Risorgimento

Risorgimento (z italské předpony ri – „znovu“

a slovesa sorgere – „vznikat“, „pramenit“) bylo
hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie v
letech 1815–1870 s cílem politicky sjednotit
italský národ na Apeninském poloostrově v
jeden stát. V přeneseném významu slovo
obecně vyjadřuje každou ideu obnovy jednoty
národa nebo jiného společenství lidí po dlouhé
době.

RHONA I2E
ADDA AD )
66
(1859)
(18
LOMBARDIE
MÁGENTA•MONZA BRESCIA
MILÁNSOLFERINON "BENATKY
TURÍN INCAT
ALTSINDARNTARLO AD
JA
PULA
PARMAI
LIGURIEL(1860) G NA DE
N MA
ENODE
JANOV
RO
PONTRSEPMEOZIAA ECAFLORE RIMINI R SK
NCIL
É
PESARO
LUCCA→
NICHONAKO ANCONA
LIVORNO"PISA KO
NS
M

STELFIDARDO

SKÁ
OLENTINO, LISSA(VIS)
OR

TO(1860)
1860)
E

BASTIA

GIVITAVECCHIA 207
⑥ -10
ISERNIA
RECORVO

TY
TERRACINA
•CAPRIRA BARI

RH SKO
NEAPOL
CAPRI&CASTELLAMARE
OL
BRINDISE

EN EAP
SABERNO

N
SK
EM
SARDINIE

CAGLIARI
O RE
PIZZO
LIPARSKÉOSTROWY

STRED MIOSINRECCIO
MILAZZO,

OZEM
PALERMO
•:
NÍM ORE
MARSALA! SALEM!
SICILIE
(1860)
CATANIA

SYRAKUSY 100KM

PANTELLERIA

Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u

každé země jsou uvedena data připojení, případně
odstoupení):
Hranice Itálie po roce 1870
Sardinské království (roku 1861 přeměněno na
Italské království)
Parmské vévodství
Papežský stát
Lombardsko-Benátské království (pod rakouskou
nadvládou)
Modenské vévodství
Toskánské velkovévodství
Království obojí Sicílie
Vévodství Lucca (od roku 1847 součást
Toskánska)
Beneventské vévodství
Odstoupeno Francii

Po období francouzské nadvlády v letech 1796

až 1815 se v Itálii obnovily předchozí státní
celky povětšinou s původními dynastiemi v
čele. V Benátsku a Lombardii se usídlilo
Rakouské císařství, jež se snažilo udržovat si
dominantní vliv na poloostrově. Vzpoury
organizované již ve dvacátých letech
především tajnými společnostmi, mezi nimiž
patřili mezi nejvýznamnější takzvaní karbonáři,
se setkaly se značnými neúspěchy. Novou vlnu
povstání přinesl rok 1830, ale ani tentokrát se
nepodařilo dosáhnout alespoň části požadavků
rodících se demokratických sil. Nový rozmach
přinesl ve třicátých letech do italského
národně-osvobozeneckého hnutí janovský
rodák Giuseppe Mazzini, zakladatel hnutí
Mladá Itálie, ale ani jemu se nepodařilo během
mnoha pokusů o vojenský odpor proti
stávajícím pořádkům uspět. Dalším významným
obdobím se stala až léta 1848 až 1849, i
tentokrát se ovšem podařilo intervenčním
vojskům a domácím vládcům hrozbu revoluce
během první italské války za nezávislost
zažehnat vojenskými prostředky. V polovině
století na značné části italského území tak
nadále panovaly autoritářské režimy.

Mezi těmito státy se po revolucích na konci

čtyřicátých let začalo prosazovat Sardinské
království, jež bylo oproti ostatním státním
celkům značnou výjimkou. Zdejšímu králi
Viktoru Emanuelovi II. se nepodařilo zrušit
ústavu, takže Sardinské království
představovalo v oblasti Itálie jedinou
konstituční monarchii. Zde se ujal postu
předsedy vlády Camillo Benso Cavour, jenž
zavedl v zemi rozsáhlé reformy a zlepšení
infrastruktury, čímž dosáhl citelného
hospodářského oživení. Ve spojenectví s
francouzským císařem Napoleonem III. se
Sardinskému království podařilo roku 1859
během druhé italské války za nezávislost
opakovaně porazit rakouská vojska a v
následujících letech získat podstatnou část
území na Apeninském poloostrově, takže roku
1861 byl vyhlášen vznik Italského království.
Poslední dvě oblasti, Benátsko a území kolem
Říma zvané Lazio, získal italský stát až později.
Benátky s okolím roku 1866, Řím a Lazio roku
1870, čímž bylo risorgimento završeno.

Pozadí

Počátky hnutí

Odraz Červencové revoluce

v Itálii a pozdější vývoj

Události let 1848 a 1849

Pokračující snaha o
sjednocení

Válka s Rakouskem

Připojení Benátska a
Papežského státu

Odkazy

Stránku naposledy editoval Forzadifu…

Text je dostupný pod CC BY-SA 4.0 , pokud není

uvedeno jinak.

Podmínky užití • Ochrana osobních údajů •

Klasické