POLITOLOGIE

POLITOLOGIE JAKO VĚDA – POJEM

Politologie: termín se užívá ve střední Evropě

X
Politická věda: termín se užívá v západní Evropě a USA

Pojem politologie: termín politologie pochází z řec. polis = obec, řecký městský stát + logos = věda, nauka, rozum →
kořeny politologie sahají až do antického Řecka = tehdy byla vnímána jako tzv. „starost o věci veřejné“

Politologie je vědecká disciplína zabývající se studiem politiky. Je to věda o politice, o politických systémech (dějiny
politických teorií, podstatou forem vlády, ideologií…), institucích (ústavy, formy vlády, veřejná správa, politické strany, hnutí, veřejné mínění, média, účast
občanů na vládě + zahraniční politika a mezinárodní organizace) a politickém chování (voličů, senátorů, poslanců, prezidenta). Jako věda je na
rozdíl od politiky teoretická, abstraktní a obecná

Politika je vlastní politický život v praxi → politika je praxe a politologie teorie. Politika je konkrétní, praktická
záležitost společnosti. Jde o konkrétní vztahy mezi státy, polit. stranami i politiky + vyjádření vlastního polit.
názoru, korupce, volby a volební kampaně, politická participace (legitimní i nelegitimní účast na polit. životě: volby, demonstrace,
referendum, petice, atentát…) → to, jak stát a jeho političtí aktéři politicky funguje uvnitř i navenek v mezinárodní politice

Politologie, jako studium politiky = umění řídit stát, má hlubokou tradici a sahá až do antického Řecka. Politologie
byla součástí řecké filozofie, ale jako samostatná věda se vymezila až na přelomu 19. a 20. století v USA. Význam
politologie narůstá v renesanci. K celosvětovému rozšíření této vědy však dochází až po 2. světové válce. Jako
samostatná věda byla politologie uznána v r. 1949 (byl vymezen její obsah a problémy, kterými se má zabývat: role armády v demokratizaci
země, politická korupce, politická komunikace aj.).

PŘEDMĚT POLITOLOGIE

Stát má moc, která je nástrojem k prosazování zájmů při řízení společnosti → předmětem politologie se tak stává
prosazování politických zájmů, fungování státu, politické teorie a ideologie, politické strany a instituce, politické
systémy či politické chování lidí. Spadá zde také problematika mezinárodních vztahů.

Možné přístupy k politologii:

- Normativní politologie: aplikuje na politickou realitu metody filozofie, deduktivně postupuje od obecného
ke konkrétnímu, teoreticky hodnotí a stanovuje, co by mělo být nejlepším politickým zájmem (jaké politické
hodnoty a přístupy by měly být v politice akceptovány a naplňovány)
- Deskriptivní = pozitivní politologie: popisuje politické jevy, procesy, struktury a události, říká, jaká je aktuální
politická skutečnost → zabývá se aktuální politickou realitou (volby, kampaně, aktuální konflikty)
- Predikativní = prognostická politologie: předvídá (předpokládá) na základě popisů a hodnocení polit. jevů,
jaká bude politická realita, jak se budou vyvíjet politické procesy, jak se budou moci příp. ovlivnit (kdo vyhraje
volby a co to bude mít za následek pro občany = odborníci (politologové) předpokládají výsledky voleb
v médiích např. srovnáním s výsledky předešlých voleb, vývojem politiky v zemi, jednání či oblíbenost polit.
činitelů mezi občany + opírají se o předvolební průzkumy a ankety veřejnosti, kdo by mohl vyhrát…)

1
POLITOLOGIE A OSTATNÍ VĚDY
Politologie souvisí také s dalšími společenskovědními disciplínami:
- Filozofií: politologie byla původně součástí filozofie, ze které se postupně vyčlenila, převzala její metody
(dialektiku: vyjasňování pojmů) a teorie (různé teorie vzniku státu)
- Historií: jedná se o historický vývoj politických událostí, které se zkoumají a analyzují + tyto události se
odvíjely v historických souvislostech + vývoj politického myšlení a názorů na státoprávní uspořádání v dílech
osobností od antiky po současnost
- Státovědou: vývoj státoprávních teorií od antiky po současnost – teorie vzniku státu, jeho uspořádání a
fungování, dobré a špatné formy vlády (ústavy), jak nejlépe vést a řídit stát atd. = úzce se prolíná s filozofií!
- Psychologií: analýza politického chování lidí (občanů-voličů), ale také analýza osobnosti politika, jeho chování
a vystupování – projevy (státnický projev prezidenta M. Zemana k národu „z patra“ X neohrabané projevy A.
Babiše), jednání, postoje, řečnické dovednosti (rétorika), umění argumentace (Hamáček x Babiš), role
autority a moci jedince
- Sociologií: ze sociologického hlediska zkoumá např. složení politických stran, zabývá se autoritou a mocí či
volebním chováním
- Ekonomií: politika úzce souvisí s ekonomikou země → politická rozhodnutí významně ovlivňují ekonomický
život země (viz vládní opatření o uzavření prodejen a obchodů + řešení nezaměstnanosti a sociálních dávek +
rozhodování o deficitu státního rozpočtu, daní, inflace, zdražování zboží a služeb, omezení podnikání…,
ekonomická situace v zemi zase ovlivňuje náladu, smýšlení a chování občanů-voličů, kteří tak (ne)volí dané
politiky nebo strany podle své spokojenosti s vládou v zemi, která se dotkla ekonomického života) + špičkoví
politici jako vlastníci firem (A. Babiš)
- Právem (právní vědou): politologie se zabývá politikou, která je uměním řídit stát. Ve státě musí fungovat
právní systém – právo a právní normy tak legitimizují státní zřízení (prodlužovaný nouzový stav jako právní
základ pro vymáhání vládních opatření + je to nebo není v souladu s ústavním pořádkem? Vede to k ústavním
stížnostem) a umožňují politiku jako takovou + zároveň platí právo a dodržování zákona nejen pro voliče, ale
i politiky (např. otázka sankcí postihování korupce, podvodů s dotacemi, problematika imunity a přestupků +
trestných činů politiků)
- Etikou: role etiky a morálky v politice (viz Machiavelli – „účel světí prostředky“, „Z hrobu se nemstí nikdo“),
chování politických představitelů, role korupce… vládní představitelé mají jít příkladem, což se mnohdy
neděje (projevy prezidenta, chování vládních špiček – porušují nařízení, které sami vyžadují → „papalášské
chování“ viz R. Prymula aj. – jejich jednání v zavřené restauraci v zakázanou večerní hodinu, účast ve VIP loži
na fotbalovém utkání) + otázka politické korektnosti!

