KURANDERA

Hernán Huarache Mamani

Hledání podstaty
ženské síly

Praha 2012
Přeložila Lucie Chvojková
Copyright © 2000 Hernan Huarache Mamani
Calle Ampatacocha N 109 Yanahuara, Arequipa, PERU.
info@hhmamani.com www.hhmamani.com
Translation © Lucie Chvojková, 2012
ISBN 978-80-7246-576-7

Dokud bude v ženském srdci zářit světlo lásky, bude svět

v bezpečí. Pokud toto světlo zhasne, zachvátí svět nenávist
a lhostejnost a zahubí ho.
Rose Mamaniové, mé matce, z jejíchž úst jsem slýchával příběhy
a legendy našeho národa a která mne naučila milovat všechny
pozemské lidské bytosti. Té, která zavřela oči před jasem hvězdy,
oznamující příchod nové éry světla pro lidstvo a konec temnoty.
Mamě Qoyllurchiy, andské kurandeře (přírodní léčitelka a
šamanka
v jedné osobě – pozn. překl.), která žila v komunitě Ipana;
kurandeře, která vládla vodnímu živlu, a strážkyni svatých
inckých
učení, jež mne osvítila svou moudrostí.
Tomase Quespiové, kurandeře a porodní bábě, která žila ve
vesničce K´aqsiri a dovolila mi navázat kontakt s dodnes
existujícím
tajným společenstvím žen ještě před třináctiletým obdobím
teroru, který se v letech 1980 – 1993 snesl na Andy.
Matildě Casaové, jejíž bezmezná láska osvítila mé dětství
a která mě naučila, že zvířata i rostliny umí mluvit.
Adrianě Huarachiové, mé duchovní matce, jejíž odosobněná
láska osvítila můj život.
Všem indiánským ženám, které každý den bojují za zachování
a obranu naší kultury.
Všem ženám světa, které bojují za lepší svět založený na míru,
lásce a respektu.
7
Poznámka autora:
Dlouze jsem o povaze této knihy přemítal a mnohokrát jsem si
položil otázku: Co mě opravňuje vyjadřovat se k této
problematice?
Nebylo by logičtější, aby takovou knihu napsala žena?
Do mysli se mi stále vracela slova mé učitelky Mama Qoyllurchiy,
která ráda opakovala, že matky promlouvají ke světu
prostřednictvím
svých synů a učitelky prostřednictvím svých žáků.
A tak jsem se jako žák rozhodl předat to, co mě naučila o
nejkrásnějších
a nejzáhadnějších pozemských stvořeních: o ženách.
Poznal jsem tuto ženu v komunitě Ipana, kde jsou dodnes
uchovávána a předávána andská učení a tradice. To ona mne
naučila,
že život je škola, ve které je třeba naučit se milovat a pomáhat
bližnímu.
Z úst Mama Qoyllurchiy jsem se dozvěděl, že v minulosti hrála
andská žena velmi důležitou roli a aktivně se podílela na vytvoření
nové společnosti: Tawantinsuyo. Byla to ideální společnost, která
sdružovala čtyři regiony ve slavnou zlatou nebo stříbrnou říši
Inků – pod těmito jmény je známa v západní historii. Vyprávěla mi
o ženském vzdělávacím centru Ajllawasi, které existovalo před více
než pěti sty lety. Tuto instituci založily ženy Mamakuna, které zde
předávaly učení Pachamamy – učení, které umožňovalo pochopit
a respektovat přírodu. Toto vědění vychovávalo Inky, kterým se
říkalo
Děti Slunce. Jejich úkolem bylo šíření duchovního světla po
celých Andách. Tak tomu bylo až do příchodu Španělů.
Díky Mama Qoyllurchiy jsem si uvědomil skutečný význam
ženy a obrovské síly, jež je v ní ukrytá a se kterou by mohla řídit
společnost. V současné době dochází ve světě k velkým změnám.
V důsledku nezodpovědného používání vědy a technologií zažívá
Země opravdovou ekologickou katastrofu. A nikdo nemůže
lépe pochopit vážnost problému než žena, protože je to ona, kdo
pracuje s živly země, vody, vzduchu a ohně.
8
Krok za krokem si stále více žen uvědomuje, že je naše planeta
ohrožena velkým nebezpečím a instinktivně se snaží zmobilizovat
svou sílu a energii, aby našly nějaké východisko. Pokaždé,
když se podívám na nějakou ženu, pomyslím na to, co říká naše
dávná tradice: „Klíč ke vstupu do šestého lidského cyklu, do
nového
tisíciletí, bude v rukou žen.“ A jako by jim bylo toto proroctví
prozrazeno, mnohé z nich vědomě nebo nevědomě tento klíč
hledají. Díky němu budou mít důležitou roli a vezmou zpět do
svých rukou otěže lidstva, které jim byly kdysi odebrány.
Žena si ještě není vědoma toho, jakou roli v budoucnu sehraje,
stejně jako si není vědoma nesmírných schopností, které má
a na které už dávno zapomněla.
Rozhodl jsem se napsat tuto knihu, abych šířil vědění své učitelky
a abych ukázal, jak vypadala andská iniciační cesta, po které
se vydávaly moudré ženy našeho národa, aby střežily v tajnosti
posvátné učení Pachamamy.
Zkušenosti mladé dívky Kantu může využít jakákoliv žena.
Děj tohoto příběhu ukazuje, že žena je schopna znovu se ujmout
role, kterou jí příroda předurčila. Na dlouhé cestě své přípravy
nám hlavní hrdinka ukáže, že je možné nalézt v sobě silnou vůli,
odvahu a energii potřebnou k tomu, aby dokázala změnit směr
svého osobního příběhu tím, že v sobě promění bolest, osamělost
a smutek v radost, přátelství a pocit naplnění. Ukáže nám také,
že
je třeba rozbít klec, vytvořenou některými muži ve snaze podrobit
si ženu. Jen bez této klece může vzniknout rovnocenný vztah
mezi mužem a ženou založený na spolupráci.
Osoby tohoto příběhu jsou skutečné, ale jejich jména i jména
míst byla změněna, aby nedošlo k narušení jejich klidu a
soukromí.
Snažil jsem se vyprávět tento příběh co nejvěrněji, i když jsem
z něj vypustil některé jeho části, aby byl srozumitelný a čtivý.
HERNÁN HUARACHE MAMANI
9
1.
MÁŠ VELKOU MOC
Bouřka ustala, ale na vyprahlou a žíznivou půdu Coporaque se
nepřestal snášet vytrvalý déšť. Temné mraky zcela pokrývaly
nebe, jako by chtěly oznámit, že v této části Peru právě začalo
období
dešťů. Silný liják postupně zeslábl na jemný déšť. Malý, sotva
sedmiletý chlapec jménem Tilico vyběhl do ulice hrát si v
kalužích.
Skákal bosýma nohama ve vodě a stříkal ji všude kolem.
Náhle se zarazil a zůstal ohromeně stát: dům, který stál opodál,
olizovaly plameny. Rozběhl se domů s křikem: „U sousedů hoří!
Na střeše jsou plameny!“ V tu chvíli už ale byly výkřiky „Hoří!“
a „Oheň!“ slyšet všude kolem. O několik minut později začal
vyzvánět
na poplach i kostelní zvon.
Ženy i muži vyběhli na ulici s křikem: „U Quispů hoří!“ Někteří
dorazili vyzbrojeni vědry, žebříky a motykami. Ze slámy na
střeše zvlhlé deštěm šlehaly vysoko k nebi plameny. Lidé rozrazili
vstupní branku, přeběhli malou zahrádku a na zemi u
vchodových
dveří hořícího domku spatřili Kantu. Ležela tam bezvládně
10
v promočených šatech. Skupinka čtyř lidí ji velmi opatrně zvedla
ze země a přenesla na bezpečnější místo, zatímco se ostatní –
mladí i staří – zoufale snažili uhasit oheň.
Dívka náhle jako by procitla ze sna. Bylo zřejmé, že neví, co
se stalo. Otevřela oči. Překvapil ji dav lidí shromážděný kolem ní.
Všichni ji udiveně pozorovali. Starý Tata Facundo zoufale plakal,
zatímco jeho žena Mama Santusa si ji smutně prohlížela a
soustředěně
jí masírovala břicho a hrudník.
Kantu je znala. Všichni byli indiáni jako ona. Nosili pestrobarevné
oblečení vyrobené z vlny ovcí a lam. Někteří z nich
neměli žádnou pokrývku hlavy a z mokrých vlasů jim stékaly
dešťové kapky. Jiní měli na hlavě mokrou čepici nebo chullos1.
Někdo měl na nohách typické andské sandály, vyřezané z
pneumatik,
ostatní byli bosi.
„Sláva! Sláva!“ vykřikoval Facundo, který přestal plakat a
zasmušilý
výraz jeho tváře vystřídal zářivý úsměv.
„Pospěšte si! Musíme jí sundat ty mokré šaty,“ křikla Mama
Santusa a nepřestávala Kantu energicky masírovat. Kromě hrudi
a břicha jí začala třít i paže. Pak osušila Kantu obličej, zvedla jí
hlavu a položila si ji na paži.
„Ach milá holubičko! Mysleli jsme, že už jsi nás opustila
navždycky,“
pronesl dojatě Tata Facundo, když si utíral slzy. „Vezměte
suché deky a oblečení. Honem! Odneseme ji ke mně!“
Facundo byl obyčejný, prostý stařec, který se vždycky staral
o dění kolem sebe. Měl rád bližního svého a svůj národ považoval
za jednu velkou rodinu. Na světě neexistoval člověk, který by
si na něj mohl stěžovat. Byl velmi citlivý a sdílel s ostatními jejich
trápení, jako by byla jeho vlastní. Neuměl číst ani psát, ale dobře
věděl, co je to otcovská láska. V jeho domě se vždycky našel
kousek
chleba, přístřeší a dobrá rada. I když Kantu nebyla jeho po-
1Špičatá čepice s díly, které zakrývají uši.
11
krevní příbuzná, měl ji moc rád a bral ji jako svou dceru. Rád
jí říkal „holubičko“, bylo to něžné oslovení, které obyvatelé And
často používají, když mají oslovit nějakou ženu. Připomíná lásku
a něžnosti, které si mezi sebou holubi vyměňují.
Krátce nato dorazila i Mamma Josefa. Hubená, mlčenlivá, někdy
trochu nedůtklivá žena. Vypadala zamyšleně, občas i trochu
tajemně. Když šlo ale o pomoc druhým, byla vždycky ochotná
a vstřícná. Přestože bydlela jen o pár domků dál, s Kantu se
nikdy
nedala do řeči. Jen na ni pokaždé hleděla a usmívala se. Ten
den měla Josefa na sobě temně modrou sukni, šedou halenu se
vzorem fuchsiové barvy a přes ramena měla přehozenou deku.
V ruce nesla další deky na přikrytí dívky, ale jakmile ji spatřila,
vykřikla: „Potřebuje suché oblečení. Krvácí! Honem! Musíme ji
ihned ošetřit!“
Když nesli sousedé Kantu do Facundova domu, pozorovala
celou cestu úplně mokrou zem, po které ještě stékaly drobné
potůčky dešťové vody. Otočila hlavu směrem k jejich domu:
ve slaměné střeše zčernalé ohněm zela velká trhlina, kterou bylo
možné zahlédnout trámy a kulatinu. Několik mužů si ve velkém
zmatku podávalo vědra s vodou a snažilo se získat kontrolu nad
ohněm, jiní tloukli mokrými dekami do stále ještě doutnající
slámy.
Starci, ženy i děti, všichni ve svých pestrobarevných oděvech
stáli na ulici a pozorovali zoufalý boj s ohněm.
V tu chvíli si Kantu vzpomněla, co se před několika hodinami
stalo... Hleděla na nebe opřená zády o vchodové dveře. Hrozivá
černá mračna se rychle přibližovala. Vypadalo to, že odpoledne
konečně smočí vyprahlou zemi první déšť. V dálce na obzoru
byly mraky tak černé, že zcela zakryly hory pod sebou. Nebyly
vidět ani jejich obrysy. Znenadání se zvedl prudký vítr a
rozpohyboval
listy eukalyptu. Na dvorku se utvořil vzdušný vír, který
jako obrovský vysavač nasával suché listí, papírky, kousky plastu
i drobné smetí.
12
Kantu zůstala stát ve dveřích a sledovala, co se děje. Dlouhé
vlasy jí v silném větru poletovaly kolem obličeje. Tělo jí chránila
halena a dlouhé kalhoty. Zdálo se, že se mohutná černá mračna
přibližují stále rychleji, když tu náhle vítr začal měnit směr. Nebe
vmžiku potemnělo a zčernalo. Několik minut poté se začalo
blýskat.
Vypadalo to, jako by se nebe otevíralo, roztínané stále znovu
bezpočtem zlatých nožů a mečů. Blížila se jedna z těch bouřek,
které se často nevidí, s hromy, blesky a burácením, nesoucím se
vzduchem jako kanonáda.
Kantu necítila žádný strach. Za tu dobu, co žila v této vesničce
přimknuté k hoře, zažila několik velmi silných bouřek.
Byla zrovna uvnitř domu, když náhle z ničeho nic pocítila silný
neklid. Hřmění se přibližovalo. Nějaký hlas kdesi uvnitř jako
by křičel, aby utíkala ven. Na chvíli zaváhala, ale pak se rychle
dala do běhu. V té chvíli zaslechla ohlušující ránu. Jejím tělem
projela bolest, jako by se do něj zabodávaly tisíce jehel, a zároveň
ucítila zápach spáleniny. A pak najednou neviděla vůbec nic.
Zdálo se jí, že se propadá do bezedné hlubiny.
Když přišla Kantu znovu k vědomí, cítila bolest v každém
kousku svého těla, z nosu a uší jí tekla krev. Starci ji položili na
jednoduchou postel. Pak vyšli z místnosti, aby uklidnili ostatní
sousedy. „Slečna Kantu byla zasažena bleskem, ale žije. Potřebuje
ošetření a péči. Zůstane tady, dokud se nevrátí její rodiče.“
Elektrický výboj ji naštěstí nezasáhl v plné své síle. Téměř se
jí podařilo mu uniknout. Kdyby ji zasáhl přímo, zcela jistě by ji
zabil. I tak ji brutálně srazil k zemi, přestože už byla několik
metrů
od domu.
Kantu chtěla vstát, ale prudká bolest v ramenou a zádech ji
přikovala zpět na lůžko. Hlava jí třeštila. Měla pocit, že se jí
každou
chvíli rozskočí. Všechno se seběhlo tak rychle. Skoro tomu
nemohla uvěřit. Nemohla se hýbat, její tělo úplně znecitlivělo.
Mama Santusa a Mama Josefa ji svlékly a začaly jí oblékat suché
13
oblečení. Jakmile se ale látka dotkla kůže, po celém těle jí přejel
mráz. Vnímání doteku nebylo stejné jako dřív. Jako by se kůže
oddělila od těla. Cítila svírání na hrudníku, bránící jí v dýchání.
Silná bolest jí projela podél celé páteře.
Pokusila se vstát, ale tělo ji neposlouchalo. Snažila se promluvit,
ale její ústa nevydala ani hlásku. V očích se jí zračila bolest.
Cítila se bezmocná, bezbranná a slabá. Zaplavil ji strach ze
smrti a její vnitřní hlas křičel: „Jsem živá! Nechci umřít! Chci
žít!“ Ta slova ale zněla pouze v její hlavě. Z očí jí po tváři stékaly
slzy velké jako hrách.
Když Mama Santusa uviděla, že Kantu pláče, pohladila ji po
hlavě a začala jí ožehlé vlasy ještě zvlhlé deštěm sušit dekou.
„Odpočívej. Snaž se moc nenamáhat. Blesk ti naštěstí nic
neudělal.
Uvidíš, že ti brzo bude zase dobře,“ řekla a opět jí začala
masírovat hruď – tentokrát vlažnou směsí léčivých bylin. Kantu
se začalo dýchat mnohem lépe. Vzápětí se ale rozklepala. Čelist
se jí tak roztřásla, až jí začaly cvakat zuby.
Přinesli jí bylinkový čaj, který připravila porodní bába Mama
Jovita. Byla to stará prošedivělá žena s obličejem zcela
zbrázděným
vráskami. Světlo v jejích očích ale vypovídalo o velké vnitřní
síle a silné nezkrotné duši. Ovládala tajemství bylin a přiběhla
na pomoc hned, jak se dozvěděla, že je ve vesnici někdo zraněn.
Stačilo, aby Kantu vypila několik doušků vlažné tekutiny a hned
měla pocit, že se jí síly zase vracejí. Pak ji přepadla únava. Víčka
jí tak ztěžkla, že nedokázala udržet oči otevřené. Zavřela je a
okamžitě
usnula.
„Nechme ji odpočívat. Bude-li se za tři dny cítit lépe, bude to
znamenat, že se uzdravuje. Jinak bychom museli zavolat
nějakého
kurandera2. Ale možná si ji blesk vybral, aby se kurandera stala
právě z ní…,“ řekl jeden z přítomných starců.
2 Osoba, která měla roli přírodního léčitele a šamana (pozn.
překl.).
14
Podle staré pověry jsou ženy a muži zasažení bleskem předurčeni
k tomu, aby se z nich stali kuranderové. Toto přesvědčení
souvisí s léčením za pomoci Pachamamy3, které používali léčitelé
známí jako Hampi kamayoq4. I když je dnes toto léčení už jen
velmi málo rozšířené, existují komunity, kde se stále ještě
používá.
Ve společnosti Tawantinsuyo5, kde byla zavedena dělba práce,
se řešení zdravotních problémů svěřovalo těm nejschopnějším
a nejzdatnějším jedincům. Proto byl lékař považován téměř za
mudrce. A protože úkol, kterého se měl zhostit, nebyl vůbec
jednoduchý,
musel být silnou osobností a disponovat navíc zvláštními
schopnostmi. Mezi jeho povinnosti nepatřilo jen léčení lidí.
Bojoval i s neduhy a nemocemi, které sužovaly rostliny a zvířata.
Proto byl Hampi kamayoq vždy obestřen tajemstvím a mocí.
Své dovednosti jako představivost, úsudek, abstrakci a pozorovací
schopnosti používal v mnohem větší míře než průměrní lidé.
Patřil k uzavřené skupině jedinců, která byla součástí
společenského
jádra komunity.
Hampi kamayoqové se setkávali v uzavřených skupinách, kde
jim byla předávána tajná zaklínadla a byli seznamováni s různými
rituály a léčitelskými technikami. Procházeli velmi podrobnou
teoretickou
i praktickou přípravou a skoro vždy patřili k vrstvě kněží.
Náročný proces zasvěcení začínal ve Wamaqu. Byli také
podrobováni
půstům, odříkání, zkouškám odolnosti, fyzickým i mentálním
cvičením a v neposlední řadě se učili překonávat strach
z neznáma. Jejich strava byla skoro výhradně vegetariánská a
zahrnovala
byliny, kořeny, ovoce, ale hlavně kukuřičná zrna. Nesměli
jíst maso ani ryby a měli zákaz pít alkoholické nápoje.
3Vesmírná Matka, Matka Příroda.
4Kněz léčitel nebo kurandero.
5Označuje území náležející k říši Inků, rozdělené do čtyř regionů s
hlavním
sídlem Cuzco.
15
Jejich učení bylo zdlouhavé, přísné a namáhavé. Cílem byla
tělesná i mentální sebekontrola. Žili v malých skupinách na
odlehlých
místech pod vedením člověka zvaného Amauta – mudrce
schopného objasnit všechny záhady lidské duše. Museli se
také seznámit s historií svých předků, dávnými legendami a mýty
i všemi svátky a slavnostmi, během nichž docházelo k předávání
různých léčebných metod. Půst jim neměl činit žádné problémy.
Účastnili se také obřadů, které se každoročně pořádaly k očistě
těla. Budoucí léčitelé si museli osvojit mnoho znalostí, poznat
léčebné schopnosti bylin, amuletů, masáží a dokonale pochopit
neviditelný svět. Ti, kdo získávali tyto znalosti a přijímali staré
tradice, byli nazýváni Hampi kamayoq.
Byli mezi nimi jedinci, kteří viděli do minulosti, přítomnosti
i budoucnosti. Používali k tomu listy koky, obilná zrna nebo
zvířecí
vnitřnosti, především morčat nebo lam. Jiní zase dokázali
navázat kontakt s přírodními silami a uměli komunikovat s
blesky,
sluncem i měsícem. Někteří mohli promlouvat s duchy svých
předků, zatímco jiní měli schopnost komunikace s duchy
Apukana6
– duchy ochraňujícími člověka.
Budoucí léčitelé byli vybíráni na základě určitých neobvyklých
schopností, ale mohli také toto poslání zdědit po některém
ze svých rodičů nebo blízkých příbuzných. Občas se však stalo,
že budoucího léčitele označil svým zásahem blesk. Osoby, které
byly vybrány tímto způsobem, zaučoval přímo kurandero a
předával
jim veškeré své znalosti.
Po první španělské invazi do Peru se zdálo, že byli všichni
léčitelé tohoto typu vyhlazeni a jejich znalosti se tak nenávratně
ztratily. Strážci tohoto dávného učení se však scházeli potají
a tradice se tak i nadále důsledně předávala z otce na syna. Mezi
širokými vrstvami obyvatelstva zůstala zachována jen povrchní
6Strážní duchové, kteří žijí v nejvyšších horách.
16
znalost, kterou je možné defi novat jako lidové léčitelství – jakýsi
druh všeobecné přírodní farmakologie nazývané Hampi Qhato.
Léčitelé, porodní báby a jasnovidci, na které se lidé obraceli, byli
strážci části dávných učení a znalostí a mohli předepisovat léčivé
byliny a jiné medikamenty. Dodnes v některých částech jižní
Ameriky takoví medicinmani – strážci starých učení – žijí. V
jižním
Peru a v Bolívii jsou celkem známí Yatiriové7 a Quamileové8,
strážci tajemství léčení pomocí bylin, kteří křižují oblast Sierry
se svými mošnami plnými amuletů, léčivých prostředků a bylin.
O lidech zasažených bleskem by se toho dalo napsat mnoho.
Některé národy dodnes věří, že takový člověk je vyvolen, aby se
stal kuranderem. A proto byli starci z Coporaque přesvědčeni, že
byla k tomuto úkolu vybrána i Kantu. Zcela však opominuli
skutečnost,
že Kantu ničemu takovému nevěřila. Žila v dvousettisícovém
městě Cuzco, vybaveném dvěma univerzitami, pětadvaceti
středními a mnoha základními školami, mezinárodním letištěm
a tisíci autobusy, které nepřetržitě křižují ulice města.
Cuzco je třetí největší město Peru, napůl andské a napůl západní.
V minulosti bylo hlavním městem říše Tawantinsuyo,
dnes je důležitým jihoamerickým turistickým centrem a
archeologickou
metropolí. Jeho obyvatelstvo tvoří běloši, západní turisté,
míšenci a domorodci. Kantu bydlela v domě, který postavili
její rodiče v samém centru tohoto lidnatého města.
Byla to krásná indiánská dívka v plném rozpuku. Měla středně
vysokou postavu a jemnou, hedvábnou pleť barvy mědi.
V jemných rysech jejího obličeje vynikaly něžné a zároveň velmi
živé oči a rudá, smyslná ústa. Svým dlouhým krkem připomínala
půvabnou vikuňu, nejelegantnější zvíře celých And. Bujné
poprsí, útlý pas, pevné boky a krásné nohy dohromady tvořily
7Učenec, mudrc, žijící na břehu jezera Titikaka.
8Bolivijský kurandero.
17
štíhlou a souměrnou postavu. Hotová indiánská Venuše, zrozená
v andských horách.
Kantu byla srdečná, usměvavá dívka a snažila se vidět život
vždycky z té lepší stránky. Byla inteligentní, citlivá a odmalička
bylo zřejmé, že má silně vyvinutou intuici i vrozenou schopnost
vcítit se do druhých lidí. Tyto schopnosti ale nijak vědomě
nerozvíjela
a raději se věnovala studiu. Svým rodičům dělala jen samou
radost. Nemarnila čas bezcílným pofl akováním a povrchní
zábavou jako jiné dívky jejího věku. Večírků, které pořádali její
vrstevníci, se účastnila jen výjimečně. Její rodiče si přáli, aby ona
i její sourozenci vystudovali a získali solidní postavení, a tak se
Kantu na svou budoucnost svědomitě připravovala.
Když se José Quispe se ženou vrátili domů, našli svůj dům
ohořelý, a ještě k tomu zraněnou dceru, o kterou se starala
sousedka
Mama Santusa. Půjčili si auto a odvezli Kantu rychle do
nemocnice v Cuzcu, aby měla tu nejlepší péči a byla co nejdříve
zase v pořádku. O několik dní později byla z nemocnice
propuštěna
a vrátila se domů.
Po nehodě se jí začaly dít divné věci. Často mívala vize. Jako
na velkém fi lmovém plátně se jí v mysli zjevovalo, co se stane
jiným
lidem. Postihlo ji také několik duševních i tělesných slabostí,
které ji na několik měsíců upoutaly na lůžko. Snažila se je léčit
prostřednictvím klasické medicíny, ale nepomáhalo to.
Matku její stav velmi znepokojoval a chtěla, aby ji prohlédnul
kurandero Anselmo z jejich vesnice. Dívka pochybovala, že muž
s tak chatrnými medicínskými znalostmi by jí mohl nějak pomoci.
Kantu žila v Cuzcu odmalička. Chodila tu na základní školu
a teď tady studuje pedagogickou fakultu. Navštěvuje také kurzy
cizích jazyků a informatiky. Ze zdejšího života se vytratily i
poslední
zbytky dávné kultury a zcela je nahradil model západní civilizace.
Nový životní styl, nový způsob myšlení, nová věda, nové
náboženství, nový jazyk. Zcela nový způsob existence.
18
Kantu návštěvu kurandera stále odmítala a snažila se najít
pomoc
u mnoha lékařů. Ti ale na jejím těle neshledali nic divného.
Podrobili ji celé řadě vyšetření včetně rozborů krve. Nakonec
dospěli
k názoru, že u ní propuklo psychické onemocnění a doporučili
jí hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Její matka ale stále
věřila, že kurandero by jí mohl pomoci. Stále do dcery hučela,
aby zašla za Anselmem, až Kantu konečně přikývla. Jednou
odpoledne
tedy vyrazily do vesnice a zamířily k chýši, kde muž žil.
Byl to první kurandero, se kterým se Kantu měla ve svém životě
setkat, protože podobným věcem nevěřila. Souhlasila jenom
proto,
aby jednou provždy umlčela neodbytnou matku. Byla z toho
otrávená. Vůbec se jí ke kuranderovi nechtělo. Matka ji však
neúnavně
povzbuzovala: „Anselmo je dobrý. Uvidíš, bude se ti
líbit.“
Měla tím na mysli, že je Anselmo skutečný kurandero, ne jako
ti šarlatáni, kterých je všude plno. Kantu jí podrážděně odsekla:
„Mami, přestaň! Já na tyhle věci nevěřím. Jak tě mohlo
napadnout,
že mě může vyléčit nějaký šarlatán. Doktoři řekli, že jsem
psychicky nemocná. Potřebuju odpočívat, nemám pracovat a
nemám
se rozčilovat.“
Matka byla žena středního věku. I když měla podsaditou postavu,
byla velmi mrštná. Obličej barvy mědi, protkaný vráskami,
zvýrazňovaly dvě malé oči s živým pohledem. Dlouhé černé
vlasy si splétala do mohutných copů, které jí sahaly až do pasu.
Problémy celé rodiny se snažila vždycky řešit v klidu a s
optimismem.
Těšila se všeobecné důvěře. Lidé ji uznávali a měli ji rádi.
Prodávala v malém stánku s občerstvením. Ve městě nosila
moderní „západní“ oblečení, ale doma v Coporaque se oblékala
tradičním způsobem. Na hlavě čepici z hnědé vlny s barevnými
střapci přes uši a vlněný přehoz přes ramena. Sukně ladila
barevně
s botami, které nosila jak v prostředí komunity, tak ve městě,
protože ji dobře chránily před horským chladem.
19
Kráčela pomalu a Kantu šla za ní. Aby prolomila mlčení, náhle
se ke své dceři otočila a začala jí domlouvat: „Dceruško, dej
na mě aspoň tentokrát. Nemáš co ztratit a návštěvu zaplatím já.“
„Ten muž nás jen připraví o peníze, nic jiného“, odsekla Kantu.
Matka si nešťastně posteskla: „Ach jo, Kantu. Ty jsi
nenapravitelná!
Když ti nepomohli doktoři, neznamená to, že ti nemůže
pomoci někdo jiný. Třeba se to podaří Anselmovi. Poprosila jsem
ho, aby se na tebe podíval, než půjde do práce. Měla bys vědět,
že tyto léčitele neživí jejich zvláštní schopnosti, ale půda, kterou
sami obdělávají. A jestli tam na nás teď čeká, tak jen proto, že mě
zná a že si mě váží.“
Když dorazily ke kuranderově chýši, zaklepaly na dveře. Neozvala
se žádná odpověď, a tak matka zavolala v kečuánštině:
„Hampusqayki? (Je tu někdo?)“
Ze skromného stavení vyšel asi šedesátiletý indián. Měl střední,
lehce svalnatou postavu se širokým hrudníkem a pleť měděné
barvy. Opálený obličej zvrásnělý sluncem a chladem lemovaly
prošedivělé vlasy. Pronikavé černé oči upřel nejdříve na matku
a pak na dceru. Chvíli je obě zkoumal a pak se záhadně pousmál.
Kantu ho pozorně sledovala. Když se dal s matkou do řeči,
výraz v jeho tváři se změnil a prozářil ji srdečný úsměv. Na nohou
měl typické andské sandály a byl oblečený v pruhované košili
a omšelých, vybledlých kalhotách, které byly kdysi šedé. Kantu
si všimla, že je měl ohrnuté do půli lýtek. Jeho tvář budila
důvěru.
Těžko to mohl být podvodník. Měl široký nos, plná ústa a husté
řasy. Oči měl lehce zarudlé, pravděpodobně věkem nebo vysokým
tlakem.
„Pojďte dál,“ mávl rukou směrem dovnitř.
Kantu vešla s matkou v patách a ta hned spustila: „Done
Anselmo…
Jak jsem ti říkala… Chtěla jsem tě poprosit, abys vyléčil
mou dceru. Má slabé nervy. Nesmí se namáhat. Něco ji znepoko20
juje. Dějí se jí divné věci. Přivedla jsem ti ji, protože si myslím, že
bys jí mohl pomoci.“
Don Anselmo si dívku pozorně prohlížel. Jeho oči zkoumaly
postupně Kantin obličej, tělo, ruce i nohy. Přestože byla úplně
oblečená, měla pocit, jako by muž viděl až do jejího nitra. Pak
jí položil tři prsty – ukazováček, prostředníček a prsteníček – na
zápěstí, aby zkontroloval její puls. Nakonec se dotkl prsty
Kantiných
spánků a zeptal se: „Jak se cítíš?“
Kantu byla stále ještě špatně naladěná. Ani trochu se jí nechtělo
s mužem spolupracovat, a tak mu odpověděla dost neochotně.
„Já přesně nevím. Cítím se dobře, i když ostatní si myslí
něco jiného. Jsem tu jenom proto, že mě k tomu donutila moje
matka.“
„Opravdu? Tak se na to podíváme. Zkusíme zjistit, co ti vlastně
je a jak bych ti mohl pomoci.“ Anselmo se krátce zamyslel,
aniž by přestal dívku sledovat pohledem. Pak se otočil na matku
a řekl jí: „Mohla bys nás tu nechat chvíli o samotě? Chtěl bych si
s Kantu popovídat mezi čtyřma očima.“
Dívce se nelíbilo, že měla zůstat s kuranderem sama. Nevěděla,
co se bude dít, ani na co se jí bude ptát. Podívala se ustrašeně
na matku, ale ta jen kývla na znamení, že má zůstat. Kantu
nezbylo
než poslechnout. Anselmo se na ni přátelsky podíval a mlčky
ukázal
na prázdnou židli. Posadila se za masivní stůl, na který pak
kurandero
rozprostřel asi čtyřiceticentimetrový plátěný ubrousek se
třemi střapci na každém cípu. Na něj položil další barevný
ubrousek.
Pak vyndal z malého sáčku několik listů koky. Ubrousek s listy
několikrát přeložil, takže z něj vytvořil ještě menší čtverec a začal
se potichu modlit. Pak provedl s ubrouskem několik pohybů do
všech čtyř světových stran a pronesl pár zaříkávadel na uctění
listů
koky, jejichž pomocí chtěl určit Kantinu nemoc.
Obyvatelé And používají kokové listy k nahlížení do minulosti,
přítomnosti, věštění budoucnosti a ke čtení v lidské mys21
li už po celá tisíciletí. Jejich prostřednictvím určují také nemoci
a různé fyzické nebo psychické problémy. Podle andské tradice
není tato rostlina jen obyčejnou potravinou a lékem, ale
především
látkou s magickými účinky, které umožňují rozmlouvat
s duchovním světem.
Kantu pozorovala starcovo počínání se zvědavostí a údivem.
Když se jí povedlo odtrhnout z něj oči, začala se rozhlížet po
místnosti, ve které se nacházeli. Až v té chvíli si všimla, že místo
podlahy byla jen udusaná hlína. Chýše měla stěny z kamene a
neomítnutých
cihel. Stará slaměná střecha byla zčernalá od kouře
z krbu, umístěného v rohu místnosti. Z jednoho trámu visel
provaz
a jeho konec byl připevněn ke stěně. Asi sloužil ke zvedání
košíku s jídlem, aby se k němu nedostali psi, kočky a hlodavci.
Anselmo se posadil čelem ke Kantu, přiblížil ruku s balíčkem
k jejím ústům a nakázal:
„Třikrát na něj foukni a pak buď zticha.“
Kantu poslechla. Stařec balíček zase rozvázal a rozprostřel listy
koky po celém ubrousku. Zvedl hrst listů do výšky, nechal je
spadnout zpět na ubrousek a několikrát to zopakoval. Prohlížel
si spadané listy a začal je od sebe oddělovat. „Nemusíš mi nic
říkat.
Řeknu ti, co vidím já. Lidé si myslí, že ses zbláznila, protože
jsi začala vidět jejich budoucnost. Víš, co se stane, můžeš
předpovědět
i velmi nepříjemné věci a to jim vadí. Tvé podivné pocity
způsobuje jasnovidectví. Jsi naprosto zdravá a tvému tělu nic
nechybí. Ale to, co dokáže vidět tvá duše, se ve tvém těle ukládá,
a proto se necítíš dobře.“
Stařec se na ni zadíval a s vážným výrazem ve tváři dodal:
„Děvenko, máš dar věštit budoucnost a může se z tebe stát velká
vědma.“
Kantu ho pozorně poslouchala a snažila se vtisknout do své
paměti každé jeho slovo. Podívala se mu smutně do očí a
pronesla:
„Bála jsem se, že mi řeknete právě tohle.“
22
„Ale to je pravda. Ty máš dar věštit budoucnost.“
„Já vím,“ řekla a po tváři jí začaly pomalu stékat slzy. Po chvíli
pohnutým hlasem pokračovala: „Lidé si myslí, že jsem se
zbláznila,
ale tak to není.“
„Ty nejsi blázen,“ ujistil ji kurandero. „Jen se v tobě probudily
schopnosti, které ti byly dány a které zatím neumíš ovládat.
Cvičením je můžeš dál rozvíjet, ale budeš se muset také naučit
je kontrolovat, abys jich mohla využívat jen ve chvíli, kdy budeš
sama chtít.“
„Já chci být normální, chtěla bych být jako dřív. Chci se vídat
s kamarádkami a s lidmi, kteří jsou mi blízcí. To, co říkám, jim
ale vadí, a tak se mi začali všichni vyhýbat.“ Bylo vidět, že je
unavená.
Najednou nečekaně vybuchla: „Třeba před několika týdny
jsem přijela na návštěvu sem do vesnice. Šli jsme s tetou na
procházku
a potkali jsme jednu starou paní, kterou znám už dlouho.
Tehdy jsem smutně řekla: ‚Téhle stařence už zbývají jen dva týdny
života.‘ ‚Zemře?‘ zeptala se mě teta znepokojeně. Přikývla jsem.
A za dva týdny stařenka opravdu umřela.
Jednou jsem odpočívala v našem bytě ve městě a tatínek se
tam bavil s nějakým kolegou o krádeži, ke které došlo u nich
v práci. Když jsem zaslechla jejich rozhovor, náhle jsem vstala,
šla jsem k tatínkovi a pošeptala mu do ucha: ‚Tati, ukradl to
tenhle
člověk, ale z krádeže budeš nakonec obviněn ty.‘ A přesně tak
to bylo.
A pak mě navštívila jedna moje sestřenice, která se měla vdávat.
Jak jsem ji uviděla, řekla jsem: ‚Tvůj snoubenec ti uteče od
oltáře.‘ Musela jsem to vyslovit, bylo to silnější než já a pak se to
bohužel skutečně stalo. Moje sestřenice mi to nikdy neodpustila.
Je přesvědčená, že jsem ji proklela, ale já jsem jí nikdy nepřála
nic
špatného. Ty obrazy a myšlenky se jednoduše objevují v mé mysli.
Říkám jen to, co vidím,“ dodala sklíčeně Kantu. Její krásná tvář
se stáhla do bolestné grimasy a začala potichu plakat.
23
„Rozumím ti, maličká...“ řekl kurandero a snažil se ji utěšit.
„Jestli chceš být zase jako dřív, pomůžu ti. Ale proč chceš být
normální?
Toto je dar, který nemá každý. Některé ženy mohou časem
tyto schopnosti získat, pokud opravdu chtějí a hodně se snaží.
Ale těch, kdo se s touto energií a s těmito schopnostmi narodily,
je opravdu málo. Matka příroda k tobě byla štědrá. Pokud budeš
chtít, my, léčitelé, tě můžeme tyto schopnosti naučit používat, ale
jestli chceš raději být úplně normální žena, mohu tě tvých
schopností
zbavit.“
„Ano, prosím vás o to. Nechci vidět do budoucnosti. Už mi to
stačilo,“ řekla souhlasně. „Chci být zase normální.“ Slzy jí
nepřestávaly
stékat po tváři.
„Dobře. Ale chci, abys věděla, že nejsi blázen a nikdy jsi nebyla.
Je to prostě stav mysli vyvolaný schopnostmi, které máš. Ale
pokud opravdu chceš být jako dřív, vyléčím tě,“ řekl stařec a
soucitně
se na ni podíval.
„Udělejte všechno, co je třeba. Chci být jako dřív.“ Byl to zoufalý
souhlas.
Kurandero se naposledy pokusil ji zviklat a namítnul: „Příroda
ti dala dar a ty, místo abys za něj byla vděčná a naučila se ho
používat, ho chceš takhle promrhat. Ale nakonec je to tak
vždycky.
Tyto schopnosti jsou často dány lidem, kteří o ně stojí nejméně.
Dobře… Vysvětlím ti, co máš dělat.“
Když matka s dcerou odešly, Anselmo ještě dlouho přemýšlel
o schopnostech, které se v mladé dívce probudily. Zásahem
blesku může lidská bytost, ať už muž nebo žena, získat zvláštní
a překvapivé schopnosti přímo od Apakunů, velkých duchů světla.
V případě Kantu nezasáhl blesk její tělo přímo, ale stačilo to
k tomu, aby se v ní probudily schopnosti, které už měla.
„Ta maličká si není vědoma svých schopností ani toho, že by
mohla pomáhat jiným lidem,“ pomyslel si smutně, když si ve
své malé chýši připravoval oběd. Místnost mu sloužila jako ku24
chyň, obývací pokoj i ložnice zároveň. Z terakotového hrnce se
začal ozývat zvuk, který oznamoval, že se voda začíná vařit. Hodil
do hrnce několik brambor, kousek suchého masa a přisypal
obilnou mouku. Začal směs míchat dřevěnou vařečkou a
pokračoval,
dokud nezhoustla.
I během jídla nepřestával na lidi zasažené bleskem – slavné
Alto Misayoq9 – myslet. Ve městě jim říkali Paqos, neboli ti, kteří
se po zásahu bleskem stali knězi-léčiteli. Podle tradice zasáhl
blesk jejich tělo hned třikrát. První blesk je zabil, druhý rozložil
tělo na malé části a třetí je zase složil zpět do původní podoby.
Když procitli, byli často dost daleko od místa, kde je blesk zasáhl
a na těle měli vždy zranění ve formě kříže. Vedle nich ležel kámen
zvláštního tvaru s červenými proužky zvaný Qhaqya Mesa10.
Každý proužek znamenal ochranu jednoho ducha světla. Kdo byl
vyvolen deseti duchy Apukuna, byl považován za obzvláště
mocného.
Byl tedy Paqo nebo Kallpaq11 a byl pod ochranou duchů po
dobu tří a více let. Na konci tohoto období ztratil vyvolený také
schopnosti, které mu byly propůjčeny.
Ve dnech, které po setkání s kuranderem následovaly, šla
Kantu podle jeho rady na několik masáží, držela zvláštní dietu,
cvičila doma sérii doporučených cviků a v předepsaných
hodinách
brala naordinované bylinné přípravky. Vize, které jí byly tak
nepříjemné, zmizely. Byla zase tou dívkou jako dřív a její život se
vrátil do starých kolejí.
Setkání s Anselmem bylo pro Kantu zcela novou zkušeností.
Poprvé ve svém životě viděla, že se dá k problémům přistupovat
9 V dnešní době se tímto jménem označuje nejvyšší stupeň v
hierarchii
knězů-léčitelů.
10Meteorit z křemene, který bývá nalezen vedle lidí zasažených
bleskem.
11 Kurandero, který vstupuje do kontaktu se živoucími silami
Přírody.
25
různým způsobem – řešit je prostřednictvím klasické medicíny
praktikované lékaři a specialisty, nebo se obrátit na lidové
léčitele,
kteří používají způsoby léčby předávané z generace na generaci.
Anselmo si získal její důvěru. Konkrétními činy jí dokázal, že
je opravdovým kuranderem a ne nějakým podvodníkem, jak si
zpočátku myslela. Ukázal jí svou schopnost dokonale se vcítit do
druhých i hluboké znalosti ženské a mužské psychologie, které
daleko převyšovaly schopnosti velké části vzdělaných lidí. Zrodilo
se mezi nimi upřímné přátelství a Kantu věděla, že s jeho pomocí
může pochopit mnoho věcí, které ji dosud znepokojovaly.
Kantu zajímal způsob, jakým ji kurandero uzdravil a chtěla se
také dozvědět něco víc o schopnostech, které v ní blesk probudil.
Jednoho dne se Anselma zeptala: „Jak se může někdo tak změnit
jen zásahem blesku?“
Muž se na ni usmál. „Maličká, příroda propůjčuje mnoha lidem
velké schopnosti, ale většinou v nás zůstávají neprobuzené.
Život, který vedeme, všechno, co děláme, jak myslíme a cítíme,
pomalu způsobuje, že kanály, jejichž prostřednictvím můžeme
komunikovat s přírodou, se zavřou. Ženy jsou obvykle
duchovnějšími
a méně materiálními bytostmi než muži, a tak mají
k těmto schopnostem snadnější přístup. Tak jako v jiných
ženách,
tyto schopnosti dřímají i v tobě. Některé z nich se ve tvém těle
probudily, když do tebe uhodil blesk. Kdyby tě zasáhl plnou silou,
byla bys mrtvá. Tím, že o tebe jen zavadil, přežila jsi a jeho
síla změnila tvoji bytost. Otevřela ve tvém těle energetické kanály,
které jsem pak zase zavřel, abych tě vyléčil.“
Kantu hleděla do dálky, kde právě slunce zapadalo za vysoké
hory. Anselmova slova zněla v jejím nitru jako ozvěna. Ticho
prolomila až mužova mírná slova: „Maličká, je čas vrátit se
domů, brzy se setmí a začne být zima.“
Než se Kantu vydala na cestu, dodal ještě: „Dostala jsi vzácné
schopnosti. To, co se v tobě probudilo, je dar. Máš v sobě velkou
vnitřní sílu a mohla bys ji používat jak ve svůj vlastní prospěch,
tak ve prospěch ostatních. Kdybys chtěla, ještě by to šlo.“
Kantu si pomyslela, že nemá význam se o tom bavit. Schopnost
předpovídat budoucnost jí způsobila příliš problémů. „Anselmo,
musím běžet, dobrou noc,“ rozloučila se spěšně a vykročila
rychle směrem ke dveřím.
Byl krásný večer. Otevřela se před ní nádherná scenérie. Slunce
na obzoru právě zapadalo. Zlatý kotouč změnil svou barvu na
ruměnou
a nebe nad ním se zbarvilo do červena. Rámovaly ho jen
vysoké šedé hory, které házely dlouhé stíny na všechno kolem
a mraky na nebi nepřestávaly měnit své barvy.
Kantu se tím úchvatným představením kochala celou svou
bytostí a v uších jí přitom zněla Anselmova slova: „Máš
schopnosti,
které budeš moci používat, jen pokud budeš sama chtít.“
27
2.
PRO LÁSKU MŮŽE
ČLOVĚK ZTRATIT ROZUM
Během dalších návštěv kurandera se Kantu rozhovorům na téma
svého vyléčení a věšteckých schopností vyhýbala velkým
obloukem
a dávala si pozor, aby Anselmovi nepokládala žádné otázky,
které by mohly stočit hovor tímto směrem. Jednou se za ním
Kantu vydala, aby se ho zeptala na svoji budoucnost. Seznámila
se totiž s jedním mladým inženýrem a začala s ním chodit. Snila
o tom, že se vezmou, ale něco neurčitého ji znepokojovalo a často
si pokládala otázku: „Opravdu se stanu jeho ženou?“
Její obavy pramenily ze skutečnosti, že ona byla indiánka a on
běloch. Rasová diskriminace byla v jejich městě stále ještě
hluboce
zakořeněna a logicky s sebou nesla i ekonomické, politické
a především sociální problémy. Kantu nemohla vyloučit, že
28
rodiče jejího přítele nebudou s takovým sňatkem nikdy souhlasit.
Byla by s ním opravdu šťastná? Kdy ji požádá o ruku? Budou
spolu mít děti? Chtěla znát odpovědi na všechny tyto otázky,
které
se jí honily hlavou, a moc dobře věděla, že Anselmo by jí na
ně uměl odpovědět. Když ji tenkrát vyléčil, ukázal jí své věštecké
umění a během dalších návštěv měla možnost poznat jeho
zvláštní
schopnosti ještě několikrát. Obyvatelé vesnice mu slepě věřili
a stále říkali: „Anselmo vidí úplně všechno. Když čte z listů koky,
nic mu neunikne, protože je nejen kurandero, ale i jasnovidec.“
To odpoledne ho Kantu chtěla poprosit, aby jí předpověděl
budoucnost. Zda se její život spojí se životem muže, kterému se
zcela odevzdala a do kterého byla až po uši zamilovaná, si přála
vědět více než cokoli jiného.
Po cestě k Anselmově chýši se její mysl zatoulala k okamžiku,
kdy Juana poznala. V té době byla zasnoubená s Luchem, který
byl do ní hluboce zamilovaný a stále na ni naléhal: „Kantu, kdy se
vezmeme?“ To, co k němu cítila ona, však byla spíš sesterská
láska
nebo kamarádství a rozhodně si neuměla představit, že s ním
stráví zbytek života.
Všechno se seběhlo zcela nečekaně na večírku organizovaném
jednou kulturní asociací. Když s Luchem tancovali, ucítila
na sobě něčí upřený pohled. Snažila se zjistit, komu patří. Byl to
neznámý mladík, který stál kousek od ní a jeho pohled byl
pronikavý,
vyzývavý, rozhodný a bez jakékoliv známky pochybnosti.
Na malou chvíli, která se zdála věčností, se jejich pohledy střetly.
Po celém těle jí přeběhl mráz. V tom muži bylo cosi fatálního
a magického. Otřásla se, ale nemohla od podmanivého pohledu
neznámého muže odtrhnout oči, a tak se na něj dívala dál. Jako
by se tím jejich duše spojily jednou provždy. Procitla až ve chvíli,
kdy do ní kamarádka tančící vedle šťouchla loktem: „Co ti je,
Kantu? Vypadáš jako uhranutá. Že by tě zaujal támhleten týpek?“
Nic na to neřekla, ale v jejích očích se zračilo okouzlení, kte29
ré v ní Juan vyvolal. Když hudba dohrála, pokračoval hlavní
program
různými prezentacemi. Jednu z nich měl i její přítel Lucho,
který záhadného muže znal. Byli kamarádi. „Juane, představuji ti
svou přítelkyni Kantu,“ řekl Lucho. V průběhu večera ji Juan
několikrát
vyzval k tanci a zahrnoval ji lichotkami: „Jsi úžasná tanečnice.
Tvé pohyby jsou dokonalé. Bylo by krásné mít takovou
přítelkyni.“
Když se na ni svůdně podíval, celá zčervenala. Nic podobného
nikdy necítila. Měla pocit, že se vznáší v oblacích. Cítila se
jako v pohádce. Srdce jí divoce bušilo, jako by mělo každou chvíli
vyskočit ven z hrudi. Juan si ihned všiml účinků, které jeho
lichotky
vyvolaly.
„Mohla bych být tvou kamarádkou a možná i něco víc,“
odpověděla
mu Kantu, překvapená svými vlastními slovy.
Taková smělost nebyla její povaze vlastní, ale v tu chvíli
nepromlouvala
její hlava, ale srdce. Ten muž ji dokonale pobláznil.
Zapomněla na celý svět. I na Lucha.
Juan si byl už zcela jistý, že má Kantu ve své moci, a pošeptal
jí sladce do ucha: „Nechtěla by ses jít na chvíli projít na vzduch?
Je tu hrozné vedro.“
Beze slova ho následovala. Byla chladná noc. Zamířili k blízkému
parku. Za svitu měsíce v úplňku, který se jim zdál větší
než kdy jindy, si hleděli do očí. Měli v nich zvláštní třpyt. Paprsky
měsíčního světla dopadající na Kantinu tvář podtrhovaly její
krásu a prozrazovaly povolnost zamilované ženy. Na malou chvíli
ji ovládl pocit, že ztrácí půdu pod nohama. Juan se na ni něžně
podíval, objal ji kolem ramen a ona se k němu přitiskla. Políbil ji
nejdřív na tvář a pak na čelo. Kantu byla zaskočena vlnou vášně,
která ji zaplavila. Pohlédli si znovu do očí a jejich rty se spojily ve
vášnivém polibku. Líbali se, jako by se znali odjakživa. Tiskla se
k jeho tělu jako omámená. Žár vášně zcela ovládl všechny jejich
smysly. Jakmile si oba uvědomili, co se děje, odtáhli se od sebe.
30
„Měli bychom se vrátit k ostatním, ale musím přiznat, že tvoje
krása mě úplně očarovala,“ pošeptal jí Juan s úsměvem. „I já
jsem
ve tvé blízkosti zmatená. Ale než se vrátíme, ještě jednou mě
obejmi,“
žadonila Kantu a její oči byly plné touhy.
Juan se nenechal dvakrát prosit, znovu ji pevně objal a
pokračoval
v líbání. Doufala, že ta chvíle nikdy neskončí. Zatoužila, aby
se čas navždy zastavil. Juan od sebe Kantu trochu oddálil, aby jí
viděl dobře do očí, a zašeptal: „Kantu, toužím po tobě. Chtěl bych
být stále s tebou. Naše setkání mě nějak vyvedlo z míry.“
„Já jsem taky v šoku. Moje hlava stávkuje. Vůbec nedokážu
myslet. Dělám jen to, co cítím,“ odpověděla a znovu se k němu
přitiskla. Lačnými ústy hledala jeho rty a znovu ji zaplavila vlna
pocitů, které do té doby neznala.
Juan začal tušit problémy, a protože nechtěl, aby se situace
příliš zkomplikovala, namítl: „Nemyslíš, že děláme něco, čeho
bychom mohli později litovat?“
„Ne,“ odpověděla Kantu. „Jsi muž, kterého jsem vždycky toužila
potkat. Muž, pro kterého bych udělala cokoli na světě. Juane,
ještě nikdy jsem to nikomu neřekla, ale s tebou je všechno tak
přirozené… já… miluju tě. Je to něco, co nedokážu kontrolovat.“
Juan se trochu odtáhl a pronesl: „Měli bychom se vrátit.“
„Máš pravdu, Juane. Vím, že bych měla jít ke svému příteli, ale
něco mi v tom brání. Nohy mě vůbec neposlouchají. Opravdu se
chceš vrátit?“ zeptala se s očima široce rozevřenýma, jako by ho
chtěla do sebe pohltit.
„Bože, Kantu, dost. Zašli jsme moc daleko. Jdeme,“ odpověděl
rozhodně a snažil se zjistit, jestli Kantu myslí vážně to, co říká.
„Juane, zůstaň u mě, chci být s tebou,“ žadonila dál.
Díval se na ni. Pokoušel se pochopit, co se děje. Nakonec
odpověděl:
„Dobře. Kvůli tvému bláznovství asi ztratím kamaráda,
ale jak ti mohu říci ne?“ A zatímco ji znovu tiskl k sobě, drmolil
mezi polibky v posledním marném pokusu o odchod: „Jdeme,
31
než toho budu litovat... Jsem zmatený... Já se tady snažím
zabránit
katastrofě, která by zničila mé kamarádství s Luchem a způsobila
problémy i tobě. A ty zaháníš i tu trochu vůle, která mi ještě
zbyla.“
V těsném objetí se vzdalovali opuštěnými cestami. On ji zahrnoval
polibky a ona mu je vášnivě vracela.
Kolikrát už si ve svém srdci tuhle situaci představovala! První
setkání s láskou. Nechtěla svou mysl ani na chvíli zastavit.
Potřebovala
se stále přesvědčovat, že to není sen. Jakýsi vnitřní hlas
na ni naléhal, aby se vzpamatovala. Na moment zatoužila
uniknout
z bludného kruhu, ve kterém se začínala motat. Byl sladký,
ale nebezpečný. Cítila se jako ptáček vedle vinoucího se hada. Ví,
že se stane jeho kořistí. Přesto neuletí a dokonce mu skáče vstříc.
„Chceš, abychom šli někam, kde nás nebude nikdo rušit?“
Spontánně přikývla na souhlas. Juan ji odvedl k nějakému
domku, a když otvíral dveře, jednoduše řekl: „Tady bydlím.“
Vešli dovnitř. Dům byl starý a dost neuklizený. Když si
uvědomila,
že s ní Juan nezůstal v obývacím pokoji a vede ji rovnou
k ložnici, trochu zaváhala. Přede dveřmi se pak jako na povel
zastavila.
Juan si všiml jejích obav, vrátil se k ní a začal ji vášnivě líbat.
Jeho sladký a hluboký pohled ji obměkčil a zahnal všechen
její strach. Už se nebránila. Juan ji odvedl k posteli.
Styděla se. Nikdy se s nikým nemilovala. Nesměle se na něj
usmála a přiznala se: „Jsem ráda, že jsme tady, ale trochu se
bojím.“
„Bojíš se, že ti ublížím?“ usmál se na ni trochu uličnicky a
vypadal
v tu chvíli spíš jako kluk než jako dospělý muž.
„Já nevím. Je to poprvé, co…“ Zvedla oči směrem k němu.
„… co takhle s někým jsem.“
Roztomile se na ni usmál, něžně ji pohladil a zašeptal: „Mám
tě rád. Jsi zlatíčko, miluju tě.“
Malou chvíli, která se zdála být nekonečná, oba mlčeli. Pak
32
k ní dvěma pomalými kroky přistoupil, přitisknul ji k sobě a
políbil
ji s veškerou něžností a vášní, jaké byl schopen. Kantu cítila
teplo i vůni jeho těla. Vůbec se nesnažila se z jeho objetí vymanit,
i když si to nedokázala jakkoli zdůvodnit. Přitiskla se k němu
naopak
ještě víc a uvědomila si, že její ústa na jeho polibky vášnivě
odpovídají. Měla pocit, že uběhly hodiny, než se jejich rty znovu
rozpojily.
„Chci tě, Kantu. Vím, že máš strach. Ale já tě miluju, opravdu,“
usmíval se na ni Juan, zatímco jí prsty rozepínal knofl íčky na
halence. Jeho ruce ji pomalu hladily po ramenou. Nepatrně
hlesla:
„Juane… prosím… já…“
Přitiskl ji k sobě ještě těsněji. Ucítila vášeň proudící jejím tělem.
Opřela si čelo o jeho hruď a opět se přestala jeho smyslným
dotekům bránit.
Vzal její obličej do dlaní, dlouze se jí zahleděl do očí a zašeptal:
„Kde jsi celý život byla, Kantu?“ Místo odpovědi se k němu
přitiskla tak silně, jako by ho k sobě chtěla připoutat navěky.
Mezi polibky a doteky jí Juan opakoval stále dokola: „Kantu,
Kantu, toužím po tobě.“
Lehli si na postel. Juan ji hladil po rukou, líbal ji něžně po
celém obličeji a s velkou jemností ji svlékl. Měla sametově hebkou
pleť. Vdechl její vůni. Mírně se zaklonil, aby se mohl pokochat
její krásou. Měděná barva Kantiny pleti ostře kontrastovala
s jeho opálením. Přejel očima harmonické křivky celého jejího
těla. Znovu se objali. Dlouze se vzájemně hladili a vášnivě se
líbali.
Kantu byla přesvědčená, že tohle je láska. Láska na první pohled.
Juan jí šeptal sotva znatelná zamilovaná slůvka. Zněla jako
sladká hudba, která jí přinášela nesmírné potěšení.
Jeho srdce tlouklo stále silněji. Všechno bylo mnohem hezčí,
než si kdy dovedl představit. Kontakt s její pevnou a pružnou
pletí,
která byla zároveň jemná a měkká, Juana rozpaloval stále víc.
33
Už neměla chuť utéct jako na začátku. Něco v jejím nitru se
zlomilo a zcela se Juanovi odevzdala. Natažená po boku tohoto
muže se cítila jako obětina na oltáři lásky. Oči jí zářily a jejími
sevřenými
rty unikaly výkřiky a vzdechy, které po věky doprovázejí
milování mezi mužem a ženou.
Juanovy podmanivé polibky a doteky ji pomalu zaváděly do
kouzelného světa lásky. Zažívala pocity bezbřehého štěstí.
Juan se položil na ni a rukou jí sevřel rameno. Vnímala sílu
jeho těla i teplo doteku jeho ruky. Když ucítila, jak jí Juanovo
koleno
rozvírá stehna, znovu si uvědomila, že je to poprvé. Juan si
všiml, že jí po tváři z koutku oka stéká slza.
„Jsi smutná, lásko?“ Jeho hluboký hlas zněl něžně.
„Ne, to není smutek. Jsem šťastná, že tu jsem teď právě s tebou.“
Podívala se na něj a pak pokračovala: „Ty si možná myslíš, že
jsem
nespoutaná a protřelá žena bez předsudků, ale já jsem ještě
panna.“
Juan znehybněl, ale nic neřekl. Byla to ona, kdo prolomil ticho,
když se ho zeptala: „Tobě to vadí?“
„Ne, vůbec ne, možná tě to ale bude napoprvé trochu bolet.
Budu se snažit být jemný,“ odpověděl a znovu ji políbil. A pak se
s Juanem milovali. A díky jeho něžnosti, opatrnosti a
ohleduplnosti
zkušeného muže to bylo nádherné.
V rozhodující chvíli se přimkla s veškerou silou k Juanovu
tělu a zaplavil ji pocit štěstí, že mu patří, že je jeho. Když dosáhla
vrcholu, cítila se nejšťastnější a nejdůležitější ženou ve vesmíru.
Měla pocit, že se celý svět točí jen okolo ní.
S Juanem zažila zcela nové pocity nepopsatelného štěstí. Té
noci plné lásky se Juan dokázal dotknout nejintimnějších míst
její bytosti. Proměnil ji v zamilovanou a vášnivou ženu. Stále jí
šeptal: „Lásko moje, jsi můj život, jsi nejkrásnější žena na světě.
Miluju tě. Jsem do tebe blázen.“
„Pevně mě drž,“ prosila ho. „Ach Juane, já tě miluju! Miluju
tě. Miluju tě k zbláznění.“
34
„A já tě zbožňuju. Celou noc ti budu opakovat, jak jsi krásná,
jak jsi nádherná,“ říkal a hladil ji přitom po vlasech.
Cítili se unavení a prázdní. Leželi vedle sebe bok po boku a jejich
těla byla vzájemně propletená. Juan jí pošeptal: „Měli bychom
si asi trochu zdřímnout, co ty na to?“
„To by bylo fajn. Vůbec se mi nechce se od tebe odtrhnout,
ale musím jít. Kdybych se dnes v noci nevrátila, doma by měli
strach,“ odpověděla a spěšně se oblékla.
I Juanovi to bylo moc líto, ale také se začal oblékat, aby ji
doprovodil.
Venku byla zima, do které se mu vůbec nechtělo, a tak
se ještě pokusil Kantu přemluvit: „Zůstaň, lásko. Chtěl bych se
vzbudit a mít tě ve svém náručí.“
Políbila ho na čelo a položila mu ukazováček na rty. „Někdy
jindy, Juane. Dneska se musím vrátit domů.“
Nikdy necítila k žádnému muži takovou blízkost. Vždycky
byla zvědavá, jaké bude její první setkání s opravdovou láskou,
a když se to teď konečně stalo, zjistila, že je to jediný a naprosto
zásadní důvod, proč žít.
Mávli na taxi, které je během několika minut odvezlo až ke
Kantině domu. Bydlela v moderní dvoupatrové budově s velkými
okny, natřené nazeleno. Jakmile dorazili, vytáhla klíče z kabelky
a zamířila k jednomu z postranních vchodů. U dveří se na
něj otočila a řekla: „Já bydlím tady… Doufám, že se zítra uvidíme.
Vlastně ne. Doufám, že se uvidíme každý den.“ Dlouze ho
políbila a pak se vymanila z jeho objetí. Odemkla, potichu otevřela
dveře a jako myška proklouzla bytem až do svého pokoje.
Byla chladná noc a venku štěkali psi, zatímco její milý mával na
další taxík.
Když Juan dorazil domů, natáhl se na postel, aniž by se svlékl.
Byl příliš rozrušený. Myslel na to, co se tu noc přihodilo. V hlavě
si promítal každé slovo, každý pohyb, každé gesto. Jak se to
vlastně
všechno seběhlo? Na včerejší večer neměl žádný konkrétní
35
plán a rozhodně ho ani ve snu nenapadlo, že by mohl prožít něco
podobného. Kantu měla úžasné tělo a byla nejkrásnější,
nejsmyslnější
a nejpřitažlivější žena, se kterou kdy byl. Mezi vzpomínkami
na kouzelné chvíle s Kantu se propadl do hlubokého spánku
a vzbudil se, až když už slunce stálo na obloze hodně vysoko.
To bylo jejich první setkání. A po něm následovalo mnoho
dalších. Spalující vášeň z nich prýštila jako sopečná láva. Kantu
měla v hlavě jen Juana. Muže, se kterým ochutnala radosti lásky.
Muže, se kterým zažila ty nejpříjemnější pocity ve svém životě.
Konečně věděla, jak vypadá skutečná láska. Už nebyla tou
dívenkou
jako dřív. Cítila se být opravdovou ženou.
Kantu toužila strávit zbytek života s Juanem a myslela si, že
dalším přirozeným krokem by bylo se vzít.
„Juane, už jsme spolu dlouho a přála bych si, aby to bylo navždy.
Proč naši lásku nezpečetíme svatbou?“ svěřila se mu jednoho
dne Kantu se svými pocity.
Juan ztuhnul, Kantina slova ho překvapila. Po chvíli jí s
úsměvem
odpověděl: „Na to teď nemysli. Užívejme si naši lásku. Lépe
se poznáme a pak… si o tom znovu promluvíme.“
Od té doby uběhla spousta týdnů a ona byla netrpělivá. Chtěla
se za něj vdát co nejdříve.
Když ten den dorazila k Anselmovi, podala mu kokové listy
a řekla: „Řekni mi, prosím, jaký je můj osud. Chtěla bych vědět,
co mě v budoucnosti čeká a hlavně, jestli se vdám za muže,
kterého
miluju.“
Stařec si dívku zkoumavě prohlížel a z jejího pohledu pochopil,
jak moc je zamilovaná.
„Uvidíme, co nám řeknou listy koky,“ odpověděl s úsměvem.
Pomalu a s jistotou začal provádět s listy všechny pohyby, které
už Kantu dobře znala. Umožňovaly mu vstoupit do kontaktu
se záhadnými přírodními silami. Ne náhodou ho všichni považo36
vali za velkého jasnovidce. Jeho obdivuhodná schopnost cestovat
napříč časem a umění nahlížet do minulosti, přítomnosti a
budoucnosti
byly všeobecně známé.
„Z toho, co vidím, se mi nezdá, že by byla svatba zrovna na
spadnutí,“ řekl. „Ale jestli si opravdu přeješ se za toho muže
provdat,
tak se ti to podaří. Musíš být rozhodná! Když budeš opravdu
chtít, dosáhneš toho, že tě požádá o ruku. Máš v sobě takovou
vnitřní sílu a moc, že může být tvůj jak tento, tak jakýkoli jiný
muž, kterého si vybereš.“
„A co mám udělat, abych ho získala?“ zeptala se Kantu úzkostlivě.
Stařec se na ni zadíval pohledem otce, který radí své
zoufalé dceři.
„Děvenko, ve tvých očích vidím jen část tvé síly, zbytek je
uvězněn ve tvém těle. Začni ji používat a vyhraješ. Jen tak získáš
muže, kterého miluješ. Za týden bude měsíc v úplňku. Požádej
ho, aby s tebou šel na noční procházku a zaveď ho na klidné
místo, kde budete sami a nebude vás nikdo rušit. Když uvidíš
měsíc pomalu stoupat nad hory, hodně otevři oči a podívej se
na něj pronikavým pohledem. Zhluboka se nadechni, zadrž na
chvíli dech a pak se otoč ke svému milenci. Dívej se mu upřeně
do očí a nech z nejhlubšího nitra své duše vytrysknout tato slova
a v duchu je opakuj: ‚Budeš můj. Staneš se mým mužem.‘ Když to
uděláš, bude tě ještě víc milovat, bude tě vyhledávat a požádá tě
o ruku. Budeš se chvíli vymlouvat, že si to musíš ještě trochu
rozmyslet.
Když uvidíš, že stále naléhá a ty si budeš jistá tím, že ho
chceš, tak jeho nabídku k sňatku bez váhání přijmi.“
Anselmův hlas byl klidný a rozhodný, ale ona se necítila moc
sebejistě a s úsměvem se ho zeptala: „A opravdu je to tak
jednoduché?
A co když to nebude tak, jak říkáš?“
„Bude. Musíš jen věřit moci, kterou máš a která tě odlišuje od
ostatních žen,“ ujistil ji kurandero a schoval kokové listy, ze
kterých
věštil, zpátky do malé taštičky.
37
„Jak to můžeš takhle tvrdit? Jak si můžeš být jistý, že mám
skutečně takovou sílu?“ zeptala se ho.
„Věděl jsem to od první chvíle, co jsi vstoupila do mých dveří,“
odpověděl nenuceně. „Poznal jsem, že máš tyto schopnosti
podle toho, jak se díváš. Máš pohled typický pro Akllakuny.“
„Kdo to je? O jakých ženách to mluvíš?“ zeptala se Kantu
překvapeně.
„Ehm,“ odkašlal si vyhýbavě, jako někdo, komu se nechce
zacházet
do podrobností, a snažil se jejich setkání ukončit. „Teď nemám
čas ti to vysvětlovat. Musím jít pracovat. Je pozdě. Možná si
o tom někdy znovu promluvíme.“
Místo peněz mu Kantu přinesla nějaké jídlo. Tentokrát odcházela
s těžkým srdcem. Po cestě domů přemýšlela, jestli Anselmův
plán bude na jejího milence platit. „Uvidíme,“ řekla si.
„Třeba to nebude nakonec zase tak těžké.“
Rychlou chůzí zamířila k domu svých rodičů, který stál na
úpatí jednoho kopce. Rodiče tam bydleli, už když se narodila.
I když se po nějakém čase přestěhovali do Cuzca, ponechali si
i nadále tento domek v Coporaque, malé vesnici s tisícem obyvatel
a spoustou terasových políček, na kterých se pěstovala kukuřice,
brambory a quinoa, které byly dědictvím Inků, ale i žito a pšenice
dovezené Španěly.
Cestou potkala mnoho indiánských zemědělců zahalených do
typického pestrobarevného oblečení. Všichni ji srdečně zdravili.
Jako dcera jednoho ze členů komunity byla považována duchovně
i za dceru všech ostatních. Měli ji rádi nejen kvůli její kráse,
ale i kvůli hlubokému respektu, který chovali k jejímu otci. José
Quispe si ho zasloužil svým srdečným chováním, velkorysostí
a ochotou vůči druhým. Zemědělci na ni často mluvili kečuánsky
a ona jim odpovídala jen milým úsměvem, protože ve městě, kde
s rodiči žili, se mluvilo kastilštinou.
Kantu byla velmi krásná, ale byla indiánka, a tak byla trochu
38
nesvá kvůli tomu, že je její vyvolený běloch. Navíc mu nadbíhalo
mnoho jiných žen, které mezi sebou navzájem soupeřily, aby ho
získaly. „Uvidíme, jestli říká Anselmo pravdu. Provdám se za
Juana,
i kdyby jeho rodina byla proti a nepřijala mě,“ říkala si sama
pro sebe, když kráčela zpátky k domu svých rodičů. Byl součástí
skupiny domků na samém úpatí hor. Kolem příbytků se vinuly
drobné keře vypadající z dálky jako rozcuchané vlasy.
Ve vesnici rostly také eukalypty, pinie a cypřiše, které sem někdo
přivezl z města. Po stranách domu Kantiných rodičů stály
další s pozinkovanou střechou, střechou ze slámy nebo tašek.
Stěny
domů byly jak kamenné, tak cihlové a některé z nich, hlavně ty
dvoupatrové, byly omítnuté a natřené na bílo. V centru vesnice se
tyčil katolický kostel. Po stranách mu vévodily dvě věže se
čtvercovým
půdorysem a šikmou střechou, která končila vikýřem pokrytým
pozinkovaným plechem. Cesty ve vesnici byly celoročně
velmi špatné – plné prachu v období sucha a v období dešťů zase
nebezpečné a kluzké.
Coporaque se nacházelo v nadmořské výšce 3600 metrů
a protékal jím potok, na jehož březích rostla poměrně chudá
vegetace,
typická pro tuto oblast. Většina obyvatel byla potomky
slavných předků Inků, zakladatelů zlaté a stříbrné incké říše.
Dívat se do smířených tváří domorodců, kteří chodili po vesnici
ve svém skromném a hrubém oblečení, bylo jako hledět do
tváře minulosti a chudobě. Muži měli na sobě většinou oblečení
černé, modré, světle šedé nebo béžové barvy. Nosili klobouky
nebo čepice chullos zdobené střapci a třásněmi. Ženy nosily
oblečení
v jasnějších barvách. Pokrývky ramen zdobily střapci a halenky
oživovaly pestrobarevnými stužkami nebo květy.
Vedli jednoduchý život. Jejich chudá obydlí s polorozpadlými
střechami byla špatně udržovaná, nebyla do nich zavedená
elektřina ani voda. Měli málo oblečení, které by je dobře chránilo
před zimou. Jen tak tak přežívali. Živili se hlavně quinoou,
pšeni39
cí, žitem, kukuřicí a bramborami, které pěstovali s nesmírnou
námahou
a za pomoci jen těch nejjednodušších nástrojů a nářadí.
Byli špatně organizovaní, nevzdělaní a smíření se svým osudem.
Několik málo těch, kteří se rozhodli změnit svůj způsob života,
uteklo do města nebo do klimaticky příznivějších oblastí.
I Kantini rodiče se rozhodli odejít. Občas, když měli potřebu
uniknout městskému stresu, uchylovali se do svého domu na
venkově. Pokaždé, když se José a jeho žena Manuela vraceli do
Coporaque, brali s sebou i své děti. Během posledních cest s nimi
chtěla jezdit především Kantu. Byli přesvědčeni, že i ona se cítí
dobře v jejich indiánské komunitě a nevšimli si, že s nimi jezdí
hlavně proto, aby mohla chodit za Anselmem, který se stal
postupně
jejím důvěrníkem a rádcem.
Když se Kantu vrátila domů, našla otce sedět na lavičce
připevněné
ke zdi. Četl nějaké staré noviny, zatímco matka chystala
v kuchyni oběd. Kantu šla za otcem a posadila se vedle něj. On
noviny zavřel a zeptal se jí: „Kde jsi byla, dceruško? Byla jsi pryč
dvě hodiny!“
„Nepřeháněj, tati, byla jsem pryč jenom hodinu. Procházela
jsem se trochu po vesnici,“ zalhala a snažila se utřídit si v hlavě
myšlenky. „Něco tvoji hlavinku tíží, že ano, holubičko moje?“
řekl s úsměvem.
„Abych řekla pravdu, tak ano. Myslím, že je čas, abychom se
s Juanem vzali a založili rodinu,“ odpověděla mu zdánlivě
rozhodně,
ale její pohled ji zradil a odhalil její vnitřní úzkost. „Přála
bych si, abys mi dal svůj souhlas a požehnání.“
Otce zastihla ta slova zcela nepřipraveného a zůstal jako opařený.
Když překonal počáteční překvapení, zeptal se ustaraně:
„Opravdu se chceš vdávat?“ Marně se snažil vypadat přísně. Svou
dceru velmi miloval. „Jsi ještě tak mladá, ještě jsi ani nedokončila
studia a už se chceš vrhat do manželství. Nač ten spěch? Nejdřív
v klidu dostuduj vysokou školu, získej diplom…“
40
Kantu studovala čtvrtý ročník pedagogické fakulty a měla se
stát učitelkou.
„Tati, prosím tě, už nejsem malá holka,“ řekla a zčervenalou
tvář schovala do dlaní, aby nebylo vidět, jak je zamilovaná. „Už
mi bylo jednadvacet, a když se do pětadvaceti nevdám, zůstanu
na ocet a stane se ze mě hysterka. A navíc budu velkou přítěží
i tobě.“
Muž se tomu zasmál a dodal: „Nebojím se, že bys zůstala na
ocet. Moc dobře jsem si všiml, jak se na tebe hoši dívají.“
Usmála se. Měla svého otce moc ráda. Byl to veselý muž, kterému
nikdy nechyběl úsměv na rtech. Co bydleli v Cuzcu, velmi
tvrdě pracoval, aby mohl jí a jejím bratrům dopřát dobré vzdělání.
Přes den uklízel v jedné vládní budově a v noci dělal hlídače
ve večerní škole, kde se naučil číst a psát. Aby v rodinném
rozpočtu
ještě trochu ušetřili, pracoval o víkendu na malém políčku
za městem. Pěstoval tam zeleninu pro celou rodinu. Spoustu let
těžce dřel, ale dělal to rád, protože doufal, že to zajistí jeho dětem
lepší život, než měl on.
„Tatínku, neměj strach, školu dokončím, i když se vdám. Slibuju
ti to. Budu tvrdě studovat,“ ujišťovala ho.
Otec zakroutil hlavou a pronesl smutně: „Dceruško, už jsem
viděl spoustu takových případů a slyšel hodně příběhů, jako je
ten tvůj. Když se vdáš a budeš mít děti, budeš se muset o všechny
starat a studium opustíš. Dej na mě, dceruško. Dodělej školu,
a až budeš mít v ruce diplom, můžeš se vdát, za koho budeš chtít.
A jestli tě ten chlapec miluje, tak na tebe počká.“
Kantu se nehodlala vzdát. O nějakém čekání nechtěla ani slyšet
a pohněvaně odsekla: „Tati, takhle se akorát pohádáme. Já si
ho chci vzít a ty mi nechceš dát své požehnání. Požádala jsem tě
o něj, jak se sluší a patří.“ Když skončila, vyběhla z místnosti.
Otec zůstal sedět se skloněnou hlavou, její neslušnost ho
zraňovala.
Málokdy ji viděl takhle se chovat. Asi prožívá složité ob41
dobí. Viděl jí na očích a cítil z jejích slov, že Juana Camaranga
hluboce miluje. Proto ho požádala o dovolení si ho vzít. Nemusela
žádat o souhlas, byla už dospělá, i když na něm byla ještě fi -
nančně závislá.
Juan byl vysoký, štíhlý běloch a chodil s neoholenou tváří. Měl
kaštanové vlasy, dlouhý štíhlý nos, plné rty a výrazné, pěkně
tvarované
obočí, které rámovalo oči s atraktivním pohledem fi lmových
herců. Dokázal si s lehkostí sobě vlastní podmanit jakoukoli
dívku. Měl svalnaté, pružné tělo. Byl hrdý, bojovný a elegantně
se oblékal. Vyhýbal se setkání s Josém a v žádném případě se
nesnažil
získat si jeho přátelství. I když to byl slušný chlapec, Josému
se na něm něco nezdálo. A co když si chce Juan s Kantu jen
chvilku užít a pak ji opustí? Bílí muži mívají takové nehezké
zvyky…
Doufal, že časem milostná horečka opadne a Kantu se
vzpamatuje.
Josého těšilo, že je jeho dcera krásná. Říkalo se, že Pachamama
k ní byla štědrá. Kromě toho, že byla krásná, měla i milou
a laskavou povahu a byla stále veselá. Když byl unavený, šeptala
mu milá slova, která mu dodávala sílu... Kantu chovala k
ostatním
respekt a také se nikdy nezalekla nových zkušeností. Oblékala
se elegantně a velmi snadno bylo možné splést si ji s princeznou.
Byla klenotem, který Juanovi nehodlal jen tak dát. Nechtěl,
aby se stala jeho trofejí.
Mnohem raději by viděl svoji dceru zamilovanou do mladého
profesora Filipa. Byl velmi slušný a hlavně to byl indián jako oni.
Juan nebyl nesympatický, ale nebyl to milý člověk. Několikrát
byl u nich doma, když vyzvedával Kantu. A neprojevil žádnou
vřelost ani sympatie k němu ani ke zbytku rodiny. Omezil se na
odměřenou slušnost. José si dobře pamatoval pohled plný hněvu
a pohrdání, který jednou věnovala Juanova sestra jeho dceři,
a pomyslel si ustaraně: „Pro Kantu bude těžké žít v takovém
prostředí.
A kdyby šel Juan žít sem k nám, cítil by se jako civilizova42
ný člověk žijící mezi stádem zvěře. Tak běloši s oblibou smýšlejí
o indiánech.“
José svoji dceru hluboce miloval a jako správný otec si pro ni
přál to nejlepší. V zemi, kde se potomci Španělů cítili být něco
víc jen proto, že byli bílí a měli hispánské příjmení, už byl dávno
zvyklý rasovou diskriminaci potkávat. Juanova rodina vlastnila
kdysi rozsáhlé doly a stále se považovala za elitu společnosti,
i když se její bohatství značně ztenčilo.
José nebyl pouhým zemědělcem smířeným s osudem. Získal
určité vzdělání. Uměl se oblékat v městském stylu a díky práci na
ministerstvu byl zvyklý konfrontovat se s lidmi ze všech
sociálních
vrstev. To, že je indián, prozrazovala pouze barva jeho pleti.
José nechtěl dceři o svých úvahách nic říkat. Doufal, že časem
dostane rozum.
Až ve svém pokoji začala Kantu trochu přemýšlet. Juan jí ještě
nenabídl, aby se za něj provdala, ani nepožádal o její ruku a ona
už žádá své rodiče o požehnání. Stále myslela na Anselmova slova
a čekala na úplňkovou noc. Postup, který jí doporučil, byl až
příliš jednoduchý na to, aby jím dosáhly touženého výsledku.
Bezmezně ale kuranderovi věřila, a tak doufala, že to nakonec
přece jen bude fungovat.
Od chvíle, co Juana poznala, už uplynulo mnoho času a spousta
věcí se od té doby změnila. Juan byl v popředí všech jejích
myšlenek.
Konečně nastal tak dlouho očekávaný úplněk! Byla jedna
z těch chladnějších nocí. Za horami vysvitlo třpytivé světlo
měsíce.
Kantu s Juanem seděli na lavičce v parku nedaleko jejího
domu, blízké stromy je chránily před světlem pouličních lamp.
