vIRA

AZAZRAKY

',!e!tfs iekl jim: Mejte viru BoH. Nebo amen pravtm vam, kdoi by koli fekl hofe teto: Zdvihni se a VIZ sebou do more, a nepochyboval by V srdci svem, ale vefil by, ie se tak stane, coikoli di, stane se jemu tak, co by koli fekl.

Protoie pravim vam: Zae byste koli prosili, modiice se, velte, ie vezmete, a stane se vam.

A kdyi se postavite k modleni, odpousteite, mate-li co proti komu, aby i Otec vas nebesky odpustil vam hfichy vase. "

Mk 11,22-25

97

Bezne se setkavame s problemem viry v zazraky, VetSinou je formulovan jako otazka, zda Ize verit na zazraky, Dnesni clovek na zazraky neveri. Zazracne pffbehy a nadpfirozene udalosti jsou mu tak dokladem neverohodnosti Pisma a nabozenskych zkusenostf vubec, Lide take dnes hezne spojuji nabozenstvf prave se wi zazracnosti a nadpfirozenostf. Vira pro ne spl)iva s verenim na zazraky a must by!: proto vfrazern omylu, iluze, sebeklamu ci podvodu. Bezne pak lide zahrnujf pod nabozenstvf vse, co rna co cirrit s nadprirozenem, od krest'anstvi pres magii, okultismus, parapsychologii

a jine tzv. povery, ,

Vericrno Cloveka obycejne takove povrchni smesovani vfry a povery poburuje. Dnesnf kfest'an se proto snaZi dokazovat, ze vira nema s nevedeckosti, iracionalismem a poverou nic spolecneho. Je presvedcen, ze vfra vedeckemu chap ani sveta nijak neodporuje. Podle tohoto pfesvedcen! take postupne chape svtij vztah k viie a upravuje svtij zivot z vfry, Ospesne vyloucil vse magicke a zazracne z vlastni nabozenske praxe a zkusenosti, Vsechny obrady, rity, exoreismy, zehnanf, uctfvani svatych mist, objektu a dob, vcetne charismatickych projevu visionafstvi, prorokovani a mocnych uCinku modlitby vykazal moderni vefici do oblasti politovanfhodnych prezitku minulosti, ktere pry nemaji s pravym krest'anstvfm, s jadrem Radostne zvesti nicspolecneho, Takovou oehotou pfizpusobit se tomuto svetu projevujf kfest'ane napadnou spffznenost duSt s lidmi neveffcimi a chapou dokonee takove zakotveni v tzv. "dnesnim svete", svilj strizliry a prakticky "realism us" za zasluhu a poslanf, Chteji zfejme ukazat svetu, ze krest'an je navzdory sve vlie Clovekem "normalnnn", 'ze jeho vira neni me fantastickeho, tajemneho, nybrz naopak neco vsem blfzkeho asnadno pfijatelneho. Toto usiltnachazf nekdysvuj vyraz dokonce v pfesvedceni, ze kfest'anstvi vlastne vubec neni nabozenstvim. (Druhy vatikansky koneil vyzyva k teto orientaci ke svetu, k pfizpusobeni se jeho mentalite, nazorum a potfebam; toto "aggiornamento" jeden nas teolog nedavno trefne oznacil jako "vyprodej za snizene ceny"!)

Proto rna dnesnf verici problem s virou v zazraky, Jakkoliv je totihymYtil ze sveho Zivota a pojeti sveta, drn presto v ruce bibli, A v bibli se zazraky hernzi natolik, ze je nelze docela pominout a pfehlednout, pfestoze jsme se dnes naucili cist Pismo tak, Ze si zazrakf prilis nevsirname a zamefujeme se pfedevsfm na "smysl" piislusne zpravy a "zamer pisatele" (viz napi. komentare k vychazejfcfrnu Staremu Zakonu), Je pfece dost dobfe nemozne ignorovat diiraz, ktery evangelia kladou na thaumaturgicke pusobenf Pana J ense, nemluve uz vubec 0 zazraku tistfednfm, Zazraku Velikonocnfm, v nemf piece pro kfest'ana cele Pismo nachazf svu] srnysl a na jehoz pravdivosti veskera jeho vira spocfva (srv. 1 K 15, 14). A tak stojl dnesnf osviceny, tj, od "nabozenskych pover" oprosteny vefici pied problem em, jak sladit duveru ve Slovo Bon se svym rozpacitym vztahem ke zpravam 0 "nadpfirozenych udalostech", 0 zazracfch. Pta se, zda se tak stalo skutecne, doopravdy, zda

99

tomu opravdu tak bylo, Jestlize ano, pta se, jakje to moine, kdy! se to pff~f pffrodnfm zakonum, i'iidu sveta. Pokud ne, jak ma vlastne takovym zpravam . rozumet a jak je odlisit od "solidnfch" 6daju historickych?

Tradicnf i'esenf novovekeho verfdho se ovsem vzdava porozumenf ve prospech viry, spolehne se zcela na autoritu Bon: "StaCi proste vetit!" Vira mne vybfzf pi'ijimat biblicke zpravy tak, jak jsou: od toho je zazrak zazrakem, ze je neeim jsoucim doslova "za zrakem", zrakem jak telesnjrn (smyslovym), tak duchovnim (rozumovym), Zazrak je tedy nadsmyslovym a nadrozumovym, je tam, kammuzedosahnoutpouze zrak viry. Vfra tim dochazi sveho osvedcenr, v heroismu viry Abrahamovy (Gn 22), tj. v naprosteposlusnosti aZ k obeti vlastni zkusenosti a rozumu, ktere jsou nejvyssimi statky modernfho cloveka, skladajfcfho v ne veskerou svou nadeji a jistotu. Ale tim je prave toto tradicnf lesenf opakem one v9se zmfnene sti'lzlive modernity: vei'ici se, alespoii v otazkach viry, vzdava sve pratelske otevrenosti svetu, Urputnost a pateticnost takoveho heroickeho postoje poslusne viry vs~ navic prozrazujf vniti'ni rozervanost novovekeho cloveka, ktery tim, ze Je nucen obetovat rozum a zkusenost we, pouze doklada, ie tyto jeho mohutnosti jii tomuto svetu zcela nalezej]; a kde je jeho poklad, tam je i jeho srdce (Mt 6, 21). Vira vsak chce cloveka celeho, cele srdce, celou dusi a veskerou silu, Heroismus slepe viry ho vsak vede mimo svet jeho porozumeni, zkusenosti, usilf: Buh mUte i nemozne, v dobach biblickych delal pro mne za mne tfeba i zazraky - vZdyt' je to davnol Ano, velmi davno, az "za onoho Casu", jak zacfnavaly evangelijnf perikopy katolicke liturgie, A tento "onen cas" chape dnesni vefid jako cas mythicky, tedy jako "onen svet"; to mu umoZni se na tomto svete ffdit a zai'izovat podle rozumu a zkusenosti "vlastnf Oak se alespoii domnfva). Biblicke texty vsak nejsou zpravami 0 "onom svete": jsou psany vpro nas a pro nasi spasu", " ... abyste uvefili ... a abyste drzeli !ivot v Jeho jmenu" (J 20,31). Vzdyt' ke krest'anske me bytostne mllezi, ze Zjeveni BoZl se deje v case historickem, Ze Buh zije a pusobf v dejinach sveta naseho, sveta nasi zkusenosti a naseho porozumenf

Avsak i tehdy, pfijfma-li dnesnf ki'est'an biblicke zazraky jako skutecne udalosti, jako neoddiskutovatelna fakta tohoto sveta, chape je jako neco zcela vY.jimecn6ho, ex definitione mimo-radneho. Chape zazrak jako zasah do svetoveho poradku, do pifrodnfho denio Zazrak je tak necfm nad-prirozenym, tim se BUb legitimuje jako svrchovany vladce, svetu transcendentni Stvotitel, ktery nepodleha zakonum vlastnfho vJtvoru. Zazraky proto mMe anit pouze Buh, jsou doslova jeho "privilegiem" (z lat. privus legium = zbaveny zakonu). Jako takove nepoti'ebuji zazraky zadne vysvetleni, jsou to prave "vyjimky potvrzujici pravidlo", nebot' prave toto "pravidlo", tj. nemennost svetoveho i'adu a prirodnich zakonu propujcuje zazrakum jejich zavamost, jejich smysl jako projev samotneho Boha. Takoveto chapftnf ziizrakil jako vjrazu a projevu transcendentality, supranaturality BoH

100

opraviiuje dnesnf krest'any zastavat novoveky, vCdeckj nazor na svet, uvniti' nehoz nenf misto pro nic nadpl'irozeneho. Proto se citf opravneni popirat moznost jakekoli vyjimky z piirodnich zakonu, nenf-li legitimovana Bon autoritou, coz vetSinou znameaa Pfsmem, a nanejvys cirkevnim posouzenfm, a domnfva se, ze tak nalezl hraniei mezi virou a poverou. Toto kriterium se vsak pohybuje v kruhu: vZdyt' prave zazraky jsou zde chapany jako neco, co je samo IegitimaciBoZi autorityt Proto nezb)'vtl nez zakotvit toto chapanf zazraku opet ve slepe vii'e v autoritu Pfsma.Ale prave Pismo hovoi'i na mnoha mfstech o nadprirozenych udalostech avykonech, ktere evidentne BoZi, autoritou legitimovany nejsou. Vzpomefune napr, iIspesnou reprodukci Aronovych ~inu egyptskymi kouzelniky (Ex 1, 11, 22; 8, 23), nebo vyvolani ducha Samuelova endorskou Carodfjnici (1 S 28). Bewyargument, ze i tyto divy se "daly z Bozfho dopustenf'. je velmi vseobecny a trivialnf a spfse nas zbavuje pi'esvedceni 0 vjhradmm Boztm "monopolu" na zazraky, Na jedne strane jaksi pfijfmame, ze JeZiSovy zazraky jsou dokladem jeho boistvf, na druhe strane se doeltame na mnoha mistech, ze zazraky Cinili i Jezisovi ucednfci, a jsme ujist'ovani samotn)'m Panem Jeffiem," ze Verlee v Neho, budeme cinit skutky jeste velii (J 14, 12). VZdyt'sila viry je Panem Jeifsem pfimo !icena jako schopnost Cinit zazraky, a to ve smyslu nejmasivnejsfch zasahfl do sveta ajeho uspotadani (Mt 17, 20; 21.21; Mk 11, 23): Novy Zakon na nescetnych mistech zdiiraziiuje, ze zazraky, mocne tiny, svrchovana svoboda v zasahovanf do sveta("'rokolivzadate" - Mk 11, 23) zavisf na nasf we, a to nikoliv v Boha, ale "vii'e BoZl'" (TO THEO - Mk 11, 22), takove, jakou rna sam Bfih, totiz v duvei'e, ze se tal stane, "stanet' se jemu tak, coz by koli i'ekl". Dokonce i zazraky J ezisovy jsounejak umozneny duverou tech, k nirnz se jeho svrchovanost (EXUSIA) obraet, napi'. misto "I nemohl tu divu zadneho uciniti ... i podivil se jejich nevere" (Mk 6, 5-6), vedle nescetneho mnozstvi vyroku "vira tva te uzdravila". V fif:o moci viry jsme opravneni videt samotnou podstatu Radostneho Poselstee stane se nam dale klicem k problemu viry v zazraky, Zatfm pro nas pi'edstavuje daiSi doklad, ze Pismo nepovazuje zazraky za "BoZi monopol" a tedyie nejsou vjrazem J eho transcendence wei svetu,

