-1-

Část první

-2-
 Kapitola první

Za oněch časů jsem se jmenovala Sue Trinderová. Říkali mi

prostě Sue. Vím, ve kterém roce jsem se narodila, ale mnoho let jsem
neznala své datum narození a narozeniny slavila na Vánoce. Myslím,
že jsem sirotek. Vím jistě, že moje matka je mrtvá. Ale v životě jsem
ji neviděla, nic pro mě neznamená. Pokud jsem vůbec byla něčí dítě,
pak jedině paní Sucksbyové, a otcem mi byl pan Ibbs, kterému
patřilo zámečnictví na Lant Street v londýnském Southwarku na
pravém břehu Temže.

Pamatuju si, že tohle bylo vůbec poprvé, co jsem přemýšlela o

světě a o svém místě v něm.
Holka jménem Flora dávala paní Sucksbyové penny za to, že mě
bere s sebou žebrat do divadla. Každý si mě s sebou rád brával na
žebrání, protože jsem měla blonďaté vlasy; Flora byla taky blonďatá,
a tak mě vydávala za svou sestru. Ten večer, který mám právě teď na
mysli, mě s sebou vzala do divadla St George’s Circus v Surrey.
Hráli Olivera Twista. Pamatuju si, že to bylo děsný. Pamatuju si, jak
se galerie nakláněla a svažovala se k sedadlům v přízemí. Pamatuju
si, jak mě jedna opilá ženská pořád tahala za stuhy na šatech.
Pamatuju si oslňující světlo, které vrhalo na jeviště zlověstnou záři, i
rámus herců a pištění diváků. Jeden z účinkujících měl na hlavě
červenou paruku a licousy: dělal takové skopičiny, že jsem byla
přesvědčená, že je to převlečený opičák. To ale nebylo nic proti psu s
růžovýma očima a ze všeho nejhorší byl jeho pán Bill Sykes, ten
pasák. Když přetáhl ubohou Nancy klackem, všichni lidé v naší řadě
se zvedli. Na jeviště odkudsi přilétla holínka. „Ty dobytku! Ty
neřáde! Nesaháš jí ani po kotníky!“ vykřikla nějaká žena, co stála
hned vedle mě.
Nevím, jestli za to, že se mě zmocnil panický strach z toho, že se
celá galerie převrátí, mohli ti lidé, co povstali, nebo ta uječená
ženská nebo pohled na Nancy, která ležela bledá jak sedma Billu

-3-
Sykesovi u nohou. V tu chvíli jsem si ale myslela, že všichni
umřeme. Začala jsem ječet a Mora mě nedokázala utišit. A když ta
ženská, co prve zakřičela, ke mně s úsměvem natáhla ruce, rozeřvala
jsem se ještě hlasitěji. Pak se Flora rozplakala; myslím, že jí bylo
teprve dvanáct nebo třináct. Odvedla mě zpátky domů a paní
Sucksbyová jí vrazila facku.
„Jak tě vůbec mohlo napadnout vodit ji na něco takovýho?“
obořila se na ni. „Mělas s ní zůstat sedět na schodech. Nepůjčuju
svoje děcka proto, aby mi je vodili zpátky v takovým stavu,
promodralý řevem. Cos měla za luhem?“
Posadila si mě na klín a já jsem se znovu rozplakala. „Ale no tak,
ovečko moje,“ tišila mě. Flora před ní mlčky stála a tahala se za
pramen vlasů. Navztekaná paní Sucksbyová se chovala jako ďábel.
Hleděla na Floru, přitom podupávala nohou v papuči o koberec a
nepřestávala se houpal v křesle, což bylo obrovské vrzající dřevěné
křeslo, v němž kromě ní nikdo nesedával, a pravidelně mě
poklepávala tlustou, pevnou rukou po třesoucích se zádech.
„Já ty tvoje triky znám,“ řekla pak tiše. Měla člověka raz dva
přečteného. „Cos sebrala? Pár hadříků, co? Pár hadříků a dámskou
kabelku?“
Flora si přitáhla pramen vlasů do pusy a zakousla se do něho.
„Kabelku,“ odpověděla po chvilce. „A lahvičku parfému.“
„Ukaž,“ přikázala paní Sucksbyová a natáhla ruku. Flora se
zaškaredila, ale pak zajela prsty do díry u pasu a zašmátrala v sukni.
A k mému velikému překvapení se z té díry nevyklubala žádná díra,
ale ústí malého hedvábného váčku, který měla všitý v šatech.
Vyndala z něj černou látkovou kabelku a lahvičku se zátkou na
stříbrném řetízku. V kabelce byla třípence a půlka muškátového
oříšku. Možná ho čmajzla té opilé ženské, která mě chytila za šaty. Z
lahvičky se po vytažení zátky linula vůně růží. Paní Sucksbyová
nasála nosem.
„Tos toho moc nečmajzla, co?“
Flora pohodila hlavou. „Bylo by toho víc,“ odsekla a zaškaredila
se na mě, „kdyby vona nedostala ten hysterickej záchvat.“
Paní Sucksbyová se naklonila a znovu jí jednu vrazila.

-4-
 „Kdybych věděla, co máš za lubem,“ okřikla ji, „neměla bys ani
tohle. Povím ti jedno: až si s sebou budeš chtít zase vzít nějaký
děcko, vybereš si z mejch ostatních. Sue už nedostaneš. Slyšelas?“
Flora sice trucovala, ale řekla, že jo.
„Dobrá,“ řekla paní Sucksbyová. „A teď koukej mazat. Tu kořist
necháš pěkně tady, nebo povím tvojí mámě, že chodíš s pány.“
Pak mě odnesla do svojí postele – nejdřív promnula mezi prsty
prostěradlo, aby ho zahřála, pak sklonila hlavu a dýchala mi na prsty
aby zahřála i mě. Ze všech jejích dětí jsem byla jediná, o koho se
takhle starala. „Ještě se bojíš, Sue?“
A já jsem odpověděla, že ano, protože jsem se doopravdy bála.
Řekla jsem, že mám strach, že ten pasák si mě najde a přetáhne mě
tím klackem. Paní Sucksbyová opáčila, že o tom chlapovi slyšela a
že je to jen velký chvastoun.
„Byl to Bill Sykes, co? Vždyť ten je z Clerkenwellu. Do
Southwarku ani nepáchne. Místní hoši jsou na něj moc drsní.“
„Kdepak, paní Sucksbyová!“ zvolala jsem. „To byste musela
vidět chudáka Nancy, jak ji srazil a zabil!“
„Zabil?“ opáčila nechápavě. „Nancy? Ale co tě nemá, zrovna
před hodinkou tady byla a měla jen trošku potlučenou tvář. Když si
teď jinak natočí vlasy, ani nepoznáš, že na ni někdo vztáhl ruku.“
„Takže už ji nebude bít?“
Na to mi paní Sucksbyová řekla, že Nancy konečně dostala
rozum a jednou provždy od Billa Sykese odešla; že se seznámila s
prima chlápkem z Wappingu a ten jí zařídil krámek s marcipánovými
myškami a tabákem.
Paní Sucksbyová mi nadzvedla vlasy kolem krku a urovnala je na
polštáři. V té době jsem měla dočista blonďaté vlasy, jak už jsem
říkala, i když časem mi zhnědly, a paní Sucksbyová mi je koupala v
octu a pročesávala, až se leskly. Teď mi je učísla, pak vzala do ruky
jednu kadeř a políbila ji. „Kdyby si tě Flora chtěla ještě jednou odvíst
na kšeft, řekneš mi to, ano?“
Slíbila jsem, že ano. „Hodná,“ pochválila mě. A byla pryč.
Svíčku si odnesla s sebou, ale nechala pootevřené dveře; v okně byla
látka z krajky a propouštěla světlo pouličních lamp. V tom domě
nikdy nebyla úplná tma ani úplný klid. O patro výš bylo několik
-5-
pokojů, v nichž čas od času bydleli chlapci a dívky – smáli se a
dupali, z kapes se jim sypaly mince a někdy se i dávali do tance. Ve
vedlejším pokoji žila sestra pana Ibbse: byla upoutaná na lůžko, často
se budila hrůzou a s řevem. A pak po celém domě, namačkaná v
kolébkách jako sardinky v krabičce, ležela mimina paní Sucksbyové.
A ta dokázala v kteroukoliv noční dobu začít kňourat nebo brečet,
vyrušit je dokázalo cokoliv. Paní Sucksbyová je pak obcházela s
lahví džinu v ruce a každému jim dávala po lžičce, domem se nesl
cinkot stříbra o sklo.
Ale myslím, že ten večer musely být horní pokoje prázdné a
sestra pana Ibbse zticha, a díky tomu spala i všechna mrňata.
Nemohla jsem usnout, protože jsem byla zvyklá na hluk. Ležela jsem
v posteli a myslela na kruťase Billa Sykese a na mrtvou Nancy u jeho
nohou. Z nějakého domu poblíž se ozýval mužský hlas a v jednom
kuse klel. Pak kostelní hodiny odbily celou a ten zvuk zněl ulicemi,
jimiž se proháněl vítr, divně. Vrtalo mi hlavou, jestli Floru ještě bolí
od té facky tvář. Vrtalo mi hlavou, jak daleko od naší čtvrti je
Clerkenwell a jak rychle se sem může dostat chlap s holí.
I tehdy jsem měla bujnou fantazii. Když jsem zaslechla venku na
ulici kroky, co zůstaly stát za oknem, a když po nich přišlo psí
zakňourání, zaškrábání psích drápků, opatrné otáčení kliky na
dveřích našeho krámu, prudce jsem se vztyčila na polštáři a někdy i
vykřikla až na to, že než jsem to stihla, pes zaštěkal a přitom se
zadrhl, což se mi zdálo povědomé: nebyla to žádná příšera s
růžovýma očima z divadla, ale náš pes Jack. Byl to rváč jako poleno.
Pak se ozvalo hvízdnutí. Tak melodicky to Bill Sykes přece neumí.
Ten hvizd vyšel z úst pana Ibbse. Odskočil si pro teplou sekanou,
kterou si chtěli dát s paní Sucksbyovou k večeři.
Pak jsem uslyšela, jak se ptá: „Dobrota, co? Jen si přičichněte k
tý šťávě…“
Pak ztišil hlas do šepotu a já jsem zase položila hlavu na polštář.
Měla bych říct, že v té době mi bylo teprve pět nebo šest let, ale
pamatuju si to naprosto jasně. Pamatuju si, jak ležím v posteli a
poslouchám zvuky nožů, vidliček a cinkot porcelánu, vzdychání paní
Sucksbyové, vrzání její židle, bubnování jejího pantofle o podlahu.

-6-
 A vzpomínám si, že jsem si uvědomila něco, co mě nikdy dřív
nenapadlo, totiž to, jak je to na světě zařízené: že jsou v něm zloduši
typu Billa Sykese a dobří páni Ibbsové, a pak takové Nancy, které se
můžou dát na tu či onu stranu. A byla jsem ráda, že jsem na té straně,
na kterou se konečně dostala i Nancy. Chci říct na straně dobra, do
které patří i marcipánové myšky.
Teprve o mnoho let později, až jsem zhlédla Olivera Twista
podruhé, pochopila jsem, že Nancy je nakonec samozřejmě
zavražděna. V té době už byla z Flory zručná zlodějka: Surrey jí bylo
těsné, pracovala ve West Endu poblíž divadel a koncertních síní a
uměla dokonale splynout s davem. Ale už nikdy mě s sebou nevzala.
Měla stejně jako všichni ostatní z paní Sucksbyové vítr.
Nakonec ji, chudinku, chytili s rukama na náramku jedné dámy a
deportovali jako zlodějku.

Na Lant Street jsme měli dlouhé prsty tak trochu všichni. Ale
patřili jsme k těm, co neradi riskují. Jestli jsem se poprvé nechápavě
dívala, jak Flora zajíždí rukou do díry v sukni a vytahuje z ní
peněženku a parfém, už nikdy mě nic takového nezaskočilo, neboť
nebylo dne, kdy by do krámu pana Ibbse někdo nezaskočil s taškou
nebo pytlem v podšívce kabátu, v klobouku, rukávu nebo třeba v
ponožce.
„Zdravíčko, pane Ibbs,“ pozdravil.
„Zdravíčko, synku,“ odpověděl pan Ibbs. Mluvil trochu přes nos.
„Co mi neseš?“
„Nic moc.“
„Máš pro mě něco?“
Dotyčný mrkl. „Něco bych měl, pane Ibbs, něco parádního a ne-
zvyklýho…“
Vždycky takhle odpovídali nebo aspoň nějak podobně. Pan Ibbs
přikývl, stáhl přes dveře krámu roletu a otočil klíčem v zámku – měl
se totiž na pozoru a nikdy neprohlížel kořist blízko okna. Na konci
pultu visel závěs ze zeleného vlněného sukna a za ním byla
chodbička, která vedla rovnou do naší kuchyně. Když zloděje znal,
přivedl ho ke stolu. „Jen pojď, synku,“ říkával. „Sem hned tak
někoho nevodím. Ale ze starý známosti – vždyť jsi skoro rodina.“ A
-7-
nechal dotyčného vyložit mezi hrnky, kůrkami chleba a čajovými
lžičkami jeho lup.
Někdy u toho byla i paní Sucksbyová, když zrovna krmila
kasičkou některé mimino. Sotva ji zlodějíček uviděl, smekl klobouk.
„Zdravíčko, paní Sucksbyová.“
„Zdravíčko, drahoušku.“
„Zdravíčko, Suc? Tys ale vyrostla!“
Připadali mi ještě lepší než kouzelníci, protože z kabátů a rukávů
vytahovali peněženky, hedvábné kapesníky a hodinky anebo jiné
šperky, stříbrné talíře, měděné svícny, spodničky, a někdy dokonce i
celý oblek. „Todle je prvotřídní zboží, namouduši,“ dušovali se,
zatímco vykládali svou kořist a pan Ibbs si mnul ruce a tvářil se
netrpělivě. Ale když si ten lup pořádně prohlédl, protáhl obličej.
Vypadal velice nesměle a upřímně – měl bledé tváře, pěkné rty a
upravený knír. Když protáhl obličej, člověku to málem utrhlo srdce.
„Hadry,“ vyřkl s kroucením hlavy svůj ortel a přitom mnul v ruce
papírovou bankovku. „Tohle nikam neudám.“ Anebo: „Samý svícny.
Zrovna minulej tejden se mi dostal do ruky tucet špičkovejch svícnů
z kumbálu ve Whitehallu. Moc jsem si s nima nepomohl. Prostě jsem
je nemoh udat.“
A tak pan Ibbs stál a předstíral, že odhaduje cenu, ale tvářil se,
jako by se ji ze strachu, že se na něj ten druhý oboří, bál vůbec
vyslovit. Pak mu udělal cenu a dotyčný zlodějíček se zatvářil
znechuceně.
„Pane Ibbs, kvůli tomu bych se ani neobtěžoval vystrčit paty z
baráku,“ namítl, „tak buďte přece férovej.“
To už si pan Ibbs došel pro pokladničku a odpočítával na stůl
šilinky: jeden, dva, tři… Se čtvrtým šilinkem v ruce se zarazil.
Zlodějíček viděl, jak se to stříbro třpytí – pan Ibbs si z toho důvodu
vždycky dával záležet, aby se mince jen leskly –, a působilo to na něj
jako červený hadr na býka.
„Co kdybyste to zaokrouhlil na pět, pane Ibbs?“
Pan Ibbs k němu pozvedl svou upřímnou tvář a pokrčil rameny.
„Rád bych, synku. Vážně moc rád. A kdybys mi přinesl něco
výji-mečnýho, dobře bych ti zaplatil. Jenže tohle“ – a přitom máchl
rukou nad hromádkou hedvábí, bankovek a naleštěné mosazi – „je
-8-
jen samý pozlátko. Okrádal bych sám sebe. Odtrhoval bych od huby
dečkám paní Sucksbyový.“
A pak podal zloději jeho výdělek, ten si ho strčil do kapsy, zapnul
si sáčko a pak zakašlal nebo si utřel nos.
A v tu chvíli jako by se to panu Ibbsovi rozleželo. Znovu
přistoupil k pokladničce a zeptal se: „Už jsi od rána něco jed,
synku?“ A zloděj vždycky odpověděl: „Ani kůrku chleba.“ Načež
pan Ibbs mu podal půlšilink a kladl mu na srdce, aby si za to koupil
snídani a neprosázel to na koně, a ten zloděj odpověděl něco jako:
„Ste poklad, pane Ibbs, právej poklad.“
Na někom takovém dokázal pan Ibbs vydělat třeba i deset
dvanáct šilinků, a všechno jen proto, že vypadal upřímně a poctivě.
Neboť samozřejmě to, co říkal o těch hadrech nebo svícnech, byly
jen žvásty: moc dobře totiž poznal kvalitu od smíry. Když zloděj
odešel, podíval se na mě a mrkl.
„Tak, Sue,“ řekl, znovu si promnul ruce a celý oživl, „co kdyby
sis vzala nějakou hadru a pořádně tu parádu naleštila? A pak bys
mohla – až budeš mít chvilku a paní Sucksbyová tě nebude
potřebovat –mohla by sis vzít tak trochu do parády tyhle hadříky a
odpárat z nich ty písmena. Ale zlehka, malejma nůžkama a možná
taky špendlíkem. Protože tohle je batist – vidíš, drahoušku? –, a když
budeš moc tahat, roztrhne se…“
Jsem přesvědčená, že právě tak jsem se naučila číst: ne tím, že
jsem skládala písmena k sobě, ale tím, že jsem je párala. Pamatuju si,
jak jsem se z kapesníků, které se mi dostaly do ruky, naučila poznat
svoje jméno Susan. Pokud jde o klasické čtení, s tím jsme si hlavu
nedělali. Paní Sucksbyová číst uměla, když musela; pan Ibbs uměl
číst, a dokonce i psát; ale nám ostatním to připadalo jako – jako když
umíte mluvit hebrejsky nebo dělat kotrmelce. Chápali jsme, k čemu
je to dobré židům a akrobatům, ale proč bychom jim měli lézt do
zelí?
Aspoň jsem si to v té době myslela. I když počítat jsem se přece
jen naučila tím, jak mi rukama procházely mince. Těch pravých jsme
se samozřejmě nezbavovali. Falešné, co se příliš leskly, ty se musely
zamazat černidlem a kolomazí, než se zase daly do oběhu. I to jsem
se naučila. Hedvábí a lněné prádlo se zase dá vyprat a vyžehlit tak,
-9-
aby vypadalo jako nové. Drahokamy jsem cídila obyčejným octem.
Ze stříbrných talířů jsme povečeřeli, ale jen jednou, kvůli erbům a
razidlům, a když jsme byli po večeři, pan Ibbs hrnky a misky
posbíral a roztavil je na tyče. Se zlatem a cínovým nádobím dělal to
samé. Nikdy nic neriskoval, a proto byl tak dobrý. Všechno, co z naší
kuchyně odcházelo, vypadalo úplně jinak, než v jaké podobě se to k
nám dostalo. A i když to přišlo předním vchodem přes obchod z Lant
Street, odešlo to jinudy, kde ale žádná ulice nebyla. Místo ní tam byl
malý chráněný průchod a tmavý dvorek. Našince to mohlo mást, ale
když člověk věděl, kde hledat, tak tu chodbu našel. Vedla do úzké
uličky mezi domy a odtud zase do klikaté tmavé uličky, která ústila u
oblouků železniční tratě, a jeden z těch oblouků – nebudu přesně
říkat který, i když bych mohla – vedl do další, ještě tmavší uličky a ta
vás velice rychle a nenápadné dovedla až k řece. Dva nebo tři muži,
kteří tam měli člun, byli naši známí. Po celé délce té křivolaké cesty
vlastně žili naši kumpáni – třeba synovci pana Ibbse, kterým jsem
říkala bratranci. Jejich prostřednictvím jsme mohli lup z naší
kuchyně rozesílat do všech částí Londýna. Mohli jsme dát do oběhu
prostě cokoliv rychlostí, nad kterou by jeden užasl. Dokázali jsme v
srpnu vypravit led dřív, než dokázal ze čtvrtiny roztát. Mohli jsme
dát v létě do oběhu sluneční paprsky, a pan Ibbs by pro ně našel
kupce.
Stručně řečeno jen málo z toho, co se k nám dostalo domů, se
zase znovu, ještě za tepla nedostalo ven. Ve skutečnosti existovala
jen jediná věc, která přišla a už zůstala – to jediné, co jaksi odolalo
obrovské síle lupu – to jediné, čemu pan Ibbs i paní Sucksbyová
odmítali dát cenu.
Samozřejmě, že mám na mysli sebe.
Za to jsem mohla poděkovat své matce, měla tragický osud. Do
Lant Street přišla jistého večera roku 1844. Přišla „s obrovským
břichem, milé dítě, ve kterém měla tebe“, říkávala paní Sucksbyová,
z čehož jsem do doby, než jsem věděla své, usuzovala, že mě moje
matka přinesla zastrčenou do kapsy v sukni nebo zašitou do podšívky
v kabátu. Věděla jsem totiž, že byla zlodějka. „A jaká!“ dodávala
paní Sucksbyová. „Tak neohrožená! A taková krasavice!“
„Byla krásná, paní Sucksbyová? A plavovlasá?“
- 10 -
 „Měla světlejší vlasy než ty, ale v obličeji měla stejně jako ty
ostrý rysy a hubená byla jak lunt. Uložili jsme ji nahoru. Kromě mě a
pana Ibbse o ní nikdo nevěděl, protože, jak se přiznala, ji hledala
policie hned ze čtyř obvodů, a kdyby ji chytili, visela by. Čím se
živila? Tvrdila, že kapesními krádežemi. Já si myslím, že to bylo
horší. Vím, že byla tvrdá jako skála, protože když tě přivedla na svět,
přísahám, že ani jednou nevykřikla. Jen se na tebe podívala a vlepila
ti polibek na čelíčko; pak mi dala šest liber, abych se o tebe postarala
– všechno to byly zlatý pravý jednolibrovky. Řekla, že ji čeká ještě
jeden poslední kšeft, díky kterýmu zbohatne. Chtěla se pro tebe
vrátit, až se situace uklidní…“
Aspoň tak mi to paní Sucksbyová vyprávěla a pokaždé, i když
měla zpočátku pevný hlas, ke konci se jí třásl a do očí jí vstoupily
slzy. Čekala totiž na mou matku, jenže ta už se nikdy nevrátila. Místo
ní přišly hrozné zprávy. Ten kšeft, který jí měl přinést bohatství,
ztroskotal. Přišel při něm o život jeden muž, co bránil svůj talíř. Zabil
ho nůž mojí matky. Práskl ji její vlastní komplic. Policie ji nakonec
dopadla. Měsíc strávila ve vězení. Pak ji pověsili.
Pověsili ji jako všechny vražedkyně té doby, na střeše vězení v
Horsemonger Lane. Paní Sucksbyová se na tu popravu dívala z okna
pokoje, v němž jsem se narodila.
Odtamtud je na šibenici skvělý výhled – nejlepší v celém jižním
Londýně, říkal každý. Ve dnech, kdy se popravovalo, byli lidé
připraveni za místo u toho okna zaplatit majlant. A i když některé
dívky zaječely, když se propadlo s vrznutím otevřelo, já jsem byla
zticha jak pěna. Ani jednou jsem se neotřásla ani nemrkla.
„To je Susan Trinderová,“ špitl v tu chvíli někdo. „Její matku
pověsili za vraždu. Není to statečná holka?“
Byla jsem ráda, když to říkali. Kdopak by nebyl rád? Ale ve
skutečnosti – a teď už je mi jedno, kdo to ví – ve skutečnosti jsem
statečná vůbec nebyla. Protože na to, abyste byli v něčem takovém
stateční, musí vám být nejdřív něco líto. A jak mi mohlo být líto
někoho, koho jsem vůbec nepoznala? Mám za to, že mi bylo líto, že
máma skončila na šibenici, ale když už ji pověsili, byla jsem ráda, že
to bylo za něco hrdinského, jako za vraždu jednoho skrblíka, který se
odmítal vzdát svého talíře, a ne za něco odporného jako za uškrcení
- 11 -
nějakého nebožátka. Bylo mi spíš líto, že ze mě udělala sirotka – ale
na druhé straně znala jsem dívky, jejichž matky byly alkoholičky
nebo šílené, a jejich dcery je nenáviděly a nesnesly se s nimi. Než
nějakou takovou, to ač je raději mrtvá!
To už bych brala paní Sucksbyovou. Ta byla o hodně lepší.
Dostala zaplaceno, aby mě pohlídala jeden měsíc, a nechala si mě u
sebe sedmnáct let. Jestli tohle není láska, pak už nevím teda co?
Mohla mě dávno dát do chudobince. Mohla mě nechat v průvanu
řvát v postýlce.
Místo toho si mě cenila tak, že by mě nikdy nenechala nic
čmajznout ze strachu, aby mě nechytili poldové. Mohla jsem spát
vedle ni v posteli. Leštila mi vlasy octem. Takhle nějak se chováte k
drahokamům.
Ale já jsem žádný drahokam nebyla, dokonce ani perla. Vlasy
jsem nakonec měla úplně obyčejné. Moje tvář nebyla ničím
zajímavá. Uměla jsem otevřít paklíčem jednoduchý zámek, uměla
jsem sejmout otisk obyčejného klíče, uměla jsem roztočit minci a z
toho, jak se točí, poznat, jestli je pravá, nebo není. Jenomže tohle se
může naučit každý. Všichni ostatní kojenci kolem mě přicházeli a za
nějaký čas zase odcházeli, vyzvedla si je matka nebojím našli novou,
nebo prostě zemřeli. Ale pro mě si samozřejmě nikdo nepřišel, ani
jsem neumřela, místo toho jsem vyrostla a nakonec jsem byla dost
stará na to, abych sama chodila mezi kolíbkami s džinem a stříbrnou
lžičkou v ruce. Občas jsem přistihla pan Ibbse, jak na mě hledí s
určitým zábleskem v očích, a jako by, aspoň mi to tak připadalo, ve
mně konečně vidí kus lupu a přemítá, jak to, že jsem u nich zůstala
tak dlouho, a komu by mě mohl udat. Ale když někdo začal mluvit –
tak jak už to čas od času bývá – o krvi a o tom, že je hustší než voda,
tvář paní Sucksbyové posmutněla.
„Pojď ke mně, holčičko,“ říkávala. „Ať se na tebe můžu podívat.“
A vzala mi hlavu do dlaní, hladila mě palci po tvářích a mlčky si mě
prohlížela. „Kouká ti z očí,“ říkávala. „Dívá se na mě tak jako tehdy
večer. Myslí na to, jak se vrátí a přivede tě ke štěstí. Copak to mohla
vědět? Chudinka malá, už se nikdy nevrátí. Ale na tebe štěstí pořád
ještě čeká. Na tebe, Sue, a taky na nás…“

- 12 -
 Aspoň to mockrát říkala. Kdykoliv si něco zabručela nebo si
povzdechla; kdykoliv vstala od kolíbky a promnula si bolavá záda,
našla si mě očima, její pohled se rozjasnil a zatvářila se spokojeně.
Dyť tady mám Sue, jako by říkala. Teď se nám sice zrovna nedaří,
ale máme Sue. Ta se o všecko postará…
Nijak jsem jí to nevymlouvala, ale v duchu jsem věděla svoje.
Jednou jsem zaslechla, že před mnoha lety sama porodila dítě, které
přišlo na svět mrtvé. Říkala jsem si, že když na mě tak hledí, určitě
vidí její tvář. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech, bylo zvláštní
vědět, že vás mají rádi ne kvůli vám samotným, ale kvůli někomu
jinému…
V té době jsem si myslela, že o lásce vím všechno. Byla jsem
přesvědčená, že jsem snědla všechnu moudrost. Kdyby se mě někdo
zeptal, čím se budu živit, nejspíš bych řekla, že bych se ráda starala o
mimina. Možná bych se ráda vdala třeba za zloděje nebo překupníka.
Když mi bylo patnáct, jeden kluk pro mě ukradl sponku a říkal, že mi
chce dát pusu. O něco později stával jiný kluk u našich zadních dveří
a hvízdal si Zámečníkovu dceru jen proto, aby viděl, jak se
červenám. Paní Sucksbyová je oba zahnala. Dávala na mě v tomto
ohledu, stejně jako ve všech ostatních, velký pozor.
„Pro koho si tě asi schovává?“ posmívali se mi kluci. „Pro prince
Eddieho?“
Myslím, že ti, co k nám do Lant Street chodili, mě měli za trdlo.
Trdlo ve smyslu slova opačného ke slovu bystrý. Možná jsem podle
představ naší čtvrti taková i byla. Ale mně přijde, že jsem byla
mazaná až dost. Nemůžete přece vyrůstat v domě, ve kterém se děje
to, co se tam děje, a přitom nevědět, co je co, co se může namanout a
co z toho může kápnout.
Chápete?

Asi čekáte, že začnu vyprávět svůj příběh. Možná jsem v té době

sama čekala. Ale můj příběh už začal – akorát s tím, že jsem stejně
jako vy nic netušila.

Měla jsem za to, že právě tehdy doopravdy začal.

- 13 -
 Jedné zimní noci pár týdnů po Vánocích, o nichž jsem oslavila
sedmnácté narozeniny. Noc byla tmavá a nevlídná, plná mlhy, která
byla víceméně deštěm, a deště, jenž byl víceméně sněhem. Tmavé
noci jsou pro zloděje a překupníky požehnáním; zimní tmavé noci
jsou ze všeho nejlepší, protože obyčejní lidé se drží doma a
zazobanci zase na venkově, takže velkolepá londýnská sídla jsou
zavřená, prázdná a říkají si o vloupání. Za takových nocí se k nám
dostala spousta zboží a pan Ibbs měl vyšší zisky než obvykle. Když
je zloději zima, uzavře obchod jedna dvě.
U nás na Lant Street jsme zimou netrpěli, protože kromě
obyčejných kuchyňských kamen tam pan Ibbs měl ještě pánev na
žhavé uhlí a neustále v ní udržoval oheň, protože nikdy nevíte, jestli
se neobjeví něco, co by se dalo přetavit. Právě tu noc u pánve
pracovali tři nebo čtyři kluci a odírali z mincí zlato. Kromě nich tam
byla paní Sucksbyová, ta trůnila ve svém velkém křesle a měla u
sebe několik mimin v kolíbce, a ještě kluk a holka, kteří u nás tehdy
bydleli – John Vroom a Dainty Warrenová.
John byl hubený, snědý, nabroušený čtrnáctiletý výrostek, co v
jednom kuse jedl. Určitě měl tasemnici. Ten večer loupal arašídy a
házel skořápky na podlahu.
„Jak se to chováš?“ napomenula ho paní Sucksbyová, když to
uviděla. „Naděláš tady nepořádek a Sue to bude muset uklízet.“
„Chudinka Sue,“ odsekl John. „To mě fakt bere u srdce.“
Byla jsem mu ukradená. Myslím, že na mě žárlil. Stejně jako já
se dostal k paní Sucksbyové ještě jako kojenec a stejně jako mně i
jemu zemřela matka, a osiřel. Jenomže už od pohledu byl tak divný,
že si ho k sobě nikdo nevzal. Paní Sucksbyová si ho u sebe nechala
asi do čtyř pěti let a pak ho dala do chudobince. Ale ani pak se ho
člověk nemohl zbavit, v jednom kuse odtamtud utíkal: vždycky jsme
otevřeli dveře a našli jsme Johna spát na schodech. Nakonec paní
Sucksbyová přemluvila jednoho majitele lodi, aby ho vzal na palubu,
a tak John doplul až do Číny; když se pak vrátil domů, měl peníze a
vychloubal se. Za měsíc byl stejně švorc. Teď žil na Lant Street a byl
panu Ibbsovi k ruce; a navíc vymýšlel s pomocí Dainty nejrůznější
vtípky.

- 14 -
 Dainty byla mohutná třiadvacetiletá zrzka a víceméně prostačka.
Měla však upravené bílé ruce a uměla šít jako nikdo. John po ní
zrovna v té době chtěl, aby přišívala kradeným psům psí kůže, aby
vypadali ušlechtileji, než ve skutečnosti byli.
Měl totiž kšeft s jedním zlodějem psů. Ten chlap měl pár fen, a
když háraly, obcházel s nimi ulice a odlákával psy jejich majitelům a
pak po nich chtěl deset liber výkupné, než jim je vrátil. Nejlíp to
fungovalo u loveckých plemen a miláčků sentimentálních paniček;
někteří majitelé ale odmítali zaplatit – klidně jste mohli jejich
čtyřnohému mazlíčkovi uříznout ocásek a poslat jim ho, stejně byste
neviděli ani vindru, takoví to byli necitové – a tak ty, co mu zůstali,
Joh-nův kumpán uškrtil a prodal Johnovi za minimální cenu. Nevím,
co John dělal s masem – nejspíš ho vydával za králičí nebo ho sám
jedl. Ale kůže, jak už jsem řekla, dával Dainty a ta je přišívala
pouličním vořechům, které John prodával jako prvotřídní plemena na
trhu ve Whitechapel.
Ze zbytků kůží se mu Dainty snažila spíchnout zimník. Právě ten
večer na něm pracovala. Límec už měla hotový, stejně jako ramena i
půlku rukávů, na což padlo čtyřicet zástupců nejrůznějších psích
plemen. Ta věc vydávala kousek od krbu odporný zápach a přiváděla
našeho vlastního psa, což nebyl starý rváč Jack, ale další hnědý pes,
kterému jsme říkali Charley Wag po jednom zlodějíčkovi z jedné
knížky, k šílenství.
Dainty nám občas své dílo ukázala a pochlubila se, jak je s tou
pa-rádou daleko.
„Dainty má štěstí, že nejsi o moc vyšší, Johne,“ namítla jsem po
jedné takové ukázce.
„Ty máš zase štěstí, že ještě není po tobě,“ odsekl. Byl totiž
prcek, a moc dobře to věděl. „A my ostatní zas smůlu. Líbilo by se
mi, kdybych si na rukávy toho svýho kabátu moh dát kousek tvý
kůže –třeba na manžety, tam, co si utírám nos. Hned vedle buldoka
nebo boxera bys zapadla dokonale.“
John vzal do ruky nůž, který měl vždycky po ruce, a palcem
přejel ostří. „Ještě jsem se tak úplně nerozhod,“ dodal, „ale co
kdybych ti jednou v noci ve spánku vyříz kus kůže. Dainty, jak by se
ti líbilo něco takovýho přišívat?“
- 15 -
 Dainty si zakryla rukou ústa a vykřikla. Na jedné ruce nosila
prsten, který jí byl příliš veliký; kolem prstu, na němž ho měla
navlečený, se jí omotal kus nitě, černý jak uhel.
„Ty jsi ale blbej!“ zvolala.
John se jen usmál a poklepal si špičkou nože o zlomený zub.
„To by stačilo,“ okřikla ho paní Sucksbyová, „nebo ti urazím tu
tvou pitomou palici. Sue tady nebude nikdo vyhrožovat.“
Okamžitě jsem vyhrkla, že kdybych se měla cítit ohrožená
miminem jménem John Vroom, podřežu si krk. John opáčil, že to s
radostí udělá za mě. V tu ránu se paní Sucksbyová vyklonila z křesla
a jednu mu vrazila – přesně jako to tehdy jednou večer provedla
ubohé Floře; a stejně jako mnohokrát mezitím potrestala další – a to
všechno kvůli mně.
Chvilku to vypadalo, že jí to John chce oplatit. Ale pak pohlédl
na mě, jako by mi chtěl ubalit facku ještě větší. Pak se Dainty
zavrtěla na židli, John se otočil a místo mě praštil ji.
„Štve mě,“ řekl, když to udělal, „že na mě maj všichni pifku.“
Dainty se dala do pláče. Natáhla se a vzala Johna za rukáv. „Nic
si z nich nedělej, Johnny,“ ujistila ho. „Já přece držim při tobě.“
„To teda držíš,“ zabručel. „Držíš se mě jak hovno lopaty.“
Odstrčil ji, a Dainty zůstala sedět, pohupovala se v křesle, schoulená
nad kabátem z psích kůží, a do švů jí stékaly slzy.
„Přestaň, Dainty,“ okřikla ji paní Sucksbyová. „Pokazíš tu
parádu.“
Dainty ještě chvilku vzlykala. Jenomže pak si jeden z chlapců u
kamen popálil prst o horkou minci a začal sakrovat, a tak vyprskla
smíchy. John si strčil do pusy další arašíd a vyplivl skořápku na
podlahu.
Pak jsme všichni dobré čtvrt hodinky seděli v tichosti. Charley
Wag ležel před krbem a cukal sebou; asi se ve snu honil za drožkami
– jedna mu totiž přejela ocas, a tak mu kousek chyběl, já jsem
vytáhla karty, abych si zahrála pasiáns. Dainty pokračovala v šití.
Paní Sucksbyová podřimovala. ]ohn seděl a nedělal nic, jen občas
zalétl ke kartám a poradil mi, kam je mám dát.
„Pikovej kluk na srdcovou nánu,“ řekl. „Panebože, tobě to ale
trvá!“
- 16 -
 „Z tebe zas čiší nenávist,“ odsekla jsem a dál se věnovala hře.
Ten balíček karet byl starý jak metuzalém a jednotlivé listy
zmačkané jako kus hadry. Jeden člověk s nimi jednou podváděl při
hře a zabili ho. Když jsem je konečně všechny vyložila, kapánek
jsem se na židli nahrbila, aby John neviděl, co mi vyšlo.
A pak se zničehonic jedno z nemluvňat probudilo a dalo do pláče,
vytrhlo ze spánku Charleyho Waga a ten zaštěkal. Krbem se prohnal
prudký poryv větru, do komína vyšlehly plameny a do uhlí
zabubnovaly kapky deště, až to zasyčelo. Paní Sucksbyová otevřela
oči. „Co to bylo?“ zeptala se.
„Jako co?“ nechápal John.
Pak jsme to uslyšeli: žuchnutí v chodbě vedoucí k zadním dveřím
domu. Pak se ozvalo další a nakonec se z toho vyklubaly něčí kroče-
je. Zůstaly stát u dveří do kuchyně, následovalo vteřinové ticho a po
něm přišlo pomalé a těžké zaklepání.
Tuk – tuk – tuk. Zrovna takhle. Jako když se v divadle vrací duch
zemřelého a stojí za dveřmi. Zloději tak rozhodně neklepají: ti to
dělají rychle a zlehka, aby bylo jasné, o co jde. Z takového klepání se
však mohlo vyklubat cokoliv. A nemuselo z toho koukat nic
dobrého.
Aspoň jsme si to všichni mysleli. Podívali jsme se jeden po
druhém Paní Sucksbyová sáhla do kolébky, vytáhla z něj mimino a
položila si ho na prsa, aby ho utišila; a John popadl Charleyho Waga
a chytil ho za tlamu. Kluci u kamen ztichli jako myšky. „Čekáme
snad někoho? Chlapci, hned to všecko musíme schovat. Na popálený
prsty se vykašlete. Jestli jsou to chlupatí, je po nás jak po žabách.“
Začali sbírat mince a zlato, které z nich sedřeli, balit je do kapes-
níků a ty si hned schovávali pod klobouk nebo do kapes u kalhot,
jeden z nich – byl to nejstarší synovec pana Ibbse, Phil – se rychle
postavil ke dveřím, zády se opřel o zeď, ruku schovanou v kabátu.
Už dvakrát seděl a přísahal, že potřetí už bručet nepůjde.
To zaklepání se ozvalo znovu. „Všecko, jak má bejt?“ zeptal se
pan Ibbs. „Tak zůstaňte hezky v klidu, hoši. Pěkně v klidu. Sue,
drahoušku, co kdybys šla otevřít?“
Znovu jsem pohlédla na paní Sucksbyovou, a když přitakala, šla
jsem zvednout závoru. Dveře se přede mnou rozletěly tak rychle a
- 17 -
prudce, že si Phil myslel, že je někdo vyrazil. Viděla jsem, jak se lepí
ke zdi a tasí nůž. Ale za to zhoupnutí mohl jen průvan: vlétl do
kuchyně, zfoukl polovinu svíček, vykřesal v pánvi jiskry a rozfoukal
mi karty. Ve dveřích stál muž, celý v tmavém, promočený na kůži a s
koženou brašnou u nohou. V mdlém světle mu sice bylo vidět do
tváře a na knír, ale oči mu zakrýval stín klobouku. Kdyby
nepromluvil, vůbec bych ho nepoznala.
„Sue! Je to Sue?“ spustil. „Díky bohu! Přijíždím za tebou z
takové dálky a ty mě necháš stát ve dveřích? Bojím se, že si z té
zimy uženu smrt.“
A pak jsem ho poznala, přestože jsem ho víc než rok neviděla.
Nikdo takový, co mluví jako on, do domu v Lant Street prostě
nechodil. Jmenoval se Richard Rivers neboli Dick Rivers nebo někdy
taky Kichard Wells. My jsme mu však říkali ještě jinak, a právě tu
přezdívku jsem vyslovila, když paní Sucksbyová uviděla můj
překvapený výraz a zvolala: „Kdo je to?“
„Šlechtic,“ odpověděla jsem ledabyle.
Takhle jsme o nich u nás mluvili, ledabyle, ne jako oni mluví o
sobe, mezi sebou, s pýchou a nadřazeností.
„To je jen Šlechtic,“ řekla jsem. Phil okamžitě odložil nůž,
odplivl si a vrátil se k horké pánvi. Ale paní Sucksbyová se otočila v
křesle, to mimino se se zkroucenou šarlatovou tvářičkou odvrátilo od
jejích prsou a otevřelo pusinku.
„Šlechtici!“ zvolala. Mimino se pustilo do vřeštění a Charley
Wag, jehož John pustil ze sevření, se se štěkotem vyřítil k
návštěvníkovi a opřel mu tlapy o kabát. „Vy jste nás ale vyděsil!
Dainty, zastřihni knoty u svíček a postav na čaj.“
„Už jsme si mysleli, že jsou to chlupatí,“ řekla jsem, když
Šlechtic vešel do kuchyně.
„Mám pocit, že se mi z té zimy ježí chlupy po celém těle,“
odvětil, odložil si tašku a otřásl se chladem. Pak si sundal promočený
klobouk, rukavice a nakonec i zimník, ze kterého kapala voda, a v tu
ránu se z něj začalo kouřit. Šlechtic si promnul ruce a zajel si prsty
do vlasů. Nosil dlouhé vlasy i vousy, ale teď, když mu kadeře smáčel
déšť, vypadaly ještě delší, tmavší a ulízanější než obvykle. Na
prstech měl prsteny a v kapse u vestičky hodinky s drahokamem na
- 18 -
řetízku. I bez bedlivějšího prozkoumání jsem poznala, že prsteny i
hodinky jsou falešné a ten drahokam obyčejný štras, ale ty
napodobeniny byly zatraceně kvalitní.
Když se Dainty postarala o svíčky, v kuchyni se rozjasnilo.
Šlechtic se rozhlédl kolem sebe, nepřestával si mnout ruce a
přitakávat.
„Jak se vede, pane Ibbsi?“ zavolal úslužně. „Jak se vede,
mládenci?“
„Moc dobře, poupátko.“ odpověděl pan Ibbs, ale chlapci ani
nemukli. „Přišel zadkem, co?“ poznamenal Phil, jako by se
nechumelilo, což u dalšího kluka vyvolalo výbuch smíchu.
Tihle kluci si vždycky myslí, že muži jako Šlechtic jsou teplouši.
I John se zasmál, ale hlasitěji než ostatní. Šlechtic se na něj
podíval. „Nazdárek, ty klíšťátko,“ řekl. „Ztratil jsi opičku?“
John byl ve tváři tak bledý, že ho každý považoval za Itala. Když
uslyšel, co mu Šlechtic říká, položil si špičku prstu na nos a odsekl:
„Polibte mi prdel.“
„Vážně můžu?“ odvětil Šlechtic s úsměvem. Zamrkal na Dainty a
ta rozpačitě sklonila hlavu. „Nazdar, krásko,“ pozdravil ji. Pak se
sklonil k Charleymu Wagovi a zatahal ho za uši. „Nazdárek, ty jeden
vrtichvoste. Kde máš poldy? No? Kde je máš? Honem je zažeň
pryč!“ Charley Wag začal zběsile štěkat. „Hodnej pejsek,“ pochválil
ho Šlechtic, vstal a oprášil si chlupy. „Hodnej pejsek. To stačí.“
„Zdravíčko, paní Sucksbyová,“ pozdravil Šlechtic a zamířil k
jejímu křeslu.
Mimino dostalo svou dávku džinu a utišilo se. Paní Sucksbyová
natáhla ke Šlechtici ruku; ten ji vzal do prstů a políbil – nejprve na
kotníky prstů a pak na konečky. „Vstaň z tý židle, Johne, aby si
návštěva mohla sednout.“
John se na chvilku zatvářil jako opařený, pak vstal a posadil se na
Daintyinu stoličku. Šlechtic si sedl a natáhl si nohy směrem k ohni.
Byl vysoký a měl dlouhé nohy. Na výšku měřil aspoň metr
devadesát. John vedle něj vypadal jako malé pivo.
Paní Sucksbyová z něj nespouštěla oči. Zatímco zíval a mnul si
tvař. Pak se jí zadíval do očí a usmál se.
„Tak, tak,“ řekl. „Jak se vede?“
- 19 -
 „Docela dobře,“ odpověděla. Mimino v klidu leželo a ona ho
hladila tak, jak to dělávala mně. Šlechtic přitakal.
„A co tohle poupátko,“ zeptal se, „patří do útulku, nebo do
rodiny?“
„Ovšem že do útulku,“ odpověděla.
„Je to kvítek, nebo květinka?“
„Kluk, bůh žehnej jeho dásním! Další osiřelé ubožátko, které mi
zůstalo na krku.“
Šlechtic se k ní naklonil.
„Ten má ale štěstí,“ poznamenal a zamrkal.
„Ale no tak!“ zvolala paní Sucksbyová a zrudla. „Vy jeden
sprosťáku!“
Teplouš neteplouš, Šlechtic dobře věděl, jak přivést dámu do
rozpaků.

Říkali jsme mu Šlechtic, protože doopravdy pocházel z lepší

rodiny, a jak říkal, chodil do školy pro skutečnou honoraci, a měl
otce, matku a sestru – všechno nóbl lidi –, kterým málem zlomil
srdce. Kdysi dávno býval při penězích, a všechno prohrál v hazardu,
načež otec mu řekl, že z rodinného jmění už neuvidí ani vindru, a
proto si Šlechtic musel obstarávat peníze oním starodávným
způsobem, krádežemi a pletichařením. Naučil se v tom chodit tak
dobře, že všichni tvrdili, že v té jeho famílii musela být někdy dřív
zlá krev, kterou prostě zdědil.
Když chtěl, uměl docela dobře malovat, a v Paříži dokonce dělal
do padělků. Když však neuspěl, myslím, že rok překládal knihy z
francouzštiny do angličtiny nebo z angličtiny do francouzštiny – to je
fuk, při tom je malinko předělával a měnil jim názvy, a tak z jednoho
starého příběhu udělal hned dvacet zbrusu nových. Většinou však
pracoval jako podvodník, co umí napálit důvěřivce, a falešný hráč ve
velkých kasinech, protože ve společnosti byl samozřejmě jako doma
a tvářil se poctivě jako všichni ostatní. Zvlášť dámy kvůli němu dost
šílely. Třikrát už měl před svatbou s nějakou bohatou dědičkou, ale
pokaždé to ztroskotalo na tom, že otec nevěsty pojal podezření.
Šlechtic zničil spoustu lidí tím, že jim prodal dluhopisy
neexistujících bank. Byl to fešák a paní Sucksbyová mu přímo zobala
- 20 -
z ruky. Jednou do roka nosil panu Ibbsovi do Lant Street lup a
odnášel si falešné mince, kauce a spropitné.
Usoudila jsem, že i dnes s sebou přináší nějaké kradené zboží, a
to samé si podle všeho myslela i paní Sucksbyová, protože sotva se
Šlechtic zahřál u krbu a Dainty mu podala čaj s rumem, uložila spící
mimino zpátky do kolíbky, uhladila si na klíně sukni a zeptala se:
„Šlechtici, čemu vděčíme za vaši návštěvu? Čekali jsme vás tak
za dva měsíce. Nesete snad panu Ibbsovi něco, co se mu bude
obzvlášť líbit?“
Šlechtic zavrtěl hlavou. „Pro pana Ibbse bohužel nic nemám.“
„Jakže, nic? Slyšíte to, pane Ibbsi?“
„To je moc smutný,“ prohodil pan Ibbs ze svého místa u
kamínek. Paní Sucksbyová nasadila důvěrný tón. „Takže máte něco
pro mne?“
Jenomže Šlechtic znovu zavrtěl hlavou.
„Ani pro vás, milá paní,“ odvětil. „Ani pro vás, ani tadyhle pro
Garibaldiho“ (čímž myslel Johna), „ani pro Dainty, ani pro Phila, ani
pro kluky, a dokonce ani pro Charleyho Waga.“
Při těch slovech přejížděl očima celou místnost a nakonec se
zadíval na mě a odmlčel se. Posbírala jsem rozházené karty a
rozřaďova-la je zpátky do sérií. Když jsem si všimla, že na mě civí a
kromě něj se na mě dívají i John s Dainty a stále lehce zardělá paní
Sucksbyová, zase jsem je odložila. Šlechtic se pro ně okamžitě natáhl
a začal je míchat. To byl celý on – nemohl nechat ruce v klidu.
„Tak, Sue,“ řekl a nespouštěl ze mě pohled. Jeho oči měly
průzračné modrou barvu.
„Tak co?“ opáčila jsem.
„Co bys řekla na tohle? Přijel jsem zrovna za tebou.“
„Za ní!“ odfrkl si opovržlivě John.
Šlechtic přitakal. „Něco pro tebe mám. Nabídku.“
„Nabídku k sňatku!“ zvolal Phil, když to uslyšel. „Podívej, Sue,
chce si tě jen vzít!“
Dainty vykřikla a všichni chlapci se uchichtli. Šlechtic zamrkal,
odvrátil ode mě pohled a naklonil se k paní Sucksbyové se slovy:
„Nemohla byste se zbavit našich přátel u ohniště? Ale John s Dainty
ať tady zůstanou, ještě je budu potřebovat.“
- 21 -
 Paní Sucksbyová zaváhala, ale pak zalétla pohledem k panu
Ibbsovi a ten v tu ránu řekl: „Dobrá, hoši, tydle zlaťáky už jsou tak
odřený, že chudák královna je na placku. Ještě chvilku a zavřou nás
za velezradu.“ Vzal do ruky vědro a začal horké mince jednu po
druhé házet do vody. „Poslouchejte, jak ti žluťásci syčí!“ řekl. „Zlato
ví, co se sluší a patří. Tak co ví zlato?“
„Ale jdi, strýčku Humphry,“ opáčil Phil. Natáhl si kabát a zvedl
si límec. Ti druzí to udělali po něm. „Nashle,“ rozloučili se a kývli
mně, Johnovi, Dainty a paní Sucksbyové na pozdrav. Šlechtice
úmyslně vynechali. Díval se, jak odcházejí, a když za nimi zaklaply
dveře, zavolal:
„Kryjte si záda, hoši!“ Slyšeli jsme, jak si Phil znovu odplivl.
Pan Ibbs otočil klíčem v zámku. Pak si nalil šálek čaje a přilil si
do něj rum tak, jak to Dainty udělala Šlechticovi. Ze šálku stoupala
vůně rumu a mísila se s párou, s vůní krbu, odřeného zlata, psími
kožkami a vlhkým zimníkem, z něhož se odpařovala voda. Déšť
dopadající do ohniště polevil. John přežvykoval burák a vybíral si z
jazyka skořápku. Pan Ibbs přesunul lampy tak, že jasně osvětlovaly
stůl, naše obličeje a ruce, ale zbytek místnosti zůstal ponořený ve
stínu.
Chvilku byli všichni zticha. Šlechtic dál obracel karty a my jsme
ho pozorovali. Nejbedlivěji ho však pozoroval pan Ibbs: s
přimhouřenýma očima a hlavou na stranu, jako by ho měl na mušce.
„Tak, synku,“ řekl. „Vo co kráčí?“
Šlechtic zvedl hlavu.
„Věc se má,“ spustil, „věc se má takhle.“ Vzal jednu kartu a
položil ji lícovou stranou nahoru na stůl. Byl to kárový král.
„Představte si muže,“ řekl, sotva kartu položil. „Starého muže –
svým způsobem moudrého – vlastně urozeného vědce, avšak s
podivnými zvyky. Žije v jistém zapadlém domě, poblíž jisté zapadlé
vísky jen několik kilometrů od Londýna – prozatím nesejde na tom,
kde přesně. Má velký pokoj plný knih a tisků a na ničem jiném než
na nich a na díle, na němž pracuje a jež můžeme nazvat slovníkem,
mu nesejde. Jedná se o slovník čítající všechny jeho knihy, ale má
zájem i o ilustrace, umanul si, že je nechá svázat do přepychových
alb. Na tohle však jeho síly nestačí. A tak si dá inzerát do novin:
- 22 -
hledá se…“ a tady Šlechtic položí na stůl hned vedle té první další
kartu: pikového kluka, „… bystrý mladý muž, který by mu pomohl
sestavit sbírku. A jeden takový bystrý mladý muž, jenž se v té době
nechvalně proslavil v londýnských hernách a dychtil po malinko
neobvyklém zaměstnání, zajišťujícím ubytování a stravu, na inzerát
odpoví, absolvuje pohovor a je přijat.“
„A tím bystrým mladým mužem není nikdo jinej než vy,“
poznamenal pan Ibbs.
„A tím bystrým mladým mužem není nikdo jiný než já. Vám to
ale pálí!“
„A ta chajdaloupka na vesnici,“ dodal John, jehož Šlechticův
příběh navzdory trucování zaujal, „tak říkajíc přetejká bohatstvím. A
vy máte v úmyslu vypáčit na všech skříních a prádelnících zámky.
Přišel jste si od pana Ibbse půjčit štípačky a nějakou koketu. A proto
potřebujete Sue, která má kukuč, jako by spadla z višně.“
Šlechtic naklonil hlavu, zadržel dech a laškovně zvedl prst.
„Vedle jak tak jedle!“ zvolal. „Ten barák na venkově je ohavné
místo: dvě stě let stará, temná barabizna, ve které táhne, a až po
střechu, která tak jako tak teče, je zastavená hypotékou. Není v ní
bohužel ani koberec, váza nebo kus porcelánu, pro který by stálo za
to víc než si pšouknout. Ten člověk jí stejně jako my z porcelánu.“
„Ten starej držgrešle!“ zvolal John. „Ale takoví lakomci přece
ulejvaj prachy do banky, ne? A vy jste ho donutil sepsat závěť, ve
který všecko přenechá vám, a teď jste si přišel pro lahvičku s
jedem…“
Šlechtic zavrtěl hlavou.
„Ani kapku jedu?“ zkusil to ještě John a tvářil se slibně.
„Ani kapku. Ani mililitříček. A v bance ani penny – tedy aspoň
ne na jmeno toho staříka. Žije tak klidně a prapodivně, že málem ani
neví, nač peníze jsou. Ale, abyste rozuměli, nežije sám. Jen si
poslechněte, kdo mu dělá společnost…“
Srdcová královna.
„Ha, ha,“ ušklíbl se John zlomyslně. „Manželka, to je sranda.“
jenomže šlechtic znovu zavrtěl hlavou.
„Že by dcera?“ nedal se John.

- 23 -
 „Ani manželka, ani dcera,“ zamítl Šlechtic s očima a prsty na
královnině nešťastné tváři. „Neteř. Ve věku,“ zalétl ke mně
pohledem, „zrovna tadyhle Sue. A vzhledu, řekněme, příjemného.
Pokud jde o inteligenci, porozumění a znalosti,“ dodal s úsměvem,
„tak tedy řekněme dokonale plachá.“
„To je jasný!“ poznamenal John se zalíbením. „Doufám, že aspoň
vona je bohatá.“
„To teda je,“ přitakal Šlechtic. „Ale asi tak, jak housenka oplývá
křídly nebo jetel medem. Je dědičkou, Johnny: své bohatství má jisté,
její strýc na něj nesmí sáhnout, ale váže se k němu jedna zvláštní
podmínka. Do svatby z něj neuvidí ani šesták. Jestli zemře jako stará
panna, ty peníze zdědí její sestřenice. Pokud se však vdá,“ načež
šlechtic kartu pohladí jedním bílým prstem, „bude bohatá jako
královna.“
„Jak bohatá?“ zeptal se pan Ibbs, jenž za celou dobu nepromluvil.
Když Šlechtic ta slova uslyšel, zvedl hlavu a zadíval se na něho.
„Deset tisíc v hotovosti,“ odpověděl tiše, „pět tisíc v cenných
papírech.“
V krbu zapraskal jeden z uhlíků. John si hvízdl přes zlomený zub
a Charley Wag vyštěkl. Pohlédla jsem na paní Sucksbyovou, ale
měla skloněnou hlavu a byla zachmuřená. Pan Ibbs si uvážlivě hltl
cafe.
„Vsadím se, že ten stařec ji drží zkrátka, co?“ řekl, sotva polkl.
„Dost zkrátka,“ přitakal Šlechtic a opřel se. „Udělal z ní svou
sekretářku a celé ty roky ji nutí, aby mu několik hodin v kuse předčí-
tala. Podle mě ani neví, že vyrostla a je z ní mladá dáma.“ Pak se
tajemně usmál. „I když myslím, že tohle ona ví moc dobře. Sotva
začnu pracovat na těch obrázcích, už v sobě objeví vášeň pro
malování. Chce, abych jí dával hodiny. Jenomže já jsem v tomhle
směru zkušený a umím předstírat, kdežto ona ve své nevinnosti
nepozná pastel od kvaše. Ale výuce se věnuje jako nikdo jiný. Po
týdnu ji naučím linky, naučím ji stíny. Uplyne druhý týden a
dostaneme se od stínů ke skice. Třetí týden – zardělé akvarely. Další
týden – míchání olejů. Pátý týden…“
„V pátým týdnu přijdou techtle mechtle!“ zvolal John. Šlechtic
zavřel oči.
- 24 -
 „V pátém týdnu jsou naše hodiny zrušeny,“ opáčí. „Myslíte si, že
taková dívka může být v pokoji sama se svým učitelem? Celou dobu
tam s námi sedávala její irská služebná – pokašlávala a rudla,
kdykoliv se moje prsty zatoulaly do blízkosti prstů její paní, nebo se
teplo mého dechu dostalo příliš blízko k její bílé tvářičce. Dojímalo
mě, jaká je stydlivka, ale jak se ukázalo, měla spálu a v tuto chvíli na
ni ta chuděra malá umírá. Teď nemá moje paní jiné garde než
hospodyni, jenomže ta nemá na takové věci čas. Hodiny malování
proto musí skončit a barvy na paletě pomalu zasychají. Teď vidívám
slečnu jen u večeře po strýcově boku a někdy, když procházím kolem
jejích dveří, slyším, jak vzdychá.“
„A zrovna, když se to tak zdárně rozjíždělo,“ podotkl pan Ibbs.
„Přesně tak,“ přitakal Šlechtic. „Přesně tak.“
„Ubohá dáma!“ zvolala Dainty, slzy v očích. Rozplakat ji
dokázalo cokoliv. „A říkáte, že je to šťabajzna? Postavou i tváří?“
Šlechtic se zatvářil lhostejně. „Myslím, že mužskému padne do
oka,“ odpověděl s ledabylým pokrčením ramen.
„To já bych radši, aby mi padla do ruky!“ rozesmál se John.
„Jen abys mi ty nepadl do rány,“ pronesl Šlechtic suše.
John v tu ránu vyskočil na nohy, tváře potemnělé. „To byste si
tak moh zkusit!“
Pan Ibbs zvedl ruce. „Hoši! Hoši! To stačí! Todle před dámama a
dětma nestrpím! Johne, sedni si a přestaň otravovat. Šlechtici, slíbil
jste nám chutnou krmi, ale zatím jste nám naservíroval akorát tak
předkrm. Kde máte hlavní chod, synku? Kdepak je jádro? A, což nás
zajímá ještě víc, jakou roli v tom má hrát Sue?“
John nakopl nohu stoličky a pak se posadil. Šlechtic si vyndal
balíček cigaret. Počkali jsme, než najde zápalku a připálí si. Dívali
jsme se, jak se mu v očích mihl záblesk síry. Pak se znovu naklonil
nad stůl a dotkl se těch tří karet, které vyložil, a uhladil jim okraje.
„Chcete hlavní chod. Máte ho mít,“ řekl a poklepal na srdcovou
královnu. „Chystám se s tou dívkou oženit a připravit ji o majetek.
Chystám se ji vyfouknout,“ načež odsunul kartu na stranu, „jejímu
strýci přímo před nosem. Už teď mám šanci, že se mi to podaří, jak
jste sami slyšeli, ale to děvče je dost zvláštní a je schopno čehokoliv,
a kdyby náhodou přijalo jako svou novou služebnou nějakou
- 25 -
mazanou, tvrdou ženskou, pak jsem nahraný. Přijel jsem do Londýna
vybrat řadu vazeb pro sbírku starého pána a rád bych, aby Sue odjela
zpátky ještě přede mnou. Rád bych, aby se stala dívčinou novou
služebnou, a mohla mi tak pomoct ji získat.“
Po těch slovech se mi Šlechtic zadíval do očí. Při tom si
nepřestával bledou rukou líně pohrávat s tou kartou.
„Ale budu potřebovat,“ dodal ztišeným hlasem, „aby mi Sue
pomohla ještě s jednou věcí. Hned jak si tu dívku vezmu, budu se jí
chtít zbavit. Znám jednoho muže, který si ji k sobě vezme. Vlastní
dům, kam ji může zavřít. Je to blázinec. Bude ji držet zkrátka. Možná
tak zkrátka, že…“ Větu nedokončil, ale obrátil kartu lícem dolů a
přitlačil ji prsty ke stolu. „Kvůli těm penězům si ji musím jen vzít, a
jak řekl Johnny, mít s ní techtle mechtle. Pak ji nic netušíc odvezu k
vratům blázince. Copak je na tom něco zlého? Copak jsem neřekl, že
nepobrala zrovna moc rozumu? Ale chci mít jistotu. Budu proto
potřebovat, aby ji v tom Sue ještě utvrdila, a aby ji v její
slabomyslnosti ke všemu přemluvila.“
Znovu potáhl z cigarety a všichni ostatní stejně jako předtím
obrátili pohled ke mně. Tedy s výjimkou paní Sucksbyové. Zatímco
Šlechtic mluvil, tiše poslouchala. Dívala jsem se, jak si během
vyprávění nalévá z šálku trochu čaje do podšálku, vyplachuje ho a
nakonec si ho zvedá k ústům. Horký čaj nesnesla, tvrdila, že po něm
drsní rty. A já jsem rozhodně v životě nepoznala žádnou dospělou
ženu, která by měla tak hlaďounké rty jako ona.
V nastalém tichu odložila šálek i podšálek, vytáhla si kapesník a
otřela si ústa. Pohlédla na Šlechtice a konečně promluvila.
„Proč ze všech děvčat v Anglii právě Sue?“ zeptala se. „Proč
právě moje Sue?“
„Právě protože je vaše, paní Sucksbyová,“ odpověděl. „Protože
má mou důvěru, protože je to hodná holka, což vlastně znamená
špatná, protože nebazíruje na liteře zákona.“
Paní Sucksbyová přitakala. „A jak se jí chcete revanšovat?“
zajímalo ji.
Šlechtic na mě znovu pohlédl, ale promluvil k ní.

- 26 -
 „Dostane dva tisíce liber,“ odvětil a uhladil si plnovous, „a bude
si moct odnést jakoukoliv cetku nebo hadřík nebo šperk, který se jí
bude líbit.“

To byla ta nabídka, kterou pro mě měl. Všechno jsme si řádně

promysleli.
„Co na to říkáš?“ zeptal se a konečně se obrátil ke mně. A když
se nedočkal odpovědi, dodal: „Mrzí mě, jak jsem s tím na tebe
vyrukoval, ale chápeš, jak málo mám času. Ta dívka musí být brzy
moje. Rád bych, abys mi pomohla, Sue. Byl bych moc rád, kdybys to
byla právě ty. Ale jestli se ti do toho nechce, pověz mi to hned, ano,
abych mohl najít někoho jiného.“
„Dainty to klidně udělá,“ prohlásil John, když to uslyšel. „Dainty
už kdysi sloužila – viď, Dainty – jedny dámě v jednom velikým
domě v Peckhamu.“
„Pokud si správně pamatuju,“ poznamenal pan Ibbs během
popíjení čaje, „Dainty to místo ztratila, protože dotyčný dámě
zapíchla do paže jehlici vod klobouku.“
„Chovala se ke mně jako kráva,“ bránila se Dainty, „a to mě
dožralo. Tadle holka je podle všeho jiná. Řek jste, že je klidná.
Někomu klidnýmu bych klidně sloužila.“
„Ta nabídka platí pro Sue,“ namítla paní Sucksbyová tiše, „a ona
na ni stále neodpověděla.“
Pak se na mě všichni zase podívali, až jsem z jejich pohledů
znervózněla, a tak jsem odvrátila hlavu. „Když já nevím,“ přiznala
jsem. „Připadá mi to dost divný. Chcete ze mě udělat služebnou u
dámy? Jak mám vědět, co mám dělat?“
„Můžeme tě to naučit,“ namítl Šlechtic. „Když Dainty ví, co a
jak, může tě to naučit. Přece to nemůže být tak těžké. Budeš jen sedět
a culit se a mít po ruce čichací sůl.“
„Co když mé ta dáma nebude chtít?“ ohradila jsem se. „Proč by
mě měla chtít?“
Ale i na to už myslel. Myslel prostě na všechno. Prohlásil, že mě
bude vydávat za dceru sestry jeho staré služebné – městské děvče, k
němuž se štěstí obrátilo zády. Byl si jistý, že ta dáma mě na jeho
doporučení přijme.
- 27 -
 „Napíšeme ti pracovní vysvědčení a podepíšeme se jako Lady
Paní-manda z Prdelkové ulice, ona stejně nic nepozná. V životě
nebyla ve společnosti a nepozná Londýn od Jeruzaléma. Koho se má
zeptat?“
„Nevím,“ řekla jsem znovu. „Co když jí na vás nezáleží tolik, jak
doufáte?“
Šlechtic zjihl. „No, myslím, že už jsem schopný poznat, kdy se
nějaké žabce líbím, nebo ne.“
„Co když,“ vložila se do toho paní Sucksbyová, „vás nebude mít
dost ráda? Co když se z ní vyklube jen další slečna Bamberová nebo
slečna Finchová?“
Slečny Bamberová a Finchová byly dvě z dědiček, které Šlechtic
už málem lapil do své sítě. Když však ta dvě jména uslyšel, odfrkl si.
„Nebude jako ty dvě,“ opáčil, „to vím jistě. Ty dívky měly otce –
ctižádostivé otce obklopené právníky. Strýček této dívky nedohlédne
dál než na poslední stránku svojí knihy. A pokud jde o to, jestli mě
má dost ráda – na to můžu říct jen jedno: myslím, že bude.“
„Dost na to, aby pláchla ze strýcova domu?“
„Pro děvče jejího věku je ten dům ponurý,“ dodal Šlechtic na
vysvětlenou.
„Jenomže její věk bude pracovat proti vám,“ namítl pan Ibbs.
Jeho slova samozřejmě zaváněla literou zákona. „Než dosáhne
jedenadvacátého roku věku, stejně bude potřebovat strýcův souhlas. I
když se s ní oženíte, co nejrychlejc a nejtišejc to půjde, přijede si pro
ni a vod-veze ji zpátky. To, že jste její manžel, bude všem putna.“
„Ale to, že jsem ji učinil svou manželkou, ne, jestli mě chápete,“
opáčil Šlechtic lišácky.
Dainty se zatvářila zaraženě. Když to John uviděl, vysvětlil jí to
po svém: „Hoblovačka.“
„Bude zničená,“ poznamenala paní Sucksbyová. „Žádný jiný
urozený muž o ni už nebude mít zájem.“
Dainty užasle hleděla s ústy otevřenými víc než kdy jindy.
„Na tom nesejde,“ mávl rukou pan Ibbs a ke Šlechticovi dodal:
„Máte to chytře vymyšlený. Mimořádně chytře vymyšlený.“
„Netvrdím, že ne. Ale musíme to zkusit. Co můžeme ztratit?
Když nic jiného, Sue bude jako na prázdninách.“
- 28 -
 John se rozesmál. „To teda bude,“ dodal. „Azpropadeně
dlouhejch, když vás chytí.“
Kousla jsem se do rtu. Má pravdu. Ale mě ani tak netrápilo to
riziko. Člověk nemůže být zloděj a pořád si dělat těžkou hlavu;
zbláznil by se. Já jsem si jen nebyla jistá, že po nějakých prázdninách
vůbec toužím. Nebyla jsem si jistá, že chci opustit naši čtvrť. Jednou
jsem jela s paní Sucksbyovou navštívit její sestřenici do Bromley a
přivezla jsem si kopřivku. Venkov se mi vryl do paměti jako tichý a
podivínský a jeho obyvatelé byli buď prosťáčci, nebo cikáni.
Jak by se mi asi líbilo žít po boku jednoduché dívky? Určitě
nebude jako Dainty, která je jen mírně postižená a jen občas divoká.
Možná bude opravdu šílená. Možná se mě pokusí uškrtit a kolem
nebude na míle daleko nikdo, kdo by mě slyšel. Cikáni budou k
ničemu, ti se starají jen sami o sebe. Každý přece ví, že když budete
hořet, cikán ani nepřejde na druhou stranu ulice, aby na vás plivl.
„Jaký je to děvče?“ zeptala jsem se. „Říkal jste, že je praštěná.“
„Praštěná ne,“ namítl Šlechtic. „Spíš bych řekl podivínská. Je to
naivka, samorost. Nemá žádný kontakt s okolním světem. Je stejně
jako ty sirotek, ale zatímco tebe vypiplávala paní Sucksbyová, ona
nikoho neměla.“
V tu chvíli se Dainty na něj podívala. Její matka pila a utopila se
v řece. Otec ji bil. Její sestru dokonce ubil k smrti.
„Není to, co se chystáte udělat, příšerně podlý, Šlechtici?“ zeptala
se šeptem.
Myslím, že až do tohoto okamžiku to ani jednoho z nás
nenapadlo. Teď když to Dainty vyslovila, rozhlédla jsem se kolem
sebe, ale nikdo se na mě nepodíval.
Pak se Šlechtic rozesmál.
„Podlé?“ zopakoval. „Proboha, bůh ti žehnej, Dainty, ovšem, že
je to podlé! Ale podbarvené hudbou patnácti tisíc liber – což je
sladká melodie, broukej si ji, jak chceš. A navíc snad si nemyslíš, že
oni k těm penězům přišli čestným způsobem? Na to zapomeň!
Penězům slovo čest nic neříká. Rodiny jako ta její přicházejí k
penězům po hřbetech chudých – za každý vydělaný šilink dvacet
zlomených křížů. Slyšela jsi přece o Robinu Hoodovi, ne?“
„To se ví!“ zvolala Dainty.
- 29 -
 „Tak my se Sue budeme jako on: budeme bohatým brát a dávat
zpátky těm, které okradli.“
John posměšně stáhl ret. „Vy kuplíři,“ řekl. „Robin Hood byl
hrdina, muž z vosku. Chcete vracet peníze lidem? O kom to mluvíte?
Když chcete vokrást dámu, běžte vokrást svou vlastní matku.“
„Vlastní matku?“ opáčil Šlechtic s lehce zardělými tvářemi. „Co s
tím má co společného moje matka? Ta ať visí!“ Pak se střetl s
pohledem paní Sucksbyové a obrátil se ke mně. „Ach, Sue,“ omluvil
se. „Hluboce se omlouvám.“
„To je v pořádku,“ vyhrkla jsem a zapíchla pohled do stolu.
Všichni ostatní v tu ránu ztichli. Možná si v duchu říkali tak jako ve
dnech, kdy se věšelo, „Není odvážná?“ Doufám, že ano. Naproti
tomu zase doufám, že ne, protože, jak už jsem řekla, nikdy jsem
odvážná nebyla, ale už sedmnáct let si to o mně všichni mysleli. A
teď se objeví Šlechtic, protože potřebuje statečnou dívku, a přijede si
v tom mrazivém a kluzkém počasí šedesát kilometrů – aspoň to říkal
– právě pro mě.
Zvedla jsem k němu oči.
„Dva tisíce liber, Sue,“ připomněl mi tiše.
„To už je panečku nějakýho lesku,“ poznamenal pan Ibbs.
„A ty šaty a šperky!“ zvolala Dainty. „Ach, Sue! Budou ti tak
slušet!“
„Měla bys vypadat jako dáma,“ podotkla paní Sucksbyová, a
když jsem ji uslyšela a zachytila její pohled, a věděla jsem, že když
se na mě dívá – tak jako mnohokrát předtím –, vidí v mém obličeji
tvář mojí matky. Málem jsem slyšela, jak říká: Ale na tebe štěstí
pořád ještě čeká. I na nás, Sue…
A koneckonců měla pravdu. Přede mnou stál můj osud, který se
zjevil odnikud, ale konečně je tady. Co jsem mohla říct? Znovu jsem
se podívala na Šlechtice. Srdce mi v hrudi bilo jako kladivo. „Tak
dobře,“ souhlasila jsem. „Udělám to. Ale za tři tisíce liber, ne za dva.
A jestli mě ta dáma pošle domů, dostanu stovku za to, že jsem to
aspoň zkusila.“
Šlechtic zaváhal, jako že si to nechává projít hlavou. Ovšem, že
to jen hrál. Po vteřině se usmál, pak mi podal ruku a já mu podala tu
svou. Stiskl mi prsty a rozesmál se.
- 30 -
 John se zaškaredil. „Vsázím deset ku jedny, že za týden je s
brekem zpátky doma.“
„Vrátím se v sametové róbě,“ odsekla jsem, „rukavičky až sem a
s kloboukem a závojem a taškou plnou stříbrňáků. A ty mi budeš
muset říkat slečno, viďte, paní Sucksbyová?“
John si odplivl. „To si radši vlastnoručně vytrhnu Jazyk!“
„S tím ti mileráda pomůžu,“ dobírala jsem si ho.
Mluvila jsem jako dítě. Vždyť jsem ještě byla dítě! Možná že
paní Sucksbyové se honilo hlavou totéž, protože nic neříkala, jen
seděla, nespouštěla ze mě oči a rukou se dotýkala svého hebkého rtu.
Usmívala se, ale její obličej vypadal utrápeně. Skoro se dalo říct, že
se bojí.
Možná se vážně bála.
Nebo si to možná myslím až teď, protože už vím, jak zlověstné a
strašlivé věci mě čekaly.

- 31 -
 Kapitola druhá

Ukázalo se, že ten starý knihomol se jmenuje Christopher Lilly.

Jeho neteř se jmenovala Maud. Žili západně od Londýna směrem k
Maidenhead, poblíž vísky jménem Marlow v domě, kterému říkali
Briar. Šlechtic se mě tam za dva dny chystal vypravit samotnou
vlakem. Tvrdil, že sám se musí v Londýně zdržet ještě aspoň týden,
aby dohlédl na svázání knih starého pána.
Podrobnosti toho, jak se tam dostanu, mě moc nezajímaly, stejně
jako to, že tam mám přijet úplně sama. V životě jsem západním
směrem nebyla dál než v Cremorne Gardens, kam jsem se občas
jezdívala se synovci pana Ibbse podívat v sobotu večer na
tancovačku. Viděla jsem, jak jedna mladá Francouzka přešla po laně
řeku a málem spadla – to bylo něco. Říkali, že má na nohou
punčocháče, ale mně připadalo, že má úplně holé nohy. Pamatuju si,
jak jsem stála na mostě v Battersea, zatímco ona kráčela po laně, a
dívala se na široširý venkov směrem za Hammersmith; nebylo tam
nic než stromy a kopce, nikde žádný komín nebo kostelní věž a z
toho pohledu mi vážně běhal mráz po zádech. Kdyby mi tehdy někdo
řekl, že jednoho dne nechám Southwark se všemi svými blízkými,
paní Sucksbyo-vou i panem Ibbsem za zády a odjedu úplně sama
jako služebná do jednoho domu na druhé straně těch tmavých kopců,
vysmála bych se mu.
Ale Šlechtic prohlásil, že musím odjet brzy, aby nám ta mladá
dáma – slečna Lillyová – nepřekazila plány a čirou náhodou nepřijala
na misto služebné jinou dívku. Den poté, co k nám přijel, se posadil a
napsal jí dopis. Vyjádřil v něm naději, že mu slečna odpustí, že si jí
dovoluje napsat, ale byl navštívit svou starou chůvu – která mu byla
druhou matkou, když byl malý – a zjistil, že je zkroušená žalem nad
osudem své neteře, dcery své mrtvé sestry. Tou dcerou samozřejmě
myslel mě. Podal to tak, že sloužím u jedné dámy, která má před
svatbou a míří do Indie, takže o své místo přijdu; a že hledám jinou
paní, ale mezitím na mě ze všech stran dorážejí všelijaká pokušení a

- 32 -
chtějí mě zkazit; a kdyby mi tak nějaká dobrosrdečná dáma dala
šanci uniknout hříchům velkoměsta – a tak dále.
„Jestli těm nehorázným lžím uvěří, Šlechtici,“ prohlásila jsem,
„tak je ještě hloupější, než jste nám prve říkal.“
Načež mi odpověděl, že jen mezi ulicí Strand a Picadilly je asi
stovka děvčat, která z takových lží dnes a denně tyjí; a jestliže jim se
daří úspěšně odírat londýnskou smetánku o penízky, jak by slečna
Maud Lillyová nemohla být laskavější, když je úplně sama,
neinformovaná a smutná a nemá se s kým poradit?
„Však uvidíš,“ dodal. A pak dopis zalepil, napsal adresu a poslal
s ním jednoho z kluků v sousedství na poštu.
Pak, protože si byl tak jistý úspěchem svého plánu, prohlásil, že
mě musí začít okamžitě učit, jak se má správně chovat služebná
urozené dámy.
Nejprve mi umyli vlasy. V té době jsem nosila jako spousta
jiných dívek z naší čtvrti vlasy rozdělené na tři prameny, sepjaté
vzadu hřebenem a po stranách pár bohatých loken. Když si člověk
nejdřív namočil vlasy do cukrové vody a pak je natočil velice horkou
žehličkou, pořádně ztvrdly a vydržely klidně týden nebo i déle.
Šlechtic však prohlásil, že takový účes je pro venkovskou dámu příliš
rozmařilý: musela jsem si vlasy umýt, až byly dokonale hladké, pak
jsem si je musela rozdělit jen jednou – na dva prameny – a ty zas
sepnout do obyčejného uzlu vzadu na temeni. Pak si musela umýt
vlasy i Dainty; a až jsem si k jeho spokojenosti řádně učesala a zase
rozčesala vlasy a několikrát za sebou je sepnula a zase rozpustila,
musela jsem podobným způsobem učesat a sepnout vlasy i Dainty,
jako by byla slečna Lillyová. Přitom kolem nás poskakoval, jako by
byl holka. Když jsme byly hotové, vypadaly jsme s Dainty tak
obyčejně a tuctově, jako bychom se ucházely o místo v klášteře. John
řekl, že kdyby naše fotky pověsily do mlékárny, možná by přešli na
nový způsob výroby tvarohu.
Když to Dainty uslyšela, vytahala si z vlasů sponky a zahodila je
do ohně. V některých zůstaly přichycené vlasy a v plamenech se se
syčením zkroutily.
„Copak musíš tu svoji holku vždycky rozplakat?“ obořil se na
Johna pan Ibbs.
- 33 -
 Ten se jen rozesmál. „Líbí se mi, když brečí,“ vysvětlil. „Aspoň
se míň potí.“ Byl to prostě pacholek.
Ale byl stejně jako my všichni proti své vůli zapletený do
Šlechticova komplotu. Poprvé, co jsem si pamatovala, nechal pan
Ibbs na dveřích krámku zataženou roletu, a dokonce nechal
vychladnout kamínka. Když nám na dveře klepali lidé a chtěli si
nechat udělat klíč, posílal je pryč. Dva nebo tři zlodějíčky, kteří mu
přinesli lup, odmítl vpustit dovnitř.
„Dneska to nejde, synku. Prostě to nejde. Mám tu nějakou
prácičku.“
Brzy ráno akorát poslal pro Phila. Posadil ho ke stolu a prošel s
ním všechny body ze seznamu, který Šlechtic sepsal předešlý večer;
Phil si pak narazil čepici přes oči a odešel. Když se o dvě hodiny
později vrátil, přinesl s sebou tašku a plátěný kufr, který získal od
jednoho známého, co u řeky provozoval skladiště s kradeným
zbožím.
Ten kufr jsem si měla s sebou vzít na venkov. V tašce byly hnědé
vlněné šaty, víceméně mojí velikosti, dále pak plášť, boty a černé
hedvábné punčochy a nadto hromada opravdového bílého dámského
spodního prádla.
Když pan Ibbs rozvázal tkaničku u tašky, nakoukl dovnitř a
uviděl prádlo, šel se posadit na opačnou stranu kuchyně, kde měl
Bramahův zámek, který čas od času s radostí rozebral, napudroval a
zase složil. Johna vzal s sebou, aby mu držel šroubky. Šlechtic
všechny ty dámské svršky jeden po druhém vyndal a rozložil na stůl.
Hned vedle stolu postavil kuchyňskou židli.
„Tak, Sue,“ řekl, „představ si, že ta židle je slečna Lillyová. Jak ji
oblékneš? Řekněme, že začneš punčochami a spoďáry.“
„Spoďáry?“ podivila jsem se. „Chcete říct, že je nahá?“
Dainty si zakryla rukou ústa a zahihňala se. Seděla paní Sucks-
byové u nohou a ta jí znovu natáčela vlasy.
„Nahá?“ zopakoval Šlechtic. „Nahá jako Eva. Co jiného? Musí si
přece vysvléct šaty když si je zašpiní; musí se vysvléct, když se chce
vykoupat. Tvým úkolem bude od ní ty špinavé šaty brát a podávat jí
čisté.“

- 34 -
 Tohle mě vůbec nenapadlo. Vrtalo mi hlavou, jaké to asi bude
stát před cizí nahatou dívkou a podávat jí spoďáry. Kdysi dávno se
po Lant Street s vřískotem hnala cizí nahá dívka a za ní policista a
její chůva. Co když slečna Lillyová dostane záchvat a já ji budu
muset chytit? Zrudla jsem a Šlechtic si toho všiml. „Ale no tak,“
uklidňoval mě a málem se usmíval. „Netvrď mi, že jsi cimprlich.“
Pohodila jsem hlavou, abych dokázala, že nejsem. Přitakal, pak
ze stolu sebral punčochy a spoďáry a položil je přes sedadlo
kuchyňské židle.
„Co dál?“ zeptal se.
Pokrčila jsem rameny. „Asi košilka.“
„Musíš říkat spodnička,“ opravil mě. „A nesmíš ji zapomenout
nahřát, než si ji oblékne.“
Zvedl košilku a podržel ji blízko kuchyňských kamen. Pak ji
opatrně natáhl přes opěradlo židle nad spoďáry, jako by ji měla
oblečenou ta židle.
„Teď jí obleč korzet,“ pobídl mě. „Bude chtít, abys jí ho co nejvíc
utáhla. Pojď nám ukázat, jak ti to půjde.“
Šlechtic navlékl korzet na spodničku, tkanicemi dozadu, pak se
naklonil nad židli a pevně ji držel, zatímco já jsem musela utáhnout
tkanice a zavázat je na mašličku. V dlaních mi zůstaly červenobílé
čáry, jako by mě někdo zbičoval.
„Proč nenosí takovej ten korzet s kosticema, co se zavazuje
vepředu, jako normální holka?“ zeptala se Dainty, zatímco mě
pozorovala.
„Protože pak by nepotřebovala služebnou,“ vysvětlil jí Šlechtic.
„A kdyby nepotřebovala služebnou, ani by nevěděla, že je urozená.
Jasný?“ Zamrkal.
Po korzetu přišel na řadu živůtek a po něm zástěrka; pak došlo na
krinolínu s devíti obručemi a pak na další spodničky, tentokrát z
hedvábí. Pak Šlechtic poslal Dainty nahoru pro voňavku paní
Sucksbyové, kterou jsem musela nastříkat do míst, kde mezi
pentlemi spodničky čouhaly z opěradla židle kusy odštípnutého
dřeva a kde má podle něj slečna Lillyová hrdlo. A při tom jsem
musela celou dobu říkat:

- 35 -
 „Slečno, zvednete prosím vás ruce, abych vám mohla narovnat
kanýr?“ a „Chcete to raději s nabíráním, nebo s kanýrem, slečno?“
nebo „Můžeme, slečno?“
„Mám vám to utáhnout?“
„Nechcete to ještě víc utáhnout?“
„Ach! Odpusťte, jestli jsem vás štípla.“

Nakonec jsem byla po všem tom shýbání a pobíhání rozpálená

jako žehlička. Slečna Lillyová před námi seděla s pevně
zašněrovaným korzetem a spodničkami rozprostřenými na podlaze a
voněla jako růžička; ale kolem ramen a krku jí samozřejmě něco
chybělo.
„Moc toho nenamluví, co?“ poznamenal John. Celou dobu, co
pan Ibbs pudroval zámek, nás pokradmu sledoval.
„Je to přece dáma,“ opáčil Šlechtic a uhladil si bradku, „a
přirozeně se ostýchá. Ale Sue a já ji všechno jedna dvě naučíme.
Viďte, drahoušku?“
Přidřepl si zboku k židli a prsty přejel po nadouvajících se
sukních; pak zajel rukou pod sukně až do vrstev hedvábí. Provedl to
tak šikovné, až jsem měla pocit, že moc dobře ví, jak na to; a když
zajel ještě hlouběji, zrůžověly mu tváře, hedvábí zašustilo, krinolína
se vzepřela, židle se prudce roztančila po kuchyňské podlaze, až jí
slabě zavrzaly klouby. Pak nastalo ticho.
„Tak, ty jedna mrško,“ poznamenal tiše, vytáhl ruku a držel v ní
jednu punčochu. Se zívnutím mi ji podal. „Řekněme, že je čas jít
spát.“
]ohn nás nepřestával mlčky pozorovat, jen pomrkával a potřásal
nohou. Dainty si promnula oko; vlasy už měla zpola natočené a byla
silně cítit karamelem.
Začala jsem rozvazovat šňůrky u zástěrky, pak jsem rozšněrovala
tkanice u korzetu a povolila ho.
„Zvednete jednu nožku, abych vám to mohla vysvléknout,
slečno?“
„Když jen trošku zadržíte dech, budeme jedna dvě hotové,
slečno!“

- 36 -
 Ten nácvik trval něco málo přes hodinu. Pak Šlechtic nahřál
žehličku.
„Dainty buď tak hodná a plivni na ni,“ poprosil a nastavil jí
žehličku. Dainty poslechla, a když zasyčely sliny, vytáhl si cigaretu a
připálil si ji o rozpálené dno žehličky. Zatímco jen tak postával a
pokuřoval, paní Sucksbyová – která kdysi dávno před tím, než ji
vůbec napadlo začít se starat o mimina, pracovala v prádelně u
mandlu – mi ukázala, jak se žehlí a skládá dámské prádlo, což podle
mého názoru zabralo další hodinu.
Pak mě Šlechtic poslal nahoru, abych si oblékla šaty, které mi
sehnal Phil. Byly to obyčejné hnědé šaty, více méně stejné barvy
jako moje vlasy, a protože kuchyňské stěny jsou taky hnědé, nebylo
mě, když jsem sešla dolů, skoro vidět. Mnohem raději bych si
oblékla modré nebo fialové šaty, ale podle Šlechtice je to pro
dlouhoprsťáka nebo služebnou ideální barva – takže pro mě naprosto
dokonalá, protože jsem měla na Briar odjet v roli obou.
To nás pěkně rozesmálo. Pak, zatímco jsem se procházela po
kuchyni, abych si zvykla na úzkou sukni a aby se Dainty mohla
podívat, kde šaty potřebují zabrat a kde přesít, mě zastavil a chtěl,
abych si zkusila pukrle. Bylo to těžší, než se řekne. Ať si kdo chce,
co chce říká o tom, na jaký jsem byla zvyklá život, pro vrchnost v
něm nebylo místo: nikdy v životě jsem se před nikým nemusela
klanět. Teď jsem před Šlechticem musela kmitat nahoru a dolů, až mi
z toho šla hlava kolem. Tvrdil, že klanění je pro služebnou urozené
dámy přirozené jako pšoukání. Říkal, že tomu stačí přijít na kloub a
pak už se to nedá zapomenout – a aspoň v tomhle měl pravdu,
protože řádnou poklonu umím vyseknout ještě dnes. Nebo bych
mohla, kdyby se mi chtělo.
Nuže. Když jsme skončili s pukrletem, musela jsem se naučit
nazpaměť svůj životopis. Pak, aby si mě Šlechtic vyzkoušel, jsem se
před něho musela postavit a odříkat mu jako školačka svou novou
roli.
„Takže,“ spustil, „jaké je vaše jméno?“
„Copak to není Susan?“ opáčila jsem.
„Copak to není Susan čí?“
„Copak to není Susan Trinderová?“
- 37 -
 „Copak to není Susan, pane. Na to nesmíš zapomenout – na Bria-
ru pro tebe nebudu žádný Šlechtic, nýbrž pan Richard Rivers. Musíš
mi říkat pane, a taky panu Lillymu a mladou dámu musíš oslovovat
slečno, slečno Lillyová nebo slečno Maud, jak ti poručí. A my
všichni ti budeme říkat Susan.“ Pak se zamračil. „Ale ne Susan
Trinderová. Kdyby se něco zvrtlo, mohlo by je to dovést do Lant
Street. Musíme ti najít nějaké lepší příjmení…“
„Valentinova,“ vyhrkla jsem. Co vám mám povídat? Vždyť mi
bylo teprve sedmnáct. Měla jsem slabost pro srdeční záležitosti.
Když to Šlechtic uslyšel, ohrnul ret.
„Dobré tak akorát pro divadelní prkna,“ prohlásil.
„Ale já znám holky, co se tak jmenujou!“ bránila jsem se.
„To je pravda,“ přitakala Dainty. „Floy Valentinova a její dvě
sestry. Kristepane, jak mi ty holky pijou krev. Nechceš se přece
jmenovat jako vony, Sue.“
Kousla jsem se do prstu. „Asi ne.“
„Rozhodně ne,“ ujistil mě Šlechtic. „Bláznivé jméno by nás
mohlo zničit. Tohle je otázka života a smrti. Potřebujeme jméno,
které tě skryje, a ne vystaví všem na odiv. Potřebujeme něco…“
pořádně to promýšlel, „… nějaké nevystopovatelné jméno, které nám
ale zároveň utkví v paměti… Brownová? Aby se ti hodilo k šatům?
Nebo – ale jistě, proč ne? Bude to Smithová. Susan Smithová,“ dodal
s úsměvem. „Koneckonců něco jako kovařinu dělat budeš.“
Svěsil ruku, obrátil ji dlaní vzhůru a ohnul prostředníček; a
protože ten znak, to slovo –zlodějka – bylo v téhle čtvrti smluvenou
šifrou pro zloděje, znovu jsme se rozesmáli.
Nakonec si odkašlal a utřel oči. „Jémináčku, to je ale legrace,“
řekl. „Kde jsme to skončili? Aha, už vím. Pověz mi znovu, jakže se
to jmenuješ?“
Odpověděla jsem i s tím panem. „Velice dobře. A kde máš
domov?“
„Můj domov je v Londýně, pane,“ odvětila jsem. „Protože moje
matka je po smrti, žiju se svou starou tetičkou, a to je ta dáma, co
bejvala vaší chůvou, když jste byl ještě malej, pane.“
Šlechtic přitakal. „Velice dobře, pokud jde o detaily, ale poněkud
horší, pokud jde o styl. No tak, vím, že paní Sucksbyová tě
- 38 -
vychovala lépe. Neprodáváš přece kytky na ulici. Zkus to ještě
jednou.“
Protáhla jsem obličej, ale pak jsem pečlivěji než předtím
zopakovala:
„Ta dáma, co bývala vaší chůvou, když jste byl ještě malý, pane.“
„To je lepší. A kde jsi pracovala naposledy?“
„U jedné laskavé dámy, pane, v Mayfair, která se ale nedávno
provdala a chystá se odjet do Indie, kde si najde novou služebnou,
takže už mě nebude potřebovat.“
„Pane jo, nad tebou by se jeden ustrnul, Sue.“
„To doufám, pane.“
„A jsi vděčná slečně Lillyové, že si tě vzala k sobě na Briar?“
„Ó ano, pane! Jestli todle není vděčnost…“
„Zase ty kytky!“ zvolal, ale pak mávl rukou. „No nic, to bude
dobrý. Ale nedívej se mi tak upřeně do očí, ano? Raději se mi dívej
na boty. Tak je to správně. A teď mi pověz – tohle je důležité –, jaké
máš vůči své nové paní povinnosti?“
„Ráno ji musím budit,“ spustila jsem, „a nalévat čaj. Musím ji
umývat a oblékat a česat jí vlasy. Musím se jí starat o šperky, ale
nekrást. Když má chuť na procházku, musím jít s ní, a když se zase
chce posadit, musím se s ní posadit. Když je jí příliš horko, musím jí
přinést vějíř, když je jí zima, musím jí přinést šálu, když ji rozbolí
hlava, musím jí přinést kolínskou, a když se jí udělá mdlo, pak zase
čichací sůl. Musím jí dělat garde při hodinách malování, ale nedívat
se, jak se červená.“
„Výtečně! A jaké jsi děvče?“
„Poctivé až do morku kosti.“
„A jaký je tvůj cíl, který kromě nás nikdo nezná?“
„Aby se do vás zamilovala a opustila kvůli vám strýčka. Aby se
postarala o vaše štěstí, a vy, pane Riversi, zas o to moje.“
Podkasala jsem si sukně a předvedla mu elegantní pukrle,
přičemž jsem nespustila oči ze špiček jeho bot.
Dainty mi zatleskala. Paní Sucksbyová si promnula ruce a řekla:
„Tři tisíce liber, Sue. Ó, jémináčku! Dainty, podej mi mimino, mám
chuť někoho pomuchlat.“

- 39 -
 Šlechtic ustoupil stranou a zapálil si cigaretu. „Není to špatné,“
uznal. „Vůbec to není špatné. Teď už jen zbývá trochu tě
vypulírovat. Zkusíme to později.“
„Později?“ nechápala jsem. „Ale, Šlechtici, copak se mnou ještě
nejste hotový? Jestli si mě slečna Lillyová u sebe nechá jen, aby vám
udělala radost, proč by jí mělo záležet na tom, jak jsem
vypulírovaná?“
„Možná že jí to vadit nebude,“ opáčil. „Myslím, že klidně
můžeme navléknout do zástěry Charleyho Waga a poslat ho místo
tebe, a ona ani nehne brvou. Jenže ty nebudeš muset oblafnout jen ji.
Nezapomeň na starého pána, jejího strýce a kromě něho na veškeré
jeho služebnictvo.“
„Jeho služebnictvo?“ zopakovala jsem nechápavě. To mě vůbec
nenapadlo.
„No ovšem,“ přitakal Šlechtic. „Myslíš si, že takový velký dům
funguje sám o sobě? Zaprvé je tu majordomus, pan Way…“
„Pan Way!“ vykřikl John opovržlivě. „Neříkají mu náhodou
Milky Way?“
„Ne,“ řekl Šlechtic a obrátil se zpátky ke mně. „Pan Way,“
zopakoval. „Ale myslím, že ten si tě moc všímat nebude. Ale
nesmíme zapomenout na hospodyni paní Stilesovou – ta si tě možná
bude prohlížet o něco víc, musíš si na ni dát pozor. A pak je tady
slouha pana Waye Charles a tak jedna nebo dvě dívky do kuchyně;
jedna nebo dvě panské služebné, čeledíni, stájníci a zahradníci – ale s
těmi se moc často neuvidíš, takže se s nimi nemusíš vůbec zaobírat.“
Zděšeně jsem se na něj podívala. „Před tím jste o nich neřekl ani
slovo.“ vyhrkla jsem. „Mluvil o nich, paní Sucksbyová? Říkal, že
tam bude houf služebných, pro který taky budu muset hrát divadlo?“
Paní Sucksbyová držela v náručí mimino a hnětla ho jako těsto.
„S pravdou ven, Šlechtici,“ řekla, aniž zvedla hlavu, „včera večer jste
nám to služebnictvo zamlčel.“
Pokrčil rameny. „To je detail,“ poznamenal.
Detail? To je mu podobné. Řekne vám půlku příběhu a myslí si,
že zbytek si domyslíte.
Ale na nějaké rozmýšlení už bylo pozdě. Druhý den mě podrobil
dalšímu tréninku a den nato dostal dopis od slečny Lillyové.
- 40 -
 Ten dopis zůstal uložený na poště v City. Kdyby nám ho doručili
až domů, sousedé by nechápali, co se děje. A tak pro něj Šlechtic
zašel a před našima očima ho otevřel. Pak jsme si všichni v tichosti
vyslechli, co mu slečna píše – jen pan lbbs jemně ťukal prsty do
desky kuchyňského stolu, z čehož jsem poznala, že je nervózní, a
sama jsem byla ještě nervóznější.
Ten dopis nebyl nijak dlouhý. Nejprve mu napsala, jakou má
radost, že jí pan Rivers napsal a jak je pozorný a jeho stará chůva
zase laskavá. Ona ví jistě, že by si přála, aby bylo více pánů tak
laskavých a pozorných jako on!
Dál se zmínila o tom, že její strýc, teď když nemá k ruce svého
asistenta, si vede dost špatně. Dům je jako proměněný, panuje v něm
ticho a nuda; možná za to může změna počasí. Pokud jde o její
služebnou – v tu chvíli Šlechtic dopis natočil, aby viděl líp na čtení –
pokud jde o její služebnou, ubohou Agnes, s radostí mu oznamuje, že
podle všeho nakonec přece jen neumře.
Když jsme to uslyšeli, krve by se v nás nedořezal. Paní
Sucksbyová zavřela oči a všimla jsem si, že pan Ibbs vrhl rychlý
pohled na kamínka a v duchu odhadoval, o kolik v uplynulých dvou
dnech přišel práce. Ale pak se Šlechtic usmál. Služebná sice není na
umření, ale má tak pošramocené zdraví a pokleslého ducha, že ji
pošlou zpátky do Corku.
„Bůh žehnej Irům!“ zvolal pan Ibbs, vytáhl si kapesník a otřel si
hlavu.
Šlechtic pokračoval ve čtení.
„S radostí poznám tu dívku, o které jste se zmínil,“ napsala dál
slečna Lillyová. „Byla bych ráda, kdybyste ji k nám poslal ihned.
Jsem vděčná každému, kdo na mě nezapomíná. Nestává se mi často,
že by někomu leželo na srdci moje pohodlí. Pokud je to vlídná a
poslušná dívka, jsem si jistá, že si ji zamiluji. A bude mi o to dražší,
pane Riversi, protože za mnou přijede z Londýna, kde jste právě teď
i vy.“
Šlechtic se znovu usmál, zvedl dopis k ústům a přejel si jím po
rtech. Falešný prsten mu přitom zajiskřil ve světle lamp.
Všechno samozřejmě vyšlo přesně tak, jak ten mazaný ďábel
nasliboval.
- 41 -
 Ten večer – což měl být můj poslední večer na Lant Street a první
z těch, které měly Šlechticovi zajistit majetek slečny Lillyové – ten
večer pan Ibbs poslal pro horkou pečeni a vrazil do ohně železnou
tyč, abychom si na oslavu připravili oblíbený drink z piva a pálenky.
K večeři jsme měli prasečí hlavu s nadívanýma ušima, což byla
moje oblíbená pochoutka, servírovaná jen a jen na mou počest. Pan
Ibbs odnesl servírovací nůž k zadním dveřím, vykasal si rukávy a
sehnul se, aby ho naostřil. Rukou se přitom opíral o futra a já jsem ho
sledovala se zvláštním pocitem u konečků vlasů, protože po celé
délce zárubně byly zářezy od toho, jak mi o každých Vánocích
přiložil nůž k hlavě a změřil, o kolik jsem zas vyrostla. Ale teď pan
Ibbs přejížděl čepelí po kameni, až hvízdala; pak nůž podal paní
Sucksbyové a ta rozdělila maso. U nás doma vždycky porcovala paní
Sucksbyová. Panu Ibbsovi a Šlechticovi dala každému po jednom
oušku; rypák připadl Johnovi a Dainty a líčka, tu nejjemnější část ze
všech, nechala pro sebe a pro mě.
Tohle všechno, jak už jsem řekla, se servírovalo na mou počest.
Ale, nevím – možná to bylo těmi zářezy, které jsem uviděla na
futrech; možná to bylo pomyšlením na polévku, kterou paní
Sucksbyová uvaří z kostí té pečené prasečí hlavy, až tady nebudu;
nebo možná to bylo tou samotnou hlavou, která se mi pošklebovala
(aspoň mi to tak přišlo), řasy a štětiny v rypáku ulepené do hnědá od
sirupovi-tých slz, ale jak jsme tak všichni seděli kolem stolu,
najednou na mě padl strašlivý smutek. John s Dainty večeři zhltli,
přitom se smáli a pošťuchovali, hned se dostali do varu, když si je
Šlechtic dobíral, a hned zase trucovali. Pan Ibbs se spořádaně pustil
do své porce a paní Sucksbyová zas do té svojí, a já jsem se ve svém
vepřovém vrtala a vůbec jsem na něho neměla chuť.
A tak jsem půlku své porce dala Dainty. Přenechala ji Johnovi.
Zkouši čelist a zavyl jako pes.
Když jsme sklidili ze stolu, pan Ibbs rozbil vajíčka a připravil
cukr s rumem na flip. Rozlil pití do sedmi sklenic, vyndal z ohně
rozžhavené železo, chvilku s ním mával, aby zmírnil žár, a pak ho
strčil dovnitř. Zahřívání flipu bylo jako zapalování brandy na
švestkovém pudinku – všichni se na to rádi dívali a těšili se, až to ve
sklenici zasyčí. „Moh bych to jednou zkusit, pane Ibbs?“ zeptal se
- 42 -
John, tvář zarudlou od večeře a naleštěnou jako čerstvý nátěr, jako
tvář chlapečka na jednom obraze ve výloze hračkářství.
Zůstali jsme sedět u stolu, všichni si povídali, smáli se a
vykládali, jak to bude prima, až si Šlechtic přijde na ty peníze a já se
vrátím domů se svými třemi tisícovkami liber, ale já jsem se držela
zpátky a nikdo si toho podle všeho nevšiml. Nakonec si paní
Sucksbyová pohladila břicho a řekla:
„Nechcete nám na cestu do hajan něco zapískat, pane Ibbsi?“
Pan Ibbs uměl hvízdat jako konvice třebas i hodinu v kuse.
Odložil sklenici, setřel si pití z kníra a spustil Námořník je všech
moří pán. Paní Sucksbyová si pobrukovala s ním, až jí zvlhly oči, a
pak náhle přestala. Její manžel byl totiž námořník a ztratil se na moři.
Chci říct ztratil se jí, protože dál žil na Bermudách.
„Pěkná,“ řekla, když byla písnička u konce. „Ale dejme si něco
ve-selýho, proboha, nebo dostanu plačtivou. Co kdyby si mladí
trochu skočili?“
Pan Ibbs spustil rychlou písničku, paní Sucksbyová začala tleskat
a John s Dainty vstali a odstrčili židle. „Podržíte mi náušnice, paní
Sucksbyová?“ poprosila Dainty. Tančili polku tak divoce, až začaly
na krbové římse poskakovat keramické ozdoby a pod jejich dupáním
se zvedal prach metr vysoko. Šlechtic vstal, opřel se a díval se na ně,
při tom pokuřoval a pokřikoval „Hopla!“ a „Raz, dva, Johnny!“, jako
by pokřikoval na nějakého dobrmana, na kterého si nevsadil.
Když se mě zeptali, jestli se k nim nechci přidat, řekla jsem, že
ne. Z toho prachu se mi chtělo kýchat a koneckonců to železo na
přípravu flipu bylo příliš horké a vajíčko v mojí sklenici se srazilo.
Paní Sucksbyová dala bokem sklenici a talíř s kousky masa pro
sestru pana Ibbse, a tak jsem se nabídla, že jí to odnesu nahoru.
„Dobrá, děvenko,“ odvětila paní Sucksbyová a nepřestávala tleskat
do taktu. Vzala jsem tác se sklenicí a svíčku a vytratila se nahoru.
Vždycky mi připadalo, že odejít za zimního večera z naší
kuchyně je jako opustit nebe. I tak, když jsem položila jídlo vedle
spící sestry pana Ibbse a postarala se o jedno nebo dvě mimina, které
probudil ten kuchyňský rej, za ostatními jsem se už nevrátila. Přešla
jsem ten kousek po podestě ke dveřím pokoje, ve kterém spím s paní

- 43 -
Sucks-byovou, a pak jsem zamířila ještě o podlaží výš až do
podkroví, ve kterém jsem přišla na svět.
V tom pokojíku byla v jednom kuse zima. Dnes večer se zvedl
vítr, a protože okno netěsnilo, bylo v něm chladněji než obvykle.
Podlaha byla z obyčejných prken, přes která byly přeložené pásy z
damašku. Zdi byly holé až na kousek modrého voskovaného plátna,
který visel nad umyvadlem a měl zachycovat kapičky vody.
Umyvadlo bylo zrovna teď zakryté vestou a košilí, které patřily
Šlechticovi, a jedním nebo dvěma límečky. Vždycky, když přišel na
návštěvu, spával tady, přestože si mohl ustlat dole v kuchyni s panem
Ibbsem. Dobře vím, kam bych si lehla já. Na podlaze zplihle ležely
jeho vysoké kožené boty, ze kterých oškrábal bláto a které si naleštil.
Vedle stála jeho cestovní brašna a z ní vyčuhovalo další bílé prádlo.
Na sedáku židle leželo pár mincí, co nosí po kapsách, balíček cigaret
a pečetní vosk. Ty mince byly světlé. Vosk byl křehký jako karamel.
Postel byla ustlaná halabala. Místo přehozu na ní ležel červený
sametový závěs, ze kterého sundali kroužky: dostal se k nám z
jednoho hořícího domu a dost páchl kouřem. Zvedla jsem ho a
přehodila si ho přes ramena jako plášť. Pak jsem zaštípla plamínek
svíčky, celá roztřesená se postavila k oknu a dívala se ven na střechy,
komíny a vězení v Horsemonger Lane, kde mi pověsili mámu.
Na okenní tabulce vykvetlo první mrazivé jíní, a tak jsem po něm
přejela prstem, až z něj zbyl jen čůrek špinavé vody. Pořád jsem
slyšela hvízdání pana Ibbse a podupávání Daintyiných nohou, ale
ulice Southwarku přede mnou byly potemnělé. Tu a tam v nějakém
okně problesklo chabé světýlko tak jako v mém, pak se ve tmě mihla
lucerna nějakého kočáru a vrhala stíny a pak tmou a mrazem rychle
proběhla nějaká osoba a stejně rychle, jako stín, zmizela. Myslela
jsem na všechny zloděje, kteří tam musí žít, a na všechny jejich děti;
a pak taky na obyčejné muže a ženy, kteří žijí své životy – ty zvláštní
i ty obyčejné – v jiných domech na jiných ulicích v těch veselejších
částech Londýna. Myslela jsem na Maud Lillyovou v jejím velikém
domě. Ještě před třemi dny neznala moje jméno a já zas to její.
Neměla tušení, že tady stojím a připravuju její zkázu, zatímco Dainty
Warrenová a John Vroom dole v kuchyni tancují polku.

- 44 -
 Jaká asi bude? Kdysi jsem znala jedno děvče jménem Maud, a to
mělo rozštěp. Vždycky každému vykládala, že o tu druhou půlku
přišla ve rvačce; ale já jsem bezpečně věděla, že se neumí prát a že
už se tak narodila. Nakonec zemřela – ne ve rvačce, ale protože
snědla zkažené maso. Stačil kousíček zkaženého masa a bylo po ní.
Jenomže tahle Maud byla velice snědá. Kdežto Šlechtic říkal, že
ta druhá Maud, ta jeho Maud, je plavovlasá a dost hezká. Jenomže já
jsem si ji neuměla představit jinak než jako hubenou, hnědou a
plochou kuchyňskou židli, které jsem uvazovala korzet.
Zkusila jsem další pukrle. V tom sametovém závěsu to moc
nešlo. Zkusila jsem to znovu. Náhle se mě zmocnil strach a začala
jsem se potit.
Pak jsem uslyšela, jak se otevírají dveře od kuchyně, jak kdosi
stoupá po schodech, a pak se ozval hlas paní Sucksbyové. Volala mě,
ale já jsem neodpověděla. Slyšela jsem, jak prochází ložnice o patro
níž a hledá mě; pak nastalo ticho, pak se znovu ozvaly její kroky a
pomalu se blížily po schodech do podkroví, a pak jsem spatřila světlo
svíčky. To stoupání v ní vyvolalo lehký povzdech – ale jen lehoučký,
protože, byť byla dost statná, byla velice čiperná.
„Tak ty jsi tady, Sue?“ prohodila tiše paní Sucksbyová. „Úplně
sama v takový tmě?“
Rozhlédla se po pokoji na všechno, na co jsem se předtím dívala
já – na mince a pečetní vosk a Šlechticovy boty a koženou brašnu.
Pak ke mně přistoupila a položila mi teplou, suchou ruku na tvář a já
– jako kdyby mě polechtala nebo štípla a ta slova byla uchichtnutím
nebo výkřikem, který nejde zadržet – jsem řekla:
„Co když na to nebudu stačit, paní Sucksbyová? Co když to
nedokážu? Co když ztratím nervy a zklamu vás? Neměli bysme
koneckonců radši poslat Dainty?“
Zavrtěla hlavou a usmála se. „Ale no tak,“ tišila mě. Odvedla mě
k posteli, posadily jsme se a paní Sucksbyová si přitáhla mou hlavu
až do klína, odhrnula mi závěs z tváře a vískala mě ve vlasech. „No
tak.“
„Není to moc daleko?“ zeptala jsem se a podívala se jí do tváře.
„Moc ne,“ odpověděla.
„Budete na mě myslet, až tam budu?“
- 45 -
 Uvolnila mi pramen vlasů, který mi uvízl za uchem.
„Každou minutu,“ ujistila mě tiše. „Copak nejsi moje holčička?
Jak já se budu bát. Ale bude tam s tebou Šlechtic. S žádným
obyčejným darebákem bych tě nikam nepustila.“
Přinejmenším tohle byla pravda. Ale stejně mi bilo srdce jako o
závod. Zase jsem si představovala, jak Maud Lillyová sedí a vzdychá
ve svém pokoji a čeká, až přijedu, rozšněruju jí korzet a nahřeju
noční košili u krbu. Ubohá dáma, řekla Dainty.
Kousala jsem se zevnitř do rtu. „Takže to mám udělat, paní
Sucksbyová?“ zeptala jsem se. „Není to moc podlý a sprostý?“
Zadívala se mi do očí, pak pozvedla pohled a kývla směrem k
oknu. „Vím, že vona by to udělala a ani by přitom nemrkla. A taky
vím, co by cítila uvnitř – jakej strach, ale zároveň pýchu, a ta by
převažovala –, kdyby viděla, že to uděláš.“
Musela jsem se nad tím zamyslet. Chviličku jsme jen tak seděly a
mlčely. A pak jsem se zeptala na něco, na co ještě nikdy předtím –
položila jsem jí otázku, kterou za všechny ty roky, které jsem v Lant
Street mezi všemi těmi podvodníky a zlodějíčky strávila, nikdy nikdo
nepoložil. „Myslíte, že to bolí, když vás pověsí, paní Sucksbyová?“
zeptala jsem se šeptem.
Hlazení na okamžik ustalo, ale pak se její ruka zase dala do
pohybu, stejně jistě jako předtím.
„Podle mého člověk necítí nic než ten provaz kolem krku. Řekla
bych, že to musí trochu šimrat.“
„Šimrat?“
„Tak potom svědit.“
Paní Sucksbyová mě dál rukou vískala ve vlasech.
„A co když otevřou propadlo?“ zajímalo mě. „Ani pak to
nebolí?“
Paní Sucksbyová posunula nohu. „Když otevřou propadlo,“
dodala, „pak to možná škubne.“
Myslela jsem na všechny, které jsem viděla v Horsemonger Lane
viset. S těmi to teda pořádně škubalo. Škubali sebou a kopali kolem
sebe jako opičky na gumičce.

- 46 -
 „Ale konec přijde tak rychle,“ pokračovala, „že v tý rychlosti se
podle mě ta bolest úplně ztratí. A když zrovna věší ženskou – však
víš, že ten uzel uvazujou tak, aby byl konec ještě rychlejší, Sue?“
Znovu jsem k ní zvedla pohled. Paní Sucksbyová postavila svíčku
na podlahu a v tom světle, které na její tvář zespodu dopadalo, její
obličej vypadal otekle a oči staře. Otřásla jsem se a paní Sucksbyová
mi sklouzla rukou na rameno a skrz samet mě pořádně prohnětla.
Pak naklonila hlavu. „Sestra pana Ibbse zase vyvádí a volá svou
matku, chuděra,“ řekla. „Posledních patnáct let je to pořád stejný.
Nechtěla bych tak skončit, Sue. Podle mě ze všech možnejch konců,
který člověka můžou potkat, je nakonec ten rychlej a čistej nejlepší.“
Jen, co to dořekla, mrkla na mě.
Bylo vidět, že svá slova myslí vážně.
I když občas mi vrtá hlavou, jestli to neřekla jen tak ze soucitu.
Ale v tu chvíli mě to ani nenapadlo. Jen jsem vstala, políbila ji a
uhladila si vlasy tam, kde mi je pocuchala. Načež dole znovu práskly
dveře od kuchyně a tentokrát se na schodech ozvaly těžší kroky a pak
i Daintyin hlas.
„Kde jsi, Sue? Nejdeš si zatančit? Pan Ibbs to pořádně rozjel,
válíme se tam dole smíchy.“
Vzbudila svým křikem polovinu mimin a ta zas probudila tu
druhou polovinu. Ale paní Sucksbyová mě ujistila, že se o ně
postará, abych se vrátila dolů, a tentokrát jsem si opravdu
zatancovala. Šlechtic mě vzal do kola na valčík. Byl opilý a pevně
mě svíral. John znovu tančil s Dainty, a tak jsme všichni dusali po
kuchyni ještě půl hodiny – Šlechtic v jednom kuse vykřikoval „Jen
do toho, Johnny!“ a „Jen pojď, chlapče! Pojď!“ a pan Ibbs se jednou
odmlčel, aby si namazal rty kouskem másla a melodie zněla
líbezněji.

Odjela jsem druhý den v poledne. Všechny svoje věci jsem si

sbalila do plátěného kufru a oblékla si ty prosté hnědé šaty, plášť a na
rovné vlasy posadila čepec. Naučila jsem se všechno, co mě Šlechtic
mohl za tři dny naučit. Pamatovala jsem si svůj příběh i své nové
jméno – Susan Smithová. Zbývala ještě poslední věc, kterou jsme
museli udělat, a zatímco jsem v kuchyni přežvykovala své poslední
- 47 -
jídlo – chléb a sušené maso, které bylo trochu přesušené a lepilo se
mi na dásně –, Šlechtic si přinesl z brašny list papíru a pero s
inkoustem a napsal mi doporučení.
Měl ho raz dva hotové. Ovšem, byl na falšování dokumentů
zvyklý. Chvíli své dílo podržel, aby na něm zaschl inkoust, a pak
nám ho nahlas přečetl.
Doporučení, stálo v úvodu. Lady Alice Dunravenová, bytem
Whelk Street, Mayfair, doporučuje slečnu Susan Smithovou… a ve
stejném duchu to pokračovalo dál, zbytek už si nepamatuju, ale znělo
to věrohodně. Šlechtic ten list papíru znovu položil na stůl a podepsal
ho zdobeným ženským rukopisem. Pak ho ukázal paní Sucksbyové.
„Co na to říkáte, milá paní?“ zeptal se s úsměvem. „Pomůže to
Sue k jejímu místu?“
Ale paní Sucksbyová namítla, že to si netroufá soudit.
„Sám to víte nejlíp, drahoušku,“ řekla jen a odvrátila pohled.
Kdybychom někdy v Lant Street hledali pomocnici, nezajímalo
by nás přirozeně ani tak pracovní vysvědčení, jako spíš to, že žádné
nemá. Někdy k nám chodívala taková malá trpasličí holka vyvařovat
plíny a vytírat podlahy, ale to byla zlodějka. Nemohli jsme si dovolit
zaměstnat poctivou dívku. Stačily by tři minuty, a hned by věděla,
která bije, a to by byl náš konec. To jsme si prostě nemohli dovolit.
A tak paní Sucksbyová jen mávla rukou, aby dal ten papír pryč.
Šlechtic si ho ještě jednou pročetl, pak na mě mrkl, poskládal ho,
zapečetil a uložil ke mně do kufru. Polkla jsem poslední sousto
sušeného masa s chlebem a zapnula si plášť. Rozloučit jsem se mohla
jedině s paní Sucksbyovou. John Vroom a Dainty nikdy nevstávali
před obědem. Pan Ibbs odešel otevřít nějaký sejf v Bow; před
hodinou mě ale políbil na tvář a dal mi šilink. Nasadila jsem si čepec.
Měl stejně fádní hnědou barvu jako moje šaty. Paní Sucksbyová
dohlédla na to, aby mi seděl, jak má. Pak mi položila ruce na tvář a
usmála se.
„Bůh ti žehnej, Sue,“ řekla. „Uděláš z nás boháče.“
Jenže pak jí ten úsměv doslova zmrzl na rtech. Nikdy předtím
jsme se od sebe neodloučily na víc než jeden den. Paní Sucksbyová
se otočila, aby skryla své slzy.

- 48 -
 „Rychle ji odtud odveďte,“ přikázala Šlechtici. „Rychle ji
odveďte, ať se na to nemusím dívat!“

A tak mě vzal kolem ramen a odvedl mě z domu. Najal jednoho

chlapce, který šel za námi a nesl mi kufr. Šlechtic měl v úmyslu dojít
na stanoviště drožek a odvézt mě až na nádraží v Paddingtonu, kde
by mě posadil na vlak.
Počasí stálo ten den za zlámanou grešli. I tak, zase tak často jsem
se na druhou stranu Temže nepodívala a chtěla jsem pěšky dojít až k
Southwark Bridge, abych se pokochala výhledem. Doufala jsem, že
odtamtud budu mít celý Londýn jako na dlani; jenomže čím jsme
byli dál, tím byla mlha hustší a hustší. Zdálo se, že na mostě je to
úplně nejhorší. Byla sice vidět černá kupole katedrály sv. Pavla i
říční čluny na Temži; daly se vidět všechny tmavé věci ve městě, ale
už ne trh – trh se ztratil nebo spíš proměnil v přelud.
„Zvláštní, když si představíš, že tam dole teče řeka,“ poznamenal
Šlechtic a zvědavě nakoukl přes okraj. Pak se naklonil a odplivl si.
S tou mlhou jsme vůbec nepočítali. Doprava se šinula hlemýždím
tempem, a i když jsme našli drožku, po dvaceti minutách jsme
kočímu raději zaplatili a dál pokračovali pěšky. Původně jsem měla
jet vlakem v jednu hodinu; ale teď, když jsme pospíchali přes nějaké
veliké náměstí, slyšeli jsme, jak hodiny odbíjejí celou a pak čtvrt a
pak půl – ty údery byly tak šíleně tlumené a nesmělé, jako kdyby
zvony měly těla i srdce obalená flanelem.
„Neměli bysme se raději otočit a zkusit to zas zítra?“ navrhla
jsem.
Ale Šlechtic řekl, že v Marlow na mě u vlaku bude čekat kočí s
bryčkou a že je podle něj lepší, abych přijela pozdě, než abych
nepřijela vůbec.
Jenomže když jsme se nakonec dostali na Paddingtonské nádraží,
zjistili jsme, že všechny vlaky stejně jako drožky mají zpoždění.
Museli jsme čekat další hodinu, než průvodčí vyzval cestující, aby si
nastupovali do vlaku jedoucího do Bristolu, což byl vlak, který mě
měl dovézt až do Maidenhead, kde jsem měla přestoupit na další.
Stáli jsme pod tikajícími hodinami, neklidně přešlapovali a dýchali si
na ruce. Na nádraží sice svítily veliké lampy, ale mlha se dostala až
- 49 -
sem, smísila se s párou a pronikala do všech koutů, takže skoro
nebylo vidět. Stěny byly po smrti prince Alberta potažené černým
krepem; látka byla postříkaná ptačím trusem. Na tak velkolepém
místě mi to připadalo velice ponuré. A všude kolem nás samozřejmě
byla pořádná tlačenice, všichni čekali, přitom nadávali nebo se strkali
a nevadilo jim, že jejich děti a psi nám dupou po nohách.
„Do prdele,“ ulevil si Šlechtic tvrdým, podrážděným hlasem,
když mu kolo od kolečkové židle přejelo palec. Sehnul se, aby si
setřel z boty prach, pak se zase narovnal, zapálil si cigaretu a vzápětí
zakašlal. Měl vyhrnutý límec a na hlavě černý klobouk se sklopenou
střechou. Bělmo v očích měl zažloutlé jako od kořalky s pivem. V tu
chvíli teda rozhodně nevypadal jako muž, kvůli kterému se nějaká
dívka může zbláznit.
Pak znovu zakašlal. „Ten levnej tabák je taky na hovno,“ utrousil
Šlechtic a vytáhl si z úst nitku tabáku, která se mu přilepila na jazyk.
Pak si všiml, že se na něho dívám, a výraz jeho tváře se v tu ránu
změnil. „Ten lacinej život ve všech formách je taky na hovno, viď,
Sue? My dva už mu ale brzy dáme vale.“
Beze slova jsem od něj odvrátila pohled. Včera večer jsme spolu
sice tančili rychlý valčík, ale teď daleko od Lant Street, paní
Sucksbyo-vé a pana Ibbse a mezi všemi těmi muži a ženami, kteří
jeden přes druhého mručeli, mi připadal jen jako další cizí člověk a já
se s ním najednou cítila nesvá. Nic pro mě neznamenáš, pomyslela
jsem si. A znovu jsem málem navrhla, abychom se otočili a šli domů,
ale bylo mi jasné, že kdybych to udělala, byl by ještě rozmrzelejší a
prchlivější, a tak jsem ani necekla.
Šlechtic dokouřil a zapálil si druhou cigaretu. Pak jsme se, každý
zvlášť, odešli vyčurat. Když jsem si upravovala sukně, zaslechla
jsem hvizd lokomotivy, a když jsem se vrátila na naše místo, zjistila
jsem, že průvodčí už vydal pokyn k nastupování a polovina davu se
upoceně valí k čekajícímu vlaku. Připojili jsme se k nim, Šlechtic mě
zavedl do vagonu druhé třídy a podal můj kufr muži, který ukládal
zavazadla na střechu. Posadila jsem se vedle ženy s bílou tváří a
miminem v náručí; naproti ní seděli dva obtloustlí farmáři. Myslím,
že ta žena byla ráda, když mě viděla nastupovat, protože samozřejmě
z toho, jak jsem byla tak vkusně a pohledně oblečená, nemohla
- 50 -
poznat – ha ha! –, že jsem jen prachsprostá zlodějka ze Southwarku.
Za mnou nastoupil chlapec se svým starým otcem a kanárkem v
kleci. Chlapec se posadil vedle farmářů; jeho starý otec vedle mě.
Vagon se naklonil a zaskřípal a my všichni jsme zaklonili hlavu a
dívali se na kusy prachu a laku, které se odlupovaly ze stropu, pod
nímž poskakovala a sjížděla naše zavazadla.
Dveře od vagonu zůstaly ještě chvíli otevřené a pak je zabouchli.
V tom zmatku s nastupováním jsem si Šlechtice skoro nevšímala.
Dovedl mě na místo a odešel si promluvit s průvodčím. Teď se vrátil
k otevřenému okýnku a řekl:
„Bohužel asi přijedeš velice pozdě, Sue. Ale myslím, že ta bryčka
na tebe v Marlow počká. Jsem si jistý, že počkají. Doufejme, že to
tak bude.“
Okamžitě jsem pochopila, že tam na mě nikdo čekat nebude, a
náhle mě zalila vlna lítosti a strachu, a tak jsem rychle vyhrkla:
„Copak nemůžete jet se mnou? A doprovodit mě až do domu?“
Ale jak by mohl něco takového udělat? Šlechtic zavrtěl hlavou a
zatvářil se lítostivě. Oba farmáři, žena s dítětem i chlapec se starým
otcem se na nás dívali a myslím, že se v duchu ptali, o jakém domě
se to bavíme a o čem se dívka jako já vůbec baví s mužem v takovém
klobouku a s takovým hlasem.
Pak portýr slezl ze střechy, ozval se další hvizd, vlak sebou
příšerně škubl a dal se do pohybu. Šlechtic zdvihl klobouk a běžel za
námi, dokud jsme nenabrali rychlost; pak to vzdal – viděla jsem, jak
se obrací, nasazuje si klobouk zpátky na hlavu, zvedá si límec. A
najednou mi zmizel z dohledu. Vlak zaskřípal ještě víc a začal se
pohupovat. Žena s dítětem a ti dva muži se chytili koženého držadla;
chlapec přitiskl tvář na okýnko. Kanárek strčil zobáček mezi mříže v
kleci. Mimino se dalo do breku. Vydrželo mu to půl hodiny.
„Copak u sebe nemáte džin?“ zeptala jsem se té ženy nakonec.
„Džin?“ opáčila s údivem, jako bych řekla jed. Pak se zašklebila
a obrátila se ke mně ramenem. Nakonec ta mrcha nafoukaná zase
nebyla tak moc šťastná, že sedím vedle ní.
Kvůli ní a tomu miminu a roztřepetanému kanárkovi a tomu
starému otci, který usnul a chrápal, a tomu chlapci, který dělal
kuličky z papíru, a těm farmářům, kteří kouřili a byli čím dál
- 51 -
mrzutější, a kvůli mlze, kvůli které sebou vlak celou dobu házel,
zastavoval a přijel do Maidenhead s dvouhodinovým zpožděním,
takže spoj do Marlow mi ujel a musela jsem počkat na další –
následkem všeho výše uvedeného byla moje cesta jedno velké
utrpení. Nevzala jsem si s sebou žádné jídlo, protože jsme si všichni
mysleli, že přijedu na Briar právě včas na odpolední svačinu. Od
oběda jsem neměla v ústech, a i když se mi chleba s tím sušeným
masem lepily na zuby, o sedm hodin později v Maidenhead bych to
považovala za lahůdku. Místní nádraží totiž nebyl Paddington, kde
jsou stánky s kávou a mlékem a cukrovinkami. V Maidenhead na
nádraží byl jen jeden stánek s potravinami, a ten byl zavřený.
Posadila jsem se na kufr. Z té mlhy mě pálilo v očích. Když jsem se
vysmrkala, kapesník zůstal úplně černý. „Nebreč,“ řekl s úsměvem
jeden muž, když mě viděl.
„Já nebrečím!“ bránila jsem se.
Mrkl na mě a zeptal se, jak se jmenuju.
Flirtování ve městě je jedna věc. Ale tohle nebylo žádné
velkoměsto, a tak jsem neodpověděla. Když přijel vlak do Marlow,
posadila jsem se ve vagonu úplně dozadu, a on zase dopředu, ale
čelem ke mně – celou hodinu se snažil upoutat mou pozornost.
Vzpomněla jsem si, jak Dainty říkala, že jednou ve vlaku vedle ní
seděl nějaký pán, rozepnul si poklopec a ukázal jí ptáka a řekl, ať si
ho podrží; a když mu ho podržela, dal jí libru. Uvažovala jsem, co
bych dělala já, kdyby po mně ten chlap chtěl, abych mu sáhla na
ptáka – jestli bych vykřikla nebo se podívala jinam nebo se ho dotkla
nebo co vlastně.
Ale tam, kam jsem měla namířeno, jsem žádnou usmolenou libru
nepotřebovala!
Takových peněz se stejně zbavíte jen těžko. Dainty ty svoje nikdy
nemohla utratit ze strachu, že by je viděl její otec a poznal by, že se
spustila. A tak si je schovala za volnou cihlu ve zdi ve škrobárně a
místo označila, aby ho poznala. Říkala, že nám ho prozradí na
smrtelné posteli, abychom ji za tu libru mohli pohřbít.
Ten muž v mém vlaku ze mě sice nespouštěl oči, ale jestli přitom
měl rozepnutý poklopec, nebo neměl, to už se nikdy nedozvím;
nakonec mě pozdravil zvednutím klobouku a vystoupil. Následovaly
- 52 -
další zastávky a na každé někdo další vystoupil, ale nikdo nový
nenastoupil. Nádraží byla stále menší a tmavší, až nakonec na nich
nebylo nic víc než jeden strom – všude kolem byly jen samé stromy a
za nimi keře a ještě dál mlha – šedivá mlha, ne hnědá – a nad ní
černá noční obloha. A když ty stromy a keře zhoustly tak, že skrz ně
nebylo vidět, a obloha zčernala tak, že jsem si to vůbec neuměla
představit, vlak zastavil naposledy a tentokrát jsme byli v Marlow.
Kromě mě tady nikdo nevystupoval. Byla jsem úplně poslední
cestující v celém vlaku. Průvodčí zavolal jméno zastávky a přišel mi
pomoct sundat kufr z vlaku.
„Budete si to muset vzít sama. Nemá pro vás někdo přijet?“
Řekla jsem mu, že pro mě měl přijet muž s bryčkou a vzít mě na
Briar. Zeptal se mě, jestli myslím tu, co přijela pro poštu? Ta ale
odjela už před třemi hodinami. Přitom si mě divně prohlížel.
„Přijela ste z Londýna, co?“ zeptal se. Pak zavolal na kočího,
který vyhlížel ze své drožky. „Přijela z Londýna a chce na Briar. Už
sem jí řikal, že bryčka z Briaru je dávno pryč.“
„Jo, ta už je určitě dávno pryč,“ přitakal drožkář. „To už budou
dobrý tři hodky, co vodjela.“
Stála jsem a klepala se zimou. Byla tady větší zima než doma.
Byla tady větší zima a tma a vzduch tak nějak divně voněl a lidé –
neříkala jsem to už? – lidé byli do nebe volající prosťáčci.
„Copak tady není nějaká drožka, která by mě tam odvezla?“
zeptala jsem se.
„Drožka?“ opáčil průvodčí. Pak mou otázku zopakoval tomu
kočímu. „Chce drožku!“
„Drožku!?“
Smáli se tak dlouho, až se z toho rozkašlali. Průvodčí si vyndal
kapesník a utřel si ústa. „Ach bože! Můj bože! Propáníčka! Drožku v
Marlow!“ opakoval při tom.
„Jděte do prdele,“ ulevila jsem si. „Oba dva.“
Popadla jsem kufr a zamířila s ním tam, kde jsem viděla
probleskávat jedno dvě světla a kde jsem si myslela, že budou
vesnické domy. „No no, ty hubo nevymáchaná! Počkej, povim na tě
panu Wayo-vi. Uvidíš, co řekne na ten tvůj londýnskej slovník, co sis
s sebou přivezla…“ zavolal za mnou průvodčí.
- 53 -
 Vlastně nevím, co jsem chtěla dělat. Nevěděla jsem, jak daleko je
to na Briar ani po které se mám dát cestě. Londýn byl šedesát
kilometrů daleko a já jsem měla strach z krav a býků.
Ale vesnické cesty přece jen nejsou jako ty ve městě. Vždycky
jsou maximálně čtyři a nakonec stejně všechny vedou k jednomu cíli.
Vyrazila jsem a asi po minutě jsem za sebou zaslechla dusot kopyt a
skřípání kol. Pak mě dohonil lehký kočár, kočí přibrzdil a zvedl
lucernu, aby si mě prohlédl.
„Vy budete Susan Smithová a přijela jste z Londýna,“ řekl.
„Slečna Maud je kvůli vám celej den jak na trní.“

Byl to postarší muž a jmenoval se William Inker. Byl u pana

Lillyho podkoním. Vzal mi kufr a pomohl mi vylézt vedle sebe na
sedátko. Pak popohnal koně, a když ucítil, jak se třesu – to když se
do mě opřel vítr, jak jsme vyrazili kupředu –, natáhl se pro vlněnou
deku a přehodil mi ji přes kolena.
Do Briaru to bylo necelých deset kilometrů; kůň zlehka klusal a
kočí kouřil dýmku. Řekla jsem mu o té mlze – ještě tady a teď byly
vidět její zbytky – a o pomalých vlacích.
„To je holt Londýn,“ odvětil. „Ty jeho mlhy jsou pověstný, ne?
Byla ste hodně na venkově?“
„Moc ne,“ přiznala jsem.
„Takže ste sloužila ve městě, co? Co ten poslední flek? Dobrý?“
„Velice dobrý,“ odvětila jsem.
„Na služebnou dámy máte trochu divný vyjadřování,“
poznamenal. „Už ste byla ve Francii?“ Než jsem odpověděla,
uhladila jsem si v klíně deku. „Jednou nebo dvakrát.“
„Ti Frantíci jsou ale prckové, co? Maj krátký nohy, nebo ne?“
Znala jsem všehovšudy jednoho Francouze – vykrádače bytů,
kterému se, ani nevím proč, říkalo Jack Němčour. Vysoký byl dost,
ale abych udělala Williamu Inkerovi radost, opáčila jsem:
„Řekla bych, že svým způsobem kratší.“
„Dyť to řikám,“ přitakal.
Cestou panoval naprostý klid a naprostá tma a já jsem si
představovala, jak se daleko přes pole nese zvuk koňských kopyt, kol
a našich hlasů. Pak jsem docela nablízku uslyšela pomalé zvonění
- 54 -
zvonu – v tu chvíli mi to znělo velice žalostně, ne jako veselé
vyzvánění londýnských zvonů. Zvon odbil celkem devětkrát.
„Zvon na Briaru odbíjí celou,“ vysvětlil mi William Inker.
Dál jsme jeli v tichosti, a netrvalo dlouho a přijeli jsme k vysoké
kamenné zdi a vydali se po cestě, která vedla vedle ní. Ve zdi se brzy
objevil mohutný oblouk a za ním jsem uviděla střechu a špičatá okna
nějakého sedavého domu zpola zarostlého břečťanem. Připadal mi
docela velkolepý, ale asi ne ta velkolepý ani ponurý, jak ho vylíčil
Šlechtic. Ale když William Inker zpomalil koně a já jsem si stáhla
deku a natáhla se pro kufr, řekl: „Ještě počkejte, děvenko, ještě tam
nejsme.“ A pak zavolal na muže, jenž se objevil ve dveřích domku s
lucernou v ruce: „Dobrej večír, pane Mack. Můžete za náma zavřít
bránu. Podívejte, tadyhle je slečna Smithová, živá a zdravá.“
Ta budova, kterou jsem považovala za Briar, byl jen domek pro
vrátného! Mlčky jsem hleděla před sebe, minuli jsme domek a
zamířili mezi dvě řady holých tmavých stromů, které kopírovaly
kroutící se cestu; pak jsme sjeli do úžlabiny, kde vzduch – který jako
by se na těch otevřených venkovských cestách trošku pročistil –
znova zhoustl. Z toho dusna, v němž se skoro nedalo dýchat, mi
navlhly tváře, řasy a rty, a tak jsem zavřela oči. Pak to dusno
najednou zmizelo. Otevřela jsem oči a znovu zůstala civět. Cesta se
zvedla, řady stromů zůstaly za námi a my jsme se ocitli na štěrkové
mýtině a před námi se v celé své šíři a výši a strohosti vyloupl z
husté mlhy Briar. Všechna jeho okna byla černá nebo zabedněná, na
zdech visel podle všeho suchý břečťan a z několika málo komínů
stoupal tenký šedivý proužek kouře. Veliký dům Maud Lillyové,
který od této chvíle musím nazývat i svým domovem.
Nezamířili jsme ale napříč k průčelí budovy, ale drželi jsme se
hezky u boční stěny. A pak jsme vjeli do uličky, která zahýbala do
změti dvorků, hospodářských stavení a přístřešků a dalších tmavých
zdí, zabedněných oken a štěkotu psů. Vysoko na jedné budově visel
bílý kulatý ciferník a obrovské černé ručičky hodin, které jsem
slyšela odbíjet na takovou dálku přes pole. Právě pod nimi zastavil
William Inker koně a pomohl mi dolů z vozu. V jedné ze zdí se
otevřely dveře, objevila se v nich nějaká žena a pozorovala nás se
založenýma rukama.
- 55 -
 „To je paní Stilesová, slyšela, že jsme přijeli,“ prohodil William.
Namířili jsme si to přes dvorek rovnou k ní. Zdálo se mi, že se
vysoko nad námi v jednom malém okně zableskl a zamihotal plamen
svíčky, ale rychle zmizel.
Za dveřmi byla chodba a vedla do veliké, jasné kuchyně, asi tak
pětkrát větší, než byla ta naše na Lant Street, kde byly na vybílených
stěnách v řadách vyskládané hrnce a kastroly a z trámů na stropě na
hácích viselo pár králíků. U širokého vycíděného stolu seděl chlapec,
žena a tři nebo čtyři dívky a samozřejmě si mě nepřátelsky prohlíželi.
Dívky zkoumaly můj čepec a střih mého pláště. Protože samy byly
oblečené jako služky, moc jsem si je neprohlížela.
„No, pozdějc už jste přijet ani nemohla,“ poznamenala paní
Stilesová. „Ještě chvíli a už byste musela zůstat přes noc ve vesnici.
U nás chodíme na kutě brzy.“
Bylo jí kolem padesáti, nosila bílý čepec s kanýrem, a když s
vámi mluvila, nijak zvlášť se vám nedívala do očí. Na řetízku kolem
pasu u sebe neustále nosila klíče. Obyčejné, stařičké klíče – udělat z
každého z nich duplikát by byla hračka.
Napůl jsem se jí uklonila. Neřekla jsem – i když jsem mohla – že
by měla být vděčná, že jsem se na Paddingtonském nádraží neotočila
zpátky; že je mi líto, že jsem to neudělala, a že to, co jsem prožila ve
snaze dostat se šedesát kilometrů za Londýn, je možná důkazem, že
jsem odtamtud vůbec neměla odjíždět –, ale nic z toho jsem
nevyslovila nahlas.
„Jsem opravdu velice vděčná, že jste pro mě tu bryčku vůbec
poslali,“ řekla jsem místo toho.
Když mě dívky u stolu uslyšely mluvit, zahihňaly se. Ta žena,
která seděla vedle nich – vyklubala se z ní kuchařka –, vstala a začala
mi připravovat večeři.
„Slečna Smithová přijíždí z jednoho parádního místečka v
Londýně, paní Stilesová. A několikrát už byla ve Francii.“
„Opravdu?“ utrousila paní Stilesová.
„Jen jednou nebo dvakrát,“ opravila jsem ho. Teď si všichni
budou myslet, že se chlubím. „Říkala, že chlapi tam maj krátký
nohy.“

- 56 -
 Paní Stilesová přikývla. Dívky u stolu se znovu zahihňaly a jedna
z nich pošeptala něco, co vehnalo do tváře toho chlapce ruměnec.
Ale pak byla moje večeře připravená a paní Stilesová řekla:
„Margaret, můžeš to odnést do mojí komory. Slečno Smithová,
myslím, že vám půjdu ukázat, kde si můžete opláchnout ruce a
obličej.“
Pochopila jsem to tak, že mi chce ukázat, kde je záchod, a tak
jsem řekla, že budu ráda. Podala mi svíčku a zavedla mě další
krátkou chodbou na další dvorek, na němž stála latrína s papírem
nabodnutým na hrotu.
Pak mě zavedla do své vlastní komůrky. Byla tam římsa nad
krbem a na ní stály bílé voskové kytky a fotka námořníka v rámečku,
což, jak jsem usoudila, byl mladý pan Stiles, který odjel na moře; a
další fotka anděla s černými vlasy, což, usoudila jsem, byl pan Stiles,
který odešel na slávu boží. Paní Stilesová se posadila a dívala se, jak
večeřím. K jídlu byla skopová sekaná a chléb s máslem a umíte si
představit, že s tím, jaký jsem měla hlad, jsem s ní byla rychle
hotová. Zatímco jsem jedla, ozvalo se to pomalé odbíjení hodin,
které už jsem slyšela předtím, oznamující půl desáté.
„To ty hodiny bijí celou noc?“ zeptala jsem se.
Paní Stilesová přitakala. „Celou noc a celý den, vždy v celou a v
půl. Pan Lilly má rád ve věcech řád. To brzy zjistíte.“
„A slečna Lillyová?“ optala jsem se a ometla jsem si z koutku úst
drobečky. „Co ta má ráda?“
Paní Stilesová si uhladila zástěru. „Slečna Maud má ráda to, co
její strýc,“ odpověděla.
Pak sešpulila rty a řekla:
„Víte, slečno Smithová, slečna Maud, přestože je v tomto
velikém domě paní, je stále velice mladá. Služebnictvem se
nezaobírá, protože to se zodpovídá mně. Měla bych říct, že jsem
hospodyní dost dlouho na to, abych pro svou paní zajistila služebnou
– ale vidíte, že i hospodyně musí poslouchat, a v této věci mi slečna
Maud naprosto přerostla přes hlavu. Naprosto. Pro dívku jejího věku
mi to vůbec nepřipadalo moudré, ale uvidíme, jak to dopadne.“
„Jsem si jistá, že se slečně Lillyové daří všechno, na co sáhne,“
řekla jsem.
- 57 -
 „Od toho tady mám početné služebnictvo, aby to tak bylo,“
dodala paní Stilesová. „Tenhle dům má dobré vedení, slečno
Smithová, a doufám, že to uvítáte. Nevím, na co jste byla na svém
posledním místě zvyklá. Nevím, jaké má v Londýně služebná
urozené paní povinnosti. V životě jsem tam nebyla,“ ona v životě
nebyla v Londýně! –“takže to nemohu vědět. Ale když se budete
snažit vycházet s ostatními dívkami, jsem si jistá, že ony se zase
budou snažit vycházet s vámi. V případě mužů a stájníků
samozřejmě doufám, že s nimi budete hovořit jen v těch
nejnutnějších případech…“
V podobném duchu deklamovala asi čtvrt hodiny, přičemž celou
dobu, jak už jsem řekla, se mi ani jednou nepodívala do očí.
Oznámila mi, kudy mohu v domě chodit a kde musím jíst a kolik
cukru a piva můžu spotřebovat a kdy můžu čekat, že mi operou
spodní prádlo. Dále mě upozornila, že poslední služebná mladé paní
měla ve zvyku dávat vylouhovaný čaj z konvice slečny Maud
děvčatům do kuchyně. Stejně jako zbytky vosku ze svícnů slečny
Maud zase patří panu Wayovi. A ten má velice dobrý přehled o tom,
kolik jich má být, protože má na starost jejich přidělování. Korky
mají zase připadnout Charlesovi, čističi nožů. Kosti a kůže dostane
kuchařka.
„Avšak kousíčky mýdla, které slečna Maud nechá v umyvadle,“
pokračovala hospodyně, „protože jsou příliš suché a nepění, ty si
můžete nechat vy.“
No jo, to je celé služebnictvo – bojuje o místo na svém malém
písečku. Jako kdyby mi záleželo na nějakých zbytcích vosku a
mýdla! Pokud mi to až doposud nedocházelo, tak v tuhle chvíli jsem
pocítila, jak se člověk asi cítí, když na něho čekají tři tisíce liber.
Pak paní Stilesová řekla, že jestli už jsem po večeři, s radostí mě
zavede do mého pokoje. Ale bude mě muset požádat, abych byla
cestou naprosto zticha, protože pan Lilly má rád v domě ticho a
nesnáší, když ho někdo vyrušuje, a slečna Maud je na tom s nervy
zrovna tak, takže ji nikdo nesmí rušit z odpočinku ani rozčilovat.
Aspoň tak to řekla. Pak si vzala lampu, já jsem si vzala svíčku a
paní Stilesová mě zavedla na chodbu a nahoru po tmavém schodišti.

- 58 -
„Tohle je schodiště pro služebnictvo,“ poučila mě cestou, „po kterém
jedině smíte chodit, pokud vám slečna Maud nepřikáže jinak.“
Čím výš jsme stoupaly, tím byl její hlas a kroky tišší. Když jsme
konečně vyšly tři podlaží, zavedla mě k jedněm dveřím a šeptem mi
oznámila, že to jsou dveře do mého pokoje. Pak s ukazováčkem
přitisknutým ke rtům pomalu otočila klikou.
Nikdy předtím jsem svůj vlastní pokoj neměla. Ani teď jsem po
něm nijak zvlášť netoužila. Ale jelikož jsem vlastní pokoj mít
musela, řekla jsem si, že tenhle není špatný. Pokojík byl malý a holý
–možná by vypadal líp, kdyby v něm byly jedna nebo dvě papírové
girlandy nebo pár sádrových pejsků. Ale nad krbovou římsou viselo
zrcadlo a před krbem ležela předložka. Vedle postele ležel můj
plátěný kufr, který musel dozajista přinést William Inker.
Kousek od hlavy postele byly další dveře, které byly pevně
zavřené a nebyl v nich klíč. „Kam vedou ty dveře?“ zeptala jsem se
paní Stilesové v domnění, že vedou do další chodby nebo šatny.
„To jsou dveře do pokoje slečny Maud,“ odvětila.
„Slečna je uvnitř a spí?“ vyhrkla jsem.
Možná jsem to řekla moc nahlas, ale paní Stilesová se zděsila,
jako kdybych právě zapištěla nebo zarachotila řehtačkou.
„Slečna Maud má velice slabý spánek,“ zašeptala. „Když se v
noci vzbudí, s oblibou k sobě volá služebnou. Vás ale volat nebude,
protože se ještě neznáte. Posadíme za dveře jejího pokoje Margaret, a
ta jí ráno přinese snídani a oblékne ji. Poté buďte připravena, že vás
k sobě zavolá a obhlédne si vás.“
Hospodyně dodala, že doufá, že se budu slečně Maud líbit.
Přitakala jsem, že v to taky doufám.
Pak odešla. Zlehka našlapovala, ale u dveří se zarazila a položila
ruku na klíče na řetízku. Když jsem to uviděla, úplně jsem ztuhla: v
tu chvíli totiž paní Stilesová vypadala zrovna jako dozorkyně ve
vězení. Ani jsem nepřemýšlela a vyhrkla jsem:
„Nechcete mě tady zamknout, že ne?“
„Zamknout?“ opáčila zlostně. „Proč bych to dělala?“
Odsekla jsem, že nevím. Paní Stilesová mě sjela pohledem,
vystrčila bradu, zavřela dveře a byla pryč.
Zvedla jsem vztyčený palec. To je paráda, pomyslela jsem si.
- 59 -
 Pak jsem se posadila na postel. Byla dost tvrdá. Vrtalo mi hlavou,
jestli po té minulé služebné, co dostala spálu, převlékli povlečení a
přikrývky. V té tmě se to nedalo poznat. Paní Stilesová si odnesla
lampu a já jsem odložila svou svíčku do průvanu: její plamínek
divoce poskakoval a vrhal veliké černé stíny. Rozepnula jsem si
plášť, ale nechala jsem si ho přehozený přes ramena. Z té zimy a z
cesty jsem byla celá rozbolavělá a ta sekaná, kterou jsem měla k
večeři, mi příliš nesedla – ležela mi v žaludku a tížila mě. Bylo deset
hodin. U nás doma jsme se každému, kdo chodí spát před půlnocí,
posmívali.
To už mě klidně mohli zavřít do vězení. Ve vězení by aspoň bylo
živo. Tady panovalo jen to příšerné ticho: když se do něj člověk
zaposlouchal, rozbolely ho uši. A když jste vstali, došli k oknu a
podívali se ven, málem to s vámi seklo, když jste viděli, jak jste
vysoko, jaká je na dvoře a ve stájích tma a jaký všude kolem panuje
klid a ticho.
Vzpomněla jsem si na tu svíčku, kterou jsem zahlédla mihotat se
v okně, když jsme přicházeli s Williamem Inkerem. Z kterého pokoje
to světýlko asi tak vycházelo?
Otevřela jsem kufr a zkoumala, co všechno jsem si z Lant Street s
sebou přivezla – jenomže nic z toho mi vlastně nepatřilo, byly to jen
spodničky a kalhotky, které mi na cestu sehnal Šlechtic. Vysvlékla
jsem si šaty a na okamžik si je přidržela u obličeje. Ani ty šaty
nebyly moje, ale našla jsem místo, kde je Dainty přešívala, a čichla si
k němu. Připadalo mi, že po její jehle zůstal zápach kabátu, který pro
Johna sešívá z psích kožek.
Myslela jsem na polévku, kterou paní Sucksbyová uvařila z kostí
té prasečí hlavy, a přitom bylo dost zvláštní představit si, jak všichni
sedí u jídla a možná na mě vzpomínají, možná myslí na úplně něco
jiného.
Kdybych byla citlivka, určitě bych si při té představě pobrečela.
Ale já jsem si na slzy nikdy moc nepotrpěla. Převlékla jsem se do
noční košile, znovu si oblékla plášť a zůstala jen tak stát v
punčochách a nerozepnutých botách. Dívala jsem se na zavřené
dveře u hlavy své postele a na klíčovou dírku v nich. Zajímalo mě,
jestli má Maud na své straně v zámku klíč a jestli jím otočila. Vrtalo
- 60 -
mi hlavou, co bych spatřila, kdybych přistoupila ke dveřím, sklonila
se a podívala – a copak to někoho může napadnout, aniž by to
zkusil? Ale když jsem se po špičkách přikradla a sehnula se k zámku,
uviděla jsem jen mdlé světlo a nějaký stín – ale nic jasnějšího,
žádnou známku nějaké spící, bdící nebo rozčilené dívky nebo
čehokoliv jiného.
I když mě napadlo, jestli bych aspoň nemohla zaslechnout, jak
dýchá. Napřímila jsem se, zadržela dech a přitiskla ucho ke dveřím.
Slyšela jsem jen tlukot vlastního srdce a hukot vlastní krve. Slyšela
jsem nepatrný, úsporný zvuk, který musel patřit nějakému broukovi
nebo červovi hlodajícímu ve dřevě.
Kromě toho se však neozývalo vůbec nic, přestože jsem chvíli
napjatě poslouchala. Pak jsem to vzdala. Vyzula jsem si boty,
sundala podvazky a vlezla si do postele: prostěradla byla studená a
připadala mi vlhká jako pláty lístkového těsta. Přehodila jsem si přes
přikrývku svůj plášť – jednak pro větší teplo a taky, abych si ho
mohla rychle obléknout, kdyby mě v noci někdo přepadl a
potřebovala jsem utéct. Jeden nikdy neví. Svíčku jsem nechala hořet.
Jestli si pan Way bude stěžovat, že má o jeden oharek míň, bude zle.
I zlodějka má své slabůstky. Kolem mě pokračoval rej stínů.
Prostěradla z lístkového těsta zůstala studená. Veliké hodiny odbily
půl jedenácté – jedenáct – půl dvanácté – dvanáct. Ležela jsem v
posteli, třásla se jako osika a celým svým srdcem toužila po paní
Sucksbyové, po Lant Street, po domově.

- 61 -
 Kapitola třetí

Vzbudili mě v šest ráno. Připadalo mi, že je pořád hluboká noc,

protože svíčka už samozřejmě dávno beze zbytku vyhořela a tlusté
závěsy dovnitř nepropouštěly ani kousek slabého světla. Když mi
služebná Margaret zaklepala na dveře, myslela jsem si, že jsem ve
svém starém pokoji na Lant Street. Byla jsem přesvědčená, že je to
zlodějka, co utekla z vězení, a potřebuje, aby jí pan Ibbs přepiloval
pouta. I to se stávalo; a někdy to byl laskavý člověk, co nás znal, a
jindy zas zoufalý zločinec. Jednou jeden chlap přiložil panu Ibbsovi
na hrdlo nůž, protože tvrdil, že piluje moc pomalu. A tak, když jsem
uslyšela Margaretino klepání, vyskočila jsem leknutím z postele a
vykřikla „Hned! Vydrž!“, i když jsem netušila, čeho nebo koho se to
má týkat; a myslím, že ani Margaret nebyla o moc moudřejší. Strčila
hlavu do dveří a špitla; „Volala jste, slečno?“ Přinesla mi džbán s
teplou vodou a zapálila mi oheň v krbu; pak sáhla pod postel, vytáhla
nočník a vylila ho do džberu na odpadky, který si přinesla; nakonec
nočník vytřela vlhkou hadrou, která jí visela u zástěry.
I já jsem doma umývala nočníky. Jenže když jsem se teď dívala,
jak Margaret vylívá do kýble moje čuránky, nebylo mi to moc po
chuti. Ale stejně jsem řekla: „Děkuju, Margaret,“ ale vzápětí jsem
toho litovala, protože když to dívka uslyšela, pohodila hlavou, jako
by chtěla říct: co si o sobě vůbec myslím, že jí děkuju?
Služebnictvo. Margaret řekla, že se mám nasnídat v komoře u
paní Stilesové. Pak se otočila a odešla – cestou ještě stačila, aspoň
jsem měla ten dojem, vrhnout rychlý pohled na moje šaty, boty a
otevřený kufr.
Počkala jsem, až se oheň rozhoří, pak jsem vstala a oblékla se. Na
mytí byla příliš veliká zima. Šaty mi připadaly provlhlé. Když jsem
roztáhla závěsy a pustila dovnitř denní světlo, uviděla jsem – což
jsem večer předtím při světle svíčky ani vidět nemohla – že strop je
posetý hnědými vlhkými pruhy a na dřevě na stěnách jsou bílé fleky.
Z vedlejšího pokoje se ozýval šum hlasů. Slyšela jsem Margaret
„Ano, slečno,“ a jak za sebou zavírá dveře.
- 62 -
 Pak se rozhostilo ticho. Sešla jsem dolů na snídani; nejprve jsem
se ztratila v bludišti tmavých chodeb u paty schodiště pro
služebnictvo a ocitla jsem se na dvorku se suchým záchodem. Všimla
jsem si, že latrína je zarostlá kopřivami a mezi cihlami na dvorku raší
plevel. Zdi domu byly porostlé břečťanem a v některých oknech
dokonce chyběly okenní tabulky. Šlechtic měl přece jen pravdu, když
říkal, že ten barák ani nestojí za vykradení. I se služebnictvem měl
pravdu. Když jsem konečně našla komoru paní Stilesové, byl v ní
nějaký muž oblečený v krátkých kalhotách a hedvábných
punčochách a s napud-rovanou parukou na hlavě. Byl to pan Way.
Dělal u pana Lillyho majordoma už pětačtyřicet let, jak mi řekl, a
podle toho taky vypadal. Když nějaká dívka přinesla snídani, dostal
jako první. K jídlu byla šunka, vejce a pohár piva. Na Briaru se pivo
pilo ke každému jídlu, měli tam dokonce jednu celou místnost, ve
které se pivo vařilo. A pak že Londýňané jsou ochmelkové!
Na mě se pan Way moc neobracel, ale s paní Stilesovou probíral
chod celé domácnosti. Zeptal se mě jen na rodinu, od které jsem
měla právě odejít; a když jsem řekla, že to byli Dunravenovi z Whelk
Street na Mayfair, přitakal s důležitým výrazem ve tváři a prohlásil,
že si myslí, že zná jejich komorníka. Což jen dokazuje, jaký to byl
pitomec.
V sedm hodin odešel. Paní Stilesová se za celou dobu, co s námi
seděl u stolu, nezvedla. Když konečně vstala, oznámila mi:
„Jistě vás potěší, slečno Smithová, že slečna Maud spala dobře.“
Nevěděla jsem, co na to mám říct. Paní Stilesová ale tak jako tak
pokračovala:
„Slečna Maud vstává brzy. Požádala mě, abych vás za ní poslala.
Nechtěla byste si umýt ruce, než půjdete nahoru? Slečna Maud si
stejně jako její strýc potrpí na čistotu.“
Přišlo mi, že mám ruce docela čisté, ale stejně jsem si je umyla v
malém kamenném dřezu, který měla v rohu komory.
To pivo, co jsem měla k snídani, mi stouplo do hlavy, a litovala
jsem, že jsem ho vůbec pila. Škoda, že jsem si neodskočila na
záchod, když jsem na něj na dvorku narazila. Myslela jsem, že už ho
nikdy nenajdu.
Byla jsem strašně nervózní.
- 63 -
 Paní Stilesová mě odvedla nahoru. Kráčely jsme stejně jako
předtím po schodišti pro služebnictvo, ale pak jsme se vydaly
mnohem hezčí chodbou, která vedla k několikerým dveřím. Paní
Stilesová na jedny z nich zaklepala. Vůbec jsem neslyšela, že by
někdo odpověděl, ale ona podle všeho ano. Napřímila se, vzala za
kovovou kliku a uvedla mě dovnitř.
V pokoji vládlo stejně jako ve všech ostatních šero. Jeho stěny
byly po celé délce obložené starým černým dřevem a holá podlaha –
až na pár bezvýznamných koberců, které byly místy vyšlapané až na
osnovu – byla také černá. Stálo tam několik velikých těžkých stolů a
jedna nebo dvě tvrdé pohovky. Kromě toho byl pokoj vyzdobený
krajinkou s nějakým hnědým kopcem, vázou sušeného listí a mrtvým
hadem ve skleněné schránce, který měl v tlamě bílé vejce. Za okny
byla vidět šedivá obloha a holé mokré větve. Okenní tabulky byly
malé a z olovnatého skla a rumplovaly v rámech.
V obrovském starém krbu prskal ohýnek a před ním stála a
upřeně hleděla do skomírajících plamenů a kouře slečna Maud
Lillyová, paní tohoto domu, na níž byl postaven celý náš komplot.
Když mě uslyšela přicházet, s trhnutím se otočila a zamrkala.
Z toho, co všechno o ní Šlechtic napovídal, jsem čekala, že bude
neobyčejně hezká. Ale nebyla – aspoň jsem si to v tu chvíli
nemyslela, zatímco jsem si ji prohlížela – a připadala mi poněkud
obyčejná. Byla o pár centimetrů vyšší než já, což znamená
průměrného vzrůstu, protože já patřím spíš k těm menším; vlasy
měla světlejší než já – ale ne úplné blond – a oči hnědé barvy měla
přece jen světlejší. Rty a tváře měla velice plné a hladké –
připouštím, že v tom nade mnou měla navrch, protože jsem měla ve
zvyku kousat se do rtu, byla jsem pihovatá a lidé o mně zpravidla
říkali, že mám ostré rysy. Taky se o mně říkalo, že vypadám mladě,
ale pokud jde o mladický vzhled, ráda bych slyšela, co by řekli ti, co
to tvrdí, kdyby se teď podívali na ni. Protože, jestli já vypadám
mladě, pak ona jako mimino, kuře, moula, co nemá o ničem ani páru.
Slečna mě uviděla přicházet a škubla sebou, jak už jsem řekla, a
jedním nebo dvěma kroky mi vyšla vstříc a bledé tváře jí polila
červeň. Pak zůstala stát a ruce si vkusně složila vepředu na sukni. Ta
– v životě jsem na děvčeti jejího věku nic takového neviděla – byla
- 64 -
bohatě nabíraná, krátká a koukaly jí z ní kotníky a kolem pasu, jenž
byl nesmírně úzký, měla stuhu. Vlasy měla slečna Lillyová stažené
hedvábnou síťkou. Na nohou měla obuté červené pantoflíčky z lehké
hladké vlněné látky. Na rukou měla navlečené bílé rukavičky, až po
zápěstí pevně zapnuté.
„Slečna Smithová,“ řekla. „Jste přece slečna Smithová? A přijela
jste z Londýna, abyste se stala mou služebnou. Smím vám říkat Su-
san? Doufám, že v Briaru naleznete zalíbení, Susan, a doufám, že ho
naleznete i ve mně. I když v obou případech není moc co obdivovat.
Myslím, že vám to nedá moc práce, uvidíte!“
Mluvila tichým, líbezným, váhavým hlasem a s hlavou
nakloněnou na stranu, moc se na mě nedívala, tváře stále dost
zardělé. „Určitě ve vás najdu zalíbení, slečno,“ ujistila jsem ji. Pak
jsem si vybavila všechen ten nácvik na Lant Street, popadla jsem
sukni a udělala pukrle. Když jsem se uklonila, slečna Lillyová se
usmála, přistoupila ke mně a vzala mě za ruce.
Pak pohlédla na paní Stilesovou, která zůstala stát za mnou u
dveří.
„Můžete jít, paní Stilesová,“ řekla vlídně. „Ale vím, že budete ke
slečně Smithové laskavá.“ Hodila po mně očkem. „Možná už jste
slyšela, Susan, že jsem jako vy sirotek. Přišla jsem na Briar jako dítě:
velice mladá, neměla jsem nikoho, kdo by se o mě staral. Neumím
vám ani vypovědět, kolika všemožnými způsoby mi paní Stilesová
od té doby dala pocítit, co je to mateřská láska.“
Maud se usmála a nachýlila hlavu. Paní Stilesová se na ni
nepodívala, ale do tváře ji přece jen stouplo trochu barvy a zachvěla
se jí víčka. Sama bych ji nikdy za mateřský typ nepovažovala, ale
služebnictvo mívá ve zvyku přilnout ke svým zazobaným pánům, tak
jako pes přilne k tyranovi. Na to můžete vzít jed.
Tak jako tak hospodyně zamrkala a na okamžik se zatvářila
skromně, a pak nás opustila. Maud se znovu usmála a zavedla mě k
jedné z těch pohovek s pevnými zády, která stála blízko u ohně.
Posadila se vedle mě. Nejprve se mě zeptala na cestu – Už jsme si
mysleli, že jste se ztratila! vykřikla – a na můj pokoj. Líbí se mi
postel? Chutnala mi snídaně?

- 65 -
 „A opravdu,“ zeptala se nevěřícně, „jste přijela až z Londýna?“
Od chvíle, co jsem odešla z Lant Street, se mě na to každý ptal – jako
kdybych měla přijet bůhvíodkud! Ale naproti tomu mi přišlo, že ona
se na to ptá tak nějak jinak: ne takovým tím vyjeveným venkovským
způsobem, ale tak nějak zvědavě, hladově, jako kdyby pro ni Londýn
byl něco velkolepého a toužila se o něm všechno dozvědět.
Ovšem že jsem si myslela, že vím, proč to tak je.
Pak mi Maud vyjmenovala všechny moje povinnosti, které bych
jako její komorná měla plnit, z nichž k těm nejdůležitějším, jak jsem
věděla, patří sedět vedle ní a dělat jí společnost a procházet se s ní v
parku a upravovat jí šaty. Nato sklopila oči.
„Uvidíte, že tady na Briaru poněkud zaostáváme za poslední
módou,“ prohlásila. „Řekla bych, že na tom pramálo záleží, když
máme tak málo návštěvníků. Můj strýc je pouze rád, když jsem
pěkně upravená. Kdežto vy budete samozřejmě zvyklá na poslední
londýnskou módu.“
Na mysl mi přišly Daintyiny vlasy a Johnův kabát z psích kožek.
„Docela ano,“ přitakala jsem.
„A vaše poslední paní,“ pokračovala Maud, „byla jisté náramná
dáma, že? Ta by se mi jistě smála, kdyby mě viděla!“
Po těch slovech se začervenala ještě víc a znovu odvrátila pohled
a já jsem si znovu pomyslela: „Ty moulo!“
Ale odpověděla jsem v tom smyslu, že lady Alice – což byla ta
dáma, kterou pro mě vymyslel Šlechtic – je příliš laskavá, než aby se
někomu smála, a stejně dobře ví, že drahé šaty nic neznamenají,
neboť soudit by se mělo podle toho, co má člověk uvnitř. Myslela
jsem, že nic lepšího už mě ani nemohlo napadnout, a zdálo se, že
slečna je stejného názoru, protože sotva jsem to dořekla, podívala se
na mě novýma očima, z tváří se jí vytratila barva a znovu mě vzala
za ruku se slovy:
„Myslím, že jste dobré děvče, Susan.“
„Lady Alice to aspoň vždycky říkala, slečno,“ odvětila jsem. Pak
jsem si vzpomněla na doporučení, které mi Šlechtic napsal, a
usoudila jsem, že je pravý čas s ním vyrukovat. Vytáhla jsem si ho z
kapsy a slečně Lillyové ho podala. Vstala a rozlomila vosk, pak
zamířila k oknu, aby si papír podržela na světle. Dlouho si ten
- 66 -
zdobný rukopis prohlížela a jednou po mně dokonce vrhla rychlý
pohled; v tu chvíli se mi rozbušilo srdce, když jsem jen pomyslela, že
si mohla všimnout něčeho podezřelého. Ale tím to nebylo: protože
nakonec jsem si všimla, že ruka, v níž ten papír drží, se jí třese, a
usoudila jsem, že nemá o nic větší tušení, jak má takové doporučení
vypadat, než já, a v duchu přemýšlí, co na to má říct.
V tu chvíli mi málem bylo stydno, že nepoznala matku.
„Tak,“ řekla Maud, několikrát ten papír přeložila a vložila si ho
do kapsy, „lady Alice o vás má vskutku vysoké mínění. Soudím, že
vás muselo mrzet, že jste ji musela opustit.“
„Hrozně, slečno,“ přitakala jsem. „Jenže víte, lady Alice odjela
do Indie. Myslím, že tamní slunce by pro mě bylo příliš prudké.“
Slečna se usmála. „Takže dáte raději přednost šedivé obloze nad
Briarem? Víte, tady nikdy slunce nesvítí. Můj strýc to zakázal. Na
silném světle totiž bledne písmo.“
Rozesmála se a ukázala zuby, které byly drobné a velice bílé.
Usmála jsem se, ale rty jsem nechala semknuté, neboť moje vlastní
zuby, které jsou dnes už žluté, byly, obávám se, už tehdy dost
zažloutlé, a vedle těch jejích mi připadaly ještě žlutější.
„Víte, že můj strýc je učenec, Susan?“ zeptala se mě.
„Slyšela jsem to, slečno,“ odpověděla jsem.
„Vlastní rozsáhlou knihovnu. Tu největší knihovnu svého druhu v
celé Anglii. Troufám si tvrdit, že ji brzy uvidíte.“
„To bude určitě něco, slečno.“
Znovu se usmála. „Jistě ráda čtete, že?“
Polkla jsem naprázdno. „Že ráda čtu, slečno?“ Maud přikývla a
dál čekala. „Docela jo,“ dostala jsem ze sebe nakonec. „Teda, vím
jistě, že bych ráda četla, kdybych měla nějaké zkušenosti s knížkami
a dokumenty. Čímž chci říct,“ odkašlala jsem si, „kdyby mi to někdo
ukázal.“
Slečna Lillyová vytřeštila oči. „Chci říct naučil,“ opravila jsem
se.
Vyvalila oči ještě víc a pak ze sebe vyrazila krátký, nevěřícný
smích. „To nemyslíte vážně,“ opáčila. „Chcete říct, že neumíte číst?
Ani trošku? Ani slovo, ani hlásku?“ Její úsměv rázem vystřídalo
zachmuření. Kousek od ní stál stoleček a na něm ležela kniha. Stále
- 67 -
napůl s úsměvem, napůl v zachmuření ji zvedla a podala mi ji. „Do
toho,“ vybídla mě Maud vlídně. „Domnívám se, že z vás mluví
přílišná skromnost. Přečtěte mi kousek, nevadí, když uděláte chybu.“
Držela jsem tu knížku v ruce, nic neříkala, ale začínala jsem se
potit. Otevřela jsem ji a zadívala se na jakousi stránku. Byla pokrytá
hustým písmem. Zkusila jsem další. Ta byla ještě horší. Na rozpálené
tváři jsem cítila Maudin upřený pohled, pálil jako plamen. Cítila
jsem to ticho. Tváře se mi rozpálily ještě víc. Riskni to, pomyslela
jsem si.
„Otče náš,“ zkusila jsem, „jenž si na nebesích…“
Ale na ten zbytek jsem si nemohla vzpomenout. Zavřela jsem
knihu, skousla rty a zadívala se na podlahu. A hořce jsem si
pomyslela: „Tak, a tady všechny naše pletichy končí. Přece nebude
chtít komornou, která jí nemůže předčítat knížky nebo psát
zamilované dopisy zdobeným písmem!“ Zvedla jsem k ní oči a řekla:
„Mohla bych se to naučit, slečno. Moc bych to chtěla. Vím jistě, že
bych se to mohla naučit, než bys řekl švec…“
Ale ona jen vrtěla hlavou a ve tváři měla užaslý výraz.
„Naučit?“ zopakovala Maud, přistoupila ke mně a jemně mi tu
knihu odebrala. „Ale ne! Ne, ne, to nedovolím. Žádné čtení! Ach,
Susan, kdybyste žila v tomto domě jako neteř mého strýce, dobře
byste věděla, co tím myslím. To mi věřte!“
Pak se usmála. A zatímco se mi dívala do očí a nepřestávala se
usmívat, ozvalo se ono pomalé a těžkopádné odbíjení velikých hodin
– zaznělo celkem osmkrát; a její úsměv byl ten tam.
„Teď musím jít za panem Lillym,“ prohlásila a obrátila se, „a až
hodiny odbijí jednu, budu zase volná.“
Řekla to jako dívka z nějaké pohádky. Copak neexistují pohádky
s dívkami, co mají kouzelné strýčky – čaroděje, mizery nebo já
nevím, koho ještě?
„V jednu za mnou, Susan, přijďte k pracovně mého strýce,“
vyzvala mě.
„Přijdu, slečno,“ ujistila jsem ji.
Teď se kolem sebe poněkud neklidně rozhlížela. Nad krbem
viselo zrcadlo a slečna Lillyová k němu přistoupila a položila si ruce

- 68 -
v rukavičkách na obličej a pak na límec. Dívala jsem se, jak se před-
klání. Krátké šaty se jí vzadu nadzvedly, až jí vykoukla lýtka.
Maud zahlédla v zrcadle můj pohled. Udělala jsem další pukrle.
„Mám už jít, slečno?“ zeptala jsem se.
Moje paní poodstoupila. „Zůstaňte,“ odpověděla a mávla rukou,
„a dejte do pořádku mé pokoje, ano?“
Pak zamířila ke dveřím. S rukou na klice však zůstala stát.
„Doufám, že tady budete šťastná, Susan,“ prohodila a znovu se
začervenala. Když jsem to uviděla, moje vlastní tváře zchladly.
„Doufám, že vaší tetičce v Londýně se po vás nebude moc stýskat.
Myslím, že to byla tetička, o níž pan Rivers píše, že?“ Po těch
slovech sklopila zrak. „Doufám, že když jste pana Riverse viděla
naposledy, dařilo se mu dobře.“
Nechala tu otázku zapadnout, jako by jí na ní vůbec nezáleželo;
dobře jsem znala podvodníky, kteří dělali to samé, upustili jeden
dobrý šilink do hromady falešných mincí, aby všechny vypadaly
poctivě. Jako kdyby jí na mně a mojí tetě bůhvíjak záleželo!
„Dařilo se mu velice dobře, slečno,“ odpověděla jsem. „A
vyřizuje své uctivé pozdravení.“
Slečna Lillyová už otevřela dveře a stála za nimi napůl schovaná.
„Vážně?“ otázala se.
„Vážně, slečno.“
Opřela se čelem o dřevo. „Myslím, že je laskavý,“ pronesla tiše.
Vybavila jsem si, jak Šlechtic dřepěl z boku kuchyňské židle,
rukou šmátral hluboko pod všemi spodničkami a při tom řekl: Ty
jedna mrško.
„Určitě je velice laskavý, slečno,“ ujistila jsem ji.
Pak se odněkud z hloubi domu ozvalo rychlé, podrážděné
zacinkání malého ručního zvonku a Maud vykřikla: „To je strýc!“ a
rychle se podívala přes rameno. Pak se obrátila a dala se do běhu,
přičemž dveře nechala napůl otevřené. Slyšela jsem, jak jí cestou
dolů pleskají pantoflíčky a vržou schody.
Chvilku jsem počkala, pak jsem přistoupila ke dveřím, položila
na ně nohu a kopnutím je zabouchla. Šla jsem ke krbu a ohřála jsem
si ruce. Mám pocit, že od chvíle, co jsem odešla z Lant Street, jsem
se pořádně nezahrála. Zvedla jsem hlavu, a když jsem uviděla
- 69 -
zrcadlo, ve kterém se Maud prohlížela, vstala jsem a zadívala se na
svou vlastní tvář, na svoje pihovaté tváře a zuby. Vyplázla jsem na
sebe jazyk. Pak jsem si promnula ruce a spokojeně se usmála:
protože byla přesně taková, jak Šlechtic sliboval, a už do něj byla
zamilovaná až po uši; a ty tři tisíce liber už klidně mohly ležet
napočítané v nějakém balíku s mým jménem a ve dveřích blázince už
by mohl čekat doktor se svěrací kazajkou. Přesně to jsem si tenkrát
pomyslela.
Ale to pomyšlení mě poněkud rozladilo a musím připustit, že i
ten spokojený úsměv byl poněkud vynucený. I když jsem nějak
nedokázala říct proč. Usoudila jsem, že to bude tím šerem, protože
teď, když Maud odešla, mi celý dům připadal ještě temnější a tišší
než dřív. Bylo slyšet jedině padání popela do ohniště a bouchání a
lomcování okenních tabulek v rámech. Přešla jsem k oknu, kterým
příšerně táhlo. Na parapetu sice ležely malé červené sáčky s pískem
proti průvanu, ale byly k ničemu; a navíc všechny navlhlé a plesnivé.
Rukou jsem se jednoho z nich dotkla a na prstech mi zůstala zelená
barva. A tak jsem stála, třásla se zimou a prohlížela si ten výhled –
jestli se to výhledem vůbec dá nazvat, protože tam nebylo nic než
obyčejná tráva a stromy. Na trávníku poskakovalo pár kosů a snažilo
se sezobnout žížalu. Zajímalo by mě, kterým směrem leží Londýn.
Ze všech sil jsem si přála, abych zaslechla křičet mimino nebo
sestru pana Ibbse. Za balík s kradeným zbožím nebo pár falešných
mincí k zakalení bych dala třebas i pět liber.
Pak mi hlavou blesklo něco jiného. Dejte do pořádku mé pokoje.
přikázala mi Maud, ale tohle byl jen jeden pokoj, což musí být její
salon, takže někde musí být ještě jiná místnost, ve které spí. Jenomže
všechny stěny v tom domě byly obložené tmavým dubovým dřevem,
což je na pohled smutné a matoucí, neboť dveře byly zasazeny v
rámech tak dokonale, že se vůbec nedaly najít. Ale já jsem se
pozorně dívala a nakonec jsem ve zdi na opačné straně, než jsem
stála, uviděla škvíru a pak i kliku a nakonec na mě vybafly celé
dveře.
Byly to dveře do Maudiny ložnice, přesně jak jsem si myslela; a z
ní samozřejmě vedly další dveře ke mně do pokoje, za nimiž jsem
předešlý večer stála a snažila se zachytit její dech. Když jsem viděla,
- 70 -
co je na druhé straně těch dveří, přišlo mi to dost hloupé. Byl to jen
obyčejný dámský pokoj – nikterak rozlehlý, ale dost veliký, vznášela
se v něm slabá nasládlá vůně a stála tam vysoká postel s nebesy ze
starého moreenu. V takové posteli by se mi zaručeně chtělo kýchat:
představila jsem si všechen prach, mrtvé mouchy a pavouky, kteří
museli uvíznout v těch nebesích, která vypadala, že je sundali napo-
sledy před devadesáti lety. Postel byla ustlaná, ale ležela na ní noční
košile, a tak jsem ji poskládala a uložila pod polštář; pak jsem
posbírala jeden dva vlasy a odnesla je do ohniště. A bylo po uklízení,
nad komínovým tělesem viselo veliké starobylé zrcadlo žíhané jako
mramor stříbrnou a šedou. Za ním stála malá, staromódní skříňka s
přihrádkami s vyřezávanými motivy květin a hroznového vína, úplně
černá od poliše na nábytek a sem tam v ní byla rýha. Z toho, zevní
teď bylo lajdácky uloženo asi sedmero šatů, pod nimiž přihrádky jen
sténaly, a od klece na krinolínu nešla zavřít dvířka, by člověk soudil,
že v době, kdy byla zhotovena, se dámy halily jen do listí. Když jsem
to uviděla, znovu mě napadlo, jaká škoda, že Maud nemá matku:
protože ta by se toho staromódního haraburdí dávno zbavila a
pořídila své dceři něco mnohem modernějšího a vkusnějšího.
Ale jednu věc se člověk na Lant Street přece jen naučí – jak
správně zacházet s kvalitním zbožím. Popadla jsem šaty – všechny
do jedněch byly stejně zvláštní, krátké a holčičí –, natřepala je a
hezky uložila zpátky do police. Pak jsem o vydutou krinolínu
zaklínila bo-tu, aby se zploštila, a dvířka šla konečně zavřít. Skříňka
stála v jednom výklenku. Ve druhém byl toaletní stolek, poházený
kartáči, lahvičkami a sponkami – ty jsem taky poklidila – s řadou
přepychových vestavěných zásuvek. Jednu po druhé jsem je
pozotvírala a ve všech to teda bylo něco – ve všech byly uloženy
rukavičky. Bylo jich tam víc než u samotného kloboučníka! Ve
vrchní zásuvce bílé; v prostřední černé hedvábné a v té spodní zase
dlouhé semišové s ustřiženými prsty.
Odhadovala jsem, že na rubové straně zápěstí mají všechny vyšité
karmínovou nití Maudino jméno. Mít tak nůžky a špendlík, to by se
páralo jedna radost.
Nic takového jsem samozřejmě neudělala, nechala jsem ty
rukavičky pečlivě uložené, a znovu jsem se procházela po pokoji,
- 71 -
dokud jsem si všechno pořádně neosahala a neprohlédla. Víc tam
toho ke koukaní stejně nebylo: jen jedna zvláštní věcička a tou byla
malá dřevěná truhlička vykládaná slonovinou, která ležela na stolku
vedle její postele.
Byla zamčená, a když jsem ji vzala do ruky, zvláštně tlumeně
chrastila. Po ruce nebyl žádný klíček: hádala jsem, že ho Maud nosí
někde u sebe, možná na řetízku. Avšak ten zámek byl úplně
obyčejný, stačí vzít kus drátu a otevře se sám, jako když posolíte
ústřici. A tak jsem použila jednu její vlásenku.
Ukázalo se, že truhlička je uvnitř obložená plyši. Měla stříbrné,
řádné naolejované závěsy, aby nevrzaly. Nevím, co jsem čekala, že
najdu uvnitř – možná něco od Šlechtice, něco na památku, nějaký
dopis nebo podobnou cetku. Ale uvnitř nebylo nic jiného než
miniaturní portrét nějaké hezké blonďaté paní ve zlatém rámečku
pověšený na vybledlé stuze. Ta paní měla vlídné oči. Na sobě měla
oblečení, co se nosilo před dvaceti lety, a ten rámeček byl pěkně
starý: nebyla Maud sice moc podobná, ale klidně bych se vsadila, že
je to její matka. I když zároveň mi přišlo divné, že jestli je to ona, tak
proč ji má Maud zamčenou v truhličce a nenosí ji na krku.
Tak dlouho jsem nad tím hloubala, převracela tu fotku v ruce,
pátrala po značkách, až se ten rámeček – který, když jsem ho vzala
do ruky, byl jako všechno kolem studený– zahřál. Ale pak se kdesi v
domě ozval nějaký zvuk a já jsem si představila, jaké by to bylo,
kdyby Maud – nebo Margaret nebo dokonce paní Stilesová – přišla
do pokoje a načapala mě u otevřené truhličky s tím portrétem v ruce.
Rychle jsem ho položila zpátky na místo a truhličku zase zamkla.
Tu vlásenku, kterou jsem ohnula, abych si z ní udělala šperhák,
jsem si nechala. Nechtěla bych, aby ji Maud našla a pomyslela si, že
jsem zlodějka.

