Výchova dívek

v Čechách
Michal Viewegh
Znění tohoto textu vychází z díla Výchova dívek v Čechách tak, jak
bylo vydáno nakladatelstvím Druhé město v Brně v roce 2008.
Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně
zpracován.

§
Text díla (Michal Viewegh: Výchova dívek v Čechách), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 5. 4. 2019.
 OBSAH

I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
III. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
IV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
V. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
VI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
VII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
VIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
IX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
9 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155
X. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
XI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
XII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191
6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
 I

To nejpodivnější, co nás na počátku každého vyprávění nejvíce za-

ráží, je dokonalá prázdnota, rozprostírající se před námi. Události
se staly a leží kolem nás v souvislé, beztvaré mase, bez počátku
a konce. Můžeme začít kdekoli…
— Věra Linhartová

Když jsem se onu středu vrátil s dcerou ze školy domů, schránka

na dopisy doslova přetékala: kromě obvyklých Lidových novin
obsahovala ještě velkou hnědou obálku se stránkovými korektu-
rami mého románu, dále bílou obálku, adresovanou rovněž mně,
a konečně v té době tolik diskutovaný modrý celofánový sáček
s reklamním vzorkem výrobku firmy Procter & Gamble. Zamykaje
schránku, všiml jsem si, že papírová jmenovka je přeškrtnuta ostrou
rýhou, nejspíše od klíče nějakého mladého nepřítele všech učitelů.
V bílé obálce byl krátký dopis od místního milionáře Krále – na-
bízel mi v něm časově nenáročnou a velmi dobře placenou práci.
Jinými slovy: počátek tohoto příběhu neležel v beztvaré mase
uprostřed dokonalé prázdnoty, nýbrž v úterý 16. června 1992 v bílé
obálce v našem kastlíku.
„Přišlo něco?“ chtěla vědět žena.
„Mně přišly korektury románu a nabídka velmi dobře placené
práce,“ řekl jsem. „Tobě přišly vložky.“
Srdečně zdravím české feministky.
Později jsem si dopis pročetl pozorněji. Logicky jsem předpoklá-
dal, že půjde o doučování Agáty, ale trochu zarážející byla Králova
navenek nepřiznaná, ale postřehnutelná samozřejmá jistota, že

–8–
jeho nabídku přijmu – jejím výrazem byla bezpochyby i skutečnost,
že stanovil pouze jediný termín naší schůzky. Bezděčně jsem si vy-
bavil známý citát z Fitzgeralda: Předpokládal pohrdlivě, že nemám
v neděli nic lepšího na práci.
„Ty to vezmeš?“ zeptala se žena.
V její intonaci nebylo zatím přítomno žádné hodnocení.
Pokrčil jsem rameny.
„Chtěl jsi psát postmoderní román…“ podotkla ironicky.
Byl jsem ale rád, že to řekla, protože stejně tak mohla říct, že
potřebujeme každou korunu.
Obojí bylo pravda.
„Uvidíme,“ řekl jsem.
Šla do koupelny. Vzal jsem korektury a prohlížel si vstupní
stránky. Pustil jsem si k tomu hlasitě rádio, čímž se stalo, že mne
žena později přistihla při pohybu, kterému laicky říkám soulové
zavlnění. Pozorovala mne velmi shovívavě, ručník zatočený na
hlavě.
„No dobře,“ připustil jsem. „Tak dobře: mám radost.“
„Dobrou noc,“ oznámila mi věcně.

A únavy z vymyšlených obrazů světa, podezření ke každému

výmyslu, dokonce, a zřejmě nespravedlivě, i k tomu odvěkému
a úctyhodnému v literárním umění, přibylo tak radikálně, že nastal
zvláštní čas pokory před literaturou faktu a uměním a pravdou
deníků.
— Sergej Machonin

Říkám rovnou, že následující popis Královy vily (podobně jako

samotné Královo příjmení) neodpovídá zcela skutečnosti, neboť

–9–
Králův souhlas se zveřejněním tohoto příběhu byl jednoznačně
podmíněn požadavkem, abych provedl taková opatření, která by
znemožňovala spolehlivou identifikaci. Na druhé straně bych ovšem
chtěl zachovat genius loci celé té čtvrti a zmínit alespoň skutečnost,
že ruch hlavní zbraslavské ulice sem už nedoléhá a že každý třetí
člověk procházející kolem všech těch pískovcových podezdívek
a ozdobných kovaných plotů, za nimiž lze skrze husté túje občas
zahlédnout velkoryse založený trávník či modrou obrubu zahradní-
ho bazénu, vede na samonavíjecím vodítku psa ušlechtilé rasy.
Přesně v okamžiku, kdy jsem mohl konstatovat, že číslo uvedené
v dopise se shoduje s číslem na sloupku vstupní brány, se ozval
nepříjemný pronikavý zvuk, provázející automatické otvírání po-
suvných vrat. Byl to sice očividně vjezd pro automobily (branka pro
pěší byla napravo), ale když jsem se ohlédl a nespatřil nikde žádný
vůz, dovtípil jsem se, že jsem byl patrně kýmsi za tmavými okny
vily již vyhlížen a že se tato vrata, tato vila a vůbec celý tento svět
otevírají právě a jen pro mne. S přátelským úsměvem směřujícím
k oknům vily jsem proto vkročil dovnitř zahrady a moje levá ruka
s široce roztaženými prsty vylétla vzhůru v naučeném děkovném
gestu. (Ano, slyším to lehké zašumění v čtenářském publiku, avšak
prohlašuji místopřísežně, že na tomto bezděčném gestu opravdu
nehodlám vystavět celý román, a to dokonce ani tehdy, kdybych si
tím snad mohl pojistit svou nesmrtelnost.) V příští vteřině – dodnes
si to neumím vysvětlit – jsem pak byl ovšem skoro přejet černým
kabrioletem Volkswagen Golf, uskočil jsem instinktivně stranou, až
když jsem uslyšel charakteristický zvuk pneumatikami drceného
štěrku. Vůz se mi vyhnul krátkým rychlým obloukem – pravými
koly přitom vjel na trávník – a opodál na okamžik zastavil. Přestože
bylo velmi teplo, nebyla střecha stažena dolů a tmavě tónovanými
skly nebylo dovnitř dobře vidět – avšak na okamžik jsem Beátinu
bledou, soustředěnou, až jakoby přísnou tvář zahlédl ve zpětném
zrcátku: pevně semknutá ústa, oči skryté pod slunečními brýlemi.

– 10 –
Ujistila se, že žiju, zařadila rychlost a zmizela na odvrácené straně
vily.
Za koly se skutečně trochu prášilo.
Hned nato, ještě dříve než jsem si v hlavě stihl srovnat své pocity,
mne kdosi neznámý zezadu povalil k zemi a ruce mi zkroutil za
zády. Vyjekl jsem úlekem a bolestí.
„Tak tohle na nás příště nezkoušej!“
Koleno majitele hlasu se mi strašlivě zarývalo do ledvin.
„My totiž nejsme blbí!“
„Jau!“
„Nebo myslíš, že jsme?“
„Proboha jau!!“
Hlas se zasmál a k němu se přidal ještě druhý. Byly to mladé
mužské hlasy.
„Takže, kámo: Hledáš někoho?“
Tlak kolena nepolevoval. Ještě nikdy v životě jsem neviděl stébla
trávy z takové blízkosti. Pokusil jsem se nadzdvihnout hlavu, abych
mohl odpovědět, ale přitlačili mi ji nazpět. S námahou jsem se něko-
likrát nadechl a zahuhlal jsem do hlíny své jméno.
„Neznám,“ řekl hlas posměšně.
Můj prvotní úlek vystřídal vztek.
„V půl šestý,“ vyrážel jsem zuřivě, „mám schůzku s panem Krá-
lem. Ohlášenou schůzku!“
Nevěřil bych, že několik slov může stát takové úsilí. „Jo?“ řekl
hlas pochybovačně. Tlak na ledviny zmizel a ruce jsem měl volné.
„A proč jste teda normálně nezazvonil?“
Pomohli mi nicméně vstát. Oba měli kravatu a oba byli větší.
Podrážděně jsem se oprašoval.
„Tak to pardón,“ řekl ten druhý s úsměvem.
V jeho hlase nebyl sebemenší náznak pokání. Se zájmem si mne
prohlížel:
„Takže vy jste ten další?“

– 11 –
 Nechápal jsem:
„Jak – další?“
Vyměnili si krátké pohledy.

Doprovodili mne k mramorovému schodišti, jež vedlo na prostornou

letní terasu, poněkud problematicky zařízenou dvěma bílými plasti-
kovými stolky, čtyřmi fialovými plastikovými křesílky a jedním
oranžovozeleným slunečníkem. Ukázali mi, abych se tam posadil.
„Tak hodně štěstí,“ řekl ten světlovlasý.
„A příště zvonit,“ řekl ten druhý.
Nakvašeně jsem mlčel. Pobaveně odešli.
Vystoupal jsem po schodišti na terasu – má chůze byla přitom
poznamenána jakousi křečovitou důstojností – ale zaváhal jsem, ke
kterému ze stolečků se vůbec mohu posadit, neboť jeden byl zcela
politý jakýmsi ovocným koktejlem a na druhém se vršila podivu-
hodná směsice špinavých hrnků, obrázkových časopisů, pleťových
krémů, sponek do vlasů a růžových činek na aerobic. Celému zátiší
ovšem suverénně kraloval robustní a především zapnutý vysoušeč
vlasů značky Braun – tiše a osamoceně hučel, nepřetržitě vzdou-
vaje stránky módního magazínu Tina. Prodlužovací šňůra vedla
otevřenými dveřmi kamsi do stinných útrob vstupní haly.
„Nazdárek!“ zahlaholil odtamtud Král, ale v té tmě jsem ho neviděl.
„Dobrý den,“ zavolal jsem nicméně.
„Posaďte se. Hned jsem u vás!“
Bylo slyšet, jak stoupá kamsi do patra. Vzápětí bouchly dveře
a ozvaly se tlumené hlasy – jeho a dívčí. Vzal jsem fén a odfoukl ze
stolu drť z bramborových lupínků. Anglická zahrada dole pode mnou
vyhlížela trochu zanedbaně: keře byly přerostlé, trávník dlouho
neposekaný, záhony růží nevypleté, bílý štěrk na přístupové cestě
byl prorostlý pampeliškami a jiným plevelem. Některé zahradnické
práce – kupříkladu oprava kamenného valu nebo zastřižení živého
plotu u silnice – byly mimo to provedeny nevysvětlitelně diletantsky.

– 12 –
 „Nazdárek!“ řekl Král zadýchaně. „Jsem rád, že jste přišel.“
Byl to pohledný muž, ale působil unaveně (což byl dojem, kte-
rého jsem se už nikdy nezbavil). Agáta se culila za jeho zády:
„Dobrý den!“
Udělala jakési posměšné, parodické pukrle a natáhla se pro hrst
lupínků, přičemž převrhla sklenici s coca‑colou.
„Nazdárek,“ řekl jsem po zdejším zvyku.
Z nějakého mně neznámého důvodu vyprskla smíchy. Několik
drobných lupínků mi přistálo na rukávu světlého saka.
„Agáto,“ napomenul ji mírně Král.
„Pardón,“ řekla. Odkopla dřeváky a v rychlém sledu provedla na
terase sérii gymnastických cviků zvaných hvězda a provaz. Potom
se znovu obula.
„Nechcete colu?“ pravila společensky. „Nebo brambůrky?“
„Půjdeme do mé pracovny,“ navrhl Král.
Věděl jsem, že vilu koupil v roce 1990, ale že tu nebydlí nijak
dlouho, se dalo odhadnout i podle toho, jak vyslovoval moje pracovna.

Neuniklo mi, že byla zamčená – a zřejmě jen díky tomu v ní byl
pořádek: věci na psacím stole z mořeného dubu srovnané, šanony
vyrovnané v policích, medový koberec vyluxovaný a ani v manažer-
ském křesle v kombinaci dřeva a pravé kůže nebyl vylitý žádný
koktejl. Prostoru dominoval vznosný oblouk impozantní zlaté
stolní lampy. Musím přiznat, že pracovna na mě (navzdory jisté
nenápaditosti) svou luxusní elegancí zapůsobila.
„Máte to tu hezké,“ řekl jsem upřímně.
Viditelně ho to potěšilo. Nalil do dvou sklenic skotskou a už tro-
chu okázale otevřel dvířka vestavěné ledničky, odkud přinesl plnou
sklenici ledových kuliček. Posadil se naproti mně.
„Četl jsem tu vaši knížku… Názory na vraždu?“
„Ano.“
„Líbila se mi.“

– 13 –
 Ty mně pracovnu, já tobě knihu.
„Díky.“
„Moje dcera taky trochu píše.“
„Opravdu?“
„Mohlo by jí to pomoct, aby se líp vyznala sama v sobě,“ prohodil
přemýšlivě. Díval se do stolu. Když ke mně vzhlédl, z jeho výrazu
jsem pochopil, že to zřejmě myslel jako otázku.
„Jistě,“ řekl jsem. „Určitě.“
Kývl na znamení souhlasu. Připadalo mi, že ožil.
„Po pravdě řečeno to trochu potřebuje,“ řekl. „Myslím, vyznat se
v sobě. Má teď kritický období.“
„Řekl bych, že je to celkem v normě.“ Zasmál jsem se: „Hezky
cvičí…“
Užasle na mě pohlédl.
Něco nesouhlasilo.
Myslel pochopitelně Beátu.

Přirozeně mě to maličko zaskočilo – a Král jako profesionální ob-

chodník mého zaváhání ihned využil.
„Takže,“ řekl energicky. „Co takhle takovej kurz tvůrčího psaní?“
„Totiž –“
„Promluvme si zcela konkrétně: Chodil byste sem čtyřikrát
tejdně, od pondělka do čtvrtka, řekněme vždycky na takový dvě
hodinky. Na víkend jezdíme pryč, takže pátky, soboty a neděle bu-
dete mít samozřejmě volný.“
Jako profesionální češtinář jsem si nemohl nevšimnout změny
kondicionálu v prostý čas budoucí.
„To je ale strašná spousta času – osm hodin týdně,“ řekl jsem vá-
havě. „Zrovna teď mám na stole korektury románu a nevím, jestli –“
„Dvě hodinky denně? Víte kolik hodin denně dělám já? – Dvanáct.
Taky patnáct.“
Vstal a sedl si k psacímu stolu.

– 14 –
 „Nejde přece o žádný otravný doučování… Program záleží jenom
na vás. Můžete si víceméně dělat, co chcete. Nikdo dokonce neříká,
že se o tom psaní musíte pokaždý bavit u nás doma…“
Díval se na mě tak dlouho, dokud jsem nekývl.
V ovzduší visela změna.
Přicházející změna, ať už se pak ukázala být jakákoliv, ve mně
odjakživa vyvolávala iracionální pocit radostného očekávání.
„Čímž se dostáváme k platu,“ řekl Král. Odstrčil se ve svém po-
jízdném křesle od stolu, natáhl se pro poměrně vzdálený notebook
a během zpáteční otočky jej otevřel, zapnul a zlehka položil na
stolní desku, přičemž prsty jeho pravé ruky současně spočinuly na
malé klávesnici. Napadlo mě, že jeho pohyby nejsou zcela prosty
jisté hodnoty choreografické.
„Kolik byste si představoval?“
Proti své vůli jsem nepatrně zrudl. Podle Nařízení vlády ČR
o  platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a  některých
dalších organizací ze dne 22. 4. 1992 mi v té době přináležela hrubá
měsíční mzda ve výši 3680 korun a v žebříčku padesáti vybraných
povolání, publikovaném v denním tisku, se platy učitelů řadily na
49. místo.
„Máte nějakou představu?“ opakoval vlídně Král.
„Ne.“
„Moje představa je následující: osm tisíc měsíčně na ruku plus
případně něco na způsob výkonnostních odměn.“
Tohle by mi neměl dělat, říkal jsem si lítostivě. To není fér.
„Dohodneme se?“ řekl Král.
Ocenil jsem, že po všech těch oznamovacích větách byla tohle
naprosto regulérní otázka.
Vzchopil jsem se a vyžádal si tři dny na rozmyšlenou.
S tím nepočítal.
„Dobrá,“ souhlasil rozladěně.

– 15 –
3

Ani já jsem se ovšem necítil dvakrát dobře. Vracel jsem se v duchu

jak k našemu rozhovoru, tak i ke zmíněnému dopisu, a čím dál
jasněji jsem si uvědomoval, jak pevné a suverénní bylo a zřejmě
i dosud je Královo přesvědčení, že mladý český učitel a spisovatel za
osm tisíc korun měsíčně okamžitě všeho nechá, aby po čtyři večery
v každém týdnu vysedával nad neumělými literárními pokusy jeho
starší dcerušky. V jistém smyslu to bylo velmi urážející. Rozhodl
jsem se, že hned následující den budu plně věnovat mobilizaci své
profesionální hrdosti.
Nebylo to ovšem zcela snadné – je‑li ředitelem na vaší škole
člověk, jehož vrcholný intelektuální výkon představuje čtvrtstoletí
stará diplomová práce Cvičební úbor žáků a žákyň, je ve vás vaše
profesionální hrdost zasuta poměrně hluboko.
„Dobré ráno,“ pravil jsem vstupuje do kabinetu.
„Dobré ráno přeji,“ pravil kolega a přítel Jaromír Nadaný, muž
zralého věku.
Zdálo se, že je dobře naložen, což nebylo tak zcela samozřejmé.
(Snažil jsem se jeho proměnlivým náladám porozumět – a obvykle se
mi to dařilo tím lépe, čím plastičtěji jsem si představil, jak asi vypadají
dny a týdny v tom malém baráčku, kde jediným živým tvorem kromě
něj je černá kočka. Moje poslední kočka, říkával občas Jaromír.)
„Á, dobré ráno,“ pravila kolegyně Irenka.
„Dobré ráno,“ pravila kolegyně Líba.
„Dobré ranko!“ pravila kolegyně Lenka.
Kolegyně Chvátalová‑Suková nepravila nic. Namísto pozdravu
mi věnovala pohled, jímž si řidič na dálnici prohlíží přejetého ježka.
Nato se do jejího výrazu vrátila původní starost a ona pokračovala
v prohlídce kabinetních skříní. Konečně se napřímila.
„Leničko! Libuško! Irenko!“ zvolala v osobité máchovské variaci.
„Prázdnou dózičku od kávy náhodou nemáte?“

– 16 –
 „Ne.“
„Už jsme ti, Miluško, všechny dózičky daly,“ vysvětlila Irenka.
V Miluščiných očích se objevilo čiré zoufalství, jež opravňovalo
k domněnce, že ředitel odjíždí rybařit již během dopoledne, ne‑li
dokonce hned. Jaromírovi se jí zželelo; přesypal svou instantní kávu
do mikrotenového sáčku od svačiny a prázdnou sklenici jí mlčky
věnoval.
„Malá je k ničemu,“ poznamenala Chvátalová‑Suková, potlačujíc
uspokojení, a s dózičkou a s polní lopatkou z výstroje americké
armády spěchala na školní pozemek. Její krok a posunky rukou
tak jako vždy odrážely tempo skladby, neslyšně hrané kdesi pod
klenbou její lebky.
Vyšli jsme z kabinetu na chodbu a obestoupili jsme okno. Miluš­
ka se vznášela orosenou trávou.
„Óda na radost,“ tipovala Lenka, zatímco paní učitelka pod námi
již usilovně ryla v záhonu. Její obličej spolehlivě prozrazoval nález
každé jednotlivé žížaly. Bezperspektivní záhony Miluška s výrazem
němé výčitky okamžitě opouštěla. Nutno říci, že se pohybovala
velice rychle.
„Let čmeláka,“ řekla Líba.
Zezdola od šaten již stoupal známý ranní hukot. Mezi prvními
přicházejícími žáky byla naneštěstí také Agáta. Jakmile mne spat-
řila, její obličej se rozjasnil.
„Dobrý den!“ zvolala s přemrštěným důrazem.
„Ahoj,“ řekl jsem rezervovaně. Snažil jsem se následovat kolegy
do dveří kabinetu, ale Agáta mi prakticky zastoupila cestu. Zpoza
černého trička jí vylézalo jakési naškrobené krajkové kombiné. Mile
se usmívala a její pohled ani na vteřinu neopustil můj obličej.
„Tak có?“ pravila dobrácky. Skoro mateřsky.
„Nic. Leze ti podolek.“
Tvářila se, že nikdy neslyšela nic zábavnějšího.

– 17 –
 „To se tak nosí,“ řekla nakonec autoritativně. Poté roztočila ba-
tůžek s učivem a odhodila ho chodbou směrem ke své třídě.
„Bravo,“ řekl jsem již poněkud otráveně. „Potřebuješ něco?“
„Já?“ Úžas v nevinných očích. „Ne…“
„Tak postupuj dále do vozu,“ řekl jsem, ačkoli jsem se téhle žer-
tovné průpovídce vždycky vyhýbal.
Když si s nimi nevíme rady, zaženeme je do třídy.
„Pozdravuje vás táta,“ řekla Agáta uraženě.
V zádech jsem cítil pohledy kolegyň.
„Děkuji.“
Rychle jsem zavřel dveře.
„Dal ses na podnikání?“ pravila Irenka.

Poznámka inspirovaná žížalami:

Když kolegyně Chvátalová‑Suková narazila na obzvlášť velké
kousky, stávalo se občas, že je při soukání z hlíny samou dychtivostí
přetrhla. Z toho je třeba se poučit, neboť tento skutečný příběh,
jehož jsem se stal šťastnou náhodou přímým účastníkem (snad zase
jen spisovatel dokáže pochopit štěstí autora, jemuž v době naprosté
nevíry ve smyšlené světy nadělí osud autentickou událost), není
v jistém smyslu nic jiného než tučná rousnice. Chci‑li ji dostat celou,
musím postupovat maximálně opatrně.

Mimochodem: polní lopatka, s níž Chvátalová‑Suková návnadu

pokaždé dobývá, není jen tak obyčejná polní lopatka. Stejně tak
terénní automobil Jeep, který od jara stává v pracovních dnech
před školou, není jen tak obyčejný terénní automobil. Řeknu‑li
nyní, že jeep i lopatka pocházejí z výstroje americké námořní pě-
choty, riskuji, že toto mé tvrzení bude bráno jen jako divoký nápad
nekontrolujícího se fabulátora – raději proto budu v plném znění
citovat článek, který byl pod titulkem DOBRÝ NÁPAD publikován ve
Zbraslavských novinách (4/1992, str. 3):

– 18 –
 Minulý měsíc zaznamenal podnikavý duch ředitele Základní
školy Vladislava Vančury ve Zbraslavi další úspěch. Jako první
z ředitelů základních škol na Praze 5 zareagoval na nabídku
amerického velvyslanectví na možnost výhodného odkoupení
výstroje a vybavení, které v Německu zanechává odcházející
kontingent americké armády. Naše škola tak velice lacino
(zboží bylo osvobozeno od dovozního cla a všech daní včetně
daně z přidané hodnoty a daně darovací) mimo jiné získala osm
vysouvacích žebříků, použitelných jako ribstoly, trojnožkové
lafety, jež se dobře uplatní coby stojany na potřebné přenosné
tabule, dále sadu pracovní obuvi a oblečení a konečně ojetý
terénní automobil značky Jeep. – Další pádný důkaz o tom, že
lepší než čekat s nastavenou rukou je jednat… Gratulujeme!

Přesně v osm podruhé zazvonilo. Miluška byla dosud nepřítomna.

„Ale kuš!“ okřikla zvonek Lenka.
„Už?“ vzdychla Líba.
„Neexistuje větší dobrodružství než cesta za poznáním,“ pravil
kolega Jaromír.
Burácivý start terénního automobilu pod oknem kabinetu
však vzápětí naznačil, že cesta na Orlík je přece jen o něco dobro-
družnější. Obezřetně jsme nahlédli z okna: ředitel Naskočil ve své
oblíbené pracovní uniformě seržanta L. Wrighta (jmenovku ředi-
tel z neznámých důvodů odmítal odpárat) právě udílel poslední
pokyny dvěma chlapcům vzadu na korbě, žáku Havlíčkovi, jehož
již poněkud vleklým úkolem bylo zasvětit pana ředitele – patrně
v krátkých přestávkách mezi jednotlivými nahozeními – do proble-
matiky obsluhy osobního počítače, a žáku Lázňovskému, který nyní
držel pruty a modrý vak (někde v jeho útrobách se v Jaromírově
skleněné dózičce bezpochyby svíjely Miluščiny žížaly).
„Proč Lázňovský?“ zeptal jsem se.

– 19 –
 „Nikdo,“ informovala mne Líba, „nedokáže lépe očistit podběrák
zamatlaný od úhoře…“
„Ach tak.“
„Přirozeně s výjimkou Milušky.“

Podle dochovaného rozvrhu jsem v onom školním roce míval první

páteční hodinu sloh v VIII. C, kde jsem byl zároveň již čtvrtý rok
třídním. (Alespoň krátce k mé třídě: někteří žáci byli, zjednodušeně
řečeno, trochu problémoví a svůj vztah k nim jsem hledal hodně
dlouho – avšak ještě i v letech, kdy už jsme vzájemně vycházeli
celkem dobře, se celé třídy čas od času zmocnila jakási kolektivní
nepříčetnost, během níž většinou rozházeli a rozdrtili po podlaze
několik barevných kříd, popřípadě za pomoci přezrálého pome-
ranče vytvořili na čerstvě vymalovaných stěnách nový osobitý
vzorek – po mém rozlíceném příchodu potom jen klopili zrak,
ještě celí zpocení a udýchaní, a když jsem jim vztekle zdvihal za
bradu hlavy, v jejich očích byla jen dětská nevinnost.) Ale zpátky
ke slohu – samozřejmě, že jsem překypoval elánem a gejzíry nápa-
dů a neuvěřitelná bohatost a pestrost mnou připravených cvičení
užaslým žákům nadto nepřetržitě představovala mateřský jazyk jako
ohromující a účinný nástroj sebepoznání… Jinak řečeno: nevyhnu-
telnou daní za volbu vyprávění v první osobě je nemožnost pravdivě
popsat případné zdařilé hodiny.
„Nahraďte slovesa v následujících větách vhodnými citoslovci,“
četla Marcela zadání dalšího cvičení. „Vzor: Žába skočila do vody. –
Žába žbluňk do vody.“
„To je až nedůstojně lehké,“ řekl jsem. „Tak ať to odsejpá. Radku,
začni.“
„Jelen skočil přes plot,“ přečetl Radek Zelený a zamyslel se. „Jelen
žbluňk přes plot.“
Žákovská perlička. I naprosto nearogantní intelektuál se jen
soucitně pousměje (pražský intelektuál bude nejspíš zdvořile

– 20 –
předstírat, že nic neslyšel – jako když kupříkladu v jeho přítomnosti
nějaký nevzdělaný nebožák nechtěně zkomolí jméno Jorge Luis
Borges). Je mi to úplně jasné. Ještě jedna žákovská perlička – a už
mi toho povrchního humoristu opravdu nikdo neodpáře.

Moje budoucí žačka se mi toho dopoledne nepřímo připomněla

ještě dvakrát.
Nejdříve, když jsem o přestávce v rámci tzv. pedagogického do-
zoru bezcílně bloumal chodbou, objevil jsem na jedné z nástěnek
Beátin starý výkres – pocházel z doby, kdy navštěvovala osmou
třídu. Byla to zdařilá kresba uhlem, jejímž jediným námětem byla
levá ruka, nepochybně její vlastní. Napadlo mě, že je mi podoba té
dívky předváděna jaksi po kouscích, jako v onom obrazovém kvízu
ve známé televizní soutěži; zatím jsem znal odraz části její tváře ve
zpětném zrcátku a šest let starou kresbu její levé ruky – a přistihl
jsem se, že ve mně roste jakási stupidní zvědavost.

A v půl druhé čekal před školou Král.

Seděl ve svém tyrkysovém audi. Řidiče jsem znal: byl to jeden

z členů jeho ochranky. Agáta seděla vzadu a čelila poznámkám
spolužáků, kteří v hojném počtu postávali kolem.
Vyšel mi s úsměvem naproti:
„Nazdárek. Jdete domů? Svezeme vás…“
Kývl jsem směrem ke školní jídelně:
„Jdu teprve na oběd.“
„Taky jedeme na oběd.“
Neříkal jsem nic.
„Co máte?“ prohodil Král.

– 21 –
 „Rajskou,“ informoval ho jeden z hochů, kteří už byli po obědě.
„Blueee,“ udělala Agáta z vozu. „Blúúééé.“
Její imitace byla nepříjemně věrná.
„Agáto,“ napomenul ji Král se zamilovaným úsměvem a potom
se znovu obrátil ke mně: „Víte co? Zvu vás!“
„Ale já rád rajskou,“ řekl jsem vesele.
Poprvé v životě jsem pochopil, jak se cítí sekretářka, kterou zve
na oběd šéf.
„Vykašlete se na rajskou.“
Přátelsky se usmíval.
„Poprvé v životě jsem pochopil, jak se cítí sekretářka, kterou zve
na oběd šéf…“
Řidič se maličko vyklonil ze svého sedadla:
„Jak?“
Koutky jeho úst pocukávaly v předtuše šťavnaté anekdoty. Jeho
proměna v mého kamaráda na mě byla trochu rychlá.
„Blbě,“ řekl jsem.
„Jo tak. Jasně,“ řekl zklamaně.
„Ale to je přece něco docela jinýho!“ nesouhlasil Král, ale vsadil
bych se, že mu to přirovnání ve skutečnosti zalichotilo.
„Opravdu?“
Pohlédl mi zpříma do očí:
„Samozřejmě.“
Rozhodil jsem rukama:
„Tak jo.“
Sedl jsem si dozadu k Agátě.
„Rajská! Bluuééé!“ udělala znovu.
„Bluuéééé!“ udělal Král.
„Bluuéé!“ udělal řidič.
A jelo se.
Jelo se docela pomalu, jako by mi chtěli poskytnout dostatek času,
abych ocenil ten tichý silný motor, dokonalé pérování, sametově

– 22 –
hebké čalounění celého interiéru a příjemný chládek klimatizace.
Král však mé okouzlení zjevně neshledával dostatečně přesvěd-
čivým, neboť považoval za nutné předvést mi také ještě mobilní
telefon: v předstíraném rozčilení kamsi naléhavě volal, ale protože
to dotyčný nebral, musel se spokojit s pouhým zavoláním manželce,
kterou informoval o skutečnosti, že veze hosta.
„Prostři jeden příbor navíc,“ přikazoval vlídně, ale dobře slyši-
telná – nechápavá a záhy i maličko nevrlá – reakce paní Králové
smysl jeho telefonátu v době, kdy nás od jídelny v jejich bytě dělilo
pár set metrů, zpochybnila dostatečně výmluvně.

Obědvali jsme s Králem sami, Agáta i řidič se kamsi vytratili. Rovněž

po Beátě nebylo ani stopy, ale Král očividně necítil nejmenší po-
třebu její nepřítomnost nějak komentovat, takže jsem se neptal.
Dva aperitivy mě sice dostatečně uvolnily, ale přesto jsem zůstával
jaksi ve střehu. Král se po polévce na chvíli vzdálil a já si zatím
z okna jídelny prohlédl zbývající část zahrady. I tady můj pohled
narážel na podivné věci: byly tu pahýly diletantsky prořezaných
keřů, hluboko propadlé, zarostlé záhony i zcela odkryté kořeny
angreštů a rybízů. Vrcholem všeho bylo rozvalené bednění kompos-
tu, na němž se vršila nevysvětlitelná směs větví, hlíny, lepenkových
krabic, kamení a drátů.
„Váš zahradník je vrah,“ řekl jsem Královi, když se vrátil.
„Tenhle druh srandy,“ řekl nečekaně nepřátelsky, „nemám rád.“
Nechápal jsem to:
„Nerozumím…“
„Nevím, kdo vám co říkal,“ pronesl ledově. „V každym případě
toho nechte.“
„Chtěl jsem jen říct, že ta zahrada –“
Zarazil mne pohledem. Ošklivým pohledem. O co tu proboha jde?
říkal jsem si.
Napětí bylo nesnesitelné.

– 23 –
 „Dobrá,“ řekl jsem.
Obezřele jsem volil slova:
„Jestli jsem se vás něčím dotkl, omlouvám se.“
Velkomyslně přikývl. Kdo si ksakru myslí, že je? Neubránil jsem
se jisté hádavosti:
„Nechám tedy zahradu zahradou a omezím se výlučně na po-
střehy pedagogické,“ řekl jsem útočně. „Za prvé, já také čekávám
na svou dceru před školou, ačkoli většina jejích spolužaček už
dávno chodí domů sama, takže jsem ten poslední, kdo by neměl
pro tento druh otcovské opatrnosti potřebné pochopení – ale čekat
na ni v luxusní limuzíně je bez diskuse volovina. Už tak to díky
vám nemá lehký a tím palácem na kolech jí to děláte ještě těžší.
A za druhé, velkorysý otec je jistě veskrze sympatická postava, ale
tou naprosto bezbřehou tolerancí a tím nekritickým zbožněním si
u Agáty zaděláváte na stejný problémy, který – řekl bych – máte
možná dneska s Beátou.“
Trochu jsem se zadýchal.
Zamyšleně mě pozoroval. Vyhodí mě? tázal jsem se v duchu.
„Možná jsem fakticky příliš měkkej,“ zauvažoval překvapivě
klidně.
Pohlédl z okna. Nepochybně měl jakousi starost.
„Nemůže ale chodit sama. Pochopte jedno: když máte trochu
prachy, lidi vám jenom trochu záviděj. – Ale když jste opravdu bo-
hatej, máte bohužel i opravdový nepřátele.“
„Tomu bych věřil,“ řekl jsem smírně.
„Poslyšte,“ řekl náhle nezvykle tiše. „Vemte tu práci.“

A já na to:
„Tak dobrá.“

– 24 –
 II

Samotný fakt, že Beáta trochu píše, mě nijak nepřekvapoval: každý

z nás koneckonců jak známo trpí tím, že zanikne neoslyšen a nepo-
střehnut ve lhostejném vesmíru, což dokazuje nezadržitelný růst ma-
sové grafomanie mezi politiky, taxikáři, rodičkami, milenkami, vrahy,
zloději, prostitutkami, prefekty, lékaři i pacienty (Milan Kundera).
Navíc jsem věděl, že má za sebou první rok na filozofické fakultě
(po úspěšném složení zkoušek v letním semestru ovšem studium
na vlastní žádost přerušila), což je prostředí, kde – jak jsem měl
příležitost sám poznat – se člověk psaním legitimuje; nepsat vůbec
znamená vzbuzovat podezření, že jste se na školu dostali protekcí.
Potud tedy bylo všechno v pořádku. Nechápal jsem ale, proč na
Beátině psaní tolik záleží Královi, a jeho usilovný zájem o kurz
creative writing jsem si dost dobře neuměl vysvětlit. Nadbíhal by
takhle i učiteli houslí? říkal jsem si.
„Takže co se od tebe vlastně čeká?“ dotazovala se žena, když
jsem se v neděli večer poprvé chystal do služby. Dcera mi přes mé
protesty balila na cestu tři tvarohové buchty.
„To bych sám rád věděl,“ odpověděl jsem roztržitě, neboť jsem
právě přemýšlel, co bych si asi tak měl s sebou vzít: Červený fix?
Fotku Hemingwaye? „Že ji naučím psát… Jinými slovy zázrak.“
„Zázrak. Takže ji hodláš okouzlit?“
Navzdory svému škádlivému výrazu vypadala drobátko pochy-
bovačně.
„Nehodlám ji okouzlit,“ pravil jsem naoko upjatě. „Já totiž mladé
dívky okouzluji zcela bezděčně.“

– 25 –
 „Ha, ha, ha,“ řekla dcera nesouhlasně, neboť i zcela nevinné po-
známky na toto téma neměla ani trochu ráda. Na počátku onoho
léta jí ještě nebylo devět.
Žena mlčela. Králova lukrativní nabídka ze mne sice na páteční ve-
čer a celou sobotu udělala mimořádně schopného a respektuhodného
muže, ale nyní už byla neděle. Nebylo těžké uhodnout, jaká podoba
možné ztráty ze zisku se jí honí hlavou.
„Kolikrát tam půjdeš?“ řekla dcera.
„Hodněkrát.“
Obrátil jsem se k ženě:
„Hodněkrát, neboť chudoba co prašivá psice již polehává na na-
šem prahu…“
„Fakt jsme chudý?“ dotazovala se dcera s upřímným zájmem.
„Už jsi viděla bohatýho učitele?“ řekla žena.
Políbil jsem ji:
„Ale uvidíš.“

Jakmile jsem stanul před brankou Královy vily, posuvná vrata se

také tentokrát hlučně otevřela. Zůstal jsem stát.
Oba obři na mě mávali ze zahrady dálkovým ovladačem:
„Nazdárek, učitelskej!“
„Nazdar, chlapci.“
„Tak pojď!“
„Ani náhodou!“ zavolal jsem rezolutně.
„Neboj, pojď!“ smáli se.
Nepohnul jsem se ani o centimetr. Vesele kleli.
Ten, který ve čtvrtek řídil Královo audi, mi nakonec přišel otevřít.
Všiml jsem si, že má zarudlé a napuchlé oči.
„Zase se to v tom zámku kouslo,“ vysvětloval. Podal mi ruku: „Já
jsem nějakej Petr. Říkají mi Petřík.“
Kývl jsem hlavou k místu, kde mě minule povalili:
„Myslím, že já už jsem se představil.“

– 26 –
 Uniklo mu krátké zasmání.
„Dneska mě neztlučete?“ informoval jsem se.
Dostavil se i ten druhý.
„Prej jestli ho dneska neztlučeme…“ referoval mu Petřík roz-
jařeně.
„Dneska ne,“ smál se druhý. Jmenuje se prý Jirka, ale všichni mu
říkají Jiřík. S očima na tom byl ještě hůř než Petřík.
„Koho jste oplakávali?“ zeptal jsem se. „Umřel snad Arnold
Schwar­ze­negger?“
Vyšlo najevo, že oba hoši soutěžili, kdo vydrží déle zavřený
v autě, vystříkaném předtím slzným plynem. Jiřík vyhrál.
Z terasy se vyklonil Král:
„Pojďte dál!“ zavolal a znovu zmizel.
„Tak běž,“ propustili mě.
„A co osobní prohlídka?“
„Běž,“ postrkovali mě. „Spěchá na tenis.“
„Vaše lehkomyslnost je zarážející: Co když mám v ukazovátku
semtex?“ Hýkali smíchy. Jiřík si trochu posmrkal sako.
Tak alespoň tyhle idioty mám snad z krku, pomyslel jsem si.

Trochu naivně jsem očekával, že můj nástup do služby bude mít ne

snad přímo protokolární, ale alespoň jistý oficiální ráz – ale nakonec
se ono předpokládané uvedení do funkce (dá‑li se o něm v tomto
případě vůbec mluvit) odehrálo poněkud chvatně a poněkud málo
důstojně; Král se ve spěchu převlékal na tenis a veškeré instrukce
mi uděloval na cestě mezi ložnicí a koupelnou.
„Beáta je u sebe – řekl jsem jí, že budete začínat v šest. Teď je půl
pryč, manželka vám v kuchyni udělá kafe.“
Sešlapal na zem slipy, které měl na sobě, a nahý odběhl do kou-
pelny. Dveře nechal dokořán. Zaznamenal jsem, že moje tradiční
nechuť k sebevědomým nahým mužům od dob vojenské prezenční
služby ještě vzrostla.

– 27 –
 „Vyřídíte jí, že trvám na tom, abyste teď ze začátku zůstávali
doma – to kdyby chtěla jít někam ven…“
„Dobře.“
„Za dvě hodiny budu dávno zpátky. Když to nestihnu, počkáte.“
Znělo to příkře. Veškerou vlídnost jako by vyčerpal při našich
předchozích dvou schůzkách.
„Dobře.“
Oblékl si zelenobílé tričko s límečkem. Konečně na mě pohlédl:
„Jak jsem vám říkal: Má tvůrčí krizi. Nebudete to mít lehký. Ne-
smíte se nechat odradit.“
Natáhl si bílé ponožky Adidas – na každé byly tři zelené proužky:
„Už jsem měl dávno být na kurtu.“
Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mu ten nedostatek času přišel
vhod. Všechny ty krátké úsečné povely pouze skrývaly jakousi ne-
známou nejistotu. To jsem ostatně také vídával na vojně.
„ODS Open Cup?“ prohodil jsem žertovně.
„Ten je až v prosinci. V hale,“ vysvětlil mi. Samolibě se usmál:
„Dneska hraju s Petrem Čermákem.“

Aktivnost básnického slova nesmí být ovšem vykládána tak že by

básnictví slovem vytvářelo skutečnost novou, svébytnou a umělou,
jak se někdy z nedorozumění tvrdí. Skutečnost opravdová je jenom
jedna.
— Jan Mukařovský, Studie z poetiky

Několik dlouhých minut jsem seděl v kuchyni zcela sám. Potom se

dostavila paní Králová:
„S mlíkem, nebo bez?“ zeptala se stroze – očividně dostala také
instrukce. Připadal jsem si jako opravář televizorů.
„Bez mléka, děkuji.“
„Jak to můžete pít černý?“ řekla vyčítavě. Sama si udělala bílou.

– 28 –
 Pokrčil jsem omluvně rameny a nabídl jsem jí buchtu – sku-
tečnost, že jsem si s sebou přinesl tři tvarohové buchty, ji nečekaně
rozradostnila. Začala se na dceru vyptávat: Zabalila mi je sama?
Úplně sama? Co přitom říkala? Čí to byl vlastně nápad? Vážně její?
Jsem na podobné otázky zvyklý od obou svých babiček, takže se
mi na ně daří odpovídat – nebude‑li to znít příliš domýšlivě – bez
všech těch obvyklých generačních grimas. Mému sblížení s paní
Královou to pochopitelně prospělo.
„Andílek,“ řekla nakonec s upřímným dojetím.
Vzdychla.
Nebylo pochyb, že už myslí na cosi jiného.
Ukázala směrem ke stropu:
„Něco vám řeknu – je jí skoro dvacet. Měla by chodit do práce,“
řekla vážně. „A za druhý by se potřebovala vdát.“
Případným dalším úvahám o  tom, co potřebují dvacetileté,
vzápětí zamezil příchod třináctileté Agáty. V puse měla lízátko.
„Jé,“ mlaskla potěšeně, leč bez pozdravu. „Vy už tu jste?“
„Ano. Už tu jsem.“
„Pozdrav laskavě,“ řekla paní Králová. „A zuj se.“
Agáta odkopla tenisky do kouta a lízátko přilepila na Magazín
Blesku, který ležel přede mnou na stole. Poté přešla bosa k ledni-
ci, kopírujíc během chůze vzorek na dlaždicích. Z lednice vytáhla
plastikovou láhev Coca‑Coly a obrovské rajče, které si celé strčila
do úst – podle očekávání jí z obou koutků začala prýštit šťáva plná
žlutých zrníček.
„Agáto,“ řekla paní Králová.
Agáta se zahihňala, zakuckala a začala se dusit – zrudla, vypoulila
strašlivě oči a svezla se mi k nohám s výmluvnými posunky; upo-
slechl jsem a plochou dlaní jsem ji několikrát udeřil do kostnatého
hrudníku. Nabrala dech:
„Děkan.“
Oči měla plné slz.