Modernimu, strfzlivemu kfesfanovi tedy nezb)'va nez odmftnout zazraky jako takove. Pro biblicke zpravy nadprirozeneho charakteru se hledajf bud' prirozena vysvetlenf, mho alegoricky vjklad. A tak nas potesi a povzbudi, kdy! se dovidame, Ze v egyptskych ranach mozno spattovat beine pi'irodni jevy, ke kter)'m na Nilndodnes dochazf, ze manna mohl b-yt vymesek tamarysku ci lisejru'k atp. Pred lety mne dokonce jedna sestra s nadsenfm pi'esvedcovala 0 tom, Ze MojZiS byl vlastne proutkai'! A tam, kde si takto nepomuzeme, se' nabizi vyklad a1egorickY. Tak uzdraveni slepce naznacuje zbaveni slepoty duchovni, ha dokonce Zmrtrychvstaru sarno rna "pouze" znamenat, ze duchovni odkazZaldadatele pietrval Jeho smrt atd. Tyto heine

101

formy upadle exegese jsou nesmfrne vymamnfm symptomem samotneho koiene problemu viry v zazraky, Pokusme se porozumet bliZe tomu, co nas nut! k sebenasilnejsfm vykladfim, na jedne strane "prirozenym" a na druhe strane "alegorickym".

Z eeho plyne nase spokojenost, nase zadostiucineni z prevadenf zazrakn na piirodni jevy? Zrejme nas takovy vyklad posiluje v jistote, tolik zkousene pochybnostmi a naporem vedeckych a historickych faktti, ze "Bible rna piece jen pravdu" (jak zni nazev jedne slavne knihy), a to i v tech nejneverohodnejsfch pohadkovych zpravach, Je to podivne, zdalo by se, ze by velfciho melo kazde podobne "vysvetlenf" spfse zklamat: vzdyt' Pismo nema pravdu, pfipisuje-Ii "pouhy plfrodnf de]" piisobenf Boffmu. VZdyf se tak vytracf prave onen "vlastni, teologicky obsah", kteryjsme si jinak zvykIi tolik zduraziiovat. Vetsinou vsak takto neuvazujeme a setrvavame pli uspokojeni, ze Buh se ve svem pusobenf nemusf uchylovat k "nadpfirozenym" zasauum, ze muze pfisobit prostrednictvim zcela "prirozenych sit". Ale co jsou to ony "prirozene sfly", na jejichz ryluenosti tolik lpime? Marne je spocitany, zname je?

Zde jsme u jednoho z koienii pfekazek vfry v zazraky, Spocfve v povsechnem pfesvedcenf novovekeho cloveka, fe jeho porozumenf skutecnosti je natoIik uplne, Ze vi, co je mofne a co skutecnosti odporuje. S patentem na rozum si prisvojujeme patent na skutecnostl Ones - narozdf1 od dob di'ivejsfch - jsme ochotni pfipustit, fe jiste "mnohe nedovedeme jest6 vysvetlit". To nam dovoluje jistou rezervovanou toleranci wei udalostem, ktere vzdorujf pfirozenemu vykladu. Vfdyf mnohe jevy, ktere dnes chapeme jako zcela prirozene, napi. epidemie, zatmenf, zemetresent, se dlivejsfm Iidem zdaly necfm zazracnym; Pismo samo mezi obema "typy" mocnych skutkf BoZich nerozlisuje, Znacna cast soucasne "sci-fi" Iiteratury typu "vzpominek na budoucnost" je vyrazem tohoto nahledu, A je to hluboky nahled. Znamena dvoji: jednak, fe hranice mezi rnofnostf a nemoznostt je posunutelna, a jednak, ze veskera zazracnost, vsechnymocne skutky, ktere jsou modernim clovekem upirany Bohu a vykazovany ze sveta, z existence, jsou dovoleny technice jako vyrazu lidskeho (ei antropoidnfho) dilmyslu, zameru, subjektivity a v teto technice take nachazejf sve "piirozen~ vysvetlenf'! Ziistaiime zatfm pii zkusenosti, kterou sci-fi literatura predvadf ad oculos: podle nf prave vedecky a technicky pokrok, jehoz jsme ucastnlky, svedef 0 tom, ze skuteenost neni totozna s zadnou nasi konecnou (napl. nynejsi) pl'edstavou o nf. Presto je clovek vetsinou pfesvedcen, fe dnesnf jeho piedstavy obsahujf vsechny predstavy minule - nepfipoustl, ze poznanf je woven zapomfnamm - proto ona paradoxalita symbolu ''vzpomfnek na ... budoucnost"! Tato uvaha mis tak vede k hlubsi vrstve naseho pojetf "pi'irozeneho". Je ji podstatna, zasadnf vysvetlitelnost, a to znamena, jak mim to ukazuje sei-fi Iiteratura, technicka vyutitelnost, ovladatelnost! Kol'enem problemu vfry

102

v zazraky je!ak pfesvedcenfdnesntho Cloveka, ze vse bezv9.jimky je v podstate vysvetlitelne, tj. uchopitelne kategoriemi naseho vypoctraveho a instrumentalnfho rozumu, ktery pievede vse zazracne (videm na dalku a skrze predmety, chlazeni plamenem, inteIigentni chovanf neziveho) na nasi k?nee~ou:, obvyklou, "do~ac.~' zkus~n~st. Nase sympatie k "pfirozenym vykladum tak v sobe skryvaJl zadostiucineni, ze na zazraku nenf vlastne nie zazracneho,. divneho - fe mocny skutek Bozf neni hoden naseho podivu, ticty a ~dec??stI ... a ~vsem, take bazne, Avsak prirozeny postoj k mimo-radne uda:ostI jakozto zazracne, se naproti tomu nepohybuje v kategorifch moznost -nem_otn?st, zda ajak. U dalost chapanajako zazrak je vz.dy smysluplna, ~a vyznam, je vzdy oslovujfct, zavazujid, obdarovavajicf, je predevsnn projevem - znamenfm (SEMEION). Pfirozeny vyklad ale znamena ex definitione odmitnutf otazky po smyslu udalosti. Tento smysl pak modernf veifd jen obtffne d?dat~cne piilepuje z~vn~ (pote co pfirozenym vykladem byl vnitini smysl ~dalosh popfenl), obyceJne jako tzv. "umysl svatopiscuv", Modernf Qovek je zbaven zodpovednosti k projevum Bon pfftomnosti tim Ze ztratil ?~ve~u ve sn:ysluplnost ~tvoleni. S touto duverou ztratil i bazen pl'~d tim, co JeJ ~rekraeuJe: ~b~l mu jen strach. Strach pied neznamym a absolutne cizfm, prot! ~emu bojuje jenom popfranfm - upfranfm existence a lpenfm na existenci vl~stlll. A byl to tusfrn Epikuros, oslavitel existence jakozto pouhe pflfozenos~, ktery ve svych lis tech navrhuje iadu vysvetlent ptirodnich jew, jako prost~edek zbavenf se strachu z bohu, piicemf je mu lhostejne, ktere vysvetlenf je spravne,

Rozli~eni mezi pfirozenym a nadpfirozenym saba hluboko do stiedoveke s<;,~oIast~. N~ty~alo s.e. vsak p:im~rne skutecnosti, ale naseho poznani. Pr,?'oze?e pozn,am (cognitio naturalis) je takove, ktere nabyvame pomoci svetla pnr?zeneho ~ozumu (1~en naturale), tj. pomoci takovych poznavacich schopnosn, v~tere ~sou n~ pri-rozene, se kterymi jsme se narodili. Naproti tomu .nadpr~oz~ne poznaru (cogrntIo supranaturalis) je nam zjevene, tj. uk?;ZuJe se nikoIivve svetle nasich schopnosti, ale zjevuje se teprve ve svetle odjinud .nef od nas a v nad-prirozenem smyslu (lumen supranaturale). Do t~hot.o zJevenevho p?,znanf spadaji zej~e;'la "~ymboly" cHi tajemstvf viry _ nikoliv .~e?y pre~e~~l~ zazraky. Clovek Je. m,!fe pochopit jen cestou viry, tj. rozumejfct, otevirajfct se diivery - tedy nikoliv cestou neduvery, odmitanf skepse, ktera je vlastnf "prirozenemu rozumu", tj. rozumu om~zujfcimu s~ pouze na to, co mu bylo od pocatku dana, co povaZuje za svou podstatu (prot~ ."n~ture" d<?dn~~, !.ieba v anglictine, znamena podstatu, esenci) nebo za ~vuJ vykon. Po~em pnro~eny" se t.ak vztahoval pouze k pilvodu pozna~aclch schopno~tt a neohr~l~oval am skutecnost, ani aktualni ci potencialni Iidske poznavacl mohutnostt Jako takove. Podobne pojem nadpiirozeneho p0ukazoval na podstatnou omezenost, odkazanost, podmfnenost Cioveka, J epo neredukovatelnost na pouhou v)iskytovou existenci, na fakt "bft narozen".

103

J e to skoro banalnf poznanf je setkani se s necim jinym v porozumenf, a toto setkanf mne samotneho i moji schopnost poznavat a pfijimat neustale

promeauje, .