Objímali se a vášnivě líbali. Podle Anselmovy rady vybrala Kantu
místo, ze kterého bylo dobře vidět na měsíc stoupající už hezkou
chvíli po nebi vzhůru. S očima široce rozevřenýma upřela
pohled na noční nebeské těleso. Nadechla se a pak se otočila na
Juana. Dívala se mu upřeně do očí a přitom s veškerou
vroucností
svého srdce v duchu opakovala: „Budeš můj, staneš se mým
mužem.“
Hleděli si vzájemně do očí a dlouhou chvíli zůstali zcela
nehybní. Kouzlo momentu přerušil až Juan, když zašeptal: „Lásko
moje, dneska v noci ti svítí oči víc než kdy jindy. V jednu chvíli
jsem měl pocit, že z nich vyšlo zvláštní světlo a proniklo hluboko
do mého nitra.“
„To muselo být světlo mé lásky,“ odpověděla sladce. „Byla to
veškerá láska, kterou k tobě cítím a touha žít navždy s tebou.“
„Tak to se budeme muset vzít,“ řekl Juan dojatě. Při těch slovech
Kantu poskočila radostí a začala ho líbat na ruce i tváře a šeptala:
„Děkuju, lásko, nikdy jsem nebyla šťastnější. Bude nádherné
stát se tvojí ženou.“
Od toho dne byli zasnoubeni. Juana city, které nikdy dříve
nezažil,
překvapily. Nechal se jimi unést a vyslovil to neblahé slovo
svatba. Už se to nedalo vzít zpátky. Kantu pochopila jeho slova
jako žádost o ruku a souhlasila. Opravdu se mu líbila. Byla jako
dar z nebes. Nebyla jen krásná, ale měla i silné kouzlo osobnosti,
vytříbený vkus, byla elegantní a také velmi smyslná. Dokázala
se mu zcela oddat, vášnivě a s láskou. Zbožňoval schůzky s ní a
za
nic na světě by se jich nechtěl vzdát. Na sňatek se ale necítil
připravený.
Vyslovil to slovo ve slabé chvilce. Vždycky si říkal, že se
ožení až ve středním věku. Teď si chtěl užívat života.
Velmi často běží myšlenky zamilovaných po dvou paralelních
osách, které jsou odsouzené k tomu, že se nikdy nezkříží. Oba
zamilovaní
mají nějaký záměr. Záměr jednoho ale nemusí být vždy
v souladu se záměrem toho druhého. Stejné to bylo s Kantu a
Juanem.
Ona ho milovala, on ji měl rád. A milovat a mít rád není
totéž!
44
3.
NE VŽDYCKY VŠECHNO JDE
TAK, JAK ČLOVĚK CHCE
Domy s červenými střechami v Cuzcu byly už celé zčernalé
stářím,
ale také vlivem znečištěného životního prostředí, které už
město nějakou dobu sužuje. Kantu kráčela pomalu strmými a
úzkými
uličkami San Blas. Měla namířeno na přednášku. Vyšla
hodně brzo. Doma už nikdo nebyl, a tak ji napadlo, že by ji
procházka
mezi lidmi mohla trochu rozptýlit.
Bylo chladné a vlhké ráno. Muži, ženy a děti oblečené v andském
i evropském oblečení proudili ulicemi v obou směrech
a Kantu se tak musela doslova proplétat davem. Ten den měla na
sobě tyrkysovou halenu, džíny, tmavé boty a přes rameno jí visela
brašna. Dlouhé husté vlasy měla stažené pestrobarevnou
gumičkou
do culíku. Tento účes jen podtrhoval krásu jejího obliče45
je. Kráčela zadumaně, hlavou se jí honily myšlenky na blížící se
zkoušky a vůbec si nevšimla, že se k ní někdo přiblížil. „Kantu,
není ti nic? Máš hlavu v oblacích? Volám na tebe a ty mě vůbec
neslyšíš!“ zvolala žena, která jí právě sáhla na rameno.
Kantu se otočila a s úžasem v ní poznala tetu Maríu, mladší
sestru svého otce, které bylo jen o pár let víc než jí. María měla
dvě malé děti a byla rozvedená. Žila s nimi sama a v jedné ulici
v Cuzcu měla malý obchůdek s laky. Její kdysi štíhlá postava se
časem trochu zakulatila, ale povahou zůstala stále stejně
energická
a veselá. Právě díky svému odhodlání a podnikavosti si uměla
v životě vždycky poradit. Oblékala se po evropsku a měla
vytříbený
vkus. Ten den vypadala obzvlášť elegantně, měla na sobě fi alovou
halenku, širokou černou sukni a střevíčky na podpatku.
„Teto Marío! To je ale překvapení! Kde se tu bereš?“
„Potřebovala jsem vyzvednout peníze a koupit něco do obchodu,“
odpověděla jí s úsměvem žena. „Slyšela jsem, že se budeš
vdávat! Je to pravda? To bude určitě ten mládenec s bílou
tvářičkou,
se kterým jsi poslední dobou vidět, že? Jak se vlastně jmenuje?
A co dělá?“
„Ano, teto, budu se vdávat. Jmenuje se Juan Camarango. Je
inženýr
a žije v Santa Monice,“ přitakala Kantu nadšeně.
„A jeho rodina tě přijala? Jak s nimi vycházíš?“
„Poznala jsem zatím jenom jeho sestru a asi jsem se jí moc
nelíbila. Jeho rodiče jsem ještě neviděla.“
„Tak snad s nimi budeš vycházet. Štěstí dvou lidí bohužel často
podkopávají právě příbuzní. Ale řekni mi… opravdu tě miluje?“
„Ano, teto, říká, že mě zbožňuje a že chce, abychom spolu byli
šťastní.“
„No, tak snad to myslí upřímně. Někteří bílí muži jsou hotoví
donchuáni. Využijí ženu jen pro své potěšení a pak prásknou do
bot. Nejlepší je hledat si partnera mezi našimi,“ pronesla María.
46
„Ale teto, Juan takový není, on mě opravdu miluje,“ namítla
Kantu na jeho obranu.
„Čas ukáže. Je pravda, že existují i dobře vychovaní bílí muži,
pocházející ze slušných rodin, ale spousta je jich také
prohnaných.
Povím ti jeden příběh, abys věděla, jak se máš zachovat,
kdyby to s ním špatně dopadlo.“
Kantu nepospíchala, a tak přikývla a poslouchala.
„Říká se, že kdysi na hlavním tržišti města Puno pracovala
jakási Mercedes, mladá prodavačka původem z Putiny. Byla
indiánka
jako my. Obchody šly dobře, a tak si pomalu šetřila, aby se
mohla jednoho dne vrátit do své klidné a mírumilovné vesničky.
Ale čert nikdy nespí. Začala pokukovat po jednom vysokém bílém
mladíkovi, který se motal kolem všech mladých prodavaček,
mezi nimiž byla i ona. Ten mladík se jmenoval Marcial Salcendo,
neměl žádnou práci a ani neměl v úmyslu si nějakou hledat.
Díky své hezké tvářičce se mu vždycky podařilo najít ženu, která
ho nějakou dobu živila.
Časem si Marcial vypěstoval dokonalou schopnost odhadnout,
která žena ho bude ochotna vydržovat a která ne. A když
poznal Mercedes, nedal jí pokoj a nadbíhal jí tak dlouho, dokud
jeho svodům nepodlehla. Po krátké době se u mladé dívky
příjemně
zabydlel. Spal u ní, jedl u ní, aniž by jakýmkoli způsobem
přispíval na výdaje v domácnosti. Vyprávěl jí spoustu báchorek
a občas z ní vymámil dokonce i nějaké peníze. ‚Musím vrátit jednu
půjčku,‘ nebo ‚Potřebuju peníze pro nemocnou sestru, když
mi je půjčíš, vrátím ti je hned, jak mi rodiče něco pošlou,‘
vymýšlel
si. Z jejích peněz si pak ale kupoval elegantní drahé oblečení
– bílé košile, kravaty, kalhoty a bundy.
‚Najdu si práci,‘ sliboval jí. ‚Miluju tě, indiánečko, a proto
jsem s tebou. Viď, že mi ještě půjčíš, všechno je dneska tak
drahé…‘ opakoval jí stále dokola. Mercedes do něj byla hluboce
zamilovaná, a tak ho nikdy nedokázala odmítnout. Naštěstí mu
47
neřekla nic o svých úsporách, jinak kdo ví, čeho by byl ten mladík
schopen. Ve skutečnosti ale Marcial práci vůbec nehledal.
Naopak. Vyhlédnul si dceru jednoho obchodníka, bělošku jako
on, z dobré, ale především bohaté rodiny. ‚To by bylo něco jiného,
mít za ženu takovou dívku. Vezmu si ji a opustím Mercedes.
Je to jen obchod. Já jí dávám své tělo a ona mně svoje peníze,‘
říkal
si Marcial, kterému už se podařilo získat přízeň i druhé dívky.
Měli dokonce už i termín svatby. Mezitím však vykutáleného
nápadníka
měla stále na krku Mercedes, která o ničem nevěděla.
Věřila, že si brzy najde práci a starala se, aby měl stále čisté a
vyžehlené
košile, vyleštěné boty a v kapse trochu peněz. O tom, že
se Marcial za chvíli žení, se dozvěděla jen několik dní před
svatbou.
Nedělala mu žádné scény a nic mu nevyčítala. Jen usedavě
plakala. Zoufale ho milovala a chtěla se za něj jednou provdat.
Když Marcial zjistil, že je odhalen, pronesl zcela nestoudně: ‚Celé
ty roky jsem ti dával svoje tělo. Tak co ode mě ještě chceš?
Peníze?
Vrátím ti je hned, jak se ožením. Protože já si tuhle slečinku
vezmu
a ty mi nebudeš házet klacky pod nohy. Jestli se pokusíš mi
to překazit, zaplatíš za to. Ještě nevíš, čeho jsem schopen. A na
co
si vlastně stěžuješ? Já se na tebe nevykašlu. Budeme se vídat dál,
budeme spolu dál spát, pořád ti budu dávat to, co jsem ti dával
dosud.‘ To ale rozhodně nebylo to, po čem toužila. Nechtěla být
jeho příležitostnou milenkou. Chtěla se stát jeho ženou.
Marcial Mercedes utěšoval celou noc. Zahrnoval ji něžnostmi
a polibky, miloval se s ní tak, jako nikdy předtím a doufal, že se
mu tak podaří udržet situaci pod kontrolou.
Jakmile se rozednilo, vydala se Mercedes do Layqa Qoty, aby
našla jednoho kurandera, který byl její příbuzný. V slzách mu
vyprávěla,
co se stalo. ‚Přestaň brečet, Mercedes!‘ okřiknul ji kurandero.
‚Co chceš, abych udělal? Chceš, abych na něj uvrhnul
zlou nemoc, abych změnil barvu jeho pleti nebo abych ho svými
schopnostmi zabil?‘
48
‚Ne, ne,‘ řekla. ‚Chci, aby na tu ženu zapomněl a aby zůstal
navždycky
se mnou. Miluju ho a nedokážu bez něj žít,‘ hlesla nešťastně.
Kurandero chvíli přemýšlel a pak řekl: ‚Vrať se sem zítra.
Dám ti lék, který tvé problémy vyřeší.‘
Další den dal kurandero Mercedes dvě malé různobarevné
lahvičky a vysvětlil jí: ‚Aby na tu ženu zapomněl, musí vypít obsah
první lahvičky a pak ho musíš odvést daleko odsud. Kdyby
tě ale jednoho dne přestal bavit a chtěla ses ho zbavit, dej mu
vypít
tu druhou lahvičku. Jakoby znenadání po ní procitne ze sna
a opustí tě.‘
Mercedes všechny jeho rady pozorně vyslechla a pak odešla
rozhodnutá postupovat přesně podle nich.
Marcial dál docházel k ní domů na jídlo, jako by se nic nestalo,
aniž by tušil, co Mercedes chystá. Ona už ale byla rozhodnutá,
že se pomstí nejen Marcialovi, ale i jeho mladé snoubence. Chtěla
dát lahvičku Marcialovi vypít jen několik hodin před svatbou.
‚Připravím ti úžasné jídlo na rozloučenou. Zastav se tu před
obřadem. Přijď už oblečený jako ženich, chci vidět, jak ti to sluší.
A chci si tě pamatovat krásného,‘ řekla mu Mercedes.
Mladík si byl svými schopnostmi svůdníka zcela jistý a nic
netuše pozvání přijal. Když chybělo do obřadu jen pár hodin,
dorazil
k Mercedes. Čekalo tam na něj jeho oblíbené jídlo a pití,
do kterého Mercedes předtím vylila obsah kuranderovy lahvičky.
Když Marcial dojedl a dopil, upadl do hlubokého zapomnění,
jako by se ponořil do stavu zvláštního opojení. Snoubenka, rodiče,
svědci i svatební hosté na něj čekali v kostele marně. Všude ho
hledali, ale bez úspěchu. Několik hodin předtím ho totiž odvezl
jeden kamion do Putiny – společně s Mercedes a všemi jejími
věcmi.
Strávili spolu mnoho let. Mercedes už nebyla mladou a schopnou
prodavačkou jako kdysi. Sžíraly ji výčitky svědomí a proměnily
ji ve vyhublou a vetchou stařenu. Ani on už nebyl tím mla49
dým a elegantním mužem. Měl prošedivělé vlasy, čelo zbrázděné
hlubokými vráskami, neupravené vousy, jeho pohled byl
nepřítomný
a bez známky jakékoli vůle. Byl pouhou loutkou v rukou
Mercedes. Když jednoho dne Mercedes těžce onemocněla akutním
zápalem plic a pochopila, že smrt klepe na dveře, rozhodla
se Marciala osvobodit.
‚Marciale, než umřu, chtěla bych, abys mi odpustil všechno,
co jsem ti provedla. Udělala jsem to proto, že jsem tě milovala.
Prosím tě, odpusť mi,‘ řekla.
‚Dobrá, odpouštím ti, i když nevím co,‘ odpověděl nesoustředěně.
‚Teď odpočívej a nevysiluj se.‘
‚Až umřu, otevři tenhle kufr, je tam tvé staré oblečení. Oblékni
si ho a vypij obsah lahvičky ve skříňce, kterou v kufru najdeš.
Tady máš klíčky od kufru i od skříňky. Slib mi, že to uděláš,‘
naléhala
umírající žena, když mu podávala dva malé klíčky, které vytáhla
z mošničky na svém krku.
‚Slibuju ti to, ale teď odpočívej,‘ odpověděl Marcial.
Po pohřbu si na slib daný Mercedes skutečně vzpomněl, a tak
otevřel kufr, který mu ukázala. Oblékl si frak a obul boty, které
uvnitř našel a pak otevřel skříňku a vypil obsah lahvičky. Po
chvíli
vykřikl, jako kdyby se najednou probudil ze sna: ‚Musím běžet
do kostela! Za hodinu je svatba!‘
Vyběhl z domu a až v tom okamžiku si uvědomil, že není
v Punu, ale někde úplně jinde. Všiml si, že jeho pohyby jsou
nějaké
těžkopádné a ucítil ostrou bolest v kloubech. Vrátil se domů,
a když se podíval do zrcadla, málem omdlel: nespatřil v něm
mladý
obličej. Byl to obličej zralého prošedivělého muže se spoustou
vrásek na čele a smutným pohledem. Snažil se zjistit, jaký je rok
a výsledek ho šokoval. Uběhlo více než dvacet let a jemu
připadalo,
že to byl jen krátký okamžik!“
Když María příběh dovyprávěla, řekla Kantu: „Teď víš, co máš
dělat, kdyby to s tvým přítelem špatně dopadlo.“
50
„To si snad děláš legraci, teto. Juan mě nikdy neopustí. A i kdyby.
Já bych mu nikdy nic takového neprovedla. Pokud jsou tedy
podobné věci možné… Já si myslím, že jsou to jen pohádky.“
„V dávných dobách byli léčitelé z Layqa Qota1 slavní po celém
jižním Peru. Jen tak pro nic za nic neznamená Layqa Qota v
překladu
doslova Laguna kuranderů. Možná už dnes v té oblasti nežijí,
ale jsem si jistá, že tady v Cuzcu ještě jsou,“ pronesla María
rozhodně. „Jinak ti doporučuju dát před svatbou nějaký milodar
Pachamamě. Pokud to uděláš, tvé manželství se vydaří. Jinak
nevíš,
co tě čeká…“
„Já na tyhle věci nevěřím, teto. Nemyslím si, že to funguje,“
odpověděla Kantu skepticky.
„Ale funguje, funguje, holčičko. Najdi kurandera a důvěřuj
Pachamamě. Tvoje maminka bude určitě o nějakém vědět. Je to
nezbytný rituál, který by měl předcházet každé svatbě. Radím
ti, abys to udělala, protože tě mám ráda. Ahoj, holčičko, přeju ti
hezký den.“
„Brzy nashledanou, teto, a děkuju ti za vyprávění. Pobavila
jsem se.“
Když María Quispe odešla, Kantu ještě přemýšlela o jejím životě.
Teta se vdávala hodně mladá a vzala si muže, do kterého
byla velmi zamilovaná. Tvrdě pracovala, aby přispěla svým dílem
do rodinného rozpočtu, ale její manžel jí vůbec nepomáhal. Brzy
se z něj vyklubal hazardní hráč a alkoholik. Scházel se s lidmi se
špatnou pověstí, kteří byli častými návštěvníky kasin, a jednou
se dokonce zapletl s drogami. Po svatbě se hodně změnil. Když
se napil, stával se z něj násilník a napadal jak svou ženu, tak
děti.
María to dlouho snášela a doufala, že ho jednoho dne
nezodpovědný
klukovský život omrzí. Že dospěje a změní se. To se ale ne-
1 Chudinské tržiště v Puně. Kdysi tu bývala laguna s názvem
Laguna čaroděje.
51
stalo. Čas běžel a nevypadalo to, že by se věci nějak měnily k
lepšímu.
Věčné čekání ji unavilo. Pochopila, že její manžel se nikdy
nezmění,
a opustila ho. Díky své podnikavosti se brzy zorientovala ve
světě obchodu a zařídila si nový život. Teď bydlela sama jen se
svými
dětmi, měla obchod a už nebyla na nikom závislá.
Často říkávala: „Opravdové bohatství člověka spočívá v jeho
charakteru, talentu, kreativitě a myšlení. Každý přicházíme na
svět s určitými schopnostmi, které nám příroda nadělila, a pokud
se chceme mít dobře, musíme je umět používat.“
Kromě toho, že byla María velmi praktická žena, byla také
velmi obětavá a vždy ochotná poradit nebo pomoci druhým. Nikdo
od ní z domu neodcházel s prázdným srdcem nebo prázdnýma
rukama. Věřila tomu, že aby člověk mohl žádat, musí nejdřív
dát, a ten, kdo dává, pak může také dostávat.
María Juana neznala. Nikdy s ním nepřišla do styku. Viděla
ho několikrát jen z dálky. Kantu si říkala, že by nebylo špatné ho
tetě představit. Zajímalo ji, jaký na ni udělá dojem.
O pár dní později jela Kantu za rodiči do Coporaque. Jejich
souhlas se sňatkem už měla. Tváří v tvář umíněnosti své dcery
jim
nezbývalo nic jiného, než se se svatbou smířit. Všichni tři si
povídali
v kuchyni. Kantu se náhle obrátila na matku: „Mami, chtěla
bych, abys se mnou šla za Anselmem a poprosila ho o obětní
obřad
pro Pachamamu, aby mé manželství bylo šťastné.“
Obřad Pachamamě byl součástí prastarého andského náboženství
založeného na ženském principu. Bylo to náboženství
Matky Přírody, Vesmírné Matky. Obyvatelé And přijímali tuto
víru a nechávali se principy tohoto náboženství vést po dlouhá
tisíciletí.
Pachamama znamená Kosmická Matka, Nebeská Matka,
Matka Příroda. Ta, která všemu rozumí. Je Podstatou, díky které
jsou všechny živé bytosti součástí kosmického soukolí,
vesmírného
plánu, který obsahuje vše, co bylo stvořeno. Pachamama je
52
jakýsi druh uznání, které člověk projevuje vůči přírodě, je vlastně
spojením člověka s přírodou. A to, co Kantu radila teta María,
nebylo nic jiného, než kontaktování přírodních sil. Tento akt
prováděli
knězi známí v oněch končinách pod názvem curanderos.
Anselmo byl jedním z nich: pěstoval dávné tradice a uměl tento
druh spojení navázat.
Člověk ovládající komunikaci s přírodou žije v pravdě a maximální
prostotě. Příroda je na hony vzdálená všem teoriím, fi lozofi
ckým pojednáním a úvahám. Je místem, kde je možné vejít do
kontaktu s realitou. Když stojí obyvatelé And před důležitým
životním
rozhodnutím, obracejí se na Pachamamu s prosbou o radu.
„Dcerunko, to mám zase chodit kurandera o něco prosit?
Proč ho o to nepožádáš sama?“
„Ale já už jsem to udělala, mami, ale on mi řekl, že na to není
ta správná chvíle, že je Juan dost složitý člověk a že s ním budu
mít stále problémy. Ale taky mi řekl, že když na sobě zapracuju,
že se budu cítit líp a budu šťastná,“ odpověděla Kantu.
„No, tak proč ho tedy neposlechneš? Má pravdu. Ještě není ta
správná chvíle, děvenko. Máš před sebou ještě tolik věcí,
například
bys měla dodělat školu.“
„Ale mami! To je pořád dokola. Mluvíš jako táta!“
„Jaképak: ale mami, ale mami! Měla bys mě poslechnout. Jenže
kdy vy mladí dáte na rady dospělých? To, co vám říkáme, projde
jedním uchem tam a druhým ven, tím spíš když jste slepě
zamilovaní,“ dodala matka a starostlivě na ni pohlédla.
„Mami, já Juana miluju,“ odpověděla Kantu rozhodným hlasem.
„A moje největší přání na světě je si ho vzít. Miluju ho. Dokážeš
to pochopit? Tak mi proboha nebraňte ve štěstí.“
„Opravdu bych si moc přála, abys byla skutečně šťastná,
zlatíčko,“
odpověděla jí matka smířlivě. Měla smutný pohled a ve
tváři se jí zračila veliká úzkost. „Budu se za to modlit k duchům
Apukuna.“ Po chvíli vlídně dodala: „Možná bude přece jen lepší
53
Pachamamě pro jistotu nějaký dar nabídnout. No, tak tedy pojďme
za Anselmem.“
Ženy se vydaly ke kuranderovu domu. Nebylo to daleko. Byl
nádherný den, nebe bez mráčku a jen sem tam pofukoval jemný
vánek. V dálce se táhly obdělané lány obilí pozlacené slunečními
paprsky. Kantu nechala svůj pohled bezmyšlenkovitě klouzat po
kopcích, na kterých lesknoucí se pole ostře kontrastovala s
tmavšími
úseky ležícími ve stínu.
Když dorazily k domu, matka opakovaně zavolala v kečuánštině:
„Hampusquayki, don Anselmo.“ Neozvala se žádná odpověď.
Matka Manuela se otočila směrem k dceři: „Asi není
doma…“
„Já myslím, že je, mami. Podívej, z okna vychází kouř.“
A opravdu, za malou chvíli se ve dveřích, zcela ponořených ve
stínu, objevil Anselmo. Spatřil obě ženy a na tváři se mu objevil
milý úsměv na uvítanou. Zdálo se, že je v dobrém rozmaru.
Vypadal
spokojeně.
„Hledáte mě?“ řekl směrem k matce a jeho ústa se rozšířila
do srdečného úsměvu. Matka mu s pokorou v hlase odpověděla:
„Dcera se bude vdávat. Její snoubenec nás požádal o její ruku
a už je stanoven i termín svatby. Anselmo, přišla jsem tě poprosit,
abys tomuto sňatku požehnal a nabídl Pachamamě milodar,
aby se jejich manželství vyhnuly neshody a bylo trvalé, aby mou
dceru Juanova rodina přijala a měla ji ráda. Pomodli se za nás
k Pachamamě a požádej duchy Apukuna, aby jim pomohli vyřešit
všechny nesnáze, které život přinese.“
Manuela spoléhala na to, že tento posvátný obřad zažehná
všechny nesnáze. Věděla, že když Pachamama chce, umí být
mocnou spojenkyní a rádkyní. Kurandero byl stejného názoru.
Po malém zaváhání znepokojené matce řekl: „Ale vždyť já vím.
Už tu byla několikrát a pokaždé se mě ptala: ‚Miluje mě, nebo
nemiluje? Budu s ním opravdu šťastná?‘ “
54
„Co s tím naděláme? Mladí už jsou zkrátka takoví,“ reagovala
na jeho slova smířeně matka. „V lásce jsou netrpěliví a manželství
si příliš idealizují. Nevědí, že ve skutečnosti neodpovídá vždy
tomu, co si od něj člověk sliboval.“
Kantu tiše poslouchala a nadějně se usmívala. Anselmo nemůže
matce říct ne. Na to si jí příliš vážil. Cit, který Anselmo choval
ke Kantině matce, byl už staršího data. Osiřel, když byl ještě
kluk, a velmi brzy vstoupil do služby ke Kantiným rodičům, kteří
se k němu vždycky chovali, jako by byl rovnocenným členem
jejich
rodiny. Manuela mu pomohla začlenit se do komunity a spolu
s manželem mu půjčili peníze, zemědělské náčiní i osivo. Když se
přestěhovali do města, svěřili mu své pozemky a k tomuto
velkorysému
gestu připojili jen pár slov: „S výdělkem z těchto pozemků
si budeš moci jednou koupit své vlastní. Dobře se o ně starej a
zúrodni
je.“ Anselmo si tak díky jejich pomoci skutečně mohl koupit
kousek půdy, kde dnes pěstuje kukuřici, brambory a žito.
Když ho nyní Manuela požádala o laskavost, nemohl ji odmítnout.
Věděl, že v tuto chvíli k žádnému sňatku nedojde,
aspoň to napovídaly kokové listy, ale třeba qoymi2 dokáže běh
událostí změnit.
„Moje drahá, v pátek tedy obřad vykonáme a uvidíme, jestli
bude Pachamama chtít nad tímto svazkem držet svou ochrannou
ruku. Když nejsou okolnosti právě příznivé, tak je někdy lepší
situaci
přijmout a použít všechny síly, které máme, abychom získali
Pachamamu na svou stranu,“ pronesl Anselmo s vážností, kterou
mu dodávaly roky praxe.
V pátek po setmění se otec, matka i dcera na schůzku ke
kuranderovi
dostavili včas. Ten večer měl proběhnout slavnostní
obřad dávného andského náboženství. Přežil do dnešních dnů
2 Zpopelněná směs, která se používá jako obětina Pachamamě a
duchům
Apukuna.
55
díky kněžím, kteří jej nikdy nepřestali vykonávat přesně v duchu
rituálů pradávných Inků. Anselmo byl jedním z přírodních kněží,
který následoval duchovní tradici andského národa, jak ostatně
nasvědčoval i jeho prostý zemědělský oděv.
Po uvítání se všichni přítomní posadili na připravené deky
a kožešiny, aby vyčkali na okamžik vhodný k zahájení ceremonie.
Zatímco Anselmo dokončoval poslední přípravy, otec, matka
a dcera si polohlasem povídali. Kurandero se občas podíval
z okna na nebe, aby určil správný okamžik, kdy s obřadem začít.
„Myslím, že nadešla ta správná chvíle, “ řekl s jistotou poté, co
si pozorně prohlédl obzor. „Začneme.“
Postava kurandera s jeho lehce rozcuchanými vlasy začínala
působit slavnostním dojmem, jako by vstupoval do jiné dimenze.
Jeho oči, které bývaly obvykle veselé, zvážněly a jeho pohled
získal
na rozhodnosti. Zapálil malé ohřívadlo na žhavé uhlí a opakovaně
do něj foukl, aby ohýnek rozdmýchal. Když se rozhořel
a uhlíky rozžhavily, rozprostřel na ně posvátné byliny a kadidlo.
Kurandero postupně protáhl kouřem uvolňujícím se z uhlíků
všechno své náčiní, jako by ho chtěl očistit. Pak poklekl a vyfoukl
si na hruď cigaretový kouř.
Poté ještě vyndal z plátěného šátku, ve kterém nosil veškeré
své pracovní náčiní, malou červenou dečku ve tvaru čtverce
a položil ji na zem. Překryl ji barevným ubrouskem asi poloviční
velikosti, který měl v každém rohu tři malé různobarevné střapce.
Poté vzal do ruky list bílého papíru, ze kterého vytvořil jakousi
mělkou mističku. S velkou zručností a umem umístil do
všech čtyř rohů ubrousku několik předmětů: do pravého rohu
dal narůžovělou mořskou lasturu, do které nalil likér; do levého
rohu položil černou lasturu, o něco hlubší než byla ta předchozí,
a naplnil ji načervenalým likérem, který se ve světle ohně jasně
třpytil; do lastury ve třetím rohu nasypal kukuřičná zrna a do té
v posledním rohu umístil trochu prsního sádla z lamy.
56
„Nadešel okamžik kontaktu,“ oznámil Anselmo slavnostním
hlasem, který byl zcela jiný než obvykle. Pak Kantu a jejím
rodičům
přikázal, aby zůstali zcela potichu, vybrali z listů koky ty celé,
nepoškozené
a rozdělili je do svazečků po třech. Uposlechli. Z brašny vytáhl
nějaké vzájemně mezi sebou svázané předměty, kterým se říká
wallqa3, a protáhl je kouřem z uhlíků. Bez známky zaváhání sevřel
ohřívadlo jistě v ruce a začal s ním pohupovat nad všemi
vyloženými
předměty. Potom uchopil druhý list papíru s neznámým obsahem
smotaný do kornoutku a také ho několikrát protáhl ohněm,
aniž by ho otevřel. Pronášel přitom potichu nesrozumitelná slova
jakési
modlitby. Vzal do ruky postupně obě mořské lastury naplněné
likérem, do lastury vždy strčil prst a začal z ní vylévat tekutinu
nejdříve
na uzavřený kornout a pak na další milodary v papírové mističce.
Vzal do ruky zbylé dvě lastury a vyšel s nimi před chýši.
Kantu ho sledovala zvědavým pohledem. Z místa, kde seděla,
měla na Anselma dobrý výhled. Kurandero na lastury nefoukl
jako předtím, ale zapískal nad nimi. Nejdříve vysypal obsah
té první na východ a západ a pak i obsah druhé pro změnu na
jih a sever. Poté se vrátil zpátky dovnitř a uložil prázdné mořské
lastury na jejich místo na ubrousku.
„Podejte mi svazečky kokových listů, které jste připravili,“
řekl Anselmo.
A tak začal posvátný obřad Pachamamy, během kterého se
zpívalo a pronášely se modlitby nahlas i potichu. Když byl hlavní
milodar připraven, Anselmo mu požehnal. Než znovu vyšel ven,
řekl: „Počkejte tu na mě, jdu to spálit v ohni. Uvidíme, co řekne
Pachamama.“
Kurandero jednu z přítomných osob pověřil, aby venku udržovala
oheň, který předtím sám založil, zatímco on připravoval
3 Posvátný náhrdelník, který léčitelé používají při obřadu na
počest Pachamamy.
57
rituál uvnitř. Potřeboval mít neustálý zdroj žhavého uhlí. V
okamžiku
nabídky milodaru muselo být uhlí zcela žhavé, ale bez plamenů.
Když Anselmo přípravy dokončil, vyšel ven a nařídil svému
asistentovi, aby se vrátil dovnitř, aby mohl zahájit závěrečnou
fázi rituálu. Když venku osaměl, umístil milodar na uhlí. Přitom
pískal a potřásal chrastidlem. Vzýval svými zpěvy a modlitbami
kopce, hory, jezera i zemi. Světlo ohně osvítilo jeho tvář i čepici
zdobenou geometrickými obrazci, která ho chránila za studených
horských nocí před chladem.
„Fiuuu! Fiuuu! Hamuriychis, Pachamama, qollana mama, qocha
mama, tukuy Apukuna hamuriychis.“ (Fiuuu! Fiuuu! Matko
času a prostoru, Svatá Matko, Matko Vod, strážní duchové,
přijďte
sem.)
Nějakou chvíli potom, co obřad skončil, se vrátil zpět do chýše.
Čepici měl v ruce a pončo zavázané kolem pasu. Náhle z jedné
ze svíček, jejichž mihotavé světlo osvětlovalo místnost, začal
stékat
na zem vosk. Anselmo na ni znepokojeně pohlédl.
„Počkáme, dokud milodar pro Pachamamu v uhlí úplně neshoří
a pak se dozvíme, jakou pro nás mají Pachamama a Apakunové
odpověď.“
V té chvíli se ozvala rána. Všichni čtyři otočili hlavu stejným
směrem a ke svému nesmírnému údivu zjistili, že sklenička, která
stála na okenní římse, se sama od sebe roztříštila, aniž by se jí
kdokoliv dotkl.
„To je špatné znamení, ale počkáme na odpověď, kterou ukrývá
popel z milodaru,“ snažil se Anselmo i přes znatelné obavy ve
svém hlase uklidnit všechny přítomné.
Místností se začalo šířit určité napětí. Matka s dcerou se na
sebe podívaly. Dcera vypadala ustrašeně a matka zkroušeně. Otec
také nic neříkal a jen poslouchal. Očividně znepokojená Manuela
řekla: „Doufejme, že bude všechno v pořádku. Anselmo, provedl
jsi obřad správně?“
58
„Ano, drahá, ale teď je na řadě Pachamama, aby nám řekla,
jaká budoucnost čeká tvoji dceru: jestli se tento svazek uskuteční
nebo ne,“ řekl Anselmo ustaraně. „Já jsem jen služebník
Pachamamy…
Uvidíme.“
Uběhlo pár minut. Pak hodil kurandero několik listů koky na
wallki4 a prohlásil: „Nadešla chvíle dozvědět se výsledek
nabídnutého
milodaru.“
Vyšel ven, a když se vrátil, zarmouceně pronesl: „Pachamama
nesouhlasí. Na bílém popelu se vytvořila černá vrstva a to není
dobré znamení. Sňatek tvé dcery se neuskuteční. Naše matka
říká, že je něco v nepořádku… Uvidíme, co se stane.“ V té chvíli
se venku rozštěkali psi.
„To je také zlé znamení. Štěkot psů nevěstí nic dobrého,“ dodal
Anselmo.
Když obřad skončil, otec, matka i dcera se odebrali sklíčeně
na cestu k domovu.
To, co se stalo v následujících týdnech, bylo velmi smutné.
Vesničané vyprávějí, že jen pár dní před svatbou musel Juan
naléhavě
odjet za svými rodiči. V jejich těžebních dolech prý došlo
k závalu a jeho přítomnost byla nezbytná. Juan cítil povinnost
tam odjet, aby pomohl rodičům, a tak musela být svatba
odložena.
Před odjezdem se přišel s Kantu rozloučit a slíbil jí, že se vrátí,
jakmile se podaří problémy v dolech vyřešit. Řekl jí, že neví, jak
dlouho bude pryč – možná několik týdnů nebo dokonce měsíců.
Z jeho tváře bylo možné vyčíst lítost nad tím, že ji musí opustit.
Musel ale přece svým rodičům pomoci. To bylo poslední, co
o něm Kantu kdy slyšela.
Netušila, že celá záležitost s doly byla jen Juanovou zbabělou
výmluvou, která mu měla umožnit odjezd. Nikdy neměl v úmyslu
si Kantu vzít. Tento plán vymyslel s jedním kamarádem. Zdál
4Šátek, na který se při posvátných obřadech umisťují listy koky.
59
se být dokonalý. Ze sňatku vyvázne bez poskvrny, a kdyby snad
náhodou nešly věci tak, jak si představuje, může se ke Kantu
vždycky vrátit. Juan do ní ve skutečnosti nikdy nebyl zamilovaný.
Chtěl si jen co nejvíce užít její krásy a mládí.
Ji ale ani ve snu nenapadlo, že by Juan mohl mít podobné
úmysly. Byla v milostných záležitostech velmi nezkušená a
neznala
úskoky, ke kterým se muži jako on uchylovali. V tomto
vztahu byl Juan dravec a Kantu jeho snadnou kořistí.
Juan už se z dolů nevrátil. Plynuly týdny a měsíce a on o sobě
nedal vědět ani slovo. Jediné, co se o něm Kantu prostřednictvím
přátel dozvěděla, byla informace, že nastoupil do stříbrných dolů,
kde začal pracovat pro jednu zahraniční společnost. Byla hluboce
znepokojená tím, že o něm nemá žádné zprávy, unavená čekáním
a smutná z toho, že ji ani jeho rodina o ničem neinformuje.
Napadlo ji vydat se za Anselmem a zeptat se ho, kde se Juan
nachází
a jak se má.
Tak jako v předchozích případech vyndal Anselmo všechno
náčiní potřebné k věštění a vydal se na cestu časem a prostorem,
aby pronikl do záhad a tajemství přírody. Tyto záhady byly pro
většinu lidí nedostupné. Ne tak pro Anselma – velkého znalce
zákonitostí,
které umožňují člověku pohybovat se časem, aby zkoumal,
pátral, ptal se a ověřoval.
Když si zkušený kurandero pozorně prohlédl listy rozložené
na ubrousku, chvíli mlčel, protože se snažil najít vhodná slova,
kterými by Kantu šetrně sdělil, co viděl. Pak se k ní rezignovaně
otočil a řekl: „Dceruško, Juan opravdu pracuje v těch dolech, jak
jsi slyšela, ale vidím ho s nějakou jinou ženou. Vypadá to, že s ní
dokonce žije.“
„To není možné! Tak to není! Přísahal mi věčnou lásku. Slíbil
mi, že se vrátí a že se vezmeme,“ snažila se ho bránit Kantu.
Doufala,
že bude mít Juana zase brzy po svém boku.
Když se žena zamiluje, často se ponoří do světa snů a fantazií,
60
které jí brání v racionálním myšlení. V tomto iluzorním světě se
z jejího vyvoleného muže stane princ na bílém koni. A přesně to
se přihodilo Kantu. Živila v sobě naději, že se Juan vrátí. Přísahal
jí na to tolikrát, že mu skutečně uvěřila a nepřestávala na něj
trpělivě
čekat. Myslela si, že její milý čelí problémům, které mu brání
v tom, aby jí napsal. Muselo to tak být! Z nějakého vážného
důvodu
se s ní nemohl spojit. Ale jednou věcí si byla jistá. On ji miluje.
I když Juanovi plně důvěřovala, Anselmo v ní zasel semínko
pochybností, které pomalu, ale jistě klíčilo. A tak jednoho
dne nasedla do kamionu, který pendloval mezi městem a doly,
a vydala se Juana hledat. Řidič byl mlčenlivý korpulentní indián
s typickou měděnou barvou pleti a nabídl jí místo vedle sebe
v kabině. Měl lehce rozcuchané černé vlasy a mohutné ruce
popraskané
od chladu. Na hlavě měl nasazenou hornickou helmu,
pod kterou vykukovala pletená kukla. Byl oblečený do vlněných
kalhot, prošívané bundy a na nohou měl hornické boty. Než vyjeli,
nabádal ji: „Slečno, pořádně se oblékněte, aby vám nebyla zima
a připravte se, že to bude těžké cestování. Cesta je špatná,
nezpevněná
a navíc je opravdu chladno.“
A Kantu se během cesty přesvědčila, že muž měl pravdu. Byla
skoro polární zima! Kamion pomalu postupoval po cestě plné
děr, na kterých skákal tak, že se Kantu co chvíli bouchla hlavou
o strop kabiny. Z cesty, která protínala šedavou náhorní plošinu,
se při průjezdu kamionu zvedala mohutná oblaka prachu. Všude
kolem byla jenom země, kamení a sem tam nějaké křoviny, které
byly jedinou zdejší skromnou vegetací. Sem tam minuli pár
domů ze syrových cihel se zinkovou střechou, které u cesty
postavili
místní obyvatelé. Na obzoru ostře kontrastovala tyrkysová
barva nebe s šedí hor. Některé vrcholky ještě měly sněhovou
čepici.
Cesta se v té rozlehlé krajině skoro úplně ztrácela.
Když měli za sebou už hezký kus cesty, zastavil řidič kami61
on před jedním domem z hlíny a kamení. Slaměná střecha, která
musela mít kdysi dávno jasnou zlatavou barvu, už úplně
zčernala.
Otevřely se dřevěné dveře a z nich vykoukla stará paní.
„Babičko, máte čaj, kávu nebo něco k snědku?“ zeptal se jí řidič,
zatímco seskakoval z kabiny. Pak se otočil směrem ke Kantu:
„Slečno, jestli máte hlad nebo žízeň, tak tady máte poslední
možnost si něco koupit, protože je to poslední lokál na cestě do
dolů. Máme před sebou ještě několik hodin cesty. Dorazíme tam
za soumraku.“
„Ano, děkuji, něčeho bych se napila,“ odpověděla Kantu
a také seskočila z auta. Podívala se na vrcholky hor v dálce: světlo
zapadajícího slunce je zbarvilo úplně dočervena.
Když snědli a vypili to málo, co jim mohla stařenka nabídnout,
vydali se znovu na cestu. Kantu se zeptala řidiče, jestli nezná
inženýra Juana Camaranga.
„Myslím, že ne, slečno. To bude asi jeden z těch nových inženýrů,
které společnost přijala,“ odpověděl a opět se pohroužil do
svého mlčení.
Kantu zavřela oči a chtěla spát, ale nepodařilo se jí usnout.
Kamion se pohyboval vpřed dost těžkopádně. Byli už více než
5000 metrů nad mořem.
„Za chvíli tam budeme,“ byla poslední slova, která zaslechla
krátce předtím, než ji přemohl spánek.
Když přijeli do dolů, Kantu zamířila k jedinému tamnímu hotelu.
Najednou spatřila důvěrně známou postavu v doprovodu
nějaké ženy. Dvojice se k ní pomalu blížila z opačného směru.
Byl to její zbožňovaný Juan. Ten, kterého tak milovala, se tu
procházel ruku v ruce s jinou ženou. Dvojice pokračovala volným
krokem v chůzi, aniž by si Kantu někdo z nich všiml. Ocitli
se tváří v tvář. Juan zkameněl. Z překvapeného výrazu v jeho
tváři
to vypadalo, jako by mu do ní někdo vychrstl sklenici studené
vody. Oblil ho ledový pot.
62
Tady nahoře v horách byla velká zima. Objemné oblečení zakrylo
její vnadné křivky. Juan ji z dálky nepoznal a teď, když stála
jen pár metrů před ním, nevěděl, jak honem zareagovat. Zbledl
ve tváři a rty se mu roztřásly: nemohl uvěřit svým očím. Když
pominul
první okamžik překvapení, podařilo se mu získat nad sebou
znovu kontrolu. A to stačilo k tomu, aby rychle vymyslel, jak
se z té trapné situace dostat. Mile se na Kantu usmál, jako by o
nic
nešlo. „Ahoj Kantu! Kdy jsi přijela?“ a po malé pauze dodal:
„Dovol,
abych ti představil svou snoubenku.“
Kantu by se nejraději propadla do země. Hruď jí proťala
nesnesitelná
bolest a zcela ji ochromila. Nevěděla, jestli má plakat nebo
křičet, vrhnout se mu do náručí nebo ho začít mlátit. Hrdlo se jí
sevřelo a v hlavě jí hučelo jako v úle. Když žena, která Juana
doprovázela,
viděla, že Kantu není schopná vypravit ze sebe ani slovo,
usmála se na ni a řekla Juanovi: „Tvoje kamarádka je asi němá,
nebo tě neslyšela. Možná to bude tou vysokou nadmořskou
výškou.
Necháme ji, aby si odpočinula, a popovídáme si později. Ráda
jsem tě poznala,“ dodala směrem ke Kantu a vydala se napřed.
Kantu tam dál stála nehybně se zlomeným srdcem a nedokázala
ovládnout bolestný výraz ve své tváři.
Juan dělal, jako by si jejího utrpení vůbec nevšiml. „Ubytovala
ses tady v hotelu? Tak to se ještě uvidíme. Rád bych si s tebou
popovídal,“ řekl a vykročil za svou přítelkyní. Když ji dostihl,
zamířili
společně pryč. Byla to krásná a elegantně oblečená míšenka.
Pravděpodobně pracovala v dolech jako on.
Kantiny oči se zalily slzami a začala se třást po celém těle.
Nedokázala
rozlišit, jestli se jí to všechno jenom zdá a tato noční
můra brzy pomine, nebo čelí smutné realitě.
Najednou pocítila takovou bolest, že skoro nemohla dýchat.
Všechno kolem se začalo točit a připadalo jí, že ji pohlcuje nějaký
temný vír. Svezla se k zemi bez známky života. Omdlela. Několik
kolemjdoucích ji zvedlo a odneslo k důlnímu lékaři.
63
Když přišla k sobě, ležela na lůžku v ordinaci. Vedle ní stál lékař
a zdravotní sestra. Stále ještě otřesená začala vnímat hlasy,
které říkaly: „Už se probírá.“
Pak zaslechla známý hlas. Byl to Juan, který se vrátil a hledal
ji. „Nechte mě projít! Musím s ní mluvit!“ volal vzrušeně.
Když lékař spatřil útrpný výraz v Kantině tváři, zasáhl a
dramatickou
situaci ukončil slovy: „V tuto chvíli musí odpočívat a nemůže
přijímat žádné návštěvy. Zkuste to zítra, snad se bude cítit lépe.“
Když pak vyplňoval zdravotní kartu, zeptal se jí: „Jsi zdejší?
Pracuješ v dolech?“
„Ne, právě jsem přijela. Byla jsem na cestě do hotelu,“ odpověděla
odevzdaně celá zhroucená.
„Buď klidná. Omdlela jsi pravděpodobně následkem vysoké
nadmořské výšky. Musíš odpočívat. Odvezeme tě do hotelu, ale
snaž se nedělat nic namáhavého. Budeme tě mít pod kontrolou,“
řekl lékař, když jí dával injekci.
Kantu věděla, že to nebyla pravá příčina její nevolnosti. Smyslů
ji zbavila nesnesitelná bolest z toho, že Juan – muž, kterého
milovala,
ji zradil.
Když se s ním pak večer setkala v hotelu, jen se mu dívala do
očí a nic neříkala. Tiše plakala a už by ji ani nenapadlo vrhat se
mu do náručí. Juan nebyl schopen dál snášet její pohled a sklopil
oči. Kantu pochopila, že už k tomu není co říct.
Následujícího rána sedla do prvního auta, které jelo do města.
Vracela se se zlomeným srdcem, očima zarudlýma od pláče,
nesmírným smutkem a bolestí. Juan ji jen využil a nikdy neměl
v úmyslu si ji vzít. Ona se mu zcela odevzdala. Celé její tělo
vibrovalo
tolikrát v jeho náručí. Z lásky mu dala všechno, co žena muži
může dát, ale Juan to nepochopil. Poznala, že Anselmova slova
byla krutou realitou: v tuto chvíli si ji Juan nevezme. A pokud na
tom chce něco změnit, musí se naučit ovládat síly, které v ní
dřímají.
Beze zbraní se nedá bojovat.
Zatímco se auto pomalu sunulo prašnou cestou vpřed, přemýšlela
Kantu o tom, že si měla nejdříve vše pořádně rozmyslet
a ne se hned odevzdat muži, kterého skoro nezná. Také si
vybavila,
jak jí Anselmo říkal, že pokud si chce na svoji stranu přiklonit
Pachamamu, může to udělat jen spojením se svou vnitřní silou.
„Jestli opravdu chceš, tak můžeš,“ opakoval jí Anselmo
mnohokrát.
Ona ho neposlechla a teď má, co chtěla. Vrací se domů,
smutná a poražená. Celý svět se jí zhroutil a všechny naděje se
v jediném okamžiku roztříštily jako křehký skleněný pohár.
65
4.
MŮŽEŠ VŠECHNO,
CO CHCEŠ
Láska je magický cit, ale odmilovávání se je skoro tragická
záležitost.
Žena a muž mají v životě často jiná očekávání i záměry. Jejich
způsob myšlení i nahlížení na svět se velmi liší.
Kantu byla doposud otrokyní své vášně a znala jen malou
část Juanovy povahy a vlastně doopravdy nevěděla, kdo skutečně
je. V dolech poznala i jinou tvář tohoto muže – jeho cynismus,
drzost, bezcitnost a bezohlednost vůči druhým. V tu chvíli se jí
budoucnost zdála černější než kdykoliv předtím. Život bez Juana
pro ni ztratil smysl. Kantu byla zlomená a srdce ji bolelo. Hlavou
se jí dokola honily stále stejné otázky: Proč si s Juanem
nepromluvila?
Proč si to mezi sebou nevyjasnili? Nebyla mu schopná
říct vůbec nic. Jen na něj mlčky hleděla. Ani on nic neřekl, a tak
se v tichosti odebrala do samoty svého hotelového pokoje. Juan
se ani náznakem nepokusil jí v tom zabránit.
66
„Musím se vrátit k Anselmovi, potřebuju znát pravdu,“ pomyslela
si. Vybavila si, že ji před cestou na existenci sokyně upozornil.
Co tam s ní Juan dělal? Proč se nevrátil k ní? Co ho drželo po
boku
té ženy? Rozhodla se přijít tomu na kloub jednou provždy. Jako
vždy se vydala za Anselmem s kokovými listy v brašně. Bůhví
pokolikáté
ho požádala, aby jí vyložil budoucnost. O své cestě do dolů
a o tom, co se tam odehrálo, se ani slovem nezmínila.
Kurandero se začal obracet k neznámým silám a pohrával si
přitom s kokovými listy, které sypal z výšky na ubrousek.
Pak je několikrát vyhodil do vzduchu a podíval se jí zpříma
do očí: „Překvapila jsi ho s jinou ženou! Neříkal jsem ti to? Vydala
ses ho hledat a to, co jsi viděla, ti hodně ublížilo. Tak to nakonec
byla pravda, děvenko, že ten muž neměl dobré úmysly.
A nebo sis ho nechala tou ženou jednoduše vyfouknout. Vůbec
jsi nebojovala. Teď, ani nikdy předtím.“
„Teď ale bojovat chci!“ namítla rozzlobeně. „Kdo je ta žena?“
„Je to jeho současná přítelkyně a spí spolu každou noc. Ten
muž mohl být tvůj, ale ty jsi ho doopravdy nechtěla. Disponuješ
silami, kterých jsi vůbec nevyužila,“ odpověděl Anselmo.
„Co je to za síly?“ zeptala se a v její tváři bylo čitelné odhodlání
přijmout nabízející se výzvu. „Nikdy jsi mi to pořádně nevysvětlil,“
dodala zlostně. Vztek jejím nitrem cloumal stále silněji.
„Ale maličká… říkal jsem ti o tvých schopnostech mnohokrát,
ale ty jsi mě nikdy pořádně neposlouchala.“
„Já bych chtěla bojovat, ale nemůžu,“ odpověděla smutně
Kantu.
„Ale kdepak. Tak to vůbec není,“ nenechal se zmást Anselmo.
„Ty tvrdíš, že chceš, ale ve skutečnosti to není pravda. A proto
nemůžeš. Když člověk opravdu chce, tak může vždycky. Ale aby
člověk chtěl a mohl něco udělat, musí být nejprve vědomý a
především
se musí o něco pokusit. Ale ty jsi nechtěla ani nic vědět,
ani se o něco pokusit, a proto si myslíš, že nemůžeš.“
67
„Nerozumím ti, Anselmo, můžeš mi to vysvětlit nějak jinak?“
„Teď by to stejně k ničemu nebylo. Je příliš pozdě. Poslechni
své rodiče a udělej, co ti říkají,“ pronesl kurandero a nepřestával
přitom pohazovat kokovými listy.
Když to Kantu uslyšela, řekla si v duchu zatrpkle: „Kdybys věděl,
jak jsem ho milovala a jak ho stále miluju, tak bys takhle
nemluvil.“
Kurandero s pohledem upřeným na kokové listy pokračoval
ve svém výkladu: „Cítíš se hluboce zraněná, protože ho stále ještě
miluješ, ale on za to nestojí. Není to muž pro tebe. Je lepší, že
to takhle dopadlo. Nebyla bys s ním šťastná. Nikdy neměl čestné
úmysly, a pokud ano, tak na ně zapomněl hned, jak odjel a našel
si jinou. Což znamená, že tě opravdu nemiloval. Takže na něj
koukej zapomenout. Vidím tady, že o tebe mají zájem i jiní muži.
Mohla by sis vybrat některého z nich.“
Anselmo měl pravdu. Nadbíhalo jí mnoho mužů, ona ale
měla v hlavě jen Juana. Byla jím úplně posedlá. Ten muž se jí
dostal
pod kůži. Teď ji ale hluboce ranil a ona byla rozhodnuta se
mu pomstít.
Kurandero, jako by četl její myšlenky, řekl: „A teď se mu chceš
navíc mstít vztahy s jinými muži. Dej si pozor, protože tak ublížíš
jen sama sobě. Rány v srdci, které způsobila láska, se musí
zahojit
samy. Snaž se na něj nemyslet a uvidíš, že časem zapomeneš.“
Cestou domů myslela na Anselmovy rady. Ráda by se jimi řídila,
ale věděla, že je to prakticky nemožné. Od chvíle, co Juan
odešel, bylo pro ni Cuzco nesnesitelné. I když racionálně věděla,
že je to čiré bláznovství, v hloubi duše ho stále milovala.
Znepokojovala
ji jen jedna věc: co měl Anselmo na mysli tím svým
„mohla bys, ale nechceš vědět jak“? Vůbec tomu nerozuměla.
Od onoho strašného dne v dolech se snažila na Juana
zapomenout,
ale bylo to marné. Spojovalo ji s ním příliš mnoho vzpomínek.
68
Jednou, když šla zrovna ulicí San Blas, potkala zase tetu
Maríu. Kantu se donutila být k ní milá a srdečná. „Teto Marío,
dlouho jsme se neviděly...“
„No, to je pravda,“ přitakala teta a zkoumavě si ji prohlížela.
„A jak se máš?“
„Dobře, děkuju,“ odpověděla Kantu s lehkým nádechem
smutku v hlase.
„Opravdu se máš dobře?“ zeptala se teta a nepřestávala ji
zkoumat pohledem.
„Mám se dobře, teto,“ zopakovala podruhé Kantu a donutila
se k úsměvu.
„Na mě nic nehraj, Kantu, znám tě moc dobře. I když se snažíš
vypadat šťastně, vidím, že to tak není. Co se stalo? Pohádali
jste se s tím mládencem? Jak to, že jste se ještě nevzali?“
vyptávala
se teta.
Kantino tělo zaplavila silná vlna smutku a hořkosti a po tvářích
se jí začaly kutálet slzy jako hrách. „On mě opustil, teto. Je
to zrádce,“ rozvzlykala se Kantu s pohledem upřeným do země.
Teta María jí odpověděla z pozice ženy, která má s muži mnoho
zkušeností: „Já jsem ti to říkala. Od člověka jako on se nedalo
nic jiného čekat. Znám muže mnohem lépe než ty. Naučil mě
to život s jedním z nich. Pamatuj si, že muži jsou úplně jiní než
my, ženy.“
„Já jsem ho ale milovala, teto!“ vykřikla Kantu „A šla bych
kvůli němu třeba na druhý konec světa.“
„Ale drahoušku, to se stává, když se člověk poprvé zamiluje.
Proto se také říká, že první láska je zlatá, druhá stříbrná a ty
další
kovové… Uvidíš, že to přejde.“
„To říkáte všichni. Včetně mámy.“
„Ale tak to je,“ přitakala teta. „Pamatuj si, holčičko, že muži
a ženy přemýšlejí jinak a často se neshodnou ani na významu
slova
láska. Každý si pod ním představuje něco jiného. Myslím, že
69
Juan nikdy nebyl schopen hlubšího citu. Podle mě nikdy nikoho
doopravdy nemiloval, když takhle reaguje – utne vztah zčista
jasna
a je mu jedno, že zraní ženiny city. Není schopen hluboké lásky.
Měla bys vědět, že existují jak hodní muži, tak ničemové, kteří
si zahrávají s ženskými city a jdou za svým cílem bez jediné kapky
soucitu. Mají silné ego a to je vždycky na prvním místě. Jsi ještě
mladá, a právě proto musíš být opatrná. A když potkáš hodného
muže, myslím opravdového muže, tak ho miluj, oddej se mu.
Ale než to uděláš, nejdřív ho musíš dobře poznat, poslouchat ho
a hodně s ním komunikovat. Nikam nepospíchej. Jsem si jistá, že
dříve nebo později potkáš mnohem lepšího muže, než je Juan.“
„Bojím se, že už nikdy nepotkám muže, který se mi bude líbit
tak jako on,“ odpověděla Kantu.
„Ale Juan tě opustil. Už tu není.“
„Ano, já vím, teto,“ přitakala Kantu sklíčeně. „Nedokážu
s tím ale nic udělat. Nejsem schopná vrhnout se do náruče
prvního
muže, kterého potkám. Snila jsem o tom, že se vdám a že budu
mít děti, ale jen s mužem, kterého bych opravdu milovala. A jsem
si jistá, že už nikdy nebudu nikoho milovat tak jako Juana.“
„Dobře mě poslouchej, hlupáčku,“ řekla teta. „Nedělej stejnou
chybu jako já. Promrhala jsem velkou část svého života tím,
že jsem se snažila změnit svého muže k obrazu svému. Natlučeš
si
nos. Neuzavírej se do sebe. Vyčisti si hlavu a otevři se novým
příležitostem.
Život jde dál. Já jsem ve svém životě milovala jen jednoho
muže. Nejdřív jsem si myslela, že i on mě miluje, ale časem
jsem zjistila, že to tak není. Nebyl toho citu schopen. Snažila jsem
se být milující dívkou. A co jsem tím získala? Jenom samotu.“
„Teto, ty jsi svého manžela opravdu milovala?“
„Jistěže jsem ho milovala. Ale pozor, milovala jsem imaginárního
muže.“
Poté se teta rozloučila se slovy: „Tak brzy nashledanou, holčičko.“
70
Kantu se dívala, jak se její postava pomalu ztrácí v davu, a pak
se i ona dala do kroku. Byla smutná a zdrcená.
I když věděla, že život bez lásky za moc nestojí, raději teď
chtěla být sama. Zoufale doufala, že na Juana zapomene a život
půjde dál. Snažila se najít svůj vnitřní klid a pokoušela se
proměnit
svůj smutek v radost a bolest v potěšení. Ve snaze zaměstnat
hlavu a příliš na Juana nemyslet se vrhla do učení a psaní
diplomové
práce. Také začala sportovat, aby se trochu rozptýlila.
Rok nato dokončila studia a našla si práci jako učitelka v jedné
škole v Cuzcu. Dávala malým dětem veškerou něhu a lásku, které
byla schopná. Protože žila stále ještě se svými rodiči, neměla velké
výdaje. Několikrát se pokusila přispět do rodinného rozpočtu, ale
její otec to vždycky odmítl: „Začni si šetřit, jednou se ti ty peníze
budou hodit, třeba si budeš chtít koupit vlastní dům,“ radil jí
José.
Kantu ho poslechla a otevřela si bankovní konto, kam každý
měsíc ukládala většinu svého platu. Jednou, když seděla v bance
a čekala, až na ni přijde řada, poklepal jí někdo na rameno.
Zvonivý
ženský hlas jí pošeptal do ucha: „Copak nám poví naše věčná
milovnice? Kdypak už zapomene na toho záletníka, který ji
opustil jako nějakou chudinku?“
Otočila se, aby zjistila, kdo se opovažuje být tak zlomyslný.
Spatřila Carmen Mosquerovou, která s ní studovala na vysoké
škole a znala celý Juanův příběh. Promovala z psychologie tak
jako Kantu, potom ale převzala podnik svého otce, který byl
majitelem
jednoho z nejvíce prosperujících obchodů se smíšeným
zbožím v Cuzcu.
Když Kantu uslyšela tak pichlavá slova, neudržela se a rozzlobeně
vyštěkla: „Carmen, jsi opravdu nemožná. Nedokážeš brát ohled
na bolest druhých a ještě k tomu se jejich neštěstím náramně
bavíš.“
Když ze sebe Kantu uvolnila trochu zloby, zaplavila jí hruď silná
bolest. Po dlouhé době ji někdo konfrontoval s krutou pravdou
a surově jí připomněl, že muž, kterého milovala nade všechno
71
na světě, ji opustil. Prudce vstala a se slzami, které se jí řinuly po
tvářích, z banky odešla. Všechno se seběhlo během několika
sekund.
Carmen si uvědomila, že přestřelila, a vyběhla za ní ven,
aby si ji udobřila: „Kantu, počkej! Já to tak nemyslela, nezlob se!
Nevěděla jsem, že pro tebe Juan tolik znamenal. Už nikdy nic
takového
neřeknu.“
Když Kantu zaslechla Carmenino volání, zastavila se a vyslechla
ji. „Omluvu přijímám, protože jsi moje kamarádka. Ale
neopovažuj se to ještě někdy udělat.“ Zamířila zpátky do banky.
Carmen šla za ní.
„Děkuju, Kantu,“ řekla Carmen. Chtěla změnit téma hovoru,
a tak se zeptala: „A co tady děláš?“
„Přišla jsem uložit nějaké peníze. Šetřím si na dům.“
„Můžu se tě zeptat, kolik máš peněz? Možná by bylo lepší je
investovat. Úroky, které nabízí banka, jsou strašně nízké, a když
je investuješ, tak můžeš své úspory v krátkém čase zdvojnásobit
nebo dokonce ztrojnásobit a koupit si třeba ten dům.“
„Ještě moc nemám, začala jsem šetřit teprve nedávno. A ani
bych nevěděla, kam je mám investovat, aby z nich byly nějaké
slušné výnosy.“
„A k čemu máš kamarádky? Jestli chceš, můžu ti poradit. Musím
se ti konec konců nějak omluvit za to, že jsem byla tak netaktní,
nemyslíš?“
„Ne, ne,“ odpověděla Kantu. „Nechci vstupovat do světa byznysu.
Je to pro mě příliš složité.“
„Poslyš, Kantu,“ nenechala se hned odradit kamarádka, „jestli
chceš, aby se tvoje úspory zhodnocovaly, musíš to udělat
pořádně.
Nech mě, abych ti poradila. Jsi skvělá učitelka a věnuješ své
práci celou svou duši, ale kromě toho nemyslíš na nic jiného. Své
peníze musíš investovat.“
„No tak jo… Jestli chceš a jestli ti to nějak pomůže, zkus
s nimi něco udělat,“ rezignovala Kantu.
72
„Ne, to ne,“ odpověděla Carmen. „Já je nepotřebuju. Jsou to
tvoje peníze, ty sis je vydělala, ty sis je vypotila. Investuj je sama
a já ti s tím pomůžu.“
A tak se Carmen Mosquerové podařilo přesvědčit Kantu, aby
investovala své úspory do obchodu s galanterií a poradila jí, jak
to má udělat. Zranila její city a chtěla to nějak odčinit. Nebyla zlá,
jen ji bavilo občas popichovat druhé.
Kantu žila dál. Postupem času ještě více dospěla a zkrásněla.
Trávila čas střídavě v komunitě rodné vesničky a ve městě.
Jednou se takhle vrátila z města a hned se vydala za Anselmem,
který se stal jejím velkým důvěrníkem. Obvykle se ho ptala
na názor v souvislosti s prací nebo si od něj nechávala radit s fi -
nančními investicemi, ale tentokrát se ho chtěla zeptat na Juana,
který ji přišel navštívit. Byla přesvědčená, že už se z toho dostala.
Když ho ale spatřila, pochopila, že v hloubi svého srdce Juana
stále
miluje, a tak chtěla vědět, jestli ji miluje i on, tak jak říkal, když
se naposled viděli. Jako vždy se vydala k Anselmově chýši s
brašnou
plnou kokových listů, které používal k věštění. Když dorazila
ke dveřím, několikrát na něj zavolala, ale nedočkala se žádné
odpovědi. Nevěděla, jestli má čekat, nebo jít pryč. Nakonec se
rozhodla odejít, ale o hodinu později tam byla znovu. Tak moc
chtěla znát odpověď na svoji otázku. Byla už tma. Anselmo musel
být doma, protože malým oknem pronikalo ven slabé světlo.
Žil sám? Nikdy o tom nepřemýšlela a ani se ho na jeho soukromí
nevyptávala. Měla svých starostí dost. Několikrát energicky
zabušila na dveře, dokud se v nich neobjevila Anselmova hlava:
„Holčičko, co tu chceš v tuhle hodinu? Nebojíš se chodit po
vesnici
takhle sama?“
„Já a bát se? Čeho? Ve vesnici mě všichni znají a cítím se tu
mnohem bezpečněji než ve městě. Nikdo by mi neublížil.“
„To je pravda,“ odpověděl Anselmo. „Neměl jsem na mysli
místní lidi, jako spíš přízraky, které bys mohla cestou potkat.“
73
„Přízraky? A kdo na ně věří?“ prohodila bez velkého přemýšlení.
„Přízraky existují, Kantu…“ pronesl.
„Promluvíme si o tom jindy. Dneska se s tebou potřebuju
o něčem poradit. Přinesla jsem kokové listy,“ řekla Kantu, podala
mu balíček a vstoupila do místnosti, kde ji Anselmo obvykle
přijímal.
Jakmile se posadili ke stolu a připravili vše potřebné k věštění,
Anselmo otevřel balíček s kokou. Pozorně si prohlédl listy
rozprostřené na malé vlněné dečce a téměř neznatelně se usmál.
Pak je zvednul do výšky, nechával je postupně padat a pozoroval,
jak se na wallki skládají. Pořádně si je prohlédl. Vypadalo to,
že z nich něco vyčetl: „Chceš se mě zeptat na něco ohledně Juana,
že?“
„Ano, jak to víš?“ odpověděla udiveně.
„Nikdy jsi toho muže nepřestala milovat, pořád na něj myslíš.
Nemůžeš kvůli němu spát, ani žít v klidu a pokoji,“ pokračoval
a stále pohledem pečlivě studoval listy.
Kantu zasvítily oči a s obavami v hlase se ho zeptala: „Miluje
mě ještě? Myslí na mě? Jak se má?“
„Viděli jste se. Potkala jsi ho v domě své sestry a znovu jste
spolu měli schůzku. Bylo by lepší, kdybys na něj zapomněla a
našla
si jiného muže, ale vidím, že ve svém srdci máš stále jeho. Jak
dlouho jste se předtím neviděli?“
Kantu si vzpomněla na dopis, který jí Juan poslal před tím,
než ji defi nitivně opustil. Stálo v něm:
„Drahá Kantu, je mi to líto, ale nemůžu si tě teď vzít. Potřebuju
trochu času, abych vyřešil nějaké problémy; bude to tak lepší.
Jsme mladí a máme celý život před sebou. Užijme si ještě
svobody.
A ty můžeš mezitím v klidu dostudovat.
Lásko moje, děkuju ti za všechny ty chvíle štěstí, které jsi mi
dala. Hodně jsem o našem společném životě přemýšlel, a dokud
74
jsme nezačali mluvit o svatbě, bylo všechno fajn. Měli jsme
svobodný
vztah. Miluju tě, Kantu, jsi úžasná. Děkuju ti za všechny
dny i noci, které jsme spolu strávili. Nikdy na ně nezapomenu
a v hloubi svého srdce tě budu vždycky milovat. Budeš hvězdou,
která mi svítí na cestu. Objímám tě a líbám. S láskou Juan.“
Kantu ten dopis četla stále dokola snad stokrát a snažila se
v něm najít nějaký skrytý význam. Juan se ale ani slovem
nezmínil
nebo nenaznačil, že by se měli znovu potkat nebo že by měl
jejich vztah pokračovat a už vůbec ne, že se jednoho dne opravdu
vezmou. Byl to dopis na rozloučenou. Defi nitivní konec.
Od té doby uběhlo mnoho let. Kantu poznala i jiné muže
a scházela se s nimi, ale už se nikdy nedokázala do žádného
zamilovat.
Společné zážitky s Juanem byly vypáleny v její duši jako
nesmazatelný cejch.
Vzpomněla si také na jejich poslední nečekané setkání
v domě své sestry. Kantu právě připravovala chlebíčky v kuchyni,
když zaslechla důvěrně známý hlas. Vzbudil v ní city, o nichž
si myslela, že je její duše už dávno pohřbila. Aniž by dlouze
přemýšlela,
vyšla z kuchyně a srazila se… s Juanem. Její švagr Manuel
neměl ani nejmenší tušení, co se mezi nimi před lety stalo
a tak řekl: „Kantu, tohle je můj kamarád z dětství, roky jsme se
neviděli a teď jsme se znovu potkali. Budeme společníci. Pracuje
v těžařských dolech v Gran Canyonu v Colce. Specializoval
se na hledání zlata a stal se z něj opravdový odborník ve svém
oboru.“
Kantu na něj nevěřícně hleděla. Muž, který jí poslední roky
nedal spát, teď stál přímo před ní. Jejím tělem projela prudká
bolest,
která se okamžitě změnila v nečekanou zlobu. Začala se celá
třást a po zádech jí stékaly kapky studeného potu. Připadala si
jako ve snu. Byla ohromená a nevěděla, jak honem reagovat.
Snažila
se rychle uklidnit. Pak sebrala veškerou sílu, kterou v sobě
našla, a podala mu ruku se slovy: „Těší mě.“
75
Juan vstal ze židle a se širokým úsměvem jí potřásl rukou.
I ona se donutila usmát. Snažila se zadržet slzy, které měla
doslova
na krajíčku. Sama nevěděla, jestli bolestí nebo dojetím.
Její srdce tlouklo jako splašené. Juan jí připadal zajímavější,
elegantnější,
byl ještě víc okouzlující a mnohem vyzrálejší než dřív.
Cítila na sobě jeho pronikavý pohled. I ona se samozřejmě
změnila.
Už to nebyla ta holčička, kterou poznal. Trápení z ní udělalo
ženu. Snažila se mít své chování pod kontrolou. Dodala si
odvahu a řekla: „Těší mě, že tě zase vidím.“
Juan na to zareagoval: „Můžeme si na chvíli sednout, nebo
máš práci v kuchyni?“
„Ne, právě jsem skončila,“ řekla.
Manuel je chvíli sledoval a pak řekl: „Promiňte, uniklo mi tu
něco? Vy se znáte?“
„Ano, potkali jsme se před lety na jednom večírku, ale od té
doby jsme se neviděli,“ řekla Kantu.
„Když se znáte, tak to vás tu můžu nechat chvíli samotné,“
řekl Manuel, když vycházel z obývacího pokoje a dodal na
vysvětlenou:
„Musím vyřídit jeden telefonát. Řeším teď důležité záležitosti,
které mi zabírají hodně času, a musím doladit poslední
detaily. Za chvíli se vrátím. Nechcete se jít před večeří na chvíli
projít? Určitě si máte o čem povídat!“
„To je výborný nápad! Pojďme se trochu vyvětrat,“ navrhl
Juan.
Pro Kantu to byl dost těžký okamžik. Bolest z jejího těla ještě
úplně nevyprchala. Vědomí toho, že se jí dvoří spousta mužů,
jí sice zvedalo sebevědomí a pomáhalo zahnat trápení, ale teď
v přítomnosti Juana bylo všechno jinak. I když se snažila vypadat
klidně, byla rozčarovaná a zmatená. Musela se hodně ovládat,
aby se mu nevrhla do náručí.
Juan se jí díval zpříma do očí a usmál se na ni známým
okouzlujícím
úsměvem. Když se procházeli, vzal ji za ruku, silně jí stiskl
76
dlaň a snažil se proplést své prsty s jejími. Dělal jakoby nic. Zloba
a bolest v ní doslova explodovaly. On se jí dotýkal!? Jeho chování
bylo nečekané a matoucí: copak zapomněl na to, co jí provedl?
On se tvářil, jako by se nic nestalo, zatímco ona byla jeho
zradou hluboce poznamenána. Její minulost byla spojena jenom
s ním.
Posadili se na lavičku v parku, který byl v tuhle denní dobu téměř
opuštěný. Potkali tam jen pár dětí a starých lidí. Juan sedící
hned vedle ní prolomil ticho jako první. „No, zdá se, že se ti dařilo
moc dobře, Kantu. A musím říct, že mi připadáš ještě krásnější
než dřív.“
„Ty taky nevypadáš špatně. Naposledy jsme se viděli jen chvilku.
Proč jsi mi vlastně nikdy nenapsal? Proč jsi za mnou nikdy
nepřijel?“ ptala se Kantu.
„Byl jsem hodně daleko a nechtěl jsem ti být přítěží. Vždyť
jsem ti to vysvětloval. Musel jsem odtud odjet kvůli naléhavým
rodinným záležitostem,“ odpověděl pohotově Juan.
„Mohl jsi mi aspoň občas napsat, ne? Dát mi vědět, že žiješ!
Teď děláš, jako by se nic nestalo a dotýkáš se mě, jako bychom
se viděli naposled včera. Co si od toho slibuješ? Kdo si myslíš, že
jsem? Vážně věříš, že tady na tebe celé ty roky čekám?“ vysypala
ze sebe pobouřeně celá zmatená.
„Ale vůbec ne, určitě sis žila svůj život, tak jako jsem já žil ten
svůj…“ odpověděl jí Juan neurčitě.
„Můj život? Můj život jsi byl ty!“ vykřikla Kantu bez dlouhého
přemýšlení. „Celé ty roky jsem si nepřála nic jiného, než tě znovu
vidět a být zase s tebou.“
Kantu ucítila, jak ji jeho paže rozhodně, ale něžně a láskyplně
objala kolem ramen a nebránila se tomu.
„Jak dlouho se tu zdržíš?“ zeptala se s velkým zájmem.
„Asi pár týdnů. Pak musím jet hledat další doly,“ pospíšil si
s odpovědí Juan.
77
„Takže ses vrátil jen kvůli dolům…,“ řekla Kantu.
„Ne, to ne,“ reagoval Juan. „Také jsem tě chtěl zase vidět a zeptat
se, jak se máš. Nikdy jsem na tebe nepřestal myslet. Žádná
žena nebyla a nikdy nebude jako ty,“ usmál se na ni Juan a
podíval
se jí dlouze do očí. Vzal její ruce do svých a dodal: „Byl bych
moc rád, kdybychom se zase vídali, když jsem teď ve městě, ale
když nebudeš chtít, tak to pochopím.“
„Můžeš mě vidět, kdykoli budeš chtít,“ odpověděla bez přemýšlení
Kantu.
„No, to je skvělé. To je úžasné! Řekni mi, kdy a kde tě mám
vyzvednout nebo kde se můžeme sejít,“ zeptal se jí trochu
znepokojeně.
„Dám ti vědět,“ odpověděla rychle.
Juan jí napsal jméno hotelu, kde je ubytovaný, a číslo telefonu.
Nemohla si nevšimnout, že je to jen kousek od jejího domu.
Usmála se na něj: „Zavolám ti zítra kolem páté.“
Když se dohodli, vydali se zpátky k domu Kantiny sestry. Večeře
proběhla poklidně, Juan vyprávěl celý večer Manuelovi o nových
objevech v dolech, ten zase mluvil o posledních výzkumech
a svěřoval se Juanovi se svými ekonomickými záměry. Kantu
si mezitím povídala se sestrou o posledních nákupech ve městě
a o tom, že je potřeba poslat jejich otci semena pro novou setbu.
Juan odešel krátce po večeři. Když se loučil s Kantu, řekl:
„Rád jsem tě zase viděl, Kantu. Doufám, že to brzy zopakujeme,“
narážel na dohodnutou schůzku. Pak se rozloučil s Manuelovou
ženou a políbil ji na tvář. Příteli řekl: „Zavoláme si,“ a odešel.
Tu noc Kantu skoro nespala. Hlavou se jí honily tisíce myšlenek.
Další den se vzbudila zoufalá a plná úzkosti. Mnohokrát
vzala do ruky telefon s úmyslem Juanovi zavolat, ale nikdy
nenašla
odvahu vytočit číslo. Nakonec ale cit, který byl v jejím srdci
stále ještě živý, přece jen zvítězil. Zvedla telefon a zavolala mu,
i když měla pocit, že si s ní Juan opět jen nepokrytě zahrává.
Do78
hodli se, že se setkají v sedm večer v jedné malé místní restauraci.
Když vešla dovnitř, Juan na ni už čekal u stolu. Jakmile ji spatřil,
vstal a vykročil jí vstříc, aby ji doprovodil ke stolu. „Kantu, jsi
krásná. Jak ses změnila! Troufám si říct, že jsi ještě oslnivější než
dřív!“ lichotil jí.
„Ty taky vypadáš moc dobře,“ odpověděla mu. „Udržuješ se
ve formě.“
Konverzace plynula bez větších problémů. Pověděla mu
o tom, co celé ty roky dělala, a on jí vyprávěl o cestách napříč
celým
Peru, během nichž hledal nová naleziště.
„Pracoval jsem pro důlní společnost Alpamayo – dva roky na
severu, rok v centru a teď pracuju už šest měsíců v dole u
Cayllomy.
Občas jsem byl i v Cuzku.“
„A proč jsi mi nikdy nezavolal?“ zeptala se ho naléhavě.
„Já jsem se setkání s tebou bál…,“ snažil se získat čas.
„Anebo jsi měl jinou ženu,“ odtušila očividně znechucená
Kantu.
Když viděl Juan její reakci, rozhodl se odpovědět upřímně.
„Máš pravdu. Přiznávám, že v mém životě byly i jiné ženy. V
průběhu
let jsem jich poznal hodně, ale ty jsi byla stále v mých
myšlenkách.
A té vzpomínce se žádná z těch žen nevyrovnala. Je těžké
na tebe zapomenout.“
Sladký melodický tón Juanova hlasu na ni opět zapůsobil.
Všechny ty roky trápení, samoty a odloučení se jako zázrakem
vmžiku rozplynuly.
Naklonil se k ní blíž, vzal její ruce do svých a ubezpečil ji:
„Všechno je jako dřív, Kantu. Teď si nepřeju nic jiného, než tě
sevřít
ve svém náručí. Jako bychom se nikdy nerozešli.“
„I já bych se teď nejraději ztratila ve tvém objetí,“ přiznala
Kantu a sklopila oči.
„Mám návrh. Zaplatíme a půjdeme pryč. Co ty na to?“
mrknul na ni.
79
Šla s ním bez nejmenšího zaváhání, beze stopy pochybnosti nebo
obav. Padli si vášnivě do náručí a toužili znovu dokonale
splynout.
Jakmile ji Juan k sobě přitisknul, pochopila, jak je důležité
milovat.
Uvědomila si, že je mnohem důležitější milovat, než být milován,
a že je také mnohem důležitější dávat než brát. Také jí bylo jasné,
že
se musí rozhodnout, jestli chce Juana dál vídat, nebo ne.
On ji svým způsobem miloval a jí to stačilo. Cítila, že by mu
byla schopná dovolit úplně všechno, a uvědomovala si, jak by
bylo těžké ho změnit. Moc dobře věděla, že je to muž, který
neustále
uniká. Juan si byl vědom svých svůdnických schopností,
i toho, že Kantu velmi přitahuje.
Uměl svého charismatu mistrně využívat.
Mnohokrát si jejich další setkání představovala, ale teď, když
ho měla před sebou, se všechny její jistoty sesypaly jako domeček
z karet. Neměla ho nutit, aby s ní zůstal. Nikdy se jí nemohlo
podařit ho spoutat. Juan byl svobodomyslný člověk, a pokud ho
opravdu miluje, bude ho muset přijmout takového, jaký je. Není
žádná jiná možnost.
Juanův hlas ji znenadání vrátil do reality. „Byly to nejhezčí
chvíle mého života, Kantu,“ řekl jí.
„I pro mě, Juane. Zůstaneš? Budeš mě navštěvovat, teď když
jsme se znovu potkali?“
„Pokaždé, když mi to práce v dolech dovolí,“ odpověděl.
Najednou ztuhla, odtáhla se od něj a rozzlobeně se zeptala:
„A co ta žena, se kterou jsem tě viděla ve stříbrných dolech?
Slyšela
jsem dokonce, že máte syna. Cos to udělal? Taky jsi ji opustil,
nebo jste stále spolu? Jsi podvodník a zrádce…“
Nevyslovila další jedovatá slova jenom proto, že ho milovala.
Juan ji koneckonců nikdy nepřemlouval, aby s ním byla. Ani
tehdy, ani teď. Když ji tedy přešel největší vztek, nenávist, kterou
k němu celé ty roky cítila, se začala měnit v lásku. Po velké bouři
přišla malá bouřka a pak klid.
80
Kantu pokračovala, stále ještě trochu rozvášněná: „Juane, celé
ty roky ani jediné slovo, ani jediný dopis. Teď se vrátíš a já ti
padnu
do náruče, jako by se nic nestalo. Kdybych měla aspoň trochu
silnou vůli, teď bych tu s tebou nebyla. Ale když tě vidím,
všechna
má předsevzetí jsou pryč. Umím tě jen milovat. A taky vím, že
kdybych po tobě chtěla, abys zůstal, bylo by to zbytečné. Jsem si
jistá, že by ses své práce nikdy nevzdal.“
„To je pravda,“ přitakal. „Uzavřel jsem smlouvu se společností
Alpamayo a budu pro ně hledat nová naleziště. Vždyť víš,
že jsem důlní inženýr, je to moje práce. Můžu sem jezdit jen
občas.“
„Já bych mohla jet s tebou,“ odpověděla Kantu. „Kvůli tobě
bych byla schopná se tady všeho vzdát. A nezapomínej, že jsem
se narodila v horách. Takový životní styl mě neděsí. Nevadily by
mi ani nízké teploty. Jsem na ně zvyklá.“
„Já vím, ale se mnou jet nemůžeš. Musela bys s námi chodit
pěšky, protože máme jen dvě muly, které nám nosí přístroje na
analýzu vzorků nalezených hornin. Alpamayo je zahraniční fi rma
a velmi dobře nás platí, ale abychom mohli dělat svou práci
dobře, musíme se nepřetržitě přesouvat po horách. Nechci, abys
vedla takový život. Uvidíme se pokaždé, když se vrátím do města,
slibuju ti to. Tentokrát tě nezklamu,“ dodal přesvědčivým tónem.