Když jsem s tím skončila, neměla jsem co dělat. A tak jsem ještě
chvíli stála u okna. V jedenáct hodin mi služebná přinesla tác.
„Slečna Maud tady není,“ namítla jsem, když jsem uviděla stříbrnou
konvičku na čaj, jenomže ten čaj byl pro mě. Pila jsem ho po
maličkých doušcích, aby mi vydržel co nejdéle. Pak jsem tác zanesla
zpátky dolů, abych služebné ušetřila cestu. Když mě s ním ale
- 72 -
děvčata viděla přicházet do kuchyně, zůstala úplně paf a kuchařka
vyhrkla:
„No tohle! Jestli si myslíte, že to Margaret dlouho trvá, musíte si
promluvit s paní Stilesovou. Ale vím jistě, že slečna Feeová nikdy
nikoho z loudání neobvinila.“
Slečna Feeová byla irská služebná, co se nakazila spálou.
Připadalo mi velice kruté, že si o mně myslí, že jsem nafoukanější
než ona, když se jen snažím o laskavost.
Ale zůstala jsem zticha a pomyslela si: „Kašlu na vás, slečna
Maud mě má ráda!“
Protože ona jako jediná ze všech pro mě měla laskavé slovo;
zničehonic jsem zatoužila, aby čas ubíhal rychleji, nejen sám o sobě,
ale abych se k ní mohla co nejdřív vrátit.
Na Briaru aspoň jeden vždycky věděl, kolik je hodin. Odbilo
dvanáct a pak půl jedné, a já jsem zamířila k zadnímu schodišti a
postávala u něj, dokud kolem nešla jedna z panských služebných a
neukázala mi cestu ke knihovně. Byla to místnost v prvním patře, do
které se vcházelo z galerie s výhledem na mohutné dřevěné schodiště
a halu; ale vládla tam stejně jako po celém domě tma, ponuré přítmí
a ošuntělá atmosféra – při pohledu kolem sebe by vás nikdy
nenapadlo, že se nacházíte v domě skvělého badatele. Vedle dveří do
knihovny visela na dřevěném štítu hlava jakéhosi tvora s jedním
skleněným okem: zůstala jsem stát, položila prsty na malé bílé
zoubky a čekala, až hodiny odbijí jednu. Skrz dveře zazníval sotva
patrný Maudin hlas – jako by pomalu a bezvýrazně svému strýci
předčítala z knížky.
Pak odbila celá, já jsem zvedla ruku a zaklepala. Nějaký slabý
mužský hlas zavolal, ať vstoupím.
Nejdřív jsem uviděla Maud: seděla u stolu, před sebou měla
knihu a ruce položené na jejích deskách. Měla je holé, svoje bílé
rukavičky měla vzorně položené vedle sebe, ale seděla u lampy se
stínítkem, která vrhala veškeré světlo na její prsty, a ty na potištěné
stránce vypadaly bílé jako křída. Nad sebou měla okno, natřené
žlutou barvou. Všude kolem ní, podél všech stěn místnosti stály
police a na nich knihy – v životě jsem tolik knih neviděla. Úžasné
množství. Kolik příběhů člověk potřebuje k životu? Znovu jsem se
- 73 -
na to množství podívala a otřásla se. Maud se zvedla a zavřela knihu,
kterou měla před sebou. Sebrala ze stolu rukavičky a navlékla si je na
ruce.
Pak pohlédla doprava ke konci místnosti, kam jsem kvůli
otevřeným dveřím neviděla. „Co je?“ zvolal podrážděně nějaký hlas.
Znovu jsem strčila do dveří a uviděla další malované okno, další
police, další knihy a druhý rozložitý stůl. Na tomhle ležely hromady
papírů a stála další lampa se stínítkem. Za stolem seděl pan Lilly,
Maudin starý strýc, a popsat ho tak, jak jsem ho tehdy viděla, mluví
za všechno.
Měl na sobě sametový plášť a sametovou čapku a z místa, z nějž
kdysi visel střapec, trčel cár červené vlny. V ruce držel pero, ale hrot
se nedotýkal papíru, a samotná ruka byla tmavá tak, jako ta Maudi-na
byla bílá – celou ji měl totiž umazanou od čínské tuše, jako má kuřák
prsty žluté od tabáku. Ale vlasy měl bílé a bradu hladce oholenou.
Jeho rty byly malé a bezbarvé, ale jeho jazyk – tvrdý a špičatý –byl
téměř černý od toho, jak si při obracení stránek slinil palec a
ukazováček.
Oči měl uslzené a slabé. Seděly mu na nich do zelena tónované
brýle. Když mě uviděl, vyhrkl: „Co jste k čertu zač?“ Maud zápolila
s knoflíčky u zápěstí.
„To je moje nová služebná, strýčku,“ odvětila tiše. „Slečna
Smitho-vá.“
Viděla jsem, jak se oči pana Lillyho za zelenými sklíčky stáčejí a
ještě víc vlhnou.
„Slečna Smithová,“ zopakoval a díval se na mě, i když hovořil se
svou neteří. „Je taky papeženka, jako ta minulá?“
„To nevím,“ odtušila Maud. „Ještě jsem se jí neptala. Jste
papeženka, Susan?“
Neměla jsem tušení, co to je. A tak jsem odpověděla: „Ne,
slečno, Myslím, že nejsem.“ Pan Lilly si okamžitě zakryl rukou
ucho.
„Nechci poslouchat její hlas,“ řekl. „Copak nemůže být zticha?
Neumí mluvit potichu?“
„Ale umí, strýčku,“ ujistila ho Maud s úsměvem.
„Tak proč je tady a proč mě vyrušuje?“
- 74 -
 „Přišla mě vyzvednout.“
„Vyzvednout?“ zopakoval nechápavě. „To už tloukla jedna?“
Pan Lilly sáhl do kapsičky u vesty a vytáhl veliké starobylé zlaté
opakovačky; přitom naklonil hlavu, aby zachytil jejich vyzvánění, a
otevřel ústa. Dívala jsem se na Maud, která vestoje stále zápasila se
zapínáním na jedné rukavičce, a tak jsem vykročila, abych jí
pomohla. Když to starý pán uviděl, škubl sebou jako Škrhola v
loutkovém divadle a jeho černý jazyk byl v tu ránu venku. „Ten prst,
děvče!“ zařval. „Ten prst! Prst!“
Ukazoval na mě svým vlastním umazaným prstem a hrozil
perem, až z něj stříkal inkoust; později jsem si všimla, že kus
koberce pod jeho stolem je černě kropenatý, a tak jsem usoudila, že
hrozí docela často. Jenže v tu chvíli vypadal tak divně a mluvil tak
pronikavě, že mi srdce úplně vypovědělo službu. Napadlo mě, že má
sklony k záchvatům. Udělala jsem další krok, ale jeho řev ještě
zesílil. Maud ke mně nakonec přišla a dotkla se mé paže.
„Nebojte se,“ řekla tiše. „On myslí jen tohle, podívejte.“ A
ukázala na plochou mosaznou ruku s napřaženým ukazováčkem,
zasazenou do tmavých prken v podlaze u mých nohou zrovna mezi
dveřmi a okrajem koberce.
„Strýc nemá rád, když se mu služebnictvo dívá na knihy,“
vysvětlila. „Má totiž strach, aby se nezničily. A proto vyžaduje, aby
nikdo ze služebnictva nepřekročil tuto značku.“
A pak špičkou střevíčku tu mosaznou značku zakryla. Tvář měla
hladkou jako vosk, hlas jako vodu.
„Už je jí to jasné?“ zeptal se strýc.
„Ano,“ odpověděla Maud a odtáhla špičku nohy. „Naprosto
jasné. Příště už si to budete pamatovat, viďte, Susan?“
„Ano, slečno,“ ujistila jsem ji, ale vůbec jsem nevěděla, co mám
říct, nebo jak nebo na koho se mám vlastně dívat, protože jsem v
životě neslyšela, že se řádky v knize dají zničit pouhým koukáním.
Ale co jsem o tom mohla vědět? Kromě toho starý pán byl tak divný
a způsobil mi takový šok, že jsem si pomyslela, že pravda může být
cokoliv. „Ano, slečno,“ řekla jsem podruhé a nakonec dodala: „Ano,
pane.“

- 75 -
 Pak jsem se obřadně uklonila. Pan Lilly si odfrkl a dál si mě
přísně měřil přes své zelené brýle. Maud si zapnula rukavičku a pak
jsme se otočily k odchodu.
„Nauč ji, ať mluví potichu, Maud,“ přikázal jí strýc, než za námi
zavřela dveře.
„Naučím, strýčku,“ zamumlala.
Chodba mi teď připadala ještě ponuřejší než předtím. Maud mě
zavedla přes galerii a po schodech do druhého patra, kde měla
pokoje.
Čekal na ni připravený malý oběd a v další stříbrné konvici káva;
ale když Maud uviděla, co jí kuchařka poslala, zašklebila se.
„Vajíčka,“ řekla. „Jak jinak než naměkko, že? A já musím být
zticha, jako vy. Co říkáte na mého strýce, Susan?“
„Určitě je velice chytrý, slečno,“ odvětila jsem.
„To je.“
„A řekla bych, že sepisuje nějaký velký slovník?“ Překvapeně
zamrkala a pak přikývla. „Ano, slovník. Pracuje na něm už spoustu
let. Právě jsme u písmene F.“ Zadívala se mi do očí, jako by ji
zajímalo, co na to říkám.
„Úžasné,“ hlesla jsem.
Maud znovu zamžikala, pak přiložila lžičku k prvnímu vejci a
usekla mu špičku. Pak si prohlédla tu žlutobílou kaši uvnitř, znovu se
zaškaredila a odstrčila vejce od sebe. „Musíte to sníst za mě,“ řekla.
„Musíte je sníst všechna. A já si dám chléb s máslem.“
Na tácu byla tři vejce. Nechápu, co jí na nich tak vadilo, že je
nemohla. Maud mi je přisunula, a zatímco jsem je pojídala,
ukusovala chléb, popíjela kávu a přitom mě pozorovala; jednou si
dokonce chvilku mnula jedno místo na rukavičce se slovy:
„Podívejte, tady mi ukápl na prst kousek žloutku. Ach, ta žlutá
vypadá na té bílé tak příšerně!“
Všimla jsem si, že se až do konce oběda na ten flíček mračí.
Když si Margaret přišla pro tác, Maud se zvedla a odešla do ložnice,
a když se vrátila, rukavičky měla zas bílé – šla si do zásuvky pro
nový pár. Ten starý jsem našla, když jsem jí později přikládala v
ložnici do krbu: zahodila je do ohně, až úplně dozadu; kozinka se v
plamenech scvrkla, takže vypadaly jako rukavičky pro panenku.
- 76 -
 Tedy rozhodně byla svá. Ale jestli byla bláznivá, nebo dokonce
mírně prostoduchá, jak na Lant Street tvrdil Šlechtic? Tenkrát jsem si
to nemyslela. Maud mi akorát připadala dost osamělá a dost
knihomolská a znuděná – kdo by taky v takovém domě nebyl? Když
jsme dojedly oběd, Maud přešla k oknu: obloha byla šedivá a
vypadalo to na déšť, ale Maud řekla, že má chuť jít se projít. „Tak,
co si mám obléknout?“ zeptala se, a tak jsme stály u dvířek jejího
malého prádelníku a společně prohlížely pláště, klobouky a boty.
Zabralo nám to téměř hodinu. Myslím, že právě proto to dělala. Když
jsem jí nemohla zavázat jednu botu, přikryla mi dlaněmi ruce a řekla:
„Zpomalte. Nač ten spěch? Vždyť není kvůli komu spěchat, no
ne?“
Maud se usmála, ale oči měla smutné. „To není, slečno,“
přitakala jsem.
Nakonec si Maud oblékla světle šedý plášť a na rukavičky si
natáhla palčáky. Měla připravenou malou koženou taštičku a v ní
kapesník, láhev s vodou a nůžky. Chtěla, abych ji nesla, ale už
neřekla, k čemu má ty nůžky – napadlo mě, že se chystá natrhat
kytky. Zavedla mě po velikém schodišti ke dveřím, a když nás pan
Way uslyšel, přiběhl nám zvednout závoru. „Jak se máte, slečno
Maud?“ pozdravil, uklonil se a rychle dodal: „Zdravíčko, slečno
Smithová.“ V chodbě bylo přítmí. Když jsme vyšly ven, chvíli jsme
zůstaly stát s přivřenýma očima a rukama jsme si je zakrývaly proti
obloze a vodnatému slunci.
Když jsem Briar uviděla poprvé – v noci a v mlze –, připadal mi
ponurý, a strašně ráda bych dodala, že za denního světla zase tak
ponuře nevypadá, ale opak byl pravdou. Soudím, že kdysi to bývala
velkolepá stavba, ale dnes se její komíny nakláněly jako opilci a na
střechách se zelenal mech a vykukovala ptačí hnízda. Celý dům byl
zarostlý nějakým suchým druhem popínavé rostliny nebo posetý
fleky tam, kde se už dávno nic neplazilo; a podél celého obvodu mu
vyčuhovaly usekané kmeny břečťanu. Do domu vedly impozantní
přední dveře, uprostřed rozdělené, ale dřevo se vlivem deště
vyboulilo, a dnes už šlo otevřít jen jedno křídlo. Aby se Maud vůbec
dostala ven, musela si přitisknout krinolínu těsně k tělu a jít bokem.

- 77 -
 Bylo zvláštní dívat se, jak opouští to bezútěšné místo, jako když
perla vyplouvá z mušle.
Ještě zvláštnější ale bylo pozorovat, jak zase vchází dovnitř, a
dívat se, jak se ústřice otevírá a za jejími zády zase zavírá.
Ani v parku nebylo moc věcí, které by stály za vidění. Bylo tam
stromořadí, které vedlo k domu. Byl tam kus holého štěrku, na
kterém stál dům. Bylo tam místo, kterému říkali bylinková zahrádka
a které bylo zarostlé hlavně kopřivami; a pak přerostlý les se
zatarasenými cestičkami. Na kraji lesa stála malá kamenná budova
bez oken, kterou Maud nazvala ledárnou. „Podíváme se, jak to
vypadá uvnitř,“ navrhla a při pohledu na ty zakalené ledové kvádry
se celá roztřásla zimou. Vzadu za ledárnou začínala rozbahněná
cestička a vedla k zamčené staré červené kapli obklopené tisy.
Divnější a tišší místo jsem v životě neviděla. Nikdy jsem tam
neslyšela pípnout jediného ptáčka. Nelíbilo se mi tam, ale Maud tam
chodila často. Kolem kaple totiž ležely hroby všech možných Lillyů,
kteří žili před ní, a mezi nimi byl i prostý kamenný náhrobek patřící
její matce.
Maud dokázala bez mrknutí sedět a dívat se na něj i hodinu v
kuse. Ty nůžky nepoužívala ke stříhání kytek, ale jen s nimi
zastřihovala trávu, která rostla kolem dokola; a olověnou destičku, do
níž bylo vyryté jméno její matky, zase leštila vlhkým kapesníkem.
Leštila a leštila, dokud se jí nerozklepala ruka a nezrychlil dech.
Nikdy jsem jí nesměla pomoct. Když jsem to ten první den zkusila,
odbyla mě se slovy:
„Povinností každé dcery je pečovat o matčin hrob. Běžte se na
chvilku projít a nedívejte se na mě.“
A tak jsem ji nechala leštit a bloumala mezi náhrobky. Půda byla
tvrdá jako železo a cinkala mi pod podrážkami bot. Procházela jsem
se a myslela na svou vlastní matku. Ta žádný hrob neměla, vražedky
ním se hroby nedávají, jejich těla se hážou do nehašeného vápna.
Už jste někdy nasypali slimákovi na záda sůl? John Vroom to
jednu dobu zkoušel a vždycky se hrozně smál, když to zašumělo.
Jednou mi dokonce řekl:“Tvoje máma taky tak zašuměla. Zašuměla a
deset lidí pošlo, když to ucejtili!“

- 78 -
 Už nikdy svá slova nezopakoval. Popadla jsem kuchyňské nůžky
a přiložila mu je ke krku. „Mám v sobě její krev a ta se nezapře,“ A
měli byste vidět, jak se tvářil!
Zajímalo by mě, jak by se Maud tvářila, kdyby věděla, jaká zlá
krev mi koluje v žilách.
Jenomže ji nikdy ani nenapadlo se mě zeptat. Seděla na bobku a
upřeně se dívala na matčino jméno, zatímco jsem bloumala kolem a
podupávala nohama. Nakonec si povzdychla a rozhlédla se kolem
sebe, přejela si rukou přes oči a přitáhla si kapuci.
„Tohle místo je plné melancholie,“ řekla. „Pojďme se ještě
kousek projít.“
Maud mě zavedla pryč od kruhu z tisů, zpátky na cestičku mezi
živými ploty, a pak ven z lesa a pryč od ledárny až ke kraji parku
Když se člověk pustil po pěšině vedoucí podél zdi, došel k brance.
Maud od ní měla klíč. Ta branka vedla na břeh řeky. Z domu řeku
vůbec nebylo vidět. Bylo tam staré, napůl zetlelé přístaviště a malá
lavička obrácená dnem vzhůru, na kterou se dalo posadit. Řeka byla
úzká, klidná, kalná a mrskalo se v ní plno ryb. Podél břehu rostlo
rákosí, pěkně nahusto a do výšky. Maud se podél něj pomalu
procházela a nervózně hleděla do tmy v místech, kde končilo rákosí a
sténala řeka. Myslela jsem si, že se bojí hadů. Pak si vytrhla rákos,
zlomila ho a jeden konec si přitiskla k plným rtům.
Posadila jsem se vedle ní. Den byl bez vánku, ale chladný a tak
tichý, až z toho bolely uši. Vzduch se řídce tetelil.
„Pěkný kus řeky,“ prohodila jsem jen tak ze slušnosti.
Kolem nás projel říční člun. Když nás posádka uviděla, dotkla se
klobouku. Zamávala jsem jim na pozdrav.
„Jedou do Londýna,“ řekla Maud a dívala se za nimi.
„Do Londýna?“
Přikývla. To jsem ještě nevěděla – koho by to taky napadlo? –, že
ten směšný pramínek vody je Temže. Domnívala jsem se, že tím
chce říct, že někde dál po proudu se vlévá do větší řeky a ten člun
popluje po ní. Nicméně při představě, že dopluje až do Londýna, a
možná dokonce popluje pod London Bridge, jsem si vzdechla.
Otočila jsem se, abych se dívala, jak člun vplouvá do vodní zákruty a
mizí z dohledu. Zvuk jeho motoru postupně utichl, kouř z jeho
- 79 -
komínu se rozplynul na šedivé obloze a zmizel. Vzduch znovu
prořídl. Maud pořád seděla a koncem zlomeného rákosí na rtech a v
očích měla neurčitý pohled. Posbírala jsem pár kamínků a začala je
házet do vody. Maud mě přitom pozorovala a při každém šplouchnutí
přimhouřila oči. Pak mě zavedla zpátky do domu.
Vrátily jsme se do jejího pokoje. Maud si vytáhla šití – takový
bezbarvý, beztvarý výtvor, vůbec netuším, jestli to měl být ubrus
nebo co. Nikdy jsem ji neviděla vyšívat něco jiného. Pracovala v
rukavičkách, a bez valného úspěchu – jediný steh nebyl rovný a
polovinu z nich stejně vypárala. Pěkně mě to znervózňovalo. Seděly
jsme spolu před prskajícím ohněm a chabě si povídaly – už ani
nevím o čem – a pak se setmělo, komorná přinesla světla. Pak se zase
zvedl vítr a okna se rozdrnčela ještě víc než předtím. „Dobrý bože, ať
Šlechtic přijede co nejdřív! Týden tady mě zabije!“ pomyslela jsem
si se zívnutím. Maud se se mnou střetla pohledem. Pak si taky zívla,
což u mě vyvolalo další vlnu zívání. Nakonec odložila vyšívání,
zastrčila si nohy pod sebe, položila si hlavu na opěradlo křesla a
podle všeho usnula.
Víc už jsme toho do chvíle, než hodiny odbily sedmou, nestihly.
Když to Maud uslyšela, zívla si jako nikdy předtím, položila si prsty
na oči a vstala. Bylo načase znovu se převléknout a vyměnit
rukavičky za hedvábné, aby mohla povečeřet se svým strýcem.
Strávila s ním dvě hodiny. Nic z toho jsem samozřejmě neviděla,
protože jsem pojedla v kuchyni s ostatním služebnictvem. Dozvěděla
jsem se, že pan Lilly má rád, když mu jeho neteř po večeři předčítá v
obývacím pokoji. Usoudila jsem, že to asi bude jeho jediná zábava,
protože prý taky málokdy mívá hosty a vždycky jsou to jen další
urození knihomolové z Oxfordu a z Londýna a Maud jim pak všem
čte.
„Copak to ubohé děvče nedělá nic jiného, než čte?“ zeptala jsem
se.
„Strýc jí nic nedovolí,“ opáčila jedna panská služebná. „Natolik
si jí totiž cení. Vždyť ji skoro ani nepustí z domu ven – ze strachu,
aby se nezlomila vejpůl. To kvůli němu nosí v jednom kuse ty
rukavičky, víš.“

- 80 -
 „To by stačilo!“ okřikla ji paní Stilesová. „Co by na to řekla
slečna Maud?“
Tím té služebné zavřela pusu. Seděla jsem a představovala si
pana Lillyho v jeho červeném čepci a se zlatými opakovačkami,
zelenými brýlemi, černým prstem a jazykem; a pak jsem si
vzpomněla, jak se Maud škaredila nad těmi vejci a usilovně třela
matčin náhrobek. Přišlo mi divné, že by se takovému děvčeti mělo
zrovna takové ocenění zamlouvat.
Měla jsem za to, že o ní vím všechno. Ovšem že jsem nevěděla
vůbec nic. Při večeři jsem poslouchala, jak si služebnictvo povídá,
sama jsem toho moc nenamluvila, a pak se mě paní Stilesová zeptala,
jestli bych si nechtěla s ní a s panem Wayem sníst moučník u ní v
komoře? Napadlo mě, že bych asi měla. Seděla jsem a upřeně se
dívala na obraz, který byl celý z dětských vlásků. Pan Way nám
předčítal úryvky z Maidenheadských novin a paní Stilesová nad
každou zprávou – všechny pojednávaly o býcích prorážejících
ohrady nebo pastorech přednášejících v kostele zajímavá kázání –
zavrtěla hlavou a poznamenala: „No, už jste někdy něco takového
slyšeli?“ a pan Way se uchichtl a řekl: „Uvidíte, slečno Smithová, že
si, pokud jde o zpravodajství, v ničem nezadáme s Londýnem!“
Kromě jeho hlasu k nám z kuchyně slabě doléhal smích a šoupání
židlí, tam se zase bavili kuchařka, její pomocnice, William Inker a
čistič nožů.
Pak odbily velké domovní hodiny a vzápětí zazvonil zvonek pro
služebnictvo; a to znamenalo, že pan Lilly čeká, až ho pan Way uloží
do postele, a že Maud zase čeká na mě.
Cestou nahoru jsem málem znova zabloudila, ale i přes to mi
Maud, když mě uviděla, řekla:
„To už jste vy Susan? Jste rychlejší než Agnes.“ A usmála se.
„Myslím, že jste taky hezčí. Myslím, že dívka se zrzavými vlasy
nemůže být hezká, viďte? Ale ani s plavými vlasy. Moc bych chtěla
být tmavovlasá, Susan!“
Maud pila k večeři víno, já zase pivo. Měla bych říct, že jsme obě
měly trochu špičku. Chtěla, abych se vedle ní postavila před to veliké
stříbrné zrcadlo nad krbem, přitáhla si k sobě mou hlavu a
porovnávala barvu našich vlasů. „Ty vaše jsou tmavší,“ usoudila.
- 81 -
 Pak poodstoupila, abych ji mohla převléknout do noční košile.
Vysvlékání židle v naší kuchyni se to přece jen vůbec
nepodobalo. Maud stála, třásla se zimou a pobízela mě „Rychle!
Umrznu! Ach, bože!“, protože v její ložnici táhlo stejně jako jinde v
domě, a já jsem měla studené prsty a ona před nimi cukala. I když
netrvalo dlouho a zahřála jsem se. Vysvlékání urozené dámy je totiž
pěkná dřina. Maud měla dlouhý korzet s ocelovou výztuží; pas, jak
už jsem myslím řekla, zase útlý: takový, co proti němu doktoři brojí,
protože je pro děvče nezdravý. Krinolínu měla vyrobenou z per u
hodinek. Vlasy měla pod síťkou sepnuté čtvrt kilogramem vlásenek a
stříbrným hřebenem. Spodničky a košilka zas byly z kalika. Ale pod
vší tou parádou byla hebká a hladká jako máslo. Připadala mi až moc
hebká. Představovala jsem si, jak jí ubližuju, až jí naskakují modřiny.
Byla jako humr bez ulity. Stála tam jen v punčochách a čekala, až jí
přinesu noční košili, ruce zvednuté nad hlavou, oči pevně zavřené, a
tak jsem se na vteřinu otočila a podívala se na ni. Můj pohled pro ni
nic neznamenal. Viděla jsem její ňadra, její zadnici, její ochlupení a
vůbec všechno a – kromě toho ochlupení, které bylo hnědé jako
kachní peří – byla bílá jako socha na podstavci v parku. Byla tak bílá,
až se zdálo, že září.
Jenomže ta bledost působila až chorobně, a tak jsem byla ráda, že
ji můžu zahalit. Šaty jsem jí uložila zpátky do prádelníku a zabouchla
dvířka. Maud seděla a se zíváním čekala, až jí přijdu rozčesat vlasy.
Rozpuštěné vlasy měla dobré a velice dlouhé. Vykartáčovala
jsem je, podržela a v duchu přemítala, kolik by mohly hodit.
„Na co myslíte?“ zeptala se mě Maud a její oči se v zrcadle
setkaly s mými. „Na svou bývalou paní? Měla hezčí vlasy?“
„Vlasy měla dost mizerné,“ odpověděla jsem. Ale pak mi bylo
lady Alice líto, a tak jsem dodala: „Ale měla hezkou chůzi.“
„Mám taky hezkou chůzi?“
„To máte, slečno.“
A taky že měla. Maud měla malé nožky a kotníky stejně útlé jako
pas. Usmála se. Musela jsem položit svou nohu vedle její a ona je
porovnala stejně jako předtím naše hlavy. „Ty vaše jsou skoro stejně
pěkné,“ pochválila mě laskavě. Pak si vlezla do postele. Řekla, že
nemá ráda úplnou tmu. Vedle polštáře měla v cínovém stínítku
- 82 -
svíčku, takovou, co používají dobrosrdeční staří skrblíci, a chtěla,
abych ji zažehla plamínkem své svíčky. Taky si nenechala zavázat
kolem postele závěs, ale chtěla ho jen tak lehce zatáhnout, aby viděla
do pokoje.
„A necháte pootevřené dveře, viďte?“ naléhala. „Agnes je nikdy
nezavírala. Než jste přijela, nechtěla jsem, aby mě hlídala Margaret v
křesle. Bála jsem se, že se mi bude něco zdát a budu ji muset volat.
Margaretiny doteky bolí. Vy máte stejně tvrdé ruce jako ona, Susan,
ale váš dotek je jemný.“
Maud se natáhla a rychle mi zakryla dlaní prsty, a mně přitom
přeběhl mráz po zádech, když jsem ucítila dotek kozinky, protože
místo hedvábných rukaviček si Maud navlékla další bílý pár. Pak
ruce odtáhla a zasunula je pod přikrývku, kterou jsem pořádně
uhladila. „Bude to všechno, slečno?“ zeptala jsem se.
„Ano, Susan,“ odpověděla a posunula tvář po polštáři. Nelíbilo se
jí, jak ji na krku šimrají vlasy, a tak si je sčísla a vlasy se odplazily
do stínu, rovné, tmavé a hubené jako provaz.
Když jsem si odnesla svíčku, zalila ji vlna přítmí. Celý pokoj
matně osvětlovala lampa, ale její postel spočívala ve tmě. Těsně jsem
přivřela dveře a pak jsem slyšela, jak Maud zvedá hlavu a tiše volá:
„Trošku víc je otevřete.“ A tak jsem je o něco pootevřela. Zůstala
jsem stát a promnula si tvář. Byla jsem na Briaru teprve jeden den,
ale byl to ten nejdelší den mého života. Ruce jsem měla bolavé od
utahování tkanic. Když jsem zavřela oči, měla jsem před očima samé
háčky. Teď když jsem vysvlékla Maud, už se mi do toho samotné ani
nechtělo.
Nakonec jsem se posadila a sfoukla svíčku; slyšela jsem, jak se
Maud pohnula. V celém domě vládlo naprosté ticho: velice jasně
jsem slyšela, jak se Maud zvedá na polštáři a přetáčí v posteli.
Slyšela jsem, jak se natahuje pro klíč a pak ho zastrkuje do té malé
dřevěné truhličky. Když se ozvalo cvaknutí zámku, vstala jsem. „To
já umím být na rozdíl od tebe tiše jako myška,“ pomyslela jsem si.
„Jsem tišší, než si ty i tvůj strýc umíte představit.“ A pomalu jsem se
přesunula k té škvíře ve dveřích a nakoukla do vedlejšího pokoje.
Maud se vyklonila ze zatažené postele a v ruce držela portrét krásné
paní – své matky. Zatímco jsem se na ni dívala, zvedla ho k ústům,
- 83 -
políbila a tiše, smutně k němu promlouvala. Pak ho s povzdechem
odtáhla. Klíček měla schovaný v knížce vedle své postele. Vůbec mě
nenapadlo se tam podívat. Zase truhličku zavřela, úhledně ji položila
na stolek – jednou, dvakrát se jí dotkla a pak zase zmizela za
závěsem a byla zticha.
To už se mi ale omrzelo se na ni dívat a vrátila jsem se do
postele. V mém pokoji byla tma jako v hrobě. Nahmatala jsem
rukama deku a prostěradla a odtáhla je. Pak jsem si pod ně lehla a
ležela studená jako žába ve své vlastní úzké posteli pro služku.

Neumím odhadnout, jak dlouho už jsem spala. Když jsem

procitla, neuměla jsem říct, co za příšerný zvuk mě vlastně probudil.
Chvilku jsem nevěděla, jestli mám zavřené nebo otevřené oči, neboť
tma byla tak hluboká, že to bylo jedno, ale teprve až jsem zalétla
pohledem k otevřeným dveřím do Maudina pokoje a uviděla chabé
světýlko, poznala jsem, že jsem vzhůru a nezdá se mi to. Připadalo
mi, že jsem zaslechla nějakou velkou ránu nebo žuchnutí a pak
možná výkřik. Ale v okamžiku, kdy jsem otevřela oči, bylo ticho; ale
když jsem zvedla hlavu a ucítila, jak mi tluče srdce, ten výkřik se
ozval znova. Ten vysoký, vyděšený hlásek patřil Maud. Volala svou
starou služebnou: „Agnes! Ach! Ach! Agnes!“
Neuměla jsem si představit, co spatřím, až k ní přijdu – možná
rozbité okno a zloděje, který ji tahá za hlavu a stříhá vlasy. Jenomže
okno, přestože stále lomcovalo, bylo dokonale netknuté; a v pokoji
kromě ní nikdo nebyl. Maud se přesunula do mezery v závěsu s
dekou zmuchlanou pod bradou a vlasy rozevlátými kolem hlavy,
které jí napůl zakrývaly tvář. V obličeji byla bledá a divná. Věděla
jsem, že Maud má hnědé oči, ale teď jako by dočista zčernaly.
Černou jako oči Polly Perkinsové, jako semínka v hrušce.
„Agnes!“ zavolala znovu.
„To jsem já, Sue, slečno,“ odpověděla jsem.
„Agnes, slyšela jste ten zvuk?“ zeptala se. „Jsou zavřené dveře?“
„Dveře?“ Dveře byly zavřené. „Je tam někdo?“
„Nějaký muž?“ zeptala se.
„Muž? Zloděj?“
„Ve dveřích? Nechoďte tam, Agnes! Bojím se, že vám ublíží!“
- 84 -
 Ta ale měla nahnáno. Byla tak vystrašená, že začala děsit i mě.
„Myslím, že tam nikdo není, slečno,“ namítla jsem. „Zkusím zapálit
svíčku.“
Ale už jste někdy zkoušeli připalovat svíčku od svíčky v cínovém
stínítku? Knot ne a ne chytit, a Maud dál plakala a volala Agnes, až
se mi roztřásla ruka tak, že jsem nebyla schopná udržet tu svíčku
rovně.
„Musíte být zticha, slečno,“ řekla jsem. „Nikdo tam není, a i
kdyby, tak zavolám pana Waye a ten už ho chytí.“
Vzala jsem svíčku do ruky. „Neodnášejte mi to světlo!“ vykřikla
zničehonic. „Prosím, neodnášejte ho!“
Řekla jsem, že s ním jen přejdu ke dveřím, abych jí ukázala, že
tam nikdo není, a zatímco Maud plakala a křečovitě svírala
povlečení, došla jsem se světlem ke dveřím do jejího salonku – celé
to bylo takové umžikané a trhané – a otevřela je.
V pokoji za dveřmi panovala tma tmoucí. Těch pár kousků
nábytku se hrbilo kolem jako koše, v nichž se schovávají zloději ve
hře o Ali Babovi. Pomyslela jsem, jaká by to byla smůla, kdybych na
Briar přijela až z londýnského Southwarku jen proto, aby mě tu
zavraždili zloději. A co kdyby se z toho zloděje vyklubal někdo,
koho znám – třeba jeden ze synovců pana Ibbse? Podobné náhody se
přece běžně stávají.
A tak jsem bázlivě hleděla do pokoje ponořeného do tmy, hlavou
se mi honily ty úvahy a měla jsem sto chutí zavolat – kdyby tam ti
zloději byli aby nechali ruce v klidu, že patřím do rodiny;
samozřejmě že tam nikdo nebyl, bylo tam ticho jak v kostele. Pak
jsem rychle přešla ke dveřím na chodbu a vykoukla ven; i tam byla
tma a ticho z dálky se jen ozýval tikot nějakých hodin a lomcování
dalších oken. Ale přece jen to nebyla žádná slast stát v noční košili se
svíčkou v ruce uprostřed obrovského tichého domu, v němž sice
neřádí zloději, ale určitě bydlí duchové. Rychle jsem zavřela dveře,
vrátila se do Maudina pokoje a zavřela za sebou; přistoupila jsem z
boku k její posteli a položila svíčku.
„Viděla jste ho?“ zeptala se. „Ach, Agnes, je tam?“
Už už jsem chtěla odpovědět, ale v tu ránu jsem se zarazila.
Zalétla jsem pohledem do rohu ložnice, kde stál ten černý prádelník,
- 85 -
ale všimla jsem si něčeho zvláštního. Po dřevě se pohybovalo cosi
dlouhého, bílého a lesklého… No, už jsem vám přece říkala, že mám
bujnou fantazii, nebo ne? Byla jsem si jistá, že ta věc je duch
Maudiny mrtvé matky a vrátil se, aby mě strašil. Srdce jsem měla až
v krku, málem jsem ho cítila. Zaječela jsem a Maud taky zaječela,
pak mě křečovitě sevřela a rozplakala se ještě usedavěji. „Nedívejte
se na mě!“ zakřičela. A pak zase: „Neopouštějte mě! Neopouštějte
mě!“
A pak jsem poznala, co je ta bílá věc zač, a poskočila jsem radostí
z nohy na nohu a málem jsem se rozesmála.
Byla to jen kostra její krinolíny a vyklouzla z místa, do něhož
jsem ji zaklínila botou. Dvířka od prádelníku se otevřela a narazila
do zdi: to byl ten zvuk, který nás probudil. Krinolína visela na háčku
a třepotala se. Její péra pod mými kroky poskakovala sem a tam.
Když jsem to uviděla, málem jsem se rozesmála; ale když jsem se
zase podívala na Maud, měla pořád tak černé a divoké oči a její tvář
byla tak bledá a tak křečovitě se mě držela, že jsem si řekla, že by
ode mě bylo kruté, kdyby mě viděla se smát. Zakryla jsem si rukama
ústa a mezi poskakujícím prsty mi unikl dech a začala jsem drkotat
zuby. V životě mi nebyla taková zima.
„To nic není, slečno,“ ujistila jsem ji. „Nakonec to nic není. To se
vám jen něco zdálo.“
„Zdálo, Agnes?“
Položila mi hlavu na prsa a třásla se. Sčesala jsem jí vlasy z tváře
a objala ji, dokud se neuklidnila.
„Tak vidíte,“ pochválila jsem ji. „Budete už zase spát? Ukažte,
přikryju vás.“
Ale když jsem se ji pokusila uložit, její sevření zesílilo.
„Neopouštějte mě, Agnes!“ žadonila zase.
„To jsem já, Sue, slečno,“ opravila jsem ji. „Agnes přece
onemocněla spálou a vrátila se zpátky do Corku. Už si vzpomínáte?
Teď si musíte zase lehnout, nebo si něco uženete.“
V tu chvíli se na mě podívala a ten pohled, přestože byl stále tak
temný, jako by se o něco projasnil.
„Neopouštějte mě, Sue!“ špitla Maud. „Bojím se, že se mi zase
bude něco zdát!“
- 86 -
 Měla sladký dech. Z rukou a paží jí sálalo teplo. Její tvář byla
hladká jako slonovina nebo alabastr. Za pár týdnů, pomyslela jsem si
–jestli se náš plán zdaří – už bude ležet v posteli v blázinci. Kdo ji
tam bude utěšovat?
A tak jsem ji od sebe odstrčila, ale jen na okamžik, abych ji
přelezla a vlezla si vedle ní pod deku. Rukou jsem ji objala a ona se
ke mně okamžitě přitulila. Připadalo mi, že to je to poslední, co pro
ni můžu udělat. Přitáhla jsem si Maud blíž k sobě. Byla křehká, jako
by nic nevážila. Ne jako paní Sucksbyová. Kdepak, vůbec ne jako
paní Sucksbyová. Byla spíš jako dítě. Ještě pořád měla trochu
třesavku, a když zamrkala, ucítila jsem na krku letmý dotek jejích
řas, jako by to byla pírka. Po nějaké době však třesavka ustala, přišel
další letmý dotek řas a pak nastal klid. Maud celá jako by ztěžkla a
zteplala.
„Hodná,“ pochválila jsem ji potichu, abych ji nevzbudila.

Druhý den ráno jsem se probudila o minutu dřív než ona. Maud
otevřela oči, a když mě uviděla, zatvářila se rozpačitě a hned se své
rozpaky pokusila skrýt.
„Neprobudily mě v noci zlé sny?“ zeptala se mě, ale nedívala se
mi do očí. „Nevykládala jsem hlouposti? Prý mluvím ze sna, jako
jiné dívky chrápou.“ Maud se začervenala a zasmála. „Ale jste tak
hodná, že jste ke mně přišla a zůstala u mě!“
O té krinolíně jsem jí nic neřekla. V osm odešla za strýcem a v
jednu jsem ji zase vyzvedla – a tentokrát jsem si dala záležet a měla
jsem se před tím prstem na podlaze na pozoru. Pak jsme se
procházely v parku, k hrobům a k řece; Maud vyšívala, podřimovala,
a když zazněl zvoneček, odběhla na večeři; a já jsem seděla s paní
Stileso-vou do půl desáté, kdy byl čas vrátit se nahoru a uložit Maud
do postele. Všechno se opakovalo úplně stejně jako první den.
„Dobrou noc,“ popřála mi Maud a položila si hlavu na polštář. Stála
jsem u sebe v pokoji a poslouchala, jak otevírá truhličku, a tajně jsem
sledovala, jak bere portrét, líbá ho a ukládá zpátky.
A pak, ještě neuplynuly ani dvě minuty, co jsem sfoukla svíčku,
Maud tiše zavolala: „Sue…!“

- 87 -
 Řekla, že nemůže spát. Řekla, že je jí zima. Že by zase chtěla,
kdybych byla u ní, kdyby se zase náhodou probudila hrůzou.
Další večer řekla to samé, a další večer zase. „Nevadí vám to?“
zeptala se mě. Tvrdila, že Agnes to nevadilo. „Spala jste někdy s lady
Alicí na Mayfair?“ zajímalo Maud.
Co jsem jí měla říct? Co já vím, třeba je to úplně normální, že
paní a její služebná se k sobě tulí jako dvě děvčata.
S Maud a se mnou to zpočátku normální bylo. Noční můry už ji
neobtěžovaly. Spaly jsme spolu jako sestry. Opravdu jako dvě sestry.
Vždycky jsem chtěla mít sestru.
Pak přijel Šlechtic.

- 88 -
 Kapitola čtvrtá

Odhaduju, že přijel tak dva týdny po mně. Byly to pouhé dva

týdny, a přesto hodiny se na Briaru tak vlekly a dny – protože se
podobaly jako vejce vejci – byly tak klidné, tiché a rozvláčné, že to
klidně mohlo být dvakrát tak dlouho.
Tak jako tak to bylo dost dlouho na to, abych pronikla do všech
osobitých zvyklosti domu; dost dlouho na to, abych si zvykla na
ostatní služebnictvo a aby si i oni zvykli na mě. Nějaký čas jsem
nemohla pochopit, proč jsem jim tak ukradená. Tak třeba jsem přišla
dolů do kuchyně a každého, koho jsem tam potkala, jsem se zeptala,
jak se má. „Jak se daří, Margaret?“
„V pořádku, Charlesi?“ (To byl ten čistič nožů). „Jak se máte,
paní Koláčková?“ (To byla kuchařka: to bylo vážně její pravé jméno,
nebyl to vtip a nikdo se tomu nesmál.) A Charles po mně vrhl
pohled, jako by se bál odpovědět, a paní Koláčková zas zle odsekla:
„No, mně se daří určitě dobře, děkuju.“
Domnívala jsem se, že je štve, že se jim při pohledu na mě
vybavují všechny ty londýnské výstřednosti, o kterých se jim na tak
klidném a zastrčeném místě může jen zdát. Až jednou si mě paní
Stilesová vzala stranou. „Mohla byste na slovíčko, slečno
Smithová?“ řekla. „Nevím sice, jak to chodilo ve vašem posledním
zaměstnání…“ Těmito slovy začínala vždycky, když mi chtěla něco
říct. „Nevím, jak se to dělá v Londýně, ale tady na Briaru velice
dbáme na třídní postavení v rámci vedení domácnosti…“
Ukázalo se, že paní Koláčkovou uráží, že se ráno zdravím nejdřív
s pomocnicí v kuchyni a čističem nožů, a až pak s ní; a Charles měl
za to, že se mu tím dobrým ránem vlastně posmívám. Celé to bylo
strašně malicherné a nerozesmálo by to snad ani kočku, ale pro ně to
byla otázka života a smrti. Mám dojem, že za otázku života a smrti to
ale asi musí považovat každý, kdo se v příštích čtyřiceti letech těší
tak akorát na nošení táců a pečení koláčů. Zkrátka a dobře pochopila
jsem, že jestli s nimi potřebuju dobře vycházet, musím si dávat
pozor. Darovala jsem proto Charlesovi kousek čokolády, kterou jsem
- 89 -
si přivezla z Londýna a nesnědla; Margaret jsem zase dala kousek
voňavého mýdla a paní Koláčkové ty černé punčocháče, pro které
Šlechtic poslal Phila do falešného skladiště.
Snažila jsem si je prostě jen udobřit. Když jsem Charlese ráno
potkala na schodech, podívala jsem se jinam. Pak už se ke mně
všichni chovali mnohem líp.
Typická vlastnost sluhů. Když sluha řekne: „Vše pro pána“, myslí
tím: „Vše pro sebe.“ Ta dvojí tvář se mi prostě příčí. Na Briaru měli
všichni tak nějak za ušima, ale kradli v tak prďavém měřítku, za
které by se opravdový zloděj musel stydět – jako například ubírali
panu Lillymu výpečky ze šťávy na maso a pokoutně je prodávali
mladému řeznickému učni, což dělala paní Koláčková. Nebo trhali z
Maudiných košil perleťové knoflíčky, nechávali si je a tvrdili, že se
ztratily, což měla zase na svědomí Margaret. Stačily tři dny
pozorování a měla jsem je všechny přečtené. Přece jen jsem v sobě
nezapřela výchovu paní Sucksbyové. Tak například pan Way měl z
boku na nose skvrnku – v Southwarku se tomu říkalo pijácký nos. A
jak si myslíte, že k ní v takovém postavení přišel? Nosil na řetízku
klíč ke sklípku pana Lillyho. Tak vyleštěný klíč se hned tak nevidí!
A když jsme byli v komoře paní Stilesové všichni po jídle, chodil
skládat nádobí na tác, ale místo toho slíval zbytky piva ze všech
sklenic do jednoho velkého poháru a vyžahl ho, když si myslel, že se
nikdo nedívá. Mně to však neuniklo.
Viděla jsem ho, ale nechala jsem si to samozřejmě pro sebe.
Nepřijela jsem tam dělat potíže. Bylo mi putna, jestli se pan Way
uchlastá k smrti. A stejně jsem většinu času trávila s Maud. I na ni
jsem si postupem času zvykla. Byla sice trochu vybíravá, ale ne tak,
aby se to nedalo zkousnout. A dokonce se mi dařilo zapracovat na
některých maličkostech: začalo mi třeba dělat radost, když jsem
mohla pečovat o její šaty nebo jí uklízet pinetky, hřebeny a krabičky.
Byla jsem zvyklá oblékat mimina. A zvykla jsem si oblékat i ji.
„Zvedněte ruce, slečno,“ říkala jsem. „Zvedněte nohu. Postavte se
sem. Tak vidíte.“
„Děkuji, Sue,“ zamumlala vždycky. Někdy přitom zavřela oči.
„Znáte mě tak dobře,“ dodala někdy. „Zdá se mi, že znáte předem
každý můj pohyb.“
- 90 -
 Časem jsem se to opravdu naučila. Věděla jsem, co všechno má
ráda a co prostě nesnáší. Věděla jsem, která jídla sní a která nechá na
talíři – a když jí například kuchařka v jednom kuse posílala vejce, šla
jsem jí říct, aby místo toho poslala polévku.
„Vývar,“ přikázala jsem. „Ten nejčistší vývar, co umíte uvařit.
Jasné?“
Protáhla obličej a namítla: „Tohle se paní Stilesové nebude líbit.“
„Paní Stilesová to jíst nemusí,“ odpověděla jsem. „A paní
Stilesová není komorná slečny Maud. To je moje práce.“
A tak kuchařka poslala polévku a Maud ji celou snědla. „Proč se
usmíváte?“ zeptala se trochu nervózně, když dojedla. Řekla jsem, že
se neusmívám. Maud odložila lžíci. Pak se jako předtím zamračila na
svoje rukavičky. Postříkala si je.
„Je to jenom voda,“ podotkla jsem, když jsem uviděla, jak se
tváří. „Ta vám neublíží.“
Maud se kousla do rtu. Ještě chvilku seděla s rukama v klíně,
tajně pokukovala po svých rukavičkách a její neklid narůstal.
„Myslím, že ta voda byla trošku mastná…“ řekla nakonec.
Pak bylo jednodušší dojít k ní do pokoje a přinést jí čistý pár
rukaviček, než jen sedět a dívat se, jak se užírá. „Ukažte, vysvléknu
vám je,“ navrhla jsem a rozepnula jí knoflíček u zápěstí; i když Maud
zpočátku nechtěla, abych se jejích holých rukou dotýkala, postupem
času mě nechala, protože jsem jí slíbila, že budu jemná. Když měla
dlouhé nehty, ostříhala jsem jí je stříbrnými nůžtičkami ve tvaru
ptáčka. Maud měla měkké a naprosto čisté nehty a rostly jí rychle
jako děcku. Když jsem stříhala, cukala sebou. Kůži na rukou měla
hladkou – ale jako zbytek jejího těla až příliš hladkou a vždycky,
když jsem ji viděla, představovala jsem si všemožné drsné a ostré
předměty, kterými bych jí mohla ublížit nebo ji poranit. Byla jsem
ráda, když si zase natáhla rukavičky. Kousíčky nehtů, které jsem jí
ustřihla, jsem si nechávala v klíně a házela je do ohně. Maud stála a
dívala se, jak černají. Stejně to dělala i s vlasy, které jsem jí vytahala
z kartáčů a hřebenů – nelibě sledovala, jak se při doteku se žhavými
uhlíky kroutí jako červi, pak vzplanou a promění se v popel. Někdy
jsem stála a dívala se s ní.

- 91 -
 Protože na Briaru nebyly věci, kterých jsem si všímala doma.
Člověk místo toho například pozoroval, jak k nebi stoupá kouř, jak
po obloze plují mraky. Každý den jsme se chodily k řece dívat, jestli
se její hladina zvedla nebo klesla. „Na podzim se vylévá z břehů,“
řekla Maud, „a zaplavuje všechno rákosí. Mně na tom nesejde. Ale
někdy v noci stoupá z vody bílý opar a plazí se skoro až ke zdem
strýcova domu…“ Maud se otřásla. Vždycky říkala strýcova, a nikdy
našeho. Pod nohama nám chrupala půda, a když pod našimi
podrážkami povolila, Maud poznamenala: „Ta tráva je ale křehká!
Myslím, že řeka brzy zamrzne. Myslím, že už pomalu zamrzá.
Vidíte, jak bo-juje? Proud chce téct, ale zima mu v tom brání. Vidíte,
Sue? Tady v rákosí?“
Upřeně se zadívala a pak se zakabonila. Sledovala jsem, jak se
výraz její tváře mění. A pak jsem podotkla, stejně jako o té polévce:
„Je to jenom voda, slečno.“
„Jenom voda?“
„Hnědá voda.“
Maud překvapeně zamrkala.
„Jste celá prokřehlá,“ dodala jsem. „Pojďte zpátky do domu. Už
jsme venku příliš dlouho.“ A pak jsem bez přemýšlení propletla svou
paži s její. Ale její paže zůstala strnulá. Ale pak druhý den – nebo
možná až ten další – mi sama podala ruku a už nebyla tak strnulá; a
pak už jsme si myslím proplétaly paže samy od sebe… už ani nevím.
Uvažovala jsem o tom teprve později, když jsem se snažila ohlédnout
zpátky. Kdežto v té době jsem viděla jen to, že jsme se jednou
procházely každá zvlášť a pak nějaký čas zase společně.
Koneckonců byla to pořád ještě malá holka, přestože jí tam
všichni říkali madam. Byla to jen holčička, co nikdy nepoznala
zábavu. Jednou jsem jí uklízela a našla v jedné zásuvce balíček karet.
Maud tvrdila, že patřily její matce. Poznala barvy, ale to bylo
všechno – klukům dokonce říkala kavalíři! –, a tak jsem ji naučila
jednu nebo dvě nenáročné zlodějské hry – žolíky a „vole, lehni“.
Nejdřív jsme hrály o zápalky a dřívka; pak jsme v jiné zásuvce našly
krabičku s malými hracími žetony z perleti ve tvaru rybek, diamantů
a půlměsíců, a od té chvíle jsme hrály o ně. Ta perleť příjemně
chladila v dlani. Chci říct v té mojí, protože Maud samozřejmě stále
- 92 -
nosila rukavičky. A když odložila kartu, pokládala ji rohy na rohy,
kraje na kraje přesně na tu spodní. Za nějaký čas jsem to začala dělat
po ní.
Při hraní jsme si povídaly. Maud měla ráda, když jsem vykládala
o Londýnu. „Je vážně tak rozlehlý?“ chtěla vědět. „A jsou v něm
divadla? A ty, jak se jim říká, módní domy?“
„A restaurace. A všemožné druhy obchodů. A taky parky,
slečno.“
„Parky, jako je ten strýcův?“
„Tak trochu,“ odvětila jsem. „Ale plné lidí samozřejmě. – Sázíte
nízko, slečno, nebo vysoko?“
„Vysoko.“ A položila kartu. „Podle vás – hodně plné?“
„Já si přisadím. Ták. Sázím tři rybky proti vašim dvěma.“
„Vy jste ale dobrá hráčka! – Říkáte hodně plné lidí?“
„Ovšem. Ale tmavé. Stojíte?“
„Tmavé? Víte to určitě? Myslela jsem si, že se o Londýnu říká, že
je celý prozářený. Velkými lampami poháněnými plynem?“
„Velkými jako diamanty!“ zvolala jsem. „V divadlech a sálech.
Uprostřed noci se tam dá klidně tančit, slečno…“
„Tančit, Sue?“
„Tančit, slečno.“ Výraz její tváře se změnil. Odložila jsem karty.
„Máte přece ráda tanec?“
„Totiž já…“ Maud zrudla a sklopila zrak. „Nikdy mě to nikdo
nenaučil. Myslíte,“ špitla a zvedla ke mně oči, „že bych mohla být v
Londýně za dámu, totiž,“ dodala rychle, „kdybych se tam vůbec
někdy podívala. Myslíte, že bych mohla být v Londýně za dámu, a
přesto neumět tančit?“
Poněkud nervózně si přejela rukou po rtu. „Myslím, že asi ano. A
nechtěla byste se to naučit? Mohla byste si najít tanečního mistra.“
„Opravdu?“ Maud se zatvářila pochybovačně, pak zavrtěla
hlavou. „Nejsem si jistá, že…“
Hádala jsem, že vím, na co myslí. Myslela na Šlechtice a na to,
co by asi řekl tomu, kdyby zjistil, že neumí tančit. Myslela na
všechny dívky v Londýně, které by mohla potkat a které tančit umějí.
Chvilku jsem se dívala, jak se užírá. „Podívejte,“ řekla jsem a
zvedla se. „Nic to není, podívejte…“
- 93 -
 A předvedla jsem jí pár základních kroků k několika tancům. Pak
jsem ji přiměla, aby se postavila a zkusila to se mnou. Maud stála v
mém náručí jako kus dřeva a poněkud vyděšeně se dívala na svoje
nohy. Pantoflíčky se jí zachytávaly o orientální koberec. A tak jsem
ho smotala a pak už se jí hýbalo mnohem snadněji. Ukázala jsem jí
gigu a pak polku. „No prosím. Úplně se vznášíme, že?“ řekla jsem.
Maud mě popadla za šaty, až jsem si myslela, že se roztrhnou.
„Tudy,“ vybídla jsem ji. „Teď tudy. Nezapomeňte, že muž jsem já.
Ovšem s opravdovým mužem to půjde mnohem lépe…“
Jenže pak Maud znovu zaškobrtla, rozletěly jsme se od sebe a
dopadly každá na jinou židli. Maud se chytila rukama za boky a zarý-
vaně oddychovala. Ve tváři měla ruměnec a byla zpocená. Sukně jí
odstávala jako té malé holandské dívence na talíři.
Maud mi pohlédla do očí a pousmála se, i když se nepřestávala
tvářit vyděšeně. „Jednou si v Londýně zatančím,“ řekla. „Viďte,
Sue?“
„Zatančíte,“ ujistila jsem ji. A v tu chvíli jsem tomu věřila. Znovu
jsem ji vybídla, ať vstane a tančí. Teprve později, když jsme přestaly
a Maud zchladla a postavila se ke krbu, aby si zahřála studené ruce
teprve tehdy jsem si samozřejmě vzpomněla, že nezatančí.
Neboť, i když jsem znala její osud – i když jsem ho znala tak
dob-ře, že jsem se na něm sama podílela –, možná jsem ho znala spíš
tak, jako znáte osud nějaké postavy z románu nebo divadelní hry. Její
svět byl tak podivný, tak klidný a uzavřený, že ten skutečný svět –
ten obyčejný, podvodný svět, v němž jsem seděla u večeře z prasečí
hlavy a sklenice flipu, zatímco paní Sucksbyová a John Vroom se
smáli při pomyšlení, jak naložím se svým podílem Šlechticova
uloupeného dědictví – vedle něj vypadal mnohem krušnější, ale tak
vzdálený, že ona krušnost vůbec nic neznamenala. Zpočátku jsem si
v duchu říkala „Až přijede Šlechtic, udělám tohle,“ nebo „Až ji
dostane do blázince, udělám tamto.“ Ale sotva mě to napadlo, stačilo
se na Maud podívat, a protože byla tak bezelstná a hodná, ta
myšlenka se rázem vypařila a já jsem jí místo toho pročesávala vlasy
nebo narovnávala stuhu na šatech. Ne že by mi jí bylo líto – nebo v
tu chvíli aspoň ne moc. Jen jsem si prostě pomyslela, že když spolu

- 94 -
trávíme tolik hodin v kuse, je lepší být k ní laskavá a neupínat se k
tomu, co mě čeká, než se tím opájet a připadat si krutě.
Pro ni to bylo samozřejmě něco jiného. Ona měla svá očekávání.
Ráda si povídala, ale ještě radši byla zticha a přemýšlela. V tu chvíli
bylo jasně vidět, jak se jí mění výraz ve tváři. V noci jsem ležela po
jejím boku a cítila ten obrat v myšlenkách – cítila jsem, jak se
rozehřívá, možná i červená ve tmě; a v tu chvíli jsem poznala, že
myslí na Šlechtice, snaží se vypočítat, jak brzy už přijede, láme si
hlavu tím, zda na ni myslí. Mohla jsem jí říct, že ano. Jenomže ona o
něm nikdy nemluvila, nikdy nezmínila jeho jméno. Jen se jednou
nebo dvakrát zeptala na mou starou tetičku, která měla být jeho
chůvou; a já jsem si přála, aby se neptala, protože když jsem o ní
mluvila, hned se mi vybavila paní Sucksbyová a začalo se mi stýskat
po domově.

A pak nadešlo ráno, kdy jsme se dozvěděly, že se Šlechtic vrací.

Bylo to všední ráno až na to, že Maud se probudila, promnula si
obličej a zamrkala. Možná to bylo něco, čemu se říká předtucha. I
když to mě napadlo až později. Když jsem v ten moment uviděla, jak
si tře tvář, zeptala jsem se: „Co se děje?“
Maud pohnula jazykem. „Myslím, že se mi ulomil kousek zubu,“
odpověděla, „a teď to píchá.“
„Ukažte,“ vybídla jsem ji.
Zavedla jsem ji k oknu a Maud zůstala stát a nechala mě, abych jí
vzala hlavu do dlaní a ohmatala jí dásně. Téměř okamžitě jsem ten
špičatý zub našla.
„Tak ten je ostrý jak…“ spustila jsem.
„Jako hadí zub, Susan?“ skočila mi do řeči.
„Chtěla jsem říct jako jehla, slečno,“ odpověděla jsem. Došla
jsem si k ní do šití pro náprstek. Stříbrný náprstek sladěný s ptačími
nůžkami.
Maud se dotkla čelisti. „Znáte někoho, koho uštkl had, Sue?“
zeptala se mě.
Co se na to dalo říct? Maud podobné asociace napadaly dost
často. Možná to bylo tím venkovským životem. Řekla jsem, že
neznám. Podívala se na mě, pak znovu otevřela ústa a já jsem si
- 95 -
nasadila náprstek na prst a brousila ten špičatý zub, dokud jsem tu
špičku neu-brousila. Mnohokrát jsem paní Sucksbyovou sledovala,
jak to dělá nemluvňatům. Ta se samozřejmě pořád kroutí. Maud stála
nehnuté, i růžové rty pootevřené, tvář zakloněnou, oči nejprve
zavřené, pak je na mě upřela, tvář lehce zardělou. Zatímco polykala,
ohryzek jí poskakoval nahoru a dolů. Pod vlivem jejího dechu mi
zvlhla ruka. Chvilku jsem brousila, pak jsem ten zub zkusila palcem.
Maud znovu polkla. Zachvěla se jí víčka a pak se mi podívala do očí.
V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a obě jsme sebou trhly,
ustoupila jsem. Do pokoje vstoupila jedna z panských služebných a
na táce nesla dopis. „Pro slečnu Maud,“ oznámila s úklonou.
Podívala jsem se na rukopis a hned jsem poznala, že patří
Šlechticovi. Srdce jsem měla až v krku. A myslím, že Maud taky.
„Přineste mi ho prosím, ano?“ vybídla mě a dodala: „Mohla byste
mi taky podat šál?“ Ruměnec byl ten tam, ale tvář měla pořád
zarudlou z toho, jak jsem na ni tlačila. Když jsem jí přehodila šál
přes ramena, ucítila jsem, jak se chvěje.
Pak jsem se dívala – ale nenápadně –, jak Maud těká po pokojích,
bere do ruky knihy a polštáře, uklízí náprstek a zavírá truhličku.
Viděla jsem, jak ten dopis obrací a nervózně si s ním pohrává –
ovšem že v rukavičkách ho nemohla roztrhnout. Pak se na mě po-
kradmu podívala, svěsila ruce, stále se chvěla, i když okatě
předstírala nedbalost, kterou chtěla říct, že to pro ni nic neznamená,
ale která vyjadřovala, že to pro ni znamená úplně všechno. Pak si
jednu rukavičku rozepnula, položila prst na pečeť, vytáhla dopis z
obálky, holou rukou si ho podržela a přečetla.
Pak ze sebe vyrazila jeden dlouhý vzdech. Zvedla jsem polštář,
abych ho vyprášila.
„Dobré zprávy, slečno?“ zeptala jsem se, protože mi připadalo, že
bych měla.
Maud zaváhala, ale pak vyhrkla: „Velice dobré… Chci říct pro
mého strýce. Píše pan Rivers z Londýna a představte si to.“ Maud se
usmála. „Už zítra se vrací na Briar!“

Ten úsměv jí zůstal na rtech celý den jako růž; a když se

vpodvečer vrátila od strýce, nepustila se do vyšívání ani nešla na
- 96 -
procházku, dokonce ani nechtěla hrát karty, ale jen přecházela sem a
tam po pokoji, někdy zůstala stát před zrcadlem, uhladila si obočí,
dotkla se svých plných rtů – sotva se mnou promluvila, skoro mě
neviděla.
Tak jako tak jsem vytáhla karty a hrála sama. Vzpomněla jsem si,
jak Šlechtic na Lant Street vykládal krále a královny a při tom nás
zasvěcoval do svého komplotu. Pak jsem si vzpomněla na Dainty.
Její matka, která se utopila, uměla vykládat osud z balíčku karet.
Sama jsem to mockrát viděla na vlastní oči.
Podívala jsem se, jak Maud stojí zasněná u zrcadla. „Nechtěla
byste znát svou budoucnost, slečno?“ zeptala jsem se. „Víte, že se to
dá vyčíst z toho, jaká vám padne karta?“
Po těch slovech Maud odvrátila pohled od své tváře a podívala se
na tu mou.
„Myslela jsem, že to umějí jen cikánky,“ namítla po chvilce.
„No, ale radši o tom neříkejte Margaret ani paní Stilesové,“
upozornila jsem ji. „Víte, moje babička byla cikánská princezna.“
Koneckonců, pro mě za mě, moje babička klidně mohla být
cikánská princezna. Dala jsem karty zpátky do balíčku a nastavila jí
je. Maud zaváhala, pak se přišla ke mně posadit, uhladila si svou
širokou sukni a zeptala se: „Co mám udělat?“
Řekla jsem, že musí na minutu zavřít oči a myslet na všechny
věci, které jsou jejímu srdci nejbližší; a ona poslechla. Pak jsem jí
přikázala, aby vzala karty a podržela je, pak aby vyložila prvních
sedm lícem dolů – aspoň tak jsem si to pamatovala z toho, jak to
dělávala Daintyina matka, nebo možná těch karet bylo devět. Tak
jako tak Maud vyložila sedm karet.
Pohlédla jsem jí do očí a řekla: „Takže, opravdu chcete znát svou
budoucnost?“
„Sue, vy mě lekáte!“ vyděsila se.
„Opravdu ji chcete znát?“ zeptala jsem se znova. „Kartám musíte
věřit. Přináší velkou smůlu, když vám karty ukážou jednu cestu, ale
vy si zvolíte jinou. Slibujete, že se budete řídit tím, co vám karty
odhalí?“
„Slibuji,“ odpověděla tiše.

- 97 -
 „Dobře,“ přitakala jsem. „Tady leží váš život, přímo před námi.
Podívejme se na jeho první část. Tyto karty představují vaši
minulost.“
Otočila jsem první dvě karty. Byla to srdcová dáma a piková
trojka. Samozřejmě že jsem si je pamatovala, protože když měla
Maud zavřené oči, rychle jsem karty prolistovala; což by myslím na
mém místě udělal každý.
Důkladné jsem si je prohlédla a pak jsem řekla: „Hmm. Toto jsou
smutné karty. Tady je nějaká laskavá a krásná paní, podívejte, a tady
zase odloučení a začátek sváru.“
Maud vytřeštila zrak, pak si položila ruku na hrdlo. „Pokračujte,“
vyzvala mé s tváří bílou jak křída.
„Teď se podíváme na další tři karty,“ pokračovala jsem. „Ty
před-stavují vaši současnost.“
Rozmáchle jsem je obrátila.
„Karový král,“ řekla jsem. „Přísný starý muž. Křížová pětka: vy-
prahlá ústa. Fíkový kluk…“
Dala jsem si na čas. Maud se ke mně naklonila.
„Co znamená ta karta?“ vyhrkla. „Ten pikový kluk?“
Odpověděla jsem, že je to mladý muž na koni s dobrým srdcem, a
ona na mě hleděla s takovým úžasem a důvěrou v očích, až mi jí
malém bylo líto. „Teď mám opravdu strach!“ špitla. „Neobracejte ty
další karty.“
„To musím, slečno,“ namítla jsem. „Nebo vás veškeré štěstí
opustí. Podívejte se na ně. V nich je vaše budoucnost.“ Otočila jsem
první kartu. Piková šestka.
„Cesta!“ řekla jsem. „Možná nějaký výlet s panem Lillym? Nebo
možná cesta vašeho srdce…“
Maud na to nic neřekla, jen mlčky hleděla na karty, které už jsem
otočila, „Ukažte mi tu poslední,“ vyzvala mě šeptem. Otočila jsem
kartu a ona ji uviděla jako první.
„Kárová dáma,“ řekla a najednou se zamračila. „Co to má
znamenat?“
Jenže to jsem nevěděla. Chtěla jsem obrátit srdcovou dvojku
symbolizující milence, ale ten balíček se mi nakonec musel
pomíchat.
- 98 -
 „Kárová dáma,“ řekla jsem nakonec. „Myslím, že veliké
bohatsavi.“
„Veliké bohatství?“ Maud se opřela a rozhlédla se kolem sebe na
vyšisovaný koberec a černé dubové stěny. Posbírala jsem karty a
zamíchala je. Maud si uhladila sukni a vstala. „Nevěřím, že vaše
babič-ka byla cikánka,“ řekla, „na to máte příliš světlou pleť. Tomu
nevěřím. A to vaše vykládání budoucnosti se mi vůbec nelíbí. To je
hra pro služebnictvo.“
Poodešla a znovu se postavila před zrcadlo, a přestože jsem byla
přesvědčená, že se otočí a řekne pár laskavých slov, nic takového se
nestalo. Ale Maud cestou zavadila o křeslo a v tu chvíli jsem uviděla
tu srdcovou dvojku. Spadla na zem a ona ji přišlápla střevíčkem a
podpatkem ta srdce pokrčila.
Ten přehyb byl tak hluboký, že jsem tu kartu od té doby, v
dalších týdnech, co jsme hrály, vždycky bezpečně poznala.
Avšak to odpoledne mi Maud přikázala, abych karty dala pryč, že
se jí při pohledu na ně točí hlava; a celou noc pak byla jako na trní.
Sotva si vlezla do postele, už chtěla, abych jí nalila pohárek vody; a
zatímco jsem se vestoje vysvlékala, viděla jsem, jak bere do ruky
nějakou lahvičku a odměřuje z ní do pohárku tři kapky. Byly to
kapky na spaní. Bylo to poprvé, co jsem viděla, jak si je Maud bere.
Byla po nich celá užívaná. Ale když jsem se druhý den probudila,
byla už vzhůru, v ústech žmoulala pramen vlasů a civěla na vzory na
nebesích nad postelí.
„Pořádně mi pročešte vlasy,“ přikázala mi, když se postavila,
abych ji mohla obléknout. „Pořádně je pročešte, ať září. Ach, mám
tak ošklivě bledé tváře! Štípněte mě, Sue.“ Přitáhla si moje prsty k
tváři a stiskla je. „Štípněte mě do tváře a nebojte se, že mi uděláte
modřinu. Raději než ošklivě bílé budu mít tváře domodra!“
Oči měla temné, možná z těch kapek na spaní; čelo samou
vrásku. Ty řeči o modřinách se mi pranic nelíbily.
„Stůjte rovně, nebo vás vůbec neobléknu,“ řekla jsem. „To je
ono. Které šaty si chcete obléknout?“
„Ty šedé?“
„Ty jsou příliš nevýrazné. Co třeba ty modré…“

- 99 -
 V těch aspoň vynikly její blond vlasy. Maud stála před zrcadlem
a dívala se, jak ji zapínám. Čím výš jsem se dostávala, tím byla její
tvář uhlazenější. Pak se na mě podívala. Podívala se na moje hnědé
vlněné šaty a řekla:
„Nejsou ty vaše šaty poněkud prosté, Sue? Myslím, že byste si je
měla převléknout.“
„Převléknout?“ opáčila jsem. „Ale já žádné jiné nemám.“
„Žádné jiné nemáte? Pane na nebi. Už mě unavují. Co jste
nosívala u lady Alice, která byla tak laskavá? Copak vám nikdy
nedala žádné ze svých šatů?“
Měla jsem pocit – a mám za to, že ten pocit byl správný –, že v
tomto ohledu mě Šlechtic nechal trošku na holičkách, když mě na
Briar poslal jen v jedněch dobrých šatech.
„No, popravdě řečeno lady Alice měla srdce ze zlata, ale zároveň
byla dost lakotná. Všechny moje šaty si nechala a odvezla si je do
Indie pro svou novou služebnou.“
Maud zamrkala svýma temnýma očima a zatvářila se lítostivě.
„Takhle se v Londýně chovají dámy ke svým služebným?“
zeptala se.
„Jen ty lakotné, slečno,“ odpověděla jsem.
„To já nemám důvod být lakotná. Musíte dostat ještě jedny šaty,
abyste měla v čem chodit dopoledne. A možná ještě jedny k tomu,
abyste se měla do čeho převléct, kdyby… no, kdybychom třeba
někdy měli návštěvu.“
Maud skryla obličej za dvířka od prádelníku.
„Řekla bych, že obě máme zhruba stejnou velikost,“
poznamenala. „Podívejte, tady máte dvoje nebo troje šaty, které
vůbec nenosím a rozhodně nebudu postrádat. Vidím, že ráda nosíte
dlouhé sukně. Můj strýc je proti dlouhým sukním, protože je
přesvědčený, že jsou nezdravé. Ale u vás mu to samozřejmě vadit
nebude. Budete si jen muset povolit tadyhle ten lem. To svedete,
viďte?“
Na párání jsem tedy rozhodně byla zvyklá, a když bylo třeba,
uměla jsem i spíchnout rovný šev. „Děkuju, slečno,“ poděkovala
jsem. Maud přede mnou podržela jedny z šatů. Byl to divný model z
oranžového sametu s třásněmi a širokou sukní. Vypadal, jako by ho v
- 100 -
dílně u dámské krejčové navál dohromady silný vítr. Maud si mě
bedlivě prohlédla a pak řekla:
„Vyzkoušejte si je, Susan, prosím! Ukažte, pomohu vám.“
Přistoupila ke mně a začala mě vysvlékat. „Vidíte, umím to stejně
dobře jako vy. Teď jsem vaše komorná a vy moje paní!“
Po celou dobu, co mě vysvlékala, se poněkud nervózně
chichotala.
„No, jen se na sebe podívejte do zrcadla,“ vybídla mě na konec.
„Jsme jako sestry!“
Maud ze mě stáhla staré hnědé šaty, přetáhla mi přes hlavu tu
podivnou oranžovou róbu a postavila mě před zrcadlo, zatímco si
pohrávala s háčky. „Zadržte dech,“ přikázala mi. „Ještě víc! Budete
v nich sice hodně sevřená, ale aspoň budete mít postavu jako dáma.“
Sama měla samozřejmě pas jako vosa a byla o pár centimetrů
vyšší. Zato já jsem měla tmavší vlasy. Vůbec jsme nevypadaly jako
sestry, jen jsme obě vypadaly jako hastroši. V těch šatech mi byly
vidět kotníky. Kdyby mě v tu chvíli uviděl nějaký chlapec z naší
čtvrti, umřela bych hanbou.
Jenomže tady žádní chlapci ani děvčata ze Southwarku nebyli. A
ty šaty byly ušité z velice dobrého sametu. Stála jsem a tahala za
třásně na sukni, zatímco Maud doběhla ke své šperkovnici pro brož a
připnula mi ji na prsa, a pak se s hlavou na stranu dívala, jak mi sluší.
Pak někdo zaklepal na dveře od salonku.
„To je Margaret,“ vyhrkla Maud se zrůžovělými tvářemi a
zavolala. „Pojďte sem do šatny, Margaret!“
Služka vešla dovnitř a udělala pukrle a dívala se při tom přímo na
mě. „Přišla jsem vám jen odnést tácek, sleč– Ach! Slečno Smithová!
Jste to vy? Úplně jsem si vás spletla s madam!“
Začervenala se a Maud, která se skrývala ve stínu závěsu kolem
postele, si jako holčička zakryla rukou ústa. Otřásala se smíchy a
tmavé oči jí jen svítily.
„Co kdyby,“ uvažovala nahlas, když Margaret odešla, „co kdyby
se to samé co Margaret stalo i panu Riversovi a spletl si vás se
mnou? Co bychom si počaly?“

- 101 -
 A znovu se zasmála, až se celá třásla. Hleděla jsem upřeně do
zrcadla a usmívala se. Vždyť to bylo něco vydávat se za dámu, no
ne?
Přesně to by si přála moje matka.
Ale stejně si nakonec budu moct vybrat ze všech jejích šatů a
šperků, tak co. Akorát jsem s tím začala trochu brzy. Ty oranžové
šaty jsem si nechala, a zatímco Maud byla se strýcem, popustila jsem
lem a povolila živůtek. Přece si kvůli vosímu pasu nebudu ničit
zdraví.

„Tak co, nevypadáme dobře?“ otázala se Maud, když jsem ji

přišla vyzvednout. Zůstala stát a pořádně si mě prohlédla, pak si
uhladila svou vlastní sukni. „Ale ne, tady mám smítko z polic od
strýce!“ vykřikla. „Ach jo! Ty knihy, ty příšerné knihy!“ Málem se
rozplakala a žmoulala si ruce.
Oprášila jsem jí to smítko; škoda že jsem jí nemohla říct, že se
zbytečně nervuje. Vždyť by na sobě klidně mohla mít pytel. Klidně
by mohla mít tvář jako uhlíř. Dokud je v bance pod jménem slečna
Maud Lillyová uloženo patnáct tisíc, Šlechticova touha jen tak
neochabne.
Bylo dost hrozné dívat se na ni a vědět, co vím, a přitom dělat, že
nic nevím; a u jiné dívky by to dokonce bylo komické. „Není vám
dobře, slečno?“ zeptala bych se. „Nemám vám něco přinést? Nemám
vám přinést to malé zrcátko, abyste se na sebe podívala?“ a ona by
opáčila: „Špatně? Je mi jen trochu zima a chůzí se snažím zahřát.“ A
pak; „Nač zrcátko, Sue? K čemu by mi bylo?“
„Zdálo se mi, že si prohlížíte svůj obličej víc než obvykle,
slečno.“
„Svůj obličej! A proč bych měla něco takového dělat?“
„To opravdu nevím, slečno.“
Věděla jsem, že jeho vlak má přijet do Marlow ve čtyři hodiny a
že pro něj poslali Williama Inkera stejně jako tehdy pro mě. Ve tři
hodiny Maud řekla, že si vezme vyšívání k oknu, aby na to lépe
viděla. Ovšem že tou dobou už byla skoro tma, ale nic jsem na to
neřekla. Na tom nejchladnějším místě v celém pokoji, vedle těch
lomcujících okenních tabulek a plesnivých pytlíků s pískem stála
- 102 -
malá polstrovaná stolička, na které Maud strávila hodinu a půl s
šálem přehozeným přes ramena, třásla se, mžourala na stehy a
potajmu vrhala letmé pohledy na příjezdovou cestu k domu.
V duchu jsem si říkala, že jestli tohle není láska, tak jsem čínský
papež; a jestli to láska je, pak milenci jsou holubi a husy a jsem ráda,
že k nim nepatřím.
Na konec se Maud chytila prsty za srdce a vydala ze sebe
přidušeny výkřik. Zahlédla totiž blížící se světlo na bryčce Williama
Inkera. Poodstoupila od okna a postavila se ke krbu, ruce přitom
tiskla k sobe. Pak se na štěrku ozval dusot koňských kopyt. „To bude
pan Rivers, slečno, ne?“ poznamenala jsem a ona na to řekla: „Pan
Rivers? To už se tak připozdívá? Pak soudím, že ano. To bude mít
strýc radost!“
Nejprve ho přivítal její strýc. „Možná pro mě pošle, abych pana
Riverse přivítala,“ poznamenala Maud. „Jak mi sedí ta sukně?
Nemám si raději obléct ty šedé šaty?“
Jenže pan Lilly pro ni neposlal. Z pokojů dole jsme zaslechly
hlasy a zavírání dveří, ale uběhla další hodina, než přišla služebná se
vzkazem, že přijel pan Rivers.
„A už se zabydlel zase ve svém pokoji?“ zajímalo Maud.
„Ano, slečno.“
„Pan Rivers bude po cestě jistě poněkud unaven, že?“
Pan Rivers se dává slyšet, že je snesitelně unavený a těší se, že se
se slečnou Lillyovou a s jejím strýcem uvidí u večeře. Do té doby ji
nehodlá vyrušovat.
„Chápu,“ hlesla, když si to poslechla. Pak se kousla do rtu.
„Prosím vyřiďte panu Riversovi, že slečna jeho návštěvu u sebe v
salonku, ještě než bude večeře, nepovažuje za žádné vyrušování…“
Ve stejném stylu pokračovala ještě asi minutu a půl, zadrhávala
se a celá se červenala, než to služebné konečně došlo a odešla. Když
se po čtvrt hodině vrátila, přivedla s sebou Šlechtice.
Vstoupil do pokoje a nejdřív se na mě vůbec nepodíval. Neměl
oči pro nic jiného než pro Maud.
„Slečno Lillyová,“ spustil, „jste velice laskavá, že mě přijímáte
celého ušpiněného a pomačkaného po dlouhém cestování. To jste
celá vy!“
- 103 -
 Jeho hlas zněl vlídně. Pokud šlo o tu cestovní špínu – no, neměl
na sobě jedinou skvrnku; hádala jsem, že se byl rychle u sebe v
pokoji převléknout. Vlasy měl ulízané a lesklé a vousy upravené; na
malíčku měl jeden obyčejný prstýnek, ale kromě něj byly jeho ruce
holé a velice čisté.
Vypadal tak, jak měl – jako pohledný, kultivovaný džentlmen.
Když se ke mně konečně obrátil, najednou jsem si uvědomila, že se
mu klaním a málem se stydím.
„A tady máme Susan Smithovou!“ zvolal Šlechtic, prohlížel si
můj sametový úbor a rty mu cukaly do úsměvu. „Málem bych si ji
spletl s nějakou dámou, opravdu!“ Přistoupil ke mně a vzal mě za
ruku. Maud se k nám přidala. „Doufám, že se vám na Briaru líbí,
Sue,“ řekl. „Doufám, že jste své nové paní dobrou služebnou.“
„To doufám, pane.“
„Je to velice hodné děvče,“ přidala se Maud. „Vskutku velice
hodné děvče.“
Řekla to takovým nervózně milým způsobem – jako když vás
nějaký cizí člověk vtáhne do hovoru kvůli vašemu psovi.
Šlechtic mi jednou stiskl ruku, pak ji pustil. „Ovšem, nemůže být
dost dobře nehodná – chci říct, žádné děvče nemůže být dost dobře
nehodné, slečno Lillyová, má-li vzor ve vás.“
Ruměnec z tváře už jí stihl vyprchat, ale teď se zase vrátil. „To je
moc hezké, že to říkáte,“ pípla Maud.
Šlechtic zavrtěl hlavou a kousl se do rtu. „Žádný džentlmen
nemůže jinak,“ zamumlal, „když může svou laskavost projevovat
právě vám.“
Jeho tváře teď měly stejně růžovou barvu jako její. Napadlo mě,
že se naučil zadržovat dech, aby se mu nahrnula krev do obličeje.
Nespouštěl oči z Maud a ona se na něj konečně podívala a usmála; a
nakonec se rozesmála.
A tehdy mě poprvé napadlo, že Šlechtic má přece jen pravdu.
Maud je vážně hezká, je velice krásná a štíhlá – když stála vedle něj
a hleděla mu do očí, bylo to jasně vidět.
Holubi a husy. Veliké hodiny odbily, oba sebou trhli a podívali se
stranou. Šlechtic prohlásil, že už ji nechce dál zdržovat. „Doufám, že
se uvidíme u večeře i s vaším strýcem.“
- 104 -
 „Ano, s mým strýcem,“ přitakala Maud tiše. Šlechtic se jí
poklonil a zamířil ke dveřím; pak když už byl málem venku, jako by
si vzpomněl na mě a předvedl něco na způsob pantomimy – plácal se
po kapsách a hledal mince. Nakonec objevil šilink a pokynul mi,
abych si pro něj přišla.
„Tumáte, Sue,“ řekl, zvedl mi ruku a vtiskl mi šilink do dlaně.
Byl falešný. „Všechno v pořádku?“ dodal tiše, aby nás Maud
neslyšela.
„Ach, děkuji, pane,“ poděkovala jsem, předvedla další pukrle a
mrkla. Náhodou je docela zvláštní dělat tyhle dvě věci zároveň a
rozhodně bych to nikomu nedoporučovala: obávám se totiž, že
pukrle se tím mrknutím úplně vykolejilo, a vím jistě, že mrknutí bylo
z toho pukrlete úplně popletené.
Ale mám pocit, že Šlechtic si ničeho nevšiml. Jen se spokojeně
usmál, znovu se poklonil a odešel. Maud se na mě jednou podívala,
pak v tichosti odešla do svého pokoje a zavřela dveře – nevím, co
tam dělala. Zůstala jsem sedět, dokud mě k sobě za půl hodiny
nezavolala, abych jí pomohla převléct do šatů na večeři.
Seděla jsem a házela si tím šilinkem. „No nic,“ pomyslela jsem
si...“falešné mince se budou třpytit stejně jako ty pravé.“ Ale to
pomyšlení mě docela rozladilo a vůbec mi nebylo jasné proč.

Ten večer se o hodinu nebo dvě zdržela a předčítala svému strýci

a Šlechtici v obývacím pokoji. Sama jsem v tom pokoji ještě nikdy
nebyla. Co Maud dělá, když s ní nejsem, jsem věděla jen z toho, co
pan Way nebo paní Stilesová náhodou prohodili, když jsme společně
večeřeli. Stále jsem trávila večery v kuchyni nebo v komoře paní
Stilesové; což byla obvykle pěkná otrava. Ten večer však bylo
všechno úplně jinak. Když jsem sešla dolů, Margaret zrovna zapicho-
vala dvě vidličky do velikého kusu pečené šunky a paní Koláčková ji
polívala medem. Medová šunka je oblíbené jídlo pana Riverse,
vysvětlila mi Margaret a olízla si přitom rty. Vařit pro pana Riverse
je radost, dodala paní Koláčková.
Staré vlněné punčochy vyměnila za ty černé hedvábné, které jsem
jí věnovala. Panské služebné si nasadily nové čepce s ještě bohatším
nabíráním. Charles, čistič nožů, si ulízl vlasy a pěšinku měl rovně
- 105 -
jako střelu: seděl na stoličce u krbu, pohvizdoval si a leštil jednu ze
Šlechticových bot.
Byl stejně starý jako John Vroom; ale zatímco John byl snědý,
Charles byl blonďák. „Co říkáte na tohle, paní Stilesová?“ zeptal se.
„Pan Rivers tvrdí, že v Londýně jsou k vidění sloni. Říká, že je
chovají v ohradách v parku, tak jako my chováme ovce, a že kdo dá
půlšilink, může se na něm i projet.“
„Proboha svatého!“ zvolala paní Stilesová. U krku měla šaty
sepnuté broží. Byla to smuteční brož a trčely z ní další černé vlásky.
Slony! pomyslela jsem si. Uměla jsem si představit, jak mezi ně
Šlechtic napochoduje jako kohout do kurníku mezi hřadující slepice,
a všichni jsou z něho u vytržení. Říkali, že je hezký. Říkali, že má
lepší vychování než mnozí vévodové a ví, jak se správně chovat k
služebnictvu. Říkali, že je pro slečnu Maud výborné, že je tak chytrý
mladík zase zpátky v domě. Kdybych se postavila a řekla jim pravdu
– že jsou jen banda tupců a pan Rivers je ďábel v lidské podobě,
který se chce s Maud oženit a připravit ji o peníze, pak ji nechat
zavřít do blázince a víceméně počkat, až umře –, kdybych se
postavila a tohle všechno jim řekla, v životě by mi to nevěřili.
Prohlásili by, že jsem přišla o rozum. Vždycky budou víc věřit
džentlmenovi než někomu, jako jsem já. Samozřejmě že jsem se k
ničemu takovému nechystala. Svoje myšlenky jsem si nechávala pro
sebe; a paní Stilesová byla později nad pudinkem ve své komoře taky
poněkud zticha, jen seděla a pohrávala si s tou broží. Pan Way si
odnesl noviny k sobě do pokoje. U večeře musel panu Lillymu
naservírovat dvě vybraná vína a byl z nás všech jediný, kdo z
příjezdu Šlechtice neměl radost.

Aspoň se domnívám, že jsem byla ráda. „Ale jsi,“ říkala jsem si v

duchu, „jen ti to nedochází. Uvidíš, až s ním budeš o samotě.“ Byla
jsem přesvědčená, že za den, za dva najdeme způsob, jak se sejít,
jenomže nakonec trvalo téměř dva týdny, než se nám to podařilo,
protože bez Maud jsem samozřejmě neměla důvod potulovat se po
hlavních částech domu. Nikdy jsem nebyla v pokoji, v němž spal, a
on nikdy nebyl v tom mém. Kromě toho dny na Briaru plynuly s
takovou pravidelností, že připomínaly něco jako obrovskou
- 106 -
mechanickou hračku, která se nedá zastavit. Domovní hodiny nás
ráno probudily, načež jsme se všichni ze svých pokojů rozešli za
svými povinnostmi, než nás tytéž hodiny zase večer svolaly do
postele. Klidně jsme mohli mít v podlaze zabudované drážky; mohli
bychom se aspoň klouzat na špejlích. Do domu by mohla být z boku
zasazena obrovská klika, kterou by otáčela obrovská ruka. – Někdy,
když za oknem nebylo vidět nic než tma nebo šedivý opar, jsem si ji
představovala a málem jsem slyšela, jak se otáčí. Měla jsem čím dál
větší strach z toho, co by se stalo, kdyby se zasekla, tohle s vámi
udělá život na vesnici.
Když přijel Šlechtic, celá hračka se otřásla v základech. Páky
zarachotily, lidé se na svých špejlích na okamžik zachvěli, v podlaze
se objevila jedna nebo dvě nové drážky; a pak se zase všechno
rozběhlo stejně hladce jako dřív s tím, že se jen změnilo pořadí
výstupů. Maud už nechodila strýci předčítat, aby si mohl dělat
poznámky, ale zdržovala se u sebe v pokojích. Seděly jsme a
vyšívaly, hrály karty nebo chodily ven k řece, k tisům nebo na
hřbitov.
Šlechticův režim vypadal následovně: vstával v sedm a snídal v
posteli. Obsluhoval ho Charles. V osm hodin začal s prací na
obrázcích pro pana Lillyho a pracoval přesně podle jeho instrukcí.
Starý pán byl svými obrázky stejně posedlý jako knihami, a proto pro
něj zařídil malou pracovnu, ještě tmavší a nepřístupnější, než byla
knihovna. Domnívám se, že ty obrázky byly staré a pěkně vzácné.
Nikdy jsem je neviděla. Nikdo je neviděl. Pan Lilly a Šlechtic nosili
klíče stále při sobě a dveře do pracovny zamykali, ať už byli nebo
nebyli uvnitř.
Pracovali do jedné hodiny a pak se naobědvali. My s Maud jsme
obědvaly o samotě a jedly v tichosti. Někdy se jídla vůbec nedotkla,
ale jen seděla a čekala. Pak, ve tři čtvrtě na dvě, si došla pro kreslicí
potřeby – tužky a barvy, papíry a skicáky, dřevěný trojúhelník –a
úhledně a pokaždé stejným způsobem si je rozložila. Nesměla jsem jí
pomáhat. Když jí spadl štětec a já jsem ho zachytila, všechno
posbírala – papíry, tužky, barvy, trojúhelník – a začala zase znovu.

- 107 -
 Naučila jsem se těch věcí nedotýkat a jen se dívat. A pak jsme
obě čekaly, až hodiny odbijí druhou. A minutu nato přišel Šlechtic,
aby jí dal další lekci z kreslení.
Zpočátku kreslili v salonku. Šlechtic položil na stůl jablko,
hrušku a džbán, a zatímco se je Maud pokoušela na tužší list papíru
namalovat, stál a pokyvoval hlavou. Se štětcem jí to šlo asi stejně
dobře jako s rýčem, ale Šlechtic ji v tom patlání zarazil, naklonil
hlavu nebo přimhouřil oko a řekl:
„Prohlašuji, slečno Lillyová, že to dostáváte do ruky“ Nebo
„Oproti skicám, které jste dělala před měsícem, jste se vskutku
zlepšila!“
„Opravdu si to myslíte, pane Riversi?“ opáčila Maud s ruměncem
v tváři. „Není ta hruška trochu úzká? Neměla bych raději zapracovat
na perspektivě?“
„Ta perspektiva je možná trošku nepřesná,“ přikývl, „ale vy máte
talent, slečno Lillyová, který techniku hravě převyšuje. Umíte
pouhým okem proniknout k jádru věci. Málem se bojím před vás
postavit! Bojím se, co odhalíte, když svůj pohled obrátíte ke mně.“
Vždycky, když něco takového říkal, zněl jeho hlas zpočátku silně,
ale pak zlíbezněl, zjihl a zrozpačitěl; a Maud se zase tvářila, jako by
byla z vosku a stoupla si příliš blízko k ohni. A zkusila to ovoce
namalovat znova. Tentokrát ta hruška připomínala banán. Načež
Šlechtic prohlásil, že bylo mizerné světlo, nebo že si vzala špatný
štětec.
„Kdybych vás tak mohl vzít k sobě do ateliéru v Londýně, slečno
Lillyová!“
Vybájil si totiž pro sebe život umělce v jednom domě v Chelsea.
Tvrdil, že má mezi umělci spoustu úžasných přátel. „Jsou mezi nimi i
dámy?“ zajímalo Maud.
„Ovšem,“ odpověděl. „Neboť si myslím, že…“ pak zavrtěl
hlavou, „no, moje názory rozhodně neodpovídají normě a
všeobecnému vkusu. Vidíte tu linku – zkuste ji namalovat trochu
silněji.“
Přistoupil k Maud a položil svoji ruku na její dlaň. Maud k němu
obrátila tvář a vybídla ho: „Nechcete mi říct, co si myslíte? Můžete
mluvit naprosto otevřeně. Už nejsem dítě, pane Riversi!“
- 108 -
 „To tedy ne,“ přitakal tiše a zadíval se jí do očí. Pak se vytrhl ze
zamyšlení a dodal: „Koneckonců můj názor je dost umírněný. Týká
se vašeho – vašeho pohlaví a otázek stvoření. Podle mne vám totiž,
slečno Lillyová, něco schází.“
Maud polkla naprázdno. „Co je to, pane Riversi?“
„No přece troufalost,“ odpověděl tiše, „moje troufalost.“
Maud seděla v klidu, pak se ošila. Židle pod ní zavrzala, ten zvuk
jako by ji vylekal, a tak odtáhla ruku. Pak zvedla oči k zrcadlu a zjis-
tila, že se na ni dívám, načež se začervenala; pak zvedl oči i Šlechtic
a díval se na ni, přičemž Maud zrudla ještě víc a sklopila zrak. Chvíli
klouzal pohledem od ní ke mně a zase zpátky k ní. Zvedl ruce a
uhladil si knír.
Maud přiložila štětec k obrázku s ovocem a zvolala: „Ach ne!“
Ze štětce ukápla barva podobná slze. Šlechtic ji chlácholil, ať si z
toho nic nedělá, že už ji dost utahal. Přistoupil ke stolku, sebral z něj
hrušku a vyleštil ji. Maud měla mezi štětci a tuhami malý perořízek,
a tak si ho půjčil a rozkrojil hrušku na tři vlhké kousky. Jeden podal
Maud, jeden si nechal a z toho třetího otřepal šťávu a přinesl mi ho.
„Myslím, že je skoro zralá,“ řekl a mrkl na mě.
Svůj kousek si vložil do úst a dvěma energickými sousty ho
snědl. Na hradě mu po něm zůstaly kapičky zakalené šťávy. Pak si
zamyšlené olízl prsty a já zase svoje a Maud si pro jednou nechala
umazat rukavičky, seděla s hruškou v ruce a uždibovala z ní kousky;
v obličeji při tom měla zlověstný pohled.
Všichni jsme měli hlavu plnou tajemství. Opravdových tajemství
a falše. Bylo jich tolik, že se ani nedala spočítat. Když se teď pokou-
ším rozluštit, kdo co věděl a kdo nevěděl vůbec nic, kdo věděl
všechno a kdo byl podvodník, musím přestat a nechat toho, protože
mi z toho jde hlava kolem.

Šlechtic nakonec prohlásil, že by mohla zkusit kresbu krajiny.

Hned mi došlo, o co mu jde. Šlo mu o to, že se s ní bude moct
procházet po parku, po všech temných, osamělých zákoutích a klidně
tomu říkal výuka. Myslím, že jí to došlo taky. „Nezdá se vám, že
dnes bude pršet?“ zeptala se Maud ustaraně s obličejem přitisknutým
na sklo a očima se vpíjela do oblaků. Byl sice konec února a pořád
- 109 -
tuhá zima, ale počasí stejně jako všichni v tom domě po příjezdu
pana Riverse ožilo a poněkud se umoudřilo. Vítr polevil a přestal
lomcovat okny. Šedivou barvu na obloze vystřídala perleťová.
Dokonce i trávník zezelenal jako kulečníkový stůl.
Když jsme se ráno s Maud procházely samy, kráčela jsem po
jejím boku. Teď samozřejmě chodila se Šlechticem: nabídl jí rámě a
ona ho po okatém zaváhání přijala; přišlo mi, že díky tomu, jak si
zvykla na moje rámě, jí to jde samo. Při chůzi byla sice pěkně
prkenná, ale Šlechtic si vždycky našel nějaký šikovný způsob, jak si
ji přitáhnout blíž. Naklonil hlavu, až se jí málem dotýkal. Dělal, že jí
ometá smítko z límce. Zpočátku mezi nimi byla mezera, ale ta se
rovnoměrně zkracovala, až nezbylo nic než tření rukávu o rukáv,
krabacení sukně o kalhoty. Měla jsem to jako na dlani, protože jsem
chodila za nimi. Nosila jsem Maud kabelu s barvami a štětci, dřevěný
trojúhelník a stoličku. Někdy se mi vzdálili a jako by na mě úplně
zapomněli. Pak si Maud vzpomněla, obrátila se a vyhrkla:
„Jste tak hodná, Sue! Nevadí vám ta procházka? Pan Rivers si
myslí, že ještě pár set metrů.“
Tohle si pan Rivers myslel vždycky. Nechal ji pomalu procházel
parkem a tvrdil, že hledá vhodný výřez krajiny, ale hlavně ji chtěl
pořád držet a něco jí šeptat do ouška; a já jsem se za nimi musela pla-
hočit s celou tou výbavou.
Ovšem že za to, že se vůbec spolu mohli procházet, vděčili mně.
Měla jsem jen dávat pozor, aby se Šlechtic choval způsobně.
Bedlivě jsem ho sledovala. Sledovala jsem i Maud. Někdy mu
pohlédla do tváře, častěji se dívala do země, občas pohlédla na
nějakou kytku, lísteček nebo třepotajícího se ptáčka, kterého si právě
všimla. A když to udělala, on se pootočil, podíval se mi do očí a
spiklenecky se usmál; a když se na něho zase podívala, z tváře mu
čišela ryzí dobrota.
V tu chvíli byste přísahali, že je do ní zamilovaný. Podle toho, jak
se Maud tvářila, byste přísahali, že i ona je zamilovaná do něho.
Ale bylo vidět, že má strach, že se jí příliš rozbuší srdce. Nesměl
na to jít příliš rychle. Nikdy se jí nedotkl sám od sebe, jen když se do
něj zavěsila nebo když jí vedl ruku při kreslení. Vždycky se k ní
sklonil, aby se zblízka díval, jak se máchá v barvách, a jejich dech
- 110 -
splynul v jeden a jejich vlasy se propletly; ale když se naklonil
trochu víc, Maud ucukla. Nikdy si z rukou nesundávala rukavičky.
Nakonec Šlechtic našel jedno místo u řeky a Maud se pustila do
kreslení přírodní scenérie a den co den přidávala na papír kus
tmavého rákosí. Večer jemu a panu Lillymu předčítala v obývacím
pokoji. Ulehala podrážděně do postele, někdy si brala kapky na spaní
a nikdy se ve spánku celá třásla.
Když byla neklidná, objala jsem ji, dokud se zase neuklidnila.
Snažila jsem se ji držet v klidu kvůli němu. Později bude Šlechtic
chtít, abych ji malinko znervózněla, ale prozatím jsem ji držela v
klidu, v čistotě a kráse. Umývala jsem jí vlasy octem a pročesávala
je, dokud se neblyštěly. Když k ní vešel do salónku, pečlivě si ji
prohledl a uklonil se. A když řekl: „Slečno Lillyová, vy jste den ode
dne půvabnější!“, dobře jsem věděla, jak to myslí. Taky mi bylo
jasné, že ta lichotka nepatří Maud – nehnula přece prstem –, ale mně,
protože to všechno byla moje práce.
Podobné drobnosti jsem dokázala vytušit. Šlechtic se mnou
nemohl mluvit otevřeně, ale jak už jsem řekla, používal k tomu oči a
úsměvy. Stále jsme čekali, až budeme mít příležitost promluvit si
mezi čtyřma očima, a když už se začalo zdát, že k tomu nikdy nedo-
jde, přišla naše chvíle – a tím, kdo nám to ve své nevinnosti umožnil,
byla právě Maud.
Jednou časně ráno ho totiž zahlédla z okna svého pokoje. Stála a
okna s hlavou opřenou o sklo a zničehonic vyhrkla: „Podívejte,
támhle se prochází pan Rivers.“
Postavila jsem se vedle ní a opravdu – Šlechtic chodil po trávě a
kouřil. Slunce bylo ještě hodně nízko, a tak za sebou nechával dlouhý
stín.
„Ten je ale vysoký, co?“ poznamenala jsem a úkosem mrkla na
Maud. Přikývla. Zamlžila přitom svým dechem okno, a tak ho setřela
„Ach!“ vzdychla pak, jako kdyby spadl. „Ach! Myslím, že mu hasla
cigareta. Chudák pan Rivers!“
Šlechtic si prohlížel tmavou špičku cigarety a foukal na ni; pak
zašátral po kapsách u kalhot a hledal zápalky. Maud znovu přejela
rukou po skle.

- 111 -
 „Bude si ji moci ještě zapálit?“ strachovala se. „Má vůbec čím?
Ach, nejspíš ne. A hodiny před dobrými dvaceti minutami odbily půl.
Brzy bude muset jít za strýcem. Ne, v žádné kapse zápalku určitě
nemá…“
Pak se na mě podívala a zalomila rukama, jako by jí mělo
puknout srdce.
„To ho přece nezabije, slečno,“ řekla jsem.
„Ale chudák pan Rivers,“ trvala Maud na svém. „Ach, Sue, když
si pospíšíte, můžete mu tu zápalku zanést. Podívejte, už chce tu
cigaretu schovat. A vypadá tak smutně!“
Žádné zápalky jsme ale neměly. Margaret je měla schované v
zástěře. Když jsem to namítla, Maud opáčila:
„Tak si vezměte svíčku! Vezměte si cokoliv! Třeba žhavý uhlík z
krbu! Bože, nemůžete si trochu pospíšit? – A ne abyste řekla, že vás
posílám já!“
Chápete, jak po mně mohla něco takového chtít – doklopýtat o
dvě patra níž se žhavým uhlem v kleštích, jen aby si nějaký chlap
mohl dokouřit svou ranní cigaretku? Chápete, že jsem ji poslechla?
No, byla jsem přece služebná, a tak jsem musela. Když Šlechtic
viděl, jak se k němu po trávě blížím a co držím v ruce, rozesmál se.
„No jo,“ řekla jsem, „Poslala mě, abyste si mohl zapálit. Tvařte
se, že máte radost, ona se dívá. Jestli chcete, klidně přehrávejte.“
Bez sebemenšího pohybu hlavou zvedl oči k jejímu oknu.
„To je ale hodné děvče,“ pochválil ji.
„Řekla bych, že pro vás je až moc hodná.“
Usmál se. Ale jen tak, jak se urozený pán usmívá na služebnou, a
nasadil vlídný výraz. Představovala jsem si, jak se Maud dívá dolů a
rychle dýchá na sklo.
„Jak si vedeme, Sue?“ zeptal se mě pak Šlechtic tiše.
„Docela dobře,“ odpověděla jsem.
„Myslíš, že mě miluje?“
„To teda myslím.“
Vytáhl z kapsy stříbrné pouzdro a vyndal z něj cigaretu. „Ale
ještě ti to neřekla?“
„Ani nemusí.“
Šlechtic se sklonil, aby si připálil. „Důvěřuje ti?“
- 112 -
 „Myslím, že musí. Nikoho jiného nemá.“
Potáhl z cigarety a pak s povzdechem vydechl. Kouř obarvil
chladivý vzduch namodro. „A máme ji,“ řekl.
Ustoupil o kousek dozadu a pak mi očima něco naznačil; bylo mi
jasné, co chce – chtěl, abych ten uhlík upustila na zem a on se pro něj
mohl sehnout a pomoct mi ho podat. „Ještě něco?“ zeptal se. Šeptem
jsem mu řekla o těch kapkách na spaní a o tom, jak se Maud bojí
vlastních snů. S úsměvem mě vyslechl a celou dobu zápolil s
kleštěnu a tím uhlíkem, až se mu ho nakonec podařilo sebrat ze země
a zvednout. Vtiskl mi do rukou rukojeť kleští a stiskl mi je.
„Ty kapky a ty sny se hodí,“ dodal tiše. „Později nám budou co
platné. Ale víš, co musíš teď udělat? Dávat na ni veliký pozor. Musí
tě milovat. Ona je náš malý drahokam, Suky. Brzy se stane mou
kořistí a já ji vyměním za peníze. Nes to takhle,“ pokračoval
normálním hlasem. Ve dveřích do domu se objevil pan Way, aby
zjistil, proč jsou otevřené. „Takhle, aby ti ten uhel nespadl a
nepropálil slečně Lillyové koberce…“
Vysekla jsem mu pukrle a Šlechtic poodešel; a pak, když pan
Way vyšel ven, aby si protáhl nohy, podíval se na slunce a posunul si
paruku, aby se pod ní mohl poškrábat, naposledy zašeptal:
„Na Lant Street se na tebe uzavírají sázky. Paní Sucksbyová
vsadila pět liber na tvůj úspěch. Pověřila mě, abych tě za ni políbil.“
Sešpulenými rty poslal vzdušný polibek, pak si vložil do úst
cigaretu a vypustil z nich další obláček modrého kouře. Pak se mi
uklonil. Vlasy mu přitom přepadly přes límec. Zvedl bílou ruku a
sčesal si je zpátky za ucho.
Všimla jsem si, že pan Way ho ze svého místa na schodech
bedlivě sleduje tak, jak to dělávali drsňáci z londýnského Borough –
jako kdyby nevěděl, co vlastně chce: jestli se mu chce vysmát, nebo
mu ubalit jednu mezi světla. Ale ze Šlechticových očí vyzařovala
naprostá nevinnost. Zvedl tvář ke slunci a protáhl se, aby na něj
Maud z přítmí svého pokoje lépe viděla.

Od té chvíle se každé ráno dívala, jak se Šlechtic prochází a

pokuřuje. Stála u okna s tváří přitisknutou na sklo a na čele jí
vždycky zůstalo červené kolečko, jehož rudá barva dokonale
- 113 -
kontrastovala s její bledou tváří. Připomínala flíček na tváři dívky
zmítané horečkou. Připadalo mi, že s každým dalším dnem ten flíček
tmavne a vystupuje.
Maud teď nespouštěla ze Šlechtice oči a já jsem je měla v merku
oba a všichni tři jsme čekali, až to vypukne.

Nejprve jsem si myslela, že to bude trvat tak dva, nanejvýš tři

týdny, jenomže uplynulo čtrnáct dni a my jsme se nepohnuli z místa.
Pak uběhly další dva týdny a pořád bylo všechno při starém. Maud
měla v čekání praxi a život v tom domě plynul příliš pohodlně. Maud
jen o malinko poskočila ze své drážky, aby mu byla blíž, a on se jen
kousek vyplížil z té svojí, aby se zas přiblížil jí, což ale pro oba
znamenalo jen to, že si vytvořili nové drážky, v kterých se zabydleli.
Potřebovali jsme, aby celá ta hra šla k šípku.
Potřebovali jsme, aby se mi začala svěřovat, a já jsem jí tak
mohla pomoct v jejím snažení. Ale i když jsem se jen tak
mimochodem nejmíň tisíckrát zmínila, jak je pan Rivers šlechetný,
jak je hezký a dobře vychovaný, jak se zdá, že její strýc ho má v
oblibě, a podle všeho i jí se zamlouvá, a jak se zdá, že i ona jemu, a
nezdá se jí, že pan Rivers by mohl být pro mladou dámu na vdávání
tím pravým? I když jsem před ní utrousila aspoň tisíc podobných
narážek, žádná z nich nezabrala. Znovu se ochladilo, pak zase
oteplilo. Přišel březen. Pak byl za dveřmi duben. V květnu měly být
všechny obrázky pana Lillyho zarámované a Šlechtic měl odjet. A
Maud se pořád nevyslovila a on se držel zpátky ze strachu, aby ji
nějakým špatně mířeným krokem nezastrašil.
Mně už z toho čekání začínala docházet trpělivost. Šlechtici taky.
Všichni jsme byli jak na trní – Maud několik hodin v kuse seděla a
šila sebou, a když domovní hodiny odbily, lehce sebou trhla, čímž
mě vylekala; a když za ní měl přijít Šlechtic, všimla jsem si, jak se
kroutí a poslouchá, jestli neuslyší jeho kroky – pak zaťukal na dveře
a Maud nadskočila nebo vykřikla, upustila šálek a rozbila ho. V noci
pak nehybně ležela s otevřenýma očima nebo se vrtěla a mluvila ze
spaní.
A to všechno z lásky, jak jsem si myslela! V životě jsem nic
takového nezažila. Přemýšlela jsem nad tím, jak to funguje u nás
- 114 -
doma. Přemýšlela jsem o všech věcech, které dívka obyčejně dělá,
když se jí líbí nějaký chlapec, o němž si myslí, že opětuje její city.
Přemýšlela jsem, co bych sama udělala, kdybych se líbila
někomu jako Šlechtic.
Napadlo mě, že bych si ji možná mohla vzít stranou a říct jí to
jako dívka dívce.
Jenomže pak mě napadlo, že by se Maud mohla urazit. Což je ve
světle toho, co se stalo později, dost zvláštní.

Ale nejdříve se stalo něco úplně jiného. Horečka konečně

vypukla. Celá ta hra vybouchla a naše čekání se vyplatilo.
Maud mu dovolila, aby ji políbil.
Ne na rty, ale na úplně jiné, ještě lepší místo.
Vím to, protože jsem to viděla.
Stalo se to prvního dubna u řeky. Na to že bylo teprve jaro, bylo
příliš teplo. Z šedivé oblohy jasně zářilo slunce a všichni tvrdili, že
přijde bouřka.
Maud měla přes šaty oblečený kabátek a plášť a bylo jí horko:
zavolala si mě a chtěla, abych jí sundala plášť a pak i kabátek. Seděla
nad svým obrázkem s rákosím a Šlechtic vedle ní přihlížel a usmíval
se. Maud přivírala oči před sluncem: tu a tam zvedla ruku a zakryla
si oči. Rukavičky měla dočista upadané od barvy a i tvář měla
umazanou.
Vzduch byl dusný, teplý a omamný, ale půda byla na dotyk ještě
studená: pořád v sobě měla zimní chlad a vlhkost z řeky. Z rákosí
vycházel odporný zápach. Bylo slyšet něco, co připomínalo
zámečnický pilník a co podle Šlechtice byly žáby. Kolem se to
hemžilo dlouhonohými pavouky a brouky. Opodál rostl keř obsypaný
sevřenými, tlustými, srstnatými pupeny.
Seděla jsem blízko něj na převrácené pramici, kterou mi tam ke
zdi přitáhl Šlechtic. Dál už se mě usadit neodvážil. Odháněla jsem
pavouky z košíku s koláči. Nic jiného jsem na práci stejně neměla,
zatímco Maud malovala a Šlechtic přihlížel, usmíval se a občas
položil svou ruku na její.
Maud stále malovala a to prapodivně rozpálené slunce sestoupilo
niž, na šedivé obloze začaly vyskakovat červené čmouhy a vzduch
- 115 -
byl ještě nedýchatelnější. A pak jsem usnula. Zdálo se mi o Lant
Street – zdálo se mi o panu Ibbsovi, jak stojí u svého ohniště, spálí si
ruku a vykřikne. Ten výkřik mě probudil. Leknutím jsem vyskočila z
pramice a na okamžik jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Pak jsem se
rozhlédla, ale po Maud a Šlechticovi nebylo vidu ani slechu.
Opodál stála jen její stolička a ta příšerná mazanice. Ležely tam
taky její štětce – jeden se válel na zemi – a barvy. Šla jsem ten spadlý
štětec zvednout. Napadlo mě, že to by koneckonců bylo Šlechtici
podobné – odvést Maud zpátky domů a nechat mě, abych se celá
zpocená doplahočila i s celým nákladem za nimi. Ale neuměla jsem
si představit, že by s ním Maud odešla sama. Málem jsem se o ni
začala bát. Málem jsem si připadala jako skutečná služebná, která se
bojí o svou paní.
Pak jsem ale uslyšela její hlas a špitání. Šla jsem kousek dál a pak
jsem je uviděla.
Nešli nikam daleko – vydali se jen podél řeky k místu, kde se
stáčí kolem zdi. Neslyšeli mě přicházet, vůbec se kolem sebe
nedívali. Museli se společně procházet podél rákosí a pak myslím, že
se Šlechtic poprvé vyslovil. Poprvé promluvil, aniž jsem ho slyšela –
a vrtalo mi hlavou, jakými slovy ji přiměl, aby se o něj tak opřela.
Maud měla položenou hlavu na jeho límci. Sukně jí vzadu odstávala
málem až ke kolenům. A přece měla odvrácenou tvář, paže jí visely
podél těla jako panenčiny ruce. Šlechtic měl zabořená ústa v jejích
vlasech a něco jí šeptal.
A zatímco jsem je pozorovala, zvedl jednu z jejích ochablých
rukou, pomalu z ní stáhl rukavičku a políbil ji na holou dlaň.
A v tu chvíli jsem věděla, že je jeho. Myslím, že si povzdechl.
Myslím, že ona taky – viděla jsem, jak se na něj ještě víc pověsila,
pak se zachvěla. Sukně se jí vykasala ještě výš a odhalila jí lemy na
punčochách a bílá stehna.
Vzduch byl hustý jako melasa. Šaty jsem měla v místech, kde mi
těsně obepínaly tělo, úplně mokré. Za takového počasí by se v nich
potil i kus železa. Mramorové oko by se protočilo v jamce, kdyby
vidělo, to co já. Nemohla jsem z nich spustit oči. Ten nehybný výjev
– její ruka, tak bledá vedle jeho vousů, rukavička stále shrnutá u
kotníků jejích prstů, vykasaná sukně – mě úplně uhranul. Žabí
- 116 -
bručení ještě zesílilo. Řeka se vpíjela do rákosí jako jazyk. Pak
Šlechtic sehnul hlavu a znovu ji zlehka políbil.
Při pohledu na něco takového bych měla mít radost. Ale neměla.
Místo toho jsem si představila, jak Maud jeho vousy škrábou v dlani.
Myslela jsem na její hladké bílé prsty, křehké bílé nehty. Zrovna ten
den ráno jsem je stříhala. Oblékala jsem ji a česala. Udržovala jsem ji
vymydlenou a naparáděnou jen pro tento jediný okamžik. Jen pro
něho. Teď mi vedle jeho tmavého kabátu a vlasů připadala tak
nastrojená – tak křehká, tak bledá –, až jsem se bála, že se zlomí.
Napadlo mě, že by ji Šlechtic mohl spolknout nebo jí ublížit.
Odvrátila jsem se. To vedro, hustý vzduch a zápach rákosí mi
úplně podlomily kolena. Otočila jsem se a nepozorovaně se odplížila
k místu, kde byly odložené kreslířské věci. Neuplynula ani minuta,
ozvalo se zahřmění a chvilku nato jsem zaslechla šustění sukní a pak
se zpoza zdi rychle vynořili Maud a Šlechtic; byla do něho zavěšená,
knoflíčky na rukavičkách zapnuté a oči upřené do země; on svíral v
ruce její prsty a měl skloněnou hlavu. Když mě uviděl, významně se
na mě podíval.
„Sue!“ zvolal. „Nechtěli jsme vás budit. Šli jsme se projít a
pohled na řeku nás úplně pohltil. Je po světlu a myslím, že brzy
začne pršet. Nedáte své paní kabát?“
Nic jsem na to neřekla. I Maud zůstala zticha a dál se dívala na
svoje nohy. Přehodila jsem přes ni kabát, posbírala obrázek, barvy,
stoličku a košík a vrátila se za nimi brankou ve zdi zpět do domu.
Pan Way nám otevřel dveře. Když je zase zavřel, znovu zahřmělo.
Pak se spustil mohutný liják.
„Právě včas,“ poznamenal Šlechtic tiše s pohledem upřeným na
Maud a nechal ji, aby se mu vysmekla.
Byla to ta ruka, kterou políbil. Maud musela pořád cítit dotek
jeho rtů, protože jsem si všimla, že se od něj odvrátila, přitiskla si
dlaň na prsa a hladila si ji prsty.

- 117 -
 Kapitola pátá

Tu noc už pršet nepřestalo. Dveřmi do sklepa, do kuchyně, do

špižírny a do komor přitekly potoky vody. Museli jsme zkrátit večeři,
aby pan Way a Charles mohli položit ke dveřím zábrany z pytlů.
Stála jsem s paní Stilesovou u okna zadního schodiště a pozorovala
bušení dešťových kapek a záblesky blesku. Hospodyně si mnula ruce
a upřeně se dívala na oblohu. „Chudáci námořníci na moři,“ řekla.
Brzy jsem odešla do Maudiných pokojů a seděla ve tmě, a když
Maud přišla, nejprve nevěděla, že tam jsem: zůstala stát a skryla
obličej do dlaní. Pak se znovu zablesklo, ona mě uviděla a trhla
sebou.
„Vy jste tady?“ zvolala.
Její oči v tu chvíli vypadaly velikánské. Byla se svým strýcem a
se Šlechticem. „Teď mi to konečně řekne,“ pomyslela jsem si. Ale
Maud jen stála a civěla na mě, a když zahřmělo, otočila se a odešla.
Šla jsem za ní do ložnice. Zatímco jsem ji vysvlékala, stála stejně
ochable jako ve Šlechticově náručí, a tu ruku, kterou políbil, držela
malinko od těla, jako by ji chtěla ochránit. V posteli ležela velice
klidně, ale tu a tam zvedla hlavu z polštáře. V jednom vikýři se
ozývalo vytrvalé kap, kap, kap… „Slyšíte ten déšť?“ zeptala se a
tišším hlasem dodala: „Hrom už se vzdaluje…“
Představovala jsem si, jak se sklep plní vodou. Myslela jsem na
námořníky na moři. Vzpomínala jsem na londýnský Southwark.
Londýnské domy v dešti naříkají. Vrtalo mi hlavou, jestli paní
Sucksbyová leží v posteli, zatímco kolem ní naříká provlhlý dům, a
myslí na mě.
Tři tisíce liber! řekla, Jéminéčku!
Maud znova zdvihla hlavu a zadržela dech. Zavřela jsem oči a
pomyslela si: „Teď to přijde.“
Ale nakonec nic neřekla.
Když jsem se probudila, přestalo pršet a v domě byl klid. Maud
ležela v posteli, bílá jako křída: když jí přinesli snídani, odsunula ji a
ani se jí nedotkla. Tiše mluvila o ničem. Vůbec nevypadala ani se
- 118 -
nechovala jako zamilovaná. Ale čekala jsem, že brzy řekne něco
zamilovaného. Myslela jsem, že je z těch pocitů úplně otupělá.
Jako vždycky se dívala, jak se Šlechtic prochází a pokuřuje; a
pak, když odešel za panem Lillym, prohlásila, že by se sama ráda
prošla, slunce už vyšlo, ale bylo slabé. Obloha byla znovu šedá a zem
byla posetá, aspoň to tak vypadalo, kalužemi plnými olova. Vzduch
byl tak pročištěný a čirý, až se mi z toho zvedl žaludek. Ale zašly
jsme jako obvykle do lesa a k ledárně, pak ke kapli a na hřbitov.
Když jsme došly k hrobu její matky, Maud se posadila k němu a
upřela pohled na náhrobní kámen. Byl tmavý od deště. Tráva mezi
kameny byla i řídká a polehlá. Kolem nás se procházeli dva nebo tři
velcí kosi a hledali červy. Dívala jsem se, jak klovou. Pak jsem si asi
musela vzdychnout, protože Maud se na mě podívala a její tvář –
nevlídná od neustálého mračení– roztála. „Jste smutná, Sue,“ řekla.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Myslím, že jste,“ nedala se. „Můžu za to já. Pořád vás vodím na
tuhle osamělé místo a myslím jen na sebe. Vždyť sama dobře víte,
jaké to je, poznat matčinu lásku a pak ji ztratit.“
Odvrátila jsem se.
„To je v pořádku,“ řekla jsem. „Na tom nesejde.“
„Jste statečná…“ pochválila mě.
Myslela jsem na svou matku, kterak hrdinně zemřela na šibeni-ci,
a zničehonic jsem zatoužila – po něčem, co jsem si v životě nepřála,
aby byla bývala nějaká obyčejná dívka a zemřela normálním
způsobem. Jako by to Maud vytušila, tiše se zeptala:
„A na co vaše – nevadí vám, že se na to ptám? – na co vaše
matka zemřela?“
Na okamžik jsem se zamyslela. Nakonec jsem odpověděla, že
spolkla vlásenku a udusila se.
Opravdu jsem znala jednu ženu, co takhle zemřela. Maud se na
mě zadívala a rukou se chytila za hrdlo. Pak se zadívala na hrob
vlastní matky.
„Jak by vám bylo,“ pronesla tiše, „kdybyste jí tu vlásenku dala do
úst vy sama?“

- 119 -
 Ta otázka mi připadala divná, ale už jsem si samozřejmě zvykla,
že Maud říká divné věci. Odvětila jsem, že by mi byla hanba a byla
bych smutná.
„Opravdu?“ opáčila. „Víte, zajímá mě to. Protože moji matku
zabil můj porod. Můžu za její smrt úplně stejně, jako kdybych ji
vlastnoručně zapíchla!“
Chladně si prohlížela svoje prsty, na jejichž konečcích ulpěla
červená hlína.
„Takový nesmysl,“ namítla jsem. „Kdo vám tohle nakukal? Měli
by se stydět.“
„Nikdo,“ odpověděla. „Samu mě to napadlo.“
„Pak je to ještě horší, protože jste chytrá a měla byste mít rozum.
Jako kdyby si nějaké děvče mohlo říct, tak a teď se prostě
nenarodím!“
„Ale já jsem si to přála, abych se nenarodila!“ vyhrkla Maud a
málem přitom křičela. Jeden z kosů prudce vyletěl s máváním křídel
zpoza kamenů – znělo to, jako když klepete z okna koberec. Obě
jsme otočily hlavu a dívaly se, jak mizí v dálce; a když jsem se zase
podívala na Maud, měla v očích slzy.
„Copak máte nějaký důvod k pláči?“ pomyslela jsem si. „Jste
přece zamilovaná, jste zamilovaná.“ Snažila jsem se jí to
připomenout.
„Pan Rivers…,“ začala jsem. Ale když Maud to jméno uslyšela,
otřásla se.
„Podívejte se na oblohu,“ řekla rychle. Obloha potemněla.
„Myslím, že bude hřmět. Podívejte, už zase prší!“
Maud zavřela oči a nastavila tvář dešti, takže po chvilce už
nebylo poznat, co jsou dešťové kapky a co slzy. Přistoupila jsem k ní
a zlehka se dotkla její paže.
„Oblečte si plášť,“ vybídla jsem ji. Začalo hustě pršet. Maud si
jako malé dítě nechala nasadit a zavázat kapuci a myslím, že
kdybych ji od toho hrobu neodtáhla, stála by tam promáčená na kost.
Ale já jsem ji přinutila, aby se mnou doklopýtala ke dveřím kapličky.
Byly sice pevně zamčené zrezivělým řetězem a visacím zámkem, ale
nad nimi byl přístřešek ze zpuchřelého dřeva. Déšť ho bičoval, až se
celý otřásal. Sukně nám kolem lemů ztmavly od deště. Stály jsme
- 120 -
jedna těsně vedle druhé, ramena přitisknutá ke dveřím kapličky a
provazy deště padaly rovně dolů jako šípy. Tisíc šípů a jedno ubohé
srdce.
„Pan Rivers mě požádal o ruku, Sue,“ oznámila mi Maud.
Pronesla to tak monotónním hlasem, jako kdyby odříkávala text z
bible; a přestože jsem na ta slova tak usilovně čekala, moje odpověď
vyzněla stejně nezáživně jako její slova.
„Ach, slečno Maud, ani nevíte, jak jsem ráda!“
Mezi našimi tvářemi propadla dešťová kapka.
„Opravdu?“ zeptala se. Měla mokré tváře a lepily se jí na ně
vlasy. „To je mi líto,“ pokračovala jak hromádka neštěstí, „protože
jsem ho odmítla. Jak bych mohla souhlasit? Můj strýc se mě nikdy
nevzdá, jednadvacet mi bude až za čtyři roky. Nemohu po panu
Riversovi chtít, aby tak dlouho čekal.“
Ovšem že jsme tušili, že ji to napadne. Aspoň jsme v to doufali,
protože tak aspoň bude ochotná utéct a vdát se tajně. „To s vaším
strýcem víte jistě?“ zeptala jsem se opatrně.
Maud přitakala. „Pokud má další knihy – a ty se najdou vždycky
–, které je třeba přečíst a opoznámkovat, nemůže mě postrádat!
Kromě toho má svou hrdost. Vím, že pan Rivers je urozeného
původu, ale stejně…“
„Ale pro vašeho strýce nikdy nebude dost dobrá partie?“
Maud se kousla do rtu. „Obávám se, že kdyby věděl, že mě pan
Rivers požádal o ruku, vyhodil by ho z domu. Ale stejně bude muset
pan Rivers odjet, až tady skončí s prací! Musí odejít…“ zachvěl se jí
hlas. „Ale jak ho pak uvidím? Jak můžete někoho uchovat ve svém
srdci celé čtyři roky?“
Maud položila hlavu do dlaní a vážně se rozplakala, až se jí
natřásala ramena. Byl to příšerný pohled. „Nesmíte plakat,“ řekla
jsem, dotkla se její tváře a odhrnula jí provlhlé vlasy. „Slečno, to
vážně nesmíte. Copak si myslíte, že se vás pan Rivers jen tak vzdá?
Jak by mohl? Znamenáte pro něj víc než cokoliv jiného. Až to váš
strýc pochopí, jistě obrátí.“
„Moje štěstí pro něho nic neznamená,“ namítla. „Nemá nic než
svoje knihy! I ze mě udělal takovou svou knihu. Mě si nesmí nikdo

- 121 -
vzít, dotýkat se mě nebo mít rád, já musím navěky zůstat tady v tom
mdlém světle!“
Maud mluvila s takovou hořkostí, jakou jsem u ní ještě
nezaznamenala.
„Vím jistě, že vás strýc miluje,“ prohlásila jsem, ale ta slova mi
uvízla v krku, a tak jsem se rozkuckala. „Pan Rivers vás také miluje.“
„Myslíte, že ano, Sue? Včera u řeky, zatímco jste spala, mluvil
tak vášnivě. Mluvil o Londýnu, o svém domě, o svém ateliéru, říkal,
že si mě tam touží odvést, ale ne jako svou žačku, ale jako manželku.
Říká, že nemyslí na nic jiného. Říká, že si myslí, že to čekání ho
zabije! Myslíte, že to myslí vážně, Sue?“
Maud čekala na mou odpověď. „Není to lež, není to lež,“ honilo
se mi hlavou. „Miluje ji pro její peníze. Myslím, že kdyby o ně teď
přišel, opravdu by to byla jeho smrt.“
„Já to vím, slečno,“ odvětila jsem.
Maud se zadívala do země. „Ale co může dělat?“
„Musí se zeptat vašeho strýce.“
„To nemůže!“
„Pak,“ zadržela jsem dech, „musíte najít nějaký jiný způsob.“
Maud na to nic neřekla, jen pohnula hlavou. „Prostě musíte.“ Stále
nic. „Copak neexistuje jiný způsob, jak to provést?“ pokračovala
jsem.
Maud ke mně zvedla oči a potlačila mrkáním slzy. Nervózně se
rozhlédla napravo a nalevo, pak přistoupila o kousek blíž.
„Neřeknete to nikomu, Sue?“ zeptala se mě šeptem.
„Co jim nemám říct?“
Znovu zamrkala, zaváhala. „Musíte mi slíbit, že to nepovíte.
Musíte přísahat!“
„Přísahám!“ řekla jsem. „Přísahám!“ a celou dobu jsem si v
duchu říkala No tak, už to konečně vyklop! – protože bylo strašné
dívat se, jak se mi bojí svěřit tajemství, které už dávno znám.
Pak to Maud konečně řekla. „Pan Rivers,“ pronesla ještě tišeji
než kdy předtím, „si myslí, že bychom spolu mohli odejít v noci.“
„V noci!“ zvolala jsem.

- 122 -
 „Říká, že bychom se mohli dát tajně oddat. Říká, že strýc by na
mě pak mohl uplatňovat nárok, ale že si myslí, že nebude. Hlavně ne
když už budu něčí – něčí manželka.“
Maud při vyslovení toho slova úplně zbledla v obličeji, viděla
jsem, jak jí z tváří mizí barva. Pak se zadívala na kámen u matčina
hrobu.
„Musíte jít za svým srdcem, slečno,“ řekla jsem.
„Nejsem si jistá. Přece jen si nejsem jistá.“
„Umíte si představit, že byste ztratila někoho, koho milujete?“ v
jejím pohledu se objevil zvláštní výraz. „Milujete ho přece, ne?“
zeptala jsem se.
Maud se kousek otočila, pořád se tvářila divně a mlčela. „To
nevím,“ řekla nakonec.
„Nevíte? Jak můžete něco takového nevědět? Copak se vám
nezrychlí tep, když ho vidíte? Nerozechvívá vám jeho hlas uši a
nerozklepete se při každém jeho doteku? Copak se vám o něm v noci
nezdá?“
Maud se kousla do svého plného rtu. „A tohle všechno znamená,
že ho miluji?“
„No ovšem! Co jiného by to mělo znamenat?“
Maud na to nic neřekla. Místo toho zavřela oči a zachvěla se. Se-
pjala si ruce a znovu pohladila to místo v dlani, jehož se včera dotkly
Šlechticovy rty.
Teprve teď jsem ale viděla, že ho ani tak nehladí, jako spíš dře.
Ona si ten polibek nehýčkala. To místečko, jehož se dotkly jeho rty,
pro ni bylo jako spálenina, jako svrab, jako tříska a ona se ho snažila
setřít z paměti.
Maud ho totiž vůbec nemilovala. Ona se ho bála. Zadržela jsem
dech. Maud otevřela oči a podívala se na mě.
„Co budete dělat?“ zeptala jsem se šeptem.
„Co můžu dělat?“ povzdechla si a otřásla se. „On mě chce.
Požádal mě o ruku. Chce mě mít.“
„Můžete ho přece odmítnout.“
Maud zamrkala, jako by nevěřila tomu, co říkám. Sama jsem
tomu nemohla uvěřit.

- 123 -
 „Odmítnout ho?“ vyslabikovala pomalu. „Odmítnout?“ Pak se
výraz její tváře proměnil. „A dívat se z okna, jak odchází? Nebo
možná bych zrovna byla ve strýcově knihovně, kde jsou všechna
okna zatemněná, a vůbec bych ho neviděla odcházet. A pak, a pak –
ach, Sue, copak nechápete, že bych se pořád užírala kvůli tomu, jaký
jsem mohla mít život? Copak si myslíte, že sem ještě někdy přijede
na návštěvu nějaký muž, který by mě chtěl aspoň způli tak jako on?
Copak mám na vybranou?“
Její pohled byl teď tak pevný a čirý, že jsem před ním ucukla.
Chvíli jsem neodpovídala, ale otočila jsem se a zadívala se na
dřevěné dveře, u nichž jsme stály, a na zrezivělý řetěz, kterým byly
zamčené, a na visací zámek. Visací zámek je ten nejjednodušší druh
zámku. Nejhorší jsou ty, co mají mechanismus ukrytý uvnitř. Ty se
skoro nedají vypáčit. To mě naučil pan Ibbs. Zavřela jsem oči a
uviděla jeho tvář a pak i tvář paní Sucksbyové. Tři tisíce liber!
Zadržela jsem dech, podívala se zpátky na Maud a řekla:
„Vezměte si ho, slečno. Nečekejte na strýcův souhlas. Pan Rivers
vás miluje a láska ještě nikomu neublížila. Časem se ho naučíte mít
ráda. Do té doby s ním tajně utečte a udělejte všechno, co řekne.“
Maud se na krátký okamžik zatvářila zkroušeně – jako kdyby
doufala, že řeknu cokoliv jiného, jen ne právě tohle. Ale okamžik
pominul a její tvář se rozjasnila.
„Udělám,“ přitakala. „Udělám to. Ale nemůžu odejít sama.
Nesmíte mě s ním nechat odejít úplné samotnou. Musíte jít se mnou.
Řekněte, že půjdete. Řekněte, že půjdete a stanete se mou služebnou
v mém novém londýnském životě!“
A tak jsem jí to slíbila. Maud se pronikavě, nervózně zasmála a
pak se jí z toho, jak plakala a byla tak skleslá, málem zatočila hlava.
Rozpovídala se o domě, který jí Šlechtic slíbil, o londýnské módě,
kterou jí budu pomáhat vybírat, a o kočáru, který si pořídí. Řekla, že
mi sežene pěkné šaty. Řekla, že mě nebude nazývat svou služebnou,
nýbrž společnicí. Řekla, že mi pořídí vlastní služebnou.
„Protože víte, že až se vdám, budu velice bohatá,“ oznámila mi
jednoduše.
Zachvěla se, usmála a křečovitě mi sevřela paži; pak si mě k sobě
přitáhla a opřela si svou hlavu o mou. Tváře měla studené a hebké
- 124 -
jako perly. Ve vlasech se jí třpytily dešťové kapky. Myslím, že
plakala. Ale nepokoušela jsem se odtáhnout a zjistit to. Nechtěla
jsem, aby mi Maud viděla do tváře. Myslím, že jsem musela mít v
očích příšerný výraz.

Ten den odpoledne si Maud připravila malířské potřeby a barvy,

ale štětce i tuby zůstaly suché. Šlechtic vešel do jejího salonku,
chvatně k ní přistoupil a zůstal před ní stát, jako kdyby ji toužil k
sobě přitisknout, ale bál se. Tiše, naléhavě ji oslovil – žádná slečno
Lillyová ale Maud – Maud se zachvěla, zaváhala a pak přikývla.
Šlechtic hluboce vydechl, vzal ji za ruku a padl před ní na kolena.
Napadlo mě, že je to trošku přehnané, a dokonce i Maud se zatvářila
pochybovačné „Ne, tady ne!“ špitla a vrhla po mně rychlý pohled, a
když Šlechtic viděl, kam se dívá, namítl: „Ale před Sue přece
můžeme mluvit. otevřeně, ne? Už jste jí to řekla? Už všechno ví?“
Otočil ke mně hlavu s podivným gestem, jako kdyby mu působilo
bolest dívat se na něco jiného než na ni.
„Ach, Sue,“ řekl, „nikdy vás vaše paní nepotřebovala tolik jako
nyní! Mějte slitování s párkem pošetilých milenců!“ Upřeně se na mě
díval. Já jsem mu ten upřený pohled oplácela,
„Slíbila, že nám pomůže,“ řekla Maud. „Ale, pane Riversi…“
„Ach, Maud,“ zahořekoval, „chcete mě snad urazit?“
Maud svěsila hlavu. „Tak tedy, Richarde,“ špitla.
„To je lepší.“
Šlechtic byl stále na kolenou s tváří obrácenou vzhůru. Maud se
dotkla jeho tváře. Otočil se a políbil ji na ruce, ale ona je rychle
stáhla.
„Sue nám bude ze všech sil nápomocna. Ale musíme se mít na
pozoru, Richarde.“
Šlechtic se usmál a zavrtěl hlavou.
„Pohleďte na mne. Copak se nemám na pozoru?“ Šlechtic povstal
a poodstoupil. „Víte, jakou mě moje láska naplňuje opatrností? Jen
pohleďte na moje ruce. Řekněme, že je mezi nimi napnutá pavučina.
To je moje ctižádost. A v jejím středu je pavouk barvy rubínu, a to
jste vy. Tak vás budu hýčkat – tak něžně, tak opatrně a bez otřesů,
abyste vůbec nevěděla, že se s vámi něco děje.“
- 125 -
 Při těch slovech měl pootevřené dlaně; a když se Maud zadívala
do prázdného prostoru mezi nimi, roztáhl prsty a rozesmál se.
Odvrátila jsem se. Když jsem se na ni znovu podívala, svíral její ruce
ve svých a držel je před svým srdcem. Maud vypadala o něco
nenuceněji. Posadili se a šeptem si povídali.
A já jsem si vybavila všechno, co říkala mezi hroby, a jak si třela
svou dlaň. „To nic nebylo,“ pomyslela jsem si. „Dávno na to
zapomněla. Jak by ho mohla nemilovat, když je tak hezký a chová se
tak vlídně?“
„Ovšem že ho miluje,“ řekla jsem si v duchu. Dívala jsem se, jak
se k ní Šlechtic naklání, dotýká se jí a ona se červená. „Kdo by ho
nemiloval?“ napadlo mě.
Pak Šlechtic zvedl hlavu a zadíval se mi do očí a já husa jsem se
začervenala taky.
„Víte, co máte dělat, Sue,“ řekl. „Dávejte bedlivý pozor. Časem
se nám to bude hodit. Ale dnes – nemáte náhodou na práci něco
jiného?“
Očima ukázal na dveře do Maudiny ložnice. „Čeká tam na vás
šilink,“ dodal.
Málem jsem se zvedla. Málem jsem odešla. Tolik jsem si na roli
služebné zvykla. Ale pak jsem uviděla Maud. V obličeji byla úplně
bílá. „Ale co když přijde Margaret nebo jiná služebná?“ polekala se.
„Proč by sem chodily?“ nechápal Šlechtic. „A i kdyby, nic
neuslyší. Budeme tiše jako pěny. A ony zase půjdou pryč,“ dodal a
usmál se na mě. „Mějte pochopení, Sue,“ prohlásil prohnaně. „Mějte
s námi slitování. Copak jste sama nikdy nikoho nemilovala?“
Možná bych byla odešla, než to řekl. Ale teď mi zničehonic
blesklo hlavou: Co si o sobě vůbec myslí? Jen ať si hraje na
urozeného pána, ale ve skutečnosti je to jen obyčejný podvodník. Na
prstě má navlečený falešný prsten a stejně tak falešné jsou všechny
jeho peníze. O Maudiných tajnostech toho vím víc než on. Spala
jsem vedle ní v její vlastní posteli. Přičinila jsem se, aby mě milovala
jako svou vlastní sestru, kdežto on v ní jen budí strach. Kdybych
chtěla, klidně bych ji mohla proti němu poštvat! Dost na tom, že si ji
nakonec bude moct vzít. Dost na tom, že ji bude moct líbat, kdy se
mu zachce. Přece ji teď neopustím, aby po ní vyjížděl a jen ji
- 126 -
znervózňoval. „K čertu s tebou, stejně ty tři tisíce nakonec dostanu!“
pomyslela jsem si.
A tak jsem prohlásila: „Slečnu Lillyovou neopustím. Jejímu
strýci by se to nelíbilo. A kdyby se to doslechla paní Stilesová, přišla
bych o místo.“
Šlechtic se na mě podíval a zamračil se. Maud se na mě
nepodívala; i tak jsem věděla, že je mi vděčná.
„Richarde, nesmíme po Sue žádat příliš. Brzy již budeme mít dost
času, abychom byli spolu, nebo ne?“
Šlechtic odpověděl, že se domnívá, že asi ano. Zůstali kousek od
sebe a já jsem si po chvilce šla sednout i s šitím k oknu a nechala
jsem je, aby nerušeně koukali jeden druhému do tváře. Slyšela jsem
sykot jejich šepotu, zvuk jeho dechu, když se smál. Ale Maud
zůstávala zticha, když Šlechtic vstal, vzal ji za ruku a přitiskl si ji na
tvář, roztřásla se tak silně, že jsem si vybavila všechny její předchozí
slzy, a nechápala jsem, jak jsem si takový stav mohla splést s láskou.
Sotva se za ním zavřely dveře, Maud se postavila před zrcadlo a tak
jako mnohokrát předtím si prohlížela svou tvář. Chvíli na sebe
hleděla, pak se otočila. Velice pomalu a zlehka se přesunula od
zrcadla k pohovce, od pohovky ke křeslu, od křesla k oknu – stručně
řečeno, než ke mně přistoupila, přecupitala celý pokoj. Naklonila se,
aby si prohlédla moje dílko, a při tom se svými vlasy staženými
v sametové síťce otřela o ty moje.
„Vyšíváte úhledně,“ řekla, i když to zrovna dnes nebyla pravda.
Vyšívala jsem toporně a všechny moje stehy byly kostrbaté.
Maud pak zůstala mlčky stát. Jednou nebo dvakrát se nadechla.
Měla jsem pocit, že se mě touží na něco zeptat, ale neodvažuje se.
Nakonec se ode mě znovu vzdálila.

A tak past, kterou jsem brala na lehkou váhu, ale na jejímž

vymýšlení jsem tak tvrdě pracovala – byla konečně nastražena a bylo
jen otázkou času, kdy se pružina vymrští a sklapne. Šlechtic měl to
místo tajemníka pana Lillyho slíbené do dubna a měl v úmyslu
dodržet slib až do úplného konce. „Aby mě starý pán nemusel
penalizovat za její porušení,“ řekl mi se smíchem, „vedle porušení
jistých dalších věcí. Měl v plánu odjet podle smlouvy, tedy večer
- 127 -
posledního dne v měsíci, ale místo, aby odjel vlakem do Londýna,
zůstane kousek od domu a v noci se pro Maud a pro mne vrátí. Musí
ji unést, nesmí ho přitom chytit a pak se s ní musí oženit – co
nejrychleji, dřív než se to dozví její strýc, najde je a odvede Maud
zpátky domů. Šlechtic to měl všechno promyšlené. Nemohl si ji
odvést v kočáře, protože by se nedostal ani za vstupní bránu. Chtěl ji
odvézt po řece ve člunu do nějakého malého zapadlého kostelíka,
kde nikdo nepozná, že je neteří pana Lillyho.
Pokud si v dnešní době chcete vzít nějaké děvče, musíte v dané
farnosti pobývat aspoň patnáct dní, ale Šlechtic si to uměl stejně jako
všechno ostatní zařídit. Jen pár dní poté, co se mu Maud zaslíbila,
vsedl pod nějakou záminkou na koně a odjel do Maidenhead, kde
získal zvláštní povolení k sňatku – což znamenalo, že se to obešlo
bez ohlášek-, a pak se rozjel po kraji, aby našel ten správný
svatostánek. Na jeden narazil v místě tak malém a rozpadlém, že
(tedy aspoň podle toho, co tvrdil) ani nemělo jméno. Řekl, že farář je
opilec. Hned vedle kostela stojí chalupa a tak patří vdově, která
chová černostrakatá prasata. Slíbila, že mu přenechá za dvě libry
pokoj a odpřísáhne, komu bude chtít, že tam bydlí už měsíc.
Takové ženy udělají pro muže jako Šlechtic cokoliv. Ten večer se
vrátil na Briar šťastný jako blecha a hezčí než kdy předtím. Přišel k
Maud do pokoje, obě si nás posadil a šeptem nás zpravil o všem, co
zařídil.
Když skončil, Maud byla bílá jako křída. Začala se vrtat v jídle a
měla pohublé tváře. Kolem očí jí vyskočily tmavé kruhy. „Tři
týdny,“ hlesla Maud a sepjala si ruce.
Věděla jsem, co tím myslí. Zbývaly jí tři týdny na to, aby se ho
naučila mít ráda. Viděla jsem, jak Maud v duchu počítá dny a
přemýšlí. Asi si představovala, co přijde na jejich konci.

Nikdy se ho totiž nenaučila mít ráda. Jeho polibky ani dotek jeho
ruky se jí nikdy nezalíbily. Stále před ním vyděšeně ucukávala, aby
mu vzápětí odhodlaně pohlédla do tváře, nechala se přitáhnout blíž a
sahat si na tváře a do vlasů. Nejprve jsem si myslela, že ji považuje
za ostýchavou. Pak jsem usoudila, že se mu její zdrženlivost líbí.

- 128 -
Choval se k ní laskavě, pak dotěrně a nakonec, když upadla do
rozpaků nebo byla zmatená, se na ni obořil:
„Ach! Teď jste krutá. Myslím, že jen chcete zneužívat mou
lásku.“
„Ne, ne, ne,“ bránila se Maud. „Jak něco takového můžete říct?“
„Myslím, že mě nemilujete tak, jak byste měla.“
„Že vás nemiluji?“
„Nedáváte to najevo. Možná…“ a v tu chvíli po mně vrhl lišácký
pohled, „možná chováte v srdci někoho jiného?“
Načež Maud mu dovolila, aby ji políbil, jako by mu chtěla
dokázat, že to tak není. Byla upjatá, nebo zas poddajná jak loutka.
Někdy málem plakala. To ji pak Šlechtic utěšoval. Nazýval se
sobcem, který si ji nezaslouží a měl by ji přenechat někomu lepšímu;
ona se pak znovu nechala políbit. Ze svého chladného místa u okna
jsem slyšela dotek jejích rtů. Slyšela jsem, jak jeho ruka klouže po
její sukni. Čas od času jsem se podívala, abych se přesvědčila, že ji
nenahání příliš velký strach. Jenomže stejně jsem nevěděla, co je
horší – dívat se na její kamenný výraz, pobledlé tváře, její ústa
zabořená v jeho vousech, nebo se jí podívat do očí, když se snaží
zapudit slzy a ty se z nich kutálejí ven.

„Nechejte ji laskavě na pokoji,“ řekla jsem mu jednoho dne, když

Maud odběhla vyhledat strýci nějakou knihu. „Copak nevidíte, že o
to vaše obtěžování nestojí?“
Chvilku si mě podivně prohlížel, pak povytáhl obočí. „Že
nestojí?“ zopakoval. „Může se po něm utlouct.“
„Bojí se vás.“
„Bojí se sama sebe. U dívek jejího založení je to normální. Ale
jen ať se vytáčejí a vykrucují, co hrdlo ráčí, nakonec všechny stejně
chtěli totéž.“
Odmlčel se, pak se zasmál. Připadalo mu to jako lechtivý vtip.
„Ona jen chce, abyste ji odvedl pryč z Briaru,“ řekla jsem. „O
tom zbytku nemá ani páru.“
„Všechny vykládají, že nic nevědí,“ odvětil Šlechtic se zívnutím.
„Ve svém srdci, ve svých snech to však všechno znají. Sají to spolu s
mlékem od svých matek. Copak jsi ji neslyšela v posteli? Copak se
- 129 -
nesvijí a nevzdychá? To vzdychá po mně. Musíš líp poslouchat. Měl
bych si to přijít poslechnout s tebou. Tak co, mám? Nemám dnes ve
čer přijít k tobě do pokoje? Mohla bys mě k ní zavést. Mohli bychom
se spolu dívat, jak jí buší srdce. Mohla bys jí vykasat košili, abych se
mohl podívat.“
Bylo mi jasné, že si mě jen dobírá. Nikdy by kvůli takové
hlouposti neriskoval, že přijde o všechno. Ale když jsem ta slova
slyšela, představovala jsem si, jak Šlechtic přijde. Představovala jsem
si, jak ji vykasávám košili. Začervenala jsem se a odvrátila se od
něho.
„Stejně byste můj pokoj nenašel,“ namítla jsem.
„Ale našel. Ten klučina, co čistí nože, mi obstaral plánek domu.
Je to hodný a upovídaný chlapec.“ Šlechtic se znovu zasmál,
poněkud hruběji, a protáhl se v křesle. „Jen si představ tu legraci! To
by jí neublížilo. Kradl bych se tiše jako myška. Mám v tom praxi.
Jen bych se chtěl podívat. Nebo možná by se ráda probudila a našla
mě vedle sebe – jako ta dívka z básničky.“
Znala jsem spoustu básniček. Všechny pojednávaly o tom, jak
vojáci vytrhávají zloděje z náručí jejich milých, a jedna byla dokonce
o kočce, co se překotila do studny. Ale tu, o které se Šlechtic zmínil,
jsem neznala, a to mě štvalo.
„Dejte jí pokoj,“ řekla jsem. Možná v mém hlase zaslechl
nepatrný vzdor. Pátravě si mě prohlédl a jeho hlas získal na sytosti.
„Ale, Suky,“ opáčil, „snad se z tebe nestala netýkavka? Snad jsi
nevyměkla poté, cos přičichla k luxusu? Koho by napadlo, že s
takovými kamarády a takovým domovem budeš tak oddanou
služtičkou? Co by asi řekla paní Sucksbyová – nebo Dainty a Johnny
–, kdyby viděli, jak se tady červenáš?“
„Řekli by, že mám měkké srdce,“ odsekla jsem nasupeně.
„Možná mám. Co je na tom špatného?“
„K čertu s tím,“ odpověděl a řádně se dopálil. „Co může měkké
srdce přinést dívce jako ty dobrého? Co by přineslo třeba takové
Dainty? Jedině smrt.“ Kývl hlavou ke dveřím, kterými Maud odešla
za svým strýcem. „Myslíš si, že ji ty tvoje výčitky nějak zajímají?“
zeptal se mě. „Ona jen chce, abys měla všechno pevné v rukou –
tkanice jejího korzetu, její hřeben nebo rukojeť jejího nočníku.
- 130 -
Proboha, vždyť se na sebe podívej!“ Otočila jsem se, sebrala její šálu
a začala ji skládat. Šlechtic mi ji vytrhl z ruky. „Kdy se z tebe stala
taková poslušná ovečka, co jen poklízí? Nebo si myslíš, že jí něco
dlužíš? Poslouchej mě. Lidi jako ona dobře znám. Jsem jedním z
nich. Nevykládej mi tady, že si tě na Briaru nechala, protože má
laskavé srdce, ani tys sem nepřijela kvůli své dobrosrdečnosti! Tvoje
srdce – jak mu říkáš –a to její jsou koneckonců stejné: jsou jako to
moje, jako srdce kohokoliv jiného. Asi nejvíc se podobají těm
měřičům, které najdeš na plynových trubkách: oživnou a začnou
nasávat, až když do nich hodíš minci. To tě měla paní Sucksbyová
naučit.“
„Paní Sucksbyová mě naučila spoustu věcí,“ ohradila jsem se,
„ale rozhodně ne to, co mi tady vykládáte.“
„Paní Sucksbyová tě držela příliš zkrátka,“ odsekl Šlechtic.
„Příliš zkrátka. Kluci v Southwarku měli pravdu, když říkali, že jsi
pomalá. Příliš zkrátka, příliš dlouho. Příliš takhle,“ dodal a ukázal mi
svou pěst.
„Jděte do prdele,“ odbyla jsem ho.
Po těch slovech mu zrudla tvář pod vousy a mě napadlo, že se
zvedne a jednu mi vrazí. Ale Šlechtic se jen naklonil dopředu a
natáhl se, aby sevřel opěradlo mojí židle.
„Ještě jednou si na mně budeš vylívat zlost, Susan,“ sykl tiše, „a
pustím tě ke dnu jako kámen. Rozumělas mi? Už jsem se dostal dost
daleko na to, abych to zvládl i bez tebe. Maud udělá všechno, co jí
řeknu. Co kdyby moje stará chůva v Londýně zničehonic ochořela a
potřebovala by, aby se o ni její neteř postarala? Co bys udělala?
Chtěla by sis obléct ty staré šaty a vrátit se na Lant Street s
prázdnou?“
„Řekla bych to panu Lillymu!“
„Ty si myslíš, že by tě ve svém pokoji snesl dost dlouho na to,
aby si tě vůbec poslechl?“
„Pak bych to řekla Maud.“
„Do toho. A když přijde na věc, co kdybys jí řekla, že mám ocas,
hřívu a místo nohou kopyta? Kdybych měl předvést své zločiny na
jevišti, měl bych je. Jenomže člověka, jako jsem já, v normálním
životě nikdo nepotká. Nevěřila by ti. Nemůže si dovolit ti uvěřit!
- 131 -
Protože sama zašla stejně daleko jako my a teď si mě musí vzít, nebo
bude víceméně zničená. Musí udělat, co jí říkám – nebo neudělat nic
a až do konce života trčet tady. Myslíš si, že by to udělala?“
Co jsem mohla říct? Vždyť mi Maud sama prakticky řekla, že
právě to nechce. A tak jsem držela jazyk za zuby. Ale myslím, že od
té chvíle jsem ho nenáviděla. Šlechtic ještě chvilku nechal ruku
položenou na mém křesle a upřeně se mi díval do očí; pak se na
schodech ozvalo cupitání Maudiných pantoflíčků a vzápětí se ve
dveřích objevila její tvář. Šlechtic se v tu ránu opřel a výraz v jeho
tváři se proměnil. Vstal, po něm jsem vstala i já a vysekla jsem
pukrle k uzoufání. On rychle vykročil k Maud a odvedl si ji ke krbu.
„Je vám chladno,“ řekl.
Stáli před krbovou římsou, ale viděla jsem jejich tváře v zrcadle.
Maud civěla do uhlíků v ohništi. Šlechtic zas civěl na mě. Pak si
vzdychl a zavrtěl svou ohavnou hlavou.
„Ach, Sue,“ prohodil, „dnes jste příšerně komisní.“
Maud zvedla hlavu. „Jak to?“ chtěla vědět.
Polkla jsem, ale zůstala zticha.
„Chudák Sue už mě má plné zuby,“ dodal. „Zatímco jste byla
pryč, dobíral jsem si ji.“
„Jak jste si ji dobíral?“ zeptala se Maud napůl s úsměvem a napůl
s podmračenou tváří. „Tím, že jsem ji nenechal vyšívat a celou dobu
jsem mluvil jen a jen o vás. Sue tvrdí, že má měkké srdce, ale podle
mě žádné nemá. Řekl jsem jí, že moje oči trpí, když se na vás
nemůžou dívat, a ona mi poradila, abych si je obvázal flanelem a
zdržoval se ve svém pokoji. Řekl jsem jí, že mi zvoní v uších, když
neslyším váš sladký hlas, a ona chtěla zavolat Margaret, aby mi
přinesla ricinový olej na pročištění. Ukázal jsem jí tuhle nevinnou
bílou ruku, která dychtí po vašich polibcích. A ona mi řekla, ať si ji
strčím…“ načež se odmlčel.
„Kam?“ zeptala se Maud.
„No přece do kapsy,“ dodal Šlechtic s úsměvem.
Maud po mně vrhla nejistý pohled. „Chudáček ruka,“ řekla
nakonec.
Šlechtic zvedl paži a řekl: „Pořád touží po vašich polibcích.“

- 132 -
 Maud zaváhala, pak vzala jeho ruku do svých dvou útlých dlaní a
rty se dotkla kotníků jeho prstů. „Tam ne,“ zarazil ji rychle. „Tam ne,
ale sem.“
Otočil zápěstím a nastavil jí dlaň. Maud znovu zaváhala, pak se
sehnula. Jeho dlaň jí zakrývala ústa, nos a půlku obličeje.
Šlechtic zachytil můj pohled a přikývl. Odvrátila jsem se, abych
se na něho nemusela dívat.

Měl totiž pravdu, kruci! Ne s Maud – protože navzdory všemu,

co navykládal o srdcích a plynových trubkách, Maud byla milá,
laskavá a v každém ohledu něžná, hezká a dobrosrdečná. V mém
případě ale měl pravdu. Jak jsem se mohla vrátit domů s prázdnou?
Měla jsem přece přinést paní Sucksbyové celé jmění. Jak jsem se k ní
a k panu Ibbsovi a k Johnovi mohla vrátit se slovy: Nechala jsem to
plavat i s těmi třemi tisíci librami, protože…
Protože co? Protože jsem čestnější, než jsem si myslela?
Prohlásili by, že jsem ztratila nervy. Vysmáli by se mi do očí! Mám
přece jisté postavení. Jsem dcerou vražedkyně. Mám naplnit
očekávání, do kterých čest a ušlechtilost rozhodně nezapadají. Jak by
mohly?
A co kdybych s tím praštila – jak by to Maud pomohlo?
Řekněme, že bych se vrátila domů, Šlechtic by se s ní oženil a stejně
by ji zavřel do blázince. A nebo bych ho práskla, takže by ho
vykázali z Briaru, pan Lilly by Maud držel ještě víc zkrátka, takže by
si stejně jako v blázinci připadala. Ani v jednom případě jsem
nemohla do toho, co s ni bude, moc zasahovat.
Osud už jí stejně před lety rozdal karty. Byla jako větvička na
divoké řece. Byla jako mléko – příliš bledá, příliš čistá, příliš prostá.
A tak jako to mléko se měla po čase zkazit.
Navíc tam, odkud jsem přišla, na nikoho nic dobrého nečekalo. I
když měla špatně skončit Maud, copak to znamená, že musím do-
padnout stejně?
Měla jsem za to, že ne. Takže i přesto, že jsem tvrdila, že je mi jí
líto, nebylo to dost na to, aby se mi chtělo ji zachraňovat. Vlastně mě
nikdy nenapadlo říct ji pravdu, dokázat jí, jaký je Šlechtic darebák –
udělat něco, cokoliv, co by nám překazilo plány a připravilo nás o
- 133 -
bohatství. Nechala jsem ji při tom, že ji miluje a má laskavé srdce.
Nechala jsem ji, aby si myslela, že je urozený. Dívala jsem se, jak si
ho snaží zamilovat, i když jsem celou dobu věděla, že on ji chce jen
uchvátit, napálit, přefiknout a dát pod zámek. Dívala jsem se, jak
Maud hubne. Bledla a ztrácela se mi před očima. Dívala jsem se, jak
vysedává s hlavou v dlaních, přejíždí si konečky prstů po usouzeném
čele a přeje si, aby byla někým jiným, jen ne sebou, aby Briar patřil
komukoliv jinému, jen ne jejímu strýci, a aby Šlechtic byl kdokoliv,
jen ne ten, za něhož se má provdat. Protivilo se mi to, ale stejně jsem
otočila hlavu. Nedá ses tím nic dělat, pomyslela jsem si. Je to jejich
věc.
Jenže bylo zvláštní, že čím víc jsem se snažila na ni přestat
myslet, čím víc jsem si říkala „Nic pro tebe neznamená“, nebo ať
jsem si ji sebevíc snažila vypudit z hlavy, tím víc jsem jí byla plná.
Celý den jsem seděla po jejím boku nebo se s ní procházela, plná
osudu, který jsem ji připravovala, že jsem se jí ani nemohla dotknout
nebo podívat do oči; a celou noc jsem ležela zády k ní, přikrývku
přetaženou přes uši, abych ji neslyšela vzdychat. A v těch hodinách
mezi tím, které trávila se svým strýcem, jsem ji cítila – cítila i přes
zdi domu jako podvodní slepci, co prý cítí zlato. Jako by se mezi nás
bez mého vědomí vkradla nit, která mě k ní přitahovala, ať byla
kdekoliv. Jako by…
Jako bys do ní byla zamilovaná, pomyslela jsem si.
Prošla jsem změnou. Najednou jsem byla nervózní a plná strachu.
Měla jsem za to, že se na mě Maud, Šlechtic, Margaret nebo paní
Stilesová podívají a hned to poznají. Představovala jsem si, jak se to
donese až do Lant Street k Johnovi – právě na něho jsem myslela víc
než na ostatní. Představovala jsem si, jak se zatváří, jak ho to
rozesměje. „Co jsem provedla?“ představovala jsem si, jak říkám.
„Nic jsem neprovedla!“ A taky že ne. To, že jsem ji tak cítila, bylo
jen tím, jak jsem řekla, že jsem na ni tolik myslela. I její šaty, boty a
punčochy mi připadaly jako proměněné: připadalo mi, že v sobě mají
její tělo, teplo a vůni – nechtělo se mi je skládat a uhlazovat. I její
pokoje vypadaly jinak. Zvykla jsem si v nich procházet – přesně tak
jako ten první den na Briaru – a dívat se na všechny věci, které, jak
jsem věděla, Maud brala do ruky a kterých se dotýkala. Její truhličku
- 134 -
a fotku její matky. Její knihy. Bude mít v tom blázinci k dispozici
knihy? Její hřeben, v němž zůstaly zachycené vlasy. Bude ji mít kdo
česat? Její zrcadlo. Začala jsem postávat blízko krbu tam, kde ráda
stála ona, a prohlížela jsem si svou tvář zrovna tak, jak to dělávala
ona.
„Ještě deset dní,“ říkala jsem si v duchu. „Ještě deset dní a budeš
bohatá!“
Ale sotva jsem to dořekla, ozvalo se odbíjení domovních hodin, a
mně přeběhl mráz po zádech při pomyšlení, že do splnění našeho
tajného plánu chybí zase o hodinu méně, že čelisti naší pasti se
kolem Maud stahují stále těsněji a pevněji a za chvilku nepůjdou vy-
páčit.
Ten běh času vnímala samozřejmě i Maud. Lpěla pod jeho tíhou
na svých starých zvycích – chodila na procházku, jedla, spala –,
prostě dělala všechno ještě prkenněji a spořádaněji jako nějaká
mechanická panenka z hracího strojku. Myslím, že to dělala, aby to
celé ustála, nebo možná proto, aby čas neubíhal tak rychle. Dívala
jsem se, jak popíjí čaj, bere do ruky šálek, upíjí, odkládá ho, znovu
ho zvedá a dává si další doušek, jako by byla stroj; nebo jsem viděla,
jak se jí v nervózních a neposedných rukou rozjíždějí stehy, a musela
jsem odvrátit pohled. Vzpomínala jsem na to, jak jsem srolovala
koberec a zatančila si s ní polku. Vybavovala jsem si den, kdy jsem jí
zbrousila špičatý zub. Vzpomínala jsem na to, jak jsem jí držela
čelist a cítila její vlhký jazyk. Tehdy mi to přišlo normální, ale teď
jsem si nedokázala představit, že bych jí strčila prst do úst, a jen tak
jí měla…
Maud se vrátily noční můry. Začala se znovu probouzet zmatená
uprostřed noci. Jednou nebo dvakrát dokonce vstala z postele: když
jsem otevřela oči, viděla jsem, jak se podivně pohybuje po pokoji.
„Jste tam?“ zeptala se, když slyšela, jak se vrtím; pak se ke mně
vrátila, ulehla a třásla se. Někdy se po mně natáhla. Když ale rukama
nahmatala moje tělo, zase je stáhla. Někdy jen tak plakala. Nebo se
ptala na divné věci. „Jsem skutečná? Vidíte mě? Jsem skutečná?“
„Spěte,“ přikázala jsem jí jednou v noci krátce předtím, než
všechno skončilo.
„Bojím se,“ opáčila. „Ach, Sue, já se bojím…“
- 135 -
 Maud tentokrát nemluvila zastřeným hlasem, ale tiše a jasně, a
znělo to tak nešťastně, že jsem se úplně probudila a hledala její tvář.
Nebyla v té tmě vidět. Svíčka, kterou nechávala hořet u postele,
musela buď zhasnout nebo vyhořet. Závěsy byly jako vždycky
zatažené. Myslím, že byly tak tři nebo čtyři hodiny ráno. V posteli
byla tma jako v hrobě. Z té tmy vycházel jen Maudin dech a zasáhl
mi ústa.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Zdálo se mi,“ odpověděla, „zdálo se mi, že jsem vdaná…“
Otočila jsem hlavu. Pak jsem její dech ucítila v uchu. V tom tichu
zněl příliš hlasitě. A tak jsem se zase otočila.
„No brzy už budete vdaná doopravdy,“ odvětila jsem.
„Opravdu?“
.Vždyť víte, že ano. Teď se snažte znovu usnout.“ Ale ona
nemohla. Cítila jsem, že leží v klidu, ale je celá ztuhlá. Cítila jsem
tlukot jejího srdce. Nakonec Maud znovu špitla: „Sue…“
„Copak, slečno?“
Maud si olízla rty. „Myslíte si, že jsem dobrá?“ zeptala se.
Řekla to jako malé dítě. Její slova mě poněkud zarazila. Znovu
jsem otočila hlavu a zadívala se do tmy, abych se v ní pokusila
rozpoznat její tvář.
„Dobrá, slečno?“ zopakovala jsem, zatímco jsem mhouřila oči.
„Myslíte,“ hlesla nešťastně.
„Ovšem!“
„Kéž byste si to nemyslela. Kéž bych nebyla. Kéž bych – kéž
bych byla moudrá.“
„Kéž byste spala,“ pomyslela jsem si, ale zůstala jsem zticha.
Místo toho jsem se optala: „Moudrá? Copak vy nejste moudrá?
Dívka jako vy, která přečetla všechny strýcovy knihy?“
Maud na to nic neřekla. Zůstala ležet strnule jako předtím. Ale
srdce se jí rozbušilo o něco víc – cítila jsem, jak poskočilo. Cítila
jsem, jak zadržuje dech. Chvíli tak vydržela, než znovu promluvila.
„Sue,“ spustila, „mohla byste mi říct…“
Už už jsem si myslela, že řekne říct mi pravdu, a srdce se mi
rozbuší stejně jako jí a začnu se potit. „Ona to ví,“ pomyslela jsem si.
„Došlo jí to!“ A málem jsem v duchu dodala Díky bohu!
- 136 -
 Ale o to vůbec nešlo. Šlo o něco úplně jiného. Maud se znovu
nadechla a já jsem znovu pocítila, že se odhodlává zeptat na něco
strašného. Mělo mě napadnout, na co, protože se k tomu podle mě
odhodlávala aspoň měsíc. Nakonec to ze sebe vysypala.
„Chtěla bych, abyste mi řekla, co musí každá manželka dělat o
svatební noci?“
Když jsem to uslyšela, zrudla jsem. Možná že ona taky. Jenomže
v té tmě se to nedalo poznat.
„Copak to nevíte?“ opáčila jsem.
„Vím, že něco… bude.“
„Ale nevíte co?“
„Jak to mám vědět?“
„Slečno, vy to doopravdy nevíte?“
„Jak to mám vědět?“ vykřikla a zvedla se z polštáře. „Copak to
nechápete? Vždyť ani nemám ponětí, o čem vlastně nemám ponětí!“
Maud se roztřásla. Pak jsem ucítila, jak se snaží zklidnit. „Myslím,“
pronesla mdlým, nepřirozeným hlasem, „myslím, že mě bude líbat.
Je to tak?“
Zase jsem ucítila na tváři její dech. Ucítila jsem to slovo líbat. A
znovu jsem zrudla. „Tak bude?“ naléhala.
„Ano, slečno.“
Cítila jsem, jak přikyvuje. „Na tváře?“ zeptala se. „Na ústa?“
„Řekla bych, že na ústa.“
„No ovšem na ústa…“ Maud zvedla ruce k tváři: konečně jsem v
té tmě zahlédla její bílé rukavičky, a uslyšela, jak si prsty přejíždí po
rtech. Ten zvuk zněl hlasitěji, než by měl. Její postel mi připadala
stísněnější a temnější než kdy předtím. Přála jsem si, aby ta svíčka
nezhasla. Přála jsem si – myslím, že to bylo jen jednou jedinkrát –,
aby se ozvalo odbíjení hodin. Všude kolem bylo ticho a v něm jen
její dech. Jen samá tma a její bílé ruce. Celý svět jako by se scvrkl
nebo úplně zmizel.
„Co ještě bude chtít, abych dělala?“ zajímalo ji.
„Rychle ji to řekni,“ blesklo mi hlavou. „Nejlepší bude, když to
řekneš rychle. Rychle a bez obalu.“ Ale mluvit s Maud bez obalu
bylo těžké.
„Bude vás chtít obejmout,“ odpověděla jsem po chvilce.
- 137 -
 Její ruka ztuhla. Myslím, že Maud zamrkala. Myslím, že jsem to
dokonce slyšela.
„Myslíte jako stát a držet mě v náručí?“ nechápala.
Sotva to dořekla, představila jsem si ji v Šlechticově náručí. V
duchu jsem viděla, jak spolu stojí – jak člověk občas vidí v
Southwarku v noci postávat hochy a dívky ve dveřích nebo u zdí.
Člověk odvrátí pohled. I já jsem se pokusila odvrátit pohled, ale
samozřejmě nebylo kam, když všude kolem byla jen tma. V duchu
jsem v ní viděla postavy, jasné jako obrázky promítané na zeď.
Uvědomila jsem si, že Maud čeká na mou odpověď. A tak jsem
netrpělivě vyhrkla:
„Nebude se mu chtít stát. Vestoje to moc nejde. Při tom stojíte
jen, když si nemáte kam lehnout, nebo musíte být rychle hotoví.
Urozený muž bude objímat svou manželku na pohovce nebo na
posteli. Nejlepší to bude na posteli.“
„Na posteli,“ hlesla Maud, „jako je tato?“
„Třeba jako je tato. Ale až skončíte, myslím, že dá pěknou práci
natřepat duchny do původního stavu.“
Zasmála jsem se, ale můj smích vyzněl příliš hlasitě. Maud sebou
trhla. Pak jako by se zamračila.
„Skončíme…“ zamumlala, jako by jí to slovo nedávalo smysl,
„Skončíme s čím?“ dodala. „S tím objímáním?“
„skončíte s tím,“ opravila jsem ji.
„Myslíte to objímání?“
„skončíte s tím.“ Otočila jsem se a pak zase zpátky. „Tady je ale
tma! Kde je světlo? – Skončíte s tím. Jasněji už to říct neumím.“
„Myslím, že byste mohla, Sue. Místo toho mi vykládáte o
postelích a duchnách. K čemu mi to bude? Mluvíte o tom. Co to je to
to?“
„To, co následuje po líbání a objímání na posteli,“ odpověděla
jsem. „Tamto. Líbání je jen začátek. Pak to na člověka přijde jako –
jako když se chce dát do tance, do rytmu, za tónů hudby. To jste
nikdy…?“
„Nikdy co?“
„Ale nic,“ odbyla jsem ji. Byla jsem jako na trní. „Nesmíte si to
tak rozebírat. Bude to hračka. Tak jako tanec.“
- 138 -
 „Ale tanec není hračka,“ namítla Maud kvapně. „Člověk se to
musí přece naučit. Vy jste mě to taky naučila.“
„Tohle je něco jiného.“
„Proč je to něco jiného?“
„Tančit se dá různě. Kdežto tohle se dělá jen jedním způsobem.
Přijdete na to hned, jak s tím začnete.“
Cítila jsem, jak vrtí hlavou. „Myslím,“ ohradila se Maud
nešťastně, „že na to nikdy nepřijdu. Myslím, že polibky mi budou k
ničemu. Aspoň ty od pana Riverse. Možná – možná, že má ústa
postrádají jistý potřebný sval nebo nerv…?“
„Proboha, slečno,“ zvolala jsem, „jste dívka, nebo felčar? Ovšem,
že to vaše ústa zvládnou. Podívejte se.“ Úplně mě rozčílila. Natáhla
mě jako strunu. „Kde máte rty?“ zeptala jsem se a zvedla se z
polštáře.
„Rty?“ opáčila Maud poněkud překvapeně. „Tady.“ Našla jsem je
a vtiskla jí polibek.
Věděla jsem, jak správně líbat, protože mi to jednou Dainty
ukázala. Jenomže políbit Maud bylo úplně něco jiného. Jako bych
líbala temnotu. Jako kdyby ta temnota měla život, tvar, chuť, byla
teplá a hladká. Její ústa zůstala nejprve nehybná. Pak se poddala těm
mým. Nakonec se otevřela. Ucítila jsem její jazyk. Cítila jsem, jak
polyká. Cítila jsem…
Udělala jsem to jen proto, abych jí to ukázala. Ale zatímco jsem
ležela, rty přitisknuté k těm jejím, ucítila jsem, jak se ve mně
probouzí všechno, co jsem řekla, že se v ní probudí, až ji bude líbat
Šlechtic. Zatočila se mi z toho hlava. Tváře mi zalil ruměnec ještě
sytější než kdy předtím. Bylo to jako alkohol. Úplně mě to opojilo. A
tak jsem se odtáhla. Když jsem na rtech ucítila její dech, byl velice
chladný. Od toho polibku mi úplně zvlhly rty.
„Cítíte to?“ zeptala jsem se šeptem.
Ta slova zněla divně, jako by se mi při tom polibku něco stalo s
jazykem. Maud neodpověděla ani se nepohnula. Dýchala, ale ležela
tak strnule, že mě najednou napadlo: „Co když kvůli mně upadla do
tranzu? Co když už se nikdy neprobere? Co jen řeknu jejímu
strýci…?“ Pak se Maud malinko zavrtěla.

