Napoleon

Císař Napoleon ve své studii v Tuileries, od Jacques-Louis David, 1812

Francouzský císař
(více...)
1. panování 18. května 1804 – 6. dubna 1814
2. prosince 1804
Korunovace
Katedrála Notre-Dame
Nástupce Ludvík XVIII (jako král Francie)
2. panování 20. března 1815 – 22. června 1815
Nástupce Napoleon II (sporný)
král Itálie
Panování 17. března 1805 – 11. dubna 1814
26. května 1805
Korunovace
Milánská katedrála
První konzul Francie
V kanceláři 10. listopadu 1799 – 18. května 1804
Jean Jacques Régis
Spolukonzulové
Charles-François Lebrun
prezident Itálie
V kanceláři 26. ledna 1802 – 17. března 1805
Víceprezident Francesco Melzi d'Eril
Protektor Konfederace Rýna
V kanceláři 12. července 1806 – 4. listopadu 1813
Prince-Primáti Karl von Dalberg, Eugène de Beauharnais
Napoleone di Buonaparte[1]
narozený 15. srpna 1769
Ajaccio, Korsika, Francouzské království
5. května 1821 (51 let)
Zemřel
Longwood, Svatá Helena, Britská říše
15. prosince 1840
Pohřbení
Invalidovna, Paříž, Francie
Manžel Joséphine de Beauharnais

( 1796; 1810)
 Marie Louise Rakouská

(1810)
Napoleon II
Problém Jména
Detail
Napoleon Bonaparte
Dům Bonaparte
Otec Carlo Buonaparte
Matka Letizia Ramolino
římský katolicismus
Náboženství
Zobrazit podrobnosti
Podpis
Napoleonské bitvy

[Interaktivní mapa na celou obrazovku]

Změňte měřítko mapy na celé obrazovce, abyste viděli Svatou Helenu

Napoleon Bonaparte [A] (narozený Napoleone di Buonaparte; 15. srpna 1769 – 5.

května 1821), obvykle označované jako jednodušeNapoleon v angličtině, byl francouzský
vojenský a politický vůdce, který se během r francouzská revoluce a vedl několik
úspěšných kampaní Během Revoluční války. On byl tende facto vůdce Francouzské
republiky jako první konzul v letech 1799 až 1804. As Napoleon I, byl Francouzský císař
od roku 1804 do roku 1814 a znovu v roce 1815. Napoleon ovládal evropské a globální
záležitosti více než deset let, zatímco vedl Francii proti řadě koalic v Napoleonské války.
Většinu těchto válek a drtivou většinu svých bitev vyhrál, vybudoval avelké impériumkterý
vládl kontinentální Evropě před jejím konečným kolapsem v roce 1815. Jeden z největších
velitelů v historii, jeho války a tažení se studují na vojenských školách po celém světě.
Zůstává jednou z nejoslavovanějších a nejkontroverznějších politických osobnostílidskou
historii.[3][4]

Narozen na ostrově Korsika nedlouho po jeho připojení k Francouzské království,

Napoleonova skromná rodina pocházela z nezletilých italská šlechta.

Podporovalfrancouzská revolucev roce 1789 při službě ve francouzské armádě a snažil

se rozšířit její ideály na rodnou Korsiku. Poté, co zachránil vládu, rychle vzrostl v

armáděFrancouzský adresář podle střílet na royalistické povstalce. V dubnu 1796 zahájil

svouprvní vojenské tažení proti Rakušanům a jejich italským spojencům, zaznamenal

řadu rozhodujících vítězství a stal se národním hrdina. O dva roky později vedl a vojenské

výpravy do Egyptakterý sloužil jako odrazový můstek k politické moci. Zkonstruoval

apřevrat v listopadu 1799 a stal se První konzul republiky. Neřešitelné rozdíly s Brity

znamenaly, že Francouzi čeliliVálka třetí koalice do roku 1805. Napoleon tuto koalici rozbil

rozhodujícími vítězstvími v Ulmská kampaň, a historický triumf na Bitva u Slavkova, což

vedlo k rozpuštění Svatá říše římská. V roce 1806,Čtvrtá koalice zvedl proti němu zbraně,

protože Pruskose začal obávat rostoucího francouzského vlivu na kontinentu. Napoleon

rychle vyřadil Pruskobitvy u Jeny a Auerstedtu, pak pochodoval Grande Armée hluboko

do východní Evropa, která v červnu 1807 zničila Rusy Friedlanda přinutí poražené národy

Čtvrté koalice, aby přijaly Tilsitské smlouvy. O dva roky později, Rakušané vyzvali

Francouze znovu běhemVálka páté koalice, ale Napoleon upevnil svou moc nad Evropou

poté, co triumfoval na Bitva u Wagramu.

V naději na prodloužení Kontinentální systém (jeho embargo proti Británii), Napoleon

napadl Pyrenejský poloostrov a prohlásil svého bratra Josefe španělský král v roce 1808.
Španělé a Portugalci se vzbouřili s britskou podporou v Poloostrovní válka, který trval
šest let, představoval brutal Partyzánská válka, a vyvrcholila porážkou Napoleonových
maršálů. Napoleon spustil aninvaze do Ruska v létě 1812. Výsledné tažení bylo svědkem
katastrofálního ústupu Napoleonovy Grande Arméea povzbuzoval své nepřátele. V roce
1813 se Prusko a Rakousko spojily s ruskými silami v aŠestá koaliceproti Francii.
Chaotické vojenské tažení vyvrcholilo tím, že velká koaliční armáda porazila Napoleona
uBitva u Lipska v říjnu 1813. Koalice napadl Francii a dobyl Paříž, čímž donutil
Napoleona abdikovat v dubnu 1814. Byl vyhoštěn na ostrov Elba, mezi Korsikou a Itálií,
zatímco ve Francii Bourbony byli obnoven k moci. Napoleon však v únoru 1815 z Elby
utekl a ovládl Francii, „bez prolití kapky krve“, jak si přál.[5][6] Spojenci odpověděli tím
tvořící a Sedmá koalice, který nakonec porazil Napoleona u Bitva u Waterloo v červnu
1815. Britové ho vyhnali na vzdálený ostrov Svatá Helena v Jižní Atlantik, kde zemřel v
roce 1821 ve věku 51 let. Napoleon měl rozsáhlý dopad na moderní svět a přinesl liberální
reformy na četná území, která dobyl a ovládal, zejména na Nizozemí, Švýcarsko a velké
části moderní Itálie a Německa. Prováděl základní liberální politiku ve Francii a v celé
západní Evropě.[b]
 Obsah

Napoleonův otec, Carlo Buonaparte, byl Korsikazástupce u soudu Ludvík XVI.

Napoleonova rodina byla z italština původ: jeho otcovští předci, Buonapartes, pocházeli z
nezletilého toskánský šlechtický rod, který emigroval Korsikav 16. století; zatímco jeho
předci z matčiny strany, Ramolinové, pocházeli z nezletiléhojanovské šlechtický rod.[13]
Buonapartes byli také příbuzní, sňatkem a narozením, Pietrasentas, Costas, Paraviccinis
a Bonellis, všechny korsické rodiny vnitrozemí.[14] Jeho rodiče Carlo Maria di Buonaparte
a Maria Letizia Ramolino udržoval rodový dům s názvem "Casa Buonaparte" v Ajaccio.
Právě tam, v tomto domě, se Napoleon 15. srpna 1769 narodil. Byl čtvrtým dítětem a
třetím synem rodiny. Měl staršího bratra,Josefe, a mladší sourozenci Lucien, Elisa, Louis,
Pauline, Caroline, a Jérôme. Napoleon byl pokřtěn jako akatolík, pod jménem Napoleone.
[15] V mládí se jeho jméno také psalo jako Nabulione, Nabulio, Napolionne, a Napulione.
[16]

Napoleon se narodil ve stejném roce Janovská republika (bývalý italský stát) postoupil
oblast Korsiky Francii.[17] Stát prodal suverénní práva rok před jeho narozením a ostrov
byl dobylFrancií v roce jeho narození. Formálně byla začleněna jako aprovinciev roce
1770, po 500 let pod janovskou nadvládou a 14 let nezávislosti.[C]Napoleonovi rodiče se
přidali ke korsickému odboji a bojovali proti Francouzům, aby si udrželi nezávislost, i když
s ním byla Maria těhotná. Jeho otec byl právník, který byl později jmenován zástupcem
Korsiky u souduLudvík XVI v roce 1777.[21]

Dominantním vlivem Napoleonova dětství byla jeho matka, jejíž pevná disciplína brzdila
rozevláté dítě.[21] Později v životě Napoleon prohlásil: "Budoucí osud dítěte je vždy dílem
matky."[22] Napoleonova babička z matčiny strany se provdala za Švýcarku Feschrodina v
jejím druhém manželství a Napoleonův strýc, kardinál Josef Fesch, by několik let plnil roli
ochránce rodiny Bonaparte. Napoleonův ušlechtilý, středně bohatý původ mu poskytoval
větší příležitosti ke studiu, než jaké byly dostupné typickému Korsičanovi té doby. [23]

Socha Napoleona jako školáka v Brienne, ve věku 15 let

Když mu bylo 9 let,[24][25] přestěhoval se do francouzská pevnina a zapsal se do

náboženské školy v Autun v lednu 1779. V květnu přestoupil se stipendiem do a.s
vojenská akademie na Brienne-le-Château.[26] V mládí byl otevřený korsický nacionalista
a podporoval nezávislost státu na Francii.[24][27] Jako mnoho Korsičanů i Napoleon
mluvil a četl Korsičan (jako jeho mateřský jazyk) a italština (jako úřední jazyk Korsiky).[20]
[28][29][27] Začal se učit francouzština ve škole ve věku kolem 10 let.[30] I když se naučil
plynně francouzsky, mluvil s výrazným korsickým přízvukem a nikdy se nenaučil správně
francouzsky psát.[31] Následně byl Napoleon svými spolužáky diskriminován pro svůj
odlišný fyzický vzhled a přízvuk. [27] Nebyl to však ojedinělý případ, protože v roce 1790
se odhadovalo, že méně než 3 miliony lidí z 28 milionů obyvatel Francie dokázalo mluvit
standardní francouzštinou a těch, kteří ji uměli psát, bylo ještě méně. [32]

Napoleon byl běžně šikanován svými vrstevníky pro svůj přízvuk, místo narození, nízký
vzrůst, způsoby a neschopnost rychle mluvit francouzsky. [28]Bonaparte se stal
rezervovaným a melancholickým vztahem ke čtení. Zkoušející poznamenal, že Napoleon
"se vždy vyznačoval svou aplikací v matematice. Je poměrně dobře obeznámen s historií
a zeměpisem... Z tohoto chlapce by byl vynikající námořník".[d][34] V rané dospělosti
krátce zamýšlel stát se spisovatelem; napsal historii Korsiky a romantiknovela.[24]

Po dokončení studií v Brienne v roce 1784 byl Napoleon přijat do École Militairev Paříži.
Vyučil se na důstojníka dělostřelectva, a když otcova smrt snížila jeho příjmy, byl nucen
dokončit dvouletý kurz během jednoho roku.[35] Byl prvním Korsičanem, který absolvoval
École Militaire.[35]Prozkoumal ho slavný vědec Pierre-Simon Laplace.[36]

Ranná kariéra

Napoleon Bonaparte, 23 let, jako podplukovník korsického praporu republikánští dobrovolníci. Portrét podleHenri
Félix Emmanuel Philippoteaux

Po promoci v září 1785 byl Bonaparte pověřen A podporučík v La Fère dělostřelecký

pluk.[E][26] Sloužil v Mocenství a Auxonne až po vypuknutí revoluce v roce 1789. Mladý
muž byl v tomto období stále zaníceným korsickým nacionalistou [38] a požádal o dovolení
připojit se ke svému mentorovi Pasquale Paoli, kdy posledně jmenovanému umožnilo
Národní shromáždění návrat na Korsiku. Paoli však neměl s Napoleonem žádné
sympatie, protože považoval svého otce za zrádce za to, že opustil svou věc pro
korsickou nezávislost.[39]

První roky revoluce strávil na Korsice, kde bojoval ve složitém trojboji mezi royalisty,
revolucionáři a korsickými nacionalisty. Napoleon však přijal ideály revoluce a stal se
zastáncem revolucejakobíni a připojil se k profrancouzským korsickým republikánům,
kteří byli proti Paoliho politice a jeho aspiracím na odtržení. [40] Dostal velení nad
praporem dobrovolníků a v červenci 1792 byl povýšen na kapitána v pravidelné armádě,
přestože překročil svou dovolenou a vedl vzpouru proti francouzským jednotkám. [41] Když
Korsika vyhlásila formální odtržení od Francie a požádala o ochranu britskou vládu
Napoleon a jeho závazek k francouzská revoluce se dostal do konfliktu s Paoli, který se
rozhodl sabotovat korsický příspěvek k Expedice de Sardaigne, tím, že zabránil
francouzskému útoku na sardinský ostrov La Maddalena.[42] Bonaparte a jeho rodina byli
nuceni uprchnout do Toulonu na francouzské pevnině v červnu 1793 kvůli rozkolu s
Paolim.[43]
Přestože se narodil jako „Napoleone di Buonaparte“, bylo to poté, co se Napoleon začal
stylizovat jako „Napoléon Bonaparte“, ale jeho rodina nevypustila jméno Buonaparte až do
roku 1796. První známý záznam o tom, že se podepsal jako Bonaparte, byl ve věku z 27
(v roce 1796).[44][15][45]

Obléhání Toulonu

Hlavní článek: Obléhání Toulonu

Bonaparte v Obléhání Toulonu

V červenci 1793 vydal Bonaparte prorepublikánskou brožuru s názvem Le souper de

Beaucaire (Večeře v Beaucaire), která mu získala podporu Augustin Robespierre, mladší
bratr Revolucionáře vůdce Maximilien Robespierre. S pomocí svého druha
KorsičanaAntoine Christophe SalicetiBonaparte byl jmenován starším střelcem a
velitelem dělostřelectva republikánských sil, které dorazily 8. září do Toulonu.[46][47]

Přijal plán na dobytí kopce, kde by republikánská děla mohla ovládnout městský přístav a
donutit Brity k evakuaci. Útok na postavení vedl k dobytí města, ale během něj byl
Bonaparte 16. prosince zraněn do stehna. Upoutání pozornostiVýbor pro veřejnou
bezpečnostdostal na starost francouzské dělostřelectvo armáda Itálie.[48] Dne 22.
prosince byl na cestě do své nové funkce Pěkný, povýšen z hodnosti plukovníka na
brigádní generál ve věku 24 let. Vymyslel plány na napadení Sardinské království jako
součást francouzské kampaně proti První koalici.