„No tak dobře,“ hlesla rezignovaně. „Tak jako tak bych stejně
stále čekala jen na tebe.“
Po slibu následovaly polibky, doteky, objímání, dokud se Juan
zamračeně nezeptal: „Kamarádi tě viděli s nějakým medikem
Jorgem. Spali jste spolu?“
Rozzlobeně a rozhodně mu odpověděla: „A co sis myslel, že
udělám? Že budu už napořád sama? Ale jestli to chceš opravdu
vědět, tak jsem s ním nespala. Žila jsem celé ty roky v naději,
že tě zase uvidím, a zároveň v nejistotě, jestli se to vůbec ně81
kdy stane. A jako první věc se mě po návratu zeptáš, s kým jsem
byla?!“
„Chceš říct, že jsi nikdy s nikým jiným nespala?“ zeptal se.
„Ptám se tě snad já, s kolika ženami jsi byl během té doby
v posteli?“ odpověděla podrážděně.
Po chvíli dodala: „Nechme to teď být. Pojď se milovat. Zbožňuju
tě a přijímám tě takového, jaký jsi. Vždycky na tebe budu čekat.
Ale nehraj si se mnou a neubližuj mi. Když mě už nebudeš
chtít vidět, jednoduše mi to řekni.“
„Taky tě miluju, ale v téhle chvíli s tebou nemůžu být pořád,“
řekl Juan. Od té chvíle se vídali často. Na Juanův návrh se
scházeli
v málo navštěvovaných hotýlcích, v domě jeho švagrové nebo
někoho z jeho příbuzných a občas také v domě její sestry.
Scházeli
se tajně jako dva zloději. On s ní nechtěl být viděn a ona se
nechtěla
kompromitovat…
Kantiny myšlenky přerušil nečekaně kuranderův hlas: „Tak
co, už je to pěkně dlouho, co jsem ti odpověděl na tvoje otázky.
Ještě chceš něco vědět? Doufám, že jsi spokojená s tím, co jsi
slyšela,“
řekl.
Její mysl se ale toulala daleko a téměř ho nevnímala.
„Ano,“ řekla, když se vrátila zpátky do reality. „Mám ještě jednu
otázku. Přijede Juan na léto?“
Starý muž se znovu zahleděl do kokových listů a řekl: „Kantu,
ty jsi nenapravitelná. Několikrát tě opustil, i teď tě tahá za nos a
ty
se s tím pořád nechceš smířit. Nepřestáváš se na něj ptát a pořád
v sobě živíš plané naděje. To je moje odpověď, drahoušku.
Muž, kterého se snažíš získat, je nedosažitelný. I kdyby to snad
i byl vhodný muž pro tebe, tak ty s tím nic neděláš. Vůbec
nepoužíváš
schopností, které máš. Až ti bude líbat nohy a zbožňovat
tě, bude navždy jenom tvůj. Do té doby se ti ale bude z náručí
stále vyvlékat tak, jako to dělal dosud. Použij svou sílu a uvidíš,
jak se všechno změní.“
82
Oba zmlkli a Kantu se pohroužila do svých myšlenek. Přelétla
pohledem jednoduše zařízené stavení a její oči se zastavily na
stropě,
který byl zčernalý kouřem z krbu v rohu místnosti. Přikryla si
ústa pravou rukou, zaklonila hlavu lehce dozadu a polkla. Začala
rychleji mrkat. Zhluboka se nadechla a zeptala se ho silným a
jasným
hlasem: „Pokud si myslíš, že mám v sobě nějakou sílu a mohu
tak získat muže, kterého miluju, proč mi neřekneš, co je to za
sílu?
Kde přesně je? A co mám dělat? Proč mě nenaučíš ji používat?“
„Holčičko, já vím, že tu sílu v sobě máš, ale já tě nemohu naučit
ji používat. Jestli ji chceš umět ovládat, musíš najít muže,
který žije v Rudých horách. Je to velký kurandero, který zná moc
ohnivé hadí síly. Jen on je schopen naučit tě používat síly,
kterými
disponuješ. Ohnivých šamanů je málo a jsou jedinými znalci
a strážci tajemství, darů a schopností lidských bytostí. Kromě
nich je nikdo jiný nezná. Jedná se o slavné Amaru Runakuna1,
hadí muže a ženy, kteří žijí v anonymitě. Tito šamani ohně a vody
znají důvěrně moc Země, Měsíce i Slunce a vědí, jak využívat
moc přírody. Ovládají život i smrt a umějí vyléčit i ty nejvážnější
nemoci. Já jsem jen léčitel Země, umím pomáhat lidem a
uzdravovat
jejich malá trápení.“
Starcovy stříbrné vlasy se třpytily ve slabém světle svíčky
a když vstal, vypadal v obličeji ještě starší. Jistým hlasem dodal:
„Ty máš v sobě obrovskou sílu, holčičko, ale potřebuješ někoho,
kdo tě naučí ji používat, a to mohou jen tito šamani.“
„Chci znát moc, kterou mám,“ řekla Kantu odhodlaně. „Jestli
opravdu existuje, tak jsem schopná udělat cokoliv. Třeba se upsat
ďáblu, ale… Juan musí být můj!“ Byla to slova, která vytryskla
z nejskrytější části její bytosti.
1 Duchovní skupina, která se řídí učením o ovládání hadí síly
uvězněné
v každé lidské bytosti. Amaru je posvátný had andské mytologie,
který
ztělesňuje energii.
83
Tváří v tvář jejímu odhodlání Anselmo řekl: „Počkej chvíli,
chci se podívat, co na to říkají kokové listy.“ Znovu zvedl starou
mozolnatou ruku do výšky a nechal spadnout hrst kokových
listů.
„Ohnivý kurandero tě přijme za svou žačku, ale nebude pro
tebe vůbec jednoduché ho najít. Abych ti pomohl, dám ti pro něj
vzkaz, který mu předáš. Řekni mu, že je ode mě.“ Nakonec dodal:
„Jakmile přijedeš do Cuzca, půjdeš na centrální tržiště, ke stánku
žen Arroceras2. Požádáš je, aby ti řekly, kde bys našla kurandera
Atahualpu, který žije za městem v San Sebastiánu. Až ho najdeš,
požádej ho, aby tě seznámil s ohnivým kuranderem. Atahualpa
ho zná, byl to jeho učitel. Sama ho nikdy nenajdeš. Jen on tě
k němu může dovést.“
Když Anselmo domluvil, přistoupil k jedné polici a vzal z ní
barevné provázky. Vytvořil z nich mohutný cop a přivázal na něj
další provázky různé délky. I když byla v místnosti skoro tma,
velmi zručně a rychle svazek spletl do velkého zámotku. To, co
pak předal Kantu, byl opravdový khipu, tedy předmět, který
fungoval
jako komunikační prostředek. Uzlíky, které na něm byly
uvázané, představovaly jednotlivá písmena.
„Je to znamení, které ti pomůže navázat s ním bližší kontakt,“
vysvětlovat Anselmo a vložil předmět do barevné brašny. „Ať tě
dobří duchové, bdící nad lidmi tohoto kraje, ochraňují,“ dodal.
Jeho obličej stále osvětloval měkký jas svíčky. „Běž hledat svůj
osud, holčičko, ale pamatuj si: štěstí člověk dosáhne až po
mnohém
odříkání. Pokud chceš, aby byl ten muž tvůj, budeš se muset
připravit stejně, jako se válečník připravuje na svůj boj.“
Jako výraz poděkování mu Kantu dala všechny peníze, které
u sebe měla.
2 Ženy, které prodávají léčivé byliny a jiné prostředky používané
léčiteli
a šamany.
„Dej to pryč. Já své vědění neprodávám. Jsem jen jeho
služebníkem,“
řekl Anselmo rezolutně.
Když Kantu vyšla z jeho chýše, byla už skoro noc. Pofukoval
lehký vánek a byla zima. Zvedla oči k nebi a spatřila nekonečný
vesmírný prostor osvícený světelnými tečkami. Někde tam musela
být i její hvězda. Najednou spatřila, jak jedna padá, a záhy
ji pohltila tma. Jen na malý okamžik za sebou hvězda zanechala
světelnou čáru. „To je dobré znamení,“ řekla si a pomyslela na své
nejhlubší přání. „Juan musí být navždy můj.“
85
5.
HLEDÁNÍ PRŮVODCE
Když nad Coporaque vyšlo slunce, čekala už Kantu u silnice na
autobus, který by ji odvezl zpátky do města. Přecházela sem a
tam,
protože byla netrpělivá, ale také aby se trochu zahřála, protože
to ráno bylo celkem chladno. Jediné, co ji zajímalo, bylo poznat
ohnivého kurandera. Chtěla, aby ji naučil používat sílu, kterou
v sobě má. Alespoň to Anselmo tvrdil. S tímto pevným
rozhodnutím
čekala na zastávce a konečně zahlédla v dálce pomalu se
blížící autobus, za kterým se zvedal oblak prachu.
Kantu si v davu, mačkajícím se přede dveřmi autobusu, udělala
lokty kolem sebe trochu místa a pak nastoupila. Autobus
byl přeplněný, a tak musela zůstat stát. Mezi cestujícími byli lidé
z různých sociálních vrstev a pocházeli z rozličných koutů kraje.
Ti s přímým a upřímným pohledem žili s největší
pravděpodobností
v okolních komunitách: muži byli zahaleni do svých ponč,
na hlavě měli čepice chullos a na nohou typické andské sandály.
Ženy měly přes ramena přehozené pokrývky s geometrickými
86
tvary převážně v červené nebo černé barvě, některé měly oblečení
napůl západní a napůl andské, tedy blůzu, sukni a deku přes
ramena. Jiné byly oblečené zcela v západním stylu a měly na sobě
prošívané bundy, džíny a elegantní boty. Ve voze se mísil pach
jídla, alkoholu, kouře a potu.
Kantu věděla, že cesta potrvá mnoho hodin, a tak se snažila
najít v rámci možností pohodlnější polohu pro dlouhou cestu.
Opřela se zády o bok sedadla a prohlížela si cestující kolem
sebe. Většina z nich měla na hlavě zaprášené čepice. Lidé trávili
cestu příjemnými rozhovory a občas se i někdo srdečně zasmál.
Neměli zasmušilé tváře jako lidé ve městě. Právě naopak: měli
klidný a spokojený výraz pokorných lidí smířených se svým
osudem.
Jejich ruce se ztvrdlou kůží plné mozolů svědčily o těžké
každodenní práci. Byli to zemědělci a každý z nich měl nějaké to
své políčko. Pracovali na nich do úmoru, ne vždy jim to ale bylo
co platné. Často jim rostliny spálil mráz nebo potloukly kroupy
a znatelně se tak snížila sezónní úroda. Věděli, že život v horách
je tvrdý, ale nijak zvlášť si nenaříkali. Přijímali s pokorou
nepřízeň
počasí i rozmary přírody a naopak se snažili žít s ní v co největším
souladu.
Autobus ujížděl krajinou rychle vpřed a chvílemi se nořil do
eukalyptových hájů. Kromě nich byly všude kolem jen rozlehlé
lány polí, které obdělávaly tisíce zemědělců. Okopávali je
motykami
a používali také chikitaqlla, tradiční andský nástroj na orání
půdy. V jednom místě spatřila hloučky sehnutých žen, které
přesívaly obilí, čistily další druhy cereálií nebo loupaly fazole
a hrách. Krajina se neustále měnila. Šeď hor ostře kontrastovala
s načervenalou barvou půdy obdělaných polí.
Středem této proměnlivé krajiny se vlnila jako had řeka Vilkanota,
která o několik kilometrů dál změní jméno na Urabambu.
Od městečka Sicuani byla cesta už mnohem snesitelnější.
Nezpevněnou
prašnou cestu nahradil asfalt. Autobus přestal skákat
87
a nepříjemně se otřásat. Když Kantu dorazila do města, byl už
skoro večer.
Byla po cestě tak unavená, že téměř ihned usnula. Její spánek
byl ale neklidný. Pořád měla v hlavě své setkání s ohnivým
kuranderem
a trápily ji noční můry. Zdálo se jí o jednom zlém starci,
který ji vůbec nechtěl vyslechnout a dokonce zahodil brašnu
s předmětem od Anselma. Celá vyděšená se vzbudila a divoce
dýchala;
naštěstí to byl jen sen. Podívala se na budík postavený na
nočním stolku vedle sebe. Bylo tři čtvrtě na čtyři. „Výborný čas
na vstávání, zkusím ještě usnout,“ pomyslela si a zavřela oči.
Přání
poznat ohnivého kurandera ji ale příliš rozrušovalo. Hodiny,
které zbývaly do svítání, se zdály být nekonečné.
Když začal svět kolem vstávat, vyskočila Kantu z postele a
připravila
se na vycházku ven. Byla tak rozrušená, že ani neměla
hlad a ze snídaně sotva uzobla. Vyrazila ven a hned si to namířila
k hlavnímu městskému tržišti. Čtvrť dělnic z rýžových polí znala
moc dobře. Prodávaly tam různé léčivé přípravky, talismany,
vůně a nepřeberné množství dalších věcí. Čarodějové, empirici
a kuranderové z Cuzca a okolí si obstarávali velkou část
používaných
propriet právě tady. Jakmile se přiblížila k tržišti,
trhovkyně na ni začaly hlasitě volat. „Pojď ke mně děvenko, já tě
obsloužím!“ volala jedna. „Dám ti slevu!“ zakřičela druhá. „Sháníš
byliny? Já mám i čerstvé…“ nabízel jí další ženský hlas.
Všechny ženy za pulty svých stánků se snažily získat její
pozornost.
Kantu nevěděla, na koho se obrátit, a najednou zahlédla
ženu, která v ní vzbuzovala důvěru.
Byla už starší. Právě obsluhovala nějaké zákazníky. Kantu přišla
blíž a několik minut počkala. Konečně se otočila směrem k ní,
zpříma se na ni podívala a zeptala se: „Co si přejete?“
Kantu na okamžik zaváhala. Nechtěla hned prozradit pravý
důvod, proč na tržiště přišla, a tak řekla: „Chtěla bych nějaké
byliny.
Poslední dobou mám problémy s ledvinami.“
88
„Doporučuju vám výluh ze směsi přesličky, jitrocele a fíkovníku.
Ten je na ledviny moc dobrý.“
Zatímco jí trhovkyně vysvětlovala, jak má výluh připravit,
nabrala postupně několik hrstí od každé nasušené byliny, kterou
jmenovala.
„Řekněte mi, jestli vám to takhle bude stačit.“
„Ano, myslím, že to prozatím stačí.“
„Bude ta žena znát Atahualpu?“ ptala se Kantu v duchu sama
sebe. Sebrala odvahu a zeptala se: „Prosím vás, znáte kurandera
jménem Atahualpa?“
Žena se usmála a odpověděla: „Samozřejmě, děvenko, všechny
jsme ho znaly.“
„A kde bych ho našla?“
„Tak to bude těžké. Teď už snad v nebi.“
„Proč to říkáte?“ zeptala se Kantu s údivem ve tváři.
„Protože Atahualpa před několika týdny zemřel.“
„A vy znáte nějakého jiného kurandera?“
„Samozřejmě. Je jich spousta. Támhle zrovna jeden přichází,“
odpověděla žena a mávla rukou směrem doleva.
Kantu se otočila a spatřila muže, který byl oblečený jako
zemědělec.
Na zádech nesl nějaké zavazadlo. Pak se podívala pátravě
na trhovkyni a zeptala se: „A je to dobrý kurandero?“
„Jo, tak to vám nedokážu říct. Atahualpa byl velmi dobrý
kurandero.
Tenhle se mu asi těžko vyrovná. My tady ale jenom prodáváme
byliny. Neznáme každého kurandera, který tudy projde.
Jeden tvrdí, že tenhle je dobrý, a druhý řekne, že ne.“
Kantu zaplatila za byliny, které koupila, a váhavě přešlapovala
na místě. Nevěděla, co má dělat. Jakmile se ale kurandero
přiblížil
ke stánku, u kterého stála, bez rozmýšlení se ho zeptala: „Vy
jste kurandero?“
„Ano, děvenko,“ odpověděl. „Léčím podvrknutí, děsy, křeče,
bolesti žaludku, trýzeň i uhranutí. Potřebovala bys něco?“
89
„Ne,“ řekla. „Hledám kurandera ohně Amaru.“
„Takoví kuranderové existují? A co přesně dělají?“ zareagoval
muž na její slova.
Kantu pochopila, že se od něj nic nedozví, a rozhovor ukončila.
Celé dopoledne se obracela se svým dotazem na každého, kdo
se přiblížil ke stánku bylinkářek zvaných Arroceras.
Nikdo jí nedokázal nic říct. Nejen, že tu tyto kurandery neznali,
ale ani o nich nikdy neslyšeli.
Dlouhé vyptávání ji unavilo. Už chtěla jít pryč, ale rozhodla
se udělat poslední pokus. Přiblížila se k trhovkyni, kterou ráno
oslovila jako první a zeptala se jí: „Když je Atahualpa po smrti,
nevíte náhodou, jestli má nějaké příbuzné?“
„To nevím, děvenko,“ odpověděla žena. „Ale jestli vám to k
něčemu
bude, tady je jeho adresa,“ dodala, když jí podávala kousek
popsaného papírku. „Je pro vás tak důležité mluvit právě s
Atahualpou?
Nestačil by nějaký jiný kurandero?“ zeptala se ještě.
„Ne, je to otázka života a smrti.“
„To je mi líto, přišla jste příliš pozdě, děvenko.“
Zklamaná Kantu se vrátila domů. Po obědě přemýšlela o
Anselmových
slovech: „Jestli něco opravdu chceš, musíš bojovat,
abys to získala. Když ale vytrváš, najdeš to, co hledáš.“
Vzpomínka
na tato slova jí dodala sílu a odvahu. Prohledala kapsy u kalhot,
aby našla lísteček s adresou od trhovkyně. Potom vyšla ven
z domu a zastavila první taxi, které jelo kolem, a nechala se
odvézt
do chudinské čtvrti na periferii města.
Když taxi přijelo k domu, Kantu zaplatila a vystoupila. Stavení
bylo jednoduché a skromné. „Vypadá to, že moc peněz
nevydělával,“
pomyslela si. Říkali jí, že to byl dobrý kurandero. Trhovkyně
o něm mluvily s velkým respektem.
Zaťukala potichu na dveře, a když nikdo neotvíral, zabouchala
o něco silněji. Krátce na to zaslechla ženský hlas: „Už jdu!“
Pak slyšela, jak se někdo šouravým krokem přibližuje a těžce
90
dýchá. Když se dveře otevřely, objevila se před Kantu stará žena.
Byla to míšenka s prošedivělými vlasy a velkýma popraskanýma
rukama. Měla silnou postavu a na první pohled bylo patrné, že
pracuje na poli. Byla oblečená typicky po indiánsku, ale protože
držela smutek, nebylo její oblečení pestrobarevné, ale tmavé. Ve
tváři se jí zračilo utrpení. Byl to obličej člověka, který se ještě
nesmířil
s tvrdou ranou uštědřenou životem. Její chodidla, především
paty, byly do hloubky rozpraskané od velkého chladu.
„Co si přejete, slečno,“ zeptala se překvapeně.
Pozorně si Kantu prohlédla. Podle jejího elegantního vzhledu
usoudila, že není jednou z obvyklých manželových klientek. Jeho
klienti bývali většinou velmi prostě oblečeni, zatímco žena, kterou
měla před sebou, byla oblečená moc dobře a byla také krásná.
„Hledám dona Atahualpu. Chtěla bych ho požádat o radu,“
zalhala Kantu.
„Můj manžel před několika týdny zemřel,“ řekla stařenka
smutně a nepřestávala ji zkoumavě pozorovat.
Kantu si ji rychle měřila pohledem a snažila se odhadnout,
jak od ní získat informace o muži, kterého hledala.
V jejím vzhledu byly patrné stopy bolesti ze ztráty blízkého
člověka, Atahualpy – muže, kterého milovala celý svůj život.
Musela
to být těžká rána. Její pohled byl nepřítomný, ztracený někde
ve vzpomínkách. Kolik spolu asi strávili let! Kantu se na chvíli
zamyslela
nad osudem všech lidských bytostí: narodíme se, dospějeme,
přivedeme na svět děti, zestárneme a nakonec zemřeme. To
je zákon života.
„Je mi to opravdu moc líto!“ řekla Kantu smutně. Opravdu se
starou paní soucítila. „Ale musíte být silná.“
„Ano, já vím. Vy jste mého manžela znala? Léčil vás?“
„Ne, jsem tu poprvé. Hledala jsem ho na doporučení jiného
kurandera, který žije v jedné vesnici daleko odtud.“
„To je docela možné. Můj manžel hodně cestoval. Sloužil Mat91
ce Zemi tím, že léčil lidi. To on obstarával prostředky na naše
živobytí
a teď, když tu není, jsme upadli do bídy.“
„To je mi líto,“ řekla Kantu. Vytáhla z tašky peníze a podala je
stařence. „Vezměte si je. Snad vám trochu pomohou.“
Žena si roztřesenýma rukama vzala peníze, mile se na ni
usmála a řekla: „Ty peníze mi pomohou překlenout to nejhorší.
To mi je dáváte jen tak, i když vám můj manžel nijak nepomohl?
Ze srdce vám děkuji. Přeji vám, abyste našla stejně dobrého
kurandera,
jako byl on. Byl to dobrý a velkorysý člověk. Za své léčení
si od lidí skoro nic nebral. Proto jsme tak chudí.“
Když Kantu viděla, že si získala stařenčinu důvěru, osmělila se
a nadhodila: „Možná, že byste mi mohla pomoci i vy…“
Stará paní se na ni překvapeně a trochu zvědavě podívala:
„Ale děvenko, já přece neumím léčit!“
„To ani není třeba,“ řekla Kantu a dodala na vysvětlenou:
„Přišla jsem za vaším manželem, aby mě seznámil s jiným
kuranderem.
Je to jeden zvláštní kurandero, kterého znal.“
„To je možné… Můj manžel jich znal mnoho.“
„Vy náhodou nevíte o někom výjimečném, kdo by mohl být
opravdu velkým kuranderem?“
„Nepamatuju si skoro nikoho. Chodila sem spousta lidí. Možná
byli někteří z nich i kuranderové. Moje vnučka by vám k tomu
možná řekla víc.“
„A kde bych ji našla?“ zeptala se Kantu se zájmem.
„Kdysi tu žila s námi, ale před časem se vdala a teď už bydlí
jinde. Neznám její adresu, ale k tomu domu trefím.“
Kantu nevěděla přesně, co dělat, ale chtěla jednat hned. „A nebylo
by vám zatěžko mě k vaší vnučce doprovodit?“
„To bych ráda, ale už špatně chodím. Od té doby, co můj manžel
zemřel, se necítím vůbec dobře,“ odpověděla stařenka.
„Nemusíte nikam chodit. Pojedeme taxíkem a pak vás přivezu
zase zpátky domů. Moc vás prosím… Je to opravdu důležité,“
92
řekla Kantu a vytáhla další bankovku. „Dám vám ještě nějaké
peníze,
ale prosím vás, pomozte mi.“
Stařenka se na ni podívala smutným, bezmocným pohledem.
„Asi má nějaké problémy a možná, že moje vnučka zná muže,
kterého hledá,“ pomyslela si. Po chvíli váhání nakonec souhlasila:
„Tak dobře, pojedu s tebou. Ale musíme chvíli počkat na mého
vnuka. Pojede s námi, bez něj nikam nevycházím. Ani oči už mi
neslouží.“
„Dobře, jdu zatím sehnat taxíka.“
„Já se mezitím nachystám,“ odpověděla stařenka.
Kantu vyšla na ulici a nesmírně se jí ulevilo. „No, tak snad to
dobře dopadne, protože jinak bych už opravdu nevěděla, co
dělat,“
říkala si pro sebe.
Cestou k hlavní silnici přemýšlela o životních paradoxech.
Věděla, že existují falešní kuranderové, kteří vydělávají spoustu
peněz, ale teď viděla, že existují i ti opravdoví, kteří vedou velmi
skromný život. Anselmo jí říkal, že má toto vědění sloužit jako
pomoc ostatním lidem, nemá být nástrojem jejich zneužívání.
Také jí vysvětlil, že člověk, který se chce stát kuranderem, si musí
najít učitele – svého průvodce. Zůstane pak u něj ve službě,
pomáhá
mu v hospodářství, například s pasením dobytka, a učitel
mu zase předává po dobu čtyř až pěti let své znalosti a
zkušenosti.
To bylo všechno, co se Kantu o kuranderech dozvěděla, ať už
během rozhovorů s Anselmem nebo od jiných lidí, kteří o nich
něco věděli.
O kuranderovi Amaru jí říkali: „Je jako energetický had, který
má nesmírnou moc. Poroučí řekám, oblakům, větru i dešti,
a když chce, umí přivolat dokonce i mráz.“
Hodinu nato už seděli se stařenkou a jejím vnukem v taxíku
a přejížděli z jednoho konce města na druhý. Vnučka staré paní
bydlela úplně na opačné straně. Vnuk, který stařenku doprovázel,
byl asi devítiletý černovlasý chlapec s živýma očima a okouzlují93
cím úsměvem. Měl na sobě starý šedivý svetr, obnošené modré
kalhoty a roztrhané boty. Stará paní seděla vedle něj a ztěžka
dýchala.
Jako by ji tížila váha jejího vlastního těla. Po chvíli taxík na
pokyn ženy zastavil před dveřmi jednoho domu.
„Tady je to,“ řekla taxikáři. Kantu ho požádala, aby na ně počkal,
a pomohla stařence z auta. Spolu s vnukem pak zabušila na
dveře, ze kterých vykoukla usměvavá, chudě oblečená dívenka.
Podívala se zvědavě na Kantu a lehce si zvedla černý klobouk,
který jí zakrýval husté vlasy. Měla krásné černé oči a nevinný
pohled.
Když si ji pořádně prohlédla, její obličej zvážněl. Dívenka ji
dál zkoumala šibalskýma očima. Patřila zřejmě do nějaké andské
komunity a do Cuzca musela přijet teprve nedávno. Měla na sobě
andské oblečení s pokrývkou přes ramena, halenku a pás, který
držel spodničky. Stařenka řekla: „Hledám svoji vnučku Sáru.“
Holčička zavrtěla hlavou a ječivým hlasem odpověděla: „Není
tu. Šla na trh.“
„Nemáme štěstí, slečno,“ řekla stařenka rozpačitě, když se
obrátila
na Kantu.
„Nelamte si s tím hlavu, vrátím se za pár dnů,“ odpověděla
Kantu a pak se otočila na holčičku: „Nevíš, kdy se asi vrátí?“
„Asi za chvíli.“
„Nemusíte tu se mnou čekat. Řeknu taxikáři, aby vás odvezl
domů.“
Stará paní se otočila na dívenku a řekla: „Vyřiď, že jí babička
vzkazuje, že má tady se slečnou promluvit a pomoci jí, jak jen to
půjde. Ne abys na to zapomněla.“
„Ano, ano,“ odpověděla holčička a stále si Kantu prohlížela,
jako by si chtěla její obličej vtisknout do paměti.
„Paní, musím sice dneska ještě něco vyřídit, ale chvíli na vaši
vnučku počkat mohu. Takže jestli chcete, opravdu se můžete
vrátit
taxíkem domů.“
„Kdepak, raději ne,“ řekla stařenka, „když o tom tak přemýš94
lím, bude lepší, když tu počkám s tebou. Chci mít jistotu, že si
s tebou moje vnučka promluví.“
A tak Kantu zaplatila taxík a poslala ho pryč.
„Pusť nás dovnitř. Počkáme v předsíni,“ nakázala stařenka
holčičce,
která je nechala jít dál. Zavřela za nimi a všichni šli chodbou
až k pokoji se zavřenými dveřmi, před kterým stály dvě lavice.
„Moje vnučka bydlí tady. Myslím, že se za chvíli vrátí. Počkáme
tu,“ řekla stařenka a s vnukovou pomocí si sedla.
Po chvíli uslyšeli, jak někdo klepe na dveře. Holčička šla otevřít
a cestou se usmála na Kantu, která byla celá netrpělivá. V hlavě
se jí honila otázka, zda ji vnučka dokáže dovést za kuranderem,
kterého hledá.
Po chvíli se před nimi objevila mladá žena ve věku kolem
pětadvaceti
let, černé vlasy spletené do copu jí zakrýval hnědý vlněný
klobouk. Měla na sobě fi alovou halenku, modrou skládanou
sukni a venkovské boty. Na zádech nesla dítě zabalené do
barevné
deky s vyšívanými geometrickými vzory. Hlavu děťátka s černýma
očima a tmavou pletí chránil před chladem malý červený
klobouček. Děťátko si prohlíželo všechny návštěvníky z uzlíku,
který ho poutal pevně k maminčiným zádům. Mladá žena měla
v rukou dvě tašky s nákupem.
Jakmile spatřila stařenku, radostně zvolala: „Babičko, to je
překvapení! Kde ses tady vzala? Čekáš na mě už dlouho?“ ptala
se, zatímco pokládala na zem obě tašky, aby mohla odemknout
dveře pokoje.
Pak se překvapeně podívala na Kantu.
„Jsem tady, protože tahle slečna s tebou potřebuje mluvit,“
řekla babička.
Po těchto slovech si vnučka prohlédla Kantu ještě pozorněji.
„Je to moc hodná dívka. Nikdo z těch lidí, které tvůj dědeček
léčil, nám nikdy skoro nic nedal. Víš, jaké mám teď problémy,
abych přežila,“ postěžovala si babička.
95
„Ano, já vím, babičko. Ale já ti moc nepomohu. Mám sama
co dělat,“ přerušila ji vnučka.
„A tahle slečna mi věnovala peníze, přestože tvého dědečka
ani neznala. Byla opravdu velkorysá. Potřebuje něco vědět a ty
bys jí možná mohla pomoci. Vyslechni ji, prosím tě,“ naléhala
babička.
Vnučka zatím položila tašky na stůl, a když babička skončila,
odpověděla: „Když mě o to žádáš ty, babičko…“ Pak se otočila
na Kantu a s pokorou v hlase se zeptala: „Povídejte, slečno. S čím
vám mohu pomoci? Co pro vás mohu udělat?“
Kantu se trochu uklidnila, i když ji rozesmutňoval pohled
na bídu, ve které ty ženy žily. Doufala, že jí mladá žena pomůže
splnit její přání: najít ohnivého kurandera.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se na úvod ve snaze navázat s ní
přátelský kontakt.
„Sára,“ odpověděla.
„Poslouchej, Sáro, potřebuju tvoji pomoc. Dobře se ti za to
odměním.“
Kantu jí vysvětlila, že hledá ohnivého kurandera a že ho znal
jenom její dědeček. Převyprávěla Sáře všechno, co jí o něm řekl
Anselmo. Dívka pozorně poslouchala a nakonec řekla: „Možná
je to někdo z lidí, se kterými se dědeček vídal, ale nikdo konkrétní
mě nenapadá. Několik posledních let jsem s babičkou a dědečkem
žila a pamatuju si na spoustu lidí, kteří za ním chodili,“ řekla
mladá žena s dítětem v náručí. „Jak jsi říkala, že se jmenuje ten
kurandero?“ dodala, aniž si uvědomila, že jí začala tykat.
„Nevím, jak se jmenuje. Vím jenom, že je to ohnivý kurandero
– Amaru, hadí muž,“ řekla Kantu a rukou si přejížděla zamyšleně
po hlavě.
„Tak to opravdu nevím… Nikdy jsem o něm nic neslyšela,“
odpověděla Sára. Pohled měla upřený na podlahu. Bylo vidět, že
intenzivně přemýšlí.
96
„Nevšimla sis někdy, že by měl dědeček nějaký hlubší vztah
k někomu z těch lidí, kteří za ním chodili?“ pátrala dál Kantu
v naději, že najde alespoň nějakou stopu.
Sára se zhluboka nadechla, na chvíli dech zadržela, naklonila
hlavu k pravému rameni a řekla: „Nech mě přemýšlet… Třeba
si vzpomenu… Chodila tam spousta lidí. Z jedné návštěvy měl
ale dědeček obzvlášť velkou radost. Nikdy dřív jsem ho neviděla
tak spokojeného. Hrála jsem si venku. Byla jsem tehdy ještě
holka,
ale pamatuju si, že ho dědeček oslovoval Mistře. Dědeček mi
pak říkal, že ho ten muž zasvětil do opravdových tajemství, díky
kterým člověk porozumí Pachamamě. Přišel potom ještě několikrát
a pak jsme začali jezdit my za ním. Dědeček mu vždycky
přinesl nějaký dárek, který ten muž pokaždé odmítl. On naopak
obdarovával nás.“
„To by mohl být muž, kterého hledám. Víš, kde bydlí?“ zeptala
se Kantu s nadějí v hlase.
„Přibližně ano, stačí ho tam jen najít. Měl dům v horách Langui.
Doufám, že ti nedělá problémy dlouhá chůze.“
„Ne, neboj se, Sáro. Jsem holka z hor, a tak jsem zvyklá chodit.
Patřím k jedné andské komunitě.“
„Dobře. Tak zítra ráno za úsvitu sedneme na autobus a vyrazíme.
Máme před sebou několik hodin cesty. Nechám malého
u babičky.“
Když Kantu vyšla z domu, byla mnohem klidnější. Zdálo se jí,
že konečně zahlédla světlo na konci tunelu. Sára možná skutečně
zná člověka, kterého hledá. Odpoledne se pořádně připravila
na cestu, která ji čekala další den. Bylo jí trochu líto, že Sára
musí
nechat děťátko u babičky, ale nenapadalo ji žádné jiné řešení. „Až
najdu kurandera, dám jí nějaký pěkný dárek,“ řekla si.
Další den ráno nasedly obě ženy na autobus do Langui. Když
nastoupily, byl ještě poloprázdný, ale během krátké chvíle se
naplnil
lidmi. Byli mezi nimi muži, ženy i děti. Někteří pohodl97
ně seděli a jiní stáli zavěšení nad nimi. Těžký vůz vydal zvláštní
chrochtavý zvuk a vyrazil. Za chvíli nechal město Cuzco za zády.
Jeli celé hodiny mnoha místy a stavěli v malých vesničkách, aby
mohli někteří lidé vystoupit a jiní zase nastoupit. Cesta se zdála
nekonečná. Obě ženy mlčky pozorovaly krajinu a chvílemi si
příjemně
povídaly.
Sára vyprávěla Kantu o dědečkově léčení a pak řekla: „Byl to
velký muž. Lidé ho milovali za všechno to dobro, které vykonal.
Je mi moc líto, že umřel, ale ještě víc je mi líto babičky.“
Kantu poslouchala, zatímco těžký vůz s námahou postupoval
v cestě. Spíš než na neštěstí, které tyto lidi postihlo, ale myslela
sobecky na své vlastní problémy. Doufala, že najde muže, kterého
hledá. Ale byla rozhodnutá, že pak pomůže i jim.
„Věřím, že své existenční problémy brzy vyřešíte a že se vám
povede líp,“ řekla Kantu Sáře, aby jí dodala trochu odvahy.
Po několika hodinách najel vůz na nezpevněnou cestu a začal
sebou házet.
„Ještě máme před sebou několik hodin jízdy,“ informovala ji
Sára. „A pak se pěkně projdeme. Ale znám zkratku, kterou jsme
vždycky chodili s dědečkem.“
Po několika hodinách Sára Kantu lehce šťouchla loktem a řekla.
„Tady musíme vystoupit.“
Požádala řidiče, aby zastavil. Autobus zabrzdil a ony vystoupily.
Bylo to nepěkné, zaprášené místo. Před oběma ženami stál
dům bez střechy a oken. Byl zcela pokrytý prachem zvedajícím se
od vozidel jezdících kolem.
„Vezmeme to tudy, je to zkratka,“ řekla Sára. Po chvíli chůze
skutečně narazily na úzkou pěšinu, která šplhala do vyprahlého,
neúrodného kopce. Veškerou vegetaci tvořilo nízké křoví a suchá
tráva, které dodávaly tomuto místu dojem naprosté opuštěnosti.
Kolem se rozkládaly okrové pastviny a v dálce za nimi se tyčily
do výšky drobné i větší skály, u kterých rostly stromy typické pro
98
tuto oblast. Mraky na nebi začaly houstnout a krajina lehce
potemněla.
„Tahle zkratka nás přivede přímo k tomu muži,“ řekla
Sára a vykročila úzkou pěšinou vpřed.
Šlapaly dlouho a najednou se v dálce objevil opuštěný dům.
„To je ono,“ řekla Sára s jistotou.
„Doufám, že tam nebudou psi. Nemám je moc ráda,“ řekla
Kantu. „I když na opuštěných místech lidé často mají psy kvůli
hlídání.“
„Ne, ten muž žádné nemá,“ zareagovala Sára na Kantinu
poznámku.
Když přišly k chýši, uviděly, že jsou dveře zatarasené dvěma
trámy, které bránily ve vstupu.
„Třeba už tady nežije,“ řekla Kantu.
Sára zavolala v kečuánštině: „Hampusquayki? (Je někdo
doma?)“
Najednou zmlkla. Obě ucítily v zádech, že se k nim někdo
přiblížil. Byl to svalnatý muž střední postavy. I když nebyl nijak
vysoký, způsob, jakým se pohyboval, vzbuzoval velký dojem.
Pod bílým kloboukem lemovaným tmavou stužkou mu vyčuhovaly
havraní vlasy. Měl na sobě červené pončo se zelenými střapci.
Jeho čelo i oblast kolem úst byly protkané drobnými vráskami.
V hlubokých černých očích se zračila zvláštní moc. Jeho štíhlé
dlouhé prsty připomínaly spíš ruce umělce než zemědělce.
Svižným
krokem došel až ke dveřím a kečuánsky se žen zeptal: „Pitan
maskankinchis, imatan munankin kaypichis? (Koho hledáte?
Co si přejete?)“ Pak se podíval na Atahualpovu vnučku a zvolal:
„Yau, qantaqa ryqsiykina, Sara, imata kaypi munanki? (Já tě
přece
znám! Sára, že? Co tu děláš?)“
„Přivedla jsem tuhle slečnu, která s vámi potřebuje mluvit,“
odpověděla Sára v kastilštině.
„Mluvit o čem?“ pokračoval muž i nadále v konverzaci pouze
se Sárou.
99
„To nevím. Vím jenom, že potřebuje mluvit s vámi.“
„Dobře, tak pojďte dál,“ odpověděl muž.
Vstoupili do domu, který byl postaven z bahna a kamenů, měl
slaměnou střechu, malé dveře a miniaturní okna. Uvnitř je muž
posadil na dřevěné lavice.
Kantu se sevřelo hrdlo úzkostí. Nevěděla, odkud začít, a tak
řekla: „Nejdřív ze všeho bych asi měla říct, že mě posílá
kurandero
Atahualpa.“
Kurandero se zamračil, ale zároveň bylo z jeho obličeje patrné,
že ho její slova překvapila. Pobouřeně vybuchl: „Copak nevíte,
že Atahualpa nežije?“
„To vím,“ odpověděla Kantu v rozpacích.
„Tak jak vás za mnou mohl poslat on?“
„Ve skutečnosti hledám zvláštního člověka, kterého mi měl
Atahualpa představit na žádost kurandera z komunity, ve které
žiju,“ začala Kantu vysvětlovat trochu zmateně. „Když jsem
ale přijela do Cuzca, dozvěděla jsem se o neštěstí, které ho
potkalo.“
Kurandero dívku pozorně sledoval a pak se nechápavě zeptal:
„A co s tím mám společného já?“
„Chtěla bych se vás zeptat, jestli nevíte něco o kuranderech
Amaru Runakuna. Potřebuju najít hlavně ohnivého kurandera,“
odpověděla s naléhavostí v hlase.
Kantu se snažila získat čas, aby zjistila, jestli má před sebou
opravdu člověka, kterého hledá. Sára o něm mluvila moc hezky
a říkala, že její dědeček ho považoval za mistra. Něco v ní
vyvolávalo
pochybnosti. Chvílemi jí připadal jako obyčejný člověk,
chvílemi měla zase dojem, že je něčím mimořádný. Ona ale
potřebovala
mít jistotu, že je to právě on.
„O Amaru Runakuna ani o tom ohnivém kuranderovi nic nevím,“
odpověděl muž a začal se trochu vyptávat: „Ale proč hledáte
právě jeho?“
100
„To je dlouhý příběh, nechci vás okrádat o čas,“ odpověděla
Kantu.
„To už jsi přece udělala?! Kolik mého času ještě chceš?“
zahartusil
znechuceně kurandero, který jí začal nečekaně tykat.
„Už jen pár minut, moc vás prosím. Musím vyřešit věci, které
jsou důležité pro můj další život a myslím, že tento člověk by mi
v tom mohl pomoci,“ svěřila se mu Kantu.
„Ale proč hledáš právě jeho? Existuje přece spousta kuranderů…“
Zatímco jí muž pokládal další otázky, nepřestával zkoumat
každou její reakci. „A co mu vlastně chceš?“
„To, co mě může naučit pouze on: používat svou vnitřní sílu.
Podle Anselma mě na této cestě jiní kuranderové doprovázet
nemohou.
To může jen on,“ odpověděla Kantu a rozhlížela se pozorně
kolem sebe.
Kurandero jí lhostejně odpověděl: „Je mi líto, ale nemůžu ti
pomoci… A myslím, že už jsme toho namluvili dost.“ Otočil se
směrem k Sáře a řekl: „Dám ti něco pro babičku, děvenko.“
Zmizel
ve vedlejší místnosti. Po několika minutách odtamtud vyšel se
dvěma velkými balíky.
„Tady slečna ti s tím pomůže,“ řekl a dal tak jasně najevo, že
jejich konverzace je u konce.
Kantu už nevěděla, co dělat, a rozhodla se na kurandera už dál
nenaléhat. Ve snaze o omluvu tedy řekla: „Je mi líto, jestli jsem
vás
okradla o váš čas. Škoda… taky pro toho kurandera něco mám…“
„Opravdu? A mohl bych vědět co?“ zeptal se zvědavě.
„Tohle,“ odpověděla Kantu a vytáhla z brašny konec provázkového
zámotku, který měla od Anselma.
„Kdo ti to dal?“ pokračoval kurandero ve vyptávání a natáhl
ruku směrem k brašně, jako by ji chtěl vzít do ruky.
„Dal mi ho pro toho muže Anselmo, kurandero z mé vesnice,“
vysvětlila Kantu a vytáhla z brašny pestrobarevný balíček, ze
kterého vykukovaly konce provázkového zámotku.
101
„Mohl bych se na to podívat?“ zeptal se kurandero.
„Ale samozřejmě. Byl jste tak laskavý a věnoval mi svůj čas…“
Kurandero si pozorně prohlížel zámotek se zauzlovanými
provázky. Pak zavřel oči a přejel přes ně bříšky prstů. „Látka
i provázky jsou moc krásné, slečno,“ dodal. Zámotek znovu zabalil
a podal jí ho. Výraz v jeho tváři se náhle změnil. Mnohem
přátelštějším
hlasem řekl: „Kdybych se o tom muži něco dozvěděl,
dám ti vědět. Proč ale hledáš právě jeho?“
„Poradil mi to kurandero z naší vesnice a jsem si jistá, že mi
může pomoci jen on.“
„A to je pro tebe tak důležité ho najít?“ zeptal se muž udiveným
hlasem.
„Ano, můj život by neměl bez jeho učení smysl. Vím to a potvrdil
mi to i Anselmo. Vy ho tedy neznáte?“ dodala si Kantu
odvahy a zkusila to ještě jednou.
„Možná takový kurandero existuje, ale musíš mít při jeho
hledání trpělivost. Přeju ti hodně štěstí… Teď už mám práci,
sbohem…“ Obrátil se na Sáru a dodal: „Až budete odcházet,
zataraste zase dveře trámy.“ Otočil se a vyšel z domu. Smutná
a zklamaná Kantu sledovala, jak muž mizí v polích.
Ženy se rozhodly vrátit do Cuzca, a tak se vydaly zpátky
cestičkou,
která je sem přivedla.
Snad kvůli jejímu vnitřnímu rozpoložení, ale možná jednoduše
jen proto, že se začalo smrákat, jí okolní krajina připadala
ponurá a opuštěná, i když na nebi nebyl ani mráček.
Měla poraženeckou náladu. Představovala si, že výsledek návštěvy
bude vypadat úplně jinak. Překvapilo ji, že ji muž odmítl.
Kráčely společně prašnou cestičkou. Občas se na chvíli zastavily,
aby si odpočinuly, a pak se zase vydaly na cestu. V jedné
chvíli Sára prolomila ticho a snažila se Kantu trochu uklidnit:
„Buď trpělivá, Kantu. Já myslím, že on je tím mužem, kterého
hledáš, ale dej mu čas. Jsou to trochu zvláštní lidé. Když jsem
102
bydlela u dědečka, poznala jsem mnoho kuranderů. Jsou to
podivíni,
ale v hloubi duše jsou ochotní. Uvidíš, že změní názor.“
Kantu se usmála. Moc potřebovala slyšet něco podobného.
Když čekaly na autobus, Sára jí začala vyprávět o svém životě.
„Před třemi lety jsem poznala muže a z našeho vztahu se narodilo
dítě, které jsi viděla. Krátce po naší svatbě odešel hledat
zaměstnání do dolů. Nemá bohužel stálou práci, a tak mi posílá
peníze nepravidelně, takže jich máme stále málo. Začala jsem
tedy
prodávat ovoce na trhu nebo vypomáhám v několika rodinách,
i když kvůli malému nemohu pracovat naplno. Občas ho dám na
celý den k babičce jako dneska, a tak mohu pracovat déle.“
Byl to celkem běžný příběh. Kantu slyšela o mnoha dívkách,
které se vdaly velmi brzo, protože otěhotněly nebo se jen bezhlavě
zamilovaly tak jako ona.
Před několika lety měla ke svatbě jen krůček. Dneska už moc
dobře věděla, že ekonomická nezávislost je pro ženu naprosto
zásadní.
Kromě svého učitelského platu měla i příjmy plynoucí z fi -
nančních investic, se kterými jí poradila její kamarádka.
Investovaná
částka se už skoro ztrojnásobila.
Kantu se Sáře také svěřila se svým příběhem. Vyprávěla jí
o tom, jak se vášnivě zamilovala, a aby si lásku tohoto muže
pojistila,
byla rozhodnutá si ho vzít. Kdo ví, kam by ji ten krok přivedl.
Zatímco si povídaly, přijel autobus. Sára mávla na řidiče, aby
jim zastavil. Vůz zabrzdil a obě se snažily co nejrychleji nastoupit,
protože byly obklopené mohutným oblakem prachu, který se
příjezdem autobusu zvedl.
Kantu se vrátila do Cuzca s náladou na bodu mrazu. Byla
zklamaná a demoralizovaná, ale ještě se nechtěla úplně vzdát.
Rozhodla se, že se vrátí do rodné vesnice. Anselmova rada
vyhledat
ohnivého kurandera byla správná. V tom se určitě nezmýlil.
Měl by jí tedy poradit nějaký jiný způsob, jak ho najít. Byla
ochotná
udělat cokoliv.
103
Když dorazila do jeho chýše, přivítal ji s úsměvem a jídlo, které
mu přinesla, ho velmi potěšilo.
„Přinesla jsem ti také tuhle košili, Anselmo,“ řekla, když mu
ji podávala.
„Děkuju ti, holčičko, to jsi hodná. Povídej, jak jsi dopadla.
Našla jsi toho kurandera?“
„O tom s tebou právě potřebuju mluvit, Anselmo. Věděl jsi, že
Atahualpa zemřel?“
Anselma ta slova nijak nepřekvapila. Jeho měděný obličej
ošlehaný větrem a svraštělý od slunce i horského chladu se ani
nepohnul. Jeho dětský pohled se zadíval do dálky. Vypadal
zamyšleně.
„Hledala jsem toho ohnivého kurandera úplně všude,“
pokračovala Kantu. „Nikdo mi o něm nedokázal nic říct. Nakonec
jsem byla také u jednoho muže. Mohl by to být člověk, kterého
hledám, ale nejsem si tím úplně jistá. Než budu pokračovat,
ráda bych věděla, jestli mi kokové listy neporadí, co dál.“
„Tak se na to podíváme, děvenko.“
Bylo to poněkolikáté, co Anselmo nahlížel prostřednictvím
kokových listů do Kantina osudu. Dlouze do nich hleděl, zatímco
Kantu si v duchu pomyslela: „Musím ho najít, dříve nebo později
to dokážu.“
„Řekni mi, kde ho mám hledat, Anselmo.“
Anselmo se začal otřásat burácivým smíchem.
„Ale vždyť ty už jsi ho našla! Už jsi s ním dokonce i mluvila.
Vidíš? Kdo hledá, najde. Jakmile si ujasníme myšlenky a určíme
si přesný cíl, Pachamama nám pomůže.“
„To není možné!“ vykřikla Kantu. „Mluvila jsem přímo s ním,
a on mi přitom tvrdil, že o tom nic neví.“
„Ukázala jsi mu předmět, co jsem ti dal?“ zeptal se Anselmo.
„Ano. A on zavřel oči a dotkl se ho rukama.“
„Tak je to opravdu on! Není třeba se na něj dívat, je možné číst
v něm pouze dotekem.“
„Víš jistě, že on je skutečně člověkem, kterého hledám?“
„Ano, maličká. Je to on. Došla jsi až k němu, o tom není pochyb.
Přesvědčit ho, aby tě přijal do učení, bude ale komplikované.
Začni přesvědčovat sebe samu o tom, že ti nabídne svá učení.
A když na to budeš myslet, měj u toho zkřížené prsty. Mysli na
toho člověka všemi svými silami, a když to budeš dělat dobře,
podaří
se ti proniknout až do jeho mysli. Můžeš s ním mentálně
komunikovat
a přimět ho, aby udělal to, co si přeješ. Musíš si být
úplně jistá, že tě přijme do učení. Nemusíš dělat nic jiného. A pak
už jen čekej. Buď trpělivá a uvidíš, že ti zavolá. Pokud to bude
nějakou
dobu trvat, rozhodně ho nevyhledávej, ani ho nijak nekontaktuj.
Netlač na pilu, všechno má svůj čas.“
Když se Kantu vracela do Cuzca, byla jako vyměněná: veselá,
optimistická a plná naděje. V její hlavě zněla Anselmova slova:
„Jakmile si ujasníme myšlenky a určíme si přesný cíl, Pachamama
nám pomůže.“
105
6.
S TRPĚLIVOSTÍ SE DÁ
DOBÝT SVĚT
Od té doby, co se Kantu vrátila do Cuzca, uplynulo mnoho dní.
Snažila se být trpělivá a myslet pozitivně. Anselmo ji ujišťoval,
že ohnivý kurandero – muž, kterého se vydala hledat do hor
Langui – ji do učení nakonec přece jen přijme a naučí ji ovládat
její vnitřní sílu. Aby tomu napomohla, měla pomalu a zhluboka
dýchat a se zkříženými prsty na rukou si v mysli představovat,
jak ji kurandero bere do učení. Toto cvičení Kantu opakovala
už mnoho dní. Intenzivně přitom myslela na toho nepřístupného
a odměřeného muže, žijícího v opuštěné chýši uprostřed
hor.
Jednoho dne přivedla jedna latinsko-americká píseň její myšlenky
k daleké a komplikované lásce, která jí stále unikala. Anselmo
tvrdil, že udržet si tohoto muže po svém boku dokáže jen
učením u onoho velkého kurandera. Uběhla už ale spousta dnů
a ona od něj stále nedostala žádnou odpověď. Pomalu jí začínala
106
docházet trpělivost, ale pořád si dokolečka opakovala tu samou
větu: „Musí mě zavolat! Musí mě zavolat.“
Jako kdyby jí její ženská intuice chtěla něco napovědět, jednoho
dne se probudila s výbornou náladou. Krátce nato někdo
zaklepal na vchodové dveře. Kantu se zvedla, aby šla otevřít, a
pomyslela
si: „Kdo to může v tuhle hodinu být?“
Když otevřela dveře, stála před ní Sára, která ze sebe překotně
chrlila: „Condori, ten kurandero z Langui, tě chce vidět. Včera
byl ve městě. Byl za babičkou a přinesl jí nějaké věci. Ona mu
o tobě říkala a prosila ho, aby ti pomohl. Nic na to neřekl, ale
když byl na odchodu, zavolal mě a řekl mi: ,Vyřiď své kamarádce,
ať za mnou přijde.‘“
Kantin obličej se rozzářil širokým úsměvem. „No to je paráda!“
zajásala.
„Vyřiď babičce, že jí strašně moc děkuju a tobě taky,“ dodala
zářící štěstím.
„Kdy se tam chceš vydat?“ zeptala se s úsměvem Sára.
„Jestli je to možné, tak hned teď. Nechceš jet se mnou?“
„Ráda. Jsem připravená na cestu. Myslela jsem si, že mě o to
požádáš.“
Kantu si rychle sbalila. Hodila do tašky jen pár nejnutnějších
věcí a vzala s sebou nějaké peníze. Od chvíle, kdy začala pracovat,
našetřila si celkem dost peněz, kterými mohla volně disponovat.
Vyšly na ulici a začaly hledat taxi. Měly štěstí, hned našly jedno
volné a to je odvezlo na autobusovou zastávku. Přeplněný
autobus
byl právě připraven k odjezdu a jim se podařilo ještě rychle
nastoupit a vmáčknout se mezi ostatní cestující.
O místě k sezení nemohla být vůbec řeč, čekalo je cestování
vestoje, ale Kantu to bylo jedno. Byla ochotná podstoupit cokoliv,
jen aby se dostala ke svému cíli co nejrychleji. Byla šťastná, ale
Sára vypadala nějak zamyšleně. Když si toho Kantu všimla,
zvědavě
se jí zeptala: „Na co myslíš?“
107
„Tenhle kurandero má v sobě něco divného. Pokaždé, když
mluvil s dědečkem, byl takový tajemný. Doufám, že se ti nestane
nic zlého.“
„To si nemyslím. Anselmo by mě varoval. Důvěřuju mu.“
Kantu jí vyprávěla o krásném vztahu mezi ní a kuranderem,
od kterého si nechávala vykládat budoucnost.
Sára ji pozorně poslouchala a pak řekla: „Doufám, že má
pravdu i tentokrát a všechno půjde hladce.“
Autobus rychle ujížděl prašnou cestou vpřed. Dívky už nemluvily.
Jen si sem tam vyměnily pohled.
Kantu pozorovala lidi kolem sebe. Většina z nich byli indiáni
jako ona. Někteří měli na sobě elegantní oblečení, jiní vypadali
ve svých jednoduchých šatech naopak velmi skromně, všichni
se ale usmívali. V autobuse vládla pohodová atmosféra. Někteří
si povídali, někdo se smál, pár cestujících si vytvořilo sedadlo ze
svých zavazadel.
Její pohled se zaměřil na skupinku lidí kousek od ní. Byla
mezi nimi holčička v sukýnce a červené bundičce. Na hlavě měla
nasazený klobouček kávové barvy ozdobený barevnou stuhou.
Dlouhé vlasy měla svázané do copu, ale sem tam jí nějaký
neposlušný
pramínek vykukoval z kloboučku ven. V andělské tvářičce
měla zasazená očka se sladkým a nevinným pohledem, který byl
stále upnutý směrem k mamince. „Kdo ví, jaká ji čeká
budoucnost,“
pomyslela si Kantu. Její pohled spočinul na dívenčině odhaleném
předloktí se suchou a šupinatou kůží. Bylo jasné, že už
v tak útlém věku pracuje.
Pak si všimla dívky, která měla na zádech svoji sestřičku.
Nemohlo
jí být víc než osm let, ale už k sobě měla přivázané malé
dítě, tak jak je to obvyklé u dospělých žen. Sestřička seděla v
pestrobarevné
dece, jejíž konce jí procházely jeden pod levou paží,
druhý přes pravé rameno a na hrudi se spojovaly ve velkém uzlu.
Měla na sobě obnošené šaty vybledlé oranžové barvy. Byla bosá
108
a její chodidla byla špinavá od chůze. Dva nedbalé copy musely
být upletené před dlouhou dobou, protože už téměř úplně
povolily.
I malá holčička měla na hlavě culíček. Obě byly černooké
a měly typický měděný odstín pleti.
O kousek dál stála žena s miminkem v náručí. V jejím pohledu
byla směs smutku a utrpení. Kolik těžkostí asi zažila! Byla
oblečená
velmi skromně a její mozolovité ruce svědčily o tom, že se
tvrdé práci rozhodně nevyhýbala. Děťátko mělo na hlavě
klobouček
a bylo zabalené do černé deky s bílými třásněmi, která mu
chránila záda. Ze sukénky mu vykukovaly drobné nožičky.
V autobuse bylo i mnoho mužů. Někteří měli na sobě černé
vesty a na hlavě typické čepice chullos, jiní měli hlavu odhalenou,
a tak byly zřetelně vidět jejich lesklé černé vlasy. Někdo byl
opásán
typickým andským páskem chumpi.
Když Kantu se Sárou vystoupily z autobusu, vydaly se známou
úzkou cestičkou. Kuranderův příbytek se nacházel v polích mimo
vesnici. Byl obehnaný plotem a za ním rostly vysoké eukalypty.
U domu zavolaly na kurandera, který téměř okamžitě vyšel
ven a řekl Kantu: „Nemyslel jsem, že přijdeš tak brzy. Musíš mít
opravdu naspěch.“
„Ano, to mám,“ odpověděla bez zaváhání.
Pozdravil i Sáru a vyzval je, aby se posadily. Potom řekl: „Sáro,
mohu tě o něco poprosit?“
„Ale jistě,“ odpověděla.
„Budeme potřebovat dřevo. Kolem domu je spousta keřů. Nařež
pár klacků, abychom mohli za chvíli vykonat jeden rituální
obřad. My si tu zatím popovídáme,“ dodal na vysvětlenou a podal
jí deku a sekerku. Pak se otočil na Kantu a zeptal se jí: „Proč se
chceš naučit ovládat přírodní sílu, kterou v sobě vy ženy máte?“
Vyprávěla mu o tom, jak se zamilovala do muže, který od ní
odešel, i o tom, jak jí Anselmo řekl, že jediný způsob, jak ho
udržet
po svém boku, je naučit se ovládat tuto sílu.
109
„Neměl jsem v úmyslu tě něco učit, ale už když jsi přišla poprvé,
věděl jsem, že se nevidíme naposledy,“ připustil kurandero.
„Cože? Vy jste to věděl?“ zvolala Kantu překvapeně.
„Ano,“ odpověděl s úsměvem.
„Když jste to věděl, tak proč jste se ke mně choval tak odměřeně?“
„Chtěl jsem vyzkoušet, čeho jsi schopná. A jak se zdá, skutečně
v tobě dřímá neprobuzená síla. Chci si to ale ještě ověřit. Musím
si být naprosto jistý, že to není jen zdání.“
„Nerozumím.“
„Když jsi přišla poprvé, pozorně jsem tě sledoval. Měla jsi výraz,
který v dobách slavné incké říše patřil kněžkám Slunce.
Existovaly
různé typy, například Aklla1 nebo Qoya2.“
„Co prosím?“ zeptala se Kantu, která o nikom podobném nikdy
neslyšela.
„Podle dávné tradice existovala kdysi skupina moudrých žen.
Místo, kde přijímaly učení, se nacházelo v Cuzcu a bylo známé
pod názvem Akllawasi3 nebo také „Centrum vyvolených“. Říkalo
se jim Akllakuna4 neboli „Dcery Slunce“. Kurandero se na chvíli
odmlčel a pak pokračoval: „Nechtěl jsem tě učit. Nemůžeme svoje
učení hned tak někomu odhalovat. Když ho člověk ovládne,
získá velkou moc. Tvoje tvář se ale poslední dobou opakovaně
zjevovala v mé hlavě. Pochopil jsem, že máš schopnost ovládat
mé myšlenky a že disponuješ mohutnou silou. A tak jsem tě
zavolal,
abych si tě vyzkoušel. Vysvětli mi ale jednu věc: Ty se chceš
1 Jedna z vyvolených žen incké říše. Byla podrobena velmi
přísnému
učení, které jí zajistilo v budoucnosti místo mezi tehdejší ženskou
elitou.
2 Manželka inckého panovníka. Zpravidla byla kněžkou Aklla,
absolventka
institutu Akllawasi.
3Instituce, ve které přísně vybraná ženská elita příjímala tajné
učení.
4Mladé učenky institutu Akllawasi.
110
naučit ovládat tuto sílu jen proto, abys udržela po svém boku
toho muže?“
„Ano. Ten muž je to jediné, co mě na tomto světě zajímá. On
dává mému životu smysl.“
„Vyprávěj mi o něm,“ vybídl ji Condori.
Kantu se rozpovídala o Juanovi, o svých prvních milostných
zkušenostech, o tom, jak ji opustil, i o tom, jak není schopna na
něj zapomenout navzdory tomu, jak cynicky a nestoudně se k ní
choval. Není schopna odolat jeho kouzlu.
Pozorně jí naslouchal a pak řekl: „Upřímně řečeno, nejsem si
jistý, jestli má smysl tě učit. To, co cítíš, možná není láska, ale jen
vášeň. Něco nedosažitelného, co ti příroda upírá, a ty to nemůžeš
mít. A jen proto chceš svoji sílu ovládnout.“
„Ne. To, co cítím, není jenom vášeň, je to láska. Miluju ho,“
ujišťovala ho Kantu.
Ohnivý kurandero se zadíval na obzor a pak pronesl: „Než
začneme,
chci vědět, co tomu říká Pachamama a Apukunové, strážní
duchové lidí. Nemůžu ti nic slíbit. Musím mít jistotu, že
Pachamama
souhlasí.“
Kantu se zmocnily obavy. Kurandero došel do kouta a vytáhl
z dřevěné bedny pestrobarevnou tašku. Pak se jí zeptal: „Přinesla
jsi brašnu, kterou ti dal Anselmo?“
„Ano,“ přitakala a podala mu ji.
Kurandero ji položil stranou. Z tašky s barevnými dekoracemi
cosi vytáhl a ukázal to Kantu. „Víš, co to je?“
V jeho ruce spatřila hada. Vystrašeně na něj hleděla a ani ji
nenapadlo na něj sáhnout.
„Stiskni ho pevně rukou,“ nařídil jí kurandero.
Kantu se bála plazů a navíc jí připadalo, že tenhle je ještě živý.
Nevěděla, jestli se ho má dotknout nebo ne, ale… „co člověk
nepodstoupí
kvůli lásce!“ Pomyslela na Juana a byla opět odhodlaná
udělat cokoliv. Uchopila hada pevně do ruky a až v tu chvíli
111
zjistila, že není opravdový. Byl z kovu, pravděpodobně ze stříbra,
ale kdosi ho zhotovil tak umně, že vypadal naprosto věrohodně.
Hlava, tělo i ocas se hýbaly, jako by byl živý.
„Nauka, do které chceš být zasvěcena, je tajná,“ řekl kurandero.
„Ty si to ještě neuvědomuješ, ale to, co se chceš naučit ovládat,
je hadí síla.“ Vzal hada Kantu z rukou a vrátil ho zpátky do tašky,
ze které ho vytáhl.
Kantu, která šla z jednoho překvapení do druhého, se rozhodla
otevřít se všemu.
„Hadí síla může být děsivá. Pokud ji chceš použít k dosažení
svých cílů, nejprve se musíš naučit ji ovládnout a udělat z ní
svého
spojence a pomocníka.“ Jakmile kurandero vyřkl poslední slovo,
zasyčel jako had, sepnul ruce a vybídl ji: „Podej mi ruku, Kantu.“
Natáhla k němu pravou ruku. Kurandero schoval její dlaň
mezi své ruce tak, že se jí téměř nedotýkal. Ucítila, jak jí do ruky
proudí jakási zvláštní energie.
„Vidíš? To je síla, kterou se musíš naučit ovládat a používat.
Ale musím tě upozornit, že učení je občas drsné a možná to
nezvládneš.“
„Jsem připravená podstoupit jakoukoliv zkoušku.“
„Příroda používá různé návnady k tomu, aby zajistila, že se
člověk ‚něco‘ naučí. Kdyby ve tvém případě to ‚něco‘ záviselo
jen na tobě, nikdy by ses to sama nenaučila. Ale protože je tu
někdo další, po kom toužíš, jsi ochotná udělat pro jeho získání
cokoliv.“
Zatímco Condori mluvil, dorazila Sára s pořádnou náručí
dřeva. Kurandero se rozhlédl kolem, naslinil si prst a zvedl ho do
výšky. Několikrát popotáhl nosem, hlasitě nasál vzduch kolem
sebe a pak řekl. „Je vhodná chvíle nabídnout dar Pachamamě.“
Roztáhl na zem deku a vyzval obě dívky, aby se na ni posadily.
Doprostřed položil menší pestrobarevnou dečku. Pak se otočil
na Sáru: „Budu potřebovat nějaké žhavé uhlí.“
112
Sára přesně věděla, co se chystal kurandero dělat, takže bez
dalšího vyptávání vyšla ven a po chvíli se vrátila s hliněnou
nádobou
plnou žhavých uhlíků. Muž mezitím vytáhl z různých tašek
další propriety. Kantu už viděla provádět tento obřad Anselma,
když chtěla od Pachamamy požehnání pro svůj sňatek, přesto
všechno pozorně sledovala. Kurandero začal vysvětlovat:
„Otevřeme
komunikační kanál mezi námi lidmi a Pachamamou. Požádáme
naši dobrou Matku, naši svatou Matku, o svolení k tvé
přípravě.“
Otočil se směrem k nádobě se žhavými uhlíky a hodil na ně
hrst posvátných bylin, které naplnily malé obydlí rituální vůní.
Spolu s ní začal od uhlíků stoupat rovně ke střeše bílý kouř.
Kurandero
ho pozorně sledoval a řekl: „To je dobré znamení. Nastal
ten správný okamžik. Teď musím všechny tyto předměty očistit,“
pokračoval ve vysvětlování a jeden po druhém je protáhl sloupem
kouře.
Kurandero dělal všechno přesně tak, jak to Kantu viděla
u Anselma. Vyvolával duchy hor, pískal, zpíval, pronášel modlitby
v kečuánštině. Obě ženy ho mlčky sledovaly. Když skončil,
uchopil cípy malé dečky a úhlopříčně je spojil, takže vznikl jakýsi
uzlík. Třikrát na něj foukl, pak poklekl a řekl Kantu: „Klekni
si a také na něj třikrát foukni. Doufejme, že bude tento dar naší
matkou kladně přijat.“
Kantu poklekla. Z hloubi celého svého srdce vyslala prosbu,
aby Pachamama dar přijala. Nikdy v životě si nic tolik nepřála.
Tak zoufale a tak zarputile. Pak na uzlík vší silou foukla.
Kurandero podal uzlík Sáře, která také poklekla. Do třetice
zopakovala všechno i ona, kurandero pak na uzlík nakapal ze
dvou skleniček tekutiny odlišné barvy a na vysvětlenou dodal:
„Musíme Apukunům nabídnout nápoje Condorchuya5 a Llama-
5Bílý alkoholický nápoj, používaný při posvátných obřadech.
113
chuya6.“ Pronesl modlitbu a zeptal se: „Sáro, připravila jsi venku
dost velký oheň?“
Dívka přikývla.
„Jdi se podívat, jestli už je tam dostatek žhavého uhlí. Tento
dar musí úplně shořet.“
Sára vyšla ven a zjistila, že žhavého uhlí už je dost.
Kurandero vyšel ven s odkrytou hlavou a bosý. Kromě uzlíčku,
který připravil, nesl v ruce ještě jeden balíček. Obě ženy zůstaly
ve stavení. Kantu se na Sáru tázavě podívala a ta jen pokynula
mlčky hlavou. Po chvíli se kurandero vrátil dovnitř se slovy: „Teď
počkáme na znamení Matky Země.“
Najednou se zvenku ozvala tři prasknutí.
„Vypadá to na dobré znamení, ale podíváme se ještě na popel,“
pronesl Condori. Sedl si na kolena a odepnul z opasku malý
sáček s kokovými listy. Několik jich vyndal a vložil si je do úst.
Pak podal sáček dívkám a vybídl je, aby udělaly totéž. Sára
poslechla
a také si dala do úst trochu listů. Kantu nebyla zvyklá žvýkat
koku, ale udělala totéž.
Všichni tři chvíli v tichosti přežvykovali. Náhle se kurandero
zvedl: „Jdu zkontrolovat popel.“
Vyšel ven a rychle se zase vrátil zpět. „Znamení je dobré.
Pachamama
souhlasí s tím, abych tě učil. Doufám, že si to zasloužíš.“
Sára radostně vykřikla a vrhla se Kantu kolem krku. „Přeju
ti, aby se ti splnila všechna tvá přání a abys dosáhla toho, co sis
předsevzala.“
„Děkuju ti, sestřičko, že jsi mě doprovodila až sem, i za to, jak
ses ke mně chovala,“ odpověděla Kantu.
„Teď musím jít,“ řekla Sára. „Musím se vrátit do Cuzca ke svému
synovi. Ty tu můžeš zůstat s kuranderem, jestli chceš,“ doda-
6Červený alkoholický nápoj, používaný při posvátných obřadech.
114
la, políbila ji na rozloučenou na tvář a pozdravila dona Justa. Tak
se kurandero jmenoval křestním jménem.
„Vezmi tohle babičce,“ řekl, když jí podával malý balíček s trochou
peněz. Pak jí dal lístek se seznamem a na vysvětlenou dodal:
„Příště, až sem půjdeš, tak mi prosím přines tyhle věci.“
Jakmile Sára vyšla ze stavení, zmocnil se Kantu na chvíli
strach zůstat sama s mužem, kterého vůbec neznala a na němž
teď závisela její budoucnost. Anselmo ji dobře obeznámil s velkou
náročností učení. Aby ho zvládla, bude muset být odvážná
a pozorná ke každému detailu. Věděla, že ji čeká dlouhá a
vytrvalá
práce. Byla připravená ho slepě poslouchat a mnohé obětovat.
Když Sára odešla, otočil se kurandero ke své budoucí učednici:
„Dnešek je pro tebe mimořádný den. Pokud někdy dosáhneš
toho, co v tobě je, budeš si ho navždy pamatovat. Od této
chvíle budeš myslet jen na svůj život. Budeš každý den tvrdě
pracovat,
abys lépe poznala sama sebe, protože když se budeš dobře
znát, budeš svobodná, a jen když budeš svobodná, můžeš
čelit každému problému a každému nebezpečí. Tvá sebedůvěra se
stane tvým štítem a budeš žít vědomě svůj život. Pochopíš, co ti
příroda nadělila, a naučíš se používat svoje tělo, svoji mysl i svého
ducha. Pokud projdeš úspěšně všemi zkouškami, kterým budeš
podrobena, stane se z tebe živoucí příklad velké ženy, kterou
v předchozích stoletích ztělesňovaly Akllakuny, opravdové nositelky
pokroku říše Tawantinsuyo a představitelky vesmírné vlády
čtyř regionů And.“
Kurandero pokračoval: „Budeš poutníkem, který zkoumá své
nitro. V dávných dobách ženy procházely tímto procesem v
doprovodu
jiných žen jménem Mammakuna7. Později španělská inkvizice
nitky tohoto učení zpřetrhala a od té doby měl k tomuto
učení přístup jen velmi omezený počet žen. Ty, které prošly
7Moudré ženy, učitelky Aklawasi.
115
úspěšně všemi zkouškami, jimž byly podrobeny, vytvořily ženskou
elitu, která se nazývala Intip Chinan8 a představovaly pravou
esenci andského ženství.“
Kantu tiše naslouchala s očima upřenýma na svého budoucího
učitele. Když udělal pauzu, rozhostilo se absolutní ticho. Pak
kurandero pokračoval dotazem: „Zásadní otázkou zůstává, zda
jsi ochotná všeho se vzdát a jít do jakéhokoliv rizika, jen abys
dobře poznala svoji sílu a naučila se ji používat.“
„Udělám cokoliv, abych dosáhla toho, co chci. Proto jsem
tady. Abych se stala vaší učednicí,“ odpověděla Kantu pevným
a rozhodným hlasem.
Ohnivý kurandero pokračoval: „Lidé mne znají pod jménem
Justo Condori, ale mám ještě jedno tajné jméno, které je spojeno
s velkou mocí získanou dlouhým procesem výuky. Dlouho jsem
váhal, zda je vhodné učit tě ovládat mohutné síly, kterými je
obdařena
žena, protože jsou to síly, které mohou přijít do rukou
pouze osobám, které jsou jich hodny. Mohou být dány jen ženám,
které skutečně poznají samy sebe. Chápou, kdo jsou a jaké
je jejich poslání.“
„Budu dělat všechno, abych si vaši výuku zasloužila,“ prohlásila
Kantu pevným hlasem.
Condori pokračoval: „Čeká tě tvrdá a náročná cesta, na které
budeš trpět, protože zkoušky, které podstoupíš, jsou mimořádně
náročné. Budeš muset být trpělivá a vytrvalá, protože jen tak
může člověk skutečně pochopit přírodu. Budeš muset prokázat
velmi silnou vůli a odvahu, aby ses dotkla vysněného nebe. Měj
důvěru v sebe sama a nenech se předem zastrašit tím, co tě čeká.
Jedno malé zaváhání a všechno ztratíš.“
„Ne, ne! Jsem připravena bojovat,“ prohlásila odhodlaně
Kantu. „Jsem připravena přinést jakoukoli oběť, čelit veškerému
8Obdivovatelky Slunce.
116
nezbytnému utrpení a snášet ho s pokorou. Jestli je to způsob,
jak
získat lásku toho, koho miluju, udělám to!“
„Kantu, je toho hodně, co budeš muset nabídnout, a stejně tak
toho, čeho se budeš muset vzdát. Představuj si to, co chceš
získat.
A když uspěješ, bude to tvé.“
„Ano,“ odpověděla Kantu. „Podstoupím jakékoliv riziko. Musíte
mi jen říct, co mám dělat.“
Kurandero tedy řekl: „Začneme tvoji výuku s východem měsíce
v novu. V tu chvíli začne tvůj nový život a tvá nová cesta.
Nejdříve ale musím zjistit, jak velkou silou tě Pachamama
obdařila.
Pojď za mnou.“
Condori vyšel z místnosti a Kantu ho lehkým krokem následovala.
Zavedl ji do pokoje, ve kterém nebyl žádný nábytek. Podlaha
byla zcela pokryta koberci. Kurandero se zastavil uprostřed
místnosti, a když Kantu vstoupila, vrátil se a zavřel dveře. Prostor
se ponořil do naprosté tmy.
„Abych zjistil, kolik síly v tobě dřímá, musím tě podrobit několika
zkouškám. Jen tak se přesvědčím, že si zasloužíš mé učení.“
„Přikazuj.“
„Dobrá. Pro začátek si svlékni šaty.“
To Kantu nečekala. Lehce v obličeji zčervenala.
„Všechno?“ zeptala se a z jejího hlasu bylo patrné určité zaváhání.
Pak si ale vzpomněla na to, co jí kurandero řekl před malou
chvílí: „Malé zaváhání a všechno ztratíš.“
„Ano, všechno. Musíš být úplně nahá.“
Kantu věděla, že když neposlechne, muž ji nebude chtít nadále
vyučovat. A tak se pomalu, i když s nevolí, svlékla donaha.
Condori ji chytil za zápěstí a řekl: „Běž do rohu místnosti
u okna.“ Zapálil svíčku, jejíž namodralé světlo jen tak tak osvítilo
místnost a sedl si se zkříženýma nohama na koberec, aby si
ji mohl lépe prohlédnout. Dlouze se na ni díval a pak jí nařídil:
„Pojď sem a sedni si.“
117
Poslechla a bez jediného slova se posadila před Condoriho,
který zůstal sedět a stále si prohlížel její tělo. Měla ladné, téměř
dokonalé křivky a byla obdařena jemnou, sametovou pletí. Byla
to krásná žena. Při pohledu na všechnu tu krásu jí kurandero
zcela
netečně nařídil: „Lehni si tímto směrem,“ naznačil směr pohybem
ruky.
I když se Kantu s vypětím všech sil snažila zachovat klid, srdce
jí splašeně tlouklo, jako by chtělo vyskočit z hrudi ven. Zavřela
oči, aby neviděla, co bude dělat.
Muž se k ní přiblížil. Pravou ruku jí položil na Venušin pahorek
a levou na krk. Se zavřenýma očima střídavě pohyboval
rukama, jako by chtěl na obě místa lehce tlačit, kůže se ale
přitom
sotva dotýkal. Pak se stále se stejnou jemností začal dotýkat
celého jejího těla. Kantu vnímala rozporuplné pocity: odpor,
lechtání, nervozitu. Condori zvedl pravou ruku do výšky,
zatímco levou tiskl puls na zápěstí jedné Kantiny ruky. Obě
ruce střídavě zvedal a pokládal a oči měl přitom stále zavřené.
Dívku zaplavil pocit naprostého uvolnění, který si neuměla
vysvětlit.
Kontakt rukou, které hladily jemnou kůži jejího těla, ji
tak vzrušoval, až skoro zapomněla, že leží zcela nahá před
neznámým
mužem. Kurandero jemně hladil její prsa, bradavky
i boky, ale bříška jeho prstů se její kůže i nadále sotva dotýkala.
V jednu chvíli ji přepadla chuť se proti těm zasvěceným dotekům
vzbouřit. Chtěla jeho ruce odstrčit, protože cítila, jak v jejím
těle zažehávají oheň, který ji na jednu stranu děsil a na druhou
přitahoval. Snažila se nehybně ležet, ale její tělo se pod jeho
doteky jemně vlnilo.
„Otoč se,“ nařídil jí v jednom okamžiku kurandero mírným
hlasem. Jakmile to udělala, přejel jí rukou přes lýtka, hýždě
a záda. Pak sfoukl svíčku. Opět je zahalila naprostá tma. Condori
seděl a Kantu ležela nahá na zemi před ním. Zůstali v těchto
pozicích
nehybně dlouhou dobu. Pak kurandero pootevřel dveře.
118
Vzniklou škvírou proniklo do místnosti agresivní denní světlo.
„Teď se můžeš zase obléknout. To mi stačilo,“ řekl.
Kantu začínala být zima, a tak se spěšně oblékla. Vydechla
úlevou. Už je to za ní. Nebyla to příjemná zkušenost, ale nebylo
to zase tak hrozné.
„Doufám, že budeš pokračovat v plnění mých příkazů bez
zaváhání,
které jsi předvedla dneska. Kdyby ses pak hned nesvlékla,
odmítl bych zasvětit tě do používání síly, kterou jsi skutečně
obdařena.
Ale protože jsi poslechla, budu tě učit,“ řekl muž.
„Ve chvíli, kdy začne tvé učení, musíš se vzdát všeho pohodlí
města, své rodiny, přátel i svých povinností. Budeš tu muset
zůstat
po celou dobu výuky. Vybrousíš svůj charakter, naučíš disciplíně
své tělo i mysl, probudíš svého ducha a naučíš se pěstovat
ideály. Jestli opravdu miluješ, musíš pochopit, že muž hledá
mimořádnou
ženu, jednu z tisíce. Jen této ženě se zcela oddá, a teprve
když takovou ženu potká, přestane se svým věčným hledáním,“
dodal kurandero.
Chvíli mlčel a pak pokračoval: „Jestli toho muže miluješ, musí
se stát tvým ideálem. Studuj, přijmi tento ideál a nikdy se
neohlížej
zpět. Až se tvé tělo postupně zharmonizuje, pochopíš, jestli to,
co cítíš, je láska, nebo jen vášeň. Lidé si často pletou lásku s
vášní
a zamilovaností. Pamatuj si: láskyplné spojení rukou muže a ženy
je klíčem, který umožňuje kontakt s vesmírem. Když se mužova
ruka dotkne ruky ženy, dotýká se tak zároveň cesty, která vede
prostřednictvím lásky k věčnosti.“
Pak Condori utichl, zvedl se a vyšel z domu. Kantu zůstala
ještě nějakou chvíli mlčky a nehybně sedět a myslela na to, že
udělala první velký krok k tomu, aby získala lásku
„mimořádného“
muže. Denně potkávala stovky mladých mužů, ale žádný
z nich ji nedokázal zaujmout tak jako Juan.
Proto zde byla. Muže svého života už si vybrala. Teď šlo
o to, aby si ho dokázala udržet navždy. Měla ještě v živé pamě119
ti Anselmova slova, která jí řekl při jedné její návštěvě: „Štěstí
vyžaduje mnoho obětí. Jestli chceš, aby byl tento muž jen tvůj,
budeš muset podstoupit přípravu, která se podobá přípravě
válečníka
na bitvu.“
Krátce nato se Condori vrátil do místnosti a posadil se v tichosti
naproti ní. Začal ji bedlivě zkoumat pohledem. Kantu to
vůbec nebylo příjemné. Měla problém se soustředit. V hloubi
celé bytosti ji ovládal hněv, který stěží zvládala udržet pod
kontrolou.
Cítila, jak rudne. Muž, kterého sotva znala, ji lehce zbavil
jistoty a sebedůvěry. Měla pocit, že jeho oči dokážou svléknout
nejen její tělo, ale i duši. Cítila se jako malinká, osamocená a
bezbranná
holčička. Nějakou chvíli se jí dařilo Condorimu přímý
pohled do očí opětovat, ale po chvíli musela sklopit zrak.
