Jsme obklopeni složitým světem záhadných jevů, podivných

událostí a tajemných příhod. K jejich pochopení a objasnění naše

školské vědomosti většinou nepostačují a příliš úspěšná není ani
věda se svými složitými moderními přístroji. Situace se někdy
jeví spíše jako obraz malíře stíženého akutní schizofrenií.
Odborná veřejnost považuje existenci jevů UFO a samotných
mimozemšťanů za téměř vyloučenou. Oproti tomu zprávy pochá-
zející z tajných sejfů amerických a ruských vládních struktur
dosvědčují nejen realitu mnoha typů mimozemských letounů, ale
i drsnou a nepříliš povzbudivou skutečnost trvalého usídlení
mimozemšťanů v pouštních oblastech několika amerických států.
Velmi důkladně utajovaná činnost těchto mimozemských entit,
směřující k neznámému cíli, stěží sleduje blaho lidstva.
Byli jsme vychováni v přesvědčení, že běh času je neměnný,
ale projekty Montauk a Phoenix prokázaly, že vhodnými technic-
kými prostředky lze vytvořit situace, v nichž se tok času chová
jako plastelina a lze s ním manipúlovat dle libosti.
Ukazuje se, že Darwinova teorie o původu druhů pravdě-
podobně neplatí přinejmenším pro druh Homo sapiens sapiens.
Jak zjisti] Nikola Tesla, každý člověk má svůj specifický nultý
čas-bod zrodu, který sahá u mnoha lidí daleko před historii
Země. Z toho vyplývá, že stáří lidské rasy je pravděpodobně
mnohem větší, než se dosud soudilo. Je tedy na místě ptát se:
Kdo jsme? Proč jsme? Odkud pocházíme? Kam směřujeme? Tak
se svého času ptal i Gautama Buddba a odpověď našel v pra-
starých moudrých knihách. Leč ony nejsou knihami ve smyslu
dnešního pojetí, jak to ukazuje fenomén grálu pojímaný v tolika
variantách, že dnes je jeho podstata nesrozumitelná.
S překvapením zjišťujeme, jak přesně zapadá starobylá
alchymie do mezery oddělující vědění starých civilizací a
pokročilou technologii mimozemských entit usídlených na Zemí.
Mnoho záhad nesporně souvisí s existencí lidstva a nastal čas se
jimi zcela vážně zaobírat.
S nadhledem a lhostejností
pohlížej na rozkoš, bolest, ztrátu i zisk,
vítězství i porážky.
Jsou to pouhé malichernosti tohoto světa,
nepatrné kaménky na dlouhé cestě k Pravdě,
které nepřežijí tvé hmotné tělo.

Sutta Nipata
IVO WIESNER
1997 ISBN 80-86063-07-0
IVO WIESNER

DĚTI
MOUDRÝCH
DRAKŮ

AOS PUBLISHING
1997
PROLOG

Ti, co požadují důkazy jevů,

stejně nejsou schopni je přijmout jako pravdu,
ať je jakkoliv průkazná.
Proto je požadavek podání důkazu
pouhou výmluvou pro lenivou mysl.

Jeho Svatost Dalajláma.

Od raného mládí jsme byli vychováváni ve zdánlivém

bezpečí a jistotě karteziánsko-newtonovského paradigmatu.
Mnozí si ochotně osvojili aroganci materialistického světo-
názoru s jeho pragmatickými argumenty o všemoci hmoty.
S posvátnou úctou a hlubokým obdivem pohlížíme na bizarní
chrám vědy, ale uniká nám skutečnost, že je podepřen velkým
množství nouzových oper. Lékaři a thanatologové dokáží dost
dobře vysvětlit faktum smrti individua a výmluvně popíší i
samotný proces umírání člověka. Na dotaz co je po smrti tvrdí,
že "nic". Jenže co je to "nic"? Poslední poznatky kvantové me-
chaniky dost přesvědčivě prokazují, že "nic" vlastně nemůže
existovat, protože v rámci Universa má i "nic" vždy zcela
konkrétní a nenulový obsah. Člověk se ale skládá z hmotného
těla a nehmotné entity, která je nepřesně pojmenována jako
"vědomí". Biologické interpretace kvantové mechaniky vedou
k poznání, že "vědomí je zcela specifickou formou energie,
jejíž podstata nám ale stále uniká. Tvrzení vědců, že po smrti
člověka již není "nic", není tedy pravdivé, ale jde zřejmě pouze
o jedno z mnoha mylných dogmat materialistické filozofie.

7
Našli se však lékaři, kteří se zaujetím vědecky zkoumali
poměrně častý fenomén návratu vědomí člověka ze stadia
po klinické smrti (R. Moody, E. Kübler-Rossová, I. Wilson,
J.L. Whitton, D. Christie-Murray a další). Získali statisticky
významnou výpověď o existenci vědomí člověka i po smrti a
po zániku hmotného lidského těla. Potvrdili tak pravdu dávno
známou esoterikům o realitě reinkarnace entity člověka a
existenci vědomí, které je nesmrtelné. Zkoumaný soubor lidí se
zkušeností klinické smrti je nečekaně velký a postmortální
prožitky velmi konzistentní, při zachování vysoké statistické
významnosti jevu. Pokusy o diskreditaci poznání "života po
smrti" jako důsledku duševní choroby či ovlivnění pře-
žívajících mozkových center kapacitními víry vyvolanými
záznějovým efektem se ukázaly jako liché, nekvalifikované,
mylné či přinejmenším nepodložené. Existuje však jedinečný
důkaz reality nesmrtelného vědomí, které přežívá hmotné tělo a
tím důkazem je Delpassův efekt. Tento efekt zjištěný
profesorem J.J. Delpassem využívá biologický feedback
(biologická zpětná vazba), který objevil neurolog profesor
W. J. van Amsynck. Profesor Delpasse s pomocí mikro-
elektroniky a kybernetiky realizoval zařízení, které prokázalo
realitu existence vědomí po klinické smrti hmotného těla. Bylo
využito zvláštního signálu, tzv. "pohotovostní vlny", který pro-
dukují paměťová centra mozku tak dlouho, než dojde k jejich
biologickému posmrtnému rozpadu. Podstatu Delpassova
efektu nejlépe osvětlí následující událost.
W. J. van Amsynck jako jeden z prvních využil biolo-
gického feedbacku k potlačení či odstranění některých stavů
jako je migréna, nervozita, hypertonie a podobně. Naučil své
pacienty produkovat ve svých mozkových paměťových
centrech pohotovostní vlnu, kterou pomocí přístrojů převedl na

8
světelný či zvukový signál. Pacienty pak naučil pomocí vlastní
vůle tuto pohotovostní vlnu ovládnout a zpětně kontrolovat
svůj stav. Profesor Delpasse tento systém propracoval do té
míry, že tělesně zesláblí pacienti si mohli z vlastní vůle zapnout
televizor, lampu či rádio, aniž museli pro to vynaložit
sebemenší námahu. Pacienti se s nadšením účastnili experi-
mentů s pohotovostní vlnou a jedna pacientka trpící hypertonií
byla tím tak zaujata, že slíbila podat signál o existenci svého
vědomí po své smrti tak, že pomocí pohotovostní vlny zapne
televizor. Když po čase tato pacientka skutečně zemřela,
objevil se na EEG v okamžiku vymizení mozkových vln (stav
klinické smrti) obraz pohotovostní vlny a došlo k zapojení
televizoru. Stalo se teoreticky nemožné, když prokazatelně
mrtvá pacientka podala zřetelný signál o své existenci i po
smrti. Od té doby byl Delpassův efekt opakovaně potvrzen. Je
zřejmé, že pohotovostní vlnu mohou paměťová centra mozku
produkovat pouze po nevelký čas, dokud tato centra nepod-
lehnou biologickému rozpadu provázejícímu posmrtný stav.
Tak byl podán důkaz existence vědomí (entity) člověka i po
smrti jeho hmotného těla. Jak vyplyne z hlubšího rozboru
podstaty lidské bytosti, kterým se zabývám v jedné z dalších
kapitol, je vědomí lidské bytosti podstatnou a trvalou částí
lidské bytosti, kdežto hmotné tělo má vymezenou funkci jako
dočasný ochranný obal umožňující pobyt entity na Zemi.
Realita existence vědomí i po smrti mozku a skutečnost
polydimenzní struktury entity člověka je potvrzena i následující
událostí.
Počátkem 70. let tohoto století zahájila americká vládní
místa velmi utajovaný projekt Montauk, který byl zaměřen na
vyřešení techniky a technologie ovlivňování mysli lidí a
ovládání nálad i chování davu. V rámci tohoto projektu byl

9
jeden z vědců Duncan Cameron ozařován mikrovlnným
paprskem o frekvenci 710-750 MHz, produkovaný radarovým
vysílačem. Vzdálenost hlavy pokusné osoby od ohniska
radarové parabolické antény byla přibližně 91 m a vyzařovaná
energie mikrovlnného paprsku byla 100 kW. Již po několika
experimentech lékaři zjistili, že mozek Camerona je z více než
90 % nefunkční, protože spotřeba kyslíku byla prakticky
neměřitelná. Odumření mozku potvrdily i zkoušky se speci-
fickými barvivy vstřiknutými do krve pokusné osoby. Lékaři
však byli zcela vyvedeni z míry tím, že nedošlo ani k narušení
funkce žádného orgánu těla Camerona, nebyla narušena či
snížena jeho inteligence, rovněž jeho myšlenkové procesy
nedošly úhony. Jako jediné vysvětlení tohoto podivného stavu
byla přijata teze, že funkci hmotného mozku zničeného při
experimentech mikrovlnným zářením přejala ta část vědomí
(entity) Camerona, která má polydimenzionální charakter.
Závěr nechť si čtenář udělá sám.
Filozofové se dlouhá léta přou o to, zda podstatou
existence Vesmíru je antropocentrismus, nebo naopak vznik a
existence člověka je spíše paradoxem evoluce hmoty, takže
lidstvo se jeví spíše jako škodlivý činitel narušující harmonii
evoluce Vesmíru. Kniha Dhyanů veršované pojednávající o
genezi Vesmíru říká, že Pán Praplamene (Stvořitel) vyslal v
jistém okamžiku tvoření do prostoru své Jiskry, Dhyanové
(Elohim) je obalili energií své vlastní substance a nižší Lhaové
(andělé) tento kompozit vložili do dočasného a smrtelného
hmotného těla. Pán Praplamene pak ukládá svým Jiskrám úkol
vyvinout se v Plameny, které se po věcích spojí s Praplamenem
a tak bude dokončeno budování jsoucna (stvořeného světa).
J.R.L. Tolkien v eposu Anulindalé (Silmarillion) uvádí prastaré
poselství obdobného významu, pocházející z prastaré zaniklé

10
evropské civilizace Iberů a Ligurů, které vyznívá podobně jako
poselství Knihy Dhyanů. Podle těchto pramenů představuje
lidstvo skupinu potomků Dhyanů, jimž Pán Praplamene předal
díl své podstaty (Jiskru), jíž nazýváme duší. Samo stvoření
lidstva je v podstatě entelechické, neboť své poslání a jeho cíl
nese samo v sobě. Smyslem existence lidstva by tedy bylo
dosažení dokonalosti svých otců a po splynutí se Stvořitelem
vytvoření polydimenzního bytostného Universa. V tomto pojetí
je člověk mladým, vpravdě naivním bohem a smyslem jeho
osobní existence je během mnoha životů porozumět podstatě
Zla, zákonům harmonie Universa a pochopit obsah Pravdy.
Lidstvo by pak nemohlo být evolučním paradoxem hmoty,
ale objektem záměrného a promyšleného působení Stvořitele i
Dhyanů-Elohim. Pro naplnění svého poslání obdrželo od svých
otců lidstvo celý Vesmír, aby se v něm naučilo být mu dobrým
hospodářem, obdrželo tragický dar bolesti, stesku i touhy k
návratu do rodné kolébky, dar mnoha životů, jimiž vede cesta
za poznáním údělu, ale i dar neutišitelné touhy poznávat, tvořit
a milovat. Můžeme se tedy domnívat právem, že podstata
Vesmíru je antropocentrická, ale Vesmír není určen pro naší
kratochvilnou zábavu, protože ve skutečnosti je školou vývoje
našeho vědomí.
V podstatě celá věda, nebo přinejmenším většina vědních
oborů přírodních věd, obsahuje ve struktuře své nauky úhelný
kámen, kterým je invariantnost toku času. Mnoho filozofů
uvažovalo o tom, co by se s vědou stalo za předpokladu, že
bude zjištěna neplatnost teze o invariantnosti toku času a s
časem bude možno manipulovat dle vůle a potřeby experi-
mentátora. Albert Einstein na sklonku svého plodného života se
přiblížil k formulaci obecné funkce časoprostoru (GUT). Svoji
teorii stavěl na matematice Hubertovy dimenze a Levinsono-

11
vých rovnicích času. Spolu s J. voň Neumannem založili na
Princetonské univerzitě v roce 1933 Institut pro pokroková
studia (Institute for Advanced Study), kde se spolu se skupinou
dalších vědců, mezi kterými byl později i Nikola Tesla,
zabývali experimentálním studiem povahy časoprostoru,
relativity a invariance toku času. Již některé úvodní studie a
především Teslovy studie nulového času (Zero Time) vážně
zpochybnily oprávněnost teze o invarianci toku času. Ukázalo
se, že čas jako jeden z parametrů dimenze je pouze výsledkem
interakce gravitačního a elektromagnetického pole tuto dimenzi
obklopující. Jedním z výsledků N. Tesly bylo již zmíněné
zjištění existence podivného parametru, který nazval Zero Time
(nulový čas). Nulový čas je jedním ze základních parametrů,
kterým je ukotvena naše existence v konkrétním časoprostoru a
patrně i v celém Universu. Každá lidská bytost má svůj osobní
nultý čas a v celé populaci neexistují dvě bytosti, jejichž
nulový čas by byl identický. Z Teslovy definice vyplývá, že
nulový čas je oním hledaným bodem v rámci Universa, který
určuje okamžik stvoření té které lidské entity a podle Tesly
hodnoty nulového času většiny populace jsou větší, než je
nulový čas Země a celé sluneční soustavy. Tak nulový čas
prokazuje nejen realitu stvoření člověka, existenci reinkarnací,
ale nepřímo i existenci samotného procesu stvoření a tedy i
existenci Stvořitele a otců Dhyanů-Elohim. To, že nulový čas
většiny lidí je větší než tentýž parametr Země a sluneční
soustavy znamená, že lidstvo je svým původem velmi staré a
nevyvinulo se na Zemi podle darwinského evolučního klíče.
Ukazuje se, že zvířata svůj nulový čas nemají, protože se
vyvinula pomalou evolucí z prvotních jednoduchých organiz-
mů. A. Einstein však svou teorii nikdy neuveřejnil a v hluboké
depresi způsobené katastrofálním debaklem tajného Rainbow

12
Projektu své poznámky zničil, takže nikdy nespatřily světlo
vědeckých a univerzitních pracoven. Přes tragický debakl
Rainbow Projektu se ale našla skupina jiných vědců, která se v
dalších letech pod záštitou amerických vládních míst zabývala
studiemi časoprostoru v rámci velmi tajných projektů Montauk
a Phoenix, přičemž byly využity i některé mimozemské
technologie. Tyto studie potvrdily, že neexistuje nic podobného
jako je invariance toku času a byla vyřešena Montauk-techno-
logie dovolující pohyb v čase prakticky všemi směry. Bohužel
ani tyto projekty lidstvu nepřinesly nic než utrpení, jak to
A. Einstein a jeho spolupracovníci předvídali. Mám silný do-
jem, že Stvořitel ve své bezmezné moudrosti a laskavosti touto
cestou připomněl nepřipravenost a nevyzrálost lidstva pro tak
hluboký průnik do hloubi tajemství Universa.
Zvu vás k zamyšlení nad tajemstvími, která provázejí naše
lidské bytí. Mnoho "věcí mezi nebem a zemí" má nesporně
reálnou podstatu, ale ta často leží za hranicemi možností
plynoucích z dosavadního stavu vědeckého poznám světa. Můj
pohled nemusí být nutně vždy správný, nechť je považován
čtenářem zajeden z možných.

13
TAJEMSTVÍ GRÁLU

Grál mívá podobu oslnivého světla.

Umberto Eco: Foucaltovo kyvadlo

Raný středověk západní Evropy znal legendu o zázračném

artefaktu obdařeném tajemnou mocí, jehož jméno bylo "grál".
Některé varianty popisují grál jako kalich či misku, jiné hovoří
o podivuhodném kameni či krystalu, který je zdrojem mystické
energie. Po jistý čas střežili grál také templáři, kteří jej
pojmenovali "lapis exsilis", což bývá překládáno v kabalistic-
kém smyslu jako "kámen vystoupivší ze zapomnění". Etteila se
v této souvislosti zmiňuje o posvátné nádobě obsahující astrální
"liquores", což chápe jako esenci vědění a poznání. Některé
nejstarší verze sochy Černé panny Isidy (Naší Paní Panny
Matky), jako byla například socha v pařížském chrámu
Notre-Dame, nebo socha Černé Panny Isidy v chartréské kate-
drále Notre-Dame de Dessous Terre (Panna Matka Podzemní),
drží v náručí válcovitý předmět či kalich s vyčnívajícím
válečkem, o kterém esoterické texty tvrdí, zeje grálem.
Legendy o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu spojují
grál s pohárem užitým Kristem při poslední večeři, do kterého
později Josef z Arimatie zachytil Kristovu krev vytékající
z jeho ran.
Toto oblečení prastaré keltské legendy do křesťanské
masky se teologům příliš nepovedlo a pouze prohloubilo
zmatek v řadách hledačů grálu. Různé verze legendy se roz-
cházejí v tom, kde byl grál ukryt. Je známo, že po dobytí

14
Askalonu křižáky získali Janované zlatý osmihranný pohár,
který pro svou krásu a výjimečnost byl považován za grál. Jiná
verze legendy vypráví o tom, že na úpatí hory Glastenburry Tor
(Anglie) existovala studna zachycující pramen silně železité
vody červeně zbarvené, který byl znám jako Krvavý pramen.
Sama studna má jméno Kališní studna podle pověsti o tom, že
do ní Josef z Arimatie potopil kalich-grál, který s sebou přinesl
do Anglie. Josef z Arimatie byl strýcem Ježíše a pojistců dobu
vystupoval v Anglii jako židovský obchodník zabývající se
dovozem cínových a měděných rud z Anglie do Středozemí.
Jiná verze legendy o grálu tvrdí, že pohár s Kristovou krví byl
tajně uložen a střežen rytíři v bájné hoře Montsalvage, která
bývá ztotožňována s horou Montserrat, ležící asi 40 km seve-
rozápadně od Barcelony. To není vše, protože opět další
legenda vypráví, že grál je uložen v potopeném městě Yf či Ys,
které kdysi leželo na ponořené části bretaňského poloostrova
Douarnenes (Ar-Morlaix). Strážcem grálu měl být král
Gradlon.
Etymologická studie slova "grál" ukazuje zřetelně na
keltský (galský) či iberský původ, neboť ve staroiberštině
existují pojmy pro misku či pohár: "grál", "greal", "grial"; ve
staré portugalštině je to "grál", kdežto v aquitánském dialektu
je číše (pohár) pojmenována "grazal" či "kruzol". L. Charpen-
tier se domnívá, že kořenem slova "grál" je částice "kar" či
"gar" (kámen). Z toho by bylo možno vyvodit, že "grál" je
esoterickým anagramem pojmu "gar-al" znamenající nádobu s
kamenem. Alternativní řešení by bylo možno nalézt ve výrazu
"gar-el", který lze přeložit jako "kámen boží". Existuje však
tvar ještě starší, zapisovaný souhláskami G-R-L, který lze číst
jako významy "goar-el" či "gwar-el", které lze přeložit
přibližně jako " (to) úžasné od boha".

15
 Na severním portálu katedrály v Chartrés, kterému se říká
Portál zasvěcenců, je vyobrazeno několik událostí majících pro
iniciované hluboký mystický význam. Jeden z obrazů znázor-
ňuje scénu, na níž Melchisedek (Malkisedek), jeruzalémský
král a kněz v jedné osobě, předává Abramovi (Abrahámovi)
pohár s vyčnívajícím kamenem. V kostele Saint-Loup-de-Naud
u Provins, na pilíři mezi okny je zachycen výjev svatého Loupá
pozvedávajícího kalich, do kterého anděl vkládá velký smarag-
dový krystal. Oba obrazy souvisejí s velmi starou biblickou
legendou, podle níž Stvořitel pověřil jednoho z andělů, aby
Adamovi po odchodu z ráje předal Boží moudrost a vědění
(Raci-el), zaznamenané v artefaktu zvaném Sefer Razi-el
(Kniha boží moudrosti). Podle biblické tradice z této knihy o
deseti kapitolách získal Adam veškerou moudrost a znalosti
o minulosti Vesmíru, dění ve světech, poučil se o zvířatech,
rostlinách a mnoha dalších věcech. Tak to vypravuje například
talmudický citát Baba M 86, ale i další prameny jako jsou
traktáty Jebamoth, Aboda Zara, Taanith, Pesachim, Chagiga,
Midraš rabba, Pirke ďrabbi Eliesen, Alphabeta ďrabbi Akiba,
Šiur Koma, Šabthi, Hamazaloth a další. Ucelenější a pod-
robnější výklad o poučení Adama knihou Sefer Razi-el je
obsaženo v Targum Onkelos, což je aramejský překlad Bible.
Zde je řečeno, že kniha byla Adamovi předána na příkaz
Stvořitele Nebeským ptákem (andělem). I když všechny prame-
ny hovoří o Sefer Razi-el spíše jako o zdroji informací z vyšší
sféry vědomí, nešlo se vší pravděpodobností o knihu tak, jak ji
dnes pojímáme. Razi-el získal knižní formu (či formu svitků)
až po provedení dílčího aramejského překladu vydaného pod
názvem Sefer Razi-el ha Malach. Úplný překlad Razi-el však
buďto nebyl dosud proveden, nebo jeho podstatná část zůstává
z neznámého důvodu utajena. Nezodpovězenou stále zůstává

16
otázka původního jazyka, ve kterém Adam sdělení Razi-el
přijal. Ve světle souvislostí, o nichž se později zmíním,
docházím k závěru, že ve skutečnosti nešlo o písemný záznam,
ale informace přijal Adam mentálním vstupem pomocí
nějakého přístroje. S obdobným problémem se setkáváme
téměř u všech prastarých "knih", které lidstvu předávaly vědění
bohů, ať již jde o Knihu Dhyanů, Védy, Bhagavadgítu,
Tonalamatl, Toru a další pokladnice informací. U textů mlad-
šího data, jejichž autoři či spíše zapisovatelé jsou známi, je
tento způsob šíření podstatných informací mnohem zřetelnější.
Tak vyvolenému člověku byl zjeven Pentateuch (Mojžíš),
Korán (Muhammad), Avesta (Zarathustra), texty Bönn-po a
mnohé další. Pojem "zjevení" je tak neurčitý, že si pod ním lze
představit cokoliv.
Adam podle tradice předal Sefer Razi-el Šétovi a pak
stopa mizí. Znovu je před světem objevena Chánochem
(Henochem) v jakési jeskyni a Bůh osobně jej poučil, jak s ní
má zacházet. Z toho můžeme usuzovat, že nešlo o knihu,
protože zacházet s knihou není tak složité, aby se poučení
ujímal sám Bůh - stačí znát jazyk, v němž je sepsána. Sefer
Razi-el pravděpodobně bylo samo o sobě složité technické
zařízení, nebo způsob získávání informací z tohoto pramene
měl složitý technický postup. Zkusme si představit modelovou
situaci, kdy Sefer Razi-el je kompaktním diskem pro video,
obsahující záznam informací reprodukovatelných pouze na
vhodném typu přehrávače. Pak by bylo zcela na místě, aby
náčelník nomádských pastevců byl přesně poučen, který spínač
a v jakém pořadí má zapojovat. Samo uložení Sefer Razi-el v
jeskyni je provázeno záhadou, když uvážíme zmínku Kabaly,
která konstatuje, že žádné jiné místo na Zemi nemohlo Sefer
Razi-el přijmout, neboť bylo-li položeno na horu, tála hora jako

17
vosk, moře se měnilo v led, oheň se změnil v prach, vnímala
jeho blízkost zvířata, rostliny v okolí reagovaly zrychleným
růstem. Ten, kdo Sefer Razi-el vlastnil, získal čarovné schop-
nosti, zejména oživovat i usmrcovat vše živé, předvídat
budoucí události, konat dobré, ale i zlé skutky. Tato zmínka je
sama o sobě velmi podivná a podobnou nalezneme pouze v
tibetských knihách Bönn-po v souvislosti s popisem síly či
schopnosti "kriyasaktí", jíž vládli mudrci a díky níž mohli
měnit energii ve hmotu a naopak, a to pouhou svoji myšlenkou.
Jelikož kriyasaktí bylo vyhrazeno pouze bytostem jsoucím ve
stavu vyššího vědomí, domnívám se, že Sefer Razi-el byl
artefakt poskytující nejen rozsáhlé informace, ale souběžně
uvolňující existující blokádu bránicí člověku vstoupit do stavu
vyššího vědomí.
Když Chánoch "odešel k Bohu", mizí stopy po Sefer
Razi-el na delší čas a objevuje se opět krátce před potopou.
V té době dosáhl Noah (Noe) stáří asi 500 let, když jej navštívil
anděl Rafael a předal mu knihu Razi-el, aby podle pokynů v ní
uvedených postavil archu a poučil se o tom, co má konat
během potopy a po ní. Od Noaha převzal Sefer Razi-el Šém a
od Šéma Abram (Abrahám). Další putování Sefer Razi-el je
opět zcela nezřetelné, až se posléze objevuje v rukách Salo-
mona (Šalamouna) a je zdrojem jeho nevídaných vědomostí a
inteligence, s níž tolik okouzlil i královnu Sabejců. I když to
není zdůrazněno, převzal zřejmě Mozes (Mojžíš) Sefer Razi-el
na hoře Choréb na Sinaji a z ní byl i poučen. Z biblických
pramenů není zřejmé, zda se toto setkání a poučení odehrálo
v přítomnosti Jehowaha (jeden z Elohimů), či zda kontakt
uskutečnil pouze jeden z andělských poslů. Dovídáme se, že
Mojžíš nemohl přímo pohlédnout do místa, z něhož vycházel
hlas boží, aby nebyl oslepen. Při druhém setkání na Sinaji

18
v čase Exodu se Mojžíš znovu setkává s božím poslem a s
oslnivě zářícím zdrojem božího hlasu, který nazval "Kábod".
I lidé jeho kmene shromáždění pod horou shlédli oslnivý a oči
stravující oheň Kábodu. Domnívám se, že Kábod (dle čtení
kořenu k-b-d), který je chápán ve smyslu "slova Boha", je
identický se samotným artefaktem Sefer Razi-el. Podobné
zmatené zkazky o oslnivém zářícím zázraku se objevují v
souvislosti o podivném zařízení, které Šalamoun obdržel od
Boha, ale také v souvislosti s tajnými obřady zasvěcování
templářů. Na základě současného stavu kvantové mechaniky a
krystalografie soudím, že dominantní částí Sefer Razi-el byl
speciální krystal nesoucí v krystalové mřížce zaznamenané
obrovské množství informací, nebo šlo o krystalový diskrimi-
nátor a amplifikátor dovolující přímé napojení na Univerzální
informační pole. Ve hře byla zřejmě specifická a účinná
energie, jejímž vedlejším efektem bylo například oslnivé
světlo. Tímto směrem nás navádí i staré aramejské texty, které
obsahují zmínky o zázračném kameni či velkém krystalu
zářícím jako Slunce, který měl v držení král Šalamoun. Tento
kámen, známý jako "Šalamounevo oko", byl zdrojem proslulé
královy moudrosti.
Letopisy etiopské královské dynastie (Kebra Nagest), pochá-
zející asi z poloviny 9. století př.n.l., poskytují velmi podrobné
informace o podivuhodném nebeském artefaktu uloženém v
Zionu (Schránce). Toto podivuhodné božské "cosi" se popisuje
v podobě leštěného jaspisu, topazu, křišťálu, hraje to podivu-
hodnými světelnými barvami, oslňuje oči a okouzluje i mate
mysl. V podobném duchu se odvíjí i Ezechielův zpěv chválící
"Hospodinovu velkolepost". Je zřejmé, že jak Ezechielovi, tak i
autoru Kebry Nagest chyběly vhodné, dostatečně výstižné
termíny a výrazy k popsání toho, co bylo zřejmě oním bájným

19
Šalamounovým okem, potažmo artefaktem Sefer Razi-el, jehož
totožnost s mýtickým grálem je více než pravděpodobná. Řada
historických pramenů se letmo zmiňuje o mluvícím torzu
sochy, připomínajícím lidskou hlavu, které kdysi dávno
zhotovili bohové, aby touto cestou předávali lidstvu rady a
vedli je životem. Artefakt, který templáři nalezli v Templu
Solomonis a převezli do svého sídla ve Francii, obsahoval
mimo jiné i křišťálovou lebku. Později během inkvizičních
procesů byla tato lebka zmiňována jako Bafometova hlava.
Větší počet křišťálových lebek byl nalezen především v
Mezoamerice v chrámech Mayů a dodnes nebyla uspokojivě
objasněna jejich funkce, takže jsou považovány za blíže
nespecifikované kultovní předměty (P. Kašpar). Světlo do této
problematiky vnesl až dr. Krastman, který se zabýval výzkumy
v pyramidě zasvěcené Slunci v mexickém Teotihuacanu.
Zjistil, že křišťálové lebky sloužily jako součást ztraceného
komputeru určeného pro kontakt knězi s Univerzálním
informačním polem. V jedné místnosti uvnitř pyramidy nalezl
dr. Krastman na kamenném oltáři 13 křišťálových lebek tvoří-
cích uzavřený kruh. Každá lebka po vložení do komputeru
údajně plnila roli jakéhosi rezonátoru podávajícího požado-
vanou informaci lidským hlasem. Domnívám se, že šlo o jednu
z dalších dnes ztracených verzí grálu. Mayský Codex Boturini
zobrazuje obdobný artefakt připomínající televizní obrazovku s
obrazem hlavy, který kněžím předal před svým odchodem mezi
hvězdy bůh Quetzalcoatl. Historické anály obsahují zmínky, že
mluvící hlavy byly poměrně rozšířeným komunikačním pro-
středkem mezi vládci a bohy. Jednu z nich údajně měl v držení
Albert Veliký, ale i papež Silvestr II. Několik takových
artefaktů přivezených Španěly z inckého chrámu zasvěceného
Pachamacovi, je uloženo ve veřejnosti nepřístupných vatikán-

20
ských depozitech. Podle některých biblických pramenů vlastnil
zařízení pro komunikaci s bohy i Ezechiel a obdržel jej od
andělů s přesnými pokyny pro obsluhu. Toto komunikační
zařízení zvané "herzafim" je velmi podobné tomu, co sumerské
prameny popisují pod termínem "gistugpis" a Védy jako
"parivesjátru", pocházející od Kubérových gándhárvů (andělů).
Obdobný artefakt vlastnili i templáři, jak později vyplynulo z
procesů s nimi, ale podstatnější informace templáři neprozradili
ani při nejkrutějším mučení. V roce 1959 navštívila několik
tibetských klášterů skupina vědců ze sovětské Akademie nauk.
V klášteře Gandánu ležícím asi 60 km jižně od Lhasy se setkali
se starým mnichem majícím nejvyšší zasvěcení svého řádu.
Mnich si vybral dva vědce a ve svém pokojíku jim předvedl
neznámý artefakt vytvářející barevné prostorové obrazy, které
můžeme považovat za cosi blízkého holografickému video-
záznamu. O této události se zmiňuje P. Kolosimo ve své knize
Terra senza tempo (Milano 1964). Tato demonstrace infor-
mační techniky, která se rozvinula teprve v 90. letech, zcela
pochopitelně sovětské vědce vyvedla z míry.
Vzhledem k značné vágnosti historických zpráv a jejich
mizivé technické popisnosti dnes stěží můžeme rozhodnout,
zda tyto prehistorické informační artefakty náležely k témuž
typu technického zařízení, či zda se jednalo o různé typy
komunikačních přístrojů. Zdá se být jisté, že Sefer Razi-el byl
jedním z nich a obdobně i mýtický grál. Obdobně jako o Sefer
Razi-el a grálu hovoří staré texty v souvislosti s Knihou
Dhyanů, kterou bonnské letopisy popisují jako podivuhodný
velký zářící krystal poskytující úplné nejvyšší vědění.
Při slyšení na Sinaji obdržel Mojžíš mimo jiné i příkaz ke
zhotovení jakési "schránky svědectví" (truhly, archy, zionu) o
rozměrech 1,25 x 0,75 x 0,75 m (po přepočtu), včetně víka.

21
Bylo předepsáno dřevo z akácie či vinného kmene a hotová
schránka měla být vně i uvnitř obložena zlatým plechem či
folií. Na každém rohu schránky měl být připevněn zlatý kruh
sloužící k provlečení zlatem pokrytých akáciových tyčí,
sloužících k přenášení schránky. Na víku bylo umístěno
zařízení, jehož účel není zcela jasný. Byly to dvě tepané zlaté
sošky cherubů (okřídlených lidozvířat). Křídla cherubů byla
rozepjata vzhůru tak, aby zakrývala schránku. Tito cherubové
byli upevnění na podivném zařízení zvaném "kapporet",
zhotoveném rovněž z ryzího zlata. Kapporet byl 2,5 lokte
dlouhý a 1,5 lokte široký, takže šlo patrně o obdélníkovou
zlatou desku (Pentateuch 25.17). Podle biblických textů se
obraz Jahveho (Jehowaha) objevuje nad kapporetem mezi
soškami cherubů a odtud vychází jeho hlas. Podle dalších
pokynů mělo být do schránky vloženo jakési zařízení uváděné
pod termínem "edut", který byl mylně přeložen jako "svě-
dectví" či "slib". Tento edut obdržel Mojžíš již hotový přímo
od Jahveho, patrně prostřednictvím jeho posla. Úvahy nad
podstatou funkce tohoto nesporně komunikačního zařízení
ponechám odborníkům na sdělovací techniku. Patrně čtenáře
vzdělané v této technické oblasti již napadlo, že cherubové
s křídly, připevnění na kapporetu, představují speciální typ
holografické antény (zářiče). Zmíněný edut tvořil podstatu
technického zařízení a byl totožný s grálem, nebo přinejmenším
s ním úzce souvisel. Biblické texty se rozcházejí v názoru na
účel a poslání schránky. Podle některých v ní byly uloženy
kamenné desky s vytesaným Desaterem zákonů, kdežto jiné
zdroje soudí, že ve schránce byla uložena Aronova hůl a
nádoba s manou. Další prameny udávají, že schránka byla
místem skutečné přítomnosti Jahveho, především pak prostor
nad kapporetem mezi cheruby. Podle řady indicií byl obsah

79
schránky, vzhledem k poměrně malým rozměrům značně těžký,
jak lze usuzovat podle předepsaného počtu nosičů při
přemísťování schránky. Erich voň Dániken odhaduje hmotnost
celé schránky asi na 300 kg, ale tolik nemohly kamenné desky
Desatera nikdy vážit, ani včetně Aronovy hole. Abychom
pátrání neměli příliš lehké, objevují se vedle edutu další dva
technické termíny a to "kábód" a "Praotec jasu" (Božský jas,
Gloria Dei). V knize Sefer ha Zohar je zmínka o Praotci jasu v
tom smyslu, že šlo o artefakt, pro jehož uchování a transport
byla vlastně schránka zhotovena. R. Schmitt z toho vychází a
domnívá se, že kábód byl jakýmsi uctívaným kamenným
artefaktem. Souhlasím s ním do té míry, že kábód byl oním
zmiňovaným podivuhodným krystalem (lebkou), se kterým se
setkáváme pod jmény Šalamounovo oko, Pán úsvitu, Razi-el,
Praotec jasu či grál. Napadá mě poněkud kontroverzní myšlen-
ka, že edut by mohl být čímsi analogickým tomu, co dnes
známe pod termínem kompaktní disk se záznamem softwaru
obsahující program uvolnění informací obsažených v zázna-
movém zařízení krystalového typu. Informační krystal měl asi
značnou hmotnost, protože sám termín "kábód" má význam
"cosi značně těžké". Těm, kteří si rádi procvičují logiku,
připomenu nálezy podivných velmi těžkých krystalů ve vracích
havarovaných UFO.
Další osudy grálu a schránky s kábódem (a edutem) spolu
úzce souvisejí a stopy po nich končí na stejném místě, a to v
podzemí Šalamounova chrámu. Poslední dochované zprávy o
schránce byly nalezeny v První Knize královské (l.Kr.8,12-13)
a v díle Del Medica (Rukopisy od Mrtvého moře). Pozdější
údaje pocházejí jen z legend. V nich se vypráví o schránce
s nedotčeným obsahem, jímž byl kámen, do něhož Logos
zaznamenal nejen celou historii a budoucí vývoj Vesmíru a

23
lidstva, ale i souhrn veškerého vědění určený lidem. Šalamoun
se naučil vnímat slova Logu, a tak získal moudrost i znalosti,
které v mnoha směrech převyšovaly i vědění všech knězi
starého Egypta, přineseného Thowtem z Atlantidy. Legenda
vypovídá o tom, že Šalamoun své poznání skryl v překrásném
díle Píseň písní a klíč k němu je ukryt ve starých hebrejských
textech, jejichž autorem má být Mojžíš, kterým esoterikové
říkají Tajná či Skrytá Kabala a ta je dostupná nemnoha
zasvěcencům. Šalamoun schránku uložil v hlubokých podzem-
ních prostorách Templu (Šalamounova chrámu) a předpověděl,
že po mnoho staletí bude schránka i s jejím obsahem přebývat
ve tmě a zapomění, což se i stalo. Další osudy schránky jsou již
spojeny s Řádem rytířů Šalamounova chrámu (Templem
Solomonis), kteří jsou známější jako templáři. Oficiální název
tohoto řádu byl podle historických pramenů "Chudí rytíři
Krista ze Šalamounova chrámu", nebo také "Vojenský řád
rytířů Šalamounova templu".
Na příkaz svatého Bernarda, opata Rádu cisterciáků,
odchází v roce 1118 do Jeruzaléma devět francouzských rytířů
s tajným posláním. Byli velmi přátelsky přijati jeruzalémským
králem Balduinem II. a ubytováni v budově postavené v místě
původního Templu, kde později muslimové postavili mešitu
Masjid el-Aksa. V roce 1125 se v Jeruzalémě k templářům
připojil Hugo z Paynsu a stal se prvním řádovým velmistrem.
V roce 1128 však svatý Bernard templáře i s velmistrem povo-
lal zpět do Evropy, protože jejich poslání, za nímž přišli do
Jeruzaléma, již bylo splněno. Hovoří o tom preliminář k řeholi
udělené templářům, kteří se usadili na vymezeném místě
působení v Champagne, na tehdejší hranici Francie a Burgund-
ska. Začíná rychlý rozvoj řádu provázený rovněž růstem jejich
bohatství a vlivu, které byly o necelé dvě století později

24
předmětem závisti a stály v pozadí zničující akce francouz-
ského krále Filipa Sličného, vysokých církevních velmožů i
papeže, během níž byl Řád rytířů Templu zničen a jeho členové
většinou umučeni nebo upáleni. Na této akci měli lví podíl
žebraví mniši Řádu dominikánů. Tito vynálezci inkvizice právě
na procesu s templáři ukázali světu hloubku své mravní bídy a
pokleslou etiku inkvizice. Řada dobových zpráv hovoří o tom,
že templáři z Jeruzaléma přivezli znovu nalezenou schránku
(areu) i s jejím posvátným obsahem. Byl to především později
ztracený Gyotův epos, podle něhož vytvořil Wolfram z
Eschenbachu báseň, ve které se zmiňuje, že templáři přivezli z
Jeruzaléma grál, což je prý kámen podivuhodných vlastností.
Grál prý byl uchováván pod přímým dohledem velmistra.
Shodně s Wolframem z Eschenbachu tvrdí i Chrétien de
Troyes, že tento podivuhodný kámen přinesli kdysi na Zem
andělé a později byli jeho ochranou pověřeni vybraní rytíři
Grálu. Při inkvizičním procesu s templáři se v protokolech o
výpovědi mučených rytířů udává obvinění, že templáři měli
tajemné zasvěcení pomocí obřadů, během kterých se údajně
klaněli podivné, světlem zářící hlavě Bafometa. V ní inkvizitoři
viděli symbol satanizmu a černé magie, které jim byly dobrou
záminkou pro vynesení smrtelných ortelů. Ve skutečnosti
neexistují žádné spolehlivé informace, protože mlčenlivost
templářů se inkvizitorům nepodařilo zlomit a pokud cokoliv
přiznali, tak to při posledním dnu procesu odvolali. Inkvizi-
torům se nikdy nepodařilo "Bafometovu hlavu" nalézt, protože
zmizela tak dokonale, jako všechny ostatní řádové artefakty
spolu s obrovským zlatým řádovým pokladem. Tento poklad
pravděpodobně pocházel z alchymické transmutace kovů ve
zlato, neboť templáři technologii transmutace nesporně znali a
uměli ji uskutečňovat. Zmizení zlatého pokladu želel jak

25
francouzský král, tak i církevní otcové, neboť on byl hlavním
cílem celého inkvizičního procesu. Díky mlčenlivosti a odda-
nosti templářů však alespoň tento inkviziční proces neukojil
chamtivost světských a církevních velmožů.
Domnívám se, že zmíněná Bafometova hlava byla
vlastním grálem, nebo přinejmenším technickým zařízením
dovolujícím získávání informací uložených v krystalovém
nosiči. Soudím tak podle antropomorfního popisu Praotce
úsvitu, uvedeném v Sefer ha Zohar (Kniha jasu). Artefakt
zvaný "Praotec úsvitu" je v této knize popisován jako podivná
bytost s lebkou, na které seděla ještě jedna menší lebka s
"mozkem". Tento útvar byl spojen s břichem, z něhož
vycházelo pronikavé a oslňující světlo. Tento přístroj zřejmě
informace předával cestou mimosmyslové komunikace, což u
nezasvěceného a nepřipraveného člověka se projevovalo jako
"matení mysli". Břicho artefaktu bylo pravděpodobně energe-
tickým reaktorem pracujícím na principu fúze jader těžkých
kovů. Při neopatrném kontaktu se schránkou nebo při příliš
velkém přiblížení, docházelo k vážnému poranění a popálení,
podobnému nemoci z ozáření. Řadu takových případů popisuje
Bible.
Když Filip Sličný spolu s církevními otci a dominikány
připravovali zničení řádu Rytířů Templu, rozhodli se, že
templáře zajmou a uvězní za úsvitu 13. října 1307. Templáři
však byli včas informováni svými stoupenci, takže měli dost
času na ukrytí nejen svého zlatého pokladu, ale i řádových
dokumentů a artefaktů. Bloudění neúspěšných pátračů roz-
běsnila Filipa Sličného i církevní otce do té míry, že dali příkaz
k upálení všech templářů, ale ti znali svůj osud a byli na něj
plně připraveni. Je smutné a příznačné, že rytíři Krista končí
své poslání na Zemi stejně tragicky jako Ten, v jehož jménu

26
žili a pracovali. Je to jeden z prvních otevřených projevů
satanizace křesťanské církve, kterou předpověděla Sibyla
Kúmská (viz Předpeklí ráje). Upálením templářů a zničením
jejich řádu ve Francii se však neuzavírá příběh grálu. Ještě
předtím, než ukryli řádový poklad a věci řádu, odeslal velmistr
tajně grál i se schránkou (areou) na východ. Souběžně templáři
rozšířili dezinformaci o odeslání grálu nejprve na sever Francie
a odtud do Anglie a Skotska, aby zmátli případné pátrače
Inkvizice. Systémovou analýzou dostupných i dodnes utajo-
vaných informací se před námi objevuje obraz dalšího osudu
grálu.
Dva dny před plánovaným zatýkáním templářů odjíždí z
Champagne skupina šesti templářů a doprovází vůz naložený
senem. Jak se dodatečně ukázalo, směřovali na východ, ale
trasu jejich cesty se mi dosud nepodařilo odkrýt. Sám odjezd z
Champagne i průjezd územím Francie nebyl zřejmě snadnou
záležitostí, jak to zmiňuje výjev dvou reliéfů na sloupcích
severního portálu katedrály v Chartrés. Jeden reliéf znázorňuje
převážení schránky tažené párem volů a je doplněn nápisem
"Area cederis". Druhý reliéf ukazuje rytíře zahalujícího
schránku pláštěm a kolem leží větší počet mrtvých těl. Celý
výjev doprovází nápis "Hic amittitur Area cederis". Prostý
překlad obou nápisů je zjevně zavádějící, proto je nutno
dešifrovat esoterický obsah. Pak "Area cederis" informuje, že
schránka byla odvezena (z Francie). Druhý nápis naznačuje, že
schránka mizí, a to za cenu velkých obětí. E. Canseliet prvý
nápis překládá "Skrze archu zdaru dosáhneš" a druhý nápis
"Ten je opuštěn (sám), ale zdaru dosáhne". Podle málo známé
pověsti se zpět do Evropy vrátil jediný templář, ostatní
zahynuli, nebo již neměli sil k návratu. Tento templář
vypověděl, že schránka s grálem byla odvezena do Tibetu a v

27
Aghartě ji převzal Král Země. Historické doklady chybí, ale z
esoterických zdrojů to bylo potvrzeno. Grál z dosahu lidstva
zmizel, protože technicky sice vyspělé, ale eticky a duchovně
nezralé lidstvo nebylo připravené informace v grálu obsažené
přijmout s čistým srdcem, naopak technické informace mohly
být zneužity k sebezničení.
Událostmi souvisejícími s grálem se zabývá i poměrně
pozdní artušovská legenda o hledání grálu. Templáře v ní
zastupují rytíři Kulatého stolu, kterých bylo 24. Roli svatého
Bernarda převzal mýtický král Artuš a tajný úkryt, do kterého
byl grál přivezen z Francie, je hora Montsalvage (Carboneck),
v některých verzích legendy má jméno Camelot, přičemž toto
jméno je někdy přisuzováno sídlu (hradu) krále Artuše, jindy
podzemním tajným prostorám v té hoře. Tři rytíři Kulatého
stolu Galahad, Parsifal a Bors podle legendy odvezli lodí grál
na východ do svatého města Sarras (Agharta) a tam jej předali
"Králi Rybáři". Král Rybář není nikdo jiný než Král Země
(Manu) vládnoucí ve věku Ryb. Podle této legendy zůstal
Galahad v družině Krále Rybáře, Parsifal zůstal v Orientě, aby
tam poznal tajemství moudrosti a jediný Bors se vrátil do
Camelotu. Artušovská i templářská legenda v podstatě hovoří o
stejných událostech a v témže duchu, i když jména a dílčí
události jsou jiné.
Když se zabýváme problematikou grálu v evropském
rozměru a reflexi, bylo by chybou pominout události v Tibetu a
Indii, které zřejmě mají k problému grálu úzký vztah.
Buddhistická tradice evoluce člověka v podstatě říká, že tři
obrazy rupy (těla) nesou posvátnou nádobu "amrta kalaša"
(v tibetštině bum-pa), do níž Nejvyšší bytost Vairačána vložila
ohnivě modravý plamen "bindu" (v tibetštině thing-le) před-
stavující "atmu" (duši). Z toho vyplývá, že schéma skutečné

28
struktury lidské bytosti je znázorněno ve vzájemně souvise-
jících třech formách, či třech tělech (rupách) takto:
krychle (hranol) představuje hmotné tělo (Sthúla sharira)
koule (ovoid) představuje éterické tělo (Linga sharira)
kužel (pyramida) představuje astrální tělo (Manosa sharira).
Architektonická imaginace tohoto principu (mandaly) je
obsažena v tibetském čhörtenu (mčhod-rtenu). Jeden z nej-
krásnějších čhörtenů se nachází například v chrámovém
komplexu známém pod jménem "Sto tisíc Buddhů" (Sku-bum)
v Gljance a v indickém Konáráku. Architektonická imaginace
čhörtenu ale není vázána na Tibet a severní Indii, ale v té či
jiné podobě jej nacházíme všude tam, kam v minulosti vstoupili
Ary ani (Árjové). Příkladem může být mimo jiné architekto-
nická struktura kostelních věží starých slovanských oblastí,
prostorově vázaných obvykle na posvátná místa předkřes-
ťanského období. Architektonicky čistá původní struktura se
uchovala zejména ve vesnických oblastech, kam nezasáhl
pozdější vliv renesance i gotiky, nebo tuto "lidovou" architek-
turu nestačil ovlivnit. Nejčastěji se s principem-mandalou
čhörtenu dodnes setkáme v odlehlých oblastech Ruska,
Ukrajiny, vzácněji také na Moravě, Slovensku a spíše
výjimečně i v Čechách. Nesmíme se nechat zmýlit častými
pozdějšími zásahy vnášejícími cizí prvky islámské a medi-
teránní kulturní sféry. Esoterická analýza mandaly čhörtenu
říká přibližně, že tato mandala zobrazuje božský výtvor vzešlý
z vůle Nejvyšší bytosti a tímto výtvorem je člověk. Zem nese
jeho hmotné tělo (krychle, hranol) a na něj navazuje éterické
tělo (koule, ovoid), jímž člověk vzrůstá do vyšší duchovní
dimenze. Nejcennější podstatu člověka nese astrální tělo
(kužel, pyramida), které je sídlem tvůrčí vůle i rozumu.
Podstatou je duchovní tělo (Buddhi Dharmakaya) znázorněné

29
číší (amrta kalaša) nesoucí onu zářivou kapku plamene Bindu,
zpodobňující nesmrtelný život a moudrost Stvořitele, kterou je
člověk s ním spojen, jako je syn spojen s otcem. Tento plamen
Bindu je tím, co biblické texty označují jako "duši", Kniha
Dhyanů jako Jiskru (božskou Monadu) vyslanou Pánem Zářiči
tváře. V esoterickém pojetí je grálem právě tato číše s plame-
nem božství. To je podstata tajemství grálu, který můžeme
považovat za duchovní křestní list, jímž Otec a Stvořitel uznává
legitimitu svých lidských synů. Mandala čhörtenu, někdy
známější spíše jako Velká mandala, je v Orientu totéž, co v
oblasti evropské a mediteránní kultury grál. Tragický duchovní
útlum evropské kultury vyvolaný katolickou inkvizicí ve stře-
dověku způsobil zapomění této pro člověka zásadní informace
a každý, kdo se pokusil ji oživit, byl katolickým klérem
pronásledován jako nebezpečný heretik. V tomto čase duchov-
ního temna se odlesk této základní informace, ovšem značně
zkreslené, objevil v tajných učeních gnostických esoteriků v
podobě téže: "Tři tabule nesou grál, čtverec-kruh a trojúhelník,
všechny mají stejný obsah a jeho hodnota je 21". Kdo má
zájem, nechť se sám pokusí o kabalistický výklad čísla 21.
Obdobné sdělení lze nalézt i v Bhagavadgítě, kde je
řečeno: "Vědu o Yoze svěřil Vznešený Pán Vivasvánovi, ten ji
předal Manuovi a od něho se poučil jeho syn Ikšvákua. Toto se
odehrálo na počátku "trétayugy". Vivasván (Bůh moudrosti)
má zde obdobné postavení jako dříve zmíněný Nebeský pták.
Manu je nesporně totožný s Adamem a jeho syn Šét odpovídá
Ikšvákuovi. Podobná tradice předávaného vědění však existuje
i u mezoamerických kultur. Quetzalcoatl, Bůh moudrosti a
Poznání, sepsal knihu Tonalamatl a do ní vložil veškeré vědění
o minulosti a budoucnosti Vesmíru, lidstva, ale i podstatu
"nebeské vědy", včetně astronomických údajů nezbytných pro

30
sestavení posvátného kalendáře. To se stalo v době, kdy jeden
rok obnášel 260 sluncí (dnů). Legendy z oblasti Faniských Alp
vyprávějí o událostech velmi starého data, o prastarém národu
létajících lidí obývajících Evropu, ze kterého pocházel i mou-
drý mág Spina de Mulem. Tomu bohové svěřili do opatrování
zázračný kámen Rayetu, který zářil oslnivým světlem a bohové
do něj vložili moudrost a vědění světa. Některé verze pověstí
hovoří o Rayete jako o zářícím rubínu. Rayetu získal na čas
král Fanisů, ale Spina de Mulem vyslal draka, který Rayetu
uchvátil a ukryl na neznámém místě.

