČJA 2, 37 konipas bílý: podliska,
podliška × konipásek, třasoprdelka; ČJA 2, 62 dešťovka: červ × žížala, šťovka; ČJA 2, 73 šiška: šůta × šiška; ČJA
2, 130 úvar: houvar × ouvar; ČJA 2, 143 užší: ouskejší × uší; ČJA 2, 157 (je) ošklivě: ošklivě × ošklivo, škaredě,
škeredě; ČJA 2, 164 náledí: omrzalka × hladina, náledí; ČJA 2, 172 kovárna: kovarna × kovárna; ČJA 3, 10
hospodářská usedlost: dvůr × statek; ČJA 3, 32 úvrať: houvrať × souvrať, ouvrať; ČJA 3, 40 radlice pluhu: náklad ×
nůž, želízko, ČJA 3, 69 neposečená stébla za sekáčem: vojáci × muzikanti; ČJA 3, 138 važiště: váh, vah × važíště;
ČJA 3, 163 trakař: trakar × trakař; ČJA 3, 177 struk: cucek × cecek; ČJA 4, 45 kovárny, gen. sg. f.: kovarny ×
kovárny; ČJA 4, 65 kovárně, dat. sg. f.: kovarně × kovárně; ČJA 4, 131 (od těch) časů, gen. pl. m.: čás × čas; ČJA 4,
153 dnům, dat.pl. m.: dnom × dnům; ČJA 4, 154 lidem, dat. pl. m.: lidom × lidem; ČJA 4, 157 kuřatům, dat. pl. n.:
kuřatom × kuřatům; ČJA 4, 159 husám, dat. pl. f.: husom × husám, husem; ČJA 4, 161 nohavicím, dat. pl. f.:
nohavicom × nohavicím, nohavicim, nohavicam; ČJA 4, 162 sviním, dat. pl. f.: sviňom × sviním, sviňam; ČJA 4, 164
Prachaticím, dat. pl. f.: Prachaticom × Prachaticum, Prachaticam; ČJA 4, 223 Novákových, gen. pl.: Nováků ×
Novákůch; ČJA 4, 377 učil, příč. min. sg. m.: učəl × učil; ČJA 4, 401 žal, příč. min. sg. m.: žíl × žal, žel; ČJA 4, 412
(je/máme) otevřeno, perf.: otevřeno × otevříno; ČJA 5, 11 třást: tříst × třást; ČJA 5, 108c mraky: mráky × mraky;
ČJA 5, 142a sníh: sněh × sníh; ČJA 5, 241 udit: hudit × udit; ČJA 5, 246 almara: halmara × almara; ČJA 5, 379
dolů: dolů × dólu, dolu.

621
 Další navrstvení rozhraničujících linií se objevuje na pruhu mezi Rakovníkem a Klatovy. Ve směru
zhruba severojižním registrujeme svazek více než 20 izoglos, rozdělující záp. úsek jzč. nář. na oblast záp. a vých.
(450.1). Svazek je kompaktní především ve své střední části (na Plzeňsku, popř. ve středním toku Úhlavy). Linie
v něm obsažené oddělují diferenční jevy všech rovin, tj. od lexikální po hláskoslovnou, v téměř rovnoměrném
zastoupení.
Svazek 450.1: ČJA 1, 13 svatba: svarba (záp.) × svatba (vých.); ČJA 1, 49 týl: tilík × týl; ČJA 1, 84 záplata:
flek × záplata; ČJA 1, 111 syrečky: sýrečky × syrečky; ČJA 1, 131 necičky: necky × necičky; ČJA 1, 159 postel:
lože × postel; ČJA 1, 186 světnice: sence × sednice; ČJA 2, 29 potkan, krysa: rocna × němkyně; ČJA 2, 104
pelyněk: polyněk × peluněk, pelunek, peluňka, pelunka; ČJA 2, 177 lehčí: lehkejší × lehčí; ČJA 3, 77 biják cepu:
válek × biják; ČJA 3, 105 kopit: dávat do kůpek × kopit; ČJA 3, 125 pavuza: pavuzda, pavuza × pabuza; ČJA 3, 129
zvrhnout (fůru): zvrátit × zvrhnout; ČJA 4, 30 stolu, gen. sg. m.: stola × stolu; ČJA 4, 180 nohavicích, lok. pl. f.:
nohavicech × nohavicích; ČJA 4, 235 něho, gen. sg. m.: něho × něj; ČJA 4, 238 ně, akuz. sg. n.: ně × něj; ČJA 4,
244 je, akuz sg. n. nepřízvuč.: je × ho; ČJA 4, 384 vlezl, příč. min. sg. m.: vlíz × vlez; ČJA 4, 402 zapřažený:
zapřežený × zapřažený; ČJA 4, 415 (je/máme) zaseto, perf.: zasito, zasíto × zaseto.

Svazkem izoglos je výrazně oddělena i oblast Domažlicka s přilehlým Klatovskem (453.4). Soustředěně se
linie navrstvují zejména na Chodsku, popř. záp. Klatovsku, na severu některé z nich zasahují až na Stříbrsko.
Výrazný předěl tu v minulosti zřejmě vedl podél řek Radbuzy a Úhlavy, kde je seskupení linií nejvíce kom-
paktní. Ve svazku je zastoupeno téměř 100 izoglos, velká jejich část vyděluje jevy povahy lexikální, pozoruhod-
né jsou však i diferenční jevy hláskoslovné a morfologické.
Svazek 453.4: ČJA 1, 2 děvče: divče f., n. (záp.) × divčka (vých.); ČJA 1, 27 chrastítko: drk- × kříst-, cink-;
ČJA 1, 31 sedět na bobku: sedět na sedličce × sedět na bobku; ČJA 1, 66 klopýtnout: ukopnout se, zakopnout (se);
ČJA 1, 72 hubnout: choudnout × hubnout; ČJA 1, 100 knedlík: buchta × knedlík; ČJA 1, 112 máslo: putr × máslo;
ČJA 1, 113 stloukat máslo: vrtít × vrtět; ČJA 1, 114 máselnice: korbel × belík; ČJA 1, 127 truhla na mouku:
špížerna × žídle; ČJA 1, 129 ošatka: košinka × ošatka, okřín; ČJA 1, 135 skrojek chleba: náčinek, náčinka × skrojek;
ČJA 1, 137 houska: calta × houska; ČJA 1, 145 poklička: pokrývadlo × puklice; ČJA 1, 147 sběračka: odlívka ×
sběračka; ČJA 1, 155 opěradlo: křídlo × zábradlí; ČJA 1, 178 kominík: komínek × kominík; ČJA 1, 183 petrolej:
petrolium × petrola; ČJA 1, 196 půda: punebí × ponebí; ČJA 2, 1 šeřík: řebříček × bez; ČJA 2, 47 slunéčko
sedmitečné: pinkalinka × sluníčko; ČJA 2, 57 pavouk: pavouk × pabouk; ČJA 2, 69 smrk: smrčina × smrk; ČJA 2,
71 modřín: skřivan, skřivánčí dřevo × verpán, merfán; ČJA 2, 73 šiška: krákorka × šůta; ČJA 2, 76 větev: kotev ×
suk; ČJA 2, 93 nejedlá, jedovatá houba: jedovatá houba × prašivka; ČJA 2, 96 borůvka: borovnice × černá
jahoda; ČJA 2, 108 svlačec: slačes × slačec; ČJA 2, 112 kopretina: margaretka × husar, kopretina, ČJA 2, 114
blatouch: májové kvítí × blatouch, blaťouch, žluťák; ČJA 2, 135 jez: spláv × jez; ČJA 2, 151 rozednívá se, svítá:
brejždí se × rozednívá se; ČJA 2, 154 stmívá se: šírá se × šeří se; ČJA 2, 155 větrný vír: vjechar × vichr, vír; ČJA 2,
158 liják: líják × liják; ČJA 2, 178 lacinější: lacnejší × lacnější; ČJA 2, 179 kornout: škarnout × kornout; ČJA 2,
180 papírový sáček: kapsa × pytlík; ČJA 2, 192 hřbitov: břítov × krchov, krychov; ČJA 2, 196 chodit na besedu:
hejtu, hútu × na táčky, na hrátky; ČJA 2, 201 doderky: dodračky × doderky; ČJA 2, 202 pápěrka: kotejš × pápěrka;
ČJA 2, 218 velikonoční bochníček: mazanec × bochánek, bochníček; ČJA 2, 227 vánočka: calta × vánočka; ČJA 3,
22 chlívek pro vepře: chlív × chlívec; ČJA 3, 27 tyčka v plotě: štachetle × štachetl, planka; ČJA 3, 34 podmítat:
zmítat × podmítat; ČJA 3, 41 krojidlo: čertadlo × krojidlo, nůž; ČJA 3, 48 ramena (plužních koleček): vůzka ×
derec, hderec, ČJA 3, 59 nádobka na brousek: tulec × toulec; ČJA 3, 85 úhrabky: ohrabky × hourabky, ouhrabky;
ČJA 3, 103 příčný trámek hrabí: hlavička × hlava, práh; ČJA 3, 124 líšeň: lešně × lišně; ČJA 3, 127 brzdit: šlejfovat
× šlajfovat; ČJA 3, 130 oj: vůje f. × oj f.; ČJA 3, 132 zadní ramena vozu: pera × der; ČJA 3, 140 závlačka u řetízku:
obrtlík × roubíček; ČJA 3, 147 bočnice u vozu pl.: korby × prkna; ČJA 3, 148 čelo vozu: příčka × čelo; ČJA 3, 151
přední konce sanic: rohy × nosy; ČJA 3, 153 oprať: řemen × oprať; ČJA 3, 159 pobočnice: postranice × pobočiny;
ČJA 3, 162 kolečko na vožení hlíny: kolmaha × kolečko, lubárna, luberna; ČJA 3, 165 popruh u trakaře: oprato ×
popruh; ČJA 3, 169 jalovice: jalojce × jalovice; ČJA 3, 223 drůbež: lichva × drůbeř, drůbež; ČJA 3, 226 (kohout)
kokrhá: kokirihá, kinkiríhá, kikirihá × kokrhá; ČJA 3, 227 kdákat: kotkoráčet × kotkodáčet, kotkodákat; ČJA 3, 229
volání na husy: húsa × husa, hujsa; ČJA 3, 233 vejce bez skořápky: povrhnuté v. × povrhel, splavené v., potřapek;
ČJA 3, 240 houser: husman × housar; ČJA 3, 241 hejno hus: stádo × houf; ČJA 4, 38 vejce, gen. sg. n.: vejceti ×
vejcete (též ČJA 4, 39 kuřete, gen. sg. n.); ČJA 4, 46a díže, gen sg. f.: díží × díže, díži (též ČJA 4, 47 pece, gen. sg.
f., ČJA 4, 48 mrkve, gen sg. f., ČJA 4, 49 konve, gen. sg. f.); ČJA 4, 163 kostem, dat. pl. f.: kosťom × kostěm; ČJA
4, 205b dobré, dat., lok. sg. f.: dobrí × dobrej; ČJA 4, 256 naši, nom. pl. m. živ.: náše × naše; ČJA 4, 257 naši,
subst., nom. pl.: náši × naši; ČJA 4, 273 oba dva, nom. m. živ.: oba dva × obá dvá; ČJA 4, 329 lej, 2. os. sg. imp.: lí
× lej; ČJA 4, 356 zhasnout, inf.: schásnout × schasnout; ČJA 4, 365 dostal, příč. min. sg. m.: dostál × dostal; ČJA 4,
369 utřel, příč. min. sg. m.: utříl × utřel (též ČJA 4, 372 klečel, příč. min. sg. m., ČJA 4, 373 hořel, příč. min. sg. m.;
ČJA 4, 376 chtěl, příč. min. sg. m.); ČJA 4, 385 jedl, příč. min. sg. m.: jid × jed; ČJA 4, 424 stoje, přech. přít. sg.
m.: stoje × vestoje, vstoje; ČJA 4, 427 není, 3. os. sg. ind. préz.: není × nyní; ČJA 5, 175a podzim: půdzim × podzim,
ČJA 5, 221c pařez: parez × pařez; ČJA 5, 292a shnít: zhnít × schnít; ČJA 5, 371 tam: hin × tám.

622
 30 izoglos se seskupuje do svazku v sz. části zč. okraje na Manětínsku a na Plzeňsku (455.1). Diferenční
jevy náleží zpravidla do roviny lexikální.
Svazek 455.1: ČJA 1, 128 sítko (na mouku): hřešátko (uvnitř) × řešátko (vně), ČJA 1, 134 brousek
(u chleba): zákalec × brousek, kanička, ČJA 1, 145 poklička: poklopka × puklice, ČJA 2, 52 čmelák: mumel ×
čmelák, medák, ČJA 2, 53 ovád: bzikačka, bzikanda × bzikavka, hovado, houvad, hovád, ČJA 2, 86 mlází: houština
× houští, mlází, ČJA 2, 111 sedmikráska: husárek × chudobka, ČJA 2, 114 blatouch: žlutoplesk × žluťák, ČJA 2, 117
šťovík: šťavík, šťovlík × šťovík, ČJA 2, 120 plody černého bezu: psí bezinky × bezinky, ČJA 2, 138 kaluž (po dešti):
lužánka × louže, ČJA 2, 155 větrný vír: fochr × vír, ČJA 2, 158 liják: líják × liják, ČJA 2, 163 jinovatka: rajml ×
ojím, jíní, ČJA 2, 169 cestář: silničkář × cestař, ČJA 2, 202 pápěrka: ospenka × ostenka, pápěrka, ČJA 2, 213
velikonoční řehtačka: rajračka × rahtačka, ČJA 3, 13 půle vrat: vratice × vrátnice, vrato, ČJA 3, 44 radlice rádla:
hákovice × radlice, ČJA 3, 111 brambor: herteple × brambor, ČJA 3, 112 bramborový klíček: poušťák × klička,
prejch, prejt, ČJA 3, 148 čelo vozu: svislík × čelo, koutek, ČJA 3, 161 jařmo: joch × krumpolec, ČJA 3, 175
neodstavené tele: podkravče × tele pod krávou, cucavé tele, ČJA 3, 198 podsední kůň: podsedník × podsední, ČJA 3,
228 volání na slepice: putka, putky × puta, púta, ČJA 4, 136 chalup, gen. pl. f.: chalupí × chalup, ČJA 4, 163
kostem, dat. pl. f.: kosťom × kostěm, ČJA 4, 415 (je/máme) zaseto, perf.: zasíto × zasito, zaseto, ČJA 4, 420 šli jsme,
1. os. pl. min. č.: šli jsme × my šli.

Poměrně výrazné nahromadění izoglos zaznamenáváme také ve střední a jižní části zč. úseku jzč. dialektů
(svazek 461.1). Linie se vrství především na území podél řeky Mže na Manětínsku a Plzeňsku (srov. též svazek
455.1), dále na jv. od Plzně podél řeky Úslavy a na sz., sev. a již. Klatovsku. Do areálu náleží přes 30 izoglos.
Svazek 461.1: ČJA 1, 47 dáseň: dásno (záp.) × dáseň (vých.), ČJA 1, 48 viklá se: miklá × klinká, hýbá, ČJA
1, 73 hubený: suchý × hubený, ČJA 1, 89 střevíc: střejc, třejc × střevíc, třevíc, ČJA 1, 102 okurka: okurek × okurka,
ČJA 1, 115 tlukadlo: motvice × moutvice, ČJA 1, 117 zabíjet: zabívat × zabíjet, ČJA 1, 129 ošatka: okřín × ošitka,
košinka, košík, ČJA 1, 134 brousek (u chleba): kanička × zákalec, brousek, ČJA 1, 146 konvička na mléko: banka ×
banda, konvička, konévka, ČJA 1, 150 kvedlačka: kvidl- × kvedl-, kvrdl-, kvadl-, ČJA 1, 152 květináč: vrhlík ×
květník, ČJA 1, 162 polštář: poštář × polštář, ČJA 1, 171 lavice: lajce × lavice, ČJA 1, 182 louč: špán × louč,
smolnice, ČJA 1, 188 dřevěná podlaha: půda × podlaha, ČJA 1, 189 šlapat: člapat × šlapat, ČJA 1, 208
okap: kapalice × zákrap, kápěj, ČJA 2, 8 štěpovat (strom): štípit × roubovat, ČJA 2, 45 chrobák: hovnivál ×
hovnivár, ČJA 2, 58 škvor: uchavec × škvorec, škvor, ČJA 2, 178 lacinější: lacnější × lacinější, ČJA 3, 10
hospodářská usedlost: dvůr × statek, ČJA 3, 86 osina: štětina, štětka, štice × fous, osina, ČJA 3, 97 stoh slámy:
stuh × stoh, ČJA 3, 110 směska na krmení: smíška × směška, míchanice, ČJA 3, 111 brambor: bandur × brambor,
ČJA 3, 198 podsední kůň: sedlový × podsední, ČJA 4, 396 odpočinul si, příč. min. sg. m.: odpoč × odpočinul,
ČJA 4, 416 (je/máme) (se)mleto, perf.: -mleno × -mleto, ČJA 5, 108c mraky: mráky × mraky, ČJA 5, 170a nerad:
nerád × nerad, ČJA 5, 170b nerada: neráda × nerada, ČJA 5, 172 vychladnout: vychládnout × vychladnout.

Svazky izoglos v nářečích na Moravě a ve Slezsku

Bývalá zemská hranice je osou svazku izoglos, jenž odděluje diferenční jevy česko-moravské (461.2).
Uvedený svazek vymezuje předěl, ve kterém je zastoupeno téměř 150 linií: potvrzuje se, že nářeční rozdíly vy-
mezené v této zeměpisné opozici patří na území českého národního jazyka k protikladům nejvýraznějším.
Nejsoustředěněji se linie navrstvují v severní třetině svazku, tj. v úseku od státní hranice s Polskem po
Svitavy. Směrem na jih se svazek rozvolňuje: ve středním úseku, tj. v sev. polovině čm. nářečí, dokonce ani výraz-
nější kumulaci izoglos neregistrujeme. Též jižní třetina předělu, tj. úsek od Jihlavy směrem na jih, se jeví jako úze-
mí prostoupené izoglosami, které se vzájemně kříží. Zaznamenáváme zde však dva výraznější předěly, v nichž se
rozhraničující linie navrstvují, a to jednak podél bývalé zemské hranice (tj. od Jihlavy na jihozápad), jednak podél
tradičně vedené nářeční hranice, jež odděluje vých. okraj jzč. nář. od dialektů českomoravských (jižně od Jihlavy).
Svazek 461.2: ČJA 1, 5 B: maminka: máma (záp.) × mama (vých.), ČJA 1, 26 šidítko:dudák, dudlík,
cucák × cumel, dudlák, ČJA 1, 27 chrastítko: hrk-, cink- × štěrk-, křast-, ČJA 1, 37 cop: copan, cupan, rulík ×
cop, cup, ČJA 1, 40 šedivý: šedivý × plesnivý, ČJA 1, 43 dívat se: koukat (se) × dívat se, ČJA 1, 51
velikánský: velikáncký × velikánský, ČJA 1, 62 rychle: zčerstva, čerstvě × čerstvo, honem, ČJA 1, 75 líný ×
lenošný, ČJA 1, 77 lhát: lhát × lhat, ČJA 1, 87 obuv: obuj f. × bot, ČJA 1, 92 pomalu: pomalu × pomaly,
ČJA 1, 100knedlík: knedlík × knedle, ČJA 1, 101 kyselé zelí: kyselé z. × kysané z., ČJA 1, 137 houska:
houska × žemlička, pletýnka, bělka, ČJA 1, 145 poklička: poklička, puklička × křidla, ČJA 1,
150 kvedlačka: kvedl-, kverl-, kvadl- × šprudl-, ČJA 1, 178 kominík: kominík × kominář, ČJA 1, 185
bydlet: ostávat × bývat, ČJA 1, 201 nevypalovaná cihla: vepřák, buchta, vepřovice, nepálená cihla × vepřovice,
truple, ČJA 1, 202 omítat: nahazovat × omítat, ČJA 1, 209 okapový žlab: žlab × ryna, rýna, ČJA 1, 212 dřevník:
kůlna × kůlně, kůlňa, ČJA 2, 2 angrešt: angrešt × chlupěnka, srstka, měchounka, ČJA 2, 3 třešně: třešně × střešně,
ČJA 2, 4 švestka: slíva, šveska × kadlátka, kadlátko, ČJA 2, 8 štěpovat (strom): roubovat × štěpovat, ČJA 2, 9 bubák
(uschlý zbytek květu na spodu jablka): bubák × šušeň, ČJA 2, 16 kropicí konev: kropička, kropáč × kon-

623
2, 38 špaččí budka: budka × boudka; ČJA 2, 46 světluška: svatojáncká muška × svatojánská muška; ČJA 2, 89 liška
(druh houby): liška × kuřátko; ČJA 2, 79 ostružina: ostružina × černice, černá malina; ČJA 2, 104 pelyněk:
peluňka, pelynka × polýnek; ČJA 2, 107 vlčí mák: vlčí mák × vlčí mak; ČJA 2, 118 plody lopuchu: babí hněv, ježky
× knoflíky, babky; ČJA 2, 167 obleva × odměk; ČJA 2, 169 cestář: cestář × pohrabáč; ČJA 2, 179 kornout: kornout,
kornoutka × škarnoutka; ČJA 2, 180 papírový sáček: pytlík × kabelka; ČJA 2, 185 kolovrátek (flašinet): flašinet ×
lajer, vergl; ČJA 2, 200 drát peří: drát × drat; ČJA 2, 213 velikonoční řehtačka: řeht- × hrk-; ČJA 2, 226 rozinka:
rozinka × hrozinka; ČJA 3, 13 půle vrat: vrato, vráteň, vrátnice × půle vrat, půlka vrat; ČJA 3, 24 dřevěný trámek
v podlaze stání: mostina, moštěnice, stropnice, trhanice, kulák × huntina, hontina, dřenice, plocha; ČJA 3, 32 úvrať:
ourať, ouvrať × ouvratí, ouvratě plt.; ČJA 3, 35 pluh: ruchadlo, rochadlo × pluh; ČJA 3, 48 ramena (plužních
koleček): ramena, drábec × snice plt., drábice; ČJA 3, 59 nádobka na brousek: kloubec, krbec × krbec, krbek; ČJA
3, 71 kolík na utahování povřísla: roubík × roubl, roubel, knutel, knytel; ČJA 3, 101 hrábě: hrábě × hrabě; ČJA 3,
106 ranec (trávy): ranec, uzel × huzel; ČJA 3, 109 vojtěška: vojtěška × lucerka, lucerňák; ČJA 3, 112 bramborový
klíček: klíč, klíh × klíček, kel; ČJA 3, 129 zvrhnout (fůru): skácet, skátit × svalit, vyvalit; ČJA 3, 145 podložka u
zákolníku: platlounek, louník × žabka; ČJA 3, 151 přední konce sanic: nosy × nose; ČJA 3, 159 pobočnice:
pobočnice × pobočáky; ČJA 3, 167 krosna: krůsna × krosna; ČJA 3, 178 nádoba na dojení mléka: dojačka, plecháč
× doječka, hrotek; ČJA 3, 183 poklízet dobytek: krmit, uklízet × poklízet, spravovat; ČJA 3, 193 (kobyla je) březí:
březí, řebná × zřebná, shřebná; ČJA 3, 212 (svině je) sprasná: soupraší, březí × sprašná; ČJA 4, 19 konev, nom. sg.
f.: konev × konva; ČJA 4, 29 nosu, gen. sg. m.: nosu × nosa; ČJA 4, 44 jehly, gen. sg. f.: jehly × jehle; ČJA 4, 49
konve, gen. sg. f.: konve × konvy; ČJA 4, 56 noži, dat. sg. m.: noži × nožu; ČJA 4, 61 míse, dat. sg. f.: míse × misi
(též ČJA 4, 62 huse, dat. sg. f.); ČJA 4, 69 kaši, akuz. sg. f.: kaši × kašu; ČJA 4, 70c svině, vok. sg. f.: svině × sviňo;
ČJA 4, 92 synové, nom. pl. m.: synove × syni; ČJA 4, 94 předsedové, nom. pl. m.: předsedove × předsedi; ČJA 4,
97 ptáčci, nom. pl. m.: ptáčky × ptáčci; ČJA 4, 99 vozy, nom. pl. m.: vozy × voze; ČJA 4, 107 mísy, nom. pl. f.:
mísy, misy × mise; ČJA 4, 110 jehly, nom. pl. f.: jehly × jehle; ČJA 4, 158 prsům, dat. pl. n.: prsoum × prsom,
prsum, prsám; ČJA 4, 162 sviním, dat. pl. f.: sviním × sviňám; ČJA 4, 164 Prachaticím, dat. pl. f.: Prachaticum ×
Prachaticím; ČJA 4, 189 pod okny, instr. pl. n.: okny × oknama; ČJA 4, 193 kuřaty, instr. pl. n.: kuřaty × kuřatama;
ČJA 4, 237 něj, akuz. sg. m. živ.: něj × něho; ČJA 4, 242 ní, instr. sg. f.: ní × ňou, ňó; ČJA 4, 243 námi, instr. pl.:
námi × nama; ČJA 4, 256 naši, nom. pl. m. živ.: naše × naši; ČJA 4, 267 všichni, nom. pl. m. živ.: všechny, všecky,
všichní, všický × všeci, všecí, všici; ČJA 4, 305 stůně, 3. os. sg. ind. préz.: stůně × stůne; ČJA 4, 317 rozumějí, 3. os.
pl. ind. préz.: rozuměj, rozumí × rozumijou; ČJA 4, 319 obracejí, 3. os. pl. ind. préz.: obracej, obrací × obracijou,
obratijou; ČJA 4, 337 sedněte, 2. os. pl. imp.: sedněte × sednite (též ČJA 4, 339 nejezděte, 2. os. pl. imp.); ČJA 4,
354 chytnout, inf.: chytit × chytnout; ČJA 4, 384 vlezl, příč. min. sg. m.: vlez × vlezl (též ČJA 4, 385 jedl, příč. min.
sg. m., ČJA 4, 388 kvetl, příč. min. sg. m.); ČJA 4, 403 zapjatý: zapatý × zapítý, zapnutý; ČJA 4, 407 vzatý: vzatý ×
vzítý; ČJA 4, 424 stoje: vestoje × stoja, zestoja; ČJA 4, 417 (byl) bit, pas.: bit × bitý; ČJA 4, 428 buď, 2. os. sg. imp.:
buď × byď; ČJA 5, 10 zapřáhnout: zapřahnout × zapříhnout, zapřihnout; ČJA 5, 26 cítit: cejtit, cítit × cétit; ČJA 5,
28 vozík: vozejk × vozék; ČJA 5, 29 zítra: zejtra × zétra; ČJA 5, 32 síto: sejto, síto × seto, sito; ČJA 5, 35 soused:
soused × sósed; ČJA 5, 36 úroda: ouroda × hóroda; ČJA 5, 38 dávej: dávej × dávé; ČJA 5, 39 nej(hlubší): nej- × né;
ČJA 5, 47 kočky, nom. pl.: kočki × kočke, kočk ; ČJA 5, 53a malina: malina × malena; ČJA 5, 127b houba: houba ×
huba; ČJA 5, 134a žába: žába × žaba; ČJA 5, 137 vrána: vrána × vrana; ČJA 4, 140 bláto: bláto × blato; ČJA 5,
144 bříza: bříza × březa; ČJA 5, 152 lípa: lípa × lipa; ČJA 5, 153 hříva: hříva × hřiva; ČJA 5, 156b moucha:
moucha × mucha; ČJA 5, 157a dát × dat; ČJA 5, 237a uzel: uzel × huzel; ČJA 5, 241 udit: udit × hudit; ČJA 5, 246
almara: jarmara × harmara, halmara; ČJA 5, 267 sežrat: sežrat × zežrat; ČJA 5, 269 ještě: eště × ešče; ČJA 5, 328
(jede)nást: -nást × -nást; ČJA 5, 330 mužští: muskí × mužčí, mužcí, muscí; ČJA 5, 331 menší: menčí × menší; ČJA 5,
367 Genitiv po nebýt: 0 × nebylo kabátu; ČJA 5, 373 sem: semhle × sem; ČJA 5, 376 nahoře: nahoře × navrchu;
ČJA 5, 385 brzo: brzy × brzo; ČJA 5, 386 pozdě: dlouho × pozdě; ČJA 5, 399 slabě × slabo; ČJA 5, 404 naschvál:
schválně × naschvál.