Nedokázala
ten propalující pohled dlouho snášet. Jako by pronikal
do nejzazších koutů její bytosti. Těžké ticho, které se rozhostilo
v místnosti, náhle přerušil kuranderův hlas: „Zkoumal jsem tvoji
bytost a tvé reakce. A přemýšlel jsem nad cvičeními, která by ti
mohla pomoci. Budeš muset namířit veškerou svoji energii jedním
směrem. Máš v sobě netušenou vnitřní sílu. Tato síla v tobě
ale volně neproudí, protože žiješ ve zmatku a chaosu a nevidíš
před sebou žádný přesný cíl. Příliš přemýšlíš, tak jako většina
jiných
žen. Přeješ si spoustu věcí, ale neděláš nic pro to, aby se tato
přání proměnila v realitu.
Dneska tě naučím několik cvičení, jejichž prostřednictvím
začneš dávat svou energii do pohybu. Navíc ti pomohou dostat
do harmonie a rovnováhy levou a pravou část tvého těla a
jednoho
dne ti umožní dostat do rovnováhy i tělo a mysl.“
Vykročil směrem ke dveřím a řekl: „Tak a teď malá ukázka.“
Bylo odpoledne. Condori se otočil k východu, zvedl pravou
ruku s otevřenou dlaní před sebe do výše prsou a začal s ní
kroužit
ve směru hodinových ručiček. Pak se otočil směrem k západu,
předpažil levou ruku a začal dělat imaginární kruhy proti směru
120
hodinových ručiček, opět s otevřenou dlaní. Pak kroužil oběma
rukama současně. Cvičení uzavřel velkou osmičkou, kterou
vykroužil
jen jednou rukou.
„Při provádění tohoto cvičení zhluboka dýchej a oči měj přivřené.
Postav se ve směru energie, obličejem nejdříve k východu
a pak k západu, a když budeš dělat rukama osmičky, nedýchej
potichu, ale vydávej pusou neznatelný zvuk, který tvé ucho sotva
zachytí: „Am, am, am, am…“
Kantu pozorně poslouchala, aby jí neuniklo ani jediné slovíčko,
ani ta nejmenší drobnost. Ale neubránila se pochybnostem,
jestli tato jednoduchá cvičení dokážou vrátit jejímu tělu chybějící
harmonii a vyrovnanost.
Kurandero začal cvičení provádět, jako by jí četl myšlenky.
Nejdříve dělal malé kroužky a pak stále větší. Nakonec vykroužil
rukama osmičku a to samé udělal i nohama. S lehkostí baleríny
vykroužil pomalým a přesným pohybem dokonalou osmičku.
Kantu ho sledovala s neskrývaným úžasem.
Najednou se na ni Condori podíval. Z jeho očí vyzařovalo
světlo, které proniklo do Kantiných: byl to pohled božské bytosti,
který vzbuzoval pozornost, podmaňoval a vyzařoval zvláštní
moc. Pak Condori rychle odvrátil zrak a ostře tak vzniklé kouzlo
přerušil. Pomalým krokem se přiblížil ke Kantu a zeptal se:
„Viděla jsi, jak se to dělá? Cítila jsi sílu energie, která vycházela
z mých očí? Musíš objevit stejnou energii v sobě. Budeš muset
hodně cvičit, abys to dokázala. A můžeš začít teď hned.“
Kantu začala provádět cvičení a kurandero ji při jejím počínání
pozoroval. „Jsi příliš nejistá a netrpělivá. Pomaleji. Slaď
pohyb s rytmem svého dechu. Pokračuj ve cvičení, dokud
nedokážeš
provádět každý pohyb s naprostou lehkostí,“ nařídil jí.
Pak odešel a Kantu zůstala sama.
Když se Condori vrátil, bylo už dost pozdě. „To byla malá
ukázka učení, které z tebe udělá mimořádnou ženu. Takovou,
121
která dokázala znovu najít veškerou svoji sílu a své schopnosti.
Jestli chceš proměnit své sny ve skutečnost, budeš se muset
naučit
znát sama sebe. Čím víc se budeš znát, tím víc se přiblížíš k
tomu,
co chceš získat.“
„A co mám udělat, abych poznala sebe sama?“ zeptala se ho
Kantu.
„Budeš si muset odpovědět na tyto otázky: Kdo jsem? Jaký je
můj úkol tady na zemi? Mám jasnou představu o tom, co chci od
svého života? Jsem šťastná taková, jaká jsem, nebo jenom věřím,
že tomu tak je? Jsem taková, jaká chci být, nebo taková, jakou
mě
chtějí mít ostatní? Znám veškerý potenciál svého já? Jaké jsou
mé ideály? Až si na tyto otázky odpovíš, začneš chápat hloubku
své bytosti. Naučíš se znát své silné a slabé stránky, své přednosti
i své slabosti. Tak se naučíš znát sebe sama, přijímat se takovou,
jaká jsi, a dokážeš rozhodně kráčet vstříc budoucnosti,“ říkal
kurandero,
zatímco jí hleděl zpříma do očí. Kantu jen mlčky naslouchala.
Byl to pro oba náročný den a Condori se rozhodl konverzaci
ukončit, a tak už jen dodal: „Jdeme si odpočinout. Musíš být
unavená.
Dnes byl tvůj velký den. Pojď se mnou, připravíme ti postel.
Zítra, než se vrátíš do Cuzca, si ještě promluvíme. Teď něco sníme
a pak půjdeme spát.“
Když pak večer Kantu osaměla, zaplavily její hlavu tisíce
myšlenek.
Snažila se myslet na to, kým je a jaký život žije. Pak se jí
hlavou začaly honit hlubší myšlenky typu: Proč se narodila jako
žena a proč si pro tento svůj život vybrala právě toto pohlaví.
Nechtělo
se jí spát. Zážitky toho dne s ní pěkně zamávaly. Nebyla ani
trochu unavená, naopak sršela energií. Pronikavému tichu bylo
němým společníkem nebe plné hvězd. Ty drobné světelné tečky
zářily na obloze jako brilianty zasazené do obrovské nebeské
klenby, která se tyčila nad temnými horami a rovinami
ztrácejícími
se v dálce. Měsíc ještě nevyšel, ale Venuše, planeta lásky, svou
122
září dominovala obloze a jako by šeptala: „ Hlavu vzhůru, Kantu.
Můžeš to dokázat a dokážeš to. A já ti pomohu získat to, po
čem toužíš.“
123
7.
ŽENA JE LÁSKA
Jak ohnivý kurandero řekl, Kantina výuka začala následujícím
novem. Vymyslela si tisíc výmluv, aby mohla odejít na delší dobu
z práce. Už několik měsíců byla u Condoriho v učení. Ukázalo se,
že je velmi tvrdým a náročným mistrem, jeho přísnost občas
hraničila
až s krutostí. Každý den ji podroboval různým zkouškám,
některé z nich jí připadaly absurdní, pokaždé se ale ukázalo, že
měly svůj smysl. Všechny sledovaly vytyčený cíl.
To ráno, tak jako každý den, provedla nejdříve cvičení, která
jí měla pomoci nalézt vnitřní harmonii, a pak se vydala na
několikakilometrovou
procházku. Když skončila, bylo už hodně teplo,
a než zamířila zpět do chýše, sedla si na chvíli na hladký plochý
kámen a kochala se pohledem na jezero Langui. Místy azurové
a místy modré vodní zrcadlo odráželo bílé mlhy, které se
sem převalovaly od úpatí kávově hnědých hor, posetých zelenými
skvrnami křovin. V dálce se tyčily hory světle šedé barvy. Po
její pravé straně vykukovaly za malým kopcem koruny několi124
ka stromů, po levé straně se rozkládala vesnička Langui. V její
blízkosti se táhla jasně viditelná prašná cesta, po které projížděla
nákladní auta, autobusy a občas dokonce i nějaký odvážný
motorkář.
Cesta se klikatila mezi poli s žitem, pšenicí, bramborami
a fazolemi. Střídaly je louky s pasoucími se kravami, ovcemi a
jiným
dobytkem. Temné mraky v dálce na nebi byly předzvěstí
deště, který měl brzy nasytit hnědou vyprahlou zem.
Před mnoha týdny začala s každodenními cvičeními a
meditacemi.
V polostínu jednoduché chýše mezi povídáním s kuranderem
a tichým rozjímáním se začala pomalu poznávat a chápat
význam toho být ženou. Ženou, která se jmenovala Kantu. Kým
ale vlastně opravdu byla?
Její mistr jí řekl, že je výtvorem přírody a že se narodila zásahem
nekonečné inteligence, velkého vesmíru a díky síle planety
Země. Narodila se jako žena, aby učila milovat a byla předurčena
k tomu stát se učitelkou lásky a života.
Na zpáteční cestě myslela na otázku, kterou jednoho dne položila
Condorimu: „Co je to láska?“ On se omezil na jednoduché
vysvětlení: „Co je to láska? Láska je pravda, zákon, dveře k
věčnosti.
Na jakémkoliv místě budeš, miluj. Vždycky miluj. Jen tak
se ti podaří přiblížit se k božskému principu, protože Bůh je
láska.
Láska je energie, která člověka vede k malým i velkým věcem.
Veškerý vesmír je v pohybu díky lásce. Neexistuje mocnější
energie.“
„Ale co způsobí pohyb této energie, která se nazývá láska?“
zeptala se ho.
„Je to jiskra, která hýbe láskou prostřednictvím ideálů, které
se každý muž nebo žena snaží realizovat nebo učit někoho jiného.
Žena se odevzdává muži s vírou v tento ideál, vedena touhou
po jednotě, která se uskuteční prostřednictvím spojení dvou
duší. Ideály. To je to, co nutí ženu a muže kráčet buď společně,
nebo osamoceně ve snaze pochopit a poznat přírodu. Ideály
125
jsou jako hvězdy. Vedou poutníka temnou nocí až k cíli…,“ řekl
mistr. Když se blížila k domu, cítila, jak její tělo zaplavil klid a
mír.
Už nebyla tou hysterickou dívkou, která k sobě chtěla připoutat
Juana za každou cenu. Stala se z ní žena, která toužila pochopit
důvod, proč se tak zoufale zamilovala právě do tohoto muže
a proč se mu tak snadno oddala. Opakovaně Condoriho prosila,
aby jí v tom pomohl, a on jí jednoho dne odpověděl: „Miluješ
toho muže a celá ses mu odevzdala, protože tvé srdce ti říká,
že je to muž, po jehož boku bys mohla kráčet po této Zemi. Muž,
kterému bys mohla pomoci konkretizovat a realizovat jeho ideál.
Tušíš, jaký je ideál, který hýbe jeho existencí, a jak bys mu mohla
pomoci ho realizovat. Aby dosáhl svého cíle, bude se muset stát
tvým žákem a ty jeho učitelkou, která ho naučí, co skutečně
znamená
milovat. Tvá úspěšná realizace nebo porážka v roli ženy závisí
jen na tom.“
Kantu si Condoriho slova vtiskla do paměti, v duchu si je
opakovala a nyní se snažila proniknout do jejich významu:
„Spojení
mezi mužem a ženou je začátkem cesty k realizaci tohoto
ideálu. Pouze ve chvíli, kdy se muž naučí milovat, může se
přiblížit
k Velkému Duchu. V hloubi svého srdce muž hledá Boha a na
cestě k němu musí být veden ženou – matkou, sestrou,
manželkou,
přítelkyní, milenkou nebo jen kamarádkou. Učitelkou mu
však vždy bude žena.“
Tato slova jí pomohla lépe pochopit text pojednávající o několika
slavných mužích historie, který před časem četla. Z jejich
biografi í bylo jasně patrné, že za každým z nich vždy stála nějaká
žena. Mama Anawarki měla zásluhu na tom, že se její manžel
Tupaq
Yupanki, později nazývaný Pachaketuq, stal dobrým inckým
vládcem. Micaela Bastidas byla duší indiánské revoluce vedené
jejím manželem Josém Gabrielem Condorkankim, známým také
pod jménem Tupaq Amaru II., a dojala svými činy celou Ame126
riku. O století později v jiné části Ameriky osvobodil Abraham
Lincoln černochy z otroctví a uskutečnil tak sen své ženy i její
chůvy, která jí od útlého dětství vštěpovala základní životní
hodnoty.
Ženy hrály odjakživa v životech mužů rozhodující roli.
Myslela na muže, které ženy donutily dotáhnout do úspěšného
konce neuvěřitelné věci. Muži se kvůli nim pouštěli do téměř
nemyslitelných výzev, někdy tak dokonce změnili i rozdělení
světa.
Napoleon Bonaparte změnil tvář Evropy, jen aby splnil přání
své Giuseppiny stát se císařovnou. V té době měli ještě všichni
v paměti to, co se stalo o století dřív, kdy Eduard VIII., král
Anglie,
Irska a indický císař, abdikoval na svou funkci ve prospěch
svého bratra, aby se mohl oženit s dvakrát rozvedenou
Severoameričankou
Wallis Giled Simpsonovou, do které se bezhlavě zamiloval.
Světové dějiny ukrývají mnoho příkladů žen, které významně
ovlivnily jak muže, tak historii.
Kantu už byla blízko domu, když si vzpomněla na další Condoriho
slova: „To, co tě učím, ti pomůže rozdávat lásku, něžnost,
cit, teplo a pozornost svému vyvolenému, s nímž budeš sdílet
také jeho smutky, strachy a starosti. Naučíš se mu dávat najevo,
že ho potřebuješ, a získáš tak veškerou jeho pozornost. Láska je
umění dávat a vzájemně se obohacovat. Lásku je možné pěstovat,
můžeme jejím prostřednictvím růst nebo se jí nechat zranit, láska
může také postupně uvadat.“
Když dorazila do domu, Condori tam nebyl. Zřejmě šel pracovat
na pole nebo shánět dobytek, který byl na pastvě od včerejšího
večera. Na procházce jí vyhládlo, a tak šla do kuchyně připravit
něco k snědku, aby se mohli společně s Condorim najíst,
hned jak se vrátí. Zjistila, že došla mouka, a tak se rozhodla, že
ji namele. Vzala několik suchých kukuřičných palic a vyloupala
z nich jednotlivá zrna. Pak si vykasala dlouhou pestrobarevnou
sukni a poklekla na ovčí kožešinu, aby je rozdrtila v kamenném
127
hmoždíři na jemný prášek. Rozhodla se, že uvaří polentu, které
se říká mazamorra. Na její přípravu stačí jen pár ingrediencí:
několik kousků vyzrálého masa, kukuřičná mouka, pár
oloupaných
brambor, trocha zeleniny, sůl a koření. Nic víc. Od té doby,
co začala s výukou, jedli jen dvakrát denně. Poprvé kolem desáté
dopoledne a druhé jídlo měli odpoledne kolem páté. S
kuchyňským
nádobím a náčiním to ve stavení nebyla žádná sláva.
Pár hrnců z pálené hlíny, několik hlubokých talířů, skleničky, pár
hrnků, dřevěných vařeček, lžic a nožů. Nebyl tu žádný stůl, takže
jedli na zemi vsedě na ovčích kožešinách.
Kdo znal Kantu jako dívku z města, která studuje a baví se, určitě
by ji v této nové ženě těžko rozpoznával. Teď nosila typicky
andské oblečení: vlněný klobouk kávové barvy, který ji chránil
před sluncem, košili, vlněnou béžovou halenu a sukni cihlové
barvy. Oblečení kopírovalo její harmonické křivky. Před
chladem, kamením a trny chránily její nohy silné ponožky a
prosté
venkovské boty.
O jejím dočasném odchodu do ústraní věděli jen rodiče a bratři,
kteří to považovali za další z jejích bláznivých nápadů. Lidé si
mysleli, že se přestěhovala do Arquipy nebo do Limy. Ona se ale
vzdala práce a opustila svůj byt s veškerým pohodlím, aby se
uzavřela
v malé chýši, od které je nejbližší vesnice vzdálena tři kilometry.
Nenašla si tam ani žádné nové přátele. Potkávala jen lidi,
kteří se chodili ke Condorimu léčit. Byli to náhodní návštěvníci.
U mužů nebylo jednoduché poznat, odkud pocházejí, zatímco
u žen to podle typu a barvy oblečení uhodla celkem snadno.
Přijížděli z míst jako Chincheros, Paucartambo, Valle Sagrado,
Ayaviri, Siculani, Juliaca, Puno, Coporaque, Chumbivilcas, Cuzco
a někteří ještě z mnohem větší dálky – Copacabana, Oruro
a Potosí, nedalekého bolivijského města.
Kantu se na žádost Condoriho oblékala stejné jako lidé z vesnice,
aby na sebe neupoutávala příliš pozornosti. Zpočátku to
128
bylo trochu nepohodlné, ale časem si zvykla a cítila se v tomto
oblečení dobře. Voda v hliněném hrnci už se začala vařit.
Naházela
do něj postupně všechny potřebné ingredience a přemýšlela
přitom o způsobu života, který tu vedla. Ve skromně vybaveném
domě téměř bez nábytku to byl prostý, střídmý a tvrdý život.
Spala na posteli z cihel a místo matrace se musela spokojit
s několika kožešinami z ovcí a lam alpak, bez prostěradla a bez
polštáře. Na přikrytí dostala několik silných tkaných dek z
přírodní
příze.
Místnost, ve které spala, se snažila trochu zútulnit. Moc to ale
nešlo. Cihlové stěny nebyly ani omítnuté, a tak na ně alespoň
pověsila
několik obrázků.
Pronikavé ticho, klid a mír byly velkou předností tohoto místa.
Pomáhaly jí v koncentraci na vlastní myšlenky. Nejcennější
a nejdůležitější však pro ni byly mistrovy rady a učení, které jí
měly pomoci odhalit v sobě opravdovou ženu. Když Condorimu
vyprávěla o všech pokusech lépe pochopit a poznat samu sebe,
řekl jí: „Kantu, buď ve svém hledání trpělivá a vytrvalá. Je to
velmi
důležité pro tvoji budoucnost a musíš to udělat sama.“
Na svém sebepoznání a na navázání harmonického vztahu
s Pachamamou pracovala velmi houževnatě. Ještě se jí úplně
nepodařilo
zharmonizovat své srdce a mysl, ale cítila, že je na dobré
cestě a že se v jejím nitru začíná něco měnit.
„Jsi vesmírnou cestovatelkou, která se pohybuje po zemi,
a tvé tělo je prostředek, který se postupně mění spolu s tím, jak
čas běží. Zda budeš ve své cestě pokračovat, nebo se zastavíš, to
záleží jen na tobě. Ty se musíš rozhodnout a převzít zodpovědnost
za to, co děláš, říkáš a na co myslíš. Ve tvém světě, který je
tvým individuálním vesmírem, tvoříš ty. Ale abys mohla tvořit,
musíš nejprve umět milovat, a abys mohla milovat, musíš mít
dostatek
ženské energie, jinak se nikdy nestaneš skutečnou ženou,“
řekl jí jednoho dne Condori.
129
Kantu se cítila být ženou. Ale právě proto cítila určitá omezení.
Condori si byl dobře vědom jejího způsobu myšlení a při
jednom jejich rozhovoru jí řekl: „Mnoho žen si myslí, že jsou
slabé. Nechávají se omezovat až do chvíle, kdy dosáhnou určité
míry sebeuvědomění a pochopí, že být ženou je něco
mimořádného.
Pro ženu, která si je vědoma sebe sama, je všechno
mnohem jednodušší. Zmoudří, protože konečně zná pravdu. Je
výrazně klidnější v projevech svých emocí, protože už je schopná
svobodně vyjádřit svoji lásku a žít vlastní sexualitu beze strachu
a ostychu. Sebepoznání jí dává možnost rozeznat, kdy má dávat
a kdy ne. Jen když zná žena všechny své schopnosti, může se
přiblížit
k muži a vést ho na cestě k lásce, pravdě a respektu.“
Kantu začínala Condoriho slova pomalu chápat a osvojovat si
je. Uvědomovala si, jak moc je pro ženu důležité důkladně znát
samu sebe.
Najednou zaslechla kolem stavení kroky a velkou ránu, jako
by spadl na zem nějaký těžký předmět. Vyšla ven, aby se
podívala,
co se stalo. Na zemi před vchodem spatřila ležet strom. Vedle
něho stál kurandero, který sotva popadal dech. Po jeho tváři
s kůží barvy mědi stékaly čůrky potu. Měl na sobě svetr, ze
kterého
vykukoval límec košile, a na něm měl přes ramena položené
smotané pončo, které mu chránilo záda před hrubou kůrou
kmene.
„Přitáhl jsem strom z údolí. Našel jsem ho ležet v řece. Budeme
mít dřevo na zimu,“ řekl na vysvětlenou kurandero.
„To ses musel nadřít, táhnout ho až sem… Kdo ti pomáhal?“
zeptala se při pohledu na dlouhý a mohutný kmen stromu.
Nechápala,
jak by mohl jeden člověk sám přivléci něco tak těžkého
z takové dálky. Řeka byla od domu několik kilometrů daleko.
„Nikdo mi nepomáhal. Táhl jsem ho nejdříve na jednom rameni
a potom na druhém,“ řekl. Jeho tvář se třpytila potem, který
dával vyniknout lícním kostem, nosu a čelu.
130
„Musíš být unavený. Odpočiň si trochu,“ řekla mu mateřsky.
„Ani ne. Cítím se dobře. Mám jenom hlad,“ říkal, když si sundával
z ramenou pončo a otíral si špinavé ruce.
„Oběd je připravený. Můžu ti nandat, kdy budeš chtít,“ oznámila
mu Kantu a vešla do domu.
Jedli pomalu a v tichosti. Občas se na sebe podívali a usmáli
se. Už ho nepovažovala za cizího člověka, ale za muže, kterého
se snažila poznat. Když dojedli, Kantu umyla a utřela nádobí
a vrátila ho na své místo, zatímco Condori hrál na dřevěnou fl
étnu
zdobenou barevnými pentlemi. Veselé melodie, které nástroj
vyluzoval, se dotýkaly nejintimnějších částí Kantiny duše. Slyšela
hrát lidi na fl étnu už dříve, ale nikdo to neuměl tak procítěně
jako Condori. Jeho tvář měla klidný a téměř mystický výraz.
S ústy lehce položenými na fl étně a se zavřenýma očima hrál
zcela
bez přerušení. Bylo záhadou, jak dýchal, protože nedělal žádné
pauzy na nádechy. Líbilo se jí, jak hrál. Když dohrál poslední
melodii,
otevřel oči a řekl: „Je čas na další cvičení, které bude rozvíjet
tvůj hmat. Tentokrát budeš pracovat se svým obličejem. Budeš
se ho různě silně dotýkat bříšky prstů. Začneš jemně a tlak budeš
postupně zvyšovat.“ Kantu přikývla a vykročila vpravo ke své
komůrce.
Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Zůstala tam několik
hodin a cvičila. Se zavřenýma očima a špunty v uších se zcela
izolovala od okolního světa a soustředila se pouze na hmatové
vjemy. Měla najít rozdíly mezi jednotlivými druhy doteků obličeje.
Na závěr dostala úkol související s vnitřním vnímáním – měla
si vizualizovat pocity, které v ní tyto doteky vyvolávají.
Když jí Condori toto cvičení ukázal poprvé, myslela si, že si
z ní dělá legraci. Pak však začala se zavřenýma očima a
zacpanýma
ušima zakoušet první nové pocity a vnímala, že se otevírá jakýsi
nový komunikační kanál mezi ní a jejím tělem. Nebylo to
samozřejmě
poprvé, co se dotýkala svého těla, ale nikdy předtím
nezažila pocity, které zakoušela, když se jí první den tímto
způso131
bem dotýkal Condori. Od té doby uplynulo mnoho týdnů a ona
cvičením své hmatové vnímání velmi zjemnila. Naučila se dotýkat
sama sebe i jiné osoby. Když jí to Condori přikázal, musela se
dotýkat jeho těla. Moc dobře si pamatovala, kdy to bylo poprvé.
Bála se, že to nebude dělat dobře. Z nervozity se začala celá potit
a ruce měla vlhké. Sevřelo se jí hrdlo a na prsou cítila obrovský
tlak.
„Několikrát se pomalu a zhluboka nadechni a vydechni. To ti
pomůže,“ radil Condori ve snaze ji uklidnit.
Udělala to a opravdu se postupně uvolnila. Dokázala se dotýkat
Condoriho těla, vnímat konzistenci jeho kůže, její teplotu,
její zvláštní znaky, obrysy jeho svalů i odlišnost kožní tkáně na
různých místech těla, výstupky žil, znamínka, pupínky, všechny
chlupy a chloupky. Poté, co se ho dotýkala tak dlouho a tak
detailně,
ostych, který zpočátku k tomuto muži cítila, zmizel. Tělo
jí svým vlastním jazykem sdělilo, že by jí těžko mohl ublížit a že
mu může důvěřovat. Tak to alespoň vnímala bříška jejích prstů.
Když měla být v pasivní přijímající roli naopak ona, její pocity
se lišily podle toho, jakým tlakem a jakého místa se Condori právě
dotýkal. Byly velmi různorodé: bolest, potěšení, zlost, smutek,
lechtání, radost... Při dalších setkáních se škála jejích pocitů stále
rozšiřovala. Hlavou se jí honily obrazy z minulosti, přítomnosti
i představy budoucnosti, zobrazovaly se jí neznámé krajiny, osoby
i symboly. Condori jí vysvětlil, že hmatový smysl souvisí s
poznáním
a láskou.
„Až zdokonalíš tento smysl, budeš moci cestovat vzdálenými
vesmíry, aniž by ses musela pohnout. Budeš vědět, co ostatní
dělají, aniž bys je musela poslouchat, a dokážeš je vidět, aniž bys
byla sama viděna,“ vysvětlil jí. „Ale to nejdůležitější je, že si budeš
sama sebe plně uvědomovat, budeš znát své schopnosti i svá
omezení. Čeká tě ale ještě velmi dlouhá cesta, než to dokážeš.
Budeš se stále více objevovat, a čím víc se budeš znát, tím víc se
132
budeš mít ráda. A až ve chvíli, kdy budeš opravdu milovat sebe
samu, budeš moci svou lásku sdílet i s ostatními.“
Na závěr těchto cvičení šli pokaždé společně na hodinovou
procházku po úzké pěšině k termálnímu prameni s jezírkem na
úpatí nedaleké hory. Když tam nikdo nebyl, koupali se společně
nazí. Ve společnosti jiných lidí si oblékli plavky. Občas tam
narazili
na děti nebo celé rodiny, dělníky a příležitostné návštěvníky,
většinou muže. Vždy tam byl někdo, koho okouzlily vnadné křivky
Kantina ztepilého těla a kdo se pokoušel s ní fl irtovat. Z města
byla na výpady mužů zvyklá a věděla, jak si je držet od těla.
Chodila
sem sama nebo s Inés, jednou dívkou z vesnice, která pro ně
s Condorim občas obstarávala nějaké pochůzky.
Když zase jednou šly společně k termálnímu jezírku, narazily
tam na tři neznámé koupající se muže a jeden pár z vesnice.
Kantu
měla na sobě typické indiánské šaty, ve kterých nebyla krása
jejího těla tak patrná, ale jakmile ji muži spatřili v plavkách,
začali ji obtěžovat nepříjemnými poznámkami a nevhodnými
návrhy. Nabízeli jí dokonce peníze, když s nimi půjde. Kantu si
říkala, že bude nejlepší vylézt z vody, obléci se a jít pryč, tak jako
to udělal pár z vesnice.
„Pojďme pryč, Inés, ti muži se mi nelíbí. Mohlo by být nebezpečné
tu s nimi dál zůstávat,“ řekla dívce. A tak rychle vylezly
z vody a šly se převléknout. Když ale Kantu vycházela z převlékací
kabinky, jeden z mužů jí zastoupil cestu. Inés vyšla před ní
a stihla utéci.
„Ale copak copak, krasotinko? Ty tu s námi nechceš zůstat?
Trochu se společně pobavíme, ne?“ řekl jí vemlouvavě. Měl
mohutné
svalnaté tělo, ze kterého ještě odkapávala voda, a černé
rozcuchané
vlasy. Udělal krok zpátky. I druhý muž se přidal: „No
jasně, pobavíme se! Tahle indiánka je k tomu jako stvořená,“
zvolal
a sevřel jí zápěstí. Měl zlý pohled, oči podlité krví, uhrovatý
obličej, mohutné chlupaté tělo a zkrepatělé vlasy.
133
„Jestli mi něco uděláte, uvidíte, co se vám stane,“ pohrozila
jim neurčitě vyděšená Kantu.
„Co by se nám asi tak mohlo stát,“ zachechtal se třetí muž.
„Buď hodná, nebo moc špatně skončíš.“ Muž, který se k ní
přiblížil
jako poslední, byl míšenec a podle chování, způsobu mluvy
a vypracovaného těla vypadal na vojáka, možná byl dokonce
policista.
Snažili se ji chytit za ruce a zacpat jí pusu, Kantu se ale bránila,
co to šlo. Dva se ji snažili strhnout na mokrou zem. Kantu vší
silou kousla do ruky, která jí zacpávala pusu, a začala křičet, co jí
dech stačil: „Pomóc, pomóc!“
„Buď zticha, ty blbá indiánko,“ okřikl ji muž, který vypadal
jako voják, a vlepil jí facku. Nepřestávala se bránit a snažila se
vymanit
z jejich sevření. Oni se naopak dál snažili povalit ji na zem.
Právě v té chvíli se objevil Condori. Popadl jednoho z mužů
jednou rukou za krk a druhou za pas a mrštil jím o zem. Druhého
muže zasáhl rychlým úderem pěsti do obličeje, takže se skácel
k zemi jako pytel brambor. Třetí mezitím vytáhl revolver. Condori
se mu podíval zpříma do očí a pak ho s překvapivou rychlostí
udeřil do pravého ucha. Muž vytřeštil oči, upustil zbraň a svezl
se k zemi. Condori sebral revolver z dlaždic před kabinkami
a velkým obloukem dobře mířeného hodu ho poslal do vody, která
byla vzdálená několik metrů. Zmizel v ní s hlasitým šplouchnutím
a klesl ke dnu. Pak se kurandero sklonil ke Kantu, objal ji
a zeptal se: „Ublížili ti? Asi to budou Limané1. Tam dole je hodně
násilníků a zločinců: kradou, ničí, a kamkoliv přijdou, znásilňují
ženy. Z našich lidí by ti nikdo neublížil. Pojďme pryč, než ti
ubožáci přijdou k sobě.“
Kantu byla zcela paralyzovaná hrůzou a vůbec se nehýbala.
Oči měla upřené na omráčené muže, kteří leželi bezvládně
1Rodáci z Limy, hlavního města Peru.
134
na zemi. Všechno se seběhlo tak rychle. Condori ji tedy vzal za
ruku, aby cítila jeho ochranu. Když se trochu vzpamatovala,
vstala
a vyrazili společně úzkou pěšinkou, která je dovedla až domů.
Byli zvyklí chodit tudy, i když domů vedla ještě jedna, mnohem
širší cesta.
„Měla jsi velké štěstí. Nebyl jsem daleko. Když jsem zaslechl
křičící Inés, která běžela kolem, rychle jsem přispěchal,“ řekl
Condori.
Kantu kráčela beze slova, zmatená a ještě trochu otřesená fackou.
Fyzicky jí nic nebylo, ale cítila se zničená uvnitř. Proč tak
přitahovala všechny muže, kromě toho, o kterého stála? Proč ji
všichni chtěli jenom do postele? Ona hledala lásku. Nejenom sex.
„Proč mě muži obtěžují a chtějí se mě jen zmocnit?“ zeptala
se Kantu svého mistra šokovaná tím, co se právě stalo.
„Mužský instinkt je úplně jiný než ten ženský,“ vysvětlil jí
kurandero.
„V muži převládá potřeba oplodnit, touha po reprodukci.
V ženě zase potřeba zachování druhu, mateřství a láska. Aby
příroda zajistila, že se tyto dva instinkty spojí, dala jim jedno
lákadlo:
sexuální přitažlivost. Díky tomuto mechanismu muže přitahují
ženy a naopak. Spojí se a dají vzniknout novému životu,
založí rodinu. Když o nich budeme uvažovat odděleně, muž má
tendenci být stále v pohybu, putovat, zatímco žena je od přírody
usedlejší.“
„Myslím, že v partnerském vztahu může mnohem více ztratit
žena. Je tak těžké udržet muže po svém boku,“ pronesla Kantu,
aniž by se zastavila. Kráčeli velmi opatrně a snažili se vyhnout
hladkým kamenům, po kterých by mohli uklouznout. V některých
místech míjeli horské strže, a tak se přidržovali skály. Panoval
tam klid a mír, ale muži, kteří se ji právě pokusili znásilnit,
dokázali svým činem tuto harmonii a rovnováhu přebít. Zemědělci
a pastevci z okolí byli prostí, mírumilovní lidé. Do té doby
nikdy neměla problém pohybovat se sama. Ten den ale okusi135
la odvrácenou tvář muže: násilnickou sexuální žádostivost, která
neměla s láskou nic společného.
„Aby si žena dokázala udržet muže po svém boku, vybavila
ji příroda mocnou zbraní: její sexualitou,“ pokračoval Condori
v rozhovoru. „Je to síť, kterou příroda hodila ve snaze
zachovat pokračování druhu. Žena má moc přitahovat muže
obecně, nebo nějakého konkrétního muže, ale jako každý jiný
nástroj moci musí být i tento dobře poznán a chápán v celé své
komplexnosti. Sexualita se neomezuje jen na pohlavní orgány.
Je to především energie vyjádřená prostřednictvím myšlenky,
pohybu, citu nebo vášně. Sex slouží k produkci a reprodukci,
ale i k duchovnímu růstu. Ženské tělo přitahuje muže, protože
v sobě skrývá energetickou spirálu božské přírody. Odpočívá v ní
stočený energetický had. To, co muže přitahuje, není jen fyzická
krása ženy, ale energie, která se v ní pohybuje.“
Kurandero přerušil vysvětlování ve chvíli, kdy Kantu zvedla
hlavu k nebi a zahlédla na něm dva kroužící kondory. Vypadalo
to, jako by si hráli. Jeden své pařáty natahoval a druhý je
stahoval
pod sebe. I Condori chvíli pozoroval, jak se oba velcí opeřenci
po nebi majestátně pohybují a hrají si. „Je to pár. Samec kondora
a jeho samice,“ odtušil. „Dají se snadno rozeznat podle odlišného
vzhledu. Samec má červený krk a hřebínek, zatímco samice má
krk černý a hřebínek jí chybí. Tito ptáci žijí v horách, i když občas
slétnou až k pobřeží. Živí se převážně zdechlinami, a tak stále
hledají mrtvá zvířata.“
V dálce se táhla laguna Langui, jejíž vody zrcadlily jasné azurové
nebe. Byl poklidný den. Cestička zahnula lehce vpravo. Výhled
na vodu v dálce nechali za sebou. Před nimi se začínala otvírat
krajina s obdělanými poli a žlutými terasami, které se táhly až
k horám. Cestou domů myslela Kantu na ženskou energii, o které
jí Condori vyprávěl. Moc tomu nerozuměla a chtěla do této
problematiky lépe proniknout, a tak jakmile dorazili, poprosi136
la ho: „Condori, řekni mi, prosím, ještě o ženské energii. V čem
spočívá a proč tolik přitahuje muže?“
Condori si sedl na velký kámen, aby si užil posledních slunečních
paprsků a pokračoval v hovoru tam, kde ho před nějakou
chvílí vědomě přerušil, aby dal Kantu čas o jeho slovech
přemýšlet.
„Jedná se o jemnou energii, která je mnohem pronikavější
a tedy i mocnější než ta mužská. Muže velmi přitahuje a během
sexuálního spojení ji cítí s ještě větší intenzitou. Některá cvičení,
se kterými se brzy seznámíš, ti umožní tuto energii kultivovat,
čistit a kontrolovat. Budeš se učit ji ovládat prostřednictvím všech
orgánů svého těla, hlavně očima, krkem a svaly. Musí v tobě volně
plynout a proměnit tě zevnitř ve světelnou ženu. Pokud budeš
chtít získat nějakého muže, použiješ k tomu této energie.
Budeš tak mít konkrétní důkaz své ženské síly i účinků, které
může vyvolat. Musíš si být vědoma skutečnosti, že přitažlivost,
kterou vyvolává tvůj fyzický vzhled, je pouze dočasná. Musíš se
snažit vzbudit v muži hluboký láskyplný cit. Jen tak ho skutečně
získáš a vaše spojení může být věčné.“
„Ale jaký má být tento cit? Vysvětli mi to!“ téměř žadonila
Kantu.
„Je to fyzický, mentální i duchovní cit současně. A nevyhnutelně
tě přivede k novému stavu vědomí: lásce. Muži a ženy se
k ní přibližují odlišnými cestami,“ pokračoval Condori. „Muži jí
dosahují branou sexu a ženy zase branou srdce. Mužský sexuální
apetit je velice silný a může se kvůli němu občas uchýlit i k násilí.
Vědomá žena nikdy nemůže být potupena. Může být znásilněna,
ale ne potupena, pokud nechce. Slibuju ti, že tě za nějaký čas
naučím několik způsobů, jak zabránit tomu, aby tě jeden nebo
více mužů potupili nebo znásilnili. Prozatím tě naučím toto: Velmi
klidně se nadechni a upřeně, bez mrkání se dívej do jednoho
bodu, jako bys ho chtěla do sebe celý pohltit. Pak vzduch rychle
vydechni, aniž bys zavřela oční víčka. Budeš opakovat toto
cviče137
ní, dokud ho nebudeš mít zcela pod kontrolou. Potom ho budeš
provádět při pohledu do očí nějakého muže a budeš si v duchu
říkat: ,Jsem silnější než ty. Nic mi neuděláš, pokud nebudu sama
chtít.‘ Abys ještě zvýšila svoji mentální sílu, překřiž ukazováček
přes prostředníček. Prováděj toto cvičení nejdříve s jedním mužem
a pak i s dalšími. Pokud se tě někdy bude snažit jeden nebo
více mužů znásilnit, použij tuto techniku a ochromíš je. A zatímco
se jim budeš dívat do očí, nenech se přemoci strachem; důvěřuj
si, důvěřuj své síle. Pohlť jejich pohled tím svým bez známky
obav. Nebraň se. Jenom ukaž, že nemáš strach. Nech
protivníkovu
sílu vybít do země, poté, co projde tebou.“ Po chvilce ticha
Condori dodal: „Musím teď vyřídit několik naléhavých záležitostí,
uvidíme se později.“ Při těch slovech se zvedl a zamířil do polí.
Kantu zůstala sedět a přemýšlela o tom, jak měla dnes správně
vypadat její reakce. Ve svém volném čase, když ji Condori
nevyučoval ani neprováděla cvičení, které jí dal, pracovala na
poli – sbírala zbytky pšeničných a žitných klásků na sklizených
polích nebo pomáhala sbírat brambory. Krmila králíky a ovce,
házela obilí slepicím nebo dávala pít z láhve jehňátkům, která
zůstala
bez matky. Někdy sešla dolů do vesnice na nákup, většinou
pro cukr, sůl, olej a mýdlo. Občas koupila také trochu ovoce, to
však bylo k dostání jen velmi zřídka. Inés jí občas pomáhala
odnést
nákup z vesnice domů. Byla to desetiletá černovlasá dívka,
měla kůži barvy mědi a protáhlé živé oči, nad nimiž se klenulo
jemné obočí. Stále se smála a se dvěma velkými horními zuby
vykloněnými dopředu vypadala jako myška. Obyčejně měla na
sobě modrou košili, fi alový svetr a sukni zdobenou
různobarevnými
stuhami, kterými byla pošita po celé šířce. Nosila indiánské
sandály z kaučuku. Když vycházela časně ráno z domu, vzala
si barevnou čepici, která ji chránila před chladem, a vlněnou šálu
s oranžovými a modrými třásněmi, ozdobenou dvěma vyšitými
lamami. Za každou pochůzku dostala nějaké drobné, které vždy
138
do poslední mince odevzdala mamince. Občas nosila na zádech
svého dvouletého bratříčka, milého chlapečka s veselýma očima,
kterého chránil před chladem jen béžový svetřík s kávovými
střapci a čepice chullo. V Andách byla na malé dívky přenášena
zodpovědnost už v útlém věku. Pomáhaly matkám starat
se o mladší sourozence, pásly ovce, hlídaly a dojily krávy nebo
se snažily vydělat trochu peněz drobnými pochůzkami tak jako
Inés.
Odpoledne Kantu ve své světničce opět zkoumala svůj obličej
a poté se odvážila zeptat svého učitele: „Jak je možné, že když se
dotknu jedné části obličeje, představím si určitou barvu, a když
se dotknu jiné části, barva v mé mysli se změní? A proč cítím
podél
páteře mravenčení?“
„Protože se dotýkáš energetických drah, jimiž energie proudí
tvým tělem a zajišťuje spojení s kontrolními centry.
Prostřednictvím
těchto drah energie do tvého těla vstupuje a zase z něj vystupuje.
Barvy jsou jejím projevem,“ začal vysvětlovat Condori.
„V přírodě je celý oceán energie, ve které jsou živé bytosti
ponořeny.
Je to jakýsi druh společné energie. Není ale stále stejná. Projevuje
se mnoha různými způsoby a vibracemi, které v určitou
chvíli působí na náš organismus. Naše smysly vnímají tyto
vibrace
jako zvuky, vůně, chutě, pocity, barvy… když mluvím o barvách,
možná je vhodná chvíle něco ti o nich říct…“ Když to dopověděl,
zamířil ke kožené truhle, ze které vytáhl cop spletený z provázků,
které měly všechny barvy duhy – od červené po fi alovou.
„Naši předci znali velmi dobře proudění zemské energie i lidského
těla. Z toho důvodu jej znázorňovali barvami duhy. Duha
v jejich očích ztělesňovala energii země a nebe, a proto ji uctívali.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Vezmi si ten cop. Je to
dárek ode mě. Bude se ti hodit při tvém učení.“
„Děkuji. Podobá se vlajce Cuzca,“ napadlo Kantu.
139
„To je pravda. Když se takhle otočí, červenou nahoru a fi alovou
dolů, znázorňuje nebeskou duhu. Inkové považovali Cuzco
za pupek světa, za vesmírnou bránu, a proto jej vždy znázorňovali
právě takto,“ řekl Condori. „Když ale otočíš cop fi alovou nahoru
a červenou dolů, znázorňuje různé energetické vibrace, které
proudí lidským tělem, tedy jakousi lidskou duhu.“
„Nechápu, co to znamená. Jak funguje naše tělo?“
„Podél páteře se nachází několik kruhových energetických
oken, jejichž prostřednictvím naše tělo komunikuje se svým
okolím, s oceánem energie, který ho obklopuje. Prostřednictvím
těchto oken, která se podle příkazů naší bytosti otevírají a
zavírají,
absorbujeme nebo naopak vydáváme kosmickou energii. Každý
z nás má kromě dalších malých okének sedm velkých oken
a osm kontrolních center, která kontrolují tok energie jak při
jejím
vstupu, tak při jejím výstupu. Každé z těchto stupňovitě
seřazených
oken slouží k výběru určité části energie: fungují jako
fi ltry. Energetická okna začínají tady,“ řekl a dotknul se oblasti
hráze. „Toto okno ztělesňuje naši vnitřní vitalitu a je znázorněno
červenou barvou. Pokud se dotkneš svých velkých stydkých
pysků,
s velkou pravděpodobností se ti vybaví červená barva, protože
jsou zakončením dráhy hráze a análního svěrače. Pokud se
se zavřenýma očima dotkneš různých částí páteře, uvidíš odlišné
barvy.“
„Já jsem ale neviděla barvy, když jsem se dotýkala těla, dotýkala
jsem se jen svého obličeje,“ namítla Kantu.
„Samozřejmě, protože všechny tyto dráhy prochází i různými
částmi obličeje. Když se například dotkneš špičky svého nosu,
můžeš vidět zelenou nebo růžovou barvu, které odpovídají centru
nacházejícímu se v blízkosti srdce. Po červené následuje oranžová
a toto centrum se nachází tady,“ dotkl se spodní části břicha.
„Tento bod kontroluje naše sexuální orgány. Po něm následuje
žlutá, jejíž centrum se nachází mezi pupkem a středem těla
140
a kontroluje slinivku a játra. Zelená barva, která se nachází v
blízkosti
srdce, je spojená s brzlíkem. Modrá ve výšce krku kontroluje
štítnou žlázu a příštítná tělíska. Indigová modř, která je spojená
s místem u kořene nosu mezi očima, je spojena s epifýzou.
A nakonec na vrcholu lebky se nachází fi alová, která kontroluje
hypofýzu. Tento cop v sobě tedy zahrnuje vše, co je potřeba znát
v souvislosti s prouděním energie.“
„A k čemu mi znalost těchto barev bude?“ zeptala se Kantu.
„Pokud nevíš, jak proudí energie ve tvém těle, nebudeš nikdy
moci svoji vnitřní sílu používat vědomě. Jen když budeš znát
pohyb
této energie, budeš moci dočerpat tu, která chybí, nebo uvolnit
tu, jíž máš naopak přebytek. Staneš se tak výbušná jako puma,
opatrná jako had a soustředěná pozorovatelka jako kondor.
Budeš
umět vyčkávat a zareagovat ve správném okamžiku.“
„A proč vidím jen některé barvy a ne všechny, které si může
člověk vizualizovat?“ zeptala se Kantu s pohledem upřeným do
kuranderových očí, jako by v nich chtěla číst… „Protože tvoje
energie je ve třech oknech zablokovaná a proudí jen čtyřmi
dalšími.
Abychom dostali tvoji mocnou energii do rovnováhy, musíme
uvolnit centra kontroly, která ji vězní a brání jí ve volném
toku,“ řekl Condori.
„Pomoz mi vyřešit tento problém, moc tě prosím.“
„Vždyť to dělám. Předevčírem jsem ti dal vypít vodu pocházející
z půdy siwayru2, vzpomínáš si? Obsahovala zelenou a červenou
barvu, indigovou modř a také trochu růžové. Tato barevná
tekutina má znovu probudit uspaná centra. Podal jsem ti
červenou
na překonání strachu ze života, zelenou na vyrovnání rovnováhy
ve tvých citech, růžová by měla zjemnit tvoji lásku, která
nemá nic společného s živočišnou vášní, a nakonec jsem přidal
2Pigmentová zemina ve dvanácti odstínech. Inkové ji používají k
léčení
poruch nervového původu.
141
trochu indigové modři, abych podpořil tvůj smysl pro racionalitu
a schopnost být konkrétní, a také proto, že jsem chtěl zesílit
tvou intuici. Jako žena potřebuješ mít více fantazie. Jak vidíš, už
ti pomáhám.“
„Děkuji ti, Condori, za tvé znalosti a za to, jaký jsi, mám tě
den ode dne raději.“
Zdálo se, že se Kantu do kurandera pomalu zamilovává. On
byl ale obezřetný a dával dobrý pozor, aby zabránil jakémukoliv
citovému vztahu, který by mohl vzniknout jen z Kantina pocitu
nejistoty, a hned na její slova zareagoval: „Kantu, prosím, snaž se
nezaměňovat cit se vzájemným pochopením. Učím tě a přeju si,
aby ses naučila co nejvíce, ale nechci se stát záchranným
kruhem,
kterého se chytíš pokaždé, když se budeš cítit v ohrožení. Jedna
věc je láska a druhá pocit nejistoty maskovaný touhou nebo
citem.
To jsou dvě různé věci.“
„Nevěděla jsem, že někoho milovat může být určitým projevem
strachu.“
Kantu měla strach, měla ho odjakživa – strach, že nebude
jako ostatní; že nebude přijata, protože je indiánka; že není tak
chytrá jako ostatní lidé; strach, že ztratí muže, do kterého se
zamilovala,
a nyní ji přepadl strach, že se Condorimu nevyrovná.
„Naučím tě být opravdovou ženou, která svobodně rozhoduje
o svém životě. Nesnaž se mě držet jako záchranného kruhu
uprostřed
moře života. Musíš se naučit plavat. Jsi moje učednice a já
tvůj učitel,“ zdůraznil jí.
„Ty pro mě nejsi jen tak ledajaký učitel. Jsi můj mistr, můj
průvodce. Jsi moudrý a velký muž v prostých šatech,“ odpověděla
ona. „A já si tě vážím a důvěřuju ti.“
„Nejsem mistr. Muž může být jen učitelem nebo vychovatelem.
Ale nemůže vyučovat lásce. Jen žena může skutečně vykonávat
roli opravdového mistra, protože v tichosti a s velkou trpělivostí
umí vést a předávat své znalosti. Vede svým příkladem, aniž
by musela používat slov. Mistr nekáže, učí příkladem vlastního
života. Jednou, až nalezneš sama sebe, budeš možná schopná se
takovým mistrem stát, a jakýkoliv muž pak bude moci být tvým
žákem,“ namítl a vstal. Zůstali tam spolu chvíli beze slova a pak
se kurandero náhle vzdálil.
Kantu se podívala na slunce. Vypadalo jako červený disk
zavěšený
na jasné obloze nad kopci, které stíny zbarvily dočerna.
Vstala a podívala se směrem na východ. Zlatavé hory i žitné
a pšeničné lány propůjčily krajině intenzivní zlatou barvu, jež se
střídala s temnými odstíny oblastí, které již nebyly osvíceny
slunečními
paprsky. Zvedla pohled k tyrkysovému nebi, jehož barvu
zředila bílá oblaka. Podívala se na obzor. Na úpatí šedavých
hor, kde se pastviny stále ještě zalité slunečními paprsky barvily
do oranžova, spatřila div přírody. Byl tam, před očima každého,
kdo jej chtěl spatřit: duha, jejíž barvy jsou součástí každého
přírodního
elementu a každé lidské bytosti. A právě proto by se člověk
měl stát světelnou bytostí, světelnou duhou.
143
8.
KURANDERA – HADÍ ŽENA
To ráno se nebe, které bývalo obvykle zcela modré, začalo v
blízkosti
hor zatahovat. Temné údolí kontrastovalo se zlatou barvou
obilných lánů osvícených slunečními paprsky. Zasněžené
vrcholky
pohoří Ausagante, které se tyčily v dálce a dosahovaly výšky
přes 6000 metrů, vypadaly jako řetízek z briliantů zasazených
do olověných hor. Na jejím úpatí se táhly další obilné lány, které
měly ve slunečním světle slámově žlutou barvu, a rozsáhlé
pastviny,
na nichž se hemžili lidé, krávy, osli, ovce a lamy.
Už byli na cestě dost dlouho. Kantu šlapala za Condorim, který
nesl na zádech padesátikilový pytel, zatímco ten její vážil asi
polovinu. Šli bez mluvení a vychutnávali si panoramatický výhled
do krajiny. Na severu se z roviny prudce zvedaly kopce s
neúrodnou
půdou a skalnaté masivy sem tam s nějakým keřem.
Stoupali po velmi úzké, strmé horské pěšině. Terén byl nerovný
a plný nástrah. Museli dávat velký pozor, aby nezakopli nebo
neuklouzli po hladkých kamenech a nezřítili se do desítky met144
rů hluboké propasti, na jejímž dně čněly do výšky kameny ostré
jako nože.
V jednu chvíli se Condori zastavil a Kantu toho využila, aby
popadla dech. Během přestávky posbíral po okolí několik větších
kamenů a postavil je na sebe do jakési pyramidy. Kantu položila
pytel na zem, sedla si na plochý kámen u cestičky a pozorovala
Condoriho počínání. Nevypadal ani trochu unaveně. Přenášel
kameny s přirozenou pružností pumy a elegancí lamy. Jeho tvář
se podobala spokojenému obličeji dítěte, které je naplno ponořeno
do her ve svém světě fantazií.
„K Mama Maru jsou to ještě tři hodiny cesty,“ řekl, aniž by
se otočil.
„Zatím jsme šli pořád nahoru. Je tahle pěšina ještě dlouhá?“
zeptala se Kantu v obavách, co ji ještě do večera čeká.
„Ještě tak slabé dvě hodinky stoupání a jsme na vrcholu. Pak
přejdeme kousek k dalšímu hřebeni a odtud už začne sestup
dolů. Za další hodinku budeme u Mama Maru. Už na nás určitě
čeká. Dal jsem jí vědět, že dorazíme.“
Jakmile domluvil, hodil si pytel na záda a vyrazil na další cestu.
Kantu byla unavená a vůbec by jí nevadilo, kdyby ještě chvíli
odpočívali. Bolely ji záda i nohy a měla rozbolavělá i obě chodidla.
S velkou nechutí se zvedla, hodila si na ramena bavlněný
pytel s kukuřicí, bramborami a quinoou a vydala se poslušně
za Condorim, který už byl několik metrů před ní. Cestou nic
neříkala,
ani se ho na nic neptala jako obvykle. Jak jí Condori vysvětlil,
záměrem této cesty bylo seznámit ji se starou kuranderou,
mocnou hadí ženou.
Žena žila v komunitě Cheqa (toto slovo znamená „pravda“),
v jedné chýši na konci vesnice hned vedle polí. Podle Condoriho
uměla dokonale ovládat svoji vnitřní energii a používala ji k léčení
jiných lidí. Kvůli její silné nátuře a železné vůli jí některé závistivé
ženy začaly přezdívat „trhačka řetězů“. Žila v minulosti s ně145
kolika muži, ale nikdy se nechtěla vdávat ani mít děti. Alespoň se
to o ní říkalo.
Kantu s Condorim postupovali horským masivem pomalu
vpřed. Pod nimi se stále otevírala obrovská propast. Trocha
nepozornosti
a skončili by v jejích hlubinách. Poslední překážkou,
kterou museli cestou nahoru překonat, byla asi metrová průrva
mezi dvěma skalami. Condori ji přeskočil rychle a bez zaváhání,
Kantu se ale zastavila a pohlédla dolů. Oblil ji smrtelný pot.
Měla pocit, že obě skály jsou pověšené ve vzduchu. Při představě,
že by se některá ze skal mohla pod vahou jejího těla utrhnout,
úplně zpanikařila. Nemohla se ani pohnout. Nakonec se rozhodla
skočit, ale málo se odrazila a nepodařilo se jí doskočit na druhou
stranu správně. Noha jí uklouzla a její tělo začalo padat přes
okraj skály do propasti. Pudem sebezáchovy se jí podařilo zachytit
se oběma rukama za hranu. Tělo jí viselo dolů. Krajinou se
rozlehl její zoufalý výkřik.
Ten okamžik jí připadal jako věčnost. Před očima jí prolétl
neuvěřitelnou rychlostí celý její život, jako by to byl fi lm. Ve
zlomku sekundy znovu prožila okamžiky ze svého dětství, chvíle
s babičkou a dědou, zážitky ze školy, oslavu svých patnáctých
narozenin,
smrt babičky, léta strávená s přáteli na vysoké škole, své
útěky z domova, svůj první milostný zážitek, práci učitelky, své
první setkání s Juanem. Myslela na důvody, které ji přivedly až
do
této situace. Jako by mohla sama sebe pozorovat zvenku. Viděla
se rozcuchanou a oblečenou po indiánsku, s pytlem na zádech,
jak se právě v tuto chvíli řítila do skalní průrvy.
Pokrývka, kterou nosila na ramenou, aby ji ochránila před
horským chladem, se zachytila za výběžek skály, které se držela
křečovitě i ona. Pofukující větřík jí zcela nezúčastněně ovíval
nohy, které jí vykukovaly ze sukně. Andské sandály jí naštěstí
držely pevně na nohou. Nikdy si na ně pořádně nezvykla.
Její myšlenky tam byly zavěšené spolu s ní. Najednou ucítila
146
pevný stisk ruky, která ji jedním rozhodným smýknutím vytáhla
nahoru: Byl to Condori, který ji chytil právě včas a velmi obratně
ji dostal nahoru do bezpečí. Kantu měla pocit, jako by se
právě znovu narodila, ale on jen pokynul hlavou ve směru cesty,
jako by se vůbec nic nestalo. Ještě se leknutím celá klepala a
hrdlo
měla sevřené. Nevěděla, jestli plakat nebo se smát. Myslela si, že
umře… a on ji ani neutěšil. Vjel do ní vztek a měla sto chutí začít
křičet, ale v mysli jí najednou vytanula jeho slova: „Život je
výzva a my se posuneme dál, jen když budeme riskovat. Život
je křehký. Můžeme zemřít každým okamžikem, a proto se snaž
žít přítomností.“ Jediné, co bylo v tu chvíli důležité, bylo to, že je
naživu. Uklidnila se a přestala na to myslet. Upravila si pytel na
zádech tak, aby se jí dobře šlo, a vyrazila za Condorim, který už
šlapal dál.
V jednu chvíli se k ní otočil a řekl: „Kdysi tu byl dřevěný můstek,
ale to už je dlouho. Není těžké to přeskočit. Ty jsi ale zaváhala,
a proto jsi uklouzla. To, jestli člověk v životě zvítězí, nebo utrpí
porážku, závisí na tom, jakou má kuráž.“
Poprvé od chvíle, co vykročila touto cestou, se na něj pozorně
podívala: viděla v něm svého zachránce, svého učitele, muže,
který si je jistý sám sebou. Muže, který věděl, co chce. Na hlavě
měl hnědou čepici chullo s barevnými střapci, ramena mu halilo
světle šedé pončo, kalhoty měl jen ke kolenům, takže lýtka
zůstala
odhalená a chodidla mu chránily už zcela sešlapané andské
sandály. Navzdory tíze nákladu, který nesl na ramenou, zůstávaly
jeho pohyby ladné a mužné zároveň. Svaly jeho vyrýsované
postavy
pod nákladem jen hrály.
Jeho fyzické přednosti doplňovala hluboká moudrost a dokonalá
znalost lidí, což mu pomáhalo i při léčení druhých. Condori
byl Amaru Runa, kurandero schopný léčit jen vlastníma rukama.
Byl vždy ochoten pomoci, měl v sobě tak velkou lásku a
velkorysost,
že byl schopen se svým bližním sdílet všechno, co měl. Ob147
čas nasadil masku vážného, tvrdého a nepřístupného člověka, ale
ve skutečnosti rád žertoval, byl něžný a chápavý. Jeho chování,
způsob, jakým jednal, jeho slova i úsměv měly nevinnost dítěte,
ale jakmile stál tváří v tvář vážné situaci, proměnil se vmžiku
v jednajícího muže. Svým přístupem zralého člověka v Kantu
probouzel hluboké city a touhu podrobit se mu. Když se ale
choval
jako nevinné dítě, probouzelo to v ní mateřskou touhu pohladit
ho po hlavě, pochovat v náručí, chránit ho.
Když se zastavili podruhé, aby si odpočinuli, mávnul Condori
pravou rukou směrem, kterým se chystal pokračovat, a řekl:
„Tady už začneme klesat.“
Kantu se na něj jen mlčky podívala a nic neřekla. Když znovu
vyrazili, snažila se dávat pozor na cestu a přitom přemýšlela
o tom, co asi bude dělat u Mama Maru. Condori jí řekl: „Slova
jsou jako vítr. Odletí pryč. Jen lidské činy zůstanou. V životě
nezáleží na tom, co říkáš, ale co děláš. Teď musíš udělat další
krok, musíš předvést svoji odvahu a činy, nikoliv potlačovat slovy
strach, který v sobě nosíš. Teď nadešla ta správná chvíle. Naučíš
se to u Mama Maru.“
Z výšky bylo možné pozorovat nedaleké ostrůvky potemnělých
luk, na kterých se pásly ovce, lamy a alpaky. V dálce se rýsovaly
zřetelně rozeznatelné hřebeny ledovce Ausagante, strážce
ochraňujícího celý kraj. V těch končinách, které převyšovaly
nadmořskou
výšku 4000 m, mohli žít jen indiáni s širokým hrudníkem
a velkými plícemi. Za stádem šel pomalým krokem pastýř
s asi pětiletým dítětem. Oba měli na sobě obvyklá ponča, která
je v tom drsném horském klimatu chránila před chladem. Kráčeli
dál poklidně opačným směrem, aniž by věděli, že jsou sledováni
jejím pohledem. Condori a Kantu pokračovali pevným
krokem v sestupu.
Poté, co přešli malou náhorní plošinu, čekal je strmý, téměř
vertikální sešup dolů, kde už se zelenala obilná pole. Mezi nimi
148
se proplétala řeka, která se třpytila ve světle slunečních paprsků
jako stříbrný had.
„Teď to vezmeme zkratkou, budeme tam rychleji,“ řekl Condori.
„Pojď za mnou a snaž se znovu neuklouznout.“ Vykročil
pěšinou, která rovně protínala klikatou stezku. Kantu ho mlčky
následovala a dávala dobrý pozor na cestu. Občas se okolního
terénu
přidržovala i rukama. Po chvíli nemyslela ani na cestu, ani
na kamení, ale na to, co všechno podnikla pro lásku k
vytouženému
muži. Opustila rodinu, přátele, své žáky a především se vzdala
pohodlí města, aby stále znovu a znovu podstupovala různé
zkoušky a dokázala sama sobě, že je schopná naprosto čehokoliv.
Přímou zkratkou došli zakrátko až k obdělaným polím. Z cestičky
Kantu spatřila několik šedých domků s kávově hnědou střechou,
která měla sem tam zlatavé odstíny. Asi o půl kilometru
níž se opět pásly ovce, alpaky a pravděpodobně i několik prasat.
Najednou si všimla, že Condori zamířil k jednomu osamělému
domku, který stál dost stranou od těch ostatních a byl
obehnán nízkou kamennou zdí.
Z domku nečekaně vyšla stará indiánka a zdálo se, že na ně
čeká. Stařenčiny oči ji zaujaly. Měly v sobě jiskru a jakoby
vyzařovaly
intenzivní světlo. Její pozornost přitahovaly i její ruce. Levé
zápěstí měla omotané kusem vlny a mezi palcem a ukazováčkem
držela konec jemného provázku. Ten vedl k pravé ruce, kde ho
opět držela stejnými prsty. Provázek pokračoval přes prsteníček
až k vřetenu – žena předla.
Na hlavě měla vlněný klobouk s barevnými třásněmi. Kantinu
pozornost upoutaly její vlasy spletené do dvou mohutných
copů, které jí padaly dolů přes hruď. Spánky jí probarvovalo pár
šedivých vlasů. Měla na sobě světle šedou halenu a na ramenou
hnědou deku s bílými, žlutými a černými kresbami, která byla po
obvodu olemována červenými třásněmi. Vlněná černá sukně
s červeným lemem vpředu ji halila od pasu až ke kolenům,
cho149
didla rozpraskaná horským chladem chránily jen černé sandály.
Obě ženy si vyměnily dlouhý pohled. Stařena tam stála zcela
nehybně
na vyprahlé zemi jako vytesaná a za ní se klenuly šedavé
hory v celé své majestátné kráse. Některé vrcholky byly ještě
pokryté
sněhem. Úpatí hor lemovaly terasy s obdělanou půdou.
Nepravidelně
je zastiňovaly temné skvrny mraků, které nedovolovaly
slunečním paprskům proniknout až k zemi. Kurandera sklonila
pohled k přadenu a Kantu si tak konečně mohla prohlédnout
okolní krajinu. Oblaka nad nimi neustále houstla a v dálce se
objevilo
několik opravdu temných mraků, které mlčky hrozily deštěm.
Stařičká kurandera se podívala na Condoriho. Ten se jen
usmál a prolomil ticho slovy: „Tak jsme tady, babičko. Vedu ti
dívku, o které jsem ti říkal.“
„Musíte být unavení. Pojďte dál a posaďte se,“ vyzvala je, zatímco
hlubokým inkvizitorským pohledem studovala Kantu.
Té se zmocnil nepříjemný pocit. Výraz ženiny tváře ani trochu
nenaznačoval, že by měla z její návštěvy radost. Tvářila se
dost divně. Jako by byla připravená každou chvíli začít bojovat.
Nic neříkala a nepřestávala se na Kantu dívat. Jako by si sama
pro
sebe říkala: „A tahle je kdo?!“
Dvě hluboké vrásky mezi obočím svědčily o její silné a výbušné
povaze. Ústa měla úzká a semknutá, jako by mezi rty něco
svírala.
Pod nimi vyčnívala široká a výrazná brada.
„Tudy prosím,“ řekla překvapivě přívětivým tónem, otočila se
a vkročila do domu.
Condori a Kantu vzali dovnitř pytle, které nesli celou cestu
na zádech. „Něco jsme ti přinesli. Kam to můžeme postavit?“
zeptal
se Condori.
„Támhle,“ ukázala na temný kout domu, aniž by odvrátila pohled
od návštěvy.
Byl tak pronikavý, že z něj Kantu vůbec nebylo dobře. Zdálo
se, že stařena čte její myšlenky, studuje každou její reakci a
sna150
ží se zjistit důvod, proč přišla. Condori mezitím odnesl náklad,
který dovlekli až sem, na určené místo. Když se zdálo, že žena své
podrobné zkoumání Kantu dokončila, pronesla s milým
úsměvem:
„Asi máte žízeň. Přinesu vám trochu žitné chichy1.“ Hbitě
se přesunula do vedlejší místnosti. Po chvíli z ní přinesla amforu
a dřevěné mističky. Naplnila je tekutinou okrové barvy a podala
je hostům.
Condori obsah lačně vypil a jasným gestem poprosil o přídavek.
Stařena mističku znovu naplnila, on ji do sebe opět s velkou
chutí obrátil na ex a otřel si ústa levou dlaní.
Když Kantu smočila rty v neznámé tekutině, zarazila se. Byla
hrozně kyselá. Neměla chuť chichy slazené cukrem, kterou byla
zvyklá pít v Cuzcu. Tohle byla čistě jen zkvašená kukuřice, žito
a quinoa. Nakonec se přemohla a vypila celou mističku až do dna.
„Babičko, musím vyrazit na cestu zpátky. Ona u tebe pár dnů
zůstane. Říkal jsem ti proč,“ řekl Condori.
„Dobrá, synku, svěřuješ mi tuhle holubičku, která ještě neumí
létat, ale já ji to naučím,“ přitakala Mama Maru s jemným
úsměvem.
„Kantu, kdyby ses rozhodla vrátit dřív, vydej se po cestě, kterou
jsme přišli. I když já tě pravděpodobně přijdu brzy navštívit,“
řekl, zatímco skládal své pončo a přivazoval si ho k zádům
provazem.
Kantu sledovala jeho vypracovaná záda a svalnatý krk. Při
pohledu
na detaily jeho mužného těla jí přeběhl mráz po zádech.
Měla dojem, že po něm touží, a přála si zůstat v jeho blízkosti.
Dívala se za ním, jak kráčí úzkou pěšinou, kterou chvíli předtím
přišli spolu. Když ho dálka nadobro pohltila, otočila se na
kuranderu,
která ji nepřestávala sledovat.
I když Kantu prošla velkou proměnou životního stylu i způso-
1Nápoj připravený fermentací (obvykle) kukuřice.
151
bu oblékání – byla rozcuchaná, oblečená do skromných omšelých
šatů a jednoduchých sandálů – její krása zůstávala nedotčená.
Vypadala jako luční květina, planá a čistá. Slunce a chlad And
zapříčinily
ztvrdnutí její pleti, která byla dříve tak jemná a hebká,
ruce měla plné mozolů a ústa popraskaná. Její oči si ale
zachovaly
pohled divoké vikuni a byly dokonce krásnější než dřív.
Stařena od ní odvrátila pohled, vzala do ruky vřeteno a řekla:
„Ukážu ti, kde budeš spát, pojď za mnou.“ S vřetenem v ruce
vykročila rozhodným a jistým krokem směrem k nedaleké chýši.
Uvnitř Kantu spatřila postel, na které bylo připraveno několik
kožešin a pár pokrývek. Vedle postele byla vytvořená kamenná
lavice, přes kterou byl přehozený malý kobereček.
„Tady se seznámíš s hadí silou. Nečekej ode mě žádné zacházení
v rukavičkách. Budu tvrdou a přísnou učitelkou. Pokud
neuposlechneš některého z mých příkazů nebo projevíš strach,
budeš odtud muset ihned odejít.“ Když vycházely ven, podívala se
na ni vážným pohledem, ve kterém nebylo po přátelství ani stopy.
Hned od první chvíle jí dala stařena pocítit svoji autoritu, která
od svěřenkyně vyžadovala slepou důvěru a naprosté odevzdání,
přesně tak, jako to udělal na začátku Condori.
Stařena ji i nadále pozorovala svým ocelovým pohledem, který
připomínal pohled výra. Byl strnulý, pronikavý a neúprosný.
Kantu věděla, proč tam je, a byla si moc dobře vědoma i toho, že
to pro ni bude těžká zkouška. Condori jí vysvětlil, že Mama Maru
je nepoddajná a přísná žena, ale díky odhodlání a odvaze, kterými
ji obrnila silná touha získat Juana, byla ochotná podstoupit
cokoliv, i za cenu riskování vlastního života.
„Přikažte a já poslechnu, babičko,“ řekla dívka.
Kantu měla za sebou tvrdé a únavné učení s Condorim. Musela
se u něj neustále učit novým věcem, podstupovat různé
zkoušky, posilovat svoji vůli a hlavně nebát se do něčeho pustit.
„Tak se podíváme, jak umíš poslouchat. Tady pod tím placa152
tým kamenem je ukrytý had. Vezmi ho do ruky a dej pozor, aby ti
neutekl,“ poručila jí kurandera. „Jestli to neuděláš, zmrskám tě.“
Kantu odkryla kámen, který zakrýval hlubokou dutinu,
a před jejíma očima se objevila pohyblivá šedá stočená masa: byl
to obrovský had Jergón de la Costa2, který se začal ihned hýbat.
Na hřbetě měl černé skvrny, a jak se roztáčel, bylo vidět, že je
dlouhý asi metr. Rychle se plazil ven z díry a lehce přitom zvedl
hlavu ze země. Kantu na chvíli zaváhala. Věděla, že je to jedovatý
had, a na chvíli ji zachvátila smrtelná panika. Stačilo by jediné
uštknutí a byl by konec. Navíc nikdy předtím v rukou žádného
hada nedržela! Mrazení jí projelo celým tělem. Byl to zlý sen;
měla pocit naprosté bezmocnosti. Hrůzou sevřela rty. V krku jí
vyschlo a strachy se začala silně potit. V té chvíli si uvědomila,
proč je tady: měla se přece naučit překonávat strach.
Zmobilizovala veškerou svoji vůli a téměř okamžitě se uklidnila.
Opět nad sebou získala kontrolu. Všechen strach a odpor
hodila za hlavu, natáhla ruku k plazovi a rychle ho chytla za krk.
Při kontaktu se šupinatou kůží hadího těla, které se začalo zuřivě
hýbat, se celá otřásla. Had se začal obtáčet sám kolem sebe.
Kantu
pozorně sledovala jeho ocas i hlavu s pootevřenou tlamou, ze
které zlověstně vykukovaly zuby a rozdvojený jazyk. Podívala se
hadovi do očí, a když se její pohled protnul s tím jeho – dlouhým
a nehybným, rozhostil se v ní zvláštní pocit prázdna. Jeho oči si
podmaňovaly celou její bytost, úplně ji zhypnotizovaly. Všechno
se seběhlo během několika málo sekund. Kouzlo toho krátkého
okamžiku přerušil hlas staré ženy: „Pusť ho a nech ho jít…“
Kantu se shýbla a položila hada jemně na zem. Jakmile povolila
sevření rukou, zmizel do jedné z děr v blízkosti velkého kamene.
Kantu si s úlevou oddechla: právě prošla další zkouškou.
Překonala
svůj strach z hadů! Od této chvíle už se jich nebude bát.
2Plaz náležící do rodu chřestýšů.
153
Mama Maru chtěla otestovat míru odvahy a poslušnosti nové
učednice. Dívčina smělost ukázala, že je připravená udělat
cokoliv.
I hrát si se smrtí. Když se vraceli společně k domku, začala jí
stařena vysvětlovat: „Život je plný výzev a zkoušek, kterými
projdou
jen smělí, odvážní a moudří jedinci. Ti váhaví, nerozhodní
a hloupí, zůstanou stát poražení podél cesty života. My ženy
máme jen dvě možnosti: hrát si se smrtí a vyhrát, nebo žít na
věčném
útěku před ní a tím se zničit. Ty jsi právě riskovala svůj život.
Nejdříve jsi trochu zaváhala, ale pak ses rozhodla a rychle jsi
chytila hada za krk. V životě se nám často stane, že musíme
učinit
důležité rozhodnutí ve zlomku sekundy. Jsou to rozhodnutí,
ve kterých jde o život. Buď vyhrajeme, anebo prohrajeme.“
Při těch slovech jí vytanulo na mysli to, co jí před časem vyprávěla
babička Maria, potulná stařenka z jejího kraje: „Když
jsem byla mladá holka, musela jsem se věnovat obchodu, abych
uživila své nemocné rodiče. Tehdy neexistovala auta ani silnice
a zboží přenášela z místa na místo zvířata na svém hřbetě. Člověk
jim ho musel naložit a v cíli zase vyložit a cestou často i různě
upravovat a překládat. Neměla jsem peníze na pomocníka,
a tak jsem cestovala stále sama. Jednou jsem vedla do Cuzca
deset
plně naložených zvířat. Když jsme procházeli jakousi nížinou,
spatřila jsem najednou nějaké muže na koních. Bylo jasné, že
jde o lupiče. Byli ozbrojeni pistolemi, biči a lasy a nebylo pochyb
o tom, že mě chtějí okrást. Do té cesty jsem investovala všechno,
co jsem měla, dokonce jsem si na část nákladu vypůjčila. Kdyby
mě okradli, znamenalo by to moji záhubu, pokud bych vůbec
zůstala
naživu. Myšlenka na nemocného otce mi dodala odvahu.
Krev mi stoupla do hlavy a byla jsem připravená vyzvat je na
souboj
a bít se s nimi. Jen tak jsem mohla zachránit svůj život i zboží.
Rychle jsem nahnala dobytek k části údolí, které mělo jen jednu
možnou únikovou cestu, kterou jsem zatarasila větvemi a roštím,
a bez hnutí jsem na ně čekala.
154
Zloději se blížili a volali na mě výhrůžné nadávky, ale já jsem
tam stála s bičem v ruce jako sloup. Když viděli, jak jsem mladá
a že cestuju úplně sama, seskočili z koně s úmyslem zmocnit
se všeho, co jsem měla. Neohroženě jsem se na ně rozkřičela:
,Vy nejste muži! Jste hyeny, které chtějí okrást osamělou ženu. Ať
se přiblíží ten nejodvážnější a utká se se mnou. Když mě porazí,
všechno, co mám, bude vaše. Jestli vyhraju já, necháte mě jít.‘
Muži si vyměnili pohledy, na okamžik zaváhali a pak se ozval ten,
který z nich vypadal nejsilnější: ,Dobrá. Já tě porazím! A nejenže
si vezmu všechno, co máš, ale vezmu si i tebe a budeš mojí
otrokyní.‘
Vykročil směrem ke mně, zatímco ostatní za hlasitého
výsměchu ustoupili stranou, aby přihlíželi. Při pohledu na mé
křehké tělo vůbec nepochybovali o tom, kdo bude vítěz.
Jakmile se muž přiblížil, podívala jsem se mu zpříma do očí
a pronesla jsem sebevědomě: ,Jsi jenom muž a nemůžeš mě
porazit,
protože já jsem žena a jsem silnější než ty!‘ Při mých slovech na
okamžik zaváhal, ale pak mě chytil za zápěstí a strčil do mě ve
snaze
povalit mě na zem. Já jsem ale jeho tlaku odolala a zůstala stát
pevně na nohou. Poměřovali jsme vzájemně sílu rukou. Ve chvíli
jeho nepozornosti jsem ho zvedla a povalila na zem. Okamžitě se
zvedl a s křikem se na mě vrhnul jako rozzuřený býk a uhodil mě
pravou rukou. Vykryla jsem úder oběma pažemi, jeho ruku jsem
sevřela, otočila se bleskově kolem své osy, nahrbila jsem se a
nechala
ho přeletět vzduchem dopředu přes záda a hlavu. Jeho tělo
znovu dopadlo na zem. Pak jsem ho udeřila pěstí do nosu, až se
jeho obličej zalil krví. Znovu se zvedl s úmyslem pokračovat v boji,
i když už byl trochu otřesený. Uštědřila jsem mu hned další dvě
rány do uší, po kterých se skácel omráčený k mým nohám.
Ostatní muži rázem ztichli a vůdce bandy řekl: ,Jsi silná a
odvážná
žena a zasloužíš si respekt. Můžeš pokračovat v cestě, jsi
volná.‘ A tak naložili svého kumpána a odjeli, udiveni mojí silou.
Nevěděli, že jsem mnohokrát denně zvedala padesátikilové balí155
ky. Zpráva o tom, co se tehdy v údolí odehrálo, se rychle roznesla
a od té doby se nikdy žádný ničema neopovážil mne
pronásledovat
nebo obtěžovat. Zkusilo to jen pár hadů, kteří mě tak – podle
názoru některých lidí – měli něco naučit.“
Kantu využila situace, aby se jí zeptala: „Babičko, co se člověk
může naučit od hada?“
„Toto zvíře nás učí, že život je pohyb, obnova a schopnost
mládnout. Každý rok, když jeho kůže zestárne, svlékne ji a má
novou. A tak omládne.“
„Proč se hadi přibližují více k ženám než k mužům?“ zeptala
se znovu Kantu ve snaze získat si ženinu důvěru. Její otázka
směřovala
k tomu, co vždy říkával Facundo: „Had jde za ženou.“
Mama Maru jí na to odpověděla: „Had je se ženami v harmonické
souhře. Symbolizuje naši schopnost stvoření, obnovy i záchovy.
Had ví, že každá žena má v sobě mocnou energii, která
tvoří a neustále obnovuje život a které může využít k tomu, aby
život darovala nebo způsobila smrt. Had je zemské zvíře, břichem
je v kontaktu se zemí a hřbetem naopak s nebem, a tak je
schopen využívat jak zemské, tak vesmírné energie.“
„Říká se, že had má v sobě duši ďábla,“ namítla Kantu.
„To tvrdí fanatičtí šovinisté, protože vědí, že pokud budeme
jako hadi, budeme mocnější a obávanější než oni. Také jsou
přesvědčeni,
že jakmile se žena přiblíží k hadovi, promění se v čarodějnici.
Ale ať už se žena k hadovi přiblíží nebo ne, pokud si je
vědoma schopností, kterými je obdařena, a dokáže je projektovat
ze svého nitra ven, má velkou sílu a moc. Žena se hadovi velmi
podobá, protože když chce, dokáže úplně všechno. Když se chce
had dostat na druhý konec řeky, ponoří se do vody s
přesvědčením,
že ji přeplave, ať je jakkoli hluboká.“
Kantu byla zticha. V myšlenkách se vrátila do svého dětství.
Apolinario, dobrý obchodník a přítel jejího otce, jí jednou
vyprávěl,
že viděl hada s obrovskýma očima, a jindy zase slyšel o ha156
dovi se dvěma hlavami. Vzpomínal také, jak jel jednou na koni
a viděl na břehu řeky obrovského hada, který se právě zanořil do
vody a po krátké chvíli se vynořil na druhém břehu. On se snažil
s koněm přebrodit řeku v místě, kde byla mělká, ale had se do
ní vrhnul bez váhání a prostě ji přeplaval. Nit těchto myšlenek ji
dovedla k další otázce: „Babičko, mají všichni hadi zvláštní moc,
nebo jenom někteří?“
„Hadi se od sebe liší jak velikostí, tak mocí. Někteří jsou
moudřejší než jiní a moudrost znamená moc. Tady u nás je
nejmoudřejším
hadem Amaru, velký had, který spojuje nebe se
zemí. Kromě hada, na kterého jsi sahala ty, se tu vyskytují ještě
menší zelení hadi s černobílými pruhy, kteří se jmenují Yana
Muruq,
a světle šedí Oqe Muruq. Abys pochopila sílu, která se ukrývá
v každé z nás, musíš nejdříve dobře poznat hada. Pozoruj ho.
Sleduj, jak se pohybuje, jak spí, kde žije, čím se živí, jak si
obstarává
potravu. To tě naučí, že v něm sídlí síla života i síla smrti.
Od zítřka začneš pozorovat hada, kterého jsi držela v ruce, a
budeš
bedlivě sledovat každý jeho pohyb.“
„Babičko, jedné věci nerozumím. Proč bývá had spojován
s vaginou? Jako malá jsem slýchávala historky o hadech, kteří
zalezou
do vaginy a promění se v muže, aby se s ženou mohli spojit.
Co je na tom všem pravdy?“
„Všechno jsou to vymyšlené báchorky, které mají zakrýt moc
našeho pohlaví. Ta je mnohem větší než moc mužského přirození.
Žena má na těle v úrovni křížové kosti tajné místo, které má
magnetickou moc. A tam se skrývají všechna přání a touhy
lidstva.