Francouzská armáda provedla Bonapartův plán v Bitva o Saorgio v dubnu 1794 a poté
postoupil k dobytí Ormeav horách. Z Ormei zamířili na západ, aby obešli rakousko-
sardinské pozice kolemSaorge. Po této kampani poslal Augustin Robespierre Bonaparta
na misi doJanovská republika určit záměry této země vůči Francii.[49]

13 Vendémiaire

Hlavní článek: 13 Vendémiaire

Někteří současníci tvrdili, že Bonaparte byl poražen domácí vězení na Pěkný za jeho
spojení s Robespierrovými po jejich pádu Thermidorian Reakce v červenci 1794, ale
Napoleonův sekretář Bourriennezpochybnil toto obvinění ve svých pamětech. Podle
Bourrienne byla zodpovědná žárlivost mezi alpskou armádou a italskou armádou (se
kterou byl v té době Napoleon vyslán).[50] Bonaparte vyslal vášnivou obhajobu v dopise
komisaři Salicetimu a ten byl následně zproštěn viny. [51]Během dvou týdnů (20. srpna) byl
propuštěn a vzhledem ke svým technickým schopnostem byl požádán, aby vypracoval
plány útoku na italské pozice v souvislosti s válkou Francie s Rakouskem. Zúčastnil se
také výpravy, která měla od Britů získat zpět Korsiku, ale Francouzi byli odraženi britským
královským námořnictvem.[52]

V roce 1795 se Bonaparte zasnoubil Désirée Clary, dcera François Clary. sestra
DésiréeJulie Clary se oženil s Bonapartovým starším bratrem Josephem.[53] V dubnu
1795 byl přidělen k armáda Západu, která se zabývala Válka ve Vendée-občanská válka
a monarchista čelit-revoluceve Vendée, regionu na západě střední Francie u Atlantského
oceánu. Jako velitel pěchoty to byla degradace z generála dělostřelectva – na což už
armáda měla plnou kvótu – a on prosil podlomené zdraví, aby se vyhnul vyslání. [54]

Journée du 13 Vendémiaire, dělostřelecká palba před Kostel Saint-Roch, Paříž, Rue Saint-Honoré

Byl přesunut do předsednictva Topografie výboru pro veřejnou bezpečnost a neúspěšně

usiloval o přeložení Konstantinopolaby mohl nabízet své služby Sultán.[55] Během tohoto
období napsal romantickou novelu Clisson a Eugenie, o vojákovi a jeho milence, v jasné
paralele s Bonapartovým vlastním vztahem k Désirée.[56]15. září byl Bonaparte vyškrtnut
ze seznamu generálů v běžné službě za své odmítnutí sloužit v kampani Vendée. Čelil
obtížné finanční situaci a sníženým kariérním vyhlídkám. [57]

Dne 3. října vyhlásili royalisté v Paříži povstání proti Národní shromáždění.[58] Paul
Barras, vůdce Thermidorian Reaction, věděl o Bonapartových vojenských úlovcích v
Toulonu a svěřil mu velení nad improvizovanými silami při obraně konvence v Palác
Tuileries. Napoleon vidělmasakr královské švýcarské gardy tam o tři roky dříve a
uvědomil si, že dělostřelectvo bude klíčem k jeho obraně. [26]

Nařídil mladému důstojníkovi kavalérie jménem Joachim Murat zmocnit se velkého děla a
použil je k odrazení útočníků 5. října 1795—13 Vendémiaire An IV v Francouzský
republikánský kalendář; Zemřelo 1400 royalistů a zbytek uprchl. [58] Vyklidil ulice s
„závanem“. grapeshot“, podle historika 19. století Thomas Carlyle v Francouzská
revoluce: Historie.[59][60]

Porážka royalistického povstání uhasila hrozbu pro Konvent a přinesla Bonapartovi

náhlou slávu, bohatství a záštitu nové vlády, tzv. Adresář. Murat se oženil s jednou z
Napoleonových sester a stal se jeho švagrem; sloužil také pod Napoleonem jako jeden z
jeho generálů. Bonaparte byl povýšen na velitele vnitra a pověřen velení italské armády.
[43]

Během několika týdnů se s ním romanticky zapletl Joséphine de Beauharnais, bývalá

Barrasova milenka. Pár se vzal 9. března 1796 v civilním obřadu. [61]

První italská kampaň

Hlavní článek: Italské kampaně francouzských revolučních válek

 Bonaparte na Pont d'Arcole, od Barona Antoine-Jean Gros, ( 1801), Musée du Louvre, Paříž

Dva dny po svatbě Bonaparte odešel Paříž převzít velení nad armáda Itálie. Okamžitě
přešel do útoku v naději, že porazí sílyPiemontnež mohli zasáhnout jejich rakouští
spojenci. V sérii rychlých vítězství běhemKampaň Montenotte, vyřadil Piemont z války za
dva týdny. Francouzi se pak soustředili na Rakušany po zbytek války, jejímž vrcholem se
stala vlekláboj o Mantovu. TheRakušané zahájil sérii ofenzív proti Francouzům, aby
prolomil obležení, ale Napoleon porazil každou pomocnou snahu a zaznamenal vítězství v
bitvách Castiglione, Bassano, Arcole, a Rivoli. Rozhodující francouzský triumf u Rivoli v
lednu 1797 vedl ke zhroucení rakouského postavení v Itálii. U Rivoli ztratili Rakušané až
14 000 mužů, zatímco Francouzi asi 5 000.[62]

Další fáze kampaně představovala francouzskou invazi Habsburskýsrdce. Francouzské

síly v jižním Německu byly poraženyarcivévoda Karel v roce 1796, ale arcivévoda stáhl
své síly na ochranu Vídeňpoté, co se dozvěděl o Napoleonově útoku. V prvním střetnutí
mezi dvěma veliteli Napoleon zatlačil svého protivníka a po vítězství na rakouském území
postoupil hluboko na rakouské územíBitva o Tarvis v březnu 1797. Rakušané byli
znepokojeni francouzským náporem, který dosáhl až do Leoben, asi 100 km od Vídně, a
nakonec se rozhodl zažalovat o mír.[63] The Leobenská smlouva, následuje obsáhlejší
Smlouva z Campo Formio, dal Francii kontrolu nad většinou severní Itálie a Nizozemía
tajná klauzule slíbila Benátská republikado Rakouska. Bonaparte pochodoval na Benátky
asi vynutila kapitulaci, která ukončila 1100 let nezávislosti Benátek. Také zmocnil
Francouze k drancování pokladů, jako je napřKoně svatého Marka.[64] Na cestě
Bonaparte hodně mluvil o válečnících starověku, zejména Alexander, Caesar, Scipio a
Hannibal. Studoval jejich strategii a kombinoval ji s vlastní. V Bourrienneově otázce, zda
dává přednost Alexandrovi nebo Caesarovi, Napoleon řekl, že Alexandra Velikého staví na
první místo, hlavním důvodem bylo jeho tažení do Asie. [65]

Bonaparte během italského tažení v roce 1797

Jeho aplikace konvenčních vojenských myšlenek na situace v reálném světě umožnila

jeho vojenské triumfy, jako je kreativní využití dělostřelectva jako mobilní síly k podpoře
jeho pěchoty. Později v životě prohlásil: [když?] "Vybojoval jsem šedesát bitev a nenaučil
jsem se nic, co jsem na začátku nevěděl. Podívejte se na Caesara; bojoval první jako
poslední."[66]

Bonaparte mohl vyhrávat bitvy utajováním rozmístění vojsk a soustředěním svých sil na
„závěs“ oslabené nepřátelské fronty. Kdyby nemohl použít svůj oblíbenýstrategie
obalováníZaujal centrální pozici a zaútočil na dvě spolupracující síly v jejich závěsu, otočil
se, aby bojoval s jednou, dokud neutekla, a pak se otočil čelem k druhé. [67] V tomto
italském tažení zajala Bonapartova armáda 150 000 zajatců, 540 děl a 170 standardy.[68]
Francouzská armáda bojovala v 67 akcích a 18 vyhrála svedené bitvy díky špičkové
dělostřelecké technologii a taktice Bonaparte. [69]

Během kampaně se Bonaparte stal stále vlivnějším ve francouzské politice. Založil dvě
noviny: jedny pro vojáky v jeho armádě a druhé pro distribuci ve Francii. [70] Royalisté
zaútočili na Bonaparta za drancování Itálie a varovali, že by se mohl stát diktátorem.
[71]Napoleonovy síly vytěžily během tažení z Itálie odhadem 45 milionů dolarů ve
finančních prostředcích, dalších 12 milionů dolarů ve vzácných kovech a špercích. Jeho
síly také zabavily více než tři sta cenných obrazů a soch. [72]

Bonaparte poslal generála Pierre Augereau do Paříže vést a státní převrat a očistit
royalisty 4. září –Převrat 18 Fructidor. To nechalo Barrase a jeho republikánské spojence
opět pod kontrolou, ale závislé na Bonapartovi, který přistoupil k mírovým jednáním s
Rakouskem. Tato jednání vyústila vSmlouva z Campo Formio, a Bonaparte se v prosinci
vrátil do Paříže jako hrdina.[73] Setkal se Talleyrand, nový francouzský ministr zahraničí –
který sloužil ve stejné funkci jako císař Napoleon – a začali se připravovat na invazi do
Británie.[43]

egyptská expedice

Hlavní článek: Francouzská kampaň v Egyptě a Sýrii

Bonaparte před Sfingou (kolem roku 1886) od Jean-Léon Gérôme, Hrad Hearst

Bitva u pyramid dne 21. července 1798 by Louis-François, baron Lejeune, 1808

Po dvou měsících plánování se Bonaparte rozhodl, že francouzská námořní síla ještě

nestačila čelit Britské královské námořnictvo. Rozhodl se pro vojenskou výpravu zmocnit
se Egypt a tím podkopávají přístup Británie k nim obchodní zájmy v Indii.[43] Bonaparte si
přál vytvořit francouzskou přítomnost na Blízkém východě a spojit síly s Tipu Sultan,
Sultán z Mysore který byl nepřítelem Britů.[74]Napoleon ujistil Direktorium, že „jakmile
dobyl Egypt, naváže vztahy s indickými princi a spolu s nimi zaútočí na Angličany v jejich
majetku“.[75] Adresář souhlasil, aby zajistil obchodní cestu k Indický subkontinent.[76]

V květnu 1798 byl Bonaparte zvolen členem Francouzská akademie věd. Jeho egyptská
expedice zahrnovala skupinu 167 vědců s matematiky, přírodovědci, chemiky
ageodetůmezi nimi. Jejich objevy zahrnovalyRosettská deskaa jejich práce byla
publikována v Popis de l'Égypte v roce 1809.[77]
Na cestě do Egypta dorazil Bonaparte Malta dne 9. června 1798, poté pod kontrolou
Knights Hospitaller. VelmistrFerdinand von Hompesch zu Bolheim se vzdal po
symbolickém odporu a Bonaparte dobyl důležitou námořní základnu se ztrátou pouhých tří
mužů.[78]

Bonaparte a jeho expedice unikli pronásledování Royal Navy a přistáli na Alexandrie dne
1. července.[43] Bojoval s Bitva o Shubra Khitproti mamlúkové, vládnoucí egyptská
vojenská kasta. To pomohlo Francouzům cvičit jejich obrannou taktikuBitva u pyramid,
bojoval 21. července, asi 24 km (15 mil) od pyramidy. Síly generála Bonaparta o síle 25
000 se zhruba rovnaly síle egyptské kavalérie mamlúků. Dvacet devět Francouzů [79]a
přibližně 2000 Egypťanů bylo zabito. Vítězství posílilo morálku francouzské armády. [80]

Dne 1. srpna 1798 britské loďstvo pod Sir Horatio Nelson zajala nebo zničila všechna
plavidla francouzské flotily kromě dvou Bitva na Nilu, čímž porazil Bonapartův cíl posílit
francouzské postavení ve Středomoří.[81][neúplná krátká citace] Jeho armádě se podařilo
dočasně zvýšit francouzskou moc v Egyptě, i když čelila opakovaným povstáním. [82]
Počátkem roku 1799 přesunul armádu do Osmanská provincie Damašku (Sýrie a
Galilee). Bonaparte vedl těchto 13 000 francouzských vojáků při dobývání pobřežních
městArish, Gaza, Jaffa, a Haifa.[83] The útok na Jaffubyl obzvlášť brutální. Bonaparte
zjistil, že mnoho obránců bylobývalí váleční zajatci, zdánlivě na čestné slovo, proto nařídil
posádku a 1400 vězňů popravit bajonetem nebo utopit, aby ušetřil kulky. [81] Muži, ženy a
děti byli tři dny okrádáni a vražděni.[84]

Bonaparte začal s armádou 13 000 mužů; 1 500 bylo hlášeno jako nezvěstných, 1 200
zemřelo v boji a tisíce zemřely na nemoci – většinoudýmějový mor. Nepodařilo se mu
tosnížit pevnost z Akr, a tak v květnu napochodoval se svou armádou zpět do Egypta.
Aby urychlil ústup, nařídil Bonaparte muže postižené morem otrávit opiem; počet
zemřelých zůstává sporný, pohybuje se od minima 30 do nejvyšších 580. Vyvedl také 1
000 zraněných mužů.[85] Zpět v Egyptě 25. července Bonaparte porazil an Osmanská
obojživelná invaze v Abukir.[86]

Vládce Francie

Hlavní články: 18 Brumaire a Napoleonské éry

Generál Bonaparte obklopený členy Rady pěti set během převratu 18 Brumaire, François Bouchot

Během pobytu v Egyptě byl Bonaparte informován o evropských záležitostech. Dozvěděl

se, že Francie utrpěla asérii porážek v Válka druhé koalice.[87] 24. srpna 1799 využil
dočasného vyplutí britských lodí z francouzských pobřežních přístavů a odplul do Francie,
přestože z Paříže nedostal žádné výslovné rozkazy. [81] Armáda byla ponechána ve
vedení Jean-Baptiste Kléber.[88]

Neznámý Bonaparte, Adresář mu poslal rozkazy k návratu, aby odvrátil možné invaze na
francouzskou půdu, ale špatné komunikační linky zabránily doručení těchto zpráv. [87]V
době, kdy v říjnu dosáhl Paříže, se situace Francie zlepšila řadou vítězství. Republika
však zkrachovala a neúčinný Adresář byl u francouzského obyvatelstva neoblíbený. [89]
Adresář diskutoval o Bonapartově „dezerci“, ale byl příliš slabý na to, aby ho potrestal. [87]

Navzdory neúspěchům v Egyptě se Napoleon vrátil k hrdinskému uvítání. Navázal

spojenectví s režiséremEmmanuel Joseph Sieyès, jeho bratr Lucien, mluvčí Rada pěti set
Roger Ducos, ředitel Josef Fouchéa Talleyrand a svrhli Adresář a státní převratdne 9.
listopadu 1799 („18. brumaire“ podle revolučního kalendáře), čímž byla uzavřena Rada
pěti set. Napoleon se stal „prvním konzulem“ prodeset let, se dvěma jím jmenovanými
konzuly, kteří měli pouze poradní hlasy. Jeho moc byla potvrzena novým "Ústava roku
VIII“, původně navržený Sieyèsem, aby dal Napoleonovi menší roli, ale Napoleon ho
přepsal a přijal přímým lidovým hlasováním (3 000 000 pro, 1 567 proti). Ústava
zachovala vzhled republiky, ale ve skutečnosti nastolila diktaturu.[90][91]

Francouzský konzulát

Hlavní články: Francouzský konzulát a Válka druhé koalice

Bonaparte, první konzul, od Ingres. Pózováníruku uvnitř vesty byl často používán v portrétech vládců k označení
klidného a stabilního vedení.

Stříbrná mince: 5 franků_AN XI, 1802, Bonaparte, první konzul

Stříbrná mince: 5 franků, 1811

Napoleon založil politický systém, který historik Martyn Lyons tzv. „diktatura plebiscitem“.
[92] Napoleon, znepokojený demokratickými silami rozpoutanými revolucí, ale neochotný
je zcela ignorovat, se na své cestě k imperiální moci uchýlil k pravidelným volebním
konzultacím s francouzským lidem.[92] Vypracoval návrh Ústava roku VIII a zajistil si
vlastní volbu jako První konzul, který se usadil v Tuileries. Ústava byla schválena v
rzmanipulovaný plebiscit se konalo následující leden, přičemž 99,94 procenta oficiálně
hlasovalo „ano“.[93]
Napoleonův bratr, Lucien, zfalšoval návratky, aby ukázal, že se plebiscitu účastnily 3
miliony lidí. Skutečné číslo bylo 1,5 milionu. [92] Političtí pozorovatelé v té době
předpokládali, že způsobilá francouzská volební veřejnost čítala asi 5 milionů lidí, takže
režim uměle zdvojnásobil míru účasti, aby naznačil lidové nadšení pro konzulát. [92] V
prvních měsících konzulátu, kdy v Evropě stále zuřila válka a zemi stále sužovala vnitřní
nestabilita, zůstávala Napoleonova mocenská moc velmi slabá. [94]

Na jaře roku 1800 Napoleon a jeho vojáci překročili švýcarské Alpy do Itálie s cílem
překvapit rakouské armády, které poloostrov znovu obsadily. Napoleon byl stále v Egyptě.
[F] Po obtížném přechodu přes Alpy vstoupila francouzská armáda do plání severní Itálie
prakticky bez odporu.[96] Zatímco jedna francouzská armáda se blížila ze severu,
Rakušané měli plné ruce práce s další umístěnou v Janov, který byl obleženýznačnou
silou. Prudký odpor této francouzské armády, podAndré Masséna, dal severním silám
nějaký čas, aby provedly své operace s malým rušením.[97]

The Bitva o Marengo bylo prvním Napoleonovým velkým vítězstvím jako hlava státu.

