Radost střihačské práce | DOK.

REVUE 6/19/13 8:55 PM

Radost střihačské práce

U fikčního filmu se příběh píše před natáčením. V mých dokumentech příběh vzniká
při střihu. Před natáčením nemám tušení, jaké události, témata, nápady či názory ve
filmu budou. Dokud nezačne těch šest až dvanáct týdnů filmování, nevím, jaké
události nastanou, co se rozhodnu natočit, jaká slova, gesta, emoce a děje se shodou
okolností objeví. Kdybych to všechno věděl, nestálo by za to film točit, protože by v
tom nebylo žádné překvapení.

Cílem natáčení je nashromáždit scény, materiál, z něhož se dá nastříhat film. Během

natáčení se prostě snažím nastřádat sekvence, které mě z nějakého důvodu zaujmou
– například tím, že jsou legrační, smutné, tragické, že odhalují určitý rys postavy,
ilustrují dělení či výkon pravomocí, vymezují předěl mezi ideologií a praxí nebo
ukazují práci různých profesí, klientů či zástupců veřejnosti. Rozhodnutí o tom, co se
bude točit, vždy vychází z proměnlivé kombinace úsudku, instinktu a štěstí. Po šesti
až dvanácti týdnech mám většinou osmdesát až sto dvacet hodin materiálu, z nichž je
třeba sestříhat film.

Jakmile zesynchronizuji obraz se zvukem a utvořím si soupis, do něhož si každý

záběr shrnu a zařadím, začnu se stříháním. Nejdříve se podívám na všechen materiál
a učiním výchozí hodnocení. Používám klasifikační systém podle průvodce Michelin:
jedna, dvě nebo tři hvězdičky. Přibližně šedesát procent sekvencí se při tomto
úvodním posuzování dočasně vyloučí. Vím, že stříhání bude z velké části nuda, a tak
začínám sekvencemi, které se mi obzvlášť líbí. Událost ve skutečném čase trvá,
řekněme, čtyřicet pět minut, z nichž je asi čtyřicet tři minut zaznamenáno na film.
Když chci takovou sekvenci zařadit, musím těch čtyřicet tři minut zredukovat do
použitelného tvaru, aniž bych narušil to, co považuji za účel a smysl faktického
setkání. Málokdy najdu šest po sobě jdoucích minut, které lze rovnou vyjmout a
použít. Musím vybrat okamžiky (někdy vteřiny, občas minuty), které chci použít, a
přijít na způsob, jak tyto jednotlivé záběry zkombinovat do tvaru, jenž respektuje
původní událost a přitom vypadá, že byl původně takový, jak se objevuje v
sestříhané podobě. To znamená, že záběry, které vybírám, musí kromě vyjádření
smyslu události i společně fungovat z hlediska filmu: tj. je třeba, aby výběr, trvání a
řazení zvolených záběrů měly soudržnost a rytmus.

V průběhu pěti až šesti měsíců tímto způsobem nastříhám všechny sekvence, které se
podle mne mohou ucházet o místo ve filmu. Dokud tento proces nedokončím, o

http://www.dokrevue.cz/tp-clanky/radost-strihacske-prace Page 1 of 3
Radost střihačské práce | DOK.REVUE 6/19/13 8:55 PM

stavbě filmu formálně neuvažuji. Jak však postupuji, občas mě napadne, jak
jednotlivé sekvence navázat. Aniž bych je zkoušel, dělám si poznámky o případných
kombinacích. Když mám všechny potenciální sekvence nastříhány do prozatímně
použitelného tvaru, začínám pracovat na filmové stavbě. První koncept konečného
filmu sestavím během tří až čtyř dnů. Jde to poměrně rychle, protože v této fázi
střihu znám materiál už docela dobře. Vždy je však třeba být si po celou dobu
stříhání neustále vědom nekonečných možností sebeklamu a rozmarů, neboť tato
činnost docela snadno svádí k maniodepresivním výkyvům.

První verze je obvykle o třicet až čtyřicet minut delší než výsledný film. V této fázi si
začínám více všímat rytmu filmu, vnitřního rytmu v rámci sekvence a vnějšího rytmu
mezi sekvencemi. Například sekvence tak, jak je původně nastříhaná, může mít
začátek, střed a závěr. Když je vřazena do souvislosti s jinými sekvencemi, začátek již
nemusí být potřeba, protože stejné informace (o postavě, lokaci či času) mohou být v
jiné scéně naznačeny vhodnější formou. Vnější rytmus souvisí se záběry, které spojují
hlavní sekvence: může například přijít vhod minuta relativního klidu po velmi
emocionální scéně nebo se musí několik záběrů propojit, aby se naznačilo plynutí
času či změna lokace. Výběr záběru, směr pohybu v rámci záběru, denní doba,
informace sdělované lidmi či objekty – to vše musí být hodnoceno jak ve vztahu vůči
sobě navzájem, tak vůči sekvencím, které předcházejí či následují. To samozřejmě
platí pro vnitřní, stejně jako pro vnější střih sekvence. Každou sekvenci nebo skupinu
souvisejících sekvencí je třeba posuzovat tímto způsobem a též je nezbytné znát
celkovou stavební provázanost mezi všemi sekvencemi ve filmu (například
souvislost mezi prvními deseti minutami filmu a jeho závěrem). Za všechna ta léta
jsem se během rozhodování při střihu naučil věnovat pozornost nejen zjevnějším
logickým a deduktivním aspektům, ale též okrajovým myšlenkám – asociacím s
materiálem, který vidím a slyším. Otevřenost vůči těmto zdánlivě periferním
intuitivním myšlenkám může vést k neobvyklejší a originálnější kombinaci sekvencí,
jež nečekaně prospívá obsahu, formě a struktuře filmu.

Když usoudím, že je stříhání dokončeno, vrátím se zpět ke všem těm vyřazeným

denním pracím. Často se mi podaří vyřešit problémy se střihem, s nimiž jsem si do té
doby nevěděl rady. Objevím například lepší přechod či krátkou scénu, která téma či
osobu představí lépe. Řešení nacházím proto, že mám v této poslední fázi střihu
mnohem jasnější představu o tom, co hledám.

Střih je u konce teprve tehdy, až film projdu a dokážu sám sobě vysvětlit, proč

http://www.dokrevue.cz/tp-clanky/radost-strihacske-prace Page 2 of 3
Radost střihačské práce | DOK.REVUE 6/19/13 8:55 PM

jednotlivé záběry a sekvence ve filmu jsou. Musím objasnit slovy jak svá racionální,
tak neracionální rozhodnutí. A protože sám se sebou mluvím rád, jedná se o
závěrečnou radost střihačské práce.

Přeložila Kateřina Kleinová

Text byl publikován ve sborníku DO č. 6, 2008, s. 43-44.

http://www.dokrevue.cz/tp-clanky/radost-strihacske-prace Page 3 of 3