Žena je schopna prostřednictvím svého pohlaví zajistit, aby
se v muži rozhostil klid a mír. Jen ona může pomoci na světlo
jeho nejtajnějším snům a přáním. Proto také muž vždy vyhledává
ženu, ne naopak. Muži nás vyhledávají, pronásledují, obtěžují,
mluví s námi, ale za každým takovým chováním je schovaný stále
tentýž zájem: touha po našem pohlaví.“
157
Kantu to znala z vlastní zkušenosti. Muži se kolem ní točili
neustále. Nadbíhali jí, dvořili se jí, ale ve skutečnosti jediným
jejich
zájmem bylo dostat ji do postele. Její myšlenky přerušila žena
slovy: „Já jsem Mama Maru. S mojí pomocí se seznámíš s mocnou
silou, která vládne světu a sexualitě. Už se v tobě probouzí
síla, která je se sexualitou spojená, a ty se musíš naučit ji
používat
a ovládat. Musíš opustit všechny předsudky, podle kterých sex
znevažuje a ponižuje ženu a zapomenout na všechna tvrzení,
která
se snaží ženu zredukovat na pouhý sexuální objekt a továrnu
na děti. Svoji sexuální energii nebudeš využívat jen v sexuálních
vztazích. Má i jiné funkce. Budeš ji používat k získávání a
předávání
síly schopné tvořit, léčit a transformovat.“
Kantu její slova pozorně poslouchala. Byla plodem zkušeností
ženy, která dosáhla svobody a seberealizace. Zapadající slunce
osvítilo svými posledními paprsky stařenčinu tvář a z úhlu, ze
kterého se na ni Kantu dívala, se jí zdálo, že odlesk jejích očí byl
stejný jako ten, který nedlouho předtím spatřila v očích hada.
„Za chvíli bude tma. Nasbíráme dřevo, které budeme potřebovat
k vaření, a také abychom se trochu zahřály, protože tady jsou
noci velmi chladné.“ Mama Maru odložila vlnu a vřeteno a vstala.
Vzala z rohu místnosti dvě staré deky, jednu podala Kantu a
nařídila
jí: „Nasbírej dřevo nalevo od domu, já jdu sbírat vpravo.“
„Dobře, babičko,“ řekla Kantu a zamířila za tu část domu,
kterou jí stará žena přidělila. Musela se hodně snažit, aby našla
na téměř vyprahlé neobdělané půdě mezi skalami a kamennými
zdmi dost suchých klacků a kořenů. Při sbírání klestí přemýšlela
o těžkém životě, kterému museli každý den čelit lidé na venkově,
daleko od města. Voda ani elektřina tu nebyly na dosah ruky jako
ve městě. Neexistoval tu ani plyn nebo telefon a nic
nenasvědčovalo
tomu, že by se to mělo někdy v budoucnu změnit. Přesto tu
v sobě lidé měli navzdory panující bídě obrovské duchovní
bohatství
a uměli žít v těsném kontaktu s přírodou. Rozuměli jí, žili
158
s ní v harmonii a cítili se být její nedílnou součástí. Pomineme-li
ekonomické strádání a bídu, muži, ženy i děti v sobě měli hluboký
vnitřní klid a v porovnání s lidmi z města byli v mnohem větší
pohodě. Jako indiánka žijící ve městě oba světy znala. Pohybovala
se paralelně v obou těchto navzájem tak odlišných realitách.
Když se vrátila, byla už téměř tma. Jen tak tak rozeznala po
tmě pěšinu, která ji dovedla až k domku Mama Maru. Stařena
už rozdělala oheň pod kamenným topeništěm, na který postavila
dva terakotové hrnce.
„Nasbírala jsi dost dříví na příští dny?“ zeptala se, když sypala
žitnou mouku spolu s bramborovou moučkou do jednoho
z hrnců.
„Tady v okolí ho moc není, babičko. Našla jsem jen trochu
klestí,“ odpověděla.
„Tak zítra brzo ráno dojdeš až do údolí Cheqa. Tam je dříví
spousta. Tohle pro dnešek na vaření a zahřátí stačí,“ dodala a
pokynula
jí, aby šla blíž k ohni a ohřála se.
Začala být zima a Kantu se ráda schoulila vedle topeniště. Ticho,
které je obklopovalo, bylo znepokojující, zvenčí nebylo slyšet
ani jediný zvuk. Podívala se úzkými dveřmi ven. Tma už krajinu
zcela zahalila do svého temného hávu.
Kantu za sebou měla dost těžký den. Po jídle jí ztěžkla víčka
a měla chuť jít spát. Řekla tedy staré kurandeře: „Mama Maru,
ráda bych si šla lehnout. Už jsem hrozně unavená…“
„Jen jdi, holka. Cestu už znáš. Já tu ještě chvíli zůstanu,“
odpověděla
a dívala se jí přitom do očí. Kantu vyšla ven a mrazivý
vzduch ji trochu probral. Přestože bylo nebe čisté a bez mraků,
vládla temná noc. Nebeská klenba vyzdobená mnoha světelnými
body však byla úchvatná. Dívka došla až k malé chýši, kterou
jí Mama Maru přidělila, a vešla dovnitř, aby se uložila ke spánku.
Před usnutím přemýšlela o těžkém a samotářském životě,
jaký vedla Mama Maru. Vypadalo to, že jí samota nevadí. To
159
ona na tom byla úplně jinak. Začala myslet na to, jak se jí v
různých
nepříjemných situacích zmocňoval strach. Ten ji doprovázel
už odmalička. Bála se někoho o něco požádat, bála se vědění,
bála se pohlížet lidem zpříma do tváře, měla strach z vlastních
chyb… Stále ten zatracený strach. Ale začínala nad ním mít
kontrolu
a přestala se mu poddávat. Condori jí jednoho dne vysvětlil:
„Strach je forma energie. Stejně jako láska, nenávist a zlost. Je
to energie zaměřená určitým směrem. Postav se strachu a
dokážeš
změnit její směr.“
Navzdory všem radám její strach ještě úplně nezmizel. Tu noc
musela čelit strachu z toho, že tam má spát sama. Až dosud spal
pokaždé někdo známý v její blízkosti. A teď tam byly s Mama
Maru na tom opuštěném místě úplně samy, bez muže, který by
je případně ochránil. Strach se jí začínal zmocňovat stále silněji.
Rozhodla se použít proti němu techniku, kterou ji Condori naučil.
Velmi pomalu, pravidelně a uvolněně dýchala, dokud neusnula.
Nevěděla, v jaké chvíli se jí začal zdát sen. Mama Maru se
v něm proměnila v černého šupinatého hada, který se plazil
směrem
k ní a zle se na ni díval. Viděla jen ty oči, které svítily a
podmaňovaly
si ji. Obrovský plaz se přiblížil až k ní a otevřel dokořán
svůj chřtán. Cítila se malá, slabá a bezmocná. Chtěla utéct, ale
nešlo to. Nemohla se ani pohnout, jako by byla přikovaná k zemi.
Už nevnímala hadovy oči, ale jen jeho velký chřtán a špičaté
zuby, které se k ní pomalu, ale jistě blížily. Cítila uštknutí, měla
pocit, že ji had celou pohlcuje. Křičela, kroutila se a zuřivě se
snažila
vymanit z jeho sevření. Byla v něm ale dokonale uvězněná.
Probudila se s divoce bušícím srdcem. Najednou si uvědomila,
že se zamotala do dek – snažila se zahřát a neustále se otáčela, až
samu sebe uvěznila do spleti přikrývek. Odtud pocházel ten pocit,
že se nemůže hýbat.
„Byl to jen sen,“ opakovala si sama pro sebe.
160
Krátce na to opět usnula. Zase se jí zdálo o Mama Maru.
Tentokrát
byla velmi zlá a krutě ji trestala. Kantu z toho byla naprosto
vyčerpaná, téměř na pokraji sil. Mama Maru ji mlátila holí. Kantu
už nemohla utrpení dál snášet. Bála se a zoufale se snažila
ranám
uniknout, najednou si však vzpomněla na Condoriho slova:
„Žena musí zůstat i ve snu bdělá, pozorná a čelit svým strachům.“
Ta slova jí dodala dost odvahy a potřebné síly, aby se stařeně
postavila.
Vmžiku se tvrdá dřevěná hůl proměnila v mnohem měkčí
předmět: ve velké ptačí pero a Mama Maru jím najednou její
tělo hladila.
Znovu procitla ze sna, a když se pak snažila usnout, přišla jí
na mysl další Condoriho slova: „Sen je posvátná věc. Je
příležitostí
vejít do kontaktu s duchovním světem a obdržet cenné rady
a vedení.“ A pak ještě dodal: „Naši předci uměli snít. Dokázali
prostřednictvím snů transformovat a žít opravdový život. Ne ten,
který známe my. Sníme neustále, i když bdíme. Ten, kdo sní, je
stvořitelem, a pokud má schopnost tvořit, umí také léčit a
uzdravovat.
Ženě se zdá mnohem více snů než muži. Je to jedna z jejích
vlastností. A právě prostřednictvím snu vstupuje do kontaktu
s nekonečnem, s jinými světy. Sen nás vede, učí nás, jak se
máme
chovat, když bdíme, a jak máme ty které věci uskutečnit. Ženiny
myšlenky, nápady a fantazie se ve snu realizují právě proto,
že má v tu chvíli přístup do mnohem většího prostoru, ve kterém
může získat větší moudrost než za bdělého stavu. Aby mohla
efektivně snít, musí posílit svoji schopnost si sny pamatovat
a v průběhu spánku je ovládat.“
Condori jí také řekl, že lidem ve městech se v důsledku stresu,
kterému jsou vystaveni, žádné sny nezdají, a pokud ano, tak
si je téměř nepamatují. A pokud si je pamatují, nevědí, jak s nimi
naložit. Ve snu se i ty nejsložitější věci stanou jednoduchými. Sen
je nástroj, jehož prostřednictvím člověk může vejít do kontaktu
sám se sebou.
„Co má tenhle sen o Mama Maru znamenat?“ zamyslela se
Kantu. Snad na to přijde v následujících dnech, protože člověk
neví, co může čekat od tak tvrdé a náročné učitelky jako je ona.
A tak, snad aby si dodala více odvahy, odhodlaně a nahlas
pronesla:
„Já to zvládnu a budu čelit všemu, co mě čeká, protože chci
dosáhnout svého cíle. Chci se zbavit strachu, který mám v sobě
zakořeněný, a překonat všechny překážky. Vydala jsem se touto
cestou a zpátky už se nevrátím!“
Cítila, jak s vyslovením každého dalšího slova zaplavuje její
tělo stále větší pocit jistoty a klidu. Jako by se zbavila velké tíhy
a mohla najednou létat. Oči se jí zavřely, aniž si toho všimla,
a ona usnula a spala hlubokým spánkem až do rána.
162
9.
ZNALOSTI JSOU MOCNÉ
Když otevřela oči, byla už chýše zalitá denním sluncem. U postele
spatřila stát Mama Maru. „Vstávej!“ řekla energicky a otočila se
směrem ke vchodu. „Dneska budeš mít volný den, aby ses mohla
trochu seznámit s okolím. S výukou začneme až zítra.“
Kantu vyskočila z postele, udělala pár cviků, které ji naučil
Condori, a vyšla spěšně ven.
Mama Maru už byla v kuchyni. Bylo vlahé ráno a šikmé sluneční
paprsky osvětlovaly domek staré kurandery. V jeho bezprostřední
blízkosti žádné jiné domy nebyly. Byly jedinými
obyvatelkami toho místa a Kantu nechápala, jak tam mohla
Mama Maru žít tak sama. Neuměla si představit důvod, proč tam
dobrovolně přebývala. Možná bylo to místo něčím mimořádné,
jinak si to neuměla vysvětlit.
Podívala se na stařenku a nedalo jí to, aby se nezeptala: „Babičko,
nemáš strach žít tu tak sama?“
„Strach z čeho?“
163
„Ze tmy, z divokých zvířat, ze zlodějů, z kriminálníků, z mužů
obecně.“
„Z temnoty není třeba mít strach. Je to naše spojenkyně.
Tady nejsou divoká nebo nebezpečná zvířata. A co se týče zlodějů
a různých nebezpečných živlů, občas se nějaký objeví, ale já si
s nimi umím poradit; vždycky jsem to uměla. Už jako mladá...“
„Jak jsi dokázala překonat strach?“ zeptala se Kantu, kterou
její slova udivila.
Mama Maru začala příst, a aniž by odvrátila zrak od práce,
dala se do vyprávění: „Hodně dlouho jsem byla doslova otrokyní
strachu, ale už jsem se od něj úplně osvobodila. Strach je past,
ve které je žena uvězněna a nedovoluje jí svobodně se projevovat.
Jednou velmi bolestnou zkušeností jsem se hodně drsným
způsobem
na vlastní kůži naučila, že komu se podaří nad strachem
zvítězit, stane se pánem svého života.“
Jako mladá musela být Mama Maru velmi krásná a křivky jejího
hbitého těla dosud nesly stopy tohoto půvabu. „Kolik mužů
svou krásou asi oslnila,“ pomyslela si Kantu. Procitla ze svých
úvah a znovu se zeptala stařenky: „Když jsi byla mladá, muselo
po tobě toužit mnoho mužů. Jak ses jim dokázala ubránit?“
„Tím, že jsem jim ukázala, že nejsem jen tak ledajaká, ale
opravdová žena,“ odpověděla.
Kantu si vzpomněla na nedávné násilí, se kterým se setkala,
a nepříjemnou zkušenost Mama Maru podrobně vylíčila. Nakonec
se ještě zeptala: „Ty říkáš, že sis je dokázala držet už odmlada
od těla, ale nějakým způsobem jsi přece musela začít strach vůči
mužům a lidem vůbec překonávat.“
Kurandera se podívala na svoji svěřenkyni a v duchu si
pomyslela:
„Kdo si tahle mladá dáma myslí, že je, že mi klade tak
osobní otázky,“ ale pak si uvědomila, že tu je Kantu právě proto,
aby se od ní něco naučila, a rozhodla se otevřít se jí a vyprávět jí
část svého života.
164
„Kdysi jsem byla pocestná a měla jsem deset mul, na kterých
jsem přepravovala maso, chuno, quinou a qaniwu1 až do teplejších
údolí, kde jsem zase nakupovala kukuřici, pšenici, žito
a ovoce. Někdy jsem putovala sama, jindy jsem cestovala spolu
s dalšími ženami. Často se samozřejmě stávalo, že jsem cestou
narazila na násilníky, kteří mě obtěžovali. Nikdy mi ale nic
neudělali, a to z jednoduchého důvodu – že jsem to nepřipustila.
Kdybych se jim nepostavila s veškerou svou vůlí, určitě by se
jim to podařilo. Ale já jsem se odevzdala mužům vždy jen z lásky.
Nikdy ne ze strachu. Když jsem přišla z jedné malé vesničky,
kde jsem vyrostla, do Cuzca, jeden muž mě znásilnil. Pracovala
jsem jako hospodyně v jedné právnické rodině. Otec už právník
byl a syn práva ještě studoval.
Byla jsem tehdy ještě holka, bylo mi šestnáct. Tomu mladíkovi
bylo už přes dvacet. Pořád mne pronásledoval, já ho odmítala,
ale on mě obtěžoval stále víc. Nejhorší to bylo, když jsme zůstali
v domě sami, vždycky se mi ale nějak podařilo mu uniknout.
Až jednoho dne, když zase nikdo nebyl doma, využil situace,
zamkl
všechny dveře, začal mě honit po domě, a když mě chytil,
povalil mě na zem a znásilnil. Byl mnohem silnější než já, a tak
se mu povedlo roztáhnout mi nohy a vstoupit do mě silou. Když
se jeho matka vrátila domů, řekla jsem jí, co se stalo. Byla to
běloška
a místo toho, aby ho potrestala, vyhnala mě z domu, aniž
by mi za odvedenou práci zaplatila. Křičela na mě: ‚Padej odsud,
lhářko! Jak tě mohlo napadnout, že by s tebou můj syn mohl
něco
mít?‘ Vyrazila mě na ulici, hodila mi na hlavu všechno mé
oblečení
a dodala výhrůžně: ‚Už se tady nikdy neukazuj, nebo rozhlásím,
že jsi tu kradla. Jméno mé rodiny špinit nebudeš.‘
Kromě nich jsem v tom cizím městě nikoho neznala. Nebydlel
tam ani nikdo z mých příbuzných. Zvedla jsem se a s tváří
1Sušené sterilované brambory.
165
zalitou slzami jsem odešla. Byla jsem hladová a neměla jsem ani
vindru. Noc jsem přečkala tajně v ohradě pro dobytek, která
patřila
právníkově rodině. Následující den jsem se potloukala kolem
domu a doufala, že se slitují a vezmou mě zpátky. Byli to oni,
kdo mě odvezl z mé rodné vesnice do města. Právník mé mamince
sliboval: ‚Dám ji studovat a budu se k ní chovat jako k vlastní
dceři.‘ Moje matka byla chudá vdova, a tak mě svěřila do jeho
rukou
a nakázala mi: ‚Půjdeš s tímto pánem, buď poslušná a chovej
se jako dospělá. Kdo ví, třeba tě tvé štěstí čeká právě ve městě.‘
Když mě ale právník ten den uviděl stát před domem, rozkřičel
se: ‚Co tady ještě děláš?‘
Plakala jsem a nic neříkala. Podíval se na mě i na lidi, kteří se
zastavili a celé scéně přihlíželi, a pak řekl: ‚Pojď dovnitř, ale
opovaž
se ještě někdy říct, že tě můj syn obtěžoval. Promluvím se ženou,
aby tě vzala zpátky a mohla jsi tu zase pracovat.‘
Jakmile jsme vstoupili do domu, právníkova žena mě uhodila
a křikla: ‚Ty hnusná indiánko! Jestli ještě jednou budeš
provokovat
mého syna, zmlátím tě holí do krve. A teď jdi zamést a poklidit
pokoje… a koukej se chovat, jak se patří!‘ A tak jsem se do
toho domu, kde se mi dostalo jen ponižování, špatného zacházení
a kde mi dávali k jídlu jen zbytky, nakonec vrátila. Zůstala
jsem tam, protože jsem nevěděla, kam jinam jít. Synovi jsem
se snažila unikat, jak jen to šlo. Nepřestával mě obtěžovat a
opakovaně
se mě snažil zneužít. Jak měsíce ubíhaly, začalo se mi
zvětšovat břicho. Byla jsem těhotná! Jakmile se to paní domu
dozvěděla, byla rozčilením úplně bez sebe a začala se ke mně
chovat ještě hůř. Já jsem jen potichu plakala. Už mě nechtěla mít
v domě, a tak jsem spala na ulici kousek od domu. Když na mě
přišly porodní bolesti, odvezli mě do porodnice Loredana, kde
se mi narodil chlapeček. Pak mě s ním vzali zpět a po několika
měsících, když jsem přestala kojit, mě záludnou lstí dostali
z domu. Paní domu mě naložila do auta a odvezla z města. Když
166
jsme přijeli na opuštěnou cestu, řekla mi, abych vystoupila, že se
pro mě za chvíli vrátí.
Čekala jsem na ni celý den. Nevrátila se. Až v té chvíli mi došlo,
že to byl plán. Chtěli se mě zbavit a zmocnit se mého dítěte.
Vrátila jsem se zpátky a potloukala se městem sem a tam. Snažila
jsem se najít jejich dům, ale nedařilo se mi to. Dvě noci jsem
spala
venku a nic jsem nejedla. Během dne jsem nepřestávala jejich
obydlí zoufale hledat. Třetí den, když jsem zase takhle bloumala
městem, jsem omdlela. Ujala se mě jedna prodavačka ovoce,
která mě zvedla a dovedla do svého skromného domku. Další
dny jsem jí začala pomáhat s prodejem. Dům té rodiny už jsem
nehledala. Město pro mě bylo příliš velké a neznámé.
Žila jsem u té prodavačky až do chvíle, než jsem poznala jednu
stařenku. Pokaždé, když k nám přišla nakupovat, dívala se
na mě pronikavým pohledem, jako by se o mně chtěla dozvědět
něco víc. Jednoho dne mi pověděla, že žije sama, a zeptala se mě,
jestli nechci bydlet u ní. A protože jsme s prodavačkou vydělávaly
jen tak tak, abychom obě neumřely hlady, rozhodla jsem se její
nabídku přijmout. Stařenka dala prodavačce trochu peněz a
odvedla
mě k sobě domů.
Vyprávěla jsem jí svůj životní příběh a pověděla jí i jméno
muže, který mě přivezl do města a který mě pak s pomocí své
ženy
vyhodil z domu, aby se mohli zmocnit mého dítěte. Žena byla
pobouřena
tím, co se stalo, a vydala se za právníkem na soudní tribunál.
Vyčetla mu, co udělal, a pohrozila mu, že ho udá. Požadovala
po něm vrácení mého dítěte, které mělo zůstat u své matky, tedy
u mě. Snažila se vyřešit celou situaci nejdříve v klidu, a tak mu
dala
adresu domu, kde jsme žily. Ještě tentýž den se dostavil právník i
se
svojí ženou, ale bez dítěte. Najednou se nijak nepovyšovali,
nezvedali
hlas a projevovali dokonce i trochu pokory. Dlouze se stařenkou
mluvili. Řekli jí, že jsou z dobré rodiny a že nemohli připustit,
aby měl jejich syn poměr s indiánkou. Nabídli se, že se o mého
167
syna postarají, dají mu to nejlepší a slíbili, že mi ho vrátí, až
chlapec
vyroste. A dodali, že ho mohu vidět, kdykoli budu chtít.
‚Děvenko, jak se chceš starat o dítě, když nemáš práci ani peníze?
Nauč se nejdřív sama si vydělávat a my ti ho pak vrátíme,‘
řekli mi. Nevěděla jsem, co na to říct. Vlastně měli pravdu.
Neuměla
jsem se postarat ani sama o sebe. Stařenka chvíli přemýšlela
a pak řekla: ‚Dobrá, ale chci, abyste napsali prohlášení, ve kterém
bude černé na bílém všechno, k čemu jste se tu zavázali.‘
Právník tedy prohlášení sepsal, přečetl stařence a pak ho se
svou ženou oba podepsali. Poté odešli, ale před odchodem mi
ještě kladli na srdce, abych si začala vydělávat, protože jen tak
mohu znovu být se svým synem. Stařenka mě poslala do školy.
Naučila jsem se číst a psát, ale svého syna jsem viděla jen zřídka,
protože mi to téměř neumožnili. Už jsem pro něj byla skoro cizí
a to mě moc trápilo, ale myšlenka, že ho jednoho dne budu mít
zase u sebe, mi dodávala sílu a odvahu. Během jedné z návštěv
syna jsem opět viděla jeho otce. Byl mnohem mužnější než dřív.
Podíval se na mě a usmál se. Od té doby za mnou začal chodit
ke škole a motal mi hlavu spoustou krásných řečí a dokonce mi
sliboval, že spolu jednoho dne budeme bydlet. Už z něj byl také
právník. Časem se mu podařilo mě zlomit a začali jsme se tajně
scházet. Postupně jsem se do něj zamilovala a jednou, když jsme
se milovali, mě požádal, abych mu vrátila prohlášení podepsané
jeho rodiči. Slíbil mi, že se vezmeme a že brzy budeme všichni tři
spolu: já, on a náš syn. Byla jsem tak naivní, že jsem mu uvěřila
a dokument jsem mu vrátila, aniž bych cokoliv řekla své adoptivní
matce. On se ale ze dne na den vypařil a už se neukázal. A tak
jsem se rozhodla, že ho vyhledám já. Jeho a svého syna. Ale
zjistila
jsem, že mě opět podvedl. Když jsem přišla jednoho dne k jejich
domu, práskli mi dveřmi před nosem. To bylo naposledy, co
jsem tam byla. Krátce na to zemřela i moje adoptivní matka, aniž
by se kdy dozvěděla cokoli o tom, co se stalo.
168
Dospěla jsem v ženu a všichni říkali, že jsem velmi krásná.
Možná proto mi otec mého dítěte začal opět nadbíhat. Nabídl
mi dokonce práci ve své advokátní kanceláři, ale nakonec se se
mnou zamkl v jedné místnosti, kde byla jen postel. I když jsem
ho milovala, nechtěla jsem s ním už nic mít, ale pod hrozbou
násilí
jsem se mu podvolila.
‚Byl jsem tvůj první muž a budeš moje až do smrti, ať se ti to
líbí nebo ne. Najdu si tě, ať půjdeš kamkoliv. A jestli tě najdu s
někým
jiným, zabiju ho!‘
Když jsem uslyšela jeho výhrůžná slova, roztřásla jsem se. Od
chvíle, co jsem přišla do města, jsem se vlastně pořád jen bála.
Začala jsem pracovat jako prodavačka v obchodě s oblečením.
Jednoho dne jsem přišla do obchodu celá uplakaná, a když
mě v tom stavu viděla majitelka obchodu, byla to už starší dáma,
zeptala se mě: ‚Proč pláčeš? Ublížil ti někdo?‘
Všechno jsem jí pověděla: o znásilnění, ztrátě svého syna,
o tom, jak mě mladý právník pod hrozbou výhrůžek a násilí znovu
donutil se s ním intimně stýkat. Mé vyprávění o všem, co se
mi přihodilo, ji rozzlobilo.
‚Hned jak dneska zavřeme, půjdeme k jedné mé známé. Ten
mizera zaplatí za všechno, co ti provedl. Je to rodina ničemů,
sama je moc dobře znám. Ublížili už mnoha lidem,‘ řekla.
Když jsme zavřeli, odvedla mě jednou strmou ulicí nahoru až
do čtvrti San Blas. Tam jsem poznala ženu jménem Jacinta
Qoyllur,
kuranderu, která můj příběh pozorně vyslechla a řekla mi, ať
přijdu další den. Když jsem se k ní vrátila, dala mi pytlíček a
řekla:
‚Nos ho stále u sebe pod oblečením. Ať se ten muž pokusí
o cokoliv, už nad tebou nebude mít žádnou moc. Uvolni se a
nebraň
se. Uvidíš, že se ti už nic nestane. Pak mi přijď povědět, jak
to proběhlo.‘ Chtěla jsem jí zaplatit, ale ona peníze odmítla, a tak
jsem se vrátila domů.
Jakmile po mně Roland, tak se otec mého syna jmenoval,
169
znovu požadoval sex, souhlasila jsem a šla za ním. Nijak jsem se
nebránila a byla jsem zcela povolná. Jemu se ale navzdory všem
snahám nepodařilo dosáhnout erekce, a tak do mě nemohl
proniknout a uspokojit své choutky. Cítil se naprosto impotentní,
a protože jsem nekladla žádný odpor, neměl ani potřebu
mě zmlátit. Oblékl se a kus cesty mě doprovodil. V následujících
dnech se opakovaně pokusil o pohlavní styk se mnou, ale
pokaždé se stejným výsledkem. Od té chvíle se mi začal vyhýbat.
Cítil se být méněcenným mužem. Občas jsem ho vyhledala
já, protože jsem do něj byla stále ještě zamilovaná, ale on mě
nechtěl ani vidět. Časem jsem se s tím smířila a jediné, na čem
mi záleželo, bylo mít u sebe znovu svého syna. Vrátila jsem se
k Jacintě, abych jí pověděla, jak se s Rolandem všechno odehrálo,
a zeptala se jí, jestli by dokázala zařídit, abych byla konečně
se svým synem. Opět mě celou vzlykající a plačící pozorně
vyslechla
a pak mě ujistila: ‚Uklidni se. Pokud chceš, můžeš mít
jak své dítě, tak toho muže. Pomůžu ti a zasvětím tě do umění,
kterým položíš toho ubožáka na lopatky. Bude ti ležet u nohou,
a pokud budeš chtít, můžeš se později i ty stát kuranderou
tak jako já.‘
Nechtěla jsem se stát kuranderou, chtěla jsem jen znovu držet
v náručí svého syna. To bylo mé největší přání. A samozřejmě
jsem také toužila po tom, aby se ke mně Roland vrátil. Byl to můj
první a jediný muž. A tak jsem souhlasila.
‚Vrať se dnes večer a začneme s výukou,‘ oznámila. Jacinta
byla malá, korpulentní a svérázná žena. Nosila stále modrou
zástěru
typickou pro trhovkyně a přes ramena si přehazovala šedý
šál. Na jejím obličeji, kterému dominovaly živé a zářivé oči, už
byla patrná sem tam nějaká vráska. Vlasy nosila spletené do dvou
mohutných copů. Žila v domě, který patřil jednomu profesorovi
v důchodu. Přestěhoval se před dvěma lety do Limy a do Cuzca
se od té doby nevrátil. Starala se mu o celý dům, který měl v
před170
ní části několik místností a atrium, ze kterého se dalo jít do
místnosti
v zadní části domu.
I když jsem se bála, láska k mému synovi mě hnala kupředu,
a tak jsem se tam té noci opravdu vrátila. Jacinta mě zavedla do
zadní části domu. V místnosti nebyl žádný nábytek; jen na zemi
uprostřed ležel koberec a pár dek. Byla tam tma. Žena zapálila
svíčku a v jejím tlumeném světle došla ke krbu v rohu místnosti
a zapálila ho. Jakmile se oheň trochu rozhořel, vysypala do
plamenů obsah nějakého sáčku. Ozvalo se hlasité praskání. Celá
místnost se příjemně rozvoněla.
Pokynula mi, abych si lehla na koberec. Poslechla jsem a natáhla
jsem se na něj. Byl tvrdý a ledový. Jacinta mezitím zažehla
oheň v ohřívadle na žhavé uhlí, které stálo hned vedle. Po chvíli
svíčku sfoukla, rozhrnula žhavé uhlíky, které se mezitím vytvořily,
a začala zpívat nějakou nesrozumitelnou píseň. Její zpěv
a vůně, která mě obklopovala, ve mně vyvolaly nejasné obavy.
Ztuhla jsem a po celém těle mi přejel mráz. Pak se cosi změnilo
a já ucítila mravenčení. Přejela ohřívadlem několikrát nad mým
tělem. Neutekla jsem jen proto, že jsem nějak vytušila, že mi
neublíží.
Strach mě ale úplně paralyzoval. Jacintin zpěv byl něco
mezi ukolébavkou a modlitbou a neúprosně uchvátil veškerou
moji pozornost. Dívala se na mě, já na ni a z nějakého záhadného
důvodu jsem z ní nemohla odtrhnout oči ani myslet na nic jiného.
Její pronikavý pohled se pomalu zmocnil celé mé bytosti.
Ztratila jsem kontrolu nad svým tělem, jako by mě pohltil
mohutný
vír a strhl mě do propasti.
Znenadání zaplavilo moji mysl nekonečně mnoho myšlenek.
Cítila jsem, jak se najednou z hloubi mého nitra cosi marně snaží
dostat na povrch. Pak jako by v mé hlavě něco prasklo a začalo
to z ní prýštit ven. V jedné chvíli jsem měla dojem, že já, kouř
i doutnání ze žhavých uhlíků jsme jedno. Podstata celé mé bytosti
se osvobodila a začala se v tom klidném a mírumilovném pro171
středí vznášet. Netrápilo mě vůbec nic. Náhle jsem spadla do
nekonečného
víru. Znovu se mě zmocnil strach. Před očima jsem
viděla probíhat celé své bytí jako ve fi lmu: z klidné vesničky, kde
jsem byla obklopena svými blízkými, přáteli a známými, jsem se
rychle přesunula do domu svých zaměstnavatelů. Slabá, utopená
v slzách a plná bolesti. ‚Nechci se tam vracet,‘ zamumlala jsem
nevědomky. ‚Cítím se tak sama, nevím, kam jít. Mám strach.
Mám takový strach…‘ V tu chvíli jsem zaslechla hlas, který se
snažil dodat mi odvahu: ‚Bojuj ze všech sil. Musíš se tomu
strachu
postavit. Mysli na svého syna. Hledej, kudy se dostat ven.‘ Ta
slova mnou pohnula. Něco v mém nitru se začalo bouřlivě drát
ven. Nevím, kde se všechna ta energie ve mně vzala, ale bojovala
jsem, co mi síly stačily. Měla jsem pocit, že se zmítám uprostřed
oceánu. Postupně jsem se začala pohybovat koordinovaněji
a udělala jsem pár temp ke světlému bodu. Pokračovala jsem
v plavání tím směrem, nyní už zcela vědomě. Už jsem neměla
strach, chápeš? Bojovala jsem proti všemu, co se přede mnou
objevilo.
Pokaždé jsem se pak zřítila do další propasti. Nevzdávala
jsem se. Snažila jsem se zachránit a bojovala stále znovu. Chtěla
jsem vyhrát. Dostat se odtamtud živá. Najednou jsem se začala
vznášet v oceánu klidu a míru. Cítila jsem se mocná, silná a jistá
sama sebou. Věděla jsem, že můžu cokoliv!
Uklidnila mne také Jacintina slova: ‚Buď klidná. Jsem tady,
abych tě chránila a pomohla ti projít tím, co právě prožíváš.
V této chvíli nacházíš sama sebe. Jde to mimo tvé vzpomínky
a mimo tento materiální svět. Dosáhla jsi středu své bytosti, a to
ti dá navždy sílu. Už se nebudeš bát vnějšího světa, protože od
této chvíle už víš, jakou moc má tvůj vnitřní svět. Nyní máš
kdykoliv
přístup do svého středu, kde poznáš samu sebe, svou duši
a kde můžeš vstoupit do kontaktu s duchem světla, který v tobě
žije. A já ti s tím pomohu, jakmile na to budeš připravená,‘ řekla
a dodala ještě: ‚Odhalím ti dvě tajemství: Každý z nás má svo172
ji vlastní cestu a svůj vlastní cíl. Když ho objevíš, musíš se pak
věnovat
službě ostatním lidem. Jen když budeš žít pro ostatní, budeš
žít také pro sebe. Mezi tvou cestou a tvou službou ostatním
musí být rovnováha, jinak hrozí, že se utopíš v chaosu nebo se
staneš něčím otrokem. Naučím tě udržet si rovnováhu a
nezakopávat.
Musíš být stále sama sebou: přijmi to, co jsi, a pak začni
dělat první kroky.
Druhé tajemství spočívá v uvědomění si, že strach má někdy
úplně každý. Úplně každý, rozumíš?
Žádný člověk není tohoto pocitu zproštěn, protože je součástí
lidské přirozenosti. Musíš mu čelit a získat nad ním kontrolu.
Jen tak ho dokážeš ovládnout a nakládat s ním podle svých
přání.
Pamatuj si: Když necháš strach, aby nad tebou zvítězil, budeš
vždycky ta poražená a ztracená. Pokud se mu ale postavíš a
rozhodneš
se ho porazit, vystavíš se nebezpečí, to je pravda, ale ukážeš
obrovskou sílu, která v tobě je. Budeš vědět, že můžeš vyhrát,
nebo prohrát, není jiná možnost. Když člověk čelí vlastnímu
strachu,
z jeho nitra se uvolní velká energie, která ho přetaví v úplně
jiný druh pocitu.‘ Její slova byla najednou stále slabší a
vzdálenější,
jak jsem se postupně nořila do království svého podvědomí.
Byla jsem tak unavená. Náhle se mě začala zmocňovat dřímota,
chtělo se mi jen spát a spát... Jinak mi bylo všechno jedno. A tak
jsem usnula a pak už si nic nepamatuju. Vzbudila jsem se další
den ráno. Bylo už světlo. Když jsem otevřela oči, ležela jsem
v neznámé místnosti na zemi, zabalená do dvou dek. Jacinta mě
přikryla, když jsem spala. A tak začalo mé učení,“ uzavřela své
vyprávění Mama Maru.
„A povedlo se ti nakonec získat zpět svého syna a provdat se
za Rolanda?“ zeptala se Kantu, zvědavá, jak příběh Mama Maru
skončil.
„Ano, povedlo. Se vším, co jsem se naučila od Jacinty, to nebylo
nic složitého. Ale nepodařilo se mi změnit směr těch dvou
173
životů – mého syna a jeho otce, kvůli kterému jsem toho tolik
vytrpěla.
Můj syn rostl po mnoho let daleko ode mě a já jsem tak
byla pro něj cizím člověkem. Pro něj byla matkou jeho babička,
která mu to také od malinka vtloukala do hlavy, a bohužel se do
něj otiskl také její způsob myšlení. Já jsem pro něj vůbec nic
neznamenala.
Pokud jde o Rolanda, setkala jsem se s ním, když bylo mé učení
u konce, a strávili jsme spolu noc. Použila jsem veškerou svoji
ženskou sílu. Prožil se mnou hlubokou vášeň a rozkoš a znovu
pocítil, že je opravdovým mužem. Ale pochopila jsem, že mě
bere jen jako objekt svého potěšení, a tak jsem mu řekla: ‚Jestli
mě opravdu miluješ, budeme žít spolu, jinak mě už nikdy
neuvidíš.‘
Namířil na mě pistoli, snažil se mě zmlátit, ale já jsem byla
klidná, silná a sebevědomá. Už mě neovládal. Podívala jsem se
mu zpříma do očí a řekla jsem: ‚Nemůžeš mi nic udělat, dokud já
sama nebudu chtít. Klidně vystřel. Můžeš mě zabít, ale už nikdy
si
mě nepodrobíš.‘ Pochopil. Po tomto setkání se jeho chování
změnilo.
Zamiloval se do mě a jednoho dne se rozhodl žít se mnou,
přestože už byl ženatý. Ten dvojí život ale nebyl nic pro mě. Byla
jsem jeho ženou, ale on patřil do úplně jiné sociální vrstvy než já.
Aby mohl být se mnou, musel by se všeho vzdát, opustit svou
rodinu,
zříci se svého postavení a nakonec i sám sebe. On to udělal.
Rozhodl se být se mnou, protože se vedle mě cítil být mužem tak
jako s žádnou jinou ženou nikdy předtím.
Udělal obrovský krok. Se všemi se rozhádal, rozvedl se a vzal
si mě. Nikdy ale nebyl opravdu šťastný. Tlačila na něj jeho rodina,
společnost, přátelé i pocit, co tomu řeknou lidé. Žil uvězněný
v minulosti a oplakával všechno, co ztratil, nebo se naopak
strachoval
o budoucnost. Navíc byl stále pod vlivem své matky, nedokázal
se jí vzepřít a vzít jí naše dítě. Trpěla jsem při pohledu na
to, jak je smutný, zamlklý a melancholický a mrzelo mě, že
nemů174
žeme být se svým vlastním synem, který by naše duše jistě
rozjasnil.
Milovala jsem ho a všemi možnými způsoby jsem se snažila,
ať jako manželka nebo jako přítelkyně. Nakonec dokázal zúročit
veškerý potenciál své osobnosti, ale když dospěl na hranice svých
možností, pochopila jsem, že víc už pro něj udělat nemohu. Také
jsem si uvědomila, že s ním marním svůj život a už s ním nechci
dál být. Opustila jsem ho. Mohl se vydat svou vlastní cestou a
zařídit
si nový život plný falše a předsudků. Přesně tak, jak o tom
snil. A já jsem začala sloužit jiným lidem jako kurandera.“
„A jak se mají teď?“
„Roland už je v důchodu. Jmenovali ho advokátem ve funkci
plukovníka justiční policie. I můj syn Manuel se stal právníkem.
Vstoupil do ozbrojených sil. Už je dospělý. Občas mě navštěvuje.
Chtěl by, abych se vrátila do města a žila s ním a jeho rodinou,
ale
já nechci. Když se oženil a stal se otcem, začalo se jeho chování
ke mně měnit. Říká mi mami nebo maminko. Po dlouhých letech
odloučení za mnou jednoho dne přijel a padl na kolena k mým
nohám: ‚Mami, odpusť mi, jak ošklivě jsem se k tobě celé ty roky
choval. Až teď, když jsem ztratil svého syna a vím, co znamená
být otcem, uvědomil jsem si, co sis musela vytrpět. I já a moje
žena teď nesmírně trpíme. Bolest, kterou jsem cítil, mě přivedla
na myšlenku, co jsi asi prožívala ty, když mě babička od tebe
odtrhla. Musel jsem za tebou přijít. Je to jako trn zabodnutý do
srdce.‘ Naříkal v mém náručí. Plakali jsme oba dva. A tak se mi
po letech konečně můj syn vrátil.
Rolandovi se bohužel jeho třetí manželství nevydařilo. Není
šťastný. Neví, že jenom on sám může vnést do svého života klid
a mír, stejně jako jsem to udělala já v letech, které následovaly po
učení u Jacinty. Pokaždé, když mě jede můj syn navštívit, přijede
s ním. Dnes už je starý, tlustý, má šedivé vlasy a všechno ho bolí.
Pokaždé, když mě vidí, říká, že mě stále miluje a že jsem jediná
žena, kterou kdy skutečně miloval, a že o nás hodně přemýšlel.
175
Naposledy tu byl před několika měsíci. I on klečel, líbal mi nohy
a prosil mě o odpuštění za všechno, co mi kdy provedl. S pláčem
mi řekl: ‚Uloupil jsem ti nevinnost, zneužil jsem tě. Moje matka
ti vzala dítě… a život mě potrestal tím, že můj syn mnou pohrdá
a nenávidí mě. Manuel se hodně změnil, když dospěl. Už mě
nenavštěvuje, nic se mnou nesdílí, nenávidí mou matku. Ale oba
jen sklízíme plody toho, co jsme zaseli.‘ “
Když Mama Maru vyprávěla tuto část svého příběhu, její oči
zvlhly a světlo z krbu odhalilo veškerou hořkost a smutek, které
se v nich zračily. Kantu už neměla odvahu zeptat se na nic
dalšího.
Seděly tam mlčky a pohledy jejich očí se potkaly. Jedna už
toho dost ušla a druhá se na svoji cestu teprve vydávala. Kdoví,
co
ji čeká! Kantu se honila hlavou spousta myšlenek. Oheň v krbu,
ve kterém si vařily jídlo, pomalu vyhasínal, jako by symbolizoval
pomíjivost a nepředvídatelnost lidské existence.
Po smutném vyprávění Mama Maru viselo ve vzduchu nepříjemné
napětí, a tak se Kantu rozhodla vyjít na chvíli ven. Potřebovala
si také trochu srovnat myšlenky. Teplé sluneční paprsky
ji zašimraly ve tváři. Sebejistým krokem vyrazila směrem ke
své chýši, kde začala přemýšlet o vztahu k Juanovi a o životním
příběhu Mama Maru. I když mezi jejich osudy bylo mnoho
rozdílů,
měly přesto mnoho společného. Juan ji nikdy neznásilnil.
Odevzdala se mu dobrovolně. Roland se naopak zmocnil Mama
Maru násilím a zneužil jejího nízkého společenského postavení.
Kantu jako učitelka znala mnoho podobných příběhů matek
svých žáků. Přemýšlela o tom, jak by Juan asi reagoval, kdyby se
s ním potkala už jako kurandera.
Teď už byla pod vedením andských kuranderů a učila se dostat
pod kontrolu svoji vnitřní sílu, kterou už si plně uvědomovala.
Díky cvičením na rozvoj hmatu, která už dlouho praktikovala, se
naučila znát vlastní tělo, rozumět mu, vnímat jeho možnosti i
potenciál.
Ještě nedávno by brala své tělo jen jako fyzickou součást
176
sebe sama. Nyní se proměnilo v úžasný nástroj, který je schopen
dodat jí obrovskou spoustu informací: city, vjemy, přání,
myšlenky
i sny. Bylo i prostředkem, který dokázal vyřešit spoustu situací
jejího každodenního života. Umělo jí dát i potěšení. To potěšení,
které si dříve odpírala a které nyní vnímala každým pórem svého
těla. Užívala si intenzivní radost a pocit uspokojení, které neměly
nic společného s dřívějšími pocity viny, které zakoušela pokaždé,
když se dotýkala určitých částí svého těla. Nyní to mohla dělat
naprosto svobodně a beze studu.
Když za ní odpoledne Mama Maru přišla, našla ji zabranou
do meditace a cvičení, které jí doporučil Condori. „Předtím než
začneme s výukou, musím očistit celé tvé tělo.“ Kantu si všimla,
že s sebou stařenka přinesla ohřívadlo na žhavé uhlíky,
aromatické
byliny a několik lahviček. Podívala se dívce zpříma do
očí a řekla jí: „Svlékni se.“ Namalovala na zem kruh a označila na
něm všechny čtyři světové strany. Pak ukázala na obrazec a
dodala:
„Stoupni si doprostřed.“
Kantu uposlechla.
„No, panečku! Příroda k tobě byla opravdu štědrá! Máš nádherné
tělo. Uvidíme, jestli máš i tak krásnou duši a mysl,“ řekla
Mama Maru a po krátké odmlce dodala: „Město často myšlení
deformuje a udělá ze ženy umělotinu nebo téměř muže. Město
nabízí pohodlí, ale často člověka zahltí nepotřebnými
zbytečnostmi,
které změní jeho pravou podstatu.“
Mama Maru mluvila a přitom zapálila malé ohřívadlo, do kterého
občas foukla, aby se uhlíky pořádně rozžehly. Kantu tam
stála úplně nahá a zkřehlá, a tak přešlapovala ze strany na
stranu,
aby se zahřála.
„Stůj uprostřed a nehýbej se,“ zavelela stařenka přísným hlasem.
Kantu se zastavila a srovnala do označeného bodu.
„Zavři oči a rozkroč nohy,“ dodala kurandera. Mladá učed177
nice bez mrknutí oka uposlechla. Mama Maru položila na zem
mezi její nohy hliněnou nádobku plnou žhavých uhlíků a pak na
ně hodila hrst aromatických bylin roztrhaných na malé kousky.
V kontaktu se žhavými uhlíky se z bylin uvolnil bílý kouř, který
zcela zahalil Kantino nahé tělo. Vdechla nechtěně kouř do plic
a rozkašlala se.
„Stůj a nehýbej se!“ okřikla ji stařenka. „Už jenom chvilku.
Účinky této očisty se ti budou v příštích dnech náramně hodit.“
Pak začala celé její tělo třít bylinkami a nakonec vylila obsah
několika lahviček do mističky a celou ji touto tekutinou postupně
omyla.
„Pomůže ti to vykročit cestou hadí ženy,“ vysvětlovala jí během
omývání.
Kantu měla zavřené oči a cítila, jak jí chladná tekutina stéká
po zádech dolů, uslyšela syčení uhlí a vzápětí vdechla kysele
zapáchající
kouř, který jí téměř bránil v dýchání a chvílemi ji rozkašlával.
„Zvedni ruce!“ rozkázala jí autoritativně stařenka a do každé
podpažní jamky jí přiložila jeden kámen. „Teď dej ruce dolů a drž
ty kameny v podpaží.“
Pak jí Mama Maru nakázala, aby si lehla. Cítila, jak jí pokládá
podél celé páteře cosi neidentifi kovatelného a měla pocit, jako by
to její kůži vcucávalo jako baňky. Byly to různobarevné kameny,
které stařenka pokládala umně po celém jejím těle.
„To jsou kameny khuyakuna2,“ vysvětlila jí. „Snažím se vyrovnat
tvoji energii a zharmonizovat tě. Zkoušky, které tě čekají, budou
velmi těžké a budeš potřebovat hodně síly a rovnováhy, abys
jimi úspěšně prošla. Stůj pořádně, už jsem skoro skončila!“
Po chvíli Kantu ucítila, že jí něco vlažného stéká po hlavě
a pak po páteři dolů až ke kostrči. Lepkavá tekutina si razila
cestu
2Křišťálové kameny s magickou mocí.
178
dál přes hýždě a nohy až na zem. Hned nato zaslechla, jak Mama
Maru říká: „To jsou posvátné kameny, které očišťují tvoji auru.
Teď se můžeš obléknout a jít si odpočinout.“
Kantu na sebe hodila své oblečení a natáhla se na postel.
Mama Maru vedle ní pronesla: „Pamatuj si, že ve vědění je velká
síla. Nyní se staneš součástí skupiny žen, které se naučily ovládat
hadí sílu. Zjistíš, že to, co tě až dosud učili, není skutečný
život. Ten opravdový spočívá v něčem jiném. Tady se naučíš být
ženou.“
Kantu ji v tichosti poslouchala a snažila se zachytit každý detail.
Kurandera pokračovala: „Musíš si také uvědomit, že ‚moudrost‘
sama o sobě nic neznamená, pokud ji nosíme jen v sobě.
Musí být předávána dál, jinak skončí jako šperky – měly by
sloužit
jako ozdoba, ale většinu času jsou schované na nějakém
bezpečném
místě. Je to jako s penězi, které člověk někde úzkostlivě
schovává, místo aby je nechal plynout. Jen tak mohou být
užitečné.
Moudrost je moc, která pochází z činnosti. Můžeš použít tuto
sílu, kdykoliv budeš chtít. Jen tím, že to budeš zkoušet a
experimentovat,
můžeš zjistit a ověřit si, jestli to, co děláš, je dobré nebo
špatné. Jestli jdeš správným směrem nebo ne.“
S těmito slovy přiblížila své ruce ke Kantinu čelu, položila oba
palce na kořen nosu a bříška ostatních prstů jí položila na
spánky.
„Myšlenky lidských jedinců jsou velmi často zmatené a nemají
žádný účel ani cíl. Směr své cesty člověk najde jen tehdy, pokud
něco dělá. Když se chceš například vydat na nějakou cestu,
uvědomíš si, že to děláš až ve chvíli, kdy uděláš pár kroků. Jen
tak můžeš zjistit, co tě čeká dál. Pokud se zastavíš, nebudeš
přesně
vědět, kam by tě tahle cesta zavedla a budeš ztracená. I kdyby
ses ztratila, vždycky se můžeš vrátit zpátky a zkusit to jinudy.“
Kantu pozorně poslouchala všechno, co jí Mama Maru říkala.
Najednou cítila, jak ze stařenčiných rukou začalo sálat intenzivní
teplo, které pronikalo do nejhlubších částí její bytosti.
Vylekala se. Jako by jí elektrický proud stoupal od kostrče páteří
až do hlavy. Něco v jejím nitru se pohnulo. Téměř ztratila vědomí.
Slyšela uvnitř zvláštní zvuk, který se podobal syčení hada. Se
zavřenýma očima vnímala celý vesmír osvětlený jasnými body,
které se ve zlomku vteřiny rozpínaly a zase smršťovaly. Pak se jí
zmocnila únava, která ji stahovala stále více do říše nevědomí,
přestože v její hlavě se stále rozléhala ozvěna hlasu staré
kurandery:
„Myšlenky lidských jedinců jsou velmi často zmatené a nemají
žádný účel ani cíl. Směr své cesty člověk najde jen tehdy,
pokud něco dělá… Když vyrazíš na cestu a ztratíš se, vždycky se
můžeš vrátit zpátky…“
180
10.
vítězství si žádá risk
Když Kantu vstala, aby si zacvičila své obvyklé ranní cviky, právě
svítalo. Condori ji naučil vstávat brzy, aby mohla načerpat
energii,
která se hromadí mezi nebem a zemí. „Před východem slunce
si udělej půlhodinovou procházku, abys připravila své tělo na
energetický déšť, který přichází s prvními slunečními paprsky od
našeho Tata Inti1,“ řekl jí před časem.
Kantu praktikovala jeho radu každý den. A tak vstala časně
i toto ráno. Už byla oblečená a zabalená do deky, která ji chránila
před chladem. Vykoukla ven ze dveří, aby se pokochala
ranní krajinou. Za úsvitu vypadaly obrysy hor téměř rozmazaně.
Západu ještě vládla tma, zatímco na východě hrály mraky
jemnými barvami, jako by na ně nějaký malíř štětcem nanesl
červenou a oranžovou barvu a lehce je pozlatil. Zpoza hor se
zvedala světelná svatozář. Ostrý kontrast mezi cihlově červe-
1Otec Slunce
181
nou a zlatou barvou dával vyniknout obrysům šedozelených
kopců.
Rána v Andách jsou chladná. Je to okamžik, kdy se po temné
noci všechno začíná znovu probouzet. Kantu vyšla z chýše a za
mohutného zívání se začala pomalu hýbat a protahovat jako
kočka.
Chladný ranní vzduch ji štípal do tváří a dokonale probral
celé její tělo. Spatřila Mama Maru, která se vracela ze své ranní
procházky. Blížila se k ní pomalým krokem. Ranní šero
zahalovalo
postavu kurandery do temného závoje. Byly patrné jen obrysy
jejího klobouku, pláště, který ji zahaloval od krku do pasu,
a dlouhé sukně sahající až ke kotníkům.
Stejné šero halilo šedé skalní stěny, načervenalou půdu i slaměné
střechy protějších domů, na kterých byly přesto patrné
různé odstíny od ocelově šedé až po nazlátlou kávovou. Kantin
pohled spočinul na dvorku obehnaném kamennou zdí, kde
odpočívalo
stádo lam alpak. Některé ještě spaly, jiné už v nejistém
ranním světle nastražovaly uši a pomalu se rozhýbávaly.
Venku byla poklidná, tichá atmosféra a svěží ovzduší. Jen
z dálky sem doléhalo kohoutí kokrhání a štěbetání vrabčáků,
které
se mísilo se zvuky vydávanými lamami. Všichni tak zdravili
nový den. Všechno jako by se znovu rodilo v harmonii zvuků
a barev. Kantu se zhluboka nadechla a naplnila své plíce
vzduchem.
Rytmicky pokývala a zakroužila hlavou, aby se ještě víc
probrala, a vyrazila na svou ranní procházku. Půda pod jejíma
nohama byla vyprahlá a hrbolatá, ale podle její lehké a měkké
chůze to vypadalo, jako by kráčela po slámě. Občas se zastavila,
aby popadla dech a naplnila plíce nejen vzduchem, ale i éterickou
energií, kterou je v tuto denní dobu vzduch nabitý. Condori
jí řekl: „První paprsky Tata Inti jsou potravou pro všechny lidské
bytosti. A sluneční paprsky mísící se se vzduchem jsou naším
životním dechem, dechem Pachamamy. Proto všechna zvířata,
hlavně ptáci, každé ráno zpívají na oslavu života.“
182
Když se král všech planet ukázal v celé své kráse, Kantu se
zastavila, aby si ho mohla dobře prohlédnout. Byla na samém
vrcholku hory. Několikrát se nadechla a vydechla: „Slunce, Otče,
ty jsi světlem a teplem našeho lidu. Tvé zlatavé paprsky líbají
zem a vdechují jí život. Po noci své nepřítomnosti se k nám vrátíš
omládlý a plný síly.“ Její ústa se i nadále pohybovala a z hrdla
jí vycházela melodie, zpívala láskyplnou píseň na oslavu života.
Šerá pole kolem ní začínala zlátnout, stejně jako okolní rostliny
a stromy. Podívala se na lamy alpaky. Všechny už byly na nohou.
Obklopoval je zvláštní druh energie – aura. Ano, není o tom
pochyb
– slunce je teplo, život a znovuzrození.
Když se vrátila a dokončila své ranní cvičení, šla za Mama
Maru, která ji zpovzdálí mlčky pozorovala a v očích při tom měla
zvláštní, nadpřirozené světlo a ve tváři záhadný výraz. Její pohled
působil magneticky, byl fascinující a téměř naháněl strach.
Nebylo
možné mu uhnout. Kurandera vykročila Kantu naproti, a jak se
k ní blížila, hleděla jí zpříma a upřeně do očí a vůbec při tom
nemrkala.
Její podmanivý pohled dívku hypnotizoval. Všechno kolem
ní se začalo znenadání točit a opět jako by padala do hlubin
propasti. Měla pocit, že se nachází uprostřed víru, ve kterém se
točí tak rychle, že zcela ztratila prostorovou orientaci. Když nad
sebou znovu získala kontrolu, stála těsně před starou indiánkou,
která jí klidným hlasem řekla: „Dneska začíná tvé učení s tímto
hadem, kterého jsem přinesla z údolí. Budeš s ním tak dlouho,
dokud ho nedokážeš pohladit. Nejdřív devětkrát pravou rukou
zprava doleva a pak devětkrát levou rukou zleva doprava.“
Jakmile se před Kantinýma očima objevil Jergón de la Costa,
zachvěla se od hlavy až k patě. Had se na ruce kurandery svíjel
a obtáčel ji. Představa, že na něj bude muset sahat, se jí hnusila
a naháněla jí strach. Ovládla ji obava z neznámého nebezpečí.
Strach byl pozůstatkem výchovy, kterou jí daly jeptišky na lyceu.
„Had je ztělesněný ďábel,“ říkávaly často a od té doby ji hrůza
183
a hnus vůči plazům už neopustily. Mama Maru žádný strach
neměla,
možná proto, že tato zvířata znala mnohem lépe. Condori
jí o kurandeře řekl: „Dokázala si hady podrobit a nyní se stala
svobodnou, odvážnou a nezávislou ženou, která umí vítězit.“
Kurandera položila hada do blízké prohlubně v zemi a vrátila
se k dívce, která tam stála naprosto zkoprnělá.
Kantu se rychle vzpamatovala z prvního šoku, a i když byla
ještě celá otřesená, snažila se znova nabýt klid a nedávat své
obavy
najevo. Chtěla udělat na kuranderu dobrý dojem, a tak před
ní při pozdravu poklekla. „Musela jsi vstávat hodně brzo, Mama
Maru, a vůbec nevypadáš unaveně. Jsi plná energie. Jak mám
tedy své učení začít,“ zeptala se jí.
„Celý den budeš tohoto hada pozorovat, aniž bys ho ztratila
na jediný okamžik z dohledu. Moc se k němu ale nepřibližuj.
Jestli se necháš něčím rozptýlit, potrestám tě nebo tě pošlu
rovnou
domů,“ odpověděla kurandera a vstřícné gesto své učednice
přešla bez povšimnutí.
„Ano, babičko, budu dávat dobrý pozor,“ odpověděla Kantu
a kousla se do rtu, aby neřekla něco víc nebo neposlala
kuranderu
s takovým úkolem ke všem čertům. Snažila se být vlídná i ve
chvíli, kdy se na ni kurandera zlobila.
„Buď ostražitá. Had je schovaný v prohlubni pod tím plochým
kamenem. Je nedůtklivý a občas má špatnou náladu.“ Po
těch slovech odešla. Kantu tam zůstala stát. Pak si sedla a
čekala,
až had vyleze ven. Seděla tam nehybně pod žhavým sluncem bez
jídla a pití několik hodin. Čekala dlouho a na chvíli dokonce
zaváhala,
jestli tam had ještě vůbec je. Ale nikam se nevzdálila, protože
Mama Maru jí jasně řekla, že je to úkol. Oči ji pálily, bolela
ji záda a byla celá ztuhlá. Poloha, ve které už dlouho seděla, byla
nepohodlná a jí úplně zdřevěněly nohy. Střídavě je protahovala,
z kamene ale nespustila oči ani na okamžik.
Konečně se had objevil a začal se plazit ven. Vlnil v pomalých
184
půlkruzích celým svým dlouhým tělem. Viděla, jak zvedl
ozubenou
načernalou hlavu. Byla kulatá a na výšku trochu zploštělá.
Jeho nosní dírky vypadaly jako tajemné jeskyňky a v kulatých
kouřově šedých očích byly sotva patrné malé černé panenky. Had
náhle znehybněl asi metr a půl od ní, jako by chtěl vyhovět jejímu
přání pořádně si ho prohlédnout, a podíval se jí do očí. Kantu
se ani nepohnula a nevydala jedinou hlásku. Jen na něj v tichosti
hleděla.
Jeho šupinatá kůže byla pokryta různými geometrickými tvary
a ve slunečním světle házela stříbřité odlesky. Pak si to had
namířil
na dvorek a začal se soukat do díry ve zdi, která byla tak
malá, že Kantu nevěřila, že by se do ní mohl vejít. Sledovala ho
dál, a jakmile jeho ocas zmizel, přeběhla na druhou stranu zdi
a snažila se počínat si při tom co nejtišeji. Byla přesvědčená, že
had slyší i ten nejslabší zvuk. Spatřila tam Mama Maru, jak se
levou
paží opírá o zeď a pobroukává si monotónní mantru: „Nenri,
nenri, nenri, nenri…“ Zpěv vylákal hada ven z jeho skrýše. Začal
se plazit ke kurandeře. Zvedl se k ruce, kterou k němu natáhla,
obtočil se kolem ní a položil kurandeře hlavu na rameno. Kantu
sledovala celou scénu naprosto ohromeně a nebyla schopna
jediného
slova.
„Tenhle had je v mé přítomnosti krotký a poslouchá mě, protože
ví, že jsem silnější než on. Začíná si na mě zvykat, přesto ale
musím být opatrná,“ řekla Mama Maru, odmotala hada z ruky
a jemně ho položila na zem.
Had zasyčel a s vyplazeným rozdvojeným jazykem se začal
důstojným pohybem cikcak plazit pryč. Nakonec se uvelebil
v rohu dvorku a stočil se tam dokolečka.
Kantu taková důvěrnost mezi hadem a kuranderou překvapila.
Zeptala se jí, aniž by z hada spustila oči: „Babičko, jak sis ho
mohla takhle ochočit? Jak dlouho ho máš?“
„Šla jsem pro něj do údolí, když jsem se dozvěděla o tom,
185
že přijdeš. Tady v okolí jsou jenom malí hadi, kteří se člověka
bojí. Tenhle had ale vnímá a rozumí myšlenkám lidských bytostí.
Když se ho nebudeš bát a přiblížíš se k němu, nic ti neudělá.
Když k němu půjdeš se strachem, bude se ho snažit ještě zesílit
a zmocní se tvé životní energie. A proto se musíš mít stále na
pozoru. Buď opatrná. Pamatuj si, že bez své životní energie jsi
mrtvá žena.“
Kantu si hluboce povzdechla. Vzpomněla si, že by měla brzy
hada hned osmnáctkrát pohladit. Dřív nebo později bude muset
touto zkouškou projít a bylo jí jasné, že ji to může stát i život.
„Běž něco sníst a hned se vrať. Nepřestávej ho pozorovat, sleduj
ho, kamkoliv se přemístí. Zapamatuj si všechno, co dělá, protože
mi budeš muset vyjmenovat každý jeho pohyb.“
„Ano, babičko.“
Kantu šla rychle do kuchyně. Snědla trochu kukuřice a sušených
fíků, ale hned se vrátila k Mama Maru. Ta jí ukázala místo,
kde se právě v tu chvíli had ukrýval. Byla to díra ve zdi, která
pravděpodobně ústila do nějaké širší dutiny.
Pozorovala hada až do večera a pokračovala i další den, až si
na něj úplně zvykla. Sledovala každý jeho pohyb a snažila se
vnímat
i ten sebemenší detail, který by jí mohl pomoci ovládnout jak
hada, tak svůj strach. Čím více s ním byla, tím méně se ho bála.
Přesto musela být ostražitá a opatrná. Jakákoliv malá
nepozornost
by pro ni mohla mít fatální následky. Had ji naučil spoustu
věcí. Například to, že v životě je všechno v pohybu, kdežto
nehybnost
znamená smrt.
Vzpomněla si na strašnou historku, kterou jí vypravoval
Apolinario.
Byla z dob, kdy pracoval v těžebních dolech nedaleko
amazonského pralesa. Snažil se mít se tam na pozoru mimo jiné
také před hady. „Jednou jsem se prodíral křovisky a kamením
a najednou jsem ucítil, jak se mi do lýtka zabořily zuby. Hned
nato mě šlehl hadí ocas. Byl to chřestýš, ale já jsem si ho všiml,
až
186
když zase mizel v trávě. Podíval jsem se na místo, které mě pálilo,
a spatřil jsem stopy po kousnutí. Ihned jsem vytáhl nůž, který
nosím na opasku, zabodl jsem ho do nohy a snažil se kus masa
infi kovaný jedem vyříznout. Ucítil jsem ostrou bolest, ale nehnul
jsem ani brvou, protože jsem věděl, že mi jde o život. Z otevřené
rány jsem vycucal jed a vyplivl ho. Utrhl jsem contrahierba2,
rozdrtil
jsem ji mezi dvěma kameny a přikryl s ní krvácející ránu.
Odtrhl jsem kus látky z košile a použil ho jako obvaz. Stáhl jsem
jím nohu tak, aby se jed nemohl dostat krví do oběhu. Kulhal
jsem k naší základně a už z dálky jsem křičel bolestí i hrůzou, že
zemřu v hrozném deliriu a nesnesitelných křečích. Měl jsem
štěstí,
že tam zrovna byl můj indiánský přítel Paxi, který ránu ihned
prohlédl a dal na ni nějakou další bylinnou směs. Pak se
vyškrábal
do blízkého svahu, kde chytil jiného hada, vyřízl mu játra a já
je musel syrová sníst. Odvedl mě k řece. Noha už mi začínala
otékat.
Bylo mi zle, měl jsem sucho v krku, kyselo v ústech a jazyk
se mi lepil na patro. Všechno jsem vnímal zamlženě. Pamatuju si
to jen jako nějaký vzdálený sen. Ucítil jsem pekelný žár, který mi
projel celým tělem. Přítel mě ponořil do řeky a horečka po chvíli
ustoupila. Pak mě odvlekl zpět do tábora, kde jsem ležel
bezvládný
a vyčerpaný několik dní.“ Kantu vytanula na mysli tato historka
pokaždé, když se na jedovatého jergóna podívala. Neměla
ale jinou možnost než zůstávat v jeho blízkosti, i když se jí to
vůbec
nelíbilo.
Třetí den ji Mama Maru naučila, jak předejít kousnutí jedovatých
plazů. „Hadi mohou být dost nebezpeční. Existují celkem
tři druhy. Ti první se snadno leknou a utečou, jakmile zaslechnou
lidské kroky, a útočí, jen když se cítí být v nebezpečí. Druzí
jsou velmi agresivní. Když se rozzlobí, točí se kolem dokola, a po-
2Typická jihoamerická rostlina, patřící do čeledi Moracea, která se
používá
jako hadí protijed.
187
kud se jim nepodaří člověka uštknout, často obrátí agresi proti
sobě. Takže vlastně spáchají sebevraždu, tak jako to dělají lidé.
Do poslední kategorie patří klidní a zpravidla dost velcí hadi, kteří
jsou mírumilovní a chytří a občas brání dokonce i malé děti.
Zpravidla zemřou hlady nebo přirozenou smrtí. Povím ti jednu
příhodu. Jeden osadník, který bydlel v lese spolu se svojí
manželkou
a malým synem, musel jednoho dne odvést svou těžce
nemocnou ženu do nedaleké nemocnice. Pětiletého syna s sebou
vzít nemohl, a tak ho nechal doma s jídlem a vodou a nakázal
mu, aby v žádném případě nevycházel ven. Chlapeček se
tam sám bál a začal zoufale plakat. Blízko jejich domku žil velký
had Yakumama, který často nechal dítě přijít až do těsné blízkosti
a hrál si s ním. Když had zaslechl dětský pláč, vlezl malým
otvorem
dovnitř, aby dělal chlapci společnost. Jakmile ho dítě spatřilo,
hned se uklidnilo. Hrálo si s ním a nakonec spokojeně usnulo.
Had tam zůstal, aby se chlapec nebál, až se vzbudí. To odpoledne
se pohyboval v okolí i jaguár, kterému neuniklo, že se osadník
se ženou vzdalují od domu. Byl lačný po křehkém dětském mase,
a tak se přiblížil k domu, kde byl malý chlapec zavřený. Jakmile
ho ucítil, začal se dobývat dovnitř. Nepovedlo se mu najít ani
jediný
otvor, kterým by se tam dostal, a tak začal škrábat na stěny
ze dřeva a lián. Chlapce to probudilo. Lekl se, ale jakmile spatřil
hada, zase se uklidnil. Jaguárovi se podařilo postupně stěnu
rozdrápat
a vniknout do obydlí. Mohutným skokem se vrhl na dítě,
když tu náhle dostal obrovský úder mezi oči, který ho odmrštil
daleko od oběti. Byl to Yakumama, který bránil svého malého
přítele.
Jaguár se rozhodl zbavit se nejdříve hada. Vrhl se na něj po
hlavě a zasáhl ho předními tlapami. Had byl ale rychlý a vmžiku
se kolem něj obtočil. A tak zatímco ho šelma kousala svými
ostrými
zuby, sevřel ji ve smrtelném objetí a nepovolil, dokud jaguár
nevydechl naposled. Pak se s těžkým zraněním zhroutil a zemřel.
188
Dítě celé děsivé scéně přihlíželo, a jakmile se tatínek vrátil,
vyprávělo
mu, co se stalo. Osadník pochopil, že Yakumama zachránil
jeho synka před jistou smrtí.“
Kantu celé vyprávění pozorně poslouchala, aby jí nic neuniklo.
Mama Maru pokračovala: „Jsou dva způsoby, jak hady ovládnout:
hlasem nebo pohledem. V prvním případě je potřeba
používat mocná slova. Nestačí jen vyslovovat je nahlas. Je potřeba
opakovat je i v duchu. Tohle je první část tvé výuky. Budeš
ho pozorovat sedm dní. Během této doby se musíš naučit
rozpoznávat
zvuky, které had vydává, pochopit, co se mu líbí a co ho
naopak zlobí. Teď nemluv a pozorně se dívej. Ukážu ti, jak had
reaguje.“
Mama Maru vyloudila několik zvuků, pak náhle přestala a začala
jemně ťukat na kameny zakrývající dutinu, ve které byl had
zalezlý. Poté začala ostrým hlasem bez přestávky opakovat stále
dokola jakási slova v kečuánštině. Nakonec hadovi přikázala, aby
vylezl z úkrytu. „Spí v díře tady v té zdi. Nelíbí se mu, když ho
někdo
ruší, a mohl by zareagovat agresivně nebo na tebe dokonce
zaútočit, i když už tě zná. Mohl by se tak zachovat i ke mně, proto
je třeba velké opatrnosti.“
Když had na její slova nijak nereagoval, dala se kurandera do
zpěvu a opakovala stejná slova jako před tím, jen hlasitěji a
důrazněji.
Tentokrát had vykoukl s nechutí ven, jako by skutečně
reagoval, a měl nepřátelský výraz. Mama Maru k němu natáhla
ruku a nepřestávala se na něj upřeně dívat. Byl to souboj
pohledů.
Had se vztyčil do obranné pozice, ale potom se zase uvolnil,
připlazil
se k ruce kurandery a mírumilovně se na ní uvelebil. Mama
Maru ho zvedla a držela ve vzduchu, dokud si ho Kantu pořádně
neprohlédla. Had byl ve stařenčiných rukou zcela uvězněný, ale
neudělal nic, aby se ze sevření vyprostil.
Když kurandera ukázala dívce svou moc nad hadem, položila
ho pomalu na zem a ten si to ihned namířil k díře, ze které před
189
chvílí rozmrzele vylezl. Kurandera znovu zvýšila hlas a poručila
mu, aby se zastavil. Had ji okamžitě poslechl.
„Tak takhle se dají ovládat hadi. A tak se také ovládá strach,“
řekla stařenka. Během následujících dnů jí Mama Maru
nepřestávala
nabádat: „Jestli chceš hada ovládat, používej hlas a oči.
Musíš ho naučit, aby tě poslouchal. Hodně se soustřeď,“
opakovala.
Kantu jí pozorně naslouchala. Jednou odpoledne jí Mama
Maru řekla: „Pro život není ani tak důležité umět v blízkosti hadů
žít, jako se je naučit mezi sebou rozeznávat a dokázat se jim všem
postavit. Já ti teď ukážu jednoho, který je velmi nebezpečný.“
Stařenka zavedla Kantu k nedalekému kopci zarostlému hustou
vegetací. U jednoho stromu se najednou zastavila a začala
opakovaně krčit nos a nasávat jím vzduch. Nosní dírky se jí
rozšiřovaly
a zase zmenšovaly, jako by se snažila něco vyčuchat.
„Tady jsem jednou viděla odpočívat rodinku chřestýšů. Jednoho
cítím i teď,“ pronesla sebejistě.
„Mama Maru, copak je to možné? Hadi přece nejsou nijak
cítit.“
„To říkáš ty, protože nemáš tak jemně vycvičený čich jako já.
Hadi mají svůj pach stejně jako ostatní zvířata. Teď mě nech
chvíli
pracovat. Musím se hodně soustředit, abych ho našla. Nařídím
mu, že mě nesmí uštknout.“
Mama Maru zavřela oči a začmuchala do všech stran, jako by
byla lovecký pes. S očima stále zavřenýma rozpažila ruce a
namířila
je do dvou směrů jako antény. Pak otevřela oči, otočila se
směrem k jedné díře a zvolala: „Hade, vím, že jsi tam, vylez ven!
Z moci, kterou mám, ti nařizuju, abys okamžitě vylezl!“
Čas ubíhal a nevypadalo to, že by měl had v úmyslu svůj úkryt
opustit. Mama Maru měla pevně sevřená ústa a oči jí zlověstně
jiskřily. Znovu rozzlobeně křikla směrem k otvoru: „Řekla jsem,
vylez!“
Protože se nic nedělo, Mama Maru se shýbla a začala škrá190
báním ústí dutiny zvětšovat, jako by její prsty byly drápy. Kantu
hada neviděla, protože se schovával hluboko ve svém úkrytu.
Stařena
nepřestávala hrabat a přitom k hadovi stále hlasitě mluvila
a zpívala mu. Pak se přikrčila ještě víc k díře a strčila do ní ruku
až po loket a zase ji rychle vytáhla. Svírala v ní hada, který se
divoce
svíjel, ale Mama Maru ho držela velmi pevně, jako by to byl
obyčejný kus provazu. Zpříma se na něj podívala a řekla: „Máš
vylézt, když ti to nařídím. Z moci, kterou nad tebou mám, říkám,
že mě teď budeš poslouchat.“
Když domluvila, mrštila s ním o zem. Had se obtočil kolem
sebe a napřímil se do útočné pozice. Mama Maru byla ale
rychlejší
a než stihl zaútočit, zvedla ho za ocas znovu do výšky. Had se
zuřivě svíjel, ale pokusy o únik byly marné. Nedokázal se ze
sevření
lovkyně vyvléci. Mama Maru ho rychle chytla druhou rukou
za krk a obrátila hlavou nahoru. Had začal zuřivě syčet. Ona
ho ale stále pevně držela. Plaz začal chápat, že není úniku, a začal
se postupně uklidňovat. Stařenka se otočila na Kantu a řekla:
„Vidíš? Už mi věříš? Tenhle had je velký a jedovatý. Ale neuštkne
mě. Nesmí. Zakázala jsem mu to. A teď už mě nemůže
neposlechnout.
Zjistil, že jsem silnější než on.“
Pak sevření rukou povolila a nechala z nich hada jemně
vyklouznout
na zem. Když byl had volný, začal se obtáčet kolem
sebe. Mama Maru mu položila dlaň na hřbet, aby mu dala jasně
najevo, že má zůstat.
Kantu si ho pozorně prohlížela. Zvíře měřilo asi metr a půl
a jeho tělo mělo průměr tak 3-4 cm. Z jeho očí, které byly
zpočátku
zlé a výhrůžné, bylo nyní patrné, že pochopil marnost bitvy
mezi ním a kuranderou. Bylo dobojováno.
Kurandera mu nařídila, aby jí položil hlavu na ruku, a potom
mu řekla: „Nemůžeš mě uštknout. Nesmíš. Protože jsem Mama
Maru, hadí žena. Mám větší moc než ty.“
Had na ni zpříma hleděl a učinil poslední nejistý pokus
191
o vzpouru proti její vůli. Netrvalo ale dlouho a znovu se vzdal.
Přestal syčet a položil kurandeře hlavu mírumilovně na dlaň.
Kantu, která nikdy nic podobného neviděla, tam stála v němém
úžasu. Bylo to jako působivé a téměř surrealistické představení.
Had otevřel ústa a ona si mohla dobře prohlédnout zahnuté
řezáky spojené s malými váčky s jedem, který by spolehlivě zabil
dospělého člověka. Celá se otřásla a její obdiv vůči Mama Maru,
která dokázala takového plaza zkrotit, ještě víc vzrostl.
„Abys dokázala ovládat hady, musíš použít svoji mentální
sílu, kterou ho musíš přesvědčit, že tě nemůže a nesmí uštknout.
Musíš dát svému zpěvu velkou sílu a to můžeš jen tehdy, pokud
bude vycházet až z tvého břicha. Jen tak si ho dokážeš podmanit.
Abys nad ním získala plnou moc a on se ti podřídil, musíš použít
i síly svého pohledu. Nesmíš ani na okamžik zapochybovat
o sobě ani o své síle a vůli.“
Kantu začala ten zvláštní druh zpěvu a pohledu procvičovat
na hadovi, kterého jí Mama Maru přidělila, a stále z něj
nespustila
oči. Šestý den se její a hadův pohled potkaly. Potlačila v sobě
všechen strach a rozhodla se podstoupit svoji velkou životní
výzvu.
Mile mu nařídila, aby se k ní přiblížil. Jak stála, pomalu se
sehnula a přiblížila k hadovi ruku s dlaní otočenou nahoru. Had
se začal plazit přes dlaň po paži směrem k rameni a její tělo
prostoupil
pocit důvěrnosti. Už necítila strach, který ji dříve tak svazoval.
Vzala ho jemně za krk a zvedla do výšky, druhou rukou
mezitím posbírala kruhy, které se z jeho těla vytvořily na její
obnažené
paži.
Pak ho položila na zem a s úlevou si uvědomila, že ji had
poslouchá.
Když se dotkl země, pokračoval ve svém klidném plazivém
pohybu směrem ke zdi. Mama Maru jí vysvětlila, že hada
může lidský hlas či pohled uspat nebo zastavit v pohybu. V
předchozích
dnech se Kantu učila vyloudit ostrý a monotónní zvuk,
který byl údajně v takovém případě velmi účinný. Rozhodla se to
192
vyzkoušet. Vyloudila tón a přikázala jím jedovatému hadovi, aby
se zastavil. S veškerou silou, kterou v sobě našla, mu nařídila,
aby jí věnoval svou pozornost a zastavil se. Had poslechl, otočil
se a začal se výhružně plazit směrem k ní. Jejich vyzývavé
pohledy
se střetly. Had vypadal naštvaně, ale Kantu na to nedbala a
sebevědomě
si pomyslela: „Jsem silnější než ty,“ a hlubokým rozhodným
hlasem mu přikázala: „Zastav se!“ Had se zastavil, aniž
by od ní odvrátil pohled. Kantu zažívala nejintenzivnější okamžiky
svého života. Nějaký had tu prověřoval všechny její dosud
známé i neznámé pocity. Kantu si potvrdila, že intonace hlasu,
který zvolila, na hada funguje. Poslouchal ji. Teď se ještě musela
naučit používat svůj pohled.
Sedmý den si uvědomila, že jí zbývá na trénink s hadem poslední
den, a to ji značně zneklidnilo. Vzpomněla si na to, co jí
v souvislosti s mocí pohledu říkala Mama Maru. Co tím měla na
mysli? Anselmo i Condori jí také vyprávěli, že ženy jsou schopny
používat vnitřní sílu prostřednictvím svého pohledu. Co to
ale znamená?
Jako lovec, který trpělivě čeká na svoji kořist, čekala na hada
nehybně celé dopoledne. Hypnotizovala svým pohledem otvor
jeho úkrytu. Její mysl vytrvale analyzovala každý okamžik
předchozích
dnů. Najednou se jí vybavil v hlavě jeden detail, kterému
nevěnovala dostatečnou pozornost. Když Mama Maru chtěla
hada svým pohledem znehybnit, dívala se před tím několik minut
s očima široce otevřenýma do slunce. Vzpomněla si také na
slova stařešiny Eusebia Laury, virtuózního hráče na rákosovou
fl étnu, který žil po mnoho let jak ve studených, tak v teplých
údolích:
„Když chce člověk ovládnout hadovu vůli, musí ho nejdřív
zhypnotizovat, omámit jasem vyslaným ze svých očí. Tak se had
zklidní. Je potřeba podívat se do slunce a pak hned na něj.“
Přemýšlela
o tom stále dokola: „No jistě! Klíč ke zdolání zkoušky
spočívá právě v tom!“
193
Uběhlo mnoho hodin. Kantu čekala trpělivě, hladová a žíznivá
vedrem. I záda měla celá rozlámaná. Najednou se had objevil.
Opatrně vykoukl ven, na chvíli se zarazil, jako by kontroloval
okolí, a pak se objevil celý.
Kantu chtěla vyzkoušet působení svého pohledu. Slunce stálo
vysoko na nebi, téměř nad její hlavou. Dlouho do něj hleděla,
aniž by věnovala hadovi zvláštní pozornost. Pak se s očima
téměř oslepenýma ostrými slunečními paprsky otočila k hadovi,
který se plazil k ní, a zpříma se na něj zahleděla. Dokázala
stěží rozeznat tmavé skvrny očí na jeho hlavě. Had zachytil její
pohled a zastavil se. Po chvíli, když zase začala vidět normálně,
spatřila hada, jak tam leží klidně a nehybně. Byl jako omámený.
Vyzbrojila se veškerou svou odvahou zamilované ženy schopné
čehokoliv, natáhla pravou ruku ke hřbetu hada a pomalu ho
pohladila. Had se ani nepohnul. Kantu na něj tedy hleděla dál
a pohladila ho pravou rukou ještě osmkrát a pak devětkrát levou
rukou. Zvíře se nehnulo. Zůstalo tam dál klidně ležet, dokud od
něj neodvrátila pohled. Když se podívala jinam, cítila v očích
napětí.
Byly podrážděné. Několikrát proto zamrkala. Had jako by
se najednou probral ze sna, zasyčel a dal se znovu do pohybu.
Odplazil se od ní klikatě pryč a rychle zmizel v jednom ze svých
úkrytů.
„Výborně! To se ti povedlo! Podařilo se ti získat moc nad hadem.
A udělalas to přesně tak, jak jsem po tobě chtěla!“ zaslechla
za svými zády. Byl to hlas Mama Maru, která byla schovaná
opodál
a celou scénu tajně sledovala.