– 29 –
 „Na tohle já nemám nervy,“ řekla paní Králová. Na odchodu z ku-
chyně mi věnovala smutný pohled.
„Co jí zas je?“ pravila vyčítavě Agáta.
Neubránil jsem se úsměvu, přestože jsem věděl, že si můj učitel-
ský úsměv vyloží jako souhlas, ne‑li dokonce povzbuzení.
Potvrdilo se to vzápětí:
„Jak s Beátou vycházíš?“ zeptal jsem se. Prováděla právě jakési
protahovací cvičení.
„Jaký šrouby?“ řekla bez zájmu, předstírajíc hluchotu.
Zopakoval jsem rezignovaně svou otázku.
Pohlédla na mě s opovržlivým údivem:
„Jak s ní asi tak můžu vycházet, když se mnou už tejden nemluví?“
„Ona s tebou nemluví?“
„Nemluví s nikým…“ hájila se.
No pomáhej pánbůh, pomyslel jsem si.
„Proč nemluví?“
Evidentně chtěla cosi říct, ale nakonec se jenom ušklíbla:
„Protože je to kráva.“

Když jsem pár minut po šesté stoupal po mramorovém schodišti

do Beátina podkroví, přistihl jsem se, že mám slabou trému. (Bylo
to mírně překvapující, za dob svých učitelských začátků jsem sice –
jako snad každý – trému párkrát měl, ale nyní jsem vstupoval do
nejrůznějších tříd šestadvacetkrát týdně a na nějakou nervozitu
jsem si přitom ani nevzpomněl.) Schodiště ústilo do prosluněného
mezaninu s malou zimní zahradou, kde kdosi pomocí tří proutěných
křesel, stolku a rozkošné stolní lampičky s růžovým hedvábným
potahem a třásněmi vytvořil velmi útulné zákoutí. Už jen konvička
s kávou a dva šálky – a tichý hovor o literatuře může začít, říkal

– 30 –
jsem si. Na dveřích do Beátina budoáru byla velká obdélníková
samolepka s nápisem PRIVATE a asi tucet starých vodových obtisků
s portréty různých hudebních skupin, přičemž četné rýhy na mnoha
z nich svědčily o marných pokusech je seškrábat. Když jsem se ani
po třetím zaklepání nedočkal žádné slyšitelné výzvy, se slovy Mohu
dál? jsem vstoupil.
V pokoji panovalo dusné a temné přítmí, neboť brokátové závěsy
na oknech propouštěly opravdu jen minimum světla. Chvíli mi proto
trvalo, než jsem se zorientoval: celou místnost rozdělovala dlouhá,
asi půldruhého metru vysoká knihovna, která vybíhala z protější
stěny a přímo proti vstupním dveřím byla po způsobu lodních přídí
zakončena barevnou dřevěnou figurou mořské panny, jejíž poněkud
expresivně vztyčené paže sloužily jako šatní věšák. V menší části
pokoje byl jednoduchý pracovní kout s psacím stolem, zavaleným
knihami a papíry. Zbylým dvěma třetinám dominovala originální
rohová sedací sestava, zahrnující dvě obrovské amorfní hromady
jakýchsi buřtovitých polštářů, dva nízké, už napohled vratké kožené
taburety a jedno autentické zubařské křeslo. Roli tradičního konfe-
renčního stolku zajímavě suplovala polovina ropného barelu firmy
Texaco, stojící uprostřed čtvercového koberečku s orientálními
vzory. V rozích stěn byly zavěšené velké černé reproduktory a mezi
zatemněnými okny visela polystyrénová deska se spoustou ručně
psaných poznámek a výstřižků z revue Vokno. Povlečení rozestlané
postele, v níž čelem ke zdi ležela Beáta, bylo ovšem smutně tuctové.
„Nazdárek. Tak jsem tady. Jinými slovy: právě do tvého student-
ského pokojíku – mimochodem velice osobitého – vstoupilo ryzí,
nefalšované umění.“
Žádná reakce. Přelétl jsem znovu očima celý interiér:
„Dobře: tak tedy měšťácké umění.“
Nic.
„Nedá se nic dělat,“ řekl jsem, „– když se ti nepodařilo mě pře-
jet…“

– 31 –
 Světlé vlasy na polštáři se nepohnuly ani o milimetr. Není hlu-
chá? napadlo mě. To by mi snad probůh řekli. Chvíli jsem přemítal,
kam bude nejlepší se posadit, a nakonec jsem se opatrně sesunul na
hromadu zmíněných buřtových polštářů, abych v příštím okamžiku
zděšeně zaznamenal, že jsou naplněny vodou: měkká hmota si
okamžitě přivlastnila mé těžiště a několikrát se plavně přelila
a následně mi vnutila polohu Goyovy Nahé Maji.
„To není křeslo. To je bažina…“
První pokus o vyproštění skončil v poloze Zavražděný Marat.
Ticho přerušovalo jen mé vlastní funění. Napodruhé se to po-
dařilo. Sedl jsem si na tvrdý okraj zubařského křesla:
„Tak dobře: žerty stranou.“
Chvíli jsem přemýšlel.
„Promluvme si na rovinu. Otec mi říkal, že trochu píšeš, a ptal
se mne, zda bych byl ochoten si o tom s tebou párkrát týdně po-
vídat. Vysvětloval jsem mu, že opravdu nemám času nazbyt a že
jsem navíc vůči podobným kurzům trochu skeptický. Jestliže jsem
jeho návrh nakonec přijal, bylo to především proto, že mi nabídl –
alespoň z mého pohledu – hodně peněz.“
Zdálo se mi, jako by kývla.
„Zároveň jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že mu na tvém
psaní z nějakého důvodu velmi záleží. Tvrdil mi sice, že nějaký
takový literárně stylistický kurz je prý tvým tajným přáním, ale já
si upřímně řečeno už asi tři minuty kladu otázku, nakolik se ve
skrytých přáních své starší dcery doopravdy vyzná…“
Mlčela. Její hlava spočívala bez hnutí na polštáři. Do mé sklá-
danky (kromě té záplavy světlých vlasů) nepřibyl dosud jediný nový
obrázek.
„Mám odejít?“ zeptal jsem se.
Žádná odpověď.
„Odmítám totiž kohokoli do čehokoli nutit…“
Nic.

– 32 –
 „Odejdu. Obejdu se bez těch peněz. Budu prostě dál jíst lunch-
meat k nedělnímu obědu. Vlastně zbožňuju lunchmeat.“
A rajskou, vzpomněl jsem si.
„Obejda odejde,“ řekl jsem už spíše pro sebe.
Absence jakékoli její reakce mne nicméně nemálo znervózňova-
la. Vzpomněl jsem si na Krále a jeho nedejte se odradit. Předklonil
jsem se směrem k vlasům (jedná se o takzvaný ofenzivní pedago-
gický předklon):
„Poslyš, Beáto,“ řekl jsem s jistou naléhavostí, „já jsem devět let
ženatej – a jestli něco skutečně nesnáším, pak jsou to takovýhle tea-
trální okázalý scény. Co kdybychom jednoduše rozhrnuli všechny
ty závěsy, pustili sem pro změnu trochu vzduchu a světla a zkusili
si chvíli v klidu nezávazně popovídat? Anebo –,“ nadchl jsem se
okamžitým nápadem, „– co kdybychom tuto působivou kombinaci
stomatologické ordinace a ropného skladiště úplně opustili a pře-
sunuli se na chvíli do těch optimistických proutěných křesílek tam
na mezipatře?“
Kdosi vstoupil. Podrážděně jsem zamžoural do obdélníku světla.
„Nerušim?“ otázala se zdvořile Agáta. „Proč tu sedíte potmě?“
„Rušíš!“ Poprvé v tomto domě jsem zvýšil hlas. „Promiň, ale
budeš nás muset nechat o samotě!“
Uraženě pohodila ofinou a třískla za sebou dveřmi.
„Přeslechl jsem tvou odpověď,“ řekl jsem Beátě co možná vlídně.
Hrách o stěnu.
„Beáto, prosím tě.“ Trpělivost, s níž jsem hovořil, mne již stála
nemalé úsilí. „Nemůžeme to jenom zkusit? Nemůžeme tvému otci
prostě zkusit vyhovět? Uvidíme – třeba to k něčemu bude…“
A ještě jsem říkal:
„Nejde přece probůh o žádné doučování – tak proč si to vzájemně
komplikovat?“
A taky:
„Jediné, co potřebujeme, je troška tvojí dobrý vůle.“

– 33 –
 A ještě:
„Slibuju ti, že se úplně obejdeme bez sešitu…“
Dokonce jsem ji – pod vlivem filmů odehrávajících se v prostředí
psychiatrických klinik – zkusil vyprovokovat:
„Trochu se ti mastí vlasy – všimla sis?“
Ležela jako mrtvá.
Rezignovaně jsem se zvrátil nazpět do zubařského křesla.
„Prokrista,“ vzdychl jsem hlasitě, „tohle teda budou těžce vydě-
laný peníze.“
Vztyčila se na loktech a obrátila ke mně kamenný obličej:
„To si teda piš!“ zasyčela s neskrývanou apatií.
Tak si to teda píšu.

Z ničeho nic začala marodit a postonávat, chřadla a hynula a hubla

a bledla, truchlila a vzdychala.
— Karel Čapek, O princezně solimánské

Musím přiznat, že Beátin náhlý výbuch mne na dlouhé minuty

ochromil: nejsa schopen nějakého souvislejšího smysluplného
projevu, beze slova jsem očima bloumal přítmím pokoje.
Teprve až pocit dotčenosti, do něhož jsem se s trochou nezbytného
pokrytectví sám vmanipuloval (Co si ta holka o sobě vůbec myslí?), mi
posléze umožnil, abych se přece jen trochu zkonsolidoval – nejsem
koneckonců žádný zenbuddhista, abych si půldruhé hodiny vystačil
potmě jenom s vlastními a navíc nikterak povzbudivými myšlenkami.
Ještě z toho bude prima historka, utěšoval jsem se unaveně.
„Hele,“ řekl jsem, „nemůžeme pustit aspoň rádio?“
Víceméně jsem se už smířil s tím, že každá moje replika se bez
užitku ztratí v potemnělém prostoru.
„Nebo magneťák? Ticho je sice lék, ale na druhé straně se člověk
nemusí hned předávkovat… Co kdybych šel udělat jahodový koktejl –

– 34 –
ten, co jsem v něm ve čtvrtek seděl u vás na terase? Byl skvělý – olízl
jsem si doma rozkrok.“
Tentokrát jí proti její vůli uniklo slyšitelné uchechtnutí. O to
zarytější bylo pak její mlčení.
Stejně tě dostanu, mrcho, říkal jsem si. Docházela mi ale inspi-
race.
„Nebo co kdybych vyluxoval?“ navrhl jsem ve tři čtvrtě na sedm.
V sedm jsem řekl:
„Jenom jsem se tak ptal – aby řeč nestála…“
Po půl osmé odhodila pokrývku. Čekal jsem, co bude, ale zůstala
dál ležet – zřejmě už nevydržela to horko. Naprostá lhostejnost,
s níž na mne vystrkovala zadek v krajkových kalhotkách, byla
urážlivá. Měl jsem pocit, že přímo fyzicky cítím posuny odehrávající
se v dané chvíli v mém sociálním cítění.
„Fajn,“ řekl jsem. „Jenom se osprchnu a hned jsem u tebe.“
Vůbec to nevyznělo tak, jak jsem chtěl.
Už jsem raději neříkal nic.

V sedm padesát čtyři jsem se bez pozdravu zdvihl a sešel jsem dolů.
Král přijel vzápětí – byl celý rudý a z jeho dechu bylo slabě cítit pivo.
Manželka od něho odebírala propocené svršky.
„Tak jak to šlo?“ zahalasil bodře, ale už mě nemohl oklamat.
„Nešlo to vůbec.“
Najednou vypadal polekaně:
„Jak – vůbec?“
„Prostě vůbec.“
„Byli doma?“ řekl Král podezíravě. Otázka platila manželce.
Přikývla.
„Končím,“ řekl jsem.
„Končíte?“ řekl Král posměšně. „Ještě jste ani nezačal…“
Neměl jsem sílu nechat se vtáhnout do nějaké diskuse.
„Nestačím na to.“

– 35 –
 „Proč to hned vzdávat?“
„Proč? Protože jsem z ní za dvě hodiny dostal jednu větu.“
Moje slova měla na manžele Královy nepředvídaný účinek.
„Cože?“ řekl Král. „Ona promluvila?“
„Co říkala?“ řekla paní Králová, jako když se předtím vyptávala
na mou dceru. Nyní byl ovšem její zájem ještě o poznání větší.
„Že to s ní budu mít těžké – volně parafrázováno.“
Manželé si vyměnili pohledy.
„Nahlas?“ informoval se Král.
„Cože?“
„Jestli to řekla nahlas?“
„Ano. Nahlas. A úplně sama.“
Nepochopil.
„Pojďte se mnou,“ poručil mi radostně a odvlekl mne do své
krásné pracovny, kde mi v hotovosti vyplatil deset tisíc korun jako
zálohu na červenec.
„Uvidíte, že se to poddá!“ ujistil mě.

Přednedávnem jsem v Lidových novinách narazil na rozhovor

s hercem Národního divadla Borisem Rösnerem – na otázku, co
považuje za svůj dosavadní největší úspěch, odpověděl: Já za svůj
největší životní úspěch považuji to, že mám zdravou, chytrou, pěknou
osmnáctiletou dceru.
A ne snad?

– 36 –
 III

Ještě toho večera jsem se snažil celou situaci nějak reflektovat, ale
nevzpomínám si, že bych se byl dobral něčeho podstatného.
Ráno se v kabinetě dveře nezavřely.
Jako první přiběhl kolega Stříbrný, osmnáctiletý absolvent gym-
názia.
Zajíkavě nás informoval, že je na útěku před deváťáky, a s vý-
razem štvané laně nás žádal, zda bychom mu neposkytli do zvonění
azyl. Za dveřmi kabinetu bylo slyšet zvolna se vzdalující hluk roz-
lícené tlupy.
„Stříbrnej, neser!“ vykřikl kdosi do dupotu nohou.
Tak to vidíte, říkal jeho pohled. Navzdory svému mládí působil
vyčerpaně.
„Nesmíš si je tolik pouštět k tělu,“ nabádali ho ostatní přátelsky.
Pokýval smutně hlavou:
„To mi říkají všichni – ale jak se to dělá?“
Odpovědi se ovšem nedočkal, protože přišla nahněvaná kolegyně
Trakařová, aby si u kolegyně Chvátalové‑Sukové upřesnila některé
informace ohledně zítřejšího výchovného koncertu.
Chvátalová‑Suková však v kabinetě nebyla.
„Kde je – naše umělkyně?“
„V ředitelně.“
„Co tam s ním pořád dělá – souloží?“ zasmála se.
Světlana Trakařová si jako jedna z  mála učitelek opravdu
uvědomovala, jak obrovský a zároveň nebezpečný je onen dluh,
který nám komunistické školství (se svým pokryteckým puritán-
stvím zvaným socialistická morálka) zanechalo v oblasti sexuální

– 37 –
výchovy – a jeho odstranění či alespoň podstatné snížení pochopi-
la jako své životní poslání. Je třeba říci, že byla pro tento nelehký
úkol mimořádně dobře disponována, neboť na rozdíl od zatvrze-
lých konzervativců typu Jaromíra Nadaného (jehož zpátečnické
stanovisko nejlépe charakterizuje slavný výrok, že dokonce ani
případné prvenství České republiky v počtu nakažených mladistvých
ho nepřinutí probírat s dětmi autoerotickou pomůcku Lačná ústa)
žádný falešný ostych necítila a naprostá otevřenost, s níž během
výuky předmětu rodinná výchova přistupovala k tématům ještě
donedávna tabuizovaným, jí naopak přinášela jisté potěšení.
Onoho pondělního rána držela v podpaží balíček asi dvou set
čerstvě ofocených kopií průřezu vaginou (nepamatuji se přesně –
mohl to být i průřez dělohou), ve kterých její žáci při prověrkách
popisovali jednotlivé části. Tento způsob zkoušení vychází z osvěd-
čeného principu slepých zeměpisných map, přičemž jediný rozdíl je
snad jen v tom, že například místo Štiavnické vrchy napíšete stydké
pysky.
„Věřili byste, že v sedmé třídě devět kluků z deseti nenajde poště-
váček?“ vykládala nám ohromeně.
„Ale jak?“ opakoval zoufale kolega Stříbrný.
Naštěstí byl hlavním předmětem Světlanina ranního zájmu přece
jen onen již zmíněný výchovný koncert.
„Proč musíme na výchovný koncert čtyřikrát měsíčně?“ rozči-
lovala se. „Jednou ročně by bylo ažaž…“
„Protože hudba,“ pravil líbezně Jaromír, „je jazyk srdce.“

Nebylo mi bohužel přáno vyslechnout své kolegy až do konce, neboť

jsem byl krátce po Světlanině příchodu hospodářkou školy povolán
k řediteli – dovedu si představit vaše případné námitky, ale přece
jsem nikdy netvrdil, že každý dialog, který čtete, je notářsky ově-
řeným magnetofonovým záznamem. Autor stylizuje své příběhy tak,
aby čtenář vytušil, že jejich hrdinou je sám spisovatel, že jsou to přesně

– 38 –
popsané jeho konflikty, ale zároveň nás znejisťuje „vymýšlením“, fik-
tivností, zřejmou nadsázkou, aby toto ztotožnění nebylo možné bez
rizika omylu potvrdit. (Milan Jungmann o Rudolfu Slobodovi)

Ředitel se tentokrát na ryby zřejmě nechystal, neboť měl na sobě

parádní vycházkovou uniformu desátníka J. Q. Adamse.
(Napadá mne, že po tom, co jsem uvedl výše, by možná bylo
dobré zdůraznit, že jde opravdu o nesmyšlené jméno.)
„Nesete mi výpověď?“ pravil ihned, jakmile jsem vstoupil do oné
prodejny elektrospotřebičů, jíž někteří mí kolegové (z důvodů, po
nichž raději nepátrám) stále ještě říkali ředitelna. Nezáleželo ani
zbla na tom, že mne sám povolal, a že musel tudíž nejlépe vědět,
proč přicházím – kladl tuto otázku každému vstupujícímu učiteli
naprosto automaticky, aby tak dal najevo, že jeho škola Vladislava
Vančury s eventuálním odchodem dotyčného učitele nestojí ani
nepadá, neboť před jejími vraty stojí desítky jiných a – rozumělo se
samo sebou – lepších.
„Posaďte se.“
Zůstal jsem stát, neboť jsem toužil odbýt tuto návštěvu co nej-
rychleji. Naše nepřátelství nabylo již dávno zcela otevřené podoby,
takže ani desátníku J. Q. Adamsovi na tom nepřišlo nic divného.
„Ten váš projev k Vančurovi –,“ řekl zamyšleně. Snažil se ho najít
na stole, ale značný počet soutěžících kuponů, časopisů Annonce
a propozic ke hře Vlož 100 – vyhraj 1 000 000! mu hledání právě
neusnadňoval.
„Mám dojem, že je pod tou plechovou krabicí s třpytkami,“ po-
mohl jsem mu. Opravdu tam byl.
„Nelíbí se mně,“ řekl rovnou.
„To rád slyším,“ řekl jsem. „Mohlo by to znamenat, že je opravdu
dobrý.“
„Není dobrý!“
„Proč?“

– 39 –
 „Je moc o Vančurovi.“
Bylo všeobecně známo, že jméno onoho levicového intelektuála
v názvu školy je trnem v ředitelově oku.
„Chápu.“
„Přepíšete ho.“
„Předpokládám, že to byla otázka. Odpověď zní ne.“
Pohlédl na krabice s televizory, videorekordéry a mikrovlnnými
troubami, které byly naskládány podél zdi, jako by tyto prokaza-
telně obchodní úspěchy byly důkazem jeho literárněhistorické
kvalifikace:
„Napíšu si ho sám!“
„Památník národního písemnictví vás zažaluje,“ upozornil jsem
ho.
Pokrčil rameny:
„Prémie ani osobní ohodnocení nedostanete.“
„A když přinesu žížaly?“
Podle očekávání mne vyhodil.
Z „ředitelny“.

Peníze mi sice díky Královi nescházely, ale jako obvykle šlo o prin-
cip. Odpoledne jsem proto sepsal poněkud emotivně zabarvenou
stížnost (… rozdělování osobních odměn a příplatků se v rukou ředi-
tele Naskočila stává stále častěji nástrojem, s jehož pomocí si vyřizuje
spory s oponenty…), kterou jsem doporučeně zaslal PaedDr. Jiřímu
Najmonovi, řediteli Školského úřadu Praha 5, Na Valentince 5.
Z jeho odpovědi vyjímám v doslovném znění:

Při jednání s panem ředitelem Naskočilem ohledně Vaší stížnosti

mi bylo sděleno následovné. Při stanovování odměn a osobních
příplatků, které jsou nenárokové, stanovil pan ředitel kri-
téria, kterými se řídil. S nimi byl seznámen ped. sbor. Je v plné
kompetenci pana ředitele, aby rozhodl a ohodnotil pedagogické

– 40 –
 pracovníky. ŠÚ těžko může od stolu rozdělovat nenárokové fi-
nanční prostředky, když nezná práci jednotlivých učitelů. Dle sdě-
lení pana ředitele jste zřejmě nesplňoval ona stanovená kritéria.
S pozdravem.

Zdařilá oslava (Zbraslavské noviny 7/1992, str. 2)

Padesáté výročí tragické smrti velkého českého spisovatele

Vladislava Vančury, popraveného před padesáti lety německým
gestapem, si na vzpomínkové slavnosti připomněli také žáci
Základní školy Vladislava Vančury. Ředitel školy pan Naskočil
ve svém projevu vyzdvihl rozhodující význam Američanů při
osvobození naší vlasti sovětskou armádou a o kulturní program
se jako vždy postaral školní pěvecký sbor pod vedením paní
učitelky Chvátalové‑Sukové. Největší ohlas měla už tradičně ob-
líbená polka zbraslavského skladatele Jaromíra Vejvody Škoda
lásky, kterou členové pěveckého sboru zazpívali ve světoznámé
anglické verzi Roll on the barrels. Skutečným vrcholem zdařilé
oslavy bylo však závěrečné vystoupení členů místní pobočky
Military Car Clubu, kterého se s americkým armádním vozem
značky Jeep zúčastnil také pan ředitel Naskočil.

Já myslím, že naše školství se pěkně probouzí.

— Petr Piťha

Domů jsem šel společně s Jaromírem.

„Neměl jsi někdy na češtinu Beátu Královou?“ zeptal jsem se ho
přímo. „Tak před šesti, před osmi lety?“
„Měl,“ řekl bez dlouhého vzpomínání.

– 41 –
 „Jak se učila? Jako Agáta?“
„Vůbec ne,“ řekl Jaromír. „To byla jedničkářka.“

U Belvederu se odpojil. Pokračoval jsem k horní škole, abych vy-

zvedl dceru. Mohla mimochodem chodit případně i do školy dolní,
kde jsem učil já, ale chtěli jsme ji se ženou alespoň na ony první
čtyři roky ušetřit nelehkého údělu učitelského dítěte. (Dnes – psáno
v lednu 1994 – chodí už do čtvrté třídy a od září by měla pokračovat
dole, ale přestože tam už neučím, bude muset kvůli tatínkovu psaní
dojíždět, chuděrka, až do Chuchle.)
Viděla mě už z dálky a rozběhla se mi naproti. (Ano, i mně je
jasné, že devítiletá dívenka běžící – s rozkývanými culíčky a taškou
na zádech – v ústrety milovanému tatíčkovi je obraz z hlediska lite-
rárního řemesla hodně problematický, ale bohužel na něm musím
trvat, protože mi občas připadá, že s celým příběhem jakýmsi po-
divuhodným způsobem nepřímo souvisí.)
„Ahoj,“ políbila mě.
Dosud se za mě nestydí.
Sundal jsem jí z útlých ramínek náklad učebnic:
„Ahoj.“
V jejích hnědých očích se ironicky zablýsklo:
„Zajímá tě asi, jak jsem prožila den?“
Bylo jasné, na co naráží: jako odborník jsem pochopitelně věděl,
že obligátní rodičovská otázka Co bylo ve škole? je pedagogickou
i  psychologickou chybou, neboť nepřípustně zužuje bohatou
pestrost života na školní výuku – ale na druhé straně jsem si až
dosud nikdy nedal tu práci, abych pedagogicky i psychologicky sice
správnou, leč neustálým opakováním poněkud monotónní otázku
Jak jsi prožila den? rozšířil o několik alespoň zdánlivě odlišných
variant.
„Opravdu mě to zajímá,“ řekl jsem s provinilým úsměvem.
Hleděla na mě zkoumavě.

– 42 –
 „Co Říha – ještě pořád tě miluje?“ řekl jsem. „Nebo tě snad pod-
vádí s želvou Ninja?“
Obrátila své hnědé oči v sloup, ale vzala mě za ruku. Přizpůsobil
jsem svůj krok jejímu.
„Co oběd?“ řekl jsem. „Kdy zas budu psát nějakou petici?“
„Koprovka,“ řekla stručně. „Šlo to.“
Uvažoval jsem, jestli by náš rozhovor neměl mít trochu poetič-
tější dimenzi. Po chvíli jsem řekl:
„Napadlo tě někdy, že prázdniny mají vůni?“
Podezíravě ke mně otočila hlavu. Něco v mém obličeji mě zřejmě
zradilo, protože řekla:
„Nemusíš se snažit – stejně vím, že doopravdy tě zajímaj jenom
známky.“
Ihned využila své momentální převahy (v tom je po mamince):
„Koupila jsem si Bravíčko – neva?“
Zaváhal jsem.
„Neva,“ řekl jsem nepříliš upřímně. „Je to tvoje kapesné.“
„Jsou tam i písničky v angličtině,“ pravila v průhledné snaze
poukázat na poznávací hodnoty inkriminovaného časopisu.
Připomněl jsem si prostřední dvoustranu Láska, sex a něžnosti,
která mne minule nepatrně rozčílila.
„Mimo jiné,“ řekl jsem útočně.
Zčervenala jako pivoňka.
Šat, jenž navždy zůstane, zadoufal jsem v duchu. Rozhodl jsem
se ji déle netrápit.
„Jackson spadnul z druhýho místa až na devátý,“ informovala
mě rychle.
Zhrozil jsem se:
„A to mi říkáš jen tak?! Můj život tím úplně ztrácí smysl! – Co tvůj?“
„A tohle mně právě strašně vadí,“ řekla. Pohotovost, s jakou pře-
šla z obrany do útoku, mi znovu připomněla její matku. „Že si ze mě
pořád děláš jenom srandu…“

– 43 –
 Jsem blázen do Michaela Jacksona a chtěla bych si dopisovat
s černochem, který je mu podobný (i nemusí). Je mi 12 let.
— Michaela Lipajevová, Sartoriova 29, 169 00 Praha 6.
BRAVO

Než jsem odešel k Beátě, probral jsem své staré výpisky a poznámky
a pár věcí jsem si vzal s sebou.
Král ani Králová nebyli doma. Kafe mi nápadně neochotně udě-
lala Agáta.
„Co je novýho?“ řekl jsem.
„Ostříhali holýho!“ odsekla drze.
„A kromě toho,“ řekl jsem, „spadl Michael Jackson z druhýho až
na devátý!“
„A co má bejt?“ pravila Agáta a třískla za sebou dveřmi.
Tak to bychom měli, pomyslel jsem si. A teďka tu druhou.

Ani tentokrát na klepání nereagovala.

Pokoj ani Beátina poloha nedoznaly oproti včerejšku nijakých
změn, jen panující šero bylo vzhledem k zatažené obloze o poznání
hlubší. Přešel jsem k psacímu stolu a beze slova jsem rozsvítil malou
lampičku s halogenovou zářivkou. Otáčecí pojízdnou židli, zasu-
nutou pod stolem, jsem odtlačil až k naftovému barelu a pohodil
na něj desky s poznámkami. Maličko to zadunělo a Beátina hlava
sebou na polštáři postřehnutelně trhla. Ještě žije, pomyslel jsem si.
Neviděl jsem jediný důvod, proč bych tu rozmazlenou primadonu
měl jakkoli šetřit.
Lekci jsem zahájil Radami pro nastávající spisovatele A. P. Če-
chova:

– 44 –
 „Státi se spisovatelem je velmi lehko. Není mrzáka, který
by nenašel sobě rovného, a není nesmyslu, který by nenašel
vhodného čtenáře,“ četl jsem. „A proto neklesej na mysli… Polož
před sebe papír, vezmi do ruky pero, a podráždiv zaujatou
mysl, rychle piš. Piš, o čem chceš: o suchých švestkách, o počasí,
o hodinové ručičce, loňském sněhu… Když jsi napsal, vezmi
rukopis do ruky, a cítě v žilách posvátné chvění, jdi do redakce.
Potom lež doma na divaně, plivej na strop a kochej se sny…“

Odmlčel jsem se.

„Předpokládám tudíž, že už jsi něco napsala?“ řekl jsem jízlivě.
Dál ležela bez hnutí.
„Dáš mi to přečíst?“
Nic.
„Škoda,“ řekl jsem. „Proust říká, že člověk by měl znát spisovatele
jedině podle jeho knih, a nikoli osobně. Nikdo by nenašel tvora méně
podobného jeho knihám, domýšlivějšího, strojeněji velebného a ob-
tížnějšího společníka, píše doslova. – Obávám se, že to platí o nás
obou…“
Najednou se vedle barelu objevil její bledý, strhaný obličej.
„Polib si prdel,“ pravila pomalu se vzornou výslovností.
Zbývajících sto patnáct minut už neřekla nic.

Pokud jde o mne, normálně (dá‑li se to tak nazvat) jsem za jejími

zády pokračoval v přednášce podle původního plánu:
Seznámil jsem ji se svým asi šest let starým, nicméně stále mi-
mořádně objevným rozborem Dámy s psíčkem, který jsem posléze
použil jako ideální odrazový můstek pro efektní, avšak zároveň
i erudované odhalení naprosto všech klíčových tajemství povíd-
kového žánru. Přestože v mém hlasu byla až do konce přítomna
ona známá křečovitá důstojnost řečníků, kteří musí dokončit svůj
proslov, jakkoli vidí, že je nikdo neposlouchá, nepřestával jsem

– 45 –
být přesvědčen, že vnímán kupodivu jsem – šlo zřejmě o podobný
druh iracionálního přesvědčení, jako když žena ve třetím měsíci
hovoří k prokazatelně hluchému embryu, namlouvajíc přitom sobě
i manželovi, že jejich Davídek či Jituška to docela určitě slyší.
Když jsem si dneska při přepisování výše uvedených řádek znovu
vybavil svůj tehdejší osamělý monolog, napadl mě ještě jiný příměr:
vždyť je to vlastně to samé jako psaní – to přece také posílám věty
kamsi do tmy… (Tím si rozhodně nestěžuji; je to koneckonců pořád
lepší, než mít při psaní před sebou nedej bože obličej nějakého
Jaromíra Slomka.)

V rovných osm jsem složil poznámky a sešel dolů. Král vyšel ze své
pracovny. Měl pytlíky pod očima.
„Šlo to skvěle,“ předešel jsem jeho otázku. „Řekla mi, abych si
políbil prdel.“
Potěšeně se zasmál.
„Nahlas,“ doplnil jsem. „Kolik dostanu?“
Tentokrát mu to došlo.
„Chtěl bych s váma mluvit,“ požádal jsem ho.
Pokynul mi směrem do pracovny.
Paní Králová nás provázela starostlivým pohledem.

Bezútěšnost půlmetrové hromady lejster na dubovém psacím stole

nezmírnila ani ta nádherná zlatá lampa. Král přistoupil k baru
a známá vůně kožených křesel se smísila s vůní dvanáctileté skot-
ské Glen Deveron. Nemínil jsem se ale nechat ukolébat:
„Zrekapitulujme si to,“ řekl jsem odhodlaně. „Včera a dnes jsem
tu strávil celkem čtyři hodiny.“
Vyčkával.
„Během oněch čtyř hodin promluvila vaše dcera přesně dvakrát.
Celkem řekla šest slov.“
Nechal jsem to vyznít.

– 46 –
 „To je v pořádku,“ řekl Král jakoby netrpělivě. „Všecko přijde.“
Předklonil jsem se:
„V pořádku? Za čtyři hodiny řekne šest slov – a to je v pořádku?
Totálně mě ignoruje, o žádném kurzu nemůže být ani řeči – a je to
v pořádku? Jak to?“
„Všecko přijde,“ opakoval chlácholivě. V opáleném obličeji měl
spoustu vrásek.
„Pochopte,“ naléhal jsem, „řekne To si piš – a vy mi obratem za-
platíte deset táců. Co si o tom proboha má člověk myslet?“
Uhnul pohledem.
„Tak mi aspoň poskytněte nějaké přijatelné vysvětlení, o které
bych mohl opřít svůj pověstný sklon k sebeklamům,“ poprosil jsem
ho. „Vždyť to hergot nemusí být pravda…“
Zasmál se.
Já ne.
„Děláte z toho zbytečný drama,“ řekl. „Ta holka má normální
splín. Rozešla se s klukem – jako byste tyhle případy neznal… Po-
třebuje jenom trochu doladit.“
To byla pro mě novinka.
„Doladit? Takže ne psát?“
„Ale třeba i psát,“ řekl Král. „To se uvidí, co jí pomůže nejlíp.
Koneckonců – vy jste odborník.“
„Já? Copak já jsem psycholog?“
Původně jsem chtěl říct psychiatr.
„Studoval jste pedagogiku, jste spisovatel, máte taky dceru…“
vypočítával přesvědčeně. Usmál se: „Vy to ještě nevíte, ale jste vítěz
mýho tajnýho konkurzu!“
„Já?“
„A měl jsem snad povolat nějakou učitelku? – Sežrala by ji zaživa.“
Slovo učitelka vyslovil s neskrývaným zděšením.
Kdo koho? říkal jsem si.
„Učitel, to je povolání,“ použil známý vtip. „Učitelka, to je diagnóza.“

– 47 –
 Zdvořile jsem se zasmál.
Nyní se ke mně předklonil on:
„Chci jenom, aby se takhle neničila. Aby dělala něco rozumnýho –
je mi jedno co. Aby chodila třeba plavat, aby si zvala kamarádky na
narozeninový večírky… Aby se nestýkala s žádnejma magorama.“
„Magorama?“
Odbyl to mávnutím ruky:
„S jedním kdysi chodila.“
O čemsi přemýšlel.
„Chápete už, co bych od vás chtěl?“
„Zřejmě jakýsi pedagogicko‑psychologický servis,“ řekl jsem.
„V podání inženýra lidských duší.“
Naštěstí mě skoro neposlouchal.
„Aby prostě nebyla nešťastná.“
(Při nejlepší vůli nedokážu přesvědčivě, nesentimentálně popsat
ten balvan otcovské lásky, který zavalil onu větu.)
Mlčky jsme pili.
„Životní štěstí –,“ řekl jsem posléze bezradně, „– copak to jde
vyučovat?“
„Vy sám –,“ zeptal se vychytrale, „– jste nešťastný?“
Zamyslel jsem se.
„Víceméně ne,“ připustil jsem.
„No tak vidíte,“ řekl triumfálně. „Ukažte jí zkrátka, jak to děláte…“

– 48 –
 IV

„A když tu smutnou princeznu rozesměješ,“ zeptala se při snídani

má žena, „dá ti ji alespoň za ženu?“
Nenuceně si roztírala sýr na topinku. Pohlédl jsem na dceru:
pozorně poslouchala.
„Ženu už mám,“ řekl jsem. „Budu žádat celé království.“

Vestibul stanice metra Smíchovské nádraží, který byl tradičním

shromaždištěm před výchovnými koncerty, radostně hučel. Zatímco
dívky na nezvyklých podpatcích nejistě a spíše bezcílně korzovaly
halou (rotujíce přitom svými překážejícími kabelkami), prakticky
všichni dosud přítomní chlapci se na způsob včelího roje tlačili
kolem slečny učitelky Trakařové, jež stála čelem k nástěnnému
automatu s kondomy a s výrazem průkopnice sexuální osvěty jim
bez falešného ostychu hlasitě vybírala nejspolehlivější druhy, popří-
padě pomáhala dobýt nazpět vzpříčenou pětikorunu. S výjimkou
kolegyně Chvátalové‑Sukové, která s gestikulací dirigenta Wagne-
rova Soumraku bohů o čemsi přesvědčovala vyděšeného dozorčího
stanice, postávali zbylí členové pedagogického doprovodu v malém
rozpačitém hloučku, a uhýbajíce před pohledy kolemjdoucích, sna-
žili se nevnímat rachot vytrvale drancovaného automatu. Ve snaze
být odtud co nejdříve pryč jsem jim pouze krátce kývl a tiše jsem
zavelel k odchodu:
„Jdeme,“ zvolal jsem zastřeně.
Na veřejnosti jsem svůj učitelský hlas pokaždé hledal s jistými
obtížemi, neboť jsem se – dokonce ani po několika letech praxe –
nikdy nedokázal zbavit ostychu před větami typu Céčko, nástup.

– 49 –
 Dvě nebo tři dívky z mé třídy pokyn sice zaslechly, ale když se
ujistily, že k žádnému požadovanému srocení zatím nedochází,
sklouzly po mně nevidoucím pohledem a pokračovaly v pochůzce.
Musel jsem přidat na hlase:
„Hanko, Kamilo! Pojďte!“
Starší manželé procházející právě kolem se okamžitě zastavili,
aby na vlastní oči spatřili ojedinělý exemplář českého učitele, ná-
davkem dokonce v akci. Jejich zjevná radost nebyla tak úplně ne-
podobná známému štěstí návštěvníků zoologické zahrady, kterým
se podaří zastihnout paviána chocholatého právě v době krmení.
Hanka s Kamilou se loudavě přišouraly, aby vytvořily první,
zoufale osamocenou dvojici.
„Láďo!“ zvolal jsem.
Láďa se neochotně postavil za obě děvčata. Zákaz nošení džín-
sových kalhot i jakýchkoli jiných džínsových doplňků na výchovné
koncerty, vyhlašovaný každoročně kolegyní Chvátalovou‑Sukovou,
poznamenal jeho nynější oblečení dosti zásadním způsobem: poža-
dované tmavé kalhoty, s největší pravděpodobností otcovy, mu byly
opravdu hodně velké, což se pokoušel zamaskovat maximálním
utažením koženého zálesáckého pásku. Náprsní kapsou jeho bílé de-
deronové košile prosvítala krabička prezervativů značky Wild Tiger.
„Céčko, nástup!!!“ zařval jsem mocně.

Ve foyer koncertního sálu Městské knihovny, zaplněném mladý-

mi přáteli vážné hudby z pěti pražských škol, se před začátkem
komponovaného mozartovského pořadu stylově vznášela Malá
noční hudba. Odvedl jsem svou třídu do relativně nejklidnějšího
zákoutí před pánskými záchodky, kde jsem pronesl krátký apela-
tivní projev, proložený několika mužnými výčitkami, vztahujícími se
k předchozím problémům na Smíchovském nádraží.
„Kdo má jaký dotaz?“ zeptal jsem se nakonec, vědomě přitom
napodobuje frazeologii i dikci obávaného podplukovníka Brabce.

– 50 –
 „Můžu mít walkmana?“ řekla Jana huhlavě. Palcem a ukazováčkem
si okázale držela nos.
„Ne. Další dotazy?“
„Když mě Mozart nebaví,“ zaprotestovala.
„Mě taky ne!“
„Mě taky ne!“
Jakkoli jsem dobře věděl, že hrozící vzpouru lze potlačit jedině
v samém jejím zárodku, dovolil jsem si krátké zaváhání. Otočil jsem
se směrem do sálu, který se mezitím začínal plnit: Chvátalová‑Suková
se s přivřenýma očima vstoje zlehka opírala o zábradlí jedné z lóží.
Bylo zřejmé, že opětovné vzkříšení hudebního génia očekává
s krajním vzrušením. Na okamžik jsem zapomněl na své žáky a do-
cela soukromě se v duchu chvíli zaobíral představou, co by se stalo,
kdyby v daném okamžiku nějaký elegantní muž v bílé rokokové
paruce přistoupil k mé kolegyni a pošeptal jí kupříkladu slovo Ber-
tramka. Bezpochyby pod vlivem právě takovýchto představ se mne
začala zmocňovat choroba pro kantora nejzákeřnější – pedagogický
nihilismus.
„Takže,“ řekl jsem, „kteří další Pražané Mistrovi nerozumějí?“
To bylo příliš těžké.
„Koho to ještě nebaví?“ řekl jsem jejich jazykem.
Les rukou.
„Dobrá – poslouchejte teda to, co vás baví.“
Nevěřili vlastním uším.
„Můžeme ho mít?“ řekl nejistě Vlastík Lizánek. „Walkmana?“
Jediné populistické přikývnutí mne učinilo hrdinou dne. S ví-
tězným pokřikem se rozběhli do sálu. S rukama v kapsách jsem
je zvolna následoval, ale při pohledu na solidní prvorepublikové
obleky obou starých uvaděčů jsem se nakonec zhrozil vlastní
odvahy:
„Ale až zhasnou!“ volal jsem v poklusu zbaběle.
Zhasli jen částečně.

– 51 –
 „Již do svých osmnácti let,“ pravila průvodkyně pořadem a ublí-
ženě pohlédla na Vlastimila Lizánka, který – s černými sluchátky na
uších – si právě přitáhl paži svého souseda po pravici, aby s její po-
mocí mohl lépe imitovat hráče na elektrickou kytaru, „již do svých
osmnácti let vytvořil mladý Mozart přes dvě stovky hudebních děl.“
Větší ohlas než Mozartova obdivuhodná píle mělo ovšem proni-
kavé zapískání jejího mikrofonu.
„Pssst,“ zasyčelo několik učitelek zároveň. Stály po obou stranách
sálu a předmětem jejich zájmu bylo především hlediště.
„Dvě stě hudebních děl. V osmnácti letech. Představte si to,“
opakovala průvodkyně.
Už to tu bylo: správné příklady, zářné vzory.
Už zase je nutíme klečet u nohou skličujících pomníků. (Siegfried
Lenz)
„Ticho!“
Napomenutí tentokrát sice nepatřilo nikomu z mých svěřenců,
ale zato způsobilo, že Chvátalová‑Suková otevřela oči a poprvé
zaznamenala nejen onen skandální fakt, že přibližně třetina žáků
třídy VIII. C má na uších sluchátka, ale především tu naprosto nevy-
světlitelnou skutečnost, že jejich třídní učitel, nejspíše pod vlivem
nějaké drogy, je s tím, jak se zdá, smířen.
„Okamžitě sundat!“ zasyčela. K pódiu nasměrovala kajícný ob-
ličej.
Průvodkyně nepatrně přikývla.
„Mozart vytvářel hudbu jasnou, hravou, často až úsměvnou,“
řekla jasným, bezmála hravým hlasem.
Následovala ukázka.
„Zelený!“ zvolala do hudby Chvátalová‑Suková tlumeně.
„Poslední varování.“
Zelený stáhl sluchátka z hlavy a teatrálně vyňal z přístroje i obě
tužkové baterie, které si následně zastrčil do nosních dírek. Vypa-
dal trochu jako postava z Hvězdných válek, ale ve své momentální

– 52 –
náladě jsem to byl ochoten považovat za zcela legitimní gesto pro-
testu proti Figarově svatbě. Pantomima mé kolegyně však dávala
tušit, že se v hodnocení jeho činu spíše rozcházíme.
„Je to hudba melodicky vřelá, zpěvná, hudba plná nelíčené radosti,
pohody a duševní rovnováhy,“ pokračovala mezitím průvodkyně.
„Zvára!“
Podrážděný hlas tentokrát patřil Irence. Zvára se na okamžik
zklidnil, ale hned příští ukázka na něj měla nečekaně inspirující
účinek: nenápadně objal kolem ramen obě své sousedky, jimiž se ho
před začátkem koncertu Irenka naivně pokusila izolovat od jiných
problémových žáků, a v překvapivém ataku pak nechal své dlaně
sklouznout o potřebných pár centimetrů níž.
Dívky poděšeně vyjekly.
„Kozy fan túte!“ zvolal Zvára s opravdu nelíčenou radostí.
„Zvára!“ zaječela Irenka a v charakteristickém předklonu se vrhla
směrem k narušiteli. Také pro Zváru jsem sice měl jisté porozumění,
neboť sám jsem se dívčího ňadra poprvé dotkl v pražském planetáriu
velmi podobným způsobem, ale když se Irenka prodírala kolem,
věnoval jsem jí nicméně pohled plný upřímné kolegiální účasti.
„Zelený mi ukrad kazetu!“ postěžovala si nahlas Kamila.
„Neukrad!“ hájil se Zelený. „Schoval!“
„Ticho!“ žádalo několik učitelek zároveň.
Při vzpomínce na Beátu mi to přišlo paradoxní.
Průvodkyně promítla další diapozitiv, ale v pohledu na obrázek
manželů Duškových mi zabránil nafouknutý prezervativ.
A tak dále.
Zmocnily se mne trochu pochybnosti.
Součástí programového systému Windows, ve kterém tuto knihu
píšu, je kromě jiného také příkaz automatické uspořádání (Automa-
tické uspořádání ocení všichni puntičkáři a vůbec ti, kdo nemají rádi
chaos. Michael Hruška, Windows 3.1) – nedělám náhodou totéž,
když všechen ten chaos v její hlavě třídím do přehledných kapitol?

