KRAJ SEVEROČESKÝ

Oblast Přemysla Oráče Oblast Poještědská

Oblastní knihovnička svazek 8

ZDENĚK KRATOCHVÍL-GIGA

čtení o sekeře
příručka pro všechny skauty

Pro vnitřní potřebu skautských oddílů vyšlo péčí 49. oddílu starších junáků
v Liberci v červenci 1969. Vytiskly Liberecké tiskárny, n. p., Liberec. Adresa:
Junák, pošt. schránka 65, Liberec.
 Motto:

Nechť mezi skauty je

sekera vždy symbolem
práce, dovednosti
a praktičnosti !

ZDENĚK KRATOCHVÍL-GIGA

čtení o sekeře
příručka pro všechny skauty

2
 několik slov úvodem

Vůně lesa, vůně čerstvě nařezaného smolnatého dřeva praskajícího v ne-

nasytných plamenech táborového ohně mne vždy zavádí myšlenkami hodně
daleko, zavádí mne do krajů, kde člověk je odkázán sám na sebe, na svoji
dovednost a zručnost. V takových okamžicích se vždy ocitám v hlubokých
lesích, kde civilizace ještě je neznámým pojmem, kde staleté stromy šumí,
kde odolávají větrům a bouřím, kde se lámou a štípou ve světle blesků.
Stavím si v duchu srub, který za ta léta snění mám tak dokonale promyšlen
do všech podrobností. Laskám se se svým psem, promýšlím si zítřejší den,
připravuji si a ostřím své nástroje. Pozoruji oblohu a usuzuji, zda zítra bude
opět tak příznivé počasí, jaké přálo mé práci dnes. Končím, chystám si ve-
čeři ...
Bez romantiky nelze žít. Každý člověk by chtěl mnohé prožít. Život se však
utvoří jinak, než jsme si vysnili. Hledáme proto náhra du ve volnýc h
dnech v přírodě a snažíme se prožít alespoň část svých snů.
Vždycky jsem se obdivoval mužům, kteří si uměli se vším poradit, kteří
nebyli odkázáni na pomoc druhých a kteří nežili svůj život nadarmo. A hlavně
jsem si vždy vážil lidí, kteří nezištně své bohaté životní zkušenosti dokázali
předat jiným.
Ve své skautské činnosti jsem již od mládí obdivoval lidi s fortelem, lidi,
kterým šla práce od ruky. Mezi ně především patřili dřevorubci. Vždy mě
okouzlovala jejich sekera, nástroj, v kterém jako by byl ukryt dynamit,
nástroj, který v rukou zručných lidí se míhal a jako blesk dopadal s přesností
dokonalého stroje.
Obdivuji zručnost kanadských dřevorubců. Tato práce je v Kanadě velmi
ceněna, což dokazují mnohé soutěže ve zručnosti, obratnosti a síle. A ty je-
jich sekery! Jsou to nástroje, které jim můžeme jen závidět.
Práce v lesích je prací mužnou, namáhavou. Ti, kteří ji konají, jsou vyrov-
naní a upřímní, pracovití a se srdcem na dlani.
Sám jsem v lesích dosti dlouho pracoval. Les mi byl jediným zdrojem
obživy. Poznal jsem dokonale potřebné nástroje, poznal jsem, co znamená
dřevorubcova ostrá sekera, na kterou je dlouhý čas odkázán, která je mu
přítelkyní i pomocníkem při práci.
Protože naši skauti při výletech a táborech denně používají sekeru pro
nejrůznější táborové stavby, rozhodl jsem se o sekeře napsat něco víc, než
je sepsáno v příručkách o táboření. Domnívám se, že si sekera, symbol
mužné práce v lesích, zasluhuje více pozornosti, než jí bylo dosud věnováno.
Věřím, že v této knížce najdete dosti poučení o nástroji, o kterém jste se
do této chvíle domnívali, že se s ním nic jiného nedá dělat než sekat. Na-
vazuji tak na „Skautskou praxi", v které je popsáno jen praktické zachá-
zení sekerou.

Giga.

3
sekera zní

latinsky = securis
esperanto = hakilo
bulharsky = brádva (sekíra)
anglicky = axe
francouzsky = hache
italsky = scure
maďarsky = fejsze
rumunsky = topor
portugalsky = machado
holandsky = de bijl
norsky = öks
rusky = topor
polsky = topór
německy = beil
srbochorvatsky = sekira
španělsky = el hacha
švédsky = yxan
čínsky = fu-tchou
korejsky = tokki
indonésky = kampak
hindsky = kulhárá
arabsky = baIta

4
 příruční slovník naučný uvádí

S e k e r a — nástroj a primitivní zbraň. V archeologii se sekera vyskytuje od

mezolitu; nejprve z parohu s kamennou vložkou, pak jen z kamene, později
z mědi, bronzu a železa, někdy i ze vzác ných kovů.

slovník spisovného Jazyka českého

S e k e r a — s e k y r a — ruční klín ovitý nástroj k sekání, osekávání, štípání

ap., skládající se z čepele a topůrka.

Zakopat — vykopat válečnou sekeru: skončit, zahájit boj, spor.

Dát, nalít někomu na sekeru — dát na dluh.

Zdrobněliny: sekerečka, sekyrečka, sekerka, sekyrka, sekerenka, sekyrenka,

sekeřička.

Umí odseknout jako sekyrečkou (Boss).

-
Sekyrečka: český a moravský lidový tanec v obkročákovém rytmu.

Sekernictví — sekyrnictví: řemeslo sekerníka, po vyučení putoval od mlýna k mlý-

nu (a prováděl stavby i opravy vodníc h kol a mlýnskýc h strojů).

Seknutý: myslící, jednající nezvykle, nenormálně, potrhlý, praštěný.

Sekeřic e: zbraň podobná halapartně.

5
sekera v národních písních

Já do les a nepojedu, já do les a nepudu,

kdyby na mě hajnej přiš el,
on by mě vzal sekeru.
Sekera je za dva zlatý a topůrko za tolar,
kdyby na mé hajnej přišel,
on by mně to všechno vzal.

Pod tím naším okénečkem bývá velký mráz

a v tej naší studánečce není vody zas.
Vezmu já si sekerečku, porubu tu studánečku
a v tej naší studánečc e bude voda zas.

Na Kráľovej Holi jasná vatra s vieti,

okolo tej vatry dvanásť horných detí.
Hoj, švarná to junač, oko jeden všetci,
valaška im v pästi, karabín na pleci.

Povedzte tam, povedzte tej mojej materi, že

mi s vadb a s tojí na Kráľ ovej Holi. Stojí,
stojí, stojí smutná, neves elá: šibenička nová
z kresaného dreva. Jánošík, Jánošík, kde
tvoja valaška? Na Kráľ ovej Holi zaťatá v
topoli.

6
 josef václav sládek | pomník indiánův

Vykopal mu hrob vedle A když topor přec

jezera; jenom dvé udeří tu v něj, ruku
divokých očí svítí do tu po první ráně
šera. vývrať pochovej.

Do hrobu mu dal A kdo rozdělá

zkrvavený mlat, aby doma ohně si,
věděl, kdo ho zabil, že z uhlů žhavých ať mu rudoch
už také pad. děti poděsí.

Nade hrobem mu A kdo v stěžeň jej

oheň rozdělán: ať k lodi uchopí,
posvítí cestou sobě v v tiché noci, vše když dřímá,
duchů mlhavý stan. loď ať potopí.

S klády ale vrah A když bude mít mrtvý

sval se do řeky, z něho ston, ať mu ani
tmou lákejte bludičky ho v hrobě nedá pokoj
s cesty na věky. Indián.

Na hrob, bratře, dám

borový ti kmen, aby
běloch nezhanobil
zítra už tvůj sen. Kewaunee u Michiganského
jezera.

7
Minulost země je dlouhá a složitá. Lidé čas od času objevují v zemi předměty,
které svým rázem svědčí o existenci člověka v dobách, které se dosud vymykají
lidskému vědění. Předchůdce dnešního člověka „znal nástroje", jimiž doplňoval
nebo spíše nahrazoval svoji nedostatečnou tělesnou výzbroj. Byly to větve,
kameny, hlavně oblázky. Prvotní člověk si povšiml, jak se některé druhy kamene
úderem las turovitě štípou a vznikají na nic h ostré hromy nebo hroty, které
jsou účinnější než přirozené tvary. Proto začal záměrně „vyrábět" takový ná-
stroj otloukáním vhodných kamenů, například z křemene, z křemenc e a ze-
jména nevhodnějšího z nich — z p a z o u r k u . Později člověk homo sapiens
vyráběl nástrojový inventář z nožovitých úštěpků, které samy o sobě měly už
řezné plochy a daly s e oprac ováním tlakem pomocí kamene, dřeva, kostí,
různých lastur a úštěpků krunýřů velmi jemně formovat v různé tvary, například:
čepele s hrotem, č epele s vrubem, hroty, nožíky, rydla, škrabadla, drás adl a
apod. (tab. 1). Také kostěné nástroje mají již svůj tvar. Funkce nástrojů se vy-
víjela postupně podle potřeby (kolem 50 tis. let př. n. l.).
Prvé objevy nástrojů podobnýc h s ekeře js ou archeolog y určovány do doby
24 tis . - 27. tis . let př. n. I. Z té dob y j e h ojn á a výr azn á výr ob a k os těn á,
která od různýc h hrotů, roubíků, sídel a dýk jde až k velké lžíc i, hladidlu a
do konce k s ekerovitým kopáčům ze sobích parohů, ke kyjům apod. Větší
naleziště: Předmostí, Dolní Věstonice, Pavlovské Kopce.
V mladopaleolitických kulturách 14 tis. - 10 tis. let př. n. I. vrcholí kultura