Kantu se otočila a podívala se na ni. Její tvář, ve které obvykle
nebylo znát příliš emocí, se rozsvítila širokým úsměvem.
Uvědomila
si, že Mama Maru asi viděla všechno, co se právě stalo. „Přišla
až teď? Jak dlouho tu stojí?“ říkala si v duchu. „Mama Maru,
neslyšela jsem tě přicházet. Přišla jsi úplně potichu a v tu nejlepší
chvíli.“
194
„Opravdová žena se musí pohybovat jako had. Musí se umět
přiblížit nebo vzdálit, aniž by si toho kdo všiml,“ odpověděla
kurandera
a s úsměvem dodala: „Ženský pohyb musí být jako pohlazení.“
Teď si Kantu byla jistá, že to, co se jí právě povedlo, dokáže
zopakovat
kdykoliv znovu. Už věděla, jak na to. V té chvíli úplně zapomněla
na hlad a spadla z ní i únava a napětí předchozích sedmi
dnů, které se jí zdály být nekonečné a během nichž znovu prožila
v mysli mnoho okamžiků ze svého života. Existovala jen ona
sama. Zcela soustředěná na zvládnutí této životní výzvy.
„Dobře… na závěr půjdeme tam, kde už jsme spolu jednou
byly. Jen tak mě přesvědčíš, že už to opravdu ovládáš.“
Tehdy Kantu objevila a na vlastní kůži si vyzkoušela, že víra,
síla myšlenky a vůle hrají ve zkrocení nebo ovládnutí zvířete
hlavní roli.
Obě ženy se společně vrátily do údolí, kde Mama Maru chytila
dva chřestýše a dala je do koše, který přenesly na širokou pláň.
Nebyly tam ani kameny, ani žádné dutiny, do kterých by se hadi
mohli schovat. Byla tam jen holá zem, po které se mohli plazit.
Mama Maru strčila ruku do koše, jednoho z nich vytáhla, podala
ho Kantu a řekla: „Vezmi si tohohle. A neboj se ho.“
Při takovém kategorickém rozkazu v Kantu hrklo. Obě ženy
si vyměnily pohled. Jako by mezi nimi začala fungovat telepatická
komunikace. Kantu okamžitě pochopila, že připustit si strach
z hada by v tomto zásadním okamžiku jejího života znamenalo
porážku a možná i vyloučení z řad odvážných žen, které jsou
schopny kvůli lásce riskovat svůj vlastní život.
Situace vyžadovala rychlé jednání. Malinko sebou trhla, podívala
se hadovi do očí a pomyslela si: „Jsem silnější než ty. Nemůžeš
a nesmíš mě uštknout.“ Natáhla ruku a vzala ho za krk. Druhou
rukou mu chytila ocas. Dříve jí připadala hadí kůže studená
a slizká, ale pocity, které prožívala nyní, nebyly vůbec nepříjemné.
195
Had zvedl oči a podíval se na svoji novou věznitelku. Zdálo se, že
si všiml, že byl předán do jiných rukou, snad podle odlišné barvy
jejich kůže. Nezačal se nijak zmítat, zůstal dál strnulý, ale
pozorný.
Kantu ucítila náznak strachu, který byl v takové situaci přirozený
a pochopitelný. Téměř okamžitě ale zmizel. Podívala se hadovi do
očí, hnána obrovskou vůlí a odhodláním. Když ucítil její pohled,
začal se v jejích rukou kroutit ze strany na stranu, aniž by z ní
spustil
oči. Občas zasyčel a ztěžka dýchal. Kantu na důkaz odvahy
přiblížila
hadovu hlavu ke své. Zvíře se překvapivě uklidnilo.
Mama Maru jí ho tedy vzala z ruky a vrátila ho do koše. Vytáhla
z něj druhého hada, položila ho na zem a nařídila Kantu:
„Ovládni ho a dej pozor, ať ti neuteče!“
Když had viděl, že je volný, začal se rychle plazit pryč ve snaze
najít nějakou prasklinu nebo dutinu, ve které by mohl zmizet.
Kantu vyrazila za ním. Žádný nový úkryt ale nenašel, a tak se cítil
ohrožený. Stočil se do obranné polohy. Jeho ocas vydával zvuky
typické pro chřestýše.
Kantu na něj upřela pohled, silně soustředila svou mysl a začala
zpívat a mluvit směrem k hadovi: „Nemůžeš mě uštknout,
protože jsem silnější než ty. Umím se ti postavit.“
Plaz byl rozrušený. To, že byl násilím vytažen ze svého úkrytu,
ho rozladilo. Pocit ohrožení a fakt, že byl pronásledován, ho
rozrušily
ještě víc. Zasyčel a s hlavou mírně vztyčenou se připravil
k útoku. Oba protivníci měli mezi sebou bezpečnou vzdálenost,
Kantu se k němu ale začala pomalu přibližovat. Ve snaze zbavit
se jejího pohledu a vlivu začal had vlnit hlavou. Kantu
nepřestávala
zpívat a dávat mu příkazy. Po těle jí napětím stékaly kapky
potu.
Had se najednou uklidnil, jako by se zčista jasna rozhodl přestat
bojovat. Ona ho tedy rychle chytla za krk, zvedla ho do výšky
a druhou rukou sevřela jeho ocas. Nebránil se. Vypadal naopak
zcela odevzdaně.
196
„To stačí. Už jsi mě přesvědčila.“ Kurandera jí vzala hada
z ruky a vrátila ho do koše. Když se vracely do údolí, aby pustily
hady zpátky na svobodu, řekla Mama Maru Kantu radostně:
„Vidíš? Už je umíš ovládat. Zasloužila sis právo stát se jednou
z hadích žen, které umí vítězit. Patříme ke zvláštní skupině lidí –
máme rády život i smrt. Otevřela jsi zkrátka další dveře.“
Tak byla Kantu zasvěcena jako Hadí žena. Prokázala svou
moc a zasloužila si právo náležet ke skupině žen Amaru.
Když se vydaly na zpáteční cestu, přemýšlela Kantu nad
významem
skutečnosti, že se stala Hadí ženou. Jako malá se ve
škole učila o pradávném Peru. Učitelé jim občas promítali
diapozitivy
z různých částí země, na kterých byly zachyceny sochy
a obrázky hadů. V rozvalinách chrámu Chavín de Huántar
zdobili kamenní hadi vrcholky hlavního oltáře. Byli tam vytesáni
na počest mužů a žen, kteří byli této svatyni nejoddanější.
V Chrámu Vyvolených žen, ve kterém byly vychovávány slavné
Bohyně Slunce, a v Chrámu Amaru v Cuzcu bylo hadů
vytesaných
do kamene nepočítaně. I v okázalých hrobkách některých
vlivných vládců se nacházely vytesané sošky hadů.
Mnohé z těchto osobností obdržely zasvěcení a prošly podobnou
průpravou jako ona. Kantu nyní věděla, že had je mocné
a energické zvíře, ale pochopila také, že žena je ještě mocnější.
Začala chápat význam symbolů ženy drtící nohou hadí hlavu,
které některá náboženství používají. Zjistila, že žena má v sobě
hlubokou vnitřní sílu, kterou může ukázat světu prostřednictvím
svého hlasu a svých očí.
Zkušenost, kterou v předchozích dnech prošla, byla náročná.
Pro úspěšné zdolání této zkoušky bylo zapotřebí ocelových nervů,
velké odvahy, odhodlání a také trpělivosti. Prokázala, že nic
z toho jí nechybí. Zvládla to se stoickým klidem. A nyní, když
bylo její učení u konce, byla si mnohem jistější sama sebou. Byla
si vědoma své síly. Zjistila, že tuto sílu v sobě vždycky měla, jen ji
dosud neuměla použít.
I když už byla kurandeřina mladá učednice od hada hodně
daleko, stále slyšela v uších jeho syčení. Ten zvuk v ní i nadále
přetrvával. Byla moc ráda, že iniciační zkoušku zvládla. Život jí
připadal krásnější než kdy předtím. Čistá radost zaplavila na té
prašné pěšině cestou domů celé její tělo. Myslela na slova Mama
Maru: „Když chceme něčeho dosáhnout, musíme život pokoušet.
Musíme čelit nástrahám, které se každý den na naší cestě
objevují
a které jsou součástí života. Jen tak, že je člověk překonává, se
může něco naučit. Musíme být smělí, nebojácní a musíme umět
riskovat. Překonané překážky nás posilují. Jejich prostřednictvím
rosteme jako lidské bytosti, protože nám umožňují se vzchopit.
Zocelují nás.“
Kantu pozorovala s velkou láskou pohyby své učitelky, která
kráčela před ní. Její chůze byla tichá a rozhodná. Stejná jako
plazivý
pohyb hada. V očích dívky měla kurandera v tu chvíli svatozář
žen Amaru.
198
11.
JAK SE ŽENY UČILY
BÝT ŽENAMI
Toho večera seděly Kantu a Mama Maru u ohně a připravovaly
večeři. Oblaka páry zvedající se z terakotového hrnce
naznačovala,
že už se voda začne brzy vařit. Kantu oloupala chuno, které
předtím namočila do vody.
Mama Maru zase rozdrtila v hmoždíři hromadu kukuřičných
zrn. Vedle ohniště stál kastrůlek, ve kterém se chystala připravit
výluh z kokových listů podporující trávení a chránící tělo před
nočním chladem vysokých peruánských hor.
„Kantu, podej mi chuno, uvaříme je,“ řekla Mama Maru.
Když jí Kantu plný talíř podávala, podívala se na ni. Stařenka
zahlédla v očích své učednice zvláštní jas. Už nebyla stejná jako
dřív, i když si sama ještě nebyla úplně vědoma toho, co přesně se
v ní změnilo. Už nebyla tak plachá jako kdysi. Dospěla v
rozhodnou
ženu. Teď byl mezi nimi určitý druh spojenectví. Kurandera
199
předávala žačce své zkušenosti a ta je oplácela nadšením. Kantu
začala opouštět myšlení podmíněné dosavadní výchovou, které
jí vtiskla společnost a církev. Možná právě to ji přivedlo na další
otázku, kterou Mama Maru položila: „Jak se mám naučit být
opravdovou ženou?“
„Musíš pozorně sledovat přírodu,“ odpověděla jí kurandera.
„Nejdřív je ale potřeba, abys poznala dobře samu sebe a přijala
se takovou, jaká jsi. Musíš být jen ty, ty sama a nikdo jiný.
Často utváříme vlastní život skrze identitu jiných lidí a snažíme
se fungovat podle modelů, které nám někdo podsouvá zvenčí.
Pravděpodobně tě hodně ovlivnila tvoje matka a jejím
prostřednictvím
tvá babička, teta, přítelkyně nebo jiné ženy z tvého okolí.
Jsou to kousky, ze kterých sis utkala jakousi pokrývku. Ta tě
měla uchránit před ostatními, ale kvůli ní nejsi šťastná.
Opravdová
žena zjistí, kdo skutečně je, a pak kráčí zcela vědomě svou
vlastní cestou.“
Mladá učednice výklad své učitelky pozorně sledovala a už se
na nic neptala.
Kurandera se na ni mateřsky podívala. Zraky obou žen se
potkaly.
Kantin přímý a jistý pohled, ve kterém nebylo ani stopy
po strachu a pochybnostech, bez problémů snesl ten kurandeřin.
„Babičko, když o tom tak přemýšlím, tak ve skutečnosti vlastně
ani nevím, kdo jsem. Celý můj život opravdu zásadně ovlivnily
příklady jiných žen. Vždycky jsem se snažila být jako ony a nikdy
jsem to nebyla úplně já.“
Mama Maru se na ni podívala pevným pohledem a pak řekla:
„Tak to bývá. Mnoho žen se snaží vypadat jako někdo jiný
a je jen velmi málo těch, které věnují čas zkoumání svého nitra,
aby zjistily, kdo jsou a co skutečně chtějí. Tobě nadělila příroda
tělo a duši, ve které sídlí duch. Jen ty jako žena, a nikdo jiný, jsi
schopná změnit svůj život.“ Přiložila pár polínek do ohně a
pokračovala:
„Teprve až když v sobě budeš mít jasno ohledně toho,
200
kdo jsi, budeš na dobré cestě k tomu stát se opravdovou ženou.
Žena ve správném slova smyslu je ta osoba, která se stane muži
partnerkou a matkou dětí, pokud se tedy příroda rozhodne jí je
dát. Jak muži, tak dětem pak bude učitelkou. Dokáže být
schopnou
správkyní domu, ženou, kterou všichni respektují, výbornou
společnicí a bohyní lásky. Její ozdobou je opatrnost, moudrost
a vznešenost. Žena, která objeví svoji pravou podstatu a odhalí
síly ukryté někde hluboko v sobě, všechno tohle dokáže. Když se
ti to nepodaří, budeš jen přežívat jako většina žen.“
„Babičko, pověz mi o této naší síle trochu víc,“ žadonila Kantu
s úsměvem.
„Nejmocnější zbraní ženy je její vnitřní síla, která ochraňuje
jak ji, tak její blízké,“ pokračovala bez přemlouvání Mama Maru.
„Proto se musíš naučit ponořit se do svého vnitřního světa. Teprve
až když v sobě objevíš svoji pravou podstatu, můžeš všechnu
svoji vnitřní energii využívat. Ty jsi velmi silná a jsi obdařena
mocnou energií, proto ses mohla stát součástí skupiny žen, které
změní tento svět. Stále tě ale ještě něco omezuje. Ještě neznáš
samu sebe, a v důsledku toho se nepřijímáš.“
Kantu ani nedutala a pozorně naslouchala zkušenostem staré
ženy, která úspěšně prošla školou života. Měla pravdu ve všem,
co říkala, a ona se snažila vtisknout si do paměti každé slovo
jejího učení. Mama Maru se podívala na Kantu a musela dát
Condorimu za pravdu. Tato žena byla nejen krásná, ale i silná
a odhodlaná a také ochotná riskovat vše jen proto, aby dosáhla
cílů, které si předsevzala. Stařenka se snažila znovu rozdmýchat
oheň, který téměř vyhasnul, a zamyšleně pokračovala ve
svém výkladu: „Současnou společnost pravá podstata ženy
vůbec nezajímá a snaží se potlačit a deformovat její schopnosti
už od narození. Co dneska společnost ženu učí? Předstírat,
skrývat svoje opravdové city, měnit své názory a potlačovat
své myšlenky.“
201
„Ale dneska se přece ženám dostává vzdělání, mnoho z nich
dosáhne úspěchu ve svém oboru a mohou také svobodně vyjádřit
svůj názor,“ namítla Kantu.
„Tak to vůbec není. Většina z nich vyjde ze školy s jasně
mužským
myšlením, které jen dokončilo deformaci jejich pravé podstaty,
zásadně ovlivnilo jejich fungování a zbavilo je možnosti
vyjádřit své ženství. Vlohy jako intuice, kreativita, umění a city
jsou jejich světu stále vzdálenější. Ve jménu práce tyto
profesionálky
velmi často obětovaly část své pravé podstaty. Je to fenomén
typický
pro každou industriální společnost.“ Kurandera se na chvíli
odmlčela a pak pokračovala: „Nepleť si také vzdělání s výchovou.
Je mnoho vzdělaných mužů, kteří nemají žádné vychování
a naopak mnoho nevzdělanců, kteří mohou oslnit právě svojí
výchovou.
Život nám to ukazuje každý den. Ve většině dnešních
„vzdělávacích“ center je mnoho lidí, kteří pracují na zničení života
na Zemi. Je jen málo těch, kdo se snaží o jeho zachování.
Kdybychom vzali vzdělaného člověka bez morálky a nevzdělaného
s dobrým vychováním, je lepší ten druhý, protože nikdy
nenapáchá
tolik škody jako ten první.“
Než Kantu na slova své učitelky zareagovala, pozorně se nad
nimi zamyslela. Musela uznat, že sedm z deseti vzdělaných mužů
pracuje pro zbrojní průmysl nebo jiná odvětví, která znečišťují
životní prostředí, tak maximálně dva bojují za zachování života
na Zemi a jen jeden se snaží předávat druhým moudrost. Byla
také pravda, že Zemi způsobili více škod civilizovaní lidé než
zemědělci
a lovci, a tak se zeptala: „Chceš říct, že by bylo lepší, aby
byl muž nevzdělaný?“
„Nejdřív je třeba ho vychovat a pak teprve vzdělat. Výchova je
mnohem důležitější, než jakékoliv vzdělání. Člověk ji získává už
v rodině tím, že se učí respektovat jiné lidi a jejich city. Hlavním
záměrem této výchovy je větší zlidštění člověka. Cílem vzdělání
je pouze vývoj racionálního myšlení.“
202
„Takže žena, která se chce stát opravdovou ženou, se musí
nejdříve
obrátit do svého srdce a pak teprve uvažovat hlavou?“
„Přesně tak. To, co se nyní děje s ženami, není nic jiného, než
potlačování jejich ženskosti. Na základní, střední i vysoké škole
se žena učí mužskému způsobu myšlení. Tam je nenaučí ani znát
samu sebe, ani si porozumět.“
Kantu musela uznat, že má kurandera pravdu. „Kde se to tedy
máme naučit? A co vlastně přesně?“ zeptala se s velkým zájmem
a zaujetím.
„Bude potřeba vytvořit vzdělávací instituci, která bude odpovídat
potřebám ženy a jejím zájmům. V incké říši kdysi existovala
instituce s názvem Akllawasi, která byla zaměřená výhradně
na výchovu a vzdělávání žen. Před několika staletími bohužel
zanikla.
Nejdříve ji Inkové zavřeli a následně ji defi nitivně zničili
španělští dobyvatelé. V této instituci se vyučovalo, že žena je
stvořitelkou a udržitelkou lidské společnosti; osou, kolem které
se všechno otáčí. Také zde zastávali názor, že výchova žen začíná
už v rodině. Protože vychovaný a vzdělaný muž za sebou také
nemusí zanechat vůbec nic, ale vychovat a vzdělat ženu znamená
stvořit příští generace.“
„Mama Maru, chceš říct, že žena-vychovatelka musí zahájit
výchovou u sebe doma? A jak má takový domov vypadat?“
„Žena musí z domova vytvořit klidné, mírumilovné, stabilní
a šťastné místo. Musí se stát takovým malým centrem, kde může
vychovávat svého partnera i své děti. Měla by usměrňovat sklony
každého ze svých svěřenců a podpořit jejich přirozenou povahu.
Měla by se snažit rozvíjet a vybrušovat jejich charakter. Vést
je k pravdě, dobrotě a respektu k ostatním žijícím bytostem,
protože
výchova je život.“
„A jakou roli má při výchově dětí muž?“
„Žena potřebuje při svém výchovném snažení pomocníka.
Proto se má při výběru partnera řídit svojí duší a ne očima.
Pro203
tože pokud se s mužem spojí, mělo by to být na celý život. Měli
by se znát, pomáhat si a být si vzájemně oporou.“
„A jakou roli mají v životě ženy děti?“
„Každá lidská bytost, kterou žena přivede na svět, ji pozvedne,
protože děti jsou otevřenou knihou přírody, ze které se toho
může hodně naučit. Mateřství je volba. Nejedná se čistě o
biologickou
roli, ale také sociální, mentální a spirituální. Existují fyzické
matky a pak ty spirituální. Žena je jako matka schopná posílit
ctnosti a potlačit nedostatky lidského charakteru.“
Zatímco pokračovaly v konverzaci, obsah hrnce se začal vařit.
Večeře už byla téměř hotová. Kantu občas přiložila do ohně
další polínko, ale nepřestávala přitom pozorně poslouchat slova
své učitelky. Když Mama Maru viděla, že už je skoro uvařeno, na
chvíli se posadila, aby si odpočinula.
Po chvíli už obě v tichosti jedly. Kantu myslela na to, jak je
těžké být ženou. Ve škole ani později na univerzitě se o těchto
věcech
nikdy neučili. Učitelé občas něco málo naznačili, ale nikdo
z nich nikdy nemluvil o důležitosti ženy, ani o tom, jak se
opravdovou
ženou stát. Mluvili o ní vždy jako o slabé a podřadné bytosti,
která by měla věrně sloužit svému manželovi a obětovat se
pro dobro rodiny. Občas mluvili také o emancipovaných ženách
jako o rebelkách, které nechtějí o manželství ani slyšet, jako
kdyby
rovnost mezi pohlavími nebo snaha o ekonomickou nezávislost
byla jen nějakým rozmarem, nebo ještě hůř přímým útokem
na mužskou nadřazenost.
Když obě ženy dojedly, daly se do uklízení a Kantu se dál
vyptávala:
„Babičko, jak by měl vypadat život opravdové ženy?“ Kurandera
se na ni dlouze podívala a pak řekla: „Opravdová žena je
učitelkou života. Učí svého partnera a vychovává děti svými činy,
učením i vlastním příkladem. Kantu, pamatuj si, že ženské srdce
je studnou moudrosti, ke které mají přístup jak chytří lidé, tak
hlupáci.
Žena potřebuje žáky, které by učila milovat. Muž potřebuje
204
ženu, která mu napoví, jakých ideálů by se měl snažit dosáhnout.
Muž a žena mají rozdílné úlohy, ale potřebují jeden druhého,
protože se vzájemně doplňují. Muž bez ženy nic neznamená
a žena bez muže na tom není o moc líp. Odděleně jsme neúplnými
bytostmi, které hledají něco, co nemohou najít. Spojení
opravdového muže a opravdové ženy znamená sílu.
Opravdová žena s mužem nepotřebuje bojovat. Vlastnosti
a schopnosti, kterými je obdařena, jsou tak specifi cké, že je
absurdní
srovnávat je s těmi mužskými. Žena v absolutním spojení
a spolupráci s mužem jde cestou pravdy, lásky a respektu vůči
vesmírným zákonům. Opravdová žena jde vstříc budoucnosti
s láskou, oddaností a přijetím. Má klidný pohled a mluví
láskyplně
a s respektem. Její srdce je plné něhy. Její energie má jemné
vibrace, které ji pozvedávají na vyšší duchovní úroveň. Proto se
ještě dnes říká, že žena otevírá muži dveře k věčnosti. Opravdová
žena je polobohyně, dcera Pachamamy, Velké Vesmírné Matky,
zdroje věčného života. A je tak cestou k věčnosti, která umožňuje
splynout s nekonečnem, aby se člověk naučil chápat a dokázal
se v životě realizovat.“
„Co musí muž ve spojení se ženou udělat?“ zeptala se Kantu
a myslela při tom na svoji budoucnost.
„Muž v blízkosti opravdové ženy zbožští,“ pronesla Mama
Maru s velkou jistotou. „Aby muž odhalil záhadu božství, musí
proniknout do ženského srdce, protože Pachamama chce jen to,
co si přeje žena. Pokud je Pachamama láska, tak i žena je láska.
Muž musí brát ženu jako ztělesnění Přírody-stvořitelky, jejíž
morálka
je postavená na respektu ke všemu živému.“
„V čem spočívala v minulosti výchova opravdových žen?“ zeptala
se Kantu. Mama Maru se jí podívala pozorně do tváře a začala
vysvětlovat: „Kdysi bylo možné stát se opravdovou ženou
prostřednictvím zasvěcení. Žena musela sama vstoupit do
chrámu
v Pumě, kde zůstala po dobu sedmi dní a osmi nocí. Leže205
la na jednom chrámovém kameni, kde zakoušela a poznávala
opravdovou samotu. V neproniknutelné tmě čelila svému strachu
z neznáma. Ponořená do absolutního ticha se snažila poznat
svoji pravou podstatu. A ujišťuju tě, že je to těžká bitva. Nejtěžší
boj, který člověk musí svést, není s nepřítelem – ať už se jedná
o ženu nebo muže – ale se sebou samým. Tam, kde nebylo slyšet
vůbec nic, se začala žena potkávat se zvuky, které vydává její
vlastní tělo – jako je tlukot srdce, duté zvuky vydávané plícemi,
játry, slinivkou, střevy, žaludkem, vaječníky...
Každý tělesný orgán začne vyluzovat svoji vlastní hudbu, tóny
dosud neslyšené a neposlouchané. V tomto naprostém odloučení
žena zvítězila prostřednictvím meditace, přemýšlení a zhodnocení
celého svého života nad vlastními úzkostmi a strachy a objevila,
kdo skutečně je a s jakým úkolem přišla na tuto zem. Žena,
která vstoupila do chrámu v Pumě, z něj vyšla připravená a
vědomá
si své vlastní moci a síly. Některé neplodné ženy tak dokonce
najednou mohly počít dítě.“
Kantu byla z vyprávění staré kurandery jako u vytržení. Snažila
se pochopit význam každého slova a gesta této ženy, která už ušla
velkou část své pozemské cesty. S pohledem upřeným do
plamenů
Mama Maru pokračovala: „Aby žena mohla projít rituálem
zasvěcení,
musela nejprve překonat řadu zkoušek, které utužily její
charakter,
aby se pak dokázala v chrámu naučit postupně kontrolovat
své tělo a svoji mysl. Největší a nejtěžší výzvou byla kontrola
mysli.
Byla tam uvnitř úplně sama a bez ustání ji přepadávaly různé
strachy a pochybnosti. Musela se naučit si věřit, protože kdo
nemá
víru sám v sebe, je ztracen. V naprosté koncentraci na svoji osobu
prošla postupně úplně všechno, co zažila od chvíle, kdy přišla na
tento svět. Poprvé v životě čelila sama sobě a posuzovala se.
Odloučená
od světa se žena měla naučit projít bez obav branou věčnosti.
A pokud to v hloubi své duše opravdu chtěla, dokázala to,“ dodala
Mama Maru se zvláštním důrazem na poslední slova.
206
„Každá žena to může dokázat. Je to jen otázka vůle. Pokud
něco opravdu chceš, tak to dokážeš; stačí jenom, když si to budeš
přát celým svým srdcem. Pokud je ale tvoje vůle slabá a křehká,
nezvládneš to. Ve chvíli, kdy pochopíš, jaký potenciál je v tobě
ukrytý, můžeš pozvednout hlavu, podívat se na druhé mile a
láskyplně
a současně reagovat klidně a rozhodně.“
Kantina mysl se vydala na cestu a zabloudila až k domku
jedné ženy jménem Mama Rosa, stařenky, kterou živilo
zemědělství.
Popis Mama Maru na ni přesně pasoval. I když nebyla
příliš vzdělaná, mnoho mužů, žen i dětí uznávalo její neobvyklé
ctnosti v roli velké ženy, učitelky, partnerky, přítelkyně, sestry
a rádkyně. Byla to sympatická a veselá žena. V ostatních lidech
vyvolávala hluboký respekt. Říkalo se, že když byla mladá,
snažilo se ji dobýt mnoho mužů, ale poté, co s ní promluvili, jí
svým chováním začali projevovat respekt. Ze všech domů, které
Kantu znala, byl dům Mama Rosy jediný, ze kterého opravdu
sálalo štěstí. Její muž byl do ní stále hluboce zamilovaný. Pojil
je pocit hlubokého spojenectví, které trvalo už více než čtyřicet
let. Děti ji milovaly a byla ztělesněným vzorem i pro své
snachy. Jakmile se nějaká mladá žena ocitla v nesnázích, šla si
k ní pro radu. A když nějaká žena z vesnice čekala miminko,
nachystala
mu Mama Rosa výbavičku. Jen tak, sama od sebe, aniž
by ji o to kdokoliv žádal. Radost, která z ní vyzařovala, přitahovala
děti, kterým ve chvílích volna vyprávěla krásné pohádky.
Když se konala ve vesnici nějaká schůze nebo porada, byla
osobou,
na kterou každý dal. Zkušenosti, které vyprávěla ostatním
lidem, nebyly kázáním, ale zajímavými historkami, které byly
všem k užitku. Mama Rosa byla přesně tím typem ženy, o kterém
Mama Maru mluvila. Kantu prolomila ticho otázkou: „Babičko,
proč existují šťastné a nešťastné rodiny? Ve svém životě
jsem poznala jen jeden opravdu šťastný pár a vypadá to, že žena
z této dvojice naprosto odpovídá tvému popisu. Ale nechápu,
207
jak ta žena dokázala přizpůsobit svoji povahu a způsob vnímání
světa svému manželovi.“
Mama Maru jí bez přemýšlení odpověděla: „Ta žena se
pravděpodobně
naučila být opravdovou ženou a s využitím své vnitřní
síly vytvořila Pachachaku1, tedy vesmírný most. Je možné, že
dokázala svého manžela přes tento most převést a dovést ho až
k Oceánu lásky, kde sídlí Božství.“
„Nerozumím, co tím chceš říct…“ řekla Kantu.
„Ženy, které vstoupily do chrámu v Pumě, se tu učily stavět
energetický most. Byla to jedna ze zkoušek, kterou musely
úspěšně
projít. I ty budeš muset v průběhu svého učení prokázat, že
dokážeš postavit most Pachachaka, abys po něm pak dokázala
převést milovaného muže k věčnosti. Žena může pomoci muži
dosáhnout
absolutna. Proto je tak důležité, aby se naučila svoji energii
namířit určitým směrem. Žena dokáže vysvobodit muže z
materialismu.
Pokud ho v tomto životě zvládne nasměrovat tak, aby se
dokázal realizovat, zůstane tento muž navždy po jejím boku jako
její žák. Ona umí v muži, který by byl jinak otrokem
materialismu,
zažehnout oheň, který mu umožní být stvořitelem. Pokud žena
dokáže
tento energetický most vytvořit, muž, který ho přejde, pochopí,
že jen ona je schopna dovést ho k božství. Z toho důvodu se
musí žena muži zcela oddat. Jen když to udělá, získá od ní muž
dostatek síly a energie k tomu, aby mohl most Pachachaky přejít
a stanout před Boží Matkou a Božím Otcem a rozpoznat v sobě
jejich
syna. Tváří v tvář božské přítomnosti se z něj stane opravdový
muž, neboli Runa2, mírumilovná a okolím uznávaná lidská bytost,
která se snaží proniknout do tajů života.“
„Teď začínám konečně chápat to, co mi nikdy nebylo jasné.
Jak dokážou některé ženy mít tak obrovský vliv na své partne-
1Vesmírný most, most k věčnosti.
2 Nazývá se tak lidská bytost, která žije v naprostém souladu s
Přírodou.
208
ry, i když nejsou fyzicky nijak zvlášť krásné,“ přemýšlela nahlas
Kantu.
„Na onom místě, v chrámu času a prostoru, se žena učila nalézt
v sobě klid a harmonii. Tisíce dnešních žen žijí ve městech
v totálním chaosu. Harmonie je velmi důležitá proto, aby se každý
element ztotožnil s jednotou zvanou Bytí a žena si mohla užívat
života
s klidem a jistotou. Žena, která žije v harmonii, zachová klid
i v nejtěžších chvílích. V očích se jí bude odrážet čistota její duše
a rozsvítí se její vnitřní krása, která se nemůže nikdy vyčerpat.
V průběhu let začne její fyzická krása vadnout, ale ta vnitřní bude
stále mládnout, růst a sílit. Žena žijící v harmonii se těší většímu
zdraví a mládí, které mohou prodloužit život i partnerovi po jejím
boku. Tělo ženy pro něj může být všelékem a její vysoká životní
energie může zmírnit, urychlit a vyléčit jeho neduhy a nemoci.“
Stařenka zmlkla. Po celé místnosti se rozhostilo hluboké ticho,
které jí dodalo zvláštní meditační atmosféru. Kantu tam
chvíli seděla s hlavou skloněnou a přemýšlela. Pak se nečekaně
pohnula, jako by se probrala ze sna, a prolomila ticho otázkou,
kterou chtěla položit už několikrát: „A co musí žena udělat proto,
aby mohla být zasvěcena?“
„Musí se vrátit do dělohy Pachamamy a ponořit se do oceánu
života. Tam musí vstoupit do kontaktu s vlastní intimitou a sladit
se se dvěma sympatickými živly: vodou a zemí. Jen tak se může
duch manifestovat. Musí se naučit postavit se pochybnostem,
úzkostem,
bolesti, strachu, zoufalství, únavě, frustraci, zklamání
a dalším nepříjemným pocitům. Prostřednictvím těchto zkoušek
zjistí, jestli její tělo pracuje při vyhodnocování míry nebezpečí
v souladu s myslí. Během své přípravy se naučí vidět a cítit ve
tmě,
poznat, kdy vyčkávat a kdy reagovat. Jakmile její smysly zachytí
nějaké naléhavé nebezpečí, dokáže mu čelit svou moudrostí,
opatrností, klidem a rozvahou. A když dokáže překonat všechny
překážky, naučí se cestovat v čase a prostoru.“
209
„Je hodně důležité naučit se cestovat v čase a prostoru?“ zeptala
se Kantu.
„Je to zcela zásadní,“ odpověděla Mama Maru. „Během nocí
strávených v chrámu v Pumě žena pochopí, že čas a prostor jsou
jedno a tuto jednotu je třeba poznat a překonat. Naučí se cestovat
nekonečnem tam a zase zpátky, protože čas a prostor jsou
přilehlé
a spojené. Navštíví tak malé i velké vzdálené světy. Může
také překonat svůj vnitřní prostor, proniknout do mysli jiných
lidí a účastnit se tím různých událostí. A tak zatímco běžný
člověk
teprve vyráží na cestu, opravdová žena už je zpátky. Tak ženy
našich předků cestovaly časem a prostorem.“
„To mi připadá fantastické,“ řekla Kantu ohromeně. „Je to
opravdu možné?“
„Nejen to,“ pokračovala Mama Maru. „Žena, která vyšla
z chrámu, uměla také ovládat přírodní živly. Věděla jsi, že v
přírodě
existují živly, které ji uvádějí do pohybu a díky kterým vlastně
funguje? Člověk je poslouchá a využívá jejich síly, ale pokud
jim nechá volný průchod, mohou naopak ony ovládnout člověka.
Opravdová žena se naučí ovládat přírodní živly láskyplně.
Zasvěcená
žena dokáže pouhým přáním přivolat nebo zastavit déšť,
způsobit povodně, požáry, bouřky nebo sopečné erupce.“
„Muž ale asi také může tyto živly ovládat, ne?“ odtušila Kantu.
„Dokáže to jen zasvěcenec, protože živly se k němu mohou
přiblížit jen skrze znalosti, moudrost, lásku a vůli. Moc zasvěcené
ženy je mnohem větší.
V ženě vibrují jemné energie mnohem více. Vyzařují nádherné
světlo schopné přitáhnout přírodní živly. Ty mají city, stejně
jako my, i když trochu jiného charakteru. Žijí v zemi, větru,
vzduchu,
dešti, ohni… Není možné je přímo ovládat, ale je možné
požádat je, aby pro nás něco udělaly. Není to jen tak pro nic za
nic, že existuje výraz: Požádej a bude ti dáno. Žena často o něco
žádá, ale musí se naučit dělat to vhodným způsobem, protože
210
je velký rozdíl v tom, o něco žádat, něco navrhovat nebo
přikazovat.
Milým hlasem dokáže zamilovaná žena zastavit i přírodní
živly. Když řekne: ‚utiš se, dešti‘ nebo ‚utiš se, bouřko‘, po chvíli
je klid. V dobách velkého sucha, jako máme teď, žádaly opravdové
ženy o vodu se slovy: ‚Mohly bychom dostat trochu vody, prosím?‘
a chvíli nato se z nebe spustily proudy vody, které zaplnily
široké praskliny v zemi. S něžností dokáže žena zvítězit i nad
přírodními
živly, které bojují uvnitř jejího těla. Pokud se jí to podaří,
stane se z ní žena učitelka, vůdkyně lidstva.“
Kantu pomyslela na různé víly ochranářky, kouzelnice a
čarodějnice.
Všechny byly ženy. I nejslavnější vědmy byly ženy. Vzpomněla
si na legendu o jeskyni, do které jeden vůdce loupežnické
bandy nechal schovat obrovský poklad a nechal ji uzavřít branou,
která se otevřela jen při vyslovení tajné formule. Tu znal pouze
on. Během jedné bitky však nešťastně zahynul a tajné heslo si
vzal
s sebou do hrobu. Po mnoho let se nespočet mužů marně snažilo
bránu otevřít. Vyslovovali před ní různá podivná slova, někteří
dokonce výhrůžky a nadávky, ale nikomu se to nikdy nepodařilo.
Až jednoho krásného dne stanula před branou žena s hladovým
dítětem, která o existenci pokladu také věděla. Rozhodla se
zkusit štěstí tam, kde jiní pohořeli, a řekla: „Bráno, mohla by ses
prosím otevřít?“ Po té jednoduché větě se brána otevřela a svůj
poklad vydala.
Vypadalo to, že žena opravdu měla schopnosti, o kterých
sama nic netušila. Kantu se zamyslela a pak položila kurandeře
další otázku:
„Babičko, pokud žena projde zkouškami v chrámu úspěšně,
stane se mocnou ženou?“
„Zasvěcená žena, která vyjde z chrámu v Pumě, je moudřejší
a citlivější. Umí zacházet se zbraněmi jako je vědění, moc, chtění,
konání a odvaha. Naučí se reagovat, ale i spočinout v tichu a
ne211
činnosti. Když se setká sama se sebou ve svém nitru, dokáže
disponovat
obrovskou silou: mocí života a smrti, kterou žena nepoužívá
ve svůj prospěch, ale ve prospěch druhých.“
„Proč kdysi mezi obětinami nikdy nechyběla žena?“
„Protože jenom žena je schopna tak velké oběti z hloubi srdce.
Mnoho žen se obětovalo z lásky k muži, dětem nebo komunitě,
ke které patřily. Žena ví, že aby mohla dostat, musí nejdřív
dát. Když dáš lásku, dostaneš lásku. Muž tohle nemůže pochopit,
protože na rozdíl od ženy jeho mysl a duchovní vibrace nemají
dostatek potřebné citlivosti, aby to dokázal vnímat. Žena ale
ví, že láska je základ, na kterém je založena existence lidské
společnosti.“
„Mně už ale nevyhovuje být závislá na muži,“ pronesla Kantu.
„Nechci být jeho hračkou.“
„Já nemluvím o ženě, která se pověsí na nějakého muže a stane
se otrokyní jeho vášní,“ odpověděla Mama Maru. „Mluvím
o ženě, jež se oddá muži, kterého si vybrala za svého partnera a
se
kterým cítí možnost společné životní cesty za poznáním.“
Hovor utichl a Kantu toho využila, aby si pozorně prohlédla
svoji učitelku, kterou poznávala stále blíž. Condori o ní mluvil
s velkým respektem jako o mocné ženě: „Je schopná pohnout
horami, vyvolat déšť, najít ukryté poklady, vyléčit těžké nemoci
a uměla by dokonce i ublížit, kdyby chtěla. Rozhodla se pro cestu
altruismu a oddané služby druhým. Žije jednoduchým a
skromným
životem, protože se tak rozhodla. Kdyby chtěla, mohla by
mít všechno, co by si jen přála.“
Ta žena v prostých šatech, která žila v obyčejné chýši a živila
se velmi skromně, seděla nyní před Kantu. Když se na ni dívala,
vybavila se jí slova, která jí v souvislosti se ženami řekla Mama
Maru: „Žena je schopná snést i ta největší utrpení, protože ví, že
je základem chrámu, hybnou silou Země. To ona zasívá myšlenky
do mužské mysli a ovlivňuje muže v negativním nebo pozitivním
212
slova smyslu. Záchrana civilizace je v ženských rukou. Jakmile
se opravdová žena potká s dalšími opravdovými ženami, mohou
pak všechny společně Zemi zachránit.“
„Jak si tím můžeš být jistá?“ zeptala se Kantu.
Mama Maru odpověděla: „Existuje proroctví, podle něhož
Zemi na počátku třetího tisíciletí postihnou velké klimatické
změny, které se odrazí na zdraví, ekonomice i sociální organizaci
společnosti. Payakunové a Machukunové tvrdí, že přijde chvíle,
kdy se ženský duch probere z dlouhé letargie trvající více než
pět století, aby pomohl zrození světa plného míru a harmonie.“
„A co mohou jednotlivé ženy udělat proto, aby uskutečnění
tohoto proroctví napomohly?“
„Dokud bude v ženském srdci zářit světlo lásky, svět bude
v bezpečí. Pokud ale zeslábne, nenávist a lhostejnost ho přebije
a svět zničí.
Žena je mostem k věčnosti, má smysl pro morální, intelektuální
i duchovní pořádek. Je vědomím. Jakmile muž uskuteční záměr,
kvůli kterému na Zem přišel, a spojí se s nebem i zemí, znovu
se spojí se stvořitelem. A žena bude tím mostem, který mu
umožní
se k němu dostat.“
Při těchto hlubokých a moudrých slovech působila postava
Mama Maru téměř majestátně, a když se na ni Kantu pozorně
podívala, připadalo jí, že vidí kolem celého jejího těla jemnou
záři.
„Babičko, chceš říct, že jako ženy bychom měly muže vést?“
„Je naším úkolem být jejich učitelkami. Opravdová žena jí
byla vždy. Muž byl vždy nezbedným a problematickým žákem,
ale žena ho svou něžností a trpělivostí dokázala vychovávat
a osvítit. Jen tak může žena splnit své poslání.“ Po těch slovech
se
Mama Maru odmlčela.
Mladá učednice nyní – aspoň teoreticky – věděla, co ji čeká.
Musela se jen rozhodnout, jestli touto cestou vykročí, nebo ne.
213
Takové rozhodování je jedno z nejdůležitějších v životě, není při
něm prostor pro polovičatost: buď všechno, nebo nic. A ona
věděla,
že jestli chce vyhrát, musí překonat svůj strach. Nebylo jiné
cesty. Na chvíli se zamyslela, pak si stoupla a udělala krok ke
kurandeře.
S veškerým odhodláním zamilované ženy schopné všeho,
aby získala lásku milovaného muže, řekla: „Mama Maru,
jsem ochotná pustit se do čehokoliv!“
K jejím uším dolehl mocný hlas hadí ženy: „Jsi dostatečně silná
a dokážeš se natolik ovládat, že projdeš jakoukoliv zkouškou?“
Kantu přikývla.
„Tak do toho. Dospěla jsi do bodu, ze kterého už není cesty
zpět. Zítra tě začnu podrobovat zkouškám, které z tebe udělají
opravdovou ženu,“ řekla kurandera.
A tak Kantu nabídla svoje tělo a duši neznámu. Věděla, že už
se nemůže vrátit zpátky, ani kdyby chtěla. Byla rozhodnutá dojít
až do konce, i kdyby ji to mělo stát život.
Kdyby se člověk v tu chvíli podíval Kantu do očí, neuniklo by
mu světlo a jas, který z nich vycházel. Byly to jasné znaky toho,
že
se v ní začíná probouzet její vnitřní síla. Ze submisivní,
nerozhodné,
bojácné a zmatené dívky se stávala silná, odvážná a rozhodná
žena. Život je tvrdý a ona se chtěla naučit, jak se mu postavit.
Díky slovům a učení staré kurandery začala její učednice
objevovat
sílu, kterou dala příroda každé ženě. Jen hrstka z nich si je
však této moci vědoma.
Po večeři si obě rozestlaly své skromné postele a šly spát. Kantu
se nepodařilo hned usnout. Ve tmě své malé místnůstky
přemýšlela
s otevřenýma očima nad tím, co ji v budoucnu čeká, pokud
projde všemi zkouškami, které budou jistě ještě mnohem těžší
než doposud. Musí si věřit.
Malým okénkem pohlédla na oblohu. Někde tam v tom
nekonečném
prostoru musela být i hvězda, která řídila její kroky.
Okénko vytvořilo rám jedné z nich, která zářila zvláštním světlem.
Kantu se na ni dlouze podívala a pak řekla: „Jestli jsi hvězda,
která mi má říct, že to zvládnu, sviť dál. Jinak zhasni.“ Na chvíli
se
světlo hvězdy ještě více rozjasnilo, jakoby chtělo potvrdit, že svého
cíle dosáhne. Kantu na ni hleděla, dokud se její krásné oči
nezavřely
a ona neusnula s blaženým úsměvem na rtech.
215
12.
STRACH LZE PŘEKONAT
PEVNOU VŮLÍ
Kantu byla ponořená do ticha vysokých hor, daleko od ruchu
civilizovaného
světa. Prováděla stále dokola cvičení, která jí pomáhala
ovládat hadí energii v jejím těle. Mama Maru ji vystavovala
různým zkouškám. Jednoho dne ji zavedla na tajné místo, které
dosud neznala. Nacházelo se pouhých padesát metrů nad chýší,
kde Mama Maru bydlela.
„Jako další krok tvého učení,“ začala jí vysvětlovat kurandera,
„budeš muset vstoupit do kontaktu se živly, které jsou ženě
blízké:
s vodou a zemí. Měj na paměti, že jsi jako žena schopná
uskutečnit
všechno, co chceš. Ale aby se ti to podařilo, musí nejprve
tvá pevná vůle zvítězit nad tvým strachem.“
Mladá učednice sledovala pozorně a se zájmem slova své učitelky,
která ukázala na kamenné dveře obrostlé hustou vegetací.
Za křovisky se ukrývala velká skalní masa. Mama Maru
zatlači216
la na skalní výběžek a snadno tak kamenné dveře odsunula. Před
nimi se otevřel otvor do jeskyně.
„Toto je Paquarina1, děloha země, do které se musí žena odebrat,
aby se mohla znovu zrodit. Kdysi byly hadí ženy zasvěcovány
právě tady. Na místě, kde je dnes moje chýše, se tyčil tajný
chrám Amaru. Své zasvěcení zde podstoupily i velké ženy říše
Tawantinsuyo a Qoyakuna2. Quoya znamená ‚ta, která zná svatá
učení; ta, která pohlédla do tváře Velkého Ducha‘. Když přišli
násilní a hloupí Španělé, naši předci toto místo srovnali se zemí.
Když sem ničiví dobyvatelé dorazili, nenašli vůbec nic, protože
chrámy byly ukryty nebo přesunuty. Jediné, co tu zůstalo, byly
tyto podzemní svatyně. Žen, které v nich zocelily svou povahu,
bylo mnoho. Tato svatyně našeho národa a půda jsou nasáklé
duchem
těchto žen, i procesy, kterými zde prošly.“
Ženy vstoupily do hluboké jeskyně. V rukou měly kožešiny
a deky, které přinesly s sebou. Šly oblou chodbou. Měla zvláštní
tvar a byla z andezitu. V těchto končinách se tato hornina
vyskytovala
celkem hojně.
„Chodba se klikatí jako had a tvoří jakési vlny. Světlo dosáhne
jen do určitého bodu, od kterého se všechno ponoří do černočerné
tmy. Skála navíc absorbuje veškeré zvuky zvenčí, takže tvé oči
nevidí a tvé uši neslyší vůbec nic,“ vysvětila jí Mama Maru, která
najednou zmizela v temné chodbě, aby se po chvíli zase nečekaně
objevila. „Tunel má jen jeden východ, takže se nemůžeš ztratit.
Ale pamatuj si, že zkouška spočívá v tom, že odsud nesmíš vyjít,
dokud ti neřeknu. Pojď za mnou,“ nařídila Kantu kurandera
a rozsvítila svítilnu, kterou nesla v ruce.
Obě ženy se nořily ještě hlouběji do jeskyně. Mama Maru šla
jako první a Kantu ji mlčky následovala. Byla zamyšlená a hlavou
1Místo zrození nebo znovuzrození.
2Strážkyně tajných učení.
217
jí vrtala jedna otázka, kterou už v sobě déle neudržela: „Mama
Maru, chceš říct, že tu zůstanu úplně sama?“
„Přesně tak,“ odpověděla jí stařenka. „Tady se musíš naučit
zpevnit svou vůli. Připrav si na zem kožešiny a deky, které
tě ochrání před chladem, a potraviny, které tu budeš jíst.
Prohlédni
si pořádně jeskyni kolem sebe, protože až odejdu, budeš
se moci orientovat pouze hmatem. A pamatuj si: pokud už bys
nebyla schopná déle snášet temnotu a ticho kolem sebe, můžeš
odsud vyjít, ale bude to znamenat, že jsi zkouškou neprošla.“
„Ne, kdepak. Říkala jsem ti přece, že jsem odhodlaná ke všemu,“
odpověděla Kantu a snažila se svému sevřenému hrdlu
nevěnovat žádnou pozornost. I tuto zkoušku zvládne.
„Mama Maru, kdy pro mě přijdeš?“ zeptala se mile.
„Vyjdeš, až ti řeknu. Máš tu jídlo, které ti v pohodě vystačí na
několik dní. Tak brzy na viděnou, děvenko,“ zašveholila Mama
Maru a poplácala ji přátelsky po zádech. Poté stařenku pohltila
černá tma, stejně jako všechno okolo, protože svítilnu si odnesla
s sebou.
Když Mama Maru odešla, ovládl Kantu pocit, který nikdy
předtím nezažila. Zdejší ticho nenarušoval sebemenší zvuk, ani
jediný lehký šelest. Tomuto místu vládla temnota. Jako by přešla
do jiné životní dimenze. Jako by vstoupila do království smrti.
Byla jedinou živou bytostí tohoto místa. Fungovalo jí všech pět
smyslů, ale nemohla používat ani sluch, ani zrak. Byla závislá na
zbylých třech, a aby nezešílela a dokázala zachovat klid, musela
zapojit i své mimosmyslové vnímání. Rozhodla se uvelebit se do
kouta ke stěně. Snažila se tam tedy za pomoci hmatu naskládat
a porovnat část kožešin a dek, které měla, aby jí bylo co
nejpohodlněji.
Klekla si a do zbylých dek se zabalila, protože už jí chlad
a vlhko začínalo zalézat pod kůži.
Pravidelně a rytmicky dýchala a poslouchala zvuk, který její
plíce vydávaly. Aby zůstala klidná, namlouvala si, že se dokáže na
218
dech soustředit. Jakmile ale její koncentraci narušila první
myšlenka,
dolehla na ni tíha temnoty, která ji obklopovala a která
pro ni byla naprosto neznámá. Najednou se její nosní dírky
roztáhly
a hlavu zaplavily tisíce myšlenek. Měla pocit, jako by kolem
ní kroužilo cosi neblahého, zákeřného a zhoubného a snažilo
se ji to celou pohltit. Tělem jí projelo mrazení a pak ji přepadl
strach, který byl stále silnější. Nejraději by odtamtud utekla, i za
cenu porážky. Pryč z té absolutní, hrozivé a smrtonosné temnoty.
V jejích myšlenkách se chaoticky střídal strach, ohrožení, bolest
a smrt. Měla pocit, jako by se nacházela v silně psychicky
nabitém prostředí. Vnímala, že skalní chodbu náhle ovládla
nepříjemná
atmosféra. Jako by skála kolem ní uměla dýchat. V tom
místě byl bezpochyby nějaký další život, musely tam žít nějaké
neviditelné bytosti, možná dokonce zlí duchové. Vůbec by se
nedivila,
kdyby najednou hrobové ticho prolomil nějaký záhrobní
hlas. Samota toho místa v kombinaci s neznámou temnotou byly
strašné, téměř nesnesitelné. Strach v jejím nitru i nadále rostl
a ona byla stále rozrušenější. To místo mělo v sobě cosi
nebezpečného.
Představovala si to jako nějaké temné stíny, které poletovaly
ze strany na stranu, nebo jako přízraky s ďábelskou tváří,
připravené se na ni každou chvíli vrhnout. Snažila se dodat si
odvahu
a myslela na to, že tímto místem prošlo v minulosti mnoho
odvážných a všehoschopných žen, které byly připraveny dát
v sázku i svůj vlastní život. Sevřela dlaně v pěst, odhodlaná
postavit
se jakémukoli agresorovi v boji o přežití. Aby povzbudila
sama sebe, říkala si v duchu: „Uklidni se, Kantu. Buď silná a
přijmi
to, co bylo nevyhnutelné. Dříve nebo později bys takovou
těžkou zkouškou stejně musela projít. Tohle není nic jiného než
další krok na cestě k tvému cíli. Nikdo tě nenutil. Chtěla jsi to
podstoupit sama.“
Srdce jí tlouklo jako splašené. Po těle jí stékal studený pot, na
který se lepilo oblečení. Jako by nad ní v tom místě visela nějaká
219
hrozba. Ticho bylo nezvratné a zcela neochvějné. Každou chvíli
čekala ránu nebo kousnutí. Aby se uklidnila, pomyslela si: „Když
jsme vstoupily dovnitř, nebylo tu ani stopy po hadech, pavoucích,
netopýrech nebo šelmách. Kdyby tu byli, bylo by je aspoň
trochu slyšet.“
Na chvíli se uklidnila, ale pak ji znovu přepadly chmurné
a negativní myšlenky: „Snad tu nejsou zlí duchové žen, které
zvítězily
nad tímto místem, nebo naopak těch, které zkouškou právě
kvůli těmto neviditelným silám neprošly!“ Nejasná úzkost jí
stahovala
hrdlo, hrůzou jí vstávaly vlasy na hlavě a znovu ji ovládly
negativní pocity. Zase měla chuť utéct a nechat to všechno za
zády, ale její pevná vůle se dokázala tomuto základnímu instinktu
postavit. Rozhodla se zůstat, i když ji napětí a úzkost zcela
prostupovaly.
Chvílemi měla dokonce halucinace a připadalo jí, že
vidí přízraky a slyší křik a nářky a nechápala, odkud se tak náhle
berou. Aby se znovu uklidnila a dodala si odvahy, začala tlačit
palec a prostředníček na obou rukou proti sobě. Byla to technika,
kterou ji naučila Mama Maru. Podle ní prý navozovala pocit klidu
a chránila před nebezpečím.
Po chvíli se jí opět začaly zmocňovat pochybnosti a v její mysli
se zjevovaly obrazy, které měly jasnou formu. Viděla obrovské
odporně zdeformované bytosti, které se pohybovaly po jeskyni,
přibližovaly se a vzdalovaly. Živily v ní paniku, která ji zbavovala
kontroly. Její srdce tlouklo jako palice na buben, ale ona byla
odhodlaná
pokračovat. Přestože jí ta monstra naháněla hrůzu, dokázala
znovu získat vládu nad svými emocemi a uklidnit se. Stále
byla rozhodnutá zůstat a myslela na všechny ženy před ní, které
musely touto hroznou zkouškou projít. Věděla, že i sebemenší
zaváhání by mohlo její úspěch zhatit. Zkouška, které ji Mama
Maru podrobila, byla určitým druhem mučení a trápení její
duše, ale ona byla rozhodnutá vytrvat a něco v jejím nitru ji nutilo
jít dál až k vítěznému konci. Při těchto úvahách se v její duši
220
rozhostil na chvíli pocit klidu, ale pak přišel zlomový moment
zkoušky.
V její mysli vyvstal znovu celý zástup fantasmagorických bytostí.
Byly to hnusné příšery pocházející z těch nejhorších pekel.
Vyvolávaly v ní odpor, jaký dosud nikdy nezažila. Tyto vidiny ji
tak vyděsily, že neměla daleko k tomu, aby začala hystericky
křičet.
Kantu znovu použila svou železnou vůli a sebekontrolu a zůstala
tam dál v tichosti sedět se sevřenou čelistí. Svaly na celém
těle měla napjaté a připravené k boji. Udělala jeden krok vpřed,
jako by chtěla zaútočit. Byla rozhodnutá vyzvat všechny ty příšery
na souboj, a aby si dodala odvahy, vyrazila ze svého hrdla bojový
křik inckých žen. Jeskyní se rozlehla jeho ozvěna a zapůsobila
zvláštním efektem. Kantu měla pocit, že jí zahřála krev v žilách
a dodala jí ještě více jistoty. Příšery najednou zmizely. Jako by se
z ničeho nic rozplynuly. Kantu se znovu trochu uklidnila. Nervy,
které měla do té chvíle napjaté jako provazy, se zcela uvolnily
a v tu chvíli Kantu bezpečně věděla, že může nad svým strachem
zvítězit.
Ten pocit se ale rychle rozplynul, jakmile pocítila přítomnost
nějaké další bytosti. Tahle jí ale nenaháněla strach, právě
naopak.
Dodávala jí sílu a jistotu. Najednou se před ní zjevila světelná
bytost,
která na ni hleděla láskyplnýma očima. Při tom pohledu se
v Kantu rozléval pocit klidu a míru. Vedle ní se objevila další
světelná
bytost; obě nyní stály po jejím boku. Byly to dvě ženy, které
byly oblečené jako Sluneční Bohyně. Obklopovala je světelná
záře, která zvýrazňovala jejich přítomnost. Musely to být dvě
kněžky
pradávné incké říše. Obě zjevení tam stála nehybně a v tichosti
s rukama sepnutýma na hrudi. Pak se ústa jedné z nich začala
hýbat:
„Proč jsi přišla na toto místo, dcero?“ zeptala se ta starší. „Nestačí
ti tvá krása? Podstupuješ tuto zkoušku, abys získala nějakého
muže? Mužů je na světě spousta,“ řekla. „Odejdi! Vrať se ke své
rodině
a přátelům a uvidíš, že na něj brzy zapomeneš.“
221
Kantu pravděpodobně naslouchala jen svou duší, protože
v jeskyni bylo i nadále stejně hluboké ticho jaké předtím. Přesto
odpověděla: „Ne, kdepak. Zůstanu tu až do konce. Pokud
nedokážu
získat toho muže, nemá pro mě smysl být ženou.“ Ozvěna
jejích slov se rozlehla skalní chodbou, která se pak znovu
ponořila
do absolutního ticha. Obě ženy se na sebe podívaly a ta starší
pokračovala: „Ženeš se za iluzí, která tě může dovést až za
hranice
tvého rozumu. Mohla bys o něj také navždy přijít. Odejdi, dokud
je čas, a žij jako všichni ostatní.“
Kantu rozhodně zašeptala: „Už jsem ušla dlouhý kus cesty.
Jsem rozhodnutá dojít až na konec, nemám jinou možnost. Tohle
je moje cesta a není z ní návratu. Ne pro mě.“
Kněžka udělala krok směrem k ní a řekla: „Máš dost odvahy
a síly, aby ses mohla stát jednou z nás. Ale pamatuj: nyní už nejsi
obyčejná žena. Možná budeš muset žít jako poustevnice. Byla bys
takového života schopna?“
„A proč ne? Pokud nedokážu získat lásku muže, kterého miluji,
budu klidně žít osaměle,“ odpověděla bez zaváhání.
V té chvíli promluvila i druhá kněžka: „Máš silnou vůli a
odhodlání
a jsi rozhodná. Proto budeme od této chvíle stále po tvém
boku a budeme ti radit. Budeš pod našimi ochrannými křídly…
Lehni si na lůžko, které sis připravila!“
Kantu si lehla na záda a uvolnila celé tělo. Po chvíli se z jejího
těla začala vytrácet energie a postupně těžklo. Byla na prahu
spánku a najednou měla pocit, že se blíží její konec. Cítila, jak se
celá její bytost stahuje směrem dovnitř, do nejniternější části
jejího
já. Její dech slábl a začala upadat do jakéhosi stavu letargie.
Se stoickým klidem se připravila na neodvratný konec: na svoji
smrt. Chlad nabýval na intenzitě, rozlézal se postupně po celém
těle a paralyzoval ho. Došlo k výpadku srdce. Cítila, jak ji jakýsi
energetický vír vysál vysoko do výšky směrem k nekonečnému
prostoru, do neznáma a pak… byla znovu svobodná. Zakouše222
la zcela nové pocity, její myslí se míhaly spousty myšlenek a
najednou
jako by něco explodovalo. Spatřila světelný ohňostroj
a její bytost se začala rozpínat do celého vesmíru. Asi opustila
svou pozemskou schránku a nyní se nacházela v jiné dimenzi,
kde neexistoval tvar ani hmotnost. Všimla si, že je zavěšená na
jemném světelném vláknu. Vznášela se mezi planetami, které jí
mohly prostupovat. Stala se éterickou bytostí. Najednou ucítila,
že ji chytla nějaká neviditelná ruka a snaží se ji stáhnout zpět na
zem. Zaslechla hlas jedné z kněžek, který ji vrátil zpět do reality:
„Měla bys vědět, dceruško, že ženy Akllakuna, které kdysi
procházely těmito rituály, mohly prostřednictvím této zkušenosti
vstoupit do jiné dimenze, která jim umožnila pochopit jejich
opravdovou ženskou podstatu a objevit vnitřní moc. Jejich
úkolem bylo udržet ji tajně při životě. Předávaly ji jen ženám,
které jsou schopny překonat jakoukoli překážku. Nes a opatruj
v sobě toto učení. V ženách je ukrytý osud lidstva. To ony
modelují
lidskou rasu, ony jsou stvořitelkami. Žena je ztělesněním lásky
a nese poselství Pachamamy, naší božské milující Matky. Žena
je životním kanálem, který ovládají smysly nepoznatelné zákony
lásky, k níž mají následně přístup i lidé.“ Kněžka pokračovala:
„Milá dcero, teď víš, že jsi velmi silná žena. Musíš začít hledat ve
svém srdci cestu, která tě dovede k Pachamamě. Tajemství
existence
je tajemstvím tvé vlastní duše. Pokud chceš tedy poznat
sama sebe, musíš se vydat na dobrodružnou cestu do svého
vnitřního
světa, proniknout až do neznámých koutů své bytosti, kde
najdeš svoji duši. Jen tam, v nejhlubší části svého já najdeš svůj
chrám. Pouze tak můžeš přispět k realizaci proroctví, podle
kterého
dojde v tomto vesmírném cyklu k probuzení ženské podstaty,
která vyléčí a zahojí rány způsobené Matce Přírodě. Teď se
s tebou rozloučíme, ale pamatuj si, že budeme stále s tebou.
Sbohem.“
S těmito slovy se světelné bytosti rozplynuly.
Kantu se snažila promluvit, ale nedařilo se jí to. Netušila, kde
223
je, a nebyla schopná ani posoudit, jak se cítí. Vnímala jen téměř
smrtelnou ztuhlost svého těla. Chtěla se aspoň trochu pohnout.
Cítit, že je živá. S vypětím všech sil se jí povedlo pohnout nejdříve
dlaní, pak celou paží a kousek po kousku i zbytkem těla.
Všechny ztuhlé a atrofované svaly se začaly pomalu probouzet.
Po chvíli se tělu navrátila jeho plná ohebnost a pohyblivost.
Začala
si uvědomovat sama sebe. Otevřela oči do neproniknutelné
tmy. Otřásla se po celém těle a vykřikla: „Počkejte! Neodcházejte!“
Odpovědí jí bylo jen hluboké ticho.
Od té chvíle ji temnota, která v jeskyni vládla, už neděsila.
Její mysl se ocitla ve stavu klidu a harmonie a její tělo volalo po
dlouhém regeneračním spánku. Zabalila se do pokrývek a znovu
si lehla. Zavřela oči a záhy se propadla do království nevědomí.
Když se probudila, nedokázala odhadnout, kolik hodin spala.
Nevěděla, jestli je noc či den, ale byla už mnohem klidnější. Měla
hlad, a tak něco snědla a vypila. Jeskyně už pro ni nebyla místem
plným hrozeb. Rozhodla se provést cvičení, které jí Mama Maru
doporučila: meditovat, hledat samu sebe, rozebrat podrobně svůj
život a najít v něm slabá místa.
Kantu prošla pomalu krok za krokem celý svůj osobní příběh,
všechno, co dosud vykonala, co mohla vykonat nebo co by bývala
chtěla vykonat, kdyby k tomu měla možnosti. Tma, ticho a
samota
jí byly v tomto přemítání nápomocny. Střídáním meditací,
úvah o svém životě a spánku strávila mnoho hodin. Spala tak
dlouho, jak jí bylo příjemné, jedla, jen když měla hlad a pila, když
měla žízeň. Bylo jí jedno, jestli uplynul den nebo věčnost. Věděla
jen, že odtud nemůže odejít, dokud jí to Mama Maru nenařídí.
Začala srovnávat svůj život s životem jiných lidí: své matky, svého
otce, bratra, přátel nebo s Juanovým.
V posledním cvičení se měla naučit dívat se očima své duše.
Mama Maru jí řekla, že tuto schopnost může ovládnout jen se
zavřenýma
očima. Zůstala tak tedy dlouhé hodiny a snažila se do224
sáhnout nějakého vizuálního vjemu, ale bezúspěšně. Aby ji to
nesvádělo
otvírat oči, zavázala si je šátkem. Najednou začala vnímat
trochu světla. Nejprve jen mlhavě, postupně stále jasněji. Po
několika hodinách dokázala rozeznat obrysy jeskyně. Ke svému
překvapení zjistila, že se nachází ve velké jeskyni kruhového
tvaru.
Připadala si jako žížala, která vyhloubila díru větší, než je ona
sama. Udělala pár kroků a s údivem zjistila, že vidí ve tmě a že
vidí všechny skalní obrysy, takže se může pohybovat bez obav,
že se praští nebo zakopne. Jeskyně jí připadala plná světla.
Konečně
pochopila, co se jí Condori a Mama Maru snažili v souvislosti
s duševním zrakem vysvětlit: náš duševní zrak nás může
vést temnotou. „Naučila jsem se vidět ve tmě! Kéž by tohle vnitřní
světlo nikdy nezhaslo,“ pomyslela si a nahlas vykřikla: „Děkuji
ti, Pachamamo, něžná a milující matko! Dala jsi ženám mnoho
darů a schopností a já jsem jednou z mála šťastných, která
dorazila
až do tvého břicha a která se může vyklonit z tvého pupíku
a prohlížet si odtud okolní svět.“
Po zkušenosti, kterou právě prožila, si dopřála příjemný
odpočinek.
Prohlédla si svůj provizorní pelíšek, trochu ho upravila
a natáhla se. Chtěla si jen trochu odpočinout, ale upadla znovu
do hlubokého spánku. Uplynulo mnoho hodin, a když se
probudila,
byla vedle ní Mama Maru.
„Dobře,“ řekla. „Tvůj pobyt na tomto místě je u konce. Můžeš
vyjít ven.“
Kantu pohnula očima ze strany na stranu a až v té chvíli si
všimla, že se na Mama Maru dívá přes šátek, kterým má zavázané
oči. Jasné obrysy její postavy obklopovalo namodralé světlo.
„Mama Maru,“ řekla Kantu s úžasem, „já vidím ve tmě. Vidím
tě.“
„Je to tak,“ řekla kurandera. „Od této chvíle tě tvůj duševní
zrak bude vést temnotou. Můžeš kráčet i tou nejtemnější tmou
a uvidíš to, co jiné ženy nevidí. Tvůj vnitřní zrak ti umožní vidět
225
neviditelné, ale pamatuj si, že jakmile otevřeš oči, okno tvé duše
se zavře. Když se budeš chtít dívat svou duší, musíš mít víčka
zavřená;
jen tak budeš mít k této schopnosti přístup.“ Pak změnila
téma a řekla: „Dobře. Nadešel okamžik, abychom odtud vyšly
ven. Posbírej si své věci a pojď za mnou. A nech si oči ještě chvíli
zavázané. Musíš si na sluneční světlo zvykat postupně. Řeknu ti,
kdy si je máš rozvázat.“
Zamířily k východu z jeskyně. Najednou Mama Maru řekla:
„Zastav. Od této chvíle budeme zase používat své fyzické oči.“
Kantu si tedy sundala z očí šátek a v dálce, kde byla tma méně
hustá, zahlédla světlý bod, který byl s každým krokem výraznější
a viditelnější. Jak postupovaly vpřed, světla bylo stále více, až
začalo
intenzivně zářit. Chvíli počkala, než si její oči na silné denní
světlo zvyknou, a pak vykročila z jeskyně. Celou ji zaplavilo
moře světla a jemný vánek si začal pohrávat s jejími vlasy. Když
se
Mama Maru zeptala, jak dlouho byla v jeskyni, dostala tuto
odpověď:
„Byla jsi tam tak dlouho, jak bylo potřeba, abys jako žena
poznala sebe sama. Dávala jsem na tebe pozor zvenku a byla jsem
připravená jít ti na pomoc. Ale nebylo to potřeba. Dokázalas to
i beze mě.“
„Děkuju ti, Mama Maru, za tvou péči a pozornost,“ řekla dívka
vděčně.
Stará kurandera se na ni podívala a Kantu si všimla jejího
něžného, ale zároveň rozhodného pohledu. Stařenka na to nic
neřekla. Jen se usmála, zatímco si do náruče rovnala deky a
kožešiny.
Vyrazily směrem k chýši Mama Maru. Kantu šla rozhodným
krokem s větším odstupem za kuranderou. Přemýšlela o
zkušenostech,
které právě nabyla a které vyžadovaly vskutku ocelové
nervy. Obě ženy kráčely v tichosti, a když dorazily domů, uklidily
deky, kožešiny i ostatní věci na své místo. Kantu si pak sedla
naproti Mama Maru a ta řekla: „Zkouška, kterou jsi právě prošla,
trvala několik dní a prověřila míru tvé sebedůvěry. A protože
226
je dostatečně velká, umožnila ti převzít kontrolu nad tvým tělem
a myslí. Kdyby tomu tak nebylo, vynesli by tě odtamtud nohama
napřed, nebo bys zešílela. Tvoje učení tady ale nekončí. Máš před
sebou další dost těžké zkoušky, ale teď si trochu odpočiň a
načerpej
sílu. A pamatuj si, že žena, která má dostatečnou sebedůvěru
a důvěřuje své vlastní síle i své vnitřní energii, vyjde z každé
situace
jako vítěz.“
Po několika dnech odpočinku se obě ženy vydaly do hor. Na
zádech nesly po andském způsobu těžký náklad. Mama Maru
řekla Kantu: „Abys byla zcela v harmonii sama se sebou, musíš
projít ještě jednou zkouškou a kvůli ní půjdeme k ústí řeky
Mamaqocha3, kde vstoupíš do kontaktu s vodním živlem.“ Podle
Mama Maru se tam měl nacházet tak silný vodopád, že pod sebou
vyhloubil celou jeskyni.
Šlapaly už několik hodin ve směru toku řeky Vilcanota a Kantu
byla unavená. Voda v řece pocházela ze sněhu v horách
Ausangate
a podle tradice byla zdrojem života. Ušly už vyprahlými
horami spoustu kilometrů. Stoupaly a klesaly úzkými pěšinami,
které se vrývaly do strmých svahů a vedly kolem hlubokých
srázů.
Brodily se dokonce i potokem. Teď šlapaly pěšinou pro dobytek.
Občas míjely obdělaná pole, která nabízela rozmanitou hru
barev ve formě tmavě zelených eukalyptů, jasně zeleného obilí,
nazlátlé zralé pšenice a kávově hnědých quinoových lánů.
Pro zemědělce byla ta pole domovem. Život na venkově byl
tvrdý, ale lidé tu pracovali s nadšením, i když měli pro obdělávání
půdy k dispozici jen ty nejzákladnější prostředky. Na poli vedle
pěšiny, po které právě šly, spatřily čtyři ženy a jednoho muže
ohnuté k zemi. Ženy měly pestrobarevné oblečení, na němž
převládala
červená barva, a klobouky, chránící je před ostrým slun-
3Matčin pramen.
227
cem. Muž měl na sobě něco šedomodrého a ani jemu nechyběl
na hlavě klobouk. Ani jeden si kolemjdoucích žen nevšiml. Dál
pokračovali v práci. Sbírali isanos, andské hlízy, které jsou
zasyrova
hořké a uvařením zesládnou. Kurandera se otočila na Kantu:
„Za chvíli dorazíme na místo, kde zůstaneš několik dní. Zítra
je úplněk, voda bude energií ještě nabitější než teď a to bude ta
správná chvíle, abys s tímto živlem vstoupila do kontaktu.“
Kantu na to nic neřekla. Pokračovala téměř automaticky
v chůzi a se zájmem pozorovala další lidi pracující na poli. Po
levé straně si všimla muže s dítětem. Vedle nich na zemi byla
rozprostřená
bílá deka, už značně zašpiněná od půdy. Na ní leželo
několik brambor, které muž právě vykopal raukanou, tradiční
andskou motykou. Byli tak zabraní do práce, že si jich také
vůbec nevšimli. O kousek dál sklízeli jeden muž a tři ženy quinou.
Uřezávali jednu rostlinu za druhou a skládali je na
pestrobarevnou
deku. Společnost jim při práci dělal jemný vánek, který
pofukoval z hor.
Když dorazily na místo, Mama Maru řekla své učednici: „Dalším
úkolem, kterým dokážeš, že jsi opravdovou ženou, bude strávit
tady tři noci. Připrav si lůžko tady v této jeskyni, kde budeš
trochu chráněná před nočním chladem, ale pamatuj si, že nesmíš
ani jednou usnout. Buď silná, ať se bude dít cokoliv.“
Po těch slovech odešla, aniž by dodala cokoliv dalšího. Její
postava
se v dálce na pěšině, kterou přišly, pomalu zmenšovala, až
úplně zmizela.
Hned, jak Kantu v jeskyni osaměla, zabalila se do deky, aby jí
nebyla zima a aby se trochu chránila před vlhkostí od vodopádu.
Připravila se na první noc ve společnosti burácivé vody, která
padala
z výšky do jezírka a rozbíjela jeho klidnou hladinu. Blížila
se noc. Při pohledu na slunce zapadající za horu si Kantu
vzpomněla
na slova Mama Maru: „Na tomto místě objevíš další aspekt
ženy. Máme velmi důvěrný vztah k zemi, ale ještě mnohem
228
více jsme spojeny s vodou. Voda je naším živlem a právě s ním se
teď musíš blíž seznámit.“
Než šla do jeskyně, držela dva dny půst. Pak s Mama Maru
provedly u jednoho nedalekého pramene rituál plodnosti na
počest
bohyně, která se jmenuje Qocha Mama4. K rituálu použily
mnoho květin a balzámů, které na jeho konci hodily do vody
pramene
vyvěrajícího z nitra hory. Myslela na všechno, co jí Mama
Maru říkala. Zavřela oči a začala meditovat. Burácející voda jí
k tomu vytvářela hudební podkres, který tvořil jakousi monotónní
kantilénu. Přemýšlela o tom, co pro ni znamená být ženou
a zjistila, že na tuto otázku nemá jednoznačnou odpověď. Ve
škole
se učila, že její fyzická schránka má velmi komplexní organický
základ, z něhož vycházejí určité genetické okolnosti určující
její pohlavní identitu. Dlouho rozjímala nad tím, že být ženou je
něco úplně jiného než být mužem. A právě proto se nyní
nacházela
na tomto místě. Snad v těchto třech dnech pochopí něco víc
o ženské podstatě. Kromě pevných boků, oblého zadečku a
bujného
poprsí tu přece musí být ještě něco dalšího, co z ní dělá
ženu.
Bylo tak těžké defi novat, co znamená být ženou. Potkala ve
svém životě matky, sestry, dcery, přítelkyně a pravděpodobně se
s některými z nich i identifi kovala, ať už vědomě nebo nevědomě.
Zřejmě s matkou nebo tetou. Přesvědčila se, že žena je dokonalou
lidskou bytostí, jejíž pobyt na této zemi je řízen jejími přáními,
pocity a myšlenkami, podle nichž pak jedná a přistupuje k životu.
Přišla na to, že jedna velmi mocná část jejího já sídlí mezi
srdcem a oblastí hráze: bylo to její pohlaví. Objev vlastní sexuality
podmínily faktory z vnějšího prostředí. Tak jako každá žena
na světě dostala i ona zvláštní jméno: Kantu. Vybavila si přezdív-
4 Bohyně, která ztělesňuje moře – pramen života a lagunu, z níž
život
pochází.
229
ku, kterou měla jako nálepku od útlého dětství. Říkali jí „fazolka“,
protože byla veselé a neposedné dítě. Tato přezdívka byla chytlavá
a táhla se s ní pěkně dlouho. Nebylo vůbec jednoduché, aby na
ni lidé zapomněli a přestali jí tak říkat. Kantu znamená „krásný
květ“ a toto jméno bylo vždy považováno za symbol života a lásky.
Nyní si byla svého jména vědoma. A také toho, co pro ni
samotnou
znamená.
Pak si vzpomněla na všechny hračky, se kterými si hrála, oblečení
a ozdoby, které nosila, než se z ní stala dospělá žena. Nyní
chápala smysl her, kterých se musela účastnit jen proto, že byla
žena. Uvědomila si, že v dnešní společnosti je žena vnímána jen
jako ozdoba, jako dekorace. Něco, co je možné vlastnit. Zboží,
které je zcela v rukou muže, ať už milence nebo manžela.
Obchodníci
s iluzemi přisuzují ženě prostřednictvím rádia, televize
a časopisů čistě zdobnou roli a hodnotu. Ať už si muž pořizuje
auto, konzervu nebo cigarety, je ke koupi lákán skrze vzrušení
vůči ženě. Reklama dnes často sahá po zobrazení vyzývavých
a dostatečně svlečených žen. Záměrem je vždy snaha vyvolat ve
čtenářích a divácích potřebu nakupovat.
Za hřmotu vodopádu v té osamělé jeskyni bez jakéhokoli
kontaktu s nějakým dalším člověkem pokračovala Kantu v
meditování.
Až do té chvíle se po celý život její představa o sobě stále
zhoršovala a ona se chovala jinak, než jí bylo vlastní.
V jejím nitru žily dvě odlišné osobnosti: opravdová Kantu
a ta falešná, která vystupovala navenek. Toto rozdvojení ji vzdálilo
od základního smyslu života. Navíc ji natolik odosobnilo,
že jí to znemožňovalo prožívat plně své ženství a způsobilo v ní
jen velký zmatek. Tento způsob chování jí nedovoloval realizovat
se plně jako žena. Aby se přizpůsobila modelu, který jí vnucovala
společnost, musela rezignovat na čest vůči sobě samé i na
svou intimitu, což mělo za následek škody, které se zdály být
nenapravitelné.
230
Jak čas plynul, objevil se v jejím nitru strach ze stárnutí, který
ženy často mívají. Nebyl ničím jiným než plodem její dětinské
představy o sobě samé. Teď ale znala tajemství, jak vést bohatý
život a zachovat si vitalitu, i když už nebude mladá. Vitalita je
mladost ducha, sebepřijetí a nalezení harmonie.
Zatímco meditovala, zvuky, které vydávala voda, se změnily.
Jak se mezi sebou mísily, připadalo jí, jako by vydávaly sotva
vnímatelný
tón, kterým se snažily něco sdělit. Postupně s nimi začala
komunikovat. Nejdříve vnímala jen jakousi příjemnou hudbu
a pak zřetelně uslyšela, že k ní vodopád mluví. Poslouchala
historky
vody, její legendy, fantastické příběhy, vyprávění o blízkých
i vzdálených místech, božských světech, minulých a budoucích
životech. Naslouchala nepopsatelným zvukům, písním a
melodiím,
které nikdy předtím neslyšela a které ji přenášely do kouzelného
a téměř magického světa.
Občas otevřela oči, přerušila svou meditaci, aby vyšla ven
z jeskyně a pokochala se krajinou, modrým nebem, mlhou, která
se držela na východě, stříbřitou masou hor i jejich vrcholky
zahalenými
do mlhovinového pláště.
Tu noc viděla zpoza sněhobílých vrcholků hor vyjít měsíc.
Úchvatné představení. Jemné světlo zaplavilo celou krajinu. Byla
to magická, téměř pohádková noc. Kantu měla pocit, že vidí
éterické
bytosti. Zemědělci běžně tvrdili, že za úplňku oživnou
Naupakunové5
a další předci. A opravdu, hned vedle ní začalo procházet
procesí bytostí. Byly oblečeny v historických oděvech a v rukou
nesly dobové pracovní nástroje. Jedni byli veselí a plní energie,
jiní byli zahloubaní. Všichni tam pochodovali přímo před jejíma
očima. Ve svitu měsíce byly vidět obrysy jejich průsvitných
postav.
Pohled na ně vyvolával v Kantu trochu obavy.
5 Lidstvo nadřazené tomu našemu. Podle legendy byl tento lid
pohlcen
za svou aroganci a přehnanou hrdost ohněm.
231
Další den kolem desáté přišla k vodopádu Mama Maru a přinesla
s sebou mazlavou hmotu neznámé chuti. Kantu měla hrozný
hlad, a tak ji bez dlouhého rozmýšlení zhltla. Krátce nato na ni
přišlo prudké zvracení a průjem.
„Tyto byliny tě pročistí. Musíš otevřít svou duši, abys mohla
vejít do kontaktu s vodními duchy,“ řekla jí Mama Maru před
svým odchodem.
Kantu zůstala zase sama. Trochu se procházela po okolí a pak
se začala připravovat na další noc, kterou tam měla probdít. Podle
příkazu nesměla ani oka zamhouřit. Aby zahnala únavu, myslela
na lidi, co zná. Na známé jako byla Mama Santusa nebo Tata
Fucundo.
Copak asi v tuto chvíli dělají? Bydlí ještě ve svém domku
v Coporaque? Možná si manželé v tuto hodinu ještě povídají, ale
třeba už dávno spí. Vzpomněla si také na Julichu, syna své
sousedky.
Bylo to živé a hravé dítě, které stále neúnavně tancovalo.
Chlapec nosil krémový klobouček s barevnými třásněmi, červenou
halenu, obnošené béžové kalhoty a kožené sandále, ve kterých
běhal velké vzdálenosti po inckých cestičkách, když dohlížel
na pasoucí se dobytek.