Teprve novoveky elovek chee mit ';ely svet pro sebe, chce podrobit veskerenstvo vlftde sveho rozumu. p~ ·to povafuje svu.j rozum za nemenny, schopnost spravneho poznanf za vn .lOU a absolutni a redukuje proto vse beze zbytku na popsatelnost, vypoc.catelnost, ovladatelnost. Tento narok predpoklada, ze veskerenstvo, vse, co jest, je v dosahu onoho lumen naturale ~ pfirozeneho svetla, Cognitio naturalis - pfirozene poznanl se tak stava cognitio naturae - pffrodovedou. Pifroda je proto chapana jako podstatna vysvetlitelnost, vypocitatelnost - eill zakonitost, 'O'raz predpisu a pr~cipu napsanych matematickym jazykem. A tak je na usvitu novoveku pflp~ana Bohu funkce jakehosi kvasi-Iidskeho konstruktera veskerenstva a svet, jeho dflo, je pochopen, jako konstrukt, stroj. Tak je zajistena poznatelnost a ovladatelnost jsouena. Zaroven je vsak treba, aby boZsky konstrukter do sveho vYrobku piilis nezasahoval, aby znstal nepfftomny, transcendentnf a pfenechal tuto moznost cloveku, Avsak aby Clovek mohl poznavat principy - mechanismy, na jejichz zaklade svet funguje ("pifrodni zakony"), a svobodne zasahova~ do skutecnosti ("vyuflvat, spoutavat.pi'frodni sily"), je tfeba, aby sam by} mrmo svet, byl svetu transcendentnf a nebyl jen projevem jeho fungovanf jako ostatnf pffroda!

Co to vsak znamena? N a jedne strane narok novoveke vedy na absolutni poznanf v svetle 'pfirozeneho rozumu predpoklada, ze pfiroda, pochopena jako vysvetlitelnost, je pasfvnfm objektem, souborem vyskytujicich -se vecf, tedy"objektivni realitou" v pods tate (tj. co do substance a zakonu pohybu) nemennou, pfedstavujfcf fungujfci mechanism us, v nemz pro svebytnost, spontaneitu, aktivitu, svobodu a tim mene pro zazraky nenf mfsta, a ze tato pifroda je veskerenstvem vylucujfcfm vse .nadpfirozene, co by do ni mohlo nekontrolovatelne zasahovat. Na druhe strane vsak.teoreticke a prakticke vztahovanf se Cloveka k takto pochopene pffrode svobodu, spontaneitu a . aktivitu pfedpoklada. Novoveky clovek, ktery popfra zazraky, protoze myslf jsoucno jako neco, co zazracnost vylueuje, ktery popfra ~se na~pfiro~ne, protoze myslf pffrodu jako veskerenstvo, chape sam sebe jako zazrak, jako cosi nadpfirozeneho, jsoucno pfekracujfct, Ci jak se iika "transcendentalnf".

Moznost vedomeho (tj. reflektujfclho, sebeuchopujfcfho) svobodneho vztahovanf se ke skutecnosti nazval novoveky Clovek subjektivitou, Tuto subjektivitu, ktera piivodne znamenala totez co podstatu (HYPOKEIMENON), tj. zdroj sveho vlastniho pohybu jako spontannf, aktivnf zmeny, novov~ky elovek jednak zmonopolizoval, pfisoudiv jf vylucnou oblast, vedomou racionalitu, a jednak zabsolutnil, postaviv na jejim poli veskere sve chapani Skuteenosti redukovane na o~ektivitu - piedmetnost. Tim ji vsak zarov~n popfe~ protoZe neodpovida jedinemu kriteriu jsoucnosti jeho totalni ontologle

104

- kriteriu objektivity! A tak se zpupne zboZStena lidska subjektivita, ackoliv je polem veske~eho. naseho myslen] a chovani jako nejbezprostiednejSi a nejsamozfejmejsf skutecnost a jistota, na niZ kazde vedeeke pochopeni skutecnosti teprve spociva a v niZ naleza sviij smysl, stava ve svetle te~e vedy cimsi nejsoucfm, pcuhym vyrazem fungovanf objektivnich (tj. soM nerozumejfcfch, slepych) nervovych mechanismu, resp, vyrazemjejieh ehe-mismu. Na zaklade tohoto iracionalnfho blaznovstvt, jez dalo vznik takove hybridni chimericke pseudopfedstave skutecnosti, popfra modernf Clovek ve jmenu vedy, zkusenosti a zdraveho rozumu vse zazracne a nadpfirozenel

Nyni, kdyf jsme v novovekem ontologickem pfedsudku chapani jsoucna jako objektivity, ktery formuje nase mysleni, nase vzdelam, nase zkusenosti a rozumu urcuje kriterium zdravf a obsahUm vedomi kriterium skutecnosti nalezli kofen obtm viry v zazraky, pochopfme snadneji vlastnf problem. C~ tim millime, hledame-li jako vefid prirozene vysvetleni Bozfho zasahu? Minfme zfejme: Biih fidi beh pfirody, jejf chovanf, aniz by menil tento vytvor sam, asi tak jako my ovladame fungovam nejakeho meehanismu vcetne "mechanismu" vlastnfho tela! Odlisujeme tak holou fakticitu piirodnich jsoucen od jejich konkretrnch projevu a jejich vzajemnych souvislosn, Zaba je vseobecne uznavany fakt, stejne jako jeji schopnost mnozit se a pfemnozovat. Ze se tato sehopnost projevila v obdobi sporu MojzfSe s fara6nem, je prave ono ffzenf Bozt, ktere jsme v ramci nasi predstavy sveta jako objektivni reality ochotni pfipustit, Nahody a koincidenee piedstavuj i jakesi artikulace svetoveho stroje, vstupy Prozretelnosti do vlastnfho vytvoru. Ale lze si takto nahodu viibec predstavit? "Nahoda" je pojem, jimz se radikalne zffkame otazky proc, at' ui protoze takova pfiCina je prakticky Ci ·zasadne nepoznatelna, nebo protoze nezname pficiny leZi mimo ramec naseho lazaui a jejich objev by nikterak neprispel k celkovemu pochopenf, Prirozenym vykladem zazraku se vsak snazfme prave v nahode - z hlediska smyslu pojmu negativniho par excellence - hledat smysl a poehopeni. Tento buh, vkradajfcf se zaludne Uz~i sparami nevysvetlitelna, je vskutku onen znamy "God of the gaps", buh, jehoz elovek vyhanf do mezer vlastniho vedenf. Pfitom odporuje podstate zazraku, ze Bfih by se do skutecnosti nenapadne a setrne vtfral, Zazrak, ktery kona Buh, je ohromujfci, vse oti'asajicf udalost, vnfzse manifestuje slava Bozf!

At' tak Ci onak, lze si jen S obtfzemi pfedstavit Boil zasah prirozenou eestou, tedy zasah, ktery by neznamenal zmenu fetezcu pfiCin neboli poprenf determinismu, na kterem je vybudovana novoveka pfedstava objektivni reality. Prirozeny postoj se vsak (zdanlive) snadno temto obtfzfm vyhne: krome vedeckeho chapanf skuteenosti jako pfedstavitelnosti (a tedy vysvetlitelnosti - to, co je pfed-staveno, je vy-svetleno svetlem naseho rOZllm u), chape, tj. zakOuSf tez skutecnost zevniti - jako zitou zkusenost. Bezne vime, ze kaZdy ll<lS ein - od vyvolanf jaderne explose po zvednuti ruky Ci "pouhou myslenku" - je z.asahem do skutecnosti, je ovlivnenim behu sveta,

105

ptebudovanfm kauzalnfch ietezcu objektivity. Presto obvykle (narozdil od filosofu, napt, Kanta v Kritice praktickeho rozumu) nejen nevidime v nasem praktickem vztahu ke svetu nic zazracneho, ale dokonce povazujeme technickou ovladnutelnost za kriterium pfirozeneho vysvetlenf, j ak jsme vyse prokazali, Zaroveii jsme vsak videli, Ze na praktickem vztahovani ke svetu neni nic pfirozeneho, ze pfedpoklada transcendenci subjektivity, ktera implikuje radikalnf nepredstavitelnost. Subjektivitu je nutno myslet wei objektivni realite jako vpravde nadprirozenou a zazraenou. Tak vedomf zakousime jako byti nad prfrodou, ktere ji nezakousi pouze pasfvne jako bezprostfedni pusobeni, ale v jejfm celku, tj. v sirsich pojmovych souvislostech: do kauzalnfho retezce nezasahuji tak, i.e jsem uvnitf neho, ale i.e mu rozumfm jako celku i s okolnostmi, jako z vysky pozoruji krajinu, zatfmco kazda soucast teto krajiny jakoby interagovala jen se svym bezprosti'ednim okolfm, Vedomi je tez cfmsi za-zracnjm, protoze zrak, videnf a vnfmanf uz je predpoklada: to, Ze vZdy vidim neco, nelze vysvetlit ze samotne funkce zrakoveho organul Tuto zitou, banalnf a tudiZ samozi'ejmou zkusenost nadpi'irozenosti, zazraenosti subjektivity na jedne strane chapeme jako zkusenost vlastnfho vedomt, na druhe strane ji ztotoZiiujeme s nasi psychikou.

Pro tuto "pfirozenou zazracnost" subjektivityzahrnujeme pod pfirozeny vyklad zazrakii i jejich prevod na alegorii s "duchovnim smyslem", jako vyse zmfneny vyklad navraceni zraku s1epei Ci "zmrtvychvstanf" duchovniho obsahu. Na jedne strane se velmi nalehave ujist'ujeme, Ze na tomto vniti'nim, duchovnim obsahu jedine zalezf; jsme hluboce pravdive pfesvedceni, ze tento vztah k vniti'nimu, neviditelnemu, duchovnimu bytostne naleZi k we. Na druhe strane nase ujist'ovam zni tak trochu prazdne, pateticky, nepfesvedcive, protoze je bezmocne wei "pouhe, lhostejne fakticite", dtime, ze alegoricky vyklad neni vlastni duchovni smysl vystupujtci z nitra zazraku jako znameni mocneho Bozfho cinu, ale ze je to nase defenzivni vysvetleni, ke kteremu se uchylujeme a ktere nesvedci 0 moei Boz~ ale 0 chabosti nasi viry! Opacne zasahy Bozi "do lidske psychiky" typu "Buh zatvrdil srdce" Ci "vzbudil proroka ze sttedu lidu" za zazraky vnbec nepovazujeme, tj, nepocit'ujeme nad nimi rozpaky narozdil od zasahf Bozich do sveta ved! J e to vlastne podivne: v novoveke koncepei sveta prave a vyhradne lidska psychika je nadana aktivni svebytnostf narozdfl od vyskytovych jsoucen, vyznacujfcfch se poslusnou pasitivou. A co je vic: iidit beh udalostf ci lidske smysleni? Samozfejme to druhe, ffkame jako vefi'ci - avsak to znamena, ze se nase vira obejde bez zazraku, Piisobeni Bozf bychom nejradeji omezili na vnuknutf: Buh necht' poradi - clovek to udela za Nej!