31
DĚTI MOUDRÝCH DRAKU

Božský plamen praví Jiskře z něj vystupující:

"Ty jsi moje vlastní Já, můj otisk, můj stín, mé dítě.
Dal jsem ti svoji podstatu a setrvám v tobě
až do splynutí, kdy z Jiskry vzejde Plamen
a ten se spojí opět s mým."

Kniha Dhyanů VIL 7

Většina lidí si dříve či později položí otázku o smyslu

života, o jeho poslání a cílech lidského snažení v tomto
klopotném a často i neradostném životě. Není náhodou, že se
tak nejčastěji děje v čase setkání se smrtí, s utrpením blízkých
lidí, následku působení Zla nebo rozpoutaných živlů. Právě v
takových případech pocítí člověk svoji slabost a bezbrannost
vůči krutému světu. V utrpení a ve smrti jsou si lidé rovni a
není mezi nimi rozdílů, jaké jinak vytváří bohatství, moc,
bezohlednost, chamtivost, sobectví a krutost. Vůči utrpení a
ortelu smrti nepomůže sebevětší moc či bohatství, neboť v
životním poslání člověka hrají zcela podřadnou roli, menší než
prach na botách poutníka. To, co člověk od člověka nezbytně
potřebuje, je láska, přátelství, soucit, pomoc v nouzi, ale i
dobré slovo a včasnou radu. Hledáme cestu vedoucí k
porozumění samotné existence člověka, jeho údělu i poslání,
ale na počátku takového hledání nás zastaví první překážka,
kterou je neznalost vlastní identity. Nemůžeme pochopit smysl
své existence, pokud neporozumíme své osobní podstatě,
nepoznáme historii svého rodu a nenalezneme své kořeny.

32
Moudří lidé tohoto světa říkají, že vše již bylo dávno řečeno
moudrými a zapsáno v jejich knihách. Člověk ale nesmí být
líný v nich číst a hledat cestu k pravdě o sobě i o světě.
Když byli na Zemi vysazeni první lidé Adamova rodu, což
se odehrálo asi před 35 000 lety, obdrželi od Stvořitele i jeho
synů Moudrých Draků (Elohim, Dhyan Chohanů, Rishiů)
poučení o minulosti a budoucnosti Vesmíru, o plemenech
civilizací obývajících Zemi v předcházejících dobách, ale i o
svém původu, údělu a poslání v čase pozemského života. Toto
poučení je předmětem řady starých knih a k nejstarším z nich
náleží Kniha Dhyanů, Sefer Razi-el, Bhagavadgíta
(Džnanešvari), Paramartha a Kniha Zlatých pravidel. Podle
pradávných mýtů sepsal Knihu Dhyanů jeden z nich, jehož
jméno bylo Kasyapa. Knihu Sefer Razie-el sepsal Nebeský
pták (anděl) Razi-el a předal ji Adamovi před jeho příchodem
na Zemi. Bhagavadgíta byla sepsána Vivasvánem a ten ji
předal prvnímu otci lidí Manuovi. Paramarthu a Knihu Zlatých
pravidel sepsali podle legend z Nagarjuny Nágové (Hadi),
učitelé prvních lidí, kteří pocházeli ze souhvězdí Plejád.
Ponecháme-li stranou rázovitý projev a dikci, odlišnost jazyko-
vých termínů či jmen, odkryjeme podivuhodně konzistentní
jádro sdělení společné všem těmto knihám. Před současným
lidstvem žilo a víceméně úspěšně se na Zemi rozvíjelo lidstvo
jiného původu a pro duchovní evoluci mu Stvořitel vyměřil
sedm evolučních cyklů zvaných manvátáry. Nemáme přesné
údaje o počátku prvého cyklu (prvé manvátáry), ale poměrně
přesně se podařilo zjistit konec poslední, sedmé manvátáry,
související s kataklyzmatem vyvolaným Nimiru v roce 52 369
př.n.l. Současné lidstvo prožívá poslední z dalších sedmi
manvátár, která dle různých pramenů a výpočtů má skončit v
roce 2 666 n.l. Existuje však ještě hlubší historie lidí, která sahá

33
daleko do hloubi věků a její počátek se odehrával v jiné části
Vesmíru, možná i v jiném časoprostoru. Na počátku po stvoření
Vesmíru vznikly z vůle Stvořitele nejprve vysoce duchovní
bytosti prvé kalpy (éry), tvořené pouze zhuštěnou energií
Logosu. Byli to Dhyan Chohanové zvaní také Moudří Draci.
Tito synové Stvořitele, zvaní někdy Prabohové Vesmíru,
vytvořili ze své podstaty (energie Logu) bytosti druhé kalpy
způsobem, který lze přirovnat k metodě kl ono vání. Staré knihy
tyto bytosti označují jako nižší duchy, Lhae, anděly a mnoha
dalšími jmény. Bytosti druhé kalpy byly pomocným a výkon-
ným personálem bytostí prvé kalpy. Podle pokynů Stvořitele
pomáhaly Moudrým Drakům při "klonování" bytostí třetí
kalpy, zahušťování jejich energie a v poslední fázi je opatřily
také poprvé hmotným tělem. Že konstrukce a formování
hmotného těla a vhodného prostředí planet nebyla nijak
jednoduchá práce, svědčí vyprávění Knihy Dhyanů a dalších
starých textů. Mnoho pokusů bylo neúspěšných a dlouho
trvalo, než vhodný typ hmotného těla byl stvořen. Když se to
konečně podařilo, byla tímto hmotným lidstvem osídlena řada
oblastí Vesmíru, především Plejády, Orion, oblast Siria a
vzdálené oblasti Vesmíru, o nichž dnes mnoho nevíme. Lidstvo
třetí kalpy žilo ve stavu vyššího vědomí než-li my a vládlo
schopností zvanou "kriyasaktí", což lze přeložit přibližně jako
"síla vytvářející schopnost tvorby pouhou myšlenkou", přičemž
předmětem tvorby mohlo být v podstatě cokoliv z oblasti
hmotného a duchovního světa. Bytosti třetí kalpy byly zpo-
čátku vysoce duchovní, ale jak se vyvíjel jejich intelekt,
docházelo k útlumu duchovní podstaty a v rostoucí míře se
uplatňoval vliv hmotného těla i vliv hmotného prostředí planet.
Na Zemi přišly tyto bytosti třetí kalpy přibližně na rozhraní
prahor a prvohor (období Satjá jugy), jak o tom svědčí poměrně

34
početné nálezy jejich zkamenělých koster, stop a artefaktů.
Bylo jich sedm a knihy různého původu uvádějí, že se jme-
novali Valarové (Anulindalé), Anunakové, (sumerské eposy),
bohové světla (Gyelrap), Ameša Spenta (Bundahišmu),
Archonti (gnostické texty), planetární prabohové řeckého a
védského panteonu atd. Těchto sedm planetárních bohů s sebou
přivedlo též sedm svých božských družek, ale rovněž i
technický a výkonný personál (Maiarové, Igigové, Gandhár-
vové a část nižších Anunaků). Tak jak rostl vliv hmotného těla
a prostředí Země, vzrůstala inteligence a tvůrčí schopnost,
počal u části bytostí třetí kalpy narůstat odpor a vzdor proti
svým otcům Dhyan Chohanům a vůči Stvořiteli. Tak se na svět
zrodil ateismus, ale i různé negativní vlastnosti jako sobectví,
chamtivost, nenávist, touha po moci a krutost. Tyto bytosti třetí
kalpy, které se vzbouřily proti zákonům Stvořitele, jsou ve
starých textech nazývány Lhamayiny (bohy Tmy, bohy
Měsíce) či anděly temných sfér. Podle knihy Dhyanů
Lhamayinové tvořili asi dvě třetiny bytostí třetí kalpy a jejich
symbolem byl ležatý srpek Měsíce. Tu část bytostí třetí kalpy,
která zůstala věrná zákonům Stvořitele, pojmenovaly staré
texty Lhay (bohy Světla, bohy Slunce). Antagonizmus mezi
oběma skupinami rostl a posléze přešel až do válečných střetů,
které se z větší části odehrávaly kdesi ve Vesmíru. Podrobněji
se o tom zmiňuji ve svých knihách Předpeklí ráje a Bohové a
apokalypsy, ale výstižné reflexe lze nalézt i v eposu J.R.L.
Tolkiena Silmarillion. O těchto událostech zasvěceně vypráví
Kabala a řada biblických textů, které neprošly tendenčními
úpravami raně křesťanských teologických redaktorů, jak se
bohužel přihodilo Bibli. Kabala bohy třetí kalpy nazývá
"Bnej-ha Elohim" - synové Elohimů (Dhyan Chohanů,
Moudrých Draků).

35
 Lhamayinové časem ovládli velkou planetu jménem Tir,
která v dávných časech obíhala po orbitě sousedící s orbitou
Země. Na Tiru Lhamayinové uskutečňovali rozsáhlý program
genetických experimentů, jejichž hlavním cílem bylo vytvoření
početné populace použitelné jako vojenské síly při plánované
expanzi na Zemi, Mars a další planety, ale i v roli dělníků a
otroků. Produktem těchto experimentů byly nejprve různé
druhy zvířecích monster, později i kombinace těl zvířat a lidí, a
když jim Stvořitel odejmul schopnost a sílu kriyasaktí,
soustředili se na cestu generativní evoluce, založené na
směšování vlastního genomu s genomem původního primi-
tivního pozemského černého plemene, vyvíjejícího se na Zemi
v oblasti rovníku. Touto cestou způsobili Lhamayinové onen
biblický "dědičný smrtelný hřích", který se promítá až do
genomu dnešního lidstva. Biblický smrtelný hřích je tedy v
podstatě hříchem genetickým, jehož podstatou je ztráta původ-
ního čistého genomu bohů třetí kalpy, vzniklá proniknutím a
propojením zvířecího genomu s genomem Bnej-ha Elohim.
Výsledkem bylo zrození obřích, ale i trpasličích monster,
divokých, krutých a nelítostných, jejichž heterozygotní genom
generaci od generace degeneroval a rychlým množením působil
na Zemi velké potíže. Ještě v čase, kdy byli Lhamayinové
obdařeni kriyasaktí, vytvořili početnou generaci svých
potomků, což byly bytosti čtvrté kalpy. Staré knihy je znají
pod mnoha jmény jako například Titáni, Ásurové, Ásové,
Daimoni, Trigardové, Giganti, Kurusové, Thorásové, Geniové,
Chic-chanové, Thandové atd. Byli ještě agresivnější, nesnášen-
livější a chamtivější, než jejich otcové Lhamayinové a na
planetách, které obývali byli stálým zdrojem neklidu a
rozmíšek. Dhyanové proto rozhodli, že budou postupně vy-
sídleni na Zem a dohlížet na ně bude menší skupina Lhaů,

36
sídlící v Sundarsomu, což byla gigantická stacionární družice
Země umístěná ve značné výši nad rovníkem. Védské knihy
v této souvislosti hovoří o 33 Surech (bozích Světla) v čele s
králem Indrou. Přesídlení na Zem se odehrálo přibližně před
85 000 lety. Po mnoha tisících let, kdy se Ásurové vyvinuli
v technicky vyspělou ateistickou civilizaci, napadli a dobyli
Sundarsom a Sury vyhnali na Zem. Tak začala válka démonů
přibližně před 25 000 lety a její třetí a poslední etapa skončila
úplnou porážkou démonů kolem 20 000 př.n.l. Podrobnější
popis událostí zájemce nalezne především v knize Bohové a
apokalypsy. Na příkaz Stvořitele odebrali Dhyan Chohanové
Lhamayinům jejich sílu kriyasaktí a spolu s jejich potomky je
zčásti nucené usídlili na Zemi, zčásti donutili odejít do vzdá-
lených a pustých oblastí Vesmíru. Země byla dvěma očistnými
potopami (52 369 př.n.l. a 34 024 př.n.l.) zbavena většiny
lidozvířat a zvířecích bastardů a tím byla připravena pro
uskutečnění druhého plánu Stvořitele, jehož podstatou bylo
osídlení Země novým plemenem lidí, jehož genetický model
hmotného těla je znám pod jménem "Adamah Kadmon".
K tomuto osídlení došlo přibližně před 35 000 lety pravdě-
podobně v oblasti Tarimské pánve a Gobi, které v té době byly
pozemským rájem (Eden). Tak na Zemi přišly bytosti páté
kalpy a jsou jimi prapředkové dnešního lidstva, které antro-
pologie identifikovala a popsala jako cromagnonskou rasu.
Lidstvo patrně bylo vysazeno i na dalších místech Země
(například na americkém kontinentě), ale o tom není k dispozici
dostatek zpráv. Relativně nejčistší formu tohoto "pátého
lidstva" lze nalézt v Pyrenejích (Baskové), na Kavkaze
(Ingušové, Čečenové, Gruzínci aj.) a stopy tohoto původního
lidstva páté kalpy tvoří některé minority severních oblastí
Kašmíru, Pákistánu a Afghánistánu (Hunzové, Nagarci aj.)

37
Lidstvo páté kalpy se od předcházejícího lidstva čtvrté kalpy
lišilo v mnoha směrech. Na prvém místě v době života, která
byla zkrácena z 1000 - 1500 let na 120 let. Lidstvo páté kalpy
má i výrazně nižší tělesnou výšku oproti bytostem čtvrté kalpy,
které měřily v průměru 3-4 m, proto byly v bájích a starých
tradicích nazývány "obry". Se sníženou tělesnou výškou došlo i
ke snížení biologické odolnosti a životnosti, pomaleji se hojí
rány. Výrazný pokles inteligence lidstva páté kalpy přímo
souvisí s hlubokou blokádou aktivit více než 80 % kapacity
mozku, přičemž blokována jsou zejména ta centra, která
sloužila ke kontaktu se sférami vyššího stavu vědomí,
Univerzálním informačním a akašickým polem. Tento hluboký
pokles fyzické a mentální zdatnosti je především důsledkem
smísení vývojově velmi vzdálených genotypů, takže potomci
získali díky tomuto smísení vedle vysloveně letálních genů i
sady genů vzájemně antagonistických či efektivně retardačních.
Došlo ke smísení nejméně tří evolučně vzdálených genotypů,
především genotypů lidstva čtvrté a páté kalpy a genotypu staré
původní pozemské vývojově mladé černé rasy. Nejvážnějším
negativním efektem se při křížení uplatnily zkázonosné
genotypy lidozvířat, které v malém množství přežily očistná
kataklyzmata. Tyto genotypy přinesly dnešnímu lidstvu
danajský dar destruktivně působících alel zodpovědných za
zločinecké a asociální chování části populace, deformace
charakteru (agresivita, vnitrodruhová nesnášenlivost, cham-
tivost, bezohlednost atd.) a tendenci k samozničení. Vnesení
zvířecího genomu lidozvířat do genomu potomků je podstatou
biblického "smrtelného hříchu", který je obdobně zmíněn i z
jiných pramenů jako celková degenerace lidstva. Zákony
Stvořitele zaznamenané ve starých knihách výslovně varují
před míšením lidstva čtvrté a páté kalpy a zejména před

38
míšením s produkty zakázaného křížení zvířat a lidí, které bylo
výsledkem genetického inženýrství bytostí třetí kalpy.
Ortodoxní výklad Bible, Koránu či Talmudu duchovně omeze-
nými kněžími vedl lidstvo k vytváření umělých mechanizmů
rasové segregace a nesnášenlivosti, přestože problém nespo-
číval v existenci ras, ale v existenci vývojově vzdálených
genomů. Následující náboženské či rasové války a otroctví jsou
jen vnějším projevem omezenosti a mentální zaostalosti lidstva,
jehož duchovní vůdci zcela selhali. To je podstata, příčina a
důsledek "smrtelného hříchu" našich dávných prapředků.
Současné lidstvo je populací hmotných bytostí nesoucích
éterická a zčásti i astrální těla (formy, rupy) bytostí páté kalpy
(cromagnonců), ale i obrů čtvrté kalpy (Neteru, Nefilim) a části
jejich božských otců třetí kalpy, kteří byli postiženi změnou
karmy v důsledku vzpoury proti zákonům Stvořitele. Podstatou
nové karmy bylo připoutání k hmotné Zemi, blokáda nadlid-
ského vědomí a sdílení osudu současného lidstva. Tak byly
bytosti tří kalp postaveny na jednu startovní čáru svého osudu.
Má-li člověk porozumět podstatě Zla a Dobra, smyslu
zákonů Stvořitele a harmonii Universa, musí především poro-
zumět smyslu své existence a pochopit své poslání v tomto
světě. Poslání člověka uvádí více či méně zřetelně řada starých
knih, nejsrozumitelněji hovoří Kniha Dhyanů (viz motto této
kapitoly) a eposy ligursko-iberského původu, obsažené v
Tolkienových dílech (Quenta Silmarillion).
Ilúvatar (Stvořitel) dlel celý věk o samotě v zamyšlení a
pak rozhodl:
"Miluji Zemi, která bude domovem Quendiů a Atanů.
Quendiové budou nejskvělejšími ze všech pozemských bytostí,
budou krásní a stvoří sami mnohem více krásy, než stvořily
dosud mé ostatní děti, dojdou na tomto světě i k největšímu

39
blaženství. Atany však obdaruji nejskvělejším darem, který
povede srdce lidí za hranice tohoto světa, ve kterém nenaleznou
klid, získají schopnost formovat své bytí mezi silami a jevy
světa, za hranice vymezené hudbou Ainurů, jež je pro ostatní
určeným údělem, aby mohli dovést k dokonalosti a dokončit
mé dílo do poslední tečky. Tímto krásným darem je úplná
svoboda volby cesty k pravdě a vědění vedoucí mnoha jejich
životy, na jejichž konci se vrátí ke mně, aby se připojili k dru-
hému tématu hudby Ainurů."
Ainurové jsou bytosti první a druhé kalpy, které jsme poznali
pod jmény Svatí Otcové, Dhyan Chohanové, Moudří Draci,
Elohim atd. Quendiové je v ibersko-ligurském jazyce pojmeno-
vání bytostí třetí kalpy, se kterými se v knihách setkáváme pod
jmény Elfové, Váňové, Surové, Áditjové atd. Jméno Atani
náleží lidem, kteří přišli na Zem jako poslední, tedy jako
lidstvo páté kalpy.
Staré knihy nás seznamují s prastarým tajemstvím, které
bylo z různých důvodů a dle jiných zájmů lidem zastíráno a
zkreslováno. Základem tohoto tajemství je, že nejvyšší entitou
člověka je "duše" (Átma), která představuje čistou sekvenci
Stvořitele v člověku. Žádná stvořená bytost jako součást vlastní
podstaty tuto sekvenci Boha nemá, protože i nejvyšší duchovní
bytosti první kalpy byly stvořeny ze sekvencí Logu, což lze
chápat jako prapodstatu Vesmíru stvořenou Bohem. Lidská
duše jako sekvence Boha, je tou Jiskrou vyslanou Stvořitelem,
aby se ve škole života změnila v božský Plamen. Tak jako otec
se zmnožuje ve svých dětech, kterým předává to nejlepší, co v
něm je, aby se jeho rod rozmnožil v počtu i vlivu, tak Stvořitel
očekává od svých Jisker změněných v Plameny zmnožení moci
a síly absolutního Vědomí a dosažení úplné krásy a harmonie
Universa. Člověk je ve své podstatě mladičký bůh, který byl

40
vyslán svým Otcem na zkušenou do předpeklí ráje, kterým je
naše Zem, aby se naučil čelit Zlu a poznal skutečné hodnoty
Dobra, Lásky a Přátelství. Tak se svým nedokonalým lidským
mozkem chápu podstatu druhého plánu Stvořitele.
Kniha Dhyanů, Sefer Razi-el ha Malach, Kabala a další
prameny se zmiňují o nesouhlasu a odporu bytostí nižších
duchovních sfér vůči plánu Stvořitele. Bohové a andělé levého
berijatického a jeciratického světa se záměrem plánu Stvořitele
nesouhlasili, protože se domnívali, že člověk stvořený podle
tohoto plánu, nebude dodržovat zákony formy a bude je měnit
dle své vůle. Bohové i andělé pravého berijatického a jeciratic-
kého světa namítali, že člověk dle své vůle a představy bude
zdrojem lásky, milosrdenství a harmonie světů. Podstatou
odporu těchto nižších duchů byla žárlivost a nevůle plynoucí ze
záměru Stvořitele vložit do člověka svou sekvenci (Jiskru),
kterou Hebrejové nazývají "Nešámá", buddhisté "Dharmakaya"
a védské prameny "Atma Buddhi".
Tyto termíny mají téměř shodný význam, přeložitelný
přibližně jako "duchovní tělo" "či duchovní formu". Závist
nižších duchů pak vyplývala z toho, že Stvořitel tímto svým
rozhodnutím postavil člověka do údělu nesrovnatelně vyššího a
závažnějšího, než jaký byl dán duchovním bytostem všech sfér.
Když Stvořitel dle svého druhého plánu vytvořil jádro nového
člověka, či spíše jeho "duchovní srdce", vložil do něj nevy-
sychající pramen lásky, soucitu, milosrdenství a harmonie.
Posláním člověka je tento podivuhodný pramen uvolnit, očistit
a prohloubit. Podle pokynů Stvořitele vytvořili Moudří Draci
(Dhyanové) ze své vlastní substance, která je v podstatě
substancí Logu, astrální tělo člověka (astrální formu), kterou
védské a brahmánské prameny nazývají "Manasa sharira" či
"Manasa rupa" a Hebrejové "Rúach". Do astrálního těla vložil

41
Stvořitel své dílo "duchovní tělo" a celý komplex Moudří draci
vybavili neukojitelnou kreativitou, neohraničitelnou touhou po
poznání a vědomím propojující člověka se všemi dimenzemi a
světy. Celým tímto komplexem sestávajícím z duchovního a
astrálního těla se člověk liší od nižších duchovních bytostí, ale
většina těchto schopností se probouzí pomalu, závisle na lidské
vůli hledat a nalézt Pravdu. Stvořitel člověka vybavil dokonale
a poskytl mu úplnou svobodu volby i tvorby, kterou nikdo jiný
kromě Stvořitele nemůže omezovat, aniž poškodí svoji vlastní
karmu. Kniha Dhyanů proces stvoření člověka popisuje tak, že
Svatý Otec a Svatá Matka v jednom (Stvořitel a Duch Svatý)
tkají duchovní strukturu člověka tak, že jeho duchovní hlava
počíná v nejvyšší duchovní rovině (Puruši) a spodní část
pomyslného duchovního těla vstupuje do hmoty (Prakrti). Dech
svatého Otce i Svaté Matky, pojmenovaný Fohat, dotváří
duchovní tělo člověka ze dvou substantivních energií pochá-
zejících z Praplamene (Logu). Takto oživení synové (lidé) se
rozcházejí do světů, aby poznali Pravdu. Na konci Velkého
dne, kdy Pravda je nalezena a plně je dosažena i Harmonie, se
synové vrátí, aby splynuli s Otcem i Matkou a vytvořili rodinu
v jednom (spojenou v jediný celek). Kniha Sefer Jecira o
poslání člověka hovoří takto:

"Mladý člověk v čistém astrálním (duchovním) těle, které

obdržel ve sféře beriatického světa nejvyšších bohů, sestupuje
jako duchovní Adam do světa jeciratického, světa nižších bohů,
tam je vložen do hmotného těla a v něm jako hmotný Adamah
Kadmon (Gayomard-člověk páté kalpy) se objevuje v hmotné
pozemské sféře zvané Ásia. Ve sféře Asia se během mnoha
životů setkává se Zlem i Dobrem, naučí se čelit Zlu, pochopí
jeho reálnou podstatu a nezbytnost své dočasné existence ve

42
sféře Ásia, kde se má naučit rozvíjet spící dary svých rodičů a
získat potřebné zkušenosti."

Kniha Dhyanů je poněkud podrobnější a udává, že entita

člověka, tvořená komplexem duchovního a astrálního těla, je
odeslána do sféry nižších bohů (andělů), kteří ji vybaví nejprve
éterickým a posléze i hmotným tělem, načež je vysazena na
Zem. V hmotném těle v prostředí Země, či obdobných
hmotných světů se vyvíjí v dlouhé řadě životů. Realitu
reinkarnací prokazuje již zmíněný Delpassův efekt. Reálnost
samotného procesu stvoření vyplývá z odhadu času nezbytného
k evoluci primitivního jednobuněčného organizmu v souladu s
představami a teorií darwinistů. Kvalifikovaný odhad udává, že
nezbytná doba pro vývoj jednoduchého organizmu z anorga-
nických složek je nejméně 500 krátě delší, než je současné
odhadované stáří Vesmíru. Sám hmotný život tedy musel
vzniknout "jinde", nebo byl stvořen. To ovšem zhola nic neříká
o vzniku duchovní podstaty člověka (vědomí), kterou darwi-
nisté pomíjí. Skutečnost procesu stvoření a tedy i "tvořivou
moc" (Stvořitele) však kupodivu potvrdily výsledky výzkumů
moderní technologie. Známý vědec Nikola Tesla vypracoval
teorii existence faktoru "Zero Time" (nulový čas) a pomocí
svého generátoru Zero Time, který sestrojil v roce 1920,
prokázal oprávněnost své teorie. Podstatou této Teslovy teorie
je zjištění, že náš Vesmír, ale i sluneční soustava a její planety
mají svůj Zero Time určující počátek jejich vzniku, a ten lze
pomocí jeho generátoru přesně změřit. Rozhodujícím zjištěním
bylo, že Zero Time má každý člověk, ale chybí většině zvířat,
protože ta jsou produktem zdlouhavé evoluce druhů, jak ji
formuloval Darwin a jeho stoupenci. Zero Time má každý
člověk jiný a tento údaj je stejně specifický, jako jsou otisky

43
prstů, pachová stopa či zvukové spektrum lidského hlasu. Zero
Time se však nevztahuje ke stáří těla člověka, ale určuje čas
stvoření jeho multidimenzionální bytosti a u mnoha lidí byla
nalezena hodnota nulového času převyšující stáří Země i
sluneční soustavy a blízkého okolí Vesmíru. Naprostá většina
lidí má nulový čas větší, než je stáří zemské biosféry, což by
dokazovalo mimozemský původ lidí, ale také nesmrtelnost
multidimenzionální entity, včetně reality reinkarnací. Existence
Zero Time však nepřímo prokazuje i reálnost téže o stvoření.
Jelikož fakt stvoření si není možno představit bez Stvořitele, je
tím nepřímo prokázána i skutečná existence Boha. Hodnoty
Zero Time vyšetřoval N. Tesla na svém generátoru ZTRG
pracujícím v oblasti frekvence 30 Hz. Teslovy závěry byly v
70. a 80. letech tohoto století prověřeny a potvrzeny v sou-
vislosti s hluboce utajovanými americkými vládními projekty
Montauk a Phoenix.
Architektonická struktura polydimenzního člověka a
vzájemná vazba jednotlivých forem i dimenzí nalezla grafické
zpodobnění jako Velká mantra, tibetský "čhörten" a grál, jak
jsem se o tom zmínil v předcházející kapitole. Analýzu historie
a způsobu stvoření duchovního i astrálního těla člověka jsme
již provedli, a tak zbývá analýza éterického a hmotného těla,
která je značně obtížná a ne všechny nejasnosti se podařilo
osvětlit. Éterické tělo zvané "Linga sharira" či "Nirmanakaya",
což bývá překládáno ve smyslu "tělo z jemné hmoty", tvoří
jakousi energetickou spojku či přechodku dovolující propojení
hmotného těla s tělem astrálním, ale rovněž zprostředkovává
vstup fenoménu "životní síly" (životní energie), bez níž je
hmotné tělo pouhou mrtvou hmotou. Podle tibetského komen-
táře ke Knize Dhyanů bylo éterické tělo stvořeno rovněž Dhyan
Chohany, ale až po stvoření hmotného těla, které Dhyanové

44
vybrali jako vyhovující jejich požadavkům. V souvislosti se
stvořením hmotného těla (formy, rupy) se rozvinula vysoce
konfliktní situace, jak o tom vypráví Kniha Dhyanů, ale i
Kabala a další starobylé knihy. Původně Dhyan Chohanové
uložili stvoření hmotného těla člověka bytostem třetí kalpy
Lhaům (nižším duchům, andělům), a to ještě v čase předchá-
zejícím zmíněnou vzpouru vůči Stvořiteli. Podle komentáře ke
Knize Dhyanů byl tento vývoj hmotné formy velmi náročný a
vyžádal si dlouhý čas. Jednotlivé vývojové etapy tohoto tvoření
se dodnes opakují ve formě vyvíjejícího se lidského embrya.
V komentáři se tvrdí, že jednotlivé etapy tvoření hmotného těla
člověka byly vybaveny živočišnou formou životní síly a po-
stupně vysazovány na 40 planet majících podobné životní
podmínky, jako má Země. Tam se posléze vyvíjely dále
ovlivněny silami té které planety. Bohužel zatím toho o evoluci
života na planetách víme příliš málo, nehledě na skutečnost, že
ani nejsme schopni tyto experimentální planety identifikovat až
na jedinou - Zemi. Utváření hmotného těla člověka byl zřejmě
velmi obtížný úkol i pro samotné Lhae a Kniha Dhyanů tvrdí,
že po čase se směr utváření rozdělil na dva směry, či dvě
evoluční pojetí, která se vzájemně více a více vzdalovala.
O těchto problémech Lhaů s utvářením těla člověka hovoří
mimo jiné sumerský epos "Athrahasis", babylonský epos "Enki
a Ninmach", chetitský epos "Vládcové nebes", peruánské mýty
o Pachamacovi, Tólkienův Silmarillion a další prameny. Došel
jsem k závěru, že diferenciace dvou odlišných tvůrčích záměrů
Lhaů byla příčinou vyhrocení pozdějších kontroverzních aktivit
dvou rozdělených skupin Lhaů. Jedna z nich zvaná Lha-
mayinové pak přešla k otevřené vzpouře a rozpoutala sérii
krutých démonských válek. Jeví se mi, že právě vyhrocený
spor o to, jak bude stvořena hmotná forma člověka, byl

45
příčinou oddělení Lhamayinů od Lhaů. Lhamayinové pak vešli
do paměti věků jako duchové temných sfér, bohové podsvětí či
bohové Země. Zaměřme se na objasnění podstaty sporu.
Lhaové v utváření hmotných forem postupovali krok po kroku
od jednoduchých forem až k savcům a teprve ve stadiu primátů
odklonili směr utváření člověka od dalšího utváření fauny.
Darwin a jeho stoupenci tento proces zaznamenali jako evoluci
živočišných forem, ale uniklo jim, že nešlo ve skutečnosti
o přirozenou evoluci, ale o utváření bohatosti forem z vůle
bytostí s vyšším stavem vědomí. Že se tento názor blíží skuteč-
nosti, prokazují nálezy rozličných artefaktů a lidských stop již
v období rozvoje trilobitů (spodní kambrium), tedy dávno před
tím, než se na Zemi objevili savci a primáti. Zájemce odkazuji
na knihu M.A. Crema a R.L. Thompsona. K nálezům, o kterých
se zmiňuji v Předpeklí ráje, připojuji odkaz na nález zkameně-
lého obřího prstu s nehtem, kostry obří ženy a dítěte a kovové
hlavy kladiva se zkamenělým topůrkem v údolí řeky Paluxy
River v Texasu, a to ve vrstvách horniny staré 135 milionů let.
Podrobnosti uvádí Magazín 2000 (č.ll z roku 1994). Je
překvapivé, že sama hlava kladiva je produktem zřejmě vyspělé
metalurgie a ocel neobsahuje nikl, ale 2,6 % chloru (spíše
izotopu síry). Obdobným důkazem je i artefakt neznámého
použití, nalezený v pískovně u řeky Mures v Transylvánii v
blízkosti zkamenělé kosti mastodonta ve vrstvě pleistocénního
stáří. O nálezech obřích koster v horninách stáří desítek
milionů let podává přehled V. Farkas (Nevysvětlitelné záhady).
Tento krátký exkurs potvrzuje zjevný omyl darwinistů.
Lhamayinové postupovali odlišnou cestou vycházející ze
zvířecího těla primáta (patrně Homo erectus), přičemž sledovali
zvýšení úrovně vědomí a inteligence tohoto zvířete. Kolik
experimentálních vzorů takto vzniklo nelze dnes odhadnout, ale

46
s velkou pravděpodobností jednou z posledních a patrně
nejdokonalejších forem zvířete s vloženou inteligencí a vyšším
vědomím byl Homo sapiens neanderthalensis. Kniha Dhyanů
konstatuje, že Moudří Draci (Dhyan Chohanové) tyto výtvory
Lhamayinů odmítli použít a použili model hmotného těla
utvořený Lhay, který nejlépe odpovídal druhému plánu
Stvořitele. Tento vzor hmotného těla vešel ve známost pod
jménem Gayomard či Kadmon. Z kontaktů s ETI z Galaktické
federace vyšlo najevo, že tento model hmotného těla byl Lhay i
Stvořitelem přijat jako univerzální vzor hmotného těla člověka
pro celý Vesmír. Odmítnutí Lhamayinové však po své újmě
pokračovali v genetickém vývoji "svého" člověka a to tak, že
cestou genetických manipulací na molekulární a submoleku-
lární úrovni kombinovali geny primátů s geny vlastního druhu
a vytvořili zcela nový genom bytosti, kterou známe spíše pod
termínem "lidozvíře". Rozličných verzí lidozvířat bylo utvo-
řeno značné množství a neandrtálec byl patrně jednou z nich.
Tyto monstrozní bytosti měly zachovány vlastnosti zvířete
(rychlost, síla, odolnost, vytrvalost), avšak navíc získaly od
svých genetických "otců" některé schopnosti a nadlidské vlast-
nosti vyplývající z vyššího vědomí. S těmito monstrozitami se
starověké národy často setkávaly a měly před nimi posvátnou
úctu a bázeň plynoucí z jejich nadlidské moci. Lze před-
pokládat, že schopnosti těchto monster byly velmi blízké
schopnostem bytostí třetí kalpy (nižších bohů, andělů). Toto
nežádoucí smísení genů zvířete s geny nižšího boha bylo
Stvořitelem a Dhyan Chohany považováno za nedovolené a
zkázonosné porušení plánu stvoření člověka a tvoří podstatu
biblického "smrtelného hříchu". Smrtelný genetický hřích ale
Lhamayinové ještě dále prohloubili tím, že vedli své potomky
ze čtvrté kalpy k pokračování genetických experimentů, jejichž

47
cílem bylo dosažení vyváženého lidozvířecího genomu cestou
generativního křížení s původní primitivní pozemskou černou
rasou (tzv. "plemeno černé Evy"), ale i s plemenem Adamah
Kadmon, po jeho vysazení na Zem. Podle pokynů Stvořitele
byla většina lidozvířecích monster zničena během několika
gigantických kataklyzmat (52 369 př.n.l., 34 024 př.n.l., 15 679
př.n.l.), ale malá část z nich se zachránila a v horských refu-
giích přežila a "hříšný" genom později přenesla křížením s
plemenem Adamah Kadmon do genomu současného lidstva.
Proniknutí cizích genů do genomu rasy Adamah Kadmon
narušilo jeho homozygotnost a vyváženost. Značnou část
problémů dnešní populace, jako je chamtivost, nesnášenlivost,
krutost, mentální labilita a tendence asociálního chování, je
patrně vnějším projevem přítomnosti škodlivých cizích genů.
První verze hmotné formy Adamah Kadmon byla herma-
froditem, ale spojení obou pohlaví v jedné bytosti bylo údajně
nevýhodné, proto Dhyan Chohanové oddělili obě pohlaví a část
životní síly prány (ti, čchi, rei-ki) odebrali Adamovi a vložili
do ženské části bytosti Adamah Kadmon. Od té doby je
původní bytost tvořena dvěma částmi s opačným pohlavím
(muž a žena) a obě části procházejí evolucí vědomí odděleně.
K jejich opětnému spojení má dojít až po ukončení evoluce v
hmotném těle, kdy se obnoví opět duchovní Adamah Kadmon.
Hluboký cit, přitahující muže ke zcela určité ženě a naopak, je
reflexí podvědomí toužícího po opětném splynutí obou oddě-
lených částí původní bytosti. Setkání obou bytostí v hmotných
tělech je spíše výjimkou než pravidlem. Občas dochází k
setkání obou částí dočasně sídlících v hmotných tělech téhož
pohlaví. Zde tkví hlavní příčina homosexuální orientace
některých lidí. Nesuďme je příkře a buďme k nim soucitní a
shovívaví, protože dopředu nikdo z nás neví, do kterého těla se

48
v příštích životech bude inkarnovat. Biblické prameny tyto dvě
části Adamah Kadmona ve hmotných tělech opačného pohlaví
pojmenovávají "Adam" (mužská část) a "Eva" (ženská část),
védské prameny Adama znají jako hmotnou bytost jménem
Mahlja, kdežto Evu pod jménem Mahljánag. To je v podstatě
tajemství původu a zrození člověka.
S architektonickou strukturou polydimenzionální lidské
bytosti souvisí další závažné a málo známé enigma, jehož
podstatou je systém propojení hmotného těla člověka s jednotli-
vými subtilními těly, z nichž lidská polydimenzionální bytost
sestává. Toto propojení je uskutečněno pomocí sítě sedmi
hlavních a několika desítek vedlejších energetických bodů
(center) známých pod jménem "čakry". V hmotném těle poloha
čaker jednak přesně odpovídá poloze specializovaných nervo-
vých ganglií a hlavní z nich (Muladhara, Manipura, Visuddhi
a Sahasvára) propojují dimenze jednotlivých subtilních těl
v harmonický systém - lidskou bytost.

Tabulka 1. Vztah čaker k nervovým gangliím

Cakra Nervové ganglie

1. muladhára Plexus pelvicus

2. svádhišthána Plexus hypogastricus
3. mánipúra ?
4. anáhata Plexus solaris
5. višuddha Plexus cervicus
6. adždná Medulla oblongata
7. sahasvára padma ? (mozek)

Láma Góvinda spojuje šestou a sedmou čakru v jediné nejvyšší

49
centrum a třetí čakru přiřazuje k Plexu solaris, což není
podstatný rozdíl v pojetí principu. Třetí čakra, známá rovněž
jako "čakra energie", je centrem umožňujícím vstup energie
dimenzí do hmotného těla a její transformaci a rozvod k dalším
čakrám. Vyjma této třetí čakry má každá z čaker v podstatě
dvojí roli:
1. od třetí čakry přejímá "vyživovací" energii určenou
skupině tělních orgánů;
2. přejímá a určenému místu těla předává řídící impulzy
přicházející ze subtilních těl a vlastní monády (duše). Podle
různých pramenů je shoda v tom, že první a druhá čakra je
v přímém kontaktu s éterickým tělem, čtvrtá a pátá čakra s
astrálním tělem, kdežto šestá a nejvyšší sedmá čakra má
propojení na duchovní tělo Buddhi. Uzavírání čaker, nebo
snížení průchodnosti energetických kanálů mezi nimi se
navenek projevuje především různými nemocemi a psycho-
somatickými obtížemi, které mohou dosáhnout hlubšího
narušení vědomí. Přerušení kontaktů mezi třetí, druhou a první
čakrou, ke kterému dochází poměrně často u velmi starých a
nemocných málo pohyblivých lidí, ale i u notorických opilců,
způsobuje nezřídka jakousi explozi energie čakry a dochází k
dosud neobjasněnému jevu známému jako "spontánní vzplanutí
člověka". Tímto problémem se budu hlouběji zabývat v kapito-
le Spalující dech Slunce. Blokáda čtvrté a páté čakry a omezení
průtoku energie mezi nimi je prapříčinou většiny současných
nemocí lidstva a zřejmě stojí i v pozadí stále častější imuno-
deficience lidského organizmu. Velmi zajímavé je postavení a
role šesté a sedmé čakry, které je stále v mnoha směrech
záhadné. Bylo popsáno mnoho těžkých traumatických poško-
zení mozku člověka způsobených vnějším zásahem, kdy byly
poškozeny rozsáhlé oblasti mozku s vyřazením činnosti zraku,

50
sluchu, řeči i hmatu, ale funkce vědomí a schopnost logického
myšlení poškozeny nebyly. Profesor Penfield využil metodu
mapování povrchu mozku pomocí slabých elektrických
impulzů, aby vymezil centra psychických mozkových funkcí.
Přes opakovanou a usilovnou snahu se mu nezdařilo nalézt
centra vědomí a inteligence. Fyzik E. H. Walker z jeho vý-
sledků vyvozuje, že vědomí je kvantované pole subtilního
charakteru a jeho centrum či zdroj leží mimo hmotné tělo ve
vyšším časoprostoru. Ve svém pojednání "The Nátuře of
Conscionsness" (Podstata vědomí) v č. 7 časopisu Mathema-
tical Bioscience (1970) uvádí, že jedinečnost lidského vědomí
spočívá v existenci systémově propojeného logického aparátu,
který v naší dimenzi končí lidským mozkem. Vědomí proto
není výsledkem činnosti mozku, ale projekcí subtilní podstaty
člověka, jež přesahuje z jiné dimenze. S tím nelze než souhla-
sit, protože Walker jinými slovy říká totéž, co knihy Dhyanů,
Kabala a další prastaré svaté texty. Walker ale říká moderním
způsobem to, co dávno před ním formuloval J. Eccles. Jestliže
skutečně sídlo vědomí člověka leží mimo tento svět v jiné
dimenzi a vše tomu nasvědčuje, tak se potvrzuje nejen složitá
duchovní struktura člověka, ale také realita řetězu inkarnací,
jimiž lidská bytost do tohoto hmotného časoprostoru prolíná.
Toto pojetí hmotné reality odpovídá rovněž teorii systémově
větveného Vesmíru (Branching Univerze Theory), kterou
svého času vyslovili J. A. Wheeler, H. Everett a N. Graham.
Podle této teorie lidská bytost je polydimenzní entitou vrůsta-
jící svým vědomím do hierarchicky řazených kvantovaných
soustav Universa. Musím v zájmu objektivity připomenout, že
s touto teorií života jako důsledku prorůstání hierarchických
dimenzí přišli čeští vědci F. Herčík a O. Borůvka již na počátku
čtyřicátých let tohoto století.

51
 Těžko zpochybnitelné potvrzení této teorie přišlo od
amerických vědců zabývajících se v rámci projektu Montauk a
Phoenix experimenty s ozařováním lidského mozku mikro-
vlnnou energií během hledání postupů dovolujících ovládání
davů. Pokusný objekt, kterým byl dobrovolník z řad samotných
vědců, utrpěl těžké mozkové trauma, které vyřadilo z činnosti
více než 90 % jeho mozku. Podle lékařských testů mozek téměř
nespotřebovával kyslík a byl prakticky mrtvý. Podivné bylo, že
postižený vědec měl zachovány nejen všechny fyziologické
funkce, ale nedošlo ani ke zjistitelným změnám vědomí a
logického aparátu myšlení. Po vyhodnocení všech analýz
tohoto stavu došli vědci k závěru, že veškeré procesy řízení a
systémové regulace těla jsou prováděny mimo náš časoprostor,
tedy z jiné dimenze, takže se pravděpodobně jedná o dosud
neznámý způsob mimosmyslové komunikace. Pokusil jsem se
naznačit, že úděl a poslání člověka v hmotném světě má svůj
hluboký smysl, jehož pochopení nám lidem usnadní cestu tímto
pozemským předpeklím ráje, které nám bylo určeno Stvo-
řitelem jako první třída vysoké školy mladých bohů.
Pochopíte-li své životní poslání a cíl své existence, budete žít
snáze a zbavíte se balastu zatěžujícího zcela zbytečně lidské
žití. Zřejmě nejsme ve Vesmíru sami a existuje několik planet,
na kterých se dle určené karmy vyvíjejí naši bratři rodu
Kadmon.

52
NAVRAŤ DÉMONU

To, co se stalo živým tělem

a dosud nemá duši,
bude přinášet smrt,
než to bude přemoženo.

