Umelecky Vykon A Jeho Pravni Stranka

Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Katedra občanského práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Umělecký výkon a jeho právní stránka
Karolina Polášková Kovácsová
2009 / 2010
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Umělecký výkon a jeho právní stránka
zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této
práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a
literatury“.
V Brně 30. března 2010
1
Obsah
Úvod……………………………………………………………………………….…..….…4
1. Umělecký výkon jako součást práva duševního vlastnictví………………….……...…6
1.1 Právní uchopení uměleckého výkonu…………………………………………….…..….6
1.2 Vnitrostátní právní úprava ……………………………………………………….…..….7
1.3 Mezinárodní právní úprava……………………………………………………….....…..10
1. 4 Komunitární předpisy…………………………………………………………..…....…13
2. Pojmové znaky uměleckého výkonu a vztah k autorskému dílu ………….….…..….16
2.1 Pojmové znaky…………………………………………………………………...….…..16
2.2 Vztah k autorskému dílu………………………………………………………………...19
2. 3 Druhy uměleckých výkonů……………………………………………………..….……21
3. Hodnota uměleckého výkonu a její právní význam………………………….…..……24
3.1 Duševní hodnota………………………………………………………………...….……24
3. 2 Materiální hodnota………………………………………………………….….……….25
4. Práva k uměleckému výkonu…………………………………………….….….….……26
4.1 Osobnostní práva…………………………………………………………….….…….….26
4.2 Majetková práva……………………………………………………………………....….28
4.2.1 Právo užít umělecký výkon………………………………………………………….…29
4.2.2 Právo na odměnu při rozmnožování zaznamenaného výkonu pro osobní potřebu….…31
4. 2.3 Licenční vztah……………………………………………………………………….…31
4.2.4 Odměna jako honorář……………………………………………………………….…..33
4.3 Omezení těchto práv (volné užití výkonu, zákonné licence)…………………………..…33
4.3.1. Volné užití………………………………………………………………………….…..34
4.3.2 Bezúplatná zákonná licence…………………………………………….………….…...35
4.3.3 Úplatná zákonná licence…………………………………………………….………….38
4.4 Kolektivní správa práv……………………………………………………………..….….39
2
4.5 Porušení práv k uměleckému výkonu……………………………………………….…42
4.5.1 Soukromoprávní prostředky ochrany………………………………………….……..43
4.5.2 Správněprávní prostředky ochrany……………………………………………..……46
4.5.3 Trestěprávní prostředky ochrany……………………………………………………47
5. Umělci jako realizátoři uměleckého výkonu……………………………………..…..49
5.1 Profesionálové …………………………………………………………………..…….49
5.2 Divadelní vs. filmový režisér…………………………………………………….…….50
5.3 Amatéři ………………………………………………………………………………..53
5.4 Sporné výkony …………………………………………………………....…...………53
6. Postavení souborů výkonných umělců……………………………………...….……..56
6. 1 Divadelní soubory…………………………………………………..….….………….56
6.2 Občanská sdružení…………………………………………………………….....…….57
6.3. Sdružení dle občanského zákoníku……………………………………….….………..59
7. Aplikace mezinárodního práva výkonných umělců v ČR…………….….….….…...61
Závěr…………………………………………………………………………..…….……..63
Resumé……………………………………………………………………….….…...….…64
Seznam použité literatury………………………………………………………….…….…66
3
Úvod
Na úvod je třeba zodpovědět otázku, proč jsem si vybrala téma uměleckého výkonu a
jeho právní stránky. Již osmým rokem jsem v angažmá v Národním divadle v Brně jako
členka baletního souboru, s uměleckými výkony a jejich autory se tedy setkávám denně a
sama je rovněž vytvářím. V mém případě jde o výkony, nad jejichž právy bdí zaměstnavatel,
avšak i na této půdě se setkávám s pochybnostmi, zda je zaměstnavatel oprávněn spravovat či
požadovat k nim veškerá práva. Vedle toho existuje další skupina uměleckých výkonů, které
jsou vytvářeny mimo pracovní poměr, tedy jako samostatná výdělečná činnost, s čímž jsem se
v divadle prostřednictvím svých kolegů rovněž setkala. Je pro mě důležité detailně poznat
právní stránku něčeho, co je dosud hlavní náplní mého povolání a čím bych se jednou mohla
zabývat nikoli jako interpretka, nýbrž z právního hlediska.
Cílem práce je zasadit umělecký výkon do právního světa, tedy jeho právní zakotvení
v české i mezinárodní úpravě, uvést ucelený výčet práv k uměleckému výkonu a zároveň ho
přiblížit z hlediska jeho hmatatelnosti a hodnoty, v čemž mohu využít i svých vlastních
zkušeností a názorů. Právní úprava týkající se výkonných umělců a jejich výkonů je vedle
autorů a jejich děl dle mého názoru velmi sporadická. V některých případech dokonce není
zřetelná hranice mezi osobami autora a výkonného umělce, či koho lze za výkonného umělce
vůbec považovat. V práci se pokusím odpovědět na otázky, proč tomu tak je, či zda to není
jen mé zdání, jakož i osvětlit další nejasnosti, které se v problematice práv k uměleckému
výkonu vyskytují.
Při svém výkladu autorskoprávních ustanovení vycházím z teorie přirozeného práva,

která má svůj odraz ve formulaci základních lidských práv v civilizované části našeho světa.
Při tom používám dostupnou právní literaturu, právní předpisy včetně jejich odborných
výkladů i judikaturu. Všechny použité prameny jsou uvedeny v závěru práce.
Práce je rozdělena do sedmi kapitol. Nejprve umělecký výkon začlením do právního

prostředí z hlediska české i mezinárodní právní úpravy i s ohledem na počátky formování
práv k uměleckému výkonu, s použitím historické metody. Druhá kapitola má za úkol
definovat umělecký výkon pomocí vymezení jeho pojmových znaků a vysvětlit jeho vztah
k autorskému dílu. Hodnotou výkonu se zabývá třetí kapitola, a to jak hodnotou duševní, čili
uměleckou, tak materiální, peněžní. Zde jsem čerpala i ze svých pocitů a představ z pohledu
výkonné umělkyně.
4
Nejrozsáhlejší kapitolou je čtvrtá, která vykládá jednotlivá ustanovení autorského
zákona týkající se uměleckého výkonu. Při jejím vytváření jsem se snažila vypreparovat
jednotlivá autorskoprávní ustanovení, použitelná pro umělecké výkony, aby celkový výčet
práv tvořil jednotný a přehledný celek, podobně, jak je tomu u právní úpravy autorských děl.
Osobami interpretujících umělců se zabývám v další kapitole. Polemizuji nad rolí režiséra
jako výkonného umělce, jakož i dalších osob, u nichž je sporné, zda je vůbec jejich výkon
chráněn autorským zákonem. Šestá kapitola přibližuje právní formy a postavení souborů
výkonných umělců a v poslední kapitole uvažuji nad tím, proč v oblasti práv k uměleckým
výkonům neexistuje dostatek judikatury.
5
1. Umělecký výkon jako součást práva duševního vlastnictví
1.1 Právní uchopení uměleckého výkonu
Když se řekne „umělecký výkon“, zdánlivě to nemá s právem nic společného. Člověk
si většinou představí něco krásného, co v něm vzbudí nějaký kulturní prožitek, ale co tímto
prožitkem skončí, eventuálně po něm zbude vzpomínka. Návštěva divadla, koncertu nebo jiné
umělecké produkce má obvykle za cíl odpoutat nás na nějakou dobu od světa, ve kterém
žijeme, někdy až přeplněného právem, a uvolnit našeho ducha. Jiné pocity však nastávají,
když se podíváme do „zákulisí“, a to již na počátek rodícího se uměleckého výkonu. Vidíme
zde několik osob, které se na realizaci podílejí. Jsou jimi autor díla, které bude předváděno,
umělec, který je bude interpretovat, přičemž autorem i umělcem může být táž osoba, dále tu
může být zaměstnavatel, kolektivní správce práv nebo producent, výrobce záznamu výkonu a
další uživatelé. (Není také vyloučeno, že umělecký výkon bude vytvářen jen tak na ulici
jedním umělcem, který improvizuje.) Tyto osoby jsou spolu vzájemně propojeny a vztahy,
které mezi nimi vznikají, musí nutně regulovat konkrétní pravidla. Je nabíledni, že umělecký
výkon musí být nahlížen coby úkaz vyžadující si pokud možno přesné právní uchopení
se vším, co z něho pro výkonného umělce a další osoby plyne.
Samotná definice uměleckého výkonu, jak ji podává ustanovení § 67 autorského

zákona (zákon č.121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů, dále jen „autorský zákon“), nám ještě stále
nenapovídá nic o jeho právní stránce. Proto musíme nahlédnout do dalších ustanovení, která
nám již ukazují konkrétní právní úpravu.
Dostali jsme se tak ke skutečné náplni právních vztahů, tedy k právům a povinnostem
vznikajícím v souvislosti s prováděním uměleckých výkonů. Konkrétní práva a povinnosti
včetně právní ochrany jsou předmětem úpravy obsažené v autorském zákoně, jakožto hlavním
prameni práva zabývajícího se právem autorským a právy s ním souvisejícími, mezi něž patří
právě ta, jež se týkají uměleckého výkonu. Jak ze samotného názvu mé práce vyplývá, budou
i jejím předmětem.
6
1.2 Vnitrostátní právní úprava
Již v Listině základních práv a svobod v článku 34 je garantována ochrana práv

k tvůrčím duševním činnostem. (Článek 34 (1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti
jsou chráněna zákonem1.) Listina vychází z přirozenoprávní teorie vzniku lidských práv, mezi
nimiž jsou i práva tvůrčí povahy. Tato ochrana je pak ztělesněna v autorském zákoně2 jako v
základním právním předpisu pro práva autorská a práva související s právem autorským a v
zákonech chránících další výsledky tvůrčí duševní činnosti.
Duševní vlastnictví jako souhrn práv k nehmotným statkům vzešlých z tvůrčí

duševní činnosti jejich tvůrce dělíme na práva autorská a s nimi související a na práva
průmyslová. Existují i specifická práva, která není možno zařadit do žádné této skupiny.
Práva k uměleckému výkonu jsou autorským zákonem považována za práva související
s právem autorským a jsou v něm právně upravena; patří sem i práva výrobců záznamů
autorských děl a uměleckých výkonů a práva vysílatelů. Průmyslová práva ke své právní
úpravě a ochraně mají vlastní zákony.
Před samotným výkladem současného autorského zákona se ještě ohlédněme na

počátky tvorby a formulování práv výkonných umělců. Potřeba právně definovat práva
výkonných umělců vyvstala v momentě vzniku vynálezů, které dokázaly zaznamenat zvuk
3
nebo obraz na hmotný substrát. Tento okamžik je spojen s rokem 1877, kdy bylo poprvé
pomocí Edisonova fonografu trvale zachytit lidský hlas nebo hudební výkon, a od té chvíle se
výkonní umělci snaží dosáhnout právní ochrany svých zaznamenaných výkonů. 4 Do té doby
se každý umělecký výkon se dal vnímat jen živě a neopakovatelně, byl originální pro fyzicky
přítomné posluchače. S příchodem vynálezů jako byl gramofon či televize bylo možno
výkony umělců zachytit na hmotný nosič a tedy je opakovat a rozšiřovat. 5 To samozřejmě
vedlo k nekontrolovanému šíření zaznamenaných uměleckých výkonů, z čehož měl
majetkový prospěch výrobce záznamu, nikoli však interpret, jehož výkon byl šířen. Tato
skutečnost měla za následek pokles zájmu navštěvovat místa, kde umělci své výkony živě
provádějí, tedy koncertní sály, divadla apod., a tím i pokles jejich příjmů.
1
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako
součásti ústavního pořádku České republiky
2
Zákon č.121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů (autorský zákon)
3
Švidroň, Ján. Tvorba a právo, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied. Bratislava, 1991, s. 244
4
Jelínek, M. Ochrana práv výkonných umělců z hlediska vnitrostátního i mezinárodního, Aktuální otázky práva
autorského a práv průmyslových. Praha, 1987, s. 25
5
7
Je s podivem, že přes neustálé porušování práv výkonných umělců podnikateli, kteří si
jejich výkony bezplatně přisvojovali a výnosně s nimi obchodovali, nebylo možno dosáhnout
závazné ochrany práv umělců.6 Bez ohledu na snahy poškozovaných zamezit takovému
soustavnému porušování jejich práv, částečná ochrana umělců byla zakotvena do jednotlivých
předpisů upravujících autorské právo až ve třicátých letech 20. století (mezi nimi i do
československého zákona č. 218/1926 Sb).7 Důvodem takové pozdní úpravy byla
nedostatečná organizovanost výkonných umělců, a tedy nedostatečný potenciál jednotlivce
k nátlaku na právotvůrce a zákonodárce a zároveň ekonomická moc výrobců záznamů, která
šla ruku v ruce s mocí politickou. Posledně zmíněná překážka zde existovala i vedle pozdější
organizovanosti umělců, jako silný argument pro vyčkávání s úpravou na ostatní státy.
Impulsem a zároveň zdůvodněním byla tzv. teorie zpracování.8 Podle ní výkonný umělec
zpracovává dílo autorovo a na základě toho může být jeho výkonu přiznána podobná ochrana
jako dílu autorskému. V duchu této teorie byla postavena úprava ve zmíněném zákoně č.
218/1926 Sb.
Konflikt zájmů mezi autory, výrobci a umělci však upozornil na těsnou blízkost a
vzájemné působení těchto zájmů, což vedlo k spojení jednotlivých práv a jejich ochrany
v jednom právním předpise, nazývaném autorský zákon. Tato práva se označují jako práva
příbuzná právu autorskému, neboť od práva autorského se tyto vztahy odvíjejí. V tehdejším
Československu byl přijat v roce 1953 autorský zákon č. 115/1953 Sb., jako jeden
z nejpokrokovějších autorských zákonů, teprve po něm přišla obdobná úprava i do
francouzského či anglického autorského zákona. Ačkoli zákon ještě nepřiznával ochranu
členům kolektivního tělesa (pouze dirigentovi a sólistům), přinášel podrobnou úpravu
jednotlivých práv výkonných umělců, a to osobních, majetkových a smíšených a rovněž
úpravu práv podniků na šíření děl rozhlasem televizí, to vše pod názvem práva k nehmotným
statkům.9
Zákonodárce šel dokonce tak daleko, že kategorizoval výkonné umělce podle toho,
jaký umělecký výkon zrovna provádějí. Zákonem č. 81/1957 Sb. tak vytvořil kategorii umělců
v hudební oblasti (koncertní činnost či jiná hudební činnost), zákonem č. 82/1957 Sb. o
estrádách, artistických produkcí a lidové zábavě vznikly kategorie nehudební činnosti.
Jmenované skupiny pak v roce 1978 doplnila další kategorie divadelní činnosti zavedená
6
Tamtéž, s. 245
7
Luby, Štefan, Autorské právo, 1. vydání, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied. Bratislava, 1962
8
Telec, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví, Doplněk, Brno, 1994, s. 163
9
Zákon č. 115/1953 o právu autorském (autorský zákon)
8
zákonem č. 33/1978 Sb. (divadelní zákon).10 Tyto předpisy byly zrušeny až zákonem ČNR č.
165/1992 Sb., kterým se zrušují některé právní předpisy v odvětví kultury.11
Následující úprava vznikala za zvláštních okolností dané doby, kdy Československo

jednak přistoupilo v roce 1964 k Mezinárodní úmluvě o ochraně výkonných umělců,
výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací z roku 1961
(Římská úmluva), jednak bylo v područí sovětských ideí vyzdvihujících pracovní vztahy
jako základ pro úpravu práv umělců k jejich výkonům, což by vedlo k omezení již nabyté
ochrany i práv dědiců autorů, o jejichž zděděných právech se mluvilo jako o bezpracných
příjmech.12 Nový zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých se
nenechal snahami omezit autorská práva svést a naopak práva vyplývající z římské úmluvy,
(zohledněné již v předešlém zákoně, který se inspiroval přípravnými pracemi k ní), ještě
rozšířil o výlučná práva výkonných umělců jako členů uměleckých těles ke svým výkonům
v rámci provádění kolektivního literárního či uměleckého díla. Tento zákon se sice vyhnul
označení práv výkonných umělců jako práv příbuzných, nicméně tuto příbuznost dává najevo
prostřednictvím odkazů v textu zákona na úpravu práv autorských; samostatně vymezuje jen
druhy a obsah výlučných práv výkonných umělců, druhy a obsah zákonných licencí a délku
ochranné doby, která trvá 25 let od konce roku, kdy byl záznam výkonu pořízen.13
Další změny přinesla novela zákona č. 35/1965 Sb. pod číslem 89/1990 Sb., která
prodloužila délku ochranné doby práv výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a
rozhlasových a televizních organizací na 50 let od konce roku, v němž byl záznam výkonu
pořízen. Kromě toho přiznala těmto osobám právo na odměnu za užití záznamů výkonů pro
vlastní osobní potřebu od výrobců nosičů, na kterých jsou výkony zaznamenány.
Až v roce 2000 se zrodil dlouho očekávaný nový autorský zákon. Opět se vrátil
k samostatné úpravě práv příbuzných právu autorskému, která jsou upravena v Hlavě II jako
práva související s právem autorským. Při tom podobně, jako předchozí úprava, vychází
z mezinárodních právních dokumentů, o nichž je řeč v následující kapitole. I zde ale se,
podobně jako v předešlém zákoně, setkáváme s právní normou odkazující na použití institutů
autorského práva, a to jak pro práva výkonných umělců a jejich výkonů, tak pro práva
10
Telec, Ivo, Právo výkonných umělců v provozovatelské praxi. Brno, Masarykova universita, 1993, s. 38
11
Tamtéž, s. 37
12
Martin Maleček, Výkonný umělec, umělecký výkon a jejich postavení v právním řádu. Diplomová práce, Brno,
Masarykova universita, 1992, s. 26
13
Zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých
9
výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Současnou právní úpravou se budu dále
blíže zabývat.
1.3 Mezinárodní právní úprava
Stejně, jako v naší právní úpravě, i v mezinárodním právu spadá umělecký výkon pod
práva k duševnímu vlastnictví. Platí zde princip teritoriality, to znamená, že práva a vztahy
vznikající na základě práva určitého státu se řídí pouze tímto právem a jsou chráněna pouze
na území tohoto státu. V dnešní době rozmachu technických a telekomunikačních prostředků,
kdy hranice státu nehrají téměř žádný význam, se však teritoriální ochrana jeví jako zcela
nedostatečná a pro mnohá díla bezvýznamná. 14 Právě sjednávání mezinárodních smluv je
řešením, jak ochranu rozšířit a sjednotit.
První mezinárodní smlouvou zabývající se ochranou práv výkonných umělců k jejich

