Václav Havel

Tisková konference k vydání hry Odcházení

v edici Respekt Publishing
Praha, kavárna Divadla za branou, Palác Adria 7. listopadu 2007

Moderátor: Děkuji, že jste si udělali čas na naši poměrně narychlo svolanou

tiskovou konferenci nebo tiskovou besedu. Tím jedním a hlavním důvodem,
proč jsme vás dnes sem pozvali, je, že společnost Respekt Publishing,
vydavatelský dům, který vydává všem jistě dobře známý týdenní Respekt,
přichází v nejbližších dnech s prvním titulem ze své nové knižní edice – už před
pár týdny představil první titul hudební edice a teď přichází na řadu knižní
edice. Je dvojnásobnou ctí jak Respektu, tak naší zde, že tím prvním titulem
může být nedávno dokončená nová hra zde vám všem dobře známého autora
pana prezidenta Václava Havla. Přestože ta kniha fakticky bude vydána,
přestože ji máte v rukou, to jsme urychlili tisk, bude vydána až za více než
týden, pak důvodem, proč se scházíme dnes v tuto dobu je fakt, že pan Havel za
pár dnů odlétá na několik týdnů pryč a my jsme chtěli dát možnost vám položit
přímo jemu otázky, které s tou knížkou a s tou hrou souvisejí. Takže nebudu
dlouho zdržovat. Kromě autora sedí po mé levici pan Tomáš Šídlo, předseda
představenstva Respekt Publishing a pan Jan Ruml, předseda dozorčí rady
společnosti Respekt Publishing. Já poprosím především teď na začátku pana
Rumla, aby nám řekl něco o té edici a o tom, co tím zamýšlejí a proč si vybrali
právě tuto knížku jako první.

Jan Ruml: Dobrý den dámy a pánové. Já mezi námi vítám autora hry
Odcházení Václava Havla a nechci teď mluvit o edici, to je jedno velké
tajemství, přijde další titul, včas se to dozvíte. Já si myslím, že pro Respekt je
velkou ctí, že může jako první titul knižní této edice vydat hru Václava Havla.
Pro Václava Havla by mohlo být uspokojující, že to je první autorizovaná verze
této hry, protože pobíhají verze různé, že to vyjde ve vyšším nákladu s tématem,
které vlastně souvisí s tématy Václava Havla odjakživa. On se zabývá tíhou
lidského bytí, kterou přetavil do odcházení, které bývá někdy malinko složitější
než přicházení. Každý jsme vlastně odněkud byli nuceni nebo se dobrovolně
rozhodli, že odejdeme a Václav Havel o tom napsal divadelní hru, která nám
poodhalí nejenom kus jeho duchovního života, ale vlastně poví něco o každém
z nás, protože přicházení a odcházení, to jsou věčná témata a nemusí to být
jenom odcházení z politiky, ale vlastně odkudkoli. Přináší to své pozitivní
stránky, svá traumata, nové naděje, zároveň spoustu vzpomínek. Takže já si
myslím, že máme před sebou ojedinělé literární a divadelní dílo. My jsme se
bavili o tom jestli je pravda, že divadelní hry se mají hrát a ne číst a dohodli
jsme se tady s přáteli disidenty, že je lepší je číst, protože jsme to jinak dřív
 2

nedělali a že nakonec člověk si sám v hlavě tu hru zinscenuje. O to bývá pak

větší zklamání, když ji vidí ve skutečném divadle. Takže děkuji vám, že jste
všichni přišli a máme se, myslím, na co těšit.

Moderátor: Děkuji Janu Rumlovi za Respekt Publishing a myslím, že je

nejvyšší čas požádat autora, aby nám něco řekl, co on tím myslel, tím co napsal,
proč to napsal a jak to napsal.