Poté, co několik dní strávili vzájemným hledáním, se obě armády srazily Bitva o Marengo
dne 14. června. Generál Melas měl početní převahu, postavil asi 30 000 rakouských
vojáků, zatímco Napoleon velel 24 000 francouzským vojákům. [98]Bitva začala pro
Rakušany příznivě, protože jejich počáteční útok překvapil Francouze a postupně je
zahnal zpět. Melas uvedl, že bitvu vyhrál a kolem 15:00 se stáhl do svého velitelství a
nechal své podřízené na starosti pronásledování Francouzů. [99]Francouzské linie se
během taktického ústupu nikdy nezlomily. Napoleon neustále vyjížděl mezi vojáky a
vyzýval je, aby vstali a bojovali.[100]

Pozdě odpoledne kompletní divize pod Desaixdorazil na pole a zvrátil průběh bitvy. Série
dělostřeleckých přepadů a jezdeckých útoků zdecimovala rakouskou armádu, která
prchala přesŘeka Bormida zpět k Alessandriaza sebou zanechal 14 000 obětí.
[100]Následujícího dne se rakouská armáda dohodla, že znovu opustí severní Itálii
Alessandrijská úmluva, která jim poskytla bezpečný přechod na přátelskou půdu
výměnou za jejich pevnosti v celém regionu.[100]

Ačkoli kritici obvinili Napoleona z několika taktických chyb, které předcházely bitvě, chválili
také jeho troufalost zvolit si riskantní strategii tažení, když se rozhodl napadnout italský
poloostrov ze severu, když velká většina francouzských invazí přišla ze západu, blízko
nebo podél. pobřeží.[101] Tak jako David G. Chandlerpoukazuje na to, že Napoleon ve
svém prvním tažení strávil téměř rok tím, že dostal Rakušany z Itálie. V roce 1800 mu
trvalo jen měsíc, než dosáhl stejného cíle.[101] Německý stratég a polní maršál Alfred von
Schlieffendospěl k závěru, že „Bonaparte nezničil svého nepřítele, ale odstranil ho a učinil
jej neškodným“, zatímco „[dosáhl] předmětu kampaně: dobytí severní Itálie“. [102]
Napoleonův triumf v Marengu zajistil jeho politickou autoritu a posílil jeho popularitu doma,
ale nevedl k okamžitému míru. Bonapartův bratr Joseph vedl složitá jednáníLunéville a
oznámil to Rakousko, povzbuzené britskou podporou, neuzná nové území, které Francie
získala. Když se jednání stávala stále frustrujícími, Bonaparte vydal rozkazy svému
generáloviMoreauještě jednou udeřit na Rakousko. Moreau a Francouzi se prohnali
skrzBavorsko a připsal si drtivé vítězství Hohenlinden v prosinci 1800. V důsledku toho
Rakušané kapitulovali a podepsali Smlouva z Lunéville v únoru 1801. Smlouva znovu
potvrdila a rozšířila dřívější francouzské zisky na Campo Formio.[103]
Dočasný mír v Evropě

Viz také: Haitská revoluce

Po deseti letech neustálého válčení podepsaly Francie a Británie Smlouva z

Amiensbřezna 1802, čímž skončily revoluční války. Amiens vyzval ke stažení britských
jednotek z nedávno dobytých koloniálních území a také k ujištěním o omezení
expanzivních cílů Francouzské republiky. [97] S mírovou Evropou a zotavováním
ekonomiky se Napoleonova popularita vyšplhala na nejvyšší úroveň pod konzulátem, a to
jak doma, tak v zahraničí.[104] V nový plebiscit během jara 1802 se francouzská veřejnost
v obrovském počtu sešla, aby schválila ústavu, která učinila konzulát trvalým, čímž v
podstatě povýšila Napoleona na doživotního diktátora. [104]

Zatímco plebiscit o dva roky dříve přivedl k volbám 1,5 milionu lidí, nové referendum
přilákalo 3,6 milionu, aby šli volit (72 procent všech oprávněných voličů). [105]V roce 1802
neproběhlo žádné tajné hlasování a jen málokdo chtěl otevřeně vzdorovat režimu. Ústava
získala souhlas s více než 99% hlasů.[105] Jeho široké pravomoci byly uvedeny v nové
ústavě: Článek 1. Francouzský lid jmenuje a Senát prohlašuje Napoleona-Bonaparta
prvním doživotním konzulem.[106] Po roce 1802 byl obecně označován spíše jako
Napoleon než Bonaparte.[37]

1803 Nákup v Louisianěčinila 2 144 480 kilometrů čtverečních (827 987 čtverečních mil), čímž zdvojnásobila velikost
Spojených států.

Krátký mír v Evropě umožnil Napoleonovi soustředit se na francouzské kolonie v

zahraničí. Saint-Domingue se během revolučních válek podařilo získat vysokou úroveň
politické autonomie Toussaint L'Ouverturev roce 1801 se stal de facto diktátorem.
Napoleon viděl šanci obnovit kontrolu nad kolonií, když podepsal smlouvu z Amiens. V 18.
století bylo Saint-Domingue nejvíce ve Franciizisková kolonie, produkující více cukru než
všechny ostatní Britská západní Indiekolonie dohromady. Během revoluce však Národní
shromáždění v únoru 1794 odhlasovalo zrušení otroctví. [107] Napoleon si byl vědom
výdajů potřebných k financování jeho válek v Evropě a tak se rozhodl obnovit otroctvíve
všech francouzských karibských koloniích. Dekret z roku 1794 ovlivnil pouze kolonie
Saint-Domingue,Guadeloupe a Guayana, a nevstoupil v platnost v Mauricius, Shledání a
Martinik, z nichž poslední byl zajat Brity a jako takový zůstal nedotčen francouzským
právem.[108]

v Guadeloupe otroctví bylo zrušeno a (násilně vynuceno). Viktor Huguesproti odporu

otrokářů díky zákonu z roku 1794. Když však bylo otroctví v roce 1802 obnoveno,
apovstání otroků vypukla pod vedením Louis Delgrès.[109] Výsledná Zákon ze dne 20.
května měl výslovný účel obnovit otroctví v Saint-Domingue, Guadeloupe a Francouzské
Guyaně a obnovit otroctví ve většině francouzské koloniální říše (kromě Saint-Domingue)
na další půlstoletí, zatímco Francouzi transatlantický obchod s otrokypokračovala dalších
dvacet let.[110][111][112][113][114]

Napoleon poslal expedice pod svým švagrem generál Leclercznovu získat kontrolu nad
Saint-Domingue. Přestože se Francouzům podařilo dobýt Toussaint Louverture, expedice
selhala, když francouzskou armádu ochromila vysoká míra nemocí.Jean-Jacques
Dessalines vyhrál řadu vítězství, nejprve proti Leclercovi, a když zemřel na žlutou zimnici,
pak proti Donatien-Marie-Joseph de Vimeur, vikomt de Rochambeau, kterého Napoleon
poslal vystřídat Leclerca s dalšími 20 000 muži. V květnu 1803 Napoleon uznal porážku a
posledních 8 000 francouzských vojáků opustilo ostrov a otroci vyhlásili nezávislou
republiku, kterou nazývaliHaiti v roce 1804. V tomto procesu se Dessalines stal
pravděpodobně nejúspěšnějším vojenským velitelem v boji proti napoleonské Francii.[115]
[116] Když Napoleon viděl neúspěch svého úsilí na Haiti, rozhodl se v roce 1803 k
prodata Území Louisiany do Spojených států, okamžitě zdvojnásobí velikost USA
Prodejní cena v Nákup v Louisianě byla méně než tři centy za akr, celkem 15 milionů
dolarů.[3][117]

Mír s Británií se ukázal být neklidný a kontroverzní. [118] Británie neevakuovala Maltu, jak
slíbila, a protestovala proti Bonapartově anexe z Piemontu a jeho Akt zprostředkování,
která založila nový Švýcarská konfederace. Žádné z těchto území nebylo pokryto Amiens,
ale výrazně rozdmýchaly napětí.[119] Spor vyvrcholilo vyhlášením války Británií v květnu
1803; Napoleon reagoval opětovným sestavením invazního tábora v Boulogne. [81]

Francouzská říše

Hlavní článek: První francouzské císařství

Viz také: Korunovace Napoleona I a Napoleonské války

Korunovace Napoleona podle Jacques-Louis David (1804)

Během konzulátu čelil Napoleon několika royalistům a jakobínům úkladné vraždy, včetně
Conspiration des Poignards (Dýka spiknutí) v říjnu 1800 a Děj Rue Saint-Nicaise (také
známý jako Pekelný stroj) o dva měsíce později.[120] V lednu 1804 jeho policie odhalila
atentát proti němu, který zahrnoval Moreaua a který byl údajně sponzorován
Bourbonrodiny, bývalých vládců Francie. Na radu Talleyranda Napoleon nařídil
únosvévoda z Enghien, porušující suverenitu Baden. Vévoda byl po tajném vojenském
procesu rychle popraven, i když nebyl zapojen do spiknutí. [121] Enghienova poprava
rozzuřila královské dvory v celé Evropě a stala se jedním z politických faktorů
přispívajících k vypuknutí napoleonských válek.

K rozšíření své moci je Napoleon použil úkladné vraždyospravedlnit vytvoření

imperiálního systému podle římského vzoru. Věřil, že bourbonská obnova by byla
obtížnější, kdyby posloupnost jeho rodiny byla zakotvena v ústavě. [122] Zatím spouštění
další referendum, byl zvolen Napoleon jako Francouzský císař se součtem přesahujícím
99 %.[105] Stejně jako v případě Life Consulate o dva roky dříve, i toto referendum
vyvolalo hojnou účast a k volbám přivedlo téměř 3,6 milionu voličů. [105]

Bystrý pozorovatel Bonapartova vzestupu k absolutní moci, Madame de Rémusat,

vysvětluje, že „muži vyčerpaní vřavou revoluce […] hledali nadvládu schopného vládce“ a
že „lidé zcela upřímně věřili, že Bonaparte, ať už jako konzul nebo císař, uplatní svou
autoritu a zachrání [je] před nebezpečím anarchie. [123]"

Napoleonův trůnní sál ve Fontainebleau

Napoleonova korunovace, při které Papež Pius VII celebroval, se konal v Notre Dame de
Paris2. prosince 1804. Na obřad byly přineseny dvě samostatné koruny: zlatý vavřínový
věnec připomínající římskou říši a replika koruny Karla Velikého. [124] Napoleon vstoupil na
ceremonii s vavřínovým věncem a po celou dobu jednání jej měl na hlavě. [124] Pro oficiální
korunovaci zvedl nad vlastní hlavu v symbolickém gestu korunu Karla Velikého, ale nikdy
ji nepoložil na vrchol, protože už měl na sobě zlatý věnec. [124] Místo toho nasadil korunu
Josephine's hlavu, událost připomínanou v oficiálně schváleném obraze Jacques-Louis
David.[124] Napoleon byl také korunován král Itálie, s Železná koruna Lombardie, na
Milánská katedrála dne 26. května 1805. Vytvořil jich osmnáct Maršálové říše z řad svých
nejvyšších generálů zajistit věrnost armády dne 18. května 1804, oficiálnímu zahájení
Impéria.[125]
Válka třetí koalice

Hlavní článek: Válka třetí koalice

 Napoleon a Grande Arméepřijmout kapitulaci rakouskýGenerál Mack po Bitva o Ulm v říjnu 1805. Rozhodující
finále Ulmská kampaňzvýšil počet zajatých rakouských vojáků na 60 000. Když byla rakouská armáda zničena,Vídeň v
listopadu připadne Francouzům.

Velká Británie května 1803 porušil amienský mír vyhlášením války Francii. [126]V prosinci
1804 se anglicko-švédská dohoda stala prvním krokem k vytvoření třetí koalice. V dubnu
1805, Británie také podepsala spojenectví s Ruskem. [127] Rakousko bylo v nedávné
paměti dvakrát poraženo Francií a chtělo se pomstít, a tak se o několik měsíců později
připojilo ke koalici.[128]

Před vytvořením třetí koalice Napoleon shromáždil invazní síly, tzv Armée d'Angleterre,
kolem šesti táborů na Boulognev severní Francii. Měl v úmyslu použít tuto invazní sílu k
útoku na Anglii. Nikdy nenapadli, ale Napoleonovy jednotky dostaly pečlivý a neocenitelný
výcvik pro budoucí vojenské operace.[129] Muži v Boulogne tvořili jádro toho, co Napoleon
později nazval La Grande Armée. Na začátku měla tato francouzská armáda asi 200 000
mužů organizovaných do sedmisbor, což byly velké polní jednotky, které obsahovaly 36–
40 děla každý z nich byl schopen samostatné akce, dokud jiný sbor nemohl přijít na
pomoc.[130]

Jediný sbor správně umístěný v silné obranné pozici by mohl přežít alespoň den bez
podpory Grande Arméenespočet strategických a taktické možnosti v každé kampani. Na
vrcholu těchto sil vytvořil Napoleon akavalerie rezerva 22 000 rozdělená do dvou kyrysník
divize, čtyři namontované dragoun divize, jedna divize sesedlých dragounů a jedna divize
lehké jízdy, všechny podporované 24 dělostřelectvo kousky.[131] V roce 1805, Grande
Armée se rozrostl na sílu 350 000 mužů,[131] kteří byli dobře vybaveni, dobře vycvičeni a
vedeni kompetentními důstojníky.[132]

Napoleon věděl, že francouzské loďstvo nemůže porazit královské námořnictvo v přímé

bitvě, a tak ho plánoval odlákat od kanálu La Manche diverzní taktikou. [133] Hlavní
strategická myšlenka zahrnovala francouzské námořnictvo útěku před britskými
blokádami Toulon a Bresta hrozící útokem na Západní Indii. Tváří v tvář tomuto útoku se
doufalo, že Britové oslabí svou obranuZápadní přístupy odesláním lodí do Karibiku, což
umožnilo kombinované francouzsko-španělské flotile převzít kontrolu nad kanálem
dostatečně dlouho na to, aby francouzské armády překročily a napadnout.[133] Po
britském vítězství se však plán rozpadl Bitva u mysu Finisterre v červenci 1805. Francouz
Admirál Villeneuve pak ustoupil do Cádiz místo toho, aby se spojil s francouzskými
námořními silami u Brestu k útoku na anglický kanál.[134]

Napoleon ve svém korunovačním rouchu (1805)

V srpnu 1805 si Napoleon uvědomil, že strategická situace se zásadně změnila. Tváří v

tvář potenciální invazi svých kontinentálních nepřátel se rozhodl zaútočit jako první a
obrátil zaměřovače své armády od Lamanšského průlivu k Lamanšskému průlivu. Rýn.
Jeho základním cílem bylo zničit izolované rakouské armády v jižním Německu dříve, než
dorazí jejich ruští spojenci. 25. září, po velkém utajení a horečném pochodu, začalo 200
000 francouzských vojáků překračovat Rýn na frontě dlouhé 260 km (160 mil).[135][136]

rakouský velitel Karlem Mackem shromáždil větší část rakouské armády v pevnosti Ulm v
Švábsko. Napoleon obrátil své síly na jihovýchod aGrande Arméeprovedl komplikovaný
otočný pohyb, který obešel rakouské pozice. TheUlmský manévrzcela překvapil generál
Mack, který opožděně pochopil, že jeho armáda byla odříznuta. Po několika menších
zásnubách, které vyvrcholily vBitva o UlmMack se nakonec vzdal poté, co si uvědomil, že
neexistuje způsob, jak se dostat z francouzského obklíčení. Za pouhých 2 000
francouzských obětí dokázal Napoleon rychlým pochodem své armády zajmout celkem 60
000 rakouských vojáků.[137]

The Ulmská kampaň je obecně považován za strategické mistrovské dílo a měl vliv na
vývoj Schlieffenův plán koncem 19. století.[138] Pro Francouze bylo toto velkolepé vítězství
na souši zkaženo rozhodujícím vítězstvím, kterého Royal Navy dosáhlo na Bitva o
Trafalgardne 21. října. Po Trafalgaru nebylo královské námořnictvo po dobu
napoleonských válek již nikdy vážně napadeno francouzskou flotilou ve velkém měřítku.
[139][neúplná krátká citace]

Napoleon v bitvě u Slavkova, by François Gérard 1805 Bitva u Slavkova, známá také jako Bitva tří císařů, byla
jedním z mnoha Napoleonových vítězství, kde Francouzská říšeporazil Třetí koalice.