Nostradamus, Centurie I. 22

Nestává se příliš často, aby realita všedního dne nastavila

křivé zrcadlo zbytněnému sebevědomí a aroganci některých
vědců i politiků, jako se stalo v případě zvaném "UFO"
(Unidentified Flying Objects-neurčené létající předměty). Stále
ještě existuje početná skupina vědců a politiků domnívajících
se, že UFO nejsou nic jiného, než přeludy či špatně rozpoznané
přírodní úkazy, takže jakákoliv diskuse o nich je ztrátou času.
Jenže realita života je vedena neúprosnou logikou a nechová se
podle předpokladů a regulí vědců. Od počátku roku 1947 do
konce roku 1952 na západní hemisféře havarovalo, nebovíce
méně úspěšně přistálo 16 mimozemských létajících strojů,
vnichž nebo blízkém okolí bylo nalezeno 65 mrtvých těl ETI
(Extra Terrestrial Intelligence - mimozemské rozumné bytosti)
a pouze jediný živý mimozemšťan. Z uvedeného počtu hava-
rovaných UFO bylo 13 objektů nalezeno na teritoriu USA, dva
v Mexiku a v červnu 1952 byl jeden objekt nalezen na
Špicberkách. Mezi roky 1966-68 havarovalo pouze na území
USA dalších 5 UFO. Nejméně tři doložené případy havárie
(sestřelu) se odehrály nad územím tehdejšího SSSR. Vzhledem
ke strategickému významu nalézaných vraků UFO neexistuje

53
přesná statistika havárií na povrchu celé Země. Domnívám se
na základě kvalifikovaného odhadu, že odhad 50 havárií UFO
není vůbec přemrštěný. Mimo jiné vešlo ve známost, že v roce
1939 havaroval jeden UFO na severoněmeckém pobřeží, ale
zpráva o události není k dispozici, přestože říšské námořní síly
používaly tento vrak několik let jako cíl pro cvičné střelby
lodních děl. Stroje mimozemšťanů jsou zjevně produktem
technologie na Zemi neznámé a mnohem vyspělejší, než je
špičková letecká technologie USA, Francie a SSSR. Závažné
je to, že dosud nebyla pochopena ani podstata pohonného
systému a materiál vraku má neznámou strukturu a neznámé
složení, což svědčí o nesrovnatelně pokročilejší metalurgické
technologii, než vlastní nejvyspělejší pozemské státy. Lze říci,
že havárie UFO nejsou vůbec výjimečnou událostí, protože
pouze v období mezi roky 1952 a 1953 bylo nalezeno dalších
10 vraků UFO spolu s pozůstatky 26 ETI, ale i čtyři dosud
žijící mimozemské bytosti. Z tohoto počtu bylo 9 UFO nale-
zeno na území USA. V roce 1958 byl v pouštních oblastech
Utahu nalezen nepoškozený mimozemský letoun, ale bez
posádky. V únoru 1962 byl na pláži nedaleko Timmendorfu
u Lübecku nalezen další vrak UFO. Novým zbraňovým
systémem vyvinutým v USA v rámci SDI bylo v noci 28. září
1989 nad zátokou Moriches u Long Islandu (USA) sestřeleno
mimozemské letadlo tvaru bumerangu a další bylo v této obla-
sti sestřeleno 24. listopadu 1992, přičemž se zřítilo do parku
South Haven. 7. května 1989 vzlétl z letecké základny Valhalla
u Pretorie Mirage F II G, vybavený experimentálním lasero-
vým kanónem Thor 2 vyvinutým rovněž v rámci SDI a sestřelil
mimozemský letoun, který se zřítil v poušti Kalahari nedaleko
hranic Jihoafrické republiky s Botswanou. Ve vraku byli nale-
zeni dva ETI, ale později jeden podlehl zraněním. Jak bylo

54
později zjištěno z kontaktů s ETI, jsou hlavní příčinou tako-
vého množství havárií UFO početné radarové stanice vysílající
silné mikrovlnné záření. Později američtí vědci v rámci
projektu Phoenix II zjistili, že mikrovlnné záření 710-750 MHz
tvoří "okno do mozku" a způsobuje blokádu některých vyšších
mozkových funkcí u lidí, ale zřejmě i u ETI.
Během roku 1953 zjistily radarové stanice včasné výstra-
hy, že z hlubin kosmu se k Zemi blíží větší počet velkých
objektů zjevně mimozemského původu. V rámci amerického
projektu Sigma byl s touto skupinou mimozemských objektů
navázán radiový kontakt, ale záměry a cíle ETI zůstaly utajeny.
Část mimozemských objektů zakotvila na stacionární dráze v
rovníkové oblasti, ostatní zřejmě přistály na Měsíci a patrně i
na Marsu. 20. února 1954 došlo k prvnímu kontaktu důstojníků
US AF s ETI na základně Edwards Airforce na dně bývalého
jezera Muroc, kterého se zúčastnil i tehdejší prezident
D. Eisenhower. Na základně přistálo 5 různých typů mimo-
zemských letounů, dvě lodi měly doutníkovitý tvar a tři měly
formu disku. ETI, kteří z nich vystoupili, měli zevnějšek
podobný lidem i podobnou tělesnou výšku a dýchali vzduch
bez přileb a filtrů. S Eisenhowerem a důstojníky US AF
hovořili anglicky. Sdělili, že na Zemi hodlají zahájit program
výchovy lidstva. O sobě tvrdili, že jejich domovem je planeta
ze systému Betelgeuze v souhvězdí Orion, která má podobné
životní podmínky jako Země. Vystupovali oficiálně jako zá-
stupci federace planet a požadovali odstranění atomových
zbraní, ale odmítli poskytnout Zemi své pokrokové technolo-
gie. Jejich požadavek Eisenhower odmítl s tím, že po splnění
požadavku ETI by se USA staly bezbrannou zemí. Tím v
podstatě skončil oficiální kontakt se skupinou ETI z Federace
planet, kterým se později začalo říkat "pozitivní ETI". Další

55
kontakt se uskutečnil mezi dvěma ETI a důstojníkem zpra-
vodajské služby a trval 3 hodiny. ETI však náleželi do jiné
skupiny mimozemšťanů, později zvaných "negativní ETI",
kteří zastupovali entitu Imperiální aliance nemající příliš
přátelské vztahy s Federací planet. Později se ukázalo, že
Imperiální aliance sestává patrně ze tří skupin ETI, a tak je
Američané pojmenovali "Trilaterálové" (lat. "láteře" = skrývat
se, být neznám, tajit se). Po tomto kontaktu následovalo tajné
oficiální setkání na základně Edward Airforce, během něhož
byla v podstatě dohodnuta smlouva mezi USA a Imperiální
aliancí. K podepsání této smlouvy došlo 25. dubna 1964 a za
USA ji podepsal sám prezident. Kdo se zajímá o podrobnosti,
nalezne je v knihách M. Hesemanna, G. Moosbruggera,
M.W. Coopera, H. Bluma, T. Gooda a dalších autorů. Podle
dílčích a nepotvrzených informací uzavřel obdobnou smlouvu i
tehdejší SSSR. USA se smlouvou zavázaly poskytnout málo
obydlené pouštní oblasti Arizony, Nového Mexika, Utahu a
dalších států k vybudování podzemních základen. Skutečný
počet těchto základen není znám a některé nepotvrzené údaje
udávají, že Trilaterálové mohou mít v pouštních oblastech až
75 základen. Pohlédneme-li zpět do historie Atlantidy, zjistíme,
že právě území dnešního Colorada, Nevady, Arizony, Utahu a
Nového Mexika, kde se dle smlouvy s vládou USA usadili v
podzemních základnách Trilaterálové, je v podstatě totožné se
"zemí Mayro", která v době rozkvětu Atlantidy byla satelitním
státem císařství Trigardů. Podle nedoložených informací si zde
Atlanťané vybudovali podzemní azyly na ochranu před očeká-
vaným kataklyzmatem. Na některých podzemních základnách
umístěných často v indiánských rezervacích, spolupracovali
s ETI i američtí vědci. V tomto smyslu je nejčastěji zmiňována
báze S4. Prezident i vláda USA ve smlouvě vyjádřili souhlas

56
 s používáním dobytka ke genetickým experimentům a s lékař-
ským vyšetřováním vybraných lidí. Byla vyslovena podmínka,
že lidem nesmí být ubližováno a nesmí být vystaveni
bolestivým procedurám. ETI se smluvně zavázali předat vládě
USA některé své technologie a také několik provozuschopných
letounů se zásobou paliva. Fyzik B. Lazar, který se účastnil
zkoumání pohonného systému předaných letounů tvrdil, že
viděl devět mimozemských letounů různých typů, ale zkou-
mání mimozemské letecké technologie pokračovalo jen velmi
pomalu a dodnes není zvládnut pohonný systém.
Již v polovině 60. let se ukázalo, že Trilaterálové, vědomi
si své technické a technologické převahy i nadřazenosti
vědomí, přestali své závazky plynoucí ze smlouvy dodržovat a
v širokém měřítku provádějí únosy lidí. Americká Roper
Organisation provedla před několika roky průzkum četnosti
únosů lidí a po statistickém vyhodnocení se ukázalo, že z kaž-
dých 50 Američanů byl jeden unesen, což by odpovídalo
celkem 3,7 milionu unesených lidí a řada z nich i opakovaně.
Nepotvrzené údaje hovoří o tom, že každý čtyřicátý unesený
člověk byl "označkován" mikročipem (mikrosondou) o velikos-
ti 40-80 mikronů vloženou do mozku, nejčastěji do blízkosti
hypofýzy a Medully oblongaty. Tyto mikrosondy byly zjištěny
během tomografického vyšetření a několik desítek jich bylo
operativně lidem vyjmuto. Podle odhadů MJ 12, zmiňovaných
Cooperem, nenávratně zmizelo či bylo usmrceno při gene-
tických experimentech mimozemšťanů asi 600 000 lidí, a to
pouze v USA. Kolik lidí zmizelo v ostatních částech světa, kde
'se podobná šetření neprovádějí, nelze ani přibližně odhadnout.
Únosy lidí bez návratu se datují již z doby I. svět. války, kdy
před zraky mnoha tisíců vojáků zmizelo 266 vojáků Norfolské-
ho pluku v srpnu 1915 během bitvy o strategický pahorek č.60

57
u tureckého města Gallipoli. Útočící jednotka vstoupila do
podivného mraku zahalujícího temeno pahorku a navždy
zmizela beze stop. Podobná situace se odehrála v roce 1939
v Číně, kdy beze stop zmizelo 2 988 čínských vojáků z obran-
ných pozic bránících se japonskému útoku. Japonci je nezajali,
mrtvá těla nebyla nalezena a do týlu utéci nemohli, protože by
museli odejít přes postavem jednotek druhého sledu. V roce
1930 zmizelo asi 50 indiánů z vesnice u jezera Angikum, leží-
cího asi 300 km západně od Hudsonova zálivu. Bylo zjevné, že
odešli náhle, protože ve vesnici zanechali zbraně, osobní
potřeby, jídlo, šaty a psy uvázané u stanů. Zmizelo i několik těl
z jejich nedaleko ležícího hřbitova. Bez dokumentace je
uváděno zmizení mnoha osob na obou stranách front I. světové
války, ale v tomto případě zmizení mohly způsobit bojové
akce. Ke značnému počtu únosů dochází i na mořích. V roce
1840 u pobřeží Kuby zmizela posádka obchodní lodi Rosalie.
V roce 1883 u pobřeží nedaleko Canby v Oregonu zmizela
posádka lodi J. B. Cousins, v roce 1953 osiřela podobně loď
Holch v Indickém oceánu atd. Nejznámější je však únos mající
očitého svědka K. Schneidera, který postihl čtyřicetičlennou
posádku rybářské lodi 23. března 1974 u východního pobřeží
Jižní Ameriky. Únosy se však odehrávaly nejen v novověku,
ale i krátce po přelomu letopočtu.
V roce 84 byla vyslána k potlačení povstání severního
království Brigantie IX. římská hispánská legie. Když opustila
svou základnu ve Španělsku, zmizela beze stopy. Seznam 28
legií vytvořený v době Marca Aurelia se o Legio IX. Hispania
již nezmiňuje a její povinnosti převzala Legio VI. Victrix. Ve
válce o "španělské dědictví" zmizelo v Pyrenejích 4 000 vycvi-
čených, zkušených a plně vyzbrojených vojáků když opustili
svůj tábor a navždy zmizeli v ranním oparu. Nenašlo se jediné

58
tělo, jediný kus výstroje či zbraně. V roce 1858 zmizelo v Indo-
číně 650 vojáků francouzské koloniální armády během svého
pochodu do Saigonu. Zdá se, že únosci využívali velkou
koncentraci lidí při válečných střetech k doplnění "lidského
materiálu" pro své experimenty, které jsou zřejmě stejně
zničující jako vedené války mezi národy. Četní svědci únosu
britské jednotky bojující u Gallipoli, o kterém jsem se již
zmínil, popisující událost tak, že kolem pahorku nehnutě trčelo
osm mraků téhož tvaru, působícího dojmem kompaktní hmoty
pecnu chleba. Když do největšího z mraků ležícího těsně nad
zemí vstoupili vojáci Norfolského pluku, tak hned po vstupu
posledního vojáka se mrak zvolna zvedl a spolu se zbývajícími
sedmi se vzdálil směrem ke hranicím Bulharska. S podobnými
podivnými mraky se v pozdějších letech setkalo mnoho lidí,
zejména v oblasti Ďáblova moře u Japonska a v prostoru
Bermudského trojúhelníku (Bílek, Duffack, Fiebag, Blum,
Edwards, Farkas a další). Z některých pozorování jevů
odehrávajících se při experimentech Rainbow (Philadelphia) a
Montauk vyšlo najevo, že procesy, jejichž důsledkem je časový
posun, vytvářejí mlhu či neprůhledný závoj podobný mraku na
rozhraničení prostorů s různou časovou invariancí, což mnohdy
souvisí i se změnami vektoru gravitačního pole. Kdo překročí
hranici invariantnosti, mizí z naší dimenze. Obdobným způso-
bem (bez mlhy) jsou v posledních letech prováděny únosy lidí
v nočních hodinách, když pomocí řízeného vektoru gravitač-
ního pole se poruší časová invariance a unášené osoby tak jsou
protahovány hyperčasovým tunelem na pomezí dvou dimenzí,
kde neexistuje neproniknutelnost hmoty. Lidé jsou unášeni skrz
zdi, okna, střechy a podobně. Cosi podobného asi potkalo i
britskou jednotku u Gallipoli.
Na mnoha místech obou amerických kontinentů již byla

59
nalezena zohavená lidská těla zbavená krve a některých orgánů,
podobně jak se stalo asi se 100 000 kusy dobytka na americkém
Středozápadě. Kusy lidských těl, tkání a vyjmuté orgány byly
rovněž nalezeny v některých vracích UFO. Během posledních
deseti let bylo jen na obou amerických kontinentech nalezeno
nejméně dvacet zmrzačených mrtvých lidských těl zbavených
krve či některých orgánů (jazyk, genitálie aj.). V okolí těchto
otřesných nálezů byly často nalezeny stopy přistání mimo-
zemských letounů, nebo jejich přítomnost byla pozorována
svědky. Tyto události mimoto bývají spojeny především s
přítomností malých, šedých či šedozelených mimozemšťanů,
což poněkud objasňuje cíle jejich působení na Zemi.
Trilaterálové (negativní ETI) vybudovali s přímou pomocí
vládních složek USA také rozsáhlé, moderně vybavené
podzemní laboratoře na základně Achuletta Messa u Dulce
v Novém Mexiku. Další podzemní laboratoře jsou udávány
jihovýchodně od Groom Lake v Nevadě, v blízkém okolí
Sunspotu, Datilu a Pie-Townu. Lze oprávněně předpokládat, že
další se podařilo utajit a o existenci jiných neví ani americké
vládní struktury. Díky událostem v Dulce můžeme mít alespoň
rámcovou představu o tom, co v těchto laboratořích Trilate-
rálové skutečně provádějí. Podle smlouvy pracovali s ETI
v Dulce i američtí vědci, ale když jimi byli donucováni k ex-
perimentům na lidech, které daleko překonávají nelidskost
experimentů japonských a nacistických lékařů v koncen-
tračních táborech, došlo ke konfrontaci a američtí vědci byli
zajati. Speciální jednotky americké armády Delta Teams se
silou pokusily laboratoře v Dulce obsadit a vědce i unesené lidi
osvobodit, ale akce neměla úspěch a stála život 66 vojáků.
Přesto se podařilo získat řadu otřesných informací shrnutých
v tzv. "Dokumentech z laboratoří Dulce". Tyto dokumenty

60
sestávají z 25 černobílých fotografií, videozáznamu bez
komentáře a několika stránek dost nesourodého textu. Vládní
složky tyto dokumenty přísně utajují, zřejmě v obavě z hněvu
obyvatel své země. Přesto indiskrecí navenek část informací
pronikla. Tyto dílčí informace hovoří o tom, že negativní ETI
(Trilaterálové) mají blíže nespecifikované somatické potíže a k
jejich léčení používají lidskou a zvířecí krev (koupele). Zvířecí
a lidské orgány a tkáně používají při "konstrukci" biorobotů a
patrně i jako náhradní orgány svých těl. Jako léčiva používají
skupiny látek, zejména enzymy, hormony, ale i sperma a
vajíčka pro genetické experimenty. Pro tyto účely například
sloužilo 40 lidí zbavených vlastní vůle, kteří byli připoutáni
k různým přístrojům, které z jejich orgánů průběžně uvedené
skupiny látek izolovaly. Lidská těla tak vlastně sloužila jako
malé biologické továrny pro výrobu bioaktivních sloučenin.
Ženy jsou používány ke generativním experimentům, jako je
oplodnění vajíčka a rozvoje plodu do stadia diferencovaných
tkání, muži jsou zdrojem spermií. Dokumenty z Dulce nazna-
čuji, že lidské tkáně slouží i k jídlu. V posledních letech bylo
zejména v povodí Amazonky nalezeno mnoho lidských těl
zcela zbavených krve a podle místního jazyka to přešlo do
povědomí jako fenomén "chupa chupa", o kterém se zmiňuje
L. Vydra (Magazín 2000, 1995, č.12, str. 2). Jak již bylo dříve
zmíněno, používají ETI lidskou krev ke koupelím a také
k maceraci vlastní pokožky pomocí přikládaných tamponů
nasáklých krví. To nasvědčuje okolnosti, že ETI nemají v po-
řádku krevní oběh a pravděpodobně i přenos kyslíku do tkání.
Lidské vajíčko oplodněné spermiemi mimozemského původu
slouží k výrobě biorobotů TWO, o nichž ještě budu hovořit.
Lidské zárodečné buňky (zejména spermie) ETI vystavují
působení tvrdých složek ultrafialového záření a gama záření,

61
což vede k aberaci chromozomů, zejména k mutacím DNA na
molekulární úrovni.
Některé události nasvědčují tomu, že podzemní experi-
mentální střediska Trilaterálů jsou i v jiných částech světa, jak
o tom svědčí následující příhoda. V roce 1989 prováděli ruští a
norští geologové na Sibiři hluboký strukturální vrt v oblasti
hlubokých tektonických zlomů odpovědných za zemětřesení.
Tyto vrty jsou analyzovány nejen odběrem vyvrtaného horni-
nového materiálu, ale i sledováním teploty, tlaku, tektonických
vln a tzv. "ruchů". Používají se k tomu velmi citlivé široko-
pásmové mikrofony periodicky vsunované do vrtu. V hloubce
přibližně 16 km prošel vrt velkou dutinou, v níž zasunutý
mikrofon zaznamenal lidské hlasy a pláč mnoha lidí. Doktor
Asakov, který tyto práce řídil, nechal fonické záznamy na
magnetofonu důkladně prověřit a celou operaci zopakovat, ale
výsledky byly tytéž. Po několika dnech se z vrtu vyvalil oblak
směsi par a dusivých plynů o teplotě kolem 1100 °C a vrt byl
uzavřen zřejmě zatavením. Zvukové záznamy prověřil seismo-
log B. Nymmandel a potvrdil, že jednoznačně se jedná o lidské
hlasy. Další pokračování prací na hlubinném vrtu bylo zasta-
veno do vyjasnění pozadí událostí, což se ovšem do dnešního
dne nepodařilo. Domnívám se, že přijatelné vysvětlení spočívá
v tom, že zcela náhodně byla navrtána jedna z dosud neiden-
tifikovaných podzemních laboratoří či základen Trilaterálů, se
kterými před časem zřejmě Rusové uzavřeli smlouvu téhož
druhu jako Američané.
Po konfrontaci mezi Trilaterály a Delta Team byly vztahy
vládních úřadů k ETI zmrazený po dobu asi dvou let, během
kterých mohla americká vláda pouze tiše zoufat nad starými
chybami. Skupina vybraných politiků určená pro kontakty s
Trilaterály byla oficiálně jmenována jako komise "Majority 12"

62
a časem se vžila zkratka "MJ 12". Díky rozsáhlým pravomocím
a hlubokému stupni utajení se poznenáhlu MJ 12 stala vládou
ve vládě USA, která nepodléhala ve svých rozhodnutích ani
prezidentovi, ani vládě, ale ani Kongresu USA. Vznikla elitní
všemocná skupina dvanácti "nejmoudřejších" mozků USA, ale
o některých jejich aktivitách stěží lze uvažovat jako o produktu
elitní americké inteligence. Prezident Kennedy, který stav věcí
zjistil a nařídil rozpuštění MJ 12 nepřežil, a řada stop organi-
zátorů jeho vraždy vede právě k MJ 12. Je pravděpodobné, že
veškerý další kontakt s Trilaterály převzala a kontroluje pouze
MJ 12 a mimo ní není nikoho, kdo by znal vše o skutečném
stavu věcí. Celá situace, stěží myslitelná v Evropě, se odvíjí ve
vyhraněných elitářských tendencích Američanů, které jsou
jakousi moderní obdobou elitářství feudální šlechty. Elitářské
tendence jsou pěstovány u Američanů již od školního věku,
zejména od počátku středoškolského studia, ale plně se rozví-
její až v období vysokoškolského studia. Vznikají uzavřené
elitní společnosti, jako je například "Jason Society", sdružující
společenství absolventů dlouho po ukončení studia, přičemž
vnitřní struktura často velmi upomíná na evropské tajné
společnosti "Zlatý úsvit", "Společnost Thule", "lóže F.O.G.C.",
"lóže 99" a podobně. Uvnitř Jason Society se vytvořila početně
malá skupinka lidí známá jako "Mozkový trust" či "Moudří
muži", která je podstatou a jádrem MJ 12. Američtí novináři
zasvěcení do pozadí této problematiky někdy ve zmíněných
souvislostech hovoří o "Eastern Establishmentu". O tom, co
zmíněné evropské elitářské společnosti v 19. a na počátku 20.
století přinesly obyvatelům Evropy, je dost podrobností. Tak
Společnost Thule byla kolébkou německého nacismu, podobně
jako lóže 99, jejímž členem po jistou dobu byl i A. Hitler.
V 70. letech byli do Jason Society přijati členové "Trilateralan

63
Commission", kteří úzce spolupracují s negativními ETI-Tri-
laterály a je dost pravděpodobné, že jsou jimi zcela zmani-
pulováni. Skupina MJ 12 existuje v podstatě dodnes a byla
rozšířena o zástupce Trilateralan Commission. Pro lepší utajení
je po nástupu každého nového amerického prezidenta její název
změněn. Tak v období vlády Eisenhowera šlo o "5412 Comi-
tee", po nástupu Johnsona se název změnil na "303 Comitee",
za Nixona "40 Comitee" a za doby Regana "Pí 40 Comitee".
Její současný název není znám, ale nelze pochybovat o jejím
přežívání a významném vlivu. Podrobnější údaje lze nalézt v
knize senátora M.W. Coopera "Mimozemšťané v pozadí vlády
USA", dále v knize S. Deya "The Cosmic Conspiracy", v knize
J. Keitha "Casebook on Alternativě 3" a W. R. Lyne "Spáče
Aliens from the Pentagon". Většinu těchto knih vydalo
americké nakladatelství Adventures Unlimited. Díky neprozí-
ravosti prezidenta Eisenhowera a tehdejší americké vlády dnes
USA na svém území nedobrovolně hostí neznámý počet
negativních ETI, kteří mají naprostou vědeckotechnickou
a technologickou převahu nad USA a celým světem. Tato
nekontrolovatelná "pátá kolona" v USA (a možná i v Rusku)
představuje mocnou potencionálně agresivní parazitní strukturu
nebezpečnou celému světu. Při vědomí této situace jsou
všechny diskuse o realitě UFO a kontaktu s mimozemšťany
vysloveně dětinské a působí spíše jako etudy "comedia
dell'arte". Je to klasický případ selhání vědy v situaci, kdy by
měla vést intenzivní výzkum a šetření. Zkušenost generací říká,
že strach budí především to, co je neznámé a proti čemu ne-
známe způsob účinné obrany. Pokusím se shrnout a analyzovat
dostupné informace o negativních ETI, aby bylo možno
alespoň rámcově odhadnout jejich úmysly a cíle. Takzvaná
"Žlutá kniha", obsahující záznamy výslechů a zkoumání

64
zajatých ETI a kterou vlastní MJ 12, uvádí některé zajímavé
údaje, třebaže část z nich může být pokusem o dezinformaci.
Podle sdělení ETI navštěvuje Zemi víceméně pravidelně 10-12
mimozemských entit s výrazně odlišnými rasovými znaky.
Náhodné či nepravidelné návštěvy však již uskutečnilo 66
mimozemských entit, přičemž všechny tyto entity jsou tech-
nicky a technologicky podstatně vyspělejší než pozemšťané.
Mimozemšťané údajně tvoří dvě signifikantně odlišné skupiny
s odlišnou filozofií, etikou a sociální strukturou. I když mezi
nimi neprobíhá přímá vojenská konfrontace, je stávající situace
vyjádřitelná spíše jako dočasné ozbrojené příměří, přerůstající
často ve "studenou válku". Tak zvaní "pozitivní" ETI jsou
spojeni ve velkém mezihvězdném společenství Galaktické
federace spojující souručenství údajně 127 miliard bytostí.
Svou filozofií, etikou i sociální strukturou společnosti prakticky
odpovídají starověkým Ádiťjům (Surům). Jsou to duchovně
vyspělé bytosti ztotožnitelné s lidstvem čtvrté kalpy, které
kdysi žilo na Zemi a zůstalo věrné zákonům Harmonie
Vesmíru, kterým je někdy dáván název "zákony Jediného
Stvořitele". Před 25 000 lety, kdy na Zemi vypukly "démonské
války", patřili tito ETI (či spíše jejich potomci) do skupiny
pojmenované "Synové zákona Jediného Boha". Podle úrovně
vědomí tvoří několik skupin a nejvyšší z nich Velcí Mistři
(Svatí Otcové) pravděpodobně odpovídají starověkým planetár-
ním bohům, kteří stáli u kolébky dnešního lidstva náležejícího
do páté kalpy. O těchto planetárních bozích se zmiňuji ve
svých knihách Předpeklí ráje a Bohové a apokalypsy. Podobu
hmotného lidského těla využívají jen občas dle nezbytnosti
vyvolané děním. Nižší civilizace těchto ETI jsou v podstatě
potomky védských Surů, kteří byli ve starověku nazýváni
Bílými či Dobrými Hady. Do vlastní evoluce pozemšťanů

65
přímo nezasahují, ale mohou ji pozitivně a nenápadně ovliv-
ňovat. Domnívám se, že pouze díky jim nás dosud negativní
ETI nezotročili a řada havárií létacích strojů Trilaterálů byla ve
skutečnosti sestřelem příliš agresivních entit negativních ETI.
Pokud čtenáře zajímají bližší podrobnosti, odkazuji je na knihy
G. Moosbruggera (A přece létají) a M. Hesemanna (UFO -
Kontakty, Tajná věc UFO L, II.).
Negativní ETI jsou početně slabší, avšak technicky a
technologicky velmi vyspělí. Vytvořili spojenecký svazek
"Imperiální aliance", jejíž metody a cíle jsou blízké nacistické
ideologii Třetí říše o nadvládě nadlidské rasy. O vnitřní
struktuře Imperiální aliance není mnoho známo. Skupinu, s níž
Američané uzavřeli smlouvu, pojmenovali "Trilaterálové",
podle skutečnosti, že sestává ze tří ras (rasových skupin),
o nichž není mnoho informací (lat. "láteře" = být skryt, tajit se,
tajný). Zpráva Assessement (SHAPE) hovoří o čtyřech mimo-
zemských rasách, ale jedna z nich je výrazně submisivní a má
roli spíše sluhů či lokajů. Dodatek této zprávy uvádí, že misi
mimozemšťanů později po jejich vysazení na Zemi tvořilo asi
100 odlišných skupin, ale většina z nich je patrně geneticky
upravena a přizpůsobena pro vykonávání specifických funkcí.
Američtí vědci zkoumali jejich tělesné pozůstatky z vraků
havarovaných UFO a také zajatce ze sestřelených létacích
strojů a dali jim jméno "EBE" (Extraterrestrial Biological
Entity = mimozemská biologická entita). Entitou EBE se budu
více zabývat později. Dominující skupinou v Imperiální alianci
jsou pravděpodobně Xhumzové (čti Šhumzové), kteří sami
sebe označují jako "Inteligenci Gizeh" a tvrdí, že na Zemi
sídlili již před 25 000 lety a člověk je údajně výsledkem jejich
genetických experimentů. Podle mých šetření, o nichž hovořím
v knize Bohové a apokalypsy, sídlila na Zemi před 25 000 lety

66
skutečně jedna technicky zdatná civilizace známá jako Atlan-
ťané, či Antaiolové nebo Trigardové. Termín "Trigardové" byl
používán v Asii mezi protivníky Atlanťanů v čase démonských
válek. V sanskrtu to znamená přibližně "tři (národy) chtivé
moci" (sans. "garda" = chtivost). Skutečně Trigardové-Atlan-
ťané představovali souručenství tří mocichtivých entit Toltéků,
Mongolů a tajemné modré rasy hrající zjevně dominantní roli.
Kniha Dhyanů a komentář k ní o této modré rase hovoří jako
o lidstvu čtvrté kalpy, které bylo nadané nadlidskou mocí. Ta
část modré rasy, která se vzbouřila proti Pánu Zářící tváře
(Stvořiteli), byla později pojmenována "Synové Belialu"
(Belial = Zlo) a po porážce v poslední démonské válce asi před
18 000 lety byla vítězi vyhnána ze Země. Komentář 35 ke
Knize Dhyanů to popisuje takto:
"Božští králové (Dhyanové) potrestali viníky vzpoury
neplodností a zničili nebo vyhnali červené a modré pokolení."
Americkým vědcům v rozhovorech přiznali tito negativní ETI
ztrátu schopnosti generativního rozplozování způsobující jejich
vymírání. Ta část modré rasy, která zůstala věrná zákonu
Stvořitele (Synové Zákona Jediného Boha), zůstala na Zemi a
patřilo k ní několik mýtických bytostí, jako například Osiris
(Úsír) a Srí Krišna. To je vysvětlení tajemství, proč na
dobových artefaktech byli vždy důsledně zobrazováni jako lidé
s modrou barvou pokožky. Některé kresby Úsíra v pyramidách
časem změnily modrý odstín na zelený, patrně v důsledku
oxidace či působení mikroorganizmů. Je zde ale další spojnice,
a to k termínu "Inteligence Gizeh". V čase Atlantidy elitní část
vědců a knězi vytvořila skupinu (entitu) jménem Gizeh a
několik století před kataklyzmatem v roce 15 679 př.n.l. odešla
z Atlantidy do Egypta a nedaleko osady Misr založila své
centrum Gizeh (dnešní Gíza), vybudovala rozsáhlé podzemní

67
prostory pro uložení záznamů vědomostí, vzorků hmot, strojů,
zbraní, léčiv i jedů. Pro orientaci vybudovala Sfingu a na
ochranu podzemních prostor dvě (nebo tři) pyramidy. Tuto akci
vedl velekněz Tehuti-Thowt (Tót). Inteligence Gizeh má tedy
zřejmě styčný bod do období Atlantidy a počátků Egypta.
Tvrzení Trilaterálů o tom, že stvořili předky dnešních lidí je
zřetelnou dezinformací sledující dosažení pocitu podřízenosti
ve vědomí lidí. Ve skutečnosti stvořili "things", což byly byto-
sti podobné současným EBE, mající omezenou vůli i vědomí, s
určením působnosti v roli vojáků, sluhů a dělníků. Ale o tom se
zmíním později. ETI v rozhovorech potvrdili rovněž, že kdysi
byli nuceni odejít ze Země a usídlili se na rudé planetě
pouštního typu v dvoj hvězdném systému v oblasti Orionu.
Později vypustili dezinformaci o příchodu ze souhvězdí Zeta
Reticuli, a tak způsobili jistý zmatek v informacích, což bylo
zřejmě záměrné. Trilaterálové jsou velmi pravděpodobně
identičtí s mimozemskou entitou Orioňanů, jejíž součástí jsou i
Siriané, pojmenovaní podle svého původu z oblasti Siria.
Pravděpodobně jsou termíny "Inteligence Gizeh" "Xhumzové"
a "Siriané" pouhými synonymy pro jednu a tutéž skupinu ETI,
mající úzké genetické vztahy k Atlanťanům. Zcela jisté to není,
neboť není k dispozici dostatek informací.
Xhumzové jsou podobní lidem, tělesná výška se pohybuje
kolem 160 cm, mají šikmé a daleko od sebe posazené oči,
výrazný orlí nos a šedavě modrou pokožku. Celkově působí
dojmem příbuznosti k mongoloidnímu plemeni, až na barvu
kůže. Je pro ně typická výrazná dolichokranie (dlouholebost)
projevující se značným protažením lebky vzad, jak to nazna-
čuje kresba M.W. Coopera. Je zajímavé, že s dolichokranií se
často setkáváme ve zprávách a vyobrazeních raně starověkých
vládců a myslitelů. Dolichokranie je zdůrazňována ve starých

68
textech právě v souvislosti s modrou rasou. Siriané, podle
vlastního sdělení, mají mohutněji vyvinuté čelní mozkové lalo-
ky a naopak zadní část mozku zúženou a protaženou dozadu,
takže je lze označit jako dolichokranní entitu.
Dolichokranní lebky jsou patrné z obrazů a rytin nej-
starších faraónů raného Egypta, jako například u Narmera,
Chasechema, Sepseskafa a dalších, jejichž jména se nedocho-
vala. Výrazně dolichokranní lebky byly nalezeny v prastarých
hrobech v Peru poblíže Icy a jsou rovněž uloženy v tamním
muzeu. Jejich fotografie uvádí Erich voň Dániken ve své knize
Cesta na Kiribati (str. 224-225), dolichokranní tvar lebky měl i
Úsír, stejně jako mýtičtí vládcové Sumeru. Kniha Dhyanů pro
modrou rasu občas používá i termín "dlouholebí", kteří pro
svou vzpouru ztratili schopnost "třetího oka", způsobili změnu
vlastní karmy, ztratili obří vzrůst a byl zkrácen jejich život.
Když póly po čtvrté si vyměnily svou polohu, zmizeli dlouho-
lebí ze Země. Systémovou analýzou bylo určeno, že toto čtvrté
překocení Země s velkou pravděpodobností odpovídá právě
událostem kataklyzmatu z roku 15 679 př.n.l. Uvedené indicie
mne vedou k vyslovení domněnky, že Trilaterálové nebo
přinejmenším Xhumzové jsou potomky modré rasy dlouho-
lebých, kdysi usilujících o nadvládu na Zemi. Z tohoto pohledu
je lze ztotožnit s pravěkými Asury či Trigardy. Pokud se v
těchto vývodech nemýlím, je důvod jejich návratu na Zemi
dosažením toho, co se nezdařilo jejich praotcům.
Zpráva Guest obsahuje výsledky přímého kontaktu a doro-
zumívání s prvými třemi ET1, kteří byli zajati v sestřelených
UFO a od roku 1949 je po jistou dobu vládní složky USA
"hostily" ve svých výzkumných centrech do doby jejich
zhynutí. Tito ETI tvrdili, že pozemské lidstvo je produktem ge-
netických experimentů jejich předků s primáty, což dokazovali

69
existencí negativního Rh faktoru. Tvrdili rovněž, že prováděli
zásahy do evoluce pozemského lidstva v mnoha směrech,
především pomocí náboženských hnutí, iniciovali vznik satan-
ských sekt a podporovali jejich rozvoj. Díky jejich působení
údajně vznikaly i některé tajné společnosti sledující získání
moci a v řadě případů úspěšně ovlivnili některé osobnosti
(Napoleon, Hitler, patrně také Stalin). Údajně jsou původci
mystických řádů (Černí rytíři SS, Kruh třinácti rytířů krve,
Kruh rytířů svatého kopí) a některých mystických skupin pou-
žívajících černou magii, jako byla Lóže 99, která měla být
součástí či odnoží F.O.G.C. (Řád zlaté centurie svobodných
zednářů). Počátky založení a rozvoje těchto tajných mystických
skupin jsou spojeny s působením center tibetské černé magie
(Červené čepice), se kterými němečtí vědci a esoterici navázali
úzký kontakt již kolem přelomu devatenáctého a dvacátého
století. Pozadí vzniku a rozvoje mystických základů nacistic-
kého hnutí, založeného na tezi výlučnosti a "nadčlověčenství"
německé rasy, pochopíme až tehdy, kdy si uvědomíme původ
Germánů. Ti jsou prapotomky vzpurných Ásů, jednoho ze
vzbouřených asurských kmenů a blízkých spojenců Trigardů.
Je možno logicky očekávat, že Trilaterálové se značnou prav-
děpodobností stáli v pozadí rozvoje marxismu, levicových
hnutí a terorizmu minulých dvaceti let. Existují nedoložené
domněnky, že z jejich laboratoří vyšly i mikroorganizmy způ-
sobující imunodeficienci (HIV-AIDS), ale také smrtonosné
viry typu Ebola či Marburg, kterými podle Coopera v současné
době testují schopnost lidstva čelit nenadálým zhoubným
epidemiím. Ve služebním postavení v Imperiální alianci jsou
vůči Trilaterálům bytosti, se kterými se často lidé setkávají v
souvislostech s únosy a lékařským vyšetřováním. Američané
tyto bytosti pojmenovali EBE (viz výše) ve smyslu informací

70
od ETI, že se jedná o produkty genetické manipulace, sloužící
k pomocným pracím (vojáci, dělníci, sluhové atd.). Profesor
Sarbacher z Washington Technological Institute, který prová-
děl biopsii řady těl mrtvých EBE z havarovaných letounů tvrdí,
že se pravděpodobně jedná o entitu mající charakter biorobotů,
což je v souladu s tím, o čem vydávají svědectví dokumenty
z Dulce (výroba biorobotů TWO). Tito bioroboti TWO jsou
bezpohlavní humanoidi několika typů o výšce 100-150 cm
(nejčastěji 125-135 cm), mají abnormálně velkou lysou hlavu
hruškovitého tvaru, zapadlé šikmo uložené velké oči mandlo-
vitého tvaru a tmavé či černé barvy. Obvykle mají končetiny se
3-4 prsty spojenými víceméně zřetelnými blanami a bez nehtů,
ale některé typy mají tříprsté zakončení končetin s nehtem
drápovitého tvaru. Paže jsou útlé, dlouhé a sahají po kolena.
Oproti nim jsou nohy krátké s krátkými prsty, ale některé typy
na nohou prsty nemají vůbec. Stylisticky vzato existuje značná
podobnost bytostí EBE s bytostmi zpodobněnými na reliéfu
Brány Slunce a některých dalších stavbách v Tiahuanacu.
Mezi další víceméně typické znaky EBE patří malá ústa bez
rtů, ústní otvor je bez zubů, jícen je dlouhý pouze asi 5 cm a je
uzavřen blanou. Zcela chybí zažívací orgány, genitálie a místo
nosu jsou pouze dva okrouhlé otvory. Místo krve jim v žilném
řečišti proudí bezbarvá kapalina neobsahující ani krvinky, ani
lymfocyty. Kůže má šedou barvu s odstíny do hnědá či
modravá a její struktura značně připomíná kůži plazů. Váží
kolem 20 kg a bývají oblečeny do overalu z velmi pevné látky
obsahující jemná kovová vlákna. Vysedlé lícní kosti jen
podtrhují celkovou podobnost mongolské rase. Způsob
získávání energie je zřejmě jiný, než je tomu u lidí, protože
nepřijímají ani nezpracovávají jakoukoliv potravu. Předpoklad,
že jsou produktem klonování, naznačuje pouze nepatrná

71
odlišnost fyziognomie, takže jejich obličeje vytvářejí dojem
sériových odlitků. Zprávy lidí, kteří se stali objektem počet-
ných únosů, poměrně často udávají, že malým bytostem EBE
velí ETI velmi podobný člověku, vysoký kolem 170 cm, mající
odstín barvy pleti podobný jako mají Latinoameričané či
obyvatelé mediteránní oblasti Evropy. Jeden takový kontakt
z roku 1988 popsal přímý účastník A. Rivera z Portorika
(Magazín 2000, 1993, č.O, str. 29). Popsal velitele EBE, který
skupině unesených lidí tvrdil, že EBE jsou bioroboti vyrobení
z biologických materiálů (živočišných tkání) a říká se jim
"oemoni". Zřejmě bude existovat celá škála typů bytostí EBE
počínaje oemony vyrobenými z živočišných tkání s vopero-
vaným lidským mozkem, jehož rozsah funkce byl omezen, až
po EBE typu TWO "vyráběného" oplozením vajíček lidských
žen spermiemi ETI, nebo lidskými spermiemi podrobenými
mutaci vlivem gama-záření nebo ultrafialových paprsků.
Mutace mohou být ovšem prováděny i jinými způsoby
(působením ultrazvuku, mikrovln, chemikálií atd.). Je neoby-
čejně zajímavé, že E. Cayce ve svých seancích o Atlantidě se
zmiňoval o tom, že atlantští černí mágové, zvaní Synové
Belialu, prováděli rozsáhlé genetické experimenty s primáty,
primitivními pozemskými entitami a některými zvířecími rody
a posléze vytvořili technologii uměle vytvářených bytostí
zvaných "things", mající omezenou funkci mozku a specia-
lizované schopnosti pro vykonávání prací jako dělníci, sluhové
a vojáci. Thingové byly zásahem do mozku zbaveni svobody
vůle a rozhodování, takže v podstatě šlo o otroky. Cayce uvádí,
že těla thingů nesla často zbytky znaků použitých zvířecích těl
(šupiny, peří, ocasy, drápy atd.). Tyto Cayceovy seance podá-
vají prakticky shodný obraz jako komentáře ke Knize Dhyanů.
Kniha Dhyanů říká, že lidstvo třetí a čtvrté kalpy zpyšnělo a

72
začalo se samo považovat za všemocné bohy, kterým náleží
moc nad Zemí. Stavělo početná velká města z kamene a kovů,
uctívalo své sochy vytesané z černého vzácného kamene
pocházejícího z hloubi Země. Mnozí z nich dosáhli značného
poznám a vědění, které používali pro své sobecké cíle
zakázaným způsobem levého směru. Vkládali své semeno do
samic z kmenů Amanasů (tvorů nemajících vědomí) a tvorů s
malou hlavou (nevyvinutým mozkem), tak přiváděli na svět
obludy, bestie, zlomyslné démony obojího pohlaví, také
Dakiny nemající inteligenci. Jako božstva plodnosti uctívali
zobrazení pohlavních orgnánů muže (Phallus) a ženy (Yoni).
Ze zvířat vytvářeli různé obludy krátkého života, které se pářily
se zvířaty, a tak vznikaly tlupy nebezpečných bestií bez
rozumu, nemající božskou Jiskru (duši). Trestem za tento hřích
Svatí Otcové odebrali provinilému lidstvu třetí oko i schopnost
tvořit svojí vůlí (kriyasaktí), zbavili je schopnosti rozmno-
žování a určili jim novou těžkou karmu. Tolik komentář ke
knize Dhyanů.
Zajatí EBE ze sestřelených mimozemských letounů sice o
sobě tvrdili, že se dožívají 200-300 let a mají IQ o hodnotě
vyšší jak 200, ale zřejmě šlo o cílenou dezinformaci nebo jiné
počítání času. Dokumenty z Dulce a Zprávy Guest v rozporu s
nimi udávají, že EBE (TWO) se na Zemi nedožívají ani celého
roku. Mnoho indicií nasvědčuje tomu, že EBE, ať se jim říká
things, TWO či oemoni, jsou v převažujím počtu umělými
bioroboty plnícími bezvýhradně pokyny ETI. V souvislosti s
mimozemšťany se objevovala ještě jedna skupina bytostí,
kterou profesor J.A. Hynek z USA pojmenoval "Mens in
Black" (muži v černém) a ujalo se označovat je zkratkou MIB.
Šlo o entitu bytostí podobných člověku, kteří se pohybovali
oblečeni v černé šaty a se širokými černými klobouky. Po čase

73
se začali vyskytovat i v různých stejnokrojích amerických
ozbrojených sil a bezpečnostních složek. Nejprve se vyskyto-
vali pouze na území USA, později i v Evropě a výjimečně i u
nás. Vzrůstem a typem osobnosti byli podobní Skandinávcům,
ale typická byla jejich křídově bílá pokožka a oči zářící jako
jasné uhlíky, což obvykle zakrývali neprůhlednými tmavými
brýlemi. Podivná byla strnulost očí připomínající spíše optické
zařízení než oči lidské bytosti. Upřený pohled jejich očí
způsoboval některým lidem, kteří se s nimi setkali, prudké
bolesti hlavy nad očima a závratě. Rovněž svými strojově
trhavými pohyby a způsobem řeči budili spíše dojem robota
než člověka. Hlavní oblastí jejich aktivity byla snaha zastra-
šovat svědky přistání a únosů do mimozemských plavidel,
často se prokazovali falešnými průkazy a identifikačními znaky
různých policejních skupin či skupin tajné služby a vymáhali
svědecké a důkazní materiály, rukopisy knih či článků, a to
nejčastěji za značné částky peněz. Při neúspěchu vyhrožovali
fyzickým zničením osob a jejich rodin. Zvlášt tvrdošíjné
svědky se snažili zastrašit fyzickým násilím, nájezdem auto-
mobilu či vytlačováním auta, v němž jel svědek ze silnice nebo
zatlačováním do nebezpečných situací hrozících vážnou kolizí
s jinými vozy či pevnými překážkami. Nejčastěji jim šlo o
filmy zachycující přistání či aktivity UFO, fotografie, písemné
výpovědi, vzorky hmot a kovů havarovaných UFO, atd. Pokud
se jim lidé postavili na odpor se zbraní v ruce, rychle beze
stopy mizeli. Neuspěly ani snahy policie a tajné služby vypátrat
je podle číslování průkazů, u nichž bylo zjištěno, že jsou
falešné a osoby, za něž se MIB vydávali, buďto nežijí, nebo
pracují jinde a v jiném zaměstnání. Názory na původ a podstatu
MIB se různí. Jeden z často přijímaných názorů vycházel
z toho, že se jedná o provokatéry ze speciální tajné služby

74
vycvičené podle pokynů MJ 12 k zastrašení nežádoucích
svědků a příliš aktivních urologů. Jiný názor považoval MIB za
androidy vytvořené Xhumzi z unesených lidí. V roce 1967
existenci MIB přiznalo i americké vojenské letectvo (US Air
Force) a distancovalo se od nich, protože bylo zjištěno více pří-
padů, kdy se MIB prokazovali průkazy jejich složek, které byly
dodatečně prohlášeny letectvem za falešné a osoby uvedených
jmen za neexistující. Jiné vysvětlení US Air Force nepodalo.
Aktivity MIB se po čase rozšířily do dalších států, zejména
Mexika, Brazílie, Švédska, Velké Británie a jediný případ byl
popsán i u nás v 70. letech. Další podrobnosti může zájemce
nalézt v knize Záhady nad záhady (P. Krassa a R. Habeck),
dále v knize UFO (J. P. Cave a L. Foreman).
Domnívám se, že může existovat ještě další vysvětlení
podstaty MIB, které se odvíjí od sdělení francouzského astro-
noma Jean-Piera Petita o setkání s neobvyklou skupinou ETI,
kteří měli křídově bílou pokožku, byli blondýni podobní
čistokrevným Skandinávcům. Hovořili poměrně dobrou fran-
couzštinou s neobvyklým zvukovým defektem, který objasnili
tím, že nemají strukturu hlasivek jako lidé. Z rozhovoru se
Petit dověděl, že jsou čistě technokraticky orientováni a zcela
postrádají malířské, hudební či jiné umělecké schopnosti.
Patří tedy k té skupině mimozemských entit podobně jako
Xhumzové, o nichž pozitivní ETI z Galaktické federace tvr-
dili, že nemají "emocionální tělo" (chybí jim citová složka
osobnosti). Tvrdili, že pocházejí z planety Jummo, což může
být rovněž dezinformace. Nejčastěji se na Zemi objevovali
mezi lety 1962-1967, tedy v čase značného výskytu MIB.
Zatím je informací o MIB příliš málo na to, aby bylo možné
rozhodnout, kým ve skutečnosti jsou a jaké je jejich opravdové
poslání.

75
 Poměrně časté únosy lidí, nešetrné vyšetřování a odebírání
vzorků z těl unesených způsobuje silné trauma unesených,
které jen pomalu doznívá. Unesení lidé trpí řadou psycho-
somatických a fyziologických obtíží, nejčastěji nepolevujícími
bolestmi hlavy, záněty spojivek, ožehnutím pokožky jakoby od
silného slunečního záření, vyrážkami, padáním vlasů a nevol-
ností spojenou se zvracením. Obtížné usínání a neklidný
povrchní spánek svědčí i o narušení harmonie podvědomí, které
se obvykle odkryje až postupně nebo během retrospektivní
hypnózy. Některé symptomy odpovídají lehčím formám
"nemoci z ozáření" pronikavou radiací, ale důsledky nebývají
tak závažné. Uvedené obtíže nejčastěji postihnou osoby, které
se ocitly příliš blízko přistávajících nebo startujících mimo-
zemských letounů, nebo byly ze svých domovů vyneseny
pomocí tažného sytě modrého paprsku neznámé energie.
Samotní ETI jsou proti účinkům této energie chráněni svými
overaly, které obsahují jemné kovové nitě. Bezohlednost a
lhostejnost, s jakou jsou unesení lidé vystavováni nebezpečným
účinkům záření a bolestivým vyšetřením, představuje častý a
typický znak chování této skupiny mimozemšťanů a současně
podává svědectví i o úrovni jejich etiky. K následkům únosů je
nutno připočítat časté podivné a poměrně velké jizvy po
operativním odběru vzorků tkání a vyšetřování vnitřní části těla
sondami. Byla popsána i řada případů násilného oplodnění žen
mající za důsledek 3-4 měsíční těhotenství, které bylo při dal-
ším únosu přerušeno odběrem plodu, což je pro postižené ženy
silně traumatizujícím prožitkem. Zprávy z laboratoří v Dulce to
vysvětlují v tom smyslu, že ETI vyjmutá embrya dopěstovávají
ve speciálních matečnících mimo tělo fyziologické matky,
protože v pozdním stadiu těhotenství by neslučivost tkání
vyvolala spontánní potrat. Tyto případy násilného těhotenství a

76
rovněž jeho násilného přerušení proti vůli matky jsou trestné a
stíhatelné i podle nedokonalých pozemských zákonů. Od ETI s
tak vyspělou technikou a technologií by bylo možno očekávat
jednání na zcela jiných etických principech, než je tomu ve
skutečnosti, což je prvním z varovných symptomů nehumánní
podstaty mimozemské civilizace reprezentované Imperiální
aliancí. To ovšem není vše, protože byla zjištěna mnohem těžší
porušení humanity touto mimozemskou entitou. Jde zejména o
případy, kdy bez vědomí a souhlasu unesených lidí jim byly
implantovány do různých částí těla a orgánů čipy různé
konstrukce. Nejčastěji jsou vsazovány kulovité asi 3 mm velké
čipy do těsné blízkosti podvěsku mozkového (hypofýzy) a do
blízkosti vnitřního ucha. Byly však zjištěny implantáty vsazené
v palci nohy, kolenu, dlani a v lební dutině poblíže kořenu
nosní kosti. Poprvé byla tato cizí tělíska zjištěna při rentgeno-
grafickém vyšetřování unesených osob, které si stěžovaly na
řadu neobvyklých obtíží (hlasy uvnitř hlavy, krvácení z nosu a
ucha, podivné trnutí v místech vsazených implantátů atd.).
Posléze bylo při vyšetřování použito počítačového tomografu
CAT Scan a magnetorezonačního přístroje MŘI. Vyšetřované
osoby udávaly nesnesitelnou bolest během vyšetření, přestože
bylo použito místního umrtvení. Některé přístupné čipy byly
operativně vyjmuty a analyzovány v laboratořích Massachu-
settského technologického institutu v USA, ale jediné, co se
podařilo zjistit ,bylo to, že se jedná o produkty neznámé
technologie vytvořené z neznámých hmot a majících neznámý
účel. Tím byl potvrzen alespoň jejich nezemský původ. Je
pravděpodobné, že přinejmenším část kontaktérů přijímajících
poselství Sirianů pomocí chanellingu, má voperované mikro-
čipy do blízkosti podvěsku mozkového, aby u nich bylo
dosaženo výraznější paranormální aktivity a dokonalejšího

77
chanellingu. Implantáty vyjmuté například z palce nohy, ko-
lena a dlaně byly zhotoveny z vysoce lesklé černé hmoty
připomínající kov, byly obdélníkové až trojúhelníkové a ploché
o velikosti asi 5 x 5 mm. Bylo zjištěno, že vytvářejí velmi silné
bodové magnetické pole a orientované pole energie podobné
elektromagnetické energii, která v měřících přístrojích indukuje
neobvykle silné napěťové impulzy. Dokumentační fotografie a
další podrobnosti naleznou zájemci o tuto otázku v článcích
uveřejněných v Magazínu 2000 z roku 1994 (č.ll, str. 29) a z
roku 1996 (č.9, str. 17). Ploché implantáty jsou pokryty jakousi
blanou či izolační vrstvou z bílkovinné substance, mající snad
za účel izolovat vlastní čip od kontaktů s tkáňovými kapa-
linami. Hmota čipu obvykle v ultrafialovém světle projevuje
silnou zelenou fluorescenci a rentgenografická spektra nazna-
čují neobvyklou krystalovou strukturu. Vzorky tkáně odebrané
z těsného okolí implantátu ukázaly, že tkáň je značně prorostlá
početným zakončením nervových drah, které v těchto místech
za normálních okolností jsou zcela netypické. Současné po-
znatky subminiaturní elektroniky a molekulární elektroniky
naznačují, že by mohlo jít o čipy konstruované z ultratenkých
vrstev monokrystalů specifické struktury, kombinovaných s
monomolekulárními či monoatomárními vodivými drahami
(pentlemi), které jednotlivé monokrystalické vrstvy propojují.
Domnívám se, že máme co činit s vyspělou technologií sub-
mikrominiaturní elektroniky, jejíž dosažení nám dá ještě
mnoho práce. Jednotlivé mikroúseky čipu mají zcela specifické
poslání jako má například diskriminátor, zesilovač, násobič
impulzů atd. O účelu implantace čipu do lidských těl není
téměř nic známo. Čipy usazené v těsné blízkosti podvěsku
mozkového však mají za cíl dráždit činnost této dosud velmi
málo známé žlázy s vnitřní sekrecí a vyvolávat podobný

78
účinek, který vyvolává stará tibetská technika "otevírání třetího
oka", kterou popisuje například i Lobsang Rampa v knize Třetí
oko. Termín "třetí oko" je jeden z názvů šesté čakry Adžny,
které se občas pojmenovává i jako "oko moudrosti", "vnitřní
oko" či "čakra příkazů". Podle véd a tibetských análů aktivuje
celý nervový systém a usnadňuje mimosmyslové vnímání.
Poslání implantátů umístěných v blízkosti vnitřního ucha zatím
není možno dešifrovat. V případě plochých implantátů se
cestou systémové analýzy zjistilo, že s velkou pravděpodob-
ností byly umístěny v některých důležitých akupunkturních
bodech, takže představují asi další z technik akupunktury.
Implantáty nalezené v palci nohy byly skutečně vloženy
jednak do akupunkturního bodu "dá dun" (Hl či F l ) a do bodu
"jiň bai" (LPI či RP1). Bod "dá dun" je počátkem meridianu
jater (dráha nohy jue-jin), kdežto bod "jiň bai" je prvním
bodem meridianu sleziny (dráha nohy Tai-jin). Implantát
vyjmutý z okolí kolena byl pravděpodobně v kontaktu se
specifickým akupunkturním bodem "xiyan" (EM 52), nebo s
bodem "du bi" (G 35) na meridianu žaludku (dráha nohy
jang-ming). Implantát vložený do tkáně u kořene nosu byl v
blízkosti bodu "chin ming" (VU 1) na meridianu močového
měchýře (dráha nohy tai-jang). Důvody umístění implantátů do
těchto bodů nejsou úplně jasné, zčásti může jít o zlepšení
zdravotního stavu, zčásti o zvýšení duševní aktivity a vníma-
vosti člověka vůči mimosmyslovým impulzům vysílaným ETI.
Ploché implantáty mohou patrně působit jako bodové zesilo-
vače mikrovlnného záření z vnějších zdrojů, nebo fokusátory
terestrické a sluneční energie (energie Zero). V tomto pojetí jde
vlastně o verzi akupunktury známou pod názvem elektro-
apunktura. Celý tento problém implantace čipů by zasluhoval
intenzivní soustředěný výzkum.

79
 Zavedené implantáty často postiženým lidem způsobují
celou řadu různých obtíží, což svědčí jednak o bezohlednosti
mimozemských experimentátorů, jednak o nedokonalém
zvládnutí operačních technik implantace. Implantáty zavedené
ke kořenu nosu jsou často zdrojem úporného krvácení a
dráždění nosní sliznice, implantáty zavedené do blízkosti
vnitřního ucha způsobují sluchové halucinace (hučení, pískám
a jiné zvukové efekty) znemožňující soustředění a cílevědomou
činnost lidí. Nejzávažnější negativní efekty vyvolávají čipy
zavedené do blízkosti podvěsku mozkového. Takto postižené
osoby jsou postiženy závažnými poruchami spánku, vnímání
podivných signálů a cizích hlasů uvnitř lebky, úpornými bolest-
mi hlavy a nepříjemnými šoky připomínajícími kontakty s
vodiči vysokého napětí. Vážným způsobem dochází k porušení
psychiky a fyziologické reaktivity žen násilně oplodněných a
po čase opět násilně zbavených svého plodu. Na dotazy posti-
žených žen po příčině takového nelidského jednání odpovídají
ETI obvykle v tom smyslu, že "recyklují lidské duše", nebo
"obnovují životaschopnost" lidského rodu. To je ovšem značně
podivné, proto se na tato tvrzení podívejme blíže.
Domnívám se, že Trilaterálové (negativní ETI) jsou přímými
potomky entity Trigardů (Asurů), často od různých národů
pojmenovaných jako "démoni" (daimoni), kteří v dávných
časech vyvolali ničivé války proti Surům (bohům Slunce), ve
snaze převzít moc nad celou Zemí. V těchto válkách byli
nakonec poraženi a elita Trigardů byla vyhnána či deportována
ze Země. Součástí trestu Trigardů bylo rovněž ohrožení jejich
rasy narůstající neplodností. Nevíme, jak dlouho žili
Trigardové a jak dlouho žijí současní Trilaterálové, ale je
známo, že již Trigardové znali způsoby regenerace životních
funkcí lidského těla, což jim dovolovalo žít 1000 let i více.