– 53 –
 Pochybnosti občas vznesou i ostatní: když jsem před časem
vyprávěl Beátin příběh brněnskému nakladateli a svému příteli
Martinu Pluháčkovi, netvářil se zcela přesvědčeně:
„Což o to, story je to jak hrom,“ přemítal. „Jenomže: jde to vůbec –
psát o sebevraždě?“
Chápal jsem, jak to myslí.
„Musí to jít!“
Zapáleně jsem mu referoval o metodě podhánění.

Každý pedagog, jenž se po absolvování výchovného koncertu vracel

do našeho kabinetu, obvykle připomínal zbitého vězně, přiváděné-
ho po výslechu nazpět do cely; jeho pohyby byly podobně malátné
a i jemu se ihned dostalo starostlivé péče.
Nejinak to bylo i s námi: Irenka se ihned zhroutila na židli, kterou
jí pohotově přistrčil Jaromír, a Líba ochotně stavěla vodu na kávu.
„Janáček?“ pravila Lenka soucitně, nalévajíc nám po kalíšku
becherovky.
„Mozart,“ řekl jsem. „A Suková a Trakařová.“
„Sakra,“ řekl zkušeně Jaromír. „Komponovaný pořad. Sedmdesát
pět minut nonstop. A světla v sále.“
„Tak to si dej ještě jednu,“ řekla Lenka.
„A problémy s mikrofonem,“ řekl jsem. „Mimo jiné.“
„A s prezervativy,“ pravila Irenka.
Připojila vysvětlení.
„Prožili jste si svoje,“ řekla Libuška uznale.
„Ale na druhé straně,“ pravil zvolna Jaromír a v očích mu zajis-
křilo, „jste určitě neviseli na gymnastických kruzích čtyřicet minut
hlavou dolů jako kolega Stříbrný.“
Po této zprávě ožila dokonce i Irenka:

– 54 –
 „Cože?!“
„Deváťáci,“ řekl jsem.
„Přivázali ho za tkaničky a vytáhli ke stropu,“ upřesnila infor-
maci Libuška.
„A rozhoupali,“ řekla Lenka.
Nevěřícně jsem pohlédl na Jaromíra, ale ten přikývl:
„Ráno jim dal písemku,“ řekl. „Z netopýra.“

Legrácky. Študáci a kantoři.

„Máš to zapotřebí?“ říkávala někdy Beáta, když jsem takzvaně
vtipkoval.
Jednou mi četla z Anaïs Nin: Styděla jsem se za jeho optimismus,
za jeho snahu vše urovnat.
Mám to zapotřebí? Proč se mi ostatně každý vážný tvůrčí záměr
pokaždé zvrhne v grotesku? Patrně z přílišných ohledů na čtená-
ře – říkám tomu hostitelský syndrom. Znáte to, tu povinnost starat
se o hosty i o zábavu. Opravdu na vás od toho okna netáhne, paní
Cuřínová? Máte všichni co pít? Máte se všichni čemu smát?
Dělat náladu. Nemluvit o  nemocech. Od dětství si to nesu
z domova: Musíte být na dědečka hodní, když má ten nádor. Snažte se
ho trochu rozveselit – mohli byste mu třeba vyprávět, jak vám spadla
koloběžka do žumpy… Čekáte návštěvu, a manželka vás bodla nůžka-
ma do krku? Řekněte, že jste se řízli při holení… Chybí mi očividně
odvaha k pravdě, a proto sladce lžu. Jsem ostudně zbabělý, neboť
nemám tu kuráž připravit několik tisíc zaměstnaných unavených
lidí o poslední zbytek nálady. Takže si tropím šprýmy a přidávám
naději jako šlehačku do příliš hořké kávy: Říkáte sebevražda? No
dobře, ale jinak to přece byla celkem prča.
Ale to předbíhám.

Využil jsem bezstarostného veselí, které po zprávě o trýznění ko-

legy Stříbrného v kabinetě zavládlo, a jakoby mimochodem jsem

– 55 –
kolegy informoval o svém vedlejšáku; nedalo se to koneckonců již
déle odkládat. Ve snaze, aby má informace co možná nejvíce za-
padla, jsem svou novou práci prezentoval coby víceméně standardní
doučování, ale ani tak se můj záměr nezdařil.
„Král?“ pravila Irenka s upřímným zděšením. „Ten mafián? Ten
vošoust?“
„Křehkosti,“ řekl líbezně Jaromír, „tvé jméno je žena.“
„No a ne?“ hájila se Irenka.
„Mafián?“ řekl jsem. „Jak se to pozná?“
„Snadno. Když někdo vlastní – jenom tady na Zbraslavi – dvě
vinárny, dva hotely a bordel v Záběhlicích, tak snadno. Jaký v tom
asi tak můžou bejt peníze?“
Její orientace ve zbraslavských poměrech byla tradičně obdivu-
hodná.
(Připomínám na tomto místě svou dohodu s Králem a zdůrazňu-
ji, že uvedený výčet nemovitostí je zcela záměrně zkreslený.)
„On je tu bordel?“ podivila se Libuška upřímně. „Kde?“
„V Záběhlicích,“ pravila Lenka.
Irenka se neusmála.
„Irenko,“ řekl Jaromír, „ty umíš rozeznat špinavé peníze? To ne-
umí ani pan premiér…“
„Já jo,“ pravila Irenka přesvědčeně. „Já mám na ně čuch.“
Nato se odebrala na oběd.
„Já jen,“ otočila se ke mně starostlivě ve dveřích, „aby ses s tím
estébákem nějak nespálil…“

Neměl jsem čas o jejím sdělení nějak hlouběji přemýšlet, neboť

Lenka s Jaromírem mne vzápětí zatáhli do vzpomínání na vzornou
žákyni Beátu Královou: s její mladší sestrou se to prý vůbec nedá
srovnat. Jaromír dokonce vyštrachal fotografii ze školního roku
1983/1984 – to jí bylo takových jedenáct: seděla v první řadě, v bílé
krajkové halence, ruce podle fotografových pokynů složené na klíně

– 56 –
modré džínsové sukně (byla to ona známá agresivní džínsová modř,
kterou na barevných fotografiích často vytváří nepříliš kvalitní
film). Na opálených nohách měla bílé ponožky a rozdrbané dětské
bačkůrky. Ucítil jsem jakési prchavě neurčité, pobavené dojetí.
„Je to kočka,“ řekl Jaromír.
„Fakt je v těch Záběhlicích bordel?“ zeptal jsem se, neboť bydlel
poblíž.
„Čert ví,“ řekl. „Ale to víš, cukrárna to asi není.“
Vydal jsem se za Irenkou do školní jídelny. Na asfaltové rovince
před školou běhali deváťáci šedesátku – zaznamenal jsem pře-
devším přítomnost Doubka. Kolegyně Andělová stála u cíle, stopky
v natažené ruce.
„Ahoj, Heleno.“
„Ahoj,“ řekla utahaně. Na obou předloktích měla asi desatery ná-
ramkové hodinky, a když vzpažila, vypadala jako smutný dopravní
strážník. Doubek konečně přisprintoval a se sípáním se rozvalil na
vyhřáté schody k ostatním chlapcům. Šel jsem k nim: byli zpocení
a zaprášení a mnoha z nich – navzdory diplomovým pracím báda-
jícím v oblasti žákovských cvičebních úborů – z červených trenýrek
vykukovaly svraštělé penisy. Nedůvěřivě ke mně vzhlédli.
„Přicházím v míru,“ řekl jsem, „za svým rudým bratrem Doubkem.“
Pohlédl jsem do jeho rozkroku:
„A jeho rudým šourkem.“
V jejich smíchu jsem pro sebe vyčetl nadějný příslib, že možná
nebudu muset trávit vyučovací hodiny zavěšen u stropu tělocvičny.
„Vo co gou?“ řekl Doubek, když se upravil.
„O ten rozlučkový projev,“ připomněl jsem mu. „Nemáme už moc
času.“
„Jo, a jó,“ vzpomněl si. „Já to napíšu…“
„Napíšeš? Říkal jsi, že už to napsané máš.“
„Prakticky jo,“ chlácholil mne. „Pohoda – já to dopíšu.“
„Prosím tě,“ řekl jsem. „Prosím tě to dopiš.“

– 57 –
Irena už odcházela, a tak jsem si chtě nechtě musel přisednout ke
Stevovi. Vypadalo to na opravdu těžký den.
Steve u  nás vyučoval angličtinu, neboť ve školním roce
1991/1992 americké lektory za výuku angličtiny ještě nezavírali
do vězení. Byl mi docela sympatický (Mám rád Američany, pro-
tože jsou zdraví a optimističtí. Franz Kafka), ale na druhé straně
jsem si v jeho přítomnosti vždycky jen prohloubil svůj jazykový
mindrák, nemluvě už o tom, že jeho zářivý bělostný chrup ve mně
bůhvíproč vyvolával neodbytnou potřebu přejíždět si jazykem po
amalgamových plombách. Z uvedených důvodů jsem se mu proto
spíše vyhýbal, ale nyní nebylo úniku.
„Nazdar, Steve,“ řekl jsem mu svou zbraslavskou angličtinou. „Jak
se máš?“
Řekl, že se má fajn. Potom říkal něco o nějakém koncertu, o zpož-
děném letadle a opalovacích krémech. Řekl jsem, že silné opalovací
krémy jsou dneska unfortunately nezbytné, protože v obloze je díra.
Zkoumavě na mě pohlédl a řekl cosi v tom smyslu, že holky by nás
nikdy neměly překvapit – jestli prý vím, jak to myslí. Pravil jsem,
že to vím dobře, a dodal jsem, že každý mrak má ale stříbrný okraj
(což bylo jedno ze tří anglických přísloví, které jsem si pamatoval).
Trochu nejistě souhlasil. Spolkl jsem dva knedlíky najednou a po-
znamenal, že je dneska unfortunately velké horko. Podivil se, že
tolik spěchám. Řekl jsem, že jsem unfortunately very busy.
V životě jsem nesnědl oběd tak rychle.

Věřte tomu, že tu ten Američan není pro okrasu.

Jinými slovy: Smysl kumštu není v pointě. (Jan Zábrana)

Ještě poznámka: Vyptával jsem se loni v Hamburku Karla Trinke­

witze mimo jiné i na to, jak se dívá na používání citátů v současné
próze. Později mi poslal svůj esej O postmoderním románu, kde
za­trhl tento citát z Rolanda Barthese: Nikdy neexistuje žádná origi-

– 58 –
nalita. Žijeme v jistém druhu velké výměny, ve velkém mezitextu. Ideje
kolují, jazyk rovněž. To jediné, co přitom můžeme činit a navyknout si,
je jejich kombinování. Ale jedna idea přece není vytvořena: ona je zde,
je jako jistý druh velkého trhu ve velké ekonomice. Myšlenky cirkulují
a jen v jistém okamžiku jsou zastaveny, jsou srovnány, a dojde, asi
jako ve filmu, k montáži – a to vydává dílo.
No tak vidíte.

Doma jsem uložil poznámky o psaní nazpět a pokusil jsem se pro

změnu nalézt nějaká moudra o životním štěstí. Štěstí je umění být
spokojen. (Bergman)
A jiná.
Ke Králům jsem se doslova ploužil, neboť vedro bylo opravdu
strašné.
Agáta se mnou i nadále nemluvila.
Její rodiče nebyli doma.

V podkrovním pokoji došlo k jediné postřehnutelné změně: bylo

tu cítit víno. Zaostřil jsem do tmy: láhev stála na nočním stolku.
Beáta byla přikrytá toliko zmačkaným prostěradlem – nebyl jsem
si zatím stoprocentně jistý, ale připadalo mi, že je nahá. Peřina
ležela na zemi vedle postele. Obojí mě krapet znervózňovalo, a tak
jsem raději ani nerozsvěcel a jen jsem na pojízdné židli nepatrně
couvl směrem ke knihovně, jako by hřbety většinou dobře známých
knih, jichž jsem se nyní konečky prstů dotýkal, mohly ono napětí
bezpečně uzemnit. Dlouho jsem přemítal, jak vůbec začít, až jsem
z nedostatku lepších nápadů musel použít ten včerejší Králův:
Jsem nešťastný? Víceméně nejsem. Jednoduše jí teda ukážu, jak
to dělám:

– 59 –
 Snažím se pátrat po dobrých znameních. (Doctorow)
Snažím se milovat život víc než jeho smysl. (Dostojevský)
Snažím se vyloupnout ze svých již prožitých let ustálenou sedlinu
zvyků a vášní, které pro sebe mohu považovat za příznačné a trvalé,
a o ty pak dbám především, aby mi život, jaký jsem si zvolil, přinášel
radost. (Proust)
Snažím se neztrácet smysl pro humor, protože jedině vtip nás
může smířit s groteskou života (S. J. Lec) a protože dokavaď se člověk
může chechtat, je pořád v bezpečí. (K. Kesey)
Snažím se dodržovat jistá pravidla, protože pravidla jsou to jedi-
né, co máme. (Golding)
Snažím se schvalovat každý výklad světa, který vede k laskavosti
(Šimečka), a nesnažím se číst všechno a rozumět všemu, protože
nedostatek vzdělání může být i pramenem síly a klidu (Italo Svevo),
a to tím spíše, že všechno, co člověk potřebuje znát, se naučil v ma-
teřské školce. (Fulghum)
Snažím se mít se rád a snažím se pokaždé co nejrychleji zapo-
menout, kterou stranu by volili někteří mí přátelé.
Snažím se nekupovat losy a nesázet Tutovku.
Snažím se pít tak, abych se uvolnil, a nikoli zničil.
Snažím se vyhýbat plesům a obchodním domům.
Snažím se příliš nerozhlížet v pánské sauně.
V čekárně u zubaře dávám přednost vyprávění hloupých vtipů
před vyprávěním o resekci.
V životě to dělám stejně.
Nakonec jsem jí – jak jsem byl v ráži – prozradil i ten nejrafi-
novanější trik, jak urvat trochu toho štístka: Sebeobětování, sebe­
omezení. Nemůžeš‑li zachránit sebe, snaž se zachránit druhé.
Šlusčíslo nejmazanějších egoistů.

Stačilo mi necelých čtyřicet minut, abych za pomoci dvou de-

sítek citátů vyřešil úplně všechno: rozpad tradičních hodnot,

– 60 –
rostoucí odcizení, kult konzumu, krizi rodiny, ztrátu Boha i ztrátu
identity – a ještě mi zbylo deset minut na shrnutí a opakování. Byla
to ukázková hodina.
Byl jsem se sebou spokojený.
„Amen,“ pravila Beáta.
Byla už slušně namazaná a já jsem ji pouze nudil tím, že jsem jí
opakoval rozumné věci. (Saul Bellow)

Pokračovat nemělo smysl. Kdykoli se natáhla pro láhev, prostěradlo

z ní padalo. Nakonec už se ani neobtěžovala znovu se přikrývat, což
ovšem nebyla žádná koketerie, nýbrž (podobně jako v případě jejích
mastných, rozcuchaných vlasů) vědomá, demonstrativní lhostejnost.
Všechny pozice, které na posteli zaujímala, byly jen a jen účelové –
aby ulevila přeleželé ruce, aby se mohla opřít zády o zeď, aby dosáhla
na víno – a tím, že mi přitom odhalovala všechno, ukazovala pouze
to, jak naprosto kašle na mou nežádoucí přítomnost.
V jedné chvíli si dokonce slyšitelně upšoukla, aniž bych jí přitom
stál třeba jen za omluvný úsměv.
Nos se mi plnil ponížením.
Nevydržel jsem to:
„Vůně ženy,“ řekl jsem s neskrývaným pohrdáním.
To ji doslova rozběsnilo:
„Tak vypadni! Slyšíš? Vypadni! Nikdo se tě neprosil, abys tu byl!“
Navzdory jejímu divokému výstupu jsem jednou částí své mysli
zůstával podivuhodně klidný. To je najednou slov, panečku, říkal
jsem si bezmála potěšeně. Král se nedoplatí.
„Myslíš, že jsem zvědavá na ty tvý učitelský kecy?“ křičela. „Ty
mi ho nevrátěj!“
Kohopak? Magora?
Zhroutila se na postel v záchvatu pláče.
A jezuskote, my brečíme!

– 61 –
 Ještě chvíli vzlykala a potom usnula. Na okoralých rtech měla
červené šupinky vína.
Bylo to přinejmenším nezvyklé.
I během svého dosti chudého erotického života jsem sice jako
každý párkrát zažil, že na mne dívka vzepřená na posteli na loktech
mířila prsními bradavkami – ale ani jedna se přitom netvářila
nenávistně. Tvářily se mile nebo koketně nebo normálně nebo
(ve dvou politováníhodných případech) pobaveně, ale nikdy ne
nenávistně. Toto dosud nepoznané propojení nahoty s nenávistí
zaměstnalo mou mysl na dlouhé minuty.
Slabě zasténala.
Překvapeně jsem vzhlédl a zjistil jsem, že se v polospánku laská.
Na shrnutém prostěradle zablýskla její tekutá perleť.
Můj zájem o filozofické aspekty propojení krásy s nenávistí po-
někud opadl.
Měla sucho v ústech. Zalapala po dechu a probrala se. Moji
přítomnost tentokrát zaznamenala se smíšenými pocity, její tvář
odrážela jak zklamání, tak i radost – podobně se patrně tváří člověk,
kterého doma přepadne neodolatelná chuť na zmrzlinový pohár
s ovocem a se šlehačkou a který pak v mrazáku překvapeně objeví
napůl rozteklý nanuk.
„Pojď,“ řekla.
Zastřený hlas. Znáte to.
Už mi vedle sebe dělala místo.
„To ne,“ řekl jsem.
Strašlivě jsem postrádal nějaký použitelný citát.
„Pojď!“ poručila znovu.
„Ba ne, princezno,“ řekl jsem, „já vám ten střevíc nezavážu.“

Král se přijel jenom převléknout. Řidič ani nevypínal motor.

„Musím s vámi mluvit.“
„Už zase?“

– 62 –
 Znělo to nespokojeně. Neumím si poradit sám? Musím ho stále
s něčím obtěžovat?
„Strašně spěchám,“ odbyl mě.
„Věnujte mi tři minuty.“
„Nejde to.“
„Dvě minuty!“
„Zítra,“ řekl ve dveřích. „Zítra vám věnuju třeba hodinu.“

Rozloučil jsem se s paní Královou a šel jsem domů. Na zahradě jsem

narazil na Petříka s Jiříkem. Malíkovou hranou pravé ruky celkem
úspěšně lámali cihly řečené hurdisky.
„On byl estébák?“ zeptal jsem se posléze, abych něco řekl.
Nesmírně je to pobavilo.
„Ne,“ smál se Jiřík. „Disident!“
Upřímně řečeno mě to v dané chvíli zase tak nepálilo.
Potřeboval jsem se spíš někomu svěřit. Zaobaleně jsem jim na-
značil své předchozí obtíže s Beátou.
„Chce mlčet, tak ať mlčí,“ řekl Petřík. „Chce opíchat, tak ji opíchej.
V čem je problém?“
„To mi říkáš ty –,“ namítl jsem, „– kterej ji má chránit?“
Plácl mě přátelsky přes poklopec. Do očí mi vhrkly slzy – ale oni
čekali na vtip.
„Já vím,“ řekl jsem. „Před těmahle kulkama ne – ty nemáte v po-
pisu práce…“
Břímě humoristy.

Vrátil jsem se domů. Předpokládám, že jsem přivítal psa a políbil

dceru na dobrou noc (chodívala spát právě v tom čase, kdy jsem
se vracíval od Králových, takže je to dost pravděpodobné). Potom

– 63 –
jsme si nejspíš se ženou uvařili čaj a prohlíželi si katalogy různých
cestovních kanceláří – díky Královým penězům jsme se v oněch
dnech rozhodovali, kam pojedeme na dovolenou. Potud mé do-
hady – vybavuji si však naprosto přesně, že jsem chtěl strávit co
možná klidný rodinný večer, což by se mi možná bývalo i zdařilo,
kdyby mě má zjitřená paměť ustavičně nebombardovala velice
plastickými obrazy laskajících se dívek.
Úderem půlnoci kdosi krátce zazvonil.
Žena už spala. Zpoza záclony jsem obhlédl ulici: Královo
nablýskané audi stálo přímo pod našimi okny. U zvonků stál Petřík,
rukou jsem mu naznačil, ať jde nahoru.
Jakmile vstoupil, postrčil jsem ho obličejem ke zdi a beze slova
jsem ho symbolicky prohledal (váhal jsem chvíli, jestli mu mám
opravdu odebrat pistoli, ale bál jsem se s ní jakkoli manipulovat).
„Oblíkej se,“ smál se přidušeně. „Jedeš s náma.“
„Kam?“
Tvářil se tajnůstkářsky.
„Jestli nemáš zatykač, nikam nejdu,“ řekl jsem.
Ale už jsem se oblékal. Vůbec jsem netušil, kam mám jet a proč,
ale věděl jsem naprosto určitě, že jet chci.
Můj ještě donedávna usedlý učitelský život se měnil v podivu-
hodné dobrodružství.
„Budu jí číst pohádku na dobrou noc?“
Petřík se jenom usmíval:
„Džíny ne,“ řekl. „Musíš si vzít kvádro.“
Dveře jsem zaklapl co nejtišeji.
Noc byla teplá. Král přecházel kolem auta.
„Dlužím vám ten rozhovor,“ řekl.
Podíval jsem se na hodinky.
„Tolik to zase nespěchalo…“
Zdvihl ironicky obočí:
„Takže už nechcete odhalit to strašný tajemství?“

– 64 –
Limuzína téměř bezhlučně klouzala temnými ulicemi. Reflektory se
zmocňovaly stromů v okolních zahradách. Za zatáčkou se objevil
černý masiv vltavského údolí. Prostrčil jsem ruku okénkem a polo-
žil ji na střechu: byla chladná, ale nikoli nepříjemně.
„Svatojánská noc,“ poznamenal jsem. „Máte to dobře zrežírovaný.“
„Dneska?“ podivil se Král upřímně – řekl bych, že to skutečně
nevěděl.
Petřík vyhodil rychlost: sjížděli jsme k náměstí. Položil jsem si
hlavu do měkké opěrky. Král vytáhl z náprsní kapsy saka pozla-
cenou placatku: lokl si a podal mi ji. Napil jsem se – byla to jeho
oblíbená skotská – a láhev zase vrátil.
„Dívky skáčou přes oheň,“ pravil jsem. „Jeskyně plné pokladů se
otvírají a hluboko v temných lesích rozkvétá zlaté kapradí.“
„Kecy,“ řekl Petřík pochybovačně.
Očekával jsem, že odbočí doleva do Prahy, ale zahnul nazpět ke
Zbraslavi.
Jeli jsme do Záběhlic.
„Dal bych si ještě panáka,“ řekl jsem.
Smáli se.

Hotel Vltava vyhlížel ze silnice poněkud opuštěně, ale k mému pře-

kvapení bylo parkoviště před vchodem takřka plné – převažovaly
vozy německých poznávacích značek. Nad dvojkřídlými vstupní-
mi dveřmi, přesně v tom místě, kde na domečku mých dobrých,
pracovitých rodičů visí rezavá koňská podkova, zde byla zavěšena
nepřehlédnutelná červená lucernička.
Král zazvonil a představil se do mluvítka.
Kdosi uvnitř ihned odemkl.
Byl jsem v pasti.
Přítomní členové personálu Krále přátelsky zdravili. Petřík se
odpojil, aby se přivítal s jakýmsi olivrejovaným vyhazovačem.

– 65 –
 „Neblázněte,“ řekl jsem Královi polekaně, „já jsem humanisticky
orientovaný spisovatel. Měl bych domy lásky pranýřovat, ne je
navštěvovat.“
Vůbec mě neposlouchal, neboť právě za chůze cosi vytýkal star-
šímu muži obsluhujícímu šatnu, takže jsem ho chtě nechtě musel
následovat. Marně jsem si přitom pokoušel uvědomit, zda slipy,
které mám na sobě, nepatří náhodou do oné strašlivé růžové série,
již má žena vytvořila při posledním praní.
V salonu bylo na rozdíl od nasvícené vstupní haly diskrétní
přítmí; zaznamenal jsem malý, ale živý orchestr, stoly s růžovými
lampičkami, obsazené sotva z poloviny, a jedinou dvojici na svítícím
skleněném tanečním parketu. Dívky byly překvapivě mladé a vypa-
daly nad očekávání dobře.
Král se mne znovu ujal. Posadili jsme se na baru – z vysokých
stoliček byl dobrý výhled na veškeré dění.
„Pánové si budou přát?“ řekl zdvořile barman.
Král mne mlčky vybídl, abych si objednal první.
„Smažený sýr,“ řekl jsem. „Dvojité hranolky.“
Barman pohlédl na Krále.
„Pán je humorista,“ řekl Král.
Poručil šampaňské.
„Ráno první hodinu učím,“ upozornil jsem ho. „V sedmé bé. Ne-
můžu tu být nijak dlouho.“
„Bez obav.“
Pohlédl na jednu z holek.
„Bude to šup šup…“ zažertoval.
Chlapácky jsem se zasmál, ale mé chlapecké srdéčko se nad ta-
kovou otevřeností rozběhlo jako poplašené ptáče.
„Kde jsou pokoje?“ zajímal jsem se. Měl jsem původně pocit, že
v daném kontextu bude má otázka znít odhodlaně, ne‑li dokonce
světácky, ale z Králova obličeje jsem pochopil, že se ptám víceméně
hloupě.

– 66 –
 „Kde by byly?“ Máchl rukou k širokému schodišti, po kterém
zrovna scházela jedna z dvojic. „Nahoře.“
Teprve nyní na mne dolehla hrůza celé té situace. Rovněž jsem
si všiml, že žena na tanečním parketu je zhruba o třicet let starší
než její pohledný mladý partner.
Král s úsměvem pozdvihl skleničku – musel jsem si s ním připít
na úspěch kurzu.
Pozoroval mě.
„Co se děje?“ řekl po chvíli.
„Co by se dělo? Vůbec nic,“ řekl jsem. „Jeden zbraslavský učitel
jednoduše sedí o půlnoci u baru v jednom zbraslavském nevěstinci.
Normálka.“
Trakařová by ze mě měla radost, pomyslil jsem si.
„Příliš si to svý povolání berete.“
Nesouhlasně jsem pokrčil rameny.
„Učitelé nesouloží?“ řekl Král.
Provokovalo mě, jak si naprosto nepřipouští žádnou odpo-
vědnost za to, že mě sem zavlekl.
„To není dobrá otázka,“ řekl jsem. „Míjí jádro problému.“
„A jak teda zní ta správná?“ řekl maličko dotčeně.
Nemělo smysl se s ním hádat.
„Ta správná? Co třeba Z které politické strany je ministr školství?“
řekl jsem. „Není možná úplně správná, ale určitě je přesnější.“
Napětí povolilo. Ona samozřejmá, trpělivá věcnost, s níž rusovlás-
ka u protějšího stolu vyndala německému společníkovi z výstřihu
své ňadro, mě ovšem znovu vyděsila.
Nějakou dobu jsme mlčky pili.
Mladý tanečník na parketu se nepřestával usmívat.
„Nejde jenom o to učitelství,“ řekl jsem po chvíli. „Já sem nepatřím
vůbec. Já jsem zdvořilý, dobře vychovaný hošík. Nesbírám věci ze země,
protože jsou ee. Nestrkám nůž do pusy. Když žena nevypustí vodu po
nádobí, půl hodiny losujeme, kdo do té studené mastné špíny sáhne.“

– 67 –
 Dívka už měla ňadro zase zpátky. Němec spal s hlavou na stole.
Vrchní rusovlásce znovu vysypal popelník.
„Nevěstinec je taky ee,“ řekl jsem. Má artikulace už nebyla bez
chyb (když se opiju, mívám problémy s bezděčným vkládáním
protetického h).
„Já asi budu ten plachý námořník, co vždycky vystojí frontu,
a pak nejde,“ přemítal jsem nahlas.
„V pořádku,“ řekl Král. „Do ničeho se nenuť.“
Uvědomil si, že přešel do tykání, a nařídil mi, abych mu říkal
Denisi.
„Dobře, Denisi.“
Šampaňské bylo skvělé. Ta nesourodá dvojice už opět kroužila
po parketu.
„Denisi,“ řekl jsem opatrně, „to tak truchlí po tom magorovi?“
„Ale ne.“ Zavrtěl hlavou. „To je uzavřená kapitola.“
Čekal jsem, ale nedodal už nic.
„A co teda to tajemství?“ zeptal jsem se rovnou. Vyslovil jsem
sice thajemství, ale rozuměl mi.
„Není to žádný velký tajemství. Budeš zklamanej.“
Vyslovoval podstatně líp.
„Nebhudu.“
„Co chceš slyšet? Normální nešťastná láska. Jako pokaždý, když
se holka zamiluje do nějakýho grázla. Do obyčejnýho hajzla.“
Můj pohled měl vyjadřovat solidaritu otce, který ví, co je to mít
dceru, ale v jednom z mnoha zrcadel baru jsem zjistil, že bohužel
vyjadřuje toliko opilost.
„Do hajzla, kterej dělal, že ji miluje, ale přitom šel jenom po
penězích.“
Zřejmě se mu vracel jakýsi dávný vztek, protože zvýšil hlas.
„Tak jsme mu dali šanci – aby si teda vydělal! Aby moh zaplatit
všecky ty škody!“
Znělo to podivně nemilosrdně.

– 68 –
 Najednou jsem měl pocit, že svá slova adresuje komusi v sále.
Natočil jsem se stranou a sledoval jsem dráhu jeho pohledu:
končila na parketu.
Král si mne všiml.
„Jo,“ řekl kysele. „Tamten krásnej gigolo. Tvrdil mi, že je za-
hradník.“

– 69 –
 V

Trvalý půvab příběhu.

— Walter Kerr

Asi nepřekvapí, že moje vzpomínky na zbylou část noci jsou ne­

uspořádané a neúplné. Spolehlivě vím jen to, že touha rozsévače
(ačkoli zvíře by možná bylo přesnější) se po vypití několika sklenic
šampaňského a trošky koňaku může kupodivu probudit i ve velmi
způsobném hošíkovi, jenž zásadně nestrká nůž do pusy ani nesbírá
věci ze země, a že mé stále častější a stále méně kradmé pohledy
směrem ke stolu rusovlásky s vyndavacími ňadry ovládla žalostně
primitivní chlípná žádost. Po Němcově odjezdu jsem si k ní ke Krá-
lově radosti dokonce přisedl, takže se mohu pochlubit, že všechny
cigarety, které vykouřila zhruba po druhé hodině ranní, jsem jí
připaloval sám. Bylo to ostatně to nejmenší, co jsem pro ni mohl
udělat, neboť jsem byl ve jménu lásky pevně odhodlán – kdyby si
to snad byla bývala přála – sebrat ze země nebo strčit si do úst
úplně cokoliv. Požádala mne však o to, abych jí povídal něco hezkého
o škole, což nebyl zrovna lehký úkol, ale celkem jsem to myslím
zvládl. Už to vypadalo, že mne za mé vypravování a galantní při-
palování odmění tím krásným kulatým dárkem ze svého výstřihu,
ale naneštěstí si k nám potom přisedl zcela namazaný Král a se
známým patosem opilců mne zapřísahal, abych mu prý uzdravil
jeho dcerušku.
Petřík zřejmě zůstal natolik střízlivý, že nás oba mohl odvézt
domů – usuzuji tak ovšem jen ze slov své ženy, která mne krátce po
půl šesté ráno zahlédla z okna ložnice, kterak s obtížemi vylézám

– 70 –
z Králova auta – na její dotaz, kde jsem strávil noc, jsem prý odpo-
věděl, že v bhordhelu.
(Dneska jsem si z korektur románu Lubomíra Martínka Mys dob-
ré beznaděje opsal větu, která mne možná nepříjemně usvědčuje:
Humor zlehčující je samé, aby se jim dostalo ujištění o opaku.)

Když mladý gymnaziální profesor v Čechovově povídce Člověk ve

futrálu přijede jednoho dne do školy na kole, jeho starší kolega
Bělikov je krajně pobouřen: Když učitel jezdí na velocipédu, co pak
zbývá žákům? To už jen aby chodili po hlavě!
Opravdu nezamýšlím předstírat, že mi dotyčná povídka vytanula
na mysli zrovna onoho kritického rána, kdy jsem na kole své dcery
útrpně sjížděl ty necelé dva kilometry ze sídliště ke škole (neboť
případné zesměšnění bylo rozhodně přijatelnější než riziko, jaké
pro můj nebezpečně rozbouřený žaludek představoval vydýchaný
autobus plný dětí, rodičů a kolegů); pokud jsem totiž svou třeští-
cí hlavou byl vůbec schopen na něco myslet, nebyla to v žádném
případě dávná četba. Chabě jsem doufal, že jízda čerstvým ranním
povětřím mne alespoň trochu vzpamatuje, ale soustrastný pohled
školníka Františka Nedělníčka, jemuž jsem před školou předával
kolo, dával tušit, že mé naděje byly víceméně liché (mimochodem:
jakkoli se s  Františkem poněkud rozcházíme v  hodnocení po-
sledních ředitelů školy, mám ho docela rád a především opravdu
upřímně obdivuji onu bezmála renesančně pestrou šíři jeho po-
vinností a zájmů, jejichž škála obvykle začíná v pondělí ráno ve
školní kotelně a v týdnu pak pokračuje přes ochotnické divadlo,
loutkové divadlo pro děti, závodně hrané kuželky a práci v místních
novinách, až po nedělní čtení vlastnoručně psaných smutečních
projevů při rozptylových obřadech ve zdejším urnovém háji).
V kabinetě byl naštěstí zatím jen Jaromír, který měl na rozdíl od
Bělikova pro své mladé kolegy většinou pochopení.

– 71 –
 „Pil jsem,“ doznal jsem bez okolků upřímně, leč víceméně zby-
tečně. „Co budeme dělat?“
Původně jsem chtěl mluvit pouze o doznívající opilosti, ale nalézal
jsem se v situaci, kdy dávivý efekt mohou způsobit třeba jen některé
souhláskové skupiny, a raději jsem se proto spokojil s výše uve-
denou jednodušší verzí (pro čtenáře‑abstinenty a pro ty příkladné
osobnosti, které vždycky vědí, kdy už mají dost, uvádím některé
další symptomy tohoto stavu, bez jejichž základní znalosti nelze tuto
kapitolku skutečně spoluprožít – jsou to: zarudlé, opuchlé a pálící oči,
střídavě návaly horka a zimy, podlamující se kolena a celkový pocit
slabosti, páchnoucí lepkavý povlak na jazyku, nutkání ke zvracení
a konečně pocity viny a neodbytný sklon k dávání si předsevzetí).
Jaromír mi přisunul židli. Potřeboval jsem ji.
„Skočím pro Netejkala,“ řekl ochotně. „Bude mít Samaritán.“
Netejkal se po chvíli dostavil osobně a  nijak neskrýval své
uspokojení nad skutečností, že – jak se vyjádřil – zdravé jádro školy
je od dnešního rána početnější o jednoho člena.
„Vláďo,“ řekl jsem prosebně. „Zachraň mě.“
Ke všemu jsem začínal mít dojem, že mě cestou do školy píchl
do jazyku sršeň.
„Už nikdy nebudu pít,“ oznámil jsem jim ztěžka.
„Nerouhej se,“ řekl Vladimír.
Zlehka mi zatlačil hlavu do záklonu a cosi mi nakapal do obou
očí. Pálilo to.
„Lepší se to,“ řekl Jaromír.
„Umělec musí pít,“ poznamenal Vladimír, „protože vidí hlouběji
než jiní.“
„Teď nevidím nic!“
„Umělec vidí příliš.“
Vladimír se z jakéhosi důvodu očividně sám počítal mezi umělce.
„Protože vidí dvakrát,“ řekl Jaromír.
Do osmé zbývalo ještě dvacet minut.

– 72 –
 „První zásada je chodit,“ přednášel Vladimír, rozmíchávaje ve skleni-
ci vody bílý prášek. „Chodit. Choď mezi lavicema. Za druhé: otevřená
okna. Za třetí: pokud možno nemluvit – jak se překysličíš, je konec.“
Jeho oči se na krátký okamžik zastřely závojem jakési nepěkné
vzpomínky.
„Vypij to,“ poručil mi.
„Udrží to?“ dotazoval se starostlivě Jaromír.
„Udrží,“ řekl Vladimír autoritativně. „Nečichej k tomu.“
Zavřel jsem oči a obrátil jsem do sebe obsah skleničky.
Zbývalo mi pět vteřin. V lepším případě možná i šest – ale roz-
hodně ne víc.
Vymrštil jsem se ze židle, dvěma skoky dosáhl otevřeného okna
a vyzvracel se.
V kabinetě se rozhostilo náhlé ticho. Otřel jsem si ústa.
Vladimír si odkašlal.
„Pohoda,“ řekl. „Seš za vodou.“
Jeho optimismus mi připadal hraný.
„Jdu to uklidit,“ řekl jsem rezignovaně.
„Zbláznil ses? O ničem nevíš – dělej mrtvýho brouka.“

O deset minut později – to už byl náš kabinet v plné sestavě – za-

vřískl pod okny nezaměnitelný hlas Radka Zeleného:
„Pane učiteli! Pane učiteli!“
Jaromír se vyklonil ven s překvapující rychlostí:
„Okamžitě tu přestaň ječet a sypej do třídy!“ křikl nezvykle hlasitě.
Byl jsem mu hluboce vděčný.
„Ale pane učiteli –“
„Neslyšel jsi?!“ zahřímal Jaromír mocně.
Zelený polekaně zmlkl.
Jaromír odstoupil od okna a hněvivě usedl.
Poděkoval jsem mu očima.
„Někdo vám nablil pod vokno!“ zaječel venku uraženě Zelený.

– 73 –
Navzdory neúspěchu se Samaritánem byly všechny mé příští
hodiny poznamenány až úzkostlivou snahou dodržovat všechna
Vladimírova přikázání.
„Venku je krásně,“ říkával jsem po příchodu do hodin. „Otevřete
okna!“
Rozpačitě hleděli na podmračenou oblohu.
„Velké papíry. Podepsat,“ poroučel jsem co nejstručněji, pro-
cházeje se mezi lavicemi.
Jejich úžas byl ještě větší: Cože? Písemka na samém konci roku?
Když už jsou napsané známky?
„To je na příští rok,“ usadil jsem je stroze.
Nechápali ten náhlý odliv kamarádské přízně.
„Ministerská prověrka,“ improvizoval jsem u osmáků.
Všechny mé strohé repliky směřovaly vysoko ke stropu.

Během čtvrté vyučovací hodiny se objevily zrakové halucinace.

Když jsem v  učebně hudební výchovy cestou mezi lavicemi
bezděčně zdvihl oči k zadní stěně, namísto okoukaného hesla HUD-
BA JE JAZYK SRDCE jsem nyní překvapeně četl dosti odlišné sdělení:
JAZYK JE SRDCE HUBY
Koncové Y vyhlíželo poněkud amatérsky.
Co mi to do těch očí nakapal? pomyslel jsem si.
„To se ti nezdálo,“ informoval mne o přestávce Jaromír. „To si
zažertovala Králová.“

Oběd jsem vynechal. Dovlekl jsem se k horní škole, kde jsem počkal
na dceru. Během naší veselé konverzace mne několikrát právem ob-
vinila z nepozornosti: myslel jsem jenom na to, jak doma okamžitě
zalehnu.

– 74 –
 Už jsem si v ložnici zatáhl závěsy a vláčně jsem se svlékal, když
z jejího pokoje zaduněl Michael Jackson. Všechno se ve mně vzbou­
řilo, ale na druhou stranu jsem ani za dané situace nechtěl být věčně
zakazujícím otcem; vyšel jsem proto na chodbu a zlehka jsem zatáhl
za hlavní vypínač pojistek: ticho, které nastalo, bezesporu patřilo
k těm, jimž říkáme krásné. Rychle jsem se vrátil zpět.
„Zase vypnuli proud,“ přišla mi naštvaně oznámit dcera.
„Darebáci.“
Rozhodla se, že půjde ven.
„Jen běž,“ řekl jsem. „Je tam krásně.“
(Toto pedagogické know how předávám tímto zcela nezištně, ale
zároveň hned upozorňuji, že případné nadužívání tohoto jedno-
duchého triku vede většinou k prozrazení, a kromě toho se vám
v lednici zkazí maso.)

Vrátila se vzápětí, pláč na krajíčku.

„Co se stalo?“
„Nebudeš se zlobit?“
„Doufám, že ne.“
„Ty se budeš zlobit.“
„Nebudu se zlobit.“
„Opravdu se nebudeš zlobit?“
„Nebudu!“ zařval jsem.
Konečně se odhodlala. Lítostivě polkla.
„Ukradli mi kolo…“
Zavřel jsem oči. Otcovský stud.
„Neukradli,“ ujistil jsem ji.
Šel jsem si vykloktat, abych ji políbil.

Když přišla žena z práce, ještě jsem spal.

Rozhrnula závěsy a okázale větrala. Ironicky se přitom usmíva-
la, ale zároveň bedlivě pozorovala, nakolik se sám cítím provinile,

– 75 –
neboť věděla, že vzhledem k mé nevelké schopnosti lhát je to
překvapivě účinný způsob, jak odhadnout rozsah a vážnost mých
případných hříchů. Znamenalo to mimo jiné i to, že se teprve roz-
hoduje, zda se má či nemá naštvat.
Vzchopil jsem se, abych jí převyprávěl příběh uplynulé noci: po-
užil jsem samozřejmě jisté ironické a sebeironické nadsázky, jakož
i několika dalších běžných narativních postupů, ale v zásadě bylo mé
líčení naprosto pravdivé (nesmlčel jsem dokonce ani svou chlípnou
touhu po prsaté rusovlásce), jenže ona se stejně tvářila nanejvýš po-
chybovačně. To mne nakrklo: chtěl jsem si její odpuštění poctivě od-
pracovat tím, že ji jakožto humorista kvalifikovaně pobavím – a ona
dělala, jako kdybych všechny ty zábavné detaily uváděl pouze proto,
abych odvedl její pozornost a své historce dodal na věrohodnosti.
No tak si trhni nohou, říkal jsem si dotčeně.

Agátino odpuštění jsem získal o poznání snadněji: za kelímek

banánové zmrzliny zakoupené v cukrárně ve Zbraslavance, kam
jsem cestou ke Králům původně zašel pro osvěžující žvýkačky Orbit.
„Nechci,“ řekla ovšem zprvu vzdorně.
Seděla na okraji bazénu, nohy spuštěné do modravé vody.
Když jsem si přisedl, odtáhla se.
„Agáto,“ řekl jsem upřímně, „mrzí mě, že jsem na tebe pře-
devčírem trochu křikl. Omlouvám se.“
„Nikdo se vás neprosil.“
Mělo to znít hrubě, ale bradička jí přitom zacukala.
„Povolily mi nervy,“ řekl jsem.
„Kvůli tvý sestřičce,“ dodal jsem licoměrně.
„Nenávidím, když na mě řvou…“
„Kdo na tebe řve – kromě mě?“
„Všichni!“
„Ale já se omluvil.“
„Vy jo,“ uznala.