- 139 -
 „Cítím,“ řekla nakonec. Její hlas zněl stejně zvláštně jako ten
můj. „Díky vám jsem to cítila. Je to tak zvláštní, žádostivý pocit.
Nikdy jsem…“
„Chce to pana Riverse,“ řekla jsem.
„Opravdu?“
„Myslím, že určitě.“
„Když já nevím. Nevím,“ hlesla Maud nešťastně.
Pak se ale znovu zavrtěla a přisunula se blíž ke mně. Naše ústa si
najednou byla nablízku. Bylo to, jako by sotva věděla, co dělá, nebo
nevěděla, ale nemohla si pomoct. „Mám strach,“ špitla znovu.
„Nebojte se,“ vyhrkla jsem. Protože mi bylo jasné, že se nesmí
bát. Co kdyby byla tak vyjukaná, že by tu svatbu nakonec odvolala?
Aspoň to mě napadlo. Řekla jsem si, že jí musím ukázat, jak se to
dělá, nebo nám její strach překazí plány. A tak jsem ji políbila znovu.
Pak jsem se jí dotkla. Dotkla jsem se její tváře. Začala jsem v místě,
kde se naše rty setkaly – v těch měkkých, vlhkých koutcích rtů, pak
jsem našla její čelist, tváře, čelo – dřív jsem se jí dotýkala při
oblékáni a mytí, ale nikdy ne tak jako teď. Byla tak heboučká! Tak
rozpálena! Jako kdybych její teplo a tvar vyvolávala z temnoty, jako
kdyby se mi ta temnota zhmotňovala pod rukama a rychle narůstala.
Maud se roztřásla. Usoudila jsem, že má pořád strach. Pak jsem
se začala třást i já. Poté jsem Šlechtice úplně pustila z hlavy. Myslela
jsem jen a jen na ni. Když jí slzy zalily tvář, slíbala jsem je.
„Ty perlo,“ řekla jsem. Byla tak bílá! „Ty perlo, ty perlo, ty
perlo.“

V té tmě se to říkalo snadno. Bylo snadné to udělat. Ale druhý

den ráno jsem se vzbudila, uviděla mezi závěsy kolem postele
pronikat proužky šedého světla, vzpomněla jsem si, co jsem udělala,
a pomyslela si Ach bože. Maud ještě spala. Ležela s otevřenými ústy
a měla úplně vyschlé rty a svraštělé čelo. Taky jsem měla suché rty, a
tak i sem zvedla ruku a dotkla se jich. Pak jsem ji zase svěsila. Cítila
jsem z ni Maud. Když jsem si to uvědomila, zmocnila se mě
třesavka, ta třesavka byla duchem mrazení, které se mě – nás obou –
zmocnilo při tom, jak jsem se s niv noci mazlila. Rozdat si to, říkaly
tomu dívky v naší čtvrti. Rozdal si to s tebou…? Říkají, že to na
- 140 -
člověka přijde jako kýchnutí, ale kýchnutí je proti tomu nic, úplná
nicka.
Při té vzpomínce jsem se znovu zachvěla. Špičkou prstu jsem se
dotkla jazyka. Chutnal ostře – jako ocet nebo krev.
Jako peníze.
Dostala jsem strach. Maud se nepatrně pohnula. Vstala jsem a bez
jediného ohlédnutí jsem odešla do svého pokoje. Udělalo se mi zle.
Možná jsem opravdu byla opilá. Možná že to pivo, které jsem vypila
u večeře, bylo zkažené. Možná mám horečku. Umyla jsem si ruce a
obličej. Voda byla tak ledová, až to bodalo. Pak jsem se umyla mezi
nohama a oblékla se. Nastalo čekání. Slyšela jsem, jak se Maud budí
a protahuje, a pomalu jsem k ní zamířila. Uviděla jsem ji mezerou
mezi závěsy. Maud se nadzvedla z polštáře a pokoušela se zavázat si
tkaničky noční košile. V noci jsem jí je rozvázala.
Když jsem to uviděla, v žaludku mi znovu zamrazilo. Ale když
ke mně zvedla oči, uhnula jsem pohledem.
Uhnula jsem očima! A ona mě k sobě nezavolala. Vůbec
nemluvila. Dívala se, jak chodím po pokoji, ale nic neřekla. Pak
přišla Margaret a přinesla uhlí a vodu: zatímco klečela u krbu, stála
jsem u prádelníku, vytahovala z něj prádlo a tváře mi planuly jasnou
červení. Maud ještě nevytáhla paty z postele. Pak Margaret odešla.
Měla jsem nachystané šaty, spodničky a boty a připravenou vodu.
„Mohla byste vstát, abych vás mohla obléknout?“ požádala jsem.
Maud poslechla. Postavila se a pomalu zvedla paže a já jsem jí
svlékla noční košili. Na stehnech měla červené skvrnky. Prstýnky
chloupků mezi jejíma nohama měly tmavou barvu. Na prsou měla
krvavou podlitinku z toho, jak jsem se k ní při polibku přisála.
Rychle jsem ji zahalila. Mohla mě zastavit. Mohla mi položit
dlaně na ruce. Přece jen byla mou paní! Jenomže Maud nic z toho
neudělala. Odvedla jsem ji před stříbrné zrcadlo nad krbem, a
zatímco jsem ji česala a spínala jí vlasy, Maud stála se sklopenýma
očima. Pokud na tváři cítila moje třesoucí se prsty, ani slovem se o
tom nezmínila. Teprve až jsem byla téměř hotová, zvedla hlavu a
podívala se mi do očí. A pak zamrkala a tvářila se, jako by marně
hledala ta správná slova.
„Že jsem spala tvrdě?“ zeptala se.
- 141 -
 „Spala,“ ujistila jsem ji třesoucím se hlasem. „Žádné sny.“
,,Žádné sny,“ zopakovala, „až na jeden. Ale ten byl hezký.
Myslím – myslím, že se mi zdálo o vás, Sue…“
Přitom se mi nepřestávala dívat do očí, jako by čekala, co na to
řeknu. Viděla jsem, jak jí na krku pulzuje žíla. Krev mi kolovala v ži-
lách stejnou rychlostí, srdce mi poskakovalo v hrudi; a navíc myslím,
že kdybych si ji v tu chvíli k sobě přitáhla, políbila by mě. Kdybych
řekla Miluji tě, oplatila by mi stejnou mincí a všechno by bylo jinak.
Mohla jsem ji zachránit. Mohla jsem něco vymyslet – nevím sice co
abych ji uchránila před jejím osudem. Mohly jsme Šlechtice nějak
podvést. Mohla jsem s ní uprchnout na Lant Street…
Ale kdybych to udělala, přišla by na to, jak jsem prolhaná.
Napadlo mě, že Maud povím pravdu, a roztřásla jsem se ještě víc. To
jsem nemohla udělat. Maud byla příliš naivní. Byla příliš dobrá.
Kdyby tak na sobě měla nějakou vadu, kdyby tak v srdci měla jen
špetičku špatnosti…! Jenomže ona byla bez poskvrnky. Jediné, co ji
hyzdilo, byl ten krvavý flíček. Nechal ho tam jediný polibek. Jak by
asi obstála v naší čtvrti?
A krom toho, jak bych asi obstála já s Maud po boku?
Znovu jsem uslyšela Johnův smích a vzpomněla jsem si na paní
Sucksbyovou. Maud pozorně sledovala moji tvář. Připíchla jsem jí
do vlasů poslední vlásenku a pak jsem jí nasadila sametovou síťku.
Polkla jsem a zeptala se:
„Zdálo o mně? To myslím, že ne, slečno. O mně ne. Spíš bych
řekla, že o panu Riversovi.“ Později jsem poodešla k oknu.
„Podívejte, tamhle je! Cigaretu už má skoro vykouřenou. Když sem
hned nepřijdete, propásnete ho!“

Po celý zbytek dne jsme se jedna ke druhé chovaly rozpačitě. Šly

jsme spolu na procházku, ale kráčely jsme každá zvlášť. Maud se
natáhla, aby mě vzala za ruku, ale já jsem se odtáhla. A když jsem ji
ten večer uložila do postele a spouštěla jí závěs, podívala jsem se na
to uprázdněné místo vedle ní a prohlásila: “Noci už teď bývají dost
teplé, slečno. Nemyslíte, že se vám bude líp spát o samotě…?“
Vrátila jsem se zpátky do svojí úzké postele s povlečením
připomínajícím pláty lístkového těsta. Celou noc jsem poslouchala,
- 142 -
jak se Maud převaluje a vzdychá, a sama jsem na tom nebyla o moc
líp. Cítila jsem, jak mě ta nit, která mezi námi vznikla, tahá ze všech
sil za srdce – tak silně, až to bolí. Stokrát jsem se málem zvedla a šla
za ní; stokrát jsem si v duchu řekla Běž za ní? Na co čekáš? Ale
pokaždé jsem si představila, co by se stalo, kdybych to udělala.
Dobře jsem věděla, že vedle ní nemůžu ležet, aniž bych se jí chtěla
dotýkat. Nemohla jsem cítit na ústech její dech, aniž bych měla sto
chutí ji políbit. A nemohla jsem ji líbat, aniž bych ji toužila zachránit.
A tak jsem raději nepodnikla nic. Neudělala jsem nic ani další
noc a stejně tak i tu další; a brzy už žádné další noci nebyly: čas,
který vždycky utíkal tak pomalu, najednou s blížícím se koncem
dubna doslova pádil. A to už bylo pozdě cokoliv měnit.

- 143 -
 Kapitola šestá

Jako první odjel Šlechtic. Pan Lilly s Maud ho vyprovázeli až ke

dveřím, já jsem se dívala od ní z okna. Maud mu podala ruku a on se
jí poklonil. Pak ho bryčka odvezla na nádraží v Marlow. Seděl se
založenýma rukama, s kloboukem posunutým z čela a obličejem
natočeným naším směrem; chvíli hleděl do očí Maud, chvíli zase
mně. Odjíždí sám Ďábel, pomyslela jsem si.
Nedal nám žádné znamení. Nemusel. Všechny svoje plány s námi
pečlivě prošel, takže jsme je znaly nazpaměť. Po pěti kilometrech se
chystal vystoupit z vlaku a počkat. My jsme měly až do půlnoci
zůstat v Maudině ložnici a pak odejít. O půl jedné jsme s ním měly
sraz u řeky.
Ten den ubíhal stejně jako všechny předchozí. Maud odešla jako
vždycky za strýcem a já jsem se pomalu procházela po jejích
pokojích a prohlížela si její věci, i když tentokrát jsem vybírala, co
bychom měly vzít s sebou. Pak jsme spolu poobědvaly. Procházely
jsme se po parku až k ledárně, hrobům a k řece. Bylo to naposledy,
co jsme tu procházku absolvovaly, i když všechno vypadalo úplně
stejně jako dřív. To my jsme se změnily. Na procházce mezi námi
nepadlo jediné slovo. Naše sukně se o sebe tu a tam otřely – a jednou
dokonce i naše ruce – a my jsme vyděšeně uskočily, jako by nás
píchla včela; ale ani nevím, jestli se Maud jako já začervenala,
protože jsem se na ni nepodívala. Po návratu domů stála ve svém
pokoji nehybně jako socha. Jen tu a tam jsem zaslechla, jak vzdychá.
Seděla jsem u jejího stolu s truhličkou plnou broží, prstenů a miskou
octa a leštila jsem je. Napadlo mě, že to bude lepší než nedělat nic.
Maud se na mě přišla jednou podívat. Pak zase poodstoupila a utírala
si přitom oči. Prohlásila, že z toho octa ji pálí oči. I mě pálily.
Pak konečně nadešel večer. Maud odešla povečeřet se strýcem a
já zas s ostatním služebnictvem. Dole v kuchyni byli všichni do
jednoho skleslí.
„Teď když pan Rivers odjel, je všechno jinak,“ říkali.

- 144 -
 Z očí paní Koláčkové lítaly hromy blesky. Když Margaret
upustila lžíci, praštila ji naběračkou, až služka vykřikla. A sotva jsme
se dali do jídla, Charles se přímo u stolu rozplakal a musel vyběhnout
z kuchyně, přičemž si utíral nudli u nosu.
„Strašně si to bere,“ řekla jedna z panských služebných. „Nemohl
se dočkat, až odjede s panem Riversem do Londýna jako jeho sluha.“
„Okamžitě se vrať zpátky!“ zavolal pan Way a prudce se postavil,
až se mu z paruky prášil pudr. „Chlapec tvého věku s někým, jako je
on, hanbou bych se propadl!“
Ale Charles se nevrátil, ani kvůli panu Wayovi, ani kvůli nikomu
jinému. Nosil přece Šlechtici snídani, leštil mu boty, kartáčoval jeho
prvotřídní kabátce. A teď měl zůstat trčet v tom nejnudnějším domě
v celé Anglii a brousit nože a leštit skleničky.
Seděl na schodech, vzlykal a tloukl hlavou o zábradlí. Pan Way
odešel, aby mu dal výprask. Slyšeli jsme pleskání jeho pásku o
Charlesova záda a chlapcovy výkřiky.
V tu ránu jsme měli po náladě. Jedli jsme v tichosti, a když bylo
po večeři a pan Way se vrátil – s brunátnou tváří a parukou na stranu
odmítla jsem s ním a s paní Stilesovou odejít na pudink a vymluvila
jsem se, že mě bolí hlava, i když to nebyla tak úplně pravda. Paní Sti-
lesová mě zpražila pohledem a odvrátila se.
„Jste jako skleníková kytka, slečno Smithová,“ řekla. „Zdá se, že
jste zdraví nechala v Londýně.“
Jenže na jejím mínění mi vůbec nezáleželo. Brzy už ji, pana
Waye, Margaret ani paní Koláčkovou neuvidím.
Popřála jsem dobrou noc vespolek a odešla nahoru. Maud byla
samozřejmě stále se svým strýcem. Než přišla, udělala jsem to, na
čem jsme se dohodly, a shromáždila všechny její šaty, boty a
drobnosti, které jsme měly vzít s sebou. To všechno byly její věci.
Svých hnědých lněných šatů jsem se s radostí zřekla. Stejně jsem je
neměla na sobě ne víc jak měsíc. Ležely uložené na dně mého kufru.
I ten jsem tam musela nechat. Mohly jsme vzít jen cestovní brašny.
Maud vyštrachala dvě staré tašky po matce. Jejich kůže byla navlhlá
a potažená bílým pelem. Byla na nich výrazně vyvedená dvojice
bronzových písmen, která jsem dokázala přečíst i já: M a L, což byly
iniciály její matky, stejně jako ty její.
- 145 -
 Obě brašny jsem vyložila papírem a nabalila až po vrch. Do jedné
– té těžší, kterou ponesu já – jsem uložila vyleštěné šperky. Zabalila
jsem je do plátna, aby v tašce nehrkaly a neošoupaly se. Přibalila
jsem k nim jednu Maudinu rukavičku – tu bílou kozinkovou s perle-
ťovými knoflíčky. Maud ji na sobě měla jen jednou a myslela si, že ji
ztratila. Chtěla jsem si ji nechat na památku.
Měla jsem pocit, že mi pukne srdce.
Pak se Maud vrátila od strýce se sepjatýma rukama. „Ach,“
vzdychala. „Tolik mě bolí hlava! Už jsem si myslela, že mě dnes
večer nepustí!“
Tušila jsem, že se vrátí v takovém stavu, a obstarala jsem jí na
uklidněnou kapku vína od pana Waye. Přinutila jsem ji posadit se a
trochu se napít, pak jsem ve víně smočila kapesník a promnula jí s
nim spánky. Víno obarvilo kapesník načerveno a tam, kde jsem třela,
ji na čele vyskákaly nachové skvrnky. Cítila jsem, že Maud má
studenou tvář. Pak se jí zachvěla víčka; když otevřela oči, odstoupila
jsem.
„Děkuji,“ poděkovala tiše s dobráckým pohledem v očích.
Znovu si lokla vína. Byl to prvotřídní mok; co nechala, dopila
jsem sama a cítila jsem, jak mi víno stoupá do hlavy.
„Teď se musíte převléct,“ oznámila jsem jí. Stále na sobě měla
šaty, v nichž večeřela. Nachystala jsem jí vycházkový oděv. „Korzet
budeme muset vynechat.“
Na krinolínu totiž nezbylo místo. A bez ní se z krátkých šatů
konečně staly dlouhé a Maud vypadala ještě útlejší než kdy předtím.
Byla dost vyhublá. Na cestu jsem jí připravila pevné boty. Pak jsem
jí ukázala brašny. Maud se jich dotkla a zavrtěla hlavou.
„Postarala jste se o všechno,“ řekla. „Sama bych to nikdy tak
dobře neuměla. Bez vás bych nic z toho nedokázala.“
Zadívala se mi do očí, v nichž měla vděčný a smutný pohled. Bůh
ví, jak jsem se tvářila já. Raději jsem se odvrátila. Celý dům vrzal a
ukládal se k spánku, zatímco služebné odcházely nahoru do svých
pokojů. Pak se znovu ozvalo bití hodin oznamujících půl desáté.
„Ještě tři hodiny a přijde pro nás,“ prohlásila Maud.
Řekla to tímtéž pomalým, cukavým způsobem, jako když tehdy
jednou oznámila: „Poslední tři týdny.“
- 146 -
 Zhasly jsme lampu v salonku a stály u okna. Řeku sice nebylo
vidět, ale hleděly jsme aspoň na zeď u parku a představovaly si, jak
za ní teče studená a hbitá voda a čeká jako my. Stály jsme tam
hodinu bez jediného slůvka. Maud se chvílemi zachvěla. „Není vám
zima?“ zeptala jsem se. Ale zimou to nebylo. Nakonec se to čekání
projevilo i na mně, začala jsem sebou šít. Napadlo mě, že jsem do
těch tašek nezabalila všechno, co jsem měla. Bála jsem se, abych
nezapomněla na její prádlo, šperky nebo na tu bílou rukavičku. Tím,
že jsem ji dala dovnitř, jsem si byla jistá, jenomže jsem začínala být
stejně jako Maud na trní. Odešla jsem do ložnice a otevřela brašny;
Maud zůstala stát u okna. Vyndala jsem všechny šaty a prádlo a
znovu je zabalila. Jenomže když jsem znovu zapínala přezku na
sponě, zlomila se. Ta kůže byla tak stará, že byla málem na
vyhození. Popadla jsem jehlu a přišila jsem přezku zpátky nazdařbůh
velkými stehy. Když jsem se chystala překousnout nit, ucítila jsem v
ústech sůl.
Pak jsem uslyšela, jak se v Maudině pokoji otevírají dveře.
Srdce mi poskočilo strachy. Uklidila jsem brašny z dohledu do
stínu postele, zůstala nehnuté stát a poslouchala. Nikde žádný zvuk.
Přicupitala jsem ke dveřím do salonku a nakoukla dovnitř. Závěsy
byly roztažené a propouštěly dovnitř měsíční světlo, ale pokoj byl
prázdný - Maud zmizela.
Nechala pootevřené dveře. Po špičkách jsem k nim došla a
pokradmu vykoukla na chodbu. Měla jsem pocit, že kromě
obyčejného vrzání a tikotu jsem v domě zaslechla ještě další zvuk –
jako by se kdesi v dálce otevíraly a zavíraly ještě jedny dveře. Ale
nebyla jsem si jistá. Jednou jsem šeptem zavolala: „Slečno Maud!“,
ale na Briaru i šepot zní jako křik, a tak jsem raději zmlkla, napínala
uši, mžourala do tmy, pak jsem popošla o pár kroků dál do chodby a
znovu se zaposlouchala. Sepjala jsem ruce a silou je smáčkla; byla
jsem tak nervózní, že se to ani nedá popsat. Ale upřímně řečeno byla
jsem taky docela naštvaná, protože to byla celá ona, v tuhle pozdní
hodinu si jen tak odejít a neříct ani slovo.
Když hodiny odbily půl dvanácté, zavolala jsem znovu a udělala
několik dalších kroků po chodbě. Ale pak jsem nohou zachytila za
kraj koberce a málem jsem zakopla. Maud tudy mohla chodit se
- 147 -
zavřenýma tria očima, jak dobře tu cestu znala, ale pro mě to byla
španělská vesnice. Neodvažovala jsem se za ní pustit. Co kdybych v
té tmě špatně zabočila? Už bych nemusela trefit zpátky.
A tak jsem jen čekala a počítala minuty. Vrátila jsem se do
ložnice a nachystala brašny. Pak jsem se postavila k oknu. Měsíc byl
v úplňku a noc jasná. Před domem se rozpínal trávník obehnaný zdí,
a níž teče řeka. Tam někde na vodě pluje Šlechtic a pomalu se blíží.
Jak dlouho bude čekat?
Nakonec, když už jsem byla zpocená jak myš, hodiny odbily
půlnoc. Při každém úderu jsem se otřásla. Když utichl poslední úder,
zůstala po něm ozvěna. „A je to,“ pomyslela jsem si a v tu chvíli
jsem zaslechla tiché ťapání Maudiných bot – a najednou byla ve
dveřích, v obličeji bílá jak stěna a funěla jako ježek.
„Odpusťte, Sue!“ vyhrkla na omluvu. „Zašla jsem si do strýcovy
knihovny. Ještě naposledy jsem ji chtěla vidět. Ale nemohla jsem jít
dovnitř, dokud jsem neměla jistotu, že spí.“
Maud se celá třásla. V duchu jsem si představila, jak mezi těmi
tmavými svazky stojí sama, bledá, štíhlá a tichá jak pěna. „To
nevadí,“ odvětila jsem. „Ale musíme už jít. Honem, oblečte se.“
Podala jsem jí plášť a zapnula jsem si ten svůj. Maud se ještě jed-
nou rozhlédla po všem, co nechává za sebou. Začala drkotat zuby.
Podala jsem ji tu lehčí brašnu. Pak jsem se před ni postavila a přilo-
žila jsem si ukazováček k ústům.
„Teď musíte být potichu,“ přikázala jsem jí.
Všechna moje nervozita byla najednou ta tam a já jsem byla
klidná. Myslela jsem na svou matku a na všechny ty tmavé a spící
domy, do nichž se musela potají vkrást, než ji chytili. Zlá krev se ve
mně vzedmula jako víno.

Scházely jsme po schodišti pro služebnictvo. Den předtím jsem

po něm opatrně vyšla a zase sešla, abych zjistila, které ze schodů
jsou zvlášť rozvrzané; teď jsem přes ně Maud převáděla, držela ji za
ruku a dávala pozor, kam šlape. V ústí chodby, kde byly dveře do
kuchyně a do komory paní Stilesové, jsem ji přinutila zastavit, chvíli
jsme počkaly a poslouchaly. Držely jsme se přitom za ruce. Podél
deštění rychle přeběhla myš, ale kromě ní bylo všude ticho a klid. Na
- 148 -
podlaze ležel drožet a tlumil naše kroky. Slyšet bylo jen šustění
našich sukní.
Dveře na dvůr byly sice zamčené, ale klíč zůstal v zámku. Než
jsem s ním otočila, vytáhla jsem ho a namazala hovězím lojem.
Promazala jsem i západku, která držela dveře zavřené dole i nahoře.
Ten lůj jsem ukradla paní Koláčkové z kredence. Připravila jsem ji
tak o šest pencí, které by dostala od řeznického sluhy! Když Maud
viděla, jak jsem si poradila s tím zámkem, byla v šoku.
„Tohle je hračka,“ vysvětlila jsem jí. „Ale dostat se skrz ty dveře
opačně, to by byla teprve fuška,“ dodala jsem s mrknutím.
Byla jsem se svou prací spokojená. Jen v tu chvíli jsem si přála,
aby to bývalo bylo těžší. Slízala jsem z prstů lůj, zapřela se ramenem
o dveře a pevně je natlačila do zárubně, načež klíč se hladce otočil a
západky vklouzly do lůžka jemně jako miminka.
Vzduch venku byl chladný a čirý. Měsíc vrhal dlouhé, černé
stíny, což jsme uvítaly. Držely jsme se podél zdi domu, kde byla
největší tma, a rychle a tiše přebíhaly od jedné ke druhé; nakonec
jsme rychle přeběhly cíp trávníku až ke keřům a stromům úplně
vzadu. Maud mě znovu chytila za ruku a já jsem jí ukazovala, kudy
má běžet. Jen jednou jsem ucítila, jak váhá, a když jsem se otočila,
hleděla směrem k domu s takovým zvláštním pohledem, napůl
bázlivým a napůl pobaveným. V žádném okně se nesvítilo. Nikdo
nás nesledoval. Celý dům vypadal plochý, jako kulisa z nějaké
divadelní hry. Nechala jsem Maud stát skoro minutu, pak jsem ji
zatahala za ruku.
„Už musíme jít,“ pobídla jsem ji.
Maud otočila hlavu a už se znovu neohlédla. Rychle jsme došly
ke zdi parku a pak jsme se vydaly po vlhké a klikaté pěšině, která
vedla podél ní. Do vlněných plášťů se nám zachytávaly keře, v trávě
kolem nás poskakovala nebo se plazila všelijaká havěť a navíc jsme
musely pošlapat a rozbít spoustu pavučin, jemných a lesknoucích se
jako skleněná vlákna. Ten zvuk byl ohlušující. Brzy jsme se
zadýchaly. Šly jsme tak dlouho, až jsem si myslela, že jsme tu
branku k řece minuly, ale pěšina se brzy pročistila a před námi se
náhle zvedl oblouk branky jasně osvětlený měsíčním světlem. Maud

- 149 -
se kolem mě protáhla, vytáhla klíč, odemkla branku a zase ji za námi
zamkla.
Teď když jsme byly venku z parku, dýchalo se mi o něco
svobodněji. Odložily jsme brašny a zůstaly tiše stát ve tmě, ve stínu
zdi. Měsíc ozařoval rákosí na protějším břehu, takže vypadalo jako
kopí s ostrými hroty. Hladina řeky vypadala málem bíle. Bylo slyšet
jen proud řeky, volání nějakého ptáka, a pak se ozvalo šplouchnutí
ryby. Po Šlechtici nebylo vidu ani slechu. Dorazily jsme na místo
rychleji, než jsme počítaly. Pozorně jsem poslouchala, ale nic jsem
neslyšela. Podívala jsem se na oblohu a na všechny hvězdy, kterými
byla poseta. Přišlo mi skoro nepřirozené, kolik jich bylo. Pak jsem se
podívala na Maud. Zakrývala si tvář pláštěm, ale když viděla, že se k
ní otáčím, natáhla se a vzala mě za ruku. Nechtěla se jí nechat vést
ani utěšovat, chtěla ji jen držet, protože byla moje.
Pak se na obloze pohnula hvězda a obě jsme se dívaly, jak padá.
„To znamená štěstí,“ hlesla jsem.
Pak na Briaru odbily hodiny. Bylo přesně půl jedné a údery hodin
zřetelně přelétly celý park a v tom štiplavém vzduchu zněly ještě
pronikavěji. Na okamžik nám zalehla uši jejich ozvěna, ale pak ji
vystřídal jiný, tišší zvuk: opatrné vrzání vesel a klouzání dřeva po
vodě. Když jsme ho uslyšely, rozestoupily jsem se. Do ohbí stříbrné
řeky vyplula tmavá silueta loďky. Viděla jsem, jak se vesla noří do
vody a zase vynořují, a spršku mincí měsíčního světla; pak už se
vesla znovu nezanořila a zůstalo po nich ticho. Pramice neslyšně
mířila k rákosí, pak se rozhoupala a znovu zavrzala, když se Šlechtic
nadzvedl ze svého místa. Dokud jsme čekaly ve stínu zdi, nemohl
nás vidět. Nemohl nás vidět, ale nebyla jsem to já, kdo z něj
vystoupil první, nýbrž Maud. Strnule přistoupila ke kraji vody,
sebrala smyčku lana, kterou jí hodil, a zapřela se, dokud sebou loďka
nepřestala házet a neuklidnila se.
Už si nevzpomínám, jestli Šlechtic vůbec promluvil. Myslím, že
se na mě v podstatě nepodíval s jedinou výjimkou: když Maud
pomohl do loďky, podal mi ruku, aby mě stejně jako ji převedl po
ztrouchnivělém můstku na palubu. Mám takový pocit, že to celé
proběhlo za naprostého ticha. Vzpomínám si, že loďka byla úzká a že
když jsme se posadily, vzduly se nám sukně – protože, když se
- 150 -
Šlechtic chopil vesel, aby se vytočil, znovu jsme se rozhoupaly a mě
se najednou zmocnil šílený strach, že se převrhneme, a představovala
jsem si, jak se do všech těl skladů a kanýrů nahrne voda a stáhne nás
pod hladinu. Ale Maud seděla bez hnutí. Všimla jsem si, že si ji
Šlechtic prohlíží. Ale pořád nikdo z nás nepromluvil. Všechno se to
seběhlo tak rychle a pramice okamžitě odrazila od břehu. Brzy už nás
unášel proud. Ještě chvilku jsem pluli podél zdi parku, minuli jsme
místo, kde jsem viděla, jak jí políbil ruku, ale pak zeď zmizela a
místo ní se objevilo tmavé stromořadí. Maud seděla s očima
zabodnutýma do klína a nedívala se kolem sebe.
Pluli jsme nanejvýš opatrně. Noc byla velice klidná. Šlechtic
držel loďku co nejblíž břehu ve stínu: sem tam stromořadí prořídlo a
na okamžik nás zalilo měsíční světlo. Ale poblíž nebylo živáčka,
který by nás mohl sledovat. Pokud poblíž řeky stály vůbec nějaké
domy, všechny byly zabedněné a tmavé. Jakmile řeka získala
dostatečnou šíři a objevily se v ní ostrůvky s kotvícími bárkami a
pasoucími se koňmi, Šlechtic spustil vesla a nechal pramici plout v
tichosti. I tak nás nikdo neslyšel ani se nepřišel podívat. Pak se řeka
znovu zúžila a brzy už kolem žádné domy ani loďky nebyly. Zůstala
po nich jen tma, přerušované měsíční světlo, vrzání vesel, klesání a
zvedání Šlechticových rukou a jeho bílá tvář nad knírem.
Nezůstali jsme na řece dlouho. Asi tři kilometry od Briaru
Šlechtic zastavil pramici v jednom místě u břehu a přivázal ji. Právě
odtamtud vyplul. Čekal tam na nás kůň s dámským sedlem. Šlechtic
nám pomohl vystoupit, vysadil Maud na koně a připevnil za ni její
brašny.
„Musíme ještě kousek jet. Rozumíte, Maud?“ Nereagovala na to.
„Musíte být statečná. Už jsme velice blízko.“
Pak pohlédl na mě a přikývl. Vyrazili jsme na cestu – Šlechtic
vedl koně za uzdu, Maud na něm shrbeně a ztuhle seděla a já jsem
kráčela vzadu. Až dosud jsme nepotkali živou duši. Znovu jsem se
podívala na hvězdy. V Londýně nikdy tak nezářily, obloha nikdy
nebyla tak tmavá a jasná.
Kůň nebyl okovaný a jeho kopyta tlumeně dusala v prachu
silnice.

- 151 -
 Šli jsme dost pomalu – nejspíš kvůli Maud, aby nebyla moc
otřesená a neudělalo se jí zle. I tak byla zelená jak sedma, a když
jsme konečně došli na místo, které Šlechtic vybral – nebylo tam nic
než dvě tři šikmé chalupy a veliký tmavý kostel –, vypadala hůř než
kdy předtím. Přiběhl k nám pes a začal štěkat. Šlechtic ho nakopl a
zvíře zakňučelo. Zavedl nás k chalupě, která stála nejblíž kostelu, a
měla otevřené dveře, z nichž vyšel muž a za ním žena s lucernou v
ruce. Už na nás čekali. Ta žena pro nás měla připravené pokoje: v
jednom kuse zívala, ale při tom natahovala krk, aby si Maud pořádně
prohledla. Před Šlechticem vysekla pukrle. Ten muž byl farář nebo
kat - říkejte mu, jak chcete, a uklonil se nám. Měl na sobě špinavý
bílý plášť a potřeboval oholit.
„Dobrý večer, pane. Dobrý večer, slečno,“ řekl. „Dnešní noc je
jako stvořená pro dobrodružství!“
„Je všechno připraveno?“ zeptal se jen Šlechtic a natáhl ruce k
Maud, aby jí pomohl sesednout z koně. Maud nespouštěla ruce ze
sedla, a tak se nemotorně svezla dolů a odstoupila od něj. Nepřišla za
mnou a zůstala stát o samotě. Ta žena z ní stále nespouštěla oči.
Prohlížela si její bledou, strnulou, pěknou tvář, nezdravý výraz a bylo
mi jasné, že si myslí – tak jako kdokoliv jiný –, že Maud čeká dítě a
vdát se prostě musí. Možná jí to Šlechtic sám nakukal, když s ní tu
poprvé mluvil. Protože kdyby došlo na konfrontaci s panem Lillym a
vypadalo to, že ji Šlechtic měl už ve strýcově domě, byl by ve
výhodě; a vždycky by se dalo říct, že nakonec potratila.
Klidně bych to odpřisáhla, kdybych dostala pět set navíc.
Tohle mě napadlo, zatímco jsem stála a dívala se, jak ta ženská
hledí na Maud, a měla jsem na ni kvůli tomu vztek. I na sebe jsem
byla vzteklá, že mě něco takového vůbec napadlo. Vikář přistoupil a
znovu se uklonil.
„Ovšem že je všechno připraveno, pane,“ ujistil Šlechtice. „Ve
světle oněch zvláštních okolností už zbývá jen jedna maličkost…“
„Jistě, jistě,“ přitakal Šlechtic, vzal vikáře stranou a vytáhl z kap-
sy peněženku. Kůň pohodil hlavou, ale z další chalupy přišel nějaký
chlapec a odvedl ho pryč. I on se podíval na Maud, ale pak sklouzl
pohledem ke mně a nadzvednutím čepice mě pozdravil. Měla jsem
na sobě totiž jedny z jejích starých šatů a musela jsem vypadat jako
- 152 -
urozená dáma, a on samozřejmě Maud neviděl v sedle a navíc stála
tak shrbená a tvářila se vyhýbavě, že vypadala jako služebná.
Maud si však ničeho nevšimla. Stála s očima zapíchnutýma do
země. Farář si schoval peníze do nějaké tajné kapsy v rouchu, pak si
promnul ruce. „Dobrá, dobrá,“ řekl. „Nechce si dáma převléknout
šaty? Nebo se podívat do svého pokoje? Nebo ihned přistoupíme k
obřadu?“
„Uděláme to hned teď,“ rozhodl Šlechtic dřív, než stačil kdokoli
jiný odpovědět. Sundal si klobouk a ulízl si vlasy, přičemž se snažil
urovnat kadeře kolem uší. Maud stála jako přikovaná. Přistoupila
jsem k ní, urovnala jí kapuci a nařasila plášť; pak jsem jí rukama
přejela vlasy a tváře. Ani se na mě nepodívala. Měla studenou tvář.
Lem její sukně byl tmavý, jako kdyby byl ze žalu namočený v barvě.
Na plášti jí ulpěly kousky bahna. „Dejte mi ty rukavice, slečno,“
vybídla jsem ji, protože jsem věděla, že pod nimi má svoje bílé
kozinkové rukavičky. „Bude mnohem lepší, když půjdete k oltáři v
bílých rukavičkách než v těch semišových.“
Maud si je nechala stáhnout a pak si sepjala ruce. „Dáma bude
bez kytky?“ zeptala se mě ta žena. Podívala jsem se na Šlechtice a
ten pokrčil rameny.
„Chtěla byste nějakou kytku, Maud?“ zeptal se dost lhostejně.
Maud neodpověděla. „Myslím, že nepřítomnost květiny nebude
nikterak na škodu. Takže, kdybyste laskavě mohl…?“
„Aspoň kytku byste jí mohl sehnat,“ ozvala jsem se. „Přece
nepůjde k oltáři bez kytky!“
Dokud se ta žena nezeptala, vůbec mě to nenapadlo, kdežto teď
mi představa, že si ji vezme za ženu bez jediného kvítku, najednou
připadala strašná a hrozně krutá. Nemohla jsem to vystát. Pronesla
jsem to téměř šíleným hlasem; Šlechtic se na mě upřeně zadíval a
zamračil se; vikář vypadal překvapeně a ta žena lítostivě. A pak ke
mně Maud stočila pohled a řekla:
„Chci květinu, Richarde. Chci mít květinu. A Sue taky musí mít
květinu.“
S každou další vyslovenou květinou, to celé vypadalo ještě
podivněji. Šlechtic si povzdychl a začal se kolem sebe nevrle
rozhlížet. I farář se kolem sebe díval. Bylo něco po půl jedné v noci a
- 153 -
v místech, kam nedopadalo měsíční světlo, byla tma jako v ranci.
Stáli jsme uprostřed takové zablácené návsi obehnané ostružiním.
Keře byly celé černé. Pokud na nich byly nějaké květy, v té tmě
bychom je stejně nenašli. A tak jsem se obrátila na tu ženu.
„Nemáte něco, co bychom si mohly vzít? Třeba nějakou kytku v
květináči?“ Na chvilku se zamyslela, pak čiperně zmizela zpátky v
chalupě a nakonec se objevila s větvičkou suchých listů, kulatých
jako penízky, bílých jako papír a chvějících se na několika hubených
stoncích, které vypadaly, že se každou chvíli zlomí.
Byla to měsíčnice. Všichni jsme na ni zůstali civět, ale nikdo to
jméno nevyslovil. Maud si ty slaměnky vzala a pár mi jich podala.
V jejich rukou se ty stonky třásly ještě víc. Šlechtic si zapálil cigare-
tu, dvakrát z ní potáhl a odhodil ji. Ve tmě problikávalo její
dohořívající světýlko. Pak kývl na vikáře, ten zvedl lucernu a zavedl
nás kostelní brankou a po cestičce mezi řadou nachýlených
náhrobků, které ve svitu měsíce vrhaly syté, ostré stíny. Maud
kráčela zavěšená do •Šlechtice. Já jsem šla po boku té ženy.
Jmenovala se paní Creamová. Měly jsme svědčit u obřadu.
„Jedete zdaleka?“ zeptala se.
Neodpověděla jsem.
Kostel byl z pazourku, a i navzdory měsíčnímu svitu vypadal dost
černě. Uvnitř byl sice vybílený vápnem, ale barva už dávno zežlout-
la. Kolem oltáře a lavic hořelo několik svíček a poletovaly kolem
nich můry, několik už jich stačilo uvíznout ve vosku. Místo abychom
se posadili, zamířili jsme rovnou k oltáři a vikář se před nás postavil
s Biblí a mžoural do jejích stránek. Při čtení komolil slova. Paní
Creamová hlasitě odfrkovala jako kůň. Stála jsem, svírala svou
ubohou, ohnutou větvičku měsíčnice a dívala se, jak Maud stojí po
Šlechticově boku a svírá svou kytku. Líbala jsem ji. Ležela jsem s ní.
Laskala jsem ji svou rukou. Nazvala jsem ji perlou. Byla ke mně
laskavější než kdokoliv jiný vyjma paní Sucksbyové a přiměla mě,
abych ji milovala, když jsem ji měla jen zničit.
Co nevidět se měla provdat a byla k smrti vyděšená. A brzy už ji
nikdy nikdo milovat nebude.
Všimla jsem si, že se na ni Šlechtic dívá. Vikáře stihl uprostřed
projevu záchvat kašle. Dostal se k místu, kdy se měl zeptat, zda je
- 154 -
mezi přítomnými někdo, kdo zná nějaký důvod, proč by tento muž a
tato žena stojící před ním neměli být sezdáni. Vzhlédl zpod svého
obočí a celý kostel se na okamžik ponořil do hlubokého ticha.
Zadržela jsem dech a ani nepípla.
A tak farář pokračoval, díval se střídavě na Maud a na Šlechtice a
žádal po nich totéž s tím, že nejpozději v den posledního soudu by
měli vyjevit všechna hrůzná tajemství svého srdce, ale raději by to
měli udělat hned teď a mít jednou provždy klid. Znovu nastalo ticho.
Jako první se obrátil na Šlechtice. „Berete si,“ spustil vikář a pak
dořekl i ten zbytek, „zde přítomnou v dobrém i zlém a budete ji…?“
„Ano,“ odpověděl Šlechtic.
Vikář přitakal. Pak se otočil k Maud a položil jí tutéž otázku.
Maud zaváhala, a pak řekla: „Ano.“
Šlechtic se očividně uvolnil. Vikář si odtáhl z krku kolárek a
poškrábal se.
„Kdo dává tuto ženu ženichovi?“ zeptal se.
Stála jsem jak solný sloup, dokud se ke mně Šlechtic neotočil a
hlavou mi nenaznačil, abych se postavila vedle Maud, a pak mi
ukázali, jak ji mám vzít za ruku, podat ji vikáři a ten ji zase vloží do
dlaně Šlechtici. Dala bych nevím co za to, aby to udělala paní Crea-
mová. Maudiny prsty bez rukavic byly ztuhlé a studené, jako kdyby
byly z vosku. Šlechtic držel její dlaň ve své a odříkal slova, která mu
vikář předčítal; a pak Maud vzala za ruku jeho a zase ona odříkala ta
slova. Mluvila tenoučkým hláskem, který jako kouř stoupal do tmy a
vmžiku se ztrácel.
Pak Šlechtic vytáhl prstýnek, znovu vzal Maud za ruku a navlékl
jí ho na prst, přitom odříkával vikářova slova o tom, že ji bude ctít a
dělit se s ní o všechen svůj majetek. Na Maudině prsteníčku vypadal
ten kroužek divně. Ve světle svíčky sice vypadal jako zlatý, ale (jak
jsem později zjistila) bylo to jen kočičí zlato.
Celé to byla jedna velká lež a horší už to snad ani být nemohlo.
Vikář odříkal další modlitbu, pak zvedl ruce a zavřel oči.
„To, co Bůh spojil dohromady,“ řekl, „ať už nikdo nerozdělí.“
Obřad byl u konce a ti dva byli oddaní.

Šlechtic ji políbil a Maud se zakymácela jako omámená.

- 155 -
 „Neví, co si zavařila, jen se na ni podívejte,“ špitla paní
Creamová. „Však ten fajnový chlapík jí to brzy ukáže. Ha ha.“
Radši jsem se k ní vůbec neotočila. V opačném případě bych jí
musela jednu vrazit. Vikář zaklapl Bibli a odvedl nás od oltáře do
místnosti, která sloužila jako matrika. Jako první se do matriční
knihy podepsal Šlechtic a vedle něj Maud – čerstvá paní Riversová;
my s paní Creamovou jsme se podepsaly pod ně. Šlechtic mě naučil,
jak se píše Smithová, ale i tak se mi to moc nepovedlo a cítila jsem
se trapně. Trapně kvůli něčemu takovému – jen si to představte!
Místnost byla tmavá a páchla vlhkostí. Mezi trámy se něco třepetalo
– možná ptáci, možná netopýři. Všimla jsem si, že Maud po těch stí-
nech bázlivě pokukuje, jako by se bála, že na ni zaútočí.
Šlechtic ji vzal za paži a vyvedl ji ven z kostela. Měsíc zakryly
oblaky a noc potemněla. Vikář nám podal ruku, uklonil se Maud a
rychlým krokem odešel. Cestou si svlékl sutanu, pod níž měl černé
šaty, takže vypadal jako světlo, které náhle zhasne. Paní Creamová
nás odvedla k sobě do chalupy. Svítila nám na cestu lucernou a my
jsme ji klopýtali v patách; dveře byly tak nízké, že Šlechtic si při
vstupu shodil klobouk. Zavedla nás nahoru po nakloněných
schodech, příliš úzkých pro naše sukně, až na podestu velikosti
kredence, kde jsme do sebe chvilku naráželi, než Maud zachytila
lemem pláště o cylindr lucerny a ožehla si ho.
Dvoje zavřené dveře vedly do dvou malých ložnic. V té první
leželo na zemi provizorní lůžko a na něm úzká slaměná matrace
určená pro mě. Ve druhé, přichystané pro novomanžele, stála větší
postel, křeslo a prádelník. Maud vešla dovnitř s očima upřenýma na
podlahu a civěla do prázdna. V pokoji hořela jediná svíčka. Maudiny
tašky ležely vedle postele. Otevřela jsem je a začala jsem rovnou
vyskládávat do prádelníku její věci. Paní Creamová stála ve dveřích,
a když to viděla, zvolala: „To je ale fajnový prádýlko!“ Šlechtic stál
vedle ní a tvářil se divně. I když mě sám učil zacházet se spodničkou,
teď, když se díval, jak vyndávám Maudiny spodní košilky a
punčochy, vypadal málem vystrašeně.
„Půjdu si dolů vykouřit poslední cigaretu,“ prohodil. „Sue, posta-
ráte se tady o všechno?“

- 156 -
 Nic jsem na to neřekla. Odešel i s paní Creamovou dolů; pod
jejich kroky, které zněly hlasitě jako hrom, se otřásaly dveře, prkna i
pokřivené schodiště. Pak jsem slyšela, jak Šlechtic venku škrtá zápal-
kou.
Podívala jsem se na Maud, která stále držela v ruce stonky sušené
měsíčnice. Přistoupila blíž a rychle se zeptala.
„Přijdete, když vás potom zavolám?“
Vzala jsem jí květiny a pak i plášť. „Nemyslete na to,“ odbyla
jsem ji. „Za minutku bude po všem.“
Pravou rukou, na které stále měla navlečenou rukavičku, mě
popadla za zápěstí. „Poslouchejte, myslím to vážně,“ vyhrkla. „Na
něj nedbejte. Slibte mi, že až vás zavolám, přijdete. Zaplatím vám.“
Mluvila zvláštním hlasem. I když mě pevně svírala, třásly se jí
prsty. Představa, že mi Maud dává peníze, byla hrozná.
„Kde máte kapky?“ zeptala jsem se. „Podívejte, tady je voda.
Můžete si vzít kapky a aspoň po nich usnete.“
„Usnu?“ zopakovala Maud nevěřícně. Pak se rozesmála a zatajila
dech. „Myslíte si, že chci o své svatební noci spát?“ dodala a
odstrčila mi ruku.
Postavila jsem se za ni a začala ji vysvlékat. Když jsem jí sundala
šaty a korzet, otočila jsem se a tiše řekla: „Raději byste si měla
odskočit a umýt si nohy, než přijde.“
Myslím, že Maud zamrazilo. Nedívala jsem se, ale slyšela jsem
stříkání vody. Pak jsem jí rozčesala vlasy. Nebylo tam zrcadlo, u
kterého by mohla stát, a když si vlezla do postele a podívala se vedle
sebe, žádný stůl, truhličku, portrét ani světlo tam neviděla. Viděla
jsem, jak natahuje ruku jako slepec.
Pak se zavřely domovní dveře a Maud se položila, popadla
přikrývku a přitáhla si ji až k bradě. V porovnání s bílým polštářem
její tvář vypadala snědě, ale já jsem dobře věděla, že je bílá jak stěna.
Slyšely jsme, jak si Šlechtic dole povídá s paní Creamovou. Jejich
hlasy byly jasně slyšet. Mezi prkny v podlaze byly škvíry, jimiž
pronikalo chabé světlo.
Pohlédla jsem na Maud. Zadívala se mi do očí. Oči měla černé,
ale lesklé jako sklo. „Pořád ještě odvracíš pohled?“ špitla, když
viděla, jak otáčím hlavou. A tak jsem se na ni podívala. Nemohla
- 157 -
jsem si pomoct, i když se tvářila příšerně a byl na ni strašný pohled.
Šlechtic neustával v hovoru. Do pokoje vklouzl vánek a plamínek
svíčky se na okamžik zamihotal. Přeběhl mi mráz po zádech. Maud
se mi nepřestávala dívat do očí. Pak znovu promluvila.
„Pojď ke mně,“ vybídla mě.
Zavrtěla jsem hlavou. Maud svou prosbu zopakovala. Znovu jsem
zavrtěla hlavou, ale stejně jsem ji poslechla – tiše jsem našlapovala
po rozvrzaných prknech – a Maud natáhla paže, přitáhla si k sobě
mou tvář a políbila mě. Políbila mě svými sladkými rty, které slzy
poulily solí, a já jsem nemohla jinak než jí ten polibek vrátit. Cítila
jsem, jak mi v hrudi pod teplem jejích rtů ta je srdce zmrzlé jako
troud.
Ale pak Maud udělala tohle. Stále mi svírala hlavu v dlaních a
silou si na ústa přitiskla moje rty; pak mě čapla za ruku a položila si
ji nejprve na prsa a pak do míst, kde byla přikrývka prověšená, mezi
svoje nohy. Třela tak silně, až mě začaly pálit prsty.
Ten těkavý, sladký pocit, který ve mně vzbudil její polibek, se
však proměnil v něco podobného hrůze nebo strachu. Odtáhla jsem
se od ni a vyškubla jí ruku. „Copak to nechceš?“ zeptala se tiše a
zase se po mně natáhla. „Vždyť už jsi to jednou udělala, abys mě
připravila na tuhle noc. Chci, aby si mě vzal s tvými polibky na
rtech, s tvými doteky na mém těle, abych to s ním vydržela. Nikam
nechoď!“ Znovu mě popadla za ruku. „Už jednou jsi mě opustila.
Tvrdilas, že se mi o tobě jen zdálo. Tohle ale není sen. Kéž by byl!
Bůh ví, bůh ví, že si přeju, aby se mi to jen zdálo a abych se
probudila a byla zase na Briaru!“
Maud sklouzly prsty z mojí paže, zhroutila se na postel a klesla
na polštář, a já jsem jen stála, spínala a zase rozpínala ruce, bála jsem
se jejího pohledu, jejích slov, jejího zvýšeného hlasu; bála jsem se,
že by mohla zaječet nebo omdlít; bála jsem se – krucinál! –, aby
nevykřikla nahlas a aby Šlechtic nebo paní Creamová neslyšeli, že
jsem ji políbila.
„Pst! Pst!“ tišila jsem ji. „Teď jste jeho žena. Musíte se chovat
jinak. Jste jeho manželka. Musíte…“
V tu ránu jsem ztichla. Maud zvedla hlavu. Světlo přicházející ze-
spodu se zvedlo a přesunulo. Na úzkém schodišti zadupaly Šlechti-
- 158 -
lovy holínky. Slyšela jsem, jak za dveřmi zpomaluje a váhá. Možná
přemítal, zda nemá zaklepat, tak jak to dělával na Briaru. Nakonec
vzal za kliku a vešel dovnitř.
„Jste připravená?“ zeptal se.
Přinesl s sebou do místnosti noční chlad. Ani jednomu z nich už
jsem neřekla ani slovo. Nepodívala jsem se jí do tváře. Odešla jsem
do svého pokoje a lehla si na postel. Ležela jsem ve tmě v plášti a v
šatech, hlavu zabořenou mezi polštářem a matrací; a pokaždé, když
jsem se v noci probudila, tak jsem zaslechla, jak ve slámě pode mnou
cupitají malé potvůrky.
Ráno Šlechtic vešel do mého pokojíku. Na sobě měl pouze košili.
„Chce, abys ji přišla obléknout,“ oznámil mi.
Sám odešel posnídat dolů. Maud přinesli tác a na něm vajíčka a
ledvinky, ale ona se jich ani nedotkla. Seděla nehnuté v křesle u okna
a mně bylo hned jasné, jak to s ní bude dál. Tvář měla sice hladkou,
ale kolem očí tmavé kruhy. Na rukou neměla rukavice. Žlutý
prstýnek se jen třpytil. Dívala se na mě stejně jako na všechno ostatní
– na talíř s vejci, na výhled z okna, na šaty, které jsem se jí chystala
přetáhnout přes hlavu – s dobráckým, záhadným, zasněným
pohledem; a když jsem na ni promluvila a zeptala se na nějakou
maličkost, Maud si mě poslechla, pak chvilku počkala a nakonec s
mrkáním odpověděla, jako by ta otázka i samotná odpověď –
dokonce i činnost jejích vlastních mluvidel vydávajících ty zvuky
byly naprosto překvapivé a zvláštní.
Oblékla jsem ji a Maud se znovu posadila k oknu. Ruce držela
ohnuté v zápěstí s mírně zdviženými prsty, jako by jim pouhý dotek s
měkkou látkou její sukně mohl ublížit.
Seděla a hlavu držela nakloněnou na stranu. Napadlo mě, že
možná poslouchá, jestli neuslyší odbíjení velikých hodin na Briaru.
O svém strýci nebo svém starém životě se však vůbec nezmiňovala.
Sebrala jsem její nočník a šla ho vyprázdnit do latriny za
chalupou. U paty schodiště se ke mně přitočila paní Creamová. Přes
paži měla přehozené čisté prostěradlo.
„Paní Rivers říká, že postel potřebuje převlíknout,“ řekla.
Tvářila se, jako by měla sto chutí spiklenecky mrknout. Abych jí
v tom zabránila, rychle jsem z ní spustila oči. Na tuhle část jsem
- 159 -
úplně zapomněla. Pomalu jsem stoupala po schodech a ona mi šla v
patách, funěla hůř než včera. Vysekla před Maud pukrle, přistoupila
k posteli a stáhla z ní přikrývku. Na prostěradle bylo několik
rozmazaných tmavých skvrn od krve. Paní Creamová si je chvíli
prohlížela, pak se mi podívala do očí, jako by chtěla říct: „Ale, ale,
no to se podívejme! Tak nakonec se přece jen brali z lásky!“ Maud
seděla a civěla z okna. Ze spodní místnosti se ozývalo škrabání
Šlechticova nože na talíři. Paní Creamová nadzvedla prostěradlo, aby
se přesvědčila, že krev nepotřísnila i matraci. Když viděla, že je čistá,
očividně měla radost.
Pomohla jsem jí vyměnit prostěradlo a vyprovodila jsem ji ke
dveřím. Vysekla další pukrle a pak zahlédla Maudin záhadný,
zasněný pohled.
„Docela ji to vzalo, co?“ špitla. „Nestýská se jí náhodou po
matičce?“
Nejprve jsem na to nic neřekla. Pak jsem si vzpomněla na náš
plán a na to, co se má stát. Už aby to bylo za námi, pomyslela jsem si
zachmuřeně. Vyšla jsem s paní Creamovou na podestu a zavřela za
sebou dveře.
„Vzalo není to správný slovo,“ vysvětlila jsem jí tiše. „Nemá to
tadyhle nahoře v pořádku. Pan Rivers ji bezmezné miluje a nepřipustí
jakékoliv řeči. Přivezl ji na tohle klidné místo v naději, že venkovský
vzduch jí jen prospěje.“
„Prospěje?“ vyděsila se bytná. „Chcete říct, že…? Probůh!
Nezačne mi tady bláznit… nebo jančit… nepodpálí mi to tady, že
ne?“
„Ne, ne,“ ujistila jsem ji. „Jen není… jen nemá všech pět
pohromadě.“
„Ubohá paní,“ vzdychla paní Creamová a já jsem poznala, že
usilovně přemýšlí. Když se Šlechticem uzavírala dohodu, o žádné
bláznivé ženské přece nebyla řeč. A od té chvíle pokaždé, když
přinesla nahoru tác s jídlem, vrhla po Maud nedůvěřivý pohled a
rychle tác postavila, jako by se bála, že ji Maud pokouše.
„Nemá mě ráda,“ prohlásila Maud, když to bytná udělala asi
ponětí. Polkla jsem a namítla: „Že vás nemá ráda? To jsou mi
nápady! Proč by vás neměla mít ráda?“
- 160 -
 „To nevím,“ odvětila Maud tiše a dívala se přitom na ruce.
Když to slyšel i Šlechtic, vzal si mě stranou. „To je dobře,“
pochválil mě. „Jen je nechej, ať se bojí jedna druhé, ale dělej, jako by
nic – velmi dobře. To nám jen pomůže, až přijde čas zavolat
doktora.“
Nakonec počkal týden, než pro něj poslal. Pro mě to byl ten
nejhorší týden z celého života. Nejdřív Maud řekl, že zůstanou jeden
den. Ale druhý den ráno se na ni podíval a prohlásil:
„Jste tak bledá, Maud! Myslím, že vám vůbec není dobře.
Myslím, že bychom tu měli chvíli zůstat, než zase naberete síly.“
„Chvíli zůstat?“ zopakovala bezvýrazně. „Copak nemůžeme odjet
do vašeho domu v Londýně?“
„Jsem opravdu přesvědčen, že vám není dobře.“
„Není dobře? Ale mně nic není – jen se zeptejte Sue. Sue,
nemohla byste panu Riversovi říct, že mi nic není?“
Zůstala sedět a třásla se. Já jsem neodpověděla. „Ještě den nebo
dva,“ ujistil ji Šlechtic. „Musíte si odpočinout. Uklidnit se. Možná
byste měla víc polehávat…?“
Maud se dala do pláče. Přistoupil k ní, což její vzlyky a chvění
ještě zesílilo. „Ach, Maud, rve mi srdce, když vás vidím v tomhle
stavu,“ řekl. „Kdybych věděl, že vám to pomůže, okamžitě bych vás
odvezl do Londýna – klidně bych vás tam sám odnesl v náručí –
myslíte, že ne? Jen se na sebe podívejte. Pořád mi chcete tvrdit, že
vám nic není?“
„Nevím,“ odvětila. „Tady je to tak zvláštní. Mám strach,
Richarde…“
„Copak v Londýně to nebude ještě zvláštnější? A nebude vás
děsit ten hluk, davy a tma? Kdepak, tohle místo je pro vás jako
stvořené. Paní Creamová se o vás dobře postará…“
„Paní Creamová mě nenávidí.“
„Nenávidí? Ale Maud. Teď už povídáte hlouposti. A to by mě
mrzelo. A Sue taky, viďte Sue?“ Nic jsem na to neřekla. „Ovšem že
ano,“ odpověděl si Šlechtic sám a zapíchl do mě svoje pronikavé
modré oči. I Maud se na mě podívala, ale rychle se odvrátila.
Šlechtic vzal její tvář do dlaní a políbil ji na čelo.

- 161 -
 „Tak vidíte,“ řekl. „Přece se nebudeme hádat. Zůstaneme ještě
jeden den – jen jeden, dokud vám zase nezčervenají tváře a nebudete
mít zase jiskru v oku!“

Totéž jí řekl i další den. Čtvrtý den ji pokáral – prý se mu zdá, že

ho Maud schválně nechává čekat, když to jediné, po čem on touží, je
odvézt si svou novomanželku k sobě do Chelsea. Pátý den ji vzal do
náruče, málem se rozplakal a prohlásil, že ji miluje.
Od té chvíle už se Maud neptala, jak dlouho tam ještě zůstanou.
Tváře jí nikdy nezčervenaly, po jiskře v oku nebylo ani památky.
Šlechtic paní Creamové přikázal, aby Maud připravovala ty
nejvýživnější pokrmy, a tak bytná nosila nahoru jen další vajíčka,
ledvinky, játra, tučnou slaninu a jitrnice. Zápach jídla prostoupil celý
pokoj. Maud z toho nepozřela ani sousto. Místo ní jsem všechno
snědla sama – někdo to přece sníst musel. Zatímco jsem jedla, ona
jen seděla u okna, dívala se ven, točila si snubním prstýnkem na
prstu, protahovala si ruce nebo žmoulala v ústech pramen vlasů.
Vlasy měla stejně nanicovaté jako oči. Nechtěla si je nechat
umýt, jen tak tak, že si je nechala učesat; tvrdila, že nesnese škrabání
kartáče o hlavu. Celou dobu na sobě měla šaty, ve kterých přijela
z Briaru a které byly kolem lemu ušpiněné od bláta. Svoje nejlepší
šaty – ty hedvábné – věnovala mně.
„Proč bych je měla nosit, a ještě k tomu tady?“ řekla. „Budu
mnohem radši, když v nich uvidím vás. Bude lepší, když je budete
nosit, než aby ležely v prádelníku.“
Naše prsty se pod tím hedvábím dotkly a obě jsme ucukly a
ustoupily. Po té první noci už se mě Maud nikdy políbit nepokusila.
Ty šaty jsem si vzala. Aspoň jsem mohla nějak zabít ten příšerný
čas. Posadila jsem se a jala se je povolovat v pase. Maud mě přitom
podle všeho ráda pozorovala. Když jsem byla hotová, oblékla se a
postavila před ni v těch šatech, zatvářila se zvláštně. „Tolik vám to
sluší!“ prohlásila a hned dostala lepší barvu. „Ta barva zvýrazňuje
vaše oči a vlasy. Věděla jsem to. Teď jste vy ta hezčí a já ta
ošklivější, nemyslíte?“
Vyptala jsem pro ni u paní Creamové malé zrcátko. Maud ho
zvedla roztřesenou rukou a podržela nám ho před obličejem.
- 162 -
Vzpomněla jsem si, jak mě jednou ve svém starém pokoji oblékla a
řekla, že jsme jako sestry, a jak při tom celá zářila, kypící zdravím a
bezstarostná. Těšilo ji postávat před zrcadlem a zkrášlovat se pro
Šlechtice. Kdežto teď a já jsem to poznala, poznala jsem to z jejího
zoufale vyhýbavého pohledu! – teď byla ráda, že její krása vadne.
Domnívala se, že tím pádem po ní Šlechtic přestane toužit.
Hned jsem jí mohla říct, že by ji chtěl tak či tak.
Nemám tušení, co s ní prováděl. Nikdy jsem s ním nemluvila víc,
než bylo nutné. Dělala jsem všechno, co bylo třeba, ale všechno v ta-
kovém otupělém, nešťastném tranzu, abych zapudila myšlenky i city
- byla jsem na tom skoro tak mizerně jako sama Maud. A připadalo
mi, že Šlechtic (abych mu nekřivdila) se svým způsobem taky trápí.
Každý den ji přišel jen krátce poškádlit nebo políbit, ale většinu času
vysedával v salonu paní Creamové, připaloval si jednu od druhé -
kouř z cigaret prostupoval podlahou a mísil se s pachem masa,
nočníku a povlečení. Jednou nebo dvakrát si vyjel na koni, aby
zjistil, co je nového s panem Lillym. Ale zaslechl jen, že se prý na
Briaru něco seběhlo a nikdo pořádně neví co. Večer Šlechtic postával
u plotu vzadu za domem a hleděl na černostrakatá prasata, nebo
chodil na krátkou procházku do uličky nebo kolem kostela. Při chůzi
se však pohyboval tak, jako by věděl, že ho pozorujeme – ne svým
starým, nadutým způsobem, ale mírně sebou při chůzi škubal, jako
by ho na zádech pálil náš pohled.
Večer jsem Maud vysvlékla, pak přišel Šlechtic a já jsem odešla.
Celou noc jsem pak ležela sama s hlavou mezi polštářem a šustivou
matrací.
Říkala jsem si, že jí to musel udělat jen jednou. Říkala jsem si, že
bude mít strach, aby jí neudělal dítě. Ale věděla jsem, že jsou i jiné
věci, které by po ní mohl chtít, když už ví, jak hladké má ruce, jak
hebká ňadra, jak vřelá a smyslná ústa.
A každé ráno, když jsem k Maud přišla, vypadala bledší a
hubenější a jako by omámenější než předešlý večer. A i Šlechtic
začal před mým pohledem uhýbat, tahal se za knír a po jeho pyšné
chůzi nebylo ani památky.
Aspoň že ten bídák mizerná věděl, co má za lubem.

- 163 -
 Nakonec poslal pro doktora.
Slyšela jsem, jak v salonu u paní Creamové píše dopis. Obracel
se v něm na jednoho svého známého felčara. Jsem přesvědčená, že
dotyčný kdysi dávno něco zvoral, možná v oboru ženského lékařství,
a uchýlil se k provozování blázince, protože tam byl hezky v závětří.
Pro nás to však bylo pouhé bezpečnostní opatření. Ten doktor v tom
se Šlechticem nejel. Šlechtic neměl zájem dělit se s někým o peníze.
Navíc Maud byla klasický případ a paní Creamová mohla
všechno dosvědčit. Maud byla mladá, potrhlá a celý svůj život
strávila v ústraní. Zdálo se, že Šlechtice miluje a on zase ji; ale sotva
si řekli své ano, stala se z ní podivínka.
Myslím, že to co ten felčar by udělal kterýkoliv jiný doktor,
kdyby si tehdy poslechl Šlechticovu verzi a viděl Maud i mě.
Přijel ještě s jedním mužem, dalším doktorem, svým asistentem.
K tomu, aby mohl dát člověk urozenou dámu do ústavu, potřebuje
vyjádření dvou doktorů. Jejich ústav stál poblíž Readingu. Přijeli
zvláštním kočárem s roletkami, co vypadaly jako žaluzie, a s bodci
vzadu. Tentokrát si ale pro Maud ještě nepřijeli – chtěli si ji jen pro-
hlédnout. K odvozu mělo dojít později.
Šlechtic jí namluvil, že jsou to jeho dva kolegové z malířské
branže. Maud to bylo podle všeho jedno. Nechala si aspoň umýt a
trošku upravit zplihlé vlasy bez lesku a přihladit šaty, ale pak se
stejně posadila do křesla a mlčela. Zpozorněla, až když uviděla, jak
před chalupou zastavuje kočár, a přitom se jí zrychlil dech. Vrtalo mi
hlavou, jestli si tak jako já všimla těch roletek a bodců. Pak ti dva
vystoupili a Šlechtic rychle odešel, aby si s nimi promluvil; podali si
ruce, dali hlavy dohromady a tajnůstkářsky pokukovali po našem
oknu.
Šlechtic zašel zpátky do domu a nechal je chvíli čekat. Pak přišel
nahoru. Mnul si spokojeně ruce a usmíval se.
„Tomu byste nevěřila!“ zvolal radostně. „Moji přátelé Graves a
Christie nás přijeli navštívit až z Londýna. Vzpomínáte si Maud, jak
jsem vám o nich vyprávěl? Myslím, že prostě nevěřili, že jsem
ženatý a přijeli se na vlastní oči přesvědčit.“
Při těch slovech se stále usmíval. Maud jen civěla do prázdna.

- 164 -
 „Nevadilo bývám, drahá,“ zeptal se, „kdybych je za vámi
přivedl? Nechal jsem je u paní Creamové.“
Slyšela jsem, jak spolu v salonu tichými, vážnými hlasy
rozprávějí. Dobře jsem věděla, na co se jí ptají a co jim asi odpovídá.
Šlechtic čekal, až Maud odpoví, a když stále nic neříkala, podíval se
na mě.
„Sue, mohla byste na chvilku se mnou?“ zeptal se a očima ukázal
ke dveřím. Maud se za námi překvapeně dívala. Vyšla jsem s ním na
křivou podestu a on za mnou zavřel dveře.
,,Myslím, že až přijdou nahoru, měla bys ji nechat jen se mnou,“
řekl tiše. „Já už si ji ohlídám a možná i trochu znervózním. Když tě
má u sebe, je příliš klidná.“
„Nedovolte, aby jí ublížili,“ naléhala jsem na něho.
„Ublížili?“ Šlechtic měl co dělat, aby se nerozesmál. „Tihle muži
jsou lumpové. Rádi si své blázny drží v bezpečí. Kdyby mohli,
chovali by je v žáruvzdorných kobkách jako zlato a stříbro, a mohli
tak žít z příjmů. Ti jí neublíží. Vědí, co se sluší a patří, a že stačí
jeden skandál a mají po kariéře. Mému slovu věří, ale potřebují se na
ni podívat a promluvit si s ní, a taky si budou muset popovídat s
tebou. Víš přece, jak máš odpovídat.“
„Myslíte?“ odsekla jsem s úšklebkem.
Šlechtic přimhouřil oči. „Nezahrávej si se mnou, Sue. Ne teď,
když jsme tak blízko. Víš, co máš říkat?“
Pokrčila jsem trucovitě rameny. „Myslím, že jo.“
„Hodná. Nejdřív je vezmu za tebou.“
Chystal se mi položit ruku na rameno. Uhnula jsem a o krok
ustoupila. Pak jsem odešla do svého pokojíku, abych na ně počkala.
Za chvilku přišli nahoru. Šlechtic přišel s nimi, zavřel dveře a
postavil se před ně, přičemž ze mě nespouštěl oči.
Doktoři byli vysocí jako on a jeden z nich byl při těle. Byli
oblečení v černých kabátcích a gumových holínkách. Když se
pohnuli, podlaha, stěny i okno se otřásaly. Mluvil jen jeden z nich –
ten hubenější, ten druhý se jen díval. Uklonili se mi a já jsem vysekla
pukrle.
„Tak,“ řekl ten doktor, co mluvil, tiše, když byly zdvořilosti u
konce. Jmenoval se doktor Christie. „Mám za to, že víte, kdo jsme.
- 165 -
Nebude vám vadit, když vám položíme několik drzých otázek? Jsme
přátelé pana Riverse a jsme velice zvědaví na jeho manželství a
novou manželku.“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Myslíte mou paní.“
„Tak,“ řekl znovu. „Vaši paní. Osvěžte mi prosím paměť. Jak že
se jmenuje?“
„Paní Riversová,“ odvětila jsem. „Tedy bývalá slečna Lillyová.“
„Paní Riversová, tedy bývalá slečna Lillyová. Jistě.“ Doktor
přikývl. Ten, co mlčel – doktor Graves –, si vyndal tužku a sešitek.
„Vaše paní. A vy jste…?“ pokračoval doktor Christie.
„Její služebná, pane.“
„Ovšem. A jak se jmenujete?“
Doktor Graves držel v ruce tužku, připravený ke psaní. Šlechtic
zachytil můj pohled a přikývl. „Susan Smithová, pane,“ odpověděla
jsem.
Doktor Christie do mě zapíchl zkoumavý pohled. „Jako byste
váhala,“ řekl. „Jste si opravdu jistá, že je to vaše jméno?“
„Přece vím, jak se jmenuju!“ ohradila jsem se.
„Ovšem,“ přitakal s úsměvem.
Srdce mi v hrudi tlouklo jako o život. Ten doktor to možná
poznal. „Tak, slečno Smithová,“ pokračoval, najednou celý milý,
„mohla byste nám říct, jak dlouho svou paní znáte?“
Připadala jsem si jako tehdy, když jsem na Lant Street stála před
Šlechticem a odříkávala mu svůj životopis. Řekla jsem jim o lady
Alici z Mayfair a o Šlechticově staré chůvě a svojí zesnulé matce a
taky o Maud. Řekla jsem, že mi vždycky připadalo, že má pana
Riverse ráda, ale týden po svatební noci velice posmutněla, nedbá na
sebe a nahání mi strach.
Doktor Graves si to všechno zapsal. „Strach,“ pokračoval doktor
Christie. „Chcete říct, že se o sebe bojíte?“
„O sebe ne, pane,“ odvětila jsem. „O ni. Myslím, že by si ze
samého neštěstí mohla ublížit.“
„Chápu,“ přitakal. „Máte svou paní ráda. Hovoříte o ní velice
laskavě. Teď mi prosím povězte jedno. Jakou péči by podle vás vaše
pani měla mít, aby se jí ulevilo?“
„Myslím, že…“ soukala jsem ze sebe.
- 166 -
 „Ano?“
„Přála bych si, aby…“
„Jen pokračujte,“ vybídl mě.
„Přála bych si, abyste si ji vzali k sobě, pane, a hlídali ji,“
vysypala jsem ze sebe. „Přála bych si, abyste ji dali na nějaké místo,
kde by se ji nikdo nesměl dotknout ani jí ublížit…“
V tu chvíli jsem ucítila, že mám srdce až v krku a hrdlo se mi sta-
huje slzami. Šlechtic ze mě nespouštěl oči. Doktor mě vzal přátelsky
za ruku, kousek od zápěstí, a chvíli mi ji podržel.
„No tak, no tak,“ tišil mě. „Nesmíte si to tolik brát. Vaší paní se
dostane všeho, co si pro ni přejete. Má opravdu veliké štěstí, že má
vás tak hodnou a věrnou služebnou.“
Poplácal a pohladil mě po ruce, pak ji pustil a podíval se na
hodiny. Když zachytil Šlechticův pohled, přikývl. „Dobře,“ řekl.
„Dobře. Kdybyste nám teď mohl ukázat…“
„Samozřejmě,“ vyhrkl Šlechtic. „Samozřejmě. Tudy.“ Otevřel
dveře a ti dva se ke mně otočili černými zády a společně odešli.
Dívala jsem se za nimi a zničehonic se mě zmocnil divný pocit –
neuměla jsem poznat, jestli je to utrpení nebo strach. Udělala jsem
krok dopředu a zavolala za nimi.
„Nemá ráda vajíčka, pane!“ zavolala jsem. Doktor Christie se
pootočil. Držela jsem zvednutou ruku, ale rychle jsem ji zase
spustila. „Nemá ráda vajíčka,“ zopakovala jsem o poznání slaběji,
„na žádný způsob.“
Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Doktor se pousmál a uklonil,
ale takovým komickým způsobem. Doktor Graves si do svého sešitu
napsal – nebo aspoň to předstíral – Nemá ráda vejce. Šlechtic je oba
zavedl přes podestu do Maudina pokoje. Pak se vrátil za mnou.
„Dokud ji neprohlédnou, zůstaneš tady, ano?“ přikázal mi.
Neodpověděla jsem. Pak mi zavřel dveře od pokoje. Jenže stěny v
domě byly jako z papíru: slyšela jsem, jak se pohybuji, zaslechla
jsem dunění jejich otázek a po chvilce i její slabounký pláč.

Nebyli u ní dlouho. Domnívám se, že všechny potřebné

informace už získali ode mě a od paní Creamové. Když odešli, šla
jsem za ní; Šlechtic stál za jejím křeslem a držel v dlaních její bledou
- 167 -
tvář. Skláněl se nad ní, asi jí něco šeptal a škádlil ji. Když mě viděl
přicházet, napřímil se a řekl:
„Podívejte se na svou paní, Sue. Nezdá se vám, že má o něco
jasnější oči?“
Byly jasné, protože se jí v nich stále třpytily slzy, a kolem krajů
byly zarudlé. „Je vám dobře, slečno?“ zeptala jsem se.
„Je jí dobře,“ odsekl Šlechtic. „Myslím, že společnost přátel jí
zvedla náladu. Zdá se, že ty milé dobré brachy Christieho a Gravese
okouzlila. A znáte snad nějakou dámu, Sue, která by pod vlivem
pána, jenž je jí okouzlen, jen nekvetla?“
Maud otočila hlavu, zvedla ruku a poněkud chabě ho zatahala za
prsty, kterými jí tlačil. Šlechtic ji ještě chvilku svíral, pak ustoupil.
„Jsem takový hlupák,“ řekl mi. „Chtěl jsem, aby paní Riversová
na tomto tichém místě nabrala síly v domnění, že ten klid jí udělá
dobře. Teď je mi jasné, že potřebuje ruch velkoměsta. Graves s
Christiem si to myslí taky. Už se nemohou dočkat, až jim v Chelsea
budeme dělat společnost – vždyť Christie nám dokonce zapůjčí svůj
vlastní kočár i s kočím. Zítra odjíždíme. Co na to říkáte, Maud?“
Maud celou dobu hleděla z okna. Teď k němu zvedla hlavu a do
bílých tváří se jí nahrnulo pár kapek krve.
„Už zítra?“ opáčila. „Tak brzy?“
Šlechtic přikývl. „Zítra odjedeme. Do velikého domu s
přepychovými, tichými pokoji a schopným služebnictvem, které čeká
jenom na vás.“
Druhý den Maud jako obvykle odsunula snídani sestávající z
vajec a masa stranou, ale tentokrát jsem ji nedokázala pozřít ani já.
Oblékla jsem ji, aniž jsem se na ni dívala. Znala jsem její tělo do
posledního detailu. Dosud na sobě měla ty staré šaty umazané od
bláta a já jsem byla oblečená v tom přepychovém hedvábí. Maud mi
nedovolila, abych se na cestu převlékla, přestože jsem věděla, že šaty
se poničí.
Představovala jsem si, jak je budu nosit, až se vrátím do
Southwarku. Nemohla jsem uvěřit, že do tmy budu zase zpátky doma
u paní Suckesbyové.

- 168 -
 Sbalila jsem Maud brašnu na cestu. Pomalu jsem se probírala
jejími věcmi, ale v prstech jsem nic necítila. Do jedné tašky jsem jí
uložila prádlo, papuče, kapky na spaní, čepec a kartáč – to všechno si
sebou měla vzít do blázince. Všechny ostatní věci jsem poskládala do
druhé tašky. Bokem jsem dala jen tu bílou rukavičku, o které už jsem
se myslím zmínila; a když jsem měla sbaleno, úhledně jsem si ji
schovala do živůtku šatů, tam, kde je srdce.
Když přijel kočár, byli jsme připravení. Paní Creamová nás
vyprovodila až ke dveřím. Maud byla zahalená do závoje. Když jsem
jí pomáhala dolů po těch křivolakých schodech, stiskla mi paži. Když
jsme vyšly ven z chalupy, její stisk ještě zesílil. Víc než týden
nevystrčila paty z pokoje. Při pohledu na oblohu a černý kostel sebou
trhla a bylo vidět, že když se jí o tvář otřel svěží vzduch, bylo to,
jako by dostala facku.
Stiskla jsem jí ruku.
„Bůh vám žehnej, paní!“ zavolala paní Creamová, když jí
Šlechtic zaplatil. Stála a dívala se za námi. Chlapec, který tu první
noc odvedl koně do stáje, se znovu objevil, aby nás vyprovodil. Přišli
se na nás podívat další chlapci, postávali u kočáru a šťouchali do
dvířek, na nichž byl načerno přemalovaný starý zlatý erb. Kočí se po
nich oháněl hicem. Přivázal naše zavazadla na střechu, pak spustil
schůdky. Šlechtic usadil Maud dovnitř, přičemž nám rozpojil
propletené prsty. Pak se mi zadíval do očí.
„Ale no tak,“ pronesl varovným hlasem, „teď není čas na
sentiment.“
Maud se posadila a opřela si hlavu, Šlechtic se posadil vedle ní.
Moje místo bylo naproti. Na dvířkách nebyly žádné rukojeti, jen klíč,
který vypadal jako klíc k sejfu. Když kočí zabouchl dvířka, Šlechtic
je zamkl a klíč si strčil do kapsy.
„Jak dlouho pojedeme?“ chtěla vědět Maud.
„Asi hodinu,“ odpověděl.
Přišlo mi to déle než hodinu. Přišlo mi to jako celý život. Den byl
horký. Když se do skla opřelo slunce, kočár zalilo vedro, ale okýnka
se nedala otevírat – myslím, že proto, aby blázni nemohli vyskočit
ven. Šlechtic nakonec zatáhl za šňůrku a spustil rolety, a tak jsme se
dál mlčky kodrcali v horku a ve tmě. Netrvalo dlouho a žaludek jsem
- 169 -
měla jak na vodě. Viděla jsem, jak sebou Maudina hlava hází na pol-
strování, ale nemohla jsem poznat, jestli má otevřené nebo zavřené
oči. Držela si před obličejem sepjaté ruce.
Kdežto Šlechtic se v jednom kuse vrtěl, povoloval si límeček,
díval se na hodinky a tahal se za manžety. Dvakrát nebo třikrát
vytáhl kapesník a otřel si čelo. Pokaždé, když kočár zpomalil,
naklonil se k okýnku, aby vykoukl mezi destičkami žaluzií ven. Pak
jsme zpomalili tak prudce, že kočár málem zastavil a začal se otáčet.
Šlechtic znovu vykoukl, napřímil se a utáhl si kravatu.
„Už tam budeme,“ oznámil.
Maud k němu otočila hlavu. Kočár znovu zpomalil. Zatáhla jsem
za šňůrku, kterou se vytahovaly rolety. Byli jsme na začátku zelené
pěšiny, nad níž se tyčil kamenný oblouk a pod ním byla železná
vrata, která zrovna nějaký muž otevíral. Kočár sebou trhl a dovezl
nás po té pěšině až k domu, který stál na jejím konci. Vypadalo to
tam zrovna jako na Briaru, i když tenhle dům byl menší a úhlednější
a na oknech měl mříže. Sledovala jsem Maud, abych viděla, jak se
zachová. Stáhla si závoj a stejně netečně jako dřív civěla z okýnka,
ale měla jsem pocit, jako bych za tou netečností zahlédla pocit
narůstajícího vědomí nebo strachu.
„Nic se nebojte,“ pronesl Šlechtic.
Nic víc neřekl. Nevím, jestli to patřilo jí, anebo mně. Kočár ještě
jednou zatočil a zůstal stát. Venku už na nás čekali doktoři Graves a
Christie a vedle nich stála vysoká, statná žena, s rukávy vykasanými
až po lokty a přes šaty měla oblečenou plátěnou zástěru podobnou té
řeznické. Doktor Christie nám vyšel vstříc. Měl stejný klíč jako
Šlechtic a odemkl s ním zvenku zámek na dvířkách. Když Maud to
cvaknutí uslyšela, cukla sebou. Šlechtic jí přikryl dlaň svou rukou.
Doktor Christie se uklonil.
„Buďte zdrávi,“ pozdravil. „Pane Riversi. Slečno Smithová. A vy
si mně určitě pamatujete, paní Riversová, že?“
Po těch slovech natáhl ruku.
A natáhl ji směrem ke mně.
Myslím, že na kratičký okamžik nastalo dokonalé ticho. Podívala
jsem se na něj a on kývl hlavou. „Paní Riversová?“ zopakoval. Pak
se Šlechtic naklonil a vzal mě za paži. Nejdřív jsem si myslela, že
- 170 -
chce, abych zůstala na svém místě; pak jsem pochopila, že se mě z
něj snaží vystrnadit. Doktor mě vzal za druhou paži a společně mě
postavili na nohy. Na schůdcích se mi zadrhly boty.
„Počkejte!“ vyhrkla jsem. „Co to děláte? Co…?“
Nevzpouzejte se, paní Riversová,“ řekl doktor. „My už se o vás
postaráme.“
Mávl rukou a doktor Graves s tou ženou mu vyšli na pomoc.
„To nejsem já!“ bránila jsem se. „Co to děláte? Jaká paní
Riversová? Já jsem Susan Smithová! Šlechtici! Šlechtici, tak jim to
řekněte!“ Doktor Christie zavrtěl hlavou.
„Pořád se drží té staré, smutné historie?“ zeptal se Šlechtice.
Ten přikývl a dál mlčel, jako by samým neštěstím ani nemohl
promluvit. Aspoň doufám, že to tak bylo! Obrátil se a sundal jednu z
brašen, které Maud zdědila po matce. Doktor Christie mě uchopil
pevněji. „Ale, ale, jak můžete být Susan Smithová, pocházející u z
Whelk Street v Mayfair?“ zeptal se mě. „Copak nevíte, že žádné ta-
kové místo neexistuje? No tak, to přece víte. A my už vám to
vyženeme z hlavy, i kdyby to mělo trvat celý rok. Přestaňte se
kroutit, paní Riversová, zničíte si své krásné šaty.“
Snažila jsem se mu vykroutit ze sevření, ale po těch slovech jsem
ochabla. Dívala jsem se na svůj hedvábný rukáv a na svou vlastní
paži, která se pečlivým vykrmováním obalila tukem a vyhladila, a
nakonec na tu tašku, která mi ležela u nohou a mosaznými písmeny
na ní stálo M a L.
V ten okamžik mi konečně došlo, jak hnusně mě Šlechtic
podvedl.
„Ty odporná svině!“ zavyla jsem a znovu jsem se začala kroutit a
škubat směrem k němu. „Ty hajzle! Ne!“
Šlechtic stál ve dveřích kočáru a ten se pod jeho vahou nakláněl.
Doktor mě pevně sevřel a ve tváři se mu objevil nepříjemný výraz.
„U nás se takhle nemluví, paní Riversová,“ pokáral mě.
„Ty pitomče,“ obořila jsem se na něho. „Copak nevidíš, co mi
provedl? Nevidíš, jak to měl vymyšlené? To nejsem já, ale…“
Pořád jsem sebou škubala a jeho sevření neochabovalo, ale v tu
ránu jsem se zadívala na pohupující se kočár vzadu za ním. Šlechtic
si zakryl rukou obličej a zmizel uvnitř. Vedle něj seděla Maud a na
- 171 -
tvář jí dopadaly proužky světla, prostupující mezi žaluziemi. Měla
vyhublou tvář a nanicovaté vlasy. Její šaty byly obnošené jako šaty
služebné. Vytřeštěné oči se jí začaly zalévat slzami, ale pod těmi
slanými kapičkami přece jen zůstal nelítostný pohled.
Nelítostný a tuhý jako mramor, tuhý jako mosaz.
Tvrdý jako perla a drobný písek, který leží uvnitř.
Doktor Christie si všiml mého pohledu.
„Na co tak koukáte?“ obořil se na mě. „Přece poznáte svou
vlastni služebnou, ne?“
Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Maud na tom byla o
něco lépe, a tak rozechvělým hlasem, který jako by ani nepatřil jí,
vzdechla:
„Moje ubohá paní. Ach! Puká mi z toho srdce!“

Člověk by si myslel, že neumí do pěti napočítat. Prý do pěti. Ta

flundra o všem věděla. Od samého začátku v tom jela s ním.

- 172 -
Část druhá

- 173 -
 Kapitola sedmá

Myslím, že začátek znám až moc dobře. Byla to moje první

chyba.

Představuju si stůl upatlaný od krve. Ta krev patří mojí matce. Je

jí tam víc než dost. Je jí tolik, že teče jako inkoust. Myslím, že aby ty
ženy ochránily prkennou podlahu, rozestavěly pod stůl porcelánové
mísy, takže pauzy mezi matčinými výkřiky vyplňuje neustálé – kapy
kap! Kapy kap! – podobné kolísavému odbíjení hodin. Kromě něj je
slyšet ještě další, slabší křik: jekot bláznů, výkřiky a hubování sester.
Tohle se totiž odehrává v blázinci. Moje matka je duševně vyšinutá.
Ke stolu jsou připevněné řemeny, aby se nemohla vrhnout na
podlahu; další řemen má vražený v ústech, aby si nemohla
překousnout jazyk; a dalším jí přivázaly roztažené nohy, abych mezi
nimi mohla vyklouznout ven. Neodvážou ji, ani když jsem konečně
na světě: bojí se totiž, aby mě neroztrhla vejpůl! Položí mě na její
prsa a já si pusinkou najdu její bradavku. Začnu sát a najednou se
kolem mě rozhostí naprosté ticho. Jediné, co neutichá, je kapání krve
–kapy kap! Kapy kap! –, jehož rytmus odpočítává první minuty mého
života a ty poslední jejího. Tikot hodin se totiž již brzy zpomalí.
Matčina ňadra se vzedmou, zase klesnou, znovu se vzedmou a pak
jednou provždy klesnou.
Když to ucítím, přisaju se ještě víc. Jenomže pak mě ty ženské od
ní odtrhnou. a když se rozpláču, bací mě.
Prvních deset let života prožiju v blázinci jako dcera ošetřujících
sester. Věřím, že mě mají rády. Po odděleních se potuluje mourovatá
kočka a já mám pocit, že máme podobný úděl: se mnou se taky mazlí
a věnčí mě mašlemi. Nosím břidlicově šedé šaty střižené jako ty
jejich, zástěrku a čepeček; dokonce od nich dostanu pásek s
kroužkem, na němž jsou miniaturní klíče, a říkají mi „naše malá
sestřička“. Každou noc spávám s jednou z nich v posteli a se zájmem
sleduju, jak plní v jednotlivých odděleních své povinnosti. Náš ústav
- 174 -
je veliký – řekla bych, že mně připadá ještě větší – a je rozdělený na
dvě části: jedno křídlo je určené mužům, to druhé ženám, já
přicházím do styku jedině s ženami. Nic si z nich nedělám. Některé
mě líbají a hladí stejně jako sestry. Některé mi sahají na vlasy a
pláčou. Připomínám jim jejich dcery. Pak jsou tam potížistky, před
které se klidně postavím a mlátím je dřevěnou tyčkou, vyřezanou pro
moji ručku, až se sestry smějí a říkají, že něco tak směšného ještě
nikdy neviděly.
A tak se naučím základům kázně a pořádku, a mimochodem,
abych nezapomněla, porozumím způsobům šílenství. Jak se později
ukáže, tohle všechno se mi bude náramně hodit.
Když začnu pobírat rozum, dostanu zlatý prsten, který prý patřil
mému otci, portrét ženy, které říkají moje matka, a pochopím, že
jsem sirotek. Jenomže protože jsem v životě nepoznala rodičovskou
lásku – nebo jsem spíš vyrůstala zahrnována přízní spousty matek –
ty zprávy mě nijak zvlášť nevyvedou z míry. Mám za to, že sestry
mě šatí a živí kvůli mně samotné. Nemám pohlednou tvářičku, ale v
tom světě bez dětí jsem za krásku. Zato mám líbezný hlásek a talent
k písemnictví. Jsem přesvědčená, že prožiju život jako sestra a až do
konce života budu spokojeně škádlit blázny.
Aspoň tak si to člověk ve svých devíti nebo desíti letech maluje.
Někdy kolem mého jedenáctého roku si mě ale vrchní sestra zavolá
do sesterny. V duchu si říkám, že asi pro mě má nějaké hezké
překvapení. Jsem na omylu. Místo toho mě divně pozdraví a vůbec
se mi nepodívá do očí. Je tam s ní ještě někdo – urozený pán, říká –
jenomže tehdy mi to slovo ještě nic neříká. To se ale začas změní.
„Přistup blíž,“ přikáže mi vrchní sestra. Ten pán mě pozorně sleduje.
Má na sobě černý oblek a na rukou černé hedvábné rukavice. V ruce
drží hůl s knoflíkem ze slonoviny a opírá se o ni, aby si mě mohl lépe
prohlédnout. V černých vlasech se mu objevují první šediny, ve
tvářích je mrtvolně bledý, oči mu nedokonale ukrývají brýle s
barevnými skly. Normální dítě by se při pohledu na něj mohlo
vyděsit, ale tohle není můj případ, já se nebojím nikoho. A tak
vykročím kupředu, dokud nestojím přímo před ním. Muž rozevře rty
a přejede po nich jazykem, jehož špička je zbarvená do tmavá.

- 175 -
 „Na svůj věk je příliš malá,“ prohlásí, „ale i přesto nadělá
nohama spoustu rámusu. Co její hlas?“
On sám má hluboký, rozechvělý, naříkavý hlas jako stín roztřese-
nebo muže.
„Pověz pánovi něco,“ vybídne mě vrchní sestra tiše. „Pověz mu,
jak se ti daří.“
„Daří se mi skvěle,“ odvětím. Možná to říkám příliš nebojácné,
protože muž sebou škubne.
„To stačí,“ odsekne a zvedne ruku. „Doufám, že umíš šeptat?
Doufám, že umíš kývat hlavou?“
A tak přitakám. „Ale ovšem.“
„Doufám, že umíš být zticha?“
„Umím.“
„Tak mlč. Hned je to lepší.“ Pak se otočí k vrchní sestře. „Vidím,
že je podobná své matce. To je dobře. To jí aspoň bude připomínat
matčin osud, a snad se mu tak bude chtít vyhnout. Ale vůbec se mi
nelíbí její rty. Jsou příliš buclaté. To je špatné znamení. Stejně jako
její záda, jsou příliš měkká a nahrbená. A co její nohy? Děvče s
tlustýma nohama nechci. Proč jí schováváte nohy pod tak dlouhou
sukní? Copak jsem o něco takového žádal?“
Vrchní sestra se začervená. „To byla neškodná zábava mých
podřízených, oblékat ji ve stylu tohoto domu.“
„Platil jsem vám snad za to, aby vaše podřízené měly
povyražení?“
Muž posunuje hůl po koberci a hýbe čelistmi. Znovu se ke mně
obrátí, ale hovoří k vrchní sestře. „Jak dobře umí číst?“ ptá se. „Má
úhledný rukopis? Ukažte, dejte jí kus textu, ať se předvede.“
Vrchní sestra mi podá otevřenou bibli. Přečtu z ní krátký úryvek a
ten muž sebou znovu škubne. „Ne tak nahlas!“ opakuje, dokud nečtu
skoro šeptem. Pak mě nechá tu pasáž přepsat a přitom mi kouká přes
rameno.
„Typicky dívčí rukopis,“ zhodnotí mé dílo, „plný patek.“ Ale
přesto se zdá, že je spokojený.
Já jsem také spokojená. Z jeho slov vyrozumím, že jsem ten papír
popsala andělským písmem. Později si budu vyčítat, že jsem ho
raději nepočmárala a nepokaňkala. To úhledné písmo se stane mou
- 176 -
zkázou. Muž se opře ještě víc o svou hůl a skloní hlavu tak nízko, že
nad obroučkami jeho brýlí zahlédnu bledé obrysy jeho očí.
„Tak, slečinko,“ řekne, „jakpak by se ti líbilo, kdybys bydlela v
mém domě? Opovaž se na mě ohrnovat ten svůj drzý ret! Jak by se ti
líbilo bydlet u mě a naučit se vybraným způsobům a střízlivému
psaní?“
Bylo mi, jako by mi jednu ubalil. „To by se mi tedy nelíbilo,“
vyhrknu okamžitě.
„Že se nestydíš, Maud!“ okřikne mě vrchní sestra.
Pán si odfrkne. „Možná že nakonec zdědila matčinu nešťastnou
povahu,“ prohlásí. „Aspoň že nožky má útlé po ní. Takže se ti líbí
dupat zlostí, slečinko? No, můj dům je veliký. Dostaneš pokoj, ve
kterém si budeš moct dupat, co hrdlo ráčí, daleko od mého
vytříbeného sluchu. A klidně se tam můžeš vztekat, tam to nebude
nikomu vadit, a možná nám to bude vadit tak málo, že ti
zapomeneme dávat jídlo a umřeš. Tak jak by se ti líbilo tohle?“
Pán se napřímí a opráší si z kabátu neexistující prach. Vydá
vrchní sestře několik pokynů, ale na mě už se znovu nepodívá. Sotva
odejde, vezmu do ruky bibli, z níž jsem četla, a mrsknu s ní na
podlahu.
„Nikam nepojedu!“ zařvu. „Jen ať si zkusí mě přinutit!“
Vrchní sestra mě k sobě přitiskne. Mnohokrát jsem viděla, jak na
vzpurné blázny vzala bič, ale mě teď tiskne k zástěře, vzlyká jako
malá holka a vážným hlasem mi oznamuje, jaká na mě v domě mého
strýce čeká budoucnost.

Někteří lidé si najímají farmáře, aby jim vypěstovali telata. Bratr

mojí matky si pro mou výchovu najal celý dům sester. Teď si mě
chce s sebou odvést domů a připravit si ze mě pečínku. Najednou se
musím vzdát svého bláznivého úboru, kroužku s klíči i své hůlky;
můj strýc mi místo toho pošle celou sadu oblečení, abych se oblékla
podle jeho gusta. Jeho hospodyně mi přiveze boty, vlněné rukavice,
semišové šatičky – odporný, holčičí obleček, střižený v délce lýtek a
od ramen až do pasu vyztužený kosticemi. Pak mi pevně utahuje
tkanice, a na moje stížnosti odpoví jen tím, že je utáhne ještě pevněji.
Sestry ji pozorují a přitom vzdychají. Když nadejde chvíle našeho
- 177 -
odjezdu, políbí mě a zakryjí si oči. Pak mi jedna z nich rychle přistrčí
k hlavě nůžky, aby mi ustřihla pramínek vlasů a mohla si ho dát do
medailonku. Když to vidí ostatní, vytrhnou jí nůžky z ruky, nebo
popadnou nože nebo vlastní nůžky a začnou mě oškubávat a kudlit,
až mi rvou vlasy i s kořínky. Chňapají a handrkují se nad těmi
padajícími kadeřemi jako racci – jejich hlasité hašteření vyburcuje
blázny v zamčených pokojích, takže začnou ječet. Služebná mého
strýce mě od nich odvádí rychle pryč. Má s sebou kočár i s kočím.
Vrata blázince se za námi s bouchnutím zavřou.
„Kdo to kdy viděl, aby děvče vyrůstalo na takovém místě!“
pronese hospodyně a přejede si kapesníkem po rtech.
Odmítám se s ní bavit. Ty těsné šaty mě řežou a škrtí a boty mi
rozdírají kotníky. Vlněné rukavice mě koušou, a tak si je nakonec
strhnu dolů. Hospodyně mě samolibě pozoruje. „Vy ale máte tempe-
rament, co?“ řekne. Má s sebou košík s pletením a balíček s jídlem.
Jsou v něm housky, sůl a tři bílá vejce uvařená natvrdo. Dvě z nich
hospodyně poválí na sukni, aby jim popraskaly skořápky. Bílek je
šedivý, žloutek zas suchý jako prášek. Ten zápach si budu pamatovat
navždy. Třetí vajíčko mi položí do klína. Ani se ho nedotknu, ale
nechám ho poskakovat, až spadne na podlahu kočáru a rozbije se...
“Ale, ale,“ pokárá mě hospodyně. Vytáhne si pletení, pak jí poklesne
hlava a nakonec usne. Sedím vedle ní, ztuhlá vzteky. Kůň pomalu
kluše a cesta mi připadá dlouhá. Tu a tam projedeme mezi stromy.
Pak v okýnku, tmavém jako krev, spatřím svou tvář.
Kromě blázince, ve kterém jsem přišla na svět, jsem nikdy žádný
jiný dům neviděla. Jsem zvyklá na ponurost a samotu, vysoké zdi a
zabedněná okna. Ten první den ve strýcově domě mě mate a děsí
hlavně klid, který v domě panuje. Kočár zastaví u dveří, uprostřed
rozpůlených na dvě vysoká, vypouklá křídla: zatímco je sledujeme,
kdosi za ně zevnitř zatáhne a dveře se jako by zachvějí. Otevře je
muž oblečený v tmavých hedvábných kalhotách pod kolena a s
čímsi, co mi připadá jako napudrovaný klobouk, na hlavě. „To je pan
Way, komoří vašeho strýce,“ řekne žena s tváří hned vedle té mojí.
Pan Way a mě prohlíží, pak se podívá na hospodyni; myslím, že mu
musela dal očima nějaké znamení. Kočí spustí schůdky, abychom
mohly vystoupit, ale nedovolím mu, aby mě vzal za ruku; a když se
- 178 -
mi pan Way pokloní, přijde mi, že si mě jen tak dobírá, protože jsem
mockrát viděla, jak sestry v legraci dělaly pukrle bláznivým
pacientkám. Pak mě uvede do tmy, která jako by se mi ovinula
kolem semišových šatů. Když zavře dveře, tma ještě zhoustne.
Najednou mám ucpané uši, jako bych v nich měla vodu nebo vosk.
Může za to ticho, které si můj strýc ve svém domě pěstuje, tak jako
jiní pěstují vinnou révu nebo popínavé rostliny.
Žena mě pod dohledem pana Waye odvede nahoru po schodech.
Schody nejsou úplně stejnoměrné a koberec je místy natržený; v
nových botách jsem neohrabaná a jednou dokonce upadnu.
„Vstávejte, dítě,“ vybídne mě hospodyně, a když mi položí dlaň na
záda, neucuknu. Vyjdeme do druhého patra. Čím jsme výš, tím je
můj strach větší. Ten dům mi totiž nahání hrůzu – vysoké stropy,
žádné hladké holé stěny jako v blázinci, ale jen samé portréty, štíty a
rezavějící čepele nebo tvorové v rámech a vitrínách. Schodiště je
točité a vytváří nad chodbou galerii; v každém ohbí jsou další
chodby. V jejich stínu – jako netrpělivé ponravy v buňkách včelího
plástu – postává bledé a napůl schované služebnictvo, které se přišlo
podívat na mou procházku domem.
To však ještě nevím, že jsou to sloužící. Všimnu si, že mají
zástěry, a pokládám je za sestry. Mám za to, že ty stinné chodby
ukrývají pokoje a v nich klidné blázny.
„Proč se tak dívají?“ zeptám se hospodyně.
„Aby si vás prohlédli,“ odvětí. „Aby viděli, jestli jste vyrostla do
takové krásy jako vaše matka.“
„Mám dvacet matek,“ namítnu, „a jsem hezčí než kterákoliv z
nich.“
Žena zůstane stát před nějakými dveřmi. „Krása vychází zevnitř,“
řekne. „Mám na mysli vaši pravou matku, tu, co zemřela. Tohle byly
její pokoje a teď budou vaše.“
Zavede mě do ložnice a pak do šatny, která s ní sousedí. Sklo v
oknech řinčí, jako kdyby do něj tloukly něčí pěsti. V pokojích je i v
létě chladno, ale teď je ještě zima. Přistoupím k malému krbu – na to
abych spatřila svůj obličej v zrcadle nad ním, jsem ještě příliš malá –
a rozklepu se chladem.

- 179 -
 „Měla jste si nechat ty rukavice,“ připomene mi hospodyně, když
vidí, jak si dýchám na ruce. „Dcera pana Inkera si je ráda vezme.“
Sundá mi plášť, pak mi vytáhne z vlasů pentle a pročesává je
polámaným kartáčem. „Cukejte si, co hrdlo ráčí,“ opáčí, když se
cukám. „Bude to bolet vás, a ne mě. Proboha, co vám to ty ženské
provedly s hlavou! Člověk by řekl, že jsou to divošky. To teda
nevím, jak to jejich řádění napravím.“ Pak sáhne pod postel a dodá:
„Teď se pěkně vyčuráte. Ale no tak, žádná falešná skromnost. Copak
si myslíte, že jsem v životě neviděla čurat malou holku do nočníku?“
Hospodyně si založí ruce a sleduje mě, pak si namočí žínku ve
vodě a omyje mi tvář a ruce.
„Když jsem tady ještě dělala panskou, viděla jsem, jak takhle
pečuji o vaši matku,“ řekne a otáčí se mnou. „Byla mnohem
vděčnější než vy.. Copak vás v tom vašem domově nenaučili, co se
sluší a patří?“
Kdybych tak u sebe měla svou malou dřevěnou hůlku: hned bych
ji ukázala, co se sluší a patří! Ale od bláznů jsem taky odkoukala, jak
se postavit na odpor, i když to vypadá, že vás zkrouhli. Nakonec ode
mě hospodyně poodstoupí a otře si ruce.
„Panebože, takové dítě! Doufám, že váš strýc ví, co dělá, když si
vás sem přivedl. Zdá se, že si vzal do hlavy, že z vás udělá dámu.“
„Já nechci být dáma!“ vykřiknu. „K tomu mě nemůže přinutit.“
„Troufám si tvrdit, že si ve svém domě může dělat, co chce,“
opáčí, „Tak vidíte! Ještě kvůli vám přijdeme pozdě.“
Ozvalo se trojí tlumené odbití hodin. To jsou hodiny, ale pro mě
je to něco jako domácí zvonění, protože jsem s podobným zvoněním,
podle kterého se blázni řídili, kdy mají vstát, obléct se, pomodlit a
najíst, vyrostla. Teď je uvidím! Zaraduju se, ale když vyjdeme ven z
pokoje, dům je tichý a klidný jako dřív. Dokonce i ostražité
služebnictvo se stáhlo. Boty se mi znovu zadrhávají o koberec.
„Našlapujte tiše!“ přikáže mi žena šeptem a štípne mě do paže.
„Podívejte, tady je pokoj vašeho strýce.“
Hospodyně zaklepe, pak mě zavede dovnitř. Strýc si před lety ne-
chal zatřít okna barvou, a teď když se do skla opírá zimní slunce,
místnost zaplavuje zvláštní světlo. Stěny jsou tmavé od hřbetů knih.
Připomínají mi tak trochu obvodový plášť nebo řezbářskou práci.
- 180 -
Znám jedině dvě knihy a jedna z nich je černá a kolem hřbetu
pomačkaná - to je bible. Ta druhá je zpěvník, údajně vhodný pro
choromyslné, a má růžovou barvu. Jsem přesvědčená, že všechno, co
je psáno, je taky dáno.
Hospodyně mě postaví hned vedle dveří a sama zůstane stát za
mými zády a rukama jako pařáty mě svírá za ramena. Muž, kterého
nazvali mým strýcem, se zvedne zpoza stolu, jehož deska je
zasypaná papíry. Na hlavě má sametovou čapku a na roztřepené
šňůrce se mu houpe třapec. Na očích mu sedí další, bledší brýle se
zabarvenými sklíčky.
„Takže, slečinko,“ řekne, přistoupí ke mně a hýbe čelistí. Žena
udělá pukrle. „Jak to vypadá s jejím chováním, paní Stilesová?“
zajímá ho.
„Poněkud pokulhává, pane.“
„Vidím jí to na očích. Kde má rukavice?“
„Zahodila je, pane. Nechtěla si je navléct.“
Můj strýc už stojí přímo přede mnou. „To není dvakrát šťastný
začátek. Nastav ruku, Maud.“
Odmítám ho poslechnout. Žena mě popadne za zápěstí a zvedne
mi ruku. Moje ručka je ještě malá s baculatými prstíky, jsem zvyklá
mýt se erárním mýdlem v blázinci, které není zrovna jemné. Za nehty
mám špínu, přivezenou z blázince. Můj strýc mě drží za konečky
nehtů. Sám má na ruce jednu nebo dvě skvrnky od inkoustu. Pak
zavrtí hlavou.
„Rozhodně nechci, aby se mých knih dotýkaly zhrublé prsty,“
spustí. „To bych paní Stilesovou býval poslal pro sestřičku. Nedal
bych jí rukavice, aby ty zhrublé ruce změkly. Ale postarám se, aby ty
tvoje hebké byly. Hned uvidíš, co děláme s dětskými prstíky, které
nechtějí nosit rukavice.“ Strčí ruku do kapsy u saka a vytáhne z něj
nějaký předmět – jednu z těch věcí, které používají lidé, co pracují s
knihami – řadu kovových korálků, pevně svázanou hedvábím, kterou
se zakládají stránky. Strýc z ní udělá smyčku a tváří se, jako by ji
chtěl potěžkat, ale pak mě s ní švihne přes kotníky poseté dolíčky.
Pak s pomocí paní Stilesové vezme mou druhou ruku a potrestá ji
stejně.

- 181 -
 Korálky štípou jako bič, ale díky hedvábí se aspoň nezažírají do
masa. Po první ráně zavyju jako pes – bolestí, vzteky a naprostým
ohromením. Když mě paní Stilesová pustí, vrazím si prsty do pusy a
rozpláču se.
Když to strýc uslyší, ucukne. Zastrčí si korálky zpátky do kapsy a
ruce mu vylétnou k uším.
„Buď zticha, děvče!“ okřikne mě. Jsem celá roztřesená, takže to
nejde. Paní Stilesová mě štípe do ramene, což můj pláč jen přiživí.
Načež strýc znovu vytáhne korálky, a tak se nakonec uklidním.
„Tak vidíš,“ řekne tiše. „Už si nikdy nezapomeneš vzít rukavice,
že ne?“
Zavrtím hlavou. Strýc se málem usměje. Pak se podívá na paní
Stilesovou. „Prosím, poučte mou neteř o jejích nových povinnostech,
chci, aby zkrotla jako beránek. Nedovolím tady žádné výbuchy a
záchvaty vzteku. Dobrá.“ Strýc mávne rukou. „Teď ji prosím
zanechte se mnou. Ale zůstaňte někde poblíž. Kdyby se příliš
rozdivočila, musíte být na doslech.“
Paní Stilesová udělá pukrle a pod záminkou, abych se tolik
nehrbila, mě znovu štípne do ramene. S tím, jak vítr žene přes slunce
oblaky, žluté okno najednou zesvětlá, pak ztmavne, pak znovu
zesvětlá.
„Tak,“ řekne můj strýc, když se za hospodyní zavřou dveře. „Víš
přece, proč jsem si tě sem přivezl, ne?“
Zvednu zrudlé prsty k nosu, abych si ho mohla utřít.
„Abych se stala dámou.“
Strýc ze sebe vyrazí krátký, suchý smích.
„Aby ses stala mou tajemnicí. Co tady všude kolem sebe vidíš?“
„Dřevo, pane.“
„Knihy, děvče,“ opraví mě. Pak jde, vytáhne jeden svazek a otočí
ho. Kniha má černý obal, podle kterého poznám, že je to Bible.
Soudím, že ty ostatní jsou zpěvníky. Napadne mě, že sborníky
církevních písní mohou být koneckonců vázány v různých odstínech,
odpovídajících různým stupňům šílenství. Sama to považuju za
zásadní pokrok v myšlení.
Strýc drží knihu v ruce, tiskne ji na prsa a ťuká jí na hřbet.

- 182 -
 „Přečteš ten název, děvče? – Nepřibližuj se! Chtěl jsem, abys
četla, ne abys tady poskakovala.“
Jenomže na tu knihu nedohlédnu. Zavrtím hlavou a znovu je mi
do pláče.
„Pcha!“ zvolá můj strýc, když vidí moje zklamání. „To bych řekl,
že nepřečteš! Podívej se dolů na podlahu, slečinko. Dolů! Ještě!
Vidíš tu ruku vedle svojí boty? Nechal jsem ji tam vsadit po poradě s
okulistou – tedy s očním lékařem. Tohle jsou vzácné knihy, slečno
Maud, a nejsou jen tak pro každého. Opovaž se jen jednou ten
ukazováček překročit a naložím s tebou stejně jako s kterýmkoliv
slouhou v tomto domě chyceném při stejném činu – zbičuju ti oči, až
ti z nich poteče krev. Ta ruka označuje hranici nevinnosti. Časem ji
překročíš, ale až ti řeknu a až budeš připravená. Rozumělas mi?“
Nerozuměla. Jak bych mohla? Ale už jsem se naučila opatrnosti,
a tak přikývnu, jako že ano. Strýc založí knihu zpátky na místo,
chvilku zaváhá a pak ji vyrovná mezi ostatní na polici.
Ta kniha má luxusní hřbet a – což časem velice dobře poznám –
je jeho oblíbenou. Jmenuje se…
Ale teď předbíhám svou vlastní nevinnost, jež mi bude ještě na
kratičký čas uchráněna.
Sotva strýc domluví, jako by mě pustil z hlavy. Trvá dobrou
čtvrthodinu, než zvedne hlavu, zahlédne mě a mávne rukou, ať jdu
pryč. Chvilku zápolím se železnou rukojetí na dveřích, při vrznutí
zámku sebou strýc zase cukne, a když za sebou dveře zavřu, z přítmí
se vynoří paní Stilesová, aby mě odvedla zpátky nahoru. „Řekla
bych, že musíte mít hlad,“ poznamená cestou. „Malé dívky mají
pořád hlad. Myslím, že jedno bílé vejce vám přijde k chuti.“
Hlad sice mám, ale odmítám to přiznat. Ale hospodyně zazvoní
na dívku a ta mi přinese sušenku a sklenici sladkého červeného vína.
Postaví je přede mě a usměje se, ale její úsměv mi svým způsobem
připadá krutější než obyčejná facka. Bojím se, že se zase rozbrečím.
Ale spolu s tou suchou sušenkou polknu i slzy; ta dívka a paní
Stilesová stojí vedle sebe, špitají si a dívají se. Pak mě nechají o
samotě. V pokoji se udělá tma. Položím se na pohovku hlavou na
polštář a svýma malýma do ruda zbičovanýma ručkama si přes sebe
přehodím svůj malý pláštík. Po víně se mi chce spát. Když zase
- 183 -
procitnu, pokoj je plný proměnlivých stínů a ve dveřích stojí paní
Stilesová a nese mi lampu. Mám hrozný strach a pocit, že uběhlo
mnoho hodin. Zdá se mi, že to není tak dlouho, co hodiny odbíjely.
Podle mě je tak sedm nebo osm hodin.
„Ráda bych, kdybyste mě teď vzala domů,“ požádám.
„Myslíte do toho domu s těmi hrubými ženštinami?“ opáčí paní
Stilesová pobaveně. „Tomu tedy říkám domov!“
„Myslím, že se jim po mně stýská.“
„Myslím, že jsou rády, že se vás zbavily – takového malého,
bledého protivy, jako jste vy. Pojďte sem. Je čas jít spát.“ Hospodyně
mě stáhne z postele a začne mi rozvazovat šaty. Škubnu sebou a
praštím ji. Popadne mě za paži a zkroutí mi ji.
„Nemáte právo mi ubližovat!“ obořím se na ni. „Nic pro mě
neznamenáte! Chci svoje matky, které mě mají rády!“
„Vaše matka je tady,“ odsekne a zatahá mě za medailonek na
krku. „Žádnou jinou tady nenajdete. Buďte ráda, že máte aspoň to a
víte, jak vypadala. Teď zůstaňte v klidu stát. Tohle teď budete nosit,
abyste měla postavu jako dáma.“
Vysvlékne mi ty tuhé semišové šaty a všechno spodní prádlo. Pak
mě ale pevně zašněruje do holčičího korzetu, který mě svírá víc než
šaty, a přes něj mi oblékne noční košili. Na ruce mi navlékne bílé
kožené rukavičky a kolem zápěstí je pevně zašije. Jen nohy mi
zůstanou holé. Hodím sebou na pohovku a začnu kopat. Hospodyně
mě popadne a zatřese mnou, pak mě pevně sevře.
„Poslyšte,“ vyhrkne, ve tváři napůl zardělá, napůl bílá, a její dech
mě bodá do tváře. „Kdysi jsem měla dcerušku, která zemřela. Měla
krásné černé, kudrnaté vlásky a poslušná byla jako ovečka. Nechápu
ale, proč tmavovlasé, poslušné dítě musí umřít, kdežto vzdorovitá,
neduživá holka jako vy se má k světu. Je mi záhadou, proč vaše
matka se vším svým bohatstvím stejně přišla o rozum a zemřela,
zatímco já se vám musím starat o hladké prstíky a dívat se, jak z vás
roste dáma. Jen to na mě zkoušejte a roňte slzy, co hrdlo ráčí. Moje
tvrdé srdce stejně nikdy neobměkčíte.“
Hospodyně mě popadne do náruče, odnese do ložnice, kde musím
vylézt na velikou, vysokou, zaprášenou postel, a spustí kolem ní
závěsy. Hned vedle komínového tělesa jsou dveře: paní Stilesová mi
- 184 -
oznámí, že vedou do další komůrky, ve které spí jedna nerudná
dívka. Když nebudu v noci hodná a zticha, ona to uslyší a její ruka je
velice pádná.
„Pomodlete se,“ přikáže mi hospodyně, „a poproste našeho pána
o odpuštění.“
Pak sebere lampu a odejde, čímž mě uvrhne do příšerné tmy.
Připadá mi strašné udělat něco takového dítěti, dokonce i dnes. A
tak ležím ochromená hrůzou a strachem, napínám uši do ticha –jsem
vzhůru, je mi špatně, mám hlad, je mi zima, jsem sama uprostřed tmy
tak hluboké, že mi připadá, že když zamrkám, moje vlastni oční
víčko mi připadá světlejší. Ten korzet mě svírá jako cizí pěst.
Klouby prstů narvaných do těch tuhých kožených rukaviček mi
začínají otékat. Tu a tam to v těch velkých hodinách cvakne a odbijí.
Jedinou útěchu nalézám v představě, že někde v domě se procházejí
blázni a s nimi bdělé sestry. Pak začnu uvažovat o tom, jaké tady asi
panují zvyky. Možná že tady mají blázni povolení volné chodit; co
když se nějaká bláznivá ženská splete a přijde omylem ke mně do
pokoje? Možná že ta nerudná dívka, co spí hned vedle, to sama nemá
v hlavě v pořádku, přijde a tou pádnou rukou mě uškrtí! Sotva mě to
napadne, zaslechnu přidušené zvuky nějakého pohybu a připadá mi,
že jsou docela blizoučko – nepřirozeně blízko mě: hned si
představím, jak se za závěsem pokoutně choulí tisíce postav, jak se
po mně natahuje tisíc rukou. Dám se do pláče. Kvůli tomu korzetu,
který mám na sobě, nemůžu ani normálně brečet. Snažím se ze všech
sil ležet klidně, aby ta ukrytá žena nepoznala, že jsem tady; ale čím
se snažím být klidnější, tím jsem zoufalejší. Nakonec se mi o tvář
otře pavouk nebo můra, ale já si hned představím, že ta ruka se mě
konečně chystá uškrtit, a tak sebou škubnu a myslím, že taky
zaječím.
Pak zaslechnu zvuk otvírajících se dveří, švy v závěsech pronikne
světlo. Kousek ode mě se objeví cizí tvář – laskavá, rozhodně nepatří
žádnému bláznovi, nýbrž té dívce, která mi předtím přinesla svačinu.
Je oblečená v noční košili a má rozpuštěné vlasy.
„No tak,“ řekne tiše a ruku vůbec nemá pádnou. Položí mi ji na
hlavu a hladí mě po tváři a já se uklidním. Po tvářích mi stékají slzy.
Říkám, že se bojím bláznů, a ona se rozesměje.
- 185 -
 „Tady žádní blázni nejsou,“ odpoví. „To asi myslíte to druhé
místo. Copak nejste ráda, že jste odtamtud pryč?“ Zavrtím hlavou.
„Tady je to pro vás nové, ale brzy si zvyknete,“ odvětí dívka.
Pak vezme do ruky světlo. Když to vidím, znovu se dám do
pláče. „No tak, musíte se pokusit usnout,“ pobídne mě.
Namítnu, že nemám ráda tmu a že nechci zůstat sama. Dívka
zaváhá, možná si vzpomene na paní Stilesovou. Ale já se odvážím
říct, že mám měkčí postel než ona a navíc je zima a příšerné chladno.
Dívka nakonec souhlasí s tím, že si ke mně lehne, dokud neusnu.
Zhasne svíčku a tmu prostoupí pach kouře.
Řekne mi, že se jmenuje Barbara, a dovolí mi, abych si o ni
opřela hlavu. „Copak to tady není stejně pěkné jako ve vašem
bývalém domově?“ zeptá se. „Bude se vám tady přece líbit, ne?“
Odvětím, že asi trochu ano, když si ke mně každý večer lehne,
načež ona se znovu zasměje a udělá si na péřové matraci pohodlí.
V tu ránu usne tvrdým spánkem, jak to umějí jen služebné. Voní
po fialkovém krému na obličej. Na noční košili na prsou má tkaničky
a já si je rukama v rukavicích najdu, pevně je sevřu a čekám, až usnu
– jako kdybych se propadala do naprosté temnoty a ty tkaničky byly
lana, která mě mají zachránit.

Tohle všechno vám vyprávím proto, abyste pochopili, jaké síly na

mě působí a formují mě do současné podoby.

Druhý den nesmím ze svých dvou bezútěšných pokojů vystrčit

nos a musím vyšívat. Při tom aspoň zapomenu, jakou hrůzu mám ze
tmy. V rukavicích ale nemám moc cit a jehla mě píchá do prstů.
„Nedokážu to,“ rozkřiknu se a roztrhnu látku. Paní Stilesová mě
zbije, ale poraní si přitom ruku o moje tuhé šaty a korzet. A to mi
přinese aspoň mizivou útěchu.
Mám dojem, že během prvních dní v novém domově často
dostávám výprask. Jakpak by ne? Vždyť jsem vyrůstala v rušném
prostředí, ve vřavě oddělení, zahrnovaná bezmeznou láskou dvacítky
žen; kdežto teď mě ticho a úmorná pravidelnost strýcova domu
přiváděli k záchvatům zuřivosti a výbuchům hněvu. Podle mě jsem
typické roztomilé dítko, z něhož se věčným omezováním svobody
- 186 -
stal vzpupný fracek. Házím ze stolu na zem šálky a podšálky. Lehnu
si a kopu nohama, až mi z nohou odlétají boty. Řvu tak, až mi z krku
teče krev. Moje výbuchy zuřivosti se setkávají s tresty, jejichž
krutost se jen stupňuje. Svazují mi zápěstí a přelepují ústa. Zamykají
mě do prázdných pokojů nebo do skříní. Jednou – poté, co jsem
převrhla svíčku a nechala tak ohořet třásně židle, až se z nich kouřilo
– mě pan Way odvedl do parku a po liduprázdné cestičce až do
ledárny. Dnes už si tu zimu, která tam panovala, nevybavuju;
pamatuju si jen, jak ty kvádry šedého ledu – myslím, že tehdy mi
připadaly čiré jako křišťál – tikají v tom mrazivém tichu jako celá
armáda hodin. To tikání trvalo tři hodiny. Když mě paní Stilesová
přišla vysvobodit, ležela jsem schoulená do klubíčka, z něhož mě
nemohla natáhnout, a byla jsem tak slabá, jako kdyby mě nacpali
nějakými prášky.
Myslím, že ji to docela vyděsilo. Tiše mě odnesla domů po
schodišti pro služebnictvo a pak mě s Barbarou vykoupaly a
namasírovaly paže lihem.
„Pane bože, jestli přijde o cit v rukou, tak si to pěkně vypijeme!“
To je něco, vidět ji, jak má nahnáno. Den dva poté si stěžuju na
bolesti v prstech a celkovou slabost a dívám se, jak je paní Stilesová
nervózní. Jenže pak se zapomenu, štípnu ji, a tím se prozradím.
Krátce poté už se mě paní Stilesová zase nebojí potrestat.

Tohle trvá přibližně měsíc, ačkoliv mým dětským očím to připadá

mnohem déle. Můj strýc celou tu dobu čeká, jako by čekal, až mu
zkrotí koně. Čas od času požádá paní Stilesovou, aby mě přivedla do
knihovny, a zeptá se, jak jsem pokročila.
„Jak si stojíme, paní Stilesová?“
„Pořád špatně, pane.“
„Pořád divočí?“
„Divočí a chová se neurvale.“
„Použila jste svou ruku?“
Paní Stilesová přikývne a on nás pošle pryč. Pak následují další
výbuchy zuřivosti, další záchvaty vzteku a slzy. V noci Barbara jen
vrtí hlavou.

- 187 -
 „Taková malá holčička a tak zlobí! Paní Stilesová říká, že v
životě neviděla takového divocha, jako jste vy. Proč nemůžete být
hodná?“
Ve svém prvním domově jsem byla hodná a jen se podívejte, k
čemu mi to bylo! Druhý den ráno převrhnu nočník a zašlapu ten
nepořádek do koberce. Paní Stilesová rozpřáhne ruce a naříká; pak
mi vrazí facku. Nakonec mě polonahou a omámenou odtáhne z šatny
ke dveřím strýcova pokoje.
Když nás strýc uvidí, znechuceně sebou trhne. „Dobrý bože, co
se stalo?“
„Něco strašného, pane!“
„Zase divočela? A proč ji přivádíte sem, když by mohla dostal
amok uprostřed knih?“
Ale pak si ji vyslechne a přitom se na mě celou dobu dívá. Stojím
jako přikovaná a ruku si držím na horké tváři, po ramenou se mi
plazí rozpuštěné blonďaté vlasy.
Strýc si nakonec sundá brýle a zavře oči. Připadají mi prázdné s
velice jemnými víčky. Pak zvedne palec a umazaný ukazováček ke
kobylce nosu a promne si ho.
„Dobrá, Maud,“ řekne při tom, „to nejsou dobré zprávy. Tadyhle
paní Stilesová, já a veškeré moje služebnictvo, my všichni čekáme,
až se začneš chovat, jak se sluší a patří. Doufal jsem, že tě sestřičky
naučí lepším způsobům, než co nám tu předvádíš. Doufal jsem, že
budeš poslušná.“ Strýc ke mně přistoupí s mžouráním a položí mi
ruku na tvář. „Necukej se, děvče! Jen se chci podívat na tu tvou tvář.
Asi tě to pálí, viď. No, paní Stilesová má pádnou ruku.“ Pak se
kolem sebe rozhlédne. „Čím bychom to mohli zchladit?“
V ruce drží tenký mosazný nožík s tupou čepelí, s nímž se seře-
závají stránky. Sehne se a čepel mi přiloží k obličeji. Chová se
přitom mírně, a to mě děsí. Jeho hlas zní zženštile jako hlas dívky.
„Je mi líto, že tě to bolí, Maud,“ řekne strýc. „Opravdu. Myslíš si, že
chci, aby ti ubližovali? Proč bych to dělal? Sama to musíš chtít, když
to tak vehementně přivoláváš. Mám za to, že se ti líbí, když tě někdo
bije. Už to tolik nepálí, viď?“ Přiloží mi ke tváři druhou stranu
čepele. Přeběhne mi z toho mráz po zádech a na holých pažích mi
naskáče husí kůže. Strýc pohybuje ústy. „Všichni čekáme,“
- 188 -
pokračuje, „až se začneš chovat, jak se sluší a patří. V tom jsme tady
na Briaru dobří. Můžeme klidně čekat a čekat a zase čekat. Paní
Stilesová a moje služebnictvo jsou za to placeni; já jsem vědec a
mám k čekání vrozené sklony. Jen se podívej na mou sbírku. Připadá
ti to jako dílo netrpělivého muže? Knihy ke mně přicházejí pomalu z
nejrůznějších zdrojů, kolikrát jsem spokojeně čekal úmorné týdny na
hubenější svazky, než jsi ty!“ Strýc se rozesměje suchým smíchem,
jenž kdysi mohl znít vlhce, a zapíchne hrot nože do místa pod mou
bradou, zvedne mi obličej a prohlédne si ho. Pak nůž spustí a vzdálí
se. Přitom si drátěné nožičky brýlí zastrčí za uši.
„Radím vám, abyste ji v případě dalších potíží, zbičovala, paní
Stilesová,“ dodá.

Možná že děti jsou nakonec jako koně a dají se zkrotit. Můj strýc
se jde uchýlit ke svému papírovému nepořádku a dovolí nám odejít, a
já se poslušně vrátím ke svému šití. Tu poddajnost ve mně ale
nevyvolá představa bičování. Je to tím, že jsem sama zakusila krutost
trpělivosti. Žádná trpělivost není tak strašná jako ta duševně
vyšinutých. Zažila jsem bláznivé ženské, které se lopotily nad
nekonečnými úkoly – přendávaly písek z jednoho děravého kelímku
do druhého, počítaly stehy v roztřepených šatech nebo zrnka prachu
ve slunečních paprscích – a zaplňovaly neviditelné účetní knihy
výslednými ciframi. Být to namísto žen urození a bohatí pánové,
možná by z nich byli dobří vědci nebo vůdčí typy – co já vím? Tohle
mě samozřejmě napadá až později, až v plné míře porozumím té
zvláštní strýcově vášni. Tehdy svýma dětskýma očima zahlédnu
pouze její obrysy. Je mi však jasné, že je ponurá, a vím, že je
mlčenlivá – její podstatou je základ tmy a ticha, které vyplňují
strýcův dům jako voda nebo vosk.
Když se budu dál vzpouzet, stáhne mě hluboko do svého nitra a
já se v ní utopím.
A to v tu chvíli prostě nechci.
A tak ustanu v boji a cele se poddám jejím mazlavým a
rozvláčným spodním proudům.

- 189 -
 To je nejspíš první den mého vzdělání. Ale druhý den v osm ráno
začne moje vyučování naostro. Žádnou guvernantku mi nedají:
vyučuje mě sám strýc a pan Way mi na jeho příkaz v knihovně vedle
toho na praženého ukazováčku na podlaze postaví stůl a židli. Ta je
moc vysoká: visí mi z ní nohy, pod váhou bot mě pálí a nakonec mi
úplně zmrtví. Stačí však, abych se zavrtěla, zakašlala nebo si kýchla,
a strýc přijde a švihne mě přes prsty korálky zabalenými v hedvábí.
Zvláštním způsobem mu totiž vynechává trpělivost; i když tvrdí, že
nemá sebemenší chuť mi ubližovat, nakonec to dělá dost často.
Nicméně proto, aby se do knih nepustila plíseň, je v knihovně
tepleji než v mém pokoji, a nakonec zjistím, že psaní je lepší než šití.
Dostanu od strýce tužku s jemnou tuhou, která tiše klouže po papíru,
a lampičku se zeleným stínítkem, abych si nekazila oči.
Když se lampička zahřeje, páchne po doutnajícím prachu. Časem
se ten nezvyklý zápach naučím nenávidět – připomíná mi zápach
mého vlastního vysychajícího mládí.
Samotná práce má naprosto nudný charakter a spočívá zejména v
přepisování stránek textu ze starých svazků do knihy vázané v kůži.
Ta kniha je útlá, a když ji zaplním, mým úkolem je vygumovat
všechen text kouskem pryže. Na tohle si pamatuju mnohem lépe než
na samotné přepisování: nekonečným třením se stránky nakonec
umažou, prodřou a snadno se trhají; a pohled na ušmudlaný list
papíru nebo zvuk trhajícího se papíru je víc než můj choulostivý
strýc dokáže snést. Říká se, že děti se zpravidla bojí duchů
zemřelých. Mě však jako dítě nejvíc děsily nedokonale vygumované
přízraky v minulých vyučovacích hodin.
Říkám jim sice vyučovací hodiny, ale nenaučila jsem se v nich
ničemu, čemu ostatní dívky. Učím se recitovat, tiše a jasně, ale na
zpěv nikdy nedojde. Neprobíráme jména květin a ptáků, ale místo
toho se seznamujeme s typy kůží, do nichž se vážou knihy –
například hovězina, teletina, kozinka – a s druhy papíru – pergamen,
hedvábný, pestrobarevný. Učím se práci s inkoustem, seřezávání per,
použití pauzovacího papíru, typy a velikosti písma: sans-serif,
antikva, egyphenka, briliant, diamant, perl. Jsou pojmenované po
špercích, což je pudfuk, protože jsou tvrdé a nudné jako žhavé uhlíky
v krbu.
- 190 -
 Ale učím se rychle. Za okny se střídají roční období. Vysloužím
si drobné odměny: nové rukavičky, domácí střevíce s měkkou
podrážkou, nové šaty – jsou sice stejně tuhé jako ty první, ale aspoň
sametové. Smím večeřet v obývacím pokoji na jednom konci
dlouhého dubového stolu prostřeného stříbrem; můj strýc sedí na tom
druhém, vedle sebe má stojánek na čtení a málokdy promluví, ale
když čirou náhodou upustím vidličku nebo skřípnu nožem o talíř,
zvedne hlavu a zapíchne do mě deprimovaný a hrůzný pohled.
„Maud, trpíš snad nějakou slabostí v rukou, kvůli které musíš tak
skřípat příborem?“
„Ten nůž je příliš velký a těžký, strýčku,“ odvětím jednou
nazlobeně.
A tak mi nechá nůž odnést a musím jíst rukama. Protože strýc si
potrpí na krvavé stejky, vnitřnosti a telecí nožičky, moje kožené
rukavičky dostanou krvavou barvu – jako by se proměňovaly zpátky
v surovinu, z níž byly původně vyrobeny. Chuť k jídlu mě opustí,
stojím jen o víno. Servírují mi ho v křišťálové sklence s vyrytým M.
Stejné písmeno je vyryto matnou černou barvou do stříbrného
kroužku, v němž je uložený můj ubrousek. Ta dvě písmena mi
nemají připomínat moje jméno, nýbrž jméno mojí matky – Marianne.
Je pohřbena na tom nejopuštěnějším místě z celého toho
opuštěného parku – mezi samými bílými náhrobky stojí jen jeden
šedivý a ten je její. Zavedou mě k němu a od té doby ho mám na
starosti.
„Můžete být ráda, že se o něj vůbec můžete starat,“ prohlásí paní
Stilesová, zatímco se se založenýma rukama na prsou dívá, jak
zastřihuju rašící hřbitovní travičku. „Kdo se asi bude starat o můj
hrob? Nikdo, upadnu v zapomnění.“
Její manžel je mrtvý. Její syn je námořník. Ze všech kudrnatých
černých vlásků svojí dcerušky vyrobila ozdoby. Při česání mých
vlasů se chová, jako by to byly trny a mohly ji popíchat (škoda, že to
nejde). Myslím, že je jí líto, že mě nemůže zbičovat, a tak mě aspoň
nepřestává štípat do paží. Moje poslušnost ji totiž dohání k šílenství
víc než záchvaty vzteku; a tak jsem čím dál pokornější s onou
neústupnou, rafinovanou pokorou, jejíž břit se jejím smutkem ještě
víc zaostřuje. Právě to ji dohání k těm štípancům, které jsou k
- 191 -
ničemu, a výčitkám, z kterých už něco mám, protože prozrazují její
žal. Často ji s sebou beru na hřbitov a schválně ze všech sil
vzdychám nad hrobem své matky. Časem – tak jsem mazaná! – si
zjistím jméno její zesnulé dcery, a když kuchyňská kočka vrhne
koťata, jedno si ochočím a pojmenuju ho po ní. A když je paní
Stilesová nablízku, co nejhlasitěji na něj volám: „Pojď sem, Polly!
No tak, Polly! Ty jsi ale zlatíčko! Ty máš ale krásnou černou srst!
Pojď, dej mamince pusinku.“
Vidíte, co se mnou dělají okolnosti?
Paní Stilesová se při těch slovech třese a mrká.
„Odnes tu malou špindíru, ať ji pan Inker utopí!“ přikáže
Barbaře, když už to dál nemůže snášet.
Uteču a schovám obličej do dlaní. Myslím na svůj ztracený
domov a na pečovatelky, které mě milovaly, a ty vzpomínky mi
vhánějí do chladných očí horké slzy.
„Ach, Barbaro!“ zvolám. „Řekni, že to neuděláš! Řekni, že ne!“
Barbara odvětí, že by to v životě neudělala. Paní Stilesová ji
pošle pryč.
„Jste zlomyslné, nenávistné dítě!“ pokárá mě. „Nemyslete si, že
to Barbara neví. Jen si nemyslete, že vás a ty vaše schválnosti ještě
neprokoukla.“
Jenomže pak se hlavně sama rozbrečí a hlasitě, bolestně vzlyká, a
zatímco ji pozoruju, moje oči brzy oschnou. Vždyť co pro mě
znamená? Co pro mě teď kdokoliv znamená? Myslela jsem si, že
moje matky, sestřičky, pro mě pošlou a zachrání mě; jenomže uběhlo
půl roku a pak dalšího půl roku a ještě dalších šest měsíců, a nikdo
nepřijel.
Všichni mě pořád ujišťují, že na mě zapomněly. „Že na vás
myslí?“ opáčí paní Stilesová s posměšným odfrknutím. „Troufám si
říct, že na vaše místo v blázinci už přišla jiná holčička se šťastnější
povahou, jsem si jistá, že se vás s radostí zbavily.“ Časem tomu
uvěřím a začnu zapomínat. Můj starý život se v porovnání s tím
novým začne rozplývat – někdy se ale ve snech a vzpomínkách
vynoří, aby jej zatemnil nebo potrápil, stejně jako ty umazané tahy
zapomenutých vyučovacích hodin, které na mě tu a tam vybafnou na
stránkách mé opisovací knihy.
- 192 -
 Svou pravou matku nenávidím. Copak nebyla první, kdo mě
opustil? Její portrét mám schovaný v malé dřevěné truhličce vedle
postele ale v té milé bílé tváři ze mě nic není, a tak si ji časem
zhnusím. „Ukažte, dám mamince pusu na dobrou noc,“ prohlásím
jednou a odemknu truhličku. Ale mým jediným cílem je potrápit paní
Stilesovou. Přiložím si fotku ke rtům, a zatímco se na mě hospodyně
s politováním dívá, špitnu „Nenávidím tě,“ až zlato pod mým
dechem zmatní. Udělám to jednou, pak podruhé a potřetí, až nakonec
zjistím, že to musím opakovat se stejnou pravidelností, s níž odbíjejí
hodiny, nebo se budu převalovat v posteli. A pak zase musím ten
obrázek opatrně uložit a nesmím mu při tom zmačkat stuhu. Když
rámečkem udeřím příliš silně o sametové polstrování truhličky,
znovu ho vyndaní a celý postup zopakuju.
Paní Stilesová to celé pozoruje s podivným výrazem ve tváři.
Dotud nepřijde Barbara, neklidně se v posteli převaluju.

Můj strýc mou práci po celou tu dobu pozoruje a konstatuje, že

moje písmo, rukopis i hlas se výrazně zlepšily. Čas od času je zvyklý
na Briaru hostit pánskou společnost: teď chce, abych před hosty
předstoupila a předčítala jim. Čtu z cizích knih a vůbec nerozumím
tomu, co čtu, a ti pánové mě stejně jako paní Stilesová pozorují s
divným výrazem. Postupně si na to zvyknu. Když skončím, na
strýcův příkaz se jim obřadně ukloním. Pukrlata mi jdou dobře.
Pánové mi zatleskali pak mi přijdou podat nebo pohladit ruku. Často
mi opakují, jak jsem vzácná. Připadám si jako zázračné dítě a pod
jejich upřenými pohledy celá růžovím.
Než bílé kvítky zvadnou a opadají, zrudnou, jednoho dne po
příchodu do knihovny zjistím, že strýc dal můj stoleček odnést a
nechal mi připravit místo mezi svými knihami. Když vidí, jak jsem
překvapená, kývne hlavou, abych šla k němu. „Svlékni si rukavice,“
přikáže mi. Sotva se holýma rukama dotknu obyčejných věcí,
přeběhne mi mráz po zádech. Venku panuje chladný, tichý den pod
mrakem. Tou dobou už jsem na Briaru dva roky. Stále mám
kulaťoučký dětský obličej a vysoký hlásek. Ještě jsem ani nedostala
měsíčky.

- 193 -
 „Tak, Maud,“ spustí strýc. „Konečně jsi překročila ten mosazný
ukazováček a dostala ses mezi moje knihy. Teprve teď pronikneš do
pravé podstaty našeho řemesla. Máš strach?“
„Trochu, pane.“
„To je dobře. Neboť v tomto případě je čeho se bát. Považuješ mě
za učence, viď?“
„Ano, pane.“
„Tak abys věděla, jsem ještě něco víc než to. Jsem správcem
jedů. Oním jedem, co mám na mysli, jsou tyto knihy – jen se na ně
dobře podívej! Jen se na ně podívej! A toto…“ v tu chvíli se vší
úctou položí ruku na fůru papírů umazaných od inkoustu, které má
poházené po stole, „toto je jejich rejstřík. Bude ostatním průvodcem
při jejich sbírání a vlastním studiu. Až bude moje dílo hotové,
nebude mu v jeho dokonalé šíři rovno. Jeho tvorbě a revizi jsem již
zasvětil mnoho let a ještě mnoho dalších si tato práce vyžádá. Pracuji
s těmito jedy tak dlouho, že už jsem vůči nim imunní, a mým cílem
bylo, abys také získala imunitu a mohla mi pomáhat. Můj zrak – jen
se mi podívej do očí, Maud.“ Strýc si sundá brýle a přistrčí mi pod
nos svou tvář a já jako už jednou předtím ucuknu při pohledu na jeho
hebkou a holou tvář – ale zároveň konečně vidím, co ukrývala ta
barevná sklíčka: tenounkou blanku nebo spíš mléčné zakalení na
povrchu jeho očí. „Slábne mi zrak,“ pokračuje strýc a nasadí si brýle
zpět na oči. „Tvoje oči jsou moje jediná záchrana. Tvoje ruka se
stane mou prodlouženou rukou. Neboť sem přicházíš s holýma
rukama, zatímco v normálním světě – v tom všedním světě za dveřmi
této místnosti – si musí ti, co pracují s vitriolem a arzénem, svou kůži
chránit. Ty však nejsi jako oni. Tohle je tvoje pravé pole působnosti.
Zasloužil jsem se o to. Dával jsem ti jed po kouscích. Teď tě čeká
pořádná porce.“
Strýc se otočí, sundá z police knihu a pevně mi ji vtiskne do
rukou.
„Nechej si to pro sebe. Pamatuj na to, jak je naše práce vzácná.
Neskoleným očím a uším to bude připadat divné. Kdybys to někomu
řela, budou tě považovat za zkaženou. Rozumíš mi? Dal jsem ti za-
kusit jed, Maud. Na to nezapomeň.“

- 194 -
 Ta kniha se jmenuje Opona stoupá aneb Lauřina výchova.
Posadím se, obrátím na první stránku a konečně chápu, o čem jsem
celou dobu četla a co u našich hostů vyvolávalo takový potlesk.

Celý svět tomu říká tělesná rozkoš. Můj strýc ji sbírá a pěkně
úhledné a spořádaně schraňuje v policích opatřených sklem, ale dělá
to poněkud prapodivným způsobem – ne pro svou vlastní potěchu,
ne, nic takového. Spíš mu to slouží jako podpora k uspokojování
zvláštního chtíče. Mám na mysli chtíč knihomola.
„Podívej se sem, Maud,“ vybídne mě strýc tiše a otevře skleněná
dvířka v polici v knihovně a přejíždí prsty po přebalech knih, které se
skrývají uvnitř. „Povšimni si, jak jsou ty papíry mramorované, té
kůže na hřbetu, té zlaté ořízky. Jen se pozorně podívej na zdobení
těch desek.“ Nakloní ke mně knihu, ale protože si ji žárlivě střeží,
nesmím ji vzít do ruky. „Ještě ne, ještě ne! Ano, podívej se ještě na
tento svazek. Je tištěný černým švabachem, ale záhlaví kapitol jsou
zvýrazněna červeně. Verzálky ozdobené květy, okraje stejně široké
jako text. Taková marnotratnost! A pohleď tady! Prachobyčejné
desky, ale jen se podívej na ten frontispis…“ Na obrázku je dáma
položená na pohovce a vedle ní stojí pán s odhaleným penisem
s karmínově sbarvenou špičkou – „… vyvedený podle vzoru Borela,
veliká vzácnost. Jako mladík jsem si ho koupil za pouhý šilink v
jednom stánku. Teď bych se s ním nerozloučil ani za padesát liber. –
Ale no tak. No tak!“ říká strýc, když si všimne, jak se červenám. „Ta
dívčí cudnost tady nemá co dělat! Copak jsem tě přivedl do svého
domu a zasvětil tě do své sbírky jen proto, aby ses mi tady
červenala? Tak už dost. Tohle je práce, a ne zábava. Když si pořádně
prostuduješ formu, brzy zapomeneš na obsah.“
A to mi opakuje ještě mnohokrát. Já mu ale nevěřím. Vždyť je mi
teprve třináct. Nejprve mě ty knihy naplňují hrůzou: připadá mi
strašné, že by se děti při tom, jak se z nich stávají muži a ženy, měly
chovat tak, jak se v nich píše – pociťovat chtíč, nechat si narůst
intimní části těla a otvory, mít sklon ke vzrušení a vzplanutí,
nevyhledávat nic než nekonečné spojení trýzněných těl. Představuju
si, jak mi ústa zasypávají polibky. Představuju si, jak roztahuju nohy.
Představuji, si dráždění prstem a píchání… Už jsem řekla, že je mi
- 195 -
teprve třináct. Strach postupně vystřídá nedočkavost: začne to tím, že
večer co večer ležím vedle Barbary a nemůžu usnout, zatímco ona
dávno spí. Jednou z ní dokonce stáhnu pokrývku, abych si prohlédla
křivku jejích ňader. Pak ji začnu pozorovat při koupání a oblékání.
Nohy – které by měla mít podle strýcových knih hladké – má
porostlé chlupy a to místo mezi nimi – které má být úhledné a
blonďaté – je ze všeho nejtmavší. A to mi vrtá hlavou. Jednoho dne
mě Barbara konečně přichytí, jak na ni koukám.
„Na co se díváte?“ ptá se.
„Na tvou kundu,“ odpovím. „Proč je tak černá?“
Barbara přede mnou vylekaně uskočí, spustí si sukni a rukama si
zakryje prsa. Ve tvářích jí plane ruměnec. „Ach!“ vykřikne. „To jsem
jakživa…! Kdo vás to slovo naučil?“
„Můj strýc,“ odvětím.
„Ach, vy jedna lhářko! Váš strýc je urozený pán. Povím to na vás
paní Stilesové!“
A taky že poví. Čekám, že mi paní Stilesová jednu vrazí, ale
místo toho polekaně ucukne jako Barbara. Jenže pak popadne mýdlo,
a zatímco mě Barbara drží, nacpe mi ho vší silou do pusy a vydrhne
mi s ním rty i jazyk.
„Takže vy budete mluvit sprostě jako ďábel?“ hartusí hospodyně.
„Jako poběhlice a odporná courá? Jako vaše vlastní šmejdská matka?
Ano? Ano?“
Pak mě nechá spadnout, postaví se a křečovitě si utírá ruce do
zástěry. Od toho dne musí Barbara na její příkaz spát ve vlastní
posteli, dveře mezi našimi pokoji zůstanou pootevřené a světlo
zhasnuté.
„Díky bohu, že aspoň nosí rukavice,“ zaslechnu, jak paní
Stilesová říká. „To jí snad zabrániv dalších rošťárnách…“
Vymývám si ústa, až mi jazyk popraská a začne krvácet. Přitom
celou dobu pláču, ale chuti levandule v puse ne a ne se zbavit.
Nakonec usoudím, že jsem asi vážně napuštěná jedem.

Ale zakrátko už je mi to jedno. Kunda mi zaroste stejně tmavými

chloupky jako Barbaře, pochopím, že strýcovy knihy jsou jen samy
klam, a pohrdám sama sebou za to, že jsem je považovala za
- 196 -
pravdivé. Rozpálené tváře mi vychladnou a vytratí se z nich
ruměnec, z nohou a rukou mi zmizí vzrušené mravenčení. Z neklidu
se vyklube despekt. Stane se ze mě to, k čemu jsem byla vycvičená.
Stane se ze mě knihovnice.
„Kdepak máme toho Chlípného Turka?“ zeptá se třeba strýc a
zvedne hlavu od papírů.
„Tady je, strýčku,“ odpovím, neboť za jediný rok znám místo
každé knihy v jeho policích. Znám složení jeho velkého rejstříku –
jeho Univerzální bibliografie Priapa a Venuše, protože strýc mě
zasvětil Priapovi a Venuši tak, jako jsou jiné dívky zasvěceny umění
výšivky nebo tkaní.
Poznám jeho přátele – ty pány, co k nám jezdí na návštěvu a stále
naslouchají, jak předčítám. Teď už vím, že jsou to vydavatelé,
sběratelé, majitelé aukčních síní – jednoduše nadšení fandové
strýcovy práce. Posílají mu knihy – každý týden jich chodí víc a víc
– a dopisy: ‚Pane Lilly, pokud jde o toho Clelanda, Grivet v Paříži
nemá o žádné dávno zapomenuté homosexuální otázce ani ponětí.
Mám pokračoval v bádání?‘.“
Když strýc ta slova uslyší, kolem očí pod čočkami brýlí se mu
objeví ustarané vějířky vrásek.
„Co na to říkáš, Maud?“ zeptá se. „No nic, to je jedno. Necháme
Clelanda mřít touhou a doufejme, že na jaře budeme mít větší štěstí,
tak, tak. Tak ukaž…“ Rozprostře si na stole ústřižky papíru. „Takže,
Festival vášní. Máme stále od Hawtreye zapůjčený ten druhý díl?
Musíš ho opsat, Maud…“
„Opíšu,“ slíbím.
Řekli byste, že jsem moc poslušná. Co jiného jsem měla ale
odpovědět? Jednou, na začátku, se zapomenu a zívnu. Můj strýc si
mě zkoumavě prohlíží. Odloží pero a pomalu otáčí jeho hrotem.
„Zdá se, že ti tvá práce připadá nudná,“ řekne nakonec. „Třeba by
ses chtěla vrátit k sobě do pokoje.“ Nic na to neřeknu. „Tak chtěla?“
„Možná, pane,“ odpovím po chvilce.
„Možná. Tak dobře. Vrať tu knihu na místo a běž. Ale Maud…“
dodá, když už stojím u dveří, „…vyřiď paní Slilcsové, ať ti
nepřikládá do ohně. Snad si nemyslíš, že ti při tom nicnedělání ještě
budu platit teplo, hm?“
- 197 -
 Zaváhám, pak odejdu. I tohle se přihodí v zimě – přijde mi, že na
Briaru je pořád zima! Než mě přijdou převléknout k večeři, sedím v
kabátě. Ale když mi pan Way chce naložit na talíř jídlo, strýc ho
zarazí. „V tomto domě nemají lenivé dívky na maso nárok,“ řekne a
rozprostře si do klína ubrousek.
A tak pan Way odnese tác s masem pryč. Jeho sluha Charles se
zatváří lítostivě. Nejradši bych mu jednu vrazila. Místo toho musím
zůstat sedět, zavrtávat ruce do sukně, polykat svůj hněv tak, jak jsem
kdysi polykala slzy, a poslouchat, jak strýc na jazyku umazaném od
inkoustu převaluje kousky masa.
Druhý den ráno v osm hodin se vrátím ke své práci a napříště už
si dám na zívání pozor.

V následujících měsících rostu jako z vody. Získám štíhlé tělo a

ještě bledší pleť. Vyrostu do krásy. Vyrostu ze všech svých sukní,
rukaviček a papučí. Můj strýc to matně postřehne a přikáže paní
Stilesové, aby mi podle starých šatů střihla na nové. Když je hotová,
nechá mě je ušít. Mám dojem, že jí přináší škodolibou radost, když
mě může oblékat podle strýcova vkusu; naproti tomu zase možná ve
svém zármutku nad svou zemřelou dcerkou zapomíná, že z každé
holčičky stejně jednou vyroste dospělá žena. Beztak jsem na Briaru
už příliš dlouho a jistá pravidelnost mi přináší útěchu. Na rukavičky
a korzety s kosticemi jsem si už dávno zvykla, takže při prvním
povoleni šňůrek sebou vždycky trhnu. Bez oblečení si připadám
stejně nahá a obnažená jako jedno ze strýcových slábnoucích očí.
Občas mě ve spaní trápí zlé sny. Jednou dokonce dostanu
horečku a zavolají ke mně lékaře. Je to jeden ze strýcových přátel a
patří k mým posluchačům. Ohmatá mi měkkou kůži pod bradou,
položí mi na tváře palce, roztáhne mi oční víčka. „Netrápí vás
náhodou nezvyklé myšlenky?“ ptá se. „No, dalo by se to čekat. Jste
přece jen neobvyklá dívka.“ Pak mě pohladí po ruce a předepíše mi
na můj „neklid“ lék – mám brát jedinou kapku rozpuštěnou ve
sklenici vody. Paní Stilesová dohlíží na to, aby mi Barbara ten lék
dobře namíchala.
Jenomže pak Barbara odejde, protože se bude vdávat, a dostanu
novou služebnou jménem Agnes. Je malá a drobná jako ptáček jeden
- 198 -
z těch titěrných zpěváčků, které lidé lapají do sítí. Má zrzavé vlasy a
bílou pleť posetou pihami jako papír, na kterém vyskákaly hnědé
skvrnky od vlhkosti. Je jí patnáct a nevinná je jako lilium. Můj strýc
jí připadá milý. I já jí zpočátku připadám milá. Agnes mi připomíná,
jaká jsem sama kdysi byla. Připomíná mi, jaká jsem sama kdysi byla
a pořád měla být, a už nikdy nebudu. A za to ji nenávidím. Stačí,
když se jí něco nedaří nebo to vázne, a praštím ji. Pak je ještě
nemotornější. A tak ji praštím znovu. To ji rozpláče. Pořád, i přes ty
slzy, se v té její tváři vidím. Čím je ta podoba výraznější, tím je moje
týrání brutálnější.

Tak ubíhá můj život. Mohli byste se domnívat, že na to, aby mi

došlo, jak je ujetý, toho nevím dost o obyčejném životě. Ale kromě
strýcových knih čtu taky jiné knížky a slýchávám, co si mezi sebou
povídá služebnictvo, a vídávám jejich pohledy a z toho – z těch
zvídavých a lítostivých pohledů panských a pacholků – moc dobře
poznám, jaká se ze mě stala podivínka.
Jsem sice stejná světácká jako ti nejvulgárnější zhýralci z knih,
ale nikdy, od první chvíle, co jsem do strýcova domu vešla, jsem
neopustila zdi jeho parku. Vím všechno, ale zároveň nevím nic. V
následujících kapitolách to musíte mít na paměti. Nesmíte
zapomínat, co neumím nebo co jsem v životě nezažila. Například
neumím jezdit na koni ani tančit. V životě jsem nedržela v ruce
minci, kterou bych chtěla utratit. Nikdy jsem neviděla žádnou
divadelní hru, železniční trať, horu ani moře. Nikdy jsem nebyla v
Londýně, a přesto mám pocit, že ho dobře znám. Znám ho totiž ze
strýcových knih. Vím, že leží na břehu řeky –stejně, ale mnohem
širší, jako je ta, co teče za zdí parku. Ráda se procházím podél vody a
myslím právě na tohle. V jednom místě leží stará, napůl shnilá
pramice – mám pocit, že díry v jejím trupu jsou věčným výsměchem
mého vězení, ale stejně na ní ráda sedávám a hledím do rákosí na
kraji vody. Vzpomínám přitom na jeden příběh. Bible, ve kterém dali
do košíku dítě, poslali po vodě a nakonec ho našla dcera nějakého
krále. Líbilo by se mi najít dítě. Líbilo by se mi ho najít, ale ne si ho
nechat! – vlezla bych si místo něj do košíku a nechala ho na Briaru,

- 199 -
aby tam vyrůstalo místo mě. Často myslím na to, jaký život bych asi
vedla v Londýně, i na to, kdo by se o mě přihlásil.
Jsem ještě mladinká a oddávám se snění. Když už jsem starší,
postávám místo chození kolem řeky u okna a hledím do míst, kudy
teče řeka. Dokážu za svým vlastním okenním křídlem prostát celé
hodiny. A jednoho dne dokonce nehtem vyryju do žluté barvy, která
kryje okna ve strýcově knihovně, dokonalý maličký srpeček, k
němuž se pak sem tam nakloním a přiložím oko – jako zvědavá
manželka u klíčové dírky do tajné pracovny.
Jenomže já jsem vevnitř a toužím se dostat ven…

Když se na Briaru objeví Richard Rivers a přiveze s sebou tajný

plán s příslibem a příběhem o malé naivce, která nám ho pomůže
dotáhnout až do konce, je mi sedmnáct.

- 200 -
 Kapitola osmá

Už jsem řekla, že strýc má ve zvyku zvát k sobě čas od času na

návštěvu zajímavé pány. Dotyční s námi nejprve povečeří a pak si
poslechnou moje vystoupení. Právě se k něčemu takovému schyluje.
„Dnes večer ať jsi jako ze škatulky, Maud,“ oznámí mi strýc,
zatímco si vestoje zapínám v knihovně knoflíčky na rukavicích.
„Budeme mít hosty. Hawtreye, Husse a ještě jednoho neznámého
mladíka. Rád bych mu svěřil rámování našich obrázků.“
Našich obrázků. V samostatné pracovně jsou skříňky a v nich
zásuvky plné obscénních rytin, které strýc halabala posbíral spolu se
svými knihami. Často opakuje, že by rád najal někoho, kdo by je
ořízl, podlepil a zarámoval, ale nikdy se nikdo vhodný nenašel.
Taková práce totiž vyžaduje poněkud zvláštní povahu.
Strýc se mi podívá do očí a vytrčí rty. „Hawtrey navíc tvrdí, že
pro nás má dárek. Vydání nějakého textu, který ještě nemáme v rej-
stříku.“
„To je skvělá zpráva, pane.“
Možná to vyzní dost suše, ale strýc, přestože je sám suchar, to
přejde bez povšimnutí. Položí ruku na hromadu ústřižků před sebou a
rozdělí ji na dvě nestejnoměrné kupy. „Takže. Copak tady…“
„Mohu odejít, strýčku?“
Zvedne hlavu. „Už odbily hodiny?“
„Řekla bych, že ano.“
Strýc si vytáhne z kapsy hodinky a přiloží si je k uchu. Vedle
nich se neslyšně houpe klíč od knihovny pošitý vybledlým sametem.
„Tak běž, utíkej. Nechej starého pána s jeho knihami. Běž si hrát,
Maud, ale – tiše.“
„Ano, strýčku.“
Občas si říkám, jak si asi můj strýc představuje, že trávím svůj
volný čas. Mám dojem, že je příliš navyklý na zvláštní svět svých
knih, v němž čas ubíhá divně nebo vůbec ne, a považuje mě prostě za
dítě, které nestárne. Někdy se tak i sama vidím – jako kdyby mě
moje krátké, upnuté šaty a sametové stuhy držely ve tvaru, z něhož
- 201 -
bych jinak dávno vyskočila. Svého strýce, jemuž podle mě v té době
ještě ani není padesát, jsem vždycky považovala za dokonale a trvale
starého, tak jako mouchy, které uvíznou v žilkovaném kousku jantaru
a už nikdy nezestárnou.
Když odcházím, mhouří oči na stránku s nějakým textem. V
botách s měkkými podrážkami mě skoro není slyšet. Vrátím se do
svých pokojů za Agnes.
Když vejdu dovnitř, dívka má v ruce šití. Sotva si mě všimne,
trhne sebou. Umíte si vůbec představit, jak je pro takovou náturu,
jako jsem já, takové trhnutí dráždivé? Zůstanu stát a dívám se, jak
šije. Agnes můj pohled ucítí a začne se třást. Její stehy jsou postupně
delší a křivější. Nakonec jí vezmu jehlu z ruky a jemně jí přiložím
její špičku k ruce, pak ji odtáhnu, pak ji zase přiložím a tak šestkrát
nebo sedmkrát to zopakuju, až jí na kotnících prstů vyskáčou mezi
pihami drobné píchance podobné vyrážce.
„Dnes večer budeme mít pánskou návštěvu,“ říkám při tom.
„Jeden z pánů je úplně nový. Myslíte, že bude mladý a hezký?“
Říkám to naprosto bezdůvodně, jen abych Agnes pozlobila. Mně
je to úplně jedno. Když to Agnes uslyší, zrudne.
„To nevím, slečno,“ odpoví, zamžiká a otočí hlavu; ruku ale
neodtáhne. „Možná.“
„Myslíte?“
„Kdo ví? Možná ano.“
Pozorně na ni pohlédnu a najednou dostanu nápad. „Líbilo by se
vám, kdyby byl hezký?“
„Jak líbilo, slečno?“
„Prostě líbilo, Agnes. Připadá mi, že ano. Mám mu prozradit,
kudy se dostane k vám do pokoje? Nebudu poslouchat u dveří. Pěkně
vás tam zamknu, abyste měli naprosté soukromí.“
„Ale, slečno, to je ale hloupost!“
„Vážně? Ukažte, otočte ruku.“ Agnes poslechne a já zabodnu
jehlu ještě hlouběji. „Neříkejte mi, že se vám to píchání do dlaně
nelíbí!“
Agnes ucukne, vysaje si krev a rozpláče se. Pohled na její slzy a
na její ústa přisátá k tomu kousíčku kůže, který jsem propíchala
jehlou, mé nejprve dojímá, pak obtěžuje a nakonec vyloženě
- 202 -
unavuje. A tak ji nechám brečet a postavím se k rumplujícímu oknu s
očima zabodnutýma do trávníku, který se svažuje ke zdi, k rákosí a
nakonec až k Temži.
„Budete už zticha?“ obořím se na Agnes, když její vzlyky neustá-
vají. „Jen se na sebe podívejte! Slzíte kvůli nějakému muži! Copak
nechápete, že vůbec nebude hezký ani mladý? Copak nechápete, že
takoví sem nejezdí?“
Ovšem že v tomto případě je hezký i mladý.
„Pan Richard Rivers,“ představí nás strýc. To jméno mi připadá
docela nadějné. I když později zjistím, že je falešné – stejně jako
jeho prsteny, úsměv i způsoby. Ale zatím o něm nepochybuji, když
stojím v obývacím pokoji a on vstává, aby se mi poklonil. Ten muž
má pěkné rysy dokonce i zuby a je o dobrých třicet centimetrů vyšší
než můj strýc. Má dlouhé vlasy, byť učesané a napomádované, z
nichž mu tu a tam vyrážejí prstýnky a plazí se mu po čele a on si je
opětovně uhlazuje rukou. Jeho štíhlé a hladké ruce jsou s výjimkou
jediného prstu, zažloutlého od tabáku, dočista bílé.
„Slečno Lillyová,“ řekne host a ukloní se mi. Z čela mu sklouzne
neposlušná kadeř a zažloutlá ruka se zvedne, aby ji sčísla zpátky,
Mluví velice tichým hlasem, podle mě kvůli mému strýci. Museli ho
předem upozornit, nejspíš pan Hawtrey.
Pan Hawtrey je jeden londýnský knihkupec a vydavatel a Briar
navštívil již mnohokrát. Políbí mi ruku. Hned za ním přichází pan
Huss, vášnivý sběratel a strýcův přítel z mládí. I on mě bere za ruku,
ale jen proto, aby si mě k sobě přitáhl a políbil mě na tvář. „Milé
dítě,“ říká.
Pan Huss mě několikrát překvapil na schodech. Pokaždé zůstane
stát a dívá se, jak stoupám nahoru.
„Jak se vám daří, pane Hussi?“ optám se a udělám pukrle.
Ale ten, z něhož nespouštím oči, je pan Rivers. A jednou nebo
dvakrát, když k němu otočím tvář, zjistím, že se na mě upřeně a
zamyšlené dívá. Určitě mě v duchu hodnotí. Možná si myslel, že
nebudu tak hezká. Možná nejsem tak hezká, jak si podle toho, co se o
mně povídá, myslel. To nepoznám. Ale když zazvoní k večeři a já
přistoupím k strýci, aby mě doprovodil ke stolu, vidím, že pan Rivers
váhá a nakonec si vybírá místo hned vedle mě. Škoda že se neposadil
- 203 -
jinam. Bojím se, že mě bude dál pozorovat, a já nemám ráda, když se
na mě při jídle někdo dívá. Pan Way s Charlesem se mezi námi tiše
pohybují a dolévají nám sklenice – moje je ta křišťálová sklenička s
ozdobným M. Když nám služebnictvo naservíruje večeři, odchází:
když máme společnost, služebnictvo se vrací jen mezi jednotlivými
chody. Jídlo na Briaru stejně jako všechno ostatní řídí odbíjení hodin.
Pro večeři pánské společnosti je vyhrazena hodina a půl.
Dnes večer se podává zaječí polévka a po ní přijde na řadu
pečená husa s křupavou kůrčičkou a růžovými kůstkami a s
vnitřnostmi na divoko. Pan Hawtrey si bere lákavou ledvinku, pan
Rivers zase srdce. Když mi nabídnou, zavrtím hlavou.
„Řekl bych, že nemáte hlad,“ řekne tiše a dívá se mi do tváře.
„Vy nemáte ráda husu, slečno Lillyová?“ ptá se pan Hawtrey.
„Moje nejstarší dcera taky ne. Stačí, aby si vzpomněla na housátka, a
je z ní slzavé údolí.“
„Doufám, že její slzy chytáte a schováváte si je,“ namítne pan
Huss. „Často mě napadá, že by se z dívčích slz měl vyrábět inkoust.“
„Inkoust? Snažně vás prosím, neříkejte to mým dcerám. Stačí, že
musím poslouchat jejich nářky. To by mi tak ještě scházelo, aby je
tiskly na papír a nutily mě je číst, ujišťuji vás, že pak by můj život už
nestál za nic.“
„Inkoust ze slz?“ přeptá se strýc, jenž je kapánek pozadu za
ostatními. „Co je to za nesmysl?“
„Z dívčích slz,“ dodá pan Huss.
„Vždyť jsou úplně bezbarvé.“
„To si nemyslím. Opravdu si to nemyslím, pane. Mám dojem, že
mají lehký barevný nádech – snad dorůžova, snad dofialova.“
„Možná,“ přidá se pan Hawtrey, „to záleží na tom, co je
vyvolalo?“
„Přesně tak. Trefa přímo do černého, Hawtrey. Fialové slzy se
roní nad melancholickou knihou, růžové zas nad veselou. Možná by
se mohly vázat do dívčích vlasů…“ Pak po mně vrhne letmý pohled i
a výraz v jeho tváři se změní. Zakryje si ústa ubrouskem.
„Vážně by mě zajímalo,“ dodá pan Hawtrey, „zda se o to ještě
nikdy nikdo nepokusil? Co vy na to pane Lilly? O vazbách z lidské
kůže se samozřejmě proslýchají otřesné historky…“
- 204 -
 Chvíli si povídají na toto téma. Pan Rivers poslouchá, ale nic
neříká. Ovšem že veškerou pozornost věnuje jen a jen mně. Možná
mé tajně osloví, napadne mě, zatímco se ostatní baví. Doufám, že
ano. Doufám, že ne. Popíjím víno a zničehonic se cítím strašně
unavená. Seděla jsem už na tolika večeřích a poslouchala, jak přátelé
mého strýce stále dokolečka omílají únavná témata. Nečekaně se mi
vybaví Agnes. Představím si, jak svými ústy škádlí tu krůpěj krve v
popíchané dlani. Strýc si odkašle a já překvapeně zamrkám.
„Takže, Riversi,“ spustí, „Hawtrey mi říkal, že pro něho
překládáte něco z francouzštiny. Obávám se, že to za mnoho nestojí,
když to vydává právě on.“
„To opravdu nestojí,“ přitaká Rivers, „protože jinak bych si na to
netroufl. Tohle vůbec není moje parketa. V Paříži sice pochytíte
potřebné výrazivo, ale v poslední době jsem tam pobýval především
jako student výtvarného umění. Doufám, že se mi pro svůj talent
podaří nalézt lepší uplatnění, pane, než jsou kouzla s mizernou
angličtinou a ještě horší francouzštinou.“
„Tak, tak. To se ještě uvidí,“ odvětí strýc s úsměvem. „Asi byste
se chtěl podívat na moje obrázky.“
„To rozhodně.“
„Zítra je taky den. Myslím, že sám uvidíte, že jsou dost
povedené, i když je nemám tolik rád jako své knihy. Možná už jste
slyšel…“ strýc se na okamžik odmlčí, „… o mém rejstříku?“
„Přijde mi báječný,“ odpoví Rivers s hlavou nakloněnou na
stranu.
„Naprosto báječný, viď, Maud? Ale skromnost nade vše, že?
Copak se červenáme?“
Vím, že moje vlastní tváře jsou chladné a jeho bílé jako vosk. Pan
Rivers se otočí a zahloubaným pohledem si prohlíží mou tvář.
„Jak to s tím veledílem vypadá?“ optá se pan Hawtrey
lehkovážně.
„Blížíme se k cíli,“ odpoví můj strýc. „Zbývá nám už jen kousek,
a ukončujeme poslední úpravy.“
„A délka?“
„Tisíc stran.“

- 205 -
 Pan Hawtrey uznale povytáhne obočí. Kdyby to nebylo mému
strýci proti srsti, uznale by si hvízdl. Pak se natáhne pro další plátek
husy.
„Takže od poslední návštěvy přibylo dalších dvě stě stran,“
poznamená.
„Ovšem jen z prvního svazku. Ten druhý bude ještě objemnější.
Co na to říkáte, Riversi?“
„Úžasné, pane.“
„Už se někdy podařilo někomu něco takového vytvořit?
Všeobecnou bibliografii a na takové téma? A to se říká, že zájem o
vědu v Anglii upadá.“
„Pak jste se zasloužil o jeho vzkříšení. Fantastický úspěch.“
„To tedy ano – hlavně když si uvědomíte, do jaké míry je
předmět mého zkoumání obestřen pláštěm tajemství. Považte, že
autoři textů, které sbírám, musí svou totožnost halit do klamu a
anonymity. Že pokud jde o místo a datum vydání, samotné texty jsou
napěchované všemožně falešnými a zavádějícími detaily. Chápete?
Že jsou zavaleny nenápadnými názvy. Že musejí obíhat tajnými
kanály nebo na křídlech šeptandy a hypotéz. Jen považte, jaké
překážky stojí takovému bibliografovi v cestě. Pak můžeme, vážený
pane, hovořil o fantastickém úspěchu!“ Strýcem otřásá neveselý
smích.
„To si vůbec neumím představit,“ přitaká pan Rivers. „A váš
rejstřík je seřazen podle…?“
„Podle názvu, podle jména autora, podle data, kdy se nám
dotyčný text podařilo získat, a navíc, vážený pane, podle druhu
rozkoše. Na jejich přesném řazení jsme si dali zvlášť záležet.“
„Na řazení těch knih?“
„Rozkoší! U čeho právě jsme, Maud?“
Pánové se ke mně obrátí. „U chlípné žádostivosti mužů po
zvířatech,“ odpovím s klidem a dál popíjím víno.
Strýc přikyvuje. „Tak, tak,“ dodá. „Už chápete, Riversi, jak naše
bibliografie pomůže studentovi daného oboru? Bude to opravdová
bible.“

- 206 -
 „Tělo se stalo slovem,“ prohlásí pan Hawtrey s úsměvem a
vychutnává si svůj výrok. Pak zachytí můj pohled a mrkne na mě.
Avšak pan Rivers se stále soustředěně dívá na mého strýce.
„Veliký cíl,“ říká.
„Veliká práce,“ přidá se pan Huss.
„To tedy ano,“ přitaká pan Hawtrey a znovu se obrátí ke mně.
„Obávám se, slečno Lillyová, že váš strýc vás i nadále nemilosrdně
honí do práce.“
Pokrčím rameny. „Byla jsem k tomu vychovaná stejně jako třeba
služebnictvo,“ odvětím.
„Služebnictvo a mladé dámy jsou přece odlišné druhy stvoření,“
podotkne pan Huss. „Copak už jsem to mnohokrát neříkal? Dívky by
se neměly unavovat zrak čtením ani nechat zhrubnout ručky od
věčného svírání pera?“
„To si můj strýc myslí taky,“ řeknu a nastavím mu svoje
rukavičky, i když mému strýci jde samozřejmě o ochranu jeho knih,
a ne mých prstů.
„Co na tom,“ prohlásí strýc promptně, „že pilně pracuje pět hodin
denně? Já dřu celých deset! Pro co jiného bychom měli pracovat,
když ne pro knihy? Hm? Jen si vzpomeňte na Smarta a de Buryho.
Nebo na Imiuse, který jako nebývale horlivý sběratel zabil kvůli své
knihovně hned dva muže.“
„Nebo vzpomeňte na bratra Vincenta, který jich kvůli té svojí
zabil rovných dvanáct!“ Pan Hawtrey zavrtí hlavou. „Ne, ne, pane
Lilly. Hoňte svou neteř do práce, když musíte. Ale nechť se dopouští
násilí jen kvůli literatuře, nebo vám to nikdy nezapomeneme.“
Pánové se rozesmějí.
„Dobrá, dobrá,“ přitaká strýc.
Mlčky si prohlížím svou ruku. Skrz sklenici s červeným vínem
moje prsty září rudě jako rubíny, ale matčiny iniciály nejsou skoro
vidět, dokud neotočím sklenkou a ta broušená písmena na mě
doslova nevybafnou.