8
lovců, řemeslná dokonalost stoupá. Čepele jsou opracovány dokonalým způ-
sobem, zejména gravettská a magdaléns ká drobná industrie, kde tvary a
velikost pazourkových čepelí dokonc e někdy předpokládají složení několika
ostří do rukojeti. Člověk dovede již vsazovat a připoutat řemenem kámen nebo
lasturu k dřevěné násadě. Zde budí pozornost zejména sekerovité motyky ze
sobích parohů (obr. 1, tab. 2). Tehdejší lovec znal také broušení a hlazení
kamene, ba dokonce i jeho vrtání.
Starší doba bronzová 1800 — 1400 let př. n. I.:
Užívání bronzu znamená totiž nejen dolování rudy, která je ovš em místně
omezena, ale i vyspělou techniku, která byla výrobci zahalena v různé obřady
a pečlivě střežena. Poměrně daleký vývoz suroviny v podobě bochníčků je do-
kladem toho, že znalosti v lití bronzu nebyly místním monopolem. Jediným
nástrojem, který byl hned od počátku z bronzu odléván, byla sekera, tvarově
odvozená od kamenných vzorů, totiž od plochých klínů (obr. 2, tab. 2). Později
byly odlévány ozdobné sekeromlaty s tulejí, někdy krášlené ornamenty. To vše
jsou ukázky vyspělé techniky, která znala již i lití do složených tok zvaných
ztracených forem.
Asi 400 let př. n. I. přiš el do naš ich dnešních zemí keltský kmen B o j ů , a dal
v c izíc h ústec h naš í vl as ti jmén o Boi oh oemum a z toh o p oz ději B oh émů m.
Z této doby s e objevují v Čechách hroby novéh o lidu, jehož hmotná kultura
má všechny keltské znaky, zejména ve stylu a v bojovném charakteru. Vlastní
Bojové byli na vyšším stupni vývoje než původní keltští obyvatelé v Čechách.
Ze železa byly vyráběny dvojbřité meče, kopí, štíty, řetězy, kladiva, sekery a jiné
potřeby jako radlice, srpy, kosy, apod. Ukazují na vynikající kovářské znalosti a
vysvětlují, proč Keltové vynikali nad domácí obyvatelstvo. Nálezy prozrazují
tedy ves měs vys okou tec hnickou úroveň a zároveň hromadnou řemeslnou
výrobu v dílnách do té doby neznámou. Snad každá vesnice měla své specia-
lizované řemeslníky. Prozrazují to hrnčířské dílny a pece konstruované na žár
až 1000 stupňů, hutnické a kovářské dílny, v nichž s e prac ovalo s teplotami
ještě vyššími. Zprávy římských spisovatelů, že Keltové byli dokonalými řemeslní-
ky, potvrzují nálezy naprosto přesvědčivě. Neobyčejně vysoká řemeslná doved-
nost Keltů čerpala jistě podněty z antického světa. Poznali jej nejen z dovozu,
ale i z přímého styku s řeckými koloniemi v jižní Francii a z výprav do Itálie.
Když byl tento styk vývojem doby a událostmi přerušen, rozvinuli Keltové svoji
vlastní výrobu v netušeném rozmachu, rozsahu a na neobvykle vysoké úrovni.
Ovlivnili tak velká území v Evropě. Četné řemeslné nástroje, kladiva, sekery,
širočiny, pily a zeměd ělské nástroje dostaly v rukou kelts kýc h řemeslníků
tvar, který jako úč elově nejvýhodnější trvá až do středověku a namnoze má
svůj význam ještě dnes (obr. 3, tab. 2).
V letech 510 — 30 př. n. I. byli římští vojáci vybaveni pro táboření a zákopnické
práce nástrojem, podobným dnešní hasičské sekeře, nazvanou tehdy „dolabra".
V té době „lictores", občané římští, kteří v počtu přesně stanoveném provázeli
majitele impéria, chodili obleč eni v městě v togu, mimo město oděni peluda-
mentem, nosili přes levé rámě svazek prutů, svázaných červeným řemenem
„fasces" a sekyru, mezi pruty zaraženou - „securis" na znamení, že magistrát
jimi doprovázený je oprávněn dáti tělesně trestat a i popravit. Lictores kráč eli
v řadě za sebou. Konsulům příslušelo 12 liktorů, praetorům domi 2, militiae
6 liktorů. Diktátor měl nárok na 24 liktorů. Císařům příslušelo liktorů 12,
později 24.
Tak tedy díky archeologii víme, že předchůdcem dnešní moderně a tvarově
dokonale vyřešené sekery byl mlat, později lastura a pazourek zasazený a
připoutaný k násadě z parohu, dřeva či kosti. Vývojem doby a potřebou vzni-

9
kaly tvary seker podle účelu. Staly se každodenním pomocníkem člověk a
lovce i člověka „stavitele". Velikou roli sehrály sekery jako zbraň válečná.
V husitských válkách byla sekera nedílnou součástí výzbroje husitských vozů,
kde vedle tarasu, lopat, rýčů, ratců a motyk byly sekery neodmyslitelnou že
nijní výbavou.
V první polovině 14. století v eposu „Alexandreida" je sekera zvána „bradati-
cí", (obr. 1, tab. 3), jak patrno z úryvku:
„ ... kdež meč, hrále, bradatice,
sekúce naň tak hi sice . . ."
Ze zachovaných listin se dovídáme, že v druhé polovině 14. století (Karel IV. —
1346 - 1378 a Vác lav IV. - 1378 - 1419) s tála 1 s ek era 3 groš e, přič emž
jedna kráva byla ceněna 55 groši. Tudíž za 18 seker bylo možno krávu koupit.
Pro porovnání uvádím, že dobrý tes ař dostával týdně 20 grošů a nádeník 4
groše mzdy.
V první polovině 15. století ve „Výčtu" Mistra Jana Hus a jde o název „teslík".
Jde zde v podstatě o jezdeckou vrhací sekeru (W urfbeil), j í ž byla ve vojenství
nahrazena stará bradatic e, která v tomto výčtu již zcela chybí (tab. 5).
Henryk Sienkiewicz ve s vém díle „Křižáci" popisuje s ouboj na sekery (obr. 1 a
2, tab. 4) mezi Zbyškem z Bohdance a rytířem Rotgierem, příslušníkem Řádu
křižáků, končící smrtí Němce:
„Jeho strašlivé, nárazům bouře se podobající rány nemohl už křižák zachytit ani
opětovat. Zbyšek udeřil štítem do jeho štítu silou tak nadlidskou, že Němcova
paže pojednou zdřevěněla a bezvládně klesla. Ucouvl v úzkosti a v zděšení,
zaklonil s e nazad, ale pojednou s e mu kmitl před očima les k a os tří s ekery
mu dopadlo jako blesk na pravé rameno. Ke sluchu diváků dolétl jen jeho
pronikavý výkřik: „Jezus! " pak Rotgier odstoupil ještě krok a s kácel s e naznak
k z em i .. .
I utvořila se celá skupina zvědavců kolem Ratgierovy mrtvoly, on ležel naznak
s tváří bílou jako sníh se široce rozevřenými ústy a s krvavým ramenem, uťatým
tak strašlivě od krku do podpaží, že se paže držela sotva na několika vláknech ..."
Dne 14. listopadu 1524 vyrazil se svou lodí Francisco Pizarro (podmanitel říš e
Inků) kolem břehů Kolumbie dále na jih s cílem do Tumbezu, prvého města
obrovské říše Tahuantinsuyu (území jihu a západu dnešního Ecuadoru): „Tumbez
byl celý vybudován z kamene, okolní polnosti byly skvěle zavlažovány a
viditelně dobře obdělávány. Když obyvatelé spatřili v zátoce podivuhodnou
velkou loď, vyslali k ní balsu s vojáky. Ale Pizarrovi tlumočníci přesvědčili
Tumbezské, že bílí lidé k nim přicházejí jako přátelé. A tak Pizarrovu loď
navštívil s mnoha dary místní curaca, a protože shodou okolností dlel v Tumbezu
v té době i jeden z Velkých uší rodiny Inkovy, navštívil i on Pizarrovu loď.
Pizarro ho přátelsky pohostil, navíc mu nalil i vína, které orejonovi velmi chut-
nalo, a pak ho obdaroval železnou sekyrou. Prvé železo, které kdy přišlo do
Tahuantinsuyu!"
Do této doby měly totiž sekery jihoamerických Indiánů ostří z úlomků sopečného
skla — obsidianu.
Avš ak velmi nás zarazí stať v knize „Indiáni bez tomahavků" od Milos lava
Stingla, kde popisuje pozoruhodný objev mayského města. Bylo poznáno teprve
nedávno; prvá zpráva přišla v roce 1941. Na tomto místě začala pracovat sku-
pina amerikanistů z neworleánské „Tulone University". Když les začal řídnout
pod údery mačet a seker, ukázalo se, že objev předčil všechna očekávání.