80
Ve skutečnosti ani nemáme jistotu v tom, zda současní
Trilaterálové jsou potomky Trigardů, či zda to nejsou zbytky
původní entity Trigardů udržující si díky regeneraci svou
existenci od doby vyhnání ze Země, tedy asi 17000 let.
Přinejmenším v případě Xhumzů je tato eventualita dost
pravděpodobná. Na každý pád je vlastní neplodnost ohrožující
existenci Trilaterálů jednou z hlavních příčin jejich genetických
experimentů a obrovského počtu únosů lidí. Trigardové a
zřejmě i Trilaterálové jsou ateistickou vysoce technokratickou
společností uchovávající výrazné prvky rasové nadřazenosti a
fašismu. Z tohoto hlediska jimi používaný termín "duše"
nemůže mít týž obsah jako u vysoce duchovních "pozitivních"
ETI (Surů). Domnívám se, že u Trilaterálů termín "duše"
je významem identický s tím, co chápeme pod termínem
"genom", tedy jako soubor chromozómových genů zděděných
od rodičů, přičemž genom je přesným obrazem hmotného těla
člověka. V tomto smyslu může být ateisty genom skutečně
chápán jako "duše" hmotného těla. Siriané v této souvislosti ve
svých poselstvích tvrdí, že lidé jsou produktem jejich gene-
tického inženýrství, když do genomu primitivních pozemských
hominidů vložili segmenty sirianské DNA. Siriani mají údajně
dvanáctivláknovou strukturu DNA, kdežto lidstvo pouze
dvouvláknovou. Siriané proto tvrdí, že lidstvo zdegenerovalo a
oni nyní usilují o to, aby lidský genom měl opět dvanácti-
vláknovou strukturu DNA, jako mají Siriané. Z tohoto pohledu
je termín "recyklace duše" nutno chápat ve smyslu snahy o
obnovení původní dvanáctivláknové struktury DNA a ne ve
smyslu duchovním. Skutečnost je taková, že současné lidstvo
pochází z univerzálního archetypu Kadmon majícím od
počátku dvouvláknovou strukturu DNA, takže se o genetické
degeneraci nedá hovořit. Současné lidstvo není produktem

81
genetického inženýrství Sirianů, ale Lhaů (Áditjů), protože
lidstvo vytvořené Siriany bylo zničeno v dávné minulosti
opakovanými kataklyzmaty jako biblická "satanská plemena",
dávno před příchodem lidstva Kadmon Adamah. Z historie
dávných událostí, o nichž jsem vyprávěl v Předpeklí ráje a
Bozích a apokalypsách, vyplynulo, že Trigardové při svých
genetických experimentech vnesli podíl svých genů (svůj
genom) i do genetické podstaty části lidstva Kadmon Adamah
tvořícího dnes značnou část pozemské populace. Během tisíců
let vzájemného míšení různých ras a entit se podíl genů
Trigardů zředil a v genotypu části lidí je značně zředěn, nebo
zcela vymizel. Cílem genetických vyšetřování unášených lidí je
objevit postupně ty jedince, kteří mají relativně nejvyšší podíl
chromozomů lidstva čtvrté kalpy, genetickou manipulací tyto
chromozomy izolovat a pokud možno obnovit genom této rasy
během věků ztracený. Touto cestou chtějí Trilaterálové obnovit
původní izogenní linii svých předků čtvrté kalpy, a tak obejít
jejich současnou omezenou plodnost či degeneraci rasy. Pokud
se v těchto úvahách nemýlím, není cílem regenerace současné
lidské populace Země, ale obnovení vlastní prapůvodní rasy
geneticky plnohodnotné, schopné vlastní reprodukce. Pokud by
se jim tento záměr zdařil, není sporu o tom, jaký osud by po-
zemšťanům určili. Druhým záměrem genetických manipulací
ETI je výroba biorobotů. Podle dostupných informací jsou
realizovány dvě technologie. První z nich jsou zmíněny v mate-
riálech z laboratoří v Dulce. Jde o oplození lidských vajíček
spermiemi, u nichž byla provedena mutace DNA. Touto cestou
vznikají mimo jiné bioroboti typu TWO. Druhá technologie
výroby biorobotů jde směrem získávání biologické entity
známé jako "chiméra", což je kompozitum tkání různého pů-
vodu, spojených k dosažení konkrétního cíle. Výroba chimér

82
požaduje dostatek živých tkání, které ETI získávají jednak ze
zvířat, jednak z unesených lidí, kteří jsou pravděpodobně téměř
výhradním zdrojem mozkových tkání. Je zřejmé, že výroba
chimér není realizovatelná bez zvládnutí neslučivosti živých
tkání různého původu, což je dodnes snem našich chirurgů.
Vzhledem k tendenci živých tkání o získání dominance nelze
předpokládat, že životnost chimérních biorobotů bude příliš
vysoká.
V souvislosti s únosy a utrpením lidí vystavených
experimentům ETI a EBE mne napadá paralela k pocitům a
utrpení zvířat používaných lidstvem v různých laboratořích
k experimentům, jejichž závažnost a nezbytnost je stěží srozu-
mitelná. ETI s unesenými zacházejí v podstatě tak, jako lidští
vědci zacházejí s pokusnými zvířaty. Nemohu si pomoci, ale
kladu otázku našim vědcům: Jak by se vám líbilo stát se
pokusným objektem mimozemšťanů? Docházím k názoru, že
odehrávající se události jsou mementem našeho Stvořitele,
protože k jeho upozorněním a němým protestům zvířat zůstalo
lidstvo hluché, jak to dokumentují například úděsná jatka
provázející lov delfínů v Japonsku či kulohlavých velryb na
Faerských ostrovech, lovy zpěvných ptáků v Itálii či genocida
bizonů na prériích Severní Ameriky v minulém století. V čem
jsme lepší než Trilaterálové?
Důležitou otázkou je možnost účinné ochrany, popřípadě i
obrany vůči únosům a únoscům, protože ve svém výsledku jsou
únosy a s nimi spojená vyšetřování pro lidi více či méně
nebezpečná. Únos obvykle zahajuje ztrnutí svalů a ztráta vůle k
odporu či alespoň k úniku z nebezpečné oblasti. Zřejmě jde o
vyřazení center nervové soustavy (mozek, mícha) a přerušení či
chaotizace jejich spojení s periferní nervovou soustavou. Do
jaké míry jsou vyřazena i nervová ganglia, není známo. Na

83
základě zkušenosti amerických vědců s projekty Phoenix a
Montauk dnes víme, že toto vyřazení je způsobeno vysoko-
frekvenčním zářením 710-750 MHz, které proniká do centrální
nervové soustavy a způsobuje její dočasnou blokádu, proje-
vující se především ztrátou vůle k jednání a vyřazení periferní
nervové sítě. Tento frekvenční rozsah v podstatě odpovídá
radarovému záření, o němž je známo, že kovy a některé polární
látky jej odrážejí, ale jsou známy i látky toto záření pohlcující,
používané ke snížení tzv. "radarového profilu" vojenských
letadel a lodí. Čtenář si jistě připomene, že ETI i EBE si chrání
tělo overaly vyrobenými z látek s vysokým obsahem kovu
zatím neznámého složení. Xhumzové a někteří z ETI nosí na
hlavách podivné čepice připomínající turbany, které kryjí nejen
týlní, temenní a čelní stranu lebky, ale i boční strany včetně uší.
Rovněž tyto pokrývky údajně obsahují značný podíl kovových
vláken. Lidé pozvaní pozitivními ETI k návštěvě jejich létacích
strojů byli vybaveni zvláštními kovovými disky, které měli
udržovat na břiše v poloze třetí čakry (Manipury), která leží
přibližně dva prsty nad pupkem. Energie Zero vyzařovaná
pohonným systémem mimozemského letounu totiž způsobuje
blokádu nebo disharmonizaci třetí čakry, a to s sebou nese řadu
vážných psychosomatických i fyziologických potíží. Kromě
mozku mikrovlnné záření, jímž jsou unášení lidé ozařováni,
způsobuje blokaci třetí čakry a nelze vyloučit ani blokaci
dalších čaker. Z uvedených závěrů vyplývá, že zatím nejlepší
pasivní ochranou lidí je používání pokrývek hlavy a šatů
zhotovených z látek s vysokým obsahem kovových vláken
nebo pokrytých tenkou kovovou folií. Oči a zejména šestou
čakru (Adžnu) lze účinně chránit brýlemi s reflexními skly
pokrytými tenkou kovovou vrstvou. Poznamenávám, že šestá
čakra leží nad kořenem nosu mezi obočími. Proti vlastnímu

84
únosu prováděnému obvykle skupinou EBE, která člověka
protahuje zavřeným oknem či zdí, se nám známou technikou
zatím nelze účinně bránit. EBE totiž používají techniku
vytváření krátkodobých kanálů nulového časoprostoru, který
vytvářejí specifickou formou energie projevující se indigově
modrým nebo smaragdově zeleným proudem záření. V těchto
případech je nejlepší volbou útěk, pokud si člověk uchoval
svobodnou vůli a nedošlo k vyřazení periferní nervové sítě. Při
vyšetřováních v létajících strojích používají někdy ETI i tech-
niku snímání vědomí (mindscan), jehož součástí je i blokáda
krátkodobé paměti, kterou lze zčásti či zcela potlačit regresní
hypnózou. Podle dostupných informací provádějí únosy pouze
ETI a EBE náležející k Trilaterálům (Imperiální alianci). Jiné
entity ETI, často označované jako "pozitivní", nikdy únosy
neprovádějí a k lidem se chovají přátelsky a velmi ohleduplně.
Dodnes nemáme ověřeno, z které části Vesmíru a ze kte-
rých planet k nám různé skupiny ETI přiletěly. Z nepříliš
častých kontaktů s ETI z Galaktické federace (pozitivní ETI)
a zejména z tajného oficiálního kontaktu s vládními složkami
USA pochází informace, že tito ETI pocházejí z planety (nebo
planet) soustavy Alfa Orionis (Betelgeuze) souhvězdí Orion.
ETI i EBE náležející k Imperiální alianci (Trilaterálové) při
prvé oficiální návštěvě, kdy došlo ke kontaktu i s prezidentem
Eisenhowerem, sdělili, že přicházejí z Rudé planety pouštního
typu náležející do planetárního systému dvouhvězdné soustavy
Beta Orionis (Riegel) a Tau Orionis, náležející do souhvězdí
Orion. Později však unášeným lidem tvrdili, že přicházejí
ze čtvrté planety planetárního systému Dzeta Reticuli na-
cházejícího se v souhvězdí Reticulum (Síťka). Jde o zjevnou
dezinformaci, jejíž cíl mi zatím uniká. V pozadí této dez-
informace je však následující příhoda.

85
 V noci na 20. září 1961 došlo k únosu manželů Míliových
z automobilu, jímž cestovali domů. Tato událost byla široce
publikována, proto se detaily nebudu zabývat. Po skončení
prohlídek byli oba manželé podrobeni blokádě paměti a pak
propuštěni. Důsledky únosu se ale různými způsoby negativně
projevovaly, proto se manželé podrobili několika seancím
retrospektivní hypnózy, které jim dokázaly téměř zcela vrátit
vzpomínky na události spojené s únosem. Betty Hillová si
vzpoměla, že v kabině velitele viděla prostorové znázornění
části hvězdné oblohy s jedním souhvězdím (hologram). Při
plném vědomí pak načrtla polohy několika hvězd a tvar
souhvězdí. Tento náčrt studovala skupina astronomů ze State
University of Ohio (M. Fishová a prof. W. Mitchell) a Univer-
sity of Pittsbourght (prof. Steggart). S pomocí komputerů určili,
že nákres od Betty Hillové by mohl znázorňovat obraz
souhvězdí, jevící se pozorovateli ze čtvrté planety soustavy
Dzeta Reticuli v souhvězdí Reticulum, který by se díval na
hvězdnou oblohu ve směru našeho Slunce. Je tu však jistá
nesrovnalost spočívající v tom, že dodnes nebyly popsány
planetární systémy souhvězdí Reticulum, tím méně hvězdy
Dzeta Reticuli, takže zbývá otázka, jak mohla skupina
astronomů znát přinejmenším existenci čtvrté planety tohoto
hvězdného systému? Domnívám se, že nejblíže pravdě bude asi
prvé oficiální sdělení o příchodu z dvouhvězdného systému
Beta Orionis a Tau Orionis. Nepřímé potvrzení této domněnky
uvádí informace o projektu Montauk a Phoenix (P.B. Nichols a
P. Moon) v té části, kde se hovoří o nových technologiích
získaných od ETI z Orionu. Konkrétně se jednalo o informace
o technologii vytvářející tzv. "Delta Time funkce" (cestování
v čase), k níž náležela i konstrukce speciální oktaedronální
(osmistěnné) antény zvané "Delta T Antenna". Úzký vztah

86
staré egyptské kultury k souhvězdí Orion je vyjadřován v
mnoha egyptských textech, jejichž prapůvod dosahuje až do
Atlantidy, jejíž tradice Egypt převzal. Z této doby pochází
pověst o synu Poseidona (boha Atlantů) jménem Orion, který
byl pro nezvedenost a drzost zdrojem mnoha stížností bohů.
Když ale urazil nejvyšší božstvo, byl vykázán do daleké
zapadlé části Vesmíru i se svým psem Siriem. V přeneseném
smyslu tato báje ve zkratce popisuje osud prapředků Atlanťanů,
jak jsem o tom vyprávěl v knize Bohové a apokalypsy. Podle
výzkumů R. Bauvala a A. Gilberta, představují tři největší a
nejstarší egyptské pyramidy zemskou projekci pásu Orionu,
přičemž Orion údajně vychází přesně nad Velkou pyramidou.
Indicie, jež jsem uváděl, ukazují poměrně přesvědčivě, že
mimozemská entita nazvaná Američany Trilaterálové má velmi
úzký vztah ke starověkým atlantským Trigardům, kteří po
porážce ve válkách démonů byli asi před 18 000 roky vyhnáni
ze Země.

87
ZÁHADNÁ ENERGIE UNIVERSA

Ne všechny věci a události mají vysvětlení;

stačí již to, že existují.

Isaac Newton.

Pokud se matematický teorém vztahuje ke skutečnosti,

neplatí bez výjimek.
Pokud nebyly nalezeny výjimky,
neodpovídá teorém skutečnosti.

Albert Einstein.

Mnoho indicií naznačuje, že vedle energie elektro-

magnetického pole existuje ještě nejméně jedna další energie
obklopující a pronikající náš svět, kterou nejsme schopni
našimi prostředky měřit, ba ani identifikovat. Jedním z příkladů
je samo Slunce. Podle stávajících fyzikálních teorií pochází
energie Slunce z fúze čtyř jader vodíkového atomu (protonů) v
jedno jádro helia podle Bethe-Weizsacherova cyklu. Podle této
teorie se má měnit asi 3 % hmoty Slunce v energii. Tato anihi-
lace hmoty má být provázena vyzařováním určitého množství
neutrin, ale řada přesných fyzikálních měření opakovaně potvr-
zuje, že oproti fyzikální teorii je vyzařované množství neutrin
zřetelně menší. Tento "neutrinový deficit" naznačuje, že přinej-
menším část sluneční energie se uvolňuje jiným mechanizmem,
než předpokládaným podle Bethe-Weizsacherova cyklu. V po-
sledních letech sami fyzikové hovoří o podezření, že část

88
sluneční energie naše přístroje nevnímají, a tak nám uniká. Na
otázku cože je to za energii, není zatím nikdo schopen odpově-
dět. Starobylé prameny pojednávající o technice a technologii
Atlantidy, z nichž čerpali mnozí autoři (Scott-Elliot, Childress,
Sanderson aj.), se zmiňuje o faktu, že Atlanťané (Trigardové)
získávali ze Slunce zvláštní energii "vrill" pomocí metrových
rudých krystalů a tuto energii používali k pohonu svých lodí,
létajících člunů, strojů továren i v domácnostech, a to v tako-
vém rozsahu jako dnes lidstvo používá elektrický proud.
Elektrický proud Atlanťané rovněž znali, ale používali jej pou-
ze výjimečně, neboť jeho získávání bylo údajně obtížné. Tato
sdělení potvrzuje ve svých seancích o Atlantidě i E. Cayce.
Stejná nebo podobná energie je vyzařována z hlubin Země na
určitých místech bezprostředně souvisejících s hlubinnými
zlomy. Na takových lokalitách jako je například Loe Bar, ležící
mezi Breage a Landewednackem v Cornwallu (jihozápadní
Anglie), dochází k poruchám invariance času a vytváření
fenoménu, který kvantová fyzika pojmenovává termínem
"časový vír". Projevuje se to tím, že v určitých cyklech se zde
zjevují náhodným pozorovatelům historické výjevy ze středo-
věku, jako například skupina rytířů na koních. Jiné podivné
události se odehrávají v Chanctonburském kruhu ležícím jižně
od Bunctonu v jižní Anglii. Obvykle kolem půlnoci zde
dochází k výronu záhadné energie, která způsobuje vznášení
osob až ve výši dvou metrů nad zemí po dobu několika desítek
sekund. Neméně podivný jev byl zjištěn na břehu Sardine
Creek, asi 30 mil od Grantová průsmyku. Jev je v Americe
velmi proslulý pod jménem "Oregonský vír". Jde o téměř
kruhový fenomén o průměru asi 55 m, ve kterém neznámá
energie značnou silou vtahuje do nálevkovitého středu veškeré
hmotné objekty. Ptáci i zvěř se tomuto místu zdaleka vyhýbají.

89
Vědci z různých oborů zde provedli desítky měření, ale k žá-
dnému objasnění se dodnes nedobrali. Přibližně ve vzdálenosti
78 km, v Camp Burch v Coloradu, existuje podobný menší a
slabší vír. Co je to za energii vyvolávající tak silné místní
gravitační pole? V New Brunswicku v Kanadě existuje další
gravitační anomálie u Magnetic Hill projevující se tím, že
automobil musí při jízdě do kopce brzdit, ale při jízdě dolů
naopak přidávat plyn (Farkas). Podobné jevy jsou mnohem
častější, než by bylo možno očekávat. Tak například silnice
Via dei Laghi, směřující do papežova letního sídla Castello
Gandolfo u vesnice Rocca di Papá. Voda zde teče do svahu,
stejným směrem se kutálejí plechovky a lahve, automobily po
odbrzdění jedou do kopce a rovněž chodci se do kopce jde
mnohem snáze než naopak. Další lokality s podobným jevem
existují na polském úpatí Sněžky, v Japonsku, západním Skot-
sku mezi Ayrem a Maidensem a na dalších místech Země
(Holbe). Zkušení automobilisté nesporně znají ve svém okolí
řadu míst, kde některé kopce vyžadují mnoho energie motoru a
je nutno řadit do nižších převodů, jiné automobil zdolává nad
očekávání lehce. Takový "brzdivý" kopec znám na silnici
Chomutov-Karlovy Vary těsně za městem Perštejn. Naopak
"rychlý" kopec se projevoval nedaleko Chomutova. Příčiny a
pozadí těchto přinejmenším tajemných jevů zůstávají nadále
neosvětlený. Existuje mnoho míst, na kterých z hloubi země
vystupuje podivná a tajemná energie zjistitelná v převážné
většině případů zatím pouze metodami radiestéze. Tato energie
má ambivalentní charakter a dle důsledků působení na živé
organizmy (člověka) ji vymezujeme na energii pozitivní a
energii negativní. V tomto smyslu hovoří i starobylé čínské
spisy o energii "čchi" a jejích dvou formách: energii "bílého
tygra" a energii "modrého draka". Mnohá místa koncentrované

90
emise této energie na zemském povrchu znaly již staré civili-
zace a vybudovaly na nich svá posvátná centra. Jako příklad
může být zmíněn Monte B ego v jižní Francii, Wallis či
Carschenna u Graubündeno ve Švýcarsku, plošina Veltlin v
italském Asiagu, Monte Balda u Gardavského jezera a Pizzo
Badile Camuna (Geisterberg) nad údolím Camonica severo-
východně od Milána. Pizzo Badile Camuna je pravděpodobně
dodnes aktivním zdrojem záření tajemné energie, jejíž tok se
výrazně zesiluje zejména s příchodem jara a na podzim, což se
mimo jiné projevuje výraznou aurou modravé záře obklopující
tuto horu. Na Zemi existují oblasti, v nichž se periodicky
odehrávají podivné a dosud nevyjasněné události. Jedním z
takových jevů je náhlé zjevení hustého oblaku či mlhy žluté až
zelené barvy, který je zdrojem silné gravitace vtahující dovnitř
letadla i lodě, dochází k výpadkům elektronických přístrojů,
selhání kompasů, výpadkům elektrického proudu, ale projevuje
se také zdravotními potížemi lidí, které mohou být dovršeny i
ztrátou vědomí a halucinacemi. Pokud se takový oblak objeví
nad mořem, dochází k silnému pěnění vody a byly rovněž
zaznamenány časté poruchy časoprostoru, a to jak ve smyslu
prostoru, tak zejména času. Lze konstatovat, že v těsné blízko-
sti a zejména uvnitř takového mraku platí jiný čas, než je tomu
na Zemi. I.T. Sanderson vymezil na zemském povrchu dvanáct
takových oblastí a nazval je "kritickými oblastmi". Z nich
nejznámější je Bermudský trojúhelník a Ďáblovo moře mezi
Filipínami, Guamem, Okinawou, jižní částí souostroví Kjúšů
a Mariánským příkopem. Další oblasti jsou méně známé, ale o
nic méně nebezpečné. Je to především část Pacifiku západně od
Kalifornie a západně od chilského pobřeží, oblast při atlan-
tickém pobřeží Argentiny, jižně od Madagaskaru, západně i
východně od Austrálie, střední Pákistán, oblast jihozápadního

91
Maroka (západní výběžky pohoří Atlas), v neposlední řadě
i oba zemské póly. V posledních letech byly zjištěny další
kritické oblasti především v pouštních územích amerických
států Nevada, Arizona a Nové Mexiko, jinou novou oblastí
je území S-čchuan (Sečuán), Irské moře a New Foundland.
Neznáme příčiny jevů odehrávajících se v těchto oblastech, i
přes poměrně rozsáhlé výzkumné aktivity různých vědeckých
institucí. Jediný závěr, ke kterému se dospělo, je ten, že zde
působí podivná, lidstvu dosud neznámá forma energie. Lidé se i
v minulosti setkávali s různými podivnými formami energie,
jako bylo například "černé světlo", které znenadání přichází
uprostřed jasného dne a přináší naprostou tmu, v níž mizí
světlo Slunce i všech místních zdrojů. Taková událost se
odehrála 19. května 1780 v bývalé Nové Anglii na severo-
východě USA. Tma, které předcházel závoj mlhy, nastoupila
v 10 hodin dopoledne místního času uprostřed jasného sluneč-
ného dne. Tma intenzivní jako při novu trvala 24 hodin a opět
poznenáhlu zmizela.
Koberec této černočerné tmy pokryl rozsáhlou oblast odpoví-
dající území dnešních států Maine, New Hampshire, Vermont,
Massachussetts, Rhode Island, Connecticut a východní část stá-
tů New York a Pennsylvanie. Obdobný úkaz postihl 19. srpna
1763 Londýn, 26. dubna 1884 se totéž odehrálo v anglickém
Prestonu a 2. prosince 1904 zahalila tma uprostřed dne město
Memphis v Tennessee. Odehrály se ale také případy, kdy denní
světlo nebylo nahrazeno tmou, ale podivným modrým až mo-
drozeleným světlem. To se stalo 24. září 1950 na východě USA
a o dva dny později i v Anglii, Skotsku a Dánsku. V oblasti
Bermudského trojúhelníku se černý mrak objevuje relativně
často ve dne i v noci. Provází jej obvykle výpadek elektrického
proudu, zastavení všech elektroagregátů a veškerých přístrojů

92
využívajících energii elektromagnetického i magnetického
pole. Zastavují se výbušné motory a lodě jimi vybavené zů-
stávají bez možnosti řízeného pohybu, načež jsou přitahovány
značnou neznámou silou do hloubi mraku. Takový úkaz
popisuje kapitán N. Beam z počátku 70. let v oblasti zátoky
Biscayne (USA). Méně častější jsou mraky jiných barev,
zejména žluté či zelené, ale co do účinku si s černým mrakem
nezadají. Podstata zmíněného černého světla (černé energie),
popřípadě jeho barevných variant, zůstává nevyjasněna. Lze se
domnívat, že jde o dosud neznámou formu energie měnící
zákony optiky. V podezření je energie gravitačního pole, nebo
spíše energie gravitační pole generující. Fyzikální podstatu
těchto přívalů tmy a černých mraků se pokusil objasnit
W. Reich. V roce 1940 pracoval v rámci projektu Phoenix I
na výzkumu metod ovládání počasí, zejména silných větrných
smrští a uragánů. Formuloval teorii existence negativní a pozi-
tivní formy vesmírné energie zvané Orgon. Onu negativní
formu nazval "Dead Orgon" (Orgon smrti, Černý Orgon) a
posléze došel k názoru, že je odpovědná za vznik a intenzitu
silných bouří a uragánů. Podle Reicha souvisí množství uvol-
něného Dead Orgonu přímo s ničivou silou bouří, a proto se
snažil nalézt způsob neutralizace této formy energie, ale zřejmě
příliš neuspěl. Ve světle současných poznatků lze usuzovat, že
energetické formy Dead Orgon a Life Orgon nejsou v zásadě
nic jiného, než dipolární energie Zero. Dodnes není uspoko-
jivým způsobem objasněn mechanizmus vzniku a funkce
velkých větrných vírů (tornád, smrští, tropických cyklon).
Ve shodě s teoretickými úvahami W. Reicha lze usuzovat, že
u kolébky jejich zrodu stojí vznik nestabilních vertikálních
gravitačních vírů vyvolaných poměrně úzkými paprsky teres-
trické energie Zero (Dead Orgonu).

93
Mezi záhady energie beze sporu náleží i problém vzniku a
funkce magnetického pole Země. Jeho existenci se snaží
někteří vědci vysvětlit teorií jakéhosi zemského dynama, ale
dodnes nikdo nebyl schopen předložit fyzikálně přijatelnou
konstrukci takové teorie, takže zdroj energie zemského
magnetického pole je nadále neobjasněný. Při pozorování
anomálních jevů (tma, černé a barevné mraky, pěnění vody
atd.) zaznamenávají pozorovatelé jev, který by bylo možno
nazvat poruchou invariance času. Pozorovatel se v některých
případech dostává do situace, kdy je změněn časový vektor
prostoročasu a po skončení jevu pozorovatel zjišťuje posun
vlastního času oproti standardnímu zemskému času. Bývá to
obvykle spojeno s náhlým zmizením a opětně náhlým
objevením pozorovatele. Podobných příhod bylo popsáno
poměrně mnoho. Nejznámějším z nich je příhoda posádky a
cestujících civilního letadla letícího z Evropy do USA, které
začalo přistávací manévr na Kennedyho letišti. V okamžiku
zahájení tohoto manévru opticky zmizelo z oblohy, ale sou-
časně i z obrazovek radarů, aby se asi po 15 minutách opět
naráz zhmotnilo a bez problémů přistálo. Podivná je
skutečnost, že všichni cestující včetně posádky měli na svých
hodinkách o 15 minut méně, než v okamžiku přistání letadla.
Tuto a podobné příhody dodnes nikdo nevysvětlil a úřady se
snažily příhody bagatelizovat jako omyly či výmysly. Tajemná
energie zřejmě vytváří jakési mezidimenzionální přechody
prostupné pro energii, ale ne již pro zvuk a hmotu, takže jsou
známy příhody, kdy pozorovatel vidí zcela živé holografické
obrazy děje probíhajícího mimo něj v jiné rovině, do které
nemůže vstoupit. Podobné události se odehrávaly v souvislosti
s projektem Phoenix III, kdy byly generovány časové tunely
pro průchody do situací (a dimenzí) majících jiný časový

94
vektor. Touto problematikou se budu zabývat v dalších kapi-
tolách podrobněji. Tyto a podobné události stály u kolébky,
v níž se zrodil nový vědní obor "holistická fyzika". Oborem
zájmu této vědní discipliny je nejen polydirnenzní podstata
prostoru, ale také intimní vztah hmoty s kategorií nazývanou
"duchem", a to především ve vztahu k člověku. Holistický
fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku pro rok 1979 profesor
S. Weinberg ve své inaugurační přednášce prohlásil: "Pro holi-
stickou fyziku je čas pouhou konstantou v trojrozměrném
světě". Dovedeno do konce to znamená, že se změnou
konstanty se mění funkce a naopak, takže změna funkčních
vztahů v prostoru musí nutně měnit čas. Jestliže chceme poro-
zumět podstatě času, musíme nejprve poznat a ovládnout
funkční vztahy, jimiž je sám prostor vymezen. Při studiu
starých textů uchovávajících znalosti a odkazy vědění dávno
zaniklých pozemských civilizací musíme dříve či později dojít
k závěru, že dávné civilizace znaly dobře skutečný vztah času
a prostoru, ale i vztahy existující mezi hmotou, energií,
prostorem a časem. Jejich vědomí se odvíjelo od toho poznání,
kterému říkáme "kvantová věda" a staří Číňané "Tao ťiao"
(principy vedoucí k poznání), ale v systémovém pojetí jde o
totéž, co nám sdělují knihy o Tao, tantrické texty, tibetský
Rgjud, Kniha Dhyanů, Kabala, védské spisy, ale i písemné
záznamy egyptských a bonnských knězi či perských mágů.
Nacházíme v nich při pečlivém studiu ucelené vědění o
skutečné podstatě Universa a jeho zákonech, které ovládaly
civilizace sídlící na Zemi před desítkami tisíců let. Jeví se mi,
že i řada předních vědců naší doby začíná vnímat nebo alespoň
tušit obrysy skutečného stavu věcí a dějů, jak to například
naznačuje "bootstrapová teorie" kvantové struktury Vesmíru,
vyslovená svého času G. Chewem. Je udivující, jak blízká je

95
tato teorie k taoistickému pojetí zákonů, jimiž se řídí hmotné
světy, jak na to upozornil F. Capra. Moderní představu existen-
ce mnohavrstevného Universa předložili C.G. Jung a J. Everett,
později tyto představy vyjádřili J. S. Bell a D. Bohm řadou
nekauzálních rovnic popisujících nekauzální vztahy mezi hmo-
tou a vědomím. Blížíme se konečně k poznání ovládnutému
dávnými civilizacemi, které říká, že hmota, vědomí a energie
jsou pouze různé projevy jediného univerzálního fenoménu,
který zatím neumíme pojmenovat, a tím méně v plném rozsahu
pochopit. Pomáháme si adjektivy neurčitého významu jako je
Bůh, Stvořitel, Nejvyšší Bytost, Hospodin či Pán Zářící Tváře,
což svědčí o tom, že jsme dosud pouze kdesi na počátku
vědění. Organickou součástí Universa je mimo jiné i kategorie
pojmenovaná "Alayaviyňana", což lze přibližně přeložit jako
"Vědění Universa" či "Univerzální informační pole". V esote-
rickém pojetí lze porozumět poslání a údělu člověka tak, že má
postupně plnit poznáním svůj osobní grál. Teprve v okamžiku,
kdy první kapka poznání přeteče okraj grálu (poháru vědění),
stává se člověk bohem a splývá se Stvořitelem. Darem Stvo-
řitele člověku byla podivuhodná tvořivá energie "kriyasaktí",
představující sílu a současně schopnost vytvářet vše v hmot-
ném světě podle vlastní úvahy. Kriyasaktí je však v našem
vědomí blokována do té doby, než dosáhneme schopnosti
porozumět v plném rozsahu důsledkům svých činů. Tento
okamžik v podstatě odpovídá okamžiku, kdy probuzená "hadí
síla" (kundaliní) vystoupila do sedmé čakry (Sahasráry) a zcela
ji vyplnila. V tomto okamžiku se člověk stává máhátmou, a tím
se jeho evoluce v hmotném světě dokončuje. Tradice hovoří o
tom, že máhátmové mohou konat jakékoliv zázraky a divy dle
své vůle, mohou život brát i tvořit, mohou utvářet dobro i zlo
v našem pojetí, ale poruší-li harmonii Universa, pak máhát-

96
movství ztrácejí, je jim určena nová karma a celou duchovní
evoluci v hmotném světě si zopakují. Taková selhání nejsou
nijak řídká a mezi námi žije a kaje se mnoho padlých máhátmů
obtížených těžkou karmou. Tyto schopnosti máhátmů nejsou
bájí, protože schopnost vědomé tvorby a zásahů do jsoucna je
plně v souladu s poznatky kvantové mechaniky, která je pojímá
jako transformace různých forem energie, přičemž tvůrčí
myšlení představuje jednu z nejvyšších kategorií energií.
Částečné schopnosti máhátmů mohou dosáhnout i mnozí
duchovně osvícení lidé a jejich působení pak nezasvěceným
připadá jako neuvěřitelné zázraky. Příkladem mohou sloužit
filipínští operatéři postupující proti všem známým medicín-
ským zásadám, přesto dosahují holou rukou takřka chirurgické
zázraky, bez sepsí a zánětlivých procesů v ranách. Jiným
příkladem jsou letální stavy rakoviny odléčené některými
biotroniky.
Zmíněné esoterické knihy a texty starověku hovoří o
existenci vertikálně vrstvených dimenzí (metadimenzí) lišících
se jedna od druhé nejen úrovní obecného vědomí, ale i struk-
turou základní energie dimenze. Podle toho můžeme Vesmír
chápat přibližně jako gigantickou cibuli, jejíž jednotlivé plátky
odpovídají určité dimenzi. Lao-c' říká, že existuje pět vzájemně
nadřazených časoprostorů (metadimenzí), které obývají bytosti
s rostoucí úrovní stavu vědomí. Biblické prameny tvrdí, že
Elohim (bohové) stvořili náš Vesmír tak, aby sedm nebí
(metadimenzí) bylo "nahoře" a sedm nebí "dole". Oba pojmy
(nahoře, dole) se vztahují k duchovnímu postavení člověka,
který je umístěn Elohim do prostoru mezi nimi. Tradice Beth
Hamidras (III, IV) hovoří podobně a jednotlivé metadimenze
pojmenovává Chrámy Světla a Chrámy Tmy.

97
Tabulka 2. Jména metadimenzípodle Beth Hamidras a Kabaly

Chrámy Světla (světlé sféry) Chrámy tmy

Beth Hamidras Kabala Beth Hamidras

Libnath hasapir Vilon (svět Satan

člověka)
Ecem hašomain Rakija Tame
Nogah Sechakim Ofel
Zkhuth Zebul Choba
Ahabah Maon Eva
Racon Makom Beth Chaber
Kodeš hakodošim Arabat (svět Šmore Haiaiin
Stvořitele)

Kabala zmiňuje existenci sedmi světlých a sedmi temných sfér

berijatického a jeciratického světa (stavu vědomí), které
obývají andělé pravého a levého křídla (bohové a ne-bohové).
Rovněž kniha Dhyanů zaznamenává existenci dipolárního
Vesmíru rozděleného na dvě antagonistické části, přičemž
každá z nich sestává z několika sfér. Jedna část Vesmíru je
domovem bohů Světla, druhou obývají bohové Tmy. Bohové
Světla jsou Lhaové, kdežto bohové Tmy mají jméno Lha-
mayinové a odpovídají svým postavením biblickým "padlým
andělům". Představa existence dipolárního polydimenzionál-
ního Vesmíru je společná téměř všem vyspělým starověkým
civilizacím, což svědčí nejen o jejich společném původu, ale i o
stejném prameni vědění. Můžeme tak mimo jiné soudit z
kánonizovaných ústních tradic Keltů, védských knih, Quetzal-
coatlovy knihy Tonalamatl, Avesty a podobně. Staré civilizace

98
dávno obývající Zemi měly zcela přesné představy o struktuře
Vesmíru, ke kterým se současné lidstvo pomalu a s obtížemi
prodírá. Taoisté považují Vesmír za kulovitý objekt rozdělený
v polovině plochou mající charakter vlnící se mořské hladiny.
Na úrovni této plochy existuje dynamická rovnováha mezi
energií Jiň a Jang a obě energie jsou zde vzájemně v rov-
nováze. Obdobné informace měli i staří Árjové (Aryani) a
vyjadřovali je složitým symbolem sedmi svastik v kruhu
odpovídajícím sedmi antagonistickým sférám Světa (Universa).
Náš Vesmír vyjadřovali stylizovaným znakem odpovídajícím
graficky polovině svastiky. Dvouramenná (úplná) svastika vy-
jadřovala propojení a duchovní sounáležitost dvou paralelních
světů osídlených lidmi páté evoluční kalpy. Tyto dva světy, či
spíše dimenze, měly v pojetí Kabaly jméno Adamah a Erez. Na
obou byla přibližně ve stejné době vysazena táž rasa, která na
Zemi má jméno "Adamah Kadmon". Ve starověku mezi těmito
"sesterskými" dimenzemi existovaly čilé styky, ale nástup
vzbouřených Asurů a pohroma démonských válek vedla lidstvo
Erezu k přerušení kontaktů z obavy o vlastní existenci. Bratrské
lidstvo Erezu se rozvíjelo odlišným způsobem bez válek a
vzpour, takže se ve svém vývoji posunulo dále než pozemské
lidstvo. Nelze vyloučit, že část UFO pochází ze světa Erez.
Vraťme se zpět k symbolům Árjů. Sama svastika byla
chybně a zjednodušeně pojata jako symbol vnitřní energie
(vířícího ohně) hmoty. Ve skutečnosti je symbolem univerzální
energie prostoru (energie Zero) a její polaritu vyjadřuje větví.
Negativní (černou) energii znázorňuje levotočivá svastika,
světlo či pozitivní energii pravotočivá svastika. Podobně jako
Árjové, pojímali strukturu bipolárního Vesmíru i Keltové.
Keltský symbol Vesmíru představuje kouli v polovině rozdě-
lenou dynamickou plochou pojmenovanou "střední svět", která

99
odděluje "horní" a "dolní" svět. Tuto dynamickou plochu vní-
manou jako vlnící se hladinu moře jsem pojmenoval "plochou
Zero" (plochou nulové energie) a dále se tohoto pojmenování
budu držet. Ozvěna zpráv starobylých textů o mnohovrstevnaté
struktuře Universa stála pravděpodobně u kolébky teorie
"dutosti" Země a existence vnitřních obydlených světů, s níž
kolem roku 1818 přišel J.C. Symmes a jeho následovníci, pře-
devším J. Mc Bride, W. Reed, M. B. Gardner a další. Z teorie
duté mnohavrstevnaté Země se patrně vyvinula i hypotéza o
několika úrovních Země, zvaná někdy "hypotéza mnohosti
světů", jíž se zabývali A. Greenfield, C. Brinsky, Le P. Trench
a mnoho dalších vědců. Tyto teorie jsou zřejmě reflexí chybně
pochopeného starého učení o mnohavrstevném Universu. Z to-
ho mylného chápání "dolního" a "horního" světa vyšla i učení
některých církví, která světy andělů a Boha umístila na nebesa,
kdežto světy temných bytostí a Satana do hlubin Země. Ve sku-
tečnosti pojem "nahoře" a "dole", jakož i "světlý" a "temný"
svět je nutno chápat ve smyslu bipolárního systému energie tak,
jak to naznačují symboly taoistů, Árjů, Keltů a dalších kultur.
Taoistický diagram rozdělení Jin-Jang energie je často
mylně vykládán pouze jako symbol harmonie obou druhů
energie, ale ve skutečnosti je to symbol našeho dipolárního
Vesmíru tvořeného dvěma póly antagonistické energie. Dvojice
Jang-Jin v tomto smyslu zpodobňuje naše nepříliš přesné pojetí
dualizmu Dobro-Zlo, Světlo-Tma či Klad-Zápor. Taoisté jed-
noduchým výrazem vyjádřili zcela přesně výklad podstaty
dualizmu Vesmíru. Dva póly energie Jang-Jin v taoistickém
diagramu představují rovnovážný stav Vesmíru prvé meta-
dimenze, jehož podstatou je energie "Čchi". Podle Tao však
existují další dvě vzájemné nadřazené metadimenze, jejichž
podstatou je opět dipolární energie. Energie druhé meta-

100
dimenze má jméno "Feng-ju" a energie třetí metadimenze je
zvána "Chuej-Ming", jak o tom ve svých dílech hovoří staří
čínští filozofové a mudrci Lao-c'a T'iu-ši. Podle učení Tao je
náš hmotný svět řazen do prvé metadimenze a jeho podstatou a
řídící silou je bipolární energie Čchi vyjádřená dualitou
Jang-Jin. Pojetí keltských druidů je analogické a Čchi u nich
má jméno "Wuivr". Babylonští knězi v témže smyslu používali
termín "Ti", Védy hovoří o "Práně" a bonnské texty o "Shugs
rlung", ale bipolarita této energie není nijak zdůrazňována.
Podle toho kterého úhlu pohledu je tato bipolární vesmírná
energie vykládána někdy jako "životní energie", jindy jako
"terestrická (zemní) energie", nebo jako "Reiki", "Vrill" a po-
dobně. Vedle hierarchické struktury Universa existuje ještě
soustava paralelních dimenzí lišících se pouze hodnotou
časového vektoru časoprostoru. Úroveň vědomí pravděpodobně
není výrazně odlišná, třebaže se od úrovně vědomí lidstva
může lišit vzhledem k odlišné historii pozemského lidstva.
Bonnský komentář Knihy Dhyanů se zmiňuje o tom, že Bhumi
(země) má ještě šest neviditelných sester, na kterých žijí lidé,
podobně jako na Zemi. Každá z těchto planet je ale umístěna
v jiném dwiparu (paralelním časoprostoru). Kabala udává, že
existuje sedm planet v paralelních dimenzích a znaje i jmény:
GEH, NESZIAH, TZIAH, THEBEL, EREZ, ADAMAH a
ARGA. Kabalistické pojmenování Země je tedy ADAMAH a
skutečné jméno původního lidstva páté kalpy bylo ADAMAH
KADMON. Z toho lze snadno porozumět, proč kabalistické
jméno prvního praotce (Manua) lidstva páté kalpy bylo Adam.
Podobně jako Země mají své "sestry" v paralelních dimenzích i
ostatní planety, zejména Venuše, Mars, Jupiter a další. V mi-
nulosti mezi Zemí a těmito sesterskými planetami zřejmě
existoval čilý otevřený styk, ale vývoj událostí na Zemi vedl

101
k jejich přerušení. Na některou ze sesterských "Zemí" byla
zřejmě v dávné minulosti přemístěna i prastará civilizační
centra Země, zejména Šambala (Shan-ba Lá) a město Slunce
(El Dorado). Mezi sesterskými planetami však nadále existuje
čilá výměna v rámci reinkarnací. Nasvědčují tomu některé
vzpomínky z minulých životů, které systémově nezapadají do
pozemské historie, vzpomínky na život ve městech majících
jinou architekturu a jiné životní podmínky, než je tomu na
Zemi. Pokud čtenáři takové vzpomínky máš, je pravděpodobné,
že jsi některý život v hmotném těle žil na některé ze sester-
ských planet Země v jiné paradimenzi. Paralelních dimenzí je
pravděpodobně celkem dvanáct, ale pouze asi polovina z nich
má životní podmínky vhodné pro žití člověka. Když staré knihy
tvrdí, že lidstvo páté kalpy vysazené na Zemi je součástí
univerzální lidské rasy vyšlechtěné pro Universum, mají zřejmě
na mysli to, že jiné skupiny téhož lidstva byly vysazeny i na
sesterské planety v paradimenzních prostorech. V tomto duchu
vyznívají i údaje získané chanellingem, které hovoří o dvanácti
bratrech Stvořitelích, které Galavanti (Nejvyšší Bytost) pověřil
stvořením dvanácti paralelních vesmírů a jedním z nich je i náš
Vesmír. Je pravděpodobné, že vnitřní struktury těchto dvanácti
vesmírů budou vzájemně odlišné, ale o tom není zatím nic moc
známo.
S takto pojatou strukturou Universa úzce koresponduje
Everett-Wheeler-Grahamův model Světa (Universa), založený
na principu existence mnoha dimenzí. Zdá se, že tento model
tří princetonských fyziků zatím nejlépe odpovídá tomu, co
říkají o Universu prastaré svaté knihy i ústní tradice udržované
v chrámových centrech. S představou struktury a funkce Uni-
versa úzce souvisí i porozumění podstatě energie Universa. To,
co staré knihy v té či oné formě chápou jako dynamickou nulo-

102
vou plochu Vesmíru, která jej dělí přibližně na dvě poloviny
antagonistické povahy, je velmi blízké Puthoffově a Kingově
tezi o existenci bodů nulové energie, které v prostoru mohou
vytvářet i souvislé plochy (S.K. King, M.B. King, J.L. Ziegler).
Podobnými úvahami se počátkem tohoto století zabýval i
Nikola Tesla, když formuloval svoji představu o hyperprostoru
oddělujícím oblasti antagonistické energie prostoru. Tesla své
úvahy dokázal dovést do konkrétní fyzikální podoby a zkon-
struoval experimentální motor nového principu, založený na
čerpání toku energie z obou protilehlých prostorů opačné pola-
rity. Takový motor čerpající energii z kosmu by byl absolutně
ekologický a ke svému chodu by nepotřeboval žádný zdroj
pozemské energie, žádné palivo a neprodukoval by ani exhala-
ce či obtížné pevné a kapalné odpady. Snad v tom leží důvod,
proč plány a nákresy Teslova podivuhodného motoru beze stop
zmizely. Teslovy úvahy o hyperprostoru jsou v dobrém souladu
s informacemi, které získal E. M. Orue 7. ledna 1977 během
kontaktu s ETI (Hesemann: UFO-kontakty, strana 99) v Aca-
pulku. ETI potvrdili existenci pásem energie oddělených pásmy
s nulovou energií, jež používají jejich vesmírné lodě pro rychlé
zdolávání velkých vzdáleností ve Vesmíru. Plochu nulové
energie oddělující obě antagonistické hemisféry energie budu
dále označovat jako "plochu Zero" a energii proudící mezi
oběma póly Vesmíru jako "energii Zero". K vytvoření přibližné
představy může sloužit model magnetického či elektromag-
netického pole existujícího mezi dvěma póly obsahujícími
náboj. Energie Zero teče podél silokřivek protínajících rovinu
Zero a spojujících oba protikladné póly. V rovině Zero je
hodnota energie Zero nulová, ale vůči bodům ležícím mimo
Vesmír tato hodnota nemá hodnotu absolutní nuly. Plocha Zero
je tedy v zásadě identická s Teslovým hyperprostorem.