OBORY POLITOLOGIE

1. Obecná politologie: zabývá se historií vlastního oboru (od 19. stol.) a vývojem jednotlivých politických škol
2. Politické teorie: vytváří a vysvětluje různé politické teorie v dějinách od antiky po současnost – autoři a jejich
díla (např. Sokrates, Platon – Ústava, Zákony, Politikos, Aristoteles – Politiky, Augustinus Aurélius – O obci boží, John Locke – Dvě pojednání o vládě,
Thomas Hobbes – Leviathan, Ch. L. Montesquieu – Duch zákonů, J. J. Rousseau – O společenské smlouvě, atd.)
3. Politické instituce: zabývá se tím, jak mají polit. instituce fungovat (ústavy, politické strany, parlament, vláda,
státní správa)
4. Politické systémy: zabývá se tím, co je např. podstatou ideologií, demokracie, diktatura…
5. Politická sociologie: zabývá se např. rozborem chování nátlakových skupin (Greenpeace), politický
radikalismus a extrémismus, chování voličů, polit. stran, role médií…
6. Politická ekonomie: zkoumá ekonomický pohled na politiku, vztah ekonomických a politických institucí (např.
myšlenky Adama Smithe, Davida Ricarda či Karla Marxe)
7. Srovnávací (komparativní) politologie: jde o srovnání politických systémů (co mají společného a v čem se
liší, co je lepší, než jiné → východiska vedou k dalšímu zkoumání)
8. Mezinárodní vztahy: zabývá se vztahy mezi státy a mezinárodními organizacemi (mezinárodní smlouvy,
spolupráce, konflikty, diplomacie… EU, NATO, OSN aj.)

2
FUNKCE POLITOLOGIE

- Deskriptivní: popisuje politickou skutečnost, jaká je aktuální politická realita? Předvolební kampaň, volby do
sněmovny, prezidentské, senátní, krajské volby, vyjádření nedůvěry vládě sněmovnou, protivládní opatření,
demonstrace proti daným opatřením, aktuální kauza určitého politika – korupce, amnestie prezidenta…
- Vysvětlující: jaké jsou příčiny těchto výše uvedených jevů? Seznamuje voliče prostřednictvím médií s
politickými aktualitami, problémy, informuje o volbách, zavedení vládních opatření… (přehled, co aktuálně
platí, co už zase ne + diskuze a rozbory v médiích – co přineslo jednání, rozhodnutí vlády, tisková
konference…)
- Prognostická: zabývá se budoucím vývojem a směřováním politického vývoje, jaká politická skutečnost bude
(např. po volbách)
- Instrumentální: jakými způsoby (nástroji = instrumenty) lze v budoucím vývoji politiku změnit, jaké proto
mají být užity prostředky (nástroje) – např. referendum, změna ústavy, zavedení určitého zákona…

DĚJINY SVĚTOVÉ POLITOLOGIE

ANTICKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ
Dějiny politického myšlení západní společnosti (civilizace obecně) sahají do starověku – antického Řecka. Antické
politické myšlení je považováno za základ evropského myšlení. Politické myšlení v Řecku se přirozeně odvíjelo
v rámci filozofie, jíž bylo nedílnou součástí. Úzká vazba je zde na vývoj řeckého městského státu – obce neboli
POLIS. Řecká polis byla postavena na aktivní politické účasti svobodného městského obyvatelstva. Každá řecká
polis však měla svou vlastní samostatnou ústavu a v určitých ohledech se v oblasti politiky obce jednotlivá polis
lišila.

ŘECKÁ POLIS: je termín pro řecký městský stát, obec. Polis je stará 2500 let, zahrnovala v sobě pouze město a jeho
nejbližší okolí. Takovýchto polis byly ve starověkém Řecku desítky, např.: Athény, Sparta, Delfy, Korint, Megara,
Olympia, Théby…

ŘÍMSKÁ PCIVITAS: jde o termín pro římský městský stát, obec. V pozdější fázi Římané vybudovali rozsáhlou říši
(impérium) se svými hranicemi (limes romanus)

Moderní termín STÁT se poprvé objevuje až v 15. století v Itálii (z lat. „stato; status“ = řád, ústava)

SOFISTÉ (5. stol. př.n.l.)

Sofisté byli řečtí filozofové, kteří se jako první začali intenzivně zabývat otázkami správy a řízení obce. Uvědomovali si velmi
dobře význam politického života v obci (polis), neboť důležitou součástí života v obci byly veřejné funkce, do kterých byli občané
polis dosazováni. Bylo tedy nutné umět se v „politice obce“ dobře orientovat, vyznat, umět tím pádem také prezentovat, a tedy i
mluvit, argumentovat a přesvědčovat. Za peníze tak naučí kohokoliv CTNOSTI = tzv. „Areté“ (nechávali si za své učení jako jediní
platit). Sofisté si nevybírali, koho budou ctnosti učit, musel mít peníze, nebýt hloupý a líný. Pak byli schopni naučit požadovaným
dovednostem kohokoliv (bez rozdílu původu, urozenosti). Učili tak nejen aristokraty, ale každého, kdo zaplatí. Ten se pak bude
umět skvěle pohybovat ve společnosti, bude ovládat 3 zásadní dovednosti = umět myslet, jednat, mluvit. Dokáže tak
obhajovat své názory, argumentovat a přesvědčovat o nich jiné, teze a argumenty protivníků bude hravě překonávat a vyvracet
→ takový člověk tak získá tzv. „Areté politiké“ (politickou ctnost), neboť bude umět vystupovat na veřejnosti a plnohodnotně
se zapojovat do politiky (záležitostí obce). → dále viz filozofie

3
SOKRATES (469-399 př.n.l.)
Sokrates a společnost:
Sokrates byl významný řecký filozof, který působil v Athénách (učitel Platona). Ve své filozofii se také zabýval otázkami polis a
jejího řízení. Jako nejdůležitější pro účast na politickém životě polis zdůrazňoval nezbytné vědomosti, které musí občan
v politické funkci obce mít → tvrdil, že „Vědomí je dobro a nevědomost je zlo“.
Sokrates je označován za „apolitického politika“ = nebyl přímo politikem, nechtěl aktivně zasahovat do věcí obce, nezakládal
politické strany ani školy pro své žáky, sám ani nepsal (psát nechtěl – psali za něj a o něm jiní)

Jako filozof hledal pravdu, byl neústupný, nepříjemný, relativizoval a boural pravdy a jistoty jiných spoluobčanů → přesto, že
nebyl přímo politicky činný (neangažoval se politicky, ale občansky), začal se ve svých otázkách opírat také do běžných a
zavedených tradic polis, začal být veliký v očích, postupně ohrožoval obecně platné principy v Polis a začíná být svým učením
nebezpečný → jeho přístup byl pro obec velmi nebezpečný – jeho destruktivní systém ohrožoval řád a podstatu samotné polis.
Svými dialogy s ostatními, diskusemi a problematizováním daných zavedených věcí nabourával podstatu a zažité principy života
obce → tím do politiky dennodenně vstupoval.
Sokrata obvinili, že kazí mládež, že nevěří v bohy a zavádí nová božstva = Daimonion!
(Sokrates totiž přichází s pojmem DAIMONION, KTERÝ JE PRO NĚJ JAKÝMSI VNITŘNÍM VAROVNÝM HLASEM, vnitřní morální síla, která sídlí v každém člověku a
S. se na ni odvolává. DAIMONION lze chápat jako SVĚDOMÍ = vnitřní mravní regulátor každého z nás). Sokrates tak odkazuje k vnitřnímu svědomí jedince a
vlastnímu rozhodnutí, což bylo v rozporu s oficiálním státním náboženstvím a podřizování se vyšším veřejným příkazům!