– 76 –
 Roztávala jako ta zmrzlina.
„Chtěl bych ti něco navrhnout: Nemohla bys mi – alespoň tady
doma – tykat?“
Velkoryse souhlasila.
„Kamarádi?“ zeptal jsem se.
„No jo,“ řekla.
Bod zlomu. Uvědomil jsem si, že nyní bych ji měl – na zpečetění
našeho obnoveného přátelství – nejspíš laškovně shodit do bazénu,
ale na nějaké lachtaní hrátky, které by z toho bezpochyby vzešly,
jsem ve svém stavu neměl ani pomyšlení.
Díval jsem se, jak líže zmrzlinu.
Zarazilo ji to:
„Na co se díváte?“
„Díváš,“ opravil jsem ji. „Na srdce tvé huby.“
Zasmála se:
„Dobrý, ne?“
„Dobrý,“ pochválil jsem ji po zásluze. „Jako češtináři se mi to
opravdu líbilo: je to inteligentní, vtipná přesmyčka.“
Když zjistila, že si nedělám legraci, polichoceně se začervenala.
„Ale je tu jeden problém: co na to řeknou učitelé ostatních
předmětů.“
„Co by,“ řekla Agáta. „Budou řvát.“
V podstatě se nemýlila.

Včera jsem pod vlivem staršího článku Přemysl Ruta Egoismus

jako umělecký směr opětovně zvažoval onu trapnou skutečnost, že
jsem se samozvaně učinil protagonistou této knihy. Zkoušel jsem
to dokonce s vyprávěním ve třetí osobě:
Kvido se vrátil z výchovného koncertu na pokraji vyčerpání.
„Děkuji za kávu, paní Králová,“ řekl způsobně Kvido.
O Beátině sebevraždě se Kvido dozvěděl v noci po návratu z Dán-
ska, vyťukal jsem zkusmo.

– 77 –
 Potom jsem si to po sobě přečetl.
Okamžitě mi bylo jasné, že takhle to nepůjde.
Co je to za idiota, ten Kvido?
Co si o sobě vůbec myslí?

Závěsy byly i nadále zatažené. Beáta toho dne seděla v zubařském

křesle. Na sobě měla vytahané, zválené tričko, a když jsem vstoupil,
postřehl jsem, že apaticky zavřela oči.
Přitáhl jsem si židli naproti ní a začal jsem přemýšlet, jak se dá
utěšit dívčí srdce zlomené poznáním, že milovaný zahradník je
ve skutečnosti pouze vypočítavý kozel, ale napadaly mě jen samé
pokrytecké banality, popřípadě lidové moudrosti typu pro jedno
kvítí slunce nesvítí. Chtěl jsem jí tedy alespoň ukázat svou dobrotu,
načerpanou z knih (Sándor Bródy), ale jako na potvoru jsem si
nemohl vzpomenout ani na žádný použitelný citát.
Po půlhodině mlčení začala k mému překvapení sama.
„Včera –,“ řekla příkře, „– on tam byl?“
Během nepatrného zaváhání jsem se rozhodl, že to toho dne
ještě jednou zkusím s pravdou:
„Byl.“
„Mluvil s tátou?“
„Pokud vím – nemluvil.“
„Ani nepozdravil?“
„To jo.“
„Táta mu odpověděl?“
„Neslyšel jsem, že by odpověděl.“
Strohé, úsečné, jakoby tvrdé otázky. Jednala se mnou jako
s úředníkem informační kanceláře v naprosto nezajímavém okresním
městě. Dokonce se jí úspěšně dařilo na mě vůbec nepohlédnout.

– 78 –
 „Jak vypadal?“
Zaváhal jsem:
„Většina lidí by řekla, že velmi dobře.“
„Co měl na sobě?“
„Světlý oblek. Černou hedvábnou košili.“
K poslední otázce chvíli sbírala odvahu:
„Byl… sám?“
„Ne.“
Hryzala si spodní ret jako hrdinky knih nakladatele Železného.
Otočila hlavu ke zdi.
„Beáto,“ řekl jsem tiše, „oba víme, že tudy už cesta nevede.“
Pro jedno kvítí slunce nesvítí.
V tu ránu se otočila:
„Nikdo se tě na nic neptal!“
„V  pořádku, už mlčím. Pokud ti to nebude vadit, chvíli si
zdřímnu – moc jsem toho totiž v noci nenaspal. Až budeš chtít vě-
dět, jestli měla jeho včerejší partnerka na nohách křečový žíly, tak
do mě prosím tě trochu šťouchni.“
„Přestaň mě laskavě skrytě poučovat. Přestaň mě už hergot vy-
chovávat!“
Rychlost, s jakou se vzápětí dostala do ráže, byla udivující:
„Něco ti řeknu: Nesnáším učitele a obzvlášť nesnáším mladý
učitele plný elánu!“
Říkala mi to přímo do obličeje.
„Dobře mě poslouchej: Kašlu na tvý vyčtený moudrosti, kašlu
na to, jak to báječně koulíš s dětma, a kašlu na tvý úžasný a netra-
diční metody! Já ti seru na tu tvoji úžasnou práci s hlasem! Rozumíš
tomu?“

Zasáhla mě.
Zasáhla mě tak, že jsem až do sedmi nepromluvil. Někdy potom
jsem usnul.

– 79 –
 Když jsem se probral, Beáta v pokoji nebyla. Vyplašeně jsem
seběhl dolů. Na terase stál Petřík.
„Hele,“ ukázal rukou do zahrady plné večerních stínů.
Beáta ležela pod tújemi, na břiše, ruce i nohy široce roztažené.
Zaťukal jsem si na čelo:
„Co tomu říkáš?“
Ještě jednou jsem pohlédl na obličej zabořený do potemnělého
trávníku.
„Jsou dvě možnosti,“ řekl jsem. „Buďto je totálně na dně, nebo
šmíruje krtka.“

… fotr vyletěl komínem.

— Arnošt Lustig

Understatement. Podhánění.

Naštěstí se záhy vrátila do pokoje.

Zůstal jsem už dole a čekal s Petříkem na Krále. Po půlhodinové
rozpravě o Ivanu Lendlovi, automatické pušce M6 a filmu Vražedná
past jsem ochotně přijal návrh, abychom si v kuchyni zahráli karet-
ní hru Voko bere.
Petřík většinou vyhrával. Paní Králová nám k pivu udělala pár
bramboráků.
„Nepřipadáš mi moc ve střehu,“ poznamenal jsem.
„To se ti jenom zdá,“ ubezpečil mě. „A Jirka je u brány.“
Král přišel v devět.
„Jak to šlo?“ dotazoval se hned.
Vzal si bramborák. Manželka mu ubrouskem otřela omastek
z brady, aby nestekl na košili nebo na kravatu.
„Chtěl bych tě, Denisi, o něco požádat,“ řekl jsem uvážlivě, aniž
jsem zdvihl oči od karet. „Mohl by ses mě prosím přestat ptát, jak
to šlo? Až to začne jít, dám ti určitě vědět. – Zatím to nejde.“

– 80 –
 „Něco se dělo?“ řekl starostlivě.
„Nesnáší mě,“ informoval jsem ho stručně. Napodobil jsem Beá-
tinu intonaci: „Nesnáší učitele…“
Zasmál se spokojeným smíchem otce, jehož dítě provedlo pouze
jakousi veskrze sympatickou rošťárnu:
„To je v pořádku – já je taky neměl rád. Nikdy.“
„Já taky ne,“ řekl Petřík.
„Zítra bys svou averzi možná měl na hodinu překonat,“ řekl jsem.
„Jsou třídní schůzky.“
Neřekl nic, ale v koutcích jeho rtů bylo pohrdání.
Pokrčil jsem rameny a věnoval se hře.
Nedalo mu to:
„Agáta něco provedla?“
„Nevinnou recesi. Hrubé vandalství. Vždycky záleží na interpretaci.“
Uvedl jsem ho stručně do problému.
„Zajdi za ředitelem,“ radil jsem mu. „Aby to Chvátalová náhodou
nenafoukla.“
„Dá se s ním mluvit?“ zapochyboval.
„Nedá,“ řekl jsem. „Kup mu podběrák.“

Ráno jsem na svém stole překvapeně objevil oněch zhruba sto dva-
cet písemných prací ze včerejšího dne. Představa, že bych se kvůli
hypochondrickému nálezu dvou tří mrňavých valounků ryzí inte-
ligence měl tou hromadou hlušiny několik hodin probírat, byla víc
než odpudivá, ale za dveřmi kabinetu už postávali první šplhouni
s vlezlými dotazy Jak to dopadlo?
„Nedopadlo to ani trochu dobře,“ řekl jsem jim s kamennou tváří.
„Po pravdě řečeno to pro většinu z vás bude nečekaně špatný start
do nového roku.“

– 81 –
 Na rtech jim poškubávaly nejisté úsměvy.
„Aby bylo jasno,“ řekl jsem, „nedělám si legraci.“
Odtáhli jako zpráskaní psi.
Zpráva o  strašlivých výsledcích včerejších prověrek se díky
této ranní dělostřelecké přípravě k pedagogickému útoku okamžitě
rozšířila, takže když jsem pak v jednotlivých třídách neopravené
prověrky velkoryse a dobrácky trhal do velikosti karnevalových
konfet, sklízel jsem jen a jen upřímné uznání.

Český kantor není mrtvý mýtus.

— Petr Piťha

Suplování literatury v VII. D naštěstí potvrdilo alespoň ten jeden

jediný pedagogický úspěch, jehož jsem předchozího dne dosáhl:
Když jsem po půlhodině předčítání humoristických povídek Ivana
Krause ochraptěle požádal o vystřídání, Agátina ruka okamžitě
vylétla nahoru. Nedařilo se jí sice hospodařit s dechem (nemluvě
o jakékoli práci s hlasem), ale četla s nebývalým zaujetím, a dokonce
sama napomínala některé méně zapálené spolužáky.
„Neupadla jsi?“ utrhovali se na ni.
„Nikoliv,“ říkala Agáta vybraně a vysílala ke mně líbezně spik-
lenecké úsměvy.
Než mi začala tuhnout spodní čelist, spontánně jsem je opětoval.

Následující hodinu jsem šel na oběd.

Když jsem se vracel nazpět do kabinetu, byly po celém schodišti
v pravidelných intervalech rozestoupeny dívky ze šestých tříd, kte-
ré s pečlivostí uměleckých restaurátorů otíraly vlhkými hadříky
každý sebemenší záhyb ozdobných sloupků litinového zábradlí.
„Ahoj, holky. Co to proboha děláte?“
„My tu utíráme prach,“ šeptala Andrea. „My tu máme s Mátou
pracovky.“

– 82 –
 „My ho utíráme na známky,“ zašeptala Jiřina.
„Na známky?“ podivil jsem se.
„Blbý, co?“ řekla tiše Andrea.
„Docela jo,“ uznal jsem. „A proč šeptáte?“
„My musíme,“ šeptala Jiřina.
„Co je to tam?“ volala z druhého poschodí Máta.

Ředitel se na odpolední třídní schůzky dostavil v  nádherném

šedomodrém obleku, který – řečeno slovníkem žáků naší školy –
takřka neměl chybu. (Pokud by se dalo o nějaké chybě vůbec mluvit,
pak snad jedině o tom – ale to je opravdu prkotina – že kalhoty
měly červený lampas a na pravém rukávu saka zůstal čitelný nápis
US NAVY FORCES.) Mimořádně dobře padnoucí sako, jež bylo mi-
mochodem nepřímým důkazem, že i důstojník americké armády
může mít pupek, povzbudilo ředitelovo už beztak značné sebevě-
domí natolik, že na tradiční kritické dotazy během úvodního zase-
dání rodičovské rady (Proč až dosud nepředložil žádnou koncepci?
Proč ze školy odcházejí učitelé, zvláště pak mladí? Proč musí škola
odebírat časopis Rybářství?) odpovídal s posměšnou blazeovaností
a triumfálními odkazy na právní subjektivitu a zvýšené kompetence
ředitelů. – Jinak měly třídní schůzky zcela standardní průběh: ro-
diče, přinucení nejprve uklízečkou k vyzutí bot, stáli dlouhé fronty
v ponožkách na studeném linoleu, aby se po hodině čekání na pří-
slušného učitele dozvěděli, že naprosto klíčovým problémem jejich
dospívajícího dítěte je nedostatečná znalost síranů a kysličníků.

My si nepřejeme žádný velký zlom. Reforem už bylo tolik, že jsou

z toho všichni modrý.
— Petr Piťha

Prodíraje se přeplněnými chodbami, klopil jsem oči k zemi, takže

jsem málem přehlédl paní Doubkovou, s níž jsem se chtěl poradit,

– 83 –
jak konečně přimět jejího syna k dopsání slíbené rozlučkové řeči –
snažil jsem se jí vysvětlit, jak už jen pouhá představa, že bych ono
poděkování učitelům musel i letos psát já sám, je pro mne takřka
fyzicky odpudivá. Slíbila, že udělá, co bude moci. Když jsme se
loučili, s vědoucím úsměvem mi popřála úspěchy v mém vedlejším
zaměstnání.
Rychlost přenosu dat ve zbraslavské lokální informační síti mne
nikdy nepřestane ohromovat.
„Děkuji,“ řekl jsem. „Naštěstí mne pan Král platí i za neúspěchy.“
Jenom za neúspěchy, říkal jsem si v duchu.

Domluvili jsme se, že na mne počká po schůzkách před školou.

K mému překvapení však čekal přímo v kabinetě – seděl na mé
vlastní židli, nohu přehozenou přes nohu, popíjel kávu z mého
hrníčku a nenuceně konverzoval s mými kolegy.
„Nazdárek,“ řekl jsem obezřele. „Vypadá to, že už se všichni
znáte.“
„Už jsme byli představeni,“ pravila Lenka a udělala pukrle.
„Nevíš, že mě tady pan učitel učil?“ řekl Král s převahou, jako
kdyby mu tato skutečnost zakládala jakýsi blíže neurčený nárok.
„Denis byl můj vůbec nejhorší žák,“ pravil Jaromír s úsměvem.
„Musím říct, že pro to prvenství dělal opravdu maximum.“
Král se polichoceně usmál. Teprve nyní jsem si všiml, že je v bo-
tech.
„Jak jsi prošel přes uklízečky?“ zajímal jsem se.
Sáhl do kapsy, vytáhl hrst mincí a vesele s nimi zachrastil:
„Jako přes turniket.“
Zaznamenal jsem, že umí být docela vtipný (zvláště když mu
píšu repliky).
Úvahy na téma vyzouvání v Čechách vzápětí přerušila kolegy-
ně Trakařová, která vrazila do kabinetu, samým rozčilením rudá
v obličeji:

– 84 –
 „Zabedněný omezenci! Maloměšťácký pokrytci!“ zvolala na ad-
resu rodičů.
Vzhledem ke Králově přítomnosti bylo naše souhlasné přita-
kávání přece jen o něco ironičtější než jindy, takže po chvíli za sebou
uraženě bouchla dveřmi.
„Učí sexuální výchovu,“ uvedl jsem Krále do obrazu. „Předpoklá-
dám, že rodičové jí právě zakázali probírat s dětmi Venušiny kuličky.“

„Tak co ředitel?“ zeptal jsem se Krále později v autě.

„Pohoda.“
„Co chtěl? Preparovací soupravu? Nebo snad rovnou rybářskou
pramici?“
„Čtyřicet klecí.“
„Čtyřicet klecí?“
Krátce přikývl.
„Ve sboru je nás třicet šest,“ počítal jsem. „Čtyři má asi do re-
zervy.“
„Ale ne,“ smál se Král. „Chce to na nutrie.“

Vedení Základní školy V. Vančury nás znovu přesvědčilo, že

nepatří k těm, kteří jenom skuhrají na nedostatek finančních
prostředků. Pan ředitel Naskočil přišel totiž s dalším dobrým
nápadem – a sice na zakoupení menšího počtu nutrií. Huňa-
tá zvířátka s ceněnou kožešinou se dobře uživí ze zbytků ze
školní jídelny a krmit a ošetřovat je budou sami žáci v hodinách
přírodopisu a vaření. Výtěžek z jejich pozdějšího prodeje bude
podle slov pana ředitele věnován na vybavení tolik potřebné po-
čítačové pracovny. Jak je vidět, když se chce, tak to jde – dokonce
i v tom neustále kritizovaném školství. Gratulujeme!
— Zbraslavské noviny 8/1992, str. 2

– 85 –
5

„Nerada čekám,“ řekla Beáta nespokojeně. „Nerada čekám i na lidi,

který mám ráda – a tím víc mě irituje čekání na ty druhý.“
Byla propadlá do vodního křesla. Láhev vína stála na zemi vedle
barelu.
„Opravdu jsem netušil, že bys mou přítomnost mohla jakkoli
postrádat…“
„Kdo mluví o postrádání?“ vyjela ostře. „Říkám jenom, že děsně
nerada čekám.“
Tuhle její náladu už jsem znal: potřeba hádat se byla silnější než
předsevzetí nemluvit.
„Byly třídní schůzky,“ řekl jsem smířlivě. „Jedeme rovnou odtud.“
„Třídní schůzky?“ pravila výsměšně. „To ještě existuje?“
„Existuje,“ řekl jsem klidně. Pohlédl jsem na zatažené závěsy:
„Existuje ostatně i řada dalších věcí. Kupříkladu slunce. Nebo léto.“
„A seno. A jahody.“ Ušklíbla se: „S tím si vyser voko!“
„Není to únavné – muset pořád hrát tu zkaženou cyničku?“ zeptal
jsem se. „Nechceš si od té role na chvíli odpočinout?“
Chtěla cosi říct, ale vtom si povšimla mé kravaty. S hraným úža-
sem se ke mně předklonila:
„Co ti to visí u krku?“
Zatímco ji dvěma prsty štítivě studovala, přemýšlel jsem, co
způsobilo tu nebývale komunikativní náladu.
„Co to je?!“ opakovala nevěřícně.
„Hádej,“ pravil jsem trpělivě. „Je to buď za á: běžný doplněk ev-
ropského pánského oděvu zvaný kravata neboli vázanka, nebo za
bé: moje vyhřezlé tlusté střevo –“
Uchechtla se.
Přátelsky jsem se na ni usmál.
„A za cé?“ řekla.

– 86 –
 „Za cé?“ Můj zrak padl na otevřený časopis Vokno. „Amulet
chránící proti kyberpunkerům.“
Hned se naježila:
„Nemluv laskavě o kybernetickém punku, protože o něm vůbec
nic nevíš,“ zpražila mě.
„To jsi na omylu: když jsem si loni omylem smazal z hard disku
práci za tři měsíce, udělalo se mi na hlavě docela regulérní pankáč-
ský číro.“
Zrovna pila, takže se poprskala vínem.
To ji znovu rozběsnilo:
„Víš co seš? Ubohej vtipkující pisálek!“
Povrchní humorista.
„Nebo si myslíš, že ty tvý vyprávěnky maj s opravdovým uměním
něco společnýho? Viděl jsi třeba někdy nějakou performanci? Ujel
ti vlak! Seš padesát let pozadu.“
„Pozadu za kým? Za čím?“
Znechuceně se ode mne odvrátila.
S povzdechem jsem si přitáhl zmíněný časopis, abych se onen
vlak s opravdovými umělci pokusil trochu dohnat: Performance,
dočetl jsem se, je umění ukazující sebe samého. Cílem ovšem není
jen sebevyjádření, kromě toho jde o to – alespoň v evropské tra-
dici – uchovat umělcovy pocity pro další a další generace. Proto
se snaží probudit publikum z letargie konzumního života. Není
tudíž divu, že musí volit šokující postupy, jako je zapalování ohně
na vlastním těle. Scott MacLoad kromě sebezapalování jezdí na
pásovém dopravníku a padá z něj na hromadu uhlí. Umělec, perfor-
mer, zkrátka hledá nové kontexty – tím může být kus polystyrenové
desky nebo třeba televizor, který na těle Marshalla Webera vytváří
v jeho performanci druhou hlavu. Naproti tomu Julie Regan a Ester
Army Fischer se během představení jako štvaná zvířata pokoušejí
uprchnout z prostoru ohrazeného policejními zábranami, přičemž
si vzájemně ubližují. V jiné performanci představuje Ester kurvu,

– 87 –
která obcuje se zapáleným ohněm, jehož pokušení se snaží uniknout
(mísu s ohněm, v němž v závěrečné očistné scéně spálí podvaz-
ky a zůstane nahá, má ovšem přivázanou k levé noze). Kytarista
táborské industriální skupiny 3 zase na pódiu plném prázdných
hasicích přístrojů tančí se zapnutou rozbrušovačkou, kterou se
posléze dotýká minimaxů; spršky jisker dopadají do publika, které
nemá kam utéct. Přirozeně je také možné polít se barvou a klesat
k zemi, což mimochodem zostřuje vnímání, nebo omotat jeviště
ostnatým drátem, vymotat se nahý z prostěradla a bít hlavou do
vlnitého plechu. Nejde samozřejmě o žádné obrázky, šokující je ta
opravdovost, která je návratem k základním zdrojům a podstatám
našeho života.
„Připouštím,“ přiznal jsem konečně, „že jsem se v poetice, již
jsem si zvolil, dlouhá léta zásadním způsobem mýlil.“
Nedůvěřivě mě pozorovala.
„Nevím, kdo ten strašlivý omyl způsobil –,“ pokračoval jsem,
„– ale každopádně jsem mu hluboce vděčný.“
Nadechla se.
„Rozhodně bych se totiž nechtěl dočkat autogramiády, kde budu
muset na hromadě uhlí spálit svou propisovačku nebo se svléknout
do naha a smažit čtenářům obalované diskety.“
„Jak chceš,“ zašeptala vztekle, „tak teda válka!“
Nevěřil jsem svým uším.
„Děláš si srandu?!“ řekl jsem klidně. „Jestli to až dodneška byl
mír, tak potom teda opravdu radši válku!“

– 88 –
 VI

Na víkend u rodičů v Sázavě jsem se upřímně těšil, neboť jsem si

víc než kdy jindy potřeboval odpočinout.
Pokud jde o počasí, splnily oba dny mé očekávání beze zbytku,
už od samého rána vyhřívalo dlaždice na terase i říční hladinu zlaté
slunce, soused spokojeně obracel rychle schnoucí seno a dcera mi
co chvíli nosila voňavé rudé jahody. Jakmile to jen trošku šlo, snažil
jsem se dle svého předsevzetí číst, plavat, věnovat se rodině a ne-
myslet pořád na Beátu Královou.

Pondělí bylo předposledním dnem školního roku a všeobecná

anarchie, která na škole zavládla ještě před prvním zazvoněním,
předčila i ta nejpesimističtější očekávání. O přestávkách nebylo
v prostorách školy slyšet vlastního slova, a dokonce i během jednot-
livých hodin hladina decibelů klesala jen velmi zvolna. Vzduchem
létaly nejen obvyklé křídy, houby a přezůvky, ale i nové učebnice
a stále populárnější bouchací kuličky. Z okna jedné ze šestých
tříd v druhém patře vypadl na ulici Vladimír Havránek, avšak
vyvázl bez sebemenšího zranění, zatímco ukamenování několika
žáků tradičně znepřátelené zvláštní školy zabránil jedině včasný
zákrok příslušníků městské policie (chápu, že věrohodnost takto
nakumulovaných událostí může být problémem, a to tím spíše, že
Havránkův pád z okna vedení školy později popřelo a že výstřižek
se zprávou Zbraslavských novin, potvrzující napadení žáků zvláštní
školy, nemohu ani zaboha nalézt).
Ředitel školy okamžitě poté, co dokončil tradiční ranní navazování
háčků, podrobil vzniklou situaci, blížící se již v mnohém stavu

– 89 –
obecného ohrožení, důkladné analýze, jejíž závěry nejlépe shrnuje
jeho vlastní univerzální průpovídka no problem. Naopak ostatní
učitelské autority, opírající se po celý rok převážně o pohrůžky
špatnými známkami, se v nastalé situaci zhroutily, polykaly prášky
a kabinety opouštěly jen v nejnutnějších případech – takže tím, kdo
ono pondělní dopoledne strávil relativně nejklidněji, byl nakonec
paradoxně kolega Stříbrný, jehož chlapci z deváté třídy již krátce po
osmé uvěznili v poněkud stísněném prostoru švédské bedny.

Podstata učitelského povolání není ve znalostech, nýbrž

v osobnosti, v tom nejosobnějším, lidsky nejdůvěrnějším, v tom, co
těsně spojuje člověka s člověkem, třebas beze slov a všeho vědění:
v umění styku je skryto tajemství výchovného i naučného úspěchu.
— Jaromír John

Královi odlétali na dovolenou v úterý ráno, takže třídní učitelka na

ředitelův pokyn vydala Agátě vysvědčení o den dřív.
Odpoledne mi ho na matčin příkaz ukázala: dostala tři čtyřky,
z toho jednu z češtiny.
„Ty neumíš česky?“ řekl jsem.
„No jó,“ vzdychla, „íčka.“
„Až se vrátíš, trochu je proberem,“ řekl jsem, dívaje se na paní
Královou, jež myla nádobí.
„To byste byl hodnej,“ řekla paní Králová.
Agáta se jenom usmívala.
„Jestli teda chceš,“ dodal jsem.
„No ty snad nechceš?“ zvolala paní Králová.
Když se jí od dcery nedostalo odpovědi, zatratila ji jediným po-
hybem mokré ruky. Nato kuchyň opustila.
Agáta se pořád usmívala.
Musel jsem se usmát také – pokrčil jsem rameny:
„Tak dobře. Tak se na íčka vykašlem.“

– 90 –
 Bylo šest.
„Tak jo,“ zvedl jsem se. „Tak se v tom moři neutop.“
Třepl jsem ji přátelsky po vlasech.
Chytila mě za ruku.
Překvapeně jsem na ni pohlédl, ale uhnula očima.
Pořád mě držela.
S obavami jsem hleděl ke dveřím kuchyně a spěšně jsem přemýš-
lel, co říct. Napadaly mě však jen samé stupidity:
Co dělá Michael Jackson?
Máš nějaké domácí zvířátko?
Budeš u moře sbírat mušličky?
Dáváme jim čtyřky z češtiny, ale neumíme s nimi mluvit, říkal
jsem si.
„Pošleš mi pohled?“ zeptal jsem se bezstarostně.
Zdvihla ke mně oči:
„A co tvoje žena?“ řekla s upřímnou obavou.

Beáta na vypovězenou válku bohužel nezapomněla (okolnost, že

se jedná o naše poslední sezení před odjezdem na dovolenou, v ní
na rozdíl od její mladší sestry nevyvolávala žádný rozlučkový senti-
ment). Její základní válečnou strategií byla důslednost. Zarytě mlče-
la, nereagovala opravdu na nic, neuniklo jí ani jediné pousmání a její
nevidoucí pohled procházel skrze mne s dovedností číšníků Prahy 1.
Její nejúčinnější zbraní se ovšem jednoznačně stal dálkový ovladač
hi‑fi věže Panasonic: ležela bez hnutí na břiše, ovladač skrytý pod
tělem, a nechala místnost naplnit těžkým, dusivým tichem – aby ji
pak v jediném zlomku vteřiny nepostřehnutelným přesunutím tla-
ku na příslušný prst vyhodila do povětří. Tyto okamžité přechody
z takřka absolutního hrobového ticha do ohlušující infernální elek-
troniky hudební skupiny Vanessa měly na můj organismus podivu-
hodně rozporuplný účinek. Ve shodě s tvrzením časopisu Vokno
jsem sice na jedné straně cítil, že moje rozeznělé tělo mi namísto

– 91 –
pouhé konzumace hudby umožňuje stát se její nedílnou součástí a že
jsem tudíž elektronicky propojen se všemi obyvateli globální vesnice
jménem Země, ale na druhé straně mi na horním rtu vyskočil opar,
nemluvě o tom, že závrať, již jsem při poslechu zakoušel, nebyla
úplně nepodobná pocitům, které jsem prožíval, když mi před lety
na pionýrském táboře pronikl škvor do středního ucha.
Ve čtvrt na osm jsem to vzdal.
„Tak se měj,“ zařval jsem do dunění metalické psychedelie.
Možná přece jenom chtěla něco říct, protože to vzápětí vypnula –
ale to už jsem scházel dolů po schodech.
„Tak jak sis zatancoval?“ přivítal mě Jiřík.
„Blázníš?“ řekl jsem žertovně. „Tenhle rytmus vydrží jenom epi-
leptik.“
Když se Jiřík dosyta vysmál, předal mi známou bílou obálku:
kromě pěti tisícikorunových bankovek obsahovala ještě krátký Krá-
lův dopis, ve kterém se omlouval, že se nestihl rozloučit, a zároveň
mne informoval jak o datu předpokládaného příletu, tak i o svém
pevném přesvědčení, že mi to jde vážně výborně.
Nelžu.

Naštěstí alespoň rozloučení učitelů a žáků opouštějících toho roku

definitivně školu proběhlo, jak se sluší a patří – v reprezentačních
prostorách zbraslavského zámku.
Krátce po deváté hodině již chlapci a dívky stojící na samém
prahu života nejistě postávali na vyleštěných parketách a vyhýbali
se přísným pohledům kamenných a bronzových národních buditelů.
Přestože jejich šat byl v řadě případů nepříliš zdařilým kompromi-
sem mezi rodičovskou představou o slavnostním oblečení a módní
rubrikou časopisu Bravo, měli alespoň umyté hlavy, což spolu

– 92 –
s nebývalou poslušností, s níž se posléze seřadili do požadovaných
trojstupů, přimělo jejich bývalé učitele k zjihlým úsměvům. Usmívala
se i kolegyně Andělová, neboť jen zcela zanedbatelné procento jejích
žáků mělo na uších walkman, usmívala se kupodivu také Irenka, ne-
boť žák Zvára až dosud nikomu z přítomných neřekl nahlas ty zmrde,
a usmíval se dokonce i kolega Stříbrný, ačkoli jeho úsměv spíše než
dojetí vyjadřoval tajnou radost, že jej od chlapců z deváté třídy dělí
nejen skupina zbraslavských skautů se zástavou, ale i dvě řady židlí se
zasloužilými účastníky třetího odboje. Usmíval se konečně i starosta
Šopek, který před začátkem svého projevu nejprve ocenil celoroční
namáhavou a odpovědnou práci přítomných pedagogů jedním ka-
rafiátem, a potom přítomné mladé lidi vyzval – nejspíše pod vlivem
monumentálního vlasteneckého sousoší, jež strmělo za jeho zády –
k odvaze a velkým činům (mladí lidé, zejména chlapci, jeho slovům
souhlasně přitakávali, neboť některé odvážné velké činy plánovali
již na nadcházející letní odpoledne). Dále ovšem k mému překvapení
konstatoval, že žijeme v době, kdy vzdělání a tvořivé schopnosti
lidí budou o osudech této civilizace rozhodovat v míře, jakou do-
sud žádná epocha nepoznala, a že investice do vzdělání je v tomto
smyslu kapitálem, který se vrací sice jen zvolna, avšak stonásobně,
takže jakékoli váhání s investicemi do školství může mít následky
bez nadsázky osudové. Hleděl jsem na něho s upřímným uznáním,
a už jsem se mu začal v duchu omlouvat (obávaje se zároveň trochu
o jeho členství v ODS), když neméně přesvědčeně pravil, že však stát
nemůže do školství investovat, dokud si na to také sám nevydělá.
„Vót dialéktika!“ pravil jsem do Jaromírova ucha.
„Šetřit se musí,“ řekl Jaromír. „Ať to stojí, co to stojí!“
„Psst,“ napomenula nás zástupkyně Procházková.
Doubek se mi systematicky vyhýbal očima.
Projev starosty Šopka byl odměněn potleskem.

Ano, já vím, další veselá scéna. Opravdu se za každou musím omlouvat?

– 93 –
 Velmi dlouho se pokoušíme prosazovat umělecké zákony shora
dolů, a výsledky jsou deprimující. Mohlo by nám prospět – i čistě
umělecky – kdybychom zařadili zpáteční rychlost a pokusili se
o sprostou popularitu.
— Walter Kerr, Jak nepsat hru

Drobnou kytičku písní, jak se vyjádřila kolegyně Chvátalová‑Suková,

jež po celou dobu starostova projevu skromně stála pod Myslbe-
kovou alegorií Hudba, zahájil dívčí pěvecký sbor říznou skladbou
It’s a Long Way to Tipperrary. Následovaly písně Deep in the Heart
of Texas, One Man Went to Mow, překvapivě rozpustilá What Shall
We Do With a Drunken Sailor a nechyběl pochopitelně ani Valčík na
rozloučenou, rozumí se v původní verzi Auld Lang Syne. Závěrečná
píseň Ach, synku, synku (která – jak sbormistryně správně připo-
mněla – byla oblíbenou písní Tomáše Garrigua Masaryka) pak svou
melancholičností vytvořila zajímavý kontrapunkt k razantnímu
nástupu Petra Doubka.
„Hele, Doubku, povídali mi, bylo by dobrý, aby jim někdo jako
to, poděkoval. Jako komu? ptám se. No učitelům, ne? A to jako za
co, povídám, copak neberou plat? Ale leželo mi to v hlavě. Ne že
ne, říkal jsem si, ale vocuď pocuď. Řekněme, že mě teda naučili číst
a psát a kdy byly puncký války, ale na druhý straně jsem byl x-krát
po škole a pětkrát jsem tu chyt vši, nemluvě už vůbec o tom, že mi
ze šatny nějakej dobrák dvakrát ukrad fungl nový pantofle. Počítám,
že jsme si s učitelama celkem kvit, říkal jsem si, za pár dní to stejně
balíme, tak jakýpak děkování.“
Dosud neslýchaná nekonvenčnost rozlučkového projevu vyvolala
v historických prostorách poplašený rozruch – ale naštěstí také
napjatou pozornost.
„Jenže v hlavě mi to leželo pořád,“ četl Doubek. „Díval jsem se
na učitele, který už sotva mluvili a vypadali opotřebovaně jako ty
učebnice, co jsme zrovna odevzdávali. No a co? říkal jsem si, dyk to

– 94 –
maj v popisu práce. Nakonec jsem klesnul tak hluboko, že jsem vo
nich začal přemejšlet, jako vo učitelích, jenže nic kloudnýho jsem
stejně nevymyslel, akorát že mi z toho všeho začalo bejt tak nějak
divně – stačilo, abych se na konci hodiny podíval na ten fíkus, kterej
jsem v druhý třídě přines v kelímku od jogurtu a kterej dneska sahá
až pod strop, a všechno se mi v břiše sevřelo. Nebo jsem si dal nohu
normálně na trnož Katčiný židle, jako jsem to dělával vždycky –
a najednou mi došlo, že už si ji tam vlastně mockrát nedám, a musel
jsem na sucho polknout. No ještě se, ty vole, rozbreč, říkal jsem si,
a bůhvíproč jsem si vzpomněl na naši mámu, která měla předloni
sraz bejvalý devítky – v pátek si na tu slávu koupila novou sukni a lak
na nehty, v sobotu šla k holiči a celý vodpoledne si prohlížela starý
fotky, a v neděli ráno rodině oznámila, že nikam nepojede, protože
některý věci prej nejde vrátit – a já jsem se díval na nalakovaný neh-
ty holek v naší třídě a napadala mě fůra otázek a žádný odpovědi.“
Zhruba v tomto okamžiku se v sále ozvaly první dívčí vzlyky.
„A pak za mnou zase přišli a ptali se, Máš už proboha tu řeč,
Dube? – a já žádnou pořád neměl a měl jsem jenom vztek, protože
to byl vlastně ještě jeden domácí úkol, kterej jsem dostal jenom já
a ostatní ne. A vůbec jsem nevěděl, co bych v tý řeči jako měl psát,
poněvadž mi bylo jasný, že když napíšu, jak nám učitelé dali na
cestu životem křídla, jako to říkali deváťáci loni, začne Zelený se
Zvárou mávat rukama, jako že voni už letěj. Byla mi jasná jediná
věc – že to musím napsat tak, aby nikdo nemával rukama.“
Vzlyků přibylo. Několik chlapců si mužně odkašlalo.
„Nakonec mně pomohla náhoda,“ překonával se Doubek.
„Bylo to předevčírem, šel jsem z jídelny z voběda a z vokna ze
sborovny na mě zavolala naše třídní, ne Doubku, ale normálně,
Petře. Šel jsem k ní pomalu pod to vokno a přemejšlel jsem, jestli
mě náhodou neviděla, kam jsem před chvílí hodil tu šlupku vod
banánu – a v tý chvíli mě to napadlo.“
Doubek se dramaticky odmlčel.

– 95 –
 Veronika Pekařová propukla v usedavý pláč.
„Napadlo mě, že nás vlastně pořád volali. Někam na druhou stranu
ulice, jako naše třídní mě. Někam tam k sobě, k životu dospělejch. Vy-
kládali nám sice o punckejch válkách, ale přitom nás k sobě vlastně
volali, ne slovama, jenom tim, že před náma prostě stáli a občas se
po nás tak utahaně podívali, jako že abysme už konečně přestali hrát
piškvorky a flokat modelínou a vypluli za nima, k tomu druhýmu
břehu. – A za tohle volání bysme jim možná poděkovat měli.“
Pohnutí, které se mnohých přítomných, učitele nevyjímajíce,
zmocnilo již během Doubkova proslovu, bylo nakažlivé.
Většina dívek si papírovými kapesníčky otírala rozmazané oči.
Chlapci statečně žvýkali.
Zástupci obce si špitali.
A tak dále.
Když se kruh gratulantů kolem Doubka konečně rozptýlil, nedalo
mi to, abych se nepřipojil:
„Skvělá řeč,“ pravil jsem rozechvěle. „Takhle pravdivě a zároveň
upřímně nám to ještě nikdo neřek. Léta jsme na to čekali.“
„No tak sorry,“ řekl Doubek neochotně. „Já to chtěl napsat, ale
fakticky jsem to nestih…“

Přibližně o třicet hodin později jsme už se ženou a dcerou ujížděli

luxusním autokarem cestovní kanceláře Last Minute Travel k prů-
zračnému Jadranu, abychom v něm proprali Královy špinavé peníze.
Jeli jsme přes noc. Navzdory únavě z posledních dní se mi na rozdíl
od většiny ostatních vůbec nepodařilo usnout (dokonce ani s po-
mocí nafukovacího cestovního polštářku Hajaja, jímž mne na cestu
vybavila babička‑turistka), a tak jsem pouze se známou zjitřenou
pozorností bdících pozoroval červená koncová světla před námi

– 96 –
jedoucích aut a posléze i stále mohutnější skalnatý masiv Alp, strmící
nad osvětlenou dálnicí. Na Máchu jsem si pokud vím nevzpomněl.
Přemýšlel jsem o všech těch dívkách, jimiž jsem byl tak znenadání
obklopen, a čas od času jsem své spící dceři zdvihl spadlou přikrývku.

Rodina českého učitele na molu v Poreči.

„Ahoj, moře,“ pravila má žena. „Nevím, jestli se na mě pama-
tuješ – devět let jsme se neviděly.“
„Ahoj, moře,“ řekla dcera. „Nikdy jsme se neviděly – jmenuju se
Míša.“
Vypadalo to, že moři je to úplně jedno.

Jeden člověk řekl vesmíru:

Pane, já existuji.
Jenže, odpověděl vesmír, tato skutečnost
ve mně neprobudila
pocit odpovědnosti.

(Nevím už, kdo tu báseň napsal, ale podobnou zkušenost mám

s obvodním školským úřadem pro Prahu 5.)

Vlny a sůl ve smějících se očích. Sůl v ručnících. Nahé dívky (jež

se ani v nejmenším netvářily nenávistně). Šálivá vůně opalovacích
krémů. Nahé ženy. Nafukovací matrace. Rozhraní světla a stínu na
kraji piniového háje. Knihy, káva a koňak Cézar po poledni na terase
bungalovu. Ještěrky a cikády. Teplé noci. Škampi a bílé víno Teran
ve vinárně osvětlené barevnými lampiony. Námořnická pruhovaná
trička pod saky číšníků.
A tak dále.

Zkratka jakožto náhrada za nezajímavé úseky reality.

— Walter Kerr

– 97 –
Sedmého dne během alternativního lodního výletu do starobylé Puly
jsem v jednom z mnoha tamějších zlatnictví, vzdáleném jen něko-
lik set kilometrů od onoho pekařství, před kterým dělostřelecký
granát na kusy roztrhal osm lidí, zakoupil ženě i dceři dva opravdu
rozkošné řetízky.
Když jsme o pár hodin později připluli nazpět do Poreče, na
jedné z červených laviček naproti přístavnímu molu seděl Petřík.
V ruce držel klíčky od auta a vesele jimi zvonil.
Končíme, pochopil jsem.
Přesto nemohu říct, že jsem ho viděl nerad.
Beátin černý golf stál na protější straně chodníku.
Žena sledovala dráhu mého pohledu, jak se to v uplynulých sed-
mi dnech naučila na pláži.
„Ty ho znáš?“
Mezitím přišel k nám, takže se představil sám.
Dlouhá cesta nezanechala na jeho letním obleku prakticky
žádné stopy, ale především jsem žasl, jakých proměn je v případě
potřeby schopen jeho slovník. Tlumočil mé ženě Královu upřímnou
lítost, že ji na zbylé čtyři dny dovolené musí takto bezohledně při-
pravit o manžela, ale zdůraznil, že jde o záležitost opravdu velice
naléhavou. Nato vyjádřil naději, že se má žena snad neurazí, když
si jí dovolí v šéfově zastoupení předat malou finanční kompenzaci.
Konečně jsem se dozvěděl, za co jako manžel stojím: za dvě stě
padesát marek na den.
Nepřipadalo mi to špatné.

Dal mi půl hodiny na sbalení.

Žena přišla po chvíli za mnou.
„Zvládnete to tu samy?“ zeptal jsem se.
Usmála se.
Bylo vidět, že jí cosi vrtá hlavou.
„Líbilo se ti tu s námi?“ zeptala se.

– 98 –
 Vzhlédl jsem k ní od rozevřeného kufru.
V ruce pořád držela ty dvě bankovky.
„Je to příjemný – to všechno teď,“ řekla. „Ale nechci to za každou
cenu.“
„V tom se shodnem,“ řekl jsem.
Políbil jsem ji.
Zlatý řetízek na jejím opáleném krku doslova svítil.
„Chtěla jsem jenom, abys to věděl.“
Mávaly mi jako námořníkovi.

Petřík stisknutím knoflíku stáhl střechu dolů. Vítr mi rozcuchal vlasy.

„Takže co je?“ řekl jsem.
Musel jsem trochu křičet.
„Něco se děje?“
„Co by se dělo?“ nechápal. „Jenom přijeli dřív.“
„Ach tak,“ pravil jsem.
„Princezna se nudí,“ zasmál se.
V Alpách pršelo.

A déšť už nás provázel až domů.

Celou noc jsem vtipkoval, aby Petřík za volantem neusnul. Jel
velmi rychle, takže ačkoliv jsme dvakrát stavěli v motorestech na
jídlo, byli jsme na Zbraslavi už v pět ráno.
Sídliště bylo vylidněné, mokré a ponuré. Opálené nohy v bílých
šortkách vypadaly mezi kalužemi nepatřičně a domýšlivě. Podrážky
sandálů kokosáků okamžitě nasákly špinavou vodou. V předsíni
jsem kufr sklesle postavil na zem a šel si rovnou lehnout.
Když jsem odpoledne vstal, nebylo to s mou náladou o mnoho
lepší. Pocit opuštěnosti nezahnalo ani zapnuté rádio. Vysprchoval

– 99 –
jsem se a stavil se u sousedky pro noviny a poštu – ani jediná ze tří
došlých obálek nepodávala žádný důkaz o tom, že jsem spisovatel.
To mě definitivně otrávilo.
Nikam se mi nechtělo.
Nechtělo se mi sedět potmě.
Nechtělo se mi poslouchat hudební skupinu Vanessa. V pět jsem
se oblékl a šel jsem k ní.

Královi nebyli doma. Celý dům vypadal jako mrtvý. Jiřík seděl v ku-
chyni, čelo opřené o desku stolu, a hlasitě chrápal.
Jinak bylo všude ticho.
Šel jsem rovnou nahoru.