Ještě dva chody a můžu odejít, ale než se ke mně pánové v

obývacím pokoji připojí, prosedím o samotě celou hodinu. Slyším
šum jejich hlasů a vrtá mi hlavou, o čem se v mé nepřítomnosti asi
- 207 -
baví. Když se konečně objeví, všichni jsou v obličeji malinko
růžovější a dech mají zahořklý kouřem. Pan Hawtrey vytáhne balíček
zabalený v papíře a ovázaný provázkem. Předá ho mému strýci, který
s tím obalem poněkud zápolí.
„A tak,“ říká, když se mu tu knihu podaří konečně rozbalit. Pak si
ji přistrčí k očím a dodá: „Aha!“ Promne si rty. „Podívej, Maud, co
nám ten malý rošťák přinesl.“ Ukáže mi titul. „Co na to říkáš?“
Je to obyčejný román v okázalé vazbě, ale s neznámým front i
spisem, diky němuž jeho cena stoupá. Podívám se na něj a proti své
vlastní vůli cítím, jak mě zalévá chladné vzrušení. Úplně se mi z toho
zhoupne žaludek. „To je nepochybně velmi hezký přírůstek do naší
sbírky, strýčku.“
„Podívej se na ten květinový ornament? Vidíš ho?“
„Vidím.“
„Obávám se, že jsme s ničím takovým už vůbec nepočítali. Jsem
si jistý, že ne. Musíme se k tomu vrátit. A opravdu jsme považovali
to heslo za uzavřené? Hned zítra se k němu musíme vrátit.“ Po těchto
slovech si strýc protáhne krk. Očekávaný přísun rozkoše mu působí
radost. „Teď si, děvče, sundej rukavičky. Myslíš, že nám Hawtrey
nosí knihy proto, abys mu je umazala od omáčky? Hned je to lepší.
Pojďme si kousek poslechnout. Jen se posaď a čti. Hussi, i vy se
posaďte. Riversi, povšimněte si, jak tichým a jasným hlasem má
neteř čte. Sám jsem jí to naučil. Tak, tak. Ať nepomačkáš ten hřbet,
Maud!“
„Vždyť dává pozor, pane Lilly,“ zastane se mě pan Huss s očima
upřenýma na moje odhalené ruce.
Položím knihu na stojánek a opatrně ji potěžkám. Pak natočím
lampičku tak, aby svítila přímo na stránky s textem.
„Jak dlouho mám číst, strýčku?“
Strýc si přiloží hodinky k uchu. „Do příští celé. Teď dobře
poslouchejte, Riversi, a pak mi povíte, jestli je v některém z
obývacích pokojů v této zemi něco takového k vidění!“
Jak už jsem řekla, ta kniha je plná celkem běžných oplzlostí, ale
strýc má pravdu: jsem dobře vycvičená, můj hlas zní jasně a čistě,
takže ta slova v mém podání vyznívají téměř líbezně. Když skončím,
pan Hawtrey zatleská a růžová tvář pana Husse je ještě růžovější a
- 208 -
výraz v jeho tváři poněkud ztrápený. Můj strýc si sundal brýle; sedí s
hlavou nakloněnou a očima pevně přimhouřenýma.
„Dost ubohý styl,“ prohlásí, „ale i tak se pro tebe na mých
policích najde místo. Najdeš tam domov a taky bratříčky. Hned zítra
tě tam hezky uložíme. Ten květinový ornament – na to jsme ani
nepomysleli. Maud, jsou desky zavřené a dokonale uhlazené?“
„Ano, pane.“
Strýc si nasadí brýle a pomalu si zastrčí drátky za uši. Pan Huss si
nalévá brandy. Pozapínám si knoflíčky na rukavicích a uhladím
záhyby na sukni. Pak stočím lampu a ztlumím světlo. Ale jsem celá
nesvá. Vím, že mě pan Rivers pozoruje. Poslouchal mě bez
očividného vzrušení, s očima upřenýma na podlahu, ale ruce má
sepjaté a jedním palcem poněkud nervózně ťuká o druhý.
Zanedlouho se zvedne. Říká, že z krbu sálá příliš velké horko a
spaluje ho. Chvilku se prochází po pokoji, strnule se nakloní a
prohlíží si strýcovy tiskařské stroje – ruce má přitom za zády, ale
nepřestává škubat palcem. Myslím si, že ví, že ho pozoruju. Netrvá
dlouho, Rivers přijde blíž, podívá se mi do očí a pečlivě se ukloní.
„Tak daleko od ohně je poněkud chladno. Nechtěla byste se posadit
blíž ke krbu, slečno Lillyová?“
„Děkuji vám, pane Riversi, ale raději zůstanu tady,“ odpovím,
„Dáváte přednost chladu,“ opáčí.
„Mam ráda přítmí.“
Když se znovu usměju, přijme to jako pozvání, nadzvedne si cíp
kabátu, potáhne kalhoty a posadí se vedle mě; ne příliš blízko a z
očima stále upřenýma na strýcovy police, jako by ho nezajímalo nic
než ty knihy. Ale když promluví, mluví šeptem. „Vidíte, taky mám
rád přítmí.“
Pan Huss se jednou letmo podívá našim směrem. Pan Hawtrey
stojí u krbu a přihýbá si ze skleničky. Můj strýc se usadil do svého
křesla a jeho opery mu stíní oči; vidím jen jeho suchá ústa a
našpulené rty. „Toto má být vrcholné období Eróta?“ říká právě.
„Zmeškali jsme dobrých sedmdesát let, pane! Ty cynické,
nepravděpodobné historky, co se dnes vydávají za dráždivou
literaturu, bych se styděl ukázat i svému podkonímu…“

- 209 -
 Potlačím zívnutí a pan Rivers se ke mně otočí. „Odpusťte, pane
Riversi,“ omluvím se.
Rivers skloní hlavu. „Vás asi předmět hovoru vašeho strýce moc
nezajímá.“
Stále šeptá, a tak jsem sama nucena odpovědět poněkud tišším
hlasem, „Jsem strýcova sekretářka,“ odvětím. „Předmět oné diskuse
mě nevzrušuje.“
Rivers se znovu ukloní. „No, možná,“ dodá, zatímco můj strýc
pokračuje v monologu, „je jen zvláštní vidět, jak to, co má vyvolat
žár a vášeň, nechává dámu chladnou a bez hnutí.“
„Ale mám za to, že to, co máte na mysli, nechává chladnými
mnoho žen. Copak nejvíc v klidu nezůstane ten, kdo zná dané téma
nejlíp?“ Podívám se mu zpříma do očí. „Nemluvím samozřejmě ze
všeobecné zkušenosti, ale jen a pouze ze svého čtení. Ale domnívám
se, že dokonce i knězův zájem o záhady církve by poněkud ochabl,
kdyby hostie a víno zakoušel příliš často.“
Rivers ani nemrkne a nakonec má co dělat, aby se nerozesmál.
„Jste velice neobyčejná, slečno Lillyová.“
„To já vím,“ odvětím a odvrátím pohled.
„Aha. Teď mluvíte hořkým tónem. Snad nepovažujete své
vzdělání za poněkud nešťastné?“
„Právě naopak. Copak být moudrý znamená být nešťastný? Tak
například se nikdy nedám oklamat, když se mi někdo bude dvořit.
Jsem zasvěcenou znalkyní všemožných způsobů, jimiž se urozený
pán může dvořit dámě.“
Rivers si položí bílou ruku na prsa. „To abych se vám tedy bál
dvořit.“
„Není mi známo, že by pánové měli i jiné potřeby než tuto.“
„Možná ne v knihách, na které jste zvyklá. Ale v životě je jich
spousta, a jedna z nich je ta hlavní.“
„Měla jsem za to, že právě kvůli té jedné byly všechny ty knihy
na psány,“ namítnu.
„Ale kdepak,“ opáčí pan Rivers s úsměvem a ještě víc ztlumí
hlas. „Kvůli tomu se čtou, ale píšou se kvůli něčemu ještě
vášnivějšímu. Ovšem že mám na mysli touhu po penězích. Tím se
řídí každý urozený muž. A ti z nás, kterým z té urozenosti přece jen
- 210 -
něco chybí, se tím řídí ze všech nejvíc. Lituji, že vás uvádím do
rozpaků.“
Musela jsem se začervenat nebo sebou trhnout. „Zapomněl jste,
že jsem byla vychována k tomu žádné rozpaky neprojevovat,“
vyhrknu, sotva se vzpamatuju. „jsem pouze překvapená.“
„Pak si mohu připsat k dobru, že jsem vás překvapil.“ Rivers
zvedne ruku k vousům, „je pro mě velice důležité,“ pokračuje, „že
jsem byť nepatrně narušil klid a pravidelnost vašich dní.“
Hovoří v tak skrytých narážkách, až mi tváře jen planou.
„Co vy o tom víte?“ zeptám se.
„Pouze to, co jsem vypozoroval z toho, jak to v tomto domě
chodí…“
Z tváře i hlasu mu opět čiší vemlouvavost. Všimnu si, jak pan
Huss nakloní hlavu a pozoruje ho. Pak na něj kousavě zahaleká:
„Riversi, co tomu říkáte?“
„Čemu, pane?“
„Tomu, že z Hawtreye se teď stal obhájce fotografie?“
„Fotografie?“
„Riversi,“ obrátí se na něj pan Hawtrey. „Jste přece mladý muž.
Podpořte mě. Copak existuje nějaký dokonalejší záznam milostného
aktu…“
„Záznam!“ zvolá můj strýc mrzutě. „Zdokumentovat! Zatracená
doba!“
„… milostného aktu než fotografie? Pan Lilly tvrdí, že umění
fotografie odporuje podstatě erotického života. Kdežto já tvrdím, že
je to zpodobnění života a má oproti němu jednu velkou výhodu:
přetrvává tam, kde život – ten erotický, zvlášť onen erotický okamžik
– musí skončit a vymizet.“
„Cožpak kniha nepřetrvá?“ zvolá strýc a sevře křečovitě opěradlo
židle.
„Přetrvá, dokud přetrvají slova. Ale na fotografii zachytíte víc
než jen slova a víc než jen ústa, která je pronášejí. Fotografie probudí
žár v Angličanovi, Francouzovi, dokonce i v divochovi. Všechny nás
přežije a bude probouzet žár v našich vnucích. Je to něco
nadčasového.“

- 211 -
 „Čas to pohltí!“ odsekne strýc. „Znehodnotí! Její minulost se
kolem ní vznáší jako závan kouře – je to vidět na naaranžování
střevíce, šatů, na úpravě účesu. Jen ty fotografie ukažte svému
vnukovi, prohlédne si je a řekne, že jsou bizarní. Navoskované
konečky vašich knírů mu budou připadat směšné! Kdežto slova,
Hawtrey, slova - hm? Ta nás svádějí ve tmě a naše mysl jim dává
tvar a formu. Nemám pravdu, Riversi?“
„Máte, pane.“
„Víte, že ve své sbírce nestrpím daguerrotypy a podobné
nesmysly?“
„Myslím, že děláte správně, pane.“
Pan Hawtrey nevěřícně potřásá hlavou. „Stále věříte, že
fotografie je pouhý výstřelek a brzy vyjde z módy?“ obrátí se k
mému strýci. Pak musíte přijet do Holywell Street a strávit aspoň
hodinu u mě v obchodě. Nechali jsme si zhotovit alba a zákazníci si z
nich mohou vybírat. Nic jiného je totiž nezajímá.“
„Vaši zákazníci jsou hovada. Co je mi po nich? Riversi, vy jste je
viděl. Jaký je váš názor na kvalitu Hawtreyova podnikání…?“
Diskuse pokračuje a pro Riverse není úniku. Odpoví, pak po mně
jako by omluvně mrkne, zvedne se a přejde k mému strýci. Vykládají
si spolu, dokud neodbije desátá, tedy čas, kdy společnost opouštím.
Tohle se stane ve čtvrtek večer. Pan Rivers se má na Briaru
zdržel až do neděle. Příští den mám vstup do knihovny zakázán,
zatímco pánové si prohlížejí knihy; u večeře mě Rivers pozoruje a
pak si poslechne moje čtení, ale posléze se opět musí posadit vedle
mého strýce a nemůže za mnou přijít. V sobotu se procházím s
Agnes v parku a nevidím ho vůbec, ale večer si strýc vyžádá, abych
četla z jedné starobylé knihy, jedné z jeho nejlepších – a pak, když
skončím, si ke mně přijde pan Rivers sednout, aby si mohl
prohlédnout její ojedinělý přebal.
„Líbí se vám, Riversi?“ zeptá se ho přitom můj strýc. „Víte, že je
to veliká vzácnost?“
„To bych řekl, pane.“
„A domníváte se, že tím chci říct, že existuje ještě jen několik
dalších výtisků?“
„Aspoň jsem si to myslel.“
- 212 -
 „A právem. Jenomže my sběratelé měříme vzácnost jiným
metrem. Myslíte, že nějaký ojedinělý kousek je vzácný, když ho
nikdo nechce? Taková kniha je mrtvá. Ale co takhle několik desítek
totožných exemplářů, vyhledávaných tisícovkou mužů: každá z těch
jednotlivých knih je mnohem vzácnější než onen ojedinělý kousek.
Chápete?“
Rivers přitaká. „Chápu. Vzácnost zboží je úměrná tomu, kolik
srdcí po ní touží.“ Po těch slovech po mně vrhne letmý pohled. „To
je velice prazvláštní. A kolik mužů prahne po knize, z níž jsme právě
slyšeli úryvek?“
„Ptáte se kolik, pane?“ začne se strýc upejpat. „Řekl bych to
takhle: zkuste ji dát do aukce a uvidíte! Co vy na to?“ Pan Rivers se
rozesměje. „To jistě ano…“
Ale za rouškou slušnosti zůstane zadumaný. Chvíli se kouše do
rtu – jeho zuby vypadají vedle jeho tmavých vousů žlutě a vlčí, ale
jeho ústa jsou překvapivě jemná a růžová. Zatímco strýc popíjí svůj
drink a pan Hawtrey si hraje s ohněm, Rivers mlčí. Pak znovu
promluví.
„A co třeba dvojice knih, pane Lilly,“ spustí, „o kterou usiluje
jediný kupec? Jakou ty mají hodnotu?“
„Dvojice?“ Strýc odloží sklenku. „Komplet dvou svazků?“
„Dvojice vzájemně se doplňujících titulů. Ten někdo vlastní jen
jeden, a touží si pojistit i ten druhý. Jeho cena určitě mnohonásobně
převýší hodnotu toho prvního, že?“
„Ovšem, pane!“
„Myslel jsem si to.“
„Lidé jsou schopni za takové věci zaplatit absurdní částky,“
utrousí pan Huss.
„To jsou,“ přitaká strýc. „To tedy jsou. O těchto věcech se
samozřejmě zmiňuji i ve svém Rejstříku…“
„Rejstřík,“ pronese pan Rivers tiše a ostatní pokračují v hovoru.
My dva sedíme a posloucháme – nebo aspoň to předstíráme –, ale
Rivers se brzy otočí a zkoumá mou tvář. „Smím se vás na něco ze-
ptat, slečno Lillyová?“ A když přikývnu, dodá: „Co si představujete,
že budete dělat, až bude dílo vašeho strýce završeno? – Proč se tak
hořce usmíváte?“ ptá se, když se na mě podívá. Věnovala jsem mu
- 213 -
totiž – aspoň si to myslím – hořký úsměv. „Vaše otázka postrádá
smysl, sotva na ni mohu odpovědět,“ namítnu. „Dílo mého strýce
nebude nikdy završeno. Stále se objevuje tolik nových knih, které se
musí doplnit k těm starým, tolik ztracených knih, které musí být
znovu objeveny, příliš mnoho nejistoty. On a pan Hawtrey o nich
budou debatovat donekonečna. Jen se na ně podívejte. I kdyby svůj
rejstřík vydal, jak zamýšlí, okamžitě by začal pracovat na dodatcích.“
„Takže máte v úmyslu zůstat po celou tu dobu s ním?“ Na to
neodpovím. „Jste té věci stejně oddaná jako on?“
„Nemám na vybranou,“ řeknu na konec. „Moc toho neumím, a
jak jste si již všiml, moje schopnosti jsou poněkud neobvyklé.“
„Jste přece dáma,“ opáčí Rivers jemně, „mladá a krásná dáma. A
teď ze mě nemluví jen galantnost, to dobře víte. Říkám jen to, co je
pravda. Mohla byste dělat cokoliv.“
„Vy jste muž,“ odvětím. „Pro muže platí úplně jiná pravidla.
Ujišťuji vás, že já nemůžu dělat nic.“
Pan Rivers zaváhá, možná jen tají dech. „Mohla byste… se
provdat,“ vyhrkne vzápětí. „To už přece něco znamená.“
Oči má při těch slovech upřené na knihu, z níž jsem četla, a když
to uslyším, nahlas se zasměju. Můj strýc v domnění, že se směju
nějakému jeho suchému vtipu, se na nás podívá a přitaká. „Myslíš,
Maud? Vidíte, Hussi, dokonce i moje neteř je o tom přesvědčená…“
Počkám, dokud se strýc zase neodvrátí a neobrátí svou pozornost
jinam. Pak se natáhnu pro knihu na stojánku a jemně z ní sundám
přebal. „Vidíte, pane Riversi,“ ukážu mu. „Tohle je štítek mého
strýce, který vkládá do všech svých knih. Vidíte, co na něm je?“
Na štítku je strýcův znak, takový jeho mazaný vynález – zvláštně
vyvedená lilie ve tvaru falu, kolem jejíhož kořene se vine planá růže.
Pan Rivers nakloní hlavu, aby si ten výjev pořádně prohlédl, a pak
přikývne. Uložím knihu zpátky do přebalu.
„Někdy mám pocit,“ spustím, aniž zvednu hlavu, „že mám ten
štítek přilepený na vlastním těle, že si mě stejně jako ty knihy
označil, opoznámkoval a uložil do police. Tolik se jim podobám.“
Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí. Mám rozpálenou tvář, ale
stále mluvím s klidem. „Před dvěma dny jste prohlásil, že jste
vypozoroval, jak to v tomto domě chodí. Pak jistě víte, o čem
- 214 -
mluvím. Moje kolegyně knihy a já nejsme určeny k běžnému použití.
Můj strýc nás drží stranou od světa. Říká nám jedy a tvrdí, že
můžeme nechráněným očím ublížit. Ale pak nás nazývá svými
dětičkami, nalezenci, kteří se k němu seběhli ze všech koutů světa –
někteří honosní a krásně zaopatření, jiní ošuntělí, ranění, někteří s
roztrhaným hřbetem, další zas vyfintění a jiní primitivní. Přestože
jim často nemůže přijít na jméno, mám pocit, že právě ty primitivní
má nejraději, protože právě ty jejich rodiče – chci říct jiní knihkupci
a sběratelé – zapudili. Byla jsem na tom stejně, měla jsem domov a
pak ho ztratila…“
Můj klid je ten tam. Nechala jsem se unést vlastními slovy. Pan
Rivers mě pozoruje a pak se nakloní a velice jemně sundá ze
stojánku strýcovu knihu.
„Váš domov,“ špitne a přistrčí ke mně svou tvář, „ten blázinec.
Vzpomínáte často na to, co jste tam prožila? Myslíte na svou matku a
cítíte na sobě její šílenství? – Pane Lilly, vaše kniha.“ Můj strýc k
nám stočí svůj pohled. „Nevadí vám, že se jí dotýkám? Mohl byste
mi ukázat, co přesně je na ní tak vzácné…?“
Rivers promluvil velice rychle a příšerně mě polekal. Nemám
ráda, když mě někdo tak leká. Nemám ráda, když ztrácím půdu pod
nohama. A když se zvedne a vrátí se i s knihou ke krbu, uběhne
jedna dvě vteřiny, které si vůbec neumím vysvětlit. Nakonec zjistím,
že jsem se chytila rukou za prsa. Že mám zrychlený dech. Že to
přítmí, v němž sedím, je zničehonic hustší než dřív – tak husté, až se
má sukně vpíjí do látky na pohovce, a moje ruka, jež se dme a zase
klesá nad mým srdcem, je bledá jako list na zčeřené hladině temnoty,
přesto nepadnu do mdlob. To dělají jen hrdinky v romantických
knihách kvůli mužům. Ale asi zbělám a vypadám divně, protože
když ke mně pan Hawtrey zalétne pohledem, jeho úsměv je v tu ránu
ten tam. „Slečno Lillyová!“ zvolá. Pak ke mně přispěchá a vezme mě
za ruku.
Pan Huss se k nám připojí. „Co se děje, drahé dítě?“ Přitáhne si
mě k sobě za podpaží.
Rivers se drží zpátky. Můj strýc se tváří rozmrzele. „Ale, ale,“
zabrblá. „Co teď?“ Zaklapne knihu, kterou má v ruce, ale prstem si
pečlivé založí stránku.
- 215 -
 Dají zavolat Agnes. Když vejde, překvapeně na pány mrká a
mému strýci se ukloní s výrazem hrůzy v obličeji. Ještě není ani
deset hodin. „Jsem v naprostém pořádku,“ ujistím je. „Nemusíte si
dělat starosti, zničehonic mě jen přepadla únava. Omlouvám se.“
„Vy se omlouváte? Pcha!“ opáčí pan Hawtrey. „To my bychom
se měli omluvit vám. Pane Lilly, jste tyran a příliš svou neteř
zatěžujete. Vždycky jsem to říkal a tady máte důkaz. Agnes, vezměte
svou paní za ruku a pomalu ji odtud odveďte.“
„Zvládnete vyjít nahoru po schodech?“ ptá se pan Huss
úzkostlivě. Zůstane stát na chodbě a dívá se, zatímco se chystáme
stoupat vzhůru. Zahlédnu za ním pana Riverse, ale nepodívám se mu
do očí.
Když se dveře obývacího pokoje zavřou, odstrčím od sebe Agnes
a ve svém pokoji rychle hledám něco studeného, co bych si položila
na tvář. Nakonec přistoupím ke krbové římse a opřu se tváří o
zrcadlo.
„Vaše sukně, slečno!“ vykřikne Agnes a vytáhne z ohně ožehnutý
lem.
Připadám si divně, jakoby vyšinutě. Hodiny v domě ještě
neodbily. Až odbijí, hned mi bude líp. Nemyslím na pana Riverse –
na to, co o mně musí vědět, jak se to asi dozvěděl nebo s jakým
úmyslem za mnou vlastně přijel. Agnes se nemotorně krčí a v rukách
stále svírá moje sukně.
Hodiny odbijí. Poodstoupím a Agnes mě svléká. Srdce už mi bije
o něco klidněji. Agnes mě uloží do postele, svěsí závěsy – tahle noc
by klidně mohla být kterákoliv jiná noc. Slyším, jak se Agnes ve
svém pokoji vysvléká: kdybych zvedla hlavu a vykoukla štěrbinou
mezi závěsy, viděla bych, jak klečí s očima pevně zavřenýma a
rukama sepjatýma jako malé dítě a neslyšně pohybuje rty. Každou
noc se modlí, aby se mohla vrátit domů a ve spánku se jí nic nestalo.
Zatímco Agnes odříkává modlitbu, odemknu svou dřevěnou
truhličku a pošeptám matčině portrétu krutá slova. Pak zavřu oči. Ani
se na tebe nepodívám! pomyslím si, ale vzápětí vím, že to musím
udělat, nebo nezamhouřím oko a rozstonám se. Pohlédnu přísně do
jejích nevýrazných očí. Myslíte na svou matku a cítíte na sobě její
šílenství? zeptal se mě Rivers.
- 216 -
 A cítím?
Odložím portrét stranou a zavolám na Agnes, aby mi přinesla
sklenku vody. Polknu kapku své staré medicíny, ale protože si
nejsem jistá, že to zabere, polknu další. Pak ležím v klidu, vlasy
rozhozené na polštáři. Začnou mě divně svědit ruce v rukavičkách.
Agnes stojí a čeká. Sama má rozpuštěné vlasy – její hrubé, zrzavé
kadeře vypadají vedle její jemné bílé noční košile ještě hrubší a
zrzavější. Na jedné útlé klíční kosti má nepatrnou modrou značku,
možná pouhý stín, ale možná to taky (nějak si nevzpomínám) může
být modřina.
Konečně v žaludku ucítím trpkou příchuť kapek.
„To je všechno,“ řeknu. „Běžte už.“
Slyším, jak Agnes leze do postele a přikrývá se. Rozhostí se
ticho. Zakrátko se ozve vrznutí, šepot, slabé vrznutí strojku: strýcovy
hodiny přehazují soukolí. Ležím a čekám, až se konečně dostaví
spánek. Pořád nic. Místo toho se mě zmocní neklid a začne mi cukat
v končetinách. Cítím prudký tepot krve, cítím její zmatení ve
zkřehlých konečcích svých prstů na rukou a na nohách. Zvednu
hlavu a tiše zavolám: „Agnes!“ Neslyší mě, anebo slyší a bojí se
odpovědět. „Agnes!“ Nakonec mě unavuje poslouchat zvuk svého
vlastního hlasu. Nechám volání a klidně ležím. Hodiny znovu
zasténají, pak odbijí. Pak zaslechnu kdesi v dáli další zvuky. Můj
strýc chodí brzy spát a brzy vstává. Zavírání dveří, tlumené hlasy,
boty na schodech: panové opouštějí salon a rozcházejí se každý do
své ložnice.

Pak možná usnu, ale pokud ano, pak jen na chvilku. Zničehonic
sebou totiž trhnu a jsem vzhůru a bezpečně vím, že to, co mě
vzbudilo, nebyl zvuk, ale pohyb. Pohyb a světlo. Knot v lampičce
vedle postele se zničehonic jasně rozhoří a dveře a okenní tabulky se
rozpínají ve svých rámech k prasknutí.
Dům otevřel ústa a začal dýchat.
V tu chvíli jsem pochopila, že tahle noc přece jen není jako každá
jiná. Vstanu, jako by mě k sobě vábila voláním svého hlasu. Zůstanu
stát ve dveřích do Agnesina pokoje, dokud si z jejího pravidelného
oddechování nejsem jistá, že spí. Pak vezmu do ruky lampu a jdu
- 217 -
bosky do svého salonku. Zamířím k oknu a stoupnu si ke sklu,
přiložím pootevřené dlaně k jejich chabému odrazu a zadívám se
skrz tmu do míst, kde je štěrkový okraj trávníku. Zpočátku ale vůbec
nic nevidím. Pak zaslechnu tiché našlápnutí něčí boty a pak další,
ještě tišší, v zápětí se jedním neslyšným škrtnutím sirky rozhoří v
hubených prstech plamínek a tvář, co se k němu naklání, má v záři
jeho světla vpadlé oči.
Richard Rivers nemůže stejně jako já spát a prochází se po briar-
ském trávníku snad v naději, že přivolá spánek.
Na procházku je příliš zima. Jeho dech se vznáší kolem špičky
cigarety a vypadá bělejší než její kouř. Rivers si přitáhne límec ke
krku. Pak zvedne hlavu. Zdá se, že dopředu ví, co uvidí. Nekývne
hlavou ani neudělá žádné gesto, jen se mi upřeně dívá do očí.
Cigareta pohasne, rozzáří se a zase pohasne. Jeho postoj získá
rozvážnější ráz.
Pak Rivers pohne hlavou a najednou pochopím, co vlastně dělá –
podrobně si prohlíží průčelí domu a počítá okna.
Počítá, jak se dostane ke mně do pokoje! Když má konečně jasno,
zahodí cigaretu na zem a patou zašlápne její hořící špičku. Vrací se
zpátky po štěrkové pěšině a kdosi – mám dojem, že pan Way – ho
pouští dovnitř. Nic z toho ale nevidím. Slyším jen, jak se přední dve-
ře otevírají, a cítím závan vzduchu. Plamínek v mojí lampě se znovu
zatřepotá a okenní sklo se vyboulí. Tentokrát se však zdá, že dům ani
nedutá.
Ustoupím, rukama si zakrývám ústa a oči mám upřené na svou
vlastní jemnou tvář, která ucukla zpátky do tmy za sklem a jako by
plave nebo spíš visí v prostoru. To přece nemůže! pomyslím si. To se
přece neodváží! Ale pak mi bleskne hlavou: Ale odváží. Přistoupím
ke dveřím a přiložím k nim ucho. Slyším hlas a pak kroky, které
zanedlouho utichnou a po nich se zavřou další dveře. Ovšem že
počká, až si pan Way půjde lehnout. Určitě si počká.
Popadnu lampu a co nejrychleji vyrazím: stíny vrhají na zeď
srpečky světla. Na oblékání nemám čas – bez pomoci Agnes to stejně
nezmůžu –, ale vím, že se mu nesmím ukázat v noční košili.
Pohledám punčochy, podvazky, střevíčky a plášť. Pokusím se
sepnout rozpuštěné vlasy, ale zápolím se sponkami a kvůli
- 218 -
rukavičkám a kapkám, které jsem spolkla, jsem dočista nemotorná.
Mám čím dál tím větší strach. Zase se mi rozbuší srdce, ale tentokrát
bije proti působení těch kapek, je jako loďka prodírající se líně
tekoucí řekou. Položím ruku na srdce a ucítím, jak se jí mé ňadro
poddává – připadá mi tak nesešněrované, nechráněné a ohrožené.
Ale působení kapek je silnější než odpor mého strachu. Kvůli
tomu se přece užívají. Na neklid. Když Rivers konečně přichází a
ťuká mi nehtem na dveře, mám pocit, že vypadám klidná. „Je vám
jasné, že moje služebná je hned vedle, sice spí, ale hned vedle,“
vyhrknu hned. „Stačí jeden výkřik a je vzhůru.“ Rivers se mlčky
ukloní.
Čekám snad, že se mě pokusí políbit? Nic takového neudělá.
Pouze vejde velice tajnůstkářsky do pokoje a rozhlíží se stejně
chladným, zamyšleným způsobem, jakým si prohlížel celý dům.
„Držme se raději dál od oken,“ navrhne, „to světlo je z trávníku
dobře vidět.“ Pak ukáže hlavou ke dveřím do Agnesina pokoje: „Tam
spí? Neuslyší nás? Jste si jistá?“
Čekám snad, že mě obejme? Ani jednou se o to nepokusí. Ale
cítím noční chlad, který mu ulpěl na kabátci. A z vlasů, vousů a úst
mu stoupá pach tabáku. Nepamatuju si, že by byl tak vysoký.
Postavím se z boku k pohovce a napjatě svírám její záda. Rivers se
drží na opačné straně a naklání se do prostoru mezi nás.
„Odpusťte, slečno Lillyová,“ špitá. „Takhle jsem si naše setkání
vůbec nepředstavoval. Ale dostat se na Briar mě stálo tolik úsilí a
zítra budu možná muset odjet, aniž bych se s vámi setkal. To jistě
chápete. To, že jste mě takto přijala, si nevysvětluji nijak špatně.
Kdyby se vaše služka probrala, řeknete, že jste nemohla spát a že
jsem k vám přišel bez pozvání. Kolikrát už se mi něco takového stalo
i v jiných domech. Je dobře, abyste věděla, co jsem zač. Ale tady a
teď, slečno Lillyová, vám nechci nijak ublížit. Doufám, že mi
rozumíte? Myslím, že jste si přála, abych přišel, ne?“
„Mám za to, že jste zjistil něco, o čem jste si myslel, že je tajem-
ství,“ opáčím, „třeba že moje matka byla šílená nebo že si mě můj
strýc vzal z blázince, kde zemřela. Jenomže tohle není žádné ta-
jemství, to přece ví každý – dokonce i naše služebnictvo. Mám

- 219 -
zakázáno na to zapomenout. Je mi vás líto, jestli jste z toho chtěl
něco vytěžit.“
„Je mi líto, že jsem vám to musel znovu připomenout,“ pokračuje
Rivers. „Pro mě to žádný zvláštní význam nemá, jen to, že kvůli
tomu jste se dostala na Briar, a že právě proto vás strýc vychovával
tak podivným způsobem. Obávám se, že tím, kdo měl z neštěstí vaší
matky prospěch, byl právě on. Odpusťte, že hovořím tak bez obalu.
Sám jsem svým způsobem padouch, takže vím, o čem mluvím. Váš
strýc patří k těm nejhorším svého druhu, protože se zdržuje ve
vlastním domě, kde mu jeho padoušství prochází jako stařecký
vrtoch. Netvrďte mi, že ho máte ráda,“ dodá rychle, když vidí, jak se
tvářím, „musíte, kvůli dobrým mravům. Vím, že na ně ale nedbáte.
Proto jsem za vámi přisel teď a sem. My, vy i já, máme své vlastní
mravy, anebo přebíráme ty, které se nám hodí. Mohla byste se teď
prosím vás posadit, abych si s vámi mohl promluvit jako džentlmen s
dámou?“
Rivers mi pokyne rukou a po chvilce – jako bychom čekali, až
nám služebná přinese na tácu občerstvení – se konečně posadíme na
pohovku. Můj tmavý plášť se rozevře a vyčouhne mi z něj noční
košile. Než se zase upravím, Rivers sklopí oči.
„Takže abych vám řekl, co všechno vím,“ spustí. „Vím, že pokud
se nevdáte, nezískáte vůbec nic. Prvně jsem se to dozvěděl od
Hawtreye. Možná víte, že se o vás mluví v pochybných
knihkupectvích a nakladatelstvích v Londýně a Paříži. Mluví o vás
jako o nějakém bájném stvoření: to pěkné děvče z Briaru, které si
Lilly vycvičil jako nějakou cvičenou opici k předčítání vilných textů
pro pány – a možná ještě k něčemu horšímu. Nemusím vám ani říkat,
co všechno se povídá, myslím, že zbytek už si domyslíte. Tohle ale
není důležité.“ Rivers se mi zadívá do očí, pak se podívá stranou.
„Hawtrey je přece jen poněkud laskavější a považuje mě za čestného
muže, což se nám hodí. S lítostí v hlase mi povykládal něco málo z
vašeho života – o vaší nešťastné matce, o vašich vyhlídkách a o tom,
čím jsou podmíněny. Starého mládence, jako jsem já, příběhy o
takových dívkách zajímají, jenže za snahu stojí tak každá stá… Ale
Hawtrey měl pravdu. Přeptal jsem se na jmění vaší matky a zjistil

- 220 -
jsem, že máte cenu… no, víte vy vůbec jakou máte cenu, slečno
Lillyová?“
Zaváhám, pak zavrtím hlavou. A tak mi Rivers řekne tu částku,
jde o několikaset vyšší sumu, než jakou má ta nejcennější kniha v
knihovně mého strýce, a tisícinásobně vyšší, než má ta nejlacinější.
Jiné měřítko totiž nemám.
„Je to obrovská cifra,“ říká pan Rivers a dívá se mi do tváře.
Přikývnu.
„Mohla by být naše,“ dodá, „kdybychom se vzali.“ Stále mlčím.
„Budu k vám upřímný,“ pokračuje. „Přijel jsem na Briar s
úmyslem získat vás běžným způsobem – chci říct, odlákat vás ze
strýcova domu, zajistit si vaše bohatství a poté se vás možná i zbavit.
Jenomže za deset minut jsem poznal, co z vás život tady udělal, a
pochopil jsem, že bych toho nikdy nedosáhl. Ba co víc, bylo mi
jasné, že svést vás by byla urážka – jen bych z vás udělal jiný druh
otroka. A tohle já nechci. Mnohem raději bych vás osvobodil.“
„To je od vás hezké,“ řeknu. „Ale co když nemám zájem?“
„Myslím, že po ničem jiném netoužíte,“ odvětí prostě.
Raději se odvrátím, protože se bojím, že mě prozradí krev, která
se mi nahrnula do tváře. Ale můj hlas zůstane neochvějný.
„Zapomínáte, že moje touhy tady vůbec nic neznamenají,“ ohradím
se. „Stejně tak by strýcovy knihy mohly chtít vyskočit z knihtisku. I
ze mě si udělal takovou knihu…“
„Jistě, jistě,“ skočí mi Rivers netrpělivě do řeči. „To už jste mi
říkala. Mám pocit, že to opakujete příliš často. Ale co takovým
tvrzením vlastně chcete říct? Je vám sedmnáct. Mně je osmadvacet a
hezkou řádku let se o mně říká, že jsem bohatý a zahálčivý. Ale jen
se na mě podívejte: jsem ničema, nemám do kapsy sice nijak
hluboko, ale zase nemám na rozhazování, abych se nepotřeboval
trochu zaopatřit. Připadáte si otrávená? Jen považte, jak otrávený
jsem já! Spáchal jsem mnoho sprosťáren a pokaždé jsem se zařekl, že
je to naposledy. Věřte mi: o tom, co znamená marnit čas pohádkami
a považovat je za skutečnost, něco vím.“
Rivers zvedne ruku k hlavě a sčesává si vlasy z čela; a sinalý
obličej a tmavé kruhy kolem očí jako by mu najednou přidaly léta.
Límeček u košile má měkký a poněkud zmačkaný od kravaty. Na
- 221 -
bradě má leden šedivý pramen. V krku mu podivně nadskakuje
ohryzek, tak jak to mužská hrdla dělávají, jako by si říkal o drtící
ránu.
„Tohle je šílenství,“ podotknu. „Myslím, že jste blázen, když sem
přijdete, přiznáte se, že jste padouch, a ještě si myslíte, že vás
přijmu.“
„A přece jste mě přijala. Stále jsme spolu. A vaše služebná stále
ještě spí vedle.“
„Zajímáte mě. Sám jste přece viděl, jak jsou mé dny prostoupeny
nudou.“
„Takže hledáte nějaké povyražení? Což takhle jednou provždy se
té nudy vzdát? Což uděláte – jen tak, vmžiku! Šup! Když si mě
vezmete.“
Zavrtím hlavou. „Myslím, že to nemůžete myslet vážně.“
„Ale myslím.“
„Moc dobře víte, kolik je mi let. A taky víte, že by vám strýc mou
ruku nikdy nedal.“
Rivers pokrčí rameny a zlehka řekne: „Ovšem že bychom museli
sáhnout po ne zcela čestných metodách.“
„Takže chcete udělat padoucha i ze mě?“
Přitaká. „To chci. Ale stejně si myslím, že jím už napůl jste.
Netvařte se tak nevinně. Nemyslete si, že žertuju. Ještě zdaleka
nevíte všechno..“ Pak najednou zvážní. „Nabízím vám něco velice
velkolepého a zvláštního. Žádnou banální podřízenost ženy muži – to
područí, zákonné uchvácení a krádež, jemuž celý svět říká svazek
manželský. Tohle bych po vás nikdy nežádal, kdepak. Hovořím spíš o
volnosti. Volnosti takového druhu, jaká je příslušnicím vašeho
pohlaví udělována jen zřídka.“
„Ale získat se dá jen uzavřením manželství?“ Mám co dělat,
abych nevyprskla smíchy.
„Získat se dá svatebním obřadem vykonaným za jistých
zvláštních okolností.“ Pan Rivers si znovu uhladí vlasy a polkne a já
konečně vidím, jak je nervózni – mnohem víc než já. Pak se ke mně
nakloní.

- 222 -
 „Předpokládám, že nejste žádná netýkavka nebo měkkosrdcatá
jako jiné dívky? Doufám, že vaše služebná opravdu spí a
neposlouchá ze dveřmi?“
Myslím na Agnes a na její modřiny, ale mlčím a jen ho pozoruji.
Pan Rivers si přejede rukou přes ústa.
„Bůh mi pomáhej, slečno Lillyová, jestli jsem se ve vás zmýlil,“
pronese. „Teď dobře poslouchejte.“
Toto je jeho plán: má v úmyslu přivézt z Londýna dívku a dosadit
ji jako mou služebnou. Chce ji využít a pak podvést. Říká, že jednu
takovou už má v merku, dívku mého věku a světlé pleti. Je něco na
způsob zlodějky – podle něj není zbytečně úzkostlivá ani nijak
bystrá. Rivers má za to, že si ji pojistí tím, že jí z toho bohatství slíbí
nějaký menší podíl – „Řekněme, dva nebo tři tisíce. Nevěřím, že si
troufne říct o víc. Nemá žádné velké vlohy, tak jak to u padouchů
bývá, ale jako všichni ostatní se považuje za něco víc.“ Po těch
slovech Rivers pokrčí rameny. Koneckonců na částce nesejde, a tak
přistoupí na všechno, co si ta dívka řekne. Stejně z toho neuvidí ani
šilink. Namluví jí, že jsem nevinná, a přesvědčí ji, aby mu byla
nápomocná při mém svádění. Nejdříve mě bude přemlouvat, abych si
ho vzala, a pak – než to slovo vysloví, chvilku zaváhá – abych šla do
blázince. Jenže nakonec tam půjde místo mě ona. Bude se bránit – on
v to aspoň doufá! –, neboť čím budou ty protesty hlasitější, tím ji tam
budou považovat za většího blázna a držet hodně zkrátka.
„A s ní, slečno Lillyová,“ dodá Rivers nakonec, „tam zavřou i
vaše jméno, vaši minulost i s vaší matkou a vaším strýcem – zkrátka
se vším, co z vás činí tu, jíž jste teď. Jen si to představte! Sejmou z
vás to břímě tak jako vám služebná pomáhá z pláště, a vy budete
moct nahá, neviditelná zamířit, kamkoli budete chtít – do jakéhokoliv
nového života – a znovu se zrodit podle vlastních představ.“

Taková byla svoboda – vzácná a nečestná –, kterou mi přijel na

Briar nabídnout. A za odměnu požaduje mou důvěru, můj slib, i to,
že budu navždy mlčet, a půlku mého bohatství k tomu.

Když Rivers domluví, zůstanu asi minutu mlčky sedět s

odvrácenou tváří.
- 223 -
 „To se nám nikdy nepodaří,“ řeknu nakonec.
„Myslím, že ano,“ odpoví okamžitě.
„Ta dívka nás bude podezírat.“
„Veškerou její pozornost upoutá plán, do kterého ji zatáhnu.
Bude jako všichni ostatní - bude si věci kolem sebe malovat podle
toho, co se nich čeká. Stačí se na vás podívat a nevědět nic o vašem
strýci – a kdo by vás na jejím místě nepovažoval za neviňátko?“
„A co její blízcí, ti zloději. Copak ji nebudou hledat?“
„Budou – tak jako stovky zlodějů dnes a denně hledají kamarády.
kteří je podvedli a okradli. A když ji nenajdou, budou si myslet, že
pláchla, chvíli ji budou proklínat a pak na ni zapomenou.“
„Zapomenou? Víte to jistě? Copak ona nemá matku?“
Pan Rivers pokrčí rameny. „Není to tak úplně její matka. Spíš
něco jako poručnice nebo teta. Ta přichází o děti dnes a denně.
Myslím, že a kvůli další ztracené holce nebude dělat starosti. Zvlášť
když bude přesvědčená – v což aspoň doufám –, že se z ní vyklubala
podvodnice. Chápete? Hrob jí pomůže vykopat její vlastní pověst.
Podvodnice nemůžou čekat, že je lidé budou mít v lásce tak jako
poctivky.“ Pak se odmlčí. „Ale tam, kam ji strčíme, ji nespustí z očí.“
Odvrátím od něj pohled. „Do blázince…“
„Je mi to líto,“ dodá Rivers rychle, „ale v tom nám pomůže vaše
vlastní pověst – pověst vaší vlastní matky – stejně jako vůle té malé
podvodnice. Musíte si to umět představit. Celé ty roky vás ta pověst
držela zkrátka. Konečně máte šanci něco z ní vytěžit a pak se jí
jednou provždy zbavit.“
Stále se dívám stranou. Bojím se, aby nepoznal, jak hluboce mě
jeho slova zasáhla. Sama mám nahnáno, jak se mnou zacloumala.
„Mluvíte, jako by vám na mojí svobodě bůhvíjak záleželo. Jde vám
přece jen o peníze.“
„Sám jsem to přiznal, nebo ne? Jenomže vaše svoboda a moje
peníze jsou jedno a totéž. To bude vaše záruka, vaše pojistka, dokud
si naše bohatství nepojistíme. Do té doby můžete věřit jen sama sobě,
a ne mojí cti, neboť žádnou nemám, ale řekněme spíš mé chamtivos-
ti, kierá je ve světě za těmito zdmi určitě cennější než čest. To sama
zjistíte. Mohu vás naučit, jak z ní vytěžit. Můžeme si v Londýně
pronajmout dům jako manželé. Když se za námi zavřou dveře…,“
- 224 -
dodá s úsměvem, „žít budeme samozřejmě odděleně, jakmile však
budou peníze naše, svou budoucnost budete mít jen ve svých rukou.
Nikdy však nesmíte nikomu prozradit, jak jste k nim přišla.
Rozumíte? Jakmile se k tomu jednou zavážeme, musíme k sobě být
upřímní, nebo jdeme ke dnu. Nebudu vám nic namlouvat. Nerad
bych vás, pokud jde o povahu našeho podniku, uvedl v omyl. Možná
jste byla díky strýcově péči ušetřena znalosti práva…“
„Díky strýcově péči jsem vždy připravená zvážit jakoukoliv
strategii, která by mě té péče zbavila,“ namítnu. „Ale…“
Rivers čeká, ale když se odmlčím, dodá: „Každopádně nečekám,
že mi sdělíte své rozhodnutí hned teď. Mým cílem je získat práci,
kterou mi váš strýc nabízí, a zůstat tady – zítra si mám jít
prohlédnout ty obrázky. Pokud ta práce nevyjde, budeme muset
celou situaci přehodnotit. Ale i s tím se dá tak jako s čímkoliv jiným
něco dělat.“
Rivers si rukou znovu přejede přes oči a znovu vypadá starší.
Hodiny odbily půlnoc, oheň v krbu vyhasl už před hodinou a v
pokoji je hrozná zima. Zničehonic se do mě pustí. Když Rivers vidí,
jak se třesu, nejspíš to připisuje strachu nebo pochybnostem. Nakloní
se a konečně vezme mou ruku do své. „Slečno Lillyová, vy sice
tvrdíte, že vaše svoboda mě nezajímá, ale copak se mohu dívat, jaký
vedete život – copak se kterýkoliv čestný muž může dívat, jak vás tu
omezují, jak z vás dělají otroka lascivity, jak vás mlsně okukují a
urážejí muži jako Huss –, a nechtít vás toho všeho zbavit?
Přemýšlejte o tom, co jsem vám navrhl. Pak zvažte, jaké máte jiné
možnosti. Můžete si počkat na dalšího nápadníka: jestli mezi těmi
pány, které sem váš strýc zve, vůbec nějakého najdete. A pokud ano,
bude ohledně vašeho jmění nebo vaší osoby stejně zásadový? Nebo
můžete počkat, až váš strýc umře, a tak se osvobodit. Ale než mu
doslouží zrak a jeho ruce dostanou třas, sedře z vás kůži. To už vám
bude aspoň pětatřicet nebo čtyřicet let. Obětujete své mládí knihám,
které Hawtrey prodává po šilinku příručím a úředníčkům. Vaše
bohatství bude zatím ležet nedotčené v sejfu banky. Jedinou útěchou
vám bude to, že budete vládnout Briaru, jehož hodiny budou odbíjet
každou prázdnou půlhodinu ze života, který vám ještě zbývá, pěkně
jednu po druhé.“
- 225 -
 Zatímco mluví, místo do jeho tváře se dívám na svou vlastní nohu
v pantofli. Znovu se mi vybavuje představa, kterou jsem čas od času
mívala – představuji v ní končetinu pevně přirostlou k nějakému tělu
a toužím ho přerůst. Působením kapek je ta představa ještě
odpornější, ta končetina se mi deformuje před očima, maso zapáchá a
houstne. Sedím v naprostém klidu, pak k němu zvednu oči. Pan
Revers mě pozoruje a čeká, aby zjistil, jestli mě získal na svou
stranu.
Čekal. Ne tím, jak mi nastínil mou budoucnost na Briaru, protože
neřekl nic, na co bych už sama dávno nepřišla, ale tím, že je tady, že
mi to vůbec vykládá – tím, že to celé zosnoval a urazil těch šedesát
kilometrů – že se tajně vplížil do srdce spícího domu, do mého
setmělého pokoje, ke mně.

Na tu dívku z Londýna – kterou Rivers za necelý měsíc

podobným způsobem přesvědčí k vlastní záhubě a které budu o něco
později se slzami v očích opakovat jeho vlastní argumenty – ani v
nejmenším nemyslím.

„Až vám zítra strýc ukáže obrázky,“ poradím mu, „vychvalujte

Romana, přestože Caracci je vzácnější. Velebte Morlanda víc než
Rowlandsona. Toho totiž považuje za příliš ordinérního.“
Víc toho neřeknu. Myslím, že to stačí. Pan Rivers se mi dívá do
očí, přikývne, ale neusměje se – myslím, že je mu jasné, že by se mi
asi nelíbilo, kdyby se v takovou chvíli usmíval. Jeho stisk povolí a
pak se postaví a upraví si plášť. Kouzlo našeho komplotu je v tu ránu
to tam, teď už je jen vysoký, tmavý a nehodí se sem. Doufám, že už
odejde, znovu mi přeběhne mráz po zádech, a když to pan Rivers
vidí, dodá: „Obávám se, že jsem vás zdržel příliš dlouho. Musíte být
zmrzlá a unavená.“
Nepřestává mě pozorovat. Možná jen odhaduje moje síly a začíná
mít pochybnosti. Ještě víc se rozklepu zimou. „Nerozrušilo vás příliš
všechno to, co jsem vám řekl?“ ptá se.
Zavrtím hlavou. Ale mám strach zvednout se z pohovky, aby
neviděl, jak se mi třesou kolena, a abych mu nepřipadala příliš slabá.
„Mohl byste už jít?“ požádám ho.
- 226 -
 „Víte to jistě?“
„Naprosto. Bude lepší, když mě necháte o samotě.“
„Ovšem,“
Rád by ještě něco dodal, ale já otočím hlavu, a tak nemá šanci.
Netrvá dlouho a zaslechnu na koberci jeho opatrné kroky, tiché
otevírání a zavírání dveří. Chvilku jen tak sedím, pak zvednu nohy,
zamotám si je do pláště, nasadím si kapuci a položím hlavu na tvrdou
a zaprášenou pohovku.
Tohle není moje postel, čas jít spát už dávno vypršel a nemám u
sebe nic – matčin portrét, svou truhličku ani služebnou – z toho, co
mi pomáhá usnout. Jenomže dnes večer nic nemá svůj obvyklý řád,
všechny moje stereotypy byly narušeny. Zato moje svoboda –
nezměřitelná, obávaná, nevyhnutelná jako smrt – mě láká.
Usnu a zdá se mi, že v lodi s vysokou přídí rychle proplouvám
tmavými a tichými vodami.

- 227 -
 Kapitola devátá

Mám dojem, že ještě tehdy – nebo spíš právě tehdy, dokud byl
náš pakt tak čerstvý, tak neozkoušený a působil tak křehce a slabě –
domnívám se, že ještě tehdy jsem z něj mohla vycouvat, vykroutit se
z vleku jeho ambicí. Mám takový pocit, že to jako první mě napadne
po probuzení, protože můj pokoj – tentýž, v němž mě šeptem
uprostřed půlnočního ticha Rivers vzal za ruku a odhalil mi svůj
nebezpečný plán jako člověk, co vybaluje jed z několika vrstev
šustivého papíru –, ten pokoj znovu získal v té mrazivé půlhodince
po svítání své staré přísné obrysy. Ležím v posteli a pozorně se
rozhlížím kolem sebe. Znám každou křivku a každý roh. Znám je
příliš dobře. Vzpomínám si, jak mě jakou malou holčičku ta cizost
Briaru rozplakala –to ticho, ten klid, chodby plné zákrutů a stěny
přecpané předměty. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že ty věci pro
mě navždycky zůstanou zvláštní, cítila jsem, že díky nim i já časem
zezvláštním – stane se ze mě taková ta věc s hroty a háčky, spona,
tříska zadřená v chřtánu domu. Ale Briar se mi dostal pod kůži.
Úplně mě pohltil. Dnes stačí, abych ucítila pouhou váhu vlněného
pláště, kterým jsem se přikryla, a hlavou mi bleskne: Nikdy se mi
nepodaří odtud dostat! Nemám odtud odejít! Briar mě nikdy nepustí!
Ale jsem na omylu. Richard Rivers pronikl na Briar tak jako
spora kvasnic do těsta a úplně ho proměnil. Když se v osm hodin
dostavím do knihovny, pošlou mě pryč: uvnitř je Richard se strýcem
a prohlížejí si tisky. Nakonec tam spolu stráví tři hodiny. A když se
mám jít odpoledne rozloučit dolů s hosty, musím podat ruku jen panu
Hawtreymu a panu Hussovi. Stojí v hale, zapínají si zimníky a
natahují rukavice, zatímco strýc se opírá o hůl a Richard stojí s
rukama v kapsách opodál a přihlíží. Uvidí mě jako první. Podívá se
mi do očí, ale zdrží se jakéhokoliv gesta. Pak mě uslyší přicházet i
ostatní a zvednou hlavy. Pan Hawtrey se usměje. „Už přichází krásná
Galatea,“ říká.
Pan Huss už má na hlavě klobouk, ale hned ho zase smekne.
„Nymfa nebo socha?“ zeptá se s očima upřenýma na mou tvář.
- 228 -
 „Asi obojí,“ odvětí pan Hawtrey, „ale měl jsem na mysli sochu.
Nezdá se vám, že je slečna Lillyová stejně bílá?“ S těmi slovy mě
vezme za ruku. „Moje dcery by pukly závistí! Víte, že jedí jíl, aby
měly co nejbělejší pleť? Obyčejný jíl.“ Zavrtí hlavou. „Mně ta módní
bledost připadá veskrze nezdravá. Ve vašem případě, slečno
Lillyová, jsem tak jako pokaždé, když vás musím opustit! – zaskočen
tím, v jak nečestně ostudných a sterilních podmínkách vás váš strýc
drží.“
„Jsem na to zvyklá,“ odvětím tiše. „Kromě toho si myslím, že v
tom šeru vypadám ještě bleději, než ve skutečnosti jsem. Pan Rivers
s vámi nejede?“
„Takže viníkem je to šero. Pravdou je, pane Lilly, že si nevidím
málem na knoflíky na vlastním plášti. Copak se nikdy nepřipojíte k
civilizované společnosti a nenecháte na Briar zavést plyn?“
„Dokud tady budou moje knihy, tak ne,“ odpoví můj strýc.
„V tom případě nikdy. Riversi, věděl jste, že plyn ničí knihy?“
„Nevěděl,“ odvětí Richard. Pak se obrátí ke mně a tišším hlasem
dodá: „Ne, slečno Lillyová, dnes ještě do Londýna neodjíždím. Váš
strýc byl tak laskavý a nabídl mi jistou prácičku mezi svými tisky.
Zdá se, že nás oba pojí vášnivé zaujetí pro Morlanda.“
Má temné oči, tedy pokud se u modrých očí vůbec dá o temnosti
mluvit. „Co byste řekl na tohle, pane Lilly,“ spustí pan Hawtrey,
„nechcete svou neteř pustit na návštěvu do Holywell Street, zatímco
budou pokračovat práce na vašich tiscích? Jak by se vám líbily
prázdniny v Londýně, slečno Lillyová? Na očích vám vidím, že
líbily.“
„Nelíbily,“ odsekne můj strýc.
Pan Huss přistoupí blíž. Na sobě má teplý kabát a potí se jako
kůň. Vezme mě za konečky prstů a řekne: „Slečno Lillyová, kdybych
vám někdy…“
„Tak už běžte,“ přeruší ho strýc. „Začínáte být únavní. Podívejte,
kočí je tady. Maud, ustup od těch dveří…“
„Hlupáci,“ utrousí strýc, když za nimi zaklapnou dveře. „Riversi?
Už se nemůžu dočkat, až se pustíme do práce. Máte s sebou své
nářadí?“
„Hned si je přinesu, pane.“
- 229 -
 Richard se ukloní a odejde. Můj strýc se chystá vydat za ním, ale
pak se otočí a podívá se na mě. Chvilku si mě pozorně prohlíží, pak
mě kývnutím přivolá k sobě. „Dej mi ruku, Maud,“ přikáže mi.
Napadne me, že asi chce, abych mu pomohla do schodů. Ale když
mu nabídnu paži, podrží ji v ruce, přistrčí si k obličeji moje zápěstí,
vykasá mi rukáv a zamžourá na pás odhalené kůže. Pak se mi upřeně
zadívá do obličeje. „Prý jsi bledá? Bledá jako houba? Je to tak?“
Promne si ústa. „Víš, jak se jmenuje hmota, z které vyrážejí houby?
Co?“ Strýc se rozesmějě. „A je po bleduli!“ Začervenám se a
odvrátím. Strýc se nepřestává smát, pustí mi ruku, otočí se a sám
začne stoupat po schodech.
„Na nohou má obuté měkké látkové papuče, ze kterých mu
vyčuhují paty v punčochách, a zatímco se dívám, jak stoupá nahoru,
představuju si, že moje zášť je bič nebo hůl, kterou bych ho mohla
švihnout přes nohy, aby zakopl.
Zatímco prodlévám na místě, hlavou se mi honí ta představa v
dálce se ztrácejí jeho kroky, na ochoz schází Richard. Nehledá mě,
neví, že tam pořád stojím a otálím v šeru zabouchnutých vstupních
dveří. Jednoduše schází dolů po schodech, ale jde rázně a prsty při
tom bubnuje do zábradlí. Myslím, že si dokonce pohvizduje nebo
pobrukuje. Na takové zvuky nejsme na Briaru zvyklí, takže jak jsem
tak rozvášněná a vybičovaná pod vlivem strýcových slov, připadají
mi senzační, nebezpečné, jako když se posouvají trámy a roubení.
Pomyslím si, že zpod Riversových bot se musí z těch starodávných
koberců zvedat mračna prachu, a když zvednu oči a sleduju jeho
kroky, jsem si jistá, že vidím, jak se ze stropu odlupují tenké
kousíčky barvy a padají dolů. Při tom pohledu se mi zatočí hlava.
Představuju si, jak v jeho přítomnosti praskají, pukají a hroutí se
stěny domu. Mám jen strach, aby se to nestalo dřív, než stačím utéct.

Jenomže útěk mi zároveň nahání strach. Myslím, že Rivers to ví.

Jakmile pan Huss a pan Hawtrey odjedou, nemůže se mnou mluvit
důvěrně a už se neodvažuje přikrást se ke mně podruhé do pokoje.
Ale je mu jasné, že mě musí zasvětit do svých plánů. A tak jen čeká a
pozoruje. V klidu s námi povečeří, ale sedí po boku mého strýce,
nikoliv vedle mě. Jednou večer však přeruší jejich hovor a prohodí:
- 230 -
 „Slečno Lillyová, velice mě trápí, když pomyslím, že teď, když
kvůli mně váš strýc opustil práce na svém Rejstříku, se musíte nudit.
Umím si představit, že už se nemůžete dočkat, až se vrátíte ke své
práci mezi knihami.“
„Mezi knihami?“ opáčím, a když sklopím oči k talíři se zbytky
masa, dodám: „Ovšem, velice.“
„Pak bych si přál, kdybych mohl udělat něco, co by vám vaše dny
alespoň trošku prozářilo. Nemáte třeba nějakou kresbu nebo skicu,
něco takového, co bych vám mohl ve svém volném čase zarámovat?
Určitě ano. Všiml jsem si, že z oken domu jsou nádherné výhledy.“
Rivers pozvedne obočí jako dirigent pozvedává taktovku. Ovšem
že vím, co se sluší a patří. „Já neumím malovat ani kreslit,“ odpovím.
„Nikdy jsem se to nenaučila.“
„Cože – nikdy?“ opáčí s hraným podivem. „Odpusťte, pane Lilly,
ale vaše neteř, mohu-li být tak smělý, budí dojem, že vládne
dámským uměním v celé jeho šíři. Ale to bychom mohli velice
snadno napravit, víte. Mohl bych sám dávat slečně Lillyové hodiny,
pane. Co kdybych ji vyučoval po odpoledních? Mám v tomto oboru
již nějaké zkušenosti: celou jednu sezonu jsem vyučoval kreslení
dceru jednoho pařížského vévody.“
Můj strýc převrátí oči v sloup. „Kreslení?“ opáčí. „K čemu by to
mojí neteři bylo? Chceš nám snad, Maud, pomoci při sestavování
alb?“
„Měl jsem na mysli kreslení pro radost, pane,“ vysvětlí mu
Richard jemně, než stačím odpovědět.
„Pro radost?“ Můj strýc na mě překvapeně zamrká. „Co na to
říkáš, Maud?“
„Obávám se, že na to nejsem dost zručná.“
„Nejsi zručná? No, to je možná pravda. Když jsi sem poprvé
přijela, měla jsi dost neobratné ruce, a ještě dnes občas píšeš z kopce.
Prozraďte mi, Riversi, mohly by pravidelné hodiny kreslení
napomoci mojí neteři ke zpevnění ruky?“
„To by podle mého názoru rozhodně mohly, pane.“

„Pak by tě, Maud, mohl pan Rivers vyučovat. Představa, že bys

měla zahálet, se mi moc nezamlouvá. Co ty na to?“
- 231 -
 „Dobře, pane,“ odvětím.
Richard přihlížíš pohledem zastíněným laskavým leskem
připomínajícím průsvitnou blanku, která chrání oko spící kočky.
Když se však strýc skloní ke svému talíři, pohlédne mi do očí: v tu
chvíli blanka zmizí a odhalí mu oči. Z toho, jak se naše pohledy
náhle ocitnou v důvěrné blízkosti, mi přeběhne mráz po zádech.

„Nevykládejte si to špatně. Nemyslete si, že jsem zásadovější,

než doopravdy jsem. Je pravda, že se třesu strachy – strachy z jeho
komplotu, strachy z toho, že to vyjde, stejně jako, že to nevyjde.
Avšak zároveň se chvěju z jeho troufalosti nebo spíš jeho troufalost
mi nahání hrůzu aneb jak se říká, rezonující struna nalezne netušené
souznění ve vláknech zevlujících těl. Za deset minut jsem poznal, co
z vás takový život udělal, řekl mi Rivers hned první večer a dodal. a
stejně si myslím, že už napůl padouch jste. Má pravdu. Pokud jsem v
sobě to padoušství dřív nepoznala – nebo pokud jsem o něm věděla,
ale neuměla jsem ho pojmenovat –, tak teď už to vím bezpečně.
Poznám to, když ke mně Rivers každý den přijde do pokoje,
zvedne si k ústům mou ruku, rty se dotkne kotníků mých prstů a
zakoulí těma studenýma, modrýma, ďábelskýma očima. Pokud to
zahlédne Agens, nic nechápe. Považuje to za galantnost! Je to
galantnost, ale ta, co přísluší ničemům. Agnes se dívá, jak si
rozkládám papír, tuhy a barvy. Vidí, jak se Richard vedle mě posadí
a vede moje prsty při kreslení křivek a křivolakých čar. Richard při
tom vždycky ztiší hlas. Mužům šeptání zpravidla moc nejde – hlas
jim při tom přeskakuje, chvěje se a touží se zvýšit –, ale Richard umí
hlasem klesnout, prosadit se, a ten i přesto zůstane tak jako tón v
písni zcela zřetelný. Avšak, zatímco Agnes sedí o kus dál a šije, tajně
mě krok za krokem zasvěcuje do svého plánu, dokud nedosáhne
dokonalosti.
„Velice dobře,“ říká jako správný učitel kreslení zdatné žačce.
„Velice dobře. Učíte se rychle.“
Přitom mu na tváři hraje úsměv. Pak si uhladí a sčeše vlasy. Podí-
vá se na Agnes a zjistí, že ho pozoruje, načež dívka rychle uhne
pohledem.

- 232 -
 „Tak co, Agnes,“ osloví ji Rivers a začne její nervozitu dráždil
stejně jako lovec „štve“ svou kořist, „co říkáte na umělecký talent
své paní?“
„Ach, pane! To se neodvažuji říct.“
V tu chvíli Rivers sebere tužku a přistoupí k ní blíž. „Vidíte, jak
chci, aby slečna Lillyová držela uhel? Má sice dámský úchop, ale
potřebuje zpevnit. Myslím, že vaše ruka, Agnes, by byla na držení
tužky lepší. Nechcete to zkusit?“
Jednou ji dokonce vezme za prsty. Dívka při jeho dotyku zrudne
jako malina.
„Vy se červenáte?“ zeptá se Richard v hraném úžasu. „Snad si
nemyslíte, že vás chci urazit?“
„Ne, pane!“
„Tak proč se červenáte?“
„Je mi jen trochu teplo, pane.“
„Teplo? V prosinci?“
A tak dále. Richard má na mučení talent, stejně vybroušený, jako
je ten můj, takže bych se měla mít na pozoru. Ale kdepak. Čím víc si
Rivers Agnes dobírá, tím je dívka zmatenější a tím víc – jako káča,
která se točí ještě rychleji, když ji poháníte bičem – tím víc si z ní
sama dělám legraci.
„Agnes,“ zeptám se, zatímco mě vysvléká nebo mi češe vlasy,
„na co myslíte? Na pana Riverse?“ Chytím ji za zápěstí a cítím, jak v
něm přeskakují kůstky. „Myslíte si, že je pohledný, Agnes? Myslíte,
vidím vám to na očích. Copak mladé dívky netouží po pohledných
mužích?“
„To vážně nevím, slečno!“
„To myslíte vážně? Pak jste lhářka,“ obořím se na ni a štípnu ji
do nějaké měkké části těla, neboť tou dobou už je všechna znám.
„Jste lhářka a koketa. Máte ty dvě věci na seznamu prohřešků, když
večer klečíte u postele a prosíte Pána za odpuštění? A myslíte, že
vám skutečně odpustí, Agnes? Myslím, že zrzavé holce odpustit
musí, protože ona za svou hříšnost nemůže, má ji v povaze. Bylo by
od něho velice kruté obdařit zrzku vášní a pak ji trestat za to, že ji
cítí. Nemyslíte? Cítíte tu vášeň, když se na vás pan Rivers dívá?
Těšíte se, až uslyšíte jeho kroky?“
- 233 -
 Agnes odvětí, že netěší. Dokonce mi to odpřisáhne na život své
vlastní matky! Bůh ví, co se jí doopravdy honí hlavou. Musí to říct,
jinak bude hra u konce. Musí to říct a být samá modřina, aby její ne-
vinnost byla zachována, a na mně je jí ty modřiny udělat. Musím jí
nadělat modřiny za tu obyčejnou touhu po něm, kterou bych sama
určitě cítila, kdybych byla obyčejná dívka s obyčejným srdcem.
Nic takového ale necítím. Jen si nemyslete. Copak madam de
Merteuil něco takového pociťuje k Valmontovi? Nechci to cítit.
Nenáviděla bych se, kdyby se mi to stalo! Znám ji totiž ze
strýcových knih jako cosi nečistého – jako svrab, touhu vzrušeného
těla, kterou je třeba ukojit hekticky, zvlhle v komůrkách a za
paravány. To, co ve mně Rivers probudil, co se mi ozývá na prsou –
ta temná blízkost –, je něco veskrze jedinečného. Mohla bych říct, že
se to zvedá jako stín v domě nebo plazí jako květ po jeho zdech.
Jenomže ten dům je dávno plný stínů a skvrn, takže si toho nikdo ani
nevšimne.
Nikdo snad kromě paní Stilesové. Mám totiž pocit, že ona jediná
ze všech služebných pokaždé, když se na Richarda podívá, se v
duchu ptá, zda je opravdu tak urozený, jak tvrdí. Někdy zachytím její
pohled a jsem přesvědčená, že ho prokoukla. Jsem si jistá, že ví, že
mě přijel podvést a ranit. Ale protože mě zároveň nenávidí, nechá si
to pro sebe a živí svou naději na mou zkázu s úsměvem na rtech tak,
jako se kdysi starala o své umírající dítě.

Suze toto jsou železa, z nichž je naše past sestrojena, a síly, které
ji nastraží a nabrousí jí zuby. A když je past hotová, Richard
prohlásí: „A jdeme na to.“
„Musíme se zbavit Agnes,“ oznámí mi šeptem a nespouští z ní
oči, zatímco dívka sedí u okna skloněná nad svou prací. Prohlásí to
tak chladně a s tak neochvějným pohledem, že mi málem nažene
strach a trochu se stáhnu.
„Vždyť přece víte, že musíme,“ dodá Richard a podívá se na mě.
„Ovšem.“
„A je vám jasné jak?“
Až do této chvíle jsem o tom vůbec neuvažovala. Ale teď to
vyčtu z jeho tváře.
- 234 -
 „S tak počestnými dívkami,“ pokračuje Rivers, „to jinak nejde.
To ji zacpe pusu ještě lépe než výhrůžky nebo peníze…“ Richard
sebere štětec, přiloží si štětiny ke rtům a začne s nimi líně jezdit sem
a tam. „S podrobnostmi si nelamte hlavu,“ dodá uhlazeně. „Není to
žádná věda. Vůbec žádná…“ dodá a usměje se. Agnes zvedne oči od
práce a střetne se s ním pohledem. „Jaké je počasí, Agnes? Je stále
hezky?“
„Docela hezky, pane.“
„Dobře. Velice dobře…“ Pak dívka asi znovu skloní hlavu,
protože laskavost v Richardově tváři je ta tam. Položí si štětec na
jazyk a cucá štětiny až ke konečkům. „Udělám to dnes v noci,“
prohodí zamyšleně. „Mám? Udělám to. Dostanu se k ní do pokoje
stejně, jako jsem se dostal k vám. Jen mě s ní musíte nechat patnáct
minut o samotě,“ po těch slovech se na mě znovu podívá, „a nechodit
k ní, i když bude křičet.“
Až doposud mi to připadalo jako nějaká hra. Copak spolu urození
pánové a mladé dámy na venkovských sídlech nehrají hry, neflirtují
nebo nemají pletky? A pak mě moje srdce poprvé zradí, nebo spíš
sebou cukne. Když mě ten večer Agnes vysvléká, nemůžu se na ni
podívat, a tak otočím hlavu. „Protentokrát si můžete zavřít dveře,“
říkám a cítím, jak dívka váhá – možná v mém hlase zaslechla slabost
a je zmatená. Nedívám se na ni, ani když odchází. Slyším, jak cvakla
západka, jak se Agnes tiše modlí, i to, jak se odmlčí, když se za
jejimi dveřmi objeví on. Ostatně vůbec nekřičela. Opravdu bych za
ní dokázala nejít, kdyby to tak nebylo? Nevím. Ale Agnes nekřičí,
jen zvýší hlas překvapením, nevolí a pak – aspoň myslím –
zděšením. Ale pak se její hlas zase ztiší, je přidušený a ukonejšený,
vzápětí ho střídá šepot, šustění plátna nebo těl… Šustění pak vystřídá
ticho. A to je ze všeho nejhorší: žádná nepřítomnost zvuků, nýbrž
oplývání – jak se to říká o čiré vodě, když se na ni podíváte lupou –
to ticho je plné kopanců a svíjivých pohybů. Představuju si, jak se
Agnes klepe strachy, jak pláče, jak jí Rivers vykasává košili, a ona
ho proti sve vůli objímá pihovatými pažemi, její bílá ústa hledají ta
jeho…
Přikryju si rukama svá vlastní ústa a ucítím suché tření svých
rukáviček. Pak si zacpu uši. Neslyším, když od ní odchází. Nevím,
- 235 -
co Agnes dělá, když je pryč. Nechám zavřené dveře, vezmu si kapky,
abych konečně usnula, a druhý den se probudím pozdě. Slyším, jak
Agnes slabounce volá z postele. Říká, že je nemocná. Pootevře ústa,
aby mi ukázala, jak jsou červená a nateklá.
„Mám spálu,“ špitne, ale nepodívá se mi do očí.
Domem se pak začnou šířit obavy z infekce. Z infekce?!
Přestěhuji Agnes do podkroví a pálí jí v pokoji jednu mísu s octem za
druhou.
Z toho zápachu se mi zvedá žaludek. Znovu se s ní setkám už jen
jednou v den, kdy se se mnou přijde rozloučit. Agnes vypadá hubeně,
má kruhy pod očima a nakrátko ostříhané vlasy. Natáhnu se po její
ruce a ona ucukne, možná čeká facku, ale já ji jen zlehka políbím na
zápěstí.
Pohrdavě se na mě podívá.
„Teď jste ke mně milá,“ říká, zatímco odtahuje paži a stahuje si
rukáv. „Teď si budete moct smlsnout na někom jiném. Přeju hodně
štěstí. Byla bych ráda, kdybyste ho ranila dřív, než on raní vás.“

Její slova se mnou sice zacloumají, ale jen trochu, a sotva Agnes
odjede, úplně ji pustím z hlavy. Richard totiž taky odjel – před třemi
dny kvůli strýcovým obchodům i tomu našemu – a já nemyslím na
nic jiného než na něho, na něho a na Londýn. Londýn, kde jsem v
životě nebyla, ale vždycky jsem si ho tak usilovně a často
představovala, že jsem si jistá, že ho znám. Londýn, v němž naleznu
svobodu, zbavím se svého vlastního já, budu žít podle jiného vzoru –
žít bez šablon, bez kůží a vazeb – a hlavně bez knih! V mém domě
nebude ani kousek papíru!
Ležím v posteli a zkouším si představit dům, který si v Londýně
pronajmu. Ale nedokážu to. V duchu mám před očima jen řadu
chlípných pokojíků – ponořených do šera, zamčených, kamrlíků
v kamrlících, kobek a cel – pokojů Priapa a Venuše. Ta představa mě
deptá. Radši ji pustím z hlavy. Jsem si jistá, že časem získá jasnější
obrysy. Vstanu, chodím sem a tam a znovu myslím na to, jak se
Richard prochází městem a razí si cestu nocí do zlodějského doupěte
poblíž řeky. V duchu vidím, jak se drsně zdraví s gaunery, jak si
sundává kabát a klobouk, zahřívá si ruce u krbu a rozhlíží se kolem
- 236 -
sebe. Představuji si, jak jako Macheath prochází řadu nemravných
tváří – Paní Vivenová, Betty Doxyová, Jenny Diverová, Molly
Brazenová –, než nalezne tu, kterou hledá…
Suky Tawdryová.
Ta a žádná jiná. Myslím na ni. Myslím na ni tak soustavně, až mi
připadá, že znám její vlasy (blond), její postavu (kyprou) i její chůzi,
odstín jejích očí. Jsem přesvědčená, že jsou zbarvené do modra.
Začne se mi o ní zdát. V těch snech mluví a já slyším její hlas. Volá
mě jménem a směje se.
Myslím, že se mi o ní zrovna zdá, když do mého pokoje vejde
Margaret s dopisem od pana Riverse. Je naše, píše se v něm.
Přečtu si ta slova, zhroutím se zpátky na polštář, přiložím si dopis
k ústům a zlehka se dotknu rty papíru. Koneckonců mohl by být
mým milencem – nebo třeba ona. Protože po ní netoužím o nic méně
než po milenci.
Ale víc než po milenci stejně toužím po svobodě.
Vhodím dopis do ohně a napíšu odpověď: Ihned ji za mnou
pošlete. Vím jistě, že si ji zamiluji. Bude mi ještě dražší tím, že
přijede z Londýna, kde právě teď pobýváte! – na znění dopisu jsme
se dohodli ještě před jeho odjezdem.
Pak už nezbývá než jeden dva dny počkat. Další den má přijet.
Susan má přijet ve tři hodiny do Marlow. S předstihem pro ni
posílám Williama Inkera. Ale i když sedím a v duchu ji k sobě
povolávám, bryčka se vrací bez ní: vlaky mají kvůli mlze zpoždění.
Chodím sem a tam a nedokážu se uklidnit. V pět hodin vysílám
Williama znovu, a znovu se vrací sám. Pak musím povečeřet se svým
strýcem. Zatímco mi Charles dolévá víno, tiše se ho zeptám: „Už se
něco ví o slečně Smithové?“ Jenže když strýc slyší, jak si s
Charlesem špitám, pošle ho pryč.
„Ty si raději povídáš se služebnictvem než se mnou, Maud?“
podivuje se. Od té doby, co Richard odjel, je poněkud podrážděný.
Po večeři strýc chce, abych mu předčítala z knihy o drobných
trestech. Plynulý přednes plný násilí mě uklidňuje. Jenomže když se
vrátím nahoru do svých chladných a tichých pokojů, má netrpělivost
se vrátí. A když mě Margaret svlékne a uloží, vstanu a zase začnu
chodit – chvíli stojím u krbu, hned zas u dveří, hned zas u okna a
- 237 -
vyhlížím světlo bryčky. Pak ho konečně zahlédnu. V mlze se objeví
chabé světélko, jako by hořelo, spíš než vrhalo světlo, a ještě k tomu
probleskovalo do rytmu s koňským cvalem a jízdou bryčky zastíněné
stromy, jako nějaké výstražné znamení. S rukou na srdci se dívám,
jak se k nám blíží. Bryčka přijíždí k domu, zpomaluje, úží se, mizí
mi z dohledu, až za ní, za koněm, za vozem i za Williamem nakonec
spatřím neurčitou postavu. Bryčka zamíří k zadní části domu a já
vběhnu do Agnesina pokoje – teď už bude patřit Susan –, postavím
se k oknu a pak ji konečně zahlédnu.
Zrovna zvedá hlavu a prohlíží si stáje a hodiny. William
seskakuje kozlíku a pomáhá jí vystoupit. Susan si přidržuje kolem
hlavy kapuci.Má na sobě tmavé oblečení a vypadá drobounce.
Ale aspoň že je skutečná. Náš komplot je skutečný. Zničehonic
na mě dopadne jeho tíha a roztřesu se.
Teď už je příliš pozdě na to, abych Susan přijala. Místo toho mu-
sím dal čekat, než dostane večeři a než ji zavedou do jejího pokoje. A
pak musím ležet, poslouchat její kroky a šepot, oči upřené na dveře–
na těch pár centimetrů vysušeného dřeva! –, které dělí naše dva
pokoje.
Jednou dokonce vstanu, přikradu se ke dveřím a přiložím ucho k
vyplni, ale nic neslyším.

Druhý den ráno přikážu Margaret, aby mě pečlivě ustrojila, a

zatímco o mě šněruje, jen tak mimochodem prohodím: „Mám dojem,
že slečna Smithová už přijela. Už jste ji viděla, Margaret?“
„Ano, slečno.“
„Myslíte si, že se bude hodit?“
„Hodit, slečno?“
„Na místo mojí služebné.“
Margaret pohodí hlavou. „Přijde mi trochu nevychovaná,“ opáčí,
I když byla několikrát ve Francii a já nevím, kde všude. Dala si zá-
ležet, aby si to pan Inker zapamatoval.“
„Ale musíme k ní být laskaví. Po příjezdu z Londýna jí to tady
bude možná připadat trochu nudné.“ Margaret mlčí. „Vyřídíte paní
Stilesově, aby ji ke mně, hned jak se nasnídá, přivedla?“

- 238 -
 Celou noc jsem se převalovala v posteli, chvílemi spala, chvílemi
byla vzhůru, trápila mě její blízkost a záhadnost. Mám strach, že
když ji neuvidím dřív, než půjdu za strýcem, asi umřu. Zhruba kolem
půl osmé konečně zaslechnu odněkud ze schodiště pro služebnictvo
neznamé kroky a pak paní Stilesová špitne: „A jsme tady.“ Pak se
ozve zaklepání na dveře. Jak se mám postavit? Stoupnu si ke krbu.
Nebude můj hlas znít divně, když zavolám? Co když si toho Susan
všimne? Zadržuje dech? Vím, že já ano, pak cítím, že se červenám, a
v duchu si přeju, aby se mi ta krev zase vyhrnula z tváře. Dveře se
otevírají, jako první vchází paní Stilesová a po nepatrném zaváhání ji
mám před sebou: Susan – Susan Smithovou - Suky Tawdryovou
malou naivku, která mě má zbavit břemene mého života a dát mi
svobodu.
Moje očekávání šmahem střídá úlek. Celou dobu jsem se
domnívala, že mi bude podobná, doufala jsem, že bude pěkná:
jenomže tohle stvoření je malé, hubené a pihovaté a vlasy má jako
zmoklou slámu. Bradu má vytvarovanou téměř do špičky, její oči
mají hnědou barvu a jsou tmavší než ty moje. Její pohled je hned
příliš upřímný, hned zas vyhýbavý: Susan mi věnuje jediný, pátravý
pohled, kterým zhodnotí moje šaty, rukavičky, pantofle, dokonce i
vyšívané ozdoby na mých punčochách. Pak zamrká – myslím, že si
vzpomene na svůj trénink – a vysekne mi rychlé pukrle. Je poznat, že
je sama se sebou spokojená. Je spokojená i se mnou. Myslí si, že
jsem husa. Ta před stava mě znepokojuje víc, než by měla. Tak tys
mě přijela na Briar zničit, pomyslím si. Udělám krok, abych ji mohla
vzít za ruku. Copak nezrudneš, nerozklepeš se ani nezklopíš zrak?
Ale Susan mi pohled oplatí, a já v dlani cítím její prsty s okousanými
nehty i to, že jsou studené, pevné a naprosto klidné.
Paní Stilesová nás bedlivě pozoruje. Z jejího pohledu jasně
vyplývá: ‚Tady máte tu holčinu, co jste pro ni dala poslat do
Londýna. Mám pocit, že k vám přesně pasuje.‘
„Můžete jít, paní Stilesová,“ řeknu, a když se hospodyně chyslá k
odchodu, dodám: „Ale vím, že budete ke slečně Smithové laskavá.“
Znovu se podívám na Susan. „Možná už jste slyšela, Susan, že jsem
jako vy sirotek. Přišla jsem na Briar jako dítě, velice mladá, neměla
jsem nikoho, kdo by se o mě staral. Neumím vám ani vypovědět,
- 239 -
kolika všemožnými způsoby mi paní Stilesová od té doby dala
pocítil, co je to mateřská láska.“
Pronáším ta slova s úsměvem. Nemůžu se udržet, protože týráni
paní Stilesové mi úplně zevšednělo. Ta, po níž toužím, je Susan, a
když sebou paní Stilesová škubne, zrudne a odejde, přitáhnu si dívku
k sobě a odvedu si ji ke krbu. Poslušně mě následuje. Poslušně se
posadí. Je rozehřátá a rychlá. Dotknu se její paže. Je stejně útlá jako
ta Agnesina, ale pevná. Z jejího dechu je cítit pivo. Pak Susan
konečně promluví. Její hlas vůbec nezní tak, jak se mi zdálo, ale je
slabý a troufalý, i když ona se ze všech sil snaží, aby zněl líbezněji.
Vypráví mi o své cestě, o vlaku z Londýna – když to slovo Londýn
pronáší, zdá se, že si je dobře vědoma, jak to zní. Mám pocit, že není
zvyklá o něm mluvit, považovat ho za místo určení nebo touhy.
Nechce se mi věřit, že tak křehká, tak drobná dívka jako ona žila svůj
život v Londýně, zatímco já jsem ten svůj prožila na Briaru, ale
zároveň je mi útěchou pomyšlení, že když se tam dařilo jí, nemohlo
by se mně, s veškerým mým nadáním, dařit ještě lépe?
Tohle všechno se mi honí hlavou, zatímco Susan seznamuji s
jejími povinnostmi. Znovu si všimnu, že si pátravě prohlíží moje šaty
a střevíčky, a když v jejích očích vedle lítosti zahlédnu i pohrdání,
myslím, že zrudnu. „Vaše poslední paní byla jistě náramná dáma, že?
Ta by se mi jistě smála, kdyby mě viděla!“
Hlas se mi přitom dost chvěje. Ale jestli je v něm hořkost, tak ona
to nepostřehne. „Ale, kdepak, slečno!“ odvětí místo toho. „Byla příliš
laskavá, než aby se někomu smála. A navíc vždycky říkávala, že
nádherné šaty stojí za zlámanou grešli, že záleží na tom srdci, co se
pod nuna skrejvá,“
Susan vypadá, že ji její vlastní výmysl natolik sebral, tváří se tak
nevinně, vůbec ne prohnaně, že si na chvilku sednu a mlčky si ji
prohlížím. Pak ji znovu vezmu za ruku. „Myslím, že jste dobré
děvče, Susan.“ řeknu. Usměje se a zatváří se cudně. Její prsty se mi
hýbají v dlani.
„Lady Alice to aspoň vždycky říkávala, slečno,“ pípne...
„Opravdu?“
„Ano, slečno.“

- 240 -
 Pak si Susan na něco vzpomene. Odtáhne se ode mne, sáhne si do
kapsy a vytáhne z ní dopis. Je přeložený, zapečetěný, s adresou psa-
nou vyumělkovaným ženským rukopisem a jeho pisatelem je
samozřejmě Richard. Zaváhám, pak si ho vezmu, vstanu a za chůze
ho rozbalím daleko z jejího dohledu.

Nejmenovat! stojí v něm, ale myslím, že víte, kdo jsem. Tady máte
Dívku, která nám pomůže k bohatství, nezkušenou malou zlodějku,
s jejichž dovedností jsem měl v minulosti možnost využít, a tak ji
nemohu než doporučit. Jak tohle píšu, dívá se na mě. Jak dokonalé,
jak vůbec nic netuší. Představuji si, jak se teď dívá i na vás.
Rozhodně má větší štěstí než já, jemuž se toho potěšení dostane až po
dalších dvou ohavných týdnech. Tohle, prosím, spalte.

Myslela jsem si o sobě, že jsem stejně bezcitná jako on. Nejsem,

kdepak, cítím, jak mě Susan pozoruje – přesně, jak to Rivers
popisuje a dostanu strach. Zůstanu stát s tím dopisem v ruce, pak si
zničeho nic uvědomím, že už to trvá příliš dlouho. Kdyby to tak
viděla…! Přeložím ten list papíru jednou, nadvakrát, natřikrát – až je
tak maličký, že to víc nejde. Zatím nemám tušení, že Susan neumí
přečíst nebo napsat ani svoje vlastní jméno; až to zjistím, s úlevou se
rozesměju. Ale zas tak úplně jí to nevěřím. „Chcete říct, že neumíte
číst?“ podivím se. „Ani trošku? Ani slovo, ani hlásku?“ a podám jí
knihu. Nejprve si ji nechce vzít, a když nakonec poslechne, otevře
přebal, otočí stránku a upřeně se zadívá na kus textu. Dělá to však
způsobem natolik nesprávným, nepopsatelně úzkostným a chybným,
že je jasné, že to nemůže předstírat. Nakonec se jí po tváři rozlije
ruměnec.
Raději si tu knihu vezmu zpátky. „Je mi to líto,“ říkám. Ale není,
jsem jen poněkud ohromená. Jak je možné, že neumí číst! Něco
takového mi připadá jako z pohádky – jako když mučedník nebo
svatý postrádá schopnost cítit bolest.
Hodiny odbijí osmou, což je čas, kdy musím za strýcem. U dveří
zůstanu stát. Musím se přece aspoň okrajově zmínit o Richardovi, a
tak řeknu, co mám, a v její tváři se objeví prolhaný výraz, přesně jak
má, a pak jej vystřídá nevinnost. Sama mi poví, jak je laskavý. Říká
- 241 -
to znova, jako by tomu sama věřila. Možná že ano. Možná že tam,
odkud přišla, se laskavost měří jiným metrem. V kapse u sukně mě
tlačí rožky a hrany přeloženého vzkazu, který mi po ní poslal.

Já prostě nevím, co dělá, když je v mých pokojích sama, ale

představuji si, že zkouší mezi prsty jemnost mých šatů, zkouší si
moje boty, rukavičky i stuhy. Možná si cvikrem prohlíží moje
šperky. Možná už si plánuje, co s nimi udělá, až budou její: tuhle
brož si nechá, z téhle vypáčí kamínky, aby je prodala, ten zlatý
prstýnek, který patřil mému otci, věnuje svému milému…
„Vůbec se nesoustředíš, Maud,“ napomene mě strýc. „Je snad
něco, čemu by ses věnovala raději?“
„Ne, pane,“ odvětím.
„Možná mi máš tu trochu práce za zlé. Možná si v duchu říkáš, že
jsem tě před lety měl raději nechat v blázinci. Odpusť, domníval
jsem se, že ti prokazuju službu, když tě odtamtud odvedu. Ale
možná, že bys raději žila mezi blázny než mezi knihami, co?“
„Ne, strýčku.“
Strýc se na chvíli odmlčí, a tak si pomyslím, že se vrátil ke svým
poznámkám. Jenže pak pokračuje.
„Není to nic složitého, mohu zavolat paní Stilesovou a ona tě tam
odveze. Skutečně to nemám udělat? Nemám poslat pro Williama
Inkera a jeho kočár?“ Při těch slovech se strýc nakloní, aby si mě
prohledl, a chabé oči mu za ochrannou hradbou z brýlí nelítostně
planou. Pak se znovu odmlčí a téměř se usměje. „Zajímalo by mě, co
by tam teď s tebou a s tím vším, co teď znáš, asi tak dělali?“ pronese
jiným hlasem.
Odříkává ta slova pomalu, pak si je ještě jednou zamumlá, jako
kdyby to byla sušenka a její drobečky mu zůstaly pod jazykem. Nic
na to neřeknu, ale sklopím zrak, dokud ho ten humor nepřejde.
Za okamžik si strýc protáhne krk a zahledí se zpátky do papírů na
svém stole.
„Dobra, dobrá. Kloboučnice s bičíkem. Přečti mi druhý díl s hoto-
vou interpunkcí a nezapomeň, že má nepravidelné stránkování. Já si
aspoň poznamenám, jak ty stránky jdou po sobě.“

- 242 -
 Když mě Susan přijde vyzvednout, předčítám právě z této knihy.
Stojí ve dveřích, prohlíží si stěny plné knih, barevně natřená okna.
Postává stejně jako kdysi já na ukazováčku, jenž mému strýci na
Briaru slouží k vymezení hranic nevinnosti. A stejně jako tehdy i já
ho ve své prostotě nevidí a pokusí se ho překročit. Musím ji toho
ušetřit, ještě dřív než můj strýc, takže zatímco on sebou škubá a ječí,
tiše k ní přistoupím a dotknu se jí. Když Susan ucítí dotek mých
prstů, ucukne.
„Nebojte se, Susan,“ řeknu a ukážu jí tu měděnou ruku v podlaze.
Ovšem že jsem zapomněla, že i kdyby se na cokoliv – a je úplně
jedno na co – podívala, viděla by jen papír počmáraný inkoustem.
Když si to uvědomím, znovu mě zalije údiv a po něm něco jako
škodolibá závist. Musím raději odtáhnout ruku ze strachu, abych ji
neštípla.
Cestou do mého pokoje se Susan zeptám, co soudí o mém strýci?
Je přesvědčená, že dává dohromady slovník.
Posadíme se k obědu. Nemám na jídlo chuť, a tak jí přistrčím
svůj talíř. Opřu se v křesle a dívám se, jak Susan palcem přejíždí po
hraně porcelánu, obdivuje tkaný vzor na ubrousku, který si
rozprostřela na kolenou. Vezme jako majitelka aukční síně nebo
realitní kanceláře do ruky každý kousek příboru, jako by odhadovala
cenu kovu, z něhož je odlit. Pak sní tři vejce, rychle a vkusně si je
nandavá vidličkou do úst – netřepe se při pohledu na rozechvělý
žloutek, při polykání nemyslí na to, jak se za soustem zavírá její
vlastní hrdlo. Prsty si otírá rty, dotkne se jazykem nějakého místečka
na jednom z prstů a znovu polyká.
Přijelas na Briar, abys mě spolkla, pomyslím si.

Ovšem že chci, aby to udělala. Potřebuju, aby to udělala. Už teď

se mi zdá, jako bych se začínala vzdávat svého života. Jde mi to tak
snadno, jako se hořící knot zbavuje kouře, jen aby mohl začernit
sklo, které ho chrání; jako pavouci spřádají své stříbrné nitě, aby do
nich lapili třepotající se můry. V duchu si představuju, jak se kolem
ní ta síť pevně utahuje. Susan o ničem neví. Zjistí to, až bude příliš
pozdě, až se rozhlédne a zjistí, že je ustrojená jako já a že se mi
vlastně podobá. Ale zatím je jen unavená, nedočkavá, unuděná:
- 243 -
vezmu ji na procházku do parku a ona jde tupě za mnou; posadíme se
k šití, a ona zívá, tře si oči a hledí do prázdna. Okusuje si nehty –
když vidí, že se dívám, přestane; po chvilce si však vezme pramen
vlasů a okusuje mu koneček.
„Myslíte na Londýn, viďte,“ poznamenám.
Susan zvedne hlavu. „Na Londýn, slečno?“
Přikývnu. „Co tam v tuhle denní dobu dámy dělají?“
„Dámy, slečno?“
„Dámy jako já.“
Susan se kolem sebe rozhlédne a po chvilce odvětí: „Chodí na
návštěvy, slečno.“
„Na návštěvy?“
„K jiným dámám?“
„Aha.“
Ona to prostě neví. Vymýšlí si. Vím jistě, že si to vymýšlí! I
přešto o jejích slovech přemýšlím a srdce se mi náhle prudce rozbuší.
Dámy. řekla jsem, jako já. Jenomže žádné takové dámy prostě
neexistuji a na okamžik mám před očima jasný a děsivý obrázek –
jsem na něm v Londýně osamocená a nenavštěvovaná…
Ale vždyť i teď jsem osamocená a nenavštěvovaná. Ale tam s se-
bou budu mít Richarda, ten bude mým průvodcem a rádcem. Má v
úmyslu pro nás pronajmout dům s mnoha pokoji, s dveřmi, které za
sebou zavřeme…
„Není vám zima, slečno?“ ptá se mě Susan. Asi jsem se otřásla
zimou. Susan vstane, aby mi přinesla šál. Dívám se, jak našlapuje.
Zamíří si to diagonálně, napříč kobercem a vůbec nedbá čar a geo-
metrických tvarů, které má pod nohama.
Sleduju ji pořád dokola. Nemůžu se na ni vynadívat, hlavně při
tom, jak si hravě poradí s obyčejnými věcmi. V sedm hodin mě
ustrojí na večeři s mým strýcem. V deset mě pak uloží do postele.
Pak stojí ve svém pokoji a vzdychá, a když zvednu hlavu, vidím, jak
se Susan protahuje a hrbí. I když ležím ukrytá ve tmě, světlo její
svíčky ji jasně osvětluje. Susan tiše přechází sem a tam podél dveří –
hned se skloní, aby sebrala spadlou tkanici, hned zas zvedne svůj
plášť i opráší z lemu bláto. Neklečí a nemodlí se, jak to dělávala
Agnes. a posadí se na postel, pryč z mého dohledu, ale zvedne nohy:
- 244 -
vidím, jak se palcem jedné boty zapře o patu druhé a sundá si ji. Teď
se postaví, aby si rozepnula knoflíčky na šatech, nechá je sklouznout
na zem a nemotorně se vyprostí ze sukně; pak si rozšněruje korzet,
promne si pas a znovu si povzdychne. Vzápětí mi zmizí z dohledu.
Zvednu hlavu, abych zjistila, co dělá. Když se mi Susan zase objeví
v zorném poli, má na sobě noční košili a třese se zimou. Ze soucitu
se roztřesu taky. Susan zívá. Já ji napodobím. Se zřejmým požitkem
se protahuje a těší na blížící se spánek. Pak mi zmizí z očí– sfoukne
svíčku , vleze si do postele – doufám, že se zahřeje – a usíná…
Spí jako spánkem nevinných. I já jsem tak jednou spala.
Chviličku počkám, pak si vyndám matčinu fotku a přidržím si ji u
úst.
To je ona, zašeptám. To je ona. Tvojí dcerou je teď ona!

Přijde mi to tak samozřejmé! Ale když matčinu tvář zamknu zase

do truhličky, zmocní se mě neklid. Strýcovy hodiny se zachvějí a
odbijí. V parku vykřikne jako malé dítě nějaké zvíře. Zavřu oči a
vzpomenu si na něco, nač jsem tak živě nepomyslela celé roky – na
blázinec, na svůj první domov, na bláznivé ženy s divoce
vytřeštěnýma očima a na zdravotní sestry. Zničehonic si vybavím
jejich pokoje, rohože z kokosového vlákna, kus textu na vápnem
vybílené stěně: Můj pokrm jest, abych činil vůli Toho, který mě
poslal. Pamatuju si i schodiště na půdu, cestu na střechu, hladké
olovo pod nehtem, hrozný pád na zem…
Při té představě jsem musela usnout. Musela jsem skočit rovnýma
nohama do těch nejtemnějších nočních hlubin. Jenomže pak mě něco
probudí, vlastně ne tak docela probudí ani nevymaní z vleku noci.
Jen otevřu oči a jsem zmatená – zmatená jak včela – a naplněná
hrůzou. Dívám se na tvar svého těla v posteli a zdá se mi, že mění
svou velikost a vypadá divně – chvíli je veliké, chvíli zas malé, pak
se v něm objeví díry a nedokážu říct, kolik mám let. Roztřesu se.
Zavolám. Zavolám Agnes. Úplně jsem zapomněla, že odjela.
Zapomněla jsem na Richarda Riverse i na náš komplot. Zavolám
Agnes a zdá se mi, že přišla, ale jen proto, aby mi sebrala lampu.
Mám pocit, že to dělá pro to, aby mě potrestala. „Neodnášejte to
světlo!“ volám, ale ona mizí i se světlem a nechává mě napospas
- 245 -
příšerné tmě, slyším vzdychání dveří a cupitání bosých nohou za
závěsem. Pak se mi zdá, že uběhne spousta času, než se zase udělá
světlo. Ale když ho Agnes zvedne a uvidí mou tvář, vyrazí ze sebe
výkřik.
„Nedívejte se na mě!“ vykřiknu a rychle dodám: „Nechoďte
pryč!“ Mám totiž pocit, že jen tehdy, když zůstane, odvrátí nějaké
neštěstí, nějakou strašlivou věc – nevím jakou, neumím ji
pojmenovat –, a já (nebo ona) budu zachráněna. Zabořím do ní
obličej a chytím ji za ruku. Ale ta je bílá, místo aby byla pihovatá.
Upřeně se na ni zadívám, ale nemůžu ji poznat.
„To jsem já, Sue, slečno,“ říká hlasem, který je mi cizí. „Jen Sue.
Poznáváte mě? To se vám jen něco zdálo.“
„Zdálo?“
Susan se dotkne mojí tváře. Uhladí mi vlasy – koneckonců ne
jako Agnes, ale jako… Jako nikdo. Znovu říká: „To jsem já, Sue.
Agnes dostala spálu a vrátila se domů. Teď si musíte lehnout, nebo
nastydnete. Nesmíte být nemocná.“
Ještě chvíli se plácám v nešťastném zmatení, ale pak se sen
rozplyne a konečně ji poznávám a pak i samu sebe – svou minulost,
svou přítomnost i svou nezměřitelnou budoucnost. A Susan do ní
patří se vším všudy, i když je mi cizí.
„Nechoďte pryč, Sue!“ přikážu jí.
Cítím, jak váhá. Když se odtáhne, zesílím svůj stisk. Ale ona se
pohne jen proto, aby mě přelezla, vlezla si pod deku, objala mne a
zabořila se mi ústy do vlasů.
Je studená a je mi z ní zima. Chvěju se, ale brzy zůstanu klidně
ležet. „Tak vidíte,“ říká Susan šeptem. Cítím proud jejího dechu a
hluboko v lícní kosti mi jemně rezonuje její hlas. „Tak vidíte. Teď už
půjdete spát, viďte? Hodná holčička.“
Hodná holčička, říká. Jak je to dlouho, co mě na Briaru vůbec
někdo považoval za hodnou? Ale ona tomu věří. Musí tomu věřit,
aby náš komplot vyšel. Musím být hodná, laskavá a prostinká. Copak
se o zlatu neříká, že je dobré? Vždyť já jsem pro ni koneckonců jako
zlato.

- 246 -
 Susan přijela, aby mě zničila, ale ještě ne. Prozatím mě musí
opatrovat, abych byla po všech stránkách zdravá, jako hromadu
peněz, kterou chce nakonec rozházet…
Vím to, ale necítím, jak bych měla. Spím v jejím náručí, beze snů
bez klidu, a probouzím se v těsné blízkosti jejího rozehřátého těla.
Když Susan ucítí, že jsem vzhůru, převalí se. Protírá si oko. Vlasy
má rozpuštěné a propletené s mými. Její tvář přišla ve spánku o část
své prchavosti. Má hladké čelo, poprášené řasy, a v pohledu, který je
jasný a setkává se s tím mým, není po posměchu nebo zášti ani
stopy…
Susan se usměje. Pak zívne a vstává. Pokrývka se nadzvedne a
zase padá a zvedá závan nakyslého tepla. Já ležím a vybavuju si tu
noc. Srdce se mi tetelí nějakým pocitem – snad ostudou nebo
panikou. Položím ruku na místo, kde ještě před chvílí ležela, a cítím,
že je studené.
Její chování ke mně se změnilo. Je jistější, laskavější. Když
Margaret přinese vodu, nalije mi ji do lavoru. „Můžeme, slečno?“ ptá
se Susan. „Raděj si to odbudeme rychle.“ Namočí žínku, vykroutí ji,
a když se postavím a vysvléknu si noční košili, bez ptaní mi žínkou
omyje obličej a podpaží. Stala jsem se jejím dítětem. Pak mě posadí,
aby mohla pročesat vlasy. „Na takové cuchance,“ pomlaskává
nespokojeně, „se musí pěkně od konečků…“
Agnes mě vždycky umývala a oblékala rychlými a nervózními
prsty, při každém zadrhnutí hřebene sebou cukala. Jednou jsem ji do-
konce přetáhla pantofli tak silně, až jí tekla krev. A teď tady sedím
před Susan Sue, jak si řekla v noci – teď tady trpělivě sedím, zatímco
Sue vyčesavává uzlíky z vlasů, a oči mám upřené na svou tvář v
zrcadle…
Hodná holčička.
„Děkuji vám, Sue,“ říkám nakonec.
V příštích dnech a nocích to říkám často. Agnes, té jsem nikdy
neděkovala. „Děkuji, Sue. Ano, Sue,“ říkám, když prosí, abych se
posadila nebo postavila, zvedla ruku nebo nohu. „Ne, Sue,“ ujišťuju
ji, když má obavy, že mě tlačí šaty.
Ne, není mi zima. Ale Susan si mě na procházce stejně pořád
prohlíží, aby měla jistotu, a hned mi vykasá plášť, aby mi netáhlo na
- 247 -
krk. Ne, nemám promočené boty od rosy. Ale ona stejně pro jistotu
strčí prst mezi můj kotník v punčoše a koženou botu. Za žádnou cenu
se nesmím nachladit. Ani unavit. „Nezdá se vám, že už jste toho
nachodila až až, slečno?“ Nesmím onemocnět. „Podívejte se, vždyť
jste se té snídaně ani nedotkla. Nedáte si aspoň kousek?“ Nesmím
zhubnout. Musím být pěkně vypasená jako husa, aby stálo za to
zakroutit mi krkem.
Ovšem že vypasená musí být hlavně ona, i když to ještě neví – to
ona se časem naučí spát, vstávat, oblékat a procházet podle vzoru,
podle domácího zvonění a odbíjení hodin. Sue si myslí, že mi je po
chuti. Myslí si, že mě lituje! Naučí se, jak to v domě chodí, ale
nechápe, že zvyky a pouta, která mě svazují, budou brzy svazovat ji.
Svazovat jako vazba typu morocco nebo kožená vazba z teletiny.
Uvykla jsem představě, že jsem kniha. Teď jsem zrovna jako kniha,
v tom smyslu, co jsou knihy pro ni: Susan na mě hledí
negramotnýma očima, vidí tvar, ale nechápe jeho význam. Povšimne
si sice bílé kůže – „Vy jste ale bledulka!“, ale už ne té rychlé,
zkažené krve, která tepe pod ní.
Neměla bych to dělat, ale nemůžu si pomoct. Jsem příliš svázaná
tou představou, kterou o mně Susan má – představou prostinké
dívky, kterou semlely okolnosti a která má sklony k nočním můrám.
Jenom že když spí po mém boku, zlé sny nepřicházejí, a tak ji i
druhou a třetí noc pod nějakou záminkou přilákám k sobě do postele.
Nakonec se z toho stane běžná rutina. Nejprve mi připadá ostražitá,
ale má jen strach z baldachýnu a ze závěsů: pokaždé zůstane stát a se
zvednutou svíčkou nakukuje do záhybů látky. „Už vás někdy
napadlo, slečno,“ ptá se, „že tam nahoře můžou být můry a pavouci a
můžou na vás spadnout?“ Chytne sloupek a zatřese s ním: ve spršce
prachu sletne jediný brouček.
Jakmile si však Susan zvykne, uléhá dost snadno, a z toho, jak
úhledně a klidně se objímá pažemi, mě napadne, že musí být zvyklá s
někým spát, a vrtá mi hlavou, s kým asi.
„Máte sestry, Sue?“ zeptám se jí asi týden po příjezdu. Právě
jsme na procházce u řeky.
„Ne, slečno.“
„Bratry?“
- 248 -
 „O žádných nevím,“ odpoví.
„Takže jste vyrostla jako já úplně sama?“
„No, že bych byla úplně sama, to ne, slečno… Řekněme že mezi
poustou bratranců a sestřenic.“
„Bratranců a sestřenic. To byly děti vaší tety?“
„Mojí tety?“ Sue se tváří rozpačitě.
„Vaší tety, chůvy pana Riverse.“
„A!“ Rychle zamrká. „Ano, slečno. To jistě…“
Pak se odvrátí a nasadí neurčitý výraz. Určitě vzpomíná na svůj
domov. Pokouším se ho představit, ale nedaří se mi to. Snažím se
představit si její bratrance a sestřenice: drsné hochy a dívky, s
ostrými rysy jako ona, nabroušeným jazykem a špičatými prsty.
Susan má sice tupé prsty, ale její jazyk má na konci špičku, protože
někdy, když mi spíná vlasy sponkami nebo se mračí, že jí utíkají
tkanice, tak ho ukáže. Dívám se, jak vzdychá.
„To nevadí,“ ujistím ji jako kterákoliv z laskavých paní svou ne-
šťastnou služebnou. „Podívejte, tady je člun. Můžete po něm poslat
vzkaz s přáním. Obě bychom ho měly poslat až do Londýna.“ Do
Londýna, pomyslím si v duchu ještě zlověstněji. Tam je Richard.
Ode dneška za měsíc tam budu taky. „I kdyby to ten člun nedokázal,
Temže je tam donese,“ dodám.
Jenomže Sue se nedívá na ten člun, ale na mě.
„Temže?“ ptá se nechápavě.
„Ta řeka,“ odvětím. „Tahle řeka, co tady teče.“
„Tenhle ubohý čůrek vody že je Temže? Ale, kdepak, slečno.“
Susan se nejistě rozesměje. „To přece není možné. Temže je přece
velice široká,“ rozpřáhne ruce, „a tohle je jen úzká říčka. Vidíte?“
Po chvilce namítnu, že jsem si vždycky myslela, že každá řeka v
průběhu svého toku zesílí. Ale ona jen zavrtí hlavou.
„Tenhle čůrek vody?“ říká znovu. „Ta voda, co nám doma teče
z kohoutku má větší proud než tohle. – Támhle, slečno! Podívejte,
támhle!„ Zrovna nás minul vlečný člun. Na přídi má
patnácticentimetrovým písmem napsáno ROTHERHITHE, ale Sue
neukazuje na to jméno, ale na mastnou brázdu, která zůstává na
hladině za prskajícím motorem. „Vidíte to?“ zvolá vzrušeně. „Tak

- 249 -
takhle vypadá Temže. Přesně takhle to na ní vypadá den co den. Jen
se podívejte na ty barvy. Jsou jich tisíce…“
Při těch slovech se usmívá. S úsměvem na rtech je skoro hezká.
Jenže pak ta brázda mastnoty zmizí, voda zhnědne, její úsměv je ten
tam a ona zase vypadá jako zlodějka.

Musíte pochopit, že jsem se rozhodla, že jí budu pohrdat. Vždyť

jak jinak bych byla schopná udělat to, co musím? Jak jinak bych ji
mohla oklamat a ranit? Tím, že spolu máme být tak dlouho, v takové
izolaci, jsme nucené soužit v důvěrném vztahu. Jenomže Sue si
důvěrnosti představuje jinak než Agnes – a úplně jinak než Barbara –
prostě úplně jinak než klasická služebná. Je příliš přímá, příliš
nevázaná, příliš svobodná. Klidně si zívne nebo se opře. Škrábe se a
drbe. Klidně se šťourá v nějaké staré zaschlé řezné rance na prstě,
zatímco vyšívám. „Nemáte špendlík, slečno?“ zeptá se mě pak, a
když jí ze svého šití podám jehlu, bude se s ní nejméně deset minut
píchat do ruky, než mi ji vrátí.
Ale dá si při tom pozor, aby se špička jehly nedotkla mých
jemných prstů. „Neubližte si,“ řekne Susan tak prostě a laskavě, až
úplné zapomenu, že o mě pečuje kvůli Richardovi. Mám pocit, že na
to taky úplně zapomněla.
Jednoho dne se do mě na procházce zavěsí. Pro ni to nic
neznamená, ale mnou to otřese jako facka. Jindy si po dlouhém
sezení zase postěžuju, že mi mrznou nohy: Susan přede mnou
poklekne, rozšněruje mi pantoflíčky, vezme moje nohy do rukou a
třením mi je zahřívá – nakonec skloní hlavu a bezstarostně mi dýchá
na prsty. Začne mé oblékat podle svého, provede menší změny s
mými šaty, vlasy i pokoji. Přinese mi květiny: vyhodí vázy s
kadeřivými lístky, které vždycky stávaly na stolcích v mém salonku,
a místo nich postaví petrklíče, které našla v živém plotě ve strýcově
parku. „Ovšem že na venkově se nedají sehnat takové kytky jako v
Londýně,“ prohlásí, když je dává do sklenice, „ale tyhle jsou taky
hezké, viďte?“
Susan přikáže Margaret, aby mi od pana Waye přinesla víc uhlí
na topení. Taková maličkost, a stejně to pro mě ještě nikdy nikdo
neudělal; vždyť ani samotnou mě to nenapadlo, a tak jsem celých
- 250 -
sedm zim mrzla. Tím teplem se mlží okna. Sue na ně pak kreslí
kličky, srdíčka a spirály.
Jednou, když mě přivede ze strýcovy pracovny, najdu na jídelním
stolku rozložené karty. Jsem přesvědčená, že patřily mojí matce, pro-
tože tohle jsou její pokoje plné jejích věcí, a stejně mě to na okamžik
úplně rozhodí, když si ji tady představím, jak se tady prochází, jak
sedí a vykládá ty barevné kartičky na ubrus. Moje neprovdaná matka,
pořád ještě duševně zdravá – možná si líně podpírá rukou tvář,
možná vzdychá a čeká a čeká…
Vezmu do ruky kartu, ale hned se mi vysmekne z rukavičky.
Když vezme balíček do ruky Sue, úplně se promění: umí udělat
hromádku, míchat a rozdávat, a to mrštně a úhledně, až se jí ta zlatá a
červená barva mezi prsty rozzáří jako kupa drahokamů. Ovšem že
Susan užasne, když zjistí, že neumím hrát, a hned si musím sednout,
aby mě to mohla naučit. Hru v karty sice řídí náhoda a pouhá speku-
lace, ale ona k ní přistupuje vážně, téměř dychtivě – zkoumá svůj vě-
jíř karet s nakloněnou hlavou a přimhouřenýma očima. Když mě hra
přestane bavit, Sue hraje sama anebo karty opře jednu o druhou. A
postaví je na sebe, až z nich vznikne taková pyramida. A na samotný
vršek si vždycky schová krále a královnu.
„Podívejte se,“ řekne vždycky, když je hotová. „Podívejte se na
to, slečno. Vidíte?“ A pak ze základů pyramidy vyndá jednu kartu, a
jak se celá stavba zhroutí, rozesměje se.
Její smích zní celým Briarem. Ale ten zvuk je zvláštní, tak nějak
si představuju, že to musí znít ve vězení nebo v kostele. Někdy si
Susan dokonce zpívá. Jednou si povídáme o tanci. Sue se zvedne a
vykasá si sukni, aby mi předvedla kroky. Pak mě vytáhne na nohy a
točí se se mnou v kole, a když mě k sobě přitiskne, ucítím sílící
tlukot jejího srdce. Cítím, jak z ní přechází do mě a stává se mým.

Na konec Susan dovolím, aby mi stříbrným náprstkem vyhladila

špičatý zub.
„Ukažte,“ vybídne mě. Všimla si totiž, že si třu tvář. „Pojďte na
světlo.“

- 251 -
 Postavím se k oknu a zakloním hlavu. Sue má teplou ruku a její
dech - z něhož jsou cítit pivní kvasnice – je také teplý. Sáhne mi do
úst a opatrně je ohmatává.
„Tak ten je ostrý jak…“ říká a přitom odtahuje ruku.
„Jako hadí zub, Sue?“
„Chtěla jsem říct jak jehla.“ Sue se rozhlédne. „Mají hadi zuby,
slečno?“
„Myslím, že ano, když se o nich říká, že můžou člověka
uštknout.“
„To je pravda,“ přitaká roztěkaně. „Jen jsem si představovala, že
jsou bezzubí…“
Pak odejde do mé šatny. Otevřenými dveřmi je vidět postel a
hluboko pod ní zasunutý nočník: Sue mě opakovaně varovala, abych
si dávala pozor, abych při vstávání ten keramický nočník nerozšlápla
a nezchromila si prsty. Ve stejném duchu mě upozorňovala, abych
nikdy nestoupala bosou nohou na chlupy (protože ty se stejně jako
červi můžou člověku zavrtat pod kůži a zhnisat, říkala), abych si
neztmavovala řasy nečistým ricinovým olejem a nikdy se
nepokoušela za účelem úkrytu nebo útěku vylézt komínem. Teď si
prohlíží jednotlivé věci na mém nočním stolku, a nic neříká. Chvíli
čekám, pak zavolám: „Znáte někoho, kdo zemřel po hadím uštknutí,
Sue?“
„Hadím uštknutí, slečno?“ Když se Susan znovu objeví, stále se
mračí. „V Londýně? Myslíte jako v zoo?“
„No, třeba v zoo.“
„To teda vážně nevím.“
„Zvláštní. Víte, byla jsem si jistá, že někoho znáte.“
Usmívám se, i když se mračí. Pak mi Susan ukáže ruku s
náprstkem; teprve pak mi dojde, co chce dělat, a asi se zatvářím
divné. „Nebude vás to bolet,“ říká a dívá se, jak se výraz mojí tváře
proměňuje.
„Víte to určitě?“
„Ano, slečno. Jestli to zabolí, můžete zakřičet, a já hned
přestanu.“
Nebolí to, tak nekřičím. Ale ocitnu se v podivné záplavě vjemů:
skřípání kovu, tlak ruky, kterou mi Sue svírá čelist, její jemný dech.
- 252 -
Zatímco si Sue bedlivě prohlíží zub, který piluje, nemůžu se díval
jinam než do její tváře, a tak se zaměřím na její oči. Všimnu si, že v
jednom má tmavohnědou, téměř černou tečku. Prohlížím si křivku
její dokonale hladké tváře a její ucho, které je pěkné a má
propíchnutý laluček, aby mohla nosit kroužky a náušnice. „Jak se to
dělá?“ zeptala jsem se jí jednou, přistoupila k ní a konečky prstů se
dotkla dolíčků v nařaseném boltci. „No přece jehlou, slečno,“
odvětila, „a kouskem ledu…“ Náprstek brousí dál. Sue se usmívá.
„Moje teta to dělá i miminům,“ vysvětluje při práci. „Troufám si říct,
že to dělala i mně. Už to bude. Vidíte!“ Sue zpomalí, pak zastaví, aby
ohmatala povrch zubu. Pak začne znovu brousit. „Ovšem že mimina
jsou na to dost choulostivá. Kdyby vám ten náprstek náhodou sklouzl
– páni. Vím, že kolikrát jsme o něj i přišli.“
Nevím, jestli má na mysli náprstek nebo mimino. Její prsty i moje
rty začínají být vlhké. Polknu jednou, pak znovu. Jazyk v ústech se
mi zvedá a naráží do její ruky. Zničehonic mi ta ruka připadá příliš
velká a cizí, a představuju si matně stříbrný povrch náprstku, připadá
mi, že pod vlivem mého dechu vlhne a začíná tát, mám skoro dojem,
že už ho cítím. Jestli bude Sue v tom broušení ještě chvíli
pokračovat, zpanikařím. Ale broušení znovu zpomaluje a brzy
skončí. Sue znovu odzkouší palcem výsledek, ještě chvilku nechá
ruku položenou na mojí čelisti a pak ji sundá.
Trošku nejisté se jí vymaním ze sevření. Držela mě tak pevně a
tak dlouho, že když odstoupí, obličej mi zaplaví chladný vzduch.
Polknu a přejedu jazykem po zbroušeném zubu. Pak si otřu rty.
Vidím, že Sue má kotníky prstů poseté červenými a bílými flíčky od
toho, jak mi tlačila na ústa; i na prstu je otlačená a ještě si z něj ani
nesundala náprstek. To stříbro se leskne – vůbec, ale vůbec není
matné. To, co jsem cítila v ústech, nebo spíš jsem si to jen myslela,
byla Sue a nic jiného
Smí dáma ochutnávat prsty své služebné? V knihách mého strýce
to možné je, pomyslím si a zrudnu.
Zrovna když stojím a cítím, jak se mi do tváří rozpačitě hrne
krev, před dveřmi mého pokoje stojí dívka s dopisem od Richarda.
Úplně jsem zapomněla, že má přijít. Náš plán, náš útěk, naše
manželství, brána blázince – to všechno jsem dočista pustila z hlavy.
- 253 -
Zapomněla jsem myslet i na něj. Ale teď to musím napravit. Vezmu
dopis do ruky a třesoucími se prsty rozlomím pečeť.

Jste stejně nedočkavá jako já? píše. Vím, že jste. Je právě teď s
vámi? Vidí vám do tváře? Tvařte se radostně. Usmívejte se, culte se,
přehrávejte. Naše čekání je u konce. Jsem s prací v Londýně hotov a
vracím se!

- 254 -
 Kapitola desátá

Ten dopis na mě zapůsobí jako lusknutí hypnotizérových prstů:

zamrkám a překvapeně se kolem sebe rozhlédnu, jako bych se právě
probírala z tranzu. Pohlédnu na Sue: na její ruku, na značku, kterou
na ní zanechala moje ústa. Pohlédnu na polštáře na své posteli, na
dolíky, které na ní zůstaly po našich dvou hlavách. Pohlédnu na
květiny ve váze na stolku, na mřížku v krbu. V pokoji je příliš velké
teplo. Je v něm příliš velké teplo, a přece se stále třesu, jako by mi
byla zima. Sue si toho všimne. Zachytí můj pohled a kývne hlavou k
papíru, který držím v ruce. „Dobré zprávy, slečno?“ ptá se a mně
připadá, jako by ten dopis působil i na ni, protože její hlas mi připadá
slabý – strašně slabý – a její tvář zase ostrá. Sue odloží náprstek, ale
nepřestává mě sledovat. Nedokážu se jí podívat do očí.
Richard se vrací. Jestlipak to Sue cítí stejně jako já? Nedává to na
sobě znát. Prochází se a sedí stejně uvolněně jako předtím. Normálně
poobědvá. Vytáhne matčiny hrací karty a začne si je sama trpělivě
vykládat. Stojím u zrcadla a v odraze vidím, jak se Susan natahuje
pro kartu a zařazuje ji, otáčí, pokládá na jinou, dává stranou krále,
vytahuje esa… Prohlížím si svoji tvář a přemýšlím, co je pro ni
typické: jistá křivka tváře, příliš plné rty, příliš buclaté, příliš růžové.
Nakonec Sue posbírá karty do balíčku a řekne, že když je zamí-
chám, podržím v ruce a budu chtít, vyloží mi z nich budoucnost.
Očividně to říká beze stopy ironie a mě to k ní proti mé vůli přitáhne.
Posadím se a nemotorně karty zamíchám. Sue je vezme a rozloží.
„Tady ty zobrazují vaši minulost,“ říká, „a tady ty zase
přítomnost.“ Přitom se jí rozšíří zorničky. Najednou mi připadá
mladičká: na chvilku dáme hlavy k sobě a špitáme si jako nějaké
obyčejné dívky v obyčejném salonku, ve škole nebo v komoře:
Podívejte, tady je mladík na koni. Toto je cesta. Kárová dáma
znamená bohatství…
Mám jednu brož posázenou brilianty. V tu chvíli si na ni
vzpomenu. Představuju si – stejně jako již předtím, i když zase ne

- 255 -
tolikrát, jak Sue na ty drahokamy majetnicky dýchá a odhaduje jejich
cenu…
Přece jen nejsme obyčejné dívky v obyčejném salonku a moje
bohatství ji zajímá jen proto, že už brzy bude její. Zorničky v očích
se jí zase zúží. Z jejího hlasu zmizí šepot a zůstane v něm jen drzost,
odtáhnu se, zatímco Sue sedí, sbírá karty, otáčí je a mračí se. Jedna ji
při tom vyklouzne z ruky a ona si toho nevšimne: srdcová dvojka.
Přistoupnu ji patou a představuju si, že jedno z těch malovaných
rudých srdcí patří mně, a tak ho zamáčknu podpatkem do koberce.
Když se zvednu, Sue kartu najde a pokusí se z ní vyhladit záhyby a
pak stejně houževnatě jako předtím pokračuje v pasiánsu.
Znovu se jí podívám na ruce. Vybledly a kolem nehtů se zahojily.
Jsou malé a v rukavičkách budou vypadat ještě menší a budou se
podobat těm mým.
Tohle se prostě musí stát. Mělo se to stát už dávno. Richard se
vrací a já mám najednou pocit, že jsem nesplnila nic z toho, co jsem
měla: panický strach, že hodiny, dny – temný, nevyzpytatelný tok
času mi proklouzávají mezi prsty. Celou noc mnou lomcuje neklid.
Když vstaneme a Sue mě přichází obléknout, zatahám ji za kanýr na
rukávu jejích šatů.
„Copak nemáte jiné šaty než tyhle obyčejné hnědé, co pořád
nosíte?“ ptám se.
Sue odpoví, že nemá. Vytáhnu ze skříně sametové šaty a přinutím
ji, aby si je zkusila. Neochotně odhaluje paže, vystupuje ze sukně a
cudně se otáčí před mými zraky. Šaty jsou úzké, musím tahat za
poutka. Uhladím jí kolem boků zřasenou látku, pak jdu do truhličky
pro brož – tu s těmi brilianty – a opatrně ji Sue připíchnu na srdce.
Pak ji přivedu před zrcadlo.
Když přijde Margaret, splete si ji se mnou.
Zvykla jsem si na ni, na její život, na její teplo i na její zvláštní
osobnost; nestala se z ní žádná naivka s podlým plánem – žádná
Suky Tawdryová –, nýbrž dívka s minulostí, se vším, co nemá a má
ráda. Najednou jasně vidím, jak mi bude v obličeji i postavou
podobná, a chápu, jako by poprvé, k čemu se to s Richardem vlastně
chystáme. Opřu si tvář o sloupek postele a dívám se, jak se Sue
prohlíží s rostoucím uspokojením, natáčí se maličko doleva a pak
- 256 -
doprava, uhlazuje si záhyby na sukni, pohodlně v těch šatech
zabydluje své tělo. „Kdyby mě tak viděla tetička!“ říká celá růžolící
a v tu chvíli si před stavím, kdo na ni asi v tom temném londýnském
zlodějském doupěti čeká: teta, matka nebo babička. Představuju si,
jak asi musí být nedočkavá, jak odpočítává prodlužující se dny, které
její malá zlodějka tráví riskantní prací daleko od domova. V duchu
vidím, jak čeká a přitom bere do ruky nějakou drobnost patřící Sue –
třeba stuhu, náhrdelník nebo náramek nevkusných barev – a znova a
znova ho převrací v dlaních…
Bude ho převracet navždy, i když to ještě neví. Ani Sue nemá
tušení, že když svou tetičku políbila naposledy na hrubou tvář, bylo
to úplně naposledy v životě.
Sotva na to pomyslím, zmocní se mě cosi, co považuju za lítost.
Ten pocit je tvrdý, bolestivý a překvapivý: ucítím ho a dostanu
strach. Strach z toho, co budu muset za svou budoucnost zaplatit.
Strach z budoucnosti samotné a z neznámých, nezkrotných emocí,
které ji vyplní.
Sue nic z toho neví. Ani Rivers o tom nesmí mít nejmenší tušení.
Přijede ještě týž den odpoledne a přijde za mnou stejně, jako to
dělával za časů Agnes: vezme mě za ruku, zadívá se mi do očí, skloní
hlavu, aby mi políbil ruku. „Slečno Lillyová,“ říká mazlivým tónem.
Je celý v tmavém a upravený, a přesto se kolem něj jako závan barvy
nebo parfému vznáší jeho nápadná a křiklavá troufalost, jeho drzost.
I přes rukavičku cítím žár jeho úst. Pak se obrátí k Sue a ona udělá
pukrle. Jenomže ty vypasované šaty s živůtkem nejsou k
poklonkování určeny: úklona je příliš trhaná, okraje sukně o sebe
zavadí a jako by se zatřesou. Do tváří se jí nahrne krev. Když si toho
Šlechtic všimne, usměje se. Taky si povšimne těch šatů a možná taky
jejích bílých prstů.
„Málem bych si ji spletl s nějakou dámou, opravdu,“ říká mi. Pak
přistoupí k Sue. Vedle ní vypadá vysoký a tmavší než dřív, jako
medvěd a ona zase křehká. Vezme ji za ruku a přejíždí po ní svými
prsty: i ony vypadají dlouze – palec mu sahá téměř k jejímu zápěstí.
„Doufám, že jste své paní dobrou služebnou.“
Sue sklopí oči k podlaze. „To doufám, pane.“

- 257 -
 „Je to velice hodné děvče,“ vyhrknu a vykročím směrem k nim.
„Skutečně velice hodné.“
Jenže ta slova znějí uspěchaně, nedokonale. Šlechtic zachytí můj
pohled a stáhne palec zpět. „No, ovšem,“ prohlásí úlisně, „vždyť ani
nemůže jinak. Chci říct, žádné děvče by nemohlo jinak, slečno
Lillyová, má-li vzor ve vás.“
„Jste příliš laskav,“ hlesnu.
„Myslím, že k vám se džentlmen ani jinak chovat nemůže.“
Nespouští ze mě oči. Vybral si mě, nalezl ve mně spřízněnou
duši, chce mě vyrvat ze srdce Briaru, nepoškrábanou, a nebyla bych
to já, m in svého strýce, kdybych mu teď nedokázala ten pohled
oplatit, aniž by se mi na prsou nehnulo vzrušené cosi, temné a
odporné. Jenomže ten pocit mě svírá příliš pevně, až se mi z něj
zvedá žaludek.
Pokusím se usmát, ale výsledek je příliš křečovitý.
Sue nakloní hlavu na stranu. Snad si nemyslí, že se usmívám své
vlastní lásce? Při tom pomyšlení můj úsměv ještě víc ztuhne a
připomíná mi bolest v krku. Vyhýbám se jejich očím. Šlechtic se má
k odchodu, ale přivolá Sue k sobě a chvilku si s ní špitá u dveří. Pak
jí dá minci - zahlédnu její žlutý záblesk – vloží jí ten kov do dlaně a
sám ji sevře v pěst. Na její čisté, růžové dlani jeho nehet vypadá
zbarvený dohněda. Sue vysekne další nemotornou poklonu.
Úsměv mám teď zamrzlý jako grimasu na tváři mrtvoly. Když se
Sue otočí, nedokážu se na ni podívat. Odejdu do ložnice, zavřu
dveře,. položím se na postel tváří dolů a dostanu mohutný záchvat
smíchu - příšerného smíchu, co mnou tiše protéká jako špinavá voda
- třesu se a trvá dlouho, než se zase zklidním.

„Jak se vám zamlouvá vaše nová služebná, slečno Lillyová?“

zeptá mě pan Kivers u večeře s očima sklopenýma do talíře. Opatrně
přitom odděluje rybí maso od páteře – ta kost je tak bílá a tak jemná,
že je malém průhledná, maso přikrývá hustá deka z másla a omáčka.
V zimě se tady jídlo dostane na stůl studené. V létě je zas příliš
horké.
„Je velice – poslušná, pane Riversi,“ odpovím.
„Myslíte si, že vám bude vyhovovat?“
- 258 -
 „Ano, myslím, že ano.“
„Nebudete mít tedy důvod stěžovat si na moje doporučení?“
„Ne.“
„Tak to rád slyším.“
Vždycky toho příliš namluví, jen aby si to patřičně užil. Můj strýc
nás pozoruje. „O čem je řeč?“ ptá se.
Než odpovím, otřu si ústa. „O mojí nové služebné, strýčku, slečně
Smithové, která nahradila slečnu Feeovou. Už jsi ji několikrát viděl.“
„Spíš slyšel to její kopání podrážkami bot do dveří knihovny. Co
s ní má být?“
„Doporučil mi ji pan Rivers. Objevil ji v Londýně, když nutně
sháněla místo, a byl tak laskav, že si na mne vzpomněl.“
Můj strýc zakvedlá jazykem. „Opravdu?“ ptá se pomalu a pak
sklouzne pohledem k Richardovi a pak zpátky ke mně, bradu mírné
vytrčenou, jako by tušil něco nekalého. „Slečna Smithová, říkáš?“
„Slečna Smithová,“ zopakuju nezlomně, „která nahradila slečnu
Feeovou.“ Odložím vidličku a nůž. „Slečnu Feeovou, tu papeženku.“
„Á, tu papeženku!“ Strýc se vzrušeně vrátí k vlastní porci masa.
„Takže, Riversi,“ pokračuje směrem k našemu hostovi.
„Pane?“
„O co, že – schválně o co, pane! – že nedokážete jmenovat
žádnou jinou instituci, která by vyživovala to ohavné umění smilstva
víc než římskokatolická církev…“
Ke mně se znovu vrátí, až je večeře u konce. Musím pak hodinu
předčítat ze starověkého textu Stesky jeptišek na mnichy.

Richard sedí a nehnuté mi naslouchá. Ale když skončím a zvednu

se k odchodu, i on se zvedne a se slůvkem „Dovolíte,“ mě doprovodí
ten kousek ke dveřím. Můj strýc nezvedne hlavu a dál se sklání nad
svýma umazanýma rukama. Právě malým nožíkem s perleťovou
rukojetí, jehož starobylá čepel je vybroušená do tvaru půlměsíce,
okrajuje slupku z jablka – jednoho z těch malých, suchých, trpkých
plodů, co rostou v briarském sadu.
Richard se otočí, aby si ověřil, že se strýc nedívá, a pak na mě
nepokrytě pohlédne. V hlase však zachovává zdvořilý tón. „Musím
se vás zeptat,“ ptá se, „zda teď, když jsem zpátky, si přejete
- 259 -
pokračovat v našich hodinách kreslení? Doufám, že ano.“ Čeká, ale
já neodpovídám. „Mám zítra přijít jako obvykle?“ Znovu
neodpovím. Richard už měl ruku na dveřích, ale zase ji stáhl – i když
zůstala tak blízko, abych se kolem ní nemohla protáhnout, ale když
vidí, že chce projít, tak se nestáhne. Místo toho se zatváří zmateně.
„Nesmíte být skromná,“ říká, i když tím myslí Nesmíte být slabá.
„Nejste, že ne?“
Zavrtím hlavou.
„Tak dobrá. Přijdu v obvyklou dobu. Musíte mi ukázat, co jste
namalovala, zatímco jsem tady nebyl. Myslím, že bude stačit ještě
trochu cviku a – kdo ví? Možná budeme brzy moct vašeho strýce
překvapit plody vaší píle. Co na to říkáte? Vydržíte to ještě dva
týdny? Dva, nanejvýš tři?“
Znovu ucítím jeho pevné nervy a odvahu, cítím, jak moje vlastní
krev vzkypěla a chystá se mu jít naproti. Jenomže někde pod nebo za
tom se objevuje takový nepříjemný, nervózní druh paniky – vágní a
nepopsatelné hnutí. Richard čeká na mou odpověď a nervozita
narůstá. Všechno jsme tak pečlivě naplánovali. Už jsme dokonce
jednou strašný čin spáchali a uvedli do chodu další. Dobře vím, co
všechno se teď musí udělat. Vím, že se musím tvářit, jako že ho
miluji, že si získal moje srdce a pak se k tomu přiznat Sue. Mělo by
to být tak snadné! Jak moc jsem po tom toužila! Jak upřeně jsem
zírala na zdi strýcova domu a přála si, aby se rozestoupily a pustily
mě ven! Jenže teď, když se přiblížil den našeho útěku, jsem na
vážkách a bojím se říct proč. Hledím na strýcovy ruce, na tu perleť,
na jablko, které ten nůž svléká z kůže.
„Řekněme tři týdny, možná déle,“ říkám konečně. „Možná déle,
když budu cítit, že to potřebuju.“
Richardovi přeběhne po tváři stín podráždění nebo vzteku, ale
když promluví, jeho hlas zní smířlivě. „Vážně jste skromná. Máte
větší talent, než si myslíte. Ujišťuji vás, že tři týdny budou bohatě
stačit.“
Konečně otevírá dveře a s úklonou mě vyprovází. A i když se
neotáčím, že zůstává na místě a sleduje, jak stoupám po schodech se
stejnou starostlivostí o mou bezpečnost jako kterýkoliv urozených
přátel mého strýce.
- 260 -
 Jeho starostlivost brzy ještě vzroste, ale dny se aspoň prozatím
vrátí do zaběhaných kolejí. Každé ráno Richard tráví prací s tisky,
pak přichází za mnou, aby mě vyučoval kreslení – totiž aby mi byl na
blízku, aby se díval a mumlal, zatímco plácám barvu do skicáku, aby
byl zasmušilý a nápadně zdvořilý.
Dny se vracejí zpátky do svých kolejí – až na to, že tam, kde dřív
byla Agnes, je dnes Sue.
Jenže Sue je úplně jiná. Zná toho mnohem víc. Zná svou vlastní
cenu a smysl svého života. Ví, že musí poslouchat a dívat se, aby pan
Rivers nezašel příliš daleko, nebo s její paní nemluvil příliš intimně,
ale zároveň dobře ví, kdy má otočit hlavu a být k těm důvěrnostem
hluchá. Opravdu to tak dělá, ale taky jsem si všimla, že nás pokrad-
mu pozoruje koutkem oka – prohlíží si náš odraz v zrcadle u krbu a v
oknech – sleduje každý náš stín! Pokoj, v němž jsem strávila tolik
hodin v zajetí a znám ho tak jako vězeň zná svou celu, ten pokoj mi
teď připadá úplně jiný. Připadá mi plný zářivých ploch, z nichž
každá představuje jedno z jejích očí.
Když mi Susan pohlédne do očí, jsou ty její zastřené a bez viny.
Jakmile se však setkají s Richardovými, vidím, jak mezi nimi
přeskakuje jiskra vědomí a porozumění, a nedokážu se na ni podívat.
Přestože toho Sue ví mnoho, jsou to pochopitelně jen falešné a
bezcenné informace a její uspokojení z toho, že je má – z toho, jak si
to svoje domnělé tajemství hýčká –, mi nahání hrůzu. Netuší, že je
stěžejním bodem celého našeho plánu, tím, kolem něhož se všechno
točí; má za to, že tím bodem jsem já. Netuší, že tím, jak mě Richard
naoko zesměšňuje, vlastně zesměšňuje ji; že poté, co se k ní důvěrné
obrací, snad s úsměvem, snad s úšklebkem, obrátí se ke mně a
usměje se nebo ušklíbne doopravdy.
Když mučil Agnes, ponoukalo mě to k vlastním malým
krutostem, teď jsem akorát tak vynervovaná. Tím, jak si uvědomuju
Sue, si příliš uvědomuju i sama sebe – hned jsem příliš lehkomyslná,
tak jako někdy Richard v tom do očí bijícím představení naší
předstírané lásky; hned zas obezřetná a bdělá, na vážkách. Dokážu
být třeba hodinu troufalá – nebo pokorná a zdrženlivá – a pak se v
poslední minutě v jeho přítomnosti celá roztřesu. Prozradí mě pohyb

- 261 -
vlastních končetin, tepot vlastní krve, vlastní dech. Domnívám se, že
Sue si to vykládá jako lásku.
Aspoň že Richard ví, že je to slabost. Dny se vlečou; uběhne
první týden a započne druhý. Postupně vycítím jeho zmatení i váhu
jeho očekávání, cítím, jak roste, obrací se a kysne. Jednoho dne se
Richard podívá na mou práci a zavrtí hlavou.
„Obávám se, slečno Lillyová,“ prohlásí vícekrát, „že vám ještě
stále chybí cvik. Myslel jsem si, že máte pevnější tah. Jsem si jistý,
že před měsícem ještě byl. Jen mi neříkejte, že jste v době mé krátké
nepřítomnosti vyšla ze cviku. Po všem, co jsme spolu udělali! Jedné
věci se musí umělec při práci vždycky vyhnout: a to váhání. Neboť
to vede ke slabosti a díky ní ztroskotala větší díla, než je tohle.
Rozumíte? Rozumíte mi?“
Neodpovím. Richard odejde a já zůstanu u sebe v pokoji. Sue se
přijde posadit vedle mne.
„Nic si z toho nedělejte, slečno,“ chlácholí mě jemně, „že je pan
Rivers k vašim obrázkům tak tvrdý. Vždyť ty vaše hrušky jsou jako
živé.“
„Mvslíte, Sue?“
Dívka přikývne. Zadívám se jí do tváře – do oka s tou jednou
tmavohnědou tečkou. A pak pohlédnu na tu beztvarou mazanici na
papíře.
„Ta kresba nestojí za nic, Sue,“ říkám.
Položí mi dlaň na ruku a opáčí: „Však vy se to naučíte.“

To jistě, ale ne dost rychle. Richard časem navrhne, abychom se

procházeli v parku.
„Teď musíme pracovat přímo v přírodě,“ říká.
„Radějí ne,“ namítám. Mám své cestičky, po nichž se ráda
procházím se Sue po svém boku. Mám za to, že když po nich budu
chodit sama, ztratí svoje kouzlo. „Raději ne,“ zopakuju.
Richard se nejprve zamračí, pak se usměje. „Jako váš učitel na
tom však musím trvat.“
Doufám, že bude pršet. Ale i když celou zimu bylo nebe nad
Briarem šedivé – mám pocit, že za celých sedm let nezměnilo barvu!
–, kvůli němu se teď vyjasní. Když pan Way energicky otevře dveře,
- 262 -
ucítím kolem odhalených kotníků jen závan rychlého a jemného
vánku. „Děkuji vám, pane Wayi,“ říká Richard a nabízí mi svou
ohnutou paži‚ na hlavě má nízký černý klobouk a je oblečený v
tmavém vlněném kabátě a modročervených rukavicích. Pan Way si
je prohlíží a pak se na mě podívá napůl s uspokojením a napůl s
výsměchem.
Myslíš si o sobě, že jsi dáma, co? řekl mi ten den, kdy mě s
kopáním odvlekl do ledárny. Tak to se ještě uvidí.
Dnes s Richardem ale k ledárně nepůjdeme, raději zvolím jinou
cestu – delší, mírnější, která se vine kolem strýcových pozemků,
stoupá a je z ní výhled na zadní část domu, stáje, lesy a kapli. Znám
ty výhledy příliš dobře, než aby se mi chtělo na ně koukat, a tak
kráčím s očima zapíchnutýma do země. Zůstávám zavěšená do
Richarda a Sue jde za námi – nejdříve je nám v patách, ale když
Richard přidá do kroku, opozdí se. Kráčíme mlčky, ale Richard si mě
k sobě pomalu přitáhne. Nešikovně se mi nadzvedává sukně.
Jenže když se pokusím odtáhnout, nepustí mě. „Nemusíte mě k
sobě přece tak tisknout,“ namítnu nakonec.
„Musíme vypadat přesvědčivě,“ odvětí Richard s úsměvem.
„Nemusíte mé tak svírat. Chcete mi snad pošeptat něco, co ještě
nevím?“
Richard se letmo ohlédne přes rameno. „Připadalo by jí divné,
kdybych si nechal ujít takovou příležitost být ve vaší blízkosti,“
dodá. „To by přece připadalo divné každému.“
„Ona ví, že mě nemilujete. Nemusíte před ní vrkat jako hrdlička.“
„Copak džentlmen nemá na jaře vrkat, když má šanci?“ opáčí
Richard a posune si klobouk z čela. „Podívejte se na tu oblohu,
Maud. Jen se podívejte, jak odporně modrou má barvu. Tak
modrou…“ při těch slovech zvedne ruku, „…až se tluče s barvou
mých rukávů. Pro vás je to přirozené. Móda vám nic neříká. Nebe
nad Londýnem je aspoň slušně vychované: je jako zdi u krejčího,
jednotvárně šedé. „ Znovu se usměje a přitáhne si mě blíž k sobě.
„Ovšem, sama to již brzy poznáte.“
Snažím se sama sebe představit v krejčovském salonu. Vybavuji
se mi scény z Kloboučnice s bičíkem. Otočím se a stejně jako on se
rychle poohlédnu po Sue. Pozoruje nás s podmračenou tváří, v níž
- 263 -
vidím náznak uspokojení z toho, jak se mi kolem jeho nohy vzdouvá
sukně. Znovu se od Richarda pokusím odtáhnout, ale on si mě
přitáhne „Už mě pustíte?“ zeptám se, ale když nereaguje, dodám.
„Pak se musím domnívat, že vzhledem k tomu, že víte, že o muchlání
nestojím, přináší vám požitek, když mě můžete mučit.“
Richard zachytí můj pohled. „Jsem jako všichni muži,“ říká,
„zajímá mě jen to, co nemůžu mít. Stačí, když uspíšíte den našeho
svazku. Jsem přesvědčen, že záhy zjistíte, že moje pozornost rychle
ochabuje.“
Poslouchám jeho slova bez odpovědi. Jdeme dál a za chvíli mě
Richard pustí, aby si mohl zapálit cigaretu. Znovu se podívám po
Sue. Terén se mírně zvedl, vánek zesílil a jí se zpod čepce uvolnily
dva nebo tři prameny hnědých vlasů a bičují ji do tváře. Sue nám
nese tašky a nemá volnou ruku, aby si je zastrčila zpátky. Její plašť
za ní mohutně vlaje jako plachta.
„Je v pořádku?“ ptá se Richard a potahuje z cigarety.
Obrátím se a upřu pohled před sebe. „Docela ano.“
„Stejně je statnější než Agnes. Chudinka Agnes! Zajímalo by mě,
jak se ji asi daří, co?“ Znovu mě vezme za paži a rozesměje se. Když
mu na to nic neřeknu, jeho smích ustane. „No tak, Maud,“ pobídne
mě Richard chladnějším tónem, „nebuďte zapšklá jako stará panna.
Co vám přeletělo přes nos?“
„Mě nic nepřeletělo přes nos.“
Richard se pozorně zahledí na můj profil. „Tak proč čekáme?
Všechno je, jak má být. Všechno je připravené. Už jsem v Londýně
pronajal dům. Není to zrovna levná záležitost, Maud…“
Kráčím v tichosti dál vědoma si jeho upřeného pohledu. Richard
si mě k sobě znovu přitáhne. „Doufám, že jste si to nerozmyslela?“
ptá se „Nebo ano?“
„Ne.“
„Víte to jistě?“
„Naprosto jistě.“
„A přece to stále odkládáte. Pročpak?“ Neodpovím. „Maud, ptám
se vás znova. Od chvíle, co jsem vás viděl naposledy, se něco stalo.
Co je to?“
„Nic se nestalo,“ odvětím.
- 264 -
 „Vážně?“
„Nic co bychom nenaplánovali.“
„A vy víte, co se musí teď udělat?“
„Samozřejmě.“
„Tak to prosím udělejte. Chovejte se jako zamilovaná. Usmívejte
se, červenejte, buďte pošetilá.“
„Copak tohle všechno nedělám?“
„Děláte, ale pak se ušklíbnete nebo ucuknete, a všechno zkazíte.
Jen se na sebe podívejte. Zavěste se do mě, kruci. Snad vás dotek
mojí ruky nezabije? – Omlouvám se.“ Po jeho slovech jsem úplně
ztuhla. „Je mi to líto, Maud.“
„Pusťte mě,“ přikážu mu.
Dál kráčíme bok po boku v naprosté tichosti. Sue se za námi
plahočí– slyším její dech připomínající vzdechy. Richard zahodí
nedopalek cigarety, utrhne si stéblo trávy a začne se švihat do bot.
„Ta půda je tady tak hnusně červená!“ uleví si. „Ale malý Charley
má aspoň co dělat…“ dodá a usměje se pod fousy. Pak špičkou nohy
zakopne o kámen a málem spadne. Vzápětí zakleje. Když se zase
narovná, podiva se na mě. „Vidím, že vám chůze problémy nedělá.
Vám se to líbí, viďte? Víte, i v Londýně se dá chodit na procházky.
Do parku a lesíku. Věděla jste to? Nebo se můžete rozhodnout, že už
v životě neuděláte ani krok. Můžete si pronajmout kočáry, nosítka,
muže, co vás budou všude vozit a nosit…“
„Já vím, co můžu a nemůžu.“
„Opravdu? Vážně?“ Richard si zastrčí stéblo trávy do úst a
zahloubá se. „Pořád mi to vrtá hlavou. Myslím, že máte strach. Ale z
čeho? Z toho, že zůstanete sama? Až budete bohatá, Maud, ze
samoty už strach nikdy mít nemusíte.“
„Myslíte, že mám strach ze samoty?“ opáčím. Jsme kousek od zdi
strýcova parku. Je vysoká, šedivá a suchá jak troud. „Myslíte, že se ji
bojím? Já nemám strach z ničeho, vůbec z ničeho.“
Richard zahodí stéblo a vezme mě za paži. „Tak proč nás
udržujete v tak strašlivém napětí?“ vyhrkne.
Neodpovím. Naše kroky zpomalily. Když zaslechneme, jak za
námi Sue hlasitě funí, zase zrychlíme.

- 265 -
 „Před malou chvílí jste mluvila o mučení,“ promluví Richard
znova, ale tón jeho hlasu se změnil. „Víte, co si myslím? Že tím
neustálým oddalováním vlastně ráda mučíte sama sebe.“
Pokrčím rameny jako by bezstarostně, i když se tak vůbec
necítím. „Můj strýc mi jednou řekl něco podobného,“ odvětím. „To
bylo ještě před tím, než jsem se mu začala podobat. Dnes už pro mě
čekání žádným mučením není. Jsem na ně zvyklá.“
„Ale já ne,“ odsekne Richard. „Ani netoužím po tom, abyste mě v
tom vy nebo kdokoliv jiný poučoval. V minulosti jsem kvůli čekáni
ztratil příliš mnoho. Dnes už jsem chytřejší, když jde o to zařídit, aby
věci fungovaly v můj prospěch. To jsem se naučil, tak jako vy jste se
naučila trpělivosti. Rozumíte mi, Maud?“
Otočím hlavu a přimhouřím oči. „Já vám nechci rozumět,“
prohlásím znaveně. „Přála bych si, abyste nemluvil vůbec.“
„Budu mluvit tak dlouho, dokud mě nebudete poslouchat.“
„Poslouchat co?“
„Tohle.“ Přistrčí mi ústa těsně k obličeji. Jeho bradka, rty i dech
jsou cítit kouřem, jako by byl ďábel. „Nezapomeňte na naši dohodu,“
sykne. „Nezapomeňte, jak jsme ji uzavřeli. Nezapomeňte, že když
jsem za vámi poprvé přišel, nechoval jsem se zrovna jako džentlmen,
a neměl jsem co ztratit, na rozdíl od vás, slečno Lillyová, jež jste mě
přijala sama o půlnoci ve svém vlastním pokoji…“ Po těch slovech
se Richard odtáhne. „Jsem přesvědčen, že i tady vaše pověst něco
znamená. Obávám se, že dámy to tak prostě mají. Ale toho jste si
samozřejmě byla vědoma, když jste mě přijímala.“
Z tónu jeho hlasu zaznívá jistá nová břitkost, něco, co jsem u
něho předtím nepostřehla. Změnili jsme však kurz, a když pohlédnu
Richardovi do obličeje, světlo na něho svítí zezadu a z jeho tváře se
nedá nic vyčíst.
„Klidně mě nazývejte dámou,“ říkám opatrně, „ale do té mám
daleko.“
„A přesto si myslím, že vás za ni váš strýc považuje. Jak by se
mu líbila představa, že jste zkažená?“
„Vždyť mě sám zkazil!“

- 266 -
 „Pak se mu asi nebude líbit představa, že jeho práce se chopila
ruka jiného muže? Mám samozřejmě na mysli jen to, co si asi
pomyslí.“
Ustoupím bokem. „Vy ho ale vůbec nechápete. Považuje mě jen
za takový stroj na čtení a přepisování textů.“
„Tím hůř. Nebude se mu líbit, když se ten stroj zadře. Co když se
ho raději zbaví a pořídí si nový?“
Teď už cítím, jak mi ve spáncích tepe krev. Přiložím si prsty na
oči.
„Nebuďte protivný, Richarde. Jak se ho asi zbaví?“
„No třeba tím, že ho pošle domů…“
To lepání jako by klopýtlo, pak se zrychlí. Odtáhnu prsty, ale
Richard má světlo pořád za sebou, takže mu není vidět do tváře. „V
blázinci bych vám byla k ničemu,“ namítnu velice tichým hlasem.
„Teď jste mi taky k ničemu, když otálíte. Dejte si pozor, aby mě
to nepřestalo bavit. Pak už bych k vám laskavý nebyl.“
„A tomuhle vy říkáte laskavost?“ optám se.
Konečně jsme se dostali do stínu a aspoň vidím, jak se Richard
tváří: upřímně, pobaveně, užasle. „Tohle je strašlivý zločin, Maud,“
odpoví. „Copak jsem to někdy nazval něčím jiným?“
Zůstaneme stát těsně u sebe jako dva milenci. Richardův tón je
znovu odlehčený, ale jeho pohled je nelítostný. Poprvé pocítím, jaké
by to bylo mít z něj strach.
Richard se otočí a zavolá na Sue. „Ještě kousek, Suky! Myslím,
že už tam budeme.“ Pak mi zašeptá do ucha: „Budu potřebovat být s
ní pár minut o samotě.“
„Abyste si ji pojistil tak jako mě,“ odvětím.
„To už se stalo,“ odpoví samolibě, „a aspoň vím, že je oddanější,
nebo ne?“ Musela jsem se otřást nebo změnit výraz tváře. „Maud,
snad ji nepodezíráte z toho, že začíná mít pochybnosti? Nechcete mi
říct, že vyměkla nebo že hraje falešně? Tak proto váháte?“ Zavrtím
hlavou. „Tím spíš se s ní musím sejít,“ pokračuje Richard, „abych
zjistil, na čem s ní jsme. Dnes nebo zítra ji za mnou pošlete. Pokuste
se to prosím nějak zařídit. Buďte mazaná.“
A po těch slovech si strčí do úst prst zažloutlý od kouře. Sue nás
konečně dožene a oddechuje po mém boku. Od tíhy těch zavazadel je
- 267 -
celá zardělá. Plašť se jí nepřestává vzdouvat, vlasy ji bičují a já mám
sto chutí ji k sobě přitáhnout, pohladit a upravit ji. Už už se chystám
to udělat, málem se po ní začnu natahovat, ale pak si uvědomím
Richardovu přítomnost a jeho lišácký, pátravý pohled. Založím si
ruce na prsou a odvrátím se.
Hned druhý den ráno za ním Sue pošlu s kusem uhlíku, aby si
mohl zapálit cigaretu. Stojím s hlavou opřenou o okno v ložnici a
dívám si, jak si špitají. Sue má sice hlavu otočenou na druhou stranu,
ale když odchází, Richard ke mně pozvedne zrak a zadívá se mi do
očí tak, jak to tehdy udělal ve tmě. Jako by mi očima znovu
připomínal Nezapomeňte na naši dohodu. Pak upustí cigaretu a vší
silou ji zašlápne; nakonec si oklepává z bot lepivou červenozem.
Od té chvíle na mě náš plán doráží se stále větší silou jako tah
zadrhlého soukolí nebo uvázaného zvířete či příchod tropické bouře.
Den co den se probouzím se stejnou myšlenkou: Dnes to udělám!
Dnes zvednu závoru a pustím ten stroj na plné obrátky, odvážu to
zvíře, rozeženu stahující se mračna! Dnes mu dovolím, aby na mě
uplatnil nárok…
Ale stejně to neudělám. Podívám se na Sue a vždycky přijde ten
stín, ta temnota – říkám tomu panika, obyčejný strach – záchvěv,
zhroucení – pád do kysele zapáchajícího jícnu šílenství…
Možná že se na mně pomalu začíná projevovat šílenství, choroba
mojí matky! To pomyšlení mě děsí ještě víc. Párkrát si vezmu vyšší
dávku kapek: uklidňují mě, ale zároveň mi zpomalují reakce, což
neunikne mému strýci.
„Stává se z tebe nemehlo,“ pokárá mě jednou ráno, když mi
omylem vypadne z ruky kniha. „Myslíš, že tě mám snad proto, abys
mým knihám ubližovala?“
„Ne, strýčku.“
„Cože? Ty mumláš?“
„Ne, pane.“
Strýc si navlhčí našpulené rty a prohlíží si mě ještě zkoumavěji,
když znovu promluví, tón jeho hlasu mě překvapí.
„Kolik je ti let?“ Ta otázka mě překvapí, a tak zaváhám.
„Nehřejte si přede mnou na ostýchavku, slečinko!“ vybuchne strýc,
když si toho všimne. „Kolik je ti let? Šestnáct? Sedmnáct? – Klidně
- 268 -
dej najevo úžas. Myslíš si, že jsem lhostejný k běhu času, protože
jsem vědec, co?“
„Je mi sedmnáct, strýčku.“
„Sedmnáct. Problematický věk, pokud člověk může věřit
vlastním knihám.“
„Ano, pane.“
„Ano, Maud. Zapamatuj si jedno: tvým úkolem je studium, a ne
víra. A dále nezapomínej, že pořád ještě ani jeden z nás není dost sta-
rý - ani ty, aby tě paní Stilesová nemohla podržet, ani já, abych ti
nemohl dát pětadvacet rákoskou. Co ty na to? Budeš si to pamatovat?
Ano?“
„Ano, pane,“ odpovím.
Už mi však připadá, že si toho musím pamatovat příliš mnoho.
Tvář i klouby mě začínají bolet z toho, jak se pořád snažím o nějaký
výraz nebo pózu. Už nedokážu s jistotou říct, které z mých činů – a
dokonce citů, byly skutečné a které ne. Richard ze mě nespouštěl oči.
Vyhýbala jsem se jeho pohledu. Je jistý sám sebou, škádlí se, hrozí:
předstírá, že nerozumím. Možná jsem slabá. Možná opravdu čerpá
rozkoš z týrání, jak se domnívá. Mučení jsou pro mě lekce, spolu
s večeřemi a večerním předčítáním knih pro strýce. Společnost Sue
pro mě také začíná být mučení. Pořádek našich dnů podléhá rozvratu.
Cítím přes kůži, že ona také čeká: dívá se, odhaduje situaci, chce mě
popohnat. Co je horší, začíná se přimlouvat ke svému společníkovi,
přesvědčovat, jaký je moudrý, dobrý, zajímavý.
„Myslíš, Sue?“ ptám se a dívám se jí do očí. Utíká pohledem
někde pryč, ale odpovídá nezměněně. „Ano, slečno. O, ano. Vždyť to
každý vidí.“
Pak mě upraví – všechno musí být perfektní – češe a ukládá moje
vlasy, vyhlazuje faldy, setřásá prach z šatů. Mám pocit, že se tak
snaží uklidnit nás obě.
„Prosím,“ říká nakonec. „Hned je to lepší.“
„Co je lepší?“
„Jaká laskavá tvář. Není třeba se kabonit, to ne…“
Není třeba se kabonit kvůli panu Riversovi: skoro slyším, jak to
říká. V novém návalu citů zvedám ruku a štípu Sue do ramene.
„Au!“
- 269 -
 Nevím, která z nás křičí: odsunuju se, rozladěná. Ale ve chvíli
kdy cítím její kůži mezi prsty, zmocňuje se mě pocit bezmezné
úlevy. Téměř celou hodinu se třesu po celém těle.
„Bože!“ říká, ukrývajíc tvář v dlaních. „Bojím se, že přicházím o
rozum. Myslíš si, že blázním? Myslíš si, že jsem ohavný člověk,
Sue?“
„Ohavný?“ opakuje. A vím, že myslí: Taková dobrá dívka jako
ty?
Klade mě do postele a leží těsně vedle mě. Brzy však usne a
odsune se bok. Přemýšlím o domě, ve kterém jsem. O mém pokoji –
jeho ploše a hranách. Zdá se mi, že neusnu, dokud se jich nedotknu.
Vstávám a chodím z místa na místo, dotýkajíc se krbu, stolku,
koberce, skříně. Pak se vracím k Sue. Chtěla bych se jí dotknout,
ujistit se, že je tam. Nemám odvahu. Ale nemůžu se ovládnout.
Zvedám ruku a přesouvám jí těsně nad spící Sue – nad jejím bokem,
ňadry, stočeným ramenem, vlasy na polštáři, tváří.

Opakuju to přes příští tři noci. Konečně přichází průlom.

Richard trvá na procházkách nad řekou. Nařizuje Sue, aby si
sedla dál ode mě, vedle převrácené lodi, během kdy on sám svým
způsobem předstírá, že sleduje můj postup v malování. Tolikrát jsem
nakládala barvu na to samé místo, že papír se trhá pod štětcem, ale i
tak pokračuju v malování.
Co jistou dobu se Richard naklání a syčí mi do ucha: „Čert tě
vem, Maud, kde se v tobě bere tolik klidu? Co? Slyšíš hodiny? Jeho
tlukot se jasně nese po vodě. Uplynula další hodina, kterou jsme
mohli strávit na svobodě. A ty nás nutíš trčet…“
„Přesuneš se?“ ptám se ho. „Zacláníš mi světlo.“
„A ty mně, Maud. Vidíš, jak jednoduché je pohnout se do stínu?
Stačí jen jeden krok. Vidíš? Chceš to vidět? Ale kdeže. Ona má
raději tu svoji čmáraninu. To jen…Ach, dejte mi zápalku, zapálím
se!“
Dívám se na Sue.
„Tiše, Richarde.“
Dny jsou stále teplejší, až konečně přichází tak teplý, až Richard
konečně povolí. Hází na trávu deku a natahuje se na ni, a skrývá si
- 270 -
oči kloboukem. Odpoledne je klidné a skoro příjemné: slyšet bylo jen
skřehot žab v rákosí, pleskot vody. Nakládám barvu líným
potáhnutím štětce a téměř usnu.
Richardův smích mě vytrhává z letargie. Dívám se na něho.
Pokládá prst na ústa.
„Podívej se.“ Říká tiše a ukazuje na Sue.
Pořád sedí u převrácené lodi, ale její hlava jí padá na
ztrouchnivělý strom, a ruce a nohy bezvládně odpočívají. U úst ji visí
pramen vlasů, potemnělý v místě, kde je kousala. Má zavřené oči,
klidně oddychuje. Tvrdě usnula. Slunce jí dopadá šikmo na obličej a
ozařuje špičku její brady, její řasy, její tmavnoucí pihy. Mezi okraji
jejích rukaviček a manžetami pláště vykukují dva úzké proužky
růžové kůže.
Znovu pohlédnu na Richarda – naše oči se setkají – a vrátím se ke
svému malování. „Spálí si tváře,“ řeknu tiše. „Nechcete ji vzbudit?“
„Mám?“ Richard potáhne nosem. „Tam, odkud přišla, nejsou na
slunce moc zvyklí.“ Říká to málem laskavě, ale sám se těm slovům
směje. „A myslím, že ani tam, kde skončí,“ dodá šeptem. „Chuděrka
malá – jen ať spí. Spí od té doby, co jsem ji získal a přivezl sem, a
ani o tom neví.“
Rivers to neříká ani tak s radostí, jako spíš s opravdovým zájmem
v hlase. Pak se protáhne, zívne si, postaví se a kýchne. Pěkné počasí
mu působí potíže. Richard si přiloží kotníky prstů k nosu a vší silou
kýchne. „Promiňte,“ omluví se a vytáhne si kapesník.
Sue se sice neprobudí, ale svraští čelo a otočí hlavu. Spodní ret jí
maličko poklesne. Ten neposedný pramínek vlasů jí sklouzne po
tváři, ale zůstane zkroucený do špičky. Zvedla jsem štětec a jednou
jsem jím ďobla do své drolící se malby; teď ho držím v ruce asi tři
centimetry od papíru a dívám se, jak Sue spí. Nic víc. Richard znovu
kýchne a tiše proklíná vedro a roční období. Pak se (aspoň mám ten
dojem) stejně jako předtím zklidní. Jsem přesvědčená, že mě bedlivě
pozoruje. Asi mi musí ze štětce ukápnout barva, protože později na
svých modrých šatech najdu černý flíček. Ale žádné kapající barvy si
nevšimnu, a možná že právě to mě prozradí. Buď to, anebo můj
vyraz. Sue znovu svraští čelo. Ještě chvilku ji pozoruji. Pak se
otočím a zjistím, že Richard bedlivě sleduje mě.
- 271 -
 „Ach, Maud,“ hlesne.
Nic víc neřekne, ale z jeho tváře konečně jasně vyčtu, jak moc po
ni toužím.
Chvilku zůstaneme bez hnutí. Pak ke mně Richard přistoupí a
vezme mě za zápěstí. Štětec mi vypadne z ruky.
„Rychle pojďte,“ pobídne mě. „Rychle pojďte, než se vzbudí.“
Táhne mě za sebou a já za ním klopýtám podél hradby z rákosí.
Jdeme po proudu řeky, kolem zákrutu a zdi. Zastavíme se, Richard
mi položí ruce na ramena a pevně mě stiskne.
„Ach, Maud,“ řekne znovu. „Celou dobu jsem si myslel, že vás
tlačí výčitky svědomí nebo nějaká jiná slabost. Ale když
pomyslím…!“
Odvrátím od něj obličej, ale přesto cítím, jak se usmívá.
„Nesmějte se mi,“ říkám celá rozechvělá. „Nesmějte se mi.“
„Smát se? Můžete být ráda, že nedělám nic horšího. Musíte přece
vědět - kdo jiný než vy! –, k jakým kratochvílím dokáží takové věci
vyprovokovat mužské choutky. Díky bohu, že spíš než džentlmen
jsem darebák, a ti se přece jen řídí jinými zákony. Pro mne za mne si
milujte a buďte zatracena. Nevrťte se, Maud!“ Pokusila jsem se mu
vykroutit ze sevření. Richard mě sevře ještě pevněji, pak mi dovolí,
abych se od něj trošku odklonila, ale popadne mě kolem pasu.
„Milujte si a buďte zatracena,“ zopakuje. „Ale za nic na světě mě
nesmíte zdržovat od mých peněz, nechat nás tady chřadnout, mařit
naše plány, naše naděje i svou vlastní slibnou budoucnost. Zvlášť ne
teď, když už vím, kvůli jaké hlouposti tady pořád trčíme. Teď si
pěkně počkáme, až se Sue vzbudí. –Ujišťuju vás, že když se tak
kroutíte, je mi to stejně jako vám protivné. – Počkáme, až se vzbudí a
bude nás hledat. Počkáme si, aby nás takhle viděla. Nechcete se ke
mně přitisknout? Dobrá. Budu vás držet kolem pasu a ona si konečně
bude myslet, že jsme milenci, a čekání je u konce. Teď stůjte v
klidu.“
Richard se vykloní a vyrazí ze sebe pronikavý výkřik. Zvuk
narazí na dusný vzduch a rozvlní ho, pak se vytratí.
„Za chvilku je tady,“ říká Richard.
Pohnu pažemi. „To mě bolí.“

- 272 -
 „Tak stůjte jako v mileneckém objetí a hned budu něžný jako
beránek.“ Znovu se usměje. „Představte si, že jsem ona. – Au!“ Teď
jsem se ho pokusila bacit. „Chcete snad, abych vám nadělal
modřiny?“
Riversovo sevření zesílí a přišpendlí mi paže k tělu. Je vysoký a
silný. Jeho prsty se za mým pasem dotýkají – domnívám se, že tak to
má být, když mládenci drží svoje děvčata kolem pasu. Chvíli se
z jeho sevření snažím vyprostit: stojíme propletení a zpocení jako
dvojice zápasníků v ringu. Ale umím si představit, že z dálky by to
mohlo vypadat jako milostný propletenec.
Jenomže je to nuda a brzy mě to přestává bavit. Slunce stále žhne
vysoko nad námi. Žáby nadále pokračují ve svém monotónním zpěvu
s rákosí stále šplouchá voda. Ale den jako by byl propíchnutý nebo
rozpáraný; cítím, jak se začíná naklánět a lepit se mi svými záhyby
těsně kolem těla.
„Je mi to líto,“ hlesnu.
„Teď už nemusí.“
„Já jen…“
„Musíte být silná. Sám jsem viděl, že to umíte.“
„Já jen…“
Ale jen co? Jak to mám říct? Jen že jsem si k ní položila hlavu na
prsa, když jsem se probudila zmatená. Že mi jednou vlastním
dechem zahřívala nohy. Že mi obrousila špičatý zub stříbrným
náprstkem. Že mi místo vajíček dala přinést polévku – vývar – a
usmívala se, když viděla, jak jsem ho vypila. Že má v oku
tmavěhnědou tečku. Že si o mně myslí, že jsem hodná…
„Poslouchejte, Maud,“ říká Richard a dívá se mi do tváře. Pak si
mě k sobě přitáhne a já mu zůstanu viset v náručí. „Poslouchejte!
Kdyby to byl kdokoliv, jen ne ona. Kdyby to byla Agnes! Probuďte
se! Ale tohle je děvče, které musíme podvést a zbavit svobody,
abychom sami mohli být volní. To jí se zmocní doktoři, zatímco
budeme nehnutě přihlížet. Pamatujete si na náš plán?“
Přikývnu. „Ale…“
„Co?“
„Přece jen dostávám strach, že mi chybí odvaha…“

- 273 -
 „Zato lásky pro jednu mladou zlodějku máte na rozdávání, co?
Ach. Maud.“ Z Richardova hlasu čiší výsměch. „Copak jste
zapomněla, proč k vám vůbec přijela? Myslíte si, že ona na to
zapomněla? Copak si myslíte, že pro ni znamenáte něco jiného než to
jedno jediné? Jste příliš dlouho zavřená mezi strýcovými knihami.
Dívky v nich miluji snadno. V tom je jejich smysl. Kdyby to tak
fungovalo i v životě, ty knihy by se ani nemusely psát.“
Pak si mě prohlédne. „Kdyby to věděla, vysmála by se vám,“
řekne a tajnůstkářsky dodá: „I mně by se vysmála, kdybych jí to
řekl…“
„To nesmíte!“ vyhrknu, zvednu hlavu a celá ztuhnu. Ta představa
mě doslova děsí. „Zkuste jí to říct a nikdy z Briaru neodejdu. Můj
strýc se dozví, jak jste mě zneužil, a je mi jedno, jak mě za to
potrestá.“
„Nic jí nepovím,“ ujistí mě Richard pomalu, „když bez dalších
okolků uděláte to, co musíte. Nic neřeknu, když jí nakukáte, že mě
milujete, chcete se stát mou ženou a umožníte náš útěk, jak jste
slibovala.“
Odvrátím se od něj. Znovu nastane ticho. Pak zamumlám – copak
můžu jinak? – „Udělám to.“ Richard s povzdechem přitaká.
Nepřestává mě pevně držet a po chvilce mi přiloží ústa k uchu.
„Už jde,“ špitne, „plíží se podél zdi. Určitě se chce díval a
nevyrušovat nás. Jen ať vidí, že už vás…“
Pak mi Richard vtiskne polibek do vlasů. Pod tíhou, teplem a
tlakem jeho těla, pod vlivem teplého a dusného dne a svého vlastního
zmatení jen zůstanu ochable stát a nijak se nebráním. Richard sundá
ruku z mého pasu a zvedne mi paži. Políbí látku na mém rukávu.
Když na svém zápěstí ucítím jeho ústa, ucuknu. „No tak, no tak,“
chlácholí mě. „Zkuste být chviličku milá. Omlouvám se za ty kníry.
Představte si, že ta ústa patří ji.“ Ta slova se mi vlhce otřou o kůži.
Stáhne mi kousíček rukavičky, rozevře rty a dotkne se špičkou
jazyka mojí dlaně, a já se roztřesu slabostí, strachy a odporem – a
ohromením z toho, že vím, že Sue stojí, spokojeně se dívá a má za to,
že jsem jeho.

- 274 -
 Richard mi totiž konečně ukázal, jaká vlastně jsem. Odvede mě k
ní, společně se vrátíme do domu, Sue mi svlékne plášť, vyzuje boty.
Tvář má přece jen zrůžovělou: stojí se svraštělým čelem u zrcadla a
zlehka si přejíždí rukou po tváři… Nic víc než to, ale když to vidím,
srdce mi poskočí – ten propad neboli pád do neznáma, v němž je
tolik paniky, tolik temnoty, že to vypadá spíš jako strach nebo
šílenství. Dívám se, jak se Sue obrací a protahuje, prochází jen tak
nazdařbůh pokoji; vidím všechna ta nedbale přirozená gesta, která
jsem tak chtivě a dlouho pozorovala. Je tohle touha? Jak zvláštní, že
právě já že všech lidí to nepoznám! Jenomže já jsem si touhu
představovala jako menší, úhlednější; představovala jsem si, že se
omezuje na své vlastní orgány, tak jako chuť se omezuje na ústa
nebo zrak na oči. Kdežto ten pocit mé straší a prostupuje mnou jako
nemoc. Halí mi celé tělo jako kůže.
Jsem přesvědčená, že to na mně musí být vidět. Teď, když to
Richard pojmenoval, myslím, že to na mně musí zanechávat nějakou
stopu, třeba barevnou – myslím, že musím být potřísněná karmínově
rudou barvou tak, jako ta barva charakterizuje rozpálené rudé body,
šramy a holé bičované končetiny na obrázcích mého strýce. Ten
večer se před ní bojím svléknout. Bojím se ulehnout po jejím boku.
Bojím se usnout. Bojím se, že se mi o ní bude zdát. Bojím se, že se
k ní otočím a dotknu se jí…
Ale koneckonců, jestli u mě Sue vycítila nějakou změnu, určitě je
přesvědčená, že za to může Richard. Jestli cítí, jak se chvěju, jestli
cítí, jak mi hlasitě bije srdce, myslí si, že to ve mně probouzí on. Sue
jen čeká, stále čeká. Druhý den ji vezmu na procházku k matčině
hrobu. Posadím se a hledím na náhrobek, o který jsem tolik pečovala
a starala se, aby zůstal beze skvrnky. Nejradši bych ho rozmlátila
kladivem. Přeju si – tak jako už mnohokrát –, aby moje matka byla
naživu a já jsem ji mohla znovu zabít. „Víte, jak zemřela?“ ptám se
Sue. „Při mém porodu.“ A mám co dělat, aby to neznělo
vítězoslavně.
Sue si ničeho nevšimne. Jen se na mě dívá a já se dám do pláče a
místo, aby řekla něco, čím by mě utěšila – cokoliv! vysloví ta dvě
slova: „Pan Rivers.“

- 275 -
 Pohrdavě od ní odvrátím oči. Sue ke mně přistoupí a zavede mě
ke dveřím kaple; možná chce moje myšlenky nasměrovat k svatbě.
Dveře jsou zamčené a nedají se otevřít. Sue čeká, až promluvím.
Nakonec jí poslušné oznámím: „Pan Rivers mě požádal o ruku, Sue.“
Říká, že ji to těší. A když se znovu rozpláču – tentokrát mají ty
falešné slzy smýt ty skutečné – a když se zalykám, lomím rukama a
volám: „Ach! Co budu dělat?“, pohladí mě, zadívá se mi do očí a
řekne: „On vás miluje.“
„Myslíte, že ano?“
Sue odvětí, že to ví. Neucukne při tom. „Musíte naslouchat
svému srdci,“ dodá.
„Nejsem si jistá,“ říkám. „Kéž bych tak byla!“
„Jen si představte, že byste ho milovala, a pak byste ho ztratila,“
pronese.
V tu chvíli ucítím, že mě pozoruje příliš zblízka, a odvrátím se.
Sue mi vykládá o tepající krvi, rozechvělých hlasech, o zvláštních
snech. Vybavím si, že když mě Richard políbil do dlaně, bylo to,
jako by mě opařil; a Sue rázem pochopí, že ho vůbec nemiluji, ale
pociťuji k němu nenávist a strach.
„Co budete dělat?“ ptá se šeptem, bílá jako stěna.
„Co můžu dělat?“ opáčím. „Copak mám na vybranou?“
Sue neodpoví. Jen se ode mne odvrátí a na okamžik se zadívá na
zatarasené dveře od kaple. Dívám se na její pobledlé tváře, na její
čelist, na značku, která jí v ušním lalůčku zůstala po jehle. Když se
na mě podívá zpátky, ve tváři je úplně jiná.
„Vezměte si ho,“ říká. „On vás miluje. Vezměte si ho a udělejte
všechno, co vám řekne.“ Přijela na Briar, aby mě zničila, podvedla a
ublížila mi. Jen se na ni podívej, říkám si v duchu. Podívej se, jak je
křehká, jak je do hnědá opálená a bezvýznamná! Šejdířka, malá
zlodějka…! Doufám, že svou touhu spolknu stejně, jako jsem spolkla
svůj žal a zlost. Dovolím ji, aby mi zkřížila plány, aby mě
vyšachovala – aby mi odepřela budoucnost a nechala žít v minulosti?
Myslím, že nedovolím. Den našeho útěku je za dveřmi. Nedovolím.
Dny jsou stále teplejší, noci se zkracují. Nedovolím, nedovolím…
„Jste krutá,“ říká Richard. „Myslím, že mě nemilujete tak, jak by-
ste měla. Řekl bych, že…“ a v tu chvíli zlomyslně mrkne na Sue,“
- 276 -
řekl bych, že vaše srdce patří někomu jinému…“ Když někdy vidím,
jak na ni hledí, mám pocit, že jí všechno řekl. Sue se na mě někdy
dívá tak zvláštně, a když se mě dotýká, má tak ztuhle, nervózní a
neumělé ruce, že jsem přesvědčená, že to musí vědět tu a tam je
musím nechat ve svém pokoji o samotě, takže by jí to klidně mohl
říct.
Suky, co říkáš na to, že tě miluje?
Miluje? Jako paní miluje svou služebnou?
Jako jisté dámy milují své služebné. Copak si to nezařídila tak,
abys ji byla pořád nablízku? Zařídila? Copak nepředstírá noční
můry? Opravdu to dělám? Nepřiměla tě, abys ji políbila? Pozor,
Suky, ona ti ten polibek neoplatí…
Smála by se, tak jak tvrdil? Nebo by se znechuceně otřásla? Zdá
se mi, že teď vedle mne Sue uléhá s větší opatrností, nohy a ruce při-
pažené k tělu. Zdá se mi, že se má často na pozoru a je ostražitá.
Jenomže čím jsem o tom přesvědčenější, tím víc po ní toužím a tím
víc moje touha roste a kyne. Můj život dostal strašné obrysy, nebo
spíš věci kolem mne obživly, oděly se do příliš živých barev a na po-
vrchu zdrsněly. Uhýbám před padajícími stíny. Mám pocit, že mi z
vybledlých vzorů na zaprášených kobercích a závěsech vyskakují
před očima postavy nebo se jak bílé kvítky vlhkosti plazí po stropech
a stěnách.
Dokonce i strýčkovy knihy mi teď připadají jiné, a to je mnohem
horší, ze všeho nejhorší. Vždycky jsem je považovala za mrtvé. Ale
teď mi ta slova – jako ty postavy na stěnách – vyskakují před očima a
jsou přímo napěchované významy. Začnu blábolit a koktat. Ztrácím
půdu pod nohama. Můj strýc křičí – popadne ze stolu mosazné
těžítko a mrskne ho po mně. To mě na chvíli přivede zpátky k
rozumu. Ale pak mě jednou večer nechá předčítat z jistého díla…
Richard mě pozoruje, rukou si zakrývá ústa a po tváři se mu pomalu
rozlévá výraz hlubokého pobavení. Ta knížka totiž popisuje
všemožné způsoby, jimiž může jedna žena uspokojovat druhou, když
touží po muži.
„A přitiskla do toho místa své rty i jazyk a pak do něj…“
„Vám se to líbí, Riversi?“ ptá se můj strýc.
„Přiznávám, že ano, pane.“
- 277 -
 „No, spoustě mužů se to líbí, i když obávám se, že to není zrovna
můj vkus. Přesto mě váš zájem těší. Plně se danému tématu
samozřejmě věnuji i ve svém Rejstříku. Čti dál, Maud. Jen
pokračuj.“
A tak čtu. A proti své vlastní vůli a navzdory Richardovu
temnému, mučivému pohledu cítím, jak mě ta vyčpělá slova vzrušují.
Zrudnu a stydím se. Propadám se hanbou, sotva pomyslím, že to, co
jsem považovala za tajnou knihu svého srdce, není koneckonců
ocejchováno ničím ubožejším, než je toto – a má své místo ve
strýcově sbírce. Večer co večer odcházím ze salonu a vracím se
nahoru; pomalu klepu nohama v papučích o každý schod. Když
dodržím pravidelný rytmus, budu v bezpečí. Pak se ocitnu ve tmě.
Když mě Sue přijde vysvléknout, silou vůle se přinutím přijímat její
doteky chladně tak, jako by vosková figurína snášela rychlé,
lhostejné doteky krejčího.
A přece i těla z vosku nakonec roztají pod teplem rukou, které je
přenášejí a rozestavují. Přijde noc, kdy i já nakonec podlehnu těm
jejím.

