Usmířené Lítice

Aischylos

Přeložil Ferdinand Stiebitz

Znění tohoto textu vychází z díla Antické tragédie tak, jak bylo
vydáno nakladatelstvím Odeon v Praze v roce 1970. Pro potřeby
vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

§
Text díla (Aischylos: Usmířené Lítice), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 3. 3. 2023.

 OBSAH

OSOBY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
USMÍŘENÉ LÍTICE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
 OSOBY

VĚŠTKYNĚ DELFSKÁ
ORESTÉS
FOIBOS APOLLÓN, bůh
DUCH KLYTAIMÉSTŘIN
PALLAS ATHÉNA, bohyně
SBOR LÍTIC
Soudcové, sluhové, hlasatel, trubač, kněžky Athéniny, lid

Koná se před Apollonovým chrámem v Delfách a na athénském hradě

před chrámem Athéniným.

–6–
Průčelí Apollonova chrámu v Delfách; jeho široká dvojkřídlá vrata
jsou zavřena. Před nimi stojí stará VĚŠTKYNĚ v dlouhé bílé, nepře-
pásané říze; na hlavě má vavřínový vínek, v ruce berlu.

VĚŠTKYNĚ:
Nejprve z bohů Zemi vzdávám čest
svou modlitbou, té první věštkyni;
pak Themidě, jež druhá zasedla
na matčin věštný stolec, jak dí zvěst;
a jako třetí sídlo převzala
zas jiná dcera Země, v dobré vůli
a bez násilí: Foibé Titanka;
a ta je, když se Foibos narodil,
dá jemu – ten bůh sluje po Foibě.
On opustil své délské jezero
a skály, k Palladiným připlavil
se břehům, plným korábů, a sem
v tu zemi přišel, k sídlům parnaským;
a Héfaistovci, razitelé cest,
ho s velkou poctou provázeli sem,
činíce schůdným neschůdný ten kraj.
Když přišel, přivítal ho slavně lid
i kníže Delfos, vladař těchto míst.
Zeus v jeho nitru vznítil nadšené
to umění a jako čtvrtého
jej věštce na ten stolec posadil:
je Diův prorok Foibos Apollón.

–7–
 K těm bohům já se modlím především;
a slovy vzdávám čest i Palladě,
jež sídlí před chrámem, ctím nymfy též,
jež hostí sluje skály korycké,
kde sídlí ptactvo, kam si zajde rád
i bůh. Té končiny, jak dobře vím,
je pánem Dionýsos od těch dob,
co v čele bakchantek jak zajíce
kdys uštval k smrti krále Penthea.
A dále vzývám Pleista prameny,
moc Poseidónovu a Dia též,
jenž plní vše, bůh nejvyšší – a tak
chci na svůj věštní stolec usednout.

A kéž mi požehnají dnešní vstup

víc než kdy jindy! A kdo z Helénů
sem přišel, nechať vejde do chrámu,
jak určí komu podle zvyku los;
neb věštím po řadě, jak velí bůh.

Vejde do chrámu a zavře za sebou. Za chvíli vyběhne se známkami

nejvyššího rozčilení, opírajíc se oběma rukama o hůl. Vrata za sebou
rozčileně zavře.

Věc strašná k vyřčení a strašlivá

i na pohled mě z chrámu Foibova
zpět zahání – já téměř omdlévám
a sotva vzpříma kráčím – ruce jen,
ne rychlost nohou k spěchu pudí krok:
strach mění v nic, ach, v dítě stařenu!

–8–
V síň chrámu vcházím, vínky zdobenou,
a u kamene, kde je zemí střed,
zřím sedět muže bohy kletého
jak prosebníka: z rukou kane krev
a meč v nich drží čerstvě tasený
a štíhlou ovinutou ratolest,
již dlouhou stuhou skromně ovinul,
bělostnou vlnou – jasně řečeno.
A před tím mužem sedí na křeslech
a spí, oh, přepodivný zástup žen –
žen, pravím? Ne, jsou Gorgony to spíš,
a zas v nich znaky Gorgon neshledávám!
Takové bytosti jsem viděla
už kdysi, malované: ženštiny,
jež Fíneovi pokrm loupily;
ty zde jsou bez křídel, jak ony jsou
však černé též a celé odporné.
Chrápou a supí, že to nelze snést,
oči jim hnusným mokem mokvají
a mají oděv, v jakém nesluší
se vcházeti ni k bohům do chrámu
ni k lidem pod krov. Neznám národa,
k němuž by patřila ta družina,
ni země, jež si troufá živiti
to plémě beztrestně a péče té
by s pláčem neželela později.

Nuž o další ať se už postará

pán toho domu, Foibos přesilný:
jeť lékař věštec, zná se v úkazech
a domy jiných umí očistit.

–9–
Otevře obě křídla vrat, takže se zjeví vnitřek chrámu, prozatím tem-
ný, a stařeckým kvapem odejde. Po chvíli se vnitřek chrámu rozjasní.
Uprostřed je omfalos, kuželovitý kámen s tupým vrcholem, ovinutý
stuhami. U něho stojí ORESTÉS, drže v levé ruce olivovou ratolest,
v pravé tasený meč zkalený krví. Kolem jsou sedadla, na nich spí
LÍTICE. Za ORESTEM stojí APOLLÓN s lukem a šípy.

APOLLÓN:
Věz, nezradím tě! Strážcem budu ti
až do konce, ať budu u tebe
či daleko, a k nepřátelům tvým
se nikdy nechci měkkým ukázat.
I teď jsem spoutal, viz, ty Vzteklice:
tu leží v spánku, děvy ohavné,
ty staré dcery pravěku. Ni bůh
ni člověk se k nim nedruží ni zvěř.
Jen k zlu se zrodily, i bytují
tam pod zemí v zlých tmách a v Tartaru,
lidem i bohům nebes odporné.
Však prchej přec a mužně vytrvej!
Budou tě honit širou pevninou,
a až už přejdeš bludným krokem souš,
i po moři a výspách v proudech vln.
Ty hleď však, abys dříve neumdlel,
jsa štván tou trýzní, dokud nestihneš
hrad Palladin: tam usedni a chop
se lokty její sochy prastaré!
Tam nalezneme soudce činů tvých
a smírnou řečí také prostředek,
jak tě té trýzně zprostit docela.
Vždyť já tě přiměl matku zavraždit!

– 10 –
ORESTÉS:
Víš, Foibe, co je správné; víš‑li to,
hleď také, abys to měl na péči!
Máš dosti moci, abys pomáhal.

APOLLÓN:
Věř tomu vždy a strachem neklesej!

ORESTÉS odloží ratolest, zasune meč, a rozloučiv se pohledem

s FOIBEM, prochází spícími LÍTICEMI. APOLLÓN, vzhlížeje do výše:

Ty, Herme, rodný bratře z téhož otce,

ho střež, a buď mu vskutku průvodčím,
jak sluješ, hlídej mého chráněnce!
Zeus ctí a chrání svatost bezprávných,
když míří k lidem v dobrém průvodu.

ORESTÉS vyjde z chrámu a odejde vlevo; APOLLÓN zmizí.

Pauza, během níž je chvílemi slyšet chropot LÍTIC. Po chvíli se před

nimi vynoří ze země DUCH KLYTAIMÉSTŘIN.

DUCH KLYTAIMÉSTŘIN:
Vy spíte: aj, co platno, spíte‑li?
A já jsem v davu Stínů skrze vás
tak zneuctěna! Mezi mrtvými
mě stíhá bez ustání hana těch,
které jsem zabila, a s potupou
já bloudím sama. Oznamuji vám,
že trpím těžkou mrtvých žalobou.
Tak hrozný zločin na mně spáchala

– 11 –
 má vlastní krev, a žádný pro mne bůh
nechystá hněvnou pomstu, ačkoli
mě sklály ruce vraha matčina!

Obnaží si prsa; k NÁČELNICI SBORU.

Svým nitrem pohleď na tu ránu zde!

Neb jasně vidí spící duše zrak,
však za dne není s to zřít daleko.

