Aladin a kouzelná lampa

pohádka: Aládín a kouzelná lampaJednou žil v dalekém východním městě chlapec jménem
Aladin. Otce už neměl, žil jen s matkou a vedlo se jim špatně. Jednoho dne zrána
vyšel Aladin z domu, aby si sehnal nějakou příležitostnou práci, zamést krám nebo
vyklepat koberce, a tu ho zastavil neznámý muž, začal ho objímat a volat:
„Žes Ty Aladin, syn mého bratra? Chvála bohu, že jsem Tě našel, už mám po starosti
o dědice!“
Dal se odvést Aladinem k matce a vyprávěl jí takové podrobnosti z mládí jejího
nebožtíka muže, že vdově nezbylo než uvěřit, že onen cizí muž je opravdu Aladinovým
strýcem, který před dávnými lety odešel do světa a kterého už měli za mrtvého.
Vdova nabídla hostu hrst plesnivých datlí, jediné jídlo, co doma měli. On však
odmítl a vtiskl jí do ruky zlatý peníz, aby prý Aladinovi opatřila slušné šaty, že
si pro něj večer přijde a dobře se o něho postará.
Matka se zarazila, když slyšela, že se má tak brzo s Aladinem rozloučit. Ale
cizinec ji ujistil, že z Aladina udělá boháče, i pustila všechny strachy z hlavy.
Honem běžela rozměnit zlatý peníz a nakoupit nejnutnějších věcí, které už dávno v
domácnosti chyběly, a trochu slušné šaty pro Aladina, aby strýci nedělal ostudu.
Navečer muž opravdu přišel a hned, aby Aladin nemeškal a vydal se s ním na cestu.
Matka věřila na slovo všemu, co jim sliboval, a tak se s Aladinem rozloučila bez
slz a příbuznému ještě boží požehnání na hlavu svolávala.
Cizinec šel s Aladinem za město a tam ho vodil krásnými zahradami. Aladin mohl oči
nechat na záhonech vonných hyacintů a narcisů, na stromech obalených lákavými plody
a na vodotryscích, z nichž růžové a zelenavé proudy osvěžovaly vzduch. Než se
nadál, byla tu noc. Květy se ještě více rozvoněly a v jasmínových keřích se
rozezpívali slavíci. Na Aladina šlo spaní. Prosil strýce, aby si směl odpočinout.
„Pojď ještě kousek,“ řekl muž, „a nebudeš litovat. Poslechneš-li mě ve všem, budeš
jednou pánem ještě krásnějších zahrad.“
A tak šli dál, stromy kolem řídly, až se octli na holé pláni, na níž se zvedal
kopec. Vylezli nahoru a muž rozkázal Aladinovi, aby v keřích nalámal dříví a složil
je na hromádku. Potom muž rozdělal oheň, hodil do plamenů pár zrnek kadidla, a když
se zvedl kouř, začal dělat rukama divné pohyby a mumlat ještě podivnější slova.
Aladinovi z toho šel mráz po zádech. A byl by v tu chvíli jistě strachy umřel,
kdyby byl věděl, že ten muž je kouzelník z africké země, že se za Aladinova strýce
jen vydává a má za lubem cosi nekalého. Kouzelník sem totiž přišel pro poklad a
podle sdělení čarodějných knih nemohl mu v tom pomoci nikdo jiný než Aladin.
Kouzelník najednou zvedl ruce do výšky. Zablýsklo se, půda se hromem otřásla a
velkým otvorem se mu otevřela zrovna u nohou. Aladin padl na zem a rukama si zakryl
uši. Kouzelník ho chytil za krk, zvedl ho a zvolal rozhněvaně:
„Co se bojíš, hlupáku? To všechno se děje pro Tvé dobro.“
Aladin se třásl hrůzou a zadržoval pláč, aby strýce (pořád věřil, že ten muž je
jeho strýc) ještě víc nerozhněval.
