Karel Čapek - Boží Muka

BO MUKA
Karel apek

Kniha novel

I.

LPJ

Pokojn, nekonen padal snh na zmrzl kraj. Se snhem vdycky pad ticho, myslil si
Boura ukryt v njak boud, a bylo mu zrove slavnostn i teskno, nebo se ctil osaml v
ir krajin. Zem ped jeho oima se zjednoduovala, sjednotila a rozila, srovnna v blch
vlnch a nerozryt zmatenmi stopami ivota. Konen proidl a zastavil se tanec vloek,
jedin pohyb v tom slavnm tichu. Vhav bo chodec nohy do nedotknutho snhu a je mu
divn, e on prvn poznamenv kraj dlouhm dkem svch krok. Ale naproti po silnici jde
nkdo ern a zachumelen; dva etzky krok pob vedle sebe, zk se a vnesou prvn
lidsk zmatek na tuto istou tabuli.

Avak protichdce se zastavuje, m jet snh na vousech a dv se napjat na nco stranou
silnice. Boura zpomalil krok a ptral ve smru jeho o; oba etzky se setkaly a zastavily
vedle sebe.
Vidte tam tu lpj? ekl zasnen mu a ukazoval njakou stopu asi est metr od kraje
silnice, kde oba stli.
Vidm; je to lidsk lpj.
Ano, ale jak se tam dostala? Nkdo tudy el, chtl ci Boura, ale zarazil se; lpj byla
jedin uprosted pole, a ped n ani za n nebylo stopy kroej; byla zcela jasn a ostr na bl
ploe, ale byla osamocen, nic nevedlo k n ani od n. Jak se tam mohla dostat, podivil se a
chtl jti k n.
Pokejte, zastavil ho druh, nadlte kolem n zbytench stop a vechno rozhzte. To se
mus vysvtlit, dodal podrdn, to nejde, aby nkde byla jen jedna lpj. Dejme tomu, e
by nkdo skoil odtud doprosted pole; pak by ped n nebylo kroej. Ale kdo by tak daleko
doskoil, a jak by mohl skoit jenom na jednu nohu? Vdy by ztratil rovnovhu a musel by
se nkde opt druhou nohou; myslm, e by musel bet kousek vped, jako kdy se sko z
rozjet tramvaje. Ale tady nen druh nohy.
To je nesmysl, ekl Boura; kdyby skoil odtud, byly by tady na silnici po nm stopy; ale
jsou tu jenom nae kroky. Nikdo ped nmi tudy neel.
Stopa je obrcena patou k silnici; kdo ji udlal, el tmto smrem. Kdyby el do vesnice,
musel by jt vpravo; na tuhle stranu jsou jen pole, a co k ertu te nkdo hled v polch?
Dovolte, kdo lpl tam, musel zase nkudy odejt; ale j tvrdm, e vbec neodeel, protoe
neudlal dalch krok. To je jasn. Nikdo tudy neel. Stopa se mus vysvtlit jinak. A Boura
silovn pemlel. Snad tam byl v hln pirozen dlek nebo lpj ve zmrzlm blt a do
n napadal snh. Anebo, pokejte, snad tam stla pohozen bota, a tu teba odnesl ptk, kdy
napadl snh. Pak by tam zstalo nezasnen msto, podobn lpji. Musme hledat
pirozenou konjekturu.
Kdyby tam stla bota u ped chumelenic, zstala by pod n ern pda; ale j tam vidm
snh.
Snad ten ptk odnesl botu, kdy jet snilo; nebo ji upustil v letu do erstvho snhu a zase
ji zvedl. Prost to neme bt lpj.
Copyright 2012 eBookEater.cz 3
Copak ten v ptk ere boty? Nebo si v nich dl hnzdo? Mal ptk botu neunese a velk
se do n nevejde. To se mus eit obecn. J myslm, e to je lpj, a kdy nepila po zemi,
musela pijt shora. Vy si myslte, e to udlal ptk, ale je mon, e to pilo teba z
balnu. Snad se nkdo povsil na baln a lpl jednou nohou do snhu, aby si udlal ze svta
blzna. Nesmjte se, mn samotnmu je nepjemn vysvtlovat to tak nucen, ale Byl
bych rd, kdyby to nebyla lpj. A oba se pustili za n.

Okolnosti nemohly bti jasnj. Od pkopu podl silnice mrn stoupalo nezoran zasnen
pole; asi uprosted byla ta stopa, a za n stl, hust posnen, nevelk strom. Plocha mezi
silnic a lpj byla panensk, bez sebeleh stopy njakho dotyku; povrch snhu nebyl
nikde po ruen nebo pohnut. Snh byl mkk a tvrn, bez sypkosti velkch mraz.

Byla to opravdu lpj. Byl to otisk velik boty americkho tvaru s velmi irokm podevem
a pti silnmi cvoky na podpatku. Snh byl ist a hladce stlaen a nebylo na nm lehkch
neselpnutch vloek: tedy lpj vznikla teprve, kdy u dosnilo. Otisk byl hlubok a
rzn; tha spovajc na tto podevi musila bti hodn vt ne vha kterhokoliv z mu
sklonnch nad stopou. Konjektura ptka a boty se mlky ztratila.

Zrovna nad lpj se vznely krajn vtve stromu: nkolik tenkch vtviek obalench
snhem, jen nikde nebyl seten nebo stesen. Pi lehkm zaklepn na vtev opadval snh v
celch kusech. Hypotza shora naprosto padla. Nebylo mono uiniti cokoliv shora bez
stesen snhu ze stromu. Fakt lpje nabyl tvrd a nah jasnosti.

Za lpj byla jen ist snhov plocha. Stoupali po svahu nahoru a pebhli po temeni
kopce; opt nil se dol, daleko dol nedoteny bl svah, a za nm rostl nov, jet ir a
blej. Na kilometry daleko nebylo lpje druh nohy.

Vraceli se zpt; nali za sebou dvojit dek svch kroej, pravideln a pkn, jako by byl
schvln tak udln. Ale mezi obma dky prosted polapanho kruhu byla lpj jin,
mohutnj nohy, cynick ve sv osamlosti; nco je zdrelo, aby ji nerozdupali a nezbavili se
j v tichm srozumn.

Vyerpn a zmaten sedl si Boura na patnk silnice. Nkdo si z ns udlal dobr den. Je to
hanebn, ekl druh, je to nesmrn hloup kousek, ale Zatracen, tady jsou fyzick meze.
Vdy je to vbec nemon Poslyte, vyhrkl rychle a skoro s zkost, kdy tam je jen
jedna noha, nemohla by bt od nkoho jednonohho? Nesmjte se, j vm, e je to pitomost,
ale njak vysvtlen mus bt. Vdy tu jde o rozum, to je tok neho Jsem docela
spleten. Buto jsme oba blzni, nebo spm doma v horece, nebo mus bt pirozen
vysvtlen.
My jsme oba blzni, mnil Boura zamylen. Pod hledme ,pirozen vysvtlen;
chytme se nejsloitjch, nejnesmyslnjch a nejnsilnjch pin, jen kdy jsou
,pirozen. Ale snad by bylo daleko jednodu a pirozenj, kdybychom ekli, e to je
prost zzrak. To bychom se jenom podivili a li klidn svou cestou Beze zmatku. Snad i
spokojeni.
A j bych se nespokojil. Kdyby se tou lpj stalo nco velkho Kdyby se tm dostalo
nkomu neho dobrho, sm bych padl na kolena a kiel ,zzrak. Ale ta stopa, vdy je to
trapn; vdy je to stran malichern, dlat jen jednu lpj, kdy sta udlat obvyklou adu
krok.

Kdyby tu nkdo ped vmi vzksil mrtvou dvku, kleknete a pokote se; ale dv ne vm
roztaje snh na kolen, budete si myslit, e to beztoho byla jen zdnliv smrt. Tady prv nen
nic zdnlivho; tady je, dejme tomu, proveden zzrak pi nejv zjednoduench podmnkch,
jako kdy se dl fyzikln experiment.
Snad bych nevil ani tomu vzken. Ale i j chci bt spasen a ekm na zzrak, e nco
pijde a obrt mj ivot. Ta lpj mne neobrt a nespas a z nieho mne nevyvede; jenom
mne trp, utkvla mi tady a nemohu se j zbavit. A j j nevm: zzrak by mne uspokojil, ale
ta lpj je prvn krok do nejistoty. Bylo by lpe, kdybych ji byl nevidl.

Oba dlouho mleli. Zaal se znovu sneti snh a padal stle hustji. Vzpomnm si, zaal
Boura, e jsem etl v Humovi o osamocen lpji v psku. Tahleta nen tedy prvn. Myslm
si, e snad jsou tisce takovch stop, e jich je nesmrn mnoho, pi kterch ns nic
nenapadne, protoe jsme si zvykli na urit pravidla. Jin by si j teba neviml; nenapadlo by
ho, e je to solitr, e jsou ve svt vci, kter nemaj s nim dle co dlat. Vidte, nae
lpje jsou vechny stejn; ale ta osaml je vt a hlub ne nae. A kdy myslm na svj
ivot, zd se mn, e v nm musm uznat kroeje, kter odnikud a nikam nevedou. Je to
hrozn spleten, myslit si vechno, co jsem zail, jako njak lnek, kter piel po podku
a kon jinm. Stane se, e najednou nco vte nebo ctte, ped m nen nic, nic, nic tomu
podobnho a za m u nic podobnho neme nikdy pijt. Jsou lidsk vci, kter nejsou s
nim pospolu a vude jen dokazuj sv osamocen. Vm vci, ze kterch nic dle neplynulo,
kter nic a nikoho nespasily, a pece Udly se ppady, kter u nevedly dle a nepomohly
dle t, a byly to snad nejdleitj vci ivota. Nenapadlo vs, e ta lpj byla daleko
krsnj ne vechny, kter jste dosud vidl?

A j si vzpomnm, ozval se druh, na sedmimlov boty. Snad nkdy lid nali tak
takovou stopu a nedovedli si ji jinak vysvtlit. Kdo v, teba pedchoz kroky jsou u Pardubic
a Kolna a nsledujc a u Rakovnka. Ale stejn si mohu myslit, e dal krok nen u otitn
ve snhu, nbr mon ve spolenosti, prosted njak udlosti, nkde, kde se nco stalo nebo
stane; e tenhle krok je lnek njak souvisl ady krok. Myslete si adu takovch div, ve
kterch m tato lpj sv pirozen msto. Kdybychom mli noviny dokonale informovan,
mon e bychom mohli v Dennch zprvch nalzti ty dal kroky a sledovat n cestu. Snad
se njak bostvo ubr svou cestou; jde bez inkoherence a postupn; snad jeho cesta je jaksi
vdcovstv, kterho se mme chopit. Bylo by nm mono krok za krokem jt ve stopch
bostva. Snad by to byla cesta spsy. To vechno je mon A je to stran, mt docela
urit jeden krok tto cesty ped sebou a nemoci ji dle sledovat.

Boura se otsl a vstal. Chumelilo se stle hustji a polapan pole s velikou lpj prosted
jinch mizelo pod novm snhem. J se j nespustm, ekl zachumelen mu, lpje,
kter u nen a nebude, dokonil Boura v mylenkch, a jejich cesty se rozbhly opanmi
smry.

LDA

Holub jet spal onoho asnho rna, kdy k nmu piel mlad Martinec a ekl: Lidka se
nm ztratila. Byl nesmrn bled a vzruen; tce vypravil ze sebe cosi jako, e on a matka
spolhaj na jeho ptelstv a potebuj jeho rady. Lda odela vera odpoledne, pr na
nvtvy, a dosud se nevrtila.

Holub mlel; rd by byl ekl njakou tchu, ale nevdl co. Vynoila se mu mlad dvka, jak
ji posledn vidl: sedla na pohovce, stoena v sebe, tich a spanil; upen pohlela na toho,
kdo mluvil, ale poslouchala nepozorn; neodchzela, a pece jaksi chtla zstati stranou a
mimo oi vech. Zdla se podivn a stsnn.

I.

Posledn dobu byla Lda opravdu podivn. Jej hlas i pohyby zdly se seveny smutkem, byla
jm omotna a nemohla se voln hnouti; avak njak se toho zbavila a jenom mluvila a dvala
se jakoby z naprost a neosobn przdnoty; ale i to pelo a zstaly jen neurit stopy
roztritosti. Toho dne obdvala s chut, vesele hovoila a uvaovala o svch ptch atech.
Pak ji napadlo jti k ptelkynm. Odela v dobrm rozmaru a bez neklidu. Nic
nenasvdovalo tomu, co se mlo stti.

Teprve veer, kdy se nevracela, poaly hodiny ekn a zkosti. Pi kadm deru
domovnch vrat zatajili dech; vyskoila nov nadje, stvala se uritj a trznivj, vyrostla
v rozilen, napnala se muiv po nkolik dalch vtein, a praskla: nikdo nepiel. Se
zvenm nepokojem ekali na dal zarachocen vrat; kadm hluchm hozem letc
okamik stanul, stran se dlouil, trpil se chvli a opt se smrtil jako pro. Konen o
dest hodin dm ztichl. Nyn rozestel se propastn, beznadjn a bezhranin as; ekn
stalo se bolest, je neuplv, nbr stoj a roste na vechny strany zrove. Jen dery hodin
byly jako zacukn ve zjiten rn.

Nepokoj vtiskl je do okna. Nkolik chodc je vdy dole na vlhkm dn ulice. Kad ena je
trochu jako Lda; kad spch nebo loud se, jako by pinel poselstv. Nkdo se zastav
dole, a tu zavs se na nj bezdech, ohromn oekvn; ale u zase jde, a ekn padne zpt
do prsou jako masvn tha. Najednou pijd droka; jej hrub rachot zn jako horliv,
pekotn vysvtlovn pedem; u chtj bet dol ze schod, ale droka hr dle, tak
dlouho, jako by ulice nemla konce. Pomalu chodci idnou; kadm vzdalujcm se krokem
rozvlk se pust al dle a dle; u jen zdlky zalhaj kroky, tich tikn beznadje. Ulice je
przdn; napravo a nalevo rozevr se nekonen drha oputnosti. ekn zmrtvlo. Ve
slilo se v beztvarou ltku zkosti.

Byla tu od prvopotku: zprvu prun, fluidn, povolujc nebo napjat; ponenhlu
znehybnla, stala se thou a hmotnm tlakem, jako nesmrn svrav bm v prsou. Ale byla
to zdnliv nehybnost ohromnho vejce, je se sousted a pipravuje k ivotu. Rostlo to, jako
roste ved; stle e se rozpn tup, hntouc tlak, zd se bez hranic, ale nhle se stahuje do
stedu v jedin bod pronikav bolesti. Tak se sthla veker zkost v jedin tuen, e se Ld
stalo nco stranho. Ukrutn ds rozryl noc ekajcch. Pravnitrn, beztvar zkost vydrala
se ven a stala se fantmem hrzy; tuen stalo se pzrakem a nabylo polozevn existence.
Uzel jsem lut domovn dve, zapsal si pozdji Martinec, maliko zkropen tak jako
krv; vdl jsem, e za nimi v prjezd le mrtv Lda, protoe to bylo vidt; byla to asn,
bezcitn, lidsky obludn fyziognomie dve, kter mne plnila hrzou a utrpenm. (Od on noci
pozoruji, e kad dve maj njak vraz.) Obrazu tch dve jsem se nezbavil
nejzoufalejm silm. Ale najednou lut dve zhasly, a vidl jsem sbh lid, ambulanci a
tramvaje donekonena stojc, surovou, ohromnou a rozmrnou chvli poulinho netst.
Byly jet jin obrazy, ale vechny byly stejn nutkav, jakoby zven vnucen a reln; a
posud nemohu pochopit, odkud se vzalo tolik hol, ciz a zevn skutenosti v obrazech, je
stvoila pouh zkost.

Stle hloubji vrstala zkost ve skutenost. Pan v hysterickm spchu hzela na sebe aty;
chtla hledat Ldu, tlouci u vech znmch a beti kamkoliv Mlad Martinec ji zadrel:
kdyby se Ld stalo njak netst u ptel, ti by nm u vzkzali; a sm se rozbhl na policii.
Schodit se pod nm rozzelo jak ern studn; stupe po stupni padal do beznadje, kadm
krokem stvalo se ve te a neprosnji brutlnm zevnm faktem. Mrtvoln pust defil ulic
prosakovalo temnm vlhkem: cel udlost nabvala krut skutenosti, realizovala se a
vzrstala, jako by do n vnikalo vdy vce syrov a tk hmoty. Koridory policejnho
editelstv jsou i ve dne smutn; nyn jejich studen, oputny al stal se reln soust vidiny
netst a lut, krajn nevldn kancel umstila se v n jako ciz muiv fakt; netst nabylo
cizho zvuku bezastnm hlasem ednka Nic nebylo hleno; jak se jmenuje vae
sestra? Martinec odchzel se sevenm srdcem; vc se ustavin stvala surovj a
rozlehlej; spcm mstem se t droka ke komisastvm, k ochrann stanici, od pitlu k
pitlu; vude ekn, pusto, trzniv ticho, konen kroky na chodb a hrub ospal hlas
Nikam nebyla toho dne dopravena mrtv nebo rann dvka; ale vechno faktick a zevn,
nemilosrdn a ciz, s m se setkal na sv tvav cest, splynulo s peludy netst v nezmrn
a sloit svt bdy.

Pomalu vlekl se dom; ale ji ve dvech setkal se s tzavma oima matinma a pochopil,
e nyn se zhroutila nadje obou. Bleskem porozuml, e ve od zatku se dlo jen proto, aby
si zakryli stranou zkost tuen, e se na Ld stal zloin. Jako by se nhle obnaila ohavn
rna, je to chladn, jasn hrza, skoro stzliv a krajn pronikav: tak si najednou
uvdomili sv nejtajnj tuen, e na Ld bylo spchno nsil, e byla zavleena a brutln
zhanobena, e nkde bez pomoci le ukrutn poplenna nebo mrtva; byl to okamik
svrchovan krize, jen nemohl trvati, a pece nikdy nezmizel; i kdy dvno zala zkost,
nepestala tato chvle vrhati svj stn jako vn memento bolesti.

V hodin krize padla pan Martincov na kolena a modlila se z knek hlasit a chvatn.
Jei, blesku svtla vnho, smiluj se nad nmi! Jei, krli slvy, smiluj se nad nmi!
Jei nejpodivnj, smiluj se nad nmi! Jei, Ote budoucho vku, smiluj se nad nmi!
Jei, andle velik rady, smiluj se nad nmi! Jei, tich a pokorn srdcem, smiluj se nad
nmi! Jei, Boe pokoje, smiluj se nad nmi! Pro tajemstv Tvho svatho vtlen,
vysvobo ns, Jei! Pro Tvou smrtelnou zkost a umuen Tv, vysvobo ns, Jei!

Monotnn a mechanicky padaj slova modliteb jako krpje nebo vteiny; je to voln, je se
neustle, a k opit vrac, jako by milo hloubku alu; je to vkik bolesti, jen kadm
opakovnm vplv do bezmezn a podivn fdn stejnosti utkvlho smutku. Kadm
Jei, kadm nvratem utkvv al tieji a strnuleji; vkik za vkikem buduje kolem
sebe nesmrn osamocen a przdnotu; vechny rozlohy chvle rostou, tak jako roste hloubka
rytmickm vrtnm studna. Veker ptomnost se vyprzdnila a vyvanula, daleko ustoupila
a vzdlila se muiv blzkost vc; a jako bezhraninm przdnm prostorem t se strnulm
vdomm bez mylenky ustavin Jei, smiluj se nad nmi.

Kad slovo modliteb je tajemn a ubh do nekonena; nenak ani nealuje, nepojme a
nevyslov bolest lovka, ale ubh do nekonena a un s sebou lidskou trze. m stala jsi
se, bolesti, opeden tm obzorem bez konce? Co jet jsi, ptomn chvle, na vech stranch
se otevrajc do vcnosti? A ty, seven srdce, co je iroir ne smilovn a vysvobozen?
Boe slitovne, jehoto oi na m ouzkosti hled a m vzdychn taj, kter jsi ke mn tak
asto milostivm se prokzal, k Tob volm dnes z hlubokosti due sv. Sly tedy hlas mj a
voln m k Tob pij, neb v rukou Tvch jest osud mj.

Ponenhlu, skoro neznateln se przdnota napluje. Je to, jako by se z modliteb inulo nco
beztvarho a hojnho. Kad slovo rozevr se do neurit hloubky; je to plynul, nevslovn
obsah, kter je rozpn za hranice smyslu, do neurita a neskutena. V kad pomlce
modliteb t se blzkost vc znovu na dui, a tu je poteba zdvojenho sil a zven
nalhavosti kiku. Opt rozestupuj se vci a nabvaj mrtvosti; bez konce ron se z
nevyerpateln mnohosti a plnosti slov podivn atmosfra, je oblv vci jako hlubina. Jsou
to trzniv a stran vci; je to ve, co pipomn Ldu a jej netst. Ale to ve je nehybn,
umrtven, zalit nesmrnou hlubinou; jsou to jen tlska uloen v prhledn sklenn kouli, v
nepohnut tich atmosfe, je je vzn, v nm hlubin odevzdn.

Po pedlouh hodin modlen se pan Martincov zvedla, jako by procitla. Ve kolem n se
promnilo; prach a popel, jen skld skutenost, tie se sedl v nov podek; a do posledn
mrtv vci ve vzalo na se novou, utkvlou tv, trpliv stani se, vraz odevzdanho
pokoje.

Zatm mlad Martinec pechz po sv svtnici a do svtn. m dle se realizuje udlost s
Ldou, tm tajemnj se stv. To, co ho trp, u nejsou dohady, nbr otzky. Ohavn
zloin, kter se na Ld stal, nen pouh pzrak; je to problm, jen roste kadou otzkou i
odpovd. Nebo nic stranho nen vyloueno v naprostm temnu udlosti.

Boe, co initi! Svit vc policii? Ale ady zavedou vslechy, pedevm s Ldinmi
znmmi; jej bdn netst se roznese a rozlape, a vrt-li se pak Lda, bude j, jako by
pila z prane; ulp na n nco kriminlnho a hanebnho jako vn znmka. Radji ve
zatajiti; ale zatm pibhnou Ldiny ptelkyn a budou se ptt, co s n je; stn-li, e ji jdou
navtvit; stn-li nakaliv, pijdou tety a za cel svt si nedaj vyrvati prvo bdt u loe
svho nejmilejho dtte jako vdy. Nelze pedstrati, e odjela, nebo nenape nikomu ani
nejmenho pozdravu. Budou ctiti nco ve skrytu palivho; budou vtiti atmosfru li a
utajovn.

Snad se Lda vrt: ale najde zruen pvtiv svt, ve kterm ila; kapka po kapce budou
vtkati surovosti do jejch dn; tiscer vci budou se dotkati rny, kterou si pinese, nebo
dv ivot je drobn a jemn tkn a vystaven nesetnm drobnm mukm.

Boe, co initi! Ano, vyhledat ji ivou, nebo mrtvou; zachrnit ivou ped hanbou a utrpenm;
zachrnit mrtvou ped brutln senzac novin; za kadou cenu zachrnit Ldu! Den svt
ediv a chladn; toho dne mus bt Lda nalezena, ale Martinec vh s kloboukem na hlav a
nevychz

Kde je Lda? Co se s n vlastn stalo a jak ji hledat? Ml u jist pln a podrobn dohad; ale
nyn to ve odpad jaksi samo sebou Spn se rsuje nov alternativa jednn; tajemstv
Ldina zmizen rozvj se v nov dj, v nov muiv podrobnosti; a opt se vyno nov
mylenka a neoekvan dohad. Nenavn probh Martinec adu za adou, nervzn a
skokem vrh se na kadou novou monost, rozvine ji a zase ji opout. Boe, co initi!

Trpliv, jako uboh pavouk, tk rozum vdy nov alternativy. Pomalu, zkostliv, jako z
malch kamnk stav se nov hypotza. zkostliv se vlee nov tenounk vlkno monosti.
Vdy astji se mylen zastavuje a stran se namh z msta; jedno slovo se vrac
polohlasn, bezpotukrte, ale nen ji na irm svt slova, kter by se k nmu navzalo.
Mlad Martinec stoj se svratlm elem a pacht se zachytit jakousi unikajc pedstavu. Nic
nezbv ne ohromn nava. Vechny dohady se rozptlily v nic.