Sokrates byl zároveň proti losování do státních úřadů a tvrdil, že by měli být úředníci a veřejní představitelé VOLENI! Tím
podkopával základy tehdejší athénské demokracie! → Dochází ke KONFLIKTU POLITIKY a FILOSOFIE!

Sokrates je jako nepohodlný filozof popraven politickým procesem! Ač nebyl tento „apolitický politik“ politicky činným, přesto
byl odsouzen obcí k trestu smrti (vypil jed bolehlavu). Sokrates mohl uniknout, ale neučinil tak, neboť byl přesvědčen, že je třeba
ctít právo a zákony obce! → dále viz filozofie

Athénská demokracie:
Athénský systém nebyl demokracií v dnešním slova smyslu, ale šlo o odlišné pojetí starověké řecké polis. Systém v Athénách byl demokratický
v tom smyslu, že umožňoval prostor lidový diskusí o věcech politických v městských uličkách (a tato demokracie dohnala Sokrata na smrt).
Slovo demokracie vzniklo spojením slov: démos = lid + kratos = vláda; kratein = ovládat → lidovláda, vláda lidu
V Athénách žilo asi 40 000 obyvatel (muži, ženy, otroci, cizinci) a jen 10 000 z nich patřilo mezi svobodné občany. Mezi svobodné Athéňany
patřili pouze rodilí Athéňané a muži, ti tak mohli přím rozhodovat o záležitostech obce (přímá demokracie). Ženy, cizinci a otroci nebyli
plnoprávní občané, nemohli volit/losovat (neměli aktivní volební právo) a nemohli být voleni/losováni do veřejných funkcí. Svobodný
občan nepracoval, pracovali cizinci a otroci (v zemědělství).
Athénská demokracie fungovala ca od 6. století př. n. l., jejím významným zákonodárcem byl Solón. Pnyx = pahorek, amfiteátr, na kterém bylo
shromaždiště a řečniště. Za veřejné funkce byly postupně zaváděny platy (placené funkce), aby si členství mohli dovolit i chudší občané. Volby
byly většinou na 1 rok. Funkcí nemohlo být více najednou.
Ekklésiá: bylo lidové shromáždění svobodných občanů. Šlo o nejvyšší kontrolní, výkonný a zákonodárný orgán – schvaluje zákony, řešil i
konkrétní případy (války, stavby chrámů, vyhnanství občanů), vždy rozhodovala nadpoloviční většina + aby bylo rozhodnutí platné, muselo být
přítomno minimálně 6000 občanů a nikdo se nesměl hlasování zdržet. Ten, kdo mluvil, měl imunitu (věnec na hlavě), hlasovalo se pouhým
zdvižením ruky. Pokud mělo shromáždění pocit, že by mohlo dojít k ohrožen demokracie, mělo právo odhlasovat konání tzv. ostrakismu!
Ostrakismus = střepinový soud: jedná se o zvláštní situaci, která nastala 1x v roce v případě potřeby rozhodnout, zda je demokracie v Athénách
ohrožena možnou tyranidou. Rozhodovalo se v podobě tzv. střepinového hlasování o tom, kdo škodí demokracii a je tím pádem nepřítelem
státu. Hlasováním se rozhodlo o vypovězení takového občana z Athén na 10 let. Na keramické střepy (ostraka; ostrakon = levný materiál ke
psaní) se tak napsalo jméno jedince, který je potenciálním tyranem a mohl by demokracii ohrozit. Účastnilo se více než 6000 hlasujících, kteří
psali jména na střepy a ten, jehož jméno, bylo na střepech nejčastěji zastoupeno, byl automaticky vypovězen na 10 let z Athén. Tento člověk se
nesměl po tu dobu do města vrátit (hrozila mu smrt), ale zůstal mu majetek a mohl mít místo sebe ve městě prostředníka, který se staral o jeho
záležitosti. Ostrakismus byl původně určen jako ochrana proti nastolení tyranie, ale později se stal nástrojem proti schopným, ambiciózním a
populárním politikům (v dnešním slova smyslu znamená někoho ostrakizovat = vyloučit, ostrakizovaný člověk = vyloučený jedinec)
Búlé = Rada pěti set: byla to původně tzv. Rada čtyř set (později Rada pěti set). Byl to spíše výkonný orgán (původně i poradní orgán krále,
jakási rada starších). Od 6. stol. př. n. l. se členové volili nebo byli vybíráni losem. Řešili otázky hospodaření obce, správy veřejných budov,
chrámů, dohlíželi na loďstvo, vojsko, svátky a oběti či péči o invalidy a sirotky. Obdobou búlé ve Spartě byla Gerúsia = rada starších.

4
PLATON (427-347 př.n.l.)
Platonovy názory na společnost a stát – jeho představa ideální polis:
Platón byl řeckým filozofem (žák Sokrata), ale na rozdíl od „apolitického politika“ Sokrata (který stál stranou politiky), chtěl být
Platon součástí politického systému – jako záměrný politický myslitel usiloval o vybudování ideálního systému v Syrakusách na
Sicílii (neúspěšně).
Platon napsal vedle filozofických spisů (dialogů) také díla s politickou/státoprávní tématikou: ÚSTAVA, ZÁKONY, POLITIKOS
Platón se zabýval rovněž politickými problémy a kritizoval tehdejší společenské poměry, zejména v Athénách

Proto Platón přichází se svou ideální vizí DOKONALÉ OBCE = IDEÁLNÍ SPOLEČNOSTI, kterou rozděluje do tří stavů: Nejvýše
stojí VLÁDCI, níže jsou VOJÁCI a základ společnosti tvoří VÝROBCI (zemědělci a řemeslníci). Tuto myšlenku se snažil realizovat
celkem 3x v Syrakusách na Sicílii na dvoře tyrana – vždy neúspěšně, byl vyhnán). Ideální forma vlády je pro Platona monarchie
nebo aristokracie, ve které vládnou jedinci, kteří vědí, znají pravdu a jsou moudří = ví, co je pro společnost nejlepší.

Platonova ideální společnost = SOFOKRACIE = VLÁDA MOUDRÝCH:

1) VÝROBCI (výrobci: Ergadzomenoi = zemědělci: Georgoi + řemeslníci: Demiurgoi): jsou nejnižším stavem, od 21 let, který zajišťuje
obživu a materiální zázemí celé obci, řemeslníci a zemědělci plní hospodářskou činnost (manuální práci), vyrábí majetek, který je dále
přerozdělován do celé společnosti spravedlivě podle potřeby. Výrobci se musí podřídit silou! (jejich hlavní vlastností je uměřenost
= řec. sofrósyné) + výrobci se musí podřídit silou, neboť si společného dobra neumí vážit

2) VOJÁCI (strážci): (řec. Filakés, Epikuroi): od 21 let nastává 1. etapa první fáze vzdělávání, které trvá 10 let (po tuto dobu jsou strážci ve
své funkci a následně se z nich volí vládci). Vlastností strážců je statečnost = řec. andreiá, hlavním úkolem je ochrana a obrana polis
před nepřítelem (vnějším i vnitřním). Plní úlohu vojáků (armáda), policie i tajné policie. Jsou pomocníky vládců, kterým jsou
podřízeni. Mají speciální výcvik a z nich se vybírají vládci. Vojáci nemají majetek, jsou bez rodin, funguje zde cenzura + ten, kdo se
z výrobců a vojáků podřídí vládě filozofů, ten bude šťastný.