Kolik jste zhltaly mých úliteb

a mlsků, prostých vína, střízlivých,
co hodů nádherných jsem chystala
vám na svém krbu v pozdní noční čas,
jejž s vámi žádný z bohů nesdílí!
To vše, jak vidím, šlapete vy v prach.
On uprchl vám jako srnec pryč,
a přímo z tenat, lehce přenesl
se přes ně, ach, a vám se vyšklebil!

Nuž slyšte – mluvímť pro klid duše své –,

podzemské bohyně, vše rozvažte!
Já, Klytaiméstra, ve snu volám vás!

SBOR sténá.

Sténáte, ale ten muž uprchl,

je pryč! Máť lepší přátele než já.

SBOR sténá.

– 12 –
 Spíš příliš tvrdě, nedbáš porážky!
Je pryč můj vrah, vrah matky, Orestés!

SBOR úpí.

Ty spíš a úpíš. Vzchop se rychle již!

Co je tvou sudbou, ne‑li konat zlo?

SBOR úpí.

Spiklenci mocní, spánek s únavou,

vší síly zbavili tu strašnou saň.

SBOR dvakrát hlasitě zasténá; pak jednotlivě vyráží ze spánku výkřiky.

SBOR:
Chyť ho! Chyť ho! Chyť ho! Pozor!

DUCH KLYTAIMÉSTŘIN:
Zvěř honíš, hafáš ve snu jako pes,
jenž honby nenechá ni na chvíli.
Co z toho? Vstaň a přemož únavu!
Ne abys spánkem ukonejšena
tu ztrátu přehlédla! Mé výčitky,
tak oprávněné, zraňtež srdce tvé –
ty srdci rozvážných jsou důtkami!
Běž, ovaň ho svým dechem krvavým,
svých útrob žárem hleď ho stravovat,
stíhej ho podruhé a umoř jej!

Propadne se do země. NÁČELNICE SBORU procitne a budí svou sou-

sedku.

– 13 –
NÁČELNICE SBORU:
Slyš, budím tě – ty probuď sousedku!
Spíš? Vstávej, střes ten spánek!

LÍTICE s úpěním procitají, budíce se navzájem.

                                                               Pohleďme,
zda není klamná předzvěst toho snu!

Jednotlivé členky SBORU slídí po svatyni.

SBOR:
Je zle, ach, družky, je zle! Ach, co nás to potkalo!

NÁČELNICE SBORU:
Ach, potkala mě velká strast! Můj marný trud!

SBOR:
Ach, jak to bolí, ó žel! Jak trpká nás potkala strast,
jak nesnesitelné zlo!
Ta zvěř nám z tenat vyvázla a uprchla!

NÁČELNICE SBORU:
Snem zdolána, já ztratila svůj úlovek!

SBOR:
Ha, Diův synu, tos ty tu kořist nám ukradl –

NÁČELNICE SBORU:
– a stará božstva potupils, ty, mladý bůh –

– 14 –
SBOR:
– když onoho chráněnce ctíš, ač bezbožný je to muž
a rodičům odporný!
Tys bůh, a osvobodils vraha matčina!

NÁČELNICE SBORU:
Kdo může nazvat spravedlivým ten tvůj čin?

Seskupí se všechny u východu z chrámu.

SBOR:
Ty výtky, které na mne ze sna dolehly,
jak vozatajův bič, jenž pádně šleh,
mě ranily do srdce a do hlubin útrob mých.
Jak po ranách kata krutého
pociťuji v nitru svém,
ach, strašné, přestrašné hrůzy mráz.

Hle, takto jednají ti mladší bohové!

Již dostali ve svou moc i práva trůn,
jenž od vrchu po nohy je krví potřísněn.

Ukazují na omfalos.

A hleďte na ten kámen zde,

zemí střed: je znesvěcen
té ohavné vraždy poskvrnou!
A znesvěcením krbu on, ten věštný bůh,
si znečistil svatyni svou
samoděk, samočinně,
když to, co je smrtelné, ctil: tak porušil božský řád
a odvěkých Moir tak zmařil svatou moc.

– 15 –
 Nám ublížil, a toho muže nespasí.
Ať prchne i pod zemi,
svobody nedosáhne:
je vinou obtížen a na hlavu prokletou
mu zjedná ten hřích zas nového mstitele!

Ve svatyni se objeví APOLLÓN ozbrojený lukem a šípy; rozruch ve

SBORU.

APOLLÓN:
Pryč odtud, velím, ihned z chrámu ven,
kliďte se z věštecké mé svatyně –

Hrozí NÁČELNICI lukem a šípem.

– sic tě to okřídlené, stříbrné

mé hádě stihne, zlatou tětivou
jsouc vysláno, a poraní tě tak,
že budeš z útrob chrlit bolestí
proud černé pěny, dávíc ze sebe
chuchvalce krve, jíž ses nalokala!
Vám s tímto chrámem přicházeti v styk
se nesluší – vy máte dlíti tam,
kde soudy krvavé se konají
hlav stínáním a oslepováním,
kde chlapci pozbývají kleštěním
své mužné síly, kde se kamenuje
a mrzačí, kde strašně úpějí
ti, kdo jsou vbiti na kůl! Slyšíte,
jaké to milujete „slavnosti“,
pro něž jste bohům odporné? Váš vzhled

– 16 –
 to všecek ukazuje. V sluji lva,
jenž chlemtá krev, by stvůry takové
se měly pelešit, ne káleti
svou hnusnotou tu skvostnou věštírnu!
Ven odtud, stádo – bez pastýře však:
kdo z bohů měl by takovou sběř rád?!

SBOR se vyhrne z chrámu; APOLLÓN stojí ve dveřích.

NÁČELNICE SBORU:
Ó vládce Foibe, poslyš zase nás!
Tys nejen spoluviník, ty jsi sám
to všechno spáchal, sám jsi vinen vším!

APOLLÓN:
Jak to? Mluv: tolik ti chci povolit.

NÁČELNICE SBORU:
Tys kázal, aby matku zavraždil.

APOLLÓN:
Já kázal otce pomstíti – proč ne?

NÁČELNICE SBORU:
Pak stal ses čerstvé vraždy ochráncem.

APOLLÓN (přisvědčuje):
A vyzval ho v můj chrám se utéci.

NÁČELNICE SBORU:
A tu nám laješ? My ho provázíme!

– 17 –
APOLLÓN:
Vám nepřísluší vcházet v tento dům.

NÁČELNICE SBORU:
Ten úkol nám byl přece přikázán!

APOLLÓN (ironicky):
Krásná to čest a úřad – chlub se tím!

NÁČELNICE SBORU:
My matkovrahy štveme z domova.

APOLLÓN:
A což když vraždí žena manžela?

NÁČELNICE SBORU:
To neprolévá vlastní rodnou krev!

APOLLÓN:
Tak znevažuješ, měníš v pouhé nic
ten svazek, který posvěcuje Zeus
a mocná Héra! Ale mluvíc tak,
i Afrodítou nectně pohrdáš,
jež poskytuje tvorům smrtelným
to nejmilejší. Lože, mužovi
a ženě souzené, když práva moc
je střeží, světější je přísahy.
Nuž jsi‑li shovívavá, jestliže
se vraždí navzájem, a netrestáš
a nestíháš je hněvným zrakem, dím,
že nemáš práva štváti Oresta!

– 18 –
 Vímť, že tě tuze hněte jedna věc,
a druhou zřejmě neseš klidněji.
Co je tu právem, Pallas rozhodne.

NÁČELNICE SBORU:
Já nikdy neupustím od něho!

APOLLÓN:
Nuž stíhej si ho, na trud hromaď trud!

NÁČELNICE SBORU:
Jen mi mou hodnost slovy nezlehčuj!

APOLLÓN:
Ni darem nevzal bych tu hodnost tvou!

Neklid ve SBORU.

NÁČELNICE SBORU:
Jsiť velmi mocný u Diova trůnu.
Však já – mne štve krev matky – za trestem
jdu zas a toho muže vyslídím.

SBOR neuspořádaně odkvapí.