Václav Havel: Já děkuji samozřejmě za pozvání, děkuji za hezká slova na

adresu mé hry a na adresu mé osoby a především a hlavně děkuji za to, že se
Respekt rozhodl svoji edici knižní zahájit touto hrou. Já skutečně patřím k těm,
kteří hry neradi čtou, ačkoliv jsem vyučený dramaturg, opravdu si myslím, že
patří na jeviště a o to víc si tedy cením – a tady jsem to napsal v takovém
krátkém úvodním slově – o to víc si toho cením, že se Respekt rozhodl to vydat.
Já bych snad úvodem, možná padnou nějaké otázky, kde toho řeknu víc, já bych
snad úvodem řekl jenom jednu nebo možná dvě věci. Zaprvé ten titul Odcházení
člověka, který byl třináct let prezidentem a posléze odešel z té funkce, protože
mu skončil mandát, může vyvolávat dojem, že to je inspirováno tímto jeho
odchodem, nebo že to dokonce je o tomto jeho odchodu. Určitě budou mnozí to
takto interpretovat, chápat, komentovat. Já bych rád už teď zdůraznil, že tu hru
jsem začal psát v osmdesátých letech, dávno před revolucí, dávno před tím, než
jsem věděl, že nějakým prezidentem budu, natož abych věděl, že budu odcházet
po třinácti letech z té funkce. Měl jsem tu hru asi ze dvou třetin napsanou, byť
v takové první rukopisné, úplně hrubé verzi a pak jsem ji odvrhl, zahodil
v domnění, že už to nebude pro mě aktuální a že to nebude mít co říci komukoli.
Po konci mého prezidentství nebo ke konci mého prezidentství jsem najednou se
začal v duchu k tomu tématu vracet, až jsem si posléze nalezl čas tu hru napsat.
Napsal jsem ji v Americe, v Čechách bych ji těžko napsal, protože tady jsem
příliš roztěkán různými povinnostmi a patřím k tomu typu autorů, kteří potřebují
souvislý čas a souvislé soustředění, chtějí-li něco většího napsat. Tedy ta látka,
to znamená příběh kohosi, kdo má vysokou funkci a kdo tuto funkci opouští, ten
tedy vznikl pradávno a nesouvisí s mou zkušeností z posledních sedmnácti let.
Nicméně neskrývám, že to prezidentské údobí mi poskytlo lecjakou inspiraci,
lecjaký motiv, který jsem v té hře posléze využil. To je víc než pochopitelné, víc
než samozřejmé. Ta hra je prostě o vladaři, který skončil svou vládu, nevíme,
jestli byl sesazen pučem, nebo mu vypršel mandát, nebo nedostal důvěru
parlamentu, jak se to stalo, to není podstatné, musí se stěhovat ze státní vily a
ten dvůr, co kolem sebe měl, se začíná samozřejmě drolit a teď se tam objevují
takové ty archetypy patolízala, zrádce a podobně, což je na každém dvoře. Ta
hra je takovými volnými asociativními nitkami propojena s Shakespearovým
Králem Learem, hrou, která mě vždycky velmi fascinovala. Král Lear je rovněž
vladař, který přišel o moc a kterému se začal hroutit svět. Jsou tam tedy jakési
analogie a znalci je tam nepochybně naleznou, ale nemělo by být podmínkou
 3

porozumění této hře znalost čehokoli jiného, tedy ani Shakespearova Krále
Lepra. Není to jediná věc, s kterou tam jsou určité korespondence, jsou i
s Višňovým sadem Čechovovým, který tam je opět takovými nenápadnými,
volnými asociacemi či nitkami přítomen. Ve Višňovém sadu, jak víte, se musí ta
podivná rodina, široká domácnost, se musí rovněž stěhovat a ten motiv toho
opouštění dosavadního domova, ten se tam nějakým způsobem také promítá. To
je tak zhruba, co bych o té hře řekl. Já jsem dost uvažoval o tom, jak jsem na ten
námět člověka odcházejícího od moci, jak jsem na něj tehdy v osmdesátých
letech přišel, jak mě to mohlo napadnout. Nevím, jak se to stalo, ale jednou
z možností je, že mě bezděky, třeba i podvědomě inspiroval odchod různých
politiků z roku šedesátého osmého z politiky. Bylo to v době, kdy jsem se
s mnohými z nich stýkal či kamarádil a není vyloučeno, že někde tam vznikla
tato inspirace, ale zrovna tak mohla vzniknout jakkoli jinak, to já už si
nepamatuji a nevím. Ta hra by měla být podle všeho uvedena počátkem června
ve Vinohradském divadle v režii Davida Radoka a posléze by se měla
rozběhnout dál do jiných divadel a do jiných zemí, o tom eventuálně pohovoří
zde přítomné dámy z agentury Aura Pont, které se o tu hru starají, pokud by to
někoho zajímalo. Toť snad vše, co bych v úvodu mohl říct.