výkonům je Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových
záznamů a rozhlasových a televizních organizací, uzavřená v Římě 36. 10. 1961 (Římská
úmluva). Vstoupila v platnost v roce 1964, kdy rovněž přistoupilo tehdejší Československo,
nicméně jednání o ní probíhala již léta před přijetím. Úmluva reagovala na nedostatečnou
ochranu práv výkonných umělců a výrobců záznamů. Ochrana stanovená v Římské úmluvě
tvoří základ právní úpravy práv příbuzných právu autorskému, je minimem, které mohou
smluvní státy v národních úpravách rozšířit, nikoli zúžit. Nově formuluje a garantuje chráněná
práva, čímž se liší od dalších mezinárodních smluv na ochranu duševního vlastnictví, které
spíše zobecňují vnitrostátní právní úpravy.15
V prvním článku úmluva ubezpečuje autory, že jejich práva jsou úmluvou nedotčena a
neovlivněna a ani právní výklad úmluvy jim nesmí být na újmu. Ochrana je uplatňována na
principu národního režimu (zásada asimilace), což znamená, že smluvní stát má povinnost
nakládat s příslušníky ostatních smluvních států jako se svými vlastními občany. 16 Definice
pojmů pro účely úmluvy jsou obsaženy v čl. 3, v čl. 4 jsou stanoveny okolnosti, za nichž je
ochrana přiznána a čl. 5 a 6 vymezuje chráněné subjekty. Z hlediska obsahu práv je potřeba
14
Týč, Vladimír, Charvát, Radim. Mezinárodní a evropská ochrana průmyslových a autorských práv. citováno 20.
1. 2010, dostupný z https://is.muni.cz/auth/dok, s. 4
15
Týč, Vladimír. Mezinárodní úprava ochrany průmyslových a autorských práv. Masarykova universita, Brno,
1993, s. 111
16
10
upozornit na průlomové ustanovení čl. 7., které spočívá v právu umělce zabránit užití jeho
uměleckého výkonu, k němuž nedal souhlas. Důležitým je i čl. 12, výslovně přiznávající
výkonným umělcům a výrobcům zvukových záznamů právo na odměnu za užití zvukového
snímku vydaného k obchodním účelům nebo jeho rozmnoženiny k rozhlasovému vysílání či
veřejnému přednesu.
Úmluva dává státům možnost ochranu rozšířit i na artisty, čehož využil i náš současný
autorský zákon. Dále nevylučuje smluvní úpravu některých práv, a dovoluje státům výjimky
z této ochrany (osobní užití, zpravodajství, vyučování a vědecké bádání.) Délka trvání
ochrany je stanovena na 20 let od uskutečnění nezaznamenaného výkonu a 20 let od pořízení
záznamu výkonu.
V roce 1967 byla ve Stockholmu uzavřena mezinárodní úmluva, kterou smluvní státy
zřizují Světovou organizaci duševního vlastnictví (WIPO). Úmluva vstoupila v platnost v
dubnu roku 1970 a téhož roku v prosinci se stala platnou i pro tehdejší Československo
(zveřejněna vyhláškou č. 69/1975 Sb.). Cílem světové organizace (WIPO) je podporovat
ochranu duševního vlastnictví v celém světě spoluprací mezi státy v účelné součinnosti s
ostatními mezinárodními organizacemi a dosavadními uniemi zřízenými k ochraně duševního
vlastnictví na základě předešlých mezinárodních smluv, především Bernské úmluvy o ochraně
literárních a uměleckých děl z roku 1886 a ženevské Všeobecné úmluvě o autorském právu
z roku 1952. WIPO spravuje i výše uvedenou Mezinárodní úmluvu o ochraně výkonných
umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací (Římskou
úmluvu).
V rámci Světové organizace byly přijaty další mezinárodní smlouvy, mezi nimi i
Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a
zvukových záznamech. Tato smlouva byla přijata spolu se Smlouvou WIPO o právu
autorském na mezinárodní konferenci 20. prosince 1996 a Česká republika je její smluvní
stranou.17 Smluvní stranou je zároveň i Evropské společenství (nyní Evropská unie, která
získala díky přijetí Lisabonské smlouvy právní subjektivitu), jež na jejím základě přijalo
směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci
některých aspektů autorského práva a práv souvisejících v informační společnosti, v níž
se mimo jiné promítají ustanovení těchto dvou smluv včetně jejich bližší konkretizace.18
17
18
Tamtéž, s. 57
11
Smlouva WIPO o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech v prvním
článku vymezuje, že se nedotýká Římské úmluvy ani smluv chránících autorská díla a práva
k nim a ani žádných jiných smluv. Je tedy jasné, že ochrana autorů, vymezená
v mezinárodním právu podstatně dříve než práva interpretů opět hraje prim a teprve při
respektování vymíněných autorských práv je povolena i ochrana dalších subjektů podílejících
se na umělecké činnosti. Po vymezení jednotlivých pojmů v čl. 2 a vymezení chráněných
subjektů je ve 4. článku přiznán příslušníkům jiné smluvní strany režim národního
zacházení, podobně, jako v Římské úmluvě. Národní zacházení se týká hlavně výlučných
práv osobnostních a majetkových, obsažených ve Smlouvě a práva na přiměřenou odměnu za
vysílání a za sdělování výkonu veřejnosti podle čl. 15. Tato práva jsou obsažena i
v současném autorském zákoně v platném znění.
Osobnostní práva jsou v mezinárodní úpravě stanovena poprvé a zahrnují právo na
uvedení jména, popř. jiného označení umělce a právo odporovat znetvoření nebo zkomolení či
jiné změně výkonu, která by byla na újmu umělcovy pověsti (čl. 5). Újma dobré pověsti
umělcovy při zásahu do jeho výkonu je novinkou, která byla do našeho zákona
implementována až novelou z roku 2006. Do té doby se týkala uměleckého výkonu, jehož
hodnota nesměla být snížena. Ochrana osobnostních práv je poskytovaná nejméně po dobu
trvání majetkových práv, což je podle čl. 17 Smlouvy 50 let od konce roku, v němž byl výkon
zaznamenán.
Majetková práva zahrnují právo udělit souhlas k vysílání a sdělování veřejnosti
nezaznamenaných výkonů, k jejich záznamu, rozmnožování a rozšiřování. Novinkou je právo
umělce udělit souhlas k obchodnímu pronájmu veřejnosti a zpřístupňování zaznamenaných
výkonů veřejnosti, a to i po internetu. Podobně jako v Římské úmluvě, si může stát sjednat
různé výjimky a omezení.
Dalším mezinárodním dokumentem je Dohoda o obchodních aspektech práv
k duševnímu vlastnictví (TRIPS), sjednaná v rámci Dohody o zřízení Světové obchodní
organizace (WTO) dne 15. dubna 1994 v Marrakéši. Vstoupila v platnost 1. 1. 1995, pro
Českou republiku se stala účinnou o rok později. Tato dosud nejnovější mezinárodní úmluva
zabývající se výkonnými umělci a jejich výkony má oproti svým předchůdkyním jednu
zásadní přednost, neboť obsahuje rozšíření ochrany jednotlivých práv i způsob, jakým lze tato
práva vymoci a jak postupovat v případě řešení sporů.
Rozšířená ochrana je důsledkem aplikace čl. 3 (princip národního zacházení) a
zejména čl. 4 Dohody, který stanoví pro příslušníky smluvních států režim nejvyšších výhod.
Zacházení podle nejvyšších výhod je situace, kdy smluvní stát přiznává příslušníkům
12
kteréhokoliv státu (i nesmluvního) nějakou výhodu, výsadu, přednost, apod, která musí být
přiznána ihned a bezpodmínečně občanům všech ostatních smluvních států. Tito občané mají
tedy nejvyšší výhody, jaké mohou mít v daném státě příslušníci nějaké jiné země. Pokud se
týče práv výkonných umělců, Dohoda stanoví v čl. 4 pís. d) výjimku, která státy zprošťuje
národního zacházení a zacházení podle nejvyšších výhod z důvodu jejich účasti na
mezinárodních smlouvách na ochranu duševního vlastnictví a naopak jim ukládá povinnost
respektovat výsady a výhody uložené těmito smlouvami. Povinnosti členských států se
neuplatní ani na postupy podle mnohostranných dohod, uzavřených pod záštitou WIPO,
vztahujících se k získávání nebo udržování práv k duševnímu vlastnictví (čl. 5 TRIPS).
Dohoda počítá s použitím Římské úmluvy, výčet chráněných práv v ní proto není obsáhlý a
v zásadě se s Římskou úmluvou shoduje. Důležité je zde ale vymezení pravidel pro řešení
sporů ve vnitrostátním řízení v případě porušení chráněných práv, a to občanského, správního
i trestního, včetně některých právních nároků.
Mezinárodní právo tedy upravuje práva k uměleckému výkonu třemi
mezinárodními smlouvami, založenými na principu teritoriality a národního zacházení,
vzájemně se překrývajícími a doplňujícími. Každá vnáší do právního světa duševního
vlastnictví novinky a vyvrcholením je režim nejvyšších výhod a způsob řešení sporů
v poslední z nich.
1.4 Komunitární předpisy

Kromě uvedených mezinárodních smluv vyplývají České republice závazky z členství
v Evropské unii (dříve z členství v Evropském společenství). Hned při vstupu do Evropských
společenství se náš stát zavázal k zlepšování ochrany práv duševního vlastnictví, aby k roku
2000 byla dosažena úroveň ochrany jako v Evropském společenství.
Důležitým dokumentem, který Česká republika musela promítnout do své právní

úpravy, byla Směrnice Rady 92/100/EEC o právu na pronájem a na půjčování, jakož i o
některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví, ze dne
19. listopadu 1992. Ta přiznává výkonnému umělci právo udělit svolení k pronájmu a
půjčování záznamu jeho uměleckého výkonu (originálu či rozmnoženiny) anebo pronájem a
půjčování zakázat (čl. 3). Zároveň v čl. 7 podmiňuje pořízení záznamu souhlasem výkonného
umělce, popř. jeho zákazem; výkonní umělci mohou také udělovat svolení k bezdrátovému
vysílání a sdělování jejich výkonů veřejnosti s výjimkou vysílání ze záznamu, nebo je zakázat
(čl. 8). Za všechny tyto způsoby užití má umělec právo na spravedlivou odměnu, kterého se
13
dokonce v případě postoupení práva na pronájem a na půjčování nesmí vzdát. Výkonní
umělci mají rovněž výlučné právo na zpřístupňování svých výkonů uvedenými způsoby,
včetně jejich rozmnožování, tedy právo na rozšiřování, které se vyčerpá teprve prvním
prodejem chráněného předmětu ochrany nositelem práva.
Směrnice Rady 93/83 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského

práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu ze dne 27.
září 1993, jak sám název napovídá, se týká podmínek vysílání přes družici nebo kabelovým
přenosem, kdy z technického hlediska hranice mezi státy nejsou překážkou, ale z pohledu
práva mohou nastat nedorozumění. Směrnice v čl. 4 odkazuje na úpravu šíření uměleckých
výkonů ve Směrnici 92/100 o právu na pronájem a na půjčování, a sdělování veřejnosti
prostřednictvím družice tedy řadí mezi způsoby šíření. Při kabelovém přenosu klade státům
podmínku, aby na svém území zajistily dodržování autorského práva a práv s ním
souvisejících, a jako podmínku realizaci přenosu stanoví povinnost uzavřít smlouvu mezi
nositeli práv a provozovatelem kabelového přenosu. Právo udělit souhlas nebo odmítnout
povolení ke kabelovému přenosu může být vykonáváno pouze přes organizaci pro kolektivní
správu (čl.9).
Evropská společenství sjednotila dobu trvání autorských práv a práv jim příbuzných
ve Směrnici Rady 93/98/EHS o harmonizaci ochranné doby práva autorského a
některých práv příbuzných ze dne 29. 10. 1993. Doba ochrany práv výkonných umělců
k uměleckým výkonům uplyne 50 let ode dne podání výkonu. Pokud je výkon zaznamenán a
oprávněně vydán nebo sdělen veřejnosti v průběhu této doby, aniž před tím došlo k jeho
veřejnému provedení, pak počíná padesátiletá doba ochrany běžet až prvním vydáním nebo
sdělením veřejnosti (čl.3). V obou případech doba začíná běžet prvním lednem následujícího
roku, v němž byl výkon vytvořen.
Na toto směrnici navazuje Směrnice 2001/29/ES o harmonizaci některých aspektů

ochranné doby práva autorského práva a práv s ním souvisejících v informační
společnosti. Ta garantuje výkonným umělcům právo povolit nebo zakázat přímo nebo
nepřímo, trvale nebo dočasně rozmnožovat jejich výkony (čl. 2) a zpřístupňovat je veřejnosti
po internetu nebo obdobným způsobem (čl. 3). Státy mají povinnost poskytnout ochranu
oprávněným subjektům a právům proti obcházení účinných technických prostředků ochrany,
včetně výroby, dovozu, prodeje, atd. pomůcek, které se k obcházení dají požít. Ochrana je
dále poskytována vůči osobám, které vědomě odstraňují nebo mění elektronické informace o
14
identifikaci práv a vůči těm, které šíří a zpřístupňují veřejnosti výrobky, na nichž byla
informace o identifikaci práv odstraněna nebo pozměněna. K uplatnění těchto práv musí státy
také zajistit účinnou ochranu.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES o dodržování práv

duševního vlastnictví vnáší o našeho právního řádu právo na informace o původu a
distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví (čl. 8).
Tyto informace musí poskytnout především porušovatel práva a uživatel porušovaného práva.
Hlavním účelem směrnice ale je uložit státům, aby účinně zabezpečily dodržování jakýchkoli
chráněných práv.
Všechny uvedené směrnice byly inkorporovány do našeho práva, především do

současného autorského zákona, čímž Česká republika splnila svůj závazek sjednotit
právní úpravu autorského práva na evropské úrovni a zajistila tím vynutitelnost těchto
práv.
15
2. Pojmové znaky uměleckého výkonu a vztah k autorskému dílu
2.1 Pojmové znaky
Současný autorský zákon definuje v § 67 odst. 1 umělecký výkon takto: Umělecký

výkon je výkon herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra, režiséra nebo jiné
osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory
tradiční lidové kultury. Za umělecký výkon se považuje též výkon artisty, aniž jím provádí
umělecké dílo. Umělecký výkon je tedy předmětem práv výkonných umělců a zmíněné
ustanovení podává pouze demonstrativní výčet těchto výkonů; o jednotlivých druzích bude
pojednáno v jiné kapitole.
Základním znakem uměleckého výkonu je jeho nehmotnost. V této souvislosti

hovoříme o uměleckých výkonech jako o nehmotných statcích. Tímto pojmem mám na mysli
výsledek duševní činnosti tvůrce (autora, umělce, vynálezce, atd.), který ke své existenci
nepotřebuje žádné hmatatelné ztělesnění, nýbrž existuje jako hodnota v mysli či těle tvůrce (v
duši) a je vnímatelná lidskými smysly. Těmto nehmotným statkům pak nic nebrání, aby byly
zachyceny na některý hmotný substrát, na němž je možno s nimi dále disponovat a uplatňovat
k nim další práva, nicméně i po takovém zhmotnění jde stále o statky nehmotné, neboť
předmětem práv je vždy právě ona nehmotná hodnota.
Tvořivá duševní činnost je tedy dalším znakem uměleckého výkonu. Je těsně spjata
s osobou tvůrce, kdy vzájemná vazba mezi výsledkem duševní činnosti a tvůrcem je mnohem
těsnější, než například mezi mechanikem a jeho výrobkem, neboť umělec (autor,…) vkládá
do své tvorby i část vlastního ducha, což jeho výsledku dodává právě tu zvláštní hodnotu.
V tomto ohledu je výkon umělce, který dílo autora předvádí už po několikráté, vždy novým,
jedinečným a neopakovatelným duševním výsledkem. Na druhou stranu by bylo možno
polemizovat o výkonech, kterými se předvádí autorské dílo, ale do nichž umělec nevložil
patřičné množství svého duševního podání, např. choreografii pouze odcvičil či literární dílo
bez emocí přečetl. Dalo by se říci, že v takových případech o umělecké výkony nejde, právní
ochrana by se na ně nevztahovala, problém je ale v tom, že umělecká tvorba je natolik
individuální, že je téměř nemožné s jistotou konstatovat, že nějaké dílo nebo výkon postrádají
uměleckou stránku, neboť právě ve vytýkaných vlastnostech výtvoru může jiný spatřovat
16
jedinečné umělecké pojetí. Otázkou by rovněž bylo, kdo takové výkony zhodnotí, nehledě na
snadnou zneužitelnost a ovlivnitelnost hodnotitelova postavení.
S osobou tvůrce uměleckého výkonu a s jeho tvořivým duchem souvisí individualita

výkonu, jako znak, který z osoby tvůrce vyplývá. Dal by se použít rovněž pojem osobitost,
neboť vyjadřuje právě vztah k určité osobě, a to k osobě fyzické. Pouze ta může být
originálním subjektem práv vážících se k uměleckému výkonu, zejména jsou s ní spojována
osobnostní práva, a to nejen z pohledu autorského zákona, ale i dle práva občanského.
Individualita je tedy chápána jako konkrétní projev určitého člověka, bez ohledu na to, zda je
tvůrcem jediným, nebo zda vytváří umělecké výkony společně s ostatními členy kolektivního
tělesa, kdy definitivní vnímatelnou podobou výsledku tvůrčí duševní činnosti a úsilí interpretů
je pro diváka právě soubor těchto výkonů.
Osoba, která podává umělecký výkon, musí tímto výkonem provádět umělecké či
literární dílo nebo výtvor tradiční lidové kultury.19 Toto tvrzení vyplývá ze samotného
ustanovení § 67 autorského zákona. Podrobné vysvětlení toho, co zákonodárce považuje za
dílo umělecké a literární, nalezneme v § 2, který pojednává o autorském díle. Je jím zejména
dílo slovesné, hudební dramatické, choreografické, pantomimické, fotografické,
kinematografické, a podobně. V § 67 pak jsou naznačeny způsoby, jakými je možno
umělecký výkon provést, čili jde o zpěv, herecký výkon, hru na hudební (či jiný) nástroj,
tanec, recitaci, dirigování, vedení pěveckého sboru, divadelní režii atd. Toto ustanovení
nevylučuje možnost, že je uměleckým výkonem podáváno právě vytvořené dílo autorské, tedy
že autor i tvůrce uměleckého výkonu jsou jedna a táž osoba v jeden časový moment. Takový
umělecký výkon může vzniknout improvizací interpreta, a při tom není podstatné, zda
improvizuje na jevišti, na ulici či doma v koupelně.
Oproti předchozí právní úpravě zákon uvádí mezi díla, která je možno uměleckým
výkonem provádět též výtvory tradiční lidové kultury. V minulosti byly pochyby o tom, zda
je možno za umělecký výkon považovat provádění těchto děl a ačkoli se interpret snažil o
sebeprocítěnější a sebeoduševnělejší projev, právní postavení uměleckého výkonu byla
přiznávána pouze folklóru, který byl nějakým způsobem autorsky zpracován.20
Naproti tomu se hledisko provádění uměleckého díla nepoužije v případě výkonů

artistů, které jsou podle zákona bez dalšího považovány za výkony umělecké. Důvody
19
Telec, Ivo; Tůma, Pavel. Autorský zákon: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 641
20
Popelková, Věra, Ochrana práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů (Integram). GRADA
Publiching 1998, s. 27
17
zařazení artistů mezi umělce, kteří provádějí umělecké výkony, ačkoli jimi neprovádějí žádné
autorské dílo, spočívaly právě v pochybnostech, zdali sestavu jednotlivých artistických prvků
nelze považovat za choreografii, když jednotlivé prvky musí být vždy nějakým tvůrčím,
pokud možno estetickým způsobem pospojovány. Předmětem činnosti artistů je v podstatě
veřejné vystupování a předvádění různých artistických kousků často vytvářejících umělecký
dojem, v čemž je velmi zřetelná podobnost (asimilace) s činností výkonných umělců, kteří
taky předvádí, co se naučili. Aby nevznikaly zbytečné rozepře, zákonodárce přímo zařadil
artisty mezi umělce provádějící umělecké výkony, a tak těmto pochybnostem předešel.
Velmi podstatným znakem uměleckého výkonu je jeho vnímatelnost. Tuto vlastnost

vyžaduje již § 2 u autorských děl, která mají výt uměleckými výkony prováděna, je tedy
logické, že i u uměleckých výkonů je vnímatelnost podmínkou. Jedná se o vnímatelnost
lidskými smysly, to jest zrakem sluchem nebo hmatem, a to i tehdy, kdy umělecký výkon
ještě ani nikdo nevnímá, popřípadě nikdy vnímat nebude. Zkoumáme tedy eventuální možnost
„být vnímatelný“, tzv. objektivní vyjádření, které může být realizováno přímo živě při
koncertě, divadelním představení nebo zachycením na hmotný substrát (např. plátno obrazu).
Zde by bylo na místě položit si otázku, zda se tato vnímatelnost dá vztáhnout i na vnímání
chutí či čichem. Ačkoli dnešní úprava autorských práv a práv jim příbuzným se touto
problematikou neřeší, zdá se, že pomalu nastává čas se těmito otázkami zabývat. Vždyť často
slyšíme o tzv. kuchařském umu a sami dokážeme rozpoznat chuťové rozdíly pokrmů, které
byly připraveny zásadně podle téhož receptu. V této souvislosti opět ale narážíme na
podmínku provádění autorského díla, za nějž zákonodárce, popř. soudce bude recept naší tety
jen stěží považovat.
K tomu, aby bylo možné určit, zda skutečně jde o umělecký výkon, je třeba naplnění
všech uvedených znaků. Umělecký výkon je objektivně vnímatelný nehmotný statek
vzniklý tvořivou duševní činností individuálně určeného umělce, kterým je prováděno
literární nebo jiné umělecké dílo. Výjimku tvoří jen artistické výkony, které jsou za
umělecké považovány ze zákona.
18
2.2 Vztah k autorskému dílu
Vztah autorského díla a uměleckého výkonu v podstatě vyplývají ze zákona