Po tažení v Ulmu se francouzským silám podařilo dobýt Vídeňv listopadu. Pád Vídně
poskytl Francouzům obrovskou odměnu, protože zajali 100 000 mušket, 500 děl a
neporušené mosty přes řeku.Dunaj.[140] V tomto kritickém okamžiku oba Car Alexandr Ia
Císař Svaté říše římské František IIse rozhodl zapojit Napoleona do bitvy i přes výhrady
některých svých podřízených. Napoleon poslal svou armádu na sever, aby pronásledoval
spojence, ale poté nařídil svým silám ustoupit, aby mohl předstírat vážnou slabost. [141]

Napoleon se zoufale snažil nalákat spojence do bitvy, a tak dal ve dnech před střetnutím
všechny náznaky, že francouzská armáda je v žalostném stavu, dokonce opustila
dominantní Pratzen Heights u vesnice Austerlitz. NaBitva u Slavkova, v Morava2.
prosince rozmístil francouzskou armádu pod Pratzenskými výšinami a záměrně oslabil
své pravé křídlo, čímž nalákal spojence, aby tam zahájili velký útok v naději, že srolují
celou francouzskou linii. Nucený pochod z Vídně kolemmaršál Davout a jeho III. sbor
zaplnil mezeru po Napoleonovi právě včas.[141]

Těžké spojenecké nasazení proti francouzskému pravému křídlu mezitím oslabilo jejich
střed na Pratzenských výšinách, které byly krutě napadeny IV sbor z Maršál Soult. Když
bylo spojenecké centrum zničeno, Francouzi se prohnali oběma nepřátelskými křídly a
poslali spojence na chaotický útěk, přičemž zajali tisíce zajatců. Bitva je často považována
za taktické mistrovské dílo kvůli téměř dokonalému provedení kalibrovaného, ale
nebezpečného plánu – stejné velikosti jakoCannae, oslavovaný triumf tím Hannibal asi
před 2000 lety.[141]

Spojenecká katastrofa u Slavkova výrazně otřásla vírou císaře Františka ve válečné úsilí
vedené Brity. Francie a Rakousko se dohodly na příměříokamžitě a Pressburgská
smlouva následovala krátce poté 26. prosince. Pressburg vyvedl Rakousko z války i z
koalice a zároveň posílil dřívější smlouvyCampo Formio a z Lunévillemezi dvěma
mocnostmi. Smlouva potvrdila rakouskou ztrátu pozemků Francii v rItálie a Bavorsko, a
přistává v Německu k Napoleonovým německým spojencům. Rovněž uvalila na poražené
Habsburky odškodnění ve výši 40 milionů franků a umožnila prchajícím ruským jednotkám
volný průchod nepřátelskými územími a zpět na jejich domovskou půdu. Napoleon dále
řekl: „Bitva u Slavkova je nejlepší ze všech, které jsem bojoval“. [142] Frank McLynn
naznačuje, že Napoleon byl u Slavkova tak úspěšný, že ztratil kontakt s realitou, a to, co
bývala francouzská zahraniční politika, se stalo „osobní napoleonskou politikou“. [143]
Vincent Cronin nesouhlasí s tím, že Napoleon nebyl sám o sobě přehnaně ambiciózní,
„ztělesnil ambice třiceti milionů Francouzů“.[144]
Blízkovýchodní aliance

Hlavní články: francouzsko-osmanská aliance a francouzsko-perské spojenectví

Íránský vyslanec Mirza Mohammed Reza-Qazvini se setkal s Napoleonem I Finckensteinský palácv Západní Prusko,
27. dubna 1807, podepsat Finckensteinova smlouva

Napoleon pokračoval ve velkém plánu na založení a francouzština přítomnost v střední

východ s cílem vyvinout tlak Británie a Ruskem a možná s nimi vytvoří spojenectví
Osmanská říše.[74] V únoru 1806 osmanský císař Selim III uznal Napoleona jako Císař.
Rozhodl se také pro spojenectví s Francií a nazval Francii „naším upřímným a přirozeným
spojencem“.[145]Toto rozhodnutí přivedlo Osmanskou říši do prohrané války proti Rusku a
Británii. Francouzsko-perská aliance byla také vytvořena mezi Napoleonem aPerská říše
z Fat′h-Ali Shah Qajar. Zhroutila se v roce 1807, kdy Francie a Rusko samy vytvořily
nečekané spojenectví.[74] Napoleon nakonec na Blízkém východě neuzavřel žádné účinné
spojenectví.[146]
Válka čtvrté koalice a Tilsit

Hlavní článek: Válka čtvrté koalice

Po Slavkově založil Napoleon o.s Konfederace Rýna v roce 1806. Soubor německých
států, který měl sloužit jako nárazníková zóna mezi Francií a střední Evropou, vytvoření
Konfederace znamenalo konec Svatá říše římskáa výrazně znepokojil Prusy. Drzá
reorganizace německého území Francouzi riskovala ohrožení Pruskavliv v regionu, ne-li
ho rovnou eliminovat. Válečná horečka v Berlíně během léta 1806 neustále stoupala. Na
naléhání jeho dvora, zejména manželkyKrálovna Louise, Fridrich Vilém III rozhodl
zpochybnit francouzskou nadvládu střední Evropy válkou. [147]

Napoleon přezkoumává Císařská garda před Bitva u Jeny

Počáteční vojenské manévry začaly v září 1806. V dopise na Maršál Soult Napoleon
podrobně popsal plán tažení, popsal základní rysy napoleonského válčení a uvedl frázi le
bataillon-carré ("čtvercový prapor").[148] V bataillon-carrésystému, různé sbory Grande
Armée pochodovali jednotně spolu v těsné podpůrné vzdálenosti. [148] Pokud by byl
napaden jakýkoli jednotlivý sbor, ostatní mohly rychle vyrazit do akce a dorazit na pomoc.
[149]

Napoleon napadl Prusko se 180 000 vojáky a rychle pochodoval na pravém břehu řeky
Řeka Saale. Stejně jako v předchozích kampaních bylo jeho základním cílem zničit
jednoho protivníka dříve, než by posily z jiného mohly naklonit rovnováhu války. Když se
Francouzi dozvěděli, kde se nachází pruská armáda, otočili se na západ a překročili Saale
s drtivou silou. U dvojčetebitvy u Jeny a Auerstedtu, bojoval 14. října, Francouzi
přesvědčivě porazili Prusy a způsobili těžké ztráty. Vzhledem k tomu, že několik hlavních
velitelů bylo mrtvých nebo neschopných, pruský král se ukázal jako neschopný účinně
velet armádě, která se začala rychle rozpadat. [149]

Ve vychvalovaném pronásledování, které podle historika Richarda Brookse ztělesňovalo

„vrchol napoleonského válčení“,[149]Francouzům se podařilo zajmout 140 000 vojáků, přes
2 000 děl a stovky muničních vozů, to vše během jediného měsíce. Historik David
Chandler napsal o pruských silách: „Nikdy nebyla morálka žádné armády úplněji rozbita“.
[148] Navzdory drtivé porážce odmítli Prusové vyjednávat s Francouzi, dokud Rusové
neměli příležitost vstoupit do boje.

The Tilsitské smlouvy: Setkání Napoleona s Alexandr I. z Ruska na voru uprostřed Řeka Neman

Po svém triumfu Napoleon zavedl první prvky kontinentálního systému prostřednictvím

Berlínský dekret vydaný v listopadu 1806. Kontinentální systém, který zakazoval
evropským národům obchodovat s Británií, byl po celou dobu jeho vlády široce
porušován.[150][151] V příštích několika měsících Napoleon pochodoval proti
postupujícím ruským armádám přes Polsko a byl zapojen do krvavé patové Bitva u Eylau
v únoru 1807.[152] Po období odpočinku a konsolidace na obou stranách válka v červnu
znovu začala počátečním bojem v Heilsberg což se ukázalo jako nerozhodné.[153]
Dne 14. června Napoleon dosáhl drtivého vítězství nad Rusy Bitva o Friedland, která ve
velmi krvavém boji vyhladila většinu ruské armády. Rozsah jejich porážky přesvědčil Rusy,
aby uzavřeli mír s Francouzi. Dne 19. června vyslal car Alexandr posla, aby usiloval o
příměří s Napoleonem. Ten ujistil vyslance, žeŘeka Vislapředstavoval přirozené hranice
mezi francouzským a ruským vlivem v Evropě. Na základě toho oba císaři zahájili mírová
jednání ve městěTilsit po setkání na ikonickém voru na Řeka Niemen. Úplně první věc,
kterou Alexander řekl Napoleonovi, byla pravděpodobně dobře kalibrovaná: „Nenávidím
Angličany stejně jako ty“.[153]Jejich setkání trvalo dvě hodiny. Navzdory tomu, že proti
sobě vedli války, byli oba císaři navzájem velmi ohromeni a fascinováni. "Nikdy," řekl
Alexander poté, "nemiloval jsem žádného muže tak, jako jsem miloval toho muže." [154]

Alexander čelil tlaku svého bratra, vévoda Konstantin, uzavřít mír s Napoleonem.
Vzhledem k vítězství, kterého právě dosáhl, nabídl francouzský císař Rusům relativně
mírné podmínky – požadoval, aby se Rusko připojilo ke kontinentálnímu systému, stáhlo
své síly zValašsko a Moldavskoa předat Jónské ostrovy do Francie.[155] Naproti tomu
Napoleon nadiktoval Prusku velmi tvrdé mírové podmínky, navzdory neustálému nabádání
Královna Louise. Napoleon vymazal z mapy polovinu pruských území a vytvořil nové
království o rozloze 2 800 kilometrů čtverečních (1 100 mil čtverečních) tzv.Vestfálskoa
jmenoval svého mladého bratra Jérôma jejím panovníkem. Pruské ponižující zacházení v
Tilsitu způsobilo hluboký a hořký antagonismus, který se rozhořel jakoNapoleonské
érypokročila. Kromě toho Alexandrovy nároky na přátelství s Napoleonem vedly
Napoleona k vážnému nesprávnému posouzení skutečných záměrů jeho ruského
protějšku, který by v příštích několika letech porušil četná ustanovení smlouvy. Přes tyto
problémy,Tilsitské smlouvy konečně dal Napoleonovi úlevu od války a umožnil mu vrátit
se do Francie, kterou neviděl více než 300 dní.[156]
Poloostrovní válka a Erfurt

Hlavní článek: Poloostrovní válka

Osídlení v Tilsitu poskytlo Napoleonovi čas na uspořádání své říše. Jedním z jeho

hlavních cílů se stalo prosazení kontinentálního systému proti britským silám. Rozhodl se

zaměřit svou pozornost naPortugalské království, který soustavně porušoval jeho

živnostenské zákazy. Po porážce vVálka pomerančů v roce 1801 Portugalsko přijalo

oboustrannou politiku.

Josef Bonaparte, bratr Napoleona, jako král Španělska

Nešťastný z této změny politiky portugalské vlády, Napoleon vyjednal a tajná smlouva s
Španělský Karel IV a vyslal armádu k invazi do Portugalska.[157] Dne 17. října 1807 24
000 francouzských vojáků pod Generál Junot překročil Pyreneje s španělštinaspolupráci
a zamířil do Portugalska prosadit Napoleonovy rozkazy. [158]Tento útok byl prvním krokem
v tom, co se nakonec stalo poloostrovní válkou, šestiletým bojem, který výrazně oslabil
francouzskou sílu. Během zimy 1808 se francouzští agenti stále více zapojovali do
španělských vnitřních záležitostí a pokoušeli se podněcovat neshody mezi
členyŠpanělská královská rodina. 16. února 1808 se tajné francouzské machinace
konečně zhmotnily, když Napoleon oznámil, že zasáhne, aby se stal prostředníkem mezi
soupeřícími politickými frakcemi v zemi.[159]

maršál Murat vedl 120 000 vojáků do Španělska. Francouzi dorazili dovnitřMadrid dne 24.
března,[160]kde jen o pár týdnů později propukly divoké nepokoje proti okupaci. Napoleon
jmenoval svého bratra,Josef Bonaparte, jako nový král Španělska v létě 1808. Jmenování
rozzuřilo silně náboženské a konzervativní španělské obyvatelstvo. Odpor proti
francouzské agresi se brzy rozšířil po celém Španělsku. Šokující francouzské porážky
uBitva u Bailén a Bitva o Vimiero dal naději Napoleonovým nepřátelům a částečně
přesvědčil francouzského císaře, aby zasáhl osobně. [161]

Před odjezdem do Iberie se Napoleon rozhodl řešit několik přetrvávajících problémů s

Rusy. Nakongresu v Erfurtuv říjnu 1808 Napoleon doufal, že udrží Rusko na své straně
během nadcházejícího boje ve Španělsku a během jakéhokoli potenciálního konfliktu proti
Rakousku. Obě strany dosáhly dohody, Erfurtské úmluvy, která vyzvala Británii, aby
ukončila válku proti Francii, která uznala ruské dobytíFinsko z Švédsko a udělal to an
autonomní velkovévodství,[162] a to potvrdilo ruskou podporu Francii v možné válce proti
Rakousku „jak nejlépe umí“.[163]

Napoleon se poté vrátil do Francie a připravil se na válku. The Grande Armée, pod
osobním velením císaře, rychle překročil EbroRiver v listopadu 1808 a zasadila
španělským silám řadu drtivých porážek. Po vyčištění poslední španělské síly střežící
hlavní město vSomosierraNapoleon vstoupil 4. prosince do Madridu s 80 000 vojáky. [164]
Poté proti němu pustil své vojáky Moorea britské síly. Britové byli rychle zahnáni k pobřeží
a po posledním stání u moře se ze Španělska úplně stáhliBitva u Corunny v lednu 1809 a
smrt Moore.[165]

Napoleon přijímá kapitulaci Madrid4. prosince 1808

Napoleon nakonec opustil Iberii, aby se vypořádal s Rakušany ve střední Evropě, ale
válka na poloostrově pokračovala dlouho po jeho nepřítomnosti. Po kampani v roce 1808
se do Španělska nikdy nevrátil. Několik měsíců po Corunně vyslali Britové na poloostrov
pod budoucností další armáduvévoda z Wellingtonu. Válka se poté ustálila ve složité a
asymetrické strategické slepé uličce, kde se všechny strany snažily získat převahu.
Vrcholem konfliktu se stal brutálníPartyzánská válkakterá pohltila velkou část
španělského venkova. Obě strany se během této fáze konfliktu dopustily nejhorších
zvěrstev napoleonských válek.[166]

Zuřivé partyzánské boje ve Španělsku, které do značné míry chyběly ve francouzských

taženích ve střední Evropě, vážně narušily francouzské zásobovací a komunikační linky.
Ačkoli Francie udržovala v Ibérii během poloostrovní války zhruba 300 000 vojáků, drtivá
většina byla vázána na službu posádky a na zpravodajské operace. [166]Francouzi nikdy
nebyli schopni efektivně soustředit všechny své síly, což prodlužovalo válku, dokud
události jinde v Evropě nakonec nezměnily vývoj ve prospěch spojenců. Po invazi do
Ruska v roce 1812 se počet francouzských vojáků ve Španělsku výrazně snížil, protože
Napoleon potřeboval posily, aby si uchoval svou strategickou pozici v Evropě. V roce
1814, po mnoha bitvách a obleženích po celé Iberii, se spojencům podařilo vytlačit
Francouze z poloostrova.[Citace je zapotřebí]

Dopad napoleonské invaze do Španělska a vytlačení španělské bourbonské monarchie

ve prospěch jeho bratra Josefa měl obrovský dopad na španělské impérium. vŠpanělská
Amerika mnoho místních elit vytvořilo junty a vytvořilo mechanismy, aby vládly ve jménu
Ferdinand VII Španělský, kterého považovali za legitimního španělského panovníka.
Vypuknutíšpanělština americké války za nezávislost ve většině říše byl výsledkem
Napoleonových destabilizačních akcí ve Španělsku a vedl ke vzestupu silný muž v
důsledku těchto válek.[167]
Válka páté koalice a Marie Louise

Hlavní článek: Válka páté koalice

Napoleon v Bitva u Wagramu, maloval Horace Vernet

Po čtyřech letech na vedlejší koleji Rakousko usilovalo o další válku s Francií, aby
pomstilo své nedávné porážky. Rakousko nemohlo počítat s ruskou podporou, protože ta
byla ve válceBritánie, Švédskoa Osmanská říše v roce 1809. Frederick William Pruska
zpočátku slíbila, že Rakušanům pomůže, ale před vypuknutím konfliktu odmítla. [168]
Zpráva rakouského ministra financí naznačovala, že státní pokladně dojdou peníze do
poloviny roku 1809, pokud zůstane mobilizovaná velká armáda, kterou Rakušané vytvořili
od třetí koalice.[168]Ačkoli arcivévoda Karel varoval, že Rakušané nejsou připraveni na
další zúčtování s Napoleonem, což ho přivedlo do takzvané „mírové strany“, nechtěl vidět
ani demobilizaci armády.[168] Dne 8. února 1809 obhájci války konečně uspěli, když
císařská vláda tajně rozhodla o další konfrontaci proti Francouzům. [169]
V časných ranních hodinách 10. dubna překročily přední složky rakouské armády Řeka
Inna napadl Bavorsko. Raný rakouský útok překvapil Francouze; Napoleon sám byl ještě
v Paříži, když se doslechl o invazi. Dorazil naDonauwörth 17. k nalezení Grande Arméev
nebezpečné pozici, se dvěma křídly oddělenými 120 km (75 mil) a spojenými tenkým
kordonem bavorských jednotek. Charles stiskl levé křídlo francouzské armády a vrhl své
muže směrem k III. sboru maršála Davouta. Napoleon v reakci na to přišel s plánem
odříznout Rakušany ve slavManévr Landshut.[170] Uspořádal osu své armády a
pochodoval se svými vojáky směrem k městu Eckmühl. Francouzi si ve výsledku připsali
přesvědčivou výhruBitva u Eckmühlu, nutit Charlese stáhnout jeho síly přes Dunaj a do
Čechy. 13. května padla Vídeň podruhé za čtyři roky, ačkoli válka pokračovala, protože
většina rakouské armády přežila počáteční střetnutí v jižním Německu.

Vstup Napoleona v Schönbrunn, Vídeň

21. května vynaložili Francouzi první velké úsilí o překročení Dunaje, čímž urychlili Bitva u
Aspern-Essling. Bitva byla charakterizována krutým bojem tam a zpět o dvě vesnice
Aspern a Essling, ústřední body francouzského předmostí. Vytrvalé rakouské
dělostřelecké bombardování nakonec přesvědčilo Napoleona, aby stáhl své síly zpět na
ostrov Lobau. Obě strany si navzájem způsobily asi 23 000 obětí. [171] Byla to první
porážka, kterou Napoleon utrpěl ve velké scénické bitvě, a vyvolala vzrušení v mnoha
částech Evropy, protože dokázala, že ho lze na bitevním poli porazit. [172]

Po neúspěchu v Aspern-Essling trvalo Napoleonovi více než šest týdnů plánování a

příprava na nepředvídané události, než se znovu pokusil překročit Dunaj. [173] Od 30.
června do prvních dnů července Francouzi znovu překročili Dunaj v síle, s více než 180
000 vojáky pochodujícími přes Marchfeld směrem k Rakušanům. [173] Charles přijal
Francouze se 150 000 svými muži.[174] V následném Bitva u Wagramu, který také trval
dva dny, Napoleon velel svým silám v do té doby největší bitvě jeho kariéry. Napoleon
ukončil bitvu soustředěným centrálním tahem, který prorazil díru v rakouské armádě a
donutil Karla ustoupit. Rakouské ztráty byly velmi těžké a dosáhly hodně přes 40 000
obětí.[175]Francouzi byli příliš vyčerpaní na to, aby Rakušany okamžitě pronásledovali, ale
Napoleon nakonec Karla dostihl Znaim a ten podepsal an příměří dne 12. července.