3) VLÁDCI (filosofové): (řec. Filosofoi, Basilejos): jsou v čele společnosti od svých 50 let, je to elita, která prošla nejdelším a
nejúplnějším vzděláním. Vládci jsou nejmoudřejší (jejich hlavní vlastností je moudrost = řec. sofiá) a jako nejmoudřejší jsou
nejvhodnější pro vládnutí – řízení a správu obce (polis). Nemají majetek, mají být skromní a asketičtí, majetek a vláda by byl střet
zájmů (touha po bohatství by vládce odváděla od jejich hlavního účelu a činnosti)

Hlavním principem, na kterém má celá společnost fungovat je SPRAVEDLNOST = řec. dikaiosyné). Pokud by se systém narušil, došlo
by k porušení spravedlnosti a harmonické rovnováhy a ideální obec by se navracela k chaosu. Je tedy nutné, aby byly všechny 3
složky v souladu a harmonii, pak bude vše klapat, jak má:o)

Obec je postavena na principu komunismu:

- Neexistuje soukromý majetek, vše je společné, všichni se např. starají o všechny děti
- V obci panuje přirozená dělba práce – každý dělá to, k čemu je určen a vycvičen
- Všechny ženy mají být společné všem mužům, i děti mají být společné a rodiče nemají znát děti a děti zase nemají znát své
rodiče → společná výchova všech všemi
- V plození má být selekce = nejlepší muži mají obcovat s nejlepšími ženami a děti těchto rodičů mají být odebrány k další
výchově (Platón uznává likvidaci dědičně nemocných a psychicky + fyzicky postižených jedinců, obdobně jako ve Spartě)
- S výběrem se má začít v útlém věku, záleží na výchově!
- Výchova je tvrdá a náročná (fyzická odolnost i teoretické dovednosti)
- Platón tedy preferuje VLÁDU NEJLEPŠÍCH = ELITA, ale vládcem se může stát teoreticky každý jedinec, bez ohledu na původ(!) →
jde tedy jak o aristokratický ideál, tak i o ideál demokratický
- v některých ohledech se Platón ztotožňuje s principy fašismu, s hospodářským komunismem, ale také se kloní k principům
duchovní elity (viz katolická církev ve středověku či Jezuitský řád)

Platón kritizuje určité typy ústav:

a) OLIGARCHIE: kritizuje vládu bohatých, neboť jsou z vlády vyloučeni chudí. V takovém státě pak nerozhodují schopnosti a kvality, ale
majetek a peníze. Lidé tak neusilují o moudrost, ale o zisk a bohatství → to má za následek úpadek společnosti a vydělení na bohaté
a chudé
b) TYRANIE: vláda násilí není dobrou vládou – je to extrémní forma vlády a ta je špatná, nezajistí stabilitu a pevnost politického
systému
c) DEMOKRACIE: vláda lidu je založena na svobodě, je to vláda nevzdělané lůzy, kde panuje rovnost mezi nerovnými. Demokracie je
slabý a neúčinný systém s rozdrobenou vládou rovných i nerovných. Sám Platón byl aristokratického původu, což se zde jistě projevilo
5
ARISTOTELES (382-322 př.n.l.)
Aristotelova politika, jeho názory na společnost a stát:
Aristoteles je jedním z nejvýznamnějších filozofů vůbec, je mj. autorem výroku „Člověk je tvor společenský“ (Zoon politikon) →
nutně existuje ve společenství, které je nutno spravovat, jedinec žije v obci (polis) a v ní probíhá aktivní politická účast v rámci
tzv. starosti o věci veřejné (politika). Člověk mimo polis nemůže naplnit svůj život! Stát (obec) je tedy přirozená věc! Je to
dokonalá forma lidského soužití
Aristoteles hledá nejlepší možný politický systém (ústavu) a odmítá Platonovu utopickou nereálnou vizi ideální společnosti
Ve svém díle POLITIKA tvrdí, že obec musí být postavena na ústavě a zákonech!
Důležité je vzdělání = podmínka pro vznik a fungování dobrého státu
Byl pro soukromé vlastnictví x Platón (Platon dělil společnost do 3 vrstev a popíral soukromé vlastnictví, vládci ani vojáci a
výrobci neměli mít majetek, aby je neodváděl od jejich činnosti a úlohy ve společnosti, každý měl dostat jen to potřebné –
kolektivistický princip přerozdělování a komunismu)
Důraz klade také na střední vrstvy (POLITEA), obecně je pro A. důležitý střed, bez extrémů, A. dále navrhuje mísit
aristokratické a demokratické prvky, aby měli všichni občané přístup alespoň do některých úřadů a funkcí
Aristotelův ideál: existence bohaté (x Platón), urozené, vznešené a odpovědné elity s politickými privilegii
Ideální je muž s dostatkem času k tomu, aby se mohl věnovat vzdělání a účastnit se na veřejném (politickém) životě obce (polis)
Otroctví považoval za přirozený stav ve společnosti, je důležité a nutné pro chod společnosti, sám totiž v tomto otrokářském
systému žil, tak to vnímal zcela přirozeně. Otrok je otrokem, protože jím musí být. Otrok není schopen překonat své otrocké já a
stát se něčím jiným, nemůže se z tohoto stavu vymanit, překonat jej a oprostit se – otroctví je otroku mu souzeno.
Stejně jako Platón kritizuje politické poměry tehdejší polis. Ve svém spise Politika shromáždil fakta o většině tehdy známých
městských států (více než 50 různých polis), popsal jejich uspořádání a rozdělil tyto obce podle typů jejich ústavy = typ státního
zřízení.
Aristoteles rozlišuje 6 typů ústav:

Správné ústavy: mají na paměti obecné blaho obce

1. MONARCHIE = vláda jednoho: království, vláda jednoho krále (monarchy) → ale svrhává se v tyranii
2. ARISTOKRACIE = vláda několika: vláda bohaté a urozené menšiny, skupina ctnostných můžu → ale svrhává se v oligarchii
3. POLITEA = vláda všech: stabilní vláda středních vrstev („střední třída“) → ale svrhává se v demokracii
Špatné ústavy: jsou prospěšné jen vládnoucím složkám
1. TYRANIE = vláda jednoho: jeden krutovládce-tyran-despota
2. OLIGARCHIE = vláda několika: vláda skupiny bohatých
3. DEMOKRACIE = vláda mnoha: vláda chudé většiny, lůzy, rovnost nerovných
→ je nutné se vyhnout těmto extrémům

STOIKOVÉ (3. stol. př.n.l. – 5. stol. n.l.)

