1

NESTYDATÉ POHÁDKY
DRUHÁ PORCE

MARIE ČECHOVÁ

2
© Marie Čechová, 2009
© NAKLADATELSTVÍ XYZ, s. r. o., 2009

ISBN 978-80-7388-159-7

3
 Bylo nebylo… tak začíná spousta českých pohádek. A jejich autoři
věděli, proč takový úvod zvolili. Protože mnohé z jejich příběhů ve
skutečnosti nebyly tak, jak oni tvrdili. Nebo vy jste snad někdy věřili tomu,
že královně se narodilo dítě poté, co vypila čarodějný lektvar nebo
poobědvala pečeného hada? Věřili jste, že k probuzení princezny stačil
jediný polibek a k vysvobození jiné uhodnutí několika hádanek? Kdepak,
tak to opravdu nebylo. Protože i v pohádkách se děti rodí stejně jako
kdekoliv jinde a na probuzení mladé dívky jenom pusa nestačí, byt se
jedná o princeznu…
Chcete vědět, jak to bylo doopravdy?
Tak tedy obraťte list…

4
CUMASPEXERIS QUOT TE ANTECEDANT,
COGITA QUOTSEQUANTUR.
Vidíš-li, kolik jich bylo před tebou, uvaž,
kolik jich přijde po tobě.

– SENECA MLADŠÍ

5
Jak Jaromír štěstí našel
Před dávnými časy, kdy se ještě domy nevytápěly plynem nebo
elektřinou, ale výhradně tím, co poskytovala příroda, živilo se dost lidí
uhlířinou. Uhlíři ze dřeva pálili dřevěné uhlí, ostatně i dnes se vyrábí něco
podobného.
Jeden takový uhlíř zůstal po smrti své ženy sám se sedmiletým synkem.
Byl to chlap jako hora, plný mužné síly a to dá rozum, že dlouho se
osaměle na posteli nepřevaloval. O synka, který se jmenoval Jaromír stejně
jako on, se staral, jak nejlépe mohl, avšak hodně času věnoval též
pokukování po zralých ženských i mladých holkách, protože sám zůstat
nechtěl ani náhodou. Neuměl vařit, prát ho nebavilo a uklízení bylo to
poslední, čím by chtěl trávit čas po náročné práci.
Tenkrát měli lidé mnohem víc času než dneska a jeden druhého si
všímali. A tak sousedé uhlíři poradili, ať se vypraví do vedlejší vesnice,
protože tam mají v jednom hospodářství dívku, která už dávno touží být
pod čepcem a určitě mu bude dělat pomyšlení. Tak se tam uhlíř vypravil a
za pár dnů byla svatba. Dívka už doopravdy měla nejvyšší čas, byla ve
věku, kdy už se o ní začalo mluvit jako o staré panně.
S uhlířem o panenství přišla pár minut poté, co za nimi zapadly dveře
ložnice po oddavkách v místním kostele a obědě pro sousedy v hostinci Na
Růžku.
Jelikož uhlíř byl dlouho se synkem sám a nevěsta byla do téhle doby bez
partnera, ani jeden se nemohl těch manželských radovánek nasytit. Uhlíř
doslova kradl minuty spánku, protože z jeho mladé ženy se vyklubala
převelice náruživá milenka. Uhlíř celý rozkvetl, neboť o něčem takovém se
mu ani nesnilo. Jeho ženě nic nescházelo – byla nádherně souměrná,
vyvinutá tam, kde to vypadá dobře, a pas měla útlý jako vosa. Zářil štěstím,
když se vrátil z práce domů, ona mu rychle dala najíst a pak ho rovnou
táhla do ložnice. Položila ho do peřin, pak si stoupla tak, aby ji viděl od
hlavy až k patě, a zvolna odhazovala jednu součást oděvu za druhou. Uhlíř
šílel, a když si pak lehla úplně nahá vedle něho, zapomínal na svět. Ale ona
ne, pak začala zvolna svlékat jeho a on jen úpěl touhou a láskou. Zamiloval
se tak, jak ještě nikdy zamilovaný nebyl, a měl co dělat, aby se chlapům v
hospodě nechlubil, jaký zázrak se mu dostal do chalupy. Jenomže už měl
nějaké životní zkušenosti a byl tedy tak chytrý, aby zbytečně neriskoval.

6
Bylo mu jasné, že tráví mimo dům dost času a některý z kamarádů by
nemusel odolat pokušení a mohl by přijít na návštěvu, až on nebude doma.
A kdo ví, jak by se zachovala jeho dračice.
Uhlíř si chtěl co nejvíc užít, protože předpokládal, že brzy přibude do
jejich rodiny další dítě a bude – alespoň na nějakou dobu – po legraci. Ale
dítě nepřicházelo, a jemu to nevadilo. Syna už přece má a ten je naštěstí
šikovný a zdravý, takže mu to úplně stačí. Byl dokonce rád, že to tak
příroda zařídila.
Den ubíhal za dnem, noc za nocí a uhlířovi a jeho ženě ložnicové hrátky
nezevšedněly. A ani si nevšimli, že malý Jaromír už není malý a že je
nejvyšší čas přemýšlet o jeho budoucnosti.
„Ale co, bude uhlířem stejně jako já,“ rozhodl jednoho rána táta uhlíř,
když se všichni sešli u snídaně.
„Je to dobré řemeslo, lidi pořád budou uhlí potřebovat.“
Jaromír ale zavrtěl odmítavě hlavou:
„Ani omylem, já budu zahradníkem…“
Otec se na něho dost popuzeně podíval.
„Zahradníkem? Copak to je nějaké povolání – pěstovat kytičky a běhat
po zahradě s konví?“
Ale Jaromír si trval na svém.
„Ty stromy ničíš, já je budu sázet, v přírodě přece musí být rovnováha!“
Jaromír pak otcovi a své nevlastní matce vyprávěl o přírodě a o
květinách, oba žasli, co všechno ví.
„Kdo ti tohle řekl?“ kroutil hlavou otec.
„Vždyť jsem celé dětství prožil v přírodě, chodil jsem do lesa, často
jsem nocoval pod širým nebem a poslouchal jsem lidi,“ odpověděl Jaromír
a otec se trochu zastyděl, protože si uvědomil, jak syna celá léta
zanedbával. Ale pak si řekl, že i výchova příkladem má něco do sebe a že
kluk aspoň bude vědět, jak s ženskou zacházet, aby byla doma spokojená a
nehledala štěstí u souseda.
Jaromír jako by četl jeho myšlenky a jen se na otce spiklenecky usmál.
Tím byla v rodině válečná sekera zakopána a Jaromír se šel učit
zahradníkem.
Líbilo se mu to, dostal se k výbornému mistrovi a do krásné zahrady – i
když na ní trávil celý den, stále objevoval něco nového. Jednou si sedl do
stínu, aby si trochu odpočinul, a vedle něho se usadil nádherný pták.
Jaromír ho pozoroval, pták jeho také. Za chvíli se přesunul kousek dál a
nepřestával se na Jaromíra dívat. Ten se zvedl a vydal se za ním. Pták se
však pořád vzdaloval, až přivedl Jaromíra k puklině ve skále ve vzdáleném
koutě zahrady. Jaromír puklinu pozoroval, protože si jí nikdy nevšiml. Pták

7
v ní zmizel, a tak ho Jaromír následoval a také se vsoukal dovnitř a nestačil
se divit.
Dostal se do ještě nádhernější zahrady, než byla ta, kde se učil svému
řemeslu. V téhle skalní zahradě všechno omamně vonělo, kvetlo jako o
závod a ptáci zpívali jako v koncertní síni. Ale jeho pozornost upoutaly
překrásné dívky, které mezi vší tou nádherou tančily. Byly štíhlé jako
stébla trávy, na sobě měly šaty tak průhledné, že to vyšlo nastejno, jako
kdyby vůbec žádné neměly. I když – tohle bylo daleko víc vzrušující.
Jaromír zalapal po dechu a zatočila se mu hlava. Mnohokrát pozoroval
svého otce, když chytil jeho nevlastní matku kolem pasu a zajel jí rukou za
výstřih. Skoro každou noc slyšel z ložnice zvuky, o jejichž původu leccos
věděl, a co nevěděl, to si domyslel. Ale tohle bylo něco jiného. Tyhle
krásné dívky byly docela jiné než holky od nich z vesnice, které se
mnohokrát k Jaromírovi jakoby náhodou přitiskly, a jedna z nich, ta
nejdrzejší, si nenechala ujít žádnou příležitost, aby jí jako by něco neupadlo
a ona se hluboko nepředklonila a neukázala Jaromírovi bohatý obsah svého
výstřihu.
Když byl menší, tak pokaždé zrudl, když byl větší, tak si ten pohled
vychutnával. Ale na víc se nikdy nezmohl. Netroufal si.
Ale vtom už si ho dívky také všimly a rychle přiběhly k němu:
„Pojď nám pomáhat se zaléváním a my se ti pak odměníme,“ vybídly ho
a Jaromír měl dojem, že v jejich slovech je náznak čehosi nesmírně
dráždivého.
„A kdo vůbec jste?“ zeptal se jich a dívky se mu jedna po druhé
představily. Řekly mu, že jsou květinové víly a každá z nich měla na
starosti jeden druh květin. Ta nejhezčí byla Růženka, ta nejněžnější
Narciska, ta nejveselejší Kopretina, ta nejcudnější Fialka, ta nejsošnější
Hyacinta, ta nejvyvinutější Pivoňka… Ani si všechna ta jména
nezapamatoval. Ale bylo mu to jedno, líbily se mu všechny.
Popadl konev s vodou, dal se do zalévání a tak mu v téhle činnosti uběhl
celý den. Dívky se kolem něho vlnily, občas ho některá z nich pohladila a
Jaromírovi se z toho nejdřív točila hlava, a jak čas postupoval, podlamovala
se mu kolena.
„A teď je čas na odpočinek,“ zavelela Růženka, která asi měla hlavní
slovo. Vzala Jaromíra za ruku, dovedla ho do krásného zahradního altánku,
kde na stole čekala úplná hostina; Jaromír tolik dobrých jídel v životě
neviděl a některá z nich ani neznal. Růženka ho usadila do pohodlného
křesla a naložila mu vrchovatý talíř pochoutek, do sklenice mu nalila
rubínově rudé víno. I ostatní dívky se pustily do jídla a vyprávěly mu, že

8
jsou vlastně něco podobného jako on, také se starají o přírodu a o to, aby
bylo na světě hezky.
„A teď by ses měl trochu natáhnout,“ vzala ho za ruku Růženka, když
Jaromír odložil prázdný talíř a dopitou skleničku. Dovedla ho k širokému
lůžku, zula ho, pak mu sundala košili a poté i kalhoty.
Jaromír nebyl schopný pohybu, byl zvláštně malátný, takový pocit
neznal, ale musel uznat, že nepříjemné to není.
Pak si Růženka sundala svoje průhledné šaty, položila se vedla Jaromíra
a on najednou věděl, co má dělat, i když to nikdy předtím nedělal. Jeho tělo
se probudilo a samo vědělo, že ruce mají hladit, ústa líbat a zbytek už
obstarala Růženka. Zkušeně si ho na sebe položila a dovedla ho k
takovému výbuchu emocí, citu a vášně, že si v jednu chvíli Jaromír myslel,
že to nemůže přežít. Byl si vědom toho, že je ostatní krásné dívky pozorují,
ale vůbec mu to nevadilo, naopak, bylo mu to velmi příjemné.
„Doufám, že se dostane i na všechny sestry,“ řekla Růženka, když se
Jaromír probral. Ten se hned natáhl po Kopretině, která stála nejblíž.
„Nemusí to být hned dneska, máme na to spoustu času,“ smála se
Růženka, ale Jaromír si ze všeho nejvíc chtěl ten nádherný pocit, který před
chvílí prožil, zopakovat.
Stáhl Kopretinu k sobě na lůžko, a ta si ani nestačila svléknout svoje
průhledné šatičky. Jaromír to udělal za ni a tentokrát už si se vším poradil
sám. Byl inteligentní a nikdy se mu nic nemuselo říkat dvakrát.
Té noci se dostalo na všechny krásné víly. Jaromír byl k ránu naprosto
vysílený, ale připadal si tak dobře, jako ještě nikdy. I dívky byly náramně
spokojené a pochvalovaly si, že takového hosta ještě nikdy neměly.
„Kdo by to řekl, že lidé dovedou být tak neúnavní,“ řekla jedna a ostatní
uznale pokývaly hlavami. Během jejich dlouhého a věčně mladého života
už se několikrát stalo, že k nim přišel nějaký muž na návštěvu, žádný se ale
nedokázal během jedné noci pomilovat se všemi.
Proto ho ráno nechaly spát, snažily se pracovat potichu, aby ho nic
nevyrušilo. Dokonce okřikly ptáky, aby tak nahlas nezpívali, protože se
všechny těšily, až se Jaromír probudí.
Jaromír spal spánkem spravedlivých opravdu velmi dlouho. Když se
probral, dívky už byly s prací hotovy a stůl se opět prohýbal pod spoustou
lahůdek. Jaromír se šel umýt do potůčku, pak se pustil do jídla, a sotva s
tím byl hotov, už ho táhla jedna z dívek, kupodivu trochu stydlivá Fialka,
na měkké lůžko, které bylo plné nadýchaných polštářů a pokrývek.
Tentokrát se to Jaromírovi líbilo snad ještě víc než včera. Už nebyl
zaskočený tím rychlým spádem událostí a dívky si vychutnával. U Fialky

9
ho bavil její cudný pohled, ale nemravné myšlenky, které se prozradily
okamžitě, když na ni Jaromír sáhl.
Dlouho si prohlížel hodně vyvinutou Pivoňku, která si byla svých
půvabů dobře vědoma a předvedla Jaromírovi něco, co neviděl ani u svého
otce a neřestné macechy.
Pivoňka ho položila na záda a sedla si přesně tak, že Jaromír vzápětí
zase explodoval…
Tak to šlo den za dnem, noc za nocí a Jaromír by asi dokázal prožít
takhle celý život, protože se mu to velmi zamlouvalo. Ani si
neuvědomoval, jak plyne čas. S dívkami, které na sebe nežárlily, nehádaly
se a měly stále dobrou náladu, mu bylo velice příjemně. Připadal si opravdu
jako chlap, pán tvorstva a rozsévač dobré nálady.
To mu alespoň tvrdily dívky, když se jich ptal, proč se pořád usmívají.
„To je tvoje zásluha, umíš nás udělat tak šťastné…“ odpovídaly mu.
Jenomže i všechno pěkné má svůj konec, a tak jednoho krásného dne
Růženka slastně znaveného Jaromíra probudila.
„Je to smutné, ale je čas, abychom se rozloučili.“ Jaromír se na ni díval
trochu nechápavě: „Ale proč, vždyť nám to spolu tak dobře jde…“
„To ano,“ souhlasila Růženka, ale vysvětlila mu, že on v jejich
království žít nemůže, protože není stejně nesmrtelný jako jsou ony a
zkrátil by si tak život.
„Ty se musíš vrátit mezi lidi, protože už víš, jak funguje příroda a jaká
jsou její tajemství, a ty máš v tom lidském světě jeden důležitý úkol.“
Pak Jaromírovi nacpala plnou kapsu okvětních lístků z nejkrásnější růže
v zahradě.
„Tohle si pečlivě schovej, bude se ti to hodit,“ řekla a pokynula ostatním
dívkám, aby se s ním rozloučily. Jaromír každou dlouze políbil a přísahal
by, že každý ten polibek byl z lásky. Ano, miloval je všechny a miloval je
stejně, jako od mládí miloval přírodu, květiny, volnost a šumění stromů.
Než se nadál, byl zase v té zahradě, kde se poprvé potkal s ptákem
pokušitelem, který ho dovedl do království vil ve skále, ale když se otočil,
žádnou prasklinu v kameni nenašel. Skála byla dočista hladká.
K svému mistru už ani nešel, ostatně, nebylo proč, sám mohl vyučovat.
Ani nevěděl jak, ale vykročil rovnou směrem k hlavnímu městu. Už dávno
se tam chtěl podívat a byl přesvědčený, že určitě najde dobré místo v
některé z mnoha zahrad.
Vykračoval si velmi svižně, a jak cesta ubíhala, dával o sobě dost hlasitě
vědět jeho žaludek. Když už doslova křičel, objevila se v zatáčce útulná
hospůdka. Jaromír sice neměl kromě okvětních lístků v kapse vůbec nic,
ale přesto tam zamířil.

10
 „Snad nebude tak zle, objednám si jídlo, sním ho a pak mi třeba dovolí,
abych si to u nich odpracoval.“
Hostinský ho uvítal přátelsky, a než se Jaromír nadál, stál před ním
orosený džbánek s pivem a po něm na stole přistál talíř s dozlatova
propečenou kachničkou, k tomu červené zelí a knedlíčky nadýchané jako
obláčky. I když víly o něho v zahradě pečovaly přímo nadpozemsky,
takovouhle kachnu mu nenaservírovaly ani jedinkrát.
Jaromír nenechal na talíři vůbec nic, i pivo vypil až do dna, a když se
potom hostinský přiblížil s účtem, jen pokrčil rameny a sáhl do kapsy, kde
měl okvětní lístky od víly.
„Mám jenom tohle,“ řekl a rozsypal lístky po stole. Až se lekl, když
uslyšel jejich cinkot a oslnil ho jejich blyštivý třpyt v odpoledním slunci,
které nakukovalo oknem.
Hostinský se servilně uklonil, jak to někteří lidé před leskem zlata
dělávají, oprášil ze stolu neviditelná smítka a v očích se mu objevil respekt.
„Ach, vzácný pane, to jsou příliš velké peníze, nemám zpátky,“ klaněl
se hostinský až k zemi, ale Jaromír mu jednu zlatou minci vtiskl do dlaně a
bodře ho plácl po zádech.
„Jen ber, dokud dávám,“ a s úsměvem se odporoučel.
Hned se mu šlo radostněji, když věděl, jaké bohatství jeho kapsa ukrývá.
V hlavním městě, které se mu od prvního okamžiku zamlouvalo svým
ruchem a pulzujícím životem, si koupil pěkné šaty, ubytoval se v hostinci
blízko královského hradu a před spánkem se šel ještě do lokálu navečeřet s
tím, že se poptá, kde by mohli zahradníka potřebovat.
A dozvěděl se tuze zvláštní věc. Král prý má jedinou dceru, jenomže ta
je němá, chuděra, vůbec nemluví, a snad je dokonce i slepá. Toto utrpení
trvalo už několik let, a proto král jednoho dne navštívil kdesi v hlubokém
lese černokněžníka, který mu poradil, jak dceru uzdravit. Ale nikdo přesně
neví, co mu vlastně řekl.
Jaromírovi bylo té nemocné princezny líto a napadlo ho, že by se právě
v zámku mohl ucházet o službu a měl by tak příležitost princeznu trochu
rozptýlit. Chudák holka určitě nikoho normálního za celé dny nepotká a s
těmi neduživými hrabaty, knížaty a pážaty si asi žádné radosti mládí taky
neužije.
Vyspal se do růžova, vydatně se nasnídal a vyrazil do zámku. Na první
pohled se mu tam líbilo, tak velkou budovu nikdy v životě neviděl, o
zahradě ani nemluvě. Ta byla prostě dokonalá. Jaromír si ji obdivné
prohlížel a za rozkvetlými keři zahlédl stařečka, jak se snaží zrýt záhon.
Sotva však rýč unesl, natož aby ho pořádně zabořil do půdy. Tak k němu
mladík přistoupil, rýč mu sebral a sám se pustil do práce. Vysvětlil mu, že

11
je taky zahradník a že by byl rád, kdyby mohl v téhle krásné zahradě
pracovat. Stařeček se hned vydal ke králi, aby se ho na takovou možnost
zeptal, a s potěšením se vzápětí vrátil. Král souhlasí a přeje si nového
zahradníka vidět.
Tak se Jaromír vydal do královských komnat, kde byl laskavě králem i
jeho chotí přijat, ovšem dostal zvláštní instrukci.
Nesmí se ze zámku vzdalovat a nesmí se před nikým slovem zmínit, co
se v zámku děje. Jaromír to ochotně slíbil, protože nebyl žádná drbna. A
tak hned začal na zahradě pracovat a moc ho to těšilo. Ubytoval se v
útulném domku na konci zahrady, který dříve patřil starému zahradníkovi,
ovšem ten už mohl teď s klidným svědomím jít na odpočinek, což také
okamžitě udělal a odešel ke své dceři do města. Jaromír si připadal jako
pán. Jídla měl do sytosti, v krbu stále plápolal oheň a zařízení bylo velmi
pohodlné.
Tu a tam zahlédl i princeznu, když ji dvorní dámy v křesle vynesly na
zahradu, aby si chvíli na slunci poseděla. Opravdu byla bledá a křehká,
nikdy se na nikoho ani nepodívala.
Po pár dnech mu starý zahradník prozradil, co řekl černokněžník králi.
Prý princeznu vysvobodí jenom voda ze stříbrného potoka, živý oheň a
jablko z mluvícího stromu. Jaromír se tomu musel zasmát, ale jenom v
duchu. Už žil na světě dost dlouho, aby věděl, že tohle jsou všechno jenom
povídačky pro děti a babky, že ve skutečném životě je i obyčejná voda
stříbrná, když se do ní opře slunce, že jakýkoliv oheň je živý a na mluvení
je každé jablko krátké, když se člověku mluvit nechce.
Ale řekl si, že to s princeznou zkusí, a poprosil krále, aby mu ji na tři
dny svěřil. Ten se sice tvářil dost podezřívavě, ale jelikož měl za sebou
stovky pokusů o dceřino uzdravení, nakonec na Jaromírovu prosbu kývl.
Jaromír mu vysvětlil, že se s princeznou zavře na tři dny ve svém
domku, a měl jedinou podmínku – nikdo je nesmí vyrušit, nikdo je nesmí
pozorovat. Králi to sice připadalo podivné, ale když uvěřil
černokněžníkovi, proč by neuvěřil zahradníkovi? Třeba to tentokrát vyjde.
Tak Jaromír popadl křehkou princeznu a odnesl si ji v náručí do svého
domku. Tam ji položil do široké postele, svlékl sebe i ji a pevně ji objal.
Princezna ležela bez hnutí, ale po chvíli Jaromír cítil, že se její útlé tělo k
němu přitisklo. Na nic už nečekal a udělal to, v čem ho krásné skalní víly
před časem vyučily. Princezna se poprvé tvářila překvapeně, ale podruhé už
byla plná očekávání a potřetí sama Jaromíra vzala za boky a naznačila mu,
aby se na ni položil.
„Mám hrozný hlad,“ řekla k ránu, když už měli za sebou několik kapitol
z učebnice milování. I Jaromírovi žaludek úpěl, a tak se posadili ke stolu,

12
najedli se, trochu se prospali a pokračovali v té činnosti, které lidstvo vděčí
za pokračování rodu.
Druhý den ráno si šli spolu zaplavat do zahradního jezírka a pak zase
utíkali do Jaromírovy široké postele. To už Jaromír věděl, že princezna se
jmenuje Karla po tatínkovi a že nemluvila proto, že už ji na světě nic
nebavilo.
„Ale s tebou mě to baví,“ řekla Jaromírovi, když spolu seděli před
plápolajícím krbem a dívali se do ohně. Jaromír ji vzal kolem ramen,
položil ji na zem a milovali se u ohně a princezna vůbec nechtěla mladíka
ze svého objetí pustit.
Tři dny uběhly jako splašené, milování střídalo povídání, občas se
najedli, občas si šli zaplavat a bylo jim spolu hrozně dobře. Na sklonku
třetího dne se Jaromír oblékl, řekl princezně, aby se také upravila, a šel jí
do zahrady uplést věnec z těch nejkrásnějších květin. Dal jí ho na hlavu,
dlouze ji políbil a odvedl k rodičům. Ti byli štěstím bez sebe, když viděli
svoji dceru chodící, mluvící a hlavně moc spokojenou. Děkovali Jaromírovi
a slibovali mu modré z nebe.
„Ať princezna rozhodne o mé odměně,“ řekl Jaromír lišácky. A to dá
rozum, že Karla řekla, že tou správnou odměnou zahradníkovi bude její
ruka, protože jedině v tom je záruka, že se její choroba nevrátí. A přitom
myslela na úplně jiné části svého těla, než je ruka.
Královi s královnou se to sice moc nezamlouvalo, že jejich zetěm se
stane obyčejný zahradník, ale pak si řekli, že zdraví dcery je přednější, a
svolili.
Dobře ostatně udělali, protože jejich první vnuk se narodil přesně za
devět měsíců, k velké radosti jejich, ale i Jaromírova otce a náruživé
macechy, kteří se ubytovali v zahradním domku a starali se o zahradu.
Starali se opravdu dobře, protože už byli v letech a s milováním to
nepřeháněli. Na rozdíl od Jaromíra a Karly, kteří během let měli tolik
potomků, že v zámku nezůstal jediný volný pokoj. Ale mohli si to dovolit,
živili je daňoví poplatníci. A vůbec ne špatně…

13
Zázračný meč
Když sedlákovi Vondruškovi zemřela při porodu žena, byl z toho celý
vyděšený. Nedovedl si představit, jak zvládne starost o malé miminko,
které tady zůstalo bez matky, jak by měl dítě krmit, přebalovat a uspávat.
Vůbec netušil, jak se takové věci dělají. Ale nakonec to všechno zvládl. Na
vesnici se totiž v dřívějších dobách žilo velmi družně, a tak se u Vondrušky
v prvních měsících života jeho malého syna střídaly sousedky, aby vdovci
pomohly. A Vondruška, který viděl svoji budoucnost zpočátku velice
černě, našel v tomto způsobu života zalíbení. Zalíbení bylo tak velké, že se
rozhodl znovu se neženit, protože by tak mohl přijít o spoustu příjemných
chvil ve dvou. Dřív by ho ani nenapadlo, že se takhle dá žít.
Všem ve vesnici sice vykládal, že nechce synkovi přivést do domu
macechu, ale ve skutečnosti se mu převelice líbilo, že se u něho soucitné a
vstřícné sousedky střídají, aby mu pomohly. Doma tvrdily, že tomu
malému sirotečkovi schází mateřská náruč, ale pravda byla taková, že svou
náruč poskytovaly spíš tomu velkému než tomu malému. Malý siroteček,
který se jmenoval Václav po tatínkovi, byl totiž nesmírně hodný a od
prvních dnů spal celou noc a ani během dne takřka neplakal, a tak se mohl
Vondruška intenzivně věnovat laskavým sousedkám.
Vždycky byl ve věcech lásky vynalézavý, dělalo mu potěšení objímat
ženská těla a byl na sebe pyšný, když v jeho náručí ženy vláčněly, když to
vypadalo, jako by se v nich všechny kosti rozpustily, a vycházely mu ve
všem vstříc. Chodily k němu s velkým potěšením, dokonce se předháněly,
která z nich přijde dřív. Václav si totiž vymínil, že když je tam jedna, další
musí počkat.
„Nechci, aby se z mého domova stal průchozí dům,“ tvrdil a proti tomu
nebylo možné cokoli namítat. Každý člověk přece potřebuje svoje
soukromí a malé dítě zejména.
Je zvláštní, že nikdy žádná z žen neprozradila, čemu se vlastně v
sedlákově domě věnuje, a nepovídaly si o tom ani mezi sebou.
Ostatně, nehodilo se to, protože všechny byly vdané a svým mužům
oddané. Netoužily po tom, aby se po vsi vykládalo, jak si Václav dovedl
zařídit život. On o tom také nemluvil, dokonce ani v hospodě.
Malý Václav rostl jako z vody, nic mu nescházelo, protože otec byl stále
dobře naladěný a sousedky vlídné. Každá z nich vždycky něco dobrého

14
uvařila a otec Vondruška na sebe byl nesmírně pyšný, jak synovi a sobě
život zařídil.
Jenomže jak syn rostl, hůř a hůř se vysvětlovalo, proč sousedky
odcházejí z domova pečovat o dva chlapy, a tak se to nakonec ustálilo na
občasných návštěvách, které ovšem dorůstajícímu synkovi nezůstaly
utajeny. Byl totiž bystrý a vnímavý.
Jednou na jaře zasel Vondruška na několika polích hrách, protože věděl,
že čas od času tahle plodina půdě velmi prospěje. Navíc hrách se dal na
trhu dobře prodat. Jenomže v noci pokaždé někdo pole s hrachem značně
poničil. Vondruška se tedy rozhodl, že půjde na pole hlídat. Vzal si deku,
něco k jídlu a pití a vyrazil.
Když se ráno vrátil, vyprávěl synovi, že přesně o půlnoci se na poli
objevil bílý kůň, který se začal pást, jako by se nechumelilo. Když se za
ním Vondruška rozběhl, kůň zmizel, prostě se rozplynul jako pára nad
hrncem.
Syn Václav o tátových slovech dost pochyboval.
„Určitě byl domluvený s některou sousedkou a v hrachu se spolu
věnovali úplně jiné činnosti, než je hlídání,“ pomyslel si Václav mladší a
řekl, že tentokrát půjde hlídat on, protože jeho ženské ještě nezajímají, a
bude dávat pozor.
A tak se po setmění vypravil na pole, vzal si s sebou stejně jako jeho
táta pušku na škůdce, teplou deku, něco k jídlu, něco k pití a docela se těšil.
Noc byla vlahá, nebe plné hvězd a všude spousta vůní. Však také příroda
byla v květu, stromy se obsypaly listím, tráva rostla před očima a květiny
rozvíjely jeden květ za druhým. Příroda si prostě dávala záležet, aby lidem
pobyt na světě zpříjemnila, protože si byla moc dobře vědoma, jak život
někdy dovede být těžký.
„Nádhera,“ řekl si Václav, když se natáhl do trávy a upřel oči do
nebeského hvězdného labyrintu.
„Nesu ti něco pro zahřátí,“ ozval se nad ním ženský hlas.
Václav se rychle posadil a v měsíčním světle viděl před sebou
hostinskou z jejich vsi. Dobře věděl, že jeho otec v ní má zvláštní zalíbení,
a už mu bylo jasné, co tady včera prováděl. Však taky tráva na kraji pole
byla ještě lehce zválená.
Hostinská se ani trochu nelekla, když si všimla, že před ní neleží otec
Vondruška, ale jeho syn. Naopak, udělalo jí to radost. Byla z těch žen, které
mají rády změnu a kromě toho jsou pedagogicky nadané a s chutí někoho
zaučují a předávají mu své bohaté zkušenosti. Posadila se vedle mladého
Václava do trávy, z košíku vyndala výborný ořechový likér, který byl
specialitou jejího podniku, a nalila trochu do dvou skleniček. Jednu podala

15
Václavovi, druhou si vzala sama. Ťukla o Václavovu sklenku, napila se a s
potěšením si všimla, že Václav do sebe obsah skleničky také hodil. Nic
rozumnějšího ho nenapadlo, blízkost hostinské ho přiváděla do velkých
rozpaků. Byla totiž pěkná, i když byla o dost starší, ale všechno na ní bylo
takové úhledné, dobře vystavěné a lákavé.
Kolikrát si říkal, když ji pozoroval při obsluhování hostů, že takovou
ženskou by si jednou přál. Jenomže ještě vůbec netušil, co by s ní měl
dělat. Vlastně tušil, protože otec mu byl příkladem, ale ještě nikdy se
nedostal k praxi.
Ale to bylo hostinské právě velmi sympatické. Vzala od Václava
skleničku, s ní popadla i jeho ruku a položila si ji pod levé ňadro.
„Slyšíš, jak mi buší srdce?“ řekla a tahle banální věta, kterou ženy
používají snad od doby, kdy lidstvo objevilo řeč a ženám narostla prsa,
nahrnula Václavovi všechnu krev do hlavy. Vlastně část krve mu nahnala
do hlavy a zbytek o něco níž, ale tam ta krev dělala ještě větší divy než v
hlavě. Václav už tohle několikrát zažil, ale většinou to samo přešlo, šel si
zaběhat nebo skočil do rybníka, který byl za jejich chalupou. Ale teď měl
pocit, že se jeho tělo změnilo v roj včel, a on nevěděl, jak se toho zbavit.
Ovšem hostinská si s tím okamžitě poradila. Lehla si vedla Václava,
vykasala si sukni, jemu stáhla kalhoty a správně ho umístila nad sebe.
Během několika vteřin se Václav toho hukotu v celém těle zbavil. Bylo to
krásné, jako příboj, jako mořská vlna, která člověka trochu pohoupe, pak
ho vyhodí do výšky, chvíli ho nechá viset ve vzduchoprázdnu a potom ho
pomalu spustí dolů na zem. Václav to zažil poprvé v životě a hned se mu to
natolik zalíbilo, že si to chtěl zopakovat.
Hostinská byla stejného mínění. Protože sotva se Václavovi zklidnil
dech, položila mu ruku na to místo, kde se Václava ještě nikdo nikdy
nedotýkal, a on jenom cítil, jak se zvolna její ruka nadzvedává. Pak ho zase
na sebe obrátila a společně si tu krásnou chvíli zopakovali. Pomaleji,
důkladněji a intenzivněji.
„Jsi šikovný kluk, po tátovi,“ řekla mu hostinská, když měli za sebou
třetí kolo, a zvedla se.
„Brzy ráno vstávám, tak tě tady teď nechám, určitě si taky potřebuješ
odpočinout,“ pohladila Václava, dala mu pusu a zmizela ve tmě.
Václav se slastně a vyčerpaně natáhl zase do trávy, ale neusnul. V ten
moment se totiž na poli s hrachem objevil bílý kůň. Václav vyskočil,
popadl pušku a zamířil.
„Nestřílej,“ promluvil na něho bílý kůň lidským hlasem.
Václav se lekl, že má halucinace, a znovu zamířil:
„Říkám ti, abys nestřílel!“

16
 „Jak to, že mluvíš?“ zeptal se Václav a odložil pušku.
„Jsem tvoje zemřelá maminka, chci ti dát štěstí a také potřebuji, abys mě
vysvobodil a já mohla mít konečně klid.“
„A jak to mám udělat?“ zajímal se Václav.
„Vyskoč na mě a pojedeme do světa!“
„Dobře, ale nejdřív to musím říct tátovi, aby o mě neměl strach.“
„Nic mu neříkej, na to ani nemáme čas, kromě toho si trochu strachu
zaslouží, nemyslíš?“ řekl kůň a Václav uvěřil, že jde skutečně o
převtělenou matku. Jak jinak by kůň o otcových hříšcích věděl a proč by
mu vadily?
Tak Václav na koně vyskočil a vyrazil s ním do světa. Příšerně se lekl,
když se kůň po chvíli vznesl do oblak a letěl rychleji, než lítá vítr.
Křečovitě se chytil jeho hřívy a zavřel oči, protože se bál podívat se dolů.
Po nějaké době se spustili na zem a kůň hlavou ukázal na zámek na
obzoru:
„Tam běž a čarodějnici, která tam bydlí, nabídni své služby.
Ovšem měj na paměti, že nesmíš udělat to, co ti přikáže, ale zachovej se
přesně naopak. Pak se vrať, budu tu na tebe čekat.“
Tak se Václav vypravil k zámku. Když byl v polovině cesty, vyrazil ze
zámecké brány kočár, který zastavil těsně u něho. Z okénka se vyklonila
dívka a Václav byl hodně překvapený, takhle si čarodějnici nepředstavoval.
Ta dívka totiž byla neskutečně hezká.
„Co tady děláš?“ zeptala se přísně.
„Hledám službu!“
„A kdo tě poslal zrovna ke mně?“
„Asi osud, protože nohy mě sem samy přinesly…“
Dívka si ho prohlížela trochu podezřívavě, ale pak se usmála a řekla:
„Potřebuji sluhu ke koním, bereš?“
Václav samozřejmě přikývl, dívka otevřela dveře kočáru, Václav přisedl
a v mžiku byli na zámku. Dívka Václava odvedla do konírny, kde stáli tři
koně. Dva byli nádherní, ušlechtilí, ale ten třetí snad ani koněm nebyl. Byla
to taková olysalá podvyživená chudinka, žebra jí trčela, hřívu měla
vypelichanou, kopyta otlučená…
„Tyhle dva,“ ukázala dívka na krasavce, „budeš dobře krmit a pečovat o
ně, toho třetího si všímat nemusíš, jen mu jednou denně hoď trochu ovsa do
žlabu a přetáhni ho pořádně bičem.“
Václav přikývl, protože taková služba mu vůbec nepřipadala obtížná,
ovšem zachoval se úplně jinak, než mu přikázala krásná paní. Při krmení
tomu vyhublému chudákovi nandal nejvíc, a když se stavil v konírně po
večeři, přinesl mu ještě kousek chleba, který pro něho schoval.