103
Domnívám se, že obdobné plochy Zero vyššího řádu oddělují
od sebe i jednotlivé metadimenze Vesmíru, ale energie bodů
těchto ploch patrně již nulová není vůči ploše Zero nultého
řádu. Podstata energie Zero bude značně odlišná od podstaty
energie elektromagnetického pole, což vychází z očekávání
podstatné odlišnosti jejich kvantově mechanické podstaty.
Podle stávajícího stavu poznání kvantové mechaniky lze
klasické elektromagnetické pole považovat v podstatě za kvan-
tované pole bosonů, které je vyhovujícím způsobem popsatelné
symetrickými vlnovými funkcemi. O kvantové podstatě pole
energie Zero lze soudit, že bude tvořit kvantové pole fermionů
či analogických částic obsahujících jistou hodnotu náboje.
Reálný fyzikálně mechanický stav pole energie Zero by pak
mohly popisovat výhradně antisymetrické vláknové funkce.
Základní rozdíl mezi klasickým elektromagnetickým polem
kvant bosonů a polem energie Zero sestávajícím z kvant
fermionů vyplývá z Pauliho principu. Tento známý princip
říká, že v témže kvantovém stavu může existovat velký počet
bosonů (nejméně dva), ale pouze jeden jediný fermion. Z toho
plyne, že kvantované pole energie Zero (je-li tvořeno fermiony)
nemůže mít vlnovou podstatu, jako je tomu u elektromag-
netického kvantovaného pole, ale bude tvořeno vláknovými
kvanty, jejichž délka a zakřivení bude záviset na obsahu
energie v tomto kvantu. Velikost, či spíše délka vláknového
kvanta energie Zero, by podle principu Bose-Einsteinovy
kondenzace fermionů měla záviset na dosaženém stupni
kondenzace fermionů a kvantový stav pole by se pak měnil ve
skocích. Lze si to představit tak, že máme množství provázků
nastříhaných na stejnou délku a svazováním jejich konců
můžeme vytvořit dlouhé lanko, ale vždy skokem o délku
navázaného kousku provázku. Paprsek fermionů Zero podle

104
této teorie musí mít vždy ostře konečnou délku, pokud jde o
fermiony v témže kvantovém stavu. S tímto jevem jsme se již
setkali v souvislosti s UFO vyzařujícími ostře ukončené
světelné pásy. Proud paprsků bosonů elektromagnetického pole
nikdy nedokáže vytvořit ostře zakončený světelný paprsek.
Teoreticky lze kondenzaci fermionů podle Bose-Einsteinova
principu provádět do nekonečna nebo alespoň tak, že kvantová
délka vlákna energie Zero bude mít délku srovnatelnou s
průměrem Vesmíru. Z jiné pozice k obdobnému poznání došel
ruský fyzik Pomerančuk ve svém teorému, podle něhož kvan-
tum energie po dosažení jisté limitní hodnoty může existovat
výhradně ve formě vlákna, jehož konce budou mít opačný
náboj a po celé délce bude platit stejný prostoročas, i když
délka vlákna bude srovnatelná s velikostí Vesmíru. Přesně totéž
platí pro o představu charakteru kvantového vlákna Zero, kdy
na jeho koncích budou soustředěny dva náboje opačné polarity
a podél vlákna bude platit týž prostoročas, ať je vlákno jakkoliv
dlouhé. Z tohoto postulátu vychází způsob pohybu letounů ETI,
které překonávají obrovské mezihvězdné vzdálenosti v čase
týdnů či nejvýše roků. Stabilita časové invariance podél
vláknového kvanta Zero je pravděpodobně dána tím, že kolem
vlákna se vytváří gravitační pole obklopující neprodyšně
vláknové kvantum po jeho celé délce. Podle překvapivých
výsledků plynoucích z projektů Montauk a Phoenix dnes víme,
že v prostoru obklopeném homogenním gravitačním polem
platí stejný časoprostor (stejný časový vektor prostoročasu),
bez ohledu na velikost uzavřeného prostoru. Z vláken kvanta
Zero téhož energetického stavu lze vytvářet složitější prosto-
rové útvary (pásy, stuhy, tunely atd.), které dovolí průnik
kamkoliv a jsou zřejmě používány při únosech lidí, je-li nutno
překonat zdi či zavřená okna. V prostoru vláknové kvantum

105
Zero totiž představuje vláknovou singularitu, jež se stává
jádrem gravitačního víru, v jehož ose, jak již bylo řečeno, platí
stejný prostoročas. Má-li být gravitační vír stabilní a kontrolo-
vatelný, musí být nejprve vlákno kvanta Zero transformováno
do spirálového tvaru. Tyto transformace se údajně realizují
prostřednictvím krystalových zesilovačů (amplitronů), o jejichž
složení toho moc nevíme. Je jisté, že tyto krystalové zesilovače
používali již Atlanťané (Trigardové) a jsou používány i v dis-
kových letounech mimozemského původu. Spirálové vlákno
vyvolává v prostoru vznik stabilní spirální singularity obklo-
pené stabilním spirálním gravitačním polem. Pokud se člověk
shodou okolností dostane do takového spirálního gravitačního
víru, pak po výstupu z něj zjistí, že jeho osobní čas neztratil
svoji invariantnost, ale došlo k časovému posunu vůči vnějšímu
světu mimo gravitační vír. Lze to říci tak, že biologický čas
člověka uvnitř gravitačního víru má zachováno své tempo i
směr, ale čas mimo gravitační vír se pohybuje jiným způsobem.
Podle charakteru náboje spirálního kvanta Zero se gravitační
pole singularity bude jevit jako přitažlivé či odpudivé.
Gravitační vír obklopující spirální kvantum Zero může být pak
teoreticky použit k přitáhnutí předmětů či osob ke zdroji, nebo
naopak k jejich odsunutí. Na tomto principu vytváření gra-
vitační a antigravitační síly gravitačního víru pouhou změnou
náboje spirálního kvanta Zero spočívá metoda transportu
užívaná mimozemšťany. Je to zároveň způsob překonávání
nesmírných dálek Vesmíru v relativně krátkém čase, či způsob
překonávání hranic mezi paralelními dimenzemi. Příkladem
masivních singularit Vesmíru, jejichž důsledkem je kolaps
značných oblastí prostoru, je pravděpodobně i fenomén
černých děr. Domnívám se, že gravitační víry vyvolávané více
méně periodickým vyzařováním proudů terestrické energie

106
Zero, jsou příčinou podivných událostí odehrávajících se na
některých částech Země, jako například v Bermudském troj-
úhelníku či v oblasti Ďáblova moře, nebo v jiných kritických
bodech Země. Pokud se potvrdí předpokládaný charakter
energie Zero a také to, že právě ona stojí v pozadí mnoha dosud
tajemných jevů, bude nutno změnit celou řadu dosud přijí-
maných fyzikálních teorémů. Mám na mysli zejména známou
2
Einsteinovu rovnici E=mc , jejíž platnost je omezena přede-
vším předpokladem konstantní limitní rychlosti, kterou je
rychlost světla. Tato rovnice bude mít odlišné konstanty (a mo-
žná i odlišný tvar funkce) v oblasti gravitačního víru a mimo
něj. Domnívám se, že teze o maximální rychlosti vymezené
limitou rychlosti světla ve skutečnosti platí pouze pro uzavřené
gigantické singularity obklopené uzavřeným gravitačním po-
lem. Pravděpodobně se změní názory na vznik a stáří Vesmíru,
rozměry Vesmíru a teorie vzniku Vesmíru explozí bodové
singularity (tzv. "Velký třesk") bude mít pouze podmíněnou
platnost místního významu.
Dipolárností energie Zero lze obstojně vysvětlit i podstatu nebo
příčinu jevů zmíněných na počátku kapitoly. Je to mimo jiné
případ invazí "černého světla" (absolutní tmy), který je vy-
světlitelný narušením rovnováhy polarit (nábojů) energie Zero
v oblasti plochy Zero, v jejíž blízkosti se patrně náš planetární
systém nachází. V rámci tohoto systému představuje Slunce a
Země mikrosoustavu pole energie Zero, kdy Slunce produkuje
pozitivní energii, kdežto vnitřek Země negativní energii Zero.
Na zemském povrchu se pak vytváří mikroklima nulové
hodnoty náboje energie Zero, v jehož rámci se může rozvíjet
biosféra. Pokud shodou okolností poklesne dodávka pozitivní
složky energie Zero ze Slunce, nebo na čas převáží vliv pole
negativní složky, objevují se fenomény náhlého příchodu

107
černočerné tmy uprostřed jasného dne, nebo jen příchod
zeleného či modrého mraku či světla. Domnívám se, že tyto
jevy budou vždy provázeny rovněž změnou vektoru gra-
vitačního pole. Zaniklé civilizace, zejména evropští Danané,
příčiny těchto a podobných jevů znali a předcházeli jim
vytvořením hustě propojené geomantické sítě. Tuto tradici
dodnes znají a využívají Číňané i Japonci v rámci oboru
zvaném "Feng šui". Zbytkem evropské geomantické sítě jsou
četné megalitické struktury a pole či linie menhirů. Některé
systémy zemských trhlin jsou propojeny velmi hluboko a
dosahují až do míst, v nichž se uvolňuje energie Zero, jež pak
těmito trhlinami vystupuje až na zemský povrch. Tyto trhliny
jsou poměrně četné a zdánlivě vytvářejí jakýsi síťový systém,
který objevil 1. Sanderson a nazval jej "kritické zóny". Z této
teorie vyšli V. Makarov a V. Morozov při konstrukci Země
jako symetrického dvanáctistěnu, jehož hrany se kryjí s domi-
nantními geotektonickými zlomovými oblastmi Země a ve
středech ploch 12 pětiúhelníků tohoto zemského "krystalu"
mají ležet kritické uzly s anomální, nebo přinejmenším podiv-
nou aktivitou (Bermudský trojúhelník, Ďáblovo moře, oblast
Gízy atd.). Na většině výstupů kritických uzlů existovaly, nebo
dosud existují aktivní oblasti výronů energie Zero a staré
civilizace je vědomě využívaly, třebaže dnes nevíme dost
přesně k čemu. Na "vývěrech" energie Zero již Atlanťané
stavěli své energetické centrály k získávání některých forem
energie vrill a jedna z nich podle E. Cayce je dosud činná na
mořském dně nedaleko Bimini v Bermudském trojúhelníku.
Druhou, dosud činnou, je údajně lokalita Gízy, především sama
Velká pyramida. Na většině podobných lokalit "vývěru" dnes
nacházíme ruiny starověkých hieratických center, dnes větši-
nou zaniklých a nefunkčních. Řada drobnějších vývěru energie

108
Zero existovala (a není vyloučena jejich přetrvávající funk-
čnost) i na našem území. Pro příklad uvádím Vyšehrad, Blaník,
Hostýn a Svatá Hora u Příbrami. Vůbec není náhodou, že na
celé řadě drobnějších míst vývěru energie Zero na našem území
byly vystaveny kláštery, kostely či náboženská centra,
navazující na starodávná hieratická střediska Keltů a Ligurů.
Byla to totiž místa, kde ve statisticky významném množství
docházelo k případům zázračného uzdravení či jiným
anomálním jevům, považovaným za zázraky. Bohužel série
kataklyzmat způsobila uzavření mnoha těchto drobných
vývěru, často spojených s vývěry léčivých pramenů. Devastace
megalitické geomantické sítě k jejich zániku rovněž negativně
přispěla. Podle polarity vyvěrající energie Zero dochází ke
vzniku gravitačních vírů majících "přitažlivou" sílu jako na
příklad Oregonský vír, nebo naopak "odpudivou" sílu jako gra-
vitační vír v Chanctonburském kruhu nedaleko Bunctonu v
jižní Anglii. Tutéž příčinu musíme hledat v pozadí existence
přitažlivých a odpudivých kopců, o nichž se ještě zmíním.
Z rozptýlených dílčích informací různého původu
(M. Hesemann, G. Moosbrugger, T. Good, P. A. Sander Jr.,
D. H. Childress, R. Sigma, S. K. King a další) si lze vytvořit
poměrně jasnou představu o technologii, na níž je vybudován
systém pohonu mimozemských letounů (UFO). Pravděpodobně
existují dvě verze technologie pohonu. Jedna z nich, používaná
především při letech na kratší vzdálenosti a v okolí Země, je
založena na doplňování energie z centrálního zdroje, jímž je
buďto mateřská loď, nebo dosud činné zdroje emise energie
Zero na Zemi (například Velká pyramida či gigantický zlom v
oblasti Kyzylkumu). Letoun si načerpanou energii nese s sebou
na obdobném principu, jakým je elektrický náboj uložený
v kondenzátoru. Tato energie je pak zdrojem umožňujícím

109
vytvoření systému synchronizovaných stabilních a pulzačních
polí, jehož produktem je nové pole pátého až sedmého řádu,
projevující se jako pole gravitační, které je bezprostředně
zdrojem síly uvádějící letoun do pohybu. Změnou vektoru
tohoto pole vůči vektoru vnějšího gravitačního pole se řídí
směr pohybu letounu. Pro pohyb v hloubi Vesmíru se využívá
druhé technologie, jejíž princip spočívá v tom, že letoun má
svůj vlastní zdroj energie, kterým je anihilační reaktor
uvolňující energii Zero fúzí jader těžkých prvků (rtuť, měď,
prvek 400 atd.) a tuto "surovou" energii transformuje v krysta-
lových měničích produkujících koherentní spirálová kvanta
energie Zero. Tato energie se chová obdobným způsobem jako
mikrovlnná energie, proto se vede systémem dutých kabelů do
pohyblivých parabolických amplifikátorů umístěných na
spodku letounu. Obvykle je používáno tří amplifikátorů, ale
může jich být i více a ty pak jsou umístěny v několika řadách
po obvodu pláště letounu. Amplifikátory jsou uzavřeny tenko-
stěnnou kulovitou nádobou, aby byly chráněny proti poškození.
Technika letu spočívá v tom, že amplifikátory se nastaví ve
směru cíle a vyzařují potřebnou energii spirálních kvant Zero,
čímž vytvoří v prostoru tunelovou singularitu obklopenou
souvislým homogenním gravitačním polem. Délka tunelovité
singularity může dosáhnout až stovek světelných let a ve
fyzikálním smyslu je analogická Teslovu hyperprostoru.
Nastavením polarity vyzařované energie se dosáhne toho, že
letoun se k cíli přitáhne, nebo naopak je jím odpuzován.
V tomto smyslu se gravitační pole (a rovněž sama singularita)
chová jako magnetické pole, jehož souhlasné póly se odpuzují
a opačné se přitahují. Pokud se použije principu odpuzování
či odražení, hovoří se o technice "konfigurace Omakron".
Samotná technologie výroby energie Zero je známá jako

110
"metoda konverze IBOZ-00-UU". Podle informace mimo-
zemšťanů je tímto způsobem možno překonat vzdálenost 14,6
světelných let ke slunci Wolf 424 nejdéle za devět měsíců
pozemského času (Hesemann: UFO-Kontakty, str. 115). Při
vstupu letounu do vytvořeného gravitačního víru (hyper-
prostoru) pro vnějšího pozorovatele letoun naráz zmizí a při
výstupu se naráz objeví. Během pohybu letounu uvnitř
gravitačního víru platí pro celý letící systém takový běh času,
jaký měl před vstupem. Tímto způsobem je možno během času
v řádu desítek let procestovat obrovské vesmírné vzdálenosti a
pro lidskou bytost stále platí pouze její biologický čas.
Dlužno poznamenat, že mimozemšťané se dožívají výrazně
delšího věku, než odpovídá průměrné délce života člověka na
Zemi. Z dochovaných informací o technologii stavby létacích
strojů, systémů jejich pohonu a používaných konstrukčních
hmotách ve starověku je k dispozici poměrně dost pramenů a
nejzávažnější z nich jsou: Vimaanika Shaastra, Samarangana
Sutradhara, Satapathya Brahmanas, Vikramaurvasiya, Uttara-
ramacarita, Harsacarita a další. Tyto prameny popisují stav
technicky dnes zaniklých civilizací čtvrté kalpy přibližně před
25 000 lety, tedy v období Démonských válek, o nichž jsem
psal v Předpeklí ráje a v knize Bohové a apokalypsy. Tehdy
používaná technologie získávání energie Zero byla v podstatě
identická s tou, kterou používá většina mimozemských entit
dnes a védské prameny ji pojmenovaly jako sílu (energii)
"moolashaktí", což je tedy prastaré pojmenování energie Zero.
Moolashaktí byla získávána přímo v létacím stroji vimaaně
pomocí kovové rtuti, která byla zahřívána ve čtyřech těsných
autoklávech tak, aby se začala uvolňovat "vnitřní síla skrytá ve
rtuti". Druhá strana v konfliktu (Atlanťané) podobným způ-
sobem vyráběli sílu vrill a jí poháněli své létající stroje

111
"vailxi". Scott-Eliot na základě blíže necitovaných pramenů
tvrdí, že Atlanťané vrill používali pro pohon vailxi zcela
zvláštním způsobem, kdy čluny neřídili běžným způsobem
pomocí přístrojů, ale pilot svým vědomím interferoval s tokem
energie vrillu, a tak řídil pohyb člunu přímo svojí vůlí.
Schopnost interference svého vědomí se Atlanťané údajně učili
již od dětského věku. Pravděpodobně obdobným způsobem řídí
své létací stroje v současné době i EBE (malé šedé bytosti).
Osvětlilo to hledání příčin poměrně časté havárie UFO při
letech v blízkém okolí Země. Sami vyslýchaní EBE přiznali, že
příčinou havárie bylo vyřazení systému řízení silným zářením
pozemských radarových stanic. V rámci projektu Phoenix bylo
později zjištěno, že záření mikrovln 710-750 MHz skutečně
blokuje mentální činnost nejen lidského mozku, ale i mozku
EBE. O témže problému hovoří i pokyny Vimaaniky Shaastry
pro bojová střetnutí s nepřátelskými piloty vimaan. Proble-
matikou fúze jader těžkých prvků se budu hlouběji zabývat
v následující kapitole, v dané souvislosti bych se rád zmínil o
jiném problému, a to jsou krystaly používané k získám kohe-
rentní energie Zero. Energie získaná anihilací hmoty během
fúze těžkých jader obsahuje vedle frakcí energie Zero s různou
velikostí (délkou) vláknového kvanta i balastní energie,
počínaje mikrovlnami, až po velmi tvrdé ultrafialové záření.
Zatím není potvrzeno, že by součástí balastní energie byla i
měkká část gama-záření, i když jisté náznaky existují, zejména
projevy některých typických znaků "nemoci z ozáření", které
postihly osoby vyskytující se v blízkosti startujících či
přistávajících mimozemských letounů. Případy popálení pokož-
ky a silné podráždění oční sliznice však jsou známy a jsou
zřejmě oprávněně přičítány působení tvrdých složek
ultrafialového záření. Klasickým případem postižení tohoto

112
typu je případ Stevena Michalaka z Winipegu, ke kterému
došlo 20. května 1967. Steven přistoupil do těsné blízkosti
přistávajícího UFO a byl popálen zářením vystupujícím ze
zamřížovaných otvorů na spodní části pláště letounu. Vedle
popálenin trpěl jistou dobu i nevolností, bolestmi hlavy a v jeho
krvi silně pokleslo množství lymfocytů. Nezbytnost roztřídění
vláknových kvant energie Zero a oddělení balastních energií je
zřejmé z pohledu kvantové mechaniky. Mimoto je nutné do-
sáhnout stability kvanta, a to je teoreticky možné pouze tím, že
vláknové kvantum se transformuje ve spirálové, mající zcela
určitý náboj a určitou délku. Obojí je pak definováno rotačním
vektorem vyššího řádu. Srozumitelně řečeno: musí se oddělit
nežádoucí balastní energie a široká "směs" vláknitých anizo-
tropních kvant Zero je nutno roztřídit podle délky (obsahu
energie) a každému kvantu udělit týž rotační vektor druhého až
třetího řádu, aby zůstávaly stabilní částí vyzařovaného svazku
energie. Kvantová mechanika stanovuje, že podobné úlohy
mohou splnit pouze krystaly se zcela určitým typem mřížky a
specifickým složením. Jde zde tedy o jistou analogii získávání
koherentních svazků fotonů (lasery), mikrovln (masery),
röntgenového záření (rasery) a další. Dominantním problémem
je složení a vhodná krystalová mřížka, dovolující získání
úzkých frakcí koherentních kvant energie Zero. Od E. Cayce i
dalších pramenů o technologii Atlanťanů se dovídáme, že znali
a používali pro tyto účely (pro získání energie vrill) zvláštní,
značně velké purpurové krystaly, které na denním světle
projevovaly intenzivní fialověčervenou fluorescenci. Vyráběli
je z taveniny křemene, kterou mísili s neznámou látkou, která
po rozpuštění zbarvila hmotu do tmavě purpurové fialově
fluoreskující barvy. Po zchladnutí Atlanťané z vyrobené hmoty
vyřezali a vybrousili krystaly asi metrové velikosti a ty

113
používali k získávání vrillu jak ze Slunce, tak z nitra Země.
Pro různé druhy vrillu připravovali krystaly různého složení a
různých tvarů. Podobnou technologii však nacházíme ve
starých alchymických spisech pojednávajících o přípravě
zázračných kamenů, především Kamene mudrců, Kamene
filosofů, Bílého lva, Modrého lva, Zeleného lva a dalších.
Někteří alchymisté místo termínu "kámen" používali termín
"tinktura", ale šlo zřejmě o stejnou hmotu. S technologií
Atlanťanů mají technologie alchymistů mnoho společného a
není divu, protože alchymie má zřejmý původ v Atlantidě.
Například Kámen mudrců se dle starých alchymistů připravuje
tak, že do taveniny křemene (křemenného skla) se vnáší zcela
určité množství látky pojmenované jako Cyklický Drak, která
po rozpuštění se stala vlastním Kamenem mudrců-hmotou
podobnou rubínovému sklu se silnou fialovou fluorescencí.
Mezi dlouho utajované vlastnosti Kamene mudrců náležela
nejen schopnost transmutace neušlechtilých kovů (rtuť, olovo,
cín aj.) ve zlato, ale především vyzařování zvláštní a velmi
uctívané energie, která ač neviditelná pouhým okem, způsobo-
vala "transmutaci" samotného alchymisty v bytost s vyšším
stavem vědomí. Atlanťané své purpurové krystaly používali i v
přístrojích, jejichž působením například v lidech potlačovali
zločinecké sklony a léčili některé duševní nemoci. Domnívám
se, že krystaly Atlanťanů i Kámen mudrců starých alchymistů
představují tutéž formu hmoty podivuhodných vlastností.
Teoreticky lze odvodit, že hmoty nižší hmotnosti získané z
jednotlivých stupňů alchymické syntézy (fúze jader rtuti),
mohou být analogickým způsobem použity pro výrobu krystalů
netušených vlastností jako mají kameny "nižší ušlechtilosti"
jako Bílý lev, Zelený lev a Modrý lev. Atlanťané krystaly
vyřezávali a brousili tak, že měly tvar čtyřbokého až osmibo-

114
ke ho hranolu, jehož jedna strana byla vybroušena v jehlan s
odpovídajícím počtem stěn. Úhel hran jehlanu vůči podélné ose
hranolu neznáme, ale kvantově mechanické úvahy mne vedou
k předpokladu, že tento úhel byl podobný úhlu svíranému
hranami Velké pyramidy s její kolmou osou, tedy přibližně 38°,
ale zatím to nebylo nijak potvrzeno. Špička jehlanu byla
odříznuta tak, aby vznikla plocha zcela určité velikosti, jejíž
rovina byla kolmá k ose jehlanu. Podle nepotvrzených infor-
mací byla tato ploška povlečena vrstvou zlata či jeho slitiny se
stříbrem a ze stejného materiálu byla na plošku navařena
kulička či jehlan. Tento kovový artefakt byl výstupní branou,
jíž byla ve směru prodloužené osy jehlanu emitována spirální
kvanta energie Zero. Zbytky obdobných krystalů byly nalezeny
v havarovaných mimozemských letounech (UFO) či v jejich
bezprostřední blízkosti a jejich význam zůstával dlouho
neznám. Na základě informací získaných z kontaktů s ETI je
dnes známo, že skupiny krystalů v mimozemském letounu jsou
umístěny v bezprostředním okolí reaktoru, ve kterém dochází
k anihilaci hmoty. O složení krystalů, jejichž vzorky zabavily
americké vládní orgány, nejsou žádné dostupné zprávy. Lidé,
kteří s nimi přišli do styku, hovoří o jejich velmi tmavém neur-
čitém zbarvení a silné fluorescenci na denním světle. Dodnes
existují spory o tom, jaký byl účel pyramid, zejména pak Velké
pyramidy v Gize. Postupně převažuje názor, že účelem
pyramidového tvaru je transformace či zesílení jakéhosi druhu
energie. Fyzikální princip jehlanu jako energetického zářiče a
analogický význam krystalového jehlanu v roli amplitronu je
srozumitelný až na základě použití Poyntingeova teorému,
týkajícího se vzájemného působení dvou polí energie, jejichž
vektory jsou před vstupem do pyramidy vzájemně kolmé.
Způsob interakce obou polí vyvolaný geometrií prostoru vede

115
ke vzniku nového torzního pole charakterizovaného S-Poyn-
tingeovým rotačním vektorem. Toto pole je posléze špicí
pyramidy vyzařováno do prostoru, přičemž má tvar trychtýře,
jehož průměr se postupně rozšiřuje s rostoucí vzdáleností od
špice pyramidy. Jestliže je ale špice pyramidy odříznuta tak,
aby vznikla plocha určité velikosti kolmá k vertikální ose
pyramidy, vychází vzniklé torzní pole touto plochou jako
spirála stejného průměru. Z kvantově mechanického hlediska
by intenzita torzního pole závisela na velikosti této plošky a
frekvenční ladění (počet závitů spirály v jednotce její délky) by
ovlivnil počet stěn jehlanu pyramidového zářiče. V tomto
smyslu by byl srozumitelný nejen výklad funkce krystalových
amplitronů umístěných v blízkosti reaktoru mimozemských
létacích strojů, ale i tzv. "pyramidový efekt" zmiňovaný v sou-
vislosti s Velkou pyramidou. Informace pocházející ze zázna-
mů uložených v egyptských chrámech se mimo jiné zmiňovaly
o tom, že Velká pyramida u Gízy (ale i další) měla po do-
hotovení odříznutý vrchol ve vzdálenosti asi l i m od špice
pyramidy a ten byl nahrazen emitorem tvaru čtyřbokého
jehlanu či kužele, na jehož špici byla vsazena koule. Vše bylo
zhotoveno ze zářivě stříbřitého kovu jménem "benbenet".
Spolehlivé složení tohoto kovu dnes již známé není, některé
prameny tvrdí, že šlo o slitinu zlata a stříbra známou pod
jménem "elektron", jiné prameny se zmiňují o atlantském
původu kovu těženém ve značných hloubkách Země. V této
souvislosti čtenáři připomenu neobyčejně vzácný a vážený kov
"mithril" (morijské stříbro), rovněž těžený ve velkých hloub-
kách, který je dnes neznámý. Velká pyramida dnes představuje
jeden z nejmasivnějších zářičů tajemné energie patrně identické
s transformovanou energií Zero, přičemž účel pyramidy je stále
v říši dohadů. Podivné je to, že zejména nad vrcholem Velké

116
pyramidy je poměrně často pozorováno UFO, které zde má
dočerpávat energii. Podobné pyramidické centrály energie jsou
zmiňovány z mnoha dalších míst Země (Antarktida, Jižní
Amerika, Mezoamerika, Severní Amerika, Čína, Gobi a Atlan-
tida), ale údaje o jejich bližší lokalizaci chybí. Přinejmenším
větší část těchto pyramidických centrál byla postavena nad vý-
stupy hlubokých zemských trhlin a transformovaly energii do
nich vstupující z nitra Země. E. Cayce se opakovaně zmiňuje o
tom, že na mořském dně nedaleko ostrova Bimini se nachází
jedna z tohoto typu centrál a je dosud aktivní v periodách
odpovídajících opakovanému rozevírání a uzavírání geo-
logických systémů vlivem přitažlivosti Měsíce a dalších
mimozemských gravitačních zdrojů. V roce 1978 objevila
francouzská podmořská expedice, vedená M. Valentinem, jižně
od Floridy v hloubce 400 m velkou pyramidu z opracovaných
kamenných bloků. V roce 1981 byla objevena skupina pyramid
na dně Mexického zálivu západně od Floridy. Na vrcholu jedné
z ponořených pyramid nalezl R. Brown kouli z materiálu
vzhledově podobného křišťálu a vystavil ji k prohlídce na
místní univerzitě v arizonském městě Mesa. Tomuto periodicky
působícímu energetickému centru je připisována odpovědnost
za tajemné a neobvyklé události popisované z oblasti
Bermudského trojúhelníku. Součástí sítě energetických centrál
starověkých civilizací byla pravděpodobně i Bílá pyramida,
znovuobjevená za II. světové války spojeneckými letci v obla-
sti Šen-si, asi 60 km jihozápadně od města Cchin-ling-šanu.
O této gigantické, asi 300 m vysoké pyramidě, je známo ještě
méně údajů než o Velké pyramidě. Na zmíněném principu
funkce krystalových aplitronů byla patrně založena i funkce
velkých démantů, majících speciální výbrus podobný tzv.
"briliantovému" výbrusu. Vybroušený démantový krystal (či

117
krystal jiného kamene) byl upevněn v tiáře starověkého krále
tak, aby špice briliantového výbrusu se dotýkala hlavy v místě
šesté čakry. Tento vybroušený drahý kámen velikosti dětské
pěsti byl mnohokráte zmiňován v nápisech nalezených ve sta-
rých egyptských hrobech a komorách skalních chrámů, v nichž
bývaly uloženy královské mumie, jako "Třetí Oko", "Sluneční
Oko" (Us-iri), či jen prostě "Oko" a jeho zavedení souvisí
přímo s nástupem královské dynastie Sokolů. Jeho původ ale
sahá mnohem dále k dynastiím tzv. "božských králů" Egypta a
Atlantidy, které uzavíral mýtický Osiris. Podobný drahokam
byl užit v diadémech králů jiných národů a stal se pravzorem
pozdějších královských korun. Původní funkce drahokamu byla
již zapomenuta (nebo zůstala utajena), a tak mu zůstala pouze
úloha drahocenné ozdoby. Staré prameny se zmiňují o tom, že
když Ráma-Para-šu (Ráma-vojevůdce) porazil Asury a dobyl
tři světy, byl bohy korunován jako Ráma Audi (Ráma
Vznešený) a na hlavu mu bohové vsadili tiáru s obrovským
drahocenným démantem zářícím jako samo Slunce. Zdrojem
energie transformované Okem do šesté čakry bylo Slunce.
Po nástupu nového krále na vladařský trůn bylo Oko z tiáry
vyjmuto, podrobeno očistným obřadům a teprve pak bylo v
tiáře vsazeno na jeho hlavu. Nyní opět trochu odbočím. Podle
kvantově mechanické teorie se spirálovitá kvanta energie Zero,
vyzařovaná krystalovým amplitronem, musejí chovat obdobně
jako mikrovlnné záření. Šíří se přímočaře, jsou okem nevidi-
telná a lze je soustřeďovat či rozptylovat zářiči (anténami)
obdobných konstrukcí, jaké jsou užívány v oblasti mikrovlnné
techniky. Rovněž transport spirálových kvant energie Zero se
údajně provádí obdobně jako transport mikrovln, a to speciál-
ními dutými kabely či vodiči určitého profilu. Z dávných časů
se dodnes některé typy takových zářičů dochovaly, ale jejich

118
funkce i poslání byly pozapomenuty, nebo jsou srozumitelné
pouze částečně. Jako příklad uvedu klasický zářič védskou
"vadžru" a egyptský "anch". Konstrukční princip i poslání obou
jsou prakticky shodné. Pokud držitel anchu či vadžry energii
z vnějšího zdroje čerpá, je zachycena dlouhým ramenem anchu,
nežádoucí (negativní) složka záření je vyzářena krátkými
rameny a vytříděná energie je do dlaňové čakry předávána
kruhovou rukovětí. Pokud držitel hodlá energii vyzařovat, je
postup opačný, ale krátkými rameny je "přisáváno" množství
negativní energie a paprsek je vyzářen dlouhým ramenem.
Podle vůle (a znalostí) držitele lze anchem vyzařovat výhradně
negativní energie, ale to je již oblast nedovolené magie. Analo-
gickým způsobem je postupováno při použití vadžry. Vadžra
však byla vyhrazena bohům třetí kalpy, protože vyzařovaná
energie byla lidem krajně nebezpečná. Připomínám zmínky
starých bájí o Diově ničivém blesku, či Indrově "hromoklínu",
kterými oba prabozi (v jedné osobě) ničili své úhlavní
nepřátele. V obou případech byl použitým zářičem artefakt
známý jako vadžra. Těžko dnes můžeme rozhodnout, zda tato
dvojice v jednom, vyzařovala svou vlastní energii či energii z
příručního zdroje. Pokud se čtenář hlouběji zajímá o proble-
matiku těchto specifických zářičů, nalezne podrobnější údaje
v knize Tajemné světy: Domy, které zabíjejí (R. de Lafforest).
P. Devereux se spolupracovníky studovali energii megalitů
v rámci "Dračího projektu". Objektem studia této badatelské
skupiny byla především lokalita Rollright Stones, ležící severo-
západně od Oxfordu. Tito badatelé velmi brzy zjistili, že dosud
je řada megalitů energeticky aktivní, přičemž emise tajemné
energie začíná 8-20 minut před východem Slunce a končí
po uplynutí 60-120 minut. Tuto energii, o níž se důvodně
domnívám, že je energií Zero, lze detekovat pomocí

119
Geiger-Müllerových indikátorů pronikavé radiace, přestože
dosud ani gama či beta-záření nebylo zjištěno. Novější zkou-
mání anglických megalitických lokalit prováděl další tým
vedený G. V. Rolinsem za použití gravimetrů a magnetometrů.
Jejich závěry plně potvrdily výsledky měření skupiny P. Deve-
reuxe. Později bylo zjištěno, že emise zmíněné energie
zprostředkované megality lze měřit nejen Geiger-Müllerovými
indikátory, gravimetry, magnetometry či indikátory elektro-
magnetického pole, ale také pomocí citlivých detektorů kovů
moderní konstrukce. Velmi citlivé detekce energie vyzařované
megality se dosahuje pomocí virgule či kyvadla a s úspěchem
bylo vyzkoušeno i použití citlivého fotografického materiálu,
což bylo doloženo fotografiemi Stonehenge z února 1954,
pořízenými těsně před východem Slunce. Na fotografiích je
zřetelný jasný světelný sloup energie vystupující ze středu ka-
menného kruhu a směřující kolmo vzhůru k obloze (S. Schneid-
manová, P. Daniels, A. Horanova). Fraktálové zobrazení této
energie zachycuje jeden z novějších piktogramů JULIA SET,
který se objevil v těsné blízkosti Stonehenge 8.7. 1996.
Fraktálový obraz velmi přesně odpovídá současným předsta-
vám o vlastnostech a podstatě energie Zero (obr. 10). Údajně
existují i fotografie zachycující světelný sloup energie vystu-
pující ze špice Velké pyramidy krátce před východem Slunce.
Pyramidy i kruhové megalitické stavby typu Stonehenge by
bylo možno považovat za dvě různé konstrukce zářičů energie
Zero. Tím stále ovšem není zodpovězeno, kam tato vyzařovaná
energie směřuje. S energií podobnou transformované energii
Zero se setkáváme ještě v jiných souvislostech, a tím jsou
obrazce (piktogramy) vytvářené dosud neobjasněným způso-
bem v souvislejších porostech trávy či obilí. Ponechme stranou
nejasný smysl těchto obrazců, ale povšimněme si některých

120
jevů, které provázejí. Dosud provedené analýzy naznačují, že
tento fenomén je produktem působení nám dosud neznámé
energie, s níž jsme se dosud běžně nesetkali. Plochy obrazců
vykazují při měření výrazně vyšší aktivitu energie při měření
Geiger-Müllerovými indikátory, zřetelně reagují měřiče
magnetického pole a gravimetry. Půda má změněnou mikro-
strukturu, mění se její absorpční vlastnosti, obsahuje výrazně
menší množství živých mikroorganizmů než půda mimo
obrazce. Biotronici indikují virgulí i kyvadlem výrazně
působící energii nejvíce v centru kruhů, řada lidí již po krátkém
pobytu v obrazcích či jejich bezprostřední blízkosti pociťuje
trnutí svalů, nevolnost, silné bolesti hlavy a další neobvyklé
příznaky. Nejvýraznějším znakem působení energie cizího
původu je způsob slehnutí jednotlivých stébel trav (obilí), která
nejsou tlakem zlomena, ale jakoby "přežehlena", přesto
pokračují v růstu převážně v horizontálním směru. To by
nasvědčovalo ztrátě pro rostliny typické vlastnosti zvané
"tropismus", nutící rostliny vždy růst vzhůru ke Slunci. Podle
výsledků zkoumání dr. Levengooda, biofyzika Michiganské
univerzity, se 90 % všech klasů z prostoru zkoumaných pikto-
gramů nachází ve stavu zvaném "polyembrionye" (genetická
anomálie), a to svědčí o působení vnější energie schopné
vyvolat mutační efekt. Mikroskopické zkoumání pletiv stébel
ukázalo abnormální protažení buněk, vysvětlitelné pouze
náhlým krátkodobým zahřátím. Podobný efekt byl zjištěn u
vzorků stébel krátce vložených do mikrovlnné trouby. Kolénka
stébel z piktogramů jsou oproti kontrolním abnormálně
zduřená, abnormální z 20-50 % byla také semena z dozrálých
klasů. To vše ukazuje na působení neznámé velmi účinné
formy energie, která zasahuje do fyziologie rostlin a navozuje
mutační změny, ale živé buňky neničí jako známá pronikavá

121
radiace. Zájemce může podrobnější údaje nalézt v knize
"Poselství z Vesmíru" (M. Hesemann, str. 63-66) a v novějším
fundovaném díle L. Šafaříka "Agrosymboly".
Starověké kruhové struktury obsahující zčásti dochované
megalitické artefakty prokazatelně propojují jednotlivé lokality
po přímých trasách majících charakter letových linek, jak jsem
se o nich zmínil v knize Bohové a apokalypsy v souvislosti
s letovou trasou Apollona. Domnívám se, že tyto kruhové
struktury svého času sloužily podobným způsobem jako dnes
radiomajáky a zásobníky energie. Některé letové trasy se kříží,
ale většinou mají tendenci se sbíhat do jednoho centra. V obla-
sti Altiplana je tímto centrem pravděpodobně město Cuzco, v
Evropě dosud obdobné centrum nebylo identifikováno. Staré
civilizace Altiplana tyto trasy pojmenovaly "take'is", evropští
Ligurové "ley-lines" a staří Číňané "lung mei" (Dračí cesty).
Existenci těchto neviditelných tras rozvádějících ve starověku
energii vrill zmiňuje jak Scott-Elliot, tak i E. Cayce, jako trasy,
z nichž čerpaly energii létací čluny Atlanťanů. V teritoriu
Evropy a severní Afriky jsou poměrně často nacházeny skalní
reliéfy a kresby spirálovitých obrazců umístěných v terénu
(New Grange, Ickfield Moor v Yorkshiru, Old Bewick v North-
umberlandu atd.), nebo na četných megalitických objektech
jižní Anglie a Bretaně. Domnívám se, že jde o jakési místní
mapy rozložení jednotlivých drobných zdrojů energie Zero,
které byly nezbytnou pomůckou pro geomantickou činnost
Dananů a Ligurů. Podstatou geomantie pravděpodobně bylo
zachycení této energie pomocí menhiru vsazeného do centra
vývěru, který byl rovněž jakýmsi jednoduchým krystalovým
měničem energie Zero, díky své polykrystalické struktuře.
Výzkumy skupiny P. Devereuxe totiž zjistily, že mnoho z
dnešních menhirů je dosud aktivních a terestrickou energii

122
zachycuje a mění v paprsek vysílaný mimo Zem, podobně jako
egyptské pyramidy a Stonehenge. Pomocí virgule tito badatelé
zjistili, že terestrická energie vytváří kolem menhiru torzní pole
a to je vyzářeno mimo Zemi. Tuto transformovanou formu
terestrické energie Ligurové i jejich keltští dědici pojmenovali
"wuivr" či "woěvr" (plazící se had), čímž zdůrazňovali její
terestrický původ a rotační charakter. Naopak energii přicháze-
jící ze Slunce (z Vesmíru) označovali termínem "okřídlený
wuivr" (čínská obdoba je"feng-šui", atlantská "vrill"). Pokud se
teorie funkce menhirů jako transformátorů a vysílačů škodlivé
energie potvrdí dalšími měřeními, pak bude nalezeno vysvětle-
ní důvodu, proč starobylé pozemské rasy tak usilovně stavěly
rozsáhlá geometricky řazená pole menhirů, jako známe napří-
klad u vesnice Le Ménec v Carnacu (Bretaň), v arménském
Sisianu (jihovýchodně od Jerevanu) a na mnoha místech v
území jižní Ukrajiny a jižního Ruska až po Kavkaz. Domnívám
se, že podobnou roli hrály i Kounovské kamenné řády na kopci
Rovina (asi 1,7 km severovýchodně od Kounova) zmiňované
K. Svobodou.
Konvenční fyzika jen pomalu a zdráhavě začíná připouštět
existenci bizarní energie odpovědné za mnoho neobvyklých
jevů, kterou žádným způsobem nelze připsat ke známým
formám energií elektromagnetického pole. Zasloužil se o to
především profesor W. A. Tiller ze Stanfordské univerzity
(Departement of Materials Science and Engineering), když
formuloval svou představu o existenci "subtilní energie"
(Subtle Energie), kterou ztotožňuje s dosud nenalezenou a fyzi-
ky předpokládanou "pátou silou". Tuto energii dnešní fyzikové
dosud neprokázali, ale staří alchymisté ji nejen znali, ale také
dle potřeby uvolňovali během alchymické syntézy jako feno-
mén "Quinta Essentia" ( pátý stav hmoty, Pátá bytnost atd.).

123
W. A. Tiller nedávno publikoval v časopisu Journal of
Scientific Exploration soustavu matematických rovnic popisují-
cí uspokojivým způsobem teoretickou podstatu Subtle Energie.

124
VIRTUÁLNÍ REALITA ALCHYMIE

Jestliže jste správně a dobře

pochopili slova a učení mudrců
a porozuměli jejich utajenému smyslu
naleznete všechna tajemství alchymie.

Bernhard Trevisianus.

V souvislosti s nástupem výkonných generací komputerů,

rozvojem fraktální matematiky a teorie chaosu se často obje-
vuje pojem zvaný "virtuální realita". Za pomoci speciální
techniky lze uskutečnit vstup lidského vědomí do děje, který
nesouvisí nijak se současnou životní realitou. Lidstvo ovšem
objevuje to, co bylo dávno objeveno, protože v oblasti virtuální
reality se po tisíce generací pohybují lidé obdaření mimo-
řádnými schopnostmi mimosmyslového vnímání a jen díky
virtuální realitě jsou schopni formulovat své obrazy minulých a
budoucích časů. Tito nesčetní vizionáři mají totiž dar
schopnosti přímé komunikace s Univerzálním informačním
polem Universa, známém i pod termínem Pokladnice vědění
Universa či Álayvijňána (Védy). Mnozí z velkých myslitelů a
vědců děkují za svá poznání a objevy tomuto fenoménu, i když
si jen zřídkakdy uvědomují původ poznání, jehož se jim
dostalo. Z filozofického hlediska je každá realita existující
mimo vědomí našeho hmotného těla realitou virtuální. Lze
konstatovat, že virtuální realita je pro nás ve skutečnosti každá
taková realita, která není pro naše smysly i naše vědomí
důvěrně známá, odporuje našim zkušenostem, je zdánlivě

125
neskutečná, nebo má podivné chování, a tak je nesrozumitelná.
Příkladem může být tvrdošíjné odmítání možnosti existence
pradávných civilizací, jejichž technická i duchovní vyspělost
vysoko převyšovala stav současné civilizace. Zdá se, že není
jiné cesty, jak se virtuální reality zbavit než té, že se jí zmoc-
níme svým vědomím, plně jí akceptujeme a splyneme s ní.
Člověk tak sice zdánlivě ztratí osobní realitu vnímání světa, ale
zato získá obrovské bohatsví univerzální reality, dříve vnímané
jako hluboce stresující neskutečný svět fantastických feno-
ménů, který je tak vábivý. Odedávna lidstvo vzrušuje vše
neobvyklé, tajemné, podivuhodné a hodné poznání, což není
nic jiného než projev touhy po tvůrčím poznání darovaném
člověku Stvořitelem. Z tohoto hlediska je pro nás virtuální
realitou i zázněj prastaré vědy dávno zaniklých civilizací Země,
vnímaný citlivými jedinci přes hlubokou propast času. Jedním
z oborů starověkého vědění byla věda známá jako "alchya" či
"alchymie". Retrospekce vývoje alchymie v různých částech
světa nás dovede ke třem velmi starým civilizačním centrům, o
nichž dnes lze důvodně soudit, že byla mimozemského původu.
Prvým centrem je říše mořských králů Západního moře -
Atlantida. Atlantská civilizace dosáhla zenitu svého rozvoje
přibližně před 25 000 lety. Tehdy se změnila ve vyspělou
technokratickou civilizaci vyznávající ateistickou materialistic-
kou filozofii evoluce. Druhé a pozapomenuté bylo civilizační
centrum vytvořené jako synarchické království souručenství
polobožských Dananů (Thuaata de Danaan) s národy Hivernů,
Ligurů, Fanisů a dalších evropských entit, které obsáhly oblast
Evropy od Západního moře (Atlantiku) až po Attiku. Západní
část známá jako Occitanie pak byla i oblastí největšího rozvoje
alchymie. Třetí, nejméně dnes známé centrum, leželo v Orientě
(Tibet, Afghánistán, Persie, Kašmír, severní Indie a Čína).

126
Trosky znalostí tohoto centra obsahují poměrně mladé traktáty
čínských a indických alchymistů. Vedle těchto tří hlavních a
známých center zjevně existovalo ještě centrum hebrejské,
jehož vědění je uloženo v tajné části Kabaly. Původní oblast
rozvoje hebrejské alchymie se dosud nepodařilo zjistit, ale
existuje několik indicií, podle kterých duchovně vyspělá elita
Hebrejů pochází z jižních oblastí Persie a dolní části povodí
Indu. Tito Hebrejové byli patrně identičtí s Prasemity
(Scott-Elliot), tedy jednou z rasových odnoží Thorásů, původně
vysazených do oblasti Turánské kotliny (východně od Kaspic-
kého moře) přibližně před 85 000 lety. Po svém vysazení na
Zem nebylo sedm rasových odnoží Thorásů nijak zvlášť
technicky a technologicky zdatnou civilizací, ale mnohému se
naučili z početných artefaktů nalezených při archeologickém
výzkumu v troskách měst prastaré civilizace třetí kalpy (Shan
Shunů, Manehunů aj.), které byly zničeny při srážce Země
s planetou Nimiru před 115 000 lety. Nalezené artefakty
představovaly nejen stroje, přístroje, různé hmoty a kovy, ale
především velké množství záznamů o technice a technologii
této prastaré civilizace, která je na Zemi zanechala při svém
útěku před blížící se planetární srážkou. Dědictví Shan Shunů
a Manehunů dokázali nejlépe využít Atlantové-Trigardové,
což bylo spřátelené souručenství typu konfederace, tvořené
rasovými odnožemi Toltéků, Dananů a Mongolů. Součástí
tohoto dědictví byla i technologie fúze jader atomů mající
různá jména, jako "alchya" (Toltékové), "crusopie" (Danani),
"chrysopea" (Řekové), "lien-tan" (Číňané), "rasayana" (Indie)
a pozdější arabský termín "al-kchymia", převzatý patrně od
alexandrijských badatelů éry Ptolemaiovců, kteří s neobvyklou
pílí a důkladností sebrali všechny drobty pozůstalosti vědy
Atlanťanů. Symbolem této starobylé vědy, užívaným jak

127
Toltéky tak i Danany, byl sloup s křídly na obou koncích
zakončený koulemi, kolem něhož se ovíjeli dva hadi s hlavami
hledícími proti sobě. Podle Thowta (Tehuti), který do Egypta
přinesl vědu Atlantů, Egypťané tento symbol pojmenovali
"Thowtova hůl". Současník a spolupracovník Thowta byl
dananský Herm (Hermon, Hermes) a podle něho je rovněž
analogický symbol pojmenován jako "Hermova hůl". Thowt i
Herm byli veleknězi a vědci (mágové), kteří byli pověřeni v
oblasti později nazvané Gizeh vybudovat podzemní trezory pro
uložení zápisů o vědě a historii Atlantidy a Dananů. To se
údajně odehrálo asi 400 let před příchodem kataklyzmatu, jímž
byla zničena většina území a moci Trigardů, tedy přibližně před
18000 let. Pro ochranu podzemních prostorů byla nejprve
postavena Sfinga a po ní i Velká pyramida. Podobné podzemní
tresory měly být vybudovány nejméně na dalších čtyřech
místech, a to v Tibetu, Altiplanu, Pyrenejích a v Antarktidě.
Podle Manetha Sebenytského, trezor nedaleko Sfingy nechal
otevřít farao Meni (6 136 př.n.L), aby mohl vědu Atlanťanů
využít pro obnovu Egypta. Část písemností nebo jejich opisy
byly uloženy v tajných knihovnách egyptských chrámů a
později ve válečných časech větší část zmizela. Zbytek ve
4. století shromáždili na příkaz Ptolemaia I. alexandrijští kni-
hovníci a uložili je v proslulé Bibliothéce. Z této knihovny
starověku pochází znalosti Řeků a Arabů o tajemné vědě pra-
starých civilizací, kterou dnes známe pod jménem "alchymie".
Výsledky studia podstaty alchymie jsem shrnul v knize
Světlo z dávných věků, kde jsem formuloval své závěry v tom
smyslu, že podstatou alchymie je fúze jader těžkých prvků,
probíhající za vyšších tlaků a teplot, přičemž nejčastěji
používanou výchozí surovinou bývá rtuť. Produktem fúze je
nový prvek (nuklid), jehož atomová hmotnost odpovídá součtu

128
hmotnosti dvou výchozích atomových jader a náboj vzniklého
nuklidu odpovídá součtu nábojů sfúzovaných jader. Lze to
znázornit na příkladu fúze dvou atomů rtuti izotopu

Při fúzi těžkých jader se ne uvolňují neutrony a pravdě-

podobně ani pronikavá radiace, ale část atomových jader se
změní v čistou energii, čili anihiluje. Zatím není znám způsob
výpočtu % anihilujících jader, a tak můžeme operovat s odha-
dem asi 5 %. Uvolněná energie je představována především
vláknovými kvanty Zero a přibližně do 30 % pestré směsi
různých typů energií počínaje mikrovlnami, světelnými fotony
až po ultratvrdé ultrafialové záření. Obsah rentgenového záření
je málo pravděpodobný, ale nelze jej jednoznačně vyloučit.
Některé typy mimozemských letounů využívajících fúze jader
jako zdroje energie, produkují značné množství balastní energie
a ta již způsobila popáleniny a další vážné fyziologické obtíže
mnoha lidem, kteří se neopatrně dostali do blízkosti přistávající
či odlétající mimozemské lodi. Nuklid nebyl na Zemi
dosud nalezen, ale zmínky v některých pramenech o těžbě
zvláštní rudy ve velkých hloubkách Země, prováděné Atlanťa-
ny pro zařízení na výrobu energie vrill, by se mohla vztahovat
k rudě tohoto nuklidu. Podle zmínek starých textů z bonnských
a egyptských chrámů těžily staré civilizace podivnou velmi
těžkou ohnivě červenou rudu v hlubokých dolech západního
Atlasu, ale i v zemi Inaa (Peru) a na Pyrenejském poloostrově.
Rozhodně však nešlo o rumělku, neboť její název byl jiný. Po
mnoho let je pozorována značná aktivita mimozemských
letounů v oblasti hlubokých zlomových struktur Bahamského
archipelagu. Velké letouny se zde ponořují a po několika dnech

129
se opět vynoří a odlétají mimo Zemi. Bylo zaznamenáno, že
v dubnu 1973 pozorovali rybáři severně od Bimini ponoření
asi 450 m dlouhého mimozemského letounu válcovitého tvaru,
který se opět po sedmi dnech vynořil a odlétl do kosmického
prostoru. Z kontaktů lidí s ETI z Galaktické federace vyšlo
najevo, že některé mimozemské civilizace těží v hlubinách
Země pro ně důležitou surovinu, která je jinak ve Vesmíru
velmi vzácná. Domnívám se, že tyto aktivity mimozemšťanů se
týkají pravděpodobně nuklidu nebo některého z produktů
vyšších stupňů jaderné fúze. Rudy nuklidu jsou pravdě-
podobně přístupnější z hlubokých zemských trhlin, kam se
dostávají během hlubinných lávových výlevů při kataklyz-
matech spojených s příletem Nimiru. Láva pochází z hluboko
uložených magmatických krbů a zdrojem jejich energie je
podle mé teorie právě jaderná fúze probíhající v omezeném
rozsahu přímo ve spodní části krbu. Ojedinělé zmínky v prasta-
rých ligurských tradicích zmiňují těžbu vzácného kamene z
míst ležících hluboko pod aktivními sopkami centrální Afriky.
Obdobné zmínky jsou i v knize J.R.L. Tolkiena "Pán prstenů".
Pokud jsou tyto údaje pravdivé, svědčilo by to opět ve pro-
spěch vysoké technické a technologické úrovně Atlanťanů již
v dávných časech. Zdá se, že lokality rud nuklidu se
vyskytují výhradně v souvislosti s hluboko sahajícími geolo-
gickými zlomy, které jsou také spojeny s masivní emanací
terestrické energie (energie Zero). Magmatické krby představu-
jí jistou analogii dávno vyhaslých přírodních reaktorů, v nichž
docházelo ke štěpení , jako byl například dnes vyhaslý
přírodní reaktor Oklo v Gabunu. Energie potřebná k tavení
hornin na lávy pochází z balastní frakce energií fúze těžkých
jader, kdežto vláknová kvanta energie Zero pronikají systémy
trhlin na zemský povrch. Při tom jsou zvodněné části trhlin

130
touto energií zatím neznámým způsobem ovlivněny, což se
projevuje některými výjimečnými vlastnostmi vody vytékající
z některých hlouběji založených pramenů. Tyto prameny byly
známy dávným civilizacím a pro své výjimečné účinky se
stávaly místy posvátných okrsků, na kterých byly často zaklá-
dány chrámy a kláštery. Jedním z takových případů byl zřejmě
i dnes zaniklý pramen Isar (Jizerka) na Vyšehradě, který byl
činný a jako posvátný i uctívaný kněžnou Libuší. Víme, že
energie Zero je indikovatelná virgulí, kyvadélky, ale též po-
mocí detektorů kovů a Geiger-Müllerovými indikátory. Řadu
hlubinných pramenů pomocí těchto metod již badatelé
zkoumali, a to úspěšně.
Podle výsledků systémové analýzy dostupných zpráv by
měl být nuklid nekovem s vysokou hustotou (asi 30-33
3
g/cm ), ohnivě oranžověčervené barvy s poměrně vysokým
bodem tavení, přibližně kolem 1500°C. Není radioaktivní, ale
působením impulzů koncentrované energie (např. paprsek lase-
ru či soustředěný tok mikrovln) může nastartovat spontánní
fúzi, která za jistých okolností může mít vysoce brizantní
účinek. Z toho důvodu musí být ukládán v nádobách z masiv-
ních kovů, především z olova. Stav poznání současné nukleární
fyziky prakticky vylučuje možnost existence stabilních trans-
uranů, jejichž atomová hmotnost převyšuje hodnotu 243,
třebaže je některými vědci předpovězena existence "ostrůvku"
stabilních nuklidů majících protonové číslo 114-116. Existence
bílých trpaslíků, vznikajících při výbuchu supernovy, naopak
existenci stabilních nuklidů s vysokou atomovou hmotností a
vysokým protonovým číslem potvrzuje. Jiný důkaz pramení
z informací o tom, že nejméně dva státy již znají technologii
výroby nuklidů , (pravděpodobně Rusko, Čína a snad i
Izrael), který je zřejmě užit jako roznětka vodíkových bomb.