Pohled, jenž se mi naskytl po otevření dveří do Beátina pokoje, patří

k těm nezapomenutelným.
Závěsy byly roztažené.
Pokoj byl uklizený.
Na zubařském křesle seděl plyšový medvěd.
Na psacím stole přibyl školní glóbus.
Barel zakrýval bílý ubrus a na něm stála váza plná kopretin.
Na zdi proti dveřím visela kytara a plakát Janka Ledeckého.
Beáta spala na ustlané posteli a umyté vlasy měla červenými
mašličkami svázané do komicky odstávajících culíčků.
Stejně červená byla i barva její rtěnky.
Sklonil jsem se k těm červeným rtům.
V příštím okamžiku dole bouchly kuchyňské dveře a v koupelně
začala ždímat pračka. Na schodech zadupaly rychlé kroky a na krk
mi skočila Agáta.
Beáta otevřela oči:
„Nazdárek,“ řekla. „Už se nám po tobě stejskalo.“

– 100 –
 VII

„Tak co?“ pravila o chvíli později, když se rozhlédla, „splňuje tohle

tvý měšťácký představy o dívčím pokojíčku?“
Poprvé v životě jsem ji viděl doopravdy se usmívat.
„Ne. Ale splňuje to mou představu o osvobozujícím účinku pa-
rodie.“
„Ty zase splňuješ moji představu prince‑vysvoboditele.“
Poněkud užasle jsem ji pozoroval: úsměv dělal s jejím obličejem
netušené věci.
V očích jí zajiskřilo:
„Koupila jsem ti v Barceloně dárek,“ pravila vděčně.
„V jednom takovým antíku.“
Předala mi pečlivě zabalenou knížku.
„Pestalozzi,“ tipnul jsem si. „Nebo snad Rousseau?“
„Komenský,“ řekla Beáta uznale. „Byl jsi docela blízko.“
Začínala mě příjemně překvapovat.

Chovala se nebývale přátelsky – přinutila se dokonce i k měšťácké

otázce, jak jsem se měl. Vyprávěl jsem jí trochu o Poreči, o Pule
a o Umagu. Byla plná dobré vůle a očividně se nechtěla hádat, ale
když jsem se zmínil o barevném vláčku spojujícím Umag s letovis-
kem Katoro, nevydržela to:
„Barevný vláček?“ opakovala po mně výsměšně. „To mě podrž.“
„Ano,“ řekl jsem poněkud upjatě. „Takový barevný vláček. Jezdí
zhruba každých dvacet minut. Je to docela… praktické.“
„Kristepane! Barevný vláček!“
„Co máš proti barevným vláčkům?“

– 101 –
 „Jenom to, že je úplně falešnej. Nepravdivej.“
„No a?“ řekl jsem zase už trochu hádavě.
Hádavost, poslední možná obrana proti touze.
„Co má barevný vláček společného se skutečným životem?“
„Co to je – skutečný život?“
Neodpovídala.
„Nehádejte se,“ řekla Agáta.
„Myslíš nemocnice, rozvodové poradny, blázince a tak?“
„Třeba.“
„Žiju skutečnej život celej rok,“ řekl jsem. „Celej rok chodím do
práce, na pohřby, dejchám smog, navštěvuju tchyni, dívám se na
zprávy… Nemůžu si dát sedm dní pohov?“
Dívala se na mě s nevyslovenou převahou.
„A co ty? Co ty jsi dělala ve Španělsku?“ zeptal jsem se. „Před-
pokládám, žes tam přinejmenším založila Ligu proti rakovině…“
„Chodila na koridu,“ žalovala Agáta. „S jedním Američanem.“
Slabě mě píchlo pod prsní kostí, ale zasmál jsem se.
„Korida je pravdivá,“ namítla Beáta.
„Panebože,“ řekl jsem. „Nakonec ještě vývar z Hemingwaye!“
„Byl jsi někdy na koridě?“ bránila se.
„Nebyl.“
Znělo to příkřeji, než bych býval chtěl.
Najednou se nade mě naklonila:
„Ale ty žárlíš…“ řekla s nehraným údivem.

Odvedl jsem řeč jinam. Bavili jsme se nejprve o nábytku a o bydlení

vůbec (vzpomínám si, že jsem plácal cosi o tom, že každý interiér je
otisk lidské duše) – a potom jsem chtěl vědět, jak pokračuje Beátino
psaní. Odpověděla vyhýbavě.
„Napsala jsi něco?“ zeptal jsem se přímo.
Přikývla.
„Budu si to moct přečíst?“

– 102 –
 „Ne.“
Znělo to stejně neústupně.
„A co náš kurz?“
Neodpovídala.
„Připomínám, že jsem za to placený…“
„Aby ses z  těch peněz jednou neposral!“ řekla prudce, ale
když jsme scházeli dolů do kuchyně, kde nám Agáta připravovala
jahodový koktejl, vyndala z psacího stolu průhledné zelené desky
s kratičkou dvoustránkovou povídkou Táta a já. Když mi ji podávala,
zahlédl jsem v jejích očích jakousi měšťáckou slabost.
„Děkuju,“ řekl jsem.
Chtěla, abych jí zítra přinesl rukopis Báječných let pod psa.
K neuvěření.
Agáta s námi v kuchyni už zůstala. Nechtěl jsem ji jakkoli vy-
kazovat (a riskovat tak, že se opětovně na několik dní urazí) a kromě
toho jsem cítil, že její přítomnost nám s Beátou usnadňuje chvílemi
ještě rozpačitou konverzaci.
Takto nás po svém příchodu zastihl Král. Nebylo ještě zdaleka
osm, a měl jsem tudíž trochu obavu, co bude této netradiční formě
výuky říkat. Když ale spatřil někdejší kněžku smutku vesele popíjet
mléčný koktejl, tvářil se nadmíru spokojeně – a když mu pak Beáta
(k mému nemalému údivu) prezentovala několik mých víceméně
nahodilých předchozích poznámek o výhodách střešních oken coby
náš společný plán celkové přestavby jejího pokoje, jeho radost nad ně-
čím tak konstruktivním neznala mezí. Překotně přikyvoval, přivolal
manželku a radostně jí o našem úmyslu referoval, překypoval nápa-
dy, bral obě dcery kolem ramenou a nakonec odběhl do své pracov-
ny pro notebook, z kterého nám triumfálně předčítal jména, adresy,
telefony a čísla účtů těch nejlepších, nejrychlejších a nejsolidnějších
stavebních a nábytkářských firem v České republice. Agáta se po
chvíli znuděně zvedla a odkráčela, ale Beáta bedlivě zkoumala můj
obličej – pokud v něm snad pátrala po stopách nějaké ironie, byla

– 103 –
to námaha zbytečná, neboť jsem byl ten poslední, kdo by nedokázal
pochopit, jak radostný a úlevný může být náhlý přechod z duchov-
na do racionality, respektive – v případě jejího otce – z tenkého ledu
metalické psychedelie na pevnou půdu stavebního dozoru.
„Zítra byste mohli zajít do Ikey,“ snil nahlas Král. „Mají tam nád-
herný kousky.“
„Máme to v plánu,“ pravila Beáta. „Tady Mistr to ještě neví.“
„Zítra kdy?“ řekl jsem.
„Zítra ráno,“ zdůraznila Beáta. „Táta ti zaplatí přesčasy.“
Všichni jsme se tomu smáli.

Na Beátinu povídku jsem byl upřímně zvědavý. Přečetl jsem ji doma

téhož večera (s jistým malým vzrušením, ještě na hony vzdáleným
oné apriorně skeptické apatii, s níž – po roční práci v nakladatel-
ství – beru do rukou neznámé rukopisy dnes). Nezamýšlím před-
stírat, že je to povídka klíčová, která na Beátu vrhá úplně jiné světlo,
ale rozhodl jsem se ji sem zařadit, neboť její svěží realismus byl pro
mne po všech těch Beátiných výkřicích o opravdovém umění příjem-
ným překvapením. V mnoha ohledech mi navíc připadá zajímavá
a v neposlední řadě to je – vedle mých mnohastránkových referencí
z druhé ruky – jedno z mála skutečně autentických svědectví o tra-
gicky zesnulé B. K.
Povídku přepisuji doslovně, jen s několika drobnými opravami
ve větné interpunkci:

TÁTA A JÁ
Domů, domů? vítá mě pan Pospíchal od volantu. Takže už
zase sedím v autobuse a jedu domů. Vedle mě úplně cizí chlap
s tím arogantním kostkovaným vzorem na kalhotech (říkám

– 104 –
arogantním, protože člověka to věčně nutí, aby sledoval ty roz-
bíhající se čtverce) – ale to všechno ty neuvěřitelně bezohledný
místenky, který dovolej i naprosto cizímu člověku, aby si vedle
vás sednul bez jedinýho slova a s naprostou samozřejmostí,
za kterou by si zasloužil nafackovat – si otevřel ten svůj neu-
věřitelnej diplomatickej kufřík a začal listovat v neuvěřitelně
důležitym diáři (nechápu, jak tohle může na konci dvacátýho
století někdo předvádět s vážnou tváří!). Teď už to pochopitelně
zase zavírá, už se předvedl, takže už může začít chrápat a (jak
předpokládám) pokládat mi hlavu na rameno a zadrhávat
přitom tím hnusným strništěm o můj svetr. Teď se mi ke všemu
podíval klidně ze strany do tváře, ale kdyby se aspoň podíval,
ale on jenom tak opuchle zamžoural a zavřel oči. To se mi snad
zdá – on snad opravdu chrápe! V mojí přítomnosti.
A, panebože, rodná víska je tady, bílá cedule s černejma
písmenama, graficky je to strašný, ale to si ani nestačíte říct,
a už je tu náves jako z Prodaný nevěsty a táta, můj táta v mon-
térkách. Všecko, co jsem měla někdy ráda, mi najednou připadá
buranský. Chlap vedle mě se probudí, takže pochopitelně vidí tu
prdel světa, ve který vystupuju, Nazdar, řve táta, proč vždycky
řve tak nahlas?, a všichni v autobuse viděj, jak podává panu
Pospíchalovi v mikrotenovejch sáčkách zmrzlý býčí kulky a jak
pan Pospíchal dává našemu tátovi plnou hrst brufenů – a jak
mu jedno to stříbrný plato zapadne do holinky a táta se – no
to snad ne! – zouvá a ukáže všem cestujícím za okny autobu-
su ty oranžový chemlonový ponožky, co vydržej víc než noha,
a druhý plato mu spadne přímo pod kolo, a jak se táta ohý-
bá k pneumatice, pan Pospíchal se z legrace trochu rozjede,
Stůj, krávo! křičí táta a lupne mu v zádech a s námahou se
narovnává a pan Pospíchal volá Vem si, vole, brufen! Dívám se
stranou. Nazdárek, říká konečně táta, ty zas vypadáš, a dívá
se na můj baret a na moje pařížský sako, ale je vidět, že se mu

– 105 –
líbím, dá mi nešikovnou pusu a pohladí mě dlaní plnou třísek
z lesa (jednou jsem si vrazila třísku přímo z jeho dlaně) a dívá
se na mě a najednou je vidět, jak ho mrzí, že jsem nechala
školy, poprvé mě tam doprovázel parkem před nádražím, to
byla docela hezká část cesty, ty kaštany, potom jsem se vždycky
podívala na velikou vlajku brazilskýho velvyslanectví, ale pak
už přišel ten příšernej podchod pod magistrálou – jenomže po-
vídejte někomu, že jste nechali vysoký školy kvůli počůranýmu
podchodu – a najednou řekne, Veruna se dneska vdává, víš to?
Otvírá svůj novej bavorák. Chceš řídit? zeptá se mě, a já se po-
dívám na řadicí páku, na který má našroubovanej nalakovanej
samorost, a říkám, Tímhle mám řadit? To už je lepší vyvracet
pařezy… a táta se směje a schválně provokuje, Co říkáš tomuhle?
ukazuje na volant nově potažený teletinou, a já vidím, že chce,
abych byla jeho vtipná chytrá holka, a tak říkám, Příšerný –
to se ti po tý krávě, cos na ní ještě donedávna jezdil, fakticky
tolik stejskalo? Ale prdlačky, směje se táta spokojeně. Žádný
prdlačky, říkám, každej psychiatr by ti to vysvětlil. Psychiatři,
směje se táta, mi můžou políbit prdel! Směju se, ale jsem una-
vená. Neboj, říká táta, jestli ty grázlové to pole koupěj, dostaneš
toho golfa. Radši si ho začnu dobírat kvůli špíně v přihrádce na
kazety, ale on už se dívá na rovinku pod obecní studnou. Co se
tam činí? říká, už je poznává. Á, Zeman, řekne. A jeho melody
boys, pomyslím si už trochu smutně. A jeho melody boys, řekne
táta, a já se zasměju. Zatahujou, říká táta, máš drobný? Přece
jim nedám pětikilo, vytahuju dvě stokoruny pro Verunu a jejího
ženicha, už nás staví, každá moje cesta je past, Zeman má kost-
kovaný řeznický sako, zase už nějaký arogantní kostky, zase už
mě někdo nutí pít, zase už se musím usmívat, když nechci, zase
už se mi někdo dívá ze strany do tváře, můj táta, cizí člověk,
kterej má stejnou místenku.

– 106 –
3

Ráno jsem Beátě nesl jak její povídku, tak i svůj rukopis – ale ona
k mému zklamání (docela jsem měl chuť ten kurz doopravdy začít)
si o literatuře povídat nechtěla.
Její myšlenky byly očividně jinde – dodnes úplně nechápu, jak
se to stalo, ale bylo to tak: Beáta se celou svou bytostí nadchla pro
zařizování pokoje. Za jedinou noc vyrostl vedle její postele metrový
stoh časopisů Domov. Stačila jediná noc, aby čerstvě zrozenou myš-
lenku přestavby vydávala za svůj dávný, avšak nikdy nerealizovaný
záměr a aby se v jejím slovníku objevily výrazy jako tvarový rytmus,
přirozené světlo či lamelové příčky.
„Lamelové příčky místnost opticky rozdělí, a navíc ji odvětráva-
jí,“ tvrdila například.
Ráno se prý byla proběhnout a shodou okolností se zastavila
u výlohy místní prodejny s nábytkem. Většina vystavených kousků
byl prý buď obvyklý vysoký panelákový lesk, nebo ty věčné pseu-
dorustikální kreace, ale údajně měli i naprosto bezvadné houpací
křeslo ohýbaný buk. Na zpáteční cestě trochu uvažovala o závě-
sech – váhala údajně mezi něžnou růžovou a bílou harmonií tónu
v tónu. Pokoušel jsem se její nadšení mírnit (obávaje se přirozeně
o jeho trvanlivost), ale výsledky mého snažení byly nevalné. Přiměl
jsem ji sice, abychom pokoj alespoň změřili a nakreslili si plánek,
ale veškeré mé výzvy ke koncepčnímu zamyšlení nad možnými va-
riantami interiérového řešení (nemluvě už vůbec o mém návrhu na
přizvání bytového architekta) s despektem zamítala.
„Na co? K čemu?“ nesouhlasila. „Bude tu bydlet architekt – nebo
já?“

Před obchodním domem IKEA jsme byli ještě před otevřením. Bě-
hem dopoledne jsme pak podle Králem vypracovaného seznamu,
který jsem v autě po způsobu závodních jezdců držel na kolenou

– 107 –
jako traťový itinerář, navštívili (tedy pokud mě paměť neklame)
další tři obchodní domy, dvě starožitnictví, prodejnu dánského ná-
bytku Scaneco, několik specializovaných prodejen koberců, několik
prodejen proutěného, bambusového a ratanového nábytku, obcho-
dy firem Kratochvíl a Triant a výstavní halu firmy Europa Möbel
(napadá mě, zda bych neměl zdůraznit, že ani jedna z firem, které
v knize zmiňuji, se na jejím vydání nepodílela žádným sponzorským
příspěvkem). V rozmezí oněch zhruba čtyř hodin jsme zakoupi-
li třídveřový šatník a tři regály na knihy z černého jasanu, sadu
černých mobilních stolků, dvě trubková křesla se starorůžovým
textilním sedákem z roku 1931, starorůžový vlněný kobereček
vysoký vlas a černý koš na papír značky Trend. V prodejně Díla se
nám podařilo sehnat obtížně popsatelný černý skleněný objekt,
jenž mne od první chvíle odpuzoval svou nápadnou podobností
se zrentgenovanou veverkou, zatímco Beátu naopak přitahoval
svou neuchopitelností a schopností mnohonásobně rozkládat světlo
takzvané pravdy.
Nesehnali jsme pouze požadovaný vzorek tapet, postel a lustr.
Základní obrysy mnou opakovaně vyžadované koncepce vytvá-
řela Beáta v autě během přejíždění mezi jednotlivými obchody –
a definitivní podobu jí dávala během oné doby, kdy u pokladny
v kabelce hledala šekovou knížku. Moje úloha většinou spočívala
jen v marné snaze změřit dotyčný kus dřív, než ho Beáta zaplatí – za
což mne na zpáteční cestě odměnila velkorysým návrhem, abych si
z původního zařízení vybral cokoli, co budu moci využít. Představa,
že bych inventář našeho měšťáckého obývacího pokoje doplnil
kupříkladu o polovinu ropného barelu, vyvolala na mé tváři úsměv.
Beáta dotčeně přidala plyn.
„Rád bych si vzal to zubařské křeslo,“ řekl jsem spěšně.

Přes občasné (ale postupem doby naštěstí stále formálnější) manžel-

činy protesty stojí dodnes v mé pracovně, zaaretované v poloze, jež

– 108 –
přímo vybízí k meditacím. Původní světlá hygienická koženka byla
ovšem již značně zašlá a na několika místech po­trhaná, a proto jsem
požádal svou babičku‑kožešnici, zda by mi na ně neušila nějaký
návlek; díky tomu, že použila různobarevné zbytky kůží, ztratilo
křeslo svůj strohý ráz, takže některé návštěvy často ani nedokáží
uhádnout jeho někdejší drastický účel. (Dělám ostatně totéž: šiju
veselé přehozy, abych jimi zakryl syrovou skutečnost bolesti.)

Po návratu z Prahy vykonala Beáta nejprve bleskovou inspekci

svého pokoje. Potom šla rovnou k telefonu, aby otci vyjádřila svůj
údiv nad zarážející skutečností, že ačkoli je již hodina po poledni,
její apartmá dosud nemá požadovaná střešní okna – Král zřejmě
přislíbil okamžitou nápravu, neboť na konci hovoru do mluvítka
zcela nedvojsmyslně mlaskla.
Pozvání k obědu jsem coby slaměný vdovec přijal vděčně.
Agáta převrhla jenom jednu sklenici.
Po obědě se Beáta převlékla do pracovního (černé japonské
kimono s drakem na zádech a hedvábný šátek na hlavě) a věnovali
jsme se vyklízení pokoje.
Úderem třetí hodiny projel bránou dodávkový vůz firmy Velux.
Pět mužů v jednotných červených kombinézách do podkroví nosi-
lo nářadí, štafle, prkna, plechy, okenní rámy, skla, střešní krytinu
a skelnou vatu a jejich následné bušení učinilo dům bez nadsázky
neobyvatelným. Beáta se rozhodla, že čas, který budeme muset
strávit venku, využijeme ke spálení starých krámů, čímž měla na
mysli několik dřevěných bedýnek, ukrytých až dosud pod její poste-
lí. Zatímco jsme je s Petříkem vynášeli ven, Agáta na starém ohništi
vzadu v zahradě rozdělala oheň.
Beáta otevřela nejmenší z nich, jež obsahovala převážně su-
venýry z  listopadu 1989: ručně malované transparenty Kdo,
když ne my? Kdy, když ne teď? a Ráno zase pravdu!, pruh látky
s oznámením o trvající stávce na radotínském gymnáziu, sušené

– 109 –
slupky z pomerančů, zmuchlané kousky trikolóry, fotografie Václava
Havla, Valtra Komárka, Miloše Zemana a kardinála Tomáška a něko-
lik placek s textem Dubček na Hrad! Probírala se tím s očividným
odporem, tu a tam něco vyhodila, ale nakonec na oheň vysypala
celý obsah bedny.
Za pana prezidenta bych ruku do ohně dal, ale tahat z plamenů
jeho fotku mi připadalo přepjaté. Petřík se vesele šklebil.
„Ukradená revoluce?“ prohodil jsem směrem k Beátě.
Mávla rukou – nestálo jí to ani za odpověď. Bylo to pasé.
Naproti tomu obsah druhé bedny Beátu doslova zasáhl; s po-
hnutím brala do rukou zažloutlé kresby a pomuchlané časopisecké
výstřižky, láskyplně vytahovala – a četla – jakési strojopisné básně,
opatrně rozvazovala dopisy převázané vybledlou stužkou, mlčky
hleděla na fotografie mladých mužů (kteří do politiky rozhodně
vstoupit nestačili), přivoněla si k zátce od šampaňského a hladila
sparťanský hokejový dres s číslem 22.
Její kimono způsobovalo, že jsem si chvílemi připadal jako ve
filmovém dramatu Akira Kurosawy.
„Jdu si udělat kafe,“ řekl jsem.
„Počkej,“ chytila mě za ruku.
S výrazem člověka, jenž právě přetrhává všechna pouta, od-
hodila do plamenů diplom za druhé místo v okresním přeboru
v přespolním běhu a polštářový povlak s razítkem hotelu Kriváň.
Můj počáteční dojem, že svou minulost ve skutečnosti nechce pálit,
nýbrž pouze předvádět, to jen posílilo.
Poté mi somnambulně přistrčila jakousi fotografii:
„To je on…“
Magor, došlo mi.
Přemýšlel jsem nad jeho zvláštním výrazem – tvářil se přibližně
tak, jako by právě přeplaval La Manche v obou směrech, a zároveň
přitom pohrdal plaváním, kanálem i fotografováním. Když jsem

– 110 –
fotografii obrátil, objevil jsem na zadní straně tužkou opsanou
Ginsbergovu báseň o tuhé zadnici jakéhosi mrtvého baseballisty.
Hodil jsem ji do ohně; vyskákaly na ní drobné hnědé puchýřky
a žár ji vzápětí zkroutil.
Agáta k Beátě polekaně vzhlédla.
Byla bílá jako gejša, ale neřekla nic.
Petřík se zájmem přihlížel.
Přihodil jsem pár dalších věcí. Sparťanský dres a polštářový
povlak hořely špatně.
„Chcete to spálit pořádně?“ řekl Petřík.
„Svěříme mu to,“ řekl jsem Beátě. „Jistě má se skartací bohaté
zkušenosti.“
Se smíchem uhasil doutnající zbytky, naházel je zpátky do bedny
a odběhl do garáže. Během minuty byl nazpět a chvíli u bedny cosi
kutil. Odvedl jsem obě sestry kus stranou.
Beáta kráčela maličko toporně, ale nevzpírala se.
„Držte si kloboučky,“ řekl Petřík zálibně. „Trochu to bouchne.“
„Krakatit,“ řekl jsem.
Objal jsem dívky kolem ramen a vlastní vahou jsem je stáhl k zemi.
Jejich vlasy voněly kouřem.
Od Beátina obličeje mě dělil jediný trs trávy – byl jsem z toho tro-
chu nervózní, neboť z takové blízkosti jsou mi vidět rozšířené póry.
Minulost Beáty Králové vybuchla v ohnivém kotouči benzi-
nových výparů.
A bylo to.

Druhý nákupní den byl takzvaně potkávací – ačkoli doba dovo-

lených ještě zdaleka nekončila, narazili jsme během pochůzek po
vnitřní Praze hned na několik známých.

– 111 –
 První z oněch setkání se odehrálo v Dlouhé ulici a kromě jiného
v sobě obsahovalo i poučení, že minulosti se nelze zbavit spálením
několika dopisů a fotografií.
„Buddho!“ zvolala Beáta radostně.
Dosud živá část její minulosti měla vousy až po pás, vyšívanou
propocenou košili, rozhalenou až na mohutné břicho, a neuvěřitel-
ně špinavé bosé nohy v kožených řemínkových sandálech.
„Beátko! Pouštní kvítečku!“ zvolal poslední beatnik Prahy 1.
„Honem mi pojď políbit vous.“
Celou ji oslintal, ale ji to bůhvíproč potěšilo.
„Kam foukáš, větříčku?“ žasl. „Kam padáš, lístečku?“
Zaváhala:
„Couráme…“
„Jo coury?“ usmál se záhadně. „Coury coury?“
„Jasně,“ řekla Beáta. „Normální coury.“
„Sháníme tapety,“ upřesnil jsem ochotně. „A lustr.“
Zatvářil se, jako kdybych promluvil finsky, a užaslým pohledem
velkého skřítka, jenž omylem zabloudil na tenisový zápas, těkal
pohledem od Beáty ke mně a zase zpět.
„Nekecej!“ řekl nakonec ohromeně.
Beáta vyfoukla kouř.
„Jasně,“ řekla mysticky.
„Nějaký pětikilo, jo?“ řekl vědoucně. „Takže nějaký šajny?“
„Vůbec neváhej,“ řekla Beáta významně.
Poprvé se obrátil na mě:
„Nějaký pořádný šajny, co?“
Krátce jsem pohlédl na Beátu, ale uhnula očima.
„Jasně,“ řekl jsem nakonec, neboť jsem usoudil, že vyslovit nahlas
slovo šajny by mi patrně dělalo obdobné potíže jako kupříkladu
povel Osmá cé ke mně.
Nepřestával mě zkoumat:
„Šajniky šajny?“

– 112 –
 Zasvěceně pomrkával.
Měl jsem toho akorát dost.
„Možná. Možná by se to tak dalo říct,“ řekl jsem otráveně. „Slangově.“
Trochu couvl a předklonil se těsně k mému obličeji. Potom usko-
čil dozadu:
„Co to s sebou vláčíš za sráče?!“
Představil jsem se.
„Co je to za sráče?!“ volal nechápavě.
Beáta mu mlčky pohladila zpocenou skráň.
„Už vás nebudeme déle zdržovat,“ řekl jsem. „Předpokládám, že
stejně někam odjíždíte stopem?“
Beáta se zasmála, a dokonce na mě pohlédla.
Bylo to milé.
„Jakym kurva stopem? Co je to kurva za sráče?“ ječel na ni zrazeně.
„V tom případě jistě spěcháte na nějaký raut?“
Zahrnul mě sérií nadávek.
Opravdu mne těšilo.

Na parkovišti na Karlově náměstí – stále bez lustru, ale již obtěžkáni

tuctem tapetových rolí – jsme potkali rodinného přítele a mého
spolužáka z gymnázia, inženýra Davida Šulce. Představil jsem ho
Beátě s jistým malým zadostiučiněním, neboť jeho nohy v kožených
sandálech byly čisté. Beátu jsem označil za svou kamarádku.
„Kampak s kamarádkou jdete?“ zajímal se.
„Sháníme s kamarádkou lustr,“ informoval jsem ho opatrně.
Kývl na srozuměnou, aniž cítil potřebu to nějak dále komentovat.
Pro posílení našeho přátelství nemohl v dané chvíli udělat více.
„A postel,“ doplnila Beáta. „Tady Mistr mi ji pomáhá vybírat – je
přes postele fakticky machr…“
Vděčně mě políbila na tvář a vzdychla.
Musel jsem v duchu konstatovat, že náš vzájemný souboj dospěl
do poněkud nebezpečného, ale mimořádně příjemného stadia.

– 113 –
 Inženýr Šulc posmutněle pokýval hlavou, předsunuje přitom
bradu maličko kupředu (tohle odevzdané gesto jsem u něj viděl
naposledy před několika lety, když jsem ho v Sázavě zcela nečekaně
porazil v ping‑pongu).
„Možná,“ řekl přemítavě, „jsem měl taky psát.“

A do třetice jsme na Zbraslavi, když jsme na Beátino přání jen tak
zkusmo vystoupili před prodejnou s nábytkem, narazili na kolegyni
Tauferovou.
„Tahle nádherná ženská že je Beátka Králová?“ volala nevěřícně.
Měla ji před lety na ruštinu.
Pochválila Beátě krásné letní šaty a krásné opálení a obsáhle nás
zpravila o zdravotním stavu své staré tety, mající leukémii. Nato se
zajímala, co to neseme; vzorek zakoupených tapet označila za moc
hezký a vybrané lepidlo za bezvadné.
Nakonec to nevydržela:
„A kde máš holky?“ vzpomněla si.
„Ještě u moře,“ řekl jsem klidně. „Musel jsem jet dřív kvůli nějaké
práci.“
Usmívala se namalovanými rty.
„Tak je ode mě pozdravuj.“

Přestavba Beátina pokoje svou rychlostí, organizovaností a počtem

na ni nasazených pracovníků připomínala stavbu kulis v nákladném
americkém filmu, jehož producentovi hoří termíny – obě střešní
okna byla definitivně usazena ještě v noci, za dopoledne bylo vy-
tapetováno a uklizeno, takže hned po obědě mohli zaměstnanci
firmy Šlejchrt a syn, pokládání podlahových krytin položit růžový
plyšák. S Agátou, Beátou a Petříkem jsme tudíž nemuseli dělat víc,

– 114 –
než že jsme beze spěchu nanosili do pokoje nejprve původní a poté
i nově zakoupený nábytek, v tom pořadí, v jakém jej z jednotlivých
obchodů během odpoledně postupně přiváželi. Musím říct, že
navzdory již dříve naznačeným rozdílům v Beátině a mém vkusu
vypadala nakonec celá místnost (dokonce i se starou postelí a bez
lustru) překvapivě mile a útulně – a když jsem nadto ropný barel,
překážející doposud v mezaninu, vynesl ven a postavil pod okapo-
vou rouru Královy garáže, nemohl jsem se ubránit dojmu, že má
racionalisticko‑optimistická mise nebyla tak úplně neúspěšná.
Manželé Královi se dostavili krátce před sedmou. Jejich příchod
mne zastihl právě ve chvíli, kdy jsem dokončoval systematické
ukládání knih do novotou vonící knihovny (přičemž obvyklé ná-
rodnostní hledisko jsem intuitivně kombinoval s kritériem, jež jsem
si definoval jako míru autorské ujetosti) a kdy jsem si zrovna za
pomoci několika útržkovitých znalostí Freudova díla pokoušel vy-
světlit ono radostné pobrukování, s nímž obě dívky ukládaly Beátiny
kalhotky a podprsenky do jedné z přihrádek nového černého šat-
níku. Střešními okny do pokoje dopadalo podvečerní měkké světlo,
které na růžovém koberci vytvářelo zlatavě zářivé, hřejivé odstíny.
Král si vyzul boty:
„Nádhera!“ pravil přesvědčeně.
Paní Králová mi pohladila ruku a pravila, že je to pohádka.
Já prý jsem hotový kouzelník.
Chápal jsem, jak to myslí – a s jakousi veselou skromností jsem
se jí marně snažil naznačit vážné věci: že dnes na prameni bohužel
nesedá jediná, snadno odstranitelná zlá žába a že drakových hlav,
které je třeba utnout, se člověk často nedopočítá.
Král v ponožkách přešel k oběma svým dcerám, aby je políbil.
Mne potom přes mé chabé protesty odtáhl dolů do pracovny, kde
mi věnoval jedno mužné objetí, jednu sklenici skotské whisky Glen
Deveron a deset tisíc korun.
„Věděl jsem, že to dokážeš,“ řekl pohnutě.

– 115 –
 VIII

Když jsme se po večeři vrátili s Beátou zpátky nahoru, byla venku

už tma. Díky tomu jsme zjistili, že jednou z výhod střešních oken je
také možnost pozorovat noční oblohu přímo z pokoje. Usedli jsme
tedy do křesel z roku 1931 a dívali se na hvězdy staré miliony let.
„Paráda,“ řekl jsem.
Beátu náš náhlý objev inspiroval k několika glosám o časoprosto-
ru, které už však dnes nedokážu rekonstruovat ani přibližně (vzpo-
mínám si pouze na její tvrzení, že takhle prý lze možná pochopit
úplně, ale úplně všechno, které ve mně vyvolalo iracionální naději,
že bych z tohoto místa mohl snad někdy porozumět i románům
Daniely Hodrové).
„Není snad nutný všechno chápat,“ poznamenal jsem v souladu
se svým přesvědčením a mimo jiné jsem ji informoval o Vonnegu-
tově termínu obrana před informacemi.
„Obránce před informacemi?“ přemýšlela. „To je cenzor.“
„Autocenzor,“ zdůraznil jsem. „To je rozdíl. Člověk se určitým
informacím vyhýbá vědomě a dobrovolně – v zájmu svýho duševní-
ho zdraví.“
„A lže si do vlastní kapsy.“
„A milosrdně si přikrášluje skutečnost tak, aby pro něj byla sne-
sitelnější.“
„Viz ten tvůj román,“ řekla náhle.
Radost, že ho tak rychle přečetla, se mísila s obavou, již vyvo-
lávalo už jen samotné slovní spojení ten tvůj román.
„Pokračuj,“ řekl jsem statečně.

– 116 –
 (Umělec nepotřebuje kritiku, umělec potřebuje ocenění. Když po-
třebuje kritiku, není to umělec. Gertruda Steinová)
„Není to snad to samý?“ Pokývala hlavou ze strany na stranu:
„Ta věčná posedlost bavit…“
Pokrčil jsem rameny:
„To je strach nenudit.“
Ušklíbla se.
„Pejskové, babičky, andulky… Máš to opravdu zapotřebí?“
Dovolil jsem si jí vyčítavě připomenout některé klíčové principy
své poetiky, s nimiž jsem ji seznámil již během první lekce, a tuto
již probranou látku jsem pak doplnil o svou oblíbenou a dosud ne-
použitou paralelu, jež přirovnává mé psaní k dopisům frontového
vojáka jeho vlastní matce:
„Chápeš,“ vysvětloval jsem, „nad hlavou mu hvízdaj střepiny
šrapnelů, dole ho ožíraj štěnice a krysy a hlad má, že by sežral i střeva
svýho nejbližšího kamaráda, co visej támhle na ostnatym drátě – ale
svojí mámě pokaždý napíše, že se má dobře a že brzo přijede…“
„Protože tahle lživá verze je podle mýho jeho svatá povinnost,“
dodal jsem poněkud zapáleně.
„Naštval ses,“ konstatovala.
Pravil jsem, že coby dobrovolný styčný důstojník mezi opovr-
hovaným, avšak kupovaným čtivem a respektovanou literaturou,
kterou prakticky nikdo nečte, musím přirozeně počítat s tím, že na
mne budou občas zlostně pokřikovat z obou táborů. Doufal jsem, že
mou brilantní formulaci jaksepatří ocení, ale evidentně už myslela
na něco jiného.
„Kdy by ses určitě zabil?“ zeptala se znenadání.
Bezprostřední obrat hovoru o mém románu k úvahám o mojí
případné sebevraždě mě pobavil.
Trvala však na mé odpovědi.
„Určitě bych se zabil, kdybych svářel autogenem.“
Napomenula mě, ať mluvím vážně.

– 117 –
 Zamyslel jsem se.
„Určitě? Kdyby si moje dcera vzala za muže někoho opravdu
strašnýho…“
„Třeba koho?“
„Třeba Pavla Vítka,“ řekl jsem. „Nebo Buddhu.“
Teatrálně jsem se otřásl.
„Srandičky,“ řekla smutně. „Vidíš to? Ty už ani nedokážeš mluvit
vážně.“
„To nejsou srandičky. To je – jak napsal Romain Gary – způsob,
jak zneškodnit realitu, když se ti chystá skočit po krku.“
„Srandičky a citáty,“ upřesnila zklamaně.
Zívla.
Vstal jsem.
„Navrhuju mír,“ řekl jsem. „Ponechme si naše odlišné životní
filozofie – a zůstaňme přáteli.“
„Pojedem zítra pro ten lustr?“ zeptal jsem se na odchodu (cosi
mi bránilo říci slovo postel).
Rozesmála se.
To bylo typické: kdybych se mezi dveřmi zeptal na Toyen, na
Sartra nebo na dějiny křesťanství, nehnula by brvou. Zeptám se na
lustr – a málem si natrhne bránici.
„Pojedem hned ráno,“ řekla s očima plnýma veselých slz.
„Můžeš spát klidně tady.“
Za střešním oknem se šklebily tváře falešných zahradníků, Ma-
gorů, barcelonských Američanů a sparťanských hokejistů.
„Mám doma ještě nějakou práci,“ pravil jsem přiškrceně.

Dneska přinesl Ota Karlas výtvarný návrh obálky edice Novinky

české prózy pro letošní rok – v duchu šéfredaktorova požadavku

– 118 –
jednoduchý, žádné malůvky, jen výrazné černé písmo na jednoba-
revném podkladě. Památník Evy Kantůrkové byl žlutý, Mys Dobré
beznaděje Lubomíra Martínka modrý.
„Zamlouvám si růžovou,“ řekl jsem Otovi. „Bude to love story se
vším všudy.“
Obdařil mne svým mírným úsměvem.

Probudil jsem se do nádherného slunečného rána. Nasnídal jsem

se, vzal jsem skládací metr a s velmi formálním postesknutím nad
tímto způsobem léta jsem radostně vyrazil z domu.
Oproti mému očekávání se nejelo ani pro postel, ani pro lustr,
nýbrž – jak na mne z terasy volala Agáta v modrých plavkách – na
Slapy. Zamávala mi a zmizela v domě.
„Na Slapy?“ řekl jsem Beátě, která myla přední okno kabrioletu.
„Na Slapy,“ řekla autoritativně.
Agáta – v zelených jednodílných plavkách s velkými bílými pun-
tíky – už nesla deky a proutěný košík s občerstvením.
„Nemám plavky,“ namítl jsem.
„Půjčíme ti tátovy,“ pokynula Beáta sestře, která se smíchem
znovu odběhla, a když se s nimi po chvíli vrátila, měla na sobě zlaté
bikiny, jež jí komicky odhalovaly hubený zadeček. Beáta obrátila
oči v sloup. Chtěl jsem Agátě pomoci z rozpaků (a ušetřit nás jejího
dalšího převlékání), a přiměl jsem se proto k obdivnému hvízdnutí.
Potěšeně zčervenala a chtěla mě laškovně plácnout, ale jak se roz-
máchla, narazila rukou do zpětného zrcátka.
„Jau!“
Beáta zdvihla obočí a zrcátko narovnala.
Nasadila si tmavé brýle.
„No,“ pravila vlídně, „myslíte, že už můžem?“
Silnice byla volná.
Beáta jela rychle, ale jistě.

– 119 –
 (Obávám se, že od určité doby pro mne ono klišé ženská za vo-
lantem ztratilo svůj rádobyvtipný obsah, a dnes pro mne mnohem
spíše než záminku k hloupé anekdotě představuje uhrančivé, fas-
cinující spojení erotiky a smrti – což, zdůrazňuji, není rozhodně
žádná intelektuálština.)
Ale tenkrát ještě ne.
Tenkrát ještě teplý vítr cuchal naše vlasy a obtékal naše obliče-
je. Tenkrát mou vnitřní pohodu kalila jen skutečnost, že Královy
plavky mají leopardí vzorek.
Na nejbližším rovném úseku jsem se prstem lehce dotkl Beáti-
na nahého stehna – a druhou rukou jsem ukázal na zářivý kotouč
slunce:
„Šajny, co?“ Vzhledem k větru jsem musel trochu křičet.
„Šajniky, šajny!“
Koutky úst ji zradily.
V Davli se Agáta dožadovala zmrzliny. Pobaveně jsme z auta
pozorovali, jak si v krátké frontě v pravidelných pětivteřinových
intervalech ostýchavě popotahuje zlaté kalhotky.
„Chovala jsem se k tobě hrozně,“ řekla náhle.
Otočila ke mně zvláštně nespokojený obličej.
Měl jsem pocit, že jí rozumím.
„Chtěla bych se ti omluvit.“
Dokonce si sundala brýle.

Svlékání do plavek.
Jak pravdivě a přesvědčivě zobrazit tělesnou touhu – a vyhnout
se přitom uslintané pornografii? Chápu sice, že v době Penthousů,
rubrik o sexu a s celonárodními sympatiemi přijímaných písňových
vyznání k jedný z Dejvic, co tam toho má nejvíc bych se nemusel trá-
pit nějakými přílišnými skrupulemi, ale stejně mne to rozpaků beze
zbytku nezbavuje. Pár opatrných erotických pasáží jsem sice měl
i v románu předchozím, avšak tam jsem zůstával skryt (s potěšením

– 120 –
skutečného voyeura) v osobě takřečeného Kvida, a navíc jsem se
vždycky ještě mohl vykroutit odkazem na románovou fiktivnost. Co
ale dělat zde, v kronice událostí nezakrytě skutečných? Opravdu
si mám již v příští kapitolce před očima své dcery, své ženy, své
matky a svých babiček rozepnout příklopec a zasunout onoho své-
ho brunátného a roztahovačného podnájemníka do vlhkého lůna
dvacetileté Beáty Králové? Prokrista!
Jak to ten Vaculík dělá?

Po deštích minulých dní vypadala tráva na Ždáni velmi svěže a také

voda nebyla – jak zde často bývá – mdle teplá, ale měla příjemně
chladnou jiskru. Dopoledne probíhalo za poměrně pravidelného
střídání dvou period. Když jsme šli plavat všichni tři najednou,
neobešlo se to díky Agátě bez známého výskání, stříkání a pod-
vodního dovádění, při kterém voda doslova vřela (Beáta se držela
stranou, ale mne Agáta svýma hubenýma nohama obemykala čím
dál nestoudněji, až jsem – s předstíraným mrzoutstvím starého
leoparda – musel svou těžkou prackou zatlačit její hlavičku pod
hladinu na tak dlouho, dokud se s uraženým kuckáním a slzami
v očích nezačala brodit zpátky ke břehu). Pokud se však Agátě do
vody nechtělo nebo pokud právě odběhla kamsi za kamarádkou, zr-
cadlo hladiny, které jsme s Beátou čeřili v úzkostlivě rovnoběžných
drahách, se sotva zavlnilo.
Podobně tomu bylo i na souši – jakmile jsme na dece osaměli,
veselé tlachání rychle vázlo. Když se to stalo poprvé, leželi jsme
chvíli mlčky a potom se zeptala:
„Slavíš Silvestra?“
Považoval jsem její poněkud neaktuální otázku pouze za jakou-
si sympatickou otevřenost, za jakési parodické přiznání, že i ona
si je vědoma toho tíživého ticha, které se po Agátině odchodu na
naší dece usadilo – ale kupodivu se zdálo, že ji to opravdu zajímá.
Zařadil jsem se tedy někam doprostřed mezi ortodoxní stoupence

– 121 –
šampaňského a petard a neméně ortodoxní odmítače sebemenšího
silvestrovského veselí.
„Hm,“ řekla. „A na co myslíváš, když vstáváš?“
Obnovil jsem onu půlcentimetrovou mezeru mezi našimi roz-
pálenými rameny:
„Myslíš na Nový rok?“
„Kterékoli ráno,“ upřesnila. „Na co prostě myslíš po probuzení…“
Znepokojeně jsem si vybavil poslední z oněch hard‑sex filmů,
které mi tou dobou nějaký neznámý chlípník každé ráno promítal
na oční sítnici a ve kterých Beáta hrála roli, v hereckém žargonu
obvykle označovanou slovem kláda.
„Na nic pozoruhodného,“ řekl jsem. „Dlouho startuju. Ráno
nejsem schopen hlubších myšlenek.“
Další Beátiny otázky se týkaly – alespoň ty, na které si vzpomí-
nám – mého pocitu z našich národních dějin (charakterizoval jsem
ho myslím jako smíšený), mého očekávání vzhledem k blížícímu
se věku Vodnáře (rozporuplné) a důvodů, jež mne vedly k volbě
učitelského povolání (pravil jsem, že jsem odjakživa cítil bytostnou
vnitřní potřebu předávat druhým ono rozradostňující poselství po-
znání, jakož i štafetu důstojného lidství, a mimoto jsem naléhavě
potřeboval byt). Tím jsme se dostali k manželství: Jak dlouho jsem
ženatý? Tak dlouho? Máme společné přátele? Co dělá žena, když
píšu? Jak jsme se poznali? Myju nádobí? Co je v manželství nejtěžší?
Co je příčina rozvodů?
„Manželství,“ řekl jsem.
Kdesi jsem to četl.
Snažil jsem se nicméně odpovídat pokud možno pravdivě, až
jsem se posléze začal bát, že jsem jejím dvacetiletým očím vytvořil
obraz jakési strašlivé, měšťácké perspektivy – pochválila mne však,
že na ni nezkouším ten ubohý trik moje žena mi, slečno, nerozumí.
„Moje žena mi rozumí je taky trik,“ poznamenal jsem.
„Já vím,“ řekla smutně.

