Čtení jen na vlastní nebezpečí :)

Autor této kompilace neručí za správnost informací, ani za úspěšné složení samotné zkoušky.
Doporučuje si přečíst samotnou knihu.
Rovněž nebere ohled na gramatické chyby, neměl čas si to po sobě přečíst.
Enjoy!!!
NN
 Otázky - Odzbrojení (r. 2008, 2. rozšířené vydání)
1) Vymezení pojmu bezpečnost, mez. bezpečnost, kolektivní bezpečnost,
kolektivní sebeobrana:
Mezinárodní bezpečnost – stav mezinárodních vztahů, kdy nejsou ohroženy zájmy
bezpečnosti jednotlivých států a není ohrožován mezinárodní mír.
- bez přesného vymezení v Chartě OSN, nicméně pojem
bezpečnost se vyskytuje ve spojení s mírem (čl. 11, 24, 26), je třeba jej vykládat v kontextu
cílů a zásad OSN a Charty. - bezpečnost – security (vnější), safety
(vnitřní), v relaci s OSN používat security jako opatření proti protiprávnímu chování
- předpoklady – reciprocita chování států, zejména snížení
strategické rovnováhy - zásada rovnosti a stejné bezpečnosti
- aktuální hrozby – terorismus, šíření zbraní
hromadného ničení, nacionalismus.
- cílem je zajistit mírovou a nerušenou existenci států, která
není ohrožena hrozbami vnějšími ani vnitřními. Právní zakotvení zásad – Charta OSN,
Deklarace zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy (1970) – zákaz použití síly,
zásada nevměšování se, zásada pokojného řešení sporů.
- komponenty – systém zásad a norem směřující k  odvrácení
války a použití síly, kolektivní bezpečnost, organizace kolektivní bezpečnosti, mechanismus
regulace zbrojení a odzbrojení, mechanismus kontroly, institut odpovědnosti, právní záruky
odvrácení hrozby války. - rezoluce RB – 1368, 1373/2001 – terorismus
Kolektivní bezpečnost – užší pojem než mez. bezpečnost, zajišťuje OSN, k zajištění mez.
míru a bezpečnosti je třeba činit kolektivní opatření, explicitně pojem není vymezen v Chartě
ani v jiné mez. smlouvě, nutnost interpretace – systém zahrnující všechny státy zaměřený na
udržení mez. míru a bezpečnosti pro případ narušení státem či státy, nebo nestátními
subjekty. OSN zajišťuje, aby i nečlenské státy jednaly podle zásad OSN, je – li toto nutné.
Systém kolektivní bezpečnosti je tak systémem OSN zahrnující prostředky – pokojného
řešení sporů, donucovací opatření dle kapitoly VII Charty OSN, odzbrojení. Toto je možné
uskutečňovat i na regionální úrovni skrze oblastní dohody.
Kolektivní sebeobrana – zaměřena proti státům, jež stojí mimo daný systém, podstatou je
společná obrana. Za tímto účelem vyvářejí se seskupení dle čl. 51 Charty OSN, např. NATO.
2) Bezpečnostní hrozby na počátku 21. století a mez. bezpečnost -
komponenty
Aktuální hrozby – terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, nacionalismus.
– sektorové dělení na vojenské, politické, ekonomické, sociální,
ekologické, kulturní.
- zpráva z roku 2004 – terorismus, mezistátní konflikty, vnitřní konflikty –
občanská válka, genocidium; organizovaný zločin, zbraně hromadného ničení, chudoba a
infekční nemoci, environmentální degradace. Jednotlivé hrozby jsou provázány a vyvolávají
jedna druhou. Státy tak musí chránit jak svou vnější, tak i vnitřní bezpečnost, kdy je nezbytná
kooperace, čímž došlo k opuštění tradiční pouhé koexistence. Od bezpečnosti států se navíc
čím dál tím více klade důraz i na bezpečí jednotlivce, neboť rozsáhlé ohrožování bezpečnosti
jednotlivců může vyvolat mezinárodní nestabilitu.
- cíl – cílem je zajistit mírovou a nerušenou existenci států, která není
ohrožena hrozbami vnějšími ani vnitřními. Právní zakotvení zásad – Charta OSN, Deklarace
zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy (1970) – zákaz použití síly, zásada
nevměšování, zásada pokojného řešení sporů.
- komponenty – systém zásad a norem směřující k  odvrácení války a
použití síly, kolektivní bezpečnost, organizace kolektivní bezpečnosti, mechanismus regulace
zbrojení a odzbrojení, mechanismus kontroly, institut odpovědnosti, právní záruky odvrácení
hrozby války – institut odpovědnosti nejen států, ale i jednotlivců = mez. trestní tribunály,
ICC. - rezoluce RB – 1368, 1373/2001 – terorismus – hrozba
pro mezinárodní mír a bezpečnost, právo na sebeobranu, byť není přímo odkaz na čl. 51
Charty OSN
- trendy - omezování států mez. právem v nakládání s jednotlivci – Mez.
pakty. Hrubé porušování lidských práv státem je považováno za ohrožování mezinárodního
míru – čl. 39 Charty = vytvoření systému globální bezpečnosti – bezpečnost států +
bezpečnost jednotlivců.
3) Vývoj mez. bezpečnosti od Vestfálského míru do II. svět. války
Vestfálská mírová konference r. 1648 – započetí tradičního mez. práva. Vestfál jako první
mez. kongres, jehož se účastní zástupci států – myšlenka mez. společenství, rovnost členů.
Mez. právo odráží mez. politiku, kdy mocnější stát jej upravuje podle svých potřeb, čímž
odráží princip efektivity, legalizuje se faktický stav. K tomu slouží mírové kongresy
(konference), aby vítěz uplatnil své nároky, bez ohledu na to, zda válku začal. Válka je
dovoleným prostředkem, není rozhodující důvod pro její zahájení, teorie pracuje s pojmem
bellum justum – spravedlivá válka, nicméně není právně zakotvena. Sebeobrana jako sankce
za neospravedlnitelné použití ozbrojené síly. Roli zde hraje jedině mocenská rovnováha –
jejím vychýlením všechna pravidla právní padají.
Vídeňský kongres r. 1815 – teritoriální status mocností, právní řád, prohlubování
spolupráce států, snaha o preventivní opatření, nikoli jen válku jako řešení.
Pařížská mírová konference r. 1856 závěr krymské války – dokument o mediaci -
zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným, které vede k
narovnání konfliktu jako alternativa k válce před jejím vypuknutím. Nicméně i závěr 19.
století je ve znamení „ozbrojeného míru“ – moc nad právem, zbrojení.
Haagská mírová konference r. 1899 podnět od Mikuláše II., nikoli tedy reakce na
předchozí konflikt, – snaha omezit zbrojení, dodržování míru pro národy = omezení branných
sil a vojenských rozpočtů. Účast států amerických i asijských. Zasedly tři komise – omezení
zbrojení, úprava válečného práva, řešení mez. sporů. Výsledkem je kodifikace válečného
práva, válku nezakazuje, nicméně ji reguluje – Úmluva o pokojném řešení sporů –
vynasnažení se států k pokojnému řešení mez. sporů s cílem předejít použití síly. V oblasti
odzbrojení neúspěch.
II. Haagská mírová konference r. 1907 – nic nového
III. Haagská mírová konference r. 1915 – nekonala se.
Pakt Společnosti národů r. 1919 jako součást Versailleské smlouvy, nikoli tedy
samostatný dokument. Společnost národu – součinnost, zaručení míru a bezpečnosti mezi
národy, závazky států, že se neuchýlí k válce. První mez. organizace představující systém
kolektivní bezpečnosti. Pakt je politicko – právní dokument, jeho ustanovení jsou záměrně
neurčitá – možnost přizpůsobit reálné situaci. Pakt přímo válku nezakazoval, zavedl pojem
legální x nelegální válka – povinnost vyčerpat mírové prostředky. Pojem kolektivního
donucení – doporučení státům poskytnou voj. síly. SN nefungovala na vzájemném poměru sil
mezi státy. Pouze členské státy měly zaručenu územní nedotknutelnost a politickou
nezávislost. Nereagovalo se na vnitřní nestabilitu státu. Rovněž zde byl nefunkční sankční
mechanismus čl. 16 – viz. Itálie 1935.
Briand – Kelloggův pakt r. 1928 zákaz útočné války, státy musí řešit všechny spory a
neshody jakékoliv povahy pouze pokojnými prostředky. Válka se připouští pouze
v sebeobraně. Zákaz útočné války, ale neznamenal zákaz použití síly = státy nevyhlašovaly
válku, používaly sílu – Čína x Japonsko. Absence donucovacího mechanismus.
4) Vývoj omezení zbrojení a odzbrojení do II. světové války
Rush – Bagotova dohoda o demilitarizaci severoamerických Velkých jezer r. 1817 jako
první instrument týkající se kontroly zbrojení.