Území Moravy protínají tři výrazné svazky izoglos probíhající směrem severojižním.
První z nich je ve svém sev. úseku značně rozvolněn, avšak zřetelně vymezen ze západu bývalou zemskou
hranicí, z východu oblastí sev. a sz. Litovelska. Pokračuje pak směrem na jih a jeho osu dále tvoří řeka Svitava a
dolní tok Svratky (svazek 452.3), Průběh tohoto předělu názorně ukazuje, jak významně se mohly podílet na
utváření nář. hranic říční toky. Ve svazku je soustředěno přibližně 90 linií, z nichž většina (na 40) odděluje jevy
lexikální. Patří sem opozice tradičně chápané jako protiklady česko-moravské (např. babička × stařenka, pecka ×
kostka, čerstvo × honem, ždímat × kroutit, ale též mrkev × mrkva, tomu × temu aj.)
Svazek 452.3: ČJA 1, 3 muž: mužský (záp.) × chlap (vých.); ČJA 1, 6 dědeček: dědeček, dědoušek ×
staříček, stařeček; ČJA 1, 7 babička: babička × stařenka; ČJA 1, 17 porodní bába: bába × babka; ČJA 1, 18 kmotr:
kmotříček × kmocháček; ČJA 1, 20 líbat se: líbat × loubat; ČJA 1, 37 cop: cop × relík, lelík; ČJA 5, 47 dáseň:
dásno, ďásno × jásno; ČJA 1, 54 nehet: nehet × neht; ČJA 1, 62 rychle: čerstvo × honem; ČJA 1, 65 neporaz: poraz
× sval; ČJA 1, 67 uhodit se: uhodit se, udeřit se × uderit se; ČJA 1, 81/220.8 tkanička: tkanička × šňůrka; ČJA 1, 83
šle: šle, šlehy, šandy × šráky; ČJA 1, 84 záplata: flek × lata, ČJA 1, 99/220.7 omáčka: omáčka × máčka, ČJA 1, 102

624
okurka: okurek, okurka × oharek; ČJA 1, 107 kyselé mléko: kyselé mléko × kyška; ČJA 1, 140 povidla: povidla,
povidlí × trnky; ČJA 1, 143 nádobí: nádobí × náčiní, náčení; ČJA 1, 145 poklička: křidla × křidélka; ČJA 1, 148
lžíce: žíce, žlíce × žička; ČJA 1, 153 truhlář: stolař × stolář; ČJA 1, 154 židle: stolice, sesel × legát; legátka, ČJA 1,
159 postel: postel, postél × lůže, lůžko; ČJA 1, 167 ždímat × kroutit; ČJA 1, 187 strop: strop × podlaha; ČJA 2, 6
chumáč ovoce na stromě: rundelec, žvanec, kytka × střapec, hafel, guča; ČJA 2, 7/229.2 pecka: pecka × kostka; ČJA
2, 22 nezralý hrachový lusk: dlaška, dlašťka × 0; ČJA 2, 24 petržel: petržel, petržél × petrželí, petruželí; ČJA 2, 48
kobylka: kobylka, koník × kůň; ČJA 2, 57 pavouk: pavouk, babouk, babučinář × pouk; ČJA 2, 97 ostružina: černice,
černá malina × ostružina, stružina; ČJA 2, 102 jitrocel kopinatý: celník, jazýček × psí jazýček; ČJA 2, 108 svlačec:
šlatec × slak; ČJA 3, 9 podruh: podruh × hofer; ČJA 3, 19 žlab pro krávy: žlab, žleb × koryto, hrant; ČJA 3, 43
rádlo: rádlo, radlo × hák, kopčák; ČJA 3, 54 žito: žito × ríž; ČJA 3, 61 ručka u travní kosy: roubík, klička, rukovítko
× ručka; ČJA 3, 70 povříslo: pobříslo × obříslo; ČJA 3, 71 kolík na utahování povřísla: roubel × roubl; ČJA 3,
94/252.2 pytel na obilí: pytel × měch; ČJA 3, 98 pokos: řad × pokos; ČJA 3, 116 raný: raní, raný × skorý; ČJA 3,
131 horní výstupek na konci oje: formánek × kačírek; ČJA 3, 143 výztuž hlavy u kola: výtáčka, výtočka × bukše;
ČJA 3, 147 bočnice u vozu pl.: postranice × bočnice; ČJA 3, 160 pohřbetník: po(h)řbetník × svršec, zvršec; ČJA 3,
162 kolečko na vožení hlíny: kolečko, korba, korbice, kotouč × kolečka plt. n.; ČJA 3, 163 trakař: trakač × dragač,
tragač; ČJA 3, 177 struk: štrych, cák × střich, střik; ČJA 3, 206 (koza) se prská: prská se × prčí se; ČJA 3, 224
slepice: slepice × slípka; ČJA 3, 234 vyfouklé vejce: výdumek, výdunek × výfuk; ČJA 4, 20 mrkev, nom. sg. f.:
mrkev × mrkva; ČJA 4, 32 pláče, gen. sg. m.: pláče, pláču × plače, plaču; ČJA 4, 34 deště, gen. sg. m.: deště, dešťu
× dýště, dýšťa; ČJA 4, 79 na koni, lok. sg. m.: koni, koňovi × koňu; ČJA 4, 168 hosty, akuz. pl. m.: hosty × hostě;
ČJA 4, 248 je, akuz. pl.: je × jich; ČJA 4, 260 tomu, dat. sg. m./n.: tomu × temu; ČJA 4, 268 všem, dat. pl.: všem ×
všeckým; ČJA 4, 269 jednoho, gen. sg. m./n.: jednoho × jedneho; ČJA 4, 305 stůně, 3. os. sg. ind. préz.: stůně, stůne
× stone; ČJA 5, 18a klička: klička × klučka; ČJA 5, 19a břicho: břicho, břich × břuch; ČJA 5, 20 košile: košile ×
košule; ČJA 5, 40a hajný: haj- × hej-, hé-; ČJA 5, 90a nehet: nehet × neht; ČJA 5, 131a hrách: hrách × hrach; ČJA
5, 132a pláč: pláč × plač; ČJA 5, 143 vítr: vítr, vitr × větr; ČJA 5, 146 víko: víko, viko × věko; ČJA 5, 163a písnička:
písnička × pěsnička; ČJA 5, 172 vychladnout: vystydnout × vychladnout, vychládnout; ČJA 5, 218a kořalka: kořalka
× gořalka; ČJA 5, 220b kaval: kaval × gaval; ČJA 5, 221b pořád: porád × pořád; ČJA 5, 226a hanba: hamba ×
hanba; ČJA 5, 353 Navazovací částice: tak × tož; ČJA 5, 355 Porušení shody: 0 × naši dědeček zemřeli; ČJA 5,
356 Porušení shody: 0 × chasa měli starost; ČJA 5, 370 kam: kam × kde; ČJA 5, 381 stranou: stranou × bokem, na
bok; ČJA 5, 403 dokořán: dokořen, dokořán × dokořeně, dokoření.

Ve druhém svazku jsou izoglosy navrstveny v severním úseku poněkud kompaktněji (451.3). I zde sledují
linie bývalou zemskou hranici. Přesahy směrem na východ na Zábřežsko, popř. (na Svitavsku) na západ do
přilehlých svč. okrajů jsou jen ojedinělé. Pod Svitavami se svazek rozvolňuje, pokračuje jz. směrem, na
Novoměstsku se stáčí na jv. a pokračuje na Znojemsko a Mikulovsko. V tomto svém úseku probíhá podél bývalé
správní hranice, a to mezi Znojemským (jz.) a Brněnským (sv.) krajem. Rovněž v tomto svazku je zastoupeno přes
70 izoglos, z nichž většina vymezuje diference tradičně považované za česko-moravské (hubnout × chudnout,
syrečky × tvarůžky, němkyně × potkán, den × deň, kameny × kameně, snědený × snězený; významná je linie
vymezující uskutečnění přehlásky v kořeni slova líšeň, … × lušně). Patří sem též linie vymezující pravidelné
obměny, a to opozici -st (záp.) × -sť (vých.), srov. PRO B6a, a protiklad sch (< sh, záp.) × zh (vých.), srov. PRO E2.
Svazek 451.3: ČJA 1, 32 míč: mičuda, míč (záp.) × balón (vých.); ČJA 1, 38 tahat za vlasy: kudlat, tahat ×
kudlit; ČJA 1, 45 šilhavý: šilhavý × švidravý; ČJA 1, 59 hůl: hůl × hůlka; ČJA 1, 72 hubnout: hubnout × schnout,
chudnout; ČJA 1, 48 kalhoty: katě × gatě; ČJA 1, 88 bota: bota, botka × bot, botek; ČJA 1, 93/220.6 hladový:
hladový × hladný; ČJA 1, 96 nudle: nudle × lukše; ČJA 1, 106 škraloup: škrbán, škrban, škrábek, otápek × blana,
blaňa, kůže; ČJA 1, 111 syrečky: syrečky, sýrečky × tvarůžky; ČJA 1, 113 stloukat máslo: tlouct, vrtět × stloukat,
skloukat; ČJA 1, 137 houska, žemlička × pletýnka; ČJA 1, 162 polštář: polštář × zhlavec, peřina; ČJA 1, 190/221.3
prkno × deska; ČJA 1, 216 čistit studnu: vybírat, čistit, čistět × coudit; ČJA 2, 4 švestka: slíva, kadlátko × kadlátka;
ČJA 2, 5 bouchoř: dlaška, povrhelec, roublík × ruda, roup; ČJA 2, 23 rajské jablíčko: rajské jablíčko, paradajské
jablíčko × paradajské jabko; ČJA 2, 25 stroužek česneku: stroužek × strouček; ČJA 2, 29 potkan, krysa: němkyně ×
potkán; ČJA 2, 36 střízlík: králíček, paleček × plotníček, oříšek; ČJA 2, 93 nejedlá, jedovatá houba: prašivka ×
jedovatá houba, žaběna, žabina; ČJA 2, 118 plody lopuchu: žebráky, babí hněv, ježky × knoflíky, babky; ČJA 2, 132
pramen: pramen × prameň; ČJA 2, 166 rampouch: rampouch × střechýl; ČJA 2, 173 dráteník: dráteník × drátař;
ČJA 2, 184 dobré jitro: dobrýtro × dobré ráno; ČJA 2, 186 hlavní nedělní mše: velká × hrubá; ČJA 2, 189 kněz:
falář × panáček; ČJA 2, 202 pápěrka: páperka, pápěrka × stopka, pimpěrka, tintěra; ČJA 2, 223 posvícení
(císařské): posvícení × hody; ČJA 2, 224 Boží hod vánoční: Boží hod × Boží narození; ČJA 3, 22 chlívek pro vepře:
chlívek × krmík; ČJA 3, 24 dřevěný trámek v podlaze stání: mostina, moštěnice, stropnice, plocha, plaňka × huntina,
dřenice; ČJA 3, 68 strniště nerovnoměrně vysoké: podřadky, zátinky × kolíbky, hřebeně; ČJA 3, 69 neposečená
stébla za sekáčem: podřadky, houseři × muzikanti; ČJA 3, 71 kolík na utahování povřísla: roubík, knutel × roubl,
roubel; ČJA 3, 78 ošití bijáku: očepek × ohlávka, ohlavec, ohlávek; ČJA 3, 84 zcuchaná sláma nesvázaná:
cuchanina × mrva; ČJA 3, 92 fukar: fofr, mlýnek × fukar; ČJA 3, 108 jetel: jetel, jatel × jetelina, jatelina; ČJA 3,

625
124 líšeň: líšeň, lišnisko × lušně; ČJA 3, 136 oplen: obrtel m., f., stolička, oplín × násad; ČJA 3, 146 dno vozu: dno
× spodnice; ČJA 3, 183 poklízet dobytek: krmit, spravovat × poklízet, popravovat; ČJA 3, 217 psík: pejsek × psejk;
ČJA 3, 218 psice: čuba, šulka, kudla × fena; ČJA 4, 1 kámen, nom. sg. m.: kamen × kameň; ČJA 4, 2 den, nom. sg.
m.: den × deň; ČJA 4, 4 loket, nom. sg. m.: loket × lokeť; ČJA 4, 48 mrkve, gen. sg. f.: mrkve × mrkvě, mrkvy; ČJA
4, 70a Bohouši, vok. sg. m.: Bohouši × Bohoušu; ČJA 4, 75 úle, lok. sg. m.: úle × úlu; ČJA 4, 77 dni, lok. sg. m.:
dni, dnu × dňu; ČJA 4, 81 lokti, lok. sg. m.: loktě × lokťu; ČJA 4, 101 dny, nom. pl. m.: dni, dní × dně; ČJA 4, 102
kameny, nom. pl. m.: kameny × kameně; ČJA 4, 103 lokty, nom. pl. m.: lokte, lokty × loktě; ČJA 4, 105 vejce, nom.
pl. m.: vejce × vejca; ČJA 4, 127 loket, gen. pl. m., loket, loktů × lokťů; ČJA 4, 156 polím, dat. pl. n.: polím, polim ×
polám; ČJA 4, 158 prsům, dat. pl. n.: prsoum, prsum × prsám; ČJA 4, 171 kamenech, lok. pl. m.: kamenech ×
kameních, kameňách; ČJA 4, 213 bratrově, dat., lok. sg. f.: bratroví × bratrovej; ČJA 4, 270 jednom, lok. sg. m./n.:
jednom × jednem; ČJA 4, 297 chlastá, 3. os. sg. ind. préz.: chlastá × chlašče; ČJA 4, 334 přijď, 2. os. sg. imp.: přiď
× přindi; ČJA 4, 352 žnout, inf.: žnout × žít; ČJA 4, 357 zapomenout, inf.: zapomenout × zapomnět; ČJA 4, 410
snědený: snědený × snězený; ČJA 5, 17b líšeň: líšeň × lušně; ČJA 5, 292 shnít: schnít × zhnít; ČJA 5, 377 nahoru:
nahoru × navrch; ČJA 5, 388 nyní: teď, níč- × včil, včíl.

Třetí svazek je rozvolněný, ohraničuje však velký areál na vých. polovině Moravy (450.5, 60 izoglos), Záp.
úsek předělu protíná Moravu severojižním směrem zhruba v linii Litovel–Prostějov–Mikulov. Jde o pruh úze-
mí, jež leží mezi dalšími dvěma předěly, srov. svazky 452.3 a 452.4. Ve svém sev. úseku, na Litovelsku, se linie stá-
čejí vých. směrem. Některé směřují na jihovýchod na sev. pomezí vm. nář., jiné pokračují do slez. nářečí. Jejich
průběh však dále nesledujeme. Lze však konstatovat, že vých. polovina Moravy se tak vymezuje jako oblast se
svébytnými jevy nejen ve vztahu k celému území nár. jazyka, ale rovněž k záp. polovině Moravy (zde srov. např.
trnka ‚švestka‘, vlky ‚plody lopuchu‘, ledovice ‚náledí‘, nasísat ‚nahlížet‘, zapackat/opackat ‚klopýtnout‘ aj.).
Stejně tak se tu vyčleňují jevy společné vých. polovině Moravy a slez. nářečím (necelá jedna třetina linií).
Patří sem např. výrazy metla ‚koště‘, dlážka ‚podlaha‘, osa ‚vosa‘, plošťka ‚štěnice‘ nebo tvary Tiší ‚Tichých‘, mo-
jemu ‚mému‘ aj.
Upozorňujeme na to, že záp. úsek předělu znázorněného ve svazku 450.5 je mj. hranicí oddělující krátké
(záp.) a dlouhé (vých.) tvary přivlastňovacích zájmen (mí, mímu × moje, mojemu), dat. pl. formy -ům × -om (lidům ×
lidom) atd. Probíhají jím také izoglosy pravidelných hláskoslovných rozdílů. Jde jednak o diferenci v náslovných
hláskách vo- (záp.) × o- (vých.) a ji-, jí- (záp.) × i-, í- (vých.), srov. PRO A3a, PRO A4a, jednak o předěl vyme-
zující základní střm. opozice ve vokalismu, a to krátkém, srov. e (popř. ), o (popř. ) × i (< y), u (záp. × vých.),
viz PRO D2abc, a dlouhém, srov. existenci tzv. čuháckého ú a í, viz PRO D1b.
Svazek 450.5: ČJA 1, 27 chrastítko: štěrch-, štěrk- (záp.) × hrk- (vých.); ČJA 1, 44 nahlížet: nakukovat,
nahlížet × nasísat; ČJA 1, 59 hůl: hůlka × čagan; ČJA 1, 66 klopýtnout: zakopnout × zapackat, zapackovat,
opackat, opackovat; ČJA 1, 123 škvařit: škvařit × rozpouštět; ČJA 1, 139 hrníček: hrníček × hrneček; ČJA 1, 151
struhadlo: struhadlo, struhátko, strouhátko × struhálko; ČJA 1, 165 necky: troky × vaštrok; ČJA 1, 174 hřeblo: řeblo
× ohřeblo; ČJA 1, 180 koště: pometlo × metla; ČJA 1, 188 dřevěná podlaha: zem × dlážka; ČJA 2, 4 švestka:
kadlátka × trnka; ČJA 2, 18 ujmout se: -jmout se × -jat se; ČJA 2, 43 brouci: brouci × chrobáci; škrobáci, ČJA 2,
50 vosa: vosa × osa; ČJA 2, 59 štěnice: štěnice, stinka × plošťka; ČJA 2, 118 plody lopuchu: knoflíky, kotlačky ×
vlky; ČJA 2, 143 užší: huší × uší; ČJA 2, 164 náledí: náledí × ledovice; ČJA 3, 20 jesle: žebřík × žebř; ČJA 3, 59
nádobka na brousek: krbec, krbek × krbík; ČJA 3, 73 strniště: strnisko × strmisko; ČJA 3, 91 čistit obilí na sítě:
přesívat, vysívat × osívat; ČJA 3, 96 místnost, kam se ukládá zrno: sýpka × komora, hůra; ČJA 3, 127 brzdit:
šlajfovat × hamovat, hemovat; ČJA 3, 135 šárka: stolička × poduštice, poduška; ČJA 3, 137 svorník: svorník ×
svořeň; ČJA 3, 144 zákolník: lounek, lunek × zákolník, záosek; ČJA 3, 153 opratě: oprať × oprata; ČJA 4, 48 mrkve,
gen. sg. f.: mrkvě, mrkv × mrkvy; ČJA 4, 150 klukům, dat. pl. m.: klukům, klukum × klukom (též ČJA 4, 152 koním,
dat. pl. m.; ČJA 4, 157 kuřatům, dat. pl. n.); ČJA 4, 151 stromkům, dat. pl. m.: stromkům, stromkum × stromkom,
stromkám; ČJA 4, 153 dnům, dat. pl. m.: dňům, dňum × dňom, dňám; ČJA 4, 154 lidem, dat. pl. m.: lidům, liďům ×
lidom, liďom; ČJA 4, 224 Novákovým, dat. pl.: Novákum × Novákom; ČJA 4, 226 Tichých, nom. pl.: Tichých × Tiší;
ČJA 4, 241 ji, akuz. sg. f.: jo × ju; ČJA 4, 244 je, akuz. sg. n. nepřízvuč. je × ho; ČJA 4, 302 oře, 3. os. pl. ind. préz.:
voře × oře; ČJA 4, 250 moje, nom. akuz. sg. n.: mí × moje; ČJA 4, 251 mému, dat. sg. m./n.: mímu × mojemu;
ČJA 4, 252 mém, lok. sg. m./n.: mim, mím × mojem, mojém; ČJA 4, 253 mým, instr. sg. m./n.: mém × mojím, mojim;
ČJA 4, 288 vezmu, 1. os. sg. ind. préz.: vemu, vezmu × veznu; ČJA 4, 423 (nesli) bychom, 1. os. pl. kond. préz.:
bychme, bysme × byzme; ČJA 4, 426 jsi, 2. os. sg. ind. préz.: seš × si; ČJA 5, 201 sodovka: sódovka × sodovka; ČJA
5, 251 jiskra × iskra; ČJA 5, 252 jitrnice: jetrnice, jitrnice × itrnice; ČJA 5, 254b jenom: jenom × enom; ČJA 5, 268
škubat: šklubat × škubat; ČJA 5, 287a s autem: s autem × z autem; ČJA 5, 288a v autě: f autě × v autě; ČJA 5, 360
Konstrukce co je to za člověka?: co je to za člověka × co je to za člověk; ČJA 5, 383 vzadu: vzadu × vzadku,
nazadku; ČJA 5, 387 potom: pak × potom; ČJA 5, 391 vloni: vloni × loni; ČJA 5, 397 velmi: tuze × moc, velice.

626
 Další zaznamenané svazky ohraničují menší oblasti v podobě kruhových areálů.
Četné izoglosy se seskupují do svazku na jihozápadě Moravy, a vyčleňují ji tak jako oblast se svébytnými
jevy (454.3, přibližně 80 izoglos). Svazek je tu velmi rozvolněný v celém svém průběhu, dobře lze však vymezit
jeho osu, tvořenou soustředným navrstvením rozhraničujících linií v již. polovině bývalé zemské hranice, dále
na již. Novoměstsku a v pruhu území mezi Tišnovem a Moravským Krumlovem (na Moravskokrumlovsku
se průběh svazku shoduje s vých. hranicí dřívějšího Znojemského kraje). Na východě nepřesahují izoglosy
tohoto svazku řeku Svitavu. V seskupení izoglos registrujeme linie diferencí zejména lexikálních, výrazněji
jsou však zastoupeny i izoglosy rozdílů morfologických. Za povšimnutí také stojí, že se tento areál odlišuje
od sousedního nář. území souborem názvů pro části pluhu nebo rádla, srov. štos, plech, krajadlo, slavík, snice.
Svazek 454.3: ČJA 1, 7 babička: bábička (uvnitř); ČJA 1, 8 vrstevník: stárník, stářník; ČJA 1, 31 sedět na
bobku: sedět na dudku; ČJA 1, 37 cop: cup, cupan; ČJA 1, 44 nahlížet: zhlídat; ČJA 1, 56 nárt: příhybí; ČJA 1, 102
okurka: okurek; ČJA 1, 106 škraloup: otápek; ČJA 1, 114 máselnice: maslenic; ČJA 1, 137 houska: žemlička; ČJA
1, 138 drobty: drochýtky; ČJA 1, 196 půda: podlaha; ČJA 1, 201 nevypalovaná cihla: truple; ČJA 1, 209 okapový
žlab: ryna; ČJA 1, 219 čistit studnu: prázdnit; ČJA 2, 9 bubák (uschlý zbytek květu na spodu jablka): pupík; ČJA 2,
15 sazenice (i kolektivum): sázenice, sáděnice; ČJA 2, 23 rajské jablíčko: paradajské jablíčko; ČJA 2, 27 krtinec:
krtinec; ČJA 2, 37 konipas bílý: třasprdelka; ČJA 2, 42 čejka: kyvis, kyviska, piviska; ČJA 2, 47 slunéčko
sedmitečné: halinka, hálinka, houlinka; ČJA 2, 55 housenka: houska; ČJA 2, 57 pavouk: babučinář, kadlec; ČJA 2,
58 škvor: škvor; ČJA 2, 71 modřín: relpán, relpám; ČJA 2, 80 kácet stromy: kátět; ČJA 2, 81 piliny: drtiny; ČJA 2,
117 šťovík: kyselka; ČJA 2, 118 plody lopuchu: babky; ČJA 2, 146 příkop u cesty: struha; ČJA 2, 153 vycházet (o
slunci): vychádět; ČJA 2, 192 hřbitov: kerchov; ČJA 2, 204 přeslice: přaslice; ČJA 2, 207 kobliha: šiška; ČJA 2, 222
pouť (titulární slavnost): posvícení; ČJA 3, 10 hospodářská usedlost: dům; ČJA 3, 24 dřevěný trámek v podlaze
stání: plocha; ČJA 3, 33 orat (hlubokou orbou): naorávat; ČJA 3, 41 krojidlo: krajadlo; ČJA 3, 412 potykač: štos;
ČJA 3, 44 radlice rádla: plech; ČJA 3, 46 zhlavík (plužních koleček): slavík; ČJA 3, 48 ramena (plužních koleček):
snice plt.; ČJA 3, 62 roženec: rožen m.; ČJA 3, 71 kolík na utahování povřísla: knutel; ČJA 3, 110 směska na
krmení: míšajna; ČJA 3, 114 bramborová nať: ňať, mňať; ČJA 3, 124 líšeň: lišeň, lišnisko; ČJA 3, 183 poklízet
dobytek: spravovat; ČJA 3, 184 řezanka: řezaňka; ČJA 3, 189 rozhazovat hnůj po poli: rozhaďovat; ČJA 3, 243
housátko: housítko; ČJA 3, 247 kačer: šmák; ČJA 4, 32 pláče, gen. sg. m.: pláču; ČJA 4, 36 hnízda, gen. sg. n.:
hnízděte; ČJA 4, 73 voze, lok. sg. m.: vozi; ČJA 4, 79 na koni, lok. sg. m.: koňovi; ČJA 4, 100 vousy, nom. pl. m.:
fouse; ČJA 4, 103 lokty, nom. pl. m.: lokte; ČJA 4, 154 lidem, dat. pl. m.: lidím; ČJA 4, 158 prsům, dat. pl. n.:
prsum; ČJA 4, 183 voly, instr. pl. m.: volima (též ČJA 4, 190 poli, instr. pl. n.; ČJA 4, 191 vejci, instr. pl. n.; ČJA 4,
197 věcmi, instr. pl. f.); ČJA 4, 205a dobré, gen. sg. f.: dobri (též ČJA 4, 205b dobré, dat. lok. sg. f.); ČJA 4, 246 si,
dat. zvrat.: se; ČJA 4, 286 tolik: tolíž; ČJA 4, 302 oře, 3. os. sg. ind. préz.: vůře, vuře; ČJA 4, 314 chčí, 3. os. sg. ind.
préz.: ščije; ČJA 4, 318 házejí, 3. os. pl. ind. préz.: hádijou; ČJA 4, 332 házej, 2. os sg. imp.: háděj; ČJA 4, 396
odpočinul si, příč. min. sg. m.: odpočl; ČJA 4, 413 (je / máme) uvařeno, perf.: uvaříno; ČJA 4, 414 (je / máme)
sklizeno, perf.: sklidíno; ČJA 5, 137a kráva: krava; ČJA 5, 143 vítr: vitr.

Jako svébytný region se vyčleňuje svazkem přibližně 50 izoglos také Znojemsko (svazek 460.4). Linie se
shlukují do kompaktního svazku především na západě a východě, severní úsek předělu je tu méně ostrý. V zá-
sadě probíhá tento svazek po bývalé hranici Znojemského kraje: na sev. a sv. sousedil tento kraj s krajem
Brněnským, na záp. a sz. s krajem Jihlavským. Ve svazku převládají izoglosy oddělující rozdíly lexikální, pozor-
nost si také zaslouží výrazný morfologický znak této oblasti, a to existence nář. slovesného typu na -(ě/e)t (vzbu-
dět, mračet se, bílet).
Hláskoslovně se Znojemsko vyděluje pravidelnou změnou, a to redukcí hlásky i: po ď, ť, ň, ž, š, č, ř, l se
tato hláska oslabuje na ə (zďə ‚zdi‘), srov. PRO C2a.
Svazek 460.4: ČJA 1, 15 družička: druženka (uvnitř); ČJA 1, 33 koulovat se: bakulovat se; ČJA 1, 41
mračit se: mračet se; ČJA 1,63 zkazit: zkazet; ČJA 1, 71 spalničky: frýzl; ČJA 1, 91 vzbudit: vzbudět; ČJA 1, 123
škvařit: škvařet; ČJA 1, 160 prostěradlo: postlaňka; ČJA 1, 169 věšet: věset; ČJA 1, 181 rozsvítit: rozsvítět; ČJA 1,
210 hřeben střechy: kalenec; ČJA 1, 216 třísky: špandle; ČJA 1, 219 čistit studnu: čistět; ČJA 2, 43 brouci: babouci;
ČJA 2, 47 slunéčko sedmitečné: hálinka; ČJA 2, 50 vosa: sršně f.; ČJA 2, 73 šiška: borka, koza; ČJA 2, 89 liška
(druh houby): kuřítko; ČJA 2, 124 hraniční kámen v polích: sádovec; ČJA 2, 168 tepleji: teplejá, teplijá; ČJA 2, 176
půjčit: pučet; ČJA 2, 199 dračky: draní; ČJA 3, 39 odhrnovačka: prkýnko; ČJA 3, 68 strniště nerovnoměrně vysoké:
zátinky; ČJA 3, 80 svorník cepu: svůrka; ČJA 3, 92 fukar: mlýnek; ČJA 3, 109 vojtěška: lucerňák; ČJA 3, 112
bramborový klíček: fáza; ČJA 3, 117 kukuřice: turkyně; ČJA 3, 121 vrchní bidlo žebřin: pámec; ČJA 3, 129
zvrhnout (fůru): skátět; ČJA 3, 137 svorník: hřeb; ČJA 3, 147 bočnice u vozu pl.: stranice; ČJA 3, 161 jařmo:
náčelník; ČJA 3, 1646 opěradlo trakaře: lenoch; ČJA 3, 177 struk: cák; ČJA 3, 181 (kráva) trká: štochá; ČJA 3, 245
šišky na krmení hus: šulíky, šudlíky; ČJA 3, 248 kachňátko: káčítko; ČJA 4, 41 stavení, gen. sg. n.: stavéň; ČJA 4,
132 semen, jader,. gen. pl. n.: jidrat, hidrat; ČJA 4, 231 ti, dat. nepřízvuč.: tě; ČJA 4, 249 nimi, instr. pl.: něma; ČJA
4, 342 moci, inf.: most; ČJA 4, 377 učil, příč. min. sg. m.: učel; ČJA 4, 427 není, 3. os. sg. ind. préz.: néň; ČJA 4,
430 byli, 3. os. pl. min. č. m. živ.: bél; ČJA 5, 113 slina: slna.