(autorského zákona), kdy ustanovení § 2 definuje autorské dílo a § 67 uvádí způsoby jeho
provedení uměleckým výkonem. Jedná se o nepřímé uplatnění, kdy autorské dílo je
realizováno zprostředkovaně tvořivou činností výkonného umělce a tímto uváděno v život.
Dalo by se říci, že až na výjimky nemůže existovat umělecký výkon bez toho, aby prováděl
autorské dílo. A podobně lze konstatovat, že smyslem autorského díla je jeho prezentace,
která se u některých druhů uměleckých děl děje právě prostřednictvím uměleckých výkonů.
Tento vztah má ale mnohem rozmanitější podobu, než pouhé provedení díla výkonem.
Dostáváme se konečně do umělecké roviny, kdy právě ta dává jak autorskému dílu, tak
uměleckému výkonu ten správný a vyžadovaný charakter, s kterým si umělec díky svým
individuálním duševním kvalitám tvořivě pohrává.
V případě, že osoba autora i interpreta jsou osoby od sebe odlišné, musí se interpret
s dílem nejprve seznámit, a pak teprve hledat způsob, jak dílo předvést. K dílu si tak výkonný
umělec hledá cestu, jak je pochopit a domyslet, tvoří si k němu vlastní vztah a poté ukazuje
výsledek svého poznání a sžití s tímto dílem divákům (posluchačům, ...). Při tom se ale nesmí
příliš odchýlit od podoby díla, jak ji zamýšlel autor, neboť pak by nešlo o interpretaci, nýbrž o
předělávání či zpracování autorského díla, čímž by se interpret mohl stát spoluautorem
výsledné podoby proti vůli původního autora. Umělec má tedy k autorskému dílu povinnosti
v podobě jeho provedení v co nejvěrnější podobě a beze změn, které jsou s to způsobit
autorovu dílu újmu, ať už estetického, finančního či společensky kompromitujícího rázu. Proti
takovým zásahům má autor právo se bránit (viz níže). Avšak v případě, že umělcovo
provedení dodalo autorskému dílu neočekávaně vysokou hodnotu, kdy umělec
prostřednictvím svého vynikajícího výkonu učinil dílo zajímavým a úspěšným, o zkreslení
nejde a umělcův nadstandardně dobrý výkon působí jako standardní prostředek vyjádření díla.
Ze své zkušenosti mohu uvést příklad, kdy se jedná o interpretaci díla na hranici
spoluautorství. Mám na mysli umělecké zpracování hudebního, choreografického či
dramatického díla režisérem, který nejen že nedodržuje dobovou původnost díla, ale zasahuje
podstatným způsobem do děje, přidává postavy, přehazuje části partitury a dalšími mnohdy
necitlivými způsoby autorovo původní dílo mění a přetváří. Při tom mate diváka, který si nic
zlého netuše koupil lístky na tradiční představení. V takovém případě se jedná o
spoluautorství režiséra k danému titulu, ale jen k této konkrétní podobě. V programu by pak
19
mělo být uvedeno, že se jedná o …(název inscenace) „na motivy …“ (název literární
předlohy). Velmi často se stává, že díla, která jsou takto přetvářena a zkreslována, jsou již
díly volnými a k jejich užití není potřeba souhlasu autora ani správce jeho práv. A tak se
setkáváme s Romeem a Julií ve třicátých letech 20. století na Sicílii se samopaly namísto
kordů, s Batmanem místo Netopýra, a podobně.
Vztah autorského díla a uměleckého výkonu můžeme shrnout, jako situaci, kdy
umělec coby prostředník mezi autorským dílem a veřejností svým uměleckým výkonem
dílu vdechuje život, zveřejňuje ho a tím mu dává smysl existence.
Vedle tohoto realizačního vztahu je vhodné podívat se na vztah autorského díla a

uměleckého výkonu z pohledu právní úpravy. Základnu autorského zákona tvoří právo
autorské, tedy práva a vztahy odvíjející se od autorských děl. Po této dobře propracované části
následuje sporý výklad o tom, kdo je výkonný umělec a jaká má práva ke svému výkonu,
završený odkazem na některé instituty autorského práva. Je pravda, že zde existuje určitá
podobnost právního postavení autorských děl s uměleckými výkony, nicméně zde jsou i různá
specifika, která jen těžko lze shrnout do šesti paragrafů. Zákon například vůbec nebere
v potaz možnost snadnějšího porušení práv k uměleckým výkonům, včetně práv osobní
povahy, která jsou na rozdíl od autorských děl daleko více vnímatelná a zřetelná.
Tato nespravedlnost vůči uměleckým výkonům má své kořeny v historii při formování
práv autorů a obtížném vydobývání aspoň částečné ochrany uměleckých výkonů. Právě autoři
totiž kladli největší odpor proti uznání osobité právní ochrany výkonných umělců. 21 Postoj
autorů plynul jednak z jejich majetkových zájmů a z obav, že budou takto kráceni na úkor
umělců, ale také z tendence považovat jejich autorskou tvořivost na vyšší úroveň než
interpretační činnost umělců.22 Tento pyšný postoj autorů je zřetelný i dnes, bez ohledu na to,
že bez výkonných umělců by jejich díla nic neznamenala.
Je evidentní, že právní vědomí společnosti o autorskoprávní úpravě je i dnes daleko

silnější než právní vědomí o právech k uměleckým výkonům a autoři jsou všeobecně více
ceněni a uznáváni. Tento fakt ale nevyplývá pouze ze skutečnosti, že při vzniku autorského
díla musí autor používat více svůj intelekt, než výkonný umělec spíše mechanicky
interpretující autorovu vůli, ale i ze způsobu koncipování autorského zákona, kdy většina jeho
ustanovení mluví o autorech a jejich dílech i přes to, že se týkají i umělců a jejich výkonů. Při
21
22
20
tom výkonný umělec musí obvykle podobně jako autor absolvovat leckdy velice náročné
studium, aby byl schopen svými výkony interpretovat autorská díla, která bez jeho provedení
nemají žádný smysl.
Lze tedy konstatovat, že se tyto dvě právní úpravy částečně překrývají, v žádném
případě ale ani jedna nesmí být potlačována na úkor druhé.
2. 3 Druhy uměleckých výkonů
Autorský zákon podává pouze demonstrativní výčet možných druhů uměleckého

výkonu. Nebudu zde opakovat znění § 67, který jsem již citovala výše a kde je tento výčet
obsažen. Zmíním ale možné kategorie uměleckých výkonů a k nim možné druhy.
Z hlediska oboru provádění autorských děl můžeme rozlišovat umělecké výkony

hudební, taneční, herecké a slovesné.
Hudebním výkonem jeden nebo více umělců provádí hudební dílo. To znamená, že
tito umělci hrají na hudební nástroje, (ačkoli dnes už to ani nemusí být hudební nástroje,
postačí, je-li použita jakákoli věc schopná vytvářet nějaký zvuk - například kovová pánev
jako bicí nástroj), které pak buď samostatně, nebo v souhře s ostatními vytváří umělecký
dojem, přičemž hráči hrají autorské hudební dílo (jiného autora či vlastní). Hudební dílo je
také možné interpretovat pomocí zpěvu, tedy lidského hlasu, a opět je možno zpívat z not dle
vůle autora, nebo vymýšlet vlastní dílo. Totéž platí pro provádění lidové skladby, kterou pro
tento účel rovněž můžeme považovat za umělecké dílo.
Tanečními výkony je prováděno dílo taneční, nebo-li choreografické. I zde může být
dílo vytvořeno pro jednoho nebo více tanečníků a ti v mezích zadané choreografe dodávají
krokům a pohybům duchovní umělecký rozměr. Vedle hudebních a hereckých výkonů
můžeme taneční díla a výkony vidět v divadle, tyto tři kategorie by se tedy daly zařadit do
podkategorie výkonů divadelních. Kromě toho jsou taneční díla a výkony téměř vždy spojeny
s hudbou (tanečníci tančí na hudbu), mezi oběma kategoriemi tak existuje poměrně úzký
vztah, kdy se tanec až na výjimky neobejde bez hudby, ale nikoli naopak. V dnešní době při
vytváření tanečních děl je poměrně časté, že choreograf určitého díla je tvoří společně
s tanečníkem, například naznačí vizi a vyžaduje po tanečníkovi, aby ji nějakým pohybovým
21
vyjádřením ukázal, čímž vlastně sám dělá z interpreta spoluautora, avšak často bez veřejného
a oficiálního přiznání spoluautorství tomuto tanečníkovi.
Herecké výkony jsou výkony typickými pro divadlo. Je jimi prováděno dílo
dramatické nebo literární. Herci se musí naučit zadané texty a na jevišti jim pak vtisknou tu
pravou podobu, dle charakteru postavy, kterou mají znázorňovat a dle vůle režiséra. Kromě
toho je zapotřebí, aby rovněž dle pokynů režiséra prováděli při hře různé další úkony a
pohybovali se předepsaným způsobem po jevišti, podobně jako tanečníci, když zrovna
netančí, ale provádějí jiné jevištní výkony v rámci představení.
Další kategorií je rozlišení uměleckých výkonů z hlediska individuálnosti tvorby.

Tak dělíme výkony na individuální, čili vytvořené jedním umělcem, jedná se například o
sólový zpěv a na výkony kolektivní, kdy dílčí výkony několika umělců vytvoří jedno
umělecké dílo. K posledně jmenovanému bych ještě rozvedla, že kolektivní výkony tvořící
jedno umělecké dílo mohou být výlučně sborové (např. sborový zpěv nebo tanec) nebo se
v rámci představení sborové výkony a sólové výkony sejdou v týž moment, přičemž stále
tvoří jedno umělecké dílo (např. tančí sbor a sólista nebo zpívá sólista a k tomu hraje orchestr.
Ačkoli zde existuje provázanost a ve většině případů neoddělitelnost sborových a sólových
výkonů v rámci téhož díla, právní úprava pohlíží na sólový part jako na výkon individuální.
Pro kolektivní výkony pak zákon stanoví v ust. § 68 institut společného zástupce
výkonných umělců, který má za úkol v souvislosti se společně vytvořenými výkony tyto
umělce jejich jménem a na jejich účet zastupovat. Tímto společným zástupcem je ze zákona
(§ 68 odst. 1) umělecký vedoucí tělesa, neurčí-li většina členů jinou osobu, které k tomu udělí
písemnou plnou moc opatřenou podpisy většiny členů. Rozdíl mezi sborovým a sólovým
výkonem se nakonec projeví i na výši honoráře.
Z hlediska poskytnutí právní ochrany máme umělecké výkony právem chráněné a

výkony volné. Právem chráněným uměleckým výkonům je na základě určité právní
skutečnosti (např. čas) přiznána právní ochrana poskytovaná platným autorským zákonem,
popř dalšími právními předpisy; (o této ochraně bude řeč v kapitole 4.5) Uměleckým
výkonům volným tato ochrana poskytována není, a to proto, že uplynula zákonem stanovená
lhůta jejich ochrany. Pro právní úpravu volných výkonů se použije ust. § 28 odst. 1 o volných
dílech.
Posledním rozlišujícím kritériem je hledisko udání jména výkonného umělce.

Většinou se setkáváme s umělci, kteří podávají výkony pod svým jménem. Vedle toho je
22
především v umění rovněž obvyklé, že umělec místo svého civilního jména používá
pseudonym, čili jméno (popř. značku) krycí a pod tímto jménem ho zná veřejnost. A nakonec
zde jsou výkony anonymní, jejichž tvůrce buď není znám, nebo nechce uveřejnit své jméno
ani pseudonym. V autorském zákoně nalezneme v § 7 právní úpravu pro díla anonymní i
pseudonymní, přičemž i zde je na místě použít toto ustanovení i pro umělecké výkony. Podle
tohoto ustanovení není dovoleno bez souhlasu autora prozradit jeho pravé jméno. Bez ohledu
na udání jména však všechny tyto umělecké výkony požívají právní ochrany, jak je upravena
v autorském zákoně.
23
3. Hodnota uměleckého výkonu a její právní význam
3.1 Duševní hodnota
Hodnota obecně je vyjádřením nějakého množství, míry, někdy může být nahrazena
slovem cena. Na tento pojem lze rovněž nahlížet jako na výsledný stav nějakého hodnocení,
tedy na žádoucí stav, kterého je třeba dosáhnout. Sem patří i společenské a náboženské
hodnoty, které si stanovila společnost a ke kterým se chce co nejvíce přiblížit a dodržovat je.
Duševní hodnoty jsou podobně jako duševní vlastnictví nehmotné, ale jsou vnímatelné
různými lidskými smysly a jako takové jsou pro člověka a jeho charakter nezbytné. Duševní
hodnoty jsou tedy hodnoty společenské a náboženské, morální, právní, rodinné, umělecké a
vzdělávací. Pomocí nich je člověk mnohdy veden, aniž si to musí vždy uvědomovat, tyto
hodnoty tvoří a rozvíjí jeho ducha a modelují jeho osobnost.
Umění tvoří významnou kategorii duševních hodnot. Je mylné se domnívat, že umění

je něco, co se odehrává mimo každodenní všední život. Vždyť právě umění odráží současný
stav společnosti, její problémy, silné a slabé stránky, chování politiků a stav práva. A právě
umělci pomocí uměleckých výkonů by měli fungovat jako zrcadlo, jako prostředek, který stav
společnosti odráží. Umělecké výkony jsou tedy výsledným produktem, který je
společnosti předkládán a jako takový je nositelem hodnot, které vyjadřuje, má
nezastupitelný podíl na naší kulturnosti, bez něho je těžko představitelná civilizace.
Kromě toho, že umělecký výkon vyjadřuje duševní hodnoty, má sám svou vlastní
duševní hodnotu. Touto hodnotou mám na mysli hodnotu uměleckou, a to jak pro
společnost, tak pro umělce samotného, který se snaží svým provedením dosáhnout té nejvyšší.
Diváci fungují jako cílová skupina, která je uměleckým výkonem velebena, a která zároveň
tento výkon sama hodnotí. Její ocenění se pak projevuje na materiálním hodnocení
uměleckého výkonu, které je důležité pro umělce. Touha po maximální materiální hodnotě by
ale neměla převažovat nad výchovným charakterem umění, jak se dnes často děje, neboť pak
dochází k deformaci společnosti a potažmo i jejího morálního a právního vědomí. Umění má
sklony nabízet lidem, co chtějí, bez ohledu na realitu, která je i v umění potlačována. Lidé pak
mají tendenci napodobovat, co vidí a včas si neuvědomují, co je právem dovolené.
24
Duševní hodnota uměleckého výkonu je velmi obtížně vyjádřitelná, a to právě proto,
že je zde několik hodnotících subjektů, z nichž každý přikládá danému uměleckému výkonu
jinou hodnotu. Své místo hodnotitele zde zaujímá i právo, jednak v roli arbitra ve sporu o
to, zda nedošlo ke snížení hodnoty výkonu zásahem jiného subjektu, jednak v roli
hodnotitele (a zároveň částečně mecenáše) výkonů tvořících ve společnosti žádoucí
právní klima.
3. 2 Materiální hodnota
Ačkoli materiální hodnota s duševní souvisí, nemusí k jí být vždy úměrná. Materiální
hodnotou je obvykle zhmotněna duševní hodnota uměleckého výkonu, tedy finanční
ohodnocení, avšak měřítkem jsou diváci (posluchači, atd.), což není, jak jsem již naznačila,
vždy úplně dobrý směrodatný ukazatel. A tak se mnohdy se stává, že duševně hodnotný
umělecký výkon zůstává materiálně nedoceněn. Bohužel sami umělci vědí, že pokud
nebudou diváci, nebudou ani peníze, a tak se těmito lidskými ukazateli musí alespoň částečně
řídit. Setkáváme se ale i s umělci, jejichž umělecké výkony jsou materiálně i duševně
rovnocenné.
Právní aspekt materiální hodnoty spočívá v několika věcech. V první řadě umělec
smluví konkrétní částku za svůj umělecký výkon s pořadatelem představení (u divadelního
výkonu) nebo s výrobcem záznamů či jiným uživatelem. V případě pracovního poměru
umělce k zaměstnavateli je tato otázka upravena v pracovní smlouvě. Peněžní odměna je
sjednávána zpravidla předem, přičemž se vychází ze znalosti umělcových kvalit, které již
prokázal, nebo z jeho dobrého jména, které je zárukou naplněného sálu. Takováto materiální
hodnota je důležitá hlavně pro umělce, neboť je zdrojem jeho obživy. K této hodnotě však je
oprávněn i stát, který prostřednictvím vybrané daně z příjmu má z této činnosti prospěch.
Prospěch z realizovaného uměleckého výkonu má rovněž výrobce záznamu, když tyto

záznamy rozšiřuje, neboť jeho zisk je obvykle vyšší, než sjednaná odměna s umělcem. To
proto, že tato činnost je výrobcovou obživou. Podobně i vyprodané sály pořadatele zlepšují
jeho finanční situaci a zpravidla vedou k sjednání dalších smluv.
Původcem této materiální hodnoty jsou však opět diváci, kteří v podobě kupní ceny za
vstupenku tuto hodnotu uhradí (podílet se může i stát v podobě příspěvků na kulturní činnost).
25
4. Práva k uměleckému výkonu
4.1 Osobnostní práva
Autorský zákon v § 69 konstatuje, že obsahem autorského práva jsou práva osobnostní

a majetková. Tato práva jsou upravena v následujících paragrafech. I v tomto případě
zákonodárce počítal s aplikací autorskoprávních ustanovení na práva výkonných umělců
k jejich výkonům, ne však zcela, neboť na rozdíl od předchozí právní úpravy zde existuje
samostatná úprava obsahu práv k uměleckým výkonům. Osobnostní práva v obecné rovině
řeší občanský zákoník ve svém § 11 až 17.
Základní občanskoprávní úprava stanoví pro každou fyzickou osobu právo na ochranu
své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy (§ 11). § 12 umožňuje použití projevů osobní povahy,
tedy i uměleckých výkonů jen se svolením fyzické osoby, které se týkají. V naší rozhodovací
praxi existuje rozsudek23, který se zabýval aplikací § 11 OZ na skupinu osob, která v rámci
svého uměleckého vystupování používala společný pseudonym. V této věci se umělci
domáhali, aby jejich společný pseudonym, pod nímž jako umělecká skupina proslavili
hudební melodii jiného autora, nebyl uváděn bez jejich souhlasu při distribuci záznamu této
melodie jako typu telefonního zvonění, nebude-li záznam obsahovat jejich umělecké výkony.
Soud konstatoval, že se v daném případě nejedná o jméno nebo pseudonym náležející
konkrétní fyzické osobě, kterou individualizuje, jak je stanoveno v § 11 OZ, nýbrž o označení
skupiny osob, která není způsobilá této individualizace. Dále uvedl, že § 11 OZ nemůže
dopadat ani na společné jméno/pseudonym podle § 70 autorského zákona. V takovém případě
je možno domáhat se ochrany jedině podle generální klauzule § 40 autorského zákona.
Práva osobnostní jsou upravena v § 70 autorského zákona, který v tomto podává

taxativní výčet. Jedná se o právo rozhodnout o zveřejnění svého uměleckého výkonu 24, právo
na označení původcovství25, právo na ochranu před zkomolením nebo jinou změnou umělcova
výkonu, která by byla na újmu jeho pověsti26. Prostřednictvím odkazovací normy se vrátíme
k úpravě autorskoprávní do § 11 odst. 4, který zaručuje nepřevoditelnost osobnostních práv a
23
Rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 2116/2006, ze dne 31. 10. 2006, zveřejněn v ASPI pod evidenčním číslem
37690 (jud)
24
zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 70
25
26
nemožnost se jich vzdát. V případě smrti umělce tato práva ze zákona zanikají (§ 11 odst. 4),
nicméně i zde se pamatuje na postmortální ochranu.
Právní ochrany se dostává uměleckým výkonům zveřejněným i nezveřejněným. 27