Smylen monosti opadaly jako odumel slupky; vechno dlo rozumu se oddlilo a
odpadlo, ve zeteln a mysliteln se svlklo jak marn zevn obal; a nyn zbylo jen
pravnitrn, zjiten, bez pomoci nah jadrko slep vle. Byla to u jen prahnouc ze
zasaditi se o Ldu cele a bez rozvahy; bylo to bezvhradn rozhodnut; byla to konen jistota.
Pjdu hledat Ldu, ekl matce.
Jdi, eptala, a Bh povede tv kroky.

II.

Tedy v prvn nejistot hledn obrtil se Martinec k Holubovi o radu. Snail se ci ve, co
vdl; ale nebylo nieho, co by jakkoliv osvtlilo tajemstv Ldina zmizen. Holub se namhal
s fakty tak dlouho, a u nebylo pochyby, e z nich nic neplyne. Kad mon krok vedl
slep do neznma. Byla tu jen hol nutnost a hol nemonost jednati. Holub vhal; nutkav se
mu zjevovala schoulen Ldina postava jako utkvl obraz.
J myslm, zaal, e Lda s nkm utekla; vy to nerad slyte, ale nemohu na nic jinho
pijt. Hlete, rd bych nael spn een. Neznm Ldy tak dalece, abych mohl ci, co je
pravdpodobn nebo mon vzhledem k jej povaze. Vy jste jej bratr; snad ji znte lpe a
mete s plnou jistotou ci: neutekla, protoe toho nen schopna.
To nemohu ci, pravil Martinec stsnn, nevm vbec, co je mon; mohu jen ci, e
naprosto nebylo dvodu, aby utekla.
Nehledme dvod: ty nleej jen j. Kad Lda me ns pekvapit a udlat nco, co by
od n nikdo neekal. Neznme jejch pohnutek. Do due j nevnikneme.
Martine, s dvody nelze potat, je jich mono mnostv bez konce; ale skutk je daleko
mn, a proto jejich logika je jednodu. Je nekonen poet motiv, kterch se meme u
Ldy domlet, ale skutk, kter mohla udlat nebo kter se s n mohly stt, je vbr
omezen. Jednnm vlastn kon kad neomezenost. iny nejsou u tak osobn jako
pohnutky k nim; je v nich uniformnost, opakovn a pravidelnost, kter nezvis na naich
pohnutkch a kter se vbec vymyk naemu pn a motivovn. Skutky jsou fatln.

Raskolnikov ml neobyejn pohnutky k svmu zloinu; jeho pln byl promylen dopodrobna
a naprosto pvodn; ale proveden samo dopadlo nakonec jaksi tuctov, npadn stejn jako u
sta sprostch loupench vrad ped nm a po nm. Ale nejpodivnj je, e se to tak stalo
vlastn jen nhodou.

Dejme tomu, kad sebevrada je zcela osobn motivovna: ale obyejn podobn
sebevrady nsleduj po sob; obyejn sluky shnou k jedu, a ne k provazu na prdlo; nen
to nutn, ale je to pravidlo obyejnosti. Bezvdom sledujeme pi svch skutcch smr
nejastjho opakovn, a snad i skutenost sama jde tm smrem. m je nco obyejnj,
tm snze se to stane. Nkter fakty se obyejn objevuj sdrueny, ne z njak nutn
pinnosti, nbr jaksi nhodn, ze zvyku a bezdky Zkrtka nezvis to na ns. Je to ir
konkomitance. Meme tedy pedpokldat, e i v ppadu Ldin hraje obyejnost svou roli.
Ldin ppad nen obyejn, namtal Martinec.
Je teba docela neobyejn, ekl Holub; ale existuje paradoxie neobyejnch ppad: e se
vracej. Opakuj se netst, sebevrady, zloiny i rekordy. Hri na rulet pmo potaj s
paradoxi nhod, s opakovnm vzcnch ppad. Zkrtka ani neobvykl ppady nevyluuj
fatln stejnost a opakovn. I Ldino netst m sv nedvn npadn analogie.

Vy chcete nalzt Ldu: chcete eit tajemstv, jeho podmnky vm unikaj. Vechny dohady
jsou mon; m mn vme, tm vce jich je mono. Zbv tedy jen jedin: najti mezi vemi
myslitelnmi monostmi tu nejpravdpodobnj a nejspe monou; a to je ta, kter je
pomrn obyejn, vedn, znm a snadn. Vechno obyejn je pravdpodobn, ne proto, e
by to bylo lpe motivovno, nbr proto, e se to dje nejastji. sudek pravdpodobnosti
mus pracovat s obyejnost ppad, s mimovolnm opakovnm skutk; mus potat s tm,
e pi sebeosobnjch a neznmch podmnkch vychzej pravideln vsledky fatln
neosobn, stejn, a tedy pedvdateln; jeho kolem nen nalzti faktum, nbr prokzati
ftum, je plat slep a pravideln.

Neznme fakt Ldina ppadu a namhme se vymyslet aspo jeho pravdpodobn dj; ale
dejte pozor, tm pokoume ftum. To a to shledme pravdpodobnm; i budeme spolhat, e
osud si opravdu podrobil Ldiny skutky a vedl ji, bezvdomou, svm smrem.

Myslm si jako vy, e tu jde o zleitost, kter se tk Ldy jako eny. Je to nanejv
pravdpodobn, protoe Lda je hezk. Otzka je, jde-li tu o nsil nebo ne. Vy si ovem
myslte Ale nsil nen tak snadn, jak si snad pedstavujete. Lda nemohla bt jednodue
pepadena. Hlete, kdybyste si chtl vymlet, co vechno se mohlo stt, nebyli bychom
nikdy hotovi. Zavlci a znsilniti velikou dvku zde ve mst bylo by mono jen za
mimodnch vnjch okolnost; a neobyejn okolnosti jsou vc fantazie, ale ne
pravdpodobnosti.

Bohuel vs nemohu pesvdovat subtilnmi dvody; nemm jich. Je-li vylouena
sebevrada a netst, jde bu o nsil, nebo o tk. Ale nsil se dje nejastji za jinch
pomr, na venkov, v jinch vrstvch Zkrtka nepamatuji se vbec, e by se nco
takovho kdy stalo v naich okolnostech; proti tomu jsou destky a sta tk; tedy Lda je
daleko spe vystavena tku ne znsilnn, protoe tk je pomrn vedn.
Je Lda vedn? ekl Martinec tie.
Nen; tm he pro ni, stalo-li se to. Obyejn nechvaj milenci tkem za sebou njakou
pekku. Jeliko nikdo Ld nebrnil v jejch stycch, tedy nco j brnilo, nco
neeitelnho, morlnho, co musila nsilm pekroit. Byl tu asi nkdo, koho nikdo z vs
nezn. Pekka byla patrn na jeho stran. Mete si tu myslit cokoli romantickho; ale
obyejn ppad je spe cynick. Prav lska m pli velikou schopnost utrpen, ne aby
hned shla po takovm een. Ve vtin ppad je dve obt, je nevoln zapleteno ve
ve; v tom ohledu se vci pravideln dj tak, jako by rozhodoval ten nejhrub motiv. Vy
jste mld; najdete-li toho lovka, povaoval byste snad za svou povinnost za vc cti
Jednodue nemuste s nm jednat jako se sob rovnm, dodal Holub s nhlou ast.
Mlad Martinec vstal. Jste hotov?
Jet ne. Je tu jeden npadn fakt: e Lda odela z domova klidn a e ped odchodem s
chut jedla. Chu k jdlu je snad jedin, eho nelze pedstrat; patrn tedy nemla ani tuen, e
se ji nevrt. Nejspe mla mt jen schzku s tm neznmm; ale co se potom bhem
odpoledne s n stalo a v jakm stavu se ocitla, to nememe pochopit: povaujte to za
poblouzen, ale to je jenom jmno pro pohnutky svrchovan neznm. Muselo se s n stt
nco nhlho; kdyby se byla jet vrtila dom, myslm, e by ji nedovedla utci; je to vbec
stran zhadn. Martine, snad ji najdete; ale neptejte se j, nenute ji k vyznnm,
nepokoujte ji.
Kde bych ji nael? ekl Martinec netrpliv.
Je kdekoliv mimo Prahu. Jsou desettisce mst, kde me bt, a jsou mony nesetn
okolnosti, kter mohly mti vliv na volbu cle; ale my o nich nevme. Kdyby Lda jednala s
plnou rozvahou, a tedy brala v poet okolnosti nm neznm, pak bychom nemohli
uhodnouti, kde je; ale v ppad, e volila cl naslepo, v poblouzen, nhodou, meme se o to
pokusit. To je paradox nhody.
Kdyby nkdo szel v rulet podle njakho nm neznmho plnu, nemohli bychom pedem
uhodnout jeho partii; ale hraje-li nhodn, nazdabh, meme s jakousi pravdpodobnost
ci, na kter sla mimovoln vsad: na svj vk, na cifry, kter m rd, na urit datum atd.
Stejn je tomu v loterii a v kadm hazardu; i u Ldy meme uhodnout, kam utekla, ale jen
jednala-li slep a bezsmysln, jako v horece.

Lid by neszeli do loterie, kdyby pro n jist sla nemla zvltnho, neobyejnho
pzvuku. Msto, kter by Lda hazardn zvolila, muselo by pro ni mt takov pzvuk. Kad
lovk m sympatii k jistm mstm, teba proto, e tam v mld byl, nebo proto, e tam jet
nikdy nebyl, nebo e se mu lb jejich jmno, na tom nezle; vdy ta msta maj pro nho
vt ance ne ostatn svt. Snad byste si vzpomnl, e Lda mluvvala rda o nkterch
mstech, e mla njak sen, e nkam chtla kdysi jeti; nebo j urit msto prost utkvlo v
hlav. Lda rda kala sv fantazie; vzpomete si hlavn na nahodil slova. Prv te jste
se na nco rozpomenul.
Martinec mlel, pokryt potem slabosti.
Tedy Lda pravdpodobn s nkm utekla, konil Holub monotnn; nejspe byl to
lovk, se kterm styk byl pro ni z kterhokoliv dvodu neppustn. Podle veho to Lda
udlala v nhlm zchvatu, bludn a chvatn, a je jaksi ka, e si za toit zvolila msto,
kter ji u dve njak zajmalo. To je nejjednodu dohad pravdpodobnosti; je nespolehliv,
protoe nepot s tisci neznmmi initeli; nek, co se stalo, nbr co se nejspe mohlo
stt. Musm pedpokldat, e jsem neekl nic neobyejnho, jeliko ance roste s obyejnost.
Tm vm nemohu pesvdit ani vs, ani sebe. Ale i kdybych uhodl fakt, to, co Lda pi tom
vnitn zaila, zstv stejn nepochopiteln.

Mlen hnalo Holuba do zkch; stavl jsem na psku, myslil si, na psku mnohch ppad.
Mj boe, je Lda opravdu yxt ppad mezi mnohmi? Nen nm jedinm a krsnm? Nen
divem ivota? A mm-li pravdu, co jsou j platny, co jsou vbec platny jej neznm
pohnutky, jej utrpen a rozhodovn? J nle jen pohnutky a odpykn; ppad sm se
vak nedje po jejm, nbr po svm, tak jako by jej motivy byly pro nj jen pleitost
Holub se zarazil: Vechno, co jsem kal, bylo hrozn bezcitn a bez srdce; musel jsem
zanedbat v Ld lovka i enu, jen abych provedl svj nejist kalkul. Ponil jsem ji, abych ji
vypotal.

Velik ltost a zkost zalila Holuba. Jak to pijde, myslil si, e prv obyejnost mch
dohad mne tak trp? Boe, cel n ivot jest uloen v obyejnostech, ale my o nich
nevme, a jen proto s nimi meme t a jednat. Ale najednou to nejobyejnj ns pekvap a
vyds, kdy si je uvdomme, a zd se nm monstruzn; najednou se setkme s nm
neosobnm ve svch vlastnch inech; najednou shledme, e nae vle je jenom zdn a
pedtucha skutk, kter na ns nezvisej. V kadm naem skutku zstv nco nahodilho;
ale nhoda je oteven cesta, kterou do naeho ivota vnik ftum. Ftum nen elezn
nutnost; je to elezn nhoda. A to nejvednj a nejobyejnj je jen stran, nezlomn
nhoda.
Martinec kril rameny: Nevm co dlat. Nemohu tak jednat. Nemohu se zbavit hrzy.
Ani j se nemohu zbavit hrzy, ekl Holub tie.
Budu po Ld ptrat, mluvil Martinec, ale jinak Zd se mi, e je teba vnitrnj cesty.
Nevm, nemte-li nakonec pravdu; ale netk se to Ldy Snad pece tam pojedu. Ale zatm
pjdu naslepo, kamkoliv; snad najdu stopu na dldn a poznm Ldinu lpj mezi tisci.
Budu spolhat na zvltn nhodu. Snad se stane nco neobyejnho, nepravdpodobnho, co
mi pome. Snad mte pravdu; ale nevte, co to je, hledat z lsky.
Martinec vhal; ekal, co Holub jet ekne, prahnul po tom, aby byl konen pesvden; ale
Holub mlel.
Tedy eknte, vykikl Martinec, jste-li si jist
Jsem si mn jist ne vy, pravil Holub.
Martinec odeel; dkoval a slbil, e pijde odpoledne; ale nepiel, a veer dolo od nho
psan.
Vae dohady se potvrzuj, psal Martinec, ale vlastn jen nhodou. Bhal jsem po mst bez
cle; skuten hledal jsem na zemi a po vech koutech, vm, e to bylo len, ale nevdl
jsem si rady. Konen jsem se setkal s jistm znmm, a ten mi sm od sebe (vimnte si, e i
to je zvltn) vypravoval, e vera odpoledne potkal Ldu a doprovzel ji a k domovnm
vratm jej vadleny, kam pr mla pijt na zkouku. Ale j vm, e Lda k vadlen nela,
protoe u n byla u rno. Patrn se chtla jen zbavit svho prvodce, aby se sela s jinm.
Opravdu nco pede vemi skrvala. Musm Vm sdlit nco nanejv podivnho: najednou
jsem shledal, e u dlouho stojm v ulici u ndra; nevdl jsem vbec, co tam chci, a jen
proto jsem si tam zaal prohlet vvsn tabuli jzdnho du. Msto, kter mi u vs napadlo,
tam bylo zatreno nehtem, ale docela stejn bylo podkrtnuto jet jin msto, kter mi dve
nepilo na mysl, ale o kterm Lda urit mluvvala. Bylo to, jako by tam Lda hledala vlak.
Nen to jistota; ale je to tak neobyejn shoda, e tam pojedu.

Jet nco: Najdu-li ji, plat Vae pravdpodobnost nebo m neobyejn nhoda? Matka by
ekla, e je to zen bo. Nevm. T chvle odjdm.
Cel nsledujc den strvil Holub ve zvltnm napt. Kveeru dostal telegram a otevel jej
skorem v horece. Bylo tam jen: Byl marn na obou mstech. Martinec.

Tu poctil Holub nesmrnou, hlubokou levu. Sml se a pobhal, jako by se mu dostalo
neoekvan vhry. Tedy nen to tak, volal na sebe, nen to tak! Lda to tak neudlala! Pojala
jej neskonal nnost a soucit k Ld; na rtech chvly se mu tisce polovdomch slov, kter
by byl ekl j nebo o n.

Toho veera Holub nevyhnuteln poteboval vidt lidi, bezpotu lid v ulicch a kavrnch.
Zmocnila se ho poteba prothnout ten den co nejvce, pes noc a do ztka, a nepustit ho za
nic na svt. Zdlo se mu navsost poetick, e Lda utekla; byl v jaksi extzi; radoval se bez
mry a ani si neuvdomil, e je sm a tich po celou noc. Ctil, e chvle je pli dleit, ne
aby ji popustil; nesl v sob nco irho a bl se jen rozdrobit to v mylen. Jsem vysvobozen,
ctil; ale boe, dej, aby m vykoupen zstalo milost! a neprocitnu! a trvm! Snad Lda sp,
myslil si sladce, ztracena ve svt jako veverka v lese; a j nevm o jejch krocch vc ne o
jejch snech. Ale je dobe, e sn; e ije nevyzpytateln a nedohledn, a bloud-li, e aspo
bloud po svm a na neznmch mstech. A je kdekoliv! je jenom dobe, e nen na mst
znamenanm osudem; je dalek a vbn a stoj na prahu nesetnch krok: tak ji te nalzm.
Boe, mlil jsem se; netst, zloin nebo ftum, kad, kdo chce trefit, m do ernho, do
nejernjho ernho; ale to nejernj mne klamalo; to nejernj a hluboce ern, to
nejhlub se nestalo.

Cel ta noc byla oddech po velik tze; ale ji druhho dne klesal na Holuba nov tlak. Co se
toho u nezbavm? Pro mi nejde Ldino netst z hlavy? Pro se vlastn tolik starm o osud?
Odkud to na mne pilo jako mnie? Znovu vynoila se mu mlad dvka, jak ji posledn vidl.
Sedla na pohovce stoena v sebe, seven v pohybech, tich a poloneptomn, a nhle se
siln otsla. Bylo to, jako by byla schoulena v ohromn dlani, je se pomalu svr. Ten
neodbytn obraz stiskl mu srdce.
Konen doel nov dopis od Martince: Drah pane, tak bych poteboval s Vmi mluvit, e
Vm aspo musm pst. Lda je nahoe v pokoji a nesp, ple, je beze smysl. Jsem stle
jet na druhm mst, kam jsem z Prahy jel. Nenael jsem jich tu, ale nemohl jsem okamit
odjeti; a zatmco jsem ekal na spojen, pijeli ti, kter jsem hledal. Strvili dv noci v
Karlovch Varech, ne jeli dle sem, do nmeck samoty. To je jedin okolnost, kter jste
nepedvdal. Dotyn lovk ji zmizel; poznal jsem jej mlo, ale s hrzou vzpomnm na
svj hovor s nm. Lda ml nebo bduje v pli, a mn je j paliv lto. V tom stavu ji
nemohu odvzti zpt. St jsem ji pinutil, aby se mnou napsala pohlednice znmm do
Prahy, ,ze spolenho vletu bratra a sestry. Je v n pmo ze skandalizovat se a do
znien, zahodit se, nerozumm tomu, ale spolhm na pt dny, e procitne. Sem chtla
jet ovem ona; pobyt v K. V. prosadil on teprve cestou; byla to bezohledn neopatrnost.
Nemohu Vm vylit, jak scny jsem zail; bylo mi jako na prahu pekla nebo lenstv.
Ld jsem ekl, e jsem ji nael neobyejnou nhodou, kterou u znte; vm, e to je klam, ale
nemohu j ci, e jste ji nalezl Vy. Naopak potm na Vs, e ns ihned po nvratu navtvte
a budete prvn, na kom Lda shled, e nikdo nem nejmenho tuen. Zle mi na tom,
aby se brzo uklidnila.
Holub upustil dopis. Ano, pro Ldin klid. Uboh vc Lda!

HORA

Dt, je na dn starho lomu si hrlo s kaluemi po verejm lijku a stavlo strukm hrze,
nalo pod skaln stnou mrtvolu mue s rozttnou hlavou. A neznalo smrti, poctilo bze
a belo skrt se do klna maminina. Te u m v nru koku a nev, pro tatnek odhodil
prci a vybhl ven. Koka je lep ne kalue.

Kdo by stl nahoe nad lomy, vidl by celou ves jako na dlani; vidl by dt, je kic a
vzlykajc utk dom; vidl by vybhnout drobnou muskou postavu a spchati po vsi s
rozilenm chvatem mravence. A najednou hem se plno figurek, je mvaj rukama a b
jednm smrem, potrhanm dkem dol do lom. Tu ten, kdo by stl nahoe, by se zasml
tomu ilmu shonu zkratek.

Ale kdyby stl dole v zstupu, poctil by zamrazen hrzy a pobonosti, a zvedaje oi od
mrtvho mue mil by stranou vku skly a nahoru k temeni, kde b cesta za nzkm
zbradlm a plouhav thne se mran nebe; tu stl by tich s ostatnmi, podivn poutn a
vhaje odejt. T chvle el Slavk podle lomu; ctil se sir mezi oblohou a zem, mezi
strnmi a domky, kde bylo mu proti dobu de. Pane, volali na nj lid, je tu zabit.

el se tedy podvat. Zamylen vracel se Slavk dom; ale i doma stl u okna a dval se k
lomm, je zely jako oteven rna v boku hory. Zdly se mu hrozn a skoro zhadn.

Nic u ten obraz mi nezaste: Velik tlo tv v krvavm blt, len rozmach d, jako by
zase vyskoit chtlo, te, jet te vyskoit a sett si z ela kal! jak pohled! Dv ruce
tam aluj z ohavn rozbit hmoty, plny blta, boe, a pece tak lidsk, ty ruce! Nic u ten
obraz. Bylo mn vidti pedrah tve v rakvi, spc s oima zavenma, ruce kem a v lci
vraz, jako by mli mi poehnat. Peslavn dmali uprosted svc a kvt; vypadali jako
svat. Ach, m lidtjm me bt smrt ne oslavou lovka!

Ale nic nen stranj ne smrt, je neposvcuje mrtvch ani ivch. Smrt s grimasou
pohybu, okamiku i nhody. Smrt, je nesete poslednch stop ivota. Nic nen ukrutnj ne
ivouc gesto mrtvch. Nic nepodob se vce znesvcen.
Teprve po dlouhch hodinch zastavil ped lomy automobil a z nho vyskoili ti pni. Slavk
se rozbhl za nimi. Dva byli prv sklonni nad mrtvolou a tet zlzal str podl lom.
Padl pmo na tv, ekl jeden a vzpmil se. Vechny fraktury jsou na pedn stran. Musel
bt okamit hotov. Hlava je docela, hm Co? Toho u nikdo nepozn.
Nepozn, ekl jaksi drazn druh, jen sed na bobku pevracel mrtvho. ert aby ho
poznal.
Co hledte?
Nic, dvm se jen
Nael jste nco?
Sklonn pn se zvedl. Nic. Mn zhaslo. Dkuji, ekl Slavkovi, kter mu podal ohe, j
jsem komisa Lebeda. Ano, zamyslil se. Co, doktore, jak dlouho tu asi le?
Den dva dny
Dva dny! Kde u te bude!
Kdo?
Vrah pece, vyhrkl komisa s podivenm. Ten, kter tohohle shodil
To snad ne, brnil se doktor, vrada! Pro pro
Jen tak. Divm se, e mrtvmu zstal klobouk na hlav; divm se, e se mu ani nezmakal a
nezamazal; kupodivu, ne?
Skuten, mnil doktor mlo pesvden.
Komisa pohnul rtoma, jako by chtl vybuchnout, a dval se upen na doktora. Na mrtvole
jsou uezny vechny monogramy, ekl nhle.
Dejte ji pikrt, zabruel doktor; najednou se podval s odporem na sv ruce: Musm se
umt.
Pokejte, mluvil komisa. Dejme tomu, e se pepaden brn, vte, zpas nad propast...
marn; jen klobouk zstal tam nahoe. Vrah tedy jej zvedne a najde na podvce monogram
nebo firmu, ostatn podvejte se, peruil se komisa a zvednuv klobouk mrtvho ukazoval
jeho podvku: kus koen psky uvnit klobouku byl vyznut ostrm noem. I napadne ho,
e mrtv m podobn osobn doklady na prdle, na atech a v kapsch, a proto sleze po strni
dol s kloboukem v ruce Je to zajmav pitom; mohl jej prost hodit dol.
Vtom volal nco mu, kter prohlel str.
Pilbauer nco nael, ekl komisa. Tedy dole pak uee, utrhne a vezme s sebou ve,
monogramy, poutka u bot, krejovskou firmu na podvce, papry Ve, kadou znaku
osoby nebo msta. Na nic nezapomnl. Pak poloil klobouk a el. Tohle tu nechal.
Bezejmennho mrtvho. Vymazanou osobnost. Zhadu. Svdka pli nmho. Co si s nm
ponu? Pilbaure, co jste nael?
lpje, ekl tet mu, sestupuje ze strn. Nkdo prkem slzal dol; sklouzal po
rozmokl pd.
Vera odpoledne myslte.
Ano. Ml turistick boty o ti sla vt ne j.
Velik lovk. Turista. Skuten, divil se komisa zamylen, velmi znan velik
lovk.
Pranic se mi to nelb, bruel doktor. Nemm rd vrady. Dejte ho pece pikrt!
Slavk pistoupil ke komisai a ekl zachmuen: To je jednodue nesmysl.
Co je nesmysl?
Ty monogramy. Pro je vrah odstraoval? Kdyby je byl nechal, kad by vil, e se tu stalo
prost netst. Ne vrada. Nkdo jen spadl. Nic by ho nemohlo usvdit. Pro to dlal?
Nevm.
Za druh: Bylo to hloup, e nesl klobouk v ruce. Patrn ztratil rozvahu. Ale tady dole j
ml... pli mnoho. Na nic nezapomnl. Siln hlava, podle veho Nen v tom rozpor?
Nevm.
Za tet je sem vidt ze silnice i ze vsi. Vrah byl v smrtelnm nebezpe, a pece pracoval
rozmysln, pmo metodicky, pomalu. Nic nevynechal. Je to stran paradoxn.
Okliv vc, zlobil se doktor.
Okliv a temn. Bu muste pipustit zhadn a neobyejn pohnutky k takovmu jednn.
Nebo zhadnou a neobyejnou osobnost, kter tak jednala. Vc je podivnj, ne se zd.
Mte snad kol ji eit; i chtl jsem vs jen upozornit
Dkuji vm, ekl komisa pozorn; velmi jste mne zaujal; ale promite, nerozumte mi. J
nemm co eit.
Slavk chtl nco ci.
Nic neem. Jsem jen Vkonn Orgn. Bav-li vs to, mohu vs pozvat s sebou.
Nic nee, vrtalo Slavkovi hlavou, co tedy vlastn dl? V jedn z pozdjch chvil se po
tom konen tzal.
Nic neem, ekl komisa, protoe prost... Hlete, pane, nejednm pece za svou osobu, i
nemohu nic eit. Jednm ve jmnu moci, kter nee, nbr rozhoduje. Kad moc jen
rozhoduje o vcech; v tom je jej sla i samozejmost Jedin evidentn soud je rozkaz. To je
logika moci. Ne, pane, o een nejde.

