Historie EU v 90.

letech

1992 podpis Maastrichtské smlouvy (začala platit od 1.11. 1993)

1993 vzniká Jednotný vnitřní trh
1993 definování Kodaňských kritérií
1995 rozšíření EU o Rakousko, Švédsko a Finsko
1997 podepsána Amsterodamská smlouva (začala platit 1. května 1999)

Maastrichtská smlouva (1992-1993)

Revoluční zvrat v Evropě v letech 1989-90 urychlil přípravy ustavení Evropské unie. Konec
studené války vyvolal jednak obavy z možného rozkladu Severoatlantické aliance jako
účelového spojenectví motivovaného existencí studené války, jednak z dalšího mocenského
vzestupu německého státu. Sjednocení Německa na podzim 1990 proto bylo nejvýraznějším
motivem zrychleného tempa integrace států ES. Mezivládní konference o hospodářské a
měnové unii svolaná na prosinec 1990 byla doplněna konferencí o politické unii, se snahou
zahrnout většinu již diskutovaných oblastí prohloubené spolupráce do nového a pevnějšího
rámce Smlouvy o Evropské unii (SEU). Ta byla podepsána dvanácti členy ES v únoru 1992 v
nizozemském Maastrichtu.

Omezený čas na jednání a slabý konsensus o nástrojích další integrace ovlivnily strukturu
smlouvy. SEU tvoří jednak rámec pro všechny oblasti spolupráce, včetně Evropských
společenství, jednak upravuje spolupráci v oblastech zahraniční politiky a vnitřních věcí a
soudnictví. Vytvořila tak pilířovou strukturu, jejíž části mají rozdílný charakter – tři evropská
společenství mají komunitární povahu, zatímco spolupráce v druhém a třetím pilíři má pouze
mezivládní formu.

V rámci smlouvy o Evropském společenství pak byly výrazně rozšířeny oblasti spolupráce
(občanství Unie, hospodářská a měnová politika, sociální politika, vzdělávání a odborná
příprava mládeže, kultura, ochrana zdraví, ochrana spotřebitele, transevropské sítě, výzkum a
technologický rozvoj, životní prostředí, hospodářský rozvoj) a nově upraveny pravomoci
institucí, zejm. posílena role EP v legislativním procesu zavedním procedury
spolurozhodování. Klíčovým projektem ekonomické integrace se stala hospodářská a
ekonomická unie.

Ratifikační proces SEU v letech 1992-93 se setkal s četnými úskalími, zejm. s odmítnutím
smlouvy Dány v prvním referendu v roce 1992 a těsným výsledkem referenda ve Francii v
témže roce, problémy nastaly i v Německu a Británii. Ukázalo se, že obyvatelé nově
vznikající unie nejsou připraveni na další výrazný posun v integraci. Naplňování cílů, které
obsahovala Maastrichtská smlouva, bylo proto nerovnoměrné. Zatímco v oblastech, které
souvisely s tradičními oblastmi společných politik, bylo možno sledovat poměrně dynamický
rozvoj, v jiných, které patřily např. ke státním monopolům (telekomunikace, energetika aj.),
byl naopak vývoj velmi pomalý.
Amterdamská smlouva, Schengen a euro

Mezivládní konference (MVK) v letech 1996-97 měla za úkol zhodnotit první zkušenosti a
dořešit problémy, na jejichž řešení se členské státy nedokázaly na počátku 90. let
shodnout. Amsterdamská smlouva, jež zakotvovala výsledky MVK, však odrážela i nadále jen
omezenou míru shody. Pilířová struktura EU zůstala zachována. Oblast upravující pravidla
volného pohybu osob byla nicméně převedena do prvního pilíře jako součást podmínek
fungování vnitřního trhu. Do rámce EU byly zahrnuty Schengenské dohody, které mají
počátek v 80. letech, kdy se Francie, Německo a státy Beneluxu snažily připravit na negativní
dopady otevření jednotného vnitřního trhu. K důležitým tématům MVK patřily též instituce
EU.

Počátkem roku 1995 se staly členy EU další tři země: Finsko, Rakousko a Švédsko a ve stejné
době počaly podávat žádost o přistoupení i státy střední a východní Evropy. Reforma institucí,
která by připravila EU na východní rozšíření, však byla nad síly členů EU. Protokol o
institucích připojený k Amsterdamské smlouvě naznačoval možnost přistoupení dalších pěti
členů, úpravy pro větší počet však vyžadovaly svolání nové mezivládní konference.

Agendě EU ve druhé polovině 90. let dominovala poslední etapa přípravy na přijetí jednotné
měny. V roce 1999 přijalo prvních jedenáct zemí jednotnou měnu euro, o tři roky později
byly dány do oběhu bankovky a mince jednotné měny.

První předseda Evropské centrální banky Nizozemenc Wim Duisenberg (vlevo) předal 1.
listopadu 2003 štafetu Francouzovi Jean-Claude Trichetovi (foto: ECB)