17
 Ukázalo se, že i tenhle vyhublý koník umí mluvit stejnou řečí jako lidé.
„Udělal jsi dobře, Václave, že ses o mě postaral a nemlátil mě,“ řekl kůň
třetí večer. „Teď nadzvedni žlab, pod ním najdeš meč, ten si vezmi a dobře
ho schovej, budeš ho velmi brzy potřebovat.“
Když to Václav udělal a meč opravdu pod žlabem našel, koně už ve stáji
neviděl. Místo něho tam stál velmi pohledný mladý muž, který Václavovi
stiskl ruku:
„Vysvobodil jsi mě, žil jsem léta ve vlastním zámku zakletý v
nepoužitelného koně a čekal na člověka, který moji ženu, ze které se
vyklubala pěkná čarodějnice, neposlechne.“
„Radši od ní utečte, aby vám zase něco strašného neprovedla…“
strachoval se Václav.
Muž se jenom usmál:
„Však já ji zkrotím, jen se neboj! Už totiž vím, jak na to!“
A hradní pán se hned do krocení pustil. Popadl svoji ženu, vtáhl ji do
ložnice a tam ji krotil celou noc. Když se ráno všichni sešli u snídaně,
Václav žasnul, když místo někdejší zamračené čarodějnice seděla u stolu
usměvavá, tichá žena, která s láskou obsluhovala svého vysvobozeného
muže.
Václav se s nimi rozloučil, nebránil se, když dostal na cestu spoustu
peněz i krásné oblečení, popadl i meč, který večer dostal, a spěchal za svým
koněm, který už na něho netrpělivě čekal.
Hned se spolu vydali na cestu, která trvala několik hodin. Opět se kůň
vznesl a Václav se zase křečovitě držel hřívy a celou dobu měl zavřené oči.
Když se kůň vrátil na zem, dorazili během chvilky k branám velkého
města, kde kůň zastavil a Václav od něho dostal další instrukce:
„V tomhle království mají dceru, už dávno je na vdávání, ale zatím jí
žádný ženich nebyl dost dobrý. A tak dal král vyhlásit soutěž: Uchazeči o
ruku jeho dcery musí v trysku na koni přetnout princeznin závoj, který
bude spuštěn z balkonu na zámku. Tak si dej pozor, aby ses trefil…“
Kůň vyrazil, Václav tasil meč a na zámecké nádvoří se vřítili jako
poslední z celé řady zájemců o princezninu ruku a trůn. Zatím nikdo
nepochodil, protože ten den bylo větrno a závoj vlál moc vysoko.
Ale jak tam vjel Václav, závoj se na chvíli spustil, a on ho jedním
švihem přeťal. Podíval se na princeznu, lehce se jí uklonil a byl ten tam.
Princezna, která se jmenovala Věra, byla dost překvapená. Onen
neznámý mladý muž ji zaujal, v letu si ho sice nemohla prohlédnout nijak
detailně, ale to, co viděla, bylo dost slibné. Upřímně řečeno, nejvíc ze
všeho ji zaujalo, že se ten mladík u nich na zámku nezdržel.

18
 Skoro to vypadalo, jako by o ni ani nestál. S něčím takovým se
princezna ještě nesetkala, naopak ji všichni mladí muži obletovali a dali by
všechno na světě za to, aby si vybrala právě je. A tak svolala ženichy na
druhý den znovu. Tentokrát byl z balkonu spuštěn na stuze její prsten, který
měli ženiši získat. Zase tak, že stuhu mečem přetnou.
Ale příroda opět uchazeče o princezninu ruku trápila. Vítr foukal ještě
silněji než včera a oni neměli žádnou šanci stuhu přetnout. Vlála vysoko v
povětří, prsten nebyl v té výšce vůbec vidět.
Až se opět objevil jezdec, který byl úspěšný včera, a zase uspěl.
Prsten na stuze se zhoupl k zemi, mladík v tu ránu sekl a měl ho.
Opět se dlouze podíval na princeznu a ona na něho. Lehce se uklonil,
ale nic víc, protože kůň vyrazil ze zámecké brány tak prudce, jako by ho
někdo pronásledoval.
V princezně zápasily dva protichůdné pocity – moc ji ten mladík
zajímal, ale na druhou stranu byla hluboce uražena, že se ani nepředstavil.
Říkala si, že zřejmě nemá dost dobrou výchovu, když neví, co se sluší a
patří, ale její zvědavost byla silnější, a tak to zkusila do třetice. Další den
pověsila z balkonu věneček, který vlastnoručně upletla, a ženiši dostali za
úkol mečem ho rozpůlit. Zase neuspěl ani jeden, protože věnec se vždycky
tak rozhoupal, že jezdce na koni minul. Až ten poslední měl zase kliku. Vítr
se na chvíli zklidnil, věnec se ani nehnul a jemu nedalo moc práce udělat z
věnečku dvě poloviny. Pod balkonem se tentokrát na chvíli zastavil a bylo
vidět, že by rád něco řekl. Jenomže kůň byl jiného mínění, bez pobízení se
obrátil a vyrazil ven z brány.
Tentokrát byl naštvaný už i Václav, nejen princezna Věra. Ale matka
proměněná v koně samozřejmě dobře věděla, co dělá, měla své zkušenosti
a věděla, že nejpřitažlivější je to, co vypadá nedostižně. Odvedla svého
syna ke skalní sluji, přikázala mu, aby si svlékl svoje elegantní šaty a
odložil tam i meč, a přiměla ho, aby na sebe oblékl vestu ze staré ovčí kůže
a vydal se do zámku ucházet se o práci zahradníka.
Václavovi se do toho moc nechtělo, ale v pohádkách synové
poslouchají, a tak tam vyrazil, práci okamžitě dostal, protože tamního
zahradníka právě pro lenost propustili a byli rádi, že se jim to samo
vyřešilo. Václav dostal pokyny, co má dělat, byl mu přidělen pokoj v
domku pro služebnictvo, který byl u zadní brány do zámecké zahrady, a
docela mu to vyhovovalo. Konečně mohl být blízko princezny, která se mu
fakt hodně líbila. Šel na to chytře, protože ji chtěl důkladně poznat.
Rozmístil do všech královských komnat spoustu květin a ty bylo potřeba
denně zastřihovat, vyměňovat jim vodu, zvadlé odnášet a přinášet čerstvé.

19
 Žádná princezna nemá celé dny téměř nic na práci, dost se nudí, a tak si
hledá nějaké povyražení. Věra nebyla výjimkou a začala Václava při práci
pozorovat. Musela uznat, že vypadá hodně dobře, měl na holém svalnatém
těle jenom vestu z ovčí kůže, a ta víc ukazovala než zakrývala. Výsledkem
bylo, že princeznu začaly navštěvovat hříšné myšlenky, což ji samotnou
překvapilo, protože obvykle na mužích nic přitažlivého neshledávala.
Naopak se divila, jak se do nich někdo může zamilovat.
„Takové ruce, jak ty asi objímají!“ říkala si teď, když pozorovala
Václavovy opálené a svalnaté paže. Princezny mají proti jiným holkám
několik výhod. Jednak mají mnohem krásnější šaty, jednak mohou ostatním
poroučet, co mají dělat. A tak princezna Věra k Václavovi přistoupila a
požádala ho, aby ji objal. Václav sice nečekal, že to půjde tak hladce,
ovšem prosit se nenechal. Popadl princeznu do náručí a přitiskl si ji k sobě.
Princezně bylo v jeho náručí zvláštně a krásně. A jelikož opravdu neměla
nic jiného na práci, tak v té Václavově náruči zůstala. Objímali se spolu a
líbali, princezna to dělala poprvé v životě, ale šlo jí to ohromně. Protože
stále nechtěla tu pevnou a mužnou náruč svého zahradníka opustit a oba už
trochu bolely nohy, popadl ji Václav a položil ji na lenošku, která shodou
okolností stála blízko nich. Princezna neprotestovala, a dokonce si sama
začala rozepínat šaty, protože jí bylo jasné, že zahradníci netuší, jak
rafinovaná jsou roucha urozených slečen.
Když se ze všech svých krajek a volánků vysoukala, musel Václav
konstatovat, že vypadá ještě lépe než oblečená. Hned jí to řekl a princeznu
to kupodivu potěšilo. Ostatně poklonu musela Václavovi vrátit, protože i
když ovčí kůže a lněné kalhoty mu taky slušely, bez nich vypadal
nepřekonatelně. A když vzápětí princezna zjistila, že Václav ví, kde je
polibek nejkrásnější a pohlazení nejněžnější, ztratila ochotně hlavu
společně se svou počestností.
Princezna byla nadšená a v duchu si říkala, že tohle je ta nejlepší
činnost, kterou kdy dělala, a dost zazlívala své chůvě, že jí nikdy o ničem
takovém ani nevyprávěla. Kolik hodin zbytečně trávila vyšíváním,
háčkováním, pletením, učením se cizích jazyků, pravopisem, počítáním, a
přitom jsou na světě tak báječné věci, říkala si, když znovu a znovu
Václava líbala a milovala se s ním.
Rozhodla se, že už nebude lisovat květiny a sestavovat si herbář, že
právě Václav se ode dneška stane jejím koníčkem. Hned v noci se vykradla
ze své ložnice a navštívila milého v jeho pokojíku. Druhý den ho přilákala
do svých komnat, kde s ním pokračovala ve zdokonalování se ve své
zálibě. Když pak Václav šel aspoň na chvíli pracovat do zahrady,
následovala ho, protože se jí líbilo nejen milování s ním, ale taky si s ním

20
ráda povídala. Otec král se nestačil divit, jaké zalíbení našla jeho dcera v
květinách, ale byl tomu rád.
Ostatně věděl o jejím herbáři a byl toho názoru, že květiny k mladé
dívce patří.
Princezně Věře bylo jasné, že Václav je třída a lepšího nenajde, ale
zároveň věděla, že jejímu otci by se příliš nezamlouvalo, kdyby za ním
přišla s tím, že si chce vzít obyčejného zahradníka. Princezny si přece
neberou zahradníky! Napadlo ji, že by mohla mít nějakého urozeného
manžela a vedle něho si nechat i zahradníka, ale to jí nepřipadalo příliš
praktické.
Mohla by narazit na nějakého žárlivce, a ten by mohl nechat Václava
popravit. A to by byla škoda.
Ale pomohla jí náhoda. Sousední král požádal jejího otce o vojenskou
pomoc, protože byl napaden agresivním panovníkem odněkud z východu.
„Vyznamenáš se v boji a dostaneš mě za odměnu,“ navrhla Věra
Václavovi a měla ze svého nápadu radost. Ani trochu se nebála, že by to
mohlo být nebezpečné, protože o bitvách už slyšela leccos a věděla, že
panovníci se jich nezúčastňují a obyčejní vojáci se vždycky nějak
dohodnou. Jednou vyhrají ti, jednou ti druzí. No, nedivte se tomu, tohle se
odehrávalo ještě před vynalezením dynamitu.
Skutečně vše proběhlo tak, jak Věra předpokládala. Václav oblékl
vojenskou uniformu, připevnil si k pasu svůj divotvorný meč a po králově
boku vyrazil do boje. Král ale až na válečné pole nedojel, zůstal v bezpečí
zájezdního hostince, kde se ubytoval, a Václav v čele vojska pokračoval
vstříc nepříteli. Ve skutečnosti k žádnému boji nedošlo. Jen co se přiblížilo
nepřátelské vojsko, Václav tasil, zamával mečem nad hlavou, nepřítel se
zastavil, Václav všechny vojáky pozval do polní kuchyně na guláš a tam se
dohodli, že palmu vítězství si odnese jeho král, protože právě on je
hostitelem společného oběda.
„Jak se ti odměním?“ ptal se král, když se z vítězné války vraceli.
„Nechte, králi, odměnu na své dceři. Ta je moudrá a ví, čím mě
odměnit.“
Králi to sice bylo trochu divné, ale dovedl ocenit, když se někdo choval
jako gentleman, a tohle mu připadalo dost galantní.
„To se bude Věruška divit,“ usmál se král a hned to také dceři řekl.
Ale když mu dcera sdělila, že se chce za Václava provdat, protože to
považuje vzhledem k situaci za správné, trochu ho to zarazilo. Ne však
příliš, protože usoudil, že jako panovník může Václavovi přidělit šlechtický
titul a nějaký vznešený původ se dá taky vymyslet, od toho má přece na
zámku lidi. A tak Václav dostal titul a slavila se svatba. Ještě před ní ale

21
Václav spěchal pro svou matku přeměněnou v koně, aby ji dovedl na
zámek, a také poslal posly pro svého otce.
Rodiče přece mají na svatbě být.
Matka však nechtěla o něčem takovém ani slyšet:
„Kdepak, já už dávno patřím do jiného království, než je tohle
pozemské. Jen bych neměla klid, kdybych nevěděla, že jsi šťastný a v
pořádku. Teď to vím a mohu odejít, kromě toho se tam těším, protože tvého
otce už ani vidět nemusím.“
Pak Václava poprosila, aby naposledy tasil svůj meč, který všechno
dokáže, a zamával jím nad její hlavou. Tak to Václav udělal, kůň se
proměnil v bílou holubici, a ta zmizela v oblacích vysoko na obloze.
Naposledy jí zamával a vrátil se do zámku, kde svatební přípravy vrcholily.
Těsně před obřadem dorazil Václavův otec, celý šťastný, že se synovi tak
daří. Měl o něho opravdu strach a bál se nejhoršího. S radostí přijal
nabídku, aby se na zámku usadil, a hned očima přejížděl dvorní dámy a
naznačoval jim, co pěkného je s ním čeká.
Václav se tomu musel smát, protože otcovy pohledy dobře chápal.
Ostatně, jablko nikdy nepadá daleko od stromu.
Jen jedno však Václava trápilo a také se během svatební hostiny na to
princezny zeptal:
„Můžeš mi vysvětlit, jak je možné, že jsi vůbec nepátrala po tom jezdci,
co třikrát za sebou splnil tvůj úkol?“
„Proč bych po něm pátrala, mám ho přece vedle sebe,“ usmála se
princezna a dodala, že určité věci ženské prostě poznají, protože mají
intuici.

22
Statečný Marek
Marek se narodil v kovárně, kde pracoval jeho táta a před ním i děda.
Rozumělo se samo sebou, že i z Marka se stane kovář. Ten proti tomu nic
neměl, už jako malý rád vysedával v kovárně a byl štěstím bez sebe, když
mohl s něčím pomoci. Stal se tedy z něho nejen výborný řemeslník, ale i
chlap jako hora se svaly stejně pevnými, jako bylo železo, které nutil s
pomocí kovářské výhně k poslušnosti.
Jelikož v kovárně měl stále ještě hlavní slovo táta, který byl v nejlepších
chlapských letech, napadlo Marka, že by mohl jít do světa na zkušenou, než
bude táta jeho pomoc potřebovat a předá mu řemeslo.
Jelikož to tehdy tak dělala většina chlapců, rodiče nic nenamítali, máma
mu napekla na cestu buchty, táta mu ukoval železnou hůl, to pro případ, že
by ho někdo otravoval a Marek se ho potřeboval zbavit.
Takhle dobře vybavený do světa Marek zvesela vyrazil. Těšil se,
protože svět ho neskutečně lákal, už o něm slyšel tolik neuvěřitelných
historek, že si některé z nich chtěl ověřit a jiné chtěl prožít na vlastní kůži.
Ale především si chtěl užít svobody, chtěl si užít jiných krajů a také jiných
holek, než byly ty od nich z vesnice.
Marek byl nejen vyhlášený svalovec, ale také vyhlášený dobyvatel
dívčích srdcí, jenomže u nich v malé vsi skoro žádný výběr nebyl.
Kromě toho si všechny holky myslely, že po jednom milování někde ve
stodole hned bude svatba, a když se k ničemu neměl, urazily se a podruhé
mu nedaly. Ale na svatbu Marek ještě nepomýšlel, navíc mu něco říkalo, že
jeho nevěsta se u nich ve vsi nenarodila.
První noc strávil ve mlýně, kde mu poskytli nocleh za pomoc při mletí
zrní, na které jeho majitel velmi spěchal. Markovi šla práce od ruky, a
protože ve mlýně pracoval stejně zdatný mládek, byla práce hotová
neuvěřitelně rychle. Mlynář je pochválil a mlynářka jim uvařila opravdu
dobrou večeři. Králíka kvůli nim upekla, a to už bylo co říct. I mlynář se
tomu divil a ještě víc ho překvapilo, když mu jeho choť přinesla džbánek
vína, ač jindy měla spoustu řečí kvůli mnohem menšímu množství
alkoholu. Žádný div, že po takové dávce mlynář usnul jako špalek, ani si
nevšiml, že ho mládek s Markem přenesli od kuchyňského stolu do postele.
Mlynářka mezitím připravila Markovi lůžko v komoře, kde obyčejně
skladovali zrní k mletí, a jemu to velmi vyhovovalo, krásně to tam totiž

23
vonělo. Byl příjemně unavený, dobře najedený a peřiny voněly levandulí.
Vykoupal se tedy v mlýnském náhonu a zavrtal se do peřin. Ale sotva si je
stačil trochu zahřát, zavrzaly dveře jeho komůrky.
„Je tady chladno, jdu ti pomoct se zahřátím postele,“ ozval se ženský
hlas a Marek moc dobře věděl, že patří mlynářce, ostatně ve mlýně ani
žádná jiná ženská nebyla. Už při práci po něm pokukovala, a když si svlékl
košili, vypadla jí vařečka, kterou zrovna míchala polévku, z ruky.
Mlynářka se nezdržovala žádnými zbytečnými řečmi, přetáhla si přes
hlavu noční košili, a jelikož kromě ní nic jiného na sobě neměla, rychle
vklouzla k Markovi pod peřinu a přitiskla k němu svoje nedočkavé tělo.
Marek byl slušně vychován a věděl, že největší urážkou by bylo, kdyby
svoji hostitelku odmítl, ale to on ani udělat nechtěl. Nevypadala špatně,
byla dobře rostlá, vymydlená, dobře ho nakrmila, byla k němu slušná… a
tak se nenechal přemlouvat. Jelikož na sobě nic neměl, protože pyžamo si
na cestu nepřibalil, hned si pod sebe pohlednou mlynářku položil, a protože
jeho tělo bylo v takových případech okamžitě v pohotovosti, udělal to,
kvůli čemu mlynářka přišla. Ta měla co dělat, aby nevykřikla nadšením,
když si uvědomila, že Marek má nejen krásné velké svaly, ale že je velký i
v jiné části těla. Chvěla se mu v náručí a opakovaně ho na sebe strhávala, a
on ani jednou nezklamal její očekávání. Ostatně, už jsme řekli, že byl dobře
vychovaný.
Marek si zdříml až k ránu, když příjemně unavená mlynářka odběhla,
aby se mohl její manžel ráno probudit vedle ní. Poté společně posnídali a
Marek se rozloučil. Ale neušel příliš daleko, když ho dohonil mladý
mlynářský pomocník, jemuž se říkalo mládek, a poprosil ho, zda může jít
do světa s ním. Přiznal se mu, že na odchod už dávno pomýšlel, protože už
je ze služby ve mlýně hodně unavený. Práce je dost a ještě skoro každou
noc musí být připraven na návštěvu mlynářky, která je o hodně mladší než
její manžel – ten už nestačí jejím nárokům na lásku.
Marek nebyl proti, Jakub, jak se mladík jmenoval, byl sympatický a on
kamaráda na svém putování uvítal. Další noc se oba ubytovali u jakéhosi
truhláře. Ten měl pomocníka v jejich věku, jmenoval se Vojta, a také on
zatoužil trochu se porozhlédnout po světě.
Ve trojici jim opravdu bylo veselo. O peníze nouzi neměli, když je
potřebovali, nabídli někde svoje svaly a svoji výkonnost a pokaždé odešli
se štědrou odměnou. Zvlášť když v domě byla pěkná hospodyně, žádná z
nich neodmítla náruč některého z mládenců. A byly případy, kdy se za
jedinou noc dostalo na všechny tři.

24
 Všem se tedy takové putování po světě zamlouvalo, protože jídla bylo
dost a lásky taky, kromě toho nemuseli myslet na následky, protože i kdyby
nějaké byly, kdo by je ve světě hledal?
Takhle zvesela a bezstarostně prošli kus země, až dorazili do sídelního
města. Ubytovali se v hostinci blízko zámku, protože měli v úmyslu druhý
den žádat o službu právě tam. Už totiž poznali kde co, jen v zámku ještě
nepracovali. Když se po večeři ptali hostinského, o jakou službu by měli
žádat, ten jim svěřil prapodivnou historku.
„Král s královnou mají tři dcery, velmi půvabné, milé, narodily se rok
po sobě, jsou jako schůdky. Jenomže se stalo hrozné neštěstí. Když
nejstarší z nich slavila osmnáctiny, v noci po oslavách zmizela a nikdo ji od
té doby neviděl. Totéž se stalo za rok při narozeninách té prostřední a teď
nedávno zmizela po svých narozeninách i ta nejmladší. Král s královnou
jsou zoufalí, svět je přestal těšit a slíbili bohatou odměnu tomu, kdo by
jejich dcery přivedl zpátky domů. A to ještě není všechno, když bude mít
zájem, může si některou z dcer vybrat za ženu…“
„Pánové, to je něco pro nás, co říkáte?“ obrátil se Marek na své
kamarády, a ti samozřejmě přikývli.
„My jsme tři, princezny jsou také tři, to je snad znamení osudu,“
pokračoval Marek, který ani v nejmenším nepochyboval o tom, že právě
tohle je ten úkol, který ho nutil vyrazit za humna rodné vsi.
Ostatní dva souhlasili, okamžitě se jim zalíbila představa, že se dobře
ožení a do konce života už nebudou mít žádné starosti.
Maximálně s tím, jak si ukrátit dlouhou chvíli nebo co si dřív nabrat z
bohatě prostřeného stolu.
Takže vyrazili do zámku, aby se králi představili. Ten je nejenže přijal s
otevřenou náručí, ale ještě je bohatě vybavil jídlem a všelijakými
lahůdkami.
Mládenci se vydali hned další den brzy ráno na cestu, ale upřímně
řečeno, ani jeden z nich netušil, jestli jdou správným směrem a kam vůbec
by měli jít.
„No co,“ pronesl k večeru ten, co dříve pracoval ve mlýně a jmenoval se
Jakub, „když je nenajdeme, zase se toho tolik nestane.
Budeme hledat, dokud všechny peníze neutratíme, a pak se podíváme po
něčem jiném. Snaha byla, ne?“
Vojta, to byl ten, co dříve pracoval v truhlárně, s ním vřele souhlasil, ale
Markovi se zdál takový přístup dost neodpovědný:
„To bychom byli pěkní srabové, kdybychom to vzdali,“ uzavřel jejich
debatu a zamířil rovnou za nosem, což bylo k hustému lesu.

25
 Tam zabodl do země svoji železnou hůl, kterou mu ukoval táta, a k ní
přivázal píšťalku, co měl na krku. Pak navrhl, že každý z nich se vydá
jiným směrem a kdo něco zajímavého uvidí, tak se k holi vrátí, zapíská na
píšťalku a ostatní tak přivolá.
Netrvalo to moc dlouho a ozval se pískot. Pískal Vojta, a když kamarádi
přiběhli, tak jim vyprávěl, že došel k jeskyni, ve které je stůl, na stole
prostřeno pro tři a ještě tam jsou tři rozesílané postele. Tak se tam okamžitě
vypravili a všechno byla pravda. Jeskyně uvnitř vypadala jako selské
stavení, dokonce s pecí a komínem. Bylo vidět, že si to někdo zařídil k
celkem pohodlnému životu. A tak si posloužili, dobře se najedli i napili, a
pak se hned uložili, protože je po tom dlouhém putování pořádně bolely
nohy.
Když se ráno probudili, pěkně jim kručelo v břiše, jenomže další jídlo se
v jeskyni neobjevilo.
„No nevadí, půjdeme do lesa něco ulovit,“ řekl praktický Marek a hned
se zvedl. Ale pak se zarazil a navrhl, aby jeden z nich zůstal v jeskyni,
rozdělal zatím krb, ohřál vodu, aby se pak mohli hned pustit do vaření. Jako
první zůstal v jeskyni Vojta a docela mu to přišlo vhod, protože se mu
vůbec nechtělo lítat někde po lese a shánět něco k snědku.
Oheň měl rozdělaný v mžiku, věděl totiž, jak na to, dal nad něj kotlík s
vodou a chtěl se natáhnout. Ale sotva dolehl, objevila se v jeskyni
droboučká dívka se záplavou krásných zlatých vlasů. Byla skoro průhledná,
mile se usmívala a hned se k Vojtovi měla.
„To je skvělé, že se tady objevil někdo takový, jako jsi ty,“ řekla a
vlezla si k Vojtovi do postele. „Jsem tady pořád tak sama, pomiluj se
semnou…“
Vojtovi to znělo jako andělské vábení. Domyslel si, že ta dívka je asi
víla, a upřímně řečeno, hrozně ho zajímalo, jaké to s ní bude. Tak na nic
nečekal, rozepnul si kalhoty, víle vykasal zelenou sukni a překvapilo ho, že
je to s ní stejné jako s dcerou truhláře, která ho občas navštěvovala v jeho
komůrce v truhlárně. Ale rozdíl tu přece byl, víla ho nechtěla jen tak pustit,
a sotva se Vojta trochu vydýchal, žádala od něho další milování. Zahanbit
se nenechal, ale po dvou hodinách toho měl tak akorát dost. Ale víla asi
taky, protože chtěla něco k snědku.
„Nic tady není, čekám na kamarády, co přinesou z lovu.“ Víla ale čekat
nehodlala, a navíc věděla něco, o čem Vojta neměl ani tušení.
„Vlez do komína, tam visí kus masa, dáme si…“
Vojta do komína nahlédl a opravdu tam uviděl pořádný kus nádherně
uzeného a voňavého masa. Hned popadl žebřík, který ležel vedle, a do

26
komína vlezl. Když však byl nahoře, víla mu žebřík podtrhla, a on spadl na
zem.
Kamarádi se za chvíli vrátili, byli rozveselení, protože měli nejen dva
bažanty a králíka, ale také pěknou hromádku hříbků a k tomu spoustu
borůvek a malin.
Lekli se, když viděli ležet Vojtu pod komínem, ale Marek naštěstí věděl,
co dělat s člověkem v bezvědomí, a přivedl kamaráda brzy zase k životu. V
kovárně také občas došlo k úrazu, a tak ho táta naučil dávat umělé dýchání
a ošetřovat rány.
Vojtovi bylo trochu trapně, a tak kamarádům neřekl nic ani o mase v
komíně, ani o víle, kterou asi desetkrát pomiloval a ona se mu pak takhle
nepěkně odměnila. Naštěstí nad dobrou houbovou polévkou a pečeným
masem ho všechny chmurné myšlenky rychle přešly.
Protože se venku rozpršelo, usoudili, že v jeskyni ještě přespí a ráno
budou v cestě pokračovat.
Druhý den to bylo navlas stejné, zase se probudili hladoví jako vlci, a
tak se rozhodli, že si nejdřív uloví něco k snědku, posbírají nějaké lesní
plody a podívají se po houbách. Tentokrát dostal oheň a vodu na starost
Jakub.
Když druzí dva odešli, rozdělal Jakub oheň a postavil na něj kotlík s
vodou, to aby bylo na polévku, a když oheň plápolal a on se chtěl ještě
trochu prospat, objevila se v jeskyni krásná drobná dívka s vlasy zlatými
jako sluneční paprsky.
„Co tady děláš?“ užasl Jakub. A krásná dívka mu řekla, že je víla a
přišla se s ním pomilovat, protože v jejich lese je o mládence k světu velká
nouze. Jakub se dvakrát pobízet nenechal. Už dlouho nic takového nedělal
a jeho svalnatá náruč přímo žádala, aby mohla sevřít ženu. A jelikož před
ním stála vskutku pěkná dívka, tělo se okamžitě probudilo, a než stačila
víla cokoliv říct, byla s Jakubem v posteli. Jakubovi se to náramně líbilo,
protože pod dlouhými šaty neměla dívka na sobě vůbec nic, a když jí šaty
svlékl, nemohl se vynadívat na její ladné křivky.
„To je něco zcela jiného než s mlynářkou,“ pochvaloval si v duchu, a
sotva se domiloval jednou, zachtělo se mu udělat to znova. Víla nic
nenamítala, vypadala velmi spokojeně a Jakuba napadlo, že by bylo
nejlepší, kdyby kluci šli osvobozovat sami a on by zůstal v jeskyni s vílou
napořád.
„Mám hlad,“ vytrhla ho víla z přemýšlení. Stejně jako Vojta včera jí
Jakub vysvětloval, že zatím nic k jídlu nemá, ale až se vrátí kamarádi, hned
to bude lepší.