Tento postoj - jako kazdy lidskg postoj - ma dva koreny: zly a dobry.

Tim zlym je opel lidska HYBRIS - zpupnost: Clovek je jedinfm zprosti'edkovatelem BoZiho pusoben~ jedinfm adresalem Jeho hlasu, tedy monopolnim zastupcem Boha ve svete! To souvisi s piesvedeenim

106

novovekeho cloveka, ze lidska subjektivita je jedinym pocatkem a zdrojem vseho smysluplneho denio Osvicenec - ateista must vytrvat v presvedcent ze je sam ~rcem, vyrobcen: svych emu i ,hnuti' ~ysli.(wIe, rozhodnuti, snahy), na kterych )cbo smysluplne jednanl spocfva. (Scientista, pro nejz vedomi a jeho ?bsaby JSOU pouze produktem telesnych, prirozenych funkci, musf upi'it svemu jednanf smysl: ruSl tak sice problem, ale tez narok sveho ptesvedceni na sm~sluplnost.) Ale i verici, je~uZ je vira duverou v to, ze Buh ostffhri jeho my~lenky, slova a skutky, Sl vzapetfptisvojuje jakjejich autorstvf, tak plody a zasIuhu!

Onim do~rym, pravdivym koi'enem naseho pfesvedceni, ze pusobem Bozf skrze psychiku nema ani v ramci zkusenosri soucasneho cloveka onen charakter ncrnoznosti, nepoehopitelnosti, ktery pocit'ujeme u pi'edstavy Bo~iho pu~oben~ skrze faktieitu, je vlastni zkusenost subjektivity. Tato ziva zkusenost, jakkoliv nema v novoveke predstave pffrody misto je nepopfratelna, ~cni to pfitom zadna zkusenost "duchovnf" ve smyslu abstraktni, idealnf, je tovnaopak zkusenost konkretnf, telesna, vnitfnf, Postoj, ktery ji chape jako ~t~vrenost svobodne 7;mene, V}; ~e subjektivita nema povahu fakticity, objektivity, TakovVY., p~~t~J za~o~~l JIllY mo~us byt.l, byti svobodne, smysluplne, s~bcprOmenUJ1C1, zrve a tvurct. Tato zkusenost Je zkusenostf vztahu subjektivity k S?be samotne, nikoliv jen ke svym (objektivnfm) obsahum. V teto per~pe,ktI~~v s.e vsak stanou i tyto objektivm obsahy zive, svebytne, smysluplne: nezjevi se JIZ jako "obsahy", ale jako projevy byti subjektivity. Prave tato jejich sa~osta~nost, partnerska autonomie vsak ukazuje jejich "transcendenei": nejen vjemy a poznatky, ale predstavy, sklony, myslenky, napady, po city roz~odnut~ a vsechna os.tatni "huuti. mysli" pfichazejf "odjinud", tj. vzchazeji: rodl se a jako takove jsou me a ja za ne odpovidam jako za dflo Ci za deti nebo partne~a! Neude!al jsem je, nevybral jsem je - to ony si spfse vybraly m~~ - vstoupily ke m.ne, staly se mnou, V odpovedne, partnerske a smysluplne yzaJemnos~l, ,vytv~reJfci paradox "svobod~ezavislosti", jejfmiz dvema projevy J~o~ po.zna.m a ,las~,a! Poz?~tek nezav~zuJe proto, ze jeho pfedmet je "fakt", tj, ~e existuje sam 0 sobe a nezavisle na nas, ale zavazuje naopak proto ze Je vykonem a darem zaroveii, ze je 0 sobe pro nas a my pro nej· a tak6 n~zav::ZUJe proto, = by byl nutne, jak)e tomu v niznycb formach id;alismu, nybr~ ~ J~ho byti ? sob,e pro ~a~ je krehke a ohrozene, je bezbrannou, pom~jejlCI vy?anostI, nabidkou ajedinecnou, neopakovatelnou vyzvou, Postoj k~~ry povazuje .. b~i toh~to tadu, radu subjektivity za pfirozene, rozumf vsak pnr.od~u .neco Jln~ho nez novoveka prfrodoveda. M ysli pifrodu, tj. pfirozenost subJekh~ty, kte:a ~a povahu "FYSIS" nejstarsfch i'eckych mysiitelii. Tito fi!.os~fove oznacoval~ tim to slovem, znamenajicim vznikani, povstavini, rozVlJem se, povahu veskerenstva (TO PAN) jako smysluplnou jednotu (TO ~EN) svebytne roz~~nitosti (KOSMOS, LOGOS). V takovem svete byl clovek zahrnut spolecne s bohy, bofstvy, daimony a vsemi sHami nadanfmi

107

rozumnostf, ptirodnimi a dusevnfmi, protoze FYSIS je bozske, tj, subjektivnf povahy: je to byti, kde svebytna Ziva jsoucna spolu komunikujl, tj, pusobi vzajemne na sebe na zaklade rozumejfcfho-rozumneho spolecenstvi smyslu (LOGU). Nutnost je v tomto pffpade nutnostf naplnent radu (LOGU) - dej se co dej -a nenf nutnosti ve smyslu modernim, ze cokoliv se deje, deje se nutne! FYSIS sarna byla zazracna, a ftlosofie vzesla z udivu nad timto zazrakem. Biblicke zjeveni, ktere svet chape jako KTISIS - stvorent, tedy opet jako zazrak, je mocny tvUrcf Cin zjevujiciho se bozstvt Stvofitele, cin, ktery je proto sam partnerskou, bozskou svebytnostf, Moderni clovek, ktery nema ve skutecnosti jako objektivni realite pro to bozske, zazracne misto, ztratil sam sve misto v kosmu, . sve ontologicke postaveni. Bloudi mimo jsoucno, uprostfed svych fantomatickych pfedstav, jsa sam sobe fantom em, trcfcfm do nieoty v absurdite a odcizeni. Subjektivita, ktera byla drfve zkusenostf byti jsouena vubec, stava se nahle Cimsi "pouze subjektivnfm", skomfrajfcfrn plamenkem smyslu, podmfnenyrn a ohrozenym masivnf nekonecnostf sveta jako temne slepe fatality, sveta "pouhe objektivity".

Kamenem urazu je jeho neochota pfipustit, ze by se pfisobenf Bozi vztahovalo i na svet mimolidsky, svet vecnosti, faktieity. Lidska mysl muze doznat svobodne, nekauzalni zmeny, protoze jejf obsahy jsou povahy neobjektivnf, neabsolutnf a nepodmfnene, "pouze psychick6". Svetu veci, faktu, "tvrde reality" nalen vsak uno absolutnf a fatalnf "tak a nejinak"! Pffrodni jsouena se nevztahujf k sobe, proto nejsou schopny rozumne a rozumejicf sebepromeny, must se do nich jen zevne a nasilim zasahnout, Tato ptedstava pffrodnieh jsoucen jako hluche a pasfvni fakticity a predstava pitsoben: jako manipulace v nas vyvolava rozpaky nad zazraky sensu stricto. A pfece nas nenechava Pismo na pochybach, ze ono "vnejSi pusobenf na svet neni zadna nadpfirozena sila, zadne paky nasazene do sparu nahody a koincidence. Nebo lepe: piisobenf Bozi na pifrodu se deje toute! "nadprirozenou" silou jako Jeho pusobenf na lidskou mysl, jez je tez pfirozenym mediem vzajemnosti lidskych myslf: je to Hlas, van Bozfho dechu, jeho Duch, tvilrci a plodne, lasky-plne i v hnevu a prchlivosti Bozi Slovol "Slovem Hospodinovym nebesa ucinena jsou, a duchem ust jeho vsechno vojsko jejich. Ont'shrnul jako na hromadu vody morske a slozil na poklad propasti. Boj se Hospodina vsecka zeme, desteZ se pfed nim vsickni obyvatele okrslku zemskeho, Nebot' on i'ekl, a stalo se, on rozkazal, a postavilo se. Hospodin ruM rady narodu, a v nic obrad pfemyslovani lidska." (2: 33, 6-10), Jednfm dechem a ve stejnem smyslu se v Pismu hovoff 0 piisobenf slova Bozfho na duse lidske a na veskere tvorstvo, v dejinach a v prfrode; my "moderni" vsak cteme Pismo jen z hlediska dejin a hledisko ptirody, sveta, celeho stvoi'eni jsme se nauCili pi'ehlfzet, stalo se nam necfm metaforick)'m, jen Msnick}'m pi'imereml A pi'itom pnive tato stranka, stranka "ontologicka", inspirovala hermetickou tradici biblicke exegeze, kl'est'anskou i zidovskou!

