Déšť

Jeho malé tělíčko se v divokém větru zmítalo sem a tam. Tenoulinká křídla kmitala nahoru
a dolů ve snaze udržet jej ve vzduchu. Poletoval si krajinou a snažil se najít bezpečný úkryt, odkud
by mohl bez zábran pozorovat deštivou spoušť všude kolem. Svými drobnými očky pátral
po větvích uplakaného stromu, který se klaněl matce přírodě.
Ze všech stran k nezkušenému tvorečku doléhala hořkost všedních dnů. Pouta, která
svírala jeho mysl v určených mezích, stále odolávala a nedovolovala mu pocítit volnost. Bystré
smysly mu byly na obtíž. Byl nucen sledovat kulatý povrch každičké kapky, která následně dopadla
na rozbahněnou zem a neotesaným způsobem vrásnila její povrch.
Temné mraky pohltily oblohu a snažily se světu dokázat, že oni tady jsou mocnými pány.
Vládly krutě a nelítostně. Z výšin mezi smrtelníky posílaly smrtící salvy ze svých neomezených
zásob mokré munice a občas v dáli pročesaly nebe blyštivým mečem zkázy.
Voda sebrala vše, co jí přišlo do cesty. Stékala ze stromů, neukázněně šimrala trnitá bodláčí
na jejich lechtivých chodidlech a vytvářela nespoutané potoky slz, ve kterých se utápěla touha
po svobodě. Statné duby přesto padaly na kolena se semknutými dřevěnými pařáty a děkovaly
neexistujícím bohům za blahodárný déšť, který jim z milosti poslal. Zkáza jiných pro ně byla
lahodným pokrmem, kterého se nemohl nabažit.
A v té dokonalé hierarchii se toulal starý muž, jehož hrb vypovídal o jeho nekonečně
dlouhých zkušenostech, líně kladl nohu před nohu a téměř neznatelnými krůčky se pomaličku
sunul vpřed. Očima vytrvale zíral na ztrouchnivělou lavičku pár metrů před sebou, která se jistě
zrodila tak dávno, jako se on narodil. Déšť během jeho prapodivné procházky doprovázel a dával
mu to najevo svými mrazovými prstíky, které zabodával do huňatého kožichu, do kterého se stařec
choulil a který zachytával poslední zbytky jeho tělesného tepla.
Pak, když těžce dosedl a prkna, ze kterých opadávaly kousky hnědavého nátěru, se
pod jeho vahou začala prohýbat, zavřel oči a nechal se unášet kouzelnou atmosférou tohoto
nádherného místa. Každý okamžik si vychutnával pečlivými doušky a zapomínal na všechny
starosti, které se mu za prožitá léta nahromadily na hrudi.
Déšť z něj veškerou bolest i všechno utrpení smyl a odnesl s sebou. Ve vrásčité tváři se
objevil letmý úsměv a ústa se pootevřela v němém úžasu.
Přírodní živel se opět představil ve své hrozivé kráse, která vyrážela dech…

By Pandě