10
Město, které nazvali „Dzibilchaltun" (dosl. překlad zní: „Tam, kde jsou nápis y
2
na plochých kamenech"), se rozkládalo na ploše větší než 30 km a žilo prý
nepřetržitě 3 500 roků. Byl objeven i chrám, který má dosud zachované rámy
oken, ty jsou vyrobeny ze dřeva stromů „sabinche" tvrdého jako železo. Dr.
Briggs , objevitel chrámu, odřízl kous ek rámu pilkou na žel ez o — jinak to
nešlo a podrobil ho zkoušce na radioaktivní uhlík C 14. Prvá zkouška určila
stáří stromu k roku 458 a druhá k roku 508. Dodnes není vysvětleno, jakými
nástroji Mayové toto dřevo oprac ovávali.
Severní Amerika a její obyvatelé poznali železo až příchodem bílých lidí.
Zastavme se u indiánské sekery zvané tomahavk.
Slovo t om ah avk p oc hází j ak o větš ina os tatníc h náz vů pro „indiáns ké věc i"
z algonkinských jazyků. Tak delawarština zná „tomahiken", massachusettština
„tomehogan", mohykánština „tummahacan". Do světového slovníku se toma-
havk dostal pravděpodobně prostřednictvím prvých anglických osadníků ve
Virgínii (na počátku 17. století), kteří měli s ním nedobré zkušenosti. Předchůd-
cem dnešního tomahavku, jak ho poznali první Evropané, byl ještě v polo-
kolumbovském období dřevěný kyj s kamennou hlavicí (palcát — mlat). Tyto
kamenné zbraně s e vš ak brzy po prvém styku s bělochy změnily v teď už
opravdové „válečné sekery", které měly bronzovou nebo častěji železnou če-
pel. A teprve tyto sekery můžeme zvát skutečnými tomahavky.
V jednotlivých oblastech Severní Ameriky se indiánské tomahavky mnohdy
tvarem odliš ovaly. Tak například ve Virginii mívaly zpravidla podobu jakéhosi
mírně zahnutého srpu. Jindy býval tomahavk podoben dokonce šavli. V každém
případě však, ať už byl tomahavk skutečnou „válečnou sekerou" nebo se podo
bal jakémusi „husitskému palcátu", byl pro boj zblízka strašlivou zbraní.
A pověst o jeho krutosti mezi prvními americkými os adníky se zachovala do
dnes, tlumočena tisícerými indiánskými dobrodružnými knížkami a stovkami holly
woodských „indiánských" filmů (obr. 3, 4 a 5 v tata. 6).
V knize „Pláč Ptáka Bouřliváka" od Charlese Hamiltona je kapitola, ve které s e
popisuje výroba válečné sekery — palcátu; vyprávěl „Žlutý Vlk" z kmene Pro
bodnuté nosy (francouzsky Nez Percé, vlastním názvem Cútpeli, byl velký kmen
v pohraničí států Oregon a Idaho. Dnes čítá pouhých 1600 osob ve dvou
reservacích!).
Žlutý vl k (1855-1935) narodil s e ve W alows kém úd olí v O regonu o boj oval
v roce 1877 pod náčelníkem Josefem (jehož vlastní jméno zní v indiánštině
Hinmaton jalatkit, což znamená v překladu Hrom přicházející z vody do kraje),
ve válce probodnutých nosů proti Američanům. Během posledních dvacetisedmi
let svého života nadiktoval v přestávkách příběh o tažení Probodnutých nosů,
ve kterém používal svůj kyj (obr. 3, tab. 6):
„Správný palc át mívá rukojeť asi pět až š est palců dlouhou, na konci ka-
mennou. Nesmí být příliš dlouhý, protože v bitvě nebo při srážce s jiným kme-
nem bojovníci nebojují proti sobě tváří v tvář, ale soupeři se uchopí a rvou.
Tento „kopluts" (kyj) visí na zápěstí za jelenicový řemínek. Když vás nepřítel
popadne, aby vás povalil na zem a zabil, je pro něho hračkou zadržet palc át s
dlouhým držadlem. Ale palcát s krátkou rukojetí dobře schováte v ruce. Pak
můžete udeřit nepřítele a máte možnost mu zlomit paži.
Já, Žlutý vlk, který jsem vyrostl mezi bojovníky, jsem přemýšlel o tom, jak válčit
s různými kmeny na koni. Jak se s nepřítelem utkat v jízdě. To znamená, do-
stat ho s koně, útoč it na koně, pokusit s e zabít protivníka. Usoudil js em, že
k tomu bude mus et mít palc át dlouhé držadlo.

11
Když jsem se tehdy připravoval na válku a dělal si tuhle zbraň, ozdobil jsem ji
válečnou barvou, která je na ní dosud. Neudělal jsem to sám od sebe. Nápad
mi vnukli ptáci a zvířata, která se plíží v divočině; darovali mi zvláštního ducha,
abych byl silný v bitvě a ve válce, kde život stojí proti životu. Tento duch mi
řekl, jakou zbraň mám udělat na svou ochranu. Podle jeho návodu jsem pak
kopluts vyrobil a pomaloval.
Byl jsem tehdy ještě malý, mladičký. Nevybíral jsem kámen. Hledal jsem jej a
tu mi duch přikázal, jaký kámen mám vybrat a jaký mu dát tvar. Kámen jsem
zaoblil sám. Vezměte si nějaký kámen z řeky a zkuste tenhle rozbít. Ten z řeky
se spíš rozbije. Tohle je kámen k válce.
Duch mi také poradil, jak obalit kyj nevydělanou losí kůží a držadlo vydři ko-
žešinou.
Jsem Heinmot Hihih (Bílý hrom, druhé jméno Žlutého vlka). Hrom, který zabíjí,
když hřmí a udeří. Hrom mi dal svou sílu, abych mohl zacházet tímto kyjem
rychlostí blesku. Tento duch vedl mé zbraně.
Z teto knihy je i úryvek vyprávění náčelníka Odžibwejů — Kakewakwonaby:
„Indiánský způsob boje je úplně jiný než u civilizovaných národů. Nechápou,
proč by se měli utkat s nepřítelem na otevřené pláni tváří v tvář a dát se
postřílet jako psi, jak říkají. Jejich cíl je překvapit nepřítele neočekávaně, nebo
jej napadnout uprostřed noci. Překvapí-li útočníci takovým způsobem vesnici,
wigwam nebo oddíl, často neušetří ani mladých ani starých, ani žen, ani mužů;
všichni jsou odsouzeni pocítit váhu válečné sekery a hlubokou ránu krvavým
skalpovacím nožem ..."
Při dalším osídlování amerického severu prodávali nebo vyměňovali bílí ob-
chodníci Indiánům dýmkové sekery (obr. 1 a 2 v tab. 6), zmodernizované „Ka-
lumety".
Životopisný román Stefana Zweiga „Marie Stuartovna" líčí, jak proslulá skotská
královna končí svůj život na popravčím špalku dne 8. února 1587:
„Smrt popravčí sekerou je vždy příšerná hrůza a sprostá řezničina. První rána
popravčího mistra byla špatně namířena, neproťala šíji, nýbrž narazila tupě do
zátylku. Z úst mučené ženy se ozve přidušené chroptění a sténání, ale nikoli
hlasité. Druhá rána se zatne hluboko do šíje a krev vystříkne jasným prame-
nem. Ale teprve třetí rána oddělí hlavu od trupu . . ."
W alte Scott a jeho historický román W averley:
V něm spisovatel vykresluje nejpřitažlivější údobí skotské historie — jakubovské
povstání v roce 1745. Zmiňuje se zde o l o c h a b e r s k é sekyře. „Na zadní
straně mívala sekyra hák, pomocí něhož přelézali horalé zdi; zaklesli hák do
zdi a za topůrko se vytáhli nahoru. Sekyra, které Skotové hodně používali, se
sem dostala ze Skandinávie a edinburská městská stráž jí byla ve službě až
donedávna ozbrojena."
Několik úryvků z knihy Trygve Gulbranssena „Věčně zpívají lesy" - kronika rodu
z let 1760 až 1810: „ .. . v oněch dnech řádili vlci krvavě v björndailských lesích
a nikdo se neodvažoval v zimě daleko od domu a od lidí do lesa. Ale Dag byl
něc o jiného. Byl sám nejnebezpečnější zvíře v les e. Nejraději nosil sekyru
jakožto zbraň. Ručnic e měla v hlavni pouze jednu s mrt, kdyby přišlo stádo
vlků. Sekyra měla smrt v každém seknutí, a když Dagova ruka svírala násadu,
tu kypěla smrt kolem ostří sekyry. Byl sám v kovárně, když byla sekyra ukuta.
Mus ela být právě tak úzká a dlouhá a lehk á a právě takové váh y, jak s i ji
přál. Násadu vyřezal a upravoval a ořezával, až měla takový tvar a délku