108

A stvoi'eni se rozumejfctm zpnsobem vztahuje k pusobenf Bozfrnu: "Vsechno na t~ o~ekava, abys jim dalpokrm casem svym, Kdyz jim davas, sbiraji; kdyz oteV1f~s ruku syou,.,na~yceni b~aJ~ dobrymi vecmi, Kdyz skr)'vas tvaf svou, rmoutl se; kdyz odJlmas ducha jejich, hynou, a v prach svUj se navracejf. Vysilas duc~~ sveho a za§e stvofeni byvajf, a obnovujes tvai' zeme." (1. 104, 27-30, s~ ~ tez ~ 145, 15: Z !- 48, R ,8, 19). Pusobeni hlasu v dejinach a v pffrode se prohna - nejde 0 dye pusobem! Teprve novoveky Clovek rozpoltil svet na "n~tura" a "cultura". "Pro pfftomnost Panovnika trasla jsem se ja zeme, pro pntomnost Boha Jakobova" (Z 114,7). Neni totiz pravda, jak se casto do o~rzenf opa~~je, ze pro biblicke Zjeveni je na rozdil od pohanske antiky pnroda odbozstena, zmrtvena, Pffroda nenf objektivni realita, ale je Skutecnost ve smyslu Bozich skutku, je Bozfm pusobenfm: "Hlas Hospodinuv nad vodami, Buh silny slavy hffrnanf vzbuzuje, Hospodin to cinf nad vodami mnohY~i. Hlas Hospodinuv s moei, hlas Hospodimiv s velebnostf, Hlas Hospodmuv lame ~e~ry LiMns,ke .r: Hlas Hospodinjiv rozkresava plamen o~e. Hlas Hospod~?uv k ~o~es~l pnvodi poust' ... Hlas Hospodinuv to cini, ze lan~ I?lodu pOZ?~aJl, obnazuje 1 lesy ... Hospodin nad potopou sedel, a budd se~etI ~O~POdlIl-, jsa krale~.~a veky. Hospodin silou lid svUj dai'i, Hospodin Ro~~hna,hd~sv~mu v pokop ,(1. 29). Die Pfsma nenftedy hlas Bozinejakou ,pnrodm, sllou. vnovovekem slova smyslu, tedy urcitelnou svou vypocftatelnostt a libovolnou vyvoiatelnostf. Hlas Boff je skutecne van, dech Jeho Slova, skrze ktere vsechno je stvofeno a udrzovano, Duch, ktery "vane kam chce". A tomuto chtenf Stvoi'eninasloucha v pokoi'e a porozumenf Jinymi slovy: podle Pisma je Stvorent sarno subjektivnf povahy!

, U!ist'ovani moderni teologie, ze v Pismu nesmime hledat vypovedi 0 svele, nybrz . p~uze svedectvl pusobenf Bozfho v lidskych dejinach a zjeveni dialogickeho, partnerskeho vztahu Boha a cloveka, svedci 0 onom osudnem rozdelenf natury a kultury, objektivity a subjektivity. Veskere ontologicke a kosmologicke vypovedi Pisma jsou pfitom sablonovite redukovanynajejich "vlastni teologicky obsah", tj, proklamaci suverenity Bon nad svetem, odenou ~o obrazu "tehdejsfch mytickych pi'edstav". Tim se pry Ize vyhnout politovanihodnym sponim mezi vedou a virou v minulosti, kdy si lide dostatecne neuv.edomovali, ze Zjeveni a veda jsou vypoved'mi zcela jineho i'adu; vei'ici a vedci plytvali energii v neplodnych polemikach misto aby si uvedomili ze mezi vedou, jez. poznava svet, jak je, a virou, kt~ra se obracf k jeho Stvofiteli nemMe bjt skutecneho sporu, mohou se spfse dopliiovat, V Hid si to vetsino~ pfedstavujf tak, ze veda, ktera poznava pi'irodu, dokazuje tim vlastne moudrost a ~i'lI~ysl jejiho Tv_Urce. Nuze, jakkoliv uznavam, ze ony historicke polemiky zejmena v v pokrocl.16m. novoveku, napi', kolem evolucnich teoril, byly a jsou vedeny casto veImt neJapne, odmitam ryse zmineny "modus vivendi" jako ryraz povrchn~sti a Ihostejnosti soucasne doby, jako symptom nepravosti, neopravdovostI soucasne viry, Hlasim se ke vsem, ktei'f dtiJi neslucitelnost

109

pochopem sveta, knemuz sevztahuie veda, a pocho.~~m s~eta; 0 jak.em ?~m vypravi Zjevem a jaky predpoldada baSe vfra, nes~koJlli s~ vagn~ rozli.sov~ radu a rovin vypovedi a tuto nesluCitelnost bolestive pocit'ovali. Mezi svetem vedy jako "objektivrn realit~u" a svete?I j~?zto stvorenim, j~z je subjektivrn povahy, nadanym potentia oboedientialis - schopnostI naslou~h~t a poslouchat svobodny bias, neni vztah mdiference, nybd vztah radikaIniho rozhodnuti. Alespoii pro ty, kdo pochopili, ze k sobe sarnotnym pfichazeji skrze svet skrze vlastnf vteleni jez je chramem Bozim (1 K 6, 19; 2 K 6, 16).

Protoze nase mysleni.' 0 svett~ jako objektivni realite odtrhlo akt S.tvofem od Zjeveni, zazrak jako zjeveni Bozf moci a vlady je pro nas n~pochopltel~ym druhotnyrn ziisahem do sveta - stroje, jenz sam 0 sobe funguje, Tvrdim vsak, ze Stvofeni a Zjeveni jsoujedno a totez, Svet byl stvofen Bozfm hlasem, vsv~ povstalo skrze J eho Siovo. D~ch Bozi. tvofi ti~, .'i.e ~uh pr?mlo~v~. ~lov~ B,?zl jest ucineno telern, Zazrak jako projev Bozi Je vzdy zaroven vypov~d', 0 skutecnosti, nebo lepe zantek toho, co skut.eenost jet Buh prece ne~I~Vl sVJ?U Zjevenim 0 sobe, ale prave 0 Skutecnosti a skrze skutecnost! Je-li pravym smyslem" kosmologickych vYPovedf a zazracnych ~diilosti v P~smu .duraz ?a suverenitu Bozi nad svetem, pak svet, skutecnost je svobodnym pusobemrn Bozim kazda udalost i svet sam je zjevenim J eho suverenity. Pra.ve z Pisma se dozvid~me, ze prava skutecnost neni zadne "toto zde", zadny "te?t.o svet" lidskych pi'edstav, souhrn pred-stavitelne a inventarizovatelne fakticity. v

Nami pocit'ovana problernaticnost vfry v zazraky, neduvera ke vse?I~ nadpfirozenemu je vYr~zem a mfrou nedostatku. n~sl vlry: Vyp<?~dii 0 JeJI ztrate, jejf slabosti, jejfm selhani. A timto selMnf~ Je Id~latne fakticity, ne~~! chceme-li, propadlost tomuto svetu. A opacne, duvera v zazraky, svoboda VUCI vsi "tvrde realite", ona nadeje proti vsi beznadeji, jsou - pi'esne v duchu

Noveho Zakona vlastnfm prubii'sIcym kamenem nasi viry! . ..

Idolatrie fakticity, kterou lze tez oznacit jako pfedsudek objektivity, spocfva v nasem samozfejmem presvedcenf, ze jestlize neco je, pak to nemi'tZe nebyt, je to jaksi absolutni, neoddiskutovatelne. Zkratka, "ql_l?d est ?~n p~t~st non esse" rfkavali staff scholastici. Skutecnost muzeme Jlste neJruznejSlm zpusobem chapat, interpretovat, rozmanite sve ~ nf VZ~~,?ovat a~d:, al~,~on~c koncf fakt zustavHakteml Toto bezpodmineene uznani jak seveci map znas Cinf "stffzlive realisty" lidi normalni, kteff vedf, na cern jsou, dovedou se zaffdit, prizpusobit, ~kriitka -vrwa;ji set "No.rm~lita" .strizlivych realis~u spociva v tom, ze svet, fakta, okolnosh, vse, co obJektIvne (tJ. 0 sobe, absolutne)

jest, je jedinou normol_l jejich j~dnani.... v'" V'" v .

Novoveky clovek SI vice nez kdykohv Jmdy v deJInach crm narok mentt

svobodne a rozumne skutecnost. A rozum, ktery povysil dokonce na bozstvo, je prece schopnost zasahu do vs~utec.?ost~ n~ z~klad~ ideii.ln~c~. projektu a popisu. Co je to tedy ona ° sobe JSOUCl obJekb":ll~ reahta? Vldeli js?,e,. z~ pro .vedu je to bezcasa substance - hrnota a zakony JeJfho pohybu, a Vldeti Jsrne

110

nesmyslnost takove abstraktni metafysicke konstrukce, Nase bema lidska zkusenost, zkusenost obstaravajfcfho pobytu na svete, vsak nie takoveho nezna: vse je vznikani, zanikanf, sebepromena, kolobeh, pohyb a zmena; jako Iide praktictf se navic vztahujeme ke sven; vzdy aktivne - praci, zarizovanfm se a prosazovantm se. V cern tedy spoCiva absolutnost fakt, ktera v nas budi uznani, respekt, az idolatrii? J e faktem proste to, co se uz stalo.jak slovo samo napovida (lat. factum « to, co jest ucineno)? Ale prave to je jiz minulosti, tedy neClm jiz nejsoucim. J e zde vsak nutne pi'itomno ve svych nasledcfch. Factum, ein neni mozno od-cinit, muzeme se kjeho nasledkum vice Ci mfne aktivne vztahovat. A take vse, co jest, veskera predmetnost ponechana sama sobe, tj. bez vnejsiho "Iysikalnfho" zasahujest tak, zetrwi, tj.je priCinou sebe sarna. Tak i kazda vee se zda byt svym neodvolatelnym pri-Cinovanfm. Zrak nemiize nahle vystffdat slepotu, nador nemuze proste prestat byt, voda se nemuze "jen tak" stat vfnem, je-Iizde urcite mnozstvf chlebu, nemuze jich bft vice! Zazrak nenf zazrakem proto, ze je nevysvetlitelny Ci necekany, ale ze je "zasahem do minulosti", je vyrazem svobody viiCi casu jako neodvolatelne fatalite! Nevertme vzazraky, protoze nas vztah k svetu nezna vztah k minulosti a protoze nase pojeti skutecnosti nezna vznik a zanik, ale jen sebepodmiiiujfcl promenu stale tehoz - latky a kvanta, hokynafske, ubohe pojetf casu, v nemz jsoucno nanejvys trva a vetsinou se kazi a ztract, v nernz rust, mnozent a vzkvetani se deje vzdy jen na tikor neceho jinehol Tato fizkostliva a ustrasena pfedstava sveta jako nedostatku zdrojii a pfflezitosti, sveta nemilosrdne konkurenee, predstava cloveka ztrativsfho viru byla ve vede vyzdvizena na zakladni princip a zakon, Nemylme se: v zakladech naSi ontologicke naladenosti, Cinici zazracnost problemem, nenf "omyl" novoveke vedy, ale nase odvracenf se od Boha, ztrata viry, ztrata otevfenf se "nadprirozenemu zdroji" toho, co je v prekypujici plnosti a zadarmo, cotradicni katechismus nazyva Milostf posvecujici (Gratia sanctificans)! Clovek, ktery ztratil duveru v obdarovanf a ochranu, musi h1edat sve jistoty, spolehnutf se jinde a nachazf je prave v trvanlivosti, zakonitosti a solidnosti sveta, sveta faktii, 0 nez se muze svym poznanim opht a jimz se mute svou praxf pfizpusobit, To je ontologicky zaklad vseho zdraveho realismu a vsi oportunisticke moralky, A tento ziikladni postoj ke svetu nezmenlme jeho zjemriovanfm a rafinaci, at' uz hedonisticke Ci altruisticke orient ace; jeho zmena mute vyplyvat pouze z radikalni zmeny naseho dndniho zakladniho ontologickeho naladeni!