Haagská mírová konference (1899, 1907) – cíl o omezení zbrojení nenaplněn stejně jako
omezení voj. rozpočtů. Pouze doporučení o zabývání se tímto tématem. Položeny základy
ozbrojeného konfliktu - kodifikace válečného práva.
Mírová konference v Paříži r. 1919 počátky kontroly zbrojení – pokus o odzbrojení
Německa – možnost provádění inspekcí kdykoli a kdekoli bez souhlasu německých úřadů.
Zájem na tomto opadl po nástupu Hitlera. Odzbrojení pojato jako jeden z cílů SN – kolektivní
prostředky donucení – represivní, preventivní – pokojné řešení sporů a odzbrojení. Nedochází
však k propojení rozhodčích řízení, bezpečnosti a odzbrojení, systém je nefunkční, chybí
zejména reciprocita v očekávání. Pakt SN články - o omezení zbrojení států na tu míru, jež
stačí k vlastní bezpečnosti státu, k provedení mez. závazků uložených při kolektivní
donucovací akci. Státy si měly rovněž sdělovat data o vlastním zbrojení. Roku 1925 zřízena
přípravná komise pro odzbrojovací konferenci – návrh Úmluvy o snížení a omezení zbrojení.
Zbrojení se tak stalo věcí veřejného zájmu.
Odzbrojovací konference r. 1932: - univerzální snížení a omezení všech typů zbraní, což
bylo náplní generální komise. Mimoto zde byly subkomise – systém kolektivní bezpečnosti,
omezení válečného, leteckého námořního zbrojení, zákaz chemické a bakteriologické války,
výroba a obchod se zbraněmi, mechanismus kontroly odzbrojení, morální odzbrojení –
přesvědčení o nutnosti míru mezi národy – vzdělání, tisk, rozhlas,.. Konference skončila
neúspěchem – Německo požadavek zrušení Versailleských ujednání, částečně uspělo,
nicméně požadavek rovnosti ve zbrojení odložen. Německo vystupuje ze SN, začíná zbrojit.
Konference ukončena roku 1936.
Meziválečná doba tak v otázce zbrojení a odzbrojení zaznamenala jen dílčí úspěch v podobě:
Smlouvy o omezení námořního zbrojení z roku 1922 (USA, Francie, VB, Itálie,
Japonsko) platnost do roku 1936 – stanovení počtu typu lodí. Roku 1930 navázala Londýnská
konference o omezení a snížení námořního zbrojení – rozšíření. Rok 1935 II. Londýnská
konference. Dalším milníkem je Úmluva o dohledu nad mezinárodním obchodem se zbraněmi
a municí – účelem zabránit nelegálnímu obchodu, Úmluva ale nikdy nevstoupila v platnost.
5) Zákaz použití síly a hrozby silou (Charta OSN, Deklarace z roku 1970)
Vznik OSN roku 1945, jedním z primárních cílů je udržování mezinárodní bezpečnosti a
míru. K naplňování tohoto cíle obsahuje  Charta v čl. 2 zásady, podle nichž musí členové
jednat. Jedná se zejména o tyto: - zákaz hrozby či použití síly
- pokojné řešení mez. sporů
- zákaz vměšování se do vnitřních záležitostí státu (týká se
jen samotné OSN)
Všichni členové OSN poskytnou veškerou pomoc při každé akci, jež podniká OSN, jedná
se o případy ohrožení či porušení míru. OSN může činit opatření nutná k udržení mez. míru a
bezpečnosti i vůči nečlenským státům. Za vměšování se nepovažují opatření podle kapitoly
VII.
Zákaz použití či hrozby silou – čl. 2 (4) Charty OSN – členové nesmí použít či hrozit
silou proti územní celistvosti, politické nezávislosti jakéhokoliv státu jakýmkoliv způsobem
neslučitelným s cíli OSN = obecné obyčejové mez. právo = závazné pro všechny státy –
rozsudek MSD rok 1986 Nikaragua x USA. Pro výklad ustanovení je imanentní Deklarace
1970, přijatá VS OSN. Obtížně se definuje samotný pojem síla – státy východního bloku
chtěly podřadit i hospodářský, politický nátlak,.. kdežto Západ pouze ozbrojenou sílu.
Interpretuje se ozbrojená síla, ostatní způsoby se subsumují pod zásadu vměšování se - čl. 3
Deklarace. – rovněž se tímto myslí i
podpora nepřímých sil - ozbrojené skupiny,... – Deklarace proto zakazuje státům podporu
těchto skupin, dále podněcování k teroristickým útokům, občanské válce,... MSS v případu
Nikaragua x USA se tohoto dovolává, nicméně samotné financování spadá pod vměšování se.
Pojem územní celistvost – jakýkoliv druh násilného vniknutí na území cizího státu. Otázka
tzv. humanitární intervence – záchrana životů.
- hrozba silou – záměr jednoho státu donutit jiný stát ke
specifickému chování. Otázka hrozby vlastnictví jaderných zbraní – posudek MSD – odvislé
od konkrétního použití – nutnost zásady nezbytnosti a přiměřenosti.
6) Zákaz vměšování se do vnitřních pravomoci jiných států
Jedná se o právo každého suverénního státu řídit si své záležitosti bez zasahování zvenčí.
Tato zásada není obsažena v Chartě OSN, jen v Deklaraci 1970. Rozsudek MSD ve věci
Nikaragua x USA tuto zásadu stvrzuje jako obyčejovou . Tato jde v ruku v ruce se zásadou
suverénní rovnosti států, zakotvené v Chartě a pro se lze na ni largo sensu odvolat.
Svrchovaná rovnost představuje právní rovnost států, požívají tedy práva vyplývající z plné
suverenity a mohou své zřízení rozvíjet podle představ, přičemž nevměšování se je povinností
ostatních států. Čl. 2 (7) Charty zakazuje vměšování samotné OSN.
Zásada zákazu vměšování se je obsažena v Deklaraci z roku 1970 – pracuje jak s přímým,
tak i nepřímým vměšováním (podpora), do vnějších či vnitřních záležitostí kteréhokoliv
státu.. Zahrnuje ozbrojenou i jakoukoli jinou intervenci = politickou či hospodářskou. Toto
potvrzeno MSD ve věci Nikaragua x USA – musí se týkat záležitostí, jež jsou vnitřní. Zákaz
vměšování se týká kromě států i mez. organizací. Za intervenci se však nepovažuje
projednávání otázek rasové diskriminace, apartheidu, genocidia, hrubé porušování lidských
práv v orgánech OSN – jedná se o otázky mez. zájmu. Ze zákazu vměšování jsou pak vyjmuta
donucovací opatření dle kapitoly 7 Charty = akce při ohrožování, porušování míru
Praxe – porušování lidských práv – rezoluce RB OSN č. 688 / 1991 k Iráku – předzvěst
humanitární intervence. Chování státu k vlastním obyvatelům je tedy předmětem mez. zájmu.
Použito opět v případě Jugoslávie, rezoluce 1199 / 1998. Spory vyvolává zásah jednoho státu
vůči jinému s odůvodněním humanitární intervence bez zmocnění RB OSN – např. Kosovo
1999 – útok států NATO proti Jugoslávii – argumentace výjimečností situace = nevytvořila
se obecná právní norma
7) Povinnost států řešit spory mírovými prostředky
Vyjádření v čl. 2 (3) Charty OSN. Znamená to, že každý spor vzniklý mezi státy, jsou tyto
státy povinny urovnat mírovými prostředky vyjma případů, kdy je dovoleno užít ozbrojenou
sílu. Nejedná se již o alternativu k použití ozbrojené síly, nýbrž státy mají vždy tuto
povinnost. MSD potvrdil obyčejovou zásadu pokojného řešení sporů v případu Nikaragua x
USA.
Povinnost se týká sporů mezinárodního charakteru, nikoli tedy vnitřních. Článek 2 (3) se
navíc vztahuje i na ostatní subjekty mez. práva – rezoluce RB (1250/1999 Kypr). Případy
mírového řešení sporů rozpracovává Manilská deklarace o mírovém urovnávání mez. sporů
(1982) odvolávajíc se na Deklaraci 1970, jež se ale týká jen států a jejich sporů.
Ve smyslu čl. 2 (3) Charty se mají státy snažit o řešení sporu dle nejlepších schopností,
není však závazek dosáhnout specifického výsledku. Odmítne-li stát řešit spor, není to
v souladu s čl. 2 (3), přičemž by vyjednávání mělo být v dobré víře, nikoli jen formální.