Když byla malá, slýchala vyprávět historky o kouzelném
vodopádu,
u kterého nechávali nejslavnější hudebníci z celého kraje
své bubny, fl étny, mandolíny, kytary a jiné nástroje spolu s
drobnými
mincemi. Říkalo se, že za úplňkových nocí z vodopádu
vystupovaly
pohádkové bytosti – nádherné vodní sirény, které si tu
česaly své zlaté vlasy stříbrnými hřebeny.
Pamatovala si také, že jí otec vyprávěl o jednom pastevci, který
bydlel na samotě nedaleko od nich. Tvrdil, že potkal sirénu.
Ten muž neviděl ve svém životě nikdy předtím žádnou ženu,
a když spatřil sirénu, bezhlavě se do ní zamiloval. Říkal, že
neměřila
více než třicet centimetrů, ale že byla nádherná. Otec
vyprávěl, že z toho setkání přišel muž úplně o rozum a nakonec
zemřel.
232
Ve vodopádech, které někteří lidé pokládají za nebezpečné
a jiní za magické místo, měla Kantu vstoupit do kontaktu s jejich
živlem: vodou.
Náhle si vzpomněla na Juana. Copak asi v tu chvíli dělal? Byl
někde vysoko v horách nebo v nějaké vesničce? Možná se právě
miloval s nějakou ženou. Myšlenky na něj už ji neznepokojovaly
tak jako kdysi. Náhle ji však zaplavila velká bolest a hluboký
smutek. Chtělo se jí plakat. Jako by jí hluk vody říkal: „Uvolni se
a pusť všechny své slzy. Já jsem tvůj živel.“
Kantu se usedavě rozplakala jako dešťový mrak. Dostala ze
sebe všechen vztek, pocit neschopnosti, hořkost, smutek i bolest.
Její slzy se smísily s vodou z vodopádu a odnesly s sebou
veškerou
tíhu, která se v ní nashromáždila za celé ty roky samoty. Když
si ulevila a uklidnila se, začal ji přemáhat spánek. Neměla daleko
k dřímotě, ale vzpomněla si na příkaz, který dostala: měla zůstat
vzhůru celou noc.
Strávila přemýšlením mnoho hodin a snažila se přijít na to,
jaká by měla žena být. Opět začala pociťovat velkou únavu, když
tu se náhle začala jeskyní šířit stále silněji nějaká hudba, až
zaplavila
celý prostor. Přicházela směrem od vody. Byla to velmi
harmonická
melodie, která ji naplňovala láskou, něžností, smutkem
i bolestí. V té samé chvíli zaslechla také sladký hlas: „V den, kdy
začneš milovat, respektovat a znát sama sebe, zjistíš, že země s
tebou
komunikuje a že Pachamama ovládá řeč, jejímž prostřednictvím
k tobě mohou hory a řeky promlouvat a prameny dávat
své rady. Uvědomíš si svou jednotu s vesmírem. Budeš jako
rozpínající
se voda. Toho dne, kdy skutečně přijmeš samu sebe, se ti
otevřou dosud netušené obzory a ke tvým uším dolehne hudba,
kterou jsi nikdy předtím neslyšela.“ Kantu měla pocit, že je
součástí
vody z vodopádu, podél nějž se hudba šířila. Voda z ní vyplavila
úplně všechno a připravila ji na nový život, na novou životní
cestu.
233
„Žena má v sobě širokou škálu půvabů,“ našeptával jí nějaký
další hlas. „Má nebývalou moc, kterou může očarovat muže. Z
jejích
očí vyzařuje tajemné a podmanivé světlo, její dech má vůni
květů, její podmanivá krása je pozvánkou k životu a lásce. Být
ženou
znamená ztělesňovat zvláštní bytost, která je současně horou,
lesem i jezerem. Bytost, v jejímž lůně vzniká život. V jejím
těle jsou zasněžené štíty hor, hřebeny i údolí, jimiž proudí voda
prozpěvující nekonečně mnoho písní. Vrabci poletují mezi
rostlinami,
medvěd zahání žízeň vodou a ochutnává květy, kolibřík
přelétá z květiny na květinu a svým sosáčkem saje životní nektar.
Jako žena jsi přítelkyní přírody a tvá cesta je osamělou poutí.
Narodila ses jako žena, abys učila svět, jak být blíže k
Pachamamě,
protože jsi výrazem nejhlubší lásky. Pamatuj si, že – stejně
jako jiné přírodní elementy – i ty můžeš být kromě lásky také
nositelkou
nenávisti a nesouladu. Tak jako může být ve tvém nitru
bujná horská vegetace, můžeš v sobě nosit poušť a neúrodnou
půdu bez života.“
Neutuchající burácení padající vody ji zcela omámilo. Měla
pocit, že se rozpustila a proměnila v milión vodních kapek…
a vyrazila na cestu! Klouzala pomalu podél skal a kamenů v řece
a dorazila až do moře s velkými vlnami, aby tam její bytost
splynula
s nekonečností oceánu. Pohyb mořských vln u pobřeží sem
a tam doprovázený charakteristickým monotónním zvukem ji
úplně pohltil. Viděla se tančit jako v nějakém snu nebo pohádce
spolu s usměvavými sirénami a tritony uvnitř krásného paláce.
Hudba a zpěv jí přinášely nesmírnou radost a vtahovaly ji do
svého energetického víru. Měsíční světlo, které se rozložilo do
tisíce
vzájemně do sebe rozpitých barev, osvětlovalo celou krajinu.
Nádherné představení se rozplynulo až s prvním zakokrháním
v dálce. Kdoví odkud ten kouzelný zpěv pocházel! Do jejího
úkrytu se pomalu vkrádalo světlo úsvitu. Kantu vykoukla z
jeskyně,
podívala se směrem k horám a spatřila, jak červánky poma234
lu vítězí nad tmou. Chvíli nato vyšla ven. Oblaka, která plula nad
horami, začala zlátnout v předzvěsti příchodu krále všech planet.
Celou scenérii oživil kondor, který majestátně plachtil nad
krajinou.
Kdo ví, jaké zprávy nesl duchům, kteří bdí nad rostlinami
i lidskými bytostmi!
Když sluneční paprsky dopadly na vodopád, vytvořila se
duha. Tváří v tvář té nádheře Kantu pochopila, proč indiáni tak
milují vodu a duhu.
I třetí noc slyšela dívka z vodopádu hudbu, která oživovala
pohádkovou scenérii kolem. Byla to hotová symfonie barev
a tónů. V rytmu toho krásného hudebního doprovodu se Kantu
se zavřenýma očima mohla přenést, kam chtěla: do Cuzca nebo
do komunity lidí, mezi kterými vyrostla. Vybavovala si různé
výjevy:
západ slunce v horách, východ slunce na venkově, mohla
se přenést mezi vrabce, kteří křižují oblohu. V mysli se jí objevil
kolibřík se zeleným hřbetem, slámově žlutým bříškem a černými
křídly; zelený kolibřík s dlouhým ocáskem i velký kolibřík; pár
andských divokých hus, holubice a malí papoušci.
Myslela na některé své známé, například na Tiburcia, jak
v červeném ponču zdobeném geometrickými vzory hraje mistrně
na fl étnu. Byl to neposedný prostořeký chlapec, který si dělal
z každého legraci. Slyšela tóny jeho fl étny, jako by seděl a hrál
vedle ní. Zastesklo se jí po rodičích, sourozencích i po přátelích.
Na chvíli měla pocit, že jsou blízko. Slyšela jejich hlasy, smích
i křik. Měla pocit, že je s ní tělem i duší také Juan se svými
typickými
pohyby a gesty. Jako by slyšela jeho hlas mluvit o lásce.
V naději, že ho opravdu spatří, otevřela oči. Nebyl tam. Když
ale oči znovu zavřela a zaposlouchala se do zvuků vody, měla
ho zase vedle sebe. Teď věděla, že už není a nikdy nebude sama.
Když myslela na Juana, cítila bolest i lásku zároveň. Tohle
všechno
podnikla kvůli lásce k němu. Poslouchala zvuk vody, který
pronikal až do hloubky její duše, a zaplavil ji příjemný pocit
jistoty.
Teď už věděla, nakolik se musí žena obětovat, když chce získat
muže, kterého miluje.
Jakmile pochopila poselství vody a spojila se s ní, věděla, že
žena a voda jsou jedním celkem. Od té chvíle byla její duše jako
voda. Hravá a připravená rozplynout se navždy v oceánu života.
236
13.
POZNAT MUŽE A ŽENU
Condori měl přijet za několik málo dní. Čas mezi prací, učením
Mama Maru, chvílemi odpočinku a meditací plynul velmi rychle.
Kantu běžely hlavou jako fi lm všechny činy a rozhodnutí jejího
dosavadního života, od těch bezvýznamných až po ta důležitá.
Myslela na své první setkání s Juanem, i na to, jak se od té
doby změnila. Začínala chápat, že tento milostný vztah jejím
životem
zásadně otřásl a dostal ji do závislosti na muži. Když vzpomínala
na jejich setkání, dostávala na sebe často velký vztek. Jak
stála před ním, všechny její jistoty se zbortily jako domeček z
karet,
ale pro něj to vůbec nic neznamenalo. Proč to tak bylo? Proč
muž a žena reagují tak odlišně? Jak to, že ona Juana milovala
celým
svým srdcem, zatímco on toužil jen po jejím těle? Tvrdil sice,
že ji miluje, ale objevil se vždycky, jen když na ni měl chuť, a pak
se zase hned vypařil. Když byli spolu, uměl být Juan něžný, milý
a starostlivý. Točil se jen kolem ní. Bylo těžké uvěřit tomu, že jeho
chování a slova nevycházela ze srdce. Žadonil, ať se s ním miluje,
237
ať je s ním a neopouští ho… Jakmile ale uspokojil své citové
potřeby
i sexuální chtíč, jeho chování se rázem změnilo. Z něžného
a citlivého muže, který ji ještě před několika minutami hladil
a objímal, znenadání čišel chlad. Byl odtažitý a lhostejný. Pokaždé
zůstala během krátké chvíle zanechaná jen se svými
pochybnostmi.
Mama Maru jí pomáhala nalézt odpovědi na mnoho otázek,
které ji trápily. Jako by jí i tentokrát četla myšlenky, začala sama
mluvit: „Muž a žena nejsou stejní. Ale dobře se doplňují. V přírodě
je to zařízeno tak, že co chybí jednomu, má ten druhý, a naopak.
Mezi mužem a ženou jsou velké rozdíly jak po fyzické, tak
po duševní stránce. Oba mají také úplně jiné myšlení. Vnímají
realitu svými smysly, které jsou vyladěny na odlišné frekvence,
a v důsledku toho vidí život každý z jiné perspektivy. Muže zajímá
více vnější tvar věcí, zatímco žena v nich vidí jejich hloubku,
zajímá ji jejich skrytá krása a všechny jejich jemné nuance.“
Kantu si povzdechla. Mužskému způsobu myšlení nerozuměla
a trápilo ji to. Vášnivě Juana milovala. Kdyby jí to dovolil,
obětovala
by se pro něj s veškerou svou láskou a oddaností, jen aby
mohla být po jeho boku. On ale odešel. Nevěděl, co je to skutečná
láska.
Mama Maru klidným a konejšivým tónem pokračovala:
„S postupem času jsem přišla na jednu pravdu: muži jsou úplně
jiní než my. Kdysi jsem si myslela, že jsme stejní ve způsobu
myšlení i v tom, co chceme. Život nám ale občas dává dost kruté
lekce.“
„A dneska už víš, jací muži jsou?“ zeptala se Kantu a pozorně
se na ni zadívala.
Tvář Mama Maru byla klidná. Nebylo v ní ani stopy po smutku
a bolesti. Zračilo se v ní jen hluboké pochopení. I když jí bylo
sedmdesát, vypadala mnohem mladší. Byla stále ještě krásná
a při pohledu na ni bylo patrné, že v životě hodně milovala a že
238
ji každé setkání s láskou hodně věcí naučilo. Jen jednou za celou
dobu, co mluvila, zahlédla Kantu na jejím čele jemnou vrásku.
S pohledem upřeným do země stařenka řekla: „Hodně jsem
muže pozorovala, a tak jsem se naučila dobře je znát, ale dnes
tyto zkušenosti už jen předávám mladším. Už jich nemohu využít
k tomu, abych si zařídila nový život. Roky plynou a příroda
má svůj koloběh života. Kdybych měla s těmito zkušenostmi
milovat
dnes, neudělala bych už samozřejmě tolik chyb, jako když
jsem byla mladá. Jsem stařena, která získala svou moudrost
tvrdou
školou života. Musíme spojit mé znalosti a zkušenosti s tvým
mládím a nadšením a uděláme z tebe mimořádnou a opravdovou
ženu, která bude schopná hýbat energetickými sloupy, které
má v sobě každý z nás.“
„A k čemu mi budou znalosti rozdílů mezi mužem a ženou?
Pomohou mi v tom, aby se mnou byl muž, kterého chci?“ zeptala
se Kantu. Mama Maru se na ni pozorně podívala a snažila se
vyčíst
z její mladé tváře myšlenky, obavy i přání. Začala mít Kantu
ráda a vážit si jí. Viděla v ní rozhodnou, schopnou a velkorysou
ženu plnou ideálů a současně mladou dívku, která toho o
milostném
citu moc nevěděla. Teprve se začínala otevírat životu a trápila
se kvůli své první velké lásce. Pak pokračovala: „Když budeš
tyto rozdíly chápat, budeš mužům více rozumět. Budeš vědět, co
si myslí, co chtějí a po čem touží. Budeš tak vědět, komu věnovat
svůj život. Své tělo, duši a celou svou bytost nesmíš darovat
někomu,
kdo si to nezaslouží. Když se nějakému muži oddáš, tak bys
to měla dělat proto, abys mu pomohla vyrůst a doprovodila ho
na cestě k lásce. Naučíš ho milovat a díky síle této lásky bude
vaše
spojení zářivé a bude mít jiskru. Když to neuděláš, bude tvůj život
sterilní. Musíš se naučit pomáhat mužům nacházet vlastní
spiritualitu.
To tě povznese a pomůže ti to stát se světelnou bytostí.“
Kantu chvíli mlčky přemítala o tom, co jí Mama Maru právě
řekla. Stařenka mezitím pokračovala v předení a její malé vře239
ténko se točilo dokola rychle jako káča. Kantu si dodala odvahu
a prolomila ticho další otázkou: „Mama Maru, můžeš mi říct,
k čemu ti bylo, že jsi tyto rozdíly znala?“
Žena se podívala dívce do očí. Přerušila svou práci a jako by
vzpomínala na časy dávno minulé, usmála se a řekla: „Děvenko,
když jsem na tyto rozdíly přišla, pochopila jsem i pravou podstatu
toho, být ženou. Žena je privilegovanou bytostí, která má
nesmírnou
moc... A tím jsem také pochopila smysl svého života.
Kdybych využila znalostí, které jsem získala, padl by přede mnou
na kolena každý muž, na kterého bych jen pomyslela. Ale dostala
jsem se do fáze, že už to pro mne přestalo být důležité. Rozhodla
jsem se pomáhat druhým na cestě k jejich růstu. Milovala jsem
intenzivně každého muže, se kterým jsem strávila nějakou chvíli
svého života. Pak jsem dospěla do bodu, kdy jsem pochopila, že
moje láska nikdy nevyhasne. Svůj život jsem prožila naplno.
Pochopila
jsem jeho tajemství. Dala jsem všanc celou svou bytost
a na oplátku se mi dostalo zkušeností a moudrosti. A tak jsem se
rozhodla odejít do ústraní. Na tomto osamělém místě dokončuji
svoji životní pouť a připravuji se, abych mohla jednoho krásného
dne vstoupit do jiné dimenze, která je za tímto životem.“
„Promiň, Mama Maru, nechci být dotěrná... Nějak nedokážu
pochopit, proč skončil tvůj vztah s Ronaldem.“
Mama Maru nejdříve trochu zvážněla, ale hned se zase usmála:
„Když jsem dokončila svoji přípravu na to stát se kuranderou,
zůstala jsem s Rolandem, protože jsem ho milovala. Ale začala
jsem ho vidět jinýma očima. Studovala jsem ho, i když jsme se
milovali. Hodně jsem se změnila a došla mi jedna věc. Aby žena
získala mužovo srdce, musí se mu zcela oddat.
Když jsem ho opravdu dobře poznala, snažila jsem se mu ze
všech sil pomoci, aby se z něho stal opravdový muž. Strávila jsem
s ním několik dalších let a podporovala ho, aby se dokázal
změnit.
Podařilo se to ale jen částečně, protože není jednoduché změ240
nit svou osobnost a opustit myšlení a vzorce chování, které nám
vnutila společnost.
Jeho rodina mě nikdy úplně nepřijala. Můj syn mě odmítal
a za svoji matku považoval jedinou ženu, se kterou kdy žil –
babičku.
A co se týče Rolanda, ten mi syna nikdy nevrátil, na to
se své matky příliš bál. A tak můj syn vyrostl, aniž by měl vedle
sebe starostlivého otce a svou pravou matku. Můj manžel měl
příliš slabou povahu. Odmítal dospět a dával přednost životu
plnému pokrytectví a nízké morálky. Trávil skoro celý den na
soudě, v ‚domě spravedlnosti‘, který já jsem považovala naopak za
‚dům nespravedlnosti‘. Díky mně se naučil milovat, respektovat
city druhých lidí a být k nim spravedlivý. Způsob, jakým se díval
na svět, se pomalu přetvářel. Dokázal se částečně změnit, ale jak
říká jedno přísloví: Co má člověk od přírody, to si s sebou nese až
do hrobu. Když jsem dospěla k názoru, že už jsem s ním ušla
cestu,
kterou jsme měli urazit spolu, opustila jsem ho. A svůj úkol
jsem považovala za splněný. Zasvětit svůj život člověku, který si
to nezaslouží a nemá odvahu růst, není k ničemu. A tak jsem
jednoho
dne odešla. Ale zůstali jsme přátelé a já jsem i nadále jakousi
jeho rádkyní.
Začala jsem se věnovat obchodu. Tehdy neexistovaly takové
dopravní prostředky a cesty, jako dnes. Zboží se přepravovalo na
dobytku. Přes hory a doly. Směňovalo se sušené ovoce, kokové
listy, kukuřice, sušené maso, chuno, saniwa, sůl a další věci.
Během
jedné z těchto cest jsem poznala Juliána Maywu, který žil na
úpatí hory Ausangate. Strávila jsem s ním deset šťastných a
intenzivních
let plných lásky, ale jednoho dne ho postihl akutní zápal
plic a zemřel.
Přestala jsem cestovat a usadila jsem se v městečku Calca.
Tam jsem poznala Isidora Tejsiho, mladíčka, který se do mě slepě
zamiloval. Podařilo se mi zpátky poskládat střepy jeho života,
poničeného předešlým vztahem. Oženil se s jednou míšenkou,
241
která s ním zacházela jako s otrokem jen proto, že byl chudý
indián.
Když ho žena opustila kvůli muži, který jí nabídl větší ekonomické
jistoty, zhroutil se. Byl úplně zoufalý. Dokázala jsem
mu navrátit ztracenou sebedůvěru tím, že jsem mu dala veškerou
svou lásku a zcela se mu oddala. Povzbuzovala jsem ho, aby
změnil svůj život, myslel pozitivně, vystudoval a stal se
ekonomicky
nezávislým. Udělala jsem z něho opravdového muže a postrčila
ho, aby si našel mladou ženu, se kterou by mohl založit
rodinu. Já jsem chtěla znovu začít cestovat a zažívat nové věci.
Byl chudý, ale měl práci, která ho bavila, a získal velkou
sebedůvěru.
Teď má malou přepravní fi rmu, je šťastně ženatý a mně to
dělá velkou radost. Vidíme se pokaždé, když do Calcy přijedu.
On mě nepřestal milovat, nebo to aspoň říká, a považuje mne
za svou učitelku. Občas se mi svěřuje se svými problémy a žádá
mne o radu.
Pak jsem poznala dalšího mladíka. Bylo mu pětadvacet. Mně
o dvacet let víc. Navzdory velkému věkovému rozdílu se do mě
zamiloval. Vyprávěl mi o svém životě, o tom, co dělal, a o tom,
co se mu stalo. Když jsem slyšela, jaké hrůzy zažil v předchozích
vztazích, bylo mi ho líto a rozhodla jsem se s ním zůstat. Líbil se
mi. Nikdy jsem nebyla s žádným mužem, kterého bych nemilovala
nebo který by se mi alespoň nelíbil. Strávili jsme spolu osm
šťastných let. Zbožňoval mě. Jeho touha po mně nikdy neuhasla.
Přál si mít se mnou dítě, ale já už jsem děti mít nemohla a ani
nechtěla. A tak jsem ho přesvědčila, aby si našel jinou partnerku.
Naučila jsem ho všechno, co musí muž vědět, aby mohl udělat
ženu šťastnou. Byla jsem jeho učitelkou. Trpělivě jsem ho
povzbuzovala,
aby si začal věřit. Učila jsem ho milovat, neomezit se
jen na sexuální přitažlivost, ale jít mnohem dál. Odešla jsem ve
chvíli, kdy si našel mladší ženu, se kterou by mohl mít děti. Velmi
se kvůli našemu rozchodu trápil, ale věděl, že je to tak pro něj
lepší.
Dneska má krásnou rodinu a my jsme zůstali přátelé.
242
Všechny muže, se kterými jsem byla, jsem milovala a oni milovali
mě. Jakmile dokážeš vidět jejich odlišnosti, začneš je poznávat.
Až je budeš znát, začneš je chápat. A teprve když je budeš
chápat, začneš je milovat bez potřeby vlastnit jejich těla a jejich
životy,“ dokončila stařenka rezolutně svůj monolog.
Kantu se nikdy nezamýšlela nad rozdíly mezi ní a Juanem
a zatoužila dozvědět se o tom něco víc: „Mama Maru, a v čem se
hlavně lišíme od mužů?“
Kurandera jí neodpověděla hned. Soustředila se na své ruce,
v nichž ladně tancovala přeslice s vlnou, která se pomalu
proměňovala
v přízi. Byla to žena plná života. Seděla tam na zemi v
tmavozelené
sukni, která jí zakrývala nohy. V pase ji měla přepásanou
barevným páskem. Ramena jí zakrýval žlutý kabátek, přes
který měla přehozenou malou černou deku a kolem krku
omotanou
starou šálu oříškové barvy. Působila dojmem, jako by přeslicí
rozmotávala i své myšlenky: „Muž je obecně mnohem víc
zaměřený
na cíl, myslí spíš individualisticky, zatímco žena má hluboký
smysl pro společenství, kterým také projevuje svou lásku. Slovo
,my‘ používají mnohem více ženy než muži. Když se chce muž
někomu vzepřít, využívá energie a síly svých svalů. Žena z
pochopitelných
důvodů nemůže udělat totéž a sahá v takovém případě
po trpělivosti, vlídnosti a vytrvalosti. Muž analyzuje, transformuje,
rozděluje a ničí. Žena spojuje, dává život, ospravedlňuje,
léčí a tvoří.
Muž je v sexu mnohem povrchnější. Hledá potěšení a má touhu
plodit. Ženská podstata je mnohem hlubší. Žena je zvnitřněnější:
hledá lásku; odevzdání se druhému a přijímání je pro
ni samo o sobě cílem. On seje a ona sklízí a dává život. Muž
vybuduje
dům a ona dodá teplo rodinnému krbu. U ostatních lidí
muž hledá uznání. Je-li voják, chce se stát hrdinou. Je-li
intelektuál,
bude chtít být géniem. Vším co dělá, se muž snaží získat
slávu. Chce usednout na trůn, na kterém ho ostatní budou
obdi243
vovat a vzdávat mu pocty. Žena netouží po trůně. Z celého svého
srdce si přeje stát se chrámem lásky a využije k tomu veškerý
svůj
půvab, grácii i vnitřní krásu.“
Kurandeřina slova na Kantu hluboce zapůsobila.
„Mama Maru, jak mám začít nějakého muže poznávat?“ zeptala
se.
„Pozorně ho sleduj: všímej si jeho vzhledu, jeho gest, jeho
způsobu chování. Pak zavři oči a poslouchej pozorně tón a rytmus
jeho hlasu. Tak se o něm dozvíš spoustu věcí: na co myslí, jak
reaguje, co chce, jaké jsou jeho ideály, jestli je upřímný nebo ne…
Pak se ho zeptej, co si myslí o rodině, práci, přátelích, o životě
a náboženství, o lásce a citech… Také se zajímej o jeho koníčky
a cíle. Pozoruj ho, když něco dělá. Sleduj, jak pracuje. Všímej si,
jestli vyjadřuje nebo potlačuje své emoce a jak čelí problémům.
Tak zjistíš, jaké jsou jeho přednosti, a budeš mu umět pomoci
v jeho sebevyjádření. Jen pokud pro tebe bude vhodným
partnerem,
budeš schopná věnovat se mu obětavě, radostně a s láskou.“
Kantu pochybovala o tom, jestli stojí za to se muži tolik věnovat.
Byla svědkem rozpadu mnoha manželství a slyšela o mnoha
opuštěných manželkách, zničených rodinách i partnerských
dvojicích,
které se začaly nenávidět. Například její kamarádka Edith
se vdala a žila se svým mužem deset let. Pak se rozvedli. On
tvrdil, že ji opustil, protože zjistil, že ho nemilovala a jen ho
využila.
Ona zase říkala, že ji unavilo věnovat mu celý svůj život. Prý
se roky snažila udělat z něj dobrého manžela, partnera a
úspěšného
muže. Údajně to ale k ničemu nevedlo, protože on se odmítal
změnit.
„Co je pro vztah nejdůležitější?“ zeptala se Kantu.
„Láska,“ odpověděla bez váhání kurandera. „Láska spojuje,
posiluje, transformuje, umožňuje růst, vychovává. My ženy žijeme
proto, abychom milovaly; bez lásky naše duše ztvrdne a náš
život není hoden toho, aby byl nazýván životem. Opravdu žijeme,
244
jen když milujeme. Ale láska není věčná, není trvalá. Když člověk
miluje, měl by žít naplno přítomností, protože se může stát,
že v budoucnosti láska vyvane, vyčerpá se, uhasne. Je třeba
postavit
život na oltář lásky, protože jen když se druhému cele odevzdáme,
můžeme lásku také dostat.“
„Já znám ale manželství, kde spolu lidé zůstávají, i když už se
nemilují,“ namítla Kantu.
„Manželství je instituce, kterou vytvořila společnost. Ideální
je, když se manželství uzavírá z lásky. Známe ale mnoho případů,
kdy je tím hlavním důvodem něčí prospěch. Manželství člověka
spoutává a svazuje. Je jako lákavá, ale pevná klec: kdo je venku,
chce dovnitř, a kdo je uvnitř, chce ven. Manželství není
synonymem
lásky.“
„Je tedy správné uzavírat manželství, nebo ne?“
„Věnuješ manželství zbytečně velkou pozornost, drahá. Je to
jen instituce vytvořená na ochranu svazku a dětí, ale nemusí mít
nutně něco společného s láskou. Když se dva lidé milují, spojí
své životy a mohou, ale nemusejí být přitom manželé. Když láska
uhyne, je lepší se rozejít. Člověk nemůže žít pro něco, co je
mrtvé.“
„Jak zjistím, jestli mě muž miluje, nebo jestli miluju já jeho?
A jak se pak mám chovat?“
„Milovat a mít rád – to jsou dva city a oba do vztahu patří,
ale jsou to dvě odlišné věci. Když žena následuje svoji intuici,
může poznat, jestli ji muž miluje nebo ne. Muž to nepozná. On
se snaží nechat převládnout rozum nad city, ale ne vždy je
schopný
rozeznat touhu od lásky. Každý jedinec je schopen cítit skutečnou
spalující touhu a přitažlivost vůči opačnému pohlaví, a to
i bez lásky.“ Mama Maru se na chvíli odmlčela a pak pokračovala.
„Když tě použiju jako příklad – ty miluješ toho muže hluboce
a vášnivě. On tě ale chce jen proto, že ho sexuálně přitahuješ. To,
že tě nemiluje, je evidentní, jinak už by dávno chtěl, abys s ním
245
žila. Abys získala jeho lásku, musíš využít nejen své sexuální
přitažlivosti,
ale i své pozitivní vnitřní energie. Tvůj cit tak pronikne
až do jeho nitra a on si uvědomí tvou moudrost. Uvolni svoji
energii z nejhlubší části své bytosti a on v tobě spatří světlo, které
ho osvítí a povede na jeho cestě. Dva životy splynou v jeden.
Nebe se spojí se zemí a z tohoto svazku vytryskne pramen lásky.
Studuj svého partnera velmi pozorně. Ne proto, abys ho mohla
kritizovat, ale abyste mohli sladit vzájemně své životní cesty.
Abys ho ale mohla poznat a pochopit, musíš nejprve poznat sama
sebe a jako žena se přijmout. Pokud budeš i nadále věřit tomu,
že tě tvé pohlaví oslabuje nebo ponižuje, budeš neúplnou ženou.
Sexualita nemá být ani ignorována ani potlačována, musí být
naopak
respektována a využívána jako prostředek, který ti umožní
lépe svého partnera poznat. Jediná naděje pro lidstvo spočívá
v uvolnění sexuality, které je třeba dát nálepku posvátnosti.
Pokrytectví a přesvědčení, že sex je něco špinavého, hříšného
a ponižujícího, bylo zdrojem neštěstí pro milióny lidských bytostí,
předmětem nenávisti, zášti, násilí a bolesti. Tuto dlouho
zakořeněnou představu je třeba vymýtit. Nepřináší žádné štěstí,
radost ani potěšení. Jejím plodem jsou jen války, sexuální útlak
a pornografi e. Abys v tom uspěla, musíš být k sobě upřímná,
zbavit
se všech svých předsudků a poznat dobře jak svou povahu, tak
tu tvého muže.“
„Já jsem mu ale nikdy pořádně neporozuměla,“ postěžovala si
rozhořčeně Kantu. „Někdy jsem měla pocit, že mě miluje, ale pak
byl zase velmi chladný a odtažitý…“
„Je mnoho způsobů, jak se přiblížit povaze člověka, ať už se
jedná o muže nebo o ženu. Jak už jsem říkala, nemají k intimitě
stejný přístup, a proto je potřeba opakovaně zkoušet, dokud
člověk nepozná, jaké mechanismy hýbou konkrétní mužskou
sexualitou. Nesmíš se ale omezit jen na poznávání svého muže, je
třeba také vědět, jak funguje mužská sexualita obecně.“
246
„Jak ho ale mohu lépe poznat, když ke mně přichází, jen aby
uspokojil svůj sexuální chtíč, a pak zase zmizí…“
„Musí ti nejdřív věnovat veškerou svou lásku a toho dosáhneš
i velmi jemně, jen svými ženskými zbraněmi, aniž by si toho
všiml. Muž se rád cítí jako ženský dobyvatel, i když jím ve
skutečnosti
není.“ Mama Maru se odmlčela a pak pokračovala v řeči:
„Muž může být šťastný jen sdílením svého života s vitální ženou,
která má mnoho ženské energie a která si chce užívat intimního
života stejně jako on. Ty jsi velmi atraktivní a svůdná žena a
musíš
si svůj půvab zachovat co nejdéle, nebo aspoň do chvíle, než
ho zaujme tvá vnitřní krása.“
Mama Maru lehce změnila téma hovoru: „Musíš také rozvinout
svoji intuici a schopnost předvídat různé situace. Tyto
schopnosti v sobě můžeš posílit jedním cvičením: posaď se do
místnosti, ve které tě nebude nikdo rušit, a vezmi si sedm
barevných
pastelek. Promíchej je a pak se zavřenýma očima jednu
z nich vytáhni a snaž se uhodnout, jakou má barvu. Toto cvičení
musíš opakovat mnohokrát dokola.
Pak můžeš pokračovat dalším cvičením. Požádej někoho
známého,
aby schoval prstýnek do písku v krabici, která má asi metr
dlouhé strany. Rozděl povrch na čtyři části a snaž se uhodnout,
v jaké z nich se prstýnek nachází. Až se ti to bude dařit, rozděl
povrch
na šestnáct dílů, pak na šedesát čtyři a tak dále. Tak určitě
poznáš, jak se dá vlastní intuice posílit.
Snaž se také uhodnout, co ti lidé chtějí říct, dřív než promluví,
a pohlédni jim přitom zpříma do očí. Stejným způsobem zjistíš,
jestli tě nějaký muž miluje nebo ne, jestli ti lže nebo říká pravdu
a s jakými úmysly se k tobě přibližuje.“
„Co mám dělat, abych si muže udržela po svém boku na dlouhou
dobu?“ zeptala se Kantu zvědavě.
„Musíš mu dát neverbálně najevo, že toužíš po jeho přítomnosti.
Taktně a jemně ho přimět k činům. Pokud chceš mužo247
vy kroky někam vést, nikdy mu to nepřikazuj. Můžeš to pouze
nadhodit jako návrh. Ukaž mu, že jsi žena plná energie! Musíš
pozvednout svoji fyzickou, mentální i duševní sílu. Sám se
přesvědčí
o tom, že ho podporuješ a nejsi pro něho přítěží.
Pamatuj si, že sexualita je součástí umění milovat, které je
založeno
na znalosti fyzické i duševní stránky partnera. A to není
možné vyjadřovat slovy. To je nutné žít.“
„Všechno, co o sexu vím, mám od Juana, a ten mi řekl, že mě
už všechno naučil,“ řekla Kantu.
„Přesvědčení, že má do sexuality zasvěcovat muž ženu, je na
hony vzdálené skutečné pravdě. Znalosti, kterými se může tvůj
muž pochlubit, se omezují jen na první úrovně: končí u potěšení
a touhy plodit. Sex, to je také zdraví a duchovno. On to ale
nemůže
vědět, protože neexistuje žádné místo, kde by se vyučoval tak
důležitý předmět, jako je soužití s dalším člověkem, ve kterém si
vzájemně dávají potěšení a lásku. Muž je v umění lásky a potěšení
stejně nezkušený jako žena, protože mu chybí zkušenost a praxe
v soužití.“
Kantu kurandeřina slova překvapila a nepřestávala se dál ptát:
„Babičko, a jak se má žena sexuálně připravit a vzdělat?“
„Především musí začít považovat své tělo za něco posvátného.
Intimní oblast je tím nejposvátnějším místem, protože je to oblast
rozmnožování, stvoření, přerodu a spirituální alchymie. Tady
také vzniká veškerá energie, kterou každá lidská bytost
disponuje.
Naši předci toto místo nazývali chacha, bod setkání neviditelného
světa s tím viditelným. Je třeba praktikovat určitý druh
sexuální jednoty, která se také nazývá posvátnou sexualitou.
Jejím záměrem je naučit se pohnout energií nacházející se v
nižších
částech lidského těla směrem nahoru. Pozvednout ji a splynout
tak s nekonečnem, které vládne času a prostoru: vstoupit do
království lásky. Žena dokáže dosáhnout na jeho hranice z
povahy
své přirozenosti, a proto tak dobře ví, co je láska. Muž do248
sahuje této dimenze s velkými obtížemi. Ví, že láska existuje, ale
nerozumí jí. A to je náš úkol. Zařídit, aby muž poznal lásku. Ale
aby žena takové poslání zvládla, musí se na něj pořádně připravit.
Musí rozvinout především svůj hmatový smysl. Sexuální akt je
hmatovou záležitostí a erotika je hra, která umožňuje tento smysl
zdokonalit. Jen za pomoci silné intuice, něhy a vlídnosti se ženě
podaří dovést muže až k dimenzi lásky. Cesta, která vede k
tomuto
poznání, je dlouhá a namáhavá a je třeba se předtím zbavit
všech tabu, která nám vnutila společnost. Žena musí být ochotná
riskovat.“
„Jsem připravená jít až na konec,“ řekla Kantu přesvědčivě.
„Pokud jsi opravdu rozhodnutá, vyhrála jsi první bitvu,“ řekla
Mama Maru, odmlčela se a dala se znovu do práce.
Všechno, co se od kuranderů Amaru runakuna naučila, jí pomůže
používat svou vnitřní sílu a zvýšit ženské vyzařování tak,
aby s ní Juan zůstal. A z hloubi celého svého srdce si přála, aby
tomu tak bylo.
Když kurandera viděla, že Kantu mlčí, pokračovala dál: „Aby
spolu byla partnerská dvojice šťastná, musí využívat rozdílů k
vytvoření
a posílení jednoty, ne ji naopak oslabovat nebo tyto rozdíly
obracet v rivalitu. Když žena ví, jak tuto jednotu vytvořit, může
zacílit svou energii tak, aby pomohla muži se skutečně změnit.“
Kantu myslela na mnoho párů, které znala – ať už v rámci
komunity,
kde vyrostla, nebo ve městě. Některé spolu žily jen tak,
jiné vstoupily do manželství. Každý z nich měl svůj zvláštní
příběh.
Vzpomněla si na to, jak jí kurandera řekla, že muž a žena by
se měli vzájemně doplňovat: „Když nejsou muž a žena stejní, kdo
z nich je silnější?“
„Pořád přemýšlíš jako muž. Když mluvíš o nadřazenosti,
automaticky
tím stavíš jednu lidskou bytost proti druhé. V ideálním
případě nestojí muž a žena proti sobě, ale doplňují se. Když
se něco doplňuje, tak není třeba hledat protiklady. Některé ná249
rody mají vůči ženě hluboký respekt a uctívají ženy jako bohyně,
zatímco jiné nadřadily jedno pohlaví druhému,“ odpověděla
Mama Maru.
„Jaká byla andská žena před příchodem Španělů?“ zeptala se
Kantu.
„Před mnoha staletími se andská žena aktivně podílela na
organizaci
společnosti a vzdělání. Kromě pomoci v jiných oblastech
bylo jejím hlavním a nejdůležitějším úkolem vychovávat
příští generace. Mohla se věnovat spoustě dalších věcí, ale její
hlavní poslání spočívalo v tom, být dobrou matkou a manželkou.
Byla muži partnerkou, přítelkyní a učitelkou. Jejím světem nebyl
jen domov. Zahrnoval i život mimo něj. Žena se podílela na
oslavách,
práci, ale například také na volbě čelních představitelů komunity.
Vedla aktivní život, který odpovídal jejímu nadání a ve
kterém uplatnila svou bystrost. Vyjadřovala svobodně svůj názor
na každou problematiku. Taková žena, oproštěná od svého ega,
jednala v zájmu společenství a jeho integrity. Ve smyslu slova my.
Byla sama sebou, a ne jakou by ji chtěli mít její rodiče. Indiánská
žena byla svobodná, pracovala tak jako každý jiný člen
společnosti
a její názory byly všeobecně respektovány. V některých oblastech
se ženy dokonce mohly stát náčelnicemi, které řešily každodenní
problémy a rozdělovaly práci.
Jediné, co je vedlo, byla láska. Než muže přijaly za svého
životního
partnera, poznávaly ho ve společném soužití. Jen tak se
pak dokázali oba vzájemně přijmout takoví, jací jsou, se všemi
přednostmi i nedostatky a s vědomím, že se mohou vzájemně
obohatit. V Andách biologická matka své děti nevlastnila; sdílela
své mateřství s ostatními matkami. Každý novorozenec byl
považovaný
za dítě všech žen komunity; všechny mu byly matkami
a dokonce i ty, které nemohly mít děti, měly právo se s ním mazlit
a dávat mu svou lásku. V jejich slovníku zcela chyběla slova,
která by vyjadřovala koncept mateřského vlastnictví; dítě bylo
bytostí, která dávala prestiž principu mateřství a růstu lidského
druhu. I výchova dětí byla společným úkolem. Novorozenec měl
biologické a psychologické potřeby, které mohla uspokojit jen
biologická matka, ale jak rostl, výchovu a obecné vzdělání mu
dávala jak matka, tak jiné ženy tohoto společenství. Všechny
společně
učily dítě základním hodnotám: především být sám sebou,
mít se rád a respektovat své potřeby, protože aby mohl člověk
milovat
druhé, musí nejprve milovat sám sebe. A pokud se to nenaučíme,
nemůžeme to učit ostatní. Nemůžeme dát druhým lidem
něco, co sami nemáme, co jsme se nenaučili a nevyzkoušeli. Ženy
potomka také učily, že každý indián má milovat své bližní, protože
jinak riskuje, že bude odsouzen k samotě, zoufalství a smutnému
konci. Bylo to období velkého rozvoje a pokroku, protože
rozdíly mezi mužem a ženou byly respektovány a byl podporován
kolektivní způsob myšlení a jednání.“
Když kurandera skončila, vrátila se zpět ke své každodenní
práci. Kantu dál přemýšlela nad jejími slovy. Aniž by si to
uvědomila,
zavřela oči a svým vnitřním zrakem spatřila, jak z Mama
Maru vyzařuje světlo lásky.
251
14.
UMĚNÍ PRACOVAT
S VNITŘNÍ ENERGIÍ
Condori se vrátil pro Kantu, jako by už věděl, že její učení
u Mama Maru skončilo. Na zádech přinesl náklad stvolů ještě
zeleného žita a opřel ho o plot. Tichým, ale rozhodným krokem
se přikradl k chýši, odkud přicházely hlasy Mama Maru a Kantu
a jako malý kluk na ně radostně vybafnul ze dveří a zvolal:
„Babičko, přinesl jsem ti krmivo pro zvířata a tohle je pro
tebe!“ Začal vytahovat z velkého pytle různé dárky a jeden po
druhém je před ní skládal. „No, tak se podíváme, jak se má
dívenka,
kterou jsem ti svěřil.“
„Zpočátku jsem pochybovala, že by mohla dojít tak daleko.
Ale teď musím uznat, že před sebou máme všehoschopnou ženu.
Vracím ti ji dokonale proměněnou, přesně tak, jak jsi mě o to
žádal,“
odpověděla Mama Maru.
Když Kantu Condoriho uviděla, přišla k němu blíž, dlouho
252
si ho prohlížela a nakonec se usmála. „Jsem opravdu moc ráda,
že tě zase vidím,“ řekla šťastně a v jejím hlase bylo patrné dojetí.
„Myslela jsem na tebe.“
Condori se jí podíval do očí a hned si všiml, jak se změnila.
Z jejího pohledu zmizel strach a nahradil ho klid a vyrovnanost.
Změnil se i její obličej. Rty už neměla tak křečovitě sevřené jako
dřív a uvolněné byly i všechny obličejové svaly. Z jejího nitra
vyzařovala
zvláštní harmonie a neobvyklá krása: jako by měla kolem
sebe jemnou záři.
„Konečně vidím ve tvých očích oheň a slyším ve tvém hlase
nadšení. Jsi připravená čelit všem nástrahám života,“
poznamenal
a pozdravil se s ní.
„Ještě ne,“ přerušila ho Mama Maru. „Aby bylo její učení
kompletní, chybí jí ještě zkušenosti a praxe, které ji dovedou
k posvátné sexualitě. Teď je řada na tobě, abys započaté dílo
dokončil.
Musíme z ní udělat energetický sloup, žijící chrám, ženu
Qoya. Musíš jí ukázat a naučit ji, co proměňuje lidské bytosti v ty
světelné. A aby mohla jít dál svou cestou, je třeba, aby poznala
Pachachaku, energetický světelný most, který vznikne mezi mužem
a ženou, když se spojí.“
Kantu Mama Maru v tichosti naslouchala. Stařenka už jí
naznačila,
že energie Pachachaka je spojena s životní energií a sexualitou
a že nesídlí jen v pohlaví, ale nachází se v celém těle.
Je to velmi mocná energie, kterou by mohla využít i v různých
situacích, které nesouvisí s fyzickým spojením s nějakým mužem.
I Condori jí vyprávěl o sexuální zkušenosti jako o vnitřním
hmatovém vjemu, který je spojený s vjemem vnějším. Díky tomu
vnějšímu už zakusila tak velkou intenzitu pocitů, jakou dosud
nikdy
nezažila: souvisely s potěšením, bolestí, smutkem, úzkostí,
jistotou, city, něžností a vášní. Co se týče vnitřního vjemu,
vybavovala
si, že když byla malá, hrávala si se svým tělem, ale přestala,
protože jí řekli, že je to něco nečistého. Od té doby jí občas za253
bloudil některý z prstů do rozkroku a měla při tom velmi příjemné
pocity, ale pokaždé se záhy dostavily výčitky a pocit provinění,
že dělá něco, co se nemá.
Oba kuranderové odešli opodál a o něčem si spolu povídali,
zatímco ona dál přemýšlela o tom, jaké výzvy před ní život v
budoucnu
asi předloží. Kuranderové si povídali velmi potichu a vyměňovali
si dárky. Potom dlouho mluvila Mama Maru a Condori
pozorně poslouchal. Krátce na to se vrátili zpátky k ní a Mama
Maru řekla: „Běž si sbalit, je čas, aby ses vrátila ke Condorimu.“
Pak se otočila na muže vedle sebe: „Dokonči, co jsem začala, aby
z ní byla opravdová žena.“
Kantu začala sbírat své věci, a když se česala, přemýšlela, jak
všechno zabalit do jediného vaku. Rozprostřela na zem svůj
barevný
šátek Llijlla a postupně do něj naskládala velkou část svých
věcí. Přiložila k sobě dva protilehlé cípy látky, zavázala je na uzel
a připevnila si vzniklý vak na záda. Pak si přivázala další dva
malé pytle ještě k přední části těla.
„Tohle máš na cestu,“ řekla Mama Maru a podala jí tašku
s jídlem. „A tady máš ode mě malý dárek,“ dodala a předala jí
malou pestrobarevnou taštičku.
„Děkuji ti, Mama Maru,“ odpověděla dojatě a vytáhla ven jakýsi
předmět: byl to malý stříbrný had. Hned si ho schovala do
kapsy na prsou.
Condori vzal své pončo, sroloval ho a svázal provazem, který
nosil na pásku. Pověsil si ho kolem krku jako šálu. „Zase tě
přijdu
navštívit, babičko. Teď už musíme vyrazit, brzy se setmí. Ochladí
se a zvedne se vítr. Nashledanou…“ řekl a zamířil k východu.
Loučení Mama Maru a Kantu se odehrálo téměř beze slov.
Dlouze se na sebe podívaly a pak se pevně objaly. Za dobu, co
spolu strávily, měly příležitost dobře se poznat a vznikl mezi nimi
velmi vřelý vztah. Mama Maru z ní dokázala vyhnat strach z
neznáma
i ze smrti a dokázala ji proměnit v sebejistou ženu.
254
„Hodně štěstí, holčičko. Vydáváš se na cestu, kterou já už jsem
z velké části ušla. Budeš potřebovat hodně trpělivosti a intuice.“
„Děkuji ti, Mama Maru, byla jsi mi velkou učitelkou. Zůstaneš
navždy v mém srdci. Doufám, že se zase někdy uvidíme,“
řekla Kantu zastřeným hlasem, protože nedokázala ovládnout
dojetí, a vyšla ven za Condorim.
Mama Maru se za nimi dívala, dokud nezmizeli za obzorem.
Pak na okamžik zavřela oči, otočila se a vrátila se domů. Na
mnoho
týdnů měla dceru, které byla velmi přísnou matkou. Bylo to
ale pro její nejvyšší dobro. Život byl příliš komplikovaný, ale také
příliš krásný na to, aby ho člověk nechal jen tak ležet ladem.
Proto
byla při každém kroku Kantiny výuky tak tvrdá.
Kantu kráčela mlčky, ponořená do svých myšlenek, a byla trochu
smutná, že už musela tu vzácnou ženu opustit. Vděčně
vzpomínala
na tvrdé zkoušky, kterým ji vystavila. Když přišli k průrvě
ve skále, přeskočila ji s jistotou a bez nejmenšího zaváhání.
Její krok byl mnohem jistější než dřív, a to bylo jasným důkazem
toho, že tvrdá škola kuranderů zocelila její charakter. V Mama
Maru poznala kuranderu vody, kuranderu Amaru i Hadí ženu.
Uvědomila si, že její výuka ještě neskončila a že v ní bude
pokračovat
s Condorim. Pozorovala muže, který kráčel před ní.
Znala ho. Už se dotýkala jeho těla, prozkoumávala obrysy jeho
svalů, cítila pod bříšky prstů drobné nerovnosti jeho kůže,
vnímala
teplo jeho těla, cítila jeho vůni... Na začátku měla pocit, že
je nevhodné a nemístné se ho dotýkat. Stejně tak vnímala jako
vpád do své intimity, když naopak jeho ruce zkoumaly její tělo.
Jak postupně pokračovali ve cvičení, které mělo probudit a
vytříbit
hmatové vjemy, byl jí stále bližší a začala si k němu nacházet
vztah. Teď jí připadal důvěrně známý a dalo se říct, že k němu
cítila
i určitou náklonnost.
Kurandero před ní kráčel pružným a rozhodným krokem, ve
255
kterém mu pomáhaly pravidelné střídavé pohyby pažemi. Měl
pevná, vzpřímená záda, svalnaté paže a mohutný krk. Ačkoli byly
jeho pohyby jednoduché, dala se za nimi tušit síla bojovníka.
Pocítila touhu po jeho objetí, chtěla, aby ji ty mohutné paže
nesly, ráda by se přitiskla na jeho hruď. Co se to s ní dělo?
Nedokázala
si své pocity vysvětlit. Vyhledala ho, aby jí pomohl provdat
se za Juana, ale teď se do něj začínala zamilovávat. A to i přesto,
že
jí stále opakoval, že na něm nesmí být citově závislá.
Jako by Condori telepaticky zachytil její myšlenky, zastavil se,
přiblížil k ní svou tvář s usměvavýma očima a řekl: „Ukaž,
pomůžu
ti s tím těžkým vakem. Máme před sebou ještě mnoho hodin
cesty a musíme dorazit dřív, než slunce zapadne za horizont.“
„To není třeba. Zvládnu to,“ odpověděla.
„Tak se budeme střídat,“ odvětil, rozvázal uzel a hodil si vak
na záda.
Když se Kantu té tíhy zbavila, zhluboka si oddechla. To byla
úleva! Kdyby ji teď chtěl obejmout, nebránila by se. Ráda by se
schovala v jeho náruči. Nic se ale nestalo. Condori se otočil,
vykročil
znovu na cestu a přitom prohodil: „Mama Maru na tobě
odvedla dobrou práci. Udělala z tebe opravdovou ženu. Cesta,
která je ještě před námi, aby byla tvá výuka kompletní, tak bude
lehčí a rychlejší.“
Kantu mlčela. Šla mu v patách pěšinou, která lemovala horu.
Prohlížela si okolní krajinu – skály, neúrodnou půdu, nízké
křoviny,
trnité rostliny a vyprahlé pastviny. Zelené keříky poblíž malých
potůčků jinak téměř pouštní krajinu příjemně oživovaly.
Vysoko na azurovém nebi nad šedými vrcholky And se honily
mraky.
Další den Kantu po obvyklých cvičeních a regenerační koupeli
v teplém termálním prameni přemýšlela o důvodech, které ji
sem přivedly. Už Anselmo jí říkal, že má v sobě velkou sílu, kte256
rou se musí naučit ovládat. Věděla, že dříve nebo později bude
následovat
důležitá část její přípravy, kterou by se měla naučit řídit
svoji energii s cílem dobýt mužské srdce. Rozhodla se jít přímo
k věci.
„Condori, kdy mě naučíš používat mou vnitřní energii? Myslím,
že jsem připravená,“ řekla a podívala se mu beze strachu
zpříma do očí. Mama Maru ji naučila kráčet rozhodně za svým
cílem. Zatímco mluvila, Condori ji podrobně studoval.
„Začneme s učením za několik dní. Prozatím budeme pokračovat
ve hmatových cvičeních. Uvidíme, jak jsi pokročila za
dobu, co jsi byla u Mama Maru.“
Kantu tedy dál prováděla cvičení, která už dobře znala. Ve tmě
své komůrky se svlékla a její prsty procházely postupně celé tělo.
Pracovala takto několik dní a pokaždé se jí zdálo, že se v ní
rozhořel oheň. Když se dotýkala svého těla, zažívala pocity, které
předtím zažila jen jednou. V den, kdy poznala Juana.
Konečně začali s Condorim provádět cvičení vzájemně na
svých tělech. Když se Kantu jeho svalnatého mužného těla
dotýkala,
pocítila touhu po spojení, chtěla být jeho. Condori její přání
zachytil, ale nic neudělal. Tak vzala Kantu iniciativu do svých
rukou. Začala jeho tělo pomalu a něžně masírovat a snažila se
v něm probudit stejnou touhu, stejné vzrušení, které prožívala,
když se dotýkal špičkami prstů celého jejího těla on. Zdálo se ale,
že s ním její dotek nic nedělá. Oddálila proto dlaně od intimních
partií a stejným způsobem pokračovala v masáži na zbytku
těla. Když skončili s cvičením a oblékali se, Condori řekl: „Kantu,
vnímal jsem, že jsi masáž vedla se záměrem intimního spojení
našich těl, a správně jsi poznala, že jsem to nechtěl. Kontroloval
jsem se. Fyzická a mentální kontrola jsou zásadní součástí
těchto cvičení. Až budeš připravená a budeš chápat, že
nepraktikujeme
jen obyčejný pohlavní styk tak jako tisíce jiných lidí,
ale že se snažíme rozpohybovat sloup tvé vnitřní energie, budeš
257
moci postavit most k věčnosti. Teprve v té chvíli začneme pracovat
s Pachachakou. V dnešní době jsou životní energie, sexualita
a sex považovány za záležitosti týkající se pouze pohlaví. Každý si
myslí, že je to spojeno výhradně s potěšením a rozmnožováním
a nechápou, že se naopak jedná o proudění životní energie, která
pronikne i do nejzazších koutů naší bytosti. Je to energie, která
umožňuje spojení viditelného a neviditelného světa a která
nesleduje
v tomto aktu pouze rozmnožovací úlohu. Pohlavní styk
může být ozdravující, kreativní, inspirující. Sex coby energie
modeluje
naše sociální, psychologické a morální chování vůči druhým
i vůči sobě sama. Určuje hranice vědomí a odpovědnosti.
Pozorně poslouchala a pak se rozhodla zeptat na něco, o čem
se nikdy s žádným mužem neodvážila mluvit: „Co je vlastně sex?“
„Sex je způsob, jakým se životní energie manifestuje v živých
bytostech,“ odpověděl Condori. „Všechny živé bytosti podléhají
určitým zákonům, které mají podstatu právě v sexu. Rozdíly
mezi mužem a ženou, samcem a samicí, vedou zdánlivě k
opačným
koncům. Tyto rozdíly nám mají připomínat, že existuje nějaké
vyšší spojení, založené na bisexualitě, které může tíhnout
k jednomu z těchto konců – ženskému nebo mužskému.
Prapůvodně se tato energie projevuje zásadně jako ženská.
Všechno, co na světě existuje, od stvoření a rozmnožování po
těhotenství,
má ženský charakter. Muž je zploditel, ale je to žena,
kdo tvoří nový život. V ní se také vyvíjí. Proto je ženská část
opěrným
sloupem, počátečním bodem života.“
„Nerozumím,“ řekla Kantu trochu zmatená z teorie, kterou se
jí Condori právě snažil vysvětlit.
„Je to jednoduché. V této části, která se nazývá chacha,“ řekl
a ukázal na oblast pohlaví mezi kostrčí a stydkou kostí, „sídlí
životní
energie, která má u ženy silně tvořící charakter. Proto je
ženská sexualita a energie mnohem silnější než mužská. Žena
si toho ale není vědomá, protože ji ovlivňuje mnoho kulturních
258
tabu a společenských předsudků, které slouží k zamaskování
různých ekonomických, politických, sociálních a náboženských
zájmů.
Někteří muži se snažili postavení ženy zhoršit, přemoci ji
a podmanit si ji. Ženství vyvolává závist a obavy. Jen opravdoví
muži dokážou respektovat a ocenit tuto její intimní stránku.“
Condoriho přímost Kantu trochu šokovala. Věděla, že se dříve
nebo později bude učit tuto svoji vnitřní energii ovládat a zeptala
se: „Vím, že mám začít s výukou Pachachaky za několik dnů.
Proč ale nezačneme hned?“
„Když jsi tak nedočkavá, můžeme se do toho pustit, nejprve ti
ale vysvětlím něco o pohlavních orgánech, protože právě s nimi
budeme pracovat. Kuranderové nazývají ženské pohlavní orgány
Paqarina, což znamená ,místo zrození‘, nebo Pakarina, ,místo,
které střeží osud lidstva‘. Říká se jim také Ullana, tedy ,místo
poznání‘, a je pro nás, kurandery, posvátné. Jen jeho
prostřednictvím
může muž pochopit neměnné a svrchované zákony vesmíru,
které přesahují čas a prostor a jsou závislé na božském vědomí
ukrytém v každém z nás.“
Kantu už kdysi slyšela o tajné terminologii skupiny vyvolených
kurander a kuranderů, kteří ji předávali svým žákům. Slova,
která Condori používal, byla pravděpodobně součástí tohoto
pradávného tajného slovníku. Mama Maru jí o něm vyprávěla
a říkala, že tento sdělovací prostředek existuje odpradávna a je
dědictvím Qhapaqkunů1.
Když Condori o Paqarině mluvil, pozoroval Kantiny reakce,
a když viděl, že zůstává klidná a dál ho sleduje přímým pohledem,
pokračoval ve vysvětlování: „Muž, který se sbližuje se ženou,
by to měl dělat téměř zbožně, protože jen prostřednictvím
1 Esoterické andské bratrství, pracující na probuzení vnitřního
slunce,
které má každý z nás v sobě.
259
brány ženství se může dotknout věčnosti. Úkolem ženy je otevření
mostu, který existuje mezi jejím pohlavím a srdcem. Pacha
je termín, který používá náš národ pro označení času a prostoru,
ale také země jako spirituální bytosti. Chacha znamená most,
postavený mezi dvěma opěrnými body, a toto slovo se používá
k označení středového průsečíku horizontální a vertikální linie.
Chacana2 je název pro kostrč. Je to úkryt, ve kterém je stočený
Amaru, energetický had, který se dokáže rozvinout podél páteře,
zase zavinout zpět a propojit a aktivovat tak určitá energetická
centra v našem těle…“
A tak začala výuka, která měla Kantu naučit vědomě pracovat
s vlastní energií. Prvním krokem bylo naučit se znovu správně
dýchat. Condori jí vysvětlil, že lidé, kteří nežijí v kontaktu s
přírodou,
ztratí přirozený rytmus dýchání, což byl i její případ. „Budeš
muset svůj rytmus dýchání znovu najít,“ řekl. „Jen tak budeš
moci pracovat na změnách uvnitř svého těla. Tyto změny
napomohou
uskutečňování tvých cílů.
Abys svému dýchání trochu pomohla, prováděj toto cvičení:
Zavři oči a zhluboka se nadechni. Snaž se přitom věnovat
pozornost
všemu, co se v tobě děje. Když budeš cítit potřebu vydechnout,
udělej to, ale pomalu. Vydechni všechen vzduch, co půjde.
Až ucítíš, že tvůj organismus zase potřebuje kyslík, můžeš se
znovu
nadechnout. Mezi výdechem a nádechem je tedy malá pauza.
V tomto cvičení je nejdůležitější, aby byl tvůj dech vědomý. Když
budeš chtít, můžeš následně rytmus dechu různě měnit.“
Condori svoji řeč na chvíli přerušil a pak pokračoval: „Než
začneš se svojí energií pracovat, musíš provádět také několik
cvičení
s plícemi. Postav se na nohy s rukama svěšenýma volně podél
těla a narovnej se. Polož ruce se sevřenými pěstmi na hruď
a zároveň se pomalu zhluboka nadechni, abys úplně naplnila plí-
2Bod spojení, centrum božského stvoření, kostrč.
260
ce vzduchem. Pak posuň lokty směrem dozadu tak, aby se palce
sevřených pěstí dotkly podpaždí. Potom vydechni a připaž
ruce zpátky do základní pozice. Při nádechu dávej pozor, abys ho
sladila s přesunem rukou na hruď. Dělej pauzu mezi nádechem
a výdechem. Cvičení opakuj desetkrát.
Další cvičení ti pomůže uvolnit dýchací cesty: Stoupni si a polož
ruce na břicho. Pomalu se zhluboka nadechni. Až naplníš
vzduchem břicho i hrudník, lehce se předkloň, začni vydechovat
a rukama tlač jemně na břicho, abys pomohla vzduchu ven.
Jakmile vydechneš všechen vzduch, což se ti podaří, jen pokud
se hodně předkloníš, narovnej se do původní pozice, ale nadechni
se znovu až ve chvíli, kdy bude tvé tělo dokonale vzpřímené.
I toto cvičení opakuj desetkrát. Mezi jednotlivými sériemi dělej
třicet sekund pauzu.
Abys navykla své tělo pravidelně a zhluboka dýchat, stoupni
si, pomalu se nadechni a spolu s nádechem předpaž ruce před
sebe, aby mezi tvým tělem a pažemi vznikl pravý úhel. Zadrž na
chvíli dech a potom se s výdechem předkloň dopředu a dotkni
se špičkami prstů palců na nohou. Narovnej se do výchozí pozice.
Opět proveď desetkrát a dávej pozor, aby ses nadechovala při
předpažení a vydechovala při sklánění k nohám.
Ještě bych tě chtěl naučit jedno cvičení. Opět stůj zpříma s
rukama
podél těla. Lehce zatlač bradu dozadu. Pomalu se zhluboka
nadechni do hrudníku, jak nejvíc ti to jeho kapacita dovolí,
a pak, aniž bys zadržovala dech, opět pomalu všechen vzduch
vydechni.
Opakuj tak dlouho, dokud se tvůj dech nesladí s rytmem
tvého srdce.“
V dalších dnech ji Condori naučil další techniky, které jí měly
pomoci vrátit se k přirozenému rytmu dýchání. Kantu si
uvědomila,
jak je dech pro život důležitý, i to, že je jednou z klíčových
součástí kontroly naší sexuální energie.
Pokaždé, když ji Condori zasvěcoval do technik posvátné se261
xuality, přistupoval k ní mile a něžně. Choval se k ní jako k
bohyni.
Seznámil ji krůček po krůčku s různými pocity, které vstup
dvou těl do kontaktu vyvolává, což jí pomohlo pochopit sexuální
rozdíly mezi mužem a ženou. Přístup a intimní chování, které
zažila s Juanem, se vůbec nepodobaly tomu, co teď zažívala
s Condorim. Prostřednictvím posvátných technik se seznamovala
s různými formami vnímání. Naučila se hrát si se sexuální
energií tak, jako si hrají mořské vlny, které připlouvají jedna
za druhou na písečnou pláž. Z malé se rodí větší, a ta se neustále
zvětšuje.
Byla to pro ni zcela nová zkušenost. Jednoho dne si nemohla
odpustit otázku: „Proč jsou pocity, které teď prožívám, tak odlišné
od těch, které jsem zažívala s Juanem?“
„Protože to, co jsi prožívala s Juanem, byla jen honba za
potěšením,“
řekl. „My nejdeme tímto směrem. Pracujeme na jeho
pozorování a rozjímání v něm. Když budeš pozorně pozorovat
své tělo, objevíš v něm důmyslný hudební nástroj, na který může
hudebník podle své obratnosti vykouzlit buď úžasnou symfonii,
zahrát jednoduché akordy, anebo na něj stěží vyloudí jednoduché
tóny.
Když opravdu ovládneš umění práce s energií, dokážeš zahrát
symfonii, která tě spojí s vesmírem. Symfonii lásky, expanzi
směrem
nahoru.“
„Budeš ale muset provádět několik cvičení, která posílí tvé
vnitřní i vnější svalstvo,“ vysvětloval jí Condori a ukazoval přitom,
jak má cvičení provádět. „Tohle posílí vnější svaly hýždí:
Stoupni si zpříma a dej ruce v bok. Zhluboka se nadechni a zadrž
dech. Unož pravou nohu do strany, co nejvíc to půjde, a pak ji
zase s výdechem vrať zpátky do stoje vzpřímeného. Udělej totéž
s levou nohou. Opakuj desetkrát oběma nohama.
Následujícím cvičením posílíš svaly pánevního dna: lehni si
na záda, zhluboka se nadechni a zvedni přitom natažené nohy
262
nahoru. Roztáhni je co nejvíc do stran a pak opět polož do
původní
pozice snožmo a vydechni. Celý pohyb by měl tvořit kruh
nejdřív zvenku směrem dovnitř a pak zevnitř směrem ven. S
trochou
tréninku ucítíš znatelné změny, jak v oblasti hýždí, tak v oblasti
pánevního dna.
Existují také cvičení, která dají tvému tělu větší pružnost. Postav
se zpříma se snoženýma nohama a s rukama volně podél
těla. Ohni se v pase a předkloň trup dopředu, aniž bys pokrčovala
nohy a nech spadnout ruce volně dolů, aby se dotkly země. Pak
se narovnej do výchozí polohy. Poté se zakloň dozadu tak, aby tvé
ruce, které budeš držet natažené, spadly směrem dozadu. Opakuj
toto cvičení pětkrát a snaž se dosáhnout pokaždé ještě většího
předklonu a záklonu. Trochu si odpočiň a proveď ještě pětkrát.
Další cvičení zlepší ohebnost tvého trupu: klekni si na zem
a předkloň se s rukama připaženýma a protáhni trup co nejvíc
směrem dopředu. Polož hřbety dlaní na zem vedle nohou a
přitiskni
čelo k zemi. Zvedni trup a vrať se do výchozí pozice. Opakuj
desetkrát a udělej mezi cvičeními pokaždé malou pauzu.
Při dalším cvičení budeš zaklánět trup dozadu. Klekni si na
zem, dej ruce v bok a zakláněj trup lehce dozadu a pak ho zase
napřimuj. Opakuj dokola a pokaždé se zakloň o kousek dál. Když
budeš unavená, chvilku si odpočiň a pokračuj. Zopakuj celkem
šestkrát.
A tady je poslední cvičení zaměřené na trup: klekni si a předkloň
ho dopředu. Polož předloktí na zem před sebe. V této pozici
pohybuj trupem dopředu a dozadu, jak nejvíc to jde. Opakuj
třikrát
oběma směry, odpočiň si a pak znovu třikrát.“
Kantu se snažila po Condorim všechna cvičení hned opakovat,
aby si je zapamatovala. Některá už znala, a tak soustředila
pozornost na ta nová, protože Condori svůj výklad nikdy nedělal
dvakrát. Když viděl, že si vše vyzkoušela, pokračoval: „Teď ti
ukážu několik cvičení, která tě naučí získat kontrolu nad pánevní
263
oblastí. Musíš je opakovat tak dlouho, dokud nedosáhneš
dokonalé
koordinace pohybu a nedokážeš pánví pohybovat libovolně
dopředu, dozadu, do stran, kroužit doprava i doleva. Když budeš
cvičení provádět správně, budeš brzy schopná tyto pohyby různě
kombinovat a provádět je v rytmu a intenzitě, které si zvolíš, od
nejpomalejších po rychlé a od jemných až po důrazné.
Jsou to všechno cvičení, která ti ulehčí pracovat se svou vnitřní
energií. Postav se rovně a opři se o zeď. Nohy včetně kotníků
se musejí vzájemně dotýkat. Opři o zeď i hlavu. Zatni břicho
a snaž se ho vytáhnout prostřednictvím svalů nahoru. Hýždě
posouvej
směrem dolů a snaž se přitom tisknout křížovou oblast
ke zdi. To je správná pozice, která ti umožní pohybovat pánví
dopředu a dozadu. Abys dokázala dobře pohnout oblastí kolem
stydké kosti, prohni se v kříži, zatlač tak ledviny směrem dopředu
a zvedni hýždě co nejvíc nahoru. Střídáním těchto dvou pohybů
stále důrazněji pohyby pánví hodně zlepšíš. Proveď cvičení
pětkrát,
pak si trochu odpočiň a pak ho ještě pětkrát zopakuj.
Na následující cvičení si lehni na záda s nohama nataženýma
a s rukama podél těla. Dlaně otoč směrem k zemi. Vysazuj a
podsazuj
pánev, jako bys byla opřená o zeď. Zopakuj desetkrát.
Pak stále vleže na zádech pokrč kolena a opři se chodidly
o zem. Zvedni hýždě směrem nahoru. Během celého cvičení
budou
ve vzduchu a nebudou se dotýkat země. Paže jsou natažené
podél těla a dlaně se v úrovni hýždí dotýkají země. Pohybuj
výrazně
pánví směrem nahoru a dolů. O zem se opíráš jen chodidly,
pažemi, trupem a hlavou. Toto cvičení můžeš pozměnit tím,
že prohneš celé tělo, aby záda, hlava, paže, dlaně a chodidla
zůstaly
přitisknuté k zemi. Když v této pozici pokaždé chvíli zůstaneš,
uvidíš, že se tvoje vnitřní svalstvo v krátké době zpevní.
Existují i další důležitá cvičení a všechna ti pomohou ovládat
a zaměřovat tvou vnitřní energii,“ řekl Condori na závěr svého
dlouhého výkladu.
264
Kantu prováděla všechna cvičení intenzivně po mnoho dní.
Cítila, jak se její svalstvo zpevňuje, její tělo je pružnější a ona
získávala
nad svými pohyby stále větší kontrolu. Pokaždé, když takto
cvičila, uvědomovala si, jak jí energie proudí celým tělem a jak
se její pocity a vjemy s pohyby těla proměňují. Některé její pohyby
byly jen smyslné, jiné zase erotické. Když některé z nich
prováděla,
zakoušela touhu nechat všechnu energii volně proudit.
Uvědomovala
si určitý druh tepla, které se rozlévalo po celém těle
a vyvolávalo v ní velmi příjemné pocity. Jiná cvičení zase
rozhýbala
svaly, které léta nepoužívala. Začínala ovládat vnitřní
svalstvo, které se ženy i muži naučí vědomě používat jen zřídka.
Občas měla pocit, že se vznáší v oblacích, jindy byly její pocity
tak silné, že jí to téměř vyrazilo dech.
Její tělo se učilo jemný pohyb mořských vln i vlnivý hadí pohyb
směrem do stran. Condori ji také naučil, jak má stimulovat
svaly, o kterých se jí nikdy ani nezdálo, že by je mohla někdy
ovládat. Vědomí, že poslouchají její vůli, ještě více posilovalo její
sebedůvěru.
Byla to únavná cvičení, která trvala mnoho hodin, Kantu se
ale nevzdávala. Pokračovala v nich vytrvale dlouhé týdny a snažila
se je stále zdokonalovat. Pokaždé, když se cvičením končila,
lesklo se jí tělo potem. Vždy pak ještě chvíli pracovala na poli.
Svého volného času využívala k přemýšlení o smyslu života a
snažila
se přijít na to, jak je možné, že je zamilovaná žena ochotná
přinášet tak velké oběti a platit tak vysokou cenu za to, aby
mohla
být s mužem, kterého miluje. A pokaždé, když myslela na Juana
a na to, jak se k ní choval, necítila už vztek, ale pochopení.
Condori sledoval Kantino počínání a vystavoval ji neustále
různým zkouškám, aby se přesvědčil o jejích pokrocích. Když si
byl výsledky jistý a viděl, že se její schopnost provádět zadaná
cvičení natolik zlepšila, že byly pohyby již téměř zautomatizované,
řekl: „Tak to bychom měli! Naučila ses vytvářet a ovládat
265
energetické vlny. Teď začneme pracovat na probuzení hadí síly,
která v tobě odpočívá, a necháme ji stoupat směrem nahoru.
Nadešel
čas, abychom přikázali tvému Amaru, aby se zvedl. Tento
had se pohybuje na základě našich myšlenek, pocitů a činů a
dokáže
vystoupat až k hlavě. Amaru je v neustálém pohybu: zvedá
se a klesá podle toho, jaké impulsy od nás dostává.
Prostřednictvím
určitých tělesných, mentálních a duševních technik můžeme
tuto energii nechat vystoupat nahoru, ale stejně tak jsme
schopni nechat ji propadnout na tu nejnižší úroveň. Amaru je
ohnivá energie, které využíváme, abychom se zbavili všech svých
problémů a proměnili se v bytosti s čistou energií, která nám jako
jediná umožní přiblížit se Velkému Duchu.“
„Moc ti nerozumím…,“ přiznala dívka.
„Je těžké popsat to slovy. Aby to člověk dokázal správně pochopit,
musí to zažít. Musí si být plně vědom pocitů, které zažívá,
když se tato energie začne rozpohybovávat. Ten, kdo dokáže
ovládat tuto energií svou vůlí, získá schopnost využívat veškeré
síly, kterou ho příroda obdařila. Díky ní můžeš konat zázraky
a provádět zdánlivě nemožné věci. Tuto sílu má v sobě každý
jedinec.
Třeba ty jí máš opravdu hodně, ale neumíš ji ještě moc
dobře používat. Já tě to ale naučím, a budeš tak moci dosáhnout
cíle, který sis předsevzala. Condori se na chvíli odmlčel a potom
dodal: „Teď zavři oči. Klekni si, uvolni hýždě a posaď se na
chodidla.
Začni pohybovat zadečkem v pravidelném rytmu. Zatni
vnitřní svalstvo v okolí hráze, hluboce se nadechni a pak s
výdechem
svalstvo pomalu uvolni. Opakuj toto cvičení mnohokrát
dokola.“
Kantu si sedla do polohy, kterou jí Condori popsal, a začala
cvičení provádět. Po mnoha sériích nádechů a výdechů najednou
začala cítit ve svém nitru jakýsi pohyb: byl to určitý druh vibrace,
kterou vnímala v konečcích prstů jako jemné mravenčení. Stejný
pocit si pak uvědomila i podél páteře a pak i po celých zádech.
266
Ten pocit byl zcela neznámý. Nikdy předtím nic podobného
nezažila. Cítila, jak se v ní něco zvedá. Připadala si jako teploměr,
na kterém stoupala energie podle intenzity dýchání a míry
koncentrace
obratel po obratli směrem nahoru. Zpočátku cítila energii
jen u kostrče, a když dlouho tvrdě cvičila, začala vnímat, jak
energie stoupá podél páteře nahoru. Trvalo dlouho, než dokázala
mít tuto energii plně pod svou kontrolou.
Když si byl Condori jistý, že Kantu cvičení dokonale zvládá,
rozhodl se postoupit k další fázi výuky. A tak začali společně
cvičit
několik sexuálních technik, které Kantu umožnily dostat energii
s pomocí partnera ještě trochu výš. Cítila onen energetický
teploměr
velmi silně. Jeho rtuť stoupala podél páteře a zase klesala.
V následujících dnech Kantu zažila další dosud nepoznané
pocity. Jako by se citlivost její kůže několikanásobně zvýšila a ona
mohla vnímat každý hmatový vjem mnohem jasněji a intenzivněji.
Když společně pracovali a ona při tom prováděla některá
cvičení, cítila, jak jí energie podél páteře směrem nahoru přímo
tryská a rozlévá se pak do celého těla. Pokaždé cítila mravenčení
od prstů na nohou až po kořínky vlasů. Celé tělo zaplavoval pocit
tepla a celá její bytost vibrovala, jako by vstupovala do kontaktu
s celým oceánem energie.
Dívka trávila cvičeními velkou část svého času, a když odpočívala,
myslela na svého učitele. Vzbuzoval v ní zvědavost a snažila
se lépe ho pochopit. Občas byl pro ni záhadou: byl málomluvný
a stále pozoroval a analyzoval všechno kolem sebe.
V některých chvílích jako by jeho indiánská tvář z ničeho nic
omládla, jindy naopak zase zestárla. Z toho, co jí Mama Maru
i on sám vyprávěli, pochopila, že žil asi s nějakou ženou v Calce,
vychoval její děti a dal jim vše, co by jim měl správný otec dát. Asi
také hodně pracoval.
Pro ty, kteří se ke Condorimu občas chodili léčit, byl jako
otec. Vzdal se své vlastní rodiny, aby se vydal na cestu
kurandera.
Pracoval tvrdě po mnoho let, aby svou partnerku i děti materiálně
zajistil. Pak se uchýlil do hor. Často opakoval, že je třeba dát
ze sebe to nejlepší a že není důležité to, co člověk dostane, ale to,
co člověk dá. Ne to, čím mu druzí poslouží, ale čím poslouží on
jim. Jen to se počítá.
268
15.
JSME SVĚTELNÉ BYTOSTI
Po celou dobu, co Kantu pobývala u svého mistra, všímala si
jeho fyzických proměn, které ji trochu vyváděly z míry. Byl jedním
z kuranderů Amaru Runa, a snad právě proto měl schopnosti,
které byly typické pro hady. Bylo těžké určit jeho věk. Občas
se zdálo, že Condoriho tělo pod jejími doteky celé vibruje, jindy
měla pocit, že kurandero necítí vůbec nic.
Z toho, co měla možnost zažít, usoudila, že má velkou kontrolu
nad svým tělem i myslí. Jednou jí řekl, že je to způsob, jak
ušetřit spoustu energie. Nemyslel tím páchat na organismu
nějaké
násilí, ale změnit jeho fungování tak, aby člověk umožnil plynutí
maximálního množství energie při minimálním pohybu. Kantu
ho vídala provádět únavná, vysilující cvičení a dlouhé hodiny
těžce
pracovat. Přesto vypadal stále odpočatě. Nikdy si nestěžoval na
únavu. Stačilo mu deset minut odpočinku a byl zase plný síly.
Condori jí dlouze vyprávěl o tom, že v těle existuje sedm center
síly a osm center kontroly, i o slabých a silných místech těla.
269
Tato místa nejsou rozmístěna po těle pravidelně a navíc se
nacházejí
u každého člověka jinde, podle toho, jaké pohyby daný jedinec
provádí, jaké jsou jeho hlavní činnosti, na co myslí, ale i jaké
má cíle.
„Důležité je, abys uměla tato místa určit,“ řekl jí jednoho
dne. „Když se dotkneš mužského těla, musíš je dokázat
nahmatat,
protože podle nich zjistíš, jak uvnitř toho kterého těla energie
proudí.“
„Jak ale ta slabá místa najdu?“ zeptala se.
„Musíš si vypěstovat v konečcích prstů velkou citlivost a pak
jimi mužské tělo několikrát přejedeš. Tam, kde ucítíš plná místa,
jsou centra síly. Slabá místa pak určí centra kontroly. Musíš
hodně
cvičit. Budeme pokračovat s hmatovým zkoumáním,“ odpověděl.
Díky těmto cvičením se Kantu opravdu postupně naučila
na Condoriho těle najít jak silná, tak slabá místa.
Její pohyby byly jemné a zároveň velmi jisté a rozhodné.
Odhalovaly
veškerou krásu lidského těla. Když zavřela oči, mohla
si ho prohlížet svou myslí. Viděla centra síly, která se projevovala
jako barevná místa, což bylo znamení, že jimi proudí energie.
Snažila se najít je i s otevřenýma očima a zjistila, že k těmto
místům
cítí určitý druh sympatie. Také se dozvěděla, že lidské tělo
nemá jen svoji fyzickou stránku, ale že je obklopeno jakýmsi
vlastním vyzařováním. Jejím úkolem bylo vztah mezi těmito
složkami pozorně zkoumat.
Překvapilo ji i Condoriho sexuální chování. Neměla dosud
mnoho zkušeností. Jediným jejím sexuálním partnerem byl Juan.
To, co prožívala s Condorim, bylo ale něco naprosto jiného.
Potěšení,
které prožívala s Juanem, bylo velmi silné, ale trvalo vždy
jen krátce, sotva pár minut. S Condorim ale dokázala vnímat tyto
pocity po mnohem delší dobu, někdy i dvě až tři hodiny. Cítila
vnitřní klid a mír a nepřetržitý proud energie. Amaru stoupal
obratel po obratli stále výš. S Juanem se prožitky podobaly
moř270
ským vlnám, které pospíchaly jedna za druhou ke břehu, až
najednou
přišla jedna veliká, která s sebou všechno smetla. Po bouři
se moře uklidnilo. S Condorim se vlny stále zvětšovaly a nesly
s sebou poselství, které ji obohacovalo. Mohli vlny podle libosti
zvyšovat a dosáhnout společně mohutného orgasmu až ve chvíli,
kdy oba chtěli. Condori ji učil, že se musí snažit v potěšení
rozjímat,
nejenom ho dosáhnout.
Často přemýšlela o lidské přirozenosti, sexualitě, vztahu mezi
mužem a ženou… Kladla si také otázku, jestli Condoriho milovalo
mnoho žen a zda měl mnoho sexuálních zkušeností.
Pravděpodobně
dostal zasvěcení od nějaké kurandery. „Žena může
zjistit, zda je opravdovou ženou, jen dvěma způsoby. Ten první je
osamělá cesta, na které studuje sama sebe. Druhý způsob je
cesta
sdílení zkušeností s druhým pohlavím. Muž potřebuje ženu
a žena zase muže. To je zákon přírody,“ vysvětlila jí před časem
Mama Maru.
Condori byl dost mlčenlivý. Mluvil, jen když to považoval
za důležité a v takovém případě dokázal mluvit i velmi dlouho,
ale uměl také dlouhé hodiny mlčet, aniž by cítil potřebu cokoliv
říci.