Moderátor: Děkuji za tato slova Václavu Havlovi. Ještě předtím, než dáme
prostor otázkám a odpovědím poprosím Tomáše Šídla, předsedu představenstva
Respekt Publishing, aby nám řekl něco o tom, jak bude ta kniha vlastně se
dostávat mezi své čtenáře.

Tomáš Šídlo: Ta kniha bude mít tři cesty, jak se ke svému čtenáři dostane.
První z těch cest je prostřednictvím internetového portálu respekt.cz, kde na
adrese ishop.respekt.cz je již nyní k zakoupení. Druhá cesta je, že 19. listopadu
tak knížka vyjde v podstatné části nákladu Respektu a společně bude v prodeji
v běžné novinové distribuční síti, to znamená, že zhruba na osmi a půl tisíci
místech, kde se prodává Respekt 19. listopadu a dalších čtrnáct dní bude možno
koupit tu knížku Václava Havla. Během listopadu zároveň se knížka objeví
v normální knihkupecké distribuční síti. Já bych zároveň rád využil této
příležitosti, abych poděkoval Viktoru Stoilovovi z vydavatelství Torst, který
nám hodně pomohl s vydáním této knihy a ještě zcela technicky upozorňuji, že
v těch média balíčcích, které máte před sebou, tak je cédéčko, na tom cédéčku je
elektronická verze tiskové zprávy, je tam v *.pdf obálka knížky Odcházení a
jako malý bonus písnička od Moniky Načevy a Michala Pavlíčka, kteří vydali
jejich současné cédéčko před šesti nedělemi v rámci edice Respekt.

Moderátor: Děkuji, a teď už myslím, že je čas na otázky a odpovědi, takže

prosím, máte-li otázky, sem s nimi.
 4

Kolářová Kateřina, Mladá fronta Dnes: Já jsem se chtěla zeptat, jestli to

vydání, jak pan Ruml naznačil, tak dlouho před premiérou třeba směřuje k tomu
zamezit různé spekulace, které kolem té hry panují, kolem děje a dopřát ji tedy
všem, aby si ji mohli přečíst?

Jan Ruml: Já si myslím, že to samozřejmě nesouvisí s různými spekulacemi,

kde se ta hra bude skutečně hrát a kdo v ní bude vystupovat. Když jsme
s autorem hovořili o tom, zdali bychom mohli tuto divadelní hru vydat, tak jsme
se dozvěděli, že po republice koluje celá řada různých neautorizovaných verzí té
hry, buď jsou to nějaké špatně opsané, zkrácené verze, které autor nikdy neviděl
a že z nich někdo prostě čerpá. Tady máte vlastně k dispozici první skutečně
autorizovanou verzi této divadelní hry. Dokonce na její grafice se sám Václav
Havel podílel, protože jak tvrdí, nebo jak víte, tak je vystudovaný dramaturg a
ví, jak nejlépe vlastně, v jaké grafické podobě vydávat ty hry, aby byly co
nejsrozumitelnější a aby byly čitelné. Jaký je stav jednání mezi autorem,
režisérem, divadlem, herci, to mi nepřísluší komentovat, to myslím, že by dámy
z agentury o tom mohly říci nějaké informace.

