Lakomec – Molière

Molière (1622 – 1673)

• narodil se jako prvorozený syn 15. ledna 1622 v Paříži
• jeho jméno bylo Jean-Baptiste Poquelin
• jeho otec byl Jean Poquelin, který podnikal v čalounictví a
obchodování
• s rodinou žil v Paříži v domě zvaném „U opic“
• měl další 3 sourozence
• v 10 letech mu zemřela matka
• jeho otec se znovu oženil a rodina se odstěhovala do rozlehlého
měšťanského domu nedaleko proslulé pařížské tržnice
• velký vliv na něho měl jeho děda, který miloval divadlo →
často ho i se sourozenci vodil k mostu Pont-Neuf, na
představení Tabarina a jiných lidových komiků. Později i do
skutečného divadla v Burgundském paláci.
→ dělo se tak k nelibosti otce, pro něhož a většiny středního
stavu byla divadla čímsi zcela nepočestným a zavrženíhodným
• roku 1632 ho otec posílá na výchovu do přísné jezuitské koleje
Collège de Clermont, kde studoval do roku 1639 latinu, historii, zeměpis, matematiku a teologii
→ získal zde i solidní znalosti antické literatury a přišel do styku i z divadlem, jak bylo v
podobných institucích zvykem předehrávalo se zde z klasických textů antických autorů Plauta a
Terentia, kteří byli inspirací pro jeho budoucí práci
• dva roky poté, co odešel z této koleje věnoval se studiím práv, když dosáhl titulu licenciáta
vrátil se dle otcova přání k rodinnému řemeslu a stal se královským komorním čalouníkem
• počátkem roku 1642 v této funkci doprovázel Ludvíka XIII., přezdívaného Ctnostný, do
Languedoku, kde se stal svědkem krutých represí vůči mladým šlechticům, obviněných ze
spiknutí proti králi a kardinálovi de Richelieu
→ tato zkušenost ho přiměla k rozhodnutí opustit společenskou dráhu
• existuje doklad v němž žádá otce o vyplacení podílu dědictví po matce a o tři dny později (6.
ledna 1643) se zříká funkce královského komorního čalouníka
• v červnu 1643 prosadil svou vůli proti otcovu přání a podepisuje s herečkou Madeleinou
Béjartovou smlouvu o založení tzv. Skvělého divadla (L‘Illustre Théâtre)
• divadlo zahájilo svou činnost 1. ledna 1644, za nedlouho však lehlo popelem
→ známější divadlo Le Marais po něm převzalo část souboru. Na převodní listině se poprvé
objevuje pseudonym Molière, který nejspíš začal používat s ohledem na pověst své vážené
měšťanské rodiny
• stal se ředitelem souboru, ten se ovšem za dva roky rozpadl a Molière se dostal do vězení pro
dlužníky, ze kterého se díky přátelům za nedlouho dostal
• roku 1646 se připojil ke kočovnému divadlu, vydržovanému guvernérem guyenským, vévodou
d‘Epernon a hrál s ní v okolí Lyonu → působil zde jako herec, ředitel, režisér a dramatik
→ zde získal mnoho znalostí a zkušeností, které zúročil později
• je autorem více než 30 her
• roku 1658 se i se svou skupinou vrací zpět do Paříže, zde hrál v královském paláci Louvru před
dalším panovníkem, Ludvíkem XIV., zvaným král Slunce.