Začnou se mi zdát neslušné sny a po každém probuzení se

zmítám touhou a strachem. Sue se vedle mě někdy vrtí, jindy zase ne.
„Spěte,“ pobídne mě, když je vzhůru. Někdy usnu. Někdy taky ne.
Někdy vstanu a chodím po pokoji, jindy si vezmu kapky. Tu noc si je
vezmu, pak se k ní zase položím, ale neupadnu do letargie, nýbrž do
ještě většího zmatku. Myslím na knihy, které jsem Richardovi a
svému strýci v poslední době četla; teď se mi vracejí v jednotlivých
spojeních, útržcích – přitiskla své rty a jazyk – vezme mě za ruku –
boky, rty a jazyk – napůl ji přinutila – zmocnila se mých ňader –
doširoka rozevřela stydké pysky mé malé– stydké pysky její kundičky
–
Nedokážu je umlčet. Jen tak tak, že mi před očima zlověstně
nepovstávají ze svých vlastních bílých stránek, neproplétají se, nerojí
se a nespojují. Schovám si obličej do dlaní. Ani nevím, jak dlouho
tak zůstanu ležet. Ale musím vydat nějaký zvuk nebo se pohnout,
protože když ruce oddělám, Sue je vzhůru a pozoruje mě. Vím, že se

- 278 -
dívá, když je všude kolem je tma. „Spěte,“ říká Sue zastřeným
hlasem.
Cítím v noční košili své nahé nohy. Cítím ten bod, v němž se
spojuje. Pořád cítím hemžení těch slov. Vlákny postele pomalinku
proniká teplo jejích nohou.
„Bojím se…,“ říkám.
Pak se jí změní dech. Její hlas je najednou zřetelnější, laskavější.
„Co se děje?“ ptá se Sue se zívnutím. Promne si oko, odčísne si vlasy
z čela. Kdyby to tak byla kterákoliv jiná dívka, a ne Sue! Kdyby to
tak byla Agnes! Kdyby to tak byla nějaká dívky z knihy…!
Dívky v nich milují snadno! Jsou prostě takové.
Boky, rty a jazyk…
„Myslíte si, že jsem dobrá?“ ptám se.
„Dobrá, slečno?“
Myslí si to. Kdysi jsem si připadala v bezpečí. Teď si připadám
jako v pasti. „Mohla byste mi říct…,“ říkám, „chtěla bych, abyste mi
řekla…“
„Řekla co, slečno?“
Říct mi. Říct mi, jak tě mám zachránit. Jak mám zachránit sama
sebe. V pokoji panuje naprostá tma. Boky, rty…
Dívky v nich milují snadno.
„Abyste,“ pokračuju, „mi řekla, co musí každá manželka udělat o
svatební noci…“
Zpočátku to jde snadno. Koneckonců přesně takhle to probíhá ve
strýcových knihách; dvě dívky, jedna zkušená a druhá nezkušená…
„Bude vás chtít políbit,“ odpovídá Sue. „Bude vás chtít obejmout.“
Jde to snadno. Odříkám svou roli – a ona po mírném pobízení zase tu
svou. Slova se vpíjejí zpátky do svých stránek. Jde to snadno, jde to
snadno…
Pak se nade mnou vztyčí a přitiskne mi rty na ústa.
Tlak nehybných, suchých mužských rtů na své ruce v rukavičce
nebo na tváři znám už zdřívějška. Zakusila jsem dokonce Richardovy
vlhké, lichotnické polibky do dlaně. Její rty jsou však studené,
hladké a vlhké: k těm mým příliš nepadnou, ale vmžiku zteplají a
ještě víc zvlhnou. Vlasy se jí svezou do obličeje. Vůbec ji nevidím,
jen cítím její blízkost a ochutnávám její chuť. Její dech je mírně
- 279 -
nakyslý a je z něj cítit spánek. Příliš nakyslý. Rozevřu rty – abych se
nadechla nebo abych polkla nebo možná abych se odtáhla, ale ať už
to bylo cokoliv, jako bych ji jen vtahovala do svých úst. Její rty se
také rozevřou. Objeví se v nich její jazyk a dotkne se mého.
A v tom se záchvějů nebo roztřesu. Jako bych totiž narazila na
cosi živého, na rozbolavělou ránu nebo nerv. Když Sue ucítí, jak
sebou škubnu, odtáhne se – ale pomalu, pomalu a neochotně tak, aby
to vypadalo, že naše vlhká ústa drží pohromadě a při oddělování se
trhají. Sue stále zůstává nade mnou. Cítím rychlý tlukot jejího srdce a
představuju si, že je to moje srdce. Jenže patří jí. Pak se ozve její
rychlý dech. Začala se velice zlehounka třást.
Pak zachytím její vzrušení, její úžas.
„Cítíte to?“ ptá se a její hlas zní v té dokonalé tmě zvláštně.
„Cítíte to?“
Cítím. Připadá mi to jako pád, odkapávání, voda tekoucí čůrkem,
jako písek vytékající ze skleněné baňky. Pak se pohnu, ale nejsem
suchá jako písek. Jsem vlhká. Roztěkám se jako voda nebo inkoust.
A stejně jako ona se začnu třást.
„Nebojte se,“ říká Sue a přitom se zajíkne. Znovu se pohnu, a ona
se taky pohne, přiblíží se ke mně a moje tělo po ní skočí. Celá se
chvěje, víc než předtím. Chvěje se, protože jsem tak blízko! „Myslete
na pana Riverse ještě víc,“ pobízí mě a já si představuju, jak se
Richard dívá. „Nebojte se,“ říká znovu, ale spíš ona vypadá
vyděšeně. Hlas má stále zastřený. Znovu mě políbí. Pak zvedne ruku
a já ucítím, jak se nervózně dotýká konečky svých prstů mojí tváře.
„Vidíte?“ ptá se. „Nic to není, nic to není. Hlavně na něho
myslete. Bude chtít… Bude se vás chtít dotýkat.“
„Dotýkat se mě?“
„Jen se vás dotýkat,“ odvětí Susan a její nervózní ruka sklouzne
ještě níž. „Jen se vás dotýkat. Zrovna takhle. Zrovna takhle.“

Když mi vykasá noční košili a zajede mi mezi nohy, obě

ztuhneme. Když se její ruka dá znovu do pohybu, nervozita už z ní
dávno vyprchala: prsty jsou celé vlhké a kloužou a přitom jako by –
jako její rty, kterými se o mě otírala – obživly a vtahují mě,
podebírají mě do temnoty, z mého přirozeného tvaru. Předtím jsem si
- 280 -
myslela, že po ni toužím. Teď mi ta touha připadá tak veliká a
palčivá, až se bojím, že nikdy nebude ukojena. Mám pocit, že jen
poroste a bude sílit, a připraví mě o rozum nebo rovnou zabije.
Avšak její ruce se pořád ještě pomalu pohybují. „Jste tak
měkkoučká,“ špitá Sue. „Tak rozpálená! Chci…“ Pohyb její ruky se
o něco zpomalí. Pak mírně zatlačí. Zadržím dech. Sue zaváhá a pak
přitlačí ještě víc. Nakonec tlačí tak silně, že cítím, jak se moje tělo
odevzdává, cítím ji v sobě. Myslím, že vykřiknu. Teď však nezaváhá,
ale přitiskne se ke mně a boky se mi zaryje do stehna; pak znovu
zatlačí. Vždyť je tak křehká! – ale její bok je ostrý, její ruka tak
neotesaná, plnou vahou se opírá, přiráží, pohybuje boky a rukou,
jako by do rytmu, do taktu, za zrychlujícího se tempa. Pak pronikne
dovnitř. Pronikne tak hluboko, že uchopí celý můj život, moje
roztřesené srdce; záhy už necítím nic než místa, z nichž mě svírá
svým tělem. „To je ono! Ano, to je ono! Ach, ano!“ vykřikne pak
Sue. V tu ránu se rozpadám, tříštím na kusy, vybuchuju pod dotekem
její ruky. Sue se dá do pláče. Její slzy mi stékají na tvář. Stírá je
svými rty. Ty perlo, říká při tom lámaně. Ty perlo.

Nevím, jak dlouho tak zůstaneme ležet. Sue se zhroutí vedle mě s

tváří zabořenou do mých vlasů. Pomalu odtahuje prsty. V místě, v
němž se ke mně tiskla a přirážela, mám vlhké stehno. Péřová matrace
pod námi kapitulovala, celá postel je do sebe uzavřená, vysoká a
rozpálená. Přetáhne přes nás přikrývku. Noc je stále hluboká, pokoj
stále ponořený do tmy. Náš dech zůstává rychlý, naše srdce bijí
nahlas - v tom houstnoucím tichu mi jejich tlukot připadá ještě
rychlejší a hlasitější a postel, pokoj a dokonce i celý dům jako by
byly plné našich hlasů, šepotů a výkřiků.
Nedokážu se na ni podívat. Ale netrvá dlouho, a ona si najde mou
ruku a vší silou ji stiskne, pak si ji přitáhne k ústům, zlíbá mi prsty a
položí si tvář na mou dlaň. Cítím váhu a tvar jejích lícních kostí.
Cítím, jak mrká. Nic neříká. Jen zavírá oči. Její tvář ztěžkne. Jednou
se zachvěje. Z jejího těla sálá žár jako nějaká vůně. Natáhnu se,
znovu přitáhnu přikrývku a jemně ji přes ni položím.
Všechno, říkám si v duchu, je jinak. Dřív jsem si myslela, že jsem
vyhaslá. Ale Sue ve mně probudila život, ťala do živého; navrátila mi
- 281 -
tělo a otevřela mě. Všechno je jinak. Stále ji v sobě cítím. Stále cítím,
jak se mi otírá o stehno. Představuju si, jak se probudí a zadívá se mi
do očí. „Pak jí všechno řeknu,“ pomyslím si. „Chtěla jsem tě
podvést,“ přiznám, „ale teď už to udělat nemůžu. Za tímhle
komplotem stojí Richard. Můžeme ho obrátit proti němu.“ Můžeme
ho obrátit proti němu, pomyslím si, nebo ho nadobro hodit za hlavu.
Já se jen potřebuju dostat pryč z Briaru, ona mi s tím přece může
pomoct – vždyť je to zlodějka, je mazaná. Můžeme samy tajně
pláchnout do Londýna, najít si vlastní peníze…
A tak spřádám plány, zatímco Sue podřimuje s tváří položenou na
mojí ruce. Srdce se mi znovu rozbuší. Naplňuje mě, tak jako barva
nebo světlo, vědomí života, který nás spolu čeká. Pak i já usínám. A
tuším, že ve spánku se od ní musím odsunout – nebo ona ode mě a
pak se ráno probudí a vstane, protože když otevřu oči, je pryč a
postel je studená. Slyším, jak Sue ve svém pokoji cáká vodou.
Zvednu se z polštáře a na prsou se mi rozevře noční košile: ve tmě
mi rozvázala tkaničky. Pohnu nohama. Jsem vlhká, stále vlhká od
toho, jak do mě vklouzla rukou a dráždila mě.
Ty perlo, řekla.
Pak Sue přijde a podívá se mi do očí. Srdce mi samým vzrušením
poskočí. Ale ona svůj pohled odvrátí.
Nejdřív mi připadá jen nemluvná. Přijde mi, že se stydí a je
zaražená. Tiše přechází po pokoji a sbírá moje spodničky a šaty.
Postavím se, aby mě mohla umýt a obléknout. Teď určitě něco řekne,
pomyslím si. Ale Sue mlčí. A když spatří zarudlou skvrnku na mých
ňadrech, otisk jejích úst, a vlhkost mezi mýma nohama, jako by jí
přeběhl mráz po zádech. Teprve v tu chvíli dostanu strach. Pak mě
Sue zavolá k zrcadlu. Pozoruji její tvář. V odraze vypadá divně,
jakoby celá znetvořená a pokřivená. Sue mi spíná vlasy sponkami,
ale celou dobu nespustí zrak ze svých vlastních nejistých rukou. Stydí
se, usoudím.
A tak promluvím jako první.
„Že jsem spala tvrdě,“ pronesu téměř neslyšně, „viďte?“
„Spala,“ odpoví Sue a zachvějí se jí přitom víčka. „Žádné sny.“
„Žádné,“ namítnu, „až na jeden – a ten byl hezký. Myslím, že se
mi zdálo o vás, Sue…“
- 282 -
 Zardí se a já se dívám, jak ruměnec tmavne, a znovu cítím na
ústech tlak jejích rtů, loudění našich žhavých, nedokonalých polibků,
dorážení její ruky. Původně jsem ji chtěla podvést. Teď už toho ne-
jsem schopná. „Nejsem taková, za jakou mě považujete,“ chci jí říct.
„Myslíte si, že jsem dobrá. Ale já nejsem. Ale s vámi bych mohla
taková být. To všechno vymyslel on. Můžeme se zařídit po svém…“
„O mně?“ ptá se nakonec a poodstoupí. „Myslím, že ne, slečno.
O mně ne. To spíš o panu Riversovi. Podívejte! Támhle jde. Cigaretu
už má skoro vykouřenou. Když si nepospíšíte…“ Jednou se sice
zakoktá, ale hned zase pokračuje. „Když si nepospíšíte, tak ho
propásnete.“

Chvilku zůstanu sedět jako ve snách, jako by mě uhodila; pak

vstanu, jako mátoha dojdu k oknu, dívám se, jak se Richard prochází,
kouří, shrnuje si neposednou kadeř z čela. Zůstanu tam stát ještě
dlouho poté, co opustí trávník a odejde za mým strýcem. Kdyby ven-
ku bylo šero, viděla bych ve skle svůj obličej, ale vidím ho tak jako
tak vpadlé tváře, příliš plné a příliš růžové rty – teď ještě plnější a
růžovější z toho, jak k nim Sue tiskla svá ústa. Vzpomínám si, co mi
řekl strýc – „Potřísnil jsem ti rty jedem, Maud“ – a na to, jak sebou
Barbara trhla. Vzpomínám si, jak mi paní Stilesová drhla jazyk
levandulovým mýdlem a pak si donekonečna otírala ruce do zástěry.
Všechno je jinak. Ale zároveň se vůbec nic nezměnilo. Sue mi
navrátila moje tělo, jenomže to se uzavře, neprodyšně utěsní, zjizví a
znecitliví. Slyším, jak jde do mého salonku; vidím, jak si sedá a
zakrývá tvář. Čekám, ale Sue se nedívá – mám pocit, že už nikdy se
na mě upřímně nepodívá. Chtěla jsem ji zachránit. Teď ale vidím, co
se stane, když to udělám – když vycouvám z Richardova plánu.
Odjede z Briaru a ji odveze s sebou. Proč by tady měla zůstat? Ona
odjede a mě tu nechá napospas mému strýci, knihám, paní Stilesové,
nějaké nové poddajné dívce, kterou zasypu štípanci… Myslím na
svůj život – na hodiny, minuty a dny, z nichž se skládá, i na hodiny,
minuty a dny, které mám ještě před sebou a musím odžít. Myslím na
to, jaké asi budou – bez Richarda, bez peněz, bez Londýna, bez
svobody.. hlavně bez Sue.

- 283 -
 Takže vidíte, že nakonec Sue ublížím z čiré lásky – nikoliv
z opovržení nebo ze zášti, ale z čiré lásky.

- 284 -
 Kapitola jedenáctá

Uprchneme přesně podle plánu posledního dubnového večera.

Richardův pobyt na Briaru je u konce. Strýcovy tisky jsou nalepené a
zarámované; sám mě zavede, abych si je prohlédla, jako by za
odměnu.
„Dobrá práce,“ říká. „Co na to říkáš, Maud? No?“
„Ano, pane.“
„Díváš se pořádně?“
„Ano, strýčku.“
„Jistě. Dobrá práce. Myslím, že nechám poslat pro Hawtreye a
Husse. Co kdybych je pozval – třeba na příští týden? Co říkáš?
Abychom to společně oslavili?“
Neodpovím. V duchu si představuji jídelnu, obývací pokoj a pak
sebe na nějakém jiném neskutečném místě daleko odtud. Strýc se
obrací k Richardovi.
„Riversi, chtěl byste přijet společně s Hawtreyem jako host?“ ptá
se ho.
Richard se ukloní s lítostivým výrazem ve tváři. „Obávám se,
pane, že mi to povinnosti nedovolují.“
„To je škoda. Slyšíš to, Maud? Velká škoda…“
Pak strýc odemkne dveře od své pracovny. Po galerii právě
procházejí pan Way a Charles s Richardovými zavazadly. Charles si
otírá oko rukávem. „Pohni se!“ oboří se na něj pan Way vztekle a
nakopne ho. Charles zvedne hlavu, uvidí nás vycházet ze strýcovy
pracovny, spatří mého strýce (aspoň myslím), škubne sebou a dá se
do běhu. Když to strýc vidí, otřese se taky.
„Vidíte, Riversi, jaká muka mi tady připravují? Doufám, pane
Wayi, že toho hocha dostihnete a naplácáte mu!“
„Jistě, pane,“ ujistí ho pan Way.
Richard se na mě podívá a usměje se. Já mu však úsměv neopla-
tím. A když mě u schodů vezme za ruku, moje prsty spočinou v těch
jeho naprosto bezvýrazně. „Sbohem,“ loučí se se mnou. Mlčím. Pak
se obrátí k mému strýci; „Sbohem, pane Lilly.“
- 285 -
 „Docela hezký muž,“ poznamená strýc, když nám bryčka zmizí z
dohledu. „Co myslíš, Maud? Proč nic neříkáš? Copak se netěšíš, až
se zase vrátíme k našemu samotářskému životu?“
Vejdeme do domu. Pan Way uzamkne vyboulené dveře a hala
potemní. Stoupám nahoru po schodech po strýcově boku tak, jak
jsem po nich kdysi jako děvče stoupala s paní Stilesovou. Kolikrát
jsem po nich od té doby asi kráčela? napadne mě. Kolikrát jsem
podpatkem ťukla tady a kolikrát zase tam? Z kolika pantofli, z kolika
těsných šatů a z kolika rukaviček jsem vyrostla nebo je obnosila?
Kolik chlípných slov jsem v tichosti přečetla? A kolik jsem jich
vyslovila nahlas před urozenými pány?
Schody, pantofle a rukavičky, slova i pánové, to všechno, až
uprchnu, tady zůstane. Skutečně? Znovu si vybavím pokoje ve
strýcově domě - jídelnu a salon, knihovnu. Vybavím si ten malý
srpeček, který jsem kdysi vyryla do barvy na okně v knihovně;
zkouším si ho v duchu představit. Vzpomínám si, jak jsem se jednou
probudila a připadalo mi, že se můj pokoj vynořuje ze tmy, a v tu
chvíli mě napadlo: Nikdy se odtud nedostanu! Teď už vím, že se mi
to podaří. Ale obávám se, že Briar mě bude navždy pronásledovat.
Nebo spíš já budu pronásledovat jeho, zatímco za jeho zdmi povedu
nějaký matný a neúplný život.
Představuju si, jaký ze mě asi bude duch: upravený a jednotvárný
přízrak, jehož měkká chodidla se navždy plouží rozpadlým domem
zkopírují vzory na starobylých kobercích.
Ale možná, že už teď jsem duch. Protože, když přijdu za Sue,
hned mi ukazuje šaty a prádlo, které chce vzít, šperky, které se chystá
vyleštit, i tašky, které nabalí. Ale přitom se na mě ani jednou
nepodívá a já ji mlčky pozoruju. Vnímám víc její ruce než předměty,
které do nich bere; cítím proud jejího dechu, sleduju pohyby jejích
rtů, ale slova se mi vytrácejí z paměti hned, jak je vypustí z úst.
Nakonec už mi nemá co ukázat. Nezbývá nám než čekat. A tak
poobědváme. Projdeme se k hrobu mojí matky. Dívám se upřeně na
náhrobní kámen, a nic necítím. Den je příjemný a vlahý: cestou
podrážkami bot vymačkáváme rosu z rašící zelené půdy a na šatech
nám zůstávají stříkance bláta.

- 286 -
 Kapitulovala jsem před Richardovým plánem stejně, jako jsem
kdysi kapitulovala před svým strýcem. Celý komplot, náš útěk – teď
už mi připadá, že je neodstartovaly ani tak moje potřeby, jako spíš ty
jeho. Já vlastně ani žádné nemám. Posadím se k večeři, s ním ji,
chvíli si čtu; vrátím se za Sue a nechám se od ní obléknout, když mi
nabídne víno, loknu si, a nakonec se vedle ní postavím k oknu. Sue
netrpělivě přešlapuje z jedné nohy na druhou. „Podívejte se, jak je
ten měsíc jasný,“ říká tiše. „Podívejte se na ty stíny na trávě. Kolik
že je hodin? Ještě není jedenáct? Když si pomyslím, že pan Rivers se
tam teď někde plaví po vodě…“
Předtím, než odejdu, mám v úmyslu udělat ještě jednu věc: jeden
skutek – jeden příšerný skutek, jehož představa se v mé mysli
zrodila, jen aby mě hnala vpřed a utěšovala po všech těch násilně
umlčených záchvatech vzteku a temných a neklidných spáncích za
mého života na Briaru. A teď, když nadchází hodina našeho útěku a
v dosud nic netušícím domě zavládne ticho, chystám se ho konečně
vykonat. Sue mě opustí a jde sbalit tašky. Když uslyším, jak rozepíná
spony, na nic nečekám a pokradmu vycházím z pokoje.
Cestu znám, svítilnu nepotřebuju a moje tmavé šaty mě dokonale
maskují. Zamířím k vrcholu schodiště a rychle přejdu koberce poseté
pruhy, které na ně skrz okno vrhá měsíční světlo. Pak zůstanu stát a
poslouchám. Všude je ticho. A tak jdu hlouběji do chodby přímo
naproti mých pokojů, cestou, jež je zrcadlovým odrazem té, která
vede z mých vlastních pokojů. U prvních dveří zůstanu znovu stát a
poslouchám, jen abych se ujistila, že uvnitř panuje naprostý klid.
Ty dveře vedou do pokojů mého strýce. Nikdy předtím jsem v
nich nebyla. Ale tak, jak jsem tušila, klika i panty jsou řádně
promazané a otáčejí se naprosto neslyšně. Na podlaze leží tlustý
koberec a ševelí mi pod nohama.
Strýcův salonek je ještě temnější a vypadá ještě menší než ten
můj: na stěnách visí drapérie a je tam víc polic s knihami. Ty mě
nezajímají. Přistoupím ke dveřím do ložnice a přiložím k nim ucho,
pak vezmu za kliku a otočím. Dva centimetry, čtyři centimetry,
šest… Zadržím dech, rukou se držím za srdce. Kolem vládne
hrobové ticho… Zatlačím do dveří, aby se ještě víc otevřely, zůstanu
stát a znovu poslouchám jestli se strýc pohne, otočím se a odejdu.
- 287 -
Pohne se? Chvilku to vypadá, že nic není slyšet. Stále nejistě čekám.
Pak zaslechnu tiché pravidelné skřípavé oddechování.
Závěsy kolem postele jsou sice zatažené, ale strýc si nechává
stejné jako já svítit světlo na nočním stolku: to mě docela
překvapuje, v životě by mě nenapadlo, že se bojí tmy. Ale to mdlé
světlo mi je ku pomoci. Můžu se rozhlédnout, aniž bych se pohnula
ze svého místa u dveří, a konečně spatřím dvě věci, pro které jsem si
přišla. Obě leží na nočním stolku hned vedle džbánku s vodou: klíč
ke knihovně na řetízku k hodinkám ovázaný vybledlým sametem a
strýcova břitva.
Rychle vyrazím a popadnu je – řetízek se tiše rozvine, cítím, jak
mi sjíždí po rukavičce. Kdyby mi tak vyklouzl…! Ale nevyklouzne.
Klíč se pohupuje na řetízku jako kyvadlo. Břitva je těžší, než jsem
čekala, čepel není dovřená, ale napůl rozevřená, takže je vidět její
ostří. Ještě kousek ji zvednu a natočím na světlo: potřebuju, aby byla
ostrá. Řekla bych, to bude stačit. Pak zvednu hlavu. V zrcadle nad
krbovou římsou rozeznám mezi stíny v pokoji samu sebe a svoje
ruce: s klíčem v jedné a s břitvou ve druhé ruce. Klidně bych mohla
vystupovat jako hlavní postava v nějaké alegorii. Co takhle Zneužitá
důvěra?
Závěsy kolem strýcovy postele za mými zády nejsou úplně
zatažené. Štěrbinou mezi nimi prosvítá paprsek světla – tak tenký, že
to ani není –světlo, ale spíš ztenčující se tma – a dopadá mu na tvář.
Nikdy dřív jsem ho neviděla spát. Vypadá tak křehce jako dítě. Při-
krývku má přitaženou až pod bradu a pečlivě urovnanou. Tiše
odfukuje ústy. Zdá se mu sen – snad tištěný švabachem, nebo vázaný
v jedné z jeho oblíbených vazeb. Určitě ve snu počítá hřbety knih.
Brýle má vzorně odložené, jako by se založenými pažemi, na stolku
vedle svojí hlavy. Pod řasami jednoho z jeho citlivých očí se leskne
vlhký proužek. Břitva mi zatím teplá v ruce…
Ale o tom ten příběh není, zatím ne. Asi minutu stojím a dívám
se, jak strýc spí a pak jdu pryč. Odcházím stejně, jako jsem přišla –
opatrně a v naprosté tichosti. Zamířím ke schodům a od nich zase do
knihovny; sotva se ocitnu uvnitř, zamknu za sebou dveře a rozsvítím
si lampu. Srdce mi bije jako o závod. Zvedá se mi žaludek strachy a
očekáváním. Jenomže čas pádí a není nač čekat. Přistoupím k
- 288 -
policím se strýcovými knihami a otevřu skleněnou vitrínu. Začnu s
knihou Opona stoupá aneb Lauřina výchova, kterou mi vložil do
ruky jako první: vyndám ji, otevřu a položím na jeho stůl. Pak vezmu
do ruky břitvu, pevně ji sevřu a vší silou ji vrazím do knihy. Čepel je
sice tuhá, ale těch pár posledních centimetrů prorazí jako by nic.
Řezat je koneckonců její přirozenou vlastností.
Přesto přiložit ten kov k úhlednému a holému papíru je pro mě
napoprvé těžké – příšerně těžké a mám co dělat, abych to zvládla.
Mám skoro strach, že ta kniha zavřískne a prozradí mě. Ale žádný
vřískot se nekoná. Svazek si spíš vzdychne, jako by v toužebném
očekávání svého vlastního rozdrásání, a když to uslyším, mnou
zasazované řezné rány jsou najednou rychlejší a opravdovější.

Když se vrátím, Sue stojí u okna a mačká si ruce. Právě odbila

půlnoc. Už si myslela, že jsem se ztratila. Ale na to, aby mi
vyhubovala, se jí příliš ulevilo. „Tady máte plášť,“ říká. „Rychle si
ho zapněte. Vezměte si svou tašku. Tu ne, ta je pro vás moc těžká.
Už musíme jít.“ Myslí si, že jsem nervózní. Položí mi prst na ústa.
„Musíte být jako myška,“ pobídne mě. Pak mě vezme za ruku a vede
mě skrz celý dům.
Sue našlapuje tiše jako zloděj a ukazuje mi cestu. Nemá ani
tušení, že ještě před chvilkou jsem neslyšně jako stín pozorovala
strýce ve spánku. Jenomže tentokrát jdeme cestou pro služebnictvo a
na těch holých chodbách a schodištích se vůbec nevyznám; celá ta
část domu je pro mě neznámá. Dokud nedojdeme ke dveřím v
suterénu, Sue mě drží za ruku. Pak odloží tašku na zem a promaže
klíč i zárubně sádlem, aby při otevírání nevrzaly. Přitom zachytí můj
pohled a uličnicky na mě mrkne. Srdce v hrudi mi sevře palčivá
bolest.
Dveře se tiše otevřou a Sue mě zavede do tmy, ale park vypadá
úplné jinak, celý dům mi připadá zvláštní – samozřejmě že jsem ho
nikdy dřív v tuhle pozdní hodinu neviděla, jen jsem stála u okna a
dívala se ven. Kdybych tam teď stála, viděla bych se běžet se Sue,
která mě pořád tahá za ruku? Vypadala bych taky tak zbavená
hloubky a barvy jako trávník, stromy, kamení a pahýly břečfanu? Na
okamžik zaváhám, obrátím se a zadívám se do okenní tabule s
- 289 -
naprostou jistotou, že když chvilku počkám, spatřím v ní svou tvář.
Pak pohlédnu do ostatních oken. Copak se nikdo neprobudí, nepřijde
a nezavolá mě zpátky?
Nikdo se neprobudí ani nezavolá. Sue mě znovu zatahá za ruku, a
tak se otočím a pospíchám za ní. V ruce držím klíč od branky ve zdi:
když konečně stojíme na druhé straně a zámek je bezpečně zamčený,
zahodím ho do rákosí. Nebe je jasné. Stojíme v přítmí a mlčíme jako
dvě Thisbé. Řeka vypadá v měsíčním světle napůl stříbrná, napůl
temně černá.
Richard se drží v té černé části. Loďka tiše sedí na vodě a její
tmavý trup je štíhlý a má zdviženou příď. Tmavý člun mých snů.
Dívám se, jak připlouvá, cítím, jak se mi v ruce kroutí Sueina ruka;
pak od ní ustoupím, vezmu lano, které Richard hodil na břeh, a bez
jakéhokoliv odporu se nechám zavést na své místo. Sue mě
následuje, vrávorá, úplně ztrácí rovnováhu. Pak Richard odstrčí
pádlem loďku od břehu, a když se Sue usadí, obrátíme se a necháme
se unášet proudem.
Nikdo nepromluví ani se nepohne vyjma Richarda, který vesluje.
Klidně a za naprostého ticha odplouváme do našich temných a tolik
odlišných pekel.

Co následuje? Vím jen, že plavba po řece je hladká, že bych ráda

zůstala ve člunu, ale musím ho opustit a nasednout na koně.
Kdykoliv jindy bych z něj měla strach, ale teď na něm malátně sedím
a nechám se nést – jako kdyby mě mohl shodit, kdyby se mu
zachtělo. Pamatuju si na kamenný kostelík, stonky měsíčnice, své
vlastní bílé rukavičky - i na svou ruku, holou, jak si ji mezi sebou
předávají několikerý prsty a pak se poraní při nasazování snubního
prstýnku. Musím odříkal jistá slova, která jsem dávno zapomněla.
Vzpomínám si na pastora v rochetě umazané šedou barvou. Jeho tvář
si ale nevybavuju. Vím, že mě Richard políbil. Vzpomínám si na
nějakou knihu i na to, jak beru do ruky pero a podepisuju se. Na
cestu z kostela už si ale nevzpomínám; další vzpomínku mám na
nějaký pokoj a na to, jak mi Sue rozepíná šaty, a pak na polštář, co
mě škrábe do tváře, a na ještě hrubější přikrývku i na to, jak pláču.

- 290 -
Mám stále holou ruku a na ní ten prstýnek. Pak mi z dlaně
vyklouznou Sueiny prsty.
„Musíte se chovat jinak,“ říká a já odvracím tvář.

Když se znovu otočím, Sue je pryč a na jejím místě stojí Richard.

Chvilku otálí u dveří, nespouští ze mě oči, a pak prudce vydechne a
hřbetem ruky si zakryje ústa, aby udusil smích.
„Ach, Maud,“ říká tiše a přitom vrtí hlavou. Pak si otře vousy a
rty. „Naše svatební noc,“ dodá a znovu se rozesměje.
Mlčky ho pozoruju, peřinu vytaženou až nad prsa. Teď už jsem
střízlivá a dokonale při smyslech. Když se Richard utiší, zaslechnu
zvuky, které vydává dům za jeho zády: schody se rozpínají a setřásá
jí ze sebe tlak jeho kroků. Mezi trámy se prohání myš nebo nějaký
pták. Ty zvuky nejsou v pořádku, bleskne mi hlavou, a musí se to
odrazit v mojí tváři.
„Necítíte se tady,“ poznamená Richard a přistoupí blíž.
„Nevšímejte si toho. Brzy budete v Londýně. Tam to aspoň žije. Na
nic jiného nemyslete.“ Mlčím. „Tak promluvíte už? Tak co, Maud?
No tak, nemusíte se chovat jako blázen, přede mnou ne. Tohle je
naše svatební noc, Maud!“ To už Richard stojí vedle mě. Zvedne
ruku, sevře pelest postele nad mým polštářem a prudce s ní
zalomcuje, až sebou nohy postele škubnou a začnou vrzat po
podlaze.
Zavřu oči. To třesení ještě chvíli pokračuje, pak se postel utiší.
Ale Richard nechá paži opřenou nade mnou a já cítím, jak se na mě
díva. Cítím tlak jeho těla – jako bych i se zavřenýma očima viděla
temnotu, která z něj vyvěrá. Cítím, že se změnil. Nahoře nad stropem
pořád pobíhá ta myš nebo pták, takže myslím, že Richard zaklání
hlavu a sleduje jeho pohyb. Pak se v domě rozhostí ticho a on mě
znovu pozoruje.
Pak na tváři ucítím jeho rychlý dech. Richard mi foukne do tváře
Otevřu oči. „Hej,“ říká tiše. Ve tváři má zvláštní výraz. „Netvrďte
mi, že se bojíte,“ dodá a polkne. Pak pomalu svěsí paži z pelesti. Při
představě, že by mě mohl uhodit, sebou trhnu. Ale on nic takového
neudělá. Upřeně si prohlíží mou tvář, pak sklouzne pohledem k
mému hrdlu. Hledí jako by okouzlen. „Srdce vám buší tak rychle,“
- 291 -
zašeptá a natáhne ruku, jako by chtěl prstem vyzkoušet, jak rychle mi
žilách tepe krev.
„Sáhněte na mě,“ syknu, „sáhněte na mě a zemřete. Mám v sobě
jed.“
Richardova ruka se zarazí asi dva centimetry od mého hrdla. Bez
jediného mrknutí oka se mu zahledím do očí. Narovná se, škubne
koutky úst, pak je opovržlivě zkroutí.
„Snad jste si nemyslela, že po vás toužím?“ ptá se pohrdavě.
„To snad ne!“ Ta slova téměř syčí – nemůže samozřejmě mluvit
nahlas, aby nás neslyšela Sue. Pak poodstoupí a nervózně si uhlazuje
vlasy za uši. V cestě mu leží taška, a tak ji nakopne. „Krucinál
fagot.“ uleví si Richard. Sundá si plášť, zatáhne za tkanici v manžetě
a začne si vykasávat jeden z rukávů. „Musíte na mě tak civět?“ ptá
se, když si svléká rukáv. „Copak jsem vám už neřekl, že se nemáte
čeho bát? Jestli si myslíte, že mi ta svatba přináší nějakou radost…“
Po těch slovech se vrátí zpátky k posteli. „Jenomže z mého chování
radost musí vyzařovat,“ dodá mrzutě. „A tohle je přesně ta část, která
v manželství radost přináší. Nebo jste snad zapomněla?“
Stáhne mi přikrývku až k bokům, přičemž odkryje kus
prostěradla. „Posuňte se,“ přikáže mi. Poslechnu ho. Richard se
posadí a nemotorně se natočí. Sáhne si do kapsy u kalhot a cosi z ní
vytáhne – perořízek.
Když ho spatřím, okamžitě si vybavím strýcovu břitvu. Ale to,
jak jsem se kradla spícím domem a rozřezávala stránky v knihách,
bylo v jiném životě. Teď se dívám, jak Richard přiloží ke žlábku na
noži nehet a uvolní čepel. Je posetá černými skvrnkami. Znechuceně
na ni pohlédne, a pak si ji přiloží ke kůži na paži. Ale chová se
přitom nejistě, a když ucítí dotek kovu, trhne sebou. Pak nůž zase
svěsí.
„Zatraceně,“ uleví si Richard znovu a uhladí si knír a vlasy. Pak
se na mě podívá. „Netvařte se. Tak bezradně. Copak nemáte po ruce
trochu krve, abyste mi ušetřila bolest? Nemáte náhodou ty svoje dny,
co ženy mívají?“ Nic neříkám. Jeho ústa se znovu zkroutí. „No, to
jste celá vy. Taky mě mohlo napadnout, že když budete muset
krvácet, budete z toho chtít něco vytěžit. Ale ne…“
„Musíte mě pořád jen urážet?“ obořím se na něho.
- 292 -
 „Buďte zticha,“ odsekne Richard. Pořád mluvíme šeptem. „Tohle
dělám pro nás oba. Netvrdím, že mi musíte nastavit paži, ale mohla
byste se aspoň nabídnout.“ Okamžitě mu ji nastavím. Mávne rukou.
„Ne, ne,“ říká. „Ještě chvilku a udělám to sám.“ Richard zadrží
dech, sjede nožem dolů po paži až do jednoho ze záhybů u paty
dlaně, kde mu nerostou žádné chlupy. Znovu se zarazí a nadechne –
a pak se rychle řízne. „Dobrý bože!“ zvolá Richard a škubne sebou
bolestí. V rance vytryskne trochu krve – ve světle svíčky vypadá na
jeho bíle kůži skoro černě. Richard ji nechá skanout na postel. Není jí
mnoho. Zmáčkne si palcem kůži nad zápěstím a dlaní, a krev začne
kapat rychleji. Při tom se na mě ani nepodívá.
„Myslíte, že to bude stačit?“ zeptá se mě však po chvilce s
klidem.
Zadívám se mu do tváře. „Copak to nevíte?“
„Ne, nevím.“
„Ale…“
„Ale co?“ Richard překvapeně zamrká. „Asi máte na mysli
Agnes, že? To byste jí lichotila. Neexistuje jen jeden způsob, jak
zneuctít po čestnou dívku. To byste přece měla vědět.“
Z ranky mu stále chabě teče krev. Richard zakleje. Vybavím si,
jak mi Agnes ukazuje svá rudá a nateklá ústa. Znechuceně se od něj
odvrátím. „No tak, Maud,“ říká, „povězte mi to, než omdlím. Musela
jste přece o takových věcech číst. Váš strýc na to musí mít ve svém
pitomém Rejstříku nějaké heslo? Nebo ne, Maud?“
Znovu poněkud váhavě pohlédnu na kapičky krve vpíjející se do
prostěradla a přikývnu. Na závěr je Richard přimáčkne pěstí a
rozmázne. Pak se zamračí na svou ranku. Ve tváři je úplně bílý.
„Stačí trocha vlastní krve a člověk je na vývrat,“ pronese s
úšklebkem. „Vy ženy musíte být nenormální, když to snášíte měsíc
co měsíc. Není divu, že máte sklony k šílenství. Vidíte, je vidět živé
maso,“ říká a nastavuje mi ruku. „Myslím, že jsem se nakonec řízl
moc hluboko. Za to můžete vy, vyprovokovala jste mě. Nemáte
brandy? Myslím, že kapka brandy mě postaví na nohy.“
Richard vytáhne kapesník a přitlačí si ho na paži. „Žádné brandy
nemám,“ odpovím.

- 293 -
 „Žádné brandy. Tak co máte? Doušek něčeho silnějšího? No tak,
vidím vám to na očích.“ Rozhlédne se kolem sebe. „Kde to máte
schované?“
Zaváhám, ale teď, když to řekl nahlas, se mi kolem srdce a v
končetinách začne rozlévat touha po medicíně. „V té kožené brašně,“
řeknu. Richard přinese lahvičku, vytáhne zátku, přistrčí nos k hrdlu a
zašklebí se. „Přineste mi taky skleničku,“ požádám. Richard najde
pohár a přileje do něj trochu bezbarvé vody.
„To není nic pro mě,“ říká, když do sebe lék obrátím. „To je
dobré leda tak pro vás. Já potřebuju, aby to hned zabralo.“ Richard si
ode mě vezme lahvičku, odhalí svou ránu a kápne si do ní jedinou
kapku. Když ucítí pálení, cukne sebou. To, co vyteče ven, olízne. Pak
si vzdychne, přivře oči, dívá se, jak popíjím, jak se zatetelím zimou,
jak se opírám na polštáři s pohárem na prsou.
Nakonec se usměje. Netrvá dlouho a dá se do smíchu. „Elegantní
pár o svatební noci‘,“ prohlásí. „V londýnských novinách by o nás
napsali sloupek.“
Znovu se záchvějů chladem a přitáhnu si přikrývku ještě těsněji k
tělu; prostěradlo se snese a zakryje ty krvavé skvrnky. Natáhnu se po
lahvičce. Richard se jí však zmocní jako první a nedá mi ji.
„Ne, ne,“ zavrtí hlavou. „Dokud budete tak paličatá, žádná
medicína nebude. Dnes večer si ji pěkně nechám u sebe.“ Zastrčí si
lahvičku do kapsy, ale na to, abych se mu ji pokusila sebrat, jsem
příliš unavená. Richard se se zívnutím postaví, protře si obličej a
důkladně si promne oči. „Jsem tak unavený!“ prohlásí. „Víte, že už
jsou tři pryč?“ Nic na to neřeknu, a tak pokrčí rameny. Dál však
postává u nohou postele a váhavě pokukuje po volném místě vedle
mě; pak spatří výraz v mojí tváři a dělá, že mu přeběhl mráz po
zádech.
„Koneckonců ani by mě neudivilo, kdybych se probudil a vy jste
mě držela pod krkem,“ řekne. „Raději to nebudu riskovat.“
Richard přistoupí ke krbu, jazykem si navlhčí palec a ukazováček
a zadusí svíčku. Pak se zachumlá do křesla a přikryje se pláštěm. Asi
minutu proklíná zimu, svou pozici, rohy křesla. Ale stejně usne dřív
než já.

- 294 -
 A když se ztratí, vstanu, rychle přejdu k oknu a odtáhnu závěs.
Měsíc stále jasně svítí a já nechci spát ve tmě. Ale každý povrch
zalitý tím stříbrným světlem je pro mě cizí, a sotva se natáhnu a prsty
se dotknu nějaké značky na stěně, ta značka i stěna se pod mým
dotykem ještě víc odcizí. Můj plášť, šaty a prádlo jsou zamčené ve
skříni. Moje tašky jsou zavřené. Dívám se a očima hledám něco, co
patří jen mně, až konečně ve stínu umyvadla zahlédnu svoje boty.
Dojdu k nim, skloním se a položím na ně ruce. Pak se odtáhnu a
málem se narovnám, ale pak se jich znovu dotknu.
Položím se do postele a napínám uši, abych zaslechla zvuky, na
které jsem zvyklá – odbíjení hodin a skřípání páček. Neslyším však
nic než ty nesmyslné zvuky – zívající prkna, cupitání ptáčka nebo
myši. Zakloním hlavu a zadívám se na stěnu za sebou. Hned za ní spí
Sue. Myslím, že kdyby se převalila v posteli, kdyby vyslovila moje
jméno, slyšela bych to. Mohla by vydat jakýkoliv zvuk, úplně
libovolný a jsem si jistá, že bych ho zaslechla.
Ale Sue je potichu. Richard se v křesle zavrtí. Měsíční světlo
pomalu klouže po podlaze. Zanedlouho usínám. Zdá se mi o Briaru.
Jenže uvnitř domu to vypadá jinak, než si pamatuju. Jdu pozdě ke
svému strýci a zabloudím.

Sue mě pak každé ráno přijde umýt, obléknout, postaví přede mě

tác s jídlem, pak ho nedotčený zase odnese, ale stejně jako během
našich posledních dní na Briaru se mi nedívá do očí. Můj pokoj je
maličký. Sue sedává vedle mě, ale skoro spolu nemluvíme. Místo
toho zašívá. Já hraju karty – v holých prstech cítím tu srdcovou
dvojku, kterou jsem přistoupla patou a pokrčila. Richard se po celý
den zdržuje venku. V noci pak v jednom kuse kleje. Proklíná
zablácené venkovské cesty, na kterých si špiní boty. Proklíná moje
mlčení, moji zdrženlivost. Proklíná naše čekání. Ale ze všeho nejvíc
proklíná to hranaté křeslo.
„Jen se podívejte na moje rameno,“ rozčiluje se. „Vidíte to? Mám
ho úplně vykloubené – úplně vyhozené. Ještě týden a bude ze mě
mrzák. Pokud jde o ty kalhoty…“ Nasupeně si uhlazuje kalhoty.
„Přece jen jsem s sebou měl vzít Charlese. Takhle zmačkanému se
mi po příjezdu do Londýna vysmějí.“
- 295 -
 Do Londýna, pomyslím si. To slovo mi už vůbec nic neříká.
Richard jezdí každý druhý den shánět novinky o mém strýci.
Kouří tolik cigaret, že ta zažloutlá barva z jeho ukazováčku se rozšíří
na sousední prst. Tu a tam mi dovolí, abych si vzala pár kapek
medicíny, ale lahvičku si vždycky nechá u sebe.
„Výborně,“ říká Richard a dívá se, jak piju. „Už to nebude dlouho
trvat. Jen se podívejte, jak jste pohublá a pobledlá! Zato Sue, ta jen
kypí zdravím jako jedna z černostrakatých bachyní matky Creamové.
Buďte tak hodná a zítra ji oblečte do svých nejlepších šatů.“
A tak poslechnu. Udělám cokoliv, jen abych naše dlouhé čekání
ukončila. Budu předstírat strach, nervozitu a pláč, zatímco se ke mně
Richard naklání, aby mi polichotil nebo vyčinil. Nesmím se při tom
ale dívat na Sue – nebo spíš po ní jen tajně, zoufale pokukuju a
dívám se, jestli se červená nebo aspoň tváří zahanbeně. To se nikdy
nestane. Její ruce, které po mně, jak si vzpomínám, klouzaly, hnětly
mě, obracely a otevíraly – ty ruce se mě teď dotýkají a jsou naprosto
netečné a bílé. Její tvář je nepřístupná. Sue stejně jako my jen čeká,
až přijedou doktoři.

Nedokážu říct, jak dlouho čekáme. Dva, možná tři týdny.

Nakonec mi Richard jednou večer oznámí: „Zítra přijedou,“ a druhý
den ráno se mě zeptá: „Dnes přijedou. Nezapomněla jste?“
Je to jako procitnutí z děsivého sna.
„Nemůžu je přijmout,“ opáčím. „Musíte je poslat zpátky. Musejí
přijet jindy.“
„Nebuďte protivná, Maud.“
Richard se vestoje obléká, zapíná si límeček, uvazuje kravatu,
Plášť má úhledně položený na posteli.
„Já je nepřijmu!“ ohradím se.
„Ale přijmete,“ odpoví, „protože tím se celá tahle věc uzavře.
Nemůžete to tady vystát. Konečně je načase, abychom odtud odjeli.“
„Jsem příliš nervózní.“
Má slova nechá bez odpovědi. Otočí se, aby si učesal vlasy.
Nakloním se a popadnu jeho plaší – nahmatám kapsu a v ní lahvičku
s kapkami –, ale když to Richard vidí, rychle ke mně přiskočí a
vyškubne mi ji z ruky.
- 296 -
 „Kdepak,“ komentuje své počínání. „Nechci, abyste byla napůl v
limbu nebo abyste popletla dávkování a všechno pokazila! Kdepak.
Musíte mít naprosto čistou hlavu,“ dodá a zastrčí si lahvičku zpátky
do kapsy. Když se po ní znovu natáhnu, uskočí.
„Dejte mi ji,“ říkám. „Richarde, dejte mi ji. Dám si jen jednu
kapičku, přísahám.“ Ta slova se mi sypou ze rtů. Richard zavrtí
hlavou a učísne látku kabátu, aby zahladil stopy po mých prstech.
„Ještě ne,“ odmítne. „Buďte hodná. Snažte se.“
„Nemůžu! Neuklidním se, dokud si nevezmu pár kapek.“
„Mohla byste to aspoň zkusit, kvůli mně. Kvůli nám, Maud.“ ,
„K čertu s vámi!“
„Ano, jistě, k čertu s námi všemi.“ Richard si povzdechne a
znovu si začne pročesávat vlasy. Když se po chvilce opřu, otočí se ke
mně.
„Přece zas nebudete vyvádět?“ říká téměř dobrosrdečně a pak
dodá: „Už jste klidnější? Výborně. Víte, co máte dělat, až za vámi
přijdou? Řekněte Sue, ať vás upraví, nic víc. Buďte zdrženlivá. Když
bude třeba, uroňte nějakou tu slzu. Určitě víte, co máte říkat?“
To vím i sobě navzdory, protože jsme to spolu už tolikrát
procházeli. Chvíli počkám, pak přikývnu.
„Ovšem,“ přitaká. Pak si poklepe na kapsu, v níž má lahvičku s
kapkami. „Myslete na Londýn,“ připomíná mi. „Tam je drogista na
každém rohu.“
Ústa se mi zachvějí opovržením. „Vy si myslíte, že je v Londýně
budu pořád potřebovat?“ obořím se na něj.
Jenomže ta slova znějí i mým uším dost nepřesvědčivě. Richard
mlčky otočí hlavu, možná potlačuje úsměv. Pak si vyndá perořízek,
postaví se ke krbu a čistí si nehty – sem tam se ožene čepelí, aby do
ohně úzkostlivě zahodil kousíček špíny.

Nejprve je zavede, aby si promluvili se Sue. Oni ji samozřejmě

považují za jeho manželku, která se zbláznila, vydává se za
služebnou, mluví jako ona, a dokonce se zdržuje v jejím pokoji.
Slyším, jak jim pod podrážkami bot vržou schody a prkna v podlaze.
Slyším jejich hlasy – tiché, jednotvárné –, ale slovům nerozumím.

- 297 -
Suein hlas neslyším vůbec. Do jejich příchodu sedím na posteli, pak
se postavím a udělám pukrle.
„Susan,“ říká Richard tiše, „služebná mojí ženy.“
Muži přitakají. Zatím mlčím. Ale mám za to, že se musím tvářil
divně. Vidím, jak mě pozorují. I Richard mě pozorně sleduje. Pak
přistoupí blíž.
„Svědomité děvče,“ říká na vysvětlenou. „V uplynulých dvou
týdnech ale prošla dost smutnou zatěžkávací zkouškou.“ Zavede mě
od postele ke křeslu a postaví mě do světla. „Posaďte se sem,“
pobídne mě vlídně, „do křesla svojí paní. Buďte v klidu. Tito pánové
vám jen chtějí položit několik jednoduchých otázek. Musíte na ně
upřímně odpovědět.“
Pak mi Richard stiskne ruku. Jsem přesvědčená, že mě chce
uklidnit nebo varovat, ale pak ucítím, jak mě celou rukou sevře
kolem jednoho prstu. Na prsteníčku mám stále navlečený snubní
prstýnek. Richard mi ho stáhne a schová si ho do dlaně.
„Výborně,“ prohlásí jeden z doktorů s očividně větším
uspokojením. Ten druhý si dělá poznámky do sešitku. Dívám se, jak
otáčí stránku, a zničehonic zatoužím po kusu papíru. „Výborně. Už
jsme mluvili s vaší paní. Je laskavé, že dbáte o její pohodlí a zdraví,
ale – je mi lito, že vám to musím říct – obávám se, že je nemocná.
Skutečně velice nemocná. Je vám známo, že je přesvědčená, že se
jmenuje jako vy a prožila to, co jste prožila vy? Víte to?“
Richard mě bedlivě sleduje.
„Ano, pane,“ odvětím šeptem.
„A jmenujete se Susan Smithová?“
„Ano, pane.“
„A byla jste služebnou paní Riversové – tedy bývalé slečny
Lillyové - v domě jejího strýce na Briaru ještě před její svatbou?“
Přikývnu.
„A kde jste sloužila předtím? Nebylo to u jistých Dunravenových
na domnělé adrese Whelk Street, Mayfair?“
„Ne, pane. V životě jsem o nich neslyšela. To všechno si paní
Riversová vymyslela.“
Odpovídám tak, jak se na služebnou sluší a patří. A místo toho
zmíním nějaký jiný dům a jinou rodinu – patřící k Richardovým
- 298 -
známým, která by naši verzi v případě, že by si ji doktoři chtěli
ověřit, spolehlivě potvrdila. I když se domníváme, že to neudělají.
Doktoři znovu přikývnou. „Mluvíte o ‚výmyslech‘ paní
Riversové,“ pokračuje tazatel. „Kdy s nimi začala?“
Polknu. „Paní Riversová se často zdála být zvláštní,“ odvětím
tiše. Mezi služebnictvem na Briaru se vykládalo, že paní to nemá v
hlavě v pořádku. Mám dojem, že její matka byla taky bláznivá,
pane.“
„No tak, no tak,“ přeruší mě Richard uhlazeně. „Klepy pány dok-
tory nezajímají. Pokračujte jen s tím, co víte z vlastní zkušenosti.“
„Ano, pane,“ odpovím poslušně a zahledím se na podlahu. Prkna
jsou ošoupaná, trčí z nich třísky tlusté jako jehly.
„A co s paní Riversovou udělalo její manželství?“ ptá se doktor.
„Právě to ji úplně změnilo, pane,“ odříkávám. „Před tím se zdálo
že pana Riverse miluje, a všichni jsme se na Briaru domnívali, že
jeho péče, která byla…“ zachytím Richardův pohled, „…tak laskavá,
pane! – všichni jsme se domnívali, že ji to vzpruží. Jenže od svatební
noci se začala chovat velice podivně…“
Doktor se podívá na svého kolegu. „Vidíte, jak se to shoduje s
tím, co nám řekla sama paní Riversová? To je velice pozoruhodné!
Jako by život pro ni byl zátěž a ona hledala někoho, komu by ji
předala, někoho, kdo ji lépe unese. Vymyslela si sama o sobě
pohádku!“ Pak se obrátí zpět ke mně. „Skutečnou pohádku,“ dodá
zahloubané. „Povězte mi jedno, slečno Smithová: má vaše paní ráda
knihy? Čte ráda?“
Pohlédnu mu do očí, ale hrdlo se mi svírá nebo spíš štěpí na tisíc
kousků jako ta prkna v podlaze. Nedokážu odpovědět. Richard pro
mluví za mě. „Moje paní se mezi knihami prostě narodila,“ spustí.
„Její strýc, který ji vychoval, zasvětil svůj život rozšiřování
vědomostí a postaral se, aby se jí dostalo vzdělání, které normálně
přísluší synům. První vášní paní Riversové byly knihy.“
„Vidíte!“ poznamená doktor. „Nepochybuji, že její strýc je
obdivuhodný muž. Ale přílišné vystavování děvčat literatuře…
Zakládáni ženských univerzit…“ Na čele se mu leskne pot.
„Vychováváme národ vzdělaných žen. Obávám se, že potíže vaší
paní jsou součástí jistého širšího pocitu neklidu. Mohu vám říct, pane
- 299 -
Riversi, že mám vážné obavy o osud našeho národa. A říkáte, že ten
poslední výbuch šílenství vyvolala svatební noc? Prostší…,“ lékař
významně ztiší hlas a vymění si pohled s kolegou, který si zapisuje,
„už to ani být nemůže, že?“ Zaťuká si na ret. „Všiml jsem si, jak
přede mnou ucukla, když jsem jí měřil na zápěstí tep. Také jsem si
povšiml, že nenosí snubní prstýnek.“
Při těch slovech Richard náhle obživne a dělá, že cosi vytahuje z
kapsy. Říká se, že štěstí přeje darebákům.
„Tady je,“ pronese Richard zasmušile a natáhne ruku s tím
žlutým kroužkem. „Zahodila ho proklínajíc svůj osud. Mluví teď
totiž jako služebná a nebojí se používat sprostých slov. Bůh ví, kde
se je naučila!“ Richard se kousne do rtu. „Umíte si, pane, představit,
jak mi asi bylo u srdce.“ Položí si ruku přes oči a ztěžka se posadí na
postel; pak však jako by hrůzou se zase postaví. „Ta postel!“ vyhrkne
ochraptěle „Myslel jsem si, že to bude naše manželská postel. Když
pomyslím, že moje paní dává přednost pokoji pro služku a prostému
slamníku…!“ Richard se oklepe hrůzou. To stačí, pomyslím si. Už
dost. Jenomže Richard je do své vlastní ničemnosti přímo
zamilovaný.
„Nešťastný případ,“ podotkne doktor. „Ale mohu vás ujistit, že
uděláme, co bude v našich silách, abychom vaši manželku těch zvrh-
lých výplodů fantazie zbavili…“
„Zvrhlých?“ diví se Richard a znovu se oklepe hrůzou. Ve tváři
se mu rozlije zvláštní výraz. „Ach, pane doktore,“ dodá, „ještě jsem
vám neřekl všechno. Je tu ještě něco. Doufal jsem, že vás toho
ušetřím, teď však vidím, že nemohu.“
„Vskutku?“ ptá se doktor. Ten druhý se zarazí s tužkou ve
vzduchu.
Richard si nasliní ústa a já hned poznám, co se jim chystá říct, a
rychle k němu obrátím svou tvář. Všimne si toho. Ale promluví dřív
než já.
„Susan, děláte dobře, že za svou paní cítíte stud,“ říká. „Za sebe
se však nemusíte pranic stydět. Na vás nepadá ani kousek víny.
Neudělala jste nic, co by mou paní povzbuzovalo nebo vybízelo k
tomu, aby se na vás pokusila ve svém šílenství vynutit ty hrubosti…“
Richard se kousne do ruky. Doktoři hledí, pak se obrátí ke mně.
- 300 -
 „Slečno Smithová,“ ptá se ten první a nakloní se blíž, „je to
pravda?“
Myslím na Sue. Myslím na ni, ne na to, jak teď musí být v tom
pokojíku za zdí spokojená, že mě podvedla, radostí bez sebe z toho,
že už se brzy vrátí domů do toho temného zlodějského doupěte v
Londýně. Myslím na to, jak nade mnou klečela, měla rozpuštěné
vlasy a říkala Ty perlo…
„Slečno Smithová?“
Dám se do pláče.
„Ty slzy pochopitelně,“ prohlásí Richard, přijde ke mně a ztěžka
mi položí ruku na rameno, „pochopitelně hovoří samy za sebe.
Copak musíme o té nešťastné záležitosti dál mluvit? Musíme nutit
slečnu Smithovou, aby nám zopakovala slova, rafinované pózy –
laskání-, které si na ní má silně rozrušená paní vynutila? Co říkáte,
panové?“
„Ale ovšem,“ přitaká doktor rychle a ustoupí. „Ovšem. Slečno
Smithová, váš žal vám dělá čest. Teď už se nemusíte bát o svou
bezpečnost. Teď už se nemusíte bát ani o bezpečnost své paní. Brzy
ji budeme mít na starost my, a ne vy. Necháme si ji u sebe a zbavíme
ji všech jejích neduhů. Pane Riversi, jistě chápete, že u případu, jako
je tento, se léčba může dost protáhnout…?“
Pak povstanou. Přinesli s sebou nějaké papíry a hledají, kam by je
mohli položit. Richard sklidí z nočního stolku kartáče a pinetky, a tak
je tam položí a podepíšou: každý papír třikrát. Nesleduju je přitom,
ale slyším skřípání pera. Slyším, jak se k sobě přibližují a podávají si
ruce. Když sestupují dolů, schodiště jim rachotí pod nohama.
Zůstanu sedět na své židli u okna. Dokud neodjedou, Richard stojina
cestičce k domu.
Pak se vrátí nahoru a zavře za sebou dveře. Přistoupí ke mně a
vhodí mi snubní prstýnek do klína. Pak si promne ruce a málem se dá
samou radostí do skoku.
„Vy ďáble,“ řeknu nevzrušeně a utírám si z tváře slzy.
Richard si pohrdavě odfrkne. Přistoupí zezadu k mojí židli a
položí mi ruce na obličej, každou z jedné strany; pak mi zakloní
hlavu, až se naše pohledy setkají. „Podívejte se na mě,“ vybídne mě,
„a upřímně mi povězte, že mě neobdivujete.“
- 301 -
 „Nenávidím vás.“
„Pak musíte nenávidět i sama sebe. My dva jsme přece jeden jako
druhý. Víc, než si vůbec uvědomujete. Snad si nemyslíte, že by nás
měl celý svět milovat jen kvůli našim krásným očím? Svět námi
opovrhuje. Díky bohu, že to tak je! Z lásky se totiž nedá nic vytěžit;
kdež to z opovržení se dá vyždímat bohatství tak jako špinavá voda z
hadru. Dobře víte, že je to pravda. Jste jako já. Řeknu to ještě jednou:
nenávidíte-li mě, nenáviďte sama sebe.“
Aspoň, že jeho ruce mě hřejí do tváře. Zavřu oči.
„Taky že nenávidím,“ odvětím.
Pak Sue vyjde ze svého pokoje a zaťuká na naše dveře. Richard
zůstane, jak je, ale zavolá, ať vejde.
„Pohleďte,“ vybídne ji, když vstoupí, naprosto změněným
hlasem, „na svou paní. Nezdá se vám, že má zas jiskru v očích…?“
Na druhý den odjíždíme do blázince.

Sue mě přichází naposledy obléknout.

„Děkuji vám, Sue,“ říkám starým přívětivým způsobem pokaždé,
když mi zapne knoflíček nebo zaváže tkanici. Stále mám na sobě
šaty, ve kterých jsem odjížděla z Briaru, umazané od bláta a říční
vody. Sue má na sobě moje šaty z modrého hedvábí, v nichž její bílá
zápěstí a hrdlo dostávají krémovou barvu a plně vynikají její hnědé
vlasy a oči. Vykvetla do krásy. Pohybuje se po pokoji, sbírá moje
prádlo, moje boty, kartáče a pinetky a důkladně je ukládá do dvou
tašek: jedna je určená do Londýna, ta druhá do blázince. Ta první,
jak se Sue domnívá, má být pro ni; ta druhá zase pro mě. Je těžké ji
sledovat a dívat se, jak se mračí nad spodničkou, párem punčoch
nebo bot, a věděl, že si v duchu říká: Ty se budou pro blázny a
doktory jistě hodit. Tohle by si měla vzít s sebou, kdyby byla v noci
zima. A tohle a tyhle (1ahvičku s kapkami, rukavice) je prostě
nutnost. Když odejde, vezmu je a uložím hluboko do druhé brašny.
A přibalím k nim ještě jednu věc, o které Sue nemá ani tušení: ten
stříbrný náprstek z šití v Briaru, jímž mi obrousila špičatý zub.

Než se naděju, kočár je tady. „Díky bohu,“ uleví si Richard. Na

hlavě mu sedí klobouk. Pro tenhle nízký a nachýlený domek je však
- 302 -
příliš vysoký; když vyjdeme ven, Richard se konečně může narovnat.
Tak dlouho jsem zůstávala ve svém pokoji, že mi den najednou
připadá ohromný. Cestou ke kočáru se opírám o Sueinu paži, a když
se jí mám u dvířek najednou – a jednou provždy! – vzdát, mám pocit,
že zaváhám.
„No tak, no tak,“ usadí mě Richard a rozplete nám ruce. „Teď
není čas na sentiment.“
Vyrážíme na cestu. Pro mě je to víc než jen tryskem cválající
koně i prudce se otáčející kola. Připadám si jako při své první cestě,
kterou jsem podnikla s paní Stilesovou z blázince na Brian: když
kočár pomalí, přitisknu hlavu k okýnku, a málem čekám, že spatřím
ten dům a svoje matky, kterým mě vytrhly z náručí. Vím, že bych je
bezpečně poznala. Ale ten dům byl veliký. Tenhle je menší a
světlejší. Jsou v něm pokoje jen pro ženské pacientky. Tamten dům
byl postavený na holé půdě. Před tímhle je vysázený květinový
záhon s vysokými kytkami, co mají konce ostré jako jehly.
Opřu se do sedadla. Richard se mi podívá do očí.
„Nic se nebojte,“ říká na uklidněnou.
Tak si pro ni přijdou. Richard jim ji pomůže předat, stojí přede
mnou u dvířek a vyhlíží ven.
Slyším, jak Sue říká: „Počkejte. Co to děláte?“ A pak použije pro
danou chvíli neobvyklý a formální obrat: „Šlechtici! Šlechtici!“
Doktoři k ní konejšivě hovoří, ale sotva Sue začne klít, jejich
hlasy zhrubnou. Richard se drží zpátky. Podlaha kočáru se nakloní,
dvířka se zvednou a objeví se v nich Sue: dva muži ji drží za paže a
sestra ji tiskne kolem pasu. Plášť jí padá z ramen, klobouk má na
stranu, vlasy se jí vyškubávají ze sponek. Ve tváři je rudá a bílá.
Výraz v jejím obličeji už dostává šílený rozměr.
Oči má ale upřené na mě. Sedím jako pecka, dokud mě Richard
nevezme za paži a silou mě nestiskne za zápěstí.
„Tak už do háje promluvte,“ sykne. A tak jasným, mechanickým
hlasem zahlaholím:
„Ach! Moje ubohá paní!“ Sueiny hnědé oči s tou tmavou tečkou
jsou doširoka otevřené. Vlasy má rozcuchané. „Ach! Ach! Puká mi z
toho srdce!“

- 303 -
 Zdá se mi, že ten výkřik rezonuje kočárem i poté, co Richard za
bouchne dvířka, kočí práskne bičem a otočí kočár. Mlčíme. Hned ve
dle Richardovy hlavy je kosočtverečné okýnko z mléčného skla a
Sue se v něm na okamžik znovu objeví: stále se vzpírá, zvedá paže,
aby ukázala nebo dosáhla… Pak se cesta začne svažovat. Vzápětí se
objeví stromy. Sundám si snubní prstýnek a zahodím ho na podlahu.
Pak si z brašny vytáhnu rukavičky a navléknu si je. Richard sleduje
moje rozechvělé prsty. „Tak…“ říká.
„Nemluvte na mě,“ odseknu vztekle. „Jestli na mě budete mluvil,
zabiju vás.“
Richard překvapeně zamrká a pokusí se usmát. Ale ústa mu
zkřiví zvláštní škleb a tvář pod vousy má bílou jako křídu. Založí si
ruce. Chvíli sedí v jedné, chvíli zase ve druhé poloze. Dá si nohu
přes nohu a pak je zase natáhne. Nakonec si z kapsy vytáhne cigaretu
a zápalku a pokusí se stáhnout okýnko kočáru. Ale to nechce povolit.
Richard má vlhké ruce, které při té námaze dál vlhnou a nakonec se
smeknou po skle dolů. „Zatraceně!“ vykřikne Richard a zvedne se.
zavrávorá a zabuší do stropu na kočího, aby zastavil; pak zase zápolí
s klíčem. Ujeli jsme sotva pár kilometrů, a Richard seskočí na zem a
začne s kašláním přecházet sem a tam. Přitom si opakovaně
odhrnunuje z čela neposednou kadeř. V tichosti ho pozoruju.
„Vy jste mi ale pěkný zlosyn,“ řeknu, když se posadí zpět na své
místo.
„A vy zas pěkná dáma!“ odsekne ironicky.
Pak ode mě odvrátí tvář, položí hlavu na poskakující polštář a
děla, že spí, i když mu přitom cukají víčka.
Nemám na spaní ani pomyšlení. Pozoruju skleněným
kosočtvercem cestu, po níž jedeme, klikatou červenou silnici,
pokrytou obláčky prachu, připomínající pramínek krve, který mi
vytéká přímo ze srdce.

Část cesty strávíme v kočáru, ale pak jsme nuceni vyměnit ho za

vlak. Nikdy dřív jsem ve vlaku nejela. Musíme počkat na
venkovském nádraží. Čekáme v hostinci, neboť Richard se stále
obává, že strýc za mimi někoho pošle. Požádá proto hostinského, aby
nás zavedl do pokoje a aby mi přinesl čaj a chléb s máslem. Ani se
- 304 -
na ten tác s jídlem nepodívám. Čaj zhnědne a vystydne, chléb okorá.
Richard postává u krbu, chrastí mincemi ve své kapse a pak
vybuchne: „K čertu s vámi, myslíte si, že mě to jídlo pro vás nic
nestojí?“ A tak sní ten chléb s máslem sám. „Doufám, že brzy
uvidím svoje peníze,“ prohlásí. „Bůh ví, že jsou mi třeba po třech
měsících s vámi a vašim strýcem, u něhož jsem vykonával práci pro
urozeného muže, a dostával plat, za který by si skutečný džentlmen
neopatřil ani manžety. Kde je ten pitomý portýr? Zajímalo by mě,
jestli mě oškubou i za jízdenky?“
Konečně pro nás přijde mladík a vezme nám zavazadla. Stojíme
na nástupišti a prohlížíme si koleje. Lesknou se, jako by byly
naleštěné. Zanedlouho začnou hučet a pak – nepříjemně, jako nervy
ve zkaženém zubu – dokonce bzučet. To bzučení nakonec přejde do
pískání, s nímž po kolejích přisupí vlak, nad hlavou se mu vznáší
oblak páry a přiváží s sebou dlouhou řadu dveří. Nechám si obličej
zahalený závojem. Richard podá průvodčímu minci a nenucené
prohlásí: „Mohl byste se postarat, abychom měli s manželkou až do
Londýna naprosté soukromí?“ Průvodčí slibuje, že to zařídí, a když
se Richard ve vagonu posadí naproti mně, je ještě podrážděnější než
dřív.
„To je nehoráznost platit někomu za to, aby mě považoval za na-
drženého nenechavce a já pak seděl cudně naproti své maličké ne-
tknutě manželky! Něco vám povím – náklady na tuhle cestu dám na
zvláštní účet a pak vám je strhnu z vašeho podílu.“
Nic na to neříkám. Vlak se otřásl, jako by do něj někdo udeřil
kladivem, a pomalu se dává do pohybu. Cítím, jak nabírá rychlost, a
tak pevně sevřu kožený řemínek visící ze stropu, dokud mi ruku
neochromí křeč a nenaskáčou mi na ní puchýře.
A tak pokračujeme v cestě. Mám dojem, že musíme překonat
obrovskou vzdálenost. Je vám samozřejmě jasné, že můj cit pro
vzdálenost a prostor je poněkud zvláštní. Zastavíme ve vesnici s
domky z červených cihel a pak v další, velice podobné, a ještě ve
třetí, poněkud větší. Přijde mi, že v každé stanici se u vlaku strhne
tlačenice; lidé halasně nastupují a dveře vlaku se s hlasitým
boucháním otřásají. Mám strach, že ten dav zavalí celý vlak a možná
ho i převrátí.
- 305 -
 Mám za to, že si zasloužím zahynout v troskách vlaku, a málem
doufám, že se to podaří.
Ale nepodaří. Lokomotiva se s námi řítí kupředu, pak zpomaluje
a znovu se objevují ulice a kostelní věže, až je jich víc, než jsem kdy
viděla; víc domů a mezi nimi plynule proudí dobytek, vozidla a lide.
Londýn! pomyslím si v duchu a srdce mám až v krku. Ale Richard
pozoruje můj upřený pohled a jedovatě se usmívá. „Váš původní
domov,“ říká. Zastavíme na nádraží a já si přečtu jméno toho místa:
MAIDENHEAD.
I když jsme přijeli tak rychle, neurazili jsme víc než třicet
kilometrů, a dalších padesát ještě máme před sebou. Sedím,
nepřestávám svírat ten řemínek a naklánět se k okýnku. Ale nádraží
je plné mužů a žen – žen ve skupinkách, lelkujících mužů, a před
nimi se raději stahuju. Vlak brzy zasyčí, popadne celou svou masu a
uvede ji s chvěním zpět do strašného života. Necháváme ulice
Maidenhead za sebou. Projíždíme lesem. Za ním leží rozlehlé parky
a domy – některé jsou stejně velké jako ten strýcův, jiné větší. Tu a
tam stojí chalupy s prasecími chlívky, se zahrádkami a v nich jsou
zapíchnuté polámané tyčky na plazivé fazole a šňůry ověšené
prádlem. Tam, kde jsou šňůry plné, visí prádlo z oken, ze stromů, na
keřích, na židlích, mezi ojemi polámaných dvoukoláků – všude samé
prádlo, svěšené a zažloutlé.
Zůstanu bez hnutí a všechno sleduju. Podívej se, Maud, říkám si
v duchu, tady leží tvoje budoucnost. Tohle celé je tvoje svoboda a
rozvijí se před tebou jako role látky…
Vrtá mi hlavou, jestli Sue moc neublížili. Zajímalo by mě, kde je
to vlastně zavřená, jak se to tam jmenuje.
Richard se mi pokusí odhrnout závoj. „Snad nepláčete?“ ptá se.
„No tak, už se tím netrapte.“
„Nedívejte se na mě,“ odseknu.
„Snad byste nechtěla být zpátky na Briaru mezi knihami? To snad
ne. Víte přece, že jste po tomhle vždycky toužila. Brzy zapomenete,
jak jste toho dosáhla. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Jen musíte být
trpělivá. Než nám to bohatství spadne do klína, čeká nás mnoho
týdnů pohromadě. Je mi líto, že jsem s vámi předtím mluvil tak ostře.

- 306 -
No tak, Maud. Brzy už budeme v Londýně. Ujišťuji vás, že tam se na
všechno budete dívat jinak…“
Neodpovídám. Richard nakonec zakleje a nechá toho. Začíná se
smrákat nebo spíš se zatemňuje nebe, když se blížíme k městu. Na
okně se objeví čmouhy od sazí. Krajina pomalu získává ošuntělejší
tvář. Chalupy nahrazují dřevěné příbytky, některé mají rozbitá okna a
polámaná prkna. Zahrádky vystřídají zaplevelené kousky půdy, po
nich přijdou stoky, tmavé kanály, zpustošené cesty a nakonec
hromady kamení, půdy nebo popela. Přesto mi bleskne hlavou:
Dokonce i popel je součástí tvojí svobody – a proti mé vůli mnou
projede jiskra vzrušení. Ale vzápětí ho vystřídá neklid. Vždycky
jsem si myslela, že Londýn připomíná dům v parku obehnaný zdmi;
představovala jsem si, jak strmí rovný, čistý a pevný. Ani ve snu mě
nenapadlo, že se tak nesouvisle roztahuje skrz vesnice a předměstí.
Myslela jsem si, že je hotový, ale když se dívám, zahlédnu pásy
mokré červenozemě a zející příkopy a mezi nimi nedostavěné domy
a rozestavěné kostely s okny bez skel a střechami bez břidlicových
tabulek a dřevěnými táhny vyčnívajícími ven jako holé kosti.
Sklo už je tak ukoptěné od sazí, že čmouhy vypadají jako kazy v
látce mého závoje. Vlak začíná stoupat. Přestává se mi to líbit.
Míjíme ulice – šedivé a černé-, tolik jednotvárných ulic a mě
okamžitě napadne, že je od sebe nikdy nerozeznám! Taková změť
dveří a oken, střech a komínů, koní, kočárů, mužů a žen! Takový
zmatek návěstních cedulí a křiklavých nápisů: STAHOVACÍ
ROLETY. – OLOVĚNÉ RAKVE. –LOJOVÉ SVÍČKY A
BAVLNĚNÝ ODPAD. Všude jen samá slova. Slova vysoká patnáct
metrů. Slova, co pořád něco ječí a vyřvávají: KŮŽE A
OBUVNICKÉ POTŘEBY. – OBCHOD K PRONAJMUTÍ. –
ČTYŘKOLKY A ELEGANTNÍ KOČÁRY. – BARVÍŘ PAPÍRU. –
S VÝHRADNÍ PODPOROU – K PRONÁJMU! – K PRONÁJMU!
– DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY.
Tvář celého Londýna je popsaná slovy. Dívám se na ně a
zakrývám si oči. Když je zase otevřu, klesáme: kolem trati vyrostly
cihlové zdi, pokryté tlustou vrstvou sazí a utápí náš vagon v šeru.
Pak se ocitneme pod mohutnou, rozlehlou, klenutou střechou z
matného skla, pod níž visí oblaka kouře, páry a poletujících ptáků.
- 307 -
Vlak se zachvěje a děsivě rychle zůstane stát. Ozývá se skřípání
dalších lokomotiv, bouchání dveří, valící se tlačenice (aspoň tak mi
to připadá) tisíců, tisíců lidí.
„Paddington, konečná,“ oznámí mi Richard. „Pojďte.“
Najednou se pohybuje a mluví mnohem rychleji. Je jako
proměněný. Vůbec se na mě nedívá, i když teď bych si to moc přála.
Richard najde jednoho muže, aby nám odnesl tašky. Stojíme v řadě –
ve frontě, to slovo znám – a čekáme na kočár – na drožku, i to slovo
znám ze strýcových knih. Člověk se může v drožce líbat; může tam
se svým milým dělat, co se mu zlíbí; řekne drožkáři, aby to vzal
kolem Regent‘s Parku. Londýn je pro mě starý známý. Londýn je
městem splněných možností. Ale tohle místo plné strkanic a řevu mi
nic neříká. Je prodchnuté úmysly, kterým nerozumím. Je popsané
slovy, která neumím přečíst. Ta pravidelnost, nesčíslná opakování
cihel, domů, ulic, lidí – oblečení, tváří a výrazů – mě ohromuje a
vyčerpává. Stojím hned vedle Richarda a jsem do něj zavěšená. Co
kdyby mě tu tak nechal…! Pak se ozve ostrý hvizd a kolem nás
proběhnou muži v tmavých oblecích – obyčejní i ti urození.
Konečně se posadíme do drožky a vykodrcáme z nádraží do
ucpaných a špinavých ulic. Richard vycítí moje napětí. „Snad vám ty
ulice nenahánějí hrůzu?“ ptá se. „Obávám se, že cestou nás čeká ještě
něco horšího. Co jste čekala? V tomhle velkoměstě vedle sebe žijí
urození lidé i lůza. Nevšímejte si toho. Vůbec si toho nevšímejte.
Máme přece namířeno do vašeho nového domova.“
„Do našeho domu,“ dodám a pomyslím si: Tam za zavřenými
dveřmi a okny najdu klid. Vykoupu se, odpočinu si, prospím se.
„Do našeho domu,“ zopakuje Richard a ještě chvilku si mě
prohlíží. „Ale jestli vám ten pohled tolik vadí, tak…“ natáhne se za
mě a stáhne roletku.
A tak znovu sedíme a necháváme se kolébat pohupováním kočáru
v jakémsi přítmí; jenže tentokrát nás tíží veškerý řev Londýna.
Nevidím, když zamíříme kolem parku. Nemám vůbec tušení, jakou
cestou drožkář jede; možná bych to stejně nepoznala, i kdybych
viděla ven, přestože mapu města mám dokonale prostudovanou, a
dokonce vím, kde leží Temže. Jsem tak ponořená do zoufalého hnutí
svých pocitů a srdce, že ani nevím, kdy zastavíme a jak dlouho už
- 308 -
jedeme. Buď statečná, říkám si v duchu. K čertu s tebou, Maud! Po
tomhle jsi přece vždycky toužila. Kvůli tomuhle ses vzdala Sue a
vůbec všeho, buď statečná!
Richard drožkáři zaplatí a pak se vrátí pro naše zavazadla. „Dál
už musíme pěšky,“ oznámí mi. Vystoupím bez pomoci ven a
zamžourám do světla, přestože je poněkud mdlé: slunce zmizelo a
oblohu stejně pokrývá jeden oblak vedle druhého; mají hnědou barvu
jako špinavé ovčí rouno. Čekala jsem, že se ocitnu před dveřmi jeho
domu, ale tady žádné domy nejsou. Vešli jsme do ulic, které mi
připadají nevýslovně ošuntělé a ubohé: z jedné strany jsou obehnané
vysokou, pustou zdí, z druhé zas mostními oblouky umazanými od
vápna. Richard vyrazí kupředu.
„Jdeme správně?“ zeptám se a chytnu ho za paži.
„Naprosto správně,“ odpoví. „Jen pojďte a žádný strach. Zatím si
nemůžeme žít na vysoké noze. A nesmíme na sebe moc upozorňovat,
to je všechno.“
„Pořád máte strach, že by za námi mohl můj strýc někoho
poslat?“
Richard znovu přidá do kroku. „Pojďte. Brzy už si budeme moct
promluvit v klidu uvnitř. Tady ne. Pojďte tudy. Vykasejte si sukně.“
Teď už Richard kráčí tak rychle, že mu nestačím. Když si
všimne, že zaostávám, přehodí si tašky do jedné ruky a druhou mě
popadne za zápěstí. „Už to není daleko,“ pobídne mě dost laskavě, i
když jeho sevření je pevné. Pak odbočíme do další ulice: spatřím
před sebou ušpiněnou a rozpadlou fasádu něčeho, co považuji za
jeden veliký dům, ale ve skutečnosti jde o zadní trakt řady úzkých
domků. Ve vzduchu je cítit říční voda a hniloba. Lidé na nás zvědavě
pokukují, a tak přidám do kroku. Brzy znovu zabočíme, tentokrát do
uličky, kde nám pod nohama křupe štěrk. Tady potkáváme skupinku
dětí: líně postávají kolem nějakého ptáčka, který se kolébá a
poskakuje, protože mu svázaly křídla provázkem. Když nás děti
zmerčí, přijdou blíž a těsně nás obestoupí. Chtějí peníze anebo mě
aspoň tahat za rukáv, plášť nebo závoj. Richard je odežene. Děti
chvilku nadávají, pak se vrátí k ptáčkovi. Vzápětí se vydáme další,
ještě špinavější ulicí –Richardovo sevření je stále pevnější, jeho
chůze rychlejší a jistá tím, kam jde. „Už tam skoro budeme,“ oznámí
- 309 -
mi. „Té špíny si nevšímejte, to nic není. Špínou je prolezlý celý
Londýn. Už jen kousek, slibuju. Už brzy si budete moct odpočinout.“
A pak konečně zpomalí. Došli jsme na dvorek pokrytý tlustou
vrstvou bláta a zarostlý kopřivami. Zdi jsou vysoké a prolezlé
vlhkosti. Nevede odtud žádná otevřená cesta, jen dva nebo tři úzké
kryté průchody, v nichž že je tma. Richard mě chce do jednoho z
nich zatáhnout, ale je tak černý a zablácený, že náhle zaváhám a
vzepřu se mu.
„No tak, pojďte,“ pobídne mě a otočí se, po úsměvu ani památky.
„A kam?“ chci vědět.
„Vstříc novému životu, který na vás už tak dlouho čeká. Do
našeho domu. Naše hospodyně už na nás čeká. Tak pojďte. Nebo vás
mám nechat tady?“
Jeho hlas zní unaveně a tvrdě. Ohlédnu se. Ten druhý průchod je
sice vidět, ale blátivá cestička, kterou mě sem Richard zavedl, je pryč
– jako kdyby se ty lesklé zdi rozestoupily jen proto, aby nás nechaly
projít, a pak se za námi zavřely a uvěznily mě tady.
Co můžu dělat? Nemůžu se přece sama vrátit, k těm dětem, do
toho labyrintu uliček, ulic a celého města. Nemůžu se vrátit za Sue.
Není mi to prostě souzeno. Všechno mě dohnalo až sem, do tohoto
temného bodu. Musím jít kupředu, nebo přestat existovat. Znovu si
představuju pokoj, který na mě čeká; dveře a klíč, který se v nich
otočí; postel, na kterou se položím a budu spát a spát…
Ještě na okamžik zaváhám, a pak se nechám zatáhnout do
průchodu. Je krátký a zakončený ramenem nízkých schodů
vedoucích dolů, na jejichž konci jsou další dveře, na které Richard
zaklepe. Okamžitě se za nimi rozštěká pes, pak se ozvou tiché a
rychlé kroky, vrznuli závory. Pes zmlkne. Dveře nám otevře
plavovlasý chlapec – nejspíš syn hospodyně. Podívá se na Richarda a
přikývne.
„V pořádku?“ ptá se.
„V pořádku,“ odpoví Richard. „Je tetička doma? Vedu jí jednu
dámu.“
Chlapec si mě prohlíží a přitom mhouří oči, aby pod závojem
rozeznal moje rysy. Pak se usměje, znovu přikývne, ustoupí, aby nás
nechal projít, a zase za námi pečlivě zavře dveře.
- 310 -
 Uvnitř je něco jako kuchyně – předpokládám, že je určená pro
služebnictvo, protože je malá, bez oken, tmavá a nezdravá a je v ní
vedro k zalknutí. Kamna jsou totiž pořádně roztopená a na stole stoji
jedna nebo dvě zapálené lampy – možná, že jsme opravdu v části pro
služebnictvo – a hned vedle pánev na žhavé uhlí v ochranném koši s
nářadím. Vedle ní stojí bledý muž v zástěře, a když nás spatří, od-
loží nějakou vidličku nebo pilník, utře si ruce a bezostyšně si mě
prohlíží. U kamen sedí mladá žena a chlapec: ta dívka je v obličeji
tučná i zrzavá a také se na mě nenucené dívá; ten chlapec je bledý a
zakaboněný, žvýká polámanými zuby pásek sušeného masa a je
oblečený - tohle mi ani navzdory mému zmatení neunikne – v dost
neobvyklém kabátě, který je podle všeho ušitý z různých druhů
kožešin. Mezi koleny drží svíjejícího se psa a rukou mu tiskne tlamu,
aby neštěkal. Nejdřív se dívá na Richarda a pak na mě. Prohlíží si
můj plášť, moje rukavičky a klobouk. Pak zahvízdne.
„To je ale drahej vohoz,“ utrousí.
Vzápětí však ucukne bolestí, protože z jiného křesla – houpacího,
jehož pohyb provází pravidelné vrzání – se nakloní bělovlasá žena a
bací ho. Jsem přesvědčená, že je to hospodyně. Pozoruje mě totiž
bedlivěji a horlivěji než všichni ostatní. V rukou drží nějaký uzlíček.
Když ho odloží a namáhavě se zvedne z křesla, uzlíček se zachvěje.
To mě překvapí ještě víc než ta rozpálená pánev nebo kožešinový
kabát - je to spící mimino s nateklou hlavou zabalené v dece.
Poblédnu na Richarda. Doufám, že něco řekne, nebo mě zavede
dál. Ale Richard mi pustil ruku a stojí se založenýma rukama jako
doma. Usmívá se, ale dost zvláštním způsobem. Všichni jsou zticha.
Nikdo kromě té bělovlasé paní se nehýbe. Zvedla se z křesla a obchá-
zí stůl. Na sobě má taftové šaty, které šustí. Ve tváři je zarudlá a
leskne se. Nakonec ke mně přistoupí, stojí přede mnou, kymácí
hlavou. Zatímco se snaží pod závojem rozpoznat moje rysy. Vzápětí
zahýbe ústy a navlhčí si rty. V očích má stále bedlivý a příšerně
horlivý pohled. Když ke mně pozvedne své hrubé, rudé ruce, škubnu
sebou. „Richarde,“ hlesnu. Ale on dělá jakoby nic a ženin pohled,
jenž je tak strašný a zvláštní, mě přinutí k poslušnosti. Zůstanu stát a
dovolím ji, aby se natáhla po mém závoji. A když spatří mou tvář,
její výraz se mění a je ještě zvláštnější. Ta žena se dotkne mojí tváře,
- 311 -
jako by se chtěla ujistit, že když dá prsty pryč, ta tvář tam zůstane.
Nespouští ze mě oči, ale mluví k Richardovi.
„Hodnej chlapec,“ pochválí ho hlasem zastřeným stařeckými
slzami nebo přemírou citu.

- 312 -
 Kapitola dvanáctá

Pak vypukne boží dopuštění.

Pes štěká a poskakuje, mimino v dece se dá do pláče; vzápětí se k
němu přidá další, kterého jsem si nejdřív nevšimla a které leží v
plechové krabici vedle stolu. Richard si sundá klobouk i plášť, odloží
brašny a protáhne se. Tomu zamračenému chlapci spadne čelist a z
úst mu kouká maso.
„Todle neni Sue,“ prohlásí.
„Slečno Lillyová,“ promluví ta žena přede mnou tiše, „vy jste ale
andílek? Jste hodně unavená, drahoušku? Máte za sebou dlouhou
cestu.“
„Todle neni Sue,“ zopakuje ten kluk o něco hlasitěji.
„Změna plánu,“ opáčí Richard a vyhne se mému pohledu. „Sue se
trochu zdržela, aby ještě něco zařídila. Jak se vede, pane Ibbsi?“
„Výborně, synku,“ odpovídá ten bledý muž. Sundal si zástěru a
tiší psa. Chlapec, který nám otevřel dveře, zmizel. Ta malá pánev na
žhavé uhlí pomalu s tikáním chladne a šedne. Zrzavá dívka se sklaní
nad vřískajícími kojenci s lahví a lžičkou, ale nepřestává po mně
pokukovat.
„Změna plánu?“ ptá se ten zamračený kluk. „To nechápu.“
„Ale pochopíš,“ odvětí Richard. „Ledaže…“ Položí si
ukazovaček na ústa a mrkne.
Ta žena zatím stále stojí přede mnou, stále opisuje rukama mou
tvář, přepočítává moje rysy, jako by to byly korálky na šňůrce.
„Hnědý voči,“ odříkává šeptem, dech má nasládlý jako cukr.
„Růžový rty jako dvě špulky. Brada hezounká, k nakousnutí. Zuby
bílý jako křída, tvářičky – poněkud měkký, dá-li se to tak říct. Ach!“
Stojím jako v tranzu a naslouchám jejímu mumlání, ale když
ucítím, jak mi kolem obličeje poletují její prsty, vyděšeně uskočím.
„Jak se opovažujete?“ ptám se. „Jak se se mnou opovažujete
mluvit? Jak se na mě vůbec kdokoliv z vás opovažuje podívat? A
vy…“ přistoupím k Richardovi a popadnu ho za vestu. „Co to má
být? Kam jste mě to přivedl? Co tady vědí o Sue?“
- 313 -
 „Počkat, počkat,“ zvolá bledý muž mírně. Chlapec se rozesměje.
Žena se zatváří lítostivě.
„Ta má ale pusu, co?“ optá se dívka.
„Pěkně prořízlou,“ přitaká muž. „Jen co je pravda.“
Richard se mi podívá do očí, pak se odvrátí. „Co na to můžu říct?
Říka a přitom krčí rameny. „Jsem přece padouch.“
„K čertu s vašimi postoji!“ usadím ho. „Raději mi povězte, co to
má znamenat. Čije to dům? Je váš?“
„Přej, jestli je jeho!“ Chlapec se rozesměje ještě hlasitěji, až mu
maso zaskočí.
„Johne, buď zticha, nebo ti jednu ubalím,“ okřikne ho žena.
„Nevšímejte si ho, slečno Lillyová, snažně vás prosím, nevšímejte si
ho!“
Cítím, jak lomí rukama, ale nepodívám se na ni. Nespouštím oči z
Richarda. „Řekněte mi to, prosím.“
„Můj není,“ odpoví mi nakonec.
„Není náš?“ Richard zavrtí hlavou. „Tak čí tedy je? Kde to
jsme?“
Richard si protírá oko. Je unavený. „Patří jim,“ odvětí a kývne
hlavou k ženě a muži. „Tohle je Southwark a jejich dům.“
Southwark… to jméno už jsem od něj párkrát slyšela. Chvilku
zůstanu zticha a přemítám o jeho slovech, pak mi srdce spadne až do
kalhot. „Suein domov,“ hlesnu. „Sueino zlodějské doupě.“
„Ti, co nás znaj, věděj, že jsme poctivý,“ namítne žena a krade se
blíž.
Sueina teta! bleskne mi hlavou. Kdysi mi jí bylo líto. Teď se
otočím a málem jí plivnu do tváře. „Držte se ode mě dál, vy jedna
čarodějnice!“ Celá kuchyně ztichne. Najednou vypadá tmavší a taky
stísněnější. Pořád ještě držím Richarda za vestu. Když se mi pokusí
vytrhnout, přitáhnu si ho blíž k sobě. Myšlenky mi víří hlavou jako
hejno kobylek. Vzal si mě, pomyslím si, přivedl sem, na místo, kde se
mě zbaví. Má v úmyslu nechat si všechny moje peníze pro sebe.
Určitě jim chce dát nějakou směšnou částku za to, že mě zabijí, a Sue
- dokonce i uprostřed toho šoku a zmatku mi znovu klesne srdce,
když na to pomyslím –, Sue bude volná. Sue to všechno věděla.

- 314 -
 „To nemůžete!“ vyhrknu zvýšeným hlasem. „Myslíte si, že
nevím, co se chystáte udělat? Vy všichni? Jaký podvod?“
„Nic nevíte, Maud,“ namítne Richard a pokouší se vyprostit svou
vestu z mého sevření. Já však nepovolím. Jsem přesvědčená, že když
to udělá, určitě mě zabijí. Chvilku se spolu přetahujeme. Jenomže
pak Richard zvolá: „Rvete mi stehy, Maud!“ a silou mi odtrhne prsty.
Místo toho ho popadnu za paži.
„Zaveďte mě zpátky,“ žadoním a při tom mi běží hlavou: Nesmíš
jim ukázat, že se bojíš! Jenže už jsem zvýšila hlas a nedokážu ho
ztišit. „Okamžitě mě zaveďte zpátky na ulici a ke drožkám.“
Richard zavrtí hlavou a odvrátí pohled. „To nemůžu.“
„Hned mě odtud odveďte. Nebo půjdu sama. Poradím si sama
viděla jsem, kudy jsme přišli! Bedlivě jsem se dívala! A hned najdu
nějakého… policistu!“
Chlapec, bledý muž, žena a dívka, ti všichni sebou škubnou nebo
trhnou. Pes zaštěká.
„No tak, no tak,“ chlácholí mě muž a uhlazuje si přitom knír. „V
tomhle domě si musíte dávat pozor na jazyk, zlatíčko.“
„To vy byste si měli dávat pozor!“ obořím se na něho. Nasupeně
hledím z jedné tváře na druhou. „Co si myslíte, že z toho budete mít?
Peníze? Kdepak. To vy byste si měli dávat pozor. Vy všichni! A vy,
Richarde, vy byste se měl mít nejvíc na pozoru. Protože až najdu
policistu, začnu mluvit.“
Ale Richard se jen beze slova dívá.
„Slyšíte?“ vykřiknu.
Muž znovu ucukne a strčí si prst do ucha, jako kdyby si ho chtěl
vyčistit. „Jako čepel,“ říká nikomu, ale zároveň všem. „Viďte?“
„K čertu s vámi!“ zakleju. Chvíli se kolem sebe divoce rozhlížím,
pak se zničehonic natáhnu pro svou brašnu. Avšak Richard po ni
chňapne první, zahákne ji svou dlouhou nohou a odkopne, téměř
žertovně, přes celou místnost. Chlapec ji sebere a položí si ji do
klína. Vytáhne nůž a začne se šťourat v zámku. Čepel se mu blýská
v ruce. Richard si založí ruce. „Vidíte, že nemůžete odejít, Maud,“
říká jednoduše. „Nemůžete přece odejít s holýma rukama.“

- 315 -
 Mezitím se přesunul ke dveřím a postavil se před ně. Jsou tam
ještě další dveře, které možná vedou na ulici, možná jen do dalších
tmavých pokojů. Nikdy nevyberu ty správné.
„Bohužel,“ říká Richard.
Chlapcův nůž se znovu zablýskne. A teď, pomyslím si, mě zabijí.
Samotné pomyšlení je jako žiletka, neuvěřitelně ostré. Copak jsem si
na Briaru nepřála, aby můj život skončil? Copak jsem necítila, jak ze
mě vyprchává, a nebyla jsem ráda? Teď jsem přesvědčená, že mě
chtějí zabít, a mám větší strach, než jsem si kdy uměla představit.
Ty huso, pokárám se v duchu, ale nahlas řeknu: „To nesmíte. To
nesmíte!“ Vyběhnu jedním směrem a pak druhým, nakonec vypálím
nikoliv ke dveřím za Richardovými zády, ale pro to podřimující
mimino s nateklou hlavičkou. Popadnu ho, zatřesu s ním a chytím ho
rukou pod krkem. „To nesmíte!“ zakřičím znovu. „Proklatě, copak si
myslíte, že jsem přijela až sem kvůli tomuhle?“ Podívám se na tu
ženu. „Nejdřív zabiju vaše dítě!“ Myslím, že to zvládnu. „Podívejte!
Udusím ho!“
Muž, dívka i chlapec mě se zaujetím pozorují. Žena se tváří spíš
lítostivě. „Drahoušku,“ spustí, „v tomhle domě je jen v tudle chvíli
sedm mrňat. Jestli chcete, může jich bejt šest. Nebo jich klidně může
bejt,“ rukou ukáže na plechovou krabici pod stolem, „pět. Mně je to
šumafuk. Stejně už to asi brzy pověsím na hřebík.“
To stvoření v mém náručí sice dál podřimuje, ale kopne
nožičkou. Pod prsty cítím rychlý tepot jeho srdce a na vrcholku
nateklé hlavičky mu pulzuje kůže. Žena mě nepřestává sledovat.
Dívka si přiloží ruku ke krku a poškrábe se. Richard šmátrá v kapse a
hledá cigaretu. „Maud, buďte tak hodná a odložte to pitomý děcko,“
říká přitom.
Říká to mírně a já si najednou uvědomím, že to mimino držím
kolem krku. Položím ho opatrně na stůl mezi talíře a porcelánové
hrníčky. Chlapec okamžitě vyndá nůž ze zámku mojí brašny a
zamává s ním nad hlavou.
„Cha, cha!“ vykřikne. „Dáma si netroufá. Teď si ho podá John
Vroom – rty, nos a uši – fik, fik, fík!“
Dívka vyjekne, jako by ji někdo polechtal. „To stačí,“ okřikne ho
žena příkře, „nebo snad všichni moji kojenci skočí z kolíbky rovnou
- 316 -
do hrobu? To by mi byl pěknej útulek. Dainty, běž a postarej se o
malýho Sidneyho, než se opaří. Slečna Lillyová si ještě pomyslí, že
se ocitla mezi grobiány. Slečno Lillyová, vidím, že jste
temperamentní dívka. Nic jinýho jsem taky nečekala. Ale snad si
nemyslíte, že vám chceme ublížit?“ Pak ke mně znovu přistoupí.
Nedokáže jen tak stát a nedotýkat se mě – teď mi položí ruku na
rukáv a začne mě hladil „Snad si nemyslíte, že u nás nejste vítaná?“
Stále se ještě trochu třesu. „Rozhodně se nedomnívám,“ odvětím
a vymaním se jí z dosahu, „že to se mnou myslíte dobře, když trvale
na tom, abych tady zůstala, přestože si evidentně přeji odejít.“
Žena nakloní hlavu na stranu. „Slyšíte ten spisovnej jazyk, pane
Ibbs?“ zeptá se a muž souhlasně přitaká. Žena mě znovu pohladí
„Posaďte se, zlatíčko. Koukejte na to křeslo: pochází z velice
přepychovýho místa a právě jako by čekalo na vás. Nechcete si
sundat plášť a klobouk? Budete úplně uvařená, u nás v kuchyni bejvá
pořadný horko. Nesundáte si rukavičky? – No, sama to víte nejlíp.“
Schovala jsem prsty do dlaní. Richard zachytí ženin pohled.
„Slečna Lillyová,“ vysvětlí jí tiše, „je na své prsty poněkud
úzkostlivá. Nosit rukavičky totiž měla od ranýho věku nařízený…“
ještě víc ztiší hlas a na ta poslední slova položí přehnaný důraz, „od
svýho strýce.“
„O vašem strýci,“ prohlásí žena s mudrlantským výrazem ve
tváři, „tak o tom já vím všechno. Dal vám na prohlížení spoustu
sprostějch francouzskejch knížek. A nedotýkal se vás, zlatíčko, tam,
kde se to nesmí? Teď už na to nemyslete. Tady už na to myslet
nemusíte. Stejně vždycky říkám: lepší vlastní strejček než cizí chlap.
No, není to hanba?“
Posadila jsem se, abych zakryla svá roztřesená kolena, ale
odstrčila jsem ji od sebe. Moje křeslo je blízko kamen a žena má
pravdu, je tu vedro, příšerné vedro, až mi planou tváře. Ale nesmím
se ani pohnout, musím myslet. Chlapec si pořád hraje se zámkem na
brašně „Francouzský knížky,“ utrousí a uchichtne se. Zrzavá dívka si
strčila do úst prstíčky toho mimina a pomalu je olizuje. Muž
přistoupil blíž. Ta žena se ode mě nehne. Ve světle kamen vyniká její
brada, tvář, oko a ret. Ten vypadá hladce. Žena si ho navlhčí.

- 317 -
 Otočím hlavu, ale nikoliv pohled. „Richarde,“ hlesnu.
Neodpovídá „Richarde!“ Žena se ke mně natáhne, rozváže mi stuhu
na klobouku a sundá mi ho z hlavy. Pohladíme po vlasech, pak
vezme do ruky jednu mou loknu a promne ji mezi prsty... „Úplně
blonďatý,“ říká jako by v úžasu. „Úplně blond, skoro jako zlato.“
„Chcete je snad prodat?“ opáčím. „Tumáte, vezměte si je!“
Zatáhnu za kadeř, kterou drží, a vyškubnu ji z pinetky. „Vidíte,“
řeknu, když ucukne, „nemůžete mi ublížit víc, než ublížím sama
sobě. Hned mě pusťte.“
Žena zavrtí hlavou. „Drahoušku, jste celá rozrušená a kazíte si
svůj krásnej účes. Copak jsem to už neřekla? Nechceme vám ublížit,
tadyhle je John Vroom, podívejte, a Delia Warrenová, který říkáme
Dainty. Doufám, že časem je budete mít ráda jako svýho bratrance a
sestřenici. A pan Humphry Ibbs už na vás čekal, viďte, pane Ibbs? A
pak jsem tady já. Já už jsem se vás nemohla ani dočkat. Jemine, to
čekání se nedalo vydržet.“
Pak si povzdychne. Chlapec k ní zvedne hlavu a zakaboní se.
„Ať se propadnu,“ spustí, „jestli jsem neuhád, odkud vítr vane.“
Po těch slovech kývne hlavou směrem ke mně. „Nemá náhodou
hejt…“ obejme se rukama, vyplázne jazyk a obrátí oči v sloup, „… v
cele smrti?“
Žena se k němu napřáhne a chlapec zavře oči a stáhne se.
„Dávej si pozor na jazyk,“ pokárá ho prudce a pak se na mě
zadívá s laskavým výrazem v očích. „Slečna Lillyová spojí svůj osud
s naším, ještě sice není úplně při smyslech – na jejím místě se taky
není čemu divit. Slečno Lillyová, nejspíš jste celý hodiny neměla v
ústech. Co bychom vám mohli nabídnout na zub?“ S těmito slovy si
promne ruce. „Nemáte chuť na jehněčí kotletku? Nebo na kousek
plísňovýho sýra? Nebo snad na nějakou rybí specialitu? Na rohu je
stánek, kde prodávaj všecko, nač si vzpomenete – stačí říct, Dainty
vyběhne, přinese, nač máte chuť, a než řeknete švec, usmaží vám to.
Tak co si dáte? Podívejte se, máme porcelán jako pro královskou
rodinu. Máme stříbrný příbory – pane Ibbs, podejte mi vidličku.
Vidíte, zlatíčko? Rukojeť má trošku drsnější povrch, že? Ale to nic,
drahá. To je z toho, jak sundáváme rodinnej erb. Jen si ji potěžkejte.

- 318 -
Má pěkně tvarovaný hroty, viďte? Ty měl v ústech člen parlamentu.
Tak dáte si rybu, zlatíčko, nebo raděj kotletku?“
Žena se ke mně sklání a vidličkou mi mává těsně u obličeje.
Odstrčím ji.
„Snad si nemyslíte, že mám chuť s vámi povečeřet?“ zpražím ji.
„S kýmkoliv z vás? Vždyť bych se styděla nazvat vás svým
služebnictvem! Spojit svůj osud s vaším? To se raději dám na
žebrotu. To raději zemřu!“
„Ta má ale vzteká, co?“ prohlásí chlapec po chvíli ticha.
Ale žena zavrtí hlavou a tváří se málem obdivné. „Dainty může
mít vztek,“ odpoví. „Já můžu mít vztek. Vztek může mít každá
obyčejná dívka. Ale u dámy se tomu říká jinak. Jak se tomu říká,
Šlechtici?“ obrátí se na Richarda, který se unavené sklání, aby
podrbal slintající psisko za ušima.
„Hauteur,“ odpoví Richard, aniž zvedne zrak.
„Hauteur,“ zopakuje žena.
„Mersee,“ utrousí chlapec a ušklíbne se na mě. „Musim dávat ba-
cha, abych si to nesplet se špatným vychováním a jednu jí neubalil.“
Po těch slovech se vrátí k přezce na mojí brašně. Muž přihlíží a
trhá sebou. „Copak ses ještě nenaučil zacházet se zámkem?“ diví se.
„Hlavně nesmíš rozdrtit páčky, chlapče, abys to celý nezničil. Vždyť
je to hračka. S takovou to co nevidět vylomíš.“
Chlapec naposledy s potemnělou tváří vrazí nůž do zámku a
utrousí: „Kurva!“ To je vůbec poprvé, co jsem to slovo slyšela jako
nadávku. Vytáhne špičku nože ze zámku, přiloží ji ke kůži o kousek
níž, a než stačím vykřiknout a zastavit ho, prudce ji rozřízne.
„To jsi celej ty,“ dodá muž spokojeně.
Vyndá si dýmku a zapálí si ji. Chlapec zanoří ruku do díry v kůži.
Když to vidím, úplně zkamením, přestože mi tváře stále hoří vedrem.
Z toho, jak mi rozřezal brašnu, jsem v šoku víc, než dokážu popsal.
Celá se roztřesu.
„Prosím,“ žadoním. „Prosím, vraťte mi moje věci. Žádného
policistu nezavolám, jen když mi vrátíte, co mi patří, a necháte mě
odejít.“

- 319 -
 Mám za to, že do mého hlasu se vkradl poněkud nový, úpěnlivý
tón, neboť všichni otočí hlavu a prohlížejí si mě; žena znovu
přistoupí blíž a znovu mé pohladí po vlasech.
„Snad se nebojíte?“ prohlásí užasle. „Snad se Johna Vrooma
nebojíte? Vždyť si vás jen dobírá. Johne, necháš toho? Odlož ten nůž
a podej mi tašku slečny Lillyový. Tumáte. Je vám jí líto, zlatíčko?
Vždyť je to taková odřená stařenka, která ležela dobrýho půl století
někde v koutě. Musíme vám sehnat pořádnou brašnu. Je to tak?“
Chlapec sice okatě reptá, ale poslechne, a když mi žena podá
tašku, sevřu ji v náručí. Do krku se mi derou slzy.
„Bé-bé,“ posmívá se mi chlapec znechuceně, když si všimne, jak
polykám slzy. Nakloní se a znovu se na mě zaškaredí. „Jako židle ste
se mi líbila víc,“ prohlásí nakonec.
Aspoň myslím, že to řekl takhle. Jsem z těch slov zmatená, a tak
se stáhnu. Otočím se a podívám se na Richarda. „Richarde, prosím,“
žadoním. „Proboha, copak vám nestačí, že jste mě podvedl? Jak
tomu mučení můžete tak lhostejně přihlížet?“
Oplatí mi můj pohled a hladí si při tom bradku. Pak se ženy
zeptá: „Nemáte tady nějaký klidnější místo, kde by si mohla
odpočinout?“
„Klidnější místo?“ opáčí žena. „Vždyť pro ni mám připravenej
pokoj, jen jsem si myslela, že se slečna Lillyová nejdřív bude chtít
tady dole trošičku zahřát. Chcete už jít nahoru, zlatíčko? Rozčesat si
vlasy? Umejt si ruce?“
„Chci, abyste mi ukázali, jak se dostanu na ulici a ke drožce,“
odpovím. „Nic jiného mě nezajímá.“
„No, můžeme vás posadit k oknu a odtamtud budete mít hezkej
výhled. Pojďte, drahoušku. Ukažte, já vám tu starou brašnu vezmu.
Chcete si ji nechat u sebe? Dobrá. Vy ale máte stisk! Šlechtici, vy
pojďte s náma, ano? Ubytujete se ve svým starým pokoji v
podkroví?“
„Ano, jestli dovolíte,“ přitaká Richard. „Rád v něm počkám.“
Vymění si letmý pohled. Žena na mě položila ruce, a tak se
zvednu, abych se jí vymanila. Richard přijde a postaví se hned vedle
mě. Uhnu i před ním, a tak mě vedou mezi sebou – jako párek psů,
kteří zahání ovečku do ohrady – ven z kuchyně a dveřmi ke
- 320 -
schodišti. Je tam mnohem větší tma a zima, a když ucítím průvan
(snad vchodových dveří?), zpomalím; ale zároveň myslím na to, co
ta žena říkala o tom okně, a představuju si, jak z něj zavolám nebo
něco vyhodím nebo se z něj vrhnu, kdyby se mi pokusili ublížit.
Schodiště je úzké a nepokryté kobercem; tu a tam jsou na schodech
rozestavěné otlučené porcelánové hrníčky s vodou, v nichž plovou
hořící knoty a vrhají stíny.
„Vykasejte si nad téma plamínkama sukni, drahá,“ říká žena a
vede mě nahoru. Richard jde v těsném závěsu za námi.
Nahoře jsou několikerý dveře, všechny zavřené: žena otevře hned
ty první a uvede mě do malého čtvercového pokojíku. Uvnitř je
postel, stolek s umyvadlem, truhla, prádelník, žíněná zástěna a
hlavně okno, k němuž okamžitě zamířím. Je úzké a zastíněné
vybledlým síťovaným šátkem. Petlice už dávno nefunguje: okenní
křídla jsou přibitá hřebíky. Výhled nabízí kousek blátivé ulice, dům s
okenicemi barvy masti, v nichž jsou otvory ve tvaru srdce, cihlovou
zeď, na níž jsou žlutou křídou načmárané smyčky a spirály.
Stojím a všechno si to prohlížím, ale brašna, kterou stále svírám,
mi začíná těžknout v náručí. Slyším, jak Richard zastaví, pak
vystoupá ještě jedno rameno a začne přecházet po pokoji nad mojí
hlavou. Žena zamíří k umyvadlu a nalije do lavoru trochu vody ze
džbánu. V tu chvíli mi dojde, jakou jsem udělala chybu, když jsem
tak rychle zamířila k oknu, protože ona stojí přímo mezi mnou a
dveřmi. Je podsaditá a má tlusté paže. Kdybych však využila
momentu překvapeni, myslím, že bych ji dokázala odstrčit.
Možná se jí hlavou honí totéž. Její ruce se stále vznášejí nad
umyvadlem, ale pozoruje mě s hlavou nabok a s tímtéž pozorným,
dychtivým, napůl bázlivým způsobem jako předtím.
„Tady máte voňavý mýdlo,“ říká, „a tady je hřeben. Tady máte
kartáč.“ Mlčím. „Tady máte ručník na obličej. A kolínskou.“ Žena z
lahvičky vytáhne zátku a pobryndá se voňavkou. Přistoupí ke mně s
holým zápěstím pocákaným odporným zápachem. „Nemáte ráda
levanduli?“ Ustoupím o krok dozadu a podívám se ke dveřím. Z
kuchyně se velice jasně ozve chlapecký hlas: „Ty děvko!“
„Nemám ráda, když mě chce někdo napálit,“ odvětím a ustoupím
o další krok dozadu.
- 321 -
 Žena mě následuje. „Jak to myslíte, děvenko?“
„Snad si nemyslíte, že jsem sem přišla dobrovolně? Nebo že tady
chci zůstat?“
„Mám dojem, že jste jen vyděšená. Myslím, že nejste ve svý
kůži.“
„Že nejsem ve své kůži? Co vy o ní víte? Co jste zač, že mi
chcete radit, jaká bych měla nebo neměla být?“
Po těch slovech žena svěsí pohled. Stáhne si rukáv přes zápěstí,
vrátí se k umyvadlu, dotýká se mýdla, hřebene, kartáče a ručníku
Dole kdosi táhne po podlaze židli, něco se zahodí nebo spadne, za
štěká pes. Nahoře zase přechází, kašle a mumlá Richard. Pokud chci
utéct, musím to udělat teď hned. Kudy se mám dát? Dolů, dolů,
odkud jsem přišla. Kterými dveřmi v přízemí mě zavedli – těmi
prvními, nebo druhými? Nevím to jistě. To nevadí, říkám si v duchu.
Běž už! Ale dál jen stojím. Žena zvedá tvář, dívá se mi do očí, já
váhám, a v tom kratičkém zaváhání Richard přejde podlahu a ztěžka
sestoupí dolů po schodech. Vejde do pokoje. Za uchem má cigaretu.
Rukávy si vykasal až k loktům a vousy má tmavé, protože si je
namočil.
Zavře za sebou dveře a zamkne je.
„Svlíkněte si plášť, Maud,“ vyzve mě.
A teď mě uškrtí, pomyslím si.
Plášť si nechám zapnutý až ke krku a pomalu před ním i před tou
ženou ustupuji k oknu. Když budu muset, rozbiju ho loktem. Zaječím
na ulici. Richard mě s povzdechem pozoruje. Pak otevře doširoka
oči. „Netvařte se jako králík,“ říká. „Myslíte si, že jsem vás dotáhl až
sem, abych vám ublížil?“
„A vy si snad myslíte, že vám to budu věřit?“ odseknu. „Sám jste
mi na Briaru řekl, čeho jste kvůli penězům schopen. Škoda že jsem
vás lépe neposlouchala! Povězte mi, že mě nechcete připravit o
všechno moje bohatství. Povězte mi, že se ho nezmocníte skrz Sue.
Mám za to, že po nějakém čase si pro ni zajedete. A nepochybuji, že
bude vyléčená.“ Sevře se mi srdce. „Chytrá Sue. Hodná holka.“
„Zmlkněte, Maud.“

- 322 -
 „Proč? Abyste mě mohl v tichosti zabít? Jen do toho, udělejte to.
A budete mě mít až do konce svého života na svědomí. Máte přece
svědomí, ne?“
„Ujišťuju vás, že vaše vražda by ho nikterak nezatížila,“ odsekne
Richard rychle a bezstarostně. Pak si přitiskne prsty k očím.
„Jenomže paní Sucksbyová by mi to nedovolila.“
„Ona,“ opáčím a letmo pohlédnu na tu ženu. Stále mlčky hledí na
mýdlo a na kartáč. „To děláte všechno na její příkaz?“
„V tomto případě všechno,“ odvětí Richard významně, ale když
se nedovtípím, dodá: „Poslouchejte mě, Maud. Celej ten plán
pochází z její hlavy. Od A až do Z. A přestože jsem padouch, nejsem
zas tak velkej podvodník, abych si na něj dělal nárok.“
Při tom se sice Richard tváří upřímně, ale takových výrazů jsem u
něj už viděla spoustu. „Lžete,“ namítnu.
„Ne. Říkám vám čistou pravdu.“
„Její plán.“ Nemůžu tomu uvěřit. „Takže to ona vás poslala za
mým strýcem na Briar? A ještě předtím do Paříže? A za panem
Hawtreyem?“
„Poslala mě za váma. Neni důležitý, jakejma oklikama jsem se k
vám dostal. I tak jsem se do nich moh zamotat, aniž jsem věděl, co
čeká na jejich konci. Klidně jsem vás taky moh minout! Možná se to
stalo mnoha mužům. Neměli totiž paní Sucksbyovou, která by vedla
jejich kroky.“
Dívám se z jednoho na druhého. „Takže ona věděla o mém
bohatství,“ řeknu po chvilce. „Myslím, že to není zase taková věda.
Znala – koho? Mého strýce? Některého ze sloužících?“
„Znala vás, Maud, přímo vás, úplně jako první.“
Žena ke mně konečně pozvedne oči a přikývne.
„Znala jsem vaši matku,“ hlesne.
Mou matku! Ruka mi vyletí k hrdlu – vždyť mezi šperky mám
uložený její portrét, má roztřepenou tkaničku, neměla jsem ho na
sobě celé roky. Mou matku! Přijela jsem do Londýna, abych před tu
utekla. Teď si zničehonic vzpomenu na její hrob v briarském parku –
zanedbaný, s přerostlou trávou, bílý náhrobní kámen zašiv šedí.
Žena na mě dál hledí, a tak zase ruku svěsím. „Nevěřím vám,“
namítnu. „Mou matku? Tak mi povězte, jak se jmenovala?“
- 323 -
 Žena se zatváří tajnůstkářsky. „To jméno znám,“ odpoví, „ale
ještě ho nepovím. Ale řeknu vám, jakým začínalo písmenem.
Stejným jako ve vašem případě M. Druhý písmeno bylo A. To máte
přece ve svým jméně i vy! V dalším písmeně se však ty dvě jména
rozcházej. U ní to bylo R…“
Zná ho, vím, že ho zná. Jak je to možné? Pozorně si prohlížím její
tvář – oči a rty. Zdají se mi povědomé. Čím to je? Co je zač?
„Chůva,“ vyhrknu. „Byla jste chůvou…“
Ale žena zavrtí hlavou, málem se usmívá. „Proč bych měla bejt
chůva?“
„Takže nevíte všechno!“ dodám. „Nevíte, že jsem se narodila v
blázinci!“
„Vážně?“ odvětí rychle. „Proč si to myslíte?“
„Myslíte si, že si nepamatuju na svůj vlastní domov?“
„Spíš bych řekla, že si vybavujete místo, kde ste v dětství žila. To
si přece pamatujem všichni, ne? To ale ještě neznamená, že jsme se
tam narodili.“
„Já ano, vím to,“ opáčím.
„Myslím, že jen víte, co vám navykládali.“
„Všichni sloužící mého strýce to vědí!“
„Možná že to navykládali i jim. To ještě neznamená, že je to
pravda, ne? Může, ale nemusí.“
Zatímco žena mluví, přesune se od umyvadla k posteli a pomalu,
ztěžka na ni dosedne. Pak se podívá na Richarda. Položí si ruku na
ucho a promne si lalůček. Nakonec se s předstíranou lehkostí zeptá:
„Je v pokoji všecko v pořádku, Šlechtici?“ Konečně mi dochází, že
tak se mu říká mezi zloději. „Je všecko v pořádku?“ Richard
přikývne, žena se znovu podívá na mě. „Ten pokoj je pro Šlechtice
nachystanej vždycky,“ pokračuje stejně lehkovážným, přátelským,
nebezpečným tonem, „když potřebuje někde složit hlavu. Můžu vás
ujistit, že je to velice fajnovej a podivnej pokoj. Zažil kdeco,
nejrůznější intriky. Lidi věděli, že sem můžou pěkně potichu
přijít…“ žena předstírá překvapení, „úplně stejně jako vy! – a zašít se
v něm na den, dva, na dva tejdny, kdo ví, na jak dlouho? Například
mládenci, který by ráda na slovíčko policie. U nás je totiž nikdo
nenajde – chápete? Mládenci, dívky, děcka, dámy…“
- 324 -
 Po tom posledním slově se žena odmlčí a poplácá prázdné místo
vedle sebe. „Nechcete se posadit, děvenko? Nechcete, viďte? Tak
možná za chvilku.“ Přes postel je přehozená deka zhotovená z
barevných čtverců, sešitých kostrbatě k sobě. Žena jako by v silném
citovém rozrušení začne za jeden z těch švů tahat. „O čem jsem to
mluvila?“ ptá se a nespouští ze mě oči.
„O dámách,“ odpoví Richard.
Žena posune ruku a zvedne prst. „O dámách,“ zopakuje. „To je
pravda. Ovšem že skutečnejch dam se tady objeví jen pár, a časem.
zjistíte, že se vám vryjou do paměti. Vzpomínám si, že jedna taková
přišla – jak je to dávno? Šestnáct let? Sedmnáct? Osmnáct…?“
Přitom pozorně sleduje mou tvář. „Troufám si říct, že vám to musí
připadat jako věčnost, drahoušku. Celej život, viďte? Jen počkejte,
děvenko, až vám bude tolik co mně. To už se vám všecky roky slívaj
dohromady. Všecky dohromady jako slzy…“ Žena škubne hlavou a s
poněkud opožděným povzdechem, rychle a smutně, se nadechne. Pak
čeká. Jenomže já jsem znehybněla, lhostejná a obezřetná, a ještě ke
všemu mlčím. A tak pokračuje.
„Tak tahle konkrétní dáma,“ pokračuje, „nebyla o moc starší, než
jste teď vy. A že byla v pěkný kaši! Kontakt na mě jí dala nějaká
ženská v Southwarku, která tahala holky z bryndy. Rozumíte, co vám
říkám, drahoušku? Tahala ubožačky z bryndy, když do ní nevlastním
přičiněním spadly.“ Žena pohne rukou, zaškaredí se. „Na to já nikdy
nebyla. To bylo proti mejm zásadám. Já vždycky tvrdila, když vás to
nezabije cestou ven, pak si to nechejte a prodejte, nebo ještě líp, dejte
to mně, a já to prodám za vás! Mám na mysli lidem, který chtěj
mimina jako služebnictvo nebo učně nebo prostě za vlastní. Věděla
jste, milá zlatá, že někdo takovej vůbec existuje? A lidi jako já, který
jim ty děti dodávaj? Že ne?“ Znovu ani nepípnu. Žena znovu pohne
rukou. „No, možná že ta dáma, o který právě mluvím, to taky
nevěděla, než za mnou přišla. Ubožátko. Ta šarlatánka se jí pokusila
pomoct, ale ta chuděra už byla v pokročilým stadiu, a tak se jí jen
přitížilo. ‚Kde máte manžela?‘ chtěla jsem vědět dřív, než jsem ji
pustila přes práh. ‚Kde máte matinku? Kde jsou všichni vaši blízký?
Nebudou vás tady hledat, že ne?‘ Řekla, že nebudou. Žádnýho
manžela neměla, což byl samozřejmě její problém. Její matka byla
- 325 -
po smrti. Utekla z velikýho, rozlehlýho domu, šedesát kilometrů od
Londýna na sever po řece, říkala…“ Žena přikývne a nespouští ze
mě oči. Úplně jsem zkameněla. „Její otec a bratr ji hledali a podle
všeho by ji nejradši zabili, ale přísahala, že u nás ji nenajdou. Pokud
jde o toho, kdo ji dostal do maléru a tvrdil, že ji miluje – tak ten už
jednu ženušku a dětičky měl, a tak ji prohlásil za zkaženou a umyl si
nad ní ruce, Tak jak to urození pánové dělávaj.
Což pro mou živnost samozřejmě znamená díky bohu, že to tak
je!“ dodá žena s úsměvem a málem mrkne. „Tahle dáma měla
peníze. Pustila jsem ji dovnitř a odvedla nahoru. Možná jsem to
neměla dělat. I pan Ibbs mě před ní varoval. Protože v tý době už
jsem měla doma šest nebo sedm mrňat a byla jsem utahaná a
podrážděna a ke všemu se mi právě narodilo vlastní miminko, ale
hned umřelo…“ po těch slovech se výraz její tváře změní a žena si
přejede rukou před očima. „Ale o tom mluvit nebudu. V žádným
případě.“
Polkne a chvilku se kolem sebe rozhlíží, jako by hledala ztracené
nitky svého příběhu. Pak jako by je zase našla. Z tváře jí zmizí
zmatení, znovu se mi podívá do očí a pak ukáže nahoru. A tak spolu
s ní pohlédnu ke stropu. Má špinavě žlutou barvu a jsou na něm vidět
šedivé šmouhy od kouře z lamp.
„Uložili jsme ji tam nahoru do Šlechticova pokoje,“ vypráví žena.
„A tak jsem vedle ní celej den vysedávala a držela ji za ruku a
každou noc jsem slyšela, jak se převaluje v posteli a pláče. Málem mi
to zlomilo srdce. Vždyť byla čistá jak slovo boží. Napadlo mě, že
možná umře. Pan Ibbs si to taky myslel. Myslím, že o tom byla sama
přesvědčená, protože byla teprve v sedmým měsíci, ale každýmu
bylo jasný, že je se silami téměř u konce. Možná že to maličký to
taky vědělo – někdy to opravdu vědí. Protože u nás byla teprve
týden, když jí praskla voda a miminko se začalo drát ven. Trvá to ce-
lej den a celou noc. Nakonec se narodí živý a zdravý! I když je to
takový prťátko, ale ta dáma – protože už tak dost stonala – je úplně
vyčerpaná. Když však uslyší to maličký plakat, zvedne hlavu z pol-
štáře. ‚Co je to, paní Sucksbyová?‘ ptá se. ‚To je vaše maličký,
drahá; říkám jí. ‚Moje maličký?‘ říká nevěřícně. ‚Je to chlapeček,
nebo holčička?‘ A já odpovím: ‚Holčička.‘ A když to uslyší, z plných
- 326 -
plic zařve: ‚Pak jí pomáhej bůh! Svět je k dívkám krutý. Kéž by
zemřela a já s ní!‘“
Žena zavrtí hlavou, zvedne ruce a nechá je zase klesnout na
kolena. Richard se opírá o dveře. Je na nich háček a na něm visí
hedvábný župan: Richard z něj vytáhl pásek a pomalu si s ním
přejíždí přes ústa. Nespouští ze mě oči, víčka má mírně přimhouřená
a pod nimi nečitelný výraz. Dole z kuchyně zaznívá smích a
přerušované výkřiky. Žena poslouchá a pak ze sebe vyrazí další z
těch opožděných, žalostných povzdechů.
„Dainty zas vříská…“ poznamená a obrátí oči v sloup. „To jsem
se ale zapovídala, viďte, slečno Lillyová? Neunavuju vás,
drahoušku? Na těch starejch příbězích asi není moc zajímavýho…“
„Pokračujte,“ odpovím. V ústech mám sucho a lepí se mi patro.
„Co se s tou ženou stalo?“
„S tou, co měla tu malou? Byl to takovej malej holčičí mrňousek:
blonďatá, modrooká – ovšem že všecky mimina přicházej na svět
modrooký a až pozdějc jim oči zhnědnou…“
Po těch slovech se mi významně zadívá do mých hnědých očí.
Zamrkám a zrudnu, ale monotónním hlasem ji vybídnu: „Pokračujte.
Vím, že mi to chcete říct. Tak ven s tím. Ta žena si přála, aby její
dcera zemřela. Co bylo pak?“
„Přála si, aby zemřela?“ Žena pohne hlavou. „Aspoň to říkala. To
se ženským někdy stává. A někdy to i myslej vážně. Ale to nebyl její
případ. To dítě pro ni bylo vším, a když jsem jí navrhla, aby ho raděj
nechala u mě a nenechávala si ho, úplně ji to rozlítilo. ‚No snad ji
nechcete vychovávat sama?‘ podivila jsem se. ‚Sama bez manžela?‘
Řekla, že se bude vydávat za vdovu, že odjede do ciziny, kde ji nikdo
nezná, a bude se živit jako švadlena. ‚Než aby poznala mou hanbu,
ať se radši provdá za chuďase,‘ odpověděla mi. ‚S životem smetánky
jsem skončila.‘ Tohle si ta chuděra umanula a bez ohledu, kolik ro-
zumnejch argumentů jsem jí snášela, nedala si to rozmluvit: chtěla,
aby její dcera raděj žila v bídě, ale počestně, než aby se vrátila do
světa peněz, z něhož sama přišla. Chtěla odjet do Francie hned, jak se
jí vrátí síly – a dnes už vám můžu říct, že jsem ji považovala za
blázna. Ale uřezala bych si vlastní paži, jen abych jí pomohla, tak
byla bezelstná a dobrá.
- 327 -
 Jenže právě těm bezelstným a dobrým se na tomhle světě hážou
klacky pod nohy, viďte?“ povzdechla si žena. „Pořád byla tak slabá a
její děcko jen tak tak rostlo. Přesto v jednom kuse mluvila o Francii,
na nic jinýho nemyslela. Ale když jsem ji jednou večer ukládala do
postele, kdosi nám zaklepal na kuchyňský dveře. Za nimi stála ta
ženská ze Southwarku, která ji za mnou poslala: když jsem ji uviděla,
věděla jsem, kolik uhodilo. A taky že jo. Co myslíte? Otci a bratrovi
tý ubožačky se nakonec podařilo ji vystopovat. ‚Už sem jedou,‘ říká
ta ženská. ‚Bůh mi pomáhej, za nic na světě jsem jim nechtěla říct,
kde vás najdou, ale její bratr má hůl a zbil mě.‘ Načež mi ukáže záda
– jsou jedna velká modřina. ‚Odjeli pro kočár a biřice, aby jim
pomohl,‘ pokračuje. ‚Podle mě máte tak hodinu. Jestli chce pořád
odjet, okamžitě musí odsud. Nesnažte se ji schovat, nebo vám
převrátí barák vzhůru nohama!‘
Jenomže ta ubohá dáma mě sledovala až dolů a všechno slyšela, a
tak se dala do křiku. ‚Je se mnou amen!‘ volala. ‚Ach, proč jen jsem
nejela do Francie!‘, jenomže ta cesta dolů po schodech ji málem
zabila, jak byla slabá. ‚Vezmou mi dítě!‘ plakala. ‚Unesou ji a
přivlastní si ji! Zavřou ji do svého velkého domu, což je jako by ji
zavřeli rovnou do hrobu! Vezmou mi ji a poštvou ji proti mně – ach!
Vždyť jsem jí ani nedala jméno! Ani jsem jí nedala jméno!‘ Víc toho
neřekla. ,vždyť jsem jí ani nedala jméno!‘ ‚Tak jí ho dejte teď,‘
navrhla jsem jí, abych ji utišila. ‚Rychle jí ho dejte, dokud to eště de.‘
A ona na to: ‚Udělám to! Ale jaké jméno jí mám dát?‘ ‚No,
nezapomínejte, že to koneckonců bude dáma, s tím nic nenaděláte,‘
radila jsem jí. ‚Dejte jí takový jméno, který se k ní bude hodit. Jak se
jmenujete vy? Dejte jí jméno po sobě.‘ Ta žena se po těch slovech
zatvářila zlověstně. ‚Svoje jméno nesnáším, to ji raději prokleju, než
aby jí někdo říkal Marianne…‘“
Když žena vidí, jak se tvářím, utne svoje vyprávění. Asi jsem
zkřivila ústa nebo jimi cukla, přestože jsem věděla, že to musí
skončit takhle, a celou dobu jsem stála a cítila, jak se mi krátí dech a
žaludeční šťávy stoupají až do krku. „To není pravda,“ namítnu a
zatajím dech. „Moje matka že přišla sem a ještě ke všemu bez
manžela? Moje matka se zbláznila. Můj otec byl voják. Mám jeho
prsten. Podívejte se, jen se podívejte!“
- 328 -
 Zamířím ke své brašně, skloním se k ní, odklopím rozřezanou ků-
ži a nahmatám maličký plátěný obdélník, v němž mám uschované
šperky. Najdu prsten, který mi dali v blázinci, a zvednu ho. Třese se
se mi při tom ruka. Paní Sucksbyová si ho prohlíží a krčí rameny.
„K prstenu se dá přijít všelijak,“ namítá.
„Je od něho,“ opakuju.
„Všelijak. Můžu vám sehnat deset takovejch, jako je tenhle, a ne-
chal je ocejchovat písmenama V R., ale to ještě neznamená, že patří
královně, viďte?“
Na to neumím odpovědět. Co já vím o tom, jak se dá přijít k
prstenu a jak se dají ocejchovat? A tak znovu, tentokrát slaběji řeknu:
Moje matka přišla sem a ještě ke všemu bez manžela. Stonala, a
přesto sem přišla. Můj otec… můj strýc…“ Zvednu hlavu. „Můj
strýc. Proč by mi můj strýc lhal?“
„Proč by vám měl říkat pravdu?“ opáčí Richard, odlepí se ze
svého místa a konečně promluví. „Troufám si říct, že jeho sestra byla
naprosto počestná, než o svou počestnost přišla, a měla prostě smůlu,
jenomže o takový smůle se mužům zrovna snadno nevykládá.“
Znovu se zadívám na ten prsten. Je na něm zářez a jako malá
jsem si vždycky myslela, že ho tam udělal bajonet. Teď mi to zlato
připadá lehounké, jako by bylo provrtané a uvnitř duté.
„Moje matka byla blázen,“ tvrdím dál zarputile. „Při porodu byla
přivázaná ke stolu. Ne.“ Přikryju si dlaněmi oči. „Tu část jsem si
nejspíš sama vymyslela. Ale ne tak ten zbytek. Moje matka byla
blázen – drželi ji v cele v blázinci – a vždycky mi vtloukali do hlavy,
abych byla dbalá jejího příkladu a za žádnou cenu ho nenásledovala.“
„Jakmile se jí zmocnili, tak ji samozřejmě do cely zavřeli,“ říká
Richard, „jak se to čas od času stává, jak všichni víme, ke
spokojenosti pánů. Ale o tom teď mluvit nebudeme.“ Richard
zachytil pohled paní Sucksbyové. „A vás určitě drželi ve strachu,
abyste nešla v jejích stopách, Maud. A co to s vámi udělalo? – kromě
toho, že jste úzkostlivá, poslušná, lhostejná k vlastnímu pohodlí –
jinejma slovama, přesně taková, jakou vás strýc potřebuje? Copak už
jsem vám neřek, jakej je to bídák?“
„To jste na omylu,“ namítnu. „To se šeredně mýlíte.“
„Žádnej omyl,“ odpoví paní Sucksbyová.
- 329 -
 „I teď mi můžete lhát. Oba dva!“
„Mužem,“ přitaká žena a poklepe si na ústa. „Jenomže my vám
nelžem, děvenko.“
„Můj strýc,“ spustím znovu. „Jeho služebnictvo. Pan Way, paní
Stilesová…“
Ale sotva to vyslovím, tak ucítím – ten přízračný tlak – rameno
pana Waye ve svých žebrech, jeho prst v mojí podkolenní jamce:
Hrajete si na dámu, co? A pak i hrubé ruce paní Stilesové na svých
uhrovitých pažích a její dech na svojí tváři:
Proč se z vaší matky s tím jejím bohatstvím nakonec stala lůza…!
Já to věděla, já to věděla. Pořád držím v ruce ten prsten. Ale teď s
ním s křikem mrštím na podlahu – tak jako kdysi rozzuřené děcko
házelo s hrníčky a podšálky.
„Čert ho vem!“ ulevím si. Vzpomenu si, jak stojím u nohou
strýcovy postele, v ruce břitvu, jeho oko je dokonale nestřežené.
Zneužitá důvěra. „Čert ho vem!“ přitaká Richard. A tak se k němu
obrátím. „A k čertu s vámi i s ním! Vy jste to celou dobu věděl? Proč
jste mi to neřekl už na Briaru? Nemyslíte si, že bych s tím odjezdem
tolik neotálela? Nač čekat a přivést mě sem – na tohle odporné
místo! –, jen abyste mě mohli obelstít a překvapit?“
„Překvapit?“ zopakuje Richard a nezvykle se zasměje. „Ach,
Maud, drahá Maud, s tím jsme ještě ani nezačali.“
Tomu nerozumím. A ani se o to nesnažím. Pořád myslím na
svého strýce, na svou matku – mou matku, churavou, zneuctěnou, jak
sem přichází… Richard si položí ruku na bradu a promne si ret.
„Paní Sucksbyová, nemáte tady nahoře něco k pití?“ zeptá se. „Nějak
mi vyprahlo. To bude tou očekávanou senzací. Totéž se mi stává i v
kasinu, když roztáčej ruletu, a při pantomimě, když se chystaj
předvíst teplouše.“
Paní Sucksbyová zaváhá, pak přistoupí k polici, otevře krabici a
vytáhne z ní láhev a s ní tři nízké pohárky s pozlaceným okrajem,
jeden po druhém je vyleští záhybem sukně.
„Doufám, slečno Lillyová, že si nemyslíte, že to je sherry,“ říká a
rozlévá přitom. Dusný vzduch v pokoji prostoupí štiplavý a nasládlý
zápach alkoholu. „Podle mě sherry do dámský ložnice prostě nepatří.

- 330 -
Ale na kapce pravý brandy, když čas od času potřebujete nějakou
vzpruhu, přece není nic špatnýho, že ne?“
„Kdepak,“ přitaká Richard. Podává mi skleničku a já – tak jsem
zmatená, otupělá a rozzuřená – si ji okamžitě vezmu a upíjím, jako
by to bylo víno. Paní Sucksbyová se dívá, jak polykám.
„Pít tedy umí,“ pronese uznale.
„To tedy umí,“ přitaká Richard, „ale hlavně, když je na lahvičce
napsáno Lék. Viďte, Maud?“
Tohle nechám bez odpovědi. Brandy mě pálí v krku. Konečně se
posadím na okraj postele a povolím si šňůrku na plášti. V pokoji se
poněkud setmělo: venku se totiž šeří. Zástěna z koňských žíní se
černě i vsuje a vrhá stíny. Stěny – tu vytapetované květovaným
vzorem, tam zase rozmazaným kárem – působí ponuře a stísněně.
Proti oknu se rýsuje šátek: za ním uvízla moucha a se zoufalým
bzučením naráží do skla.
Sedím a hlavu mám položenou v dlaních. Připadá mi, že moji
hlavu stejně jako celý pokoj halí tma; myšlenky mi v ní sice víří, ale
narážejí jedna do druhé. Neptám se – tak jak bych se, aspoň myslím,
ptala, kdyby ten příběh vyprávěl o nějaké jiné dívce a já o něm jen
četla nebo ho slyšela – neptám se, proč jsem teď tady; co se mnou
teď mají v úmyslu udělat; jak chtějí vytěžit z toho, že mě ošidili a
ohromili. Mám akorát pořádný vztek na svého strýce. Pořád se mi
honí hlavou jedno a to samé: Moje matka, zneuctěná, přišla sem do
zlodějského domu a tiše tady krvácela. Nebyla šílená, nebyla…
Musím se asi tvářit dost divně, protože Richard mě vyzve:
„Maud, podívejte se na mě. Teď už na svýho strýce a na jeho dům
nemyslete. Nemyslete na tu ženu, Marianne.“
„Ale budu,“ odseknu, „vždycky jsem si o ní myslela, že byla
blázen, a to si myslím pořád. Kdežto můj otec – říkáte urozený pán?
Celé ty roky mě vydávali za sirotka. Můj otec pořád ještě žije?
Copak nikdy…?“
„Maud, Maud,“ povzdechne si Richard a vrátí se zpátky na své
místo u dveří. „Jen se na sebe podívejte. Vzpomeňte si, jak jste se
sem dostala. Myslíte si, že jsem vás z Briaru unesl a udělal to, co
jsem provedl dnes ráno – zkrátka podstoupil takový riziko –, jen
proto, abyste se mohla dozvědět rodinný tajemství?“
- 331 -
 „Nevím!“ vykřiknu. „Jak to mám asi vědět? Kdybyste mi tak dali
trochu času, abych si to mohla promyslet. Kdybyste mi tak řekli…“
Ale paní Sucksbyová ke mně přistoupí a zlehka se dotkne mojí
paže.
„Mějte strpení, děvenko,“ říká velice laskavě. Položí si prst na
ústa a přimhouří jedno oko. „Počkejte si a poslouchejte. Ještě ste můj
příběh neslyšela celej. To lepší teprv přijde. Takže máme dámu, co je
u konce sil. Máme jejího otce, bratra a vazouna, co se maj za hodinu
objevit. Pak je tady to mimino a já říkám: Jaký jí dáme jméno? Co
kdybyste jí dala to svoje, Marianne?‘ a ta dáma na to říká: ‚To ji
raději prokleju, než abych jí tak říkala.‘ Vzpomínáte, zlatíčko? A pak
ta ubožačka pokračuje: ‚Jen mi řekněte, co má ženská z toho, že je
dámou? Nic než zkázu. Chci jí dát nějaké prosté jméno,‘ ‚Tak to
udělejte,‘ já na to, jen abych ji uklidnila. ‚Taky že dám. Měla jsem
jednu služebnou, která se ke mně kdysi zachovala laskavě – laskavěji
než kdy můj vlastní otec nebo bratr. Chci, aby se moje holčička
jmenovala po ní. Dám jí jméno po ní. Bude se jmenovat…‘“
„Maud,“ hlesnu zoufale a znovu svěsím hlavu. Jenomže když se
paní Sucksbyová odmlčí, zase ji zvednu. Paní Sucksbyová se tváři
divné. I její mlčení je divné. Pomalu kroutí hlavou. Nadechne se
znovu krátce zaváhá –, než řekne:
„Susan.“
Richard nás pozoruje s rukou před ústy. V pokoji i v celém domě
panuje naprostý klid. Myšlenky, které mi předtím překotně vířily hla-
vou, náhle prudce zastaví. Susan. Susan. Nesmím jim dát najevo, jak
mě to jméno mate. Susan. Budu zticha. Nebudu se hýbat ze strachu,
abych nezakopla nebo se neroztřásla. Nespouštím oči z paní Sucks-
byové. Znovu, o něco déle se napije ze své sklenky s brandy a otře si
ústa. Znovu se vedle mě přijde posadit na postel.
„Susan,“ říká znovu. „Tak ji ta paní pojmenovala. Není hanba dát
tomu děcku jméno po služce, co říkáte? Aspoň jsem si to myslela.
Ale co jsem mohla říct? Chudák děvče, bylo úplně bez sebe – v
jednom kuse plakala, ječela a opakovala, že otec sebere dítě a
vychová ho tak, aby nenávidělo i jen matčino jméno. ‚Ach, jak jen ji
mohu zachránit?‘ ptala se. ‚Byla bych raději, aby si ji vzal kdokoliv
jiný než on a můj bratr! Ach, co mám dělat? Jak ji můžu zachránit?
- 332 -
Ach, paní Sucksbyová, zapřísahám vás, kéž by si raději odnesli
děcko nějaké jiné ubožačky než to moje!‘“
Paní Sucksbyová zvýšila hlas. Tváře má zardělé a v jednom
očním víčku jí krátce, ale velice rychle tepe. Sáhne si na něj rukou,
pak se znovu napije a znovu si otře ústa.
„Aspoň tak to řekla,“ dodá o poznání tišším hlasem. „Aspoň tak
to řekla. A sotva to dořekla, všecky mimina po celým domě se daly
do křiku, jako by ji slyšely. Když nejsou vaše, zněj vám všecky
stejně. I jejím uším zněly stejně. A tak jsem ji vyvedla ven na
schodiště,“ paní Sucksbyová nakloní hlavu, Richard změní polohu a
dveře vrznou. „ale tam zůstala stát. Podívá se na mě a já jí z očí
vyčtu, co chce udělat, a srdce mi ztuhne. ‚To nemůžem!‘ bráním se.
‚Proč ne?‘ namítne. ‚Sama jste přece říkala, že moje dcera vyroste
jako dáma. Tak proč jim místo ní nevydat nějakou jinou osiřelou
dívku – ubožátko, přinese jí to jen žal! Ale přísahám, že na ni
převedu půlku svého jmění a zbytek připadne Susan. Bude její, když
si ji teď ode mě vezmete a vychováte z ní poctivé děvče, které nemá
o svém původu ponětí, dokud nevyroste v chudobě a nebude si ho
umět vážit! Nemáte nějakého sirotka, kterého bychom mohli mému
otci podstrčit namísto Susan?‘ zeptá se pak. ‚Nemáte? Nemáte?
Proboha, tak řekněte, že máte! V kapse županu mám padesát liber.
Jsou vaše! –a pošlu vám další! – jen když to pro mě uděláte a
neřeknete o tom živé duší.‘“
Možná že v pokoji pod námi nebo na ulici se něco šustne –
nevím, nevnímám nic než zardělé tváře paní Sucksbyové, její oči,
rty. „Teď byla řada na mně, abych si o něco řekla, nemyslíte,
děvenko? Její přání znělo jasně. Myslím, že jsem se v životě
nerozhodovala rychlejc. A nakonec jsem řekla: ‚Svoje peníze si
nechte. Nechte si svejch padesát liber. Já je nechci. Chci jen jedno-,
váš otec je urozenej pán a ti jsou prohnaný. Nechám si vaši holčičku,
ale chci, abyste mi sepsala na papír všecko, co chcete udělat,
podepsala to a zapečetila, a tím naši dohodu stvrdila.‘Udělám to!‘
vyhrkla ta žena okamžitě.‘Udělám to!‘ A tak přijdeme sem, a já jí
přinesu list papíru a inkoust a ona to všecko sepíše – přesně, jak jsem
vám to vyprávěla, že Susan Lillyová je její dítě, který však nechala u
mě, a že majetek se má rozdělit na dva díly a tak dále – a pak ten
- 333 -
papír přeložila a zapečetila svým vlastním prstenem a na obálku
připsala, že se smí otevřít až v den dceřiných osmnáctých narozenin.
Původně tam chtěla napsat jednadvacátých, ale zatímco to
sepisovala, já jsem všecko promyslela a trvala jsem na těch
osmnáctinách – nesmíme přece riskovat, že se nám holky provdaj
dřív, než budou vědět, která bije.“ Paní Sucksbyová se usměje. „To
se jí zamlouvalo. A tak mi poděkovala.
A pak, sotva zapečetila obálku, zazněl zespodu výkřik pana
Ibbse: u dveří jeho krámku zastavil kočár se dvěma pány – starým a
mladým –, právě vystupujou a maj s sebou i padoucha s holí. A je to
tady! Dáma s jekotem zmizí ve svým pokoji a já stojím a rvu si
vlasy. Pak zamířím k postýlkám a popadnu to jedno konkrétní
mimino, co tam leží – děvčátko stejně velký jako to první, stejně
blonďatý – a od nesu ho nahoru. ‚Nate!‘ vyhrknu. ‚Rychle si ji
vezměte a buďte k ní hodná! Jmenuje se Maud, což se koneckonců
hodí pro dámu. Nezapomeňte, co jste slíbila.‘ ‚Vy taky ne!‘ křičí ta
ubožačka a líbá svý vlastní dítě, který si od ní vezmu, odnesu dolů a
uložím do tý prázdný postýlky…“
Paní Sucksbyová zavrtí hlavou. „Byla to taková prkotina,“ říká,
„Stalo se to ve vteřině. Ti dva ještě nepřestali bušit na dveře, a bylo
to. ‚Kde je?‘ křičí. ‚Víme, že ji tam máte!‘ Nic je nezastaví. Pan Ibbs
je pustí dovnitř, stařec proletí domem jako ďas – když mě uvidí, srazí
mě k zemi, a pak už jen vidím, jak tu ubohou dámu vleče dolů po
schodech – župan za ní vlaje, boty nemá zavázaný, na tváři otisk
bratrovy tyče – a v náručí drží vás, děvenko –, a nikoho ani
nenapadne, že nejste její. Proč by mělo? Stejně už bylo pozdě něco
měnit. Než ji vyvlekli na ulici, stačila po mně ještě vrhnout jeden
rychlej pohled, a to bylo všechno. 1 když si představuju, že mě ještě
sledovala oknem kočáru. Co vám ale nedokážu říct je, jestli svýho
činu někdy litovala. Troufám si říct, že na Sue často myslela, ale ne
víc, než… Prostě, ne víc, než musela.“
Paní Sucksbyová zamrká a otočí hlavu. Svou sklenku s brandy si
odložila mezi nás na postel; před rozlitím ji chrání švy v přehozu.
Ruce má sepjaté a otupělým zarudlým palcem jedné ruky si masíruje
kotníky té ruky. Nohou v papuči ťuká o podlahu. Celou dobu, co
povídala, ze mě nespouštěla oči, ale teď sklopí zrak.
- 334 -
 Zavřu oči, zastíním si je rukama a zírám do tmy v dlaních. V
pokoji je ticho. Je stále delší a delší. „Děvenko, nechcete nám něco
říct?“ zamumlá paní Sucksbyová, nakloní se ke mně a dotkne se
mých vlasti. Stále se odmítám hnout nebo promluvit. A tak svou ruku
zase svěsí. „Vidím, že ta novina vám úplně vyrazila dech,“ dodá.
Možná že pak dá znamení Richardovi, protože ten přistoupí a
poklekne přede mě.
„Maud, rozumíte, co vám paní Sucksbyová právě řekla?“ ptá se
Richard a pokouší se mi mezi prsty podívat do očí. „Dvě nemluvňata
si vyměnily místa. Vaše matka nebyla vaše matka, váš strýc není váš
strýc. Nežila jste život, kterej vám byl určenej, ale ten Suein, a Sue
zase žila ten váš…“
Říká se, že tonoucím se před očima s nepředstavitelnou rychlostí
prohraje celý jejich život. Zatímco Richard mluví, promítá se mi ten
můj: blázinec, moje dřevěná hůlka, těsné šaty na Briaru, šňůrka s
korálky, strýcovy holé oči, knihy, samé knihy… Celá ta podívaná
probleskuje a vmžiku skončí, je ztracená, nepotřebná, jako záblesk
mince v temné vodě. Roztřesu se a Richard si povzdechne. Paní
Sucksbyová kroutí hlavou a opakuje „no tak, no tak“. Ale když jim
ukážu svou tvář, oba sebou překvapeně trhnou. Nebrečím, jak se
domnívali. Směju se a zmítaná tím příšerným záchvatem smíchu
musím vypadat příšerně.
Mám takový pocit, že říkám: „No, to je dokonalé. Po ničem jiném
jsem ani netoužila! Proč na mě tak zíráte? Na co koukáte? Myslíte si,
že před vámi sedí nějaké děvče? To děvče neexistuje! Utopilo se!
Leží několik sáhů hluboko. Myslíte si, že má paže a nohy obalené
masem a oblečené? Myslíte, že má vlasy? Má jen kosti, bílé kosti! Je
bílá jako smrt! Je jako kniha, z níž vypadla slova a odlétla pryč…“
Pokusím se nadechnout, ale jako bych měla ústa plná vody;
popadám dech, ale marně. Zalapám po dechu, záchvějů se a znovu
zalapám. Richard stojí a dívá se na mě.
„Jen žádný třeštění, Maud,“ utrousí se znechuceným výrazem.
„Nezapomeňte, že už se nemáte na co vymlouvat.“
„Ale mám,“ odseknu, „já se mohu vymlouvat na cokoliv!“
„Děvenko…“ spustí paní Sucksbyová. Popadla sklenku s brandy
a mává mi s ní před obličejem. „Děvenko…“ Ale mnou stále otřásá
- 335 -
záchvat odporného smíchu, a tak sebou škubnu jako ryba na konci
udice. Slyším, jak Richard kleje; pak vidím, jak míří k mojí brašně,
přehrabuje se v ní a nakonec vytahuje lahvičku s mou medicínou:
kápne z ní tři kapky do mojí sklenky s brandy, pak mi podrží hlavu a
přitiskne mi ji ke rtům. Ochutnám, polknu a rozkašlu se. Rukama si
zakryju ústa. Najednou ústa vůbec necítím. Znovu zavřu oči. Nevím,
jak dlouho tak sedím, ale nakonec na ramenou a na tváři ucítím dotek
přehozu přes postel. Úplně se do něj ponořím. Ležím a pořád sebou
čas od času škubnu, jako kdybych se smála, a Richard s paní
Sucksbyovou zase v tichosti stojí a pozorují mě.
Zakrátko však přistoupí o něco blíž. „Tak co,“ ptá se paní
Sucksbyová tiše, „už je vám líp, drahoušku?“ Neodpovím, a tak se
podívá na Richarda. „Nepůjdeme radši pryč a nenecháme ji
prospat?“
„K čertu se spánkem,“ procedí Richard. „Mám takovej pocit, že
si pořád myslí, že jsme ji sem přivezli kvůli jejím krásnejm očím.“
Přistoupí ke mně a poklepe mě po tváři. „Otevřete oči,“ vyzývá mě.
„Žádné přece nemám,“ odvětím. „Jak bych taky mohla? Vždyť
jste mi je ukradli.“
Richard stiskne jedno z mých víček a štípne mě do něj. „Tak
sakra otevřete ty oči!“ zakleje. „To je lepší. Než si půjdete lehnout,
musíte si ještě něco vyslechnout, už toho nezbývá moc. Poslouchejte
mě. Poslouchejte! Neptejte se mě, jak to máte udělat, nebo vám ty
pitomý uši uříznu na obou stranách hlavy. Tak, vidím, že to jste
slyšela. Cítíte i tohle?“ Uhodí mě. „Výborně.“
Ta facka není tak silná, jak se zdá: když paní Sucksbyová vidí,
jak Richard zvedá ruku, pokusí se ho zarazit.
„Šlechtici!“ zvolá a její tvář potemní. „To není nutný. To vůbec
není nutný. Ovládejte se laskavě, ano? Vždyť jste jí udělal modřinu.
Ach, děvenko.“
Žena se natáhne po mojí tváři. Richard se zamračí. „Měla by mi
bejt vděčná,“ prohlásí, narovná se a uhlazuje si vlasy, „že jsem v prů-
běhu uplynulejch tří měsíců nespáchal nic horšího. Měla by vědět, že
to klidně udělám znovu, že to pro mě nic není. Slyšíte, Maud? Na
Briaru jsem se musel chovat jako džentlemen. Ale když se vrátím
sem, galantnost de stranou. Jasný?“
- 336 -
 Ležím, hladím si bolavou tvář, dívám se mu do očí a nic neříkám.
Paní Sucksbyová lomí rukama. Richard si zpoza ucha vyndá cigare-
tu a vloží si ji do úst.
„Pokračujte, paní Sucksbyová,“ pobídne ji, zatímco hledá
zápalku.„Dopovězte jí ten zbytek. A vy, Maud, dobře poslouchejte,
abyste konečně pochopila, kvůli čemu ste žila.“
„Já jsem nežila,“ odpovím šeptem. „Sám jste mi řekl, že můj
život je jen pohádka.“
„No.“ namítne Richard, najde zápalku a škrtne, „i pohádky musej
jednou skončit. A teď dobře poslouchejte, jak dopadne ta vaše.“
„Ta už dávno skončila,“ utrousím. Ale jeho slova ve mně probudí
ostražitost. Hlavu mám sice otupělou z alkoholu, medicíny a šoku,
ale ne natolik, aby se mě teď nezmocnily obavy z toho, co se mi
chystán oznámit, jak se mnou chtějí naložit, s jakým cílem mě tady
chtěli držet…
Paní Sucksbyová si všimne, že jsem zahloubaná, a přikývne.
„Konečně vám to dochází, viďte“ říká. „Konečně to začínáte chápat.
Mám mimino tý dámy a, což je ještě lepší, i její slovo. A to je
samozřejmě to, co potřebuju. To slovo mi jistí peníze, že?“ Žena se
pousměje a sáhne si na nos. Pak se nakloní o trošku blíž. „Chcete to
vidět?“ ptá se pozměněným hlasem. „Chcete vidět ten zapečetěnej
slib?“
Pak čeká na mou odpověď. Žádnou nedostane, ale znovu se
usměje, poodstoupí, letmo pohlédne na Richarda, pak se k němu
obrátí zády a chvilku zápolí s knoflíčky na šatech. Taft jemně šustí.
Když má živůtek zčásti rozepnutý, sáhne dovnitř – sáhne si, aspoň mi
to tak připadá, do záňadří, přímo ke svému srdci – a vytáhne
poskládaný list papíru. „Celý ty roky,“ říká, když mi ho podává,
„jsem ho strážila jako oko v hlavě. Víc než zlato! Pohleďte.“
Papír je poskládaný jako dopis a nakloněným rukopisem je na
něm napsáno: Otevřít v den osmnáctých narozenin mojí dcery Susan
Lillyové. Když to jméno spatřím, přeběhne mi mráz po zádech a
natáhnu po něm ruku, ale paní Sucksbyová si dopis žárlivě střeží a
stejně jako můj strýc – teď už to žádný můj strýc není! – s tou
starobylou knihou mi ho nepůjčí, ale aspoň mi dovolí se ho dotknout.
Papír je rozehřátý žárem jejích ňader. Inkoust má hnědou barvu,
- 337 -
přehyby jsou rozpité a vybledlé. Pečeť je naprosto neporušená.
Razidlo patří mojí matce – chci říct Sueině matce; ne té mojí, mojí
ne…
M. L.
„Vidíte to, děvenko?“ ptá se paní Sucksbyová. Papír se chvěje. S
lakotným gestem a výrazem si ho přitáhne zpátky k sobě, zvedne si
ho k ústům a políbí ho, pak se otočí zády a vloží si ho zpátky do své
skrýše v šatech. Zatímco si zapíná knoflíčky, znovu vrhne letmý
pohled na Richarda. Celou dobu ji bedlivě, zvědavě pozoruje, ale při
tom mlčí.
„Napsala to,“ řeknu místo něj já. Mám zastřený hlas a točí se mi
hlava. „Napsala to. Pak ji odvedli. Co se stalo potom?“
Paní Sucksbyová se obrátí. Šaty má znovu zapnuté a dokonale
uhlazené, ale ruku stále drží položenou na živůtku, jako kdyby
hýčkala ta slova ukrytá pod látkou. „S tou dámou?“ ptá se roztěkaně.
„Tak ta umřela, děvenko.“ Paní Sucksbyová potáhne nosem a tón
jejího hlasu se rázem změní. „Ale ať se propadnu, jestli na tomhle
světě nepobyla ještě měsíc! Kdo by to byl řek? Ten měsíc nám totiž
všechno překazil. Jakmile ji totiž její tatíček s bratrem měli zase
doma, přinutili ji změnit závěť. Asi uhádnete v jakým smyslu. Její
dcera – tedy vy, děvenko, co oni věděli – nedostane ani vindru,
dokud se neprovdá. A to za nějakýho urozenýho pána, samozřejmě.
Dala mi to vědět po svý chůvě. To už ji dali do blázince a vás spolu s
ní a to byl její konec. Psala, že je pro ni záhadou, jak se teď věci
vyvinou, ale utěšovalo ji pomyšlení na mou poctivost. Chuděrka!“
Paní Sucksbyová se tváří málem lítostivě. „A právě v tom se
zmejlila.“
Richard se rozesměje. Paní Sucksbyová si uhladí ústa a nahodí
mazaný pohled. „Pokud jde o mě,“ dodá, „tak pro mě bylo od
samýho začátku jediným oříškem to, jak získat celý jmění, a ne jen
půlku. Útěchou mi muselo bejt, že na to, abych něco vymyslela, mám
osmnáct let. Mockrát jsem na vás myslela.“
Odvrátím tvář. „Nikdy jsem se o to neprosila,“ odseknu. „A
neprosím se ani teď.“
„Nevděčnice Maud!“ utrousí Richard. „Vždyť paní Sucksbyová
celou tu dobu kula pikle jen pro vaše dobro. Jiný děvče – copak se
- 338 -
dívky netouží stát hrdinkama v nějaký romanci? – jiný děvče by se
cítilo poctěný.“
Pohlédnu zase na paní Sucksbyovou, ale nic neříkám. Žena
přikývne. „Často jsem na vás myslela,“ zopakuje, „a lámala si hlavu,
jak se vám asi daří. Představovala jsem si, že jste pěkná. A to tedy
jste, děvenko!“ Pak polkne. „Bála jsem se jen dvou věcí. Zaprvý
toho, že byste mohla umřít. Zadruhý, že dědeček a strýc vás odvezou
z Anglie a provdaj dřív, než tajemství tý dámy vyjde najevo. Pak
jsem se v novínach dočetla, že váš dědeček zemřel. Pak jsem
zaslechla, že váš strýc vede klidnej venkovskej život, že si vás vzal k
sobě a vede vás k témuž. A tak jsem se už nemusela ničeho bát!“
dodá paní Sucksbyová s úsměvem. „Jenomže mezitím,“ pokračuje a
oční víčka se jí rozechvějí, „mezitím je tady ještě Sue. Viděla jste,
děvenko, jak bedlivé slib tý dámy střežím.“ Při těch slovech si
poklepe na šaty. „Jenomže, k čemu by mi ten slib byl bez Sue. Jen si
představte, jak jsem ji střežila, jak jsem ji opatrovala. Představte si,
co může v domě, jako je tenhle, asi z dívky vyrůst, a pak si
uvědomte, co nám s panem Ibbsem dalo práce, abychom ji drželi
pěkně zkrátka. Jen si představte, jak jsem si lámala hlavu s vědomím,
že ji nakonec budu muset využít, ale eště sem nevěděla jak.
Představte si, jak mi najednou začne svítat, když potkám Šlechtice,
jak rychle se strach, že byste mohla beji tajně vdaná, promění v onen
nápad, že tím, koho si musíte tajně vzít, je právě on… A pak je jen
otázkou chvilky, kdy se podívám na Sue a vím, co se s ní musí stát.“
Paní Sucksbyová pokrčí rameny. „A to se taky stalo. Sue je teď vy. A
vás jsme sem přivezli, aby…“
„Poslouchejte, Maud!“ řekne důrazně Richard. Zavřela jsem totiž
oči a odvrátila hlavu. Paní Sucksbyová ke mně přistoupí, zvedne
ruku a začne mě hladit po vlasech.
„Vás jsme sem přivezli,“ pokračuje tišším hlasem, „aby se z vás
stala Sue. Nic víc, děvenko. Nic víc.“
Otevřu oči a mám za to, že se tvářím přihlouple.
„Chápete to?“ ptá se Richard. „Do blázince jsme jako mou
manželku zavřeli Sue, a až otevřeme závěť její matky, její podíl z
majetku chci říct, ten Maudin – připadne mně. Rád bych řekl, že si
ho do po sledního centu nechám, ale všechno to vymyslela paní
- 339 -
Sucksbyová, takže půlka z toho připadne jí.“ Po těch slovech se
ukloní.
„To je fér, nebo ne?“ opáčí paní Sucksbyová a nepřestává mě
hladil po vlasech.
„Ale ten druhej podíl,“ pokračuje Richard, „tedy ten Suein právej
podíl – ten si chce paní Sucksbyová taky nechat. V prohlášení je totiž
uvedená jako Sueina poručnice, a obávám se, že poručníci při správě
majetku svejch chráněnců postupujou jen s malou svědomitostí… To
všechno samozřejmě nic neznamená, jestliže samotná Sue zmizí. Ale
ve skutečnosti zmizí právě Maud Lillyová – ta pravá Maud
Lillyová,“ zamrká, „čímž mám samozřejmě na mysli falešnou Maud
Lillyovou. To ste přece vždycky chtěla? Zmizet. Před malou
chvilkou jste prohlásila, že teď už se můžete vymluvit na cokoliv. Co
vám to udělá, když ze sebe uděláte Sue, aby se z paní Sucksbyový
mohla stát zámožná dáma?“
„Z nás obou, zlatíčko,“ dodá paní Sucksbyová rychle. „Nejsem
takovej bezcita, abych vás o všecko oškubala! Jste přece dáma, a
ještě ke všemu hezká. Až přijdu k majetku, budu potřebovat hezkou
společnici, aby mi ukázala, co a jak. Mám plány pro nás pro obě,
děvenko, a jaký!“ Po těch slovech se ťukne do nosu.
Povytáhnu se nahoru, pryč od ní, ale pořád se mi příliš točí hlava,
než abych se postavila.
„Jste blázni,“ řeknu jim oběma. „Zešíleli jste! Mám… mám se
vydávat za Sue?“
„Proč ne?“ opáčí Richard. „Potřebujeme jen přesvědčit právníku.
Myslím, že to dokážeme.“
„Ale jak ho chcete přesvědčit?“
„Jak? No přece, tadyhle paní Sucksbyová a pan Ibbs pro vás byli
jako rodiče, a kdo jinej než oni by vás měl bezpečně poznat. A John
a Dainty, ti taky odpřisáhnou každou čertovinu, jen když z ní něco
kápne, to si pište. A pak jsem tady já poznal jsem vás na Briaiu, kde
ste byla služebnou slečny Maud Lillyový, mý pozdější manželky.
Sama jste viděla, jakou maj slova džentlemena váhu, ne?“ Šlechtic
předstírá, že ho právě něco napadlo. „Ovšem že viděla! Myslím, že ta
dvojice doktorů z toho venkovskýho blázince si vás bude pamatovat.
Vždyť to není tak dávno, co jste jim podala ruku, uklonila se a
- 340 -
dobrejch dvacet minut před nima stála a odpovídala na jejich dotazy
jako dívka jménem Susan?“
Dá mi chvíli na zvážení. „Žádáme vás o jediný – abyste, až
nadejde ta správná chvíle, tu šarádu zahrála znovu, tentokrát před
právníkem,“ pokračuje. „Máte snad co ztratit? Milá Maud, vždyť
zhola nic nemáte: žádný přátele v Londýně, žádný peníze na svý
jméno –ba co vím, vždyť ani nemáte jméno!“
Položím si prsty na ústa. „Co když to neudělám?“ namítnu. „Co
když, až ten váš právník, přijde, mu povím…“
„Co mu chcete povědět? Jak jste se spolčila, abyste napálila
nevinnou dívku? Jak jste přihlížela, zatímco ji doktoři nacpali
práškama a odvlekli pryč? Tak co? Co si o tom asi bude myslet?“
Jen sedím a dívám se, jak mluví. „Opravdu jste takhle proradní?“
špitnu nakonec. Šlechtic jen pokrčí rameny. A tak se obrátím k paní
Sucksbyové. „A co vy?“ ptám se. „Jste opravdu tak proradná? Když
si vzpomenu na Sue… To jste tak bezcitná?“
Žena jen mávne rukou před obličejem a nic na to neřekne.
Richard si odfrkne. „Proradnost,“ řekne, „bezcitnost. To jsou ale
výrazy! Jako z nějaký knížky. Myslíte si, že když si ženy vymění
děti, dělaj to tak jako chůvy v operetkách jen pro zábavu?
Rozhlídněte se kolem sebe, Maud. Přistupte k oknu a podívejte se na
ulici. Tam je skutečnej život, žádná pohádka. Je těžkej, je mizernej.
Byl by to i váš život nebejt laskavosti paní Sucksbyový, která vás
před ním uchránila. Kristepane!“ Richard odstoupí ode dveří, zvedne
paže nad hlavu a protáhne se. „Jsem příšerně unaveněj! Dneska jsem
odved slušnou prací, že? Jedno děvče jsem dostal do blázince, a to
druhý – no.“ Přejede mě od hlavy až k patě a šťouchne mě do nohy.
„Žádný hádky?“ optá se. „Žádnej vztek? To asi přijde pozdějc. Ale
na tom nesejde- Sueniny narozeniny připadaj na začátek srpna.
Máme víc jak tři měsíce na to, abychom vás zapojili do našeho
plánu. Myslím, že budou stačit pouhý tři dny – chci říct života v
Southwarku –, a nebude co řešit.“
Tupě na něj hledím, ale nemůžu promluvit. Pořád musím myslet
na Sue. Šlechtic nakloní hlavu. „Neříkejte, že vám tak rychle došla
kuráž, Maud? To by mě velice mrzelo.“ Pak se odmlčí, ale vzápětí
dodá: „I vaši matku by to mrzelo.“
- 341 -
 „Mou matku,“ zopakuju a vzpomenu si na Marianne s šílenstvím
v oku. Pak zatajím dech. Proboha, na to jsem úplné zapomněla!
Richard mě pozoruje s tajnůstkářským výrazem. Položí si ruku na
límec, protáhne si krk a odkašle si takovým sotva znatelným,
holčičím, i když obezřetným způsobem.
„No tak, Šlechtici,“ pokárá ho paní Sucksbyová zneklidněně, „ne
škádlete ji.“
„Jaký škádlení?“ opáčí Richard a nepřestává se tahat za límec,
jako by mu odíral krk. „Jen mi z toho mluvení vyschlo v krku.“
„Protože jste se příliš rozvykládal,“ odpoví mu, „Slečno Lillyová
budu vám tak říkat, drahoušku, můžu? Přijde mi to přirozený, viďte?
Slečno Lillyová, nevšímejte si ho. Na takový povídání budeme mít
ještě spoustu času.“
„Chcete říct na povídání o mojí matce,“ odseknu. „O mojí pravé
matce, z níž jste udělala matku Sue. Která se udusila – vidíte, aspoň
něco vím! – která se udusila špendlíkem.“
„Špendlíkem!“ zvolá se smíchem Richard. „To vám řekla Sue?“
Paní Sucksbyová se kouše do rtů. Dívám se z jednoho na druhého.
„Co byla zač?“ ptám se unaveně. „Tak už mi to proboha řekněte!
Copak si myslíte, že můžu projevit ještě nějaký větší úžas? Myslíte
si, že mi na tom záleží? Čím byla? Zlodějka jako vy? No, když už
nemůžu mít za matku bláznivou ženskou, myslím, že zlodějka by
byla dobrá…“
Richard si znovu odkašle. Paní Sucksbyová ode mě odvrátí
pohled, sepne ruce a začne si je mačkat. Když promluví, její hlas je
tichý, vážný. „Šlechtici, myslím, že už jste slečně Lillyový všecko
řek. Ale ja mám ještě něco na srdci. Něco, co si ženy a dívky říkaj
mezi čtyřma očima.“
Richard přikývne. „Já vím,“ utrousí a založí si ruce. „Už se
nemůžu dočkat, až to uslyším.“
Paní Sucksbyová čeká, ale on nechce odejít. A tak přijde a znovu
se vedle mě posadí a já znovu ucuknu.
„Děvenko,“ spustí, „jde o to, že něco takovýho se neříká zrovinka
snadno – což vím líp než kdokoliv jinej! –, protože už jsem to jednou
musela říct Sue. Vaše matka…“ žena si navlhčí rty a pohlédne na
Richarda.
- 342 -
 „Řekněte jí to,“ pobídne ji, „nebo to udělám sám.“
A tak paní Sucksbyová znovu promluví, tentokrát rychleji. „Vaše
matka nebyla postavena před soud jen za krádež, ale za vraždu, a oni
ji za to, moje milá, pověsili!“
„Pověsili?“
„Byla to vražedkyně, Maud,“ dodá Richard se značným
zalíbením. Z okna mýho pokoje si můžete prohlídnout místo její
popravy…“
„Šlechtici, myslím to vážně!“ Richard ztichne.
„Pověsili!“ zopakuju.
„Skončila se smyčkou kolem krku,“ dodá paní Sucksbyová, jako
kdyby mi ta volba slov měla nějak ulehčit trápení. Pak se mi zadívá
do tváře. „Drahý děvče, už na to nemyslete. Copak na tom teď
záleží? Ste dáma, nebo ne? Koho bude zajímat váš původ? No jen se
rozhlídněte kolem sebe.“
Paní Sucksbyová povstane a rozsvítí lampu: ze tmy se náhle vy-
noří spousta nevkusných tretek – hedvábný župan, kostra postele, z
matné mosazi, keramické ozdoby na krbové římse. Žena znovu
přistoupí k umyvadlu a znovu říká: „Tady je mejdlo. Ale jaký! Až z
obchodu na západě Londýna. Dostalo se ke mně asi před rokem, a
hned jak psem ho viděla, pomyslela jsem si: ‚To se ale bude slečně
Lillyový líbit!‘ Celou dobu jsem ho nechala zabalený v papíru. A
tadyhle ten ručník, podívejte – má chloupky jako broskev. A ta vůně!
Jestli nemáte rada levanduli, seženem vám nějaký, co voní po růžích.
Vidíte, drahá?“ Paní Sucksbyová se přesune k prádelníku a otevře
nejspodnější zásuvku. „Podívejme, copak to tady máme!“ Richard se
nakloní, aby se podíval. I já přihlížím v jistém děsivém úžasu.
„Spodničky, punčochy a korzety! Ať se propadnu, jestli tohle nejsou
pinetky do damskejch vlasů. Tady je růž, co si dámy dávaj na líčka.
Tady jsou i křišťálový náušnice ve tvaru kapek – jeden pár modrej,
druhej červeněj. To kvůli tomu, že jsem netušila, jakou máte barvu
očí! Nevadí, ty modrý si může nechat Dainty…“
Paní Sucksbyová drží ty nevkusné perličky za drátky a já se
dívám, jak, se ty krystalky pomalu otáčejí. Jejich barva jako by se
přitom rozmazávala. Nakonec se dám ze zoufalství do pláče.
Jako kdyby mě pláč mohl zachránit.
- 343 -
 Sotva to paní Sucksbyová uvidí, začne mě tišit. „Ale no tak,“
říká, „taková ostuda. Přece nebudete plakat? A co všechny ty hezký
věci? Šlechtici, vidíte ji? Pláče a nemá proč.“
„Pláču,“ odvětím trpce a rozechvěle, „protože jsem se ocitla tady,
takhle! Pláču, sotva pomyslím v jakém jsem žila bludu, když jsem
svou matku považovala jen za bláznivou! Pláču hrůzou z vaší
blízkosti a sprostoty!“
Paní Sucksbyová o krok ustoupí. „Děvenko,“ opáčí ztišeným
hlasem a vrhne rychlý pohled na Richarda, „ošklivíte si mě snad za
to, že jsem jim dovolila, aby si vás odnesli?“
„Ošklivím si vás, protože jste mě dala přivést zpátky!“ odseknu.
Paní Sucksbyová vytřeští oči, ale má co dělat, aby se neusmála.
Rukou ukáže po pokoji. „Nemyslete si, že chci, abyste ztvrdla na
Lam Street!“ spustí s užaslým výrazem. „Děvenko, děvenko, odnesli
si vás, aby z vás udělali dámu. A to se jim povedlo – jste dokonalej
drahokam! Jen si nemyslete, že stojím o to, abyste svým šarmem
plejtva la na tomhle ubohým místě. Copak jsem to neřekla dost
jasně? Chci vás mít po svým boku drahá, až budu bohatá. Copak si
dámy nenajímaj společnice? Počkejte, až se ujmu vašeho jmění. Pak
se uvidí, jestli si nepronajmem ten největší dům v Londýně! Uvidíte,
jaký si pořídíme kočáry a komorníky – perly a šaty!“
Znovu na mě položí své ruce. Chystá se mě políbit, pozřít mě.
Vstanu a setřesu ji ze sebe. „Snad si nemyslíte, že až svůj ohavný
plán dovedete do konce, zůstanu s vámi?“ obořím se na ni.
„Jak jinak?“ podiví se paní Sucksbyová. „S kým byste měla
zůstat, když ne se mnou? Bohatství mě o vás připravilo, a já si vás
vzala zpátky. Pracuju na tom celejch sedmnáct let. Promýšlím a
plánuju strategii každou minutu od tý chvíle, co jsem vás tý dámě
položila do náruče. Podivám se na Sue…“
Paní Sucksbyová polkne. Můj pláč je ještě usedavější. „Sue,“
řeknu. „Ach, Sue…“
„Ale proč se tváříte tak nešťastně? Copak jsem pro ni neudělala
všecko tak, jak to její matka chtěla? Nevychovávala jsem ji v bezpečí
a v čistotě, nevychovala jsem z ní obyčejnou dívku? Vždyť jsem jí
vrátila život, o kterej jste ji vlastně připravila, nic jinýho.“
„Zabila jste ji!“ zvolám.
- 344 -
 „Zabila? Vždyť má kolem sebe všecky ty doktory a všichni ji maj
za dámu? Můžu vás ujistit, že to není levná záležitost.“
„To tedy ne,“ přitaká Richard. „A nezapomínejte, že to platíte ze
svýho. Kdyby bylo na mně, šoupl bych ji do okresního blázince.“
„Vidíte, děvenko? Prej zabila! Vždyť nebejt mě, mohla bejt už
dávno pod drnem. Kdo se o ni staral, když onemocněla? Kdo od ní
odháněl mládence? Obětovala bych ruce, nohy, ba i plíce, jen abych
ji zabránila. Ale myslíte si, že když jsem to všecko dělala, dělala
jsem to pro ni? K čemu by mi byla obyčejná holka, až budu bohatá?
Dělala jsem to pro vás! Už na ni nemyslete. V porovnání s tím, co
vychovali z vás, jen ona pouhá voda, pouhý uhlí, pouhej prach.“
Tupě na ni civím. „Můj bože!“ zanaříkám. „Jak jste mohla? Jak
jste jen mohla?“
Paní Sucksbyová se znovu zatváří užasle. „A jakpak by ne?“
„Vždyť jste ji podvedla! Opustila ji, a zrovna na takovém
místě…!“
Žena se natáhne a poklepe mě po rukávu. „To vy jste ji tam
nechala.“ opraví mě. Pak se výraz její tváře promění a málem na mě
zamrká. „Děvenko, nezdá se vám, že ste přece jen celá vaše
matinka?“
Z pokojů v přízemí znovu zazní výkřiky, rány a smích. Richard
nás vestoje pozoruje se založenýma rukama. U okna stále bzučí
moucha a tluče do skla. Pak bzučení ustane. Jako kdyby to byl
nějaký signál, otočím se a zhroutím se z dosahu paní Sucksbyové.
Padnu na kolena vedle postele a zabořím tvář do švů přehozu. Celou
dobu jsem byla statečná a odhodlaná. Překousla jsem vztek, šílenství,
touhu i lásku. To všechno kvůli svobodě. Teď, když jsem o ni jednou
provždy přišla, se mám ještě sama sebe ptát, jestli se cítím poražená?
Propadnu se do tmy a přeju si, abych už nikdy nemusela zvednout
hlavu ke světlu.