12
a tloušťku, jak si přál, aby měla. Na Björndalu měli několik starých, rezavých
sekyr z prastaré doby, válečných sekyr, a podle nich byla udělána sekyra Da-
gova. Nyní již dávno se zaryla i do medvědího těla i do vlčích hřbetů a byla
mnohokráte černá krví — na oceli i na násadě . . ."
U nás s i zas luhují zmínk y d va druh y - „ odn ož e s ek er". První - c h o d s k ý
č a k a n, zbraň i symbol chodských strážců Českých hranic. Druhá - v a l a š k a ,
bez kt er é s i neumím e př eds tavit J uru J ánoš íka, O ndráš e i Nikolu Šuhaj e.
O tom posledním několik úryvků z posledníc h okamžiků jeho života z knihy
L. Olbrachta, Nikola Šuhaj — loupežník: ... když se Nikola s kláněl pro láhev
lihu u svých nohou, Ihnat Sobko se volně vzpřímil, vzal do ruky sekeru a po-
malu se protahuje, sekeru vzpažoval „Eh, to mě dnes nějak bolí v kříži!" Ale
rázem svistla sekera dolů a její ostří se zaseklo do hlavy, která mu vystavovala
celý týl i témě. Jura vystřelil. Vyskočil. Adam ho zezadu chopil za ramena.
Jasinko mu ťal zepředu po hlavě. Ale jak se Jura vzpříčil a prohnul dozadu,
chtěje se vyrvat Adamovi, ostří sekery hlavu nezasáhlo, škráblo jen čelo a ťalo
plnou silou do života. Objevily s e vnitřnosti. Jura vypálil ještě jedinou. Vyrval
se a s otevřeným životem prchal. Jasinko s e shýbl po jeho pušce a na šest
kroků ho střelil do zad. Jura padl. Chvíli s e zmítal, drás aje kamení a hryže
zemi. Skočili k Nikolovi, odhodláni dobít ho, projeví-li známku života. Ale když
ho obrátili nazn ak, vid ěli, že jeho oč í již kalněji. Kon ec ... Vyřízeno! běžel o
jim hlavami.
... Jeho sekerou ubitá nezranitelnost již neožije a jeho ústa jsou zamčena ..."
To se stalo 16. srpna 1921.

věštění pomocí sekery

Patrně z Orientu, nebo i z Řecka přešly do Evropy magické obřady, kde hlav-
ním objektem byla sekera. Latinsky se věštění pomocí sekery jmenuje oxino-
mantie.
Řecký způsob (podle Pilinia):
Sekera se vší silou zarazila do kůlu. Věštec pak předpovídal budoucnost podle
chvění nástroje v následujících okamžicích.
V Evropě se ve středověku používalo sekery ke zjišťování zlodějů. Způsobů
existovalo mnoho, poměrně nejznámější se prováděl tak, že se sekera rázně
zarazila do kulatého špalku a ten, který řídil obřad, pak nahlas předříkával
jména podezřelých. Zlodějem byl ten, při jehož jméně se s ekera zachvěla.
V západní Evropě byl rozšířen jiný způsob. Sekera se lehce ostřím zatlačila
do země. Podezřelí z krádeže museli kolem ní tančit tak dlouho, až sekera se
převrátila na bok. Všichni museli potom okamžitě stát. Pečlivě se sledovalo
kam míří topůrko, protože podle tehdejších pověr ukazovalo na zloděje.
Hledání pokladů pomocí sekery je také zajímavé. Věštci rozžhavili sekeru v ohni
do běla, položili ji na zem ostřím vzhůru a pokoušeli se na ostří položit kámen
(nejč astěji používali achát) tak, aby nespadl. Když kámen na ostří zůstal,
znamenalo to, že nablízku poklad není. Když ale kámen s ostří sekery spadl
třikrát za sebou stejným směrem, hledala se v blízkosti skrýš s pokladem.

Použitá literatura:
Souézec G. L, Alleau R., Larcher H. Dr.: Encyklopedie de la Divination.

13
Železo tedy bylo a dosud je nejlepším a současně nejobávanějším kovem na svě-
tě. Sloužilo k obdělání půdy, hodilo se však stejně dobře k válčení a vraždění.
Mělo vždy dvojí tvář: přináš elo život i smrt. A s ekera byla mnohdy „tím že-
lezem smrti", jak kupříkladu Josef Václav Sládek píše v básni „Na hrobech
indiánských":

„ ... Kde wigwam stál, s e táhnou do šira

a líhnou vaš e města jako houby
a v lesích pádná houká sekyra
a množí denně vaš e dílo zhouby. . ."

14
Tak jako pro řemeslníka je nástroj nepostradatelným pro zhotovení určitého
výrobku, je sekera pro skauta neodmyslitelnou součástí jeho vybavení pro život
v přírodě. Dobrou sekerou lze totiž porážet stromy, odvětvovat, loupat kůru,
osekávat, štípat, lze s ní provádět základní tesařské práce a mnohdy i hrubší
řezbářské úkony.
Tak jako staří řemeslníci si vážili svého nářadí a mnohdy určitý druh vlastnili
celý život, musí si každý skaut vypěstovat lásku ke svým potřebám, ať už je to
sekera, nůž nebo pila. Každý řemeslník totiž vždy říkal, že to jeho nářadí „mu
jde do ruky", prostě, byl na ně zvyklý, měl v ruce vžitou jeho váhu.
Viděl jsem jednou kameníkovu paličku, kterou otesával žulové kostky. Násada
byla v místech, kde se denně stýkala s dlaní tak vyhlazena a vymodelována
podle prstů, že budila dojem úmyslného vytvarování. Když jsem se dotyčného
mistra ptal, jak dlouho s nás trojem prac uje, odpověděl, že c elý život. Bylo
mu tehdy k šedesátce.
U jednoho táborového ohně jsem slyšel vyprávět tento příběh: „Můj otec, Jiho-
čech, j ak o ml ad ý c hl ap ec od vod y s e s tal ve s výc h č trnác t i let ec h el évem
u vorařů. Děda mu dal u dobrého kováře vykovat s ekeru, která s e mu stala
po dlouhá léta věrným druhem při těžké a nebezpečné práci voraře. Když byl již
starý, převzali jeho „plutí" synové. Jednoho dne si jeden ze synů bez vědomí otc e
vypůjčil jeho s ekeru, kterou při práci na vorech utopil. Když se doma kajícně
přiznal, otec oba vyhnal, aby sekeru našli, že ji musí mít! Hoši se celý

15
den potápěli v Otavě, kde byla čtyřmetrová hloubka, ale bezvýsledně. Datli tedy
otci vykovat s ekeru novou, ale otec stále bědoval, že kdyby byla zlatá, že tu jeho
starou nikdy nenahradí. Říkal, že je jako muzikant, který přišel
o ruku!"
Jak hluboký je tento příběh, a jaké poučení z něho plyne: Co nechceš mít, tak půjč",
nebo „Na vypůjčeném se obyčejně něco stane" a „Z cizího krev neteče!"

Nechci tím říci, že skaut má být lakomý a tvrdošíjně nepůjčovat, ale nepůjčit nikomu,
kdo s nástrojem nedovede zacházet, kdo je nepořádný i na svoje věci a kdo nemá v
ruce cit! Co zbývá majiteli nástroje říci, když namísto pečlivě opatrované sekery se mu
vrátí bezcitně otupená nebo dokonce sekera s přeraženým topůrkem, které citlivě
opracovával po dlouhé hodiny? Buď přijmout omluvu, půjčovat dále a
přitom se předem o nástroj strachovat nebo půjčova-teli rovně do očí říci s vé,
nepřetvařovat s e a počítat s tím, že js em ztratil přítele, když on mé lásce k nástroji
neporozumí.
Když jsem studoval knihu „W alden — čili život v lesích" od Henry Davida Thoreaua,
kterou by měl každý skaut znát, objevil jsem překrásný odstavec, který plně
podporuje má předchozí slova. Cituji:

„Konc em měs íc e března 1845 vypůjč il js em s i s ekeru a odeš el dolů do lesů u