„Teď uděláš, co Ti poručím,“ řekl kouzelník. Strčil Aladina k tomu otvoru do země,
ukázal mu tam kamennou desku s železným kruhem uprostřed a poroučel:
„Chytni za ten kruh a zvedni kámen!“
Aladin poslechl a divil se v duchu, že tak velkým kamenem dokáže hnout. Zvedl kámen
a pod ním spatřil schody, vedoucí hluboko do země.
„Dávej pozor,“ pravil kouzelník. „Sestoupíš po těch schodech dolů, dáš se chodbou a
přijdeš do komory, kde uvidíš stát stříbrné vázy. Ničeho si nevšimneš, vejdeš do
druhé komory, na zlaté vázy tam ani nepohlédneš a dostaneš se do třetí komory. Tam
přivřeš oči, aby Ti je neoslepily vázy vykládané démanty, a zastavíš se až v té
čtvrté komoře. Tam visí ze stropu lampa. Sundáš ji a přineseš mi ji.“
Pak kouzelník navlékl Aladinovi na prst tlustý prsten a řekl:
„Kdyby se Ti něco zlého přihodilo, otoč jím a ze všeho se dostaneš.“
Aladinovi nezbylo než poslechnout a jít. Po schodech se dostal do chodby, z chodby
do první komory, z první komory do druhé, pak do třetí, na nic se přitom nepodíval,
až ve čtvrté se zastavil a odvážil se rozhlédnout kolem. Nebylo tam nic, jen ze
stropu visela obyčejná měděná lampa na olej. Aladin ji sundal, strčil ji za košili
a obrátil se, že půjde. Než vkročil do vedlejší komory, přivřel oči, bylo v ní
opravdu tolik záře, že by ho byla najisto oslepila. Ale že byl zvědavý, neodolal a
poslepu kráčel do kouta, z něhož se lil nejblyštivější jas. Nahmatal tam vázu,
vykládanou hladkými kameny, většími než holubí vejce. Jak po nich Aladin jezdil
prsty, jeden se odloupl a zůstal mu v ruce. Aladin se lekl, ale kámen si nechal;
schoval jej k lampě. Pak rychle prošel dalšími komorami a chodbou a už stoupal po
schodech, které vedly nahoru na zem.
„Kdes byl tak dlouho?“ vzkřikl rozzlobeně kouzelník. Oči se mu tak vztekle
zablýskly, že se Aladin polekal a zůstal stát na schodech.
„Polez ven a dej mi lampu!“ poroučel kouzelník. Ale Aladin se strachem nemohl ani
hnout. Tu se na něho kouzelník začal sápat, dolů za Aladinem však nemohl, v tom
právě byl ten háček. Kdyby si byl mohl dojít pro lampu sám, nebyl by k tomu hledal
Aladina. Kouzelník nadával a prosil, vyhrožoval a sliboval, ale Aladinem nehnulo
nic. Tu přešla kouzelníka trpělivost, pronesl mocné zaklínadlo a nad Aladinem se
rázem zavřela zem.
Teď padl na Aladina teprve strach. Dlouho plakal a volal a zapřísahal strýce, aby
ho pustil z podzemí, ale nadarmo. Falešný strýc už ho tak jako tak neslyšel, už byl
na cestě do africké země a lampu oželel, i když to nebyla lampa obyčejná, ale
kouzelná: kdo tu lampu měl, byl nade všechny kouzelníky mocnější.
Jak tak Aladin naříkal a ruce spínal, nechtě přitom otočil prstenem, který mu
kouzelník půjčil, když ho pro tu lampu posílal. A tu před Aladinem stane obrovitý
duch a strašným hlasem zvolá:
„Jsem otrok pána prstenu. Poroučej, já udělám.“
Aladin se zprvu lekl, ale když si vzpomněl na prsten, už se tak nebál a rozkázal
duchovi, aby ho vynesl nahoru na zem. Ještě ani nedořekl, a už seděl venku na
kopci. Nikde nebylo ani známky, že bylo zemí hnuto, a jen u nohou mu doutnal
ohýnek, nad nímž prve kouzelník čaroval. Aladin se dlouho nerozmýšlel, zvedl se a
běžel rovnou domů.