Nesrovnalosti, zda i spory netýkající se ohrožení mez. míru a bezpečnosti musí být vyřešeny
(ekologické, politické,..) – případ Slovensko x Maďarsko o Gabčíkovo – MSD svobodná
volba prostředků při řešení sporů. Prostředky by však měly být relevantní k povaze a
okolnostem sporu (Deklarace 1970). Deklarace 1970 dále toto rozvádí, že státy se musí snažit
o brzké a spravedlivé řešení, neboť prodlužování může vést k ohrožení mez. míru a
bezpečnosti. Manilská deklarace 1982 pak ukládá stranám povinnost, nedohodnou-li se, hrozí-
li ohrožení mez. míru a bezpečnosti, předložit spor RB OSN.
Svrchovanost, rovnost a nezávislost sporných stran musí být zaručena po celou dobu trvání
sporu. Řešení musí být spravedlivé a nesmí vést ke zhoršení mez. situace, jakož i míru – viz
příklad Německo x ČSR 1938 o odstoupení pohraničí. Nespravedlivé řešení jen těžko přispěje
k mez. stabilitě.
8) Úloha OSN při zajišťování mez. míru a bezpečnosti – řešení sporů,
úloha OSN při tomto
Jeden z cílů OSN udržování mez. míru a bezpečnosti, za tímto konat kolektivní opatření
pro předcházení a urovnání sporů. Systém kolektivní bezpečnosti a jeho prostředky:
- pokojné řešení sporů
- donucovací opatření dle kapitoly VII Charty OSN
- odzbrojení
Základní odpovědnost za udržení mez. míru a bezpečnosti nese RB OSN. Nejedná se však o
výlučnou odpovědnost. Pro plnění svých cílů členské státy svěřují OSN pravomoci – kapitoly
VI (pokojné řešení sporů, VII (akce při ohrožení mez. míru, porušení míru, útočné činy), VIII.
Nadto dle čl. 51 Charty právo na sebeobranu, dokud RB neučiní opatření, čl. 53 – zmocnění
pro oblastní dohody a orgány nutné.
Řešení sporů – čl. 24 → čl. 33 Charty, spory ohrožující mez. mír a bezpečnost. Pravomoci
RB se tedy aktivují v okamžiku ohrožení světového míru. Nauka – základní odpovědnost za
pokojné řešení nesou státy, až subsidiárně mez. organizace. Klíčový pojem peacemaking.
Iniciativa RB OSN – kapitola VI pouze doporučení, nejsou právně závazná, vyjma
možnosti šetření s cílem určit, zda by mohlo dojít k ohrožení mez. míru a bezpečnosti. Tady
jsou rozhodnutí RB závazná, může je konat sama, či si zřídit pomocný orgán – použito ve 2
případech – r. 1946 incidenty na řecké hranici, 1948 indicko-pákistánský problém. Čl. 33 (2),
34, 34, 37 (2) umožňují RB jednat ex officio. RB může doporučit vhodné postupy. RB by
měla respektovat primární závazek stran ve sporu, tj. nejdříve ony samy. Spory právní povahy
by strany měly vznášet na MSD (čl. 36) – doporučení i státům, jež dosud nepřijaly jurisdikci
MSD, doporučení i nečlenským státům – čl. 37 (VB x Albánie, Korfský průliv).
V případě ohrožení či porušení mez. míru či bezpečnosti jedná RB dle kapitoly VII
Iniciativa států – čl. 35 Charty . každý člen OSN může upozornit RB či VS na spor
ohrožující mez. mír či bezpečnost. Rovněž tak i nečlenský stát ve sporu, kde je stranou –
nutnost přednostně přijmout závazek o mírovém urovnání – využito 4x (Siam 1946,...)
Klíčová je možnost upozornění mezi RB a VS – RB zasedá permanentně, nese odpovědnost
za udržení mez. míru a bezpečnosti. VS se schází 1x ročně, případně i na zvláštním zasedání,
jedná o veškerých otázkách týkajících se udržení mez. míru a bezpečnosti. Pravomoc RB je
přednostní – jedná-li, nesmí VS činit doporučení o tomto, je tedy subsidiární. VS činí pouze
doporučení, RB doporučení i pr. závazné rozhodnutí. VS třeba 2/3 hlasů pro doporučení, RB
9 z 15, ne zápor stálého člena. Vznesení závazku na RB může učinit i jen jedna strana sporu.
9) Donucení organizované RB OSN
V případě selhání mírových prostředků nastupuje kapitola VII, jež je imanentní pro
kolektivní bezpečnost. Pro činnost dle kapitoly VII je klíčový čl. 2 (5), podle nějž se členové
OSN zavazují poskytnout jí veškerou pomoc při každé akci a nebudou pomáhat státu, proti
němuž opatření směřuje. Univerzalita – OSN se postará, aby i nečlenské státy jednaly podle
jejich zásad.
RB dle kapitoly VII určí, zda došlo k ohrožení či porušení míru, útočnému činu, a
doporučit či rozhodnout o opatřeních. Rozhodnutí je závazné. Ještě předtím může vyzvat
strany k přijetí zatímního opatření, není to povinnost, sporná je závaznost opatření, spíše je to
doporučení.
Akce RB bez použití síly – čl. 41 opatření pr. závazná, čl. 39 doporučení. Opatření mohou
zahrnovat přerušení hospodářských styků, komunikačních spojů, diplomatických styků,... =
demonstrativní výčet, nemusí směřovat jen proti porušiteli nebo mít povahu sankcí. Příkladem
jiného opatření může být zřízení Mezinárodního tribunálu (Rwanda, Jugoslávie). RB se
nezabývá porušením pouze mezi státy, nýbrž i masové porušování základních lidských práv
vládami, dále mezinárodní terorismus a jeho podpora (Libye, Súdán), reakce na 11. září 2001
– rezoluce 1368, 1373 / 2001 – normotvorný akt, spolupráce států při výměně informací,
zřízen Výbor RB. Podpora terorismu ze strany určitého státu může vést navíc pro použití
práva sebeobrany jinými státy, vyjádřeno právě zmíněnými rezolucemi jako právo na
individuální nebo kolektivní sebeobranu v souladu s Chartou. V případě vnitřních konfliktů
činí RB opatření i vůči nestátním subjektům – v roce 1999 vůči hnutí Taliban. Pro realizaci
opatření čl. 41 zpravidla musí státy vydat vnitrostátní prováděcí předpis – viz. Např. ČR.
Akce RB za použití síly – nedostačují-li opatření dle čl. 41, umožňuje čl. 42 podniknout
opatření , jaké považuje RB za nezbytné k udržení či obnovení mez. míru či bezpečnosti –
letecké, námořní, pozemní síly. RB nemusí přednostně použít opatření bez síly, pokud by se
jevila jako nedostatečná. Musí však dbát oprávněnosti, proporcionality při použití síly – jaké
považuje za nezbytné. Podoba opatření závisí na RB, čl. 42 je opět demonstrativní. Za tímto
účelem by však RB měla své rezoluce přesně formulovat, jedná-li se o použití síly, aby
nevznikaly spekulativní situace (NATO x Jugoslávie). Do roku 1990 rozhodla RB pouze o
jednom použití síly - Korea v 50. letech. Pro souhlas třeba 9 hlasů RB, ne zápor stálého člena
- zdržení se, nepřítomnost není zápor. Po roce 1990 Irák (199O), Bosna a Hercegovina, Zair.
Zmocnění k provedení akce se týká státu, skupiny států, organizace.
Příklad Irák – rezoluce 660/1990 → 661/1990 = 678/1990 (čl. 42)
10) Mírové operace
Oproti donucovacím akcím RB (peacemaking) jsou mírové operace (peacekeeping)
ustavovány se souhlasem zainteresovaných stran. Bez jejich souhlasu toto není možné. Tyto
operace se ukázaly důležité zejména při nefungování RB z politických důvodů. OSN tak
nemohla jednat podle kapitoly VII. První takováto operace v roce 1956 – francouzsko –
britská intervence do oblasti Suezu, Egypt
Právní základ pro mírové operace není výslovně upraven v Chartě OSN – MSD
konstatoval, že zřízené mírové operace VS je možné, neboť RB nemá výlučnou pravomoc při
udržování mez. míru a bezpečnosti. VS však dále nesmí rozhodovat o donucovacích akcích.
Přesný konstitutivní základ mírové operace je nejasný, důležité je vymezení vhledem
k donucovacím akcím. Mírové operace jsou smírčí, nikoli koncentrační, podnět může přijít od
generálního tajemníka, VS, RB či dokonce od regionálních organizací. Právo založit mírové
operace má i RB, v poslední době si toto navíc monopolizovala.
Základem je výše zmíněný souhlas teritoriálně příslušného státu s mírovou operací, o její
změnu na peacemaking, tedy i změnu mandátu, rozhoduje RB. V době bipolarity se
neúčastnilo pět stálých členů RB, ani státy mající nějaký vztah k dané problematice. Mírové
operace by měly být nestranné, lehce ozbrojené, nepoužívající síly.