131
Vysoká schopnost tohoto nuklidu absorbovat mikrovlnné
záření mne vede k domněnce, že i Američané tento nuklid
používají pro přípravu povlaků absorbujících radarové paprsky,
což je pravděpodobně součástí utajované "Stealth technology"
(technologie skrytého pohybu). Přirozený výskyt nuklidu
nebyl dosud zjištěn pravděpodobně proto, že ani nebyl přimě-
řeně citlivými a průkaznými metodami vyhledáván. Jde totiž o
to, že vysoká hmotnost s sebou nese také výrazné snížení
těkavosti, takže běžnými způsoby spektrálních detekcí jej nelze
asi odkrýt. Rovněž i stávající postupy chromatografíckých
analýz budou neúčinné, protože nuklid či jeho sloučeniny
budou mít pravděpodobně velmi nízkou pohyblivost a neopustí
start. Úspěšné hledání bude možno očekávat při aplikaci spe-
ciálních analytických metod s vědomím, že je hledán nuklid
zcela výjimečných parametrů. Myslím, že testům na přítomnost
nuklidu by měly být podrobeny především vzorky
hlubinných láv a dalších typů vysoce bazických hlubinných
efuziv, souvisejících se spodními úseky některých urano-
nosných a měďonosných žil. S problematikou dotýkající se
existence nuklidu je úzce svázána i následující událost.
Když vláda USA a prezident Eisenhower uzavřeli s ETI
(Trilaterály) z Imperiální aliance smlouvu o spolupráci, získali
mimo jiné i několik provozuschopných letounů různého typu i
se zásobou asi 230 kg prvku používaného jako palivo v anihi-
lačním reaktoru. Další nejméně tři mimozemské letouny více či
méně poškozené nalezly armádní průzkumné týmy na různých
místech Země (Grónsko, Kanada aj.). Na příklad v roce 1958
v poušti státu Utah byl nalezen zcela nepoškozený plně funkční
diskový letoun bez posádky. Americký fyzik Lazar, který byl
pověřen studiem principu pohonného systému mimozemských
letounů, viděl při vstupu do přísně utajované základny S-4,

132
umístěné v prostoru vyschlého jezera Papoose Lake nedaleko
jezera Groom Lake, devět mimozemských letounů různých
typů, se kterými se zkušební piloti pokoušeli létat a zvládnout
jejich obsluhu. ETI totiž k letounům nedodali žádné použitelné
manuály ani provozní instrukce. R. Lazar povolaný na S-4 z
Národních laboratoří v Los Alamos popisuje anihilační reaktor
jako polokouli velikosti basketbalového míče, která byla
umístěna na podložce ve spodní části středové vertikální
šachty. Náplní reaktoru bylo údajně 223 g nuklidu 115
(protonové číslo) a k anihilaci docházelo, když byl tento nuklid
ostřelován proudem urychlených protonů. Uvolněná energie se
absorbuje systémem krystalových amplitronů a z nich se vede
do tří pohyblivých gravitačních zářičů, z nichž je vyzařováno
směrované gravitační pole. Nuklid 115 je podle R.Lazara
velmi těžký, nekovového vzhledu a má jasnou oranžově
červenou barvu a údajně dosud na Zemi nebyl vyroben uměle.
Podrobnosti nalezne zájemce v knize T. Gooda "Alien Liaison"
a v časopisu Magazín 2 000 (1995, č.6, str. 27). Domnívám se,
že R. Lazar vázán příkazem mlčenlivosti zdaleka neřekl to
podstatné a navíc se dopustil zřejmé dezinformace. Především
nuklid 115 je pravděpodobně ve skutečnosti nuklidem 160
(leoL), který je skutečně schopen fúze a jeho vlastnosti od-
povídají dost dobře popisu R. Lazara. Nevěrohodnou fikcí je i
tvrzení, že anihilace je vyvolávána proudem protonů, protože
protonový zářič a urychlovač by se do prostoru reaktoru
nevešel. Byl by nezbytný účinný kryt před odraženým tokem
protonů a nadto sama reakce neprobíhá směrem k anihilaci
hmoty a nutně by při tomto procesu musely vznikat vysoce
radioaktivní meziprodukty, jejichž radiace by ohrožovala
posádku. V letounu však žádné ochranné radiační štíty nejsou a
posádka se neustále nachází v těsné blízkosti reaktoru. To

133
ovšem nebereme ani principiálně velmi obtížnou výrobu
nuklidu 115. Je zde ještě jedna námitka: podle zákonů perio-
dicity vlastností podle Mendělejevovy tabulky, nemůže mít
nuklid 115 tak extrémně vysokou hustotu.
Ve světle těchto úvah docházím k předpokladu, že tradované
použití nuklidu 115 je mystifikací, popřípadě cílenou dez-
informací, jejíž cílem je znesnadnit porozumění principu
pohonu mimozemských letounů. Podle řady indicií a souvi-
slostí lze usuzovat na to, že ve skutečnosti jde o nuklid či
směs jeho izotopů, jehož příprava není příliš náročná a již dnes
jej některé státy v omezeném rozsahu vyrábějí pod triviálním
názvem "červená rtuť". Staří alchymisté měli pro tento nuklid
řadu termínů, nejčastěji Lišák, Tajný Merkur, Filozofická síra,
alchymická Síra, fixní Merkur, Metalická síra či jen Síra.
Některé mimozemské letouny však v roli zdroje anihilační
energie používají přímo kovovou rtuť, pak ale mají jiný typ
reaktoru pracujícího na obdobném principu jako rotační
odstředivka. Dosud nebyla zodpovězena otázka způsobu,
jakým je zahajován start jaderné fúze nuklidu a jakým
způsobem je fúze regulována, aby nepřešla do explozivní fáze.
Start fúze i regulace její intenzity se pravděpodobně děje
pomocí vysoce koherentního paprsku energie (laser, maser),
který je v mikroměřítku schopen vytvořit dostatečný tlak i
teplotu, umožňující průběh jaderné fúze, i regulovat její
intenzitu. Již starým alchymistům byla známa obtížnost
vyvolání jaderné fúze izotopů rtuti a poznali, že produkt fúze
z prvého stupně (Lišák, nuklid ) sice je schopen další fúze
s vynaložením poněkud menší námahy, ale teprve ve vyšším
fúzním stupni, uskutečňovaném reakcí nuklidu (Materia
Prima či Prahmota) dostatečné čistoty se zlatem, je fúze
schopná autokatalýzy do té míry, že je běžnými technikami

134
obtížně regulovatelná. To je patrně příčina, proč se jako zdroj
anihilační energie nepoužívá nuklid , ale býval použit
v roli jaderné nálože starověkých anihilačních zbraní. Naše
současné znalosti nedovolují odhadnout, zda v roli startéru fúze
je používán koherentní paprsek bosonů (fotonů) či fermionů
(energie Zero), teoreticky lze použít obou. Podle nových
objevů projevují některé transurany extrémně silný fúzní tlak,
což lze pozorovat zejména v případě americia, a tak byly
vysloveny předpoklady, že katalytické množství americia by
mohlo významně snížit tepelné a tlakové nároky pro zahájení
jaderné fúze. Tyto předpoklady se ovšem vztahovaly k fúzi
jader lehkých kovů, ale zřejmě platí i pro případ fúze těžkých
jader. Mohutnou katalytickou efektivnost podle Jonese se
spolupracovníky mají i záporné muony (mezony) pocházející z
kosmického záření. Bylo pozorováno, že urychlují fúzi lehkých
jader až o 80 řádů, což je nepředstavitelný účinek. Podle toho
by na nastartování fúze těžkých jader postačil pouhý jeden
záporný muon. Bohužel problémem zůstává, kde ho získat v
čase potřeby? Staří alchymisté velmi důtklivě upozorňovali, že
od určitého dosaženého stupně prací na Velkém díle je
nezbytné důsledně dodržovat příkaz pracovat ve tmě a nepři-
pustit vstup slunečního světla. Toho se obvykle dosahovalo v
hlubokých podzemních prostorách, kam své laboratoře alchy-
misté umístili. Nebezpečí nežádoucího vlivu záření Slunce na
start fúze nuklidu 115 (správně nuklidu ) je zřejmě
důvodem uchovám tohoto nuklidu v olověných uzavřených
kontejnerech.
Proces jaderné fúze lze zřejmě považovat za typ řetězové
reakce, na jejímž konci lze nalézt hmoty s gigantickou
hustotou, jako jsou například zbytky po výbuchu supernov -
bílí trpaslíci. Odhady hustoty jejich hmoty kolísají mezi 10 000

135
až 150 000 g/cm3 (například Sirius B). Je ovšem otázkou,
jsou-li bílí trpaslíci konečnou stanicí jaderné fúze, protože při
výbuchu výjimečně velké supernovy by fúze mohla dospět
8 3
ještě dále ke hmotám o hustotách řádově l O tun/cm . Takové
objekty již ve Vesmíru byly nalezeny a astronomové je
považují za neutronové hvězdy, u nichž došlo ke kolapsu
struktury hmoty. Druhý stupeň fúze alchymické syntézy jsem
již naznačil. Je popsatelný následující rovnicí:

Produkt tohoto fúzního stupně alchymisté pojmenovali Materia

Prima (proto symbol Mp) či Prahmota, ale i Proté hýle, Prvotní
chaos, Metalický chaos, Chaos mudrců, Agoth, Labuť,
Filosofický Merkur, Mléko Panny a podobně. Sublimací
v uzavřených nádobách (retortách) se z poměrně znečištěné
reakční směsi získávala vysoce reaktivní ingredience, alchy-
misty pojmenovaná Univerzální rozpouštědlo, Májová rosa,
Alkaest, Pronikavá voda či Hvězda mágů, nebo Hermova pečeť
(podle typického tvaru krystalů). Podrobnější údaje o dalších
postupech a fázích Velkého díla alchymistů nalezne zájemce
v mé knize Světlo z dávných věků. N. Fulcanelli v Tajemství
katedrál zdůrazňuje, že Mistři Velkého díla velmi dobře věděli,
že Materia Prima vzniká ve velkých hloubkách Země spolu
s Lišákem a považovali tuto substanci za "matku všech kovů",
třebaže ona sama kovem není. Le Psatier ďHermophyl v trak-
tátu Mission Anon z 18. století říká, že Prima Materia, zvaná
též Metalický chaos, je produktem Přírody, nalézá se na mnoha
místech, ale dosud zůstává skryt, nepoznán a považován za
bezcenný odpad. Jeho slova je možno považovat za zcela jasný
pokyn k hledání rud obou nuklidů v důlních odvalech a hutních

136
struskách. V podobném duchu hovoří i Huginus Barmský a
rovněž připomíná, že Příroda svoji tvorbu ukončila na stupni
Materia Prima, takže Kámen mudrců, jenž nazývá "Gummi", je
již produktem vyspělého rozumu, kterého dosud lidé nedosáhli.
Je to zřetelný náznak původu znalostí Velkého díla alchymistů
či obecně fúze jader těžkých prvků. Ve spisech Mistrů o
alchymii je opakovaně řečeno, že Velké dílo je u konce, když
má vyrobená hmota zcela určité znaky, které pečetí dílo. Tuto
konečnou formu hmoty nejčastěji označují termínem "Quinta
Essentia", což je obvykle překládáno jako "pátá bytnost
hmoty", či podle dnešního způsobu vyjadřování - "pátý stav
hmoty". Z řeckých pramenů víme, že staří alchymisté znali tři
stavy hmoty: plyn, kapalinu a tuhou hmotu. Fyzika 20. století
připojila čtvrtý stav hmoty - plazmu, ale o pátém stavu nic
netuší. Přesto staří alchymisté, u nichž lze stěží očekávat
znalost existence plazmatického stavu hmoty, hovoří již ve
svých dílech pocházejících z raného středověku o Quinta
Essentia jako zázračném jevu nemajícím v celém světě obdoby.
Zřejmě se jedná o relikt neobyčejného starého vědění pro-
nikající ne zcela objasněným způsobem až do našich časů.
Quinta Essentia, zvaná též Cyklický drak a z ní připravená
podivuhodná substance Rudá tinktura, známější jako Kámen
mudrců, skutečně představují velmi podivný fenomén mimo-
řádného stavu hmoty, se kterým se naši vědci zatím nesetkali.
Alexandrijští alchymisté působící v Museionu zpodobňovali
Quinta Essentia kruhem majícím tři mezikruží různé barvy,
vnitřní mezikruží bývá bílé, střední zelené až modré a vnější
nachově rudé barvy, tedy přesně v souladu s tím, jak se střídají
barvy reakční směsi v procesu závěrečné fáze Velkého díla.
Později se ujalo zpodobňování Quinta Essentia jako okřídle-
ného hada či draka pohlcujícího svůj ocas, proto je používán

137
termín Cyklický drak. Tento symbol hada zcela přesně ukazuje
na původ znalostí technologie starých civilizací, který pochází
od prastaré civilizace Hadů (Draků), především Toltéků a
Dananů. Podrobně jsem se touto civilizací zabýval v knize
Bohové a apokalypsy. V zájmu objektivního pohledu na histo-
rii Velkého díla je nutno připomenout, že souručenství Hadů
tyto informace z větší části převzalo jako dědictví po pradáv-
ných božských civilizacích Země, náležejících do třetí kalpy.
Pro transmutaci kovů nelze z dosud nejasného důvodu použít
přímo Quinta Essentia, ale nutno nejprve připravit Rudou
tinkturu, známu spíše jako Kámen mudrců. N. Fulcanelli v této
souvislosti popisuje přípravu Kamene mudrců jako přípravu
homogenní taveniny směsi skla a Quinta Essentia. Jedná se
však o zcela specifický druh skelné taveniny připravené
tavením nejčistšího křišťálu (křemen, SiO2), které má dnes
technický název "křemenné sklo". Alchymisté často pracovali i
s jinými produkty vesměs uváděnými jako "nezralé ovoce" na
stromu Velkého díla a v této souvislosti používají přehršli
poetických názvů jako například: Bílá (zelená, modrá, oranžová
aj.) tinktura, Bílý lev, Zelený lev, Modrý lev, Zelený vitriol,
Smaragd filozofů, Vegetabilní kámen atd. Jde o meziprodukty
závěrečné fáze Velkého Díla, při níž dochází k výrazné změně
barvy reakční směsi. Reakční směs ve stadiu bílé barvy roz-
puštěná v křemenném skle je podstatou Bílého lva, obdobně
reakční produkt odebraný ve stadiu zelené barvy po rozpuštění
v křemenném skle je podstatou Zeleného lva a tak dále. Tyto
alchymické Kameny různých barev a různé "síly" (rozuměj
různé katalytické účinnosti) jsou používány například při trans-
mutaci rtuti na stříbro (Bílý lev, Bílá tinktura) či olova ve
stříbro (Zelený lev), ale obdobně lze uskutečnit i transmutace
neušlechtilých kovů mezi sebou, jako například transmutaci

138
cínu na měď, železa na měď, cínu ve rtuť a podobně.
Domnívám se, že se jedná o obecný princip přeměny jednoho
nuklidu v jiný (transmutace), bez ohledu na to, zda je či není
kovem. Připomínám mimozemskou technologii získávání spe-
ciálních kovových slitin tvořených mědí, niklem a stříbrem,
používaných při výrobě plášťů mimozemských letounů. O této
technologii vycházející z čistého olova (nebo mědi) jsem se
zmínil v druhém vydání Světla z dávných věků (str. 127), při-
čemž výchozí informace jsem čerpal z knihy G. Moosbruggera:
UFO-A přece létají (str.46), zmiňující technologii ETI z Plejád.
Analogickou technologii mnohem staršího data popisuje i starý
védský text Vimaanika Shaastra. Tyto zmínky potvrzují pouze
to, co staří alchymisté dobře znali a používali. Fulcanelli se
mimo jiné zmiňuje o tom, že z arzenopyritu (ruda železa)
připravil čistou měď vlastnostmi zcela odlišnou od mědi z po-
zemských rud, což lze vysvětlit jiným izotopickým složením.
Pro současnou sebevědomou metalurgii je to poněkud těžko
stravitelné sousto, když poznává existenci starých metalurgic-
kých technologií všestranně výhodnějších z hlediska dostup-
nosti surovin i eliminace odpadů. Víme, že staré civilizace
obývající před dávnými časy Zemi, tyto technologie používaly.
K metalurgické transmutaci byly použity především rudy
snadno těžitelné a zpracovatelné, jako například ryzí měď.
Zmínky ve starých textech o používání mědi jako suroviny pro
starověké technologie může přinejmenším zčásti vysvětlit
záhadu starých dolů na měď nalezených v oblasti kanadského
Hořejšího jezera. Geolog E. L. Henrichson z Carleton College
(Northfield, Minnesota) zkoumal doly v této oblasti, kde byly
dosud nalezeny pozůstatky asi 5 000 šachet, z nichž se dle jeho
odhadu vytěžilo celkem asi 50000-100000 tun mědi. Podle
dřevěných oharků a dalších zbytků dřevěných artefaktů v

139
dolech nalezených bylo stáří důlní činnosti metodou 14C
stanoveno nejméně na 5 000 let, ale některé vzorky byly ještě
mnohem starší. Měď se zde vyskytuje ve formě ryzího kovu ve
vyvřelé hornině podobné melafyru a je tak čistá, že obsahuje
pouhé desetiny promile příměsí jiných prvků. Získat tak čistou
měď ze sirnatých měděných rud je velmi pracné a nákladné.
V okolí dolů nebyly nalezeny žádné stopy osídlení, což svědčí
o periodické těžbě a ubytování těžařů v mobilních obydlích.
Geologie i historiografie dlouho stála před záhadou, kdo a proč
vytěžil tak obrovské množství mědi v období chalkolitu, kdy
existence mědi již byla známá, ale předměty z mědi nalézané
při archeologických výzkumech jsou velmi vzácné. Stáří
nalezených oharků logicky nesouvisí se stářím těžby mědi a
vůbec ne s datem počátku těžby, který může souviset s rozvo-
jem Atlantidy. Obrovské množství vytěžené čisté mědi by se
nutně muselo projevit ve vyšší frekvenci měděných artefaktů
v archeologických lokalitách. Leč není tomu tak, navíc vzácně
nalezené měděné artefakty svým složením neodpovídají mědi
z oblasti Hořejšího jezera. Měď tedy byla použita k jiným
účelům a takové množství kovu mohla zpracovat pouze vyspělá
a technologicky zdatná civilizace. Takovou technicky a techno-
logicky vyspělou civilizací nesporně byli Atlanťané a Danané,
o nichž z egyptských a ligurských pramenů víme, že zpraco-
vávali značné množství mědi a používali ji i při konstrukci
svých létajících člunů zvaných "vailxi". Jelikož znali princip
transmutace kovů, je velmi pravděpodobné, že část vytěžené
mědi použili i jako výchozí surovinu v transmutační metalurgii.
Rada technokraticky a ateisticky založených vědců, filozofů a
politiků považuje současný technický a technologický rozvoj
lidstva za obdivuhodné vzepětí lidského genia, který byl po-
staven na kosmický oltář místo svržených bohů. Leč život je

140
naplněn protiklady a často si Škodolibě zalaškuje s těmi, co se
považují za neomylné. Svědčí o tom řada podivných událostí, o
nichž se dále zmíním. Děj plný záhad a podivných příhod
začíná v Paříži v roce 1357 a hlavním aktérem je židovský písař
a kopista žijící na pokraji chudoby, jehož jméno bylo Nicolas
Flamelle. Jeho koníčkem bylo hledání starých rukopisů. Ve
zmíněném roce získal u vetešníka prastarou, rukou psanou
knihu vyrobenou z lýka, vázanou v kůži a pobitou mosazným
plechem. Knihu tvořilo 18 listů rukou psaného textu a tři
prázdné strany. Text představovaly podivné neznámé hiero-
glyfy a na některých listech byly ještě záhadnější nákresy. Na
desce knihy byl vyveden ve starohebrejštině nápis, jehož
překlad zněl "Abrahám Žid, kníže, kněz, Levita, astrolog a
filozof. Později se ukázalo, že i ostatní text knihy je psán ve
starohebrejštině, kterou Flamelle neovládal, proto š i j i nechával
po částech porůznu překládat. Časem kniha zmizela a sám
Flamelle údajně zemřel v roce 1491 v pařížském slepeckém
ústavu a byl pochován na hřbitově u St. Innocence. Ještě v roce
1742 kryl tento hrob kámen se sochou a nápisem:
"Dne 25. dubna léta Páně 1382
jsem v pět hodin po poledni
vyrobil ze rtuti zlato, jehož ryzost a čistota nemá
v přírodě obdobu. Pravdivě svědčím, že transmutaci jsem
úspěšně opakoval třikrát a přitom mi po celou dobu
pomáhala manželka Perrenella, která ví totéž co já."

Celá událost zapadla a teprve v roce 1560 na příkaz krále Karla

IX. začali úředníci pařížského magistrátu usilovně pátrat po
všem, co souviselo s Flamellem a Abrahámovou knihou.
Důvod byl pochopitelný-král měl prázdnou státní pokladnu a
potřeboval ji naplnit zlatem. Nic však nebylo nalezeno, a tak na

141
přímý příkaz krále došlo 19. listopadu 1501 k otevření
Flamellova hrobu, vzhledem k domněnce o možném uložení
Abrahámovy knihy v rakvi s nebožtíkem. Dvaadvacet pří-
tomných svědků bylo velmi překvapeno, když v hrobě byly
nalezeny pouze trosky prázdné rakve, žádná lidská kost,
přestože zde měli být pohřbeni oba manželé, neboť Perrenella
zemřela již v roce 1399. Celá akce tedy skončila fiaskem.
Zklamaný a rozzuřený král nařídil mučit překladatele, ale
jediné co vešlo ve známost bylo, že na třetím listu knihy byl
napsán návod k transmutaci rtuti ve zlato, na dalších listech byl
popsán postup výroby Elixíru včetně návodu, jak s jeho pomocí
dosáhnout dlouhého života při plné výkonnosti a dokonalém
zdraví. Tím stopy po Flamellovi a jeho manželce mizí, ale čas
od času se objeví tvrzení, že ten či onen se s nimi setkal. K jed-
nomu z takových setkání mělo dojít v 17. století v Indii, dále
v roce 1761 v Paříži. O setkání s Flamellem v 19. století
v Paříži píše též N. Brese v knize "Le Corbeau Menteur".
Můžeme považovat za hru náhod, když ve 20. století patří
největšímu zlatnickému domu provozovanému švýcarskou
firmou jméno "Perrenella"? Mimo hru náhod však zřejmě
náleží skutečnost, že na konci 19. století se v Evropě objevuje
Mistr Velkého díla jménem Nicollo Fulcanelli, napíše dvě
stěžejní díla moderní alchymie (Příbytky mudrců, Tajemství
katedrál) a v 20. letech našeho století mizí stejně tajemně jako
zmizel Flamelle, aby se časem opět tu či onde krátce objevil.
Kdo porozuměl podstatě alchymie, pak po prostudování obou
knih musí dojít k jednoznačnému závěru, že Fulcanelli je sku-
tečně Mistrem vědoucím o alchymii vše podstatné. J. Bergier,
který se osobnostmi z oblasti alchymie velmi pečlivě zabýval,
vyslovil názor, že jméno Nicolas Flamelle je pouze anagramem
jména Nicolo Fulcanelli, proto se jedná o jednu a tutéž osobu,

142
jejíž jméno v překladu obnáší význam "žár plamene" či
"vulkán". Já s jeho názorem plně souhlasím, protože sémantic-
kou analýzou jsem dospěl k závěru, že obě jména představují
ve skutečnosti kryptogram podstaty Velkého díla. Ve staro-
franštině je význam "nicholas" synonymem prostého málo
oduševnělého člověka, kdežto "fulcanelli" znamená bytost
naplněnou tvořivým ohněm Země, nebo také bytostí prošlou
znovuzrozením. Obě jména Mistra Velkého díla tedy můžeme
považovat za kryptogram označující člověka, který prošel
"ohněm znovuzrození", a tak dosáhl nejen stavu vyššího
vědomí, ale současně i omlazení a ozdravění organizmu těla.
Kabala tento "oheň znovuzrození" popisuje termínem "oheň
Acilut", biblické spisy užívají termín "božský dech" a kniha
Dhyanů tento fenomén pojmenovává jako "Fohat", taoisté
používají význam "čchi" a staří alchymisté termín "oheň Roto".
Systémová analýza dovoluje pochopit tyto pojmy ve smyslu
jediného, a to jako univerzální energii, z níž Stvořitel i Pitriové
(Elohim, Ah-hiové) tvoří všechny formy světa. "Ohněm znovu-
zrození" nutně musí projít každý alchymista, který dospěl ku
konci Velkého díla, protože je to energie uvolňující se zejména
v závěrečné fázi této alchymické operace jako součást anihi-
lační energie provázející jadernou fúzi. Díky této energii se
mění pouhý Adept v samotného Mistra, což je člověk ve vyš-
ším stavu vědomí. Niccollo Fulcanelli, alias Nicolas Flamelle
je tedy Mistrem, který cestou alchymie dosáhl stavu vyššího
vědomí. Periodické omlazování pomocí Elixíru přináší nejen
dokonalé vyladění tělesných funkcí, ale i věk aktivního života
po tisíce let. Zmíněná kniha Abraháma Žida byla pravděpo-
dobně částí tajné Kabaly, o níž jsem již hovořil v souvislosti s
knihou Razi-el. Vraťme se ale zpět k N. Fulcanellimu, protože
tajemný děj zdaleka není u konce.

143
 V rámci nacistického "řešení židovské otázky" připra-
vovali Němci odsun značného počtu Židů z Maďarska do
likvidačního tábora v Německu. V květnu 1944 došlo ke
kontaktu šéfa tajné služby SS W. Schellenbergra s hrabětem
Bernadottem, dlícím v Maďarsku v poslání švédského diplo-
mata. Bernadotte zprostředkoval nabídku židovské komunity,
dlící mimo oblast Třetí říše, na vykoupení svých maďarských
souvěrců. Po dlouhém jednání nakonec nacisté přistoupili na
dohodu, podle které bude každý propuštěný maďarský Žid vy-
měněn za zlatou cihlu o hmotnosti 0,5 kg. Celkově šlo přibližně
o 250 tun zlata, přepočteno na ryzost 24 karátů. Závěrečné
jednání vedl pověřenec SS K. Becker přímo v Budapešti. Se
zavázanýma očima byl zaveden do tajného sklepa kdesi na
území Budapešti a tam mu bylo předvedeno 25Ot ryzího zlata
ve formě půlkilových cihel. Bylo mu dovoleno vzít si jako
vzorek jednu z cihel k otestování ryzosti v Říšské německé
bance. Tato banka po provedení analýzy sdělila Shellen-
bergrovi, že maďarské zlato je zaručeně ryzí a jeho čistota je
mimořádně vysoká, naprosto ojedinělá a nemá nikde ve světě
obdoby. Tato zlatá cihla je dodnes uložena v sejfu Deutsche
Bank. Připomeňme si, že vzorky zlata připravené alchymickou
transmutací rtuti byly analyzovány s konstatováním naprosto
mimořádně čistoty, které ani nejpečlivější metody rafinace
zlata z pozemských přírodních zdrojů nedosáhly. Styčný dů-
stojník SS Becker svým nadřízeným sdělil, že byl představiteli
Židů informován v tom smyslu, že zlato bylo vyrobeno jakýmsi
panem Flammelem podle starého Abrahámova předpisu. Doda-
tečně se zjistilo, že obdobným způsobem vyrobili Židé zlato
na výkupné za své souvěrce zajaté římským císařem Titem.
Budapešťská akce však nakonec vyšla vniveč díky přímému
zásahu A. Eichmanna, který nařídil jednání přerušit a Židy z

144
Maďarska bez výjimek odvézt do německých vyhlazovacích
táborů. Zmíněný poklad, 250 tun ryzího zlata v maďarském
sklepení, nebyl již nikdy nalezen, ač po něm intenzivně pátrali
nejen Němci a po nich i Maďaři, ale po válce i Američané a
Rusové. Úspěšně proběhla obdobná akce sledující vykoupení
skandinávských Židů, která proběhla v prosinci 1944 opět za
účasti známých prostředníků, mezi kterými byl opět hrabě
Bernadotte. Věznění skandinávští Židé byli propuštěni za 5 tun
zlata téže ryzosti, jakou mělo zlato z budapešťského sklepení,
ale zlato tentokráte bylo uloženo ve Švédsku. Nezřízená chti-
vost Rusů stála v pozadí odvlečení hraběte Bernadotteho po
válce do jednoho ze sovětských gulagů, kde byl utýrán i přes
svoji diplomatickou imunitu.
Když v roce 1947 vyhlásila OSN rozdělení Palestiny na
dva státy, z nichž jeden měl být státem Židů, postavili se
palestinští Arabové proti tomuto rozhodnutí a zahájili vůči
mladému státu Izrael zničující válku. Cílem Arabů bylo mladý
židovský stát v zárodku zničit a všechny Židy z Palestiny
vyhnat. Mladý stát Izrael neměl vybudovanou armádu a neměl
zpočátku ani dostatek zbraní na vlastní obranu, proto je po
celém světě nakupoval a platil zlatem opět nevídané čistoty a
ryzosti. Po mnoha letech od vítězství Izraele nad Araby vešlo
ve známost, že zlato použité k nákupu zbraní bylo vyrobeno
opět za přímé účasti tajemného pana Flammela (alias Flamella).
Když v polovině 60. let hrozili Arabové znovu vyhlazovací
válkou, povolala ministerská předsedkyně Izraele G. Meyerová
do úřadu finančního poradce jistého pana Flamela a pověřila jej
opatřením finančních prostředků pro zakoupení moderní
armádní výzbroje. Flamel zajistil 200 tun zlata mající opět
nejvyšší ryzost a čistotu. Tímto zlatem pak Izrael na světovém
trhu zaplatil za svou moderní výzbroj a ta mu pomohla k

145
vítězství v roce 1967 v tak zvané "Šestičlenní válce". Měsíc po
vítězství ze svého úřadu pan Flamel odchází a beze stopy mizí.
Tím zatím příběh tajemného pana Flammela, Flamela či
Flamella končí. Nemáme naprostou jistotu o identitě těchto tří
osob, nicméně identita je vysoce pravděpodobná. Napovídá
tomu odpověď G. Meyrové na dotaz britského novináře po pů-
vodu izraelského zlata: "My, Židé, vážený pane, máme svoje
velká tajemství."
S alchymickým zlatem souvisí ještě jedna velmi zajímavá
příhoda. V noci na 23. července 1991 došlo u vsi Grasdorfu, asi
25 km jihozápadně od Hildesheimu v Německé spolkové re-
publice, k prazvláštní události. Na pšeničném poli v katastru
Thieberg se objevil podivný velmi složitý piktogram zaujíma-
2
jící plochu přibližně 5 000 m . Tak podivný piktogram se dosud
nikde v Evropě, ba ani v Anglii neobjevil. Tím však události
nekončí, protože po několika dnech se na tomto poli objevil
mladší muž a pomocí moderního detektoru kovů usilovně zkou-
mal půdu pod některými obrazci, načež na několika místech
vyhloubil tři asi metrové jámy. V nich nalezl tři masivní ko-
vové talíře, na nichž byl zobrazen stejný reliéf jako na poli.
Ponechme stranou, odkud měl muž informace, že vůbec mohou
být pod piktogramem v hloubi země uloženy nějaké předměty
z kovu, ale podivné je to, že šel téměř najisto. Pod znakem
nalezl masivní talíř z ryzího zlata o hmotnosti přibližně 8 kg.
'Pod znakem talíř z velmi čistého ryzího stříbra o hmotnosti
přibližně 5 kg, načež pod znakem vykopal bronzový talíř o
hmotnosti kolem 4 kg. Podle znaleckého posudku Spolkového
úřadu pro zkoušení materiálů z Berlína je ryzost stříbra tak
vysoká, že ji není možné z pozemských rud známými
metodami rafmace dosáhnout. Zlato je tak čisté, že je známými
rafmačními technologiemi z pozemských zdrojů nelze připravit

146
a v úvahu připadá buďto mimozemský původ, nebo výroba
alchymickou transmutací rtuti. Bližší podrobnosti lze najít
v časopisu Magazín 2000 (1994, č.8, str. 2-5). Když jsem
piktogram z Thiebergu analyzoval, uvědomil jsem si zarážející
podobnost jednotlivých znaků se symboly používanými
starými alchymisty pro označení výchozích látek, mezipro-
duktů a produktů alchymické syntézy. Symboly alchymistů
occidentální (západní evropské) větve se poněkud liší od
symbolů používaných alexandrijskými a řeckými či arabskými
alchymisty, třebaže řád je vždy zachován. Symbolem stříbra je
vždy Luna ve tvaru srpku, symbolem zlata je Slunce, ale
používá se odlišných znaků pro označení zlata alchymického,
zlata z pozemských rud, zlata získaného transmutací mědi
a zlata získaného z bronzu, přičemž užitý symbol vychází
obvykle ze symbolu suroviny užité k transmutaci, jak je zřejmé
z údajů tabulky č.3. V piktogramu z Thiebergu skutečně
nacházíme symboly výše uvedeného významu a z nich můžeme
dešifrovat, že zlato bylo vyrobeno transmutací mědí bohatého
bronzu a pod alchymickým symbolem tohoto typu zlata byl
neznámým mužem nalezen také zmíněný masivní zlatý talíř.
Rovněž znak stříbra odpovídá sdělení, že stříbro bylo získáno
transmutací bronzu a ne transmutací rtuti, protože pak by bylo
uvedeno znakem Luny. Pod symbolem alchymického stříbra
z bronzu byl rovněž nalezen stříbrný talíř. Poslední a třetí
artefakt z bronzu byl vykopán ze země pod alchymickým
znakem pro bronz. Součástí piktogramu jsou však ještě dva
další složité symboly. Symbol čtyř bodů spojených přímkami
do čtverce je utajovaným symbolem takzvaného "fixního
oleje", nazývaného také "fixní suchá voda" či "fixní Merkur",
ale jedná se vždy o jednu a tutéž substanci zvanou také "Černá
Síra".

147
 Sám termín Lišák je poměrně mladý a pravděpodobně jej
vytvořili středoevropští nebo angličtí alchymisté. Ostatní výše
uvedené termíny náležejí k occidentální větvi alchymie.
Symbol "fixního oleje" znamená tedy meziprodukt alchymické
syntézy a podle údajů alchymistů je černé barvy a nekovového
charakteru, proto jej nelze odkrýt detektorem kovů. Domnívám
se, že by stálo za zkoušku, zda vzorek této substance není
uložen v zemi pod zmíněným znakem. Rovněž další složitý
znak tvořený třemi body a kroužkem s křížem uvnitř, spo-
jenými v celek přímkami má být nekovem a nelze jej odkrýt
detektorem kovů. Domnívám se, že tento znak symbolizuje
buďto substanci Quinta Essentia (Cyklického draka) či sub-
stanci tvořící podstatu Elixíru (Kamene filozofů) a jeho užití je
významné z toho hlediska, že obvykle bývá velmi utajován.
Stálo by za zkoušku, zda se takový typ artefaktu nenachází
v zemi pod zmíněným symbolem. Myslím, že dobrou orientaci
by mohl poskytnout radar užívaný k průzkumům archeolo-
gických lokalit. Na základě systémové analýzy soudím, že
piktogram z Thiebergu představuje evokaci starobylé alchymie
užívané v synarchickém království Dananů, jejichž dědickým
odkazem je zmíněná occidentální alchymie. Nasvědčuje tomu i
již zmíněná orientace na měď a bronz jako výchozí surovinu,
místo na jinak běžně užívanou rtuť. Můžeme očekávat, že po-
dobných piktogramů majících vztah k alchymii se objeví více.
Příkladem může být piktogram vzniklý v noci na 24. březen
1992 v Petersfieldu nedaleko Hampshire v Anglii.
Jeho smysl mi zatím uniká, ale zřejmě se jedná o produkt,
k jehož výrobě bylo užito alchymické zlato pocházející z trans-
mutace bronzu. Myslím, že by bylo záslužné prozkoumat
detektorem kovů a zemním radarem i tuto lokalitu. V případě
talíře z masivního stříbra z lokality Thieberg by bylo účelné

148
provést izotopovou analýzu. Platí totiž, že stříbro z pozem-
197
ských rud má stabilní složení izotopů: 51,92 % izotopu Ag,
109
48,08 % izotopu Ag, kdežto u stříbra získaného transmutací
mědi či rtuti lze očekávat nejen jiné složení izotopů, ale
především i další izotopy v pozemských rudách nepřítomné.
Na principu jaderné fúze je založen pravděpodobně jeden
z tajemných fenoménů, kterým je jev zvaný kulový blesk.
Existuje velmi mnoho pozorování tohoto fenoménu a často i
velmi přesně dokumentovaných, přesto současná věda není
schopná vysvětlit podstatu a původ kulového blesku. Podle
starobylých pramenů, z nichž čerpal Scott-Eliot, znali tento
fenomén Atlanťané a využili jej ke konstrukci jedné ze svých
velice účinných zbraní pro sestřelování nepřátelských letounů a
ničení vzdálených válečných cílů na Zemi. Podstata a uvolnění
řiditelného kulového blesku byla známá i Egypťanům, a to z
pramenů atlantského vědění přineseného Thowtem a patrně i
Hermem. Obdobnou zbraň popisují i džiniské texty a letopisy
střežené v některých tibetských klášterech. S částí těchto textů
se seznámili němečtí vědci a podle pokynů v nich uložených
zjistili přesné polohy podzemních lokalit, ve kterých těsně před
zánikem Atlantidy uložili Synové zákona jediného Boha veške-
ré informace o technice a technologii Atlantů. Jedním z velmi
utajovaných důvodů invaze speciálních útočných sil Afrika-
korps byla skutečnost, že jedna z podzemních lokalit, ve
kterých byly uloženy poznatky atlantské vědy, byl Egypt,
konkrétně oblast mezi Sfmgou a Nilem. Když Němci porazili
Norsko a obsadili jeho území, tak bezprostředně vyslali silnou
speciální jednotku do Antarktidy, kde podle údajů džiniských
textů objevili skupinu rozsáhlých podzemních prostorů a
údajně si odtud odvezli mnoho artefaktů a vědeckotechnických
informací uložených zde jednou z vyspělých civilizací. Tyto

149
informace byly podkladem pro vývoj nových vysoce účinných
zbraní zvaných "Wunderwaffen, které nacistické vývojové
vojenské a konstrukční ústavy vyvíjely v rámci dvanácti
výzkumných projektů. Jedním z těchto projektů bylo vyvinutí
ovladatelného kulového blesku, ale také řiditelného oblaku
žhavé plazmy. Když Němci začali pod tlakem spojenců na
všech frontách ustupovat, byly tyto projekty označeny jako
zbraně odplaty (Vergeltungswaffen) a označovali je V l - V 12.
Kulový řiditelný blesk byl označen jako projekt V i l . Můžeme
dnes hovořit o štěstí, že Hitler a jeho poradci pro výzbroj těmto
projektům příliš nedůvěřovali, a tak vývojové práce na pro-
jektech byly zahájeny značně opožděně, takže je spojenci po
vítězství nacházeli v rozpracovaném stavu či jen v počáteční
experimentální fázi. Podrobněji se problematikou nacistických
tajných zbraní zabývá několik knih (J. Godwin: Arktos;
R. Vesco a D. H. Childress: Man-Made UFOS 1944-1994 a
H. Buechner a W. Bernhart: Hitler Ashes). Původní artefakty
a starobylé záznamy mimozemské vědy Němci před koncem
války ukryli tak dokonale, že spojenci nic nenalezli. Je známo,
že část těchto původních pramenů spolu s posvátným kopím
boha Ódina odvezla ponorka U 530, speciálně vystrojená pro
pobyt v antarktických vodách, zpět do Antarktidy v rámci
plánu "Valkure 2". Ponorka pod velením Maxmiliána Hartman-
na vyplula tajně z Německa někdy kolem 19. února 1945 a po
několika týdnech přistála u pobřeží západní části Země
královny Maud, v zálivu mezi pobřežím princezny Astrid a
princezny Marthy. Námořníci znovu otevřeli podzemní pro-
story a v nich uložili šest bronzových beden zalitých olovem,
obsahujících blíže neznámé artefakty. Podle nepotvrzených
zpráv však Němci pro rychlý postup spojenců nestačili odvézt
všechny starobylé zdroje informací a byli nuceni část z nich

150
uložit v oblasti Stěchovic ve starém dole na zlato a zbytek
kdesi v hloubi Šumavy. Fenomén kulového blesku usilovně
studoval i N. Tesla a podle záznamů pamětníků tento problém
úspěšně zvládl a často různobarevné ohnivé koule předváděl
přátelům jako improvizované cirkusové číslo (D. H. Childress:
The Fantastic Inventions of Nikola Tesla; J. O'Neil: Prodigal
Genius). Tolik historie. Komentovaný souhrn pozorování
kulového blesku uveřejnil v časopisu The New Scientist
N. Charman a u nás se tímto fenoménem zabýval I. Stolí.
Shodně docházejí k závěru, že tento fenomén má podivné
chování, které připomíná lísavou přítulnost kočky. Kontakty
kulového blesku s lidským tělem obvykle nemají škodlivý
důsledek, nanejvýše, a to ještě velmi vzácně, dochází k popá-
lení či ožehu. Zvířata, která se ocitnou v blízkosti kulového
blesku jsou však vždy usmrcena. Průběh setkání s kulovým
bleskem lidé obvykle popisují tak, že po jistou dobu se chová
tak, jakoby četl jeho myšlenky, Je-li člověk vyděšen, chová se
často i kulový blesk zmateně. V této souvislosti připomínám
tvrzení Scott-Eliota o tom, že Atlanťané své létající čluny
vailxi ovládali a řídili výhradně svým vědomím, což se učili již
v útlém dětském věku. Každý člun byl naladěn na vědomí zcela
určitého člověka a jiný pilot jej nemohl řídit bez přeladění
terminálu. Podobnou informaci poskytli i někteří ETI, kteří
tvrdili, že letoun je napojen na vědomí pilota a po jeho smrti je
neříditelný a je zničen. Pilotem přednostně bývá žena vzhledem
k pružnější mentální struktuře. To může být příčinou, proč ve
zřícených létacích strojích nebývá nalezena řídící jednotka a
proč Američané mají takové potíže s ovládáním ukořistěných
létajících strojů. Teoretický předpoklad I. Kogana o modu-
lativní schopnosti myšlenky vln energie různého kmitočtu
vycházel z výsledků kvantově mechanických studií vlivu

151
vědomí experimentátora na chování částic a průběh jejich reak-
cí, který popsal nositel Nobelovy ceny za fyziku B. Josephson.
Týž experiment z oblasti fyziky částic byl za stejných
podmínek prováděn odděleně týmem evropských a amerických
vědců, kteří zastávali zcela opačné předpoklady o průběhu
experimentu. Dosažené výsledky experimentu byly zcela v
souladu s očekáváním toho kterého týmu, ale naprosto opačné.
Potvrdilo to i několikeré opakování. Tímto experimentem bylo
potvrzeno, že vědomí člověka je za jistých podmínek schopné
silného ovlivnění jemné struktury hmoty a energie. To ale
starověcí mágové dávno věděli a tuto schopnost pojmenovali
"kriyasaktí". V plném rozsahu fenomén interakce vědomí a
hmoty (energie) potvrdily experimentální výsledky projektu
Montauk a Phoenix. Technologie manipulace s časem vypra-
covaná za pomoci vyspělé technologie ETI ze Siria, využívá
lidské vědomí jako centrální řídící jednotku při vytváření a
směrování gravitačního víru a jím vytvořeného časoprosto-
rového tunelu. Došli jsme tedy k poznání vysoké technické
vyspělosti pradávné vědy i technologie, ale současně i k po-
znám úzkého vztahu ducha, hmoty a energie. Zase jednou měli
staří Mistři pravdu.
Z mnoha udivujících vlastností kulových blesků vyniká
především snadnost, s jakou procházejí skly zavřených oken,
čím poněkud přibližují podstatu "prostupování" EBE okny při
únosech lidí z jejich domů. Byl však potvrzen i průnik jinými
materiály, především zdmi, plechem, plexisklem, keramikou a
podobně, ovšem poměrně často při tom dochází k porušení
těchto hmot. Podivný je i způsob jejich pohybu, který není
v podstatě ničím omezen. Nezřídka setrvávají poměrně dlouho
na témže místě, což je provázeno rotací kolem vlastní osy.
Udivující je zcela neelektrický charakter kulových blesků, což

152
je ovšem zcela v rozporu s očekáváním a zároveň to i na-
značuje výjimečnost jejich podstaty. Ignorují bleskosvody,
uzemnění, ale často se pohybují podél drátů i elektrických
vodičů, aniž dochází k svodu do země. Pohyb kulového blesku
často bývá provázen podivným pachem, někdy připomínajícím
ozón, jindy síru, oxidy dusíku (nitrozní plyny) či další méně
obvyklé pachy. Výjimečně jsou na místech výskytu kulového
blesku nacházeny zbytky pevné látky dosud neznámého
složení. Různý charakter zápachu bývá spojen také s různou
barvou kulového blesku. Bylo zaznamenáno několik případů,
kdy přítomnost kulového blesku způsobila i změnu časo-
prostoru a došlo k neobvyklé časové diskrepanci. Jedním
z podobných příkladů je událost ze dne 18. května 1899
v Londýně. Za silné bouře se na půdě svého domu pohyboval
H. Wilson v souvislosti s utěsňováním střešní krytiny pro-
pouštějící déšt. Došlo k oslnivému záblesku a H. Wilson byl
naráz přenesen do 10. srpna 1944 na trosky svého domu
zničeného během náletu německých letadel. Při vyšetřování
případu policistou Brewsterem byl v městském archivu nalezen
policejní spis o náhlém zmizení H. Wilsona za bouře v roce
1899. Tím byla plně potvrzena autenticita události, ale k jejímu
vysvětlení nikdy nedošlo. Ve smyslu uvedené teorie vztahu
mezi singularitou, vyvolanou kvanty Zero a gravitačním vírem,
lze tento časový přeskok H. Wilsona téměř o 45 let vysvětlit
krátkodobou distorzí časového toku. Že je to nejen teoreticky,
ale i technicky reálné, prokázal později americký projekt
Phoenix III. Ve hře však nutně jsou nepředstavitelné energie.
Dokumentuje to následující případ. Byl pozorován případ, kdy
kulový blesk velikosti pomeranče spadl do desetilitrového
vědra plného vody a ve zlomku sekundy celý objem uvedl do
prudkého varu, poté z vědra vyskočil a pokračoval ve své pouti

153
do sousední usedlosti. Výparné teplo vody za normálního tlaku
pří teplotě 100°C je přibližně 2,25 milionů J/lkg vody. Z toho
plyne, že kulový blesk poskytl ve zlomku sekundy nejméně
takovou energii, která odpovídá mžikovému spálení asi 0,5 litru
benzínu. Když vezmeme v úvahu ztráty tepla vedením a vysá-
láním, můžeme odhadnout, že i poměrně malý kulový blesk
uvolní během zlomku sekundy energii nejméně 30 milionů
joulů. Takové množství energie nemůže získat z vnějšího
zdroje, nehledě na to, že vhodný výkonný zdroj energie prostě
není znám. Došel jsem následně k závěru, že jediné vysvětlení
o povaze a podstatě kulového blesku lze nalézt ve fúzi jader
prvků vzduchu (kyslík, dusík). Jde tedy o speciální případ
jaderné fúze provázený opět vývojem energie Zero. V úvahu
přicházejí tyto reakce:

Analogicky by měly reagovat izotopy a a , ale

vzhledem k jejich nepatrnému zastoupení ve vzduchu nehrají
podstatnější roli. Teoreticky možná je i fúze tří jader ale
nepředpokládám ji z energetických důvodů za reálnou. Nastar-
tování tohoto typu fúzních reakcí vyžaduje vysokou teplotu
i tlak, jejichž dosažení ve volném ovzduší je méně než pravdě-
podobné. Jedinou výjimku tvoří případ, kdy dva mohutné
blesky či dvě větve silného výboje vytvoří uzavřený prostor
(elektromagnetickou láhev), v němž se vytvoří současně vy-
soká teplota i tlak. Běžný blesk k tomu nestačí, i když v jeho

154
větvi bývá až 2 x l O 6 ampér (dva miliony ampér), které
překonají úsek 6-22 km během zlomku času menším jak 0,01
sekundy. Jestliže se dvě takové větve srazí a vytvoří uzavřenou
kapsu, pak vzduch v této kapse (elektromagnetické láhvi) se
ohřeje odhadem na 25 000°C a vznikne tlak odhadem miliard
pascalů (statisíce atmosfér), který je již k nastartování fúze
vzdušných atomů postačující. Produkty fúze jsou za vyšší
teploty velmi náchylné k reakci se vzdušným kyslíkem, tak
křemík (Si) vytvoří pevný a nerozpustný oxid křemičitý SiO,
bílé barvy, síra vytvoří oxidy, stejně jako fosfor. Jak produkty
oxidace síry, tak i fosforu mají pronikavý typický pach, který
může být doplněn i skupinou nitro žních plynů vznikajících
oxidací vzdušného dusíku při každém elektrickém výboji. Zde
může být původ neobvyklých pachů provázejících výskyt
kulových blesků. Vysvětlení kulového blesku na základě samo-
volně pracujícího fúzního mikroreaktoru by dobře objasnilo
v podstatě vysokou produkci energie (tepelné i mikrovlnné),
neelektrickou podstatu projevující se nejen neochotou ke svodu
db země, chybějící induktivní schopností (bludné proudy) a
malou tendencí k magnetizaci ocelí, což jinak běžné blesky
ochotně činí. Nízkou povrchovou teplotu kulového blesku lze
považovat za důsledek gravitačního tlaku působícího dovnitř
a vyzařování energie Zero. Pozorované pevné úsady občas
provázející cestu kulových blesků by pak bylo možno přičíst
oxidu křemičitému vzniklému reakcí (3). Různé barvy korony
kulového blesku by mohly svědčit v dílčí průběh fúze tří jader
dusíku či kyslíku, kdy produktem jsou kovy jako skandium,
vanad a titan, které za jistých podmínek ovlivňují barvu horké
plazmy. Případ kulového blesku z uvedených důvodů považuji
za speciální typ fúze jader plynných prvků, který Příroda běžně
uskutečňuje. Zmiňovanou "příchylnost" kulových blesků k člo-

155
věku považuji za důsledek interaktivní schopnosti vědomí
člověka ve směru ovládání (modulace) polí tvořených kvanty
energie Zero. Smrt zvířat vyvolaná působením tohoto pole
naznačuje to, že většině zvířat chybí vědomí schopné pole
kvant Zero modulovat. Jestliže Trigardové svým vědomím
řídili své vailxy, je pravděpodobné, že obdobným způsobem
manipulovali i s kulovými blesky jako se zbraňovým systé-
mem. Báje a mýty související s Diem i Indrou často popisují,
jak tito prabozi ničili své nepřátele blesky vypouštěnými
z vadžry či "hromoklínu", což bylo zřejmě technické zařízení
produkující jednotlivé kulové blesky, ale řízení jejich cesty
bylo již věcí interakce pole jeho energie s vědomím praboha.
Obdobným způsobem lze vysvětlit i podivné a dodnes neob-
jasněné Teslovy experimenty s různobarevnými koulemi světla.
S fúzí jader vzdušných prvků má mnoho společného i tak
zvaná "fúze za studena" popsaná v roce 1989 M. Fleischman-
nem a B.S. Ponsem. Jde o fúzi jader deuteria během elektro-
lýzy při více méně pokojové teplotě. Podrobnější informace
nalezne čtenář v článku I. Paseky a J. Vondráka či J. Pleska a
spolupracovníků, nebo v knize F. Close. Ve světě se vytvořily
dva tábory vědců dohadujících se o existenci či neexistenci
studené fúze, což by nebylo ani tak na závadu, jako je až ne-
pochopitelná arogantní odmítavá reakce i několika nositelů
Nobelovy ceny za fyziku, která svědčí mimo jiné i o nízké etice
některých současných zavedených vědců. Z tohoto hlediska
působí značně kontroverzně zpráva Wall Street Journalu
z 9. prosince 1993 o tom, že japonské ministerstvo průmyslu a
zahraničního obchodu oznámilo zahájení výzkumného projektu
sledujícího možnost využití studené fúze jako zdroje energie
v třetím tisíciletí. Celý projekt je dotován 50 miliony dolarů,
které pocházejí od firmy Toshiba a Nippon Steel. M. Fleisch-