Stoikové přišli s ideou všeobecné rovnosti – za občany státu považovali i otroky, cizince či barbary X athénská demokracie

STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ

Ve středověku bylo politické myšlení plně pod vlivem křesťanství a teologie. Existovala feudální monarchie, a ta většinu
tehdejší společnosti vylučovala z účasti na politickém životě. Obrovský vliv středověkou společnost měla CÍRKEV, která
představovala církevní moc a proti ní existovala panovnická moc monarchy (krále, císaře), tedy světská moc. Hlavním problémem
tak byla spíše otázka křesťanské monarchie a soulad mezi církevní a světskou mocí (které byly v různých dobách v různě
významných konfliktech → viz tzv. boj o investituru = soupeření církevní a světské moci o nadvládu).

6
SVATÝ AUGUSTIN (354-430)
Raně středověký filozof. Stěžejním dílem Augustina je spis „O obci boží (De Civitáte Deí)“, který řešil vzájemný vztah a zápas či
konflikt moci církevní a světské! Augustinus považoval církevní moc za nadřazenou moci světské!

Augustinus rozlišuje 2 druhy obce: OBEC BOŽÍ a OBEC POZEMSKOU

OBEC POZEMSKÁ: je zdrojem zla a hříchu. Tvoří ji LIDÉ na zemi (malí, slabí, nedokonalí, hříšní…své problémy a hříchy si člověk
v životě způsobuje právě díky své nedokonalosti), cíl člověka leží mimo tento náš svět. Každý jsme na tom ale stejně, ať chceme
nebo ne, jak císař, tak barbar jsou si před bohem rovni!

OBEC BOŽÍ: je symbolem dobra – dokonalého a věčného státu. Tvoří ji BŮH a CÍRKEV (Církev ale neznamená dokonalou obec,
je jen nedokonalým uspořádáním a institucí, dokonalým je pouze Bůh), církev je boží institucí, zástupcem Boha na zemi a má
zajistit, aby se lidé dostali do Obce boží = do nebe. Církev je tu pro lidi, a ne lidi pro církev. Církev je prostředníkem mezi bohem a
člověkem!

Chudoba odpovídá asketickému životu podle Bible a Desatera, proto je právě chudoba a nouze tou nejlepší cestou ke spasení.
Cestou ke spáse je ale také správně užívané bohatství. Chudoba a majetková nerovnost je přirozený a nutný jev, ve společnosti
vždy byla, je a bude. Blahobyt nebyl dán lidem za jejich zásluhy nebo dobré vlastnosti, ale boží prozřetelností.

Spasena bude pouze vyvolená menšina lidí, která se dostane do Království božího, naprostá většina lidí zůstane odsouzena
k zajetí v království pozemském.

Člověk nalezne úplné lidské štěstí až po smrti! V Království božím zůstanou jen ti, u kterých převládá láska k Bohu a v
Pozemské obci zůstanou ti, u kterých převládá láska k sobě samým → Augustinus odsuzuje egoismus, nenasytnou touhu po
majetku (materiální statky a bohatství), touhu po moci a touhu vládnout jeden druhému.

TOMÁŠ AKVINSKÝ (1225-1274)

Asi nejvýznamnější středověký filozof. Tomáš Akvinský vychází z Aristotela (Aristotelovo učení se stalo ve středověké filozofii
zásadní, Aristoteles je tak vedle Bible a učení církevních otců – apologetů, významnou autoritou). Akvinský tak přebírá
Aristotelův racionální pohled na svět a dává jej do souladu s křesťanstvím. T.A. vychází z Aristotela, ale jeho filozofie slouží
bohu! Víru však neklade proti rozumu! Protože je obojí od Boha! Nás pozemský svět poznáváme rozumem a svět božský zase
vírou!

Akvinský navazuje na Aristotela: Člověk je tvor společenský (Zoon politikon), státní zřízení je tedy pro člověka nezbytné a
nutné. Stát je FORMA, která má lidské společenství řídit!
Od Aristotela přebírá Akvinský dobré i špatné ústavy jako možné formy vlády:
Dobré ústavy: MONARCHIE, POLITEA, ARISTOKRACIE
Špatné ústavy: TYRANIE, DEMOKRACIE, OLIGARCHIE
Monarchie (vláda jednoho panovníka = monarchy, krále)
Politea (střední vrstvy mají nejvyšší význam, jsou nejpočetnější, vliv Aristotela)
Aristokracie (menší skupina urozených, šlechta)
X
Demokracie (vláda většiny, chudé lůzy, rovnost rovných a nerovných)
Tyranie (striktně odmítá autokratickou vládu jednoho tyrana a despoty = nejhorší forma vlády pro Akvinského)
Oligarchie (vláda bohatých, elity)
↓
Akvinský volí jako nejlepší formu vlády MONARCHII a říká, že „král je ve své říší tím, čím je v těle duše“

ÚKOL, CÍL A ÚČEL STÁTU:

Akvinský chápe společnost jako seskupení lidí, jehož cílem je společné a rozumné jednání → úkolem státu je vést obyvatele
k ctnostnému a spravedlivému životu! Důležitým je ve státě BLAHOBYT a MÍR. Pokud bude člověk žít ctnostným a spravedlivým
životem v míru a blahobytu, pak má být jeho cílem života dosažení nebeské blaženosti! K této nás má dovést CÍRKEV pod
vedením kněží → máme se tedy dostat do nebe! Cíl tedy není v našem pozemském životě, ale v tom posmrtném v nebi (obdoba

7
Augustina Aurélia). Církev má být nad státem = úloha církve je vyšší než úloha státu, a proto má být světská moc podřízena
církvi (stejně jako Augustin).

RENESANČNÍ POLITICKÉ MYŠLENÍ

V období renesance (13.-15. století) je kladen důraz na jedince, který tak získává důležitější úlohu v politickém životě!
V renesanci se začínají vyčleňovat a osamostatňovat vědy. Rozlišujeme PŘÍRODNÍ FILOSOFII a POLITICKOU FILOSOFII.
Politická filozofie se zabývala společností (i jejím nejlepším uspořádáním), politikou, právem. Existuje hned několik zásadních
osobností, kteří se těmito otázkami zabývalo:
Niccoló Machiavelli, později také Hugo Grotius, Thomas Hobbbes, Thomas More, Tommaso Campanella

NICCOLO MACHIAVELLI (1469-1527)

Byl to nejvýznamnější renesanční filozof, který se zabýval politickou vědou! Byl to Ital (pocházel z Florencie), byl politikem,
diplomatem, historikem, vojenským teoretikem a spisovatelem – jeho zásadní dílo se jmenuje VLADAŘ. poprvé použil pojem
STÁT („stato“). Zabývá se otázkou ospravedlnění moci panovníka, radami, jak má panovník správně a nejlépe vládnout!