Pojem mírové operace je i v Ústavě ČR – čl. 43 (4) – o vyslání ozbrojených sil mimo ČR
nejdéle na dobu 60 dnů rozhoduje vláda, jde-li účast na mírových operacích, se souhlasem
přijímajícího státu
11) Vymezení oblastních dohod a orgánů, jejich úloha při zajišťování
mez. míru a bezpečnosti
Charta OSN ve své kapitole VIII umožňuje vytváření oblastních dohod a orgánů pro řešení
otázek týkajících se mez. míru a bezpečnosti. Oblastní dohody mají povahu zajišťování
regionální kolektivní bezpečnosti a nesmějí být proto směšována s oblastními organizacemi,
jež mají cíle různé – politické, hospodářské,.. Forma založení oblastních dohod nemusí být
rozhodující, spíše se jeví klíčovým skutečná schopnost plnit funkce předvídané Chartou OSN.
Vymezení pojmu oblast odpovídá nejlépe zeměpisné vymezení = účastníky pouze státy
v dané oblasti, nejčastěji kontinenty, větší část kontinentu – př. Africká Unie, Organizace
amerických států; nicméně můžou existovat i mezikontinentální – Liga arabských států –
historické sounáležitosti. Je samozřejmě žádoucí, aby daná dohoda byla otevřena všem
příslušným státům. K udržení mez. míru a bezpečnosti přispívají i organizace kolektivní
sebeobrany, byť jsou odlišné od oblastních dohod svým založením dle kap. VII Charty, a tím
že nemají řešit spory mezi svými členy, např. NATO nebo ZEU.
Kompetence oblastních dohod odpovídají úkolu řešit otázky pro udržení mezinárodního
míru a bezpečnosti. Jejich činnost musí být slučitelná s cíli a zásadami OSN. Patří sem
zejména řešit mírovými prostředky místní spory. Za místní se považují jen ty, kde jsou
členové dané dohody. Pokud by spor nabyl rozsáhlejší povahy, je zde pravomoc OSN, neboť
toto by mohlo ohrozit světový mír. Tímto se i vymezuje vztah těchto dohod a OSN. RB však
nemusí čekat na podnět od států či oblastní dohody v otázce sporu a může sama konat šetření.
Čl. 53 (1) Charty OSN umožňuje, je-li to vhodné, aby RB použila oblastní dohody pro
donucovací akci pod svým vedením. Bez zmocnění dohody jednat nesmějí. V otázce
předběžného nebo až následného zmocnění není jednotná shoda. Teorie by byla vděčna za
předchozí, v praxi je to však obtížné. Jednání bez předchozího zmocnění však představuje
risk, neboť nemusí být dodatečně schváleno, z čehož mohou následně vyplynout sankce.
Forma zmocnění by měla být výslovná a jasná.
Pojem donucovací akce v současnosti nezahrnuje ekonomická opatření, došlo-li k porušení
mez. práva. Někdy se donucovací akce schovávají za mírové operace, ty však potřebují vždy
souhlas daného státu.
Role oblastních dohod vzrůstá od 90. let 20. století, kdy RB zmocňuje regionální
organizace pro vyplnění jejich primárních funkcí (NATO x Jugoslávie 1995, nikoli 1999).
Roku 2001 Nato x Afganistan, zmocnění pro ISAF dle kap.VII. NATO tak působilo mimo
svou oblast. EU není vymezena jako organizace kolektivní sebeobrany, tou je ZEU, nicméně
je zde základ pro joint action, má tedy možnost působit dle zmocnění kap VII i mimo dohodu.
12) Právo na sebeobranu (individuální, kolektivní, preemptivní,
preventivní sebeobrana) a další případy použití ozbrojené síly státy
Kromě RB OSN může legálně sílu použít také stát, jedná-li se o ozbrojený útok proti němu
– viz čl. 51 Charty jako přirozené právo na individuální či kolektivní sebeobranu.
Právo na individuální sebeobranu – do 20. století mohly státy volně, dovolávaly se ho
politicky, obsah tohoto práva jako svépomoc. Roku 1928 Briand-Kelloggův pakt válku
zakázal a sebeobrana se stala opravdovým právem, nebyla však nikde vymezena. Charta OSN
jde dál a zakazuje hrozbu či použití síly, jednou z výjimek je právě čl. 51. Pojem ozbrojeného
útoku je však užší než hrozba či použití síly. Názor, že každé použití síly nemůže být
považováno za ozbrojený útok vyjádřil i MSD v případu Nikaragua x USA 1986 - Ozbrojený
útok = nejen pravidelné síly, ale i záškodnické skupiny (definováno v rezoluci o agresi 1974),
nikoli však logistická či jiná podpora – k tomu odlišné stanovisko soudce Jenningse
zastávajícího širší výklad, jenž je dnes aktuální ve spojení s teroristickými útoky – USA. VB x
Afganistan – RB souhlasila s tím, že jednaly v sebeobraně, nicméně rezoluce neodkazovala na
čl. 51 Charty. Sebeobrana by měla být vykonávána pod dohledem RB, právo na sebeobranu
platí, dokud RB neučiní potřebná opatření k udržení mez. míru a bezpečnosti, dle mez. práva
by navíc sebeobrana měla být přiměřená a nezbytná. U přiměřenosti je rozhodující výsledek,
nikoli forma a způsoby, nezbytnost znamená, že daný stát neměl žádné jiné možnosti.
Preemptivní x preventivní – čl. 51 Charty. Sebeobrana je nepochybně legální proti
započatému a trvajícímu ozbrojenému útoku, problém však představuje útok bezprostředně
hrozící – dle názoru odborníků je toto již ustáleným pravidlem mez. práva a je dovolena voj.
akce (preemptivní sebeobrana) – případ Caroline, Izrael x arabské státy. Není-li hrozba
bezprostřední, pouze reálná (preventivní sebeobrana) není akci možné podniknout, mělo by se
předložit RB, případ Izrael x Irák, Izrael x Sýrie, USA x Irák (2003). Otázka útoku nestátních
aktérů – teroristé – posuzovat ad hoc.
Právo na kolektivní sebeobranu - čl. 51 Charty, důležité zejména v případech selhání
kolektivních sankcí OSN, kdy slabší státy by mohly zůstat bez ochrany. Požadavky jsou zde
rozšířeny, upraveno v případě Nikaragua x USA – prohlášení o napadení = nutnost prohlásit
se za oběť; žádost napadeného, Případ Irák x Kuvajt, NATO x Afganistan r. 2001 - prvá
možnost užití čl. 5.
Jiné případy – nepřiznáno dle Charty, hrozba zneužití, nejčastěji záchrana státních
příslušníků, odvolání se na čl. 51, př. VB v Suezu 1956 - předpoklady – existence bezprostř.
hrozby pro občany, omezeno na ochranu objektu, stát neschopen ochránit, není bráno jako
agrese, podobné se stavem krajní nouze. Spornost např. USA x Irák (2003).
13) Odzbrojení – vztah k mez. míru a bezpečnosti, vymezení pojmů
odzbrojení, kontrola zbrojení, regulace zbrojení.
Odzbrojení jako jeden z klíčových komponentů pro udržení mezinárodního míru a
bezpečnosti. Historicky obsažen již v Paktu SN, kdy problematika odzbrojení byla navíc
upravena podrobněji – povinnost států sdělovat informace. V současnosti obsažen v Chartě
OSN (čl. 11), nicméně není zde definován.
Pojem odzbrojení (disarment) – proces snižování stavu ozbrojených sil a vojenských
výdajů, zničení, zneškodnění zbraní, ať už rozmístěných či skladovaných, jakož i likvidace
kapacit pro další výrobu
Omezení zbrojení (arms limitation) – mezinárodně dohodnuté, nebo jednostranné opatření
kvantitativně omezující zbrojení, tj. nikoli navyšování dalšího počtu, příp. jiné činnosti. Přímo
užito ve smlouvách USA x SSSR – SALT I, II.
Kontrola zbrojení – mezinárodně dohodnuté, jednostranné opatření upravující počet, typ,
vývoj zbraní,...Obsažen v Chartě. Proces k posílení národní bezpečnosti jako jeden ze
způsobů. Může obsahovat snížení, ale i zvýšení urč. kategorie, množství, zbraní.
Úprava (regulace) zbrojení – zajištění bezpečnosti, opatření pro kontrolu zbrojení a
omezení zbrojení.