Nicméně pouze zveřejněním se ochrana uvádí v život, neboť teprve v tom momentě hrozí
nebezpečí zásahu to práv k uměleckému výkonu. Stejně jako u autorských děl (§ 4 odst.1 AZ)
se zveřejněním rozumí první zpřístupnění uměleckého výkonu veřejnosti, přičemž tímto
zveřejněním je umělcovo osobnostní právo vyčerpáno (konzumováno).28 To znamená, že při
dalším zveřejnění výkonu umělce již tento není oprávněn o zveřejnění rozhodovat. Od chvíle
zveřejnění rovněž počíná běžet lhůta pro trvání majetkových práv k uměleckému výkonu.29
Právem na označení původcovství je třeba rozumět právo umělce rozhodnout, zda

má být jeho jméno uvedeno a jakým způsobem má být uvedeno při zveřejnění a dalším užití
jeho výkonu. Z dikce zákona (§ 70 odst. 2) však vyplývá, že toto právo nesvědčí všem
umělcům, nýbrž pouze těm, kteří vytváří sólové či jiné individuální výkony. Taxativní výčet
těchto umělců je obsažen v § 68, který nejprve vymezuje členy kolektivního tělesa jako osoby
zastupované společným zástupcem a v odstavci 2 stanoví, že sólista, dirigent a režisér
divadelního představení společného zástupce nemají. Prof. Telec uvádí v komentáři
k autorskému zákonu30 mezi těmito osobami rovněž sbormistra, jehož role při nastudovávání
díla je v podstatě shodná s pedagogickým působením dirigenta. Avšak při představení
sbormistr na rozdíl od dirigenta již na sbor nijak nepůsobí a jeho práci přebírá dirigent,
kterým může být buď tento sbormistr (v tomto případě se nazývá dirigent sboru), nebo osoba
od sbormistra odlišná. Umělecká činnost sbormistra spočívá právě v dobrém vedení sboru,
jehož prostřednictvím podává sbormistr umělecké výkony. Domnívám se, že tato práva by
mohla být přiznána i dalším umělcům, kteří vedou členy kolektivního tělesa k co nejlepším
výkonům a jejich činnost koordinují, například baletním mistrům a pedagogům.
Výkonní umělci, jejichž výkony nemají individuální charakter tedy nemají právo na
zveřejnění svého vlastního jména (což neznamená, že je zveřejnění zakázáno, naopak se často
stává, že jsou na programu uvedeni jmenovitě - ust. odst. 2 za středníkem to výslovně
dovoluje), v § 70 odst. 2 jim je přiznáno právo na zveřejnění společného jména či
26
27
28
Tamtéž , s. 650 a 651
29
Tamtéž, s. 651
30
Tamtéž, s. 651
27
pseudonymu, pod nímž výkony společně vytvářejí. V následujícím odstavci dochází
k omezení práva na označení původcovství v případech odůvodněných způsobem využití
výkonu. Jedná se o případy, kdyby uvedení označení bylo vzhledem k okolnostem užití
výkonu nepřiměřené a nebylo by možno ho po uživateli spravedlivě požadovat.31
Třetím osobnostním právem umělce k uměleckému výkonu je právo na ochranu

integrity uměleckého výkonu. Z ust. § 70 odst. 4 lze dovodit, že zásah do uměleckého
výkonu jako takový není právem vyloučen, zato takový zásah, který by umělcův výkon
znetvořil, zkomolil či změnil způsobem, kterým by byla způsobena újma umělcovy dobré
pověsti, je právem nepřijatelný a v tom smyslu je umělci přiznána právní ochrana. Prof.
Telec toto ustanovení v komentáři k autorskému zákonu32 srovnává s jeho původním zněním
z roku 2000, kdy se zákaz týkal užití způsobilé snížit hodnotu uměleckého výkonu namísto
újmy dobré pověsti umělce.
Osobnostní práva jsou práva absolutní povahy, jsou nepřevoditelná a není možno se
jich vzdát. Obsahem je právo rozhodnout o zveřejnění výkonu, o uvedení svého jména a o
užití výkonu způsobem nesnižující jeho hodnotu. Ochrana je poskytována také § 11 OZ.
4.2 Majetková práva
Podle dřívější právní úpravy byla tato práva ještě dělena na práva majetková a
osobněmajetková. Za osobněmajetková práva byla označována práva výkon užít (tzv.
dispoziční práva), která byla podmíněna udělením souhlasu k užití majitelem těchto práv.
Osobní prvek spočívá i nyní v jejich nepřevoditelnosti inter vivos a nemožnosti se jich vzdát
33
nebo postihnout je výkonem rozhodnutí; výtvory jako výsledky tvořivé duševní činnosti
jsou nerozlučně spjaté s osobou umělce. Skutečnost, že jsou předmětem dědictví, poukazuje
na majetkový prvek, podobně jako odměna s nimi spojovaná. V těchto otázkách vychází
současný autorský z předešlého pojetí osobněmajetkových práv i přes to, že zákon v §71
mluví jen o právech majetkových. Důvody sloučení těchto práv můžeme hledat
v převažujících hospodářských zájmech umělců i uživatelů výkonů a jejich rozsáhlé ochraně
oproti ochraně zájmů osobní povahy, a tedy jejich snadnější komerční využitelnosti34.
31
Tamtéž s. 651
32
Tamtéž, s. 652
33
Tamtéž, s. 654
34
Tamtéž, s. 142
28
Autorský zákon ve svém ust. § 73 stanoví délku trvání majetkových práv výkonných
umělců na 50 let od vytvoření výkonu. Lhůta počíná běžet od prvního dne roku následujícího
po vytvoření výkonu.35 Z dikce druhé věty § 73 ale vyplývá nový počátek běhu lhůty 50 let za
podmínky, že je v období 50 let od vytvoření výkonu (dle věty první) zveřejněn záznam
tohoto výkonu. Tato úprava vychází ze Smlouvy WIPO o výkonech výkonných umělců a
zvukových záznamech, o níž byla řeč v kapitole 1.2.
4.2.1 Právo užít umělecký výkon
První odstavec § 71 přiznává výkonnému umělci právo svůj výkon užít v původní
nebo jinou osobou zpracované či jinak změněné podobě a dále právo udělit jinému
smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Takovéto oprávnění k užití výkonu (souhlas
k užití) se provádí prostřednictvím licenční smlouvy mezi umělcem a uživatelem, přičemž
úplatnost smluvní licence je její obvyklou náležitostí. Vyloučeno není ani možnost udělení
licenčního souhlasu jinou smlouvou, např. smlouvou o dílo v režimu občanského nebo
obchodního zákoníku36. V další větě zákonodárce uvádí, že v případech stanovených
autorským zákonem je možno užít umělecký výkon i bez oprávnění uděleného umělcem.
Jedná se o případy tzv. volných užití (použije se autorskoprávní úprava v § 30 odst. 1, 2, 5 a
6), kdy se nejedná o užití v pravém slova smyslu nýbrž o použití pro vlastní potřebu, kdy není
účelem dosažení zisku. Svolení není potřeba ani v případě zákonných licencí úplatných či
bezúplatných.
Odstavec 2. podává taxativní výčet způsobů, jak lze umělecký výkon užít. V první
řadě je možno umělecké výkony vysílat nebo jinak sdělovat veřejnosti. Takto lze
zveřejňovat výkony živé či ze záznamu. Opět zde máme konkretizaci ustanovení v podobě
odkazu na úpravu autorských děl. Sdělováním veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla
v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově. (§ 18 odst. 1 AZ)
Novinkou je v tomto ohledu zpřístupňování prostřednictvím počítačové nebo obdobné sítě. 37
Ustanovení § 19 konkretizuje živé provozování a jeho přenos, § 20 provozování ze záznamu a
jeho přenos a § 21 vysílání rozhlasem nebo televizí, tzv. právo vysílací 38 (ve svém rozboru je
35
Tamtéž, s. 654
36
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 631 a násl.; Zákon č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 536 s násl.
37
38
Telec, Ivo; Tůma, Pavel. Přehled práva duševního vlastnictví, 2: Česká právní ochrana. Doplněk, Brno, 2006
29
velmi konkrétní). § 22 pak ještě definuje přenos rozhlasového nebo televizního vysílání a § 23
vysvětluje, co je provozování rozhlasového a televizního vysílání (provozovatelem je
zpravidla vlastník přístroje umožňujícího přijmout vysílání). Veřejnosti sdělovaný výkon
může mít buď podobu původní, tak, jak byl umělcem vytvořen, nebo jeho podoba může být
pozměněna,39 což je časté zejména v poslední době v souvislosti s novými technickými
prostředky, které umožňují různé efekty jako např. prolínání obrazu, zvuku, atd.
Dalším způsobem užití je záznam živého výkonu a na něj navazující rozmnožování

záznamu uměleckého výkonu. Tím se rozumí zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých
nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli
formě. (§13 odst.1 AZ) Jedná se zejména o formu rozmnoženiny tiskové, topografické
zvukové, zvukově obrazové, atd. (odst. 2 AZ) Jak z textu vyplývá, opět se použije ustanovení
z první části autorského zákona. Nejprve je zapotřebí pořídit prvotní zvukový či zvukově
obrazový záznam a pak je možno tento záznam rozmnožit.40
Na toto užití navazuje právo rozšiřování rozmnoženin zaznamenaného výkonu na

hmotném nosiči. Dle § 14 se rozšiřování děje prodejem nosiče se zaznamenaným dílem
(výkonem) nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo rozmnoženině díla
(výkonu), a to včetně jejich nabízení za tímto účelem. V momentě prvního prodeje nebo
prvního převodu vlastnického práva k nosiči zaznamenaného díla (výkonu) se právo umělce
na rozšiřování pro území Evropské unie vyčerpává.41
Zhmotnění zaznamenaného uměleckého výkonu umožňuje i disponovat s ním

v podobě pronájmu a půjčování jeho rozmnoženiny. Účelem pronájmu je získat přímý či
nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěchu, přičemž se jedná vždy o pronájem na dobu
určitou; naproti tomu při půjčování hospodářský ani o obchodní prospěch nejsou účelem.42
Tato jednotlivá práva týkající se užití uměleckého výkonu mohou být v rozsahu
zákona omezena různými zákonnými licencemi, o nichž bude níže pojednáno. Rovněž bude
pojednáno o kolektivním správci, který tato práva obvykle spravuje.
39
40
Tamtéž, s. 654
41
42
Tamtéž, § 15, 16
30
4.2.2 Právo na odměnu při rozmnožování zaznamenaného výkonu pro osobní potřebu.
V souvislosti s právem umělecký výkon užít stanoví autorský zákon ve svém ust. § 71
odst. 3 právo umělce na odměnu při rozmnožování jeho zaznamenaného výkonu pro
osobní potřebu. Jde o tzv. dodatkovou odměnu, kdy není možné požadovat odměnu na
základě úplatné licence, neboť se jedná o volné užití uměleckého výkonu.43 Dle § 25 je tato
odměna vybírána formou odvodu určité částky z prodaných přístrojů k zhotovování
rozmnoženin záznamů, tiskových rozmnoženin a nenahraných nosičů záznamů, a podobně. 44
Částka je odvedena společnému správci práv výkonných umělců, který posléze odměnu
umělci vyplatí.
4.2.3 Licenční vztah
Pokud jde o výkon práva užití uměleckého výkonu dle § 71 odst. 1 a 2 a nejedná se
užití pro osobní potřebu, je k němu zapotřebí licence. Tato licence může být zákonná (viz níže
– podkapitola 4.3), především se ale bude jednat o licence smluvní. Právě v licenční smlouvě
si výkonný umělec může sjednat s uživatelem konkrétní odměnu za užití svého uměleckého
výkonu, která se tímto stává jeho majetkovým právem. I v tomto případě však bude obvykle
umělce zastupovat kolektivní správce práv (Intergram), který bude s uživateli uzavírat
licenční smlouvy a výše odměny se zpravidla bude řídit jeho sazebníkem.45
Licenční smlouva jako smluvní typ je upravena v první části autorského zákona
týkající se autorskoprávní ochrany, v § 46 a následujících. Latinský původ názvu je ve slově
licere, což znamená dovolit.46 Licenční smlouvou tedy autor (umělec) - poskytovatel
poskytuje nabyvateli licence oprávnění (dovolení) k výkonu práva dílo (výkon) užít, a to buď
jen některým způsobem, nebo všemi způsoby uvedenými v případě uměleckých výkonů v §
71.47 Rozsah licence může být smlouvou omezen (může se jednat např. o kvantitativní
omezení počtu vyráběných kusů nahraných nosičů, apod.), nebo bude bez omezení; licence
43
44
45
Popelková, Věra, Ochrana práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů (Integram). GRADA
Publiching, s. 69
46
Týč, Vladimír, Charvát, Radim, Mezinárodní a evropská ochrana průmyslových a autorských práv, druhá část,
https://is.muni.cz/auth/dok/, s. 16
47
31
může být poskytnuta jako výhradní, kdy ji autor (umělec) nesmí udělit třetí osobě a ani sám
nesmí vykonávat právo užívat předmět licence (tzv. výlučná výhradní licence48), popř. si autor
licencované právo ponechá, to znamená, že „nesmí poskytnout tutéž licenci třetí osobě, ale
není povinen se sám zdržet výkonu práva užít dílo způsobem, ke kterému licenci udělil“ 49,
v těchto případech musí mít písemnou formu a omezení výhradnosti musí být výslovně
sjednáno, nebo může být licence nevýhradní, kdy poskytovatel může udělit licenci třetím
osobám a sám právo užití může vykonávat. 50 Všechny tyto otázky je dobré ve smlouvě
konkrétně sjednat, nicméně v případě, že sjednány nejsou, použije se náhradní ustanovení §
50 a 51, která stanoví rozsah omezení; § 47 pak preferuje nevýhradnost licence v případě
absence určení ve smlouvě. Ve smlouvě je dále v souladu s § 48 možno sjednat právo
nabyvatele poskytnout udělenou licenci třetí osobě, tzv. podlicenci, avšak pouze s písemným
souhlasem autora (umělce). Ze zákona má nabyvatel povinnost licenci využívat, není-li ve
smlouvě sjednáno jinak, jinak mu hrozí podle § 53 odstoupení od licenční smlouvy ze strany
poskytovatele.51 To proto, aby nedocházelo k bezdůvodné blokaci práv autora (umělce)
souvisejících s užíváním licence.
Vedle určení výkonu a projevu vůle k poskytnutí oprávnění k výkonu práva užití je
podstatnou náležitostí licenční smlouvy odměna za poskytnutí licence. 52 Ta může být určena
přímo ve smlouvě jednorázově nebo ve formě pravidelně se opakujících plateb, 53 například
procentní určení z výnosu užití, nebo zde musí být stanoven jiný způsob jejího určení.54 Pokud
strany ve smlouvě výslovně neuvedou, že je licence bezúplatná, nebo z jednání o uzavření
smlouvy nevyplývá, že strany chtějí uzavřít smlouvu úplatně bez určení ceny, je takováto
smlouva dle § 49 neplatná.
4.2.4 Odměna jako honorář
48
Telec, Ivo; Tůma, Pavel. Přehled práva duševního vlastnictví, 2: Česká právní ochrana. Doplněk, Brno, 2006, s.
39
49
Tamtéž , s. 39
50
zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 46 a 47
51
Tamtéž, § 46
52
40
53
Týč, Vladimír, Charvát, Radim, Mezinárodní a evropská ochrana průmyslových a autorských práv, druhá část,
https://is.muni.cz/auth/dok/, s. 19
54
32
Základním majetkovým právem umělce zůstává jeho právo na odměnu za provedení
uměleckého výkonu. Odměna, obvykle nazývaná „honorář“, se sjednává smlouvou mezi
umělcem a objednatelem (např. pořadatelem), přičemž výše sjednané odměny je na rozdíl od
kolektivně spravované odměny (§ 71 odst. 3) plně v rukách umělce. Jako smluvní typ se
zpravidla použije smlouva o dílo podle občanského nebo obchodního zákoníku. Součástí této
smlouvy pak může být zároveň i smlouva licenční, pokud má objednatel v úmyslu vytvořený
umělecký výkon dál užít např. vytvořit záznam a dál ho rozšiřovat. Všechny tyto příjmy
podléhají zdanění dle zákona o dani z příjmu55 jako příjmy fyzických osob z podnikání a
z jiné samostatně výdělečné činnosti dle § 7 tohoto zákona.
4.3 Omezení těchto práv (volné užití výkonu, zákonné licence)
V obecné rovině o této problematice pojednává § 29 autorského zákona. Do odstavce

1. byl na základě dohody TRIPS, jíž je Česká republika členkou, zakomponován tzv.
tříkrokový test.56 Ten spočívá ve srovnání určité skutkové podstaty bezesmluvního užití
s třemi pravidly testu, která musí být kumulativně splněna, přičemž výklad zásahu do práva
užití musí být restriktivní.57 Pak se jedná o legální bezesmluvní užití díla či výkonu. Podle
první podmínky (první krok) se musí jednat o případy výjimečné a specifické povahy úzkého
rozsahu, které jsou jasně stanoveny v zákoně, (u nás se to týká zvláštních případů omezení
v autorském zákoně).58 Druhým krokem je zákaz takového užití, které narušuje běžný výkon
autorských práv.59 Touto podmínkou je sledováno především zamezení hospodářské újmy
oprávněného uživatele, přičemž postačí pouze potencionální újma.60 Dle třetí podmínky se
nesmí jednat o užití, které neodůvodněně poškozuje oprávněné zájmy autora (umělce), jimiž
se v tomto smyslu rozumí právo k majetku, k jeho užívání, k zisku z těchto práv a k dalším
zájmům pro něj důležitým.61
4.3.1 Volné užití
55
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů
56
57
Tamtéž.
58
Tamtéž. s. 341
59
Tamtéž, s. 342
60
Tamtéž.
61
Tamtéž.
33
Pro volné užití díla je opět zapotřebí nahlédnout do první části autorského zákona,
tentokrát do § 30. Za užití díla se podle tohoto zákona nepovažuje užití pro osobní potřebu
fyzické osoby, jehož účelem není dosažení hospodářského nebo obchodního prospěchu,
nestanoví-li tento zákon jinak. Do práva autorského nezasahuje ten, kdo pro svou osobní
potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla. 62 K takovému užití není
63
zapotřebí získat svolení autora a zaplatit za ně autorskou odměnu. Podstatný je zde účel
užití, kdy se zákonodárce snaží na jedné straně poskytnout volnost osobám, které se chtějí
vzdělávat či jinak kulturně obohacovat, na druhé straně eliminovat nežádoucí obohacování
prodejem pirátských rozmnoženin.
Zákon hovoří o osobní potřebě fyzické osoby, tedy nikoli právnické osoby. Otázkou
zde bude míra striktnosti výkladu pojmu osobní potřeba fyzické osoby, kdy se tato potřeba
bude zpravidla vztahovat i na členy rodiny, domácnosti a jiné blízké přátele. Nejvyšší soud se
k hranici volného užití pro osobní potřebu vyjádřil ve své judikatuře v tom smyslu, že za
moment ztráty osobního prvku považuje veřejné nabízení rozmnoženin pro komerční využití a
následnou realizaci této nabídky, to vše navíc bez souhlasu autora.64
Další posuzovanou otázkou bude hospodářský nebo obchodní prospěch, kdy užití díla
může na tento účel působit i nepřímo, např. prezentace díla na veřejnosti. 65 Rozumí se tím
jakékoliv dosažení zisku, ke kterému užití chráněného díla nebo výkonu napomůže. Nejvyšší
soud se v této souvislosti ve svém rozhodnutí 5 Tdo 234/2009 dne 25. března 2009 66 zabýval
otázkou, kdy porušovatel za úplatu rozmnožoval díla, avšak nikoli z originálních nosičů,
nýbrž ze svých rozmnoženin a na tom zakládal svoji právní argumentaci. Nejvyšší soud
konstatoval, že je irelevantní, zda jsou rozmnoženiny pořizovány z originálů či z kopií,
„neboť v rámci omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženin pro osobní potřebu
nestanoví toto ustanovení nic o právní povaze zdroje, ze kterého je možno rozmnoženinu díla
pro osobní potřebu pořizovat“.67 Základním hlediskem je tedy právě dosažení hospodářského
či majetkového prospěchu, což je na úkor cizího majetku a bez svolení vlastníka již
62
63
64
např. Rozhodnutí nejvyššího soudu 5 Tdo 234/2009 dne 25. března 2009, dostupné 23. 2. 2010 z
http://www.nsoud.cz/
65
Mgr. Martin Sýkora, Výjimka z ochrany autorského díla - Volná užití ( III. ), 22. 9. 2008, citováno 23. 2. 2010,
dostupný z http://www.pravoit.cz/
66
Rozhodnutí nejvyššího soudu 5 Tdo 234/2009 dne 25. března 2009, dostupné 23. 2. 2010 z
http://www.nsoud.cz/
67
Tamtéž
34
s poukazem na základní demokratické principy obsažené v Listině základních práv a svobod
zakázané.68
V odstavci 3. § 30 jsou stanovena díla, která jsou vyloučena z možnosti volného užití.
Uměleckých výkonů se ale dotýká pouze ustanovení zakazující pořizovat záznam
audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu nebo jeho přenosu. To proto, že
audiovizuální dílo zachycuje výkony herců, zpěváků, tanečníků, hudebníků, atd. což ostatní
vyloučená díla neobsahují. Zákaz se nevztahuje na veškeré pořizování rozmnoženin, nýbrž jen
těch, které jsou pořizovány při provozování díla ze záznamu nebo přenosu provozování, což
jsou obvykle případy promítání audiovizuálních děl v kině.69 Tento zákaz reagoval na časté
pořizování vlastní nahrávky audiovizuálního díla v kině a jeho následné, byť bezplatné,
zveřejnění po internetu, čímž byla téměř anonymně porušována práva autorů a nabyvatelů
licencí.70 Prof. Telec ve svém komentáři podotýká, že toto ustanovení by se mělo týkat rovněž
audiovizuálně užitých děl (tzn. děl, která byla užita při realizaci jiného audiovizuálního díla),
přičemž aplikaci tohoto ustanovení lze dovodit výkladem podle pravidla „část sleduje celek“.
4.3.2 Bezúplatná zákonná licence
Dalším omezením práv jsou bezúplatné zákonné licence. Pro umělecké výkony se
použijí tyto druhy licencí upravené v části o autorských dílech: předváděcí, citační, úřední a
zpravodajská licence, užití v rámci občanských a náboženských obřadů a v rámci školních
představení, licence pro zdravotně postižené, licence pro dočasné rozmnoženiny a licence pro
sociální zařízení.
Ustanovení § 30b dovoluje bezplatné užití díla (výkonu) v souvislosti s předvedením