27
 „Nemusíme čekat, v komíně je spousta vynikajícího uzeného masa,“
řekla mu víla a za chvíli už Jakub lezl po žebříku. Ale dopadl stejně jako
jeho kamarád. Víla mu žebřík podtrhla, Jakub spadl dolů a zůstal tam bez
hnutí ležet.
Když se kamarádi vrátili s uloveným divočákem, Jakub ležel pod
komínem, ohniště vyhaslé a voda ve vědru studená. Marek zase kamaráda
přivedl k životu, ale bylo mu to velmi divné. Od Vojty a Jakuba se ale
nedozvěděl vůbec nic, bylo jim prostě oběma trapné, že se dali takovou
mrňavou a průhlednou holkou napálit.
Zase se najedli k prasknutí a řekli si, že tedy v jeskyni zůstanou ještě do
dalšího dne, ale pak už opravdu půjdou plnit svůj úkol. Ráno ale zůstal v
jeskyni Marek, protože mu připadalo spravedlivé, aby se střídali. Sotva
však rozdělal oheň a postavil na něj vodu v kotlíku, objevila se nádherná
víla se zlatými vlasy.
„Dlouho jsem se nemilovala,“ řekla mazlivě, ale Marek o ni neměl
zájem. Nebyl na takové křehotinky stavěný, měl rád pořádné ženské a
takové tintítko mu vůbec nic neříkalo.
„A proč to říkáš mně?“ zeptal se jí. To vílu očividně zarazilo, a tak se
začala snažit. Vlnila se, Marka hladila, chtěla se líbat, ale on ji od sebe stále
jen odstrkoval. Když si ale nedala pokoj, chytil ji za její zlaté vlasy a chtěl
jí ukázat cestu z jeskyně, jenomže vlasy mu zůstaly v ruce a krásná víla se
proměnila v ohyzdnou babiznu, která v tu ránu zmizela.
Když se kamarádi vrátili z lesa, ukázal jim Marek vlasy a vyčetl jim, že
mu nic neřekli. Tak mu oba svoje zážitky líčili a Marek bezděky při jejich
vyprávění zlaté vlasy pohladil. V tu ránu stála ohyzdná baba v jeskyni a
krotce se ptala:
„Jaké máš přání, pane?“
Marek zajásal, došlo mu, jaký poklad získal, a tak se babizny zeptal, kde
s kamarády najde ztracené dcery pana krále.
Babizna mu prozradila, že dcery unesl drak, který je vězní ve svém
podzemním království, a vchod do něho je nedaleko.
„Ostatně proto jste došli až sem, jste takřka u cíle,“ zaskřehotala baba a
dovedla mládence k díře do země, která se nacházela hned vedle jeskyně.
Díra však byla hluboká, přehluboká, a tak Marek ještě babizně uložil, aby
jim obstarala silný provaz. V tu ránu mu baba provaz podala, a když viděla,
že nic dalšího od ní mládenci nepotřebují, prozradila ještě, že královské
dcery hlídají dva lvi, které je potřeba oslepit. Podala Markovi hořící svíci,
která je zaručeně na chvíli oslepí, a pak mu ještě poradila, aby lvy poté
svou železnou holí omráčil a rychle vyvedl princezny.

28
 „Ale musíte být jako myšky, aby se drak neprobudil, jinak je s vámi
zle…“ dodala babizna a zmizela.
Marek se hned začal spouštět do díry, kamarádům ještě řekl, že až bude
s princeznami dole, zatáhá za provaz a oni je postupně vytáhnou ven.
Všechno bylo tak, jak babizna řekla. Před podzemním zámkem hlídali
dva lvi, Marek jim posvítil do očí a poté je omráčil. Vše šlo jako po másle,
lvi nevydali ani hlásku, Marek se dostal dovnitř a hned v první místnosti
uviděl dvě velmi krásné dívky. Bylo mu jasné, že jsou to princezny, a když
se jich ptal po jejich třetí sestře, jen pokrčily rameny. Marek se vyděsil při
představě, že ta třetí se, chuděra, už asi stala drakovou snídaní, ale neztrácel
zbytečnými úvahami čas. Vyzval dívky, aby ho následovaly, a potichu je
dovedl ze zámku k provazu, který vedl ven za sluncem a za normálním
životem.
Nejdřív přivázal k provazu jednu dívku, po ní druhou, a když chtěl
uvázat sám sebe, opět se vedle něho objevila ohyzdná babizna.
„Uvaž nejdřív na provaz svoji hůl, aby to kamarádi neměli tak těžké,“
navrhla mu. Markovi to připadalo velmi logické, a tak ji poslechl. Přivázal
hůl, dal kamarádům znamení a hůl začala stoupat nahoru. Ale těsně před
otvorem do země se hůl zastavila a pak se zřítila dolů.
„To jsou ale hajzlové,“ ulevil si Marek, kterému bylo teď všechno jasné.
Když kamarádi zjistili, že princezny jsou jenom dvě, nechtěl ani jeden z
nich zůstat na ocet. Marka to štvalo ukrutně, ale nemohl s tím nic dělat. Byl
hluboko v podzemí, provaz mu ležel u nohou a cesta ven žádná jiná nebyla.
„Co teď?“ zeptal se ohyzdné babice, která mu už ale nepřipadala jako
nepřítel, vždyť mu prokázala hodně dobrých služeb.
„Teď musíš zabít draka, protože pak zmizí kletba nad tímto podzemním
královstvím a stane se z něho docela stejná země, jako jsou ty, které znáš.“
Poradila Markovi, aby drakovi skočil na záda, on se vznese, protože ho
bude chtít shodit, a až s ním poletí nad mořem, ať použije svíci a draka
oslepí. Ten ztratí orientaci a utopí se.
„Doufám, že umíš plavat?“ zeptala se babizna starostlivě. Když Marek
přikývl, dala mu prsten, který měl místo kamene podobiznu krásné dívky.
„Tohle je tvoje nevěsta a najdeš ji v tomto zámku, který už ale nebude v
podzemí,“ dodala babizna a pobídla Marka, aby se vydal za drakem.
Všechno bylo přesně tak, jak řekla. Vyskočil na draka, ten se probudil,
vyletěl do povětří, a když letěli nad mořem, dal mu Marek před oči svíci,
drak se vylekal a zřítil se do vody. Marek doplaval ke břehu a šel hledat
zámek, kde na něho měla čekat nevěsta.
Našel ho celkem rychle, protože si dobře zapamatoval, jak vypadal v
podzemí. Jen ho překvapilo, jak je v slunečním jasu nádherný a mnohem

29
větší. Nechal se tam ohlásit, a když se stráže zdráhaly dovést ho k
princezně, dal jim prsten, aby ho paní zámku předali. V mžiku přiběhla k
zámecké bráně překrásná dívka, která padla Markovi kolem krku. Ten byl
naprosto v šoku, protože ji nikdy předtím neviděl a okamžitě ho okouzlila
svojí krásou, půvabem a zvláštním jasem v očích. Ani nehlesl, když ho
dívka vzala za ruku a vedla dovnitř do zámku. Tam mu vysvětlila, že je
třetí princeznou, která byla zakletá v neřestnou vílu a poté v ohyzdnou
babiznu a čekala na svého vysvoboditele.
„A teď už budeme stále spolu,“ pošeptala Markovi, a ten na nic nečekal
a pevně ji objal. I když byl unavený a v žaludku mu kručelo, všechno šlo
stranou. Jeho mládí a jeho síla překřičely žaludek i únavu a toužily po
jediném – objímat se s tou nádhernou dívkou, která se k němu také ze
všech sil tiskla. Oběma se společně zatočila hlava a ani je nenapadlo, že by
měli použít postel plnou měkkých peřin. To až poté, kdy se pomilovali na
koberci a v saloně a chtěli si to zopakovat, usoudili, že v posteli to bude
příjemnější. A bylo jim v té posteli příjemně několik dní a nocí, jen s
malými přestávkami, kdy si dali něco dobrého k jídlu a k pití. Byli by tak
zůstali mnohem déle, ale oba byli odpovědní a věděli, že o sobě musí dát
vědět královským rodičům a sestrám. Marek také chtěl vyčinit svým
kamarádům, že se k němu tak hnusně zachovali, ale i když měl zpočátku v
úmyslu je nějak krutě potrestat, po mnoha a mnoha milováních se třetí
princeznou se mu všechny pomstychtivé myšlenky z hlavy vykouřily.
„Kdo ví, co s nimi je,“ říkal si, když se svou krásnou princeznou seděl v
kočáře a mířil k jejímu rodnému zámku. Tam našli princezniny sestry jako
spokojené mladé paní, které už měly po svatbě se svými udatnými
vysvoboditeli a stejně jako třetí princezna trávily nejvíc času ve svých
královských ložnicích.
Jakub a Vojta se k smrti vyděsili, když uviděli na nádvoří Marka.
Horečně začali hledat východ ze zámku, protože se obávali nejhoršího.
Ale Marek se jim postavil do cesty a ujistil je, že je vše odpuštěno, protože
bez jejich proradnosti by se on nedostal k vlastnímu zámku, který zdědili
po drakovi, a k té nejnádhernější ženské, jakou kdy svět stvořil.
Pochopitelně jim neprozradil, že byla zakletá nejdřív ve vílu a pak v
ohyzdnou babiznu, s pochybnou minulostí partnerky se přece žádný
mužský nechlubí!
„Vy se musíte o tenhle zámek dělit a ještě tady máte tchána s tchyní, a
tím jste potrestaní dost a dost,“ dodal Marek a jeho krásná princezna ho
nadšeně objala kolem krku.
„Budu mít toho nejchytřejšího muže na světě!“ zvolala nadšeně a
opravdu se tak stalo. Hned se konala svatba a pochopitelně na ní nechyběl

30
Markův táta kovář a hodná máma, která už se nemohla dočkat, jak budou
ženské ve vsi závidět, až jim tohle všechno bude vyprávět.

31
Sedm havranů
Když se v rodině narodí sedm synů, kteří přijdou na svět jeden po
druhém, tak mají rodiče o zábavu vrchovatě postaráno, a to nejen devět
měsíců před jejich narozením. A tihle kluci byli ještě ke všemu náramně
temperamentní, takže žádný div, že jejich matce občas vytekly nervy a
okřikla je. Jednou ji hodně naštvali, lítali kolem ní a krákali jako havrani a
ona už toho vážně měla dost, a tak na ně zakřičela:
„O co líp by mi bylo, kdybyste se doopravdy v ty havrany proměnili!“
Někdy se nevyplácí říkat unáhleně tak silná slova. Tu nešťastnou matku
totiž nějaká vyšší moc vyslyšela a její synkové se v mžiku proměnili v
černé ptáky, zakrákali, zamávali křídly a odletěli kdoví kam.
Když se večer vrátil její manžel a otec chlapců z práce domů, nemohla
zoufalstvím ani promluvit. Manžel sice nechápal, jak je něco takového
možné, v životě o něčem podobném neslyšel, ale snažil se svoji ženu,
kterou měl opravdu rád, utěšit. A jak se těší ženy? Přece pořádnou dávkou
lásky. Promiloval s ní celou noc a zopakoval to ještě ráno. Žena byla
naprosto zoufalá a manžel byl pro ni jedinou nadějí, která ji udržovala při
životě. A tak do milování s ním dávala veškerou svoji lásku, které byla
schopná a kterou po ztrátě dětí neměla komu dávat. Protože to byli hodní
lidé, osud je chtěl alespoň trochu potěšit, a tak se jim po čase narodila
holčička.
Krásná, milá, hodná.
Samozřejmě rodiče nezapomněli na své chlapce, ale holčička jim dělala
jenom radost, takže je to s tou nevysvětlitelnou ztrátou trochu usmířilo.
Kromě toho ale stále doufali, že se jednou jejich chlapci vrátí.
Jenomže čas běžel jako splašený a synové se nevraceli. Marně matka
doufala, kdykoliv viděla nějaké černé ptáky poletovat kolem domu, že to
jsou její ztracení synové. Kdepak, vždycky to byli jenom obyčejní ptáci,
žádní zakletí kluci.
Když dcera, které dali jméno Blanka, vyrostla, dozvěděla se od sousedů,
že kdysi měla několik bratrů, a velice se zajímala o jejich osud. Doma se
maminky ptát nechtěla, vytušila, že je to pro ni bolestné téma, a nechtěla ji
zraňovat. Ale sousedé si toho pamatovali spoustu. A tak jí vyprávěli, jak
bratři vypadali, jak se jmenovali, jací byli, jak někdy zlobili, ale jaká s nimi
byla legrace, jak byli podnikaví a všude jich bylo plno. Blanka byla chytré

32
děvče a usoudila, že když bratry nějaká divná síla proměnila v havrany,
musí existovat zase jiná síla, která tohle podivné kouzlo zruší.
Protože už byla dospělá, rozhodla se, že se o návrat svých bratrů do
života pokusí. Došla za rodiči a vyprávěla jim, že měla v noci sen, ve
kterém se jí zjevilo sedm havranů a ti jí tvrdili, že jsou její bratři a čekají,
až je osvobodí.
„Tak já je tedy půjdu vysvobodit,“ pronesla odhodlaně a rodiče jenom
tiše žasli. Dceři ale uvěřili, protože jinak by přece o svých bratrech
nemohla nic vědět. A tak ji s těžkým srdcem vypravili na cestu, maminka
stáhla z ruky prstýnek s červeným kamínkem, prý podle něho ji bratři
poznají, protože si s ním jako malí rádi hrávali.
Tak se Blanka vydala do světa. Ani přesně nevěděla, kam má jít, ale
doufala, že jí poradí intuice. A ta ji po několika dnech dovedla ke zvláštní
chaloupce v hlubokém lese, která se zjevila jako na zavolanou. Blanka už
byla celá uchozená a měla hrozný hlad. Chtěla poprosit obyvatele
chaloupky, aby ji nechali u sebe odpočinout, a chtěla si od nich koupit
nějaké jídlo. Trochu peněz měla, rodiče jí je dali na cestu.
Dveře nebyly zamknuté, a tak je pootevřela, nakoukla dovnitř,
pozdravila a čekala. Když se nikdo neozval, dodala si odvahy a vstoupila.
Uvnitř však nikdo nebyl, ale bylo jasné, že chalupa obydlená je. Na stole
bylo připravené jídlo a pod oknem stála ustlaná postel. Blanka chvíli
čekala, ale pak odhodila zábrany, vrhla se hladově na jídlo, které ji tak
zmohlo, že se rozhodla vlézt si do postele a trochu se prospat. Ale najednou
se rozrazily dveře a dovnitř vpadl jako velká voda pohledný mladý muž.
Byl celý rozevlátý, vlasy mu poletovaly kolem hlavy a také jeho oblečení
vypadalo jako živé stříbro. Celé se lesklo a vlálo, Blanka měla pocit, že je v
domě průvan, a stáhla si pokrývku až k bradě.
„Jsem Vítr a tohle je můj dům, kdo jsi ty?“ osopil se na ni mladý muž a
Blanka mu rychle řekla, jak se jmenuje, odkud přichází a že hledá ve světě
svoje ztracené bratry. Vítr jí slíbil, že jí poradí, ale až za chvíli, protože teď
si potřebuje odpočinout a už mu to pořádně nemyslí.
„A ty mi budeš dělat společnost!“ podíval se upřeně na Blanku, která
nic nenamítala. Pro osvobození bratrů byla odhodlána udělat všechno, a
kromě toho jí vůbec nebylo proti mysli strávit noc s tímto velmi pohledným
mladíkem. Takhle pěkní kluci u nich ve vsi nebyli.
Vítr nejdřív připravil nějaké jídlo, Blanka si s ním taky trochu vzala,
protože už jí vytrávilo, pak si popovídali a šli hned do postele, která stála
pod oknem. Vítr ze sebe shodil všechno oblečení a Blanka udělala totéž.
Peřiny sice trochu studily, ale to trvalo jenom chvíli. Vítr v mžiku rozpoutal
v posteli opravdovou vichřici a je třeba říct, že Blanka za ním nijak

33
nezaostávala. Už jí totiž samota dost rozlítostňovala, a tak byla šťastná, že
má vedle sebe, na sobě a chvílemi i pod sebou někoho tak náruživého,
energického a šikovného. Vítr se ve věcech lásky opravdu vyznal. Bylo
vidět, že se při lítání světem hodně přiučil, a než s Blankou všechno
vyzkoušel, uběhlo několik hodin.
„Nevím sice, kde jsou tvoji bratři,“ řekl Blance, která ležela schoulená v
jeho náručí, „ale můj bratr Měsíc má pomalejší tempo při své cestě oblohou
a také si víc všímá detailů, já to všechno vidím jenom globálně, to víš, při
té rychlosti.“
Blanka mu musela dát za pravdu, bylo jí jasné, že při tempu, s jakým
všechno dělá, si bratrů nemohl všimnout. A tak se oblékla, spolu s Větrem
posnídala a pak se nechala v jeho bezpečné náruči odnést k Měsíci.
Ten ještě nebyl doma, a tak ji Vítr naposledy políbil a nechal ji v jeho
domě s tím, že se co nevidět bratr vrátí, protože za chvíli už předá vládu
Slunci, což je pro změnu jejich třetí bratr.
Blanka se hned natáhla do rozesílané postele, protože byla po milování s
Větrem pořádně vyčerpaná, a v tu ránu usnula.
Probudilo ji něco velmi jemného a příjemného. Když otevřela oči,
viděla nad sebou nádherného muže, sice trochu bledého, ale nesmírně
ušlechtilého. Rozvážně se nad ní skláněl a pomalu se jí zeptal, kdo je a co u
něho hledá.
Tak mu Blanka celý příběh převyprávěla a Měsíc jí slíbil pomoc. Ale
nejdřív posnídá, pak si musí odpočinout a je rád, že mu bude Blanka dělat
společnost.
„Nebe je sice plné hvězd, ale ty jsou studené jako led, s nimi nic není,“
konstatoval Měsíc a dotkl se Blančiny horké tváře.
Blanka s Měsícem posnídala, a pak sama sebe nepoznávala – okamžitě
se svlékla a udělalo jí moc dobře, když totéž udělal i krásný Měsíc a položil
se na ni. Vítr už ji proškolil, a tak tentokrát byla na všechno připravená,
věděla, jak je milování příjemné, jak probíhá a co se při něm má dělat. S
Měsícem to bylo nádherné. Byl mnohem rozvážnější než jeho povětrný
bratr, a o to lépe se vyznal v zákoutích ženského těla. Blanka ztrácela dech
i hlavu, připadala si jako v úžasném snu a vůbec se netrápila tím, že se
nechová počestně.
„Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ řekla si, když si uvědomila, že během
několika hodin už má druhého milence. Bylo jí jasné, že u těchto pánů
nejen nejsou žádní svědci, ale hlavně nehrozí, že by o tom někde vyprávěli.
A tak jim v milostných hrátkách uběhl den, a když Slunce zacházelo za
obzor, Měsíc se sice nerad, ale o to rozhodněji zvedl.

34
 „Nastává můj čas, musíme se rozloučit,“ řekl Blance a stejně jako Vítr
litoval, že o jejích bratrech nic neví, ale ubezpečil ji, že jejich nejstarší bratr
Slunce ví všechno a nezklame ji.
Zase ji objal a donesl ji do domu na vysokém kopci, který byl mnohem
krásnější a výstavnější než příbytky Větru a Měsíce. Ale ani tam zatím
nikdo nebyl, tak se Blanka s Měsícem rozloučila s tím, že na Slunce počká.
Muž, který za chvíli vstoupil dovnitř, jí vzal dech. Byl nádherný, tak
ušlechtilou bytost Blanka v životě neviděla, mohla na něm oči nechat.
„Vím, koho hledáš, potkal jsem cestou svého bratra a všechno mi
pověděl. Samozřejmě vím, kde tvoji bratři jsou, ale než tě k nim donesu,
povečeříme spolu a trochu si odpočineme, ano?“
Blanka přikývla a odsouhlasila by mu všechno na světě, protože byl
fascinující. Díval se na ni a ona cítila, jak taje, podlomila se jí kolena a
musela si sednout. Sluneční muž se ale jenom pousmál, naservíroval
dozlatova vypečené kuře, do pohárů nalil třpytivou medovinu a oba s
Blankou se pustili do jídla. Blanka si teprve teď uvědomila, jak jí za ty dva
dny plné milování vyhládlo, a za chvíli zůstaly na talíři jenom kostičky.
„Ty si vezmi s sebou, budou se ti hodit,“ řekl jí sluneční muž a pak jí
pokynul, aby se spolu s ním přesunula k velké posteli se zlatými polštáři a
přikrývkami. Pro tu noc, která následovala, neměla Blanka slov. Prožila
spalující vášeň, žhavé polibky, horkou náruč a přívaly něhy.
„Na tohle nikdy nezapomenu,“ řekla mu, když ji po krátkém spánku k
ránu něžně probudil. Blanka se rychle oblékla a připravila se na cestu.
Sluneční muž ji usadil vedle sebe do zlatého kočáru a vydali se na cestu. V
temném údolí lemovaném vysokými skalami kočár zastavil, sluneční muž
pomohl Blance z kočáru, naposledy ji horce políbil a řekl jí, že jsou u cíle.
„Támhle na té skále bratry najdeš,“ ukázal na tu nejvyšší, skočil do
kočáru a byl ten tam.
Blanka se bezradně rozhlížela, neměla nejmenší tušení, jak se na tak
vysokou a hladkou skálu vyšplhá, ale najednou se jí z kapsy vysypaly kosti
z kuřete a poskládal se z nich žebřík. Když po něm Blanka lezla, spodní
kosti přeskakovaly zase dopředu a tak to šlo až na vrchol.
Tam nahoře pak našla jednoduché obydlí, do kterého se lehce dostala,
protože zamčeno nebylo. Ostatně proč taky, nehrozilo, že by se někdo jen
tak na samotný vršek dostal. Uvnitř bylo sedm postelí, kolem stolu stálo
sedm židlí a na stole bylo sedm talířů. Blanka věděla, že je u cíle, že tady
opravdu žijí její ztracení bratři. Protože je chtěla nejen překvapit svojí
návštěvou, ale také jim chtěla udělat nějakou radost, koukla se, jak jsou
bratři zásobeni potravinami, a když zjistila, že celkem obstojně, rozhodla
se, že jim uvaří to, co měl každý z nich rád v dobách, když žili ještě v

35
rodném domě. Byla zručná a sedm jídel stihla právě včas, aby sedm
kouřících talířů stálo na stole v okamžiku, kdy se otevřely dveře a do
místnosti vešlo sedm urostlých mladých mužů. Blanka ale předtím položila
pod jeden talíř maminčin prsten a sama se schovala za postel.
Bratři byli hodně překvapení, když viděli, že je uvařeno, a ještě
překvapenější byli, když si všimli, že v talířích jsou jejich oblíbená jídla.
Ten nejstarší zvedl talíř, aby přivoněl k nastavované kaši s česnekem a
smaženou cibulkou, kterou kdysi tak miloval, a užasle koukal na maminčin
prstýnek.
„To přece není možné, tady musí být někdo od nás z domova, že by
maminka?“ a začal se rozhlížet po domě.
Blanka tedy vystoupila ze svého úkrytu a řekla bratrům, kdo je. Měli
obrovskou radost a jeden přes druhého se vyptávali, co je doma nového.
Když jim to všechno vylíčila, chtěla vědět, co se stalo s nimi a kdy se vrátí
domů. Tak jí řekli, že celý den létají jako havrani po světě a teprve k večeru
se vrací do lidské podoby a až do rána jsou stejní jako kdysi.
„Ale nikde jinde než tady na vysoké hoře se proměnit nemůžeme,“ řekl
jí jeden z bratrů.
Když Blanka chtěla vědět, jak by je mohla vysvobodit, prozradili jí, že
musí každému z nich ušít košili, ovšem má to háček. Sama musí zasít len,
pak ho vytrhat, upříst, utkat látku, tu vybílit a ušít haleny. Blance to
připadalo velmi jednoduché, protože tohle všechno uměla z domova. Její
maminka také len pěstovala a zpracovávala ho.
Jenomže bratři jí řekli, že celá věc má ještě jeden háček – po celou dobu
nesmí promluvit ani slovo. Ale ani tahle podmínka nepřipadala Blance
nesplnitelná. Nebyla žádná drbna a dovedla mlčet. Už jako malá holčička
se ráda schovávala a potichu přemýšlela.
A tak ráno, když se všichni vyspali a společně posnídali, dostala Blanka
od nejstaršího bratra semena lnu, a bratři proměnění v havrany ji na svých
křídlech snesli do údolí, kde byla ideální půda pro jeho pěstování. Byl tam
potok, pole a také rozložitá dutá vrba, ve které se dalo celkem pohodlně
bydlet. Však už tam také bylo k jednoduchému životu pro dívku všechno
připraveno. Lavice, kde se přes den dalo sedět a v noci spát, přikrývka,
polštář, prkno sloužící za stolek, dokonce váza na květiny.
Blanka se hned dala do práce, zasela len a pak jen žasla, když viděla, že
okamžitě vyrazily výhonky. Druhý den byl len velký, a tak ho vytrhala,
poté ho rosila, obracela, klepala, vochlovala… Šlo jí to od ruky, protože se
vlastně o nic jiného nemusela starat – ve vrbě měla vždycky dost jídla a
kromě toho v pravý čas pokaždé našla přesně to, co ke své práci

36
potřebovala. Bylo jí jasné, že se o všechno starají její bratři, ale jak to
dělají, to opravdu netušila.
Když konečně začala příst, zčistajasna se na louce objevil kočár.
Byl to velmi krásný kočár, ve kterém byli zapražení nádherní koně,
ovšem ten muž, který z kočáru vystoupil, připadal Blance jako
nejdokonalejší stvoření světa. Byl urostlý, ramenatý, s hustými vlasy a
nádhernýma očima. Blanka na něho upřela oči a on na ni.
Okouzleně se na sebe dívali a prožívali zázrak lásky. Ona se v tom
jediném okamžiku zamilovala do něho a on do ní.
„Kde se tady bereš?“ zeptal se jí, když se trochu vzpamatoval.
Ale Blanka se jen smutně usmála a dala si výmluvně prst na ústa, aby
mu naznačila, že je němá. Urostlého muže to kupodivu potěšilo. „A kde
máš rodinu?“ ptal se dál.
Blanka mu opět naznačila, že nikoho nemá, že je dočista sama.
To už se neznámý muž neudržel a radostně se k Blance přiblížil:
„To snad není možné, že mě potkalo takové štěstí. Nádherná ženská, k
tomu němá a ještě navíc sirotek! To je přece sen každého muže!“
Blanka měla omezené možnosti komunikace, a tak jenom přikyvovala.
Přikývla i na otázku, jestli se nechce nastěhovat k němu do zámku. Teď už
bylo Blance jasné, kdo ten muž je, a byla jím tak fascinována, že si
nedovedla přestavit, že by se jejich cesty zase měly rozejít.
A tak rychle sbalila všechna svá přadena i kolovrat, vše naložila do
kočáru a bez rozpaků usedla vedle muže, který jí připadal jako sám osud.
Ani jeden z nich si nemohl pomoci, jak se ocitli vedle sebe v kočáře,
vrhli se na sebe, objímali se, líbali a nedokázali s tím přestat, ani když
dojeli do zámku. A tak kočár ještě nějakou dobu stál na nádvoří a
služebnictvo trpělivě čekalo, kdy se jejich pán přestane líbat s tou dívkou,
kterou má v náručí. Nakonec tedy z kočáru vystoupili, služebnictvo se
chtělo chopit Blančiných vřeten, ale ta si na ně nedala sáhnout, nepustila je
z ruky. Blance už došlo, že muž, do kterého se zamilovala, je v téhle zemi
králem, což jí on také potvrdil. Ukázal jí celý zámek, provedl ji všemi
místnostmi, ukázal jí zahradu, poté jí představil svoji sestru, s níž se dělil o
státnické povinnosti, a pak už ji dovedl do své ložnice.
„Tady teď spolu budeme žít,“ zašeptal jí do ucha a už ze sebe
nevypravil ani slovo. Vzal jí z ruky její vřetena, poté ji pomalu svlékl,
popadl ji do náručí a miloval se s ní tak, jako by v posteli byli najednou
Vítr, Měsíc i Slunce. Byl chvíli jako vichřice, pak ji zaplavil přívalem něhy
a poté ji strhl do proudu své žhavé vášně.

37
 Blanka zapomněla na celý svět, ale když se ráno vedle svého krále
probudila, věděla, co je její povinnost. Ostatně i král musel vstát a věnovat
se vládnutí. A tak se Blanka okamžitě posadila ke kolovrátku a předla.
Králova sestra na ni koukala velmi podezřívavě, nechápala, jak mohla
tahle divná osoba tak očarovat jejího bratra, ale na druhou stranu ji
utěšovalo, že ta podivínka je němá a nebude tudíž žádnou velkou
překážkou.
Jenomže se však trochu přepočítala, když si myslela, že jde o
chvilkovou slabost mladého krále. Ten se naopak po předchozí noci utvrdil
v tom, že našel ideální ženu, a hned poslal pro kněze, aby je oddal. Sestra z
toho byla v šoku a upřímně řečeno Blanka také, protože tak rychlý spád
událostí nečekala. Nechala se tedy obléci do nádherných šatů, v nichž
vypadala opravdu skvostně, to musela uznat i králova zapšklá sestra.
Takhle sošně a ušlechtile nevypadala žádná ze sousedních princezen
zralých pro vdavky.
Král zářil, Blanka také a manželé z nich byli dřív, než se slunce
schovalo za obzor.
A svatební noc, ta byla!
„Ty šaty ti ohromně sluší, ale bez nich jsi ještě krásnější!“ vzdychal
král, když Blanku svlékal, a ona by mu velmi ráda řekla totéž a měla co
dělat, aby jí to nevyklouzlo. Byl totiž úžasný.
Temperamentní a neuvěřitelně výkonný. Nepamatovala si, že by tu noc
vůbec spala, ale nevadilo jí to, to, co spolu dělali, bylo lepší než ten
nejsladší spánek.
Blance se milování s urozeným manželem velice líbilo a byla by s ním v
posteli pořád, ostatně on s ní také, ale oba měli své povinnosti. A tak
zatímco on vládl, ona dopředla všechnu přízi, nechala si postavit v jedné
místnosti tkalcovský stav a pustila se do tkaní.
Králova sestra to pokládala za důkaz její obyčejnosti, král to bral jako
nádherného koníčka, který je sice poněkud extravagantní, ale královna si
přece může dovolit všechno.
A tak Blanka tkala a tkala a přitom zjistila, že jejich nádherné milování
nezůstalo bez následků. Hned to svému muži svým mlčenlivým způsobem
sdělila. Vzala jeho ruku, položila si ji na bříško a usmála se.
„Budeme mít děťátko?“ zeptal se jí a ona radostně přikývla.
Byl šťastný, protože bylo povinností každého krále, aby se zemi postaral
o dědice.
Mezitím Blanka utkala látku, nastříhala na košile a začala je šít.
Šila i v ten den, kdy na ni přišly porodní bolesti. Bohužel v tu dobu byl
král mimo zámek, a tak porodila pouze v přítomnosti své švagrové. Té se

38
ani trochu nelíbilo, že přišel na svět krásný chlapeček, který jako by z oka
vypadl svému tatínkovi. A tak ho sebrala, zabalila ho do plínky a vyhodila
z okna v místech, kde tekla divoká řeka. Místo miminka položila vyděšené
Blance do náručí kotě.
Hned po celém zámku rozhlásila, že se z mladé královny vyklubala
divoženka rodící koťata a že je nutné ji upálit. Dala postavit na nádvoří
hranici, aby vše proběhlo do návratu krále. Nedělala si hlavu s tím, jak
bude reagovat, doufala, že kotě místo očekávaného dědice bude
dostatečným argumentem pro její rozhodnutí.
Blanka o tom neměla ani tušení, celá zoufalá došívala ve svém pokoji
poslední košili, když dovnitř vtrhly stráže a chtěly ji odvést na nádvoří.
Vyděšená Blanka začala volat své bratry a ti se opravdu okamžitě objevili v
podobě havranů a ještě přinesli v zobácích krásného chlapečka, kterého
Blanka porodila. Ta ho popadla do náručí, na každého z bratrů hodila jednu
ušitou košili, a v tu ránu tady stálo sedm urostlých mužů, na které si stráž
netroufala.
Ve stejném okamžiku se ozvala na nádvoří koňská kopyta a během
minuty Blanku i jejich miminko objímal král. Byl šťastný, že má syna, a
byl hodně překvapený, když zjistil, kolik má švagrů. Ale smířil se s tím,
dokonce byl rád, že jeho žena není němá. Nakonec ho potěšila i zpráva, že
má také tchyni a tchána, kteří budou s nimi na zámku žít. Usoudil, že pro
vládnutí to bude praktické, protože nejvíc se člověk může spoléhat na
rodinu. Rodinní příslušníci se starají o rozkvět firmy víc než cizí. A tak se z
bratrů stali ministři, rodiče pečovali o vnoučata a Blanka se svým
manželem se poctivě starali, aby těch vnoučat bylo opravdu dost.
Zajímá vás, kam se poděla proradná králova sestra? Kdepak, na hranici
ji neupálili, to by pro ni bylo příliš jednoduché. Stala se ředitelkou školy, ve
které vyučovala své synovce a neteře.
„Horší trest mě nemohl potkat,“ lamentovala často, ale to bylo tak
všechno, co s tím mohla dělat.