- 345 -
 Kapitola třináctá

Následující noc si vybavuji jen útržkovité. Vzpomínám si, že

klečím vedle postele s očima zabořenýma do deky, odmítám se
zvednout a sejít do kuchyně, jak si přeje paní Sucksbyová.
Vzpomínám si, že ke mně Richard přistoupí, znovu mě dloubne
botou do sukně, a když se ani nepohnu, zůstane stát a směje se,
dokud zase neodejde. Vzpomínám si, že mi někdo přinesl polévku,
kterou jsem stejně nesnědla. Pak odnesou lampu a pokoj se ponoří do
tmy. Nakonec musím přece jen vstát a jít na záchod a to zrzavé,
baculaté děvče – Dainty – mi musí ukázat cestu a postavit se před
dveře, abych náhodou nepláchla do noci. Vzpomínám si, že znovu
pláču a dostanu další kapky rozpuštěné v brandy. Že mě vysvléknou
a navléknou mi noční košili, která mi nepatří. Že spím asi hodinu a
že mě pak probudí šustění taftu, a s hrůzou se dívám, jak paní
Sucksbyová ze sebe s rozpuštěnými vlasy setřásá šaty, odhaluje nahé
tělo a špinavé prádlo, sfoukává svíčku a leze za mnou do postele.
Vzpomínám si, jak vedle mě leží a v domnění, že spím, ke mně
natáhne ruce a pak je zase odtáhne a nakonec jako skrblík s kouskem
zlata popadne kadeř mých vlasů a přitiskne si ji ke rtům.
Vím, že jsem si dobře vědoma jejího tepla, toho cizího
mohutného těla a jeho nakyslého pachu. Vím, že zatímco ona rychle
upadne do pravidelného spánku a chrápe, já střídavě podřimuju a
zase se probouzím. Při tak přerývaném spaní ubíhají hodiny pomalu:
připadá mi, že ta noc v sobě má spoustu nocí – celé roky nocí! –,
jimiž se musím prodírat jako mračny kouře. Hned se vzbudím a jsem
přesvědčená, že jsem v salonku na Briaru; hned zas ve svém pokoji u
paní Steamové; hned zas v posteli v blázinci s rozložitou a
uklidňující sestřičkou po svém boku. Probudím se snad stokrát.
Probouzím se a běduju a zoufale toužím po spánku, neboť pokaždé si
nakonec stejně vzpomenu, pronikavě a strašlivě, kde ve skutečnosti
ležím, jak jsem se tam dostala a kým a čím vlastně jsem.
Nakonec se vzbudím a znovu už neusnu. Tma venku o něco pole-
vila. Světlo z pouliční lampy osvětlovalo vlákna odbarveného
- 346 -
síťovaného šátku pověšeného v okně, jenomže ta teď zhasla.
Venkovní světlo dostalo špinavě růžový odstín. Netrvá dlouho a
růžovou vystřídá bledě žlutá. Nenápadně se plíží ulicí a s ní i první
zvuky – nejprve tichounké, pak přecházejí v odstupňované
crescendo: kohoutí kokrhání, píšťalky a zvony, psi, pláč nemluvňat,
hrubé výkřiky, kašel, plivání, rytmický dupot nohou, nekonečně duté
dusání kopyt a skřípání kol. Ty zvuky se derou jeden za druhým
přímo z nitra Londýna, je šest nebo sedm hodin ráno. Paní
Sucksbyová dál spí po mém boku, ale já jsem vzhůru, zoufalá a s
žaludkem jako na vodě. Vstanu a přestože je květen a mírnější
podnebí než na Briaru – rozklepu se zimou. Pořád mám na rukou
rukavičky, ale oblečení, boty a kožzenou brašnu mi paní Sucksbyová
uzamkla do truhly – „Pro případ, že byste se probudila, drahoušku, a
v domnění, že ste doma, byste se celá pomatená oblíkla, odešla a
ztratila se.“ Dobře si pamatuju, jak to říkala, když před ní teď celá
utlumená a omámená stojím. Kam len klíč schovala? A ten od dveří
pokoje? Znovu se zatetelím zimou, tentokrát silněji, a je mi na
zvracení, ale moje myšlenky jsou až strašlivě jasné. Musím se dostat
pryč. Musím se odtud dostat pryč! Musím se dostat pryč z Londýna –
kamkoliv – třeba zpátky na Briar. Musím sehnat peníze. Musím,
říkám si v duchu – tuhle myšlenku si pamatuju ze všech nejjasněji –
musím se dostat k Sue! Paní Sucksbyová ztěžka, pravidelně
oddechuje. Kam jen mohla ty klíče dát? Její taliové šaty jsou
přehozené přes ten žíněný paraván; tiše k nim přejdu a prošacuju
kapsy. Jsou prázdné. Stojím a prohlížím si police, prádelník, krbovou
římsu – klíče nikde, ale všude tolik míst, kde by mohly být ukryté,
pomyslím si.
Pak se paní Sucksbyová zavrtí – nevzbudí se, jen pohne hlavou –,
a v tu chvíli mám pocit, že vím, že se rozvzpomínám… Má ty klíče
schované pod polštářem: vybavuju si ten mazaný pohyb její ruky,
tlumený cinkot kovu. Udělám první krok. Paní Sucksbyová má
pootevřené rty, bílé vlasy jí volně leží na tváři. Pak druhý, a podlaha
zavrzá. Už stojím vedle ní – chviličku nejisté počkám, pak zastrčím
prsty pod okraj polštáře a pomalu, pomaličku je zasouvám dál.
Paní Sucksbyová otevře oči, chytne mě za zápěstí a usměje se.
Pak si odkašle.
- 347 -
 „Milá zlatá, ani nevíte, jak sem ráda, že ste to zkusila,“ říká a
přitom si utírá ústa, „ale na světě se ještě nenarodilo děvče s
takovejma prstama, který by mě dokázaly oklamat, dyž si něco
umanu.“ Její stisk je pevný, i když se změní v hlazení. Přeběhne mi
mráz po zádech. „Panečku, vám ale musím bejt kosa!“ prohlásí.
„Ukažte, drahoušku, něco na vás hodím.“ Stáhne z postele
prošívanou deku a přehodí ji prese mne. „Je to lepší, děvenko?“
Rozcuchané vlasy mi padají do obličeje. Pozorně si ji skrz ně
prohlížím.
„Přeju si, abych byla mrtvá,“ řeknu.
„Ale no tak,“ opáčí paní Sucksbyová a vstane. „Co je to za řeči?“
„Tak pak si přeju, abyste byla mrtvá vy.“
Paní Sucksbyová zavrtí hlavou, ale nepřestává se usmívat. „Silný
slova, děvenko!“ Pak potáhne nosem. Z kuchyně zavanul příšerný
puch. „Cítíte to? Pan Ibbs chystá snídani. Ještě se uvidí, jestli budete
chtít bejt mrtvá, až před vás postavíme plnej talíř uzenáčů.“
Paní Sucksbyová si znovu promne ruce. Jsou zarudlé, ale
prověšená kůže na jejích pažích se odstínem a leskem podobá
slonovině. Spala v košilce a ve spodničce; teď si zapne korzet,
navlékne si taftové šaty, pak si ve vodě smočí hřeben a učeše se.
„Tralala, lalala,“ pozpěvuje si přitom. Já si nechám zcuchané vlasy
spuštěné před obličejem a dívám se na ni. Bosé nohy má popraskané,
s vyboulenými palci. Na nohách nemá skoro žádné chlupy. Když se
sehne pro punčochy, zasténá. Má tlustá stehna, v místech, kde ji
stiskají podvazky, pořádně otlačená.
„Tak a je to,“ řekne paní Sucksbyová, když je oblečená. Nějaké
mimino se dalo do pláče. „Teď probudí ostatní drobotinu. Pojďte
prosím dolů, děvenko. Dám jim kasičku.“
„Jít dolů?“ opáčím. Jestli chci utéct, musím přece sejít dolů. Ale
pak se na sebe podívám. „V tomhle? Copak mi nevrátíte moje šaty a
boty?“
Možná to vyhrknu příliš dychtivě nebo mám v očích cosi milého
či zoufalého. Paní Sucksbyová zaváhá, pak řekne: „Tu starou
nevýraznou onuci? Ty křápy? Vždyť je to cestovní mundůr.
Podívejte se na ten hedvábnej župánek,“ vybídne mě a sundá z háčku
na vnitřní straně dveří župan. „Po ránu nosej dámy tohle. Tady jsou i
- 348 -
hedvábný papuče. Bude vám to v nich slušet. Vklouzněte do nich,
děvenko, a pojďte se dolů nasnídat. Nemusíte se stydět. John Vroom
vstává nejdřív v poledne, takže tam budu jen já a Šlechtic – jsem
přesvědčena, že ten už vás v nedbalkách jistě viděl – a pak pan Ibbs.
A toho teď za danejch okolností můžete klidně považovat třeba za
svýho strýčka. Co vy na to?“
Odvrátím se. Ten pokoj je mi sice odporný, ale polonahá s ní do
té černé kuchyně rozhodně nepůjdu. Paní Sucksbyová ještě chvilku
žadoní a škemrá; pak toho nechá a odejde. V zámku se otočí klíč.
Okamžitě se vrhnu k truhle, v níž je moje oblečení, a vyzkouším
víko, je pevně zamčené a jen tak nepovolí.
A tak jdu k oknu a zapřu se do okenního rámu. Křídlo se sice o
pár centimetrů vysune, ale mám pocit, že když ještě o něco přitlačím,
rezavé hřebíky, kterými je přišroubované, povolí. A navíc okenní
rám je úzký, je to výška a já jsem pořád polonahá. Horší však je, že
na ulici jsou lidé; a i když na ně chci zprvu zavolat – rozbít sklo, dát
jim znamení a zakřičet-, pak si je prohlédnu důkladněji, jejich tváře,
omšele oblečení, balíčky, které nesou, děti a psy, kteří kolem nich
pobíhali a klopýtají. Tam je skutečnej život, prohlásil Richard před
dvanácti hodinami. Je těžkej a mizernej. Byl by to i váš život nebejt
laskavosti paní Sucksbyový, která vás před ním uchránila…
Před dveřmi domu s okenicemi, v nichž jsou díry ve tvaru srdce,
sedí dívka ve špinavých obvazech a kojí dítě. Zvedne hlavu, zachytí
můj pohled a zahrozí mi pěstí. Prudce uskočím od okna a zakryju si
rukama tvář.
Když se však znovu objeví paní Sucksbyová, jsem připravená.
„Poslyšte,“ spustím a zamířím k ní. „Víte, že mě Richard unesl ze
strýcova domu? Víte, že můj strýc je bohatý a bude mě hledat?“
„Váš strýc?“ podiví se žena. Přinesla mi tác, ale dokud trochu
neustoupím, zůstane stát ve dveřích.
„Pan Lilly,“ odseknu při tom. „Však víte, koho mám na mysli.
Ještě mě stále považuje za svou neteř. Copak si myslíte, že za mnou
nikoho nepošle, že mě nebude hledat? Myslíte si, že vám poděkuje,
že mě tady držíte v takových podmínkách?“
„Myslím, že jo, jestli si na vás vůbec vzpomene. Copak tady
nemáte útulno, zlatíčko?“
- 349 -
 „Dobře víte, že ne. A taky víte, že mě tady držíte proti mé vůli.
Pro boha, tak už mi dejte moje šaty, slyšíte?“
„Všecko v pořádku, paní Sucksbyová?“ To volá pan Ibbs. Můj
zvýšený hlas ho přivolal z kuchyně na chodbu. I Richarda vyhnal z
postele; slyším, jak přechází po podlaze, otevírá dveře a naslouchá.
„V pořádku!“ zavolá paní Sucksbyová zlehka. „No tak,“ obrátí se
ke mně. „Podívejte, dyť vám vystydne snídaně.“
A položí tác na postel. Dveře jsou otevřené, ale dobře vím, že pan
Ibbs pořád stojí u paty schodiště a Richard zase čeká a poslouchá na
hoře. „No tak,“ pobídne mě paní Sucksbyová znovu. Na tácu je
položený talíř s vidličkou a plátěný ubrousek. Na talíři leží dvě nebo
tři jantarově žluté ryby v máslově-vodnaté šťávě. Mají ploutve i
hlavičky. Ubrousek je stočený v kroužku z naleštěného stříbra;
trošku se podobá tomu, který mi na Briaru dávali při zvláštních
příležitostech, ale nejsou na něm iniciály.
„Prosím vás, pusťte mě,“ žadoním.
Paní Sucksbyová vrtí hlavou. „A kam, milá zlatá?“ opáčí.
Čeká, a když nic neříkám, odchází. Richard zavírá dveře a vrací
se do postele. Slyším, jak si brouká.
Mám sto chutí vzít ten talíř a mrštit s ním do stropu, do okna, do
zdi. Musíš být silná, bleskne mi hlavou, musíš být silná a připravená
k útěku. A tak se posadím a pustím se do jídla – pomalu, nešťastně,
opatrně z jantarového masa vybírám kosti. Rukavičky mi zvlhnou a
ušpiní se, a já za ně nemám žádnou náhradu.

Za hodinu se paní Sucksbyová vrací, aby odnesla prázdný tác. Za

další hodinu mi přináší kávu. Když odejde, znovu se postavím k
oknu, nebo přitisknu ucho ke dveřím. Chodím sem a tam, posadím se
a zase začnu přecházet. Můj vztek přejde do sebelítostivého žalu a
nakonec do otupění. Ale pak přichází Richard. „Tak, Maud,“ víc
toho neřekne. Sotva ho uvidím, zalije mě vlna prudkého vzteku.
Rozběhnu se proti němu v touze uhodit ho do tváře, ale on moje rány
hravě odvrátí a srazí mě k zemi, a tak ležím na podlaze a kopu kolem
sebe…
Pak mě znovu nadopují medicínou a brandy, a další den dva
uběhnou v naprostém vakuu.
- 350 -
 Když se znovu probudím, je nepřirozeně brzy. V pokoji se
objevilo male proutěné křesýlko, natřené zlatou barvou, a na něm
šarlatový polštářek. Přisunu si ho k oknu a posadím se na něj v
županu, dokud paní Sucksbyová nezívne a neotevře oči.
„Všechno v pořádku, děvenko?“ ptá se stejně jako každý den,
stále dokola, ale ta otázka je tak pitomá a zrůdná – když vůbec nic
není ani v nejmenším pořádku, všechno je tak hrozné, že bych radši
umřela než to dál snášela, že bych nejradši skřípala zuby nebo si
rvala vlasy , a tak na ni jen pohrdavě civím. „Hodná,“ pochválí mě a
hned se zeptá, „líbí se vám to křesílko, drahá? Myslela jsem si to.“
Znovu si zívne a rozhlédne se kolem sebe. „Máte nočník?“ ptá se.
Jsem ve své cudnosti zvyklá používat ho za žíněnou zástěnou.
„Mohla byste mi ho podat, zlatíčko, nebo mi praskne měchýř.“
Ani se nepohnu. Paní Sucksbyová po chvilce vstane a přinese si
ho sama. Ta věc z bílého porcelánu je uvnitř tmavá; když jsem to v
ranním pološeru viděla poprvé, zhnuseně jsem to považovala za
chomáče chlupů, ale později se z toho vyklubala pouhá dekorace –
veliké oko s řasami, kolem něhož je obyčejným černým písmem
napsáno –

PŘINESU TI ÚLEVU. TY MĚ PĚKNĚ UMEJ,

A JÁ ZASE NEPOVÍM, CO JSEM TADY VIDĚL!

DÁREK Z WALESU

To oko mi při každém použití působí chvilkové rozpaky, ale paní

Sucksbyová postaví nočník na podlahu, lajdácky si vykasá sukni a
přidřepne si. Když se záchvějů, protáhne obličej.
„Nic moc, viďte, zlatíčko? Nevadí. V našem velikým domě si
pořídíme klozet.“
Když je hotová, narovná se a strčí si spodničku mezi nohy. Pak si
promne ruce.
„A je to,“ říká paní Sucksbyová a s rozzářenýma očima si mě
prohlíží. „Co byste řekla na tohle? Co kdybychom vás dnes nastrojili,
abyste byla krásná? V truhle máte svoje starý šaty. Ale jsou dost
- 351 -
fádní, viďte, a navíc divný a staromódní. Co kdybychom vám
vyzkoušeli něco čučavějšího. Mám pro vás schovaný šaty – zabalený
pěkné ve stříbrným papíře – jsou tak krásný, že nebudete věřit
vlastním očím. Co kdybysme zavolaly Dainty, aby vám je upravila?
Dainty to s jehlou umí, i když vypadá trochu neohrabaně, že? Je už
prostě taková. Místo vychování se jí dostalo spíš studenýho odchovu.
Ale srdce má na pravým místě.“
Paní Sucksbyová si konečně získala mou pozornost. Šaty, řeknu
si v duchu. Hned jak budu oblečená, budu moct utéct.
Když pani Sucksbyová vidí, co to se mnou udělalo, má radost.
Přinese mi k snídani další rybu a já ji znovu sním. Pak mi přinese
kávu sladkou jako sirup: úplně se mi z ní rozbuší srdce. Nakonec mi
přinese džbán s horkou vodou. Namočí do ní ručník a pokusí se mě
umýt. Nenechám se, ale vezmu si od ní ručník a přitisknu si ho na
obličej, pod paže, mezi nohy. Je to vůbec poprvé v životě, co se sama
myju.
Pak paní Sucksbyová zase odejde – samozřejmě za sebou zamkne
dveře – a vrátí se spolu s Dainty. Obě nesou papírové krabice. Položí
je na postel, rozvážou stuhy a vytáhnou z nich šaty. Když je Dainty
uvidí, ohromeně vykřikne. Všechny jsou z hedvábí: jedny jsou
fialové olemované žlutou stužkou, druhé zelené se stříbrným
proužkem a třetí zas karmínové. Dainty vezme do ruky lem látky a
promne ji mezi prsty.
„Surový čínský hedvábí?“ ptá se v naprostém úžasu.
„Surový čínský hedvábí,“ přitaká paní Sucksbyová a ta slova jí
těžkopádně, masitě vypadávají z úst jako pecky. Když zvedne sukni
karmínových šatů, její brada a tváře vedle nich vypadají rudě, jako
by byly potřísněné košinelou.
„Co říkáte na tydle, děvenko?“ zeptá se mě a podívá se mi do očí.
Netušila jsem, že takové barvy, látky nebo šaty vůbec existují. V
duchu si představím, jak se v nich procházím ulicemi Londýna, a
úplně se mi sevře srdce. „Jsou ohyzdné, ohyzdné,“ odvětím.
Paní Sucksbyová překvapeně zamrká, ale rychle se vzpamatuje.
„To říkáte teď. Protože ste byla příliš dlouho zavřená v tom ošklivým
strýcově domě. Není divu, že se v módě vyznáte asi jako netopýr. Až
se, milá zlatá, ponoříte do společenskýho víru tohodle města,
- 352 -
pořídíme vám celou řadu šatů tak pestrejch, že si sotva vzpomenete
na tydle, budete se za břicho popadat, že vám kdy připadaly příliš
křiklavý.“ Po těch slovech si paní Sucksbyová promne ruce. „Tak
který se vám líbí nejvíc? Ty arzénově zelený nebo ty stříbrný?“
„Šedé, hnědé, nebo černé náhodou nemáte?“ ptám se.
Dainty po mně vrhne znechucený pohled.
„Šedý, hnědý nebo černý?“ zopakuje paní Sucksbyová. „Když
vám nabízím stříbrný a fialový?“
„Tak tedy ty fialové,“ dám se nakonec přesvědčit. Mám pocit, že
ten proužek mě oslepí a z toho karmínu se mi zvedne žaludek, přes-
tože už ho mám jako na vodě. Paní Sucksbyová přistoupí k
prádelníku a otevře ho. Vytáhne z něj punčochy, korzet a barevné
spodničky. Při pohledu na ně užasnu: vždycky jsem se totiž
domnívala, že spodní prádlo musí být bílé – stejně jako když jsem v
dětství měla za to, že všechny knihy v černém obalu musí být Bible.
Ale teď musím hýřit barvami jako papoušek, nebo zůstat nahá.
Pohrávají si se mnou jako dvě holčičky, když oblékají panenku.
„Tak, kde to musíme zabrat?“ ptá se paní Sucksbyová a bedlivě si
mě v těch šatech obhlíží. „Stůjte v klidu, děvenko, aby vám Dainty
mohla vzít míru. Panebože, podívejte se na ten váš pas. Stůjte rovně!
Ujišíuju vás, že když má Dainty v ruce špendlík, není radno se krou-
tit. To je lepší. Jsou příliš volný, že? No, vzhledem k tomu, jak jsme
k těm šatům přišli, si velikost moc vybírat nemůžem.“
Svléknou mi rukavičky, ale přinesou mi nové. Na nohy mi
navléknou bílé hedvábné pantoflíčky. „Nemůžu si raději vzít boty?“
bráním se, ale paní Sucksbyová odpoví: „Boty? Ty jsou přece na
chození, děvenko… Tady toho moc nenachodíte…“ dodá poněkud
roztěkaně.
Pak otevře velikou dřevenou truhlu a vytáhne z ní mou koženou
brašnu. Zatímco přihlížím a Dainty stehuje, odnese si ji k oknu na
světlo, pohodlně se usadí do vrzajícího proutěného křesílka a začne
se mi přehrabovat ve věcech. Dívám se, jak se přebírá papuči,
hracími kartami, kartáči. Jenomže to, co hledá, jsou moje šperky.
Netrvá dlouho a paní Sucksbyová najde malý plátěný pytlík, rozváže
ho a jeho obsah si vysype do klína.

- 353 -
 „Tak, copak tady máme? Prstýnek. Náramek. Obrázek nějaký
paní.“ Chvíli si ho znalecky prohlíží, ale pak se její výraz zničehonic
promění. Vím, čí rysy v té tváři, v níž jsem kdysi hledala ty svoje,
spatřila. A tak ho zase rychle odloží stranou. „Smaragdovej ná-
hrdelník byl v módě za časů krále Jiřího, ale ty kamínky jsou pěkný,“
pokračuje. „Dáme vám za ně dobrou cenu. Perla na řetízku. Rubíno-
vej náhrdelník – ten je pro dívku s vaší vizáží příliš těžkej. Mám pro
vás moc pěkný korále – skleněný, ale září tak, že by člověk přísahal,
že jsou to safíry! – ty vám budou slušet mnohem líp a tady – ach! Co
je todle? Není to nádhera? Podívej se, Dainty, podívej se na ty
nádherně veliký kamínky!“
„To je ale paráda!“ zhodnotí Dainty, když se podívá.
Je to ta brož s brilianty; kdysi jsem si představovala, jak na ně
Sue dýchá, leští je a závistivě si je prohlíží. Teď ji paní Sucksbyová
zvedne a pečlivě si ji prohlíží s přimhouřenýma očima. Brož se
blyští. Blyští se dokonce i tady.
„Vím, kam patří,“ říká. „Nebude vám to vadit, děvenko?“
Rozepne sponku a připne si brož na šaty. Dainty upustí jehlu a nit a
zahledí se na ni.
„Ach, paní Sucksbyová!“ vydechne..Vypadáte jako vopravdovská
královna!“
Srdce se mi znovu rozbuší. „Kárová královna,“ hlesnu. Paní
Sucksbyová si mě nejistě prohlíží – neví jistě, zda jí lichotím, nebo
se jí vysmívám. Sama v tom nemám jasno.
Nějakou dobu mezi námi nepadne ani slovo. Dainty dokončí svou
práci, pak mi pročeše vlasy, zatočí je a sepne do uzlu. Pak se musím
postavit, aby si mě mohly prohlédnout. Obě se tváří netrpělivě,
naklánějí hlavu, ale pak jim poklesne brada. Dainty si promne nos.
Paní Sucksbyová si bubnuje prsty o rty a mračí se.
Nad krbovou římsou visí čtvercové zrcadlo ozdobené kolem
dokola sádrovými srdíčky: otočím se a pokusím se v něm zahlédnout
svou tvář a postavu. Málem se nepoznávám. Mám bílá ústa. Oči
mám napuchlé a zarudlé, moje tváře barvou a strukturou připomínají
spíš zažloutlý flanel. Nemyté vlasy se mi u kořínků mastí. Šaty mají
hluboký výstřih, z něhož mi vyčuhují vystouplé kosti.

- 354 -
 „Možná, že fialová pro vás nakonec nebude to pravý ořechový,
děvenko,“ prohlásí paní Sucksbyová. „Zdůrazňuje vám ty kruhy pod
očima, takže vypadaj jak modřiny. A ty vaše tvářičky – co kdybyste
se trošku poštípala, aby se vám do nich zas vrátila barva? Co vy na
to? Tak Dainty to udělá za vás. Ta má ale stisk.“
Dainty ke mně přistoupí a stiskne mi tváře, a já zařvu a
vykroutím se jí ze sevření.
„Jak chceš, ty lasičko!“ utrousí dívka, pohodí hlavou a dupne si.
“Klidně si ten svůj žlutej vobličej nechej!“
„No tak, no tak,“ tiší ji paní Sucksbyová. „Vždyť slečna Lillyová
je dáma! Chci, abys s ní jako s dámou taky mluvila. A přestaň špulit
rty.“ Dainty se dala do trucování. „Tak vidíš. Slečno Lillyová, co
kdybychom vám ty šaty svlíkly a vyzkoušely ty zelený a stříbrný? Ta
zelená má jen lehkej arzénovej nádech – ta vám neuškodí, hlavně
když se v tý šněrovačce nebudete moc potit.“
Jenomže já nesnesu, aby se mě znovu dotýkaly, a nedovolím, aby
mi ty fialové šaty rozepnuly. „Takže se vám přece jen líbí,
děvenko?“ ptá se paní Sucksbyová a hlas i tvář jí najednou zjihnou.
„Tak vidíte! Já věděla, že vás to hedvábí přivede zpátky k rozumu.
Tak co dybysme teď sešly dolů a ohromily přítomný pány? Slečno
Lillyová? Danty, ty běž první. Na ty schody není spoleh, nerada
bych, kdyby z nich slečna Lillyová sletěla dolů.“
Paní Sucksbyová odemkne dveře. Dainty kolem mě projde a já ji
po chvilce následuju. Pořád lituju, že nemám boty, klobouk ani plášť;
ale budu-li muset, klidně uteču i naboso v hedvábných trepkách.
Poběžím v nich třeba až na Briar. Kterými z těch dveří dole se
vlastně musím dát? Nejsem si jistá. Nic nevidím. Dainty schází přede
mnou a paní Sucksbyová jde úzkostlivě za mnou. „Vidíte na ty
schody, děvenko?“ Neodpovím. Z nějakého pokoje poblíž se totiž
ozval podivný zvuk – něco jako volání pávice, nejdřív hodně nahlas,
pak rozechvěle, pak zanikl. Škubnu sebou a otočím se. I paní
Sucksbyová se otočí. „jen si krákej, ty sůvo jedna!“ zvolá a zahrozí
pěstí. A pak směrem ke mně o poznání mileji dodá: „Snad jste se
nepolekala, drahá? vždyť to je jen sestra pana Ibbse – je už stará a
upoutaná na lůžko, chuděrka, a mívá deprese.“

- 355 -
 Pak se na mě usměje. Když se ten výkřik ozve znova, pospíším
po tmavých schodech dolů, přestože se mi podlamují kolena, bolí mě
nohy a zrychluje se mi dech. Dainty už čeká dole. Předsíň je malá,
takže to vypadá, jako by ji celou vyplňovala. „Tudy,“ ukáže na
kuchyňské dveře, které už stačila otevřít. Tuším, že za jejími zády
jsou dveře vedoucí na ulici zavřené na petlici, a tak zpomalím svůj
krok. Ale pak se objeví paní Sucksbyová a dotkne se mého ramene.
„Správně, děvenko, tudy.“ Znovu vykročím a mám co dělat, abych
neklopýtla.
V kuchyni je větší horko, než si pamatuju, i větší tma. U stolu
sedí Richard s tím chlapcem – Johnem Vroomem – a hrají v kostky.
Když vejdu dovnitř, oba zvednou hlavu a rozesmějí se. „Podívejte se
na ten ksicht! Kdo ho tak zmaloval, co? Dainty, řekni, žes to byla ty,
a dám ti pusu.“
„Abych nezmalovala ciferník já tobě,“ varuje ho paní
Sucksbyová. „Slečna Lillyová je jen unavená. Padej z tý židle, ty
jeden budižkničemo, ať se může posadit.“
Při těch slovech zamkne dveře za svými zády, zasune si klíč do
kapsy, pak přejde na druhou stranu kuchyně a vyzkouší další dvoje
dveře, aby se ujistila, že jsou zamčené. „Aspoň tady není průvan,“
vysvětlí mi, když si všimne, že se dívám.
John znovu hodí kostky, a než se zvedne, spočítá si skóre.
Richard poplácá uvolněnou židli. „Pojďte, Maud,“ vybídne mě.
„Pojďte se vedle mě posadit. A hlavně mi slibte, že se mi nepokusíte
vyškrábat oči – tak jako ve středu, však víte – a já vám na Johnův
život odpřísáhnu, že na vás už znovu nevztáhnu ruku.“
John se zakaboní. „Na můj život mi nesahejte,“ zlobí se, „nebo
sáhnu na ten váš – slyšíte?“
Richard na to nic neřekne. Dál se mi dívá do očí a usmívá se.
„Tak pojďte, budeme zas přátelé, ano?“
Podá mi ruku, ale já před ní uhnu a odtáhnu si sukně. Ty zamčené
dveře a stísněné podmínky v kuchyni mě naplňují jakýmsi
chmurným chvastounstvím. „Nemám zájem se s vámi přítelíčkovat,“
odseknu. „S nikým tady. Přišla jsem mezi vás, protože musím,
protože paní Sucksbyová si to přeje a já v sobě nemám dost sil se jí
vzepřít. A tak si dobře zapamatujte, že vás všechny nenávidím.“
- 356 -
 A posadím se, nikoliv na uvolněnou židli vedle Richarda, nýbrž
do velkého houpacího křesla v čele stolu. Když dosednu, křeslo
zaskřípá. John a Dainty vrhnou rychlý pohled po paní Sucksbyové,
která na mě dvakrát nebo třikrát překvapeně zamrká.
„A proč by ne?“ opáčí nakonec a nucené se zasměje. „Udělejte si
pohodlí, děvenko, já si sednu tadyhle na tu starou tvrdou židli, to mi
udělá dobře.“ Paní Sucksbyová se posadí a otře si ústa. „Pan Ibbs
tady není?“
„Odešel něco zařídit,“ odvětí John. „Charleyho Waga si vzal s
sebou.“
Paní Sucksbyová přikývne. „A všechna moje mimina spí?“
„Šlechtic jim dal před půl hodinou šláftruňk.“
„Hodnej, hodnej. Aspoň je tady klid,“ pochválí ho paní
Sucksbyová a pak se zadívá na mě. „Všecko v pořádku, slečno
Lillyová? Nedala byste si třeba kapku čaje?“ Místo odpovědi se
velice pomalu houpu v křesle. „Nebo snad kávu?“ Žena si olízne rty.
„Tak třeba kávu. Dainty, ohřej vodu. Nedáte si ke kafi kousek dortu,
děvenko? Mám poslat Johna, aby nějakej sehnal? Máte ráda dorty?“
„Všechno, co mi nabídnete, mi zhořkne v ústech,“ odpovím
pomalu.
Taní Sucksbyová potřásá hlavou. „Páni, vy ale máte básnickej
talent! Tak jak to bude s tim dortem…“ Po těch slovech se odvrátím.
Dainty se pustí do vaření kávy. Ty nevkusné hodiny tikají a odbijí
celou. Richard si ubalí cigaretu. Od stěny ke stěně už se vznáší
tabákový dým a kouř z lamp a prskajících svíček. Stěny jsou hnědé a
matně se lesknou, jako kdyby byly natřené šťávou; tu a tam je na
nich připíchnutý barevný obrázek – s cherubíny, růžemi, dívkami na
houpačce – nebo stočené výstřižky z novin, rytiny sportovců, koní,
psů a zlodějů. Hned vedle pánve pana Ibbse jsou na korkové
nástěnce připíchnuté tři portréty – PANA CHUBBA, PANA YALEA
a PANA BRAMA - a jsou hustě poseté dírkami po šipkách.
Mít tak šipku, pomyslím si, mohla bych s ní ohrožovat paní
Sucksbyovou a vyžádat si klíče. Mít tak rozbitou láhev. Nebo aspoň
nůž.
Richard si zapálí cigaretu, přimhouří oči před kouřem a prohlíží
si mě. „Pěkný šaty,“ říká. „Ta barva je pro vás jak dělaná.“ Natáhne
- 357 -
se po jedné ze žlutých šňůrek, kterými je protkán lem, a já ho bacím
přes ruku. „Ale no tak,“ chlácholí mě. „Obávám se, že vaše chování
se nevylepšilo ani o fous. Doufali jsme, že v zajetí zjihnete. Stejně
jako jabka nebo telata.“
„Jděte se vycpat, ano?“ odseknu.
Richard se usměje. Paní Sucksbyová se zardí, pak se rozesměje.
„Slyšeli jste to?“ prohlásí. „Když to řekne vobyčejná holka, zní to
příšerně sprostě. Ale když to řekne dáma, zní to málem mile. Ale i
tak, děvenko,“ po těch slovech se nakloní přes stůl a ztiší hlas „bych
si přála, kdybyste takhle nemluvila.“
„A vy si myslíte, že mi to, co si vy přejete, nějak leží na srdci?“
odvětím bezvýrazně a zadívám se jí do očí.
Paní Sucksbyová sebou cukne a ještě víc se zardí; pak se jí
zachvějí víčka a odvrátí pohled.
Popíjím kávu a už nepromluvím. Paní Sucksbyová sedí, tlumeně
bubnuje prsty o desku stolu a má podmračené obočí. John a Richard
zase hrají v kostky a hádají se při tom. Dainty pere ve škopku s
hnědou vodou pleny, pak je rozloží před kamna, aby se odpařily a
vyčpěly. Zavřu oči. Žaludek mi svírá stále silnější bolest. Mít tak
nůž, pomyslím si zas. Nebo sekyru…
Ale v kuchyni je vedro k zalknutí a já jsem tak utahaná a je mi na
zvracení, že mi hlava spadne dozadu a usnu. Když se vzbudím, je pět
hodin. Kostky jsou dávno uklizeny. Pan Ibbs se vrátil. Paní
Sucksbyová krmí děti a Dainty vaří večeři: slanina, kapusta,
šťouchané brambory a chléb. Když přede mě postaví talíř, tak ze
slaniny nešťastně vyšťourávám tuk a z chleba zas kůrku, stejně jako
při snídani vybírám kosti z ryb. Pak se vyndají sklenice. „Nedáte si
kapku něčeho ostřejšího, slečno Lillyová?“ zeptá se paní
Sucksbyová. „Pivo nebo třeba sherry?“
„Co třeba gin?“ zeptá se Richard s čtveráckým pohledem v očích.
Dám si gin. Má sice nahořklou chuť, ale zvuk stříbrné lžičky,
která při míchání naráží do skla, mi aspoň přináší matnou a těžko
popsatelnou útěchu.
A tak uběhne celý den. A stejně ubíhají i ty nadcházející. Chodím
brzy spát – paní Sucksbyová mě pokaždé vysvlékne, pak mi sebere
šaty i spodničky a uzamkne je do truhly a pak zamkne i mě. Spím
- 358 -
mizerně a každé ráno se budím s žaludkem na vodě, s jasnou hlavou
a s obavami. Pak celý den prosedím v tom malém zlatavém křesílku,
procházím si podrobnosti svého uvěznění a plánuju svůj útěk. Musím
přece utéct. A taky uteču. Uteču a půjdu za Sue. Jak se jmenovali ti
muži, co ji odvedli? Nemůžu si vzpomenout. Kde bydlí? To nevím.
To nevadí, to nevadí, všechno si zjistím. Nejdřív ale pojedu na Briar,
vyprosím si od strýce peníze – ovšem že se stále bude považovat za
mého strýce –, ale on mi nic nedá, a tak budu žebrat u služebnictva!
Budu žebrat u paní Stilesové! Nebo prostě budu krást! Ukradnu tu
nejcennější knihu z knihovny a prodám ji…!
Nebo ne, to raději ne. Neboť při pomyšlení, že se ještě jednou
vrátím na Briar, mi ještě teď běhá mráz po zádech. A po nějakém
čase mi dojde, že mám přece jen v Londýně nějaké přátele. Mam
přece pana Husse a pana Hawtreye. Pan Huss – ten, co mě rád
pozoroval, když jsem stoupala do schodů. Mohla bych se na něho
obratit a svěřit se do jeho moci? Myslím, že mohla, zoufalá jsem na
to dost… I když pan Hawtrey byl přece jen laskavější a zval mě do
svého domu a obchodu na Holywell Street. Myslím, že ten mi
pomůže. Jsem si tím dokonce jistá. A mám za to, že Holywell Street
nemůže byt daleko nebo snad ano? Nevím a tady žádné mapy nejsou.
Ale já už si cestu najdu. A pan Hawtrey mi pomůže. Pomůže mi najít
Sue…
To všechno se mi honí hlavou, zatímco se kolem mě rozlévá
umouněný londýnský úsvit, zatímco pan Ibbs připravuje uzenáče,
jeho sestra ječí, Šlechtic kašle ve své posteli a jen kousek ode mě se
převrací, chrápe a vzdychá paní Sucksbyová.
Kéž by mě nedrželi tak zkrátka! Pokaždé, když mi za zády
zamknou dveře, pomyslím si: Jednoho dne, jednoho dne je prostě
zapomenou zamknout. Pak uteču. To věčné hlídání se jim přece musí
omrzet… Ale neomrzí. A tak si v jednom kuse stěžuju na
nedýchatelný, vydýchaný vzduch. Žehrám na sílící vedro. Častěji než
ve skutečnosti potřebuju, prosím, aby mě pustili na záchod: ten totiž
leží na opačné straně tmavého a zaprášeného průchodu za domem a
umožňuje mi kontakt s denním světlem. Vím, že kdybych měla šanci,
mohla bych odtamtud utéct na svobodu, jenže žádná šance
nepřichází: Dainty jde pokaždé se mnou a čeká, dokud zase nevyjdu
- 359 -
ven. Jednou se skutečně pokusím o útěk, ale Dainty mě lehce chytí a
přitáhne zpátky; a paní Sucksbyová jí vrazí facku za to, že mě na
okamžik spustila z očí.
Richard si mě odvede nahoru a praští mě.
„Mrzí mě to,“ říká, „ale dobře víte, jak tvrdě jsme na tom praco-
vali. Jediný, co musíte udělat, je počkat, než přivedeme právníka.
Kdysi jste mi řekla, že v čekání jste dobrá. Tak proč nám nemůžete
vyhovět?“
Po jeho ráně mi zůstane modřina. Každý den se dívám, o kolik už
vybledla, a v duchu si říkám: Než úplně zmizí, uteču!
Travím spoustu hodin v tichosti a v duchu rozebírám svou neutě-
šenou situaci. Sedím v přítmí kuchyně, v místech, kam nedopadá
světlo lampy, a říkám si: Možná na mě zapomenou. Někdy už mi
skoro připadá, že se to stalo: dům si dál žije svým vlastním životem,
Dainty a John si dávají hubičky nebo se hádají, mimina vřeští,
muži hrají karty a v kostky. Tu a tam přicházejí další muži, chlapci
anebo ještě výjimečněji ženy a dívky a přinášejí kradené zboží, které
chtějí prodat panu Ibbsovi, a ten ho pak rozprodá dál. V kteroukoliv
denní dobu přinášejí roztodivné věci, křiklavé a nevkusné věci, které
mi všechny do jedné připadají ubohé: klobouky, kapesníky, laciné
šperky, kusy krajky; jednou dokonce kadeř žlutých vlasů ještě
svázaných stužkou. Ty věci se sem valí ze všech stran – ne jako
knihy, které přicházely na Briar, a jako by klesaly k věčnému
odpočinku na dno slizkého moře, skrz tmavé a tiché sáhy, ani ne jako
věci, které ty knihy popisovaly, všelijaké příslušenství a účelové
zboží – židle, polštáře, postele, závěsy, lana, rákosky…
Tady žádné knihy nejsou. Jen život ve všem tom božím
dopuštění. A jediné, co se tady od těch věcí čeká, je, aby vydělávaly
peníze.
A tím největším strojem na peníze mám být já.
„Není vám chladno, děvenko?“ ptá se paní Sucksbyová. „Nemáte
hlad? Vy máte ale rozpálený čelo? Doufám, že si neuženete horečku?
Nemůžete nám tu přece onemocnět.“ Na žádnou z těch otázek
neodpovím. Už jsem je slyšela tolikrát. Nechám ji, ať mě balí do
houní, ať si sedne a tře mi prsty a tváře. „Není vám poněkud mdlo?“
ptá se paní Sucksbyová. „Jen se podívejte na ty rty. Stačilo by, aby se
- 360 -
usmály, a hned by vypadaly hezky. Nechce se vám usmívat? Ani…“
paní Sucksbyová tiše polkne, „ani kvůli mně? Děvenko, stačí jen
letmej pohled do kalendáře.“ Dny, které uběhly, v něm přeškrtla
černým křížkem. „Vždyť už máme za sebou skoro měsíc a zbývají
nám jen další dva. A pak už přece víte, co přijde! To zas není taková
doba, že ne?“
Říká to málem prosebně, ale já jí neochvějně hledím do tváře,
jako kdybych jí chtěla říct, že v její přítomnosti je nekonečný pouhý
den, pouhá hodina.
„Tak tedy!“ vyrazí ze sebe nakonec paní Sucksbyová, sevře mi
svými prsty ruku, pak stisk povolí a nakonec mě jen tak popleská.
„Pořád vám to ještě připadá divný, viďte, drahoušku?“ říká. „To nic.
Nemáme vám obstarat něco, co by vám zvedlo náladu? Povězte.
Hezkou kytičku? Mašli do vašich krásnejch vlásků? Skříňku na
šmuky? Nebo ptáčka zpěváčka v kleci?“ Asi se nepatrně pohnu,
protože hned dodá: „Aha! Kde je John? Johne, tumáš šilink – je
falešnej, tak se ho rychle zbav – mazej ven a sežeň slečně Lillyový
ptáčka v kleci. Chcete žlutýho, děvenko, nebo radši modrýho? To je
jedno, Johne, hlavně aby byl pěknej…“
Paní Sucksbyová rozčilením zamrká. John odchází a za půl
hodiny se vrací s pěnkavou v proutěném košíku. Pak s ní začnou
dělat velkou vědu. Zavěsí ji na trám, třesou s ní, aby třepotala
křidélky; Charley Wag, ten pes, kolem ní poskakuje a kňučí. Ale
pěnkava nevydá mi hlásku – v místnosti je příliš velká tma – jen
kolem sebe tluče křidélky a klove do mříží své klícky. Nakonec na ni
zapomenou. John ji začne krmit modrými hlavičkami od zápalek a
říká, že časem jídá sežrat dlouhý knot a pak ho zapálí.

O Sue však nikdo z nich nemluví. Jednou, když nám Dainty

servíruje veceři, se na mě podívá a poškrábe se na uchu.
„Zvláštní, že se Sue ještě nevrátila z venkova,“ poznamená. „Co
říkáte?“
Paní Sucksbyová vrhne rychlý pohled po Richardovi, po panu
Ibbsovi a nakonec i po mně. Pak si jazykem olízne rty. „Poslyš,“
obrátí se k Dainty, „nechtěla jsem o tom mluvit, ale stejně bude lepší,
když se to dozvíš. Pravdou je, že Sue už se nikdy nevrátí. V
- 361 -
posledním kšeftu, kterej jí Šlechtic přenechal, šlo o peníze. O víc
peněz, než kolik měla dostat. A tak Sue vzala i s těma prachama
roha, Dainty.“
Dainty překvapením spadne čelist. „Ne! Sue Trinderová? Ta, co
pro vás byla jako vlastní dcera? Johnny!“ V tu chvíli John zrovna
přichází na večeři. „Johnny, tohle neuhádneš! Sue se ještě nevrátila
proto, že připravila paní Sucksbyovou o všechny prachy. Práskla do
bot. Malém paní Sucksbyový zlomila srdce. Jestli ji někdy někde
potkám, ukroutím jí krkem.“
„Praskla do bot? Sue Trinderová?“ John si odfrkne. „Ta na to
nemá.“
„Ale udělala to.“
„udělala,“ přitaká paní Sucksbyová a znovu po mně rychle vrhne
pohled, „a já už nechci v tomhle domě její jméno nikdy slyšet. To je
všecko.“
„Ze Sue Trinderový se vyklubal falešnej hráč!“ zvolá John.
„Za to může zlá krev,“ dodá Richard. I on na mne pohlédne.
„Projevuje se různě.“
„Co jsem řekla?“ oboří se na ně paní Sucksbyová chraptivě. „To
jméno nechci už nikdy slyšet.“ Napřáhne paži a John zmlkne.
Nepřestane však kroutit hlavou a hvízdne si. Po chvilce se rozesměje.
„Aspoň na nás zbyde víc masa, že jo?“ prohlásí, když si nakládá
na talíř. „Nebo by zbylo, nebejt tady dámy.“
Když si paní Sucksbyová všimne, jak se na mě John mračí,
natáhne se a jednu mu vrazí.

Od té chvíle si každého, muže i ženu, kdo vejde do domu a ptá se

po Sue, vezmou stranou a vysvětlí mu, tak jako Johnovi a Dainty, že
se z ní vyklubala hříšnice a že paní Sucksbyovou podvedla a zlomila
jí srdce. Všichni reagují stejně: „Sue Trinderová? Kdo by to do ní
řek? To má po tý svý matce, která se v ní probudila…“ Všichni
potřásají hlavou a tváří se lítostivě. Ale zároveň mi připadá, že na ni
zase hezky rychle zapomenou. Zdá se mi, že i John a Dainty ji pustí z
hlavy. Tenhle dům má koneckonců krátkou paměť. Stejně jako celá
tahle čtvrť. Mnohokrát mě v noci probudí zvuk běžících kroků,
skřípání kol – to když hezky tiše uprostřed tmy utíká nějaký muž
- 362 -
nebo prchá celá rodina. Ta žena s ofačovanou tváří, která kojila své
dítě na schodech před domem s okenicemi, co mají vyřezané díry ve
tvaru srdíček, zmizí; na její místo se posadí další – a tu pak vystřídá
další, která pije. Co je jim po Sue?
A co je mně po ní? V tom domě se bojím jen si vybavit tlak jejích
úst, klouzání její ruky. Ale zároveň se bojím zapomenout. Kéž by se
mi o ní zdálo. Ale nezdá, vůbec. Někdy vyndám obrázek ženy,
kterou jsem vždycky považovala za svou matku, a pátrám v jejím
obličeji po Sueiných rysech, po jejích očích a špičaté bradě. Mé
počínání neunikne paní Sucksbyové. Podrážděně mě pozoruje.
Nakonec mi ten obrázek sebere.
„Neměla byste myslet na to, co je dávno za várna a nedá se
změnit,“ namítne. „V pořádku, děvenko? Myslete na to, co přijde.“

Ona si myslí, že dumám nad svou minulostí. Jenže já se v

myšlenkách v jednom kuse zaobírám svou budoucností. Neunikne mi
jediné otočení klíče v zámku – vím, že na něj brzy někdo z nich
zapomene a nechá ho tam. Nespouštím oči z Dainty, z Johna a z pana
Ibbse, pomalu si na mě zvykají, přestanou mě hlídat, zapomenou.
Brzy, říkám si v duchu, už brzy, Maud.
A tak si to stále opakuju, až se přihodí tohle.
Richard den co den opouští dům a nikomu neříká, kam jde. Nemá
peníze a žádné ani mít nebude, dokud nepřivedou právníka; mám za
to, že se prostě prochází po prašných ulicích nebo vysedává v parku.
Jsem si jistá, že ta přetopená a stísněná southwarská kuchyně ho du-
sí stejné jako mě. Jednoho dne však odejde, ale za hodinu je zpátky.
V domě pro jednou panuje ticho: pan Ibbs a John šli ven a Dainty
usnula v křesle. Paní Sucksbyová vpustí Richarda do kuchyně a on
odhodí klobouk a políbí ji na tvář. Má zardělé tváře a oči mu jen září.
„Jen si to představte,“ raduje se.
„Chlapče zlatej, ani si to neumím představit! Snad nezačaly
všechny vaše zlatý slepice snášet najednou?“
„Ještě něco lepšího,“ odvětí Richard a natáhne se po mně.
„Maud? Poslechněte si to. Pojďte sem na světlo. Netvařte se tak
nesmlouvavě! To si nechte, až si poslechnete mou novinu. Jde hlavně
o vás.“
- 363 -
 Popadne mou židli a začne ji přitahovat blíž ke stolu. Setřesu ho.
„V jakém slova smyslu?“ zeptám se mrzutě. Zrovna jsem v duchu
přemítala nad svým bídným životem.
„Uvidíte. Podívejte se na tohle.“ Richard zastrčí ruku do kapsy u
vesty a něco z ní vytáhne. Nějaký papír. Zamává s ním.
„Opis, chlapče zlatej?“ zajímá se paní Sucksbyová a přistoupí k
němu.
„Dopis,“ odpoví, „a hádejte od koho? Uhádnete to, Maud?“
Mlčím, a tak protáhne obličej. „Copak to ani nezkusíte? Mám vám
napovědět? Je od někoho, koho znáte. Od přítele, velice drahýho.“
Srdce mi poskočí radostí. „Od Sue!“ vyhrknu bez meškání. Ale
Richard škubne hlavou a odfrkne si.
„Od ní ne. Myslíte si, že tam, kde je, má k dispozici papír?“
načež se rychle podívá na Dainty, která v tu chvíli otevře a zase
zavře oči a spí dál, „Od ní ne,“ zopakuje Richard o něco tišeji. „Mám
na mysli jinýho vašeho přítele. Nechcete hádat?“
Odvrátím obličej. „Proč bych měla? Stejně mi to řeknete, ne?“
Richard ještě chvilku počká a pak řekne: „Od pana Lillyho,
vašeho bývalýho strýce. – Aha!“ vyhrkne, když sebou škubnu.
„Takže vás to přece jen zajímá!“
„Ukažte,“ vybídnu ho. Možná že můj strýc mě koneckonců hledá.
„Ale, ale.“ Richard drží dopis nahoře, abych na něj nedosáhla. „Na
obálce je moje jméno, a ne vaše.“
„Ukažte mi ho!“
Vstanu, stáhnu mu paži dolů a mrknu na jeden inkoustem psaný
řádek a pak ho zase odstrčím.
„To není rukopis mého strýce,“ odseknu – jsem tak zklamaná, že
bych mu nejradši jednu vrazila.
„To jsem ani netvrdil,“ opáčí Richard. „Dopis je od něho, ale
poslal ho někdo jinej: jeho majordomus pan Way.“
„Pan Way?“
„Takže jste ještě zvědavější, co? No, až si to přečtete, pak
pochopíte. Tumáte.“ Rozloží dopis a podá mi ho. „Nejdřív si přečtěte
poslední stránku. V tom PS. se aspoň vysvětluje, proč se z Briaru až
doposud nikdo neozval, což mi pořád přišlo tak divný…“

- 364 -
 Rukopis je špatně čitelný. Inkoust zase rozmazaný. Nakloním
papír, abych na to aspoň viděla, a dám se do čtení.
Vážený pane,
dnes jsem mezi papíry svého pána našel tento dopis a domnívám
se, že měl v úmyslu ho odeslat. Jenomže krátce poté, co ho napsal,
vážně ochuravěl a churaví dodnes. Zprvu jsme se s paní Stilesovou
domnívali, že je to kvůli tomu, že jeho neteř utekla tak hanebným
způsobem, i když z jeho slov ve výše zmíněném dopise jsme si
nemohli nevšimnout, že ho to stejně jako nás, pane, zase tolik
nepřekvapilo. S projevem dokonalé úcty, pane, a v naději, že se těšíte
dobrému zdraví. Pan Martin Way, majordomus na Briaru
Zvednu obličej, ale nic neříkám. Když Richard vidí, jak se
tvářím, s úsměvem dodá:. „Teď si přečtěte ten zbytek.“ A tak ten list
papíru otočím. Dopis je krátký a datovaný z 3. května, je tedy sedm
týdnů starý. Píše se v něm:
Panu Richardu Riversovi od Christophera Lillyho, v.p.
Pane,
domnívám se, že jste si vzal mou neteř Maud Llllyovou. Přeji
vám, ať vám přinese potěšení! její matka byla coura, což po ní až na
ten vzhled podědila. Moje práce sice kvůli tomu dozná vážného
zdržení, ale mou jedinou útěchou budiž toto: považuji vás totiž, pane,
za muže, který ví, jak zacházet s děvkou. C. L.
Přečtu si to celkem třikrát, pak ještě jednou a nakonec ten dopis
upustím. Paní Sucksbyová ho okamžitě sebere, aby si ho mohla také
přečíst. Zatímco se lopotí nad jednotlivými slovy, rozlévá se jí po
tváři ruměnec.
„Ten hulvát! Ach!“ zvolá, když skončí.
Její výkřik vzbudí Dainty. „Kdo, pani Sucksbyová? Kdo?“
vyzvídá dívka.
„Jeden bezbožník, to je všechno. Jeden bezbožník, co je
nemocnej, a dobře mu tak. Toho neznáš. Spi dál.“ Pak se natáhne ke
mně. „Ach, drahoušku…“
„Nechte mě být,“ ohradím se.
Ten dopis mě rozhodil víc, než bych si vůbec uměla představit.
Nevím, jestli mě nejvíc ranila ta slova, nebo fakt, že toto je
definitivní důkaz toho, co mi vyprávěla paní Sucksbyová. Ale
- 365 -
nesnesu, aby se na mě ona nebo Richard dívali, když mám tak
rozjitřené emoce. A tak poodstoupím co nejdál od nich, tak na dva až
tři kroky – až k hnědé kuchyňské stěně; pak vykročím k další zdi a
od ní ke dveřím, kde popadnu kliku a marně ji stisknu.
„Pusťte mě,“ zaprosím.
Paní Sucksbyová ke mně přistoupí. Natáhne se nikoli po dveřích,
nýbrž po mojí tváři. Odstrčím ji a rychle přeběhnu ke druhým dveřím
a pak ke třetím. „Pusťte mě! Pusťte mě!“ Paní Sucksbyová je mi v
patách.
„Děvenko,“ chlácholí mě, „nesmíte se nechat tím starým ničemou
urazit. Vždyť vám za ty slzy nestojí!“
„Pustíte mě ven?“
„A kam vás mám pustit? Copak tady nemáte všecko, co
potřebujete? Chybí vám snad něco? Jen pomyslete na ty šperky, na ty
šaty…“
Znovu stojí blízko mě. A já ji znovu odstrčím. Ustoupím zpátky
ke zdi barvy šťávy z masa a přiložím k ní pěst a tluču a tluču. Pak
zvednu hlavu. Přímo před očima mám kalendář, jehož stránky jsou
hustě popsané černými křížky. Popadnu ho a strhnu ze zdi.
„Děvenko…“ říká paní Sucksbyová znova. Otočím se a hodím jí ho
do tváře.
Ale pak se plačky zhroutím k zemi, a když záchvat přejde, mám
pocit, že jsem jako vyměněná. Odvaha mě úplně opustila. Vysál ji ze
mě ten dopis. Kalendář se vrátí zpátky na stěnu a já ho tam nechám
viset. Postupně je čím dál černější, jak se všichni krůček po krůčku
suneme ke svým osudům. Po jaru přichází léto. Červnové počasí je
stále teplejší, dům začíná být plný much. Přivádějí Richarda k
šílenství: pronásleduje je s trepkou v ruce a se zarudlou, upocenou
tváří. „Víte, že pocházím z urozený rodiny?“ naříká. „Řekla byste to
i teď, když se na mě podíváte? Tak řekla?“
Neodpovídám. Stejně jako on jsem se začala těšit na to, až bude
mít Sue v srpnu narozeniny. Myslím, že kterémukoliv advokátovi
nebo právníkovi řeknu, co bude chtít. Ale stejně jsem celé dny
netrpělivě lhostejná a v noci – kvůli horku se prostě nedá spát – v
noci stojím u úzkého okna v pokoji paní Sucksbyové a nepřítomně
zírám na ulici.
- 366 -
 „Jděte pryč od toho okna, zlatíčko,“ zamumlá paní Sucksbyová,
když se náhodou probudí. Říká se, že v Southwarku řádí cholera.
„Kdo ví, třeba byste z toho průvanu mohla dostat horečku.“
Je možné, aby člověk dostal z páchnoucího průvanu horečku?
Ležím vedle ní, dokud zase neusne; pak se vrátím k oknu, přitisknu
ke štěrbině mezi okenními křídly obličej a zhluboka se nadechnu.
Úplně zapomenu, že mám v úmyslu utéct. Možná to vycítí.
Protože jednou odpoledne mě konečně – někdy na počátku července
nechají doma jen s Dainty.
„Dávej na ni dobrej pozor,“ přikáže jí paní Sucksbyová, když si
nasazuje rukavičky. „Jestli se jí něco stane, zabiju tě.“ Mě namísto
toho políbí. „Všechno v pořádku, drahá? Za hodinku jsem zpátky. Co
kdybych vám přinesla nějakej dáreček?“
Nic na to neřeknu. Dainty za ní zamkne dveře a klíč si zastrčí do
kapsy. Pak se posadí, přitáhne si přes stůl lampu a dá se do práce.
Plíny už prát nemusí, protože nemluvňat v domě ubylo: paní
Sucksbyová je začala umisťovat do náhradních rodin a v domě je den
ode dne větší klid. A tak Dainty párá hedvábné stehy z kradených
kapesníků, ale postupuje při tom dost apaticky. „Děsná nuda,“
prohlásí, když si všimne, že ji pozoruju. „Todle dělávala Sue. Chcete
to zkusit?“
Zavrtím hlavou, pomalu zavřu oči a netrvá dlouho a Dainty si
zívne. Když to uslyším, jsem najednou vzhůru. Jestli usne, napadne
mě, mohla bych vyzkoušet dveře – ukradnout jí z kapsy ten klíč!
Dainty si znovu zívne. Začnu se potit. Hodiny odříkávají jednotlivé
minuty - patnáct, dvacet, dvacet pět. Půl hodiny. Jsem oblečená ve
fialových šatech a bílých hedvábných střevíčkách. Nemám klobouk
ani peníze – to nevadí, to přece nevadí. Pan Hawtrey ti to všechno
obstará.
Spi, Dainty. Jen spi. Spi, spi… Tak už ksakru spi!
Ale Dainty jen zívá a přikyvuje. Hodina už málem vypršela.
„Dainty,“ vyhrknu.
Dívka nadskočí. „Co je?“
„Obávám se – obávám se, že si musím odskočit.“
Dainty odloží šití a protáhne obličej. „Vážně musíte? Zrovinka
teď?“
- 367 -
 „Ano.“ Chytím se rukou za žaludek. „Mám pocit, že budu
zvracet.“
Dainty obrátí oči v sloup. „V životě jsem neviděla holku, co by
měla v jednom kuse zvednutej žaludek jako vy. Nestává se to hlavně
urozenejm dámám?“
„Myslím, že ano. Promiňte, Dainty. Odemknete dveře?“
„Ale půjdu s váma.“
„To nemusíte. Jestli chcete, můžete se dál věnovat šití…“
„Paní Sucksbyová říká, že s váma musím jít pokaždý, nebo to
schytám. Tak jo.“
Dívka si vzdychne a protáhne se. Na šatech v podpaží má mokré
skvrny ohraničené bílou barvou. Vyndá klíč, odemkne dveře, zavede
mě do průchodu. Jdu pomalu za ní a pozorně se dívám na její
shrbena záda. Vzpomínám si, jak jsem se jí jednou pokusila utéct, a
jak mě chytila: vím, že i teď, kdybych ji odhodila stranou, rychle by
se zvedla a dohnala by mě. Mohla bych jí praštit hlavou do cihel…
Ale stačí pouhá představa a moje zápěstí ochabnou; myslím, že bych
to nedokázala.
„Tak běžte,“ vybídne mě, když zaváhám. „Tak co je?“
„Nic.“ Popadnu dveře od záchodu a pomalu si je k sobě přitáhnu.
„Nemusíte čekat,“ namítnu.
„Ne, já počkám,“ namítne Dainty a opře se o zeď. „Trocha
čerstvýho vzduchu mi jen prospěje.“
Vzduch je rozpálený a páchnoucí. Uvnitř je ještě větší teplo a
smrad. Ale stejně vejdu dovnitř a zavřu dveře na závoru; pak se
kolem sebe rozhlédnu. Je tam malé okýnko, velikosti mojí hlavy,
prasklá okenní tabulka je ucpaná hadrem. Všude jsou pavouci a
mouchy. Prkýnko je prasknuté a umazané. Stojím a chviličku
přemýšlím. „V pořádku?“ volá Dainty. Neodpovím. Místo podlahy je
pevně udusaná hlína. Stěny jsou práškově bílé. Na kusu drátu visí
novinové výstřižky. HLEDÁ SE DÁMSKÉ A PÁNSKÉ
OBNOŠENÉ OBLEČENÍ DOBRÉ ČI HORŠÍ KVALITY –
VELŠSKÉ SKOPOVÉ A ČERSTVÁ VEJCE –
Mysli, Maud.
Otočím se a přiložím ústa ke škvíře ve dveřích. „Dainty,“ špitnu.
„Co je?“
- 368 -
 „Dainty, mně není dobře. Musíte mi něco přinést.“
„Cože?“ Dívka zalomcuje dveřmi. „Pojďte už ven, slečno.“
„Nemůžu. Neodvažuju se. Dainty, musíte jít nahoru ke mně do
pokoje. Uděláte to pro mě? V jednom šuplíku v prádelníku něco
najdete. Uděláte to? Ach, mohla byste si pospíšit? Ach, jak to ze mě
valí! Bojím se, až se vrátí muži…“
„Ach,“ vydechne Dainty, když se konečně dovtípí. „Dostala jste
to, co?“
„Doběhnete mi tam, Dainty?“
„Ale já vás tu nesmím nechat samotnou, slečno!“
„Pak tady budu muset zůstat, než přijde paní Sucksbyová. Ale co
když jako první přijde John nebo pan Ibbs? Nebo co když omdlím?
A dveře jsou na závoru. Co si o nás pak paní Sucksbyová pomyslí?“
„Kristepane,“ zamumlá Dainty a pak dodá, „takže říkáte v
prádelníku?“
„V tom nejvyšším šuplíku napravo. Mohla byste si pospíšit?
Musím se očistit a pak si lehnout. Vždycky mě to tak skolí…“
„Dobrá.“
„Honem!“
„Dobrá!“
Daintin hlas slábne. Přitisknu ucho ke dřevu, slyším její kroky,
otevírání a zase zavírání kuchyňských dveří. Nadzvednu zástrčku a
běžím. Proběhnu průchodem na dvůr; dobře si pamatuju, že jsou tam
kopřivy a cihly. Kudy se mám dát? Všude kolem se tyčí vysoké zdi.
Ale běžím dál a zdi brzy zmizí. Ocitnu se na zaprášené cestě – když
jsem po ní prve šla, byla sice kluzká od bláta, ale hned ji poznávám
poznávám ji! – vede do uličky a ta zase na další silnici, která křižuje
nějakou ulici a vede – ale kam? Na cestu, která mi nic neříká,
vedoucí pod mostními oblouky. Na ten most si vzpomínám, ale
vybavuju si ho tak trochu užší a nižší. Vzpomínám si na vysokou,
jednotvárnou zeď. Tady ale žádná zeď není.
Na tom nesejde. Běž dál. Dům nech za zády a utíkej. Drž se
širších cest: uličky a cestičky se kroutí a jsou tmavé, nesmíš se v nich
ztratit. Utíkej, utíkej. Na tom, že obloha ti připadá nekonečná a
ošklivá, přece nezáleží. Je jedno, že Londýn je hlučný. Je jedno, že
všude kolem jsou lidé; je jedno, že civí; je jedno, že mají obnošené a
- 369 -
vybledlé oblečení, kdežto tvoje šaty jen září; že mají na hlavách
klobouky a čepice, kdežto ty jsi prostovlasá. Nezáleží na tom, že máš
hedvábné pantoflícky, že při každém kroku se ti do nohou zarývá
každý kamínek a kousky škváry…
A tak se bičuju dál a dál. Zastavuje mě jen doprava, klusající
koně a kočáry: na každé křižovatce zůstanu stát, pak se vrhnu do
spleti taxíků a vozů, a jsem přesvědčená, že tím, co řidiče přinutí
zatáhnout za opratě a vyhnout se mi, je jen můj spěch, moje citové
rozrušení – a taky možná moje křiklavé šaty. Běžím dál. Myslím, že
jednou po mně vyštěkne pes a chňapne mě za sukni. Mám dojem, že
chvilku se mnou běží dva nebo tři (teď nevím) chlapci a piští smíchy,
když vidí, jak klopýtám. „Vy,“ ptám se a rukou se držím za bok,
„řeknete mi, kde je Holywell Street? Kudy se tam dostanu?“, ale
když uslyší můj hlas, stáhnou se.
Pak trochu zpomalím. Přejdu rušnější ulici. Jsou na ní vznešenější
budovy, a přece o dvě ulice dál se domy rozpadají. Kterou cestou se
musím dát? Zase se někoho zeptám, hned se někoho zeptám, ale teď
půjdu radši dál, abych byla od paní Sucksbyové, Richarda a pana
Ibbse co nejdál. Co záleží na tom, když se ztratím? Stejně už jsem
ztracená…
Pak přetnu ústi stoupajícího průchodu ze žlutých cihel a na jeho
konci spatřím katedrálu svatého Pavla, jak se temná a shrbená tyčí
nad špičkami děravých střech a zlatý kříž jí jen záři. Znám ji z
ilustrací a mám za to, že Holywell Street je někde blízko. Zabočím,
vykasám si sukně a namířím si to rovnou ke katedrále. Průchod
odporně páchne, ale katedrála se zdá být tak blízko. Aspoň se mi to
zdá! Cihly získají zelenou barvu, zápach ještě zesílí. Stoupám
nahoru, pak náhle klesám, vynořím se na volném prostoru a málem
škobrtnu.
Čekala jsem nějakou ulici nebo náměstí. Místo toho stojím na
vrcholku točitého schodiště vedoucího ke špinavé vodě. Ocitla jsem
se na břehu řeky. Katedrála je sice blízko, ale dělí nás Temže tekoucí
v celé své šíři.
Stojím a hledím na ni napůl v hrůze, napůl v úžasu. Pamatuju si,
jak jsem se na Briaru procházela po jejím břehu. Pamatuju si, že mi
podél břehů připadala taková mrzutá a utrápená; byla jsem
- 370 -
přesvědčená, že – stejně jako já – touží zrychlit, rozvinout se. Jenže
jsem netušila, že se nakonec rozvine do něčeho takového. Protéká
Londýnem jako jed. Její hladina je zaneřáděná zničenými věcmi –
senem, dřevem, plevelí, papírem, kusy látek, korkem a převrhnutými
lahvemi. Nechová se jako řeka, ale jako moře: vzdouvá se a dme. A
v místech, v nichž se tříští o přídě člunů, kde je vržena na břeh nebo
na schody, zdi a dřevěná mola, která vystupují z vody, pění jako
zkyslé mléko.
Vypadá to jako zápas na život a na smrt mezi vodou a odpadky,
jemuž asistují muži, troufalí jako krysy, kteří třímají v rukou vesla
loděk nebo tahají za plachty. A sem tam je na kraji řeky vidět i ženy,
dívky a chlapce, kteří se – bosí, shrbení – opatrně probírají
rozvířenými odpadky jako sběrači klasů na poli.
Mají svěšené hlavy a nevidí mě, i když chvíli stojím a dívám se,
jak se brodí. Celý břeh, na němž jsem se ocitla, je však posetý
skladišti, kolem nichž pracují muži; netrvá dlouho a i oni mě
zpozorují – myslím, že si hlavně všimnou toho, co mám na sobě – a
nejprve zírají, pak mi dají znamení a zavolají. A to mě vytrhne z
mého omámení. Obrátím se a vrátím tím žlutým průchodem a znovu
se vydám nahoru po cestě. Viděla jsem most, po kterém se musím
dát, abych se dostala ke katedrále, ale zdá se mi, že jsem níž, než
bych měla být, a nevím, jak se tam nahoru mám dostat. Ulice, po
nichž teď kráčím, jsou úzké, nedlážděné, stále načichlé špinavou
vodou. I po nich se pohybují muži – muži ze člunů a skladišť, kteří
jako ti druzí se snaží upoutat mou pozornost, hvízdají a občas i něco
zavolají; nikdo z nich však na mě nesáhne. Zakryju si obličej rukou a
přidám do kroku. Nakonec potkám chlapce oblečeného jako sluha.
„Kudy se dostanu na most, který vede na druhý břeh?“ ptám se.
Chlapec ukáže na jedny schody a dívá se, jak po nich stoupám
nahoru.
Všichni zírají– muži, ženy, děti –, zírají dokonce i tady, kde je na
ulici pořádně rušno. V duchu si říkám, že si ze sukně utrhnu kus
látky, abych si zakryla holou hlavu. Říkám si, že vyžebrám nějakou
minci, kdybych tak věděla, kolik si mám vyžebrat nebo kolik by mě
stál nějaký klobouk a kde se dá koupit, hned bych to udělala. Ale
nevím nic, vůbec nic, a tak jdu dál. Mám pocit, že se mi začínají trhat
- 371 -
podrážky střevíčků. Nevšímej si toho, Maud. Jestli ti to začne vadit,
dáš se do pláče. Pak se silnice přede mnou začne zvedat a znovu
zahlédnu záblesk vody. Konečně most! – a tak znovu přidám do
kroku. Jenomže při rychlejší chůzi se mi střevíčky trhají ještě víc a za
chvilku už musím zastavit. Na začátku mostu je ve zdi otvor a do
něho je zasazená mělká kamenná lavička. Vedle ní je pověšený
korkový plovací pás, který je podle toho, co stojí na ceduli, určený k
záchraně tonoucích.
A tak se posadím. Most je vyšší, než jsem čekala. V životě jsem
nebyla tak vysoko! Při tom pomyšlení se mi zatočí hlava. Přejedu
prstem po jedné rozbité pantofli. Smí si vůbec žena ošetřovat na
veřejnosti nohy? Nevím. Pouliční ruch se kolem mě valí rychle a
nepřetržitě jako burácející voda. Co kdyby se objevil Richard?
Raději si znovu zahalím tvář. Ještě chvilku a zase půjdu. Slunce pálí.
Ještě chvilku, abych popadla dech. Zavřu oči. Teď už aspoň nevidím,
když na mě lidé zírají.
Pak se přede mne kdosi postaví a promluví.
„Hádám, že vám není dobře.“
Otevřu oči. Přede mnou stojí nějaký postarší muž. Je mi naprosto
cizí. Spustím ruku dolů.
„Nebojte se,“ říká. Možná se tvářím vylekaně. „Nechtěl jsem vás
polekat.“
Dotkne se krempy klobouku a ukloní se. Klidně by to mohl být
přítel mého strýce. Mluví jako džentlmen a má bílý límeček. Usměje
se, pak si mě lépe prohlédne. Má laskavou tvář. „Tak je vám
špatně?“
„Pomůžete mi?“ ptám se. Sotva uslyší můj hlas, jeho výraz se
promění.
„Ovšem,“ ujistíme. „Co se stalo? Jste zraněná?“
„Nejsem,“ odpovím. „Ale byla jsem vystavená strašlivému
utrpení. Já…“ Vrhnu rychlý pohled na vozy a kočáry na mostě.
„Mám strach z jistých lidí,“ dodám. „Pomůžete mi? Ach, kéž byste
řekl, že ano!“
„Vždyť už jsem vám to slíbil. To je ale nezvyklé! Jste přece dáma
– Půjdete se mnou? Musíte mi povyprávět, co všechno se vám
přihodilo, chci si to celé poslechnout. Ale teď ještě nemluvte. Můžete
- 372 -
vstát? Obávám se, že máte zraněná chodidla. Ach bože! Ukažte,
zavolám drožku. To je ono.“
Nastaví mi paži, já se jí chytnu a postavím se. Z té úlevy se mi
úplně podlamují kolena. „Díky bohu!“ vydechnu. „Ach, díky bohu!
Ale poslouchejte,“ dodám a pevně ho sevřu, „nic nemám – nemám
žádné peníze, abych vám zaplatila…“
„Peníze?“ Muž mi stiskne dlaň. „Nic bych od vás nevzal. Na to
zapomeňte!“
„… Ale mám jednoho přítele, který – aspoň doufám – mi
pomůže. Mohl byste mě k němu zavést?“
„Ale jistě. Ještě něco? Podívejte, právě tohle potřebujeme.“ Muž
se vykloní na silnici a zvedne paži: ze záplavy vozidel se vynoří
drožka a zastaví před námi. Urozený muž vezme za dvířka a otevře
je. Vůz je krytý a tmavý. „Opatrně,“ vybízí mě muž. „Zvládnete to?
Opatrně. Ty schůdky jsou dost vysoké.“
„Díky bohu!“ vydechnu znova a zvednu nohu. V tu chvíli ke mně
ten muž zezadu přistoupí.
„To je ono,“ říká a hned dodá: „Tak vidíte, jak pěkně vám to
jde!“
Zarazím se s nohou na stupínku. Muž mi dá ruku kolem pasu.
„Tak běžte,“ pobízí mě a snaží se mě vecpat do drožky.
A tak zase sestoupím dolů.
„Nakonec myslím, že půjdu raději pěšky,“ vyhrknu rychle.
„Ukážete mi cestu?“
„V tom horku se přece nedá nikam jít. Jste příliš unavená.
Nastupte si.“
Muž mě rukou stále drží kolem pasu a jeho stisk sílí. Vykroutím
se mu a málem se dáme do křížku. „No tak, no tak!“ krotí mě s
úsměvem. „Rozmyslela jsem si to.“
„No tak.“
„Pusťte mě.“
„Copak chcete tropit výtržnosti? No tak. Znám jeden dům…“
„Dům? Copak jsem vám neříkala, že chci jen mluvit s jedním
přítelem…“

- 373 -
 „No, myslím, že se mu budete víc líbit, když si umyjete ruce,
vyměníte punčochy a dáte šálek čaje. Nebo snad – kdo ví? – až
uděláte to, po čem se vám zalíbím i já. Co vy na to?“
V obličeji má stále laskavý výraz, stále se usmívá, ale popadne
mě za zápěstí, stiskne mě palcem a znovu se mě pokusí vtáhnout do
vozu. Teď už spolu skutečně zápolíme. Nikdo mi nepřispěchá na
pomoc. Mám dojem, že před ostatními vozy na ulici jsme docela
schovaní. Muži a ženy kráčející po mostě se jednou podívají a rychle
odvrátí hlavu.
Ještě je tady ale drožkář, a tak na něj zavolám. „Copak to
nevidíte? Došlo k omylu. Ten muž mi ubližuje…“ V tu chvíli mě ten
muž pustí. Zamířím k přední části vozu a nepřestávám volat.
„Odvezete mě? Odvezete mě samotnou? Máte mé slovo, že až
budeme na místě, ten člověk vám zaplatí.“
Kočí si mě přitom nepřítomně prohlíží. Když zjistí, že nemám
peníze, otočí hlavu a odplivne si.
„Bez peněz žádná cesta nebude,“ říká.
Ten muž se ke mně znova přiblížil. „No tak,“ říká, teď už bez
úsměvu. „Tohle přece není třeba. Na co si to hrajete? Je přece jasné,
že jste v pěkné bryndě. Nechtěla byste nové punčochy nebo čaj?“
Jenomže já se stále bavím s tím drožkářem. „Řeknete mi aspoň,
kudy se musím dát?“ naléhám. „Musím se dostat na Holywell Street.
Řeknete mi, kudy se tam dostanu?“
Když drožkař to jméno uslyší, odfrkne si – není poznat, zda
opovážlivě, nebo posměšně. „Tamtudy,“ zvedne bič a ukáže přes
most, „a pak západním směrem po Fleet Street.“
„Děkuji,“ poděkuju a dám se na cestu. Muž se po mně natáhne.
„Nechte mě být,“ odseknu.
„To přece nemyslíte vážně.“
„Pusťte mě!“ zaječím.
Muž se stáhne. „Tak si běžte, vy jedna zatracená koketo.“
Kráčím, co nejrychleji to jde. Mám co dělat, abych se nedala do
běhu. Jenže po chvilce se vedle mě objeví kočár a zpomalí na moje
tempo. Z okýnka vyhlédne ten muž. Výraz v jeho tváři se znovu
změnil.

- 374 -
 „Omlouvám se,“ říká chlácholivě. „Nastupte si. Mrzí mě to. Tak
pojedete? Přísahám, že vás odvezu k tomu příteli. Podívejte se. Jen
se podívejte,“ pobízí mě a v ruce drží minci. „Dám vám tohle.
Nastupte si. Do Holywell Street nesmíte chodit, tam jsou muži zlí – ti
nejsou jako já. Tak už přece pojďte, vím, že jste dáma. Pojďte, budu
se chovat slušně…“
A tak na mě volá a přemlouvá mě až do poloviny mostu, až se
nakonec za ploužící se drožkou vytvoří řada vozů a drožkář zavolá,
že musí jet dál. Nato se ten muž stáhne a přibouchne okýnko; drožka
se zase konečně rozjede. Hlasitě vydechnu a celá se roztřesu. Moc
ráda bych zastavila, odpočinula si, ale teď se neodvažuju. Opustím
most silnice se stýká s jinou, rušnější, než byly ty na jižním břehu,
ale myslím, že zároveň i anonymnější, jsem za to sice vděčná, i když
ty davy, ty davy jsou příšerné. To nic, to nic, musíš se přes ně
protlačit. Jen jdi. Hezky na západ, jak ti ukázal kočí.
Ulice je znovu jako proměněná. Lemují ji domy s vyboulenými
okny – mám za to, že jsou to konečně obchody; je v nich totiž
vystavené zboží označené cenovkami. Prodávají tu chléb, léky. Hned
vedle zase rukavice. V dalším obchodě jsou na prodej boty a
klobouky. Ach, mít tak aspoň nějaké peníze! Vzpomenu si, jak mi
ten pán nabízel z okýnka drožky minci: měla jsem ji sebrat a utéct?
Teď už nemá cenu o tom přemýšlet. No nic. Pokračuj. Přede mnou
stojí kostel rozdělující silnici, tak jako mostní pilíř přehrazuje řeku.
Po které straně se mám dát? Míjí mě nějaká žena stejně prostovlasá
jako já: vezmu ji za paži a zeptám se jí na cestu. Když mi ji ukáže,
zůstane stejně jako všichni ostatní stát a civět.
Ale konečně se ocitnu v Holywell Street! Jenomže najednou se
zaleknu. Jak jsem si ji vůbec představovala? Takhle přece ne – určitě
ne tak úzkou, křivolakou a tmavou. Den v Londýně je stále horký a
zářivý, ale když zatočím do Holywell Street, jako by mě pohltil
soumrak. Což je koneckonců dobře: aspoň mi zakrývá tvář a zbavuje
mé šaty barev. Kráčím dál. Cesta je stále užší a užší. Silnice je
prašná, přerušovaná, nedlážděná. Po obou stranách ulice jsou
osvětlené obchody; před některými stojí řady otrhaných šatů, z
některých se valí hromady polámaných židlí, prázdných rámečků a
barevných sklíček; ve většině z nich jsou však k dostání knihy. Když
- 375 -
to uvidím, znovu se mě zmocní rozpaky. Knihu jsem nedržela v ruce
od chvíle, co jsem utekla z Briaru, ale teď, když zničehonic vidím,
jak se tady v takovém množství povalují, titulní stranou nahoru jako
bochníky chleba na tácech, nebo jsou jen tak nahodile naskládané
jedna na druhou v koších; když vidím, jak jsou otrhané, pokaňkané a
vybledlé od sluníčka – označené 2 p, 3 p, TATO KRABICE 1 Š –,
jsem z toho úplně zdrcená. Zůstanu stát a dívám se, jak se nějaký
muž líně přehrabuje v krabici s knihami bez obalů a jednu z nich bere
do ruky. Past na lásku. Ale tu přece znám, četla jsem ji svému strýci
tolikrát, že ji znám málem nazpaměť!
Tak ten muž zvedne hlavu a všimne si, že se dívám, a tak jdu dál.
Míjím další obchody, další knihy, další muže, až nakonec spatřím
okno, které je o něco jasnější než ta ostatní. Ve výloze jsou na
provázcích zavěšené tisky. Na skle stojí oprýskaným zlatým písmem
jméno pana Hawtreye. Když ho uvidím, roztřesu se tak silně, až
málem upadnu.
Obchůdek je uvnitř malý a natěsnaný. To jsem nečekala. Podél
zdí jsou samé knihy a tisky a kromě toho i skříňky. U nich stojí tak
tři nebo čtyři muži, všichni rychle a dychtivě listují nějakým albem
nebo knihou: když se otevřou dveře, ani nevzhlédnou, ale když
vkročím a zašustí mi sukně, všichni otočí hlavu, a když mě spatří,
nepokrytě na mě civějí. Jenže na to už jsem si stačila zvyknout. Na
opačném konci krámku stojí malý psací stůl a za ním sedí nějaký
mladík ve vestě a rukávcích. Zírá na mě úplně stejně jako ostatní, a
když vidí, že se k němu blížím, vstane.
„Hledáte něco?“ ptá se.
Polknu naprázdno. Úplně mi vyschlo v ústech.
„Hledám pana Hawtreye,“ odvětím tiše. „Chtěla bych mluvit s
panem Hawtreym.“
Když uslyší můj hlas, překvapeně zamžiká; zákazníci přešlápnou
z nohy na nohu a znovu si mě prohlížejí. „Pan Hawtrey,“ vysvětluje
mi mladík o něco pozměněným tónem, „pan Hawtrey v obchodě
nepracuje. Neměla jste sem vůbec chodit. Máte s ním domluvenou
schůzku?“
„Pan Hawtrey mě zná,“ osvětlím mu. „Nepotřebuju si s ním
domlouvat schůzku.“
- 376 -
 Mladík vrhne rychlý pohled na zákazníky. „O čem s ním chcete
mluvit?“ ptá se.
„To je důvěrné,“ opáčím. „Můžete mě k němu vzít? Zavedete mě
za nim?“
Něco v mém hlase, nebo výrazu mu ale nesedí. Mladík zaujme
obranné postavení a ustoupí.
„Nevím jistě, zda je vůbec přítomen,“ odvětí. „Opravdu jste
neměla chodit sem do obchodu. Tady se prodávají knihy a tisky –
víte vůbec jaké? Kancelář pana Hawtreye je nahoře.“
Za jeho zády jsou dveře. „Pustíte mě za ním?“ poprosím.
Mladík zavrtí hlavou. „Můžete mu třeba poslat vizitku, nebo tak
něco.“
„Žádnou nemám,“ namítnu. „Ale když mi půjčíte papír, napíšu
mu své jméno. Až si ho přečte, přijde. Dáte mi papír?“
Mladík se ani nehne. „Nejsem si jistý, zda je přítomen,“
zopakuje.
„Tak tedy počkám,“ opáčím.
„Tady ale čekat nemůžete!“
„Pak mě asi budete muset nechat čekat v nějaké kanceláři nebo
pokoji,“ ohradím se.
Mladík se znovu podívá na zákazníky; pak zvedne tužku a zase ji
odloží.
„Budete tak laskav?“ požádám.
Mladík protáhne obličej. Pak mi najde kousek papíru a pero. „Ale
jestli se ukáže,“ sykne, „že tady není, nebudete na něho čekat.“ Při
kývnu. „Sem napište svoje jméno,“ ukazuje mi.
Dám se do psaní. Pak si vzpomenu, jak mi kdysi Richard řekl, co
se o mně vykládá mezi londýnskými knihkupci. A v tu ránu se bojím
napsat Maud Lillyová. Bojím se, že si to ten mladík přečte. A tak
nakonec dostanu jiný nápad a napíšu: Galatea.
Poskládám papírek a podám ho mladíkovi. Otevře dveře a
zahvízdá do chodby. Chvilku poslouchá a zahvízdá znova. Ozvou se
něčí kroky. Mladík se nakloní a něco špitá, ukazuje na mě. Já čekám.
Přitom jeden ze zákazníků zavře album a zachytí můj pohled.
„Nevšímejte si ho,“ prohlásí směrem k mladíkovi, „jen si myslí, že
jste lehčího rázu. Každý ale přece pozná, že vy jste dáma…“ Prohlíží
- 377 -
si mě a pak kývne směrem ke knihám. „Líbí se vám, co?“ ptá se
jiným tónem. „Ovšem že ano. Proč by ne?“
Zůstanu mlčky a nehnuté stát na svém místě. Mladík se vrací.
„Hned se dozvíme, jestli tady je,“ oznamuje mi.
Na stěně za jeho hlavou visí obrázky v přebalech z voskovaného
papíru: dívka na houpačce s odhalenýma nohama, dívka v loďce, co
každou chvíli uklouzne, dívka, co padá, když se pod ní zlomí větev
stromu… Zavírám oči. „Chcete si tu knihu koupit, pane?“ ptá se
mladík jednoho ze zákazníků.
Zanedlouho se ozvou další kroky a dveře se znovu otevírají.
Přichází pan Hawtrey.
Je menší a drobnější, než si ho pamatuju, a má pomačkaný kabát i
kalhoty. Nervózně přešlapuje v chodbě, nejde dál; podívá se mi do
očí, ale bez náznaku úsměvu; rozhlíží se kolem mě, jako by se chtěl
ujistit, že jsem sama, a nakonec mě kývnutím ruky přivolá k sobě.
Mladík ustoupí a nechá mé projít. „Pane Hawtrey…,“ vyhrknu, ale
pan Hawtrey zavrtí hlavou a promluví, až se za mnou zavřou dveře.
„Dobrý bože!“ zašeptá tak prudce, jako by syčel. „Jste to opravdu
vy? Opravdu jste sem přišla za mnou?“
Nic neříkám, jen stojím a dívám se mu do očí. Pan Hawtrey se v
rozrušení dotkne rukou hlavy. Pak mě vezme za paži. „Tudy,“
pobídne mě a odvádíme ke schodišti. Na schodech leží krabice.
„Opatrně. Dávejte pozor,“ nabádá mě cestou. A nahoře dodá:
„Tudy.“
V patře jsou tři místnosti zařízené pro tisk a vazbu knih. V jedné
z nich právě dva muži obstarávají sazbu; v té druhé má asi pan Haw-
trey kancelář. Třetí místnost je maličká a silně zapáchá klihem. A
právě do ní mě pan Hawtrey zavede. Na stolech se válí hromady
papírů – nesvázaných, kolem krajů potrhaných: jsou to listy
nedokončených knih. Podlaha je holá a zaprášená. V jedné stěně – v
té, která sousedí se sazečskou místností – jsou panely z matovaného
skla. Skrz ně je matně vidět, jak se muži sklánějí nad prací.
V kumbálu je jediná židle, ale pan Hawtrey mi ji nenabídne.
Zavře dveře a postaví se před ně. Vytáhne si kapesník a otře si tvář.
Má žlutobílou barvu.

- 378 -
 „Dobrý bože,“ vzdychne zase. „Odpusťte. Odpusťte tni. Jsem jen
velice překvapený.“
Ta slova pronese o něco laskavějším tónem, a když to uslyším,
malinko se odvrátím.
„Promiňte,“ omluvím se rozechvělým hlasem. „Obávám se, že se
rozpláču. Ale nepřišla jsem za vámi, abych se vyplakala.“
„Ale jen si poplačte,“ odvětí pan Hawtrey a rychle zalétne
pohledem k matovanému sklu.
Ale já nepláču. Pan Hawtrey se chvíli dívá, jak potlačuju slzy,
pak zavrtí hlavou.
„Milá zlatá,“ pronese nakonec. „Co jste to jen provedla?“
„Ani se neptejte.“
„Utekla jste.“
„Ano, od svého strýce.“
„Ale já mám na mysli od manžela.“
„Od manžela?“ Polknu naprázdno. „Takže vy o tom tedy víte?“
Pan Hawtrey pokrčí rameny, zrudne a odvrátí pohled.
„Nevykládejte si to špatné. Vždyť ani netušíte, co všechno jsem
musela vytrpět! Nebojte se,“ dodám, protože znovu mrkl po
skleněných panelech, „nebojte se, nezačnu tady vysilovat. Můžete si
o mně myslet, co chcete, je mi to jedno. Ale musíte mi pomoct.
Uděláte to?“
„Milá zlatá…“
„Uděláte. Musíte. Nic nemám. Potřebuju peníze a nějaký dům,
kde bych mohla bydlet. Vždycky jste přece říkal, že budete rád, když
k vám…“
I proti své vůli zvyšuju hlas.
„Ztište se,“ okřikne mě pan Hawtrey a pozvedne paže, jako by
mě chtěl uklidnit, ale dál stojí na svém místě u dveří. „Uklidněte se.
Víte, jak divně to bude vypadat? Uvědomujete si to? Co si asi budou
myslet moji zaměstnanci? Když mě naléhavě vyhledá nějaká dívka a
představí se záhadným jménem…“ Sám se svým slovům zasměje,
ale nezní to moc šťastně. „Co by na to řekly moje dcery, moje
manželka?“
„Je mi to líto.“

- 379 -
 Pan Hawtrey si znovu otře tvář a pak vydechne. „Byl bych rád,
kdybyste mi řekla, proč jste přišla právě za mnou. Přece si nemyslíte,
že s vámi půjdu proti vašemu strýci. Nikdy jsem jeho výchovné
metody sice neschvaloval, ale za žádnou cenu se nesmí dozvědět, že
jste sem přišla. Stejně tak si nesmíte představovat – je to to, v co
doufáte? –, že vám pomohu dostat se zpět do jeho přízně. Dobře víte,
že vás dočista zapudil. A navíc se kvůli tomuhle rozstonal, a to
vážně. Víte to vůbec?“
Zavrtím hlavou. „Můj strýc už pro mě nic neznamená.“
„Ale musíte pochopit, že pro mě ano. Kdyby se doslechl, že jste
ke mně přišla…“
„Nic se nedozví.“
„Dobrá.“ Pan Hawtrey si vzdychne a pak znovu nasadí utrápeny
obličej. „Přijít sem ke mně! Zrovna sem!“ A pak si mě důkladně
prohlíží– moje nevkusné šaty a rukavičky, špinavé až běda; moje
vlasy, které musí být pocuchané; mou tvář, která musí být ušpiněná,
mdlá a bílá. „Málem bych vás nepoznal,“ říká, stále zachmuřený,
„vypadáte úplně jinak. Kde máte plášť a klobouk?“
„Nebyl čas…“
Pan Hawtrey se tváří vyděšeně. „Vy jste přišla jen takhle?“
Podívá se úkosem na lem mojí sukně, a když uvidí moje nohy, trhne
sebou. „Proboha! Podívejte se na svoje pantoflíčky! Vždyť vy
krvácíte! Vy jste odešla bez bot?“
„Musela jsem. Nic nemám.“
„Ani boty?“
„Ne. Ani ty ne.“
„Rivers vás nechává bez bot?“
Nemůže tomu uvěřit. „Kdybych vám tak mohla všechno…,“
spustím. Ale pan Hawtrey neposlouchá. Rozhlíží se kolem sebe, jako
by si poprvé všiml těch stolů a hromad papíru. Popadne pár čistých
papírů a rychle zakryje holý tisk.
„Neměla jste sem chodit,“ říká při tom. „Podívejte se na to! Jen
se na to podívejte!“
Letmo zachytím kousek textu: „… budete mít dost, to vám
garantuji, a já vás budu bičovat a bičovat…“

- 380 -
 „Snažíte se to přede mnou skrýt?“ ptám se. „Na Briaru jsem
viděla horší věci. Copak jste zapomněl?“
„Tady nejsme na Briaru. Vy to nechápete. Jak byste mohla? Tam
jste byla mezi samými urozenými muži. Za tohle může Rivers. Když
už vás unesl, měl vás aspoň držet víc zkrátka. Vždyť věděl, co jste
zač.“
„Nemáte tušení,“ vyhrknu. „Nemáte tušení, jak mě zneužil!“
„Nechci to vědět! Nic mi do toho není! Nic mi neříkejte. Ach, jen
se na sebe podívejte! Víte, jak budete na ulici vypadat? Určitě jste
sem nemohla přijít, abyste nebudila pozornost.“
Sklopím zrak ke své sukni a ke svým pantoflím. „Na mostě jsem
potkala jednoho muže. Nejdřív jsem si myslela, že mi chce pomoct.
Ale jemu šlo jen o…“ Při těch slovech se mi roztřese hlas.
„Vidíte?“ opáčí pan Hawtrey. „Vidíte? Co když si vás všiml
nějaký policista a sledoval vás až sem? Víte, co by se se mnou – a s
mými zaměstnanci, s mým zbožím – stalo, kdyby si nás podala
policie? A kvůli něčemu takovému by se to klidně mohlo stát. Ach
bože, podívejte se na svoje nohy? Vždyť vy opravdu krvácíte.“
Pan Hawtrey mi pomůže do křesla, pak se bezradně rozhlíží
kolem sebe. „Ve vedlejší místnosti je umyvadlo,“ říká. „Počkejte,
prosím, tady.“ Odchází do místnosti, v níž pracují sazeči. Vidím, jak
zvedají hlavu a naslouchají jeho hlasu. Nevím, co jim říká. Nezáleží
mi na tom. Vsedě mě přemáhá únava a šlapky mých nohou, v nichž
jsem až doposud neměla téměř žádný cit, sevře palčivá bolest. V
místnosti není okno ani komín a zápach klihu mi připadá stále
silnější. Přistoupím k jednomu ze stolů; opřu se o něj a přelétnu ho
očima – hromady listů, nepoříznuté, neslepené, některé z nich
zpřeházené nebo zakryté panem Hawtreyem. „… a budu bičovat a
bičovat a bičovat, až vám po zádech bude stékat krev…“ Písmo je
čerstvé a černé, ale papír mizerný, inkoust pomalu bledne. Co je to za
písmo? Znám ho, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje, a to mi
vadí.
„… tak, tak, tak, tak, tak, březová metlička se vám líbí, co?“
Pan Hawtrey se vrací. Nese kus plátna, lavor s vodou a taky
sklenici s vodou, abych se mohla napít.

- 381 -
 „Tumáte,“ říká a postaví lavor přede mě, namočí v něm plátýnko
a podá mi ho. Pak nervózně otočí hlavu. „Zvládnete to? Prozatím
stačí, když si smyjete tu krev…“
Voda je studená. Když si omyju nohy, znovu namočím plátno a
na chviličku si ho přitisknu na obličej. V tu chvíli se pan Hawtrey
otočí, a když spatří, co dělám, poleká se. „Snad nemáte horečku?
Snad nejste nemocná?“ – „Jsem jen rozpálená,“ odvětím. Přikývne a
přijde si pro lavor. Pak mi podá sklenku s vodou a já si loknu.
„Výborně,“ pochválí mě.
Znovu se podívám na potištěné listy papíru na stole, ale pořád si
nemůžu vzpomenout, co je to za písmo. Pan Hawtrey mrkne na
hodinky. Pak si přistrčí ruku k ústům, kousne se do palce a zamračí
se.
„Jste hodný, že mi pomáháte,“ říkám. „Myslím, že jiní muži by
mi řekli, že si za to můžu sama.“
„Ne, ne. Copak jsem to už neřekl? Vinu nese Revers. To nic. Teď
mi povězte a buďte ke mně upřímná; Kolik u sebe máte peněz?“
„Žádné.“
„Vůbec žádné?“
„Mám jen tyhle šaty. Ale ty by se daly prodat, ne? Stejně si co
nejdřív pořídím nějaké obyčejnější.“
„Chcete prodat svoje šaty?“ Pan Hawtrey se mračí čím dál tím
víc. „Nemluvte takhle, ano? Až se vrátíte…“
„Vrátím? Na Briar?“
„Na Briar? Chtěl jsem říct ke svému manželovi.“
„K němu?“ Ohromeně na pana Hawtreye pohlédnu. „K němu se
vrátit nemůžu! Trvalo mi dva měsíce, než jsem utekla!“
Pan Hawtrey zavrtí hlavou. „Paní Riversová…“ spustí a mně
přeběhne mráz po zádech.
„Neříkejte mi tak,“ odseknu, „snažně vás prosím.“
„Co to zase říkáte. Jak vás mám tedy oslovovat?“
„Říkejte mi Maud. Zrovna jste se mě zeptal, co všechno u sebe
mám. Mám jen to jméno, nic víc.“
Pan Hawtrey pohne rukou. „Nebuďte hloupá,“ opáčí. „Dobře mě
poslouchejte. Je mi vás líto. Asi jste se pohádali, viďte?“

- 382 -
 Zasměju se tak prudce, až sebou pan Hawtrey škubne a ti dva
sazeči zvednou hlavu. Když si toho pan Hawtrey všimne, otočí se ke
mně.
„Budete už rozumná?“ prohlásí tiše a varovně.
Ale jak můžu?
„Pohádali,“ hlesnu. „Takže vy si myslíte, že jsme se jen
pohádali? Myslíte si, že kvůli hádce jsem běžela přes půl Londýna s
krvavýma nohama? Nemáte ani tušení. Neumíte si představit, v
jakém se nacházím nebezpečí, s jakými překážkami…! Ale to vám
nemůžu říct, je to příliš nebezpečné.“
„Oč jde?“
„O jedno tajemství. Tajný plán. To nesmím prozradit. Nesmím. –
Ach!“ Sklouzla jsem pohledem dolů a oči mi znovu spočinuly na
těch potištěných stránkách, „… březová metlička se vám líbí, vidťe?“
– „Co je to za písmo?“ ptám se. „No… honem…“
Pan Hawtrey polkne. „Písmo?“ zopakuje naprosto změněným
hlasem.
„Jaký je to font?“
Chvilku neodpovídá, ale pak tiše řekne: „Clarendon.“
Clarendon. Clarendon. Vždyť jsem to celou dobu věděla, jen
jsem si nemohla vzpomenout. Nepřestávám zírat na ten papír –
myslím, že se ho dokonce dotknu prsty –, dokud pan Hawtrey
nepřijde a nepřikryje ho prázdným listem papíru tak jako ty ostatní.
„Nedívejte se tam,“ říká. „Nedívejte se tak upřeně! Co se s vámi
stalo? Myslím, že musíte být nemocná.“
„Nejsem,“ odseknu. „Jsem jen unavená.“ A zavřu oči. „Přeju si,
abych tady mohla zůstat a vyspat se.“
„Zůstat tady?“ vyhrkne. „Zůstat tady v mém obchodě? Zbláznila
jste se nebo co?“
Po těch slovech otevřu oči a zadívám se mu do tváře. Pan
Hawtrey zrudne a odvrátí pohled. „Jsem jen unavená,“ zopakuju
pevnějším hlasem. Ale on jen dál mlčí. Přistrčí si ruku k ústům a
začne si znovu okusovat kůžičku na palci; a přitom mě koutkem oka
opatrně, pečlivě pozoruje. „Pane Hawtrey,“ říkám.

- 383 -
 „Byl bych rád,“ řekne pak zničehonic, „byl bych moc rád,
kdybyste mi řekla, co hodláte udělat. Jak vás vůbec dostanu z
obchodu? Myslím, že budu muset zavolat k zadním dveřím drožku.“
„Uděláte to pro mě?“
„Máte kam jet a kde se vyspat a najíst?“
„Nemám!“
„Pak musíte jet domů.“
„To nemůžu. Žádný domov nemám. Potřebuju jen trochu peněz a
trochu času. Musím najít jistou osobu, zachránit…“
„Zachránit?“
„Najít. Najít. A až ji najdu, možná budu zase potřebovat pomoc.
Jen malou. Podvedli mě, pane Hawtrey. Ublížili mi. Myslím, že s
pomocí právníka – pokud najdeme někoho poctivého – víte, že jsem
bohatá? – nebo spíš bych měla být.“ Pan Hawtrey mě znovu
pozoruje, ale nic neříká. „Víte, že jsem bohatá,“ říkám. „Kdybyste mi
tak teď mohl pomoct. Kdybyste mě mohl nechat…“
„Nechat vás? Víte, co říkáte? A kde vás mám nechat?“
„U vás doma to nejde?“
„U mě doma?“
„Myslela jsem si…“
„U mě doma? S mou manželkou a dcerami? Ne, ne.“ Pan
Hawtrey začne přecházet sem a tam.
„Ale na Briaru jste mi mnohokrát sliboval…“
„Copak jsem vám to už neříkal? Tady nejsme na Briaru. Na světě
to nechodí jako na Briaru. Měla byste si to co nejdřív uvědomit.
Kolik je vám let? Jste ještě dítě. Nemůžete odejít od svého manžela,
jako jste odešla od strýce. V Londýně nemůžete žít bez prostředků.
Jak si myslíte, že budete žít?“
„Nevím. Říkala jsem si…“ Říkala jsem si, že mi dáte peníze,
mám na jazyku. Ale pak se rozhlédnu kolem sebe a dostanu nápad.
„Ne mohla bych pro vás pracovat?“
Pan Hawtrey ztuhne. „Pro mě?“
„Nemohla bych pracovat tady? Pomáhat s tiskem knih? Nebo
dokonce s psaním? Tu práci umím. Dobře víte, jak jsem v tom dobrá!
Můžete mi dávat mzdu. Budu bydlet v pokoji – stačí mi jen jeden
pokojík, jeden tichý pokojík! – budu v něm tajně, Richard se nic
- 384 -
nedozví, necháte si moje tajemství pro sebe. Budu pracovat a něco
málo vydělám – dost na to, abych našla svou přítelkyni a poctivého
právníka a pak… Co je?“
Pan Hawtrey stojí celou dobu jako zařezaný, ale jeho výraz se
změní a vypadá divně.
„Nic,“ odvětí a vykročí. „Já jen… nic. Vypijte tu vodu.“
Myslím, že jsem rozrušená. Mluvila jsem jako o překot a jsem
úplně rozpálená: polknu a cítím, jak se mi studená voda zařezává do
prsou jako meč. Pan Hawtrey se přesune ke stolu a opře se o něj,
nedívá se na mě, ale jen přemýšlí. Když odložím sklenku, otočí se.
Ale do očí se mi nepodívá.
„Poslouchejte,“ spustí tichým hlasem. „Tady zůstat nemůžete, to
přece víte. Musím vám zavolat drožku. Taky musím zavolat nějakou
ženu. Zaplatím jí, aby vás doprovodila.“
„Ale kam?“
„Do jednoho… hotelu.“ Pan Hawtrey se znovu obrátí, vezme do
ruky pero, podívá se do jedné knihy a začne na kousek papírku
opisovat adresu. „Do jednoho hotelu,“ říká při tom, „kde si můžete
odpočinout a najíst se.“
„Kde si můžu odpočinout?“ nevěřím vlastním uším. „Myslím, že
už si v životě neodpočinu! Ale nějaký pokoj! Pokoj! – A přijedete
tam za mnou? Dnes večer?“ Pan Hawtrey neodpovídá. „Pane
Hawtrey?“
„Dnes večer ne,“ odvětí a dál píše. „Dnes večer to nejde.“
„Tak tedy zítra.“
Zamává papírkem, aby nechal zaschnout inkoust, pak ho
poskládá. „Zítra,“ přitaká, „jestli budu moct.“
„Musíte!“
„Jistě, jistě.“
„A zvážíte ten můj návrh – že bych pro vás mohla pracovat?
Slíbte mi to!“
„Pst. Ano, zvážím to. Ano.“
„Díky bohu!“
Zakryju si rukou oči. „Zůstaňte tady,“ vyzve mě. „Slyšíte? Nikam
nechoďte.“

- 385 -
 Slyším, jak vchází do vedlejší místnosti, a když se podívám,
vidím, jak tiše hovoří s jedním ze sazečů; vidím, jak si ten muž
obléká kabát a odchází. Pan Hawtrey se vrací. Kývne hlavou k mým
nohám.
„Obujte si boty,“ pobídne mě a podívá se stranou. „Musíme se
připravit.“
„Jste laskav, pane Hawtrey,“ říkám a skláním se, abych si nazula
své roztrhané pantofle. „Bůh ví, že ke mně nikdo tak laskavý nebyl
od chvíle, co jsem…“ Hlas mi úplně vypoví službu.
„No tak, no tak,“ utěšuje mě pan Hawtrey roztěkaně, „teď už na
to nemyslete…“
Pak zůstanu v tichosti sedět. Pan Hawtrey čeká, vytáhne hodinky,
tu a tam vyjde na vrchol schodiště, zůstane stát a poslouchá. Nakonec
odejde a zase se rychle vrátí.
„Už jsou tady,“ oznamuje mi. „Máte všechno? Pojďte opatrně za
mnou.“
Odvádí mé dolů po schodech. Provede mě řadou pokojů s
nahromaděnými krabicemi a bednami, a pak něčím, co vypadá jako
komora, až ke dveřím. Ty vedou do maličkého šedivého prostůrku a
z něj pak vedou schody do postranní uličky. V ní čeká drožka a vedle
ní postává nějaká žena. Když nás uvidí, přikývne.
„Víte, co máte dělat?“ ptá se jí pan Hawtrey. Žena znovu
přikývne. Hawtrey jí podá peníze zabalené v papírku, na který napsal
tu adresu. „Tady je ta dáma. Jmenuje se paní Riversová. Budete se k
ní chovat slušně. Nemáte nějaký šátek?“
Žená má u sebe kostkovaný vlněný šál, který mi přehodí přes
hlavu a zakryje mi vlasy. Ta vlna mě hřeje do tváře, i když už se
smráká a slunce zapadlo, stále je dost teplo. Už jsou to tři hodiny, co
jsem z Lant Street pryč.
U dvířek do drožky se otočím a vezmu pana Hawtreye za ruku.
„Přijedete zítra?“ ptám se naléhavě.
„Ovšem.“
„Neřeknete o tom nikomu? Nezapomenete na to nebezpečí, o
němž jsem vám říkala?“
Pan Hawtrey přikývne. „Jen běžte,“ pobídne mě tiše. „Ta žena se
o vás postará lépe než já.“
- 386 -
 „Děkuji vám, pane Hawtrey.“
Pomůže mi nastoupit do drožky, ale než mi políbí ruku, zaváhá.
Pak nastoupí ta žena. Pan Hawtrey za ní zabouchne dvířka a ustoupí
z cesty roztáčejícím se kolům. Nakloním se k okýnku a vidím, jak si
pan Hawtrey vytahuje kapesník a otírá si tvář a krk; pak zabočíme,
vyjedeme z uličky a v tu ránu je pryč. Odjíždíme z Holywell Street
severním směrem, aspoň pokud vím, protože jsem si téměř jistá, že
nejedeme přes řeku.
Ale jedeme dost trhaně. Na ulicích panuje hustý provoz.
Zpočátku mám obličej přitisknutý ke sklu a sleduju davy lidí na
ulicích a obchody. Ale co když uvidím Richarda? napadne mě, a tak
se opřu o koženou sedačku a pozoruju pouliční ruch raději zpovzdálí.
Chvíli trvá, než se znovu podívám na tu ženu. Ruce bez rukavic
má položené v klíně: vypadají hrubě.
„V pořádku, děvenko?“ zeptá se mě s kamenným výrazem a
podívá se mi do očí. Hlas má stejně hrubý jako prsty.
Že bych v tu chvíli zpozorněla? Nevím to jistě. Koneckonců,
pomyslím si, pan Hawtrey neměl čas, když pro mě hledal nějakou
společnici. Copak záleží na tom, jestli je laskavá, hlavně když je
poctivá? A tak si ji prohlédnu s větší důkladností. Má vyšisovanou
černou sukni. Její boty mají barvu a strukturu pečeného masa.
Zatímco sebou drožka kodrcá a hází, žena netečně, tiše sedí.
„Musíme jet daleko?“ zeptám se jí nakonec.
„Moc ne, děvenko.“
Její hlas je pořád hrubý, obličej zase bezvýrazný. „Byla bych
ráda, kdybyste mi tak neříkala,“ obořím se na ni.
Žena jen pokrčí rameny. To gesto je tak troufalé a přesto tak
lehkomyslné, že v tu chvíli, aspoň mám ten pocit, mě přepadne tíseň.
Znovu přitisknu tvář k okýnku a pokusím se do plic nabrat trochu
vzduchu, ale nedaří se mi to. Kterým směrem je odtud Holywell
Street?
„Tohle se mi nelíbí,“ prohlásím a otočím se zpátky k té ženě.
„Nemohly bychom jít pěšky?“
„To chcete jít v těch pantoflích?“ Žena si posměšně odfrkne a
vyhlédne ven. „Jsme v Camden Town,“ říká. „Ještě kousek. Pěkně se
opřete a buďte hodná.“
- 387 -
 „Musíte se mnou tak mluvit?“ ptám se znova. „Nejsem dítě.“
A žena znovu pokrčí rameny. Dál jedeme o něco plynuleji. Asi
tak půl hodiny stoupáme vzhůru po nějaké cestě. Tma venku se
prohlubuje. Nervy už mám napjaté k prasknutí. Světla a obchody
jsme dávno nechaly za sebou a jedeme nějakou ulicí lemovanou
prostými domy. Pak zabočíme a ty domy jsou ještě prostší. Nakonec
zastavíme před velikou šedivou budovou. U paty jejího schodiště
stojí lampa. Po ní se natahuje nějaká dívka v otrhané zástěře a snaží
se ji zapálit tenkou svíčkou. Lampa má naprasklé sklo ve stínidle. Na
ulici panuje naprostý klid.
„Co to má být?“ ptám se té ženy, když drožka zastaví a je jasné,
že dál nepojede. „Tady je váš dům,“ odvětí.
„Ten hotel?“
„Hotel?“ Žena se usměje. „I tak se tomu dá říkat.“ Pak se natáhne
po klice ve dvířkách. Chytím ji rukou za zápěstí.
„Počkejte,“ vyhrknu a v tu chvíli se mě zmocní skutečný strach.
„Co tím chcete říct? Kam vás pan Hawtrey poslal?“
„No přece sem!“
„A tady je co?“
„Tady je dům, ne? Co to asi podle vás je? O večeři nepřijdete. A
přestaňte mi laskavě mačkat ruku!“
„Až mi řeknete, kde to jsme.“
Žena se mi snaží vykroutit, ale já nepovolím. Nakonec z ní
vypadne jen „c,c,c“. „V domě pro ženy jako vy,“ odvětí. „Jako já?“
„Jako vy. Chudý ženy, ovdovělý ženy a dokonce i ty prostopášný,
co já vím. No, no!“ Silou jsem jí odstrčila zápěstí.
„Nevěřím vám,“ odseknu. „Máme přece jet do hotelu. Pan
Hawtrey vám za to zaplatil…“
„Zaplatil mi, abych vás přivezla sem a tady vás nechala, na tom
trval. Jestli se vám to nelíbí…“ Žena sáhne do kapsy. „Tady to máte
černý na bílým.“
Vytáhne kousek papíru. Je to ten kus papíru, do něhož pan
Hawtrey zabalil peníze. Stojí na něm jméno toho domu, kterému pan
Hawtrey říká Domov pro urozené ženy v nouzi.
Chvilku na ta slova nevěřícně zírám: jako kdybych je tím zíráním
mohla změnit, pozměnit jejich význam nebo tvar. Pak pohlédnu
- 388 -
zpátky na tu ženu. „To musí být omyl,“ říkám. „Tohle neměl na
mysli. Jeden z vás to špatně pochopil. Musíte mě odvézt zpátky…“
„Mám vás přivézt sem a tady taky nechat, tečka,“ zopakuje
tvrdošíjně. „‚Ubohá žena, slabá na duchu, potřebuje odvézt do
charity, tohle je přece charita, nebo ne?“
Žena znovu kývne směrem k tomu domu. Neodpovím. Výbavuju
si výraz pana Hawtreye – jeho slova, ten zvláštní tón jeho hlasu.
Musím jet zpátky! bleskne mi hlavou. Musím zpátky do Holywell
Street!, ale pak mi srdce sevře ledový chlad při pomyšlení, co tam
najdu: obchod, zákazníky, toho mladíčka a pan Hawtrey bude pryč,
doma ve svém domě, který může být kdekoli ve městě, kdekoliv… A
pak ta ulice – ulice ponořená do tmy. Jak můžu tohle dokázat? Jak
dokážu na vlastní pěst přežít jedinou noc v Londýně?
„Co mám dělat?“ ptám se a celá se roztřesu.
„No, jít dovnitř,“ opáčí žena a znovu kývne k domu. Dívka se
svíčkou je pryč a lampa vrhá chabé světlo. Okna jsou zavřená
okenicemi, sklo nad nimi je černé, jako by pokoje v domě byly plné
tmy. Vstupní dveře jsou vysoké a rozdělené na dva díly jako ty
veliké vstupní dveře na Briaru. Když to uvidím, zmocní se mě
panika.
„Nemůžu,“ vykřiknu. „Nemůžu!“
Žena znovu procedí přes zuby posměšné „c,c,c“. „Lepši todle,
než ulice, nebo ne? Buď jedno, nebo druhý. Zaplatili mi, abych vás
sem přivezla a nechala tady, to je všecko. Teď si hezky vystupte, ať
můžu jet domů.“
„Nemůžu,“ hlesnu zase a popadnu ji za rukáv. „Musíte mě odvézt
někam jinam.“
„Musím?“ Žena se rozesměje, ale nesetřese mě. Místo toho jen
změní výraz tváře. „Klidně, když zaplatíte.“
„Zaplatím? Ale vždyť nemám čím!“
Žena se znovu zasměje. „Takový šaty, a žádný peníze?“ podiví
se. Podívá se mi na sukni.
„Ach bože,“ vyhrknu a zoufale se za ni zatahám. „Kdybych
mohla, klidně bych vám ty šaty dala.“
„Vážně?“
„Vezměte si ten šátek!“
- 389 -
 „Ale ten je můj!“ Žena si odfrkne a nepřestává se dívat na mou
sukni. Pak nakloní hlavu na stranu. „Co máte vespod?“ zeptá se
tišeji.
Celá se záchvějů. A pak si pomaličku, bojácně vykasám lem a
ukážu jí spodničky – jsou dvě, jedna bílá a druhá karmínová. Když je
uvidí, přikývne.
„To bude stačit. Jsou hedvábný, co? Ty budou stačit.“
„Cože, obě?“ ptám se. „Chcete si vzít obě dvě?“
„I kočí si potřebuje přijít na svý, ne?“ odsekne. „Musíte nám
přece zaplatit – jednu pro mě, druhou pro drožkáře.“
Chvíli váhám, ale co můžu dělat? Vykasám si sukni ještě o něco
výš, nahmatám u pasu tkaničky a rozvážu je; pak si co nejcudněji
stáhnu spodničky dolů. Ta žena se nepřestává dívat. Sebere
spodničky a rychle si je nacpe pod kabát.
„Vo tom nemaj páni ani tuchy, co?“ prohodí a uchichtne se, jako
by se teď z nás stali spojenci. Pak si promne ruce. „Tak kam to bude?
No? Kam mu mám říct, aby jel?“
Otevře okýnko, aby mohla zavolat. Sedím, objímám se rukama a
cítím, jak mě do holých stehen kouše látka na šatech. Myslím, že
kdybych měla dost sil, zrudla bych nebo bych se rozplakala.
„Tak kam?“ ptá se znova. Ulice za její hlavou je plná stínů. Na
nebi vyšel měsíc – hubený, špinavě hnědý půlměsíc.
Skloním hlavu. Po tom, co byly zmařeny moje poslední naděje,
nezbývá, než abych se vrátila na to jedno jediné místo. Řeknu té ženě
adresu, ta ji zavolá drožkáři a kočár se dá do pohybu. Žena se
pohodlně usadí na sedadle a upraví si plášť. Pak se na mě po dívá.
„V pořádku, děvenko?“ ptá se. Když neodpovím, rozesměje se.
„Najednou jí to nevadí, co?“ prohodí, jako by sama pro sebe s
odvrácenou hlavou. „Najednou už ne.“

Když dorazíme do Lant Street, v celé ulici panuje tma. Podle toho
domu, který stojí naproti – toho s těmi okenicemi barvy masti, na
který jsem se tolik vynadívala z okna paní Sucksbyové –, poznám,
kde máme zastavit. Když zaklepu, dveře otevře John. Ve tváři je bílý
jako stěna. Když mě uvidí, vytřeští zrak. „Do prdele,“ utrousí a já
projdu dovnitř. Dveře vedou do něčeho, co považuju za krám pana
- 390 -
Ibbse, a dál chodbou se dostanu rovnou do kuchyně. Jsou tam všichni
kromě Richarda. Je venku a hledá mě. Dainty pláče: obličej má
samou modřinu, vypadá ještě hůř než předtím, z rozštípnutého rtu jí
teče krev. Pan Ibbs přechází sem a tam jen v košili, prkna pod
nohama mu poskakují a vržou. Paní Sucksbyová stojí, oči upřené do
prázdna a v obličeji je stejně bílá jako John. Stojí, ani se nehne. Ale
když mě spatří, všeho nechá a trhne sebou – chytí se rukou za srdce,
jako by do ní udeřil blesk. „Ach, děvenko moje,“ hlesne.
Ani nevím, co se seběhne potom. Myslím, že Dainty vykřikne.
Mlčky kolem nich projdu. Vyjdu nahoru po schodech do pokoje paní
Sucksbyové – asi bych teď měla říkat do svého pokoje, do našeho
pokoje – a posadím se na postel čelem k oknu. Sedím s rukama v
klíně a skloněnou hlavou. Mám ušpiněné prsty a z chodidel mi znovu
začala téct krev.
Paní Sucksbyová mě nechá chvilku vydechnout. Přijde, v
naprosté tichosti zavře dveře a zamkne za sebou – tiše otočí klíčem v
zámku, jako kdyby měla za to, že spím, a nechtěla mě vzbudit. Pak
se postaví vedle mě. I když se mě nepokusí dotknout, stejně poznám,
že se chvěje.
„Milá zlatá,“ spustí. „Už jsme si mysleli, že ste se ztratila.
Mysleli isme si, že ste se utopila, nebo vás někdo zavraždil…“
Hlas se jí zadrhne, ale zůstane pevný. Paní Sucksbyová čeká, ale
když nereaguju, řekne: „Postavte se, zlatíčko.“
Poslechnu. Svlékne mi šaty a korzet. Neptá se mě, kam se poděly
moje spodničky. Nezlobí se kvůli mým pantoflím a chodidlům,
přestože, když mi svléká ponožky, sebou škubne. Uloží mě nahou do
postele, přitáhne mi přikrývku až k bradě a posadí se vedle mě. Hladí
mě po vlasech – vyčesává mi z nich pinetky a rozcuchané vlasy.
Hlava se mi klátí, a když zatahá, škubne sebou. „Už to bude,“ říká
paní Sucksbyová.
V domě je naprosté ticho. Myslím, že pan Ibbs s Johnem si
povídali, ale šeptem. Prsty paní Sucksbyové zpomalí. „Už to bude,“
říká znova, a mně přeběhne mráz po zádech, protože má hlas jako
Sue.

- 391 -
 Má hlas jako Sue, ale tvář… Jenomže v pokoji je tma, paní
Sucksbyová nepřinesla svíčku. Sedí zády k oknu. Ale stejně cítím její
upřený pohled a dech. Zavírám oči.
„Mysleli jsme si, že ste se nám ztratila,“ mumlá paní Sucksbyová
znova. „Ale vrátila ste se. Děvenko moje, já to věděla!“
„Nemám kam jít,“ opáčím pomalu a zoufale. „Nemám kam jít.
Myslela jsem si, že to vím, ale uvědomila jsem si to až teď. Nic a
nikoho nemám. Nemám domov…“
„Přece tady máte domov!“ vykřikne.
„Nemám přátele…“
„Tady máte přátele!“
„Nemám lásku…“
Paní Sucksbyová zatají dech a zašeptá:
„Děvče zlatý, copak to nevíte? Neříkala jsem to snad stokrát…?“
Dám se do pláče – plná zklamání a vyčerpání. „Proč to pořád
říkáte?“ vykřiknu skrz slzy. „Proč? Copak vám nestačí, že mě tady
držíte? Proč mě musíte ještě milovat? Proč mě musíte dusit a mučit
tím, že se mi sápete po srdci?“
Postavila jsem se, ale ten výkřik vyšel z posledních sil a tak zase
padám na postel. Paní Sucksbyová nemluví. Jen se dívá. Čeká, až se
uklidním. Pak otočí hlavu a nachýlí ji. Z křivky její tváře usoudím, že
se usmívá.
„V domě je takový krásný ticho, když jsou všecky mimina pryč,
viďte?“ prohlásí a obrátí se zpět ke mně. Slyším, jak polyká. „Už
jsem ti říkala, holčičko,“ pokračuje paní Sucksbyová tiše, „že se mi
kdysi taky narodilo miminko, ale zemřelo? Zhruba v době, kdy se
tady objevila ta dáma, Sueina matka?“ Přitaká. „Tak jsem to říkala.
Takhle ti to tu řekne každej, koho se zeptáš. Na tom, že čas od času
umře nějaký mimino nic není, že…?“
V jejím hlase je cosi zvláštního. Celá se roztřesu. Paní
Sucksbyová to ucítí a natáhne se, aby mě pohladila po spletených
rukou. „No tak. Pšt. Teď už jsi v bezpečí…“ Pak hlazení ustane. Paní
Sucksbyová vezme do prstů kadeř mých vlasů a znova se usměje.
„Zvláštní,“ dodá jiným tónem, „jakou máš barvu vlasů. Tušila jsem,
že budeš mít hnědý oči a světlou pleť i útlej pas a ruce. Jen ty vlasy
máš trochu světlejší, než jsem si představovala…“
- 392 -
 Její slova se rozplynou v tichu. Když se ke mně natahovala,
pohnula při tom hlavou a obličej jí zalilo světlo pouliční lampy a
toho matného srpečku měsíce. A najednou vidím, že má hnědé oči a
světlou pleť, a plné rty, jež – najednou je mi to jasné – musely být
kdysi ještě plnější… Paní Sucksbyová si olízne rty. „Děvenko,
děvenko moje, holčičko moje…“ říká.
Ještě chvíli váhá a pak konečně promluví.

- 393 -
Část třetí

- 394 -
 Kapitola čtrnáctá

Řvala jsem. Řvala a vřeštěla jako pavián. Bila jsem kolem sebe
jako zběsilá. Ale čím víc jsem se kroutila, tím pevněji mě drželi,
viděla jsem, jak Šlechtic padá do sedadla, kočár se dává do pohybu a
začíná se otáčet. Viděla jsem, jak Maud přitiskla tvář k okýnku z
matného skla. Při pohledu do jejích očí jsem znovu zařvala.
„To je ona!“ vykřikla jsem, zvedla ruku a ukázala. „To je ona!
Nesmí vám ujet! Nesmí vám do prdele u…!“
Ale kočár dál mizel v dálce, kůň nabíral rychlost a pod koly
stříkal prach a štěrk; a čím rychleji se vzdaloval, tím, aspoň mám ten
pocit, jsem se víc vzpouzela. Teď k nám přistoupil ten druhý doktor,
aby doktoru Christiemu pomohl. I žena v zástěře přišla na pomoc.
Snažili se mě táhnout k domu. Vzpírala jsem se. Kočár rychle mizel
v dálce a byl stále menší a menší. „Ujedou vám!“ zvolala jsem. Pak
se ta žena postavila za mě a popadla mé za pas. Měla stisk jako muž.
Vynesla mě do dvou nebo tří schodů, které vedly ke vstupním
dveřím, jako kdybych nevážila víc než peříčko.
„No tak,“ ozvala se, když mě zase postavila na zem. „Co to má
být? Kdopak to tady kope a obtěžuje doktory?“
Ústa měla blízko mého ucha, tvář hned za mnou. Skoro jsem
nevěděla, co dělám. Věděla jsem jen, že mě drží a Šlechtic s Maud
prchají pryč. Když jsem ucítila její dech, sklonila jsem hlavu a pak
jsem s ní prudce škubla dozadu.
„Ách!“ zvolala žena a její sevření ochablo. „Ách! Ách!“
„Začíná šílet,“ poznamenal doktor Christie. Myslela jsem, že
mluví o ní. Pak jsem pochopila, že má na mysli mě. Vytáhl z kapsy
píšťalku a zapískal na ni.
„Proboha,“ vykřikla jsem, „copak mě neposloucháte? Oni mě
podvedli, podvedli mě…!“
Žena mě popadla znovu – tentokrát pod krkem, a když jsem se jí
zkroutila v náručí, konečky prstů mě vší silou udeřila do žaludku.

- 395 -
Napadlo mě, že to udělala schválně, aby to doktoři neviděli. Škubla
jsem sebou a zalapala po dechu. Zasadila mi další ránu a vykřikla:
„Dostala záchvat!“
„Dávejte si pozor na ruce!“ varoval doktor Graves. „Mohla by
kousat.“
Mezitím mě zatlačili do vstupní haly domu a hvizd píšťalky
přivolal další dva muže. Přes rukávy pláště si natahovali hnědé
papírové manžety a vůbec nevypadali jako doktoři. Přistoupili ke
mně a chytili mě za kotníky.
„Držte ji pevně,“ přikázal jim doktor Graves. „Má křeče. Mohla
by si něco vykloubit.“
Nemohla jsem jim říct, že žádný záchvat nemám, ale jsem jenom
udýchaná; že mi ta žena ublížila; že v žádném případě nejsem blázen,
ale že jsem duševně zdravá stejně jako oni. Nemohla jsem ze sebe
dostat jediné slovo, protože jsem se snažila popadnout dech.
Dokázala jsem jen skřehotat. Muži mi natáhli nohy a sukně se mi vy-
kasaly až ke kolenům. Dostala jsem strach, že mi vyjedou ještě výš.
Myslím, že asi kvůli tomu jsem se začala svíjet.
„Držte ji pevně,“ řekl doktor Christie. Pak vytáhl cosi, co
vypadalo jako veliká plochá lžíce vyrobená z rohoviny. Přistoupil ke
mně, podržel mi hlavu a vrazil mi tu lžíci mezi zuby. Byla hladká,
ale on mi ji tam narval silou, až to zabolelo. Napadlo mě, že se
udusím, a tak jsem ji zkousla, aby mi ji nestrčil dál do krku. Měla
odpornou chuť. Ještě dnes musím myslet na to, kolik dalších lidí ji
mělo v ústech přede mnou.
Když doktor viděl, jak jsem skousla, zvolal: „Už ji má! To je ono.
Držte ji pevně.“ Pak pohlédl na doktora Gravese. „Na samotku?
Myslím že ano. Sestro Spillerová?“
To byla ta žena, co mě držela pod krkem. Viděla jsem, jak na něj
kývla, a pak na muže v manžetách, a ti dva se otočili, aby mě mohli
odnést do domu. Když jsem to ucítila, znovu jsem se začala
vzpouzet. V tu chvíli už jsem Šlechtice a Maud dávno pustila z
hlavy. Myslela jsem jen na sebe. Zmocňoval se mě příšerný strach.
Od prstů té sestry mě bolel žaludek. Ústa jsem měla pořezaná od té
lžíce. Představovala jsem si, že hned jak mě odnesou do toho pokoje,
tak mě zabijou.
- 396 -
 „Ta sebou ale mlátí, co?“ poznamenal jeden z mužů, zatímco se
mě snažil líp uchopit za kotník.
„Velice těžký případ,“ opáčil doktor Christie. Pak se mi podíval
do tváře. „Aspoň že ten záchvat pominul.“ Pak o něco zvýšil hlas.
„Nebojte se, paní Riversová! Víme o vás všechno. Jsme vaši přátelé.
Jste tady, abychom vás uzdravili.“
„Pomoc! Pomoc!“ pokusila jsem se ze sebe dostat. Ale s tou lžící
v puse jsem jen klokotala jako ptáček. Taky mi při tom tekly sliny a
jeden pramínek mi vylétl z úst a přistál doktoru Christiemu na tváři.
Asi si myslel, že jsem po něm plivla. Rychle se stáhl dozadu a
zachmuřil tvář. Pak si vytáhl kapesník.
„Dobrá,“ obrátil se na oba muže a na tu ženu, zatímco si utíral
obličej. „To stačí. Teď už ji můžete odnést.“

Nesli mě chodbou, jedněmi dveřmi a jednou místností; pak ven

na odpočívadlo, další chodbou, další místností – snažila jsem se
zapamatovat si cestu, ale nesli mě v poloze na zádech, takže jediné,
co jsem si zapamatovala, byla řada jednotvárně šedých stropů a stěn.
Po chvilce už mi bylo jasné, že jsme hluboko v domě a že jsem
ztracená. Nemohla jsem křičet. Sestra mě stále držela pod krkem a
pořád jsem měla v ústech tu rohovinovou lžíci. Když jsme došli ke
schodišti, snesli mě dolů se slovy: „Teď vy, pane Batesi!“ a „Dávejte
pozor na tu otočku, je pěkně ostrá!“, jako bych nebyla žádné peříčko,
ale lodní kufr nebo klavír. Ani jednou se mi přitom nepodívali do
očí. Nakonec si jeden z mužů začal pohvizdovat nějakou melodii a
konečky prstů si vyťukával do mojí nohy rytmus.
Pak jsme došli do dalšího pokoje, jehož strop měl o něco světlejší
odstín světlehnědé, a tady zůstali stát.
„Teď opatrně,“ říkali si navzájem.
Nejdřív mi muži spustili nohy. Sestra mi pak uvolnila krk a strčila
do mě. Nebyl to žádný velký šťouchanec, ale z té cesty jsem byla tak
utahaná a roztřesená, že jsem zakopla a upadla. Spadla jsem na ruce.
Otevřela jsem ústa a lžíce mi vypadla z pusy. Jeden z mužů se natáhl,
rychle ji sebral a otřepal z ní sliny. „Prosím,“ zaprosila jsem.

- 397 -
 „Teď už můžete poprosit,“ opáčila žena a obrátila se k těm dvěma
mužům. „Na schodech mě nabrala hlavou. Jen se podívejte. Nebudu
tam mít modřinu?“
„Myslím, že ano.“
„Potvora jedna!“
Sestra ke mně přistrčila nohu. „Přijal vás sem doktor Christie
proto, abyste nám nadělala modřiny? Co, dámo? Paní, jak že se to
vlastně jmenujete? Paní Watersová, nebo Riversová? Tak co, pro to
vás sem přijal?“
„Prosím,“ zažadoním znovu. „Já nejsem paní Riversová.“
„Ona není paní Riversová? Slyšíte to, pane Batesi? A já nejspíš
nejsem sestra Spillerová. A pan Hedges taky není pan Hedges. S
největší pravděpodobností.“
Přistoupila ke mně a nadzvedla mé v pase; a pak mě pustila na
zem. Nedalo se říct, že by mě odhodila, ale zvedla mě do výšky a pak
upustila. A protože jsem byla tak omámená a slabá, natloukla jsem
se.
„To máte za to, jak jste mě prve praštila,“ řekla. „Buďte ráda, že
nestojíme na schodech, nebo na střeše. Ještě jednou mě praštíte – a
kdo ví? – třeba se tam ocitneme.“ Sestra si urovnala plátěnou zástěru,
naklonila se a chytila mě za límec. „Tak a teď hezky svlíkneme tu
parádu. To budete vypadat. Mně je to ale putna. Páni, takový malý
háčky! A já mám pěkně hrubý ruce, co? Asi jste zvyklá na lepší, co?
Řekla bych, že jo, podle toho, co jsem slyšela.“ Sestra se zasmála.
„Jenomže u nás žádný komorný nemáme. U nás máme jen pana
Hedgese a pana Batese.“ Muži stáli nehnuté u dveří a dívali se.
„Mám je zavolat?“
Domnívala jsem se, že mě chce svléct donaha; jenže to bych
raději umřela. Vyškrábala jsem se na kolena a vykroutila se jí.
„Zavolej si, koho chceš, ty jedna čubko,“ vyhrkla jsem přerývaně.
„Moje šaty nedostaneš.“
Ženina tvář se zachmuřila. „Tak já jsem čubka?“ opáčila. „Jak
chceš!“
A pak napřáhla ruku, sevřela ji v pěst a udeřila mě.
Vyrostla jsem sice v londýnském Southwarku uprostřed
všemožných zoufalých podvodníků a zlodějíčků, ale paní
- 398 -
Sucksbyová nade mnou držela ochrannou mateřskou ruku a nikdy mě
neuhodila. Tahle rána mi málem přivodila bezvědomí. Zakryla jsem
si rukama tvář a stočila se do kublíčka; ale ona mi ty šaty stejně
svlékla – myslím, že byla zvyklá svlíkat bláznům šaty a měla na to
nějaký fígl. Pak mi stáhla korzet a vzala si ho. Nakonec mi stáhla
podvazky, boty a punčochy a úplně nakonec sponky do vlasů.
Pak zůstala stát, zamračená ještě víc než předtím, a celá upocená.
„A je to!“ zvolala a dívala se, jak se na zemi válím jen ve
spodničce a ve spodní košilce. „Všechny vaše pentličky a kraječky
jsou pryč. Když se teď udusíte, nám po tom nic nebude. Slyšíte?
Paní, co se nejmenujete paní Riversová? Pěkně si přes noc posedíte
na samotce a duste se tam ve vlastní šťávě. Uvidíme, jak se vám to
bude líbit. Že by záchvat? Myslím, že umím rozeznat výbušnou
povahu od záchvatu. Tady si můžete kopat do aleluja. Můžete si
vykloubit kolena nebo třeba překousnout jazyk. Aspoň budete zticha.
My jsme rádi, když jsou pacienti zticha, ulehčuje nám to práci.“
Když to dořekla, smotala moje oblečení do ranečku a hodila si ho
přes rameno. Pak odešla ona i ti muži. Viděli, jak mě uhodila, ale nic
neudělali. Dívali se, jak mi sundává punčochy a korzet. Slyšela jsem,
jak si svlékají manžety. Jeden z nich si začal znova pískat. Sestra
Spillerová zavřela dveře a otočila klíčem v zámku, a to hvízdání bylo
najednou o hodně slabší.
Když zesláblo na tolik, že jsem ho už neslyšela, zvedla jsem se.
Ale rychle jsem se zase svezla na zem. Nohy jsem měla tak
vytahané, že se mi třásly, jako by byly z gumy, a v hlavě mi hučelo z
té rány. Třásly se mi ruce. Byla jsem, abych tak na rovinu řekla,
podělaná strachy. Přilezla jsem po kolenou ke dveřím, abych se
podívala klíčovou dírkou. Dveře neměly kliku. Byly celé pokryté
špinavým plátnem, vycpaným slámou; podobné polstrování bylo i na
stěnách. Na podlaze leželo voskované plátno. V pokoji byla
všehovšudy jedna deka, celá potrhaná a ušpiněná. Stál tam malý
plechový nočník, do kterého jsem měla čurat. Vysoko ve stěně bylo
zamřížované okýnko, za mřížemi se kroutily lístky břečťanu. Dovnitř
pronikalo tmavě zelené světlo jako voda v rybníce.
A tak jsem tam stála a všechno si prohlížela, napůl ve snách –
myslím, že jsem stěží mohla uvěřit, že ta studená chodidla na
- 399 -
voskované podlaze jsou moje; že to zelené světlo dopadá na můj
rozbolavělý obličej a na moje paže. Pak jsem se otočila zpátky ke
dveřím a přiložila k nim prsty – ke klíčové dírce, k plátnu, ke krajům,
kamkoliv –, abych vyzkoušela, jestli někde není nějaká díra. Ale
plátno drželo jako přibité – a ještě horší bylo, že zatímco jsem za něj
tahala, začala jsem si v tom špinavém plátně všímat maličkých důlků
a trhlinek – nicotných půlměsíčků v místech, kde vazba povolila –, v
nichž jsem okamžitě poznala značky, které zanechaly nehty všech
ostatních bláznů – chci říct všech těch skutečných –, které sem
zavřeli přede mnou. Představa, že stojím a dělám přesně to, co dělali
i oni, byla hrozná. Ustoupila jsem ode dveří, omámení bylo v tu ránu
to tam a celým mým tělem začal cloumat šílený vztek. Vrhla jsem se
zpátky ke dveřím a začala jsem do toho vycpaného plátna bušit
pěstmi. Po každé ráně se zvedlo mračno prachu.
„Pomoc! Pomoc!“ volala jsem. Můj hlas zněl divně. „Ach,
pomozte mi! Zavřeli mě sem v domnění, že jsem blázen! Zavolejte
Richarda Riverse!“ Rozkašlala jsem se. „Pomoc! Doktore! Pomoc!
Slyšíte mě?“ Další záchvat kašle. „Pomoc! Slyšíte mě…?“
A tak dále. Stála jsem, volala, kašlala a tloukla do dveří – jen tu a
tam jsem se odmlčela, abych ke dveřím přiložila ucho a zjistila, jestli
není někdo poblíž, ale neumím říct, jak dlouho to trvalo; stejně nikdo
nepřišel. Myslím, že to polstrování bylo příliš silné, nebo že ti, co mě
slyšeli, byli na výkřiky bláznů zvyklí, a naučili se nevšímat si ho. Pak
jsem vyzkoušela zdi. I ty byly silné. A když jsem to bouchání a
křičení vzdala, udělala jsem si z deky a toho malého nočníku pod
oknem hromádku, vyškrábala se na ni ve snaze dosáhnout až k oknu,
ale nočník se probořil, deka sklouzla a já jsem se zřítila dolů.
Nakonec jsem zůstala sedět na podlaze z voskovaného plátna a
rozplakala jsem se. Plakala jsem a v očích mě pálily moje vlastní
slzy. Konečky prstů jsem se dotkla svých tváří a cítila, jak mi napu-
chají. Sáhla jsem si na vlasy. Když mi ta ženská sundávala sponky,
tahala mě za ně, takže mi ležely volně na ramenou. Ale když jsem je
natáhla v celé jejich délce, abych si je pročesala, několik mi jich
zůstalo v ruce. To mě rozplakalo ještě víc. Netvrdím, že jsem
bůhvíjaká kráska, ale vybavila jsem si jednu známou dívku, kterou
připravil brusný kotouč v dílně o vlasy a už jí nikdy znova
- 400 -
nenarostly. Co když zůstanu plešatá? Osahávala jsem si hlavu,
sbírala vyškubané vlasy a v duchu přemítala, jestli si je mám nechat,
aby mi z nich pak mohli udělat paruku, ale přece jen zase tolik jich
nebylo. Nakonec jsem je svinula a uložila do rohu.
A při tom jsem si na podlaze všimla něčeho bledého. Vypadalo to
jako pomačkaná bílá ruka a nejprve mě to pořádně vylekalo, ale pak
jsem poznala, co to je. Vypadlo mi to ze záňadří, když mi sestra
svlékala šaty a zahodila je pryč. Byl na tom otisk boty a jeden z
knoflíčků byl rozšlápnutý.
Byla to Maudina rukavička, kterou jsem jí to ráno vzala z jejích
věcí a kterou jsem si chtěla nechat na památku.
Sebrala jsem ji a v jednom kuse ji převracela v rukou. Jestli jsem
se ještě před chvilkou cítila podělaná strachy, tak to nebylo nic v
porovnání s tím, co jsem pocítila teď při pohledu na tu rukavičku a
při pomyšlení na Maud a na ten ohavný podvod, kterého se na mně
se Šlechticem dopustili. Samou hanbou jsem si zakryla rukama
obličej. Přecházela jsem od jedné stěny ke druhé a zase zpátky: když
jsem se jednou pokusila zůstat v klidu, připadala jsem si, jako bych
stála na jehlách – polekaně jsem vyskočila, vykřikla a začala se potit.
Vzpomínala jsem, jak jsem se celou tu dobu na Briaru považovala za
protřelou světačku, a přitom jsem byla taková husa. Vzpomínala
jsem na dny, které jsem trávila s těmi dvěma prevíty – na to, jak si
mezi sebou museli vyměňovat pohledy, úsměvy. Nechejte ji na
pokoji, ano? řekla jsem mu, protože mi jí bylo líto. A jí zas na
oplátku: Nevšímejte si ho, slečno. On vás miluje, slečno. Vezměte si
ho. On vás miluje.
Udělá to takhle…
Achich ouvej! Ještě dnes mě z toho píchá u srdce. Možná že jsem
byla opravdu vyšinutá. Chodila jsem sem a tam a plácala bosýma
nohama po voskovaném plátně. Strčila jsem si tu rukavičku do úst a
kousla do ní. Řekla bych, že od něho jsem ani nic lepšího nečekala.
Myslela jsem hlavně na ni – na tu couru, zmiji jedovatou, tu… Ach!
Když pomyslím, že jsem ji kdysi považovala za příliš prostoduchou.
Když pomyslím, že jsem se jí vysmívala. Když pomyslím, že jsem ji
milovala! Když pomyslím, že jsem si myslela, že i ona miluje mě!

- 401 -
Když pomyslím, že jsem ji Šlechticovým jménem líbala. Že jsem se
jí dotýkala! Když pomyslím, když pomyslím…!
Když pomyslím, že jsem o její svatební noci ležela s polštářem
přetaženým přes hlavu, abych neslyšela, jak pláče. Když pomyslím,
že kdybych poslouchala, uslyšela bych – opravdu bych mohla?
Opravdu? – její vzdechy.
Nedalo se to vydržet. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na jednu
maličkost, totiž na to, že v tom, jak mě podfoukla, vlastně jen
obrátila proti mně mou vlastní lest. Přecházela jsem sem a tam,
sténala, spílala jí a posílala ji do horoucích pekel; tiskla jsem tu
rukavičku, kousala ji a kroutila, dokud světlo za oknem nevybledlo a
pokoj se neponořil do tmy. Nikdo se na mě nepřišel podívat. Nikdo
mi nepřinesl jídlo, šaty nebo punčochy. A přestože mi ze všeho toho
chození zpočátku bylo teplo, tak když jsem se nakonec unavila a
musela jsem si lehnout na deku nebo padnout na zem, byla mi zima;
a pak už jsem se nedokázala zahřát.
Tu noc jsem vůbec nespala. Ze všech koutů domu se každou
chvíli ozývaly podivné zvuky – výkřiky, běžící kroky a jednou i
hvizd doktorské píšťalky. V průběhu noci se dalo do deště a oknem
crčela voda. V zahradě zaštěkal pes: když jsem to uslyšela, pustila
jsem Maud z hlavy a vzpomínala na Charleyho Waga, na pana Ibbse
a paní Sucksbyovou – na to, jak leží ve své posteli, vedle sebe má
prázdné místo a čeká na mě. Jak dlouho bude ještě čekat?
Jak brzy k nim Šlechtic zajde? Co jí asi řekne? Klidně by jí mohl
tvrdit, že jsem po smrti. Jenže pak by se mohla dožadovat mého těla,
aby ho pohřbila. Představovala jsem si vlastní pohřeb a to, kdo by
plakal nejvíc. Nebo by jí mohl říct, že jsem se utopila nebo ztratila v
močálu. Chtěla by vidět papíry, které by to potvrzovaly. Dá se něco
takového zfalšovat? Nebo by taky mohl prohlásit, že jsem sebrala
svůj podíl a pláchla.
Vím, že by to řekl. Jenže paní Sucksbyová by mu nevěřila.
Prokoukla by ho jako nic. Ona by si mě našla. Přece mě sedmnáct let
nehýčkala jen proto, aby o mě teď takhle přišla! Prolezla by každý
dům v Anglii, jen aby mě našla!
Tohle se mi honilo hlavou, než jsem se zklidnila. Říkala jsem si,
že přece musí stačit, abych si promluvila s doktory, a že hned poznají
- 402 -
svou chybu a pustí mě. Ale tak jako tak paní Sucksbyová si pro mě
přijde a budu venku natotata.
A až budu na svobodě, najdu Maud Lillyovou, ať je kdekoliv
(copak nejsem koneckonců dcera svojí matky?), a zabiju ji.
Je vám jasné, jak prachbídně jsem si uvědomovala, do jaké
bryndy jsem se vlastně dostala.
Druhý den ráno se pro mě vrátila ta žena, co si se mnou tak
pohazovala. Tentokrát nepřišla s těmi dvěma muži, panem Batesem a
panem Hedgesem, ale s další ženou – říkalo se jim sestry, ale ve
skutečnosti nebyly o nic povolanější než já; tu práci dostaly jen
proto, že byly korpulentní a měly obrovské ruce jako pádla. Vešly do
pokoje, zůstaly stát a dívaly se na mě. „To je ona,“ řekla sestra
Spillerová.
„Na to, aby vysilovala, je ještě mladá,“ opáčila ta druhá, co byla
snědá.
„Poslouchejte,“ spustila jsem velice mírně. Všechno jsem si
předem promyslela. Když jsem je slyšela přicházet, vstala jsem,
urovnala jsem si spodničku a učísla vlasy. „Poslouchejte. Vy si
myslíte, že jsem blázen. Ale já nejsem. Já vůbec nejsem ta, za kterou
mě vy i doktoři máte. Ta dáma a její manžel Richard Rivers jsou
hezký párek podvodníků, co podvedli vás, mě a prostě všechny, a je
velice důležité, aby to doktoři věděli, aby mě mohli pustit a ty dva
zase chytit. Já…“
„Přímo do ksichtu,“ vyštěkla sestra Spillerová a vůbec si
nevšímala toho, co říkám. „Praštila mě hlavou přímo sem.“
Položila si ruku na tvář hned vedle nosu, kde měla zanedbatelný,
nicotný nachový flíček. Zato moje tvář byla samozřejmě oteklá jako
bakule a na oku jsem nejspíš měla monokl. Ale přesto jsem stále
opatrně pokračovala:
„Mrzí mě, že jsem vás uhodila do tváře. Akorát mě strašně
rozhodilo, že sem přivedli jako blázna mě, když sem celou dobu
měla přijít ta druhá dáma, slečna Lillyová – teda paní Riversová.“
Sestry jen znovu stály a prohlížely si mě.
„Když s náma mluvíte, musíte nám říkat sestro,“ řekla nakonec ta
snědá. „Ale mezi náma, milá zlatá, bysme byly radši, kdybyste s
náma nemluvila vůbec. Těch nesmyslů, co musíme vyslechnout, je
- 403 -
už tak nad hlavu. Tak pojďte. Musíte se umejt, aby se na vás doktor
Christie mohl podívat. Musíte si oblíknout šaty. Páni, vždyť jste ještě
holčička! Určitě vám není víc než šestnáct.“
Sestra se ke mně přiblížila a pokusila se mě chytit za paži.
Odtáhla jsem se.
„Tak poslechnete si mě?“ zeptala jsem se.
„Poslechnout si vás? Páni, kdybych měla poslouchat všechny ty
žvásty, který jsou v tomhle domě k slyšení, zcvokla bych z toho. Tak
už pojďte.“
Její zpočátku uhlazený hlas se poněkud přiostřil. Vzala mě za
paži. Když jsem ucítila dotek jejích prstů, trhla jsem sebou. „Dej si
na ni pozor,“ vyhrkla sestra Spillerová, když viděla, jak se kroutím.
„Kdybyste se mě nedotýkaly, půjdu s vámi, kam budete chtít,“
navrhla jsem.
„Haha!“ vysmála se mi ta snědá sestra. „To jsou mi ale způsoby.
Tak vy s náma půjdete? To je mi ale laskavost.“
Zatáhla mě za paži, a když jsem se jí vzepřela, sestra Spillerová jí
přišla na pomoc. Popadly mě pod paži, zdvihly a víceméně vyvlekly
ven z pokoje. Když jsem začala kopat a naříkat – což jsem
samozřejmě dělala, protože jsem byla pořádně vyděšená – sestra
Spillerová mi strčila svoje veliké hrubé prsty pod paži a pořádně mě
dloubla. V podpaží přece nejsou modřiny vidět. Myslím, že to dobře
věděla. „Je mimo!“ zařvala, když jsem vykřikla.
„Až do večera mi z ní bude třeštit hlava,“ opáčila ta druhá,
sevřela mě ještě pevněji a zacloumala se mnou.
Pak jsem se uklidnila. Bála jsem se, že mě zase uhodí. Ale
zároveň jsem bedlivě sledovala, kudy jdeme: dívala jsem se na okna
a na dveře. Na některých byl zámek. Na všech oknech byly mříže a
byl z nich výhled do dvora. To byla zadní část domu – v domě, jako
byl Briar, to byla ta část pro služebnictvo. Tady jí kralovaly sestry.
Cestou jsme potkaly dvě nebo tři další. Měly na sobě zástěry a čepce
a nesly košíky, lahve nebo prostěradla.
„Dobré ráno,“ prozpěvovaly všechny.
„Dobré ráno,“ odpovídal jim můj doprovod.
„Ta je nová?“ zeptala se nakonec jedna a ukázala hlavou ke mně.
„Snad nebyla na samotce? Zlobí?“
- 404 -
 „Praštila Nancy do ksichtu.“
Sestra zahvízdla. „Měli by jim dávat pouta. Ale je mladá, co?“
„Je jí šestnáct, jestli vůbec.“
„Je mi sedmnáct,“ opravila jsem ji.
Ta nová sestra si mě pátravé prohlížela.
„Má ostrý rysy,“ prohlásila po chvilce.
„To teda má, co?“
„Co jí je? Přeludy?“
„A tak dále,“ odříkala ta snědá sestra a ztišeným hlasem dodala:
„To je ta – však víš?“
Zájem té nové sestry očividně vzrostl. „Tahle?“ zeptala se. „Na to
vypadá příliš křehce.“
„Na postavě nezáleží…“
Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví. Ale z toho, že si mě
prohlížejí cizí lidé, povídají si o mně a smějí se mi, mě přepadl stud,
a tak jsem radši byla zticha. Pak si šla ta nová sestra po svém a moje
dvě opatrovnice mě znovu pevně popadly a odvedly další chodbou
do malé místnůstky. Kdysi to možná byla špižírna – vypadalo to tam
jako ve špižírně paní Stilesové na Briaru –, protože tam byly skříňky
opatřené zámky, křeslo a umyvadlo. Sestra Spillerová se posadila do
křesla a při tom si zhluboka vzdechla. Druhá sestra napustila vodu do
umyvadla. Podala mi uzounký kousíček žlutého mýdla a špinavou
žínku.
„Tumáte,“ řekla. A když jsem nezareagovala, pobídla mě: „No
tak. Mále přece ruce, nebo ne? Teď si je hezky umyjete.“
Voda byla studená. Smočila jsem si obličej a paže a chystala jsem
si umýt i nohy.
„To stačí,“ zastavila mě, když to viděla. „Myslíte si, že doktora
Christieho zajímá, jestli máte zaprášený nohy? Ták, teď si
prohlídneme prádlo.“ Popadla lem mojí spodničky, otočila hlavu k
sestře Spillerové a ta přikývla. „Kvalita, co? Pro tohle místo až příliš
dobrá. Po vyvaření by z ní nic nezůstalo, to si pište.“ Sestra zatáhla
za spodničku. „Tohle si svlíkněte, drahoušku. Uložíme vám ji pěkně
do bezpečí až do dne, kdy nás zase opustíte. Copak, snad se
nestydíte?“

- 405 -
 „Jakýpak stud?“ opáčila sestra Spillerová se zívnutím.
„Nezdržujíc nás. Jste přece vdaná žena, ne.“
„Já nejsem vdaná,“ pípla jsem. „A oběma vám budu vděčná, když
moje prádlo necháte na pokoji. Chci zpátky svoje šaty, punčochy a
boty. Jen co si promluvím s doktorem Christiem, budete toho obě
litovat.“
Sestry se na mě podívaly a rozesmály se.
„Povídali, že mu hráli!“ vykřikla snědá sestra a otřela si oči.
„Jémináčku. No tak. Přece nebudete trucovat. To prádlo vám prostě
zabavit musíme – nám je to se sestrou Spillerovou putna, takový jsou
tady pravidla. Tady máte čistý prádlo, podívejte se, a šaty – vidíte? –
a pantofle.“
Přistoupila k jedné ze skříněk a vytáhla z ní soupravu zasedlého
spodního prádla, vlněné šaty a bačkory. Pak se s věcmi vrátila ke
mně a sestra Spillerová se k ní přidala, a přes moje marné protesty a
klení mě popadly a vysvlékly do naha. Když mi sundaly spodničku,
vypadla z ní Maudina rukavička. Měla jsem ji schovanou za pasem.
Sklonila jsem se a sebrala ji. „Co je to?“ vyhrkly zvědavě. Když
viděly, že je to jen rukavička, přečetly si výšivku uvnitř zápěstí.
„Tady je vaše jméno, Maud,“ řekly. „Je to moc hezká práce,
opravdu.“
„Ale tu vám nedám!“ vykřikla jsem a vytrhla jsem jim rukavičku
z ruky. Sebraly mi šaty i boty, ale tu rukavičku jsem žmoulala v ruce
a kousala do ní celou noc; neměla jsem nic jiného, čím bych se
uklidnila. Umanula jsem si, že když mi ji vezmou, skončím jako
Samson, kterému ostříhaly vlasy.
Možná že si toho výrazu v mých očích přece jen všimly.
„Jedna rukavička je koneckonců k ničemu,“ pošeptala ta snědá
sestra sestře Spillerové. „A vzpomínáš si na slečnu Taylorovou, která
měla knoflíčky na niti a říkala jim moje děťátka? Páni, ta by člověku
utrhla ruku, kdyby jí je chtěl sebrat.“
A tak mi ji nechaly, a já jsem poddajně zůstala stát a nechala si
obléct šaty ze strachu, aby si to náhodou nerozmyslely. Všechno
prádlo bylo erární. Na korzetu byly místo šňůrek háčky, a navíc mi
byl příliš veliký. „To nevadí,“ utěšovaly mě se smíchem. Samy měly
hruď jako stodolu. „Třeba do toho ještě dorostete.“ Látka na šatech
- 406 -
měla připomínat skotský tartan, ale barvy se v ní rozpíjely. Punčochy
byly krátké, jako chlapecké. Boty byly vyrobené z gumy.
„A je to, Popelko,“ řekla snědá sestra, když mi je nazula. A když
si mě celou prohlédla, dodala: „Páni! V těch se vám bude poskakovat
jedna radost!“
Znovu se daly do smíchu a docela dlouho se smály. Pak přišlo
tohle: sestry mě posadily do křesla, učesaly mi vlasy a zapletly je do
copů a pak vyndaly jehlu a nit a ty copy mi přišily k hlavě.
„Bud to necháme takhle, nebo vás ostříháme,“ vysvětlila mi
snědá sestra, když jsem se cukala, „a rozhodně si při tom nenechám
rozbít nos.“
„Ukaž, já to udělám,“ nabídla se sestra Spillerová a pustila se do
šití. Při tom mě dvakrát nebo třikrát – jako by náhodou – píchla
špičkou jehly do hlavy. To je další místo na těle, kde nejsou vidět
žádné rány.
A tak mě ty dvě ustrojily a odvedly do mého nového pokoje.
„Nezapomeňte se chovat slušně,“ upozornily mě cestou, „ještě
jednou začnete vysilovat a strčíme vás zpátky na samotku, nebo si to
s váma vyřídíme ručně stručně.“
„To není fér!“ vykřikla jsem. „To vůbec není fér!“
Zacloumaly se mnou a nic na to neřekly. A tak jsem radši zmlkla
a znovu se pokusila bedlivě sledovat cestu. Moje obavy zároveň dál
rostly. Měla jsem takovou představu – myslím, že jsem ji získala na
základě nějakého obrázku nebo hry-, jak to v takovém blázinci
vypadá, a ta se místním poměrům zatím vůbec nepodobala. „Nejprve
mě zavedli tam, kde bydlí doktoři a sestry,“ pomyslela jsem si.
„Teprve teď mě zavedou do oddělení pro blázny.“ Myslím, že jsem
měla za to, že to bude něco jako kobka nebo žalář. Ale zatím jsme
jen procházely dalšími ještě šedivějšími chodbami, míjely jedny šedé
dveře za druhými, a já jsem zpozorněla a všímala si různých
maličkostí kolem sebe – jako například, že tady mají obyčejné
mosazné lampy, ale s pevným drátěným chránítkem; a že na dveřích
jsou zdobené kliky, ale ošklivé zámky; a že na stěnách jsou tu a tam
páčky, které vypadají, že když se za ně zatáhne, spustí zvonek. Až mi
nakonec došlo, že i když tohle je blázinec, kdysi to bylo jen obyčejné
šlechtické sídlo, že na zdech visely obrazy a zrcadla a podlaha byla
- 407 -
pokrytá kobercem, ale teď to celé slouží vyšinutým ženám – že to
svým způsobem bylo, jako kdyby nějaká inteligentní a krásná bytost
sama zešílela.
Neumím sice říct proč, ale ta představa pro mě byla ještě horší a
naskakovala mi z ní ještě větší husí kůže, než kdyby to tam nakonec
vypadalo jako v nějakém žaláři.
Rozklepala jsem se strachy a zpomalila, pak jsem málem
klopýtla, v těch gumových botách se moc dobře nechodilo.
„No tak,“ pobídla mě sestra Spillerová šťouchancem.
„Kolikátka to je?“ zeptala se druhá sestra a dívala se na dveře.
„Čtrnáctka. A jsme tady.“
Na všech dveřích byla přišroubovaná malá destička. U jedněch v
řadě jsme zůstaly stát a sestra Spillerová zaklepala, strčila klíč do
zámku a otočila jím. Byl to obyčejný klíč, od stálého používání celý
vyleštěný. Měla ho schovaný na řetízku v kapse.
To, kam nás zavedla, nebyl v pravém slova smyslu pokoj, ale
něco, co vzniklo uvnitř jiného pokoje vztyčením dřevěné příčky. Už
jsem přece říkala, že ten dům byl celý rozsekaný a poblázněný.
Nahoře v té dřevěné přepážce bylo sklo, které propouštělo světlo
přicházející oknem vzadu za ní, ale ta světnička vlastní okno neměla.
Bylo v ní dost dusno. Stály v ní čtyři postele a skládací lůžko, na
kterém spala sestra. Vedle tří z nich stály ženy a oblékaly se. Ta
čtvrtá byla prázdná.
„Ta bude vaše,“ řekla sestra Spillerová a zavedla mě k posteli,
která stála hned vedle lůžka sestry. „Sem ukládáme naše
problematické pacientky. Zkuste nějakou skopičinu a sestra
Baconová si s tím hned poradí. Viďte, sestro Baconová?“
To byla sestra sloužící v tomto pokoji. „Ale jistě,“ přitakala. Pak
přikývla a promnula si ruce. Trpěla nějakým onemocněním, kvůli
kterému měla oteklé a zarudlé prsty jako klobásky – to není zrovna
šťastná choroba, napadlo mě, pro někoho, kdo se jmenuje po slanině
– a proto si je často mnula. Prohlížela si mě stejně odtažitě jako
všechny ostatní sestry před ní a stejně jako ony taky řekla:
„Ještě jí teče mlíko po bradě, co?“
„Je jí šestnáct,“ opáčila ta snědá sestra.
„Sedmnáct,“ opravila jsem ji.
- 408 -
 „Šestnáct? Kdyby tu nebyla Betty, říkali bychom vám naše
maličká. Podívej, Betty, zrovna přišla jedna dáma. Podívej, a vypadá,
že je jí tolik jako tobě. Ta ale musí umět rychle běhat nahoru a dolů
po schodech. Řekla bych, že má vychování. Co říkáš, Betty?“
Zavolala na ženu, která stála u postele naproti mně a zrovna si
přetahovala přes obrovské tlusté břicho šaty. Nejprve jsem si
myslela, že je to malá holka, ale když se otočila a ukázala mi svou
tvář, poznala jsem, že je to dospělá, ale slabomyslná žena. Pohlédla
na mě poněkud utrápeným výrazem a sestry se rozesmály. Později
jsem zjistila, že jim víceméně dělá služku a plní nejrůznější
povinnosti, přestože pocházela – věřte nebo ne – z jedné velice
urozené rodiny.
Zatímco se jí sestry smály, sklonila hlavu a několikrát pokradmu
zajela pohledem k mým nohám – jako by se sama chtěla přesvědčit,
jak jsou ve skutečnosti rychlé. Nakonec jedna z těch dvou zbylých
pacientek tiše řekla:
„Nevšímej si jich, Betty. Jen tě chtějí pozlobit.“
„Ptal se vás někdo?“ okřikla ji sestra Spillerová okamžitě.
Pokáraná žena se kousla do rtu. Byla stará, drobná a velice bledá
v obličeji. Když zachytila můj pohled, rychle uhnula očima, jako by
se styděla.
Vypadala sice dost neškodně, ale pak jsem se na ni pořádně
podívala, a na Betty a na tu další ženu, která stála, civěla do prázdna
a tahala se před obličejem za vlasy, a v tu ránu mě napadlo, co já
vím, že klidně můžou být šílené a já si mezi nimi musím ustlat.
Zamířila jsem k sestrám a vyhrkla: „Tady nezůstanu. K tomu mě
nemůžete přinutit.“
„Že nemůžeme?“ opáčila sestra Spillerová. „Myslím, že víme, co
říká zákon. Vaše soudní rozhodnutí už bylo podepsaný, ne?“
„Ale tohle celé je omyl!“
Sestra Baconová zívla a obrátila oči v sloup. Snědá sestra si
vzdychla. „No tak, Maud,“ řekla. „To stačí.“
„Já se nejmenuju Maud,“ odsekla jsem. „Kolikrát vám to mám
ještě říkat? Já nejsem Maud Riversová!“
Snědá sestra mrkla na sestru Baconovou. „Slyšíte to? A takhle
bude mlet celou hodinu.“
- 409 -
 Sestra Baconová si položila klouby prstů k bokům a promnula si
je.
„Tak nám se nechce mluvit pěkně?“ zeptala se. „To je ale ostuda!
Možná by se jí líbilo bejt na mým místě. Uvidíme, jak se jí to bude
líbit. I když její bílý ručky dostanou zabrat.“
Zatímco si třela ruce o sukni, upřeně se mi dívala na prsty. Také
jsem se na ně podívala. Vypadaly totiž úplně jako ty Maudiny.
Schovala jsem je za záda.
„Mám ruce tak bílé jen proto, že jsem sloužila dámě,“ řekla jsem
na vysvětlenou. „A právě ta mě podvedla. Já…“
„Sloužila dámě!“ Sestry dostaly další záchvat smíchu. „No, není
to vrchol! Máme tady spoustu děvčat, co si o sobě myslej, že jsou
vévodkyně. Ale v životě jsem nepotkala nikoho, kdo by o sobě tvrdil,
že je služebnou! Jemine, to je ale novinka. Asi vás strčíme do
kuchyně a vrazíme vám do ruky leštidlo a hadr.“
„Do prdele!“ zařvala jsem a dupla jsem si.
Po těch slovech se přestaly smát. Popadly mě a zacloumaly se
mnou a sestra Spillerová mě znovu uhodila do obličeje do stejného
místa jako předtím –, i když ne tak silně. Myslím, že doufala, že ta
stará modřina zakryje tu novou. Když to ta bledá stařena uviděla,
vykřikla. Slabomyslná Betty začala sténat.
„Tak, a teď jste nám je všechny vyděsila!“ zvolala sestra
Spillerová. „A doktor má přijít každou chvíli.“
Znovu se mnou zacloumala, a pak mě nechala odvrávorat, aby si
uhladila zástěru. Doktoři pro ně byli jako králové. Sestra Baconová
šla za Betty, aby ji uklidnila. Snědá sestra vyrazila k té stařeně.
„Už si konečně dopněte ty šaty, vy jedno stvoření!“ zvolala a
zamávala pažemi. „A vy, slečno Priceová, si okamžitě vyndejte z
pusy ty vlasy. Copak jsem vám už stokrát neřekla, že stačí spolknout
jednu jedinou loknu a udusíte se? Opravdu nevím, proč to dělám,
vždyť by se nám všem ulevilo, kdyby…“
Mezitím se podívám ke dveřím. Sestra Spillerová je nechala
otevřené, a tak by mě zajímalo, jestli by se mi podařilo dostat ven,
kdybych se rozběhla. Jenže v tu chvíli se z vedlejšího pokoje a pak i
ze všech ostatních, které jsme na chodbě minuly, ozvalo odemykání
a otevírání dveří a po nich bručivé hlasy sester a podivné výkřiky.
- 410 -
Odněkud se ozvalo cinknutí zvonku. To bylo znamení, že doktoři
přicházejí.
V tu ránu jsem si uvědomila, že pro mě bude rozhodně mnohem
lepší, když zůstanu stát a v klidu si promluvím s doktorem Chris-
tiem, než když do něj vrazím s gumovými bačkorami na nohách.
Posunula jsem se blíž ke své posteli a opřela si o ni nohu, aby se mi
tolik neklepala kolena. Pak jsem si sáhla na vlasy a chtěla se učesat –
na okamžik jsem úplně zapomněla, že je mám přišité k hlavě. Snědá
sestra kamsi odběhla. My ostatní jsme zůstaly v tichosti stát a
poslouchaly, zda neuslyšíme kroky doktorů.
„Ty si dávej pozor na ten svůj nevymáchanej jazyk, ty couro,“
řekla sestra Spillerová a zahrozila mi prstem.
Asi po deseti minutách na chodbě nastalo hemžení a do pokoje
velice rychle nakráčeli doktoři Christie a Graves, hlavy skloněné nad
notesem doktora Gravese.
„Dobré ráno, milé dámy,“ pozdravil doktor Christie a zvedl
hlavu. Nejdříve zamířil k Betty. „Jak se máte, Betty? Hodná. Ovšem
že chcete svou medicínku.“
Strčil ruku do kapsy a vytáhl kostku cukru. Betty si ji vzala a
udělala pukrle.
„Hodná,“ pochválil ji znovu. „Paní Priceová,“ zamířil dál, „sestry
říkaly, že jste jedno velké slzavé údolí. To není dobře. Co na to řekne
váš manžel? Potěší ho snad, že propadáte depresím? Hmm? A co
vaše děti? Co ty na to řeknou?“
„To nevím, pane,“ pípla tiše.
„Hmm?“
Vzal ji za zápěstí a nepřestával mumlat směrem k doktoru Grave-
sovi, který si nakonec cosi poznamenal do svého zápisníku. Společně
pak zamířili k té staré dámě.
„Slečno Wilsonová, copak vás dnes trápí?“ zeptal se doktor
Christie.
„To, co obvykle,“ odvětila.
„Tak, to už jsme slyšeli mnohokrát. Už nám to ani nemusíte
opakovat.“
„Toužím po čerstvém vzduchu,“ vyhrkla rychle.
„Ano, ano.“ Doktor Christie vrhl pohled po diáři svého kolegy.
- 411 -
 „A po zdravé stravě.“
„Až ho sama ochutnáte, slečno Wilsonová, uvidíte, že naše jídlo
je zdravé až až.“
„A po ledové vodě.“
„Na pocuchané nervy je nejlepší tonik. To přece víte, slečno
Wilsonová.“
Paní pohnula rty a přešlápla z nohy na nohu. Pak zničehonic
vykřikla: „Zloději!“
Když jsem to slyšela, nadskočila jsem. Doktor Christie k ní zvedl
hlavu. „To stačí,“ okřikl ji. „Dávejte si pozor na pusu. Na čem ji
máte držet?“
„Zloději! Démoni!“
„Pozor na ústa, slečno Wilsonová! Na čem je máte držet? No?“
„Na uzdě.“
„Správně. Na uzdě. Výborně. Pořádně ji přitáhněte. Sestro
Spillerová…“ Doktor se obrátil, přivolal si k sobě sestru a tiše s ní
promluvil. Slečna Wilsonová si sáhla rukama do úst, jako by tam
hledala řetěz, a při tom se mi znovu podívala do očí, zatřepetala prsty
a znovu se zatvářila zahanbeně.
Kdykoli jindy by mi jí bylo líto, ale kdyby ji a deset dalších jí
podobných teď položili na podlahu a řekli mi, že ven se dostanu
jedině po jejich zádech, přeběhnu je i s dřeváky na nohou. Počkala
jsem, až si doktor Christie promluví se sestrou, a pak jsem si
navlhčila rty, naklonila se a zavolala:
„Doktore Christie!“
Obrátil se a přistoupil ke mně.
„Paní Riversová,“ řekl a s vážnou tváří mě vzal za zápěstí, „jak se
vám vede?“
„Pane,“ dodala jsem. „Pane, já…“
„Tep poněkud zrychlený,“ pronesl tiše směrem k doktoru
Gravesovi, který si udělal poznámku. Pak se zase otočil ke mně.
„Mrzí mě, že jste si poranila tvář.“
Sestra Spillerová promluvila dřív, než jsem stačila otevřít ústa.
„Praštila sebou o podlahu, doktore Christie,“ vyhrkla, „když měla
záchvat.“

- 412 -
 „Á, jistě. Vidíte, paní Riversová, v jak divokém stavu jste k nám
přišla. Doufám, že jste se vyspala?“
„Vyspala? Vůbec jsem…“
„Moje milá. Takhle by to nešlo. Budu muset sestrám říct, aby
vám daly něco na spaní. Beze spánku se nám nikdy neuzdravíte.“
Doktor Christie kývl hlavou k sestře Baconové. Ta souhlasně
přitakala.
„Doktore Christie,“ řekla jsem hlasitěji.
„Tep se stále zrychluje,“ zamumlal.
Stáhla jsem ruku. „Mohl byste si mě poslechnout? Držíte mě tady
omylem.“
„Skutečně?“ Doktor přimhouřil oči a zadíval se mi do úst. „Zuby
poměrně zdravé, řekl bych. Avšak dásně mohou být zkažené. Kdyby
vás začaly bolet, musíte nám to říct.“
„Já tady ale nezůstanu,“ odvětila jsem.
„Nezůstanete, paní Riversová?“
„Paní Riversová? Proboha, jak já můžu být ona? Vždyť jsem
vedle ní stála, když se vdávala. Přišel jste přece za mnou a vyslechl si
mě. Já…“
„To jsem opravdu udělal,“ přitakal pomalu. „A vy jste mi řekla,
jak moc se strachujete o zdraví svojí paní, a že si přejete, aby byla v
klidu a nemohla si ublížit. Někdy je totiž snazší – viďte? – požádat o
pomoc jménem někoho jiného než jménem svým? My vás velice
dobře chápeme, paní Riversová.“
„Já nejsem Maud Riversová!“
Doktor vztyčil prst a měl co dělat, aby se neusmál.
„Stále nejste připravena připustit, že jste Maud Riversová. Je to
tak? To je něco úplně jiného. Až toho budete schopna, naše práce
bude u konce. Do té doby…“
„Nesmíte mě tady přece držet. Nesmíte! Držíte mě tady, zatímco
ti ničemní podvodníci…“
Doktor Christie si založil paže. „Kteří ničemní podvodníci, paní
Riversová?“
„Já nejsem Maud Riversová! Jmenuju se Susan…“
„Ano?“

- 413 -
 V tu chvíli mi poprvé přeskočil hlas. „Susan Smithová,“ dodala
jsem konečně.
„Susan Smithová. Původem odkud, doktore Gravesi? Bytem
Whelk Street, Mayfair?“
Nic jsem na to neřekla.
„Ale no tak,“ pokračoval, „tohle všechno jste si vymyslela,
viďte?“
„To vymyslel Šlechtic,“ opáčila jsem, celá popletená. „Ten
ďábel…!“
„Jaký šlechtic, paní Riversová?“
„Richard Rivers,“ odpověděla jsem.
„Váš manžel.“
„Její manžel.“
„Aha.“
„Vždyť vám říkám, že je to její manžel! Viděla jsem, jak se brali.
Můžete najít toho faráře, který je oddal. Můžete přivézt paní
Creamovou!“
„Paní Creamovou, tu dámu, u které jste se ubytovali? S tou jsme
si důkladně popovídali. Podle toho, co nám řekla, byla velice smutná,
že se vás v jejím domě zmocnily deprese.“
„To mluvila o Maud.“
„Ovšem.“
„Mluvila o Maud, ne o mně. Přiveďte ji sem. Ukažte jí mou tvář a
uvidíte, co vám řekne. Přiveďte sem kohokoliv, kdo znal Maud
Lillyovou i mě. Přiveďte paní Stilesovou, hospodyni z Briaru.
Přiveďte starého pana Lillyho!“
Lékař zavrtěl hlavou. „Nemyslíte si, že váš vlastní manžel by vás
měl znát stejně dobře jako váš strýc? Nebo vaše služebná? Stála před
námi, mluvila o vás a plakala.“ Doktor Christie ztišil hlas. „Co jste jí
asi provedla, že tak plakala?“
„Ó ne!“ zvolala jsem a zkroutila si ruce. („Vidíte, jak změnila
barvu, doktore Gravesi,“ upozornil tiše kolegu.) „Plakala jen, aby vás
oklamala. Je to dokonalá herečka!“
„Herečka? Vaše služebná?“

- 414 -
 „Maud Lillyová! Copak mě neposloucháte? Maud Lillyová a
Richard Rivers. Ti mě sem zavřeli – podvedli mě a obelstili –
namluvili vám, že já jsem ona, a ona zase já!“
Doktor znova zakroutil hlavou a svraštil obočí, znovu se přitom
málem usmíval. A pak se mě pomalu a s naprostou lehkostí zeptal:
„Ale, pročpak, moje drahá paní Riversová, by něco takového
vůbec ráčili udělat?“
Otevřela jsem ústa, a hned jsem je zase zavřela. Co jsem na to
mohla říct? Pořád jsem byla přesvědčená, že když mu povím pravdu,
tak mi uvěří. Jenže ve skutečnosti jsem se chystala připravit svou
paní o její jmění; vydávala jsem se za služebnou, když jsem ve
skutečnosti pouhá zlodějka. Kdybych nebyla tak ustrašená, unavená
a potlučená z té noci na samotce, možná bych si vymyslela nějakou
chytřejší odpověď. Jenže teď jsem vůbec nebyla schopná přemýšlet.
Sestra Baconová si promnula ruce a zívla. Doktor Christie ze mě
nespouštěl oči s komickým výrazem ve tváři.
„Paní Riversová?“ pobídl mě.
„To nevím,“ odpověděla jsem nakonec.
„Aha.“
Dal hlavou znamení doktoru Gravesovi a oba se měli k odchodu.
„Počkejte! Počkejte!“ vykřikla jsem.
„To už by stačilo,“ okřikla mě sestra Spillerová a vyšla mi vstříc.
„Jen plýtváte jejich časem.“
Ani jsem se na ni nepodívala. Sledovala jsem, jak se ke mně
doktor Christie obrací zády a jak si vzadu za ním ta bledá stará dáma
pořád mne rty, i tu ženu se smutnou tváří a s vlasy přetaženými přes
obličej a prosťačku Betty, které se na rtech stále leskne cukr, a v tom
jsem se znovu rozlítila. Je mi jedno, jestli mě za to strčí do vězeni!
pomyslela jsem si. Lepší vězení se zlodějkami a vražedkyněmi než
nějaký blázinec! A vyhrkla jsem:
„Doktore Christie! Doktore Gravesi! Poslouchejte mě!“
„To stačí,“ okřikla mě zase sestra Spillerová. „Copak nevidíte,
jak jsou lékaři zaneprázdnění? Nevíte, že mají na práci lepší věci, než
jen poslouchat ty vaše nesmysly? Běžte zpátky!“
To už jsem vykročila za doktorem Christiem a natahovala se po
jeho plášti.
- 415 -
 „Prosím vás, pane,“ žadonila jsem. „Poslouchejte mě. Nebyla
jsem k vám upřímná. Já se přece jen nejmenuju Susan Smithová.“
Doktor Christie mě setřásl a teď se ke mně malinko natočil. „Paní
Riversová,“ spustil.
„Susan Trinderová, pane. Sue Trinderová z…“ už už jsem chtěla
vyhrknout z Lant Street, ale pak mi samozřejmě došlo, že to nesmím,
abych policii náhodou neukázala cestu ke krámku pana Ibbse.
Zavřela jsem oči a zatřásla hlavou. Mozek už jsem měla úplně
zavařený.
„Nesmíte mě tahat za plášť,“ upozornil mě příkře doktor Christie
a vymanil se z mého sevření.
Znovu jsem po něm chňapla. „Jen mě vyslechněte, o nic víc
nežádám! Jen si poslechněte, do jak strašlivého komplotu mě
Richard Rivers zatáhl. Ten ďábel! On se vám vysmívá, pane!
Vysmívá se nám všemi. Ukradl celé jmění. Má v rukou patnáct tisíc
liber!“
Odmítala jsem se toho pláště pustit. Mluvila jsem vysokým
hlasem připomínajícím psí štěkot. Sestra Spillerová mě chytila paží
kolem krku a doktor Christie mi stiskl ruku a vyprostil z jejího
sevření svůj plášť. Doktor Graves mu přišel na pomoc. Když jsem
ucítila jejich ruce, zaječela jsem. Asi jsem v tu chvíli vážně vypadala
jako šílená, ale to bylo jen tou hrůzou, že jsem jim řekla pravdu, a
oni si myslí, že si to jen namlouvám. Zaječela jsem a doktor Christie
vytáhl stejně jako předtím píšťalku. Ozval se zvonek. Vzápětí
přiběhli pan Bates a pan Hedges ve svých papírových rukávcích.
Betty se rozeřvala.
Vrazili mě zpátky na samotku. Ale tentokrát mi nechali šaty i
boty a navíc mi dali misku s čajem.
„Ještě budete litovat, až se dostanu ven!“ zavolala jsem, když za
mnou zavřeli dveře. „Mám v Londýně matku. Prohledá každý dům v
zemi, jen aby mě našla!“
Sestra Spillerová přikývla. „Opravdu? Tak to jste na tom stejně
jako všechny dámy tady,“ utrousila a rozesmála se.