nebo opravou přístroje zákazníkovi, a to v nezbytném rozsahu. Jde hlavně o prodejce
nejrůznějších přehrávacích zařízení. Prodejcem by mohla být i osoba právnická, nejsou tedy
naplněny znaky volného použití, a proto toto ustanovení řadíme mezi zákonné licence.
Citací se rozumí užití zveřejněného díla (výkonu) nebo jeho části v díle vlastním.
Úprava je obsažena v § 31 autorského zákona. Podle něj rozeznáváme tzv. malé citace, tedy
takové výňatky z děl, které autor používá v odůvodněné míře (v přiměřeném rozsahu) v
jakémkoli svém díle; velké citace jsou citace většího rozsahu, které lze použít výhradě v díle
68
69
Tamtéž, s. 350
70
Tamtéž.
35
71
vědeckém, kritickém nebo odborném (jedná se např. o celé písničky nebo povídky)
v rozsahu odpovídajícímu vyžadovaným konkrétním účelem a v souladu s poctivými
zvyklostmi. V obou případech musí být citovaná díla (výkony) již zveřejněná a dle dikce
zákona je možné použít je jen ve svém díle (tzn. v díle autora, který cituje). Písmeno c)
zmíněného ustanovení povoluje citace v rámci vyučování pro ilustrační účel nebo
při vědeckém výzkumu, opět při nepřekročení odůvodněného rozsahu a bez záměru
dosáhnout majetkový prospěch. Při jakékoliv z uvedených citací je nutno uvést jméno autora
(interpreta), nejde-li o anonym, název díla a pramen. 72 Druhý odstavec ještě povoluje situaci,
kdy dotyčný výše uvedené citace (mimo pís. c)) dále užije pro účely karikatury, parodie či
koláže, ale za předpokladu, že zůstane v souladu s dobrými mravy a v rozsahu odpovídajícím
účelu.73
Úřední a zpravodajská licence je upravena v § 34 autorského zákona. Na základě

úřední licence je možno použít umělecký výkon k úřednímu účelu, tedy při činnosti
veřejnoprávních úřadů, soudů, a podobně. Zpravodajskou licenci využívají především
sdělovací prostředky (televize, rozhlas, tisk, internet 74), a to tehdy, vysílají-li aktuální událost
v rámci zpravodajství, při níž je umělecký výkon provozován nebo jinak užit. 75 Na rozdíl od
autorských děl nemusí být v případě uměleckých výkonů uvedeno jméno interpreta. Vedle
těchto dvou licencí je v písmenu c) povoleno převzetí již zveřejněných děl (výkonů)
v hromadném sdělovacím prostředku za účelem jeho užití v jiném sdělovacím prostředku
podávajícím zpravodajství o věcech politických, hospodářských a náboženských popř. jejich
překlad, pokud není převzetí výslovně zapovězeno. Toto ustanovení povoluje určitý druh
citace, a proto je na místě použít část ust. § 31 týkající se uvedení jména autora, názvu díla a
pramene.
Bezplatně lze užít umělecké výkony v rámci občanských a náboženských obřadů

(např. při svatbách, pohřbech, mších, promocích apod. 76), nebo v rámci úředních akcí
pořádaných orgány veřejné správy (např. ceremoniály a vojenské přehlídky), a to za
71
Šebelová, Marie. Autorské právo: zákon, komentáře, vzory a judikatura. + CD -ROM. 1. vydání. Computer
Press, a. s., Brno, 2006, s. 62
72
73
Press, a. s., Brno, 2006, s. 5
74
Tamtéž, s. 64
75
76
Press, a. s., Brno, 2006, s. 65
36
podmínky, že jde o užití nevýdělečné. 77 Stejně tak ani nevýdělečné užití díla či výkonu při
školních představeních, v nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy, školského
zařízení nebo vzdělávacího zařízení není zásahem do autorského práva. 78 Podobně dle
následujícího ustanovení pís. c) ani škola nebo jiné vzdělávací zařízení nezasahuje do
autorského práva, když nevýdělečně užije dílo (výkon) svého žáka ke své vnitřní potřebě,
např. výkony studentů hudební školy na absolventském koncertě, který je součástí
závěrečného hodnocení. Problematika školních děl (a výkonů) je zde podle prof. Telce 79
nesystémově zařazena a její úpravu by bylo podle něj příhodnější hledat v § 60, který se
zabývá dalšími aspekty školních děl a je logicky řazen až po úpravě zaměstnaneckých děl,
která jsou školním dílům velmi podobná.
V § 38 autorského zákona je obsažena bezúplatná licence k užití děl a výkonů pro

osoby zdravotně postižené. Na jejím základě smí dotyčný zhotovit nebo dát zhotovit
rozmnoženinu vydaného díla nebo zaznamenaného výkonu, to vše výhradně pro potřeby
zdravotně postižených osob v rozsahu odpovídajícím jejich zdravotnímu postižení. 80 Za
žádných okolností se nesmí jednat o dosažení hospodářského nebo obchodního prospěchu, a
to ani nepřímo. Potom může být takto pořízená rozmnoženina také rozšiřována a sdělována. 81
Písmeno b) citovaného paragrafu pak umožňuje opatřit audiovizuální záznam zvláštní
zvukovou složkou popisující obrazovou složku pro potřeby zrakově postižených osob za
podobných podmínek, jaké jsou stanoveny v předešlém ustanovení písmene a). Podle druhého
odstavce se licence vztahuje i na půjčování originálů či rozmnoženin děl a záznamů pro
potřeby zdravotně postižených.
Podobně i v případě licence pro sociální zařízení dle § 38e může takové zřízení
(především nemocnice a věznice) legálně zhotovit záznam vysílaných děl a uměleckých
výkonů a ten posléze veřejně provozovat pro své svěřence.
Právo dovoluje na základě licence pro dočasné rozmnoženiny (§ 38a) vyrobit

rozmnoženinu, jejímž jediným cílem je umožnit přenos díla počítačovou nebo podobnou sítí
mezi třetími stranami uskutečněný prostředníkem, nebo za účelem oprávněného užití díla či
77
78
Tamtéž.
79
80
81
Tamtéž , § 38
37
uměleckého výkonu. Taková rozmnoženina má dočasný pomíjivý charakter, nemá žádný
hospodářský význam, nicméně je nezbytnou součástí technologického procesu. Vedle toho je
zde i případ náhodného užití díla či výkonu, kdy uživatel zamýšlel užít jisté dílo nebo jeho
prvek (hlavní dílo) a při tom náhodně užil i jiné dílo (§ 38c).
4.2.3 Úplatná zákonná licence
Vedle neúplatných zákonných licencí upravuje autorský zákon přímo v části týkající
se práv souvisejících s právem autorským v § 72 zákonnou licenci úplatnou. Ta výslovně
stanoví, že výkonnému umělci přísluší právo na odměnu za užití jeho zvukově
zaznamenaného uměleckého výkonu vysíláním rozhlasem nebo televizí nebo přenosem tohoto
vysílání za předpokladu, že tento zvukový záznam byl vydán k obchodním účelům. Takovým
záznamem k obchodním účelům se rozumí záznam, jehož rozmnoženiny jsou rozšiřovány
prodejem nebo je oprávněně sdělován veřejnosti (viz výše v kapitole 4.2). V případě práva na
odměnu je zde stanovena povinná správa tohoto práva prostřednictvím kolektivního správce,
se kterým jsou uživatelé povinni uzavřít smlouvu ještě před užitím záznamu.
Zákon dále odkazuje na knihovní licenci upravenou v § 37 a řazenou obvykle mezi

licence úplatné. Nicméně po bližším seznámení s tímto ustanovení dojdeme k sledujícím
zjištěním: V části, která dovoluje knihovnám, archivům, muzeím a galeriím (dále jen
knihovny) půjčovat originály nebo rozmnoženiny vydaných děl (mimo prezenční půjčování),
to jest v druhém odstavci § 37, se skutečně přiznává autorům právo na odměnu ve výši
stanovené v příloze k autorskému zákonu. Následuje výčet subjektů, na něž se ustanovení o
odměnách nevztahuje (Národní knihovna ČR, Moravská zemská knihovna v Brně, atd.) a
v třetím odstavci přichází i věcné omezení ve vztahu k půjčování rozmnoženin zvukových a
zvukově obrazových záznamů. Ty lze půjčovat pouze prezenčně, takže odměna z nich
autorům a interpretům nepřísluší a toto ustanovení pak už jen přikazuje knihovnám zamezit
pořízení jejich rozmnoženiny. V případě odstavce 1., který stanoví způsoby povoleného užití
díla a výkonu (zhotovení rozmnoženiny pro archivní a konzervační účely, pro účel nahrazení
ztracené nebo poškozené rozmnoženiny, prezenční zpřístupnění děl) a který se tedy týká i
uměleckých výkonů, zde půjde o bezúplatnou licenci, nikoliv o úplatnou.
4.4 Kolektivní správa práv
38
Jak již bylo několikrát připomenuto, některá práva k uměleckým výkonům jsou buď
povinně, nebo dobrovolně spravována kolektivním správcem. Autorský zákon tento institut
zakotvuje v IV hlavě počínaje § 95. Funkcí tohoto institutu je posílení ochrany autorských
práv a práv příbuzných v tom ohledu, že není v silách umělce neustále uzavírat licenční
smlouvy s různými uživateli, evidovat všechna užití, vymáhat odměny a hlídat, zda někdo
neužívá jeho práva neoprávněně. K tomuto účelu je tu kolektivní správce, který pro všechny
tyto činnosti disponuje nejrůznějšími technickými prostředky a rozsáhlým administrativním
aparátem. Na druhou stranu pomáhá i uživatelům majetkových práv, když jim umožňuje
zpřístupnit předměty ochrany82 (uzavírá s nimi licenční smlouvy) a také veřejnosti
k legálnímu přístupu k výsledkům umělecké tvorby.83
Podle § 95 se kolektivní správou (zaměřeno na umělecké výkony) rozumí zastupování

většího počtu osob, jimž přísluší majetkové právo k uměleckým výkonům (dílům a
záznamům), oprávnění k výkonu majetkového práva ze zákona (zaměstnanecké výkony) a
výhradní oprávnění k výkonu práva ze smlouvy84. Tato práva k uměleckým výkonům
spravuje na území České republiky nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců
zvukových a zvukově obrazových záznamů, o. s. Intergram, která tyto osoby nepřímo
zastupuje, čili jedná svým jménem a na účet zastoupeného (dle § 100 odst. 2). Těžiště její
činnosti spočívá v uzavírání smluv s uživateli a v následném rozdělování odměn plynoucích
z těchto smluv majitelům spravovaných práv. Kolektivní správa je vykonávána ke
společnému prospěchu zastupovaných osob a za předpokladu, že jiný než kolektivní výkon
těchto práv není dovolený nebo je neúčelný.85
V § 96 jsou vyjmenována povinně spravovaná práva. V případě uměleckých výkonů

jsou to právo na odměnu za užití uměleckého výkonu, zaznamenaného na zvukový záznam
vydaný k obchodním účelům, vysíláním, rozhlasem nebo televizí nebo přenosem tohoto
vysílání (§ 96 odst. 1 pís. a) bod 1.), právo na odměnu za zhotovení rozmnoženiny pro osobní
potřebu na podkladě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu přenesením jeho obsahu
pomocí přístroje na nenahraný nosič takového záznamu (§ 96 odst. 1 pís. a) bod 3.), právo na
82
Telec, Ivo; Tůma, Pavel. Autorský zákon: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 756
83
Press, a. s., Brno, 2006, s. 146
84
Jedná se o licenčního nabyvatele s časově, množstevně a územně neomezenou licencí (ev. omezenou jen na
území ČR) s právem podlicence (Telec, Ivo; Tůma, Pavel. Autorský zákon: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2007, s. 750)
85
zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 95, odst. 2
39
přiměřenou odměnu za pronájem originálu nebo rozmnoženiny výkonu zaznamenaného na
zvukový nebo zvukově obrazový záznam (§ 96 odst.1 písm. b)) a právo na užití živých nebo
zaznamenaných výkonů nikoli k obchodním účelům kabelovým přenosem ( § 96 odst. 2 pís.
c). Podmínkou je zveřejnění předmětu ochrany, nebo jeho nabídnutí ke zveřejnění. 86
V odstavci 2 je povinná správa vztažena i na domáhání se nároku na náhradu škody a na
vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného výkonu těchto práv.
Vedle povinně spravovaných práv je možno s kolektivním správcem sjednat další

práva, která bude spravovat. Jedná se o právo na vysílání uměleckých výkonů zaznamenaných
na zvukový záznam jiný než vydaný k obchodním účelům, právo na provozování uměleckých
výkonů ze zvukových záznamů obrazového záznamu v rozsahu videoklipů vydaných
k obchodním účelům a právo k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání
uměleckých výkonů.87 Zákon rovněž stanoví v § 95 odst. 3, že zprostředkovat uzavření
smlouvy nebo krátkodobě či příležitostně zastupovat jiná než povinně spravovaná práva se za
výkon kolektivní správy nepovažuje (stanoví tak negativní vymezení).
Právní úprava zavádí ještě třetí způsob výkonu kolektivní správy, a to tzv. rozšířenou
kolektivní správu (§ 101 odst. 9), která spočívá v zastupování nesmluvních nositelů práv
(umělců) v odůvodněných případech při uzavírání hromadných smluv s uživateli, kdy převáží
veřejný zájem na šíření výsledků umělecké tvorby a zájem uživatelů, kteří by jinak nemohli
tyto výkony šířit.88 Tehdy jsou i nesmluvní nositelé práv zastupováni ze zákona, pokud účinky
hromadné smlouvy výslovně nevyloučí (nelze vyloučit licenci k provozování rozhlasového
nebo televizního vysílání určitého druhu uměleckých výkonů, děl, a záznamů).89
Celá kolektivní správa má však jeden háček. Ačkoli zákon říká, že jsou zastupováni
při výkonu správy všichni umělci a výrobci záznamů, kolektivní správce fakticky vykonává
správu pouze vzhledem k osobám, které se mu přihlásily k evidenci a osobám smluvně
zastoupeným.90 Důvodem tohoto pravidla je podle profesora Telce 91 aplikace zásady
vigilantibus iura skripta sunt, tedy každý nechť se o svá práva s bdělostí stará.
86
87
Press, a. s., Brno, 2006
88
89
zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů , § 101 odst. 9
90
91
Tamtéž.
40
Kolektivní správce potřebuje pro svoji existenci oprávnění ministerstva kultury.
Oprávnění se uděluje na základě žádosti, jejíž náležitosti a přílohy jsou popsány v § 98
autorského zákona. Jedná se o správní řízení, přičemž lhůta pro vydání rozhodnutí činí 90 dnů
92
od podání žádosti. Podmínkou, za jaké lze oprávnění udělit je mimo jiné skutečnost, že
výkon téhož práva ve vztahu k témuž předmětu ochrany nespravuje již jiný kolektivní
správce.93 To znamená, že je zákonem vyžadován monopol kolektivní správy v daném
oboru94, což naráží na předpisy stanovící pravidla hospodářské soutěže, neboť hospodářskou
soutěž vůbec neumožňuje a v tomto směru je předmětem různých kritik. Oprávnění lze dle §
99 odejmout na základě důvodů tam uvedených (jedná se zpravidla o nesplnění předpokladů
pro udělení oprávnění nebo o porušení zákonem uložených povinností). Kolektivní správce
musí být vždy právnickou osobou, ve které se sdružují nebo účastní zastupovaní nositelé práv.
Formu právnické osoby odůvodňuje skutečnost, že kolektivní rozhodovací orgán, zahrnující
co nejvíce členů, je zárukou nezávislosti rozhodování; z povahy věci tedy může mít právní
formu spolku dle zákona o sdružování občanů, družstva založeného k zajišťování
hospodářských, sociálních nebo jiných potřeb svých členů (§ 221 a násl. občanského
zákoníku), s.r.o. a a.s., které nejsou založeny za účelem podnikání (podle obchodního
zákoníku).95
Důležitou činností kolektivního správce je rozdělování vybraných odměn. Zákon ve

svém ust. § 104 odst. 1 stanoví pravidla pro rozdělování odměn plynoucích z rozmnožování
uměleckého výkonu pro osobní potřebu. Odměna je vybírána při prvním prodeji přístroje
k zhotovování rozmnoženin záznamů a při prvním prodeji nenahraného nosiče záznamu. Ve
zmíněném ustanovení jsou dále stanoveny přesné procentuální hodnoty z vybraných odměn
podle osob, kterým právo na odměnu přísluší. Výkonným umělcům přísluší 25% z vybrané
částky za prodej přístroje k zhotovování zvukového záznamu nebo takového nenahraného
nosiče a 15% z částky za prodej přístroje k zhotovování zvukově obrazových záznamů a
těchto nenahraných nosičů.
V případě rozdělování dalších odměn si Intergram stanovil svůj vlastní způsob

rozúčtování, tzv. vyúčtovací řád. Ten je pro účely rozdělení odměn za užití uměleckých
výkonů rozdělen na identifikovatelné příjmy a na neidentifikovatelné příjmy. 96 Nejčastějším
92
zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 98 odst. 9 a 5
93
Tamtéž, § 98 odst. 6
94
95
Tamtéž, s. 765
96
Intergram, o.s.: Vyúčtovací řád, citováno 6. 3. 2010, dostupný z http://www.intergram.cz/
41
způsobem rozdělování je určení procentního nebo poměrného podílu podle výše honoráře a
počet užitých minut.
Na webových stránkách Integramu97 jsou rovněž dostupné aktuální sazebníky

adresované uživatelům, podle nichž je určena výše vybíraných odměn podle konkrétního
způsobu užití. Rovněž je zde možno zjistit, jak vypadá hromadná smlouva o užití výkonu pro
jednotlivé uživatele.
4.5 Porušení práv k uměleckému výkonu
Všeobecně vzato, autorská práva jsou nejčastěji porušovaná práva u nás. Příčinou
porušování je často neinformovanost nelegálních uživatelů a veřejnosti o existenci právní
ochrany pro tato duševní práva. Setkala jsem se i s nepochopením, proč by mělo jednou
zveřejněné dílo či umělecký výkon podléhat nějakému zpoplatnění a zákazu dalšího šíření.
Lidé jsou většinou toho názoru, že autor či umělec za svůj výkon jednou dostal honorář, a to
že mu má stačit, že je to jako když si kupujete košík, za který taky zaplatíte jen jednou a za
jeho užívání již dál neplatíte. Je pro ně těžké pochopit, že mají platit za něco nehmotného, že
když si třeba koupí hudební CD, nemohou si s nahranou hudbou dělat co chtějí, a podobně.
Z hlediska práv k uměleckým výkonům se setkáváme jednak s porušováním práv

samotných výkonných umělců, jednak s porušováním práv oprávněných uživatelů, přičemž
v některých případech postačí pouhé ohrožení. Zatímco majetková práva mohou být
porušována ve vztahu k oběma těmto kategoriím, práva osobnostní se vztahují k osobě tvůrce
a pouze jemu mohou být narušována. Porušovat tak lze všechna práva garantovaná
autorskoprávními (popř. dalšími) předpisy, a to jakýmkoli možným způsobem. Nejčastěji
dochází k nedovolenému rozmnožování a rozšiřování nosičů se zaznamenanými uměleckými
výkony, pořizování rozmnoženin živého provozování uměleckých výkonů, neuvedení jmen
umělců, když tato jména měla být uvedena, atd.
K zamezení či zmírnění porušování práv existují v našem právu prostředky právní

ochrany. Ty můžeme dělit na soukromoprávní, správněprávní a trestní.
4.5.1 Soukromoprávní prostředky ochrany