Se znudnou tv zavedl komisa vyetovn. Pomalu pibvalo lid, kte vidli vera tu
nebo onde neznmho lovka. Jednou byl to vysok, hubeny vous; pak opt mohutn
cizinec, ryav a hluboce zamylen, s lc oholenou; nebo zas neobyejn siln, velik
turista, jeho tve nikdo nevidl. Tento posledn, zdlo se, byl vskutku na tku a nechval
po sob stopu zmatenou a stranou.

Den ped nlezem mrtvoly, prv kdy se tak prudce rozprelo, jel jist staeek vozka k
ndra a pedejel velikho cizho pna v krtkch kalhotech. Sednou si pod plachtu, volal
na nho. Nechci, ekl pn. Dda jel dle, ale litoval promoklho chodce a volal na nho
podruh. Nechci, kikl pn vztekle a rozbhl se poklusem k ndra. Npadn, divn na
nm bylo, e byl tak velik a e mi ho bylo tak tuze lto. (Vslech starho vozky.)

O mlo pozdji piel na ndra t pevelik lovk ve sportovnch atech a ekal na veern
vlak pechzeje v deti po pernu. Pednosta stanice jej poslal do ekrny, ale pn si vyhrnul
lmec a mlel. Po chvli el mu pednosta oznmit, e dnes vlak vbec nepojede, protoe na
tyictm ptm kilometru se udrolila lijkem skla a zasypala tra. Tu velik pasar
stran klnul a ptal se, kdy pojede pt vlak. Za tyiadvacet hodin, mnil pednosta, a skoro
se zdsil jeho zuivch a bolestnch o. Muste pespat v msteku, radil mu astn.
Nestarejte se o mne, odpovdl cestujc pke a odeel. Jeho tv byla zakryta, pece vak
budila podivn a muiv dojem, jako by to byla tv lovka v smrtelnm nebezpe.
(Vpov pednosty stanice.)

T cizinec objevil se veer v hostinci ve msteku, dal si vytopit pokoj a pinst jdlo.
Pozdji hostinsk zaukal. Co je? vykikl host zden. Pn je turista? odvil se
hostinsk. Doporuil bych dobrho povoznka; k se mu ,S pomoc bo; snad by pn
Rozmyslm si to, ekl host a bouchl dvemi. Po chvli volal ze schod: Objednejte mi toho
povoznka na pt hodin rno, pro cel den. Dnes asn rno tedy odejel; byl to pn obleen
jako turista, ohromn, hrozn a s tv zastenou. Vichni jsme se ho bli. Byli jsme zde dole
jako zaezan. (Vpov hostinskho.)
Stl u okna jako socha, s hlavou a po strop. Nekal nic, jen zachrel. Nevm, pro mi bylo
tak zko. (Z vslechu s nkem.)
Co te, ptal se Slavk komisae.

Komisa kril rameny; prozatm dal si zavolat pan S pomoc bo a sm se ponoil do mapy
okol. Slavk byl stle vzruenj. Mj boe, muil se v tesknm napt, jak to je stopa! jak
as! Co se to stalo neobyejnho? Nic vc ne vrada? Je to temn. Nesmysln. Kupodivu
nesmysln.

Zatm komisa vyslchal povoznkovu enu; nevdla nic, a pesto z lidovho instinktu
hledla zaprat. Pilbauer pokojn etl star cenk, jej nael na okn. Je to temn a straliv,
trudil se Slavk. Stalo se nco nepochopitelnho. Krok za krokem meme jt po stopch
hrzy. Ale my jen ekme. Bez konce ekme.

Bez konce thla mrana nad tupm odpolednem malomsta, je mel chronick, porn
d. Zmrtvlm nmstm b komisa na telegrafn ad. V okapu bubnuje voda, a
Slavkovi se zd, jako by to ukal jaksi Morsev apart nekonen a podivn zatykae a
raporty. Nelze se v tom vyznat. Ppad se rozvlk ee a zmaten. Slavka se zmocnila
zasmuil netrplivost. Je u pozd.

Konen pibhl komisa z poty. Prv pr dostal telegram ze sousednho msta, e tam v
hospod sed S pomoc bo namol opil; vypravuje lidem, e vezl rno obrovskho
pasara, kter si zakrval tv tkem a nepromluvil ani slova. V polou cesty u to nemohl
povoznk hrzou vydret, i nechal cestujcho vystoupit a ujel mu. Kde to bylo, nev.

Ale je tu aspo smr. Jako by klouzal po vinut stuze cesty, til se automobil s komisaem k
sousednmu mstu. Slavk sm neml mtka pro rychlost; ale slep fyzick zkost, jaksi
popud k pli nebo zvracen, pocit, e vzduch je stran studen hmotn roub, vraen sty a
do prsou, mezi bolestn palpitujc kdla plic, to ve jej nutilo mysliti, e automobil let
nejvy snesitelnou rychlost. Nevda ani pro, unen, uchvcen, svraje keovit paen
karosrie, ctil v sob roditi se dva velk, primitivn city: pchu a hrzu.

A nhle stop! znamen tkem: zastavte! Poznal jsem v stroj, mluvil spn jaksi posel;
bm prv pro etnky; u ns, ve Svat Anece, se nco stalo. Rno pr se tudy hnal kor
se splaenmi komi a bez pasara; za nm piel pky jaksi kolos a padl na idli jako
balvan; pak si dal vytopit pokoj a zamkl se tam. Odpoledne na nho ukali, chce-li nco.
Kiel, e shod kadho, kdo se odv nahoru. Nikdo si te na nho netrouf. Objevil se na
schodech s hlavou obtoenou runky a hrozil pst. U pili i hajn, ale nevd si rady; jde z
nho hrza nesmrn.

I letl automobil k Svat Anece; jsou to malik lzn na pat nejvy hory toho kraje,
proslul zzranmi celoletnmi deti. Ale kdy tam dojeli, bylo jim slyeti, e neznm obr
sm asi ped hodinou sestoupil ze schod, shnl se po tu a odeel stezkou, je vede k
samot na temeni hory, zatmco devt mu v zamen mstnosti rokovalo jak na nho. Jen
pansk ho vidla odchzet, a utekla.

Devt mu obklopilo komisae; byli to hajn, letn host, domc lid a drobn, obrlen
lovk, jen padl Slavkovi kolem krku; byl to houslista a skladatel Jevek, kter tu trvil lto
umraje nudou ve zddnm domeku, kde se byl narodil.
Pro jste ho pustili, kiel komisa.
Nemli jsme asu.
Nemohli jsme se jaksi sjednotit.
Bli jsme se ho, dchl Jevek dvrn.
Komisa se naklonil k Slavkovi: Nebyli, zkrtka, organizovni.
Hora, na jejm pat nyn stli, je skaln tabule ponoen v lesch, pkr a pstupn jen
dvma cestami: vozovou cestou a stezkou pro p. Nahoe je nco pol a samota; ostatn
vude pke spad hol skaln stna.
Te zdla se cel hora jen mlhavou masou.

Komisa vyel ped dm a pohlel na ohromn tleso hory, jako by je vyzval v boj.
Nyn ml se Slavk stti svdkem dj, kter ho pekvapovaly nejen jednotlivmi udlostmi,
nbr i zvltnm svm rzem. Ocitl se uprosted hromadnho konn a sm se ho astnil;
byl pi tom, kdy vznikla a rozhoupala se mal a nhl organizace skoro vojensky ukznn; a
pece jeho pesn a nejuritj dojem byl pocit nesmyslnho chaosu.

Teprve pozdji uznval, e tomu snad neme bti jinak; ale pi samotnm pohybu dje, kdy
sm byl lnkem veden ety, trpl nevslovn vemi tmi hrubmi tkopdnostmi,
maenm asu, eknm a vznutm bez konce; stejn vak trpl brysknm pejitm v in,
tivou rychlost dn a neladnm chvatem cel akce. Skoro s podivem myslil na chvle, kdy
jednal sm; tolik v nich nalzal zvltnho osobnho a souvislho tempa, e st te poznval
sebe sama v nerytmickm, uchvtanm a hromadnm dji, jeho se astnil. Bylo mu tko a
nejasn.

V jedn z nejhorch chvil celho sthn, kloptaje v noci po temeni hory, poctil tesknotu
situace; i myslil na vojky, na nessln vojska, na malou hldku ekajc rozkazu, na malou
etu, je sth zloince na horch, na zloince, bytost osamlou a podivnou, je ze sv samoty
erp nevmjakou pevahu, a na sebe sama; tu sedl si na kmen a psal, nedbaje noci, svm
drobnm, tsnm, hokm psmem na list zpisnku:
Podstata organizace: udlat z tebe hmotu. Jsi tleso vkonn, veden ciz vl; jsi st a
tedy vc podstatn zvisl. Uznav vdce, peloils motivy a cl, vli a rozhodovn do nho; i
nezbv tob ne due pasvn, kterou ct jako utrpen...
Dobr, ekl konen komisa, obklme horu. Je ns dvanct, a nadto poslm pro etnky;
bude ns dvacet. tyi z vs obsad vozovou cestu; vy, pane, je povedete. tyi zstanou
str na pin; vy, pane, si to vezmete na starost. Jinudy ne po cest se neme vrah v noci
odvit. J sm vystoupm stezkou nahoru. Nkdo pjde se mnou.
J, hlsil se Slavk.
Dobr. Detektiv Pilbauer d se souasn vozovou cestou. Nkdo odvn pjde s nm.
J, hlsil se Jevek, rovnaje si odhodlan brle.
Dobe. U samoty se sejdeme. A pijdou etnci, zstanou dva dole u cest jako hldky. S
ostatnmi vystoupte vichni na temeno hory k samot. Nastupte, pnov!
Tak byla hora obklena.
Ji se stmvalo, kdy komisa Lebeda a Slavk stoupali k temeni hory. A prelo temn a
syrov, hvzdal si komisa tence jako spokojen pte. Co tomu kte? zeptal se pojednou.
Divm se, ekl Slavk; myslil jsem... pedstavoval jsem si celou vc jinak. Zajmalo mne
een; ctil jsem tajemstv v tom vem... Ale tohle je jenom lov. Vprava za medvdem.
Sthn zloince.
Co jinho jste ekal?
een. Cel ppad je nesmrn temn. Stalo se nco neobyejnho. U ten bezejmenn
mrtv, nectil jste to hned, hned nad nm?
Ctil, ekl komisa. Nevm vlastn pro, ale Je to zhadn. Nerad na to myslm.
Od rna se mum, pokraoval Slavk. Kad tajemstv je jako kol, a jen proto se tm
musm zabvat. Mne nezajm, e to je zloin; ale e to je tak nevysvtliteln. Jen proto za
tm musm jt.
A ho chytme, ekl komisa.
Ano, namtal Slavk, msto abychom tajemstv eili, chceme je jen vyzvdt. Prost
vyslechnout. To prv se mi nelb. Je to stran neinteligentn. Snad ho chytme, ale bude to
u jen surov zajmavost faktu. Tajemstv je vc due; kad zhada je jakoby ovanuta
duchovm dechem Jen kdy se potk se zhadou, uvdomuje si lovk vlastnho ducha; i
poct zachvn a bze, Timor Dei... Bze ducha. Materialismus je vbec bez tajemstv. Bez
bzn. Bez odvahy k bzni. Zkrtka ekal jsem vnitrnj een.
Nemte snad s sebou revolver? ptal se komisa.
Nemm, ekl Slavk mrzut.
koda. J tak ne.
Vidte, pokraoval Slavk, to vechno je jenom romantika. Noc! hory! a jet ke vemu
revolver! Ostatn jsme ztratili cestu. Jak je to vechno vnj!
Ne, pane, hlete, namtal komisa mrn, my detektivov opravdu nejsme filozofy. Pro ns
je to ist technick zleitost praxe. Vte, pane, kad praxe vypad zdlky romanticky. I
revolver je jenom nstroj, docela tak jako klet nebo pluh. Ostatn jsme cesty neztratili.
Mlky stoupali opt drsnou cestou, pzran bledou pod potemnlm lesem; zdla se
neskuten a pedbhala jejich kroky matn jako tuen. ekal jste een vnitrnj? ozval
se nhle komisa. Ale v mtier nen vnitrnch een. Snad by bylo mono zrodnit pole
pouhou modlitbou; ale bylo by to technicky patn. Snad jsou vnitrn cesty ty nejkrat a
nejpmj ze vech; ale jsou technicky nesprvn. Snad by bylo mono uhdnout zloin
pouhm mravnm tuenm; ale intuice je neodborn. Vichni detektivov v romnech pracuj
technicky patn. Pli osobn, pli vynalzav. Jejich metoda je zloineck, a ne
detektivn. Prav cesta je jin.
Jak?
Sociln rutina. Organizace. Hlete, existuje technika ovldn lid, vskutku technika,
protoe jedn s lovkem jako s nstrojem. Je v tom pokrok; co bvalo osobnm umnm,
stv se technikou. Ve, eho se dotkneme, se mn v nstroj. I lovk. I vy sm. Jenom ten
nahoe se nm vymyk.
Bh?
Ne, lovk. Zloinec, kter prch. A j tedy nejsem nic ne ruka moci. Nic neem, svrm
jen, a m silnji tisknu, tm spe v sob poznvm moc, kter skrze mne prochz. Jen ruka,
budi; ale aspo ctm tu stranou a nevhajc slu, kter mnou bije. Kter dnes opt ude.
Slu zkona.

Komisa se odmlel; byla u noc, a tko se kloptalo pes koeny a kamen nahoru. Skuten
ztratili stezku, i lezli slep do strn dtcm kovm, chytajce se zem rozlehanma rukama.
Konen nali jakousi stku pro krmen zve. Nebylo to pkn msto; ale dalo se tu aspo
kouit uprosted velikho, mokrho huen hor.

V nekonench rozlohch noci inul se temn d; jen nkde praskla vtev; jen nkde utrhl
se kmen a til se skkaje po svahu jako gigantick dupn; ve ostatn pohltil ir um det.
Slavk teskn naslouchal, jako ztracen v rozshl a neproniknuteln tm celho svta.
Komisa po jeho boku znehybnl. Tu probhlo jm slab, jakoby elektrick zachvn; vracelo
se vdy silnj a del, a nhle byl to zachvacujc, keovit tas
Co je vm? vykikl Slavk.
Nic, jektal komisa, nic to nen... Jenom strach... Okamik! Pokejte okamik!
Pro se bojte?
Nevm... Jen to, co o nm kali... Nechtl jsem na to myslit. Vy to nectte?
Ne. Jenom bze ducha.
To nen to. Nco horho, strach... Nesnesu toho!
Pojte radji, nalhal Slavk, ktermu zaalo bt nevolno.
Hned... Jdte naped. Tie. Jdte!
lo to jen po tyech mezi skalami. Snad u nelze ve. Jdte! drtil komisa mezi zuby.
Rozdraje si ruce a kolena drpal se Slavk nahoru; teprve kdy opt nael stezku, projelo jm
zamrazen hrzy: vdy stailo, aby mu uklouzla noha
Komisa mlky jej pedbhl a pustil se rychle po temeni. V samot svtili. Komisa tie
zaklepal, a dve se pootevely pro jedno oko. Zde policie, zaeptal komisa, a dve se
rozltly jako vdechem levy. Dky bohu, zaeptal tajpln hospod odkldaje puku,
ach, dky bohu!
Kdy piel? ptal se komisa chvatn.
Ped hodinkou. Chtl nocleh. Je na pd.
Pijdu hned, ozval se nhle shry mohutn, chraptiv hlas. Jen co se oblknu.
Skokem byl komisa na schodech, jakoby vren slepou silou: Ve jmnu zkona!
Hned, mluvil hlas vzdlenji. Jsem toti... trochu... nachlazen.
Hldejte venku, kiel komisa dol, chyte ho venku! Bte honem!
Slavk a hospod s pukou vyrazili ven.
Nahoe v lomenici okno dokon. Nic, ticho.
Komisa vyel ven s rozatou svtilnou; tu Slavk, chpaje sotva smysl, etl na lomenici star
npis:
Deg Bh sstestj domu tomu,
wystawl gsem, newjm komu.
Zatm Pilbauer s Jevkem stoupali na kopec vozovou cestou. Jevek nevidl na krok a trochu
se bl, e zabloud. Detektiv Pilbauer krel mlky a pokojn ped nm.
Znte cestu? vydechl Jevek.
Nikdy jsem tudy neel, odpovdal Pilbauer.
Podle eho tedy trefte?
Podle rozkazu.
Bylo opt ticho. Jevek si chtl nco bzuet, ale pestal: imponovalo mu, e jde s detektivem,
i zvnl velice. To mte falen knry? vyhrkl, kdy se toho sm nejmn nadl.
Ne, k emu? divil se velik mu.
Vy tedy nejste za nkoho pestrojen?
Ne, to jsem j sm, ekl detektiv skromn. Jevek rzem poctil nklonnost k smutnmu a
tichmu mui. Je to tk, bt detektivem? ptal se ho.
Nen. Zle na povaze. Nejste vy hudebnk? To je daleko leh povoln.
, nevte, zvolal Jevek. Napklad prv te... Skldal jsem toti nco vtho, kvartet
Zkrtka nemohl jsem dle. Nevm si u rady. Uniklo mi to.
Muste po tom ptrat, mnil detektiv.
Och, umlec vdycky hled. Po cel ivot. Ale te mne to vyerpalo. Proto jsem el s vmi,
abych trochu zapomnl, abych si ulevil.
Myslil jsem, e jste el ze zvdavosti, jako ten druh pn.
ne, el jsem vlastn bez zjmu. Til jsem se, e nco uvidm, nco neobyejnho a
vzruujcho. Je nkdy teba otesu... Ach, vezmte mne s sebou astji!
Milerd, ekl detektiv vn, bude-li vm pikzno jt. Ale bez pkazu nechote.
Nedobr je sthat lovka.
V Jevkovi se pohnulo svdom. Vdy je to vrah, hjil se.
Detektiv kval hlavou. Ano, nedobr je nesthat lovka.
Co tedy se m?
Nic. Vechno je stejn nedobr. Zl je bt i nebt, soudit i promjet Vechno m svj stn i
svou vinu.
Jevek chvli pemlel. Co vlastn dlte vy?
Dlm jen, co musm. Nejrozumnj je poslechnout. Podrobit se rozkazu.
Co ten, kdo dv rozkazy?
Chybuje, pane. Nedobr je porouet; a nejhor ze vech poblouzen.
A pece se m poslechnout?
Ovem. To by pak nebyl rozkaz, kdyby se ho neposlechlo.
Vy byste nemohl dlat umn, uasl Jevek.
Ne, ekl detektiv. Umn je pli samovoln.
, i umn m pravidla, kter se musej splnit.
Rozkazy?
Ne, rozkazy to nejsou.
Tak vidte, zamruel Pilbauer.

Jevek byl zmaten; v mysli vytanula mu veker nejistota, vechny muiv pochyby, kter
mu bylo sneti v jeho umn; o lpe by mu bylo, kdyby mu jaksi vy hlas prost nadil
co a jak Vzdlen a melodicky vyvstal mu motiv vyho hlasu. Tie bral se Jevek za
velikm, zasmuilm muem, jen s naprostou jistotou nalzal ve tmch cestu, j neznal;
zatmco on, Jevek, jen tu byl doma, se stokrt mtl a kloptal hledaje zhybu cesty, kterho
tu nebylo, nebo smru tam, kde nejbli krok by ho svrhl ze skly.

Jak jsou si jisti, pemtal. Slavk, jen je pln poznn; komisa, kter sm porouet, jakou
jistotou je lovku moc! a Pilbauer pln podroben; jak jsou si jisti, zatmco j nemm pokoje
Krsa mi ned spt a ned mi klidu; nikdy, nikomu ned jistoty.

Bt radji detektivem, mihlo se teskn Jevkovou hlavou; a kdy u hledat, to aspo nic
nadlidskho, co mus lovku unikat! Vdy i j sthm, napadlo ho, tu a tam najdu stopu i
uslym ohlas; ach, vn se vzdalujc ozvuk neho dokonalho! Andla, jen zpv!
Co to zpvte? zeptal se Pilbauer najednou.
Jevek se lekl a zalil horkem: J e jsem zpval?
Zpval. Bzuel. Nco velice krsnho.
Jevka zalila nov, radostn vlna: Opravdu? Dkuji vm! Neml jsem ani tuen Jak to
vlastn bylo?
Bylo to bylo to Nevm u. Pod se to mnilo, jinak a jinak U si nevzpomenu. Krsn
to bylo.
Zatm dochzeli k temeni hory. Jevek u nepemtal ani nezpval. Pilbauer jej mlky a
bezpen vedl vped. Nkdo b, stjte, zaeptal nhle. Jevek napjal sluch, ale slyel jen
varhany hor. Tie, opakoval detektiv.
Detm tila se ped nimi, valila se, skkala ohromn hmota lidskho tla a zmizela ve tm.
Jevek asn pekvapen, ani nehlesnuv pustil se za n z jakhosi loveckho prapudu.
Pilbauer popobhl za nimi, ale mlha je pohltila; i mvl rukou a bral se k samot.
Zatm u pestalo pret a na vrcholky hor padla mlha. Nebe se vyistilo a msc prozil hust
mlhy mlnou svtlost; ir kraj zahalil se mkkm a tm sladkm tichem.
Jevek ubhal za prchajc masou, jak rychle jen dovedl; bylo to divok klikovn po temeni
hory, mleliv a porn. Jevkovi dochzel dech. Nemohu, vydechl a stanul.
Ani j nemohu, ozval se z mlhy ir hlas.
Jevek sedl si na kmen a prudce oddychoval.
Nemocnho honte, mluvil hlas chraptiv a siln. Vyhnali jste ho z loe a vzali mu
pste. Nen vm toho dost? Mlo jste mi udlali?
Vy jste nemocen? zvolal Jevek.
Co jet chcete? aloval hlas. To je nelidsk! odporn! Nechte mne konen!
Nemete odejt, ekl Jevek znepokojen. Chytili by vs... Obklili horu.
Tolik je vs? mluvil hlas se svrchovanou hokost. To je hanba! Co si te ponu? Boe,
Boe, co si ponu?
Jevek ustrnul v bolestnch rozpacch.
Jei Kriste, bdoval hlas, co si te ponu? Obklili horu... Kriste Jei!
Svteln blost naplnila srdce Jevkovo. Pane, zaal chvjiv.
Co si te ponu, tsl se v mlze hlas. Jsem ztracen! ztracen! ztracen! Boe, jak je to
mono!
Pomohu vm, pane, zvolal Jevek chvatn.
Zradit mne chcete, zapl hlas. Ote n, jen jsi na nebesch, posv se jmno tv, pij
krlovstv tv, bu vle tv... vle tv... Dej mi uniknout! Boe, dej mi uniknout!
Tu poctil Jevek bolest, naden, hrzu, lsku a porann, radost, pl a vnivou
statenost: i povstal chvje se a ekl: Pojte, hldaj jenom cesty. Pjdu s vmi. Nebojte se.
Nechote sem, vykikl hlas.
Pjdu s vmi. Nebojte se mne. Kde jste?
Jei Kriste, jektal hlas hrzou. Nechci, nechci nic od vs!
Tu spatil Jevek ped sebou beztvar stn a horen dech mu zavl do tve. Nechte mne,
zachrel hlas, n ruka se dotkla jeho prsou, a nhle prchal stn houpavmi skoky do mlhy.
Komisa hryzl si prsty na prahu samoty. Slavk se k nmu piblil. Pane, zaal, uvaoval
jsem o vci Slyel jste svdky; vichni mluvili o nm jaksi podivn. Jako by byl pod vt.
Roste nm donekonena. Zvltn sugesce.
Komisa zvedl sv unaven oi.
Snad tak psob svm chovnm, pokraoval Slavk. Ohromuje lidi. Je to lenec,
megaloman. Ve tm vysvtlte.
Komisa potsl hlavou a sklopil oi.
Od samoty rozvj se etz mustva po i horsk pln. Deset dvacet lid. Thnou pomalu a
beze slova, s opdajc mechaninost. Jen chvlemi zain potichu zbra.
Komisa povolil sevenm zubm. Jsem unaven, pli unaven. Nemohu dle.