W aldenského rybníka, nedalek o něhož js em si c htěl pos tavit svůj domek, a jal
jsem s e porážeti několik štíhlých bílýc h smrků na trámy. J est těžko začíti a
nevypůjčovati si, ale snad je to nejslušnější způsob, jak dovoliti svým bližním, aby
měli účastenství na vašem počínání. Když majitel sekery mně ji přenechával, řekl, že je
zřítelnicí jeho oka, ale vrátil jsem mu ji ostřejší, než js em ji dostal".
Tak jako se u kuřáků nikdy nepůjčuje dýmka, neměla by se mezi skauty vypůjčovat
sekera. Každý má mít totiž s voji, kterou bude opatrovat opravdu jako oko v hlavě,
kterou bude denně ošetřovat, ostřit a konzervovat, zkrátka, která bude jenom jeho.
Vypěstujte v s obě návyk míti vlastní věci a nespoléhat s e jen na své bratry a na to,
že když nemám, že mi někdo půjčí. Naučte se být samostatnými, vždyť mnohdy svou
nepořádností zdržujete druhé.
„Protože jsem poznal trýzeň žízně, vyhloubil jsem studnu, aby z ní mohli pít
i jiní". To jsou překrásná slova E. T. Setona, na která chci svou knížku o se
keře navázat
Před dvaceti lety, než byl skauting u nás rozpuštěn, začínaly některé podniky pro nás,
skauty, vyrábět poměrně dobré sekerky, hodící se svým tvarem, velikostí i vahou pro
táboření. Postupem doby se sekerky přestaly dodávat do obchodů proto, že bylo
pravděpodobně třeba usilovněji pracovat na jiných, důležitějších věcech a že pro
obyvatelstvo na rozštípáni několika polínek stačí t o, c o s e d od n es vyr áb í a pr od áv á
p od n áz vem „s ek er a pr o d om ác n os t". V zemích, které daly světu ladné a překrásně
vyřešené sekery (Kanada a USA), ještě dnes při sériové výrobě je tam s ekera
poměrně drahá. Velká dřevoru-becká „kanadka" stojí prý až 70 dolarů.
Dnes , kdy opět mnoho c hlapců a děvč at znovu obl éklo naš e kroj e a putují do
přírody na výlety a tábory, bude jistě mnohým závodům dlouho trvat, než s e
vyskytne jeden, který by výrobu „nejen ledajakýc h" s eker pro nás převzal do svého
plánu výroby. Je proto třeba, abychom si sekeru upravili ze stávajících nebo dokonce
ji zhotovili sami. K tomu je třeba mít šikovné ruce, vytrvalos t a smysl pro c it. Indiáni
takovým lidem říkali „Mys líc í ruka". Vždyť js te sami buď řemeslníky nebo kolem
sebe znáte někoho, kdo vám může pomoci. Jen vědět jak. O tak jednoduchém
nástroji, jako je sekera, dá se napsat

16
mnoho. Je ještě více toho, co neznáme a neumíme. V každé příručce o
táboření jsou vyobrazovány sekery a každý autor v té své knížce je uvádí jako
nejdokonalejší typ. Po pravdě řeč eno, jen v „Táboření" od Mirka Vos átky js ou
na straně 37 vpravo dole dvě sekery, právě takové kanadky, o kterých chci psát.
Nouze naučila Dalibora housti — sekery nejsou. Tedy poslouchejte:
Na začátku této knížky uvádím národní píseň, ve které se praví, že sekera je za
dva zlatý a topůrka za tolar. To znamená, že sekera je nákladnější na výrobu,
tedy dražší.
Jak má vypadat dobrá sekera? Kanadský vzor, jak s e o něm zmiňuje E. T.
Seton v knize „Dva tisíc e mil po kanads kýc h řekác h", má tzv. naběhlé líc e,
jak je patrno z obrázků 1 — 4 v tabulce 14. Ty jsou uzpůsobeny na trhání dřeva
při štípání, sekera se nezakusuje, jako tomu je u seker, které mají rovný, úzký,
klínový profil, jak je patrno z obrázků 2 a 3 v tabulce 14. Je to tvar univerzální
a nejvýhodnější pro táboření.

sekera
Pro vykování sekery je vhodná plochá ocel třídy 11600, nebo 12060. Špalík
materiálu musí být větší, než je rozměr hotové s ekery. Základem veš keré
práce je vykování klínu, při kterém se vlákna v oceli zhušťují, ostří je potom
pevnější a odolnější proti vylomení. Pozor na „přeložení materiálu" při kování,
tj. přehnutí, zab alení a zak ování, které ved e k pozd ějš ímu vyštípnutí ostří.
V hrubém výk ovku hlavy s ekery je nejprve nutné vyvrtat oko; o něm bude
zvláštní kapitola. Proč nejprve oko? Protože v hotovém tvaru sekery by se mohl
vrták uchýlit do strany, řemeslníci tomu říkají, že „vrták ujede", znehodnotil by
se tím celý tvar a vzhled. Tvar sekery obrušujeme nahrubo na brusce s dosta-
tečně širokým a hrubým kotoučem, na jemném jen dokončujeme, jinak se po-
vrch sekery „pálí" — modrá. Při této práci hlavně kontrolujeme, aby c elý tvar
byl v os e, tzn., aby s ekera byla naprosto s ouměrná, ostří musí být v jedné
rovině s os ou oka. V opačném případě by naražené topůrko směřovalo do
strany. Z povrchu tedy broušením odstraňujeme přebytečný materiál tak, aby
sekera byla zaoblená, jak je patrno z obrázku 4 v tabulce 14. Nezapomínejme
na štíhlost lící. Potom na s ekeře pracujeme pilníkem, povrchu dáváme ko-
nečný tvar a zároveň vyjemňujeme. Dělá-Ii pilník rýhy, při pilování jej potíráme
obyč ejnou školní křídou. Po mnohonás obné prohlídc e tvaru sekeru upnem e
do svěráku mezi čelisti z měkčího materiálu (hliníkový, měděný nebo olověný
plech), abychom pracně vyrovnaný povrch nepomačkali. Nakonec vyhladíme
sekeru smirkovým plátnem, aby sekera byla dokonale hladká, bez rýh.
Přistoupíme k zakalení. Sekera je totiž dobrá jen tehdy, je-li ostří stálé, tzn.,
že při sekání suků a tvrdého dřeva se brzy neotupí. Celou ji dobře prohřejeme
přibližně na 820 stupňů, což odpovídá světle třešňově červené barvě a zakalíme
zamočením do vody. Při máčení ponořujte podle velikosti sekery jen část za ostřím v
hloubce 2 - 3 cm. Protože po zakalení by byla sekera sice tvrdá ale křehká,
dala by se velmi obtížně orovnávat a ostřit a také by byla náchylná k vyštíp-
nutí, j e tř eb a s ek er u p opus tit. V p ods tat ě j e t o ods tran ění vnitřníh o pn utí
v oceli a odstranění její křehkosti. Tuto operaci obyčejně provádíme takto:
Zakalenou, ale ještě teplou sekeru rychle vysmirkujeme na zakaleném místě,
aby byla prostá okují a kovově lesklá. Teplo, které je dosud v celé sekeř e
obsaženo, nabíhá znovu od čepce a hlavy do klínu a ostří. Jakmile zpozoru-
jeme, že na vys mirkované ploš e s e začne sekera zabarvovat hnědožlutě,
odpovídá to asi 250 stupňům, zamočíme rychle celou sekeru do oleje. Tvrdost

17
ostří zkoušíme pilníkem, jemný pilník musí sice s obtížemi, ale přesto ubírat
materiál. Je-li sekera příliš tvrdá, pilník se smeká, musíme popouštění opako-
vat na světlejší barvu. Vše je totiž věcí praxe a zkušeností. Hlavu sekery obyčejně
nekalíme, hlava a čepec zůstávají měkké. Konečný vzhled dodáme sekeře, když
ji vyleštíme na plstěném kotouči (mezi řemeslníky s e mu říká „filcák"), který je
polepen jemným smirkovým práškem. Poté dokončujeme jen na plstěném
kotouči, který při leštění potíráme leštící pastou. Protože je toto leštění
nebezpečné pro toho, kdo s tím má málo zkušeností, je lépe požádat o tuto
úpravu zaměstnance z provozovny, kde se chromuje nebo nikluje. Tam totiž toto
zařízení mají a za malou částku vám sekeru zrcadlově vyleští. Laik se potom
domnívá, že sekeru máte pochromovanou. On totiž takto docílený povrch je
odolnější proti rezavění, dokonaleji vniká do dřeva a nečistoty z pryskyřice se
dají snadno benzínem odstranit. Zkrátka, sekera je velmi vzhledná. Před zaka-
lením si můžete sekeru označit svým osobním znakem vysekáním úzkým se-
káč kem, nebo o to požádejte rytc e. Pamatujte, že si s ekeru pořizujete na
dlouhá léta! Takto popsaným způsobem zhotovené sekery mám již mnoho let.
Přestože je soustavně používám, jsou stále krásné. Nerad je dávám „z ruky",
totiž nerad je půjčuji, protože ten, kdo nezná námahu a čas věnovaný na jejich
zhotovení, je k nim bez citu a je to pro něj „jen om s ek era". Nepoužívejte ji
no zatloukání větších hřebů a kramlí, železných kolíků ke stanu. Čepec je
měkký, rozbil by s e. Také je nebezpeč né zatloukat s ní, když při rozmachu
ostří směřuje proti obličeji. Na zatloukání je kladivo, železné kolíky můžeme
zarazit větším kamenem. Protože takovéto získání sekery je pro mnohé ne-
dostupné, dá se při dobré vůli z některé sekery, která se prodává v Kovomatu,
upravit taková, která bude po praktické i estetické stránce vyhovovat vašim
požadavkům. Prodávané sekery nebývají příliš tvrdé, dají se tvarově poměrně
dobře upravit na přijatelný tvar a potom přikalit a popustit. Vyleštění ovš em
vřele doporučuji. Ze seker u nás prodávaných je vhodná „sekera dřevorubecká
odvětvovací" na obrázku 2 v tabulce 9, která je ovšem pro svou váhu sekerou
dvouruční, používanou v táborech. Ze sekery „pro všeobecné použití" na obrázku
2 v tabulce 11 lze upravit nástroj vhodný svou vahou a velikostí pro výlety, aby
se vešla do torny. Ostatní sekery jsem uvedli jen pro přehled, jsou příliš těžké
a jednoúč elové, určené pro lesní zaměstnance, tes aře a koláře (tabulka 7 až
13).
Protože každá s ekera musí mít s vé „proporc e", je třeba, aby byla zhotovena
v určitých poměrech a váze. Váhy kanadských a amerických seker jsou udávány
v librách (1 libra = 453,59 g) a délky topůrek v angl. palcích (1 palec = 25,4
mm). Jako zvláštní příloha pro výrobu seker jsou v této knížce výkresy tří
základních velikostí, postupujte a upravujte podle nich, jinak nebudete mít
kanadku ale pantok (dřevorubecká sekera úzká na metrové, rovné násadě).

oko
Při výrobě sekery jsem se zmínil o oku, to je velmi důležité a snadno jím můžete
sekeru znehodnotit. Kanadské a americké sekery mají oka, která jsou v podstatě
3 až 4 otvory, vzájemně s e protínající, jak je patrno z obr. 4 a 5 v tabulc e 14.
V tomto oku topůrko dokonale těsní, je zde zvětšena dosedací plocha.
Při dobrém zaklínování sekera se prakticky vůbec neuvolňuje, pokud není vy-
stavována přílišným výkyvům teplot a je-li topůrka vyrobeno z vyzrálého, do-
konale vyschlého dřeva. O válové nebo klínové oko z obr. 2 a 3 v tab. 14 s e
již předělat nedá, jen oko upravíme a přerovnáme pilníkem.