APOLLÓN:
Já ochráním a spasím svěřence.
Jeť zlý hněv prosebníkův u lidí
i bohů, byl‑li zrazen vědomě.

Zmizí v chrámu.

– 19 –
Proměna.
V pozadí chrám Athény Poliady na athénském vyšehradě. V popředí
Athénina socha, u ní oltář na stupních. ORESTÉS přikvapí, klesne
u sochy a obejme ji.

ORESTÉS:
Athéno, paní, k tobě přicházím,
jak velel Foibos: štvance kletého
rač milostivě přijmout! Smyta je
krev z rukou, nejdu se sem očistit;
hřích pozbyl svého ostří, otřel se
už stykem s lidmi v domech, na cestách,
jak jsem tak bloudil mořem, pevninou.
Dle nařízení věštby Foibovy
v tvůj chrám teď přicházím, ó bohyně,
a u tvé sochy zde chci vytrvat
a vyčkat, jak se rozhodne má pře.

Usedne, drže se sochy.

Po chvíli přichází kvapem na scénu slídící SBOR LÍTIC, jedna po dru-

hé; nejprve NÁČELNICE SBORU s jednou, pak ostatní.

NÁČELNICE SBORU (ke své společnici, ukazujíc na zem; mluví ztěž-

ka):
Ha, tu je zřejmá stopa toho muže:
sleduj ten pokyn němé zrádkyně! –
Jak za raněným srncem pes, tak my
jdem za ním po krvavých krůpějích.
Má hruď už sípá od vší námahy,
tak úmorné: já každý země kout
jsem proslídila, letem bez křídel

– 20 –
 jsem přes moře ho stíhala – jak loď
jsem byla rychlá, o nic pozadu.
A on se nyní choulí kdesi zde:
pach lidské krve čiji lahodný.

PRVNÍ ČLENKA SBORU (k jiné):

Slyš, dívej se, dívej se a všechno tu prohlížej,
ať odplatě potají ten matkovrah neujde!

Slídí.

DRUHÁ ČLENKA (ukazujíc na ORESTA):

Hle, tam je! Našel záštitu
té nebeské bohyně, a k soše se přivinuv,
chce za viny spáchané se soudu podrobit.

TŘETÍ ČLENKA:
To není možné! Žel, ó žel, krev matčinu
už nelze nikdy navrátit,
když na zem se vylila a rozplynula v prach.

Dorážejí na ORESTA.

ČTVRTÁ ČLENKA:
Ne, musíš za ni pykat, musíš zaživa
mi dopřát, bych z údů tvých ten krvavý lokala mok!
Kéž pochutnám si na tom děsném nápoji!

PÁTÁ ČLENKA:
A zmořím tě a zaživa tě odvleku
tam pod zem, abys odpykal
ty vrahu matky, v mukách svůj hřích.

– 21 –
ŠESTÁ ČLENKA:
Tam uvidíš, jak každý, kdo se provinil
ať na bohu některém, ať na hostu, příteli,
ať na milých rodičích,
je spravedlivě trestán za spáchaný hřích.

SEDMÁ ČLENKA:
Jeť Hádés smrtelníku soudcem velikým
tam pod zemí v říši tmy:
vše vidí a do knihy své paměti vpisuje vše.

ORESTÉS (povstane):
Poučen strastmi vím, jak rozličně
se možno očistit, a také vím,
kdy sluší mluvit a kdy mlčeti.
Však za tohoto stavu promluvit
mi nařídil můj moudrý učitel.

Krev na rukou se tratí, vysýchá,

je smyta matkovraždy poskvrna!
Když byla čerstvá, zapudila ji
už v Delfách u Foibova oltáře
krev selat na očistu zabitých;
a trvalo by dlouho vykládat
tu od počátku, kolik stýkalo
se lidí se mnou zcela neškodně.

A nyní vzývám ústy čistými

a zbožně této země vládkyni,
Athénu, aby mi šla na pomoc:
tak bez boje si získá mne, mou zem
i národ argejský, jenž poctivým

– 22 –
 a věrným bude navždy spojencem.
Ať dlí teď v krajích země africké,
u rodných proudů, u trítónských vod,
a sedí nebo kráčí, přátelům
svým pomáhajíc, či ať přehlíží
pláň flegerskou jak smělý velitel,
nechť přijde – slyšíť jako bohyně
i na dálku – a zbaví mne mých běd!

NÁČELNICE SBORU:
Ni Apollón ni Athénina moc
tě neuchrání, abys nezašel,
jsa opuštěn a prost vší radosti,
stín bezkrevný a pastva zlobohů!

Čeká odpověď.

Ty ani neodpovíš, zhrdáš tím,

co říkám, ač byls pro mne odchován
a mně jsi jako žertva zasvěcen?
Ne zabit u oltáře, ale živ
mě pohostíš! – Teď poslechni náš zpěv,
jenž spoutá tělo tvé i duši tvou!

Mluví ke SBORU; ten se seřadí do kola k tanci kolem ORESTA.

Nuž spojme své ruce a začněme rej,

když míníme teď
svou děsnou zpívati píseň
a říci, jak spravuje ve světě tom
svůj úřad družina naše!

– 23 –
 My o přímé právo se snažíme vždy.
Kdo z lidí je čist
a čisté vztahuje ruce,
ten nepocítí nikdy náš hněv
a bez pohrom životem projde.
Kdo spáchal však hřích – jak tento muž zde –
a krvavé ukrývá ruce,
jak svědkyně pravdy se zjevíme těm,
jež postihla smrt, a od vraha krev
jsme ochotny vymáhat přísně.

LÍTICE se jmou tančit kolem ORESTA tanec představující magické

jeho poutání. ORESTÉS se stále drží sochy Athéniny.

SBOR:
Matko Noci, vyslyš mne,
matko, jež jsi mě zrodila
trestat vidoucí i ty, jimž zhasl zrak!
Foibos, Létin zrozenec,
zbavuje mě cti a loupí
tuto choulící se zvěř,
jejíž smrt má usmířit
prolitou krev matčinu.
              Nad obětí tou proklatou
              tato má slova hrozivě zní –
              šálení, šílení, smyslů zmar!
              Toť zpěv Lític: loutny prost,
              poutá duši propadlou,
              na troud vysouší člověka!

Sudba, která proniká vším,

upředla svým vřetenem

– 24 –
pro náš sbor ten úřad věčný, neměnný:
lidi, kteří spáchají
v zaslepení hříchu vraždu,
stíhat, až sejdou pod zemi.
Úplnou však svobodu
nezjedná jim ani smrt.
              Nad obětí tou proklatou
              tato má slova hrozivě zní –
              šálení, šílení, smyslů zmar!
              Toť zpěv Lític: loutny prost,
              poutá duši propadlou,
              na troud vysouší člověka!

Při samém zrození tento nám připadl úřad.

Nesmrtných bohů se nikdy však nesmíme dotknout.
Stůl náš nesdílí nikdo.
V bílá roucha se odívat,
na jaré slavnosti chodit
nebylo nám dopřáno.
              My jsme si vzaly za úkol
              vyvracet domy. Kde přátel krev
              prolije úlisný domácí vrah,
              hejsa, my začneme ho štvát!
              Nechať je sebesilnější,
              čerstvou krví ho zmoříme!

Bohy se snažíme zbaviti starostí s pomstou,

plněním proseb o trest jim zjednati volnost;
soudů nemusí konat!
Vrahů plemeno odporné,
krvavé nehodným uznal
styku se svou osobou Zeus.

– 25 –
               My jsme si vzaly za úkol
              vyvracet domy. Kde přátel krev
              prolije úlisný domácí vrah,
              hejsa, my začneme ho štvát!
              Nechať je sebesilnější,
              čerstvou krví ho zmoříme!

Lidská pýcha, byť hrdě se zdvíhala k nebi,

hroutí se do prachu země a potupně mizí
za mocných útoků našich a za děsných tanců
naší černé družiny.
              Mocnými skoky jsme pádily,
              údy nám ochromil daleký běh;
              zvysoka spouštíme nohu svou,
              těžce, ach, dopadá její krok:
              pomsta viníka drtí!