Koncepce všeobecného a úplného odzbrojení – komplexní snížení ozbrojených sil,
vojenských výdajů, zbraní na globálním základě na úroveň zajištění vnitřní bezpečnosti =
nereálné, nutno chápat v širším kontextu – veškeré snahy
Smlouvy o odzbrojení – např. START I, II, SORT
Smlouvy o omezení zbrojení – Smlouva o zákazu jaderných pokusů s jadernými zbraněmi
v ovzduší, v kosmickém prostoru, pod vodou
- Smlouva o úplním zákazu jaderných zkoušek
14) Úloha OSN (VS, RB – rezoluce k Iráku) a jiných mez. organizací
v oblasti omezení zbrojení a odzbrojení
Odzbrojení jako třetí prvek kolektivní bezpečnosti v systému OSN. Problematika týkající
se úpravy zbrojení a odzbrojení je obsažena ve třech ustanoveních Charty OSN – svěřuje
určité pravomoci jak VS, tak i RB. VS čl. 11(1) projednává obecné zásady mez. míru a
bezpečnosti, pod něž lze subsumpcí zařadit i zbrojení a odzbrojení = obecné pravomoci. RB
má naopak konkrétní pravomoci – vypracovává plány (čl. 26). Z historického hlediska je
úprava Charty slabší, než tomu tak bylo v případě Paktu 1919 – informace o míře a rozvrhu
zbrojení. Důvodem je přesvědčení velmocí o udržování adekvátního vojenského potenciálu.
Myšlenka o úpravě zbrojení je v čl. 26 Charty. Nicméně koncepce zabezpečení míru voj.
prostředky je prioritní před omezením zbrojení.
RB OSN a úprava zbrojení- opět priorita před VS, díky hlavní odpovědnosti za udržování
mez. míru a bezpečnosti, pravomoci v čl. 26 Charty – hlavním cílem mez. mír a bezpečnost,
sekundární je odčerpání lidských a hospod. zdrojů na zbrojení, k čemuž vypracovává RB
plány – konkrétní, praktické – hlasování 9, žádný ze stálých proti. Otázka, zda vypracování
plánů je povinností, spíše ano- založení Komise pro konvenční zbrojení (1947 – 52) - rozpor
mezi SSSR a USA.
VS OSN k zbrojení a odzbrojení – obecné zásady, doporučení RB = nikoli plány, je však
možné přenést kompetence, neplní–li RB, jen režim doporučení. Po roce 1952 se toto stalo,
následně i na orgány mimo OSN, jež uzavřely řadu mez. smluv, ne však v režimu čl. 26. VS
se zabývá mimo obecných zásad i specifickými otázkami, je tedy hlavním orgánem OSN
v této problematice (První výbor OSN), VS přísluší i svolávání konferencí (r. 2001 Akční
program). Konají se i zvláštní zasedání, jen malý vliv. Pomocné orgány VS – Komise pro
atomovou energii (1946 – 52) - Komise pro
odzbrojení (1952 – 60, 78 - ) – návrhy regulace, zásada ověřování - Konference
o odzbrojení (1979) – Ženeva, celkem 66 států, nejedná se o pomocný orgán OSN, předkládá
však zprávy VS - VS rovněž dává podněty k uzavření mez. smluv o omezení
zbrojení a odzbrojení – Smlouva o nešíření jaderných zbraní (1968), Úmluva o zákazu
bakteriologických zbraní (1972), Úmluva o úplném zákazu chemických zbraní (1993).
- Oddělení
pro odzbrojovací záležitosti – provádí rozhodnutí VS, registry konvenčních zbraní,..
Jiné organizace - Evropa – OBSE (dříve KBSE), Afrika – Africká Unie (dříve OAJ),
Amerika – Organizace amerických států.
15) Právo odzbrojení jako odvětví mez. práva
Problematika odzbrojení a omezení zbrojení je upravena zejména v dvoustranných a
mnohostranných smlouvách a zabývají se jí specializované orgány – Komise pro odzbrojení,
Konference o odzbrojení.
Předpoklady pro uznaní za odvětví – odvětví jako soustava právních norem a institutů, jež
se vytvořila objektivně v rámci jednoho systému práva jako jeho oddělená část regulující urč.
společenské vztahy (předmět právní regulace) Dalším předpokladem jsou zásady daného
odvětví – zásada rovnosti a zásada stejné bezpečnosti jako speciální zásada v oblasti zbrojení,
kdy nikdo neusiluje o jednostrannou výhodu – základní princip odzbrojení stvrzený r. 1978
v Závěrečném dokumentu VS OSN, rovněž i ve smlouvách mezi SSSR a USA.
Předmětem úpravy samotného odzbrojení je snížení, likvidace,... počtu zbraní – normy
týkající se odzbrojení tak nelze používat v jiných oblastech mez. práva, úzce však souvisí
např. s právem mez. prostorů (Kosmická smlouva, Smlouva o Antarktidě,...) zabývající se
omezením zbrojení, nebo např. s právem ozbrojených konfliktů (odzbrojení jako snížení
rizika vypuknutí konfliktu – Smlouva o úplném zákazu chemických zbraní,...).
Z výše uvedeného tak lze dospět k závěru, že zde vzniká nové odvětví mez, práva, byť se
velmi často subsumuje pod právo ozbrojených konfliktů, neboť obé sleduje snižuje nebezpečí
vypuknutí války. Z hlediska kvantitativního dovolení určitého druhu zbraní můžeme
považovat za omezení zbrojení či odzbrojení, hledisko kvalitativní – zákaz použití
konkrétních položek jako právo ozbrojených konfliktů. Přesto se zdá být lepším přiřadit
odzbrojení a omezení zbrojení k mírovému urovnávání sporů. Odzbrojení a omezení zbrojení
má tu nevýhodu, že je odvislé od politické situace, a proto i smlouvy v této oblasti trvají podle
faktických okolností, postrádají sankční mechanismy.
16) Prameny práva odzbrojení (mez. smlouvy, obyčeje, jednostranné akty
mez. organizací a států)
Odzbrojení a jeho systém norem zasahuje do suverenity a bezpečnosti každého státu, proto
je většina norem soustředěna převážně do mez. smluv. Nicméně nelze vyloučit vznik obyčeje.
Významnou roli zde hrají i jednostranné akty, zejména mez. organizací.
Smlouvy týkající se omezení zbrojení a odzbrojení jsou odvislé od politické situace, než je
tomu tak u jiných mez. smluv, právě díky zasahování do bezpečnosti státu, proto se vůle
uzavírat tyto smlouvy může měnit. Aplikovat zde Vídeňskou úmluvu a její pravidla je
komplikováno tím, že nepůsobí zpětně, tedy na klíčové mez. smlouvy se nevztahuje (Smlouva
o nešíření jaderných zbraní, Úmluva o zákazu bakteriologických zbraní,.. Použití Vídně jen
v případě, že se z daného ustanovení Vídně stane mez. obyčejové pravidlo (MSD 1997) –
ukončení platnosti smlouvy z důvodu hrubého porušování, rebus sic stantibus – př. Smlouva
ABM.
Obyčej – pozitivní role zejména v případech, kdy se státy nejsou schopny dohodnout na
smluvní úpravě či její změně. V případě omezení zbrojení a odzbrojení je důležitá složka
opinio juris, tedy právní přesvědčení, nikoli politicko – ekonomické. Obyčej má však i
záporný přínos, neboť reaguje na minulé chování. Nejvíce se o vzniku mez. obyčeje uvažuje
v souvislosti se zákazem jaderných zkoušek ve třech prostředích (Smlouva 1963),
v současnosti se ale stále neuznává jako obyčej.
Jednostranné akty mez. organizací - klíčová role OSN – VS i RB – RB – touto
problematikou se zabývá na základě ohrožení nebo porušení mez. míru a bezpečnosti, režim
kap. VII. Např. tzv. pozitivní záruka – rezoluce z 1968, závazek jaderných států poskytnout
pomoc nejaderným v případě, že mu bylo vyhrožováno jadernými zbraněmi – nepřevzala
Francie a Čína. Negativní záruka – jaderné státy nepoužijí tyto proti nejaderným. Dalším
příkladem je rezoluce proti Iráku, aby odstranil pod mez. kontrolou veškeré chemické,
biologické zbraně a neprováděl výzkum. V roce 2006 rezoluce proti Iránu o pozastavení
obohacování uranu. Námitky proti RB – nereprezentativní orgán, MSD nepovažuje
legislativní rezoluce jako pramen mez. práva.
– VS – pouze
doporučení v rezolucích, nicméně mohou mít pozitivní efekt na smluvní právo. Právně
závazné jsou však procedurální rezoluce - rejstřík konvenčních zbraní. – dobrovolný. Dále
důležitost pro výklad pojmů – například Deklarace 1970. VS může požádat MSD o posudek.
Jednostranné akty států - pouze některé relevantní (MSD – Nuclear tests case 1974) –
veřejně, odpovědnou osobou, konkrétní, adresovaný.