18
 klín
Po zhotovení sekery a před započetím práce s výrobou topůrka je třeba při-
pravit si klín pro dokonalé utěsnění topůrka v hlavě sekery. To je totiž velmi
důležitá záležitost. S nezaklínovanou, nebo nedostatečně zaklínovanou sekerou
se nesmí vůbec pracovat! Na vlastní oči jsem viděl případ, kdy chlapec přes
všechna upozornění s takovou sekerou štípal dříví. Při rozmachu se sekera
vysmekla z topůrka, vylétla asi 1,5 metru do výše, načež mu spadla ostřím pří-
mo no temeno hlavy. Chlapec byl úderem omráč en, upadl, krev s e mu řinula
z hlavy, žádný hezký pohled! I když bylo v okruhu několik lidí, najednou jsem
zůstal s ám. On totiž málokdo snáš í pohled na krev. Přes tože byla okamžitě
k dispozici lékárnička, krev se mi dlouho nedařilo zastavit. Chlapce jsme potom
odvezli do nemoc níc e, kde ránu vyč istili, zaš ili a kde si poležel celý týden.
Do nemocnice jsme jeli autem, které náhodou jelo kolem, protože místo úrazu
bylo více divočinou, než cestou pro osobní automobil. Pokaždé také nemusí
někd o j et k ol em! Do nem oc nic e byl o 25 km!
Že uklínování sekery není poznáním novým, cituji z Bible Kralické (1613), Pátá
kniha Mojžíšova, kapitola 19, verš 5 (Deuteronomium):
„Jako vejda někdo s bližním svým do lesa sekati dříví, pozvedl by rukou svou
sekeru, aby uťal dřevo, a ona by spadla s topořiště, a trefila by bližního jeho,
tak že by umřel, ten uteč e do některého z měst těc hto a živ bude ..."
Vyvarujme se tedy nebezpečí a před započetím práce vždy sekeru řádně pro-
hlédněte! Nikdy ani na okamžik nemyslete na to, „že to přece tu chvilku vy-
drží".
Rádcové, instruktoři a vůbec všichni skauti! Raději chlapci sekeru odeberte a
dohlédněte, aby byla upravená, než se družina rozejde za prací. Obvykle bývá
pozdě s e bít v prsa a s ypat hlavu popelem, když se vážný úraz již stal!
Klín obyčejně zhotovíme z tvrdého dřeva (buk — habr), ocelový klín je lepší.
Nevyhnije, jak se píše v různých příručkách. Dosvědčí to moje sekery. Klín bývá
4 až 6 mm silný, o něco užší, než je délka oka, (viz obrázek 4 v tabulce 14).
Obvykle je delší, než je skutečně třeba, po řádném doražení se přebytečná část
odřízne a zapiluje (tab. 15). Klín musí být oboustranně skosen, aby stejnoměrně
roztahoval topůrka v oku. Dřevěný klín nikdy do topůrka neklížíme. Oc elový
pro menší sekery není třeba opatřovat záseky proti uvolnění (tab. 15). Jiné
pojištění seker, jako je šroubek, závlačka (tu doporučuje F. A. Elstner v knížce
„Dobrodružnou stezkou") a plechové pojistky, se pro skautskou sekeru vůbec
nehodí, naopak, všechna tato „vylepšení" způsobují zbytečné odřeniny, škrá-
banc e i vyrýpnutí kůže na ruc e, když s ek eru vyjímám e z pouzdra nebo ji
ostříme a konzervujeme. I viklající se sekera hned nevylétne z topůrka. Při se-
kání je ji třeba obč as pohledem kontrolovat, zda „drží". Topůrko dorazíme a
klín zarazíme hlouběji (tab. 15). Kdo přece jen klínu nevěří, pojistěte sekeru
podle obrázků z tab. 19 b.

topůrko
Dobře zhotovené topůrko dá sekeře konečný vzhled, umožní, aby se dobře „há-
zela do dřeva" (není tím míněno vrhání jako s tomahavkem, to nikdy neděláme!)
oby dobře „s eděla" v ruc e a hlavně, aby se na dlaních za chvíli neobjevily
puchýře. Kanadský vzor topůrka je mistrovským dílem. Svým zakřivením splňuje
všechny výše popsané požadavky. Je na něm kus poctivé a vytrvalé práce i ře-

19
meslného umění. Je štíhlé a lehké, krásně tvarované do ruky, zkrátka, se se-
kerou, která má takové topůrko, je opravdu radost prac ovat. Již jednou js em
v této knížce psal, že každý autor příruček o táboření uvádí v té své, topůrko
zaručeně správné. Co nákres, to jiný tvar a potom si tedy vyberte. Pravé,
kanads ké topůrko viděl as i málokdo; já je viděl, omakával a hladil. Pořídil
jsem si přesné kopie a ty vám nyní předkládám. Ještě maličkost. Každý mistr
nerad kopíruje něc o, c o před ním již někdo zhotovil. J e mistrem a má s vé
nápady a svoji zručnost. V tomto případě nelze jinak, než přesně kopírovat.
Topůrko je totiž tak dokonalé, že jakýkoliv jiný zás ah rašplí. jiná síla i zakři-
vení, by z topůrka učinil nevzhlednou násadu, právě takovou, která je mnohde
s oblibou kreslena. Pro topůrko vybereme dřevo z fošny, která je silnější alespoň
o 10 mm, než je nejsilnější část hotového topůrka — hlavice. Nejkvalitnějším
materiálem je hickora, u nás těžko dostupné dřevo. Ale s ehnat můžete jasan
nebo tis. Dřevo ovšem musí být vyzrálé, dokonale vyschlé, musí mít hustá léta,
nesmí mít ani trhliny oni suky. Některé dřevo bývá i „chycené", tj. začínající
trouchnivět, to se nehodí. Byla by to zbytečná práce. Ze stromů poražených v
zimě dřevorubci nařežou kuláč e, neloupané uloží do dlážděné kůlny, oby
neležely na sobě. Čelní plochy se natřou barvou nebo hlínou. Kuláče vysýchají
proudícím vzduchem. Zde záleží na tom, aby dřevo nebylo vystavováno povětr-
nostním vlivům (déšť, slunce, sníh a led) a stejnoměrně prosýchalo. Potom ne-
mohou vznikat trhliny podle tata. 17 b, které dřevo určené pro topůrka znehod-
nocují. Kuláče bývají proschlé po 2-3 letech, teprve potom můžeme vyrábět
topůrko!
Až uvidíte v obchodě sekeru, s kterou dosud nikdo nepracoval a již má v oku
volné topůrko, bylo jistě vyrobeno z nevyschlého dřeva a stále ještě sesychá.
Proto se vymýšlejí různá pojištění, o kterých jsem již psal v kapitole o klínech.
Prohlédněte si tabulku 16 a nemáte-li svoji sekeru opatřenou topůrkem z obrázku
5, začněte:
U truhláře, koláře nebo ve výrobně nábytku si zakupte fošnu ve velikosti podle
obr ázk u 1 v t abulc e 1 7. P ovrc h tr oc hu h oblík em oč is tět e a p odl e š abl on y
z tvrdšího papíru nakreslete tvar. Šablonu uschovejte, bude se někdy hodit.
Odřízněte podle obrázku 2. Využijte případného zakřivení let podle tvaru topůrka
Máte-li možnost, dejte si tvar vyříznout na pásové pile u truhláře. Nejprve
opracujte topůrko pro naražení do oka s ekery, postupujte s citem (pracujt e
dlátem) a při vyrážení topůrka netlučte na sekeru, ale vyrážejte kusem tvrdého
dřeva, které okem klidně projde. Před konečným naražením vyřízněte zářez pro
klín, v hloubce něco přes polovinu výšky hlavy sekery. Zbytek přečnívajícího
klínu odřízněte a opatrně zapilujte, aby se vyleštěná sekera nepoškrábala.
Stane-li se tak, vyleštíte ji obdobně, jako předtím jste leštili sekeru po zakalení.
Po zaklínování sekery hlavu upneme do svěráku, ale nezapomeneme ji obložit
měkčím materiálem, aby čelisti svěráku, které jsou poměrně tvrdé, nezanechaly
stopy. Pracujeme podle obrázku 4 v tabulc e 17 nejprve pořízem, a to vždy po
dřevě, nesmíme zatrhnout! Kontrolujeme neustále sílu topůrka a také os y podle
obrázků z tabulky 18. Když se přiblížíme k nakresleným obrysům, pracujem e
rašplí, potom hrubým a nakonec jemným pilníkem. Přejíždějte po celé délc e
topůrka dlaní, ucítíte nerovnosti, hrbolky. Potěžkávejte sekeru v ruce, poznáte,
zdali je silná, jestli potřebuje ještě přibrat. Vyžaduje to soustředění a cit.
Neustále mějte na mysli, že všechno chce svůj čas, že práce kvapná k ničemu
nevede, že chcete, aby i váš první výrobek byl dokonalý. Poté vyhlazujeme celé
topůrko Cidlinou (obr. 1, tab. 22), nebo úlomkem skla, lehce seškrabujeme povrc h
a nakonec vyjemníme jemným skelným papírem. Hotové topůrko potřeme
lněným olejem, dobrá je i fermež. Po několika hodinách topůrko poněkud