1
 • Králi se představení tak líbilo, že se Molière spolu s hudebním skladatelem Lullym později
staral o pobavení krále a jeho dvora
• jeho hry byly komediálního charakteru a úsměvnou formou velmi aktuálním způsobem
reagovaly na nešvary a zlořády francouzské společnosti
• král na svém dvoře trpěl i nevěrce, není tedy divu, že se 12. května 1664 Molière odvážil uvést
satirickou proticírkevní hru, dnes známou po celém světě, pod názvem Tartuffe, s podtitulem
Hra o pokrytci neboli Svatoušek
→ při čtení textu v úzkém kruhu přátel, dal král již měsíc před vlastní premiérou svolení k
nastudování hry
→ zřejmě však podcenil vliv církevních rádců, netajících se nespokojeností s životem a vládou
Ludvíka XIV.
→ proto se 17. dubna 1664 sešla schůzka tajné Společnosti nejsvětější svátosti, kde byl
dohodnut postup jak hru znemožnit → tato tajná církevní organizace měla značnou moc, bylo
veřejným tajemstvím, že „pokrytečtí svatoušci“ (jak se jim po straně přezdívalo)
prostřednictvím věřících oveček řídí veřejný život téměř celé Francie.
→ Tartuffe pro ně znamenal bezprostřední zesměšnění, není tedy divu, že vytáhli do boje
• po předpremiéře byl Ludvík XIV. po ostrém zákroku své matky a pařížského arcibiskupa nucen
hru prozatím zakázat
• proti Molièrovi hřímali z kazatelen fanatičtí kněží, záhy následovala arcibiskupská klatba -
obávaný interdikt
• za Tartuffa se pomstil klérus i v době, kdy už to nikdo nečekal
→ když Molière dne 17. února 1673, po představení proslulého „Zdravého nemocného“ na
chrlení krve umírá, k jeho loži nesmí přijít ani kněz s poslední svátostí
→ „tajný ateista a komediant“ musí dle rozhodnutí církve odejít ze života jako nevěřící – pro
výstrahu všem hříšníkům
• Molièrova žena Armanda a jeho přátelé žádají v nouzi nejvyšší samotného krále, který jediný
může interdikt zrušit
→ ale nenávist kléru jde doslova za hrob
• Molière je pohřben až za tmy, bez obřadu, a přesto jsou jeho ostatky posléze vykopány a na
příkaz hodnostářů tajně přeneseny do společného hrobu sebevrahů a kacířů, neznámo kam
• navzdory církevnímu zavržení se stalo Molièrovo dramatické dílo pýchou francouzské kultury a
divadelního světa vůbec → je to především proto, že Molièrovo umění vychází z bohatých
národních tradic, že je hluboce zakořeněno v lidovosti a v realismu
Dílo (hlavně komedie): Směšné préciozky (1659), Sganarel (1660), Škola pro muže (1661), Škola
pro ženy (1662), Don Juan (1665), Misantrop (1666), Lakomec (1669), Měšťák šlechticem (1670),
Učené ženy (1672), Zdravý nemocný (1673), Tartuffe s podtitulem Hra o pokrytci neboli Svatoušek
(1664)
PS: (Nejznámější)

Zasazení autora a díla do literárněhistorického kontextu:

• inspirací byla antická Komedie o hrnci od Římana Plauta
• klasicismus – umělecký směr aristokracie
• klasicismus → je umělecký sloh, který vznikl ve Francii v 17. století na královském dvoře
„krále Slunce“ - Ludvíka XIV., odkud se dále šířil do Evropy. První fáze klasicismu je často
nazývána barokní klasicismus, protože se zde mísí barokní prvky s klasicistními. Po něm

2
 přichází rokoko, které se od klasicismu odvrací. Nový nástup klasicismu přinesla Velká
francouzská revoluce.
• Panovala přísná estetická pravidla. Dramata musela dodržovat zásadu tří jednot → místa, času a
děje. Požadavek přesnosti, srozumitelnosti a jasnosti. Klasicistní literatura vyzdvihuje nutnost
společenského řádu a pevné morálky. Schvaluje absolutní moc vládce. Na rozdíl od baroka
zastává střídmost, kázeň a rozum.
• Vznikaly literární salony, pro diskutování umění, zejména literárních děl. A literární akademie,
které dbaly na jazyk literárních děl a preciznost jejich formy.
• Rozvoj poezie a dramatické tvorby.
• Vzorem klasicismu je Antika. Vrcholné období empír.
• Literární tvorba se dělí na dva směry:
vysoká – eposy, ódy, hymny, tragédie, zpracovávaly vznešená témata, líčily urozené hrdiny.
Náměty většinou z antiky
nízká – komedie, bajka, satira, zobrazovaly život měšťanstva, většinou pojaty směšně.
• ve své době se Lakomec nesetkal s úspěchem, protože předstihl svými pokrokovými názory
dobu
• v současnosti nejvíce hraná francouzská komedie
• Časoprostor: Harpagonův dům v Paříži ve 2. polovině 17. století (1670)

Charakter díla: literární žánr: komedie

literární druh: drama
literární forma: próza
literární směr: klasicismus

Jazykové prostředky:
• spisovný jazyk, místy archaický, ale typický pro svou dobu
• hovorový i nespisovný jazyk → žvásty, sežral
• přímá řeč (divadelní hra)
• vulgarismy → ELIŠKA: Ano, otče! HARPAGON: Ano, huso hloupá!
→ Kýho ďasa!
→ šibeničník, šibal, táhni, pitomec, darebák, nestyda
• archaismy: fortel = zručnost, dovednost /úskok, lest;
• dialogy i monology
• živé dialogy plné hovorových obratů
• sarkasmus, ironie, nadsázka
• přechodníky → ukazujíc, chytaje sám sebe za ruku, přicházeje,
• citové zabarvení → „A já, já půjdu za svou milovanou pokladničkou!“
• metafora (=přenášení významu na základě vnější podobnosti) → „Kliď se mi z očí!“

• personifikace: Harpagon mluví o skříňce, kdežto Valerius o Elišce → HARPAGON: „Má

skříňka příliš cudná a počestná!“; „Krásné oči mé skříňky!“

• anafora (=opakování shodného slova nebo skupiny slov na začátku za sebou jdoucích veršů
nebo vět) → „HARPAGON: Jakže, šibeničníku? To ty se pouštíš těmito pokoutními cestami?
KLEANTES: Jakže, otče? To ty se zabýváš těmito špinavými obchody?
HARPAGON: To ty se chceš přivést tak trestuhodnými půjčkami na mizinu?