– 122 –
Beátiny otázky… Čím jsme si byli bližší, tím jich bylo víc. Jejich zma-
pování by si vyžádalo obsáhlý a pečlivě utříděný tematický rejstřík,
jejich analýza zkušeného psychiatra. Ptala se na všechno od Apolli-
naira, biedermeier, celibát a Drtikola až po xenofobii, Yellowstonský
park, zenbuddhismus a žlutou zimnici, přičemž skutečnost, že na
řadu těchto otázek neznám odpověď, pro ni byla zdrojem špatně
skrývaného zklamání.
Připadám si taky neupřímně, když pomáhám přes ulici slepcům?
Taky mám chvíle, kdy nenávidím úplně všechny lidi?
Neznám nějaká dobrá antistressová cvičení?
Taky mě tak umrtvujou společenské hry?
Co si doopravdy myslím o Fučíkovi?
Je falokracie mýtus?
Taky si v kostele připadám jako Mary Pickfordová?
Taky někdy brečím, když se dívám na bruslící děti?
Taky se mi tak hnusí slovo menstruace?
Taky se mi tak hnusí takzvaná konverzace?
Taky mám radši starší lidi?
Nepřipadá mi, že smutní lidé jsou pravdivější?
Jdu zítra vítat?

Takhle. Bez přechodu.

Obědvali jsme až odpoledne ve městě. Sehnali jsme lustr. Odtáhli

nám auto. Beáta se smála. Tvrdila, že dva roky nejela metrem. Král
se taky smál, někam zavolal – a za dvě hodiny ho přivezli. K ob-
divnému potlesku na Královu adresu jsem se sice nepřipojil, ale
na druhé straně jsem tímto bezprostředním důkazem o existenci
korupce v naší mladé demokracii nebyl ani dostatečně pohoršen.
Má občanská ostražitost klesala.
Zato jsem ale spal doma.

– 123 –
3

Autobus cestovní kanceláře Last Minute Travel přijel kvůli zdržení

na italských hranicích se značným zpožděním. Využil jsem čekání
a své vzrůstající nervozity k tomu, abych si připomněl některé
trvalé hodnoty, o které se můj život až dosud opíral.
Po dvou hodinách přirazil autokar konečně k chodníku.
Dveřní hydraulika zasyčela.
Když jsem v zástupu cizích opálených tváří zahlédl svou ženu,
s jistým překvapením jsem si uvědomil, že je stále hezká.
„Tati!“ zvolala dcera.
Na jejím snědém krku zablýskl řetízek.

Během jedné noci asi měsíc po nástupu do vojenské prezenční služ-

by jsem u malého plechového stolku pomocníka dozorčího útvaru
Bratislava‑Vajnory napsal o svém vztahu k dceři báseň. Dovolím
si ji zde ocitovat, přestože už pouhá skutečnost, že jsem navzdory
dávnému předsevzetí opustil pevnou půdu prózy, abych se vystře-
lil do kosmu poezie, je dostatečně výmluvným důkazem naprosté
citové nepříčetnosti, v níž jsem se tehdy nalézal:

Moje dcera
věčně otravuje
věší se mi na krk
takže se dusím
když na krku tu její smyčku
nemám…

Snad radši zpátky k próze:

Třebaže jsem se Beátě za nezaviněné zpoždění omluvil a třebaže
starý (zelený!) gauč se v nově zařízeném pokoji vyjímal více než pra-
podivně, vyjet do města pro nový nechtěla – tvrdila, že jí to shánění

– 124 –
postele začalo připadat trapné. Musel jsem vynaložit nemalé úsilí,
abych ji přesvědčil, že by byla škoda to nyní vzdát a nedotáhnout
celou věc do konce.
„Stejně už je pozdě,“ pravila trucovitě.
„Je poledne,“ namítal jsem, „máme moře času.“
Nemohl jsem se zbavit dojmu, že její fantazie dává oněm dvěma
hodinám, které jsem ráno strávil přecházením mezi cigaretovými
nedopalky na chodníku v Opletalově ulici, poněkud jiný obsah.
Nakonec jsem ji přemluvil – avšak veškerá má předchozí ná-
maha vzápětí vyšla vniveč, a to hned v prvním obchodě s nábytkem,
který jsme to odpoledne navštívili. Žovialita a vulgarita zdejšího
vedoucího byla neuvěřitelná: spiklenecky na nás pomrkával, dělal
dvojsmyslné narážky a s jakýmsi oplzlým pochopením nás vybízel,
abychom vystavená lůžka klidně hnedka prubli. Věnoval jsem mu
pouze několik chladně slitovných pohledů, ale tím, kdo jeho nátlak
nakonec nevydržel, byla překvapivě Beáta – rezignovaně klesla na
opěvovanou dvojválendu, bledá ve tváři, rty pevně semknuté. Každý
její pohyb provázelo zoufalé šustění igelitového přehozu.
„Tak jak se vám válí?“ hlaholil vedoucí.
Místo odpovědi zavřela oči.
„To je slast – milovati svou vlast,“ řekl vedoucí.
Přisedl jsem si k ní na okraj postele.
Nahmatala mou ruku a pevně ji sevřela.
„To je žrádlo!“ zaržál spokojeně vedoucí.
Předklonil se, aby se jí mohl podívat do klína.
„Pojďme na panáka,“ řekl jsem.
Stisk okamžitě zesílil.
Její oči zůstaly zavřené, ještě když jsem ji za doprovodu již zcela ne­
dvojsmyslných obscénních poznámek toho idiota vlekl z krámu na ulici.

Po třech koňacích v baru restaurace Kotva je v oddělení nábytku

o patro níž naprosto spontánně, ale s jakousi vážnou obřadností

– 125 –
vyzkoušela úplně všechny: barevné dvojválendy, tradiční bílé ložni-
ce, moderní kovové postele s mosaznými šprušlemi, rozkládací
pohovky i kruhová manželská lůžka s potahem americký mikroplyš.
Uléhala na ně se slavnostním soustředěním.
Obracela se na bok a na záda a na břicho.
Občas pohladila čalounění.
Dýchala na zrcadlová čela.
Objala několik polštářků.
Tlakem prstů zkoušela pružnost matrací.
V komfortní, černě čalouněné posteli Wendy za 18 990 korun
dokonce slabě zavrněla.
Chabě jsem ji napomínal, podléhaje její šálivé hře.
„Tuhle chci,“ řekla.
„Má podhlavní nastavitelnou část a volnou matraci s pérovou
vložkou,“ řekla prodavačka sympaticky věcně. „Ten přehoz je sní-
matelný.“
Počkala, až Beáta vstane, a ukázala nám, jak se takový přehoz
snímá.
Beáta se do mne zavěsila:
„Vidíš to?“ řekla měkce. „Není to úžasně praktické?“
„Má velký úložný prostor,“ řekla prodavačka.
Předvedla.
Z Beátina dechu voněl koňak.
„Veliký prostor – slyšíš to?“ pravila měkce. „Není to úžasně opti­
mistické?“
Beátino dotýkání bylo příliš příjemné, než abych odcházel postel
měřit.
„Vezmeme si ji,“ řekl jsem poněkud zvábeně.
Dlouze mne políbila, jako kdybych ji opravdu platil.
„Chci ti jít koupit kalhoty,“ zašeptala, když nabrala dech.
„Nebo oblek. Teď hned.“

– 126 –
Co naplat, bylo tomu tak – ani rozkvetlá jarní louka, ani vypůjčená
chata s hořícím krbem, ale těsná zkušební kabina oddělení pánské
módy jako v tom nejhorším pornofilmu.
Neodstranitelná štěrbina v zataženém závěsu.
Na věšáku dva příliš rychle vybrané obleky.
Podezíravý šepot prodavaček.
Veliké zrcadlo mé mravní bídy.
A potom jsem, milá babičko, sešlapal kalhoty na zem a Beáta si
nacpala kalhotky do kabelky.
„Tak jak pánovi je?“

Žena mi oblek pochválila – pravila, že jsem udělal dobře, když jsem

si ho koupil.
Prý už jsem nějaký takový dávno potřeboval.
Mimochodem: měl jsem ho na sobě na hradní recepci u příleži-
tosti oslav vzniku republiky, na předvánočním setkání umělců s ex-
ministrem kultury, na nedávné spisovatelské večeři u amerického
velvyslance a bohužel i na onom slavnostním večeru k zahájení
Mezinárodního roku rodiny.

… uvádět žáka ve vztah ke světu, probouzet a rozvíjet jeho tvořivou

schopnost styku se světem.
— Otokar Chlup, Jaromír Kopecký a kol., Pedagogika

Bylo to víc než radost.

Byla to radost a strach zároveň.
Strach, že to skončí.
Strach, že to neskončí.

– 127 –
 Delších úvah o lásce se v roce 1994 opravdu dopouštět nehodlám
(všimněte si například, že ono předchozí vniknutí do ženy zcela prag-
maticky nepovažuji ani za dostatečný důvod pro vznik nové kapi-
toly), ale musím ještě alespoň přiznat, že se opravdu cosi změnilo.
Začal jsem ráno cvičit.
Jakmile jen trochu vysvitlo slunce, přikrmoval jsem své jadranské
opálení.
Pinzetou jsem si vytrhal chloupky z nosu.
Koupil jsem si patery nové slipy, patery ponožky a (poprvé
v životě) zubní nitě.
O Updikově románu Chceš si mě vzít? jsem přestal říkat banální,
ale celkem milé.
Kytarové odrhovačky chatařů o víkendu v Sázavě mi vháněly slzy
do očí:

Pramínek vlasů ti ustřihnu potají

já blázen pod polštář chci si ho dát…

Panebože! vzlykal jsem.

V životě jsem neslyšel nic pravdivějšího.

Doma to bylo opravdu strašné. Čas strávený v oněch prvních dnech

s rodinou je v mé paměti takřka románově obestřen mlhavým opa-
rem. Vím jen, že jsem usilovně podnikal jakési prázdninové výlety
(vzpomínám si například, že jsme byli na Konopišti, ale nejsem
schopen si vybavit cokoli bližšího – měli zavřeno?). Díky bohu jim nic
nedocházelo – duchem nepřítomný jsem ostatně býval občas i dříve.
„Tatínek píše,“ vysvětlovala žena dceři shovívavě.
Ono nové tajemství však prostupovalo celým mým tělem a napl-
ňovalo je tak beze zbytku, až se zdálo jisté, že v příštím okamžiku pro-
razí na povrch. Snaha udržet je za každou cenu uvnitř způsobovala,
že se mi začaly třást ruce. Převrhl a rozbil jsem více sklenic a hrnků

– 128 –
než Agáta. Úzkostlivá snaha neublížit mne proměňovala v otroka
konspirace. Jak jejích dopisů přibývalo, bylo stále obtížnější nalézt
pro ně opravdu bezpečnou skrýš. V noci jsem vstával a potmě jsem
skrýše kontroloval. Když jsem zatoužil vidět alespoň její fotografii,
musel jsem odtáhnout od zdi příborník po prababičce.
Navzdory všem těmto opatřením jsem se občas ocital v nepřed-
vídatelných situacích, kdy se prozrazení zdálo být zcela neodvratné.
Už jste se někdy, pánové, na návštěvě u tchyně bezmyšlenkovitě vy-
smrkali – a ucítili z kapesníku nezaměnitelnou vůni lůna své milenky?

Naštěstí alespoň pro koncepty svých vlastních milostných dopisů

a (věřte nebo ne) také básní jsem záhy přišel na naprosto spolehlivý
úkryt: papírové desky, do nichž jsem je postupně zakládal, jsem
nadepsal velkými tiskacími písmeny MILOSTNÉ DOPISY A BÁSNĚ –
a zastrčil jsem je do hromady poznámek k chystanému románu.
V žádném trezoru nemohly být ve větším bezpečí.

Pokud někdo cosi tušil, musel to být pes, jehož jsem nyní venčil
nezvykle často. Jakmile jsme se dostali z dohledu oken, smýkal jsem
jím k telefonní budce.
„Lásko,“ mumlal jsem do sluchátka.
Vážně.
Když jsem se vracíval večer od Beáty, potěšeně mi očichával ruce.
Vrtěl ocáskem.
„Táhni,“ odstrkoval jsem ho.
Včera večer mne ve vaně napadl nový výraz do slovníku lásky
v počítačovém věku: nádherně nenaformátované dlaně.

Večery v Beátině podkroví nestačily (tím spíš, že Agátiny možné

vpády byly permanentním nebezpečím a že paní Králová se svou
podezíravostí začínala nebezpečně podobat prodavačkám z Kotvy).
Prázdniny ale ještě neskončily a žena už chodila do práce.

– 129 –
 „Mám čtyřicet minut,“ říkával jsem do sluchátka zadýchaně, když
dcera dopoledne odběhla za kamarádkou. „Možná padesát.“
Slyšel jsem, jak polkla.
„Sejdi na Strakonickou,“ řekla. „Za čtyři minuty jsem tam.“
Přijížděla v oblečení, v jakém ji zastihl můj telefonát – v županu,
v otcově pracovní košili, v tričku na nahém těle. Rychlostí kolem sto
čtyřiceti kilometrů za hodinu jsme se řítívali k nejbližší odbočce;
před ní prudce brzdila a s troubením se cpala do pravého pruhu.
K naší lesní cestě to odtud byl sotva kilometr.
Jestli jsem onoho léta cítil k někomu skutečně upřímnou nenávist,
byli to houbaři.

Takový Ed McBain, jehož nyní v našem nakladatelství tak hojně

vydáváme, by nejspíš napsal: Ve stejném autě a na stejné silnici,
kudy onoho léta jezdívala pro lásku, si o rok později – jen ještě o něco
rychleji – dojela pro smrt.

Mrtvé milenky cit.

„Tak co náš kurz?“ zeptal se mne Král jednoho večera asi v polovině
srpna. „Jak si stojíme?“
Znělo to divně. Od Petříka jsem navíc věděl, že mu nejdou kšefty,
a tak jsem musel mluvit obzvlášť opatrně.
„Všechno se dost zlepšilo, řekl bych,“ pravil jsem. „Kupodivu i náš
vzájemný vztah.“
„Všim jsem si.“
Mlčel jsem.
Pozoroval mě přimhouřenýma očima.
„Co teda to její psaní?“

– 130 –
 O psaní jsme se teda už dlouho nebavili.
„Začíná… To, co jsem zatím četl, nevypadá vůbec špatně.“
„Začíná?“
Nehezky se ušklíbl:
„Platím tě od konce června a ona začíná?“
Pokrčil jsem rameny:
„Cos čekal? Že z ní v červenci bude Sarrautová?“
Použít jméno, které nezná, byla pochopitelně chyba:
„Můžu si přečíst, co napsala?“ zaútočil přímo.
Zaváhal jsem – kromě povídky Táta a já (která samozřejmě ne-
připadala v úvahu) mi Beáta už nic jiného přečíst nedala.
„Ještě ne.“
„Jak to, že ne?“ zvýšil hlas.
„Denisi,“ řekl jsem smířlivě, „na co si to hrajem?“
Už se ale zatvrdil.
„Na co bysme si hráli?“ vyjel podrážděně. „Chci zkrátka jenom
vědět, na co už třetí měsíc dávám svý prachy!“
„Máš pocit, že to byly vyhozený peníze?!“
Nenechal si nic podsunout:
„To se teprve snažím zjistit!“
„Denisi,“ řekl jsem, „vzpomeň si, když jsem sem poprvé přišel,
v té ponuré jeskyni tam nahoře sídlil němý jeskynní mlok. – Běž se
tam podívat teď.“
Udělal jsem dramatickou pauzu.
„Nejsou to určitý výsledky?“ řekl jsem přesvědčeně.
Nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Netvrdím, že je to výlučně moje zásluha – nejspíš by se z toho
dostala tak jako tak. Ale neflákal jsem se přece – nebo jo?“
Nasupeně mlčel.
„Žádný opravdový kurz tvůrčího psaní se samozřejmě nikdy ne­
uskutečnil,“ přiznal jsem. „Ale to víme oba, nikdy jsem přece netvrdil
opak… Po pravdě řečeno nevím, jestli se někdy nějaký uskuteční.“

– 131 –
 Tak to vidíš, znamenal jeho vyčítavý pohled.
„Pokud mě teda platíš za tento druh kurzu, máš pravdu, že je to
trochu riziková investice.“
Snažil jsem se mu tou podmínkovou větou připomenout, že naše
někdejší smlouva o dílo doznala hned zkraje dosti klíčové změny –
chtěl přece, abych ji udělal šťastnou.
Jenomže on si nevzpomínal.
„Velmi riziková investice,“ řekl nakvašeně, ale nepodařilo se mu
zakrýt jistou spokojenost – dostal jsem se sám tam, kde mě chtěl
mít.
Tak takhle to dělají, pomyslel jsem si trochu trpce.
„Srpen ti ještě zaplatím,“ řekl velkoryse.
Vytáhl z kapsy připravené bankovky.
Teprve v té chvíli mi to došlo: právě dostávám padáka.
To už tu opravdu zítra nebudu? uvědomil jsem si zděšeně.
V téhle krásné kuchyni? V jeho krásné pracovně? V překrásné
posteli Wendy?
„To už zítra nemám chodit?“ řekl jsem přiškrceně.
„Ne,“ řekl stroze. Pohlédl mi přímo do očí: „Dneska se rozlučte.“
Všechno to šlo příliš rychle.
„Nestojím o žádnej další průser, jasný?“
Úplně.
„Pane učitel,“ zdůraznil významně.
Najednou!
Najednou už učitelé nesouloží.

Cestou do podkroví ve mně rychle rostl vztek. Vysaje člověka

a jednoduše ho vyplivne! A odbory pochopitelně nic!
Zatímco jsem to Beátě vzrušeně vyprávěl, postupně se svlékala.
„Pojď,“ řekla posléze, „pomsti se na dceři toho hnusnýho kapi-
talisty…“
To nebylo milování – to byla sociální bouře.

– 132 –
„Co budeme dělat?“ řekla potom. „Kde se budem scházet?“
„Na Strakonický.“
Vzala to vážně:
„A v zimě?“
Pokrčil jsem bezradně rameny.
„A co hodinový hotely?“ přemýšlela snaživě.
„Znám jenom jeden,“ řekl jsem. „Vlastní ho tvůj táta.“
Ten šílený nápad jsem dostal samozřejmě já.
Vyslovil jsem to – a už to nešlo vzít zpátky.
Upřímně řečeno jsem to ani nechtěl brát zpátky.
Chtěl jsem být s ní.
A po nás potopa.
„Hele,“ zněla ta klíčová věta, „tak pojď učit k nám na základku…“

– 133 –
 IX

Když jsem v  pondělí posledního srpnového týdne krátce po

osmé vstoupil do kabinetu, kolegové, s  výjimkou kolegyně
Chvátalové‑Sukové, která cosi zuřivě hledala v  zásuvkách, už
nad fotografiemi z dovolených popíjeli první kávu školního roku
1992/1993.
Vesele mne vítali.
Naše tradiční poprázdninové referáty po chvíli přerušila
Chvátalová:
„Libuško,“ zanaříkala, „nevidělas někde můj triangl?“
Libuška litovala, ale její triangl nikde neviděla.
Jaromír, Lenka ani Irenka ho také neviděli.
Chvátalová‑Suková mi věnovala pohled, jenž dával jasně najevo,
kdo je v jejích očích v případu ztraceného trianglu hlavním pode-
zřelým.
Irenka, která mezitím odběhla do sborovny, se vrátila s novinkou:
prý nastoupil nový angličtinář.
„No a?“ řekla Chvátalová. „Anglicky umí každý.“
„Kde by sehnal angličtináře?“ zapochybovala Líba. „To by je mu-
seli dávat jako dealerskou provizi…“
„To by ho musel vyhrát ve Vlož a vyhraj,“ řekla Lenka.
Bavil jsem se, ale zároveň jsem cítil jakousi těžko popsatelnou
mírnou převahu.
Nakonec jsem to nevydržel.
Překvapení bylo opravdu značné.
„Beáta Králová?“ opakovala Irenka s nehraným údivem.

– 134 –
 Opětovné vyslovení toho jména proměnilo mou převahu v hor-
kovzdušný balon, v němž jsem se vznesl vysoko nad hlavy kolegů.
Shlížel jsem na ně z té výšky bezmála posměšně.
Co vy o tom, chudáčci, asi tak víte! říkal jsem si.

Před devátou jsme se odebrali do sborovny na zahajovací schůzi.

U stolů už bylo prakticky plno a udržet Beátě volnou židli nebylo
úplně jednoduché. Konečně se – v dojemně snaživém slavnostním
kostýmku – objevila ve dveřích. Rozpačitě se rozhlížela – mávl jsem
na ni rukou. Když uviděla volné místo, v jejím obličeji se objevila
viditelná úleva a okamžitě ke mně zamířila. Potěšeně jsem zazna-
menal, kolik kolegů a kolegyň se po nás ohlédlo. Veselý hlahol se
na okamžik změnil v diskrétní šum.
„Prokrista,“ zašeptala.
Její oči neopouštěly vzorek ubrusu.
Nenuceně jsem si přitáhl židli blíže ke stolu a položil jsem svou
dlaň na její nahé koleno. Celá ztuhla, v očích nefalšovanou hrůzu.
Poplašeně zamrkala.
„Uvolněte se,“ řekl jsem, „slečno učitelko.“

Zástupkyně Konopná přečetla prezenční listinu – omluven byl ko-

lega Stříbrný, ve kterém podle zprávy ošetřujícího lékaře blížící se
začátek školního roku vyvolával maniodepresivní úzkostné stavy,
a kolega Steve, ve kterém začátek roku vyvolal touhu zůstat ještě
tři neděle v Mexiku.
„Třikrát hurá,“ poznamenal jsem.
Jako nová češtinářka, a především angličtinářka, která dočasně
převezme i část Stevova úvazku, byla představena Beáta Králová.
Povstala.
Využil jsem skutečnosti, že nyní byl pohled na ni zcela legitimní,
a prohlédl jsem si ji spolu s ostatními. Musel jsem v duchu kon-
statovat, že naše nová kolegyně je opravdu pěkná. Kolega Kilián

– 135 –
dokonce obdivně hvízdl (manifestovat hlasitě obdiv mu ostatně
nikdy nečinilo žádné potíže; problematičtější ovšem bývalo, měl‑li
takto veřejně projevit nesouhlas).
A byla u nás.

Ředitel školy v úvodu svého zahajovacího projevu vyjádřil naději,

že jsme během prázdnin načerpali dostatek nových sil, abychom se
mohli plně soustředit na všechny ty náročné výchovně‑vzdělávací úko-
ly, které nás v tomto roce čekají, zejména – jak vyplynulo z dalšího –
na vyvložkování komínů, výstavbu tolik potřebnýho třetího skleníku
a na stavební úpravy kvůli chovu nutrií. Zástupkyně Konopná v této
souvislosti připomněla, že nesmíme zapomínat ani na vlastní výuku.
„Zdá se, že letos budeme ještě muset učit,“ pošeptal jsem Beátě.
„Už jsem se těšil, že budeme jenom pěstovat kedlubny.“
Nesouhlasně si ode mne odsedla.
Zástupkyně pak přečetla třídní učitele v jednotlivých třídách
a rozdělení učitelů do kabinetů.
„Tauferová, Trakařová, Králová,“ přečetla mimo jiné.
Pánbůh vás ochraňuj, pomyslel jsem si.
Zvědavost ji přiměla, aby se ke mně znovu naklonila:
„Kdo je Trakařová?“
Zasmál jsem se.
Zástupkyně Procházková mne veřejně napomenula a pravila, že
škola bez kázně je jako mlýn bez vody. Dále apelovala na včasné
nástupy do hodin, na důsledné dodržování pedagogického dozoru
na chodbách a na zavěšování tašek žáků na háčky. Upozornila také
znovu na letitý nešvar, kterým je posouvání lavic mimo namalované
značky – lavice se tak logicky dostávají mimo zákryt a ve třídě to
pak vypadá jako nechce říct kde. Nato otevřela poslední bod progra-
mu zahajovací schůze, kterým byla diskuse.
Jako první se do diskuse přihlásila kolegyně Chvátalová‑Suková.
Věnovala mi krátký významný pohled a ohlásila krádež trianglu,

– 136 –
vyjadřujíc zároveň svůj podiv nad tím, že se mezi námi najde někdo,
kdo dokáže vztáhnout ruku na nevinný hudební nástroj. Poté všech-
ny přítomné pedagogy vyzvala, aby při výuce nezapomínali na roz-
voj citové složky našeho žactva, a vyjádřila domněnku, že nejlepším
prostředkem, jak citovou složku rozvíjet, je krásná hudba, nejlépe
ta, kterou mohou žáci slyšet na oblíbených výchovných koncertech.
„Hudba,“ pravila doslova, „je jazyk srdce.“
Její vystoupení se nicméně nesetkalo s velkým porozuměním.
„I k té nejkratší cestě na výchovný koncert a zpět,“ pravil roz-
vážně kolega Netejkal, „jsou zapotřebí čtyři jízdenky městské hro-
madné dopravy. To je celkem šestnáct korun. Šestnáct korun, to je
bezmála hodnota –“
„– velkýho rumu,“ řekl kdosi z pléna.
„– jednoho kilogramu pomerančů, které kupujeme pro naše-
ho Ríšu,“ pokračoval Vladimír nevzrušeně. Jeho argumentace se
očividně blížila k pointě. Docela jsem se na ni těšil.
„Většina z přítomných mne zná a snad by mi byla také ochotna
potvrdit, že nejsem potížista,“ pravil měkce, zatímco většina příto-
mných s veselým očekáváním ochotně přitakávala. „Navzdory tomu
chci prohlásit, že na rozvoj citové složky našeho žactva budu prdět
až do té doby, dokud nám školský úřad konečně nezačne proplácet
lístky.“
Vysloužil si uznalý potlesk části sboru a důrazné napomenutí ze
strany vedení.
Jeho uraženého odmlčení ihned využila kolegyně Trakařová,
která upozornila na stále stoupající výskyt pohlavních chorob
a předložila ke zvážení otázku, zda bychom u školních šaten neměli
konečně instalovat automat na kondomy.
„Kdo je to?“ pošeptala mi Beáta.
„Trakařová,“ řekl jsem.
Nerozhodné ticho, které po příspěvku kolegyně Trakařové
zavládlo sborovnou, přerušil překvapivě Jaromír, který její plán

– 137 –
navíc rozšířil o návrh, abychom – když už budeme v těch stavebních
úpravách – probourali z dívčí šatny směrem do ulice okno, které
by po zasazení falešného zrcadla mohlo jednak sloužit ke zvýšení
sexuální osvěty kolemjdoucích a jednak by to škole mohlo velmi
ekonomicky prospět.
Mnoho kolegů jsem k potlesku nestrhl.
Zástupkyně Procházková pravila, že dobře nechápe, proč se naší
nové mladé kolegyni představujeme v tom nejhorším světle, a že
kontrola nástěnek proběhne v pátek.
Nato zavelela rozchod.

Škola není instituce, škola je děj.

— Petr Piťha

Po schůzi si Trakařová s Tauferovou odvedly novou spolusedící

do kabinetu. Vydal jsem se do své třídy, kde jsem rezignovaně, ale
nicméně stále ještě s jistým sebezapřením připíchl na prázdnou ná-
stěnku několik fotografií a přebalů knih Vítězslava Hálka, Vladislava
Vančury a Karla Michala, které jsem pak opatřil narychlo a poněkud
zarputile načmáranou větou ŽILI NA ZBRASLAVI… Všechny úkoly
takzvaného přípravného týdne tím byly beze zbytku splněny, takže
jsem až do pátku mohl popíjet s kolegy kávu, rozprávět o dovo-
lených a hledat triangl.
Ono pondělí jsem to vydržel přibližně do jedenácti hodin. Po-
tom jsem se pod jakousi záminkou z kabinetu nenápadně vytratil
a labyrintem spojovacích chodeb jsem proběhl do druhé budovy,
kde byla třída přidělená Beátě. Její nástěnka ležela podle oče-
kávání dosud na lavici – právě na ni celým tělem naléhala, neboť
se pokoušela zatlačit jeden z mnoha připínáčků do tvrdé hobry.
Sako kostýmku měla přehozené přes židli, rukávy halenky ohrnu-
té. Jakmile mne spatřila, přetáhla přes vznikající nástěnku modrý
krepový papír.

– 138 –
 „Jdu ti pomoct,“ řekl jsem.
Opatrně oddechovala.
Rozhlédl jsem se: zelená magnetická tabule už byla plná ba-
revných obrázků s  anglicko‑českým popisem a  také učitelský
zápisník, který ležel na sousední lavici, už byl plný krasopisně na-
psaných jmen. Podobný druh začátečnického elánu jsem sám dobře
znal – a dělal jsem si proto trochu starost o jeho trvalost.
„Můžu se podívat?“ poškádlil jsem ji.
„Ne!“
Nyní držela krepák křečovitě oběma rukama. Napnuté paže
svíraly její ňadra.
„Podzim začíná?“ tipnul jsem si. „Nebo snad Škola volá?“
Dotkl jsem se krepáku – chytila mě za ruku. Všiml jsem si, že pod
nehtem ukazováčku má trochu zaschlé krve.
Přitáhl jsem si ho k ústům.
Její strnulost povolila, ale oči nechala zavřené.
Odtáhla levou ruku z papíru – nadzvedl jsem ho: lesní jahody
a koše hřibů, mořské pláže a plachetnice, chrámy a minarety.
„Jezuskote,“ zasmál jsem se. „Vzpomínka na prázdniny…“
„Nepotřebujete pomoct?“ pravila za našimi zády kolegyně Taufe-
rová.
Díky barvě své rtěnky vypadala jako zlá královna.

„Ona u vás učí?“

Žena vypadala opravdu překvapeně. Dokonce zaskočeně.
„Vždyť ti to právě říkám…“
Analýza mé informace si vyžádala chvíli mlčení.
„Mimochodem: čí to byl nápad?“
„Můj,“ řekl jsem odvážně.

– 139 –
 „Tvůj?“
„Co se děje? Myslel jsem jenom, že by jí mohlo prospět, když
nebude mít čas myslet jenom na sebe.“
„To je pravda,“ řekla žena s jakýmsi gustem. Sama musela být
v práci v průměru padesát hodin týdně.
„Znáš to,“ řekl jsem, „když chceš zachránit sebe, snaž se zachránit
druhé…“
„Hm,“ pravila žena pochybovačně.

O pár dní později se v kuchyni posadila naproti mně.

Odložil jsem Literárky.
„Dobře – v rámci tvého ozdravného programu učí u vás,“ řekla.
Kývl jsem a vyčkával.
„Je součástí předepsané léčby i to, že musí svačit u vás v kabi-
netě?“
Zbraslavská informační síť. Jistota jistoty.
„Tvoje otázka zní maličko žárlivě.“
„Tvoje odpověď maličko nepřesvědčivě.“
Zatloukat, zatloukat, zatloukat. (Dr. Plzák)
„Přiznávám: o velké přestávce svačí u nás,“ řekl jsem. „Ale pří-
sahám, že jsem jí ani jednou nedal kousnout!“
Ani se neušklíbla.
„Má vlastní kabinet – s Trakařovou a Tauferovou. Proč nesvačí
tam?“
„To nevím. Není vyloučeno, že při jídle nerada mluví o metastázách
a poševním sekretu.“
„Co jsou to metastázy?“ chtěla vědět dcera.
Vůbec jsem nepostřehl, že přišla.
„A jinou otázku už nemáš?“ houkl jsem naoko výhružně. „Chceš
snad říct, že už víš, co je to poševní sekret?“
„Samozřejmě,“ pravila dcera. „Přece z Bravíčka.“
Žena se konečně zasmála.

– 140 –
 Pro tentokrát jsem to měl za sebou.

Nepočítám‑li velkou přestávku a občasná setkání v jídelně, potkáva-

li jsme se ve škole jen během přecházení z kabinetu do tříd. Oba
jsme se snažili vyjít ihned po zazvonění, čímž jsme si sice u kolegů
vysloužili nejednu ironickou poznámku, ale na druhé straně jsme
zase časem dokázali se značnou přesností odhadnout, v kterém
místě schodiště či chodby se střetneme – v prvních týdnech Beátina
působení na škole to bývala opravdu radostná a milostiplná setkání,
třebaže jsme se většinou neodvážili udělat víc než se dotknout ko-
nečky prstů nebo se o sebe otřít lemem šatů. Tu a tam se mě však
zmocňovala jakási slepá, bezohledná odvaha: tehdy jsem Beátě
na poslední chvíli zastoupil cestu, takže mi chtě nechtě musela
vpadnout do náruče – poplašeně se vzpírala, slabě pokňourávala
a odstrkovala mě magnetofonem.
K nepřečkání bývaly zejména první zářijové víkendy.
V pátek učila o hodinu déle, a chtěl‑li jsem se rozloučit, musel
jsem narušit její výuku.
„Seďte, děti,“ říkával jsem, vstupuje k páťáčkům, „nesu vaší paní
učitelce naléhavou depeši z ministerstva.“
Děti se pitvořily.
Pokaždé mne rychle vytlačila ven, nádherně zrudlá ve tvářích.
Dívčí uzardění. Nejúčinnější afrodisiakum.
„Zavři ty dveře,“ šeptával jsem.
Vrtěla hlavou a ustrašeně se rozhlížela.
Zavřel jsem je sám.
Pane inspektore.

Po víkendech to nebylo o mnoho lepší. Měl‑li jsem náhodou volno,

ona učila. A naopak. Ale především: každý den na mne před horní
školou čekávala dcera.
Za celé září jsme byli na Strakonické jednou.

– 141 –
 „Chtěla jsem se tě na něco zeptat – ale teď jsem to zapomněla,“
říkávala někdy Beáta se smutnou ironií. „Jo, už vím – chodíme spolu
ještě?“
Bylo to jako z Woodyho Allena, ale nebyla to žádná velká sranda.

Dodatečně si vybavuji některé další momentky naší společné školní

minulosti.
Nejprve skutečný snímek – skupinová fotografie učitelů (vzhle-
dem k výši provize, poskytované fotografickými firmami, se škola
fotografuje až třikrát ročně). Podle pokynů fotografa se s celým
sborem snažíme vtěsnat na lavice vynesené před školu z tělo-
cvičny. V pozadí uklidňující zeleň. Před námi v oknech pokřikující
a pošklebující se žactvo. Předstíráme, že jejich urážky nevnímáme.
Poznámky o prasklé čočce. Bezradnost v Beátiných očích: Každý
jinam? Vedle sebe? Nápadné je obojí. Stavím se s úsměvem vedle ní.
Pohyb řady nás přitiskne k sobě.
Sýr.
Oba vypadáme strašně.

Jiný obrázek. Teplé zářijové odpoledne. Babí léto. Beáta a já na lavič-
kách v třešňové aleji pod Havlínem. Suplujeme pracovní vy­učování.
Třídy jsou vděčné – lepší než utírat prach ze zábradlí. Zvláštní,
výjimečný poklid. Nikdo nekřičí, dokonce ani kluci nelezou po
stromech. Na sousedním hřišti tiše skřípe kolotoč. Děti posedávají
a polehávají v trávě kolem nás. Cucají stébla a povídají si. Mezi se-
bou i s námi. Beáta si svlékne svetr a zůstane jenom v černém triku.
Slunce hřeje. Urnový háj je pár metrů nad námi.
„Pokud nebudu na Slavíně, ležel bych klidně tady,“ říkám Beátě.
„Je tu pěkně. Nemám rád všechny ty morbidní Strašnice…“
„V tom se shodnem,“ říká.
Mhouří oči do slunce.
Nikdo nic netuší.

– 142 –
 Urnový háj architektonicky navrhl zbraslavský občan architekt
Hynek Svoboda. Parkovou úpravu vhodně doplnil plastikami zapůj-
čenými ze sbírek Národní galerie. Je vzorem pro naše i zahraniční
odborníky.
— Příležitostná publikace Zbraslav

Věděl jsem už, že Beáta nedokáže dělat nic jenom napůl, ale i tak
mne přece jen překvapilo, jak dobrá učitelka se z ní okamžitě stala.
Dělala všechny ty správné, pošetilé věci, které mladí začínají-
cí učitelé dělávají. Vypracovávala si dojemně obsáhlé přípravy,
vlastnoručně vyráběla vynalézavé učební pomůcky, opisovala
a rozmnožovala texty anglických písniček. Hrála s dětmi ping‑pong,
brala je do kina a jezdila jim fandit na nejrůznější sportovní turnaje
(pokud jsem mohl, jezdíval jsem s nimi, ale proměnit se po každém
koši či gólu ve freneticky rozjásanou mažoretku, jak to předváděla
ona, jsem při nejlepší vůli neuměl). Četla Pestalozziho, Diesterwega,
Heluse. Když se kdesi dočetla o Masarykových domáckých sezeních
se studenty, hned příští neděli pozvala dvacet osm svých dětí na
malou odpolední party. Když si přečetla jakousi studii o pohybové
deprivaci dětí, její hodiny se okamžitě proměnily v anglicky vedený
kurz aerobiku. Když se v přednášce prof. Matějčka, kterou jsem
jí zapůjčil, dočetla, že dnešní děti nemají úctu k práci mimo jiné
i proto, že nemají příležitost vidět při práci své rodiče, začala s ex-
kurzemi na pracoviště: Aha, takže vy to vibrační síto touhle pákou
takhle nakloníte a sesypete všechen ten usušený heřmánek na tenhle
dopravník? Nechtěl byste to, pane Novotný, vašemu Vaškovi a ostat-
ním ukázat ještě jednou?
Půjčil jsem jí Džungli před tabulí a Nahoru po schodišti dolů,
abych ji alespoň trochu připravil na zklamání a  rozčarování,

– 143 –
která po takové počáteční euforii nutně musela následovat, a na
příkladu bezpočetných proher protagonistů obou knih jsem se ji
snažil přesvědčit o prospěšnosti jisté míry pedagogické skepse,
jakož i jistého vědomí marnosti, jež jsou nezbytnou součástí profe-
sionální výbavy těch nejlepších učitelů – ale veškeré mé úsilí bylo
marné.
Nedalo se nic dělat. Musela si to prožít sama.

Ztráta iluzí ale naštěstí neproběhla naráz, nýbrž pozvolna, v jakých-

si týdenních etapách.
„Nechápu to,“ svěřovala se nám o velké přestávce například,
„probrala jsem to s nima třikrát – a nevěděli ani slovo!“
„Proč musím uklízet třídu kvůli uklízečce?“ nechápala jindy.
„Připadám vám zmačkaná?“ chtěla vědět příště. „Tak proč mi
pořád ředitel vnucuje, abych si koupila napařovací žehličku?“
Její dotazy svědčily o roztomilé neznalosti českého školství.
„Proč musím potvrdit podpisem, že jsem podepsala třídní vý-
kaz?“
V jejím hlase už se ozývala bojovnost.
„Proč musej moje děti zpívat ve sboru, když ve sboru zpívat ne-
chtěj?“ zeptala se jednoho dne Chvátalové‑Sukové.
Bylo to naprosto nečekané. Do ticha kabinetu doléhaly jen ná-
hodné zvuky z chodby.
„Prosím?“
Chvátalová vypadala naprosto konsternovaně.
Beáta zopakovala otázku.
Studeně posměšné oči omezené stařeny:
„Holčičko, víte, kolik let já mám praxe?“
Sedmdesát, tipnul jsem si.

– 144 –
 „Jak s tím souvisí léta vaší praxe?“ namítla Beáta klidně. „Ptám
se vás, proč musí moji kluci zpívat, když se jim zpívat očividně ne-
chce?“
„Kteří kluci? Ráda bych věděla kteří?“
Beáta poprvé zaváhala. Krátce na mě pohlédla – pohnul jsem
hlavou do strany. Jmenovat znamenalo udat.
„Vy se do toho nepleťte,“ zaječela na mě. „Vy umíte jenom bořit!“
Tentýž spor jsem měl s Chvátalovou‑Sukovou minulý rok.
„Hele,“ řekl jsem tenkrát inkriminovaným klukům ze své třídy,
„zpíváte rádi?“
Tušili léčku.
„Docela jo – ale ne ve sboru.“
„Do sboru chodit nechcete?“
„Ne.“
„V pořádku,“ řekl jsem. „Tak tam nechoďte.“
Druhý den Chvátalová‑Suková v bezprostřední reakci na tuto
neslýchanou vzpouru vyzkoušela celou mou třídu z životopisu Leoše
Janáčka. Výsledek byl hodný zápisu do Guinnessovy knihy rekordů:
dvacet tři čtyřek a pětek. Když mne po hodině potkala na chodbě,
smála se jako Liška Bystrouška. Interpeloval jsem u ředitele (dnes
už si onu svou naivitu neumím dost dobře vysvětlit), který bez
zájmu a neochotně přislíbil zjednání nápravy, ale hned vzápětí na
celý problém navždy zapomněl, neboť zrovna přivezli mikrovlnné
trouby a on musel převzít zboží.

Včera jsem si toho Matějčka znovu přečetl. Dobývat porozumění,

připomněl jsem si.
A ještě jeden citát: Jde tu jen o to, aby se znovu vynořil obyčejný
lidský zájem o dorozumívání. (Ondřej Hausenblas, Vrátíme smysl

– 145 –
hodinám češtiny?) V této souvislosti mě napadá: Snažil jsem se jí
tenkrát v září porozumět?
Nikoliv, v září jsem se s ní snažil vyspat.
Jednou se mi to povedlo.

K její povídce jsme se vrátili rovněž jen jednou.

„Taková vyprávěnka,“ odbyla ji pohrdavě.
Proč tedy vybrala zrovna tuhle? Prý aby mi vysvětlila své po-
čáteční chování. Její vztah k cizím lidem dokumentuje její povídka
dobře, ale jinou hodnotu už pro ni nemá. V současné době ji údajně
zajímá jedině to, jak tradiční vyprávěcí formu zničit.
„Mě zase jedině to, jak se k ní vrátit,“ řekl jsem.
Ve skutečnosti ji ale na psaní momentálně nezajímalo nic; je-
dinou její opravdovou ambicí – připadalo mi – byla touha stát se
nejlepší učitelkou na Praze 5.

A nyní moje ambice:

S žurnalistickou senzacechtivostí parazitovat na tragickém pří-
běhu dvacetileté dívky.
Vědomě kalkulovat se čtenářským efektem kýčovitého sebeproží-
vání. (Jan Lopatka)
Pokusit se dokázat, že současná literatura nemusí být proboha
jenom o tom, jak je těžké psát literaturu. (John Fowles)
Demonstrovat sečtělost.
Ukájet sklony k exhibicionismu.
Ublížit manželce.
Ublížit některým bývalým kolegům.
Skandalizovat.
Zatroubit k dalšímu útoku na ministra školství.
Získat další literární cenu.
Vydělat další prachy.
Zaplašit výčitky svědomí.

– 146 –
 Napsat dobrý román.
(Nehodící se škrtněte.)

Moje ambice… Když jsem si to dneska po sobě přečetl, uvědomil

jsem si poprvé pořádně, co jsem to vlastně v tomto románu udělal –
onu vzrušivou ohavnost, jíž je každý autorský úvod (Salinger), jsem
rozšířil na celou knihu.

