Jean Giono

stromy

Mu, kter szel

Vyehrad 1997

Z FRANCOUZSKHO ORIGINLU L HOMME QUI PLANTAIT DES ARBRES PELOILA ZDEKA STAVINOHOV

Kniha vychz s laskavou podporou programu alda

EditionsGallimard, 1980 Translation doc. PhDr. Zdeka Stavinohov, 1997 Illustrations Helena Konstantinov, 1997 ISBN 80-7021-226-8

Maj-li se v povaze lovka projevit skuten vjimen vlastnosti, musme mt tst dlouh lta pozorovat, co ten lovk dl. Nen-li v jeho prci ani stopa po sobectv, je-li mylenka, dc jeho innost, bezpkladn ulechtil a je naprosto jasn, e nejen nehledal nikde odmnu, ale dokonce zanechal ve svt i viditeln stopy, ocitme se bez nebezpe, e se zmlme ped lovkem vjimenho charakteru.

Asi ped tyiceti lety jsem se vydal pky na dlouh putovn po kopcch, turistm zcela neznmch, ve starobylm alpskm kraji, kter zasahuje a do Provence. Na jihovchod a na jihu, mezi Sisteronem a Mirabeau, lemuje kraj eka Durance. Na severu ho pak lemuje horn tok eky Drmy, od jejho pramene a po msteko Die. Na zpad jsou to roviny hrabstv venaissinskho a vbky hor Ventoux. zem zabr celou st kraje Nzkch Alp, jin st eky Drmy a mal uzaven sek Vaucluse. Tehdy sem podnikl dlouh putovn v tamjch pustinch, holch a jednotvrnch stepch, ve vce asi 1 200 a 1 900 metr. Rostla tam jen divoce levandule. Prochzel jsem tm krajem, kde je nejir, a po tech dnech putovn jsem se dostal do neuviteln beztnch konin. Utboil jsem se vedle rozvalin oputn vesnice. Vody jsem se nenapil u od minulho dne a poteboval jsem ji objevit. Polozboen domy byly natsnan jako star vos hnzdo. To m pivedlo na mylenku, e tu kdysi jist byla studnka nebo studna. Byla tam skuten studnka, ale vyschl. Pt nebo est dom beze stech niil vtr a d. Zvonice kapliky se ztila. Vechno stlo v ad stejn jako ve vesnicch, kde je ivot, tady vak vechen zmizel. Byl hork ervnov den a slunce hlo. Ale zde, v koninch vysoko poloench a bez jakhokoliv pste, fiel vtr nesnesiteln prudce. Mruel mezi zdmi dom jako elma, kterou vyruili, kdy se krmila. Musel jsem jt dl. el jsem u pt hodin a jet jsem nenael vodu. A nic nedvalo nadji, e ji najdu. Vechno bylo vyprahl a vude rostly jen drsn traviny. Najednou se mi zdlo, e v dlce vidm stt malou postavu. Myslel jsem, e je to kmen osamocenho stromu. Jen tak nazdabh jsem tam zamil. Byl to past. Asi ticet ovc leelo kolem nho na rozplen pd a odpovalo. Dal mi napt vody. Po chvli m zavedl do ovna v zkrutu nhorn roviny. Tu znamenitou vodu erpal z velice hlubokho pirozenho zdroje. Nad nm postavil jednoduch rumpl. Past mluvil velmi mlo. U osamle ijcch lid to bv obvykl. Ale bylo vidt, e je sebejist, pln dvry. V takovm kraji, postrdajcm naprosto vechno, to bylo zvltn. Nebydlel v njak chatri, ale v opravdovm kamennm dom. Bylo