17) Mezinárodní smlouvy v oblasti omezení zbrojení, odzbrojení
(možnost změny a odstoupení od smlouvy, hodnotící konference)
Mezinárodní smlouvy jsou klíčovým pramenem v oblasti, obsahují převážnou část norem o
omezení zbrojení a odzbrojení. Jsou však zároveň i nejvíce závislé co do
mezinárodněpolitických podmínek, státy proto takové smlouvy uzavírají, jestli to neznamená
ohrožení jejich bezpečnosti. Mezinárodní smluvní právo je dnes kodifikováno Vídeňskou
úmluvou, přesto nemožnost její aplikace zpětně, což vyvolává problém u některých smluv
(Smlouva o nešíření jaderných zbraní,...). Použít příslušná ustanovení Vídně jde bez
problému, jedná-li se o obyčejové pravidlo vzešlé z této smlouvy (MSD 1997).
Stát, jenž uzavřel smlouvu, je vázán zásadou pacta sunt servanda. – požadavek, že
suspendování a výpověď musí být v souladu se smluvním právem konstatoval MSD 1997,
v rámci udržení stability a předvídatelnosti mez. vztahů. Většina smluv o omezení zbrojení a
odzbrojení uzavřených po II. svět. válce a v 90. letech obsahuje ustanovení o jednostranné
výpovědi z důvodu ochrany nejvyšších bezpečnostních zájmů státu (Smlouva u úplném
zákazu jaderných zkoušek 1996),... Stejně je tomu i v případě dvoustranných smluv, např.
mezi Ruskem a USA – SALT I (1972), ABM (1972),.. – tato možnost je tedy pojistkou pro
případ změny mezinárodní situace, vzájemných vztahů. USA roku 2001 odstoupily od
Smlouvy ABM. Odstoupení se děje na základě svrchovanosti vzhledem k výjimečným
okolnostem, ve vyšším zájmu země. Příkladem mimořádné okolnosti např. provádění
jaderných pokusů nesmluvní stranou,.. Je to však odvislé od vůle státu, co je pro něj
mimořádné. Důležité je informovat od odstoupení od smlouvy rovněž RB OSN – např. v NPT
– vliv na mez. mír a bezpečnost (KLDR x NPT), informuje se předem, někdy dány i lhůty.
Změna smluv slouží k zajištění existence stability smluv v reakci na změnu faktických
skutečností. Možnost změny je tedy obsažena ve většině smluv, zpravidla se přijímají
většinou hlasů smluvních stran. Přijaté změny jsou pak závazné pro všechny smluvní strany,
př. Úmluva o zákazu chemických zbraní (1993) – úprava je lex specialis derogující obecnou
úpravu ve Vídni (1969). Naopak některé smlouvy vyžadují pro svou změnu uložení listiny o
ratifikaci změny, př. Úmluva o zákazu biologických zbraní (1972). Změna je možná i u
dvoustranných smluv – nutnost souhlasu obou.
Hodnotící konference smluv - mnohé smlouvy počítají s konáním revizních konferencí –
posuzují uskutečňování a efektivnost, mají pravidelné intervaly (5let), přispívají tak ke
zlepšení provádění a plnění neprováděných ustanovení. Př. NPT – rozšíření na neurčito,
automatické svolávání; Úmluva o zákazu biologických zbraní – snaha o kontrolní
mechanismus.
18) Prostředky pro provádění a dodržování závazků (kontrola/ověřování –
pojem, funkce, preventivní a následná kontrola)
Z mezinárodních mluv v oblasti omezení zbrojení a odzbrojení vyplývají i právní závazky,
podobně jako z jednostranných prohlášení mez. organizací (OSN). Nedodržování těchto
závazků může vyvolat rozpory mezi státy vyplývající z ochrany bezpečnosti a narušení
suverenity. Z tohoto důvodu je plnění účelu (snížení či likvidace počtu zbraní,...) imanentní
náplní těchto smluv a státy jsou povinny své závazky dodržovat (pacta sunt servanda). Oblasti
omezení zbrojení a odzbrojení však nestačí jen dobré slovo o dodržování závazků, smlouvy
proto obsahují několik prostředků pro zajištění dodržování:
- prostředky pokojného řešení sporů
- opatření reagující na porušení závazků a sloužící k zajištění souladu, včetně případných
sankcí
- kontrolní opatření
Jednotlivé prostředky spolu úzce souvisí, nicméně předchozí použití jednoho nedává a
priori nutnost použití druhého. Vedle právních prostředků jsou zde i politicko-morální. Obé
působí jednak preventivně (kontrola), ale i následně.
Kontrolní opatření – účelem je ověřit dodržování závazků ze smluv o omezení zbrojení a
odzbrojení. Tyto obsahují údaje o počtu zbraní, lokace, závazky,...Vymezení pojmu kontrola
jako verification, tj. ověřování, zjišťování pravdy. Samotný kontrolní proces se sestává
z několika kroků: - sběr relevantních informací dle závazků ve smlouvách
- analýza těchto informací
- posouzení výsledku analýzy a jejich soulad s ustanovením smlouvy
Kontrola je realizována jednotlivými smluvními stranami nebo mez. organizací, orgány. Úzce
s pojmem kontrola souvisí i pojem „monitoring“ – obecná metoda zkoumání, fáze kontroly,
při níž dochází ke sběru informací a to buď stálé (př. IAAE) nebo se provádí průzkum.
Monitorování probíhá s použitím technickým (satelity), ale i netechnických (výměna
informací) prostředků. Monitorování však může sloužit i k jiným účelům – širší (nové) pojetí
kontroly – kontrola nejen smluvních, nýbrž i nemluvních závazků – rezoluce VS OSN 48/63
1993 – např. rozhodnutí kompetentních multilaterálních orgánů (RB OSN), jednostranná
prohlášení. I sankce se v tomto uplatňují jako typ kontroly. Vytváří se demilitarizovaná
pásma. Zejména však dochází ke kontrole i nestátních aktérů ve vnitřních konfliktech.
Funkce kontroly – ověření dodržování závazků, vytvoření důvěry, odstranění nejistot a
planých poplachů, odvrácení možného nebezpečí, včasné varování. Vývojově směřování od
žádné k dotěrné kontrole (inspekce,...). Ozbrojení a kontrola úzce souvisejí, jinak neúčinné.
 Preventivní kontrola – vyplývá na základě podmínek ve smlouvách, aniž by došlo
k podezření z porušení smlouvy. Nejvíce rozvinuto právě v oblasti omezení zbrojení a
odzbrojení.
Následná kontrola – provádí se v případě pochybností o neplnění závazků, má povahu
inspekcí na výzvu, resp. zvláštních inspekcí – zjišťuje se skutečný stav.
19) Metody, prostředky, procedury kontroly
Vymezení pojmu kontrola jako verification, tj. ověřování zjišťování pravdy. Účelem je
ověřit dodržování závazků ze smluv o omezení zbrojení a odzbrojení. Omezení zbrojení a
odzbrojení proto spolu úzce souvisí, toto propojení musí být adekvátní a účinné, přičemž by
měla být zachována proporcionalita – čím důležitější smlouva a kratší interval pro možné
porušení, tím účinnější třeba kontrolu = adekvátní jako včasný, jasný a přesvědčivý důkaz.
K zajišťování pak slouží různé kontrolní prostředky, jež je optimální kombinovat pro omezení
nebezpečí, stejně jako i předmět, lokace, vybavení a činnost spadající pod kontrolu.
Poskytování informací je základem kontroly, přičemž dané údaje se označují různě –
deklarace. Na základě údajů je prováděna vlastní kontrola. Pouhé poskytování informací není
ale v oblasti omezení zbrojení a odzbrojení dostatečně spolehlivé. Poskytování informací je
subjektivní, proto může docházet ke zkreslování, úmyslně či nikoli.
Inspekce na místě jako nejúčinnější prostředek kontroly, jelikož se zjišťuje skutečný stav.
Umožněno kontrolovat předem označená místa – vojenská i civilní. Př. Úmluva o zákazu
chemických zbraní (1993) – státní i nestátní zařízení. Při samotné inspekci je však zároveň
třeba chránit zájmy daného státu, nesmí se tedy jednat o špionáž = pouze nezbytná nutnost.
Některé smlouvy umožňují provést i tzv. inspekce na výzvu, tedy na předem neoznámená
místa – svrchovanost státu je tedy omezena – kontrolní stát nesmí odmítnout, inspektoři
požívají zvláštních imunit, př. Úmluva o zákazu chemických zbraní (1993), Smlouva o
úplném zákazu jaderných zkoušek (1996) – komplikace s Irákem a KLDR – posílení systému
záruk.
Technické prostředky kontroly zahrnují družice, letecká pozorování, radary, seizmické
stanice,.. Zejména pozorování z kosmu je pro státy výhodné, neboť není třeba zvláštního
povolení. Stát nesmí takto kontrolovaná zařízení utajit. Jedinečnost v případě Smlouvy o
úplném zákazu jaderných zkoušek (1996) - Mezinárodní monitorovací systém na území
jednotlivých států – ukládání v Mezinárodním centru pro údaje – přístup všech smluvních
států – zatím však smlouva nevstoupila v platnost.