„Politika je umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu.“

Machiavelliho pojetí politiky = tzv. machiavellismus (výběr):

- Aby vládnoucí panovník zvítězil a byl úspěšný, musí být bezohledný! „ÚČEL SVĚTÍ PROSTŘEDKY“, vladař má činit to, co
je nezbytné a nutné, aby dosáhl svého cíle, má užít všech prostředků k dosažení slávy a úspěchu, bez ohledu na to,
půjde-li o skutek ctnostný nebo ničemný → mravnost není důležitá! „Z hrobu se nemstí nikdo!"
- Politika se nemá zatěžovat morálkou, je nemorální!
- Dodržení slibu je důležité, ale panovník by měl být chytrý a vědět, kdy od slibu upustit
- Machiavelli touží po jednotném státu, který by měl moudrého vládce, jenž by neměl váhat použít jakékoliv prostředky
pro zajištění blaha země (třeba i za cenu užití lži, lsti, zrady, intrik, násilí, korupce, vraždy, atentátu, puče…)
- Mezi státy není žádná morálka či přátelství, ale pouze boj o moc
- Hrají zde roli vhodné schopnosti vladaře, vlastní zbraně, ale i cizí zbraně, spolehlivá armáda a štěstí → těmito faktory se
dá získat nové panství (vladařství), toto vede ke slávě! Panovník se neobejde bez odborného poradce
- Základem státu jsou DOBRÉ ZÁKONY a DOBRÉ VOJSKO (námezdní žoldnéři i občanská milice), ale nespolehlivé a
podplatitelné žoldnéře kritizuje
- Ve válce mají bojovat i řemeslníci a po skončení války se mají zase vrátit ke svému původnímu povolání
- SVOBODA je pro úspěch a velikost státu zásadní, panovník musí zajistit ochranu majetku a žen (a ani panovník si nemá na
ženy činit nárok)
- Člověk se má spoléhat jen sám na sebe a své vlastní síly a schopnosti
- Machiavelli odsuzuje diktaturu a je proti neomezené královské moci, ta je přípustná jen ve válečném stavu
- REPUBLIKA je nejlepší forma vlády, kde nikdo nezíská přílišnou moc

NOVOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ

Novověk přináší významný rozkvět politického myšlení. Postupně roste vliv světského státu (na úkor církevního vlivu).
Postupně se objevuje teorie přirozených lidských práv, která se stala významnou myšlenkou v obd. osvícenství a následně
Velké francouzské revoluce. Koncem 18.století se do popředí dostává a prosazuje se politická suverenita lidu, který se postupně
začíná stávat zdrojem politické moci.

HUGO GROTIUS (1583-1645)

8
Holandský právník a filozof, představitel teorie přirozených práv člověka. Je de facto zakladatelem a tvůrcem mezinárodního
práva (byl geniální osobností, ve 2 letech uměl číst a v 15 letech získal doktorát z práva!). Zakladatel mezinárodního práva, řešil
dokonce otázku politického členění moře a tvrdil: „Širé moře patří všem.“

Grotius rozlišoval:
1. PRÁVO BOŽSKÉ: normy dané Bohem (právo z boží vůle)
2. PRÁVO HISTORICKÉ: normy dané panovníkem (zákony parlamentu)
3. PRÁVO PŘIROZENÉ: normy vyplývají z titulu našeho lidství a naší přirozenosti = z toho, že jsme lidé

THOMAS MORE (Angličan, 1478-1535) a TOMMASO CAMPANELLA (Ital, 1568-1639)

Oba jsou to představitelé Utopické teorie státu = modely ideálního uspořádání společnosti, kde panuje absolutní rovnost
obyvatelstva bez bohatých a chudých, kde každý dělá, co mu náleží, společnost je spravedlivá, vlastnictví je společné, občané
žijí šťastně, prostě, bez násilí, likvidují příživníky, kritika lenosti

Thomas More napsal dílo Utopia

Tommaso Campanella napsal spis Slunečný stát

THOMAS HOBBES (1588-1679)

Anglický politický filozof, představitel politické filozofie a SMLUVNÍ TEORIE STÁTU
Dílo: Leviathan
Hobbes preferuje ABSOLUTNÍ MONARCHII
HOBBESOBA SMLUVNÍ (KONSENZUÁLNÍ) TEORIE STÁTU: stát vznikl na základě smlouvy-úmluvy (konsenzu) lidí. Pro člověka je
přirozený egoismus, což by mohlo vústit ve válku všech proti všem (homo homini lupus = člověk člověku vlkem). Stav bez státu
by tak mohl být ohrožen celkovým vyhubením lidstva, neboť by nebyly zákony, vládla by anarchie a absolutní svoboda. Člověk
však má v sobě zároveň i pud sebezáchovy a z obavy před vyhubením si tak lidé po vzájemné dohodě založili stát. V něm už ale
nebude absolutní svoboda a anarchie, stát si člověka a (své občany) pohlídá, omezuje jej tím, že jej hlídá a nutí poslušnosti
(dodržovat zákony, platit daně…). Zároveň ale stát člověka taky chrání (uvnitř i před vnějším nepřítelem). Je to tedy něco za
něco, nejsme sice absolutně svobodní a nemůžeme si dělat, co chceme, ale máme zajištěnu ochranu a bezpečí. Je to
kompromis. Stát nám do všeho mluví a někdy to až přehání. Státní vůle je ztělesněna panovníkem → Stát je nad zákonem,
neboť určuje, co je dobré a co špatné, cenzuruje… jde o STÁTNÍ ABSOLUTISMUS a stát proto nazývá Hobbes „příšerou
LEVIATHANEM“ (biblická mýtická příšera, pekelný bůh). Je tu tedy dvojí zlo: Na jedné straně je tu riziko anarchie a vyhubení
lidstva (Homo homini lupus), ale na druhé straně absolutismus státu! Otázka tak zní, co si zvolit: Původní anarchii a boj všech
proti všem s možností vyhubení nebo omezení, ale také jistotu existence a ochrany? → stát sice vzniká na základě společné
smlouvy lidí, ale ti se musejí podřídit absolutní moci panovníka!

JOHN LOCKE (1632-1704)

Anglický filozof, představitel politické filozofie a rovněž SMLUVNÍ TEORIE STÁTU
Dílo: Dvojí pojednání o vládě (Dvě rozpravy o vládě)
Locke preferuje KONSTITUČNÍ MONARCHII

LOCKOVY NÁZORY NA SPOLEČNOST A STÁT:

- Hlavní dílo Johna Locka se státoprávní tématikou je Dvojí pojednání o vládě (Dvě rozpravy o vládě)
- Locke přichází s koncepcí přirozených práv
- Panovník vládne z vůle lidu, stát vznikl na základě společenské smlouvy, vědomé dohody mezi lidmi, kteří se však
nezřekli svých přirozených práv

9
- PŘIROZENÝ STAV: V přirozeném stavu platí přirozený zákon. V přirozeném stavu jsou si všichni rovni, svobodní, mohou
svobodně nakládat se svým majetkem, v přirozeném stavu panuje vzájemná láska, která je garantem stability a míru!
Člověk má právo na život, zdraví, svobodu a majetek. Protože jsou si všichni rovni, proto přirozený zákon zakazuje
škodit druhému a ohrožovat jej na životě, zdraví a majetku
- Pro lidi je ale takovýto přirozený stav krajně nevýhodný, a proto si člověk vytvoří společenskou smlouvou STÁT!