39
O chytré Martě
Dva kamarádi se vydali do světa. Ne snad, že by je to už doma nebavilo,
ale rozhodli se, než se jednou usadí a pořídí si rodinu, tak si ještě něco užijí,
něco poznají a něčemu se třeba i přiučí. Když se dostali do sídelního města,
šli si také prohlédnout zámek. Dovnitř je sice nepustili, ale zahradu si
prohlédnout mohli, protože zeď nebyla vysoká. Vyhoupli se na ni a dívali
se na tu nádheru, kterou u nich doma nikdy neviděli. Zrovna když se
dohadovali, jak se jmenují jednotlivé květiny a keře, zahlédli krásnou
dívku, která si šla utrhnout pár růží. Oba na ni užasle zírali, a když zase
zmizela uvnitř zámku, tak jeden z nich, jmenoval se Honza, vzdychl:
„To bych si taky nechal líbit, žít v takovém zámku.“ Ten druhý, který se
jmenoval Jirka, jenom hlesl:
„Mně by mohl být zámek ukradený, ale tu krásnou ženskou bych bral
všema deseti, i čertu bych duši dal, kdyby mi to umožnil.“
Druhý kamarád se tomu jenom zasmál a pak oba seskočili ze zídky a šli
se do nedalekého hostince posilnit. Protože den už se blížil k večeru, hned
si objednali pokoj, aby zase jednou spali jako lidé.
Honza usnul, sotva ulehl do peřin, ale Jirka spát nemohl. Pořád měl před
očima tu krásnou dívku a tak strašně po ní toužil, že mu to až srdce trhalo.
Radši vstal s tím, že se ještě trochu projde, aby se unavil. Pak snad konečně
usne.
Když vyšel do vlahé letní noci, narazil hned před hostincem na
podivného myslivce.
„Ty bys vážně dal duši čertu, kdyby sis mohl vzít naši princeznu?“
obrátil se myslivec na Jirku, který se hrozně lekl.
„Vy jste nás poslouchal, když jsme si s kamarádem povídali?“
„Dá se to tak říct,“ odpověděl myslivec záhadně, a když viděl Jirkův
nechápavý pohled, všechno mu vysvětlil.
„Já jsem totiž čert a bez problémů z tebe můžu udělat urozeného prince i
s rodokmenem, který určitě u princezny uspěje, protože pokud vím, tak se
už dost nudí a léta jí přibývají.“
Jirka se ani chvíli nerozmýšlel:
„To je skvělé a duši ti klidně dám, stejně ji k ničemu nepotřebuju.“

40
 Tak čert vyndal z kapsy kus papíru a požádal Jirku, aby se na něj
podepsal. Jirka nebyl dnešní a věděl, že takové listiny se podepisují vlastní
krví, a tak se hrotem pera trochu píchl do prstu a podepsal se.
„A ještě termín, za kolik let si pro tebe mám přijít?“ zeptal se čert a
Jirka ani dlouho nepřemýšlel.
„Teď je mi pětadvacet, v pětačtyřiceti už ze mě bude dědek, takže pak
přijď, dvacet let s princeznou mi bude bohatě stačit.“
„Tak jdeme,“ pobídl ho čert a odvedl ho kousek stranou, kde už čekal
zdobený kočár a několik sluhů, kteří okamžitě přispěchali s překrásným
oblečením.
„Teď ještě tohle,“ podal čert Jirkovi měšec plný zlatých dukátů. Když
viděl v jeho očích otázku, s úsměvem dodal:
„Neboj se, bude pořád plný, nikdy z něho neubude.“
Když se chtěl čert odporoučet, Jirka ho ještě zadržel:
„Poslechni, já se ale vůbec neumím chovat jako urozený šlechtic, vždyť
jsem kluk z vesnice…“
„Tím se netrap, zlato v kapsách a pěkné oblečení jsou tou
nejpřesvědčivější konverzací!“
Tak se tedy Jirka s čertem takřka s dojetím rozloučil, převlékl se a hned
se nechal dovézt do zámku. Bez problémů ho stráže vpustily dovnitř a
uvedly ho ke králi, který se svou dcerou ještě besedoval u krbu. Urození
lidé totiž ani v dávných dobách nechodili spát tak brzy jako obyčejní lidé,
protože nemuseli šetřit se svícemi a ohněm.
Jirka jim řekl, že je synem krále z velmi vzdáleného království a
potřeboval by u nich přenocovat. Král dal hned připravit pokoj pro hosty a
nechal Jirkovi přichystat pozdní večeři.
Chvíli si všichni povídali a pak se král rozloučil, protože ho přemáhal
spánek. Jirka zůstal sám s krásnou princeznou, o které se dozvěděl, že se
jmenuje Marta, procestovala svět a teď vlastně neví, co si s životem počít.
Jirka řekl, že je to s ním stejné, a jak noc pokračovala, rozuměli si stále víc
a víc.
Když se později k tomuto svému prvnímu večeru ve vzpomínkách
vraceli, nedokázali se dohodnout, kdo koho políbil první. Jirka tvrdil, že to
byl on, kdo už se nemohl udržet, Marta zase byla přesvědčená, že to byla
ona. Ale ať to bylo jakkoliv, po tom prvním polibku už si nedokázali
představit, že by se měli pustit z náručí. V obou se najednou probudila
netušená energie a bylo jim úplně jedno, jestli je může někdo ze
služebnictva vidět, nebo ne. Líbali se snad hodinu a Marta pak Jirkovi
řekla, že ho dovede do jeho pokoje, protože sám by v zámku zabloudil. Ani
nepředstírala, že by nehodlala v pokoji zůstat, naopak, okamžitě zamířila k

41
nádherné široké posteli s nebesy, která Jirku naprosto okouzlila. Nikdy nic
takového neviděl, ale hned mu bylo jasné, že takovou postel mohl vyrobit
jen někdo, kdo se ve věcech milování opravdu vyznal. Bylo to něco docela
jiného, než měli doma jeho rodiče, když ještě žili. Často si říkal, jak to asi
dělali, protože mezi lůžkem matky a otce byla dřevěná přepážka, která
musela milování dost komplikovat. Tady žádná překážka nebyla, jenom
spousta hedvábných a krajkových polštářů a peřin, které byly lehké jako
obláčky a tak vyzývavé jako polibky krásné Marty, která neměla vůbec
problém svléknout si své bohatě řasené brokátové šaty.
Dokonce svlékla i Jirku, což mu přišlo náramně vhod, protože vůbec
netušil, jak by se z těch všech tkaniček a háčků dostal. Marta byla naštěstí
zručná a hlavně uměla číst myšlenky. Protože jinak by Jirkovi nemohla
způsobit tolik slastných radostí. Ani o nich neměl tušení, protože zatím
zažil s holkama od nich ze vsi jen pár muchlování někde na mezi, když se v
noci vraceli z tancovačky.
Teď teprve poznal, co je to láska, co je to, když si muž bere ženu a když
se žena muži odevzdává. Napadala ho ta nejkrásnější slova, která také
celou noc Martě říkal. Ta byla vláčná a poddajná, mohl si s ní dělat, co
chtěl. A on toho chtěl spoustu. Slunce už stálo vysoko na obloze a oni se
pořád ještě jeden druhého nenasytili.
Ale ruch a šum v zámeckých chodbách je přece jenom přiměl, aby se
umyli, oblékli, upravili a sešli do jídelny, kde už na ně čekal král.
Na nic se neptal, pouze jim popřál dobrou chuť. Ale Marta mu sama
všechno řekla. Že dlouho čekala, až potká muže, kterého bude milovat, a
teď konečně je tady.
„Chtěla bych si ho vzít,“ řekla, ale pak se zarazila a dodala: „Tedy, jestli
mě on bude chtít.“
Král tím byl zaskočen, ale zase ne tak moc. Jen ho zajímalo, odkud Jirka
přišel, co dělají jeho rodiče a jestli budou s jeho sňatkem souhlasit.
Jirka mu vysvětlil, že je sirotek, což ostatně byla pravda, a že království
zdědil jeho starší bratr, který o jeho přítomnost nestojí.
„Ale nebojte se, peněz mám dost a mohu si okamžitě koupit kterékoliv
jiné království, a když si jich budu chtít koupit deset, také si to mohu
dovolit,“ ujistil ho Jirka, ale král se ani přesvědčovat o jeho bohatství
nechtěl. Tvářil se celkem spokojeně, protože tohle byla docela přijatelná
varianta, aspoň se nemusí nikam trmácet na přátelskou návštěvu, cestování
už ho totiž dávno netěšilo.
Tak se konala velkolepá svatba. Jirka na ni bohatě přispěl, odsypal ze
svého měšce pěknou hromadu zlatých dukátů. Marta byla v sedmém nebi,
ale důvodem nebylo jenom to, že měla nádherné krajkové šaty bílé jako

42
padlý sníh a závoj s vlečkou, kterou neslo deset družiček. Důvodem byly
úžasné noci, které s Jirkou pravidelně trávila. Už do svého pokoje vůbec
nechodila, všechno potřebné si přestěhovala k němu a byla šťastná, když za
nimi zapadly dveře a oni se mohli věnovat jenom sami sobě, objevování
svých těl a plnění těch nejtajnějších přání a snů.
Jirka byl nadšený, nikdy by ho nenapadlo, že princezna může být tak
náruživá a tak aktivní v posteli, a tak zábavná v ní i mimo ni.
Byli spolu čtyřiadvacet hodin denně a vůbec se nenudili. Milovali se,
probírali státnické záležitosti, protože král se rozhodl, že svůj úřad zvolna
na Jirku převede a bude se konečně věnovat svým zálibám, na které celý
život neměl čas. A sice, že konečně bude chodit na ryby. A taky to dělal.
Jenomže pravda byla trochu jiná.
Sice se pokaždé odebral k zámeckému rybníku, ale ani nenahodil, pruty
schoval do rákosí a spěchal k vdově po rybáři, která už sice měla stejně
jako on nějaká ta léta, ale o to víc v ní bylo ohně a radosti z toho, že mohla
přivést k extázi samotného krále.
Jelikož království řídil stále spokojený Jirka a tu a tam i neméně
spokojený král, dařilo se. Země vzkvétala a nikdo si na nic nestěžoval. Do
roka křičel v královské kolébce dědic, rok po něm další a pak ještě přibyly
dvě princezny. Marta se ve svých dětech viděla, ale manžela
nezanedbávala, věděla, že jenom muž, jemuž nikdy není odepřena vstřícná
ženská náruč, je tím správným spokojeným mužem.
Na čerta Jirka dočista zapomněl, až když jeho prvorozený synek, který
dostal jméno po něm, slavil plnoletost, znejistěl. Došlo mu, že v téhle
pohodě prožije už jenom rok. Přitom si vůbec nepřipadal starý, sílu měl
pořád jako mladý kluk a milování s ženou ho netěšilo o nic méně než
během první společné noci. Těšil se, až ho pokaždé večer políbí, přiloží mu
na hrudník svoje teplé dlaně a pomalu je přesune níž a níž…
Miloval ji a nebyl ještě nocí a lásky s ní sytý a věděl, že dlouho ještě
sytý nebude. A tak ho představa, že to má brzy všechno skončit, děsila.
Děsila ho tak, že jeho žena poznala změnu v jeho chování.
Ptala se, co se děje, dokonce ho nechala vyšetřit zámeckým ranhojičem,
ale ten nic nenašel, a Jirka se jí svěřit nechtěl. I v noci byl najednou jiný,
tiskl ji v náručí mnohem pevněji než dřív a miloval se s ní tak, jako by to
mělo být naposledy.
Ten poslední rok utekl ze všech dvaceti nejrychleji. Najednou tu byl
večer, kdy se v ložnici objevil dřív než Marta čert v mysliveckém obleku:
„Jestlipak víš, proč tady jsem?“ zeptal se čert a Jirka pouze mlčky
přikývl, ale pak čerta poprosil, aby mu dal ještě tři dny, aby se mohl
rozloučit s milovanou ženou a dětmi:

43
 „Nestihl jsem to, víš?“
Čert byl dobře naložený, a tak mu slíbil nejen tři dny, ale dokonce mu
navrhl, že si každý den může něco přát, a kdyby se mu přání nepodařilo
splnit, bude mít Jirka navždy od něho pokoj.
Jirkovi svitla naděje a rozhodl se, že vymyslí takový úkol, s nímž si čert
neporadí. A tak se hned v noci po milování své krásné Marty zeptal, jaké je
její největší přání.
„No přece, abys byl zase veselý jako kdysi,“ odvětila Marta, ale on
nedal pokoj, pořád naléhal, aby si přála něco praktického. Tak řekla, že by
jí udělalo radost, kdyby zmizela skála za jejich zámkem, protože pak by
měli z horních pater nádherný výhled do všech čtyř světových stran.
To se ví, že tenhle úkol Jirka hned ráno čertu uložil. A byl úplně na dně,
když v mžiku skála zmizela. Ani kamínek po ní nezůstal. Když se Marta
vyklonila z okna jejich ložnice, poprvé se na Jirku podezíravě podívala.
„Můžeš mi to nějak vysvětlil?“ zeptala se, ale on jenom pokrčil rameny.
„Vážně nevím, asi nás včera někdo musel poslouchat, zkus si přát ještě
něco těžšího, a uvidíme,“ zalhal jí Jirka, a tak Marta řekla, že by chtěla, aby
se ta planina, která zůstala po skále, proměnila ve stejně krásnou zahradu,
jakou mají kolem zámku.
Druhý den ráno hned po probuzení Marta rychle utíkala k oknu a
zahrada tam byla, snad ještě krásnější než jejich zámecká.
„Tak kápni božskou,“ uhodila na svého muže a ten jí tedy všechno
pověděl. Vyprávěl jí o svém dětství, o tom, jak se do ní zamiloval a chtěl ji
za každou cenu, i za cenu své duše. Marta ho pozorně poslouchala a pak ho
uklidnila, že s tímhle by si mohla docela poradit. Pohladila ho a řekla, že
každý problém má své řešení, tedy i ten s čertem. Byla to prostě skvostná
žena!
„Až čert večer přijde, budu na něho čekat místo tebe,“ dodala a Jirka byl
hrozně rád, že se jí svěřil. Ulevilo se mu.
Čert byl sice trochu překvapený, když v pokoji našel místo Jirky jeho
ženu, ale vlastně mu bylo jedno, kdo vysloví poslední přání, stejně věděl,
že i ta předchozí vymyslela ona, a tak se ničeho nebál.
„Tady máš jeden můj vlas,“ řekla, jeden si vytrhla a podala ho čertovi.
Ten ho váhavě vzal a čekal, co se bude dít.
„A teď to udělej tak, aby byl ten vlas dvojnásobně dlouhý,“ uložila mu
princezna a čert byl poprvé v životě naprosto bezradný. Popadl vlas a
zmizel s ním do pekla, aby se poradil s kolegy. Ale na prodloužení vlasu
bylo celé peklo krátké, a tak musel čert vzít smlouvu o Jirkově duši a
donést ji do zámku. Marta si ji pečlivě schovala, byla přece chytrá a věděla,
že je dobré mít v ruce pojistku pro šťastné manželství.

44
Spravedlivý Bohouš
Všelijaké bývají osudy lidí, a to jak pánů, tak i kmánů. A jestli nevíte,
kdo je to kmán, pak vězte, že je to ten, který má občas hluboko do kapsy,
ale zase nemá starosti s tím, že zkrachuje banka, že mu někdo sáhne na
zlatý poklad, že ho někdo okrade a tak podobně, však to znáte…
V jednom celkem prosperujícím království žil král, který měl všechno.
Lid platil poctivě daně, půda rodila, lesy rostly jako z vody a ryby se do řek
skoro nevešly, kolik jich bylo… Řeklo by se, že tenhle král si může blahem
pískat, protože měl i pěknou temperamentní královnu, kterou nikdy po
večeři nebolela hlava, a dokonce ji to už celá léta s králem v posteli bavilo.
Jenomže, co to všechno bylo platné, když děti jim dopřány nebyly. Král by
se bez nich třeba i obešel, jenomže úřad, který zastával, si žádal, aby
přivedl na svět dědice. Bez něho krále ostatní litovali a občas mu někdo
předhodil, že už by měl myslet na to, komu jednou království odkáže.
Krále to štvalo, a tak vždycky vyrazil do hospody kousek od zámku, aby
si dal několik točených piv a pokecal si s někým normálním. Většinou si
přisedl k veliteli svých stráží, protože to byl chlapík, který prošel celý svět
křížem krážem, všude byl, všechno viděl a se vším si uměl poradit. Právě
jeho se král jednou zeptal, co by měl dělat, aby se konečně dočkal
následníka.
„A jak to vypadá s vaším manželským životem?“ zeptal se velitel velmi
opatrně, protože předpokládal, že chyba bude právě tam.
„Tam ten problém není,“ pochlubil se král, „my s královnou našli v
tělesných radovánkách velké zalíbení a dalo by se říct, že je to náš koníček.
Děláme to denně, někdy i dvakrát.“
Strážného sice hned něco napadlo, protože se tak divně pousmál pod
vousy, ale králi poradil, aby šel hned teď v noci do lesa a tam zavolal čerta,
ten že mu určitě k potomkovi pomůže. Král sice neměl nejmenší tušení, že
v jeho lese žije čert, ale velitele svých stráží poslechl.
Byl zvyklý problémy řešit hned a neodkládat je na druhý den, kromě
toho byl na čerta dost zvědavý, nikdy ho totiž ještě neviděl.
Velitel stráže samozřejmě věděl, co je jeho povinností, a králi oznámil,
že okamžitě jde za jeho chotí, aby jí sdělil, že král musel na neodkladnou
služební cestu a vrátí se až druhý den v ranních hodinách.

45
 Královna omluvu přijala, a jelikož velitel byl chlap, kterého žádná
ženská nenechá bez povšimnutí, pozvala ho na skleničku. A jak to chodí
nejen v královských rodinách, po jedné skleničce přišla druhá, po ní lehká
nejistota při chůzi a velitel musel urozenou panovnici doprovodit až do
ložnice. A jelikož nebyla zvyklá usínat sama, a kromě toho po letech
spokojeného manželství usínala až po pořádném milování, velitel stráže
krále zastoupil. Udělal to bez otálení a rád, byl přece oddaným služebníkem
svého panovníka.
Zastoupil ho příkladně, dokonce čtyřikrát nebo snad pětkrát, po třetím
čísle, jak tomu velitel říkal, už to nepočítal. Ale počítat uměl, ostatně na
svoji vzdělanost byl skoro tak pyšný jako na svoji mužnost, kterou už
mnohokrát osvědčil v bojích a také v leckteré ložnici, kde zaskakoval stejně
jako právě teď za svého panovníka.
Když se ráno král vrátil, byl sice hodně unavený, protože takovou štreku
v životě neušel, ale byl spokojený. Čerta opravdu potkal, dokonce měl
pocit, že už na něho čekal, krátce mu nastínil svůj problém a oddechl si,
když mu čert na svou pekelnou čest přísahal, že se brzy potomka dočká.
Už po několika dnech královna svého urozeného chotě informovala, že
má jakési příznaky provázející těhotenství, a po pár týdnech jí to královský
lékař potvrdil. Potomek byl na cestě.
Král byl na sebe nesmírně pyšný, bil se v hruď a každého o svém
dlouho očekávaném úspěchu informoval. Když se za devět měsíců ohlásil
porod a posléze se ozval z královské ložnice dětský pláč, byl král zpočátku
lehce rozčarován zprávou, že na svět přišla princezna, ale když mu řekli, že
je krásná po něm, tak se s tím smířil.
„Je to vlastně jedno, že je to holka, vyberu jí ženicha podle svého gusta
a je to možná dokonce lepší, protože dítě si člověk vybrat nemůže, ale zetě
ano.“ A tak šel obejmout svoji choť a poděkovat jí za to, že mu v bolestech
přivedla na svět dceru, budoucí manželku příštího krále.
Královna od prvního okamžiku pozorovala, že její roztomilá dceruška se
nápadně podobá veliteli královské stráže, ale hlavu si s tím nedělala. Každé
dítě se přece někomu podobat musí a velitel byl v mnoha ohledech větší
fešák než její choť, takže vše vlastně bylo v naprostém pořádku. Každá
matka přece chce pro své dítě jen to nejlepší.
Dceruška dostala jméno Lída a byla k zulíbání. Roztomilá, veselá,
společenská, energická. Král s ní trávil všechen volný čas, a dokonce ji bral
s sebou, když šel do hospody vedle zámku na pivo. Pokaždé si přisedli k
veliteli stráže, který si malou princeznu také velmi oblíbil, a krále
rozněžňovalo, že ji oslovoval „dceruško“.

46
 „Je to hodný člověk, ten náš velitel,“ dojímal se pokaždé po návratu do
zámku před královnou a nikdy si nevšiml, jak se při tom královna potutelně
usmívá.
Princezna Lída byla nejen chytrá na matematiku, psaní a cizí jazyky,
byla i velmi vnímavá na mezilidské vztahy. Už jako malou ji hrozně
zajímalo, co dělají rodiče večer před usnutím v ložnici, a hodiny trávila u
jejich dveří s okem přitisknutým ke klíčové dírce.
„Tohle taky budu dělat, až budu veliká,“ říkala si a denně se pozorovala
v zrcadle, jestli už nastal čas, kdy by se měla do této činnosti pustit.
Připadalo jí to totiž mnohem zajímavější než jízda na koni nebo plavání v
královském bazénu.
Když slavila osmnácté narozeniny, královský otec si trochu víc přihnul
ze džbánu s vínem a začal vyprávět, že kdyby nebylo hodného čerta, tak by
ji nikdy neměli.
„Jakého čerta?“ divila se Lída, a tak jí otec vyprávěl, jak nemohli
dlouho mít děti a velitel stráže mu poradil návštěvu čerta. Tak za ním šel do
lesa a čert už to nějak zařídil, že se narodila ona. Lída si moc dobře všimla,
jak se u toho tváří její královská maminka a bylo jí všechno jasné. A jelikož
byla podnikavá, hned ji napadlo, jak by si mohla svůj mladý a trochu nudný
život zpestřit.
Hned ráno běžela celá vyděšená za rodiči a s pláčem si jim stěžovala, že
celou noc někdo bušil na její okno a měla pocit, že je to právě ten čert z
jejich královského lesa.
Královský otec se polekal, hned ho napadlo, jestli mu náhodou peklo
nechce jedinou dceru odnést, a tak se rozhodl, že postaví k jejím dveřím
stráž, aby zakročila, kdyby se čert zase objevil. Přesně to Lída chtěla.
Konečně bude moct dělat to, co měla tak odkoukané z ložnice svých
rodičů.
A tak milého vojáka, který se večer postavil k jejím dveřím, vtáhla
dovnitř, přikázala mu, aby se svlékl a lehl si k ní do postele. Voják byl
hodně překvapený, k tomu trochu nejistý, protože takhle si stráž u
princezny nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech. Lída ho nejdřív
podrobila anatomickému průzkumu, protože takhle zblízka nahé mužské
tělo ještě neviděla, a pak ho vyzvala, aby jí předvedl, co vlastně muž může
se ženou dělat. Voják se snažil, co mu síly stačily, ale temperamentní Lídě
sotva stačil. Ráno byl naprosto vyřízený, nohy se mu třásly, žaludek měl
jako na vodě.
„A opovaž se někomu něco říct,“ pohrozila mu Lída, když se s ním
loučila, a upřímně řečeno, vojáka to ani nenapadlo. Byl si vědom toho, že

47
jeho výkon nebyl nejpřesvědčivější, a byl rád, že to má za sebou, protože
něco takového ještě nezažil.
Další noc se situace opakovala, jen stráž u Lídiny ložnice se vystřídala.
Král byl celý ustaraný z toho, že je jeho milovaná dcera ohrožována
peklem, a vybral jí opravdu urostlého a svalnatého mládence, který
království reprezentoval v řecko-římském zápase, a tudíž byl zárukou, že se
ho čert lekne.
I když byl voják hodně urostlý a trénovaný, měl co dělat, aby stačil
Lídině tempu. Toužila poznat další a další tajemství života a proháněla
strážného celou noc, takže i on byl k ránu naprosto zničený.
Lídě se takový život velmi zalíbil a celý den se těšila na noc, protože
přišla milování na chuť. Unavená nebyla, celý den toho moc na práci
neměla, mohla se prospat po snídani, po obědě a taky chvilku po večeři,
takže na noc měla dost sil a postupně i zkušeností.
Jen měla pocit, že v králově vojsku jsou samé padavky, ani jeden z
vojáků v ní nevyvolal spalující vášeň, o které se dočetla v jedné knize z
královské knihovny.
Také král byl znepokojený, nechtěl, aby jeho dcera prožila zbytek života
v ohrožení neodbytného čerta, a tak se obrátil na svého dobrého přítele,
starého velitele stráže, který už sice byl na zaslouženém odpočinku, ale do
hospůdky na pivo chodíval pravidelně. Ten hned věděl, kdo bude tím
pravým ochráncem půvabné princezny, a řekl králi o Bohoušovi, synovi
dřevorubce z královských lesů.
„To je chlap jako z ocele, má svaly tvrdé jako žulu, je obrovský a
neúnavný, dokáže pracovat od rána do večera a od večera do rána,“ řekl mu
velitel ve výslužbě a král hned nechal pro Bohouše poslat.
Princezna Lída se sice divila, když se k dveřím její ložnice postavil
mládenec, který neměl uniformu, ale obyčejné kalhoty a obyčejnou košili,
ale nenechala se tím odradit. I Bohouše vtáhla do své ložnice, a než mu
stačila říct, aby se svléknul, on už to udělal. A když ho chtěla vyzvat, aby si
lehl k ní do postele, on už tam ležel. A když mu chtěla pošeptat, že by ji
měl pomilovat, on už to dělal. Ale jak to dělal! Byl dobře vyvinutý, krásně
opálený, voněl dřevem a lesem, taky trochu medem a malinami… Lídě se z
něho okamžitě zatočila hlava a konečně pochopila, o čem psal autor té
knihy, která ji kdysi v zámecké knihovně tak upoutala. Ztrácela slova i
dech a Bohouš ji miloval znovu a znovu. Nosil ji v náručí, posadil si ji na
sebe, Lída ani nestačila žasnout, protože ji strhávala jedna vlna vášně za
druhou… K ránu už byla tak vyčerpaná, že Bohouše prosila o chvíli klidu.
On se jenom usmál, vzal ji za ruku a vyprávěl jí o svém životě v lese, o
kráse rozbřesků, o třpytu rosy v trávě, o hedvábném mechu, na kterém se

48
leží líp než v peřinách. Lída to všechno chtěla poznat a byla smutná, když
se na obloze objevilo slunce a Bohouš se zvedl.
„Zůstaň,“ prosila ho. Ale Bohouš jí vysvětlil, že by se její královský
otec asi hodně divil, kdyby je spolu našel nahé v posteli.
„Já to zařídím, neboj se,“ řekla Lída a Bohouše ze svého pokoje
nepustila. Pak se oba oblékli a ona ho přivedla k otci s tím, že Bohouš čerta
tak hnal, že ten už se určitě nikdy neobjeví.
„Teď musíš, tatínku, mého zachránce odměnit,“ řekla Lída králi a ten
sáhl do kapsy pro svůj měšec.
„Ale tatínku,“ zarazila ho Lída, „copak nevíš, jak se odměňují mládenci,
kteří vysvobodí princeznu?“
Tatínek to věděl, byl také sečtělý, a tak dal pokyn, aby se začala
připravovat svatba. Netrápilo ho, že jeho budoucí zeť není urozeného
původu, byl rád, že se jeho dceři líbí, a měl pocit, že když ho bude mít
vedle sebe, čert už si nikdy netroufne se vrátit.
Královna byla z vývoje situace nejdříve trochu zaražená, protože
nečekala, že se její jediná dcera tak brzy vdá. Ale pak svou ženskou intuicí
vycítila, že tenhle mládenec se vyzná v životě a že i když nemá tituly, má
něco mnohem cennějšího, co udělá její dceru šťastnou.
Svatba byla veselá, Bohoušovi rodiče vůbec nemohli uvěřit tomu, že se
dostávají do tak vznešené rodiny. Starý dřevorubec se dost ošíval, když při
hostině seděl vedle samotného krále, ale jak se množil počet vypitých
sklenic vína, byli si s králem sympatičtější, a než hostina skončila, už si
král s dřevorubcem tykali.
Lída zářila a strašně se těšila, až bude se svým novomanželem sama, a
královna ten oheň v jejích očích s porozuměním pozorovala.
Ovšem nebylo jí ještě tolik, aby také nezatoužila po náruči dřevorubce,
který voní lesem a svaly má jako z kamene. A tak uprostřed všeobecného
veselí nabídla otci svého zetě, že ho provede po zámku. Ten šel moc rád,
zajímalo ho, jak to tam mají zařízené a z jakého dřeva je vyrobený nábytek.
Že se spolu trochu déle zdrželi v jedné z ložnic, toho si vůbec nikdo
nevšiml. Ani král, ani dřevorubcova žena, protože i ti dva si měli co
povídat.
Po svatbě král zasvětil Bohouše do státnických povinností, hlavně mu
kladl na srdce, že panovat musí spravedlivě, neboť jenom takový panovník
má důvěru a lásku svého lidu. Bohouš rychle chápal a záhy zjistil, že
panování není nic tak složitého, že si vedle toho vždycky udělá čas na
procházku lesem, kam chodíval se svou Lídou a později i se svými dětmi,
jejichž počet utěšeně narůstal.

49
 Zajímá vás, kam se poděl čert, který králi tak dobře radil a poté
princeznu tak děsil? Pravdu má ten, kdo pochopil, že ve skutečnosti žádný
čert v onom království neexistoval. Všechno způsobil velitel stráží, který
měl jednou takový nápad, že by se rád vyspal s královnou. Protože už měl
všechny ženské v království, jenom tuhle ne. A tak na krále prostě ušil
takovou malou boudu: Poprosil kamaráda, vojáka z jižních Uher, černého
jako uhel, aby si oblékl kožich, v němž děsil děti na Mikuláše, a trochu si s
králem popovídal. Jelikož z téhle taškařice se nakonec narodila princezna,
bylo to vlastně dílo požehnané, že?

