Mezi prelest (duchovní klam, duchovní nemoc) patří také hřích vlastní spirituální vyvolenosti a

důležitosti. Prelestí postižený člověk se stává samozvaným hlasatelem svých vlastních myšlenek a
považuje sám sebe za hlasatele svaté pravdy, přestože jde jen o jeho vlastní myšlenky, které už od
Boha nejsou. Takový člověk ztrácí kritické myšlení a nerozlišuje pravdu od lži. Svoje přesvědčení
považuje za svatou pravdu a vše v rozporu s jeho přesvědčením je pro něho jen lež. Takový člověk
potřebuje co největší publikum, a proto využívá média a sociální sítě.

Prelestí postižený člověk veřejně a bez pochybností prohlašuje, že si pamatuje nebo vidí věci v
rozporu s ověřitelnou pravdou. Jeho přívržencům ten rozdíl mezi tím, co jejich vůdce říká, a tím, co
si pamatují nebo vidí oni sami, je důkazem, že oni sami ještě nejsou tak pevní ve víře jako je jejich
vůdce, a proto se musí pro svého vůdce ještě víc snažit, a ještě víc veřejně šířit myšlenky svého vůdce.
Přívrženci takového člověka omezují svůj vlastní život jen na práci pro svého vůdce, neustále se na
něho odvolávají, považují ho za bezpodmínečnou autoritu a spolu s ním prožívají jeho duševní stavy.

Prelestí postižený člověk svoje bližní, také včetně příslušníků stejné církve, kteří si dovolí s jeho
bláboly nesouhlasit, považuje za nelidské zlé nepřátelské bytosti, které je třeba před ostatními zadupat
do země všemi prostředky. Namísto toho, aby přemýšlel o obsahu jemu nevyhovujících argumentů
či důkazů, jejichž platnost je nezávislá na tom, kdo je říká, tak zaútočí na osobu toho, kdo si ty
argumenty či důkazy (ó jaká hrůza) dovolil vyslovit, a začne tu osobu veřejně špinit. Příznačné je, že
součástí takového útoku bývají slovíčka jako například "je mi tě líto, drahý bratře, prosím přestaň
napadat svaté pravoslaví, pokorně já nehodný boží služebník prosím o tvoje modlitby…" aby nikdo
z publika nezůstával na pochybách, kdo je svatý prorok a kdo je zlý hlupák.

Prelestí postižený člověk si myslí, že čím víc poruší Zlaté pravidlo (Jak chcete, aby lidé jednali s
vámi, tak jednejte vy s nimi) a čím víc bude takto bojovat se svými nepřáteli, které si sám vyrobil,
tím víc se jemu samotnému otevře "boží království" a ty ostatní za trest stihne strašný "boží" hněv.

Prelestí postižený člověk a také jeho přívrženci mohou mít nějaká vlastní skrytá osobní traumata nebo
psychické nemoci, které svojí náboženskou horlivostí podvědomě maskují. Vyjadřují tak svoji touhu
vynikat před ostatními a mít úspěch v očích jiných lidí a na tomto základě být sám sebou kladně
hodnoceni. V pravoslavné církvi takovým lidem jako modla imponuje církevní jazyk a starý kalendář,
naopak kulturní věci shodné s nepravoslavnými církvemi a domácí národní kulturou považují za
škodlivé a hlásají, že je od toho potřeba "očistit správné pravoslaví". Mohou to být sebe sama věčně
hledající lidé, kteří do pravoslavné církve vstoupili poměrně nedávno mající za sebou minulost v
jiných religiích nebo extrémistických organizacích, anebo minulost obojího. Mohou to být také
imigranti, kteří v novém domově necítí dostatek sounáležitosti s místním národem a kulturou a mají
pocit, že nejsou dostatečně přijímáni a milováni. Takoví lidé dělají uvnitř pravoslavné církve sektu
nespravedlivě obviněných a ponížených ale přesto neúnavně bojujících za pravdu a majících morální
právo hodnotit, soudit a poučovat všechny "zlé a pomýlené" včetně biskupů a představitelů domácích
i zahraničních pravoslavných i jiných církví.

Prelestí postižený člověk si ničí svoji vlastní duši a velmi ztrpčuje život svým bližním. Uzavírá se za
opevněnými hradbami svého vlastního vylhaného světa před všemi, kteří mu údajně ubližují. V tomto
chorém počínání ho podporují různí "obětaví pomocníci", kteří za něho bojují, aby to využili jako
pomocný nástroj k vyřešení vlastních problémů a dosažení vlastních cílů, například touhy po kariéře
biskupa nebo nějaké materiální či politické výhodě, šikovně však zabalených do velkých řečí péče o
záchranu celosvětové pravoslavné církve a celého světa.