Nedorozumění v Třešti

Věda je tím nejspolehlivějším a nejpoctivějším věděním, které máme

Zdeněk Neubauer

Publikováno: Vesmír 73, 510, 1994/9

Obor: Filozofie

Rubrika: Diskuse

...byly chvíle zásadní shody. Pokud to nebylo vždy rozpoznáno a doceněno, pak proto, že se občas
pro totéž užívalo různých slov nebo (častěji) stejných slov pro různé věci či pro různé aspekty
téže věci.

Ivan M. Havel: Třeštění v Třešti, Vesmír 73, 243, 1994/5

Kulturou obchází strašidlo – postmodernizmu strašidlo. Strašidlo je bytostí mýtickou

a mýtotvornou. Mýtus není výklad světa – přičemž se většinou míní falešný výklad. ‘Mýtus’ je
příběh – vyprávění o světě, o tom, jak to na světě chodí: nepřináší vysvětlení, nýbrž srozumění.
„Likviduje kognitivní chaos,“ chcete-li. Je-li však zaměňován za výklad a fakta, vyvolává chaos
informační.

Vyprávění události je to, co se ve vědě nazývá ‘anekdotická evidence’. An-ek-dota označovala

původně tvrzení ne-vy-daná, tj. nepublikovaná. Něco, co je nutno si ověřit, o co by se však žádný
spor neměl opírat. Většinu z toho, co se o postmodernizmu vypráví, nelze z pramenů doložit.
Anekdotická evidence antipostmodernizmu to pak připisuje všem filozofům vůbec.

Je proto útěšné, dovolává-li se polemika vědce s postmodernizmem

konkrétního písemného výroku. Stalo se tak v již legendární Třešti, když L. Kováč prohlásil za
nesmysl Petříčkovo tvrzení, že objektivní poznání je nesmysl. Právě při diskusi k této přednášce
došlo k největšímu třeštění. ‘Třeštění’ to nazývám ne z důvodů vokálních a lokálních, ale
logických.

Chci vám vyprávět anekdotický příběh o tom, jak se příklad, který L. Kováč na podporu své
polemiky s postmodernizmem uvedl, mohl stát základem širokého konsenzu a jak přesto tuto
svou šanci propásl. Kováčův příklad je sám anekdotický – není součástí
jeho nynějšího příspěvku, který jinak jeho třešťský příspěvek zhruba reprodukuje.

Kontroverzní výrok o objektivním poznání kolega Petříček skutečně napsal:

„Objevuje se myšlení, jež se snaží reflektovat naši současnost a reaguje přitom na problémy,
které jsou v ní živé. Možná chce říci jediné: nějaké objektivní poznání skutečnosti je nesmysl
a měli bychom se konečně naučit s tímto poznáním žít.“ (M. Petříček ml.
O postrachu postmoderny, Přítomnost III/1:28 1992).

Nabízí se sylogizmus:

Věda je objektivním poznáním skutečnosti.

Objektivní poznání skutečnosti je nesmysl.

1
= Věda je nesmysl.

Ký div, že věda se cítí dotčena a ohrožena. Podle L. Kováče však neplatí druhá premisa; dle něj je
tato devíza postmoderny sama ‘nesmyslem’ – nesmyslem z hlediska biologického.

Pro ilustraci předložil L. Kováč třešťskému shromáždění jednoduchý mentální experiment –

v reálu snadno proveditelný a jistě prováděný:

Vezměme směs řetězců RNA, vykládal prof. Kováč, vystavme je mutačnímu činidlu (které
způsobí malé náhodné obměny jejich chemické struktury) a testujme je in vitro na jejich
vazebnost na nějaký substrát S, a to tak, že S naneseme na síto či filtr, kterým necháme suspenzi
řetězců RNA procházet. Molekuly, které náhodou mají – díky své struktuře – schopnost se
alespoň v náznaku na substrát vázat, se na S zachytí nebo alespoň pozdrží spíše než jiné. Po
mnohonásobném opakování tohoto postupu s takto získanou frakcí získáme nakonec molekuly
s vysokou, specifickou vazností k substrátu. Podle L. Kováče lze strukturu takové molekuly
považovat za jakýsi poznatek: poznatek, který získala RNA o substrátu. (Pořadí bází, určující
tento úspěšný tvar, bychom pak mohli přirovnat k zapsání tohoto poznatku.) A ježto si tento
substrát – tvar jeho molekul a jejich vazebné vlastnosti – RNA ani nevymyslila, ani
nepostulovala, jde o jednoduchý případ objektivního poznání. Vždyť látka S se svými vlastnostmi
existovala už před pokusem a nezávisle na náhodně vznikajících RNA-hypotézách, jak L. Kováč
nazývá strukturální varianty RNA, jejíž afinita k S byla v pokuse selektována. Pravdivost
výsledku tohoto molekulárně kognitivního procesu byla opakovaně empiricky ověřena: různé
varianty molekul RNA byly opakovaně konfrontovány se skutečností – bezprostředně, doslova
fyzicky: jejich stykem se substrátem S. Hypotézy – strukturální verze, které se neosvědčily, byly
nekompromisně odstraněny, a to za stále přísnějších kritérií! O nějaké nezávaznosti či svévoli
zde nemůže být řeči. Objektivní poznání tedy zřejmě existuje, uzavřel L. Kováč, existuje už na
úrovni molekul. Jeho popírání ze strany postmodernistů je nesmysl!