50
O žvanivém ptáku, živé vodě
a zlaté jabloni
Ne každý král má stříbrné vlasy a hodně zkušeností. Bývají i králové,
kteří usedli na trůn jako svobodní mládenci a kteří teprve na trůnu sbírají
zážitky, a to ze všech oblastí života. Takový král žil v království
lemovaném horami a plném řek, rybníků, lesů a luk pokrytých kobercem
květin. Byl mladý, pěkný, plný očekávání, navíc sirotek, takže zcela vážně
uvažoval, že se ožení, protože ženská ruka v zámku scházela. A nejen
ženská ruka. Mladý král už sice měl nějaké zkušenosti s dívkami z dob
studií v cizině, ale doma si netroufal brát dámské návštěvy do zámku,
protože se to pro panovníka nehodilo.
Jednou se král procházel po své zahradě a zaujal ho dívčí hovor, jenž se
ozýval z otevřeného okna zahradníkova domku. Věděl, že jeho zahradník
má tři dcery, ale naposledy je viděl, když byly ještě malé. Tak si řekl, že by
je mohl pozdravit, a u okna se zastavil. A hovor ho zaujal.
„Já bych se chtěla provdat za královského kuchaře,“ řekla jedna z dívek.
„Ráda jím, a tak bych měla pořád navařeno a byly by to samé lahůdky. A
kromě toho u nás v kuchyni nastoupil nový chlápek a vypadá dost
obstojně.“
„To já bych si chtěla vzít královského cukráře, miluji sladké a takhle
bych měla nějaký dortík nebo koláč denně, nemusela bych čekat na
narozeniny nebo posvícení,“ zasnila se druhá a dodala, že zámecký cukrář
je velký sympaťák.
„A koho by sis chtěla vzít ty, Johanko?“ zeptaly se ty dvě své sestry.
„Já bych si chtěla vzít našeho krále, je krásný a chytrý, má takové
upřímné oči, s ním bych ani nemusela jíst, ani bych nepotřebovala mlsat, já
myslím, že jeho láska by mi k životu bohatě stačila.“
Král byl jejím hlasem tak nějak divně okouzlen, poslouchal by ji klidně
i dál, ale dívky už zmlkly a asi někam odběhly. Král se tedy vrátil do
zámku, ale pořád musel na ty tři dívky myslet, hlavně na tu, které sestry
říkaly Johanko.
Druhý den ráno poslal svého komorníka do zahradníkova domku s tím,
aby k němu tři zahradníkovy dcery přivedl. Ty byly překvapené, že s nimi

51
chce mluvit sám král, ale byly vedle toho i hodně zvědavé, protože do
zámku se dostaly jen někdy, když pomáhaly tatínkovi s květinovou
výzdobou při různých slavnostech; přímo v sálech pana krále ale nikdy
nebyly. Rychle se učesaly, upravily a pak pospíchaly, aby nenechaly krále
čekat. Král je vlídně pozdravil, řekl, že si je pamatuje jako malé holčičky, a
když se setkal s očima jedné z dívek, úplně mu to sevřelo srdce.
„Kdyby právě tahle byla Johanka,“ řekl si v duchu a pak se dívek zeptal,
jak se jmenují, že si jejich jména už nepamatuje.
„Já jsem Markéta a jsem nejstarší,“ řekla jedna.
„Já jsem Tereza a jsem prostřední,“ představila se druhá.
Královi spadl kámen ze srdce, ta nejhezčí a nejmilejší byla opravdu
Johanka. Ostatně se mu tím jménem hned představila.
„Tak která z vás by si chtěla vzít za muže mého kuchaře?“ zeptal se a ta
nejstarší, Markéta, okamžitě v rozpacích zrudla. Král se ale usmál:
„Už jsem zjistil, že můj nový kuchař, který se ti tak líbí, je nejen
šikovný a pohledný, ale také nezadaný a svobodný,“ řekl jí král a hned pro
něho nechal poslat. Markétě se takhle zblízka líbil ještě víc než zdálky, ona
jemu také a vlastně byli oba rádi, že to král zařídil takhle jednoduše a oni se
o sebe nemuseli dlouho ucházet a hledat k sobě cestu.
Stejné to bylo s cukrářem, ani ten nebyl zadaný a Tereza se rozzářila
štěstím, když pro něho král nechal poslat a on se vzápětí objevil v bílém
plášti postříkaném čokoládou a máslovým krémem. Nádherně voněl a
Tereze připadal jako ten nejroztomilejší mladý muž pod sluncem.
Obě se tvářily velmi spokojeně, jen Johanka byla víc a víc vyděšená,
dobře totiž věděla, co včera řekla, a netušila, jak na to bude král reagovat.
Možná mu bude připadat drzá, nafoukaná, pyšná, domýšlivá. Možná si z ní
chce kvůli tomu udělat legraci a možná ji chce dokonce potrestat.
Ale nic takového se nestalo. Král k ní přistoupil, vzal ji za ruku, podíval
se jí do očí a docela obyčejně se zeptal: „Opravdu by sis mě, Johanko,
vzala?“
Johanka upadla do rozpaků. Král jí připadal takhle zblízka daleko
nádhernější než zdálky, ale nevěděla, jak mu má odpovědět. Celá se
roztřásla a nemohla ze sebe vypravit slovo. Ale pak se nadechla a
odhodlaně řekla:
„Víte, to byly jen takové holčičí řeči, nechtěla jsem se vás dotknout.“
„Ty mě tedy nechceš?“ posmutněl král a Johanka upadla do ještě větších
rozpaků.
Kromě toho neuměla lhát, a tak sklopila oči a přiznala se: „Chtěla bych
vás a moc, ale jsem jenom obyčejná zahradníkova dcera…“

52
 Mladý král ji nenechal dál mluvit, jednoduše ji objal, políbil a Johanku
tak přesvědčil, že to myslí vážně.
Král si byl jistý, že udělal šest lidí šťastnými. Možná by to tak i bylo,
jen by nesměla na světě existovat závist. A ta existuje, jak všichni víme, i
mezi příbuznými, a někdy je právě tahle závist mezi nejbližšími nejhorší ze
všech.
Kuchař sice uměl výborně vařit, navíc uměl i milovat a své ženě se
poctivě každý večer věnoval. Ale co to bylo platné, když Johanka dostala
krále!
Cukrář byl také chlapík přírodou dobře obdařený, kromě toho pekl dorty
jako hrady, které se na jazyku rozplývaly, jeho čokoláda byla jemná a
doslova božská, makové koláče uměl tak, že by mohly hned jít na výstavu.
A byl vynikající i v posteli. Terezka noc co noc úpěla blahem… Ale co to
bylo platné, když Johanka dostala krále!
Johanka byla opravdu šťastná, radovala se, že měly všechny tři
společnou svatbu, byla nadšená, že mohou dál žít pod jednou střechou, jak
byly odjakživa zvyklé. Těšila se, jak si budou pomáhat, jak jednou budou
společně vychovávat své děti, jak se nikdy nerozdělí. Největší radost měla
z toho, že se všechny tři dobře provdaly, že mají skvělé muže a jsou
šťastné. Pořád sestrám vyprávěla, jak je král skvělý, byla jím totiž úplně
opojená. Byl něžný, byl hravý, byl všude dobře vyvinutý a uměl používat
cit, rozum i tu část těla, kterou mají muži jinou než ženy, ale zato dobře
uzpůsobenou, aby se s tělem ženy doplňovala. A král s Johankou tvořili
dokonalý pár a vzájemně se doplňovali tak často, jak to jen šlo.
Johance dělalo radost, že ji její manžel miluje, že ji každé ráno políbí a
nikdy neusnou, aniž by se spolu nepomilovali.
Sestry to měly podobné, ani ony v manželství nestrádaly, nebyly
zanedbávané a byly milované, ale jejich štěstí dokonalé nebylo. Byly by
určitě mnohem šťastnější, kdyby si jejich nejmladší sestra nevzala právě
krále. Kdyby měla za manžela třeba zámeckého notáře, komorníka,
dveřníka, ceremoniáře, lékaře, správce královské koruny… prostě
kohokoliv, jen ne samotného krále!
Johanka otěhotněla jako první a spolu s králem se moc těšila na
prvorozené miminko. To přišlo na svět v den, kdy král odjel k soudu řešit
nějaký závažný případ, a tak se novorozeného chlapečka ujaly obě sestry a
šly ho umýt. Jenomže ho místo toho uložily do košíku a poslaly po vodě
pryč. K sestře pak přiběhly s pláčem, že se chlapeček proměnil v orla a
někam odletěl. Johanka tomu nemohla uvěřit, nikdy o ničem takovém
neslyšela a byla naprosto zoufalá.

53
 Takhle smutnou ji našel i její manžel, ale k velkému překvapení sester
svou nešťastnou ženu zahrnul ještě větší láskou, něhou a péčí.
To je přivedlo k takovému vzteku, že ony samy z toho vůbec nemohly
otěhotnět, ač by si jejich manželé už velmi přáli mít také nějakého
potomka. Ale když tělo svírá zášť, rozmnožování rodu se nedaří.
Do roka se chystal na svět další královský potomek, a když na Johanku
přišly porodní bolesti, byl král zase na cestách.
Sestry to udělaly stejně jako u prvního dítěte. Tentokrát přišla na svět
krásná holčička a ony ji zase daly do košíku a pustily po vodě.
Porodem vyčerpané sestře s pláčem oznámily, že se holčička proměnila
v holubici a kamsi uletěla.
„Tentokrát už ji král musí vyhnat,“ říkaly si sestry, ale on to zase
neudělal. Měl ji opravdu rád a naopak přidal ještě víc lásky a pozornosti.
Tohle už bylo pro sestry opravdu velké sousto, které vůbec nemohly
polknout, až z toho onemocněly, chodily jako těla bez duše, a i když jim
jejich manželé podstrojovali, byly čím dál hubenější a špičatější.
A to ještě netušily, co se na ně chystá. Krále jednoho dne navštívil
pocestný, který prošel kus světa a informoval ho o tom, co se kde děje.
Vyprávěl mu také o knížeti, který žije v sousední zemi a dějí se mu podivné
věci. Prý si pořídil papouška, aby mu doma nebylo smutno, a ten mu od
rána do večera vypráví o všem, co se kde stane.
Všechno ví, protože mu to vyprávějí ptáci, kteří se vracejí z letů ze
všech světových stran. Také má v zahradě jezírko s živou vodou, která
dodává neuvěřitelnou sílu a energii, a na zahradě mu roste jabloň, která rodí
zlatá jablka. Tudíž kníže všechno ví, pro informace si k němu chodí lidé z
celého světa, dokonce začal vydávat noviny, aby nemusel každému
návštěvníkovi všechno vykládat osobně. O noviny je zájem, lidé za ně
štědře platí a on jen bohatne. Ale to nejpodivnější se mu stalo nedávno –
jeden rok k němu po vodě připlaval v košíku malý chlapec a druhý rok
děvčátko. Kníže prý má z dětí nesmírnou radost, protože nikdy rodinu
neměl, a vidí v tom odměnu za všechny své dobré skutky.
Krále to zaujalo, hlavně zpráva o tom, že ke knížeti připlavaly dvě děti.
Hned ho napadlo, že by to mohly být jeho děti. Tak neváhal a hned se
vypravil ke knížeti na návštěvu. Ptal se ho na všechny jeho zázraky a kníže
mu ochotně vše ukázal jak svého povídavého ptáka, tak zlatou jabloň i
jezírko s živou vodou. Ale hlavně mu ukázal dvě krásné děti, které mu
přinesla voda – ročního chlapce a úplně maličkou holčičku. Král měl
spoustu otázek, ale ani je nemusel položit, protože slovo si vzal papoušek:
„Samozřejmě jsou to tvoje děti, které daly do košíku královniny sestry,
protože jí závidí, že se vdala nejlíp.“

54
 Král na ně dostal hrozný vztek, ale ten se smísil s radostí, že má dvě
krásné zdravé děti, a hned se měl k odchodu. Poděkoval knížeti, že se jeho
dětí ujal, a pozval ho k sobě na návštěvu. Kníže mu nabral do láhve živou
vodu, každému dítěti dal na památku zlaté jablko a dlouho jim mával, když
od něho odjížděli.
Když sestry viděly, jak z kočáru vystupuje král a má v náručí dvě děti,
bylo jim jasné, že je s nimi konec. Ale spletly se, král si po cestě vymyslel
jiný trest. Obě pořádně zapřáhl, nejstarší sestra musela spolu se svým
manželem celý den vařit, prostřední musela s tím svým dělat dorty a ještě je
varoval, že nikdy nesmí svým manželům odmítnout milování. A tak se milé
sestry celý den plahočily u hrnců a mís, vážily ingredience, zadělávaly
těsta, vařily, smažily, pekly, dusily… Faktem je, že při té práci se jejich
zášť zvolna rozpouštěla, věčným ochutnáváním trochu přibraly na váze a
velmi brzy obě otěhotněly. Konečně na zámku panovala ta pravá pohoda, i
když Johanka už svým sestrám moc nedůvěřovala a nebyla k nim tak vlídná
jako kdysi.
A k čemu je králi živá voda? Zatím ještě k ničemu, protože je plný síly a
se svou Johankou se dokáže milovat klidně i třikrát za sebou. Ale kdo ví, co
bude za pár let!

55
Těžko říct, jestli je to hloupost
Jeden muž měl ženu, o které tvrdil, že žádnou moudrost nepobrala.
Dokonce to říkal ještě hůř, mluvil o ní jako o slepici s mozkem tak malým,
že je pouhým okem nespatřitelný. Ale nechal si ji, byla dobře vyvinutá,
když spolu šli tancovat a ona si vzala šaty s výstřihem, všichni muzikanti v
kapele hráli falešně, protože nemohli od toho jejího výstřihu odtrhnout oči.
Kdepak by se dívali na kapelníka!
Ale jinak ta žena byla opravdu hloupá a svojí hloupostí byla pověstná
široko daleko.
„Ta dá každému,“ říkalo se o ní, a tak žádný div, že všichni pocestní,
kteří přicházeli s nějakou nabídkou zboží, u ní zabouchali na dveře.
Samozřejmě si dávali dobrý pozor, aby byla doma sama.
Jednou k ní přišel brusič nožů s tím, že jí nabrousí nože a nůžky.
Nadšeně mu všechno snesla, a když se ptala, co je dlužná, brusič řekl, že
bude stačit, když mu ukáže všechno to, co má ve výstřihu, a jedenkrát se s
ním pomiluje.
Ženě to připadalo jako dobrý obchod, protože alespoň ušetří, a hned
zamířila do parádního pokoje, kde byla postel s krajkovým přehozem. Tady
s mužem nespali, byla to postel pro hosty a takový brusič je přece taky
host. A ženě připadalo slušné a zdvořilé pozvat ho právě do téhle postele.
Hned se vysoukala z blůzky a nabírané sukně a počkala, až si brusič stáhne
kalhoty. Už byla nějaký rok vdaná, a tak věděla, jak se položit, aby to měl
brusič co nejpohodlnější. Když si brusič svůj honorář vybral, souhlasila s
tím, že si to musejí ještě jednou zopakovat, protože jí nabrousil také nůžky,
a to první číslo bylo jen za nože. A tak žena zase dala kolena daleko od
sebe a poctivě počkala, až si brusič odbude i honorář za nůžky.
„Muži, nechala jsem nabrousit nože a nůžky a nic mě to nestálo,“
chlubila se večer svému manželovi, když se vrátil domů z práce. Její muž
byl kominík a měl celý rok tolik práce, že odcházel brzy ráno a vracel se
většinou pozdě odpoledne.
„Jak to, že nechtěl žádné peníze?“ divil se muž.
„No, nechtěl, stačilo mu jedno milování za nože a druhé za nůžky,“
radovala se žena a muž málem pukl vzteky. Nevěděl, jestli ji má seřezat,
nebo rovnou opustit. Nic dalšího totiž na výběr neměl, protože dům dostala

56
žena věnem, takže by musel odejít on, a na výprask zase neměl po
celodenní honičce energii. Tak se umyl a šel si lehnout.
Ale zajímalo ho, jestli i ostatní ženy jsou takové trumbery jako ta jeho, a
rozhodl se, že to vyzkouší.
Hned druhý den ho práce přivedla do vily ve městě, kde ho přivítala
paní domu – potřebovala, aby se podíval na jejich krb, který špatně táhl.
Kominík se dal do práce a za chvíli v krbu hučelo jako o závod.
„Co jsem dlužná, pane mistře?“ zaševelila celkem pohledná žena, která
sice neměla pětky jako ta jeho, ale trojky to byly slušné.
„Nebylo to nic složitého, bude stačit jedno milování,“ řekl muž a
překvapilo ho, když se žena ani nerozčílila, ani mu neukázala, kde nechal
tesař díru.
„Támhle je koupelna, asi bude dobré, když se opláchnete a hlavně
svléknete, aby manžel nic nepoznal,“ ukázala mu na dveře na konci
chodby.
A tak se kominík rychle svlékl, umyl, a když se vrátil zpátky do pokoje,
našel paní domu tak, jak ji pánbůh stvořil, připravenou a roztouženou na
pohovce. Vzdychala mu v náručí, říkala mu, jak je báječný a ať přijde
každý čtvrtek, protože to je manžel celý den v úřadě a nechodí ani na oběd.
„Budeme pro sebe mít spoustu času a ještě vám za to zaplatím, abyste
nebyl škodný, když nebudete celý den pracovat,“ šeptala mu, když
přejížděl velkýma rukama po jejím dychtivém těle.
„Tak ta moje není tak hloupá, jak jsem si myslel,“ řekl si muž, „ta za to
alespoň neplatí, jako tahle.“
A to pomyšlení ho tak rozradostnilo, že se vzepjal ke svému vrcholnému
životnímu výkonu, a dokonce si ho i zopakoval později večer doma.

57
I labuťák to má rád
V jedné zemi měli krále, který bohužel velmi brzy ovdověl a zůstal sám
se synem. Syn byl velmi povedený, chytrý, krásný, vtipný. Ale i kdyby dítě
bylo sebedokonalejší, čtyřicetiletý chlap potřebuje k životu ještě něco
jiného než radost z nadaného synka.
A tak se král začal rozhlížet, kde by byla k mání nějaká pěkná ženská,
která by mu zpříjemnila chvíle, kdy sekne s kralováním a může být alespoň
v noci normálním člověkem.
Našel ji brzy, protože volný král není k dispozici každý den a nevěsty se
do zámku jen hrnuly. Ale jedna byla nejrychlejší a nejšikovnější. Když se
konal ples, na kterém si král chtěl nějakou vhodnou partnerku vybrat, sama
ho vyzvala k tanci a přitiskla se k němu tak pevně a tak obratně, že ji tak
král musel nechat, protože jinak by všichni v sále viděli, co udělala blízkost
ženy s jeho dlouho zahálejícím tělem.
Tanečnice nebyla dnešní, zručně krále vyvedla z tanečního sálu do
chodby a odtud do tmavého výklenku, kde si klekla a krále během chvilky
jeho palčivé touhy zbavila. Král z toho byl dočista ochromený. Tohle mu
nikdy žádná žena neudělala, nebožka královna byla cudná, znala při
milování jenom jednu polohu a ještě při ní zavírala oči, a teď má najednou
vedle sebe ženu, která nejen ví o zákoutích svého těla, ale ještě umí
používat ústa nejen k mluvení.
„Že si mě vezmeš,“ řekl král, když si zapnul kalhoty, a byl šťastný, když
ona přisvědčila.
Ještě ani nevěděl, jak se jmenuje a odkud je, a už ji vedl do sálu, aby ji
tam představil jako svoji nastávající.
Rozladil tím sice všechny ostatní tanečnice, ale bylo mu to jedno, pořád
myslel jen na to blaho, až mu bude jeho nová žena dělat tyhle věci denně.
Představoval si, že by bylo skvělé, kdyby ho takhle obšťastňovala při
nudných státnických poradách, stačilo by jenom, aby se schovala pod stůl,
nikdo by ji neviděl a on by se nenudil…
A tak byla svatba a král si vůbec nestačil všimnout, jak jeho nová žena
zahlíží na jeho krásného syna.
„Ten mi poleze do zelí,“ říkala si v duchu, protože jí bylo jasné, že syn
si otce pohlídá, aby nedělal žádná neuvážená rozhodnutí. A jí by se přitom
tolik líbilo, aby mohla manipulovat nejen svým chotěm, ale celou zemí,

58
protože vliv a moc milovala mnohem víc než postelové radovánky. I když
v těch se taky vyznala a byla v nich vyhlášenou odbornicí s výbornou
pověstí.
A tak když se v zámku zabydlela a předstírala nejen vášnivou milenku,
ale také vlídnou náhradní maminku, vymluvila se jednoho dne, že musí
navštívit příbuzné v rodném městě, a odebrala se do lesa, kde měla chýši
proslulá čarodějnice. Znala se s ní a už několikrát její služby využila.
„Potřebuji se zbavit mladého prince, ale nechci ho zabít, to bych si příliš
zatížila svědomí,“ řekla čarodějnici, a ta jí slíbila, že zítra přijde do zámku
a něco s tím udělá.
Druhý den se čarodějnice skutečně objevila v královské zahradě, kde už
na ni královna čekala.
„Máme štěstí, teď jsem se dívala z okna a princ usnul támhle pod tím
košatým stromem,“ pošeptala královna čarodějnici a vedla ji k rozložitému
dubu u zámecké zdi.
Čarodějnice se na prince podívala, a i když se tvrdí, že tenhle druh
ženských nemá žádné srdce, to její se ozvalo. Spící mladík jí připadal
dokonalý a vyvolal v její paměti dávnou vzpomínku, kdy i ona byla mladá
a prožila milostný románek s lesním hejkalem. Snad by si ho i vzala,
jenomže hejkal při milování hrozně povykoval, rušil tím lesní zvěř a labutě
plující na lesní tůňce se vznesly a odletěly jinam. Ona ale labutě obdivovala
pro jejich věrnost a milovala pro jejich majestátnost, a tak milého hejkala
raději pustila k vodě.
Původně chtěla prince proměnit v pavouka, ale při něžné vzpomínce na
svoji dávnou lásku se rozhodla, že z něho udělá labuť, která bude nádherně
zpívat a zůstanou jí všechny lidské vlastnosti.
„A když poznáš skutečnou a opětovanou lásku, kouzlo pomine,“
zašeptala čarodějnice na závěr své kletby, ale tak, aby to královna
neslyšela.
V tu chvíli se pod stromem místo člověka objevila labuť, respektive
labuťák, a královně málem přeskočilo blahem, že tak hravě dosáhla svého
cíle.
Hned běžela do zámku a králi namluvila, že jeho jediný syn se rozhodl
jít do světa a nerozloučil se s ním proto, aby mu nepůsobil bolest. Král
chtěl něco namítnout, ale ona mu zkušeně sáhla do kalhot, a tím ho jako už
tolikrát zbavila soudnosti. V tu chvíli před ní stál roztřesený chlap, který se
nemohl dočkat, až ho ruka jeho manželky přivede k okamžiku, kdy mu
chce mozek opustit hlavu a tělo je na pokraji exploze…
Princ proměněný v labuťáka se už dávno probudil, a když zjistil
proměnu svého těla, odkráčel k potoku a vydal se po vodě tam, kam ho

59
proud nesl. A proud ho donesl z potoka do řeky a z řeky do velkého jezera,
na jehož břehu stál krásný bílý zámek. Labuťák plaval po hladině, prohlížel
si zámek a najednou viděl, jak se k jezeru blíží překrásná dívka. Už viděl
hodně pěkných holek, ale tohle byla nevídaná krasavice. Štíhlá jako
proutek, s nádhernými ňadry, hustými vlasy a obrovskýma očima.
„Kde ses tu vzala?“ oslovila dívka labuť a hned jí začala ulamovat
kousky koláče, který držela v ruce. Princ byl jako omámený a připlul tak
blízko, až se dívky dotýkal. I jí bylo v přítomnosti toho ušlechtilého ptáka
dobře, nikdy se jí nestalo, že by k někomu tak rychle přilnula. Ani k
člověku, natož k obyčejnému opeřenci. Ale opravdu tak přítulnou labuť v
životě neviděla. A když labuť začala zpívat, princezna se do ní zamilovala.
Nemohla si takový cit přiznat, protože jí připadalo podivné, že by něco
takového mohla cítit ke zvířeti. Vysvětlovala si to tak, že labuť má zvláštní
schopnost probouzet v ní ty nejkrásnější pocity, které se v člověku mohou
narodit. Seděla na břehu dlouho do noci, ale pak usoudila, že už je na čase,
aby šla spát, a tak se k labuti přiblížila, chvíli ji hladila, chvíli jí o sobě
vyprávěla a pak ji políbila na dobrou noc na hebké chmýří na temeni.
Princi v labutím těle ten polibek projel celým tělem a málem se utopil,
protože v prvním okamžiku nebyl schopen jediného pohybu, ale včas se
vzpamatoval a pak celou noc pozoroval okno, za kterým princezna spala.
Ta hned ráno po probuzení běžela k oknu a dívala se na jezero, jestli tam
labuť stále je. Když ji uviděla, rychle se upravila, oblékla a snídani si
nechala prostřít u jezera. Labuť k ní přišla a posnídaly spolu. Pak spolu
poobědvaly i povečeřely, procházely se spolu, odpočívaly spolu a hlavně
spolu snily. Rozuměly si i beze slov a krásný zpěv bílé labutě princezně tak
svíral srdce, že se jí pokaždé chtělo plakat, a přitom se jí to hrozně líbilo.
Po několika dnech přišla princezna k jezeru celá uslzená: „Chtějí mě
provdat, našli mi ženicha, ale já chci být pořád jenom s tebou, nechci
nikoho jiného,“ řekla a labuť pevně objala. Tak spolu zůstaly dlouho, až do
setmění a princezna nemohla labuť pustit z náruče. Bylo to silnější než ona,
co ji nutilo labuť držet.
„Já tě hrozně miluju,“ řekla labuti, když už měsíc dávno stál na obloze.
„Taky tě miluji,“ ozval se příjemný mužský hlas a princezna cítila, že ji
objímají silné chlapské paže.
Lekla se, ale ne tolik, aby se z toho pevného objetí vymanila. Pořád se
drželi v náručí, když princezna poslouchala příběh o zvláštní proměně v
labuť a o podmínce vysvobození, která byla právě splněna.
„Já bych s tebou zůstala, i kdybys byl pořád labutí,“ šeptala mu, když ji
hladil na těch místech těla, kde se jí ještě nikdy nikdo nedotkl. Bylo jí s ním

60
krásně a jemu zase bylo krásně s ní. Milovali se oba poprvé v životě, ale
jako by to dělali odjakživa.
„Jsme pro sebe zrození,“ řekl princ a princezna s ním souhlasila.
Ráno ho představila svým rodičům, kteří vůbec neprotestovali, že se
stane jejich zetěm. Království, z něhož pocházel, bylo totiž v tom jejich
dobře zapsané a král s ním dávno chtěl navázat diplomatické styky. Takže
byl docela rád, že jejich dcera styky navázala sama, i když zatím ne
diplomatické.
Když domluvili všechno kolem svatby, vydal se princ se svou
nastávající do rodného zámku, aby na svatbu pozval i otce a jeho novou
ženu.
Ta zbledla jako stěna, když ho uviděla před sebou živého, zdravého a
šťastného. A koukala ještě víc, když přelétla očima jeho nastávající. Byla
krásná a vypadala inteligentně. Počítala s tím, že je to její konec, že se jí
teď princ za všechna příkoří pomstí. Ale on to neudělal. Nevěděl totiž, co
bylo za jeho proměnou, tehdy pod stromem opravdu tvrdě spal. A tak se jen
na svoji macechu usmál, objal se s ní a pozval ji na svatbu.
Možná ve skutečnosti tak tvrdě nespal a věděl, kdo mu tak
zkomplikovat život, ale rozhodl se to přejít. Jak se říká, všechno zlé je k
něčemu dobré, a kdyby se nestala ta divná věc s jeho proměnou, možná by
si vzal nějakou nudnou ženskou, se kterou by ho život vůbec nebavil, a byl
by nešťastný. Kromě toho mu bylo jasné, že jeho otec někoho potřebuje na
kus řeči a hlavně do postele a špatné svědomí z jeho macechy udělá ještě
lepší milenku, než byla dřív.
Ostatně už teď bylo na jeho otci vidět, jak jen vzkvétá…
Mimochodem, i čarodějnice přišla k rozumu a hejkala vzala na milost.
Zatím s ním žije jenom na hromádce, ale možná si ho nakonec vezme. Prý
už tak nehejká.

61
O princezně s hvězdou
Když se to tak vezme, králové bývají asi těmi nejlepšími milenci.
Ovšem není to zase tak divné, jak by se na první pohled zdálo. Takový král
nemá dohromady nic na práci, je dobře živený, a tak je pro něho sex
většinou zálibou, koníčkem i jednou z mála aktivit, které se dopouští,
protože jinak za něho všechno dělá armáda služebnictva. Ostatně někdy i
ten sex. Ale o tom naše pohádky nejsou…
My si budeme vyprávět o králi ze středně velkého království, který byl
pyšný na to, že se ve věcech lásky nemusí spoléhat na služebnictvo či
vojsko a zvládá všechno sám. Měl totiž to štěstí, že se oženil s dívkou
nebývalé krásy, která měla mezi ňadry – a to pořádnými – mateřské
znaménko ve tvaru hvězdičky. A ta hvězdička měla zvláštní moc. Kdykoliv
se král se svou ženou objal, hvězdička zablikala a z krále se stal divoch,
který se dokázal milovat několikrát za sebou. Královnu milování s králem
bavilo a jeho zase s ní. A protože král musel tu a tam odjet na
diplomatickou návštěvu k některému ze svých sousedů, královna si
působení své hvězdičky přezkoušela na leckterém členu královské stráže
nebo na některém z komorníků. Byla totiž opatrná a bála se, aby kouzelná
moc hvězdičky nevyhasla, kdyby byla delší čas nevyužívána.
A tak se v její ložnici střídali všichni pořádní mužští, kteří se v zámku i
kolem něho vyskytovali, a hvězdička blikala jako divá. Královna pak přímo
zářila a ani členové královského vojska a komorníci si nestěžovali.
Návštěvy v královnině ložnici měli ve velké oblibě, protože tam zažívali
něco úplně jiného než s komornými, kuchařkami, cukrářkami, dvorními
dámami nebo služkami. Žádná z nich totiž neměla mezi ňadry tu blyštivou
hvězdičku, která z každého chlapa udělala dravce plného mužné síly.
Královna se milovala hrozně ráda a mohla by to dělat od rána do večera
a pak ještě celou noc. Nikdy neměla dost, nikdy nebyla z milování
unavená. Všichni o ní říkali:
„Kdepak naše královna, to je hvězda!“ A vždycky měli před očima tu
hvězdičku mezi těmi jejími velkými ňadry.
Už to vypadalo, že se královští manželé ani nedočkají potomka, přitom
při svém aktivním manželském životě by správně měli mít dětí zástup.
Roky utíkaly a královna ani jednou neotěhotněla. Až po letech, kdy už ani
na potomka nemysleli, se ten zázrak stal a královně se narodila holčička.

62
 Upřímně řečeno, královna neměla nejmenší tušení, kdo je jejím
tatínkem, ale vůbec ji to netrápilo, vždyť v zámku stejně všichni byli jako
jedna rodina. Hlavní bylo, že holčička byla celá po ní, i s tou hvězdičkou na
hrudníčku, kde jednou budou zcela určitě skvostná ňadra.
Princezna se opravdu povedla, byla milá, usměvavá a rostla do nevídané
krásy. Široko daleko se o ní vyprávělo, a tak nabídky k sňatku dostávala od
dětských let. Dřív to tak chodilo, že si princové své nevěsty zamlouvali
dlouho dopředu, protože těch pohledných bylo mezi urozenými slečnami
pohříchu málo. Ale co si budeme povídat, ono i u těch neurozených to tak
chodí, víc je těch, u nichž se krása musí dosti úporně hledat a hlavně se o ní
člověk musí dnes a denně přesvědčovat.
Tak tohle o krásné princezně neplatilo. Ta byla na první pohled
půvabná, kromě toho byla inteligentní a průbojná, lidé ji vyhledávali,
protože jim s ní bylo moc dobře. Princezna se jmenovala Zdena, ale všichni
jí říkali Zdeničko a muži jí v duchu dávali i jiná a mnohem něžnější jména.
Každý by ji chtěl, jenomže princezny patří princům nebo králům, tak po ní
normální kluci z království jenom pokukovali.
Zdenička snila jako každá holka na prahu dospělosti, že si pro ni přijede
krásný urostlý princ na bílém koni, vezme ji za ruku a řekne jí, že ji bude až
do smrti smrťoucí vroucně milovat. V duchu toho svého osudového prince
na bílém koni tisíckrát viděla a krásně se jí s těmi představami usínalo.
Jenomže jednoho dne ráno se na ni tatínek z ničehož nic usmál,
mnohem srdečněji než obvykle, a ona bláhová si pomyslela, že k němu asi
byla její královská matka v noci vlídnější než obvykle, ale byla to trefa
úplně vedle.
„Dceruško, už sis jistě všimla, že se u nás střídají uchazeči o tvoji ruku,
a já už pro tebe jednoho vybral.“
Zdenička z toho byla v šoku, myslela si, že její královský otec je
pokrokový a nechá na ní, pro koho její srdce zatluče, ale ne, zachoval se
jako kterýkoliv jiný král. To Zdeničku hodně rozladilo.
„A kdo to je?“ chtěla vědět.
„Náš soused, Boleslav,“ usmál se tatínek a Zdenička málem padla do
mdlob. Souseda Boleslava dobře znala a nelíbil se jí ani trochu.
Nejen že se jí nelíbil, ale on jí byl dokonce odporný. Koulel po ní
očima, potil se a hloupě tlachal, když se spolu náhodně při nějaké
příležitosti potkali. Jednou se ji dokonce snažil políbil, ale Zdenička si toho
včas všimla a ucukla.
„To snad nemyslíš vážně, tatínku?“ upřela na otce prosebný pohled,
který vždycky účinkoval. Ale tentokrát to s otcem neudělalo nic.