LOCKOVA TEORIE SPOLEČENSKÉ SMLOUVY:

- Lidé mají svá přirozená práva jak před vznikem státu, tak i po něm
- Stát je silnější než jednotlivec, proto je lepším garantem práv
- Nyní se stát stává objektivním soudcem a odteď má chránit majetek a práva občanů
- Panovník vládne z vůle lidu. Pokud většina s vládou panovníka nesouhlasí, jestliže je nespokojena nebo se schyluje
k tyranii → pak má právo na revoluci!
- Lidé mají navíc možnost odvolat svého panovníka!
- LEGITIMNÍ VLÁDA: chrání přirozené právo na život, svobodu, zdraví a majetek všech občanů a pronásleduje ty, kteří tato
práva občanů porušují. Legitimní vláda ochraňuje porušování zejména přirozených práv, neboť ta nesmí být nikomu
odejmuta! Nejvyšším zákonem je ale VEŘEJNÉ BLAHO – SPOLEČNÉ DOBRO a tomu se všichni v konečném důsledku
podřizují → Legitimní vláda tak může v zájmu veřejného blaha porušit i přirozená práva občanů!

- Locke také poprvé představuje PRINCIP DĚLENÍ STÁTNÍ MOCI!

- Odděluje moc panovníka a parlamentu → odděluje moc výkonnou (exekutivu) od moci zákonodárné (legislativy), aby se
předešlo přílišné koncentraci moci v rukou jednoho panovníka (Ch. L. Montesquieu později přichází se 3. složkou: mocí
soudní) → Lockova představa vlády je KONSTITUČNÍ MONARCHIE (zatímco T. Hobbes preferuje Absolutní monarchii)
- Panovník už zde není představitel Boží vůle, ale služebník občanů, stát totiž vznikl smlouvou lidí, a ne z Boží vůle!

CHARLES DE MONTESQUIEU (1689-1755)

Je představitelem francouzského osvícenství 18. století
Dílo: Duch zákonů
Montesquieu dále rozvíjí Lockův princip dělení státní moci → usiluje o důslednou kontrolu státní moci, která má mít 3 složky:
MOC ZÁKONODÁRNOU + MOC VÝKONNOU + MOCSOUDNÍ! → tím inspiroval tvůrce americké ústavy (Thomase Jeffersona)
Mezi složkami funguje vzájemná kontrola X dosavadní absolutistická monarchie za Ludvíka XIV. („Stát jsem já“), kdy panovník
rozhodoval o tom, jaké budou zákony, kdo je porušil a sám je i trestal.

Forma vlády: Neexistuje žádné všeobecně univerzální schéma nejlepšího státu a formy vlády:
- Pro velké říše je nejlepší Despocie
- Pro menší říše je nejlepší Monarchie
- Pro malé říše/státy je nejlepší Demokracie
Geografický determinismus: Montesquieu přichází s převratnou myšlenkou geografického determinismu, který staví na těchto
principech: Charakter společnosti a vlády je určen (podmíněn=determinován) geografickými faktory. Stát a zákony musí
respektovat přírodní a historické podmínky a neexistuje žádný univerzální ideál nejlepší formy vlády. Společnost podmiňuje
geografické rozložení regionů, které jsou závislé na přírodních i historických podmínkách. Toto má vliv také na mentalitu
národů (Lidé na severu = Angličané, Norové jsou odvážnější, statečnější, tvrdší a odolnější x Lidé na jihu = Řekové, Španělé,
Italové jsou bázlivější, temperamentnější, živější). Později se rozvinul speciální obor geografické sociologie.

JEAN-JACQUES ROUSSEAU (1712-1778)

Je představitelem francouzského osvícenství 18. století
Dílo: O společenské smlouvě
Rousseau formuloval demokracii jako přímou účast lidu na zákonodárné a výkonné moci = přímá demokracie! Rousseau dále
kritizoval soukromé vlastnictví jako zdroj zla v lidské společnosti (dílo O původu nerovnosti mezi lidmi) → stal se tak
předchůdcem radiálního socialismu.

10
Člověk je od přirozenosti dobrý, ale kazí jej společnost! Se vznikem společnosti a rozvojem civilizace nastává mezi lidmi
nerovnost, a to v důsledku soukromého majetku → MAJETEK je ZLO!
Rousseau je stoupencem: suverenity lidu, přímé demokracie, všeobecné vůle a bezvýhradného podřízení se většině →
diktatura většiny

ČLOVĚK: člověk je přirozeně svobodný a jako přirozeně svobodný se rodí, ale tento andělský stav končí ve chvíli, kdy končí
přirozená rovnost – tehdy začíná občan
X
OBČAN: občan žije v občanské společnosti plné nerovnosti, sobectví, škody druhým, soupeření, netolerance, nespravedlnosti,
násilí a závisti
OBECNÁ = SPOLEČENSKÁ VŮLE („Volunte general“): je to zájem každého jedince o celkové blaho společnosti. Vše ve státě se
řídí vůlí lidu. Obecná vůle = vůle většiny, která chce DOBRO CELKU (všeobecné blaho společnosti). Jedinec, který se nepodřídí
vůli většiny a neuvědomuje si, co je v zájmu celku (občanské společnosti), ten může být přinucen podřídit se obecné vůli →
Rousseau schvaloval revoluci s heslem: „Volnost-rovnost-bratrství!“

IMANUEL KANT (1724-1804)

Německý klasický filozof 18. století, polyhistor, jeden z nejvýznamnějších filozofů vůbec – byl slavný už za svého života
V politice považoval za nezbytný mravní zákon, který je základem vize či myšlenky trvalého míru

POLITICKÉ MYŠLENÍ 19. a 20. století

Pro společnost 19. a 20. století jsou charakteristické změny v oblasti ekonomické i politické, a to díky modernizaci, urbanizaci
a průmyslové revoluci. Vznikají tak nové otázky a problémy, které se přímo dotýkají života lidí ve společnosti:

- Špatné sociální a ekonomické postavení nižších a chudých společnosti (nízká životní úroveň, žádné sociální jistoty
dělníků, chudoba, práce žen a dětí… → dělnictvo se vzpírá a ozývá, spontánní projevy nespokojenosti, neorganizované
vzpoury) →
- To vedlo ke vzniku radikální teorie socialismu a komunismu, které se snažily ideologicky řešit špatnou ekonomickou
situaci nižších vrstev společnosti
- Prosazovalo se všeobecné volební právo a moderní podoba demokracie (zároveň ale existovalo riziko
nedemokratických režimů, které využívaly masovou politiku)

JOHN STUART MILL (1806-1873)

Anglický představitel politického liberalismu (obhájce lidské a občanské svobody) → prosazoval rozšíření volebního práva, a to
včetně volebního práva žen (V 19. století ve Velké Británii vzniklo ženské uskupení tzv. sufražetek – aktivistek za volební právo
žen, které založily komisi a tlačily na britský parlament s cílem zavést volební právo žen. Právě J. S. Mill stál u zrodu volebního
práva žen, neboť prosazoval volební reformu britského parlamentu, aby mohly ženy volit.)