V Holandské království, Britové zahájili Walcherenská kampaňotevřít ve válce druhou

frontu a zmírnit tlak na Rakušany. Britská armáda přistála pouze naWalcheren30.
července, kdy už byli Rakušané poraženi. Walcherenská kampaň se vyznačovala malým
bojem, ale velkými ztrátami díky lidově přezdívané „Walcherenská horečkaBěhem
zpackané kampaně bylo ztraceno více než 4000 britských vojáků a zbytek se stáhl v
prosinci 1809.[176]Hlavním strategickým výsledkem tažení se stalo opožděné politické
urovnání mezi Francouzi a Rakušany. Císař František chtěl před zahájením jednání s
Napoleonem počkat, jak si Britové vedli ve svém divadle. Jakmile se ukázalo, že Britové
nikam nejdou, Rakušané souhlasili s mírovými rozhovory. [Citace je zapotřebí]

Výsledná Schönbrunnská smlouva v říjnu 1809 byla nejtvrdší, jakou Francie na

Rakousko v nedávné paměti uvalila. Metternich a arcivévoda Karel měl zachování
Habsburská říše jako jejich základní cíl a za tímto účelem uspěli tím, že přiměli
Napoleona hledat skromnější cíle výměnou za sliby přátelství mezi oběma mocnostmi. [177]
Nicméně, zatímco většina dědičných zemí zůstala součástí habsburské říše, Francie
obdržela Korutany, Kraňskoa Jadran porty, zatímco Galicie byl dán k Poláci a Salzburg
oblast Tyrolsko šel do bavoráci.[177] Rakousko v důsledku těchto územních změn ztratilo
přes tři miliony poddaných, asi pětinu své celkové populace. [178] Přestože boje na Iberii
pokračovaly, válka páté koalice by byla posledním velkým konfliktem na evropském
kontinentu na další tři roky.[Citace je zapotřebí]

Napoleon se po válce zaměřil na domácí záležitosti. císařovna Joséphineještě neporodila

dítě od Napoleona, který se po jeho smrti obával o budoucnost své říše. Napoleon,
zoufalý po legitimním dědici, se 10. ledna 1810 rozvedl s Joséphine a začal hledat novou
manželku. Napoleon se oženil s nadějí, že upevní nedávné spojenectví s Rakouskem
prostřednictvím rodinných vazebMarie Louise, vévodkyně z Parmy, dcera Františka II,
kterému v té době bylo 18 let. 20. března 1811 porodila Marie Louise chlapečka, kterého
Napoleon učinil dědicem a udělil mu titulkrál římský. Jeho syn ve skutečnosti nikdy
nevládl říši, ale vzhledem k jeho krátké titulární vládě a následnému pojmenování
bratrance Louise-Napoléona Napoleona III. ho historici často označují jakoNapoleon II.
[179]

Invaze do Ruska

Hlavní článek: Francouzská invaze do Ruska

V roce 1808 Napoleon a car Alexandr setkali se v kongresu v Erfurtuzachovat rusko-

francouzskou alianci. Vůdci měli přátelský osobní vztah po svém prvním setkání v Tilsitu v
roce 1807.[180] V roce 1811 se však napětí zvýšilo a Alexander byl pod tlakem ruská
šlechta rozbít alianci.[Citace je zapotřebí] Velkým tlakem na vztah mezi oběma národy se stalo
pravidelné porušování kontinentálního systému Rusy, což vedlo Napoleona k tomu, že
Alexandrovi vyhrožoval vážnými následky, pokud by uzavřel spojenectví s Británií. [181]

V roce 1812 poradci Alexandra navrhli možnost invaze do Francouzské říše a

znovuzískání Polska. Po obdržení zpravodajských zpráv o ruských válečných přípravách

Napoleon rozšířil svéGrande Armée na více než 450 000 mužů.[182]Ignoroval opakované
rady proti invazi do ruského srdce a připravoval se na útočnou kampaň; 24. června 1812

byla zahájena invaze.[183]

Ve snaze získat zvýšenou podporu od polských nacionalistů a vlastenců Napoleon nazval

válku Druhá polská válka—ten První polská válka byl Barová konfederacepovstání
polských šlechticů proti Rusku v roce 1768. Polští vlastenci chtěli, aby se ruská část
Polska připojila k Varšavskému vévodství a vytvořilo se nezávislé Polsko. Napoleon to
odmítl a prohlásil, že slíbil svému spojenci Rakousku, že se tak nestane. Napoleon
odmítlosvobodit ruský nevolnícikvůli obavám by to mohlo vyvolat reakci v týlu jeho
armády. Nevolníci se později během francouzského ústupu dopustili zvěrstev proti
francouzským vojákům.[184]

Rusové se vyhnuli Napoleonovu cíli rozhodného střetnutí a místo toho se stáhli hlouběji
do Ruska. Byl učiněn krátký pokus o odporSmolenskv srpnu; Rusové byli poraženi v sérii
bitev a Napoleon pokračoval v postupu. Rusové se opět vyhnuli bitvě, i když v několika
případech se to podařilo pouze proto, že Napoleon netypicky váhal s útokem, když se
naskytla příležitost. Kvůli ruské armáděspálená země taktiky, bylo pro Francouze stále
obtížnější shánět potravu pro sebe a své koně.[185]

Rusové nakonec 7. září nabídli bitvu u Moskvy: Bitva u Borodina vyústil v přibližně 44
000 ruských a 35 000 francouzských mrtvých, zraněných nebo zajatých a do té doby to
mohl být nejkrvavější den bitvy v historii.[186]Ačkoli Francouzi vyhráli, ruská armáda to
přijala a odolala, hlavní bitva, v kterou Napoleon doufal, bude rozhodující. Napoleonův
vlastní popis byl: "Nejstrašnější ze všech mých bitev byla ta před Moskvou. Francouzi se
ukázali jako hodni vítězství, ale Rusové se ukázali jako hodni toho, aby byli
neporazitelní."[187]

Ruská armáda se stáhla a ustoupila za Moskvu. Napoleon vstoupil do města za

předpokladu, že jeho pád ukončí válku a Alexandr vyjedná mír. Nicméně na příkaz
hejtmana městaFeodor Rostopchin, spíše než kapitulaci byla Moskva vypálena. Po pěti
týdnech Napoleon se svou armádou odešel. Počátkem listopadu se Napoleon začal
obávat ztráty kontroly ve Francii po rMaletův převrat v roce 1812. Jeho armáda prošla
sněhem až po kolena a téměř 10 000 mužů a koní umrzlo v noci8/9 listopadu sám.
PoBitva u BerezinyNapoleonovi se podařilo uprchnout, ale musel opustit velkou část
zbývajícího dělostřelectva a zavazadlového vlaku. 5. prosince, krátce před příjezdem do
Vilniusu, Napoleon opustil armádu v saních. [188]

Francouzi trpěli v průběhu ničivého ústupu, včetně tvrdosti Ruská zima. Armée začínala
jako více než 400 000 vojáků v první linii, z nichž méně než 40 000 překročiloŘeka
Berezina v listopadu 1812.[189] Rusové ztratili v bitvě 150 000 vojáků a stovky tisíc
civilistů.[190]
Válka šesté koalice

Hlavní článek: Válka šesté koalice

Napoleonovo rozloučení s jeho císařskou gardou, 20. dubna 1814, od Antoine-Alphonse Montfort

Během zimy 1812–13 nastal klid v bojích, zatímco Rusové i Francouzi přestavěli své síly;
Napoleon dokázal postavit 350 000 vojáků.[191]Posíleno ztrátou Francie v Rusku se
Prusko spojilo s Rakouskem, Švédskem, Ruskem, Velkou Británií, Španělskem a
Portugalskem v nové koalici. Napoleon převzal velení v Německu a zasadil koalici řadu
porážek, které vyvrcholily vBitva u Drážďan v srpnu 1813.[192]

Navzdory těmto úspěchům se počet proti Napoleonovi stále zvyšoval a francouzská

armáda byla sevřena dvakrát tak velkou silou a prohrála v bitvě. Bitva u Lipska. To byla
zdaleka největší bitva napoleonských válek a celkově stála více než 90 000 obětí. [193]

Spojenci nabídli mírové podmínky v Frankfurtské návrhyv listopadu 1813. Napoleon by

zůstal císařem Francouzů, ale byl by zredukován na své „přirozené hranice“. To
znamenalo, že Francie si mohla ponechat kontrolu nad Belgií, Savojskem a Porýním
(západním břehem řeky Rýn), přičemž se vzdát kontroly nad celým zbytkem, včetně
celého Španělska a Nizozemska a většiny Itálie a Německa. Metternich řekl Napoleonovi,
že to jsou nejlepší podmínky, které spojenci pravděpodobně nabídnou; po dalších
vítězstvích by byly podmínky tvrdší a tvrdší. Metternichovou motivací bylo udržet Francii
jako rovnováhu proti ruským hrozbám a zároveň ukončit vysoce destabilizující sérii válek.
[194]

Napoleon, který očekával, že válku vyhraje, otálel příliš dlouho a tuto příležitost ztratil; do
prosince spojenci nabídku stáhli. Když byl zády ke zdi v roce 1814, pokusil se znovu
zahájit mírová jednání na základě přijetíFrankfurtské návrhy. Spojenci nyní měli nové,
tvrdší podmínky, které zahrnovaly ústup Francie na její hranice z roku 1791, což
znamenalo ztrátu Belgie. Napoleon by zůstal císařem, nicméně tento termín odmítl.
Britové chtěli Napoleona trvale odstranit, a zvítězili, ale Napoleon to neústupně odmítl.
[194][195]

Napoleon po své abdikaci ve Fontainebleau, 4. dubna 1814, by Paul Delaroche

Napoleon se stáhl do Francie, jeho armáda se zredukovala na 70 000 vojáků a málo

jezdců; čelil více než trojnásobku počtu spojeneckých vojáků.[196] Josef Bonaparte,
Napoleonův starší bratr, abdikoval na španělský král 13. prosince 1813 a přijal titul
generálporučíka, aby zachránil hroutící se impérium. Francouzi byli obklíčeni: britské
armády tlačené z jihu a další koaliční síly umístěné k útoku z německých států. V polovině
ledna 1814 již koalice vstoupila na francouzské hranice a zahájila dvoustranný útok na
Paříž, přičemž Prusko vstoupilo ze severu a Rakousko z východu, pochodovalo z
kapitulované švýcarské konfederace. Francouzská říše by však tak snadno neklesla.
Napoleon zahájil sérii vítězství vŠestidenní kampaň. I když odrazili koaliční síly a zdrželi
dobytí Paříže alespoň o celý měsíc, nebyly dostatečně významné, aby zvrátily vývoj.
Koaličníci se 29. března utábořili na okraji hlavního města. O den později postoupili k
demoralizovaným vojákům chránícím město. Joseph Bonaparte vedl finálebitvau bran
Paříže. Byli značně přečísleni, protože 30 000 francouzských vojáků bylo postaveno proti
kombinované koaliční síle, která byla 5krát větší než jejich. Byli poraženi a Josef ustoupil z
města. Vůdci Paříže se vzdali koalici posledního dne března 1814. [197] Dne 1. dubna
Alexander promluvil k konzervátor Senátu. Dlouho poslušný Napoleonovi, pod
Talleyrandovým pobízením se to obrátilo proti němu. Alexander řekl Senátu, že Spojenci
bojují proti Napoleonovi, nikoli Francii, a že jsou připraveni nabídnout čestné mírové
podmínky, pokud bude Napoleon odstaven od moci. Další den Senát prošelActe de
déchéance de l'Empereur ("zákon o zániku císaře"), který prohlásil Napoleona za
sesazeného.

Napoleon postoupil tak daleko Fontainebleaukdyž se dozvěděl, že Paříž padla. Když

Napoleon navrhl armádní pochod na hlavní město, jeho vyšší důstojníci a maršálové se
vzbouřili.[198] Dne 4. dubna pod vedením Neyse vyšší důstojníci střetli s Napoleonem.
Když Napoleon tvrdil, že ho armáda bude následovat, Neyodpověděl, že armáda bude
následovat své generály. Zatímco obyčejní vojáci a důstojníci pluku chtěli bojovat dál,
vyšší velitelé nebyli ochotni pokračovat. Bez jakýchkoli vyšších důstojníků nebo maršálů
by jakákoli případná invaze do Paříže byla nemožná. Napoleon se poklonil
nevyhnutelnému a 4. dubna abdikoval ve prospěch svého syna a regentkou byla Marie
Louise. Spojenci to však odmítli přijmout pod pobídnutím Alexandra, který se obával, že
by Napoleon mohl najít záminku, aby znovu získal trůn. [199] Napoleon byl pak nucen
oznámit svou bezpodmínečnou abdikaci jen o dva dny později.
Vyhnanství na Elbu

Napoleon opouští Elbu dne 26. února 1815, by Josef Beaume(1836)

Když spojenecké mocnosti prohlásily, že císař Napoleon byl jedinou překážkou

obnovení míru v Evropě, císař Napoleon, věrný své přísaze, prohlašuje, že se

vzdává za sebe a své dědice trůnu Francie a Itálie a že existuje žádná osobní

oběť, dokonce ani jeho život, kterou není připraven učinit v zájmu Francie.

Dáno v paláci Fontainebleau, 11. dubna 1814.

 —  Napoleonův akt abdikace[200]
V Smlouva z Fontainebleau, Spojenci vyhnali Napoleona do Elba, ostrov s 12 000
obyvateli ve Středozemním moři, 20 km (12 mil) od toskánskýpobřeží. Dali musuverenitu
nad ostrovem a umožnila mu ponechat si titul Císař. Napoleon se pokusil o sebevraždu
pilulkou, kterou měl u sebe poté, co byl téměř zajat Rusy během ústupu z Moskvy. Jeho
síla však s věkem slábla a on přežil až do vyhnanství, zatímco jeho žena a syn se uchýlili
do Rakouska.[201]

Byl dopraven na ostrov dál HMS Neohrožený od kapitána Thomas Usshera dorazil na
Portoferraio 30. května 1814. V prvních měsících na Elbě vytvořil malé námořnictvo a
armádu, rozvinul železné doly, dohlížel na výstavbu nových silnic, vydal nařízení o
moderních zemědělských metodách a přepracoval právní a vzdělávací systém ostrova.
[202][203]
Několik měsíců po svém exilu se Napoleon dozvěděl, že jeho bývalá manželka Josephine
zemřela ve Francii. Byl z této zprávy zdrcen, zamkl se ve svém pokoji a odmítal dva dny
odejít.[204]
Sto dní

Hlavní článek: Sto dní

Napoleonův návrat z Elby, od Charles de Steuben, 1818

Odloučen od manželky a syna, kteří se vrátili do Rakouska, odříznuti od příspěvku, který

mu zaručovala smlouva z Fontainebleau, a vědom si zvěstí, že bude vyhoštěn na
vzdálený ostrov v Atlantském oceánu,[205] Napoleon utekl z Elby v brigaNestálý dne 26.
února 1815 se 700 muži.[205] O dva dny později přistál na francouzské pevnině v Golfe-
Juan a začal směřovat na sever.[205]

Byl vyslán 5. pluk, aby ho zadržel a navázal kontakt jen na jih z Grenoble dne 7. března
1815. Napoleon se k pluku přiblížil sám, sesedl z koně, a když byl na dostřel, zakřičel na
vojáky: "Tady jsem. Zabijte svého císaře, chcete-li." [206]Vojáci rychle odpověděli: "Vive
L'Empereur!" Ney, který se chlubil obnovenému králi Bourbonů,Ludvík XVIII, že přivede
Napoleona do Paříže v železné kleci, láskyplně políbil svého bývalého císaře a zapomněl
na přísahu věrnosti bourbonskému panovníkovi. Oba pak společně pochodovali směrem k
Paříži s rostoucí armádou. Nepopulární Ludvík XVIII. uprchl do Belgie poté, co si
uvědomil, že má malou politickou podporu. Dne 13. března pravomoci naVídeňský
kongres prohlásil Napoleon an psanec. O čtyři dny později se Velká Británie, Rusko,
Rakousko a Prusko zavázaly dát do pole 150 000 mužů, aby ukončili jeho vládu. [207]
Napoleon přijel do Paříže 20. března a vládl po dobu, která se nyní nazývá sto dní.
Začátkem června dosáhl počet ozbrojených sil, které měl k dispozici, 200 000 a rozhodl se
přejít do ofenzívy, aby se pokusil vrazit klín mezi blížící se britskou a pruskou armádu.
TheFrancouzská armáda severu překročil hranici do Spojené království Nizozemsko, v
dnešní Belgii.[208]

Napoleonovy síly bojovaly se dvěma koaličními armádami, kterým veleli Britové vévoda z

Wellingtonu a pruské kníže Blücher, na Bitva o Waterloo dne 18. června 1815.