Myslím, že v tom čaji – chutnal hořce – musely být kapky na

spaní. Prospala jsem celý den – nebo možná dva dny v kuse, a když
- 416 -
jsem nakonec přišla k sobě, byla jsem úplně zpitomělá. Nechala jsem
se poněkud nejisté odvést zpátky do toho pokoje s postelemi. Doktor
Christie přišel na vizitu a změřil mi pulz.
„Dnes jste klidnější, paní Riversová,“ prohlásil, a jelikož jsem
měla z těch léků a ze spánku sucho v ústech, nedokázala jsem ani
odlepit jazyk od patra.
A tak dřív, než jsem stačila odpovědět: „Já nejsem paní
Riversová!“, odešel.
Ale v průběhu dne se mi trochu vyjasnilo. Ležela jsem na posteli
a snažila se něco vymyslet. Dopoledne jsme musely zůstat pod
dozorem sestry Baconové na pokoji: buď sedět a být zticha, anebo
kdo chtěl, mohl si číst. Ale myslím, že to málo z knih, co tam měli,
měly všechny už dávno přečtené, protože stejně jako já jen ležely na
posteli a nic nedělaly. Kdežto sestra Baconová seděla s nohama
podepřenýma stoličkou a prohlížela si stránky nějakého časopisu – tu
a tam si olízla jeden ze svých tlustých zarudlých prstů, aby obrátila
na další stránku, anebo se uchichtla.
Ve dvanáct hodin pak časopis odložila, zhluboka si zívla a
odvedla nás dolů na oběd. Na pomoc jí přišla další sestra. „Pojďte,
pojďte,“ pobízely nás. „Žádné lelkování.“
Přesouvaly jsme se v zástupu. Ta bledá stará dáma, slečna
Wilsonová, se mi tlačila na záda.
„Nelekněte se,“ řekla, „ne… neotáčejte se! Pšt! Pšt!“ Na krku
jsem cítila její dech. „Nelekněte se svojí polévky,“ dodala.
Přidala jsem do kroku, abych byla blíž sestře Baconové.
Zavedla nás do jídelny. Vyzváněl v ní zvon a cestou se náš zástup
rozrostl o další sestry a jejich pacientky. Podle mého odhadu bylo v
tom domě takových šedesát i víc dam a poté, co jsem strávila noc na
samotce, mi připadaly jako nekonečný a hrůzostrašný dav. Byly
oblečené stejně jako já, tedy dost bídně v roztodivných modelech, a
právě kvůli tomu a navíc ještě i tomu, že některé měly ostříhané
vlasy úplně nakrátko a některé přišly o zuby, nebo jim je museli
nechat vytrhnout, a některé na sobě měly rány a modřiny, a další zas
byly ověnčené plátěnými náramky nebo rukávníky, vypadaly ještě
podivínštěji, než možná ve skutečnosti byly. Netvrdím, že všechny
nebyly svým způsobem nějak na hlavu; mně v tu chvíli ale připadaly
- 417 -
potrhlé, dokonale. Ale koneckonců bláznit stejně jako podvádět se dá
tolika různými způsoby. Některé byly naprosto šílené. Dvě nebo tři,
tak jako Betty, byly prostě jen prostoduché. Jedna ráda sprostě
nadávala. Další mívala záchvaty. A zbývající ženy byly jen strašně
nešťastné: chodily s očima zabodnutýma do země, seděly a s
mumláním a vzdycháním převracely ruce v klíně.
Posadila jsem se mezi ně a snědla jídlo, které nám naservírovali.
K obědu byla polévka, jak říkala slečna Wilsonová, a všimla jsem si,
že, zatímco usrkávám, dívá se na mě a přikyvuje, ale odmítala jsem
se jí podívat do očí. Nikomu jsem se nedívala do očí. Byla jsem sice
nadopovaná a omámená, ale teď se mě znovu zmocnila hrůza –
horečná hrůza –, a tak jsem se potila, kroutila a byla rozlícená.
Prohlížela jsem si okna a dveře; myslím, že kdybych zahlédla nějaké
okno z obyčejného skla, vrhla bych se proti němu. Jenomže všechna
okna byla zamřížovaná. Nevím, co bychom dělaly v případě požáru.
Dveře byly opatřeny obyčejnými zámky a jsem si jistá, že s
pořádným nářadím bych je dokázala vylomit. Ale žádné nářadí jsem
u sebe neměla – ani obyčejnou sponku do vlasů – neměla jsem nic, z
čeho bych si ho vyrobila. Lžíce, kterými jsme jedly polévku, byly z
cínu a tak měkké, že by se s nimi nedalo ani šťourat v nose.
Oběd trval půl hodiny. Po celou dobu na nás dohlíželi sestry a pár
statných mužů – pan Bates a pan Hedges a ještě několik dalších.
Postávali po stranách místnosti a tu a tam se prošli mezi stoly. Když
se jeden z nich přiblížil, škubla jsem sebou, zvedla ruku a řekla:
„Prosím vás, pane, kde jsou doktoři? Pane? Mohla bych, prosím
vás, mluvit s doktorem Christiem?“
„Doktor Christie má napilno,“ odvětil. „Buďte zticha.“ A odešel.
„Teď k doktorům nemůžete. Ti chodí jen ráno. Copak to nevíte?“
„Ona je tady nová,“ dodala na vysvětlenou další žena.
„Odkud jste?“ zeptala se ta první.
„Z Londýna,“ odvětila jsem a stále se dívala za tím mužem. „i
když tady si myslí, že pocházím odjinud.“
„Z Londýna!“ –vykřikla a pak se k ní přidalo ještě několik
dalších dam: „Z Londýna!“
„Ach! Londýn! Tolik se mi po něm stýská!“

- 418 -
 „A společenská sezóna právě začíná. To pro vás musí být velice
těžké. A jste tak mladá! Jste snad mimo hru?“
„Mimo hru?“ zopakovala jsem nechápavě.
„Kdo jsou vaši rodiče?“
„Cože?“ Ten statný muž se otočil a vracel se k nám. Zvedla jsem
ruku a zamávala. „Řeknete mi, kde můžu najít doktora Christieho?“
zeptala jsem se ho. „Pane? Prosím vás, pane?“
„Buďte zticha!“ okřikl mě znovu a prošel kolem.
Dáma vedle mě mi položila ruku na paži a řekla: „Musíte jistě
dobře znát Kensingtonské zahrady.“
„Cože?“ nechápala jsem. „Ne.“
„Myslím, že všechny stromy už jsou v květu.“
„To nevím. To nevím. Nikdy jsem je neviděla.“
„Tak kdo jsou vaši příbuzní?“
Ten statný muž došel až k oknu, pak se obrátil a založil si ruce.
Znovu jsem zvedla ruku, ale raději jsem ji zase nechala klesnout.
„Moji příbuzní jsou zloději,“ hlesla jsem nešťastně.
„Ach!“ Dámy protáhly obličeje. „Zvláštní děvče…“
Ta žena vedle mě na mě kývla, ať se přisunu blíž.
„Přišla jste o všechno?“ zeptala se šeptem. „Já taky. Ale podívejte
se.“ Ukázala mi prsten, který měla přivázaný na šňůrce kolem krku.
Byl pozlacený a chyběly mu kamínky. „Tohle je celé mé jmění,“
řekla. „Tohle je moje záruka.“ Zastrčila si prsten pod límeček, dotkla
se prstem nosu a přikývla. „Zbytek si rozebraly moje sestry. Ale
tohle jim nedám! Ani náhodou!“

Od té chvíle už jsem s nikým nepromluvila. Po obědě nás sestry

odvedly na zahradu, kde jsme se asi hodinu mohly procházet.
Zahrada byla ze všech strach obehnaná zdí a měla bránu: byla sice
zamčená, ale přes mříže bylo vidět do zbytku parku, v němž dům
stál. Rostlo v něm mnoho stromů, některé z nich dokonce v samotné
blízkosti velké parkovní zdi. To jsem si dobře zapamatovala. V
životě jsem sice po stromě nelezla, ale přece to nemůže být tak těžké.
Kdybych vyšplhala dostatečně vysoko, klidně bych riskovala, že si
při seskoku zlomím obě nohy, jen kdyby mi to mělo přinést svobodu.
Tedy kdyby náhodou nepřišla paní Sucksbyová.
- 419 -
 Ale zároveň jsem byla stále přesvědčená, že musím doktoru
Christiemu všechno vyjasnit. Chtěla jsem mu dokázat, že jsem při
smyslech. Na konci procházky zacinkal v zahradě zvonek, odvedly
nás zpátky do domu a až do svačiny jsme musely sedět ve veliké
šedivé místnosti, která páchla ucházejícím plynem a které se říkalo
salon, pak nás zavřely zpátky do ložnic. Poslušně jsem šla s ostatními
– dál jsem se užírala a potila – a nic jsem neříkala. Dělala jsem
všechno, co dělaly ostatní dámy – smutná paní Priceová, bledá slečna
Wilsonová a Betty: umyla jsem si obličej a ruce v umyvadle, když
byly hotové; vyčistila si zuby, když je všechny měly už vyčištěné;
úhledně jsem si poskládala ty odporné kostkované šaty a oblékla si
noční košili; řekla amen, když sestra Baconová zamumlala modlitbu.
Ale pak, když se ve dveřích objevila sestra Spillerová se džbánem
čaje a nalila mi plnou misku, vzala jsem si ji, ale nevypila. Když se
nikdo nedíval, vylila jsem čaj na podlahu. Chvilku se z něj kouřilo a
pak se vsákl mezi prkna. To místo, kam jsem ho vylila, jsem zakryla
nohou. Zvedla jsem hlavu a všimla si, že mě pozoruje Betty.
„Dělá nepořádek,“ řekla nahlas. Měla hlas úplně jako muž.
„Zlobivá holka.“
„Zlobivá holka?“ zeptala se sestra Baconová a otočila se. „No jo,
zlobivá holka. Do postele. A rychle! Honem ať jste všechny v
posteli. Ať se propadnu, jestli je tohle nějaký život!“
Dokázala bručet jako medvěd. To měly všechny tamní sestry
společné. Musely jsme však být zticha a v klidu ležet. Když ne,
přišly a štíply nás nebo nám rovnou daly facku. „Ty, Maud,“ okřikla
mě sestra Baconová hned první noc, když jsem se převracela a třásla.
„Přestaň se vrtět!“
Byla vzhůru, četla si a světlo z její lampičky mi svítilo přímo do
očí. I poté, co po mnoha a mnoha hodinách odložila časopis a svlékla
si zástěru i šaty a vlezla si do postele, nechávala svítit, aby v noci
viděla, jestli se nevrtíme. Sestra Baconová okamžitě usnula a začala
chrápat. Její chrápání připomínalo tření pilníku o železo a stýskalo se
mi při něm víc než kdy předtím.
Řetízek s klíči si sestra brala s sebou do postele a ve spánku ho
mívala kolem krku.

- 420 -
 Ležela jsem s Maudinou bílou rukavičkou v pěsti a čas od času
jsem si strčila do úst koneček jednoho z prstů, představovala jsem si
v ní Maudinu ruku a kousala jsem a kousala.
Ale nakonec jsem stejně usnula, a když se druhý den ráno doktoři
se sestrou Spillerovou vrátili na vizitu, byla jsem připravená.
„Jak se vám daří, paní Riversová?“ zeptal se doktor Christie poté,
co dal Betty cukr a chvilku se zaobíral paní Priceovou a slečnou Wil-
sonovou.
„Mám naprosto jasnou hlavu,“ odpověděla jsem.
Doktor se podíval na hodinky a řekl: „Báječně!“
„Doktore Christie, snažně vás prosím…!“
Sklopila jsem hlavu, podívala se mu do očí a ještě jednou jsem
mu odvykládala celý svůj příběh – že nejsem Maud Riversová a
dostala jsem se do tohoto domu díky strašnému podvodu; jak mě
Richard Rivers dostal na Briar coby služebnou Maud Lillyové, chtěl,
abych mu pomohla se s ní oženit, a pak se jí zbavit jako šílené. Jak
mě podvedli a celé její bohatství si nechali pro sebe.
„Zachovali se ke mně zrádně,“ dodala jsem. „i k vám se zachovali
zrádně! Vysmívají se vám! Nevěříte mi? Přiveďte kohokoliv z
Briaru! Přiveďte faráře z kostelíka, v němž se brali! Sežeňte matriku
– uvidíte tam jejich dvě jména a vedle nich mé vlastní!“
Doktor si promnul oči. „Vaše jméno,“ hlesl. „Susan – jak si
vlastně teď říkáte? – Trinderová?“
„Susan – Ne!“ zvolala jsem. „V té matrice je to jinak. Tam je
napsáno Susan Smithová.“
„Á, zase ta Susan Smithová!“
„Jen v matrice. Donutili mě k tomu. Sám mi ukázal, jak se to
píše! Copak to nechápete?“
Ale to už jsem měla na krajíčku. Doktor Christie nahodil
chmurný výraz. „Už jste nám toho řekla víc než dost,“ řekl.
„Začínáte být rozrušená. To nesmíme dovolit. Za každou cenu vás
musíme uklidnit. Ty vaše výplody…“
„Výplody? Bůh je mi svědkem, že nemluvím nic než pravdu!“
„Výplody, paní Riversová. Kdybyste se tak slyšela! Příšerná
spiknutí? Vysmívající se ničemové? Ukradené bohatství a dívky
prohlášené za šílené? Vždyť jsou to jen výplody bujné fantazie! My
- 421 -
na tu vaši nemoc máme jméno. Říkáme jí přecitlivělost. Byla jste
vystavena přílišné konzumaci literatury, která zamořila celé vaše
tělo.“
„Zamořila?“ nechápala jsem. „Jak vystavena? Jaké konzumaci?“
„Příliš mnoho jste toho přečetla.“
Dívala jsem se na něho a nemohla promluvit.
„Bůh je mi svědkem,“ dostala jsem ze sebe nakonec, když se
otočil, „jestli umím přečíst dvě slova za sebou! A pokud jde o psaní
dejte mi tužku a napíšu vám své jméno, ale víc ze mě nedostanete, i
kdybyste mě k tomu nutili celý rok!“
Doktor Christie zamířil ke dveřím pokoje v těsném závěsu s
doktorem Gravesem. Mluvila jsem nesouvisle, protože sestra
Spillerová mě zadržela, abych nevyrazila za nimi. „Jak se
opovažujete mluvit doktorům za zády!“ pokárala mě. „Nepřetahujte
se se mnou! Podle mě jste zralá vrátit se na samotku. Co říkáte,
doktore Christie?“
Jenomže doktor Christie mě uslyšel, u dveří se obrátil a pohlédl
na mě úplně novýma očima, rukou si přitom hladil vousy. Pak vrhl
rychlý pohled na svého kolegu.
„Mohlo by nám to koneckonců ukázat rozsah halucinací,“ řekl
tiše, „a možná by nám to mohlo pomoct ji z nich vyburcovat. Co
říkáte? Ano, vytrhněte mi stránku ze svého bloku. Sestro Spillerová,
pusťte paní Riversovou. Paní Riversová…“ Vrátil se ke mně a podal
mi kousek papíru, který doktor Graves vytrhl ze sešitu. Pak zalovil
rukou v kapse, vytáhl z ní tužku a podal mi ji.
„Dávejte si na ni pozor, pane,“ varovala ho sestra Spillerová,
když spatřila ostrý hrot tužky. „Je pěkně mazaná!“
„To je dobré, mám ji pod dohledem,“ opáčil. „Ale nemyslím, že
by nám chtěla ublížit. Viďte, paní Riversová?“
„Ne, pane,“ ujistila jsem ho a sevřela tužku v ruce. Celá jsem se
chvěla. Doktor Christie ze mě nespouštěl oči.
„Určitě ji umíte držet lépe,“ poznamenal.
Posunula jsem tužku v prstech a v tu ránu mi vypadla. Zvedla
jsem ji. „Dávejte si na ni pozor! Pozor na ni!“ zopakovala sestra
Spillerová své varování a byla připravená po mně skočit.
„Nejsem zvyklá držet v prstech tužku,“ řekla jsem.
- 422 -
 Doktor Christie přitakal. „Myslím, že jste. Pojďte, napište mi sem
na ten papír pár slov.“
„Neumím to,“ špitla jsem.
„Ovšem že umíte. Hezky se posaďte na postel a položte si papír
na kolena. Takhle se přece u psaní sedí, ne? Vždyť vy to víte. A teď
mi napište své jméno. To přece umíte. Sama jste to řekla. Jen do
toho.“
Zaváhala jsem a pak ho napsala. Papír se pod tlakem tuhy roztrhl.
Doktor Christie mě pozoroval, a když jsem byla hotová, sebral mi ho
a ukázal ho doktoru Gravesovi. Oba se zamračili.
„Napsala jste Susan,“ podotkl doktor Christie. „Ale proč?“
„Tak se jmenuju.“
„To písmo je mizerné. Udělala jste to schválně? Tumáte.“ Doktor
mi podal papír zpátky. „Napište mi celý řádek, jak jsem vás prve
žádal.“
„Neumím to!“
„Ale ano, umíte. Tak napište nějaké slovo. Napište třeba tohle –
napište: srna.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„No tak, no tak,“ pobízel mě, „to přece není těžké slovo. A už jste
nám ukázala, že umíte napsat aspoň to ‚s‘?“
Znovu jsem zaváhala. A pak, protože mě tak bedlivě sledoval a
protože za ním i doktor Graves a sestra Spillerová a sestra Baconová
a dokonce i paní Priceová se slečnou Wilsonovou nakláněli hlavu,
aby viděli, jak píšu –, napsala jsem písmeno S. Pak jsem to riskla a
zkusila napsat i to ostatní. To slovo se rozrůstalo a bylo stále delší a
delší.
„Pořád příliš tlačíte,“ poznamenal doktor Christie.
„Opravdu?“
„Vždyť víte, že ano. A váš rukopis je celý popletený a velice
ledabylý. Co je tohle za písmeno? To jste si asi sama vymyslela.
Chcete mi snad tvrdit, že váš strýc – badatel, nemýlím-li se – by
strpěl, aby jeho asistentka odváděla takovouhle práci?“
Konečně přišla má chvíle. A tak jsem se jí celá roztřesená
chopila. Zadívala jsem se doktoru Christiemu přímo do očí a co
nejpevnějším hlasem řekla:

- 423 -
 „Žádného strýce nemám. Máte na mysli starého pana Lillyho.
Troufám si tvrdit, že jeho neteř Maud má dost úhledný rukopis, ale
jak víte, já nejsem ona.“
Doktor se ťukl do brady.
„Protože vy jste přece Susan Smithová neboli Trinderová,“ dodal
pohotově.
„To tedy jsem, pane!“ přitakala jsem a znovu jsem se roztřásla.
Lékař se odmlčel. A je to! zaradovala jsem se v duchu a málem
jsem omdlela úlevou. Jenomže pak se obrátil k doktoru Gravesovi a
zavrtěl hlavou.
„Dokonalý příklad, viďte?“ řekl. „Mám dojem, že jsem v životě
neviděl tak jasný případ. Falešné představy ovlivňují dokonce
činnost motorických schopností. A právě v tom ji zlomíme. Musíme
ji pozorně sledovat, dokud nerozhodneme o směru, kterým
povedeme léčbu. Paní Riversová, moje tužka, dovolíte? Přeji pěkný
den, dámy.“
Vyškubl mi tužku z prstů, obrátil se a odešel. Doktor Graves a
sestra Spillerová odešli za ním a sestra Baconová za nimi zamkla
dveře. Viděla jsem, jak otáčí klíčem v zámku, a bylo to, jako by mi
jednu vrazila nebo mě srazila k zemi: padla jsem na postel a propukla
v hlasitý pláč. Snažila se mě sice utišit, ale v tom domě byli na slzy
tak zvyklí, že jim nepřišlo divné, když si u večeře nějaká žena ronila
slzy přímo do polévky nebo se procházela po zahradě a mohla si oči
vyplakat. Její tišivé „ccc“ se nakonec proměnilo v zívnutí. Zpražila
mě pohledem a odvrátila se. Seděla na své židli, mnula si ruce a
bolestivě sebou škubala.
„Vy si myslíte, že zažíváte muka,“ prohlásila sestra směrem ke
mně nebo spíš k nám všem, „ale jen si na hodinu vyzkoušejte tyhle
prsty – vyzkoušejte si ty palce. Tomu se říká Tantalova muka. Tomu
se říká muka s bičováním. Ach! Ach! Ať se propadnu, jestli neumřu!
Pojď, Betty, prokaž svý starý sestře laskavost a přines jí to mazání,
ano?“
Při těch slovech držela v ruce řetízek s klíči. Při pohledu na ně
jsem se rozplakala ještě usedavěji. Sestra jeden z klíčů setřásla a
Betty s ním zamířila k její skříňce, odemkla dvířka a vyndala
skleničku s mazáním. Mast byla bílá a tuhá jako sádlo. Betty se
- 424 -
posadila, nabrala plnou dlaň masti a začala ji sestře Baconové vtírat
do oteklých prstů. Ta nejprve ucukla bolestí, pak si vzdychla a její
tvář získala uhlazený výraz.
„To je žůžo!“ ulevila si a Betty se zahihňala.
Zabořila jsem hlavu do polštáře a zavřela oči. Nemohla bych být
zoufalejší, ani kdyby blázince byl peklo, sestra Baconová samotný
Ďábel a Betty démon po jejím boku. Brečela jsem a brečela, až mi
úplně došly slzy.
A pak se vedle mojí postele cosi pohnulo a vzápětí se ozval velice
laskavý hlas. „No tak, drahoušku. Nesmíte plakat.“
Byla to ta bledá stará dáma, slečna Wilsonová. Natáhla ke mně
ruku. Sotva jsem ji uviděla, cukla jsem sebou.
„Aha,“ řekla na to. „Vy se ode mě odtahujete. Není divu. Nemám
to v hlavě úplně v pořádku. Tady si na to brzy zvyknete. Pst! Ani
slovo. Sestra Baconová se dívá. Pst!“
Vytáhla si z rukávu kapesník a posunky mi naznačila, aí si
osuším tvář. Kapesník byl sice zažloutlý věkem, ale měkký, a pod
vlivem té měkkosti a laskavosti čišící z jejího pohledu – což,
přestože byla blázen, byla první známka laskavosti, které se mi
dostalo od chvíle, co mě sem přivedli – mi znovu bylo do pláče.
Sestra Baconová se podívala naším směrem. „Mám vás v merku,“
varovala mě. „To si pište.“ Pak se znovu pohodlně usadila, protože
Betty jí stále masírovala prsty sádlem.
„Nesmíte si myslet, že doma se taky tak snadno rozpláču,“ hlesla
jsem tiše.
„Jsem si jistá, že ne,“ ujistila mě slečna Wilsonová.
„Mám jen strašný strach, že si mě tady nechají. Zakusila jsem
veliké zlo. Říkají, že jsem blázen.“
„Nesmíte klesat na duchu. Tady to není tak tvrdé jako v jiných
zařízeních. Ale ani přehnaně laskavé. Například v tomhle pokoji
musíme dýchat vzduch jako dobytek ve stáji. Nebo ta strava. Říkají
nám sice dámy, ale strava – nic než čirá šlichta! – styděla bych se ji
nabídnout třeba jen zahradníkovi.“
Při těch slovech stará paní zvýšila hlas. Sestra Baconová se na
nás znovu podívala a ohrnula ret.
„To bych teda chtěla vidět, ty strašidlo!“ prohlásila pohrdavě.
- 425 -
 Slečna Wilsonová pohnula rty a upadla do rozpaků.
„Naráží na mou bledost,“ vysvětlila mi. „Budete mi věřit, když
vám povím, že místní voda obsahuje jednu látku, blízkou křídě…?
Ale pst! Necháme to být!“
Slečna Wilsonová mávla rukou a chvíli vypadala tak bláznivě, až
se mě zmocnila úzkost.
„Jste tady už dlouho?“ zeptala jsem se, když svou poletující ruku
zase svěsila.
„Řekla bych – moment – běh času je nám tady tak vzdálený…
řekla bych, že již řadu let.“
„Dvaadvacet,“ opravila ji sestra Baconová, která nás nepřestávala
poslouchat. „Protože když jsem sem jako mladá nastoupila, už jste
byla docela stará bréca, nebo ne? A letos na podzim to bylo čtrnáct
let. Á, přitlač, Betty, ještě! Hodná.“
Sestra protáhla obličej, vydechla a zavřela oči. Dvaadvacet let!
vyděsila jsem se v duchu a to pomyšlení se mi muselo odrazit v
obličeji, protože slečna Wilsonová rychle dodala:
„Nesmíte si myslet, že tady budete tak dlouho. Paní Priccová
přijíždí každý rok, ale její manžel si ji zase bere domů, když
pominou nejhorší záchvaty. Příkaz k vašemu léčení podepsal váš
manžel, viďte? Mě sem nechal zavřít můj bratr. Ale i když bez sestry
se muž obejde, manželku potřebuje.“ Její ruka se vznesla vzhůru.
„Kdybych mohla, mluvila bych srozumitelněji, ale jazyk mi… Jistě
chápete.“
„Ten muž,“ dodala jsem na vysvětlenou, „který mě sem dal
zavřít, je ohavný zločinec a jen předstírá, že je můj manžel.“
„Tak to máte těžké,“ opáčila slečna Wilsonová, kroutila hlavou a
vzdychala. „To je ze všeho nejhorší.“
Dotkla jsem se její paže. Srdce, které se ještě před chvílí smrsklo
pod tíhou úzkosti, se najednou nafouklo jako boje – bylo tak tvrdé,
až to bolelo.
„Vy mi věříte,“ hlesla jsem. Pohlédla jsem na sestru Baconovou,
ale ta mě slyšela a otevřela oči.
„To nesmíte brát vážně,“ namítla chlácholivým hlasem. „Slečna
Wilsonová věří kdejakému nesmyslu. Jen se jí zeptejte, jaká žijí na
Měsíci stvoření.“
- 426 -
 „K čertu s vámi!“ obořila se na ni slečna Wilsonová. „Řekla jsem
vám to důvěrně! Tak vidíte, paní Riversová, jak se tady snaží
podkopat mé dobré postavení. Platí vám snad můj bratr pár šilinků
týdně, abyste mě urážela? Zloději! Ďáblové!“
Sestra Baconová se demonstrativně zvedla ze židle a sevřela ruce
v pěst; slečna Wilsonová se znovu odmlčela.
„O Měsíci si můžete myslet, co chcete, slečno Wilsonová,“
prohlásila jsem po chvilce, „pročpak by ne? Ale když vám říkám, že
mě sem dostal párek šejdířů a že mám všech pět pohromadě, neříkám
nic než pravdu. Však doktor Christie to časem zjistí.“
„Doufám, že ano,“ odvětila. „Vím jistě, že ano. Ale víte, propustit
vás odtud může zase jedině váš manžel.“
Zůstala jsem na ni civět. Pak jsem se podívala na sestru
Baconovou. „Je to pravda?“ chtěla jsem vědět. Sestra přikývla. Zase
jsem se dala do pláče. „Pak je se mnou amen, to je můj konec!“
vykřikla jsem. „Protože ten lump to nikdy, ale nikdy neudělá!“
Slečna Wilsonová zavrtěla hlavou. „To je zlé! Moc zlé! Ale co
když přijede na návštěvu a rozmyslí si to? Musí k nám pouštět
návštěvy, víte, na to je zákon.“
Otřela jsem si tvář. „On nepřijede,“ namítla jsem. „Ví, že kdyby
přijel, tak ho zabiju!“
Slečna Wilsonová se kolem sebe polekaně rozhlédla. „Takové
věci tady nesmíte říkat. Musíte se chovat slušně. Copak nevíte, že
umějí jednoho sebrat, svázat… že mají vodu…“
„Vodu,“ zamumlala paní Priceová stylem, který naháněl hrůzu.
„To stačí!“ okřikla nás sestra Baconová. „A vy mi, slečno
Rukavičko,“ čímž myslela mě, „přestaňte děsit dámy.“
A znovu mi ukázala sevřenou pěst.
Pak jsme všechny ztichly. Betty sestře ještě chviličku vtírala
mazání, pak kelímek odložila a vrátila se zpátky do postele. Slečna
Wilsonová svěsila hlavu a zadívala se do prázdna. Paní Priceová tu a
tam něco špitla nebo zasténala zpoza závoje svých vlasů. Z
vedlejšího pokoje se ozval výbuch chraplavého vřískotu. Vzpomněla
jsem si na sestru pana Ibbse. Myslela jsem na celý svůj domov a
všechny jeho obyvatele. Znovu jsem se začala potit. Najednou jsem
si začala připadat tak, jak se podle mě musí cítit moucha, když ji
- 427 -
pavouk polapí do sítě. Postavila jsem se a přešla od jedné zdi pokoje
ke druhé a zase zpátky.
„Kéž by tady bylo okno,“ posteskla jsem si. „Kéž by bylo vidět
ven.“ A nakonec: „Kéž bych nikdy neodešla ze Southwarku.“
„Mohla byste se posadit?“ vybídla mě sestra Baconová.
Pak zaklela. Někdo totiž zaklepal na dveře, takže se musela
zvednout a jít otevřít. Byla to další sestra s nějakým papírem.
Počkala jsem, až si začnou špitat s hlavami těsně u sebe, pak jsem se
odplížila zpátky ke slečně Wilsonové. Zoufalství mě dohnalo k
tajnůstkářství.
„Poslyšte,“ řekla jsem tiše, „musím se odtud co nejrychleji dostat.
Mám v Londýně příbuzné a ti mají peníze. Mám matku. Jste tady už
tak dlouho, musíte přece vědět, jak na to. Tak co? Přísahám, že vám
zaplatím.“
Slečna Wilsonová na mě pohlédla a pak se stáhla. „Doufám,“
opáčila normálním tónem, „doufám, že si nemyslíte, že mě vychovali
k tomu, abych hovořila šeptem?“
Sestra Baconová se ohlédla a zadívala se na nás.
„Maud, co to tam děláte?“ zvolala.
„Špitá si,“ odvětila Betty tím svým chraplavým hlasem.
„Špitá si? Já jí taky jednu špitnu! Vratíte se do postele a nechejte
slečnu Wilsonovu na pokoji. Jen se na chvilku otočím a vy už se mi
zase mícháte mezi dámy.“
Napadlo mě, že si asi myslí, že jsem se snažila utéct. A tak jsem
se vrátila do postele. Sestra Baconová ještě chvíli stála s tou druhou
sestrou u dveří a něco jí šeptala. Ta druhá sestra ohrnula nos. Pak si
mě prohlížely tím stejně odtažitým, nepříjemným způsobem jako ty
ostatní před nimi.
Ovšem že jsem prozatím vůbec netušila, co má ten nepříjemný
pohled znamenat. Ale pomáhej mi Bůh! – protože už brzy jsem to
měla zjistit.

- 428 -
 Kapitola patnáctá

Ale až do oné chvíle jsem se tím vůbec neobtěžovala zabývat,

protože jsem byla stále přesvědčená, že se dostanu ven. A to
přesvědčení mi vydrželo po celý týden a pak ještě jeden. Teprve
potom jsem konečně pochopila, že se musím vzdát představy, že tím,
kdo mě propustí, bude doktor Christie – neboť jestliže věří, že při
vstupu do blázince jsem byla blázen, pak všechno, co jsem prozatím
řekla, pro něj bude jen dalším důkazem toho, že se můj duševní stav
zhoršuje. Ještě horší však bylo, že stále neochvějně lpěl na tom, že
budu vyléčená a znovu poznám sama sebe jedině tehdy, když opět
začnu psát.
„Byla jste přespříliš vystavována literární práci,“ prohlásil při
jedné z vizit, „a právě to je příčinou vašich potíží. A práce doktora je
takříkajíc plná paradoxů. Hodlám vás znovu pověřit literární prací, a
tím vás vyléčit. Podívejte se.“ Doktor mi přinesl balíček zabalený do
papíru. Byla v něm břidlicová tabulka a křída. „Vezmete tuto
prázdnou tabulku do ruky,“ poučil mě, „a než skončí dnešní den,
napíšete mi – a prosím úhledně! – své jméno. Tím myslím vaše pravé
jméno. Zítra mi sepíšete události z počátku svého života a každý
následující den k nim něco přidáte. Tím, že znovu získáte své
písařské nadání, tak se vám znovu vrátí i vaše intelektuální
schopnosti…“
A tak instruoval sestru Baconovou, aby mě nechávala s křídou v
ruce vysedávat celé hodiny v kuse. Ovšem že jsem nedokázala nic
napsat, křída se rozdrolila na prášek – nebo spíš zvlhla a začala
klouzat z toho, jak se mi dlaň potila. Když se doktor vrátil a uviděl
prázdnou tabulku, jen se zamračil a zavrtěl hlavou. Někdy s sebou
přivedl sestru Spillerovou. „To jste nenapsala ani slovo?“ obořila se
na mě. „a doktoři se vás celou tu dobu snaží vykurýrovat. Tomu tedy
říkám nevděk.“
Když doktor odešel, zacloumala se mnou. A když jsem křičela a
zapřísahala ji, cloumala ještě víc. Uměla s vámi zacloumat tak, že
jste měli pocit, že vám vyskáčou zuby z hlavy. Smýkala s vámi, až se
- 429 -
vám udělalo zle. „Mám ten správnej grif,“ říkala pak ostatním
sestrám s mrkáním a ty se tomu jen smály. Chovaly k dámám
nenávist. I ke mně. Měly za to, že si z nich utahuju, když s nimi
mluvím, jak mi zobák narost. Neviděly rády, že se mi pro mou
předstíranou omezenost dostává ze strany doktora Christieho zvláštní
pozornosti. A kvůli tomu mě nesnášely i samotné dámy. Jen bláznivá
slečna Wilsonová se ke mně tu a tam chovala vlídně. Jednou když
viděla, jak vzlykám nad svou tabulkou a sestra Baconová je otočená
zády, tak přišla a napsala na ni moje jméno – tedy to Maudino. Jenže,
i když to myslela dobře, nakonec jsem toho litovala: protože, když to
doktor Christie uviděl, usmál se a zvolal: „Dobrá práce, paní
Riversová! Už jsme na půl cesty.“ a když jsem den nato napsala jen
samé klikyháky, tak si samozřejmě myslel, že to jen hraju.
„Dokud zase nezačne psát, sestro Baconová,“ přikázal příkře,
„nedávejte jí večeři.“
A tak jsem aspoň padesátkrát napsala: Susan, Susan… Sestra
Baconová mě uhodila. I sestra Spillerová mi jednu vrazila. Doktor
Christie jen vrtěl hlavou. Prohlásil, že můj případ je ještě horší, než
se domníval, a vyžaduje zcela novou metodu. Podával mi dryáky z
kreozotu – přikázal sestrám, ať mě drží, zatímco mi je lil do úst.
V jednom kuse mluvil o tom, že přivede nějakého šarlatána, který
mi pustí na hlavě žilou. Pak k nám přišla nová dáma, která nemluvila
jinak než smyšleným jazykem, o němž tvrdila, že je hadí. A od té
chvíle doktor Christie trávil veškerý čas s ní, píchal do ní jehlami,
práskal jí za hlavou papírové sáčky, lil na ni vařící vodu – prostě
hledal nějaký způsob, jímž by ji zase přivedl k angličtině.

V duchu jsem si přála, aby ji píchal a opařoval donekonečna. Tím

kreozotem jsem se málem zalkla. Pijavice mi naháněly hrůzu, a tak
jsem měla dojem, že když mě nechá být, budu mít víc času jen tak
sedět a plánovat svůj útěk. Pořád jsem totiž na nic jiného nemyslela.
Pak přišel červen. Do blázince jsem přišla někdy v květnu. Ale pořád
mi zbývaly síly, abych se věnovala studiu uspořádání celého domu,
pečlivě zkoumala dveře a okna a pátrala po jejich slabinách. A
pokaždé, když sestra Baconová vytáhla svůj řetízek s klíči, dívala
jsem se, k čemu který z nich slouží. A tak jsem brzy odhalila, že
- 430 -
pokud jde o zámky na pokojích a dveřích na chodbě, do všech se
hodí jen jeden klíč. Byla jsem si jistá, že když se mi ho podaří z toho
řetízku stáhnout, budu moct utéct. Ale ty řetízky byly robustní a
každá sestra si ten svůj pečlivě hlídala a sestra Baconová, kterou
přede mnou ještě varovali, ze všech nejvíc. Dávala ho z ruky jen
tehdy, když chtěla, aby jí Betty něco podala ze skříňky, a pak si ho
hned zase vzala zpátky a schovala do kapsy.
Pokaždé, když jsem to viděla, lomcoval mnou beznadějný vztek.
Připadalo mi příliš tvrdé, že právě mě – ze všech lidí na světě! – bude
držet v ponížení a tak dlouho a pryč od všeho, co mi patří, jeden
jediný klíč – jediný, obyčejný klíč! Žádný superdokonalý vynález,
ale obyčejný klíč se čtyřmi rovnými zářezy, jehož duplikát bych
navíc (a tím jsem si byla jistá) dokázala za pomoci správného výlisku
a pilníku vyrobit, než bys řekl švec. Tohle se mi honilo hlavou snad
stokrát denně. Myslela jsem na to, když jsem si myla obličej i když
jsem večeřela. Myslela jsem na to, když jsem se procházela po té
malé zahrádce, vysedávala v salonu a poslouchala, jak si dámy
mumlají nebo pláčou, nebo když jsem ležela v posteli a do očí mě
pálilo světlo ze sestřiny lampičky. Kdyby myšlenky byly kladiva
nebo šperháky, byla bych na svobodě už stokrát. Ale moje myšlenky
byly spíš jako jed. Bylo jich tolik, až se mi z nich zvedal žaludek.
Byla to taková tupá slabost, vůbec ne jako ten pronikavý panický
strach, který se mě zmocnil a kvůli kterému jsem se tolik potila
během prvních dní. Bylo to spíš takové vleklé trápení, které se
prodlužovalo a dokonale zapadalo do chodu celého domu – jako
barva na stěnách, zápach jídla, všudypřítomný pláč a ječení –, že
jsem ho postřehla, až už bylo příliš pozdě. Stále jsem všem, s nimiž
jsem mluvila, tvrdila, že mám všech pět pohromadě a že jsem se tam
dostala omylem a že nejsem Maud Riversová a že mě musí okamžitě
pustit. Jenže jsem ta slova opakovala tak často, až pomalu začala
ztrácet svůj lesk – stejně jako mince, které přílišným používáním
zmatní.
Až jsem se jednou procházela v zahradě s jednou dámou a znovu
jí říkala to samé, když tu po mně vrhla lítostivý pohled.
„Kdysi jsem si myslela totéž,“ řekla vlídné. „Ale víte, obávám se,
že asi budete blázen, když jste tady. Na každé z nás je cosi
- 431 -
zvláštního. Stačí se podívat kolem sebe. Stačí, když se podíváte sama
na sebe.“
Usmála se, ale stejně jako předtím to bylo napůl lítostivě, a
odešla. Kdežto já jsem zůstala v tu ránu jako opařená. Nedokázala
jsem říct, jak dlouho už jsem nepomyslela na to, jak mě asi vidí
ostatní. Doktor Christie zakazoval používání zrcadel z obavy, že by
se mohla rozbít, a tak mi připadalo, že naposledy jsem se dívala do
své vlastní tváře u paní Creamové – bylo to opravdu u ní? –, když po
mně Maud chtěla, abych si oblékla její modré hedvábné šaty – byly
modré nebo šedé? –, a nastavila mi malé zrcátko. Zakryla jsem si oči
dlaněmi. Ty šaty byly modré, tím jsem si jistá. Vždyť jsem je přece
měla na sobě, když mě přivedli do blázince! Sebrali mi je stejně jako
brašnu po Maudině matce i se všemi věcmi, které v ní byly – kartáči
a hřebeny, prádlem, červenými vlněnými pantoflíčky. Už nikdy jsem
je neviděla. Místo toho – podívala jsem se na své kostkované šaty a
gumové bačkory. Už jsem si na ně málem zvykla. Teď jsem je zase
viděla takové, jaké jsou, a litovala jsem, že jsem si toho dřív
nevšimla. Sestra, která nás měla hlídat, podřimovala se zavřenýma
očima na sluníčku, ale nalevo kousek od ní bylo okno, které vedlo do
salonu. Bylo tmavé a jasně jako v zrcadle se v něm odrážela řada
kroužících dam. Jedna z nich zůstala stát s rukou na tváři. Zamrkala
jsem. Ona taky. Ta dáma jsem byla já.
Pomalu jsem k ní přistoupila a s hrůzou jsem se prohlížela.
Vypadala jsem, přesně jak řekla ta dáma, jako duševně vyšinutá.
Vlasy jsem měla sice pořád přišité k hlavě, ale buď odrostly nebo se
vysmekly ze stehů a odstávaly mi v celých chomáčích. Tvář jsem
měla bílou, ale místy posetou flíčky, škrábanci a blednoucími
modřinami. Oči byly napuchlé – myslím, že za to mohl nedostatek
spánku – a zarudlé. Moje rysy byly řezanější než kdy předtím, krk
jako špejle. Kostkované šaty na mně visely jako pytel na prádlo.
Zpod límečku mi vyčuhovaly umazané bílé konečky prstů Maudiny
staré rukavičky, kterou jsem neustále nosila při sobě. Na té kozince
byl dobře vidět otisk mých zubů.
Dívala jsem se na sebe dobrou minutu. Dívala jsem se a
vzpomínala, kolikrát mi paní Sucksbyová umývala a pročesávala
vlasy a dodávala jim lesk, když jsem byla malá. Vzpomínala jsem,
- 432 -
jak mi zahřívala postel, než mě do ní uložila, abych se nenachladila.
Vybavovala jsem si, jak mi schovávala ty nejvybranější kousky masa
a pilovala zuby, když se ulomily, a přejížděla mi rukama po pažích a
nohách, aby se ujistila, že rostou tak, jak mají. Vzpomínala jsem, v
jakém klidu a bezpečí mě celé ty roky udržovala. A pak jsem odjela
na Briar, abych zbohatla a mohla se s ní o své bohatství podělit.
Jenomže teď je po něm veta. Maud Lillyová mi ho sebrala a
zanechala mi tady to svoje. To ona tady teď měla být. Nastrčila mě
sem místo sebe, zatímco si užívala na svobodě, a každé zrcadlo, do
kterého se podívá – například u kloboučníka, zatímco jí strojí do
nejrůznějších šatů nebo v divadlech nebo tanečních sálech, kam
chodí tancovat – v každém z těch zrcadel se odrazí taková, jaká je,
tedy můj přesný opak – krásná, radostná, hrdá a hlavně svobodná…
Málem jsem se rozzuřila. Myslím, že jsem do toho neměla
daleko. Ale pak jsem spatřila pohled ve svých očích a vyděsila jsem
se. Stála jsem, nevěděla, co mám dělat, dokud se ta sestra, co měla
službu, nevzbudila a nepřišla do mě šťouchnout.
„Dobrá, slečno Marnivá,“ prohodila se zívnutím. „Troufám si
tvrdit, že i vaše podpatky stojí za pohled. A tak se na ně hezky
podíváme.“ Postrčila mě zpátky mezi kroužící masu a já jsem svěsila
hlavu a hezky pochodovala; přitom jsem sledovala lem své sukně,
své boty, boty dámy přede mnou – cokoliv, cokoliv, jen abych
nemusela zvednout pohled k oknu do salonu a znovu spatřit ten
šílený výraz ve svých očích.

Myslím, že se to stalo ke konci června. I když to mohlo být o

něco dřív. Bylo těžké orientovat se v čase. Jen těžko se dalo
odhadnout, co je právě za den – člověk akorát poznal, že uběhl další
týden, když místo celého dopoledne stráveného v posteli musel stát v
salonu a poslouchat, zatímco doktor Christie předčítal modlitby; pak
jste měli jistotu, že je neděle. Možná jsem si měla dělat za každý
uplynulý týden značku tak, jak to dělávají trestanci, ale ovšem že mi
to s těmi týdny přišlo zbytečné, protože každou neděli jsem si
pomyslela, že do té příští už přece budu venku. Pak se mi to začalo
míchal dohromady. Připadalo mi, že některý týden má dvě nebo i tři
neděle. Jiný pak neměl žádnou. S jistotou jsme věděly jen to, že jaro
- 433 -
vystřídalo léto; dny se prodlužovaly, slunce žhnulo víc a víc a v
domě bylo vedro jako v troubě.
To horko se mi vrylo do paměti asi ze všeho nejvíc. Dokázalo by
vás připravit o rozum už samo o sobě. Například vzduch v ložnicích
zhoustl jako polévka. Myslím, že jedna nebo dvě dámy na něj
dokonce umřely, i když doktoři Christie a Graves tím, že byli lékaři,
jejich smrt vydávali za záchvat mrtvice. Slyšela jsem, jak si o tom
sestry vykládají. S tím, jak venku stoupaly teploty, byly stále
nabručenější a nerudnější. Neustále si stěžovaly na bolesti hlavy a
pocení. Stěžovaly si dokonce na svou uniformu. „Nechápu, proč tady
ještě pracuju, když se o vás musím starat navlečená ve vlně,“
sekýrovaly nás pořád, „když bych mohla klidně pracovat v
tunbridgském blázinci, kde všechny sestry nosí popelín…!“
Jenomže skutečnost byla taková – a všechny jsme to věděly –, že
v žádném jiném blázinci by je nechtěli a ony by stejně nikam nešly.
Práce tady byla hračka. Pořád sice mluvily o tom, jak jsou jejich
dámy neposlušné a mazané a ukazovaly si modřiny, ale ovšem že
dámy byly příliš otupené a nešťastné, než aby byly mazané, a ty
potíže si sestry přivolávaly samy, když trochu provokovaly. Po
zbytek času odváděly tu nejlehčí práci, jakou si jen umíte představit,
protože v sedm nás zahnaly do postele – dávaly nám vypít odvar,
abychom usnuly –a pak si až do půlnoci četly noviny a časopisy,
dělaly toasty a kakao, vyšívaly, hvízdaly, pšoukaly, postávaly u dveří
a pokřikovaly jedna na druhou nebo – to když se zvlášť nudily –
vyklouzávaly z pokoje a nechávaly dámy zamčené a bez dozoru.
A ráno poté, co doktor Christie vykonal pravidelnou vizitu,
sundaly čepec, rozpustily vlasy, srolovaly punčochy a vykasaly
sukně, a nám všem rozdaly noviny a přikázaly, abychom se kolem
nich rozestavěly a ovívaly jim jejich mohutné bílé nohy.
Aspoň sestra Baconová to tak dělala. Kvůli tomu svrabu na rukou
si stěžovala na vedro víc než kdokoliv jiný. Aspoň desetktat denně
po Betty chtěla, aby jí vtírala mast do prstů. Někdy n toho i křičela.
A když se teploty vyšplhaly nejvýš, postavila si k posteli dvě
keramické mísy a spala s rukama ponořenýma do vody. Mívala z
toho sny.

- 434 -
 „Je příliš kluzký!“ vykřikla jednou v noci a pak polohlasně
dodala: „A je pryč…“
I mně se zdály sny. Připadalo mi, že pokaždé, když zavřu oči, tak
se mi něco zdá. Zdálo se mi, jak by se asi dalo předpokládat, o Lant
Street, o naší čtvrti, o domově. Zdálo se mi o panu Ibbsovi a o paní
Sucksbyové. To však byly spíš noční můry, protože jsem se z nich
často budila s pláčem. Tu a tam se mi zdálo jen o blázinci: zdálo se
mi, že jsem se vzbudila a čekal mě další den. Jenže pak jsem se
doopravdy probudila a měla ten další den před sebou, ale ten byl tak
podobný tomu, o němž se mi zdálo, že jsem si je možná oba vysnila.
Takové sny mě naprosto mátly.
Nejhorší ze všeho však byly ty, které se mi začaly zdát až po
nějakém čase, kdy bylo v noci stále větší vedro a já jsem byla stále
popletenější. Pak se mi zdálo o Briaru a o Maud.
Nikdy v nich nevystupovala taková, jaká doopravdy byla – tedy
zrádná zmije nebo zlodějka. Nikdy se mi nezdálo o Šlechticovi. Ty
sny pojednávaly jen o tom, že jsme zpátky v domě jejího strýce a já
jsem její služebná. Zdálo se mi, že se procházíme k hrobu její matky
nebo vysedáváme u řeky. Zdálo se mi, že ji oblékám a rozčesávám jí
vlasy. Zdálo se mi – sny se člověku přece nedají vyčítat, nebo ano? –
zdálo se mi, že ji miluju. Věděla jsem, že ji nenávidím. Věděla jsem,
že ji chci zabít. Ale někdy jsem se uprostřed noci probudila a nebyla
si jistá. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe; v pokoji bylo
takové teplo, že se všechny dámy převracely a házely sebou v posteli
– viděla jsem Bettyinu silnou holou nohu, zpocenou tvář sestry
Baconové, paži slečny Wilsonové. Paní Priceová si ve spánku
rozhazovala vlasy na polštář tak, jak to měla ve zvyku Maud: v
polospánku jsem na ni civěla a dočista zapomněla na všechny ty
týdny, které už od konce dubna uběhly. Zapomněla jsem na útěk z
Briaru i na svatbu v kostelíku z černého pazourku, zapomněla jsem
na dny u paní Creamové, na cestu do blázince, na tu strašlivou lest;
úplně jsem pustila z hlavy, že chci utéct, a co chci dělat, až to
udělám. Zděšeně jsem se jen sama sebe ptala Kdepak je? Kde jen
může být? a pak jsem s úlevou zavřela oči, pomyslela si Tady je… a
vmžiku jsem se ze své postele přesunula do té její. Závěsy byly
spuštěné a ona byla vedle mě. Cítila jsem její dech. „Noc je dnes tak
- 435 -
blízko,“ říkala svým líbezným hlasem a pak dodala: „Bojím se!
Bojím…!“
„Ničeho se nebojte,“ uklidňovala jsem ji pokaždé. „Ach, ničebo
se nebojte.“ A v tu chvíli se ten sen rozplynul a já jsem se probudila.
Procitla jsem s pocitem hrůzy při pomyšlení, že jsem jako sestra
Baconová mohla ta slova vyslovit nahlas – nebo vzdechnout či
zachvět se vzrušením. A pak jsem zůstala ležet zaplavená strašným
pocitem hanby. Vždyť jsem ji nenáviděla! Nenáviděla jsem ji! – a
přesto jsem věděla, že pokaždé si tajně přeju, aby ten sen dospěl až
do konce.
Začala jsem se bát, že ve spánku vstanu z postele. Co když se
pokusím políbit paní Priceovou nebo Betty? Ale když jsem se snažila
zůstat vzhůru, můj zmatek tím jen narůstal. Představovala jsem si
strašné věci. Ty noci patřily k těm nejpraštěnějším. Neboť přestože to
vedro nás všechny otupovalo, tu a tam některé dámy – dokonce i ty
tiché, poslušné z nás – přivádělo k záchvatům. Člověk mohl ten
rozruch zachytit z postele: ječení, zvonění zvonku, dusot běžících
nohou. Prořízl horkou a tichou noc jako úder hromu, a i když vám
pokaždé bylo jasné, co je to za zvuky, stejně vám přišly zvláštní –a
někdy jedna dáma vyburcovala druhou. To jste potom leželi a
přemítali, zda to nedokáže vyburcovat i vás, a zdálo se vám, že se
vám v nitru schyluje k záchvatu, začali jste se potit, možná se i cukat
–ach, to byly ale otřesné noci! Betty třeba sténala. Paní Priceová se
dala do pláče. Sestra Baconová se zvedla a zakřičela: „Pšt! Pšt!“
Otevřela dveře, vyklonila se ven a poslouchala. Pak vřískot ustal,
kroky se začaly ztrácet. „A má to,“ řekla. „Zajímalo by mě, jestli ji
šoupnou na samotku, nebo rovnou ponoří?“ A při tom slově ponoří
začala Betty znovu sténat a paní Priceová a dokonce i stará slečna
Wilsonová se zachvěly a schovaly hlavu. Nevěděla jsem proč. To
slovo bylo nezvyklé a nikdo mi ho nevysvětlil: a tak jsem si jen
představovala, že vás vymáchají jako špinavé prádlo. Ta představa
byla strašná, a proto jsem se brzy, kdykoliv ho sestra Baconová
vyslovila, začala třást taky.
„Nechápu, proč se tak klepete,“ prohodila k nám všem zle, když
se vrátila do postele. „Žádné z vás se to přece netýká, nebo ne?“

- 436 -
 Ale pak jednou přece. Probudily nás dávivé zvuky a našly jsme
smutnou paní Priceovou sedět vedle postele, jak si okusuje prsty tak
drsně, až krvácejí. Sestra Baconová šla zazvonil a brzy přiběhli muži
a doktor Christie: svázali paní Priceovou a odnesli ji dolů, a když ji
za hodinu zase přinesli zpátky, z šatů i vlasů jí crčela voda a
vypadala napůl utopená. A tak jsem se dozvěděla, že ponořit
znamená vhodit do vany s ledovou vodou. Což mě aspoň trochu
uklidnilo, protože nechat se vykoupat přece nemohlo být tak zlé jako
nechat se vymáchat… Jenomže to jsem ještě vůbec, ale vůbec, ale
vůbec nic nevěděla.
Pak se přihodilo něco zvláštního. Jednoho dne – mám pocit, že to
byl ten nejdusnější den z celého toho dusného léta – se ukázalo, že
sestra Baconová má narozeniny, a ten večer si tajně pozvala do
našeho pokoje další sestry a uspořádala pro ně večírek. Někdy to tak
dělávaly, což už jsem myslím říkala. Neměly to dovolené a jejich
hovor nám ostatním naprosto znemožňoval spát. Nikdy bychom se to
však neodvažovaly říct doktorům, protože sestry by to svedly na
halucinace a ještě by nás zbily. Musely jsme ležet v naprostém klidu,
zatímco ony hrály karty nebo domino, popíjely citronádu a někdy i
pivo.
Vzhledem k tomu, že sestra Baconová slavila narozeniny, ten
večer měly pivo, a protože bylo horko, přihnuly si víc, než je zdrávo,
a opily se. Ležela jsem s prostěradlem přetaženým přes obličej, ale
oči jsem nechávala pootevřené. Netroufala jsem si v jejich
přítomnosti usnout, aby se mi náhodou zase nezdálo o Maud. Trpěla
jsem totiž něčím, co by se dalo nazvat – nebo aspoň doktor Christie
by to tak jistě nazval – morbidním strachem z prozrazení. A naproti
tomu jsem si zase říkala, že bych měla zůstat vzhůru, kdyby se
náhodou zpily do němoty, protože pak bych mohla vstát a ukradnout
jim klíče…
Nic takového se však nestalo. Místo toho bylo v pokoji stále víc
živo, hlučno a vedro a sestry byly stále zarudlejší v obličeji. Myslím,
že jsem si tu a tam zdřímla: jejich hlasy ke mně najednou přicházely
z dálky jako ty duté hlasy, které slýcháte ve snech. Jenže každou
chvíli pak jedna z nich vykřikla nebo si smíchy odfrkla; ostatní ji sice
okřikly, ať je zticha, ale pak se samy rozřehtaly, a to mě s příšerným
- 437 -
otřesem přivedlo zpátky k sobě. Konečně jsem si prohlédla jejich
tučně rudé, upocené tváře a jejich široká vlhká otevřená ústa a
zalitovala jsem, že u sebe nemám pušku, abych je mohla postřílet.
Právě se vzájemně vychloubaly, kterým dámám v poslední době
ublížily, a jak to provedly. Nakonec si začaly porovnávat, kdo má
větší stisk. Přikládaly si k sobě ruce, dlaň na dlaň, aby viděly, která z
nich ji má největší. Pak jim jedna z nich ukázala paži.
„Ukaž nám tu svou, Belindo,“ vykřikla pak další. Belinda byla
sestra Baconová. Všechny sestry měly taková něžná jména. Člověk si
málem uměl představit, jak se na ně ještě v kolébce jejich matky
dívaly a v duchu si říkaly, že z nich vyrostou baletky. „No tak,
předveď se.“
Sestra Baconová se nejdřív upejpala, ale pak si vyhrnula rukáv.
Paži měla tlustou jako vykladač uhlí, ale bílou. Když ji však ohnula,
naběhl jí pořádný sval. „To je irskej sval,“ chlubila se, „z bábiny
strany.“ Ostatní sestry ho hmatem zkusily a obdivné hvízdly. Pak
jedna z nich řekla:
„Řekla bych, že s takovou paží se můžeš rovnat sestře Flewový.“
Sestra Flewová byla šilhavá sestra z pokoje o patro níž. Říkalo se
o ní, že byla kdysi bachařkou ve vězení. Sestra Baconová se po těch
slovech začervenala. „Tak rovnat?“ opáčila. „Moc ráda bych se s ní
popasovala. Tak aspoň poznáme, kdo má větší svaly. Určitě ji
porazím.“
Její hlas vzbudil Betty a paní Priceovou. Sestra zvedla hlavu, a
když viděla, že jsou vzhůru, přikázala jim: „Spěte.“ Nevšimla si, že ji
pozoruju pootevřenýma očima a přeju si, aby byla mrtvá. Znovu
ukázala paži i naběhnutý sval. „Hravě porazím,“ zamručela. Pak
kývla hlavou k jedné ze sester. „Zavolej sem sestru Flewovou. Aspoň
uvidíme, kdo s koho. Margaretto, ty přines metr.“
Sestry se zvedly, zavrávoraly a zahihňaly se, pak odešly. První se
po chvilce vrátila i se sestrou Flewovou, sestrou Spillerovou a s tou
snědou sestrou, která mě první den pomáhala svlékat. Všechny spolu
dole popíjely. Sestra Spillerová se kolem sebe rozhlédla s rukama v
bok a prohlásila:
„Teda, kdyby vás tak viděl doktor Christie!“ řekla a říhla si. „Co
máte s těma svalama?“
- 438 -
 A pak odkryla svůj biceps. Po ní se předvedly sestra Flewová a ta
snědá sestra. Ta druhá sestra se pak vrátila s kouskem tkaničky a s
pravítkem, a tak si jedna po druhé změřily obvod paže. Dívala jsem
se na ně tak, jak se člověk v temném lese nevěřícně dívá na skřítky:
stály totiž v kruhu a přesunovaly mezi sebou lampu, která vrhala
zvláštní světla a roztodivné stíny, a kvůli pivu, dusnu a vzrušení z
toho měření vypadaly, jako by se kolébaly a poskakovaly.
„Třicet sedm a půl!“ zvolaly vzrušenými hlasy. A pak stále
sílícími hlasy vykřikovaly: „Čtyřicet! Čtyřicet dva a půl! Čtyřicet
šest a půl! Čtyřicet sedm a půl! Vítězkou je sestra Flewová!“
Načež se rozestoupily, odložily světlo a začaly se hádat – to už
ale nevypadaly jako skřítci, ale spíš jako námořníci. Člověk by
málem čekal, že mají tetování. Sestra Baconová byla v obličeji ještě
brunátnější než obvykle.
„Pokud jde o svaly, tak jo, tentokrát nechám sestru Flewovou
vyhrát,“ pronesla trucovitě, „i když vím jistě, že tuk by neměl bejt
branej na stejnou váhu jako svaly.“ Pak si otřela ruce o pas. „Ale co
váha?“ dodala a vytrčila bradu. „Myslí si tady snad někdo, že je těžší
než já?“
Okamžitě se vedle ní vztyčily dvě nebo tři sestry a prohlásily, že
ony. Ostatní se je pokoušely potěžkat; jedna z nich při tom dokonce
spadla.
„To je k ničemu,“ usoudily nakonec. „Strašně se kroutíte, že to
nejde poznat. Potřebujeme nějaký způsob, jak to změřit. Co kdybyste
se postavily na židli a poskočily? Aspoň uvidíme, pod kým nejvíc za-
vrzá podlaha.“
„A co kdyby…,“ navrhla ta snědá sestra se smíchem, „kdybyste
skočily na Betty? Uvidíme, pod kým vrzne ona?“
„Uvidíme, pod kým kvíkne!“
Společně se otočily na Bettyinu postel. Když Betty uslyšela svoje
jméno, otevřela oči, ale teď je zase zavřela a celá se roztřásla.
Sestra Spillerová si odfrkla a namítla: „Stejně pokaždé kvíkne
pod Belindou. To nejde, to neplatí. Co třeba stará slečna
Wilsonová?“
„Ta aspoň umí kvičet!“
„Nebo paní Priceová?“
- 439 -
 „Ta se rozbrečí! Brekot je k ničemu…“
„Tak vyzkoušíme Maud!“ navrhla jedna z nich – ani nevím která
–a, přestože se všechny smály, jejich smích náhle ustal. Myslím, že
se dívaly jedna na druhou.
„Podejte židli,“ prolomila sestra Spillerová nakonec to ticho, „ať
je na čem stát…“
„Počkejte! Počkejte!“ křičela další sestra. „Co chcete dělat? Na ni
přece nemůžete skákat, vždyť ji to zabije.“ Odmlčela se, jako by si
chtěla otřít ústa. „Raději si na ni lehněte.“
A po těch slovech jsem si stáhla prostěradlo z obličeje a vytřeštila
oči. To jsem v tu chvíli asi neměla dělat. Možná se koneckonců jen
tak chvástaly. Ale já jsem si stáhla prostěradlo a ony viděly, že se
dívám, a v tu ránu se znovu rozchechtaly a nahrnuly se ke mně.
Stáhly ze mě deku a sebraly mi polštář. Dvě z nich mi zalehly nohy a
další dvě mě chytily za paže. Vmžiku byly připravené. Byly jako
jedno veliké upocené zvíře s padesáti hlavami, s padesáti ufuněnými
ústy a stovkou rukou. Když jsem se vzepřela, štíply mě.
„Nechejte mě na pokoji!“ zakřičela jsem.
„Buď zticha,“ okřikly mě. „Nic ti neuděláme. Chceme jen zjistit,
která z těch tří je nejtěžší: sestra Baconová, Spillerová nebo Flewová.
Chceme jen zjistit, pod kterou z nich budeš nejvíc kvičet. Jsi
připravená?“
„Slezte ze mě! Slezte ze mě! Řeknu to doktorovi Christiemu!“
Někdo mě uhodil do tváře. Někdo jiný mi škubl nohou. „Nekaz
zábavu,“ namítaly. „Tak kdo si na ni vyleze jako první?“
„Já,“ slyšela jsem, jak říká sestra Flewová, a ostatní o kousek
ustoupily, aby jí uvolnily cestu. Uhlazovala si šaty. „Držíte ji
pořádně?“ ujišťovala se.
„Držíme.“
„Dobrá. Ať se moc nehejbe.“
Pak mě pořádně natáhly, jako bych byla mokré prostěradlo a ony
se mě chystaly vyždímat. To, co se mi v tu chvíli honilo hlavou, se
ani nehodí popisovat. Myslela jsem, že mi utrhnou ruce a nohy. Byla
jsem přesvědčená, že mi zpřelámou kosti. Znovu jsem začala křičet a
sestry mi znovu jednu vrazily a škubly se mnou; a tak jsem ztichla.
Pak si sestra Flewová vylezla na postel, vykasala si sukni a
- 440 -
rozkročmo na mě zaklekla. Postel zavrzala. Sestra si promnula ruce a
zapíchla do mě pidlooký pohled. „Jdeme na věc!“ prohlásila a
chystala se na mě padnout celým tělem. Ale i když jsem přimhouřila
oči a zadržela dech, abych ten dopad přečkala, nic se nestalo. Sestra
Baconová ji totiž zadržela.
„Žádné padání,“ upozornila ji. „Padání neplatí. Buď ji zalehneš
pomalu, nebo ze soutěže odstup.“
A tak se sestra Flewová narovnala, pak se předklonila, zapřela se
rukama a koleny a pomalu se spouštěla dolů, dokud na mně
nespočívala plnou vahou. Ten dech, co jsem zadržela, ze mě
bezděčně vyletěl.
Myslím, že kdybych pod sebou měla tvrdou zem, a ne postel,
bylo by po mně. V tu ránu mi začalo téct z očí, z nosu i z úst.
„Prosím…!“ zaprosila jsem.
„Ona prosí!“ prohlásila ta snědá sestra. „To znamená pět bodů
pro sestru Flewovou!“
Jejich tahání na chvíli povolilo. Sestra Flewová mi vtiskla polibek
na tvář, slezla ze mě a postavila se s rukama nad hlavou jako vítěz
boxerského zápasu. Zhluboka jsem se nadechla, prskala a rozkašlala
se. Když přišla na řadu sestra Spillerová, znovu mě pevně sevřely.
Byla horší než sestra Flewová – ne těžší, ale hrubší, protože se do mě
zarývala koleny, lokty a boky. Měla tuhý korzet, jehož okraje se do
mě zařezávaly jako zuby pily. Navíc měla mastné, nakysle
zapáchající vlasy a funěla mi do ucha jako hrom. „Tak dělej, ty jedna
mrcho,“ šeptala, „zazpívej!“, ale i v takové situaci jsem si
zachovávala důstojnost. Stiskla jsem čelisti a nevydala ani hlásku,
přestože na mě tlačila a tlačila. „Á, škoda!“ zvolaly sestry nakonec.
„Sestra Spillerová zůstává bez bodu!“ a ona mě naposledy stiskla
koleny, zasakrovala a slezla dolů. Zvedla jsem hlavu z matrace. I
přes potoky slz, co mi valily z očí, jsem viděla, že vzadu za tím
kroužkem sester mě celé roztřesené pozorují Betty, slečna Wilsonová
a paní Priceová, ale dělají, že spí. Měly strach, aby jim taky
neublížily. Nic jim nevyčítám. Položila jsem hlavu zpátky na postel a
znovu pevně sevřela čelisti. Teď přišla řada na sestru Baconovou.
Měla stále zardělý obličej a její opuchlé dlaně vypadaly vedle jejích
bílých paží tak rudě, jako by měla navlečené rukavice.
- 441 -
 Rozkročmo se na mě posadila jako před ní sestra Flewová a
procvičila si prsty.
„Tak, Maud.“ Po těch slovech popadla lem mojí noční košile,
potáhla za něj a upravila mi ji. Pak mě poplácala po noze. „Tak,
slečno Rukavičko, kdo je tady moje hodná holčička?“
A pak mě zalehla. Šla na to rychleji než ty dvě a ten šok a její
váha byly strašné. Vykřikla jsem a sestry zatleskaly. „Deset bodů!“
zvolaly. Sestra Baconová se zasmála. Otřes toho smíchu mě
převálcoval jako váleček na těsto, a tak jsem zašilhala a vykřikla
ještě hlasitěji. Pak se zavrtěla ještě jednou a tentokrát schválně.
Sestry jásaly. Ale pak udělala toto: vytáhla se nahoru na ruce tak, že
obličej měla přímo nad tím mým, ale ňadry, břichem a nohama stále
spočívala na mně; a pak se zavlnila v bocích. Tak, jak se to dělává
při tom. V tu ránu jsem měla oči dokořán. Sestra Baconová se na mě
mlsně ušklíbla.
„Líbí se ti to, co?“ řekla a nepřestávala se vlnit. „Ne? Slyšely
jsme, že ano.“
A po těch slovech se sestry rozeřvaly smíchy. Řičely smíchy, a
zatímco na mě hleděly, spatřila jsem v jejich tvářích ten chlípný
výraz, který jsem viděla už dřív, ale nechápala ho. Ovšem že teď už
mi bylo všechno jasné, a zničehonic jsem uhádla, co asi tehdy Maud
pověděla doktoru Christiemu u paní Creamové. To pomyšlení, že to
řekla – že to řekla nahlas před Šlechticem jen, aby ze mě udělala
šílenou –, mě zasáhlo přímo do srdce. Od chvíle, co jsem odešla z
Briaru, jsem takových ran utržila již mnoho, ale tato a zrovna teď mi
připadala ze všech nejhorší. Jako by mě naplnili střelným prachem a
právě ke mně přiložili zápalku. Začala jsem se vzpouzet a ječet.
„Slezte ze mě!“ řvala jsem. „Slezte ze mě! Slezte ze mě! Slezte
dolů!“
Sestra Baconová ucítila, jak se svíjím, a přestala se smát. Znovu
se o mě o něco silněji zapřela svými boky. Uviděla jsem nad sebou
její rozpálenou, rudou tvář a vší silou ji nabrala hlavou. Zlomila jsem
jí nos. Sestra Baconová zařvala. Pak mi na tvář začala kapat krev.
Ani pořádně nevím, co se stalo potom. Řekla bych, že sestry, co
mě držely, mě pustily, ale myslím, že jsem se nepřestávala vzpouzet
a ječet. Sestra Baconová se ze mě svalila; myslím, že někdo – nejspíš
- 442 -
sestra Spillerová – mi jednu vrazila, ale já jsem dál běsnila. Mám
tušení, že Betty začala řvát a že se k nám přidaly další dámy z
blízkých pokojů. Myslím, že ostatní sestry se rozutekly. „Posbírejte
ty lahve a hrnky!“ křičela jedna z nich, zatímco prchala spolu s
ostatními. Pak asi někdo dostal strach a zatáhl za jednu z páček na
chodbě, protože se ozval zvonek. Ten přivolal muže a po chvilce i
doktora Christieho. Natahoval si plášť. Když vešel dovnitř, uviděl,
jak sebou stále házím na posteli a kopu a jsem potřísněná krví z nosu
sestry Baconové.
„Ta má ale silný záchvat,“ vykřikl. „Proboha, co ji tak rozrušilo?“
Sestra Baconová mlčela. Rukou se držela za obličej, ale
nespouštěla ze mě oči. „Co to bylo?“ dožadoval se doktor Christie.
„Sen?“
„Sen,“ přitakala. Pak se na něho podívala, konečně se probrala k
životu a vyhrkla: „Ach, doktore Christie, volala ze spánku jméno
nějaké dámy a vrtěla se, víte jak!“
Po těch slovech jsem znovu zaječela. „Dobrá,“ přitakal doktor.
„Umíme léčit záchvaty. Pánové a sestro Spillerová – ponořit do
studené vody. Na třicet minut.“
Muži mě popadli pod paží a zvedli mě. Sestry na mě tlačily tak
silně, že teď, když mě postavili, mi připadalo, že se začínám vznášet.
Ve skutečnosti mě celou cestu vlekli: druhý den jsem na konečcích
prstů u nohou našla odřeniny. Vůbec si však nevybavuju, že mě z
našeho patra odvedli dolů do suterénu. Nevzpomínám si, že bych
míjela dveře na samotku a pokračovala dál temnou chodbou k
místnosti, v níž stála vana. Vybavuju si jen řev vodovodních
kohoutků a chlad dlaždic pod chodidly, ale jen matně. Nejvíc si
vybavuju dřevěný rám, k němuž mě přivázali za ruce a nohy, a pak
to, jak skřípal, když ho zdvíhali navijákem a s houpáním zavěsili nad
vodu; i to, jak se rozkýval, když jsem škubala za popruhy.
Pak si vzpomínám na ten pád, když spustili kolo – a na ten úlek,
když ho zase chytili – na to, jak se mi nad obličejem zavřela ledová
hladina, a natekla mi do úst a do nosu, zatímco jsem lapala po dechu
– jak jsem se napila, prskala a kašlala.
Měla jsem pocit, že mě pověsili.

- 443 -
 Měla jsem pocit, že jsem po smrti. Pak mě vytáhli nahoru a znovu
ponořili. Chvilku vytáhnout a chvilku ponořit. Zopakovali to celkem
patnáctkrát. Patnáct šoků. Patnáct zatahání za lano mého života.
Pak už si na nic nevzpomínám.

Možná že mě nakonec opravdu zabili. Ležela jsem ve tmě. Nic se

mi nezdálo. Na nic jsem nemyslela. Nedalo se říct, že bych byla
sama sebou, neboť jsem nebyla nikým. Možná že už nikdy znovu
nebudu sama sebou. Protože když jsem se probudila, všechno bylo
jinak. Navlékli mě zpátky do mých starých šatů a starých bot a
odvedli zpátky do mého starého pokoje, a já jsem šla poslušně za
nimi jako ovečka. Byla jsem posetá modřinami a popáleninami, ale
moc jsem je nevnímala. Neplakala jsem. Seděla jsem jako ostatní
dámy a hleděla do prázdna. Mluvilo se o tom, že v případě dalšího
záchvatu mi navléknou plátěné náramky; ale ležela jsem tak klidně,
že to nakonec nechali plavat. Sestra Baconová se za mě přimluvila u
doktora Christieho. Z toho, jak jsem ji nabrala hlavou, jí zůstal
monokl, a domnívala jsem se, že až mě přistihne samotnou, dá mi co
proto – myslím, že kdyby to udělala, přijímala bych ty rány bez
mrknutí oka. Ale připadalo mi, že i ona se stejně jako všechno ostatní
změnila. Věnovala mi zvláštní pohledy, a když jsem ten večer ležela
v posteli a ostatní dámy dávno zavřely oči, podívala se mi do očí a
mírně se zeptala: „V pořádku?“ Rychle pak zkontrolovala ostatní
postele a zase se ke mně vrátila pohledem. „Nic ve zlým, Maud?
Byla to jen legrace, ne? Sranda musí bejt, nebo bysme se tady z toho
zbláznily…“
Odvrátila jsem tvář. Ale stejně si myslím, že mě pořád
pozorovala. Bylo mi to jedno. Teď už mi bylo všechno fuk. Do té
doby jsem si zachovávala odvahu a hrdost. Čekala jsem na svou
šanci k útěku, ale nikam to nevedlo. Moje vzpomínky na paní
Sucksbyovou a pana Ibbse, na Šlechtice a dokonce i na Maud začaly
zničehonic blednout, jako kdybych měla hlavou plnou kouře nebo mi
v ní zatáhli mihotající se závěs. Když se snažím v duchu procházet
po ulicích Southwarku, zjišťuju, že se ztrácím. Ty ulice nikdo jiný v
blázinci nezná. Pokud dámy vůbec někdy hovořily o Londýnu,
mluvily o místě, které si pamatovaly z doby, kdy byly ještě dívkami
- 444 -
uvedenými do společnosti – místě tak odlišném od města, které jsem
znala já, že by to klidně mohla být Bombaj. Nikdo mi neříkal mým
pravým jménem. Začala jsem slyšet na Maud a paní Riversovou;
někdy se mi dokonce zdálo, že musím být Maud, když mi tak tolik
lidí říká. A někdy jako by se mi zdály sny, ale ne moje vlastní, ale ty
její. A jindy jako bych si pamatovala věci z Briaru, které řekla a
udělala ona, jako bych je řekla a udělala já sama.
Sestry – všechny až na sestru Baconovou – se ke mně od té noci,
co mě ponořily do ledové vody, chovaly ještě lhostejněji než
předtím. Ale já jsem si na to postrkování, šikanování a otloukání
dávno zvykla. Zvykla jsem se dívat i na to, jak šikanují ostatní dámy.
Zvykla jsem si na všechno. Zvykla jsem si na svou postel, na
oslňující lampičku, na slečnu Wilsonovou a paní Priceovou, na
Betty, na doktora Christieho. Teď už by mi rozhodné nevadilo,
kdyby mi pustili žilou. Nikdy ale žádného šarlatána s pijavicemi
nepřivedli. Doktor Christie prohlásil, že to, že si říkám Maud, ještě
neznamená, že se mi ulevilo, ale jen to, že v mé nemoci nastal jistý
obrat a že zase jistě dojde ke zvratu. Až do té doby však nemá cenu
snažit se mě vyléčit, a tak se o to přestal pokoušet. Jenomže já jsem
slyšela, že mu ve skutečnosti došly léčebné kůry: vyléčil totiž tu
dámu, co rozuměla hadí řeči, a to tak dokonale, že její matka si ji s
sebou vzala domů, a kvůli tomu, ale také proto, že některé dámy
umřely, jeho ústav přišel o peníze. Teď mi každé ráno změřil tep,
podíval se mi do úst a rychle odešel. Jakmile atmosféra zhoustla a
zkomplikovala se, nezdržoval se v našich ložnicích už vůbec. Kdežto
my jsme v nich samozřejmě trávily většinu času, a i na to jsem si
zvykla.
Bůh ví, na co bych si ještě byla zvykla. Bůh ví, jak dlouho by mě
v tom domě ještě drželi – možná roky. Možná stejně dlouho jako
chudáka slečnu Wilsonovou: neboť ona byla možná – kdo ví? –
stejně duševně zdravá jako já, když ji sem poprvé strčil její bratr.
Mohla jsem tam trčet ještě dnes. Když na to pomyslím, přeběhne mi
mráz po zádech. Nemusela jsem se nikdy dostat ven a paní
Sucksbyová, pan Ibbs, Šlechtic a Maud – kde by těm dnes byl
konec?
I na to myslím.
- 445 -
 Ale nakonec jsem se přece jen dostala ven. Může za to Štěstěna.
Štěstěna je pošetilá a chová se dost zvláštně. Poslala přece Řekům
Helenu Trójskou, nebo ne? – a taky Šípkové Růžence prince.
Štěstěna mě celé léto držela v domě doktora Christieho; a teď si
poslechněte, koho mi nakonec poslala.
Řekla bych, že se to stalo asi pět nebo šest týdnů po tom, co mě
ponořili do ledové vody – tedy někdy v červenci. Jen si představte
ten stav otupělosti, v němž jsem se tou dobou nacházela. Venku stále
panovalo horké počasí, a tak jsme všechny začaly pospávat i přes
den. Spaly jsme dopoledne, než se ozvalo zvonění na oběd; a i
odpoledne bylo po celém salonu vidět, jak dámy podřimují, jak se
jim klimbají hlavy, jak si slintají na límečky. Neměly jsme nic jiného
na práci. Nebylo nic, pro co by stálo za to zůstat vzhůru. A ve spaní
aspoň ubíhal čas. Spala jsem stejně jako všechny ostatní. Spala jsem
tak tvrdě, že když k nám do pokoje jednou ráno přišla sestra
Spillerová a oznámila: „Maud Riversová, půjdete se mnou, máte
návštěvu,“ musely mě vzbudit a zopakovat mi to, a ani pak jsem
netušila, co mi to vlastně říkají.
„Návštěvu?“ opáčila jsem nechápavě.
Sestra Spillerová si zkřížila ruce na prsou. „To ho nechcete vidět?
Mám ho poslat domů?“ Podívala se na sestru Baconovou, která si
neustále mnula klouby prstů a cukala bolestí. „Je to zlé?“ zeptala se
jí.
„Bolí to jako píchnutí škorpióna, sestro Spillerová.“
Sestra Spillerová ji politovala. „Návštěva? Pro mě?“ zeptala jsem
se znova.
Sestra si zívla. „Prostě pro paní Riversovou. Říkáte si tak dnes,
nebo ne?“
To jsem nevěděla. Ale stejně jsem se na třesoucích se nohách
postavila a cítila jsem, jak se mi svírá srdce – protože jestli je to
pánská návštěva, pak jsem mohla jen usoudit bez ohledu na to, zda
jsem Maud nebo Sue, nebo kdo vlastně jsem, že to musí být Šlechtic.
Svět se mi smrskl na jediné poznání – že mi ublížili a že za všechno
může on. Pohlédla jsem na slečnu Wilsonovou. Před třemi měsíci
jsem se jí svěřila s tím, že kdyby za mnou Šlechtic přišel, zabila bych
- 446 -
ho. V tu chvíli jsem to myslela vážně. Jenže představa, že uvidím
jeho tvář, teď přišla tak nečekaně, že se mi udělalo mdlo.
Sestra Spillerová si všimla, že váhám. „Tak pojďte,“ pobídla mě,
„jestli teda chcete! Na vlasy se vykašlete.“ Musela jsem si rukou
sáhnout na hlavu. „Čím mu budete připadat šílenější, tím líp. Aspoň
mu tím ušetříte zklamání, no ne?“ Po těch slovech vrhla rychlý
pohled na sestru Baconovou. „Tak pojďte už!“ pobídla mě znovu a já
jsem sebou cukla, nejistě za ní vyšla na chodbu a dolů po schodech.
Zrovna byla středa – což bylo štěstí, i když to jsem ještě nevěděla
–, protože každou středu vyráželi doktor Christie s doktorem
Gravesem kočárem na lov nových pacientek, a v celém domě byl
klid. Na chodbě postávalo několik sester a jeden nebo dva zřízenci a
osvěžovali se ti otevřených dveří; jeden z mužů držel v ruce cigaretu,
a když uviděl sestru Spillerovou, rychle ji schoval. Mě si však
nevšímali, a já si na oplátku nevšímala jich. Myslela jsem na to, co
přijde, a bylo mi stále hůř a divněji.
„Tudy,“ řekla sestra Spillerová a kývla hlavou ke dveřím do
přijímacího pokoje. Pak mě popadla za paži a přitáhla si mě k sobě.
„A nezapomeňte – svoje lži si nechejte pro sebe. Na samotce je v
takovém horku příjemný chlad. Už nějaký čas zeje prázdnotou. Moje
slovo má stejnou váhu jako slovo doktora, když tady náhodou není.
Slyšela jste?“
Zacloumala se mnou, pak mě strčila do místnosti. „Tady ji máte,“
oznámila změněným hlasem tomu, kdo tam čekal.
Čekala jsem Šlechtice. Ale ten to nebyl. Byl to blonďatý,
modrooký chlapec v modré kazajce a v prvním okamžiku, kdy jsem
ho uviděla, mě zalila tak ostrá směsice úlevy i zklamáni, že jsem
málem padla do mdlob. Myslela jsem si totiž, že ho neznám, že došlo
k mýlce a že určitě přijel za někým jiným. Pak jsem si všimla, jak si
zaraženě prohlíží mou vizáž a pak, teprve potom – jako by se jeho
tvář a jméno pomalu draly ven z hlouby mozku skrz mlhu nebo
mlžný opar nad vodou – jsem ho konečně poznala, přestože na sobě
neměl uniformu. Byl to Charles, čistič nožů z Briaru. Důkladně si mě
prohlédl, jak už jsem řekla, pak naklonil hlavu a zalétl pohledem za
mě i za sestru Spillerovou, jako by čekal, že Maud teprve musí přijít.
Pak se na mě znovu podíval a vytřeštil oči.
- 447 -
 A právě to mě zachránilo. Byl první, kdo se za celou tu dobu,
která uplynula od chvíle, kdy jsme odjeli od paní Creamové, na mě
podíval a viděl Sue, a ne Maud. Jeho oči mi navrátily minulost. A
taky mi daly budoucnost, neboť v tom jediném okamžiku, kdy jsem
se objevila ve dveřích, pohlédla mu do očí, viděla, jak svůj pohled
obrací jinam a pak ho zase vyvedený z míry vrací, mě moje vlastní
zmatení začalo opouštět a v hlavě se mi zrodil plán. Dokonalý v
každém ohledu a detailu.
Bylo to zoufalé.
„Charlesi!“ zvolala jsem. Jelikož jsem nebyla zvyklá mluvit,
vyznělo to spíš jako skřehotání. „Charlesi, málem jsi mě nepoznal.
Myslím – myslím, že jsem se hodně změnila. Ale je od tebe velice
milé, že jsi přišel navštívit svou starou paní!“
Přistoupila jsem k němu, vzala ho za ruku a přitom se mu
neustále dívala do očí. Pak jsem si ho přitáhla k sobě a pošeptala mu,
téměř plačky, do ucha:
„Řekni, že jsem ona, nebo to je můj konec! Dám ti, co budeš
chtít! Jen řekni, že jsem ona! Ach, prosím, řekni, že jsem ona!“
Nepřestávala jsem ho držet za ruku a pevně ji tiskla. Charles
ustoupil. Měl na hlavě čepici, která mu do čela vytlačila nachovou
čáru. Teď mu znachověl celý obličej. Charles otevřel ústa a nakonec
řekl:
„Slečno, já… Slečno…!“
Ovšem, přesně tak mi totiž na Briaru říkal. Díky bohu za to!
Sestra Spillerová to uslyšela a se škodolibým uspokojením
prohlásila: „No, není to báječné, jak rychle se dámě vrátí paměť,
když spatří milou tvář z domova? To bude mít ale doktor Christie
radost!“
Obrátila jsem se a podívala se jí do očí. Tvářila se mrzutě. „Přece
nenecháte tadyhle mladého pána stát?“ řekla. „Po tom, co urazil
takovou cestu. Správně, hezky se posaďte. Ale být vámi, nesedám si
tak blízko, mladíku. Nikdy nevíme, kdy vylítnou a vytasí drápky,
dokonce i ty mírné. To je lepší. Já zůstanu tady u dveří, a kdyby
začala vyvádět, houknete, jasné?“
Posadili jsme se do dvou tvrdých křesel čelem k oknu. Charles
byl stále zmatený; teď navíc začal mžikat a tvářit se ustrašeně. Sestra
- 448 -
Spillerová stála v otevřených dveřích, kde bylo aspoň o něco
chladněji. Založila si ruce a sledovala nás; ale zároveň tu a tam
vystrčila hlavu na chodbu, aby přikývla nebo něco zamumlala
kolemjdoucím sestrám.
Stále jsem svírala v obou rukách Charlesovu dlaň. Nemohla jsem
ji pustit. Naklonila jsem se k němu a celá roztřesená jsem mu
pošeptala:
„Charlesi, já… Charlesi, v životě jsem nikoho neviděla raději,
přísahám! Musíš – musíš mi pomoct.“ Mladík polkl. A pak se stejně
tiše zeptal: „Ale jste slečna Smithová?“
„Pšt! Pšt! Jsem. Ovšem že jsem!“ Oči se mi zalily slzami. „Ale
tady mi tak nesmíš říkat. Musíš říkat…“ Rychle jsem vrhla pohled po
sestře Spillerové, a raději o něco ztišila hlas. „Musíš mi říkat slečno
Lillyová. Neptej se mě proč.“
Co jsem si asi myslela? No, ve skutečnosti jsem myslela na tu
dámu, co mluvila hadí řečí, a na ty dvě staré dámy, co zemřely.
Myslela jsem na to, jak doktor Christie prohlásil, že v mé chorobě
sice došlo k obratu, ale že si je jistý, že časem se to zase zvrátí.
Myslela jsem i na to, že kdyby slyšel, jak mi Charles říká Sue, a ne
Maud, držel by mě ještě víc zkrátka – možná by mě svazoval, možná
zavíral na samotku, máchal v ledové vodě a Charlese taky. Jinými
slovy mozek mi úplně ochromil panický strach. Ale zároveň se v
něm rodil ten plán. A každým okamžikem byl jasnější a jasnější.
„Neptej se mě proč,“ zopakovala jsem, „ale stala jsem se obětí
strašlivého podvodu! Vymysleli na mě, že jsem blázen, Charlesi.“
Chlapec se kolem mě rozhlédl. „Tohle je zařízení pro blázny?“
zeptal se. „Myslel jsem si, že je to přepychový hotel. Myslel jsem, že
tady najdu slečnu Lillyovou. A – a pana Riverse.“
„Pana Riverse,“ řekla jsem. „Ach bože! Toho ďábla! Podvedl mě,
Charlesi, a prchl do Londýna i s penězi, které měly připadnout mně.
On a Maud Lillyová! Ach! Hezký páreček! Nechali mě tady, abych
umřela…!“
Zvýšila jsem hlas, nemohla jsem si pomoct: jako by mými ústy
promlouval někdo jiný – někdo skutečně šílený. Stiskla jsem
Charlesovi prsty, abych si dala pozor a nemluvila tak nahlas.
Zmáčkla jsem mu je tak silně, až mu málem vyskočily z kloubů. A
- 449 -
vrhla jsem bázlivý pohled po sestře Spillerové ve dveřích. Zrovna
měla otočenou hlavu, zády se opírala o futra a smála se s ostatními
sestrami a zřízenci. Pohlédla jsem zpět na Charlese a už už se
chystala pokračovat. Jenomže když jsem spatřila jeho změněný
výraz, zarazila jsem se. Planoucí nach v jeho obličeji vystřídala čistě
bílá barva.
„Pan Rivers odjel do Londýna?“ špitl.
„Do Londýna,“ odvětila jsem, „nebo bůhví kam. Nedivila bych
se, kdyby byl v samotném pekle!“
Charles polkl. Pak sebou škubl, vytrhl se mi ze sevření a zakryl si
rukama tvář.
„Ach bože!“ zvolal roztřeseným hlasem, stejně jako já. „Ach, pak
jsem ztracený!“
A k mému obrovskému úžasu se dal do pláče.
A mezi slzami mi prozradil svůj příběh. Ukázalo se – tak jak jsem
tušila jíž před mnoha měsíci –, že poté, co Šlechtic odjel, stál
Charlesův život na Briaru plný broušení nožů za starou belu. Charles
to nesl tak těžce, že propadl naprosté apatii. Když to trvalo příliš
dlouho, pan Way, majordomus, na něho vzal bič.
„Říkal, že mě seřeže, až ze mě sedře kůži,“ řekl, „což taky udělal.
Panebože, jak jsem řval! Ale to bičování nebylo ve srovnání s trýzní
mého zklamaného srdce ničím, slečno, ani stonásobný počet ran by
mě tolik nebolel.“
Řekl to tak, že mě hned napadlo, že to má nacvičené; pak ztuhl,
jako by čekal, že mu dám facku, nebo se mu vysměju, a byl
připravený tu hanbu přijmout. Ale já jsem jen trpce opáčila: „To ti
věřím. V tom je pan Rivers mistr.“
Měla jsem přitom na mysli Maud. Charles si podle všeho ničeho
nevšiml. „To teda ano!“ zvolal. „To je ale šlechtic! Je šlechtic, ne?“
Obličej se mu celý rozzářil. Pak si utřel nos a vzápětí se znovu
rozplakal. Sestra Spillerová k nám zalétla pohledem a opovržlivě
ohrnula ret. A to bylo všechno. Možná že když lidé jezdí do ústavu
doktora Christieho na návštěvu za svými dámskými příbuznými,
hodně pláčou.
Když se znovu zadívala do chodby, otočila jsem se zpátky k
Charlesovi. Pohled na jeho vlastní neštěstí mě vnitřně uklidňoval.
- 450 -
Nechala jsem ho ještě chvíli vzlykat a při tom jsem si ho pořádně
prohlédla. Všimla jsem si něčeho, co mi prve uniklo: že má špinavý
krk a divné vlasy – místy světlé a chomáčovité jako peří, místy, tam,
kde si je navlhčil a ulízl, zase tmavé a tuhé. V rukávu kabátu se mu
dokonce zachytila větvička. Na kalhotech měl tenkou vrstvičku
prachu.
Charles si otřel oči, a když viděl, že si ho prohlížím, začervenal
se jako nikdy předtím.
„Teď buď tak hodný a pověz mi pravdu,“ vybídla jsem ho tiše.
„Tys utekl z Briaru, že?“
Charles se kousl do rtu, pak přikývl. „A to všechno kvůli panu
Riversovi?“ zajímalo mě. Další přikývnutí. Nakonec se rozechvěle
nadechl.
„Slečno, pan Rivers mi vždycky říkal, že kdyby měl peníze na
řádný plat, hned by si mě s sebou vzal do Londýna. A tak mě
napadlo, že než zůstat na Briaru, budu pro něj raději pracovat
zadarmo. Ale jak ho mám v Londýně najít? Pak slečna Lillyová
utekla a strhl se rozruch. Od té doby je v domě všechno vzhůru
nohama. Říkali jsme si, že asi utekla za ním, ale nikdo to nevěděl
jistě. Všichni mluvili o skandálu. Půlka služebných už odešla.
Dokonce i paní Koláčková je pryč a slouží jinde! Teď vaří Margaret.
Pan Lilly se pomátl, Pan Way ho musí krmit lžičkou!“
„Paní Koláčková,“ řekla jsem zasmušile, „pan Way.“ Ta jména
na mě působila jako světýlka: pokaždé, když se jedno z nich
rozsvítilo, část mého mozku se rozjasnila. „Margaret. Pan Lilly.“ A
pak: „Lžičkou! A to všechno – to všechno kvůli tomu, že Maud
utekla s panem Riversem?“
„To nevím, slečno,“ odvětil Charles a zavrtěl hlavou. „Říkají, že
to na něj dolehlo až po týdnu. Nejdřív byl totiž klidný, jenže pak
zjistil, že mu zničili některé jeho knihy, nebo tak něco. Pak dostal v
knihovně záchvat a upadl na podlahu. Teď už neudrží ani pero a
zapomíná slovíčka. Pan Way chtěl, abych ho po domě tlačil ve veliké
kolečkové židli, ale neujel jsem ani deset metrů – nezmohl jsem se
vůbec na nic! –, protože jsem se hned rozplakal. Nakonec mě poslali
k tetičce, abych se díval na její černostrakatá prasata. Říká se…“

- 451 -
Charles si znovu utřel nos, „říká se, že když člověk pozoruje prasata,
zbaví se melancholie. Mně to ale nepomohlo…“
V tu ránu jsem ho přestala poslouchat. V hlavě se mi rozsvítilo
světýlko a zářilo jasněji než ta ostatní. Znovu jsem Charlese vzala za
ruku. „Černostrakatá prasata?“ zeptala jsem se a přimhouřila oči.
Chlapec přikývl.
Jeho tetičkou nebyl nikdo jiný než paní Creamová.
Myslím, že tak to na venkově chodí. Nikdy mě nenapadlo zeptat
se Charlese na jeho příjmení. Spal ve stejném pokojíku jako já na
stejné slaměné matraci prolezlé všelijakou havětí. Když jeho tetička
začala mluvit o pánovi a dámě, kteří k ní přijeli a tajně se vzali, hned
mu došlo, o kom je řeč, ale protože nemohl uvěřit tomu, jaké má
štěstí, držel jazyk za zuby. Zjistil, že spolu odjeli kočárem, a od
svého bratrance – nejstaršího syna paní Creamové, který mluvil s
kočím – zjistil jméno ústavu doktora Christieho i to, kde se nachází.
„Myslel jsem si, že je to přepychový hotel,“ zopakoval Charles a
znovu se bázlivě rozhlížel kolem sebe na drátěné chránítko lamp,
holé šedivé zdi a mříže na oknech. Jsou to tři dny, co od paní
Creamové utekl, a od té doby přespává v příkopě a v křoví. „Teď,
když jsem došel až sem,“ prohlásil, „už je pozdě někam se vracet. U
brány jsem se zeptal na pana Riverse. Podívali se do knihy a řekli, že
určitě myslím jeho manželku. Pak jsem si vzpomněl, jak byla slečna
Maud vždycky laskavá, a kdyby měl někdo pana Riverse přesvědčit,
aby si mě k sobě vzal, pak jedině ona. A teď…!“
Znovu se mu roztřásl ret. Pan Way měl vážně pravdu: na to, aby
Charles tak plakal, byl přece už veliký, a kdykoliv jindy a kdekoliv
jinde bych mu sama jednu vrazila. Ale teď jsem se jen dívala, jak mu
slzy kanou po tváři, a svýma ublíženýma a zoufalýma očima jsem v
nich viděla bezpočet šperháků a klíčů.
„Charlesi,“ řekla jsem, naklonila se k němu a ze všech sil se
snažila zachovat klid. „Na Briar už se vrátit nemůžeš.“
„To nemůžu, slečno,“ přitakal. „Proboha, to nemůžu! Pan Way
by ze mě stáhl kůži zaživa!“
„A troufám si říct, že tetička tě u sebe taky nechce.“
Chlapec zavrtěl hlavou. „Řekla by, že jsem hlupák, když jsem
utekl.“
- 452 -
 „Takže musíš najít pana Riverse.“
Charles se kousl do rtu a přitakal, přitom nepřestával plakat.
„Tak mě dobře poslouchej,“ vyzvala jsem ho, ale málem jsem ta
slova nevyslovila. Sotva jsem je špitla, jen jsem je na něho dýchla ze
strachu, že by je zaslechla sestra Spillerová. „Poslouchej mě. Já tě k
němu můžu dovést. Já vím, kde je. Já ten dům velice dobře znám!
Můžu tě k němu přivést. Ale nejdřív mi musíš pomoct dostat se
odtud.“
Jestli to nebyla tak úplně pravda, že vím, kde Šlechtic je, pak to
nebyla ani lež, protože jsem si byla naprosto jistá, že jakmile budu v
Londýně, tak ho s pomocí paní Sucksbyové najdu. Ale v tu chvíli
bych i klidně zalhala. Troufám si říct, že vy také. Charles na mě
hleděl a hřbetem ruky si otíral tvář.
„Ale jak vám mám pomoct se odtud dostat?“ nechápal. „Copak
nemůžete odejít, kdykoliv se vám zachce, slečno?“
Polkla jsem. „Oni si myslí, že jsem blázen, Charlesi. Někdo – a je
jedno, kdo to byl – podepsal souhlas s mou hospitalizací. To je
zákon. Vidíš tu sestru? Vidíš, jaké má svaly? Takových sester s
takovými svaly tady mají aspoň tucet a ony moc dobře vědí, jak je
použít. Teď se mi podívej do očí. Jsem blázen?“
Charles se podíval a zamrkal. „No…“
„Ovšem že nejsem. Jenomže pár pacientek je tady tak mazaných,
že vypadají jako duševně zdravé. A doktorům i sestrám ten rozdíl
mezi mnou a jimi prostě uniká.“
Charles se znovu rozhlédl kolem sebe. Pak se podíval na mě –
zrovna tak, jak jsem se jen před chvilkou podívala já na něj –, jako
by mě viděl poprvé. Prohlédl si moje vlasy, moje šaty, moje gumové
boty. Radši jsem schovala chodidla pod sukni.
„Já… já to nevím jistě,“ odvětil.
„Nevíš jistě? A co? Jestli se chceš vrátit k tetičce a žít s prasaty?
Nebo jestli chceš sloužit u pana Riverse v Londýně – v Londýně,
nezapomeň! Pamatuješ na ty slony, na kterých se můžeš za šilink
projet? Těžké rozhodování?“
Charles sklopil zrak. Podívala jsem se na sestru Spillerovou.
Letmo na nás pohlédla a se zívnutím vytáhla hodinky.

- 453 -
 „Prasata, nebo sloni?“ zopakovala jsem. „Tak co si vybereš?
Proboha, čemu dáš přednost?“ Charles si nervózně mnul rty.
„Slonům,“ odpověděl po příšerném tichu.
„Hodný. Hodný. Díky bohu. Teď dobře poslouchej. Kolik máš u
sebe peněz?“ Charles polkl. „Pět šilinků a šest pencí.“
„Dobře. Teď mě dobře poslouchej. Musíš zajít do nejbližšího
města a tam do zámečnictví, a až ho najdeš, musíš je poprosit o…“
přitiskla jsem si ruku na oči. Měla jsem pocit, že se kolem mě znovu
zatahuje ta kalná voda, ten roztřepený závěs. Málem jsem vykřikla
hrůzou. Ale pak se ten závěs roztáhl… „o paklíč,“ dodala jsem hned,
„o paklíč s dvouapůlcentimetrovým výliskem. Řekni, že tvůj pán ho
potřebuje. Jestli ti ho ten člověk neprodá, musíš ho ukrást. No tak,
netvař se tak! Až se dostaneme do Londýna, pošleme mu jiný. Až ho
získáš, dobře si ho schovej. Pak půjdeš ke kováři a seženeš pilník o
stejné šířce, jako jsou moje prsty – vidíš? Ukaž mi, jak má být
široký. V pořádku. Ten pilník stejně jako ten klíč uschovej. Přineseš
mi je sem příští týden – příští středu, jindy ne, slyšíš mě? – a
nenápadně mi je podstrčíš. Rozumíš mi? Charlesi?“
Tupě na mě civěl. Znovu jsem začínala být vzteky bez sebe. Ale
nakonec přikývl. Pak zajel pohledem za mě a trhl sebou. Sestra
Spillerová už nestála u dveří, ale mířila přímo k nám.
„Čas vypršel,“ oznámila nám.
Oba jsme se postavili. Raději jsem se držela opěradla židle, abych
se nesložila. Podívala jsem se na Charlese tak, jako bych se mu
chtěla pohledem zavrtat až do hlavy. Jeho ruku jsem už sice pustila,
ale znovu jsem se po ní natáhla.
„Budeš si pamatovat, co jsem ti řekla, viď?“
Poněkud vylekaně přitakal. Pak svěsil zrak. Vymanil se mi ze
sevření a o krok ustoupil. Pak se přihodilo cosi prazvláštního. Když
jsem ucítila, jak mi Charlesovy prsty vyklouzávají z dlaně,
nedokázala jsem se jich vzdát.
„Neopouštěj mě!“ zvolala jsem. Ta slova vycházela z prázdna.
„Prosím, neopouštěj mě!“
Charles nadskočil.
„Ale no tak,“ pokárala mě sestra Spillerová. „Na tohle nemáme
čas. Tak pojďte.“
- 454 -
 A začala mi násilím rozevírat prsty, což jí chvilku trvalo. Když
měl Charles zase volnou ruku, rychle ji odtáhl a kotníky prstů si strčil
do úst.
„Smutné, co?“ řekla mu sestra Spillerová, zatímco mě držela za
paže. Trhla jsem rameny. „Neberte si to tak. Takové jsou všechny.
Vždycky říkáme, že je lepší sem nechodit. Lepší, když se jim
nepřipomíná domov. Jsou z toho zbytečně nanicovaté.“ Po těch
slovech si mě k sobě přitáhla ještě víc. Charles couvl. „A
nezapomeňte doma vyřídit, jak je na tom bídně, ano?“
Chlapec z ní sklouzl pohledem ke mně a přikývl.
„Charlesi, je mi to líto,“ řekla jsem. Zuby mi při tom doslova
jektaly. „Nic si z toho nedělej. To nic není. To nic není.“
Ale viděla jsem, že se na mě dívá a v duchu si říká, že přece jen
asi budu šílená, a že jestli je to tak, pak je po mně, zůstanu navždy u
doktora Christieho, už nikdy neuvidím paní Sucksbyovou a už nikdy
se nepomstím Maud. A to pomyšlení bylo ještě drásavější než můj
strach. Silou vůle jsem se přinutila zklidnit a sestra Spillerová mě
nakonec pustila. Jiná sestra přišla vyprovodit Charlese: dovolily mi
dívat se, jak odchází, a přísahám, že jsem měla co dělat, abych se za
ním nerozběhla. Charles se cestou otočil, klopýtl a naše oči se na
okamžik setkaly. Pak se znovu zatvářil otřeseně. Pokusila jsem se
usmát, ale myslím, že výsledek byl dost příšerný.
„Nezapomeň!“ zavolala jsem za ním vysokým divným hlasem.
„Nezapomeň na ty slony!“
Když to sestry uslyšely, zařvaly smíchy. Jedna z nich do mě
strčila. Veškerá síla ze mě vyprchala, takže jsem skončila na zemi.
Ležela jsem tam jako hromádka neštěstí. „Prý slony!“ chechtaly se.
Stály tam a smály se mi, až z toho slzely.
Následující týden byl doslova strašný. Vrátilo se mi myšlení,
blázinec mi připadal ještě krutější než dřív, a konečně jsem viděla,
jak hluboko jsem klesla, když jsem si na něj zvykla. Co když si na to
všechno během těch sedmi dní zase znovu zvyknu? Co když zblbnu?
Co když se Charles vrátí, a já budu strachy bez sebe a nepoznám ho?
Ta představa mě málem zabila. A tak jsem se všemožně snažila,
abych znovu neupadla do letargie. Štípala jsem se do rukou, až mi na
nich vyskákaly černé modřiny. Kousala jsem se do jazyka. Každé
- 455 -
ráno jsem procitla s hrůzným pocitem, že jsem všechno promeškala.
„Co je dnes za den?“ ptala jsem se slečny Wilsonové a paní Priceové.
Ovšem že to nevěděly. Podle slečny Wilsonové byl vždycky Velký
pátek. A tak jsem se zeptala sestry Baconové. „Co je dnes za den,
sestro Baconová?“
„Den potrestání,“ odpověděla, mrkla a promnula si ruce.
Navíc mě trápily obavy, že Charles přece jen nepřijde, že jsem
vypadala příliš šíleně a že dostane strach, nebo ho stihne nějaká
katastrofa. Napadaly mě všechny možné i nemožné věci, které by nás
mohly rozdělit – jako například, že ho čapnou cikáni nebo zloději,
porazí býci, že se dá dohromady s čestnými lidmi, kteří ho přesvědčí,
aby se vrátil domů. Jednou v noci pršelo a hned mě napadlo, jak se
ten příkop, v němž Charles spí, plní vodou a on utone. Pak zahřmělo
a zablýsklo se a já jsem si hned představila, jak se Charles schovává
pod stromem, v ruce svírá pilník…
V tomto duchu uplynul celý týden. Nakonec přišla středa. Doktor
Graves s doktorem Christiem odjeli v kočáru a někdy před obědem
se ve dveřích našeho pokoje objevila sestra Spillerová, podívala se na
mě a řekla: „No, není to nádhera? Dole čeká jistý holobrádek a žádá
si další návštěvu. S tímhle tempem nás brzy čekají ohlášky…“ Pak
mě odvedla dolů. Na chodbě do mě dloubla a řekla: „Žádné
skopičiny.“
Tentokrát se Charles tvářil ještě vyděšeněji než předtím. Seděli
jsme v těch dvou stejných křeslech jako minule a sestra Spillerová
zase stála ve dveřích a švitořila s ostatními sestrami na chodbě.
Chvilku jsme seděli v tichosti. Charles byl bílý jako křída.
„Charlesi, udělal jsi, co jsem řekla?“ zeptala jsem se šeptem.
Přikývl.
„Máš ten klíč?“ Znovu přikývl. „A pilník?“
Další přikývnutí. Zakryla jsem si rukou oči.
„Jenže ten klíč,“ zanaříkal Charles, „mě stál skoro všechny moje
peníze. Ten zámečník tvrdil, že některé výlisky jsou obrobené míň a
některé zas víc. Ale to jste mi neřekla. A tak jsem vzal ten nejobro-
benější, co měl.“
Roztáhla jsem prsty a pohlédla mu do očí.
„Kolik jsi za něj dal?“ chtěla jsem vědět.
- 456 -
 „Tři šilinky, slečno.“

Tři šilinky za šestipencový výlisek! Znovu jsem si zakryla oči.

„To nevadí,“ řekla jsem pak. „To nevadí. Hodný…“
Pak jsem mu řekla, co musí ještě udělat. Řekla jsem mu, že na mě
ten večer musí počkat za zdí parku doktora Christieho. Řekla jsem
mu, že musí najít místo, kde roste ten nejvyšší strom, a tam na mě
musí počkat. Když to bude nutné, bude muset čekat třeba i celou noc
– vůbec jsem totiž nevěděla, kolik času mi můj útěk zabere. Musí jen
čekat a být připravený utéct. A když vůbec nepřijdu, musí si
uvědomit, že mi v tom něco zabránilo a že se musí vrátit příští noc i
tu následující – musí tam prostě čekat tři noci po sobě.
„A co když nepřijdete ani pak?“ zeptal se Charles s vytřeštěnýma
očima.
„Když nepřijdu ani pak,“ odpověděla jsem, „uděláš tohle: pojedeš
do Londýna a najdeš ulici jménem Lant Street a paní Sucksbyovou,
co v ní bydlí, a povíš jí, kde jsem. Ta dáma mě miluje, Charlesi, jako
že je Bůh nade mnou! A bude milovat i tebe za to, že ses zachoval
jako přítel. Ona už bude vědět, co dělat.“
Otočila jsem hlavu. Oči jsem měla zalité slzami. „Víš, co máš
dělat?“ zeptala jsem se nakonec. „Přísaháš?“
Charles všechno odpřisáhl. „Ukaž mi ruku,“ chtěla jsem po něm,
a když jsem viděla, jak se třese, neodvažovala jsem se po něm chtít,
aby mi tajně předal výlisek i pilník ze strachu, že by je upustil. Měl
je schované v kapse a já jsem mu je štípla těsně před tím, než jsme se
rozešli – zatímco se sestra Spillerová se smíchem dívala, jak mě
Charles líbá na tvář a červená se. Pilník jsem si zastrčila do rukávu.
Ten výlisek jsem si nechala v ruce a cestou nahoru po schodech jsem
se sehnula, jako bych si chtěla vyhrnout punčochu, a upustila ho do
boty.
Pak jsem ležela na posteli a vzpomínala na všechny lupiče, o
kterých jsem v životě slyšela, a na všechny jejich vloupačky, kterými
se chlubili. Teď jsem byla jako oni. Měla jsem pilník, měla jsem i
výlisek. Na druhé straně zdi blázince na mě čeká kumpán. Jediné, co
teď musím udělat, je zmocnit se klíče na dostatečně dlouhou dobu,
abych si stihla udělat kopii.
- 457 -
 Nakonec jsem to provedla následovně.

„Dovolte mi, sestro Baconová, abych vám dnes večer namazala

prsty místo Betty,“ řekla jsem ten večer, když sestra Baconová seděla
na židli a protahovala si prsty. „Betty to totiž nemá ráda. Říká, že po
té masti smrdí jako kotleta.“
Betty spadla čelist. „Ach! Ach!“ zvolala.
„Pámbů s náma,“ ulevila si sestra Baconová. „Jako kdyby
nestačilo to vedro. Buď zticha, Betty! Takže jako kotleta, říkáš? A to
mám za všechnu svou laskavost?“
„To jsem neřekla!“ bránila se Betty. „To jsem neřekla!“
„Ale řekla,“ opáčila jsem, „jako kotleta rovnou z pánvičky. Já vás
namasíruju. Podívejte, jak mám hladké a jemné ruce.“
Sestra Baconová se podívala, ale ne na moje prsty, nýbrž do mojí
tváře. Pak obrátila oči v sloup. „Zavři zobák, Betty! Tolik kraválu a
já umírám bolestí. Vlastně je mi jedno, kdo mi to udělá, ale budu
radši, když ta holka bude zticha. Tumáš.“ Sestra zachytila špičkou
palce za okraj kapsy u sukně a odtáhla ho. „Vyndej je,“ pobídla mě.
Měla na mysli klíče. Zaváhala jsem, pak jsem vklouzla rukou
dovnitř a vyndala klíče. Byly teplé z toho, jak se jí hřály u nohy.
Sestra Baconová mě pozorovala. „Ten nejmenší,“ řekla. Vzala jsem
ho do prstů, ostatní se zhouply, pak jsem zamířila ke skříňce a
vyndala lahvičku s mastí. Betty ležela na břiše, kopala nohama a
brečela do polštáře. Sestra se pohodlně usadila a vyhrnula si
manžety. Posadila jsem se vedle ní a pomalu jí vtírala mast do všech
oteklých prstů přesně tak, jak jsem to viděla snad už stokrát.
Masírovala jsem ji asi půl hodiny. Tu a tam sestra Baconová cukla
bolestí. Pak přivřela oči a dívala se na mě zpod víček hřejivým a
zahloubaným pohledem. Málem se přitom usmívala.
„Není to tak špatné, co?“ zamumlala. „Hm?“
Nic jsem na to neřekla. Měla jsem plnou hlavu dnešní noci a
toho, co mě čeká. Jestli jsem měla červené tváře, určitě to připisovala
zardění. Jestli jsem se tvářila divně a nepřítomně, co je jí po tom?
Tady jsme byly divné všechny. Když si sestra konečně zívla, odtáhla
ruce a protáhla se, poskočilo mi srdce, ale ona si ničeho nevšimla.
Zvedla jsem se, abych mast vrátila na místo. Srdce mi znovu
- 458 -
poskočilo. Na to, co jsem musela udělat, jsem měla jen vteřinu.
Kroužek s klíči visel v zámku, ten, který jsem potřebovala – ten od
dveří byl pověšený nejníž. Nechystala jsem se ho ukradnout, protože
by si toho určitě všimla. Ale do Lant Street pořád chodili nějací muži
s kousky mýdla, tmelem a voskem… Zvedla jsem klíč a rychle, ale
velice pečlivě jsem ho obtiskla do sklenice.
V masti po něm zůstal naprosto dokonalý obtisk zoubků, jediným
pohledem jsem si to ověřila, zašroubovala víčko a postavila lahvičku
zpět do poličky. Dvířka od skříňky jsem sice zavřela, ale zamkla jen
naoko. Klíč jsem si otřela do rukávu, odnesla ho zpátky sestře
Baconové a ona stejně jako předtím konečkem palce odhrnula okraj
kapsy.
„Semhle,“ řekla, když jsem se chystala klíče vsunout dovnitř. „Až
pěkně na dno. To je ono.“
Nemohla jsem se jí podívat do očí. Šla jsem si lehnout a ona si
zívla, seděla na židli a jako vždy podřimovala, dokud nám sestra
Spillerová nepřinesla odvar na spaní. Zvykla jsem si ho spolu s
ostatními vypít, ale dnes večer jsem ho vylila – tentokrát do matrace
– a vrátila prázdný pohárek. Pak jsem ve stavu jistého vzrušení
pozorovala, co se sestra Baconová chystá udělat. Kdyby si šla ke
skříňce, řekněme pro papír nebo pro koláč nebo pro šití nebo cokoliv
jiného; kdyby zamířila ke skříňce a zjistila, že není zamčená, pak by
ji zamkla a překazila mi můj plán, a to tedy nevím, co bych dělala.
Skutečně si myslím, že bych ji zabila. Ale ona naštěstí nic takového
neudělala. Zůstala jen sedět na židli a podřimovala. Spala tak dlouho,
že už jsem si začala zoufat, že už se nevzbudí: zakašlala jsem, zvedla
botu a upustila ji na zem, vrzala nohama od své postele o podlahu,
ale sestra Baconová spala dál. Pak ji probudil nějaký sen. Vstala a
oblékla si noční košili. Měla jsem prsty položené přes obličej a skrz
škvíry jsem se dívala, jak stojí, hladí si břicho pod košilí a pak se
dívá na všechny dámy i na mě, jako by se jí něco honilo hlavou…
Ale nakonec ten nápad zavrhla. Možná to bylo tím horkem.
Sestra Baconová si znovu zívla, pověsila si řetízek s klíči kolem
krku, vlezla si do postele a vmžiku začala chrápat.

- 459 -
 Počítala jsem, kolikrát zachrápe. Když jsem došla k číslu dvacet,
vstala jsem a jako duch se přikradla zpátky ke skříňce a vyndala z ní
lahvičku s mastí.
Pak jsem si vybrousila přesnou kopii klíče. Neumím odhadnout,
jak dlouho mi to trvalo. Vím jen to, že to byly hodiny – protože
samozřejmě, i když ten pilník byl jemný a i když jsem si ruce obalila
prostěradlem a dekou, abych utlumila zvuky, skřípot železa byl i tak
hlasitý, a tak jsem se odvažovala brousit jen ve chvíli, kdy sestra
chrápala. Ani tak jsem nemohla pilovat moc rychle, protože jsem v
jednom kuse musela přiměřovat výlisek s otiskem, abych se ujistila,
že ty zoubky mám správně; anebo mě rozbolely prsty, musela jsem
přestat a procvičit si je; nebo mi zvlhly, výlisek mi vyklouzl a otočil
se mi v dlani. Byla to strašná dřina a navře jsem byla v zoufalé
situaci. Zdálo se mi, že noc mi utíká mezi prsty jako písek, nebo
sestra Baconová zničehonic přestala chrápat, já jsem se zarazila,
rozhlédla se a vrátila se do reality – k postelím a spícím dámám – a
celý pokoj mi přišel tak nehybný, až jsem dostala strach, že se
zastavil čas a já v něm už navždycky uvíznu. Tu noc nikdo nekřičel
ze spaní, nikoho netrápily zlé sny, nikdo nezvonil na poplach, všichni
jen znaveně leželi v postelích. Byla jsem jediná bdělá duše v domě –
klidně jsem mohla být jediná bdělá duše na celém světě až na to, že
jsem věděla, že i Charles je vzhůru a čeká na druhé straně zdi; čeká
na mě, a že kromě něj čeká i paní Sucksbyová, třeba i vzdychá u sebe
v posteli – nebo se prochází, mačká si ruce a volá mě… Myslím, že
právě to pomyšlení mi dodalo odvahu a rozchodilo pilník tak, že se
činil.
Protože nakonec jsem výlisek strčila do lahvičky a viděla, že
všechny zoubky jsou stejné. Klíč byl hotový. Držela jsem ho v ruce
úplné oblouzněná. Prsty jsem měla špinavé od železa, poškrábané od
pilování a úplně zmrtvělé z toho, jak jsem je pevně tiskla. Ale
netroufala jsem si je teď obvazovat. Velice opatrně jsem se zvedla,
navlékla na sebe kostkované šaty a nazula si gumové boty. Také
jsem si od sestry Baconové vzala hřebínek. Víc jsem toho
nepotřebovala. Sebrala jsem jí ho ze stolku a ona při tom pohnula
hlavou: zadržela jsem dech, ale nevzbudila se. Stála jsem bez hnutí a
dívala se jí do tváře. A najednou mě zaplavil pocit viny. „Ta bude ale
- 460 -
zklamaná,“ napadlo mě, „až zjistí, že jsem ji podfoukla.“ A hned
jsem si vybavila, jakou jí udělalo radost, když jsem se jí nabídla.
Zvláštní, co vás v takové chvíli může napadnout. Ještě chvilku
jsem ji pozorovala, pak jsem zamířila ke dveřím. Pomalu, pomaličku
jsem zasunula klíč do zámku. Pomalu, pomaličku jsem jím otočila.
„Prosím tě, bože,“ špitla jsem, když se pohnul. „Ach bože, přísahám,
že budu hodná, až do konce svých dnů budu poctivá, přísahám…“
Klíč se zadrhl a zůstal trčet v zámku. „Sakra! Sakra!“ zaklela jsem.
Roubení se zaseklo, přece jen se mi nepodařilo udělat dokonalou
kopii: teď s ním nepůjde otočit ani dopředu ani zpátky. „Do prdele!
„Ty sráči! Ach jo!“ Sevřela jsem ten klíč pevněji a zkusila to
znovu pořád nic – a nakonec jsem ho pustila. V tichosti jsem se
vrátila k posteli, vzala lahvičku s mastí sestry Baconové, přikradla se
s ní zpátky ke dveřím, pomazala klíčovou dírku mastí a foukla ji do
zámku. Pak jsem ten klíč znovu stiskla v ruce – málem jsem přitom
omdlela strachy – a tentokrát, tentokrát se to podařilo.
Následně jsem musela překonat ještě další troje dveře. Klíč se
choval pokaždé stejně – zasekl se a musel se namazat a pokaždé,
když jsem uslyšela skřípot kovu v zámku, tak jsem se otřásla a rychle
šla dál. Ale nikdo se nevzbudil. Na chodbách bylo horko a ticho, na
schodech a ve vestibulu panoval naprostý klid. Vstupní dveře byly
zavřené na závoru, na to jsem klíč nepotřebovala. Nechala jsem je za
sebou otevřené. Bylo to stejně prosté, jako když jsme s Maud utíkaly
z Briaru: akorát že na cestičce před domem jsem dostala šílený
strach, protože když jsem se chystala ten kousek štěrku přejit,
zaslechla jsem kroky a pak nějaký hlas tiše zavolal: „Hej!“ Když
jsem to uslyšela, málem jsem umřela. Myslela jsem si, že volá na mě.
Pak se ozval ženský smích a uviděla jsem postavy: dva muži –
myslím, že pan Bates a ještě jeden zřízenec – a sestra – pidlooká
sestra Flewová. „Svoje dostaneš…“ řekl jeden z nich, ale víc jsem
neslyšela. Prodírali se křovím na boční straně domu. Sestra Flewová
se znovu zasmála. Pak jejich smích ustal a nastalo ticho.
Vůbec na nic jsem nečekala. Rozběhla jsem se – zpočátku zlehka
přes pás štěrku – pak rychle a úprkem přes trávník. Na dům jsem se
ani jednou neohlédla. Vůbec jsem nemyslela na dámy, co zůstaly
uvnitř. Ráda bych řekla, že jsem šla zahodit klíč do malé obezděné
- 461 -
zahrádky, aby ho jedna z nich našla, ale neudělala jsem to.
Nezachránila jsem nikoho kromě sebe. Měla jsem příliš velký strach.
Našla jsem nejvyšší strom, ale trvalo mi další půlhodiny, než jsem se
po sucích v jeho kmeni vytáhla nahoru; spadla jsem, zkusila to znovu
–spadla podruhé, potřetí, počtvrté – nakonec jsem se vyškrábala na
jeho nejnižší větev – odtud vylezla o kus výš – a opatrně přelezla po
vrzající větvi až ke zdi… Bůh ví, jak jsem to dokázala. Mohu jen
říct, že se mi to podařilo. „Charlesi! Charlesi!“ zavolala jsem z vršku
cihelné zdi. Nikdo se neozval. Nelenila jsem a seskočila dolů.
Dopadla jsem na zem a zaslechla výkřik. To byl Charles. Čekal tak
dlouho, až usnul, a já jsem mu málem skočila na hlavu.
Po tom výkřiku se vzadu v domě rozštěkal pes. A po něm další.
Charles si zakryl rukou ústa.
„Honem pojď!“ pobídla jsem ho a popadla za paži.
Obrátili jsme se zády ke zdi a dali do běhu. A dál už jsme jen
utíkali.

Pádili jsme travou a skrz živý plot. Noc byla stále tmavá, všechny
chodníky a stezky halila tma a já jsem měla zpočátku příliš velký
strach, než abych se je snažila vypátrat. Charles každou chvíli klopýtl
nebo zpomalil, chytil se rukou za bok a zalapal po dechu, a v tu
chvíli jsem sklonila hlavu a poslouchala. Kromě ptáků, vánku a myší
však nebylo slyšet vůbec nic. Obloha se však brzy začala
rozjasňovat, a tak jsme zahlédli bledý pás silnice. „Kudy?“ zeptal se
Charles. To jsem nevěděla. Byly to celé měsíce, co jsem naposledy
stála na nějaké silnici a musela si vybrat, kterou cestou se dát.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zem a rozjasňující se obloha mi
najednou připadaly nekonečné a strašidelné. Pak jsem si všimla, že
se na mě Charles dívá a čeká. Vzpomněla jsem si proto na Londýn.
„Tudy,“ řekla jsem, vyrazila a rázem bylo po strachu.
A tak to bylo celou cestu: pokaždé, když jsme narazili na
křižovatku dvou nebo tři cest, zůstala jsem chviličku stát a všechny
své myšlenky zaměřila na Londýn. A pokaždé, jako bych byla Dick
Whittington, jsem najednou věděla, kudy se máme dát. Když obloha
ještě víc pobledla, začaly k nám doléhat zvuky koní a kol. Byli
bychom rádi, kdyby nás někdo svezl, ale pokaždé jsem se bála, že je
- 462 -
to vůz nebo kočár, který za námi poslali z blázince. Teprve až jsme
spatřili, jak z jedněch vrat vyjřždí starý farmář s vozem taženým
oslem, napadlo mě, že to s jistotou není nikdo z mužů doktora
Christieho. A tak jsme mu zastoupili cestu, on zpomalil oslíka a svezl
nás asi hodinu cesty. Stihla jsem si už rozpustit copy a vyčesat stehy,
ale vlasy mi pořád odstávaly jako kokosová vlákna, a protože jsem
neměla klobouk, zakryla jsem si hlavu Charlesovým kapesníkem.
Vydávali jsme se za bratra a sestru, kteří se vrací od tetičky do
Londýna.
„Tak do Londýna?“ opáčil farmář. „Říká se, že tam člověk může
bydlet třebas čtyřicet let a vůbec neznát svýho souseda. Je to
pravda?“
Vysadil nás u cesty na kraji nějakého města a ukázal nám, kudy
se musíme dát. Odhadovala jsem, že jsme urazili necelých patnáct
kilometrů. Dalších šedesát nás ještě čekalo. Pořád bylo časně ráno.
Našli jsme pekařství a koupili si chléb, jenže žena v tom krámě si
tak divně prohlížela moje vlasy, šaty a gumové boty, že jsem
litovala, že jsme si to s tím chlebem nerozmysleli a raději nezůstali o
hladu. Posadili jsme se na hřbitově na trávu a opřeli se o dva
nakloněné kameny. Když se ozval kostelní zvon, oba jsme sebou
škubli.
„Sedm hodin,“ řekla jsem a najednou jsem se cítila jako
zpráskaný pes. Pohlédla jsem na hřebínek sestry Baconové. „Právě se
probouzejí a brzy najdou mou prázdnou postel, jestli už se tak
nestalo.“
„Pan Way se chystá leštit boty,“ dodal Charles. Začal se mu chvět
ret.
„Raději mysli na boty pana Riverse,“ namítla jsem rychle.
„Vsadím se, že budou potřebat přeleštit. Pánská obuv v Londýně
dostává pořádně zabrat.“
„Opravdu?“ podivil se Charles a hned se mu ulevilo.
Dojedli jsme chléb, zvedli se a oprášili ze sebe trávu. Kolem
prošel nějaký muž s lopatou. Díval se na nás stejně jako ta žena v
pekařství.
„Myslí si, že jsme tuláci,“ řekl Charles, zatímco jsme se za tím
mužem dívali.
- 463 -
 Ale já jsem si hned představila, jak z blázince vycházejí muži a
ptají se po dívce v kostkovaných šatech a gumových botách.
„Pojďme,“ navrhla jsem a znovu jsme sešli ze silnice a dali se tichou
pěšinou přes pole. Drželi jsme se co nejvíc poblíž živých plotů,
přestože tráva tam byla vyšší a hůř a pomaleji se v ní šlo.
Slunce rozpalovalo okolní vzduch. Začali poletovat motýli a
včely. Tu a tam jsem zastavila, sundala si kapesník z hlavy a otřela si
tvář. V životě jsem tak daleko a usilovně nikam nešla a celé tři
měsíce nedošla dál než kolem dokola malé obezděné zahrady v
blázinci. Na patách mi naskákaly puchýře velikosti šilinků. „Nikdy
se do Londýna nedostaneme!“ pomyslela jsem si zoufale v duchu.
Ale pokaždé, když mě to napadlo, vzpomněla jsem si na paní
Sucksbyovou a představila si, jak se asi bude tvářit, až se objevíme
na Lant Street. Vzápětí jsem si vzpomněla na Maud, ať už je
kdekoliv, a na to, jak se bude tvářit ona.
Avšak nějak jsem si ji neuměla představit. A to mě mátlo.
„Pověz mi, Charlesi, jakou barvu mají oči slečny Lillyové? Jsou
hnědé, nebo modré?“
Chlapec po mně vrhl zvláštní pohled.
„Myslím, že hnědé, slečno.“
„Víš to jistě?“
„Myslím, že ano, slečno.“
„Já taky.“
Ale vůbec jsem si nebyla jistá. Mírně jsem přidala do kroku.
Charles se supěním klusal vedle mě.

Před polednem jsme dorazili k řadě malých domků stojících

podél cestičky vedoucí do vesnice. Zastavili jsme, schovali se za živý
plot a já jsem pozorně sledovala všechna okna a dveře. V jednom
nějaká dívka vytřepávala utěrky, ale po chvilce zmizela uvnitř a
zavřela okno. V dalším okně se míhala nějaká žena s kbelíkem a
nedívala se ven. Okna v dalším domku byla zavřená a tmavá, ale
stejně jsem si říkala, že za nimi přece musí být něco, co stojí za to
šlohnout. Říkala jsem si, že půjdu ke dveřím a zaklepu, a když nikdo
neotevře, zkusím petlici. Ale zatímco jsem se k tomu v duchu
odhodlávala, z úplně posledního domku k nám dolétly hlasy: u
- 464 -
branky stála žena a dvě malé děti. Žena si zavazovala čepec a líbala
děti na rozloučenou.
„Tak, Janet,“ říkala té starší, „hezky svého bratříčka hlídej, ano.
Až se vrátím, dostaneš vajíčko. Můžeš si olemovat ten kapesníček,
jestli chceš, ale hlavně musíš dávat pozor na jehlu.“
„Ano, maminko,“ odpověděla ta dívenka. Nastavila matce tvář k
polibku, pak stála u branky a točila s ní. Její matka se od domku
rychle vzdalovala – přímo kolem mě a Charlese, i když to netušila,
protože jsme byli stále schovaní za živým plotem.
Dívala jsem se, jak odchází. Pak jsem zalétla pohledem k té
holčičce, která se právě vracela po cestičce a odváděla bratříčka k
otevřeným dveřím domku. Pak jsem pohlédla na Charlese.
„Charlesi, konečně se na nás usmálo štěstí,“ řekla jsem mu. „Dáš
mi prosím tě půlšilink?“ Charles zašátral v kapse. „Ten ne. Nemáš
nějaký lesklejší?“
Vzala jsem si ten nejtřpytivější, co měl, a ještě ho trochu
přeleštila rukávem.
„Co chcete dělat, slečno?“ chtěl vědět.
„Nestarej se. Zůstaň tady. A kdyby někdo šel, tak pískni.“
Postavila jsem se a upravila si sukni, pak jsem vyšla zpoza živého
plotu a rázně zamířila k brance domku, jako bych přišla po pěšině.
Dívenka otočila hlavu a uviděla mě.
„Haló,“ zavolala jsem. „Ty asi budeš Janet. Právě jsem potkala
tvou maminku. Podívej, co mi dala. Půlšilink. Není to nádhera? A
ještě k tomu mi řekla: ‚Prosím vás, dejte ten půlšilink Janet a vyřiďte
jí, aí je tak hodná a rychle skočí do krámu koupit mouku.‘ Říkala, že
na to úplně zapomněla. Víš, co je to mouka, ne? Hodná. Víš, co ještě
tvoje maminka říkala? ‚Moje malá Janet je tak hodná, vyřiďte jí, ať si
za ty drobné koupí cukrlata.‘ Vidíš. Máš ráda cukrlata, viď? Já taky.
Jsou moc dobrý, viď? Ale lezou do zubů. To nevadí. Troufám si říct,
že ti ještě ani všechny nevyrostly. Á! Páni, ty jen září! Jako perličky
na tkaničce! Radši by sis měla pospíšit do toho krámu, než se máma
vrátí. Já tady zatím zůstanu a pohlídám dům, ano? No, nezáří ten
půlšilink jako hvězda? A jéje, tady je tvůj bratříček. Nechceš ho vzít
s sebou? Hodná holčička…“

- 465 -
 Byl to ten nejpodlejší trik, co existuje, a hrozně nerada jsem to
udělala, ale co naplat? Jeden takový na mě už taky jednou
vyzkoušeli. Celou dobu, co jsem mluvila, jsem kolem sebe těkala
pohledem a rozhlížela se po oknech ostatních domků a po pěšině, ale
nikdo se neobjevil. Dívenka si zastrčila minci do kapsičky u
zástěrky, vzala bratříčka za ruku a společně odcupitali pryč; chvilku
jsem je sledovala a pak jsem vpálila do domu. Bylo to dost mizerné
místo, ale v truhle nahoře jsem našla černé boty plus minus mojí
velikosti a potištěné šaty zabalené v papíru. Napadlo mě, že se v nich
ta žena možná vdávala a přísámbůh, že jsem je málem nevzala, ale
nakonec jsem to přece jen udělala.
Taky jsem sebrala černý slaměný čepec, šálu, vlněné punčochy,
koláč ze špižírny a nůž.
Rychle jsem zaběhla zpátky k živému plotu, za nímž byl ukrytý
Charles.
„Otoč se,“ přikázala jsem mu, zatímco jsem se převlékala. „Otoč
se! Netvař se tak vyděšeně, ty jelimane. Čert ji vem! Čert ji vem!“
Měla jsem na mysli Maud. Představovala jsem si, jak se ta malá
holčička, Janet, vrací domů s moukou a sáčkem cukrlat.
Představovala jsem si, jak se její matka vrací domů na svačinu a
zjišťuje, že jsou pryč její svatební šaty.
„Čert ji vem!“
Popadla jsem Maudinu rukavičku a škubala, dokud jí nepovolily
švy. Pak jsem ji zahodila na zem a vší silou ji podupala. Charles mě
sledoval s hrůzou v očích.
„Nečuč na mé tak, ty mimino!“ okřikla jsem ho. „Ach bože!“
Ale pak jsem dostala strach, že se někdo vrátí. Sebrala jsem
rukavičku ze země a uložila si ji zpátky do záňadří a zavázala jsem si
stuhy na čepci. Šaty z blázince i s gumovými botami jsem zahodila
do škarpy. Puchýře na patách mi praskly a silně mokvaly, ale
punčochy byly silné a černé boty řádně obnošené a měkké. Na šatech
byl vzor s růžemi a na krempě čepce zas byly sedmikrásky.
Představila jsem si, jak asi vypadám – jako dojička z nějakého
obrázku, co visí na stěně v mlékárně.
Ale napadlo mě, že na venkově na sobě nic lepšího mít nemůžu.
Opustili jsme pole a stinné pěšiny a vrátili se zpátky na silnici; po
- 466 -
nějakém čase nás dojel další starý farmář a svezl nás dalších pár
kilometrů. Dál jsme zase museli po svých.
Stále jsme neúnavně šlapali. Charles byl celou cestu zticha.
Nakonec to nevydržel a vyhrkl: „Vy jste si ty šaty a boty vzala bez
ptaní.“
„I ten koláč,“ namítla jsem. „Ale vsadím se, že ho sníš.“
Ujistila jsem ho, že ty šaty té ženě pošleme z Londýna zpátky a
koupíme jí úplně nový koláč. Charlese to ale moc nepřesvědčilo. Noc
jsme strávili na seně v jedné otevřené stodole; Charles ležel zády ke
mně a lopatky se mu jen chvěly. Nevěděla jsem, jestli, až usnu,
neuteče zpátky do Briaru, a tak jsem počkala, až se ztratí, a svázala
jsem dohromady naše tkaničky od bot, aby mě probudil, kdyby se
pokusil utéct. Ten kluk mi šel pěkně na nervy, ale bylo mi jasné, že
prozatím je mi lépe s ním než bez něho – protože lidé od doktora
Christieho by hledali samotnou dívku, a ne sestru a jejího bratra.
Pomyslela jsem si, že když budu muset, v Londýně mu uteču.
Jenomže Londýn byl stále v nedohlednu. Vzduch byl pořád
provoněný čistotou. Uprostřed noci jsem se probudila a stodola byla
plná krav: stály v kruhu, prohlížely si nás a jedna dokonce kašlala
jako člověk. Netvrďte mi, že je to normální. Vzbudila jsem Charlese
a ten byl stejně vyplašený jako já. Vstal a pokusil se utéct – ovšem že
spadl a málem mi vyvrkl kotník. A tak jsem ty tkaničky zase
rozvázala. Vycouvali jsme ze stodoly pozpátku, chvíli běželi, chvíli
zase šli. Pak jsme nad kopcem spatřili vycházející slunce.
„To znamená, že jdeme na východ,“ řekl Charles. V noci bylo
chladno jako v zimě, ale ten kopec byl dost strmý, a tak jsme se brzy
zahřáli. Když jsme vylezli na vrchol, slunce už se vyhouplo výš a
pomalu se rozednívalo. Vyloupl se nový den, pomyslela jsem si a
představila si ho jako vajíčko, v němž se objevila puklina a pomalu
se rozevírá. Před námi se ve své zelené celistvosti rozkládal anglický
venkov s řekami, silnicemi a živými ploty, kostely, komíny a
stoupajícími proužky kouře. O něco dál ty komíny strměly ještě výš,
silnice a řeky se rozšiřovaly, proužky kouře byly čím dál tím silnější,
až se nakonec v dálce úplně slévaly do jedné veliké čmouhy, skvrny,
tmy – tmy černé jako uhlík v ohni – tmy, kterou tu a tam v místech,
kde slunce dopadalo na okenní tabulky a zlatavé špičky kopulí a
- 467 -
kostelních věží, protkávaly zářivé světelné body. „Londýn,“ hlesla
jsem. „Ach bože, Londýn!“

- 468 -
 Kapitola šestnáctá

Přesto trvalo ještě celý den, než jsme dosáhli cíle. Mohli jsme
najít nějaké nádraží a svézt se vlakem, ale připadalo mi lepší nechat
si tu hrstku peněz, co máme, na jídlo. Chvíli jsme doprovázeli
chlapce, který nesl na zádech nůši plnou cibule a ukázal nám místo,
odkud vyrážejí vozy naložené zeleninou pro londýnské trhy. Propásli
jsme sice dopravní špičku, ale nakonec nás svezl muž s pomalým
koněm, který vezl červené fazole do Hammersmithu. Řekl, že mu
Charles připomíná jeho vlastního syna – za to mohl ten jeho kukuč –,
a tak jsem je nechala jet vepředu pospolu a sama jsem se posadila
vzadu do vozu k těm fazolím. Seděla jsem s tváří opřenou o
bedýnku, oči upřené na silnici před námi a sem tam se cesta zvedla a
znovu nám ukázala Londýn; zase byl o něco blíž. Mohla jsem se
prospat, ale nemohla jsem se toho koukání nabažit. Dívala jsem se,
jak je na silnicích stále rušněji a venkovské živé ploty ustupují
laťkovým plotům a zídkám; jak se z listí stávají cihly, z trávy škvára
a prach, z příkopů zase obrubníky. Když se vůz jednou přiblížil k
boční straně nějakého domu silně polepeného mihotajícími se
plakáty, natáhla jsem se a utrhla proužek oznámení – chviličku jsem
ho držela v ruce a pak pustila. Byla na něm nakreslená ruka držící
pistoli. Na prstech mi po něm zbyly saze. V tu chvíli jsem poznala,
že jsem doma.
Z Hammersmithu jsme šli pěšky. Tu část Londýna jsem sice
neznala, ale zjistila jsem, že se docela dobře orientuju – stejně jako
jsem na venkově vždycky poznala, kterou cestou se dát. Charles
kráčel vedle mě, přivíral oči a občas se mě chytil za manžetu šatů;
nakonec jsem ho vzala za ruku, abych ho převedla na druhou stranu
ulice, a už se mě nepustil. Zahlédla jsem náš odraz v jedné obrovské
skleněné výloze – já v čepci, on v obyčejné zelené kazajce – vypadali
jsme jako Jeníček s Mařenkou.
Pak jsme došli do Westminsteru a poprvé před sebou uviděli
řeku. Musela jsem zastavit.

- 469 -
 „Počkej, Charlesi,“ řekla jsem, položila si ruku na srdce a
odvrátila se od něj. Nechtěla jsem, aby viděl, jak jsem dojatá. Ale
sotva ty nejpalčivější z emocí pominuly, zamyslela jsem se.
„Ještě bychom neměli přecházet na druhou stranu řeky,“
přemítala jsem nahlas, zatímco jsme kráčeli dál. Přemítala jsem, na
koho bychom mohli narazit. Co kdybychom čirou náhodou potkali
Šlechtice? Nebo on nás? Podle mě by na mě sám ruku nevztáhl, ale
věděla jsem, že když je v sázce patnáct tisíc liber, je schopný
najmout si na tu špinavou práci nějaké hromotluky. Až doposud mě
tohle vůbec nenapadlo. Myslela jsem jen na to, jak dorazit do
Londýna. A tak jsem se kolem sebe začala dívat novýma očima.
Charles si toho hned všiml.
„Co se děje, slečno?“
„Ale nic,“ odvětila jsem. „Jen se bojím, že po nás pořád můžou jít
lidé od doktora Christieho. Vezmeme to tudy.“
Zavedla jsem ho do tmavé a úzké uličky. Ale pak mě napadlo, že
nechat se načapat právě na takovém místě, by bylo to nejhorší. A tak
jsem raději – to už jsme byli někde poblíž Charing Crossu – zabočila
na Strand, a po nějaké době jsme došli na konec ulice, kde stálo pár
stánků s obnošeným šatstvem. U prvního z nich jsem koupila
Charlesovi vlněnou šálu. Pro sebe jsem si vybrala závoj. Muž, který
mi ho prodával, si mě dobíral.
„Nechcete místo toho klobouk?“ škádlil mě. „Máte příliš hezkou
tvářičku, než abyste ji schovávala.“
Nastavila jsem ruku, abych si vzala zpátky drobné. „No jasně,“
odsekla jsem netrpělivě, „trhněte si.“
Charles sebou škubl. Bylo mi to jedno. Nasadila jsem si závoj a
hned jsem se cítila líp. K tomu čepci a květovaným šatům se sice
moc nehodil, ale říkala jsem si, že si aspoň budou myslet, že mám na
tváři jizvy nebo nějakou chorobu. Charlesovi jsem přikázala, aby si
šálu omotal přes ústa a čepici narazil do čela. Když namítl, že je
horko, odbyla jsem ho slovy: „Jestli mě špehové doktora Christieho
seberou dřív, než tě zavedu k panu Riversovi, pak ti teprve bude
horko.“

- 470 -
 Charles se zadíval dopředu na tlačenici kočárů a koní na Ludgate
Hill. Právě bylo šest hodin a dopravní ruch byl na tom nejhorším
stupni.
„Tak kdy už mě k němu zavedete?“ vyhrkl. „Jak je to k němu
ještě daleko?“
„Už jen kousek. Ale musíme být opatrní. Musím si to promyslet.
Najdeme si nějaké klidné…“
Skončili jsme u katedrály sv. Pavla. Vešli jsme dovnitř a já se
posadila do jedné z lavic, zatímco Charles se procházel a prohlížel si
sochy. „Stačí, když se dostanu do Lant Street,“ pomyslela jsem si, „a
budu zachráněná.“ Jenže mi dělalo starosti, co asi Šlechtic rozhlásil
po naší čtvrti. Co když na mě mají všichni synovci pana Ibbse pifku?
Co když dřív než paní Sucksbyovou potkám Johna Vrooma? Ten ani
žádnou pifku nepotřebuje a pozná mě třeba i za závojem. Musím se
mít na pozoru. Měla bych si pořádně okouknout celý dům a vejít
dovnitř, až když budu vědět, na čem vlastně jsem. Nebylo snadné
zachovávat opatrnost a nikam nespěchat, ale vzpomněla jsem si na
svou matku, která na svou neopatrnost doplatila, jen se podívejte, jak
dopadla.
Otřásla jsem se jako osika. V katedrále bylo i v červenci chladno.
Barvy v oknech s přicházejícím večerem bledly. V blázinci by nás
teď budili k večeři. Dostaly bychom chléb s máslem a půllitr čaje…
Charles se přišel posadit vedle mě. Slyšela jsem, jak vzdychá.
Žmoulal v ruce čepici a plavé vlasy mu jen zářily. Rty měl dokonale
růžové. Po katedrále obcházela trojice chlapců v bílých pláštích a
plamínky plápolajícími na bronzových tyčkách zažehávala lampy a
svíce. Pohlédla jsem na Charlese a pomyslela si, jak by se mezi ně v
takovém plášti hodil.
Pak jsem se podívala na jeho kazajku. Byla kvalitní, ale dost
zaprášená.
„Kolik nám zbývá peněz, Charlesi?“ zeptala jsem se.
Dělalo to něco kolem jedné a půl penny. Odvedla jsem Charlese
do zastavárny na Watling Street a zastavila za dva šilinky jeho kabát.
Když ho Charles podával muži za pultem, plakal.
„Ach, jak se teď můžu ukázat před panem Riversem?“ naříkal.
„Přece by nechtěl sluhu v košili!“
- 471 -
 Slíbila jsem mu, že se pro něj za pár dní vrátíme. Pak jsem mu
koupila pár garnátů a krajíc chleba s máslem a hrnek čaje.
„Mňam, není nad londýnský garnáty, co?“ snažila jsem se ho
povzbudit.
Charles mlčel. Když jsme zase vyrazili na cestu, šel o krok za
mnou a objímal se rukama, oči upřené do země. Měl je zarudlé – od
pláče a taky od popílku.
V Blackfriars jsme přešli na druhou stranu řeky a od té chvíle,
přestože jsem se stále měla na pozoru, jsem byla ještě ostražitější.
Vyhýbali jsme se zadním uličkám a průchodům a raději jsme se
drželi otevřených cest. Úkryt nám poskytoval soumrak, což je
falešný hráč a vždycky se hodí pro jakoukoliv levárnu líp než tma. S
každým dalším krokem jsem však byla blíž k domovu: začínala jsem
si všímat jistých známých věcí – dokonce i jistých známých tváří – a
znovu jsem ucítila hnutí v mysli i v srdci, a měla jsem pocit, že mě to
úplně rozhodí. Pak jsme došli ke Gravel Lane a Southwark Bridge
Road, zabočili na západní konec Lant Street a zahleděli se po celé
její délce. Srdce mi bilo tak rychle, že jsem myslela, že každou chvíli
omdlím. Sevřela jsem cihlovou zeď, o kterou jsme se opřeli, a svěsila
hlavu, dokud se mi nezpomalil tep. Když jsem promluvila, měla jsem
zastřený hlas.
„Vidíš ty černé dveře s okýnkem, Charlesi? To jsou dveře do
našeho domu. Ta paní, co tam žije, je pro mě jako matka. Víc než
cokoliv jiného bych si teď přála rozběhnout se k nim, ale nejde to.
Není to bezpečné.“
„Že ne?“ opáčil nechápavě a bázlivě se kolem sebe rozhlédl.
Ulice, jež byly mým očím tak drahé, že bych je nejraději zulíbala, mu
musely připadat poněkud nuzné.
„Není,“ zopakovala jsem, „dokud jsou nám lidé doktora
Christieho v patách.“
Zadívala jsem se do ulice na dveře pana lbbse a pak do okna nad
nimi. To okno vedlo do pokoje, který jsem obývala s paní
Sucksbyovou, a pokušení dostat se k němu ještě blíž, bylo příliš
silné. Popadla jsem Charlese a tlačila ho před sebou, až jsme došli ke
zdi, kde bylo mezi dvěma vypouklými arkýřovými okny trochu stínu.
Minulo nás několik dětí, posmívaly se mému závoji. Znala jsem ze
- 472 -
sousedství jejich matky. „Proč prostě nedoběhnu ke dveřím a
nezavolám na paní Sucksbyovou?“ napadlo mě pak. Možná bych to i
udělala. To nemůžu říct. Jenomže jsem se otočila, jako bych si chtěla
upravit čepec, a zatímco jsem se stále rozhodovala, Charles si zakryl
rukou ústa a vykřikl: „Ach!“
Děti, které se mi posmívaly, doběhly až na konec ulice, kde se od
sebe odtrhly, aby mezi nimi mohl někdo projít. Ten někdo byl
Šlechtic. Na hlavě měl starý klopák a kolem krku uvázaný nachový
šátek. Vlasy a knír měl delší než kdykoliv předtím. Dívali jsme se,
jak se loudá. Myslím, že si pískal. U dveří do krámu pana Ibbse
zůstal stát, sáhl do kapsy u kabátu a vytáhl klíč. Zadupal – nejdřív
pravou, pak levou nohou – do schodku a oprášil si boty; pak zasunul
klíč do zámku, zběžně se kolem sebe rozhlédl a vešel dovnitř. Celé to
provedl s takovou samozřejmostí, jako by tam patřil.
Jen jsem ho uviděla, celá jsem se zachvěla. Ale moje pocity byly
zvláštní. „Satanáš!“ utrousila jsem. Nejradši bych ho zabila,
zastřelila, rozběhla se k němu a vrazila mu facku. Ale při pohledu na
něj jsem také dostala strach – větší, než by bylo záhodno –, takový
strach, jako bych pořád byla v péči doktora Christieho a každou
chvíli se mě chystali popadnout, usměrnit mě, svázat a ponořit do
ledové vody. Dýchala jsem dost přerývaně a v krátkých intervalech.
Myslím, že Charles si toho ani nevšiml. Pořád musel myslet na to, že
nemá kazajku. „Ach!“ vzdychal stále dokola. „Ach! Ach!“ Nešťastně
si prohlížel nehty na rukou a skvrny od bláta na manžetách.
Vzala jsem ho za paži. Chtělo se mi utéct – zpátky, tou samou
cestou, kterou jsme přišli. Ze všeho nejvíc se mi chtělo utéct. A
málem jsem to udělala. „Tak pojď,“ pobídla jsem Charlese.
„Honem.“ Pak jsem se znovu podívala na dveře pana Ibbse, vybavila
si za nimi paní Sucksbyovou, vzpomněla si, jak Šlechtic lhostejně a
nevzrušeně vysedává po jejím boku. Čert ho vem, když se kvůli
němu bojím vlastního domova! „Já se zahnat nenechám!“ zvolala
jsem. „Zůstaneme tady, ale schováme se. Pojď tudy.“ A ještě pevněji
jsem Charlese popadla a začala jsem ho postrkovat nikoliv pryč z
Lant Street, nýbrž dál po ní. Po celé délce ulice stály z jedné strany
penziony. Zrovna jsme se před jedním z nich ocitli. „Máte volné
postele?“ zeptala jsem se dívky ve dveřích. „Napůl,“ odpověděla. To
- 473 -
nestačilo. Šli jsme o dům dál a pak ještě kousek. Oba byly plné.
Nakonec jsme došli k domu, který stál přímo naproti domu pana
Ibbse. Na schodech stála žena s děckem. Neznala jsem ji, což bylo
dobře.
„Máte pokoj?“ vyhrkla jsem.
„Možná,“ odvětila a snažila se mi podívat pod závoj. „Vepředu?“
zeptala jsem se a ukázala. „Tamten?“
„Ten stojí víc.“
„Pronajmeme si ho na týden. Teď vám dám šilink a zítra
doplatím zbytek.“
Dívka se sice ušklíbla, ale nakonec řekla: „Tak dobře.“ Bylo
jasné, že chce džin. Postavila se, odložila dítě na schod a odvedla nás
po kluzkém schodišti nahoru. Na podestě ležel nějaký muž opilý do
němoty. Ve dveřích, do kterých nás zavedla, nebyl zámek, jen
kámen, který je měl držet zavřené. Pokoj byl malý a tmavý, stály v
něm dvě nízké postele a jedna židle. Venkovní okenice byly zavřené
a vedle okna visela tyčka s háčkem, jejíž pomocí se otevíraly.
„Dělá se to takhle,“ řekla žena a začala nám to ukazovat. Zarazila
jsem ji. Namluvila jsem jí, že mám slabý zrak a sluneční světlo mi
nedělá dobře.
Hned jsem totiž poznala, že v okenicích jsou malé dírky, které se
pro můj účel dokonale hodí. Když nás ta žena skásla o šilink a
odešla, zavřela jsem za ní dveře, sundala si závoj a čepec a postavila
se k oknu, abych se podívala ven.
Nebylo však, nač se dívat. Dveře od krámu pana Ibbse byly stále
zavřené a v okně paní Sucksbyové byla tma. Dívala jsem se už
docela dlouho a málem jsem úplně zapomněla na Charlese. Stál,
hleděl na mě a žmoulal v rukou čepici. V jiném z pokojů zařval
nějaký muž a Charles nadskočil.
„Posaď se,“ pobídla jsem ho a znovu přilepila tvář k oknu.
„Chci svůj kabát,“ řekl.
„Teď to nejde. Mají zavřeno. Dojdeme pro něj zítra.“
„Nevěřím vám. I té dámě jste lhala, říkala jste, že máte slabý
zrak. Sebrala jste ty šaty a boty i ten koláč. Bylo mi z něj zle.
Přivedla jste mě do hrozného domu.“
„Přivedla jsem tě do Londýna. Vždyť jsi to sám chtěl.“
- 474 -
 „Myslel jsem si, že Londýn bude jiný.“
„To nejlepší tě ještě čeká. Běž si lehnout. Ráno zaskočíme pro ten
kabát. Pak se budeš cítit jako nový člověk.“
„Ale jak ho dostaneme zpátky? Vždyť jste právě dala náš šilink té
dámě.“
„Zítra obstarám další.“
„Jak?“
„Už se na nic neptej a běž si lehnout. Copak nejsi unavený?“
„V té posteli jsou černé chlupy.“
„Tak si lehni na tu druhou.“
„V té jsou zase zrzavé.“
„Ty tě neukousnou.“
Slyšela jsem, jak si Charles sedá a mne si obličej. Napadlo mě, že
se asi zase rozbrečí. Ale když za chvilku promluvil, měl úplně jiný
hlas.
„Neměl pan Rivers nějak dlouhý knír?“ zeptal se.
„To teda měl,“ přisvědčila jsem s okem stále přitisknutým k
okenici. „Řekla bych, že mu ho nemá kdo zastřihovat.“
„Taky bych řekl!“
Po těch slovech si Charles vzdychl, položil se na postel a přetáhl
si přes oči čepici; já jsem zůstala na stráži u okna. Číhala jsem tak,
jak kočky číhají u myší díry – nevšímala jsem si plynoucích hodin,
myslela jsem jen na to, co mám před očima. Venku se setmělo a
ulice, na níž bývalo v létě rušno, se vylidnila a utišila; všechny děti
už byly v posteli, muži i ženy se vrátili z hospody, psi tvrdě spali. V
ostatních pokojích v domě přecházeli lidé, tahali židle po podlaze;
jednou zaplakalo dítě. Nějaká dívka – podle mě byla opilá – se v
jednom kuse smála. A já jsem stále držela stráž. Nějaké hodiny
odbíjely celou. Už jsem nedokázala naslouchat odbíjení hodin, aniž
bych sebou necukala, a cítila jsem každý jejich úder: nakonec odbila
půlnoc a pak půl a už jsem čekala, až uslyším odbíjet tři čtvrtě –
pořád na stráži, pořád na čekané, i když už jsem začínala pochybovat
o tom, co vlastně uvidím, když tu se přihodilo toto:
V pokoji paní Sucksbyové se náhle objevilo světlo, po něm stín a
nakonec i postava – sama paní Sucksbyová! Srdce se mi málem
rozletělo na tisíc kousků. Vlasy měla bílé a na sobě ty staré taftové
- 475 -
šaty. Stála s lampou v ruce a s odvrácenou tváří pohybovala pusou –
nejspíš hovořila s někým dalším v tom pokoji, s někým, kdo se teď,
když ustoupila, objevil v mém zorném poli. Nějaká dívka. Dívka s
útlým pasem… Když jsem ji uviděla, celá jsem se roztřásla. Ta dívka
se procházela po pokoji, zatímco paní Sucksbyová chodila za ní,
sundávala jí brože a prsteny. Pak zamířila přímo k oknu. Zvedla paži,
aby si ji opřela o přepážku v rámu, pak si opřela čelo o zápěstí a zne-
hybněla. Jediné, co se hýbalo, byly její prsty, které si lhostejně
pohrávaly se záclonou. Měla holé ruce. Vlasy měla kudrnaté. To
přece nemůže být ona, zděsila jsem se v duchu.
Pak paní Sucksbyová znovu promluvila, dívka zvedla tvář, na
kterou přímo dopadlo světlo z pouliční lampy, a já jsem nahlas
vykřikla.
Možná mě slyšela – i když si myslím, že nemohla –, neboť
otočila hlavu a jako by se na mě dívala a dost dlouho mi přes tu
zaprášenou a tmavou ulici hleděla do očí. Myslím, že jsem za celou
tu dobu ani jednou nemrkla. I její oči zůstaly celou dobu otevřené –
dívala jsem se do nich a konečně jsem si vzpomněla, jakou mají
barvu. Pak se otočila zpátky do pokoje, o krok ustoupila a sebrala
lampu; a když ztlumila jas, přistoupila k ní paní Sucksbyová, zvedla
jí paže a začala jí rozepínat vzadu na límečku poutka.
Pak nastala naprostá tma.

Odstoupila jsem od okna. Odrážela se v něm moje vlastní bílá

tvář a světlo pouliční lampy ve tvaru srdce ji ozařovalo na tváři a pod
okem. Odvrátila jsem se. Můj výkřik probudil Charlese a mám za to,
že jsem se musela tvářit divně.
„Co se děje, slečno?“ zeptal se šeptem.
Zakryla jsem si rukou ústa.
„Ach, Charlesi!“ zahořekovala jsem a několika vrávoravými
kroky k němu přistoupila. „Charlesi, podívej se na mě! Pověz mi,
kdo jsem!“
„Jak to kdo, slečno?“
„Žádná slečna, neříkej mi tak! Nikdy jsem žádná slečna nebyla, i
když ji ze mě udělali. No tohle, připravila mě o všechno, Charlesi.
Připravila mě o všechno a přivlastnila si to. Vynutila si lásku paní
- 476 -
Sucksbyové tak, jako si ji vynutila… Ach! Ještě dnes večer ji
zabiju!“
Jako v mrákotách jsem přeběhla zpátky k okenici, abych si
prohlédla přední stranu domu. „Tak co, mohla bych do toho okna
vyšplhat?“ vyhrkla jsem. „Mohla bych vylomit západku, proplížit se
dovnitř a zapíchnout ji ve spánku. Kde je ten nůž?“
Znovu jsem se vyřítila, popadla nůž a zkusila jeho ostří. „Není
dost ostrý,“ namítla jsem. Rozhlédla jsem se, pak jsem sebrala
kámen, který se používal jako zarážka do dveří, a přejela přes něj
čepelí. „Takhle?“ zeptala jsem se Charlese. „Nebo spíš takhle? Jak se
to dělá? No tak, no tak. Jsi přece krucinál brusič nožů, nebo ne?“
Charles mě sledoval s hrůzou v očích; nakonec přišel a třesoucími
se prsty mi ukázal, jak to mám udělat. A tak jsem nabrousila čepel
nože. „To stačí,“ řekla jsem. „To bude něco, až jí do ňader zapíchnu
špičku nože.“ Pak jsem se zarazila. „Ale nemyslíš, že když někoho
zabodneš, zemře poněkud rychle? Neměla bych radši vymyslet něco
pomalejšího?“ Přemítala jsem o zadušení, uškrcení nebo ubití holí.
„Nemáme nějakou hůl, Charlesi? To bude trvat dýl a móóóc ráda
bych viděla, jak mě před smrtí pozná. Půjdeš se mnou, Charlesi.
Pomůžeš mi. Co je?“
Chlapec došel ke stěně, zády se o ni opřel a začal se třást.
„Vy nejste… vy nejste ta dáma, za jakou jste se vydávala na Bria-
ru,“ řekl.
„A co ty,“ odsekla jsem. „Ty taky nejsi ten chlapec. Ten kluk měl
aspoň odvahu.“
„Já chci pana Riverse!“
Rozchechtala jsem se jako šílenec. „Něco ti řeknu. Ani pan
Rivers není takový džentlmen, za kterého ho máš. Je to ďábel a
mizera.“
„Není!“ zakřičel Charles a udělal krok vpřed.
„Ale je. Utekl se slečnou Maud, všem navykládal, že jsem ona, a
strčil mě do blázince. Kdo si myslíš, že podepsal příkaz k mému
zavřeni?“
„Když ho podepsal, pak musel vědět proč!“
„Je to zločinec.“
„Je to výkvět mezi muži! Všichni na Briaru to říkali.“
- 477 -
 „Nikdy ho nepoznali tak jako já. Je zlý a prohnilý.“
Charles sevřel ruce v pěst a vykřikl: „To je mi jedno!“
„Chceš snad sloužit ďáblovi?“
„Lepší než, než… Ach!“ Charles se posadil na podlahu a schoval
hlavu do dlaní. „Ach bože! V životě jsem nebyl tak nešťastný.
Nenávidím vás!“
„A já tebe,“ odsekla jsem, „ty pitoměj buzíku.“ Pořád jsem držela
v ruce ten kámen, a tak jsem ho po Charlesovi hodila.
Asi o dvacet centimetrů jsem ho minula, ale ten náraz do stěny a
na podlahu byl příšerný. Sama jsem se třásla málem stejně jako on.
Pohlédla jsem na nůž, který jsem držela v ruce, a odložila ho. Dotkla
jsem se obličeje. Na tvářích a na čele mi vyrazil odporný pot.
Přistoupila jsem k Charlesovi a poklekla vedle něj. Pokusil se mě
od sebe odstrčit.
„Běžte pryč!“ křičel. „Nebo mě rovnou zabijte! Je mi to jedno!“
„Charlesi, poslouchej mě,“ pobídla jsem ho o poznání klidnějším
hlasem. „Není pravda, že tě nenávidím. A ty nesmíš nenávidět mě.
Jsem všechno, co máš. Přišel jsi o místo na Briaru a tvoje tetička tě u
sebe nechce. Teď už se nemůžeš vrátit zpátky na venkov. Navíc beze
mě bys odtud nikdy netrefil. Bloumal bys bez cíle a ztratil se; a
Londýn je plný krutejch chlapů, kteří dělají ztraceným plavovlasým
chlapcům ohavné věci. Mohl by tě zajmout kapitán lodi a skončil bys
na Jamajce. A to bys určitě nechtěl. Proboha, už nebreč!“ Charles se
rozvzlykal. „Myslíš, že se mi nechce brečet? Stala jsem se obětí
strašlivého podvodu a osoba, která mě podfoukla nejvíc, právě teď
leží v mojí vlastní posteli v náruči mojí vlastní matky. Tohle je ještě
horší, než si vůbec umíš představit. To je otázka života a smrti. Byla
jsem hloupá, když jsem říkala, že ji dnes v noci zabiju. Ale dej mi
ještě den nebo dva a nechej mě přemýšlet. Na druhé straně ulice jsou
peníze – přísahám, Charlesi! – a lidé, kteří, až se dozví, jak mi
ublížili, dají chlapci, který mi pomohl dostat se k nim zpátky,
cokoliv…“
Charles jen vrtěl hlavou a nepřestával plakat; a teď jsem se
konečně rozplakala i já. Objala jsem ho a on se mi položil na rameno,
a tak jsme se společně třásli a lkali, dokud někdo z vedlejšího pokoje
nezačal bouchat do zdi a křičet, ať už toho necháme.
- 478 -
 „No tak,“ chlácholila jsem Charlese a utírala si nos. „Teď už se
přece nebojíš, viď? Půjdeš si lehnout? Buď hodnej kluk.“
Řekl, že asi ano, jestli zůstanu s ním. A tak jsme spolu leželi na
posteli se zrzavými chlupy a Charles spal, růžové rty pootevřené a
pravidelně a tiše oddechoval.
Já jsem však až do rána oka nezamhouřila. Představovala jsem si,
jak Maud na druhé straně ulice leží v náručí paní Sucksbyové, tiše
oddechuje, ústa pootevřená jako on, jako květina, s hrdlem dokonale
štíhlým, dokonale bílým a odhaleným.