627
 Na jz. Moravě se rýsuje ještě další seskupení izoglos (svazek 449.3). Jeho vých. a část sev. hranice se shodu
je s průběhem svazku, který vyčleňuje oblast Znojemska (viz 460.4). Pokračuje však až k bývalé zemské hranici:
zde je navrstvení izoglos velmi kompaktní. Svazek do sebe zahrnuje území dvou dřívějších krajů, Znojemského
a Jihlavského. Obsahuje 25 linií oddělujících převážně lexikální jevy.
Svazek 449.3: ČJA 1, 27 chrastítko: křastačka (uvnitř); ČJA 1, 127 truhla na mouku: truhla, sousek; ČJA 1,
151 struhadlo: stroužek; ČJA 1, 162 polštář: poštář; ČJA 2, 2 angrešt: měchounka; ČJA 2, 4 švestka: kadlátko;
ČJA 2, 6 chumáč ovoce na stromě: kranec; ČJA 2, 75 chvojí: chvuj; ČJA 2, 114 blatouch: babí plesk; ČJA 2, 140
pastvina: pástviště, pástvisko; ČJA 2, 155 větrný vír: poledníček; ČJA 2, 160 závěje: záspě; ČJA 2, 169 cestář:
hajramr; ČJA 2, 172 kovárna: kováreň; ČJA 3, 2 hospodyně: panímáma; ČJA 3, 4 výměnek: výminek; ČJA 3, 17
oploteň: oplotek; ČJA 3, 27 tyčka v plotě: týnka; ČJA 3, 123 kulatá příčka u žebříku: šprušel; ČJA 3, 125 pavuza:
pavuza; ČJA 3, 154 otěže pl. (rozdvojené části opratě u udidla): cígle; ČJA 3, 161 jařmo: náčelek, náčelník; ČJA 3,
224 slepice: slepka; ČJA 3, 234 vyfouklé vejce: pouch; ČJA 4, 153 dnům, dat. pl. m.: dnim.

Pozoruhodné navrstvení izoglos je zaznamenáno na širokém Brněnsku (svazek 453.5 s přibližně 30 linie-
mi). Areál ohraničuje shluk izoglos probíhajících kruhovitě a vymezujících jako jádro oblasti město Brno. Ke
svazku lze také přiřadit linii výskytu pravidelné hláskové změny -uvat (× -ovat), srov. PRO C4. Soustředěnější
navrstvení izoglos registrujeme zejména v záp. a sv. části svazku; dříve tudy probíhala hranice Brněnského kraje.
Na sz. zasauhje svazek k bývalé zemské hranici, na jz. k řece Jihlavě, na vých. k hranici vm. nář.
Svazek 453.5: ČJA 1, 49 týl: týlek, tylek (uvnitř); ČJA 1, 103 skořápka (vaječná): Škaroupka; ČJA 1, 126
měchuřina: pouk; ČJA 1, 152 květináč: květňák; ČJA 1, 178 kominík: komiňář; ČJA 2, 30 netopýr: letopýř, litopýř;
ČJA 2, 34 kukačka: zezulka; ČJA 2, 38 špaččí budka: krb; ČJA 2, 50 vosa: vosák; ČJA 2, 88 jedlá houba: hříbek;
ČJA 2, 118 plody lopuchu: kotačky, kotlačky, kudlačky; ČJA 2, 126 údolí: žleb; ČJA 2, 163 jinovatka: hinovatka,
híní; ČJA 2, 212 Velikonoce: Velkonoc, Velká noc; ČJA 3, 78 ošití bijáku: ohlávek; ČJA 3, 113 (brambor) klíčí: klí,
klije, kleje; ČJA 3, 147 bočnice u vozu pl.: hnojnice; ČJA 3, 166 opěradlo trakaře: žebřinka; ČJA 3, 227 kdákat:
kotkodákat; ČJA 4, 24 pohřbu, gen. sg. m.: pohřeba; ČJA 4, 26 stromu, gen. sg. m.: stromu; ČJA 4, 64 komoře,
dat. sg. f.: komoři; ČJA 4, 92 synové, nom. pl. m.: syní (též ČJA 4, 93 učitelé, nom. pl. m.; ČJA 4, 94 předsedové,
nom. pl. m.; ČJA 4, 95 hosté, nom. pl. m.; ČJA 4, 97 ptáčci, nom. pl. m.); ČJA 4, 141 koz, gen. pl. f.: kozé (též ČJA
4, 142 slz gen. pl. f.); ČJA 4, 360 vědět, inf.: vidět; ČJA 4, 374 věděl, příč. min. sg. m.: viděl, viďél; ČJA 5, 37 auto:
óto; ČJA 5, 382 domů: dum.

Jako výrazný areál se vyčleňuje sev. úsek čm. nářečí s centrem na Novoměstsku (svazek 456.2). Více než
30 izoglos tu ohraničuje území se svébytnými dialektismy zejména lexikálními a morfologickými. Některé z nich
jsou zdejšími nářečními inovacemi (z lexikálních sem patří např. šlehy ‚šle‘, skalka ‚hromada kamení vybraného
z pole‘, krb ‚špaččí budka‘), v jiných se uchovávají archaické jazykové rysy. Uvnitř teritoria lze ještě vyčlenit
i menší úseky (západní, východní), závažná je však skutečnost, že jako celek je oblast Novoměstska ostře vy-
mezena v záp. a vých. úseku svazku. Nelze vyloučit, že se tento areál zformoval v místě, kde se nahromadilo vel-
ké množství rozhraničujících linií: prochází tudy totiž množství izoglos směřujících sem hlavně ze sv. a stř. Čech
a ze severovýchodu po bývalé zemské hranici. Odtud se linie, popř. svazky izoglos vějířovitě rozbíhají.
Svazek 456.2: ČJA 1, 79 na kličku: na mašličku (uvnitř); ČJA 1, 83 šle: šlehy; ČJA 1, 126 měchuřina:
pouček; ČJA 1, 129 ošatka: okřín; ČJA 1, 133 podlouhlý chléb: houska; ČJA 1, 134 brousek (u chleba): zákalek;
ČJA 1, 173 pec: pekáreň; ČJA 2, 5 bouchoř: povrhelec; ČJA 2, 6 chumáč ovoce na stromě: vatrč; ČJA 2, 38 špaččí
budka: krb; ČJA 2, 61 slimák: hlemýžď, chlemýžď; ČJA 2, 65 ropucha: trudovitá žába, gruta; ČJA 2, 91 křemenáč:
kameňák; ČJA 2, 125 hromada kamení vybraného z pole: skalka; ČJA 2, 164 náledí: omrz, omrzáč; ČJA 2, 200 drát
peří: drhnout; ČJA 2, 202 pápěrka: pimpěrka; ČJA 2, 215 pomlázka (svazek prutů): metla; ČJA 3, 36 kleče: kliky;
ČJA 3, 56 kosit obilí: sect; ČJA 3, 135 šárka: lavka, polštář; ČJA 3, 162 kolečko na vožení hlíny: korba; ČJA 4, 142
slz, gen. pl. f.: slzejch (též ČJA 4, 143 mís, gen. pl. f.; ČJA 4, 145 mezí, gen. pl. f.); ČJA 4, 150 klukům, dat. pl. m.:
klukom (též ČJA 4, 151 stromkům, dat. pl. m.; ČJA 4, 152 koním, dat. pl. m.; ČJA 4, 154 lidem, dat. pl. m.; ČJA 4,
157 kuřatům, dat. pl. n.); ČJA 4, 153 dnům, dat. pl. m.: dňom; ČJA 4, 237 něm, lok. sg. m./n.: ňom.

Neobyčejně kompaktní je ve svém již. a vých. úseku izoglosový svazek ohraničující území nářečí na
Zábřežsku a sev. Litovelsku (459.2). Je zde soustředěno na 60 linií, z nichž většina vymezuje rozdíly lexikální
(k archaickým patří např. roučky ‚kleče pluhu‘ nebo vroubl ‚kolík na utahování povřísla‘). Řada z nich vznikla
vlivem kontaktu s němčinou. Některé linie přesahují přes česko-moravskou hranici do přilehlého okraje svč.
dialektů. Do svazku náleží také izoglosa vymezující znělou výslovnost koncových souhlásek b, d, z, ž (PRO B2)
a infinitivní -uvat (× -ovat, PRO C4).
Svazek 459.2: ČJA 1, 7 babička: bábinka (uvnitř) ; ČJA 1, 32 míč: pucka; ČJA 1, 33 koulovat se:
puckovat se; ČJA 1, 34 klouzat se: čundrovat se; ČJA 1, 71 spalničky: mózary; ČJA 1, 72 hubnout: schnout; ČJA 1,
95 přesnídávka: desátek; ČJA 1, 106 škraloup: škrban; ČJA 1, 115 tlukadlo: tlouček; ČJA 1, 142 drobenka:
zasmážka; ČJA 1, 158 věšák: hrabička; ČJA 1, 159 postel: lůže; ČJA 1, 171 lavice: lava; ČJA 1, 201 nevypalovaná
cihla: poce; ČJA 1, 212 dřevník: šupně; ČJA 1, 213 špalek: klápeť; ČJA 2, 2 angrešt: chlupenka; ČJA 2, 5 bouchoř:

628
ruda; ČJA 2, 6 chumáč ovoce na stromě: střapec; ČJA 2, 10 slupka: šupina; ČJA 2, 14 dýně: plucar; ČJA 2, 16
kropicí konev: konev; ČJA 2, 25 stroužek česneku: zoubek; ČJA 2, 58 škvor: vidličák; ČJA 2, 60 klíště: kleňhák;
ČJA 2, 125 hromada kamení vybraného z pole: hromadnice; ČJA 2, 163 jinovatka: mráz; ČJA 2, 179 kornout:
škarnétka, ČJA 2, 185 kolovrátek (flašinet): lajr; ČJA 2, 201 doderky: dodraná, dodřená; ČJA 2, 202 pápěrka:
stopka; ČJA 3, 13 půle vrat: půle vrat, ČJA 3, 16 perna: přistodůlko, ČJA 3, 35 pluh: rádlo, ČJA 3, 36 kleče:
roučky, ČJA 3, 63 ručka u travní kosy: roučka; ČJA 3, 71 kolík na utahování povřísla: vroubl; ČJA 3, 82 otep rovné
slámy vymlácené cepy: šót; ČJA 3, 105 kopit: kopčit; ČJA 3, 110 směska na krmení: směsika; ČJA 3, 118
krmná řepa: burýna; ČJA 3, 135 šárka: plát; ČJA 3, 155 ohlávka: ohlava; ČJA 3, 157 kleštiny (dřevěná část
chomoutu): klíště; ČJA 3, 158 poduška u chomoutu: kchis; ČJA 3, 159 pobočnice: táhla, bočníky; ČJA 3, 163 trakař:
dragač; ČJA 3, 178 nádoba na dojení mléka: doječka; ČJA 3, 194 (kobyla) chce hřebce: hřebí se; ČJA 3, 200 jeď!:
dije; ČJA 3, 211 (svině) se bouká: řouchá se; ČJA 3, 233 vejce bez skořápky: splavené v.; ČJA 4, 245 nás, gen.,
akuz. pl.: nas; ČJA 4, 287 čtu, 1. os. sg. ind. préz.: četu; ČJA 4, 293 mohu, 1. os sg. ind. préz.: možu; ČJA 4, 409
zasazený: zasažený; ČJA 5, 247 arest: varest; ČJA 5, 253 jíva: híva; ČJA 5, 256 nízký: hnízký.

Východomoravskou nářeční skupinu vymezují v zásadě dva typy izoglosových svazků: jeden typ vyčleňu-
je vm. areál jako zvláštní teritorium, druhý typ jej přičleňuje k slezské nářeční oblasti.
Území vlastních vm. dialektů se jako oblast se zvláštními, svébytnými rysy vyčleňuje jen přibližně 40 izo-
glosami. Naopak silný svazek linií je vymezuje jakou součást makroareálu slez. a vm. dialektů (přibližně 60 izo-
glos) a vyděluje je z moravského teritoria.
Záp. hranice vm. nářeční oblasti není příliš výrazně vymezena, svazek rozhraničujících izoglos není obzvlášť
kompaktní. Zřetelně se tato skutečnost odráží ve svazku 449.4, jenž ohraničuje oblast vm. nář. zhruba 40 izoglo-
sami. Svazek je v celém svém průběhu rozvolněný. Je však pozoruhodné, že se v úseku mezi Kroměříží a Lipníkem
nad Bečvou rozbíhá dvěma směry. Ve výčtu jsou uvedeny pouze výrazy zachycené uvnitř tohoto svazku.
Svazek 449.4: ČJA 1, 5B maminka: maměnka, mamička (uvnitř); ČJA 1, 57 kotník: kotík; ČJA 1, 92
pomalu: pomály; ČJA 1, 104 žloutek: žloutko; ČJA 1, 109 podmáslí: podmáslé; ČJA 1, 113 stloukat máslo: stloukat;
ČJA 1, 137 houska: pleténka; ČJA 2, 2 angrešt: egreš, angrešt, agrešla; ČJA 2, 23 rajské jablíčko: paradajka; ČJA
2, 123 kamínek: kamének; ČJA 2, 152 slunce: slunce, slúnce, slúnko, sunko; ČJA 2, 192 hřbitov: kerchov; ČJA 2,
205 poslední dny masopustu: končiny, fašank; ČJA 3, 60 kosa s obloukem: oblouk, hrabice, lepačka, lepák; ČJA
3, 144 zákolník: záosek, zálosek; ČJA 3, 154 otěže pl. (rozdvojené části opratě u udidla): sťahle, stahle; ČJA 4, 40
zelí, gen. sg. n.: zelé; ČJA 4, 57 poli, dat./lok. sg. n.: polu dat. sg., poli lok. sg.; ČJA 4, 74 lese, lok. sg. m.: lesi (též
ČJA 4, 76 kameni, lok. sg. m.; ČJA 4, 77 dni, lok. sg. m.; ČJA 4, 79 na koni, lok. sg. m.; ČJA 4, 80 ohni, lok. sg. m.;
ČJA 4, 81 lokti, lok. sg. m.; ČJA 4, 83 mase, lok. sg. n.); ČJA 4, 202 dobrém, lok. sg. m./n.: dobrém; ČJA 4, 214
bratrově, lok. sg. m./n.: bratrovém; ČJA 4, 254 naším, instr. sg. m./n.: naším (též ČJA 4, 258 našim, dat. pl.); ČJA 4,
269 jednoho, gen. sg. m./n.: jedného, jednoho; ČJA 4, 343 říci, inf.: řéct; ČJA 4, 372 klečel, příč. min. sg. m.: klečal,
klečál; ČJA 4, 384 vlezl, příč. min. sg. m.: vlézl, vléz; ČJA 4, 396 odpočinul, příč. min. sg. m.: odpočinúl; ČJA 4,
411 (je) odejítý / odešl, perf.: odejítý; ČJA 5, 100a ohŕňat: ohrňat, ohŕňat; ČJA 5, 112 večer: večér; ČJA 5, 128
dýchat: dýchat; ČJA 5, 166 žaludek: žaludek; ČJA 5, 186a peří: péří; ČJA 5, 197 stůj, imp.: stoj, stój; ČJA 5, 246
almara: armara; ČJA 5, 250 jídlo: ídlo.

Ve svazku 461.3 je představen výrazný předěl, jehož průběh se v podstatě shoduje s hranicí oddělující ná-
řeční oblast střm. (na západě) od oblasti vm. a slez. (na východě), srov. též PRO D1b (é, ó záp. × ý, í (< ý), ú,
vých.). Svazek obsahuje 13 izoglos, které vymezují rozdíly hláskoslovné a morfologické povahy.
Svazek 461.3: ČJA 1, 86 navléci: navlíct (záp.) × navléct, navléc (vých.); ČJA 3, 217 psík: psejk × psík; ČJA
4, 203 dobrým, instr. sg. m./n.: dobrém × dobrym, dobrím, dobrým (též ČJA 4, 207 dobrým, dat. pl.); ČJA 4, 208
dobrými, instr. pl.: dobréma × dobryma, dobríma, dobrýma; ČJA 4, 242 ní, instr. sg. f.: ňó × ňu, ňú; ČJA 4, 262
tím, instr. sg. m./n.: tém × tym, tým; ČJA 4, 272 jedním, instr. sg. m./n.: jedném × jednym, jedným; ČJA 4, 281
pěti, instr.: pětima × pěti; ČJA 4, 320 volají, 3. os. pl. ind. préz.: volajó × volaju, volajú; ČJA 4, 330 podívej, 2. os.
sg. imp.: podivé × podivaj, podívej, podívaj; ČJA 4, 331 schovej, 2. os. sg. imp.: skové × skovej, skovaj; ČJA 5, 393
pozítří: pozétřku × pozitřku, pozytřku.

Naopak výrazně vyšší počet izoglos (téměř 50) náleží do svazku, jenž rovněž odděluje vm. a slez. nář.
oblast od území střm. nář., ale který ve svém jižním úseku probíhá poněkud východněji (459.3). Svazek je zde roz-
volněný, pokrývá oblast nář. dolských. Soustředěnější navrstvení izoglos zaznamenáváme na vých. okraji toho-
to úseku: linie zde probíhají po vých. hranici dolských nář. a potvrzují tak tezi o přechodovosti těchto dialektů.
Uvedená hranice se ve svém průběhu shoduje s hranicemi bývalých panství v této oblasti (zejména z poloviny
17. století). Na záp. Zlínsku se izoglosy sbíhají. Odtud směřují dvěma směry – jednak splývají s hranicí vm. dia-
lektů mezi Kroměříží a Lipníkem nad Bečvou (srov. též PRO E5: é vých. × í záp.), popř. PRO F6: se záp. × sa
vých.), jednak protínají vých. okrajový úsek střm. nář. (oblast Holešovska).
Svazek 459.3: ČJA 1, 23 malinký: malinký (záp.) × malunký, malučký (vých.);
ČJA 1, 41 mračit se: zhlížet, zhlídat × mračit se, bočit se; ČJA 1, 64 překážet:
zavazet × zavazat; ČJA 1, 110 sýr – tvaroh: ‚naložený domácí sýr‘: sýr × starý sýr;
629
sýr ‚sýr‘ × sýr ‚tvaroh‘, ČJA 1, 207 střešní taška: křidlice, taška × škřidlice, skřidla; ČJA 2, 20 košťál: košťál ×
hloub; ČJA 2, 80 kácet stromy: kácet × kácat; ČJA 2, 84 pařez: pařez × peň, stonek; ČJA 2, 153 vycházet (o slunci):
vycházet × vycházat; ČJA 2, 176 půjčit: pučit, půčit × požčat, pojčit, pojčat; ČJA 2, 183 doprošovat se: doprošovat
se × doprášat se; ČJA 3, 3 výměnkář: výměnkař, výměnkář × výminkař, výminkář; ČJA 3, 46 zhlavík (plužních
koleček): podkladek, zhlavík × náhlavec, podklad, sedlo, šibeňka, hnízdo; ČJA 3, 54 žito: ríž × réž, rež; ČJA 3, 131
horní výstupek na konci oje: kačírek × káčerek; ČJA 3, 183 poklízet dobytek: poklízet, popravovat × poklouzat, ČJA
4, 8 zelí, nom. sg. n.: zelí × zelé (též ČJA 4, 9 cukroví, nom. sg. n.); ČJA 4, 42 cukroví, gen. sg. n.: cukrovího ×
cukrového; ČJA 4, 44 jehly, gen. sg. f.: jehle × jehly (též ČJA 4, 111 včely, nom. pl. f.); ČJA 4, 105 vejce, nom. pl.
n.: vejca × vajca; ČJA 4, 171 kamenech, lok. pl. m.: kameňach, kameňách × kameňoch; ČJA 4, 172 dubech, lok. pl.
m.: dubech, dubach, dubách × duboch; ČJA 4, 173 pekařích, lok. pl. m.: pekařach, pekařích, pekařech × pekařoch;
ČJA 4, 191 vejci, instr. pl. n.: vejcama × vajcama, vajcami; ČJA 4, 200 dobrého, gen. sg. m./n., akuz. sg. m. živ.:
dobrího, dobriho, dobreho × dobrého; ČJA 4, 201 dobrému, dat. sg. m./n.: dobrímu, dobrimu × dobremu, dobrému,
dobrém; ČJA 4, 264 těch, gen. pl.: tech × tych, tých; ČJA 4, 278 čtyři, nom. m. živ.: štyří, štyři × štyře, štyřé; ČJA 4,
319 obracejí, 3. os. pl. ind. préz.: obracijou × obracajou; ČJA 4, 334 přijď, 2. os. sg. imp.: přindi × přiď; ČJA 4,
346 házet, inf. házet × házat; ČJA 4, 348 sázet, inf.: sázet × sadit; ČJA 4, 349 sklízet, inf.: sklízet × sklízat, sklúzat;
ČJA 4, 414 (je/máme) sklizeno, perf.: sklizené × skludzené, skluděné; ČJA 5, 4b házet × házat; ČJA 5, 43 mléko:
mlíko × mléko; ČJA 5, 93 vůl: vůl × vůł; ČJA 5, 112 večer: večír × večer, večér; ČJA 5, 230a vadnout: vadnout ×
vja-, v’a-; ČJA 5, 337 Vylučovací poměr: buď – nebo: buď – (a)nebo × buď – (a)lebo; ČJA 5, 338 Vylučovací
poměr: nebo, jinak: nebo × lebo; ČJA 5, 386 pozdě: pozdě × neskoro; ČJA 5, 389 dnes: (d)neska × (d)neskaj; ČJA 5,
411b postfixy u adverbií: -ka × -kaj.

Předělem, na němž se vrství linie mezi nář. jevy ve vm. oblasti, je též řeka Morava. Představujeme zde
kompaktní svazek probíhající podél jejího toku na území vm. nář. (svazek 460.5 s 12 liniemi). Izoglosy se pak
dále rozbíhají různými směry. Další průběh každé z nich na této mapě nezaznamenáváme.
Svazek 460.5: ČJA 1, 54 nehet: neht, nehet (záp.) × pazour (vých.); ČJA 1, 91 vzbudit: vzbudit × obudit;
ČJA 1, 130 kynout: kysat × kysnout; ČJA 2, 24 petržel: petrželí × petrželé; ČJA 3, 18 stáj pro krávy: chlív × chlév;
ČJA 3, 176 vemeno: vemeno × vymeno; ČJA 3, 215 prasečí: prasečí × prasací; ČJA 3, 250 (holub) vrká: vrká ×
vŕká; ČJA 4, 4 tele, nom. sg. n.: tele × tela; ČJA 4, 34 deště, gen. sg. m.: dýšťa × déšťa; ČJA 4, 96 lidé, nom. pl.
m.: lidi × ludé; ČJA 4, 170 vozech, lok. pl. m.: vozech × vozoch.

Pro další dva svazky rozhraničujících izoglos je příznačné, že na jihu oddělují již. úsek tzv. dolských náře-
čí od ostatních vm. dialektů.
První z těchto svazků, značně rozvolněný v celém svém průběhu, vymezuje sev. a stř. část. vm. nář. s při-
lehlým Holešovskem v protikladu k nářečím slez. a ostatním střm. (452.4). Tvoří jej přes 30 izoglos, které se
shlukují zejména v sev. a stř. části svazku. Sev. průběh svazku se shoduje s hranicí mezi nář. vm. (již.) a slez.
(sev.), stř. úsek pak představuje navrstvení izoglos na území zhruba mezi Lipníkem nad Bečvou a Kroměříží; zá-
roveň leží na rozhraní dvou geomorfologických oblastí: nížinné (na západě) a horské (na východě). Je pozoru-
hodné, že do tohoto svazku náleží i linie-izolexy, jež vymezují výskyt tzv. karpatismů, tj. výrazů souvisících s kar-
patskou valašnickou kolonizací z 15. a 16. stol. (grapa, šutá koza).
Svazek 452.4: ČJA 1, 1 chlapec: ogar, ogara (uvnitř); ČJA 1, 20 líbat se: obtoulat; ČJA 1, 38 tahat za
vlasy: kyčkat; ČJA 1, 70 vřed: vřed; ČJA 1, 74 kloudný: pořádný; ČJA 1, 148 lžíce: užice; ČJA 1, 182 louč: světidlo,
tříska; ČJA 1, 213 špalek: klátek; ČJA 2, 46 světluška: svatojánka; ČJA 2, 56 chlupatá housenka (tmavá): odraz;
ČJA 2, 75 chvojí: chvójí; ČJA 2, 78 jmelí: jemelo, imelo; ČJA 2, 88 jedlá houba: hřib; ČJA 2, 107 vlčí mák: vlčí
mak; ČJA 2, 116 prvosenka: kropáček; ČJA 2, 131 grapa: grapa, zdrapa; ČJA 2, 147 zatáčka: zákrut; ČJA 2, 173
dráteník: dratař; ČJA 2, 179 kornout: kornout; ČJA 2, 199 dračky: drhlačky, drhačky; ČJA 2, 211 úterý: vúterý;
ČJA 2, 217 kulatý: kulovatý; ČJA 2, 226 rozinka: hrozinka; ČJA 3, 43 rádlo: ohrňák; ČJA 3, 133 podjížďka:
podýždě; ČJA 3, 156 udidlo: kuzno, zubno; ČJA 3, 159 pobočnice: pobočky; ČJA 3, 205 koza bez rohů: šutá k.;
ČJA 3, 210 (prase) chrochtá: kňurčí, kručí, krúká, krofká; ČJA 3, 223 drůbež: hyd; ČJA 3, 228 volání na slepice: na
na, ČJA 3, 239 hřad: hřada; ČJA 4, 189 pod okny, instr. pl. n.: okny; ČJA 4, 193 kuřaty, instr. pl. n.: kuřaty; ČJA 5,
143 vítr: v’etr; ČJA 5, 335 Odporovací poměr: než: než.

Druhý svazek izoglos vede směrem severojižním a odděluje nář. jevy střm. (záp.) od jevů vm. a slez.
(vých., srov. svazek 458.3 s přibližně 30 liniemi). Izoglosy se soustředěněji navrstvují pouze v severní, slez. části.
Ve vm. úseku je svazek rozvolněný.
Východně od tohoto seskupení, směrem ke slovenské státní hranici, probíhají přibližně shodným (tj. se-
verojižním) směrem další izoglosy. Patří mezi ně např. linie vymezující protilklad morfologických tvarů substan-
tiv v instr. pl. f. na -ama (záp.) × -ami (vých.), srov. ČJA 4, 195 sviněmi; ČJA 4, 196 husami; ČJA 4, 197 věcmi;
ČJA 4, 198 zdmi; ČJA 4, 199 kostmi.
Svazek 458.3: ČJA 1, 9 milý, milá: chlapec, děvče (záp.) × galán, galánka, frajer,
frajerka (vých.); ČJA 1, 16 svobodná matka: zmrhalka × závitka; ČJA 1, 25/222.4 chovat (dítě):
chovat × pěstovat; ČJA 1, 150 kvedlačka: šprudl- × švrl-; ČJA 1, 179 kosinka: kosinka, peroutka ×
křídlo; ČJA 1, 187 strop: podlaha × poval, tla; ČJA 1, 212 dřevník: šopa × kolně; ČJA 2, 8 štěpovat

630
(strom): štěpovat × štěpit, štípit; ČJA 2, 10 slupka: šupka × kože; ČJA 2, 21 hrachový lusk: luska, lusk × struk;
ČJA 2, 32 žluva: žluva × vlha; ČJA 2, 110 pampeliška: pampeliška × májíček, pléška; ČJA 2, 153 vycházet (o
slunci): vycházat × vychodit; ČJA 2, 202 pápěrka: stonek, ostenka × spinka, špenka; ČJA 2, 203 brk: brk × brko;
ČJA 3, 4 výměnek: výměna, výminka × výměnek, výminek; ČJA 3, 136 oplen: násad × obrtel m.; ČJA 3, 162
kolečko na vožení hlíny: kolečka plt. × táčky plt.; ČJA 3, 169 jalovice: jalůvka × telička; ČJA 3, 206 (koza) se prská:
prčí se × honcuje, honí se, hóní se; ČJA 4, 63 dceři, dat. sg. f.: dcéři × dcéře; ČJA 4, 174 nožích, lok. pl. m.: nožach,
nožách, nožích × nožoch; ČJA 4, 363 zábst, inf.: zíbst × ozíbat; ČJA 5, 16a plíce: plíce × plúce; ČJA 5, 49 sekyra:
sekera × sekyra, sekira; ČJA 5, 53a malina: malena × malina; ČJA 5, 321 mravenec: brablenec × bravenec; ČJA 5,
379 dolů: dule, důle × nadul, dolu; ČJA 5, 400 snadněji: levň-, snadň- × lehč-.