Opel se o strom a zavel oi. Ctil se zcela malik navou. Nemohu dle. Coe? U jsi
unaven, darebo? te se nhle hlas otcv. Poj, vezmu t na zda. Ach, nic jinho nechtl
synek. Zda m tatnek jako obr; pkn a vysoko se to sed, jako na koni. Cesta ubh.
Tatnek pchne tabkem a silou. Jako obr. Nikdo nen silnj. Tu zastonav nnost tiskne se
klouek lkem k jeho vlhk tu ji.
Komisa se vytrhl. Jsem unaven. Kdybych se mohl soustedit! Kolik je, napklad, sedmkrt
tinct? Potal vrat elo a hbaje rtoma. Nen mono se dopotat. Bez konce opakoval si
ob sla. Jsou jaksi zvl protivn, nedliteln, nepoddajn. Nejhor ze vech sel.
Beznadjn vzdval se komisa een.
Pojednou slyel jasn a lenn: Kolik je sedmkrt tinct? Jeho srdce se zastavilo leknutm:
To je pan uitel. Te vyvol mne, te, te... Kristepane, kam se mm schovat? Co si ponu?
Dej mi uniknout, Boe! Dej mi uniknout!
Vtom zaznl vystel.

Zatm putoval Jevek po kopci, nevda kudy a kam. Chvlemi naslouchal; ale nikdy nebyl
svt zamlklej, nikdy zaklopenj; trochu to bol a trochu opj; a Jevek el dle, bez
mylenky, nevda ani, kde je.

Vtom zaznl vstel. Od hory k hoe letla poplachem ozvna, vdy vzdlenj, ti,
stranj. Opt nastalo ticho, krutj ne pedtm; tu teprve pochopil Jevek, e tu je sm a
sm, nepatrn a bezcln na horch, e jde opt dom a z jeho srdce e stle prt trhlinkou
starost a drobn, stsnn proud nesmrn al.
Pilbauer prodral se houtm; voda mu stkala za krk a do bot, vady se hbit prodrala,
provinula, proklouzla skon a neptelsky; tu vzdal se Pilbauer vech ohled k sob a pustil
se houtinou jako beran.
Vtom zaznl vstel. Teskl ze vzdlenosti nkolika krok pmo proti nmu. Dejte pece
pozor, zahuel detektiv a musel se opt, aby neklesl; tak se pod nm zachvla kolena. Mohlo
to bt u dnes, poctil nhle, mlem se to mohlo stt! U dnes! U dnes! Mohlo to tu u bt!
Konen to u mohlo bt!
Tu spatil Slavk stn krejc trhav a automaticky jako loutka. St uhodl, e je to komisa,
i zamil k nmu. Poslyte, ekl chvatn, prv jsem pemlel o vci. O tch
monogramech. Vc je jasn. Ten zavradn je cizinec.
Slavkovi se zdlo, e komisa nco ept.
Ano, pokraoval, nepochybn cizinec. lovk, po kterm se nikdo nebude ptt. Jinak vc
nem smyslu. Nikdy jeho totonost nebude poznna, nikdy nebude nikdo poheovn A
ujde-li vrah, nic ho u neprozrad. Nen len. Vdl dobe, co dl. Zavradil ivot, podobu i
jmno lovka; snad mu nadeve zleelo na tom, aby zabil i jmno; och, snad to nejstranj
na vci bylo prv jmno. Jmno, kter by prstem ukzalo na vraha. A i kdybych nikdy toho
jmna nezvdl, te, te konen je mi ve jasno.
Ano, ano, vypravil ze sebe komisa mton, ano Zachovejte dis-tance Do ady!
Pochod!

Jevek je u doma; tie, teple bzu lampa nad rozepsanm kvartetem, kde posledn tn,
pevysok a tepetav jako skivan, vol po dokonen. Vhav a s bzn se zat Jevek do
svho rukopisu. Je tu ve, jak bylo: jsav radost vty, zpvn a voln kantilna Nic se
nezmnilo. Nic nezmn krsy a neme se j tknout; nic se nezachvlo, nezasmuilo,
nezatemnilo v kouzeln a prchav tkni tn; nic, pranic se neudlo. I star pochyby zstaly:
tu a tam ozv se bze, neobratn a tkav zkost, nmaha vc tanenice skrvan
utkvlm smvem...

Jevek se rozpomnal na motiv vyho hlasu, kter mu zatanul na hoe: na hromovou
kadenci hlasu, jen navky rozkazuje. Jevek zavrtl hlavou: To nen to. Vy hlas
neporou. Vy hlas dovolv se tv bolesti.

Smutnj ne noc je svit dne. Do dli temno; znenhla, jakoby naptm krize, prochvl se
vzduch, vyist se obrysy vc holeji a chladnji. Zdi mrtv zasvitnou vlastn blost, hmoty
poblednou a kad vc prohldne nejasn a utkvle; o vce vid, o tolik vid ve
neskutenj. Na vchod svt; svt procit v svitu dalekm a nedvrnm; vid ve s
podivnou jasnost, a pece nen to svtlo. Lid se probouzej v dusn horkosti lo a vyzraj
v den hor a krutj, ne byl verejek.

Kdy se rozednilo, tloukl nkdo na Jevkovy dve. Mal houslista se vytrhl z polosna,
polekal se a bel otevt. Na zpra stl Slavk, komisa a Pilbauer.
Kam jste se v noci podl? zvolal Slavk. Mli jsme o vs tolik starost!
Utekl? zaeptal Jevek.
Utekl, ekl Slavk vyhbav. Spadl ze skly a
Je mrtev?
Slavk potsl hlavou. Mrtev. Le tam tv k zemi... pikryt chvojm. Konec historie.
Jevek mlky el rozdlat ohe, aby uvail hostm kvu. Konec historie, opakoval si hled do
plamen; mrtev, pikryt chvojm. Plameny plily ho v oi, i sal si brle a vytel si slzy.
Konec historie.
Slavk se namhal cosi dokazovat komisai o jasnm ppadu. Jevek vbec mu nerozuml a
nechpal, pro mluv tak iv. Tesouc se rukou zavadil o struny svch housl. Struna se
rozzvuela, a Jevek utrhl rukou, jako by se splil. Slavk se zarazil v ei, komisa se
zachvl a Pilbauer zvedl sv tk vka.
Promite, zaeptal Jevek.
Znlo to jako zalkn, ekl Slavk roztrit a nepokojn. Vbec, smutn historie. Kdybych
byl tuil
Nikdo se v svtnici nepohnul.
Slavk si hryzl rty hokost. Bylo v nm cosi velikho, zaal opt; kad to ctil; bylo to,
jako by nadlidsky rostl. Chtl jsem ho poznat, a proto, jen proto jsem ho sthal. Ach, mli
bychom vdy radji dret s tajemstvm ne... ne Slavk se zamrail. Je mrtev, utvn.
M to aspo odbyto, ozval se nhle Pilbauer.
V svtnici nastalo tlan ticho. Jevek pohlel blankytn, krtkozrace na sv hosty; vidl
Pilbauera nepohnut dumat s oima sklopenma, jako by neho vzpomnal; vidl Slavka
hrzti se hoem vitek a sebemuen; vidl komisae, jak zmoen, znaven pokles smutkem a
slabost chorho dtte. Vdy byste se s nm mohli srozumt, ctil, vy vichni! Byl tak
neastn a chtl jen uniknout, jak dobe byste mu mohli rozumt!
Mluvil jsem s nm, ekl vhav. Nebyl nijak zhadn.
Slavk uasle vzhldl: e nebyl...?
Nebyl, opakoval Jevek, vdy nakal; stran nakal na vechno.
Nebl jste se ho? ptal se komisa nhle probuzen.
Nebl. Kdybyste ho jen slyeli Ach, jak dobe byste mu mohli rozumt!

MILOSTN PSE

(LDA II)

Po Ldin zhadnm tku, kdy byla mlad dvka zase navrcena rodin, nastal u Martinc
nov ivot, i nenov vpravd, ve spe ne nov; ve nov m cosi vykupujcho a i to
nejhor je vzpruha, je posune ivot vt silou. Nebyl to nov ivot; jaksi bezeslovn shodli
se vichni v mleliv a pozorn snaze ti tak, jako by se nic nebylo pihodilo. Od t chvle, co
domovu navrcen Lda odpovdla na prvn otzky matiny jen srdceryvnm plem a po
celou noc scn a vitek nedala si vyrvati jedinho slova doznn, nepadla ji sebemen
narka na to, co se stalo. Opatrnm obloukem vyhbali se vemu, co by pipomnlo tkou
udlost; ale prv ve svm okolkovn a pli ctili: je ptomna, i kdy se o n nemluv. Od
prvnho dobrho jitra k poslednmu polben matiny ruky ped spanm plynuly dny
zasten a stejn, tak tie, e pod hladinou ticha ctili se zrmutkem hlubiny mlen.

Ve bylo jin, naprosto jin; i kdy pli Ld dobrho jitra, znlo to mlem nesmle jako
krok vstc; kdy pak veer Lda se schlila k matin ruce, dopadlo to vdy tak pokorn, tak
uboze a provinile, e matka slab uhnula rukou pohybem pro ob stejn bolestnm. Ve
ztratilo dvj samozejmost; a pece vichni se bli mkoliv hnouti ve sv horouc touze:
budi ve zase, jak bvalo. Zdlo se jim, e kad zevn zmna by pipomnla stran a
surov datum Ldina tku, i ili po starm, kad pro sebe polykaje zoufalou pemnu veho.
Lda se zaryla v sebeponen. Beze slova se uhnula svm dvjm stykm a drela se doma
a na matinch och. Sv dopisy dvala matce; kdy je opt dostala neoteveny, nechala je
neteny leet, a pece doly dva, je ji vzruily. Zdlo se, e mlky dkuje matce i bratrovi
za jejich mlen, za kad slovo, je ekli, za njakou malou prci, kterou j uloili; pijmala
ve pokorn a ponen, ba bezbrann jako ustavin laskavosti, kterch je nehodna a je ji
trzn. Skuten bratr i matka nedovedli u nieho init bez skryt mylenky: snad to Ldu
maliko zaujme a rozptl. Mluvili jen pro ni, s utajenm pohledem lsky a zkosti na ni
upenm; a kdy vidli jen zmuenou a pokoenou vdnost na jej spanil bled lci, tu
dvojnsob doteni smleli nov pozornosti a pedstihovali se v ohledech, jimi trpla.

Tak nael je Holub, kdy rozpomnv se na prosbu mladho Martince k nim zaskoil
nvtvou. Martinec i jeho matka ho uvtali se zejmou levou; byl pro n jedinm, kter o
vem v, a me tedy vejti v jejich tich a tajn srozumn a v cel to pavu pedivo
opatrnch ohled k Ld, v nm sami ili. Nael tedy ty ti lidi, kterak se sob a pokouj
plinou lskou; kterak matka i bratr na kolenou ve obtuj krsn trpitelce, je le ped
nimi v prachu nekojnho ponen. Tu myslil si o tom ledacos a obrtil se spe k Ld.
Drela se ped nm jaktak v ei i chovn; byl pro ni konen nkm, kdo o niem nev.
Dobe, e nikoho nepijmaj, pomyslil si Holub, kdy vidl zradovan tve mladho
Martince a jeho matky; i slep by vidl, co se tu dje. Brzo a rd odeel; cel vc s Ldou
zdla se mu kupodivu daleko.

Ale za dva dny dostal od Martince nov a nalhav pozvn. Povaovali u patrn za jeho
povinnost, aby se vnoval Ldinu ppadu. I pokril nad tm rameny a poddal se. Brzo vidl,
e rna je hlub, ne se mu prvotn zdlo. Nebylo mu lehko dochzet do mal rodiny.

Nebyl sm schopen pokory a dusil se v tto atmosfe, kde dchal jen pi o Ldu. Pipadal si
mezi nimi jaksi hmotn a vedn; tolik sebeobtovn, takov nemylen na sebe leelo ve
vem, co tu mluvili, tak byla tu kad malikost prosycena pozornost, lskou a ohledy k Ld,
e jeho slova mu pipadala jako studen olapky blta v lonici chorho, jako hlasit hovor v
pokoji, kde se ept, jako cokoliv hrubho a neposvcenho; tu trpil se ve svm kout, styd
se za dar vnjku, jej sem pinel.

Lda tu sedla schoulena na pohovce, nemluvn a nehybn, trpn pozorn, a dlo se cokoliv;
u nevaln tajila sv hoe na prahnoucch rtech a vyhbavch och, rda, kdy sm aspo
mlet; a ponenhlu chpal Holub: Nen to jen bolest, je to indolence. Lda se vl v ponen;
snad je j to nevmjakou rozko, nevmjakm zadostiuinnm, pohrouzit se do nho co
nejhloubji; tak stran se zarv do sv hanby, bez nejmen vle odtrhnout se od n a nechat
ji konen za sebou. Nepokou se ani, aby si sama odpustila; a snad i to je setrvn ve hchu.
Lda je tup, tup a k upmnosti; u si nic neskrv, u si nic nezaste ani cudnm pohybem
nitra, cudnm zavenm o nad sebou; pli naze, skoro brutln, skoro nestoudn vid svou
hanbu a sv znien; nem ji ostychu, aby si je zakryla omluvami. A snad i v tom nalz
rozko i zadostiuinn, vidt svj hch tak pust a trzniv, jak jen je mono.

Kdyby njak dmon ji nyn navedl ci, co mysl, tu bylo by to doznn tak drsn, tak
neltostn a nevykupujc, e snad ty sm by ses hrozil. A kdyby jedin slovo mohlo ve
oistit, spolkla by je a radji vzala by na se vekero pokoen, kterho snad ani nezaslou. A
ml-li, je to pro nzkost mlen.

Ale kdy opt vidl Ldu spanilou a tichou, tak krsnou, e vechny radosti svta, zdlo by se,
ji dychtiv ekaj, tu nemohl ji pochopit, jak znivost i ve, jak pohnutka vle ji ene v
ohavnou a poniujc bolest takov sebetrzn.

Lda je posedl, myslil si. Posedl dmonem pasivity. Nedr se bolesti z vlastn vle; bolest a
hanba ji dr tm, co maj podmanivho a podrobujcho. Ke kad radosti je teba pemnoha
vlastn ilosti; z tvch vlastnch podnt rod se tvoje radost, utrpen vak ned nic, ne aby
ses podrobil. Snad je s tm temn spokojena; ct se nesena, ovldna, opedena; sta jen
poddati se, nic vce, nic vce ne to. Zajist v nejhlub hloubi kad porky je nco
hroznho a sladkho: ochromen, kter t zprouje vle.

Tu popadlo ho svrav a okliv tuen. Snad ani Ldin hch nebyl nim jinm; snad heila
tm citem, kterm se nyn kaje. Neodbytn vracela se mu pedstava mue, jen Ldu svedl;
pedstavoval si typ ponkud dobrodrun, drz a protel, podnikav bez statenosti, ton z
cynismu, hrub a vedn ve svodech; pedstavoval si kohokoliv z tch set a set mu
zkaench, neostynch, domlivch, zvyklch jednati spe bez okolk ne ztetn a
dosahujcch veho vlastn jedinm prostedkem: vyuitm pleitosti. Pedstavoval si, jak
Lda, potkvajc se s tmto lovkem, byla spe ohromena ne okouzlena tou nahou a
nevhajc vl, je, prosta rozpak, s n jednala jako s kteroukoliv dvekou; jak, schopna
elit jemnjmu sil, matn a tup podlhala nerozptlenmu ntlaku, bezradostn povolujc
vli primitivnj a zjevnj, ne byla jej.

Tak rsoval se mu Ldin ppad trapn a tce; vidl Ldu u poslunou dmonu, slab se
brnc, ztracenou, podrobenou, zhntenou v trpnost; vidl ji bezcln putovat ulicemi,
pronsledovnu kmsi, jeho slova ji postrkuj jako nsiln ruce; konen vidl ji klesnout
pasvn, nezasten, bez rozkoe a touhy, skoro jen proto, aby ve bylo odbyto. Tu pozvedal k
schoulen Ld pohled pln hrzy a odporu. Ctil v n nco temn, nevykoupen hmotnho:
lnou a bezmocnou ltku, j neprovlo do poslednch skryt dechnut bo; i hledl
zarmoucen na krsu, kter ji pese ve obestr kouzelnm a neposkvrnnm zduchovnm.

Tak plynuly tdny, a Holub mohl shledati sotva jinou zmnu ne trochu otupen a skoro
fadesy ve stycch mal rodiny. Nemohli ho u postrdati, nebo i bolest se zmechanizuje a
stane se nudou. Zvykli si vdati ho za pozdnch odpoledn, kdy se u eilo. Pichzval
dchaje chladem ulice, iv a rozpait, poslze i rd, nebo nic nen beznronj ne
rodinn chvle. Nkdy u ani nerozsvceli, a v nedbalosti i vlahosti takovch veer ctil
Holub siln a blzce dech enstv.

Za jednoho takovho veera stoila se e na vzpomnky z dtstv; Holub vypravoval o svm
chlapectv, o mln, kde se narodil, o jezu, pod nm se topil; vtom stalo se nco, eho se
nikdo nenadl. Potm ozval se tich a smutn, zasten, spanil alt Ldin; rozpovdala se o
nejstarch vzpomnkch svho dtstv, o prvn zpovdi, o venkov, o atikch, o tom, jak se
ztratila v lese, o sterch velmi dalekch a velmi malch phodch; vdla toho tolik, jako by
mla ve ji stokrt na jazyku a s ltost nenala chvle, kdy to ci. Okouzleni naslouchali
jejmu hlasu a drobnm, nebolavm vcem, o kterch mluvila; toho veera pan mlem
zapomnla rozsvtit, a kdy konen rozehla, nezmnila u Lda sv dvrn pozice s
nohama pod sebe staenma; nic nemohlo zlomit kouzla intimity.

Opt byly stsnn veery, kdy Lda jen chvlemi oivla; Holub si viml, e se to stvalo
tehdy, kdy pila e na dtstv, na sny a pedtuchy, na stavy povren, na lidsk styk se
zvaty: na vci zcela bezvoln a zcela vnitrn mezi vemi; tu tedy Lda mluvila rda,
zptomnla a zveselila se, a Holub se s podivem zamlel nad tm, jak tajn, tl a nepatrn
jsou ty nejdychtivj konky ivota.

Jako mnoho zklamanch lid byl Holub podezrav k ivotu; nehrub vil lidem a jejich
pohnutkm, pramlo pesvdovn patetickmi strnkami ivota, prohldaje podvod a hysterii
velikch gest; a jako mnoz rozlil svou lsku na nevaiteln vci lidsk. Vdy hotov pti
se s mkoliv osobivm a nronm ztrcel odvahu pede vm, v em nalzal slep, chvjiv
a nerozvn ivot nitra, jen je polo slabost a polo manaia; soud se s kadou pravdou
sklnl se ke vemu, co mu zaznlo bezprostednm hlasem due. Tak bylo mu nyn zvltnm
kouzlem naslouchat Ld; by zprvu snad mluvila spe pro sebe, bylo to pece svovn, a
Holub byl prvn, jen se v n dohdl vysvobozujcho znamen: poteby mluvit o sob.

Byla to nicmn obnova: tl jako rekonvalescence, rozpait a ztajen, a zase chtiv, pln
smutk a pn. Nyn ptrav pohled nemocn, je by se rda opt lbila; nyn piveny pohled
koky, je chce bt pohlazena; nebo oi chorho dtte prosc o nco neznmho; oi upen
nebo prchajc, sladk, ospal, ponoukav; ruce, je si hraj ve kln, drt nco a odpovaj;
ve to, neklid, smyslnost, chabost, se dotkalo Holuba drdivou sympati. Lda ovala
nesslnm kusm ivotem, ivotem rznch osob, ale jakoby bez due. Provala mnoho a
nesouvisle. Nalezla a divou chu na tom, projevovat se, a zmocnila se k tomu Holuba, aby ji
slabikoval. Nikdy nen syta toho, aby j etl planety; snad hled svou dui a rda by o sob
nco zvdla, nco pronikavho a zvltnho, pijmajc kad uznn hnedle jako pochopen.
Hrouila se do romn a nalzala se vude; pela se s nm o kadou hrdinku, kadou vidla
omluvitelnou, a domhala se vbec jakchsi nekonench prv ivota. Holub se bl, e
najednou se mu vyzpovd ze svho provinn; avak Lda se toho nedotkla, jako by toho ani
nebylo. Hlavn a kupodivu j zleelo na tom, aby ji pochopil, v jakmsi neobyejnm a
romanesknm smyslu.

Holub si nemohl zastti, e Lda mu klade otzku svho ivota a podivn tsn a dvrn: v
okamicch samoty, s arovnma mihotavma oima zblzka upenma, sklonna k nmu, e
pil jej dech, opena o nho ramenem; zkouzlen a slb, v zachvn ct imoralitu tto
rekonvalescence nedovedl se pece brniti rozkoi, ji nalzali v tch drdivch stycch.

Ale kdy opt nalzal Ldu tak blzkou a pohnutou, s pohledem plnm otzky: Co se m se
mnou stt?, tu zapomnl na imorlnost a ve ostatn a poddval se okamiku astnmu
nebo muivmu, vnitrn pln, odnel-li s sebou dotek jejch vlas i vlah zavanut jejho
dechu na tvi. Nikdo by se o to nestaral, vida je tak spteleny; pro jen mnili sv postoje,
kdy vkroila pan?

Holub zachytil podeziv neklid v och star dmy, pohled moudr a upozorujc: Jak
mete vy, kter to vte... Hnedle se zastydl a vzpamatoval: J sm jsem imorln; zneuil
jsem jejich dvry; zneuil jsem i toho, e Lda, sklonn kvt, opt se vztyuje ke
komukoliv, bezcln, bezdky, naslepo... Hrye se studem loudal se Holub dom, odhodln,
e se u nevrt.

Ti nedle neel na nvtvu; konen pibhl pro nho mlad Martinec a s vekerou svou
horlivou hloupost dovlekl ho dom jako dobrou koist. Sama star pan ho vtala smiujcma
oima. Lda byla nyn smutn a zamlkl. Ne, nebyla smutn, nbr lbezn jako nikdy a
hledla na nho skryt; ach, pesmutn a vhav, neznmo jak, nikdy krsnj a zhadnj.
I Holub byl smuten bez mry a nevdl o em mluvit; a kdy mluvili ostatn, zdlo se mu to
ciz a mimotn; skoro se vyhbal oslovit Ldu a odeel nepodav j ruky.