On však neví, že padá, jsa zhoubným jat bludem:

taková s poskvrnou hříchu ho temnota halí;
pověst pak žalobná hlásá, že nad jeho domem
leží mračna tmavá jak noc.
              Mocnými skoky jsme pádily,
              údy nám ochromil daleký běh;
              zvysoka spouštíme nohu svou,
              těžce, ach, dopadá její krok:
              pomsta viníka drtí!

Přestanou tančit a dorážet na ORESTA; mluví spíše do hlediště než

k němu.

Ba, plníme pomstu obratně,

jsme pamětlivy zločinů,

– 26 –
 my, bohyně velebně přísné:
nás neuprosí smrtelník!
Prost úcty a cti je úřad náš,
jejž zastáváme, odloučeny od bohů
v ztuchlých temnotách, neschůdných, propastně srázných
pro živé i zesnulé.

Kdo z lidí necítí kdy strach,

v kom hrůzu nebudí zpěv,
když o našich řádech slyší,
jež určily nám Sudičky
a potvrdili bohové?
Je pradávný náš úřad, nechybí nám cti,
třebas hluboko pod zemí sídlíme ve tmách,
prostých záře sluneční!

ATHÉNA (ze strany přikvapí na scénu):

Hlas volající z dálky o pomoc
jsem v Tróji u Skamandru slyšela:
já zabírala půdu, kterou mi
– veliký díl vší země dobyté –
tam řečtí vůdcové a předáci
na věky dali v plné vlastnictví,
dar Théseovým synům vybraný.

Nuž odtamtud jsem přišla, pudíc v kvap

své neúnavné nohy, bez křídel:
(ukazuje si na hruď)
má aigis vlající mě nesla sem.

Pohlíží na LÍTICE a ORESTA.

– 27 –
 Však nevídané hosty v zemi zřím –
zrak žasne, ale neděsí se nic.
Kdo jste? Vás všech se táži vespolek,
i cizince, jenž u mé sochy dlí,
i vás, tak nepodobných tvorům všem:
vás mezi bohyněmi nezří bůh,
i od smrtelnic liší se váš vzhled.
Sám bez vady však být a bližní hanět,
toť volnost, vzdálená vší slušnosti.

NÁČELNICE SBORU:
Zvíš stručně všechno, dcero Diova.
Jsme strašné dcery Noci; pod zemí,
tam v našem sídle, zvou nás Kletbami.

ATHÉNA:
Nuž dobrá, rod i jméno vaše znám.

NÁČELNICE SBORU:
A hned se také dovíš úřad můj.

ATHÉNA:
Ó ráda, když mě jasně poučíš.

NÁČELNICE SBORU:
My vrahy lidí štveme z domovů.

ATHÉNA:
A kde se končí vrahův útěk, rci!

NÁČELNICE SBORU (ukazujíc na zemi):

Tam, kde už není místa pro radost.

– 28 –
ATHÉNA (ukazujíc na ORESTA):
I tomu hrozíš honbou takovou?

NÁČELNICE SBORU (přisvědčuje; SBOR se zavlní a zaskučí):

On osmělil se matku zavraždit!

ATHÉNA:
Byl k tomu nucen, děsil ho čís hněv?

NÁČELNICE SBORU (odmítavě; u SBORU gesta protestu):

Co může dohnati až k matkovraždě!?

ATHÉNA:
Dvě strany vidím, jednu slyším jen.

NÁČELNICE SBORU (ukazujíc zprudka na ORESTA):

Přísahu svou i mou on odmítne!

ATHÉNA:
Chceš spravedlivou slout, ne vskutku být!

NÁČELNICE SBORU:
Jak to? Jsi velmi moudrá, pouč mne!

ATHÉNA:
Přísahou nesmí křivda zvítězit!

NÁČELNICE SBORU:
Nuž vyšetřuj a sama rozhodni!

ATHÉNA:
Vkládáte na mne rozřešení pře?

– 29 –
NÁČELNICE SBORU:
Proč ne? Jsi hodna cti a ctíme tě.

ATHÉNA (k ORESTOVI):
Co ty chceš říci na to, cizinče?
Svou vlast mi pověz, rod i osudy
a pak se braň už proti nařčení,
ač spoléháš‑li na právo, když dlíš
zde u mé sochy poblíž oltáře,
jsa prosebníkem stejně ctihodným,
jak byl kdys Ixíón. Nuž na to vše
mi obratně a jasně odpověz!

ORESTÉS:
Athéno, paní, těžké starosti,
jež v posledních tvých slovech vyřčena,
tě nejdřív zbavím. Nejsem prosebník,
jenž hledá očistu, a nesedl
jsem s rukou poskvrněnou k soše tvé.
Slyš pádný toho důkaz ode mne!
Je stanoveno, aby mlčel vrah
tak dlouho, dokud ruce neskropí
mu někdo zabitého selete,
jež dosud saje, krví očistnou.
Tak mne už dávno jinde omyla
krev zvířecí a živé vody proud.

Té starosti tě takto zprošťuji;

a hned zvíš také o mém původu.
Jsem z Argu. Mého otce dobře znáš:
toť Agamemnón, lodní výpravy

– 30 –
 kdys vůdce, s nímž jsi sama zničila
hrad Priamův. On zhynul neslavně,
když přišel z války domů: matka má,
ta žena s černým srdcem, zabila
ho doma, zakryvši ho sítí lstnou,
jež byla svědkem lázně vražedné.
Já, dosud vyhnanec, se navrátil
a zabil matku – nechci zapírat –
a tak jsem vraždu otce drahého
zas vraždou splatil. Tím je vinen však
též Foibos: ten mi hrozil mukami,
jež jako osten duši bodaly,
když takto nepotrestám viníky.

Zda právem trestal jsem či neprávem,

ty rozsuď: ať se stane cokoli
z tvé vůle se mnou, budu spokojen.

ATHÉNA (po chvíli přemýšlení):

Je příliš těžké pro smrtelníka
v té věci souditi, a také mně
se nesluší v tom sporu o vraždu,
tak nesmiřitelném, být rozhodčím;
zvlášť když jsi přišel zcela očištěn
a neškodný jak prosebník v můj dům,
a ježto nejsi městu úhonou,
mám s tebou soucit. Ale
(ukazuje na LÍTICE)
                                              tyto zde
jsou mocné, lze je těžko odmítnout,
a nedojdou‑li vítězství, svůj jed

– 31 –
 mi z hněvu na půdu zde vychrlí,
a v zemi vzejde zhoubný, strašný mor.

Tak se to má: je trapné obojí,

ať zůstanou, či ať je odmítnu;
nevím si rady. Ale poněvadž
už byl zde u mne přednesen váš spor,
já předložím jej soudcům hrdelním,
jež pod přísahou z obce vyberu,
sbor mužů, kteří ve cti zestárli
a přísně dbají práv dle přísahy.
A tuto právní zvyklost na všechny
chci časy zavést v obci athénské.

K LÍTICÍM i ORESTOVI.

Vy opatřte si zatím důkazy

a svědky, pomoc přísežnou své při!
Já půjdu vybrat ze svých občanů
ty nejlepší a přivedu je sem,
by podle pravdy rozhodli tu věc.

Odejde stranou.

SBOR:
Nyní převrat způsobí
nové řády ve světě,
zvítěz‑li pře a hřích
toho vraha matky své.
Sveden tímto činem, bude smrtelník
s lehkou myslí páchat zlo.

– 32 –
Mnoho z rukou vlastních dětí
čeká krvavých teď ran
v budoucnosti rodiče!

Nebudeť už Vzteklic hněv,

smrtelníky střehoucích,
stíhat těchto zločinů.
Dovolíme každou smrt!
A tu leckdo, žele strastí bližních svých,
shledá, že jsme ustaly,
námahy své zanechaly;
ale marně ubožák
doufá v planých léků moc.

Nikdo potom nevolej,

až ho stihne pohroma,
nepozvedej žalný hlas:
„Pomoz mi,
Právo, slyšte, Lítice!“
Takto bude brzo lkát
mnohý otec, mnohá máť,
čerstvou ranou stižení.
V troskách leží Práva chrám!

