Ukázka 1:

Paní Reedová jako obvykle seděla v křesle u krbu – pokynula mi, abych šla blíž. Uposlechla jsem a ona mě tomu cizímu člověku,
který tam stál jako zkamenělý, představila slovy: „Tohle je to děvčátko, o kterém jsem vám psala.“
Ten člověk (byl to tedy muž!) pomalu otočil hlavu ke mně, chvíli si mě zvědavě prohlížel šedýma očima, které mu probleskovaly
pod hustým obočím, a vážně se zeptal hlubokým hlasem: „Je malá – kolik je jí let?“
„Deset.“
„Už tolik?“ podivil se nedůvěřivě a ještě několik minut na mne pátravě hleděl. Pak mě oslovil:
„Jak se jmenuješ, děvčátko?“
„Jana Eyrová, prosím.“ (…)
(…) „Tak co, Jano Eyrová, jsi hodná?“
Na tuto otázku jsem nemohla dát kladnou odpověď, protože ten malý svět, v kterém jsem žila, měl opačný názor, a proto jsem
mlčela. Paní Reedová odpověděla za mne – významně zavrtěla hlavou a za chvíli řekla: „Čím míň o tomhle budeme mluvit, tím
líp, pane Brocklehurste.“ (…)
(…) Přistoupila jsem k němu na kobereček, vzal mě za ramena a postavil mě proti sobě. Když jsem měla jeho obličej téměř v
jedné rovině proti svému, všimla jsem si, že má velikánský nos a širokánská ústa, z kterých mu vyčnívají dlouhatánské zuby.
„Nedovedu si představit nic smutnějšího než dítě, které zlobí,“ začal, „zvlášť když je to děvčátko! Víš, kam se po smrti dostanou
zlí lidé?“
„Do pekla,“ zněla má pohotová a pravověrná odpověď.
„A co je to peklo? Můžeš mi to říci?“
„Jáma plná ohně.“
„A ty bys chtěla do té jámy spadnout a navěky se tam škvařit?“
„Prosím nechtěla.“
„Co tedy musíš dělat, aby ses tam nedostala?“
Chvíli jsem uvažovala, ale přesto má odpověď, když jsem ji nakonec ze sebe vypravila, nebyla uspokojivá: „Musím dávat pozor,
abych se nerozstonala a neumřela jako moje maminka.“

Ukázka 2
"Spí tady v těch pokojích služebnictvo?" zeptala jsem se.
"Ne, služebnictvo má menší pokoje dozadu, tady nikdy nespí nikdo. Člověk by málem řekl, že kdybychom měli v Thornfieldu
nějaké strašidlo, jistě by se prohánělo v těchhle pokojích."
"To ano! Vy tady nemáte strašidlo?"
"Nikdy jsem o žádném neslyšela," odpověděla s úsměvem paní Fairfaxová.
"Ani se tu o žádném nevypráví? Neslyšela jste nějaké staré pověsti a báje o zdejších strašidlech?"
"Snad ani ne. Ale říká se, že předkové Rochesterových bývali kdysi spíš divocí než klidní lidé - snad proto teďtak klidně odpočívají
v hrobě."
"Ano - kdysi žili bouřlivě, nyní klidně spí," šeptala jsem si. "Kam půjdete teď, paní Fairfaxová?" otázala jsem se, protože se
chystala k odchodu.
"Vylezu si na střechu - nechcete se podívat, jaká je odtamtud vyhlídka?"

ukázka 3:
Několikrát mě políbil. Když mě pustil z náručí, pozdvihla jsem oči a přede mnou stála paní Fairfaxová, bledá, vážná a užaslá. Jen
jsem se na ni usmála a běžela jsem nahoru. „Teď ji to nebudu vysvětlovat,“ řekla jsem si. Ale když už jsem byla ve svém pokoji,
bodlo mě u srdce při pomyšlení, že by si mohla třeba jen chvíli špatně vykládat to, co viděla. Jenže radost brzy smetla všechny
ostatní pocity. Ačkoli vítr prudce fičel, hrom bil docela blízko, lítě a temně, blesky se křižovaly takřka bez ustání, déšť se lil
proudem a bouřka trvala dvě hodiny, neměla jsem vůbec strach, jen chvílemi mě trochu svírala úzkost. Dokud bouřka neustala,
přišel pan Rochester třikrát k mým dveřím a ptal se, jestli se nebojím a jsem klidná. A to mi dodávalo útěchu a sílu, ať by se dělo
cokoli.
Než jsem ráno vstala z postele, přiběhla ke mně Adélka a řekla mi, že do velikánského kaštanu na konci sadu v noci udeřil blesk a
rozštípl jej v půli.

Ukázka 4:

"Pan Rochester byl tedy doma, když vypukl ten požár?"

"Ano, byl, a když dům už hořel shora i zdola, běžel na půdu, vytáhl služebnictvo z postelí a sám jim pomohl, aby se dostali dolů.
Pak se ještě vrátil pro svou bláznivou ženu, aby ji zachránil z pokoje, kde byla zavřená. Najednou na něho volali, že je na střeše -
stála na cimbuří, mávala rukama a křičela, že ji bylo slyšet na míli daleko. Viděl jsem ji sám a slyšel jsem ji na vlastní uši. Byla to
tělnatá ženská a měla dlouhé černé vlasy, a jak tam stála, vlály jí v plamenech.
Viděl jsem, a nebyl jsem sám, jak pan Rochester tam za ní vylezl vikýřem, a slyšeli jsme ho, jak na ni křičí: "Berto!" Viděli jsme, jak
se k ní přiblížil, ale považte, paní, ta ženská zaječela, skočila dolů a v minutě se válela na zápraží."