A podruh pivedl ho mlad Martinec: e pr jim pli schz. Tu ml s Ldou chvli samoty,
ale nepisedl k n, a pece ctil to a pli jako odkn. Lda zdla se tich a pevn, prost
vech drdivch kaz z minulch dn; bezmysln harmonick, pirozen a ist, e trpl
obdivem.
Nyn pichzel opt pravidelnji; nic, zcela nic se nedlo; a pece star pan byla plna starost
a sotva se odvila pozvednout oi; Lda dchala hlubinnm ivotem, siln a ryz, zamylen,
vzhlejc nhle v okamicch samoty, jako by chtla nco ci; a Holub sm...

Kdy jednou odchzel, provzela ho Lda do pedsn a na prahu ekla mu rychle a potichu:
Pijte sem ztra.
T noci piel Holub dom tajn asten a rychle usnul; ale u za chvli se probudil a zaal
pemlet. Cel Ldin ppad el mu hlavou od potku a plnm poadem. Znovu rozvaoval
svj kalkul hledn, kter se mu zdl nyn hloup, a pece nevvratn; znovu se mu vnucoval
Ldin pd s jeho trpkou ubohost a hanbou; znovu se rozpomnl na jej ponen a obnovu.
Bylo mu oklivji a oklivji, ne z Ldy, vbec ne z Ldy; ale z fakt, ze skutenosti
samotn. Nen koho soudit. Nen co odpoutt. Ale prv bez souzen, bez zatracen i
odputn je ve tm hor a beztnj. Neklid ho vyhnal z postele. Pro, pro vlastn jsem
ji nesoudil? Pro nebylo ve mn ani hnvu, ani slitovn? Bylo mu, jako by nco nenvratn
opomenul. Ale co vlastn, namtal si, pro konen soudit?

Protoe bys ji soudem oistil, zaznlo v nm nenadle; protoe zatracen i odputn je vkup
inu. Nen-li hchu v jejm pdu, nen v nm smyslu; je marn a bez npravy, hor ne vina.
Nic, nic, nic u nesmyje faktu.

Bylo mu stle te. Pechzel po pokoji a nutil se k tajnmu tst, se kterm usnul; vzpomnal
na Ldu, na jej upen pohled a slin ruce. Tu zaznl mu zasten, temny hlas Ldin: Vy
jedin mete mi pomoci. Ach, co jsem to udlala! Utekla jsem z domova a ila jsem po ti
dny se patnm lovkem. Pomozte mi, zaple pesladce, nemohu u tak liv t!
Holub se zastavil jako udeen, obraceje se k pohovce, jako by tam sedla ona. Ne, Ldo,
myslil chvatn a horliv, ne, ne, nejste vinna; k emu se vbec vinit? Nemluvte u o tom, vc
nem toho vznamu. Musela se patrn stt, ale neptejte se pro, zbyteno vdt. Netrapte se
u, nemute se; k niemu to nen, nic se tm nedoke. Jste krsn, Ldo, a hodnj lsky ne
kdokoliv.

Avak Lda pad na kolena co je len? a vzlyk: Sute mne, jsem-li patn!
Tu sm se vrhaje na kolena: Jakpak vs mohu soudit, Ldo? Povate pece, e vs miluji!
Nen to vce, ne kdybych vs soudil? a dobrotiv jako bh, i shovvav jako bel? Nikdy
jsem vs nesoudil!

Znovu zaal Holub pechzet po pokoji. Co si to myslm, mrzel se. Nikdy se to nestane; nikdy
se nebude Lda doznvat; nen tak... pli morln. A radji ml a zapomene, aspo ona a
zapomene! Nepokojnj ne prve ulehl Holub k tesknn beze snu.

Kdy druhho dne stl u ped domem, kam tolikrt vchzel, dola mu mlem odvaha. Lda
mne zvala tak zvltn; co se to stane? Jak se mm zachovat? Pln nejistot kouil a pechzel
po chodnku. Vtom vyla z domu pan Martincov zavena v syna. S tlukoucm srdcem skryl
se Holub v sousednm prjezd. Lda je tedy sama doma! Na to jedin nebyl pipraven.

Holub se kradl po schodech nect nic ne mrazen a tlukot srdce a jaksi neobyejn ticho v
dom. Stl s rukou na zvontku, kupodivu jasn si pedstavuje thl a sv zaznn zvonku.
Pijde otevt sluka i Lda sama? Trna piloil ucho ke dvem: nic, ticho, naprosto ticho, ni
zainen kuchyn, ni kroku po dladicch; nikdo tam nen. Lda je sama. Bt tak pli sm s
Ldou. Tak stran ticho. V smrteln panice opel se Holub o zbradl.
Snad Lda netuila, e bude tak sama doma, blesklo mu hlavou. Nebyla by mne zvala, kdyby
to vdla! Ale vdla-li to, co to chce? co se stane? co uinit? Co j eknu, a oteve? Ach, nic
se nemus stt, mohu se ovldat Dj se konen co dj! Kdyby jen nebylo star pan! K
emu ty rozpaky? poctil surov. Ano, kdybych byl prvn... Holub se zdsil. Co uvid-li mne
nkdo vychzet? Co bude s Ldou? Tu zjevily se mu Ldiny mihotav oi a siln, pokojn
pae; nesmrn umdlval jich blzkost Ach, moci tak polbit dve a utci jako zamilovan
chlapec!

Coe je tam tak ticho? zkostn naslouchal. Co se bude dt? Se zprahlmi sty hledl na to
nemyslit; jen srdce mu bilo strachem a zmatkem. Pli ticho. Snad ani Lda nen doma,
popadlo ho levou i bodnutm. Tu ctil slep jedin: Musm se pesvdit, je-li doma. Ji sahal
na zvonek, kdy nhle uhodily v hoenm pate dve a nkdo sestupoval po schodech. Uvid-
li mne tu, zdsil se Holub jako zlodj, a dal se na tk.

Kdy byl venku, bylo mu, jako by se ve sesulo. S bezmeznm smutkem ztrty bral se dom.
Je to tak lpe, dokazoval si; jak bych mohl j, kter ve vm, tak jednat! jak bych mohl...
vyut pleitosti! Musel bych bt pli zamilovan nebo imorln Je to tak lpe, nutil se k
dobrmu svdom. Ale sotva byl doma, pilo mu zoufale alno. Snad Lda dosud ek,
zklamna a ponena, snad o nic nelo! Co abych se vrtil? A bylo by vbec nco zlho na
tom, byla tak neastna! bylo by nco zlho na tom, aby mla ve... po svm... Je tak
krsn! kdo sml by ji soudit? S hrdlem sevenm stl Holub u svho okna. Jet je as. Mohu
se vrtit. Ale minutu po minut uplv as, unik tst, ztrc se nejvt tst ivota. Te,
te u je snad pozd. Konec nadje.
Vtom krtce, chvatn zaznl zvonek. Holub se ulekl a bel otevt. Byla to Lda.
Vy, Ldo, mluvil zmaten, nevdl jsem... Chtl jsem k vm prv jt.
Ano, pravila Lda nemn zmatena, musm s vmi mluvit. ekala jsem vs, a kdy jste
neel Nenechvejte mne pece na chodb!
Holub ustoupil ze dve a Lda vela; chladn, lbezn zavonla svm vzduchem a
voavkou. Nyn tu stoj prosted pokoje a nev si rady; m zvoj na tvi (nikdy ji nevidl se
zvojem!) a rosn kapiky det na koiin; marn se sna strhnouti z rukou praskajc
rukaviky.
Jak tu ve vypad, myslil si Holub v zkosti; boe, co bych zakryl, co honem bych urovnal?
Vechny ty pespli znm vci, knihy a pra, papr, popel... Bezradn tkal oima. Kam to
ve schovm?
Zmokla jste, vyhrkl bolestn.

Lda nechala rukaviek a pozvedla k nmu temn, hoepln oi. Jej tv pod zvojem byla
bled a zmuen. Musela jsem s vmi mluvit. Nemohu, poslyte, nemohu u tak t.
(Boe na nebi, lekl se Holub, tedy pece!) Co s vmi je? Ldo, jak to vypadte?
Lda si chab sedla na pohovku. Nemohu, opakovala. Nezlobte se, e jsem pila,
zaplakala nhle. Je mi tak tko. Co si o mn pomyslte? Pro jsem vs neznala dve?
Nemluvte tak, Ldo!
Chtla jsem vm vechno vysvtlit; ale jak mohu, boe, jak mohu Vdy sama nevm a
nevm Tolik jsem pemlela, jak vm to ci! Vy muste vdt o mn vechno, vy, vy
muste, mluvila blouzniv, ne, neberte mi tu odvahu; na kolenou bych vm to mla ci! U
nechci bt tak patn, abych ped vmi mlela!
Bute klidn, Ldo, brnil se Holub zoufale.

Lda se jaksi zarazila, zahledla do zem; pojednou zvedla oi pmo a ie. Bylo to, ne jste
k nm piel, ekla pomalu. Utekla jsem... s jistm lovkem; teprve za ti dny pijel pro
mne bratr.

Holub ustrnul; bylo mu pece ranou slyet to Pro, boe, pro, zaeptal bez otzky.
Z Ldinch o poaly stkati slzy. Nevm. Mohu vm ci jeho jmno. Nevm, jak se to
stalo; lska to nebyla, ne, lska ne Ale tehdy byl takov as, tak to na mne pilo jako
nemoc; vbec mne lkalo odejt a udlat nevmco; nechtla jsem to, ale jen tak jsem na to
myslila. Potkal mne tehdy na ulici, zaal mne honit a hned mne zval Nevm, pro se tak
odvil; ale pro mne to bylo stran, neznala jsem nic podobnho. Tak pmo a prost mne
chtl. Pak na mne vude hal, den co den, a pod to a pod to, a pae mi tiskl a do o se
dval; kam jsem se hnula, vude za mnou a jen vyhrooval. Jednou se na mne u ale rozzlobil
a nepiel vckrt; a j jsem mu tehdy dopsala. Nevm u, nevm, nevm, pro jsem to
udlala.
Holub hokost a trapou sevel zuby.
Pak tedy chtl, abych k nmu chodila, pokraovala Lda tie a truchliv. Ale to nelze, to
pece nelze, pochopte, e ne. Kdy u, tak jen navky, aby se to zavelo nad hlavou jako voda.
Abych u nikoho nevidla, maminku a nikoho. ,Utec se mnou, kala jsem mu, ,a pak mne
zab. Jednou tedy piel a povd: ,Pojedeme. ekni, kam chce. Dovedla jsem ho k nmu,
kde si vzal tlumok a revolver, a jeli jsme. U... prvn noci, kdy spal, jsem ho probudila a
ekla mu: ,Te mne zastel. Ale on se mi vysml, a zase, zase Znovu jsem ho pak prosila:
,Zastel mne, prosm t. Tu vzal patrony a vyhodil je oknem do zahrady. ,Spi, ekl jen, a j
jsem si myslila, to e u je navdycky konec. Ale za dva dny ns nael bratr a dovezl mne
dom... Me se lovk pln zmnit?
Jak zmnit?
Jak zmnit, boe: aby to byl nov ivot. Me se lovk zmnit vlastn moc?
N n netrapte se, Ldo, ekl Holub chvatn.
Co tedy mm dlat, zaplakala Lda hlasitji, vdy u tak nemohu t. Kdy jste k nm
chodil, tu to bylo tak tak stran pro mne. Bu by vechno zase dopadlo jako s nm,...
mohlo se to stt; nebo jinak, novm zpsobem Dovedu bt lep, Lda drtila si v
zkostech prsty vte mi, vte mi, e ano. Kdybych vs nebyla poznala, snad bych to
nedovedla; ale te, te
Ldo, ekl Holub chraptiv.
Ne, ne, nechte mne, plakala Lda, vm, e mne te zavrhnete, urit to vm, urit Ale i
tu ob musm pinst za svou vinu; i kdybych vs u nikdy nemla vidt. Vm, vdla jsem,
e vechno tm vezme hrozn a pln obrat; stran jsem se bla t chvle, a teprve cestou k
vm mi pila ta sla Teprve na most... Nhle padla Lda na kolena plna hrzy: Sute
mne, jsem-li patn!
Ldo, opakoval Holub polo bez sebe.
Lda vzthla ruce kupedu: Ne, ne
Vm pece vechno u dvno! vykikl Holub.
Lda se zvedla jako udeena v tv: Vy jste vdl
Vechno jsem vdl od zatku. Kdy vai myslili, e jste mrtva, vdl jsem, e jste utekla.
e jste utekla se patnm lovkem, a ve to J vlastn jsem vs nael.
Jak, jak, eptala zden.
Neptejte se. Nebylo tko hdat. Vdl jsem to, a pece mi to nepekelo, chodit k vm,
za vmi, Ldo. Me-li vs to uklidnit, dodval spnaje ruce, ach, jak bych vs mohl
zavrhovat!
Lda se zdla bled pod zvojem jako rouka. Neml jste chodit, vyhrkla prudce a bolestn.
Ne, Ldo, je lpe, e jsem vechno znal. Nauil jsem se s vmi ctit.
Ne lpe, ne, ne, ne, ekla Lda zkostn. Kdybych to byla vdla. Kdybych to byla jen
tuila
Co by bylo?
Nic, nic z toho, co je. Nemohla bych pece chtt boe, co jste si o mn po tu celou dobu
myslil!
Po celou tu dobu, lekl se Holub sm, dobr boe, jak j to te mus pipadat! Po celou tu
dobu, Ldo, ekl vhav, jsem na vs myslil s lskou.
Ne, vykikla Lda, to je nemono, nemono! Jak byste mohl!
Holub ji uchopil za ruce. Ldo, proto jste pila, e jste to vdla!
Lda se nebrnila. Nemono, eptala zoufale.
Jej ruce mu mrtv vyklouzly.
Ach, Ldo, ctil Holub s bezmeznou ltost, propak jste pila? K emu jste se to vzchopila?
Jak odpykn jste si pedstavovala? Ta chvle mla vs spasit? ta ob vykoupit? Pro jste
ve hnala na ost noe? i hlete, jak ns zbodlo! Jak to velk a divn in jste chtla udlat?
jak velik, slavn skutek jste ekala ode mne? Pokoena stojte ped lovkem beze slvy;
marn je kad in, a nen vhry ani vherce.
Lda. couvala v zoufalm otlen; teprve nyn se zdivenma oima rozhldla po pokoji, kde
mla se stti njak vysvobozujc udlost; vidla vechny ty neznm, ciz, chud vci
Ldo, zaal Holub stsnn, vte snad, e vae matka e u k vm nemohu dobe chodit.
Lda mlky kvla.
Kdybyste chtla opt pijt, ekl tie.
Do Ldinch o se nahrnuly slzy ltosti nad sebou samotnou.
Nezbv jinak, opakoval Holub.
Lda sklonila hlavu pohybem smutnm a spanilm.

ELEGIE

(LPJ II)

Ponkud znaven pednel Boura toho veera v Aristotelsk spolenosti. A ml nemnoho
poslucha, ctil se vyerpn a roztrit; pozoroval, e auditorium nen pesvdeno a e bude
nucen vejti v diskusi, je se mu nejasn pila. Chvli poslouchal svj vlastn hlas; zdl se
mu hust a smazan, tk v kadenci a nepirozen v pzvucch, a marn se snail jej opravit
nebo ovldnout; i naslouchal mu trpn a s nelibost.

Nadto jej tsnili posluchai. Bylo mu, jako by byl od nich oddlen stnou, jako by jich byl
nesmrn vzdlen, a mrzel se, e jim sdluje sv mylenky. Vechny ty tve zdly se mu
uniformn a nudily ho; bylo to tak neiv, e ztrcel jistotu skutenosti a tpal v jakmsi
przdnu, jeho nemohl pemoci a vyplniti svmi slovy. Nsilm se pinutil pozorovat
jednotliv tve; rozeznval sv znm mezi nimi, ale ctil se jim odcizen a byl a pekvapen
nesetnou podrobnost, j viml si nyn poprv. Co to je, kal si neurit, kdy shrnoval sv
vvody, pro je mi tak lhostejno, co pednm? Byl si bezpen vdom plnu sv ei a
mluvil bez vhn i nejistoty; pednel nzor, jej dlouho byl v sob nosil, kter mu byl kdysi
vysvitl ve chvli chvatu a stal se mu nyn ji pesvdenm. Ale te, kdy v nezvyklm tichu
posluchrny mu sm naslouchal, bylo mu divn a cize. Vdy je to vechno pravda, ctil
chvlemi, tak hol a zeteln pravda, e u to nen nic mho; km jen fakta, kter nemaj se
mnou co dlat. Vzpomnal, jak blzce, jak osobn jeho byly ty mylenky, kdy mu kdys
napadaly jako vnuknut. Tehdy trpl, kdy kolsaly, a radoval se z kadho novho dkazu,
jako by to byl jeho osobn spch; tehdy byly jeho vnitnm ivotem. Ale dnes je to ve jenom
pravda, nco zevnho a neosobnho, co s nm ji nesouvis; nco tak neivho, e mimovoln
pospchal, aby se toho zbavil. m vce vak spchal, tm vce ho trpila vlastn slova: jsou tak
abstraktn a ciz, zcela jin ne to, co druhdy mnil; a pece kad slovo a kad obrat mu byly
znmy odedvna a znly mu hluchm, skoro trapnm zvukem opakovn. Tu myslil u jen na
konec; kadm slovem mil k nmu vdy ble a s pkrou pmost: jen u bt hotov!
Auditorium viselo mu na rtech; u je mm, poctil Boura, te jim to doku; te pijdou velk
dvody. Jen, boe, dnou apatii, dnou slabost! A nhle Boura peskoil adu dkaz a
zakonil pednku, jako by ual.

Aristotelikov nebyli uspokojeni; nkolik enk povstalo s otzkami a nmitkami. Boura
je chpal jen napolo; nyn, kdy slyel sv mylenky z jinch st, pipadaly mu jet cizej a
samozejmj. Pro je mm hjit, myslil si s tupm zrmutkem; vdy to ve nem se mnou
co dlat, je to pouh pravda, nic vc ne pravda; vdy se mne to ani netk. Mluvil tce, s
nsilnm soustednm; ctil, e pesvduje, e opt vyhrv svou vc Ale vdy to nen
m vc, opakoval si s podivem.

Vystoupil nov odprce s vlasy vyesanmi do karte, jen Bourovi pipadal zvl div.
Prosm, abyste nm naznail, jak si definujete pravdu, zaal bojechtiv.
Nepednel jsem nic z noetiky, namtal Boura.
Jen prosm, usmval se enk sarkasticky, zajmalo by mne to velice.
Ttte debatu, reptali aristotelikov.
Promite prosm, usmval se jeat lovk vtzn, otzka pat k vci.
Nepat, hluela Spolenost.
Pat, prohlsil nhle Boura.
Prosm tedy, abyste nm odpovdl, opakoval odprce.
Boura vstal. Prosm, aby byla diskuse skonena.
Aristotelikov uasli. Bylo by lpe otzku projednat, pravil pedseda. Zastvm se zvyk
Spolenosti. Nenutme vs ovem.
Nemm eho k sv pednce dodat, ekl Boura zaryt. Aristotelikov se smli; tm
pednka propadla, i nezbylo pedsedovi ne skoniti schzi s politovnm, e byli jsme
pipraveni o poitek diskuse tak zajmav.
Konen vyvzl Boura ven se zprahlm hrdlem a pustou hlavou. Byl mkk zimn veer, jako
by mlo snit; i zvonky tramvaj znly mkce, jako pidueny bavlnkou. Boura slyel, e za
nm nkdo b, i ukryl se za strom. lovk se udchan zastavil.
J jsem Holeek, ekl spn, poznal jsem vs, kdy jste pednel. Pamatujete se na
mne?
Ne, mnil Boura nejist.
Vzpomete si: loni, nad tou lpj ve snhu
Aha, zaradoval se Boura, to jste byl vy. Jsem skuten rd asto jsem na vs myslil. Tak
co, nael jste dal lpje?
Ach ne. Hledal jsem ovem Pro jste ve Spolenosti neodpovdl na posledn otzku?
Nevm, nechtlo se mi.
Poslyte, mohu ci, skuten, skoro jste mne pesvdil. Bylo to tak jasn, co jste kal!
Kdy se vs ten jeat ohava tak nesmysln ptal, chtl jsem vyskoit a ci: Co? Hodinu, pane,
poslouchte pravdu, a te se ptte, co je to pravda. Slyel jste dkazy, kterm nelze
odmlouvat. Nebylo v nich mezery ani chyby. Nebylo eeno nic, co by nebylo racionln od
hlavy k pat. Pro jste mu neodpovdl!
Na odpovdat, mluvil Boura sklen. Nevm, co je to pravda. Vm, e ve, co jsem kal,
bylo samozejm, logick, sprvn, jak chcete. Ale nebylo to ani samozejm, ani logick,
kdy mi to prvn pichzelo do hlavy. Tehdy to byly npady tak bizarn, e jsem se musel
asem smt. Pipadal jsem si jako blzen. Byl jsem nesmrn asten. A pece nebylo v tom
kousku rozumu. Nevm, odkud mi to pichzelo, tak bezcln, tak ist bezcln.
lpje, kter odnikud a nikam nevedou, vzpomnl si Holeek nhle.
Ano. A te jsem z toho udlal systm nebo snad pravdu; ve je v tom logick a jasn. Ale
tehdy, nevm jak ci: bylo to jaksi podivn, krsnj, zzranj Nic z toho tehdy
neplynulo, k niemu se to nehodilo. Vdl jsem, e je mono mt nesetn jin a opan
mylenky, stejn krsn a nadpirozen. Byl jsem si vdom svobody bez mez. Nic
dokonalho se nevyvrac. A kdy jsem z toho zaal dlat pravdu, bylo mn, jako by vechno
zhmotnlo. Musel jsem mnoho vyvracet, aby zstalo jen jedno: pravda; musel jsem dokazovat
a pesvdovat, bt logick, bt samozejm Ale dnes, kdy jsem pednel, jsem nhle
pochopil: tehdy, ano tehdy, jsem byl ble nemu jinmu a dokonalejmu. A kdy se mne
ten zuivec ptal, co je to pravda, ml jsem u na jazyku: Na pravd nezle.
Lpe to neci, mnil Holeek rozvn.
Je nco vc ne pravda, co neve, ale uvoluje. Byly dny, kdy jsem il jako u vytren; byl
jsem tak voln tehdy Nic se mi nezdlo pirozenj ne zzraky. Jsou to jen udlosti
svobodnj ne jin a nade ve dokonal; jsou to jen astn ppady mezi tisci nezdary a
nhodami. Jak blzka mi byla tehdy ta lpj! Ale pak, ze stanoviska pravdy, jsem ji
nenvidl. Ach, eknte mi, vidli jsme ji skuten?
Vidli.
Jsem tak rd, e jsme se s vmi seel, radoval se Boura. Vlastn jsem na vs ekal.
Pojme nkam, kam je vm libo; vyprahl jsem na t katede jako trus na silnici. Pedstavte si,
chvlemi jsem se tam vidl, jako bych sedl dole v auditoriu.

Naskytl se jim vinn sklep, kam sestoupili. Boura byl vzruen, mluvil mnoho a posmval se
aristotelikm, zatmco Holeek mlky otel v prstech sklenici. To tak, myslil si pohleje na
Bouru, love nepokojn, co vlastn hled? Vidl jsi v emsi zzrak a nespasil t. Poznal jsi
pravdu a nepoddal ses j. Mls velk vnuknut a nerozehla navky tvj ivot. kdybych
ml tv kdla!

Okdlen duchu, jsou ti snad letky jen k tomu, abys ve opoutl? abys neml nikde pelku
ani spnku? abys letl a do przdna a bavil se tam prostorem i chladil si prsa nicotou?
Kdybych j poznal zzrak, byl bych zachrnn; kdybych nael pravdu, jak bych se j siln
nedrel! a kdyby do mne vltla jen jiskika bo, zda bych nebyl jako kaple s vnou
lampou?