Matka se nenadála, že se tak brzo se synem shledá. Když vyprávěl, co všechno se mu
stalo, dobře hádala, že cizí muž je nějaký čaroděj a že se za příbuzného jen
vydával. Když Aladin vyndal ze záňadří démant, museli přivřít oči, taková záře z
něho šla. Hned se dohadovali, že jej prodají a do smrti z něho budou živi. Lampu,
pro niž by byl málem přišel o život, hodil Aladin do kouta. Ale šetrná matka ji
zvedla a jala se cípem sukně cídit její zašlý, špinavý povrch. Sotva ji třikrát
přetřela, zdi se otřásly a ve světnici stanul duch jako obr, strašných tváří a
planoucích očí, a zvolal hromovým hlasem:
„Jsem otrok toho, kdo má v ruce lampu. Poroučej, já udělám.“
Žena leknutím ztratila řeč, ale Aladin, který už se s jedním duchem setkal, byl
hned pohotově. Vytrhl matce lampu z ruky a vzkřikl na ducha:
„Uchystej nám dobrou večeři.“
Než se nadáli, byl tu duch zpátky. Postavil uprostřed světnice stůl z ryzího
stříbra, na stole bylo dvanáct mís s nejrozmanitějšími pokrmy, se smaženým rýžovým
nákypem s broskvemi a pomeranči, s chlebem bílým jako sníh a sladkým cukrovím, a
dvě konvice nejlepšího vína.
Aladin s matkou si umyli ruce v růžové vodě a zasedli k večeři: Jedli dlouho,
jaktěživi tak dobře nepojedli, tak vzácná a chutná jídla ochutnali poprvé v životě.
Ještě na druhý den měli co jíst, a ještě třetího dne. Čtvrtý den, když už jim
nezbyl ani drobek, chtěl Aladin znovu zavolat ducha. Ale matka ho prosila, aby si s
čáry už nic nezačínal a lampu nechal na pokoji, zle že by jednou skončil, a
poradila mu, aby prodal jednu z těch mís. Aladin vzal mísu na tržiště a dostal za
ni zlatý dinár. Zase měli nějaký čas o sebe postaráno. Potom Aladin prodal druhou
mísu, po ní třetí, a tak odnesl časem na trh všech dvanáct mís, a nakonec došlo i
na drahocenný stůl.
Vedlo se jim dobře. Aladin však nezahálel. Chodil pěkně oblečen po městě, tu
poseděl mezi kupci, tu se zase s písaři seznámil, naslouchal vyprávěčům a
přednášečům básní, a tak vyspěl v chytrého mladíka, se vším dobře obeznámeného.
Jednou se na takové toulce dostal ke královskému paláci. Z brány vyšel hlasatel a
volal na všechny strany:
„Slož každý svůj krám a zavři se v domě! Královská princezna půjde do lázní; kdo na
ni pohlédne, bude synem smrti!“
Aladina posedla zvědavost uvidět princeznu, o níž šel jeden hlas, že je na světě
nejkrásnější. I běžel rychle do lázní a ukryl se za dveře, nedbaje, že dává hlavu v
sázku. Zanedlouho tu byla princezna s průvodem. Ve dveřích odhrnula závoj z tváří a
Aladin spatřil obličej nevídané krásy, jako by se růže a jasmín spolu zasnoubily.
Rázem jako by o rozum přišel, všechen klid v tu chvíli ztratil. Omámen nepřál si
nic jiného, než stát se manželem spanilé princezny.
„Jdi,“ řekl matce, když přišel domů, „a vyřiď králi, aby mi dal svou dceru za
ženu.“
Matka v první chvíli myslela, že se syn zbláznil. Když však ji stále přemlouval,
viděla, že nejlépe udělá, když půjde. Jako dar pro princeznu jí dal Aladin s sebou
onen nádherný démant, který si přinesl z podzemí. Matka jej zabalila do šátku a
šla.