dobe vidt, jak vlastnma rukama dm opravil. Kdy sem piel, byl dm jen zcenina. Nyn ml zase dkladnou stechu a voda j nikde neprotkala. Kdy ji vtr bioval, bil do taek na stee jako mosk vlny bij v boui do beh. Domcnost ml v podku, ndob bylo umyt, podlaha zameten, puka vyitn a na ohni se vaila voda. V t chvli jsem si viml, e je past erstv oholen. Vechny knoflky ml pevn piit. aty ml tak peliv vyspraven, e sprvky nebylo vidt. Rozdlil se se mnou o polvku. Ale kdy jsem mu potom nabdl pytlk s tabkem, ekl mi, e nekou. Jeho pes byl stejn mlenliv jako on. Byl ptelsk, ale nijak neloudil o mou pze. Hned jsme se dohodli, e tam penocuji. Do nejbli vesnice bylo vc ne pldruhho dne chze. A mimoto jsem znal velice dobe rz osamocench vesnic ve zdejm kraji. tyi nebo pt je jich roztroueno na boch kopc, jedna daleko od druh, obklopeny svtlm dubovm mlzm. A jsou a na konci sjzdnch cest. Bydl tam devorubci a pl devn uhl. ivot je tam tk. Rodiny ij natsnan jedna k druh. Podneb je neobyejn drsn, v lt i v zim. Ta odlouenost obyvatele vydrauje k sobectv. Nerozumn ctidost se vybiovv v neustlou touhu uniknout odtud. Mui jezd do msta s nklady uhl a potom se zase vracej. Neustl stdn nadje a zklamn ni i ty nejspolehlivj vlastnosti. eny jsou pln zt. Konkuruje se ve vem. Stejn tak v prodeji uhl jako v zskn msta v lavici v kostele. Navzjem se pekonvaj v ctnostech, ale soupe i v neestech. Vude se neustle potk ctnost a neest. A tak vtr nepestv drdit nervy. Dochz pmo k epidemim sebevrad a mnoho je i ppad lenstv, tm vdycky koncch vradou. Past nekouil, ale el pro pytlk a vysypal na stl spoustu alud. Kouil jsem dmku a nabdl jsem se, e mu budu pomhat. Odpovdl, e to je jeho zleitost. A skuten: kdy jsem vidl, jak peliv to dl, nenalhal jsem. To byl n cel rozhovor. Kdy dal stranou hromadu dobrch a dost velkch alud, odpotal hromdky po deseti. Vyadil jet mal aludy nebo ty, kter byly trochu rozpukl. Prohlel je toti velice dkladn. A jakmile ml ped sebou sto bezvadnch alud,

nechal toho a li jsme spt. Spolenost toho mue pinela klid. Na druh den jsem ho podal, aby mi dovolil u nho cel den odpovat. Pokldal to za samozejm. Pesnji eeno ml jsem dojem, e ho nic neme ruit. Ten odpoinek nebyl pro mne nijak nezbytn, ale byl jsem pln zvdavosti a chtl jsem se toho dozvdt vc. Past vypustil stdo a zavedl je na pastvu. Ne odeel, namoil do vody ve vdru pytlk s peliv vybranmi a odpotanmi aludy. Viml jsem si, e msto hole nesl eleznou ty, asi pldruhho metru dlouhou. Pedstral jsem, e se prochzm, abych si odpoal, a el jsem rovnobn s jeho cestou. Pastva ovc byla dole v labin. Mal stdo past penechal dohledu psa a el vzhru k mstu, kde jsem stl. Obval jsem se, e mi pichz vytknout, e jsem vtrav. Ale vbec ne. Vedla tudy jeho cesta a vyzval m, abych ho doprovodil, pokud nemm nic lepho na prci. Vystoupil jet dv st metr na kopec. Kdy piel na msto, kter si pedem vybral, zarazil eleznou ty do zem. Udlal tak vdycky dolk, vloil do nj alud a potom zahrnul dlek hlnou. Szel duby. Zeptal jsem se ho, jestli mu ten pozemek pat. ekl, e ne. Ptal jsem se, zda v, komu pat. Ale nevdl. Pedpokldal, e je to obecn pozemek nebo e mon pat lidem, kte o nj nestoj. Nestaral se o to, aby poznal majitele. Peliv vyszel svch sto alud. Po obd zaal zase tdit aludy. Asi jsem se tzal dost nalhav, protoe mi odpovdl. U ti roky szel stromy v thle samot. Vyszel jich sto tisc. Dvacet tisc se jich ujalo. Potal s tm, e z tch dvaceti tisc jich jet polovinu ztrat. Postaraj se o to hlodavci nebo se stane nco, co v zmrech Prozetelnosti nen mon pedvdat. Zbvalo tedy deset tisc dub a ty porostou na mst, kde dv nebylo vbec nic. V tu chvli m napadlo, kolik je tomu mui asi let. Zejm mu bylo pes padest. Ptapadest, ekl mi. Jmenoval se Elzard Bouffier. Ml kdysi v rovin statek. Tam proil svj ivot. Ztratil jedinho syna a potom i enu. Uchlil se do samoty, kde ho tilo t v klidu, s ovcemi a se psem. Usoudil, e kraj hyne, ponvad je tam mlo strom. A protoe nem njakou dleitou prci, rozhodl se, dodal jet, e tu situaci naprav.