Území dolských nářečí je však zároveň oblastí, jíž prochází část rozvolněného izoglosového svazku dělí-
cího vm. nář. oblast na část severozápadní a jihovýchodní (457.3). Svazek protíná vm. nář. teritorium na pruhu
území mezi Mikulovem a Vsetínem a zahrnuje více než 20 izoglos převážně lexikální povahy. Zjištěné diference
zde zpravidla spadají do věcněvýznamových okruhů „polní zemědělské práce“ a „zemědělské nářadí a nástroje“.
Svazek 457.3: ČJA 1, 39 prostovlasý: vlasatý, s holou hlavou (sz.) × střapatý (jv.); ČJA 1, 52 záda: (h)řbet ×
chrbet, křibet; ČJA 1, 65 neporaz: sval × zval; ČJA 1, 147 sběračka: šufánek × žufánek; ČJA 1, 151 struhadlo:
struhátko × struhadlo; ČJA 1, 152 květináč: pernice, hrnec × kvítňák; ČJA 2, 12 třást: třepat × třást; ČJA 3, 63
ručka u travní kosy: ručka, roučka × klučka; ČJA 3, 78 ošití bijáku: ohlávka × ohlávek, ohlav; ČJA 3, 102 hrabiště:
hůlka × hrabisko; ČJA 3, 103 příčný trámek hrabí: zhlavík, klátek, sloupec × váleček; ČJA 3, 135 šárka: poduštice ×
poduška; ČJA 3, 145 podložka u zákolníku: žabka × plíšek, motyčka, platle, platlík, káčírek, plíškový záosek,
čepička, klapka; ČJA 3, 166 opruh u nůše: cíp, trháček, úzek × tráček; ČJA 3, 188 voznice (na močůvku): lejta ×
lajta; ČJA 3, 197 hřebelec: (h)řebelec × česák; ČJA 3, 202 nalevo!: tihy × hajs, k sobě, pihy; ČJA 3, 203 napravo!:
hot × hat, čale, hokča; ČJA 4, 389 rostl, příč. min. sg. m.: růstl × růstu; ČJA 4, 390 četl, příč. min. sg. m.: čtl × čtu,
četu; ČJA 5, 28 vozík: vozék, vozýk × vozík; ČJA 5, 31 lesík: lesék, lesýk × lesík; ČJA 5, 44c uhlí: uhlí × uhlé; ČJA
5, 155 koule: kule × gule.

Nahromadění izoglos registrujeme rovněž na pomezí mezi severní (valašskou a jižní (slováckou) pod-
skupinou vm. nář. (svazek 454.4). Linie, shlukující se zejména v již. úseku svazku, protínají pruh území mezi
Kroměříží a Uherským Brodem. Svazek tvoří přes 40 izoglos, které oddělují protiklady zpravidla lexikální po-
vahy. Izoglosy se pak dále rozcházejí různými směry: zaznamenáváme pouze jejich shodný (paralelní) průběh
na valašsko-slováckém předělu.
Svazek 454.4: ČJA 1, 2 děvče: cérka (sev.) × děvčice (již.); ČJA 1, 5B maminka: maměnka × mamička; ČJA
1, 8 vrstevník: vrstevník × rovník; ČJA 1, 115 tlukadlo: tlouk × kotůlka; ČJA 1, 127 truhla na mouku: žingle, žigle ×
moučnice; ČJA 1, 154 židle: stolek × legátka; ČJA 1, 202 omítat: obmítat × zmítat; ČJA 1, 208 okap: okap × odkap;
ČJA 1, 213 špalek: nátoň × klátek; ČJA 2, 43 brouci: brouci × škrobáci; ČJA 2, 48 kobylka: kobylka × kůň; ČJA 2,
49 vážka: hadí hlava × sklenář; ČJA 2, 63 červ (v ovoci): chrobák × červík; ČJA 2, 68 les: hora × les; ČJA 2, 71
modřín: dřín × břím; ČJA 2, 79 suchý strom: souška × suchár; ČJA 2, 80 kácet stromy: stínat × kácat; ČJA 2, 83
dobývat pařezy: kučovat × kopat; ČJA 2, 111 sedmikráska: jiskerka, šešetka × sedmikráska; ČJA 2, 205 poslední
dny masopustu: končiny × fašank; ČJA 3, 5 čeleď: čeleď, čeledíni, chasa × služební; ČJA 3, 22 chlívek
pro vepře: chlévec × chlévek; ČJA 3, 27 tyčka v plotě: týčka × šprle; ČJA 3, 28 podélný trámek v plotě: rýgl × lata;
ČJA 3, 49 paprsek u bran: podbranek × paprsek; ČJA 3, 59 nádobka na brousek: kĺbík, kúbík × kŕbík; ČJA 3, 62
roženec: roženec × rožek, háček; ČJA 3, 96 místnost, kam se ukládá zrno: hůra × komora; ČJA 3, 102 hrabiště:
hůlka × hrabisko; ČJA 3, 103 příčný trámek hrabí: sloupec × váleček; ČJA 3, 111 brambor: zemňák × erteple f.;
ČJA 3, 152 koňský postroj: šíry × kšíry; ČJA 3, 160 pohřbetník: zvršina × zvršec; ČJA 3, 161 jařmo: jařmice ×
jařmo; ČJA 3, 172 klapky na oči: blendy × klapky; ČJA 4, 315 nosí, 3. os. sg. ind. préz.: nosý × nosí; ČJA 4, 357
zapomenout, inf.: zapom’et × zapomnět; ČJA 5, 28 vozík: vozýk × vozík; ČJA 5, 29 zítra: zýtra × zítra; ČJA 5, 31
lesík: lesýk × lesík; ČJA 5, 393 pozítří: pozytřku × pozítřku.

Navrstvení rozhraničujících linií registrujeme též ve stř. úseku vm. nář. na území mezi Vsetínem a Uherským
Brodem (svazek 451.5 s téměř 30 izoglosami). Svazek, poněkud rozvolněný, tak dělí vm. nář. areál do tří úseků
(severního, středního a jižního).
Svazek 451.5: ČJA 1, 1 chlapec: ogara (uvnitř); ČJA 1, 6 dědeček: dědáček; ČJA 1, 7 babička: baběnka;
ČJA 1, 31 sedět na bobku: čopět; ČJA 1, 58 kulhat: chrómat; ČJA 1, 115 tlukadlo: tlouk, tloučko, hůlka; ČJA 1,
192 zamknout: zamčít; ČJA 2, 20 košťál: hĺb; ČJA 2, 47 slunéčko sedmitečné: Majdalenka; ČJA 2, 87 kapradí:
papradí; ČJA 2, 96 borůvka: brusinka; ČJA 2, 110 pampeliška: pléška; ČJA 2, 121 větší plochý kámen: šlechta;
ČJA 2, 147 zatáčka: okluk; ČJA 2, 152 slunce: slnko; ČJA 2, 159 hřmí: hřimí; ČJA 2, 161 probříslo, prohříslo,
províslo; ČJA 3, 78 ošití bijáku: ohlav m.; ČJA 3, 80 svorník cepu: svora; ČJA 3, 120 žebřiňák: gréfňák; ČJA 3, 121
vrchní bidlo žebřin: gréfa; ČJA 4, 316 nosí, 3. os. pl. ind. préz.: nosíja; ČJA 4, 317 rozumějí, 3. os. pl. ind. préz.:
rozumíja; ČJA 5, 305 dřevěný: dřevěnný; ČJA 5, 354 Citové částice: vždyť, však: veď.

631
 Jako jádro areálu s osobitými nářečními znaky se ve vm. oblasti vyděluje také Břeclavsko. Je vymezeno
zhruba 40 liniemi, jež se sbíhají do kompaktního svazku na západě areálu (456.4). V sev. a zejména sv. úseku se pak
svazek značně rozvolňuje a pokrývá oblast jižní, tj. slovácké podskupiny vm. nář. Lexikální dialektismy jsou
zde často blízké dialektismům západoslovenským.
Svazek 456.4: ČJA 1, 26 šidítko: cucek (uvnitř); ČJA 1, 33 koulovat se: gulovat se; ČJA 1, 34 klouzat se:
klzat se; ČJA 1, 44 nahlížet: nahlédat; ČJA 1, 68 boule: guča; ČJA 1, 106 škraloup: kože; ČJA 1, 123 škvařit:
vypouštět, vyškvračovat; ČJA 1, 126 měchuřina: buben; ČJA 1, 136 patka chleba: skrojek; ČJA 2, 25 stroužek
česneku: štrouček; ČJA 2, 27 krtinec: krtičňák; ČJA 2, 36 střízlík: oříšek; ČJA 2, 38 špaččí budka: budka; ČJA 2,
58 škvor: uchovář; ČJA 2, 78 jmelí: melí; ČJA 2, 86 mlází: mladina; ČJA 2, 93 nejedlá, jedovatá houba: prašivka;
ČJA 2, 119 keř černého bezu: hural; ČJA 2, 134 potok: járek; ČJA 2, 155 větrný vír: víchorec; ČJA 2, 164 náledí:
poledovice; ČJA 2, 197 kuželka: kolek; ČJA 2, 228 křížaly: šušenky; ČJA 3, 4 výměnek: výminka; ČJA 3, 18 stáj pro
krávy: maštal; ČJA 3, 23 žlab pro prasata: hrant, hrantík; ČJA 3, 32 úvrať: úvratí; ČJA 3, 46 zhlavík (plužních
koleček): sedlo; ČJA 3, 60 kosa s obloukem: oblouk; ČJA 3, 156 udidlo: klzno; ČJA 3, 161 jařmo: krpač; ČJA 3,
187 močůvka: močovice; ČJA 3, 242 (husa) kejhá: gagoce; ČJA 4, 164 Prachaticím, dat. pl. f.: Prachaticám; ČJA 4,
165 psy, akuz. pl. m.: psů (též ČJA 4, 166 pekaře, akuz. pl. m.; ČJA 4, 167 syny, akuz. pl. m.; ČJA 4, 168 hosty,
akuz. pl. m.); ČJA 4, 270 jednom, lok. sg. m./n.: jedném; ČJA 4, 350 hořet, inf.: hořat.

Oblast slezských nářečí je prostoupena několika svazky izoglos. Tyto svazky jednak vymezují slezská ná-
řečí jako celek v komplexu dialektů českého národního jazyka, jednak člení slezskou nářeční oblast do dílčích
areálů, zpravidla se překrývajících s územím tradičních podskupin slez. nář. Průběh izoglosových svazků je tu
namnoze starobylý. Sahá až do období formování českého státu na sklonku 1. tisíciletí (srov. průběh hranice po-
děl řeky Ostravice, která byla předělem moravsko-slezským, později hranicí mezi olomouckým a vratislavským
arcibiskupstvím nebo záp. hranicí Těšínského knížectví).
Nejostřejším předělem je západní hranice slezských nářečí. Kompaktnost izoglosového svazku, který ten-
to předěl vymezuje, souvisí mj. s tím, že uvedená hranice byla současně hranicí jazykovou (oddělovala oblast
osídlenou německy mluvícím obyvatelstvem už od dob středověké kolonizace). Význam zde měly zřejmě i pří-
rodní hranice tvořené hřebeny hor (srov. západní průběh izoglosových svazků 453.3, 456.3, 460.2 a 462.3).
Výrazné seskupení izoglos zaznamenáváme podél nářeční hranice slezsko-východomoravské (svazek
456.3, přes 80 izoglos). Tímto předělem je vymezen základní rozdíl mezi nář. skupinou slez. a vm., a to na jedné
straně zánik opozice fonologické kvantity (slez. nář.), na druhé straně její zachování (vm. nář.), srov. mapu PRO
A1a. Existují diference, mezi nimiž probíhá hranice právě po tomto předělu, srov. linii, jež reprezentuje kromě
opozice prasatí × prasací ještě dalších přibližně dvacet rozdílů.
Svazek se však povětšinou rozvolňuje, jeho osou ale zůstává nářeční hranice slez.-vm. Na již. okraji tohoto
svazku se vrství linie dalších pravidelných hláskoslovných diferencí, a to rozdílné výsledky vývoje palatalizace:
ne (již.) × ňe (sev.), srov. mapu PRO D4, de, te (již.) × ďe, ťe (sev.), srov. mapu PRO D5a.
Svazek 456.3: ČJA 1, 2 děvče: děvucha (sv.) × děvče, cérka (jz.); ČJA 1, 28/220.9 panenka: lalka ×
panna; ČJA 1, 78 kalhoty: galety, galaty × gatě; ČJA 1, 102 okurka: ogurka × oharek; ČJA 1, 121 ledviny:
nerky × ledviny, obličky; ČJA 1, 129 ošatka: slaminka, slamjánka × slaměnka, okřín; ČJA 1,
147 sběračka: naběračka, velká ležka × šufánek; ČJA 1, 152 květináč: látka × střep, pernice, květník; ČJA 1,
154 židle: stolek × stolička, sesle, lenošek; ČJA 2, 27 krtinec: kretinec × krtinec; ČJA 2, 29 potkan, krysa:
šťur, velká myš × potkán, německá myš; ČJA 2, 36 střízlík: čížek, stříž × plotníček; ČJA 2, 48 kobylka:
koník, koníček × kůň, kobylka; ČJA 2, 53 ovád: búk × hovado; ČJA 2, 58 škvor: štipka, vidličkař × škvor;
ČJA 2, 74 kůra: koruna × kůra; ČJA 2, 172 kovárna: kuzňa × kovárna; ČJA 2, 178 lacinější: lacnější × lacinší;
ČJA 2, 186 hlavní nedělní mše: velká × hrubá; ČJA 2, 196 chodit na besedu: na besedy × na besedu;
ČJA 2, 228 křížaly: pečky × štěpány, křížalky; ČJA 3, 16 perna: humenice, sousek × přístodůlek, přístodolek;
ČJA 3, 29 vrátka v plotě: dvérka, dvérce, vrátka × bránka; ČJA 3, 71 kolík na utahování povřísla:
knebel × knutel; ČJA 3, 78 ošití bijáku: kapice × náhlavek; ČJA 3, 86 osina: fous, ost f. × ostina; ČJA 3, 102
hrabiště: hrabisko × hůlka; ČJA 3, 115 ohníček na poli: ohníček × oheň; ČJA 3, 128 brzdicí špalek: klápetek, klápeť
× klátek; ČJA 3, 139 rozporka: brdco × brdečko, brdce; ČJA 3, 140 závlačka u řetízku: kneblík, stuhel × vroublík,
křížík; ČJA 3, 141 střední kování na rozporce: kapice, šlifa, šlufa × cuchta; ČJA 3, 144 zákolník: záosník × zákolník,
záosek; ČJA 3, 154 otěže: cígle × stihle, stahle, sťahle; ČJA 3, 173 (kráva) se čistí: snáží se × čistí se, vychraňuje se;
ČJA 3, 179 (kráva) bučí: ryčí × bučí, bečí; ČJA 3, 197 hřebelec: hřebelco × hřebelce, (h)řebelec; ČJA 3, 215
prasečí: prasatí × prasací, prasečí; ČJA 3, 218 psice: suka × fena; ČJA 3, 232 vejce: vajco × vejce, vajce; ČJA 3,
247 kačer: kačer × káčer; ČJA 4, 39 kuřete, gen. sg. n.: kuřaťa × kuřete, kuřate; ČJA 4, 61 míse, dat. sg. f.: mise ×
misi; ČJA 4, 92 synové, nom. pl. m.: synove × syni; ČJA 4, 93 učitelé, nom. pl. m.: učitele × učiteli; ČJA 4, 94
předsedové, nom. pl. m.: předsedove × předsedi, předsedé; ČJA 4, 122 sousedů, gen. pl. m.: souseduv × sousedů
(též ČJA 4, 124 schodů, gen. pl. m.; ČJA 4, 126 vlasů, gen. pl. m.; ČJA 4, 128 hostí, gen. pl. m.; ČJA 4, 131 (do
těch) časů, gen. pl. m.); ČJA 4, 209 bratrův, nom. sg. m.: bratrův × bratrů; ČJA 4, 214 bratrově, lok. sg. m./n.:
bratrovým, bratrovém; ČJA 4, 239 něm, lok. sg. m./n.: nim × něm; ČJA 4, 270 jednom, lok. sg. m./n.: jednym × jed-

632
nem, jedném; ČJA 4, 287 čtu, 1. os. sg. ind. préz.: čítám × čtu; ČJA 4, 309 posýpá, 3. os. sg. ind. préz.: posypuje ×
posýpá; ČJA 4, 379 sil, příč. min. sg. m.: sil, s’al, s’ol × sel; ČJA 4, 384 vlezl, příč. min. sg. m.: vlez × vléz; ČJA 4,
386 pásl, příč. min. sg. m.: pas, pos × pás; ČJA 4, 387 mohl, příč. min. sg. m.: muh × moh; ČJA 4, 388 kvetl: kvitnul
× kvít; ČJA 4, 400 začala, příč. min. sg. f.: začla × začala; ČJA 4, 407 vzatý: vzatý × vzítý; ČJA 4, 409 zasazený:
zasadzený × zasazený, zasaděný; ČJA 4, 410 snědený: zjedzený × snězený; ČJA 4, 414 (je/máme) sklizeno, perf.:
skludzené × sklizené, skluděné; ČJA 4, 427 není, 3. os. sg. ind. préz.: néni × něni; ČJA 5, 138a sláma: slama ×
sláma; ČJA 5, 139a kráva: krava × kráva; ČJA 5, 145 křída: krejda × křida, krida; ČJA 5, 168 děravý: ďuravy ×
ďó-, ďúravý; ČJA 5, 200 motor: motor × motór; ČJA 5, 202 peníze: penize × peníze; ČJA 5, 208 stůl: stul × stůl;
ČJA 5, 210 hnůj: hnuj × hnůj; ČJA 5, 225b nemocný: němocný × nemocný; ČJA 5, 231 pata: pjata × pata; ČJA 5,
246 almara: almara × armara; ČJA 5, 258b ovoce: ovoce f. × ovoc f.; ČJA 5, 343 Podmínkové přípustkové věty:
choť by × (i) kdyby; ČJA 5, 344 Příčinné věty: bo × protože, lebo; ČJA 5, 408 sotva: bodej × sotvá.

Další svazek izoglos probíhá slez. nář. oblastí podél její záp. hranice, na jihu se odklání směrem na východ
a vede zhruba územím podél dřívější zemské hranice moravsko-slezské (svazek 453.3 s téměř 30 izoglosami).
S průběhem zemské hranice však splývají rozhraničující linie jen ojediněle, srov. např. rozdíly v označení dna
vozu (ČJA 3, 146): spodek (sz.), spodňárka (sv.) × spodnice. Ve většině případů se izoglosy překrývají v již. úseku
svazku. Shodují se tak s průběhem jednoho ze základních diferenčních jevů v oblast slez. nář., a to rozdílu ďe,
ťe, se, ze (již.) × dz’e, c’e, s’e, z’e (sev.), srov. PRO D5b. Rozvolněný svazek pokrývá pruh území na sev. až
k Hlučínsku, na východě přesahuje k hranici oddělující přechodová nář. čes.-pol.
Svazek 453.3: ČJA 1, 1 chlapec: synek (sv.) × ogar (jz.); ČJA 1, 70 vřed: vřid × vřed, břed; ČJA 1, 109
podmáslí: syrovátka, srvátka × podmáslí; ČJA 1, 116 řezník: masář × řezník; ČJA 1, 170 bidýlko nad kamny:
žerdka × bidlo; ČJA 1, 181 rozsvítit: rožnout × rozžít, rozžat; ČJA 2, 2 angrešt: kudlačka × chlupáč, jahůdka; ČJA
2, 39 vrabec: vrábel × vrabec; ČJA 2, 193 hrobník: kopidol × hrobař; ČJA 3, 70 povříslo: provislo, provuslo ×
províslo; ČJA 3, 106 jetel: šťudlek, končina × jetelina, dětělina; ČJA 3, 146 dno vozu: spodek, spodňarka ×
spodnice; ČJA 3, 164 opěradlo trakaře: řbet, bránka × žebřík; ČJA 3, 173 (kráva) se čistí: snáží se × čistí se,
vychraňuje se; ČJA 4, 87 kočkou, instr. sg. f.: kočkum × kočku, ČJA 4, 97 ptáčci, nom. pl. m.: ptáčky × ptáčci;
ČJA 4, 246 si: se × si, sobě; ČJA 4, 323 nos, 2. os. sg. imp.: nos’ × nos; ČJA 4, 390 četl, příč. min. sg. m.: čital × čtl,
čnul, čitol; ČJA 5, 71a pozor: pozur × pozor; ČJA 5, 72b pohřeb: pohřib × pohřeb; ČJA 5, 119 roh: ruh × roh; ČJA
5, 180a vlaštovka: -uvka × vlaštovka; ČJA 5, 226c prosba: proz’ba × prozba; ČJA 5, 241 udit: ludit × udit; ČJA 5,
350 Konstrukce šel k pekaři: šel do pekařa × šel k pekaři; ČJA 5, 370 kam: kaj × kde; ČJA 5, 372 kudy: kaj × kde,
hde; ČJA 5, 373 sem: hev × sem.

Svazkem izoglos je zřetelně vymezena oblast nářečí jižní (frenštátské) podskupiny a přilehlý okraj nář.
vm. (svazek 448.3 s přibližně 30 izoglosami). Projevuje se zde patrně iradiační působení mluvy měst Příbora
a Štramberka. Linie se shlukují zejména ve střední části svazku. Přesah směrem na sv. okraj vm. nář. je zastou-
pen zejména morfologickým tvarem gen. pl. m. a f. s koncovkou -ích, např. vlasích, slzích, husích. K vymezení
hraničních území srov. komentáře k svazkům 453.3, 456.3 a 462.3.
Svazek 448.3: ČJA 1, 22 dítě: dítě (uvnitř) × děťo (vně); ČJA 1, 113 stloukat máslo: dělat m. × stloukat,
tlouct; ČJA 1, 136 patka chleba: paníček × skrojek, dokrojek; ČJA 1, 158 věšák: rechle × lištva; ČJA 1, 5 bouchoř:
kocour × houser, kozák; ČJA 2, 9 bubák (uschlý zbytek květu na spodu jablka): očko × muška, šušeň; ČJA 2, 59
štěnice: bleštice × blošťka, ČJA 2, 108 svlačec: sladec × slatec; ČJA 2, 171 pohodný: dráč × dřík; ČJA 2, 176
půjčit: pojčit × pojčat, požčat; ČJA 3, 42 potykač: kohoutek, kokotek × hák; ČJA 3, 59 nádoba na brousek: krbel ×
krbík, krblík; ČJA 3, 99 kupka sena: stožek × kopka; ČJA 3, 196 výmět koně: kobylanec × kobylinec; ČJA 4, 73
voze, lok. sg. m.: vozu × voze, vozi (též ČJA 4, 74 lese, lok. sg. m., ČJA 4, 83 mase, lok. sg. n.); ČJA 4, 126 vlasů,
gen. pl. m.: vlasích × vlasuv, vlasí; ČJA 4, 128 hostí, gen. pl. m.: hostích × hostuv, hosťů; ČJA 4, 129 koní, gen. pl.
m.: koních × koní; ČJA 4, 141 koz, gen. pl. f.: kozích × koz, kozí (též ČJA 4, 142 slz, gen. pl. f.; ČJA 4, 143 mís,
gen. pl. f.; ČJA 4, 145 mezí, gen. pl. f.); ČJA 4, 144 sukní, gen. pl. f.: sukních × sukní (též ČJA 4, 146 hus, gen. pl.
f.); ČJA 4, 148 konví, gen. pl. f.: konvích × konev, konví; ČJA 4, 335 nezlobme, 1. os. pl. imp.: nezlobma ×
nezlobmy, nezlobme; ČJA 4, 344 kvést, inf.: květnút × kvitnut, kvéct; ČJA 4, 345 ukrást, inf: ukract × ukrást; ČJA 5,
7 hřát: hřét × hřít, hřit.

Výrazný předěl představuje svazek, který probíhá po záp. hranici slez. nář., pokračuje po sev. okraji záp.
hranice vm. nář. a podél řeky Bečvy směřuje na jv. Vsetínsko (svazek 462.3, přes 30 izoglos). Je předělem, jehož
průběh spadá až do 13. stol.: shoduje se též s průběhem jedné z historických cest.
Svazek 462.3: ČJA 1, 144 mýt: umývat (jz.) × pomývat (sv.); ČJA 1, 151 struhadlo: stroužek ×
struhálko; ČJA 1, 187 strop: podlaha, tla, tlo × poval; ČJA 1, 204 krokev: krov × krokva; ČJA 2,
6 chumáč ovoce na stromě: kyča, čaša × střapec, guča, hafel; ČJA 2, 26 krtek: krtice × kret; ČJA 3, 20 jesle:
žebřík, žebř × strzub, jasla; ČJA 3, 106 ranec (trávy): noše × břemeno, dřemeno; ČJA 3, 181 (kráva) trká:
trká, tŕče × bode; ČJA 3, 188 voznice (na močůvku): lejta, lajta × bečka; ČJA 3, 212 (svině je) sprasná:sprašná ×
sprasná; ČJA 4, 41 stavení, gen. sg. n.: stavení × staveňá; ČJA 4, 153 dnům, dat. pl. m.: dňum × dňom; ČJA 4, 362
chtít, inf.: chtět × chcet; ČJA 4, 384 vlezl, příč. min. sg. m.: vlezl × vlez; ČJA 4, 385 jedl, příč. min. sg. m.:

633
jedl × jed; ČJA 4, 386 pásl, příč. min. sg. m.: pásl × pas, pás; ČJA 4, 387 mohl, příč. min. sg. m.: mohl × moh, muh;
ČJA 4, 388 kvetl, příč. min. sg. m.: kvetl × kvitnul, kvét; ČJA 4, 389 rostl, příč. min. sg. m.: rostl, růstl × rost, růst,
rust; ČJA 4, 390 četl, příč. min. sg. m.: čtl × čital, čnul, čnúl; ČJA 4, 392 plivl, příč. min. sg. m.: -plul × pluvnul;
ČJA 4, 419 dostal jsi, 2. os. sg. m. min. č.: dostals × dostal jsi; ČJA 4, 421 (nesl) bych, 1. os. sg. kond. přít.: bych ×
já by; ČJA 4, 422 (nesl) bys, 2. os. sg. kond. přít.: bys × bysi; ČJA 4, 424 stoje, přech. přít. sg. m.: stoja × stojaci;
ČJA 5, 97a plno: plno × pylno; ČJA 5, 174 namířit: namířit × naměřit; ČJA 5, 211 můra: můra × mora; ČJA 5, 225a
neděle: neděla × něděla; ČJA 5, 342 Přípustkové věty: třeba(s), i když × choť; ČJA 5, 405 také: taky, také × též.

Nejvýraznějším svazkem vyskytujícím se v areálu slez. nář. je předěl, který vyděluje západní (opavskou)
podskupinu (svazek 460.2 s více než 70 izoglosami). Hraniční linie se zde navrstvují především v jeho záp. a vých.
úseku. Průběh vých. předělu spadá do středověku: shoduje se s vých. hranicí bývalého Opavského knížectví.
Izoglosový svazek se ve svém průběhu shoduje s linií vyčleňující základní hláskoslovný jev, jímž se nářečí
opavské podskupiny liší od sousedních slez. dialektů, a to změnou dz’e, c’e, s’e, z’e (dz’i, …) v dže, če, še, že
(dži, …), srov. PRO D5c.
Svazek 460.2: ČJA 1, 36 pěšinka (ve vlasech): rynka (uvnitř); ČJA 1, 59 hůl: kyj, ČJA 1, 61 pospíchat:
uvíjat se; ČJA 1, 62 rychle: hvito; ČJA 1, 71 spalničky: mozgry; ČJA 1, 73 hubený: suchý; ČJA 1, 79 na kličku: na
kyčku; ČJA 1, 98 jíška: zápařka; ČJA 1, 100 knedlík: halečka; ČJA 1, 103 skořápka (vaječná): šlupina; ČJA 1, 105
míchaná vejce: smažinka; ČJA 1, 115 tlukadlo: tlouček; ČJA 1, 119 vepřové maso: braové m.; ČJA 1, 127 truhla na
mouku: židle; ČJA 1, 129 ošatka: slaminka; ČJA 1, 135 skrojek chleba: sklípek; ČJA 1, 138 drobty: otrusinky; ČJA
1, 146 konvička na mléko: konévka; ČJA 1, 147 svěračka: šeblefla; ČJA 1, 148 lžíce: ležka; ČJA 1, 155 opěradlo:
hřbet; ČJA 1, 156 stolička: ryčle; ČJA 1, 173 pec: pekarská pec, pekarský pec; ČJA 1, 201 nevypalovaná cihla:
poce; ČJA 1, 218 rez: zarza; ČJA 2, 4 švestka: slíva; ČJA 2, 8 štěpovat (strom): štěpit, revit; ČJA 2, 12 třást: chvít,
chvját; ČJA 2, 27 krtinec: kretůvka; ČJA 2, 33 sýček: kalous; ČJA 2, 56 chlupatá housenka (tmavá): otlačisko, otlak;
ČJA 2, 80 kácet stromy: valit; ČJA 2, 114 blatouch: volské oko; ČJA 2, 189 kněz: kniz; ČJA 2, 192 hřbitov: krchovo;
ČJA 2, 200 drát peří: dřít; ČJA 2, 201 doderky: pobaba; ČJA 3, 124 líšeň: lučně; ČJA 3, 141 střední kování na
rozporce: kapice; ČJA 3, 152 koňský postroj: struj; ČJA 3, 170 (kráva) se běhá: voluje; ČJA 4, 6 pole, nom. sg. n.:
polo; ČJA 4, 66 Máně, dat. sg. f.: Máně; ČJA 4, 78 ve dne, lok. sg. m.: ve dňo; ČJA 4, 175 polích, lok. pl. n.:
polach, poloch (též ČJA 4, 176 oknech, lok. pl. n.; ČJA 4, 177 prsou, lok. pl. n.; ČJA 4, 178 kravách, lok. pl. f.; ČJA
4, 179 kozách, lok. pl. f.; ČJA 4, 180 nohavicích, lok. pl. f.; ČJA 4, 181 kostech, lok. pl. f.; ČJA 4, 182 rukou, lok.
pl. f.); ČJA 4, 183 voly, instr. pl. m.: voloma (též ČJA 4, 184 sousedy, instr. pl. m.; ČJA 4, 185 pekaři, instr. pl. m.;
ČJA 4, 186 noži, instr. pl. m.; ČJA 4, 189 pod okny, instr. pl. n.; ČJA 4, 190 poli, instr. pl. n.; ČJA 4, 191 vejci,
instr. pl. n.; ČJA 4,192 staveními, instr. pl. n.; ČJA 4, 193 kuřaty, instr. pl. n.; ČJA 4, 194 kravami, instr. pl. f.; ČJA
4, 195 sviněmi, instr. pl. f.; ČJA 4, 197 věcmi, instr. pl. f.; ČJA 4, 198 zdmi, instr. pl. f.); ČJA 4, 220 makový koláč,
jetelové semeno: jetelovo s.; ČJA 4, 226 Tichých, nom. pl.: Ticheho; ČJA 4, 316 nosí, 3. os. pl. ind. préz.: nošu;
ČJA 4, 317 rozumí, 3. os. pl. ind. préz.: rozumju; ČJA 4, 321 vědí, 3. os. pl. ind. préz.: věďu; ČJA 4, 343 říci, inf.:
řec; ČJA 5, 8 sít: s’it; ČJA 5, 87 švec/ševce, gen. sg.: švec/švece; ČJA 5, 279a střevo: čevo; ČJA 5, 338 Vylučovací
poměr: ovak; ČJA 5, 345 Účelové věty: až by; ČJA 5, 365 Srovnání ve frazeologizovaných spojeních: má ruce jako
led: ani; ČJA 5, 375 všude: všudy.