Došla do královského paláce, vmísila se v zástup prosebníků a čekala, až na ni
dojde a král jí dá slovo. Prosebníků však bylo tolik, že se na ni nedostalo.
Když se vrátila domů a řekla, že nepořídila, Aladin, jindy tak rozumný mladík,
vyváděl jako pomatenec, tak mu princezna svou krásou učarovala. A matka nepořídila
ani druhý, ani třetí den, až čtvrtého dne si jí král povšiml.
„Oč Tys přišla prosit?“ zeptal se.
„Můj syn chce za ženu královskou princeznu,“ řekla žena rovnou.
Král nebyl zrovna zlý; domnívaje se, že má před sebou pomatenou osobu, dal se do
smíchu. Ale přestal se smát, když ta žena vyndala ze šátku velký démant nevídané
krásy a takového třpytu, že si museli všichni, co stáli kolem, zakrýt oči.
„To je dar mého syna pro princeznu,“ pravila žena, podávajíc démant králi.
Král se nestačil divit vzácnému drahokamu a ještě víc ho udivilo, jak se ten
démant mohl octnout v rukou prosté ženy. Bylo mu to podezřelé, i naklonil se k
nejvyššímu vezírovi, chvíli si šeptali, a pak král řekl:
„Jdi a vyřiď svému synovi, že mu dám odpověď do tří měsíců.“ Žena byla ráda, že se
z toho tak lehce dostala, neboť nevěřila, že se ještě někdy domů vrátí, uklonila se
králi a odešla rychle z paláce.
Aladin div z toho neměl smrt, že mu král princeznu rovnou nedal, ale co naplat,
proti královu rozhodnutí těžko se stavět. Dny se táhly jako líné ovce, konečně však
uplynul třetí měsíc a matce Aladinově nezbylo než jít do královského paláce znovu.
Král už na ni zapomněl; když však ji uviděl stát mezi prosebníky, upamatoval se na
ni, zachmuřil se a dlouho si něco povídal s nejvyšším vezírem. Pak na ni kývl, aby
předstoupila, a pravil:
„Slovo je slovo. Než však Ti dám odpověď, chci tu mít čtyřicet zlatých mis, plných
démantů, zrovna takových, jako byl ten, kterýs mi přinesla darem.“
Král věřil, že se tím podivné ženy nadobro zbaví; kdopak by dal takové bohatství
dohromady. Když se matka vrátila domů a vyřídila Aladinovi, co si král přeje,
Aladin vyndal z kouta kouzelnou lampu a začal ji třít. Hned před ním stál duch jako
obr, s hroznou tváří, s očima jako plameny a zvolal mocným hlasem:
„Jsem otrok toho, kdo má lampu. Poroučej, já udělám!“
Aladin si naporoučel čtyřicet otrokyň, a každá aby nesla zlatou mísu a v každé míse
aby bylo vrchovatě démantů, ještě větších a krásnějších než ten z podzemí.
Než dořekl poslední slovo, měl co chtěl. Čtyřicet nádherně oděných otrokyň tu
stálo, každá držela na hlavě mísu plnou démantů. Matka Aladinova se jim postavila v
čelo a vedla je do královského paláce. Lidé se před skvělým průvodem rozestupovali
a zakrývali si oči, aby z té záře neoslepli; zdálo se, jako by ty otrokyně nesly na
hlavě čtyřicet sluncí.
Když přišly do královského paláce, rozhučelo se to tam jako v úle. Nestačili se
divit nádhernému oděvu otrokyň, natož tomu pokladu, co nesly. Král byl oslněn a bez
rozmýšlení pravil Aladinově matce:
„Rád dám Tvému synovi princeznu; vyřiď mu, ať se nám hned přijde ukázat.“
Král teď měl jen starost, aby se nápadník líbil princezně; nerad by byl o tak
bohatého zetě přišel.