KARL MARX (1818-1883)

Německý filozof židovského původu, zakladatel a představitel marxismu = systém ekonomických, filozofických a politologických
názorů na společnost a stát. Karel Marx byl hlavní tvůrce samotné teorie, ale spolupracoval s Friedrichem Engelsem, který jej
hmotně podporoval, pomáhal mu vydávat Marxovy spisy (sám dopsal 2. a 3. díl knihy Kapitál)
Dílo: Kapitál + Komunistický manifest
Marx vnímá dějiny materialisticky (základem je hmota)
Marx kritizuje kapitalistickou společnost, která je rozdělena na 2 základní třídy: BURŽOAZIE a PROLETARIÁT. Buržoazii tvoří
bohatí (bankéři, průmyslníci), kteří vykořisťují chudé dělníky a vydělávají na nich. Dělníci jsou vykořisťovaní. Vztah obou
skupin je protikladný (antagonistický) a nepřátelský → to nutně povede ke vzpouře dělníků = revoluci, kdy se dělnictvo spojí a
svrhne vykořisťující buržoazii → „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Proletariát zvítězí, revoluce bude úspěšná a dojde ke
11
zrušení tříd – nastane rovná (rovnostářská) BEZTŘÍDNÍ společnost (bez bohatých a chudých, všichni jsou si rovni, vlastnictví
není soukromé, ale společné) = ideální stav – KOMUNISMUS (= diktatura proletariátu). Marx tedy kritizuje kapitalismus a
vykořisťování dělnické třídy a bohatnutí buržoazie na úkor proletariátu → Smyslem (cílem) dějin je tedy svržení kapitalismu a
dosažení beztřídní společnosti.
(Marxovy myšlenky o proletářské revoluci oslovily zejména Vladimira Iljiče Lenina, který stál v čele bolševického převratu v Rusku → stál v čele
Velké říjnové revoluce 1917, přijal Marxovu teorii. Marxismus se stává oficiální ideologií v SSSR v letech 1917-1989, kdy se SSSR rozpadá. Lenin
napsal dílo Stát a revoluce + Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu)

MAX WEBER (1864-1920)

Německý sociolog, který se zabýval vztahem sociologie a politologie – řešil otázku moci. Při vysvětlování politiky uplatňuje tři
typy moci: Charismatickou moc – úspěšnost vůdců je založena na kouzlu osobnosti (charisma); Tradiční moc – mocenské
postavení se dědí (feudálové); Legální moc – je založena na právních zákonech (parlament). Zabýval se rovněž vztahem
kapitalismu a protestantské etiky, kde propojil ekonomický život, náboženství a etiku.

KARL RAIMUND POPPER (1902-1994)

Rakousko-britský filozof, který se vedle jiného zabýval také otázkou společnosti a politiky. Rozlišuje otevřenou společnost a
uzavřenou společnost. V uzavřené společnosti hraje roli tradice, cenzura a pasivita občanů X kdežto v otevřené společnosti
se jedinec rozhoduje sám za sebe a nese za svá rozhodnutí odpovědnost, otevřená společnost stojí na principech lidskosti,
rovnosti a svobodě a jedinec a skupiny aktivně zasahují do politického života.

HANNAH ARENDTOVÁ (1906-1975)

Byla německo-židovského původu zabývala se politickou filozofií. Věnovala se teorii totalitarismu, kdy srovnávala jednotlivé
totalitní režimy. Napsala dílo: Původ totalitarismu nebo Eichmann v Jeruzalémě

JOHN RAWLS (1921-2002)

Americký politický filozof, napsal dílo: Teorie spravedlnosti, ve kterém vychází z teorie společenské smlouvy (viz Hobbes a Locke)
→ Hovoří o tzv. přirozeném stavu, ve kterém se lidí snaží najít nejlepší společenské uspořádání, které by bylo spravedlivé.
Tento přirozený stav je hypotetický, neboť lidí neznají své budoucí postavení ve společnosti (status), proto je zaručeno, že
nikdo nebude zvýhodněn a znevýhodněn = od počátku je zde nastavena „stejná startovní čára“, kdy mají všichni stejné šance
a možnosti + dát co největší výhody těm nejvíce znevýhodněným.

Podmínkou spravedlnosti ale musí být zajištění základních práv a svobod + sociální a ekonomické rozdíly (nerovnost) jsou
legitimní (normální, počítá se s nimi, neboť jsme každý jiný a z jiných podmínek a prostředí)

ROBERT NOZICK (1938-2002)

Americký politolog a filozof, napsal dílo: Anarchie, stát a utopie, ve kterém se hlásí k přirozenému stavu Johna Locka + hlásí se
také k principům volného trhu Adama Smithe (myšlenka neviditelné ruky trhu = trh si vyřeší vše sám, je to samoregulační
systém, který se obejde bez zásahu člověka – stát nemá do ekonomiky zasahovat).

V přirozeném stavu je role státu pouze minimální → stát nemá do ekonomik země zasahovat, má vytvářet pouze garanta,
„hlídače“, který zaručuje obranu a ochranu proti násilí, zajišťuje dodržování uzavřených smluv a ochranu základních práv (stát
chrání před anarchií). Pokud by stát překračoval tyto své funkce, pak by porušoval práva lidí!

SAMUEL PHILLIPS HUNTINGTON (1927-2008)

Americký politický teoretik (bývalý poradce amer. prezidenta Cartera), napsal dílo: Střet civilizací, ve kterém analyzuje světovou
politiku po ukončení studené války. Huntington dělí svět do civilizačních celků: civilizace západní, islámská, pravoslavná,
hinduistická, čínská, latinskoamerická. Tvrdí, že budoucí světové konflikty nebudou mezi národními státy, nebo nepůjde o
konflikty ideologické, ale podle Huntingtona budou světové konflikty probíhat mezi civilizacemi → od poč. 21. století probíhá

12
střet mezi západní civilizací a islámským světem (viz teroristický útok na USA 11. září 2001 + terorismus Islámského státu +
problematika muslimských migrantů do Evropy a rostoucí napětí a násilí muslimů v Evropských státech)

FRANCIS FUKUYAMA (1952)

Americký spisovatel, politolog a filozof japonského původu, napsal dílo: Konec dějin a poslední člověk, ve kterém uvádí, že
s rozpadem Sovětského svazu (SSSR) v r. 1991 = pádem komunismu a šířením západní liberální demokracie jako formy vlády
nastal KONEC DĚJIN!

Proč dojde ke „konci dějin“?

Naplněním západního životního stylu, liberální demokracie, volného trhu, konzumu a globalizace se dějiny naplní, není už kam
dál směřovat a nastane tak konec dějin. Západní model liberální demokracie jako forma vlády zvítězil a tam, kde ještě nefunguje
(diktatury, totalitní státy), tak je jen otázkou času, kdy v těchto zemích zvítězí právě tento západní model fungování společnosti.
Dějiny jako chronologický tok událostí sice stále budou probíhat („budou probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou
psát“), ale demokratický a ekonomicky liberální světový řád svou úspěšnou expanzí ukazuje, že je jediným možným a finálním
stádiem sociokulturního vývoje lidstva.

13