20
 zchlupatí", vystoupí totiž zahlazená jemná vlákna. Znovu vyhladíme nejjemněj-
ším skelným papírem nebo i smirkovým plátnem. Opět napustíme topůrko
olejem, to proto, aby se dřevo nakonzervovalo a bylo odolné proti přijímání
vlhkosti. Tím je topůrko, vlastně celá sekera hotová. Teď zbývá ji lehce zasek-
nout do špalku a zahledět s e na její tvar, na chvíli s e nechat unést romanti-
kou. Těšit se, abyste ji mohli co nejdříve prakticky vyzkoušet, abyste ji mohli
ukázat družině a získat tak další stoupence a majitele dokonalých a praktic-
kých seker. Tím však vědění o sekeře nekončí! Je třeba ji nejen ovládat a mistr-
n ě z as ek ávat n a urč en á mís t a, al e d ůl ež it ějš í vš ak j e, c o s ní m oh u
d ěl at a c o si nikdy nes mím dovolit.
Pokaždé, když se vrátím z výletu či z výpravy, kde jsem sekeru používal, očistím
ji doma dokonale od usazených pryskyřic, nejlépe benzínem, překontroluji její
ostří a přebrousím. Zlobil-li mě klín, dorazím jej, nebo vyměním za širší, aby
topůrko v oku více roztáhl. Lehce ji potřu celou olejem, to proto, aby nereza-
věla. Mohu použít i jemnou vazelínu. Vhodná je META-A4, používají ji auto-
mobilisté, nepřijímá vlhkost. Takto ošetřenou ji zasunu do pouzdra, abych měl
klidné svědomí do příštího výletu, kdy těsně před odchodem z domova ji vytřu
do sucha.
Domnívám se, že když teď znáte cenu sekery, lpí na ní váš pot, je vaším výrob-
kem a jste na ni právem hrdi, že ani na okamžik nepomyslíte ji zneužít ke zlo-
zvyku, který je rozšířen mezi trompy, totiž, že budete napodobovat Indiány a
se sekerou bezhlavě vrhat po všem, na čem vám ulpí zrak. Pamatujte, že skaut je
ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Za druhé: ve skautské praxi nebyla
tato disciplína nikdy obsažena a také vás proto nebude nikdo obdivovat. Za
třetí, je to hra velmi nebezpečná; odražená sekera vždycky letí jinam, než jste
se při vrhu domnívali. Nedělejte to! Přece si nezničíte sekeru jenom proto, že
se zaseknutí jednou povede a dvacetkrát ne. V lese se chovám nenápadně a
jako pravý ochránce přírody. Vyřezávám nebo vysekávám stromky takové, o
kterých jsem přes vědčen, že jsou suché nebo odumírají. Zajisté víte, že strom
nevyroste za jeden rok a že nevyrostl jenom pro vás. Příroda si sama urč uje, c o
má žít a c o vymřít. Berem e tedy od ní jen to, c o s am a ods oudila k záruku.
V Bibli Kralické (1613) je v Páté knize Mojžíšově překrásný verš:
„Když oblehneš město některé, za dlouhý čas dobývaje ho, abys je vzal, ne-
zkazíš stromů jeho, sekerou je vytínaje, nebo z nich ovoc e jísti budeš; prot o
jich nevysekáš . . ."
Domnívám se, že jste pochopili!
Na táboře nebo na několikadenním výletě se může při delší práci sekera uvol-
ňovat, přestože je klín doražen. Máš po náladě, protože jsi chtěl zrovna zítra
osekávat totem. Jak se zachováš? Zcela prostě. Abys nemusel přečíst celou
knihu „W alden - čili život v lesích" (H. D. Thoreau), vybral jsem z ní pro tebe
úryvek:
« . . . jednoho dne, když s e mi rozštípla s ekera a já si us ekl zelenou hickoru
n a t op ůr k o, j ež js em z ar áž el k am en em , a p on oř i l vš e p ak d o pr oh l ub n ě
v rybníce, aby dřevo nabobtnalo . . ."
Navečer tedy vezmi uvolněnou sekeru, kov řádně natři mastnotou (jinak by byla
ráno jako liš ka) a pon oř ji přes noc do potůč ku, stačí i do š álku s vod ou.
Dřevo se vodou nas ytí, zvětší svůj objem právě tam, kde potřebuješ, a cel ý
příští den máš bez starostí. Sekera drží jako přišitá.

21
Sekeru také nikdy nenechávej jen tok povalovat. Ve stanu má mít své stálé mís-
to v suchu, tedy ji zavěšuj na stěnu podsady. Při práci také není jedno, zda ji
pohodíš kamkoliv. Někdo tě náhle zavolá, na sekeru zapomeneš a druhý si
o ni rozřízne nohu! Sekera patří vždy do špalku, do pařezu, ale nikdy do bo
růvčí, mechu nebo trávy. A také musí mít své pouzdro. Obnaženou ji zbytečně
nenos!

pouzdro
Jdeš-li dosti daleko do lesa na dříví, je dobré sekerku s pouzdrem zavěsit na
opasek. Nepřekáží, obě ruce máš volné. Upadneš-li, nehrozí nebezpečí. A po-
tom také při návratu, když jsi obtížen poleny, nebo dlouhými kmeny, obě ruce
potřebuješ a s obnaženou sekerou za pasem je cesta velmi riskantní! Zasek-
neš-li s ek eru do nes en éh o kmenu, může ji nějak á větev při prodírání s e
houštím vyrazit. Buď ji ztratíš, nebo na ni šlápneš. Také se může stát, že poleno
shodíš s ramene i se sekerou a přerazíš topůrko. Pouzdro musíš mít na
sekeře
i tehdy, když ji balíš do torny, nebo ji na tornu připínáš. Přece ji nebudeš
balit do hadru, kterému se říká „turecká pochva". Nechráněné ostří prořízne
buď tornu nebo jiný její obsah. Náhle začne pršet, rychle budeš v torně hle
dat pláštěnku a čepici a vytáhneš místo hledaného zkrvavenou ruku. A umíš si
představit, c o ti budou říkat lidé, mezi kterými se prodíráš s tornou za zádech
přecpanou uličkou ve vlaku a likviduješ jim oděv, protože tvoje sekera připou
taná navrchu torny nemá pouzdro! V tabulce č. 20 máš střih i několik druhů
zapínání; pokus se tedy a zhotov si pouzdro hned! Nemáš-li kůži novou, silnou
nanejvýš 2 mm, postačí a doc ela dobře k tomu účelu poslouží vyřazená škol
ní aktovka. Plátěné pouzdro se brzy promastí a potom je také slabé. Podrob
nější návod nalezneš v příručce „Skautská praxe", kterou jsem nakreslil pro
skauty a kterou vydala Poještědská oblast jako druhý svazek své knihovničky.

ostření
Již jsem psal o tom, že sekera je univerzálním nástrojem jen tehdy, je-li do-
konale naostřena a pečlivě ošetřována. Každé větší ostření však zkracuje její
délku, u ostří je čím dál víc silnější a musí se provádět skosení ostří, nebo se-
keru musíme znovu „vytáhnout", to znamená vykovat, aby byla znovu k ostří
štíhlá. To všechno je spojeno s mnoha problémy: Vyrazit topůrko, kovat, kalit,
smirkovat, popouštět, leštit, klínovat a ostřit. Budeš-li mít na zřeteli všechny
rady, které jsem dosud sepsal a sekera ti bude sloužit jen k sekání dřeva, ve
kterém nejs ou hřebíky, nebudeš mus et s oustavně ji po každém upotřebení
ostřit. Stačí jen ostří obtáhnout. Stane-li s e však nehoda a na ostří vznikn e
hlubší zub, musíš ostří přerovnat a vybrousit podle obrázků 1 až 6 v tabulc e
21. Snaž se ovšem, aby takovýchto zásahů bylo v „životě" sekery co nejméně.
Na tábory ber s sebou jemný plochý pilník a ve svých potřebách měj s sebou i
obtahovací brousek.
Mezi kanadskými dřevorubci je velmi rozšířena oboustranná sekera zvaná
„dvousečka". S takovouto sekerou se ráno odchází do lesa, ta bývá přepečlivě
naostřena. Během dne pracuje dřevorubec nejprve jedním, po otupení druhým
ostřím. Pro nás se tato sekera nehodí, je příliš těžká a nebezpečná.