97
Intergram, o.s.: Sazebníky, citováno 6. 3. 2010, dostupný z http://www.intergram.cz/
42
Samotný autorský zákon jako jeden z prostředků soukromoprávních stanoví ve svém
§ 40 (generální klauzule) demonstrativní výčet nároků, kterých se výkonný umělec, popř.
další osoby (dědic, kolektivní správce či držitel výhradní licence 98) mohou domáhat. Při jejich
aplikaci vycházíme z principu objektivní odpovědnosti, který je právě pro oblast ochrany
práv k duševnímu vlastnictví a ochrany hospodářské soutěže příznačný.99 Pro autorskoprávní
nároky jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy.
Jako první je zde uveden nárok na určení autorství, v případě umělců se tedy jedná o určení,
že výkon provedla určitá osoba, která se domáhá tohoto určení, přičemž návrh na ně může
podat pouze ona (autor). Na rozdíl od ostatních určovacích nároků podle § 80 písm. c)
občanského soudního řádu100 není u autorskoprávního nároku potřeba prokazovat naléhavý
právní zájem na určení autorství, neboť žaloba směřuje spíše na výkon tohoto subjektivního
práva, které je předmětem ochrany.101
V písm. b) jsou demonstrativně stanoveny různé případy ohrožování, omezování či

jiné porušování chráněných práv, jejichž odstranění je možné dosáhnout prostřednictvím tzv.
negatorní (zápůrčí) žaloby. Oprávněný má tedy nárok, aby se rušitel zdržel určité
hospodářské či jiné činnosti, která práva oprávněného narušuje.102
Třetím nárokem je nárok na sdělení údajů týkajících se porušení autorských a

příbuzných práv, zejména se jedná o informace o původu neoprávněně nabytého zboží,
způsobu a rozsahu neoprávněného užití, osobách podílejících se na neoprávněné činnosti
apod. Smyslem je získat informace za účelem ochrany před dalšími zásahy do autorského
práva.
Pokud již došlo k porušení či ohrožení práva a vznikly tím škodlivé důsledky, má
umělec právo na odstranění neoprávněného zásahu a obnovení předešlého stavu v podobě
žaloby restituční (odstraňovací).103 Dojde-li k odstranění protiprávního stavu, např. stažením
výrobků prodeje, pak již tento nárok uplatnit nelze.
98
Press, a. s., Brno, 2006, s. 67
99
100
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
101
102
69
103
43
Za způsobení nemajetkové újmy se může poškozený domáhat přiměřeného
zadostiučinění v podobě omluvy, zadostiučinění v penězích nebo zveřejněním rozsudku.
V případě peněžní satisfakce zákon připomíná dohodu o narovnání jako možný prostředek
mimosoudního vyrovnání.
Posledním definovaným nárokem se mohou oprávnění domáhat zákazu poskytování

služby, jíž využívají třetí osoby k porušování nebo ohrožování práv autora či umělce
(popř. výrobce). Jde o zvláštní nárok zápůrčí, který směřuje nikoli proti samotným rušitelům
práva, nýbrž vůči osobám, které toto porušování napomáhají realizovat jako prostředníci. 104
Takovýmito poskytovateli služeb mohou být např. provozovatelé internetových výměnných
sítí, na nichž se šíří zvukové či audiovizuální nahrávky podléhající autorskoprávní ochraně.
Autorský zákon dále uvádí v § 43 a 44 další možné způsoby porušení, které jsou
zároveň skutkovými podstatami přestupků a jiných správních deliktů, mezi nimiž je blíže
uvádím.
Další ochrana je poskytována občanským zákoníkem.105 Použijí se zejména

ustanovení o ochraně osobnosti, která přiznávají poškozeným osobám nárok na upuštění od
neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, odstranění následků těchto zásahů a
nárok na přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1). Náhrada nemajetkové újmy v penězích je
pak přiznávána v případech, kdy se předešlé přiměřené zadostiučinění nezdá být účinné
zejména pro vážnější porušení chráněných práv.
Občanským zákoníkem se rovněž bude řídit i odpovědnost za škodu (§ 420 a násl.)

způsobenou porušením autorského zákona. Pro vznik této odpovědnosti se vyžaduje zavinění,
hradí se skutečná škoda a ušlý zisk.106 Poškozený má rovněž nárok na vydání bezdůvodného
obohacení (§ 451 a násl.), např. získání majetkového prospěchu z užívání uměleckých
výkonů bez licence (neoprávněné užití výkonů), který může uplatnit i současně s nárokem na
náhradu škoda a na zadostiučinění. 107 Podle § 40 odst. 4 autorského zákona je výše
bezdůvodného obohacení, které musí porušitel vydat, stanovena na dvojnásobek obvyklé
hodnoty chybějící licence.
104
Tamtéž, s. 424
105
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
106
72
107
Tamtéž, s. 73
44
Neoprávněným užíváním uměleckých výkonů může dojít k nekalosoutěžnímu
jednání podle obchodního zákoníku (§ 44 a násl.)108, pokud toto jednání může přivodit újmu
jiným soutěžitelům. Mezi soutěžitele budou zpravidla patřit uživatelé uměleckých výkonů
jako jsou výrobci zvukových a zvukověobrazových záznamů a rovněž různé kulturní
instituce, které provozují umělecké výkony živě či ze záznamu, nejčastěji divadla a kina.
Způsoby takového jednání jsou rozmanité, nejčastěji se bude jednat o klamavou reklamu,
klamavé označení zboží a služeb nebo vyvolání nebezpečí záměny. Jako prostředky nápravy
se mohou dotčení soutěžitelé domáhat, aby se rušitel takového jednání zdržel a odstranil
závadný stav a dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu vzniklé škody a
vydání bezdůvodného obohacení. V souvislosti s nekalou soutěží je pak poškozován i
spotřebitel, který má k dispozici prostředky ochrany zejména podle zákona o ochraně
spotřebitele. I tyto prostředky poměrně významným způsobem napomáhají chránit práva
umělců k uměleckému výkonu, třebaže jen nepřímo.109
108
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
109
89
45
4.5.2 Správněprávní prostředky ochrany
Ochrana práv k uměleckému výkonu poskytovaná instrumenty správního práva jako

druh veřejnoprávní ochrany je rovněž obsažena v autorském zákoně, který stanoví jednotlivé
skutkové podstaty přestupků a jiných správních deliktů, ačkoli se v zásadě jedná o předpis
soukromoprávní. Nicméně obecnou úpravu přestupků a jejich zákonnou definici najdeme v §
2 a násl. přestupkového zákona110, včetně řízení (§ 51 a násl), podobně jako úpravu správního
řízení ohledně správních deliktů ve správním řádu111.
Přestupkem je zaviněné jednání (i nedbalost) fyzické osoby, které porušuje nebo

ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v přestupkovém nebo jiném
zákoně. V § 105a autorského zákona jsou vymezeny dva případy přestupků týkající je
porušení práv k uměleckému výkonu. Za a) je to případ neoprávněného užití uměleckého
výkonu, jeho záznamu či neoprávněné užití rozhlasového nebo televizního vysílání šířící
umělecký výkon; za b) jsou to případy neoprávněných zásahů do práv k uměleckým výkonům
v podobě obcházení účinných technických prostředků ochrany těchto práv včetně nakládání s
pomůckami a službami k tomuto účelu a případy odstraňování či pozměňování elektronických
informací o správě k uměleckým výkonům a šíření takto pozměněných výkonů. Osobám,
které se dopustily takovýchto přestupků lze uložit pokutu do výše 150 000 Kč v případě a) a
do 100 000 Kč v případě za b), popř. i jinou sankci v souladu s přestupkovým zákonem.
Ustanovení § 105b stanoví porušení ve formě jiného správního deliktu právnické

osoby a podnikající fyzické osoby. Jedná se o naprosto shodné skutkové podstaty, jako jsou
stanoveny v případě fyzických osob, včetně možné výše pokut. Rozdíl je tedy ve vymezení
okruhu osob, které se mohou těchto porušení dopustit a s tím související objektivní
odpovědnosti za porušení112. Pro zmírnění tvrdosti této odpovědnosti zákon stanoví možnost
liberace, pokud osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, aby porušení právní povinnosti
zabránila (§ 105c odst. 1).
Porušování práv k duševnímu vlastnictví je obecně důvodem pro ukončení nebo

pozastavení živnosti podle živnostenského zákona 113, což lze rovněž považovat za
správněprávní prostředek ochrany. Na to navazuje ustanovení § 24 odst, 1 pís. b)
přestupkového zákona, které postihuje neoprávněné provozování obchodní, výrobní či jiné
110
Zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
111
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
112
113
Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
46
výdělečné činnosti, v našem případě by šlo o činnost v souvislosti s uměleckými výkony.
Problematiku pak završuje trestní zákon114 ve své skutkové podstatě trestného činu
neoprávněného podnikání (§ 251), čímž se dostáváme k poslední skupině prostředků ochrany.
4.5.3 Trestěprávní prostředky ochrany
I v případě porušení práv duševního vlastnictví je možné dosáhnout takové

společenské škodlivosti porušení, že nezbývá než použít jako ultima ratio trestní zákon115.
Tento ve svém ust. § 270 stanoví jako trestný čin porušení autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi. Výslovně jsou zde uvedena některá
chráněná práva, včetně práv k uměleckému výkonu, při jejichž zásahu v nikoli nepatrném
rozsahu hrozí pachateli trest odnětí svobody až na dvě léta, trest zákazu činnosti nebo
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. V dalších odstavcích jsou stanoveny další
způsoby spáchání tohoto trestného činu, které úměrně ke své závažnosti zvyšují i tvrdost
trestních sankcí. Jedná se o případy, kdy výše popsaný čin vykazuje znaky obchodní či
podnikatelské činnosti, pachatel tímto činem dosáhne značného nebo velkého prospěchu, čin
spáchá ve značném nebo velkém rozsahu nebo způsobí jinému škodu. Samotné ustanovení §
270 trestního zákona je právní normou s blanketní dispozicí, při jejíž aplikaci je potřeba
upřesnit, které právo bylo porušeno, obvykle odkazem na příslušné ustanovení autorského
zákona. Jednání pachatele musí dosahovat takové intenzity, aby mimo porušení subjektivního
práva poškozeného byl porušován rovněž zájem společnosti na této ochraně.
Mezi hospodářskými trestnými činy najdeme další skutkové podstaty, které se mohou
týkat porušování práv k uměleckým výkonům. Je to již zmíněné neoprávněné podnikání, které
pro naplnění intenzity společenské škodlivosti vyžadované trestním zákonem musí být
provozováno ve větším rozsahu, a pak je jako trestný čin označeno v § 248 jednání, jímž jsou
porušovány předpisy o pravidlech hospodářské soutěže. Jedná se o porušování obchodního
zákoníku v ustanoveních zakazujících nekalou soutěž a porušování zákona o ochraně
hospodářské soutěže v jeho části týkající se zákazu dohod narušujících hospodářskou soutěž,
to vše za podmínky, že pachatel svým jednáním při nejmenším způsobil ve větším rozsahu
újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo že tím opatřil sobě nebo jinému
neoprávněné výhody.
114
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
115
Tamtéž.
47
5. Umělci jako realizátoři uměleckého výkonu
Výkonným umělcem je fyzická osoba, která umělecký výkon vytvořila (§ 67 odst. 2

aut. zák.). Slovo „výkonný“ je odvozeno od slova výkon a označuje činnost, kterou umělec
vykovává. Toto odlišení je zde proto, že i někteří autoři můžou být umělci, neboť jejich
činnost - tvorba uměleckých děl - je rovněž považována za činnost uměleckou, podobně jako
vytváření uměleckých výkonů. Zákon výkonné umělce nijak nedefinuje, nestanoví
předpoklady pro výkon umělecké činnosti uměleckých výkonů ani je nijak neomezuje
věkovou hranicí či způsobilostí k právním úkonům. To znamená, že i děti nebo osoby např.
s duševní chorobou, která je příčinou jejich omezené způsobilosti k právním úkonům, mohou
podávat umělecké výkony. Co se týče dětí, zákon o zaměstnanosti116 ve svých ust. § 121 až
124 stanoví podmínky pro výkon umělecké činnosti dítěte ke komerčním účelům jiné fyzické
nebo právnické osoby, zejména se tedy bude jednat o vytváření uměleckých výkonů.
5.1 Profesionálové
Za profesionální výkonné umělce považujeme takové osoby, které výkon umělecké

činnosti mají jako hlavní předmět své obživy, lépe řečeno příjem z této činnosti tvoří nedílnou
součást jejich příjmů těchto a podléhá zdanění podle zákona o dani z příjmu117. Jedná se
zpravidla o osoby, které vystudovaly nějaký druh umělecké školy, například hudební, taneční
či hereckou konzervatoř, akademii múzických umění, apod.
Tyto osoby dále rozlišujeme podle toho, zda jsou osobami samostatně výdělečně
činnými, to znamená, že provádí umělecké výkony vlastním jménem a na vlastní odpovědnost
za účelem dosažení příjmů, nebo zda jsou to zaměstnanci a vytváření uměleckých výkonů je
předmětem jejich pracovní smlouvy. Pokud jde o zaměstnance, autorský zákon stanoví ve
svém ust. § 58, na něž odkazuje právní úprava uměleckých výkonů, že majetková práva
k výkonu, který umělec vytvořil v rámci plnění svých pracovních povinností, spravuje jeho
zaměstnavatel, není-li sjednáno jinak, čili umělec vytváří výkon pro svého zaměstnavatele a
na jeho odpovědnost a za odměnu – mzdu a zaměstnavatel může majetková práva
k uměleckému výkonu libovolně užívat. Osobnostní práva umělce nejsou tímto ustanovením
116
Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
117
Zákon č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, ve znění pozdějších předpisů
48
dotčena, nicméně zákon stanoví v odstavci 4 právní domněnku, že umělec svolil ke zveřejnění
svých výkonů, jakož i k tomu, aby zaměstnavatel uváděl jeho výkony pod svým jménem.
V praxi obvykle s tímto ustanovením nejsou problémy, neboť umělci vytváří své výkony
právě za účelem jejich zveřejnění a při jejich uvádění na veřejnost bývají v programu jejich
jména zmíněna, a to leckdy i v případě sborových výkonů. Pro případ, že zaměstnavatel
majetková práva nevykonává spolehlivě, má umělec právo požadovat, aby mu zaměstnavatel
udělil licenci k těmto právům. To je zajímavá situace, neboť tím se teprve zaměstnanému
umělci přiznává výkon práv, kterých je sám majitel, a která za normální situace nemůže nikdy
vykonávat.
Na rozdíl od zaměstnanců si výkonní umělci jako samostatně výdělečně činné osoby

spravují svá práva sami. Jejich činnost není živností podle živnostenského zákona, ačkoli to
není vyloučeno; pro účely zákona o daních z příjmu je tato činnost označena jako jiná
samostatně výdělečná činnost (§ 7 odst. 2 pís. a), která tak podléhá dani. Nazýváni jsou
rovněž jako umělci na volné noze, což vyjadřuje jejich nezávislost. Takovými umělci můžou
být například sólisté hostující v divadelních představeních, dirigenti, divadelní režiséři, ale i
umělci, kteří se dávají najímat jako sbor na tzv. externí smlouvu či na různá turné.
5.2 Divadelní vs. filmový režisér
Dovolila bych si uvést krátkou polemiku nad divadelní režií jako interpretace vůle
autora. Autorský zákon stanoví v § 63 odst. 1, že autorem audiovizuálního díla, čili filmu je
jeho režisér. Toto ustanovení nás vůbec nenutí zabývat se možným spoluautorstvím dalších
osob podílejících se na vzniku díla. Tyto osoby jsou zpravidla autory děl audiovizuálně
užitých podle ust. § 64 autorského zákona. Činnost režiséra tkví ve výběru osob podílejících
se na vzniku díla od scénáristy po herce, v realizaci jeho představ o výsledku díla, včetně
výběru filmových záběrů a v koordinaci všech složek. Smyslem audiovizuálního díla po jeho
dokončení je jeho zveřejňování v podobě, která zůstává již neměněna. Divák přijde do kina a
shlédne film. Slovenský autorský zákon118 se na autorství dívá poněkud širším pohledem, kdy
ve svém § 5 odst. 2 mluví o spoluautorství audiovizuálního díla, na němž se podílí hlavní
režisér, autor scénáře, dialogů a hudby.
118
Zákon č. 618/2003 Z. z., o autorskom práve a právach súvisiacich s autorským právom (autorský zákon)
49
Vedle toho režisér, který inscenuje divadelní představení je podle našeho práva
považován za výkonného umělce (§ 67 odst. 1aut. zák.). To proto, že režisér obvykle provádí
svým výkonem umělecké (literární) dílo jiného autora. Divadelní představení je vlastně
souborné dílo, na kterém se podílí autor literární předlohy, hudební skladatel, dramaturg,
scénograf a další osoby, které jsou autory či spoluautory jeho jednotlivých složek; divadlo je
objednatelem, který inscenaci financuje, klade podmínky a nezřídka kdy zasahuje i do
uměleckých záměrů. V této souvislosti mluvíme o inscenačním týmu, který režisér zpravidla
sestavuje a řídí. Práce režisérova pak spočívá především v tvůrčím uspořádání jednotlivých
složek a další aranžovací činnosti interpretů podle jeho představ a fantazie. Výsledkem této
činnosti je vytvoření konkrétní podoby představení, které je určeno ke zveřejnění. Divák
přijde do divadla a shlédne představení. Do toho momentu je tedy činnost filmového a
divadelního režiséra velmi podobná (divadelní režisér neprovádí výběr použitelných
filmových záběrů, apod.).
Na rozdíl od kinematografického díla, které je trvale zachyceno na filmový pás a v této

podobě je zveřejňováno, divadelní inscenace teprve premiérou (což by měla být definitivní
verze) začíná svůj život. Umělci oživují nejen vůli autora literární předlohy, ale i vůli režiséra
jako výkonného umělce. Režisér představuje určitý mezistupeň mezi vytvořením díla a jeho
realizací uměleckým výkonem, který v konečné fázi provádějí umělci na jevišti. Uváděním
dalších repríz vytvořené inscenace, které i při vynaložení největšího úsilí nelze provést
naprosto identicky, vzhledem k živým výkonům a další činnosti ovládané lidským
potenciálem, je znovu živě prováděn i umělecký výkon režiséra, kterým je prováděno cizí
autorské dílo, i za situace, že zde režisér není přítomen. V takovém případě si pak lze
představit i situaci, že režisér již není na živu a stále živě předvádí svým uměleckým výkonem
autorské dílo. I z důvodu živého provedení tedy považuje právní úprava divadelního režiséra
za výkonného umělce.
Opět bych zde citovala slovenský autorský zákon, který při vymezení uměleckého
výkonu výslovně neuvádí režii ani režiséra, jak to činí náš autorský zákon. Zdá se, že se
slovenský zákonodárce nestaví k otázce autorství režiséra příliš jasně, a to ani pokud se jedná
o filmového režiséra, kterého označuje za spoluautora. Nabízí se pak použití analogie pro
režiséra divadelního, který by byl rovněž spoluautorem divadelní inscenace.
Samozřejmě je nutné posuzovat autorství či interpretaci případ od případu. Tak se