3
 KLEANTES: To ty se hodláš tak zločinnou lichvou obohatit?
HARPAGON: Ty se mi odvažuješ po tom všem ještě chodit na oči?
KLEANTES: Ty máš odvahu se po tom všem ještě objevovat před lidmi?“
• hyperbola (= zveličení označuje záměrné přehánění skutečnosti s cílem zdůraznit subjektivní
závažnost) → Pár kroků
• apostrofa (=řečnická figure, ve které se mluvčí obrací k nepřítomné osobě) → Ach běda!
• rčení: „Musím nalít čistého vína.“
• zdrobněliny: penízky, krasavička; Ó má drahá skřínečko!; Mé chudinky penízky!
• Citoslovce: Achich

Charakteristika:
• divadelní hra – komedie o pěti dějstvích → expozice (úvod), kolize (zápletka), krize
(vyvrcholení), peripetie (rozuzlení), katastrofa (závěr)
• dějství rozděleno na výstupy → PRVNÍ DĚJSTVÍ Výstup druhý
• jedno z nejvýznamnějších děl vrcholného francouzského klasicismu
• kompozice chronologická
• divadelní hra (er-forma)
• dodržení jednoty místa, času a děje
• zábavná komediální zápletka
• dochází k úsměvným nedorozuměním
• podrobná a zdařilá charakteristika postav

Motivy: lidská chamtivost, lakota, chorobná touha po penězích, schopnost obětovat vše pro peníze,
sobectví, láska, podvod, podlézavost, neupřímnost, peníze mění charakter člověka, kritika morálky,
půjčky, podezírání, nedůvěra, zrada, odhalení, všeobecná kritika společnosti a zkaženosti světa

Postavy:
Harpagon – hlavní postava, ovdovělý bohatý lakomec a lichvář, pro peníze je schopen udělat vše.
Chamtivý, bezcitný, nenapravitelný. Peníze jsou pro něho důležitější než rodina a vztahy. Zajímají ho
jenom peníze, je na nich až skoro závislý. Bohatne půjčováním peněz s velkým ziskem (=lichva).
Ztráta peněz by pro něho znamenala ztrátu života a jeho smyslu. Za peníze si nic nekupuje, hodně šetří.
Jen aby měl peníze je schopen žít v bídě. Popírá své bohatství. Snaží se výhodně provdat obě své děti.
Chce se oženit s Marií, která se však miluje s Kleantem.

Kleantes – syn Harpagona. Mladý, chytrý, vynalézavý muž s dobrými společenskými způsoby.
Nechápe otcovu posedlost a šílenou lásku k penězům. Je zamilovaný do Marie a hodlá si ji vzít i přes
to, že si ji chce vzít otec a nechce mu svolit k sňatku s ní. Je pravým opakem otce. Snaží se sehnat
peníze na věno pro Marii a při tom zjistí, že jeho otec půjčuje peníze s obrovským úrokem.

Eliška – dcera Harpagona. Miluje Valeriuse a odmítá si brát toho, koho jí určil otec. Věří v pravou
lásku. S bratrem mají dobrý vztah. Nesnáší otcovu lakotu a chamtivost.

Valerius – Elišky nápadník, syn Anselma (don Thomas D' Alburcy). Snaží se ve všem vyhovět
Harpagonovi a se vším s ním souhlasit, chce se mu zalíbit a získat jeho přízeň, aby mu dal Elišku za
ženu. Před Harpagonem se snaží ukázat v co nejlepším světle, takže dělá i to, co se mu protiví,

4
například donáší na služebnictvo. Pracuje u Harpagona jako správce, aby byl Elišce na blízku. Ke konci
zjistí, že je bratr Marie.

Marie – skromná, plachá, krásná, chudá, mladá dívka. Miluje Kleanta a je nešťastná z chystané svatby
s Harpagonem. Žije po boku své nemocné matky.

La Fleche – Kleantův věrný sluha, pomáhá mu se získáním Marie, proto Harpagonovy ukradne skříňku
s penězi.

Frosina- chytrá intrikářka a dohazovačka, která jako jediná zná všechny vztahy v rodině. Umí
manipulovat s lidmi.

