terapie chlastem zinem
Terapeutický zin. Ty pičo, něco takového snad ještě nikoho nenapadlo. O tom, jak vůbec došlo
k  nápadu spojení terapeutické auto-praxe s  věčnou zálibou ve vytváření tiskovin, čtěte hned
v úvodním, a tedy prvním textu. Je to tu, nevěřil jsem tomu, ale je to tu. V piči...
Jednou, bylo to někdy ve druhém
roce mé protichlastací terapie,
nebo spíš liskacího koučingu,
jak jsem to posměšně, ale trochu
vážně nazýval, jsem jako každou
druhou středu seděl ve čtvrtém
patře nažloutlé secesní budovy
v širším centru Brna a snažil se
artikulovat odpovědi na otázky,
které mi pokládala má terapeut-
ka, nebo spíše sociální pracovnice.
V té době jsem se nacházel ve fázi
rozchodu se svou cnaipa mater,
které jsem však ještě něco dlužil.
Dělali jsme tam tehdy časopis,
fanzin té nejnižší kvality, na jakou
jsme byli ochotni klesnout (dobře
se to prodávalo). Poslední číslo
jsme chtěli stihnout dřív, než
jedna redakční kolegyně porodí,
neboť bylo jasné, že pak už se
k tomu nikdo z nás nedokope. To
se taky stalo. Ale ještě pár týdnů
předtím jsem na otázku, zda mám
představu, jak svou zkušenost
s terapií předat dál, vytáhnul na
světlo právě tenhle náš fanzin.
Napadlo mě to spíš, abych
uspokojil tazatelku v křesle
naproti mě. Že bych mohl do
toho časáku, který byl jinak čirou
adorací zla, jež jsem v chlastu
teprve začal skutečně objevovat,
něco napsat. Něco jakože jak to
vlastně je v pohodě nelít nebo se
nechat v lití koučovat. Tehdy ji to
docela zajímalo, slíbil jsem jí, že jí
poslední číslo pošlu, ale už jsem
to neudělal. Důvody jsem objasnil
výše. Další měsíce probíhaly ve
střídavých křečích otupělosti, až
jsem nakonec celou terapii ukon-
čil, shledav, že mi to už nemá co
dát. Namísto liskání jsem začal ře-
šit, jak mě sere práce, a to nebylo
úplně to, co v centru pro zoufalce
jako já chtěli dělat.
Myšlenka na terapii zinem ale
nezemřela, pořád jsem chodil
tam a zpět a dokola kolem toho,
jak to koncipovat. Výhodou byl
nesporně i fakt, že tenhle nápad
a jeho vývod byl a je a bude čistě
můj, bez vnějších vlivů, snad jen
s trochou autocenzury. Nejdřív
jsem zkoušel různě oživit svoje
staré ziny z tzv. těšínského obdo-
bí, kdy jsme se s klukama a holkou
z MMM scházeli v hotelu Piast
a vymýšleli, jak se co nejlíp naje-
bat a zachovat si u toho alespoň
externí důstojnost. Zkoušel jsem
experimentovat s formátem, až
jsem došel do extrému v podo-
bě fanzinu Nudle, jehož formát
148×30 mi sice umožňoval tisk-
nout jej v obrovských nákladech,
ale prakticky nic se mi do něj ne-
vešlo. Vrátil jsem se tedy ke staré
dobré plachtě. Zbývalo jen napl-
nit ji obsahem, který by nevypadal
jako uříznutá koňská hlava.
To už takový problém nebyl,
tím bylo jen to nějak utřídit,
poskládat do celku, nejspíš ne
moc kompaktního, ale o to snad
autentičtějšího. Projel jsem svoje
deníky, diáře, zápisy snů, zápisky
v liskacím notýsku, aplikace na
sledování pivní aktivity, fotky,
staženou muziku, nesplněné sliby
a odpravené sny. Výsledkem je
tenhle fanzin, po dlouhé době rea-
lizovaný až do konce. Texty v něm
obsažené jsou různé genologické
povahy. Nemám žádné ambice
vás jimi oslovovat. Když o tom
teď přemýšlím, poprvé jsem se
s něčím podobným setkal u jedné
své studentky, na jejíž terapeutic-
ký román jsem narazil při poni-
žující práci v jedné nejmenované
brněnské tiskárně. Bylo to mra-
zivé čtení, holka trpí schizofrenií
nejhoršího kalibru, ale zároveň
velmi inspirativní...