A ponvad i j, akoliv jsem byl mlad, jsem v t dob il osamle, dovedl jsem osaml lidi chpat a navzat s nimi spojen. Pesto jsem vak udlal chybu. Prv m mld m vedlo k tomu, abych si podle sebe pedstavoval budoucnost i jaksi hledn tst. ekl jsem mu, e za ticet let tch deset tisc strom, to bude krsa. Odpovdl velice prost, e kdyby mu Bh dopl t jet ticet let, vyszel by spoustu dalch dub a tch deset tisc strom by byla jen kapka v moi. V dalm roce vypukla prvn svtov vlka a pt let jsem byl na vojn. Vojk u pchoty me jen st myslet na stromy. Abych pravdu ekl, nijak m ta phoda nepoznamenala. Dval jsem se nato jako na konka, jako je teba sbrn znmek. A zapomnl jsem na to. Kdy jsem se vrtil z vlky, dostval jsem jen nepatrn demobilizan pplatek, ale velice jsem touil nadchat se erstvho vzduchu. Bez jakhokoliv jinho myslu jsem se vydal na cestu do tch pustch konin. Kraj se nezmnil. Pesto jsem za oputnou vesnic spatil v dlce jakousi edou mlhu. Pokrvala kopce jako njak koberec. Od pedchozho dne jsem zaal myslet na stromy. kal jsem si: Deset tisc strom zabr podn velkou plochu. Pli mnoho lid jsem vidl za tch pt let umrat, proto jsem si dokzal snadno pedstavit i ElzardaBouffiera. Zvl kdy je nm dvacet let, padestilet mui se nm zdaj starci, kter ek u jen smrt. Ale Elzard Bouffier nebyl mrtev. Dokonce byl jet pln ivota. Zmnil zamstnn. Ml u jen tyi ovce, ale zato asi sto l. Zbavil se ovc, protoe ohroovaly vyszen stromy. ekl mi toti, a j jsem to tak postehl, e se o vlku vbec nestaral. Vytrvale szel dl stromy. Duby z roku 1910 byly deset let star a byly vy ne j i on. Byla to ndhern podvan. Doslova jsem onml asem. A protoe Elzard Bouffier nemluvil, prochzeli jsme se v jeho lese mlky. Na nejirch mstech dosahoval les jedencti kilometr. Kdy si uvdomme, e vechno to bylo dlem rukou a ducha toho mue, kter neml dn technick prostedky, bylo zejm, e by lid mohli bt stejn jako Bh inn v jinch oblastech ne v pustoen. Elzard Bouffier el za svou mylenkou a dkazem toho byly buky, kter mi sahaly po ramena. Bylo jich do nedohledna.

Duby byly statn a pekroily u st, kdy je mohou niit hlodavci. A kdyby bylo zmrem Prozetelnosti dlo zniit, potebovala by k tomu pmo cyklony. Elzard Bouffier mi ukzal obdivuhodn hje bz.. Bylo jim pt let, byly toti vyszeny v roce 1915, tedy v dob, kdy jsem bojoval u Verdunu. Szel je na vech mstech, kde prvem tuil, e tm hned pod povrchem je vlha. Byly tl, mladistv sv a pln odhodln. Zdlo se ostatn, e pi rstu vytvej psma. O to se vak nestaral. Vytrvale plnil svj prost kol. Ale kdy jsme se vraceli vesnic dom, vidl jsem, jak v potocch od nepamti vyschlch, tee voda. Byl to ten nejasnj vsledek prce, jak jsem kdy vidl. Ve velice dvnch dobch v tch vyschlch potocch tak tekla voda. Nkter ze smutnch vesnic, o nich jsem se na zatku vypravovn zmnil, byly postaveny na mstech, kde kdysi stly starobyl vesnice galoromnsk. Zbvaly jet po nich stopy. A kdy tam archeologov dlali przkum, nali udice v mstech, kde ve dvactm stolet bylo nutn mt cisterny, aby mli trochu vody. Tak vtr roznel nkter semena. Kdy se objevila voda, objevily se tak vrby i vrby koask, louky, zahrady, kvtiny, a tak i jaksi dvod t. Ale pemna probhala tak pomalu, e si lid na ni zvykli a nevyvolvala div. Kdy lovci stoupali do odlehlch mst, kde honili zajce nebo divoky, dobe si vimli, e strom je stle vc a vc, ale pitali to pirozenm rozmarm pdy. Proto nikdo na dlo toho mue neshl. Kdyby to tuili, zlobilo by je to. Ale byl mimo jakkoliv podezen. Kdopak by byl ve vesnicch i v adech schopen pedstavit si houevnatost, plnou ndhern ulechtilosti. Od roku 1920 jsem vdycky aspo jednou za rok navtvoval ElzardaBouffiera. Nikdy jsem nevidl, e by polevil ani e by zapochyboval. A pece kdov, zda tam i Bh nepomh. Nepotal jsem jeho zklamn. Ale snadno si pedstavme, ml-li doshnout takovho spchu, e musel pekonat i etn strasti. Aby zajistil vtzstv takovmu zaujet, musel se potkat s