Wellingtonova armáda odolala opakovaným útokům Francouzů a vytlačila je z pole,

zatímco Prusové dorazili v síle a prorazili Napoleonovo pravé křídlo.

Napoleon se vrátil do Paříže a zjistil, že zákonodárný sbor i lid se obrátili proti němu.

Uvědomil si, že jeho pozice je neudržitelná,abdikoval 22. června ve prospěch svého syna.

O tři dny později opustil Paříž a usadil se v Josephinině bývalém paláciMalmaison (na

západním břehu Seineasi 17 kilometrů (11 mil) západně od Paříže). I když Napoleon

cestoval do Paříže, koaliční síly se prohnaly Francií (do blízkosti Paříže dorazily 29.

června) s uvedeným záměrem obnovit na francouzský trůn Ludvíka XVIII.

Když Napoleon slyšel, že pruská vojska mají rozkaz zajmout ho živého nebo mrtvého,
uprchl do Rochefort, zvažuje útěk do Spojených států. Britské lodě blokovaly každý
přístav. Napoleon se vzdalKapitán Frederick Maitland na HMS Bellerophon dne 15.
července 1815.[209]

Vyhnanství na Svaté Heleně

Napoleon na Svaté Heleně, akvarel Franz Josef Sandmann, 1820

Longwoodův dům, Svatá Helena, místo Napoleonova zajetí

Britové drželi Napoleona na ostrově Svatá Helenav Atlantském oceánu, 1870 km (1162
mi) od západního pobřeží Afriky. Učinili také preventivní opatření a poslali malou posádku
vojáků jak na Svatou Helenu, tak na neobydlenéOstrov Ascension, který ležel mezi
Svatou Helenou a Evropou, aby zabránil jakémukoli úniku z ostrova. [210]
Napoleon byl přesunut do Longwoodův důmna Svaté Heleně v prosinci 1815; chátral a
místo bylo vlhké, větrné a nezdravé.[211][212] Časy publikoval články naznačující Brity
vláda se snažila uspíšit jeho smrt. Napoleon si často stěžoval na životní podmínky
Longwood House v dopisech guvernérovi ostrova a jeho správci,Hudson Lowe,[213]
zatímco jeho doprovod si stěžoval na „nachlazení, katary, vlhké podlahy a špatné
zásoby."[214] Moderní vědci spekulovali, že jeho pozdější nemoc mohla vzniknout otravou
arsenem způsobenou arsenit měďnatý na tapetě v Longwood House.[215]

S malým kádrem stoupenců Napoleon diktoval své paměti a reptal na životní podmínky.
Lowe snížil Napoleonovy výdaje, rozhodl, že žádné dary nejsou povoleny, pokud se
zmiňují o jeho císařském postavení, a přiměl své příznivce podepsat záruku, že zůstanou
s vězněm na dobu neurčitou.[216] Když pořádal večeři, od mužů se očekávalo, že budou
nosit vojenské šaty a „ženy [se objevily] ve večerních róbách a drahokamech. Bylo to
výslovné popření okolností jeho zajetí“. [217]

V exilu Napoleon napsal knihu o Julius Caesar, jeden z jeho velkých hrdinů.[218] Studoval
také angličtinu pod vedením hrabě Emmanuel de Las Cases s hlavním cílem být schopen
číst anglické noviny a knihy, protože přístup k francouzským novinám a knihám byl na
Svaté Heleně silně omezen na něj.[219]

Kolovaly zvěsti o spiknutích a dokonce o jeho útěku ze Svaté Heleny, ale ve skutečnosti k
žádným vážným pokusům nikdy nedošlo.[220] Pro anglického básníka Lord
ByronNapoleon byl ztělesněním romantického hrdiny, pronásledovaného, osamělého a
chybujícího génia.[221]

Smrt

Viz také: Posmrtná maska Napoleona, Retour des cendres, a Napoleonova hrobka

Frederick Marryatnákres Napoleonova těla na smrtelné posteli

Posmrtná maska Napoleona

Napoleonův osobní lékař, Barry O'Meara, upozornil Londýn, že jeho zhoršující se

zdravotní stav je způsoben především tvrdým zacházením. Během několika posledních let
svého života se Napoleon celé měsíce uvěznil ve svém vlhkém, plísní zamořeném a
ubohém obydlí Longwood.[222]

V únoru 1821 se Napoleonův zdravotní stav začal rychle zhoršovat a on se smířil s

katolickou církví. Zemřel 5. května 1821 v LongwooduHouse ve věku 51 let poté, co učinil
své poslední přiznání, Poslední pomazání a viatikumv přítomnosti otce Ange Vignaliho ze
smrtelné postele. Jeho poslední slova byla, Francie, l'armée, tête d'armée, Joséphine
("Francie, armáda, šéf armády, Joséphine").[223][224]

Krátce po jeho smrti byla provedena pitva a Francesco Antommarchi, lékař provádějící
pitvu, odřízl několik Napoleonových částí těla,[225] počítaje v to jeho penis.[20][potřebná stránka]
[226] Napoleonův originál posmrtná maska vznikla kolem 6. května, i když není jasné, který
lékař ji vytvořil.[G][228] Napoleonovo srdce a vnitřnosti byly vyjmuty a uloženy odděleně
ve dvou zapečetěných nádobách, které byly umístěny uvnitř jeho rakve u jeho nohou. Ve
své závěti žádal, aby byl pohřben na břehu Seiny, ale britský guvernér řekl, že by měl být
pohřben na Svaté Heleně, vÚdolí vrb.[223]

Napoleonova hrobka na Invalidovna v Paříži

V roce 1840 Ludvík Filip Izískal povolení od britské vlády vrátit Napoleonovy ostatky do

Francie. Jeho rakev byla otevřena, aby se potvrdilo, že stále obsahuje bývalého císaře.

Navzdory tomu, že byl téměř dvě desetiletí mrtvý, byl Napoleon velmi dobře zachován a

vůbec se nerozložil. Dne 15. prosince 1840, astátní pohřebse konal. Pohřební vůz tažený

koňmi pokračoval od Vítězného oblouku dolůChamps-Élysées, přes Place de la

Concorde k Esplanade des Invalides a poté do kopule v kapli sv. Jérôma, kde zůstala až

do r hrobka navrhl Louis Visconti bylo dokončeno.

V roce 1861 byly Napoleonovy ostatky pohřbeny v a sarkofág z červené křemenec z

Ruska (často zaměňováno za porfyr) v kryptě pod kupolí u Invalidovna.[229]
Příčina smrti

Napoleon na smrtelné posteli, od Horace Vernet, 1826

Situace Napoleonova těla, když byla jeho rakev znovu otevřena na Svaté Heleně, Jules Rigo, 1840

O příčině Napoleonovy smrti se vedly diskuse. Jeho lékař, François Carlo Antommarchi,
vedl pitvu, která zjistila příčinu smrti rakovina žaludku. Antommarchi oficiální zprávu
nepodepsal.[230] Napoleonův otec zemřel na rakovinu žaludku, i když to bylo v době pitvy
zjevně neznámé.[231]Antommarchi našel důkazy o žaludečním vředu; to bylo
nejpříhodnější vysvětlení pro Brity, kteří se chtěli vyhnout kritice kvůli jejich péči o
Napoleona.[223]

V roce 1955 vyšly deníky Napoleonova komorníka Louise Marchanda. Jeho popis
Napoleona v měsících před jeho smrtí vedlSten Forshufvud v novinách z roku 1961
Příroda uvádět jiné příčiny své smrti, včetně úmyslné otrava arsenem.[232]Arsen byl
během éry používán jako jed, protože byl při dlouhodobém podávání nezjistitelný. Navíc v
knize z roku 1978 sBen WeiderForshufvud poznamenal, že bylo zjištěno, že Napoleonovo
tělo bylo při přemístění v roce 1840 dobře zachovalé. Arsen je silný konzervační
prostředek, a proto to podporuje hypotézu otravy. Forshufvud a Weider zjistili, že
Napoleon se pokusil uhasit abnormální žízeň pitím velkého množstvíorgea sirup který
obsahoval kyanidové sloučeniny v mandlích používaných k aromatizaci. [232] Tvrdili, že
vínanu draselnéhopoužitý při jeho léčbě zabránil jeho žaludku vypudit tyto sloučeniny a
že jeho žízeň byla příznakem jedu. Jejich hypotéza byla, žekalomel dán Napoleonovi se
stal předávkováním, které ho zabilo a zanechalo rozsáhlé tkáň poškození za sebou.[232]
Podle článku z roku 2007 byl typ arsenu nalezený v Napoleonových vlasech minerální,
nejjedovatější, a podle toxikologa Patricka Kintze to podpořilo závěr, že byl zavražděn. [233]

Existují moderní studie, které podpořily původní pitevní nález. [233]Ve studii z roku 2008
vědci analyzovali vzorky Napoleonových vlasů z celého jeho života, stejně jako vzorky od
jeho rodiny a dalších současníků. Všechny vzorky měly vysoké hladiny arsenu, přibližně
100krát vyšší, než je současný průměr. Podle těchto badatelů bylo Napoleonovo tělo již
jako chlapec silně kontaminováno arsenem a vysoká koncentrace arzenu v jeho vlasech
nebyla způsobena úmyslnou otravou; lidé byli po celý život neustále vystaveni arsenu z
lepidel a barviv.[h] Studie publikované v letech 2007 a 2008 zamítnuty důkaz otravy
arsenem, což naznačuje peptický vřed a rakovina žaludku jako příčina smrti.[235]

Náboženství

Další informace: Napoleon a katolická církev

Reorganizace náboženské geografie: Francie je rozdělena na 59 diecézí a 10 církevní provincie.

Napoleon byl pokřtěn v r Ajaccio 21. července 1771. Byl vychován jako katolík, ale nikdy
si nevypěstoval velkou víru,[236] i když si vzpomněl na svůj den První přijímání v katolické
církvi za nejšťastnější den jeho života.[237][238] Jako dospělý byl Napoleon a
deistavěřící v nepřítomného a vzdáleného Boha. Velmi si však uvědomoval moc
organizovaného náboženství ve společenských a politických záležitostech a věnoval
velkou pozornost tomu, aby je přizpůsobil svým záměrům. Všiml si vlivu katolických rituálů
a nádher.[236]
Napoleon měl a civilní sňateks Joséphine de Beauharnais, bez náboženského obřadu.
Napoleon byl korunován na císaře 2. prosince 1804 vNotre-Dame de Paris v ceremonii,
které předsedal Papež Pius VII. V předvečer korunovačního obřadu a na naléhání
papeže Pia VII. se slavil soukromý náboženský svatební obřad Napoleona a
Joséphine.kardinál Fesch provedl svatbu.[239]Toto manželství bylo anulováno tribunály
pod Napoleonovou kontrolou v lednu 1810. 1. dubna 1810 se Napoleon oženil s
rakouskou princeznou Marie Louisev katolickém obřadu. Napoleon bylexkomunikován
papežem prostřednictvím buly Qum memoranda v roce 1809, ale později se smířil s
katolický kostel před svou smrtí v roce 1821.[240] Během exilu v Svatá Helena je
zaznamenáno, že řekl: „Znám muže; a to vám říkám Ježíš Kristus není muž."[241][242]
[243] Také se bránil Mohamed ("velký muž") proti Voltairovi Mahomet.[244]

konkordát

Další informace: Konkordát z roku 1801

Vůdci katolické církve skládající občanskou přísahu požadovanou konkordátu

Usilující o národní usmíření mezi revolucionáři a katolíky, Napoleon a Papež Pius VII
podepsal konkordát z roku 1801 dne 15. července 1801. It upevnil římskokatolickou církev
jako většinovou církev ve Francii a vrátil většinu jejího občanského stavu. Nepřátelství
zbožných katolíků proti státu bylo nyní z velké části vyřešeno. Konkordát neobnovil
rozsáhlé církevní pozemky a nadace, které byly zabaveny během revoluce a rozprodány.
Jako součást konkordátu Napoleon předložil další soubor zákonů zvanýOrganické články.
[245][246]
Zatímco Konkordát obnovil velkou moc papežstvíse rovnováha vztahů mezi církví a
státem pevně naklonila ve prospěch Napoleona. Vybíral biskupy a dohlížel na církevní
finance. Napoleon i papež považovali konkordát za užitečný. Podobná opatření byla
uzavřena s církví na územích kontrolovaných Napoleonem, zejména v Itálii a Německu.
[247]Nyní si Napoleon mohl získat přízeň u katolíků a zároveň ovládat Řím v politickém
smyslu. Napoleon v dubnu 1801 řekl: "Dovední dobyvatelé se nezapletli s kněžími. Mohou
je jak zadržet, tak použít." Francouzským dětem byl vydán katechismus, který je naučil
milovat a vážit si Napoleona.[248]

Zatčení papeže Pia VII

V roce 1809 na Napoleonův rozkaz Papež Pius VII byl zatčen v Itálii a v roce 1812 byl
vězeň papež převezen do Francie, kde byl držen v Palác Fontainebleau.[249] Protože
zatčení bylo provedeno tajným způsobem, některé zdroje[250][249] popsat to jako únos. V
lednu 1813 Napoleon osobně donutil papeže podepsat ponižující „Konkordát z
Fontainebleau“ [251] kterou později papež zavrhl.[252] Papež byl propuštěn až v roce 1814,
kdy koalice napadla Francii.

Náboženská emancipace

Další informace: Napoleon a Židé a Napoleon a protestanti

Napoleon emancipovaných Židů, jakož i protestantů v katolických zemích a katolíků v

protestantských zemích, ze zákonů, které je omezovaly na ghettaa rozšířil jejich práva na
majetek, uctívání a kariéru. Navzdory antisemitské reakci na Napoleonovu politiku ze
strany zahraničních vlád a uvnitř Francie věřil, že emancipace by Francii prospěla tím, že
by přilákala Židy do země vzhledem k omezením, kterým čelili jinde. [253]

V roce 1806 Napoleon shromáždil shromáždění židovských významných osobností, aby

prodiskutovali 12 otázek, které se široce zabývaly vztahy mezi Židy a křesťany, stejně jako
další otázky týkající se schopnosti Židů začlenit se do francouzské společnosti. Později,
když byly otázky zodpovězeny uspokojivým způsobempodle císaře „velký Sanhedrin“ byla
shromážděna, aby transformovala odpovědi do rozhodnutí, která by tvořila základ
budoucího postavení Židů ve Francii a ve zbytku říše, kterou Napoleon budoval. [254]

Prohlásil: "Nikdy nepřijmu žádné návrhy, které by zavazovaly židovský národ opustit
Francii, protože pro mě jsou Židé stejní jako kterýkoli jiný občan v naší zemi. Vyhánět je
ze země vyžaduje slabost, ale trvá to sílu je asimilovat“. [255] Byl považován za tak příznivý
pro Židy, že Ruská pravoslavná církev formálně ho odsoudil jako „antikrist a Nepřítel
Boží“.[256]

Rok po posledním zasedání Sanhedrinu, dne 17. března 1808, Napoleon uložil Židům
zkušební dobu. V té době bylo zavedeno několik nových zákonů omezujících občanství,
které Židé dostali před 17 lety. Navzdory tlaku vůdců řady křesťanských komunit, aby se
zdrželi emancipace Židů, byla však do jednoho roku od vydání nových omezení v reakci
na výzvu Židů z celé Francie opět zrušena.[254]

zednářství

Není jisté, zda byl Napoleon zasvěcen zednářství. Jako císař jmenoval své bratry do
zednářských úřadů pod jeho jurisdikcí: Ludvíkovi byl udělen titulZástupce velmistrav roce
1805; Jeronýmovi titul velmistra Vestfálského Velkého Orientu; Josef byl jmenován
velmistremGrand Orient de France; a nakonec byl Lucien členem Velkého orientu
Francie.[257]

Osobnost

Napoleon navštívil Palais Royal na zahájení 8. zasedání Tribunatu v roce 1807, Veselý-Joseph Blondel
Historici zdůrazňují sílu ambicí, které vzaly Napoleona z obskurní vesnice k vládě nad
většinou Evropy.[258] Hloubkové akademické studie o jeho brzký život došli k závěru, že až
do věku 2 let měl „jemný dispozice".[28] Jeho starší bratr, Josefe, často přijímal pozornost
jejich matky, která dělala Napoleona více asertivní a souhlas-řízený. Během raných
školních let byl tvrdě šikanován spolužáky pro svou korsickou identitu a omezené
ovládáníFrancouzský jazyk. Aby odolal stresu, stal se panovačným a nakonec se
vyvinulkomplex méněcennosti.[28]