Kantu vytrhl z hloubání nad učitelem až jeho hlas a vrátil ji
zpátky do reality: „Myslím, že jsi udělala velké pokroky a že nastal
okamžik, abych tě naučil, jak se může jedna energie překlenout
přes druhou.“
Kantu byla moc ráda, že postupuje na cestě k dokonalému
ovládnutí své vnitřní energie stále kupředu a vzpomněla si na
jeho slova: „Příroda občas používá malé nástrahy a drobné triky,
aby přiměla ženu poznávat samu sebe.“ V jejím případě použila
zvláštní taktiku. Nechala ji bláznivě se zamilovat a ztratit hlavu
pro jednoho konkrétního muže, aby byla ochotná nastoupit
na cestu, která jí byla předurčena. Jak si postupně stále více
tento
mechanismus uvědomovala, zbavovala se tak zároveň i pout,
kte271
rá jí byla navlečena. Stávala se stále vědomějším strůjcem svého
vlastního osudu. Nyní se podívala Condorimu zpříma do očí,
naklonila
hlavu k jedné straně a řekla: „Až budeš chtít, tak já jsem
připravena.“
Condori se usmál. Železná disciplína, které ji podrobil, přinášela
své ovoce. Křivý strom potřebuje podpěru, o kterou by
se opřel a která by mu pomohla se zase narovnat. Zamilované
ženě je třeba dát nástroje vědění, jež jí umožní znovu nalézt svou
plnou svobodu.
Začali tedy se cvičením splývání svých energií. Oba se pohybovali
v předem dohodnutém rytmu a intenzitě. Dříve byla zodpovědnost
za provádění cvičení zcela na straně Kantu, zatímco
nyní byl rytmus a koordinace pohybů starostí obou dvou. Cvičení,
která prováděli, v Kantu vyvolávala pocit, že její energie i nadále
roste. Bylo to, jako by jejím nitrem začaly proudit a skotačit dvě
řeky. Jejich pohyby připomínaly tanec páření, který hadi provádí
předtím, než se spojí. Už to nebyla jen jedna energie, ale dvě.
Jedna
podporovala druhou a vzájemně si pomáhaly stoupat a zase
klesat. To, co přitom viděla, bylo neuvěřitelné: zjevovaly se jí
barvy
a tóny, o kterých nevěděla, odkud přichází, cítila mravenčení
po celém těle. Pohyby a jemný tlak Condoriho na některé části
jejího
těla vedly její energii směrem nahoru.
„Všechna cvičení, která jsi prováděla až do této chvíle, sledovala
jeden jediný cíl: umožnit ti vstoupit do kontaktu sama se sebou
a nechat tě cestovat napříč prostorem a časem k Paqarině,
opravdové dimenzi lásky. Pouze ve chvíli, kdy tohoto místa
dosáhneš
a dobiješ se láskou, můžeš začít s technikami, které tě naučí
doprovázet muže na jeho cestě k nekonečnu, a budeš schopna
dovést ho až k Paqarině, kde je sídlo Pachamamy, bohyně lásky,“
vysvětlil jí Condori.
Kantu mlčela. Podívala se mu do očí a jen přikývla.
„Tvým dalším úkolem bude pochopit, že jsi světelná bytost,
272
která se potřebuje očistit v oceánu energie. Už jsem ti vysvětloval,
že všechny živé bytosti jsou obklopeny energetickou aurou,
kterou tělo uvolňuje. Toto energetické a světelné tělo je v
kontaktu
s oceánem energie přítomným v přírodě a může být uvedeno
do pohybu prostřednictvím určitých dechových, tělesných,
mentálních
a spirituálních cvičení. Aby ses naučila svou energií pohybovat
a dokázala ji rozvést rovnoměrně do celého svého těla,
musíš se nejdřív naučit kontrolovat svůj dech.“
V následujících dnech ji Condori naučil několik technik
na zlepšení dýchání. Pozorně sledoval, jestli je provádí dobře,
a neúnavně jí opakoval: „Správné dýchání je naprosto zásadní.
Tato cvičení tě neučí vdechovat jen vzduch, ale spolu s ním
také vesmírnou energii. Existují v zásadě dvě energie, které
vstupují do tvého těla, aby jej očistily a dostaly do rovnováhy
tvoji osobní energii: pravou nosní dírkou vstupuje lunární energie
a levou zase sluneční.“
Pak se na chvíli odmlčel, jako by hledal správná slova, aby byl
jeho výklad pro Kantu co nejpochopitelnější, a pak opět
pokračoval:
„Pokud chceš mít ze sluneční energie co největší užitek,
musíš se vzbudit časně ráno a počkat na východ slunce. Když se
král všech vesmírných těles objeví na obzoru, nadechni se s
očima
upřenýma do slunce, pak oči zavři a vydechni. Toto cvičení
opakuj desetkrát. Když to bude pro tebe pohodlnější, můžeš
u něj sedět, ale je lepší provádět ho ve stoje. Musíš se naučit dívat
se do slunce postupně, aby sluneční paprsky nepoškodily tvé
oční panenky. Takže si pamatuj, že budeš zpočátku muset při
nádechu
oči přivírat.
Když se díváš do slunce, nevidíš jen jeho jas, ale i jeho formu,
barvu i jeho pozadí. Když se naučíš každý z těchto elementů
vstřebávat očima, začne energie ve tvém těle proudit a ty se
začneš
vnímat jako světelnou bytost,“ dodal Condori. „Musíš se naučit
získat ze světla slunce barvy, které potřebuješ; musíš se naučit
vy273
brat si barvu ve chvíli, kdy se nadechuješ, a při výdechu si ji
budeš
představovat.“
Kantu ho vyslechla a pak se pustila do cvičení. Natočená ke
slunci dokázala zanedlouho se zavřenýma očima rozlišit jednotlivé
barvy, které se překrývaly jedna přes druhou, a ke svému
velkému
překvapení si všimla, že jedna barva převládá nad těmi
ostatními. Condori jako by se najednou mohl dívat jejíma očima:
„Vidíš teď několik barev, ale jedna září víc než ostatní. Řekni
mi, jaká to je.“
„Zelená.“
„To je barva tvého současného aktuálního cyklu,“ objasnil jí.
„Jakmile si ze slunce vezmeš dostatečné množství této barvy,
uvidíš,
že se odstín, který bude převládat nad těmi ostatními, změní.
Člověk neustále vstřebává různé barvy. Pomáhají zprůchodnit
některé energetické kanály a napomáhají různým procesům
posilujícím
oslabené tělesné orgány. Proto je důležité, aby člověk žil
v kontaktu se sluncem, přírodou a živými i neživými organismy,
které se v přírodě nacházejí.
Možná si kladeš otázku, proč jsou stromy a louky zelené, proč
jsou některé plody oranžové, zelené nebo kávově hnědé, proč je
moře modré. Všechno, co se v přírodě nachází, má určitou barvu
a ty nejsou nic jiného než způsob, jakým lidské smysly vnímají
různé vibrace. Vtiskni barvy do své mysli a tvé schopnosti se ještě
zvýší. Pomohou ti dobít se energií.“
Kantu zaměřila svůj pohled na obzor. Jako by barvy, které ve
slunci spatřila, explodovaly po celém nebi a darovaly přírodě klid
svých vibrací. Condoriho hlas znovu zaujal její pozornost: „Abys
dokázala vstřebat měsíční energii, která s tebou rezonuje
mnohem
více, musíš tohoto elementu využívat. Slunce je neutuchající
zdroj života a jeho energie je velmi důležitá pro naši materiální
existenci, zatímco ta nemateriální, magická, se neobejde bez
Měsíce.
Měsíční energie má velkou moc, i když není pro naše smys274
ly tak pronikavá jako ta sluneční. Má ženský charakter, a proto je
bližší ženám než mužům. Možná ti to bude připadat divné, ale
měsíční energie je silnější než ta sluneční. Hned ti to vysvětlím.
Měsíc je jako zrcadlo, které odráží všechny vesmírné síly, a proto
jim umožňuje dorazit k zemskému povrchu jako velmi jemné,
ale přesto velmi silné energie. Naši předci věděli, jak toho využívat
v každodenním životě.“ Přerušil svůj výklad, aby si srovnal
myšlenky a pak pokračoval: „To, co ti teď řeknu, je velmi důležité.
Když ucítíš, že potřebuješ více lunární energie, musíš se obrátit
k jejímu zdroji, tedy k Měsíci. Musíš si uvědomit, v jaké své fázi se
právě nachází, protože ta má velmi úzký vztah ke tvému
biologickému
cyklu. Musíš vést v patrnosti mořský příliv a odliv a ověřit
si v jaké pozici se nachází Měsíc také vůči Slunci a ostatním
planetám
našeho slunečního systému. Všechny tyto informace jsou
důležité proto, aby ses mohla prostřednictvím svého dýchání
dobít.
Nejdůležitější je to ve chvíli, kdy potřebuješ pro dosažení
svého cíle využít mnohem více svou intuici a moudrost. Během
úplňkové noci se podívej do Měsíce a s očima široce otevřenýma
si zacpi rukou levou nosní dírku a pravou se dlouze nadechni.
Pozoruj, co se v tobě děje. Pak zavři oči, zacpi si pravou nosní
dírku a vydechni levou. Dýchej tímto způsobem delší dobu a
pozoruj
své pocity. Účinek tohoto cvičení můžeš posílit tím, že necháš
po zbytek noci venku nekovovou nádobu plnou vody a ráno
před východem slunce se s ní umyješ. Když budeš mít hlad, jez
takzvané lunární potraviny nebo jídlo, které jsi nechala celou noc
venku.
Chceš-li být krásnější a ráda bys zvýšila magnetismus své kůže,
omývej si po několik dnů při východu slunce obličej listopadovou
úplňkovou vodou a uvidíš, jak se zvýší tvá atraktivita. Už se ti
nebudou
tvořit vrásky a tvoje kůže zůstane mladá a pružná.“
Condori udělal jeden krok vpřed, provedl několik pohybů
a jeho hrdlo je doprovodilo zvláštními zvuky. „Další elemen275
ty, které ti umožní doplnit energii, aby ses mohla stát světelnou
bytostí, jsou zvuky. Příroda je hotovou symfonií zvuků. Každé
tělo, které je ve vesmíru přítomno, má své vibrace, které vydávají
v určitou chvíli nějaký zvuk. Vítr, který se prohání mezi skalami
a ohýbá stromy, mořské vlny, které se rozbíjejí o pobřežní
skaliska…
Také všechna zvířata, například ptáci – všichni vydávají
zvuky. Není to jen dorozumívací prostředek. Slouží k dočerpání
energie, kterou tělo potřebuje, a k uvolnění té, která mu přebývá.
K dočerpávání energie pomocí zvuků použij svého sluchu.
Tvé uši jsou jemným nástrojem, který ti umožní zachytit jejich
širokou škálu. Ale dej pozor. V přírodě existují pozitivní nabíjející
zvuky, ale i zvuky, které jsou negativní a mohou tě oslabit.
Mnoho hudebních děl, které zkomponoval člověk, nabíjí.
Existuje však také spousta těch, které nepřináší klid, mír a
dobrou
energii, ale jsou svým chaosem a zmatkem spíše pohlcující.
Některé zvuky léčí, jiné způsobují nemoci. Ty druhé jsou umělými
výtvory, pouhými napodobeninami přírodních symfonií.
Energii můžeme ve skutečnosti načerpat jen ze zvuků, které mají
přírodní charakter, a proto je třeba umět si vybrat ty správné,
které
nám mohou pomoci.“
„A jak si mám ty zvuky vybírat?“ zeptala se Kantu.
„Musíš v sobě vyvinout schopnost být v některých situacích
velmi otevřená a v jiných zase úplně hluchá, protože – jak už jsem
řekl – některé zvuky vyvolávají chaos a zmatek. Ty ale hledáš
harmonii
a jednotu své duše. Čím užší bude tvůj vztah k přírodě, tím
blíž budeš ke svému cíli. Čím víc budeš poslouchat umělé tóny,
tím víc se budeš jednotě vzdalovat.“
„To ale znamená, že zvuky, které jsou slyšet ve městě, nejsou
pozitivní…“
„Velká většina městských zvuků je pro lidskou bytost škodlivá:
zraňují mysl a oslabují tělo. Když se dotkneš člověka, který
žije ve městě, a člověka, který žije v kontaktu s přírodou, můžeš si
276
všimnout, že jejich energie se kvalitativně liší. Ten druhý má
určitě
více energie, než ten první.“
Kantu si vybavila troubení a zvuk jedoucích aut, kvílivý hukot
motorek, pronikavý zvuk hudebních aparatur a ohlušující hudbu
diskoték. Vzpomněla si na nepřítomný pohled a výraz lidí, kteří
tuto hudbu poslouchají, a uvědomila si, že je nezbytné si zvuky
vědomě vybírat.
Condori ji naučil napodobovat vytí zvířat a trylkování některých
ptáků. „Musíš se naučit napodobovat zvuky, které vydávají
domácí zvířata, jako je kočka, pes, kohout, slepice, kůň, osel,
i dalších zvířat, které znáš. Poslouchej a opakuj zpěv ptáků.“
Kantu to zkoušela vytrvale a trpělivě několik dnů. Zjistila, že
je nejenom schopná zvuky napodobovat, ale také je zopakovat ve
správném rytmu, se správným důrazem a intenzitou.
To, co Kantu napodobovala, byla hudba. Teď si ale uvědomila,
že modulace Condoriho hlasu se různě mění. Dokázal využívat
zvuků přírody i slov k navyšování své energie. Když mluvil,
používal
slovník, který byl pro druhé lidi srozumitelný. Při praktikování
posvátné sexuality ale dokázal vydávat určitý druh zvuků,
které způsobovaly navyšování energie v těle partnerky. Kantu
ještě moc dobře nechápala mechanismus, který umožňoval její
energii stoupat jen prostřednictvím šepotu, hlasitého dýchání
nebo zpěvu. Věděla však, že se v ní přitom energie skutečně dává
do pohybu.
Práce na energetické očistě trvala dlouhé hodiny po mnoho
dní a naplňovala Kantu pocitem plnosti, síly a velké energie, která
jako by z ní vyzařovala každým pórem kůže. Její tělo bylo
zregenerované
a měla pocit, že by dokázala pohnout i horami.
Když šla do vesnice, začala si všímat, že prostí zemědělci vnímají
energii vycházející z jejích očí i způsobu mluvy. Brígida,
Inésina matka, si toho všimla ihned. Byla to obyčejná žena ve
277
středním věku. Měla silnější postavu a trpěla nějakou nemocí
kostí, kvůli které kulhala. Její černé oči zkoumaly každého
v okolí. Když potkala Kantu, řekla jí: „Hodně ses změnila. Condori
z tebe udělal rozhodnou ženu. Učíš se od něj rychle. Tyto
znalosti ti dají velkou moc. Už nejsi ta dívenka, kterou jsem před
časem poznala. Teď jsi silná žena s jistým krokem, která se umí
postavit druhým, ale přitom to dělá přirozeně.“
Kantu neodpověděla. Mlčky ji vyslechla a usmála se. Brígida
byla zachumlaná do kabátu. Trpěla revmatismem a byla jí zima.
Měla na sobě také několik sukní natažených jednu přes druhou
a pár silných vlněných podkolenek. Kantu věděla, že se
považovala
za oběť života, nešťastných okolností i svého manžela. Pořád
si stěžovala na ostatní a nic jí nebylo vhod. Měla pesimistický
přístup k životu, ale vyvinula se v ní silná schopnost vnímání
druhých.
Condori ji před Brígidou varoval a radil jí, aby si její řeči moc
nepřipouštěla. Kantu ukončila jejich setkání se slovy: „Děkuji ti,
Brígido. Ty máš vysvětlení pro všechno. Ráda bych tě dál
poslouchala,
ale musím už jít.“ Vydala se svým směrem za doprovodu
obdivných pohledů mužů i žen z vesnice, kteří byli svědky její
proměny.
Když si byl Condori jistý, že Kantu ovládá všechna cvičení,
která mají člověku ukázat, že je světelnou bytostí, započal s
výukou
Pachachaky. Jedné noci důkladně vytopil místnost, ve které
obvykle cvičili nové techniky, hermeticky uzavřel všechna okénka
a ucpal i ty sebemenší škvírky, aby dovnitř nemohl proniknout
ani paprsek světla. Místnost se tak ponořila do neproniknutelné
tmy. Pak se s Kantu posadili na měkký koberec jako obvykle.
„Teď budeme provádět cvičení, která budou vířit naši vnitřní
energii. Čím víc se bude točit, tím více nás zbaví fyzických,
mentálních
i spirituálních nečistot.“
Poté, co provedli úvodní rituální pohyby, začali pracovat
278
s energií. Tentokrát zažila nádherné a velkolepé pocity. Vnímala
expanzi a následné stažení, jež uvolnily celou záplavu blikajících
světel, která pak postupně pozhasínala. Bylo to jako velkolepé
představení s ohňostrojem, po kterém následoval pocit
absolutního
klidu a míru.
Kantu nechala oči otevřené, a když zvedala pravou ruku k hlavě,
aby si upravila vlasy, s překvapením si uvědomila, že ji vidí,
přestože je v místnosti naprostá tma. Přejela pohledem po své
paži, rameni i po obrysech celého svého těla, které obklopovalo
namodralé světlo zářící zevnitř – aura. Viděla, že i Condoriho
tělo je zahaleno světlem. Bylo bílé a záhy se změnilo ve stříbrnou
a pak ve zlatou. Po nějaké chvíli se světlo, které jejich těla
vyzařovala,
postupně rozplynulo a je zahalila hluboká tma. Než se Kantu
zvedla, řekla: „Viděla jsem kolem tvého těla světlo a kolem svého
také.“
„To je naše světelné tělo,“ řekl Condori na vysvětlenou. „Teď
znáš velké tajemství. Jsme světelné bytosti, ale často toto světlo
nevidíme, protože nedokážeme aktivovat svůj vnitřní zrak, který
nám umožňuje vidět energii. Je to světlo, které má v sobě každý
z nás. Kromě našeho těla existuje světlo, které se rodí v našem
nitru a které z nás dělá božské bytosti, protože i my jsme součástí
Pachamamy a Wiracochů, našich božských otců.“
V následujících dnech ji Condori dál zasvěcoval do tajemství
Pachachaky a naučil ji několik psycho-fyzických cvičení. Kantu
cítila, jak se při každém sezení míra jejího uvolnění i potěšení
zvyšuje. Vnímala pocity, které se proměňovaly ve vlny pohrávající
si s vodou z oceánu, aby dorazily až ke břehu s rytmickým
a něžným pohybem tam a zpět. Když se jim zachtělo, mohli vlny
libovolně zvětšovat a ty dosahovaly nečekaně velkých rozměrů
a výšky. Když Kantu ovládla i tuto techniku, nařídil jí Condori
něžně: „Teď nadešel ten správný okamžik. Soustřeď všechny své
279
síly a vystřel pomocí nich energii směrem nahoru a pak se oddej
tomu, co přijde…“
Kantu se soustředila a za rytmického dýchání sevřela všechny
vnitřní svaly a vystřelila energii ze všech sil nahoru. Najednou
ucítila, jak se v jejím nitru všechno roztočilo do jednoho
mohutného
víru. Došlo k explozi tisíce různých sluncí, hvězd a světel,
které se smršťovaly a zase rozpínaly. Viděla samu sebe v
mezihvězdném
prostoru, ve vesmíru. Měla pocit, jako by se otevřela
nějaká obrovská děloha a přijala ji do svého nitra. Zaplavil ji
nepopsatelný
pocit lásky a štěstí. Okamžitě věděla, že se dotkla nejvyšší
božské lásky. Představovala si Boha jako kalich, do kterého
proudily plynné látky z celého vesmíru. Po chvíli se tento pocit
rozplynul a ona se vrátila zpět do svého těla a vědomí.
„Podnikla jsi cestu k nekonečnému prostoru,“ řekl Condori.
Dokázala jsi vyklenout energetický most až k Velkému Duchu,
k Velké Paqarině. Teď si musíš s touto energií hrát, aby ses
dokázala
dotknout Paqariny pokaždé. Tento most, který jsi dokázala
vytvořit mezi svým pohlavím a srdcem, v sobě ukrývá velkou
moc, které budeš schopna využívat k darování lásky.“
Od toho dne si Kantu na konci každého sezení užívala pocitu
nekonečné lásky a cítila, jak její duchovní zkušenosti rostou.
Dosáhla
rozšíření svého vědomí a všechno jí připadalo krásné: vrabčáci,
květiny, všechny živé bytosti. Její láska neměla žádné hranice
ani omezení. Cítila se svobodná. Osvobozená od hrátek času
a prostoru. Její způsob vnímání světa se postupně měnil.
Pochopila,
že milovat je to nejdůležitější na světě a že láska je nadpřirozený
stav, který vede k duchovnosti.Také si uvědomila, že se musí
vydat svou vlastní cestou. Osvobodí ji to od závislosti na muži,
který si ji podmanil.
Pokračovala ve cvičení a jednoho dne Condori řekl: „Získala
jsi nad sebou naprostou kontrolu a naučila ses ovládat svojí
energií
jak své tělo, tak mysl. Až dosud jsme vystřelovali energii spo280
lečně, ale teď se musíš naučit dokázat to i sama, protože ne vždy
potkáš partnera, se kterým budeš moci tyto techniky provádět,
nebo někoho, kdo dokáže dát tvé energii potřebný impuls. Do
této chvíle jsme pádlovali společně, aby naše loďka doplula do
přístavu. Teď se nechám vézt a ty budeš pádlovat sama. Musíš se
spolehnout jen na své vlastní síly,“ řekl jí s úsměvem a pohladil
ji po zádech.
Kantu se pomalu učila rozhýbávat energetické vlny sama
a zjistila, že je může vést jakýmkoliv směrem a dosahovat tak
dalších
znalostí.
Pracovala vytrvale každý den a v krátkém čase se naučila
stimulovat
mužovu energii i bez jeho přičinění. Při setkání, které
bylo jakousi prověřovací zkouškou jejích schopností, ukázala
Condorimu, že už je schopná sama vyklenout most a dovést ho
po něm do neznámé dimenze, do samého centra vesmíru. Využila
veškerých svých sil k tomu, aby mu předvedla, že už všechna
učení související s Pachachakou dokonale ovládá. Tváří v tvář
výsledku Condori spokojeně zvolal: „Výborně! Byla jsi úžasná!
Teď můžeš používat svoji energii i bez mužovy pomoci. Teď jsi
hodna toho, co obdrží jako dar jen odvážné a rozhodné ženy.“
Namířil ke skříni u zdi a vyndal z ní kožený sáček, ze kterého
vytáhl krystal s mnoha hroty a řekl: „Toto je Hahan Khuya1,
velký hvězdný most. Ten, kdo dokáže dosáhnout centra stvoření,
si ho zaslouží jako dárek. Mohl jsem s tebou cestovat ke
vzdáleným
světům, prozkoumávat jádro stvoření, vstoupit do kontaktu
s Božskou Matkou. Viděl jsem velké světlo, které je principem
života.
Už tě nemohu naučit nic víc. Jsi připravena vítězit. Jsi připravena
na válku, protože chceš bránit mír. Jen ten, kdo vyhraje a je
si této obrovské moci vědom, může žít v opravdovém míru. Mů-
1Mnohobarevný krystal. Jeho vlastník může podle tradice využívat
neomezených
možností růstu.
281
žeš použít tuto sílu k tomu, abys darovala život, abys přivedla na
svět děti, které nebudou obyčejnými dětmi, ale budou vtělenými
vyvolenými dušemi. A ty budeš jejich matka. Milovaná a uctívaná.
A kdybys děti mít nechtěla, budeš moci použít svých schopností
k léčení každého, kdo to bude potřebovat, protože budeš
kurandera. Tvé ruce budou balzámem na rány a lékem na
všechny
nemoci. Budeš hlasem energie mnoha národů a tvé slovo bude
příkazem. Až jednoho dne řekneš ‚déšť‘, začne pršet, protože tvůj
hlas tvoří a jeho přání se budou vyplňovat. Dávej proto pozor na
to, co říkáš, aby z tvých úst vycházela pouze slova plná naděje,
citu a lásky a ne plná nenávisti, zášti a pesimismu. Když budeš
používat své tělo k tomu, abys dovedla muže k vlastní realizaci,
dělej to s rozvahou a měj na paměti, že nyní patříš ke skupině
žijících
žen Mamakuna, které jsou energetickými sloupy velkého
chrámu Pachamamy. Panchau a Pajsi, naši nebeští otcové, teď žijí
i v tobě, protože jsi Qoya. Nazývám tě tak, protože budeš matkou
nového lidstva,“ řekl Condori a na výraz uznání poklekl.
„Teď se vydáš cestou nebeských poutníků, kteří kráčejí po
zemi, a přitom mají oči upřené k nebi. Protože už jsi světelná
bytost, mimořádná žena, kurandera a učitelka, která nakládá se
svými znalostmi s moudrostí.
Kantu, teď jsi učitelkou – mistrem a my tvými žáky. Já jsem jen
učitel. Pamatuj si, že my muži sice můžeme být učiteli, ale nikdy
nebudeme mistry. Opravdovými mistry života a lásky byly vždy
jen ženy jako ty, které dosáhly samotné hranice vesmíru a
pohlédly
do tváře Boha a které vstoupily do kontaktu s božskou podstatou
a staly se její součástí. Jsi božským stvořením, které dokázalo
získat zpět schopnosti, které mu lidé vzali. Dokázalo také zkrotit
hada a znovu vyklenout energetický most mezi nebem a zemí.“
Kantu jeho slova natolik dojala, že propukla v pláč. Byly to
slzy štěstí. S odvahou a odhodláním dosáhla cíle, který si vytyčila.
Dokázala znovu získat ztracené schopnosti a ovládnout vnitř282
ní sílu, kterou má v sobě každá žena. Její vnímání světa se velmi
rozšířilo. Uvědomila si, jak se vyvinuly také všechny její smysly.
Byly teď natolik vnímavé, že jí umožňovaly pochopit mnoho
z lidské povahy. Dokázala odhadnout myšlenky, vášně i zlozvyky
člověka z pouhého stisku ruky. Lidé se pro ni stali otevřenou
knihou, ze které mohla číst. Její zostřené smysly jí teď
umožňovaly
lépe poznávat přírodu, pronikat do neznáma, cestovat
nekonečnem
a objevovat tak nové vesmíry a vzdálené světy. Mistr
a jeho učednice překonali teorii. Překročili svět slova a gest
a vstoupili do světa ticha a rozjímání. Získali přístup k tajemství
Pachachaky, umožňující ženě, která ji praktikuje, znovu
dosáhnout
vlastního božství a kreativity.
Vzpomněla si na Condoriho slova: „Ženská sexuální energie
je nesmírná moc, kterou dala příroda ženě, aby mohla vyhrávat
bez boje a dosáhla tak toho, po čem touží, jen s pomocí lásky,
něžnosti, síly a odvahy. Je to energie, která umožňuje tvořit a
tvarovat
vlastní tělo, aby v něm mohl přebývat duch během své pouti
na Zemi. Je to energie, která umožňuje být strůjcem vlastního
života, léčit sebe i ostatní znovunastolením přírodní rovnováhy
a dosáhnout nesmrtelnosti nejen na Zemi, nýbrž i ve vesmíru.
Ale především je to energie, jejímž prostřednictvím lze získat
určité
znalosti a dovednosti, navštívit vzdálené a dosud nepoznané
světy. Krajiny, které na Zemi neexistují. Ale varuji tě. Tato energie
dokáže ve špatných rukou přinášet smrt, chaos, bolest, utrpení,
nemoci a neštěstí.“
Kantu si vzpomněla na učení Khuyay2, Muchay3 a Cheqay4, pilíře
andské spirituality. Tvrdě pracovala, aby ovládla svoji energii.
Energii, která byla ve svatých knihách znázorňována jako had.
2Láska, rozjímání.
3Respekt, uznání.
4Pravda, jistota, moudrost.
283
Esoterická učení ji odjakživa nazývají energetickým hadem.
Učinila
první kroky na duchovní cestě Qhapaqriy – cestě se třiatřiceti
světelnými schody, cestě nesmrtelných bytostí a osvícenců.
Chybné používání sexuality už patřilo minulosti. Naučila se
rozlišovat
lásku a vášeň, pořádek a chaos, mír a násilí, zdraví a nemoc,
ale především znalosti a faleš. Condori ji donutil zajít až za
hranice lidských možností a zcela se při pohybu s energií tomuto
procesu oddat. V průběhu dlouhých týdnů cvičení o samotě
i s Condorim si udělala správnou představu o svých
schopnostech.
Když jí Condori oznámil, že je její učení u konce, zaplavil ji
intenzivní pocit štěstí.
„Už jsi připravená. Jsi opravdová žena se silnou sebekontrolou,
válečnice lásky, polobohyně. Teď můžeš předstoupit před
jakéhokoliv
muže a nenápadně získat jeho přízeň, abys ho mohla
naučit lásce, míru, bratrství a pořádku. Můžeš z něj udělat, co
budeš
chtít,“ uzavřel svou řeč Condori.
Den, kdy odjížděla, byl skutečně nádherný. Blankytně modré
nebe se klenulo nad stříbřitými horami pokrytými trochou
sněhu, jen v dálce halil nebe pruh jemného bílého závoje. Kantu
a Condori na sebe dlouho mlčky hleděli. Condoriho občas
záhadná,
ale jinak téměř stále veselá tvář na okamžik posmutněla.
Měla výraz člověka, který vidí odjíždět někoho, koho miluje. Kantu
k němu přistoupila a podle tradičního inckého zvyku ho dlouze
objala. Na výraz úcty sklonila hlavu. Byla velmi smutná, že ho
opouští. Zůstala na moment nehybně stát, jako by se odloučení
bránila. Její andské šaty nahradilo městské oblečení. Po dlouhé
době měla na sobě opět své boty a modré džíny. Měla v nich divný
pocit. Byl čas odjet. Musela to udělat rozhodně a rychle. Aby
zahnala smutek, přitiskla se svému mistrovi na hruď a řekla mu:
„Děkuju ti za všechno, co jsi mě naučil. Pochopila jsem s tebou
pravý smysl života.“
Condori vnímal Kantin smutek a věděl, že by zůstala, kdyby ji
o to jen poprosil. Ale bylo mu jasné, že její místo je ve městě, kde
vyrostla, kde má rodinu, přátele i milovaného muže, a proto řekl:
„Kantu, můžeš se sem vracet, jak často budeš chtít, a kdyby ses
někdy rozhodla, že tu chceš žít, budeš vždycky vítána.“
Kantu odvrátila hlavu, aby se její pohled nepotkal s
kuranderovým,
a v dálce spatřila čtyři pomalu kráčející ženy. Jedna z nich
měla na zádech mimino a daleko za nimi se loudalo větší dítě. Na
obzoru stálo několik chýší zasazených mezi zelenými poli s žitem,
boby a řepou. Ten pohled ji uklidnil. Condori jí pohlédl do
obličeje a viděl v něm už opět rozhodnost, jistotu a odhodlání.
Prošla tvrdou školou Warmikay a vyšla z ní jako opravdová
žena. Usmál se na ni, aby věděla, že život jde dál a že ji nechce
a ani nemůže brzdit na její cestě.
„Jednoho dne odsud budu muset odejít. Kdybys chtěla, mohla
bys mě zastoupit a pomáhat dál místním lidem, kteří nás tak
potřebují,“ řekl jí.
Kantu neodpověděla. Jen se mu dívala do očí a vzdalovala se.
Byl krásný den. Jemný vánek si pohrával s jejími vlasy a ona se
kochala panoramatickým výhledem do krajiny. Příroda jí
připadala
krásnější, než kdykoliv předtím – zelená pole, šedavé hory,
narůžovělé skály, okrová vyprahlá půda, na které téměř nic
nerostlo.
Podívala se do slunce, krále všech vesmírných těles, které
se rozzářilo nejjasnějším světlem, jaké dosud viděla. Jeho záře
ji celou zaplavila. Jako by říkalo: „Dokázala jsi to, Kantu. Zažehla
jsi své vnitřní slunce. Já ti budu svítit na cestu zvenčí, ale od této
chvíle máš vnitřní světlo i ve svém nitru.“
285
16.
JSEM SVOBODNÁ
Kantu se vrátila jako jiný člověk. Zkušenosti, které získala po
boku Condoriho a Mama Maru, ji hodně změnily. Teď už přesně
věděla, co chce i čeho je schopná dosáhnout. Fyzicky se zase tak
moc nezměnila. Své černé vlasy si nyní česala s pěšinkou
uprostřed
a měla trochu opálenější obličej. Co se ale změnilo hodně,
byly její oči. Obočí měla sice stejně husté jako dřív, řasy se jí ale
prodloužily a také její pohled byl mnohem intenzivnější.
Podmanivý,
pronikavý a zkoumavý. Její masité rty si zachovaly svoji krásu,
přestože byly ještě popraskané od horského chladu. Zhubla
několik kilo, ale úbytek na váze bohatě vynahradily nové, velmi
půvabné proporce jejího těla. Zkušenosti, které u kuranderů
získala,
změnily její způsob myšlení, jednání i její pohled na život.
Jejím hlavním úkolem teď bylo zvyknout si znovu na rytmus
života
ve městě.
Jednoho dne zazvonil doma telefon. Její mladší sestra jí podala
sluchátko a řekla: „To je pro tebe.“
286
„Hádej, kdo jsem?“ řekl jakýsi hlas v telefonu.
„Věčný tulák Juan,“ odpověděla ironicky. Hlas tajemného ctitele
bezpečně poznala. „Ten, kdo přijede, odjede a nemá chvilku
stání.“
„Zlato,“ řekl a snažil se být milý, „právě jsem přijel do města.
Rád bych tě viděl. Můžeme se někde potkat?“
„To je ale drzoun!“ pomyslela si Kantu. „Zase mi zavolá jakoby
nic, uvidíme se, budeme spolu a pak zase zmizí. Ale to neví,
jaké na něj tentokrát čeká překvapení. Myslí si, že budu dál
skákat,
jak on píská.“
Dohodli se, že se potkají v malé restauraci, kde se obvykle
scházeli. Kantu přišla o něco dřív, aby si po dlouhé době na
prostředí
restaurace zvykla. Chtěla být ve své kůži. Zaměřila své černé
oči na vchodové dveře a trpělivě čekala, až se mezi vstupujícími
hosty, které číšníci uváděli ke stolům, objeví Juanova postava.
Jeho příchod vyvolal mezi přítomnými mladými muži lehký
rozruch. Kdysi by zčervenala studem, teď však byla pánem
situace.
Juanovi to jako vždy slušelo a na tváři měl svůj známý sebejistý
svůdný úsměv.
Čekala na něj s bradou opřenou o spojené ruce a sledovala ho
pohledem. Vypadala jako lovec, který čeká na svou kořist. Když
přišel ke stolu, místo aby vyskočila a běžela mu naproti, jak to
dělala
dřív, zůstala klidně sedět a jen se usmívala.
„Ahoj, lásko!“ Políbil ji a objal. „Čekáš dlouho?“
„Ne,“ odpověděla bez dalšího vysvětlování.
Juan ji pozorně sledoval. Snažil se zjistit, jak na ni jeho
přítomnost
zapůsobila, a pak řekl: „Tobě to ale sluší! Jsi nádherná…
Úžasná! Ale je na tobě něco jiného. Máš nějaké hezčí oči. Jsi
taková
klidnější než jindy. A tvůj pohled je tak pronikavý, že bych
bez přehánění řekl, že se mě snažíš očarovat.“
„Plácáš hlouposti,“ řekla se smíchem. „Máš příliš velkou fantazii.
A nebo je čas, aby sis nechal udělat brýle.“
287
„Ne, opravdu…“ nenechal se odbýt Juan. „Ten pohled u tebe
neznám…“
„Přestaň!“ Předstírala, že neví, o čem Juan mluví.
„A změnil se ti i hlas,“ pokračoval. „Mimochodem – při svých
předchozích návštěvách jsem tě hledal. Ale nikdo mi nedokázal
říct, kde jsi. Řekli mi, že už nejsi ve městě.“
Kantu se mu chvíli dívala do očí a pak řekla: „Ano, nebyla
jsem tu. Měla jsem nějakou práci daleko od Cuzca.“
„A kde jsi byla? A proč jsi mi to předem neřekla?“ začal ji
vyslýchat.
„Ale podívejme se! Zdá se, že bys chtěl mít přehled o každém
mém kroku. Copak já se tě ptám, kde jsi byl ty?“
„U mě je to něco jiného. Já mám pracovní důvody,“ namítl na
svoji obranu Juan, ale Kantu se nedala: „Já jsem měla také
pracovní
důvody. Velmi osobní pracovní důvody.“
„Hele, nebudeme se hádat. Chtěl jsem tě vidět a být s tebou.
Chyběl jsem ti?“ snažil se zjistit, jestli ho ráda vidí.
„Ano, chyběl. Dokonce moc. A doufala jsem, že tě uvidím
mnohem dřív.“
„Ty jsi mi taky chyběla. Nepřestal jsem na tebe myslet ani na
okamžik,“ snažil se Juan předstírat zamilovaného.
Kantu ale nezmátl. Ihned si všimla falše, která se za těmi slovy
ukrývala. Vždycky ji považoval jen za předmět, který mu patřil.
Až do té chvíle mu vždycky vyprávěla o všem, co dělala. Teď mu
ale o své cestě mimo Cuzco nehodlala říct ani slovo.
„Několikrát jsem ti v posledních měsících volal. Nikdo mi ale
o tobě nedokázal nic říct,“ snažil se Juan opět navázat hovor.
„Už jsem ti to říkala… cestovala jsem,“ řekla záhadně.
Juan ji vzal za ruku, jemně ji stiskl a podíval se jí do očí. Sváděl
ji tak, jak to uměl jen on. Pak jí sladce zašeptal: „Jsi krásná!
Nevím, jak jsem to mohl tak daleko od tebe vydržet. Tolik jsem
tě chtěl vidět.“
288
„Přestaň si hrát na svůdníka,“ pokárala ho s úsměvem. „Taky
jsem se těšila, až tě uvidím.“
„Tak proč tu pořád sedíme jako dva hlupáci?“ řekl. „Pojďme
někam, kde budeme mít víc soukromí.“
„Ne, nejdřív si dáme něco k jídlu,“ odvětila Kantu a mávla na
číšníka.
„No, tak jo,“ souhlasil neochotně. „Ale pak půjdeme někam,
kde budeme sami.“
„Máš naspěch jako vždycky. Mohli bychom se vidět častěji,
kdybys o to stál. Ale pořád si stěžuješ, kolik máš práce…“
„Moje práce už je zkrátka taková. Neuměl bych bez ní žít. Je
to všechno, co umím. A moc rád cestuju. Život ve městě – to není
nic pro mě.“
„Myslím, že není ani pro mě,“ odtušila Kantu sebejistě a dál
usrkávala nápoj, který si objednala.
Když vyšli z restaurace, dlouho se procházeli po okolí. Juan ji
k sobě pevně tiskl. Najednou se u jednoho domu zastavil, ukázal
jí klíč a řekl: „Tady bydlí moje sestra. Teď tu ale není, je na
cestách.
Určitě se ti u ní bude líbit.“
„Uvidíme.“ Kantu vešla sebejistým krokem člověka, který ví,
co bude následovat. Nikam nepospíchala. Condori a Mama Maru
ji naučili rozumět lidské povaze. Teď nastal čas ověřit si platnost
učení kuranderů v praxi. Vždycky si myslela, že je Juan její
spřízněná
duše, muž jejího života. Teď nadešla chvíle zjistit, zda je láska,
kterou k němu cítila, opravdová, nebo jen iluze. Výtvor její
fantazie.
Juan začal sebejistě se svými obvyklými milostnými hrátkami.
Vůbec si nevšiml, že ho Kantu pozorně studuje. Povalil ji na
postel, líbal ji a hladil. Pomohl jí svléknout se ze šatů a pak se
začal rychle svlékat sám. Kantu pomalu odložila spodní prádlo
a přitiskla své nahé tělo k Juanovi. Jejich těla, myšlenky i city se
spojily a vzplanula mezi nimi divoká vášeň. Líbali se a objíma289
li. Kantu se tentokrát snažila ukázat veškerou svou lásku.
Zkoumala
jeho tělo a snažila se z něj vyčíst všechny Juanovy myšlenky,
city, přání a touhy. Využila všech svých smyslů, aby zjistila, jaký
je ve skutečnosti. Se zkušenostmi, které u kuranderů získala, to
bylo jednoduché. Odhalila jeho skutečné city. Už nebyla
nezkušená
dívka, ale žena schopná bez problémů najít slabá i silná místa
onoho muže, který ji málem připravil o rozum.
Juan si rád hrál se ženami. Sváděl je, využíval, a když ho omrzely,
bez zaváhání a výčitek je opustil. Bohužel pro něj už Kantu
nebyla obyčejnou ženou. Získala zvláštní schopnosti, se kterými
ho dokázala chytit do sítě lásky. Nově nabyté znalosti a znovu
objevená vnitřní energie jí umožnily darovat mu pocity, které do
té doby nikdy nezažil. Když se pomilovali, Juan – unavený a
šokovaný
její proměnou – jen překvapeně vydechl: „Kantu, byla jsi
neuvěřitelná! Takovou jsem tě nikdy nezažil. Jsi úžasná.Nechápu,
jak bez tebe můžu existovat.“
Ona už ale dokázala číst v jeho srdci a věděla, že by jí teď byl
schopen slíbit cokoliv na světě, aniž by to myslel vážně. Brzy by
na svůj slib zase zapomněl a dál by ji jen využíval tak jako dosud.
Podívala se na něj, usmála se a řekla: „Tak to se budeš muset
rozhodnout. Od této chvíle budeš jen se mnou, anebo s jinými
ženami. Je to na tobě.“
„Proč to říkáš, lásko?“ zeptal se Juan, který znenadání pocítil
znepokojení lovce, kterému začala unikat kořist, kterou už měl
nadosah.
„Budeš se muset naučit žít beze mě, nebo být už navždy se
mnou, Juane. Tohle může být také poslední noc, kterou jsme
spolu
strávili,“ pronesla Kantu sebejistě.
„Já mám ale venkov rád. Neumím žít ve městě,“ namítl Juan.
„No dobře,“ odpověděla. „I mně se líbí život na venkově.“
„Já tě ale nemůžu brát s sebou.“
„Jistě. Nepatřím ke tvé sociální třídě, možná nejsem dokon290
ce ani tvůj typ! Tobě stačí parazitovat na mé lásce a na mých
citech,“
řekla Kantu.
„Můžeme se dál vídat jako dosud, ne? Proč musíme něco měnit,
když je nám takhle spolu dobře?“ odpověděl Juan rádoby
nevinně.
Z jeho gest i slov Kantu vyčetla, že se za každou cenu snaží
odvrátit
rozchod, který byl na spadnutí.
„Tentokrát ne, Juane. Konečně jsem to pochopila. Ty chceš jen
moje tělo. Zneužíváš mých citů. Pro tebe nemá láska vůbec žádný
význam.“
„To není pravda. Kdybych tě už nemiloval, nebudu tě vyhledávat.
Vždyť se k tobě stále vracím.“
„Vracíš se, protože jen toužíš po mém těle, ne proto, že mě
miluješ.“
„To není pravda a ty to víš! Žádná jiná není jako ty.“
„Fajn. To ale nic nemění na tom, že ty si dokážeš s city žen jen
pohrávat. Jdeš z jedné náruče do druhé.“
„To je pravda… Ale žádná pro mě neznamená tolik co
ty. Žádná se ti nevyrovná. Musíš mi věřit, lásko. Já tě miluju,“
chrlil ze sebe rozrušeně Juan a snažil se využít všech svých
svůdnických
triků.
Kantu se od něj odtáhla, nalila si sklenici vody, a když ji pomalu
usrkávala, pronesla rozhodně: „Tohle je naše poslední noc,
Juane. Noc na rozloučenou. Ukončíme náš vztah a zapečetíme ho
zlatou pečetí, protože nás nikam nedovedl.“
„Co tím chceš říct?!“ zeptal se Juan. „Že po téhle noci mezi
námi už nic nebude?“
„Já tě miluju, ale nemohu takhle dál pokračovat. Tohle není
láska.“
„Chceš říct, že spolu musíme žít? Poslouchej mě, já jsem nikdy
neměl dost síly a odvahy, abych s nějakou ženou žil. Kantu,
přijedu za tebou pokaždé, kdy budeš chtít. To je všechno, co ti teď
291
dokážu nabídnout,“ řekl zmateně Juan a snažil se nepříjemnou
konverzaci rychle ukončit. Byl si jistý sám sebou i svými
svůdnickými
schopnostmi. Doufal, že jeho rozhodné stanovisko otočí
vývoj situace v jeho prospěch.
„Dobře, Juane,“ řekla Kantu klidně. „Budeme se snažit, aby
byla tahle noc nekonečná, protože bude poslední!“
Milovali se. Kantu udělala všechno pro to, aby byla tato noc
pro Juana nezapomenutelná. Zcela se mu oddala celou svou
bytostí
a darovala mu veškerou svoji lásku a vášeň. Uvedla svou vnitřní
energii do pohybu, vytvořila most Pachachachy a Juana přes
něj převedla. Poprvé v životě prožíval tak intenzivní zkušenost.
Dovedla ho až k dimenzi lásky a spirituality a uvedla do stavu,
ve kterém se vůbec nepoznával. Poprvé v životě ztratil kontrolu.
Až dosud si ji vždy dokázal udržet. Viděl se letět nekonečnem.
Když dorazil až do vesmírné dělohy, která se rozsvítila explozí
světel, rozkřičel se a vylekaně roztřásl. Osvítila ho nekonečná
záplava
světel a blesků a jeho vědomí se rozšířilo do prostoru. Teprve
v té chvíli pochopil, co je to láska. Bylo to něco, co stále hledal,
aniž by přesně věděl, oč se jedná. Ve svých obvyklých sexuálních
vztazích to nikdy nenašel. Jeho zoufalé hledání trvalo už dlouho.
Všechny ženy, které kdy poznal, mu daly potěšení, ale nikdy ho
nedokázaly plně uspokojit. Pokaždé, když s některou z nich vztah
ukončoval, cítil se provinile. Přesto dál žíznil po lásce, po citu, po
sexu, po něčem, co by ho konečně naplnilo. Tu noc s Kantu našel
všechno, co kdy hledal. Pochopil, že to, co stále postrádal, bylo
něco konkrétního a uchopitelného. Něco, co doopravdy existovalo.
Pomine-li potěšení, cítil, že všechny jeho smysly se spojily
a on nahlédl do dosud nepoznané dimenze. Zažil pocity, které
se dají těžko popsat slovy nebo vysvětlit. Sotva to vnímal svou
intuicí. Kromě toho, že se dostal do kontaktu sám se sebou,
potkal
ženu, která byla schopna zprostředkovat mu nezapomenutelné
chvíle.
292
Zakusil pocity rozšířeného vědomí, které přesahují hranice
lidského poznání. Byla to zkušenost bez hranic a omezení.
Připadalo
mu, že se rozpustil jako led a proměnil se ve vodu, která se
roztekla po celém zemském povrchu a dala vzniknout potokům,
řekám, lagunám a mořím, aby se opět spojila v jednom jediném
oceánu. Zcela nečekaně se v něm něco změnilo. Stal se zázrak,
který vždy hledal. Teď konečně chápal, co je to láska. Na konci
této zkušenosti upadl do hlubokého spánku, aniž by si všiml, že
se Kantu oblékla a navždy odešla z jeho života.
Už se rozednívalo, když dorazil domů. Setkání s Pachachakou
bylo pro Juana silným zážitkem. Kantu strávila celý den mimo
domov, a když se vrátila, našla bezpočet vzkazů z jediného čísla.
„Zavolej tam. Někdo se zoufale snaží s tebou mluvit,“ řekla jí
sestra, která nevěděla, co se stalo. „Musí to být něco naléhavého.“
Kantu si byla jistá, že ji shání Juan. Na okamžik zaváhala a pak
číslo vytočila. Téměř okamžitě po prvním zazvonění uslyšela na
druhé straně zoufalý hlas: „Haló?“
„Juane? Tady Kantu. Říkali mi, že jsi mě sháněl,“ řekla a snažila
se udržet své city pod kontrolou. Bylo jí jasné, že v tuhle chvíli
se hraje o všechno.
„Lásko moje… Jsi to ty?“ řekl dojatě.
„Ano, jsem to já. Co potřebuješ, Juane? A neříkej mi lásko…“
odpověděla bez zaváhání po krátké pauze.
„Kantu, můžu se u tebe na chvíli zastavit?“ zeptal se s naléhavostí
v hlase.
Nic neřekla. Hledala odvahu k odpovědi.
„Dej mi deset minut a pak můžeš přijít,“ překvapila ji vlastní
odpověď.
„Díky, Kantu.“
Dorazil k jejich domu ještě dřív, než deset minut uplynulo.
Byl zoufalý při představě, že ji nenávratně ztratil. Chtěl se pokusit
získat ji zpět. Zabušil na dveře a už si nebyl svými svůdnickými
293
schopnostmi vůbec tak jistý. Když Kantu otevřela, vešel za ní
dovnitř.
S klidem, jaký nikdy předtím necítila, se vzdálila, aby připravila
něco k pití.
„Tak co jsi mi chtěl?“ zeptala se. „Dohodli jsme se, že včerejší
noc byla naše poslední setkání, ne?“
„Ne, kdepak,“ řekl Juan. „My dva k sobě patříme. Takhle to
přece nemůže skončit…“
„No, já nevím,“ řekla a usmála se. „Vypadá to, že naše cesty se
na chvíli protnuly a teď se pravděpodobně zase začaly vzdalovat.“
„To nemůže být pravda! Já tě potřebuju,“ zvolal nešťastně a byl
zmatený z toho, že už na ni jeho slova neúčinkují tak jako dřív.
„Vypadáš zlomeně, Juane,“ řekla Kantu.
Juan ji vzal za ruku a přiměl ji, aby si sedla vedle něj.
„Jsi krásná, okouzlující, nebezpečná a máš mě teď ve své
moci,“ pronesl s pohledem upřeným na zem.
„Nedělej si legraci. To já jsem byla vždycky ve tvých rukou.
Já jsem žebrala o tvoji lásku. Já čekala trpělivě, až zavoláš a zase
se ukážeš. Kvůli lásce k tobě jsem se vzdala svého života i své
důstojnosti.“
Juan ji k sobě přitiskl: „Přišel jsem ti říct, že tě potřebuju. Prosím,
neopouštěj mě.“
„Je mi to líto, Juane,“ řekla pohnutým hlasem a se slzami
v očích. „Včerejší noc byla poslední. Teď už vím, že ode mě chceš
jen potěšení, jen moje tělo. Nezajímají tě ani moje city, ani můj
život. Já toužím po citové harmonii, po duševním štěstí, a toho
se nedá dosáhnout ani potěšením, ani vášní. Jen láska dokáže to
prázdno vyplnit. Přišel čas, abych začala se svými city bojovat.“
„Ale já chci být s tebou, nemohu tě opustit.“
„Tentokrát ale opouštím já tebe. Zcela jsem se ti oddala, ale
teď vidím, co všechno jsem ztratila.“
„Co to říkáš, Bože můj? Copak už mě nemiluješ?“ vykřikl
rozrušeně
a ještě pevněji ji k sobě přitiskl.
294
„Samozřejmě že tě miluju. Vždycky jsem tě milovala! Tou
nejčistší láskou,“ odvětila rozčíleně.
„Já tě taky miluju. Vždycky jsem tě miloval a teď tě miluju ještě
víc,“ řekl Juan zoufale.
„Jak mám věřit, že mě miluješ, když jsi nikdy neprojevil zájem
mít mě po svém boku?“
„Ale já jsem přijel vždycky hned, jak jsem mohl.“
„Já už nechci žádné drobky, které zbyly. Chci tvou lásku!“
odpověděla
rozhodně. „Už nehodlám s tvými city kupčit, prosit tě,
abys přijel, nebo tě přemlouvat, abys mě miloval. Od této chvíle
už tě nebudu vyhledávat, ponižovat se a doufat, že dostaneš chuť
mě vidět, Juane. Ale chci, abys věděl, že tě miluju a vždycky jsem
tě milovala.“
„Já jsem tě taky vždycky miloval, Kantu. A proto jsem tady,“
řekl ve snaze ji obměkčit.
„Tak proč se bavíme stále dokolečka o tom samém?“ zeptala
se s pohledem, ve kterém byla výzva i pochopení. „Teď jsi tady
a já chci vědět, co bude s naším vztahem.“
„Můj život je v horách…,“ řekl v zoufalé snaze se ospravedlnit.
„Já mluvím o lásce a o životních volbách a ty o práci, stěhování
a přesunech. V lásce je třeba mít společné plány, být spolu.
Láska je cit, pro tebe je to ale jenom hra!“
Juan už nepromluvil. Nebyl ochoten vzdát se své svobody, ale
zároveň ji nechtěl ztratit.
Kantu ho vzala za ruce a klidným hlasem pronesla: „Juane, už je
pozdě. Vím, jaký jsi. Vrať se do těch svých hor, žij si svůj život a
hraj
si s city nějaké jiné ženy. To je způsob života, pro jaký ses
rozhodl.“
Odešel bez jediného slova. Vyšel z domu smutný a bylo mu
špatně. Kantu měla sto chutí vyběhnout za ním, ale věděla, že
když to udělá, všechno tím zkazí. Juan odkráčel pomalým krokem
pryč. Jeho obličej byl zasmušilý. Byl to vždy on, kdo ukončoval
vztah. Nebyl zvyklý prohrávat.
295
Kantu ho nechala odejít. Proč se jí nezeptal, jestli s ním nechce
odejít do hor? Klidně by se za ním odstěhovala. Kdyby ji požádal,
aby opustila Cuzco a šla, kamkoliv by řekl, bez váhání by
souhlasila. Ale už věděla, že láska se dává, nežebrá se o ni.
Cestou domů Juan přemýšlel o předcházející noci. Byla
nejkrásnější
a nejintenzivnější v jeho životě. Nikdy předtím nic podobného
nezažil. Pomyslel na všechny noci promrhané po boku
jiných žen. Kantu odešla z jeho života a on se snažil přesvědčit
sám sebe, že by si možná mohl připustit možnost pokusit se s ní
žít. Možná to opravdu bylo řešení! Měla pravdu. Byli dva
trosečníci,
kteří potřebovali jeden druhého. Teď, když riskoval, že ji
nenávratně ztratí, začínal chápat, co k ní skutečně cítí. Bez ní
není nikým. A nikdy nebude.
Sedl si na lavičku v parku. Snažil se uspořádat si myšlenky
v hlavě. Pojmenovat své životní cíle a uvědomit si, jaká ho čeká
budoucnost. Znovu pomyslel na Kantu a cítil, jak se v něm
rozsvěcuje
nějaké světlo. Začínal ji skutečně milovat. Nemohl si
dovolit ji ztratit. Věděl, že by to byl defi nitivní konec. Vyskočil
a vyrazil zpátky k jejímu domu. Běžel celou cestu, sotva popadal
dech. Nechtěl ztratit ani minutu. Zastavil se až před domem
a celý udýchaný zabušil na dveře. Čekání bylo nekonečné. Když
Kantu otevřela, popadl ji a sevřel ve svém náručí. Šeptal jí při tom
do ucha: „Vrátil jsem se, abych ti řekl, že už budu navždy s tebou.
Budu tě brát všude s sebou. Budeme sdílet naši lásku stejně jako
každodenní chleba. Budeme už navždy spolu.“
Vzal její obličej do dlaní a podíval se jí zpříma do očí, aby viděla,
že to myslí vážně. „Mám tě rád. Miluju tě. Pochopil jsem, že
bez tebe pro mě život nemá žádnou cenu.“
Kantu se na něj podívala a věděla, že cit, na který dlouhé roky
čekala, teď skutečně existuje. Přitiskla se k němu a s očima
plnýma
slz řekla: „Miluju tě. Miluju tě.“
„Z každé sekundy uděláme hodinu. Už nás nikdy nic nerozdělí.
Budeš tam, kde jsem já, a já tam, kde jsi ty,“ říkal mezi polibky.
Kolem obou milenců se objevilo světlo. Dostali se spolu do
dimenze, které každý nedosáhne. Do dimenze, kde čas splývá
s prostorem. Ponecháme-li stranou pozemskou vášeň, existuje
také světlo, které zaplaví každého, pro koho je láska cílem a
ideálem.
Kantu a Juan dokázali splynout v jedinou bytost, aby se mohli
milovat po zbytek života. Juan nechápal, co se s ním dělo. Věděl
jen, že posledních čtyřiadvacet hodin ho změnilo. Že láska vytrhla
egoismus z jeho osobnosti i s kořeny a usadila se na jeho místě.
Aby Kantu takového zázraku dosáhla, musela vědomě sáhnout
po moci, kterou má v sobě každá žena. Mnoho z nich na to
už bohužel zapomnělo. Je v nich ale stále ukrytá a čeká, až bude
osvobozena. Pouze moudrost a ochota riskovat a jednat může
ženě pomoci znovu se naplno projevit a vyjádřit prostřednictvím
nepodmíněné lásky. Opravdová láska existuje pouze v případě,
kdy dvě lidské bytosti chápou, že Láska znamená Oddanost.
Všem takovým spojením svých dětí Pachamama ráda požehná.
A tak je vyzývá, aby pozvedli svůj zrak k Venuši, planetě
všech zamilovaných, která svítí na obloze více než jakákoliv jiná.
297
EPILOG
Kantu pohlížela z vrcholků hor do krajiny a rozjímala. Dělala to
často. Byl krásný den. Nebe bylo bez mráčku. Podívala se směrem
k vrcholku Apu Ausangate, který vypadal v záři slunečních
paprsků jako průhledný bílý křišťál s malými diamanty. Obrátila
svůj pohled k velkému stromu, který byl od ní vzdálený několik
set metrů, a zahlédla nějaké siluety, které snadno rozeznala. Byla
to Mama Brígida, Inés a Siskucha. Matka s dcerou seděly na
zemi,
Siskucha odpočívala na maminčiných zádech a jejich pes Tactu
spal natažený vedle Inés.
Když se Kantu rozhodla usadit se v Condoriho domě, obě
ženy jí od začátku pomáhaly. Inés obstarávala nákupy ve vesnici
a jiné pochůzky odpovídající jejímu věku, zatímco její matka,
kterou Kantu zbavila jejích letitých revmatických problémů, se
snažila ze všech sil, aby se mladá kurandera cítila dobře.
Zahrnovala
ji svou péčí a projevy přátelství. Byla přesvědčená, že tak
mladá a krásná žena nemůže žít někde na samotě úplně sama.
Stejného názoru byl i Juan, který pracoval v minerálních dolech
osm hodin cesty odtud a přijížděl jen na víkend.
298
Bylo už téměř poledne a to znamenalo, že i ony se za chvíli
vrátí domů. Byly teď součástí její nové rodiny. Dokonce i Tactu
rozděloval od samého začátku naprosto spravedlivě svoji
náklonnost
mezi ni a Inés a pokaždé ji vesele vítal. Byly ještě na pastvě,
ale Kantu věděla, že se už za chvíli všichni vrátí domů a Brígida
bude pospíchat s přípravou oběda. Ona bude mezitím pokračovat
v rozdělování bylin. Od té doby, co Condori odešel, starala se
o všechny lidi, kteří se v průběhu minulých let svěřili do rukou
kurandera.
Vzpomněla si na odpoledne, kdy se vydala navštívit Condoriho,
aby mu poděkovala a pověděla mu, že se všechny její sny vyplnily
a že se jí konečně podařilo získat Juanovu lásku. Byla plná
nadšení a euforie. K výletu za kuranderem využila Juanovy
nepřítomnosti.
Během dlouhé cesty přemýšlela, co svému mistrovi řekne.
Stále dokolečka si představovala, jak jejich setkání asi proběhne.
Ale když k němu dorazila, všechny její myšlenky se rozplynuly
při pohledu na duhu, která se klenula k nebi přímo od Condoriho
domku. Bylo klidné odpoledne. Nebe mělo nafi alovělou barvu
a šedé obrysy hor zakrýval jemný bílý závoj. Pohled na duhu byl
neskutečně krásný. Barevný pruh začínal na jedné straně fi
alovou
a na druhé končil červenou. Ohýbal se na nebi do obrovského
oblouku.
Pár set metrů od domu se klidně pásli býci a krávy a byli
k tomu úchvatnému představení zcela lhostejní.
Díky učení Anselma, Condoriho a Mama Maru Kantu věděla,
že duha je komunikační prostředek, jehož prostřednictvím se
některé bytosti vracejí do nebe, zatímco jiné duše se zhmotňují
a přicházejí na zem. Condori ji naučil, že příroda s námi
komunikuje
a že je třeba naučit se jí naslouchat. Co jí chce příroda touto
duhou asi sdělit? Brzy se to měla dozvědět.
V pohroužení do svých myšlenek došla až k domku, který
jí byl tak blízký. Jeho stěny i cestička před ním v sobě ukrývaly
mnoho vzpomínek. Staly se součástí její minulosti. Vstoupila
299
velmi tiše a myslela si, že Condoriho překvapí. Našla ho ale stát
v předsíni spolu s nějakým jiným mužem. Oba měli mohutnou
postavu a klidný pohled. Zdálo se, že jsou přibližně stejně staří.
Měli na sobě bílé oblečení a přes ně šedé režné vesty. Na krku jim
visel nějaký náhrdelník a do šedých vlasů měli vpletené fi alové
stužky s modrým okrajem. Tolik se podobali jeden druhému, že
vypadali téměř jako bratři. Neznámý muž se na ni podíval
pronikavým
pohledem. Kantu měla pocit, že jí čte myšlenky.
„Tata Condori, přišla jsem tě navštívit,“ řekla a vyndala cosi
z batohu. „A něco jsem ti přinesla,“ dodala, když mu balíček
podávala.
Condori ho odložil stranou, aniž se na něj podíval, a řekl:
„Děkuji. Tohle je Tata Qori Inka, se kterým zanedlouho odejdu
do hor Ausangate. Právě jsme o tobě mluvili. Čekali jsme na tebe.
Když jsem mu vyprávěl, že jsi byla u mě v učení a nastoupila pak
na cestu Amaru Runa, přál si tě poznat.“
Neznámý muž vykročil směrem k ní. „Jsem ráda, že Vás
poznávám,
Tata Qori Inka,“ řekla Kantu a podle incké tradice ho
objala.
„Condori mi vyprávěl, že jsi odvážná a odhodlaná žena. A já
mohu jeho slova jen potvrdit,“ odpověděl a usmál se. Pak se otočil
zpátky na kurandera a láskyplně mu řekl: „Až budeš chtít,
naše dveře jsou ti otevřené. Teď už musím jít.“ Otočil se na Kantu
a dodal: „Nashledanou, mimořádná ženo. Kdyby bylo aspoň sto
takových, jako jsi ty, tato půda by rozkvetla tak jako před mnoha
staletími.“ Po těch slovech odešel.
Když Kantu a Condori osaměli, dlouze se na sebe zadívali.
Z Condoriho zasněného pohledu se nedalo poznat, zda je to
pohled
muže nebo dítěte. Měl totiž tvář dospělého muže s dětským
úsměvem. Vypadal jako vždycky výborně. I Kantu byla ve formě.
Oči jí zářily a její pohled byl něžný a pozorný zároveň. Klid z ní
vyzařoval na velkou dálku. Měla ve tváři výraz ženy, která umí
300
pohladit pohledem, ale zároveň vzbuzuje velký respekt. Působila
jako žena, která je spokojená se svým životem. Dlouhá ofi na
podtrhávala
krásu jejích očí. Tělo držela vzpřímené, s bradou nahoru.
Jako správná sebejistá žena.
Pak se dlouze objali a ona řekla: „Moc jsi mi chyběl a často
jsem na tebe myslela. Tento dům je plný mých vzpomínek a
přirostl
mi k srdci. Ráda bych se zdržela několik dnů, pokud ti to nebude
vadit.“
Condori jí s úsměvem odpověděl: „Tady budeš vždycky vítána.
Ale to není všechno. Brzy se vydám do hor Ausangate, kde
budu pokračovat na své cestě Qhapaq riy1. Napadlo, mě, že bych
ti nechal domek i všechno, co tu je. A chci tě požádat jen o to,
aby ses starala o lidi, kteří sem chodí pro úlevu od svých nemocí
a trápení.“
„Já ale nejsem kurandera. Nedokážu tě nahradit,“ namítla.
„Jsi kurandera, protože jsi byla učednicí kuranderů. Ovládáš
sílu Kallpay, a to stačí k tomu, aby ses naučila léčit. Musím ti
jen vysvětlit několik dalších věcí, občas se na tebe přijdu podívat
a budu tě i nadále do léčitelského umění zasvěcovat.“
Nevěděla, co na to odpovědět. Taková nabídka ji překvapila.
Teď byl Condoriho dům jejím domovem. Občas myslela na
něj i na jeho novou cestu. Odešel k Qhapaqkunům, tajnému
esoterickému
bratrstvu. Po mnoha letech od chvíle, kdy projevil přání
mezi ně vstoupit, mu to bylo konečně dovoleno. Z toho mála,
co se o Qhapaq riy dozvěděla, si udělala představu, že je s ním
spojeno velmi náročné a tvrdé učení. Z vlastní zkušenosti věděla,
že cesta Amaru Runakuna – cesta hadích mužů a žen – je tvrdá.
Ta, na kterou se nyní vydal její mistr, ale byla ještě
několikanásobně
náročnější. Přála si z celého svého srdce, aby měl Condori
1Vesmírná energie.
301
dostatek vytrvalosti, síly, trpělivosti i moudrosti k jejímu
úspěšnému
zvládnutí.
Cítila k tomu muži bezbřehou lásku.
Její myšlenky se náhle vrátily k Juanovi. Ten ji požádal brzy
o ruku a velmi dlouho na ni naléhal. Ona ale na manželství
mezitím
změnila názor, a tak mu na to odpověděla: „Nepotřebuju se
vdávat. Je to jen závazek, instituce, která se občas promění v
okovy.
Chci tě svobodně milovat a přeji si, aby byla naše láska i nadále
tak krásná.“
„Když se tak moc milujeme, tak nechápu, proč bychom se
nemohli
vzít,“ namítal Juan.
„Začneme se pak hádat a možná i nenávidět. Když naše láska
zůstane svobodná, budeme růst spolu s ní,“ stála si Kantu za
svým. „A nazrál čas, abych ti vysvětlila, jak jsem se dokázala tak
změnit.“
A tak mu vyprávěla o svých zkušenostech u Mama Maru
a Tata Condoriho a jak se od nich naučila všechno, co pro ni bylo
ještě před nedávnem velkou záhadou, stejně jako pro miliardy
jiných
žen po celém světě.
Uzavřeli dohodu: on mohl pracovat v horách, jak dlouho bylo
třeba. Měl svobodnou vůli stejně jako ona. Kantu se zase
přestěhovala
do Condoriho domku, který považovala za svůj skutečný
domov a začala naplňovat své poslání kurandery. Jejich vztahu
nechyběly společné zájmy, cíle ani ideály. Milovali se a věděli,
že se vzájemně potřebují. Oba si uvědomovali, že mají každý na
zemi své poslání.
Jakmile měl Juan volnou chvíli, pospíchal za Kantu a ona na
něj s láskou čekala. Když musela léčit, přijímal to s pochopením
a nechával ji s lidmi o samotě. Volné chvíle trávili buď v
Condoriho
domku, nebo v Cuzcu, kde Juan koupil dům, kterému
romanticky
říkal „naše hnízdečko lásky“. Aby uspokojili konvenční
myšlení svých rodičů a přátel, rozhlásili, že se vzali tajně.
Jejich láska neměla žádné hranice ani omezení. Juan pochopil,
že jeho partnerka je opravdová žena, která ho učí milovat.
Kantiny úvahy přerušila Mama Brígida, která se objevila na
zápraží: „Drahoušku, přinesla jsem oběd.“
„Ještě nemám hlad,“ odpověděla mladá kurandera. „Jestli
chcete, najezte se zatím samy.“
„Tak to ne,“ řekla Mama Brígida rezolutně. „Najíme se společně.
Jsme tu, abychom se o tebe staraly, protože se každý den věnuješ
tolika lidem a musíš z toho být unavená.“
„Když člověk pomáhá druhým, únavu skoro necítí. Důležité
je dělat to s láskou,“ zvolala Kantu a dodala: „Naučili mě to
Mama Maru a Tata Condori. Je to součást proroctví, které by
mělo dorazit k srdci každé ženy. Naším úkolem na této zemi je
rozsévat lásku, kamkoliv jdeme, protože jen tak dovedeme lidstvo
po spirituální cestě až k tomu, kdo řídí celý vesmír. Proroctví
už se vyplnilo. Tomuto poslání už se věnuje mnoho žen a další se
probouzejí.“
Brígida se na kuranderu pozorně podívala. Ve slabém světle,
které pronikalo do místnosti, bylo kolem postavy mladé ženy
vidět světlo vyzařující z jejího těla. Pochopila, že má před sebou
osvícenou ženu, která se rozhodla podílet se na pomoci lidstvu.
Kantu na svoji přítelkyni s láskou pohlédla a mile se usmála.
V místnosti se rozhostila posvátná atmosféra. Kantu už nebyla
jen obyčejnou ženou. Byla Bohyní lásky.
303
PROJEKT UNIVERZITY
ŽIVOTA A MÍRU
(Věda, technologie a umění pro vývoj a proměnu
lidské společnosti ve svět plný míru a harmonie)
Univerzita života a míru je velmi důležitým projektem pro
budoucnost
samotného lidstva. Rády bychom zprostředkovaly čtenářům
fi losofi i a záměry tohoto projektu, a proto pokládáme za
svoji povinnost připojit záznam části přednášky prof. H. H.
Mamaniho
s názvem: „Potřeba změny výchovy“.
Když jsem vstoupil do kontaktu se západní civilizací a poté, co
jsem ji dlouze studoval a porovnával s kulturními vizemi
pradávného
Peru, dospěl jsem k závěru, že naše znalosti ženského světa
by mohly západnímu člověku pomoci vrátit se na cestu, která
vede
k mírumilovné a prosperující společnosti. Jsem si vědom toho, že
v této chvíli, kdy k vám promlouvám, čelí Země velkému
nebezpečí.
Hrozí jí, že bude člověkem ponížena a zničena.
Vládnoucí skupina současné společnosti, lačná po bohatství,
nevěnuje vůbec žádnou pozornost škodám na životním prostředí
zcela zásadního charakteru. Tito lidé, kteří v sobě nemají ani
špetku morálky, uvádějí do praxe výsledky vědeckých a
technologických
výzkumů a vůbec je nezajímá, jaké dopady bude jejich činnost
v budoucnu mít.
Když vědecké, technologické a ekonomické zájmy omezené
skupiny
lidí zvítězí nad zájmy celé společnosti, je to jasný signál, že zde
vládne duch očividně pohrdající životem.
Kladu si otázku, jestli jsou si tito lidé při svém konání vědomi
toho, že riskují kompletní vyhlazení lidské rasy. Jednají zcela
nezodpovědným
způsobem a nejsou schopni cítil lásku ani respekt
vůči životu a zemi.
304
Většina lidstva mezitím čelí hrozbě kolektivní záhuby v důsledku
neustálého znečišťování životního prostředí způsobeného
chemickými a radioaktivními odpady, velkými úniky ropy
do moře, používáním pesticidů a kácením obrovských zelených
ploch.
Zvítězí buď egoismus malé skupiny, nebo moudrost a uvědomění
většiny lidských bytostí. Když pozoruji uspěchaný život většiny
lidí, kteří se každý den ženou do práce, uvědomuji si, že obětují
kvalitu svého života, protože jsou plni strachu, bolesti, smutku,
osamělosti a starostí.
Kladu si otázku, zda to má nějaké řešení. Mnohokrát jsem
o tom přemýšlel a jsem stále více přesvědčen, že buď změníme
svůj
současný způsob myšlení, jednání a fungování ve světě, nebo je
lidská
rasa odsouzena k tomu, že zmizí ze zemského povrchu.
Vždycky jsem zastával názor, že k řešení tohoto problému by
pomohla výchova založená na lásce, hledání pravdy a respektu
vůči jiným žijícím bytostem.
Za tímto účelem je třeba udělat velký skok ve vědomí a vytvořit
zcela novou výchovnou instituci, která doplní a zlepší ty existující.
Cílem této nové vzdělávací instituce by měl být rozvoj kreativity,
vědomí i duchovního a posvátného rozměru lidské existence,
abychom dokázali vnímat naši milovanou zemi jako živý
organismus,
jehož jsme součástí.
Moje zkušenosti během výuky jak v Peru, tak v Evropě mi
umožnily
analyzovat problémy, se kterými se současná výchova potýká:
a) výchova zůstala pozadu oproti vývoji vědy a technologií
b) současnému vzdělávání chybí morálka, je nacionalistické
a tíhne k masovosti, kreativita nemá dostatek prostoru
c) výchova a vzdělání jsou povrchní a neosobní; jsou zaměřené
na materialismus, konzumní způsob života a plýtvání
305
d) neexistuje mnoho výchovných institucí zaměřených na nitro
člověka, rozvoj vědomí a spirituality
e) kulturní, vědecké, technologické a umělecké instituce se často
samy podílejí na ničení Země
f) penězům je přisuzována větší hodnota než životu
K přípravě nového člověka třetího tisíciletí a zajištění míru,
bratrství
a spravedlnosti ve světě by bylo potřeba využít znalostí lidí, kteří
se zabývají cennými vzdělávacími metodami, které vedou lidskou
povahu k celku, harmonii a prosperitě. Je třeba klást důraz na
spolupráci,
toleranci, respekt vůči všem lidským bytostem a harmonické
soužití s přírodou. K tomu je potřeba rozvíjet následující
disciplíny:
1. výchova k mírumilovnosti a vesmírnému vědomí
2. věda života a budování: uvážlivé využívání energie s důrazem
na obranu života a ochranu životního prostředí
3. holistická medicína, která by respektovala tradice jednotlivých
národů
4. zemědělské vědy zaměřené na ochranu ekologického řetězce
5. výchova ke správnému stravování založená na vědách o
potravinách
a jejich vhodné přípravě
6. vývoj a transformace lidstva – skupiny zaměřené na růst,
kreativitu,
meditaci a duchovní vývoj
7. umění a kreativita: hudba, umění, divadlo, malířství
8. rodinná výchova, která podporuje solidární společnost
9. vědy zaměřené na komunikaci, jejichž cílem je zlepšení
informovanosti
v zájmu všech lidí
10. psychologie člověka – aplikovaná psychologie zaměřená na
používání 90 % dosud nevyužívané kapacity mozku
11. studium všech světových kultur a náboženství
12. ekonomie a demografi e zaměřené na podporu společnosti,
která odpovídá základním potřebám každého lidského jedince
306
13. správa a uvážlivé využívání přírodních zdrojů s důrazem na
minimální znečišťování životního prostředí
Pokud budeme tyto disciplíny vyučovat a používat v praxi s
respektem
vůči všem bytostem žijícím na Zemi, budeme schopni vytvořit
spravedlivou, mírumilovnou a solidární společnost pro více
než 10 miliard lidí bez velkého znečišťování životního prostředí
s použitím současných technologií obohacených o ty, které
vymysleli
lidé preinckých a inckých kultur Peru.
Proto my, jihoameričtí indiáni, tvůrci kultury života
předcházejících
století, plánujeme se stejným duchem, vírou, nadšením
a kreativitou, jako měli naši předci, vytvoření výchovného zařízení
zaměřeného na rozvoj lidské spirituality. Naše kultura vyvinula
vědu a umění, které nebyly založeny jen na analytických
schopnostech
člověka, ale především na ženské představivosti a intuici.
Andská kultura měla matriarchální charakter a dokázala řešit
všechny sociální, politické, ekonomické a výchovné problémy
prostřednictvím
dvou institucí: Yachaywasi a Akllawasi.
První byla zaměřena vně a ovlivňovala materiální vývoj
společnosti.
Druhá instituce se orientovala na vnitřní výchovu a jejím cílem
byl rozvoj spirituality. Akllawasi se před sedmi stoletími
věnovala výchově peruánských žen, které pak byly poradkyněmi
vlády Tawantinsuyo. Byla to globální společnost, která nabízela
rozvoj materiálních i spirituálních hodnot člověka. Za tímto
účelem
založila jednu vědeckou, jednu uměleckou a jednu technologickou
disciplínu, jejichž cílem byla ochrana života a garance míru
pro všechny národy And.
Duch těchto moudrých žen byl inspirací, motorem a impulsem
pro vznik nejspravedlivější a nejsolidárnější společnosti na Zemi.
Tato instituce byla skutečnou univerzitou, v jejímž srdci požívaly
peruánské ženy statutu, k němuž ty moderní dospívají až v po307
slední době. Tuto instituci bohužel postupně ovládli válečníci,
kteří
nepřinesli do And po mnoho staletí nic jiného než chaos, zkázu
a smrt.
Škola Akllawasi pak byla defi nitivně zničena španělskými
dobyvateli.
Pokud bychom chtěli v moderním světě ovládaném chaosem
darovat člověku kromě komfortu také klid, mír a spirituální vývoj,
bylo by nezbytné vytvořit instituci, která by se Akllawasi velmi
podobala.
Jsem naprosto přesvědčen, že jen instituce podobného
charakteru
by nám mohla pomoci najít zodpovědná řešení ekonomických
i environmentálních problémů, které nás obklopují.
Jako učitel jsem se snažil k vytvoření takového zařízení najít
klíč a dospěl jsem k závěru, že nastal čas obnovit přímo Akllawasi,
tedy univerzitu, která by pracovala s ženským aspektem lidstva.
To je nejzásadnější výzva tohoto století. Budoucnost lidstva závisí
na tom, jakým způsobem se postavíme k výchově a vzdělání
člověka, především ženy.
Svým proslovem se profesor Mamani dotkl našich srdcí především
díky své neobyčejné citlivosti. Děkujeme mu, že nás seznámil
s matriarchální kulturou, která v Jižní Americe existovala,
a s dílem, které stvořily a vytvořily ženy antického Peru.
Vybraly jsme tuto část přednášky, protože je velmi analytická,
metodická a jasně pojmenovává hodnoty, které stojí v základech
myšlenky nové výchovy, která by mohla vyřešit problém, před
nímž stojíme – ochuzení a devalvace výchovy dnešního člověka.
K tomu, co řekl, bychom rády dodaly, že bylo snadné nechat
se strhnout vlnou entusiasmu, a i my si přejeme, aby se tento
projekt
uskutečnil co nejdříve. Uvědomujeme si, že k uskutečnění
projektu tohoto charakteru je třeba naděje, vytrvalosti, víry, práce
a především lásky.
Univerzita míru a lásky znovu spatří světlo světa v Andách,
kde jsou její kořeny a kde je potřeba obnovit nejvyšší andskou
kulturu. Mnoho žen, které se seznámily s našimi názory, si myslí,
že jiné evropské země potřebují podobnou instituci, která by
mohla vzniknout na několika místech současně.
Povaha tohoto projektu nám dává sílu a stále více nás
přesvědčuje
o tom, že bude potřebovat – stejně jako Země potřebuje
vodu a slunce – ženy a muže, které v rámci svých pravomocí
pomohou jeho realizaci, ale nezbytné budou i ekonomické fondy.
Ty nesmějí být vzdálené a chladné, ale zahřáté srdci lidí, které
tento projekt nadchnul.
S idealistickým duchem, který je nám vlastní, jsme se rozhodly
tuto výzvu uchopit a snažit se pomoci zrodu ojedinělé ženské
univerzity. Proto jsme také požádaly o spolupráci profesora
Mamaniho. Domníváme se, že chápe důležitost ženství, které
vždy bránil všemi svými silami.
ŽENY Z ASOCIACE INCA
Profesor Mamani dlouhé roky následuje svůj sen: realizovat
Univerzitu života a míru. První krok byl učiněn založením školy
„de la vida y de la pas“ (života a míru – pozn. překl.) pro děti
z mateřských a základních škol v peruánské Arequipě.
Pro více informací o jeho práci se můžete obrátit na:
Kulturní asociace Mamani Inca Italy
mamani@tiscali.it
www.mamani-inca.com
309
OBSAH
1. Máš velkou moc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.9
2. Pro lásku může člověk ztratit rozum . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
27
3. Ne vždycky všechno jde tak, jak člověk chce . . . . . . . . . . . . 44
4. Můžeš všechno, co chceš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
65
5. Hledání průvodce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
85
6. S trpělivostí se dá dobýt svět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.105
7. Žena je láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.123
8. Kurandera – hadí žena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.143
9. Znalosti jsou mocné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.162
10. Vítězství si žádá risk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.180
11. Jak se ženy učily být ženami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.198
12. Strach lze překonat pevnou vůlí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.215
13. Poznat muže a ženu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.236
14. Umění pracovat s vnitřní energií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.251
15. Jsme světelné bytosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.268
16. Jsem svobodná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.285
Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. .297
Projekt Univerzity Života a Míru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.303

Hernán Huarache Mamani

Kurandera
Z italského vydání La profezia della curandera, vydaného
nakladatelstvím
Piemme, Milano 2001, přeložila Lucie Chvojková
Grafi cká úprava obálky Olga Francová
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a. s.
se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 16 151
Vydání první
Praha 2012
Odpovědná redaktorka Miluše Krejčová
Redigovaly Eva Rýznerová a Vendula Kočová
Výtvarná redaktorka Alexandra Horová
Technický redaktor Lubomír Kuba
Grafi cká úprava a sazba Linda Marečková
Vytiskla Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno
www.albatrosmedia.cz
__