Aladinova matka spěchala domů s tou radostnou zprávou. Aladin se štěstím div
nepominul, skákal a tančil, a když se trochu vzpamatoval, znovu vyvolal ducha
lampy. Poručil mu, aby mu ihned opatřil šaty, jaké žádný princ na světě nemá,
krásného koně, čtyřicet jezdců ve zlaté zbroji a třicet otrokyň pro jeho matku.
Duch Aladinovo přání rázem splnil. Před domem se vzpínalo čtyřicet ohnivých hřebců
s jezdci v zářivých přílbách a krunýřích a dva obři stáli u zlatých nosítek,
obklopených třiceti otrokyněmi v závojích posetých démanty a perlami. Aladin se
vyhoupl na vraníka, jakého v celé širé zemi není, obři zvedli nosítka s Aladinovou
matkou a průvod se dal na cestu. Celé město bylo vzhůru, takovou podívanou, co
městem je, nezažilo, a v paláci se všichni tlačili k oknům, aby spatřili tu
nádheru.
Aladin vstoupil s průvodem do paláce, král mu vyšel naproti, poklonil se mu a hned
poslal pro princeznu. Aladin byl hezký mladík a princezně se zalíbil, takže nic v
cestě nestálo a svatba byla smluvena hned na druhý den. Aladin se čepýřil jako páv,
když viděl, jak se princezně líbí a jakou mu král a celý dvůr prokazují úctu. Když
ho král prosil, aby se usídlil v jeho paláci, řekl:
„Princezna je hodna krásnějšího paláce. Zítra ji uvítám ve svém.“
Rozloučil se s princeznou a s králem a odebral se domů. V noci vyvolal ducha lampy
a poručil mu, aby do rána postavil palác, jakému ve světě není rovno.
Ráno nastalo ve městě nové vzrušení. Na pahorku za městem, zrovna proti
královskému paláci, vypínalo se tak skvělé sídlo, že královský palác proti němu
vypadal jako ubohý stánek. Kolem zámku se zelenaly veliké zahrady, plné zvláštních
květin, na stromech bylo plno zlatých jablek, pomerančů a slív, cestičky byly
posypány zlatým pískem a pravými rubíny, v kašnách bublala a šuměla růžová voda.
Vůně a čarovná hudba z těch zahrad plnily celé město.
Král ani nedýchal, když viděl ten div. Ihned se s princeznou vydali k ženichovu
paláci a ještě ten den se slavila svatba s bohatou hostinou, na níž bylo jídel a
lahůdek víc, než je obrázků na nejbohatším koberci.
Aladin byl na vrcholu blaha. Denně se procházel se svou spanilou ženou zahradami,
pod buky, topoly a cypřiši, o polednách si odpočívali v zlatém pavilóně, za
červánků v růžovém a při měsíčku v stříbrném, a on věřil, že to tak půjde věčně.
Město nevycházelo z radovánek. Duch lampy obstarával Aladinovi peněz, co chtěl, a
Aladin strojil denně slavnosti. A že vyrostl mezi chudými lidmi, začal se o své
poddané starat. Král ho nechal o všem rozhodovat, netroufal si tak bohatému zeti
poroučet. Aladin s pomocí ducha lampy zbořil staré město a na jeho místě postavil
nové a krásnější, kde i ten poslední člověk dobře bydlil. Jezdil po celé říši a
bděl nad tím, aby velmoži neutiskovali poddané. Lid ho za to miloval a nepřestal mu
blahořečit.
Zatímco Aladin rozmnožoval štěstí své i svých poddaných, kouzelníka v africké zemi
zase posedla touha mít kouzelnou lampu. I pustil se do čarování, aby se dozvěděl,
co se s Aladinem v podzemí děje. Čmáral kouzelnou hůlkou v písku, a tu se mu zjevil
živý obrázek a na něm Aladin v nádherných šatech, jak se prochází v zahradě s
princeznou. Kouzelník nevěřil svým očím, a když se z dalšího čarování dověděl, co
všechno Aladin pomocí kouzelné lampy získal, popadl ho vztek a hned se vydal na
cestu, že Aladina o lampu připraví a hrozně se mu pomstí.