Každopádně, veškeré události
a jména v tomto zinu obsaženéá
se mohou, ale nemusí nutně
shodovat s realitou. Texty jsou
poškozené a kontaminované
svým prvotním účelem, jímž bylo
terapeutické psaní, ať již pri-
márně liskací, nebo jeho proudy
vyšly z jiných pohnutek. Pokud
se v něm poznáte, je dost možné,
že jste pro mě důležitější bytosti,
než by se navenek zdálo. A nebo
taky ne. Ač se od jisté doby snažím
nežít životy druhých, ne vždy se
mi to zcela daří.
Zbývalo jen vymyslet, jak to
celé nazvat. Jako decentně komic-
ké a výsostně vhodné mi přišlo
pojmenovat jej syntagmatem
domácím, čili slezským, v němž se
snoubí kolorit podbeskydských
fabrik na autodíly a pohanská
vzájemnost: V piči. Univerzální
odpověď na všechno. Mějte však
na paměti, že každého v piči je
naopak ryze intimní.
Co to vaše?
∆
a viděl, že je to dobré
Zapisovat sny mě naučil Orel. Ne cíleně, ale jeho blog někdy z poloviny nultých let mě fascino-
val. Sám jsem pak sny blogoval taky, ale když jsem v nich začal pozorovat podezřelé opakování
určitých děsivých motivů, přestal jsem. Musel jsem vypnout, vymazat tuhle pásku z mozku, a po
čase to zkusil znova. S většími a menšími přestávkami si sny zapisuju dodnes. Je to po čase jedno
z nejlepších čtení, jaké může člověk sám sobě poskytnout.

14/12/2019 koupelnu zaplaví všelijaký bor- na druhé straně! Po návratu domů

Zdálo se mi, že jsem spal v jídelně
v našem domě v Bystřici a z obý-
váku jsem slyšel pláč. Na posteli
tam spala Irena a usedavě brečela.
Pocítil jsem k ní lítost, věděl jsem,
že se jí něco stalo, ale když jsem
se zeptal, co je, poslala mě pryč.
Potom jsem ležel opět v jídělně
(v posteli), když přišla, vzala si
z parapetu nějakou věc — asi ply-
šáka — a zmizela. Ráno jsem zjistil,
že má hotový doktorát, ačkoliv
dostala zamítavý posudek.
15/12/2019
Jedu s Gazdou a strýcem Janem
na konferenci do Berlína. Proběh-
ne můj příspěvek, načež to celé
potopí Jano, který přijel vzdát
hold pořádající instituci za to, že
umožnila dělníkům vrtat zešik-
ma, což demonstruje na oknech
v místnosti. Jeho slova jsou
dokonce i na povinné EU-plaketě.
Před odjezdem mi Gazda říká, že
kvůli té blamáži se bude konfe-
rence opakovat. Strýce má nahra-
dit kolega vypadající jako vyžilý
Sagvan Tofi. Je tu i Pája. Dopadne
to ale špatně, když Tofi pozuráží
kolegy z Prahy (jednomu dá pěstí
do nosu). Snažím se najít Gazdu,
ale sen končí do ztracena.
16/12/2019
Ze zmatku si vybavuju, jak se
snažím vyčistit odpad v koupelně.
Vytahuju nekonečný chomáč vla-
sů, až se z odtoku nejdříve vyřítí
voda se žlutou močí, a následně
del — brouci, červi a trilobiti. Je
to scéna hrůzy. Matně si vybavuju
i nějaký problém s chlastem.
15/1/2020
Sny z posledních nocí: V jednom
jsem s Torem ukradl babetu, ve
druhém na mě Sam Neill poslal ve
stokách nějakou obludu.