Býváť bázeň prospěšná,

v duši má vždy sídliti,
býti její strážkyní.
Dobrá jest
kázeň s bázní spojená.
Nechová‑li v nitru svém
národ nebo jedinec

– 33 –
strach a bázeň před ničím,
jak by moh ještě právo ctít?

Ani život prostý pout,

ani život v porobě
neschvaluj!
Božstvo sic všelijak soudí, však pravé vždy míře
dopřává přednost.
S tím se shoduje, co dím:
bezbožnost plodívá zpupnost, svůj pravý to plod;
zdravá však mysl
je matkou štěstí, milého,
žádoucího všem lidem.

Poslyš vůbec radu mou:

Práva oltář v úctě měj,
nešlapej
ze zisku hříšnýma nohama potupně po něm!
Pokuta přijde,
čeká, čeká splatnosti den!
Ať tedy každý svých rodičů velebný zjev
daří vždy úctou
a hosta, který v jeho dům
zavítá, nechať si váží!

Kdo žije tak, jsa bez nucení spravedliv,

toho štěstí nemine,
ten nikdy v bídě zcela nezahyne.
Kdo se však směle vzpírá mravním příkazům
a žije proti právu, řády podrývá,
ten bude, pravím, jednou nucen
spustiti plachtu, až zachvátí

– 34 –
 bouře tříštěná ráhna.
Jsa stržen strašným vírem, volá, nikdo však
neslyší, ba směje se
mu božstvo, tomu ztřeštěnému smělci,
když vidí, jak je sláb v té trýzni nezdolné,
jíž nečekal, a nemůže útes obeplout.
On s celým svým štěstím na úskalí práva
narazí náhle a zahyne,
neželen v neznámu zajde.

Na scénu vchází ATHÉNA s hlasatelem a trubačem, za ní sbor soudců,

mužů i starců. Sluhové nesou dvě hlasovací osudí, jedno světlé, dru-
hé tmavé barvy, nízký stolek a hlasovací kaménky. Za soudci se tlačí
dav.

ATHÉNA:
Nuž, hlasateli, pozvedni svůj hlas
a zdržuj lid! A trubka tyrhénská
ať dechu lidského si nabere
a pronikavě k nebi hlaholíc,
dá lidu mocným zvukem znamení!

Hlasatel volá o ticho a berlou pořádá soudce a lid. Soudcové si usednou

na stupně oltáře. Sluhové postaví před ně stolek a na něj obě urny;
kaménky položí na oltář. ORESTÉS přejde na levou stranu, LÍTICE na
pravou, ATHÉNA uprostřed. Po obou stranách se kupí dav, zatlačovaný
občas hlasatelem. Na znamení trubkou vše ztichne.

Je dobré, když se shromáždil ten soud,

být zticha! Nechať pozná soudců sbor,
práv odpůrci i všichni občané
to zřízení mé pro budoucí čas

– 35 –
 a spor zde těch
(ukazuje na ORESTA a LÍTICE)
                               je řádně rozhodnut!

Po boku ORESTOVĚ se objeví APOLLÓN, bez luku a šípů. Nepřátelské

vzrušení u LÍTIC.

Kdes pánem, Foibe, vládni si, jak chceš,

však pověz, co ti je zde do té pře?

APOLLÓN:
Já přišel svědčit – neboť tento muž
se podle práva ke mně utekl,
je mého krbu chráněncem, a já
ho očistil z té vraždy –, také však
stát k soudu spolu s ním: já podnítil
tu matkovraždu!

Vzrušení u všech.

                             Nuže zahaj při

a hleď ji rozhodnout, jak dovedeš!

ATHÉNA (k LÍTICÍM):
Při zahajujíc, dávám slovo vám!
Líčí‑li od počátku žalobce
věc první, řádně ji tak objasní.

NÁČELNICE SBORU:
Ač mnoho nás, jen stručně promluvím.

K ORESTOVI.

– 36 –
 Ráz na ráz odpovídej, jak se ptám!
A předně pověz: zabils matku svou?

ORESTÉS:
Zabil; to nechci nijak popírat.

NÁČELNICE SBORU (vítězoslavně k ATHÉNĚ):

Z tří utkání už v jednom vítězím!

ORESTÉS:
Co se tak chvástáš – ještě neležím!

NÁČELNICE SBORU:
Však musíš říci, jaks ji usmrtil!

ORESTÉS:
Řeknu: já mečem hrdlo proťal jsem.

NÁČELNICE SBORU:
A kdo tě svedl, kdo to nastrojil?

ORESTÉS (ukazuje na APOLLONA):

Zde ten svou věštbou; je mi svědkem též.

Pohnutí u všech.

NÁČELNICE SBORU:
Ten věštec že tě k matkovraždě měl?

ORESTÉS (přisvědčuje):
A dodnes na ten skutek nereptám.

– 37 –
NÁČELNICE SBORU:
Až padne ortel, budeš jinak mluvit!

ORESTÉS:
Otec, jak doufám, pošle z hrobu pomoc.

NÁČELNICE SBORU:
Jen doufej v mrtvé, matku usmrtiv!

ORESTÉS:
Dvé poskvrn lpělo na ní zločinných.

NÁČELNICE SBORU:
Pouč zde tyto soudce své, jak to?

ORESTÉS:
Mně otce, sobě chotě zabila.

NÁČELNICE SBORU:
Z ní vinu smyla smrt – ty žiješ však!

ORESTÉS:
Proč ji jsi nestíhala zaživa?

NÁČELNICE SBORU:
Zabitý muž s ní nebyl krví spřízněn.

ORESTÉS:
A já – jsem spřízněn krví s matkou svou?

Rozruch.

– 38 –
NÁČELNICE SBORU:
Vždyť nosila tě, vrahu, pod srdcem!
Chceš drahou matčinu krev zapírat?

ORESTÉS (k APOLLONOVI):
Teď, Apollone, svědč a vylož mi,
zda jsem svou matku právem usmrtil!
Že jsem to spáchal, nezapírám. Teď
však urči, byla‑li, jak soudíš ty,
ta vražda spravedlivá nebo ne,
abych to mohl říci těmto zde.

APOLLÓN:
K vám, Athénini vážní soudcové,
chci mluvit v duchu práva. Věštec jsem
a nelžu. Na svém stolci věšteckém
jsem nepromluvil, ať šlo o muže
či ženu nebo město, nikdy nic,
co by byl otec bohů olympských
Zeus nepřikázal. Proto uznejte
to ospravedlnění závažné
a dbejte, pravím, vůle otcovy!
Neb Zeus je mocnější než přísaha.

Pauza.

NÁČELNICE SBORU:
Zeus, pravíš, velel věštbu takovou
dát Orestovi, aby otcovu
smrt pomstil a svou matkou pohrdl?

– 39 –
APOLLÓN (přisvědčuje):
Jeť jiná věc, když zhyne vzácný muž,
jejž přízeň Dia žezlem poctila,
a k tomu rukou ženy, nikoli
však v boji šípem, který vyslala
snad Amazonka z luku do dálky,
než tak, jak uslyšíte, Athéno
a vy, kdož tady sborem sedíte
a máte hlasem rozhodnout tu při.

Z výpravy, na níž celkem pořídil

dost šťastně, přišel domů. Jeho choť
ho přivítala řečí úlisnou
a vlídně do lázně ho uvedla.
Když skončil koupel, ona u vany
ho čekala jak žena úslužná,
však nakonec, když vanu opouštěl,
ho obestřela rouchem a v ten šat,
tak obrovský a skvostný, zapletla
mu údy a pak – muže zabila!

Pohnutí.

Tou smrtí, jak jsem pravil, zhynul muž

tak ctihodný, rek loďstvu velící.
A ji jsem proto takto vylíčil,
bych rozjitřil hněv lidu, kterému
byl svěřen k rozhodnutí tento soud.

Pauza.