George FE Rudé zdůrazňuje svou „vzácnou kombinaci vůle, intelekt a fyzické ráznost".
[259] V situacích jeden na jednoho měl na lidi typicky hypnotický účinek a zdánlivě ohýbal
nejsilnější vůdce podle své vůle.[260] Rozuměl vojenské technologii, ale nebyl v tomto
ohledu žádným inovátorem.[261]Byl inovátorem ve využívání finančních, byrokratických a
diplomatických zdrojů Francie. Svým podřízeným mohl rychle diktovat řadu složitých
příkazů, přičemž měl v každém budoucím bodě na paměti, kde se očekává, že hlavní
jednotky budou, a jako šachový mistr „viděl“ ty nejlepší tahy dopředu. [262]

Napoleon udržoval přísné, efektivní pracovní návyky a upřednostňoval to, co bylo potřeba
udělat. Podváděl v kartách, ale splácel ztráty; musel vyhrát ve všem, o co se pokusil.
[263]Udržuje štafety zaměstnanců a sekretářů v práci. Na rozdíl od mnoha generálů
Napoleon nezkoumal historii, aby se zeptal na coHannibal nebo Alexandernebo někdo
jiný v podobné situaci. Kritici říkali, že vyhrál mnoho bitev jednoduše kvůli štěstí; Napoleon
odpověděl: „Dejte mi šťastné generály“ s tím, že „štěstí“ přichází k lídrům, kteří rozpoznají
příležitost a chopí se jí.[264] Dwyer uvádí, že Napoleonova vítězství u Slavkova a Jeny v
letech 1805–06 posílila jeho pocit vlastní velkoleposti, takže si byl ještě jistější. osud a
nepřemožitelnost.[265] „Jsem z rasy, která zakládá říše,“ chlubil se jednou a považoval se
za dědice starých Římanů.[266]

Co se týče vlivu na události, projevilo se to víc než Napoleonova osobnost. Reorganizoval

samotnou Francii, aby dodávala muže a peníze potřebné pro války. [267] Inspiroval své
muže –vévoda z Wellingtonu řekl, že jeho přítomnost na bitevním poli měla hodnotu 40
000 vojáků, protože vzbuzoval důvěru od vojáků po polní maršály. [268]Znervózňoval i
nepřítele. NaBitva u Auerstadtu v roce 1806 síly král Pruský Fridrich Vilém IIIpřevyšoval
Francouze o 63 000 až 27 000; když mu však bylo mylně řečeno, že velí Napoleon, nařídil
urychlený ústup, který se změnil v útěk.[269] Síla jeho osobnosti neutralizovala materiální
potíže, když jeho vojáci bojovali s důvěrou, že s Napoleonem velení jistě zvítězí. [270]

obraz

Další informace: Kulturní vyobrazení Napoleona

 Napoleon je často zastoupen ve své zelené uniformě plukovníka Chasseur à Cheval z císařské gardy, pluku, který
často sloužil jako jeho osobní doprovod, s velkým dvourohá a a ruka-in-vesta gesto.

Napoleon se stal celosvětovou kulturní ikonou, která symbolizuje vojenského génia a

politickou moc. Martin van Creveld popsal ho jako „nejkompetentnější lidskou bytost,
která kdy žila“.[271]Od jeho smrti bylo po něm pojmenováno mnoho měst, ulic, lodí a
dokonce i kreslených postaviček. Byl ztvárněn ve stovkách filmů a diskutován ve stovkách
tisíc knih a článků.[272][273][274]

Při osobním setkání byli mnozí jeho současníci překvapeni jeho zjevně nevýrazným
fyzickým vzhledem v kontrastu s jeho významnými činy a pověstí, zejména v mládí, kdy
byl soustavně popisován jako malý a hubený. Joseph Farington, který Napoleona osobně
pozoroval v roce 1802, poznamenal, že „Samuel Rogers stál kousek ode mě a... zdálo se,
že byl zklamán vzhledem [Napoleonovy] tváře [tváře] a řekl, že to byl pohled malého Itala.
" Farington řekl, že Napoleonovy oči byly „světlejší a více šedé, než jsem měl podle jeho
pleti očekávat“, že „jeho osoba je nižší než střední velikosti“ a že „jeho celkový vzhled byl
mírnější, než jsem si předtím myslel“.[275]

Napoleonův osobní přítel řekl, že když se s ním poprvé setkal v Brienne-le-Châteaujako

mladý muž byl Napoleon pozoruhodný pouze „tmavou barvou své pleti, pronikavým a
zkoumavým pohledem a stylem konverzace“; řekl také, že Napoleon byl osobně vážný a
zasmušilý muž: „jeho konverzace měla zdání špatného humoru a rozhodně nebyl příliš
přívětivý.“[276] Johann Ludwig Wurstemberger, který doprovázel Napoleona z Camp
Fornio v roce 1797 a na švýcarském tažení v roce 1798, poznamenal, že „Bonaparte byl
poněkud drobný a vyhublý; jeho tvář byla také velmi hubená, s tmavou pletí… jeho černá ,
nepudrované vlasy visely rovnoměrně přes obě ramena", ale že navzdory jeho
nepatrnému a neupravenému vzhledu "jeho vzhled a výraz byly vážné a silné." [277]

Denis Davydov se s ním osobně setkal a považoval ho za pozoruhodně průměrného na

pohled:

Jeho obličej byl mírně snědý s pravidelnými rysy. Jeho nos nebyl příliš velký,
ale rovný, s mírným, sotva patrným ohnutím. Vlasy na hlavě měl tmavě zrzavě
plavé; jeho obočí a řasy byly mnohem tmavší než barva jeho vlasů a modré oči
měl posazenéza téměř černými řasami mu dodal velmi příjemný výraz... Muž,
kterého jsem viděl, byl nízkého vzrůstu, jen něco málo přes pět stop vysoký,
poměrně těžký, ačkoli mu bylo pouhých 37 let. [278]
Během napoleonských válek byl britským tiskem brán vážně jako nebezpečný tyran,
chystá invazi. Napoleon byl v britských novinách zesměšňován jako malý vznětlivý muž a
přezdívalo se mu „Little Bonney in strong fit“. [279]Dětská říkanka varovala děti, že
Bonaparte hladově pojídá zlobivé lidi; "strašák".[280] Se svými 1,57 metry (5 stop 2 palce)
byl vysoký jako průměrný francouzský muž, ale byl krátký na aristokrata nebo důstojníka
(částečně proto byl přidělen k dělostřelectvu, protože v té době pěchota a kavalérie
vyžadovaly více velitelských postav). .[281] Je možné, že byl vyšší na 1,70 m (5 stop 7
palců) kvůli rozdílu ve francouzském měření v palcích.[282]

Někteří historici se domnívají, že důvodem omylu ohledně jeho velikosti při smrti bylo
použití zastaralého starého francouzského měřítka (francouzská noha se rovná 33 cm,
zatímco anglická noha se rovná 30,47 cm).[281]Napoleon byl šampionem metrického
systému a pro staré měřítka neměl žádné využití. Je pravděpodobnější, že byl 1,57 m (5
stop 2 palce), což je výška, ve které byl změřen na Svaté Heleně (britský ostrov), protože
by byl s největší pravděpodobností měřen spíše anglickým metrem než metrem Starý
francouzský režim.[281]Napoleon se obklopil vysokými bodyguardy a byl láskyplně
přezdíván le petit caporal (malý desátník), odrážející spíše jeho hlášené kamarádství s
vojáky než jeho výšku.

Když se stal prvním konzulem a později císařem, Napoleon se zbavil své generálské

uniformy a obvykle nosil zelenou plukovní uniformu (nehusarskou) plukovníka Chasseur à

Cheval z císařské gardy, pluku, který mu mnohokrát sloužil jako osobní doprovod, s

velkým dvourohá. Také obvykle nosil (obvykle v neděli) modrou uniformu

plukovníkaCísařská gardaFoot Grenadiers (modré s bílým obložením a červenými

manžetami). On také nosil jehoČestná legie hvězda, medaile a stuha a Řád železné

korunydekorace, bílé ve francouzském stylu kalhotová sukněa bílé punčochy. To bylo v

kontrastu s jeho složitými uniformami s mnoha vyznamenánímimaršálové a ti kolem něj.

V pozdějších letech docela přibral na váze a měl bledou nebo nažloutlou pleť, čehož si
současníci všimli. Prozaik Paul de Kock, který ho viděl v roce 1811 na balkóně Tuileries,
nazval Napoleona „žlutým, obézním a nafouklým“.[283] Britský kapitán, který se s ním
setkal v roce 1815, uvedl: „Cítil jsem se velmi zklamán, stejně jako věřím, že všichni
ostatní, v jeho vzhledu... Je tlustý, spíše to, čemu říkáme břichatý, a přestože má nohu
dobře tvarovanou, je dost nemotorný... Je velmi bledý, se světle šedýma očima a dosti
tenkými, mastně vyhlížejícími hnědými vlasy a celkově je velmi odporný, kněze vypadající
chlap."[284]

The skladový charakterNapoleona je komicky krátký „malý tyran“ a to se v populární

kultuře stalo klišé. Často je zobrazován na sobě velkýdvourohá klobouk — bokem — s a
ruka-in-vesta gesto — odkaz na obraz vytvořený v roce 1812 Jacques-Louis David.[285] V
roce 1908 Alfred Adler, psycholog, citoval Napoleona, aby popsal an komplex
méněcennosti ve kterém lidé nízkého vzrůstu přijímají příliš agresivní chování, aby
kompenzovali nedostatek výšky; toto inspirovalo termínNapoleonský komplex.[286]

reformy

První poukázka Čestné legie, 15. července 1804, v Saint-Louis des Invalides, od Jean-Baptiste Debret(1812)

Napoleon zavedl různé reformy, jako kupř vysokoškolské vzdělání, a daňový kód, silniční
a kanalizační systémy a zřídili Banque de France, první centrální bankave francouzské
historii. VyjednalKonkordát z roku 1801s katolickou církví, která se snažila smířit
převážně katolické obyvatelstvo s jeho režimem. To bylo prezentováno vedleOrganické
články, která upravovala veřejné bohoslužby ve Francii. RozpustilSvatá říše římská před
Německé sjednocenípozději v 19. století. ProdejÚzemí Louisiany do Spojených států
zdvojnásobila velikost Spojených států.[287]

V květnu 1802 zřídil Čestné legie, náhrada za staré royalistické dekorace a rytířské
řádypodporovat civilní a vojenské úspěchy; řád je dodnes nejvyšším vyznamenáním ve
Francii.[288]

Napoleonský zákoník

Hlavní článek: Napoleonský zákoník

První strana původního vydání z roku 1804 Občanský zákoník

Napoleonova soubor občanských zákonů, Občanský zákoník— nyní často známý jako
Napoleonský zákoník — byl připraven výbory právních expertů pod dohledem Jean
Jacques Régis de Cambacérès, Druhý konzul. Napoleon se aktivně účastnil
zasedáníStátní radakterý revidoval návrhy. Vývoj kodexu byl zásadní změnou v
povazeobčanské právoprávní systém s důrazem na jasně napsané a dostupné právo.
Další kódy ("Les cinq kódy") byly Napoleonem pověřeny kodifikací trestního a obchodního
práva; byl vydán Kodex trestního poučení, který uzákonil pravidla řádný proces.[289]

Napoleonský zákoník byl přijat ve velké části kontinentální Evropy, i když pouze v zemích,
které dobyl, a zůstal v platnosti i po Napoleonově porážce. Napoleon řekl: "Mojí
opravdovou slávou není vyhrát čtyřicet bitev... Waterloo vymaže vzpomínku na tolik
vítězství. ... Ale ... to, co bude žít navždy, je můj občanský zákoník." [290] Kodex ovlivňuje
čtvrtinu světových jurisdikcí, jako jsou jurisdikce v kontinentální Evropě, Americe a Africe.
[291]
Dieter Langewiesche popsal kód jako „revoluční projekt“, který urychlil vývoj buržoazní
společnosti v Německu rozšířením práva vlastnit majetek a zrychlením ke konci
feudalismus. Napoleon reorganizoval to, co bývalo Svatou říší římskou, složenou z asi tří
setKleinstaaterei, do efektivnějšího čtyřicetistátního státu Konfederace Rýna; to pomohlo
propagovatNěmecká konfederace a sjednocení Německa v roce 1871.[292]

Pohyb směrem k Italské sjednocení byl podobně urychlen napoleonskou vládou.[293] Tyto
změny přispěly k rozvoji nacionalismu a národní stát.[294]

Napoleon provedl širokou škálu liberálních reforem ve Francii a v celé kontinentální

Evropě, zejména v Itálii a Německu, jak shrnul britský historik Andrew Roberts:

Myšlenky, které jsou základem našeho moderního světa – meritokracie, rovnost

před zákonem, vlastnická práva, náboženská tolerance, moderní sekulární
vzdělání, zdravé finance atd. – Napoleon prosazoval, konsolidoval, kodifikoval
a geograficky rozšířil. K nim přidal racionální a efektivní místní správu, konec
venkovského banditismu, podporu vědy a umění,zrušení feudalismu a největší
kodifikace zákonů od pádu Římské říše.[295]
Napoleon přímo svrhl zbytky feudalismu ve velké části západní kontinentální Evropy.
Liberalizovalmajetkové zákony, skončilo panské poplatky, zrušil cechu obchodníků a
řemeslníků k usnadnění podnikání, legalizoval rozvod, uzavřel židovská ghettaa učinil
Židy rovnými všem ostatním. TheVýslech skončilo stejně jako Svatá říše římská. Moc
církevních soudů a náboženské autority byla prudce omezena arovnost podle zákona
byla vyhlášena pro všechny muže.[296]

Válčení

Další informace: Napoleonské zbraně a válčení a Vojenská kariéra Napoleona Bonaparta

Socha v Cherbourg-Octeville odhalil Napoleon III v roce 1858. Napoleon I. posílil obranu města, aby zabránil britským
námořním invazím.

V oblasti vojenská organizace, Napoleon si vypůjčil od předchozích teoretiků jako např

Jacques Antoine Hippolyte, hrabě de Guibert, a z reforem předchozích francouzských
vlád, a pak vyvinul mnoho z toho, co již bylo na místě. Pokračoval v politice, která vzešla z
revoluce, povyšování založeného především na zásluhách. [297]

Sbor nahradil divize jako největší armádní jednotky, mobilní dělostřelectvobyla

integrována do záložních baterií, štábní systém se stal plynulejším a kavalérie se vrátila
jako důležitá formace francouzské vojenské doktríny. Tyto metody jsou nyní označovány
jako základní rysy napoleonského válčení.[297] I když upevnil praxi moderny odvod
zavedeným Direktorisem, jedním z prvních činů obnovené monarchie bylo její ukončení.
[298]

Jeho odpůrci se poučili z Napoleonových inovací. Zvýšený význam dělostřelectva po roce

1807 pramenil z jeho vytvoření vysoce mobilní dělostřelecké síly, růstu počtu
dělostřelectva a změn v dělostřeleckých praktikách. V důsledku těchto faktorů mohl
Napoleon, místo aby se spoléhal na pěchotu, která by opotřebovala nepřátelskou obranu,
nyní použít hromadné dělostřelectvo jako hrot kopí k rozbití průlomu v nepřátelské linii,
které pak využila podpora pěchoty a kavalérie. McConachy odmítá alternativní teorii, že
rostoucí spoléhání francouzské armády na dělostřelectvo počínaje rokem 1807 bylo
důsledkem klesající kvality francouzské pěchoty a později i méněcennosti Francie včísla
kavalérie.[299] Zbraně a další druhy vojenské techniky zůstaly statické během revoluční a
napoleonské éry, ale v 18. provozní mobilita prošel změnou.[300]

Napoleonův největší vliv byl ve vedení válčení. Antoine-Henri Jomini vysvětlil

Napoleonovy metody v široce používané učebnici, která ovlivnila všechny evropské a
americké armády.[301] Napoleon byl považován za vlivného vojenského teoretika Carl von
Clausewitz jako génia v operačním umění války a historici ho řadí za velkého vojenského
velitele.[302] Wellington, když se ho zeptali, kdo byl největší generál té doby, odpověděl: „V
tomto věku, v minulých dobách, v jakémkoli věku, Napoleon“. [303][neúplná krátká citace]

Za Napoleona se objevil nový důraz na zničení nepřátelských armád, nejen na jejich

vymanévrování. K invazím na nepřátelské území docházelo na širších frontách, díky
čemuž byly války nákladnější a rozhodnější. Politický účinek války se zvýšil; porážka pro
evropskou mocnost znamenala víc než ztrátu izolovaných enkláv. U-kartáginské
mírpropletly celé národní snahy a zesílily revoluční fenomén totální války. [304]

Metrický systém

Hlavní články: Historie metrické soustavy, Obvyklé míry, a Jednotky měření ve Francii