Kdyby k tob promluvil sm Hoc Ke, nespasil by t. Ale m oi plamenn a poznal bys
boha v kei i kopivch, kdeto j jsem slep a hmotn a neumm vidt zzraky.
Ach, tob schz egyptsk zajet, abys mohl bt vykoupen vrou; ale kdo by t mohl spoutat,
letm a bezbon duchu?
Vzpomete si, naklonil se k nmu Boura, loni nad tou lpj; ekl jste, e snad tudy el
njak bh, a e by ho bylo lze sledovat.
Ach ne, zamrail se Holeek, boha nelze vyhledat detektivn cestou.
Jak tedy?
Nijak. Je mono jen ekat, a sekera bo petne tv koeny: tu pochop, e stoj jen divem,
a navky utkv v divu a rovnovze.
Vm u pesekla?
Ne.
U stolu v kout zvedl se njak lovk a zamil k nim. Velk a siln, s velikou tv, ryav,
pm a zamylen; tak tu stl s hlavou na stranu a dval se na Bouru jako zdlky.
Co je? podivil se Boura.
lovk neodpovdl; jen jeho oi jako by se blily, stle pozornji, tsnji a ptravji.
Nejste vy pan Boura? ekl najednou.
Boura se zvedl. Jsem; a vy?
Neml jste bratra?
Mm bratra nkde v cizin. Co s nm chcete?
lovk si sedl k jejich stolu. To je tak, zaal neurit; nhle zvedl oi a ekl: J jsem toti
v bratr.
Boura se nesmrn, a zmaten zaradoval: Ty! jsi to skuten ty?
J, usmval se lovk. Jak se vm da?
Vm mn Pro tak mluv?
Nejsem zvykl, ekl lovk a pokouel se o smv; ale na jeho tvi se obrazila jen utkvl
pozornost. Cel maminka, ekl, opisuje prstem Bourovu hlavu.
Nebyl bych t poznal, mluvil Boura naden, boe, po tolika letech! Uka se pece! Jsi po
otci, ano, po otci.
Mono.
Jak nhoda, radoval se Boura. Jen nhodou jsme sem zali, j a mj ptel Holeek.
Velmi poten, ekl lovk dstojn a podal Holekovi svou velikou, palivou ruku.
A co ty? ptal se Boura nejist.
Nic, jedu sem za obchodem. Mm nco dole, na jihu, njak prmysl. Ale dom jsem si
zajel.
Nebyl jsem doma... od smrti rodi, doznval Boura.
N dm zboili. Cosi tam stoj, kola, nco tak oklivho z cihel. el jsem dovnit, a na
mne pili, co tam chci. Byli tak hloup, nic nevdli. Ale naproti je takov domeek jako
tehdy, tak nzk, ekl ukazuje rukou.
Nevm, nepamatuji se, tpal Boura.
Ryav lovk se k nmu naklonil a silovn vzpomnal, napjat zraje oima jakoby
sblenma soustednm. Byl tam byl tam Hanousek, vykikl nhle radostn,
Hanousek, ebrk, tam bydlil.
A jeho dcery, zil Boura.
Tak. Mly erven oi, takov bolav krouky kolem. A j jsem k nim chodval jst.
To ani nevm, podivil se Boura.
Chodil. Pekly mi chleba na plotn Co tak star vyebral, zbytky a krky, hrch, stran
vci; vechno jsem jedl. Pak jsem si lehl do postele ebrkovy a ivil jeho vi.
Proto jsme t marn volvali, usmval se Boura.
Ne, kdy jste mne volali, byl jsem nahoe na strni, ve vysok trv, takhle vysok. Nikdo to
msto neznal, a tam jsem ml svj dolk, jako zajc, a dval jsem se dom. Vidl jsem tak
dobe, kdy maminka vybhla, volala mne, hledala, zaplakala strachem a lskou; bylo mn
muiv a sladce, a k smrti, ale neozval bych se za nic na svt. Bl jsem se, e mne uvid, a
pitom jsem j kynul rukou. Jen trochu jsem se j chtl ukzat, jen tak maliko, aby mne ani
nepoznala.
asto t hledala, rozpomnal se Boura.
asto. Chtl jsem jen zkusit, bude-li mne hledat; sedl jsem tam bez dechu a ekal, a pijde.
Volala, hledala, ale u nezaplakala. A jednou ani nevyla ven. Tehdy jsem ekal a do veera,
a jsem se bl tak sm. Ale nepila, a ani j jsem vckrt neel na str a zaal jsem se toulat
daleko a pod dl.
Kde vlastn te ije?
V Africe. Myslil jsem, e mne nemaj rdi, a proto jsem se tak toulal. Chtl jsem zkusit,
stane-li se mi nco. Ml jsem rd takov city. No, nikdo se mnou doma nemluvil, i chodil
jsem si popovdat s cesti na kup trku. Star Hanousek nikdy nemluvil, jen trochu
nadval; ale jeho dcery mluvily mnoho a tak tie.
Cos dlal potom? ptal se Boura skoro nesmle.
Nu co Ryav lovk se zamyslil.

Boura teskliv ekal. Snad nco o sob pov. Zstalo tolik asu a dlky mezi nmi, e
bezpotu slov tu mezeru st zasuje. Hle, brate, budeme lta tak sedt a mluvit o
malikostech, o vcech dennch a nepatrnch, o vem, co vme; je teba nesmrn mnoha
vednost, aby se lid sblili a srozumli.

Ale velik bratr jen kouil, plival a dval se do zem; a v Bourovi pohnul se dtsk cit: to je
on, star bratr, kter sm dlat co chce a m sv tajnosti. Chtl bych vdt ve, co dl, ale on
mi ve neekne. Chtl bych mu ci ve, co dlm, ale on se mne nezept. Ach, nikdy mu
nebudu rozumt!

Jak asto, jak asto jsem t vdal pichzet odnkud s tv roztritou, tajemnou a sytou, jako
koka, je lt a s rozko serala vrabce na pd a vrac se umounn, zloinn a s oima
svtcma! Jak asto el jsem na msta, kter jsi opustil, abych tam hledal, cos tam objevil i co
si tam skrv; a zpevracev ve, zklamn a chud jsem nael jen pavuinov rub vc! A i
dnes m tu tv, ji znm; vrac se odnkud tajemn jako tehdy, jako koka, je zrove
vzpomn i pov rozko pt vpravy.

Nu co, ekl nhle velik bratr s jakousi levou. Pjdu. Velmi, velmi rd jsem vs vidl.
Boura zmaten povstal. I j jsem rd Ale zsta pece! Tolik let jsme se nevidli!
Velik bratr se oblkal. Pravda, mnoho let. Velmi mnoho let. ivot je pli dlouh. Oba
brati stli v rozpacch, nevdouce jak se rozejt; velik bratr naklonil hlavu, jako by nco
hledal, njak lep, ist slovo; namhav se usmval a hbal rtoma Nechce penze?
vyhrkl konen. Mm dost.
Ne, ne, brnil se Boura, nhle bez mry asten a dojat. Ne, prosm t, nen teba; ale
dkuji ti, jsi hodn. Je s bohem, je s bohem.
Pro ne, bruel star bratr a vhal. Sm nepotebuji. Jak chcete. Nu, sbohem.
Odchzel velik a pm, jen hlavu nesl trochu na stranu.
Holeek sledoval jej oima a ke dvem, kde vidl jej jet pokynout rukou, ne zael.
Boura se dval do zem.
Nechal zde hl, zvolal Holeek a bel s hol za odchzejcm; byl ostatn rd, e me
okamik nechat Bouru o samot.
Na schodech slyel kroky nad sebou.
Hej, pane!
Dvma skoky byl nahoe a ve dvech. Ale ulice byla przdn, pokud dohldl. Padal vlhk
snh, jen na zemi ihned tl.
Zaraen ohldl se do chodby. Nic ne schody dol.
Ode zdi oddlily se dv postavy. Strnci.
Nevybhl odtud nkdo ven? ptal se Holeek spn.
Co ukradl?
Nic. Kudy el?
Vbec nikdo nevyel, ekl strnk. Co tu jsme, nikdo z vinrny neel.
Jsme tu tak deset minut, dodval druh.
Snad je jet dole.
Nen, namtal Holeek uasle. el nkolik krok pede mnou. Zapomnl dole hl.
Hl, opakoval strnk zamylen. Ne, nikdo ven neel.
Ale vdy nemohl zmizet, kikl Holeek s nhlou zlost.
To nemohl, souhlasil strnk konejiv.
Jdte, pane, dol, radil druh; chumel se.
Maj mne za opilho, pochopil Holeek; vdy jsem pil sotva sklenici vna. Co to zas je? el
nkolik krok pede mnou, vysvtloval znovu roztrpen; neme se pece jen tak ztratit; a
kdyby vyel ven, vidli byste ho, ne?
Strnk vythl svou knku: Jak se jmenoval ten pn?
Nesmysl, ekl Holeek, co s tm chcete?
Kdov co se s nm stalo. Snad nehoda nebo
Na Holekovch rtech se zakubal div hnv. Kdyby to bylo jen to, kikl a uhodiv dvemi
bel dol.
Boura sedl nad svm vnem, pil z ltosti a sotva pozoroval, e byl Holeek pry. V bratr
zmizel, hlsil mu Holeek chvje se chladem a vzruenm.
Boura potsl hlavou. To mu je podobno.
Dovolte, mluvil Holeek netrpliv, el po schodech nahoru, a nhle zmizel; ven vbec
nevyel, jako by se zpropadl.
Prv tak, ano, kval Boura, jako by se zpropadl. Vdycky to dlal. Odbhl, nikdo nevdl
kam; a pak se vracel s tv podivnou a zahloubn do sebe, jako by vidl vc, ne lze
pochopit.
K ertu, rozumjte mi: neodbhl, ale zmizel. Vdy je to absurdn. Zmizel na chodb; dva
strnci stli u vrat a nevidli ho vyjt.
Podivn, skuten podivn. U v dtstv byl takov ano, nevypotateln; samot, stran
nestl, krut a zamylen. Mlo ho znte.
Ale co nechpete, namhal se Holeek. Zmizel jako duch, jako by proel stnou.
Chpu. Byl tak nemrn ve vem, tak tkav. Nikdy se nestaral o to, co sm, jako by neml
svdom ani hranic. Tak asto, tak asto ns uvedl v as!
Copak je mono zmizet?
Nevm. Mj bratr nechodil do kol, nem pont o vdch; nev vbec, co je mono a
nemono. Opravdu, neobyejn pohrdal vm uenm.
Holeek udeil do stolu. Ale na tom pec nezle!
Co tedy? ekl Boura zvedaje oi.
Nikdo neme zmizet. Rozumte, tady jsou
fyzick meze, j vm; to jste u kal nad tou lpj. Fyzick meze! Jako by vm na nich
tak zleelo! Hlete, vidl jsem ledacos a etl mnoh nadto; ale ze veho toho nic jsem
nechpal lpe ne vzken dcery Jairovy. Vidl jsem mrtvou dvku Ach, v tom ohavnm
mechanismu jedin bylo by vpravd pirozen: zzrak. Jedin odpovdalo by lovku
nejhloubji
Zzraky, ano, mluvil Holeek; zachrnit nkoho, uzdravit chor a pedevm vzksit ty,
kdo zemeli mldi Ale k emu je to, co jsem vidl, a komu to pome? Jsou-li to divy, pro
jsou tak bezcln? Nic, ach, nic z toho neplyne.
I kdyby to k niemu a pro nic nebylo! pec je to div I v ns jsou takov udlosti a ppady,
je snad nemaj cle... ne vlastn svou dokonalost. Nhl okamiky svobody I kdy to jsou
jen okamiky! Kdyby se vci dly tak, jak je pirozeno na dui, dly by se zzraky.

II.

UTKVN ASU

Pro ten, na koho myslm, jen skln se nad psacm stolem, pro je tak nehybn, pro ek a
naslouch, e se nco stane vn nho; jako by mu mohla njak vc dt pokyn v zrmutku a
zvr t nekonen ady nejistot, je jm prochz. Vechny vci kol nho jsou pouze zvyky
zasten melancholi; jen protj stna ulice m v beztvarm tichu vraz neobyejn hloup a
tak nepjemn, e trp s povdkem chpe se hrkotu droky na dlab jako vchodiska z tto
vteiny k pt.

Klap klap kopyta v hren kol, dlouh rytmicky etzek a rachot za rohem, rychl drnen na
kamenech; to je nco, co se rozvj do dlky jako klubko, te u zdaleka klapn stle ti,
tikn dlouh jako tenk nataen nit, tak tenk, e snad u nen, u nen nic ne nataen
vzdlenost, nemon dlka, a ticho.

Ticho z nitra a zven se slily jako dv hladiny nim nezeen a naprosto stejnorod.
Vechno je naprosto stejnorod jako hladina, nepohnut a nataen. lovk u stolu taj dech a
jeho srdce stoj jako hladina. Ticho je napjat jako pltno, a vechno je tich, vechny vci
jsou kusy ticha vehlen do hladk roviny bez pohnut. Stl a stny, vechny vci dokola jsou
jako kresba na vyhlazen ploe, jasn, beze zkratky a stnu. Jsou napjatm povrchem plochy,
na nm nen zhybu ani drsnosti; vechny jsou obsaeny v t nehmotn rovin jako stbla
zamrzl v ledu. Ani lovk u stolu nen mimo ni: je tam, bez hnut, v nesmrn hladin vc, a
neme se z n vyrvati; kdyby sebou pohnul, ct, e nastalo by vyinut a zborcen vech
st, stran smrtn napjatch povrch. Bez divu, bez nitra, bez asu. zkost, e toto snad
je smrt, odejit, zahlazen. Nectit, to je pozitivn cit nebyt a siln utrpen z nebyt; nepohnut
zpas nevdom o mylenku a tse v hranicch przdna. Vude hladina se smutnm mrtvm
povrchem. A toto, co stoj, jest as; kdyby bylo mono pohnouti jm, rozpadl by se ihned v
tisce vtein, je by se snesly, mrtv, jako prach. Ne lovk u stolu se boj sebou hnout; s
vekerou svou zkost a nemohoucnost je uloen v tichu jako hmyz v prhlednm jantaru; je
naprosto zastaven.

A vtom kroky na chodnku, pkn, hlasit a pravideln. Svt v nehybn ploe se rozpadl
nehlasnou exploz; vci hranat a masvn se tyily praskajce, lovk u svho stolu se rozloil
vemi smry prostoru ct sv bohat rozvtven a sv pohyby ponoen do svta. Hrany a
hly vech vc se ozvaly drsnm umnm prostoru: tak rychle probhaly svmi smry, se
sebejistotou a tvrdost. Srdce lovka chopilo se sv star bolesti, silnmi, silnmi tepy; ten,
na koho myslm, se zvedl, aby unesl thu svho smutku, a velk kolo byt se to v kruzch
stle irch a rychlejch.

HISTORIE BEZE SLOV

Hlubok jsou lesy v noci jako beze dna t, a ty se zamlkle dv na hvzdu nad Melatnem,
mysle na zv, kter sp v hloubi lesa, na hlubok spnek vech a na ve, co v tob nikdy
neusne. Dlouh, bez konce dlouh jsou podmran dny; kolikrt el jsi lesem v takovch
dnech, krok a vzpomnek bezpotu, a nikdy jsi nedoel konce krok a vzpomnek: tak
dlouh a hlubok jsou lesy nad Melatnem.

Ale e dnes je planouc poledne srpnov, paliv prseky korunami a prosnut hvozd
srpem svtla; e je tak jasn den, jako byste prodly, hlubok lesy, a rozestoupily se ped
sluncem. r vypil m vzpomnky, a skoro bych usnul, nevm zda rozko nebo navou,
zkolbn blmi okolky, je se mi houpaj nad hlavou.

Za takovho dne el Jeek lesem, spokojen, e na nic nemysl a neme myslit. iroce dch
teplo mezi stromy. Utrhla se ika, zapomnla se dret, e je tak bezvtrno; koruny se
zeily a vude se zachvlo svtlo. jak pkn, krsn den! Jak tpyt se stbrem tesav
klsky metlice! Zkonejen radost nebo nudou naslouchal Jeek teplmu bzuen lesa.
Oslnn stl na kraji paseky, kde neslyn tsl se r. Co to tu le? Je to lovk. Le tv k
zemi a bez hnut. Mouchy se pasou na nataen ruce, je jich nezapla. Co je mrtev?

Zbon a s hrzou sklonil se Jeek k napjat ruce, je dosud drela star irk. Mouchy ani
neodltly. Na zal podvce bylo jet sti nkolik psmen: ..ERTA .EL SOL. Puerta del Sol,
uhodl Jeek uasle a schlil se k tvi mrtvho. Ale tu lovk otevel oi a ekl: Nedal byste
mi cigaretu?
Milerd, vydechl Jeek s nemalou levou a horlivost. lovk si vzal cigaretu, promnul ji
peliv a pevaliv se na bok nechal si zaplit. Dkuji, ekl a zamyslil se.
Byl nemlad, prokvetl, irokch a neuritch tv; njak velice zhubl ve svch atech, take
leely na nm v divnch, neivch zhybech. Tak tu byl nataen na boku a kouil dvaje se
nepohnut nkam k zemi.
Puerta del Sol, pemtal Jeek, Brna Slunce; co jenom dlal ve panlch? Na turistu
nevypad. Snad nen zdrv, e m tak svat oi. Puerta del Sol v Madrid.
Vy jste byl v Madrid? proekl nenadle.
lovk pisvdiv dchl nosem a mlel.
Mohl by ci, kdo je, pemlel Jeek; slovo d slovo, a ostatnho se dovtp Mohl ostatn
ci: Ano, byl jsem v Madrid; ale to nen nejvzdlenj msto, kde jsem byl, a jsou msta
jet krsnj a ivot divnj. O ledaems mohl by lht. Hle, te vzpomn.
lovk lehce mvl rukou, pohleje neurit a zamylen nikam.

Snad ekne: Vidm, e se na mne dvte se zjmem; povaoval jste mne za mrtvho a s ltost
jste se ke mn sklonil. Povm vm tedy historii svho ivota. Nevyruujte mne, bude-li se vm
nco zdt nespojit nebo bezdvodn. Jen tte na m tvi, zda il jsem lehce a prost. Tak
njak by asi zaal.

Ale lovk mlky a pomalu kouil, upraje svtl, nevidouc oi do nekonena. Jiste nco
pov, myslil si Jeek; tko se hledaj slova pro dj ivota. Budi, pokm. Potichu ulehl
naznak. Slunce ho udeilo v oi a proniklo zavenmi vky; erven a ern kruhy se
roztoily a paliv tan ped oima. Teplo dch dlouhmi, ohnivmi vlnami, a Jekovi je
blaze, jako by byl unen kruhy ernmi a ervenmi, plivem thlch vln, pohybem
nesmrnm a nepostupujcm. Kam plyne ten siln, unejc pohyb? Ach nic; jen pohyb
ivota na svm mst.

Nhle se obrtil. Po ruce tkal mu svtlounk mravenec, nevda kudy kam po ploe pli
velik. I ns, myslil si Jeek, mraveneku, i ns roziluje svt pli velik: ty dlky, poutne,
ta panika netn! Pro tak b? Pokej, prodli; nic ti neudlm, tebae jsem velik. Ach,
mal dobrodruhu, je to jen zmatek, co t tak pohn? div a zoufal zmatek samoty? njak
zkost? Kdepak je brna, kudy bys unikl?

Blzko, na dosah ruky blzko, snesl se motl na kvt s kdly iroce rozevenmi, houp se na
blm okolku a kyne lehkmi kdly, svr je a roztahuje pohybem kouzelnm a vilnm,
sladkm k opojen. Ach zsta, rozkoi! Nezkouzluj m srdce tm vnm pohybem odletu!
Utkvi a nech se ukolbat, milostn chvilko, vteino bez rovnovhy, pokyne nevyslovn!
Spanil setkn po takovch trapch cesty! arovn kdla se panensky zachvla, a nhle,
nepochopiteln miz motl, vteina, rozko, jako by se za nm najednou zavela brna.

Jeek se dv nahoru. Kam to ve ultlo? Kam ultte, svteln oblaka, v pohybu bezclnm a
neunavenm? Ach, bt tak unen, pro nic jinho, pro pinu nidnou ne pro velikost nebe;
bt tak unen, protoe velk je prostor a nekon! Protoe velk je touha a nekon.
Konejiv nebe, m due je mrn jako m oi. Ale pro hledte a za obzor, mrn oi? pro,
due nejmrnj, vdy v sob nalz dmonickou ctnost nekoje? Jak vysoko pluj oblaka,
zvratn vysoko, ekl bys, e a u bran slunce.

Puerta del Sol! Jeek se ohldl. lovk, jej byl nael, opt usnul, a jeho tv zdla se nejasn
a ztrpen, mrn a ir Tu Jeek vstal, aby ho nevzbudil, a el teplm lesem, roztrit, bez
otzky a jakoby nasycen. Bylo mu, jako by byl vyslechl historii ivota, pbh mlo jasn, ale
blzk, nespojit, ale nicmn pbh Bylo mu, jako by vyslechl historii ivota a u ji
pozapomnal.