Konzultace - vysvětlení nejasností či pochybností, vytváří se často speciální orgány, řešící
dodržování, možné obcházení smlouvy = předchází změnám iniciující výpověď smluv. Liší se
od kontroly tím, že nedochází k faktickému zjišťování stavu, př. Smlouva ABM.
Úloha mez. orgánů a organizací - dáno vývojem mezi státy, dříve prováděly samy, dnes
to svěřují nezávislým mezinárodním organizacím – př. Organizace pro zákaz chemických
zbraní – Konference smluvních států jako hlavní orgán – řeší spory, případně sankce.
20) Prostředky pro pokojné řešení sporů a opatření reagující na porušení
závazků včetně sankcí ve smlouvách
Podobně jako kontrola mohou prostředky pokojného řešení působit preventivně, aby tak
stát upustil od možného protiprávního jednání. Státy jsou povinny vycházet z obecné zásady o
pokojném řešení sporů, mezinárodní smlouvy v této oblasti pak poskytují možnost volby. Př.
Konzultace, arbitrážní tribunály (IAAE x členské státy).
Opatření reagující na porušení závazků – v případě závažného porušení dávají některé
smlouvy právo smluvního státu na odstoupení od smlouvy. Povaha smluv o omezení zbrojení
a odzbrojení vyvolává nejasnost recipročního jednání při porušení, zda čekat na účinek
nápravné funkce ex lege či rovnou ukončit smlouvy. Není však důvod, proč nepoužít
protiopatření nereciproční, riziko disproporcionality by se pak zkoumalo v rámci pokojného
řešení sporů (MSD 1997 Maďarsko x /ČS, SVK). Současné mez. právo nepřipouští
protiopatření čistě trestající povahy (symbolické, bez skutečného vlivu).
Sankce mez. orgánů a organizací – sankce jednoho státu vůči druhému mohou přinést
nepřiměřenost. Z tohoto důvodu by sankce měly uplatňovat, nebo je alespoň zaštiťovat mez.
organizace – jsou to kolektivní opatření k zajištění mez. pořádku (RB OSN jménem celého
mez. společenství dle kap. VII Charty, IAAE, Organizace pro zákaz chemických zbraní).
Sankcemi mohou být i omezení, suspendování výkonu práv a privilegií (hlasovací právo),..
Ozbrojená opatření jen RB OSN. Př. sankce RB v rezolucích vůči Iránu (2006,2007). Sankční
mechanismus má doplňující úlohu při zjišťování dodržování smluv v této oblasti. Klíčová
zůstává prevence a odstrašení.
Kontrolní opatření v Iráku na základě jednostranných aktů RB – zvláštní případ závazku
uložen jednostranně RB OSN r. 1991 rezoluce 687, právně závazná. Uložen odzbrojovací
závazek Iráku – úplné odzbrojení chemických, biologických zbraní – u chemických to bylo
dříve než bylo přijata Úmluva o zákazu chemických zbraní (1993) proto je to tak výjimečné.
Závazek o zneškodnění, zničení všech balistických raket pod mez. dohledem pak neměl oporu
v žádné smlouvě, je tedy bezprecedentní v tomto směru. Dále provádění inspekcí, stálé
monitorování a ověřování (komise UNSCOM, později UNMOVIC, IAAE). Praxe ze strany
Iráku však byla jiná a rezoluci nedodržoval 1998 – 2002, poté obrat k lepšímu až do r. 2003.
Jednalo se o nejkomplexnější systém mezinárodní kontroly.
21) Odzbrojení v oblasti jaderných zbraní
Existence a možné použití jaderných zbraní představuje hrozbu nejvyššího stupně a to již
více než 6 desetiletí. Charta OSN jaderné zbraně nezná. Nicméně již ve své první rezoluci VS
OSN zabývalo problematikou jaderné energie – Komise pro atomovou energii. V současnosti
není nebezpečí použití jaderných zbraní jadernými státy mezi sebou pravděpodobné. MSD ve
svém posudku 1996 došel k závěru, že neexistuje výslovný zákaz jejich použití. Nejjistějším
způsobem je jejich úplná likvidace, což zmíněno i ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní
(1968).
Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), (1968) představuje právní základ pro
nešíření jaderných zbraní. Dělí státy do dvou skupin - vlastnící jaderné zbraně – mají závazek
nepředávat komukoli jad. zbraně - nevlastní jad. zbraně- nepřijímat od
kohokoli jad. zbraně i kontrolu nad nimi, dále uzavřít dohody o zárukách s IAAE. Smlouva je
odrazem právní nerovnosti – odlišné povinnost, závazky. Je však také překážkou pro
horizontální šíření těchto zbraní. Smlouva omezuje počet vlastníků na 5 – provedly výbuch
před 1.1. 1967 = uzavřený okruh. Vertikální šíření má podobu jaderného odzbrojení – kritika
ze strany nejaderných států z důvodu nenaplnění. Mimo Smlouvu stojí státy Indie, Pákistán,
Izrael, jež vlastní jaderné zbraně a přistoupením by se jich musely vzdát. Nejasné je postavení
KLDR . Dodatkový protokol počítá i možností neoznámených inspekcí bez souhlasu.
Příspěvkem je i vyváření bezjaderných pásem.
Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF) 1987 – první smlouva
částečného jaderného odzbrojení, mezi USA a SSSR. – likvidace těchto raket plus zákaz další
produkce a testování. Smlouva je stále platná, uzavřena na neurčito.
START I 1991 – oblast strategický jaderných zbraní (5500km >), platnost 15 let od r.
1994, počet nosičů 1600, počet jad. hlavic 6k na každé straně = snížení o třetinu.
START II 1993 – do roku 2003 snížit hlavice na 3.5, resp. 3k, prodlouženo do r. 2007,
ruský parlament schválil až 2000, nicméně 2001 se prezidenti dohodli na neplatnosti, nové
jednání – SORT (2002) – do 2012 na počet 1700 – 2200 hlavic – bez verifikace likvidace,
pouze společná komise.
V oblasti taktických zbraní pouze jednostranná prohlášení, nikoli mez. smlouva.
Smlouva o úplném zákazu jad. zkoušek 1996 – není platná, USA a Čína odmítají, počítá
s Mezinárodním monitorovacím systémem – Mezinárodní centrum pro údaje.
Zanggerův výbor (1971) – mezivládní neformální skupina, cca 35 členů včetně ČR – cílem
posílení NPT (1968) – nedávat k dispozici štěpný materiál, zařízení,... = zákaz tohoto exportu
Skupina jaderných dodavatelů – využitelnost jad. materiálů – voj, civilní, dále směrnice,...
22) Odzbrojení v oblasti chemických a bakteriologických zbraní
Do konce 60. let považovány za jednu kategorii, poté rozhodnuto o oddělení. Biologické
zbraně jsou považovány za nejúčinnější co do lidských ztrát, jejich výroba jednoduchá a
laciná, nicméně účinek je nekontrolovatelný.
Úmluva a zákazu vývoje, výroby a hromadění biologických a toxinových zbraní a o
jejich likvidaci (1972) – první skutečně odzbrojovací smlouva, zavazuje cca 160 států.
Neukládá smluvním států povinnost sdělit počáteční stavy zbraní, žádný kontrolní
mechanismus. Hodnotící konference r. 2001 v tomto úspěch nepřinesla – snaha o účinný
kontrolní mechanismus x výrobní tajemství, ekonomické zájmy. Hodnotící konference r. 2006
– vyzvala k vnitrostátní úpravě a spolupráci mezi státy. Další konference nejpozději roku
2011.
Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a
jejich zničení (1993) - opět odzbrojovací povaha, cca 170 států. Stanovuje povinnost zničit
jakékoliv chemické zbraně nejpozději 10 let od vstupu Úmluvy v platnost (1997), tato lhůta
může být Organizací pro zákaz chemických zbraní prodloužena o pět let (USA i Rusko si
nechaly prodloužit). Pro případ nesplnění chybí sankce. Každý stát si tuto likvidaci hradí sám,
což je u chemických zbraní nákladné. Reálně se tak počítá až s rokem 2023. Je zde možnost
inspekcí.
V současnosti existuje reálná hrozba neoprávněného získání chemických zbraní nestátními
aktéry a jejich zneužití pro teroristické cíle (sarin, Japonsko 1995), na chemický terorismus
lze aplikovat i ustanovení Úmluvy o zákazu chemických zbraní – její důsledné dodržování
může tuto hrozbu podstatně snížit, neboť teroristé si chemické zbraně mohou opatřit ze skladů
chemických zbraní určených k likvidaci. Každý smluvní stát nesmí tyto zbraně hromadit,
komukoli předávat, pomáhat ve vývoji,... – vztahuje se i na nestátní aktéry. Povinnost států
promítnout do vnitrostátní úpravy sankční mechanismy. Dále povinnost zřídit orgán pro
koordinaci a styk s Organizací pro zákaz chemických zbraní (v ČR Úřad pro jadernou
bezpečnost).
