František Palacký

Obrozenecký politik a historik. Jako autor první syntézy českých dějin a vůdčí
osobnost českého národního hnutí v 19. století byl již za života i v následující tradici
označován jako „otec národa“.

*
14. 6. 1798 Hodslavice – †26. 5. 1876 Praha

František Palacký pocházel z rodiny protestantského učitele. Vystudoval evangelické

lyceum v Prešpurku (dnešní Bratislava), v roce 1823 pak přijel do Prahy, kde pracoval pro
Josefa Dobrovského a jako archivář rodu Šternberků. Mezi českou šlechtou si získal značný
respekt, a v roce 1838 byl proto jmenován do funkce oficiálního stavovského historiografa
Království českého. Díky své rozsáhlé organizační a publikační činnosti se již v této době stal
mezi českými vlastenci výraznou osobností. V roce 1827 podnítil založení Časopisu
Národního muzea, o čtyři roky později stál u zrodu Matice české (podpůrného fondu pro
vydávání české vědecké i beletristické literatury) a v letech 1841–1851 byl jednatelem
Vlasteneckého (dnes Národního) muzea.

Bohatá zkušenost historika a archiváře byla Palackému významnou oporou při tvorbě
stěžejního díla, pětisvazkových Dějin národu českého v Čechách a na Moravě (německy
1836–1867, česky 1848–1876). Podal v ní ucelený, filozoficky koncipovaný obraz českých
národních dějin od nejstarších dob do roku 1526. Jejich stěžejním tématem měl být zápas
o demokratické a humanitní ideje probíhající v neustálém stýkání a střetech Čechů s Němci,
za jehož vrchol považoval husitství. Tento koncept významně ovlivnil formování moderního
českého národa a především jeho historického myšlení.

Do politiky vstoupil Palacký poprvé v době revoluce v letech 1848–1849, kdy stál
v čele národních liberálů a byl poslancem ústavodárného sněmu ve Vídni a v Kroměříži. 11.
4. 1848 odmítl v otevřeném dopise účast Čechů na jednání německého říšského sněmu ve
Frankfurtu. Tento dokument se stal patrně nejznámější manifestací politického programu
českého národního hnutí. Palacký zde zdůraznil, že český národ si přeje být rozeznáván jako
samostatná jednotka, nikoli být součástí německé střední Evropy. Tento politický program
pak zasadil do rámce tzv. austroslavismu, tj. ideje přeměny rakouského císařství ve
federativní konstituční monarchii, v němž by byli Slované zrovnoprávněni s Němci.

Znovu se politicky angažoval až po pádu tzv. Bachova absolutismu v 60. letech, tehdy
již jako nezpochybnitelná autorita českého národního hnutí. Působil jako vůdce Národní
strany a tzv. staročechů, v letech 1861–1872 byl poslancem českého zemského sněmu
a v roce 1861 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny. Na přelomu 60. a 70. let se
již z politiky stáhl a přenechal vedoucí úlohu svému zeti Františku Ladislavu Riegrovi, svoji
vůdčí pozici v české společnosti si však udržel až do konce života.

MOBILNÍ HESLO

Obrozenecký politik a historik. Jako autor první syntézy českých dějin a vůdčí
osobnost českého národního hnutí v 19. století byl již za života i v následující tradici
označován jako „otec národa“. Ve svých Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě
(německy 1836–1867, česky 1848–1876) podal ucelený, filozoficky koncipovaný obraz
českých národních dějin, jejichž stěžejním tématem měl být zápas o demokratické a
humanitní ideje probíhající v neustálém stýkání a střetech Čechů s Němci. Do politiky
vstoupil během revoluce roku 1848 a brzy se stal vůdčí osobností českých liberálů. Známý je
především jeho dopis poslancům říšského sněmu ve Frankfurtu, v němž zdůraznil, že český
národ si přeje být rozeznáván jako samostatná jednotka, nikoli být součástí německé střední
Evropy. Obhajoval nutnost existence multikulturního rakouského císařství.