Dorazil do Aladinova města, tam se přestrojil za kupce a dal si udělat tucet
krásných lamp. Chodil s nimi po městě a vyvolával:
„Vyměňte starou lampu za novou. Vyměňte starou lampu za novou!“
Lidé se tomu bláznivému kupci posmívali, ale ten jich nedbal, dál chodil a
vyvolával, až se dostal k Aladinovu paláci.
„Vyměňte starou lampu za novou!“ volal.
pohádka: Aládín a kouzelná lampaPrincezna se zrovna dívala z okna a dala se kupci
do smíchu. Tu jednu její otrokyni napadlo, aby kupce vyzkoušeli, myslí-li to
doopravdy. Otrokyně řekla, že ví o jedné staré lampě, leží prý pohozena v koutě
pánovy komnaty. Princezna ji hned pro tu lampu poslala; netušila, jaká moc se v ní
skrývá. Otrokyně pak šla s lampou za kupcem a za chvilku se vrátila s krásnou novou
lampou. Tu starou si už odnášel kouzelník.
Spěchal rychle za město, skryl se tam v křoví a čekal na noc. K ránu začal lampu
třít. Zjevil se mu duch jako obr, s hroznou tváří, a zvolal mocným hlasem:
„Jsem otrok toho, kdo má lampu. Poroučej, já udělám!“
„Ihned zanes mne a Aladinův palác se vším, co v něm je, do africké země!“ rozkázal
kouzelník. Rázem se to stalo.
 Ráno krále probudil velký hluk. Vyhlédne z okna a vidí, že se lide sbíhají k
pahorku, na němž ještě včera stál Aladinův palác. Pahorek je holý, ani kousku
kamene na něm není. Král hrůzou ztratil řeč, a když se trochu vzpamatoval, dal se
do nářku nad ztracenou dcerou. Aladin byl od noci na lovu, i spěchali pro něj. Když
viděl, co se stalo, rval si vousy, bědoval, nic však to nebylo platné, bědováním se
nic nepředělá. Princezna byla pryč a kouzelná lampa s ní.
Král nařkl Aladina z černokněžnictví a dal ho uvrhnout do žaláře, že zítra bude
sťat. Lid se však milovaného Aladina zastal, začal se srocovat před královským
palácem a hrozil, že paláce dobude a Aladina vysvobodí. Král se hněvu poddaných
zalekl a Aladina z vězení propustil.
Aladin vyšel z paláce jako žebrák a ze všeho mu zbylo jen to, co měl na sobě.
Smuten se bral z města, že odejde na poušť a tam ze zoufalství zahyne. Co tak šel a
ruce zoufale spínal, otočil prstenem. Hned před ním stál duch a zvolal:
„Jsem služebník toho, kdo má prsten. Poroučej, já udělám!“
Aladin pro lampu už dávno na prsten zapomněl, i zaradoval se, že se mu naskýtá
nenadálá pomoc. Honem poručil duchovi, aby mu přinesl zpět palác s princeznou, s
lampou a se vším, co v paláci je.
„To v mé moci není,“ řekl duch. „Jsem jen duch prstenu, a co udělá duch lampy, to
já nesmím mařit.“
„Aspoň mě tedy dones do mého paláce!“ přál si Aladin, a v okamžení se octl v daleké
africké zemi, ve svém paláci, a zrovna v té komnatě, kde princezna ležela obličejem
v polštářích a pro svého miláčka slzy prolévala. Když na ni Aladin promluvil,
myslela v první chvíli, že se stala obětí nového kouzla. Aladin ji však ujistil, že
je to opravdu on, z masa a kostí, vyprávěl jí od začátku všechno, co nevěděla, o
kouzelníkovi, o prstenu i o té lampě. Princezna zase Aladinovi pověděla o ošklivém
muži, který chce, aby se stala jeho ženou, a když ho vypodobnila, Aladin v něm
poznal kouzelníka a hned věděl, na čem jsou. I začali se mezi objímáním ze
šťastného shledání radit, jak na kouzelníka vyzrát a dostat se šťastně domů.