Moderátor: Další otázky.

Marta Bystrovová, Lidové noviny: Pane prezidente, napsal jste hru a teď už
zase jedete někam odpočívat, to znamená, nemožná už píšete další, ne? Je tomu
tak?

Václav Havel: Já se chystám na asi čtrnáct dní nebo o něco déle odjet na tajné
místo, kde chci nikoli odpočívat, ale psát. Ale bylo by z různých důvodů
nevhodné, abych říkal, co tam budu psát. Původně jsem si myslel, že bych začal
psát další hru, ale zdá se, že budou mít přednost některé jiné mé úkoly. Ale když
už mluvím, tak bych chtěl říct několik slov k těm spekulacím kdo je kdo a jestli
jsem to já ta hlavní postava, nebo nejsem, a jestli tam je Václav Klaus, nebo není
přítomen a tak dále. Tyto spekulace samo sebou budou a nezabrání tomu žádná
tisková konference, nicméně pominou. Pominou, a hlavně ta hra není psána jen
pro české publikum. Až to budou hrát na Islandu či na Filipínách, věru se
nebudou takovými spekulacemi trápit.

Moderátor: Děkuji, další otázky. Nejsou. Nechci krást čas novinářům, ale
zajímalo by mne, jestli byla už byla přeložena do nějakých jazyků, nebo jestli to
je vlastně úplně první vydání.

Václav Havel: To už je opravdu asi otázka na Jitku Sloupovou.

Jitka Sloupová: Samozřejmě, ta hra zatím nikde jinde nevyšla. Existují asi čtyři
hotové, tři nehotové překlady, ta hra se překládá momentálně do dalších a
 5

dalších jazyků. Možná pan prezident o tom ví, že jeho dvorní překladatel Paul
Wilson, kanadský novinář a spisovatel a překladatel děl pana prezidenta
dokončil anglický autorizovaný překlad, což je velká radost, protože můžeme
hru tím pádem zpřístupnit dalším divadelníkům z celého světa. Jinak je už
hotový a máme třeba v agentuře chorvatský překlad, máme maďarský překlad,
budeme mít francouzský překlad, budeme mít polský překlad, německý překlad.
Takže skutečně už to jede.

Moderátor: Paní Sloupová a její kolegyně jsou také těmi správnými lidmi, na
něž je možné se obracet v případě, že byste si přáli použít nějaký úryvek ze hry
k publikaci – buď na Aura Pont, nebo přes Petru Sedláčkovou z Respektu. To
byla technická vsuvka, takže prosím, jsou další otázky?

Petr Fischer, Hospodářské noviny: Já bych se chtěl zeptat na tu poznámku, co

máte na začátku, to doporučení inscenátorům, jestli už jste na toto téma mluvil
s Davidem Radokem.

Václav Havel: S Davidem Radokem jsem měl už několik schůzek a debat,

musím říct, že má svou velmi sugestivní představu o tom, jak tu hru inscenovat,
představu do jisté míry originální a mně velmi sympatickou a blízkou. Myslím
si, že v té jeho inscenaci by ta hra mohla dostat nějaké další dimenze.
Samozřejmě, že on toto doporučení inscenátorům četl, ale i kdyby ho nečetl, tak
patří mezi ty, kteří to vědí, co se tam píši. To je věc, s kterou zápasím po celý
svůj literární život. Já vám možná pro zpestření řeknu jednu příhodu. Já zápasím
s tím, že ti herci si říkají, je to komedie, musíme to hrát komicky. Různě se
pitvoří a šaškují a způsobují tím publiku stav nekonečné nudy. Když to hrají
jakoby nic, nanejvýš s takovým lehounkým nějakým dramatickým, téměř
neviditelným odstupem a prostě hrají to samozřejmě, tak najednou to začíná
vycházet a najednou se lidi baví. Ale vždy jsem to musel čtyřicet pět let nebo jak
dlouho hry píšu opakovat, vysvětlovat a vždy znovu jsem narážel na bariéru
nepochopení a odporu. A teď vám řeknu tu příhodu. Stalo se, že Zahradní
slavnost hráli v šedesátých letech ve Slovenském národném divadle a jeden
velmi slavný a skvělý slovenský herec, kterého nebudu jmenovat, měl intenzivní
pocit, že postava, kterou hraje, je nudná, není moc vtipná, že je třeba ji obohatit.
Tak ji obohatil spoustou různých estrádních špílců, vtipů, komických gest,
komických poskoků a prostě ji obohatil tu roli. Já jsem na generálce ho poprosil,
aby to odříkal tak, jak to je napsaný a že je tak skvělý herec, že stačí, když to jen
tak bude říkat a ať nic nedělá. A on se urazil a za trest to tak udělal a myslel si,
jak prozřu a jak uvidím, jakej jsem blbec. A stalo se, že to byla vůbec nejlíp
zahraná role, jak jsem ji kdy viděl a měla fantastický úspěch v tom publiku, ty
lidi se mu smáli po každé větě a on to absolutně nechápal, jak je to možný.