Ki'est'anstvi je vYzvou k telo radikiilni Zlllene - k METANOIA, ktera neni zdaleka jen zmenou "pouMho smyslem'" (pfip. maximalne jeho "praktickych diIsledkiI"), ale Zlllenou v nasem otevrem se tomu jak se svet zjevuje. Nenl to nas postoj k (stale temuz) svetu, kteryma doznat ~meny, je to zmena sveta, ktera se v nas rna uskutecnit pfijetirn radostne zvesti, .ze svetjest jiz spasen, te J eziSi, jentzemrel na ki'lti, byla dana moc na nebi· na zemi i v podsvetf, nad budoucnostf, pfitomnosti i minulosti (srv. sestup d~ pekel -

111

vyvedenf patriarchu) a ze vlada smrti, fatality jest jiz zlomena! Vira je piijeti tohoto zazracneho sveta, ktery je mfstem, denim svobodne tvil.rci zodpovedne svebytnosti, Evangelium hlasi, ze slepe fatum je vlastne Pro-zretelnostt, hola danost plnosti daru, zakon vzdy novou smlouvou v lasce a porozumenf, ze veskera absolutnost neni bezpodminecnosti, ale naopak vykoupenim - vyprostenfm (ab-solvo) z pout vsi faktieity, kazdy Cin je od-cinitelnym, odeslatelnym pryc (srv, APIEMI = APO-HIEMI, odpoustfm, doslova "odesflam"), protoze se deje ve velke domacnosti iadu spasy (OIKONOMIA S6TERIAS - ekonomie, dosl. zakon domu). Proto je radostna zprava 0 spase sveta ipso facto zpravou 0 odpustenf hiichU! Avsak pfesne proto je zaroveii tataz zprava ryzvou k pokanf Jestlize je iad spasy fadem svobody, pak neni a nemuze b9t radostna zvest informacf 0 nejake 0 sobe jsouci fakticite, 0 niZ se lze do nekonecna pfft "je to tak, neni to tak", ale nabfdkou k svobodnernu prijetf. Pfijetf svobodne nabidky vfry znamena osvobozeni se od "sveta", zbavent se veskere vm':jsi, 0 sobe jsoucf fakticity, vseho, co nas vaze a omezuje zevne. Proto ono "rna vina", jeZ je pfedpokladem odpustent, je vyrazem svobodneho zodpovedneho vztahu k minulym skutkum, ktere tak prestavajfbyt pouhymi "fakty", s nimiz se neda nic delat, a stavaji se svobodnymi, vlastnfrni skutky, ktere jsou "ustavicne pfede mnou" (Z 51, 5) a jsou stale k dispoziei k promene; podle toho, jak wCi nim menfm smyslen], se promeiiuji. Proto jsou - jakkoliv "minule" - state zde, tzn. ipso facto vykoupcne, vyprostene ze vsi neodcinitelne pouhe fakticity! Zpytovanf svedom f tak uvadi do vedomt, do svobodne subjektivity, veskerou faktieitu, ktera ponechana sarna sobe zaklada jen slepy fetez nasledku! Doznani viny, pfijetl na sebe, neznamena konstataci konstrukterskeho autorstvi, ale piijeti veskere zodpovedne svobody, a tim i moei svazat a rozvazat, podrzet a odeslat, moei, ktera je vlastnf radu subjektivity .. METANOIA je EXUSIA - moc od-cineni Cinu, jeho odobjektivizovant A zcela logicky je nabidka odpusteni, nabfdka svobody wCi vsemu, co nas k fakticite vaze, podmfnena nasi villf a ochotou odstranit vse, crm by mela b9t minulost, fakticita zavazana nam, co nam zustala dluzna." A odpust' nam nase viny (dosl. zavazky, dluhy), jakoz i my odpoustfme vinfkiim (dluznfkum) nasim" (Mt6, 12), tato podminka modlitby Pane.jedina podmfnka daru spasy a milosti, je jeste jednou durazne Panem.Jezfsem opakovana (Mt 6, 14-15),jakoby jejinejdulditejSf cast! Tak pochopime, proc ihned po ryzve "Mejte vfru Bozi!" a prfslibu divotvorne mod nasleduje vyzva k odpustenf (Mt 11,26).

My vsak nemame dostatek vfry, abychom zcela, plne, ontologicky duverovali temto znamym novozakonnym vyzvam, Bereme je jako fakt, normu, kterou se snaifme plnit, jako neco Ciste psychologickeho, dusevmno, nedllverujeme jim vsak v jejich naroku ontologickem, jako ryzve k pfijeti skutecnosti, z niZ moraIka odpusteni vyplyva stejnc samozfejme jako moralka prizpiisobeni a realismu v novoveke predstave sveta. Pokartf,

112

odpusteni jsou prece pouze subjektivnf postoje, uZitecne mozna pro onen svet., A kfest'ane se pak lisi od ostatnfch realistu jen tim, ze se snaZi (do jiste miry a ekonomicky) prizpusobit jeste jine objektivnf realite, nei je ta dnesnf - zkratka mysli na zadncjsi koleckal

Mluvit vsak 0 techto Ciste mravnfch postojich jako svobode ke svetu nebo dokonce jako 0 mod nad faktieitou, nad minulosti se zda intelektualnfm vtipem, ne-Ii rouhanim! "Proc tak premysHte ve svjch srdcfch?" taze se vsak Pan JeiiS, "co jest snaze, rid ochrnutemu: Odpoustejf se ti hrfchy, Ci ffci:

V~tan, vvezm~ lo~e s~e a. ch~d'?'~ (Mk 2, 8 - 9). Sarno tajemstvf Zmrtvychvstanf ~lam prece ,zJ~vuJ e, ze ~lC, vcetne tak extremne neoddiskutovatelnych fakt, j ako Je ztr~skotam, utrpem, ba dokonce vlastni smrt, neni faktem, neCfm hotovym, odbytym, absolutnim, ale stalou nabfdkou, darem, pfflezitostl - jsou zjevenim ?vo~odne dim~nze jsoucna, jeho vykoupenfm! Zazrak Zmrtvychvstanf jesice jedinecna ~.~alost vyk.oupe?i, ale jako takovy je zaroveii zjevenf, jaka skutecnost JIZ odevzdy Jest, tj. vykoupena, tzn, vtlei sobe samotne svobodnal Proto je JeZis Kristus, historicky JeffS zaroven tenryz »pfede vsemi veky«, je Alfa a Omega, muze b9t jako jedinecna bytost plnostfBoZiho Zjeveni ajeho ~pasny tin n.ovjm stvofenfrn, cinfcfm z Adamova padu, upadlosti sveta pffmo ?fastnou vmu (felix culpa)! Stvofena skutecnost nenf totiz vtlbec zadnyro jsoucnem, zadnyro souborem fakt jednoznacne umfstenych v casoprostorovem kontinuu objektivni reality, ale je stalyro zjevovanfm se sobe samotne v celku, je sebepromenou, v stalem uvedomovanf si sebe a zapomfnanf, sebezpntomriovanf ve ztelesiiovani, je stalou udalostt - creatio continua B?ziho pusobenf Skutecnost neni transcendentni jen v tom smyslu, ze je neNm nat? ne~onecne vzdaleny a cizfm, "0 ~obe", jak siji pfedstavuje scientisticky racionalismus, skutecnost transcenduje prave vsechny racionalnf Ci myticke predstavy a konstrukce, vsechny ony svetonazory, do kterych se clovek vzdy znovu tak rad zabydluje. A jeho zabydleni, absolutizaci nejakeho svetonazoru a zajistenosti Ize oznacit za padlost svetu, totoznou s idolatrif, Pfitom vsak mythy, svetonazory a ontologie nejsou Ciste lidsky vytvor, konstrukce, a tedy pouhe zdam, omyl! Jednotlive svety mythu jsou ztelesnenyrui projevy skutecnosti, jsou plne skutecnel Transcendence Skutecnosti spocfva v tom, ze pfekracuje (~ tedy menl, rusf, boif) vsechny sve projevy. Skutecnost jest transcendencll Jinak receno, bytf jsoucna spociva v sebepromene.pfekonavanf vsech svych vt~lujidch se projevtl! Proto si toto byti nelze pfedstavit, ani zafixovat nejakym pojmovym (vedeckym, filosofickym) aparatem, nelze ho zobrazit ale lze 0 nem ucinit telesnou, konkretnf zkusenost: byti lze prozft ve vedeni, ze jsme. ~ ~oto nase pro~vani, toto zakousent byti, nazyvame subjektivitou. SubjektivIta Je tak ontologlcka zkusenost, v niZ proZivame byti jsoucna, skutecnost nikoliv jenom jako jsoucno, tj. jeji projevy, ale skuteenost v jejim bytf, tj. jaka sarna v soM jest. V subjektivite rozumejicim zpllsobem zakouSime skutecnost samu, nikoliv jako "neco" (res, fakt!) za svjmi projevy, ale jako

113

projevovani se, jeveni se sobe samotne, jako jsouci pro sebe! Na ~e~o ceste . sebepoznanf (ne poznanl nas, ale onoho sebe - Selbst) poznavame, ze skutecnost je ve svem byti subjektivni povahy. Nase subjektivita - Ci lepe onen postoj, jenz nam dovoluje, v nemz se odvazujeme i'ici ono ':moJe", "nase" 0 subjektivite, nam zaroveii zjevuje byti poznani, jez znamena nikoliv predstavu, popis nebo konstataci neceho jineho, ale prave ucastensM - vstup do spolecneho smyslu bytf. A to je ptivodni, biblicke pojetf poznanf (JADAH), ktere znacl partnerske, vzajemne oteviranf se, davam sebe sama ve sp~le~enstvi, v plodnem setkanl, jakje patrno z obratu "poznal zenu". Poznani, J~ko vzajemne oteviranf se porozumeni, jez je pocatkern, pocetirn (conceptio) neceho zcela noveho (odtud conceptus> pojem!), je myslitelne jen uvnitf skuteenosti, jet je sarna subjektivni povahy, jez je tivou, sebepromenujici se v sm ysluplne sounalezitosti,

