Kmen Cnidaria – žahavci

CHARAKTERISTIKA
Žahavci (Cnidaria: jméno je odvozeno z řeckého knide = kopřiva) jsou v
současnosti stejně jako v geologické minulosti velmi rozšířenou skupinou
výlučně vodních, převážně mořských bezobratlých (obr. 1).

Obr.1: a - Recentní kolonie polypovce (en.wikipedia.org), b – recentní korálnatec Epizoanthus scotinus (www.palaeos.com).

Tělo žahavců je radiálně symetrické, nejčastěji podle čísla 4. Je tvořeno

tkáněmi odvozenými z ektodermu (epidermis) a entodermu (gastrodermis).
Rosolovitá vrstva ležící mezi nimi je označována jako mezoglea (obr. 2).
Mezoglea může být slabě až mohutně vyvinuta, zejména u medúzovců. Pro
kmen jsou typické žahavé organely – nematocysty, umístěné na chapadlech.
Láčka u nich vytváří tři základní typy (obr. 3): nečleněnou láčku (polypovci),
skyfistomu - se čtyřmi septy (medúzovci) a členěnou láčku (korálnatci).

Obr. 3: Základní typy láčky (Druščic, 1974).

Obr. 2: Stavba žahavců (Mergl, 2002 in www.pef.zcu.cz).

Rozmnožují se pohlavně i nepohlavně (obr. 4). Tyto generace bývají

představované dvěma dimorfními tělesnými typy, které byly součástí
původního ontogenetického vývoje žahavců. Je to pohyblivé stadium
(medúza) a přisedlé stadium (polyp). Medúzové stadium nevylučuje pevnou
schránku. Medúzy jsou rosolovité, deštníkovitého nebo zvoncovitého tvaru.
Ústní otvor leží na spodní straně. Na okrajích jsou dobře patrná chapadla.
Medúzové stadium může vzniknout pohlavně i nepohlavně. Po splynutí
pohlavních buněk se vyvíjí pohyblivá, obrvená larva – planula, která se po
přisednutí mění v polypa. Na těle polypa může docházet k pučení a odškrcení
medúzových stádií. Polypové stadium je přisedlé. Polypi se rozmnožují
pučením nebo dělením. U polypovců dochází k diferenciaci polypů na jedince s
obrannou (daktylozoidi), vyživovací (gastrozoidi) a rozmnožovací funkcí
(gonozoidi), případně i dalšími funkcemi (např. produkce plynu v
pneumatoforu). U korálnatců k diferenciaci funkce polypů až na výjimky
nedochází.

Obr. 4: Střídání pohlavní a nepohlavní generace

recentního mořského polypovce Obelia: 1 kolonie
specializovaných jedinců, propojených dutým stonkem,
2 nepohlavně vzniklé medúzové stádium, 3 samčí a
samicí gamety, 4 obrvená pohyblivá larva - planula, 5
mladý polyp dává vznik nové kolonii (Druščic, 1974).

Oporný skelet žahavců může být organický (chitin, gorgonin) nebo, u

korálnatců a některých polypovců, je tvořen uhličitanem vápenatým, zejména
v aragonitové modifikaci. U některých fosilních korálnatců se předpokládá
skelet kalcitový. U korálnatců je oporná kostra (koralit) vylučována epidermis
(exoskelet), jen v menší míře a u některých o endoskelet z jehlic spojených
organickou hmotou. U problematické skupiny konulárií nalézáme periderm z
fosforečnanu vápenatého a u stromatopor vápnité masívní kostry
(coenostea). S výjimkou korálnatců a menší míře i polypovců žahavci
nevytváří pevné skelety, které by byly schopny fosilizace. Proto nálezy
medúzovců jsou ojedinělé a zachovalé jen za mimořádně příznivých podmínek.
Do kmene Cnidaria jsou řazeny 3 třídy polypovci, medúzovci, korálnatci.
Některé systémy samostatně jako třídy vyčleňují sromatopory (zde řád u
polypovců) a konulárie (zde podtřída u medúzovců).

EKOLOGIE
Žahavci jsou převážně mořští živočichové, jen malá část jich pronikla do
sladkých vod. Jsou početně zastoupeni od mělkého litorálu do velkých
hloubek, s maximálním rozšířením v mělkých a teplých vodách tropického
pásu. Koloniálně žijící žahavci se podílejí na stavbě útesů. Jsou převážně
dravci. Potravou žahavců je plankton a nekton, výjimečně je prokázána i
filtrace fytoplanktonu. Velcí medúzovci a korálnatci jsou schopni ulovit i větší
kořist, např. i ryby. U korálnatců a některých medúzovců je vyvinuta symbióza
s jednobuněčnými řasami (zooxoantelami). K lovu využívané toxiny
produkované žahavými buňkami mohou citelně poranit, případně usmrtit i
člověka.

STRATIGRAFIE
Zcela jednoznačné nálezy žahavců pocházejí z kambria. Některé
prekambrická nálezy jsou kladeny k této skupině. První doklady o rozvoji
korálnatců máme z ordoviku. V siluru a devonu mají rugózní a tabulátní
korálnatci útesotvorný význam. Po vymizení tabulátních a rugózních korálnatců
na konci paleozoika dochází k rozvoji šestičetných korálnatců, ve větší míře od
jury (obr. 5). Další významnou etapou rozvoje moderních korálnatců je neogén
až recent.

Obr. 5: Kolonie šestičetného korálnatce, svrchní jura,

Štramberk (foto. P. Skupien).

ZPĚT NA SYSTÉM ZPĚT NA ÚVODNÍ STRANU