Příklad je výborně zvolen. (Mám vždycky radost, kdykoliv filozofie čerpá své příměry nejen ze
světa každodennosti, psychiky, kultury, jazyka či historie, ale též z bohatého zdroje světa vědy,
mysliteli obvykle opomíjeného.) Na rozdíl od L. Kováče se však domnívám, že popsaný
kognitivní proces na molekulární úrovni představuje právě takové poznání, jak je chápe
postmoderní myšlení. Vždyť o to právě jde: dle postmoderní epistemologie není poznání
objektivní, nýbrž adaptivní. Ponechme stranou skutečnost, že molekuly RNA si své ‘poznatky’
vůbec neuvědomují, že se o S nezajímají, že jejich kognitivní role je pohříchu trpná atd. Každý
příměr pokulhává. Jde nám spíš o to, že nabytí určitého tvaru – obecně: zaujmutí určitého stavu
vzhledem k okolnostem (‘vstupním hodnotám’) – není objektivním poznáním, jak je tradičně
chápáno a jak mu běžný člověk zcela přirozeně rozumí. Chápe-li současná věda takto své
poznání, tj. jako selekci úspěšných hypotéz, pak mezi vědci a postmoderními epistemology
nemůže existovat skutečný spor, pouze nedorozumění.

Kognitivní biologové vlivné Maturanovy chilské školy si tyto důsledky uvědomili: chápou
kognitivní procesy (včetně lidských) ne jako objektivní poznání, nýbrž jako autopoiézi –
sebeutváření. To je plně v souhlasu s Kováčovou tezí, že poznávací proces leží v základech
biologického vývoje: sama evoluce je kognitivní proces a lidské poznání je jejím pokračováním.
Právě tento náhled stojí na pozadí postmoderní rezignace na objektivní povahu poznání
i skutečnosti. Postmoderní myšlení je od počátku novověku první, které bere vědu vážně
a vychází z její autentické zkušenosti, spíše než že by amatérsky zacházelo s jejími hotovými

2
poznatky. O to smutnější jsou zbytečná nedorozumění. Právě na Kováčově příkladě
kognitivního procesu to lze dobře ilustrovat.

Ve tvaru molekuly RNA schopné se vázat na S není nic, co by bylo možno označit za objektivní
vědění. Její proměna (‘autopoiése’) během selekce nevypovídá o předmětu poznání – substrátu
S – jaký je o sobě, tj. nezávisle na pokusném uspořádání, ale toliko o schopnosti ‘subjektu
poznání’ – molekuly RNA – vytvořit se substrátem komplex za daných pokusných podmínek.
Za jiných pokusných podmínek by byly parametry afinity mezi RNA a S, a tím i požadavky na
vlastnosti RNA molekul, jiné.

Navíc je nabytí této afinity vždy výsledkem jedinečné selekční historie. U organických
makromolekul může být vazba na substrát uskutečněna velkým množstvím zcela odlišných
primárních struktur. To, že se v určitém pokusu po opakované selekci postupně vyvine tato
a nikoliv jiná struktura RNA, není určeno objektivními vlastnostmi substrátu: ten pouze
představoval počáteční ‘mantinely’ (constraints) dané evoluční hry. Výsledná struktura RNA je
taková, jaká je, ne proto, že by substrát byl takový, jaký je, nýbrž proto, že se na začátku náhodou
vyskytl její nedokonalý prototyp, který se mezi ostatními konkurenty – kandidáty na specifickou
afinitu k S – uplatnil: ve své době nejúspěšnější společný předek.

Zdánlivě podružná, leč zdaleka ne bezvýznamná je i okolnost, že úspěšnost v tomto pokusu

odráží nejen afinitu k substrátu, ale i rychlost replikace; pomalu se replikující varianta, jakkoliv
‘pravdivá’ – tj. dobře se vázající na substrát, nemá šanci, jestliže se při replikační fázi
selekčního cyklu špatně množí – chabě se prosazuje.