může stát, že režisér divadelní inscenace je autorem dramatu, hry, scénáře nebo libreta, takže
50
je i autorem či spoluautorem inscenace. Jindy sice není autorem literární předlohy, nicméně
svou tvůrčí činností a důvtipnou koordinací všech složek může dosáhnout naprosté
jedinečnosti dané inscenace, typické pro dílo autorské. Na druhou stranu existují inscenace,
kdy režisér skutečně jen posunuje kulisy a říká, odkud kdo vychází a kde bude stát, tehdy o
autorství vůbec nemůže být řeč.
V případě autorství režiséra k některým částem divadelní inscenace pak může nastat zvláštní
situace při uzavírání smluv o dílo a licenčních smluv, kdy obsahem jedné smlouvy by bylo
vytvoření autorského díla, druhá smlouva by řešila vytvoření režie jako uměleckého výkonu a
každá z těchto smluv ba měla svoji licenční smlouvu na užití těchto výtvorů. Otázkou
autorství režiséra k divadelní režii se zabýval při své aplikační činnosti Vrchní soud v
Praze119, avšak pouze vzhledem ke konkrétním případům divadelní režie. Ve svém rozhodnutí
uvedl, že u nich o autorské dílo nejednalo a že režisér pouze svým výkonem prováděl cizí
dílo. Úvaha soudu o naplnění pojmových znaků autorského díla u divadelní režie se
vztahovala pouze ke sporným inscenacím a nevylučuje tedy možnost uznání režie coby
autorského díla v jiném případě.
Zajímavá je otázka režie při baletních inscenacích. Zde je nejdůležitější osoba

choreografa, který má naprosto jasnou představu o tom, jak by která scéna měla vypadat
včetně světelného designu, co by tanečníci měli mít na sobě a konečně jako autor
choreografického díla i jak bude vypadat sled tanečních kroků a figur. To znamená, že vedle
svého autorství k choreografii je zároveň režisérem inscenace, přičemž obě složky téměř
splývají, nebo jinak řečeno úloha choreografie pohltí úlohu režie. Při tom ani choreografie se
nedá provést naprosto identicky a jednotlivá představení jsou vzhledem k tanečním výkonům
pokaždé trochu odlišná a totéž se dá říci o hudebním provedení. V těchto případech přece
vůbec nemůžeme mluvit o výkonu režiséra, neboť režie zde nehraje žádnou roli a při tom se
nemluví ani o výkonech choreografa či hudebního skladatele.
Z výše popsaného vyplývá, že otázka postavení divadelního režiséra jako

výkonného umělce ani jako autora není úplně jednoznačně zodpověditelná. Většina
odborných názorů se chýlí ke stanovisku, že divadelní režie pouze provádí cizí (nebo
vlastní) umělecké dílo, ale v žádném případě nevytváří nové. Existují ale i názory, že při
mimořádně nápadité režii je možno přiznat režisérovi i autorství podle § 2 odst. 4
autorského zákona, jako autorovi díla vzniklého tvůrčím zpracováním jiného díla.
119
Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Co 22/2001 ze dne 19. 11. 2001, zveřejněn v ASPI pod
evidenčním číslem 24345 (jud)
51
Vzhledem k tomu, že zákonodárce jasně označuje jako autora filmového režiséra, i když
fakticky se jedná o spoluautorství, přiznala bych divadelnímu režisérovi rovněž postavení
spoluautora.
5.3 Amatéři
Jelikož zákon pouze uvádí, že výkonným umělcem je fyzická osoba, která umělecký
výkon vytvořila, může být výkonným umělcem takřka kdokoliv. Rozlišení profesionálů a
amatérů je tedy z hlediska současného autorského zákona naprosto nepodstatné. Svou roli
zde ale může hrát zaměstnavatel, například divadlo nebo jiné umělecké těleso, které může
určitý stupeň profesionality vyžadovat jako podmínku pro přijetí do zaměstnání. (Bude např.
vyžadovat absolvování určité školy uměleckého zaměření, viz kapitola 5.1.)
Mezi umělci jsou za amatéry považovány i osoby, které sice mají umělecké vzdělání, ale druh
jejich vzdělání nezaručuje dosažení vyššího stupně umělecké kvality. Jedná se např. základní
umělecké školy či lidové školy umění, jejichž studium si žáci musí obvykle platit. Nezřídka se
stává, že takový absolvent je svými dovednostmi na vyšší úrovni, než třeba absolvent
konzervatoře.
Tito umělci zpravidla neprovádějí umělecké výkony za účelem dosažení zisku. Spíše tak činí
v rámci svých koníčků nebo jako členové „amatérského souboru“. Jiná situace bude v případě
různých pouličních umělců, kteří nás obšťastňují na ulicích svou hrou na hudební nástroj,
zpěvem apod., a kterým pak za jejich veřejnou produkci můžeme zaplatit libovolnou částku.
Zejména v Praze tvoří takto nabytý příjem poměrně slušnou sumu peněz, takže je na místě ho
zdanit v řádném daňovém přiznání.
5. 4 Sporné výkony
Sporné subjekty jsou takové osoby, které provádějí určitou činnost, která by se při
troše dobré vůle dala kvalifikovat jako vytváření uměleckých výkonů. Problém je, že není
jasné, zda se skutečně jedná o umělecké výkony, čili zda jsou splněny pojmové znaky
uměleckého výkonu, popř. zda se daným výkonem provádí autorské dílo. Zákonodárce již
tuto otázku vyřešil ve věci artistů, které výslovně mezi výkonné umělce zařadil, i když
umělecké dílo neprovádějí.
52
Už po léta se i restaurátoři uměleckých děl a památek snaží o uznání své činnosti za
umělecké výkony. Martin Pavala ve svém článku120 podává definici restaurování takto:
„Restaurování uměleckých děl je specifická výtvarná disciplína. Je souhrnem uměleckých,
umělecko-řemeslných a technických úkonů, jejichž cílem je maximálně možné zamezení
hmotného úpadku uměleckého díla a zpřístupnění jeho duchovní obsahové hodnoty, a to při
maximální míře respektování autenticity a fyzikální, historické a estetické celistvosti hmotné
podstaty i výtvarné formy díla.“ Ve svém článku popisuje, že restaurátor není pouhý dělník,
který provádí vůli někoho jiného, nýbrž musí vlastním „pochopením výtvarných funkcí
jednotlivých složek v celkové obrazové výstavbě výtvarného díla“ a „pochopením
nehmotných výtvarných vztahů a duchovních významů“ dospět k výběru správné metody a
způsobu restaurování daného uměleckého díla, a to pak provést s uměleckou citlivostí.121 Tato
„interpretace estetické hodnoty díla“ vykazuje podle Pavaly známky tvůrčí duševní činnosti,
individuality a je možno tvrdit, že se jí provádí umělecké dílo. Nicméně i přes všechny tyto
argumenty pro uznání restaurování coby uměleckého výkonu se právní výklady chýlí
k stanovisku proti uznání.
Filmový dubbing, který je již všeobecně uznáván coby umělecký výkon, lze chápat
jako zpracování kinematografického díla, k němuž je potřebný souhlas autora původního díla.
Co se týče samotného nahrazení hlasů původních herců, dala by se aplikovat právní
ustanovení chránící integritu uměleckého výkonu herce včetně hlasové složky. Z povahy věci
tedy vyplývá, že část uměleckého výkonu musí být nahrazena zase uměleckým výkonem, aby
nedošlo ke snížení hodnoty celkového výkonu. V případě některých dubbingů bohužel
k takovému snížení hodnoty dochází, a to právě proto, že dubbér nevložil do svého výkonu
patřičnou dávku umělecké složky a jeho výkon se tak za umělecký dá považovat jen stěží.
Tento problém ale může nastat i u jiných provedení uměleckých děl, jak jsem v počátku práce
nastínila, je ale těžké posoudit absenci umělecké složky.
Zajímavá je otázka, zda mezi výkony, kterými se předvádí umělecké dílo, je možno
zařadit barmany, kteří při své práci s nápoji a koktejly vytváří rovněž působivou show. Při
této show totiž nejrůznějšími způsoby pohazují láhvemi, polykají oheň a předvádí určitou
choreografii, a ačkoli je hlavním cílem vytvořit nějaký nápoj, způsob, jakým se k tomuto cíli
dopracují, je možno považovat za tvůrčí duševní činnost. Tuto otázku by patrně zodpověděla
judikatura, zatím jsem na ni ale v této věci nenarazila. Dle mého názoru jsou splněny všechny
120
Martin Pavala. Příspěvek pro seminář Komory reštaurátorov a Obce reštaurátorov Slovenska v Banské
Bystrici, září 2007, citováno 23. 3. 2009, dostupný z http://www.restauro.cz
121
Tamtéž
53
pojmové znaky uměleckého výkonu, včetně předvádění autorského díla, takže bych jim práva
k jejich výkonům přiznala.
Podobně i umělečtí šermíři či polykači ohňů mohou požívat ochrany jako výkonní
umělci, pokud jejich výkony nejsou pouhým strohým sledem pohybů bez patřičné dávky
uměleckého provedení a tvořivosti. Jejich výkon musí sledovat určitou choreografii, aby byl
splněn znak interpretace autorského díla.
Někteří sportovci jsou další kategorií adeptů na výkonné umělce. Samozřejmě mám
na mysli jen ty, jejichž výkony jsou alespoň z části schopny vyvolat umělecké pocity, což se
nemůže týkat např. fotbalistů. Způsobilost sportovního výkonu být předmětem ochrany podle
autorského zákona lze odvodit z ustanovení, které řadí mezi výkonné umělce i artisty, ačkoli
neinterpretují umělecké dílo (§ 67). V případě některých sportovních výkonů - krasobruslení
je i tato podmínka splněna a výkonem je předváděna choreografie, a to i za předpokladu, že
jsou stanoveny povinné prvky, které musí být v choreografii obsaženy.
Krasobruslení by se dalo nazvat tanec na ledě a již v názvu je patrný umělecký charakter
činnosti (kraso- bruslení). Umělecký dojem je u tohoto sportu také jako jedna z kategorií,
které se zvlášť hodnotí. Podobnou kategorií je i synchronizované plavání, nebo li tanec ve
vodě. Interpretkám tohoto sportu se říká akvabely (aqua – voda bella – krásná). Obě dvě
disciplíny potřebují jako průpravu ke svému zvládnutí klasický tanec (balet), jsou prováděny
s výrazem, na hudbu a spolu s ní jednoznačně vyvolávají harmonický umělecký zážitek. O
uměleckých výkonech v jejich případě nemůže být pochyb.
O něco záludnější je možnost považovat za umělecký výkon akrobatické skoky do

vody nebo na lyžích. V těchto případech je zřejmá podobnost právě se zmíněnými artisty.
Chybí mi zde ale tvořivý vklad sportovce do jeho výkonu. Je pravda, že i když se sportovec
snaží předvést skok co nejlépe a přesně, podobně jako výkonný umělec, jeho umělecký přínos
je při předvádění skoku zcela zanedbatelný a umělecký dojem je vyvolán jen zajímavými
prvky v rámci sestavy. Tvořivou duševní činnost, která spočívá hlavně v osobním projevu
interpreta jako jedinečné individuální osoby vkládající do provedení výkonu svého ducha,
výraz a emoce, dle mého názoru tyto sportovní výkony postrádají. Proto bych je na za
umělecké výkony nepovažovala.
6. Postavení souborů výkonných umělců
54
6.1 Divadelní soubory
Pod střechou našeho práva se můžeme setkat hned se třemi právními formami, jako
možnými půdami působiště umělců v souborech. V první řadě jsou to divadla, kde působí
jeden nebo více uměleckých souborů různých žánrů (opera, balet, činohra). Divadlo je
zpravidla příspěvková organizace, tedy právnická osoba a výkonní umělci zde působí coby
zaměstnanci této instituce. Neodpustím si několik poznámek k postavení výkonných umělců
jako zaměstnanců.
Většina ředitelů divadla spolu se šéfy uměleckých souborů zastává názor, že umělecká
činnost se kvalifikuje podle zákoníku práce122 jako „práce zvláštní povahy“. To znamená, že
se na ni nevztahují některá kogentní pravidla pracovněprávních předpisů, zejména ustanovení,
umožňující uzavírat pracovní smlouvy na dobu neurčitou (§ 39 odst.2 zák. práce). Umělečtí
zaměstnanci jsou pak ve značné nevýhodě, neboť si nikdy nemohou být jisti, zda jim bude
smlouva prodloužena. O prodloužení totiž rozhoduje zpravidla jeden člověk, a to umělecký
šéf, a tak se může stát (a stává se), že rozhodujícím kritériem nejsou umělecké kvality
zaměstnance, ale např. špatné osobní vztahy s šéfem. Přitom angažmá v uměleckém souboru
má obvykle trvalý charakter, kdy umělec se postupně propracovává k náročnějšímu repertoáru
a k obtížnějším rolím, buduje si kariéru, což je obvykle otázka několika let. Po tu dobu na
sobě pracuje a jeho umělecká úroveň se zvyšuje, takže obavy zaměstnavatelů, že by tomu
mohlo být naopak, jsou plané, nehledě na možnost výpovědi pracovní smlouvy zaměstnance,
který nesplňuje požadavky pro řádný výkon práce podle § 52 pís. g) zák. práce. Z těchto
důvodů se domnívám, že divadla porušují ustanovení zákoníku práce stanovící pracovní
poměr po dvou letech jeho trvání na dobu neurčitou a v uměleckých zaměstnancích jen
vyvolávají obavy o jejich budoucnost. Nevýhody zvláštní povahy práce se projevují i
v dalších sférách pracovních předpisů, které zde ale nebudu rozebírat. Chci pouze upozornit
na problém, o kterém mnozí ani netuší a věřím, že dojde nakonec k průlomovému rozhodnutí
soudu, které tuto situaci zvrátí a dostane do normálních kolejí.
122
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
55
6.2 Občanská sdružení
Umělecký soubor je možné založit podle zákona o sdružování občanů (zákon č.

83/1990 Sb. o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů). Právní úprava ale vychází
zejména z mezinárodních právních dokumentů. Těmi jsou Mezinárodní pakt o občanských a
politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
(oba zveřejněny vyhláškou č. 120/1976 Sb.) V naší ústavněprávní rovině se tato práva
promítají v Listině práv a svobod, která mimo jiné ve svém ust. čl. 20 výslovně stanoví, že
každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.
Na to navazuje § 1 zákona o sdružování občanů, který právo svobodně se sdružovat přiznává i
právnickým osobám (§ 2 odst. 2), a konstatuje, že k výkonu tohoto práva není potřeba
žádného povolení státního orgánu (§1 odst. 2). V § 1 odst. 3 je i negativní výčet situací: zákon
o sdružování se nepoužije v případě sdružování v politických stranách a hnutích, k výdělečné
činnosti, k zajištění řádného výkonu určitých povolání nebo v církvích a náboženských
společnostech. V § 4 jsou pak vymezena sdružení, která nejsou dovolena, čili ačkoli
nepodléhají povolení, můžou být z důvodu nedovolených činností zrušena nebo nebudou
vůbec registrována.
Soubor tedy spadá (i když ne výslovně) pod demonstrativní výčet občanských

sdružení v § 2. Některé soubory mají dokonce ve svém názvu označení např. „spolek“ či
„sdružení“. Podle § 2 jsou tato sdružení právnickými osobami. Při jejich zakládání musíme
vycházet obecných ustanovení občanského zákoníku o zakládání právnických osob, pokud
zde není zvláštní právní úprava. Zvláštní úprava existuje v zákoně o sdružování, nicméně i
přesto je třeba akceptovat nutnost zakladatelské smlouvy podle občanského zákoníku
v podobě předpokládané nevyvratitelné právní domněnky uzavření alespoň neformální
dohody o založení nebo v podobě schválení stanov jako zakladatelského dokumentu včetně
souhlasných podpisů.123 Občanské sdružení mohou založit minimálně tři občané, z nichž
alespoň jeden je starší 18 let; vzniká registrací u Ministerstva vnitra ČR po doručení návrhu
na registraci a úspěšném řízení o registraci. Náležitosti návrhu a stanovy, které musí být
předloženy spolu s návrhem, jsou obsaženy § 6. K zániku sdružení může dojít dobrovolným
rozpuštěním, sloučením s jiným sdružením, popř. zrušením ministerstvem. Soubory (sdružení)
spolu můžou navzájem uzavírat jednotlivé smlouvy o součinnosti, popř. může být založen
svaz zúčastněných souborů, který je rovněž právnickou osobou podobně, jako sdružení.
123
Telec, Ivo. Spolkové právo. C. H. Beck, Praha, 1998, s. 111
56
Takový svaz potom soubory zastřešuje a může jejich činnost organizovat, koordinovat,
vytvářet interní pravidla jejich fungování a chodu, vydávat časopis apod.
Důležitým dokumentem spolku jsou stanovy. V nich je kromě názvu a sídla stanoveno
poslání a cíl činnosti. Vezmeme-li v potaz, že nemůže jít o podnikatelskou činnost (§ 1 odst.
3 pís. b)), dospějeme k závěru, že se jedná o zájmovou činnost k prospěchu členů, nebo i
dalších osob či dokonce o veřejnou prospěšnost. V případě souborů výkonných umělců to
může být plnění zájmů členů souboru společně provozovat uměleckou činnost (hra
v orchestru, zpěv, tanec) a zlepšovat se v ní, propagovat tuto oblast umění, rozvíjet folklórní
kulturu, spolupracovat s jinými organizacemi zabývajícími se podobnou činností i v jiných
zemích, apod. Ve stanovách jsou stanoveny orgány souboru, obvykle je zde valná hromada
jako nejvyšší orgán, práva a povinnosti členů včetně způsobu, jak se stát členem, ustanovení o
organizačních jednotkách souboru, má-li je, zásady hospodaření, a další ustanovení s cílem
určit cestu k dosahování cílů souboru.
Postavení souborů výkonných umělců je stejně jako ostatní občanská sdružení podle
zákona o sdružení založeno na určitých základních principech. V první řadě jde o princip
odluky spolku od státu vyplývající ze samotného ust. čl. 20 Listiny základních práv.124 Stát
de facto stanoví meze, které jsou shodné s demokratickými právními principy a hodnotami, na
nichž je náš právní systém založen. Dalším důležitým principem je princip osobního členství
jako vyjádření soukromého práva na sdružování125, nikoli tedy anonymita v nějakém
uskupení. To však nezakládá členům žádnou odpovědnost za závazky souboru. 126 Za závazky
neručí ani orgány spolku, na rozdíl od ručení obchodních společností dle obchodního
zákoníku; odpovídá za ně sám spolek svým majetkem a nijak do tohoto vztahu nezatahuje své
členy.127
Ačkoli jsou členské příspěvky obvyklou součástí jejich členství, v některých případech
i podmínkou, nikdy nejsou součástí individuálního použití pro jiné členy. v žádném případě
není předmětem použití k individuálnímu použití jiným členům. Ani zisk z činnosti souboru
nebo prostředky z eventuálních darů či grantů udělovaných orgány veřejného práva nejsou
rozdělovány mezi členy, nýbrž jsou majetkem souboru, který je použije pro svoji další
činnost. To naznačuje princip absence majetkové participace členstva.128 Na druhou stranu
124
Tamtéž, s. 44
125
Tamtéž, s. 44
126
Tamtéž, s. 48
127
Tamtéž, s. 48
128
Tamtéž, s. 45
57
spolky fungují na principu samofinancování, jehož jsou členské příspěvky také
nezanedbatelnou sumou. Mezi další zdroje příjmů patří již zmíněné dary a také dědictví, dále
výnosy z vlastního majetku, účelově vázané dotace z veřejných rozpočtů a granty.
Soubor výkonných umělců v režimu zákona o sdružování je u nás nejrozšířenější