ZTRACEN CESTA

Ale vdy jsme ztratili cestu!
Patrn.
Kam jsme se to dostali? Vidte nco? Kde je alej?
Nevm.
Kde to jsme? Vidl jste nkdy, e by tu bylo njak vesovit?
Ne.
Ale jak jenom jsme mohli ztratit silnici? Vdy bychom musili pes pkop Poslyte,
neli jsme snad pes pkop?
Nevm.
To je absurdn. Vdy se silnice neme ztratit pod nohama. Kde jste?
Sedl jsem si.
Po cest se pece jde jinak ne travou. Tvrd a hlasit. Prv tak jsem ns slyel jt po
silnici.
To vy jste tak hlun el.
Tm spe! Vdy je pmo nemysliteln... To je to nejpodivnj, co jsem kdy love,
nespte!
J nespm.
Kde to vlastn jsme?
Byla temn a skoro bezhvzdn noc; jen nco svtlho kamen na zemi a mal vztyen
jalovce, podobn drobnm, nepohnutm postavm; jen zdaleka kik ska vevrtval
neznmou dlku do stojat tmy.
Nesmjte se mi, ekl stojc mu, ale mn se to nelb. My jsme vbec ztratili smr.
Musme se dostat na njakou cestu, a u vede kamkoliv; cesta k aspo ,kupedu, ale
bezcest ml. Bezcest je jaksi ctit nekonenost; je j tu na vech stranch kolem ns;
poslyte, to je nemon postaven.
Sednte si, ekl druh.
Nechci. J si sednu a nkde u cesty, doprosted mezi pravou a levou ruku, abych vdl, kde
jsem. Kdo jde po cest, tomu je svt napravo i nalevo jenom kulisou bez vznamu a stnami
dlouh chodby; ale bezcest je jako vrchol hory: pli ve vesmru; pli oteveno na ve
strany. Pojme odtud!
Pokejte jet, j nemohu.
Stalo se vm nco?
Nemohu. Ano, stalo se mi nco. Piel jsem na nco, prv kdy jsme zaali bloudit. Snad
pesn tm okamikem.
Kde to bylo?
Nevm. Zistajasna se mi to vynoilo. U jsem na to po lta nemyslil, a te to pilo samo.
Snad prv proto, e jsme najednou ztratili cestu.
Njak vzpomnka?
Vzpomnka ne. een. Odpov. Nco, co jsem hledal po cel ivot, i kdy jsem na to
nemyslil. boe, je to stran sloit! Tm se mn mj cel ivot Vechno souvis.
Chpete to?
Naprosto ne.
Ani j ne. Patrn jsem musil sejt z cesty, abych na to piel. Sejt ze veho, co ti je znmo!
Proto oni chodili na pou! Ale opus dm svj a rodinu svou; tv logika je utkna ze zvyk a
tv cesty z tiscerch minulch krok; proto sejdi ze veho a poni bloudit, abys hledal v
neznmu. Sebe sama pak najde v tom, co je nejdivnj a nejnezvyklej.
To kte mn?
To km sob, protoe jsem to nael. Sebe jsi nael, a neme se poznat; a pece je to
jedin, co jsi kdy hledal. Mj boe, tolik let! A nhle to een: pijde ti radostn a bezeslovn
cit, e to tu je; to, co nen jet mylenka, ale jenom oslujc chvle a zzran jistota.
Poslyte, mj ivot se patrn zmn, snad se nae cesty rozejdou; ale jsem rd, e jsem ten
okamik zail s vmi.
Kdybyste mi aspo ekl
Nemohu. Te jet nemohu nic rozliovat. Pravdu mus zat jako cit, dve ne se ti stane
slovem. Mus se v n octnout jako v prostoru, kter nikam nevede, ale otvr se na vechny
strany; nebo tv pemlen je jenom cesta jednm smrem, jako chodba mezi stnami. Tv
mylen jde jenom kupedu po nkter z mnohch cest; ale jedin pravda nikam nejde a nem
nikam zameno, nbr stoj jako rozloha.
Stojc mu mlel a napjat poslouchal do dli. V tiscerm tichu ir noci, zdlo se mu,
rozvj se kdesi drobn, bezhlas rytmus. Zd se zaplaven hladinou ticha, ale je tu a nestupn
si raz cestu. Lidsk kroky! dalek dery o tvrdou cestu! Stojc mu si oddechl.
Tam tedy je silnice, ekl, a nhle se podivil svmu hlasu; o tolik jasnji a barevnji znl ne
prve.
Sedc mu jako by procitl. Co? Silnice? Vy u pjdete dom?
Vy tu snad chcete zstat?
Ano, j vm to pak vylom. Je to nesmrn sloit. Pokejte jet!
Vylote mi to radji cestou.
Kdybych si to mohl zapsat! Co vechno mi napad! boe, jak nessln!
Zapite si to doma. J vs u dovedu.
Dkuji vm. Kde to jsme?
Nevm, jen pojte. Dejte pozor, tady je rokle!
J nic nevidm.
Podejte mi ruku! Kriste, jak jsme se sem vlastn dostali? Pozor!
Pokejte, tady nemohu... Pojme zptky!
To nejde, cesta je ped nmi. Kde vzte?
Tady nahoe. A vy?
Ve vod. Zstate tam, och! Nestalo se vm nic?
Ne, dkuji. Jen kdy jsem dole.
Te pojte za mnou. Tak!
A oba muov kloptali do strn a opt dol; byla to svzeln, prorvan pda, kde bylo jim
jti s tiscerou opatrnost; bylo tu kov, kudy bylo se jim prodrati; byly tu ir, obdlan lny,
pes n se pustili bezohledn jako kanci. Konen pkop a silnice.
A te mi eknte, zvolal ten, kter el naped, jak jsme se vbec mohli dostat tam
nahoru?
Nevm, ekl druh trochu stsnn, je to opravdu podivn. Musil bych o tom uvaovat...
Mm te tolik co pemlet!
Povte mi u, na jste piel?
Ano. Je to tak zvltn s tm zabloudnm! Jist jsem to nael prv v tu chvli, kdy jsme
ztratili cestu. Kdybych u byl doma!
O em to je?
O dui...
Nyn vykroili oba rychle a mlky; proli lesem a probhli vs; nkolik oken lidsky svtilo v
hlubok tm; a opt otevela se ir a dalek luka.
Co tedy jste chtl ci?
O em?
O tom, na jste piel tam nahoe O dui.
Ach ano, mte pravdu. kal jsem, e o dui? Vlastn to nebylo jen to...
Poslyte, ekl po hodn dlouh chvli jeho druh, jak je to tedy s tou du? Vy jste stran
roztrit.
J? Naopak. Prv jsem o tom pemlel. Nen to zvltn, e se lovk v podstat nezn?
A vae een?
Jak een? To je navky jen problm.
Ale vy jste ml njak een.
To urit nebylo o dui. Spe to byly jin otzky, o ivot vbec... Prv jsem pemlel m
zat.
Tm, co vm nejprve vysvitlo.
Nejprve? To bylo jen tuen... Je to svrchovan nesnadno formulovat Opravdu nevm, co
mi vysvitlo nejprve. Pilo to vechno tak najednou!
Tedy zante mkoliv.
To nejde. Vechno bylo jeden celek... Ano, ve to jasn souviselo. Kdybych to jen mohl
obshnout!
Povte mi to nkdy jindy?
Ne, radji hned te. Jen co to trochu spodm. Ale mne ru to, jak hlasit jdeme.
Sednme si tedy.
Ano, dkuji vm. Pedevm pedpokldejte... Tak jasn mi to vysvitlo Za prv z toho
plyne, jak bdn a nesmysln bylo vechno, co jsem dosud il. Rzem mne to proniklo jako
n; zdsil jsem se sama sebe a pochopil jsem, e tolik let, boe, jsem il jen nevslovnou a
netuenou bolest. Tolik let! To tedy mi vysvitlo, co jsem byl a jak jsem nevda trpl; a
vechno bylo marn a myln, a zk jako vzen; a mn bylo stran, kdy cel mj ivot se
mi vytratil jako nalezen chyba. Och, mnoho vm jet vylom ble. Ale za druh, pokejte,
za druh
Co je za druh? ptal se po chvli soudruh.
Pokejte, bylo v tom pece nco o dui, ale te nevm Ano, bylo v tom nco nesmrnho o
dui. Boe, co to vlastn bylo?
V jakm smyslu o dui?
Nevm, nebyla to vbec slova, byla to jen jistota Je to tak unikav!
Rozpomete se pece!
Ano, hned. Nco o dui? Co to bylo?
Jen pemlejte, j pokm.
Dkuji vm. Hned to najdu.
as noci nehnut tkvl na ernch a beztvarch vcech. A hle, tu prvn ran lovk jde
przdnou silnic. Nen to kik kohouta ve vsi? Nepohnula se noc ve svm tichm nitru?
Nael jste to?
Ach hned. Jen nco jet
Na obzoru slabounce svtalo. Zem a jej vci nabvaly chladn, pzran bledosti; stle se
zvedaly vyblenji a osteji, a bylo svtlo.
Tak co jste nael?
Nevm... Uniklo mi to. Vechno jsem ztratil, a u nikdy to nebudu vdt.
A vbec nic, docela nic vm z toho nezstalo?
Docela nic; jen to, co mi navdy vysvitlo o mm ivot.

NPIS

Chvilku oddechuje stanul Kvala u dve a til se: Matys stn, bude mt radost, e jsem
piel; trochu mu zahlum u postele, aby se rozptlil.

Zvonek zaznl tak pervan, e to Kvalu trapn sevelo; zdlo se mu, e zvuk uvnit si
vyplaen a slep raz cestu pli usttm tichem, i naslouchal s rukou na zvonku. Pila
otevt star maminka v papuch a eptem ho zvala dle. Kvala el po pikch, nevda sm
pro; otevenmi dvemi zahldl Matyse lecho v posteli obliejem ke zdi, jako by spal.
Kdo je to? ptal se nemocn lhostejn.
Pan Kvala, eptala star pan a odela.
Matys obrtil se k pteli zveselenma oima. To jste hodn. Och, nic to nen; jen znt
pohrudnice, njak exsudt... Za trnct dn budu chodit.
Kvala se nucen usmval. Bylo mu tko v horkm pokoji, kde slab a fdn ctil pach
obklad, moe, aje a vajec. Dojmala ho neholen brada Matysova i jeho zjasnn oi;
litoval, e zapomnl pinsti studen pomeran nebo vlhkou kytiku, aby ji nechal na nonm
stolku mezi zmakanmi kapesnky, zbytky jdla a netenmi knihami. Vcelku ho pemhala
mdl oklivost.

Pokusil se zahluet; vypravoval njak novinky a mrzel se na svj ciz, jakoby nm
povleen hlas; ctil na sebe upeny oi nemocnho pozorn, a pece vzdlen; i spolkl sv
novinky a touil uniknout.

Matys vyptval se po znmch; ale Kvala vyctil v tom zvltn ohled chorho k zdravm a
odpovdal vdy te. Poslze bylo ve vyerpno. Aspo okno otevt! poslouchat, co se dje
venku! penst se tam jen st sebe! Zasmuile vyhbal se Kvala upenm a neptomnm
zrakm ptelovm; vyhbal se oima paliv a zmakan posteli; vyhbal se zaschl
oklivosti nonho stolku; a utkvl v okn, v bledm a poloneprhlednm okn, v okn, je
vede ven.
Podvejte se sem, ekl nhle nemocny ukazuje prstem na stnu u hlav loe.
Kvala se naklonil; na zdi bylo zedle a smazan napsno a dvakrt podtreno tukou slovo
nazpt. Nazpt, etl Kvala.
Co tomu kte? ptal se Matys potichu.
Nkdo to tam napsal. Je to tam patrn u mnoho let.
Kolik let myslte?
Nevm. Snad pt nebo deset Kdy tu bylo naposledy malovno?
Ptal jsem se maminky, ekl Matys dvaje se do kalnho stropu. Vc ne ped desti lety.
Nechtl jsem nikdy, aby mi tu malovali.
Kvala spn se vrtil oima do okna.
Jen se sem podvejte, nalhal nemocn, nenapadne vs nic?
Kvala znovu se naklonil pes postel. Je to psno muskou rukou. Nkdo to psal v rozilen
a netrpliv, a se tadyhle ulomila tuha. Pmo ryl do stny. A potm. Ten hek je trochu
divn... Ty dlouh ry na p a t vypadaj njak odhodlan.
Nazpt, opakoval si Matys. Nevte, co tm je asi mnno?
Bhv, snad njak odhodln. Teba nco vrtit.
Nebo sm jt k nemu nazpt?
Mon. Pro se ptte?
Jen tak. Pemlm, pro to tu je napsno.
Nkdo ml asi npad nebo vnuknut Zapsal si to jenom jako heslo, aby na to nezapomnl.
Pro vs to tak zajm?
Protoe je to psno mou rukou. Psal jsem to patrn j, ale te u vbec nevm a nemohu si
vzpomenout kdy a pro. Pod pemlm, co to mlo znamenat.
Te to u neznamen nic.
Te ne, ale tehdy. Nael jsem to tu v nemoci. Nikdy dve jsem si toho neviml, a te. A
tak z dlouh chvle pemlm
O em? vytrhl se po chvli Kvala.
Nikdy jsem nemyslil na minul lta, mluvil Matys se zavenma oima. Na tak?
Vechno minul je tak samozejm. lovk si zvykne na minul vci. Vechny mu pipadaj
znm Ale te nevm, k emu jsem se kdysi rozhodoval; nevm, k emu jsem chtl nazpt a
pro mi bylo tak nesnesitelno; a nevm, kdy to vbec bylo. Nikdy se nedomyslm...
Nepekvap a neznepokoj vs nkdy nco minulho?
Ne, ekl Kvala upmn.
Nemocn netrpliv pohnul rameny a mlel. Nevm, kdy a pro jsem to napsal, zaal opt;
ale rozpomnl jsem se na mnoh okamiky, ve kterch se mi to slovo mohlo zjevit jako
spsa. A pod nalzm nov chvle, kdy jsem je mohl napsat. Nebo radji splnit.
Jak splnit?
Nevm. U dlouho o tom pemlm, jak by se to dalo splniti. Nazpt, ano nazpt, ale k
emu? Lem tu a na ledacos se rozpomnm: k emu z toho veho se vrtit? Mohu si
vzpomenout na mnoho krsnho. Mnohho je mi lto. Leckter lsky. Tu a tam zaz star
mylenka. A mnoho, nessln mnoho jsem zapomnl, a na to myslm nejvce. Je stran
mnoho minulch vc. Minulost je zvratn.
Kvala vzdychl; bylo mu stle dusnji. Ach, ulice za oknem! Svtlo, prostor! Rychlost a
pohyb tam venku!
Minulost nen tak samozejm, jak jsem si myslil, ekl Matys jakoby sm pro sebe. Je
nesmrn nejasn. asem staly se podivn a nemon vci. Pipad mn, jako bych stl na
kraji poloneznmho svta; nco jsem u objevil, ale ostatek jde nekonen dle a e, ne
jsem tuil. Neml jsem pont... To je milosrdn omyl, e nm vlastn minulost pipad
znm; znme jen nco, ale ve ostatn... Vtinu mli bychom teprve prot!
Kvala naslouchal: venku zvon tramvaj, kroky se mno, iroce sype se rachot vozu; tence a
jasn vzltl kik dtte. Ale sem pichzej jen stny zvuk nehmotn prol sklem; jsou
obrny o ve blzk a skuten; odcizeny zvukm, je zven se tla k oknu; smeny s
tichem.
Je tu tak ticho, mluvil nemocn, a as je dlouh. Myslm na minul vci. Nemly jet
minout. A na cokoliv pomyslm, nic nemlo jet minout. Ml bych to teprve prot, pozorn
prodlvaje I ty nejhor chvle. Jako bych je byl vechny vypustil z prst, nevda jet, co
jsou; a pevzcn mezi nimi
Jste tu pli osaml, ekl Kvala.
Ano. A za trnct dn zase vstanu a u si snad nevzpomenu, e jsem nkdy napsal ,nazpt.
Ale te je to tady jako npis na njak zdi. Nazpt! Vechno minul je jen npov; ve
zstalo nedokoneno, naznaeno jako potek a tuen... Nazpt! Snad kad to nkdy poct a
chtl by se vrtit, jako by to bylo dom nazpt! Nen, ach nen to nvrat k svm potkm,
k prvnm krokm; ale nazpt ke koncm, k dopovdn a dokonen sebe sama, k poslednm
krokm... Nemon nvrat! Nikdy nazpt!
Kvala vstal. Za trnct dn, usmval se Matys. Promite, u tden jsem s nikm
nemluvil. Pozdravujte vechny. Jeho ruka byla hork a such. Och, ven! ir chlad, ulice,
lid, lid A ,vped toho veho!

POKUEN

Dlouho ji chodil Rika jako v mlhch. Brnil se tomu do moru a bez konce smlel
dvody pro i proti, dokazoval si nco, zlobil se. Tvrd zpasil o soustedn, a zrove touil:
nechat se konen unet bez mylenky a smru Tak jako ern kl na rybnku v mlhch,
pemlel; nad vodou ki racek a slet, aby chytil hladinu do pat; voda se zachvje, a racek
utee jako ulink; teprve bhv kde se zachecht...

Rika se zastavil: Odjedu, nebo zstanu? Vechny dvody zmrtvly a nemohl se jich u
zmocnit; vechny zmrtvly a utkvly a nemohl se jich u zbavit. Dvody, kter ho u netily.
Zvadly v tom zkm pokoji. V pokoji, kter ho u netil. Dvody, aby zstal a neodjdl a
nezahazoval zbyten tch nco anc. Klid, zamstnn, zvyky, lampa, loe, lenoka Vdy
vce nepotebuji, ekl si; zstanu a naplnm to ve pravdou ivota. M msto je zk, ale mohu
je prohloubit. Ach, zstat navdy!

Nebo odejet, ekl si s zkost; pokusit se znovu a zahodit se do svta jako kmen do vody...
Kdyby jen nebylo teba rozhodnut! Kdybych se mohl, sm nevda jak, octnout kdekoliv ve
svt a nemt nic ne ped sebou den, boe! jak by to byl den! Stani se mi to jako osud
nebo nhoda, pijmu ve; ale sm chtt je stran.
Odjedu, nebo zstanu?
Pjdu ven, rozhodl se konen (aspo nco uinit! cokoliv!), trochu ven, vhal u dve, ut
veera, nutil se; ale zsta, prav lampa, loe, lenoka, nuda, na jt? Jt je tak namhav;
zstat tak jednoduch; jt tak zoufal; zstat tak zoufal; zsta! Ne, dnes ne, rozhodl se
nsilm, a el. Zsta, mluv k nmu rozat ulice, ji t nerume; zmils ns tolikrt, e
ns u nevid. Ani vy mne nevidte, namtal, a vae okna neblsknou na mne nedviv
jako pohled, smvn jako pohled, przran jako pohled nhody. Chodm tudy denn: stali
jsme se sob cizmi. Ano, za tolik let!

Rika se uchlil do kavrny roztrit okvaje, rd, e je tak ztracen v rozttn svtel a
hlas, e sm sob miz v mnostv, e zrcadla planou a sklenice in; napsal si prstem
otaznk na stole a objevil v mramorov desce zbavn prbhy il, s nhody, nesetn drhy
bez cle Odjedu, nebo zstanu? Oi! kdo se to na mne dv?

Dvtko, usml se zrakem, co mi chce? Hladk oi uklouzly, utekly za vka a sladce,
temn se dvaj nikam. Nic, bled lko pod ernm kloboukem, hraka ze sloni, mlatka
ruce si hraj na kln s nim. To velk ern je maminka a prohl mdy. ediv oi krad
piletuj, prchaj, neposed; spanil jsou vka o, sklopen vka, spanil smutek, lska a
hudba, veer, otzka a nic, slin je pohled o, radost, aty, hudba a otzka, slin milovn,
slin jaro, fialky na ulici, rov kvt, rov smv, slin pohled, a do o! pmo do o,
siln a pmo, krtce a tzav slin pohled! Hladk tve se rov zalily. Krsn jsou bl a
zardl tve; krsn a smutn vlasy; smutn a tl ruce na kln, na ern smuten sukni.
Dost, prosily siv oi, tolik chvly, mj boe, kam te mm s oima, s vky a rukama?
Nedvejte se na mne, upustm sklenici; zanic se na vs u nepodvm.
tl ruce, myslil si dojat, tak jako ruce houslistky: ach, jak tremolo, pl bezpedmtn,
pse, kter kon a nekon; zda nkdy uslym tu bzlivou a pknou pse? Ten pkn,
dtsky drsn hlas?
Boe, to ne! co bych vm ekla? Neumm do pti potat. Kdo jste? Pro se tak dvte? Pro
se nedvte?
Kdy se dvm, myslm na lidi kolem, na vs, na v dech, na lsku, na vechno, co bych ti
ekl, nevm, na myslm, kdy se dvm; ale kdy se nedvm, myslm na vs, na vechno,
co nevidm, na sebe sama, na astnou nhodu, a hlavn na tebe.
Pestate! pestate!
Naproti usedli nov lid, a v jejich stedu
Ach, podvejte se, vyhrkly siv oi, jak je krsn!
ano, krsn, skuten krsn, och, dvtko, jak velik a krsn! Pro pila, koho to hled
temnma oima? Ach, kdo by snesl zdrcujc pohled krsy? Jak by se nezachvl zmatkem a
leknutm, jak by nesklopil o? Bda, e na nj pohldla!
Pomalu, bez nejistoty a otzky snesly se velik ern zraky eny nov pchoz na jeho tv.
Tu jeho srdce asem stanulo a mlelo.
Jsem krsn. Tolik se mi jich ko. Pohldni.
Odjedu, odpovdl zasmuile.
Zsta. Jsem krsn. Potk mne na ulicch, v bazarech a na slavnostech. Hledej mne v
lch divadel. Potk mne, bude-li chtt. Meme se seznmit a kdo v?
Odjedu, opakoval zaryt.
Zsta. Mm tak mlo zbavy, tak mlo. Jsem tak krsn. Bude mne asto vidt, denn,
chce-li, a tak zblzka! Zsta.
Ne, ekl paliv, odjedu; odjedu a vrtm se s sty hokmi moem a cizost; vrtm se s jinou
du. S du bez asu a chvn; s hrubou, odvnou, planouc a nestoudnou du; s neklidnou
a krutou du; s du pro tebe. Ale pak! aby plakaly ty nejkrsnj oi! aby chvla se krsa!
abych byl hor ne ty! Abys mne milovala. Aby se splnil osud. Abych se nebl boha. Abych
se ti vyrovnal. Nic nen stranj ne krsa a odvaha.
ern zornice se odvrtily a mkce arovaly donekonena.
Budi, ctil, stani se mi to jako osud. Odjedu, abych se odvil.
Zstate, ekly ztracen ed oi, ach zstate! Pila bych sem zase pt soboty. Nkdy
vs potkm. Neuteku, i kdy na mne promluvte. Pro nechcete zstat?

Ach, dvtko, zaplakalo jeho srdce smyslnou nhou, zstal bych; jak bych nechtl zstat?
Ale prv tys mi pipomnla den v cizin, neastnho lovka v cizin, nevm, pro tak
neastnho a tak ztracenho; pipomnlas mi astnou nhodu, smv, laskav slovo cizm
jazykem a slin pohled, kter se u nevrt: ta radost, kdybys vdla, a ten pekrsn den v
cizin! Nic nen krsnj ne lska a astn nhoda, nic se nevyrovn dobrmu potkn,
kter se nevrt. Zstal bych: ale tys ve mn vzbudila vnou touhu po nhod.
ODRAZY
Pozor, zavolal Lhota na neznmho rybe, bere!
Ach, dkuji vm, odpovdal osloven pvtiv, nechcete si ji vythnout?
Lhota rychle sklouzl po hrzi a chopil se prutu. Udice byla przdn; a kdy Lhota pithl vlas,
objevil na udice pivzanou ervenou tkanici.
Tohle vy dvte msto erva? ptal se rozmrzele.
Ano, ekl ryb s ostchavm smvem.
Chytil jste u nco?
Nikdy.
Lhota zstal sedti na hrzi, nevda, m-li se smt nebo zlobit. Jak je to mono, myslil si, jak
je vbec mono takhle lovit ryby?
J toti nelovm, ozval se ryb, jen tu tak sedm s prutem, aby se mi lid nesmli, kdy
mne tu vid.
Jste zdej?
Bydlm v tom domku za nmi. U mnoho let sem chodm, protoe se mi tu lb. A
nechytm.
Lhota se podval do velikch, svtlch o rybovch. Vy jste nemocen, ne?
Nemohu chodit. U po lta. Mnoho let jsem nebyl dle ne tady Ale tady je krsn.
Skuten, ekl Lhota nejist. Do nedohledna thly se hol hrze a mezi nimi plynula irok,
ediv eka.
Ml byste tu bt pi zpadu slunce, mluvil nemocn, nebo rno. Sedm tu od rna, a nikdy
mi nen nudno nebo przdno; kdy pak veer pijdu dom, spm beze sna, noc co noc spm
krsn a beze sna. To teprve v zim
Co v zim?
Nic, sny. V zim nemohu sem, i spm ve dne v noci, bez oddechu, a u nemohu navou
spt. Ale v lt jsem tu denn.

Lhota se zamylen dval do vody: plynula ir a beztvar, trouc se nekonenm bokem o
kamen; zvlnn, zeen, pohnut, a mu pechzely oi. A nebyla to ji bc eka; jen um,
kter netkv, ale bez konce ubh a miz; mjen bez hranic, bez mez nik veho
I v zim se mi zd jen o vod, ozval se nemocn. Je to jedin sen, kter se mi zd cel dny
a noci a cel msce, petren jen, kdy se vyjevm ze sna. Teprve v lt pejde, kdy vidm
skutenou vodu.

Lhota pivel oi slabou zvrat. Nechtl bych, aby se mi zdlo o vod, kter plyne.
Ne, ta vbec neplyne, ekl chor. Mn se nezd o skuten vod. Je to velik eka, kter
stoj bez hnut, a po n plynou odrazy. Ubhaj po n tak jako ty listy unen proudem.
Jak odrazy?
Zrcadlen vci. Behy, kter se odrej v hladin. Pluj po vod rychle jako ty vlny a neze
ji. Snad pichzej a z hor. Jsou to velik stromy, kter se sunou tie a korunou dol, jako by
visely do bezednho nebe. I nebe plyne po t nehnut ece se sluncem i oblaky a hvzdami.
Vidl jsem plout odrazy kopc a vesnice na behu eky i s lidmi. Jindy je to bl dm o
samot nebo osvtlen okno.
To je absurdn sen, ekl Lhota.
Stran. Nkdy pluje zrcadlen msto a nbe s rozsvcenmi svtly. Na hladin tese se
listov strom, jako by vl vtr, ale voda se neroze. Dvka zalom blma rukama a je
unena dl. A j vidm v odraze, jako by nkdo stl na druhm behu a chtl se na mne
podvat nebo dt mi znamen; ale obraz na vod uplv i s rukou piloenou k om.

Nemocn chvli mlel. A nkdy, zaal opt, je to jen rozat svtilna oputnho pstavu
na behu eky; zahoup se jako v listopadovm vtru, a pluje pry. Nic se neme zastavit a
neprodl. Nic vodu nezvrs, a nic nen nad n nebo mimo ni. Vnost je stran.