Následující selekční ‘runda’ už bude variantami ono-ho předka obohacena.

Jeho způsob vazby – tj. jeho typ řešení problému afinity a tudíž i směr
sebetransformace – má tak větší šanci, aby byl mutačními obměnami
postupně optimalizován. Prostě proto, že je ho víc. Tato výhoda se vůči
ostatním alternativám v každém kole exponenciálně zvyšuje.

Z průběhu jediného takového pokusu s opakovanou selekcí bychom proto mohli být v pokušení
usoudit, že výsledný výstup byl nutný, předem daný, ‘zákonitý’. Avšak opakování téhož
evolučního procesu – po sobě, či vedle sebe, v nezávislé selekční směsi – by jistě vedlo
k molekule se zcela jinou strukturou, tedy ke zcela jinému a možná i dokonalejšímu způsobu
vazby. (Srv. Gouldovo ‘opětné přehrání pásky’ – rewinding the tape – viz rámeček A. Markoše:
„Kdo se nepřizpůsobil, vyhynul?“, Vesmír 70, 305, 1994/6).

Evoluce – jak si uvědomil už Darwin – je bytostně kontingentní, tj. náhodný proces. Proto je
divergentní – rozbíhavý. Na Galapágách Darwin konstatoval na každém ostrůvku či skalisku
jinou adaptační strategii.

Postmoderní epistemologie možná chce říci jediné: že s poznáním se to má stejně jako s evolucí.
Totéž, rozuměl-li jsem L. Kováčovi v Třešti dobře, učí i kognitivní biologie. Z toho však vyplývá,
že ani vědecké poznatky nepředstavují nějaké znalosti o skutečnosti, jaká je objektivně, tj.
nezávisle na poznání, nýbrž vypovídají o tom, jak jsme se k ní experimentálně za daných
okolností vztáhli, jak jsme se na ni ptali, o co nám šlo, z jakých představ jsme vycházeli. Přesně
tak, jako tomu bylo s výše zmíněnou selekční adaptací RNA na substrát. Kognitivní procesy jsou
z tohoto hlediska stejně podmíněné a nahodilé jako vývoj: ať jde o vývoj molekul in vitro,
organických druhů in natura či lidské vědy in cultura.

3
Historické, psychologické, sociální okolnosti hrají ve vědě obdobnou roli, jako pokusné
uspořádání v pokusu předestřeném Kováčem. Výskyt a zastoupení jednotlivých variant RNA
v prvních fázích selekce dobře odpovídá původním, naivním představám badatelů na
prahu nového výzkumu: o dalším vývoji poznatků rozhodují tyto výchozí předpoklady stejně
jako povaha poznávaného. Úspěšnosti nadějných molekul RNA v replikaci odpovídá úspěšnost
v publikaci. Prototyp – předek, který se prosadil, převládl a určil další směr selekce, odpovídá
tomu, čemu se ve vědě říká paradigma.

Proto není divu, že i ve vědě platí, že kdybychom vývoj jejího poznání mohli opakovat –
izolovaně a nezávisle – došli bychom patrně k jinému paradigmatu a na jeho základě ke zcela
odlišným poznatkům – stejně poctivě ověřeným a úspěšným, které se osvědčily ve srovnání
s jejich méně úspěšnými alternativami, které byly postupně empirickou či experimentální
selekcí vyřazeny (eliminovány), tj. vyvráceny (falzifikovány).

Výsledek takového kognitivního postupu však nelze označit za objektivní v tradičním smyslu.
K objektivnímu poznání náleží bytostná (nikoliv nahodilá) jednoznačnost, z čehož vyplývá
předpoklad konvergence (sbíhavosti) vývoje nezávislých poznávacích soustav. (Jedině tehdy
mají smysl takové výroky, jako že nějaká civilizace ještě neobjevila elektřinu či zákon
o zachování hmoty; předpoklad takové konvergence je základem vědcovy víry v ’pokrok’, o němž
se v Třešti tolik diskutovalo.) Právě tento předpoklad se však nepotvrdil: z tohoto hlediska by
bylo možno považovat novověkou hypotézu o objektivní povaze světa za vyvrácenu.

V kováčovských pokusech s molekulární evolucí in vitro by ovšem bylo možno zajistit

konvergenci výsledků paralelních kognitivních procesů občasným smícháním selekčních směsí.
Právě k tomu slouží ve vědě konference, sympozia, workshopy, badatelské nomádství,
mezinárodní časopisy a jiné formy informační prostupnosti. (Snad proto se právě dnes hodnotí
kvalita poznatků jejich světovostí, ‘impaktem’ a mezinárodním ohlasem ve vědě; má se tím
zabránit, aby snad – probůh! – nebylo objeveno někým něco zcela jiného! Rovněž alergie vůči
samotnému slovu ‘alternativní’ je výrazem nepřiměřené reakce imunitní soustavy vědecké
komunity chránící objektivitu.) Současná epistemologie – odpovědná za obsah a smysl pojmů –
si uvědomuje, že takto dosahovaná objektivita vědeckého poznání je výkon, úctyhodný, záslužný,
prospěšný a nutný, přesto však umělý – kulturní.