beznadj. Za cel rok naszel buky. Tm se dailo jet lp ne dubm. Abychom mli o tak vjimen povaze tm pesnou pedstavu, nesmme zapomenout, e se vyvjela v naprost samot. V tak velk samot, e si ke konci ivota odvykl mluvit. Nebo snad to nepokldal za nutn? V roce 1933 ho navtvil uasl hajn. Ten zamstnanec mu edn oznmil pkaz, e nesm venku rozdlvat ohe. Mohlo by to toti ohrozit rst tohoto prodnho lesa. A naivn hajn prohlsil, e je vidt, jak les roste sm od sebe. V tu dobu Elzard Bouffier chodil szet buky dvanct kilometr od domu, kde bydlel. Aby nemusel chodit tam a zase zpt, vdy mu bylo tehdy u sedmdest pt let, zamlel postavit si z kamene chatu pmo na mst, kde stromy szel. Uskutenil to o tok pozdji. V roce 1935 si pila prohldnout ten prodn les opravdov edn komise. Piel vysok pedstavitel sprvy vod a les, poslanec a technici. Mli mnoho zbytench e. Rozhodli, e se mus nco udlat, ale neudlali nic. Dolo vak k jednomu uitenmu rozhodnut: les byl dn pod ochranu sttu a nesmlo se tam plit uhl. Bylo pece nemon, aby takov krsa tch mladch strom v pln sle nkoho nepodmanila. I poslance uvedla v naden. Ml jsem ptele mezi vedoucmi lesnky. Byl v t delegaci. Vysvtlil jsem mu, v em spov ta zhada. V dalm tdnu jsme li oba za ElzardemBouffierem. Nali jsme ho v piln prci, dvacet kilometr od msta, kam pila inspekce. Vedouc lesnk nebyl nadarmo mm ptelem. Dovedl tu prci ocenit a dokzal mlet. Nabdl jsem jim pak vajka, kter jsem vzal s sebou. Rozdlili jsme jdlo na ti dly a nkolik hodin jsme mlky pozorovali krajinu. V mstech, odkud jsme pili, rostly stromy est a sedm metr vysok. Vzpomnal jsem, jak vypadal kraj v roce 1913. Byla tam tehdy pustina. Pokojn a pravideln prce, sv vzduch v kopcch, skromnost a zvl duevn vyrovnanost daly tomuto starci tm okzal zdrav. kal jsem si, na kolika hektarech jet asi stromy zasz. Ne mj ptel odjel, jen krtce pipomenul nkter deviny, pro kter se mu zde pda zdla vhodn. Ale nijak nenalhal. To proto, ekl mi potom, e ta dobr due toho v o tom vc

ne j. Kdy jsme li asi hodinu, po kterouto dobu pemlel, dodal: V o tom vc ne vichni ostatn. Objevil znamenit prostedek, jak bt astn! Zsluhou vedoucho byl chrnn nejen les, ale i tst ElzardaBouffiera. Pro ochranu uril ti hajn a byl k nim tak psn, e zstvali lhostejn k jakmkoli platkm, kdyby jim je devorubci nabdli. Dlo bylo vn ohroeno za vlky 1939. Auta jezdila tehdy na devn plyn a deva nebylo nikdy dost. Dolo ke kcen dub z roku 1910. Ale ty seky jsou od silninch st tak daleko, e se to podnikn ukzalo z finannho hlediska velice nevhodn a upustilo se od nho. Past nic nevidl. Ticet kilometr odtud pokojn pokraoval v prci. O vlce v roce 1939 nic nevdl. Stejn jako o vlce ve trnctm roce. ElzardaBouffierda jsem vidl naposledy v ervnu 1945. Bylo mu tehdy osmdest sedm let. Vydal jsem se toti zase na cestu do t pustiny. Akoliv vlka zanechala kraj v zuboenm stavu, jezdil tam nyn autobus a zajioval spojen mezi dolm eky Durance a horskm krajem. Nepoznval jsem u msta svch dvjch prochzek. Ale pital jsem to tomuhle pomrn rychlmu dopravnmu prostedku. Tak se mn zdlo, e trasa vede njakmi novmi msty. Musel jsem se zeptat na jmno vesnice, abych zjistil, e jsem pece jen tam, kde kdysi byly rozvaliny a beztn krajina. Autobus m zavezl do Vergonsu. V roce 1913 bylo v thle osad deset nebo dvanct dom a mla ti obyvatele. Byli zdivoel, nenvidli se a ili z lov do past. Fyzicky i duevn byli tm jako pravc lid. Kopivy pustoily kolem nich przdn domy. Jejich stav byl beznadjn. Nezbvalo ne ekat na smrt. Byla to tedy situace, kter jen st vytv podmnky pro poestnost. Vechno se tu zmnilo, dokonce i vzduch byl jin. Msto prudkch vtr, vysuujcch a nemilosrdnch, foukal lehk vtk, pln vn. Z kopc bylo slyet umn, podobajc se zvuku tekouc vody. Bylo to umn vtru v lesch. A poslze nco jet podivuhodnjho: uslyel jsem opravdov plouchn vody, tekouc do ndre. Spatil jsem, e tady postavili kanu a e m hodn vody. Nejvc m dojalo, e pobl byla vysazena lpa. Byla u vzrostl a byl to nepopirateln symbol znovuzrozen.