Jakub – Harpagonův kuchař, kočí a sluha, který je pomstychtivý. Chce se pomstít Valeriusovi za rány
holí, proto řekne, že Harpagonovi peníze ukradl on, i když to neví.

Anselm (don Thomas D' Alburcy) – bohatý a starý muž, štědrý a dobrosrdečný šlechtic. Na konci
knížky se zjistí, že je to otec Valeria a Marie, původně pocházejí z Neapoli. Měl od Harpagona slíbenou
Elišku, která ho nechtěla.

Komisař

Klaudie

La Merluche

Brindavoine

Šimon

Děj: Divadelní hra vypráví o rodině lakomce, žijícího v Paříži. Harpagon má dvě děti Elišku a
Kleanta. Je velice bohatý, ale ještě více než bohatý je lakomý. Své bohatství tají i před svými dětmi.
Peníze, které má ovšem neutrácí, takže se mu hromadí, přesto svým dětem nic nedopřeje. Než aby
utrácel, by si dal raději koleno vrtat. Snaží se ušetřit a přijít k penězům všude možně. Největší zisk mu
umožňuje půjčování peněz s obrovským úrokem. Harpagonova správce dělá Valerius, a to proto, aby
byl Elišce, kterou miluje na blízku. Snaží se Harpagonovi vyjít vstříc a se vším s ním souhlasit, aby ho
později mohl požádat o ruku Elišky. Proto Valeriuse nemá rád pomocník Jakub.
Když jednou Eliška s Kleantem jdou k Harpagonovi, aby si sním promluvili o sňatcích, tak jim
Harpagon řekne, že si s nimi o tom chtěl také promluvit. Harpagon se začne Kleanta vyptávat na Marii,
kterou Kleantes miluje, o čemž ovšem Harpagon neví. Kleantes mu na jeho otázky řekne, že si myslí,
že je Marie počestná a roztomilá dívka. Harpagon je rád, že s ním syn takto souhlasí a řekne, že si ji
hodlá vzít za manželku. Harpagon si ji chce vzít proto, že je chudá, tudíž není zvyklá utrácet, takže by
na ní ušetřil. To Kleanta velmi vyvodí z míry a musí odejít z místnosti. Poté se obrátí k Elišce a řekne
ji, že pro Kleanta vybral jednu vdovu a pro ni bohatého moudrého padesátiletého pana Anselma. Eliška
rozhodně protestuje proti tomuto sňatkem.
Kleantes s Frosinou si domluví, že Marii Harpagonovy znechutí, aby mu dovolil sňatku s ní.
Marie je pozvána na večeři a Harpagon si všimne, že se možná Marie líbí jeho synovi. Proto si ho k

5
sobě zavolá a zeptá se ho co si o ni myslí. Kleantes, jak se domluvil s Frosinou, tak řekne, že je
nesouměrná a podprůměrná. Harpagon řekne, že mu tím zhatil plán, když uvažoval nad svým a
Mariiným věkem, tak ho napadlo, že by si ji mohl vzít Kleantes. Když to Kleantes uslyší hned otci
prozradí, že ji miluje od první chvíle, co ji uviděl a byl u ní i na návštěvě. Harpagon je rád, že to
Kleantes prozradil. A řekne mu, že ji musí pustit z hlavy a vzít si tu, kterou mu určil. Kleantes se na
otce naštve, že na něj šel takovýmto způsobem.
Kleantův sluha La Fleche ukradne Harpagonovi skříňku s penězi, aby svému pánovi pomohl
získat Marii. Harpagon se rozzuří a z krádeže podezírá každého ve městě. Jde za komisařem, aby mu
pomohl vypátrat zloděje. Nejdříve vyslýchají Jakuba a ten řekne, že skříňku ukradl Valerius. Když
Harpagon vyslýchá Valeria, tak si Valerius myslí, že je řeč o Elišce. A vyzradí Harpagonovi, že se s ní
zasnoubil. Ke komisaři přijde Eliška, Marie a Frosina a postupně tam přijdou všechny postavy. Přijde
tam pan Anselm. Anselm se dá do řeči s Valeriem a při tom se zjistí, že pan Anselm je otec Valeriuse,
pocházejí z Neapoli a ztratili se při ztroskotání lodi, když odjížděli do vyhnanství před neapolským
povstáním. Tento příběh pozná Marie a zjistí, že je dcerou Anselma, tedy Thomase D' Alburcy a sestrou
Valeriuse. Díky Anselmovi si Kleantes mohl vzít Marii a Eliška Valeriuse. Pod Harpagonovou
podmínkou, že Anselm ponese všechny náklady a Kleantes Harpagonovi řekne, kde je jeho pokladna.