– 40 –
NÁČELNICE SBORU:
Zeus cení víc, jak díš, smrt otce; sám
však spoutal otce, Krona dávného!
Není to v rozporu s tvým výkladem?

K soudcům.

Vy jste mi svědky, vy to slyšíte!

APOLLÓN:
Vy stvůry hnusné, bohům, odporné,
pouta lze sejmout, to lze odčinit,
lze vazby zprostit mnohým způsobem;
však člověk, který zemřel, jehož krev
prach země vstřebal, ten už nevstane!
Na to, ach, čáry nevynalezl
můj otec, který jinak pořádá
hned tak, hned onak všecko na světě,
a jeho síla nezná únavy.

NÁČELNICE SBORU (jež za řeči přisvědčovala):

Nuž pohleď, jak je divné, hájíš‑li
zde toho, aby z trestu vyvázl!
On vylil na zemi své krve krev,
své matky krev, a tu má bydleti
tam v Argu v rodném domě? Kterého
se oltáře smí v obci dotknout? Kdo
mu svaté vody podá z příbuzných?

APOLLÓN:
I to ti vyložím, a přesně: slyš!
Takzvaná matka dítě neplodí,

– 41 –
 jen pěstí símě čerstvě zaseté.
Plodí jen otec; ona schovává
mu plod jak přítelkyně příteli
a vrací jej, když bůh ho nezmaří.

Rozruch.

A pro svá slova dám ti důkaz též.

Státi se otcem lze i bez matky.

Ukazuje na ATHÉNU.

Zde nablízku je svědek, Athéna,

ta Olympského Dia rozenka,
jež kdysi vzešla z hlavy Diovy
a nezná matky, nikdy nebyla
v tmách lůna mateřského pěstěna –
plod, jaký žádný bůh by nezplodil!

K ATHÉNĚ.

Já učiním tvé město i tvůj lid,

Pallado, mocným ještě všelijak,
to vím; teď jsem ti poslal
(ukazuje na ORESTA)
                                                toho zde
sem k tvému krbu, aby se ti stal
sám navždy věrným, a ty spojence
v něm získala i v jeho potomcích,
a aby ještě vnuků vnukové
v tom věrném spolku pevně trvali.

– 42 –
Pauza.

ATHÉNA (k LÍTICÍM, ukazujíc na soudce):

Mám dát už hlasovat dle svědomí
a podle práva? Domluvily jste?

NÁČELNICE SBORU:
My všechny šípy vystřílely již,
i čekám, jak se zápas rozhodne.

ATHÉNA (k APOLLONOVI a ORESTOVI):

A vy? Jak od vás haně ujíti?

APOLLÓN (k soudcům):
Co víte, víte, muži: hlasujte,
však v srdci svatě dbejte přísahy!

ATHÉNA (slavnostně k soudcům a lidu):

Slyš, co teď pravím o svém zřízení,
atický lide, který poprvé
tu konáš o prolité krvi soud –
ta rada soudců má však na věky
být činna v Théseově národě!

Ukazuje na blízký Areův pahorek.

Hle, chlumek Areův! Své sídlo kdys

a tábor Amazonky měly tam,
když stíhajíce záštím Thésea
sem přitrhly a vystavěly si
tam proti mému hradu vysoký
svůj nový hrad. A obětovaly

– 43 –
tam Areovi: proto je ten chlum
a skála zvána po Areovi.

Tam bude sídlit úcta posvátná

všech občanů a bratr její strach:
ty budou ve dne v noci brániti
všem křivdám – ačli sami občané
svých řádů nepoškodí změnami.
Kdo znečišťuje jasné vody zdroj
a přilévá v něj bahno a zlý kal,
ten se v něm s pitnou vodou neshledá!

Své obci radím: v úctě posvátné

se střezte otroctví i bezvládí
a nevypuďte z města všechen strach!
Kdo z lidí žije v kázni bez bázně?
A proto v bázni zbožné chovejte
ten ctihodný můj soud, a bude v něm
váš kraj i město spasnou hradbu mít,
tak mocnou, jaké nemá žádný lid,
ni v dorských Pelopových končinách,
ni v krajích skythských! Tímto zřizuji
zde tento soud a radu, ctihodnou
i přísnou, nepřístupnou zištnosti,
stráž země, která za občany bdí,
když ve spánku si klidně hovějí.

Já protáhla své rady k občanům –

to pro budoucnost. Nyní povstaňte
a hlasujte a věrni přísaze
při rozhodněte! Teď již dosti slov!

– 44 –
Sluhové odnesou stolek s urnami za oltář. Za následujících projevů se
soudcové postupně zdvíhají, berou z oltáře po hlasovacím kaménku
a jdou za oltář vhodit jej do jedné z obou uren.

NÁČELNICE SBORU (k soudcům):

Však nezhrdejte námi, radím vám:
jsme nebezpeční hosté pro zemi!

APOLLÓN:
Já káži: ctěte v bázni věštby mé
a Diovy a nemařte jich plod!

NÁČELNICE SBORU (k APOLLONOVI):

Pří krvavých si hledíš neprávem;
tvůj věštný stolec bude znesvěcen!

APOLLÓN:
Můj otec v moudrosti své chybil též,
když Ixíón k němu přišel, první vrah?

NÁČELNICE SBORU:
Jaks pravil! My však, nedojdeme‑li
tu práva, těžce zkrušíme tu zem.

APOLLÓN:
Jste v nevážnosti stejně u nových
i starých bohů. Já tu zvítězím!

NÁČELNICE SBORU:
Tak jednals v domě Admétově též:
přinutils Moiry odvolati smrt!

– 45 –
APOLLÓN:
Čiň dobře tomu, kdo tě zbožně ctí:
toť správné! Zvláště je‑li v tísni zlé.

NÁČELNICE SBORU:
Porušils dávných řádů pevný chod,
ty prabohyně vínem obelstiv!

APOLLÓN (ukazuje na hlasující soudce):

Hned ztratíš při a budeš soptiti
svůj jed, tvým protivníkům neškodný.

NÁČELNICE SBORU:
Jsi mlád a šlapeš po mně, stařeně!
Nu, vyčkám rozsudku – neb dosud váhám
to město postihnouti hněvem svým.

Soudcové skončili hlasování a sedí všichni na svých místech.

ATHÉNA:
Je na mně, abych rozhodla tu při.

Vezme si z oltáře hlasovací kamének.

Svůj hlas já přidám v prospěch Orestův!

Já nemám matky, nemám rodičky
a kromě sňatku, který odmítám,
jsem vší svou duší mužům oddána:
jsem naveskrz a zcela otcova.
I nedám přednost smrti ženy té,
jež muže, strážce domu, zabila.
I rovnost hlasů zprostí Oresta!

– 46 –
K soudcům.

Soudcové, kterým svěřen úkol ten,

vysypte rychle losy z osudí!

Dva ze soudců odejdou za oltář.

ORESTÉS:
Ó Foibe, jak se ten soud rozhodne?

NÁČELNICE SBORU:
Ó matko, černá Noci, vidíš to?

ORESTÉS:
Mne čeká život nebo oprátka!

NÁČELNICE SBORU:
Nás další úcta nebo znik a zmar!

Soudcové přinesou osudí, sluhové za nimi stolek.

APOLLÓN:
Vysypte hlasy z uren, poctivě
je oddělte a řádně sečtěte!
Nedbalost může zplodit velké zlo,
zdar domu spasit jediný jen hlas.

Soudcové vysypou na stolek kaménky z každého osudí zvlášť a seřadí

je po pěti do dvou skupin, dávajících stejné obrazce. Osvobozovacích
kaménků je však o jeden méně.

– 47 –
ATHÉNA (přistoupí ke stolku a přidá k osvobozovacím kaménkům
svůj):
Je zproštěn viny krvavé ten muž:
hle, rovnost hlasů vyšla sčítáním!

Vzrušení u všech; za něho APOLLÓN zmizí.