Zjevujici se smysl skutecnosti je v Janove Prologu oznaeen jako LOGOS (= slovo, smysluplna fee, fad, pojem, pojednanf atd.) (J 1, 1-14): :oqo~! ktery "byl na poeatkuv.je vladou a zakladem (ARCHE), skrze neJz vznikaJ~ vsechna jsoucna". Buh jest tfrnto svym vyslovenfm se. Toto vyslovenf se Bon je zjeventm, je jak svetlem, tak Zivotem. Toto zjeveni se deje vtelenfm, tj. sdilenfm naseho pobytu (spolecneho stanu, spolustolov{mim) a vydanim se svetu tohoto urciteho, konecneho, uzavreneho zabydlenf se. Tato jeho cas ova a prostorova urcenost nenf zadn9m "faktem" ve smyslu ve.ci Ci udalosti ~ohot~ sveta: konkretni zabydleni Jej "nepoznalo", nesdflelo s rum dimenzi transcendence rusici zabsolutnenf kazdeho sebepochopem, a nemohlo "pfijmout", tj: ucinit z jeho pifchodu "fakt" sveho inventafe, A piece jde o faktum, dokonce usti'edru faktum Stvoi'eni, faktum v nejpuvodnejSim a nejradikalnejstm slova smyslu: verbum caro factum est - jest cinem, vstupovanfrn do jsoucna(EGENETO - stalo se!; srv. Goethovo "am Anfang war die Tat" ve Faustu). Neni zadnou prostou danostt, ale darem pro ty, kdo ho pfijali, poznali, darem bOZsM, mod cineni zazraku, one evangelicke EX- US~ (dosl. stay nepodlehajfcf jsoucnu, transcendentnf vSi podstate), tedy pine moci nad trvanfm, a pi'ekypujfcim nadbytkem byti, darern Zivota veCneho. J eho vtelenf je skutkem - skutecnostf v silnem slova smyslu, nikoliv davno minuly.odbytYvYskyt, historicky fakt, ale stalou telesnou, vtelujici se pi'itomno~tf vsem tern, kdo duvefujice v Jeho jmeno, schazeji se v Nem, nebo konajiJeho jmenem hody lasky na jeho pamatku, Duvera v Jeho Jmeno znamena, ze nezalezi na zadne objektivite, ale na smyslu, ktery ztelestiuje a srym zteIesnenim zjevuje. Proto eucharistie je svatosti jako projev duvery, ze slovo, smysl naseho konanf zaklada smysl jsoucna, jest timto jsoucnem. Proto je tfmto smyslem trans-substanciace, tedy bytostna, plnapfemena podstaty, nikoliv kouzelnicky trik neviditelne rymeny neviditelnych podstat, jak tuto zkusenost triumfu ziveho smyslu nad vsim metafysickym trvanfm chtejf vysvetlit tradicnf teologicke spekulace! A tato zkusenost, jez se deje v sounalezitosti, v sdflenf

114

(communio), je poznanfm, prijetim EXOSIE, svobody ode vsi podstaty, jiz se Clovek stava svebytny, svrchovany, tedy "z Boha" mluveno s Janem, nikoliv pasfvnfm vysledkem nahody a nutnosti - kontinuity ("z krve" - EX HAlMATOS) Ci kontingence pffrodnf (THELEMA SARKOS - ehoutka tela) Ci zvnle lidske (THELEMAANDROS - touha mute).

Vi dime, jak je nam skutecnost tistrednfho tajemstvi kfest'anstvi, tajemstvi Vtelenf licena ne jako fakticita, ale jako zjeveni, jez je jevem, zdanlm (DOXA) , ale toto zdanije slavou, plnosti pravdy a lasky, A skutecnost vteleni,jedinecna udalost, se nam predstavuje jako skutecnost wbee, jako Zivot v Bohu a Slava Bozf, jehoz Pravda je Cestou a Zivotem, neni v sobe , ale v pfijeti, je absolutnf vyzvou k duvei'e ve svobode a svebytne zodpovednosti, Za Pravdu se nelze "schovat" s tim, "ze to proste tak je", Pravda - Pravda skutecnosti, ontologickal - je zde smysluplnost nasi autenticity, vernost smyslu, ktery svym zivotem ztelesiiujeme, a verohodnost, zjevnost tohoto naseho vyjevovanf (=0 vyznanf, svedeeru). Pravda nas osvobozuje, pravdou dosahujeme plnost byti, nebot' prave v tomto ztelesiiujlcim zjevovantjsoucna (a nikoliv v pfetrvavajfct, sebepodmiiiujfcf vyskytovosti bytf) spoctval Tato vira ve smysluplnou skutecnost, duvera v ontologicky prozitek subjektivity nas vybizi a svobodne zavazuje k svobodnemu vztahu ke svetu, vybfzi nas vyjft z otroctvf vSf fakticity, samodanosti a fatality. Toto vyjiti (exodus) je vsak zaroveii odchodem, vykoupeni je odpoutanfrn, propusteni je opustemm. Opustenfm egyptskych hrncu nasi zajistenosti, sveta naSi navykle zkusenosti, ve ktere jsme se zabydlili, ktere jsme se pfizpusobili, ve ktere se vyzname ana jejiz fungovanf spolehame. Vzdat se pfedsudku objektivity znamena vxjft na poust' vlastni nezajistenosti a nevedet, kam jit a co nas ceka. Cesta viry je cesta do bezdomovi, cesta vzdam se vseho - predevsfm sebe sarna! To nesvede ten, kdo je bohaty at'majetkem, cti Ci vedomostmi, vsemi temi statky, USIAI, ktere mu dovoluji se vyznat, rozeznavat, co je dobre a zle, pravdive a nepravdive, mozne a nernozne, pfirozene a nadpfirozene, jsouci a nejsoucfl Do svobody od pfedsudku objektivity jsou zvani jen "synove svetla", jen ti, kdo se neohlizejf, co zanechavajf a co je jim kdo dluzen, ti, kdo jsou schopni se opet narodit, stat se jako dfte, ktere svou nejpuvodnejsi zkusenost - zkusenost smyslu a vyznamu - svobodne ztelesiiuje a ktere ji ve hie vZdy znovu zpfftomiiuje. Nebot'ten, kdo prekonal predsudek objektivity, svod k zakotveni, vstupuje do sveta viry, do magi eke, tajemne, nevypocitatelne, hluboke skutecnosti, v niz kaZde jsoueno je totozne se svym smyslem, je otivle, osobni, mluvici, partnerske, a tim plne jsouci, a zaroveii svobodne ke svemu vyskytu, jenz je pouze ve sluzbe zjevujfcfho se smyslu. Svet viry, nema me spolecneho se svetem strtzliveho realismu a vedeckeho objektivismu, jak nas ujist'uji modernf kfest'anel Je to naopak zazracny svet pohadek mythii, kamjej odkazujf realiste a moudff tohoto sveta, a to zcela pravem, jakkoliv dnesnfho krest'ana smesovanf viry a vseho tajemna a nadpfirozena pobui'uje, jak jsme i'ekli na

115

zacatku: Je to proto, ze pi'ijal ontologickou premisu protivnika, a tak se stava automaticky poplatny moudrosti tohoto sveta, dHv nez dojde k dialogu!

Ztotoznil skutecnost se svetem.jak se ho naucil vnfmat a chapat od realism a hokynatu, od jejich skol, jejich jazyka, jejieh vedy, jejich zkusenosti, a nyni v nem marne hleda ocima tohoto smysluzbaveneho sveta predmet sve vtry a snaZi se tuto Zitou vfru jazykem objektivity vyjadi'it a ospravedlnitl

"Ale jakoz jest psano: co oko nevidelo, ueho neslychalo, ani na mysl lidskou nepfislo, to pripravil Buh tern, kteti ho milujf' (1 L 2,9). VITa dava poznat, ze nejde 0 zadny "onen svet", 0 zadnou jinou objektivnf realitu, ale 0 svet naSi nejpuvodnejSizkusenosti - svet hrajfcfho si dftete. A take nejbezprostfednejsf zkusenosti - svet nasi subjektivity, svobodne hry citu, tuzeb, predstav a fantasie, hry smyslu zjevujfcfho se v porozumenf, hry, ktera zaklada nasi bezprosttednf sounalezitost se skutecnosti, v niz se veskery svet objektivni reality nakonee ukaz.e jako druhotna pfedstava a konstrukt.

"Aby vfra vase nebyla na moudrosti lidske zalozena, ale na moudrosti Bozf, Moudrost pak mluvfme mezi dokonalymi, ale ne moudrost tohoto sveta, aniz knfzat tohoto sveta, kterazhynou. Ale mluvfme tu moudrost Bozf v tajemsrvf skrytou, kterouz Biih predulozil pied veky ke slave nasf" (1 K 2,5-7).