Velmi silné navrstvení izoglos se objevuje ve stř. sz.-jv. pásu slez. nář. (svazek 455.3 s téměř 250 liniemi je
zároveň nejsilnějším svazkem na území českého národního jazyka). Na jih a jv. od Ostravy se nachází území
dialektů východní (ostravské) podskupiny. Záp. okraj předělu je vymezen řekami Opavou (v sz. části, zhruba po
Ostravu) a Ostravicí (od Ostravy na jv. ke státní hranici se Slovenskem). Seskupení linií, které tudy prochází, odráží
zdejší dřívější poměry, zejména politickou jednotu s Těšínskem v 15. a 16. stol. Izoglosy se shlukují především v
úseku od města Ostravy na jih a jihovýchod, na severu se rozbíhají různými přesahy na severozápad. Ostrá hranice
již. poloviny svazku je podmíněna povahou terénu, prochází hlubokým údolím mezi vysokými horskými hřbety.
Paralelní průběh mají i izoglosy vymezující základní diferenční hláskoslovné znaky uvnitř slez. nář., a to protiklad
oN, eN (záp.) × uN, yN (vých.), srov. mapu PRO E7, a a (< á, záp.) × o (vých.), srov. mapu PRO E8.
Uvedený předěl plynule přechází na východě v západní hranici přechodových nářečí česko-polských. Ta je
zde vyjádřena kompaktním navrstvením izoglos, jen v sev. úseku se izoglosy opět rozbíhají sz. a sev. směrem. Vede
tudy hranice mezi pravidelnými hláskoslovnými obměnami bje, pje × b’e, p’e, srov. mapy PRO B5a, dále mezi dz’e,
c’e, s’e, z’e (dz’i, …) (záp.) × dźe, će, śe, źe (dźi, …) (vých.), srov. PRO D5d, a předělem mezi l, ł (záp.) a l, „
(vých.), srov. PRO E4b. Tentýž průběh má také izoglosa v souboru map pravidelných regionálních obměn, která
souhrnně vyznačuje záp. hranici nářečních jevů polského typu – 1. relikty nosovek, 2. g, 3. k’i, 4. typ p’ec, ňeśe, 5.
typ krova (vše vých.), srov. PRO F5.
Svazek 455.3: ČJA 1, 51 velikánský: velucný (záp.) × velkucný (vých.); ČJA 1, 52 záda: hřbet × pleca; ČJA
1, 53/220.1 prst: prst × palec; ČJA 1, 61 pospíchat: pospíchat × spíchat; ČJA 1, 67 uhodit se: piznout se × řnout se;
ČJA 1, 83 šle: šíry, šráky × hozentregy; ČJA 1, 70 vřed: vřid × vřud; ČJA 1, 92 pomalu: pomaly × pomalu; ČJA 1,
96 nudle × nygle; ČJA 1, 101 kyselé zelí: kyselé z., kyslé z. × kvasné z.; ČJA 1, 104 žloutek: žultek × žultko; ČJA 1,

634
106 škraloup: kožich, baran × skura; ČJA 1, 107 kyselé mléko: kyška × kvasné m.; ČJA 1, 121 ledviny: nerky ×
nyrky; ČJA 1, 122 škvarek: šperka, (o)škvarek × špyrka; ČJA 1, 126 měchuřina: pucheřina × pachařina; ČJA 1, 128
sítko (na mouku): sítko × přetaček; ČJA 1, 135 skrojek chleba: skrojek × skrovek; ČJA 1, 138 drobty: drobty ×
okrušiny; ČJA 1, 143 nádobí: čepaně × hrnce; ČJA 1, 145 poklička: přikrývka × dýnko, pokrývka; ČJA 1, 150
kvedlačka: švrlák × rogalka; ČJA 1, 151 struhadlo: stroužek × tarluško; ČJA 1, 155 opěradlo: lenoch × opíradlo;
ČJA 1, 158 věšák: lištva × rechle; ČJA 1, 159 postel: ložo, lože × lužko; ČJA 1, 162 polštář: zhlavek × záhlavek;
ČJA 1, 174 hřeblo: hřeblo × cosk; ČJA 1, 176 díly plotny: šíny × blachy; ČJA 1, 179 kosinka: kříslo × skřídlo; ČJA
1, 207 střešní taška: křidlice × dachuvka; ČJA 1, 209 okapový žlab: ryna × rynna; ČJA 2, 2 angrešt: kudlačka ×
agrys, agres; ČJA 2, 3 třešně: střešně × třešně; ČJA 2, 6 chumáč ovoce na stromě: kyča × kystka; ČJA 2, 12 třást:
třepat × třinst; ČJA 2, 20 košťál: hloub × glumb; ČJA 2, 21 hrachový lusk: struk × strunčko; ČJA 2, 23 rajské
jablíčko: rajské jabko, paradajské jabko × paradajka; ČJA 2, 27 krtinec: kretinec × kretovina; ČJA 2, 30 netopýr:
netopýr, večerek × netopýř; ČJA 2, 31 zajíc: zajic × zajunc; ČJA 2, 39 vrabec: vrábel × vrubel; ČJA 2, 43 brouci:
chrobáci × chrobáky; ČJA 2, 45 chrobák: hovnivál × kovál, chrobák, kruvka; ČJA 2, 46 světluška: svatojánská
muška × janíček; ČJA 2, 51 sršeň: sršeň × šršeň; ČJA 2, 54 motýl × mentel; ČJA 2, 57 pavouk: pauk × pajunk; ČJA
2, 59 štěnice: blošťka × bloštice; ČJA 2, 68 les: les × las; ČJA 2, 91 křemenáč: červený kozák × polák; ČJA 2, 94
šťavel: zajičí ščudlek, zajičí zelí × zajinčá kapusta; ČJA 2, 101 léčivé byliny: zeliny × źeliny; ČJA 2, 106 chrpa
modrák: chrpa × blavatek; ČJA 2, 109 pýr: pýř × pýřovice, pýřůvka; ČJA 2, 116 prvosenka: petrklíč × klučik; ČJA
2, 137 tůň: hloubka, duča × pleso; ČJA 2, 139 obecní pozemek: obecní pole × gminné pole; ČJA 2, 143 užší, u(š)ší
× užejší; ČJA 2, 146 příkop u cesty: příkopa × škarpa; ČJA 2, 147 zatáčka: zákluka, zákrut × okrut, skrut; ČJA 2,
152 slunce: slunco, slunko × slunce; ČJA 2, 156 mží: mrholí × sipí; ČJA 2, 160 závěje:zámětě × záměnty; ČJA 2,
166 rampouch: stempel, střechýl × snopel; ČJA 2, 180 papírový sáček: kobelka × paček, dyta, bojtel; ČJA 2, 183
doprošovat se: doprošovat se × dopytovat se; ČJA 2, 189 kněz: kněz × ksundz; ČJA 2, 190 jeptiška: klášterná ×
panna; ČJA 2, 192 hřbitov: krchov × kerchov; ČJA 2, 197 kuželka: kuželka, kruželka × kregla, kregel; ČJA 2, 203
brk: brko × péro; ČJA 2, 205 poslední dny masopustu: konec masopustu, končiny × ostatky; ČJA 2, 207 kobliha:
kobyliha × krepl, kreplík; ČJA 2, 211 úterý × vtorek; ČJA 2, 212 Velikonoce: Velká noc × Velkanoc, Velkonoc; ČJA
2, 215 pomlázka (svazek prutů): kyčka, tatar × karabáč; ČJA 2, 216 pomlázka (zvyk): šmigrust × šmergust; ČJA 2,
219 kočičky: kocánky × koťánky; ČJA 2, 226 rozinka: hrozenka × rozenka; ČJA 3, 3 výměnkář: výminčář ×
výmluvník; ČJA 3, 8 selka: selka × sedláčka; ČJA 3, 21 stáj pro koně: maštal × maštál; ČJA 3, 24 dřevěný trámek
v podlaze stání: dylina, mostina, brlina × delina; ČJA 3, 34 podmítat: vrhnout × podorovat; ČJA 3, 36 kleče: ručky,
klaky × nohy; ČJA 3, 38a) plaz, b) zakončení plazu: splaz × spluz; ČJA 3, 39 odhrnovačka: radlice × odvalnice; ČJA
3, 49 paprsek u bran: podbranek × pobrunek; ČJA 3, 50 průvlačka: meč, mečík × šinnka; ČJA 3, 61 hrabice
(hrabičná kosa): hrabice × kosa s hrabkami; ČJA 3, 62 roženec: rožének × hrabec; ČJA 3, 66 hromádky posečeného
obilí: pokládky × polužky; ČJA 3, 70 povříslo: províslo × porvuslo; ČJA 3, 74 strniště po žitě: režnisko × ržisko;
ČJA 3, 77 biják cepu: cep × biják; ČJA 3, 79 držák cepu: hůlka × držák; ČJA 3, 89 obilní síto: řičice × přetak; ČJA
3, 100 sotor: sotorek × sotur; ČJA 3, 104 zuby (u dřevěných hrabí): zuby × zymby; ČJA 3, 106 ranec (trávy):
břemeno, dřemeno × břemě; ČJA 3, 107 trávnice: měchůvka × dichta; ČJA 3, 108 jetel: šťudlek, jetelina × končina;
ČJA 3, 111 brambor: kobzol × zemňák; ČJA 3, 112 bramborový klíček: kel, klík × výpuštěk, puštěk; ČJA 3, 116
raný: skorý, raný × včasný; ČJA 2, 118 plody lopuchu: knefle × švagry; ČJA 3, 120 žebřiňák: žebřiňák × drabiňák;
ČJA 3, 121 vrchní bidlo žebřin: nos × drabina; ČJA 3, 122 plochá příčka v žebřinách: mečík, meč × šinka; ČJA 3,
127 brzdit: šlajfovat × hamovat; ČJA 3, 128 brzdicí špalek: klápetek × klápeť; ČJA 3, 131 horní výstupek na konci
oje: káčerek × káčorek; ČJA 3, 132 zadní ramena vozu: snice × śnice; ČJA 3, 133 podjížďka: podyšč × podejna,
ČJA 3, 135 šárka: poduška × zhlavek, ČJA 3, 136 oplen: obrtel × obartel, ČJA 3, 139 rozporka: brdco × brdce;
běrco; ČJA 3, 140 závlačka u řetízku: kneblík, stuhel × křižák; ČJA 3, 146 dno vozu: spodnice, spodňárka; ČJA 3,
147 bočnice u vozu, pl.: bočnice × bočňárky; ČJA 3, 152 koňský postroj: struj, šíry × šery; ČJA 3, 154 otěže: cugle
× lice; ČJA 3, 160 pohřbetník: ná(h)řbetek, zvršek × gurt; ČJA 3, 164 opěradlo trakaře: řbet, bránka × drabinka;
ČJA 3, 168 dobytek: dobytek, statek × bydlo; ČJA 3, 171 (kráva je) březí: stelná × telná; ČJA 3, 174 mlezivo:
mlezivo, mleziva × sara; ČJA 3, 189 rozhazovat hnůj po poli: rozhazovat × rozkydovat; ČJA 3, 195(kůň) řehtá:
hynčí, řehoce × rzá, rže; ČJA 3, 198 podsední kůň: sedlový × šodlový; ČJA 3, 207 (koza je) březí:skotná × kotná;
ČJA 3, 210 (prase) chrochtá: hurká, chrochtá × krulí; ČJA 3, 212 (svině je) sprasná: sprasná × prasná;
ČJA 3, 216 psí: psí × psá; ČJA 3, 219 králík × krulík; ČJA 3, 221 (kočka) mňouká: ňamčí × mňaučí;
ČJA 3, 230 volání na kachny: kač × taš; ČJA 3, 231 kvočna: kvočka × kvučka; ČJA 3, 239 hřad: žerdka, řada ×
gřynda; ČJA 3, 246 kachna: kačena × kačka; ČJA 3, 247 kačer: kačer × kačor; ČJA 3, 249 krocan, krůta: norák,
norka × trusák, truska; ČJA 4, 3 soudce, nom. sg. m.: soudce × soudca; ČJA 4, 5 chléb, nom. sg. m.: chleba, chléb ×
chlíb; ČJA 4, 7 tele, nom. sg. n.: tela × tele; ČJA 4, 19 konev, nom. sg. f.: konva × konvja; ČJA 4, 23 sněhu, gen. sg.
m.: sněha × śněga; ČJA 4, 29 nosu, gen. sg. m.: nosa × nosu; ČJA 4, 30 stolu, gen. sg. m.: stola × stolu; ČJA 4, 39
kuřete, gen. sg. n.: kuřaťa × kuřenťa, kurčenťa; ČJA 4, 40 zelí, gen. sg. n.: zela × zelo; ČJA 4, 48 mrkve, gen. sg. f.:
mrkvy × mrkvě; ČJA 4, 49 konve, gen. sg. f.: konvy × konvě; ČJA 4, 60 konvi, dat. sg. f.: konvi × konvě; ČJA 4, 95
hosté, nom. pl. m.: hoste, hosti × hostě; ČJA 4, 109 slzy, nom. pl. f.: sluze, slze × lzy; ČJA 4, 119 dveře, nom. pl. f.:
dveři × dviře; ČJA 4, 134 kuřat, gen. pl. n.: kuřat, kuřot × kuřunt; ČJA 4, 201 dobrému, dat. sg. m./n.: dobremu ×
dobrymu; ČJA 4, 215 bratrovu, akuz. sg. f.: bratrovu × bratrovum; ČJA 4, 247 ony/ona, nom. pl.: ony × one,

635
ČJA 4, 265 všechno, nom., akuz. sg. n.: všecko × všicko; ČJA 4, 266 všem, lok. sg. n.: všeckým × všickým; ČJA 4,
267 všichni, nom. pl. m. živ.: všeci × všici; ČJA 4, 288 vezmu, 1. os. sg. ind. préz.: veznu, vemu × veznym; ČJA 4,
289 kupuji, 1. os. sg. ind. préz.: kupuju, kupujym; ČJA 4, 290 volám, 1. os. sg. ind. préz.: volam × volum; ČJA 4,
293 mohu, 1. os. sg. ind. préz.: možu × možim; ČJA 4, 298 lítá, 3. os. sg. ind. préz.: líce × loce; ČJA 4, 317
rozumějí, 3. os. pl. ind. préz.: rozumjá × rozumjum; ČJA 4, 319 obracejí, 3. os. pl. ind. préz.: obracajou ×
obracajum; ČJA 4, 320 volají, 3. os. pl. ind. préz.: volaju × volajum; ČJA 4, 321 vědí, 3. os. pl. ind. préz.: věďá ×
věďum; ČJA 4, 322 chtějí, 3. os. pl. ind. préz.: chcou × chcum; ČJA 4, 325 pomoz, 2. os. sg. imp.: pomož × pumuc;
ČJA 4, 337 sedněte, 2. os. pl. imp.: sednite × sednijte; ČJA 4, 341 péci, inf.: pec × p’yc; ČJA 4, 342 moci, inf.: moc
× muc; ČJA 4, 352 žnout, inf.: žnout × žunt; ČJA 4, 353 zapnout, inf.: zapnout, zapjat × zapunt; ČJA 4, 355
vypláznout, inf.: vyplazit × vyplynzit; ČJA 4, 359 myslet, inf.: myslet × myśleć; ČJA 4, 362 chtít, inf.: chcet × chtět;
ČJA 4, 363 zábst, inf.: ozábat × ozombat; ČJA 4, 365 dostal, příč. min. sg. m.: dostal × dostol (též ČJA 4, 367
ohříval, příč. min. sg. m.; ČJA 4, 368 podíval se, příč. min. sg. m.; ČJA 4, 370 večeřel, příč. min. sg. m.; ČJA 4, 371
pouštěl, příč. min. sg. m.); ČJA 4, 372 klečel, příč. min. sg. m.: klečel × klynčol; ČJA 4, 374 věděl, příč. min. sg. m.:
věděl, vědil × věďol; ČJA 4, 376 chtěl, příč. min. sg. m.: chtěl × chťol; ČJA 4, 385 jedl, příč. min. sg. m.: id × jod;
ČJA 4, 393 uschl, příč. min. sg. m.: uschnul × uschnyl; ČJA 4, 397 zapjal, příč. min. sg. m.: zapnul × zap’un; ČJA 4,
398 zapjala, příč. min. sg. f.: zapla × zapyna; ČJA 4, 399 začal, příč. min. sg. m.: začnul × začun; ČJA 4, 400 začala,
příč. min. sg. f.: začla × začina, začuna; ČJA 4, 401 žal, příč. min. sg. m.: žnul × žun; ČJA 4, 408 utřený: utřený ×
utřítý; ČJA 4, 418 šel jsem, 1. os. sg. min. č.: jách šel × šelech; ČJA 4, 419 dostal jsi, 2. os. sg. min. č.: dostal jsi ×
dostaleś; ČJA 4, 420 šli jsme, 1. os. pl. min. č.: my šli × šli my; ČJA 4, 423 (nesli) bychom, 1. os. pl. kond. přít.:
bysmy × my by; ČJA 4, 425 jsem, 1. os. sg. ind. préz.: sem × sem je; ČJA 4, 426 jsi, 2. os. sg. ind. préz.: si × tys je;
ČJA 4, 427 není, 3. os. sg. ind. préz.: něni × nima; ČJA 5, 10 zapřáhnout: zapřohnut × zapřungnut; ČJA 5, 11 třást:
třást × třynst; ČJA 5, 13 více: věc × v’yncej; ČJA 5, 14 zábst: ozabat × ozumbat; ČJA 5, 29 zítra: zajtra, zejtra ×
jutro; ČJA 5, 65 brázda: brozda × bruzda; ČJA 5, 66a bláto: bláto × bloto; ČJA 5, 66b chlap: chlap × chlop; ČJA 5,
67 Vývoj nosovek: ústní samohlásky × nosové samohlásky a jejich varianty; ČJA 5, 69 dobrá: dobra × dobro; ČJA
5, 97 plno: pylno × pel-; ČJA 5, 70a strom: strom × strum; ČJA 5, 137 vrána: vrana × vruna, ČJA 5; 138a sláma:
slama × sluma; ČJA 5, 139a kráva: krava × krova; ČJA 5, 143 vítr: věter × v’ater; ČJA 5, 147a léto: leto × lato;
ČJA 5, 150 pero: pero × pjuro; ČJA 5, 148 léta, nom. pl.: leta × lata; ČJA 5, 149 jméno: meno × mjano; ČJA 5, 166
žaludek: žaludek × žolundek; ČJA 5, 215a humno: humno × gumno; ČJA 5, 224a sestra: sestra × śostra; ČJA 5,
230a vadnout: v’a, vja- × v’yn-; ČJA 5, 231 pata: pjata × p’ynta, ČJA 5; 108a vrata: vrata × vrota; ČJA 5, 241 udit:
ludit × vyndit; ČJA 5, 246 almara: almara × odmaryj, ČJA 5, 250 jídlo: idlo × jodlo; ČJA 5, 258b ovoce: ovoc f. ×
ovoc m.; ČJA 5, 264 hedvábný: hedbávný × jedbávný; ČJA 5, 266a zralý: zdralý × zdřalý; ČJA 5, 272a chcát: sc- ×
jsc-; ČJA 5, 274 hřeben × gř-; ČJA 5, 283 tříska: tříska × dřizga; ČJA 5, 304 kamenný: kamený × kamenný; ČJA 5,
305 dřevěný: dřevěný × dřevědný; ČJA 5, 334b Prostě slučovací poměr: a × i; ČJA 5, 385 brzo: skoro × včas; ČJA
5, 388 nyní: včil × teraz; ČJA 5, 401 pěšky: pěšky × pěšo.

V areálu čes.-pol. nář. (na záp. vymezeném vých. seskupením izoglos ve svazku 455.3) se nadto vyděluje
jako malá oblast s odlišnými dialektismy Jablunkovsko, tradiční území pasteveckého charakteru. Jde zejména o
dialektismy lexikální, které částečně navazují na sousední polštinu (ještě v období meziválečném bylo Jablunkovsko
jediným okresem v Česku s pol. většinou). Tento mikroareál je ohraničen svazkem více než 50 izoglos (462.4). Jen
v ojedinělých případech přesahují linie na již. Těšínsko. Svazek se zároveň shoduje s předělem vymezujícím
pravidelné hláskové obměny, jimiž se odlišují dialekty na Jablunkovsku od ostatních čes.-pol. nář.: jde o existenci
sykavkové řady dže, če, še (× záp. dz’e, c’e, s’e), srov. PRO D5c, popř. protetického o- (× o-), srov. PRO A3b.
Svazek 462.4: ČJA 1, 18 ovar: podhrlina (uvnitř); ČJA 1, 123 škvařit: spouštět, smažit; ČJA 1, 133
podlouhlý chléb: dlouhý chléb; ČJA 1, 135 skrojek chleba: krajíček; ČJA 1, 212 dřevník: dřevně, ČJA 2, 10 slupka:
skurka; ČJA 2, 36 střízlík: myší králík; ČJA 2, 41 čáp: bočáň; ČJA 2, 44 chroust: kruvka, mlynář; ČJA 2, 45
chrobák: kruvka; ČJA 2, 58 škvor: škvor; ČJA 2, 71 modřín: svrk; ČJA 2, 81 piliny: řez; ČJA 2, 104 pelyněk:
pjoluňka; ČJA 2, 111 sedmikráska: husí kvítko; ČJA 2, 112 kopretina: volí oko; ČJA 2, 114 blatouch: kačinec; ČJA
2, 115 přeslička: kočí chvost, kočák; ČJA 2, 124 hraniční kámen v polích: kopec; ČJA 2, 135 jez: hať; ČJA 2, 142
pěšina: rajštak; ČJA 2, 157 (je) ošklivě: škaredě; ČJA 2, 158 liják: úliva; ČJA 2, 1665 (je) kluzko: slizko; ČJA 2,
168 tepleji: teplí; ČJA 2, 180 papírový sáček: paček; ČJA 2, 202 pápěrka: klíček; ČJA 2, 213 velikonoční řehtačka:
štěrkávka, štěrkotka; ČJA 2, 220 Letnice: Zelené svěnta; ČJA 3, 4 výměnek: výmluva; ČJA 3, 5 čeleď: čelaď; ČJA
3, 23 žlab pro prasata: halbija; ČJA 3, 32 úvrať: návrat; ČJA 3, 42 potykač: kurek; ČJA 3, 47 houžev u plužních
koleček: houžev; ČJA 3, 48 ramena (plužních koleček): klúč; ČJA 3, 55 pšenice: pšenice; ČJA 3, 67 srp: kosák; ČJA
3, 82 otep rovné slámy vymlácené cepy: oklácek; ČJA 3, 97 stoh slámy: bahra; ČJA 3, 99 kupka sena: babják;
ČJA 3, 163 trakař: trakař; ČJA 3, 178 nádoba na dojení mléka: škopec; ČJA 3, 180 (kráva) přežvykuje: rumegá;
ČJA 3, 181 (kráva) trká: kole; ČJA 3, 227 kdákat: dgákat; ČJA 3, 241 hejno hus: kupa; ČJA 4, 24 stromu, gen. sg.
m.: stromu; ČJA 4, 27 schodu, gen. sg. m.: schodu; ČJA 4, 278 čtyři, nom. m. živ.: štyřo; ČJA 4, 343 říci, inf.:
řeknyť; ČJA 5, 242 ofěra: ofěra; ČJA 5, 243 oringle: oringle; ČJA 5, 258a okno: okno; ČJA 5, 372 kudy: kany.
Kl

636
 Zkratky

abstr. abstraktní ide. indoevropština, -ský nom. nominativ, -ní

adj. adjektivum, -ivní imp. imperativ ob. obecný
adv. adverbium ind. indikativ obl. oblast, -ní, -ně
aj. a jiný, a jiní inf. infinitiv, -ní ojed. ojedinělý, -e
akt. aktivum instr. instrumentál os. osoba
akuz. akuzativ, -ní intenz. intenzivum, -ifikační part. participium
angl. angličtina, -ický interdial. interdialektický pas. pasivum, -ivní
apod. a podobně it. italština, italský pejor. pejorativní
arg. argot, -ický iter. iterativum pč. pračeština, -ský
arch. archaismus, -ický j. č. jednotné číslo pl. plurál, -ový
atd. a tak dále jaz. jazyk, jazykový, -ě plt. plurale tantum
augm. augmentativum, -ivní jč. jihočeský podješt. podještědský
bás. básnický již. jižní, jižně podkrk. podkrkonošský
bud. č. budoucí čas jm. jihomoravský Podl. Podluží
býv. bývalý jv. jihovýchod, -ní, -ně podorl. podorlický
centr. centrální jvč. jihovýchodočeský podst. jm. podstatné jméno
čast. častější, -ji jz. jihozápad, -ní, -ně pol. polština, -ský
čes. český jzč. jihozápadočeský pomíst. jm. pomístní jméno
čes.-mor. česko-moravský jzm. jihozápadomoravský pomn. pomnožný
čes.-pol. česko-polský kašub. kašubština, -ský poněk. poněkud
čísl. číslovka keleč. kelečský popř. popřípadě
čm. českomoravský kniž. knižní pozn. poznámka
dat. dativ, -ní kol. kolektivum, -ivní préz. prézens, prézentní
dem. deminutivum, -ivní kond. kondicionál protet. protetický
dial. dialektický kopanič. kopaničářský předl. předložka, -ový
dluž. dolní lužičtina, dolnolužický laš. lašský předp. předpona
dok. dokonavý lat. latina, -ský přechod. přechodný, přechodový
dol. dolní lex. lexikální příč. min. příčestí minulé
doudl. doudlebský lid. lidový, -ě příd. jm. přídavné jméno
dubl. dubleta, -ní litev. litevský, litevsky příp. přípona; případně
dvojhl. dvojhláska lok. lokál přísl. příslovce, -ečný
emoc. emocionální, -ě m. maskulinum přít. č. přítomný čas
etym. etymologie, -ický maď. maďarština, -ský přivl. přivlastňovací
euf. eufemismus, -istický min. č. minulý čas psl. praslovanština, -ský
event. eventuální, -ě míst. místní pův. původní, -ě
expr. expresivum, -ivní mj. mimo jiné refl. reflexivum, -ivní
f. femininum ml. mladý, mladší reg. region, -ální
fam. familiární, -ě mn. č. množné číslo rom. románský
fonet. fonetický, -y mor. moravský rus. ruština, -ský
fr. francouzština, francouzský mor.-sloven. moravsko-slovenský řec. řečtina, -cký
frenšt. frenštátský morf. morfologický, -y říd. řídký, řídce, řidčeji
gen. genitiv, -ní muž. r. mužský rod s. strana
germ. germánský n. neutrum samohl. samohláska, -ový
han. hanácký náchod. náchodský sč. severočeský
hanl. hanlivý např. například sémant. sémantika, -ický
hist. historický, -y nář. nářečí, nářeční, nářečně sev. severní, severně
hláskosl. hláskoslovný, -ě nazv. nazvaný sg. singulár
hluž. horní lužičtina nedok. nedokonavý sch. srbochorvatština, -ský
hor. horní nedubl. nedubletní sled. sledovaný
horň. horňácký, -y nejč. nejčastější, -ji slez. slezský
hovor. hovorový, -ě něm. němčina, německý slov. slovanský
hypok. hypokoristikum, -ický neskl. nesklonný sloven., slc. slovenština, -ský
chod. chodský nč. novočeský

652
slovotv. slovotvorný, -ě subst. substantivum, -ivní všesl. všeslovanský
slož. složený suf. sufix vých. východní, -ně
sm. severomoravský sv. severovýchod, -ní, -ně význ. význam, -ový
souhl. souhláska, -ový svč. severovýchodočeský zájm. zájmeno, -ný
specif. specifický, -y syntakt. syntaktický zákl. základ, -ní
spis. spisovný, -ě sz. severozápad, -ní, -ně záp. západní, -ně
srov. srovnej szč. severozápadočeský zast. zastaralý, -e
st. starý, starší tj. to jest zč. západočeský
stč. staročeština, -ský tř. třída zlín. zlínský
sthn. starohornoněmecký tvarosl. tvaroslovný zm. západomoravský
stol. století tzn. to znamená znojem. znojemský
stř. střední tzv. takzvaný zprav. zpravidla
stř. r. střední rod univerb. univerbizace, -ovaný zř. zřídka
střč. středočeský val. valašský zslov. západoslovanský
střdn. středodolnoněmecký vídeň. vídeňský zvl. zvláště
střhn. středohornoněmecký vlast. jm. vlastní jméno zvrat. zvratný
střm. středomoravský vm. východomoravský žen. r. ženský rod
stsl. staroslověnština vok. vokativ živ. životný

653
 Značky a symboly

AJK Atlas językowy kaszubszczyzny i dialektów sąsiednich PSJČ Příruční slovník jazyka českého
AJPP Atlas językowy polskiego Podkarpacia PRO pravidelné regionální obměny (viz kap. 6)
AJŚ Atlas językowy Śląska Ru 1 zkoumaná obec s čes. obyvatelstvem v Rumunsku
ALE Atlas linguarum Europae (viz 2.3.)
ALJ Archiv lidového jazyka SSA Sorbischer Sprachatlas
ASJ Atlas slovenského jazyka SSČ Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost
Bš Bartoš, F.: Dialektický slovník moravský SSJ Slovník slovenského jazyka
ČJA Český jazykový atlas SSJČ Slovník spisovného jazyka českého
Db Dobrovský, J.: Podrobná mluvnice jazyka českého Tk Trávníček, F.: Mluvnice spisovné češtiny
Jg Jungmann, J.: Slovník česko-německý Váša P., Trávníček, F.: Slovník jazyka českého
Jg slc. též východomoravské ÚJČ Ústav pro jazyk český AV ČR
Ju 1 zkoumaná obec s čes. obyvatelstvem v býv. Jugoslávii 31, b. 31 (dvojciferné číslo) bod městské sítě ČJA (viz 2.2.)
(viz 2.3.) 215, b. 215 (trojciferné číslo) bod venkovské sítě ČJA (viz 2.1.)
Kt Kott, F. Š.: Česko-německý slovník zvláště grammaticko- ČJA 1, 217 odkaz na komentář a mapu 1. svazku ČJA
fraseologický ČJA 2, 217 odkaz na komentář a mapu 2. svazku ČJA
MAGP Mały atlas gwar polskich ČJA 3, 217 odkaz na komentář a mapu 3. svazku ČJA
MČ Mluvnice češtiny ČJA 4, 217 odkaz na komentář a mapu 4. svazku ČJA
Mch Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého ČJA 5, 217 odkaz na komentář a mapu 5. svazku ČJA
OLA Obščeslavjanskij lingvističeskij atlas ČJA 3, 192/253.3 odkaz na komentář a příslušnou izoglosu na svodné
Po 1 zkoumaná obec s čes. obyvatelstvem v Polsku (viz 2.3.) mapě 3. svazku ČJA
PLPJ Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski

654
 Značky autorů a explorátorů

Bá PhDr. Jarmila Bachmannová, CSc. Kl PhDr. Stanislava Kloferová, CSc.