Zobrazeno jako První konzul na 1803 20 zlatých Napoleon Zlatá mince

Oficiální zavedení metrického systému v září 1799 bylo ve velké části francouzské
společnosti nepopulární. Napoleonova vláda velmi pomohla přijetí nového standardu
nejen ve Francii, ale také ve Franciisféra vlivu. Napoleon udělal krok zpět v roce 1812,
když schválil zákon k zavedenímesures usuelles (tradiční jednotky měření) pro
maloobchod,[305]systém míry, který se podobal předrevolučním jednotkám, ale byl založen
na kilogramu a metru; například,metrika livre (metrická libra) byla 500 g,[306] na rozdíl od
hodnoty livre du roi (králova libra), 489,5 g.[307] Ostatní měrné jednotky byly před
definitivním zavedením zaokrouhleny obdobným způsobem metrický systém po částech
Evropy v polovině 19. století.[308]
Vzdělávání

Napoleonovy vzdělávací reformy položily základ moderního vzdělávacího systému ve

Francii a po velké části Evropy.[309] Napoleon syntetizoval nejlepší akademické prvky z
Starověký režim, Osvícení, a revoluce, s cílem vybudovat stabilní, vzdělanou a
prosperující společnost. Udělal z francouzštiny jediný úřední jazyk. Některé základní
vzdělání ponechal v rukou řeholních řádů, ale nabídl veřejnou podporu střednímu
vzdělání. Napoleon založil řadu státních středních škol (lycées) navržený tak, aby
poskytoval standardizované vzdělávání, které bylo jednotné v celé Francii. [310]

Všichni studenti se učili přírodním vědám spolu s moderními a klasickými jazyky. Na rozdíl
od systému běhemStarověký režim, náboženská témata v učebním plánu nedominovala,
i když s učiteli z řad duchovenstva byla přítomna. Napoleon doufal, že využije náboženství
k vytvoření sociální stability.[310] Zvláštní pozornost věnoval vyspělým centrům, jako např
École Polytechnique, která poskytovala jak vojenskou expertizu, tak nejmodernější
výzkum ve vědě.[311] Napoleon učinil jedny z prvních snah o vytvoření systému světského
a veřejného školství.[když?] Systém představoval stipendia a přísnou disciplínu, výsledkem
čehož byl francouzský vzdělávací systém, který překonal své evropské protějšky, z nichž
mnohé si vypůjčily z francouzského systému.[312]

Paměť a hodnocení

Hlavní článek: Napoleonův odkaz a paměť

Kritika

Třetího května 1808 podle Francisco Goya, zobrazující španělské odbojáře popravované francouzskými jednotkami

Masový hrob vojáků zabitých u Bitva u Waterloo

V politické oblasti historici diskutují o tom, zda byl Napoleon „an osvícený despota který
položil základy moderní Evropy“ nebo „a megalomanský který způsobil větší bídu než
kdokoli jiný před příchodem Hitler".[313]Mnoho historiků dospělo k závěru, že měl
velkolepé zahraničněpolitické ambice. Kontinentální mocnosti až v roce 1808 byly
ochotnéaby mu dal téměř všechny jeho zisky a tituly, ale někteří učenci tvrdí, že byl příliš
agresivní a příliš mnoho tlačil, dokud se jeho říše nezhroutila.[314][315]

Byl považován za a tyran a uchvatiteljeho tehdejšími odpůrci i od té doby. Jeho kritici

tvrdí, že se netrápil, když čelil vyhlídce na válku a smrt pro tisíce, změnili jeho hledání
nesporné vlády v sérii konfliktů v celé Evropě a ignorovali smlouvy a konvence. [316] Jeho
role v Haitská revoluce a rozhodnutí obnovit otroctví ve francouzských zámořských
koloniích jsou kontroverzní a ovlivňují jeho pověst.[317]

Napoleon institucionalizoval plenění dobytých území: Francouzská muzea obsahují umění

ukradené Napoleonovými silami z celé Evropy. Artefakty byly přineseny doMusée du
Louvrepro velké centrální muzeum; příklad, který by později následovali další. [318] Byl
přirovnáván k Adolf Hitler od historika Pieter Geyl v roce 1947,[319] a Claude Ribbe v roce
2005.[320] David G. Chandler, historik napoleonského válčení, v roce 1973 napsal, že: „Nic
nemůže být pro prvního [Napoleona] ponižující a pro druhého [Hitlera] lichotivější. To
srovnání je odporné. Napoleon byl celkově inspirován vznešeným snem, zcela odlišný od
Hitlerova... Napoleon zanechal skvělé a trvalé svědectví o své genialitě – v zákonících a
národních identitách, které přežívají až do současnosti. Adolf Hitler nezanechal nic jiného
než zkázu.“[321]

Kritici tvrdí, že Napoleonovo skutečné dědictví musí odrážet ztrátu postavení Francie a
zbytečnou smrt způsobenou jeho vládou: historik Victor Davis Hanson píše: „Vojenský
záznam je koneckonců nezpochybnitelný – možná 17 let válek šest milionů mrtvých
EvropanůFrancie zkrachovala, její zámořské kolonie ztratily." [322] McLynn prohlašuje, že:
"Lze na něj pohlížet jako na muže, který omezil evropský ekonomický život na celou
generaci zpomalujícím dopadem jeho válek." [316] Vincent Cronin odpovídá, že taková
kritika se opírá o chybnou premisu, že Napoleon byl odpovědný za války, které nesou jeho
jméno, zatímco Francie byla ve skutečnosti obětí řady koalic, které měly za cíl zničit ideály
revoluce.[323]

Britský vojenský historik Correlli Barnettnazývá ho „sociálním nedostatkem“, který zneužil

Francii pro své osobní megalomanské cíle. Říká, že Napoleonova pověst je přehnaná. [324]
Francouzský učenec Jean Tulard poskytl vlivný popis jeho obrazu jako spasitele. [325]
Louis Bergeron ocenil četné změny, které provedl ve francouzské společnosti, zejména
pokud jde o právo a vzdělání.[326]Jeho největším neúspěchem byla ruská invaze. Mnoho
historiků obviňuje Napoleonovo špatné plánování, ale místo toho ruští učencizdůraznit
ruskou reakci a poznamenat, že nechvalně známé zimní počasí bylo pro obránce stejně
těžké.[327]

Rozsáhlá a rostoucí historiografie ve francouzštině, angličtině, ruštině, španělštině a

dalších jazycích byla shrnuta a hodnocena mnoha vědci.[328][329][330]

Propaganda a paměť

Napoleon ve svém korunovačním rouchu (1805)

Hlavní článek: Napoleonská propaganda

Napoleonovo použití propagandapřispěl k jeho vzestupu k moci, legitimizoval jeho režim
a vytvořil jeho obraz pro potomky. Přísná cenzura, kontrola aspektů tisku, knih, divadla a
umění byly součástí jeho propagandistického schématu, jehož cílem bylo vylíčit ho jako
toho, kdo přináší zoufale chtěný mír a stabilitu do Francie. Ta propagandistickárétorikase
změnil ve vztahu k událostem a atmosféře Napoleonovy vlády, soustředil se nejprve na
jeho roli generála v armádě a identifikaci jako vojáka a přesunul se do role císaře a
civilního vůdce. Napoleon se specificky zaměřoval na své civilní publikum a podporoval
vztah s komunitou současného umění, přičemž se aktivně podílel na zadávání a kontrole
různých forem umělecké produkce, aby vyhovovaly jeho propagandistickým cílům. [331]

Keramický džbán Bonaparte: Kam jde. Na Elbu. (Musée de la Révolution française).

V Anglii, Rusku a po celé Evropě – i když ne ve Francii – byl Napoleon oblíbeným

tématem karikatura.[332][333][334]

Hazareesingh (2004) zkoumá, jak nejlépe porozumět Napoleonově obrazu a paměti.

Sehráli klíčovou roli v kolektivním politickém vzdoru bourbonské restaurátorské monarchii
v letech 1815–1830. Lidé z různých společenských vrstev a oblastí Francie, zejména
napoleonští veteráni, čerpali z napoleonského dědictví a jeho spojení s ideály revoluce z
roku 1789.[335]

Rozšířené zvěsti o Napoleonově návratu ze Svaté Heleny a Napoleon jako inspirace pro
patriotismus, individuální a kolektivní svobody a politická mobilizace se projevily v
pobuřujících materiálech, zobrazujících trikolóru a rozety. Existovaly také podvratné
aktivity oslavující výročí Napoleonova života a vlády a narušující královské oslavy –
demonstrovaly převládající a úspěšný cíl různých Napoleonových příznivců neustále
destabilizovat bourbonský režim.[335]

Datta (2005) ukazuje, že po kolapsu militaristických Boulangismusna konci 80. let 19.
století byla napoleonská legenda odvedena od stranické politiky a oživena v populární
kultuře. Soustředí se na dvě divadelní hry a dva romány z období —Victorien Sardou's
Madame Sans-Gêne(1893), Maurice Barres's Les Déracinés (1897), Edmond Rostand's
L'Aiglon (1900) a André de Lorde a Gyp's Napoleonette (1913) — Datta zkoumá, jak
spisovatelé a kritici Belle Époque využil napoleonskou legendu pro různé politické a
kulturní cíle.[336]

Nový fiktivní Napoleon, zredukovaný na vedlejší postavu, se nestal světovou historickou

postavou, ale intimní postavou, utvářenou potřebami jednotlivců a konzumovanou jako
lidová zábava. Zastánci a odpůrci Třetí republiky ve svých pokusech reprezentovat císaře
jako postavu národní jednoty použili legendu jako prostředek k prozkoumání obav z
genderu a obav z procesů demokratizace, které provázely tuto novou éru masové politiky
a kultury.[336]
Pravidelně se konají mezinárodní napoleonské kongresy, kterých se účastní příslušníci
francouzské a americké armády, francouzští politici a učenci z různých zemí. [337] V lednu
2012, starosta z Montereau-Fault-Yonne, poblíž Paříže – místo a pozdní vítězství
Napoleona — navržený rozvoj Napoleonův bivak, pamětní zábavní park s
předpokládanou cenou 200 milionů eur. [338]

Napoleon překračující Alpy, romantickýverze od Jacques-Louis David v roce 1805

Bonaparte Přechod Alp, realistaverze od Paul Delaroche v roce 1848

Dlouhodobý vliv mimo Francii

Hlavní článek: Vliv francouzské revoluce

Basreliéf Napoleona v komoře Sněmovna reprezentantů Spojených států amerických

Napoleon byl zodpovědný za šíření hodnot francouzská revoluce do jiných zemí,

zejména do právní reforma.[339] Po pádu Napoleona nejen byl Napoleonský zákoník si
ponechaly dobyté země včetně Nizozemska, Belgie, částí Itálie a Německa, ale byly
použity jako základ některých částí práva mimo Evropu, včetně Dominikánské republiky,
amerického státu Louisiana a kanadské provincie Quebec. [340] Kód byl také používán jako
model v mnoha částech Latinské Ameriky.[341]

Vzpomínka na Napoleona v Polsku je příznivá pro jeho podporu nezávislost a opozice

vůči Rusku, jeho právnímu kodexu, zrušení nevolnictví, a zavedení modern střední třída
byrokracie.[342]

Napoleon měl vliv na zřízení moderní Německo. On způsobil konecSvatá říše římskáa

pomohl vytvořit středně velké státy jako Bavorsko a Württembersko podél velmocí Prusko

a Rakousko. I když také přímo či nepřímo pomohl snížit počet německých států (z cca 300

na méně než 50), střední státy se snažily zabránitsjednocení Německa jako

federalistického státu.
Vedlejším produktem francouzské okupace byl silný vývoj v německý nacionalismus který

nakonec obrátil Německá konfederace do Německá říše po řadě konfliktů a dalšího

politického vývoje.

Napoleon nepřímo zahájil proces o Latinskoamerická nezávislost když napadl Španělsko

v roce 1808. Abdikace král Karel IV a zřeknutí se svého syna, Ferdinand VII vytvořilo
mocenské vakuum, které bylo vyplněno narozený političtí představitelé jako např Simón
Bolívar a José de San Martín. Tito vůdci přijali nacionalistické nálady ovlivněné
francouzským nacionalismem a vedli úspěšná hnutí za nezávislost v Latinské Americe.
[343]

Napoleon také významně pomohl Spojeným státům, když souhlasil prodat území
Louisiana za 15 milionů dolarů během předsednictví Thomas Jefferson. Toto území téměř
zdvojnásobilo velikost Spojených států a přidalo ekvivalent 13 států k Unii. [287]

Od roku 1796 do roku 2020 po něm bylo pojmenováno nejméně 95 velkých lodí. V 21.
století je provozováno minimálně 18 lodí Napoleon pod vlajkou Francie, astaké Indonésie,
Německo, Itálie, Austrálie, Argentina, Indie, Nizozemsko a Spojené království. [344]

Manželky, milenky a děti

Joséphine, první manželka Napoleona, dosáhla civilního zániku svého manželství za r Napoleonský zákoník

Napoleonova svatba a Marie-Louise

Napoleon se oženil Joséphine (rozenáMarie Josèphe Rose Tascher de La Pagerie) v

roce 1796, když mu bylo 26 let; byla to 32letá vdova, jejíž první manželAlexandre de
Beauharnais, byl popraven během Vláda teroru. Pět dní po smrti Alexandra de
Beauharnais, iniciátor Reign of TerrorMaximilien de Robespierre byl svržen a popravena s
pomocí vysoce postavených přátel byla Joséphine osvobozena. [345]Dokud se nesetkala s
Bonapartem, byla známá jako „Růže“, což je jméno, které neměl rád. Místo toho jí říkal
„Joséphine“ a od nynějška vystupovala pod tímto jménem. Bonaparte jí během svých
kampaní často posílal milostné dopisy.[346] Formálně adoptoval jejího syna Eugène a
druhý bratranec (prostřednictvím manželství) Stéphaniea zařídil jim dynastické sňatky.
Joséphine měla svou dceruHortensevzít si Napoleonova bratra Louis.[347]

Joséphine měla milence, jako např Poručík Hippolyte Charles, během Napoleonova
italského tažení.[348]Napoleon se o této záležitosti dozvěděl a dopis, který o tom napsal,
zachytili Britové a široce ho zveřejnili, aby Napoleona uvedl do rozpaků. Napoleon měl
 také své vlastní záležitosti: během egyptského tažení se ujal Pauline Bellisle Fourès,
manželka nižšího důstojníka, jako jeho milenka. Stala se známá jako "Kleopatra".[i][350]

Zatímco Napoleonovy milenky s ním měly děti, Joséphine nezplodila dědice, možná kvůli
stresu z jejího uvěznění během vlády teroru nebo kvůli potratu, který mohla mít ve svých
dvaceti letech.[351]Napoleon zvolil rozvod, aby se mohl znovu oženit a hledat dědice.
Navzdory rozvodu s Josephine jí Napoleon projevoval svou oddanost po zbytek svého
života. Když se během exilu na Elbě dozvěděl zprávu o její smrti, zamkl se ve svém pokoji
a celé dva dny nevyšel ven.[204] Její jméno bylo také jeho posledním slovem na smrtelné
posteli v roce 1821.

Dne 11. března 1810 proxy, si vzal 19letou Marie Louise, arcivévodkyně rakouské a
praneteř z Marie Antoinetta. Tak se oženil s aNěmecká královská a císařská rodina.
[352]Louise byla méně než spokojená s uspořádáním, alespoň zpočátku, konstatovala:
"Jen vidět toho muže by byla nejhorší forma mučení." Její prateta byla popravena ve
Francii, zatímco Napoleon během své vojenské kariéry vedl četná tažení proti Rakousku.
Zdálo se však, že se k němu časem zahřála. Po svatbě svému otci napsala: "Moc mě
miluje. Na jeho lásku reaguji upřímně. Je na něm něco velmi přitažlivého a velmi
dychtivého, čemu nelze odolat."[204]

Napoleon a Marie Louise zůstali manželé až do jeho smrti, i když se k němu nepřipojila v
exilu na Elbě a poté už svého manžela nikdy neviděla. Pár měl jedno dítě,Napoleon
František Josef Karel (1811-1832), známý od narození jako král římský. V roce 1814 se
stal Napoleonem II. a vládl jen dva týdny. V roce 1818 mu byl udělen titul vévoda z
Reichstadtu a zemřel natuberkulóza ve věku 21 let, bez dětí.[352]

Napoleon uznal jednoho nemanželského syna: Charles Léon (1806–1881) od Eléonore

Denuelle de La Plaigne.[353] Alexandre Colonna-Walewski (1810–1868), syn své milenky
Marii Walewskou, ačkoli to manžel Walewské uznal, byl také široce známý jako jeho dítě
a DNA jeho přímého mužského potomka byla použita k potvrzení Napoleonova Haplotyp
Y-chromozomu.[354] Mohl mít také další nepřiznané nemanželské potomky, jako např
Eugen Megerle von Mühlfeld [de] podle Emilie Victoria Kraus von Wolfsberg [de][355] a
Hélène Napoleone Bonaparte (1816–1907) od Albine de Montholon.
1. Speciální studia McLynn 1998