ORESTÉS:
Můj dům jsi zachránila, Pallado,
v zem otců, z které jsem byl vyhnán, zpět
mě uvádíš. I řekne leckdo z Řeků:
„Hle, zas je pánem statků otcovských
ten z Argu muž, byv spasen Palladou
a Foibem, a též třetím ochráncem
všemocným Diem!“ Toho dojala
smrt otcova, a vida
(ukazuje na LÍTICE)
                                    tyto zde,
jak obhajují matku, spasil mne.

Já půjdu nyní domů, dříve však

chci tvému lidu a té zemi zde
dát pod přísahou na vše časy slib,
že nikdo, kdo mé zemi povládne,
sem nepřitáhne s vojskem ve zbroji.
My sami, i když v hrobě budeme,
vše nezdarem a trudy zmaříme;
těm, kdo by chtěli rušit nynější
mou přísahu, těm úzkost před cestou
já vnuknu, dám jim špatná znamení,
by litovali svého podniku.

– 48 –
 Však dostojí‑li smlouvě, budou‑li
vždy toto město Palladino ctít
svým spojenectvím, budu občanům
tím větší prokazovat milost zas.
Žij blaze ty i města tvého lid,
vždy schopný nepřítele popadnout:
ať zdar a vítězství jej provází!

Odejde. Smráká se.

SBOR:
Ho hó! Vy, mladší bohové,
jste vyrvali z rukou mých
ty dávné řády, zašlapali jste je v prach!
Já ubohá jsem zneuctěna! V hněvu zlém
však zkruším těžce tu zem:
strastný jed, svůj strastný jed
z hrudi na ni vychrlím,
já spustím ten zhoubný déšť, jenž zmaří úrodu!
Zem napadne plíseň, zhyne list i každý plod
– hó, pomsto, pomsto má! –
a zamoří kraj morem vražedným. – Ach žel,
co učiním – óh! Mám vskutku se stát
zlou metlou těm občanům?
Ho hó, jak těžký žal a hanba postihla nás,
nešťastné dcery Noci!

ATHÉNA:
Dejte si říci, neneste to zle
a nebědujte! Nepodlehly jste:
pře hlasů rovností se skončila
dle pravdy a ne k vaší pohaně.

– 49 –
 Bylať tu o úradku Diově
tak skvělá svědectví, a onen bůh,
jenž k činu věštbou radil, svědčil sám,
že nemá zaň být trestán Orestés.

Vy chcete soptit na tu zem svůj vztek?

Ó rozvažte to, nehněvejte se
a nechrlete z plic ty krůpěje,
jež plodí neúrodu, sžírají
svou ostrou šťávou lítě zárodky.
Já slibuji vám slavně, že se vám
v té spravedlivé zemi úkrytu
a sídla dostane a na skvoucích
že oltářích tu trůnit budete
a žíti v úctě u mých občanů.

SBOR:
Ho hó! Vy, mladší bohové,
jste vyrvali z rukou mých
ty dávné řády, zašlapali jste je v prach!
Já ubohá jsem zneuctěna! V hněvu zlém
však zkruším těžce tu zem:
strastný jed, svůj strastný jed
z hrudi na ni vychrlím,
já spustím ten zhoubný déšť, jenž zmaří úrodu!
Zem napadne plíseň, zhyne list i každý plod
– hó, pomsto, pomsto má! –
a zamoří kraj morem vražedným. – Ach žel,
co učiním – óh! Mám vskutku se stát
zlou metlou těm občanům?
Ho hó, jak těžký žal a hanba postihla nás,
nešťastné dcery Noci!

– 50 –
ATHÉNA:
Vy nejste znectěny! Jste bohyně,
i nechovejte příliš prudký hněv
a nerušte těch lidských sídel klid!

Poněkud výhružně.

I já mám oporu – tou je mi Zeus! –

nač o tom mluvit? Z bohů jediná
vím o tom, kde jsou klíče od síně,
v které je pod pečetí zamčen blesk!
Však není mi ho třeba. Poslechni
a nesopti svým smělým jazykem
tu slova, která zemi přinesou
ten užitek, že všechno stihne zmar!
Ztiš hořkou zlobu chmurných vzdutých vln:
ty budeš sídlit nedaleko mne
a budeš slynout velkou ctí. A což
až budeš prvotiny dostávat
z té širé země, navždy, za dítek
a sňatku zdar – mou radu jistě schválíš!

SBOR:
A to já mám strpěti, já, božstvo pravěké,
mám bydlet kdes pod zemí jak bezectný vyvrhel?
Ach, soptím z prsou hněv, ach, soptím z prsou vztek!
Ohó, ohó, ó žel!
Oh, jaký se vkrádá bol, oh, jaký to bol v mou hruď,
jenž srdce mi rve a v útrobách žhne!?
Ó Noci, matko má, slyš! Mne bohů úskočná lest
mých odvěkých zbavuje práv – jsem nic, jsem pouhé nic!

– 51 –
ATHÉNA:
Strpím tvůj hněv – jsi starší nežli já.
Jsi také jistě v lecčems moudřejší;
i mně však dosti rozumu dal Zeus!
Věř, půjdete‑li jinam, v cizí kraj,
vy zatoužíte po mé zemi – to
vám předpovídám. Neboť budoucnost
mých občanů, ta bude slavnější
než přítomnost. A vy tu budete
mít u svatyně Erechtheovy
své čestné sídlo a jak od mužů,
tak od žen, konajících průvody,
se dostane vám úcty, jaké by
vám nevzdávali nikde na světě.

Jen nevrhejte ostnů krvavých

v mé kraje, jež by hryzly útroby
mých mladých mužů, štvaly k šílenství
je zuřivému jako opilé,
a nezpěňujte srdce občanů,
jak u kohoutů zvyk, zlou bojovnost
jim vštěpujíce, pramen rozbrojů
a smělé útočnosti vzájemné!
Válka buď venku, za hranicemi!
Ta vzplane snadno, v té se uplatní
co nejlíp mocná touha po slávě;
co do kohoutích bojů na dvoře!

To můžeš tedy dostat ode mne:

čiň dobře, měj se dobře, dobrému
se jménu těš a cti, a podíl měj
v mé obci, milé bohům nade vše!

– 52 –
SBOR:
A to já mám strpěti, já, božstvo pravěké,
mám bydlet kdes pod zemí jak bezectný vyvrhel?
Ach, soptím z prsou hněv, ach, soptím z prsou vztek!
Ohó, ohó, ó žel!
Oh, jaký se vkrádá bol, oh, jaký to bol v mou hruď,
jenž srdce mi rve a v útrobách žhne?!
Ó Noci, matko má, slyš! Mne bohů úskočná lest
mých odvěkých zbavuje práv – jsem nic, jsem pouhé nic!

ATHÉNA:
Ne, ne, já neustanu k dobrému
ti radit, abys neřekla, že jsem
já, mladší, tebe, starší bohyni,
i s občanstvem svým nectně vyhnala
z té země, pohostinství nedbajíc.
Nuž máš‑li v úctě svaté Peithy moc,
jež sladce, konejšivě promlouvá
mým jazykem, hleď zůstat! Nechceš‑li
však zůstat, postihl by neprávem
tvůj hněv a zloba město, zkáza lid.
Vždyť můžeš v zemi, jak si zasloužíš,
mít úděl a být ctěna navěky.

NÁČELNICE SBORU (povolujíc):

Jaké mi dáváš sídlo, Athéno?

ATHÉNA (ukazuje směrem k Areovu pahorku):

Všech běd a trudů prosté. Přijmi je!

NÁČELNICE SBORU:
A jaká čest mě čeká, přijmu‑li?

– 53 –
ATHÉNA:
Všech domů blaho bude v moci tvé.

NÁČELNICE SBORU:
Ty mi chceš zjednati tak velkou moc?

ATHÉNA (přisvědčujíc):
Dám zdar jen tomu, kdo tě bude ctít.

NÁČELNICE SBORU:
A to mi na věky chceš zaručit?

ATHÉNA (přisvědčujíc):
Nelze mi slibovat, co nesplním.

NÁČELNICE SBORU:
Snad si mě získáš; ustal již můj hněv.

ATHÉNA:
Co přátel najdeš, zůstaneš‑li zde!