Vira v zazraky neni vei'enf na neuvefitelne udalosti, ktere se skutecne udaly navzdory skutecnosti, VITa je duvera v skutecnost jako ve spasene Stvorenl, tj. smysluplne medium nasI svobody.jezje partnerske, subjektivni povahy, a tedy podstatne zazracne, tj. jako projev Bozfho LOGU poukazuje vZdy za kaMy sviij konkretnf projev, ke smyslu, jehoz konkretnfm vyjadfenim je to ktere jsoucno. Cela skutecnost je tak zjevenim, zazrakem Bozfm - "plna je zeme Hospodinovy milosti" (1, 33, 5). Skutecnost sarna je miraeulum kat' exochen, tedy Cimsi udivujfcim (mirare - zifti v udivu), podivu-hodnym, je sarna prodigium - necfm, co je pred-vadeno (prod-ago) pi'ed udiveny kontemplujfci zrak, je za-zrakem, protoze eokoliv pfed-vadi, pfed-stavuje vzdy to, co je jeste za jeho horizontem, to pfedmetne, co je nabfdkou, poukazem, projevem sveho smyslu, pffslibem toho, co tady jeste nenfl Byti jsoucna je vzdy poukazem k nekonecne hluboke a nezbadatelne studnici mozaostf, k novym horizonnim, novym svetum. A tento poukaz k nekonecnemu zdroji bohatstvf Bon milosti - k superabundanci gratiae, zaklada smer, tedy smysl bytf kazdeho jsoucna, ten smysl, ktery kazde jsoueno svym bytfm zjevuje. Bez teto orientaee, tohoto poukazu k tajemstvf, jakozto zdroje svobodnych moznostf a prostoru zjevovanf, bez tohoto poukazu, ktery znamena zaroveri sebepfekrocenf, sebevydanost, ztratilo by vsechno, kazda vee sviij smysl, stala by se pouze tim, eim "sama 0 sobe" jest; pouhym vyskytem, ktery k nicemu jinemu nepoukazuje, jen sam k sobe, nic nezjevuje. Je tedy necfm nesmysln9m. A tato stranka jsouena, hledisko jeho nesmyslnosti, je jedina, s nft se setkavame, kdykoliv re: dukujeme jsoueno jako zjevovani byti na "pouhy jev", Ci Jepe na pouhost tohoto jevu, tj. prohlasime-li Zivou skutecnost Bozfho pusobeni za objektivni

116

realitu, a kdykoliv prestava bft kriteriem pravdypoznani Ziva pi'irozena vnitfnf zkusenost ~ sta~a se jim racio~alnf konstrukt a umela zkuse~ost vnejSi - pokus. J e ~i'~ba, SI pitt0t;n uvedomit, ze redukee, konstrukce a manipulace jsou le~tlIl~ll1 mo~nostt, ktere se v kazdem autentickem setkanf otevirajf: proces objektivace je ?edflnou. soucasti kazdeho poznani, protoze poznanf ie take vzdy _poehopem, ~e,dy m_ten~e. k uehopenf, drzenf, majetnietvi, uchovanj] KaZ~y pozn?tek mfh k objektivite, k nezavislosti na samotnem aktu poznam k svebytnostl., V~dyt' ~atda reflexe je jii sarna objektivaci; konkretum chee by! o~ecne ~latne, zJe~ne" chee bft dokazano (demonstratio = ukazanf), a tak ~e~eno jako otevrena moznost, opakovatelna zkusenost, vykonl (Vsimneme SI vs~k, .ze v tom nenf roz~fl mezi matematickou vetou, novou hvezdou, novou sioucen.lllou, ~~tente~ 6 fysikaJ~fm z~konen;t!). Predsudek objektivity vsak postuluje nezavislost jsoucna ?a jeho z!evno~h, 9 .. na smyslu toho, co zjevuje, a ?nt~logle ~a nem postavena odtrhuje objektivitu od samotneho procesu objektivace, tJ. vzchazeni jsoucna k bytf. Ale prave to je tajemstvi zakusitelne pouze v "nadpfirozenem" svetle bezprostrednt zive zkusenosti ke kteremu p,:uk~jev~ kte~6 ,zjevuj~ llsti'edl_1f symbol nasi viry,. symb~l inkarnace, ~ele~. Pnpomma, ze jsoucno ~e telem a jeho byn zivotem, jako projev zJe.vuJl~fho s~ smyslu, Slova, kte:e Je.sve.tIem, zafenfm. Odtrzeni objektivity od obJek~lvaee, jevu od tO~lO, co zjevuje (jako byehom prohlasili psany text za proste ~an?sy ce~n~, 6 obra~ za smes barevnychlatekl], vede k petrifikaci, ~bsoluttz~cl urciteho projevu - k zmrtvenf. Pohyb se stava fungovanfrn, jsoucno vyskytem, tela telesem ... Poznanf se tak stava hromadenim poznatku pticemz se zapomnelo proc a nac, a zduraziiuje se pouze prakticky vyznam techto poznatku,

, Z ~oho ?Iuz.eme, podle meho nazoru, pochopit biblickou v}'zvu, abychom 'nemilovali tohoto sveta" (1 J 2, 15), ktera b9va ruzne as ruzn9mi rozpaky vykIad?na. Tfmto "svetem", od ktereho je treba se odpoutat, osvobodit

odvrah~, ~vetem, ktery ~as n?navidi a pronasleduje (J 15,18, 17,14),je kazdy i'ad spolehlive zabydlenosti - objektivnf realita. Protoze prava, Ziva skutecnost nenf ::tot? zdc:", n~?fv tomto s~~slu zadny "t~nto svet", To vsak neznamena, ze je

onIfU s,vetem ,:ue z.e ra~lk~e s~. nemuze stat objektem deikce (ukazovani) - a.m ~lfzke, am vzdaIene! Vfme JiZ proe: skutecnost nenf vnejsf (telesove, objektivni) povahy. Nemnze bft na ni ukazano: sama se ukazuje a je tunto ukazovamm, vstupovanfm do zjevnosti, Cili, jak jsme i'ekli, je transeendencf. Tou transcendenci, klicfcfm Kralovstvfm Bozim, na kterem jedine zalezL Je to tedy vz.dy tento svet, kazdy, jakykoliv "tento svet" pred nfmz jsme varovani o nemz je namv i'ec~no, ~e jS?Ie v nem, ale nejsme ~ neho (J 17,9-19). Ne proto: z~ h~ mam~ prehhzet: z~. SI ho nemame vsimat - prave naopak, ale tak, jako SI marne vSlmat slova, reCI, obrazu - pIne, zeela svobodne se mu otewit hIedfce na to, co zjevuje! Svet, katde jsoueno je v tomto smyslu vtelenim Slov; Bol.fho ("mimo Ne neni ani jedno Gedin6) co povstalo" - J 1,3): avsak vile, co jest,

117

dosahne pInost sveho bytf, tj. zjevi plne Bozi Slavu jen tim, fe se vyda, promenf, zanikne a prekroct, pfekona tak svou "objektivitu". (proto je plnostf ucty k Nejsvetejsi Svatosti, pInou uCastf, prave pfijetl, tj. konsum!) Tento zvmstni, dvojf vztah k svetu, vztah tidy, ale nikoliv zbomeni, vztah duvery, ale nikoliv spolehnutf, je vztahem poznavajfcfm, vztahem svobodneho porozument, vztahem viry. Teprve zde, na rozdi1u mezi rozumejfct, prijimajici duverou a idolatrii, lze najft onen pfedel mezi nabozenstvtm a bigotnostf Ci fanatismem, mezi vfrou a poveroul A jako se rodi filosofie z udivu (THAUMAZElN) nad jsoucnem jakofto divem (TRAUMA), pi'edstavuje nabozenstvi (religio) prave tisilf 0 bezprosti'ednf spojeni (re1igare), 0 plnou ticast, spolecenstvf (communio) na teto "bozske komedii" zjevovanf, na zazraku jsoucna, 0 dokonale podilnictvf duse (participatio) na Kralovstvf BoZim. Poslanfm vskutku ki'esfanske filosofie pak nema byt smfi'eni rozumoveho poznanf s veroukou, jak se to obvykle chape. Kazda filosofie je snaha 0 smysluplne sdelovani ontologicke zkusenosti. Pro kresrana je (Ci rna byt) touto ontologickou zkusenosti par excellence prave zkusenost viry. Kfest'anska fitosofie ma bft vfpoved' 0 svete zjevujicim se vire, tj. rozumejfcf duvere, jako zjeveni, jako zazraku, mol ucit myslet skutecnost jako smyslupInou, zivou a zazracnou - rna Logem reflektovat to, co lidova moudrost cinila (plneji a hloubeji pomoci mythU) pohadkami. To vsak znamena vzdat se veskere pretence prijft na to, jak se to se skutecnostf "vposledku" rna. V zdat se pokusu najft definitivnl odpovedi na svetove zahady, snah vybudovat dokonaly system. Ito souvisf sonfm odchodemdo bezdomoviviry, skresranskym pfekonavanfm moudrosti tohoto sveta, Toto usilf osvobozenf se od pfedsudku objektivity, od veskereho "tak a nejinak" sveta 0 sobe se projevuje v soucasne filosofii ve snaze 0 "pfekonanf metafysiky", Filosofie vychazejfci ze zkusenosti vfry nemMe myslet skuteenost, jaka je, ale pouze jak se nam v nasi zkusenosti dava, tedy jako Gratia. Protoze tato nase zkusenost je vZdy konecna, vazana na jevy (nase uchopovani darn je vZdy urcite), musf se porozumeni tohoto sebedarovanf skutecnosti dit prave v mezich, v jakfch se nam daVli! Tento "princip principu" fenomenologie vsak odpovtda onomu dvojfmu vztahu ke svetu, k nemuz nas evangelium vybizf. (Tato zkusenost vsak vzchazf i z luna samotne vedy, ktera si zaCfna bft ve svych spickovYch projevech vedoma, ze jsoucno nelze myslet mimo jeho projev, pricemz od jeho projevu nelze oddelit metodu a interpretaci pozorovani, ktera je opet zalozena na predchozim porozumeni poznavanehol) Fenomenologie je ontologii transcendentalnf subjektivity. Subjektivita je vsak pole ziveho, zjevujfciho se smyslu, pole zazracnosti par excellence. Pro lidi tohoto svetaje toto pole svobody jen neeim subjektivnfm, pouhou fantazii, nepravdivouiluzi. Je to proto, Ze "oci majf a nevidi, usi majf a neslysf" jsouce v zajeti moudrosti tohoto sveta pouty predsudku objektivity. Pokusili jsme se ukazat, fe skutecnost je ve svetle Zjeveni sarna subjektivni povahy, ze bytfjsoucna spocfva v jeho zjevovani a ze

118

clovek se vztahuje k pravde do te miry, do jake se ji otevfra v lasce a porozumem, tedy tim vice, am vice se nazjevovani skutecnosti podfli, Mirou tohoto otevuant se v duvere 'je prave vira. Vfra proto neni v zadnem slova smyslu patent na pravdu, ale citlivost k ontologicke zkusenosti i jeji svedectvi, J e odvahou k vydanf se sebepromene v svebytne odpovednosti a v poslusne pffslusnosti. J e duverou, fe Cim v~tSi je nase otevfenf se, pfijfmant, eim pravdivejsi bude nase zkusenost, tim hlubsf, tajemnejsi, bohatst, smysluplnejsf a svobodnejsi bude skutecnost, kterou budeme takto zakouset, Svet, v nemz stale, ted', odjakZiva Zijeme, se vsemi vecmi, ktere jsou zde, nyni, na dosah ruky, se nahle otevre, zjevi se naplnen poklady svobody nekonecnych moznostf, poukazujicich k horizontiim nescrslnych svetii - jako pohadkovy, zazracny svet - zazrak zazrakjil

119