formou takového sdružení v oblasti umělecké činnosti. Vedle klasických divadel
významným způsobem přispívá k plnění kulturních potřeb lidí, rozvoji a udržení
kulturních tradic, k výchovnému účelu a k dalším veřejně prospěšným cílům.
6.3. Sdružení dle občanského zákoníku
Náš právní řád zná ještě další způsob sdružení. Tím je sdružení založené na základě smlouvy
o sdružení upravené jako smluvní typ v ust. § 829 a násl. občanského zákoníku (dále OZ).
Tato úprava garantuje právo osob sdružit se, aby se společně přičinily k dosažení účelu
sjednaného ve smlouvě; při tom není stanovena písemná forma, stačí tedy i ústní dohoda.
Z povahy smlouvy vyplývá, že jde obvykle o vícestranný právní úkon; je zvláštním smluvním
typem, jako základ se ale použije obecná úprava závazkových vztahů obsažená v §§ 488 –
587 OZ. Podstatným rozdílem oproti sdružení dle zákona o sdružování je, že sdružení podle
OZ nemá způsobilost k právům a povinnostem a není tak právnickou osobou. Způsobilost
mají ale účastníci sdružení, kterým z jejich činnosti ve sdružení přímo vznikají práva a
povinnosti. Sdružení nepodléhá žádné registraci a působí zcela nezávisle na jakýchkoli
státních orgánech.
Účastníci sdružení jsou povinni vyvíjet činnost k dosažení sjednaného účelu způsobem
stanoveným ve smlouvě. Vedle toho mohou rovněž poskytnout sdružení peníze nebo jiné
věci, které má na starosti buď správce, pokud je ustaven, nebo si vnesený majetek spravuje
každý sám. Poskytnuté prostředky jsou ve spoluvlastnictví všech zúčastněných osob podle
poměru jejich přínosu; pokud jde o majetek získaný společnou činností, pak je ve
spoluvlastnictví všech účastníků. Účastníci jsou zároveň povinni k závazkům k třetím
osobám, a to společně a nerozdílně. Této odpovědnosti se nelze zprostit ani vystoupením
(nebo vyloučením) ze sdružení. Zde se neuplatní princip absence majetkové participace, jak je
tomu v případě sdružení dle zákona o sdružení.
Sdružení podle OZ je na rozdíl od výše popsaného občanského sdružení zpravidla

zakládáno za účelem dosažení zisku či jiného majetkového prospěchu. V podstatě je to
58
alternativa k různým formám obchodních společností, využívaná v situacích, kdy by založení
obchodní společnosti jakož i jiné právnické osoby bylo nepraktické, neúčelné a příliš
svazující. Proto je vhodné i jako způsob sdružování pro výkonné umělce, kteří společně
mohou vystupovat na veřejnosti a vytvářet umělecké výkony a za tyto výkony dostávat
odměnu, která tvoří příjem zdaňovaný dle zákona o dani z příjmu u každého zvlášť. V této
souvislosti bych o takových sdruženích už nemluvila jako o uměleckých souborech, které
většinou dávají přednost formě právnické osoby a mají nevýdělečný charakter, nýbrž jako o
skupině umělců, jejichž činnost je komerčního rázu a zisk je významnou motivací pro
účastníky. Tak se mohou sdružit hudebníci a vytvořit např. smyčcový kvartet, jazzovou
kapelu, skupinu zpěváků, taneční skupinu apod. Kromě veřejného vystupování také obvykle
nahrávají své umělecké výkony na záznam určený k obchodním účelům, z něhož mají podíl
na zisku.
Sdružení výkonných umělců podle OZ je také častým způsobem jejich společného

působení, prvotním účelem ale je společně získávat majetkový prospěch a zájmový
charakter činnosti je až na druhém místě.
59
7. Aplikace mezinárodního práva výkonných umělců v ČR
Aplikací rozumíme použití určité právní normy na konkrétní případ. Předchází jí

obvykle interpretace, která slouží k vyložení právního pravidla a pochopení jeho smyslu, a
dohromady s aplikací představují hlavní náplní rozhodovací činnosti soudů.
Mezinárodní právo je představováno mezinárodními smlouvami, o nichž jsem
v souvislosti s právem výkonných umělců již mluvila. Jejich aplikaci umožňuje článek 10
Ústavy České republiky129, podle nějž musí být mezinárodní smlouva vyhlášena, čili
zveřejněna ve sbírce mezinárodních smluv, a ratifikována. V případě kolize s naším
vnitrostátním zákonem, se pak použije mezinárodní smlouva. Poněkud odlišná je situace
v případě komunitárního práva, které je vytvářeno na půdě Evropského společenství, nyní
Evropské unie, jíž jsme svěřili část našich pravomocí na základě článku 10a Ústavy a které je
realizováno prostřednictvím vydávání právních aktů Evropského společenství. Oblast
autorského práva je předmětem harmonizačních snah Evropské unie, která je k tomu
oprávněna vydávat směrnice jako akty sekundárního práva, které se do našeho právního řádu
promítnou v podobě zákona.
Současný Autorský zákon do svých ustanovení promítl jednak evropské směrnice,

jednak mezinárodní smlouvy. Pokud tedy český soudce aplikuje autorskoprávní ustanovení
vycházející z mezinárodního práva, aplikuje vlastně i mezinárodní právo.
Co se týče sporů rozhodovaných našimi soudy v oblasti práv k uměleckému výkonu,

tato agenda není příliš častá, spíše ojedinělá. Vedle již zmíněného rozsudku Vrchního soudu
v Praze o otázce divadelní režie jako uměleckého výkonu, zde existují tu a tam rozhodnutí ve
sporu o osobnostní práva výkonných umělců a spory ohledně výkonu kolektivní správy.
Většinu rozhodovací činnosti zaujímá trestní právo v případech porušování autorského práva
a práv s ním souvisejících podle ust. § 152 trestního zákona účinného do prosince 2009, nyní
jde o § 270 současného trestního zákona. Nejrozšířenější způsob porušování je nedovolené
pořizování kopií zvukových a audiovizuálních záznamů a jejich komerční rozšiřování. Tím
jsou poškozováni především oprávnění výrobci záznamů a ochrana uměleckých výkonů se
s nimi spíš „sveze“.
Na tomto místě se nabízí otázka, proč je tak málo judikatury. Je to snad proto, že pro
agendu práv k uměleckým výkonům máme kolektivního správce, na kterého výkonní umělci
spoléhají nebo si myslí, že výkon kolektivní správy jim brání v uplatnění jejich nároků? Nebo
129
Ústavní zákon 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů
60
snad právo výkonných umělců není porušováno? Vidina dlouho táhnoucích se sporů odrazuje
jemné umělecké duše od hájení svých práv? Důvody mohou být různé. Vedle podílu
kolektivního správce na bezstarostný a relativně stálý chod systému vybírání odměn hraje roli
smluvní volnost stran při uzavírání autorskoprávních smluv a případné spory a hádky jsou
řešeny v rámci předsmluvního jednání. Pokud některá strana smlouvu poruší, spor se řeší
zpravidla mimosoudně při vynaložení co nejnižších nákladů. Okruh výkonných umělců, kteří
svým jménem uzavírají smlouvy, také není příliš široký, umělci se většinou znají navzájem a
dobré vztahy si udržují.
61
Závěr
Účelem diplomové práce bylo přiblížit a ucelit práva k uměleckému výkonu a oddělit
je tak od jiných práv, zejména od práva autorského, s nímž většinu právní úpravy sdílí. Po
zasazení uměleckého výkonu do právní sféry a vymezení jeho pojmových znaků je patrná
jeho příbuznost a souvislost s právem autorským. Skutečnost, že autorskoprávní úprava je
dominantní, je odůvodněna pozdějším vývojem práv výkonných umělců. Zatímco autoři již
dávno požívali ochrany (dnes např. víme, že J. S. Bach byl barokní hudební skladatel), o
umělcích ještě není vůbec řeč. Při počátečních snahách o formulaci práv výkonných umělců
již měli autoři v právu své místo, o které se nechtěli s nikým dělit, což celý proces ještě
zdrželo.
Ani při snaze o přesné definování pojmových znaků uměleckého výkonu jsem nebyla
s to zamezit pochybnostem, zda se v určitých případech jedná o umělecké výkony, či nikoli.
V těchto případech bude muset být i nadále tato otázka ponechána na dohodě stran, popřípadě
na rozhodujících orgánech, pokud dojde ke sporu.
Přes rozdíly statusu umělce, kdy jednou podává výkon jako zaměstnanec, jindy jako
samostatná osoba na vlastní odpovědnost, má výkonný umělec nezadatelná a nezcizitelná
osobnostní práva. Na rozdíl od majetkových práv, s kterými může zaměstnavatel nakládat
podle své vůle, neboť se i na výkony umělců vztahuje ustanovení autorského zákona o
zaměstnaneckém díle, osobnostní práva nesmí být narušena za žádných okolností, a to ani po
smrti umělce. V těchto vztazích je důležitá hodnota uměleckého výkonu, kterou se snaží
umělec i zaměstnavatel maximalizovat. Mám na mysli materiální, ale i duševní hodnotu, která
působí na veřejnost a je způsobilá ji ovlivnit. V této souvislosti je umělecký výkon důležitým
společenským prostředkem předávání informací, ponaučení a morálních zásad.
V dnešní společnosti není význam uměleckého výkonu ani autorských děl

zanedbatelný. Naopak při využití moderních prostředků veřejného šíření je autorské dílo
prováděné uměleckým výkonem daleko lépe schopné ovlivnit širokou veřejnost. Stále
postupující úroveň techniky s sebou přináší i potřebu stále více a nově chránit umělecké
výkony. V tomto ohledu je technika vždy o krok napřed a ochrana je tak vždy slabší, než je
potřeba.
62
Resumé
I have chosen the theme of this diploma paper „Performance and its legal face“ , because I
myself I am s visual artistrice, I achieve performance eighth year under National theatre Brno,
so for me it is importatnt to know this part of law. The aim of this paper is location of a
performance into world of law, it means into czech and international rules, introduce the
comprahendsive enumeration of rules for peformence and at the same time draw it from the
look of tangible and of a value. For help I kept to the available literature, rules and judicial
verdicts.
In first chapter, performance is introduce as a medium for evocation aesthetic senses. It is
necessary to watch it as a phenomenon, which need to take and protect. Performance in czech
law is hold in a law of authors (copyright). But complicate way outrun before this situation:
from the top of necessity of protection connected with invention of apparatus which can
record the performance, over formulation of the rules of visual artists in the international law
as first until this amendment in our copyright, which grant and protect this kind of law.
International law amendment rules of performance by three international agreement,
which cover and complete itself, found on territorial principle and principle of national
behaving. Everyone impute news into our body of law, and in the top is a principle of the best
available advantage in third agreement (TRIPS). The necessity of harmonization of
intellectual law conduct the publication of rules on the floor of European union. This is
content of our law of authors as well.
For to know if it is a performance, it need to keep some standards. Performance is sensible
immaterial property, rice by creative intellectual work of individual person and carry an
author’s work of art. This standards must be realized together. Performance has a close
relationship with author’s law. It’ s possible to summarized as a situation, when artist inhale
life into author’s work, make it public and give in a sense of existence.
Performance is a bearer of the value, material and intellectual as well. While a material
value gives a monetary profit for artist, intellectual value is boon for the society. Performance
as patron/bearer oh values has an insubstitable deal on our culture, it’s hard to imagine the
civilization without it.
The rules of performance are contain in the law is divided as a personal law and property
law. Personal law has absolute character, it is not possible to transfer it ant to surrender it. The
contain of personal law of artist is the right to decide about publication of performance, right
to show the its name, right to decide about using the performance by way, which can injure
63
good reputation of artist. The protection is given by civil codex in § 11. Opposite of personal
law, the property law is the disposition’s rules, it’s possible to transfer it. It takes in extensive
gamut of rights to use a performance and right of fee. But this rights are limited by lot of
licences paid or not paid or by a possibility of people to use it for themselves for free. A law
says that some right must be administrated by collective custodian, which gives accord to use
a performance on the place of artists and collect the fee for them. In this case the collective
custodian has a monopoly position.
In the case of break of rules concerned a performances it comes various instruments of
protection. They are introduced in author’s law and in another laws as well. We divide it as
instruments of author’s, civil, administrative and criminal law. It idea consist in enable for
owner of right to claim an ending of intervention not allowed into copyright on the state level,
usually front of court.
In the chapter before last I argue about some performances in situation, when is insure if it
can be performance and about people who can be a visual artists. Especially I try to explain
the position of director in film and in theatre and its diferents. In the end I remind a absence of
adjudicating work of court in the area of law of performance.
64
Seznam použité literatury
Knižní publikace
1) Jelínek, M. Ochrana práv výkonných umělců z hlediska vnitrostátního i mezinárodního,

Aktuální otázky práva autorského a práv průmyslových. Praha, 1987
2) Luby, Štefan. Autorské právo, 1. vydání, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied.

Bratislava, 1962, SRN-OŠ 52.137/61-VO
3) Popelková, Věra, Ochrana práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů

(Integram). GRADA Publiching 1998, ISBN: 80-7169-553-X
4) Šebelová, Marie. Autorské právo: zákon, komentáře, vzory a judikatura. + CD -ROM. 1.

vydání. Computer Press, a. s., Brno, 2006, ISBN 80-251-1090-7
5) Telec, Ivo, Právo výkonných umělců v provozovatelské praxi. Brno: Masarykova

universita, 1993, ISBN: 80-210-0680-3
6) Telec, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Doplněk, Brno,1994,ISBN 80-85761-11 X
12) Telec, Ivo. Spolkové právo. C. H. Beck, Praha, 1998, ISBN 80-7179-194- 6
7) Telec, Ivo; Tůma, Pavel. Autorský zákon: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007,
ISBN 9788071796084
8) Telec, Ivo; Tůma, Pavel. Přehled práva duševního vlastnictví, 2: Česká právní ochrana.
Doplněk, Brno, 2006, ISBN 80-7239-198-4
9) Týč, Vladimír. Mezinárodní úprava ochrany průmyslových a autorských práv. Masarykova

universita, Brno, 1993, ISBN 80-210-0650-1
10) Týč, Vladimír. Průmyslová a autorská práva v mezinárodním obchodě. Linde Praha a. s.,
1997, ISBN 80-7201-102-2
11) Maleček, Martin. Výkonný umělec, umělecký výkon a jejich postavení v právním řádu.
Diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 1992, vedoucí d.p. I. Telec
65
Právní předpisy
12) Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních
práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
13) Zákon č. 218/1926 Sb. z. a n. o původském právu k dílům literárním, uměleckým a

fotografickým (o právu autorkém)
14) Zákon č. 115/1953 o právu autorském (autorský zákon)
15) Zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých
16) Zákon č.121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o
změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů
17) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
18) Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
19) Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů
20) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
21) Zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
22) Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
23) Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
24) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
25) Zákon č. 586/1992 o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů
26) Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
27) Zákon č. 618/2003 Z. z., o autorskom práve a právach súvisiacich s autorským právom
(autorský zákon)
66
Judikatura
28) Rozhodnutí nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 234/2009 dne 25. března 2009, zveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, dostupné 23. 2. 2010 z http://www.nsoud.cz/
29) Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Co 22/2001 ze dne 19. 11. 2001, zveřejněn
v ASPI pod evidenčním číslem 24345 (jud)
30) Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2116/2006, ze dne 31. 10. 2006, zveřejněn
v ASPI pod evidenčním číslem 37690 (jud)
Internetové zdroje
31) Týč, Vladimír, Charvát, Radim. Mezinárodní a evropská ochrana průmyslových a

autorských práv. citováno 20. 1. 2010, dostupný z https://is.muni.cz/auth/dok/rfmgr.pl?
fakulta=1422;obdobi=4744;studium=188355;kod=MVV796K;furl=%2Fel
%2F1422%2Fpodzim2009%2FMVV796K%2Fum%2F;info=
32) Martin Pavala. Příspěvek pro seminář Komory reštaurátorov a Obce reštaurátorov
Slovenska v Banské Bystrici, září 2007, citováno 23. 3. 2009, dostupný z
http://www.restauro.cz/diskuze/restaurovani_jako_tvurci_cin.htm
33) Mgr. Martin Sýkora, Výjimka z ochrany autorského díla - Volná užití ( III. ), 22. 9. 2008,
citováno 23. 2. 2010, dostupný z http://www.pravoit.cz/article/vyjimka-z-ochrany-
autorskeho-dila-volna-uziti-iii
34) Intergram, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově

obrazových záznamů o.s.: Vyúčtovací řád, Sazebníky, citováno 6. 3. 2010, dostupný z
http://www.intergram.cz/
67

Umelecky Vykon A Jeho Pravni Stranka

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Umelecky Vykon A Jeho Pravni Stranka

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Katedra občanského práva

Umělecký výkon a jeho právní stránka

Karolina Polášková Kovácsová

V Brně 30. března 2010

1.1 Právní uchopení uměleckého výkonu…………………………………………….…..….6

1.2 Vnitrostátní právní úprava ……………………………………………………….…..….7

1.3 Mezinárodní právní úprava……………………………………………………….....…..10

2. Pojmové znaky uměleckého výkonu a vztah k autorskému dílu ………….….…..….16

2.1 Pojmové znaky…………………………………………………………………...….…..16

2.2 Vztah k autorskému dílu………………………………………………………………...19

2. 3 Druhy uměleckých výkonů……………………………………………………..….……21

3. Hodnota uměleckého výkonu a její právní význam………………………….…..……24

3.1 Duševní hodnota………………………………………………………………...….……24

4. Práva k uměleckému výkonu…………………………………………….….….….……26

4.1 Osobnostní práva…………………………………………………………….….…….….26

4.2 Majetková práva……………………………………………………………………....….28

4.2.1 Právo užít umělecký výkon………………………………………………………….…29

4. 2.3 Licenční vztah……………………………………………………………………….…31

4.2.4 Odměna jako honorář……………………………………………………………….…..33

4.3 Omezení těchto práv (volné užití výkonu, zákonné licence)…………………………..…33

4.3.1. Volné užití………………………………………………………………………….…..34

4.3.2 Bezúplatná zákonná licence…………………………………………….………….…...35

4.3.3 Úplatná zákonná licence…………………………………………………….………….38

4.4 Kolektivní správa práv……………………………………………………………..….….39

4.5.1 Soukromoprávní prostředky ochrany………………………………………….……..43

4.5.2 Správněprávní prostředky ochrany……………………………………………..……46

4.5.3 Trestěprávní prostředky ochrany……………………………………………………47

5. Umělci jako realizátoři uměleckého výkonu……………………………………..…..49

5.1 Profesionálové …………………………………………………………………..…….49

5.2 Divadelní vs. filmový režisér…………………………………………………….…….50

5.3 Amatéři ………………………………………………………………………………..53

5.4 Sporné výkony …………………………………………………………....…...………53

6. Postavení souborů výkonných umělců……………………………………...….……..56

6.2 Občanská sdružení…………………………………………………………….....…….57

6.3. Sdružení dle občanského zákoníku……………………………………….….………..59

7. Aplikace mezinárodního práva výkonných umělců v ČR…………….….….….…...61

Seznam použité literatury………………………………………………………….…….…66

Při svém výkladu autorskoprávních ustanovení vycházím z teorie přirozeného práva,

Práce je rozdělena do sedmi kapitol. Nejprve umělecký výkon začlením do právního

1.1 Právní uchopení uměleckého výkonu

Samotná definice uměleckého výkonu, jak ji podává ustanovení § 67 autorského

Již v Listině základních práv a svobod v článku 34 je garantována ochrana práv

Duševní vlastnictví jako souhrn práv k nehmotným statkům vzešlých z tvůrčí

Před samotným výkladem současného autorského zákona se ještě ohlédněme na

Následující úprava vznikala za zvláštních okolností dané doby, kdy Československo

1.3 Mezinárodní právní úprava

První mezinárodní smlouvou zabývající se ochranou práv výkonných umělců k jejich

1.4 Komunitární předpisy

Důležitým dokumentem, který Česká republika musela promítnout do své právní

Směrnice Rady 93/83 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského

Na toto směrnici navazuje Směrnice 2001/29/ES o harmonizaci některých aspektů

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES o dodržování práv

Všechny uvedené směrnice byly inkorporovány do našeho práva, především do

2.1 Pojmové znaky

Současný autorský zákon definuje v § 67 odst. 1 umělecký výkon takto: Umělecký

Základním znakem uměleckého výkonu je jeho nehmotnost. V této souvislosti

S osobou tvůrce uměleckého výkonu a s jeho tvořivým duchem souvisí individualita

Naproti tomu se hledisko provádění uměleckého díla nepoužije v případě výkonů

Velmi podstatným znakem uměleckého výkonu je jeho vnímatelnost. Tuto vlastnost

Vztah autorského díla a uměleckého výkonu v podstatě vyplývají ze zákona

Vedle tohoto realizačního vztahu je vhodné podívat se na vztah autorského díla a

Je evidentní, že právní vědomí společnosti o autorskoprávní úpravě je i dnes daleko