Konečně princezna dostala nápad. Aladinovi se zalíbil a rozhodli se, že jej
provedou. Aladin otočil prstenem, a když se mu zjevil duch, poručil mu, aby ho
odnesl do houštin na břehu řeky, tekoucí pod palácem.
Kouzelník byl večer překvapen, když princezna svolila, že s ním povečeří, a
myslel, že už má vyhráno. Zasedli ke stolu, na němž bylo plno lahodných jídel, ale
princezna se ničeho ani nedotkla. Když se jí kouzelník ptal, proč nejí, řekla, že
by ráda pojedla kousek z toho jídla, které má zrovna teď k večeři král, její otec.
„To Ti mohu lehce splnit,“ usmál se kouzelník. Sáhl pod plášť, vyndal kouzelnou
lampu a začal ji třít. Zjevil se duch, tak hrozný, že princezna vykřikla a zakryla
si oči. Kouzelník dal duchovi rozkaz, a než se princezna vzpamatovala, duch tu byl
zpátky a položil před ni kousek zavařeného hroznu.
„To je vidět, že se otci stýská,“ řekla princezna, „když má k večeři jen tohle.“
A dál smutně seděla a ničeho z jídla se nedotkla.
„Přej si, co chceš,“ pravil kouzelník, „všechno Ti vyplním, jen tak smutná nebuď.“
Princezna na to řekla:
„Zavolej tedy ducha a já si sama o něco řeknu.“
Kouzelník byl do princezny po uši zamilován, i začal hned lampu třít. Duch se
zjevil a zvolal:
„Jsem otrok toho, kdo má lampu. Poroučej, já udělám!“
Toho, co se teď stalo, se kouzelník nenadál. Princezna mu vytrhla lampu z ruky a
zvolala:
„Odnes toho muže do nejhlubšího podzemí a zaval jej horou kamení!“
Než dořekla, duch s kouzelníkem zmizel. Princezna znovu přetřela lampu a rozkázala
duchovi, aby tu hned byl její Aladin. Stalo se, jak si přála, i objímali se,
radostí tančili a jásali nad svým vysvobozením.
A pak třel lampu Aladin a duch na jeho rozkaz odnesl palác se vším, co v něm bylo,
na pahorek u jejich rodného města.
Král zrovna vstal po bezesné noci a očima od pláče zarudlýma se podíval z okna na
pahorek, kde stával Aladinův palác. A hle, palác tam stojí zase, kolem se zelenají
krásné zahrady, jasmín a růže z nich voní. Král si protírá oči, myslí, že ho
obloudil sen.
 A vtom z brány paláce vychází Aladin, za ruku vede princeznu, oba se usmívají a
kývají na krále. Král jim běží naproti, objímá je a odprošuje Aladina za to, že mu
nedůvěřoval a tak špatně s ním naložil.
Aladin mu všechno vypověděl, jak to s tou kouzelnou lampou bylo, i vzal ji král od
Aladina a hodil ji do nejhlubší studny na nádvoří paláce a za ní tam hodil Aladin i
prsten, aby se někdo zlý těch věcí nezmocnil a lidem neškodil. A ta studna byla
hluboká: když ses do ní díval, jako bys hleděl hloubce do oka. Když tam ta lampa
sletěla, tu se zdálo, jako by to oko z velké dálky zamžikalo.
Už lampu ani prsten nepotřebovali, k blaženému životu jim stačila láska a pokoj v
zemi. Aladin dál šťastně panoval a o svůj lid se nepřestal starat. Dlouho a dlouho
žili, na kouzelnou lampu zapomněli, a jejich vnukové a děti jejich vnuků o ní už
ani nevěděli.