NÁČELNICE SBORU přehlíží tázavě SBOR; všechny členky dávají pří-

znivými zvuky najevo svůj souhlas.

NÁČELNICE SBORU (k ATHÉNĚ):

Nuž pověz, čím tvé zemi žehnat mám?

ATHÉNA:
Čím šlechetného dojdeš vítězství.
Co plodí nebe, země, mořská tůň,
to vše jí přej! Ať libý větrů dech,
prohřátý sluncem, proudí nad krajem;

– 54 –
 ať v stálé hojnosti se stáda plod
i země daří k blahu občanů
a símě smrtelných se nemaří!
Však bezbožníky radši vyhlazuj!
Jak zahradník jsem ráda, takové
když býlí spravedlivým neškodí.
Toť úkol tvůj. A já chci toho dbát,
aby ten stát, to město vítězné
si v bojích plných slávy, krvavých
vždy zjednávalo u všech lidí čest.

SBOR:
Ráda, ráda budu bydlit s Palladou,
městem slavným nezhrdnu,
jež sám všemohoucí Zeus i divý Arés
za hrad bohů pokládá;
zdobí i chrání oltáře
bohů v Helladě ctěných.
Milostivě pozvedám
věštný hlas a přeji městu:
nechať vše, co podporuje žití zdar,
v hojnosti láká ze země
jasná záře sluneční!

ATHÉNA (k soudcům a davu):

Já z lásky svým občanům vymohla to,
že přijmou zde sídlo ty bohyně ctné,
tak mocné, jež přetěžko usmířit lze.
Ty dostaly za úkol říditi vše,
co děje se s lidmi. Kdo nezkusil sám
těch bohyň zlý hněv, ach, netuší nic,
zkad na život dopadnou rány.

– 55 –
 Čím předkové zhřešili, všechno
(ukazuje na LÍTICE)
                                                              zde těm
jej do rukou žene: ať hlučí, jak chce,
zmar mlčky ho rve
a drtí zuřivým hněvem.

SBOR:
Nevaň tu zlý vítr, stromům škodící
(toť mé požehnání vám!),
aby vedra žár, jenž ničí puky rostlin,
nepřilétal do země!
Nikdy se nevkrádej do ní
hlíza, plody ničící!
Země ať živí žírný brav,
jenž by v určenou dobu vrhal
po dvou mláďatech! A bohaté země plod
štědrosti bohů ať vzdává čest
kovů šťastnými nálezy!

ATHÉNA (k soudcům):
Zda slyšíte, strážcové města, ten slib,
jejž Lítice dává? Má velikou moc
ta vznešená u bohů podsvětní tmy
i u lidí, hledících v sluneční zář.
Těm určují los, a radostný zpěv
z nich dávají některým, jiným zas pláč,
jenž zhasíná slzami zraky.

SBOR:
Smrti zakazuji též
hubit lidi předčasně,

– 56 –
 přejte dívkám půvabným
blahého života s manžely, bohové sňatku,
i vy, ó Moiry, mé sestry,
zrozené z téže matky,
šafářky řádné a ctné,
každého domu vy družky,
jevící každého času
spravedlivě svou pádnou moc,
všude ze všech bohů nejváženější!

ATHÉNA:
Jsem šťastna, že takovou přízní můj kraj
ty bohyně daří; a velebím též moc
přemluvné Peithy: ta vládla mým rtem
a jazykem, takže jsem zuřivý vzdor
v nich zlomila. Vskutku však zvítězil Zeus,
bůh porad a dohody. O dobro spor
se končí stále mou výhrou.

SBOR:
Přeji vám, by nebouřil
v městě rozbroj občanský,
nenasytný běd a zla.
Černé občanů krve ať nepije země,
ať neprahne ve hněvu pomsty
po nových pohromách obce,
za krev si nežádá krev!
Láskou ať splácejí lásku
v přátelské družnosti svorné,
svorně ať chovají i zášť!
To je lék, jenž lidem zhojí mnohou strast.

– 57 –
ATHÉNA (k soudcům):
Zda zříte, jak rozvaha rozšafnou řeč
si nalézá vždy? Hle, strašlivé jsou
těch bohyň tváře, však velký v nich zřím
svých občanů zisk. Jak laskavé jsou,
tak laskavě velkou jim vzdávejte čest,
a dojdete slávy, že řídíte zem
i město dle práva a pravdy.

SBOR:
Blaze, ó blaze tu bývejte v plném štěstí,
blaze žijte, občané,
poblíž Dia sídlící,
milí té milé Panně zde,
rozvážliví v pravý čas!
Pod ochranou Pallady
má vás v úctě otec Zeus.

Na pokyn ATHÉNIN se otevřou dveře Athénina chrámu a vychází

z něho průvod kněžek a dívek, nesoucích rozmanité oběti a rozžeh-
nuté pochodně.

ATHÉNA (stavějte se v jeho čelo, k EUMENIDÁM1):

Buď blaze i vám! – Teď půjdu však vpřed
a za svatých světel těch průvodkyň zde
vám ukáži u svého hradu váš byt.
Nuž pojďte a za čistých obětí pak
již sestupte pod zem! Tam zdržujte vše,
co zemi je zhoubné; co prospívá však
jí ke zdaru, toho jí přejte!

1 Usmířené bohyně pomsty. Pozn. red.

– 58 –
K soudcům.

Vy, vnukové Kranaa, občanstvo mé,

vy před hosty jděte a provoďte je!

K davu.

A dobrý jich čin

lid smýšlením dobrým ať splácí!

Všechno se řadí.

SBOR:
Blaze, ó blaze tu bývejte, volám znovu
k příslušníkům obce té,
k bohům i lidem smrtelným
Palladiny državy!
Ctěte zbožně hosty své,
ctěte nás, a požehnán
bude vašeho žití běh!

ATHÉNA:
Dík za to přání, jež jste pronesly!
Teď spolu s družinou svých služebnic,
jež hlídají mou sochu, za svitu
těch jasných pochodní vás dovedu
až do útulku v země hlubinách,
a právem – neboť skvostnou ozdobou
je pro veškeru Théseovu zem
váš slavný sbor, jenž se tu usídlí.
A z družiny svých kněžek vyvolím
vám temné vaší sluje strážkyni,

– 59 –
 jež bude sloužit vám, vy Vznešené
a Milostivé: neboť takto vás
teď bude celý národ nazývat.

Nuž pojďme, slavme slavnost smíření!

A tak buď krví jehňat, koláči
a úlitbami vína prostými
i mužů průvodem a dětí, žen
a stařen, v roucha z nachu oděných,
vždy slavena moc bohyň Vznešených!

Nuž kupředu, a pochodní svit plaň,

aby ti vlídní hosté země mé
se proslavili v budoucnu vším tím,
co nese zdar a štěstí občanům!

Průvod se dává do pohybu: v čele ATHÉNA, hlasatel a trubač, za nimi

služebnice Athéniny, dále soudcové s EUMENIDAMI‑LÍTICEMI a dav.
Setmělo se.

SBOR ATHÉNINÝCH KNĚŽEK:

V oddaném průvodě pojďte k svým sídlům,
staré rozenky Noci, vy ctihodné, mocné!
Zbožně ať umlkne všechen lid!
Sestupte v pravěké podzemní sluje,
úctou a oběťmi proslulá zaberte sídla!
Zbožně ať umlkne všechen lid!

Pojďte, vznešené bohyně, s námi,

smířeny s vlastí, v lásce a přízni,
cestou ať pochodní těší vás žár!
Teď zajásej, národe, plesně!

– 60 –
Výskot.

Věčný spolek teď uzavřel s hosty

Palladin národ. Všemocná Moira
určila takto a vševidný Zeus.
Teď zajásej, národe, plesně!

Výskot. Odcházejí.

– 61 –
Aischylos
Usmířené Lítice

Edice Drama
Překlad Ferdinand Stiebitz
Ilustrace na obálce John Schwegel/Shutterstock.com
Redakce Petra Kučerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 3. 3. 2023

ISBN 978‑80‑274‑3137‑3 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑3138‑0 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑3139‑7 (prc)