12/2/2020
Letíme z Tokia do Izraele nejmo-
dernějším letadlem, ale letiště je
rozmoklá bahnitá cesta v pralese.
Je jasné, že to letadlo nezvládne.
Vzneseme se do vzduchu, ale hned
jdeme k zemi. Umíráme. Je to bez-
bolestné, člověk jen hledí na svůj
portrét kdesi v místnosti a píchne
ho v uchu.
Druhý sen je na chatě v ho-
rách. Nějaké ženské do ní nechaly
nasněžit a nezatopily v krbu. Štve
mě to. Je tam i Makówka s Hankou
a tlustá Endžl.
24/2/2020
Potkal jsem na nádraží či letišti
Marcela, objali jsme se a on mi
vysvětlil, že svou smrt nafingoval,
aby mohl zmizet do USA. Tam ho
ale nedávno někdo poznal při
hokejovém zápase, tak se vrátil.
Bylo mi úzko, mrzelo mě, že jsem
na něj letos úplně zapomněl.
Ve druhém snu se snažím v otřes-
né nemocnici najít pomoc,
strašně mě bolí levý bok. Na
pohotovosti mladá doktorka dia-
gnostikuje slepák, ale ten je přece
rozříznu kůži na boku a z rány se
vyhrnou stonky levandule nebo
vřesu. Umírám, měním se v rost-
linu.
24/7/2020
Na schůzi akademického senátu
FF MU mě popadá amok, řvu ně-
jaké nesmysly o tom, že vedení by
mělo položit funkce, někteří ko-
legové odcházejí, dr. Stehlík na ně
řve, že jsou to zbabělci. Druhý den
toho lituju, neboť jednak nemůžu
mluvit, a pak záběry mého amoku
už kolují po sociálních sítích.
15/9/2020
Dostal jsem deset roků natvrdo
za to, že jsem polštáři udusil dvě
děti, ale neudělal jsem to, nic-
méně jsem se z toho nevykecal.
Chvíli jsem se schovával ve sklepě,
ale pak si pro mě přišlo nějaké
dámské komando, které mi teda
dovolilo si sbalit věci a uspořá-
dat rozlučkový fotbalový turnaj
se sousedy. Když jsem pak ráno
přišel na zastávku, kam měl přijet
vězeňský bus, nastoupil jsem do
něj a videl ty šílené ksichty ohák-
nuté v maskáčích. Sedl jsem si k
nějaké staré Somálce a postarší
bábě, která mi do ucha šeptala,
jak to bude v pohodě, hlavně ať
mám dost cíček. Autobus přijel do
Horního Benešova a já zjistil, že to
nebyl bus do vězení, ale dělnický
autobus do Hobesu, což mi objas-
nil Pechy s knírem, který se tam
náhle taky zjevil, že jede na šichtu.
Celý zpocený jsem se snažil najít
spoj do Ostravy, ale marně. Všech-
ny snahy o probuzení ze sna kon-
čily neustálým se probouzením na
ulici před kostelem v Orlové.

23/12/2020
Sedím na pivu s několika lidmi z
Bystřice u horské chaty v Besky-
dech. U chaty je jezírko, v němž
se můj spolužák Josef snaží chytit
rybu. Na udici po chvíli vytahuje
uříznutou hlavu se zrzavými vlasy.
Vypukne panika. Lidi začínají
řešit, že je to hlava kluka, co se
ztratil před pár měsíci v nedale-
kých lesích. Já mezitím mířím do
svého pokoje v chatě, kde potká-
vám Monicu Gaztambide, svou
družku či ženu, a rychle balím
věci a bookuju letadlo do Kyjeva.
Musíme utéct. Našli mrtvolu, kte-
rou jsem sám zakopal do masové-
ho hrobu v lese. Není mi ale jasné,
jak se dostala do jezera. Později
zjišťuju, že masový hrob s mými
oběťmi podemlely spodní vody a
vyplavily je do zmíněného hor-
ského jezírka. Neustálý pocit, že
už o mně policie ví, mne totálně
paralyzuje.