Lhota mlky se dval do vody; vlna po vln vracela se bez konce ke kameni pod jeho nohou a
zase se odlila v nestupn he, je ho drdila i konejila.
asto se probudm, mluvil nemocn, pokryt potem a uden k smrti; a tu si eknu: Vnost
je stran. Vlna po vln pijde se zlomit o kmen; kmen po kameni se sval k vlnm, kter jej
roznesou. Ale vidl jsem hladinu, kter se o nic nelme a nezlom. Svtla a stny veho na n
minou. Kopce se odval a stromy ubhnou; uplynou msta i skly, dvka marn lom rukama a
zatek i konec svta pebhne jako zrcadlen. Hladina, kter se nikdy neze a neme
zeit. J se nic nedotkne a neme nikdy dotknout. A kdo se do n dv, vid vdy jen prchat
pouh odrazy vc, zbaven skutenosti.
Na protj hrzi zastavil se mu a chvli se dval. Tak co, zavolal konen, berou?
Neberou, odpovdal nemocn vesele. Rd tu sedm, promluvil opt k Lhotovi. Kdy
spadne do vody list, voda se zachvje, a i j se zachvji, ale bez zkosti. Nkdy, pi zpadu
slunce, tu myslm na boha. Vnost je stran.
Lhota se tzav obrtil.
Chvlemi, pokraoval chor, vidl jsem tak podivn zeen na vod, e nelze pochopit,
odkud pichz. Nkdy se zlom vlna a zaleskne se krsnji ne jin; a jsou i kazy na nebi
Stv se to velice zdka. A tu si myslm: pro by to nemohl bt bh? Snad je prv tm
nejprchavjm na svt; snad i jeho skutenost je nhl zlomen vlny a zblesk;
nepochopiteln, vjimen se vyskytne, a zajde asto jsem o tom pemlel; ale hlete,
mm tak mal obzor, po lta jsem nedoel dle ne sem. Je mono, e i mezi lidmi se pihod
takov zeen nebo zblesk, a zase se zlom. Mus se zlomit. Prav skutenost se mus
zaplatit znikem. Ach, slunce u zapad.

Bos dve stanulo mlky za nemocnm pnem. Ano, pjdeme, ekl chor. Dobrou noc,
pane. Hlete, te, te, ukazoval na eku. Nikdy to nen dvakrt stejn. Dobrou noc.
Pomalu a lhostejn jej odvdlo dve dom. eka byla perleov svtl, bez konce mav,
a Lhota s tichou zvrat pohlel na tvrdojnou hru vln.

EKRNA

Pekm noc v restauraci, myslil si Zruba, kdy vlak u dojdl, nebo nataen nkde v
ekrn; pespm ti nebo tyi hodiny a prvnm rannm vlakem pojedu dle. Boe, jen rychle!
jet zbv nadje, a vechno lze zachrnit; ach, tolik hodin!

Ale restaurace byla u zavena a jedinou ekrnu naplnil transport vojska. Spali na lavicch a
stolech, leeli vude na zemi s hlavou openou o trnoe, o plivtka, o zmakan papr, tv k
zemi a nakupen jako hromady mrtvol. Zruba se zachrnil na chodbu: byla tu zima, a dva
plynov plameny se zmoen tsly ve vlhkm poloeru, je pchlo dehtem a moem
zchod; nco lid se chvlo a zvalo na lavikch v tup trplivosti dlouhho ekn. Ale
bylo tu aspo trochu msta, trochu msta pro lovka; aspo trochu msta pro mleliv spnek
unavenho.

Zruba si nael lavici a usadil se co nejtepleji, co nejpevnji; ze sebe sama si vystavl kout
pro svj spnek, loe, pelest, tyhran, toit Och, nepohodl, vytrhl se z polosna; jak jen
poloit dy? Dlouho a silovn o tom pemlel; konen se mu dtsky zachtlo leet, i
nathl se na lavici. Ale lavika byla pli krtk. Zruba zoufale zpasil se svmi rozmry,
rozltostnn odporem tak bezohlednm; poslze leel jaksi spoutn, bez hnut, chlapecky
mal, a dval se na velik svteln kruhy, je se to ve tm, na krouc tere Vdy u
spm, problesklo mu hlavou, a v tom okamiku otevel oi; tu vidl ubhati hel dvou stn a
stran se zmtl: Kde to jsem? Co to vlastn je? Vytetn hledal njakou orientaci, ale
nemohl se dovtpit prostoru a smr; i sebral vechnu svou slu a vstal. Znovu vidl dlouhou a
studenou chodbu, ale vidl ji smutnj ne dve, a poznal, e se u naprosto probral ze
spnku, a poctil v stech hokou chu bdn.

Open o kolena pemlel o sv zleitosti. Udlat to posledn, zasadit se o zchranu, ano; ale
jet tolik hodin! Roztrit pohlel na pinav dladice chodby; objevoval polapan paprky,
hnusn chrchel, rmut nesetnch nohou A tam to je jako podoba tve, oi z blta a sta ze
slin, eredn pokus o smv...

Znechucen zvedl oi. Tam le vojk na lavici, sp s hlavou zvrcenou nazad a stn jako
umrajc. Njak pan sp, na kln hlavu dvtka; m zlou a ubohou tv, sp; ale dvtko
se dv bledma oima a nco si ept; m dlouhou, vysedlou bradu a irok sta v hubench
lkch, dtsk staenka smutnch, irokch, poletujcch o Hle tam ten tlnat, jak sp,
opuchl rozespalost, bezvldn padaje z lavice, uasl a pitom; mkk hmota, je se sval
na prvn oprn bod. Pod zelenm kloboukem mrkaj ern il oi mladho mue. Poj
sem, psk mezerami rozeranch zub na bledook dvtko; poj sem, ept a smje se.
Dvtko se rozpait vrt a usmv se stranm staeckm smvem; je bezzub. Poj
sem, hvzd mladk a sedne si k nmu sm. Jak se jmenuje? A hlad mu dlan kolnka.
Holicka se zkostn a nehezky usmv. Spc vojk chropt jako v hodin smrti. Zruba se
roztsl zimou a oklivost.

Jedna hodina s plnoci. as sunul se muiv pomalu, a Zruba ctil se jm rozvlkn,
bezmylenkov roztahn rostoucm a bezesmrnm naptm. Dobr, ekl si, zavru oi a
vydrm tak bez mylenky, bez hnut co nejdle, po cel hodiny, co se peval as A tak
strnule sedl, nut se vydret co nejdle; bez konce tkvlo trvn minut, tn bez sel,
prtah za prtahem Konen, po dob nepeiteln, otevel oi. Pt minut po jedn. Chodba,
papry, dt, t rozpait, staeck smch... Nic se nezmnilo. Ve ustrnulo v nepostupujc,
utkvle blzkou ptomnost.

A nhle objevil Zruba lovka. Sedl v kout nepohnut jako on sm a nespal. Ten je jako j,
myslil si Zruba; neme tak spt pro as. Na mysl? Na ekn bez konce jako j? lovk
se zachvl, jako by mu ta otzka byla nemil. Zruba nevolky se zadval do jeho beztvar
tve; postihl na n neklidn pohyb, jako kdy nkdo zahn neodbytnou mouchu. Najednou
ten lovk vstal, po pikch peel chodbu a sedl si rovnou vedle nho.
Vm bylo nepjemn, e se na vs dvm, ekl Zruba tlumen.
Ano. Oba dlouho mleli. Podvejte se, zaeptal konen lovk ukazuje prstem na zem,
tady to vypad jako lidsk obliej.
U jsem se dval prve.
U jste se dval, opakoval lovk zdumiv; vm tedy bylo tak tak
Jak?
Nic nen t ne ekn, odpovdl lovk.
Jak mi bylo?
Tko. Je tko ekat. A pijde cokoliv, je to vysvobozen. ekat je tko.
Pro o tom mluvte?
Protoe je tko ekat. I vy jste etl tve napsan v prachu a slinch. I vy jste se trpil. Nic
nen muivj ne ptomnost.
Pro?
Protoe ekat je tko. lovk umlkl a dval se na zem.
Kam jedete? zeptal se Zruba po chvli.
Jedu jen tak, odpovdal tzan roztrit, pro potchu. asto se toti najdou krsn msta.
Jdete tak daleko, e u na nic nemyslte, a najednou jste na takovm mst; je to potok nebo
studnka v hji, nebo dti, nco neoekvanho a krsnho A tu pekvapen pochopte, co je
to tst.
Co je to tst?
Nic. Prost to potkte. Je to, zkrtka, ku podivu. Myslel jste nkdy na pohansk bohy?
Nemyslel.
To bylo tak: Nikdo jich neekal, a znenadn je uvidl. Nkde ve vod nebo v kov i v
plameni. Proto byli tak krsn. kdybych to dovedl vyslovit! kdybych to jen dovedl
vyslovit!
Pro myslte na bohy?
Jen tak. tst se mus rychle a nenadle potkat. Je to tak zvltn nhoda! tak nhl udlost,
e byste ekl: ach, jak dobrodrustv! Potkalo vs to nkdy?
Potkalo.
A tu vm bylo jako ve snu. To nejkrsnj je jenom dobrodrustv. Tam, kde pestv bt
lska dobrodrustvm, stv se trpenm.
Pro, pro to tak je!
Nevm. Nemohla by trvat, kdyby nebyla trpenm. Hlete, sta mli jedin jmno pro tst
i nhodu. Ale bylo to jmno bosk.
Fortuna, myslil si Zruba teskn. Kdyby mne potkala na tto cest! Ale je tko ekat na
nhodu!
ekat je tko, promluvil zase lovk, tak tko a trapno, e a ekte cokoliv, ekte jen
jedin: konec ekn, vysvobozen z ekn. Tak tko, e eho se dokte, neme u bt
krsn ani astn, ale divn samo sebou a jaksi smutn, bolestn tm vm eknm Nevm
ani, jak to ci. Kad vykoupen je takov: nikdy to nen prav tst.
Pro to k? myslil si Zruba; jak bych nebyl asten, dokm-li se?
ekali boha samotnho, pokraoval lovk; ach, jak pak lovk to piel, aby je vykoupil
z ekn? Nebylo na nm vzezen ani krsy, nejposlednj z mu, mu bolesti; neduhy nae
on nesl a bolesti nae on snel, jako by ani nebyl bh.
Pro o tom mluvte?
ekat, hlete, je tko; i boha to zlom a poko. ekejte po lta njak tst, velkou a
krsnou udlost; konen to pijde, mal jaksi a zasmuil tak jako njak bolest; ale vy
eknete: ano, boe, to je to, na jsem tolik let ekal, aby mne vykoupilo!
Co tm mnte?
Tm mnm: Jedin odmna za ekn je konec ekn; a jen proto stoj ekn za to. Proto,
proto je teba ekat. To je smysl na vry.
Jak vry?
Jakkoliv, ekl lovk a umlkl.
Lid na chodb se probouzeli a poali pechzet. Bezzub dvtko nyn usnulo v nru
matin, ztraceno pod lem. Nco ivota se prolilo chodbou; byl bezcln a neladn, ale
pohnul se a mohl se udret.
Co jste mnil tmi bohy? zeptal se Zruba nhle hlasit.
Byli krsn, mluvil lovk; stailo jen tst nebo nhoda, abys je uvidl a tm se stal sm
trochu bohem. Myslm si tedy: divn je tst, tak prapodivn je krsa a tst, e se me stt
jen divem a nhodou. Ale kdo ek, ek na nco, co se mus stt; nco mus pijt, co ukon
jeho ekn. Hlete, kad ek... i vy; seli jsme z cesty radosti, abychom ekali velik vci.
Ach, ekat je stran napt ivota, skoro jako vra. Ale m vce ekte A pijde cokoliv,
budeme vykoupeni. Hlete, u je den.
Do ndra vevalil se proud lidu se smchem, kalem a povykem. Jako velik kot projel hluk
chodbou, smetl slehl ticho a ovl zapren hlasy. Pasai vstvali z lavic, stsali pavu
spnku a pohleli na sebe bez nepzn, spojeni spolenou noc. Ale venku, za okny, svtal
den.
lovk, jen mluvil, se Zrubovi ztratil mezi lidmi. Novy zstup, lstky, kik a zvonn
ern a lomozn vlak vjdl do ndra, vpil zstup, syel, vydechl a rozjel se k cli. Boe,
jen rychle, myslil si Zruba, jet nen ve ztraceno; doposud zbv nadje.

POMOC!

Shledal, e je na irm svahu porostlm krsnmi stromy. Vdy je to Francie, uhodl nhle, to
jsem asi nastoupil do patnho vlaku. Je to skuten zvltn vlak, sam ciz tve, kter se
mu smj, jako by byl patn obleen; a vlak jede divoce, a okna drn.

Bro se vyjevil ze sna. Nkdo klepal na okno.
Co je? kikl Bro slepenm jazykem.
Prosm vs, mluvil venku chvjc se ensk hlas, kdybyste nm el honem pomoci!
Jdte k ertu, odpovdal Bro zuiv a zavrtal se hlavou do poduek. Jen zachytit petren
vlkno snu! navzat spnek prv tam, kde byl peruen! Vlak, nco o vlaku, nutil se Bro; a
nhle ho trzniv jasn napadlo: Ml jsem se zeptat, co se jim stalo!

Vyskoil z postele a bel otevt okno. Chladn, ern zavla zven pust noc. Kdo tu je?
volal, ale nic neodpovdalo. Tu otsla jm zima, i el si lehnout; opt nalezl v peinch sv
vlastn such teplo a poval ho dychtiv a neomezen; opt poklesla mu vka a dy povolily
v kmatu. Och, spt!

iroce otevenma oima dval se Bro do tmy. Kdo to asi byl? Nikdo se tu ve vsi o mne
nestar. Kdo to hledal u mne pomoci? Byl to ensk hlas. Byl to nevystihle bolestn hlas.
Snad lo o ivot. Ostatn nejsem lka. Ale snad lo o ivot. Zmuen obrtil se Bro k oknu.
Rsovalo se jako studen modr obdlnk v ern, neprostorn tm. Nikde neho. Je ticho,
jen hodinky u hlav hrotit tikaj. Co se to jenom stalo? Jak netst? Snad je to v sousedstv;
nkdo umr; nkde se bezradn zpas s tkou chvl. Nejsem konen lka.

Ale loe sue a navn pl. Bro usedl v posteli a vzal si ze zvyku brle. m bych vbec,
pemtal, dovedl pomoci? Jak jenom pispt? Umm snad nco pomocnho? Boe, ani poradit
ne, ani utit ne; ani slovy bych nedovedl sejmouti st thy z kohokoliv; ani ast nkoho
podept. Vdy sm nic nechci ne mt pokoj; ne zbavit se ostatnch. Co se to asi stalo?

Vtom ho napadlo rozsvtit lampu. Snad zahldnou, e svtm, ekl si, a pijdou znovu. Budu
svtit jako majk. Pijdou-li, zeptm se, co se pihodilo; aspo poznm, e jsem skuten
nemohl pomoci Pedem poten nastlal si Bro polt za zda; napjat hal, e vrznou
vrtka a t ensk hlas e bude prosit za oknem. Ale tikav bh hodinek jej tral. Marn se
snail zastavit je. Byly ti hodiny. Znenhla natsnala se mu v prsou okliv tha neklidu a
vzruen. Nikdo nepichzel.

Vhav a chvatn poal se Bro strojiti. Jist, ekl si, budou svtit tam, kde se nco stalo, a j
zaukm na okno. Tak jako tak bych u nespal. Nic tam nebudu platen, ale Snad jsou tak
bezradni Bro mtl se spchem a proklnal tie tkaniky bot; poslze podail se mu
neobyejn uzel, i vybhl ped dm.

Bylo erno, naprosto erno. Bro pustil se ulikou dol hledaje rozsvcenho okna; nikdy
dosud nevidl vsi tak do nevdoma usnul, tak ciz vemu bdcmu, tak ciz Nikde nebylo
alujc non lampy, nikde prouku svtla za okenic. Zden stanul ped kapl: v oknech
tslo se a bloudilo matn svtlo plamene. Vn lampa, pochopil po chvli a el dle; ale
nikde nebylo rozato; vude temno, jen trochu bledosti vypocen stnami.

Potichu vracel se Bro dom naslouchaje ped nmmi domky. Neozve se uvnit nek,
nezachvje se tich bezmoc? Nezaple ensk hlas? Trna sondoval Bro zaven prostory
mlen: nic, ani hust dech, nic Co nezaltne z ra noci, z nkter dlky, z nkter strany
svta rozryvn kik o pomoc?

Jak ciz je tento spc svt, jen nemluv! Jen nevykikne bolest! Jen nezavol o spsu!
Kdyby se nyn zvedl nejti nek, zda nechopil by se ho horliv, zda by se o nj neopel jako
o sloup, zda by se ho nezachytil jako svtla rozsvcenho ve tm.

Jinm pomhat chce, ozvalo se v nm vsmn a jasn, a sm sob pomoci neme! Ale
co, myslil si Bro v bolestnm asu, je tomu skuten tak? Vdy spe proto, ach, prv
proto, e sm sob pomoci neme Kdo si me pomoci, bude pomhat sm sob; ale ty,
kter si neme pomoci, zda to nejsi prv ty.

Bro se zastavil jako udeen. Sm sob pomoci neme! Ale co je tomu skuten tak?
Potebuji vbec pomoci... od sebe sama nebo kohokoliv? Je mi tak zle? Boe, to ne! Vdy
iji po svm a nieho vc nechci. Jen abych proil sv dny pro sebe sama. Nemm
nesplnnch pn. Snad vbec nemm pn. Sm sob pomoci nemohu... Nen v em. Nikdy
mi to nepilo na mysl. Zsta ve, jak je: den po dni, a do nedohledna.

Den po dni? Bro sedl si na patnk a nehnut se dval do tmy, jako by potaj dosnval pervan
sen; nebo jako by se mu zdl den po dni, msc a rok, do nedohledna Nic se u nezmn; co
tak mnit? Udlosti prchaj a lta ubhaj; ale den po dni se vrac, jako by se vbec nic
nedlo. Uplynul den: co na tom? Vdy stejn den, ty den pijde mi ztra. Jen kdy zas
uplyne!

A denn si mohu ci: Neztratil jsem nic ne den. Nic vc ne den! Pro tedy ta zkost? Bro
si tvrd mnul elo. Abych se probral. Jsem nevyspal. Zastavil jsem se, a dny narostly kolem
mne jako zdi; den po dni se hladce a tce nakladly jako stny. U zhy se probudm: ale bude
to nov den a nebval, jej naleznu dokola? Nebo den sloen z tisc minulch jako
stny? A eknu si opt: To to je zas dal den mezi tisci narovnanmi jako stny? Pro
pibyl? Vdy bylo vera jen o jeden mn! Stlo to za to, vzbudit se pro ten jedin den?

Veker ospalost se od nho rzem oddlila. Vdy je to vzen, pochopil zden; tolik let il
jsem jako ve vzen! iroce utkvl oima; bylo mu, jako by se vechna ta lta smutn
rozsvtlila: divn ciz, divnji znm; ve, nic, dny bezpotu... Ach, vzen, vytrhl se Bro.
Co nikdy se neprobudm v nebvalm dnu? Co neekm na to denn ( ach, vzen!) a
neekal jsem snad vdy, pochopil nhle ( minul lta se rozsvtlila), ach, zda nezastavil jsem
se vlastn jen proto, abych ekal nebval den?

Minul lta se rozsvtlila. Hle, boe, eptal Bro pohleje k nebi, nebudu ti u dle tajit:
ekal jsem na tvou pomoc, na zzran vysvobozen; e stane se velik udlost, nhl svtlo
ve skulinch, a za prudkch der do dve pike siln hlas: Lazare, vsta! Tolik let ekal
jsem siln hlas vtze; nepiel jsi, a j u nespolhm.

Ale ekm-li jet, tedy je to na pomoc a vysvobozen. Na njak hlas, kter mne zavol z
mho vzen. Snad nen siln, ale tak slab, e musm jej podept vlastnm hlasem. Snad nen
to hlas porouejc, ale prosc: Lazare, vsta, abys nm pomohl!

Sm sob pomoci neme: kdo ti pome? Kdo pijde vysvobodit tebe, jen sm neme?
Vechno sp v nevdomm mru; dtsky tkne bolest na rtech spcho; chlapeck sen, nco o
vlaku, unikav sen kresl se na stnch vzen. Ale nenadle pijde zauk na okno a zavol
t ze sna nebval den. Zdali jej pozn a neospale vysko?

Snad ekals otes svta: sly tich, prosebn zavoln. Snad den, jej ek, nepijde ani jako
svtek; jen vedn den, pondl ivota, nov den.
Nad lesy svt.

ivot a doba spisovatele Karla apka v datech

1890
Narozen 9. 1. v Malch Svatoovicch. Otec MuDr. Antonn apek (1855-1929), matka
Boena, rozen Novotn (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdan
Koeluhov, ovdovla, od roku 1930 provdan Palivcov; Josef (1887-1945) enat od roku
1919.
1895-1901
V pici, kde rodina bydl, navtvuje obecnou kolu a jednu tdu mansk koly.
1901-1909
Stedokolsk studia zan v Hradci Krlov, poslze pokrauje v Brn, kon maturitou
v Praze.
1907
Rodina se sthuje z pice do Prahy.
1909-1915
Studuje na Filozofick fakult Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, djiny vtvarnho
umn, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berln a
v Pai.) V listopadu 1915 je promovn na doktora filozofie.
1917
Psob jako domc uitel Prokopa Laanskho na zmku v Chych u lutic. V jnu
nastupuje do redakce Nrodnch list.
1921-1938
Je lenem prask redakce Lidovch novin, v letech 1921-1923 pracuje v Mstskm divadle
na Krlovskch Vinohradech jako dramaturg a reisr.
1922
Poprv pedstaven presidentu T.G. Masarykovi.
1925
Je zvolen pedsedou eskoslovensk odboky Penklubu, kterou pomh zaloit. Sthuje se
s bratrem Josefem do novho domu na Vinohradech.
1931
Jmenovn lenem mezinrodnho vboru pro duevn spoluprci Spolenosti nrod (stl
vbor pro literaturu a umn).
1933
Pracuje ve Vboru pro pomoc nmeckm uprchlkm, je mstopedsedou Penklubu.
1934
Organizuje pomocnou sociln akci Demokracie dtem.
1935
en se s Olgou Scheinpflugovou, potky stavebnch prav domu ve Stri, kter
novomanel dostali od Vclava Palivce do doivotnho uvn.
1937
astn se svtovho kongresu Penklub v Pai.
1938
Podl se na organizaci svtovho kongresu Penklub v Praze. Opakovan je navrhovn na
Nobelovu cenu za literaturu. Po mnichovsk konferenci (29. - 30.9. 1938) el nenvistn
kampani, bojuje s eskm faismem a prov nejt obdob svho ivota. Umr 25.12. na
zpal plic. Poheb na Vyehrad se kon 29.12.

Prvn vydn knih Karla apka

1917 - Bo muka
1918 - Pragmatismus ili Filozofie praktickho ivota
- Krakonoova zahrada
- Ne pohdek
1920 - Loupenk
- Kritika slov
- RUR
1921 - Trapn povdky
- Ze ivota hmyzu (spolen s Josefem apkem)
1922 - Lsky hra osudn (spolen s Josefem apkem)
- Ziv hlubiny a jin przy
- Tovrna na absolutno
- Vc Makropolus
1923 - Italsk listy
1924 - Krakatit
- Anglick listy
1925 - Jak vznik divadeln hra a prvodce po zkulis
- O nejblich vcech
1927 - Adam stvoitel
- Skandln afra Josefa Holouka
1928 - Hovory s T.G.M. (1. dl)
1929 - Povdky z jedn kapsy
- Povdky z druh kapsy
- Zahradnkv rok
1930 - Vlet do patnl
1931 Hovory s T.G.M. (2. dl)
- Marsyas ili na okraji literatury
1932 - Devatero pohdek a jet jedna od Josefa apka jako pvaek
- Obrzky z Holandska
- Apokryfy
- O vcech obecnch ili zoon politikon
1933 - Denka ili ivot tnte
- Hordubal
1934 - Povtro
- Obyejn ivot
1935 - Hovory s T.G.M. (3. dl)
- Mlen s T. G. Masarykem
1936 - Vlka s mloky
- Cesta na sever
1937 - Bl nemoc
- Jak se dlaj noviny
- Prvn parta
1938 - Matka
- Jak se co dl
1939 - posmrtn - ivot a dlo skladatele Foltna (torzo romnu)


Karel Čapek - Boží Muka

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Karel Čapek - Boží Muka

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

BO MUKA

You might also like