22
 ještě nakonec několik dobrých rad
Prasklé topůrko se nikdy nepokoušej opravit tím, že prasklinu obtočíš prováz-
kem nebo drátem. Oprava není dokonalá, práce s takovou sekerou je nebez-
pečná a navíc se na dlani okamžitě tvoří puchýře.
T éměř v k ažd é s kauts ké příručc e n ajd eš pravidl a pro praktic ké z ac ház en i
s tímto nástrojem. Pracuj vždy tak, aby sekání bylo pro tebe i tvé druhy bez-
pečné a abys měl z prác e stále radost. (Praktické zacházení se sekerou je
široce rozvedeno ve „Skautské praxi" — druhý svazek oblastní knihovničky).
Máš-li špatnou náladu, nevylévej si vztek na s ekeře a na sekaném dřevě.
Přeceníš se! Vztek otupuje mozek a špatně se kontroluješ!
Při výměně ulomeného topůrka raději z oka dřevo vyrážej dřevem, při čemž
sekeru zes poda vypodlož tvrdou podložkou ze dřeva, nebo z měkčího kovu,
než je ocel. Sekeru bys potloukl! (obr. 2, tab. 22). Vypaluj zalomený konec to-
půrka jen v největší nouzi. Potom však musíš ostří soustavně chladit („Skautská
praxe").
Nesnaž se, abys zaseknutou sekerou do čela poraženého kmenu se pokoušel
jím otočit, aby se ti větve lépe odsekávaly. Topůrko je štíhlé a zlomilo by se.
Buď stoupencem pěkných a účelných seker, veď k tomu i všechny bratry, které
znáš. Sám buď vždy příkladem.
Netluč s ek erou na s ek eru při š těpení kuláč ů! Pořiď si z tvrdého dřeva klíny
a zatloukej je dřevěnou palicí. Ve „Skautské praxi" je o tom kapitola. Sekeru
vkládej jen do trhliny, když potřebuješ klín vyjmout a zas adit na jiné místo.
Sekera volně do trhliny vložená nedovolí, aby se dřevo stáhlo.
Při sekání drž sekeru pevně v ruce! Drž ji na konci topůrka v nejsilnějším pro-
filu a v zakřivení! Nedrž ji ani toporně, ani ležérně. Neměj nikdy ruku mastnou,
neboť hladké topůrko vylétne z dlaně a s ekera potom letí hodině daleko! Při
delší práci se unaví i prsty, které topůrko pevně obepínají. Přestaň na chvíli
prac ovat, promni prsty, proc vič si c elou ruku a potom teprve pracuj dál. Byl
jsem kdysi zaměstnán jako lesní dělník při těžbě dřeva a viděl jsem vylétnout
sekeru z nuky spoluprac ovníka. T a letěla tak prudc e a tak blízko mne, že od
té doby vždy dbám na to, aby prác e měla vždy své přestávky, aby si člověk
mohl odpočinout a zbytečně se nepřeceňoval.
Nauč se také odhadnout sílu a rozmach, který potřebuješ právě k tomu kterému
úkonu. Není třeba se přepínat a k odseknutí větvičky vynaložit takovou sílu, jako
při podtínání kmene. Sekera ti potom s etrvačností hvízdne kolem hlavy a
kolikrát máš c o dělat, aby s e ti nezas ekla do zad!
Před několika lety se ve sportovních prodejnách objevily „tábornické sekerky"
celokovové, kombinované s pilou a polní lopatkou, hotové to „Cliftonovo zá-
zračné kladívko"! Sekerou se nedá nic useknout, pilou se nic neodřízne a lopat-
ka je dobrá tak pro nas ypání země do květináče. Celý tento „soubor" je pro
skauta k ničemu, je to lákadlo pro nedělní turisty, kteří nevědí, co s penězi.
Pamatujte s i, že s i s ek eru pořizujete na dlouhou dobu a k pravému táb o-
ř ení! Každ á t ak o v át o „s kl ád an k a" j e v pr a xi n an ic a m ěl a b y b ýt r oz t a-
vena na daleko účelnější tábornické potřeby. Proto sekeru, pilu a lopatku si
pořizujte vždy samostatně a uvědomíte si, že neslouží jen pro jednu sezónu!
Na s ekeře nejs ou třeba žádné vruby, údajně určené na vytahování hřebíků.
Bývají na spodní straně klínu sekery, zeslabují ji a ve většině případů hřebík
stejně nevytáhnete, protože vrub za hlavu hřebu nejde zaklesnout. Zde musíte
stejně použít kleští, které patří do každého táborového inventáře. A potom vás

23
takový hřebík zbyteč ně s vádí k tomu, abyste s e pokouš eli hlavičku vypáčit
ostřím sekery! To nedělejte! Ostří si okamžitě otupíte nebo vyštípnete. Také
mnohdy přec eníte pevnos t topůrka a pří páč ení hřebu ulomíte topůrko. Když
už tedy vytahovač hřebů na sekeře, tedy jenom takový, který je na čepci se-
kery. T opůrko takovéto s ekery je potom namáháno v s ilnějším profilu (na
výšku). V dobách první republiky byly tyto sekery dováženy z Anglie a Ameriky
pod značkou Kelly, Merbel a Plumb (obr. 4, tab. 22).
Americké sekery, tzv. víceúčelové, mají čepec prodloužen v plosku kladiva. Toto
je sekera, se kterou můžete bez obav zatloukat hřeby, čepec je totiž zakalen
(obr. 3, tab. 22). Všimněte si, že vytahovač hřebíků je na klínu sekery a že hla-
va je zesílena tulejí, aby topůrko bylo chráněno před ulomením i potlučením,
sjede-li „kladívko" po hřebíku a ten by se jinak napíchl do topůrka těsně za
čepcem. Všimněte si nápadné shody tvarů s husitskou „bradaticí" ze XIV. stol.
(obr. 1 v tab. 3).
Po přečtení této malé knížky vyhledejte doma v kůlnách a ve sklepích staré,
rezavé a všelijak poničené sekery a na nich proveďte generální opravy. Žádné
nevyzkouš ené novoty neprovádějte no pěkných sekerách, kterým byste mohli
při malých zkušenostech více ublížit, než jim dát nového. I ta obyčejná, po léta
povalovaná sekerka ve sklepě si zaslouží ošetření a péče, byť je „jenom na
dračky". Mezi námi skauty je mnoho bratrů, kteří ještě svými zkušenostmi ne-
stačí obsáhnout vše, co bylo popsáno. Poraďte a pomozte jim, jak vám přede-
pisuje třetí bod Zákona junáků!
Cvič účelně se sekerou při každé příležitosti, třeba i tak, že naštípeš dříví sta-
rým lidem v okolí! Získáš zručnost, seznámíš se se strukturou dřeva, za čas ti
nebude zatěžko pracovat účelně a s řemeslnou dovednosti. A to sekera právě
potřebuje. Přečti si „Dva divochy" od E. T. Setona a vyzkoušej si, zdali dokážeš
štípat kuláče právě tak, aby každá rána sekerou byla vedena na správné místo
a byla účelná. A potom na prvním táboře se snaž získat odborku dřevorubce
nebo tesaře, máš-li to, co dělá člověka mistrem — dokonalý nástroj, zkušenost
a vytrvalost.
Na závěr výňatek z knihy E. T. Setona „Dva divoši", který jistě hovoří za všech-
no, co bylo v této knížce o sekeře napsáno:
„ . .. v životě Sangeřanů hrály hlavní úlohu sekery a stavební dříví. Zručné za-
cházení se sekerou se cenilo ze všeho nejvíc. Staří osadníci si všechno v domě
dělali ze dřeva a sekera byla jejich jediný nástroj. Dokonce se říkalo, že ně-
kteří si ji v neděli trochu obtáhnou a oholí se jí. Když otec vypravoval s yna
do života, dal mu prostě sekeru. Sekera byla k životu a práci největší nezbyt-
ností a předpokládalo se, že vydá za celou výzbroj. Všichni uměli zručně za-
cházet s e sekerou. Každý muž a každý chlapec v tom byli více méně odbor-
níky a ani nevěděli, jak vynikajícími, dokud mezi ně nepřišel nějaký skutečný
„zelenáč". Pro každé dřevo měli jiný způsob, jak je správně štípat, a přesný
postup, jak kácet strom tak, aby padl potřebným směrem a s nejmenším vyna-
ložením prác e. To vš echno je druhou přirozeností Sangeřanů ..."
K tomu, abyste se stali také takovými Sangeřany, vám všem přeji pevnou ruku
a dobré oko!

V Liberci, v únoru 1969.

Váš GIGA

24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
 TOS VARNSDORF, n. p.
dodává do celého světa

O B R Á B Ě C Í S T R O J E

KVALITA
SPOLEHLIVOST
TRADICE
přednosti výrobků se značkou TOS Varnsdorf

TOS VARNSDORF
52