156
mann a B.S. Pons v této souvislosti dostali k dispozici výzkum-
né laboratoře o ploše 20 000 m2 v novém jihofrancouzském
vědeckém centru Sophia Antipolis na Azurovém pobřeží.
Podnětem k tomuto překvapivě odvážnému rozhodnutí byly
výsledky ověřovacích experimentů SRÍ (Starford Research
Institute) z kalifornského Menlo Parcu, které potvrdily, že
studená fúze je realitou a může být novým zdrojem energie.
SRÍ potvrdil, že tato fúze není provázena ani pronikavou
radiací, ani emisí neutronů, které se při každé fúzi musí
uvolňovat podle současných tezí jaderné fyziky. Výzkumy
studené fúze údajně usilovně provádí i několik tajných
laboratoří amerického námořnictva a armády. Zdá se, že
alespoň v tomto případě nemusí pravda objevitelů čekat, až její
arogantní vědečtí odpůrci vymřou.
Alchymie, jako podivuhodný souhrn vědění starých
civilizací, byla vědním oborem univerzální platnosti, bez
ohledu na to, ze kterého centra k nám dnes proudí její reflexy.
Vedle atlantského centra, později přeneseného do Egypta,
existovalo occitánské centrum kdesi ve španělském či fran-
couzském podhůří Pyrenejí. Další, dnes zaniklé středisko
alchymie, je spojeno s existencí archipelagu Rúta, který je
někdy uváděn i jako Ostrovy Svatých otců, Ostrovy Zasvě-
cenců či Svaté ostrovy. Alchymie tohoto centra měla jméno
"chrysopeia" či "krusopoia" a je spojena se zaniklými entitami
zasvěcenců jako byli Kabeirové, Pelasgové, Daktylové,
Telchinové a další entity obývající ostrovy archipelagu Rúta,
zaniklého pravděpodobně během kataklyzmatu v roce 3 449
př.n.L. Ti, co přežili řádění živlů, se uchytili především ve
východním Středomoří a část z nich pravděpodobně nalezla
azyl v oblasti Etiopské vysočiny a po čase vstoupila od jihu do
Egypta někdy v období 3 400 - 3 200 př.n.L Diodor Sicilský

157
tvrdí, že Telchinové, kteří se uchytili na ostrově Rhodos, si
sebou přinesli nejen znalost výroby a zpracování železa, ale
také chrysopeie, a proto byli váženými znalci magie. Podobně
tomu bylo u idajských Daktylů, samothráckých Kabeirů a
krétských Kúrétů. Nejvyšší kastu mágů údajně tvořili
Kabeirové, kteří znali i nejtajnější část chrysopeie týkající se
vyvolání tvořivé síly (kundalíní) nezbytné k dosažení stavu
osvícení. Kabeirští mágové také udržovali velmi těsné styky s
nejvyššími zasvěcenci Ligurů a část z jejich znalostí zdědili i
keltští druidové. Kabeirští zasvěcenci jako jediní z mágů se
mohli volně pohybovat v blízkosti krále králů a lidí Manua,
jehož kabeirské jméno bylo Kadmos Adamah (Adamaihé) a je
totožný s hebrejským (biblickým) Adamem Kadmonem.
Kabeirští zasvěcenci nosili jako odznak zasvěcení kónickou
tiáru podobnou tvarem královské tiáře krále Země Kadma. Tato
tiára nebyla pouze odznakem završené iniciace, ale ovlivňovala
stav mysli působením energie vytvořené "pyramidovým
efektem" na šestou i sedmou čakru. Kabeirští zasvěcenci měli
ale úzký styk i se zasvěcenci asijského centra alchymie, o kte-
rém máme jen málo, a to ještě zprostředkovaných znalostí,
z poměrně mladých čínských alchymických spisů. Podstatou
zasvěcení byla znalost procesu "exaltace životní síly", který
H. Maspero z původního pramene překládá jako "osvobození
mrtvého těla". Podstatou tohoto procesu bylo působení "dechu
Vesmíru" (energie Zero), uvolněného v procesu Velkého Díla
na alchymistu takovým způsobem, že byly odstraněny blokády
vyšších stavů vědomí a alchymista obdržel vědomí bohů dříve,
než vstoupil mezi Nesmrtelné zasvěcence. Totéž a velmi přes-
ně říká i N. Fulcanelli. Uvolnění zmíněné energie je velmi
intenzivní zejména v závěrečné fázi Velkého Díla, při vzniku
Quinta Essentia. Tajné alchymické spisy tvrdí jednoznačně, a

158
Fulcanelli to stvrzuje, že uvolněná energie (dech Vesmíru, oheň
Roto, čchi atd.) nejenže uvolňuje blokádu vyšších stavů
vědomí, takže adept dosáhne stavu osvícení, ale souběžně
dochází k vnitřní přestavbě jeho fyzického těla, které se
zbavuje neduhů, nemocí a zjevně dochází k omlazení všech
tkání. Kabala o tom ví také a celý tento proces popisuje jako
"projití ohněm Acilut", konec konců tento proces znali a užívali
i Atlanťané. Jedná se zřejmě o reálný efekt uvolněné energie
Zero, který neznámým způsobem normalizuje biologické
procesy těla na molekulární a submolekulární úrovni. Pomocí
systémové analýzy jsem došel k názoru, že energie Zero
uvolněná během jaderné fúze aktivuje činnost čaker a obnovuje
plnou průchodnost energetických kanálů (nádí), aby jimi mohla
proudit kundalíní (Hadí síla). Tyto hlavní kanály energie jsou
tři a jejich jméno je Sušumná, Ida a Pingalá. Otevření nádí a
plná harmonizace činnosti čaker je podmínkou ozdravění a
zmlazení organizmu, ale také plnou aktivací sedmé čakry
Sahasráry, propojující tělo člověka s jeho astrálním tělem, kde
je sídlo tvůrčího vědomí a kriyasaktí. Současně zřejmě dochází
i k propojení s Univerzálním informačním polem (Informační
bankou Universa). Lidská bytost tím dosáhne úplného stavu
vyššího vědomí, někdy zmiňovaného jako "otevření oka", takže
je propojena přímo s praotci a pratvůrci astrálního těla Dhyany
(Elohim, Draky Moudrosti). To je podstatou alchymické kon-
templace, kterou se technickými prostředky dosahuje týž
účinek, jaký poskytují náročné duchovní metody kundalíníjogy,
tantrájogy, karmájogy, bhaktíjogy, mantájogy, jantrájogy
či džnájajogy, nebo náročné magické techniky dkjil'khor,
gzungs-snags a další. Neofyt (žák) sám nebo pod vedením
Mistra, začíná od prvé etapy alchymické syntézy a po pře-
konání nejtěžší překážky, kterou je získání prahmoty (Prima

159
Materia), stává se Adeptem postupujícím cestou Velkého Díla
etapu po etapě, aby získal Quinta Essentia a z ní vyrobil Kámen
mudrců, což jej mění v osvíceného Mistra. Mistr má tedy v ru-
ce mocný nástroj vědění a plnou svobodu volby další cesty.
Ten, který zvolí pokračování v technikách magie pro sobecké
potřeby svého těla a ukojení touhy po moci, končí tam, kde
skončili Atlanťané-Trigardové, aby celý proces hledání cesty
poznání po čase začal znovu. Ti z Mistrů, kteří zvolili cestu
duchovní magie, odcházejí mezi Moudré do Agharty ke Králi
Země, aby plnili poslání jím určená. To je podstata "duchovní
transmutace" člověka, jak o ní mluví Maspéro. Staré taoistické
texty hovoří o osvobození spícího ducha, které předchází
odchodu Mistra alchymie mezi tajemné "Makaira" (řeč. Ma-
karioi), což jsou Nesmrtelní mudrci. V jednom ze spisů
Chuang-ti něj ťing říká: "Čchi plodí tělesné jsoucno. Když čchi
vzniká, nebo se přeměňuje, rodí se duchovní princip nové
dimenze". Obdobným způsobem hovoří i Kabala v souvislosti
s tím, jak Elohim proměnili "ohněm Acilut" praotce Chánocha
v archanděla Metatrona a poté mu určili zařazení v nejvyšším
postavení v Kefer Berija. Z toho lze odvodit, že čchi, oheň
Acilut, vrill atd. jsou jen různé projekce energie Zero.
Překvapivý souhlas a potvrzení přichází od amerických vědců
zabývajících se v rámci projektu Montauk a Phoenix III
přesuny lidí časem. Podle technologie Montauk složité zařízení
řízené vědomím jednoho z vědců vytváří časoprostorový tunel
prostupný pro fyzické osoby. Opakovaně se potvrdilo, že když
pozorovatel projde přibližně dvě třetiny délky tunelu, dostane
se do stavu, jemuž vědci dali termín "full out". Full out lze
přibližně popsat jako bleskové dosažení stavu vyššího vědomí,
vysoce zvýšenou vnímavost a zbystřené vědomí, prudký skok
inteligence provázený výrazným zlepšením životních funkcí a

160
fyzické výkonnosti. Full out zřejmě není nic jiného, než efekt
dosahovaný alchymisty při korunování Velkého Díla, spočíva-
jící v uvolnění nádí, odstranění blokád čaker a plné uvolnění
kundalíní. Kdo četl Čapkovu "Továrnu na absolutno", musí jen
tiše žasnout nad jeho jasnozřivostí.
Z alchymistických spisů vyplývá, že existuje ještě jiný
způsob dovolující plné ozdravění organizmu lidí, ale i zvířat.
Potřeba této druhé metody "tělesné transmutace" vychází z
předpokladu, že aktivní alchymickou činností se zabývá jen
málo lidí a pouze malá část z nich dosáhne konečné fáze
Velkého Díla, ale vážně nemocných lidí je mnoho. Alchymisté
proto vypracovali technologii ozdravění a prodlužování života,
čímž výrazně přispěli vývoji allopatie. Tato technologie, časem
bohužel zapomenutá, vychází ze zkušenosti, že některé mezi-
produkty Velkého Díla mají udivující schopnost příznivého
působení na živé organizmy, obnovující životaschopnost,
odstraňující nemoci a projevy stárnutí. Jeden z takových
meziproduktů nazvaný "Kámen filosofů" který není totožný
s Kamenem mudrců, se má připravovat rozpuštěním mezipro-
duktu zvaného Zelený lev v tavenině křemene. Získá se Kámen
filosofů, který údajně není schopen transmutace kovů ve zlato,
ale po rozemletí a digesci vodou dával ve starověku velmi
vážený lék, zvaný "Elixír". Podstatou Elixíru však není allopa-
tické působení jakýchsi kovových solí či jemné disperze kovů,
ale zásadní změna struktury vody, v níž se vytvářejí "tekuté
krystaly" dosud neznámé krystalografické struktury, které jsou
vlastním nositelem účinku Elixíru. Připomeňme si lidové báje,
pohádky a pověsti o studánkách, v nichž se nacházela živá voda
mající podivné schopnosti léčit neduhy a omlazovat starce.
Racionální jádro těchto zmínek je nesporné, protože tradice
hovoří o četných léčivých pramenech majících neobvyklé

161
léčivé účinky. Na našem území jich bylo mnoho a většina
z nich již během časů zanikla. Připomenu čtenáři například
pramen zvaný Jizerka, který byl centrem starobylého neme-
thonu na Vyšehradě, jiný pramen podle pověsti měl být na
Blaníku atd. To, qo se s vodou použitou k digesci Kamene
filozofů odehrává, odehrává se v hlubinách Země ve zvod-
něných hlubokosahajících geologických zlomech, kterými k
povrchu proudí z nitra energie Zero. V obou případech je efekt
tvorby kapalných krystalů vody založen na působení kvant
energie Zero, leč mechanizmus tohoto děje zatím neznáme.
Uvědomme si, že přestože se voda zdánlivě jeví jako jedno-
duchá sloučenina, dodnes si vědci s jejím chováním nevědí
rady. Stačí připomenout dosud neobjasněnou podstatu "magne-
tizace" vody používané k napájení parních kotlů, dále existenci
prapodivné "polymerní" vody a podobně. Bohužel o vodě toho
víme ještě velmi málo. Efekt vyvolaný působením pramenů
měl nevýhodu spočívající v jejich kolísavosti a nemožnosti
standardizovat léčivé působení. Tyto nevýhody neměl Elixír,
protože se připravoval za přesně stanovených podmínek, které
zaručovaly standardní léčivý účinek. Někteří badatelé se do-
mnívají, že název "Elixír" (Elixír nesmrtelnosti) pochází z
arabského termínu "al-iksir", pravděpodobnější je indoevrop-
ský (védský) původ tohoto termínu, vztahujícího se k tvořivé
energii Universa (Logosu), projevujícího se do hmotného světa
harmonizačním účinkem (Fiat) jako fenomén "El-Axier".
Částice "El" v něm představuje složku odpovídající Logosu,
částice "Axier" pak složku odpovídající Fiat. Postupem času a
v řetězci odkazů starých civilizací se El-Axier změnil až na
Elixír a ten se stal synonymem toho, co probouzí ztracené či
spící síly organizmu, obnovuje jeho harmonii a i při opako-
vaném užití omlazuje a prodlužuje život. Pozoruhodné je to, že

162
Elixír spolehlivě působí na zvířata, ale i na floru a další živé
organizmy. Tak jsme se dostali opět k tomu, co tvrdí o alchymii
taoisté i Kabala: "Cílem alchymie není transmutovat kovy ve
zlato pro získání bohatství a moci, ale uvolnění tvořivé síly
Universa, spící ve své hmotné projekci v člověku, aby se
obnovila poškozená či ztracená harmonie funkce lidského těla".
To je pravou a skutečnou magickou koncepcí alchymie. Elixír
představuje první a nejznámější formu univerzálního léku.
Podle alchymistů ale existuje látka zvaná "Univerzální lék",
která má ještě vyšší léčivý efekt, ale jeho příprava i vlastnosti
jsou nadále utajovány.
Alchymisté používají velký počet rozličných symbolů,
sloužících k zaznamenání vlastností látek, postupů jejich
zpracování a manipulačních technik. Prapůvodním alchymi-
stickým emblémem, jehož souvislost s alchymií je dnes
zapomenuta, ale uchoval se jako symbol lékařů, je "kaduceus"
(caduceus), zvaný rovněž "Hermova berla" (thyrsos), který
Řekové pojmenovali "Kérykeion". Kaduceus je neobyčejně
starým symbolem univerzální vědy starověku, který byl
společný jak vědě Dananů, tak i Atlanťanů a pravděpodobně i
všech entit Trigardů. Symbolizuje základní poznatek o uvol-
nění energie anihilací hmoty během jaderné fúze a současně
využití uvolněné energie k vytvoření torzního gravitačního
víru, umožňujícího obecně létání v prostoru. Kaduceus ale
sděluje další závažnou informaci o tom, že gravitační vír má
dipolární charakter. Jelikož současná věda o uvedených aspek-
tech téměř nic neví, byl zapomenut nebo nepochopen i smysl
kaducea. Existuje několik verzí kaducea, z nichž nejznámější je
egyptská verze mající původ v Atlantidě a dananská verze,
kterou do Egypta přinesl Hermes. Zobrazení obou verzí je
uvedeno v příloze. Symbol kaducea sestává vždy z duté hole

163
zakončené na obou koncích koulemi, k níž jsou připevněny dvě
perutě. Hůl obtáčí dvě hadí těla se srostlými ocasy, jejich hlavy
jsou v horní části postaveny proti sobě. Výklad tohoto prasta-
rého symbolu vychází z principu získávání energie v reaktoru
na principu fúze jader rtuti. Tato energie má polární charakter,
což znázorňují obě koule, které mají být různé barvy (horní
bílá, spodní černá). Tato energie je transformována pomocí
cívky (stočená těla hadů), a tak vzniká pole energie vyššího
řádu (gravitační energie), dovolující létání (perutě). Kaduceus
tak představuje stylizovaný princip získávání energie Zero,
kterou staré védské knihy znaly pod termínem "latentní síla
skrytá ve rtuti". Podrobnější informace lze nalézt ve védských
textech Vimaanika Shaastra, Yantra Sarvasva, Samarangana
Sutradhara, které byly již přeloženy do angličtiny či němčiny.
Tyto védské texty jsou staré 2-3 tisíce let, ale zaznamenávají
sdělení mnohem starších pramenů o pokročilé technologie
Trigardů, Dananů a Áditjů, staré více než 25 000 let. Výkladem
symbolu kaducea a principem "rtuťového motoru" starých Árjů
se zabývalo několik autorů. Clendenon se domnívá, že jde o
motor pracující na principu gyroskopického protonového
reaktoru, Walker se spolupracovníky se přiklání spíše k anti-
gravitačnímu motoru na principu unitárního pole vytvářejícího
soustředěný gravitační vír. Nejblíže skutečnosti je Sanderson,
který uvažuje o rtuťovém motoru vytvářejícím vír gravitačních
sil, ale uniká mu původ energie. Z hlediska současných po-
znatků a informací o konstrukcích mimozemských letounů
(Hesemann, Good, Moosbrugger Sanders Jr., King, Childress,
Rho Sigma, Valone a další) lze kaduceus pojmout jako princip
konstrukce pohonného systému pravěkých létacích strojů, který
má blízko i principu pohonu některých typů UFO. Pro
mnohého z lidí, považujících si dosažené úroveně techniky a

164
technologie současné lidské civilizace, bude asi těžko přijatelné
konstatování, že naši dávno zmizelí prapředkové toho věděli a
uměli nesrovnatelně více než dnešní lidstvo. Tam, kde součas-
ná věda, ať již nukleární fyzika, astrofyzika či chemie selhávají
ve svém pojetí popisu podstaty hmoty a Vesmíru, dává staro-
věká alchymie docela uspokojivou odpověď. Ještě před deseti
lety astrofyzici věřili, že hvězdy vznikají kondenzací mračen
vodíku. Simulace této teorie pomocí moderních komputerů
však opakovaně vyloučila možnost vzniku postupně se zhušťu-
jící koule vodíku jakožto zárodku hvězdy. Počítačové simulace
podle rozličných programů skončily souhlasně v závěru, že
podle teorie kondenzace vodíkových mračen nemůže nikdy
dojít ke vzniku vodíkové koule, ale pouze toroidu (torusu), což
je prostorový útvar připomínající nahuštěnou automobilovou
"duši". Vodík zkondenzovaný v takovém útvaru však nemá
možnost nastartovat fúzní reakci, protože torus nemůže ve
svém středu nikdy vyvinout potřebný tlak a teplotu. Je zřejmé,
že hvězdy musí vnikat jiným mechanizmem pocházejícím z
tvořivé vůle vyspělého Rozumu. Není tedy na místě vzít zcela
vážně tvrzení Knihy Dhyanů, Kabaly, Bible a Véd o vzniku
hmotného Vesmíru z energie Universa, podle tvořivé vůle a
zámyslů Nejvyšší Bytosti, kterou pojmenováváme Bůh či
Stvořitel? Jiným případem zřejmě zcela mylného vědeckého
dogmatu je výklad vzniku prvků o hmotnosti vyšší jak čtyři.
Doposud je přijímána hypotéza, že zdrojem prvků v hmotném
Vesmíru jsou jaderné explozivní procesy měnící rudé obry
v novy a supernovy. Když však byla v roce 1989 provedena
bilance prvků v dohledné části Vesmíru, (patrně by bylo
přesnější hovořit o kvalifikovaném odhadu), ukázalo se, že k
vytvoření stávajícího zastoupení prvků by muselo neustále
explodovat více než šedesátkrát více rudých obrů a měnit se

165
v novy či supernovy, než je tomu ve skutečnosti. Prvky ve
Vesmíru tedy vznikají zřejmě jiným mechanizmem, pravděpo-
dobně přímo na planetách a hvězdách již v procesu jejich
počátečního formování. Ze to věděly pradávné civilizace,
vyplývá i z jejich odkazu známém jako "Smaragdová deska".
Připomenu tu část textu, která se přímo vztahuje k danému
tématu:
" Je jistá a neklamná pravda,
že dole i nahoře se nacházejí podobné látky
ze kterých vzniká jediná zázračná hmota."

Alchymie je tedy pozůstatkem neobyčejně starobylého poznání

univerzálního děje platného v celém Vesmíru, který je založen
na řetězové fúzi jader nuklidů vedoucí k vyšším a vyšším
prvkům, až je dosaženo hmoty označované alchymisty ter-
mínem Materia Prima (prahmota). Tato forma hmoty však
zdaleka není konečná, protože další jadernou fúzí se mění v
onen podivuhodný "pátý stav hmoty" (Quinta Essentia). a dále
až v hmotu bílých trpaslíků, jejíž hmotnost je tak gigantická, že
jeden gram by "vážil" desítky až tisíce tun. Všechny tyto fúzní
procesy jsou provázeny přeměnou částí hmoty v energie
(anihilací), což udržuje v chodu věčný koloběh přeměny hmoty
v energii a naopak.

166
SPALUJÍCÍ DECH SLUNCE

Ne všechny jevy lze objasnit,

stačí, že existují.

Isaac Newton.

Při jednom zjevení v Medžugorji, které se odehrálo 15.

března 1985 v kapli Grobla, naměřil americký fyzik B. Lipiski
pomocí svých citlivých přístrojů intenzivní záření trvající asi
30 minut. Měřiče intenzity pronikavého záření zaznamenaly
náhlý skok z 15 mR/hod na 100 000 mR/hod, což je již hodnota
vážně ohrožující lidský život. Přesto ale nikdo z desítek lidí
přítomných zjevení nebyl zářením poškozen a neobjevily se ani
dodatečně žádné projevy nemoci z ozáření. V říjnu 1995 se na
několika místech severních a severovýchodních Čech nečekaně
aktivizovaly přístroje pro včasné varování při radioaktivním
zamoření a byla naměřena radioaktivita o intenzitě až 500 000
mR/hod, což představuje pro člověka hodnotu smrtelné dávky
ozáření, přesto nebyl zjištěn jediný případ nemoci z ozáření.
Došlo ale k tomu, že mnoho lidí citlivých na změny magne-
tického a elektrického pole, zejména lidé trpící hypertenzí,
aterosklerozou a s nemocným srdcem si stěžovali na řadu hodin
trvající náhlé zhoršení svého zdravotního stavu a mnozí z nich
byli nuceni vyhledat pomoc lékaře. Za této situace žádný z pří-
strojů neindikoval výskyt alfa-, beta- či gama-záření, ba ani
výskyt neutronů, proto byla událost posouzena jako náhlé
selhání přístrojů. Je udivující, že odborníci takové vysvětlení
akceptovali, protože pravděpodobnost náhlého selhání měřící

167
techniky na tak rozsáhlém prostoru je mimo veškerou sta-
tistickou pravděpodobnost. Nicméně jiné vysvětlení události
nebylo podáno. S podobnou reakcí přístrojů indikujících radio-
aktivní záření či změny elektromagnetického pole se velmi
často setkáváme při zkoumání většiny piktogramů, objevujících
se znenáhla v obilných či travních porostech na mnoha místech
Evropy, naše území nevyjímaje. I v těchto piktogramech se
necítí dobře lidé mající vysoký tlak či nemocné srdce a citlivě
reaguje i mnoho lidí jinak zcela zdravých (bolesti hlavy,
mravenčení atd.). Zdá se, že existuje společný jmenovatel
odpovědný za zmíněné jevy, kterým je jakási zatím neznámá
energie. Tuto nebo obdobnou energii znaly staré civilizace a
dokázaly ji využít k pohonu strojů, lodí a létajících plavidel.
Starobylý spis Vimaanika Shaastra, který je dochovanou částí
původně rozsáhlé a dnes ztracené encyklopedie o technice a
technologiích starověku uvádí, že existovalo sedm druhů
energií: udgamaa, panjaraa, sooryashaktyapa, karshinee,
kuntinee, shaktí, moolashaktí a parashaktyaakarshine. Poslední
typ energie byl získáván transformací slunečního záření ve
zvláštních krystalových měničích. Obdobným způsobem získá-
vali a transformovali sluneční energii k pohonu svých strojů a
plavidel také Atlanťané a této energii říkali vrill. Objevují se
neověřené zmínky, že takto transformovaná energie tvořila až
třetinu slunečního výkonu, která současné vědě a technice
uniká.
Na zcela neobvyklých místech propukají náhle a zdánlivě
bez důvodu série drobných, ale velmi intenzivních požárů, ne-
zřídka přerůstajících ve zničující ohnivé peklo. Tak například v
neděli 9. září 1945 v Midlandu v Arkansasu zjistila A. Bryano-
vá ve svém bytě náhlý oheň v zásuvce psacího stolu. Násle-
dující pátek byl poznamenán více než třiceti podobnými

168
ohnivými příhodami, které v bytě paní Bryanové zničily okenní
závěsy, šaty ve skříních, tapety a nakonec i nábytek. Příčina
této podivné události nebyla nikdy nalezena. Neméně podivné
požáry postihly o několik let dříve v dubnu 1941 farmu
W. Hacklera nedaleko Oděnu v Indiáne. První oheň se objevil
náhle kolem osmé hodiny ráno na západní části domu a
přivolaní hasiči jej bez obtíží zdolali. Sotva se hasiči vrátili na
základnu, vypukl na Hacklerově farmě nový požár v posteli
v prvém patře domu. Během následujících tří hodin se na
různých místech tohoto domu objevilo devět požárů a na
pomoc hasičům z Oděnu museli přispěchat i hasiči z Elnary.
Klid nastal teprve po 23. hodině a do této hodiny hasiči
spojenými silami uhasili celkem 28 požárů, které vypukly bez
zjevné příčiny na možných i nemožných místech. Hasiči byli
vyčerpáni do schvácení a příčiny požáru nebyly nikdy
objasněny. Míru podivnosti těchto požárů lze považovat za
výjimečnou až absurdní. Stalo se například, že nástěnný kalen-
dář se změnil v popel téměř explozivní rychlostí, montérky
visící na dveřích začaly hořet a během jejich hašení vzplanula
pokrývka na posteli, poté začala hořet v zamčené zásuvce stolu
kniha. Ohnisko požáru leželo uvnitř knihy, přesto obal nebyl
poškozen. Svědkem bylo několik lidí pomáhajících při hašení.
Obdobné ohnivé orgie se odehrály 16. dubna 1963 v horním
patře domu Mac Donaldových v Glace Bay v Nuova Scottia.
Z nezjištěných příčin zde vypukl požár a natropil mnoho škody.
Po dvou dnech se rozhořel znovu a oheň se choval jako ohnivá
smršt. Dům téměř do základů vyhořel a bylo nutno provést
rozsáhlé opravy včetně výměny elektroinstalace. 16. května
1963, asi měsíc po prvém požáru, vzplanula zčistajasna
papírová krabice v koupelně a bez potíží byl oheň uhašen. Po
necelé půlhodině vypukl ve skříni v ložnici nový oheň. Po dvou

169
hodinách vzplanula vnitřní část dvířek kuchyňské skříně a po
další půlhodině se oheň obnovil. Tehdy již velitel hasičů
zavolal policii, která přijela právě včas k novému požáru, který
zachvátil vnitřní dřevěné obložení. Příčiny této ohnivé série se
opět nikdy nepodařilo objasnit, ale objevil se názor, že příčinou
by mohl být stres někoho z rodiny, postižené finančními
problémy. 7. srpna 1948 byla obdobná ohňová série zazname-
nána na farmě Ch. Willeye nedaleko Macomby v Illinoi.
Událost zahajoval podivný úkaz, kdy se na papírových tapetách
v pěti místnostech domu současně objevily hnědé rychle
tmavnoucí velmi horké skvrny, jejich průměr dosáhl 5-8 cm,
načež pokaždé celá stěna naráz vzplanula. To se odehrávalo po
několik dnů a situace byla stále horší, i přes pomoc sousedů.
Objevovaly se nové a nové skvrny, později i přímo na dřevě a
byly velice horké. Skvrny se posléze objevovaly i na vnější
části verandy. Když hasiči prováděli později vyhodnocení
zjistili, že během tohoto ohnivého týdne vypuklo asi 200
požárů, tedy v průměru asi 29 denně. Dům se ale nezdařilo
ohlídat a v sobotu vyhořel do základů. To ale nebyl konec
pohrom, protože v neděli vzplála stodola, v úterý druhá stodola
a mezitím se objevila skupina žhavých ohnisek i v mlé-
kárenském přístěnku. Podivného případu se ujali armádní
vyšetřovatelé, ale opět bez výsledku. I v tomto případě se
objevil názor, že série požárů by mohla souviset s přítomností
třináctileté Wanety, neteře Willeových, ale nic nebylo proká-
záno. Poněkud průkaznější se jeví starší událost z roku 1891,
související se čtrnáctiletou Jennií Dawsovovou. Dívka prodě-
lala zánět mozkových blan a po odeznění nemoci trpěla
závratěmi, abnormální únavou a stavy transu. V její přítomnosti
neočekávaně propukaly drobné, ale o to intenzivnější požáry
podobného charakteru jak bylo zmíněno v předcházejícím

170
případě. Plameny se chovaly, jako by byly zaostřeny (foku-
sovány) do jednoho bodu a jejich modravá až modrobílá barva
nasvědčovala teplotě kolem 2 000°C. Několikacentimetrové zdi
a silné dřevěné fošny byly těmito bodovými plameny skrz
naskrz propáleny ve zlomku sekundy, často současně na mnoha
místech. Pokud byl zasažený předmět posunut nebo vynesen z
domu, plamen ihned uhasí. Série podivných požárů skončila
pokaždé, když dívka odešla z domu a obnovily se po jejím
návratu. Obdobných případů je známo více a obvykle jsou
spojeny s dětmi mezi 10-15 lety věku, které z nějakého důvodu
byly nuceny odejít z domova. Mezi námi pravděpodobně
existují lidé, zejména dospívající děti, u kterých se shodou
okolností vyvinula schopnost obdobná té, jaké využívali
Atlanťané při řízení svých létajících člunů. Podmínkou obje-
vení se takové schopnosti je buďto jisté poškození mozku
nemocí či úrazem, velký stres či podráždění hraničící s ne-
návistí, u některých dospívajících dětí zvlášt emociálně
prožívané.
Ke skupině divokých požárů nesporně náleží i ohnivá smršt,
která postihla v noci na 9. říjen 1871 Chicago a téměř jej
změnila v trosky. Ohnivá smršť zničila 17 500 domů a upálila
asi 250 lidí, ale později bylo na periferii města nalezeno
několik desítek mrtvých lidských těl bez popálenin a bez
zřejmých poranění. Ve stejné době došlo v okolí Chicaga také
k sérii důlních katastrof, v nichž zahynuli další lidé. Očití
svědkové popisovali různou barvu plamenů měnící se z jasně
třešňové červené až do smaragdově zelené, velké kamenné blo-
ky se rozpálily do červeného žáru, bloky mramoru hořely jako
uhlí, železné pruty ve skladišti se roztavily, přestože nejbližší
požár byl vzdálen více než sto metrů. Požár jakoby explodoval
současně na mnoha vzdálených místech uvnitř uzavřených a

171
dlouho neubývaných domů. V témže dni vypukly divoké
a rozsáhlé požáry podobného chování i v dalších městech,
zejména v City of Holland vzdáleném od Chicaga 280 km, dále
v Manistee vzdáleném 480 km, ve Foresteru atd. Tyto ohnivé
bouře neušetřily ani lesy a prérie celého Středozápadu Ame-
riky. Bergier ve své studii Tajemství ohně se tímto divokým
ohnivým uragánem zabýval a došel k závěru, že pozorovaný
vývoj ultrafialových paprsků během požáru svědčí o tom, že
v některých místech ohnivé bouře musela teplota překračovat
úroveň 10 000°C. Takovou teplotu nelze žádnou chemickou
oxidační reakcí dosáhnout. Otázkou je, zda ultrafialové záření
nebylo průvodcem podivné energie vybuzující divoký oheň a
ne důsledkem vysoké teploty hoření. Požár Chicaga se šířil
v jakýchsi zónách připomínající silokřivky magnetického pole,
přičemž prostory mezi nimi zůstaly nepoškozeny a divoký oheň
je ušetřil. Výsledky systémové analýzy naznačují, že požár
Chicaga a také několik dalších obdobných událostí nejsou
skutečným požárem, ale důsledkem zasažení sprškou nevidi-
telné energie fokusované podél silokřivek geomagnetického
pole. Vysoká hodnota kvantové energie tohoto záření, pochá-
zejícího snad ze Slunce, způsobovala místní termolýzu
organických materiálů, které se doslova bleskově rozpadaly na
jednoduché atomy a vypařovaly s>_ Jistou obdobu můžeme
nalézt při působení koherentního paprsku laserového děla.
Bodová koncentrace obrovské energie vedla ke zmíněným
vysokým teplotám. Podobné ohnivé bouře zběsilého ohně se
odehrály opakovaně v zimních měsících 1904 -1905 na území
Británie a především Walesu. Běsnící požáry provázelo také
podivné chování lidských davů projevující se vzpourami,
nepokoji a náboženským třeštěním. Jiná ohnivá smršť se
objevila v roce 1945 ve španělské Almerii a 6. července 1949 i

172
v portugalském městě Figueria. Gigantická ohnivá bouře se
rozpoutala v roce 1972 na rašeleništích v okolí Moskvy.
Ohnivé víry dosahovaly výšky až 50 m. Je typické, že na
místech postižených divokým ohněm byla dodatečně naměřena
zvýšená úroveň pronikavé radiace, ale opět nešlo o běžné
radioaktivní záření alfa-, beta-, gama- či neutrony. Použité
měřící přístroje tedy reagovaly na emisi neznámé energie (snad
energie Zero), která nemá typické projevy pronikavého záření.
O obdobných zjištěních jsem se již zmínil v souvislosti s pikto-
gramy, megalitickými stavbami a podobně. Poměrně časté jsou
údajně ohnivé smrště ve vysokohorských polohách And, ojedi-
něle se ohnivá smršť objevila v Tanzanii. Mimozemský původ
tohoto fenomému potvrzuje pozorování zkušebního pilota
J. Walkera pilotujícího experimentální raketoplán Bell X-15,
které je dokumentováno i na fotografiích. J. Walker se ve výši
74 784 m setkal s gigantickou ohnivou bouří, která se rozpadla
na několik žhnoucích ohnivých vírů směřujících k zemskému
povrchu. Zdá se, že ohnivé bouře lnou ke zcela určitým místům
zemského povrchu, soudě podle tendence více méně periodic-
kého opakování, což asi souvisí s periodami změny intenzity a
tvaru silokřivek geomagnetického pole, ale také i rozmístěním
a intenzitou toku terestrické energie. Při této příležitosti připo-
mínám tvrzení starých textů potvrzované E. Caycem o ničivé
paprskové energetické zbrani Atlanťanů, využívající interfe-
rence sluneční a terestrické energie. Domnívám se, že v pozadí
divokých ohnivých bouří je emise energie Zero, provázená
tokem vysokofrekvenční a ultrafialové energie, snad i emisemi
horké sluneční plazmy. Energie Zero má dipolární charakter a
podobně jako tok sluneční plazmy je ovlivňována geomag-
netickým polem, což by vysvětlovalo šíření ohnivé bouře podél
silokřivek geomagnetického pole a existenci nepoškozených

173
oblastí mezi nimi. Příčina ale může být i v interferenci sluneční
a terestrické energie Zero, jejíž důsledky by byly obdobné. Bez
důkladného vědeckého studia to nelze rozhodnout. Staré
civilizace zřejmě tyto problémy znaly a řešily je výstavbou
geomantické sítě pokrývající nejen celou Evropu až po Kavkaz,
ale také Asii, Afriku a rozsáhlá území obou Amerik. Součástí
této geomantické sítě zřejmě byla seskupení a linie menhirů,
dolmeny, kromlechy (Stonehenge), pyramidy a zemní pyrami-
dální či kuželovité stavby (Silbury Hill). Dosud nám uniká
podstata technologie, podle které byly vybudovány a řízeny
geomantické sítě, ale jejich úzký vztah ke sluneční a terestrické
energii Zero je zřejmě nesporný. Tato energetická síť, vysta-
věná asi před 25 000-30 000 lety Danany, byla jednoduchým a
efektivním systémem regulace toků energie, jehož technický
princip byl v běhu času zapomenut. V důsledku ignorace
nesčetných dobyvatelů došlo k jeho vážnému narušení a místy i
ke zničení. Domnívám se, že kdyby byla účinnost geomantické
sítě zachována, neměli bychom dnes problémy s divokými
ohnivými uragány a dalším lidstvu nepřátelskými jevy.
Geomantická síť pravděpodobně chránila obydlená území před
"Ignis e coeli" (nebeským ohněm) přinejmenším stejně účinně,
jako naše domovy chrání před ničivými blesky bleskosvody.
Divoká energie, jejíž podstatou je především patrně energie
Zero, způsobuje zřejmě nejen ohnivé bouře a podivné nevy-
světlitelné ničivé požáry, ale také je pravděpodobně příčinou
dalšího neméně podivného jevu, kterým je spontánní samovzní-
cení lidí (SHC = Spontaneous Human Combustion). Souhrnné
zpracování známých případů SHC nalezneme u V. Farkase
(Nevysvětlitelné náhody), J. Bergiera (Tajemství ohně, Kniha
nevysvětlitelného), F. Edwardse (Nejzáhadnější ze záhadných),
L. Macka (Nevysvětlené záhady), v Magazínu 2000 (1996, č.l)

174
a za přečtení stojí i knihy autorů Kwan Lau (Feng Shui) a R. de
Lafforesta (Tajemné světy). Značný počet bizarních událostí
SHC je zaznamenáván již po dvě století a vědci si s tímto
fenoménem neví rady. Sama tajemnost a morbidní tragičnost
jevu SHC traumatizuje nejen příbuzné postižených, ale i svěd-
ky a vyšetřující osoby. Zároveň přicházejí vtíravé otázky
zůstávající stále bez uspokojivých odpovědí. Ukazuje se, že ve
statisticky významném hodnocení má jev SHC přece jen
několik typických znaků, které by nás mohly dovést k řešení.
1. Barva plamene při SHC bývá obvykle modrá až modrobílá,
což svědčí o teplotě termolýzy vyšší jak 2 000°C.
2. Proces SHC přichází náhle bez sebemenšího varování, je
velmi intenzivní a anomálně rychlý, člověk si většinou zprvu
neuvědomuje své spalování, protože není většinou provázeno
varovnou bolestí, neboť je vyřazena činnost nervového systé-
mu, což se projevuje celkovou ochablostí. Bolest přichází
většinou jen při napadení periferních orgánů (končetiny).
3. Naprostá většina případů SHC bývá zahajována prudkým,
takřka explozivním plamenným projevem v oblasti těsně nad
pupkem a rozsah poškození tkání je zpočátku velmi ostře vy-
mezen, takže připomíná řezy laserovým skalpelem. Plamenný
snop vychází ze vnitřku těla a směřuje ven zhruba podél osy
kolmé k ose páteře. Leží-li postižený na břiše, dochází k in-
tenzivnímu poškození žárem všeho, co leží pod tělem. Leží-li
na zádech, dochází pouze k poškození oděvu nad oblastí pupku.
4. Ve většině případů dochází v krátké době po uhašení k obno-
vení SHC, ale přemístění napadené osoby ji obvykle zachrání.
5. Kovové předměty v bližším okolí postižené osoby (dveřní
kliky, elektrické vedení, kovové části zásuvek či svítidel)
bývají často silně rozpáleny, podobně jako kdybychom je
krátce vložili do mikrovlnné trouby.

175
6. G. Livingstone zjistil, že jev SHC se nejčastěji objevuje
v čase poruch geomagnetického pole a především v čase maxi-
málních výchylek či těsně po nich.
7. Obvykle chybí typický pach provázející spalování bílko-
vinných substrátů, ale byly popsány i výjimky.
8. SHC je jev postihující ve statisticky vyšší významnosti
určité skupiny lidí. Především se jedná o lidi s narušenou
psychikou, staré lidi s omezenou pohyblivostí, lidi vyšinuté
následkem silného stresu a velmi často postihuje opilce.
9. Kosti jsou spáleny na prach nebo jsou křehce drobivé,
pokud je výjimečně postižena lebka, dochází k jejímu smrštění
na velikost tenisového míčku.
10. SHC postihuje i osoby sedící v automobilu, přičemž
karoserie i čalounění jsou obvykle ohněm nepoškozené.
Proces SHC postrádá většinu znaků provázejících rychlou
oxidaci (hoření). Především chybí výkonný iniciátor hoření,
termolýza (tepelný rozklad) je obvykle rychlá a produktem jsou
většinou jednoduché molekulární sloučeniny (voda, oxid
uhličitý, oxidy dusíku atd.). Přesto bylo zaznamenáno několik
výjimek, kdy během SHC došlo k odloučení kapalných roz-
kladných produktů, vytavení tkáňového tuku a hustého dýmu,
ale takové případy jsou ojedinělé. Provedeme-li bilanci energie
procesu spálení lidského těla obsahujícího značné množství
vody, tak dospějeme k závěru, že běžné spalování těla je silně
endotermní, a je nezbytné dodání značného množství vnější
energie. Příčinou je především vysoká hodnota výparného tepla
vody obsažené v tělních tkáních, lymfe, krvi a mozku. Dokona-
lého spálení těla v kremačních pecích se dosahuje až po třech
hodinách při teplotě asi 2 500°C, nebo po osmi hodinách
spalování při 1100°C. Platí ovšem, že spalování je vždy prová-
zeno vývojem množství dýmu a sazí, jejichž množství roste

176
s klesající spalovací teplotou. Z kremační pece i při spalování
při teplotách kolem 2 500°C odcházejí však trvrdé kosti a ty je
nutno dodatečně rozemílat. Oproti tomu proces SHC trvá
desítky vteřin až po několik minut. Kosti jsou křehké či roz-
padlé na prach a působení plamene je ostře ohraničené, takže
končetiny a části trupu bývají nepoškozené. Vysoká teplota
plamene během jevu SHC ukazuje na průběh rozpadu tkání na
molekulární úrovni a zdroj energie musí být masivní a
intenzivní. Molekulární rozklad postihuje nejen organické
složky tkání, ale také vodu a rozkládá ji na plynný vodík a
kyslík. Termolýza vody je silně endotermní a bez dodání vnější
energie neprobíhá. Tyto rozkladné procesy jsou natolik energe-
ticky náročné, že je tuk a další hořlavé tkáňové složky ani
teoreticky nemohou pokrýt, stěží více jak z 5-8 %. Sám proces
termolýzy tkání a vody se neprojevuje plamenem, ale po-
zorované bledě modré až modrobílé plameny náležejí hořící
kyslíkovodíkové směsi vzniklé termolýzou vody. Existuje
jediné přijatelné vysvětlení příčiny jevu SHC, a tím je zasažení
fokusovaným tokem sluneční plazmy či energie Zero, rovněž
slunečního původu. Oba zdroje se obvykle vzájemně doprová-
zejí a obsahují takovou energii, která při styku s jakoukoliv
hmotou způsobuje její bleskové tavení či rozklad. Zdroj je tedy
v podstatě týž, jako je tomu u popisovaných anomálních požárů
a divokých ohnivých bouří. Naprostá většina pozorovaných
případů SHC se projevila rozkladem těla kolem centra na-
cházejícího se v okolí pupku. Existuje ale řada případů, byť
nepočetných, kdy člověku začne hořet malé ostře vymezené
místo na těle a je těžko uhasitelné, pokud postižený nezmění
rychle místo, na kterém dlí. Příčina souvisí pravděpodobně s již
zmíněnou fokusací snopů sluneční energie Zero a někdy i horké
plazmy, způsobenou geomagnetickým polem, takže tyto snopy

177
energie se fokusují podél magnetických silokřivek do žhoucích
jehel, obdobných koherentnímu záření laseru. Podle orientač-
ních propočtů je taková jehla o průměru několika mikronů
schopna v bodu kontaktu vyvolat teplotu na úrovni 5 000 až
10 000°C, ale výjimečně i o několik řádů více. Při kontaktu
s nehořlavými předměty žhavá jehla fokusované energie v nich
vypálí úzký kanálek. Je-li tok energie větší, pak dojde i k roz-
tavení celého předmětu. Totéž se děje s hořlavými hmotami,
které jsou ale natolik zahřátý, že bleskově vzplanou. Jev SHC
má tedy dvě na sebe navazující fáze. V prvé fázi jehla foku-
sované sluneční energie způsobí rozklad struktury hmoty a
v druhé etapě hořlavé složky vzplanou a odhořívají. Je-li tok
energie dostatečně silný, pak k odhořívání ani nemusí dojít,
vzhledem k nesrovnatelně rychlejšímu průběhu termolýzy
oproti oxidaci (hoření). Pokud postižený změní místo pobytu,
mizí i jev SHC, protože se ocitl mimo dosah paprsku fokuso-
vané energie. Většina případů SHC, kde termolýza začíná
v oblasti břišní krajiny, má zjevně jiný mechanismus působení
související s energetickým systémem těla. Již v souvislosti s
výkladem fyziologického působení energie uvolňované v pro-
cesu Velkého Díla, jsem se zmínil o hlavních a vedlejších
centrech řídících přívod a rozvod energií v lidském těle. Staří
Arjové tuto energii pojmenovali "prána", Číňané "čchi",
Japonci "rei-ki", Tibeťané "rlung" a Babyloňané "ti". V zásadě
jde vždy o tutéž kosmickou energii představující základní
stavební prvek struktury Vesmíru, mající řadu aktivních forem,
lišících se kvantovou hodnotou. Tato energie je pravděpodobně
identická s energií Zero, o níž jsem již dříve hovořil podrob-
něji. Každý člověk a patrně i každá živá bytost zvířecího světa
(možná i rostliny) na tuto energii živě reagují a přijímají ji
některými skupinami nervových ganglií, které u člověka mají

178
název "čakry". Člověk má sedm základních čaker a řadu
vedlejších. Z hlediska příjmů a transformace prány má nejzá-
važnější úlohu třetí čakra zvaná "Manipura". Její osa je kolmá
k myšlené páteřní ose, protíná střed těla přibližně dva prsty nad
pupkem. Pouze prvá a sedmá čakra jsou souosé s páteří, ale
směřují opačným směrem. První čakra směřuje ke středu Země,
sedmá směřuje do sedmé nejvyšší duchovní sféry (metadi-
menze) Vesmíru. Zvířata tuto čakru nemají a její přítomnost
u člověka je příčinou vzpřímeného postoje lidského těla. Každá
čakra představuje jednu vláknovou singularitu přijímací a
transformující specifické vláknové kvantum prány (Zero).
Čakra se navenek jeví jako vír rotující energie, přičemž směr
rotace a rotační vektor je odlišný jednak mezi jednotlivými
čakrami, jednak mezi pohlavími. Například první čakra u žen je
levotočivá a u mužů pravotočivá. Druhá čakra je u žen
pravotočivá a u mužů levotočivá. Třetí čakra, která nás v dané
•souvislosti nejvíce zajímá, je u žen opět levotočivá a u mužů
pravotočivá. Vstup kvant energie je na zadní části těla, výstup
přebytečných kvant j e v přední části těla. Spirální kvanta Zero
terestrického původu mají levotočivý směr rotace, kdežto
spirální kvanta Zero pocházející ze Slunce jsou pravotočivá.
Proto ženy první a třetí čakrou přijímají terestrickou energii
Zero a u mužů je tomu naopak. Celý systém rozvodu energií v
lidském těle je velmi citlivě vyladěn a stačí nesrovnalosti v
regulaci činnosti čaker a neprůchodnost spojovacích kanálů Idy
a Pingaly může způsobit přesycení energií a inverzi funkce té
které čakry. Pokud je snížená průchodnost energetického
kanálu Idy, obsahuje tělo málo terestrické energie Zero. Pokud
je neprůchodný kanál Pingala, má tělo nedostatek sluneční
energie Zero, a dochází tak k vytvoření energetické nerovno-
váhy. Jelikož třetí čakra představuje svojí funkcí cosi jako

179
energetickou centrálu těla, pak může vznik nerovnáhy v kraj-
ních případech způsobit přesycení energií, popřípadě inverzi
její funkce a v mezní situaci dochází k explozivnímu uvolnění,
projevujícímu se jevem SHC. Každý člověk by proto měl znát
alespoň základní údaje a návody pro zamezení blokád čaker a
neprostupnosti nádí. Většinou jsou příčiny v nevyrovnaném
způsobu života a onemocnění některých důležitých orgánů.
Systém čaker však umožňuje funkci vyššího energetického
systému, jímž je každý člověk spojen se svým astrálním tělem.
Tímto systémem proudí vyšší forma energie zvaná "kundalíní",
mající dvě polární formy "Saktí" a "Sivá". Soustředění formy
Šaktí leží v prvé čakře, kdežto v sedmé čakře je soustředěna
forma Sivá. Propojení a rozvod kundalíní (Hadí síly) mezi
čakrami umožňuje energetický kanál "Sušumná". Aktivace
kundalíní a uvolnění Sušumny je hlavním cílem alchymické
"transmutace vědomí", o níž jsem se zmínil v předcházející
kapitole. Domnívám se, že kundalíní je specifickou formou
energie Zero s velmi vysokou kvantovou hodnotou, přičemž
není vyloučena ani jiná forma kvanta. Probuzení kundalíní
a uvolnění Sušumny, ať se již realizuje cestou alchymické
transmutace vědomí či působením specifických frakcí energie
Zero, nebo zvlášními způsoby kontemplace podle učení Synů
Yogy, nebo tantrickými magickými praktikami, vždy je
nakonec dosažen v podstatě stejný účinek - probuzení či
obnovení tvořivé božské energie pocházející od Stvořitele a
jeho synů Dhyan Chohanů (Elohim). Probuzení Hadí síly, které
lze považovat v podstatě za vyzvednutí lidského vědomí do
stavu vědomí bohů, může mít pozitivní i negativní důsledky,
protože stejně tak slouží k šíření dobra a lásky, jako k získávání
moci, bohatství a osobních sobeckých výhod. Zde má člověk
plnou svobodu volby cíle, ale také plnou odpovědnost za

180
důsledky své volby a svých pozdějších činů. Cestou sobeckého
získání moci a bohatství se před více než 25 000 lety vydali
Atlanťané-Trigardové a postupně se stali Syny Belialu - Syny
Zla a Negace. Lidská bytost, která dosáhla tou či jinou cestou
stavu vyššího vědomí, bývá někdy v esoterických knihách
označována termínem "znovuzrozený" člověk, což znamená
plné pochopení svého údělu a poslání. Každý skutečně
"znovuzrozený" člověk má k plné dispozici obrovský zdroj
duchovní síly kriyasaktí a současně plnou svobodu volby
způsobu jejího použití. Stejně dobře ji může použít k šíření
Dobra jako Zla. Za výsledek své volby ale nese, jak již bylo
řečeno, plnou osobní odpovědnost. Zde leží příčina "pádu
andělů" a Mistrů, jejichž hřích je důsledkem chybné volby a
následkem opětný "pád do hmoty", provázený změnou karmy
po desítky příštích životů. Ti, co dosáhli stavu prozření či
osvícení si musí včas uvědomit svoji plnou odpovědnost za
důsledky svých příštích činů a tomu podřídit své chování i
realizaci svého poslání vycházející ze získané duchovní moci.

181
DĚRAVÉ NEBE
ČI BRÁNY K JINÝM SVĚTŮM ?

Pro moudřeje Slovo,

pro učené Číslo,
pro dělné Harmonie hmoty,
neznalým zbývá hledání Pravdy.

Neznámý Mistr.

Hluboká pravda je výrokem,

jehož opakem je rovněž hluboká pravda.

Niels Bohr.