63
 „Samozřejmě to myslím vážně, protože je to soused a je to vynikající
příležitost, abychom svá království spojili a tím podstatně znásobili svoji
moc. Nikdo už si na nás netroufne!“
Tomu Zdenička rozuměla, bylo jí jasné, že když jde o hektary
království, tak jsou její námitky, že by měla svého budoucího chotě
milovat, zcela zbytečné.
„Nedělej si z toho hlavu,“ utěšovala ji večer její matka, když za ní přišla
do pokoje.
„Když se ti nebude líbit manžel, v království se najde spousta chlapů,
kteří se ti naopak líbit budou a stanou se ti útěchou ve chvílích, kdy manžel
odcestuje, usne nebo omdlí. A věř, že králové jsou na cestách velmi často,
kromě toho hodně hodin prospí a do mdlob také upadají.“
Zdeničku to ale neuklidnilo. Ještě v noci si sbalila svých pět švestek a
vydala se nazdařbůh do světa. Nedovedla si představit, že by měla jednou
ležet pod ohavným Boleslavem a ten by měl funět blahem, že má k
dispozici takové krásné stvoření.
„To radši budu žít s medvědy v lese než s Boleslavem v zámku,“
opakovala si, když procházela houštinou a trochu se přece jenom bála. Ale
čím delší úsek cesty měla za sebou, tím odhodlaněji šla.
Měla štěstí, protože potkávala samé dobré lidi. Tu ji sedlák svezl na
voze, když jel do města na trh, ještě jí dal něco k jídlu a popovídal si s ní.
Tu ji nechala osamělá vdova přespat u sebe doma a ještě byla ráda, že má
společnost.
Celkem se jí to putování líbilo a ještě víc se jí líbilo město, do kterého
po několika dnech došla. Bylo trochu menší než to, v němž se narodila, ale
byl tam pořádek, čistota, klid a pohoda.
„Kde to jsem?“ zeptala se prvního človíčka, kterého potkala. Byl to
úplně malý kluk a díval se na ni dost překvapeně.
„Ty opravdu nevíš, jak se to tady jmenuje? To je přece země krále
Bohuslava.“

Tohle jméno už Zdenička slyšela a nemohla si vzpomenout v jaké

souvislosti, někdo už určitě u nich doma o téhle zemi vyprávěl a ona byla
ráda, že si ji teď může prohlédnout osobně. Bez okolků šla rovnou ke
královskému zámku a nechala se ohlásit u krále. Byla překvapená, když ji k
němu hned uvedli. Kdyby tohle někdo udělal u nich doma, vysmáli by se
mu. Její tatínek totiž osobně návštěvy nepřijímal, pouze ty urozené, ovšem
Zdenička nikomu neřekla, že je princezna, a na cestu si vzala takové šaty,
které její původ neprozrazovaly.

64
 Než se nadála, stála ve velké místnosti, které vévodil velký psací stůl s
obrovským křeslem, v němž seděl král. Vypadal mladě a soustředěně něco
psal. Když zvedl hlavu a povstal, aby Zdeničku uvítal, byl překvapený.
Takový půvab a takovou zvláštní krásu ještě nikdy neviděl. Úplně
zapomněl dýchat a pak se z toho rozkuckal. Zdenička na tom byla podobně.
Také ona byla uchvácena jeho elegancí a výraznou přitažlivostí.
„Copak si přejete?“ zeptal se mladý král, když se trochu vzpamatoval.
„Chtěla jsem vás poprosit o nějakou práci, už dlouho putuji světem a
chtěla bych se na nějaký čas usadit.“
„A co umíš?“ chtěl vědět mladý král.
Tak mu Zdenička řekla, že umí několik jazyků, vyzná se v botanice, v
chemii, v alchymii, v hvězdopravectví, v astrologii a astronomii, v
matematice a geometrii, ovládá těsnopis a k tomu umí i vařit.
Při té poslední informaci se mladý král rozzářil, vzal ji za ruku a hned ji
dovedl do královské kuchyně.
„Přišla jsi jako na zavolanou, zrovna nám odešel šéfkuchař a ti, co tam
zbyli, toho moc z kulinářského umění nedovedou.“
Zdeničce se teď ohromně hodily zkušenosti, které získala, když se před
časem učila vařit. Kupodivu ji to bavilo, protože u nich v kuchyni byl
šéfkuchař, který byl vyhlášený široko daleko a vařil snad v celém světě.
Zdenička se díky němu vyznala v kuchyni kontinentální i zámořské,
ovládala přípravu pokrmů všech oblastí Číny i Indie, její sushi šokovalo
samotné Japonce. A tak se hned pustila do díla a na tu večeři, kterou ten
den připravila, mladý král dlouho vzpomínal. Upekla mu křepelku na
másle, k tomu podávala brambory zapečené se smetanou a jako dezert
čokoládovou pěnu se šlehačkou. Mladý král na to koukal jako na zjevení a
neuvěřitelně si pochutnal. Po večeři si zavolal Zdeničku k sobě a chtěl
vědět, kde se taková kouzla naučila.
Zdenička mu to chtěla vyprávět, ale snad to způsobil dobrý pocit z
výborné večeře, snad jeho mimořádně pozitivní nálada, ale zcela určitě
Zdeniččina krása, že mladý král zapomněl na to, k čemu ho vedly chůvy a
guvernantky, a prostě se na Zdeničku vrhl. Zachoval se tak, jak by se
příslušník starého šlechtického rodu s modrou krví v žilách nikdy zachovat
neměl. Ale nemohl si pomoct, bylo to mnohem silnější než on. Začal
Zdeničku vášnivě líbat a už při prvním polibku jí začal stahovat šaty. Šlo
mu to dobře, však už měl jisté zkušenosti, a tak během několika minut byli
oba nazí na jídelním stole a vůbec nevnímali, jestli jsou v jídelně sami,
nebo jestli je tam s nimi armáda služebnictva. Ale co na tom záleželo, i
kdyby kolem nich služebnictvo chodilo, král si mohl dělat, co chtěl, protože
byl prostě král. A tak Zdeničku chvíli trápil na stole, ale pak usoudil, že

65
postel je k tomuto účelu přece jenom pohodlnější, a přenesl ji k sobě do
ložnice.
Když bylo po všem, kochal se mladý král Zdeniččinou krásou a
konstatoval, že se matce přírodě opravdu povedla. Naprosto ho fascinovala
její hvězdička mezi ňadry, která ho tak rozohnila, že byl za chvíli opět
touhou bez sebe a musel se s úžasnou Zdeničkou znovu pořádně pomilovat.
Na zámku začaly od toho dne zlaté časy. Zdenička vyvářela jedno jídlo
chutnější než druhé, mladý král byl díky tomu stále dobře naladěný a jeho
rozpoložení se rozšířilo i na poddaný lid. Tak to platí odjakživa, když se
daří hlavě, daří se i celému organismu. A nešlo samozřejmě jenom o jídlo.
Jednou se Zdenička mladého krále zeptala, jak je možné, že je ještě
svobodný, a on jí vyprávěl veselou historku, jak ho jakási princezna ze
sousedního království odmítla a prý kvůli němu utekla z domova.
„Dobře udělala, jinak bych tě nepoznal,“ řekl vesele mladý král a
Zdeničku napadlo, že by bylo fajn, kdyby s tímhle člověkem zůstala na
věky.
Ovšem jednoho dne se Zdenička pořádně vyděsila, když uviděla vjet na
nádvoří zámku kočár svého otce. Ten opravdu vzápětí z kočáru vystoupil a
pospíchal do zámku. Zdenička byla zvědavá, a tak se přikradla ke králově
pracovně, aby si poslechla, co tam její otec pohledává.
Byla překvapená, když se otec omlouval za svoji dceru, která někde
zmizela a nedává o sobě žádné zprávy.
„Neberte to tak, že by vámi pohrdla, spíš to způsobila její nesmělost a
nezkušenost,“ vysvětloval král svému sousedovi, s nímž chtěl mít za
každou cenu ty nejlepší vztahy.
Mladý král právě napřahoval k svému sousedovi ruku jako znak
usmíření, když se do místnosti vřítila Zdenička.
„To chceš, tatínku, říct, že tohle je můj ženich?“ obrátila se na svého
otce a ukázala na mladého krále.
Překvapený otec jenom přikývl a Zdenička nechápavě kroutila hlavou.
„Ale vždyť jsi tvrdil, že mým ženichem je král Boleslav, a tohle je král
Bohuslav…“
„Tak jsem to asi popletl, vždyť víš, že na jména nemám paměť,“
omlouval se královský otec, ale nebyl nijak rozmrzelý, naopak byl nadšený,
že svoji dceru vidí živou a zdravou před sebou.
„Tak to máme po problémech a může být svatba,“ usmála se Zdenička,
jenomže mladý král její nadšení nesdílel.
„A to jako mám přijít o svoji výbornou kuchařku?“ pronesl a Zdeničku
jeho slova hrozně rozčílila.
„Přijdeš o ni tak jako tak,“ pronesla a popadla svého otce za ruku.

66
 „Tatínku, jedeme domů!“
Než se oba pánové stačili vzpamatovat, seděla Zdenička s otcem v
ujíždějícím kočáře a mladý král jenom nechápavě koukal, co se to děje.
Už večer byl smutný, protože mu scházela dobrá večeře a ještě víc mu
scházelo to, co se Zdeničkou každý večer provozovali. Jeho postel mu
připadala pro jednoho zbytečně široká a deka hrozně studená. Jedno tělo ji
prostě nedokázalo vyhřát. Mladý král celou noc neusnul, ráno nechal
okamžitě zapřáhnout a vydal se za svým sousedem. Tam ho hned požádal o
ruku jediné dcery a tu pak musel dost dlouho přemlouvat, aby se stala jeho
ženou. Trvalo to skoro pět minut, než mu skočila do náruče.
„Tak špatně jako dneska jsem už dlouho nespala,“ šeptala mu, když se k
němu tiskla.
Od té doby byli už pořád spolu. Zdenička si nechala vaření jako svoji
oblíbenou kratochvíli a vedla k tomu později i všechny svoje dcery. Měla
tři a všechny měly na hrudníku maličké hvězdičky, které hodně slibovaly
do budoucnosti.
Měli také tři syny a jejich vzdělání si zase vzal na starost král, protože
Zdenička trvala na tom, že je musí naučit nejen dobře vládnout a spravovat
majetek, ale také od něho musí odkoukat, jak se má zacházet se ženou,
protože když tohle muž umí, pak už si poradí úplně se vším.

67
O léčiteli Jankovi
V královském městě žil švec, který měl dva syny. Jeden se jmenoval
Honza a druhý Janek. Honza byl celý po tátovi, zručný švec, který se v
ševcovině našel a hrozně ho tohle řemeslo bavilo. Jak se ráno probudil,
pospíchal do dílny, aby tam podrážel, opravoval a šil boty pro spoluobčany.
To Janek byl jiného ražení. Sice se také u otce vyučil, ale jak mohl, tak z
dílny utekl. Bavilo ho nosit opravené boty zákazníkům a povídat si s nimi.
Těšilo ho, když musel vyrazit do vzdálenějšího kouta města, protože čím
dál šel, tím víc toho mohl zažít. Byl tak trochu snílek a dobrodruh, ale
rozhodně nebyl lenoch. Byl naopak nesmírně šikovný a šlo mu všechno,
čeho se dotkl. Jen ho netěšila jednotvárnost.
Zapomněli jsme ale říct jednu podstatnou věc – ti dva bratři byli široko
daleko nejpohlednějšími mladými muži. Proto se nelze ničemu divit, že s
botami k opravě chodily hlavně ženy, a to dokonce i tehdy, když jejich
střevíčky žádnou opravu nepotřebovaly. Honza se však nikdy ničemu
nedivil, byl nejen mistr ševcovský, ale byl i mistr, pokud jde o ženská
přání. Každé ženě dovedl splnit, co si přála, i modré z nebe jí dokázal dát,
tak byl ve věcech milostných her dobrý a vynalézavý.
Janek zdaleka takové zkušenosti neměl. Byl snílek, který si představoval
lásku velkou jako trám, a nijak nereagoval na žhavé pohledy sousedek,
které přicházely do jejich dílny. Nakonec ho jeho trochu toulavé boty a
romantická duše přivedly k přání vydat se do světa. Nedovedl přesně určit,
co ho tam táhne, ale nemohl si pomoct.
Cítil, že na světě existuje něco krásného, pro co ještě nemá pojmenování
a co by hrozně moc chtěl poznat.
Tak to jednoho večera řekl tátovi a bratrovi a hned druhý den zrána
vyrazil. Šel a nevěděl kam, ale bylo mu dobře. Bylo léto, slunce ho hřálo,
příroda mu poskytovala spoustu lahůdek a chleba mu vždycky někdo
prodal. Zavazadlo neměl velké, jen pár drobností, trochu peněz, košili i
kalhoty na převléknutí a hlavně malou lahvičku, kterou mu dal táta před
odchodem. Prý mu ji kdysi daroval jeden čaroděj za dobře ušité boty a jde
prý o lék na každou nemoc. Jen je potřeba zacházet s ním opatrně a
používat ho po kapkách. Táta lék celý život nepotřeboval a Janek si ho vzal
taky jenom pro jistotu, protože zatím byl zdravý jako řípa.

68
 Putování světem se Jankovi velice zamlouvalo, ale ještě víc se mu
zamlouvalo krásné město, do něhož dorazil po několika dnech. Také v něm
byl zámek, stejně jako v jejich městě, ale tady bylo všechno větší a
krásnější. Líbilo se mu tam. Ale měl dojem, že se v tom městě nikdo
nesměje, a tak se na to hned zeptal hostinského, když došel do krčmy u
zámku, kde chtěl poobědvat.
„Jak bychom se mohli smát, když je naše princezna těžce nemocná,“
řekl mu hostinský. Janek si hned vzpomněl na lahvičku od táty a podíval se
do svého tlumoku, zda ji tam opravdu má. Když se přesvědčil, že ano,
zaplatil v hospodě a vydal se rovnou do zámku, kde se nechal ohlásit jako
věhlasný ranhojič a lékař veškerých nemocí. Uvedli ho okamžitě a král ho
bez jakýchkoliv řečí dovedl k princezně.
Když se na ni Janek podíval, pochopil, že to je dívka, o které se mu v
noci už dlouho zdává, že to je ten příslib něčeho krásného a nepoznaného,
po čem touží.
„Dám se hned do léčení, jen potřebuji být s princeznou až do rána sám,“
požádal Janek krále, který by splnil jakoukoliv podmínku, jen aby se jeho
jediná dcera uzdravila.
Janek doma často poslouchal, když se chlapi bavili, a podle jejich řečí
věděl, že ženská, aby byla v pořádku, tak potřebuje pořádně pomilovat. A
tak dal nejdřív milé princezně, která opravdu byla bledá a malátná, vodu s
pěti kapkami léku, pak ji vzal za ruku a odvedl ji k jejímu lůžku. Ale než ji
tam uložil, tak jí rozšněroval korzet těžkých šatů a vůbec, zbavil ji všeho
oblečení, aby kůže mohla volně dýchat. Jelikož i jeho kůže potřebovala
volně dýchat, svlékl se také a spolu s princeznou si zalezl pod hedvábnou
duchnu.
Postel voněla jako jarní louka a princezna ještě trochu omamněji.
Jankovi se trochu točila hlava, ale i když byl poprvé v životě v posteli s
dívkou, poradil si se vším docela dobře, jen to bylo trochu rychlejší, než
očekával. Ale podruhé už to bylo lepší a ocenila to i princezna, která ho
těsně předtím, než tvrdě usnula, pochválila.
Když ji ráno Janek přivedl ke králi, měla už trochu barvy ve tvářích a
usmívala se.
„Je mi mnohem lépe, tatínku!“
Král Jankovi dojatě děkoval a chtěl se s ním dohodnout na odměně, ale
Janek ho ujistil, že léčba se musí ještě nejméně dvakrát zopakovat, aby byla
účinná.
A tak večer Janek s princeznou zase osaměl a princezna se ukázala jako
velmi disciplinovaný pacient, svlékla se ještě dřív, než jí Janek stačil
nakapat do vody pět kapek zázračné vodičky. Rychle nápoj vypila a už

69
ležela celá dychtivá pod peřinou a čekala, až si Janek lehne k ní. Ten se
nenechal přemlouvat a tentokrát předvedl mnohem lepší výkon, což
princezna ocenila:
„Jsi dneska mnohem divočejší než včera,“ řekla mu a Janek jí vysvětlil,
že léčba úspěšně pokračuje, tudíž je možné zvýšit léčebné dávky.
Ráno se král nestačil divit, jeho dcera byla jako růžička a ještě si
pochvalovala:
„Tatínku, to léčení je tak krásné,“ vzdychla, než se zakousla do koláče s
mákem. Měla totiž hrozný hlad a královský otec jenom žasl, co toho
spořádala. Dřív totiž jedla ještě míň než vrabec.
Když nastal třetí večer, tak se princezna pověsila Jankovi na krk
okamžitě, jak zůstali sami, a on měl co dělat, aby dokázal v objetí
princezny nakapat pět kapek léku do sklenice s vodou. A ještě větší práci
mu dalo, aby přesvědčil princeznu, že musí nápoj vypít. Ta by se totiž
pořád jenom líbala. V posteli pak ze sebe nechtěla Janka pustit a
dožadovala se nových a nových léčebných dávek.
„Je to naposledy, tak ať mám něco do rezervy,“ říkala mu, když ho k
sobě přitahovala.
Ráno vypadala u snídaně naprosto zdravě a vesele.
„Ani nevím, jak se ti odměním,“ řekl král Jankovi, když nastal čas, aby
se rozloučili. Jankovi bylo hrozně líto, že už se s krásnou princeznou
neuvidí, ale snažil se to nedat na sobě znát. Vlastně doufal, že ona ho prostě
nepustí pryč, že se do něho zamilovala stejně silně jako on do ní.
Ale princezna snídala a okolního světa si vůbec nevšímala. Tak Janek
vzal od krále bohatou odměnu a rozloučil se. Nedokázal však opustit město
a nechápal, jak může být život tak nespravedlivý, že sotva mu dá poznat
lásku, hned mu ji zase vezme. Zdravý rozum mu však říkal, že princezny se
k obyčejným klukům nehodí, jenomže rozum neměl v tomto případě
navrch, láska byla mnohem silnější a dávala Jankovi naději.

Rozhodl se, že využije svého řemesla a otevře si vedle zámku

ševcovskou dílnu a bude čekat, až princezna bude potřebovat podrazit
střevíčky. Teď je zdravá a určitě toho naběhá…
Ani netušil, jakou má pravdu. Krásná princezna nevěděla, že Janek
odešel, a tak večer očekávala, že za ní zase přijde, a utíkala do postele, aby
byla připravená, až si k ní lehne. Jenomže čekala hodinu, dvě, pak na sebe
hodila župan a šla se po něm podívat. Prochodila zámek skrz naskrz a
Janka nenašla.
Zaklepala tedy na dveře ložnice svého otce a ptala se, jestli o Jankovi
něco neví. Král se její otázce velice podivil:

70
 „Odešel, svůj úkol přece splnil, jsi vyléčená.“
To byla pro princeznu rána, neuměla přesně svůj pocit pojmenovat, ale
všechno uvnitř se jí svíralo a věděla, že dokud Janka neobejme, tak bolest
nezmizí.
Ráno se objevila v jídelně bledá jako stěna s tmavými kruhy kolem očí.
Na jídlo se ani nepodívala a v jednom kuse vzdychala.
„Proboha, snad jsi zase neonemocněla?“ zhrozil se král.
Dcera neodpověděla a vlastně od té chvíle od ní nikdo neslyšel ani
slovo. Zoufalý král poslal posly, aby se snažili najít toho zázračného lékaře,
který byl při léčení princezny tak úspěšný.
Poslové nemuseli chodit nijak daleko, našli ho v hostinci hned vedle
zámku, kam se zašli posilnit. Hned ho popadli a dovedli k princezně. Ta ani
nečekala na noc a okamžitě Janka odtáhla do své ložnice.
„Rychle, dej mi lék a jdeme se milovat,“ pobízela Janka, ale ten zjistil,
že v lahvičce už není ani kapka. Ale nedělal si s tím žádnou hlavu, vzal
sklenici s vodou a podal ji princezně. Ta vodu vypila a pobízela Janka, aby
se rychle svlékl:
„Honem, lék už začal účinkovat!“
Janek poslechl a milovali se spolu tak, že málem zmeškali snídani, na
které už král netrpělivě čekal, jak bude jeho dcera vypadat.
Vypadala sice unaveně, ale šťastně, a králi se zase začala vracet naděje,
že to s jeho dcerou opět bude dobré.
Ale už si netroufal poslat Janka pryč.
„Nechceš se stát královským léčitelem?“ zeptal se ho a Janek už chtěl
přikývnout, ale princezna ho předešla.
„Kdepak, žádným léčitelem, stane se mým manželem a vedle toho mě
bude každou noc léčit,“ rozhodla a králi to připadalo jako velmi rozumné
řešení.
Svatba trvala jenom jeden den, noc si novomanželé nechali pro sebe a
svoje léčebné procedury, v nichž se neustále zdokonalovali.
A na tu ševcovskou dílnu u zámku také došlo. Janek ji nechal zřídit pro
svého bratra, který tohle řemeslo prostě miloval a odmítl stát se admirálem
královského vojska nebo ministrem, což mu Janek nabízel. To jejich tatínek
s tím problémy neměl. Klidně oblékl uniformu a postavil se do čela
královského vojska. Uniforma mu slušela a strávil v ní zbytek života,
ovšem kromě momentů, kdy mu ji některá ze starších dvorních dam
svlékla. A to bývalo dost často, protože dvorních dam ve výslužbě byl plný
zámek a král na všechny nestačil.

71
 Jankova otce to udržovalo v kondici, protože jinak nic moc na práci
neměl, k žádné válce totiž za celou tu dobu nedošlo. A tak si aspoň hrál na
vojáky se svými vnuky, jichž mu Janek s princeznou pořídili celou řadu.

72
Příbuzný samotného čerta
Jakub byl docela obyčejný kluk, jenom trochu opálenější, I než byli
kluci v jeho okolí. Byl opálený v létě i v zimě, měl m vlasy černé jako uhel,
černé oči a nádherně se uměl smát. Jeho táta se také divil, jak je to možné,
že jeho syn je tak černý, když on sám má vlasy světlé a oči modré, ale žena
mu to vysvětlila. Prý jedna její babička byla takhle tmavá, protože
pocházela odněkud z jihu, od toho moře, kde je skoro celý rok krásně teplo.
Jakub byl nejen černý jako uhel, ale také měl energie na rozdávání,
všude ho bylo plno, a sotva se začal trochu vytahovat do výšky, začal mít
zájem o děvčata. A ta měla zájem o něho. Byl nepřehlédnutelný, a když
některou z nich vyzval o posvícení k tanci, vytáčel ji tak, že se jí ještě
nejmíň dva další tance motala hlava.
Ostatní kluci neměli Jakuba pro ty jeho úspěchy u holek příliš v lásce a
přivítali by, kdyby se ho nějak zbavili. Jako na zavolanou přišli do vsi
verbíři. Jako vždy se všichni mladí muži před nimi schovali, ale jeden z
nich vylezl a prozradil verbířům, kde se schovává Jakub. Našli ho, oblékli
mu uniformu a dali do ruky pušku.
Nebyl z těch, kdo by se vyžívali v bojích, ale měl štěstí, naverbovali ho,
když jedna válka skončila a další ještě nezačala. A tak měl Jakub vojnu
celkem příjemnou, protože pobýval se svými kamarády v sídelním městě a
jeho jedinou povinností bylo dostavit se včas k snídani, obědu a večeři.
Jinak nemusel dělat nic, protože střílení mu šlo výborně, jízda na koni také
a v ničem jiném se zdokonalovat nemusel. Ale Jakub byl zvyklý pořád
něco dělat, a tak si našel příjemnou zálibu. Ve městě bylo plno vdaných
žen, které byly svými muži velmi zanedbávány, zejména pány konšely a
různými úředníky, kteří byli od rána do večera ve svých úřadech, a tak se
věčnými dohady a mlácením prázdné slámy unavili, že večer usínali, aniž
by si vůbec všimli, že vedle nich vzdychají jejich ženy.
Jakub byl bystrý, viděl, jak manželky často bolí hlava a jak je trápí
různé neduhy. A tak si pořídil košík na bylinky, které brzy po ránu sbíral v
lese, a pak chodil dům od domu, aby je zanedbávaným ženám nabízel.
Jelikož byl odpovědný, vždy se nabídl, že jim sám uvaří lektvar, a kdo se
vyzná v bylinkách, ten dobře ví, že takový lektvar se musí nechat nejméně
hodinu louhovat. A za hodinu se dá zvládnout spousta věcí. O tom by
mohly všechny ty manželky vykládat, ale ony to nedělaly, příliš se obávaly

73
toho, aby náhodou o svého bylinkáře nepřišly. Uměl léčit jejich migrénu
jako žádný jiný.
Každé přiložil dlaň na čelo, pak jí uvolnil oblečení a navrhl jí, aby se
pro jistotu položila. Pak už jí nemusel říkat nic, vdané ženy dobře vědí, jak
se položit a co dělat, aby jim i mužům bylo příjemně. Tedy aspoň v těch
dávných dobách, kdy se tento příběh stal, to věděly. Nechodily ještě do
práce a starost o blaho živitelů rodiny bylo to hlavní, oč se staraly.
Jakub měl spoustu zájemkyň, kterým pomáhal zbavovat se bolestí
hlavy, a stal se ve městě možná populárnější než samotný král. Ale ten se o
popularitu příliš nestaral, protože měl jiné problémy. Měl jedinou dceru,
jmenovala se stejně jako jeho zesnulá žena Kateřina, byla jí také velmi
podobná, ale tím to končilo. Princezna měla nesnesitelnou povahu. Byla
hašteřivá, nic jí nebylo dobré, byla náročná a neuvěřitelně protivná. Král z
toho dočista zešedivěl a nic na světě ho netěšilo. Kdo by taky dokázal být v
dobré náladě, když se zámkem stále ozýval křik a výbuchy zlosti.
Jeden z králových komořích jednou přišel s tím, že král má ve svém
vojsku výborného znalce bylin a všelijakých lektvarů, který dovede zbavit
ženy z celého města jejich neduhů.
„Určitě by si poradil i s naší princeznou,“ dodal komoří a král hned
nechal pro Jakuba poslat.
Ten byl zrovna poblíž, a tak stál před králem během několika minut.
Král mu chtěl zrovna vyprávět, jaké má problémy se svou dcerou, ale
nemusel říkat vůbec nic. Princezna mezi ně v ten moment vtrhla jako
vichřice a spustila smršť nadávek, výčitek a požadavků.
Bylo toho tolik, že ani jeden z nich nevěděl, oč jí jde, a ona to zřejmě
nevěděla také, protože nadávala a nadávala, a když rejstřík vyčerpala,
začala znovu od začátku.
Jakub neříkal nic, králi se jenom orosilo čelo. Když to princeznu
přestalo bavit, zase vyběhla a šla nadávat jinam.
„Nevím si s ní rady,“ pokrčil král rameny a Jakub ho ujistil, že se pokusí
něco s princeznou udělat, ale jednak to bude nějakou dobu trvat, jednak se
na to musí připravit.
„Až budu mít všechno přichystané, v noci ji unesu a budu se vydávat za
příbuzného samotného čerta, aby přede mnou měla respekt,“ řekl Jakub a
odporoučel se.
V lese nepříliš vzdáleném věděl o opuštěné hájovně, a tak tam nechal
donést dostatečné zásoby jídla a pití, pár teplých přikrývek a nějaké nádobí.
Pak ještě opatřil dveře i okna pořádnou petlicí a šel na věc.
V noci se vkradl do zámku, popadl spící princeznu, položil jí dlaň na
ústa, aby nezačala ječet, a rychle s ní usedl do kočáru, který stál připravený

74
u zámecké brány. Stráže měly své pokyny, a tak nechaly Jakuba i s jeho
kořistí odjet.
Princezna se cestou probrala, ale neměla komu nadávat, protože v
zavřeném kočáře byla sama, Jakub seděl na kozlíku a věnoval se cestě.
Ostatně na něho princezna ani neviděla. Sice ji napadlo, že by mohla
vyskočit z okénka, ale měla na sobě jenom noční košili a nedovedla si
představit, že takhle oblečená bude v noci někde lítat.
Kdo by jí asi uvěřil, že je princezna, když její zlatá korunka zůstala na
nočním stolku?
Tak nechala všechno osudu a jen doufala, že jde o nějakou legraci. Když
ale kočár zastavil v temném lese u chajdy, jakou v životě ani neviděla,
natož aby do ní vstoupila, byla z toho naprosto vykolejená.
Když ten prapodivný černý kočí seskočil z kozlíku a otevřel jí dveře
kočáru, chtěla se na něho osopit, ale jeho přísný pohled jí vzal veškerou
sílu z hlasu, a tak se jen docela potichu zeptala:
„Kdo jste?“
„Copak nevidíš?“ zasmál se na ni Jakub a ukázal jí spoustu bílých zubů,
„jsem příbuzný samotného čerta a teď si tady se mnou musíš odpracovat
všechna příkoří, která jsi lidem dělala.“
Princezna byla naprosto bezradná. V zámku už by křičela, dupala,
volala stráže a rozdávala tresty. Ale tady, v černém lese? Kdo by ji uslyšel
a hlavně, kdo by ji poslechl? Kdepak, s čertovým příbuzným nejsou žádné
žerty, to dobře věděla, protože si pamatovala pohádky o čertech, které jí
kdysi vyprávěla chůva. Pamatovala si, že čerti mohou dokonce lidi
proměňovat a hlavně je mohou odnést do pekla a tam vařit v kotli. To by se
jí líbilo ještě míň než tahle chajda.
Tak neřekla nic a následovala Jakuba dovnitř. Když rozsvítil lampu,
rozhlédla se kolem a úzkost jí sevřela srdce. Skoro nic tam nebylo, jen stůl,
čtyři židle, pec, postel s pruhovanou peřinou a pod oknem lavice.
„Tady spolu budeme žít a ty se o mě budeš pěkně starat,“ řekl Jakub a
hodil princeznu do peřin. Ta jenom vyhekla a vyděšeně očekávala, co bude
následovat. Byla dosud zvyklá, že měla nad každým navrch, nikdy se
nikoho a ničeho nebála a nedovolila, aby se jí někdo dotkl. A teď je tady
sama s tím podivným chlapem, který se k ní chová, jako by byla kus
nábytku.
Další šok přišel, když ze sebe ten chlápek sundal všechno oblečení a
zůstal stát tak, jak ho pánbůh stvořil. Princezna nikdy nic takového
neviděla a začala se opravdu bát. Co jí asi provede? Drkotaly jí zuby a
nemohla ze sebe vypravit ani hlásku. Ale Jakub si z toho nic nedělal.