Bh PhDr. Jan Balhar, CSc. Km PhDr. Zina Komárková
Bl PhDr. Jiří Blažek Ko PhDr. Hana Konečná
Bm PhDr. Luděk Bachmann, CSc. La prof. PhDr. Arnošt Lamprecht, DrSc.
Bt Mgr. Eva Balátová Ma PhDr. František Matějek, CSc.
Či PhDr. Libuše Čižmárová, CSc. Mi PhDr. Věra Lamprechtová-Michálková, CSc.
Fi PhDr. Karel Fic, CSc. Pl prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc.
Gr prof. PhDr. Miroslav Grepl, CSc. Po PhDr. Alena Polívková, CSc.
Hb PaedDr. Zuzana Hlubinková, CSc. Ra doc. PhDr. Marie Racková, CSc.
Hl PhDr. Jaroslava Hlavsová, CSc. Rb PhDr. Antonín Rubín
Ch prof. PhDr. Jan Chloupek, DrSc. Sk doc. PhDr. Josef Skulina, CSc.
Ir Mgr. Martina Ireinová Še PhDr. Oldřich Ševčík
Já doc. PhDr. Jana Jančáková, CSc. Ši PhDr. Milena Šipková, CSc.
Jč PhDr. Pavel Jančák, CSc. Šr prof. PhDr. Rudolf Šrámek, CSc.
Je prof. PhDr. Milan Jelínek, CSc. Ut PhDr. Slavomír Utěšený, CSc.
Kč prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc. Va prof. PhDr. Antonín Vašek, CSc.
Vč PhDr. Jaroslav Voráč, CSc.

655
 Literatura

Slovníky

BAŃKOWSKI, A.: Etymologiczny słownik języka polskiego I–II. Warszawa 2000.

BARTOŠ, F.: Dialektický slovník moravský. Praha 1906.
BĚLIČ, J. – KAMIŠ, A. – KUČERA, K.: Malý staročeský slovník. Praha 1979.
Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002.
GEBAUER, J.: Slovník staročeský I, II. Praha 1970.
Deutsch-obersorbisches Wörterbuch. Němsko-hornjoserbski słownik I, II. Bautzen/Budyšin 1989, 1991.
HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1952.
HUBÁČEK, J.: Malý slovník českých slangů. Ostrava 1988.
JAKUBAŠ, F.: Hornjoserbsko-němski słownik. Obersorbisch-deutsches Wörterbuch. Budyšin/Bautzen 1954.
JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý I–V. Praha 1835–1839.
KOPEČNÝ, F.: Etymologický slovník slovanských jazyků 1, 2. Praha 1973, 1980.
KOTT, F. Š.: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický I–VII. Praha 1878–1893.
KOTT, F. Š.: Dodatky k Bartošovu Dialektickému slovníku moravskému. Praha 1910.
MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1968, 3. vydání 1971.
MARTINCOVÁ, O. a kol.: Nová slova v češtině – Slovník neologismů. Praha 1998.
MUKA, A. / MUCKE, E.: Słownik dolnoserbskeje rěcy a jeje narěcow I. Wörterbuch der Niedersorbischen Sprache und ihrer Dialekte I. Anastatiski
nowośišć / Anastatischer Neudruck. Budyšin/Bautzen 1966.
MUKA, E. / MUCKE, E.: Słownik dolnoserbskeje rěcy a jeje narěcow II, III. Wörterbuch der Nieder-Wendischen Sprache und ihrer Dialekte II, III,
Praha/Prag 1928.
PFUHL, CH. T.: Obersorbisches Wörterbuch. Fotomechanischer Neudruck, Bautzen 1968.
Příruční slovník jazyka českého I–VIII. Praha 1935–1957.
REJZEK, J.: Český etymologický slovník. Voznice 2001.
SŁAWSKI, F.: Słownik etymologiczny języka polskiego I–V. Kraków 1952–1982.
Slovník slovenského jazyka I–VI. Bratislava 1959–1968.
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 1978, 2. vydání 1994.
Slovník spisovného jazyka českého I–IV. Praha 1960–1971.
Słownik języka polskiego I–XI. Warszawa 1958–1969.
SOCHOVÁ, Z. – POŠTOLKOVÁ B.: Co v slovnících nenajdete (Novinky v současné slovní zásobě). Praha 1994.
Staročeský slovník. Praha 1968n.
VÁŠA, P. – TRÁVNÍČEK, F.: Slovník jazyka českého. Praha 1937, 4. vydání 1952.

Atlasy

Atlas československých dějin. Praha 1965.

Atlas językowy kaszubszczyzny i dialektów sąsiednich I–XV. Wrocław–Warszawa–Kraków 1964–1978.
Atlas linguarum Europae (Premier Questionnaire). Nimègue 1973.
Atlas slovenského jazyka I–IV. Bratislava 1968–1984.
ČIŽMÁROVÁ, L.: Jazykový atlas jihozápadní Moravy. Brno 2000.
DEJNA, K.: Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski I, II. Łódź 1951, 1953.
MAŁECKI, M. – NITSCH, K.: Atlas językowy polskiego Podkarpacia. Kraków 1934.
Mały atlas gwar polskich I–XIII. Wrocław–Kraków 1957–1970.
Sorbischer Sprachatlas. Serbski rěčny atlas 1–15. Bautzen 1965–1996.
Voprosnik Obščeslavjanskogo lingvističeskogo atlasa. Moskva 1965.
ZARĘBA, A.: Atlas językowy Śląska I–VII. Kraków 1969–1989.

Další literatura

BACHMANN, L.: Nářečí na Vysokomýtsku. Praha 2001.

BACHMANNOVÁ, J.: Podkrkonošský slovník. Praha 1998.
BALHAR, J.: Skladba lašských nářečí. Praha 1974.

656
BAUER, J.: Vývoj českého souvětí. Praha 1960.
BAUER, J. – GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1972, 3. vydání 1980.
BĚLIČ, J.: Nástin české dialektologie. Praha 1972. (Zde soupis dialektologické literatury vydané do r. 1972.)
BRABCOVÁ, R.: Městská mluva v Brandýse nad Labem. Praha 1973.
DEJMEK, B.: Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče. Hradec Králové 1986.
DEJMEK, B. Běžně mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové (hláskosloví a morfologie). Hradec Králové 1987.
DEJMEK, B.: Mluva nejstarší generace Hradce Králové (se zaměřením na diferenční jevy hláskové a morfologické). Hradec Králové 1981.
DOBROVSKÝ, J.: Podrobná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache). Praha 1940.
GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého I. Hláskosloví. 2. vydání, Praha 1963. IV. Skladba. Praha 1929.
GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.
HAVRÁNEK, B.: Nářečí česká. In: Československá vlastivěda III. Jazyk. Praha 1934, s. 84–218.
HODURA, Q.: Nářečí litomyšlské. Praha 1904.
HRONEK, J.: Obecná čeština. Praha 1972.
HUBÁČEK, J.: O českých slanzích. Ostrava 1979.
CHLOUPEK, J.: Aspekty dialektu. Brno 1971.
JANĆÁKOVÁ, J.: Nářečí a běžná mluva na Příbramsku. Praha 1987.
JANČÁKOVÁ, J. – JANČÁK, P.: Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny. Praha 2004.
KAZMÍŘ, S.: Slovník valašského nářečí. Vsetín 2001.
KLOFEROVÁ, S.: Mluva v severomoravském pohraničí. Brno 2000.
KOLAŘÍK, J.: Současná běžná mluva obyvatel v Napajedlích. Olomouc 1998.
KOMÁREK, M.: Historická mluvnice česká I. Hláskosloví. Praha 1958.
KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1958, 2. vydání 1962.
KRÁLÍK, S.: Nářečí na Kelečsku. Praha 1984.
KRČMOVÁ, M.: Běžně mluvený jazyk v Brně. Brno 1981.
LAMPRECHT, A.: Praslovanština. Brno 1987.
LAMPRECHT, A. – ŠLOSAR, D. – BAUER, J.: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986.
Mluvnice češtiny 1, 2. Praha 1986. 3. Praha 1987.
Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995.
RUSÍNOVÁ, Z.: Tvoření staročeských adverbií. Brno 1984.
SOCHOVÁ, Z.: Lašská slovní zásoba, jihovýchodní okraj západolašské oblasti. Praha 2001.
ŠIPKOVÁ, M.: Stavba věty v mluvených projevech (Syntax hanáckých nářečí). Jinočany 1993.
ŠLOSAR, D.: Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno 1981.
ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1947, 2. vydání 1966.
TRÁVNÍČEK, F.: Historická mluvnice česká III. Skladba. Praha 1956.
TRÁVNÍČEK, F.: Historická mluvnice československá. Praha 1935.
TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny. Praha 1951.
VORÁČ, J.: Česká nářečí jihozápadní II. Praha 1976.

657
 Zusammenfassung

Der fünfte Band des Tschechischen Sprachatlasses ist zugleich der letzte Band jenes umfangreichen
Werkes, in dem die Forschungsarbeit vieler Generationen tschechischer Dialektologen gipfelt. Die
vorangehenden Bände waren den territorialen Differenzen im Bereich der dialektalen Lexik und Wortbildung
(Bde. I–III) sowie der morphologie (Bd. IV) gewidmet. Der letzte Band besteht aus fünf Teilen: diese befassen
sich mit den phonologischen (1) und syntaktischen (2) Erscheinungen und mit der Problematik der Adverbien
(3); ein selbständiges Ganzes bildet darüber hinaus jener Teil, in dem die Ergebnisse einer ergänzenden
Umfrage zu lexikalischem Besonderheiten in der Stadtsprache von Jugendlichen präsentiert werden (4). Der
Band schlieβt mit einem zussamenfassenden Überblick über die geograpische Differenzierung der
tschechischen Dialekte (5).

1. Schwerpunkt des fünften Bandes ist die phonologische Problematik. Diese wird in zwei Kapiteln
aufgearbeitet: das eine konzentriert sich auf vokalische, das andere auf konsonantische Unterschiede. Die
Detailgliederung wird dabei unter zwei Gesichtpunkten vorgenommen. Der erste – chronologische – besteht
darin, dass die phonologischen Änderungen von den älteren bis zu den neueren verfolgt werden. Dieser
Aspekt wird jedoch nicht immer konsequent berücksichtigt. Er tritt dann in den Hintergrund, falls die
Bedeutung der verfolgten Änderungen für die gesamte territoriale Gliederung der Dialekte gesondert
hervorzuheben ist. So werden jene Lautwandel bevorzugt dargestellt, die wesentliche Folgen für den Umbau
des phonologischen Systems hatten und verschiedene grammatische Baupläne beeinflussten. Es ist daher nur
verständlich, dass jene Erscheinungen, deren unterschiedliche Entwicklung die tschechischen mundartlichen
Gebiete nur unbedeutend betrafen – selbst wenn es sich um historische und wichtige Änderungen handelte –
zusammen als ein Ganzes vorgestellt werden. In unserer Hierarchisierung werden zugleich auch die
Lautwandel, die eine bestimmte dialektale Gruppe charakterisieren, aneinander gereiht (z. B. die sog.
hannakischen Wandel y > e, u > o, e > i, die schlesische Entwicklung der Gruppen tort, tolt, die Entwicklung
der Nasallaute, die Wandel á > o, oN > uN, eN > yN). Im Unterabschnitt zur Vokalentwicklung werden zuerst
die sog. Umlaute behandelt, es folgen die Diphtongierung und Monophtongierung, der Wandel aj > ej, die
Verengung é > í, die Reduktion der Vokale i, y, die Differenzen, die mit der unterschiedlichen Entwicklung der
silbischen Sonanten r, l zusammenhängen etc. Daneben werden auch diverse Ausgleichserscheinungen
beschrieben, die auf der unterschiedlichen Entwicklung der Jerlaute basieren.
Auβerordentlich umfangreich ist das Kapitel, das sich mit den Unterschieden in der Vokalquantität
befasst. Besondere Aufmerksamkeit wird dabei jenen zuteil, die im Zusammenhang mit den alten
Intonationsverhältnissen stehen (Längung oder Kürzung in der Wortwurzel der nicht abgeleiteten und der
abgeleiteten Wörter, in Suffixen oder Präfixen, bei Substantiven, Adjektiven und Verben). Unberücksichtigt
bleiben jedoch nicht einmal quantitative Änderungen jüngeren Datums. Auch ihnen ist ein selbständiges Kapitel
gewidmet.
Im Bereich der Konsonantenänderungen werden in einigen Teilabschnitten die Reflexe der Palatalisierung
und der Depalatalisierung, die Entwicklung der weichen Labialen, die Verteilung der prothetischen und
hiatischen Laute sowie verschiedene Metathesen analysiert. Ausführlich werden zugleich Assimilations- und
Dissimilationprozesse, die Entwicklung des bilabialen w und diverse andere – mehr oder weniger – regelmäßige
Lauterscheinungen behandelt.
2. Weniger umfangreich ist jener Teil, der sich mit der syntaktischen Problematik befasst. An dieser Stelle
ist zu betonen, dass die sprachgeograpische Untersuchung mundartlicher Erscheinungen auf syntaktischem
Gebiet in vergleichbaren Werken eher die Ausnahme ist. Auch in diesem Teil findet man Sprachkarten und
Kommentare. Die Aufmerksamkeit gilt einerseits den Ausdrucksmitteln, durch die die syntaktischen

658
Beziehungen und die Satzmodalität realisiert werden, andererseits verschiedenen Satzkonstruktionen.
Ausführlich werden gleichfalls einige Spezifika einer syntaktisch orientierten Forschung erläutert.
3. Ein gesonderter Teil befasst sich mit der Problematik der Adverbien. Diese Wortart bildet ein
selbständiges Ganze in Bezug auf die Wortbildung, und zwar sowohl mit ihren Wortbasen, als auch mit ihren
Wortbildungsvorgängen. Auch deshalb konnte sie in die semantischen und grammatischen Bereiche der vier
vorangehenden Bände nicht eingegliedert werden. Die Wortart wird in der Reihenfolge Lokal-, Temporal- und
Modaladverbien untersucht.
4. Im vierten Teil werden die Ergebnisse einer ergänzenden sprachlichen Umfrage aufgeschlüsselt, die
bei Jugendlichen in den Städten durchgeführt wurde. Diese Forschung stüzte sich auf einen speziellen
Fragebogen, der sich auf die Bezeichnungen der mit der Stadtkultur verbundenen Realien konzentrierte (unter
anderem wurden hier auch Slangausdrücke aufzeichnet).
5. Den gesamten Sprachatlas beschlieβt ein Komplex zusammenfassender Karten. Auf Basis der
Sprachkarten aller fünf Bände wird hier ein neuer und in einigen Fällen präzisierter Blick auf die
Differenzierung des tschechischen dialektalen Gebiets ermöglicht. So werden unter anderem die
Zusammenhänge zwischen den Isoglossenbündeln bzw. -staffeln und der Geschichte der Träger der Sprache
erläutert, und es wird auf verschiedene administrative und andere Grenzen hingewiesen, die den
gessellschaftlichen Kontakt verhindert haben. In diesem Teil werden auch einige der Ursachen kommentiert,
die zur Formierung der Sprachgrenzen beitragen konnten. Unsere Aufmerksamkeit gilt dabei sowohl den
sprachlichen Beziehungen zwischen den dialektalen Gruppen als auch jenen Beziehungen zwischen den
Einwohnern, die in den historischen Quellen meistens ungenügend belegt sind.

Mit dem fünften Band endet die Herausgabe des Tschechischen Sprachatlasses. Zum Schluss ist noch
einmal festzustellen, dass dieses umfangreiche Werk nicht nur einen Komplex von Sprachkarten, sondern auch
begleitende detaillierte Kommentare beinhaltet. In diesen wird die dialektale Situation ausführlich erläutert
und ausgewertet, die sprachlichen Fakten werden mit jenen in den westslawischen Sprachen konfrontiert und
im Kontext der Entwicklung der tschechischen Nationalsprache sowie der westslawischen Sprachen dargestellt.

659
 Summary

With the fifth volume of the Czech Linguistic Atlas (CLA), the whole project is completed.
The previous volumes describe territorial differences in the dialectal lexis, word-formation (CLA 1–3) and
morphology (CLA 4). The last volume contains five parts: 1) phonology, 2) syntax, 3) adverbs, 4) speech of the city
youth and 5) the complex view on the geolinguistic situation in our dialects.

1. The principal part of the CLA 5 deals with phonological phenomena. It is divided into two large
sections: vocalic differences and consonantal differences. Further division follows two main points of view. The
first is chronological; the changes are treated from the oldest to the newer ones. This chronological ranking
sometimes gives way to the ranking according to the relevance of the changes for the general division of our
dialects. Those changes have priority which notably influenced the changeover of the phonological system and
made impact on various grammatical levels. The phenomena whose development influenced the areas of the
Czech dialects only marginally (even if these changes are very ancient and important) are naturally treated
together, usually in order to form an independent whole. The changes characterizing individual dialectal groups
are generally classified together (e.g. some Central Moravian changes – y > e, u > o, e > i, Silesian changes –
development of the groups tort, tolt, development of nasal consonants, changes á > o, oN > uN, eN > yN). In
the part describing the development of vowels, the so called mutations are treated, followed by various
diphtongizations, monophtongizations, the changes aj > ej, é > í, reduction of vowels i, y. Also reflexes for jers
(hard and soft signs) and their equalizing, differences resulting from various development of l, r sonant etc. are
dealt with.
A large space was given to the sub-section treating the differences in vocalic quantity. Special chapters
are applied to quantitative changes relating to the old intonational pattern (lengthening and shortening) within
nouns, adjectives and verbs, namely in the word-basis of non-derived words, in suffixes and
prefixes.
Newer quantitative changes are contained in another special chapter.
In the section focused on consonants, more spacious chapters deal with palatalization and
depalatalization, the development of soft labials, the current state of the prothetic and hiatus consonants, the
metatheses. Also assimilative and dissimilative processes, the development of the bilabial w and many other
more or less regular phonological changes are described.
2. The part comprising the maps and commentaries dealing with territorial differentiation of the syntactic
phenomena is less voluminous. The authors focused their attention both on grammatical means reflecting
various syntactic relations and sentential modality, and on various sentential constructions. The geolinguistic
approach in the research of syntactic phenomena is rather exceptional in dialectology. Attention is also given
to the specifics of such research.
3. The section dealing with adverbs is attached to the other parts more loosely. This word class was
impossible to treat in the first volumes of the CLA, because the adverbs could not be appropriately incorporated into
the respective semantic fields. Moreover, the adverbs represent a whole of their own, both as far as their word
bases, and word-formative processes are concerned. The adverbs are ranked as follows: adverbs of place, time
and manner.
4. The fourth part contains some specific items of the additional survey carried out within the young
generation in the cities. This survey was based on a special questionnaire focused on life and customs connected
with urban culture; the recorded denominations are often of slang character.
5. The whole project is completed by a set of summary maps, based on the maps of all five volumes, it
offers a new, in many ways more detailed classification of Czech dialects. Besides, it reveals the relations of

660
the course of the bundles of isoglosses to the history of the language users as well as to various old
administrative, parish and other borders, which prevented the social contact among the dialect users. These
summary maps also reveal some reasons for the formation of the language borders. They show not only
relations among dialectal groups, but also relations within the dialectal community (these are usually not
treated in historic sources).

In conclusion, we would like to emphasize that this voluminous work does not represent only a collection
of linguistic maps, but parallelly also erudite commentaries. In them, the dialectal situation is explained and
evaluated and the language phenomena are being confronted and incorporated into the development of the
West Slavonic languages as well as the Czech national language.

661
 Rejstřík

(a) né to 468 bar 472 bota 212

abo 464, 466 bár 472 botek 212
abo – abo 464 bar aj 472 botka 212
aby 475 bár aj 472 bouďe 446
Adam 354 bárbi aj 474 bouďit 348
Adna 426 bardzo 532, 552 bovda 430
-aj 572 baret 584 b d 126
aj 460, 563 baretka 584 brabenec 444
aj co 472 bárs aj 472 brabje n. 444
aj dyž 472 bedle 524 brábje n. 444
aj kebi 474 bedym 126 brable n. 444
aji 460, 563 behno (-iště) 161 brablenec 444
aj(i) dyby 474 bej zubů 422 braové maso 434
ajť 480 bendźeće 328 bravenec 444
albo 466 bežet 332 bravlenec 444
albo – albo 464 bjéjží 284 brázda 138
ale 461 bjéží 284 brdlinka 382
alebo 464 bijáček 576 brdlinko 382
almara 356 biják 576 brdlo 382
anebo 464 bíják 576 b dlo 186
aňi 496 bíjas 576 brikáda 318
apatyka (-tí-, -ti-, -te-, -té-, -tej-) 354 bijásek 576 b la 186
apoteka 354 bíjásek 576 b le 186
apteka 354 bijo 576 brobaňec 444
aptika 354 bíjo 576 brozda 138
aptyka 354 bíjograf 576 brstevňák 442
arest 356 biograf 576 brstevník 442
arešt 356 bjič 332 bruzda 138
árešt 356 blato 230 b o 186
armara 356 bláto 230 bryzo 532
arpetle 375 blézat 82 brze 532
asi 470, 564 blízat 82 brzi 532
asli 470 bloto 138, 230 brzo 532
at 480 bo 466, 475 břas 134
ať 480 bo ovak 466 břasa 134, 442
(ať) chci (chceš, chce) nebo nechci 568 bodej (-aj) 566 břed 442
(ať) jsem (jsi/jsme, jste) chťel/chtěli bodo 126 břes 442
nebo nechťel 568 bokem 524 břešťák 442
aumara 356 bolé 294 břetenice 442
auto 100 boleň 278 březa 234
áuto 100 boléň 278 břéza 234
až 475, 480 boleňí 278 březec 442
ažby 475 boléňí 278 břich 74
to 100 bóleňí 278 břicho 74
babijce 422 boleňjé 278 břítenice 442
babouk 440 boleňə 278 břitvenka 442
bábrdle 382 boli 294 břiza 234
bábrdlinka 382 bolí 294 bříza 234
babučinář 440 bóli 294 břízda 234
baj 460 bólí 294 břízla 234
baj dyby 474 borouvčej 99 břoza 234
baji 460 bot 212 břuch 74

662
břucho 74 cofa 444 číl 535
búbec 446 cófá 444 čilkaj 535
bucat 600 cofe 444 čílkaj 535
bučé 96 copa 482 čilkej 535
budem 126 copak 482 čip nej 186
budete 328 copa(k) 466 člunek 178
budo 126 copa(k) potom 466 čłnek 178
budu 126 copán 276 čo 482
budzece 328 coš pak 466 čosnek 164
budzem 126 coš potom 466 čo nek 178
budz’ec’e 328 coš teprve 466 čnek 456
budz’oc’o 328 coubá 444 čňek 456
budźeće 328 coufá 444 čteň 158
budžeče 328 coufe 444 čtéň 158
buď – (a)nebo (alebo, lebo, albo) 464 couvá 444 čteňə 158
buďeťe 328 což 466, 482 čundrovat 600
buďto – (a)nebo (lebo) 464 což abych 466 čunek 178
buchta 608 což ešťe 466 ču nek 178
buj 374 cudzí 74 da 530
bujď 374 cudzy 90, 314 dadat 600
bujte 424 cugr 320 dapa 530
bul 278 cuchajna 158 dat 248
bur 604 cuzí 90 dát 248
búr 604 cuzí 74 datél 280
bura 604 cuzy 90 dávaj 102
búra 604 cuzý 90 dávé 102
buro 604 cycha 86 dávej 102
búro 604 cýcha 86 dávéj 102
buřt 444 cytět 86 dáví 102
but 212 cytit 86 dávij 102
búta 212 cýťit 86 dechat 216
butek 212 cyzý 90 déchat (d -) 216
by – by 476 c’esto 328 dejchat 216
byt 248 ćasto 328 dejvjet 374
být 248 ćašši 52 delú 522
bydym 126 ćesto 328 dem 161
cák 482 čadžyč 348 demú 161, 526
cašší 52 čalo 130 deprem 538
cecha 86 čap 130 deprová 538
cejcha 86 čás 194 deprv 538
cejťit 86 časňe 532 deprvá 538
céra 282 čásňe 532 deseťák 602
cesto 328 čečelka 161 deska 588
cétět 86 čečka (-ovica, -úfka) 161 desoš 602
céťiť 86 čedina 604 deška 402
cezi 74, 90 čédina 604 dešt 342
c zi 90 čejďina 604 déšt 342
cícic 86 čejina 604 dešť 197
cigán 318 čelka 535 déšť 197
cigorka 318 čenina 604 deště 197
cicha 86 čéňina 604 déště 197
cícha 86 čerešňe 398 detki 512
cikán 318 čerevo 396 dič 338
cípnout 386 čevo 396 didlo 338
círa 282 često 328 dijt 484
ciťit 86 česenek 164 dik 484
cíťit 86 česinek 164 díl 534
cizej 90 česnek 164 dit 484
cízej 90 česňek 164 dišt 342
cizi 90 čestý 120 díšt 342
cizí 90 češkem 566 díště 197
cizí 74 česňek 164 díšť 197
co 482 č stý 120 divan 582
co chudák 487 či 464, 471 dje 438
coby 475 či 482 -dle 572
coby chudák 487 čil 535 dlouho 534