Zpočátku se zdálo, že oslava padesátých narozenin školníka Ne-

dělníčka bude jen tuctovým mejdanem, jakých se na škole odehrály
už desítky. František se dostavil se slušivě zastřiženým plnovousem
a z takřka neodmyslitelných montérek se převlékl do svého nej-
lepšího tmavého obleku (v němž o nedělích pod Havlínem sypal
po větru popel zemřelých), ale učitelé se jako obvykle trousili do
sborovny se značným zpožděním a ještě dlouho po oficiálním
začátku nad mísami připravených chlebíčků probírali nejrůznější
pracovní záležitosti, což k všeobecné zábavě pochopitelně příliš
nepřispívalo.
„Happy Birthday to You!“ zazpívali jsme povinně sborem při
předávání daru a Beáta, jíž jsem se už svěřil se svým jazykovým
mindrákem, se ironicky nabídla, že mi bude slova písně překládat.
Po odchodu několika ryze formálních gratulantů a také díky
mimořádně dobrému vínu, které František u příležitosti svého
životního jubilea v hojném množství opatřil, se však atmosféra
nečekaně uvolnila. Tváře kolegyň známým způsobem potemněly
a jejich gesta zvláčněla. Ke slovu se záhy dostala i kytara a Ja-
romírovy ruce při refrénech známých písní vylétaly vzhůru stále
častěji. Nakonec se nástroje zmocnil sám, aby za nadšených ovací
svými krátkými oteklými prsty zahrál tradiční zuřivý protestsong

– 147 –
Sedí ve své pracovně jako pecka na hovně. Nato přítomné vedení
školy manifestačně odešlo, hlasitě zvažujíc některé dílčí změny
v osobním ohodnocení.
Beáta se tvářila trochu vyděšeně.
„Vůbec nepiješ,“ pobídl jsem ji.
Nastalé ideologické bezvládí umožňovalo, aby i ti nejopatrnější
členové sboru s radostí zavzpomínali na zvláštní tonik písně Kaťuša,
na lyrickou Stěp, da stěp krugom i na řízný chorál Vstavaj, strana
agrómnaja! Hřmotného veselí využili mezitím kolegové tělocvikáři
k tomu, aby se nepozorovaně vytratili do svého kabinetu – a navrá-
tili se v kompletní zimní výstroji: Jiří Kilián měl na nohách dřevě-
né běžky, v rukou bambusové hole, jež ho o několik centimetrů
převyšovaly, a na hlavě půvabného oranžového kulíška. Helena
Andělová měla volejbalový dres a brusle, jejichž gumové chrániče
zanechávaly na linoleu šedé čáry. Vladimír Netejkal se Světlanou
Trakařovou ve snaze jejich zdařilou exhibici překonat vyhlásili
soutěž v rychlosti nasazování prezervativu na láhev od Coca‑Coly.
„Je to účinný způsob k odbourání psychických bariér!“ volala
Trakařová. Soutěžila jako první a dosáhla skvělého času šest vteřin.
Všiml jsem si, že Beátin smích není úplně bezpracný.
„Copak?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou.
Překvapuje mne, pravil jsem, že osobnost tak nonkonformní, ja-
kou ona bezesporu je, se nechává zotročit pokryteckou měšťáckou
představou tzv. učitelské bezúhonnosti, jež ve svých důsledcích vede
ostatně jen k tomu, co James Hilton v románu Sbohem, pane profe-
sore nazývá plíživou suchou plesnivostí starých pedagogů.
„Nemá snad učitel oči? Nemá učitel ruce, ústrojí, údy, smysly,
náklonnosti, vášně?“ pokračoval jsem zapáleně, parafrázuje Kupce
benátského: „Když ho píchneš, neteče mu krev? Když ho lechtáš,
nesměje se? Když mu namícháš jedu, neumře?“
„Tak dobře,“ pravila. „Tak mi teda nalej.“

– 148 –
Když jsem nad první verzí tohoto románu vzpomínal na ono ná-
sledné řádění, vybavoval jsem si přirozeně scény čtenářsky vděčné –
půlnoční hlášení školního rozhlasu (s poněkud prvoplánovými imi-
tacemi projevů ředitelských a ministerských), instruktáž kolegyně
Trakařové o použití vakuové pumpy či milování učitelské dvojice na
podlaze jedné ze zhasnutých tříd (už jste někdy, pánové, byli po tom
něžně omyti houbou na tabuli?), ale všechny tyto veselé obrázky
mi dodnes zastiňuje jeden jediný výjev:
Hodina či dvě po půlnoci.
Polité ubrusy a drobky z chlebíčků a křupek rozšlapané na li-
noleu.
Plamínky několika svíček.
Noční hity Evropy 2.
Beáta – bledá z únavy a vypitého vína – tančí s Františkem Ne-
dělníčkem.
Beáta v náručí smrti.
Výjev jako z Harlequina.

Příběh je tehdy domyšlen do konce, nastane‑li v něm obrat k nej-

horšímu.
— Dürrenmatt

Ona jistá vzájemná provázanost, jíž je snad vnímavější čtenář tu

a tam svědkem, není bohužel záležitostí nějakého kompozičního
mistrovství, nýbrž je jen logickým důsledkem maloměstských roz-
měrů tohoto příběhu – všichni se znají, všechno souvisí se vším.
Jediný příklad za všechny: Ulice Za Opusem, kde dosud bydlím,
leží na samém kraji města. Vrakoviště aut, na němž stojí Beátin
havarovaný golf, leží přímo proti jejímu vyústění (lze si to snadno
ověřit).
Celý předek auta je vmáčknutý dovnitř kabiny. Zadní část je
naopak téměř neporušená, jen na zadních dveřích jsou hluboké

– 149 –
vrypy od vyprošťovacích kleští. (Tváří v tvář této skutečné smrti
jsem si uvědomil, jak uměle estetizovaná byla ona fiktivní smrt
mladé učitelky v Názorech na vraždu: opálené, netknuté tělo, pro-
svítající mělkým říčním proudem, nerozdrcený hrudník…)
Když jedeme se ženou kolem, většinou se dívám stranou.

Středoevropskou mentalitu charakterizují dva základní pocity:

těžkomyslnost a přehnané veselí. Jedno bez druhého je stěží možné.
Z melancholie se rodí groteska, z grotesky zbývá melancholie.
— Josef Kroutvor

Vydařený večírek se neobešel bez následků.

Ještě v osm nebyla Beáta ve škole, ale s Jaromírem se nám po-
dařilo zařídit suplování tak, že o něm věděla jen hrstka zasvěcených.
V půl deváté jsem ji zahlédl z okna své třídy: bylo jí očividně zle, ale
přesto běžela. V rychlosti jsem dětem zadal práci a seběhl jí naproti.
Suplování je zařízeno, informoval jsem ji pyšně.
„A co těch dalších pět hodin?“ lapala po dechu. „Stejně to dneska
nepřežiju…“
„Vydýchej se,“ pravil jsem. „A moc nemluv – jak se překysličíš,
je konec.“
Odvlekl jsem ji do žákovských šaten, kde jsme vyčkali do zvoně-
ní. Potom jsem ji zaplněnými chodbami rychle provedl k našemu
kabinetu.
„A sakra,“ pravila zkušeně Lenka, jakmile ji spatřila.
„Co je jí?“ ptala se Chvátalová‑Suková podezíravě. „Není to na-
kažlivé?“
„Je jí strašlivě zle,“ pravil jsem. „Pustila si omylem Lašské tance.“

– 150 –
Druhou hodinu měla Beáta sloh v šestce.
„Ve třídě nevydržím,“ tvrdila starostlivě. „Možná pozdějc, ale ne
teď.“
Vypadala opravdu špatně.
„Běžte na Havlín,“ navrhl jsem. „Popis přírody.“
„Tam nevylezu.“
„A co zámecký park?“ řekl Jaromír. „To je po rovině.“
„Jak to zdůvodním?“
„Sochy,“ řekl Jaromír. „Popis uměleckého díla. Celou hodinu jenom
sedíš na lavičce a koukáš na Myslbeka.“
Čekal jsem na ni před školou, když se vraceli. Byla zelená jako
sedma.
„Tak co?“ ptal jsem se starostlivě.
Nechala děti projít.
„Málem jsem poblila Gutfreunda,“ šeptala zdrceně.

Bohužel ani svou další radou, aby v příští hodině využila učebnice
Píšeme správně česky? (jejíchž patnáct exemplářů jsem jí ochotně
z kabinetu zapůjčil), jsem Beátě – podobně jako přede mnou Ja-
romír – příliš neposloužil. Kniha vyšla v roce 1983 a ona naneštěs-
tí přehlédla, že cvičení, která dětem ukládá, obsahují mimo jiné
i několik členů ústředního výboru Komunistické strany Českoslo-
venska, jedno shromáždění Lidových milicionářů a jeden sovětský
ledoborec Krasin.
Nepřehlédla je naopak jedna z matek, která se sešitem svého
indoktrinovaného syna přispěchala na nejbližší zasedání Školské
komise.
A průšvih byl na světě.

Prozápadní orientace naší mládeže byla vážně ohrožena.

Po padesáti minutách v ředitelně už ona kryptokomunistka ne-
dokázala zadržet slzy.

– 151 –
 Šest měsíců bez prémií a osobního ohodnocení – exemplární
potrestání ředitelem školy, který před tribunou ústředního výboru
Komunistické strany Československa déle než dvacet let pochodoval
v prvomájových průvodech.
Napsal jsem článek do místních novin.
Český deník nasadil na případ jednoho ze svých nejlepších novi-
nářů – dvacetiletého studenta přírodovědecké fakulty.
Haj hou.

Vůbec první věcí, kterou školní inspektor pro Prahu 5 Mgr. Jiří
Vagenknecht na naší škole učinil, byla hospitace na hodině údajného
původce všech těch rebelií: Bez bázně a hany jsem – vzpomínám si –
vyprávěl cosi o Hrabalovi (svou slabost pro Skálovu sbírku Zdravím
vás, okna jsem pochopitelně zatajil). Připadalo mi ale, že inspektor
opravdu chce přijít celé věci na kloub, a tak jsem ho cestou z hodi-
ny stručně seznámil s našimi úspěchy na cestě za ekonomickou
samostatností, jíž se společně s žáky snažíme dosáhnout především
prodejem kořenové zeleniny na zbraslavském náměstí a prodejem
losů v zbraslavských restauračních zařízeních. Dále jsem mu vy-
právěl, kolik má naše škola skleníků, kolik ze školy odešlo učitelů,
kolik těch zbylých je aprobovaných, kolik minut průměrně trvá pe-
dagogická porada a kolik pětek a čtyřek dokáže za jedinou hodinu
rozdat jediná učitelka. Samozřejmě jsem ho seznámil i se svou verzí
případu Sovětský ledoborec, přičemž jsem ho v rámci objektivity
upozornil na svou možnou předpojatost, datující se již od předloň-
ského léta, kdy ředitel školy označil mou divadelní hříčku Zájezd
do Evropy aneb Švanda 1990, kterou jsem s dětmi také inscenoval,
za skrytý útok proti Klausově ekonomické reformě.
Inspektor Vagenknecht mne pozorně vyslechl a některé údaje
si zapsal.
Potom mne požádal o jeden výtisk mého románu Báječná léta
pod psa, který v oněch dnech právě vyšel.

– 152 –
 Nazítří mi na oplátku přinesl básnickou sbírku Karla Šiktance
Český orloj (opravdu nevím, proč právě tu).
Ve zprávě o provedené hloubkové inspekci pak všechny nazna-
čené problémy definoval jako spory víceméně osobní povahy.

Básníka Karla Šiktance si upřímně vážím.

Tento ideologický pseudoproblém nebyl bohužel jediným ná-

sledkem povedené oslavy školníkových padesátin. Ještě téhož dne,
kdy Beáta zápasila s nevolností, zavolal mé ženě kdosi do práce, aby
jí oznámil, že její muž ji soustavně podvádí se slečnou Královou.
Opakovaně jsem ji ujišťoval, že můj vztah k Beátě je ryze ka-
marádský (vzhledem k četnosti našich výletů na Strakonickou to
ostatně byla téměř pravda), a vyzýval jsem ji, abychom se nenechali
manipulovat zlobou, záští a závistí našeho okolí. Na velikost jejích
slz to ovšem nemělo žádný postřehnutelný vliv.

Podle průzkumu, který uskutečnil americký list The Washing-

ton Post, si 97 procent Američanů myslí, že jim jejich manželé či
manželky obvykle říkají pravdu.

Zdvojnásobil jsem dosavadní bezpečnostní opatření, což se prak-

ticky rovnalo rozchodu.
Devět dní jsme se s Beátou nepolíbili.
V ohybu chodby jsme se potkávali jako cizí lidé.
Vzal‑li jsem Beátu kolem ramen, předcházela tomu důkladná
konspirativní příprava.
Desátého dne jsem Beátu zahlédl, jak zamyká tělocvičnu. Zatla-
čil jsem ji před sebou do temného skladu s nářadím, kde jsem ji

– 153 –
za sedmero žíněnkami a za sedmero lavičkami vášnivě povalil na
trampolínu.
Tenkrát mne poprvé odstrčila.
Mluvila velice dlouho.
Mimo jiné mi řekla, že jsem bezbarevný.
Kritizovala i naši vinárnu v Horních Počernicích.

Příštího dne volal anonym znovu. Upřesnil mé ženě, že nyní chodí-

me šukat do skladu tělocvičného nářadí.
Znovu jsem si ověřil, že vhodně zvolený detail dodá příběhu
přesvědčivost.
Žárlivost a hněv nás se ženou zbavily veškeré obezřetnosti, takže
jsme opět přeslechli dceřin příchod.
Slyšela toho zřejmě dost.
Strávil jsem v jejím pokojíčku zbytek večera.
Chcete‑li slyšet plakat anděla, řekněte devítileté dívence, že její
tatínek šuká s jinou.

Ona diskrétní vinárna v Horních Počernicích mi začala připadat

nebezpečná. Vrchní vypadal jako fízl.
Mé ranní erotické fantazie (jichž vzhledem k situaci logicky při-
bývalo) se už neodehrávaly ani na Slapech, ani v Beátině podkroví,
nýbrž v zastrčeném hotýlku na předměstí Reykjavíku, přičemž
opravdovou jiskru jim dokázala dodat teprve představa přerušené-
ho leteckého spojení s Prahou.

Špatně jsem spal.

Hlava mě bolívala častěji než jindy.
Také mne ustavičně tlačil žaludek.
Únik do nemoci.

A do psaní, samozřejmě.

– 154 –
 Prožitý příběh, který byl nyní jen zdrojem potíží, se nad mým
psacím stolem zázračně měnil v jediný pramen mé radosti. Taková
story! říkával jsem si nadšeně. Psát o Beátě bylo vzrušující a bez-
pečné zároveň. Něco takového mi skutečný život nikdy nemohl
poskytnout.
Veškeré neštěstí mužů pramení z toho, že nedovedou zůstat v klidu
své pracovny, připomínal jsem si hořce s Pascalem.
Někdy jsem se nad postavou Beáty na okamžik zamyslel i v Beá­
tině přítomnosti.
„Chceš tu ubohou půlku, která mi z tebe patří, ještě dál dělit?“
vztekala se.
„Píšu o tobě,“ hájil jsem se.
„Tak piš! Nebudu ti v tom bránit!“ říkávala naštvaně. „Česká
literatura by mi to nejspíš nikdy neodpustila…“

Samotný konec našeho vztahu byl rychlý jako nečekané uzavření

hry v kanastě – držíte v ruce slušné, perspektivní karty, ještě zdale-
ka jste nevytáhli všechny trumfy, ale hra už mezitím definitivně
skončila.
Proběhlo to následovně: Právě jsem před kabinetem za pomoci
citátu z Jakoba Wassermanna vysvětloval Beátě, co je to mužův čas
(Žena nikdy nepochopí, co je to mužův čas. Polyká ho jako limonádu,
kolik jí ho dáte, tolik ho zhltne, ale sama nemá kdy, jde‑li si zkoušet
klobouk.), když se v ohybu schodiště objevil Steve – opálený, usmě-
vavý, na nahém těle cihlově červené pončo.
„Proboha, Steve,“ vyrazil jsem přidušeně. „Zachraň se, kdo mů-
žeš!“
Popadl jsem Beátu za ruku a snažil se ji zatáhnout do kabinetu
dřív, než nás uvidí.

– 155 –
 „Co blbneš?“ vzpouzela se. „To budeme přede všema pořád
jenom prchat?“
Nechápavě mě odstrčila.
Už nás uviděl. Vycenil bělostné zuby. Beáta se také usmála. Přejel
jsem si jazykem po amalgamových plombách a vzájemně jsem je
představil.
„Hi,“ řekl Steve.
Vypadal potěšeně.
Beáta pravila, že o Stevovi už hodně slyšela a že je opravdu ráda,
že ho nyní poznává osobně. Nato se s upřímným zájmem tázala,
jak se mu líbilo v Mexiku – Steve řekl, že to bylo absolutely great.
Potom se rozpovídal o jakýchsi lodích, které museli v noci hlídat.
Odkašlal jsem si a informoval jsem ho, že unfortunately pospíchá-
me. Beáta útrpně poslouchala můj zbraslavský přízvuk a pravila,
že ona nikam nepospíchá.
Steve nás pozval na večer k sobě domů na promítání sto padesáti
diapozitivů a vypití dvou láhví pravé tequilly.
Řekl jsem, že bych přišel jedině tehdy, kdyby ta čísla byla opačně.
Asi jsem něco zkazil, protože Steve tomu nerozuměl. Beáta řekla
cosi, čemu jsem nerozuměl já. Steve se smál. Řekl jsem, že to byl
předtím samozřejmě jenom vtip – ve skutečnosti jsem večer unfor-
tunately busy. Steve řekl, že je to škoda. Beáta řekla, že ona určitě
přijde – prý se poslední dobou večer strašlivě nudí. Zeptal jsem se
jí česky, jestli si chce po všech těch sovětských ledoborcích vylepšit
kádrový profil.
Ani se neušklíbla.
Kruh se uzavíral.
„Skončeme to,“ řekla. „Nemá to cenu.“
Zavřela to.

– 156 –
 X

Jak nezmapováno je ženské chtění.

— Shakespeare

„Chtěla bych prostě, aby to byl rozchod dvou civilizovaných lidí,“

žádala Beáta v příštích dnech. „Žádné ty obvyklé naschvály.“
Neměl jsem sice s obvyklými naschvály velké zkušenosti, ale dělal
jsem, co jsem mohl.
„Ahoj, Beáto. Hi, Steve,“ zdravil jsem je ve škole na chodbě.
„Ahoj,“ odpovídala Beáta přátelsky. „Už jsi viděl my new tattoo?“
Vyhrnula si barevné tričko (barevná trička, šátky, korále a pon-
ča z jejího šatníku rychle vytlačily všechny ty učitelské kostýmky)
a ukázala mi nahé břicho. Její pupík tvořil přirozený základ pro vy-
tetovaný květ orchideje, z něhož sál nektar maličký růžový kolibřík.
„Je to… opravdu hezké.“

Steve – podobně jako Beáta – také psal. Jejich zájmy se díky tomu
takřka ideálně doplňovaly. Dopoledne učili angličtinu a odpoledne
si většinou vyrazili do města. Většinou chodili se známými k McDo-
naldovi, ale oblíbili si i kavárnu Velryba, FX Café a pizzerii Kmotra.
Na mexická jídla, která si Beáta dle vlastních slov doslova zami-
lovala, přecházeli do Jo’s baru. Někdy se také zastavili v redakcích
pražských amerických novin Prague Post, Prognosis a Yazzyk. Večer
se milovali a psali.
Beáta zastávala názor, že dnešní Praha je pro Američany Paříží
dvacátých let. Uvidím prý, že z toho permanentního umělecko‑inte-
lektuálního vření, z toho výbuchu kreativity vzejde cosi opravdu

– 157 –
velkého (napadlo mne, že to možná není výbuch kreativity, nýbrž
výbuch vnitřní radosti nad kurzem dolaru vůči koruně, ale mlčel
jsem). Také Stevova kniha je údajně opravdu výjimečná, tvrdila
přesvědčeně. Odehrává se střídavě v Praze, Amsterodamu, Portlan-
du a v mexickém přístavu Poza Rica de Hidalgo.
„Globální myšlení, chápeš?“
Přikývl jsem.
Hlavní postavou je prý sympatický americký lektor, který se
svým holandským přítelem, toho času rovněž žijícím v Praze, od-
jíždějí na prázdniny do Mexika. Ten holandský přítel je historik,
který se už několik let snaží objasnit některé méně známé okolnosti
zavraždění Viléma I. Oranžského, ale v Praze zjistí, že ho téma už
nezajímá, částečně proto, že má AIDS. Cesta napříč Mexikem je
pro oba mladé muže existenciálním utrpením, ale když jim v jedné
vegetariánské restauraci podstrčí lidské maso, poprvé v životě
se smiřují s lidským údělem. Celý text je prý záměrně narušován
vlnami bezobsažnosti (odkazujícími podle Beáty na staletý boj Ho-
lanďanů s mořem) a v rytmu jeho vět je rovněž možné vystopovat
rytmus původních nástrojů mexických Indiánů, aztécké flétny
a chrastítka sonajas.
„Zní to zajímavě,“ řekl jsem.
„Ta kniha je úplně free,“ vysvětlovala Beáta. „Nesešněrovaná
prostě ničím!“
„Tak to má být.“
Paralelně ji prý překládá do češtiny.
Ujišťuje mne, že to bude bomba.
Těším se, že si ji přečtu.

Teprve dnes si dodatečně přiznávám onu pokryteckou samozřej-

most, ono předstírané zasvěcení, s nimiž jsem od Beáty klidně, bez
mrknutí oka přijímal všechny ty bláznivé, šokující informace. Jenom
proboha neprozradit, že nejsem in!

– 158 –
„Hodně teď chodíme do tý americký prádelny v Dejvicích…“
„Fakt? To je skvělý…“
„Nemyslím prát – prostě jen tak. Je to tam úžasně friendly.“
„Slyšel jsem…“
Nebo jindy:
„Myslím, že člověk si musí vždycky vytyčit nějaký nejbližší mez-
ník…“
„Určitě.“
„Je úplně jedno, jak to nazveš. Prostě něco, co je třeba překonat.
Pro nás se Stevem je to teď skákání na laně.“
„Pane jo – máš odvahu…“
„Jo, myslím že jo.“
(Naštěstí jim to policajti zakázali.)

Ale málokdo pochopil tak přesně jako Čapek, že odejít za moře, dát
se na vojnu nebo najít poklad, upsat se čertu, zabít draka a získat
princeznu nepociťoval člověk vlastně nikdy jako vyšší stupeň auten-
tičnosti, ale jako její opak, že to vše hraničilo až s jakousi poruchou
a nepořádkem… Čím dál méně se lidem vskutku podaří naplnit svůj
osud, být sám sebou. A tak zbývají nakonec jen rozpaky a stud nad
událostmi a činy, jejichž autentičnost je sporná.
— Josef Jedlička

V noci jsem sedával potmě v zubařském křesle.

Pátrat po dobrých znameních, umiňoval jsem si.
Znovuobjevit humor.
Poněvadž McMurphy ví, že člověk se musí vysmát všemu, co ho
bolí, protože jenom tak si může zachovat svoji rovnováhu, jenom tak
může předejít tomu, aby ho svět nedohnal k šílenství.

– 159 –
 Ale šlo to pomalu a spal jsem málo.
Devětadvacátého září jsem měl svátek.
Dcera mi koupila holicí pěnu Palmolive.
„Good morning!“ objevil jsem příští ráno pod uzávěrem.
Fuck you!
Rána s mou dcerou…
Dokud jsem učil, připravovala nám oběma společnou snídani.
Jednou – nebylo jí ještě osm – jsem nemohl najít jogurty, které jsem
den předtím zakoupil. Nakonec jsem je objevil v koši.
„Byly staré,“ hájila se dcera.
„Co je to za blbost?“ vyjel jsem na ni.
Hledal jsem nějaké datum:
Trojská mlékárna – založeno 1870, všiml jsem si náhle.
Moje dcera. Můj andílek.
Ale proč to povídám?

Hodně mi pomohla. Psaní také pomáhalo. Plus berličky každo-

denních povinností. To zubařské křeslo rovněž nebylo příliš poho-
dlné. Jinými slovy: pomohla i má nechuť opravdu trpět.
Po svém způsobu se mi snažila pomoct i Agáta – považovala za
naprosto samozřejmé, že převezme místo své starší sestry. Začala
se skrytými výzvami: Dívala se mi upřeně do očí, dotýkala se mne
ňadérky a hladila mne jako nemocného králíčka. Posléze ji patrně
napadlo, že by mi měla spíš dokázat, že už opravdu není dítě, a ná-
padně často se mnou hovořila o svých dávných láskách. Když mne
později zvala na soukromou oslavu svých patnáctých narozenin
(naštěstí jsem právě v té době musel do Německa), její pohled vyja-
dřoval neochvějné přesvědčení, že mi bude stejně dobrou milenkou
jako Beáta.

Ve Zbraslavance jsem jednoho dne potkal její matku – potěšilo mne,

jak spontánně se ke mně hlásila.

– 160 –
 „Co dělá manžel?“ prohodil jsem.
„Podniká,“ řekla pohrdavě. „Do dvou let umře na infarkt.“
Ve věcnosti, s níž to říkala, bylo cosi děsivého.
Vzala mě zlehka za ruku:
„Kdybyste viděl, co udělali s jejím pokojem… To si neumíte před-
stavit!“
Uměl jsem si to představit.
„Ta holka je cvok,“ pravila paní Králová. „Král si to jenom bojí
přiznat.“
Zase ta věcnost.
„To jsme tak trochu všichni,“ pravil jsem chlácholivě.
„No dobře,“ namítala, „ale takovýhle?“

Trocha angličtiny:
start up an engine – spustit motor
step on the gas – sešlápnout plyn
let in the cluth – pustit pedál spojky
at top speed – plnou rychlostí
fly‑over – přemostění
suicide – sebevražda
Odkrývání skutečnosti postupuje tím, že se zbavujeme opotře-
bovaných forem vyprávění. (Robbe‑Grillet)

A ještě jednu poznámku k technice vyprávění (napadla mne v sou-

vislosti se zmínkou o Královi): Čechov tvrdil, že zmíní‑li se autor
v povídce či v románu o pušce, mělo by se z ní později opravdu
střílet – neměla by tam zkrátka být jen tak náhodou. Jsem si proto
vědom toho, že provázejí‑li v mém příběhu Krále od samého počát-
ku dva ozbrojení strážci, aniž si některý z nich skutečně vystřelí, je
tím tento nepsaný zákon literární tvorby porušen. Mrzí mne to, ale
bylo to tak. Život se někdy zákonům literární tvorby vzpírá (mohl
bych samozřejmě Krále nechat odprásknout dvojicí ukrajinských

– 161 –
mafiánů ve smíchovské restauraci U Holubů, popřípadě ho nechat
přidrátovat k traverze na dně nějaké přehrady, ale cosi mi brání
takto zacházet s žijícím člověkem).

Dneska bylo Dušiček. Na vrátkách urnového háje jsem si přečetl

náborový letáček Společnosti přátel žehu:

Až se moje srdce v popel promění

po větru jej hoďte
aby zapadl v trávě na lukách

Nic moc.
Svých pět růží jsem pohodil na kameny svažující se k dotyčné
loučce – od včerejška jsem je měl na balkoně v zavařovací sklenici.
Když jsem s pugétem dneska odcházel z domova, zaznamenal jsem,
že moje žena kupodivu žárlí i na dívky zpopelněné a po větru roz-
ptýlené.

Beáta mne informovala, že ji Steve pozval na Vánoce do Portlandu.

Na Den díkůvzdání.
„Taky bych si dal krocana,“ řekl jsem.

Je až neuvěřitelné, kolik Američanů si v Praze brzy najde partnerku.

Američanky zdaleka takové štěstí nemají a s odporem poukazují na
nové svazky, ve kterých údajně „patriarchální Američané hledají
své submisivní protějšky“. Úzkostný feminismus amerických žen již
dokázal odradit desetitisíce mužů a zběhlí Američané nehledají
partnerky zdaleka jen v Evropě.
— Věra Chaseová, Literární noviny

– 162 –
Před rokem mi pár dní po Dušičkách navrhl Jaroslav Kořán, abych
mu napsal povídku pro Playboy. V té době jsem byl už opět odkázán
pouze na svůj učitelský plat, a proto jsem jeho lukrativní nabídku
rád přijal.
„Napsal jsem povídku pro Playboy,“ pochlubil jsem se ve školní
jídelně Beátě.
Škádlivě mi pohlédla do klína: „Proboha o čem?“
Vesele to Stevovi přeložila.
„O tobě. Jmenuje se Intelektuálka.“

Povídka vyšla v dubnu příštího roku.

Nad jejím případným zařazením do této knihy jsem dlouho vá-
hal – jednak je očividně poznamenána snahou vyhovět nárokům
specifického čtenářského publika, má autostylizace do role rozve-
deného světáka musí po tom všem, co jsem zde o sobě a o svém
manželství řekl, nutně působit komicky, a do třetice, i na mne
podobné přechody do zcela jiného příběhu působí většinou rušivě
(začlenění „Garpových“ povídek do Irvingova skvělého románu
Svět podle Garpa nepovažuji například za šťastné). Jestliže jsem se
nakonec přesto rozhodl ve prospěch jejího zařazení, je to jen díky
nezvratnému přesvědčení, že přes některé vnějškové rozdíly píšu
stále týž příběh (a navíc vám prostě musím demonstrovat onu svou
geniální intuici, s níž jsem v povídce předpověděl pozdější Beátiny
aktivity ekologické).

INTELEKTUÁLKA
Pokud vás někdy zlý osud nebo obvodní vojenská správa
přinutí strávit jedenáct měsíců v těsné maringotce s jedním
člověkem a jednou praskající radiostanicí, musíte se bezpochy-
by obrnit značnou trpělivostí. Jestliže navíc ona maringotka
stojí uprostřed liduprázdného pohraničního pásma a jestliže
vám onen člověk každé ráno hned poté, co se hlučně vysmrká

– 163 –
do plechového umývadla, neopomene vyčítavě připomenout,
že vás na vysokou školu přijali, zatímco jeho nikoliv, musíte
dokonce vynaložit jisté malé úsilí, abyste si zachovali zdravý
rozum. Jestliže se však s tímto člověkem musíte ke všemu dělit
nejen o armádní měsíčník Atom s jedinou křížovkou, ale i o je-
dinou dceru poměrně despotického dřevorubce z dosti vzdálené
samoty, nezbyde vám, než se jednou provždy rozhodnout: buďto
svému kolegovi ve spánku prostřelíte hlavu přidělenou služební
zbraní – nebo se s ním budete muset spřátelit. Oskar a já jsme
po pečlivém zvážení výhod a nevýhod alternativy první po čase
zvolili tu druhou. Když se posléze přiblížil konec naší společné
služby, musel jsem v duchu několikrát konstatovat, že bez hlenů
v umývadle se sice v budoucnu velmi rád obejdu, nicméně že
Oskara samotného, jeho veselé přisprostlé řeči a jeho kuchař-
skou specialitu, krvavý Steak lesního dělníka, budu možná
maličko postrádat. Naštěstí v den, kdy se naše cesty měly defi-
nitivně rozejít, vypil Oskar v restauraci U Krále Šumavy přece
jen o nějakou tu sklenku navíc a v nezvratném přesvědčení, že
nastupuje do kuřáckého oddělení osobního vlaku do rodného
Hlinska, nastoupil spolu se mnou do rychlíkového autobusu na
Prahu, kde se v příštích dnech natrvalo usadil.
Věci vyvolané v život na rozkaz obvykle dlouhou životnost
nemívají, avšak naše přátelství s Oskarem, u jehož zrodu stály
hned dva rozkazy povolávací, se ukázalo být onou příslovečnou
výjimkou: Oskarův starý tmavomodrý renault věčně parkoval
pod okny mého bytu a tentýž vůz mne léta vozil na dovolenou,
na pohřby přátel a rozvody. Oskar navíc po čase nastoupil jako
řidič u podniku, kde jsem pracoval i já, a brzy se neoficiálně stal
mým osobním šoférem. Jezdíval jsem s ním rád, neboť znal skvě-
lé anekdoty a ještě lepší motoresty a především pochopitelně
nebyl nijak svazován známou nucenou zdvořilostí firemních

– 164 –
řidičů. Ve svých projevech se naopak stále vracel k naší někdejší
jadrné šumavské frazeologii.
„Týhle bych se rád vměšoval do vnitřních záležitostí,“ říkával
při pohledu na pěkné dívky ve městech, kterými jsme projížděli,
a smyslně se šklebil jako tenkrát, když si po návratu od dřevo-
rubcovy dcery mydlil v plechovém umývadle kolena fialová od
rozdrcených borůvek.
Byl jsem tomu víceméně rád, neboť mi připadalo, že
kdybychom se našeho vojenského slovníku zřekli úplně, museli
bychom se zříci i čehosi velice podstatného pro naše přátelství,
jež vznikalo v dobách, kdy – řečeno s Oskarem – nám občas byly
ochotné dát jenom lišky.
Jenomže potom jsme potkali Beátu.
Už pár minut poté, co jsem mu onoho deštivého rána dovolil,
aby navzdory předpisům té promoklé stopařce zastavil, jsem
svého rozhodnutí litoval. O dvě hodiny později jsem věděl, že to
byla chyba, které lze právem říkat osudová.
Zablácené prsty v kožených sandálech, vlastnoručně šitá
dlouhá sukně, z níž po celém obvodu visely nitě, a obrovské
černé tílko, jehož vytahaný výstřih znova a znova odhaloval
malá nahá ňadra. Anglický nápis na tílku nás žádal – pokud
jsem si to přeložil správně – abychom neposílali dívčím duším
barevné pohlednice z výletu na vřesoviště. Dívka sama nás česky
informovala, zatímco si ze zad sundávala malý baťůžek očividně
plný knih, že se jmenuje Beáta a že jede na Šrámkův Písek.
„Šrámek?“ zvolal Oskar potěšeně.
Ukázalo se, že kdysi četl Stříbrný vítr a asi před rokem viděl
v televizi Měsíc nad řekou. Navzdory tomu, že ztvárnění Měsíce
nad řekou odmítla Beáta komentovat a že Stříbrný vítr pova-
žovala za trapně průhlednou beletrizaci adolescence, vydrželo
jim dané téma plných třicet minut. Oskar si k mému úžasu
vzpomněl i na slovo impresionismus, ale Beáta mu shovívavě

– 165 –
vysvětlila, že je to jen potrhaná maskovací celta, kterou Šrámek
naivně přehazoval přes holé teze svých syžetů. Oskar připustil,
že z jistého úhlu pohledu by tomu tak skutečně mohlo být,
přičemž úhel jeho vlastního pohledu vymezovala pomyslná
spojnice jeho modrých očí, zpětného zrcátka a Beátina výstřihu.
Beáta pravila, že jediné, co ze Šrámka jakžtakž přežilo, je asi
šest nebo sedm raných básní a pochopitelně Tělo – to ji prý
kdysi doslova fascinovalo. Nyní se jí román sice maličko odcizil,
hodlá jej ale aktualizovat coby scénické psychodrama. Oskar
po chvíli přemýšlení odvětil, že je to možná překvapivě dobrý
nápad. Zarytě jsem mlčel. Potom se Beáta Oskara zeptala, jest-
li se mu líbí jeho práce řidiče. On přece není žádný řidič, řekl
Oskar, on jen přemýšlí, jak naložit se svým životem – a v autě
se mu prý odjakživa přemýšlelo nejlépe. Možná odejde vysoko
do hor, možná zkusí ještě studovat. Ve chvíli, kdy to říkal, se už
vůbec nedotýkal volantu, ruce měl spuštěné v klíně, hlavu snivě
zvrácenou do opěrky. Jeho noha na plynovém pedálu udržovala
neměnnou rychlost sto dvacet kilometrů za hodinu.
„Čum na cestu,“ řekl jsem.
„Vám se Šrámkovo Tělo nelíbilo?“ zaútočila Beáta přímo.
„Ne,“ řekl jsem. „Kvůli jeho tělu bych do Písku rozhodně nejel.“
Zatvářila se soucitně, ale ve skutečnosti horečně přemýšlela,
čím by mne nejlépe urazila. Nakonec se rozhodla, že se bude
posmívat mojí kravatě. Předklonila se k mému sedadlu a štítivě
ji uchopila konečky prstů:
„Co to proboha je?“ tázala se nevěřícně.
„Hádejte,“ řekl jsem klidně.
Tenhle typ mě už nedokáže rozházet.
„Dám vám tři možnosti: Za á – zcela běžný doplněk evrop-
ského pánského oděvu, zvaný kravata neboli vázanka. Za bé –
moje vyhřezlé tlusté střevo. Za cé – látkový amulet, chránící
muže proti intelektuálkám.“

– 166 –
 Ani tentokrát se neusmála, ale nepřekvapilo mne to. Dívky
jako ona se vtipům smějí pouze tehdy, narazí‑li na ně v knize
málo známého, nejlépe angloamerického autora. Tahle by se
myslím neusmála ani tehdy, když by vedle ní seděl James Thur-
ber osobně.
„Vy máte nějakou zkušenost s intelektuálkami?“ zeptala se
naopak jízlivě. „Kde byste k ní přišel?“
„Jenom s  jednou,“ pravil jsem skromně. Ukázal jsem na
její tlumok: „Na naše poslední rozvodové stání přišla s úplně
stejným baťůžkem.“
Přece jen jí uklouzlo krátké uchechtnutí.
„Vy máte zuby!“ zvolal jsem překvapeně.
Stiskla opovržlivě rty.
„Klidně je ukazujte,“ řekl jsem a upřeně jsem se zahleděl na
její obnažená ňadra. „Nemáte se zač stydět.“
Příštích patnáct minut dala pokoj. Pak ale prohlásila, že
se nestačila nasnídat a že by si také dala kafe. Záměrně jsem
to nijak nekomentoval, ale Oskar asi po dvaceti kilometrech
zabočil k motorestu. Tázavě jsem zdvihl obočí, avšak on si toho
nevšiml, neboť se s nebývalým soustředěním věnoval kontrole
údajů zapsaných v jízdním příkazu.
Motorest, který jsem dosud neznal, byl nečekaně útulný –
klenuté stropy, čistě vybílené stěny, okna a závěsy barvy medu,
dlažba vzor kůže, masivní oválné stoly, čisté režné prostírání,
ve vázičkách z hrubé keramiky žluté slaměnky. Jídelní lístek byl
ve žluté plátěné vazbě. Trochu mi to zlepšilo náladu.
„Obávám se,“ pronesla Beáta, když se kolem sebe rozhlédla,
„že tyto módní rustikální kreace budou nyní naše smysly tero-
rizovat naprosto všude.“
„Co naděláme…“ posteskl si Oskar souhlasně.
Přišel vrchní. Beáta mu věnovala pohled, který je u většiny
lidí vyhrazen pouze pro případné setkání s mimozemšťany

– 167 –
v rosolovitém skupenství, a objednala si překapávanou kávu
s mlékem, bílý jogurt, dvě topinky, žampiónový sýr a jedno
vajíčko na měkko, posypané pažitkou. Vrchní se suše zasmál
a odešel se zeptat do kuchyně. Když se po chvíli vrátil, stálo
na jeho světlém dřevěném tácu naprosto všechno, s výjimkou
žampiónového sýra – zároveň ale Beátě nabídl několik jiných
druhů. Beáta je všechny postupně odmítla a přiobjednala si
ananasový džus. Měl jsem neodbytný pocit, že naproti mně
sedí má bývalá žena, a očima jsem vrchnímu vyjádřil tichou
soustrast.
„Jestli se takhle servilně chováte už k obyčejnému pinglovi,
nechtěla bych vidět, jak mluvíte třeba s dopravákem…“ prohodi-
la Beáta na mou adresu po jeho odchodu.
Řekl jsem, že pravděpodobnost setkání s příslušníkem do-
pravní policie je – vzhledem k tomu, že Oskar už jistou dobu
nesleduje silnici před sebou, nýbrž výlučně její výstřih – opravdu
značně vysoká, ale že se nicméně vynasnažím mužům zákona
příliš nepodlézat.
Během Beátiny snídaně jsme pak dostali příležitost seznámit
se s dalšími jejími názory. Dnešní pravicové strany jí prý připa-
dají slizce účelové, levicové strany zase vulgárně, lepkavě po-
pulistické. Politický střed je mýtus vytvořený lidmi, kteří se bojí
vlastního názoru. Naši kulturu není možné nazývat kulturou,
tak jako není možné nazývat několik ostrůvků v moři pevninou.
Školství je vyčerpané mnohasetletým předstíráním smyslu před
žáky, rodiči i učiteli. Korek jakožto podlahovou krytinu pova-
žuje za skrytě snobský. Hitchcock ji toliko rozveseluje, zatímco
bruslící děti ji z nějakého iracionálního důvodu zraňují. Gándhí
by ji dokázal oslovit, kdyby nebyl býval tak nepochopitelně
roztěkaný. Ženské tělo je kapitál, který si muž přivlastňuje bez
náhrady. Já už jsem v podstatě mrtvý, zevnitř vyhořelý člověk,
avšak Oskar má v sobě něco, o čem ještě sám neví.