75
Vyhrnul milé princezně noční košili a celkem drsně se s ní pomiloval. Ani
jí nic neřekl, ani ji nepohladil, ani nepolíbil.
Pak se svalil vedle ní a okamžitě usnul. Princezna ležela a myslela si, že
do pěti minut zemře. Sice leccos slyšela o tom, co dělají muži se ženami,
když je nikdo nevidí, ale takhle si to nepředstavovala.
Všichni totiž tvrdili, že to dělají proto, aby měli děti a také potěšení. A
pro ni to žádné potěšení neznamenalo. Podívala se nenápadně na čertova
příbuzného, který spal vedle ní, ale ten se tvářil blaženě, dokonce se ze
spánku usmíval, což princeznu trochu zaskočilo a usoudila, že na tom tedy
asi něco bude.
V noci toho už moc nenaspala, přemýšlela o své situaci a rozhodla se, že
se hned ráno pokusí utéct. Jenomže svého spolubydlícího podcenila. Když
ji ráno, poté co konečně na chvíli usnula, probudil, odvedl ji k nedaleké
studánce, aby nanosila vodu na umytí a také na vaření, protože od ní
očekává něco velmi dobrého k obědu. Pak jí dal takové divné šaty, které si
ani neuměla obléknout, obyčejnou košili, která vypadala jako mužská, a k
tomu divnou nabíranou sukni.
Oblékla si to a sedla si.
„A co bude se snídaní?“ obořil se na ni čertův příbuzný, a tak princezna
zase vyskočila a snažila se vydolovat ze své paměti, jak se vaří třeba čaj
nebo jak se krájí chleba. Ale v paměti nic takového nenašla, protože to
nikdy nedělala. A tak jí Jakub ukázal, jak uvařit čaj, jak krájet chleba a jak
ho namazat sádlem, a pak si sedl spolu s ní ke stolu. Myslela si, že by nikdy
nic takového nepozřela, ale hlad je opravdu nejlepší kuchař, a tak princezna
musela sama sobě přiznat, že ten čaj je báječný, krásně voní po medu,
kterým si ho osladili. A chleba se sádlem je prostě jedinečný.
Pak čertův příbuzný odešel a princezna osaměla, aby ji nikdo
nerozptyloval při vaření oběda. Už jí bylo jasné, že o útěku si může nechat
tak akorát zdát, protože ten člověk ji zamkl, ale upřímně řečeno, si to stejně
rozmyslela, došlo jí, že čertovi by těžko utekla.
Prohlédla si, jaké má k dispozici potraviny, ale když viděla jenom pytel
s moukou, pak další s hrachem, k tomu nějakou čočku a další pytel
brambor, moudrá z toho nebyla. Věděla, že existuje způsob, jak se dá
mouka proměnit třeba v koláč, ale nevěděla, jak se to dělá. A tak vzala
vodu, naházela do ní brambory a dala je na kamna. Pak se asi dvě hodiny
snažila podpálit oheň, ale podařilo se jí to až krátce předtím, než se
rozletěly dveře a dovnitř vpadl její věznitel.
Tentokrát ho princezna viděla docela ráda, protože jí samotné bylo
úzko. Ale žádné pochvaly se od něho nedočkala, taky nebylo za co.

76
 Nic nestihla uvařit a sama vypadala jako kominík, protože podpálit
kamna jí dalo hroznou práci. On s tím ale počítal, přinesl kus uzeného
masa, ukrojil kus na talíř sobě i princezně a popřál jí dobou chuť.
Princezna mu byla vděčná a ani ji nenapadlo, že by měla protestovat
nebo mu něco vyčítat. Byla ráda, že není sama. Sotva dojedli, vzal ji v pase
tak pevně, až ji nadzvedl do vzduchu, a než stačila cokoliv říct, ležela na té
pruhované peřině, kterou ráno tak pracně na posteli urovnala. Čertův
příbuzný se ani nesnažil nic vysvětlovat. Zase udělal to, co v noci, ale
tentokrát to bylo trochu jiné. Chvíli ji držel v náručí a jí to dělalo dobře.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se jí, když pak leželi vedle sebe.
„Jana,“ odvětila princezna a divila se, že si na svoje jméno vzpomněla.
Nikdo jí tak totiž nikdy neříkal, jen maminka, když byla úplně malá
holčička. Jinak ji každý oslovoval princezno, veličenstvo, jasnosti…
„Já jsem Jakub,“ řekl jí a ona se podivila:
„Čerti mají taková obyčejná jména?“
„Ale já přece nejsem čert, jsem jenom jeho příbuzný,“ zasmál se Jakub.
„Nemám přece rohy ani kopyta.“
Jana by si bývala ještě ráda povídala, ale Jakub se zvedl, oblékl a byl
pryč. Jen se ještě ve dveřích ohlédl a řekl jí, aby nezapomněla uvařit něco k
večeři.
Jana se do toho dala hned. Řekla si, že přece na tom vaření nemůže být
nic tak složitého, když to dokáže úplně každá ženská. Snažila se dát
dohromady úlomky svých zkušeností, když chodívala jako dítě do kuchyně
ochutnávat. Pak vzala mouku, nasypala ji na stůl, přidala do ní trochu vody,
rozklepla vajíčko, přidala sůl, rozdrtila do toho pár stroužků česneku a
rukama to začala dávat dohromady, protože takové činnosti už si
mnohokrát všimla. Opravdu se jí povedla udělat koule těsta, ze které
ukrajovala kousky, rozválela je na placky a ty pak na horké plotně z obou
stran upekla. Protože našla i hrnek se sádlem, nakonec placky omastila.
Byla s tím hotová přesně v okamžiku, kdy vstoupil Jakub dovnitř.
Podivil se, když cítil tu vůni, a ještě víc ho překvapilo, když před něho
Jana postavila kromě placek i hrnek s kávou.
„To teda žasnu,“ řekl a trochu nedůvěřivě kus placky ochutnal. Ale
nevyplivl ji, naopak snědl placku celou, pak si vzal další a po ní ještě asi tři.
Jana se posadila proti němu, také si pár placek vzala, a i když to chutnalo
trochu jinak, než chutnaly placky u nich doma, byla na své dílo pyšná.
Když Jakub dojedl, vstal, obešel stůl, poděkoval za večeři a přitiskl své
rty na Janiny. Vytřeštila překvapeně oči.
„Copak? Ty ses ještě nikdy nelíbala?“ podivil se Jakub a Jana se
přiznala, že opravdu nic takového nikdy nedělala.

77
 „Tak to máš co dohánět,“ pronesl Jakub a znovu ji políbil.
Tentokrát tak, že jí podklesly nohy a byla ráda, že ji Jakubovy ruce
pevně objímají, protože jinak by upadla. Líbal ji dlouho a pokračoval, i
když ji odnesl do postele, kde ji hladil a všechno bylo úplně jiné než
předtím. Jana ho také objímala a líbání se jí tak zalíbilo, že s ním nemohla
přestat. Když ji nelíbal on, líbala ona jeho.
Nemohla pochopit, co se to s ní děje. Najednou si strašně přála udělat
mu něčím radost, hrozně ji mrzelo, že se neučila vařit a že je takové
nemehlo.
„Chtěla bych ti zítra udělat něco hodně dobrého,“ řekla ráno Jakubovi,
„ale nevím, jak na to, poradíš mi?“
A tak s ní Jakub zůstal doma a uvařili spolu hrachovou kaši se
smaženou cibulí a k tomu si udělali bramborovou polévku z čerstvých hub,
které šli ráno nasbírat do lesa. Byl to krásný den, pořád si spolu měli co
povídat a princeznu ani nenapadlo, že by měla utéct, a přitom už nebyla
zavřená na zámek.
„Je čas se vrátit domů,“ řekl Jakub asi po třech dalších dnech, kdy spolu
vařili, chodili ven, ovšem jenom v přestávkách mezi milováním, protože to
se jim oběma velmi zamlouvalo.
Princezna se ale lekla:
„Domů? Já myslela, že jsi mě odnesl navždy.“
„Ty bys tady se mnou vážně chtěla zůstat?“ podivil se Jakub.
„Je mi jedno, kde bych s tebou byla, prostě bych chtěla být s tebou,“
zašeptala princezna a sklopila oči.
Jakub ji vzal do náručí, přiznal se jí, že není žádný čertův příbuzný, ale
docela obyčejný voják jejího otce, který ji chtěl převychovat, protože
nebyla pro život ani trochu připravená.
Princezna se rozbrečela a brečela by asi pořád, ale Jakub jí slíbil, že ji
sice vrátí tatínkovi do zámku, ale tenhle domek bude jejich útočištěm, kde
se spolu sejdou pokaždé, když budou chtít být spolu.
Jakub totiž neměl v úmyslu s princeznou se oženit, jednak se ještě ani
nechtěl usadit, jednak si nebyl jist, jestli by ho život na zámku bavil.
Jenomže osud to zařídil jinak. Po pár dnech bylo jisté, že z princezny
bude maminka a o tatínkovi nebylo pochyb, a tak se dal Jakub přesvědčit,
že to s životem na zámku zkusí. Jana ho ujistila, že kdyby mu to
nevyhovovalo, klidně s ním půjde bydlet do staré lesní hájovny. Faktem ale
je, že k tomu nedošlo. Jakub si na život v pohodlí se smečkou sloužících v
patách velmi rychle zvykl a brzy si na to začali zvykat i jeho rodiče, které si
do zámku přivedl.

78
 Škoda, že jste nemohli být při tom, jak někdejší Jakubovi kamarádi
zírali, když k nim do vsi přijel kočár tažený čtyřspřežím a z něho vystoupil
Jakub a spolu s ním nádherná holka, která se k němu celou dobu tulila. V tu
chvíli byli hodně naštvaní, že poslali na Jakuba verbíře. Kdyby tohle věděli,
tak by šli na tu vojnu sami. Jakub jim ale nic nevyčítal, rád se s nimi viděl a
přál jim jen to dobré. Proč by to ostatně neudělal? Dopadl z nich nejlíp. Žil
v zámku, čekal ho trůn a oni chudáci mu celý život budou odevzdávat
daně…

79
Kouzelný medailon
Do jedné vsi přišli dva vysloužilí vojáci. Dlouhá léta se potloukali na
válečných polích a už se neměli kam vrátit. Jeden z nich byl sirotek
odmala, druhému rodiče zemřeli během války a jejich dům mu zabrali
vzdálení příbuzní.
Vojáci si spolu rozuměli, starší se jmenoval Matěj, mladší byl Martin a
klidně by mohl být Matějovým synem.
Když přišli do té vesnice, která se objevila v okamžiku, kdy byli hodně
uondaní a hladoví, rozhodli se, že si tam pokusí najít nějakou práci a na
chvíli se usadí. Protože byli světa znalí, vyhledali místní hospodu, kde si
objednali každý půllitr piva s guláškem a dvěma chleby, a hned se zajímali,
kde by byla nějaká práce k mání.
„Zajděte k Tereze, nedávno jí zemřeli rodiče a ona sama starost o
hospodářství nezvládá, kromě toho je to stará panna a mužská společnost ji
určitě potěší,“ zatvářil se hostinský šibalsky a ukázal jim, jak se k Terezinu
domku dostanou.
Vojáci nijak neotáleli a hned tam zamířili. Nebyla tak docela pravda, že
by Tereza hospodářství nezvládala, ono totiž ani nebylo co zvládat – pár
králíků, políčko jako dlaň a chaloupka jen o málo větší než králíkárna. To
spíš samota byla tím největším problémem.
A tak Tereza neváhala ani minutu a hned nabídla oběma vysloužilcům
střechu nad hlavou.
„Nějak se společně protlučeme,“ poznamenala a moc hezky se usmála.
Což zaujalo hlavně Martina, který ještě zdaleka nepomýšlel na odpočinek,
nebylo mu tolik, aby na život rezignoval. A tak, aniž by se o tom nějak
dohadovali, zůstal Martin s Terezou ve větší místnosti, která sloužila jako
kuchyně, jídelna, obývací pokoj a ložnice, starý Matěj se přesunul do
mrňavé místnůstky se zvláštním vchodem ze dvora, kde dříve býval
Terezin dívčí pokojík, když ještě s rodiči bydlela. Vešla se tam jen postel,
skříň a židle, ale k životu to stačilo. Hlavně že měl klid a soukromí, což
Matěj ve svém věku dovedl ocenit.
O Tereze sice všichni říkali, že je stará panna, ale pannou rozhodně
nebyla, protože to, co hned první noc předvedla Martinovi, svědčilo o
bohaté a mnohaleté praxi. On sám ještě takový průvan v posteli nepoznal, a
to prochodil kus světa a hodně toho viděl i zažil. Měl černošky z Afriky,

80
Eskymácky ze severního pólu, ohnivé Řekyně i trochu odtažité seveřanky,
hubaté Italky i poživačné Němky. Ale žádná nebyla jako Tereza, která nic
nepředstírala, žádný dojem dělat nechtěla, jen si přála, aby si ona i Martin
přišli na své.
Tereza už přestala doufat, že ji některý z chlapců odvede k oltáři, už se
smířila s tím, že zůstane sama, a tak brala každou příležitost něco si užít
jako odměnu z nebes. Proto neztrácela čas. Nedala v noci Martinovi pokoj
ani na chvíli, takže k ránu ležel v posteli zcela vyčerpaný, ale určitě nebyl
nespokojený, usmíval se a držel Terezu za ruku. Ta byla naprosto blažená,
protože takhle si v posteli ještě s žádným nezadováděla. U nich ve vsi nebyl
už žádný svobodný chlap v jejím věku, a tak musela vzít zavděk některým
ženatým, který se k ní někdy tajně vkradl, ale šlo jenom o rychlé
pomilování v chodbě nebo v temném koutě, protože na vesnici mají i zdi
uši a okna oči, takže nebylo radno, aby je přitom někdo viděl. Tereza s
Martinem usnuli až někdy k ránu a pořád se drželi za ruce.
Když se někdy kolem poledne Tereza probudila a viděla, že Martin stále
leží vedle ní, vjela do ní taková naděje a radost, až se začala strachovat, aby
se z toho nezbláznila. Ale nestalo se tak, brzy po ní se probudil Martin a
zase se chtěl milovat.
„O tomhle jsem celá léta vojenského života jenom snil,“ šeptal jí a
Tereza se přiznala, že i ona měla podobné sny.
V domku, kde léta bylo většinou smutno, se usídlila radost ze života.
Starý Matěj byl spokojený, že má střechu nad hlavou, že se může starat o
hospodářství, štípat dříví, sekat trávu králíkům a sypat zrní slepicím. Tohle
si zase ve svých snech představoval on a bylo mu moc dobře. Martina
vždycky bral tak trochu jako svého syna a Terezu velmi rád začal
považovat za jeho nevěstu, a tudíž svoji snachu. A brzy se tak opravdu
stalo, protože Martin si Terezu vzal za ženu. Zachoval se jako čestný chlap
a udělal to dřív, než ostatní ve vsi na Tereze poznali, že je v očekávání, jak
tam říkali stavu, kdy žena čekala dítě.
Tereza z toho byla štěstím bez sebe a Martinovi také nebylo proti mysli,
že z něho bude táta, i když s něčím takovým už ani nepočítal.
Nakonec byl rád, protože se mu rodinný život s Terezou zamlouval.
Byla energická, pracovitá a nejradši ze všeho se s Martinem milovala.
Jak spolu byli sami, hned ho objala a jeho tělo okamžitě odpovídalo. I když
dřív Tereza nebyla ženská, za kterou se chlapi otáčejí, bývala taková
nenápadná a trochu šedá, najednou rozkvetla a ve vsi se tomu všichni divili.
Chlapi, kteří se s ní dřív tu a tam bleskurychle pomilovali, si kladli otázku,
proč že se vlastně neoženili s ní? Martin se totiž nijak netajil tím, jak je
Tereza náruživá, vždycky si s nimi dal v hospodě jedno pivo a pak hned

81
pospíchal domů. Když si ho chlapi dobírali, že je pod pantoflem, tak se jen
spiklenecky usmál:
„Kdepak pod pantoflem, ale Tereza mi doma zahřívá postýlku…“
To jim ženy postýlky rozhodně nezahřívaly, naopak je vítaly výčitkami
a trestaly je právě tím, že jim odpíraly tu jednu z mála radostí, kterou život
poskytuje.
Tereza Martinovi dávala najevo svoji přízeň i před lidmi, klidně mu dala
před vraty pusu, když šel pracovat na pole, při návratu ho vítala s otevřenou
náručí a tak se k němu vždycky tiskla, že chlapi jen tiše záviděli.
Samozřejmě, že ženské ji naopak pomlouvaly, že je nemravná, ale ona si z
toho vůbec nic nedělala. Měla prostě Martina ráda, byl to její muž a dělala
mu pomyšlení. Spokojená byla ona, spokojený byl on a bylo s nimi dobře i
Matějovi, který to jejich cukrování s potěšením sledoval.
Když se jim narodila Zuzanka, měli všichni o důvod k radosti víc.
Všichni se o ni s láskou starali, trochu ji rozmazlovali a hlavně ji měli
moc rádi. Tak ze Zuzanky rostlo usměvavé a laskavé stvoření.
Kromě toho byla odmalička nesmírně půvabná, snad to způsobila ona
vášeň rodičů, která jí dala vitalitu, podnikavost a jiskru do oka.
Jak vyrůstala, tak byly všechny tyto skvělé vlastnosti patrnější a bylo to
s ní úplně opačně, než kdysi v mládí s její maminkou Terezou. Té si
málokdy někdo všiml, zato Zuzanku nikdo nepřehlédl.
Kluci se potulovali v jejím okolí a každý z nich doufal, že si právě jeho
vybere. Bylo v ní něco neobyčejného, přitažlivého a vzrušujícího.
Když se posledního dubna pálily ve vsi čarodějnice, přeskakovali kluci
a dívky vatru. Zuzanka skákala ze všech nejvýš a měla kolem sebe les
mužských rukou, které ji chtěly chránit. Tu a tam se jí některá ruka i dotkla,
ale Zuzanka dělala, že si toho nevšímá. Ve skutečnosti o nich věděla velmi
dobře a nebylo jí to nijak nepříjemné. Když pak oheň dohořel, šla Zuzanka
s chlapci a děvčaty trhat mokrou trávu, aby ji na uhlíky navršili a tím
udusili i poslední jiskřičku. Našla přitom v trávě zvláštní medailonek. Ptala
se ostatních, jestli ho někdo neztratil, ale nikdo se k němu nehlásil.
Ostatně na medailonku bylo vidět, že leží v trávě hodně dlouho, byl celý
špinavý a zašlý.
Zuzanka ho doma vyčistila a pověsila si ho na krk. Líbil se jí a moc jí
slušel. Tu noc ale vůbec nemohla usnout, něco ji táhlo ven, a tak se
nakonec zvedla a vyšla do tmy. Venku to zvláštně vonělo, měsíc svítil tak,
že bylo vidět skoro jako ve dne. Zuzanka se vydala ke zřícenině hradu,
která byla kousek od jejich chalupy, a sedla si tam na rozvalinu zdi. Vtom
se zřícenina rozestoupila a z jejích útrob vyšel jakýsi muž. Došel až k
Zuzance, lehce se před ní uklonil, vzal ji za ruku a ona vůbec

82
neprotestovala a šla s ním. Byla jak očarovaná, takového muže ještě nikdy
nepotkala. Byl nádherný, urostlý, krásně oblečený. Mlčky spolu vešli
dovnitř, kde byly neuvěřitelně krásné pokoje, plné vzácného nábytku,
květin, obrazů, soch, hedvábných záclon a huňatých koberců. Tam si ji ten
krásný muž postavil proti sobě, pohladil ji po vlasech, pak jí přejel rukou
po krku a vzal do prstů její medailonek:
„Kdes ho vzala?“ zeptal se jí a Zuzanka se mu přiznala, že ho večer
našla v trávě.
„Podle dávné věštby podle něho poznám svoji nevěstu,“ usmál se na
Zuzanku a jí se zatočila hlava. I když byla dobře vychovaná a doma jí
kladli na srdce, aby dbala na svou počestnost, vedle toho nejkrásnějšího
muže na světě na všechno zapomněla. Líbala se s ním, nechala se hladit po
celém těle a sama nijak nezaostávala v projevování něžností. Pak se ráda
nechala položit na krásnou zlatou postel a ještě raději přitiskla svoje štíhlé
tělo zbavené neforemné halenky a ještě neforemnější sukně ke svalnatému
tělu neznámého muže. Ano, zamilovala se tak, že byla odhodlána dát mu
všechno na světě. A protože s sebou nic neměla, dala mu sebe a udělala to
ráda.
Mnohokrát si představovala, jaké to asi bude, až s někým dospěje do
takové důvěrnosti, ale že to bude tak nádherné a přitom přirozené a logické,
to ji ani ve snu nenapadlo.
Ještě chvíli spolu leželi v objetí, pak ale mladý muž vstal, pomohl
Zuzance obléknout blůzku i sukni a zase ji uchopil za ruku. Ale než opustili
krásné komnaty, utrhl ze stromku u vchodu do jeskyně větvičku, stočil ji do
věnečku a dal ho Zuzance na hlavu.
„Jeden věneček jsi dala ty mně, druhý dám já tobě,“ a pak jí ještě ukázal
místo, kam má druhý den zavést rodiče s tím, aby tam kopali.
„To, co najdete, to si nechte, a poté se přestěhujte z vesnice do města, já
tam na tebe budu čekat.“
Pak Zuzanku doprovodil až k jejich chalupě, ještě jednou ji dlouze
políbil a odešel.
Zuzanka doma konečně usnula a věneček si pečlivě uložila pod polštář,
aby se jí lépe spalo. Ráno ji rodiče nemohli probudit, jak tvrdě spala.
Maminka se trochu zlobila, že courá po nocích a pak neví, kdy má vstávat,
ale když Zuzanka konečně vyskočila z postele a vyndala zpod polštáře
věneček, nestačili se všichni divit – věneček byl z ryzího zlata.
„A to není všechno,“ pověděla jim Zuzanka a vyprávěla, co v noci
zažila, ovšem některé detaily vynechala, protože rodiče nemusí vědět úplně
všechno. Hlavně jim řekla, že ví o jednom místě, kde by na ně měl čekat
poklad.

83
 Tak se tam tedy vypravili, táta Martin s krumpáčem a starý Matěj s
lopatou, aby vykopanou hlínu odhazoval. Dali se do práce a skutečně ze
země vykopali velkou truhlu. Když u ní urazili zámek a otevřeli ji, nestačili
se divit – byla plná zlatých mincí. Zuzanka jim ještě prozradila, že podle
toho jejího snu by se měli okamžitě přestěhovat do města, což rodičům
přišlo celkem rozumné:
„Jenom by se tady všichni divili, kde jsme přišli k tolika penězům, a
ještě by jim to mohlo připadat podezřelé.“
A tak sbalili svých pět švestek, ostatně stejně jich ani víc neměli,
naložili na vůz truhlu, rozloučili se s dobrými sousedy a vyrazili směrem k
městu. Zuzanka, její rodiče i starý Matěj. Klukům ve vsi sice bylo líto, že
krásná Zuzanka odjíždí, ale dívky to vítaly. Konečně budou ony
královnami vesnických tancovaček a zábav, Zuzanka už jim do zelí
nepoleze.
Ve městě si koupili dům na náměstí, Zuzance najali učitele, aby se
naučila cizí jazyky a všechno, co má znát a umět dívka z lepší společnosti.
Z vesnické školy sice uměla dobře číst, psát a počítat, ale neučila se tam
katechismu ani tam neprobírala umění tance a konverzace. Naštěstí ve
městě bylo dost odborníků, kteří se věnovali výuce právě těchto
dovedností.
Protože peněz v truhle bylo pořád dost, koupil Martin ještě pár dalších
domů, o které se společně s Terezou a Matějem starali a pronajímali je. Šlo
jim to a byli oblíbení, protože nezapomněli na svůj původ a byli na
podnájemníky vlídní. Jen Zuzanka stále čekala, kdy se objeví ten krásný
mladík, s nímž prožila ty nejhezčí chvíle svého života. Toužila po něm a
věřila, že to všechno nebyl jenom sen. Medailonek na jejím krku, věneček z
ryzího zlata, a hlavně ta truhla byly důkazem, že nemohlo jít o pouhý
výplod její fantazie.
Když přišla zima a s ní doba plesů, konal se v královském zámku bál.
Byly pozvány všechny dívky z lepších rodin a po městě se mluvilo o tom,
že snad právě letos by si měl mladý král konečně vybrat svoji ženu. Každý
si jistě dovedete představit, co se ve městě dělo. Švadleny ani nespaly,
kolik měly práce, klenotníci pověsili na své krámy cedule s oznámením, že
je vyprodáno, ševci pracovali dnem a nocí, k dostání už nebyl ani kousek
brokátu, hedvábí a sametu. Všechno padlo na róby vdavekchtivých dívek,
co ve městě a širokém okolí žily. Každá z nich by se za krále s chutí
provdala, ale nejen proto, že je fajn žít v zámku, ale hlavně kvůli
samotnému králi.

84
 Kdo ho znal, ten o něm pěl samou chválu. Dobře vypadal, měl všech pět
pohromadě a byla s ním legrace. A každý musí uznat, že takových
panovníků je vždycky nedostatek.
Zuzanka byla pozvána také, ale moc se jí tam jít nechtělo. Nestála o
žádného mužského, byť by šlo o krále. Ona stála jen o toho, kterému tu
jedinou noc tenkrát v lese patřila a na kterého stále nemohla zapomenout.
Na toho denně čekala, venku se stále rozhlížela, jestli ho nepotká, a
kdykoliv u nich někdo zaťukal na dveře, zatajil se jí dech.
„To bude určitě on,“ říkala si, když běžela otevřít. Ale byl to vždycky
někdo úplně jiný…
Rodiče však naléhali, aby na ples šla, zvlášť její matka Tereza ji
přemlouvala, protože si moc dobře pamatovala, jaké to bylo, když všechny
její vrstevnice si našly partnery a ona jediná ze vsi zůstala na ocet. Jedněm
byla pro smích, druzí ji litovali.
Tak Zuzanka na ples nakonec šla, ale jen proto, aby své hodné rodiče
nezarmoutila. Ani se moc nechystala. Vzala si šaty, které už několikrát
měla na sobě, jen si vzadu stáhla vlasy, aby na její hrudi vynikl
medailonek, o kterém byla přesvědčena, že ji ochraňuje a jednou jí přinese
štěstí.
Jaké bylo její překvapení, když v mladém králi poznala muže, s nímž se
tenkrát setkala v rozvalinách! On jí okamžitě vyšel v ústrety, uklonil se
před ní, vzal ji jemně za ruku a vyzval ji k tanci.
Zuzanka se na něho usmála jako na starého známého, ale on nedal
vůbec najevo, že by ji už někdy viděl. Zarazilo ji to, ale on byl tak milý, že
se její údiv pomalu rozplynul. Představil se jí a zajímalo ho i její jméno.
Tak se představila také. Velice ji potěšilo, že se jmenuje Martin jako její
táta, a také mu to hned řekla.
Když dotančili, mladý král vzal do ruky Zuzančin medailonek a
nevěřícně řekl:
„Podle dávné věštby podle něho prý poznám svoji nevěstu…“
Zuzanka si vzpomněla, že totéž říkal tehdy ve skále, ale nepřipomněla
mu to, protože si najednou nebyla jistá, jestli to tehdy opravdu nebyl jenom
sen. Ale už ji to netrápilo, protože věděla, že tentokrát opravdu nespí.
Krásný král ji držel za ruku a zrovna se jí ptal, jestli by ho mohla mít ráda a
jestli by si ho chtěla vzít.
Zuzanka jen přikývla a s rozechvěním se nechala pozvat k prohlídce
zámku. Byl krásný, plný zlatého nábytku, hedvábí, koberců, soch a váz s
květinami. Nejkrásnější ale byla králova ložnice s širokou zlatou postelí.
Touha přemohla oba najednou a postel je k sobě přitáhla jako magnet.
Milovali se až do rána a úplně zapomněli na to, že dole v sále se stále ještě

85
hraje a tančí a určitě se všichni ptají, kam zmizel král. Ale jemu to bylo
úplně jedno, Zuzanka byla něžná a krásná a milování jim šlo velmi dobře.
To krále utvrdilo v tom, že opravdu potkal dívku, která je mu souzená,
protože u nich v rodině bylo zvykem, že si panovník musel svoji nastávající
vyzkoušet v posteli, aby jednou svého rozhodnutí nelitoval.
Zuzanka se nikdy nedozvěděla, co se tenkrát v noci stalo, když ho
potkala u zříceniny starého hradu. Předtucha, zjevení, sen? A nebo se to
stalo doopravdy? Ale netrápila se tím, proč by to také dělala. Krále si vzala,
rodiče i starý Matěj byli zajištění a ani královské děti, které se jim narodily,
nemusely mít obavy z budoucnosti.

86
Němý princ
Vjednom království měli hned dva následníky trůnu. Královně se totiž
narodila dvojčata a ona bohužel nevěděla, který z chlapců je starší a který
mladší. Po porodu byla příliš unavená a prostě to zaspala a porodní bába si
to nepamatovala. Ta už měla pro změnu silnou sklerózu, dokonce si ani
nevzpomněla, kolik těch dětí se vlastně narodilo.
Jenomže dva následníci jsou problém, protože trůn je jen jeden a sedět
na něm může také jen jeden král. Když je uchazečů víc, nic dobrého z toho
nikdy nevzejde, přináší to jenom problémy, hádky a často i války.
Aby tomu předešla, královna na jednoho z princů ukázala a řekla:
„Tenhle se narodil jako první!“
A bylo to. Kdo se trochu vyzná v monarchiích, tak ví, že následníci
mívají různá privilegia už od dětství, a stejné to bylo i v našem království.
Prvorozený princ se musel učit víc než ten druhý, byl stále hlídaný a ještě
se denně musel věnovat bontonu, diplomatickému jednání, tanci,
správnému stolování a francouzštině.
Jeho bratr byl od toho všeho osvobozen, tomu stačilo psaní, čtení,
počítání, k tomu trochu šermování, jízdy na koni a z francouzštiny jenom
základy. Od něho se složitá mezistátní rokování neočekávala.
Takže ten, který byl považován za mladšího, měl mnohem zábavnější
život než starší následník. Ten se takřka nehnul z královské učebny,
zatímco druhý si mezitím užíval radostí života, o kterých potom pozdě v
noci svému učením unavenému bratrovi vyprávěl. Následník sice uměl
plynně francouzsky, ale byl ještě panic. Ten druhý sice francouzsky uměl
jenom ‚merď, ale zato už mu pěkně vyvinutá kuchařka ukázala, co je
francouzské líbání a milování a pravidelně ho v něm školila.
Starší sice znal protokol při důležitých jednáních, ale mladší už se stihl
pomilovat se všemi ženskými, které v zámku a v jeho širokém okolí za
něco stály. S velkou chutí pak o tom všem bratrovi povídal, a tomu bylo jen
líto, že on na nic podobného nemá čas. A tak svému navlas stejnému
dvojčeti navrhl, aby si to spolu alespoň na čas vyměnili.
„To nejde,“ namítal ten, který byl považován za mladšího, „už jsem se
tady miloval s každou, všimly by si, že to nejsem já. Nezapomeň, že jsi
začátečník a bude to znát…“

87
 To musel následník uznat a vymyslel tedy něco jiného. Bratr požádá
rodiče, aby ho pustili na rok na studia do sousedního království, pak si to
spolu vymění, mladší zůstane doma a on půjde místo něho do světa, aby si
také užil.
„To je dobrý nápad,“ souhlasil ten, který byl považován za mladšího.
„Už jsem z těch ženských dost unavený a rád se budu chvíli zase věnovat
něčemu jinému. Ale tobě radím, vydávej se ve světě za němého, nebudeš
muset nikomu nic vysvětlovat. Kromě toho to bude zajímavější, protože
lidé si před tebou nebudou dávat pozor na jazyk. Nebudou se bát, že
všechno prozradíš, taky to tak často dělám a náramně se u toho pokaždé
pobavím…“
Jak se bratři domluvili, tak se stalo. Rodiče rádi poslali syna, který byl
považován za druhorozeného, na zkušenou k sousedům, protože i jim už se
doneslo, jak nenechá žádnou sukni v zámku na pokoji.
Několikrát už museli neodkladně řešit následky aktivit svého syna,
protože se nehodilo, aby kdejaká služebná, kuchařka či dvorní dáma
vykládala, že ji samotný královský syn uvedl do hanby. Každé, které se
tohle přihodilo, rychle našli ženicha, vystrojili svatbu a ještě jí dali výbavu,
aby si její mlčenlivost pojistili. Království to sice trochu nabourávalo
rozpočet, ale vždycky bylo možné zvýšit daně, aby se schodek vyrovnal.
Tak se syn rozloučil a odjel do světa.
Nikdo si nevšiml, že místo toho, který byl považován za druhorozeného,
odcestoval následník trůnu, a nikdo nepodezříval toho, který zůstal v
zámku, že by přes noc nějak zhloupl. Hodně toho stihl odkoukat, i když se
tvářil, že ho vyučování nezajímá, a kromě toho ho jeho nová role bavila.
Líbilo se mu předstírat, že je cílevědomý, uvědomělý, lačný vědomostí a
disciplinovaný. Pravdou ale je, že mu to moc dlouho nevydrželo a už
druhou noc, co zůstal v zámku bez bratra, se vydal do ložnice té
nejkrásnější dvorní dámy.
Už u ní byl snad stokrát a ona ho stokrát ujišťovala, že je pro ni ten
jediný na světě. Proto nesl dost nelibě, že se ani nezdráhala, když si k ní
vlezl do postele a vykasal jí noční košili až pod bradu. Nezdráhala se, když
se na ni položil a naopak mu ve všem vyšla v ústrety, dala kolena daleko od
sebe, měl pocit, že mnohem dál, než to dělávala, když k ní chodíval na
návštěvu coby druhorozený. Ale nedal nic najevo, jen se těšil, jak jí to
spočítá, až se bratr vrátí a on bude zase sám sebou.
Ale další noc už za ní nešel. To se vypravil o patro níž, kde měla
pokojík roztomilá pokojská, která přišla do zámku docela nedávno.