663
dnes 536 doule 99, 520, 522 ďiravý 260
(d)neska 536 doulu 522 ďíravý 260
(d)neská 536 dovoj 102 ďóravé 260
(d)neskaj 536 dovrchu 518 ďouravý 260
(d)neskáj 536 drchajna 158 ďo če 434
(d)neské 536 drkotina 592 ďo ka 434
(d)neskej 536 droubeř 99 ď rav 260
dnesko 536 dřasa 134 ďúče 434
(d)neskom 536 dřemeno 338 ďuka 434
(d)nesky 536 dřevennej 426 ďuravy 260
do domu 526 dřevjednej 426 ďúravý 260
do dumu 526 dřevjenný 426 e debe 474
dobra 142 džez 586 ečmeň 342
dobrá 142 dřeza 400 edem 564
dobr 142 dříme 96 -ej 572
dobre 112 dříška 400 -éj 572
dobré 112 dřiza 400 ejčki 535
(dobr)é 80 dřízda 400 električka 578
(dobr)ej 80 dřizga 400 elektrika 578
dobrejší 454 du dumu 526 eletrika 578
dobřejší 454 dubu 126 eli 471
(dobr) 80 dudom 526 elina 578
(dobr) 80 dudum 526 elinka 578
dobri 112 dule 520, 522 elizli 471
dobrí 112 dúle 520, 522 enčko 535
(dobr)í 80 dulu 522 -ene 570
(dobr)ij 80 dum 526 ene (-ny) 564
dobro 142 dúm 526 enem 564
(dobr)y 80 dumka 526 ene(m) 461
(dobr)ý 80 dunga 214 -enem 570
dodom 526 dverka 324 enemže 461
dodum 526 dvírka 324 enom 366, 564
dohúri 518 dvéře 282 eny(m) 461
dohury 518 dvéři 282 -enym 570
dokopy 560 dvíř 282 epiška 358
dokořám 560 dvoják 582 epťiška 358
dokořan 560 dvuor 99 epťíška 358
dokořán 560 dy 484 erpetl 375
dokořaň 560 dy 530 erpetle 375
dokořáň 560 dyby aj 474 es 471
dokořen 560 dyby i 474 esi 471
dokořene 560 dychat 216 esle 471
dokořeň 560 dýchat 216 esli 471
dokořeňe 560 dýl 534 estli 471
dokořeňí 560 dypa 530 ešče 384
dokořun 560 dyž aj 472 eši 471
(jít) doktorovi (-oj) 448 dzac’elina 52 ešli 471
dokupy 560 dźiśej 536 ešťe 366
dole 520, 522 dźiśka 536 ešťe 384
dóle 520 dźiśo 536 ezli 471
dolu 522 dźiśok 536 ež 475, 480, 498
dolú 522 dźocha 434 eži 471
dólu 522 dźucha 434 ežli 471
dolu (-ú) 520 džišo 536 dež 472
dólu (-ú) 520 ďac’elina 52 f auťe 408
doluv 522 ďaťel 52 fara 192
dom 526 ďeprem 538 fára 192
dóm 526 ďepro 538 f ra 192
domka 526 ďeravý 260 fčas 532
domu 526 ďereček 451 fčelká 535
domú 526 ďerek 451 fčelké 535
donavečírka 546 ďeroušek 451 fčíka 535
dos’c’ 329 ďeucha 434 fčil 535
dość 329 ďe če 434 fčíl (-ka) 535
došč 329 ďě ka 434 fčile 535
douha 214 ďevucha 434 fčilé 535

664
fčilej 535 gumno 316 henkék 506
fčiléj 535 guňśuntko 60 hentam 506
fčíléj 535 g ymbok’i (głym-) 178 heny 506
fčilek 535 gvečerú 546 henyk 506
fčilék 535 gvjadnuc’ 335 hepťiška 358
fčílék 535 gv’ečeru 546 her(bábnej) 451
fčilkaj 535 (gynś)untko 60 her(bávnej) 451
fčílkaj 535 h bouďe 446 herneček 182
fčilke 535 habr 375 herníček 182
fčilké 535 Hadam 354 herňíček 182
fčílke 535 hádzat 54 her(vábnej) (hr-) 451
fčilkom 535 háďet 54 hešče 384
fčílkom 535 hajenka 590 hev 510, 512
fčýlkaj 535 hájenka 590 heva 510, 512
fet 600 hajnice 590 Heva 358
fetovat 600 hájník 104 hevaj 512
flámovat 600 hajnovna 590 hevaj (-ky) 510
fpodvečer 546 hájnovna 590 hevajky 512
fpodvečér 546 hajný 104 hevek 512
fpodvečir 546 hájný 104 heveka 512
fpořejčku 544 hájňice 590 heveky 512
fpozejtřku 544 hájovna 590 hevy 510, 512
fšade 514 hajovňa 590 hevyk 510, 512
fšadež 514 hakorát 356 hidle 506
fšadi 514 (h)ale 564 hídlo 360
fšadiž 514 halmara 356 hidrňca 364
fšahde 514 halmař 356 himle 506
fšaj 514 han 506 hin 506
(f)šak 484 haňba 330 hindle 506
fšedňí 428 hapatyka (-tí-, -ti-, -té-) 354 híní 368
fšeňí 428 hapteka 354 hiný 358
fšeňňí 428 haptyka 354 hinť 368
fšindi 514 harest 356 hiňť 368
fšude 514 harešt 356 hiskra 360
fšudež 514 hárešt 356 hískra 360
fšudi 514 harmara 356 hišče 115, 384
fšudiž 514 harneček 182 hít 364
fúsa 210 hať 480 hitrňca 364
g autu 408 hav 510 hitrňice 364
g matce 408 házat 54 hítrňice 364
g vodě 408 házet 54 híva 366
gaňba 330 hda 530 hívina 366
gaťe 319 hdapa 530 hjezda 440
gaval 320 hde 508 (na) hlawu 432
gda 530 hdo 316 h boké 178
gde 505 hdy 530 h bokí 178
gde 508 hdypa 530 -hle 572
(g)depa(k), g. teprve 468 he debe 474 hlpa 242
gdež 468 he dež 472 hluboký 178
gdí 530 hedbábný 378 hlyboký 178
gdy 530 hedbávný 378 h boký 178
glič 74 hedvábný 378 hneska 536
gorneček 182 hefka 510, 512 hnoj 308
gořalka 319 hefkaj 512 hnuj 308
gořálka 319 hejný 104 hnúj 308
gořołka 319 hejňice 590 hnuoj 308
gri 530 hen 506 hňíský 368
groch 219 hena 506 hňiť 368
grochu 219 henači 358 hoderet 324
gřebyň 390 henaj 506 hodňe 552
gřoć 58, 392 héné 104 hofera 352
gřyb 394 henka 506 hofira 352
gřyva 392 henkaj 506 hofíra 352
gula 244 henkáj 506 hofjera 352
guláš 318 henkaj tam 506 hohli 126, 346
gulovat sa (gú-) 319 henke 506 hohlí 126

665
ahojny 104 hrúda 244 charpa 182
holca 348 hruda (-ďa, -ď) 244 chca lebo nechca 568
holica 348 hryneček 182 chca nechca 568
holingre 352 (h)řablo 134 chcat 388
holob 128 hřabílec 134 chcát 388
hol b 128 hřát 58 chcé nebo nechcé 568
holub 128 hřát 392 chcej nechcej 568
hómesl 348 hřeben 390 chcípnout 386
hómisl 348 hřebeň 390 chc’ej nebo ňechc’ej 568
homřel 346 hřeblo 392 chc’i ňechc’i 568
homřél 346 hřejt 58 chc’ij ňechc’ij 568
hoňí 292 hřejtá 368 chčesťí 386
hóňí 292 hřemen 368 cherpa 182
Horažďojce (-ojice) 438 hřešátko 368 chfíle 420
Horažďo ce 438 hřešato 132, 368 chfíl’a 420
hore 324, 516, 518 hřešeto 368 chfjyla 420
hóre 516, 518 hřéva 244 chfóí 420
horejší 324 hřet 58 chfoj 420
horingle 352 hřéť 58 chfoji 420
hóringle 352 hřib 394 chfójí 420
horinkle 352 hřiba 244 chf’ila 420
hóroda 100 hříba 244 chlop 138
hořejší 324 hříbatúm (-um, -om, -am, -ám) 338 choby 474
hospodský 588 hříbek 394 chodzovat 314
hostincký 588 (h)řibet 172 choďby 474
hostinský 588 hříbě 96 chojby 474
hosťí 288 hříbjatúm (-um, -om, -am, -ám) 338 choji 436
hóto 100 hříb’atom (-um) 338 chójí 436
houba 214 hřit 58 chojina 436
houďit 348 hřít 58 chojiny 436
houfjera 352 hřiva 244 choť 472
houra 99 hřiva 244 Chrdlice 382
houroda 100 hříva 244, 392 chroští 386
housar 136 hřižec 368 chrpa 182
(hous)átko 60 hřoc’ 58 chrt 168
housér 280 hřybiet 62 chrypa 182
(hous)ítko 60 hřybit 62 chtřílet 396
housinka 114 hu 346 chťa lebo nechťa 568
housínka 114 huba 214 chťa nechťa 568
houskej 346 huba 214 chťacy nebo nechťacy 568
houvrať 348 huboký 178 chťe nebo nechťe 568
h hli 126 huďet 348 chťe nechťe 568
hrab 375 huďidlo 346 chťej lebo nechťej 568
hrabaj seno 424 huďit 348 chťej nechťej 568
hrabec 375 huhlí 346 chťíc nechťíc 568
hrabek 375 hulice 348 chuj 436
hrabíc 286 hulob 128 chúj f. 436
hrabíca 286 hul b 128 chúje 436
hrabje 222 humřel 346 schvuj(e) 208
hrábje 222 humříl 346 chvúj(e) f. 208
hráde 338 husam 312 i 460
hrach 219 huspenina 592 i diž bi 474
hrách 219 (hus’)ietko 60 i (g)dyby 474
hrachu 219 (h)uťekat 268 i (g)dyž 472
hráchu 219 (h)uťíkat 268 íč- (-ko, -kom, -kon, -kot, -ki, -kin) 535
hríva 244 huzďidlo 346 ičko 535
hrjac 58 huzel 346 ičkom 535
hrizák 368 huzél 280 ičkon 535
hrizec 368 hužba 444 ičkot 535
-hrnovat 184 húžba 444 ičkrdle 535
-hrňovat 184 hyboký 178 idlo 360
hrobář 272 hyny 506 ídlo 360
hromice 450 hynyk 506 inačí 358
hromňík 450 hyrneček 182 inakší 358
hrouda 244 həlpa 242 inčko 535
hrubje 552 ch pátek 446 ingoust 320

666
ingust 320 jazavec 51 jezvec 51
inkoust 320 jazevec 51 jez’dz’ic’ 329
inší 358 jazovec 51 jeźdźić 329
inť 484 jazvec 51 ježdžyč 329
iný 358 jaźv’ec 51 ji 78
iskra 360 jažv’ec 51 -(j)i 470
ískra 360 ječmen 342 jidlo 360
iterňica 364 ječmeň 342 jídlo 360
itrňice 364 jedbovny 378 jillo 360
itrňíce 364 jedel 180 (j)ináč 466
ítrňice 364 jedél 180 jinačí 358
itrňyca 364 (jede)náct (-nác) 451 (j)inak 466
itryňica 364 (jede)nást 451 jinakší 358
íva 366 jedlu 180 jinší 358
ívina 366 jedol 180 jinť 484
jačmeň 52, 342 jedu 180 jyny 461
jadnúť 335 jechče 384 jiný 358
jahle 132 jelejtko 84 jiskra 360
jahly 132 jelétko 84 jískra 360
jahřab 376 jeliň 144 jist 250
jahřabina 376 jelitko 84 jíst 250
jachpak 549 jelítko 84 jišče 115
jak 468, 496, 498, 549 jelyň 144 (j)išče 384
jak chudák 487 jelytko 84 jitrnice 364
jakli 498 jen 564 jítrňice 364
jako 496, 498, 549 jene (-ny) 564 jíva 366
jako chudák 487 jenem 564 jizevec 51
jakorát 356 jennou 428 jméno 240
jakos’i 550 jenom 564 jodlo 360
jakos’ik 550 jen(om) 366 jolytko 84
jakpa 549 jenomej 564 jostřab 51
jakpak 549 jenou 428 jscat 388
ja(k)pa(k), j. teprve, j. ešťe 468 jent 484 ju 78
jaksi 550 jenť 484 jutro 88
jaksik 550 jepčička 358 jynčmyň 342
jakž 549 jeptuška 358 jytrňyca 364
jalitko 84 jepťiška 358 -k 572
jalojce 436 jepťíška 358 k autu 408
jalojice 436 jermera 356 k choliči 408
jaluka 436 jertel 378 k matce 408
jama 222 jeř 52 k vodě 408
jáma 222 jeřab 376 -ka 572
japa 549 jeřáb 376 káble 604
japak 549 jeřabec 376 kábrle 604
jarabice 376 jeřábek 376 káča 604
jarmara 356 jeřabina 376 kačar 130
jařab 376 jeřina 52 káčér 280
jařáb 376 jesen 52 káčes 604
jařabina 376 jeseň 52 kačka 604
jařumb 376 jeseň 269 kadeti 508
jařumbek 376 jesi 471 kadimpak 508
jasan 52 jesli 471 kadipa 508
jasen 52 jest 250 kadipak 508
jaseň 52 jestli 471 kadiž 508
jastrjab 51 ješče 384 Kadla 448
jastřáb 51 ješčérka 280 kadlc 166
jastřeb 51 ješi 471 kadlic 166
jastříb 51 ješle 471 kadlice 166
jastřumb 51 ješli 471 kady 508
jastřymb 51 ješťe 384 kadym 508
jaščérka 280 ješťe 366 kadyma 508
jatel 52 jetev 438 kaďe 508
jatél 52 jetrňice (j -) 364 kaďi 508
jatelina 52 jeť 484 kachla 604
jatrňica 364 jezevec 51 kachle 604
jatřymb 51 jezovec 51 káchle 604

667
kachna 604 klačit 450 kor potom 468
kaj 505, 508 klada 224 kor teprve 468
-kaj 572 kláda 224 kort 468
-káj 572 k bík 179 kórt 468
kajda 604 -kle 572 kořalka 319
kalc 166 klepač 580 kořán 134
kam 505 klepáč 580 kořa ka 319
kama 508 klepačka 580 kóřé se 96
kamadi 508 klepadlo 580 kos 124, 608
kámen 220 klepák 580 kosa 210
kamen 220 klepeč 580 kosan 608
kameň 220 klíč 74 kosc’ 388
kamedný 426 klička 74 kost 342, 388
kamenný 426 klíďit 286 kostička 600
kanape 582 klóč 74 kostka 600
kančka 154 klósnót 264 kosť 388
kany 505, 508 klóstnót (- -) 264 kosť 342
kaňčka 154 klouč 74 kos’c’ 388
kaňəčka 154 kl ka 74 kość 388
káplička 254 klubko 178 koš 208
karak 549 klucí 288 košč 388
kark 182 klúč 74 košejk 96
kaša 51 klučka 74 košek 96
kaše 51 kluka 74 košék 96
kaši 78 klustej 176 košela 76
kašša 51 klustnout 264 košik 96
kašu 78 klustý 448 košík 96
kaťe 319 kłbko 178 košile 76
kázáň 258 knavečeru 546 košule 76
kázaňí 258 knoflék 84 košyk 96
kázáňí 258 kňiha 202 košýk 96
kázáňə 258 kňíha 202 koule 244
kdypa 530 kňəha 202 kozach 312
kdypak 530 -ko 572 kozél 280
kdyby ne 476 kočke 115 kozla 54
keča 604 kočk 115 kozle 54
kedi 508, 530 kočki 115 koźle 54
kej 505, 530 kočky 115 koźlym 54
-kej 572 kočkə 115 kožlyn 54
kerak 549, 550 kočk’i 115 k pojo 128
kerakpa 549 kole 564 k poj 128
kerakpak 549 kolejk 84 k p j 128
kera(k)pa(k) 468 kolék 84 k s 124
keraksik 550 kolem 564 krá 190
kerakš 468 koło 564 kraj 190
kerakž 549 komoři 114 kráj 190
kerakže 549 kondráb 380 krajce 158
kerapak 549 kondrák 380 krajda 236
keraž 549 kondrát 380 krajəca 156
keri 508 kondrava 380 králék 84
kerk 182 kondravec 380 krava 228
kerve 182 konrát 380 kráva 228
keryndy 508 konrava 380 kravámi 312
keře 164 konský 340 kravou 228
kfíčerou 546 koň 99 krávou 228
kfičer 546 koňa 608 kravum 228
kfíťí 418 kopojo 128 kráwa 432
kfjet 418 koprdlátko 375 kr pka 253
kfočka 418 kop dlátko 186 kré 104, 190
kfočna 418 koprvadlo 375 kreda 236
kfučka 418 kop vadlo (-átko) 186 krejcar 319
kf’at 418 koprvátko 375 krejda 236
kf’e 182 kopujo 128 kret 168
kf’ila 420 kor 468 kre 430
kjej 530 kór 468 krev 197
kjet 438 kor ešťe 468 krév 197

668
krevi 162, 182 kudyma 508 lajc 106, 438
kri 530 kuchynka 340 lajce 438
krí 104, 190 kuláš 318 lasek 92
krív 197 kule 244 lata 238
krjéda 236 kuma 318 lato 238
krk 182 kundraba 380 lá ka 254
krocán 276 kundrát 380 -le 572
kroj 190 kundrava 380 lebo 464, 466, 475
krópka 253 kunrát 380 lebo – lebo 464
krouhat 596 kuň 308 leč 461
kroupka 253 kůň 99, 308 léčet 84
kroužit 596 kuoň 99, 308 ledú ka 276
krova 228 kupujem 128 ledvá 566
krovum 228 kupujo 128 ledví 566
kr pka 253 kupuju (-i) 128 lefčéj 556
krt 168 kupujym 128 lefčeji 556
krtek 168 kurčunt 62 lefči 556
krtice 168 kurčynt 62 lefčí 556
krunžac’ 596 kuri 508 lefkej 456
krupka 253 kuřát 194 lefký 456
krúpka 253 kuřatum 310 lehňéš 556
kružat 596 kúře 288 lehňéší (-i) 556
krví 78 kuřiet 62 lehňíš 556
krvjá 78 kúřit 348 lechčej (-éj, -eji, -éji) 556
krvjó 78 kuřunt 62 lechčejá (-ijá) 556
krvjou 78 kuřyt 62 lechčejác (-ijác, -ijáč) 556
krvj 78 kus 124 lechčejc 556
krvju 78 kús 212 lechčejš 556
krvjú 78 kus masa 410 lechčejší 556
krvó 78 kúsa 210 lechčí (-i, -y) 556
krvou 78 kúš 208 lejc 106
krv 78 kuz masa 410 lejce 438
krvu 78 kúzle 54 lejzat 82
krvú 78 kužalka (kú-) 132 lejžet 374
kryda 236 kužálka 132 lelitko 84
krýda 236 kůžalka 256 lelytko 84
kryk 182 kůželka 256 lem 564
kryvje 182 kužlyn 54 lemon 564
kryvju 76 k ymbko 178 len 564
křapec 398 kvečerou 546 lenu 162
kře 164 kvečeru 546 lepa 123
kředa 234 kvečiru 546 lepčí 454
křejž 98 kvíčerku 546 lepší 454
křešně 398 kvíčerou 546 lesejk 92
křevý 122 kvíčeru 546 lesek 92
křéž 98 kvočka 604 lesék 92
kř vý 122 kvoň 308 lések 92
křibet 172 kwíčeró 546 lesi 471
křibét 172 -ky 572 lesik 92
křida 236 kyns 124 lesík 92
křída 394 kyrk 182 lest 123
křída 236 kyrvje 182 léstek 84
křidla 402 kyrvju 78 lesťi 471
kříkop(a) 375 lacený 118 lesyk 92
křipoka 375 lac ný 118 lesýk 92
křípopa 375 laciný 118 lešči 471
křivan 400 lacný 118 lešé 106
křivánek 400 lacyný 118 lešej 106
kterak 549 lacəný 118 leši 106
ku v’ečoru 546 lafka 254 léši 106
kubko 178 láfka 254 leta 238
kudik 508 láchčej 556 léta 238
kudipa 508 lachčejši 556 leto 238
kudipak 508 lachčí 556 léto 238
kudy 508 lachčjéj 556 (je mi ho) léto 84
kudym 508 lachčy 556 leťe 238

669
léťe 238 lúzvora 269 ml vit 126
levňej 556 lúže 208 mluvit (mu-) 126
levňejá 556 lyko 236 mlúvit (mú-) 126
levňejš 556 lýko 236 mlyko 110
levňejší 556 lytovať 72 mlynář (-ař, -or, - ř) 148
levňéjšý 556 łóň 540 mňa 54
lézat 82 łouňi 540 mňéří 284
lež 461 łuďit ( u)- 348 mňesto 335
l pa 123 -m 572 moc 552
l st 123 -ma 572 moc veselá 412
-li 470 macecha 161 mocka 552
-(l)i 471 macocha 161 mora 310
libový 72 majster 202 mostek 256
líboví 286 majstr 202 mot r 298
líďi 286 mak 218 motor 298
lipa 123 mák 218 motór 298
lipa (ly-) 242 makem 218 motur 298
lípa 123, 242 mákem 218 moucha 246
lísek 92 makym 218 moura 99, 310
lístek 84 malena 123 mrabenec 444
lišaj (ly-) 106 mal na 123 mráki 192
lišej 106 malina (-lí-, -ly-, -lu-) 123 mravenec 444
lišéj 106 (chleba) máslem 448 mravlenec 444
líšeň 72 maso 139 mrovec 444
liši 106 masopuštňí 388 muckí 452
líšňe 72 masso 139 mucha 246
líta 238 mašo 139 mura 310
líto 238 mazani 260 múra 310
(je mi ho) líto 84 mazaní 260 muscí 452
litopýr 114 mazáni 260 muskí 452
litopýř 114 mazání 260 mustek 256
litovat (le-, l -) 72 mejdan (-án) 600 mústek 256
líťe 238 mejdit 600 mušcí 452
lizat 82 melnář 148 muščí 452
lízat 82 melodický vrchol na předposlední mušskí 452
lnu 162 slabice větného celku 502 mušťí 452
loj 208 menář (- ř) 148 muvit 126
lofčojšy 556 menčí 454 muvjyć 126
lofky 456 menší 454 muziga 319
lonský (-cký) 338 meno 240 muzika 319
lonu 162 meno 240 mycák 586
loňcký 452 méno 240 mycí stůl 586
loňi 540 m nář 148 myčák 586
loňí 540 meza 314 mynář (-or) 148
lóňi 540 michajna 156 myno 240
lóňí 540 mim 304 myśleć 329
loňský (-cký) 338 míno 240 məlnář 148
loňský 452 mister 202 mənář 148
losek 92 mistr 202 m’ano 240
louni 99 místr 202 m’asto 335
loupáček 586 míšajna 156 m’edza 314
loupátko 586 míšejna 156 m’esto 335
loužko 99 miškař 272 m’ynso 139
lubový 72 mivák 586 m’ so 139
lucérka 280 miž 498 na 564
lučně 72 mja 54 na bok 524
luj 208 mjaso 139 na gure 518
lúj 208 mjesto 335 na schledanou 414
luň 540 mleko 110 na stranu 524
luňi 540 mléko 110 na zhledanou 414
lúňi 540 mlenář 148 nabzdury 562
lúňí 540 mliko 110 nacož 466
lupánek 136 mlíko 110 nadole 520
lušňe 72 mljéko 110 nadóle 520
lutovať 72 m nář 148 nadul 522
luzvora 269 mlovit 126 naduł 520

670
nagurym 518 ne aby 468 neňin- (-ko, -ki) 535
nahor 518 ne ešče 468 neňínki 535
nahoru 518 ne potom 468 neňínko 535
nahorú 518 ne tak 468 neňkin 535
nahóru 518 né tak 468 neňko 535
nahoře 516 ne tak ešče 468 neňkon 535
nahóře 516 ne to 468 nerad 264
ná(h)řbetňík 172 ne to ešče 468 nerád 264
ná(h)řibetňík 172 neak 550 nerada 264
nahuru 518 nebo 464, 466, 475 neráda 264
naj- 104 nebo jináč 466 nerce 466
náj-104 nebo jinák 466 nercili 466
nák 550 neboj 496 nerozlé 104
náko 550 nebój 496 neřko 466
nakor 468 nebuj 296 neřkuli 466
nakort 468 nebúj 296 neřkulic 466
namířit 122 neč 480 neřkuliš 466
namířit 268 nečkon 535 nes 536
namjiřit 268 nečkolipak 466 nése 108
namňeřit 268 nedz’ela 330 nesem 139
naodvečiř 546 nedžela 330 nesem (ň-) 124
napínaček 590 neďela 330 néseš 108
napínáček 590 nehet 168 nési 108
nápínáček 590 nech 480 neskoro (ňo-, ňi-) 534
napínák 590 nechať 480 neskořéj 534
napotvoru 562 nechca 466 neskůř 534
napříki 562 nechcej 466 neso 124
nárit 184 nechcejá 466 nesou 140
nariť 184 nechcele 466 nes 124
náriť 184 nechceli 466 nest 250
nárožák 576 nechcelijá 466 nést 250
nárožní dům 576 nechcelipak 466 nesu 124
nárut 184 nechcijá 466 nesu 139
nářkuli 466 nechcili 466 neškoliš 466
nascmifku 546 nechcilijá 466 neškuli 466
nasfal 562 nechcole 466 neškulic 466
naschval 562 nechculi 466 nešt 480
naschvál 562 necht 168 ne„jesta 434
nasvál 562 nechť 480 než 461, 462, 498
nato (n. ešťe) 466 nechťic 466 nežli 498
natoť 466 nechťica 466 ní- 104
natož 466, 562 nechťíca 466 ničkem 535
navečer 546 nej- (ňej-, néj-) 104 nički 535
navečér 546 nejak 550 níčki 535
navečérku 546 nejako 550 ničkim 535
navečeru 546 nejč (-in, -ko, -kom, -kon, -konc, -kont, níčkin 535
navečír 546 -kot, -ki, -kim, -kin, -kino, -kit) 535 ničko 535
návečír 546 nejko 535 níčko 535
navečírek 546 nejnko 535 ničkom 535
navečuor 546 nejnkon 535 ničkon 535
navrch 518 nejst 250 níčkon 535
navrchu (-ŕ) 516 nekerak 550 ničkot 535
nazatku 528 nemocný 330 nij- 104
nazdor 562 nenčki 535 ninčki 535
nazdori 562 nenčko 535 ninčko 535
nazdury 562 nenčkom 535 ninčkon 535
nazdúry 562 nenkin 535 ninko 535
nazecmifku 546 nenko 535 niňčki 535
nazešeřéňí 546 nenkom 535 niňinko 535
nazmrk 546 nenkon 535 niňínko 535
nazmrkánce 546 neňički 535 nist 250
nazmrkáňí 546 neňičkin 535 níst 250
nazmrku 546 neňičko 535 niž 498
ne 469 neňíčko 535 njé tak 468
né 468 neňičkom 535 njé to 468
né- 104 neňičkon 535 nocht 168

671
nosá 64 ňičkon 535 ourok 99
nosé 92 ňíčkon 535 outarej 136
nos’ie 64 ňíčkrdle 535 outarek 136
nos’o 64 ňičkum 535 outerek 99
nośum 64 ňimocny 330 outo 100
nošum 64 ňíský 368 ovak 466
nošy 64 ňisť (ňy-) 250 ovcí 164
Novákojc (-ojic, -ujc, -oc, -uc, -ouc) 436 ňis’c’ 329 ovcích 164
noži 78 ňit 342 ovec 164
nožu 78 ňiť 368 ovéc 164
nudlbret (-pret) 588 ňo tak 468 ovíc 164
núdle 288 ňobudz’oc’o 140 ovoc f. 370
nuož 99 ňoch 480 ovoc m. 370
nůž 99 ňomocny 330 ovocé 370
núžo 78 ňoskaj 536 ovoce n. 370
ňa 54 ňosky 536 ovocí 370
ňák 550 ňosu 124, 139, 140 ov’ec 164
ňáko 550 obar 444 ozábat 68
ňe 468 obara 444 ozíbat 68
ňe tak 468 obec 372 ozjabac 68
ňe to 468 obecně 70 oz’obat 68
ňe (ňi) to bože (ešče) 468 obecňa 70 uto 100
ňe žeby 468 obecňá 70 hli 126
ňeák 550 obecňo 70 -pa 570
ňeáko 550 obecňə (vo-) 154 pabouk 440
ňebuoj 296 obilé 110 pabučár 440
ňedz’ela 330 obrácenə (vo-) 154 pabuza 440
ňedźela 330 obříslo 375 pabuzda 440
nědžela 330 obyčajný 108 pač 475
ňeďela 330 obyčajňí 108 páč 475
ňechač (se) 466 odzadu 528 paďerkovat 338
ňejak 550 ofera 352 pajmáma 156
ňejako 550 oferta 352 pajnsky 452
ňemocny 330 ofíra 352 pajňski 452
ňerod 264 ofjera 352 pajski 452
ňesaj 536 of’ara 352 pak 534
ňesem 139 ohli 126 -pak 570
ňeskorší 534 ohrňat 184 -pák 570
ňeskoři 534 ohŕňat 184 pamňejť 372
ňesť (ňuo-) 250 okno 370 pamňet 340
ňesu 124 oko 604 pancký 452
ňesú 140 okres 372 pandrab 380
ňesum 140 olingrata 352 pandráb 380
ňesym 124, 139 olingre 352 pandrak 380
ňes’c’ 329 olmaryj 356 pandrav 380
ňeść 329 orech 322 pandrava 380
ňi 304, 468 oringlata 352 panráb 380
ňi aby 468 oringle 352 panrav 380
ňi ešče 468 óringle 352 panrava 380
ňi tag bože 468 óroda 100 panský 452
ňi tag ešče 468 oryngle 352 pánský 452
ňi tak 468 ostat 270 paňsky 452
ňi tam 468 ostát 270 parez 322
ňi žeby 468 óstat 270 pata 190, 336
ňibuj 296 otáv 194 páta 190
ňíč- (-ko, -kot, -ki) 535 oto 512 pátek 446
ňičke 535 óto 100 patro 335
ňički 535 otoman 582 pauk 440
ňíčkidlet 535 ototu 512 paúk 440
ňičkim 535 oudit 348 pauz 102
ňíčkin 535 ouféra 352 pauza f. 102
ňíčkit 535 oufjer m. 352 paví 262
ňičko 535 oufjera 352 páví 262
ňíčkodle 535 oul 99 pavouk 440
ňičkom 535 oumara 356 pekarka 322
ňíčkom 535 ouroda 100 pekarský 322