Ve Vergonsu bylo tak vidt stopy prce na dle, pro kter je nadje nezbytn. Nadje se tedy opt vrtila. Byly odklizeny trosky, streny znien zdi a obnoveno pt dom. Osada mla nyn dvacet osm obyvatel. Mezi nimi byly tyi mlad rodiny. Kolem novch, erstv omtnutch dom byly zahrady se zeleninou. Rostlo tam vechno pomchan, ale pkn v adch: zelenina i kvtiny, zel i rov kee, pr i hledky, celer i anemnky. Nyn to bylo msto, kde by lovk ml chu bydlet. Odtud jsem se vydal pky. Vlka, kterou jsme prv pekali, nedovolila jet, aby se ivot pln rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nich boch poho jsem vidl polka s jemenem a jet nezralm item. V pozad v zkch dolch se zelenaly louky. Stailo jen osm let, dlcch ns od t doby, a cel kraj zil zdravm a blahobytem. Na mst zboeni, kter jsem vidl v roce 1913, stoj nyn ist a peliv omtnut usedlosti, svdc o astnm a pohodlnm ivot. Zaaly zase tct star prameny, napjen deti a snhy, je lesy zadruj. Vodn toky byly regulovny. Vedle kad usedlosti, obklopen javorovm hjem, voda petkala z ndr kaen na koberec sv mty. Vesnice byly ponenhlu znovu vybudovny. Z rovin, kde je pda drah, pili lid a usadili se zde. Pivedli i mlde, nastal ruch, probudil se smysl pro podnikn. Na cestch potkvme dobe vypadajc mue a eny. Chlapci a dvata se umj smt a maj rdi venkovsk slavnosti. Dvj obyvatelstvo je k nepoznn zmnn od t doby, co se tu ije pjemn. Pipoteme-li je k novm obyvatelm, vc ne deset tisc osob vd za tst ElzarduBouffierovi. Kdy uvme, e jedin lovk, odkzan jen na prost zdroje fyzick i duevn, dokzal, aby z pustiny vznikla zem kananejsk, zd se mi, e lovk je pece jen obdivuhodn tvor. Ale kdy pomyslm, kolik bylo teba vytrvalosti a ulechtilho sil, aby se doshlo takovho vsledku, pociuji hlubokou ctu k tomu starmu venkovanu bez jakhokoliv vzdln, kter dokzal spn dokonit dlo, hodn dla boho. Elzard Bouffier zemel v roce 1947 v domov pro pestrl. Konec

Jean Giono Mu, kter szel Stromy Z francouzskho originlu L homme qui plantait des arbres, vydanho nakladatelstvm Gallimard v Pai roku 1995, peloila Zdeka Stavinohov. Ilustrovala, oblku a grafickou pravu navrhla Helena Konstantinov. Vydalo nakladatelstv Vyehrad, spol. s r. o., roku 1997 jako svou 132. publikaci. Vydn prvn. Stran 56. Odpovdn redaktorka Vlasta Hesounov. Vytiskla Tnsk tiskrna, a.s. Doporuen cena 98, K Nakladatelstv Vyehrad, spol. s r. o. Karlovo nm. 5, Praha 2 ISBN 80-7021-226-8