– 168 –
 „Nádor?“ zatipoval jsem si, ale neuznala mne hodným své
pozornosti. Poslední šancí tohoto světa je empatie, pokračovala.
Rozhodne se to v příštích šesti, maximálně osmi letech. Pokud
to dopadne dobře, bude příští století věkem přenosu myšlenek.
Všechno je tudíž součástí všeho – možná i ta vázička nám sdě-
luje jakési zatím neznámé kosmické poselství.
„Rustikální kosmické poselství,“ řekl jsem.
Už tehdy jsem věděl, že se snažím marně. Sebeironičtější
poznámky, které ji měly před Oskarem demaskovat, nebyly
nic platné. Slepý nevidí ani masku, natožpak tvář bez ní. Slepý
nevidí nic.
„Proti lidem, jako jste vy, je nutný bojovat,“ řekla mi s ne-
skrývanou antipatií.
„Jenomže jak?“ tázal se Oskar zapáleně.
Byl ztracen. Pochopil jsem to dřív, než mu v Písku s uhran-
čivým pohledem mlčky věnovala své telefonní číslo.
Příští týdny a měsíce mne v této jistotě bohužel pouze utvr-
dily. Oskar mě přestal navštěvovat a v podniku se mi vyhýbal.
Když jsem se ho zeptal přímo, oznámil mi, že nemá čas, pro-
tože prý po večerech píše rozsáhlý esej o fenoménu rychlosti
v moderním světě.
„Esej?“ opakoval jsem, abych se ujistil, že jsem se nepřeslechl.
„Esej? A o fenoménu rychlosti?“
„Jo,“ řekl Oskar. „Poprosila mě o něj Beáta.“
Nu, psal tedy po večerech esej. Po čase se k němu nastě-
hovala Beáta, patrně proto, aby mu trochu pomohla s větnou
interpunkcí. Oskar si nechal narůst vousy a kolem čela si začal
ovazovat vyšívané barevné šátky, takže vypadal jako mladý
Jásir Arafát. Prodali Oskarův nábytek a ložnici změnili na
ateliér, kde trhali a žvýkali výstřižky z časopisů, staré plakáty,
tramvajové lístky, Beátiny psané vzkazy a volební seznamy, vy-
tvářejíce pak ze vzniklé papírové hmoty tzv. soukromopolitické

– 169 –
artefakty. Kouřili trávu a jedli kukuřici. Adoptovali zatoulaného
psa, dva drozdy, kteří údajně vypadli z hnízda, a bílou krysu,
frustrovanou z ustavičných pokusů ve výzkumném ústavu.
„To si moc nepolepšila,“ komentoval jsem to.
Oskar se ani neušklíbl. Smál se jen vtipům, kterým se smála
Beáta. Chodil jen na filmy, na které koupila lístky. Navštěvoval
jenom výstavy, které se konaly v nějakém oprýskaném ma-
lostranském sklepě, popřípadě v oprýskaném malostranském
průjezdu. Večer chodil většinou do Bunkru nebo doMamma
klubu. O mně se vyjádřil, že vypadám jako starej fotr. Zhubl
o deset kilo a usínal za volantem. Když jsme jednoho odpoledne
při návratu ze Strakonic sjeli v plné rychlosti do žitného pole,
moje trpělivost byla u konce. Oskar chabě předstíral, že si chtěl
pouze natrhat obilí k snídani – myslel prý, že je to oves.
„Áááááá!“ řval jsem nepříčetně, zatímco Oskar couval zpát-
ky k silnici. „Ááááá! A dost! A dost!“
Zbytek cesty jsme mlčeli. Na Zbraslavi jsem ho přinutil od-
bočit a zajet až nahoru ke kostelu na Havlín. Vystoupil jsem,
vztekle jsem přirazil dvířka a zamířil ke hřbitovu – šel jsem
najisto, neboť v  dobách, kdy se mé manželství schylovalo
k rozvodu, jsem tu býval poměrně častým hostem. Oskar mne
nechápavě, ale poslušně následoval. Nemohl jsem se na něj
ani podívat: šátek sesmeklý do čela, plátěná košile zmačkaná
a vykasaná z kalhot, sešlapané indiánské střevíce a na krku
skleněná ampulka s jakousi podivnou tekutinou. Co v tom asi
je? tázal jsem se v duchu hněvivě. Svěcená voda? Krokodýlí slzy?
Panenská krev? Sperma Ladislava Klímy? Hergot a dost! klel
jsem v duchu.
Před Mařatkovou sochou Inteligence jsem se zastavil. Jak dů-
věrně jsem ji znal! Svěšená hlava, pokleslá ramena, ve vyžilém
obličeji výraz nepojmenovatelného utrpení. Pod zapadlýma
očima věčný, věčný stín. Popadl jsem Oskara zezadu za krk:

– 170 –
 „Dobře se podívej, idiote,“ poručil jsem mu se zuřivou bez-
mocí. „Takhle dopadneš. Přesně takhle!“
Oskarův zátylek se vzpíral mé ruce, ale já jsem ho svíral tím
silněji, čím více jsem si uvědomoval, že lidská zkušenost byla,
je a bude nesdělitelná.
„Tady vidíš, k čemu vede to její poznání!“ křičel jsem do Oska-
rovy tváře. „K tomuhle! K tomuhle!“
Po pěšince od urnového háje přicházely dvě stařenky. Do-
tlačil jsem Oskara k nejbližší lavičce a dlouhých dvacet minut
jsem k němu hovořil.
„Vidíš to všechno moc jednoduše,“ řekl nakonec Oskar una-
veně. „Svět není takhle jednoduchý. Kdo dělá, že je, lže sám sobě.“
„Tak lži!“ zapřísahal jsem ho. „Nechápeš, že bez týhle lži se
neobejdeš?“
Podnikl jsem ještě jeden pokus a vyprávěl mu o hrdinovi
románu Itala Sveva – když mu jeho kulhavý přítel vysvětlil,
že jediný lidský krok je složen z padesáti sedmi samostatných
pohybů svalů a šlach, začne kulhat také.
„Chápeš! Už to, proboha, chápeš?!“ volal jsem úpěnlivě.
Oskar řekl, že zmíněný román bohužel nezná, neboť jeho
prý – na rozdíl ode mne – na vysokou školu nepřijali. Potom
pravil, že bychom měli jet, protože večer s Beátou a několika ro-
zumnými anarchisty pořádají takový malý protestní happening.
V tom okamžiku jsem to s konečnou platností vzdal. Ani jsem
se neptal, proti čemu protestují.
Asi o čtrnáct dní později zakoupil Oskar na jedné služební
cestě přenosnou školní tabuli. Když ji dovlekl k autu, poněkud
formálně se dotazoval, zda ji smí naložit a odvézt do Prahy.
„Dělej si, co chceš,“ řekl jsem nevrle.
Cítil však potřebu objasnit mi účel svého výstředního nákupu
a učinil mi malou přednášku. V moři slov, která lidé používa-
jí, se údajně jednotlivec snadno ztratí. Slova totiž přicházejí

– 171 –
a odcházejí jako mořské vlny a on je nedokáže zachytit na tak
dlouho, aby jim porozuměl. Proto dochází mezi lidmi k tolika
nedorozuměním. Obyčejná školní tabule a kus křídy mohou
leckterá taková nedorozumění překvapivě snadno odstranit.
„Aha,“ řekl jsem znechuceně. Všechno to bylo tak podobné.
V období, kdy jsme se v moři slov ztráceli s mou bývalou ženou,
jsme si psávali dlouhé dopisy. Má exmanželka je psávala na
stroji. Školní tabule ji kupodivu nenapadla.
Nic nevyčerpá tolik jako marná snaha. Cítil jsem, že po-
třebuji dovolenou – a ačkoli obvykle nejezdím v hlavní sezóně,
tentokrát jsem si ji vzal už začátkem července. A nelitoval
jsem – ještě než jsme dojeli do Puly, seznámil jsem se v auto-
buse se svou mladou sousedkou. Jmenovala se Zuzanka a byla
rozkošně nevzdělaná. Osud se zřejmě konečně rozhodl, že mi
splatí alespoň část dluhů, které u mě má.
„Co si myslíte o korkové podlaze?“ zeptal jsem se Zuzanky
například, jen tak pro srovnání.
„Je to hezký,“ tvrdila bezelstně. „A praktický – pokaždý se to
všechno jenom setře…“
Všechno ve mně zpívalo. O politice jsme se nebavili a Gándhí­
ho myslím ani neznala. Chodívali jsme do malé vinárny pod
širým nebem na samém břehu moře. Číšníci tu měli pod saky
pruhovaná trička a na trámech visely umělé rybářské sítě, ve
kterých svítily oranžové a červené papírové lampiony ve tvaru
mořských hvězdic a koníků. Když jsme tam vstoupili poprvé,
sledoval jsem dívčinu tvář přece jen s jistými obavami.
„Tady je to hezký!“ vyhrkla však Zuzanka upřímně.
Myslím, že jsem ji opravdu miloval. Když jsem si po pár dnech
bez náhrady přivlastnil kapitál jejího těla, vypadala bezmála
vděčně. Většinou se na konci každé dovolené už trochu nudím,
ale z Puly jsem odjížděl skutečně nerad.

– 172 –
 Setkání s Oskarem jsem po svém návratu celý týden odkládal,
ale nakonec jsem to nevydržel a zavolal ho do své kanceláře.
„Nazdar. Co dovolená?“ řekl povinně beze stopy zájmu. Vyhlí-
žel hůř než kdykoliv předtím. Mimo jiné se mu nepatrně třásly
ruce.
„Prima. Trochu krkám ryby raky, ale jinak prima. Parádně
jsem si zašukal,“ odpověděl jsem mu šumavsky.
Při zmínce o šukání sebou Oskar postřehnutelně trhl. Ná-
padně odvracel hlavu.
Dovolená právě skončila.
„Co je?“ zeptal jsem se odevzdaně.
„Nic,“ řekl Oskar. „Trošku nám to v posteli skřípe.“
Nazítří nás čekala arbitráž v Liberci. Oskar původně slíbil,
že mne v šest ráno vyzvedne doma. Když do půl sedmé nepřijel,
zavolal jsem do autoparku, ale nevěděli nic o něm ani o autě.
Garážmistrův hlas zněl naštvaně. Nedivil jsem se mu.
Rezignovaně jsem se vydal za Oskarem sám. Služební vůz –
snad celé týdny neumytý – stál před domem. Oskar mi otevřel
teprve po třetím zazvonění. Navzdory skutečnosti, že byl v ja-
kémsi japonském pyžamu, se nezdálo, že by v noci spal. Pře-
kvapeně na mne mžoural zarudlýma očima zpoza opuchlých
víček. Potěšilo mne, že mě vůbec poznal.
„Jo tak – promiň,“ omlouval se nepřítomně. „Pojď dál, už jdu.“
Byt vypadal jako sekretariát anarchistů. Tapety, které
jsme kdysi společně vybírali, byly strhané a na holých zdech
byly přilepené stovky odchlipujících se novinových výstřižků.
Z někdejšího nábytku zde zůstaly jen dvě dubové skříně, na nichž
nyní poskakovali a káleli zachránění drozdi; přibyly naopak
dva psací stoly a ropný barel, který plnil funkci konferenčního
stolku. Dvojlůžko z bývalé ložnice bylo opatřeno blankytnými
nebesy. Blankytná nebesa byla opatřena cedulkou Jsem na
poště. Bůh.

– 173 –
 „Ježíšikriste,“ hlesl jsem tiše.
Oskar pokrčil rameny. Beáta se ihned po mém vstupu
demonstrativně zamkla v koupelně, takže Oskar se musel oholit
v pokoji: holil se vkleče, neboť zásuvka byla až u země a on měl
u strojku krátkou šňůru, a volnou rukou nepřestával odstrkovat
dotírající krysu. Celý ten výjev mne poněkud zraňoval – podobně
jako pohled na bruslící děti zraňoval Beátu – a raději jsem se
k Oskarovi otočil zády. V rohu před sebou jsem spatřil známou
školní tabuli: Ty tvrdíš, že tvůj orgasmus je funkcí mé předchozí
celodenní srdečnosti, stálo na ní.
Písmo bylo poněkud neurotické. Oskar tabuli náměsíčně
smazal. Měl jsem pocit, že se v příští minutě nadobro rozsype.
Auto na tom bylo podobně  – kromě sjetých pneumatik
a nesvítícího pravého reflektoru bylo také dost obtížné řadit.
Neodvažoval jsem se mu to vytknout, koneckonců když někdo
pečuje o anarchisty a o drozdy, nemůže pečovat ještě i o auto.
Oskar na čtvrtý pokus úspěšně zařadil a vyjeli jsme. Z motoru
doléhaly do kabiny ne právě běžné zvuky.
„Asi jsem impotentní,“ řekl Oskar po chvíli ochraptěle.
„Gratuluju.“
Oskarovy oči, upřené ke vzdálenému horizontu silnice, se
vlhce zaleskly.
„Mě nedojmeš,“ pravil jsem zarytě. „Varoval jsem tě.“
V  duchu jsem naprosto vážně začal uvažovat o  tom, že
změním řidiče.
„Co si myslíš o léčitelích?“ zeptal se znenadání Oskar.
„Nic,“ odsekl jsem. „Nemyslím si o nich vůbec nic. Nemyslím
si nic o nikom a o ničem. Dělej to taky tak a nebudeš potřebovat
léčitele!“
Nic na to neřekl, ale před jednou z příštích křižovatek výraz-
ně zpomalil; chtěl vědět, zda může zajet k tomu léčiteli. Je to prý
odtud jen pár minut cesty.

– 174 –
 „V žádném případě,“ řekl jsem rezolutně. „Už takhle jedeme
pozdě.“
Oskar zajel ke krajnici a zastavil.
„Nikam nejedu!“ stál jsem si na svém.
Oskar vypnul motor.
„Beáta říká, že je to jeden z našich nejlepších psychotroniků,“
řekl přiškrceně do nastalého ticha.
„Áááááá!“ zařval jsem zoufale a bezradně. „Áááááá!“
Oskar trpělivě vyčkával.
„Áááááá!“ řval jsem osvobodivě a celé mé tělo se vzpínalo
proti bezpečnostnímu pásu. Zabušil jsem zaťatými pěstmi do
palubní přihrádky – na kolena mi vypadlo několik cigaretových
nedopalků, zcela rozstříhaný časopis Vokno a ušmudlaná kar-
tička s návštěvními hodinami v bohnické psychiatrické léčebně.
„Budu za tebou chodit každou sudou středu,“ oznámil jsem
Oskarovi, když jsem si ji blíže prostudoval. „Vyhovuje ti to?“
Věcně mi vysvětlil, že tam pouze docházejí za některými
lehčími pacienty, s  nimiž se pokoušejí inscenovat Kafkovu
Proměnu.
„Jestli vás načapá nějaký doktor, zabije vás,“ upozornil jsem
ho.
Řekl, že doktoři v tom hrají také.
„Ach tak,“ pravil jsem.
Oskar nastartoval.
„Můžu teda?“
„Jeď si!“ zařval jsem. „Jeď si, kam chceš! Idiote! Nechápeš, že
s ní ti nepomůžou ani Lurdy?“
Vila, v níž lidový léčitel přebýval, dávala tušit, že její majitel
skutečně pomohl mnoha trpícím lidem, a že oni zase pomohli
jemu. Odmítl jsem opustit auto. Celá návštěva netrvala ani
čtvrthodinku.

– 175 –
 „Jakže? Už hotovo?“ tázal jsem se udiveně, když Oskar
znovu usedl vedle mne. „Jestli mu stačí čtvrt hodiny, aby udělal
z člověka kance, pak je opravdu nejlepší.“
„Bude mne léčit na dálku,“ řekl Oskar odměřeně. „Dneska
večer v deset.“
Velice dlouho jsem mlčel.
„V pořádku,“ řekl jsem konečně. „A nyní mne, milý Oskare,
odvez na tu arbitráž. Chci jet na arbitráž. Myslím, že ještě nikdy
jsem se tolik netěšil na obyčejnou arbitráž. Jeď. Jeď!“
Arbitráž pak skutečně splnila to, co jsem si od ní sliboval:
Byla sice nesmírně nudná, rozvleklá a odborně vzato i napůl
zbytečná, ale zároveň jsem se díky ní ocitl na plných sedm
hodin ve společnosti lidí, kteří se snaží své vzdělání a zku-
šenosti používat pro život – a nikoli jako zbraň proti sobě. Po
jejím skončení jsem se ještě asi hodinu toulal po obchodech,
aniž jsem cokoli konkrétního potřeboval koupit, a s potěchou,
pro mne dost atypickou, jsem tu a tam rozprávěl s některými
sdílnými prodavači a prodavačkami o zahraničních kávova-
rech, o hnojení pokojových květin a o problémech s vrtáním
do betonových panelů. K služebnímu autu jsem se pak vracel
o dobrou půlhodinu později, než jsme se s Oskarem domluvili.
Vyjeli jsme za hrobového ticha – které však, uvědomoval jsem
si, bylo tak jako tak lepší než všechno, co bychom si s Oskarem
bývali mohli říci. Naštěstí se mi záhy podařilo usnout.
Když jsem se probudil, shledal jsem, že stojíme těsně pod
vrcholem táhlého stoupání, na jakési nevelké, rozbahněné ploši-
ně. Vlevo bylo ve dvou řadách vyrovnáno metrové dříví, které
mi zcela zakrývalo výhled na silnici. Mezi stromy na obzoru
byly ještě poslední zbytky denního světla, ale zde v lese byla
již poměrně hluboká tma. Oskar stál bez hnutí nad otevřenou
kapotou: pokleslá ramena, svěšená hlava. Jeho temná silueta
připomínala sochu.

– 176 –
 Otočil jsem klíčkem v zapalování a přístrojovou desku za-
lil příjemný nazelenalý přísvit. Pustil jsem si tichounce rádio
a hlavu jsem si pohodlně opřel do sedačky. Připadalo mi, že
v téhle poloze a za této tiché hudby jsem připraven přijmout
každou zprávu, kterou pro mne osud má – i kdyby to měla být
zpráva o mé smrti. O to méně mne mohla vzrušit nějaká po-
plašná zvěst o rozbité převodovce či karburátoru, a už vůbec
mne nemohly vzrušit nějaké řeči o holce, jejíž srdce je zmatené
přílišnou teorií. V korunách smrků hučel teplý vítr. Připomnělo
mi to Šumavu.
Dveře se otevřely. Les zavoněl. Oskar se zhroutil na sedadlo.
„Už nemůžu!“ zanaříkal.
Nevěděl jsem, zda má na mysli Beátu, nebo opravu auta, ale
bylo mi to víceméně jedno. Živote, bláznivý živote, říkal jsem si
v duchu v jakési nevysvětlitelné euforii.
Z Oskara se to zatím valilo. Když zhasne, ptá se ho, jestli
se bojí pravdy světla. Když nechá rozsvíceno, dotazuje se iro-
nicky, jestli vážně hodlá vystavit své kosmetické nedostatky té
stowattové záři. Když je pomalý, chce vědět, jestli neusnul. Když
je prudký, směje se, že vypadá jako zmenšený Michael Douglas.
Nebo ho snad pronásleduje přízrak otcova penisu? Když na ni
naléhá, vyčítá mu sobeckou chlípnost. Když nenaléhá, vyčítá
mu lhostejný chlad. Ale on ji přece miluje. Ona ho přece stále
strašlivě vzrušuje! – Oskar mluvil čím dál rozčileněji. Čím to je,
že vůbec nejvíc ho rajcuje pouhámyšlenka na ni? Když si před-
staví ty její kozičky! Ty její pevný, malý kozičky! V jeho hlase
bylo cosi, co mne přinutilo, abych k němu vzhlédl: oči zavřené,
dech krátký, přerývaný. Tváře mu potemněly.
„Ta její kundička!“ vyrážel ze sebe. „Ten bochánek! Ten bo-
chánek její kundičky!“
Oskarovy vyhublé boky vyšly v ústrety čemusi neviditelné-
mu. Hlava se stále více zakláněla. Pravá ruka, dosud bezvládně

– 177 –
 spočívající na řadicí páce, jediným pohybem vysvobodila jeho
úd ze svíravého zajetí.
Pohlédl jsem zvolna, přemítavě na hodiny: bylo pár minut
po desáté.
Vykřikl.
Předklonil se. Přítmím prolétl silný, jasný proud.
Brzy poté se jeho dech zklidnil.
Oskar usnul.
Půl hodiny jsem ho nechal spát a potom jsem ho šetrně vzbu-
dil. Bylo třeba opravit vůz a vyjet do světa, jenž se stále vzpírá
zjednodušeným výkladům.

V listopadu jsem začal znovu číst. V prosinci jsem napsal asi dvě
desítky literárních parodií, které jsem uspořádal do útlé sbírky pod
názvem Nápady laskavého čtenáře.
Postupné okorávání svého srdce jsem nazýval znovuobjevováním
schopnosti ironického odstupu.
Věci se zkrátka začaly obracet k lepšímu.
V nakladatelství Český spisovatel mi nabídli redaktorské místo
(dohodli jsme se, že na škole zůstanu alespoň do pololetí a nastou-
pím v únoru). Vyšly další příznivé recenze na Báječná léta.
O Vánocích už jsem byl v pořádku.
Na Štědrý večer se na Sázavě sjela celá rodina. Psi se hlučně rvali,
babičky zpívaly koledy, dědeček dávil rybí kosti a tříletý syn mého
bratra‑scenáristy všem přítomným opakovaně vyhrožoval zabitím,
ale mně připadalo, že to jsou ty nejklidnější Vánoce, jaké jsem ve
svém životě dosud prožil.
Dcera v nových úpletových šatech měla pohyby dospívající dívky.
V krásných očích mé ženy se konečně odráželo jenom světlo svíček.

– 178 –
 Dostal jsem od ní plnicí pero značky Parker.
To abych věděl, kde je moje místo.

Když jsem po Novém roce nastoupil opět do školy, byl jsem infor-
mován, že Steve už se letos ze Států nevrátí. Beáta prý do Ameriky
vůbec neodletěla.
Během dopoledne jsem si na ni několikrát vzpomněl, ale ani
jednou jsme se na chodbě nepotkali. Po obědě jsem za ní zašel do
kabinetu.
Seděla pod oknem v tureckém sedu, usrkávala jakousi horkou
mrkvovou šťávu a četla Druhé pohlaví Simone de Beauvoir. Kdyby
bývala pila u stolu kafe a četla Lidové noviny, nesvědčilo by to o ni-
čem dobrém, ale takto se všechno zdálo být v nejlepším pořádku.
„Byla jsem na něj asi moc free,“ vysvětlila mi. „Prej ho šokovalo,
že jsem se nechala tetovat…“
Mluvila bezmála vesele.
„Bylas málo slovansky usedlá,“ řekl jsem s úlevou.
„Být pravou ženou znamená být neschopná, malicherná, pasivní,
poddajná,“ přečetla mi. Přílišná vzdělanost či charakternost muže
prý děsí. Plavovlasá hloupoučká dívka údajně vždycky zvítězí
nad intelektuálkou. Každé zdůraznění osobnosti ubírá ženě na
ženskosti. Intelektuálka sice ví, že by měla být spontánně nabídnu-
tým subjektem, ale když hraje bezmocnou ženu, vypadá křečovitě.
„Na obličeji hrajícím naivitu přelétne náhle záblesk příliš jasné
inteligence…“ citovala mi Beáta živě.
„Tak proč tu naivku hraješ?“ řekl jsem trochu roztržitě.
„Co je to za blbou otázku? Posloucháš mě do prdele vůbec?“
Jak vidno, osvojila si šťavnatý cynismus starých žen, známý to
důsledek zklamaného očekávání.

– 179 –
 XI

Leden byl posledním měsícem mé pedagogické dráhy.

Začal jsem odnášet domů beletrii, kterou jsem si do kabinetu
za tu dobu nanosil. Občas jsem se během vyučování prošel mezi
lavicemi a pozoroval jsem hlavy dětí skloněné nad otevřenými
sešity – zkoumal jsem svoje pocity, ale buďto jsem své dojetí po-
tlačoval příliš, nebo se nedostavilo vůbec, protože jsem zůstával
ne snad lhostejný, ale jaksi vyrovnaný. O jednom z víkendů jsem
opravil posledních šedesát kontrolních slohových prací, tentokráte
na téma Jak jsem se polekal – dobrá polovina příběhů pojednávala
o strašidelné cestě do tmavého sklepa, přičemž požadovaný úlek
byl obvykle vyvolán nečekaným pádem meruňkového kompotu
z horní poličky (Krev se mi úplně zastavila v žilách), popřípadě psem
Rekem, který se vyděšenému vypravěči znenadání otřel o nohu
(Samým leknutím jsem ani nedýchal).
Dával jsem jenom dvojky a jedničky.

Děti se záhy začaly tvářit slavnostně a tajuplně. Pochopil jsem, že

už mi vybírají dárek.
„Ne abyste mi koupily nějaký to obrovský a drahý plyšový zvíře,“
varoval jsem je. „To už mi radši kupte skotskou…“
Rozpačitě se po sobě rozhlížely.
„Aha,“ uvědomil jsem si, „nejspíš jsem něco zvoral?“
Vyčítavě přikyvovaly.
Nakonec jsem dostal medvěda i skotskou.
Dojatě jsem je pozval k sobě domů.
Jako Masaryk.

– 180 –
Krátká bilance: Za necelé čtyři roky svého učitelování jsem s dětmi
své třídy strávil necelých tisíc hodin. Napsal a režíroval jsem dvě
školní divadelní představení. Zabavil jsem jeden vyskakovací nůž,
dva dělobuchy a dvoje pornografické karty. V duchu svého optimis-
tického založení si namlouvám, že to možná k něčemu bylo. Zažil
jsem čtyři ministry školství a tři ředitele: prvního – dosazeného –
jsem pomáhal sesadit, druhého zvolit. Třetí byl už opět dosazený.
Seděl jsem na necelé stovce pedagogických porad, rad, zasedání,
schůzí, přípravných výborů, ustavujících konferencí a protestních
shromáždění a napsal jsem asi dvě desítky diskusních příspěvků,
připomínek, stanovisek, petic, novinových článků, otevřených do-
pisů a Souborů opatření ke zlepšení chodu školy. Navzdory svému
optimismu se obávám, že to většinou k ničemu nebylo.
Tento román je moje poslední stížnost.

Dohodli jsme se s  Beátou, že rozlučkový večírek uspořádáme

společně.
Abychom věděli, kolik večeří ve vinárně Kotva máme objednat,
vyvěsila Beáta ve sborovně pozvánku s výzvou, aby se zapsal každý,
kdo zamýšlí přijít. Trochu jsem se obával o výsledek, neboť pod-
pis na pozvánce s našimi jmény se prakticky rovnal opozičnímu
vystoupení, ale konečný počet jmen mne mile překvapil – až na
pár výjimek chyběla jenom jména, o nichž jsem předpokládal, že
chybět budou.
Beáta se vrátila k jednomu ze svých někdejších kostýmků. Velice
jí to slušelo. Kytary drnčely.
Pil jsem tak, jako kdybych řídil.
S uspokojením jsem konstatoval, že moje ostražitost vůči jakéko-
li recidivě je o maličko vyšší než ta Beátina.
Nevyhlášenou soutěž v přátelské odměřenosti ukončilo teprve
šampaňské – sedli jsme si stranou od kolegů a po chvíli jsme dokon-
ce oživili zašlý půvab našeho dávného milostného slovníku.

– 181 –
 „Nebuď smutné, lidské mládě,“ řekl jsem. „Jestli chceš, Mauglí,
přinesu ti květy oranžovníku.“
„Děkuji ti, Bálú,“ pravila Beáta měkce. „Ty i já jsme jedné krve.“
Dokonce mne lehce políbila.
„Křehká jako mladé výhonky bambusu,“ liboval jsem si.
Zatoužil jsem ji znovu políbit, ale naštěstí jsem si v pravý čas
všiml Jaromíra, který si z kuchyně přinášel zbytky pro kočku.
„Mně vyhasne kotel!“ volala Irenka vesele.
Kolegové její starosti obsáhle komentovali.
Vladimír nemluvil, aby se nepřekysličil.
Na parketu kroužili Trakařová s Kiliánem.
„Ach, Bálú,“ zašeptala Beáta. „Nauč mě klíčová slova pro tento
lid.“
Už ji trochu měla.

Odchodem ze školy se naše cesty takzvaně rozešly.

Dal jsem Beátě sice telefonní číslo do redakce, ale během první-
ho měsíce ani jednou nezavolala. Dozvěděl jsem se, že začala chodit
s jakýmsi Jakubem z ekologického hnutí Duha; zároveň prý pro
hnutí začala pracovat.
Přišlo mi to všechno k smíchu.
S elánem jsem se ponořil do nové práce v redakci, nepřestávaje
v  duchu jásat  – ještě před pár dny jsem do omrzení vykládal
vedlejší věty přívlastkové, obědval ve školní jídelně a hádal se
s  Chvátalovou‑Sukovou; teď rediguju Ivana Klímu, obědvám
v Mánesu s Pavlem Kohoutem a diskutuji s Evou Kantůrkovou!
Nemohl jsem si ty změny vynachválit.
Dokonce jsem letěl i do Německa.
Český učitel letí s Lufthansou!

– 182 –
Na Beátu jsem si – po pravdě řečeno – mnohokrát nevzpomněl.
Sešla z očí.
Dvakrát se mi ovšem připomněla nepřímo.
Nejprve jsem se od Jaromíra (a posléze i ze Zbraslavských novin)
dozvěděl, že se společně s několika chlapci z nadace SOS Animals
vloupala do školy a pustila na svobodu všechny ředitelovy nutrie.
V druhém případě vyšlo najevo, že mladík, který nám do redakce
přinesl vlastní básnickou sbírku Zaťaté oči, je její bývalý spolužák
z filozofické fakulty. Udělal jsem mu kafe a potykali jsme si.
„Jaká ti připadala?“ zajímal jsem se. „Tak celkově?“
Svůj zájem jsem mu vysvětlil tím, že jsem dlouho učil Beátinu
mladší sestru. Pokrčil rameny:
„Hrozně přehrávala,“ zavzpomínal. „Znáš ty holky, co čtou Joyce
v metru…“
Byl mi docela sympatický.
Jeho veršům jsem ovšem nerozuměl.

Teprve jednoho mrazivého podvečera na konci února jsem ji ko-

nečně potkal osobně – cestou z práce, před obchodním domem
K‑mart, kde s přáteli z hnutí SOS Animals manifestovala za práva
zvířat.
Kromě Beáty se demonstrace účastnilo ještě asi osm nebo devět
lidí. Kolem nahých těl měli omotaná dlouhá prostěradla s texty
Kožich je odznak vraha!, Kožíšky vás hřejí, ale srdce máte jako kus
ledu! a Raději nazí než v kožichu!
Kolemjdoucí Pražané se skvěle bavili.
Dva přítomní policisté rovněž.
Beáta se chvěla zimou.
Při pohledu na její nahá ramena jsem ji k sobě zatoužil přivinout,
ale nemohl jsem si s ní ani promluvit, protože jsem měl koženou
aktovku, boty a rukavice.
Šel jsem tudíž rovnou na metro.

– 183 –
Někdy v polovině dubna sháněla v centru Prahy hrnčířskou hlínu,
a tak se konečně stavila v redakci.
Měla režné šaty, dřevěné nelakované korále a sandály z konopí,
takže vyhlížela jako figurína z nedaleké Krásné jizby.
V bambusové klícce, již nesla v ruce, měla churavého drozda.
Zmínil jsem se jí, že jsem ji zahlédl manifestovat.
Vyzvala mne, abych si laskavě uvědomil, že na jeden norkový
kožich je třeba 65 norků nebo 130 činčil.
Co nejrychleji jsem odvedl hovor jinam.
„Vypadáš dobře,“ řekl jsem.
Na danou roční dobu byla hodně opálená.
Byli prý s Jakubem na předsvatební cestě na pár týdnů v Brdech.
Hráli lacross a na kamenech opékali placky. Vařili v kravském
bachoru. Ona už se vrátila do Prahy, ale Jakub ještě odešel na pár
dní do lesa, aby si ujasnil nějaké osobní věci.
Měl už jsem za sebou jisté zkušenosti, takže jsem nehnul brvou,
avšak mé přítomné kolegyně se neubránily mile rozpačitým
úsměvům.
Beáta je vyzvala, aby se také pokusily změnit životní styl, neboť
tropické pralesy mizí tempem jednoho fotbalového hřiště za vteřinu
a jeden Američan vyprodukuje denně tolik odpadu, kolik sám váží.
Tento protiamerický výpad zdvihl i moje obočí.
Beátu patrně napadlo totéž, neboť nám okamžitě začala vy-
právět, jak s organizací manifestovali před McDonaldem ve Vodič-
kově ulici – právě tam, kde přinejmenším jednou týdně sedávali se
Stevem a kde znala celý personál.
„Nechápali…“ křenila se Beáta. „Museli byste je vidět!“
Její sympatická sebeironie přinesla do redakční místnosti po-
třebné uvolnění – smáli jsme se spolu s ní.

Jakuba – podobně jako Magora – jsem osobně neznal. Měl by to lo-

gicky být některý z těch kluků před K‑martem, ale dodnes netuším

– 184 –
který. Musel to ale být citlivý, obětavý člověk, který neváhal přinášet
hnutí osobní oběti, neboť jakmile se mu donesla všechna ta hrozná
čísla o masakrovaných velrybách, zrušil termín svatby a odjel na
rok do Norska.

Avšak v nitru, v duši nás ten člověk oba, tetu i mne, velmi rozru-
šoval a zatěžoval, a po pravdě řečeno, dávno jsem se s ním ještě
nevyrovnal. V noci se mi o něm občas zdává a cítím, jak mě i pouhá
jeho existence do základu zasahuje a znepokojuje, byť jsem si ho
téměř zamiloval.
— Hermann Hesse, Stepní vlk

Součástí počítačového systému Windows, v němž – jak už jsem se

tuším zmínil – tuto knihu píšu, je mimo jiné také takzvaný šetřič
obrazovky. Mohu jeho práci popsat jen laicky: Pokud po jistou na-
stavitelnou dobu nepohnete myší ani se nedotknete žádné klávesy,
text zářící na obrazovce je automaticky zaměněn za volitelný tmavý
pohyblivý obrázek. Díky tomu, že v případě mého počítače stačí
pouhé tři minuty zasněné netečnosti, aby se na monitoru objevil
šetřič s názvem Starfield Simulation, civím nyní stále častěji do
černého hvězdného kosmu.
Ale ona tam nikde není.

Co se stalo, pohádko?
Zabloudilo kuřátko.

– 185 –
 XII

Po Stevovi a Jakubovi byl posledním Beátiným klukem Bůh. Zpo-

čátku ovšem nebylo zcela jisté který.
Nejprve se seznámila s několika smíchovskými mormony, ale
na nich jí vadilo (tvrdila Agáta), že vyznávají mnohoženství a že
jsou Američané. Později se dozvěděla o ekologické farmě stou-
penců hnutí Hare Kršna poblíž Benešova a několik dní koketovala
s myšlenkou tam odjet, ale údajně ji odradilo, že celý den pracují na
poli a ráno musí brzy vstávat. Jezdila také za jedním evangelickým
farářem na Černý most, ale bylo to daleko, farář jí připadal samolibý
a navíc ji v průchodu paneláku, kde bydlel, pokaždé obtěžovali ně-
jací Romové (Agáta přirozeně říkala cikáni). Musel jsem se v duchu
usmívat, neboť Beátino hledání Boha poněkud připomínalo naše
někdejší shánění nábytku. Nakonec, dozvěděl jsem se, to u Beáty
vyhráli zbraslavští jehovisté – byli nejblíž, měli nejlepší ceny a do-
dávali Boha přímo do domu.

Jak patrno, patřím zjevně k oné početné skupině ignorantů nepo-

chybujících snad jen o tom, že je tu něco, co nás přesahuje, přičemž
oním něčím nemusí být hned Bůh (páter Halík nás díky tomu iro-
nicky nazývá něcisté). Mne osobně oslovil Bůh v životě jen jedenkrát,
a to před výlohou obchodního domu Baťa na Václavském náměstí,
kde mi prostřednictvím malého snědého Pákistánce v oranžovém
tričku sdělil, že mne opravdu miluje (v první chvíli jsem se ovšem
domníval, že toto sdělení nějak souvisí s cenami vystavených polo-
botek). Navíc jsem právě v oné době, kdy jsem se od Agáty dovídal
o Beátině konverzi, redigoval Kohoutův román Sněžím, a nedokázal

– 186 –
jsem se už ubránit jisté averzi vůči ženám, které se v neděli ráno bo-
lestně rozhodují, mají‑li se jít modlit, nebo mají‑li jít raději bruslit.
Opravdu na sebe nechci obracet hněv tiskového mluvčího příslušné
biskupské rady, ne‑li dokonce papežské rady pro dialog s nevěřící-
mi, ale mám‑li napsat pravdu, můj nejintenzivnější pocit z tohoto
posledního Beátina období nejlépe vyjadřuje rouhavá parafráze Co
člověk spojil, bůh nerozděluj.

Rychlé střídání kapitol za účelem zvýšení napětí.

Už se to blíží. Mám za sebou zhruba pět měsíců práce. První tři
měsíce jsem po večerech a o víkendech psal první verzi, v březnu
a v dubnu v jednom zátahu druhou. Už se nemůžu dočkat, až o pár
stránek dál Beátu pohřbím a dám si konečně voraz.

Druhý a zároveň poslední dopis, který mi Král kdy poslal, přišel

začátkem července (původně jsem přemýšlel, jestli bych pro větší
účinek neměl doručení jeho dopisu antedatovat, abych přesněji
naplnil ono pohádkové když se rok s rokem sešel, ale později mi to
přišlo přece jen příliš svévolné, a tak jsem od tohoto nápadu zase
upustil). Tón dopisu byl vlídný a nenucený – Král se omlouval, že
se po tom všem, co jsme spolu loni prožili, již dříve neozval. Měl prý
ale vážné starosti s podnikáním. Proč se někdy nestavím? Dozvěděl
se, že v červenci přebývám na Zbraslavi, a má pocit, že Beáta by
o to docela stála. Už zase mimochodem píše. Napsala dokonce něco
dlouhého, ale když jsem teď tak slavný, stydí se mi to dát přečíst.
Co takhle zopakovat ten úspěšnýloňský kurz? Je to jen takový mo-
mentální nápad, ale třeba by to stálo za úvahu. Nechci se někdy
stavit? Co rovnou tenhle pátek?
V půl šesté? Všichni se na mě hrozně těší.

– 187 –
3

Vyprávění jako zbraň vůči nesmyslné, kruté skutečnosti.

— Milan Jankovič

I mně bylo jasné, že jsem byl v koupelně příliš dlouho.

Žena sledovala mé přípravy zkoumavým pohledem.
„Směla bych vědět, kam jdeš?“ dotazovala se.
Seznámil jsem ji se skutečností, že tuhle formulaci takřka fyzicky
nesnáším, a poprosil ji, zda by ji pro příště nemohla nějak obejít.
„Přestaň mě laskavě vychovávat!“ žádala nakvašeně.
Zahrada byla zanedbaná.
Zní to domýšlivě, ale Petřík se zdál být potěšen, že mne vidí. Na
kravatě měl Barta Simpsona.
Kupodivu byl sám.
„Kde máš parťáka?“
„V nemocnici,“ usmíval se.
„Nech mě hádat,“ řekl jsem. „Neopatrná manipulace se služební
zbraní? Zbořil při karate nosnou zeď?“
„Ale ne!“ smál se. „Normální slepák.“
Agáta byla naopak nenaložená, a ještě víc ji rozladilo, že nehod-
lám pátrat po příčinách.
Přátelsky jsem ji třepl po vlasech.
„Zklidni hormón!“ pravila drze.
Ale nikoli bezpředmětně.

Král byl na tenise. Králová vypadala ztrápeně. Kafe mi neudělá –

chce mi ho prý udělat ta jeptiška nahoře.
Utěšoval jsem ji prostřednictvím Goetha: Nechť sebepotrhleji
mošt se chová, přec vínem bude naposled.
„Jen aby,“ pravila pochybovačně.
A nikoli bezpředmětně.

– 188 –
4

Schodiště do podkroví bylo už zase plné obav.

Měl jsem strach, že znovu vstoupím do ponurého přítmí, kde
průsvitné rty budou drmolit blouznivé modlitby – ale vstoupil jsem
do prosluněného pokoje plného zářivých divokých barev: původní
černorůžová kombinace byla totiž během Beátina amerického ob-
dobí nejen odvážně doplněna několika fialovými a ostře žlutými
doplňky (většinou pojízdnými), ale stejnými barvami byl velmi
svobodomyslně pomalován i šatník, stolky a knihovna. Nové závěsy
byly švestkově modré.
Malý křížek visel mezi dvěma plakáty Andyho Warhola.
„Co jsi čekal?“ usmívala se Beáta. „Strohou světničku klášterní
novicky?“
Vypadala dobře, ale uspokojilo mne především to, že byla schop-
na ironie.
„Cokoli,“ řekl jsem upřímně. „Možná ale spíš útulek pro opuštěné
drozdy. Nebo třídírnu neekologického odpadu…“
Hleděla mi do očí s jakousi zvláštní shovívavou převahou.
Druhý křížek jsem objevil ve výstřihu jejího lacrossového trička.
Trochu jsem poodstoupil.
„Upekla jsem ti koláč,“ usmívala se pohostinně.
Nasypala kávu do papírového filtru a zapnula překapávač.
Farská kuchařka, napadlo mě mimoděk.
„Tvrdilas mi, že si v kostele připadáš jako Mary Pickfordová,“
připomněl jsem jí. „Ono se od té doby něco změnilo?“
Nemohl jsem si pomoci. Všechno se ve mně bouřilo.
Víra je dar, pravila klidně. Je prý přesvědčena, že i mně se tohoto
daru někdy dostane, protože jsem citlivý člověk a všichni jsme navíc
jen kameny ve stavbě, jejímž svorníkem je Kristus.
Slyšet slovo Kristus v tomto pokoji… Z těchto úst.

– 189 –
 Opíraje se o útržkovitou znalost ilustrované Bible pro děti, kte-
rou dostala dcera od kohosi k Vánocům, uštěpačně jsem problema-
tizoval všechen ten folklór.
„Vezmi si ještě koláč,“ pobídla mě mile.
„Říkalas,“ vybuchl jsem, „že bys nikdy nemohla konvertovat,
protože by ses tím stala znovu žačkou! Tvrdilas, že už žádné další
učitele nesneseš!“
Nestala se prý žačkou. Stala se ratolestí kmene, jímž je Kristus.
Konejšivě mě pohladila po ruce.
Vzdal jsem to.

Strávili jsme pak velice hezký, křesťanský podvečer. Mluvili jsme

o Agátě, o škole a o psaní a vydávání knih.
Když jsem odcházel, nechala se políbit na tvář a chystala se mi
na čele udělat křížek.
Ona!
Vztekle jsem jí ruku chytil – už mi dělala na těle leccos, ale tohle
bylo přece jen příliš.
Tvářila se soucitně.
„Počkej,“ řekla.
Přinesla mi malou knihu v tvrdých modrých deskách. Otázky
mladých lidí. Praktické odpovědi. Je si prý vědoma toho, že způsob,
jakým je to napsáno, mne bezpochyby bude provokovat, ale forma
prý není vůbec důležitá. Jde o obsah.
„Nesmíš to prostě lektorovat,“ zasmála se.
Zalistoval jsem obsahem: Proč bych měl ctít svého otce a svou
matku? Drogy a alkohol. Jak se mohu přiblížit k Bohu.
Na hřbetě byla vyražena zlatá písmena OML.
„VUML v tmavě modrém,“ poznamenal jsem.
Výčitky v jejích očích.
Slíbil jsem, že si to pokud možno nezaujatě přečtu.
„Tak tě bůh,“ řekl jsem.

– 190 –
 Poslední pohled, který mi za svého života věnovala, byl tudíž
bolestně dotčený.
Dodnes si ho dokážu vybavit velice plasticky.

Podivný výsledek vzrůstu historického vědomí je ten,

že lidé pokládají vysvětlení za nezbytné pro přežití.
— Saul Bellow, Herzog

Otázky mladých lidí jsem v rozporu se svým slibem otevřel teprve

během psaní poznámek k tomuto románu. Kromě jiného jsem se
dočetl, že masturbace je nečistý návyk, že příliš mnoho alkoholu
může uštknout jako had a že volný čas můžeme zdravě využít nějakou
zálibou. Inspirující byla i kapitola věnovaná literatuře: Zamilované
romány mohou být napínavé. Poskytují však zdravý názor na život
a na manželství?

Jak jsem se polekal (vypravování):

Když jsme se vraceli z  Dánska, tak jsme se vraceli hrozně
dlouho, protože jsme se vraceli přes Německo a v Německu furt
opravovali silnice, po kterých jsme se vraceli. Přijeli jsme až pozdě
v noci a něco bylo ve schránce, tak jsem šel pro klíček, a když jsem
tu schránku otevřel, tak tam bylo, že moje kamarádka Beáta je
mrtvá. Krev se mi úplně zastavila v žilách a samým leknutím jsem
ani nedýchal.

Přes ujištění křesťanských odborníků, že osobní přátelství s Bohem

pomůže přemoci těžkou depresi, Beáta svou depresi nepřemohla.
Věděla sice – pokud příručku opravdu četla – že sebevražda není
řešení, ale přesto to udělala. Nezkusila si jít koupit něco pro radost

– 191 –
jako Melánie, nenaplánovala si nějaké kratší výlety jako Debbie,
neuvařila si nic podle svého oblíbeného receptu jako Daphne,
a dokonce ani neluštila křížovky, jaké vycházejí v časopise Probuďte
se! – ne, ona si jako Vivienne neuměla představit, že její deprese
jednou pomine, a tak si sedla do svého černého golfu a v rychlosti
kolem sto osmdesáti kilometrů za hodinu v něm najela do beto-
nového přemostění strakonické výpadovky.
A už se nikdy neprobudila.

A celé město bylo potažené černým flórem.

A její srdce, proměněné v popel, nabral do dlaně školník František

Nedělníček a rozhodil je po větru na lukách urnového háje, který
je chloubou zbraslavských občanů.

Píšu román, abych zachránila živé, ale také abych vyvedla z ne-
paměti minulost, své mrtvé, abych z ní vyvedla sama sebe. Dokud
píšu, zůstává jiskřička naděje na cestu zpátky, na návrat k životu
a vědomí, k vůli, k lidské tváři.
— Daniela Hodrová

A včera jsem se díval na svou dceru, jak se češe před zrcadlem

v předsíni.
Zacházela se svými vlasy obratně jako dospělá žena.
Všimla si mě:
„Co je?“ tázala se s plachým úsměvem, ruce za hlavou, sponku
v ústech.

– 192 –
Andílek.
„Nic.“
Láskyplně jsem do ní strčil.
Ztratila rovnováhu a vlasy se jí vysmekly z prstů.
„Zklidni hormón!“ zamračila se.

– 193 –
Anglický spisovatel Graham Greene byl mimo jiné znám tím, že
posledními větami svých knih s oblibou občas problematizoval
veškerá svá předchozí tvrzení. V případě tohoto románu by takový
greeneovský konec mohl vypadat kupříkladu takto:
„To ses zase vyřádil,“ pravila žena ironicky, když rukopis dočetla.
Zkoumavě pozorovala, nakolik se sám tvářím provinile, aby tak
odhadla rozsah a vážnost mých hříchů. Znamenalo to ovšem, že se
teprve rozhoduje, zda se má či nemá naštvat.
„Možná, žes měl přece jen radši vzít tu práci,“ pravila zamyšleně.
Chtěl jsem ji obejmout, ale bránila se.
„Jdi ty,“ chlácholil jsem ji, „nesmíš tu literaturu brát tak vážně.“

– 194 –
Michal Viewegh
Výchova dívek v Čechách
Edice Současná česká próza
Ilustrace na obálce z Pixabay.com
Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 5. 4. 2019

ISBN 978‑80‑7602‑746‑6 (epub)

ISBN 978‑80‑7602‑747‑3 (pdf)
ISBN 978‑80‑7602‑748‑0 (prc)