672
pekařa 51 pobřísko 442 poťim (pu-) 534
pekaře 51 pobříslo 375 pouk 440
pelno 179 pobříslo 442 pout m./f. 340
pełno 179 pobřístlo 442 poust 99
pena 196 počétat 96 pouz 102
penjaze 301 počtář 456 pouza 102
penultimový přízvuk 502 podivoł 163 po„dat 430
peňeze 301 podla 524 povdat 430
peňieze 301 podlá 524 povicher 184
peňize 301 podle 524 povícher 184
peňíze 301 podlé 522 povřejčku 544
peňze 301 podlechčata 386 (p)ovříslo 375
peňəze 301 podli 524 póz 102
pero 240 podlivá 524 póza f. 102
péro 240 podnechčata 386 pozajčku 544
péří 282 podnesčata 386 pozajršku 544
pes a kočka 410 podneščata 386 pozajtreku 544
pět chodin 410 podníščata 386 pozajtrešku 544
pe„nej 430 podzém (-ím) 269 pozajtru 544
pe„no 179 podzim 269 pozajtřešku 544
pez a kočka 410 podzimek (pú-) 269 pozajtřku 544
pchá 170 po(h)řbetňík 172 pozauřku 544
picha 170 pohřib (-y-) 146 pozděj 534
pichá 170 po(h)řibetňík 172 pozdějc 534
píchá 170 pojutru 544 později 534
pijovar 432 pojutře 544 pozdějš 534
pina 196 pók 102, 440 pozdější 534
pína 196 pokoj 296 pozdijá 534
piro 240 pokój 296 pozdíš 534
píro 240 pokrvadlo 375 pozďe 534
pismička 254 pok vadlo (-átko, -áško, -áška f.) 186 pozďéj 534
písmička 254 pokrváška 375 pozejčku 544
pisňička 254 pokrváško 375 pozejtrajšku 544
písňička 254 pokrvátko 375 pozejtru 544
pisňəčka 254 pokřiva 375 pozejtří 544
pivo 204 pokuj 296 pozejtřku 544
pívo 204 polčtář 456 pozétří 544
piwowar 432 poledúfka 276 pozétřiko 544
pjata 190, 336 poli 78 pozétřku 544
pjato n. 190 polu 78 pozijtří 544
pjatro 335 pondrava 380 pozitrajšku 544
pjena 196 ponrava 380 pozitreku 544
pjesňička (p’es-) 254 poňevadž 475 pozitřajšku (pozí-) 544
pješky 558 poňevádž 475 pozitřeku 544
pješo (-u) 558 poňivadž 475 pozitřešku 544
pješourem 558 porád 322 pozítřešku 544
pjyna 196 porvusło 375 pozítří 544
plácačka 580 pořád 322 pozitřku 544
plač 220 pořeb 392 pozítřku 544
pláč 220 póřeb 392 pozur 144
plače (-u) 220 pořéčku (poře-) 544 pozutru 544
pláče (-u) 220 pořejčku 544 pozutřku 544
plejt 248 poříčku 544 pozytru 544
plet 248 pos 163 pozytřku 544
pléť 248 posléd 534 požéčku 544
plíce 72 poslíž 534 požíčku 544
plít 248 potem 534 prachel 580
p no 179 potém 534 prak 580
plóca 72 potfora 418 prakl 580
plouca 72 potikáč 274 prakr 580
plouh 214 potkán 276 predvečírom 546
plúca 70 potom 534 prkno 588
pluh 214 potomák (pote-) 534 probřísło 375
plzeňské zpívání 502 potomej 534 prohřísło 375
poáč 475 potum 534 proj za nás 422
pobřeslo 442 potym 534 proj ženeš 422

673
protože 475 pyňize 301 rozšoupnout se 600
provísło 375 p’ana 196 rozumja 336
provizło 375 p’ata 190, 33 rozumjá 336
provříslo 375 p’atro 335 rozumjo 336
provřístło 375 p’echti 558 rozumju 336
proz’ba 330 p’ekořa 51 rozum’á 336
proźba 330 p’enze 301 rozum’um 336
prožba 330 p’es 332 rozvora 269
prutuže 475 p’ińundze 301 rožák 576
přatra 335 p’uro 240 roždží 386
přaska 52 p’ynta 190, 336 roždžy 386
přaslica 52 p’yntro 335 roždžý 386
přaslička 52 p’yńunze 301 rožní dům 576
pře- 122 rač 552 rožňi barak 576
přečerajšky 542 ráč 552 ruh 206
přečerejškem 542 račej 552 rúh 206
přečerejšky 542 rači 552 ruj 206
přečerem 542 račí 552 rúj 206
přečérem 542 ráči 552 rukajce 436
přečírem 542 račik 552 rukajice 436
předefčerá 542 račši 552 rúst 252
předefčerajšky 542 rádíjofka 584 rust (ruo-) 252
předefčerejški 542 rádíjónka 584 ruzvora 269
předefčerem 542 rádionka 584 rúzvora 269
předefčeréškem 542 rádiovka 584 rybňik 302
předevčírem 542 radyjonka 584 rybňík 302
předvečerem 546 raďeji 552 řáblo 134
předvečírem 546 raménko 584 řasa 134
přefčerajšky 542 ramínko 584 řát 392
přefčerejškem 542 rebňík 302 řeben 390
přefčerejški 542 rejba 218 řeblo 392
přefčerem 542 rejš 552 řeka 196
přej řeku 424 rejši 552 řepa 196
přetčerejškem 542 rejší 552 řeřáb 376
přetčerejški 542 rimik 302 řešato 132
přetčírem 542 rimík 302 řežab 376
přetfčerajškem (-fčo-) 542 rimík 450 řežáb 376
přetfčerajšky 542 rimňik 302 řežabina 376
přetfčerejškem 542 rimňík 302 řib 394
přetfčerejšky 542 rimňík 450 říbě 392
přetfčerem 542 risák 590 říbek 394
přetfčérem 542 risováček 590 říct 96
přetfčery 542 risovák 590 řiekać 302
přetfčéry 542 rivňík 302 řích 392
přetfčírem 542 rogovy barak 576 řika 196
přetfčorem 542 roh 206 říka 196
přetsmrknuťím 546 rohák 576 řikat (řy-) 302
převčírem 542 rohlejk 82 říkat (řý-) 302
přežouvá 99 rohlék 82 řípa 196
př - 122 rohový dům 576 řiva 244
při- 122 roj 206 říva 244, 392
připínáček 590 rój 206 říve 172
připínačka 590 rosol 592 s autem 406
připínák 590 rost 252 s cholí 408
připíňák 590 róst 252 s matkou 406
přy- 122 rostřapenej 598 s vodou 406
pšatra 335 roští 386 sadlo 230
pšence 156 rouda 244 sádlo 230
pšeňce 156 roust 99 sánca 338
pšeňəca 156 roust 252 sanka 338
pšká 170 rouža 99 sánka 338
púdzim 269 ro nou 430 sánky 338
púk 440 rozcuchaný 598 saňe 224
pukúj 296 rozčepýřený (rošč-) 598 sáňe 224
púz 102 rozdrbaný 598 sat 60
pylno 179 rozchloupaný 598 s dofka 298

674
s sed 99 sfora 420 sla nej 430
sca nesca 568 shoří 292 slena 198
scat 388 shóří 292 sl na 198
scát 388 schladnout 266 slina 198
scé nescé 568 schládnout 266 slína 198
scet 388 schlaví 414 slna 198
sot 60 schňít 412 s ňice 148
scípnout 386 schodek 256 slouzy 179
scit 388 schora 412 sluma 226
scuk 398 schoři 292 slumum 226
se sestrou 406 schóři 292 sluzy 179
sebrat 416 schoří (schó-) 414 slyna 198
sebrat 416 schudek 256 s p 179
sedlcký 452 schúdek 256 smál se 58
sedlský 452 schůzka 598 smát se 56
sedni 329 schválňe 562 smije se 58
sedníc 286 sila 242 smijou se 58
sedňíce 286 síla 242 smíl se 58
séďí 284 sin 116 smít se 56
segra 606 sit 60 smjať se 56
ségra 606 sit 60 smjoc’ se 56
sejď 374 sít 60 snadnejš 556
sejt 60 sitko 92 snadňej (-éj) 556
sejte 424 sítko 92 snadňejá 556
sejtko 92 sito 92 snadňejác 556
sejto 92 sito 236 snadňejc 556
sekajna 156 síto 92, 236 snádňejc 556
sekera 116 sjac 60 snadňeji 556
sek ra 116 sjetlo 440 snadňejic 556
sekira 116 skadi 508 snadňéjic 556
sekňíce 286 skala 222 snadňejš 556
sek ka 186 skála 222 snadňejší 556
sekyra (s’-, ś-) 116 skapat 386 snadňéjší 556
sekəra 116 skejpka 442 snaďňej 556
selcký 452 skerz 182 snaďňejc 556
selný 118 skipka 442 snaďňejš 556
selňice 148 sklenice 592 snáz 556
selský 452 sklenička 592 snáž 556
selzy 179 sklenka 592 sňah 232
sem 510 sklénka 592 sňahu 232
semdle (sen-) 510 sklinka 592 sňe 232
semhle (-k) 510 sklínka 592 sňeh 232
semka (sen-) 510 skloukat 450 sňehu (ś-) 232
semkaj (sen-) 510 sklúdzat 314 sňíh 232
semki 510 skoro 532 sňih (ś-, -y-) 232
semle (-k, -n, -čki) 510 skroz 182 sňihu 232
semleto 416 skřevan 400 sňəh 232
sen 116, 510 skřevánek 400 sňəho 232
sence 156 skřidla 402 sodófka 298
set 60 skřivan 400 sodovka 298
sétko 92 skřivánek 400 sódovka 298
seto 92 skuč 144 sodúfka 298
séto 92 skudi 508 soduvka 298
setřenice 396 skýba 442 sóduvka 298
setva 161, 566 skýva 442 sok 124
séť 60 slabje 554 sonk’i 338
seťidlo 440 slábje 554 sósed 99
sežrat 382, 416 slabo 554 sotva 566
sežrát 382 slábo 554 sotvá 566
s lný 118 slama 226 sotvé 566
s n 116 sláma 226 sotvej 566
s to 92 slamědný 428 sotvi 566
sfiňa (śf-, s’f-, šf-) 420 slaměnný 428 soudofka 298
sfjetło 420 slamou 226 soused 99
sflačec 420 slámou 226 sousedə 404
sflak 420 slamum 226 sousedoj 438

675
sousedoji 438 stul 306 šady 514
sousedou 99 stúl 306 šák 484
sousedu 310 stulčka 158 šal 584
sousedú 310 stunce 156 šál 584
sọused 99 stuoj 294 šala 584
s k 124 stuol 306 šála 584
spaj dolů 424 stu 306 šalek 584
spich 598 sťeška 566 šálek 584
spínáček 590 sťeškem 566 šalina 578
spláv 190 súdofka 298 šálina 578
spolem 560 sudovka 298 šálka 584
spolu 560 suk 124 šálko 584
spólu 560 sulc 592 šáł 584
spolym 560 sumśod 99 šamrdla 382
spo 560 sunky 338 šamrdle 382
spraovat 432 sunk’i 338 šano 140
sprauvat 432 sused 99 ščerbatá 188
sprawowat 432 súsed 99 ščeščí 386
s 186 súseduch 310 šč batá 188
sršán (-an) 132 suseduv 310 šč k 188
sršáň (-aň) 132 susid 99 šecko 436
sršoň 132 susid (-yd) 146 šedňi 329
sržán 132 sušyč 348 šedžeč 329
staveňa 70 suzy (súz-) 179 šefc/šefca 166
staveňá 70 svačna 158 šechno 436
staveňí 70 svačně 158 šejpek 98
st p 179 svadžba 330 šenkýř 588
stoj 294 svadьba 330 šépek 98
stój 294 svaďba 330 šeroký 120
stoji 290 svalňe 562 šerši 122
stojí 290 sválňe 562 ševc- 434
stóji 290 sváňe 562 š roký 120
stójí 290 svečerem 546 š rší 122
stolař 274 sylzy 179 šfag(e)r 420
stolář 274 syn 116 šfec 420
stolčka 158 sytko 92 šfec/šfece 166
stólčka 158 sýtko 92 šfidratý 420
stoloř 274 syto 92 šfigraví 420
stoləčka 158 sýto 92 šfirgatí 420
storola 451 səlna 198 šf’ec/šf’eca 166
stranou 524 səlňice 148 šigra 606
strňísko 286 sən 116 šiko nej 430
strňíšťe 286 s’edňi 329 šípek 98
strouha 246 s’edz’ec’ 329 široký (-k’i) 120
strouhat 596 s’f’at o (šf’a-) 420 škála 222, 402
struha 246 s’ic’ 60 šklubat 384
strum 144 s’iec’ 60 škłbať 384
strúna 288 s’itko 92 školajs 606
střapatý 598 s’klunka 592 školas 606
střapec 398 s’miec’ se 56 školda 606
střap’ec 398 s’m’ac’ s’e 56 školňajs 606
střáslavec 398 śano 140 školňas 606
střaslena 398 śedňi 329 škoťíček 338
střaslica 398 śedźeć 329 škrabáček 586
střejc 436 śek’era 116 škrabačka 586
střešňa 398 śek’ira (š-) 116 škrabák 586
střešňe 398 śelski 452 škrabka 586
střevo 396 śerp 329 škraň 402
střézlék 84 ślimok 329 škřaň 402
střída 394 śm’oć śe 56 škřidla 402
stříska 400 śostra (šo-) 140 škřidlice 402
stříška 400 śostra 329 škřivan 400
střizlék 84 śrśuň 132 škřivánek 400
střizlík 398 śviňa 329 škubat 384
stuj 294 śv’atło 329 šňoura 99
stúj 294 šade 514 šourem 558

676
šo c- 434 talíř 110 tepərvá 538
šo c/šo ce 166 talířek 110 tepərve 538
šprdle 382 talyř 110 teraz (-y, -ky) 535
šprdlení 382 tam 506 tež 563
šprdlinka 382 tám 506 též 563
šršán 132 tamdle 506 -též 570
štafle plt. f. 582 támdle (-c, -ť) 506 tfuj 418
štamprdla 382 tame 506 tfúj 418
štamprdle 382 tamehle 506 tchejně 218
Štěpána 384 tamej 506 tíle 282
štokrdle 382 tamek 506 (t)kadlce 166
št k 188 tameky 506 (t)kadlece 166
štuchat 596 tamhle 506 (t)kalce 166
štvereček 600 támhle (-k, -nc, -n, -čki) 506 tle 512
šťesťí 386 tamle (-n, -c, -no) 506 tlousnout 264
šťit 388 támle (-n, -c, -nc, -čki, -nki) 506 tloustnout 264
šťouchat 596 tamo 506 tlouštnout 264
šude 436, 514 tamok 506 t stí 176
šudež 514 tamy 506 tlustnout 264
šudi 514 tamyk 506 tlustý 176
šudiš 514 tamykej 506 tłustý 176
šulda 606 tari 512 t stý 176
švager 184 ted (-ka) 535 -to 570
švag’er 184 teď (-ka, -ká, -ko, -kom, -kon, -konc, tot 512
švec/ševce 166 -kont, -ki, -kin, -kit, -ke, -ké, -kej, totka 512
švec/švece 166 -kem) 535 totkaj 512
švica 606 tej 512 totok 512
švíca 606 tej (-ka, -ká, -ko, -konc) 535 toť 512
švigra 606 tejčko 535 toťka 512
šyč 60 tejčkom 535 toťkaj 512
šyroký (šə-) 120 tejď 372 toťki 512
šəroký 120 tejď (-e, -ka, -ko, -kon) 535 tož 484
-t 572 tejž 563 tragač 318
ta 506 teki 563 trakač 318
tadi 512 tekí 563 trakař 318
tadidle (-n, -nc, -c) 512 téle 282 tramvajka 578
tadihle (-n, -nc, -c, -čki, -nki) 512 telíř 161 trebár 472
tadik 512 tepra 538 triasc 64
tadikle 512 teprá 538 truhlář 274
tadile 512 teprav 538 tŕnje 184
tadle 512 tepráv 538 tŕňí 184
tádle 506 tepravá 538 tŕňje 184
tady 510 tepró 538 třá 472
tah 600 teprov 538 třa bylo 478
táhle (-k, -no) 506 tepróv 538 třapec 398
taj 512 teprová 538 třást 64
tajdle (-c, -n) 512 teprové 538 třeba 472
tajhle (-c, -n) 512 tepru 538 třeba bi 474
taji 512 teprú 538 třebas 472
tajidle 512 tepruv 538 třebaže 472
tajidle (-c, -n) 512 tepruva 538 třecha 394
tajihle 512 tepruvá 538 třéska 96
tajikle 512 teprv 538 třešňa 398
tajile 512 teprva 538 třešňe 398
tajkle (-n, -nc, -k) 512 teprvá 538 třevo 396
tajle (-c, -k, -n) 512 teprve 538 tříbrný 396
tak 484, 564 teprvej 538 třída 394
také 563 teprvka 538 třílet 396
takéj 563 teprəvá 538 tříska 400
taky 563 teprəve 538 tříst 64
tale 506, 512 tepřiv 538 tříška 400
tále (-k) 506 tepřiva 538 třizlík 398
taleř 110 tepřivá 538 třynść 64
taléř 110 tepřive 538 tu 510, 512
taléřek 110 tepřivka 538 tú 512
taliř 110 tepərv 538 tudejky 512

677
tudi 512 typ umřel chudák 487 v zímňe 202
tudle 510 typ umřel chudákem 487 v zəmňe 202
tudle (-t) 512 typ utíká zajícem 496 v žymje 202
túdle (-t) 512 -ť 572 vadnout 335
tudy (-k) 510 ťaší 52 vajce 104
tudyk 512 ťesto 326 vajco 104
tuhle 510 ťěško (ťa-) 566 val 588
tuhle (-ečki) 512 učednice 578 vál 588
túhle 512 učedník 580 válací deska 588
tukaj 512 učeň 580 váleček 588
tukej 512 učenka 578 válek 588
tule 510 učeňka 578 varest 356
tule (-c) 512 učnice 578 vázat 140
túle (-c) 512 uderit 324 vdole 520
tuoto 512 udeřit (se) 324 vdóle 520
tustnout 264 uďit 348 vdule 520
tustý 176 úďiť 348 vdůle 520
tústý 176 ufjera 352 vdúli 520
tútadi 512 uhlé 110 ve nne 428
tutaj 512 uhlé 346 vect 252
tuto 512 uhlí 126 večer 198
tuť 512 uhljé 110 večér 198
tuze 552 umara 356 večerem 546
túze 552 úmara 356 večeřal 54
tuž 484 umejvačka 586 večeřat 54
t usnyć 264 umejvák 586 večéře 282
t ustnyć 264 úminek 180 večeřel 54
t ustý 176 umivák 586 večeřet 54
t ústý 176 umívák 586 večéřet 54
tvůj 308 úmysel 180 večeřit 54
týden 342 umývací stůl 586 večeřít 54
týdeň 342 uoto 512 večeřoł 54
tydz’oň 342 uototu 512 večír 198
typ bolí ho hlava 490 (u)oźumbać (-ž-) 68 večířet 54
typ bolí mu hlava 490 uroda 100 večořać 54
typ co je to za člověk? 490 úroda 100 večur 198
typ co je to za člověka? 490 usech 168 večyr 198
typ co je vám po tom? 490 usch 168 vedla 524
typ co je vás po tom? 490 uschl 168 vedlá 524
typ co máš ruce? 492 uschnul 168 vedle 524
typ co máš té ruce? 492 uš mám 410 vedlé 524
typ chasa měli starost 487 uš vím 410 vedlevá 524
typ je mu Josef 492 utekat 268 vedli 524
typ je mu meno Josef 492 uvečer 546 vedlí 524
typ je mu na myno Josef uzadu 528 vedlivá 524
(mu je na m’ano J.) 492 uz’abac’ 68 veďel 334
typ je mu šedesát (let) 494 uz’ibac’ 68 vejce 104
typ je starší ode mě 498 uz’iebac’ 68 vejct 252
typ je starý se mnou 496 uz’obac’ 68 velice 552
typ je šedesát (let) 494 už mám 410 velmi 552
typ má šedesát (let) 494 už vím 410 verba 182
typ mrznout nemrzne 478 odmaryj f. 356 vesňíc 286
typ (na)koupil soli 500 of’ara 352 vesňíce 286
typ náš dědeček zemřeli 486 okno 370 vest 252
typ naši dědeček zemřeli 486 olmaryj 356 vést 252
typ nebylo kabátu 500 oryngle 352 věšák 584
typ neměli kabátu 502 ovoc m. 370 veť 484
typ není vám hanba? 488 v auťe 408 vezmrak 546
typ není vás hanba? 488 v kožuchu 76 vezmrk 546
typ není vás smutno? 488 v kožuše 76 vež(a) 334
typ neviděli jste naší Mařenky? 502 v zejmňe 202 víc 68
typ šel do pekaře 480 v zemňe 202 vict 252
typ šel k pekaři 480 v zémňe 202 víct 252
typ šli jsme jich tam pět 482 v z mňe 202 vidílko 442
typ šlo jsme jich tam pět 482 v z mňe 202 vidlo 442
typ šlo nás jich tam pět 482 v zimňe 202 viďet 114

678
vícher 184 voringle 352 vyščerbaná 188
víchor 184 vos m. 210 vyščerbená 188
vijce 104 (v)osa 210 vyščérbená 188
viko 236 vostat 270 vyšč bená 188
víko 236 vostát 270 vyščyrb’uno 188
vilfko 456 (v)otevřít 414 vyšt baťená 188
vim 304 voumara 356 vyšt bená 188
vím 304 vovoce n. 370 vzadu 528
vist 252 vozejk 88 vzádu 528
víst 252 vozék 88 vzat 64
vistidnout 266 vozík 88 vzatku 528
vistídnout 266 vozyk 88 vzejtra 88
vistudnout 266 vozýk 88 vzít 64
víter 232 voz’ik 88 vźać 64
vitr 232 vožyk 88 vźunć 64
vítr 232 vrabenec 444 vźunść 64
vjac 68 vrablenec 444 vźuňść 64
vjacéj 68 vrana 226 (vž)dyť 484
vjadnout 335 vrána 226 vžunšč 64
vjazac 140 vrat 192 v’adnúť 335
vjec 68 vrát 192 v’ater 232
vjecéj 68 vrata 192 v’ečir 198
vjeďel 334 vráta 192 v’ečur 198
vjechar (vi-, ví-) 184 vrba 182 v’eďel 334
vjeko (vjé-) 236 vrot 192 v’etr 232
vjém 304 vrota 192 v’unzat 140
vjéří 284 vruna 226 v’yncej 68
vjeter 232 vrut 192 v’yncy 68
vjetr 232 vrutuv 192 v’yncyj 68
vjym 304 vryba 182 v’yndnuć 335
vlaštovka (vlašť-, lašt-, lašť-) 276 vřasa 134 v’yndnyć 335
vlaštufka 276 vřed 442 wečir 198
vlaštúfka (lašt-) 276 vřid 442 wokno 370
vlfko 456 vřud 442 z autem 406
vloň 540 všecí 288 z domova 588
vloňi 540 všichní 288 z domu 588
vloňí 540 všuhde (-hďe) 514 z holí 408
vlóňi 540 vú 174 z matkou 406
vlóňí 540 (v)új m. i f. / -je f. i n. 208 z vodou 406
vluňi 540 vúl 174 za 564
vlúňi 540 vúł 174 zabijat 302
vlúňí 540 vuoz 99 zabíjat 302
vneska 536 vuřt 444 zabijet 302
vňes 536 vús m. 210 zabíjet 302
vňeskaj 536 vúsa 210 začat 64
vobec 372 vú„ 174 začít 64
(v)obečíní 108 vůz 99 začnout 64
voblí 148 vůz a koně 412 začuňć 64
voboce 370 vuzek 88 zadu 528
(v)obyčejný (-éj-) 108 vúzek 88 zádu 528
(v)obyčéné 108 v„o„ 174 záhi 532
(v)obəlí 148 vy- 166 zajce 158
(v)ode řít (vote-) 430 vý- 82 zajtra 88
(v)odevřít (vore-) 414 vyboky 178 zajtry 88
vofjera 352 vyhodit si z kopýtka 600 zajəca 156
(v)ochládnout 266 vychladnout 266 zakvíčerka 546
(v)oj m. i f. / -je f. i n. / -jo 208 vychládnout 266 zaledvá 566
voko 604 vych odnyć 266 zamjar 180
(v)okolo 564 vych udnyć 266 zapít 64
vokno 370 vylfko 456 zapjat 64
volají 78 výmňenkař (-min-) 272 zaplajte 424
volajou 78 výmňenkář (-min-) 272 zaplajť 374
volál 142 vyndźić 348 zapnout 646
volam 312 vyrba 182 zaprjahnúc 62
voł 174 vyřba 182 zapřahnout 62
vołoł 142 vyst 252 zapřáhnout 62

679
zapřiehnuc’ 62 zhánět 412 žaúdek 258
zapřihnout 62 zhlaví 414 žánný 428
zapříhnout 62 zhlavík 414 žáný 428
zapříst 62 zhňít 412 žduchat 596
zapřohnuc’ 62 zhodit 412 žďuchat 596
zapřungnut 62 zhora 412 že 115
zapřungnyć 62 zhoří 414 žeby 475
zápst 68 zhúru 518 žeráb 376
zap’at 64 zijtra 88 ževot 120
zap’át 64 zima 200 ž vot 120
zap’uňć 64 zíma 200 žgraň 402
zasadzeny 314 zípct 68 žh tka 188
zašévat 96 zípst 68 ži 115
zautra 88 zitra 88 žima 328
zavadzat 314 zítra 88 žíně 608
zblo 168 zloďé 278 žit 250
zde 512 zloďej 278 žít 250
zdechnout 386 zloďéj (zlu-) 278 ž tí 176
zdet 512 zloďeji 78 žlutý 176
zdetki 512 zloďeju 78 žłutý 176
zdetle 512 zloďí 278 ž ttý 176
zdralý 380 zloďij 278 ž tý 176
zdrovna 380 zódofka 298 žo undek 258
zdřaly 380 zodovka 298 ž ď 188
zdřidlo 382 zodúfka 298 ž tka 188
zdřudlo 382 zódufka 298 žułtý 176
z(e) 564 zoduvka 298 žúłtý 176
ze sestrou 406 zostat 270 žutý 176
zebrat 416 zoudofka 298 žútý 176
zebrat 416 zralý 380 žu ty 176
zed 340 zro„na 430 žú ty 176
zedňik (-nň-, -ňň-, -ň-, -ďň-) 152 zulc 592 žuva 602
zedňík (-nň-, -ňň-, -ň-, -ďň-) 152 zustát 270 žuvačka 602
zedňək 152 zustat 270 žuža 602
zegroda 161 zústat 270 žvačka 602
zehrada 161 zutra 88 žvanda 602
zejma 200 zútra 88 žvejda 602
zejpst 68 zvečera 546 žvejka 602
zejtra 88 zvostat 270 žvejkajda 602
zéjtra 88 zvostát 270 žvejkalka 602
zela 70 zvun 144 žvejkanda 602
zelá 70 zyma 200 žvejksna 602
zelé 70 zyma 328 žvejncna 602
zelé 110 zytra 88 žvyca 602
zelí 70 zəma 200 žvycka 602
zelo 70 z’ima 328 žvycna 602
zema 120, 200 źima 328 žvyka 602
zéma 200 -ž 570 žvýkajda 602
zenik 429 žaba 222 žvyksna 602
zennik 429 žába 222 žvynda 602
zešit 416 žabro 132, 134 žvyzna 602
zet 342 žádný 428 žyma 200, 328
zétra 88 žal dek 258 žəto 158
zežhrat 382 žalódek 258 ənčko 535
zežrat 382 žaloudek 258 əňčki 535
z ma 120, 200 žal dek 258 əňčko 535
zgřib’unt 62 žalud 258 əňčkot 535
zgřib’ynt 62 žaludek 258 əňko 535
zgřyb’yntum 338 žaludek 258
zgřiva 244 žalúdek 258 Rejstřík zpracovala Z. Komárková
zgřyva 244 žalúdek 258

680
Český jazykový atlas 5

Zpracoval dialektologický kolektiv Ústavu pro jazyk český AV ČR

Vedoucí autorského kolektivu PhDr. Jan Balhar, CSc.

Elektronická verze vznikla v rámci projektu LINDAT/CLARIN – Vybudování a provoz českého

uzlu panevropské infrastruktury pro výzkum, LM2010013

Redakce elektronické verze Libuše Čižmárová

Na elektronické verzi dále spolupracovaly: Zuzana Hlubinková, Martina Ireinová, Stanislava

Kloferová, Zina Komárková, Hana Konečná, Sabina Konečná, Petra Přadková, Milena Šipková,
Marta Šimečková

Vydalo Dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., v Brně 2016

Titulní stranu navrhla Eva Kalenská

Technický redaktor Jan Bařinka
Elektronickou prezentaci připravil Martin Povolný

2., elektronické, opravené a doplněné vydání

ISBN 978-80-86496-66-5 (soubor)

ISBN 978-80-86496-95-5 (5. díl)