88
 Už s ní stihl projít několik úvodních lekcí milostného slabikáře a musel
ji pokaždé pochválit za její učenlivost. Ta se ale zdráhala, tvrdila, že je
nezkušená panna a že ještě nikdy s nikým nic neměla.
Princ by jí rád připomněl všechny jejich společné radovánky, ale včas
slova spolkl. Hrál s ní hru na nezkušenost, chvilku ji jako přemlouval, pak
jí nasliboval hory doly a poté ji prostě svalil do postele jako kteroukoliv
jinou a zalehl ji. Věděl, že to je mnohem účinnější než nějaké přemlouvání.
Následník se mezitím dostal do sousední země, kde se ohlásil u tamního
krále. Byl dobře oblečený, přivezl ho nádherný kočár, a tak ho bez
zaváhání ke králi dovedli. Ten ho přijal společně se svou manželkou a
princeznou, která na prince upřela oči černé jako uhly a přejela ho
pohledem od hlavy až k patě. Princ udělal totéž, pak požádal o kus papíru a
na ten napsal, že přijíždí ze sousední země, je ve světě na zkušené a chtěl
by poznat, jak to v jejich království chodí. Také tam připsal, že je bohužel
němý.
Všichni ho politovali, ale jinak jeho handicap neřešili. V královských
rodinách byli zvyklí na různé nedostatečnosti, protože lidí s modrou krví
zase nebylo tolik, aby se geny dostatečně mísily.
A tak se často brali příbuzní, kteří pak měli děti s různými problémy.
Ale když je dost peněz a trůn ze zlata, tak se na nějakou koktavost,
šilhavost nebo křivou či těžkopádnější hlavu nekouká. Ostatně v poslední
době se to hodně zlepšilo, čehož důkazem byli oba princové a také dcera
krále, k němuž ten, který byl považován za staršího, přijel na zkušenou. My
si můžeme říct, protože to zůstane jenom mezi námi, že to nezpůsobilo
dobré ovzduší a nezávadná voda, nýbrž moudrost obou královen – matek.
Ty navštívily vhodné muže ve svém království, kteří k ozdravění rodu
významně přispěli. U matky dvojčat to byl dřevorubec v lese, kam královna
jezdívala na letní byt.
V království, kam přijel princ na zkušenou, se v pravý čas objevil
urostlý a ohnivý Maďar, který byl pozván, aby připravil klobásy na
svatební hostinu.
Přesně za devět měsíců se pak narodila jediná dcera, která měla oči
černé a vlasy zrovna tak a temperamentu měla za pět, proto královským
rodičům nijak nevadilo, že další děti po ní už nepřišly.
Tahle holka dokázala všechny zaměstnat od rána do večera.
Byla hodně ohnivá a obyvatelé zámku nad tím kroutili hlavami:
„Kde se to v ní bere, když královna je klidná a král jakbysmet?“
Jen stará vychovatelka, která svého času dohlížela na královu výchovu,
když byl ještě jinoch, věděla své. Ta si dobře všimla onoho ohnivého

89
Maďara a ještě lépe slyšela v noci jednoznačné zvuky z ložnice, která
sousedila s její a ve které byl mladý Maďar ubytován.
Protože navíc byla ještě dost ohebná, hodně se vyklonila z okna, aby
viděla i do sousedního pokoje, a v jednom okamžiku tam zahlédla tu,
kterou si měl její svěřenec druhý den brát. Nikomu to ale nikdy neřekla,
byla dostatečně moudrá a sama měla leccos za sebou, vždyť na zámku
sloužila léta a bývala hodně pěkná holka.
Zapomněli jsme si říci, jak se mladí lidé vlastně jmenovali. Ten, který
byl považován za prvorozeného, byl Karel po tátovi. Ten druhý, který byl
pro změnu považován za druhorozeného, byl Václav. Obě jména byla
pěkná a obě se používala v královských rodinách odnepaměti. Takže
vlastně bylo jedno, který z nich usedne na trůn. A mladá princezna od
sousedů dostala jméno Ildikó, údajně na počest jakési královské
prababičky, která pocházela z Uher.
Ovšem kdo znal toho Maďara, který tenkrát před lety připravoval na
zámku klobásy, tak věděl, že stejně se jmenovala jeho máma, o které často
mluvil.
Ildikó byla fakt pěkná, a tak ji mladý princ v jednom kuse pozoroval.
Samozřejmě si toho všimla, ale nic to s ní nedělalo, byla na to zvyklá.
Všichni chlapi po ní koukali. Když společně večeřeli, sedla si Ildikó vedle
hosta a nenápadně ho celou dobu pokoušela. Tu se dotkla jeho ruky, tu mu
přejela po stehně, pak nenápadně pod stolem přitiskla svoji nohu na jeho.
Princ se tvářil jakoby nic, ale všechny ty pohledy a dotyky mu dělaly
dobře. Byl přece normální chlap a bylo na čase, aby dohonil to, co vinou
studia a společenských povinností zanedbal. A tak si dodal kuráže a dotyky
krásné princezně vracel. Také jí pohladil ruku, nenápadně se dotkl jejího
boku a jednou dokonce i jejího kolene, to když dala svoji nohu velmi blízko
jeho. Ani nevěděl, co se podávalo k večeři, ale stejně to bylo jedno, protože
jako němého se ho na to nikdo neptal. Po večeři ještě chvíli poseděl s
králem v kuřáckém salonku a poté se odebral do ložnice, kterou mu na
zámku přidělili v patře, kde měli ložnice i členové královské rodiny. Princ
celou dobu přemýšlel, jestli by neměl popřát dobrou noc krásné princezně,
ale jelikož netušil, jak by to coby němý měl udělat, rozmyslel si to. Řekl si,
že zítra je taky den a určitě se pokusí k princezně trochu víc přiblížit.
Ale jak se ukázalo, princezna byla v úvahách daleko před ním, protože
už ležela docela nahá v jeho lůžku a čekala ho. Když si všimla princova
zděšení, pobavilo ji to.
„Nediv se, takhle u nás dáváme hostům najevo svou srdečnost,“ řekla
mu se smíchem a stáhla ho k sobě do peřin. Princ se tvářil dost vyděšeně,
ale krásná Ildikó si z toho nic nedělala. Byla zvyklá, že se muži v její

90
přítomnosti tvářili všelijak, protože přece není jenom tak začít si něco s
princeznou. Většinou si k sobě zvala vojáky a pak doporučila jejich veliteli,
aby je odvelel někam hodně daleko, protože dobrá pověst jí byla nade vše.
Ovšem ten nový princ od sousedů jí připadal jako naprosto ideální
partner. Byl pěkný, vypadal inteligentně a nemluvil. Tedy od něho nic
nehrozilo. A tak se na něho Ildikó vrhla, a když viděla jeho rozpaky a
poznala nezkušenost, jásala ještě víc. Odmalička si ráda hrála na učitelku a
bavilo ji zasvěcovat jiné do toho, co už sama dávno uměla.
A tak princi udělala výklad s praktickými ukázkami, aby věděl, jak se
žena objímá, kde se hladí, aby jí to bylo příjemné, a jak se to dělá, aby byly
děti, a také jak se dělá, aby zatím nebyly. Princ byl velmi učenlivý a Ildikó
ho také celou dobu chválila. Asi po čtyřech hodinách výuky prince ještě
jednou políbila a vytratila se do svého pokoje.
„Zítra pokračujeme,“ řekla mu mezi dveřmi a byla pryč.
Princ byl ze svého studijního pobytu nadšený. Král ho druhý den vzal
do soudní síně, aby mu předvedl, jak se u nich v zemi řeší spory mezi
občany, královna ho odpoledne přizvala na schůzku, kterou měla s několika
dalšími vysoce postavenými dámami z města, aby společně prodiskutovaly
otázku ženské rovnoprávnosti, a večer ho čekala další lekce milostného
života, kterou mu udělila Ildikó.
Tentokrát mu předvedla, že je možné milovat se nejen v posteli, ale také
v křesle nebo na okenním parapetu. To připadalo princi obzvlášť vzrušující,
protože princezna se přes parapet ohnula, vypadalo to, že se dívá z okna, a
princi poradila, jak k ní přistoupit, aby se dostal tam, kde ho chtěla mít.
Třetí lekce byla obzvlášť příjemná. Ildikó si připravila praktickou
ukázku sbližování ve vodě. Zámek byl totiž na svou dobu velmi dobře
vybavený, měl nejen výtah na ruční pohon, ale také prostornou koupelnu u
každé ložnice. Skvělý vynález, což musel princ konstatovat, když se s
Ildikó oba nazí ráchali ve vodě a dělali si vzájemně samé příjemné věci.
Rozhodl se, že až se vrátí na svůj zámek, určitě tam zavede podobné
pořádky.
A tak šel den za dnem, noc za nocí, až jednou Ildikó byla tak vyčerpaná,
že neodešla do své ložnice a usnula vedle prince. A ten začal ze spaní
mluvit. Ildikó to probudilo a nevěřícně poslouchala princova slova, která
sice nedávala žádný smysl, ale pro Ildikó to bylo znamení osudu. Zatřásla
princem a nadšeně volala:
„Já tě vysvobodila!“
Princ se probudil, chvíli nechápavě zíral, ale když Ildikó nepřestávala
jásat, že díky ní mluví, došlo mu, že už nemusí dělat němého.

91
 „Teď se musíme vzít, protože tak to prostě na světě chodí, když někdo
někoho vysvobodí, musí si ho vzít!“
Princ s ní celkem rád souhlasil, jen se nemohli dohodnout, kde vlastně
budou vládnout.
„Tatínek očekává, že přivedu budoucího krále k nám na zámek,“ tvářila
se Ildikó dotčeně, když princ řekl, že je prvorozeným ve svém království, a
tudíž by měl vládnout tam. Ale pak si naštěstí vzpomněl, že má bratra,
který je stejný jako on a navíc se momentálně za něho vydává, a tak se
rozhodl, že to tak nechá.
Ostatně, kde jinde by takovouhle ženskou sháněl? Dobře si všímal dcer
panovníků ve světě a ani jedna se téhle krasavici nevyrovnala.
Takže souhlasil, že zůstane s Ildikó, a nedělalo mu to žádný problém.
Už proto, že její zámek byl mnohem modernější a pro život příjemnější. U
nich museli všichni šlapat do vyšších pater po schodišti a tady se nechávali
vytahovat na pohodlném křesle umístěném v budce poháněné kolem.
Před svatbou princ dojel domů pro rodiče a bratra, v klidu a míru se
spolu dohodli, že nebudou nikomu nic vysvětlovat a že to náhoda zařídila
mnohem lépe, než by to mohli zařídit oni dva. Ostatně, stejně si u nich
nikdo nikdy nebyl jistý, kdo z nich je Václav a kdo Karel, ani královna to
nevěděla, natož král.
A tak byla svatba, na kterou zase pozvali toho Maďara, který uměl
nejlepší klobásy na světě. Královna se před ním natřásala jako zamlada, on
si se slzou dojetí v oku prohlížel krásnou Ildikó a všem tvrdil, jak je mu
podobná. Ale naštěstí to říkal maďarsky a nikdo mu nerozuměl. Jenom
ženich, který byl dlouho jako prvorozený vzděláván v cizích jazycích. Ale
ten jeho názor nesdílel ani v nejmenším, Maďara už totiž zpracoval zub
času a vlasy měl bílé jako sníh, kdežto Ildikó je měla jako uhel. Tak
jakápak podoba!
Dopadlo to všechno tak, jak nejlépe mohlo. Karel, který byl celá léta
považován za prvorozeného, se usadil pod jménem Václav se svou Ildikó a
byl jí věrný. Ani mu nic jiného nezbývalo, protože Ildikó byla žárlivá a
dobře si svého muže hlídala a pro jistotu ho nepřestávala po nocích natolik
unavovat, že ho přes den ani nenapadlo podívat se na nějakou jinou. Brzy
se jejich rodinka začala utěšeně rozrůstat, protože zdravá maďarská krev,
která kolovala v žilách Ildikó, v sobě měla velký potenciál.
Ani druhému princi, který se jmenoval sice Václav, ale vládl ve své
zemi jako Karel, se nevedlo špatně. Ještě několik let si užíval se
služebnými, kuchařkami, zahradnicemi, pokojskými, dvorními dámami,
pradlenami, švadlenami, učitelkami a vlastně se všemi, které se kolem
zámku jen mihly. A když už nebylo v jeho království kam sáhnout,

92
souhlasil s tím, že si vezme dceru krále, s nímž neměla jeho země dobré
obchodní styky a bylo žádoucí je vylepšit. Dcera sice nebyla nic moc, ale
jemu to nevadilo. Naopak mu to vyhovovalo. Jeho žena byla nadšená, že si
ji vzal takový fešák, a dovedla přimhouřit oči nad jeho občasnými zálety.
Kromě toho nebyla nijak náruživá, a když přišly děti, byla docela ráda, že
za ni občas některá zaskočí… Byla to totiž docela chytrá ženská!

93
Vařila myšička kasičku
Vařila myšička kašičku
na zeleném rendlíčku,
tomu dala,
tomu taky…
Na toho se nedostalo,
a tak běžel do komůrky,
nejsou-li tam ještě kůrky…

Kdo by tuhle říkanku neznal, je to jedna z prvních, kterou se naučí

každé dítě. A přitom jde o verše, které původně vůbec nebyly určeny
dětem, ale složil je jeden ctitel na počest jedné velmi krásné, leč velmi
rozdávačné dívky.
Té dívce se říkalo Myšička. Ale vůbec ne proto, že by byla nenápadná
nebo celá taková šedá. Byla naopak velmi nápadná: prsatá tak, že to bralo
dech, pas měla útlý, že ho objala ruka, a pod ním krásně klenuté boky.
Nohy měla dlouhé a štíhlé, husté vlasy jí sahaly až k pasu. Neměla žádnou
vadu, a kdyby v té době existovali plastičtí chirurgové, ona by je
nepotřebovala.
Všichni jí říkali Myšička proto, že uměla dokonale prozkoumat mužské
tělo a našla na něm i ta nejskrytější místa, která podrobila slastnému
průzkumu. Muži to milovali, toužili po ní, a jelikož si ji chtěli zachovat co
nejdéle, dělali jí pomyšlení.
Jeden jí nechal postavit krásný dům, další jí obstaral dopravní
prostředek, a to byl v té době kočár s koňským spřežením. Jiný muž jí
kupoval oblečení, další platil služebnictvo. Majitel hotelu jí nechával
posílat z hotelové kuchyně ty největší dobroty, jaké si jen člověk může
představit. Majitel banky jí denně nechal doručit čerstvé růže, protože je
měla moc ráda. Nic jí nescházelo a byla šťastná.
Protože za to všechno od ní muži chtěli jen to jediné, aby na ně byla
chvíli milá, a to ona byla, protože měla každého muže ráda a nadšeně s
nimi dělala to, co jim i jí způsobovalo radost. Protože však všichni ti muži
byli ženatí a měli málo času, muselo jich být několik, aby si nepřipadala
osamělá.

94
 Byla nejen krásná, ale také inteligentní, a tak dokázala svůj život
organizovat tak, aby si žádný z jejích příznivců nepřipadal hloupě, kdyby
se – nedej bože – někdy setkal v ložnici s některým ze svých kolegů.
Ostatně proto chtěla velký dům, aby v něm bylo dost prostoru, a když se
stalo, že někdo přišel nečekaně a u té krásné dívky Myšičky bylo obsazeno,
byla tu sličná služebná, která uměla svléknout kabát tak, že dotyčnému
projelo tělem takové zvláštní mrazení. A když si pak od hosta vzala
klobouk a rukavice, ztratil na chvíli hlavu a ochotně odevzdal i to ostatní –
sako, kalhoty, košili, boty, ponožky a spodní prádlo. I služebná měla krásný
pokojík a krásnou postavu a šaty, pod nimiž nic nenosila a které spadly na
zem, když se rozepnuly pouhé dva knoflíčky na ramenou.
Kdyby se stalo, že by přišel další host a bylo by obsazeno jak u
Myšičky, tak u krásné služebné, byla tu další dobrá duše tohoto domu,
mladá kuchařka, která nejen uměla rozžhavit do běla pec, když
připravovala svoje skvělé speciality, ale uměla rozžhavit i každého muže.
Vtáhla ho k sobě do kuchyně, kde to stále vonělo po vanilce a skořici,
protože ona měla ze všeho nejraději krupicovou kaši, do které přidávala
vanilku, pak ji sypala skořicí a navrch dala kousek čerstvého másla.
„Prosím, počkejte chvíli, kaše by mi utekla,“ řekla pokaždé a rychle
míchala v rendlíku, který byl světle zelený a vypadal tak trochu jako
obrácený květ tulipánu. Vanilka a skořice krásně voněly, a jak se
kuchařinka skláněla nad zeleným rendlíkem, každý z těch mužů dostal
chuť. Trochu na kaši a také na tu krásnou kuchařku, které bylo vidět
hluboko do výstřihu, a ten pohled byl krásnější než panorama hor v
zapadajícím slunci.
Každý se chtěl dotknout a také to udělal, každý zapomněl na chvíli na
důvod své návštěvy, když krásná kuchařka rendlík odstavila na kraj plotny
a přitiskla se k návštěvníkovi. Kdo ví, proč to tenkrát muži tak dělali, ale
začínali tím, že jí vykasali sukni. Ani ona nenosila spodní prádlo, protože
dům byl vždy příjemně vytopený a v kuchyni je ještě navíc vždycky dost
horko. A tak ji muži pokládali většinou na stůl, kde se obvykle válelo těsto,
a byli potěšeni, když zjistili, že výška stolu je přesně akorát k tomu, co je
právě napadlo. A tak každý z těch mužů přitáhl krásnou kuchařku blíž ke
kraji stolu, roztáhl jí nohy a byl v ní. A ona věděla, co má dělat, jak se
pohybovat a jak dlouho to dělat, aby milého a vítaného hosta přivedla do
stavu, kdy zapomene na to, že vlastně přišel navštívit Myšičku. Obvykle se
poté vypotácel zadním vchodem a děkoval bohu, že nebyl dneska očekáván
a může se jít domů k zákonité manželce po té sexuální smršti pořádně
vyspat.

95
 O tomhle domě se brzy začalo povídat nejen u nich ve městě, ale také v
širokém okolí. Muži tam chodili co nejčastěji, protože jak paní domu, tak
všechny ostatní dívky, které tam žily, byly vždy vlídné, usměvavé, vždycky
tam bylo útulno, nikdo neměl hlad ani žízeň, protože stůl byl vždy plný
dobrot a hlavně se tam nedělaly žádné cavyky s tím, co si muži a ženy
mohou vzájemně poskytnout. Ženy tam nic neskrývaly, naopak rády
vystavily své půvaby na odiv. Když se k nim muži přiblížili, tak je nikdy
neodstrčily, nikdy se netvářily, že nevědí, oč se jim jedná. Věděly to moc
dobře a znaly celou milostnou abecedu zepředu i zezadu.
Jak se věhlas domu rozšiřoval, Myšička se služebnou a kuchařkou už
tolik návštěv nezvládaly, a tak přibraly do svého domu další krásné a
energické dívky, které se rády ukazovaly tak, jak je pánbůh stvořil, s chutí
se milovaly a věděly, jak na to.
Nakonec to dopadlo tak, že dům byl plný krásných dívek, které měly
všechno, co dívky mít mají, a bavilo je objímat a milovat muže.
Myšička v té době už trochu zestárla a potřebovala poněkud zvolnit
tempo, a tak si vzala na starost přijímání pánů, kteří k nim chodili na
návštěvu pro trochu potěšení a radosti. Myšička si s nimi popovídala,
zeptala se jich, s jakou dívkou by se chtěli setkat, pak od nich vybrala
peníze, přijala dárky a přiťukla si s nimi na zdraví. A vůbec nic si nedělala
z toho, že některé závistivé ženské začaly jejímu domu říkat bordel, dům
neřesti, nevěstinec, ty nejzuřivější dokonce hanbinec.
Ale Myšička a její přítelkyně si z toho nic nedělaly. Ony svému domovu
říkaly oáza radosti nebo rozkoše, a to tehdy ani zdaleka netušily, že založily
novou živnost, které se jednou bude říkat nejstarší řemeslo světa. Kdyby to
věděly, byly by na sebe ještě pyšnější.

96
O šťastném království
Co lidstvo existuje, stále hledá nějaký fungující model, který by státu
zaručil prosperitu a lidem štěstí. Co už toho bylo vyzkoušeno, a stále nic
nebylo a není ideální. Hlavní důvod je ten, že vlastně nikdo nedokázal
přesně určit, co je to štěstí. Pro každého je to bohužel něco jiného. Pro
jednoho vila na stráni a kupa peněz pod matrací, pro dalšího natáhnout se
do mechu v lese a poslouchat koncert ptáků, pro třetího obdiv davu, pro
čtvrtého možnost za druhé rozhodovat, pro pátého tituly zepředu i
zezadu… Snad na jedné věci se lidé jakž takž dohodnou – muži chtějí být
dobrými milenci a ženy chtějí prožívat v náručích mužů okamžiky, které
jsou prostými slovy takřka nepopsatelné…
Na celém širém světě existuje jedno jediné místo, kde je tak trochu ráj
na zemi, a to právě z toho důvodu, že se tam lidé nestarají o peníze, prestiž,
moc ani slávu, ale soustřeďují se na to, aby jim spolu bylo fajn.
Ta země není příliš daleko, ale nikdo o ní neví, dokonce se ani neví, jak
se jmenuje, protože tamní obyvatelé si dávají velmi dobrý pozor, aby mezi
sebe nevpustili nějakého vetřelce. Pořádně si každého prověří, a to
několikrát, aby měli jistotu, že se k nim ten člověk hodí a bude pro zemi
přínosem. A kdo se tam jednou dostane, ten se už nechce vrátit. Dokonce
nepíše ani netelefonuje do svého bývalého domova. Proto o ní nejsou žádné
informace, proto se tam neorganizují zájezdy, nejsou tam ani hotely a
neprodávají se tam pohlednice.
Tahle země leží na ostrově, který je velký tak akorát, aby nikdo nikomu
nepřekážel a bylo dost prostoru pro domy, lesy, zahrady, ale také pole a
hospodářství, protože jíst se musí a taky je to pěkné, když se na loukách
pasou krávy nebo ovce a pobíhají koně, jimž ve větru vlají hřívy. Ale
pravdou také je, že na chovu zvířat a pěstování obilí či brambor tahle země
už dávno závislá není. Na ostrově totiž existuje důl s velkými zásobami
zlata, a se zlatem se dá výborně obchodovat.
Lidé tady mají všechno, co k životu potřebují, jsou vzdělaní, protože tu
mají školy základní, střední i vysoké. Každý bydlí, nikdo nemá nouzi.
Pravdou ale je, že zdejší obyvatelé nejsou tak pošetilí, jako jsou lidé v
jiných státech a na jiných kontinentech, kteří nesmyslně hromadí majetek,
který vlastně k ničemu nepotřebují. Ale ti lidé nevědí, že ho nepotřebují, a
tak staví domy, které přežijí mnoho generací, střádají peníze, o které se pak

97
jejich potomci pohádají nebo je velmi rychle utratí, kupují si silná auta, ale
na ucpaných silnicích se v nich sunou krokem.
V tomhle státě lidé takové hlouposti nedělají. Nepotřebují nic
náhradního, čím by si dokázali svoji mužnost a ženskost, svoje schopnosti.
Stačí jim to přirozené, co jim nadělila příroda a co jim dokáže dát to
největší uspokojení.
Zajímavé je, jak tenhle stát vůbec vznikl. Stalo se to kdysi dávno, když
došlo k velkému námořnímu neštěstí a narazily do sebe dvě zaoceánské
lodě, každá s několika tisíci pasažéry na palubě.
Zachránili se všichni, protože na dohled byl ostrov, kam se podařilo
všem doplavat, protože všichni měli záchranné vesty, plavci i neplavci.
Ovšem aby nedošlo ke zmatkům, osazenstvo lodí se na ostrově rozdělilo
přesně podle toho, na jaké lodi původně pluli.
Osazenstvo z první lodě obydlelo jednu část ostrova. Osazenstvo z
druhé lodě zase tu zbývající.
Na jedné lodi pluly pouze ženy a ženy dokonce tvořily posádku, včetně
kapitánky. Šlo totiž o chovanky elitních klášterních škol z mnoha zemí
světa, které pluly na celosvětové shromáždění, a jelikož vedení klášterů
velmi dbalo na svoji i jejich pověst, postaralo se, aby se na lodi opravdu
nevyskytoval žádný muž.
Na druhé lodi to bylo zcela opačně. Na té se plavili mladí kadeti mnoha
vojenských škol, kteří si měli na moři vyzkoušet svoji tělesnou zdatnost ve
velkých námořních manévrech a zároveň byli podrobeni experimentu, jak
se na bojové aktivitě mladých mužů projeví naprostá sexuální zdrženlivost
– na jejich lodi pro změnu nebyla jediná žena. I nádobí tam myli muži.
Tím se stalo, že se vytvořila mužská a ženská část ostrova. Kapitán s
kapitánkou se dohodli, že to tak bude nejlepší, ale od samého začátku
spolupracovali. Muži káceli stromy a stavěli bytelné sruby a dělali nábytek,
ženy se snažily domy zútulnit a staraly se o kuchyň, praní, opravy a šití
oblečení. Než byly otevřeny zlaté doly a vznikl zahraniční obchod, kdy se
začalo zboží objednávat ve světě, žilo se tady celkem asketicky. Všichni se
scházeli na společných snídaních, obědech a večeřích, které sestávaly z
toho, co moře a ostrov daly.
Většinou to byly ryby v různých úpravách a k tomu nějaké plody či
zelenina. Ryby lovili muži, zeleninu a ovoce pěstovaly ženy.
Samozřejmě, že v těchto podmínkách skončil experiment se sexuální
zdrženlivostí. Jak se doba pobytu prodlužovala, bylo naopak žádoucí, aby
se obyvatelstvo rozrůstalo. A tak kapitán s kapitánkou vytvořili podmínky,
aby se muži a ženy spolu scházeli co nejčastěji a měli k tomu vše potřebné.
Vznikly tedy jakési hotelové komplexy, kde si pár mohl najmout pokoj na

98
dobu, jakou chtěl, a měl k dispozici potřebný servis – čisté ložní prádlo či
občerstvení.
Některým mužům se líbilo, když si přivedli každý den jinou ženu, právě
tak to dělaly i některé ženy. Jiní zase dávali přednost stabilním kontaktům a
vytvářely se dvojice, které se spolu scházely léta, měly spolu děti a
vyhovovalo jim to.
Kdo ví, proč se tak stalo, ale nikdy nikoho nenapadlo, že by se měli vzít,
nikdo nepostrádal instituci, které se říká manželství. Bylo to fajn, být spolu,
když to člověk chtěl, a bylo stejně fajn být sám nebo s kamarády či
kamarádkami, když také člověk chtěl. O děti bylo také postaráno, už jsme
řekli, že tam byly školy všeho druhu.
S milováním se tam nedělaly žádné okolky. Muž zatoužil po nějaké
ženě a ona buď přikývla, nebo nepřikývla. Když nepřikývla, vybral si jinou.
Stejně tak žena si vybrala muže, s nímž se šla milovat. A když ji nechtěl
jeden, určitě ji chtěl jiný. Nikdo se zbytečně nezatěžoval urážkami,
výčitkami, taktizováním, intrikami.
Snad tam ani tahle slova nemají ve slovníku…
Ostatně záleželo na každém, jaký způsob života si zvolil, nikdo nic
nezakazoval, nepřikazoval a nemusel ani trestat, protože nebyl důvod
páchat hříchy, když neexistovalo nic, co by bylo za hřích označeno.
Tak to tam existuje do dnešních dnů. Na první pohled by nikdo
nepoznal, že to v téhle zemi funguje jinak než v kterékoliv jiné. I tady jsou
obchody, po ulicích jezdí auta, potkali byste ženy a muže všech věkových
kategorií a spoustu dětí. Jen kdybyste přišli k někomu domů, tak by vás
možná napadlo, že je to tady nějaké divné, protože tady si muži na ženy
nestěžují a ženy si zase nestěžují na muže. Ostatně ani není proč, scházejí
se, jen když mají náladu se vidět, milují se, jen když se milovat chtějí.
Nemají zábrany a jdou rovnou k věci:
„Přijdeš dneska ke mně, nebo mám přijít já k tobě?“
Když ona nechce, on se nenaštve, protože existuje spousta dalších žen,
které chtít budou. Když nechce on, tak to ona také vezme v klidu a obrátí se
na dalšího. Možná někdo řekne, že v tomhle státě existuje promiskuita, že
se každý miluje s každým a nemají v tom žádný řád. Ale copak v jiné zemi
takový řád existuje? Lidé se stejně milují s tím, s kým zrovna chtějí, jen
mají často problémy, aby se jim na to nepřišlo.
Neobstojí ani námitka, že se pak neví, čí vlastně jsou děti, které se na
ostrově rodí. Copak je to v naší zemi nebo někde jinde jiné?
Ostatně už staří Římané tvrdili: Mater semper certa, sed pater incertus –
matka je jistá, otec vždy nejistý.

99
Obsah

Jak Jaromír štěstí našel 6

Zázračný meč 14
Statečný Marek 23
Sedm havranů31
O chytré Martě 39
Spravedlivý Bohouš 44
O žvanivém ptáku, živé vodě a zlaté jabloni 50
Těžko říct, jestli je to hloupost 55
I labuťák to má rád 57
O princezně s hvězdou 61
O léčiteli Jankovi 67
Příbuzný samotného čerta 72
Kouzelný medailon 79
Němý princ 86
Vařila myšička kasičku 93
O šťastném království96
Obsah 99

100
 NESTYDATÉ POHÁDKY
DRUHÁ PORCE

MARIE ČECHOVÁ

Redakce Helena Kavčiaková

Korektura Dagmar Stlnglová
Technická redakce Pavel Dvořák
Obálka Milan Sládek
Grafická úprava a sazba Lumír Kaděra

Vydalo NAKLADATELSTVÍ XYZ, s. r. o., v Praze roku 2009

Tisk Finidr, s. r. o.
Lipová 1965
737 01 Český Těšín

x-y-z

NAKLADATELSTVÍ XYZ, s. r. o.
Plavínová 2787/21
130 00 Praha 3
tel: 222 733 607
e-mail: info@xyz-knihy.cz
www.xyz-knihy.cz

101
NESTYDATÉ POHÁDKY DRUHÁ PORCE

Taky vás někdy napadlo, co asi dělají šikovní

princové s půvabnými dívkami, když je nikdo nevidí?
Přemýšleli jste o tom, co se odehrává za dveřmi
ložnice krásné znuděné princezny, když ji přijde ze
smutku uzdravit chytrý zahradník? Chtěli byste
vědět, jak vyléčil mazaný zástupce pekla zlostnou
princeznu, která se neustále škaredila a na každého
křičela? Jak docílil toho, že se začala smát a líčka jí
zčervenala? Myslíte, že v tom všem byl jen nějaký
kouzelný nápoj nebo cudný polibek? Ale kdepak. V
životě i v pohádkách vždycky hrála velkou roli láska,
tělesná přitažlivost a také trocha nevázanosti, a
chcete-li necudnosti. A právě o tom naše Nestydaté
pohádky jsou… Co je na tom ostatně nestydatého,
když ženy touží po mužích a muži po ženách? Kdyby
tomu tak nebylo, lidstvo by dávno vymřelo a nebyl by
nikdo, kdo by mohl naše pohádky číst…

102