Než se rozednilo, rýsovaly se mi v hlavě obrysy mého plánu. Už

nějakou dobu jsem stála u okna a nespouštěla oči ze dveří pana
Ibbse, ale když v domě stále panoval klid, vzdala jsem to. To může
počkat. Teď jsem potřebovala hlavně peníze. Věděla jsem, jak je
sehnat.
Řekla jsem Charlesovi, aby se učesal a vlasy rozdělil na pěšinku,
pak jsem ho v tichosti zadním vchodem vyvedla z domu. Odvedla
jsem ho na Whitechapel, který – aspoň jsem si to myslela – byl dost
daleko od Southwarku, abych se odvážila odložit závoj. Na High
Street jsem konečně našla vhodné místo.
„Postav se tady,“ přikázala jsem Charlesovi a on poslechl.
„Vzpomínáš si, jak usedavě jsi včera večer plakal? Tak teď to zkusíš
znovu.“
„Co mám zkusit?“
Chytila jsem ho za paži a štípla. Charles zaječel a začal pofňuká-
vat. Položila jsem mu ruku na rameno a neklidně se rozhlédla na obě
strany ulice. Několik lidí nás zvědavě okukovalo. Kývla jsem na ně
rukou, abych je přivolala.
„Prosím vás, pane, prosím vás, paní,“ volala jsem. „Zrovna jsem
našla tadyhletoho ubohého chlapce. Dnes ráno přijel z venkova a
ztratil svého pána. Nemohl byste mu věnovat pár drobných, aby ho
zase našel? Mohl byste? Je sám jako kůl v plotě a nikoho tady nezná,
nerozezná Chancery Lane od Woolwiche. Nechal v kočáru svého
pána i kabát. Bůh vám to oplať, pane! Neplač, brachu! Podívej,
tadyhle pán ti dává dvě pence. Takové peníze! A na venkově se
určitě říká, že Londýňané mají tvrdé srdce, že…?“
- 479 -
 Ovšem že při představě, že mu nějaký urozený pán dává peníze,
se Charles rozplakal ještě usedavěji. Jeho slzy fungovaly jako
magnety. Ten první den jsme vydělali tři šilinky, což nám stačilo na
ubytování; a když jsme stejný fígl vyzkoušeli i druhý den na jiné
ulici, přišli jsme si dokonce na čtyři. Za to jsme si koupili večeři.
Zbylé peníze jsem si spolu s lístkem za Charlesův kabát schovala do
boty. A ty jsem nesundávala ani v posteli. „Chci svůj kabát,“
opakoval Charles snad stokrát za hodinu a já jsem mu pokaždé
odpověděla: „Zítra. Přísahám. Slibuju. Ještě jeden den…“
A pak jsem celý den prostála u okna s okem přilepeným na díru v
okenici ve tvaru srdce. Pečlivě jsem sledovala dění v domě, abych
zjistila, jak to v něm chodí. V duchu jsem si trpělivě dělala
poznámky jako kasař. Viděla jsem, jak přicházejí zlodějíčci a
přinášejí panu Ibbsovi kořist; viděla jsem, jak za nimi zamyká a
stahuje roletu. Při pohledu na jeho ruce a upřímnou tvář jsem měla na
krajíčku. „Proč za ním nemůžu jít?“ honilo se mi hlavou. Když jsem
o chvilku později spatřila Šlechtice, znovu mě zaplavila vlna strachu.
Pak jsem uviděla Maud. Zahlédla jsem ji u okna. Ráda tam postávala
s hlavou opřenou o okenní křídlo – jako kdyby věděla, že ji pozoruju,
a vysmívala se mi! Ráno jsem vídávala Dainty, jak jí pomáhá s
oblékáním a svazuje jí vlasy. A večer jsem se dívala, jak jí je paní
Sucksbyová zase rozpouští. Jednou jsem dokonce zahlédla, jak si
jeden pramen vlasů přiložila ke rtům a vtiskla do nich polibek.
Při každém novém zážitku jsem přitiskla tvář k oknu, u něhož
jsem stála, tak silně, až sklo v rámu zasténalo. A v noci, když byla v
domě tma, vzala jsem do ruky svíčku a neustále přecházela sem a
tam, tam a sem ode zdi ke zdi.
„Drží je všechny ve své moci,“ říkala jsem. „Dainty a pana Ibbse
a paní Sucksbyovou a troufám si říct, že i Johna a dokonce Phila.
Utkali svou síť jako dva obrovští pavouci. Musíme být opatrní,
Charlesi. Aby ne! Co když už od doktora Christieho vědí, že jsem
utekla? Teď už to musí vědět! Oni čekají, Charlesi. Čekají na mě.
Ona nechodí vůbec ven – to je chytré! protože tak má aspoň stále pod
dohledem paní Sucksbyovou. Kdežto on pořád někam chodí. Viděla
jsem to. I já čekám. A oni to nevědí. On chodí ven. Provedeme to, až
příště odejde. Já jsem ta moucha, kterou chtějí lapit. Ale oni mě
- 480 -
nedostanou. My jim pošleme tebe. O tom se jim ani ve snu nezdálo.
Hej, Charlesi?“
Charles v jednom kuse mlčel. Držela jsem ho v tom tmavém
pokoji zavřeného tak dlouho, až byl z toho nicnedělání v obličeji bílý
jako smrt a měl skelný zrak jako panenka. „Chci svůj kabát,“
opakoval stále dokola v chabém remcavém stylu; ale mám za to, že
už málem zapomněl, co vlastně chce. Neboť nakonec nadešel čas,
kdy to řekl ještě jednou, a já jsem odpověděla: „Dobře. Dnes ho
dostaneš zpátky. Už čekáme dost dlouho. Dnes je náš den,“ ale
místo, aby Charles měl radost, jen tupě civěl a tvářil se vylekaně.
Možná že byl přesvědčený, že v mých očích zahlédl jisté
horečnaté cosi. Nevím. Samotné mi připadalo, že poprvé v životě mi
to myslí jako podvodnici. Vzala jsem Charlese do Watling Street a
vykoupila mu kabát ze zástavy. Ale nechala jsem ho zatím u sebe.
Pak jsem Charlese svezla autobusem. „Za odměnu,“ vysvětlila jsem
mu. „Dívej se z okna na obchody.“
Našli jsme si místa hned vedle nějaké ženy s děckem v náručí.
Posadila jsem se a kabát jsem si položila do klínu. Pak jsem se
podívala na to mimino. Žena zahlédla můj pohled a usmála se.
„Hezký chlapeček, co?“ prohodila. „Ale nechce mi spinkat. A tak
ho vozím autobusem, aby ho to udrncalo k spánku. Dojeli jsme z
Fulhamu až do Bow a teď jedeme zpátky.“
„Je jako obrázek,“ přikývla jsem. Natáhla jsem se a pohladila ho
po tvářičce. „Jen se podívejte na ty řasy! Ten bude lámat ženským
srdce.“
„To teda bude!“
Pak jsem se zase opřela. Na příští zastávce jsem Charlesovi
oznámila, že vystupujeme. Žena se s námi rozloučila, a když autobus
začal odjíždět, ještě nám zamávala. Ale já jí nezamávala, protože pod
Charlesovým kabátem jsem jí tajně zpoza pasu štípla hodinky. Byly
to pěkné dámské hodinky, přesně takové, jaké jsem potřebovala.
Když jsem je ukázala Charlesovi, díval se na ně, jako by to byl had a
mohl ho uštknout.
„Kde jste je vzala?“ zeptal se.
„Někdo mi je dal.“
„Nevěřím vám. Vraťte mi můj kabát.“
- 481 -
 „Hned to bude.“
„Vraťte mi ho!“
Právě jsme přecházeli po London Bridge. „Sklapni,“ okřikla jsem
ho, „nebo ho hodím do řeky. To je lepší. Teď mi řekni jedno: umíš
psát?“
Charles neodpověděl, dokud jsem nepřistoupila k zídce a ten
kabát přes ni nespustila; pak se sice znova rozplakal, ale řekl, že umí.
„Hodný chlapec,“ pochválila jsem ho. Po chvilce jsme narazili na
podomního obchodníka, který na ulici prodával papír a inkoust.
Koupila jsem od něj list obyčejného bílého papíru a tužku; pak jsem
odvedla Charlese zpátky do našeho pokoje, přinutila ho sednout a
napsat dopis. Stála jsem, ruku položenou zezadu na jeho krku a
dívala se, jak píše.
„Piš, paní Sucksbyová,“ diktovala jsem mu.
„Jak se to píše?“ chtěl vědět.
„Copak to nevíš?“
Charles se zamračil, pak to napsal. Připadalo mi to správně.
„Teď napíšeš tohle,“ pokračovala jsem, „piš: Váš přítel – tak
zvaný! – Šlechtic – mě strčil do blázince…“
„Diktujete moc rychle,“ bránil se Charles. Při psaní držel
nakloněnou hlavu. „Doblázince…“
„Do blázince. Spolu s tou mrchou Maud Lillyovou. Musíš to
napsat tak, aby vynikla ta jména.“ Tužka psala dál, pak zastavila.
Charles zrudl. „To slovo nenapíšu,“ řekl.
„Jaké slovo?“
„To na m.“
„Cože?“
„To před Maud Lillyovou.“
Štípla jsem ho do krku. „Ale napíšeš,“ odsekla jsem. „Slyšíš? A
pak pěkně a velkým písmem připíšeš: AŤ SE PROPADNU, jestli není
ještě HORŠÍ NEŽ ON!“
Charles zaváhal, pak zkouši ret a napsal, co jsem chtěla.
„Správně. Teď dál. Napiš: Paní Sucksbyová, utekla jsem a jsem
blízko. Dejte mi po tomto chlapci znamení. Je to přítel, napsal tento
dopis a jmenuje se Charles. Důvěřujte mu a věřte mi – ach, jestli

- 482 -
tohle nevyjde, asi to nepřežiju! – věřte mi, vždy jsem vám byla
oddaná a věrná jako vaše vlastní dcera – tady musíš nechat mezeru.“
Charles poslechl. Vzala jsem si od něho ten papír a připsala dolů
své jméno.
„Nedívej se na mě!“ přikázala jsem mu ještě; pak jsem to místo
políbila a dopis poskládala.
„Teď musíš udělat tohle,“ řekla jsem mu. „Dnes večer, až
Šlechtic – pan Rivers – odejde z domu, přejdeš na druhou stranu,
zaklepeš a budeš se ptát po panu Ibbsovi. Řekni, že pro něj máš
nějaké zboží. Hned ho poznáš: je vysoký a nosí přistřižený knír.
Bude chtít vědět, jestli tě nikdo nesledoval, a tak mu musíš říct, že
vzduch je čistý. Pak se tě zeptá, co mu neseš. Řekni, že znáš Phila.
Když se tě zeptá odkud, řekneš: ‚Přes jednoho kámoše jménem
George.‘ Když se zeptá, kterého George máš na mysli, musíš říct:
‘George Joslina z Collier’s Rents.‘ Co máš říct?“
„George Joslina z… Ach, slečno! Udělám cokoliv, jen ne tohle!“
„To bys raděj ty krutý hrubiány, ty nevyslovitelný neslušnosti a
Jamajku?“
Charles polkl. „George Joslina z Collier’s Rents,“ hlesl.
„Hodný chlapec. Pak mu podáš ty hodinky. Udělá ti cenu, ale ať
je, jak chce, vysoká – třeba i sto nebo tisíc liber, musíš říct, že to
nestačí. Řekni mu, že jsou to špičkové hodinky se švýcarským
strojkem. Třeba řekni – já nevím –, že tvůj otec byl hodinář a že se v
tom vyznáš. Musíš ho donutit, aby si je pořádně prohlédl. Při troše
štěstí odšroubuje zadní stranu a ty se budeš moct aspoň trochu
porozhlédnout. A teď ti řeknu, koho musíš najít: dámu, poněkud
postarší, se stříbrnými vlasy; bude sedět v houpacím křesle, možná
bude mít na klíně mimino. To je paní Sucksbyová, co mě vychovala.
Ta pro mě udělá cokoliv. Musíš se k ní nějak dostat a předat jí ten
dopis. Když to uděláš, Charlesi, jsme zachráněni. Ale teď dobře
poslouchej. Jestli uvidíš snědého, podle vypadajícího kluka, drž se od
něj dál, ten je proti nám. Totéž platí o zrzavé holce. A kdyby tam
někde poblíž byla ta zmije Maud Lillyová, zakryj si tvář. Rozuměls
mi? Jestli tě uvidí a to spíš než ten kluk –, jsme ztraceni.“
Charles znova polkl. Položil vzkaz na postel, posadil se a bázlivě
se na něj zadíval. Pak nacvičoval, co má udělat. Stála jsem u okna,
- 483 -
dívala se a vyčkávala. Nejdřív se začalo smrákat, až se úplně setmělo
a ze dveří pana Ibbse rovnou do tmy vyklouzl Šlechtic s kloboukem
na stranu a nachovým šátkem kolem krku. Dívala jsem se, jak
odchází, a pro jistotu jsem ještě půl hodiny počkala.
„Obleč si kabát,“ pobídla jsem Charlese a podívala se na něho.
„Už je čas.“
Charles zbledl. Podala jsem mu čepici a šálu a vyhrnula mu
límec.
„Máš ten dopis? Výborně. Teď musíš být statečný. Žádný
levárny. Nezapomeň, že se budu dívat.“
Charles mlčky odešel a za okamžik už jsem viděla, jak přechází
ulici a stojí před dveřmi do krámu pana Ibbse. Kráčel jako člověk
jdoucí na popravu. Vykasal si šálu ještě trochu výš do obličeje, pak
se otočil a podíval do míst, kde věděl, že postávám za okenicí.
„Neotáčejse, ty pitomče!“ okřikla jsem ho v duchu, když jsem to
viděla. Pak se znovu chytil za šálu a nakonec zaklepal. Trochu jsem
se bála, že vezme do zaječích. Rozhodně se tak tvářil. Ale než to
Charles stačil udělat, dveře se otevřely a v nich stála Dainty.
Vyměnili si pár slov a pak ho nechala čekat a šla zavolat pana Ibbse.
Pak se Dainty vrátila a rychle zalétla pohledem na obě strany ulice.
Charles to jako hlupák dělal po ní, jako by ho zajímalo, co tam hledá.
Pak přikývla a ustoupila. Charles vešel dovnitř a dveře se zavřely.
Představila jsem si, jak Dainty svou upravenou bílou ručkou zavírá
zástrčku.
Pak už jsem jen čekala.
Uběhlo pět, možná deset minut.
Co jsem čekala, že se stane? Možná že se otevřou dveře, vylétne
z nich paní Sucksbyová s panem Ibbsem v patách; možná že jen
půjde do svého pokoje – ukáže mi světlo, udělá nějaké znamení já
nevím. Ale v domě i nadále panoval klid, a když se dveře zase
konečně otevřely, objevil se v nich jen Charles a s ním Dainty; a pak
se zase zavřely. Charles zůstal stát a celý se třásl. Už jsem si na tu
jeho třesavku zvykla a myslím, že jsem i uměla odhadnout, že
tentokrát to nedopadlo dobře. Viděla jsem, jak se Charles dívá
nahoru k našemu oknu a přemítá, že vezme roha. „Nikam neutíkej, ty
sráči!“ řekla jsem a bouchla do skla. Možná že to zaslechl, protože
- 484 -
svěsil hlavu, přešel zpátky na druhou stranu ulice a vrátil se nahoru.
Když se objevil ve dveřích pokoje, obličej měl celý rudý a umazaný
od slz a soplu.
„Bůh je mi svědkem, že jsem nechtěl!“ vyhrkl. „Bůh je mi
svědkem, že mě odhalila a přinutila!“
„Přinutila k čemu?“ nechápala jsem. „Co se stalo? Co se stalo, ty
trdlo?“
Vzala jsem Charlese za ramena a zacloumala s ním. Zakryl si
rukama obličej.
„Vzala mi ten dopis a přečetla si ho!“ vykřikl zoufale.
„Ale kdo?“
„Slečna Maud! Slečna Maud!“
Dívala jsem se na něho s hrůzou v očích. „Poznala mě, hned jak
mě uviděla,“ vykládal. „Udělal jsem všechno, co jste řekla. Předal
jsem ty hodinky tomu vysokému muži a on si je vzal a odšrouboval z
nich víčko. Připadalo mu divné, že mám šálu, a tak se mě zeptal,
jestli mě bolí zuby. Řekl jsem, že bolí. Ukázal mi štípačky a řekl, že
se s nima dobře trhají zuby. Myslím, že si mě dobíral. Ten snědý
kluk tam byl a pálil papír. Nadával mi do holobrádků. Ta zrzavá
holka se na mě ani nepodívala. Ale ta paní, vaše maminka,
podřimovala, a když jsem se k ní pokusil dostat, slečna Maud uviděla
ten dopis v mé ruce. Pak se na mě podívala a hned mě poznala. ‚Pojď
sem, chlapče, máš zraněnou ruku,‘ řekla a přitáhla si mě k sobě.
Hrála u stolu karty a pak si podržela ten dopis pod stolem a přečetla
si ho a stiskla mi prsty tak silně, až…“
Jeho slova se začala rozpouštět v slzách jako sůl ve sklenici vody.
„Přestaň brečet!“ okřikla jsem ho. „Přestaň už pro jednou brečet,
nebo přísahám, že ti jednu vrazím! Teď mi řekni, co přesně udělala?“
Charles se nadechl, sáhl do kapsy a něco z ní vyndal.
„Neudělala nic,“ odvětil, „jen mi dala tohle. Sebrala to ze stolu.
Dala mi to, jako by to bylo nějaké tajemství. A pak ten vysoký muž
ty hodinky zase zavřel a ona mě od sebe odstrčila. Dal mi libru, já
jsem si ji vzal a ta zrzavá holka mě zase pustila ven. Slečna Maud se
za mnou dívala a oči měla jako v ohni; ale za celou dobu neřekla
jediné slovo. Dala mi jen tohle a myslím, že chtěla, abych vám to

- 485 -
předal, ale ach slečno!, asi si řeknete, že jsem hlupák, ale bůh je mi
svědkem, že nemám ani tušení, k čemu je to dobré!“
A pak mi tu věc podal. Maud ji poskládala do maličkého balíčku,
takže mi chvilku trvalo, než jsem ho rozložila a poznala, co to
vlastně je. Když jsem byla hotová, držela jsem tu věc v ruce a otáčela
s ní. Nakonec jsem na ni zůstala tupě civět.
„Jen tohle?“ zeptala jsem se. Charles přikývl.
Byla to hrací karta. Byla to jedna z hracích karet z toho
francouzského balíčku, který Maud měla ještě na Briaru. Byla to
srdcová dvojka. Byla sice celá umaštěná a celá zpřehýbaná, ale pořád
měla oslí ucho ve tvaru jejího podpatku, které protínalo jedno z těch
červených srdcí.
Držela jsem ji v ruce a vzpomínala, jak jsem s Maud seděla v
jejím salonku a vykládala jí z karet budoucnost. Tehdy na sobě měla
své modré šaty. Zakryla si rukou ústa a řekla: Teď mě ale děsíte!
Později se tomu musela pořádně zasmát!
„Hraje si se mnou,“ řekla jsem poněkud roztřeseným hlasem
„Poslala mi ji – víš jistě, že na té kartě není nějaký vzkaz, značka
nebo znamení? – poslala mi ji, aby si ze mě dělala legraci. Proč by
mi ji jinak posílala?“
„To já nevím, slečno. Sebrala ji ze stolu. Rychle ji schovala v
ruce a oči jí při tom jen plály.“
„Jak plály?“
„To neumím popsat. Vypadala, jako by nebyla při sobě. Na rukou
neměla rukavičky. Vlasy měla natočené a vůbec vypadala divně.
Vedle ní stála sklenička – nerad to říkám –, ale myslím, že v ní byl
džin.“
„Džin?“
Podívali jsme se jeden na druhého. „Co budeme dělat?“ chtěl
vědět Charles. To jsem nevěděla.
„Musím si to promyslet,“ odpověděla jsem a začala přecházet
sem a tam. „Musím promyslet, co udělá ona. Určitě to poví
Šlechticovi a ukáže mu náš dopis. A on se nás pak velice rychle bude
snažil vypátrat. Neviděli, kam jdeš? Ale mohl si toho všimnout
někdo jiný. Tím si nemůžeme být jistí. Zatím při nás stálo štěstí, ale
teď se k nám otáčí zády. Ach, že já ukradla té ženě ty svatební šaty!
- 486 -
Věděla jsem, že to přinese smůlu. Štěstí je jako příliv a odliv: než se
naděješ, obrátí se proti tobě, nabere rychlost a už se nedá zastavit.“
„Tohle neříkejte!“ zvolal Charles a přitom si mačkal ruce.
„Nemůžete té dámě poslat ty šaty zpátky?“
„Osud neošidíš. To nejlepší, co člověk může udělat, je pokusit se
mu čelit.“
„Čelit mu?“
Znovu jsem přistoupila k oknu a zadívala se na dům na protější
straně.
„Paní Sucksbyová je teď uvnitř,“ přemýšlela jsem nahlas. „Copak
moje slovo nemá žádnou váhu? Copak mi John Vroom někdy
dokázal nahnat? Myslím, že Dainty ani pan Ibbs mi neublíží. A zdá
se, že z Maud jen mluví džin. Charlesi, že já hloupá vůbec na něco
čekala. Dej mi ten nůž. Jdeme na návštěvu.“
Charles stál s otevřenou pusou a ani se nehýbal. Ten nůž jsem si
podala sama, pak jsem Charlese chňapla za zápěstí, vyvedla ho z
pokoje a dolů po tom kluzkém schodišti. U jeho paty stál nějaký muž
a dívka a hádali se, ale když jsme je míjeli, ztichli a dívali se za
námi. Možná zahlédli ten nůž. Neměla jsem ho kam schovat. Po ulici
poletovaly kousíčky papíru a popílku, vedro ne a ne polevit. Byla
jsem prostovlasá. Každý, kdo by mě v tu chvíli viděl, by hned
poznal, že jsem Susan Trinderová, ale na to už bylo pozdě. Přiběhla
jsem s Charlesem ke dveřím pana Ibbse, zaklepala a nechala ho stát
na schodku, zatímco jsem se po straně přitiskla zády ke zdi. Dveře se
po chvilce otevřely na špehýrku.
„Jdeš příliš pozdě.“ Ten hlas patřil Dainty. „Pan Ibbs nechce – Á!
To jsi zase ty. Co chceš? Rozmyslel sis to?“
Dveře se pootevřely malinko víc. Charles jen stál a olizoval si rty,
přitom nespouštěl z Dainty oči. Pak se podíval na mě, a když to
Dainty viděla, vystrčila hlavu ze dveří a podívala se na mě. Pak
zaječela.
„Paní Sucksbyová!“ vykřikla jsem. Namířila jsem si to ke dveřím
a Dainty vyrazila jako střela. Popadla jsem Charlese za paži a vtáhla
ho do obchodu. „Paní Sucksbyová!“ zařvala jsem znovu. Přiběhla
jsem k vlněnému závěsu a rozrazila ho. V chodbě za ním byla tma, a
tak jsem klopýtla a Charles škobrtl hned po mně. Když jsem došla ke
- 487 -
dveřím na konci chodby, trhnutím jsem je otevřela. Vyvalil se z nich
žár, dým a světlo, až jsem před tou záplavou musela přimhouřit oči.
Nejdřív jsem uviděla pana Ibbse. Stál už na půl cesty ke dveřím,
protože slyšel můj křik. Když mě spatřil, zůstal stát a rozpřáhl ruce.
Za ním stál John Vroom ve svém plášti z psích kožek a za Johnem
Vroomem – sotva jsem ji uviděla, málem jsem se rozbrečela jako
malá holka – byla paní Sucksbyová a v jejím velkém křesle u stolu
seděla Maud.
Pod křeslem ležel Charley Wag. Když se strhla vřava, začal
štěkat. Když mě však poznal, rozštěkal se ještě víc a vrtěl ocasem,
pak přiběhl a postavil se na zadní, aby mi dal pac. Dělal příšerný
rámus. Pan Ibbs se natáhl, chňapl ho za obojek a rychle ho strhl
zpátky. Škubl s ním tak silně, až chudáka Charleyho málem uškrtil.
Ucukla jsem a zvedla paže. Ostatní se na mě dívali. Jestli si až
doposud nevšimli, že držím v ruce nůž, teď už jim to bylo jasné. Paní
Sucksbyová otevřela ústa a řekla: “Sue, já… Sue…“
Pak rovnou z krámu pana Ibbse přilítla Dainty.
„Kde je?“ vykřikla s rukama sevřenýma v pěst. Odstrčila
Charlese stranou, uviděla mě a vztekle si dupla. „Ty máš ale odvahu
se sem vracet. Ty mrcho! Vždyť jsi paní Sucksbyový málem zlomila
srdce!“
„Nepřibližuj se,“ varovala jsem ji a mávala přitom nožem. Dainty
se na nůž s úžasem podívala a stáhla se. Okamžitě jsem toho litovala,
protože to vypadalo dost strašně. Vždyť to byla koneckonců jen
Dainty. Nůž v mojí ruce se roztřásl.
„Paní Sucksbyová,“ řekla jsem a otočila se k ní. „Všechno, co
vám navykládali, byly samé lži. Nikdy jsem – nechali mě – on a ona
– zavřít! A celou tu dobu – celou tu dobu až od května – mi trvalo,
než jsem se k vám vrátila.“
Paní Sucksbyová se držela rukou za srdce. Vypadala tak
překvapeně a polekaně, jako bych tím nožem mířila na ni. Podívala
se na pana Ibbse, pak pohlédla na Maud. Pak se zdálo, že přichází k
sobě. Udělala přes kuchyň dva tři svižné kroky a pevně mě sevřela v
náručí.
„Holčičko moje,“ vydechla.

- 488 -
 Přitiskla si mou tvář k ňadrům. Do tváře mi narazilo něco
tvrdého. Byla to Maudina diamantová brož.
„Teda!“ vykřikla jsem, když jsem to ucítila, a vzepřela jsem se jí.
„Získala si vás šperky! Šperky a lží!“
„Holčičko moje,“ zopakovala paní Sucksbyová.
Ale já jsem se podívala na Maud. Na rozdíl od ostatních sebou při
pohledu na mě netrhla ani leknutím nevyskočila; jen se stejně jako
paní Sucksbyová – chytila rukou za srdce. Byla oblečená jako
typická southwarská dívka, ale tvář i oči jí halil stín. Vypadala krásně
a hrdě, ale třásla se jí ruka.
„To je dobře,“ podotkla jsem, když jsem to uviděla, „jen se třes.“
Maud polkla. „Neměla jsi sem vůbec chodit, Sue,“ hlesla. „Měla
ses radši ztratit.“
„To se ti snadno řekne!“ vykřikla jsem. Její hlas byl jasný a
líbezný. Teď jsem si vybavila, jak jsem ho v blázinci slýchávala ve
svých snech. „To se ti snadno řekne, ty podvodnice, ty zrádkyně, ty
zmije jedovatá!“
„Holčičí bitka!“ vykřikl John a zatleskal.
„Hej! Hej!“ okřikl nás pan Ibbs. Vytáhl si kapesník a otřel si čelo.
Pak se podíval na paní Sucksbyovou. Stále mě objímala, takže jsem
jí neviděla do tváře. Ale cítila jsem, jak její sevření slábne, jak
natahuje ruku a bere mi z ruky ten nůž. „Proboha, ten je ale ostrý,
co?“ řekla paní Sucksbyová, nervózně se uchichtla a vlídně nůž
položila na stůl. Natáhla jsem se a znovu ho popadla.
„Nenechávejte ho jen tak, mohla by k němu!“ upozornila jsem ji.
„Ach, paní Sucksbyová, vůbec nevíte, co je to za zrůdu!“
„Sue, poslouchej mě,“ řekla Maud.
„Holčičko moje,“ řekla paní Sucksbyová, aby ji předběhla. „To je
ale prazvláštní překvapení. To je tak – jen se na sebe podívej!
Vypadáš jako – ha, ha! – jako opravdový voják.“ Otřela si ústa. „Co
kdyby ses teď posadila a byla hodná? Co kdybychom poslali slečnu
Lillyovou nahoru, jestli tě její přítomnost tolik rozčiluje? Co říkáš? A
Johna a Dainty taky poprosíme, aby zmizeli nahoru, co ty na to?“
škubla hlavou směrem k těm dvěma.
„Nikam je neposílejte!“ zařvala jsem, když se Dainty pohnula.
„Ani ji, ani je!“ Zamávala jsem nožem. „Ty, Johne Vroome, zůstaň
- 489 -
tady,“ přikázala jsem a k paní Sucksbyové a k panu Ibbsovi jsem
dodala: „Určitě by letěli pro Šlechtice! Nesmíte jim věřit!“
„Přišla o rozum,“ utrousil John a vstal ze židle. Ohnala jsem se
nožem a ten zasáhl rukáv jeho kabátu. „Řekla jsem, abys zůstal!“
zařvala jsem.
John se podíval na paní Sucksbyovou. Ta se podívala na pana
Ibbse.
„Posaď se, hochu,“ vybídl ho tiše. John poslechl. Kývla jsem
hlavou k Charlesovi.
„Charlesi, ty se postav ke dveřím do krámu za mými zády. Kdyby
se k nim chtěli dostat, nesmíš je pustit.“
Chlapec si sundal čepici a okusoval její stuhu. Postavil se ke
dveřím, ve stínu jeho tvář vypadala tak bledě, až se zdálo, že září.
John se na něho podíval a rozesmál se.
„Dej mu pokoj,“ okřikla jsem ho hned. „Tys pro mě nikdy
neudělal ani zlomek toho, co on. Je to můj přítel. Paní Sucksbyová,
bez něj bych se k vám nikdy nevrátila. Nikdy bych se nedostala ven z
toho blázince.“
Paní Sucksbyová si položila prsty na tvář. „Tolik ti pomohl?“
řekla s očima upřenýma na Charlese a přitom se usmívala. „Pak je to
hodný chlapec a my se mu bohatě odměníme. Viďte, pane Ibbsi?“
Pan Ibbs na to nic neřekl. Maud se vyklonila z křesla.
„Musíš odejít, Charlesi,“ řekla jasným, tichým hlasem. „Musíš
odtud odejít.“ Podívala se na mě. Ten pohled byl zvláštní. „Oba
musíte odejít, než se vrátí Šlechtic.“
„Šlechtic,“ ušklíbla jsem se a ohrnula ret. „Šlechtic. Rychle jsi
pochytila místní žargon.“
Po tváří se jí rozlil ruměnec. „Změnila jsem se,“ zamumlala
Maud. „Už nejsem taková jako dřív.“
„To tedy nejsi,“ přitakala jsem.
Maud sklopila oči a zadívala se na svoje ruce. A pak, jako by si
konečně všimla, že jsou holé – a jako by svou nahotu dokázaly
navzájem zakrýt – nemotorně položila jednu přes druhou. Ozvalo se
slabé cinknutí kovu: na zápěstí měla navlečené dva nebo tři tenké
stříbrné náramky, takové, jaké jsem dřív sama nosila. Maud je

- 490 -
sevřela, aby přestaly cinkat; pak znovu zvedla hlavu a podívala se mi
do očí.
„To ti nestačilo, že jsi dáma,“ obořila jsem se na ni tvrdým,
neochvějným hlasem, „ale muselas přijít sem a všechno nám sebrat?“
Maud neodpověděla.
„Tak co?“ dožadovala jsem se.
V tu ránu si Maud začala stahovat náramky z ruky. „Vem si je,“
řekla. „Já je nechci!“
„Ty si myslíš, že já ano?“
Paní Sucksbyová vykročila a ruce jí vystřelily k těm Maudinym.
„Nesundávejte si je!“ zvolala.
Měla ochraptělý hlas. Podívala se na mě, pak ze sebe vyrazila
zvláštní smích. „Holčičko moje,“ řekla a zase ustoupila, „jakou má v
tomhle domě cenu stříbro? Jakou má cenu v porovnání s radostí z
toho, že tě zas vidíme?“ Jednou rukou se chytila za hrdlo a druhou se
opřela o opěradlo židle. Opřela se plnou vahou, takže nohy židle
zavrzaly. „Dainty, přines mi brandy, ano?“ přikázala paní
Sucksbyová. „Z toho běhu událostí jsem úplně rozhozená.“
Tak jako pan Ibbs si vytáhla kapesník a přejela s ním po tváři.
Když jí Dainty podala pití, začala ho usrkávat a posadila se.
„Pojď sem ke mně,“ vybídla mě. „Ten starý nůž odlož, ano?“ A
když jsem zaváhala, dodala: „Copak se bojíš slečny Lillyový? Když
jsem tady já a pan Ibbs – a tvůj dobrej kamarád Charles? Pojď,
posaď se.“
Znovu jsem pohlédla na Maud. Měla jsem ji za zmiji, ale při tom
rozlévání brandy se lampa přesunula, a v jejím světle jsem konečně
poznala, jak je hubená, bledá a unavená. Když paní Sucksbyová
vykřikla, Maud znehybněla; ruce se jí však pořád chvěly a hlavu
měla opřenou o opěradlo křesla, jako kdyby ji nedokázala udržet.
Měla vlhkou tvář a k ní přilepených několik pramínků vlasů. Její oči
byly tmavší, než bylo zdrávo, a tak trochu se leskly.
Posadila jsem se a nůž položila před sebe. Paní Sucksbyová mě
vzala za ruku.
„Moc mi ublížili, paní Sucksbyová,“ řekla jsem.
Paní Sucksboyvá pomalu zavrtěla hlavou. „To vidím, moje
zlatá.“
- 491 -
 „Bůh ví, co všechno vám nalhali! Pravdou je, že v tom od začátku
jela s ním. Všechno na mě společně nastražili, abych zaujala její
místo, a pak mě strčili do blázince, kde mě všichni považovali za
ni…“
John si hvízdl. „Podraz jako vyšitej,“ utrousil. „Pěkná práce, ale –
ach!“ rozesmál se. „Ty jsi ale moula!“
Celou dobu jsem věděla, že přesné to řekne, i když teď jako by už
na tom nezáleželo. Paní Sucksbyová se nedívala na mě, ale na naše
propletené ruce. Hladila mě palcem. Myslela jsem si, že ty zprávy jí
vyrazily dech.
„To ale bylo ošklivý,“ poznamenala tiše.
„Ještě mnohem horší!“ vykřikla jsem. „Ach, mnohem, mnohem
horší! Blázinec, paní Sucksbyová! A v něm sestry, které mě týraly a
trápily hladem! Jednou mě dokonce uhodily tak silně, až…! Máchaly
mě v… máchaly mě v ledové…!“
Paní Sucksbyová si uvolnila ruku a zvedla si ji před obličej.
„Už dost, děvenko! To stačí. To se nedá poslouchat.“
„Mučili tě kleštěma?“ zajímalo Johna. „Svazovali do svěrací
kazajky?“
„Navlékli mě do kostkovaných šatů a bot…“
„Ze železa?“
Zaváhala jsem, pak jsem se letmo podívala na Charlese.
„Do bot bez tkaniček,“ odpověděla jsem. „Mysleli si, že kdyby
mi dali tkaničky, tak bych se oběsila. A vlasy mi…“
„Ostříhali tě?“ skočila mi Dainty do řeči, posadila se a zakryla si
rukou ústa. Vedle nich měla blednoucí modřinu – nejspíš od Johna.
„Oholili tě?“
Zase jsem zaváhala a na vysvětlenou dodala: „Přišili mi je k
hlavě.“
Oči se jí zalily slzami. „Ach, Sue!“ vyhrkla Dainty. „Přísahám, že
jsem to nemyslela vážně, když jsem prve říkala, že jsi mrcha!“
„To je v pořádku,“ ujistila jsem ji. „Tos přece nemohla vědět.“
Znovu jsem se obrátila k paní Sucksbyové a dotkla se sukně na svých
šatech. „Tyhle šaty jsem ukradla,“ vysvětlila jsem jí, „i ty boty. A
skoro celou cestu až do Londýna jsem šla pěšky. Myslela jsem na to,
abych se k vám zase vrátila. Horší než všechny ty ukrutnosti, kterých
- 492 -
se na mně dopustili v blázinci, totiž byla představa, co všechno vám
Šlechtic o mně musel nalhat. Nejdřív mě napadlo, že bude tvrdit, že
jsem zemřela.“
Paní Sucksbyová mě znovu vzala za ruku. „Možná o tom
uvažoval,“ opáčila.
„Ale já jsem věděla, že byste chtěla vidět moje tělo.“
„To víš, že ano! Okamžitě!“
„Pak jsem hádala, co vám asi řekne. Že jsem pláchla i s penězi a
všechny vás podvedla.“
„Taky že jo,“ přitakal John a vysál si vzduch z děravého zubu.
„Pořád jsem řikal, že na to nemáš.“
Zadívala jsem se paní Sucksbyové do tváře. „Ale já jsem věděla,
že nebudete věřit, že by toho byla vaše vlastní dcera schopná,“
dodala jsem. Její stisk ještě zesílil. „Věděla jsem, že mě budete
hledal, dokud mě nenajdete.“
„Děvče zlaté, já… Ach, ještě měsíc a našla bych tě! Jen, víš,
musela jsem to pátrání před Johnem a Dainty tutlat.“
„Opravdu, paní Sucksbyová?“ podivila se Dainty.
„No jejda. Tajně jsem za ní vyslala jednoho člověka.“
Pak si olízla rty a podívala se na Maud. Ale ta ze mě nespouštěla
oči. Mám za to, že lampa, která jí osvětlovala tvář, zalévala světlem i
tu mou, protože tiše a náhle vyhrkla:
„Vypadáš nemocně, Sue.“
Bylo to potřetí, co vyslovila moje jméno. Sotva jsem ho uslyšela,
tak jsem si – i navzdory vlastní vůli – vybavila ostatní příležitosti, při
nichž mě stejně tiše oslovovala jménem, a ucítila jsem, jak rudnu.
„Vážně vypadáš uondaně,“ přikývla Dainty. „Vypadáš, jako bys
tejden nespala.“
„Taky že ne,“ přitakala jsem.
„Tak proč se nejdeš na chvilku nahoru natáhnout?“ navrhla paní
Sucksbyová a už už se zvedala ze židle. „A zítra tě s Dainty
nastrojíme do tvejch starejch šatů a upravíme ti vlasy…“
„Nesmíš tady spát, Sue!“ varovala mě Maud, naklonila se z křesla
a podávala mi ruku. „Číhá tady na tebe nebezpečí.“
Znovu jsem vzala do ruky nůž a ona svou ruku zase stáhla.

- 493 -
 „Myslíš, že nevím, co je to nebezpečí?“ odsekla jsem. „Myslíš, že
když se na tebe dívám, nevidím nebezpečí s lidskou tváří – se
zrádnou tváří a ústy herečky – s prolhanými ruměnci a dvěma
hnědýma proradnýma očima?“
Ta slova mě pálila na jazyku: byla hnusná, ale musela jsem je
vyplivnout, anebo je polknout a zadusit se. Maud se mi nepřestávala
dívat do očí a ty vůbec, ale vůbec nevypadaly proradně. Obrátila
jsem v ruce nůž. Na čepel dopadlo světlo z lampy a přelétlo jí jako
šipka po tváři.
„Přišla jsem tě zabít,“ oznámila jsem jí.
Paní Sucksbyová se zavrtěla. Maud na mě stále upírala ten
třpytivý pohled.
„To už jsi chtěla udělat na Briaru…,“ namítla.
Pak jsem se podívala stranou a upustila nůž na zem. Zničehonic
jsem si připadala unavená a chorá. Náhle na mé dopadla váha všech
těch nachozených kilometrů a opatrné obezřetnosti. Teď už nic
nebylo tak, jak jsem si lo představovala. Obrátila jsem se k paní
Sucksbyové.
„Jak můžete sedět,“ obořila jsem se na ni, „a poslouchat, jak si
mě dobírá? Jak ji tady můžete strpět, když víte, jak ošklivě mě
podvedla, a nechtít ji zaškrtit?“ Myslela jsem to vážně, i když to
zároveň znělo jako nabubřelé chvástání. Rozhlédla jsem se kolem
sebe. „A co vy, pane Ibbs?“ zeptala jsem se. „Dainty, nemáš chuť ji
kvůli mně rozškubnout jako hada?“
„To teda mám!“ vyhrkla Dainty a zahrozila pěstí. „Tak tobě se
zachtělo podvíst mou nejlepší kámošku, co?“ zahrozila Maud.
„Zavřít ji do blázince a nechat přišít vlasy k hlavě?“ Maud na to nic
neřekla, jen malinko pohnula hlavou. Dainty jí znovu zahrozila pěstí,
pak ji spustila. Pak se mi podívala do očí. „Ale byla by to děsná
škoda, Sue. Se slečnou Lillyovou je totiž docela švanda a tak. A taky
je statečná, víš? Minulej tejden jsem jí propichovala uši a ani nepípla.
A taky se naučila úplně sama od sebe párat…“
„To stačí, Dainty,“ přerušila ji paní Sucksbyová rychle.
Znovu jsem pohlédla na Maud – na její elegantní ouško, z něhož,
jak jsem si teď všimla, visela křišťálová kapka na zlatém drátku; a na
lokny v jejích plavých vlasech a na její tmavá obočí. Byly z nich dva
- 494 -
dokonalé obloučky vytrhané pinzetou. Nad křeslem – ani toho jsem
si dřív nevšimla, ale všechno – ty kapky, lokny a obloučky, ty
náramky na jejím zápěstí – to do sebe krásně zapadalo, nad křeslem
visela z trámu proutěná klícka se žlutým ptáčkem uvnitř.
Ucítila jsem, jak se mi do krku derou slzy.
„Přivlastnila sis všechno, co bylo moje,“ řekla jsem. „Ukradlas
mi to a vylepšila to.“
„Přivlastnila jsem si to právě proto, že to bylo tvoje,“ odvětila
Maud. „Protože jsem musela!“
„Ale proč jsi musela? Proč?“
Maud už už otevírala ústa k odpovědi, ale pak se podívala na paní
Sucksbyovou, a výraz její tváře se proměnil.
„Jsem už taková,“ prohlásila zpříma. „Jsem proradná. Protože jsi
měla pravdu, když jsi říkala, že mám zrádnou tvář a ústa herečky a
falešné ruměnce a oči… moje oči…“ Odvrátila se, protože začínala
zvyšovat hlas. A tak ho zase ztišila. „Richard zjistil, že si na ty
peníze musíme počkat déle, než jsme prve mysleli.“
Oběma rukama vzala skleničku a polkla to, co v ní zbývalo.
„Vy ty peníze ještě nemáte?“
„Ještě ne,“ odvětila Maud a skleničku zase odložila.
„Tak to je paráda,“ řekla jsem s úlevou. „Budu chtít svůj podíl.
Budu chtít polovinu. Slyšíte, paní Sucksbyová? Dají mi aspoň půlku
ze svého bohatství. Žádný usmolený tři tisíce, ale celou polovinu. Jen
si pomyslete, co se s takovým jměním dá dělat!“
Jenomže já jsem po žádných penězích netoužila, a když jsem to
řekla, můj hlas mi připadal odporný. Paní Sucksbyová mlčela.
„Můžeš si vzít, kolik chceš,“ odpověděla místo ní Maud. „Dám ti,
co budeš chtít, jen když odtud odejdeš dřív, než se vrátí Richard.“
„Mám odtud odejít? Protože mi to přikazuješ? Tohle je můj
domov! Paní Sucksbyová – paní Sucksbyová, vy jí nic neřeknete?“
Paní Sucksbyová si znovu přejela rukou přes ústa.
„Víš, Susie,“ spustila pomalu, „slečna Lillyová má možná
pravdu. Jestli se chceš kdy dostat k penězům, možná by prozatím
bylo lepší klidit se Šlechticovi z cesty. Já si s ním nejdřív promluvím.
Ale dám mu co proto!“

- 495 -
 Řekla to takovým divným, vlažným způsobem a s vynuceným
úsměvem, jako kdyby právě zjistila, že ji Šlechtic podvodně obehrál
v kartách o dva nebo tři šilinky, napadlo mě. Tušila jsem, že má
plnou hlavu Maudina dědictví a otázek, jak ho co nejvíc seškrtat.
Musela jsem koneckonců jen doufat, že peníze pro ni nic
neznamenají.
„Vy mě posíláte pryč?“ zeptala jsem se, ale znělo to spíš jak
šepot. Odvrátila jsem od ní pohled a přejela očima po kuchyni – po
starých holandských hodinách na polici a obrázcích na stěnách. Na
podlaze vedle dveří ke schodišti stál bílý porcelánový nočník s tím
tmavým okem z mého vlastního pokoje, který sem museli přinést na
umyti a pak zapomenout. Mně by se to nestalo. Na stole pod mou
dlaní bylo srdce; vlastnoručně jsem ho tam minulé léto vyryla. To
jsem byla ještě dítě. Byla jsem jako nemluvně znovu jsem se
rozhlédla. Proč tam nejsou žádná mimina? V kuchyni byl klid.
Všichni mlčeli a dívali se na mě.
„Mě posíláte pryč,“ obrátila jsem se znovu na paní Sucksbyovou,
„a ona tady smí zůstat?“ Teď už se mi zlomil hlas jako malému
usmrkanci. „Budete jim věřit, že za mnou nepošlou doktora Chris-
tieho? Budete jí – budete jí svlékat šaty, odepínal sponky z vlasů,
budete ji líbat, necháte ji spát vedle sebe na mém starém místě,
zatímco já budu ležet v posteli se zrzavými chlupy v matraci?“
„Spát vedle sebe?“ opáčila paní Sucksbyová rychle. „Kdo ti to
řekl?“
„Se zrzavými chlupy?“ zajímalo Johna.
Ale Maud zvedla oči a najednou v nich měla pronikavý pohled.
„Tys nás špehovala!“ vykřikla, a když jí to došlo, dodala, „za tou
okenicí!“
„Špehovala,“ odvětila jsem ještě důrazněji. „Sledovala jsem, jak
si, ty svůdkyně, přivlastňuješ všechno, co je moje. Radši budeš spát
se starou ženskou – čert tě vem! než abys spala se svým vlastním
manželem!“
„Abych spala s Richardem?“ Maud se tvářila ohromeně. „Snad si
nemyslíš, že…?“
„Susie,“ řekla paní Sucksbyová a položila ruku na mou dlaň.

- 496 -
 „Sue,“ vyhrkla Maud současně s ní, naklonila se přes stůl a také
se po mně natáhla. „Snad si nemyslíš, že on pro mě něco znamená?
Snad si nemyslíš, že je mým manželem jinak než podle jména?
Copak nevíš, že ho nenávidím? Víš přece, že jsem ho nenáviděla už
na Briaru.“
„A ty mi snad teď tady budeš tvrdit,“ opáčila jsem s jistým
rozechvělým despektem, „žes to všechno udělala jen proto, že tě k
tomu donutil?“
„Ale on mě opravdu donutil! Ale jinak, než si myslíš.“
„Takže se chceš tvářit, že nejsi licoměrná podvodnice?“
„A co ty?“ opáčila Maud.
A znovu se mi zadívala do očí a znovu jsem se cítila málem
zahanbeně, a tak jsem uhnula stranou.
„Hnusilo se mi to,“ odpověděla jsem po chvilce o něco tišším
hlasem. „Nesmála jsem se ti jako on za zády.“
„Ty myslíš, že já ano?“
„Proč ne? Jsi přece herečka. I teď to hraješ!“
„Vážně?“
Maud ze mě nespouštěla oči, stále se po mně natahovala, i když
na mě nedosáhla. Byly jsme v záři světla a zbytek kuchyně byl téměř
ponořený do tmy. Podívala jsem se na její prsty: buď byly ušpiněné,
nebo poraněné.
„Když jsi ho tak nenáviděla, tak pročs to udělala?“ chtěla jsem
vědět.
„Nemohla jsem jinak,“ odvětila. „Vidělas, jaký jsem vedla život.
Potřebovala jsem, aby ses stala mnou.“
„Abys mohla přijít sem a být jako já!“ Maud neodpověděla, a tak
jsem vyhrkla: „Mohly jsme ho podvést spolu. Kdybys mi to byla
řekla. Mohly jsme…“
„Co?“
„Cokoliv. Něco. Já nevím…“
Maud zavrtěla hlavou. „Kolik bys toho obětovala?“ zeptala se
tiše.
Její pohled byl tak zlověstný, a přece tak pevný a hodnověrný.
Ale zničehonic jsem si byla vědoma paní Sucksbyové, Johna, Dainty
a pana Ibbse i toho, že mě všichni potichu a zvědavě pozorují a v
- 497 -
duchu si říkají O co tady jde…? A v tu chvíli jsem nahlédla do svého
vlastního zbabělého srdce a poznala jsem, že bych kvůli ní
neobětovala nic, vůbec nic; a že než abych se od ní teď nechala
zahanbit, to raději zemřu.
Maud se po mně znovu natáhla a prsty se mi otřela o zápěstí.
Popadla jsem nůž a prudce se po ní ohnala.
„Nesahej na mě!“ zařvala jsem a vstala. „Nikdo z vás se mě
nesmí dotknout!“ křičela jsem rozlíceným hlasem. „Nikdo z vás!
Slyšíte mě? Vrátila jsem se sem, protože jsem si myslela, že tady
mám domov; a vy mě teď chcete vyhodit. Všechny vás nenávidím!
Škoda, že jsem nezůstala na venkově!“
Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Dainty se
rozbrečela. John seděl s otevřenou pusou a užaslým výrazem. Pan
Ibbs se držel rukou za tvář. Maud si opatrovala krvácející prsty.
Charles se třásl jako osika.
„Sue, odlož ten nůž,“ řekla vzápětí paní Sucksbyová. „Vyhodit
tě? Ty máš ale nápady! Já…“
Pak se zarazila. Charley Wag totiž zvedl hlavu. Z krámu pana
Ibbse se ozval zvuk klíče otáčejícího se v zámku. Pak následovalo
oklepávání bot a po něm hvízdání.
„Šlechtic!“ vyhrkla paní Sucksbyová a podívala se na Maud, na
pana Ibbse, na mě. Vstala a naklonila se, aby mě vzala za paži.
„Sue,“ vybídla mě hlasem, který téměř připomínal šepot, „Susie,
drahoušku, půjdeš se mnou nahoru…?“
Ale já jsem neodpověděla, jen jsem ještě pevněji sevřela v ruce
nůž. Charley Wag chabě vyštěkl, a když to Šlechtic uslyšel, zaštěkal
mu na pozdrav. Pak znovu začal hvízdat pomalou valčíkovou
melodii a bylo slyšet, jak klopýtá chodbou, a nakonec i vidět, jak
strká do dveří. Myslím, že byl opilý. Klobouk měl pomačkaný, tváře
zrůžovělé, ústa ve tvaru dokonalého písmene O. Stál a s mírným
kýváním se rozhlížel po kuchyni a mhouřil oči do šera. Pak hvízdání
ustalo. Z jeho rtů byly najednou rovné linky, které si olízl.
„Zdravíčko, Charlesi,“ řekl Šlechtic a po těch slovech zamrkal.
Pak se podíval na mě a na můj nůž. „Zdravíčko, Sue.“ Sundal si
klobouk a začal si odmotávat nachový šátek, co měl uvázaný kolem
krku. „Říkal jsem si, že možná přijdeš. Kdybys ještě den počkala, byl
- 498 -
bych připravený. Právě jsem si vyzvedl dopis od toho hlupáka
Christieho. Ten si dal ale načas, než mi dal vědět, žes utekla!
Myslím, že tě chtěl nejdřív zase chytit. Útěk pacientky není zrovna
dobrá reklama.“
Šlechtic vložil šátek do klobouku a upustil je na zem. Pak si
vytáhl cigaretu.
„Jste nějak moc v klidu, do prdele,“ obořila jsem se na něj. Celá
jsem se třásla. „Tadyhle paní Sucksbyová a pan Ibbs už všechno
vědí.“
Šlechtic se rozesmál. „To bych řekl, že ano.“
„Šlechtici!“ okřikla ho paní Sucksbyová. „Dobře mě
poslouchejte. Sue nám pověděla příšerný věci. Chci, abyste odešel.“
„Nikam ho nepouštějte!“ namítla jsem. „Pošle pro doktora
Christieho!“ Zamávala jsem nožem. „Charlesi, zastav ho!“
Šlechtic si zapálil, ale ani se nepohnul. Otočil se a podíval se na
Charlese, který k němu postoupil o pár nejistých kroků. Šlechtic mu
položil ruku na vlasy a řekl: „No tak, Charley.“
„Prosím vás, pane,“ zaprosil Charles.
„Teď už víš, že jsem padouch.“
Charlesovi se roztřásl ret. „Přísámbůh, pane Riversi, to jsem
nikdy nechtěl!“
„No tak, no tak,“ chlácholil ho Šlechtic a pohladil ho po tváři.
Pan Ibbs si odfoukl přes rty. John se postavil, ale hned se kolem sebe
rozhlédl, jako by nevěděl, proč vlastně stojí. A tak zrudl.
„Posaď se, Johne,“ přikázala mu paní Sucksbyová.
John si překřížil ruce na prsou. „Když se mi zachce, budu stát.“
„Sedni si, nebo dostaneš.“
„Já?“ zeptal se ochraptělým hlasem. „Radši to nandejte těm
dvěma!“ odsekl a ukázal na Šlechtice s Charlesem. Paní Sucksbyová
udělala dva rychlé kroky a bacila ho. Tentokrát pořádně. John si
zakryl oběma rukama hlavu a nasupeně se na ni díval zpoza bariéry
svých loktů.
„Ty stará krávo!“ zakřičel. „Dusíš mě od chvíle, co jsem se
narodil. Ještě jednou se mě dotkneš, a uvidíš!“
Oči mu při těch slovech plály hněvem, ale sotva to dořekl, do očí
mu vyhrkly slzy a začal posmrkávat. Došel ke zdi a kopl do ní.
- 499 -
Charles se zachvěl a rozvzlykal se ještě hlasitěji. Šlechtic pohlédl z
jednoho chlapce na druhého, pak se v hraném úžasu zadíval na
Maud.
„Snad ti malí kluci nepláčou kvůli mně?“ podivil se.
„Jděte se vycpat, já nejsem malej!“ bránil se John.
„Budeš už zticha?“ okřikla ho Maud svým tichým, zvučným
hlasem. „To stačí, Charlesi.“
Charles si otřel nos. „Ano, slečno.“
Šlechtic se opřel o rám dveří a dál pokuřoval. „Tak, Suky,“ řekl.
„Teď už víš všechno.“
„Vím, že jste hnusnej podvodník,“ odsekla jsem. „Ale to už jsem
věděla před půl rokem. Jenže jsem byla hloupá a věřila vám, to je
všechno.“
„Děvenko,“ vložila se paní Sucksbyová rychle do hovoru a
nespouštěla oči ze Šlechticovy tváře. „Děvenko, hlupáci jsme byli
my s panem Ibbsem, že jsme tě vůbec někam pustili.“
Šlechtic si vyndal z úst cigaretu, aby ji sfoukl. Teď, když slyšel,
co paní Sucksbyová říká, a díval se jí do tváře, zůstal chvíli bez hnutí
stát a držel ji před rty. Pak odvrátil pohled a rozesmál se – takovým
nevěřícným způsobem – a zavrtěl hlavou.
„Ježíšikriste,“ utrousil tiše.
Myslela jsem si, že se zastyděl.
„Dobrá,“ řekla paní Sucksbyová. „Dobrá.“ Zvedla ruce a stála
jako člověk na voru – jako by se bála udélat sebemenší pohyb ze
strachu, že se převrhne a utopí. „Tak, už žádné další hlouposti.
Johne, přestaň trucovat. Sue, prosím tě odlož ten nůž. Žádám tě o to.
Nikomu se nic nestane. Pane Ibbsi. Slečno Lillyová. Dainly Charlesi
– kamaráde Sue, chlapče milý – posaďte se. Šlechtici. Šlechtici.“
„Paní Sucksbyová,“ opáčil.
„Nikomu se nic nestane. Jasný?“
Šlechtic po mně vrhl rychlý pohled. „To povězte Sue,“ namítl.
„Hledí na mě a má sto chutí mě zapíchnout. Za daných okolností o to
vůbec nestojím.“
„Za jakých okolností?“ podivila jsem se. „Máte na mysli to, jak
jste mě zavřel do blázince a nechal mě tam zhebnout? Za to bych
vám měla rovnou useknout hlavu!“
- 500 -
 Šlechtic přimhouřil oči a zašklebil se. „Víš, že někdy strašně
kňouráš?“ zeptal se mě. „Už ti to někdo řekl?“
Vyrazila jsem proti němu s nožem, ale ve skutečnosti jsem byla
stále ohromená, slabá a vyčerpaná, a můj útok postrádal potřebnou
razanci. Šlechtic jen bez mrknutí oka přihlížel, jak mu mířím na
srdce špičkou nože. Pak jsem dostala strach, že se ten nůž začne třást
a on si toho všimne. A tak jsem ho odložila. Položila jsem nůž na stůl
– na kraj stolu, hned za světelný kotouč, který vrhala lampa.
„Tak, hned je to lepší, co?“ oddechla si paní Sucksbyová.
John sice přestal slzet, ale jeho tvář byla tmavá – na té straně,
kam ho uhodila paní Sucksbyová, dokonce o něco tmavší. Podíval se
na Šlechtice, ale kývl směrem ke mně.
„Před chvilkou chtěla zapíchnout slečnu Lillyovou,“ oznámil mu.
„Říkala, že ji přišla zabít.“
Šlechtic se zadíval na Maud, která si už stačila ofačovat své
krvácející prsty kapesníkem. „Škoda, že jsem to neviděl.“
John přikývl. „Chce půlku vašeho jmění.“
„Vážně?“ otázal se Šlechtic pomalu.
„Johne, zmlkni,“ okřikla ho paní Sucksbyová. „Nevšímejte si ho,
Šlechtici. Jen dělá potíže. Sue sice řekla půlku, ale to z ní mluvil
vztek. Není tak úplně při smyslech. Není…“ Paní Sucksbyová si
položila ruku na čelo a trošku zvláštně se rozhlédla po místnosti.
Podívala se na mě a na Maud. Pak si prsty přitlačila na oční víčka.
„Kdybych tak měla chvilku na rozmyšlenou,“ posteskla si.
„Jen si to pořádně rozmyslete,“ odbyl ji mrzutý Šlechtic
nenucené. „Už se nemůžu dočkat, s čím vyrukujete.“
„Já taky ne,“ přidal se pan Ibbs. Pronesl ta slova docela tiše.
Šlechtic se mu podíval do očí a povytáhl obočí.
„Zapeklitá situace, co, pane?“
„Až moc,“ přikývl pan Ibbs.
„Viďte?“
Pan Ibbs přitakal.
„Myslíte si, že bych ji měl ulehčit a odejít?“ zeptal se ho Šlechtic.
„Zbláznil jste se?“ vyhrkla jsem. „Copak nevidíte, že kvůli
penězům udělá cokoliv? Nenechávejte ho odejít! Pošle pro doktora
Christieho.“
- 501 -
 „Nepouštějte ho,“ obrátila se Maud na paní Sucksbyovou.
„Nikam nepůjdete,“ přikázala paní Sucksbyová Richardovi.
Jen pokrčil rameny, celý zardělý. „Ještě před dvěma minutami
jste chtěla, abych odešel!“
„Rozmyslela jsem si to.“
Podívala se na pana Ibbse, který se odvrátil.
Šlechtic si svlékl kabátec. „To mě poser,“ utrousil při tom a
nepěkně se zasmál. „Na takovouhle práci je příliš velký vedro.“
„Jdi do prdele,“ řekla jsem, „ty zasranej parchantě. Uděláš, co ti
paní Sucksbyová říká, jasný?“
„Až po tobě,“ odsekl a pověsil si kabát na židli.
„Jo.“
„Ty ubohá malá mrcho,“ dodal Šlechtic a odfrkl si.
„Richarde,“ okřikla ho Maud, postavila se a opřela se o stůl.
„Poslouchej mě,“ přikázala mu. „Jen si vzpomeň na všechny ty
špinavosti, kterých už ses dopustil. Tohle bude ta nejhorší a nic
dobrého ti nepřinese.“
„Ale co?“ zajímalo Johna.
Jenže Šlechtic si znovu odfrkl. „Ty mi zase řekni,“ obořil se na
Maud, „kde se v tobě bere ta laskavost? Co je ti po tom, co všechno
Sue ví? Jemine, ty se ale červenáš! Snad tě pořád ještě nebere tamto!
A když se podíváš na paní Sucksbyovou, netvrď mi, že ti záleží na
tom, co si myslí ona? Proboha, vždyť jsi stejně zkažená jako Sue.
Jen se podívej, jak se klepeš? Buď přece statečná, Maud. Vzpomeň si
na svou matku.“
Maud měla zdviženou ruku a držela si ji na srdci. Teď vyskočila,
jako by ji štípl. Když to Šlechtic viděl, znovu se zasmál. Pak pohlédl
na paní Sucksbyovou. I ji jeho slova poněkud polekala a stála stejně
jako Maud s rukou přitisknutou k ňadrům, hned pod tou diamantovou
broží. Pak ucítila jeho pohled, rychle se podívala na Maud a ruku
zase svěsila.
Šlechticův smích utichl. Stál, ani se nehnul.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Co jako?“ nechápal John.
„No tak,“ řekla paní Sucksbyová a pohnula se. „Dainty…“

- 502 -
 „Ale ne!“ vyrazil ze sebe Šlechtic. „Ale ne!“ Díval se, jak stará
paní obchází stůl. Pak poněkud vzrušeně zajel pohledem k Maud a
jeho ruměnec byl stále tmavší. Zajel si rukou do vlasů a odhrnul si je
z čela.
„Teď už to chápu,“ dodal a rozesmál. Ale jeho smích vzápětí
ustal. „Ach, už to chápu!“
„Nic nechápeš,“ odbyla ho Maud a vykročila směrem k němu, i
když se letmo dívala na mě. „Nic nechápeš, Richarde.“
Zavrtěl hlavou, „jsem to ale hlupák, že mě to nenapadlo dřív! No
to je báječný! Jak dlouho už to víš? Není divu, žes kopala a
nadávala! Není divu, žes trucovala. Není divu, že tě nechala! To mi
pořád vrtalo hlavou. Chudáku Maud!“ Teď už se smál nahlas. „A vy,
chuděro paní Sucksbyová!“
„To už stačí!“ okřikla ho paní Sucksbyová. „Slyšíte? Takhle s
námi mluvit nebudete!“ A byla mu o krok blíž.
„Chudinky,“ zopakoval Šlechtic a nepřestával se smát. „Pane
Ibbsi, vy jste o tom také věděl?“ Pan Ibbs neodpověděl.
„Ale o čem?“ nechápal John a oči měl jako dva černé body. Pak
se na mě tázavě podíval. „O čem?“
„Já nevím,“ hlesla jsem.
„O ničem,“ odpověděla Maud. „Vůbec o ničem!“
Stále postupovala pomalu kupředu, oči – jež už se zdály být
téměř černé a jiskřily ještě víc než dřív – nespustila ani na okamžik
ze Šlechticovy tváře. Viděla jsem, jak se rukou chytá tmavého okraje
stolu, jako by se chtěla nechat vést. Myslím, že si toho všimla i paní
Sucksbyová. Možná, že zahlédla ještě něco jiného. Vytrhla se totiž ze
zamyšlení a rychle vyhrkla:
„Susie, chci, abys odtud odešla. Vezmi svýho kamaráda a běžte.“
„Nikam nejdu,“ odsekla jsem.
„Ne, Susie, zůstaň tady,“ prohlásil Šlechtic bodře. „Nedej na
přání paní Sucksbyové. Poslouchala jsi ji příliš dlouho. Koneckonců
co je ti po ní?“
„Richarde,“ zvolala Maud málem úpěnlivě.
„Šlechtici,“ řekla paní Sucksbyová, oči stále upřené na Maud.
„Chlapče drahý. Buďte zticha, ano? Já mám strach.“

- 503 -
 „Strach?“ opáčil. „Vy? Řekl bych, že jste strach za celý svůj život
nepoznala. Řekl bych, že to vaše staré tvrdé kožovilé srdce za těmi
starými tvrdými kožovitými ňadry teď bije naprosto klidně.“
Po těch slovech se paní Sucksbyové zkřivil obličej. Rychle zvedla
ruku k živůtku svých šatů.
„Jen si to poslechněte!“ zakřičela a přejížděla prsty sem a tam.
„Jen si to poslechněte a povězte mi, že tohle není strach!“
„Poslechnout si?“ opáčil a letmo se podíval na její ňadra. „To
radši ne. Ale mohla by to udělat vaše dcera,“ dodal s úsměvem. „Má
v tom praxi.“
Vlastně ani nevím, co se stalo potom. Vím jen, že když jsem
uslyšela, co říká, vykročila jsem k němu, abych mu jednu vrazila
nebo ho aspoň umlčela. Vím, že jako první u něj byly Maud s paní
Sucksbyovou. Už ale nevím, jestli paní Sucksbyová, když se vrhla
vpřed, se vrhla na něho nebo jen – když viděla, jak se Maud rozbíhá
– spíš na ni. Vím, že pak následoval záblesk něčeho lesklého,
šoupání nohou, šustění taftu a hedvábí, něčí zrychlený dech. Mám
pocit, že vrzla nebo se překotila židle. Vím, že pan Ibbs vykřikl:
„Grácie! Grácie!“ a i uprostřed vší té vřavy mi to připadalo dost
zvláštní, než jsem si uvědomila, že je to vlastně křestní jméno paní
Sucksbyové, které nikdy nikdo nepoužíval.
Takže ve chvíli, kdy se to stalo, jsem se zrovna dívala na pana
Ibbse. Neviděla jsem, jak Šlechtic zavrávoral. Ale slyšela jsem, jak
ze sebe vydal takový tichý sten.
„Vy jste mě praštila?“ zeptal se. Hlas měl dost divný.
Pak jsem se konečně podívala.
Šlechtic byl přesvědčený, že jen dostal ránu do břicha. Řekla
bych, že i já jsem si to myslela. Držel se rukama za žaludek a stál v
předklonu, jako by čekal, až ta bolest přejde. Maud stála jen kousek
od něho, ale teď poodstoupila; a při tom jsem zaslechla, jak něco
spadlo, i když nevím, jestli to vypadlo z ruky jí nebo jemu nebo snad
paní Sucksbyové. Ta k němu teď stála nejblíž. Rozhodně k němu
měla blíž. Vzala ho rukou kolem ramen, a když se mu podlomila
kolena, podepřela ho a pevně držela. „Vy jste mě praštila?“ zeptal se
Šlechtic znovu.
„Já nevím,“ odpověděla paní Sucksbyová.
- 504 -
 Mám za to, že to nevěděl nikdo. Šlechtic měl tmavé oblečení a
paní Sucksbyová zas černé šaty a oba stáli v šeru, takže nebylo nic
vidět. Ale nakonec si Šlechtic sundal ruku z vesty a podržel si ji před
obličejem; a pak jsme uviděli, že bílou dlaň má úplně zbrocenou
krví.
„Můj bože!“ zvolal.
Dainty zaječela.
„Přineste světlo!“ zvolala paní Sucksbyová. „Přineste světlo!“
John popadl lampu a držel ji třesoucíma se rukama. Tmavá krev
zničehonic dostala karmínový nádech. Stačila mu už promáčet vestu
a kalhoty a rudá skvrna na taftových šatech paní Sucksbyové se stále
zvětšovala.
V životě jsem neviděla téct tolik krve najednou. Ještě před
hodinou jsem mluvila o tom, že zabiju Maud. Nabrousila jsem si nůž.
Odložila jsem ho na stůl. Teď tam ale nebyl. V životě jsem neviděla
takový proud krve. Udělalo se mi zle.
„Ne,“ vykřikla jsem. „Ne, ne!“
Paní Sucksbyová stiskla Šlechticovi paži. „Oddělejte si tu ruku,“
přikázala mu, protože si stále svíral žaludek.
„Nemůžu.“
„Dejte tu ruku pryč!“
Chtěla se podívat, jak je ta rána hluboká. Šlechtic se ušklíbl a
odtáhl prsty. V sečné ráně v jeho vestě se nafoukla bublina – jako
mýdlová bublina, ale připomínala spíš rudý vír – a po ní vystříkl
cákanec krve a potřísnil podlahu úplně stejně jako voda nebo
polévka.
Dainty znovu zaječela. Světlo se zamihotalo. „Kurva! Kurva!“
zděsil se John.
„Posaďte ho na židli,“ přikázala paní Sucksbyová. „Přineste na tu
ránu nějakou hadru. Přineste něco na tu krev. Přineste něco,
cokoliv…“
„Pomozte mi,“ sténal Šlechtic. „Pomozte mi. Ach, kristepane!“
S nadávkami a sténáním ho nemotorně přesunuli a posadili na
židli s pevným opěradlem. Já jsem jen celou dobu stála a dívala se –
spoutaná hrůzou, řekla bych; i když teď se stydím, že jsem ani
nehnula prstem. Pan Ibbs strhl z háčku na stěně ručník a paní
- 505 -
Sucksbyová poklekla vedle Šlechtice a přitiskla mu ho k ráně.
Pokaždé, když se pohnul nebo odendal ruku, vytryskl mu z ní proud
krve. „Přineste nějakej kýbl nebo hrnec,“ přikázala paní Sucksbyová
znova a Dainty se nakonec vyřítila ke dveřím, popadla nočník, který
tam zůstal, a postavila ho vedle židle. Zvuk krve dopadající na
keramické dno a pohled na její rudou barvu, která zcela zakryla tu
bílou i to veliké tmavé oko, byl horší než cokoliv jiného. Když to
Šlechtic uslyšel, doslal obrovský strach.
„Ach, kristepane!“ zanaříkal znova. „Ach, kristepane, vždyť já
umírám!“ Mezi jednotlivými slovy sténal – byl to takový hrůzu
nahánějící, jektající sten, jemuž nedokázal zabránit ani ho zastavit.
„Kristepane, zachraňte mě!“
„No tak,“ tišila ho paní Sucksbyová a hladila ho po tváři. „No
tak. Buďte statečný. Viděla jsem ženy, který při porodu ztratily
stejný množství krve a přežily to.“
„Ale ne tak moc!“ zvolal. „Ne tak moc! Jsem pořezaný. Jak je to
zlé? Kristepane! Potřebuju doktora. Nebo ne?“
„Přines mu kapku alkoholu,“ přikázala paní Sucksbyová Dainty,
ale Šlechtic zavrtěl hlavou. „Žádný alkohol. Ale dal bych si cigárko.
Mám je tady v kapse.“ Sklopil bradu k vestě a John zalovil ve
skladech látky a vytáhl baliček cigaret a krabičku zápalek. Polovina
cigaret byla nasáklá krví, ale John mezi nimi přece jen našel jednu
suchou, zapálil si ji v ústech a pak ji vložil do těch Šlechticových.
„Hodnej,“ poděkoval Šlechtic a rozkašlal se. Jenže sebou škubl a
cigareta mu vypadla. John ji roztřesenými prsty sebral a zasunul mu
ji zpátky mezi rty. Šlechtic znovu zakašlal. Mezi prsty mu vytékala
další krev. Paní Sucksbyová sebrala ručník a vykroutila ho;
vyždímala ho, jako by byl nasáklý vodou. Šlechtic dostal zimnici.
„Jak se to stalo?“ zeptal se. Podívala jsem se na Maud. Od chvíle,
kdy od něj odstoupila, když se začal kácet, se ani nepohnula. Stála
nehnutě jako já a nespouštěla z něj oči. „Jak je to možné?“ Šlechtic
se kolem sebe divoce rozhlížel – těkal očima z Johna na pana Ibbse a
pak na mě. „Co tady stojíte a čučíte? Přiveďte doktora. Přiveďte mi
felčara!“
Myslím, že Dainty udělala první krok, ale pan Ibbs ji zadržel.

- 506 -
 „Sem žádní doktoři nesmí,“ prohlásil neústupně. „Do tohoto
domu nikdo takovej nevkročí.“
„Nikdo takovej?“ zvolal Šlechtic a z úst mu při tom vypadla
cigareta. „O čem to mluvíte? Jen se na mě podívejte! Kristepane!
Copak nevidíte, že je se mnou amen? Podívejte se na mě! Já umírám!
Paní Sucksbyová, vy mě máte ráda. Snažně vás prosím, přiveďte
někoho.“
„Chlapče milý, nehýbejte se,“ tišila ho a stále mu tiskla k ráně
ručník. Šlechtic zařval bolesti a strachy.
„Jděte do háje!“ ulevil si. „Vy parchanti! Johne…“
John odložil lampu a zvedl si ruku k očím. Plakal a snažil se to
skrýt.
„Johne, doběhni pro doktora! Johnny! Zaplatím ti! Kurvafix!“ Z
rány mu znovu vystříkla krev. Šlechtic byl ve tváři bílý jako stěna,
knír měl sice černý, ale tu a tam pocákaný červenou, tváře se mu
leskly jako sádlo.
John zavrtěl hlavou. „Nemůžu! Nechtějte to po mně!“ Šlechtic se
obrátil ke mně. „Suky!“ zakřičel. „Suky, oni mě zabili…“
„Žádní doktoři,“ zopakoval pan Ibbs, když jsem se na něho
podívala. „Přiveď sem felčara, a je po nás.“
„Vyneste ho na ulici,“ navrhla jsem. „Copak to nejde? Vyneste
ho a zavolejte k němu doktora.“
„Ta rána je příliš zlá. Jen se na něho podívej. Přivedlo by je to
sem. Všude je samá krev.“
Taky že byla. Ten nočník byl už málem plný. Šlechticovy steny
začínaly slábnout.
„K čertu s vámi!“ naříkal tiše a dal se do pláče. „Je tady někdo,
kdo mi pomůže? Přísahám, že mám peníze. Je tu někdo? Maud?“ Ve
tváři byla téměř stejně bledá jako on, rty měla úplně bílé. „Maud?
Maud?“ šeptal.
Zavrtěla hlavou a šeptem dodala: „Je mi to líto. Je mi to líto.“
„Do háje s tebou! Tak mi pomoz! Á!“ Pak se rozkašlal. Mezi
slinami se mu objevil tenký nachový pramínek a o chvilku později
mu vytryskla krev z úst. Šlechtic k nim pozvedl zesláblou ruku, a
když uviděl na prstech zářivě červenou barvu, v očích se mu objevil
šílený výraz. Natáhl ruku ven ze světelného kruhu a začal se vzpírat,
- 507 -
jako by se chtěl zvednout ze židle. Pak se natáhl po Charlesovi.
„Charley?“ řekl s ústy plnými bublající krve. Křečovitě ho popadl za
kabát a snažil se ho k sobě přitáhnout blíž. Ale Charles se nedal.
Celou tu dobu stál v přítmí s výrazem upřené a strašlivé hrůzy ve
tváři. Když uviděl tu pěnu u Šlechticových rtů a kníru, jeho
zakrvavenou a kluzkou ruku, kterak se mu sápe po hrubém modrém
límečku kabátu, vystrašeně sebou cukl jako zajíc, otočil se a dal se
do běhu. Běžel stejnou cestou, kterou jsem ho sem přivedla – po
chodbě do krámu pana Ibbse. A než jsme na něho stačili zavolat nebo
se ho aspoň pokusit zastavit, slyšeli pane, jak rozráží dveře a ječí na
celou Lant Street jako malá holka: „Vražda! Pomoc! Pomoc!
Vražda!“
Po těch slovech jsme se všichni – vyjma paní Sucksbyové a
Maud - zase vzpamatovali. John rychle zamířil do krámu. „Už je
pozdě!“ volal pan Ibbs se zvednutou rukou. „Už je pozdě!“ John
zůstal stát a poslouchal. Otevřenými dveřmi se dovnitř nahrnul závan
horkého vzduchu a přinesl s sebou něco, co jsem nejprve považovala
za ozvěnu Charlesova výkřiku. Pak ten zvuk zesílil a v tu ránu jsem
pochopila, že je to hlas odpovídající na Charlesovo volání, možná
přicházející ze sousedního domu. Vmžiku se k němu přidal další.
Nakonec se k němu připojilo ještě něco – pro nás ten nejhorší zvuk
ze všech – zvuk píšťalky, sílící a utichající v poryvech větru; a byl
stále blíž a blíž.
„Policajti!“ vykřikl John, otočil se a přistoupil k Dainty. „Uteč,
Dainty!“ pobídl ji. Chvilku stála, pak vyrazila – zadním vchodem – a
cestou vyřvávala zástrčky ze závěsů. „Utíkej!“ pobídl ji znova, když
sc otočila. Ale sám zůstal a šel se postavit ke Šlechticovi.
„Ještě ho mužem odnýst,“ řekl paní Sucksbyové. Pak se podíval
na mě a na Maud. „Když sebou hodíme, ještě ho mužem odnýst
pryč.“
Paní Sucksbyová zakroutila hlavou. Hlava Šlechticovi spočívala
na prsou. Na rtech mu stále bublala krev; pak vytryskla a znovu za-
bublala.
„Zachraň se,“ poradila mu. „Vezmi s sebou Sue.“
Ale John zůstal, a mně bylo jasné – a stále je –, že kdyby odešel,
já bych s ním stejně nešla. Stála jsem tam jako očarovaná. Podívala
- 508 -
jsem se na pana Ibbse. Přiřítil se ke zdi hned vedle své pánve, a
zatímco jsem ho sledovala, vyndal z ní jednu z cihel. Teprve později
jsem se dozvěděla, že si do staré krabice od cigaret tajně schovával
peníze. Zastrčil si ji za vestu a začal se kolem sebe rozhlížet po
porcelánu, nožích a vidličkách, ozdobách na policích: hledal něco, co
by mu mohli přišít. Šlechticovi nebo paní Sucksbyové nevěnoval
jediný pohled. Ani mně ne – jednou ke mně přistoupil a odstrčil mě,
aby se kolem mě natáhl pro porcelánový hrneček, a sotva na něj
dosáhl, hrneček spadl na zem a roztříštil se na kusy. Když se Charley
Wag zvedl a tlumeně zaštěkal, pan Ibbs ho nakopl.
Výkřiky a zvuk píšťalek sc mezitím přiblížily. Šlechtic zvedl
hlavu. Ve vousech, na tváři i v koutku oka měl krev. „Slyšíte to?“
zeptal se slabě.
„Slyším, milý chlapče,“ odpověděla paní Sucksbyová. Stále
klečela po jeho boku. „Co je to za zvuk?“
Svými červenými dlaněmi mu zakryla ruce. „Zvuk Štěstěny,“
odvětila.
Podívala se na mě, pak na Maud. „Ještě můžete utýct.“ Nic jsem
neřekla a Maud zavrtěla hlavou. „Takhle ne,“ odmítla. „Teď ne.“
„Víte, co přijde?“
Maud přikývla. Paní Sucksbyová po mně znovu vrhla letmý
pohled, pak se zase vrátila k Maud, nakonec zavřela oči. Vzdychla si,
jako by byla vyčerpaná.
„Už jednou jsem tě ztratila, děvenko,“ hlesla. „A když si
představím, že tě ztratím znovu…“
„Mě neztratíte!“ vykřikla jsem a ona vytřeštila oči a chvilku na
mě hleděla, jako by mi nerozuměla. Pak se podívala na Johna. Ten
naklonil hlavu na stranu.
„Už jsou tady!“ zavolal.
Když to pan Ibbs uslyšel, dal se do běhu, ale nedostal se dál než
na tmavý dvorek vzadu za domem, kde ho sebral policista a přivedl
zase zpátky; to už se do kuchyně přes obchod dostali další dva
strážníci. Prohlédli si Šlechtice a ten nočník plný krve a pak – to, co
nás nenapadlo hledat ani schovávat – nůž, který kdosi zakopl do
přítmí a který byl celý od krve. Nakonec zakroutili hlavou, tak jak to

- 509 -
policisté dělávají, když se jim v naší čtvrti naskytne podobná
podívaná.
„To je ale svinstvo, co?“ říkali. „To je moc špatný. Uvidíme, jak
moc.“
Popadli Šlechtice za vlasy, zvrátili mu hlavu dozadu a pokusili se
mu na krku nahmatat pulz. „Tohle je hnusná vražda,“ řekli pak. „Tak
kdo to udělal?“
Maud se pohnula nebo spíš o krok posunula. Ale John byl
rychlejší.
„To udělala ona,“ vyhrkl bez zaváhání. Tváře měl snědší, než
když předtím dostal facku. Zvedl paži a namířil prst. „Byla to ona.
Viděl jsem ji.“
Ukazoval na paní Sucksbyovou.
Dívala jsem se na něho a slyšela, co říká, ale na nic jsem se
nezmohla. „Cože…?“ řekla jsem jen a myslím, že Maud taky
vykřikla; „Cože…?“ nebo „Počkat…!“
Ale paní Sucksbyová se zvedla. Taftové šaty měla zmáčené
Šlechticovou krví, diamantová brož na prsou se proměnila v brož
posetou rubíny. Ruce od konečků prstů až po zápěstí měla zbarvené
dokrvava. Vypadala jako typická vražedkyně z jednoho z bulvárních
plátků.
„Byla jsem to já,“ přitakala. „Bůh ví, že teď toho lituju, ale
udělala jsem to. A tyto dívky jsou nevinné a nemají o ničem ani
tušení a nikomu neublížily.“

- 510 -
 Kapitola sedmnáctá

Za oněch časů jsem se jmenovala Sue Trinderová. A těm jednou

provždy odzvonilo.
Policie nás odvedla všechny kromě Dainty. Sebrali nás a zavřeli
do žaláře, zatímco převrátili kuchyni v Lant Street vzhůru nohama a
hledali stopy, ulité peníze nebo kradené zboží. Drželi nás každého ve
zvláštní cele a každý den se chodili ptát na to samé.
„Jaký jste měla k zavražděnému vztah?“
Odpověděla jsem, že to byl přítel paní Sucksbyové.
„Žijete na Lant Street dlouho?“
Řekla jsem, že jsem se tam narodila.
„Co jste viděla tu noc, kdy se to stalo?“
A v tom bodě jsem se pokaždé zadrhla. Někdy jsem měla pocit,
že jsem viděla, jak bere do ruky nůž Maud; někdy jsem dokonce
měla pocit, že jsem viděla, jak se s ním rozmachuje. Vím, že jsem
viděla, jak se rukou dotýká desky stolu, a jsem si jistá, že jsem viděla
záblesk čepele. Vím, že když Šlechtic zavrávoral, rychle ustoupila.
Jenže paní Sucksbyová tam byla taky, pohybovala se také rychle jako
všichni; a někdy mě napadlo, že to byla její ruka, kterou jsem viděla
vystřelit a mihnout se… Nakonec jsem řekla čirou pravdu: že vlastně
nevím, co jsem viděla. Stejně na tom nezáleželo. Měli výpověď
Johna Vrooma a přiznání paní Sucksbyové. Mě už k ničemu
nepotřebovali. Čtvrtého dne od chvíle, co nás zadrželi, mě zase
pustili.
Ostatní si nechali o něco déle.
Jako první předstoupil před policejní soud pan Ibbs. Jeho
přelíčení trvalo půl hodiny. Nakonec ho neprozradily kradené věci,
které se válely po kuchyni – dával si vždycky záležet s
odstraňováním pečetí a značek –, ale několik bankovek z té jeho
krabice od cigaret. Byly totiž označené. Ukázalo se, že policie
sledovala dění v krámě pana Ibbse už víc než měsíc; a nakonec
přinutila Phila – který, jak si asi vzpomenete, přisahal, že už se
nikdy, za žádnou cenu do kriminálu nevrátí –, aby mu podstrčil
- 511 -
označené bankovky. Nakonec byl pan Ibbs shledán vinným z
obchodování s kradeným zbožím a poslán do vězení v Pentonville.
Ovšem že měl mezi vězni spoustu známých, a dalo by se čekat, že
mezi ně snadno zapadne – nebýt jedné zvláštní věci: zloději a lupiči,
kteří mu byli tam venku vděční za každý šilink, se k němu teď
obrátili zády, takže myslím, že si to tam dost protrpěl. Týden poté, co
ho zašili, jsem ho šla navštívit. Když mě uviděl, zakryl si rukama
obličej a celkově byl tak změněný a tak sražený na kolena a díval se
na mě tak divně, že jsem si nevěděla rady. A tak už jsem za ním
znova nešla.
Jeho sestru, ubožačku, policie našla v posteli v Lant Street, když
prohledávala dům. Úplně jsme na ni zapomněli. Odvezli ji do farní
nemocnice. Ten přesun pro ni však znamenal tak veliký šok, že záhy
zemřela.
Johnu Vroomovi nemohli přišít nic vyjma – díky jeho kabátu –
jednoho jediného zločinu, a to staré dobré krádeže psů. Nakonec ho
nechali vyváznout se šesti dny v Tothill Fields a s bičováním. Říká
se, že John byl v tom vězení tak neoblíbený, že dozorci hráli karty o
to, kdo ho půjde zbičovat; že mu k těm dvanácti pokaždé jednu nebo
dvě rány přidali; a že pak brečel jako mimino. Dainty na něho čekala
u vězeňské brány, a on ji praštil do oka a udělal jí monokl. Jenže
právě díky němu se jí podařilo z Lant Street utéct bez úhony.
Už nikdy jsem s ním nemluvila. Pronajali si s Dainty pokoj v
jiném domě a klidili se mi z cesty. Viděla jsem ho jen jednou, a to v
soudní síni při přelíčení s paní Sucksbyovou.
Svolali ho velice rychle. Poslední dny před přelíčením jsem
strávila v Lant Street a ležela jsem s otevřenýma očima ve své staré
posteli. Dainty se někdy vrátila a spala vedle mě, aby mi nebylo
smutno. Byla ze všech mých starých kamarádů jediná, protože
všichni ostatní si samozřejmě na základě toho, co o mně Šlechtic
rozhlásil, mysleli, že jsem podvodnice. Nakonec prasklo, že jsem si
pronajala naproti domu pana Ibbse pokoj a skoro týden se tam
schovávala. Proč jsem to udělala? Pak kdosi prohlásil, že v tu noc,
kdy došlo k vraždě, mě viděl utíkat s rozběsněným výrazem v očích.
Povídali si o mojí matce a zlé krvi, co mi koluje v žilách. Teď už
neříkali, že jsem statečná; říkali, že jsem troufalá. Říkali, že by se
- 512 -
koneckonců nedivili, kdybych to byla já, kdo vrazil Šlechticovi nůž
do břicha; a že paní Sucksbyová – která mě stále milovala jako svou
dceru, přestože jsem se moc nevyvedla – se mě zastala a vinu vzala
na sebe…
Když jsem v Southwarku kráčela po ulici, lidi mi nadávali.
Jednou po mně jedna dívka dokonce hodila kámen.
V kteroukoli jinou dobu by mi to rvalo srdce. Teď mi to bylo
jedno. Myslela jsem na jediné, a to na to, abych paní Sucksbyovou
viděla co nejčastěji. Drželi ji ve vězení v Horsemonger Lane. Trávila
jsem tam den co den; vysedávala jsem na schodech před branou,
když bylo ještě brzy, aby mě pustili dovnitř; vykládala jsem si s
dozorci nebo s člověkem, který ji měl hájit u soudu. Sehnal nám ho
nějaký kamarád pana Ibbse. Říkalo se o něm, že běžně zachraňuje ty
nejhorší zločince před provazem. Ale upřímně se mi svěřil s tím, že
náš případ je dost špatný. „Můžeme doufat jedině v to, že ji soudce
ušetří vzhledem k jejímu věku,“ řekl.
„A co kdyby se ukázalo, že to neudělala?“ vyzvídala jsem víc než
jednou.
Obhájce však zavrtěl hlavou. „Kde máte důkazy?“ opáčil. „Navíc
se ke všemu přiznala. Proč by to dělala?“
To jsem nevěděla, takže jsem mu nemohla odpovědět. Načež
odešel a nechal mě u vězeňské brány – rychle se vzdaloval, vkročil
na silnici a zavolal si drožku. A já jsem se za ním dívala s rukama
přes uši, protože jeho volání, klapot koňských kopyt a kol, pohyb
lidí, dokonce i samotné dlažební kostky pod nohama mi připadaly
příliš pronikavé. V tu chvíli mi prostě všechno připadalo pronikavé a
hlasité a těžší a rychlejší, než by mělo. Mnohokrát jsem se zarazila a
vybavila si, jak si Šlechtic svíral tu sečnou ránu na břiše a nevěřícně
hleděl do našich nevěřících tváří. „Jak se to stalo?“ ptal se. Teď jsem
měla sto chutí opakovat to každému, koho jsem viděla: Jak se to
stalo? Jak je to vůbec možný? Proč jen tak stojíte a koukáte na
mě…?
Psala bych celé dopisy, kdybych jen uměla psát a měla je komu
posílat. Zašla bych domů za tím soudcem, co měl vést přelíčení,
kdybych tak věděla, kde bydlí. Ale nic takového jsem neudělala. To
málo útěchy se mi dostávalo po boku paní Sucksbyové a ve vězení, i
- 513 -
když bylo ponuré – tak tmavé a bezútěšné –, bylo tam aspoň ticho.
Díky laskavosti dozorkyň jsem tam mohla trávit víc času, než bylo
záhodno: mám pocit, že si myslely, že jsem mladší a ne tak bystrá.
„Máte tady dceru,“ říkaly, když odemykaly celu paní Sucksbyové, a
ona pokaždé rychle zvedla hlavu a zadívala se mi do obličeje, nebo
mi s utrápeným výrazem rychle mrkla přes rameno – jako kdyby,
aspoň jsem si to myslela, nevěřila, že mě zase pustily dovnitř a
dovolily mi tu zůstat.
Pak zamrkala a pokusila se o úsměv. „Děvenko moje. Jdeš
sama?“
„Úplně sama,“ přisvědčila jsem.
„To je dobře,“ řekla po chvilce a vzala mě za ruku. „Že? Jen ty a
já. To je dobře.“
Ráda sedávala a mou ruku držela ve svých dlaních. Ale nerada si
povídala. Když jsem zpočátku brečela, proklínala osud a prosila ji,
aby vzala svou výpověď zpátky, moje slova ji tolik rozrušila, až jsem
se bála, že z toho onemocní.
„Už dost,“ říkala paní Sucksbyová s velice bledou tváří a
strnulými ústy. „Udělala jsem to, hotovo. Už o tom nechci slyšet a
basta.“
A pak stačilo, abych si vzpomněla na její vztek, a radši jsem byla
zticha a hladila ji po prstech. Pokaždé, když jsem je viděla, připadaly
mi čím dál hubenější. Dozorkyně říkaly, že se jídla ani nedotkne.
Pohled na to, jak se ty veliké ruce scvrkávají, mě rozlítostňoval víc,
než umím povědět: měla jsem pocit, že všechno zlé by se zase
obrátilo v dobré, jen kdyby paní Sucksbyová zase měla krásné ruce.
Veškeré peníze, které jsem v domě v Lant Street našla, jsem utratila
za právníka. Ale všechno, co jsem teď dokázala vydělat půjčováním
a zastavováním, jsem utratila za drobné laskominy, kterými jsem jí
chtěla spravit chuť k jídlu – za krevety a kořeněné uzenky a lojové
pudinky. Jednou jsem paní Sucksbyové dokonce přinesla cukrovou
homolku v domnění, že si vzpomene, jak mě kdysi ukládala k sobě
do postele a vyprávěla mi o Nancy z Olivera Twista. Ale mám pocit,
že si nevzpomněla: vzala si ji a roztržitě ji odložila stranou se slovy,
že si ji dá později, tak jak to dělala se vším ostatním. Nakonec mi

- 514 -
dozorkyně řekly, ať si ty peníze raději nechám. Všechno jídlo totiž
dávala jim.
Mockrát držela mou tvář ve svých rukou. Mockrát mě políbila,
jednou nebo dvakrát mě pevně sevřela, jako by chtěla promluvit o
něčem strašném, ale nakonec to vždycky odložila a ta slova zůstala
nevyřčená. I když jsem se jí mohla na něco zeptat – i když mě sžíraly
podivné myšlenky a pochybnosti –, zůstávala jsem stejně jako ona
zticha. Už tak to byly zlé časy, tak proč to ještě zhoršovat? Místo
toho jsme mluvily o mně, o tom, co bych měla dělat teď a co v
budoucnosti.
„Necháš si ten starej dům na Lant Street?“ vyzvídala paní Sucks-
byová.
„No jistě!“ odpověděla jsem.
„Nenapadlo tě, že bys odtamtud mohla odejít?“
„Odejít? Kdepak, chci, aby byl v pořádku, až vás zase pustí…“
Neřekla jsem jí, že dům je od chvíle, kdy ona i pan Ibbs a jeho
sestra odešli, úplně jiný. Neřekla jsem, že mě sousedé přestali
navštěvovat, že po mně jedno děvče hodilo kámen, že před domem
celé hodiny postávají úplně cizí lidé a snaží se zahlédnout aspoň
kousíček z toho místa, kde zemřel Šlechtic. Nezmínila jsem se ani o
tom, kolik nám s Dainty dalo práce vydrhnout z podlahy krev, ani jak
jsme dřely a dřely, kolik jsme musely odnosit kýblů s nachovou
vodou, jak jsme s tím nakonec musely přestat, protože tím
ustavičným drhnutím se začal odlupovat povrch prken a zpod té
příšerné růžové začalo prosvítat světlé dřevo. Zamlčela jsem i to, kde
všude – na dveřích, na stropě i na obrazech na stěnách, na ozdobách
na krbové římse, na talířích, na nožích a vidličkách – jsme našly
stříkance a cákance Šlechticovy krve.
Pomlčela jsem i tom, jak jsem při zametání a drhnutí celé
kuchyně nacházela tisíce malých připomínek mého starého života –
psí chlupy a střepy rozbitých hrnečků, falešné drobné, hrací karty,
zářezy na zárubni, kterými nůž pana Ibbse označoval, jak jsem
vyrostla, i o tom, jak jsem si pokaždé zakryla obličej a rozplakala se.

Když už jsem v noci usnula, zdálo se mi o vraždě. Zdálo se mi, že

jsem zabila nějakého muže a musela chodit ulicemi Londýna s jeho
- 515 -
tělem v tašce, která byla příliš malá. Zdálo se mi o Šlechticovi. Zdálo
se mi, že jsem ho potkala mezi náhrobky u té červené kapličky na
Briaru a on mi ukázal hrob své matky. Ten hrob byl opatřený
zámkem, a já jsem měla výlisek a pilník a musela jsem vyrobit klíč,
který by k němu pasoval; a každou noc jsem se pustila do práce s
vědomím, že musím pracovat co nejrychleji, a pokaždé, když už jsem
byla skoro hotová, se všechno nějak zvláštně zvrtlo – klíč se scvrkl
nebo příliš zvětšil, pilník mi změkl v rukou; chyběl mi jeden jediný
zářez – poslední zářez – který se mi stále nedařilo včas vypilovat…
Moc pozdě, říkal Šlechtic.
Jednou ten hlas dokonce patřil Maud.
Moc pozdě.
Rozhlížela jsem se, ale nikde jsem ji neviděla.
Neviděla jsem ji od toho večera, kdy Šlechtic zemřel. Neměla
jsem tušení, kam se poděla. Bylo mi akorát známo, že policie ji
zadržovala déle než mě – uvedla totiž své jméno, které se pak dostalo
do novin a samozřejmě neuniklo doktoru Christiemu. Doslechla jsem
se to od dozorkyň ve vězení. Nakonec se všechno provalilo: jak byla
Šlechticovou manželkou a údajně pobývala v blázinci a pak z něj
utekla, a jak policie nevěděla, co s ní – jestli ji mají pustit nebo zavřít
jako šílenou nebo co vlastně. Doktor Christie tvrdil, že o tom může
rozhodnout jedině on, a tak ho pozvali, aby ji vyšetřil. Když jsem to
slyšela, málem mě trefil šlak. Ještě pořád jsem se držela dál od každé
vany, kterou jsem viděla. Jenomže celé to proběhlo následovně:
doktor se na Maud podíval, údajně zavrávoral a zbělal, načež
prohlásil, že se ho jen zmocnily emoce, když vidí, že je dokonale
zdráva. Dodal, že to jen dokazuje, jak dobré používá metody. A tak
novinářům prozradil, jak to u něj vlastně chodí. Myslím, že mu to
přineslo spoustu nových pacientek a velké bohatství.
Samotnou Maud poté propustili a vzápětí jako by se do země
propadla. Tušila jsem, že se vrátila domů na Briar. Vím jen, že v
Lant Street už se nikdy neobjevila. Domnívala jsem se, že má příliš
nahnáno – protože bych ji samozřejmě zaškrtila, kdyby se vrátila.
Ale nepřestávalo mi vrtat hlavou, jestli se to stane. Lámala jsem
si s tím hlavu den co den. „Třeba zrovna dnes přijde,“ pomyslela
jsem si každé ráno. A pak jsem večer v duchu dodala: „Snad zítra…“
- 516 -
 Ale, jak už jsem řekla, stejně nikdy nepřišla. Místo toho nastal
den soudního přelíčení. Konalo se v půli srpna. Slunce pálilo celé to
příšerné léto jako pominuté a v soudní síni, doslova přeplněné
diváky, se nedalo dýchat: každou hodinu zavolali zřízence, který
pokropil podlahu vodou a ochladil ji. Seděla jsem vedle Dainty.
Doufala jsem, že se budu moct posadit vedle paní Sucksbyové na
lavici a držet ji za ruku, ale policista se mi vysmál do obličeje, když
jsem ho o to požádala. Musela sedět o samotě, a když ji přiváděli
nebo odváděli, nasazovali jí želízka. Měla na sobě šedý vězeňský
stejnokroj, vedle něhož její tvář vypadala téměř žlutě, zato její
stříbrné vlasy uprostřed stěn z tmavého dřeva jasně zářily. Když se
paní Sucksbyová objevila poprvé a uviděla ten dav neznámých lidí,
který se přišel podívat, jak ji odsoudí, trhla sebou. Pak v tom davu
našla mou tvář a trochu se uklidnila – aspoň mi to tak připadalo. V
průběhu celého dne se pak ke mně obracela, i když jsem si všimla, že
se také rozhlíží po celé soudní síni, jako kdyby hledala ještě někoho.
U poslední tváře však vždycky sklopila zrak.
Když promluvila, měla slabý hlas. Řekla, že Šlechtice bodla v
záchvatu vzteku, v hádce kvůli penězům, které jí dlužil za pronájem
pokoje.
Takže ona si vydělává pronájmem pokojů? zeptal se žalobce.
„Ano,“ přitakala paní Sucksbyová.
A ne obchodem kradeného zboží nebo neoprávněnou výchovou –
které se běžně říká svěření do cizí péče – malých sirotků? „Ne.“
Pak předvolali muže, kteří potvrdili, že ji v různou dobu viděli s
různými kousky kradeného zboží, a – což bylo ještě horší –našli
ženy, které odpřisáhly, že jí svěřily děti, které krátce nato zemřely…
Nakonec vypovídal John Vroom. Navlékli ho do úřednického
obleku, načesali a napomádovali mu vlasy, takže vypadal úplně jako
nemluvně. Prohlásil, že viděl všechno, co se kuchyni v Lant Street v
tu osudnou noc seběhlo. Viděl, jak paní Sucksbyová vrazila
Šlechticovi do břicha nůž a vykřikla: „Tumáš, ty ničemo!“ A viděl ji
s nožem v ruce už aspoň minutu před tím, než to provedla.
„Aspoň minutu?“ zeptal se advokát. „Jste si tím jistý? Víte, jak
dlouho trvá minuta? Podívejte se támhle na hodiny. Sledujte pohyb
ručičky…“
- 517 -
 Celá soudní síň sledovala, jak vteřinová ručička obíhá kolem
ciferníku. Všichni byli zticha. V životě jsem netušila, že minuta je
tak dlouhá. Žalobce se podíval zpět na Johna a zeptal se:
„Bylo to tak dlouho?“
John se rozplakal. „Ano, pane,“ odtušil skrz slzy.
Pak přinesli nůž, aby jim John potvrdil, že je to ten pravý. Když
to lidé uviděli, zvedla se mezi nimi vlna šepotu; a když si John otřel
oči, podíval se a přikývl, jedna dáma dokonce omdlela. Pak ten nůž
ukázali všem členům poroty, jednomu po druhém, a žalobce je
upozornil, že má čepel nabroušenou víc, než je u takového nože
běžné – a že právě tato skutečnost může za vážnost Šlechticova
zranění. Dodal, že to popírá verzi paní Sucksbyové o hádce a jasně
svědčí o zralé úvaze…
Když jsem to slyšela, málem jsem vyskočila ze sedadla. Pak jsem
se setkala pohledem s paní Sucksbyovou. Zavrtěla hlavou a očima
doslova žadonila, ať mlčím, a tak jsem se zase stáhla. Nikdy se nikdo
nedozvěděl, že ten nůž nebyl ostrý proto, že by ho nabrousila paní
Sucksbyová, nýbrž proto, že jsem to udělala já. Mě na svědeckou
lavici vůbec nepředvolali. Paní Sucksbyová to nedovolila. Charlese
to však neminulo, ale plakal tak usedavě a třásl se tak silně, že ho
soudce prohlásil nezpůsobilým a poslal zpátky k tetičce.
O mně ani o Maud nepadlo ani slovo. Nikdo nezmínil Briar ani
starého pana Lillyho. Nikdo nevystoupil s tím, že Šlechtic byl
padouch, že se pokusil okrást dědičku, že zruinoval několik lidí
prodejem padělaného zboží. Všichni předstírali, že to byl slušný
mladý muž se slibnou budoucností, a tvrdili, že paní Sucksbyová ho
o ni připravila z čiré hamižnosti. Vypátrali dokonce i jeho rodinu a
přivedli k soudu jeho rodiče – a nebudete tomu věřit, ale ukázalo se,
že všechny jeho historky o synkovi ze šlechtické rodiny byly jen
plané žvásty. Jeho otec a matka vedli maličký krámek s konfekcí na
Holloway Road. Jeho sestra byla učitelkou klavíru. Vlastním jménem
se nejmenoval Richard Rivers, dokonce ani Richard Well, nýbrž
Frederick Bunt.
Dokonce otiskli jeho portrét v novinách. Říkalo se, že dívky po
celé Anglii si ho vystřihují a nosí u srdce.

- 518 -
 Ale když jsem se na ten obrázek podívala a když jsem slyšela, jak
si lidé vykládají o strašné vraždě pana Bunta a o neřestech a mrzkých
kšeftech, měla jsem pocit, že musí mluvit o někom úplně jiném, a ne
o Šlechticovi, který byl omylem smrtelně raněn v kuchyni u mě
doma v kruhu mých nejbližších. Ani když soudce poslal porotu pryč
a my jsme čekali a dívali se, jak se novináři připravují doručit
rozsudek, hned jak přijde. Ani když se porota po hodině vrátila a
jeden z jejích členů se postavil a jediným slovem nám ho oznámil;
ani když si soudce přikryl svou paruku ze žíní černým šátkem v
naději, že Bůh bude k duši paní Sucksbyové milostiv – ani pak jsem
to opravdu necítila, jak by se asi dalo čekat, nevěřila jsem, že tolik
tmavých a střízlivých mužů dokáže tolika vážnými a monotónními
slovy vymazat ze životů lidí, jako jsem já a paní Sucksbyová, duši,
žár a barvu.
Pak jsem pohlédla do tváře pani Sucksbyové a viděla, že duše,
žár a barva už z ní napůl vyprchaly. Otupěle se kolem sebe rozhlížela
po hučícím davu – napadlo mě, že mě hledá, a tak jsem vstala a
zvedla ruku. Ale paní Sucksbyová se mi podívala do očí a její
pohled, stejně jako už předtím, hledal dál: dívala jsem se, jak bloumá
po celé síni, jako by někoho nebo něco hledal. Nakonec svůj cíl našel
a celý se projasnil, a když jsem se tím směrem podívala, zahlédla
jsem vzadu mezi diváky dívku celou v černém, se závojem, který si
právě sundávala – byla to Maud. Uviděla jsem ji, když jsem to
zrovna vůbec nečekala; a povím vám jedno, brána mého srdce se v tu
chvíli doslova rozletěla, ale pak se mi všechno vybavilo, a zase se
rychle zavřela. Tvářila se nešťastně – páni, napadlo mě. Seděla sama
a nevyslala žádný signál – chci říct ani mně, ani paní Sucksbyové.
Pak si mě k sobě zavolal náš obhájce, aby mi potřásl rukou a řekl,
že je mu to líto. Dainty plakala a musela se do mě při chůzi zavěsit.
Když jsem se znovu podívala na paní Sucksbyovou, hlava jí klesla na
prsa; a když jsem se poohlédla po Maud, byla pryč.

Následující týden si vůbec nepamatuju jako týden, ale jako jeden

jediný veliký nekonečný den. Byl to den beze spánku – vždyť jak
jsem mohla spát, když mě spánek mohl připravit o myšlenky na paní
Sucksbyovou, která měla tak brzy zemřít? Byl to den téměř bez tmy
- 519 -
– protože v její cele se nepřetržitě svítilo i v noci; a v hodinách, kdy
jsem nemohla být s ní, jsem nechávala v Lant Street svítit každé
světlo, které jsem v domě našla nebo které jsem si mohla dovolit
vypůjčit. Seděla jsem o samotě s planoucíma očima. Seděla jsem a
hleděla, jako kdyby vedle mě ležela nemocná. Téměř jsem nejedla.
Téměř jsem si nepřevlékala šaty. Když jsem se dala do pohybu,
tak jen proto, abych se rychle přesunula do Horsemonger Lane,
abych mohla být s ní; nebo abych se pomalu vrátila domů, když byl
čas odejít.
Teď už ji samozřejmě drželi v cele pro odsouzené, takže ji
nepřetržitě strážily jedna nebo dvě dozorkyně. Myslím, že byly
docela milé, ale byly to mohutné, podsadité ženy jako sestry u
doktora Christieho a nosily podobné plátěné zástěry a kroužky s
klíči: stačilo, abych se jim podívala do očí, trhla jsem sebou a v tu
chvíli mě rozbolely všechny staré rány. Nemohla jsem je prostě mít
jen tak ráda – vždyť kdyby skutečně za něco stály, pak by přece
otevřely dveře a pustily paní Sucksbyovou na svobodu, no ne? Místo
toho ji tam držely a čekaly, až si pro ni přijdou a pověsí ji.
Ale snažila jsem se na to nemyslet anebo spíš stejně jako dřív
jsem zjistila, že na to nemůžu myslet, nemůžu tomu uvěřit. Neumím
však odhadnout, nakolik se tím v duchu zabývala sama paní
Sucksbyová. Vím, že za ní poslali vězeňského kněze a že s ním
strávila několik hodin; nikdy mi ale neřekla, co si spolu povídali,
nebo jestli jí to přineslo nějakou útěchu. Teď se víc než kdykoliv
předtím zdálo, že je ráda, když vůbec nemusí mluvit, stačil jí jen ten
jemný dotyk mé ruky v jejích dlaních, i když zároveň víc než
kdykoliv předtím na mě pohlížela celá zachmuřená a zardělá, jako by
sváděla boj s tím strašným břemenem nevyřčených věcí…
Nakonec mi paní Sucksbyová řekla jen jednu věc a chtěla, abych
si ji zapamatovala, a to den předtím, než ji pověsili – to jsem ji viděla
naposledy. Šla jsem za ní s rvoucím srdcem a v domnění, že ji najdu,
jak nervózně přechází po cele sem a tam nebo lomcuje mřížemi na
okně. Ale ona byla naprosto klidná. Seděla na vězeňské židli,
zatímco já jsem brečela, hlavu položenou v jejím klíně, a ona mě
vískala ve vlasech – sundala mi sponky a rozpustila vlasy, až jí

- 520 -
přikryly kolena. Neměla jsem sílu si je natočit. Připadalo mi, že už
nikdy v životě nebudu mít dost síly.
„Co si bez vás počnu, paní Sucksbyová?“ naříkala jsem si.
Cítila jsem záchvěv celého jejího těla. „Však ty si poradíš,
dokonce líp,“ špitla pak, „i beze mě.“
„Ne!“
Přikývla. „Určitě.“
„Jak to můžete říct? Kdybych tak bývala zůstala s vámi –
kdybych nikdy neodjela se Šlechticem na Briar. Ach, nikdy jsem vás
neměla opustit!“
Zabořila jsem obličej do záhybů její sukně a znovu se dala do
pláče.
„Ššš,“ tišila mě paní Sucksbyová a hladila po hlavě. „Pšt, tiše…“
Do tváře mě škrábaly její hrubé šaty, do boku zase tlačila vězeňská
stolička. Ale seděla jsem a nechala se tišit, jako kdybych byla
děťátko; a nakonec jsme se obě odmlčely. Vysoko ve vězeňské zdi
bylo malé okno, které dovnitř propouštělo dva tři sluneční paprsky.
Dívaly jsme se, jak kloužou po kamenných dlaždicích na podlaze. V
životě jsem neviděla, že by světlo tak klouzalo a kradlo se jako prsty.
A když se téměř proplížilo od jedné zdi ke druhé, zaslechla jsem
kroky a pak jsem ucítila, jak mi dozorkyně položila ruku na rameno.
„Už je čas,“ zamumlala. „Teď se musíte rozloučit, ano?“
Postavily jsme se a já jsem se podívala na paní Sucksbyovou. Její
pohled byl sice stále jasný, ale její tváře se vmžiku proměnily – byly
šedé a vlhké jako křída. Celá se roztřásla.
„Drahá Sue,“ spustila, „bylas ke mně vždycky tak hodná…“
Přitáhla si mě k sobě a přitiskla mi ústa na ucho. Už tehdy byla
studená jako ústa mrtvoly, ale cukala sebou, jako by byla ochrnutá.
„Děvenko…“ spustila lámaně šeptem. Neříkejte to! pomyslela jsem
si a měla jsem co dělat, abych se neodtáhla. I když vlastně nevím, co
jsem nechtěla, aby říkala; věděla jsem jen, že se zničehonic bojím.
Neříkejte to! Sevření paní Sucksbyové ještě zesílilo. „Děvenko…“
její šepot najednou nabyl na intenzitě. „Zítra se na mě podívej,“
řekla. „Dívej se na mě. Nezakrývej si oči. A kdybys pak někdy, až
tady nebudu, o mně slyšela ošklivé věci, jen si vzpomeň…“

- 521 -
 „Určitě!“ slíbila jsem. Řekla jsem to napůl s hrůzou, napůl s
úlevou. „Určitě!“ To byla poslední slova, která jsem jí řekla. Pak,
aspoň mám ten pocit, se mě dozorkyně musela znovu dotknout a
vyvést mě s klopýtáním do chodby za branou. Nevzpomínám si.
Ještě si vybavuju, jak kráčím přes vězeňský dvůr a cítím na tváři
sluneční paprsky – a pak vykřiknu a odvrátím se – a přitom si říkám,
jak je zvláštní, špatné a příšerné, že dokonce teď a tady svítí slunce,
stále svítí…
Pak jsem zaslechla hlas vrátného. Slyšela jsem, jak burácí, ale už
ne, co říká. Ptal se něco dozorkyně po mém boku. Ta přikývla.
„Jedna z nich,“ řekla a letmo se na mě podívala. „Ta druha tu
byla dnes ráno…“
Teprve později mi vrtalo hlavou, co tím vlastně myslela. V tu
chvíli jsem byla příliš omámená a nešťastná, než abych vůbec
přemýšlela. Jako v transu jsem doklopýtala zpátky do Lant Street
držela jsem se co nejvíc ve stínu, pryč ze slunečního žáru. Před
dveřmi do krámu pana Ibbse stáli nějací kluci a kreslili křídou na
schody oprátku: když mě uviděli, s křikem se rozutekli. Byla jsem na
to zvyklá a nechala je běžet, ale ty čmáranice jsem smazala nohou.
Uvnitř jsem zůstala chvilku stát, abych se nadechla a rozhlédla se
kolem sebe – na zámečnický ponk pokrytý vrstvou prachu, na nářadí
a výlisky klíčů, které dávno ztratily svůj lesk, i na vlněný závěs,
dávno vyrvaný z poutek a celý prověšený. Cestou do kuchyně se mi
pod nohama ozývalo chrupáni: někdo totiž shodil pánev (ani nevím,
kdy se to stalo) a na zemi pořád ležely poházené uhlíky a škvarky.
Nebyla to žádná věda zamést je a pánev postavit na své místo, ale
podlaha už byla stejně zničená, vylámaná a zely v ní díry v místech,
kde policie vytrhala prkna. Vypadalo to, že dole pod nimi je tma, ale
stačilo přinést světlo a hned bylo vidět, že o půl metru níž leží vlhká
půda posetá rybími kůstkami, lasturami ústřic, chrobáky a hemžícími
se červy.
Stůl byl zatlačený do rohu místnosti. Šla jsem se k němu posadit
do starého křesla paní Sucksbyové. Pod ním ležel Charley Wag.
Chudáček Charley, od té doby, co ho pan Ibbs nakopl, už nezaštěkal.
Když mě uviděl, zavrtěl ocasem a nechal se podrbat za ušima, ale
pak se odplížil a položil si hlavu na tlapy.
- 522 -
 Zůstala jsem sedět, nehybná a zticha jako on, téměř hodinu. Pak
přišla Dainty a přinesla večeři. Nemela jsem na ni stejně jako ona
chuť, ale protože kvůli tomu, aby ji obstarala, ukradla kabelku, tak
jsem podala misky a lžíce a pomalu, v tichosti jsme ji snědly. Celou
dobu jsme se přitom dívaly na hodiny, na ty staré holandské hodiny
na krbové římse, protože jsme věděly, že pomalu ukrajují poslední
hodiny života paní Sucksbyové… Kdybych mohla, strašně ráda bych
si na ně sáhla. Ohmatala bych si každou minutu, každou vteřinu.
„Nechceš, abych tady zůstala?“ zeptala se Dainty, když nadešel čas
odchodu. „Neměla bys tady bejt úplně sama.“ Ale já jsem namítla, že
to tak prostě chci, a tak mi nakonec vlepila pusu na tvář a odešla.
Zůstali jsme s Charleym Wagem sami a v domě se pomalu smrákalo.
Rozsvítila jsem další světla. Myslela jsem na paní Sucksbyovou v
její osvětlené cele. Vzpomínala jsem na všechny možné činnosti, při
nichž jsem ji viděla, ne ve vězení, ale tady, v její vlastní kuchyni: jak
dává miminům kaši, usrkává čaj, nastavuje tvář mému polibku.
Vybavovala jsem si, jak porcuje maso, otírá si ústa nebo zívá… Tikot
hodin dál odměřoval čas – zdálo se mi, že ještě rychleji a hlasitěji
než předtím. Položila jsem si paže na stůl a složila do nich hlavu.
Měla jsem v úmyslu zůstat vzhůru, ale nakonec jsem přece jen
zavřela oči a usnula.
Projednou se mi ve spánku nic nezdálo a probudil mě zvláštní
zvuk: podupávání a šoupání nohou, zvyšující se a zase ztišující hlasy
venku na ulici. „Dnes bude asi nějaký svátek, konají se trhy,“
pomyslela jsem si v polospánku. „Co je dnes za den?“ Pak jsem
otevřela oči. Ze svíček zbyly jen loužičky vosku a jejich plamínky
vypadaly jako zástupy duchů; ale když jsem se na ně podívala, hned
jsem si všechno vybavila. Bylo sedm hodin ráno. Za tři hodiny mají
pověsit paní Sucksbyovou. Lidé, které jsem slyšela, měli namířeno
do Horsemonger Lane, aby si na tu popravu zajistili dobré místo.
Nejprve se přišli podívat do Lant Street na dům, kde se to stalo.
V průběhu dopoledne jich přicházelo stále víc. Slyšela jsem, jak
se ptají: „Bylo to tady?“ A pak: „Přímo na tomhle místě. Říká se, že
krev stříkala tak rychle a takovým proudem, že stěny od ní byly celé
červené.“
„Říkají, že ten zavražděný přivolával všechny svaté.“
- 523 -
 „Říká se, že ta ženská zadusila několik dětí.“
„Prý jí neplatil nájem.“
„Člověku to nahání husí kůži, že?“
„Dobře mu tak.“
„Prý…“
Přišli, na chvilku se zastavili a pak šli zase dál; někteří dokonce
pronikli dozadu za dům a lomcovali kuchyňskými dveřmi, stáli u
okna a snažili se štěrbinami v žaluziích něco zahlédnout. Já jsem je
ale nechávala zatažené a dveře pevně zamčené. Ani nevím, jestli
věděli, že jsem uvnitř. Sem tam nějaký chlapec zavolal: „Pusť nás
dovnitř! Jestli nám ukážeš ten pokoj, dáme ti šilink!“ nebo „Ho, ho!
Já jsem duch zavražděného a přicházím tě strašit!“, ale myslím, že to
dělali spíš proto, aby poškádlili kamarády, než aby pozlobili mě. I
když mi ten zvuk dělal zle a chudáček Charley Wag se ode mě
nehnul a třásl se a s každým zavoláním a zalomcováním se pokusil
zaštěkat. Nakonec jsem ho odvedla nahoru, kam ty zvuky tolik
nedoléhaly.
Ale za nějaký čas zeslábly, což bylo ještě horší, protože to
znamenalo, že všichni už prošli, našli si místo na koukání a čas
popravy se nachýlil. Nechala jsem Charleyho a sama vystoupala ještě
o patro výš – pomaličku, jako kdybych měla nohy z olova; pak jsem
zůstala stát u dveří na půdu a bála se vejít. Uvnitř byla postel, ve
které jsem se narodila. Stál tam stolek s lavorem a na zdi byl
pověšený kus olejového plátna. Když jsem tady byla naposledy,
Šlechtic byl ještě naživu a dole opilý tancoval s Dainty a Johnem.
Tehdy jsem stála u okna, přiložila palec na sklo a proměnila námrazu
v pramínek špinavé vody. Paní Sucksbyová za mnou přišla a
pohladila mě po vlasech… I teď jsem přistoupila z oknu. Přistoupila
jsem k němu, podívala se ven a málem omdlela, protože ulice
Southwarku, které byly tehdy tmavé a prázdné, teď byly projasněné a
plné lidí – všude byla hlava na hlavě – postávali na silnicích,
zastavovali dopravu, vedle toho vrávorali na zdech a na parapetech,
viseli na kandelábrech a na stromech a dokonce i na komínech.
Někteří vyzdvihovali své děti, někteří natahovali krk, aby lépe viděli.
Většina z nich si zakrývala rukou oči před sluníčkem. Všechny tváře
byly obrácené jedním směrem.
- 524 -
 Hleděly na střechu brány vězení. Šibenice stála na svém místě,
oprátka byla připravená. Kolem se procházel nějaký muž a
kontroloval propadlo.
Dívala jsem se na něho a cítila se téměř klidná, i když se mi
přitom málem zvedal žaludek. Vzpomněla jsem si, oč mě paní
Sucksbyová při poslední návštěvě požádala: abych se na ni dívala.
Slíbila jsem jí, že budu. To jsem si ještě myslela, že to zvládnu. V
porovnání s tím, co musí vytrpět ona, to vypadalo naprosto
nevinně… Ten člověk vzal do rukou oprátku a zkoušel její délku.
Dav natahoval ještě víc krky, aby viděl. Dostala jsem strach. Přesto
jsem byla stále přesvědčená, že se budu dívat až do konce. Pořád
jsem si v duchu opakovala: „Určitě. Určitě. Ona to udělala pro mou
vlastní matku, já to udělám pro ni. Co jiného pro ni teď můžu udělat
než právě tohle?“
Ale sotva jsem si to pomyslela, ozvalo se pomalé, plynulé
odbíjení desáté hodiny. Muž s oprátkou sestoupil dolů, dveře na
vězeňských schodech se rozletěly, na střeše se objevil kněz a po něm
i první z dozorkyň… Nemohla jsem to vydržet. Obrátila jsem se zády
k oknu a zakryla si rukama obličej.
Podle zvuků přicházejících z ulice jsem bezpečně poznala, co se
tam děje. Lid se s odbíjením hodin a s příchodem kněze ztišil, ale teď
jsem slyšela, jak všichni začínají pískat a hulákat, což, jak jsem
věděla, patří katovi. Slyšela jsem, jak se ty zvuky šíří davem jako
olej na vodě. Když pokřikování zesílilo, poznala jsem, že kat udělal
nějaké znamení nebo se poklonil. Jenže zvuk se vmžiku znovu
proměnil; šířil se ulicemi ještě rychleji, jako třesavka nebo vlna
nadšení. „Smeknout klobouky!“ vykřikl kdosi a k tomu se přimíchaly
výbuchy příšerného smíchu. Na scéně se musela objevit paní
Sucksbyová. Všichni ji chtěli aspoň zahlédnout. Když jsem si
představila, jak všem těm neznámým lidem lezou oči z důlků, jen
aby viděli, jak paní Sucksbyová vypadá, bylo mi na zvracení ještě
víc, ale přesto jsem se sama nedokázala podívat; prostě to nešlo,
nešlo to. Nedokázala jsem se otočit ani si sundat upocené ruce z
obličeje, jen jsem poslouchala. Slyšela jsem, jak smích vystřídalo
mumlání a volání po tichu: to znamenalo, že kněz odříkává modlitbu.
To „pšt“ znělo ulicemi stále dokola. Zdálo se mi, že se k němu
- 525 -
přidává i tlukot mého vlastního srdce. Pak zaznělo amen, a dokonce i
zatímco se to slovo stále neslo ulicemi, v jiných částech davu – v
těch, které stály nejblíž vězení a měly nejlepší výhled – propuklo
rozpačité breptání. Stále sílilo, vycházelo už z každého hrdla, ale pak
se změnilo v něco, co znělo spíš jako sténání nebo nářek… A to
znamenalo, že ji přivedli nahoru na šibenici, že jí svazují ruce a
zakrývají obličej a nasazují na krk oprátku…
A pak, a pak nastal okamžik – jediný kratičký okamžik, ještě
kratší než samotné slovo, které ho označuje – naprostého a hrůzného
ticha: utichl dětský pláč, dav zadržel dech, ruce vylétly k srdcím a
otevřeným ústům, tep se zpomalil a všichni couvali před jednou
jedinou myšlenkou: to se přece nemůže stát, to se nestane, to přece
neudělají, to nemůžou – A pak, příliš brzy, příliš rychle rachot
propadla, výkřiky, když se otevřelo – zajíknutí, když se lano natáhlo,
jako by měl dav jediný žaludek a nějaký obr ho do něj praštil.
V tu chvíli jsem jen na zlomek vteřiny otevřela oči. Otevřela jsem
je, otočila se a uviděla – ale to, co jsem spatřila, nebyla žádná paní
Sucksbyová, nýbrž něco, co připomínalo figurínu od krejčího visící
na šibenici a převlečenou za ženu v korzetu a šatech, ale s
bezvládnými pažemi a hlavou svěšenou jako plátěný pytel vycpaný
slámou –
Odstoupila jsem od okna. Neplakala jsem. Došla jsem k posteli a
položila se na ni. Venkovní zvuky procházely další proměnou,
zatímco lidé opět nabírali dech a hlas a dávali průchod svým
emocím, projevům svých dětí, šoupali nohama a tančili. Ozývaly se
další pokřiky, další výkřiky, další ohavný smích; a nakonec volání
slávy. Myslím, že dřív jsem se u poprav taky radovala. V životě mě
nenapadlo, co to vlastně znamená. Teď jsem ale poslouchala, jak se
davem nese radostné hurá, a najednou se mi, i přesto, že jsem
truchlila, zdálo, že to chápu. Jako kdyby místo hurá volali Je mrtvá.
Ta myšlenka jim tepala v srdcích rychleji nežli krev. Ona je mrtvá, a
my živí.

Ten večer ke mně Dainty znovu přišla a přinesla zase večeři. Ani
jsme se jí nedotkly. Jen jsme společně plakaly a povídaly si o tom, co
jsme viděly. Dainty sledovala popravu s Philem a několika dalšími
- 526 -
synovci pana Ibbse z místa nedaleko vězení. John prohlásil, že
odtamtud se dívají jen zelenáči; prý zná jednoho člověka, který má
dobrou střechu, a tak si na ni šel vylézt. Zajímalo by mě, jestli se
vůbec díval, ale před Dainty jsem o tom nemluvila. Ona sama to
viděla celé kromě samotného závěru. Phil, který to viděl celé, řekl, že
to šlo hladce. Koneckonců dával za pravdu těm, co říkají, že kat si v
případě žen dává záležet. Všichni se ale shodovali, že paní
Sucksbyová se držela velice statečně a zemřela jako hrdinka.
Vybavila jsem si tu visící krejčovskou pannu, pevně sevřenou v
korzetu a v šatech, a přemítala, jak se to vůbec při všem tom házení a
kopání dalo poznat.

Ale o tom nebylo třeba přemýšlet. Teď bylo potřeba postarat se o

jiné věci. Znovu jsem osiřela a stejně jako kterýkoliv jiný sirotek
jsem se v následujících dvou nebo třech týdnech začala se zlomeným
srdcem rozhlížet kolem sebe a chápat, že svět je krušný a temný a že
si v něm musím prorazit cestu úplně sama. Zůstala jsem bez peněz.
Nájem z obchodu a z domu byl splatný v srpnu: nějaký člověk přišel
a zabouchal na dveře, a odešel jen díky tomu, že si Dainty vykasala
rukávy a prohlásila, že mu jednu vrazí. Od té doby nás nechal na
pokoji. Myslím, že náš dům se proslavil jako místo vraždy a že ho
stejně nikdo nechtěl. Ale bylo mi jasné, že časem se to změní. Věděla
jsem, že jednoho dne se ten člověk vrátí spolu s dalšími muži a
vyrazí dveře. Kde budu pak bydlet? Jak se mám sama protlouct?
Říkala jsem si, že bych si mohla najít řádnou práci u mlékaře, u
barvíře nebo ti kožešníka… Z té představy se mi však zvedal
žaludek. Všichni v okruhu mých známých dobře věděli, že řádná
práce je jen synonymem okrádání a smrtelné nudy. To se raději budu
dál živit nepoctivě. Dainty říkala, že zná trojici děvčat, která spolu
loupí na ulici v oblasti Woolwiche, a hledají čtvrtou… Ale přitom se
mi nedívala do očí, protože oběma nám bylo jasné, že pouliční
krádeže ve srovnání s tím, nač jsem zvyklá, moc nevynášejí.
Ale nic jiného jsem neměla, a tak mě napadlo, že to bude muset
stačit. Na to, abych si hledala něco lepšího, jsem stejně neměla srdce.
Neměla jsem srdce ani kuráž vůbec na nic. Všechno, co v Lant Street
zůstalo, kousek po kousku zmizelo – buď v zastavárně, nebo z ruky
- 527 -
do ruky. Pořád jsem nosila ty bledé potištěné šaty, které jsem ukradla
té ženě na venkově – ale teď jsem v nich vypadala ještě hůř než
předtím, protože u doktora Christieho jsem sice zhubla, ale to nebylo
nic proti tomu, jak jsem byla vychrtlá teď. Dainty tvrdila, že jsem jen
kost a kůže a že kdyby do mě člověk dokázal navléct nit, mohl by se
mnou šít.
A tak, když jsem si chtěla posbírat různé drobnosti, které jsem si
s sebou chtěla odnést do Woolwiche, nezbývalo už skoro nic. A když
jsem myslela na to, za kým bych se měla zastavit a s kým bych se
měla rozloučit, nikdo mě nenapadal. Věděla jsem, že než odejdu,
musím udělat ještě jednu věc: vyzvednout z Horsemonger Lane věci
po paní Sucksbyové.
Vzala jsem si s sebou Dainty. Nebyla jsem si jistá, že to zvládnu
sama. A tak jsme jednoho zářijového dne, víc než měsíc po soudním
přelíčení, vyrazily. Londýn se od té doby hodně změnil. Přišel
podzim a venku se konečně ochladilo. Ulice byly plné prachu, slámy
a zkrouceného listí. Vězení vypadalo ještě ponuřeji a neutěšeněji než
dřív. Ale tamní vrátný mě znal, a tak mě pustil dovnitř. Myslím, že
když se na mě díval, měl v očích lítost. Stejně jako dozorkyně. Věci
po paní Sucksbyové už byly zabalené v balíčku ve voskovaném
papíře a ovázané provázkem. „Vydáno dceři“ poznamenaly si do
knihy a chtěly, abych vydání stvrdila svým podpisem. Od svého
pobytu u doktora Christieho jsem uměla napsat svoje jméno stejně
rychle jako kdokoliv jiný… Pak mě odvedly zpátky přes dvůr a přes
šedivé vězeňské pozemky, na nichž, jak jsem věděla, je pochovaná
paní Sucksbyová bez náhrobního kamene, aby nikdo nemohl přijít a
truchlit na jejím hrobě. Pak mě vyvedly branou s nízkou, plochou
střechou, kde jsem naposledy viděla stát šibenici. Ony tudy
chodívaly den co den, pro ně to nic neznamenalo. Při rozloučení mi
chtěly potřást rukou, ale ja jsem jim ji nedokázala podat.
Ten balíček skoro nic nevážil. Domů jsem ho však odnášela s
jistými obavami, které jeho tíhu násobily. Než jsem došla do Lant
Street, už se mi málem podlamovala kolena: rychle jsem s ním
zamířila ke kuchyňskému stolu, položila ho, vydýchala se a
promasírovala si paže. Bála jsem se hlavně toho, že ho budu muset
otevřít a podívat se na její věci. Přemítala jsem, co je asi uvnitř: její
- 528 -
boty, její punčochy, možná je na nich stále vyrýsovaný tvar jejích
prstů a paty; její spodničky; její hřeben, v němž možná zůstalo pár
jejích vlasů – Nedělej co! říkala jsem si v duchu. Nech co být! Někam
to schovej! Ocevři to někdy jindy, dnes ne, teď ne…!
Posadila jsem se a pohlédla na Dainty.
„Dainty, myslím, že to nedokážu,“ hlesla jsem.
Položila mi svou dlaň na ruku.
„Myslím, že bys měla,“ opáčila. „Nás se sestrou čekalo to samý,
když nám v márnici vydali zbytky matčiných věcí. Jenomže jsme ten
balík nechaly ležet v šuplíku a skoro rok se na něj nepodívaly. A
když ho pak Judy otevřela, šaty byly úplně zpráchnivělý a z bot a
klobouku skoro nic nezůstalo, protože byl tak dlouho nasáklej říční
vodou. A tak nám po mámě nezůstalo vůbec nic na památku, kromě
řetízku, kterej nosívala. Jenže i ten taťka nakonec zastavil, aby měl
peníze na chlast…“
Viděla jsem, jak se Dainty rozechvívá ret. Nechtěla jsem se dívat,
jak pláče.
„Tak dobře,“ přikývla jsem. „Tak dobře. Udělám to.“
Ale ruce se mi pořád třásly, a když jsem si ten balíček k sobě
přitáhla a pokusila se rozvázat motouz, zjistila jsem, že dozorkyně ho
příliš utáhly. A tak to zkusila Dainty. Ani jí se to nepodařilo.
„Potřebujeme nůž,“ navrhla jsem, „nebo nůžky…“ Jenomže nějaký
čas po Šlechticově smrti jsem se nemohla na žádnou čepel ani
podívat, aby mi nepřejel mráz po zádech; a tak jsem Dainty donutila,
aby je všechny odnesla pryč. V celém domě tak nebyl jediný ostrý
předmět, tedy až na mě. Tahala jsem a škubala za uzel, ale to už jsem
byla pořádně nervózní a dlaně mi zvlhly potem. Nakonec jsem ten
balíček zvedla k ústům a pustila se do něj zuby – a motouz nakonec
skutečně povolil a papír se prudce rozevřel. Leknutím jsem uskočila.
Přesně tak, jak jsem se obávala, na desku stolu se vysypaly boty pani
Sucksbyové, její spodničky a hřeben. A přes ně se rozvalovaly její
staré černé taftové šaty, tmavé a rozprostřené jako vylitý dehet.
Na ty jsem úplně zapomněla, jak jsem mohla? Nic horšího už se
nemohlo stát. Vypadalo to, jako by tam ležela sama paní Sucksbyo-
vá jakoby v mdlobách. Na prsou měla stále připnutou Maudinu brož.
Někdo z ní sice ukradl diamanty – bylo mi to fuk –, ale na těch
- 529 -
stříbrných zoubcích, které tam zůstaly, byla zaschlá krev hnědé barvy
a připomínala prášek. Samotný taft byl úplně ztuhlý a kvůli krvi i vy-
šísovaný. Ta rez byla obtažená bílými linkami: žalobce ty šaty
předložil u soudu a každou ze skvrn obtáhl křídou.
Mně připadalo, že počmárali samotnou paní Sucksbyovou.
„Ach, Dainty,“ zvolala jsem, „tohle nemůžu! Přines mi prosím tě
nějakou hadru a trochu vody! Bože! Vypadá to příšerně…!“ zaho-
řekovala jsem a začala jsem tu látku třít. Dainty se ke mně přidala.
Třely jsme stejně pochmurně a rozklepaně, jako jsme předtím drhly
podlahu v kuchyni. Hadry postupně dostaly barvu bláta. Dech se nám
zrychlil. Nejprve jsme se pustily do sukně. Pak jsem popadla
límeček, přitáhla si k sobě živůtek a pustila se i do něj.
V tu chvíli šaty vydaly zvláštní zvuk – něco jako skřípot nebo
šustot.
Dainty odložila hadru a zeptala se: „Co to bylo?“ Nevěděla jsem.
Přitáhla jsem si šaty blíž a ten zvuk se ozval znovu.
„Není to mol?“ navrhla Dainty. „Třeba se tam plácá uvnitř?“
Zavrtěla jsem hlavou. „To se mi nějak nezdá. Zní to jako papír.
Možná dozorkyně strčily něco dovnitř…“
Ale když jsem šaty nadzvedla, zatřepala s nimi a nakoukla
dovnitř, nic tam nebylo, vůbec nic. Pak jsem je zase odložila a ten
zvuk se ozval znovu. Připadalo mi, že vychází odněkud z živůtku – z
jeho přední části, která musela spočívat přesně pod srdcem paní
Sucksbyové. Strčila jsem ruku dovnitř a zašátrala. Látka v tom místě
byla dost tuhá – nejen od skvrn od Šlechticovy krve, ale ještě od
něčeho jiného, něčeho, co za ní uvízlo nebo co za ni někdo zastrčil,
právě mezi látku a satén, kterým byly šaty podšité. Co to je? Podle
hmatu se to nedalo poznat. A tak jsem živůtek převrátila naruby a
prohlédla si šev. Byl rozpáraný: v saténu byla díra, ale obšitá, aby se
látka netřepila. V šatech byla tajná kapsa. Podívala jsem se na Dainty
a pak jsem zajela rukou dovnitř. Látka znovu zašustila a Dainty
ucouvla.
„Víš jistě, že to není mol? Nebo netopýr?“
Ale nakonec se z toho vyklubal dopis. Paní Sucksbyová ho tam
měla uschovaný – jak dlouho? To jsem nedokázala odhadnout.
Nejdřív mě napadlo, že ho tam musela schovat pro mě, že ho napsala
- 530 -
ve vězení, že to byl nějaký vzkaz, který jsem měla po její smrti najít.
Ta představa mě znervózňovala. Jenomže ten dopis byl ušpiněný od
Šlechticovy krve, takže v těch šatech musel být schovaný aspoň od
onoho večera, kdy zemřel. Naproti tomu mi ale připadalo, že tam
musel být uložený mnohem déle: protože když jsem si ho důkladně
prohlédla, poznala jsem, jak je starý. Měl měkké záhyby a vybledlý
inkoust. Z toho, jak ho paní Sucksbyová nosila pevně zašněrovaný v
živůtku, byl celý zvlněný a pečeť –
Překvapeně jsem pohlédla na Dainty. Pečeť byla neporušená. „Je
neporušená!“ vykřikla jsem. „Jak je to možné? Proč by nosila nějaký
dopis na těle a tak dlouho a tak pečlivě ho schraňovala, a vůbec si ho
nepřečetla?“ Nechápavě jsem ho převracela v rukách. Znovu jsem se
podívala na adresu. „Čí jméno tam je?“ zajímalo mě. „Přečteš to?“
Dainty se podívala a zavrtěla hlavou. „Co ty?“ opáčila. Ani já
jsem si nevěděla rady. Rukou psané písmo pro mě bylo ještě
nečitelnější než tištěný text; a tenhle rukopis byl navíc drobný a
nakloněný a – jak už jsem řekla – zčásti rozmazaný a posetý
příšernými skvrnami. Přistoupila jsem k lampě a přidržela dopis u
knotu. Přimhouřila jsem oči a mžourala a mžourala… A nakonec se
mi zdálo, že jestli na tom přeloženém papíře stojí nějaké jméno, pak
musí být moje. Byla jsem si jistá, že vidím S a za ním následuje u a
pak dalším –
Moje nervozita se znovu vystupňovala. „Co je to?“ vyhrkla
Dainty, když viděla, jak se tvářím.
„Nevím. Myslím, že ten dopis je pro mě.“
Dainty si zakryla rukou ústa a vyhrkla: „Od tvý pravý mámy!“
„Mojí mámy?“
„Od koho jinýho? Ach, Sue, musíš ho otevřít.“
„Když já nevím.“
„Ale co když se dozvíš – co když se z něj dozvíš, kde leží poklad!
Co když je to mapa!“
To jsem si nemyslela. Cítila jsem, jak se mi strachy svírá žaludek.
Znovu jsem se na ten dopis podívala, na to S a na to u – „Otevři to
ty,“ pobídla jsem Dainty. Olízla si rty, vzala dopis do rukou, pomalu
ho otočila a pomalu rozlomila pečeť. V kuchyni vládlo takové ticho,

- 531 -
že mám pocit, že jsem slyšela, jak se na podlahu snášejí kousíčky
vosku. Dainty dopis rozložila a zamračila se.
„Samý slova,“ řekla.
Přistoupila jsem k ní. Viděla jsem řádky psané inkoustem –
stěsnané, malé, matoucí. Čím víc jsem do nich hleděla, tím víc mě
mátly. A i když jsem byla tak nervózní a vystrašená – tolik jsem si
byla jistá, že ten dopis je určený pro mě, třebaže ukrývá klíč k
nějakému strašlivému tajemství, které bych se asi raději nikdy
nemela dozvědět –, přesto otevřít ho a nebýt schopná přečíst, co se v
něm píše, bylo ještě horší než cokoliv jiného.
„Pojď,“ vybídla jsem Dainty, podala jí čepec a vzala si ten svůj.
„Jdeme ven a najdeme někoho, kdo nám to přečte.“
Vyšly jsme zadním vchodem. Nechtěla jsem požádat nikoho
známého – někoho, kdo mě dávno zatratil. Chtěla jsem, aby to byl
někdo cizí. A tak jsme se daly na sever a rychle jsme kráčely směrem
k pivovarům stojícím na břehu Temže. Na jednom rohu postával
nějaký muž. Kolem krku měl na provázku pověšený tácek plný
struhátek na muškátový oříšek a náprstků. Ale na očích měl brýle a
navíc – ani nevím proč – se tvářil moudře.
„Řeknemu jemu,“ řekla jsem.
Když muž viděl, jak se k němu blížíme, kývl na pozdrav.
„Sháníte struhátko, děvčata?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Poslyšte,“ spustila jsem nebo spíš jsem se
pokusila říct, protože rychlá chůze, moje vlastní pocity a strach mě
úplně zbavily dechu. Chytila jsem se rukou za srdce. „Umíte číst?“
zeptala jsem se ho nakonec.
„Číst?“ opáčil nechápavě.
„Dopisy psané ženskou rukou? Nemyslím knihy.“
Pak si všiml toho papíru, který jsem držela v ruce, posunul si
brýle na nose a naklonil hlavu.
„Otevřít,“ začal číst, „v den osmnáctých narozenin…“ Když
jsem to slyšela, v duchu jsem se otřásla. Ničeho si nevšiml. Místo
toho napřímil hlavu a odfrkl si. „Tohle není moje parketa,“ namítl.
„Nevyplatí se mi tady stát a předčítat dopisy. To mi ty náprstky
neprodá, chápete…?“

- 532 -
 Někteří lidé vám naúčtují i to, že jim dáte pěstí. Strčila jsem
roztřesenou ruku do kapsy a vytáhla všechno, co v ní bylo. Dainty
udělala to samé.
„Sedm pencí,“ řekla jsem, když jsem mince spočítala. Muž je
převrátil v ruce. „Jsou pravé?“
„Naprosto,“ ujistila jsem ho.
Znovu si odfrkl. „Dobrá.“ Posbíral mince a schoval si je. Pak si
sundal brýle a přeleštil si je. „Tak ukažte,“ řekl. „Ale držet to budete
vy. Nevypadá to sice na žádnou levotu, ale já už se se zákonem
jednou do křížku dostal. Nechci, aby pak vyšlo najevo, že jsem měl
něco takového v ruce…“ Nasadil si brýle a byl připravený dát se do
čtení.
„Přečtěte všechna slova, která tam jsou,“ upozornila jsem ho.
„Všechna do jednoho. Slyšíte?“
Muž přikývl a spustil. „Otevřít v den osmnáctých narozenin mé
dcery Susan Lillyové –“
„Susan Trinderové,“ opravila jsem ho a spustila jsem ruku i s
papírem. „Chtěl jste říct Susan Trinderové. Spletl jste se.“
„Stojí tam Susan Lillyové,“ namítl. „Zvedněte to a otočte.“
„To nemá cenu,“ odsekla jsem, „když si to stejně čtete po
svém…?“
Ale můj hlas zněl chabě. Jako by se mi kolem srdce ovinul had:
ovíjel a svíral stále víc a víc.
„No tak,“ pobídl mě. Výraz v jeho obličeji se změnil. „Tohle je
vážně zajímavé. Co je to? Není to poslední vůle nebo závěť?
Poslední vůle – a je to tady –Marianne Lillyové sepsaná v Lant
Street, v Southwarku, dne 18. září 1844 v přítomnosti paní Grace
Sucksbyové bytem…“ Muž se zarazil. Po tváři mu přeběhl nový
výraz. „Grace Sucksbyové?“ zopakoval jakoby pohoršené. „Cože, té
vražedkyně? To je ale silná káva, co?“
Nic jsem na to neřekla. Znovu se na ten papír podíval, na ty
skvrny. Zprvu je asi považoval za inkoust nebo barvu. Jenže teď řekl:
„Nevím, nevím, jestli vůbec můžu…“ Pak si ale musel všimnout, jak
se tvářím. „Tak dobře, dobře,“ přikývl. „Tak, copak se tady píše
dál?“ Přitáhl si papír k sobě. „Já, Marianne Lillyová, bytem – co to
má být? V Bear House? Briar House? – bytem Briar House,
- 533 -
Buckinghamshire –já, Marianne Lillyová, při jasném vědomí, byť
chatrném zdraví, tímto svěřuji svou novorozenou dceru SUSAN –
Mohla byste to trochu roztřepat? Hned je to lepší – tímto svěřuji –
hmm, hmm – do poručnictví paní Grace Sucksbyové; a přeji si, aby
ji vychovala a přitom jí zamlčela její pravý původ. Ten nechť je jí
vyjeven v den jejích osmnáctých narozenin, 3. srpna 1862, v kterýžto
den si rovněž přeji, aby jí byla převedena polovina mého soukromého
jmění.
Výměnou za to mi Grace Sucksbyová svěřuje do péče svou vlastní
milovanou dceru MAUD – Proboha, držte to pořádně! Nemůžete to
hezky držet? – milovanou dceru MAUD s přáním, aby až do shora
zmíněného data byla ohledně svého jména a původu udržována v
podobné nevědomosti. Dále si přeji, aby jí v onen den připadl zbytek
mého jmění.
Tato závěťje pravým a právně závazným vyjádřením mých přání;
smlouvou mezi mnou a Grace Sucksbyovou v rozporu s mým otcem a
bratrem, a musí být uznána za zákonnou.
Susan Lillyová se nesmí dozvědět nic o své nešťastné matce, jen
to, že jí rvalo srdce, když se jí musela vzdát.
Maud Sucksbyová bude vychována jako dívka urozeného původu
s vědomím, že její matka ji milovala víc než vlastní život. – Tak!“
Muž se napřímil. „Teď mi řekněte, že to za těch sedm pencí nestálo.
Nezapomeňte, že kdyby se to dostalo do novin, stálo by to mnohem
víc. Ale, ale, co vám je! Snad mi tady neomdlíte, že ne?“
Zapotácela jsem se a křečovitě se chytila té jeho misky. Struhátka
začala klouzat dolů. „Dávejte přece pozor!“ okřikl mě muž mrzutě.
„Vždyť mi poshazujete a zničíte všechno moje zboží…“
Dainty mě honem podepřela. „Promiňte,“ hlesla jsem.
„Promiňte.“
„V pořádku?“ ujistil se prodavač, když si vyrovnal struhátka.
„Ano.“
„Musel to být šok, co?“
Zavrtěla jsem hlavou (nebo možná přikývla, už se nepamatuju),
sevřela dopis v ruce a nejistým krokem vykročila pryč. „Dainty,“
řekla jsem. „Dainty…“

- 534 -
 Posadila mě zády ke zdi. „Co to je?“ zeptala se. „Ach, Sue, co to
má znamenat?“
Ten muž se na nás stále díval. „Raděj bych jí přinesl vodu,“
zavolal.
Jenže já jsem žádnou vodu nechtěla a nechtěla jsem, aby Dainty
někam chodila. Přitáhla jsem si ji k sobě a zabořila jí obličej do
rukávu.
Celá jsem se roztřásla. Začala jsem se třást tak, jak se musí třásl
zrezivělý zámek, když se stavítko vzepře jeho úpicím pružinám a
západka se vylomí a uletí. „Moje matka…“ hlesla jsem. Nedokázala
jsem to doříct. Bylo toho k vyřčení příliš – dokonce i k vědění! Moje
matka, Maudina matka! Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzpomínala
jsem na fotografii té pěkné paní, kterou jsem viděla v truhličce na
Briaru. Vzpomínala jsem na hrob, který Maud leštila a opečovávala.
Vzpomínala jsem na Maud a paní Sucksbyovou, a nakonec i na
Šlechtice. Ach, že mě to dřív nenapadlo! prohlásil. Teď to bylo
konečně jasné i mně. Teď už mi bylo jasné, co mi paní Sucksbyová
toužila, ale zároveň se obávala ve vězení říct. Kdybys o mně slyšela
ošklivé věci… Proč to tak dlouho tajila? Proč mi lhala o mé matce?
Moje matka přece nebyla vražedkyně, byla to urozená dáma. Byla
dáma a měla majetek, který chtěla rozdělit…
Kdybys o mně slyšela ošklivé věci, jen si vzpomeň…
A tak jsem se rozvzpomínala, až se mi z toho začal zvedat
žaludek. Přitiskla jsem si ten dopis k obličeji a zasténala. Prodavač
náprstků stále postával opodál a pozoroval mě; brzy se k němu
přidali další lidé. „Není náhodou opilá?“ zeptal se kdosi. Nebo
„Neupadla do deliria?“
„Nemá záchvat? Její kamarádka by jí měla strčit do úst lžíci, aby
si nepřekousla jazyk.“ Nemohla jsem ty hlasy a upřené pohledy ani
vystát. Natáhla jsem se po Dainty, abych se postavila. Vzala mě
kolem ramen a pomohla mi odpotácet se domů. Hned mi dala napít
brandy a posadila mě ke stolu. Na něm stále ležely šaty paní
Sucksbyové: zvedla jsem je, sevřela do pěstí a zabořila do těch
nařasených záhybů obličej; pak jsem je se zvířecím výkřikem mrskla
na podlahu. Rozložila jsem si před sebe ten dopis a znovu se zadívala

- 535 -
na inkoustem psané řádky. SUSAN LILLYOVÁ… Znovu jsem
zasténala. Pak jsem vstala a začala přecházet sem a tam.
„Dainty,“ vyhrkla jsem, sotva dechu popadajíc. „Dainty, ona to
musela vědět. Ona to musela celou tu dobu vědět. Musela mě tam
poslat po boku Šlechtice s vědomím, že mě chce nakonec… Ach!“
vykřikla jsem ochraptěle. „Poslala mě tam, aby mě zašil do blázince
a přivedl jí Maud. Vždycky toužila jen po Maud. Držela si mě pod
dohledem a klidně se mě vzdala, jen aby Maud, jen aby Maud…“
Ale pak jsem se uklidnila. Vybavovala jsem si, jak Maud prudce
vyrazila s nožem v ruce. Vzpomínala jsem si, jak mě nechala při tom,
abych ji nenáviděla. Vzpomínala jsem, jak mě Maud nechala při tom,
že mi ublížila, jen aby mě ušetřila, abych se nedozvěděla, kdo mi
ublížil nejvíc…
Zakryla jsem si rukou ústa a rozplakala se. Dainty se ke mně
přidala.
„Co se děje?“ zeptala se. „Ach, Sue, tváříš se tak divně! Co se
děje?“
„Hrůza všech hrůz,“ odvětila jsem. mezi vzlyky. „Horší už to být
nemohlo!“
Konečně mi to došlo, viděla jsem to ostře a jasně jako blesk na
černé obloze. Maud se mě pokusila zachránit, a já to neviděla. Místo
toho jsem ji chtěla zabít, a ona se zatím celou tu dobu…
„A já ji nechala odejít!“ zvolala jsem, zvedla se a znovu začala
chodit sem a tam. „Kde teď asi je?“
„Kde je kdo?“ opáčila Dainty nechápavě a měla co dělat, aby to
nezakřičela.
„Přece Maud!“ vykřikla jsem. „Ach, Maud!“
„Slečna Lillyová?“
„Radši jí říkej slečna Sucksbyová! Bože! Přijdu z toho o rozum!
Když pomyslím, že jsem ji považovala za pavouka, který vás
všechny vtáhl do své sítě. Když pomyslím, že jsem jí kdysi spínala
vlasy sponkami! Kdybych tak byla řekla – kdyby se byla otočila –
kdybych byla věděla – byla bych ji políbila…“
„Políbila?“ nechápala Dainty.

- 536 -
 „Políbila!“ přitakala jsem. „Ach, Dainty, také bys jí vtiskla
polibek! Každý by to udělal! Byla to perla, perla! A teď, teď se mi
ztratila, já ji odhodila…!“
A tak jsem mlela pořád dokola. Dainty se mě pokoušela uklidnit,
ale nedařilo se jí to. V jednom kuse jsem chodila sem a tam, lomila
rukama, rvala si vlasy nebo jsem se zhroutila na podlahu a úpěla.
Nakonec jsem padla a už nevstala. Dainty brečela a žadonila –
přinesla vodu a vylila mi ji do tváře – vyběhla ven k sousedům pro
lahvičku s čichací solí; ale já jsem zůstala ležet jako podťatá. Úplně
jsem se rozstonala. Během chvilky jsem byla celá churavá. Dainty
mě odnesla nahoru do mého starého pokoje a uložila k spánku do
mojí staré postele. Říká, že když jsem znovu otevřela oči a podívala
se na ni, vůbec jsem ji nepoznávala; říká, že jsem se s ní prala, když
se mi pokusila svléknout šaty; říká, že jsem mluvila jako smyslů
zbavená o nějaké kostkované látce a gumových botách – a obzvlášť o
něčem, co mi prý sebrali a bez čeho nemůžu umřít. „Kde to je?“
křičela jsem prý. „Kde to je? Ach!“ Dainty říká, že jsem to
vykřikovala tak často, tak lítostivě, že mi snesla všechny moje věci a
přidržela mi je jednu po druhé před očima; až nakonec v kapse mých
šatů našla starou rukavičku z kozinky, docela pomačkanou, černou a
rozkousanou; a že když mi ji ukázala, vzala jsem si ji od ní a
rozplakala se, jako by mi mělo každou chvíli puknout srdce.
Nic z toho si nepamatuju. Zmítala jsem se téměř týden v horečce
a tolik jsem zeslábla, že jako bych stále měla horkou nemoc. Dainty
se o mě po celou tu dobu starala – dávala mi čaj a polévku a ovesnou
kaši, zvedala mě, abych mohla na nočník, otírala mi z tváře ten
strašlivý pot. Při pomyšlení na paní Sucksbyovou a na to, jak mě
podvedla, jsem stále plakala, nadávala a kroutila se, ale ještě víc jsem
plakala, když jsem si vzpomněla na Maud. Celou dobu jsem totiž
měla kolem srdce postavenou přehradu, která zadržovala mou lásku:
teď její stěny praskly, srdce jsem měla úplně zatopené, myslela jsem
si, že se každou chvíli utopím…
S tím, jak jsem se uzdravovala, se však hladina mojí lásky ustalo-
vala. Vyrovnávala se a uklidňovala – nakonec jsem měla pocit, že
jsem v životě nebyla klidnější. „Ztratila jsem ji,“ opakovala jsem
Dainty zas a znova; říkala jsem to stále dokola. Nejdřív šeptem; pak,
- 537 -
jak dny plynuly a já jsem pomalu sílila, s mumláním; nakonec svým
vlastním hlasem. „Ztratila jsem ji,“ opakovala jsem, „ale chci ji zase
najít. Je mi jedno, jestli mi to bude trvat celý můj život. Najdu ji a
řeknu jí všechno, co vím. Možná utekla. Možná je na druhé straně
světa. Možná je dokonce vdaná! Na tom nesejde. Najdu ji a všechno
jí povím…“
Na nic jiného jsem nemyslela. Čekala jsem jen na to, až se
uzdravím a budu se do toho moct pustit. A nakonec jsem si
uvědomila, že čekám už dost dlouho. Vstala jsem z postele a pokoj –
který se se mnou nakláněl a točil pokaždé, když jsem zvedla hlavu –
se ani nepohnul. Umyla jsem se, oblékla a popadla tašku s věcmi,
které jsem si původně chtěla s sebou vzít do Woolwiche. Sebrala
jsem dopis a zastrčila si ho do šatů. Dainty si musela myslet, že mám
zase horečku. Jenže pak jsem ji políbila na tvář a ona ucítila, že moje
pleť je studená. „Opatruj mi Charleyho Waga,“ poprosila jsem ji.
Když Dainty viděla, jak vážně a upřímně to myslím, dala se do pláče.
„Jak to chceš udělat?“ zeptala se. Řekla jsem, že chci začít s
pátráním na Briaru. „Ale jak se tam dostaneš? Čím budeš platit?“
„Půjdu pěšky,“ namítla jsem. Když to Dainty uslyšela, osušila si
oči a kousla se do rtu. „Počkej chvilku,“ přikázala mi a vyběhla ven z
domu. Byla pryč dvacet minut. Když se vrátila, svírala v dlani libru.
Byla to ta samá libra, kterou kdysi dávno zastrčila do zdi ve
škrobárnách, a chtěla, abychom ji za ni pohřbili, až umře. Teď chtěla,
abych si ji vzala. Znovu jsem ji políbila. „Vrátíš se ještě?“ zajímalo
ji. Odvětila jsem, že nevím…

A tak jsem podruhé v životě opustila Southwark a znovu jsem se

vydala na cestu do Briaru. Tentokrát žádná mlha nebyla. Jízda
vlakem proběhla hladce. Tentýž průvodčí v Marlow, který se mi
vysmál, když jsem se prve ptala na drožku, mi teď přišel pomoct
vystoupit z vlaku. Nepamatoval si mě. A i kdyby ano, stejně by mě
nepoznal. Byla jsem tak vyhublá, že si určitě musel myslet, že jsem
invalida. „Přijela jste se z Londýna nadýchat čerstvýho vzduchu,
co?“ prohodil laskavě. Pak se podíval na malou tašku, kterou jsem
měla s sebou. „Unesete to?“ A pak se stejně jako posledně zeptal:
„Má pro vás někdo přijet?“
- 538 -
 Odpověděla jsem, že půjdu pěšky. První dva nebo tři kilometry
jsem skutečně šla pěšky. Pak jsem zastavila u schůdků přes plot,
abych si odpočinula, a zrovna kolem projížděl nějaký muž s dívkou
ve dvoukoláku s koněm. Určitě si museli myslet, že jsem invalida,
protože zastavili koně a nabídli se, že mě svezou. Pustili mě dokonce
sednout na sedátko. Ten muž mi přehodil přes ramena svůj kabát.
„Jedete daleko?“ zeptal se.
Řekla jsem, že jedu na Briar, že mě klidně můžou vysadit někde
poblíž Briaru –
„Na Briar!“ zvolali, když to uslyšeli. „Ale proč jedete zrovna
tam? Od té doby, co starý pán zemřel, tam přece nikdo není. To jste
nevěděla?“
Nikdo tam není! Zavrtěla jsem hlavou. Namítla jsem, že jsem
věděla, že pan Lilly stoná. Že přišel o cit v rukou i o hlas a že ho
musí krmit lžičkou. Chudák stará! přitakali svorně. Celé léto v tom
příšerném vedru tak nešťastně živořil. „Říká se, že ke konci dokonce
zapáchal,“ prohlásili ztišeným hlasem. „Ale i když jeho neteř ta
hanehnice, co utekla s jedním mužem – věděla jste to?“ nic jsem na
to neřekla –“i když se vrátila, aby se o něj postarala, před měsícem
umřel, a od té doby je celý dům zavřený.“
Takže Maud se vrátila a zase odjela! Škoda že jsem to
nevěděla… Otočila jsem hlavu. Když jsem promluvila, hlas se mi
poněkud zadrhl. Doufala jsem, že to budou přisuzovat kodrcání vozu.
„A co ta neteř, slečna Lillyová?“ zeptala jsem se. „Co se s ní…
Co se s ní stalo?“
Ale jen pokrčili rameny. Neměli tušení. Podle některých se
vrátila k manželovi. Podle jiných zas odjela do Francie…
„Chtěla jste asi navštívit jednoho ze sloužících, viďte?“ zeptali se
při pohledu na mé potištěné šaty. „Ti už také všichni odjeli. Všichni
až na jednoho, ten tam zůstal, aby odháněl zloděje. To mu ale
nezávidím. Říká se, že v domě teď straší.“
To teda byla rána. Ale já jsem něco takového čekala a byla jsem
na to připravená. Když se zeptali, jestli mě mají zavézt zpátky do
Marlow, odmítla jsem s tím, že pojedu dál. Napadlo mě, že tím
sluhou určitě bude pan Way. „Já ho najdu,“ vysvětlila jsem jim. „On
mě zná. Vždyť přece Maud viděl. Aspoň mi poví, kam odjela…“
- 539 -
 A tak mě ti dva vysadili v místě, kde začíná zeď briarského
parku, a odtamtud jsem znovu šla pěšky. Zvuk koňských kopyt na
liduprázdné silnici pomalu slábl, den byl ponurý. Byly sice teprve
dvě nebo tři hodiny odpoledne, ale soumrak jako by už číhal v přítmí
a těšil se, až se přikrade a všechno kolem ovládne. Ta zeď mi
připadala delší, než když jsem kolem ní projížděla v bryčce Williama
Inkera: byla jsem na nohou aspoň hodinu, než jsem spatřila oblouk
označující bránu a za ním střechu hlídačova domku. Přidala jsem do
kroku, ale pak mi srdco spadlo až do kalhot! Domek byl uzamčený a
byla v něm tma. Brána byla zajištěná řetězem a zapadaná listím. Vítr
se opíral do železných tyčí a ty vydávaly tiché kvílivé zvuky. A když
jsem k nim přistoupila a zatlačila do nich, jen zavrzaly.
„Pane Wayi!“ zavolala jsem. „Pane Wayi! Je tam někdo?“
Vyplašila jsem při tom asi tucet vran, které s krákáním vyletěly z
křoví. Dělaly příšerný rámus. „To určitě někoho přivolá,“ pomyslela
jsem si. Jenže nepřivolalo: ptáci dál krákali, vítr v mřížoví brány
skučel stále hlasitěji, já jsem zavolala ještě jednou, ale nikdo se
neobjevil. A tak jsem si prohlédla ten řetěz a zámek. Řetěz byl dost
dlouhý. Napadlo mě, že je tam jen proto, aby odháněl krávy a malé
kluky. Jenomže já už jsem byla hubenější než malý kluk. „To přece
není protizákonné,“ řekla jsem si v duchu. „Vždyť jsem tady
pracovala. Pořád bych tady mohla pracovat…“ Znovu jsem se do
brány vší silou opřela: mezi křídly vznikla mezera akorát dost široká
na to, abych se skrz ni protáhla dovnitř.
Obě křídla se vrátila za mými zády se strašlivým třeskotem k
sobě. To vrány znovu vyplašilo. Ale pořád nikdo nepřicházel.
Chvilku jsem počkala, pak jsem vyrazila dál.
Přišlo mi, že uvnitř zdí je větší ticho než dřív – větší ticho a divná
atmosféra. Držela jsem se silnice. Stromy ve větru ševelily a
vzdychaly. Větve už měly úplně holé. Na zemi ležela tlustá
přikrývka z jejich listí: bylo mokré a lepilo se mi na sukni. Tu a tam
byla louže plná bahnité vody. Tu a tam zas trčela přerostlá křoví. 1
tráva v parku byla přerostlá a vyprahlá od letního žáru, ale ubitá
deštěm. Na konečcích poněkud zeslizovatěla a začínala vydávat
svérázný zápach. Myslím, že v ní byly myši. Třeba i krysy. Slyšela
jsem je kolem sebe cupitat.
- 540 -
 Znovu jsem přidala do kroku. Cesta se svažovala, pak začala
stoupat. Vzpomněla jsem si, jak jsem po ní jela ve tmě s Williamem
Inkerem. Dobře jsem věděla, co přijde, věděla jsem, kde zatočí a co
spatřím… Věděla jsem to, ale stejně jsem sebou trhla, když jsem
před tím domem znovu tak náhle stanula a uviděla, jak celý šedivý a
ponurý vyrůstá ze země. Zůstala jsem stát na okraji štěrkové
cestičky. Málem jsem dostala strach. Všude panovalo naprosté ticho
a tma. Okna byla zabedněná. Na střeše seděly další vrány. Břečťan
už se neplazil po zdech, a byl rozevlátý jako vlasy. Široké vstupní
dveře – jež byly vždycky vzduté od deště –, byly ještě vypouklejší.
Samotný vchod byl zavátý hromadou listí. Dům vypadal, jako by
nepatřil lidem, ale spíš duchům. Zničehonic jsem si vzpomněla, jak
ten muž s tou dívkou říkali, že tady straší…
Při tom mi přeběhl mráz po zádech. Rozhlédla jsem se kolem
sebe, zpátky na cestu, po níž jsem přišla, a pak přes rozlehlý trávník,
který končil ve tmě a hustém lese. Pěšiny, po kterých jsem se
procházívala s Maud, dočista zmizely. Zaklonila jsem hlavu. Obloha
byla šedivá a lehce z ní mrholilo. Ve větvích stromů stále ševelil a
vzdychal vítr. Znovu jsem se zatetelila chladem. Připadalo mi, že
clům mě pozoruje. „Kéž bych tak našla pana Waye,“ pomyslela jsem
si. „Kde jen může být?“ a vydala jsem se okolo do zadní části domu,
ke stájím a na dvůr. Kráčela jsem opatrně, protože moje kroky se
hlasitě rozléhaly. Ale i tady panovalo stejné ticho a pusto jako všude
jinde. Žádní psi se nerozštěkali. Vrata do stáje byla otevřená, koně
pryč. Veliké bílé hodiny sice byly na svém místě, ale jejich ručičky –
to mi vyrazilo dech víc než cokoliv jiného – jejich ručičky se zadřely
a ukazovaly špatný čas. Za celou dobu, co jsem kráčela, ani jednou
neodbily: myslím, že právě proto mi to ticho připadalo tak divné.
„Pane Wayi!“ zavolala jsem, ale tiše. Nepřišlo mi správné tady
křičet. „Pane Wayi! Pane Wayi!“
Pak jsem spatřila, jak z jednoho z komínů vychází tenký proužek
kouře. A to mi dodalo odvahu. Zamířila jsem ke kuchyňským dveřím
a zaťukala. Nic. Vzala jsem za kliku. Bylo zamčeno. Pak jsem
zamířila k brance do zahrady – k té, jíž jsme tu noc s Maud utekly. I
ta byla zamčená. A tak jsem znovu zamířila ke vstupním dveřím.
Přistoupila jsem k oknu, odhrnula okenici a nakoukla dovnitř.
- 541 -
Nebylo nic vidět. Přitiskla jsem ruce i obličej ke sklu, a zdálo se, že
západka na okně pod mým tlakem povoluje… Chvíli jsem váhala, ale
pak se spustil prudký liják. Strčila jsem do okna, šroubky na západce
povolily a okno se zhouplo dovnitř. Vyzdvihla jsem se na parapet a
skočila dovnitř.
Pak jsem zůstala nehnuté stát. Ta vyskakující západka musela
vydat strašně hlasitý zvuk. Co když to pan Way slyšel a přiběhne s
puškou, protože si bude myslet, že jsem zloděj? Přesně tak jsem si
totiž připadala. Vzpomněla jsem si na svou matku – jenže ta
zlodějkou nikdy nebyla. Moje matka byla urozená dáma. Moje matka
byla paní v tomto velikém domě… Zakroutila jsem hlavou. Nikdy
tomu neuvěřím. Začala jsem se tiše procházet. V pokoji byla tma –
tohle bude jídelna, pomyslela jsem si. Nikdy dřív jsem do ní
nevkročila. Ale vždycky jsem se pokoušela představit si, jak Maud
sedí se svým strýcem ti večeře; představovala jsem si, jak uždibuje z
talíře kousíčky masa… Přistoupila jsem ke stolu. Zůstal prostřený,
byly na něm svícny, nůž a vidlička, talíř s jablky, ale celý ho
pokrývala vrstva prachu a pavučiny a jablka byla shnilá. Vzduch byl
nedýchatelný. Na podlaze ležela rozbitá sklenička – křišťálová se
zlatými okraji.
Dveře byly zavřené: podle mě je už mnoho týdnů nikdo
neotevřel. Ale i přesto, když jsem vzala za kliku a zmáčkla, otevřely
se s naprostou tichostí. V tom domě neexistovaly dveře, které by se
neotevíraly tiše. Na podlaze ležel zaprášený koberec a tlumil moje
kroky.
Takže jsem při chůzi nevydávala žádné zvuky a pohybovala se
naprosto neslyšně – jako bych sama byla duch. Ta představa byla
divná. Naproti mně byly další dveře a vedly do salonu. Ani tam jsem
nikdy nebyla, a tak jsem k nim teď zamířila a nakoukla dovnitř. I v
tomto pokoji byla tma a byl ověšený pavučinami. Z ohniště v krbu
byl vysypaný popel. U krbu stály židle, v nichž podle mě kdysi
sedávali pan Lilly se Šlechticem a poslouchali Maudino předčítání.
Stála tam rovněž tvrdá malá pohovka a vedle ní lampa, která určitě
patřila jí. Teď jsem si představila, jak v ní Maud sedí. Vybavila jsem
si její příjemný hlas.

- 542 -
 A při tom jsem úplně zapomněla na pana Waye, i svou matku
jsem přitom dočista pustila z hlavy. Co je mi po ní? Měla jsem hlavu
plnou Maud. Měla jsem v úmyslu sejít dolů do kuchyně. Místo toho
jsem pomalu zamířila přes chodbu kolem vypouklých vstupních
dveří. Vystoupala jsem nahoru po schodech. Chtěla jsem zajít do
jejích starých pokojů. Chtěla jsem se postavit tam, kde stávala i ona –
u okna, u skla. Chtěla jsem se položit na její postel. Chtěla jsem
vzpomínat na to, jak jsem ji políbila a zase ztratila…
Kráčela jsem, jak už jsem řekla, jako bych byla duch; a když jsem
plakala, podobalo se to pláči ducha. Slzy mi tiše, samovolně kanuly
na podlahu – jako kdybych věděla, že jich mám dost na stovky let a
časem je všechny vypláču. Došla jsem na galerii. Dveře do knihovny
byly pootevřené. Vedle nich stále visela hlava té stvůry se skleněným
okem a špičatými zuby. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jich dotkla
prsty, když jsem poprvé přišla vyzvednout Maud. Čekala jsem za
dveřmi, poslouchala, jak předčítá. – Znovu jsem si vybavila její hlas.
Myslela jsem na něj tak náruživě, až jsem ho málem slyšela. V tom
tichu, které v domě panovalo, mi připadal jako šepot, jako mumlání.
Zadržela jsem dech. To mumlání ustalo, pak začalo znovu.
Poznala jsem, že nevychází z mojí vlastní hlavy, nýbrž z knihovny…
Roztřásla jsem se. Možná že v tom domě nakonec opravdu straší.
Nebo možná, možná… Přesunula jsem se ke dveřím, položila na ně
rozechvělou ruku a strčila do nich. Pak jsem zůstala stát a
překvapeně mrkala.
Pokoj vypadal úplně jinak. Z oken byla seškrábaná veškerá barva,
mosazný prst z podlahy zase vypáčený. Na policích nezůstaly skoro
žádné knihy. V krbu hořel malý ohýnek. Ještě jednou jsem do dveří
strčila. Starý stůl pana Lillyho stál na svém místě a jeho lampička
byla zapálená. A v její záři seděla Maud.
Seděla u stolu a psala. Loktem se opírala o desku stolu, tvář
opřenou o převrácenou ruku, prsty jí napůl zastiňovaly oči. Díky
světlu jsem ji viděla naprosto zřetelně. Čelo měla zakaboněné. Ruce
měla holé, rukávy vykasané, prsty začerněné inkoustem. Stála jsem a
dívala se, jak píše. Ten list papíru už byl hustě popsaný. Pak Maud
zvedla pero a otáčela s ním, jako by nevěděla, jak dál. Znovu si cosi
zamumlala pod nos a kousla se do rtu.
- 543 -
 Pak se znovu dala do psaní, načež se natáhla, aby si namočila
pero do lahvičky s inkoustem. A při tom si sundala prsty z očí,
zvedla tvář a všimla si, že ji pozoruju.
Vůbec se nelekla. Zůstala v naprostém klidu. Ani nevykřikla.
Zpočátku vůbec nepromluvila. Zůstala jen sedět, hleděla mi do očí a
ve tváři měla údiv. Pak jsem udělala krok vpřed, a Maud vyskočila,
upustila pero a to se skutálelo i s kapkou inkoustu po papíru a ze
stolu dolů na podlahu. Ve tváři byla bílá jako křída. Křečovitě
sevřela opěradlo židle, jako kdyby měla jinak spadnout nebo omdlít.
Když jsem udělala další krok, její sevření ještě zesílilo.
„Přišla jsi, abys mě mohla zabít?“ zeptala se.
Pronesla to takovým strašným šepotem, a když jsem ji uslyšela,
všimla jsem si, že ve tváři nezbělela jen údivem, ale taky strachy. To
pomyšlení bylo hrozné. Odvrátila jsem se a schovala svou vlastní
tvář do dlaní. Stále byla mokrá od slz. Teď se po ní začaly kutálet
další slzy a znovu ji skrápěly. „Ach, Maud!“ vzdychla jsem. „Ach,
Maud!“
Nikdy dřív jsem jí neřekla jen tak jménem, vždycky jsem ji
oslovovala slečno; a i teď a dokonce tady, po všem, co se stalo, jsem
cítila, jak zvláštně to zní. Přitlačila jsem si prsty na oči. Ještě před
chvilkou jsem si říkala, jak moc ji miluju. Myslela jsem si, že jsem ji
ztratila. Chtěla jsem ji najít, i kdyby to mělo trvat celé roky. Jenže
narazit na ni teď – tak vřelou, tak skutečnou – kdy po ní toužím, tolik
toužím – to už bylo příliš.
„Já ne…“ hlesla jsem. „Já nemůžu…“ Nepřišla za mnou. Zůstala
stát, bílá jako stěna a dál svírala opěradlo židle. A tak jsem si
rukávem otřela tvář a promluvila pevnějším hlasem. „Mám jeden
papír,“ spustila jsem. „Našla jsem v šatech paní Sucksbyové nějaký
papír…“
Přitom jsem ten tuhý dopis cítila ve svých vlastních šatech, ale
Maud neodpověděla a z výrazu její tváře jsem poznala, že ví, co je to
za papír a co v něm stojí. V tu chvíli jsem ji i přes veškerou snahu
nenáviděla – jen kratičký okamžik, a když byl pryč, zůstala jsem
oslabená. Došla jsem k oknu, abych se mohla posadit na parapet.
„Zaplatila jsem někomu, aby mi to přečetl,“ dodala jsem. „A pak
jsem se rozstonala.“
- 544 -
 „To je mi líto, Sue,“ řekla. „Mrzí mě to.“
Ale i přesto si ode mě udržovala odstup. Znovu jsem si otřela
obličej.
„Svezl mě nějaký muž s dívkou,“ pokračovala jsem. „Říkali, že
tvůj strýc zemřel. Říkali, že tady není nikdo kromě pana Waye…“
„Pana Waye?“ Maud se zamračila. „Ale ten odešel.“
„Mluvili o nějakém sluhovi.“
„Museli myslet Williama Inkera. Bydlí tady se mnou. A jeho
manželka mi vaří. To je celé.“
„Jen oni a ty? V takovém velikém domě?“ Rozhlédla jsem se
kolem sebe a ucítila mrazení v zádech. „Nebojíš se tady?“
Maud pokrčila rameny a zadívala se na svoje ruce. Výraz v jejích
očích potemněl. „Teď už se přece nemám čeho bát,“ řekla.
To gesto bylo tak výmluvné, že jsem nejdřív neodpověděla.
„Od kdy to víš?“ zeptala jsem se ztišeným hlasem. „Kdy ses to o
nás dozvěděla… Vědělas to od samého začátku?“
Maud zavrtěla hlavou; i ona mluvila tiše. „Tehdy ještě ne,“
odvětila. „Teprve až mě Richard odvezl do Londýna. Ona mi pak…“
Po těch slovech zrudla, ale zvedla hlavu. „Pak mi to řekli.“
„Dřív ne?“ zeptala jsem se.
„Dřív ne.“
„Takže i tebe podvedli.“
Kdysi by mi to pomyšlení udělalo radost. Ale teď to byla jen další
část té neradostné a příšerné mozaiky, z níž se v uplynulých devíti
měsících můj život skládal. Chvilku jsme byly obě zticha. Zhroutila
jsem se na okno a přitiskla tvář na sklo. Bylo studené. Venku stále
hustě pršelo. Štěrkové prostranství před domem bičovaly provazce
deště a vířily ho. Trávník byl na pohled celý potlučený. Skrz holé,
mokré větve hustého lesa jsem jen tak tak rozeznala tvar tisů a
špičatou střechu červené kapličky.
„Tam leží pohřbena moje matka,“ řekla jsem. „Dřív jsem se na
její hrob dívala a nic přitom necítila. Myslela jsem si, že moje matka
byla vražedkyně.“
„Já jsem zase byla přesvědčená, že moje matka byla šílená,“
opáčila Maud, „a místo toho…“

- 545 -
 Nedokázala to ani vyslovit. Ani já ne. Ještě ne. Ale obrátila jsem
se, abych se na ni znovu podívala, polkla jsem a řekla:
„Tys za ní chodila do vězení.“ Vybavila jsem si slova té
dozorkyně.
Maud přikývla. „Mluvila o tobě,“ řekla.
„O mně? Co říkala?“
„Že doufá, že se to nikdy nedozvíš. Že by se raději nechala
desetkrát oběsit, než aby ses dozvěděla pravdu. Že obě s tvou matky
udělaly chybu, když z tebe chtěly udělat obyčejnou dívku. Že to
bylo, jako kdyby vzaly drahokam a zahrabaly ho do prachu. Jenže
vítr prach rozvíří…“
Zavřela jsem oči. Když jsem je zase otevřela, Maud konečně
přišla blíž.
„Sue,“ řekla, „tohle je tvůj dům.“
„Já ho nechci,“ namítla jsem.
„Ty peníze jsou tvoje. Polovina z dědictví tvé matky. Jestli chceš,
můžeš si ho nechat celé. Nic z toho nechci. Budeš bohatá.“
„Já ale nechci být bohatá. Nikdy jsem po tom netoužila. Chci
jen…“
Ale zaváhala jsem. Srdce mi příliš přetékalo láskou. Její pohled
byl příliš blízký, příliš jasný. Vzpomněla jsem si, jak jsem se na ni
dívala, když jsem ji viděla naposledy – ne u soudu, ale tu noc, kdy
zemřel Šlechtic. Tehdy se jí třpytily oči. Teď v nich žádný třpyt
nebyl. Měla tenkrát natočené vlasy. Teď je měla ulíznuté, nesepnuté,
jen stažené dozadu a svázané obyčejnou stuhou. A netřásly se jí ruce.
Jak už jsem řekla, byly holé a poseté flíčky a šmouhami od inkoustu.
i čelo v místě, kde se ho dotkla, měla ušpiněné do inkoustu. Na sobě
měla tmavé a dlouhé šaty, ale nesahaly až na zem. Byly hedvábné,
ale na zapínání vepředu. Vrchní háček zůstal nezapnutý. Za ním byl
vidět tlukot jejího srdce. Odvrátila jsem se.
Pak jsem se jí zadívala do očí.
„Chci jen tebe,“ řekla jsem.
Do tváří se jí nahrnula krev. Maud rozpojila ruce, udělala další
krok směrem ke mně a málem, málem natáhla ruku. Ale pak se
otočila a sklopila zrak. Stála u stolu, a tak položila ruku na papír a
pero.
- 546 -
 „Vůbec mě neznáš,“ namítla zvláštním, monotónním hlasem.
„Nikdy jsi mě neznala. Některé věci…“
Maud se nadechla, a odmítala pokračovat. „Jaké věci?“ naléhala
jsem. Neodpověděla. Zvedla jsem se a přistoupila blíž. „Jaké věci?“
„Můj strýc…“ hlesla Maud a bázlivě zvedla hlavu. „Knihy mého
strýce… Ty sis myslela, že jsem dobrá. Viď že ano? Jenže taková
jsem nikdy nebyla. Byla jsem…“ Zdálo se, jako by chvilku sváděla
boj sama se sebou. Pak se znovu dala do pohybu, přistoupila k
policím za stolem a vzala z nich jednu knihu. Držela ji pevně
přitisknutou na prsa; pak se otočila a přinesla mi ji. Sama mi ji
otevřela. Mám za to, že se jí třásly ruce. „Tady,“ řekla Maud,
zatímco očima přelétla řádky. „Nebo tady.“ Všimla jsem si, že se na
něco zaměřila. A pak tímtéž monotónním hlasem, kterým promluvila
předtím, začala číst.
„Jak rozkošně,“ spustila Maud, „zářil její lepý krk a holá
slonovinová ramena, když jsem ji povalila na záda na pohovku. Jak
smyslně se její sněhobílé kopečky dmuly k mým prsům v divokém
zmatení...“
„Cože?“ nechápala jsem.
Maud neodpověděla ani nezvedla oči, ale místo toho otočila na
další stránku a pokračovala ve čtení.
„Těžko poznat, co se se mnou dělo; všechny části našich těl teď
vyvíjely obrovské úsilí –jazyky, rty, břicha, paže, stehna, hýždě, celá
těla se zmítala v dráždivém pohybu.“
Teď jsem se začervenala i já. „Cože?“ špitla jsem.
Maud nalistovala o několik stránek dál a pokračovala ve čtení.
„Má troufalá ruka se rychle zmocnila jejího nejtajnějšího
pokladu i navzdory jejím tichým steskům, které moje vášnivé polibky
proměnily v pouhé mumlání, zatímco moje prsty si razily cestu
tajným kanálem lásky…“
Maud se odmlčela. I když celou dobu mluvila tak jednotvárně,
rozbušilo se jí srdce. I mně divoce poskakovalo v hrudi. Pořád jsem
to nechápala, a tak jsem se zeptala:
„To jsou knihy tvého strýce?“
Přitakala.
„Takové jsou všechny?“ Znovu přikývla.
- 547 -
 „Každá z nich je taková? Určitě?“
„Určitě.“
Vzala jsem si od ní tu knihu a zadívala se na řádky s textem.
Připadala mi stejná jako kterákoliv jiná kniha. A tak jsem ji odložila,
došla k policím a podala si jinou. Vypadala úplně stejně. Pak jsem
vzala další, a v té byly obrázky. Takové obrázky se jen tak nevidí. Na
jednom z nich byly dvě nahé dívky. Podívala jsem se na Maud a
srdce se mi scvrklo.
„Tys všechno znala,“ řekla jsem. To bylo první, co mě napadlo.
„Tvrdilas, že nic nevíš, ale celou dobu…“
„Nic jsem nevěděla,“ bránila se.
„Vědělas to všechno! Vynutila sis ode mě polibek. Zaonačilas to
tak, abych tě musela znovu políbit! Ale celou dobu jsi chodila sem
a…“
Zadrhl se mi hlas. Maud se mi dívala do tváře. Vybavila jsem si,
kolikrát jsem stála za dveřmi do knihovny a naslouchala tlumenému
klokotání jejího hlasu. Myslela jsem na to, jak předčítala urozeným
pánům – Šlechticovi –, zatímco já jsem seděla s paní Stilesovou a
panem Wayem nad ovocnými koláčky a pudinkem. Chytila jsem se
rukou za srdce. Bylo tak maličké a stažené, až mě to bolelo.
„Ach, Maud!“ vykřikla jsem. „Škoda že jsem to nevěděla! Když
pomyslím, žes…“ Dala jsem se do pláče. „Když pomyslím, že tvůj
strýc… Bože!“ Ruka mi vystřelila k ústům. ‚Můj strýc!“ Ta
představa byla ještě praštěnější než cokoliv jiného. „Ach!“ V rukou
jsem stále držela tu knihu. Teď jsem se na ni podívala a upustila ji na
zem, jako bych se o ni popálila. „To ne!“
Víc jsem ze sebe nedostala. Maud stála naprosto nehybně s rukou
položenou na stole. Otřela jsem si oči. Pak jsem se znovu podívala na
ty skvrny od inkoustu na jejích prstech.
„Jak s tím můžeš žít?“
Maud neodpověděla.
„Když na něho pomyslím,“ řekla jsem, „na toho buzíka! A, dobře
mu tak, že smrděl!“ Zalomila jsem rukama. „A když tě tady teď
vidím, pořád jsi tady, mezi těma jeho knihama…!“
Přelétla jsem pohledem police s knihami a měla sto chutí je roz-
třískat. Přistoupila jsem k ní a natáhla ruku, abych ji k sobě přitáhla.
- 548 -
Ale Maud mě zadržela. Pohnula hlavou takovým způsobem, který by
kdykoliv jindy vypadal skoro hrdě.
„Jen mě kvůli němu nelituj,“ ohradila se, „je mrtvý. Ale já jsem
pořád tím, co ze mě udělal. Vždycky budu taková. Polovina těch
knih je zničená nebo prodaná. Ale já jsem tady. Jen se podívej. Musíš
vědět všechno. Jen se podívej, jak se živím.“
Maud sebrala ze stolu list papíru – byl to ten, na který předtím
psala. Ještě na něm nestačil zaschnout inkoust. „Kdysi jsem jednoho
strýcova přítele požádala, jestli bych pro něj nemohla psát,“
vysvětlila. „A on mě poslal do domova pro padlé ženy.“ Maud se
nešťastně usmála. „Říká se, že dámy o takových věcech nepíšou.
Ale, já přece nejsem dáma…“
Pohlédla jsem na ni, protože jsem tomu nerozuměla. Pak jsem se
podívala na ten papír, který držela v ruce. Načež se mi zastavilo
srdce.
„Ty píšeš knihy, jako jsou ty jeho!“ uhádla jsem, Maud mlčky
přikývla. Měla vážnou tvář. Nevím, jak vypadala ta moje. Myslím, že
byla celá rozpálená. „Přesně takové knihy!“ zvolala jsem. „Nemůžu
tomu uvěřit. Představovala jsem si tolik věcí, co jsi mohla dělat… A
pak tě najdu tady, úplně samotnou v tomhle velikém domě…“
„Nejsem sama,“ namítla. „Už jsem ti řekla, že se o mě William
Inker a jeho žena starají.“
„Najít tě tady, úplně samotnou, jak píšeš knihy, jako jsou
tamty…!“
Maud se znovu zatvářila málem hrdě. „Proč bych nemohla?“
opáčila.
To jsem nevěděla. „Jen mi nepřipadá správné, aby dívka, jako
ty…,“ namítla jsem.
„Jako já? Žádná taková jako já neexistuje.“
Chvíli trvalo, než jsem odpověděla. Znovu jsem pohlédla na ten
papír v její ruce. Pak jsem se tiše zeptala:
„Jsou v tom aspoň peníze?“
Maud se zarděla. „Něco málo,“ odpověděla. „Když píšu rychle,
tak to stačí.“
„A tobě… tobě se to líbí?“

- 549 -
 Její ruměnec získal sytější barvu. „Zjišťuju, že jsem v tom
dobrá…“ Kousla se do rtu. Pořád se mi dívala do tváře. „Nenávidíš
mě kvůli tomu?“ zeptala se.
„Prosím tě!“ opáčila jsem. „Když už tak mám padesát dobrých
důvodů tě nenávidět, ale jen tě…“
Jen tě miluju, chtěla jsem dodat, ale nedodala. Co na to můžu
říct? Pokud má stále nějakou hrdost, pak jak bych ji teď mohla…
stejně jsem nemusela nic říkat: všechno mi vyčetla z tváře. Maud
změnila barvu, její pohled se projasnil. Zakryla si rukou oči. Přitom
si je ještě víc umazala od inkoustu. Nemohla jsem se na to dál dívat.
Rychle jsem natáhla ruku a chytila ji za zápěstí; pak jsem si navlhčila
palec a začala ji třít kůži na čele. Nemyslela jsem přitom na nic
jiného než na ten inkoust a její bílou pleť, ale sotva Maud ucítila mou
ruku, úplně ztuhla. Můj palec zpomalil. Sklouzl dolů na její tvář. Pak
jsem zjistila, že jí podpírám dlaní tvář. Maud zavřela oči. Měla
hladké tváře – ne jako perla, mnohem teplejší. Otočila hlavu a
přitiskla mi ústa do dlaně. Měla jemné rty. Ta čmouha na čele jí
zůstala, a koneckonců, pomyslela jsem si, je to jen inkoust.
Když jsem ji políbila, zachvěla se. Pak jsem si vzpomněla, jaké to
bylo, když se celá chvěla pod mými polibky, a také jsem se roztřásla.
Vždyť ještě nedávno jsem stonala. Napadlo mě, že omdlím! A tak
jsme jedna od druhé odstoupily. Maud si položila ruku na srdce. Ten
papír, co stále držela v ruce, se tiše snesl na podlahu. Sehnula jsem
se, sebrala ho a uhladila na něm záhyby. „Co je tam napsáno?“
zeptala jsem se.
„V těch slovech je vyjádřeno, jak moc po tobě toužím… Podívej
se.“
Maud vzala do ruky lampu. V pokoji se setmělo, déšť nepřestával
bušit do skla. Ale ona mě zavedla ke krbu, usadila a pak si sedla
vedle mě. Hedvábná sukně se jí prudce vzedmula a zase klesla. Maud
odložila lampičku na podlahu, rozprostřela si papír a začala mi slovo
po slovu odhalovat, co napsala.

- 550 -