Moderátor: Další otázky, prosím.

 6

Petr Kovařík, Pražský deník: Pane prezidente, vaše hry obletěly celý svět, hrají
se po celém světě, nicméně jejich počátky jsou svázány s Divadlem Na zábradlí.
Neuvažoval jste o tom uvést tuto hru právě tam? Protože já osobně mám pocit,
že vašim hrám sluší komorní jeviště, právě to jeviště Divadla Na zábradlí.

Václav Havel: Já jsem skutečně – snad asi všechny hry, co jsem napsal, jsou
víceméně dimenzovány, co do počtu postav a scény a tak, jsou dimenzovány na
ten prostor Divadla Na zábradlí, kde jsem působil a kde jsem začínal. To je
pravda a proto jsem také s Divadlem Na zábradlí poprvé jednal i o uvedení této
hry. Zdálo se mi, že tam, kde jsem začínal, že by bylo hezké, kdybych se po těch
všech peripetiích životních vrátil. Ale ta jednání nakonec nedopadla dobře a je
to dobře, že nedopadla dobře, protože hlavně při těch debatách s Radokem, ale i
jinými, jsem pochopil, že přeci jenom opravdu to je pro větší jeviště. Tam by se
mačkali a vráželi do sebe a jakýsi půvab takového mlčení, dlouhého přicházení,
odcházení, ten by tam asi nemohl vyjít. Oni Na zábradlí měli pozoruhodné
inscenace Čechova nebo her psaných pro větší scénu, tak či onak zajímavě se
toho zhostili, ale já jsem nakonec dospěl k názoru, že tato hra se hodí na větší
jeviště a naopak ta, kterou bych chtěl napsat, dá-li pánbůh, bude opravdu pro
nějakou studiovou malou scénu.

Moderátor: Další otázky, prosím.

Marcela Pecháčková, Instinkt: Má to, pane prezidente, nějakou symboliku, že

dnešní tiskovka je v Divadle bez zábradlí?

Václav Havel: Když jsem se dozvěděl, že bude tady, což bylo dneska, tak mě to
samozřejmě napadlo. Ale pochybuji, že to byl hlavní důvod, proč to je tady.

Moderátor: Další otázky, jsou-li. Pokud ne, tak ještě jednou děkuji našim
hlavním hostům, především panu prezidentovi Václavu Havlovi za to, že před
svým odjezdem za plněním dalších literárních úkolů si našel čas na toto setkání
a dále Janu Rumlovi a Tomáši Šídlovi, kteří reprezentují vydavatele té knihy
Respekt Publishing. Naši hosté ještě stále několik chvil zůstávají, ale opravdu
jen několik, takže pokud jste ještě nějakou otázku zapomněli položit, tak teď je
poslední šance během příštích pěti deseti minut. Děkuji a hezký večer.

Moderátor: Michal Bystrov

Doslovný přepis mluveného slova, neredigováno