Tam, kde informační průchodnost neexistuje nebo je ztížena, poznání skutečnosti a s ním
i chápání světa kulturně diverguje (rozbíhá se). Srovnávací rozbor různých kultur a epoch, ale
rovněž dějiny samotné vědy, o tom poskytují nepřehledné množství dokladů. V tomto smyslu
považuje postmoderní epistemologie různá, i zcela odlišná paradigmata za rovnocenná, proto
mluví o pluralitním poznání a alternativních přístupech. Vždy – říká Gregory Bateson – „dva
popisy jsou lepší než jeden“. Nikoliv teoretické sjednocení poznatků (jak by vyžadovala jejich
objektivita), nýbrž komplementarita mnohotvárné zkušenosti zakládá pravdivost vědění.

Proto prof. Kováč při různých příležitostech moudře a naléhavě zdůrazňuje potřebnost polyfonie
ve vědě. Jednota vědeckého poznání světa tedy nespočívá ani v objektivní povaze skutečnosti,
ani v povaze vědecké metody jako takové (Wolpert – rec. Markoš, Vesmír 73, 46, 1994/1).

A tak výše uvedený sylogizmus neplatí. Věda zajisté není nesmysl – je naopak tím
nejspolehlivějším a nejpoctivějším věděním, které máme. Ne však proto, že by Petříčkovo tvrzení
bylo nesmyslem, ale proto, že věda, naštěstí, není poznáním objektivním, jehož správný výsledek
by byl už někde předem napsán – snad ve ‘věčných úradcích božích’. Věda je naopak poznáním

4
organickým, – živým, tvůrčím, rozvíjejícím se kognitivním procesem. Proto je její poznání
smysluplné, pravdivé a skutečné. A v tom nemohou, alespoň implicitně, ‘Vědci’ s ’Filozofy’
nesouhlasit.

I. M. Havel má proto pravdu, že v Třešti nastávaly mezi ‘Vědci’ a ’Filozofy’ „chvíle zásadní shody“.
Není divu: všichni sdílíme tutéž zkušenost společného světa a je podružné, zda jej prohlašujeme
za ‘objektivní’, či nikoliv. Shoda byla shodou chvílí, leč nepanovala. Chyběl k tomu společný jazyk
– sdílená vnímavost.

Rovněž prof. Kováč má pravdu, když v závěru zdůrazňuje, že vědeckému poznání nejde o to svět
pouze vykládat, ani o to jej ovládat, nýbrž že mu jde o to jej pochopit. Chyběla však vzájemná
důvěra, že právě o to jde oběma zúčasněným stranám – ‘Vědcům’ i ’Filozofům’.

Citát

Ilya Prigogine, Isabelle Stengers: Nová aliance, Pokroky MFA XXIX/5, 1984

Musíme pozitivně definovat volbu způsobu popisu... Z nutnosti volby vyplývá uznání
pozitivního charakteru problému i to, že práce na řešení problému nelze redukovat na
odhalování preexistentní pravdy, na odstraňování ryze faktuálního stavu nevědomosti.

Rýsuje se nový typ srozumitelnosti, který už není založen na ideálu „objektivity“ jakožto
nezávislosti na tom, kdo popisuje, zároveň však vylučuje i libovůli, subjektivizmus
a pragmatizmus, které se obvykle proti této objektivitě kladou.

Zárodek se utváří tím, že utváří svůj vztah ke světu. Není to autonomní a organizovaná bytost,
která by se setkávala se světem a měla se mu přizpůsobovat. Problémy vztahu ke světu se
nekladou jemu, jako kdyby on ve své identitě existoval už předtím. Vstupuje do nich tím, jak je
podstupuje, nabývá tělo, vtěluje se. ... Poznání patří spíš mezi ty strašné pohyby, které lze
vydržet jen v podmínkách zárodečného subjektu...

Popper se snaží ukázat, že pojetí, které chápe vědeckou práci jako kladení a řešení problémů,
může zahrnout i biologii a evoluci. Smysl a zajímavost tohoto pojetí tkví právě v tom, že se
pokouší dospět k pojetí pravdy, sice vytvářené, nicméně dokonalé jako takové, k pojímání
činnosti, která produkuje jak pravdu, tak zároveň kritéria této pravdy.