Pro budoucnost je snazší získání biologických zbraní i jejich použití je jednodušší (antrax,
USA 2001) pro prevenci zde slouží Úmluva o zákazu biologických zbraní (1972) – závazek
státu nikomu nepředávat, vztahuje se i na fyz. a pr. osoby. Není zde však povinnost států
přijmout sankční mechanismy, ani kontrolní mechanismus.
Australská skupina – založena roku 1985 v reakci na použití chemických zbraní ve válce
Irák x Irán. Je to nesmluvní ujednání, cca 35 členů, od roku 1990 rozšířeno na biologické
zbraně – vývozní povolení, nestátní aktéři, neformální kontrola Úmluvy (1972)
23) Odzbrojení v oblasti konvenčních zbraní
V oblasti konvenčních zbraní smluvní úprava marginální:
Univerzální:
Úmluva a zákazu, použití, skladování, výrobě, převádění a o zničení nášlapných min
(1997) – klasická odzbrojovací smlouva, zákaz používání min v ozbrojeném konfliktu.
Základem je zničení min používaných proti osobám – nebezpečí pro civilní obyvatelstvo.
Smluvní stranou však nejsou některé důležité státy – USA, Rusko, Čína, Indie, Pákistán,
Izrael,...
Úmluva o kazetové munici (duben 2008 Dublin) – ČR podepsala 3. 12. 2008 – závazek
států za jakýchkoliv okolností nepoužívat kazetovou munici, dále zákaz vývoje, výroby,
skladování,..., nejpozději do 8 let od vstupu v platnost zničit, jedná se tedy o odzbrojovací
závazek. Žádné sankce za nedodržování. Proti se staví USA, Rusko, Čína,...
Regionální:
Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v  Evropě (CFE) 1990 – snížení počtu v 5
kategoriích – tanky, obrněná vozidla, bojové letouny a vrtulníky, dělostřelecké systémy.
Původně uzavřena mezi státy NATO a Varšavské smlouvy. Od roku 1999 výrazná změna –
Dohoda o adaptaci - limity pro každý stát jednotlivě, nevztahuje se na export, obsahuje
kontrolní mechanismy. Dohoda ještě nevstoupila v platnost. Cílem je odstranit nerovnováhu
v konvenčních silách v Evropě. Rusko suspendovalo tuto Smlouvu roku 2007 – mimořádné
okolnosti (USA – radar , antirakety,...).
Regulace obchodu se zbraněmi – zejména sankční opatření RB OSN, ES/EU, jednotlivá
zbrojní embarga – reakce na eskalaci napětí vně i uvnitř státu – Irán (2007, Súdán 2005,...).
Otázka účinnosti embarg – úzká interpretace, ignorování z politicko – ekonomických důvodů,
činnost soukromých osob. Pro důležitost regulace a větší průhlednost existují rejstříky –
Rejstřík konvenčních zbraní – na základě rezoluce VS OSN, sedm druhů zbraní. Pouze
marginální efekt, dobrovolné poskytování, žádná právní závaznost.
– Interamerická úmluva 1999 – právně závazná,
Wassenaarské ujednání (1996) cca 33 států, podpora transparentnosti a výměna informací
v oblasti konvenčních zbraní, technologie dvojího použití. Dobrovolný základ, 7 kategorií, od
roku 2003 nová kategorie lehkých zbraní
24) Problémy v oblasti omezení zbrojení a odzbrojení a potřeba jejich
řešení na počátku 21. století (tradiční/klasická témata)
Konec 80. let a začátek 90. přinesl díky politickému sblížení pozitivní výsledky v oblasti
omezení zbrojení a odzbrojení. Nicméně ve druhé polovině 90. let a na začátku 21. století se
toto příznivé klima zhoršilo (rozšiřování NATO, systém protiraketové obrany v Evropě,..).
První desetiletí 21. století tak nechalo mnohé otázky otevřeny či nedořešeny, nebo přibyly
nové (mez. terorismus) .
Na konci 80. let byly považovány za největší hrozby v podobě strategických nosičů zbraní,
počet jaderných hlavic. Nově je to nedostatečná kontrola jaderných či chemických zbraní a
materiálu, jaderný terorismus, porušování závazků ze strany nejaderných států. Lze proto tyto
nové problémy rozdělit do dvou skupin: - otázky omezení zbrojení a odzbrojení mezi státy
- aktivity nestátních aktérů – terorismus, nelegální
obchod se zbraněmi
Neochota zejména jaderných států vést jednání o úplném jaderním odzbrojení, zákazu
úplných zkoušek podněcují další státy, aby si takovéto zbraně opatřily, čímž je ohrožen
systém NPT. Do budoucna navíc další státy plánují rozšířit používání atomové energie. Je
tedy nezbytné, aby k NPT přistoupily státy, jež stojí mimo ní s jad. zbraně vlastní. Prvním
krokem k tomuto by mohlo být přijetí Smlouvy o úplném zákazu jaderných zkoušek (1996).
Rovněž je třeba zlepšení kontrolního mechanismu samotné NPT .
Mezi nejzávažnější hrozby patří zejména mezinárodní terorismus a jeho jaderná podoba.
VS OSN proto přijalo r. 2005 Úmluvu pro potlačování činů jaderného terorismu – jakákoliv
osoba spáchá trestný čin, jestliže úmyslně: - drží radioaktivní materiály, vyrábí nebo drží
zařízení v úmyslu způsobit škody na lidských životech či materiálu, životním prostředí.
- používá radioaktivní materiál či zařízení nebo
je poškozuje ta, aby došlo k jeho úniku , sleduje tak způsobení ztráty na životech či
materiálu, životním prostředí. Úmluva se nevztahuje na ozbrojený konflikt a vojenské síly.
Smluvní státy povinnost promítnou do vnitrostátně – ČR - TZ, dále tzv. „Atomový zákon“.
Nelegální obchod se zbraněmi viz otázka č. 23.
25) Problematika nešíření zbraní nestátními aktéry
Daná problematika spadá pod aktuální problémy, jimž čelí mezinárodní společenství na
počátku 21. století. Nejedná se jen o záležitost států, nýbrž i nestátních aktérů, jež se snaží
získat zejména zbraně hromadného ničení a použít pro teroristické účely. V závěsu se pak drží
tradiční problém s nelegální obchodem v oblasti konvenčních zbraní.
Zbraně hromadného ničení – už samotná existence tohoto druhu zbraní a jejich zásob
způsobuje riziko jejich zneužití. Nedostatečné zabezpečení toto riziko zvyšuje. Proti šíření je
možné i na nestátní aktéry aplikovat NPT (1968) – smluvní strany se zavazují nepřevádět na
kohokoli jiného. RB OSN k tomuto přijala rezoluci 1540/2004 – zdržení se podpory
nestátních aktérů, hrozba nelegálního obchodu, provést vnitrostátní opatření. Na základě této
rezoluce byl ustanoven také Výbor, jenž přijímá zprávy států o provádění rezoluce.
V oblasti jaderného terorismu hraje klíčovou roli Mezinárodní úmluva pro potlačování činů
jaderného terorismu (2005 VS OSN) - jakákoliv osoba spáchá trestný čin, jestliže úmyslně: -
drží radioaktivní materiály, vyrábí nebo drží zařízení v úmyslu způsobit škody na lidských
životech či materiálu, životním prostředí.
- používá radioaktivní materiál či zařízení nebo je
poškozuje ta, aby došlo k jeho úniku , sleduje tak způsobení ztráty na životech či materiálu,
životním prostředí. Úmluva se přímo vztahuje na činy mezinárodního terorismu. Nicméně se
nevztahuje na ozbrojený konflikt a vojenské síly. Smluvní státy povinnost promítnou do
vnitrostátně – ČR - TZ, dále tzv. „Atomový zákon“.
V současnosti existuje dále reálná hrozba neoprávněného získání chemických zbraní
nestátními aktéry a jejich zneužití pro teroristické cíle (sarin, Japonsko 1995), na chemický
terorismus lze aplikovat i ustanovení Úmluvy o zákazu chemických zbraní (1993).
Pro budoucnost je snazší získání biologických zbraní i jejich použití je jednodušší (antrax,
USA 2001) pro prevenci zde slouží Úmluva o zákazu biologických zbraní (1972) – závazek
státu nikomu nepředávat, vztahuje se i na fyz. a pr. osoby.
Samostatnou kapitolu tvoří šíření konvenčních zbraní – nelegální obchod - Pro důležitost
regulace a větší průhlednost existují rejstříky – Rejstřík konvenčních zbraní – na základě
rezoluce VS OSN