Planeta Země je místem, kde se odehrávají mnohé

události, jsoucí ve zjevném rozporu s logikou a současným
vědeckým poznáním, ke kterému lidstvo zatím dospělo. Na
rozličných místech Země, někde zřídka, jinde častěji se
objevují lidem podobné bytosti, mající ale mnohé odlišné
znaky, zejména barvu kůže, obří vzrůst, křídla a podobně. Na
prvý pohled takové bytosti působí cizokrajným či mimozem-
ským dojmem, odmítají naše jídlo, nehovoří žádným ze
známých jazyků pozemských entit, jejich oblečení bývá
roztodivné, přesto zřejmě náleží k rodině humanoidních
bytostí. Je doloženo velké množství náhlých zmizení lidí, kteří
se jakoby rozplynuli před svědky. Ve vzácných případech jsou
navráceni a pak popisují náhlé strnuti a pocity blížící se smrti,
vždy však je s údivem zjištěno, že jejich osobní čas je jiný, než

182
čas obecný. Dalším podivným jevem je poměrně časté padání
rozličných předmětů z nebe, někdy jsou to těla živých i
mrtvých zvířat, semena, led, různé kapaliny, ale také technické
artefakty neodpovídající danému stavu rozvoje techniky a tech-
nologie. Zdánlivě podivné krupobití obřích ledových krup, ryb,
žab, ptáků, krabů, mušlí a podobně lze obstojně vysvětlit
činností mohutných vzdušných vírů (tornád, uragánů), kterými
jsou tyto objekty zdviženy z moře či povrchu země spolu s vo-
dou, pískem, bahnem a kameny. Silné atmosférické stoupavé
proudy vytřídí unesené předměty podle jejich hmotnosti, takže
někde je zaznamenán spad bahna, ledu či písku, jinde padají
živočichové přibližně stejné velikosti a hmotnosti. Takový
princip třídění hmot proudem plynu není pro pozemskou
techniku nic neznámého a v širokém měřítku se průmyslově
využívá v pneumatických separátorech, při dopravě sypkých
materiálů nebo drtí pneumatickými dopravníky. Analogicky lze
nalézt vysvětlení původu obřích ledových krup. Byly však
zaznamenány dopady velkých ledových bloků, které pro svoji
hmotu nemohly v atmosféře vzniknout, a tím méně být dopra-
vovány na větší vzdálenosti. Pro ilustraci problému uvádím
několik případů.
C. Flammarion se zmiňuje o staré zprávě z doby Karla Ve-
likého, která popisuje dopad ledového bloku z oblohy na zem,
přičemž rozměry bloku po přepočtu měr byly 4,5 x 2 x 3,5 m.
V roce 1828 dopadl na zem v indickém Candeishu balvan ledu
vážící více jak 100 kg. Dne 13. července 1849 v Ord u Roshire
spadl z modrého bezmračného nebe ledový blok, mající obvod
6 m a hmotnost přibližně 500 kg. V měsíci květnu 1877 byly v
oblasti Texasu pozabíjeny tisíce ovcí ledopádem velkých kusů
ledu. 10. listopadu 1950 v noci spadl severně od Devonu déšt
ledových balvanů o hmotnosti větší jak 5 kg, jeden z ledových
balvanů, vážící asi 7 kg, dokonce zabil ovci. 24. listopadu 1950
ve Wandsworthu nedaleko Londýna spadl ve večerních hodi-
nách z bezmračné oblohy ledový balvan o průměru asi 30 cm
a prorazil střechu garáže. 30. července 1957 na farmě nedaleko
Readingu v Pensylvánii dopadl z bezmračné oblohy ledový
balvan o hmotnosti přibližně 25 kg a průměru 60 cm. Po čtrná-
cti dnech postihl pád ledových balvanů město Gowen City v
Pensylvánii, přičemž jeden z ledových balvanů prorazil střechu
domu číslo 510 v North Third Street. 2. října 1958 proletěl
ledový balvan střechou a stropem domu v Old Bridge v New
Jersey, 4. července 1958 byla ledovými balvany bombardována
Long Beach v Kalifornii, přičemž bylo poškozeno mnoho
zaparkovaných aut. Jeden z ledových bloků měl délku asi 2 m a
ledopád přišel opět znenadání z bezmračného nebe. Tyto pády
ledových balvanů mají pravděpodobně výhradně kosmický
původ. Zřejmě je oprávněné považovat je za ledové meteority
či části ledových komet. Problém nastává, když se snažíme
vysvětlit jejich původ. Ty z ledových balvanů, které během tání
uvolňují čpavé plyny, nejčastěji amoniak, přičemž po roztáni
zůstane pozorovatelné množství kometárních prachových
částic, mají jistojistě kometami původ. Původ většiny ledopádů
pravděpodobně souvisí s periodickým přiblížením desáté pla-
nety Nimiru, o níž hovořím ve svých knihách Světlo z dávných
věků a Bohové a apokalypsy. Nimiru za sebou táhne obrovskou
ledovou vlečku, která představuje část zmrzlé vody pozem-
ských, venušských a marsovských moří. Z této vlečky se
postupem času část ledu odděluje a krouží jako drobné ledové
satelity kolem Země. Časem ztrácejí svoji rychlost a končí
pádem na zemský povrch. Toto vysvětlení je v souladu s nálezy
živočichů v těchto blocích zamrzlých. Bohužel u žádného
z takových nálezů nebylo použito metody stanovení stáří,

184
například radiokarbonovou metodou. J. Bergier v knize Víza na
jinou Zemi předkládá teorii původu ledu a jiných předmětů
padajících na Zemi. Domnívá se, že tyto nežádoucí a často
velmi nebezpečné deště pocházejí z jiné dimenze a na Zemi se
dostávají více či méně náhodně při občasném pootevření
průchodů mezi naší a sousední dimenzí. Domnívám se, že
Bergierova teorie má své opodstatnění a může vysvětlit
přinejmenším část podivných dešťů. V předcházejících kapi-
tolách jsem se zmínil o existenci paralelních časoprostorů
(dimenzí). Podle Kabaly jedna ze sedmi paralelních dimenzí
jménem Erez je obydlena lidstvem téhož původu jako
pozemské lidstvo a lze tedy předpokládat, že na Erezu budou
existovat i životní podmínky podobné tomu, co je na Zemi.
Původ ledových balvanů tedy může být připsán jednak Nimiru,
jednak paralelní dimenzi Erezu. Existují zřejmě místa, kde se
hranice mezi naší dimenzí Adamah a dimenzí Erez (nebo jinou
dimenzí) víceméně periodicky otevírají a jsou pak průchodná
nejen pro hmotné lidské bytosti, ale i pro rozličné artefakty.
I.T. Sanderson vytvořil soupis takových normálních míst, pro
něž je obvykle používán Lovecraftův termín "portae inductae"
(zavedené brány), kterými člověk i jiné bytosti včetně hmot-
ných předmětů mohou procházet z jedné dimenze do druhé a
bez vážnějších problémů překračovat jejich jinak nepřeko-
natelné hranice. R. Graves a řada dalších badatelů tvrdí, že
portae inductae existují na velkém počtu míst Země, ale
většinou pouze dočasně, kdežto stabilních vstupů je jen malé
množství. Portae inductae se vyskytují v těchto lokalitách:
Delfy (Řecko), Velikonoční ostrov, Magnetic Hill u Monctonu
(New Brunswick v Kanadě), Vortex Hill u Bregenu, ostrov
Brenat, Chimney Rock (severní Karolina), Sussex, údolí
Mississippi a Ohia, Bahia Blanca (Argentina), Bretaň, masiv

185
Bukantanu v poušti Kyzylkum, oblast Pavlodaru na Irtyši, okolí
obou zemských pólů, pohoří Untersberg v severní části
Berchtesgadenských Alp, Mount Shasta v severní Kalifornii,
hora Gavey u Rio de Janeira a na řadě míst v Tibetu. Velkou
aktivitu portae inductae zaznamenávají početní pozorovatelé
především v oblasti Bermudského trojúhelníku, Visayanského
(Filipínského) moře mezi Filipínami a Marianami, dále v obla-
sti Ďáblova moře mezi Mariánským příkopem a Okinawou, ale
i v Siamském a Omanském zálivu. Na pevnině jsou projevy
portae inductae časté v Nevadě, Arizoně, Novém Mexiku,
západním Atlasu až po alžírskou Saharu, New Foundlandu,
severním Pákistánu a v "bambusovém trojúhelníku", v prostoru
čínského S'čuanu. Pro tyto oblasti je typické periodické
kolísání intenzity elektromagnetického a gravitačního pole v
závislosti na postavení Slunce a Měsíce. V době maximálních
výkyvů polí dochází také ke zvýšení četnosti havárií letadel a k
dopravním nehodám na silnicích. Zmíněné portae inductae jsou
v dobré shodě s Wheeler-Einsteinovou teorií existence děr v to-
pologických Riemannových rovinách, které by měly umožnit
relativně snadný přístup kdekoliv a kamkoliv. Tyto zavedené
brány či dveře k jiným světům je možno identifikovat nejen dle
výskytu četných poruch elektromagnetického a gravitačního
pole, ale i podle anomálií optických a elektrických jevů reálné
fyzikální podstaty, které lidé vnímají jako rozličné fantómové
jevy, přízraky a děje holografické podoby. Pravděpodobně jsou
portae inductae prostupné pro část elektromagnetické energie
(mikrovlny, fotony), ale ne již pro zvukové vlny. To by vysvět-
lovalo pozorování plovoucích lodí bez kýlové brázdy a letadel
letících nehlučně. Uvedu nyní několik případů takových
pozorování. 27. února 1935 kolem 22 hodiny místního času
bylo několik set lidí bavících se na floridské pláži svědky

186
podivné události. Stříbřité letadlo neobvyklé konstrukce a bez
obvyklých poznávacích značek, mající na koncích křídel červe-
ná a zelená poziční světla, zmizelo zcela nehlučně pod hladinou
moře asi 300 m od pláže, kde hloubka moře nedosahovala ani
10 m. Nejen let, ale také pád letadla do moře byl zcela
nehlučný a ani nevystříkl obvyklý nárazový gejzír vody v místě
pádu. Podobnou událost pozorovala na podzim 1976 posádka
lodi Queen Elizabeth. Malé letadlo letící ve výši asi 200 m, se
sneslo cca 70 m od lodi a náhle zcela bezhlučně zmizelo pod
hladinou a opět nevystříkl nárazový gejzír. Obdobnou událost
popisuje R. de la Parra, který se svými dvěma přáteli vyplul na
jachtě Spielkamrad kolem mysu Lookout na moře. Náhle se
prudce zhoršilo počasí a současně se na obzoru objevil velký
tanker plující vysokou rychlostí přímo na jachtu. Nehlučně se
blížící tanker měl jasně viditelná poziční světla a bylo zřejmé,
že srážce nelze již žádným manévrem jachty zabránit.
Vyděšená posádka odečítající poslední okamžiky života ale
zpozorovala, že tanker je bezhlučně minul a bylo vidět jeho
vzdalující se záď, přičemž chyběl zpěněný kýlový pruh vody,
takže se tanker jevil spíše jako vznášedlo. Vzhledem ke špat-
nému počasí nelze tento jej považovat za fátu morganu, protože
k ní dochází pouze za ustáleného počasí. Jediné vysvětlení
spočívá v tom, že posádka jachty pozorovala náhle vytvořenou
portae inductae, obraz plující lodi v jiné dimenzi. Americký
fyzik Ed Snedeker se delší dobu zabýval výzkumem událostí
odehrávajících se v oblasti Bermudského trojúhelníku a postup-
ně se dobral názoru, za za jistých fyzikálně determinovaných
podmínek lze slyšet hlasy lidí, kteří se shodou okolností dostali
do paralelní dimenze díky periodicky se otevírající portae
inductae. S jedním z nich, který údajně zmizel v roce 1945 jako
pilot RAF při hlídkovém letu navázal kontakt až v roce 1969.

187
To by znamenalo, že existují podmínky pro proniknutí i
zvukových vln. Snedeker došel k přesvědčení, že v této oblasti
se periodicky vytváří cosi jako tunel, který spojuje naší Zemi s
jednou z paralelních dimenzí. Ch. Berlitz tvrdí v podstatě totéž
a doplňuje konstatování existence portae inductae na řadě
dalších míst Země, kterým říká "uzlové body". V podstatě
o tomtéž hovoří i J. Bergier ve své knize Víza na jinou zemi.
S tvrzením Snedekera se v zásadě shoduje i 1. Sanderson, který
si povšiml podivných magnetických bouří odehrávajících se
v těchto uzlových bodech, nemajících přijatelné vysvětlení.
Magnetické bouře bývají provázeny i poruchami gravitačního
pole a pak v uzlových bodech mizí lidé, letadla, lodi a další
objekty, protože zde došlo k vytvoření přechodu mezi
dimenzemi. Ve smyslu toho, čím jsem se zabýval v předchá-
zejících kapitolách, je v pozadí událostí periodický výšleh
terestrické energie Zero, který způsobí vznik rozsáhlé singu-
larity, jejímž důsledkem je rotující gravitační pole, propojující
paralelní dimenze jako přechodový tunel-portae inductae.
V případě, zeje singularita málo intenzivní, ale stálá, vytvoří se
efekt zmíněný jako Oregonský vír v lokalitě asi 50 km od
Grantový soutěsky, nebo další v lokalitě Siskiyou Mountains a
na dalších místech Colorada. Výjimkou je singularita vyskytu-
jící se mezi Saň Franciscem a Santa Cruz, které dává vznik tak
silnému gravitačnímu víru, že dochází k anomálním optickým
jevům. Podle polarity singularity směřuje vektor gravitačního
víru do nitra Země (Oregonský vír), nebo naopak do kosmu
(gravitační vír u Chanctonburského kruhu v Anglii). O existen-
ci trvale prostupných portae inductae věděly i dávné civilizace
a toto vědění převzali například tibetští mniši. Jde o několik
vstupů do paralení dimenze, v níž existuje bájná Shan-ba Lá,
jak jsem zmínil v knize Bohové a apokalypsy. Takovými portae

188
inductae k nám přicházejí humanoidní bytosti více méně lidem
podobné, nebo i tvorové zjevně nepatřící na Zemi. O jedné
takové staré události se zmiňuje kronika kláštera Woolpit u
anglického Suffolku. Záznam události z roku 1154 tvrdí, že na
starém pohřebišti "Wolfpittes" se z ničeho nic objevily dvě
děti, chlapec a dívka. Jejich pokožka byla zeleně zbarvená,
měly mandlový tvar očí a oblečeny byly do šatů z neznámé
látky neobvyklého střihu. Hovořily podivným, na Zemi
neznámým jazykem, odmítaly chléb i běžnou sedlačkou stravu
a jedly pouze zelené fazole. Chlapec brzy zemřel a děvče
postupně přivyklo pozemské stravě a ztratilo zelené zbarvení
kůže. Když se naučila jazyku, vyprávěla, že se svým bratrem
přišly ze země, v níž nesvítilo slunce a vše mělo zelenou barvu.
Při hře s bratrem vstoupily do jedné z četných jeskyní a tam
uslyšely nejprve vyzvánění zvonů a poté vyšly do krajiny, v níž
byly nalezeny. Podobná událost se vztahuje také k vesnici
Banjos ve Španělsku a měla se zde odehrát v roce 1887, ale
neexistuje o ní žádná dokumentace. Zpráv o příchodu podivně
se chovajících cizokrajně oblečených lidí je více, ale opět
nejsou uspokojivě dokumentovány. Byla zmíněna i pozorování
výskytu humanoidů, jako například 12. listopadu 1966 v západ-
ní Virginii v okolí Point Pleasant, která se odehrála v přítom-
nosti nejméně sta očitých svědků. Objevil se humanoid vysoký
asi 2 m podobající se robustnímu muži s hnědou barvou kůže.
Na zádech měl dvě složená kožovitá křídla podobná křídlům
netopýrů, která měla za letu rozpětí asi 3 m. J.A. Keel, který
tuto událost zaznamenal a studoval, měl výpověď několika
svědků o tom, že bytost s velkýma rudýma očima startovala
k letu kolmo bez mávnutí křídel, což nasvědčuje používání
neznámého technického zařízení, umožňujícího poměrně ry-
chlý let, protože bytost bez obtíží stačila sledovat automobil

189
řízený R. Scarberrym, jedoucím rychlostí kolem 150 km za
hodinu. Přímému kontaktu s lidmi se tato bytost vyhýbala, i
když se často objevovala v okolí měst Mason, Lincoln, Logan,
Kanawak a Nicholas Counties, počínaje létem 1966. 4. pro-
since 1966 se tato bytost objevila také v okolí letiště Gallipolis
v Ohiu a odlétala ve směru toku řeky Ohio rychlostí odha-
dovanou vysoko nad 100 km za hodinu. V následujícím roce se
humanoid vyskytoval stále řidčeji a posléze úplně zmizel. V ar-
chivech byly objeveny záznamy o pozorování téhož druhu
humanoida již během 19. století, zejména pak v letech 1877 až
1880, a to zejména v oblasti Long Islandu. Ještě v roce 1948
byl pozorován i ve státě Washington. Nešlo však jen o pozo-
rování výskytu humanoidních bytostí, ale objevovala se i
roztodivná zvířata na Zemi neznámá. V roce 1883 se v západní
Virginii a v Ontariu objevilo podivné zvíře připomínající
okřídlenou kočku. V témže roce v oblasti australského města
Adelaide bylo nalezeno podivné uhynulé zvíře podobající se
praseti s ocasem langusty. V dubnu 1996 se stalo Portorico
obětí invaze podivných zvířat pojmenovaných místními obyva-
teli jako "chupa cabra", což v překladu znamená kozu sající
krev, či kozu-upíra. Jsou to noční zvířata, přes den se ukrývají-
cí v hlubokých jeskyních, podobají se klokanům a podobným
hopkavým způsobem se i pohybují. Mají velké červené oči,
netopýří uši a pár kožovitých křídel o rozpětí kolem tří metrů.
Kůže má namodralou barvu, přední tříprsté tlapy jsou zakrnělé
a hřbet nese ro ho vitý hřebenový útvar. Připomínají cosi mezi
netopýrem, klokanem a druhohorním létajícím ještěrem ptero-
daktylem. Specializují se na vysávání krve zvířat, zejména koz,
dobytka a drůbeže. Delší dobu byla občas pozorována i v
jiných státech, zejména v Portoriku, Salvadoru, Kostarice,
Guatemale, Amazonu, Mexiku a na jihu USA. Do kategorie

190
podivných zvířat patří i tvor, o kterém zaznamenal Marek
Bydžovský z Florentina v roce 1531 (J. Svoboda) zprávu,
popisující chycené zvíře silně připomínající mýtická lidozvířata
starého Egypta. Tvor měl lidskou hlavu s malou bradkou,
kohoutí hřeben, místo rukou lví tlapy, nohy jako spáry orla a
žlutohnědě zbarvený ocas psa. Tato chiméra byla lapena na
panství salesburského biskupa v Hantburských lesích. Chycený
tvor odmítal potravu, a tak patrně hladem posel. J. A. Keel
dokumentuje výskyt podivných tvorů na území USA v období
1954 - 1969, jejichž nepozemský původ byl nesporný. Většina
z těchto tvorů byla podobná lidem, nebo měla výrazné
humanoidní znaky. Celkem byl zaznamenán výskyt 44 bytostí,
o nichž soudí, že pocházejí z jiné dimenze. Tak jako bytosti z
jiných dimenzí se hrou náhod a přírodních sil ocitají na Zemi,
jsou lidé pohlcováni jinou dimenzí bez možnosti návratu.
Pokud se výjimečně návrat podaří, je vždy zjištěn časový
posun nedobrovolného cestovatele oproti pozemskému času.
Uvedu několik příkladů.
V květnu 1968 jeli manželé Vidalovi svým autem do
města Bahia Blanca v Argentině. Cestou vjeli do husté mlhy,
jejíž výskyt je zcela anomální a krátce nato ztratili vědomí.
Když se probrali, jejich hodinky stály, povrch karoserie vozu
byl značně poškozen a auto stálo na neznámé silnici. V nej-
bližší vesnici ke svému úžasu zjistili, že od jejich mdloby
uplynuly již dva dny a že jsou v Mexiku, tedy několik tisíc
kilometrů od svého domova. Podobný případ byl zaznamenán
již 25. října 1593, kdy ze svého strážního stanoviště před
palácem guvernéra v Manile na Filipínách zmizel španělský
voják Gil Perez a po 24 hodinách se objevil v Mexiku. V srpnu
1966 během jízdy ulicemi Filadelfie zmizel spolu se svým
vozem policista Ch. Archey. Krátce nato se ocitá za volantem

191
svého jedoucího vozu v Pennsauken v New Jersey a v pocho-
pitelném úleku havaruje. Ze své eskapády si nic nepamatoval.
22. srpna 1967 šel B. Buř kaň v plavkách z pláže v Asbury
Parku v New Jersey zaplatit parkovné za svůj vůz na blízké
parkoviště a během cesty zmizel, aby se objevil 24. října 1967
v Newarku na zastávce autobusu. Byl oblečen do cizích šatů a
opět si nic nepamatoval. Jiný případ se odehrál 25. ledna 1977
ve vojenské základně v Chile, kde před zraky svých šesti
podřízených náhle zmizel desátník A. Valdes. Objevil se asi za
15 minut, měl ale pětidenní vousy a kalendář jeho hodinek
ukazoval rovněž čas o pět dnů posunutý. 15. července 1977 v
11.30 místního času startoval v Madrasu k letu do Neklúru
letoun pilotovaný S. Griffinem. Po desetiminutovém letu se
letadlo zřítilo, ale pilot zmizel, jeho pozůstatky nebyly
nalezeny v troskách letounu a svědci havárie nepozorovali jeho
seskok padákem. Celá událost má velmi udivující zakončení,
které popisuje dr. W. Garrich ve svých "Pamětech". Tvrdí, že
18. července 1898 se s přáteli procházel po pláži v Madrasu,
když se z ničeho nic na pláž snesl člověk na padáku. Tvrdil, že
je S. Griffin a je pilotem letecké dopravní společnosti z Madra-
su. Byl všemi považován za blázna, protože v té době žádná
podobná společnost v Madrasu neexistovala. Mimochodem
prvý úspěšný let letadla s benzinovým motorem uskutečnili
bratří Wrightové až roku 1903. Griffin tvrdil, že byl neznámou
silou vytržen z kabiny letadla a dostal se do jiného času.
Podobný případ se odehrál 24. srpna 1967 v Bavorsku. Kapitán
W. Fuchs pilotoval stíhací letoun F 104 Starfighter na pravi-
delném cvičném letu. Ve výši šesti kilometrů vysadil motor,
proto se pilot musel v 14.03 katapultovat a několik minut poté
neřízený stroj havaroval v polích mezi obcemi Laupheim a
Schwendi, ale pilot nesený padákem náhle zmizel. V 19.15

192
téhož dne přistál W. Fuchs s padákem nedaleko Langenthalu
u Bernu ve Švýcarsku. Dopadl na zem tedy o několik stovek
kilometrů dále než měl a sestup padákem trval pět hodin. Pilot
si nic nepamatoval, protože během katapultáže ztratil vědomí.
Sedačka, s níž byl katapultován, nebyla nikdy nalezena. Tyto
příklady dosvědčují, že portae inductae existují a spolehlivě
"pracují" i v oblacích, ale neméně účinné jsou i na zemi, jak o
tom vypovídá následující událost. 1. ledna 1969 vyhlížel sedlák
H. Fridrich mlékařský vůz, který měl odvézt připravené čerstvě
nadojené mléko. Byl jasný slunný den, silnice vzdálená asi
300 m byla přehledná po celé své délce. Ve směru do Hoch-
heimu u Wiesbadenu uviděl přijíždět červený sportovní
automobil řízený studentem R. Naalem. Náhle vůz s řidičem
zmizel jako pára. Po 2-3 minutách jel po silnici ve stejném
směru zelený dodávkový vůz a zmizel náhle na témže místě
jako červený sporťák. Po několika minutách se v protisměru
objevil černý nákladní vůz vezoucí odpadky a na stejném místě
rovněž zmizel, stejně jako cyklista Wagner jedoucí za ním na
kole. Uplynulo přibližně 15 minut, načež se ozval zvuk motoru
a naráz se objevil červený sportovní automobil, po něm zelená
dodávka, po ní černý náklaďák a nakonec i cyklista. Intervaly
zjevování přibližně odpovídaly intervalům, v jakých mizeli.
Později účastníci této události udávali nepopsatelný pocit
sevření hrudníku v oblasti srdce, který považovali za počátek
smrti. Celý děj ztráty vědomí nemohl trvat více jak 2-3 vteřiny,
protože žádné z aut nehavarovalo, ani cyklista nespadl z kola,
přesto H. Fridrich tvrdí, že doba zmizení trvala asi 15 minut.
Vstup do paralelní dimenze zažilo 15. května 1992 280 cestu-
jících letících obřím dopravním Boeingem z Frankfurtu do
New Yorku. Případ byl dokumentován norským novinářem
D. Gullwagem, který byl jedním z cestujících. Ještě nad

193
Evropou usnul, probudil se po sedmi hodinách, krátce před
přistáním na Kennedyho letišti. Poobědval a během předávání
jídelní misky letušce se mu náhle zatmělo před očima a cítil, že
ztrácí vědomí. Když se probral k vědomí, byl palubní čas 7.30
a 25 vteřin. V bezvědomí nebyl zřejmě dlouho, protože v ruce
ještě stále držel kelímek s minerálkou a ani ji nerozlil. Obdobné
příznaky postihly většinu cestujících a docházelo k panice. Ti,
co zůstali při vědomí, především posádka, projevovali značnou
nervozitu. Po nějakém čase se Gullwag setkal se známou, jenž
pracovala jako dispečerka na Kennedyho letišti a zeptal s e j í na
pozadí této události. Dověděl se, že během přistávacího
manévru Boeing zmizel z obrazovky radaru i opticky na dobu
asi 15 minut a ani později to nikdo nedokázal objasnit, protože
opakované zkoušky potvrdily naprostou spolehlivost přístrojů.
Je zřejmé, že Boeing prošel portae inductiae a asi 15 minut se
pohyboval mimo naší dimenzi, posuzováno z hlediska plynutí
pozemského času. V letadle ovšem plynul čas jinak a většina
cestujících odhadla dobu trvání jevu na 2-3 vteřiny. Zcela
analogický případ se objevil počátkem 50. let v téže oblasti.
Vyšetřující komise se rovněž nedobrala vysvětlení příčin. Je
známo zmizení letadel, lodí i lidí, po nichž nezůstala sebemenší
stopa. V červnu 1872 před zraky desítek lidí zmizel říční parník
Iron Mountain (60 m délky, 10 m šířky) krátce po vyplutí z
Vickburgu s nákladem bavlny pro Pittsburgh. S parníkem
zmizelo rovněž 55 cestujících. Nebyla nalezena jediná troska,
jediné lidské tělo. 26. července 1909 zmizel nový parník
Waratah na cestě z Durbanu do Indie a opět beze stop. 4. bře-
zna 1918 se ztratila nákladní loď Cyclop i s nákladem obilí na
cestě do Hamptonu ve Virginii. Spolu s ní zmizelo 88 členů
posádky. Zůstala po něm jediná stopa - pomalu se rozplývající
pruh tmavého kouře severně od Barbadosu. 14. listopadu 1918

194
zmizela opět beze stop na klidném moři dánská školní loď
Kobenhawen s posádkou a 50 námořními kadety. O dalších
případech tohoto druhu existuje početná literatura (J. Bílek,
F. Edwards, Ch. Forth, W. Langbein a další). Nejznámější je
záhadné zmizení pěti bombardérů v prosinci 1944 na trase
USA-Italie. Z USA vystartovalo sedm letounů za krásné jasné
noci a přibližně 500 km od Bermud se dostaly do tak silných
vzdušných vírů, že dva z letounů byly poškozeny a vrátily se
na letiště na Bermudách, ostatní beze stopy zmizely, aniž
vyslaly jediný signál SOS. Kapitánem jednoho z navrátivších
se letounů byl D. Stern a ten si otřesný zážitek zopakoval
v roce 1949 při letu z Floridy do Nassau za krásného slunného
dne. 5. prosince 1945 zmizelo pět torpedonosných letounů
Avenger a průzkumný letoun Martin PBM-3-Mariner, mající
registrační číslo 49. Okolnosti provázející zmizení Avengerů,
ale i řady dalších případů z 50. a 60. let mají některé společné
rysy, které naznačují možnou příčinu těchto podivných
událostí.
1. Prostor obklopující letoun se náhle mění, ztratí se obraz
krajiny či moře pod letounem, zmizí i nebe a Slunce, prostor
vůkol se stává podivně neurčitý až neskutečný.
2. Palubní přístroje udávají nesmyslné údaje a nakonec zcela
vysazují (radiokompas, radiové spojení, rychloměr, výškoměr),
kompas vypovídá službu a točí se dokola, jelikož se ztratily
orientační body, piloti ztrácejí orientaci.
3. Pozemní radarové základny mají s letouny po dlouhou dobu
radarový kontakt, i když již není optický kontakt a nedaří se
navázat radiové spojení. Pozemní radiostanici se daří zachytit
útržky rozhovorů pilotů, které ale nedávají smysl.
4. Čas pozemních stanic a Avengerů se od jistého okamžiku
začíná rozdvojovat a plyne odlišnou rychlostí. Operátor na

195
letišti Fort Lauderdale zachytil naposled volací znaky
Avengerů krátce po 21 hodině, tedy ještě jednu hodinu pozem-
ského času poté, co již letouny musely být naprosto bez kapky
pohonných hmot. Podobné situace nastaly i u několika dalších
případů.
Podivně vyznívá i poslední zachycený radiový pokyn velitele
letky Avengerů, poručíka Taylora, který nařizuje: "Neleťte za
mnou, vypadají jako z jiného světa". Po Avengerech a
Martinech následuje dlouhá řada nevysvětlitelným způsobem
zmizelých letounů. V červenci 1947 mizí C-54 Skymaster,
30. ledna 1948 Star Tiger společnosti BSAA, v březnu 1948
AI Snidar, v prosinci 1948 Douglas DC-3, 17. ledna 1949 Star
Ariel a další a další. Výčet zmizelých letadel podává J. Bílek,
F. Edwards, V. Patrovský a další. Pro všechny případy záhad-
ných zmizení platí totéž - nikdy se nenalezla jediná troska,
mrtvé tělo či cokoliv, co mělo souvislost se zmizelými stroji.
Zmizení je tak dokonalé, že pouze přechod do paralelní
dimenze je přijatelným vysvětlením a současně vysvětluje i
pozorované průvodní jevy. Zmizení letadel i lodí obvykle není.,
náhlé, ale předchází mu příchod podivné mlhy či neobvykle
tvarovaného kompaktního mraku, majícího často žlutou až
zelenou barvu. Příchod tohoto fenoménu má krátce nato
důsledek vyřazení radiokompasu, radiového spojení a činnosti
všech elektronických přístrojů. Pásy světélkující mlhy či
barevně světélkující mrak představují pravděpodobně anomální
strukturu prostoru, vznikající v okolí gravitačního víru
vyvolaného vláknovou singularitou obklopující kvanta teres-
trické energie Zero, vyzařované z hlubin Země podél systémů
hluboko sahajících geologických zlomů. Existenci silného
anomálního gravitačního pole zmiňuje několik svědků. Kapitán
remorkéru Good News D. Henri v roce 1966 odtahoval

196
poškozenou loď na laně z Portorica do Fort Lauderdale. V po-
ledne za bezmračného dne byly obě lodi náhle obklopeny
mlhou, moře začalo silně pěnit a střelka kompasu se točila
dokola. Motor pracoval na plný výkon, přesto se lodi z mlhy
vymaňovaly velmi pomalu, protože jakási síla je táhla do
vnitřku mlžného pásu. Podobnou příhodu zažila posádka lodi
Yamacraw patřící americké pobřežní stráži v oblasti Sarga-
sového moře o půl druhé hodině v noci. Před lodí se vytvořila
mlžná opona odrážející radarové paprsky a světlo propouštěla
pouze do hloubi několika metrů. Když loď vplula do mlhy,
prudce klesla teplota a vlhkost vzduchu, motor začal ztrácet
obrátky a posádku začaly obtěžovat fyziologické obtíže
různého druhu, jako bolest a škrábání v krku, slzotok, bušení
srdce a stále obtížnější dýchání. Obtíže zmizely a motor i
přístroje plnily opět normálně svou funkci v okamžiku, kdy loď
vyplula z pásma mlhy. Obdobné potíže postihly i letadla, která
se dostala do styku s podivnými, nejčastěji žlutě či zeleně
světélkujícími mraky. Obvykle vysadily přístroje a následně i
motory a letadla se stávala neříditelným objektem. Podobný
případ se odehrál v červnu roku 1975 během letu Beechcraftu
E-99 z Guatemaly do Key Westu na Floridě. Motory opět lehce
naskočily a přístroje plně obnovily funkci v okamžiku, kdy
letadlo opustilo oblast žluté mlhy. Pásmo žluté mlhy způsobilo
v roce 1968, že letadlo letící z Nassau do Palm Beach na
Floridě bylo gravitačním vírem přinuceno k letu opačným
směrem, přičemž opět vypověděly službu palubní přístroje a
radiové spojení. Podobných událostí se odehrálo mnoho
(J. Bílek). Všechny popsané jevy a události teorie gravitačního
víru vysvětluje velmi uspokojivě, třebaže změny v chování
moře a ovzduší (pěnění, mlhy či mraky aj.) neumíme zatím
uspokojivě vysvětlit, přes jejich evidentní souvislost s gravi-

197
tačním vírem. Pravděpodobně dochází ve vymezené oblasti k
rozkmitání časoprostoru a k prolínám naší dimenze do dimenze
paralelní, jak to bylo pozorováno při experimentech v rámci
tajných amerických projektů Montauk a Phoenix. Výkladu ano-
málií chování prostoru jako důsledku vzniku gravitačního víru
nahrává následující událost. 4. prosince roku 1970 za jasného
dne letěl pilot B. Germon spolu se svým otcem v Beechcraftu
Bonanza z ostrova Andros do Miami. Po dosažení předepsané
letové hladiny spatřili oba piloti podivný zelenavě světélkující
mrak vřetenového tvaru, vystupující z mořské hladiny tak
velkou rychlostí, že se letadlu nedařil únik. Když mrak obklopil
letadlo, vtáhl jej do svého středu, jímž procházel úzký tunel,
jehož ústí bylo v nedohlednu. Podivná síla nutila letadlo letět
tunelem a přes všechny pokusy vymanit se z mraku s použitím
nejvyššího dosažitelného výkonu motoru se stalo hříčkou
tajemných sil. Stěny tunelu tvořily rotující pásy stříbřité hmoty
a kdykoliv se křídla stěny tohoto tunelu dotkla, dostávalo se
letadlo do beztížného stavu. Všechny elektronické přístroje
vypověděly službu, podobně i kompas a vysílačka. Po čase,
který oba piloti nedokázali odhadnout pro ztrátu vjemu toku
času, letadlo z tunelu vyletělo, přístroje opět bezchybně
pracovaly a letadlo bez problémů přistálo v Miami. Po přistání
následovalo udivující zjištění, že doba letu byla asi o 33 % času
kratší než obvykle a motor spotřeboval pouze 106 litrů letec-
kého paliva, místo obvyklých 152 litrů. Pozorný čtenář si jistě
zapamatoval, že právě v oblasti mezi Bimini a Androsem má
podle E. Cayce na mořském dně spočívat dosud funkční
centrála energie, periodicky vysílající do kosmu proud energie
vrill. Je škoda, že oba piloti nezaznamenali místo, kde z moře
vystupoval zmíněný vřetenovitý mrak, aby bylo možno pro-
zkoumat mořské dno. Kdesi v těchto místech již archeologové

198
jakousi podivnou kopulovitou stavbu údajně nalezli, ovšem
bližší informace nejsou k dispozici. Domnívám se, že tento
ojedinělý zážitek obou Gernonů je skvělou názornou ukázkou
funkce atlantské energetické centrály měnící energii Zero,
proudící z hlubinných zlomů ve spirální kvanta vrillu. Vrill, či
transformovaná terestrická energie Zero, tvořená spirálními
kvanty vytváří v prostoru rotující tunelovitou singularitu
obalenou rotujícím gravitačním vírem, sahajícím patrně velmi
daleko do kosmického prostoru. Tímto tunelem letělo letadlo
otce a syna Germonů. Patrně však podmořská centrála vysílá
pouze krátké pulzy energie, což oba piloty zachránilo před
"vymetením" do kosmického prostoru. Gravitační vír patrně
stojí za vznikem podivných světélkujících mraků a zřejmě je i
zdrojem tahových sil, jejichž působení popsali někteří svědci v
uvedených případech. Je nesporné, že je na místě provedení
rozsáhlého podmořského výzkumu s uplatněním odborníků v
archeologii i fyzice. Na mořském dnu však může být více
aktivních centrál vyzařování energie vrill a jejich působením
vznikají ony tajemné události, o nichž jsem se zmínil. Tyto
centrály nemusí být ani dílem rozumných bytostí, ale může jít o
přírodní fenomény projevující se zejména na křižovatkách
hlubinných geologických zlomových pásem, kterými vyzařují
na povrch z hlubinných zdrojů chaotické toky netransformo-
vané terestrické energie Zero. Chaos v chování toků vyplývá
z toho, že vláknová kvanta Zero nejsou stabilizována a tím
umožňují vznik chaotických gravitačních vírů obalujících
"divoké" vláknité singularity prostoru. Chaotické chování tako-
vých gravitačních vírů vede k rozkmitání hranic časoprostorů a
k vytváření přechodových tunelů i na neočekávaných místech.
Většina těchto chaotických gravitačních vírů je poměrně slabá
a nevytváří dostatečně stabilní přechodové tunely (portae

199
inductae), nebo způsobí pouze rozkolísání časoprostorových
hranic. Jestliže ale v důsledku zvýšené sluneční činnosti dojde
k interferenci sluneční a terestrické energie Zero, mohou být
výsledky velmi vážné. Nebezpečí anomálního chování prostoru
silně vzrůstá v takové situaci zejména v oblastech křížících se
hlubinných zlomů a zřejmě není náhodou, že většina z dvanácti
Sandersonových "kritických zón" leží právě nad rozsáhlými
zlomovými systémy zemské kůry. Zmíním se o některých po-
divných případech dodnes nevyjasněných, které lze přijatelně
vysvětlit pouze výše uvedeným mechanizmem.
Před třinácti lety vzrušil svět případ tragické události
spojené s letem civilního letadla Boeing 747 korejské letecké
společnosti Korean Air Lines (KAL), pravidelné linky 007 na
trase Anchorage-Soul, letovou trasou R 20 nad mezinárodními
vodami severního Pacifiku v noci l.září 1983. Letoun měl
zkušenou posádku a kapitánem letadla byl Chun Byubgen,
který byl pilotem majícím nejvyšší kvalifikaci. Letoun byl vy-
baven prvotřídní moderní navigační technikou, a přesto došlo
po krátkém čase od startu k odbočení z letové trasy o 660 km
po dobu pěti hodin, během nichž se Boeing dostal hluboko do
vzdušného prostoru tehdejšího SSSR a dále směřoval k neju-
tajovanější oblasti raketové protivzdušné obrany. Od okamžiku
odbočení z letové trasy se nepodařilo ani letové kontrole
v Anchorage ani v Soulu navázat radiový kontakt, až do
okamžiku havárie. Již tato okolnost naznačuje, že se Boeing
pohyboval na hranici paralelní dimenze, jíž radiové vlny již
nepronikají. Bez odezvy zůstalo i opakované důrazné varování
dvou přepadových stíhačů SU-15, vyslaných vstříc Boeingu.
Silueta letounu ve tmě byla nejasná a zřejmě k tomu přispělo i
špatné počasí, které mohlo být doprovodným jevem chao-
tického rozkolísání hranic časoprostorů. Po čase jedna ze

200
stíhaček, pilotovaná plukovníkem G. Osipovičem, na rozkaz
velení odpálila dvě samonaváděcí rakety vzduch-vzduch a pilot
zaznamenal i jejich pozdější exploze. Nebyl ale svědkem
zásahu. Z vlastní zkušenosti odhadoval, že jedna z raket
nejspíše odervala křídlo Boeingu, takže jeho pád nutně musel
bezprostředně následovat. Skutečnost však byla jiná, jak se při
pozdějším podrobném vyhodnocování ukázalo. Boeing v o-
kamžiku předpokládaného zásahu začal stoupat po dobu asi
40 vteřin až dosáhl výšky 11 666 m a teprve poté začal pomalu
klesat. Rozhodně ne však volným pádem, který jinak následuje
po odtržení křídla. Záznamy černých skříněk zachycují de-
kompresi vnitřního prostoru Boeingu, ale současně lze z nich
vysledovat, že ještě 104 vteřin po údajné explozi raket Boeing
letěl a poměrně pomalu klesal. Poslední záznam udává výšku
10 000 m, rychlost letu 522 km za hodinu a rychlost klesání
1525 m za minutu. Pak došlo k pádu do Ochotského moře a
trosky byly nalezeny v hloubce 300 m. Podivné je, že nebyla
nalezena těla cestujících a posádky, což se vysvětlovalo silný-
mi spodními proudy. Z jiných období ale existují zprávy o tom,
že z letících letadel zmizela posádka a po jeho havárii v
troskách nebyla nalezena, takže nelze zcela vyloučit, že 269
cestujících a posádka ve skutečnosti nezahynuli, ale zůstali
v paralelní dimenzi. Na Zemi se vrátil pouze letecký šrot.
Domnívám se, že vlivem chaotických gravitačních vírů
rozvíjejících se nad zlomovými systémy Aleutského příkopu
(hloubky mezi 7 000-8 000 m), vstoupil Boeing do jiného časo-
prostoru a v něm se pohyboval až do okamžiku havárie. Byl
identifikovatelný radarem, ale radiové vlny k němu již
nepronikly. Tento let Boeingu společnosti KAL nebyl jediný,
který byl provázen problémy. Cosi podobného se odehrálo
v dubnu 1978, kdy Boeing 707 téže dopravní společnosti letící

201
z USA do Anchorage změnil náhle v okolí severního pólu
letovou trasu o více než 120° a zamířil k Murmansku, kde jej
sovětská protivzdušná obrana přinutila k přistání. Nejpodiv-
nější bylo, že kapitán, navigátor, ale ani navigační přístroje
změnu letové trasy vůbec nezjistili a byli velmi překvapeni
vývojem událostí. Tato letová odbočka nebyla nikdy objasněna.
Čtenář si jistě připomene, že oblast pólu je jednou z kritických
zón podle Sanderse. Je tu však další podivná událost, dodnes
neobjasněná.
V červnu 1969 v noci startoval z letecké základny Okina-
wa k dalšímu testovacímu letu supermoderní experimentální
letoun Blackbird s kódovým znakem SR 71. Tento produkt
nejmodernější, vysoce utajované technologie, byl 33 m dlouhý
a měl hmotnost 80 tun. Pohonnou jednotkou byla nejnovější
verze hybridního proudového motoru konstrukčně velmi blízká
náporovému motoru. Blackbird pilotovaný majorem R. Johnso-
nem dosáhl výšky 26 000 metrů a rychlosti 3 000 km v hodině.
Po šedesáti minutách letu přelétl pobřeží Vietnamu a dál se
pohyboval podél vietnamsko-laoské hranice. Po dosažení
oblasti jezera Tonlé Sap v Kambodži začal Blackbird najednou
prudce klesat a změnil směr letu na Chon Buri v Thajsku.
Krátce nato došlo ke ztrátě radarového kontaktu spolu z vý-
padkem radiového spojení. Blackbird beze stopy zmizel. Po
uplynutí 8 hodin a dvaceti minut od startu z Okinawy, kdy již
Blackbird musel být nejméně 3,5 hodiny bez paliva, zachytilo
řídící středisko hlášení palubního počítače Blackbirdu o uza-
vření regulačních ventilů přívodu paliva do obou spalovacích
komor. Převedeno do laické roviny to znamená hladké a bez-
pečné přistání stroje. Došlo tedy ke stejnému jevu jako
v případě Avengerů. Můžeme usuzovat, že pravděpodobně ani
Blackbird nehavaroval, ale jedním z chaotických vstupních

202
tunelů vlétl do paralelní dimenze s jiným tokem času a tam
hladce přistál. Přes dlouhé usilovné hledám sebemenší trosky
Blackbirdu podél jeho letové trasy nebylo nalezeno zhola nic,
ale ani tělo pilota. Další událost pro změnu postihla sovětské
letectvo a svou výjimečností zaujala nejen řadu odborníků, ale
způsobila i hluboký otřes velení letectva. Událostí se posléze
zabývali i přední specialisté NASA, ale nikdy nebyla uspo-
kojivě objasněna.
30. srpna roku 1990 prolétávaly dvě stíhačky MIG-29,
pilotované plukovníkem J. J. Vyšinským a podplukovníkem
A. J. Šapošnikovem, nad územím Běloruska, asi 100 km jiho-
východně od Minská. Oba Migy letěly rychlostí kolem 2M
v rozestupu asi 50 m. Nebe bylo jasné a bezmračné. Několik
vteřin po 13. hodině začaly šílet a postupně vypadávat z čin-
nosti všechny elektronické palubní přístroje, včetně palubního
radaru a radiového spojení. V přilbovém mikrofonu piloti
slyšeli pouze praskot a podivný šum, proto se na dálku doro-
zumívali pouze posunky. Situace se nezměnila ani po změně
směru letu, ani po zpomalení na 1,5M. Asi po 30 vteřinách oba
piloti zjistili, že za nimi letí dva MIGY téhož typu, které tam
ale neměly být. Piloti zahájili prudký vzestup, aby se dostali do
pozice nad cizí letouny a operaci dokončili loopingem, takže se
dostali do zad cizích letounů. Když manévr skončil, dostal se
Vyšinskij do boční pozice cizího letounu a s úžasem zjistil, že
cizí MIG má imatrikulační znaky jeho letounu a za průhledným
krytem kokpitu uviděl ve vzdálenosti asi 150 m sám sebe,
přesněji obraz minulého děje, starého asi 30 vteřin. Podobně
užaslý byl i jeho kolega, když spatřil svůj letoun a v něm sám
sebe. Oba pozorovali, že piloti se posunky domlouvají mezi
sebou těsně před stoupavým manévrem. Tento prapodivný jev
skončil tím, že oba přeludy provedly prudký stoupavý manévr a

203
rozplynuly se v bezedné tmavěmodré tmě oblohy. V tom
okamžiku palubní přístroje včetně radaru a radiového spojení
obnovily svou činnost a nadále pracovaly bezchybně. Zachytily
volání řídícího střediska, které se poplašeně dotazovalo po
příčině jejich odmlky. Podle palubních časoměrů trval celý jev
pouhých 75 vteřin. Přijatelné vysvětlení nebylo nalezeno, ale
sovětští odborníci vyslovili domněnku, že oba letouny se
krátkou dobu pohybovaly na hranici dvou časoprostorů,
přičemž přibližně 30 vteřin se ocitli v jiné dimenzi, mající jiný
tok času (jinou časovou invarianci). Tuto událost jistým způso-
bem podtrhuje zážitek známého polárního badatele R. Birda,
který v roce 1947 přelétával severní pól. Z ničehonic se v
hloubce pod ním změnila ledová pustina v krajinu s bohatou
zelení protkanou říčkami, jezery a pralesy s bujnou vegetací.
Nad touto panenskou krajinou letěl asi deset hodin a zpětným
propočtem zjistil, že přelétl asi 2 000 km tohoto podivného
"polárního" území, načež opět náhle bujnou zeleň vystřídala
ledová polární pustina. Podrobně svůj zážitek popisuje ve své
knize "Sám a sám". Podobné chimérické obrazy se i v současné
době objevují občas v okolí vesnice Malinovka u města
Kurganu, v oblasti jižní větve Uralu. I zde, jako v oblastech,
nad kterými došlo k popisovaným jevům, existují zóny
mocných geologických poruchových systémů s hlubokým
dosahem. Objevují se zde obrazy cizí krajiny, neobvyklých
humanoidů, neznámá města a vzápětí mizí stejně jako například
saharská fatamorgana. Není divu, že je zde pozorován častý
přelet UFO. Obdobné obrazy cizích mimozemských krajin a
tvorů se občas objevují i v oblasti mohutných geologických
zlomů v pohoří Bukantau u města Zaravšanu, v oblasti
Kyzylkumu v Taškentu. Vysvětlení původu těchto fatamorgan
má patrně stejný základ jako pozorování fantomových lodí a

204
letadel, o nichž jsem se zmínil. Jde zřejmě opět o mohutné
chaotické gravitační víry otevírající po krátký čas průhledy do
jiné paradimenze, ale nejsou natolik mohutné, aby vedly k vy-
tvoření portae inductae. U následujících případů tomu bylo
přesně naopak. 11. listopadu 1958 bylo v Luisianě ve městě
Alexandria jasné slunečné nebe, přesto se ale na dům paní
R. Babingtonové řinul hustý příval deště po dobu asi 2,5 hodi-
ny. Podivné je to, že déšť jen dopadal na plochu asi 30 m2.
Obdobná událost se odehrála v druhém týdnu září roku 1860 v
Dawsonu v Georgii. Z bezmračného nebe se na plochu asi 8 m2
řinul nejméně šedesát minut prudký déšt. Podobně v říjnu 1886
v Charlestonu v jižní Karolíně začalo čtyřikrát prudce pršet z
čistého nebe v jednom týdnu, přičemž déšt padal vždy pouze na
jeden a týž dům a předzahrádku. Noviny New York Sun ze dne
24. října 1886 zaznamenaly podivnou událost, kdy z bezmrač-
ného nebe po dobu téměř 14 dnů nepřetržitě padal déšt na
několik domů Chesterfield Country v jižní Karolíně v takové
intenzitě, že okapy vodu nestačily odvádět, ale na sousední
domy nespadla ani kapka. Tyto prapodivné úkazy nelze
vysvětlit jiným způsobem, než dočasnou existencí přechodo-
vého tunelu ve vyšších vrstvách atmosféry, kterým k nám
proudí déšt z paralelní dimenze. Struktura hranic dvou paralel-
ních dimenzí zjevně není pevná, ale má pulzující charakter asi
tak, jako hranice pevniny a moře. Hrou sil energetických polí
může za zatím nejasných okolností docházet k proniknutí
"vlny" jiné dimenze do naší dimenze. Hranice dvou paralelních
dimenzí pak můžeme chápat jako dvě pulzující Riemanovy
plochy, částečně vzájemně prostupné. Jsou však událostí, které
svědčí ve prospěch vzniku krátkodobých úzkých přechodových
tunelů (portae inductae), kterými jsou z naší dimenze jakoby
odsáty jednotlivé osoby, aniž to jejich nejbližší sousedé nějak

205
pocítí. Je otázkou, zda se ještě jedná o náhodný jev, či záměr
jiných bytostí. 26. listopadu 1809 zmizel náhle anglický diplo-
mat B. Bathurst, když vystoupil z kočáru během přepřahání
koní na poštovní stanici Perleberg v Braniborsku. V roce 1904
objevil zlatokop C. Brown v Kaskádovém pohoří v Kalifornii
starý, lidskou rukou ražený tunel, vedoucí do podzemní míst-
nosti, jejíž stěny byly obloženy měděným plechem. V místnosti
leželo několik lidských koster a měděné plechy byly pokryty
hieroglyfickými nápisy, které se nepodařilo rozluštit. Po třiceti
letech, když získal C. Brown dostatek finančních prostředků,
uspořádal do zmíněné lokality výzkumnou výpravu. V noci na
20. července 1934 vstoupil znovu do tunelu a beze stopy
zmizel. 23. září 1880 zmizel beze stop ze své farmy u města
Gallatin v Tennessee D. Lang před zraky manželky, svých
dvou dětí, soudce A. Pecka a dalšího muže ze sousední farmy.
Již nikdy nebyl spatřen. V létě roku 1969 na výletě v Great
Smoky Mountains šel sedmiletý D. Martin těsně vedle svého
otce a náhle beze stop zmizel. 23. srpna roku 1955 v i l hodin
místního času vzlétl na cvičný let pilot Toller s instruktorem
Warrenem. Byli od startu pod radarovou i optickou kontrolou a
přítomno bylo více než dvacet dalších svědků. V 11.15 se
pojednou letoun ve výši asi 600 m ve vzdálenosti 1200 m ve
vzduchu zastavil a na krátkou dobu znehybněl. V tomto okam-
žiku došlo i ke ztrátě radiového spojení. Letadlo posléze v
11.20 bezchybně přistálo, ale zcela prázdné, nebyl v něm ani
jeden z obou pilotů. Tato událost s sebou nese několik dílčích
záhad, především to, jaká síla letadlo během letu zastavila a
udržovala ho, aniž došlo k pádu. Druhou záhadou je, jak mohlo
nikým neřízené letadlo tak hladce přistát? S těmito událostmi
systémově souvisí i následující případ, který se odehrál
24. července 1924 v Iráku. Nad pouští hlídkovali v jedno-

206
motorovém letadle pilot D. R. Steward s velitelem poručíkem
W. T. Dayem. Letoun z neznámých důvodů beze svědků přistál
a později byl nalezen nepoškozen s dostatečnou zásobou
paliva. Od letadla do pouště vedly stopy pilotů a po 40 metrech
náhle skončily. Oba piloti bez dalších stop zmizeli, jakoby se
vypařili do vzduchu. Podobného druhu byla událost, která se
odehrála 16. srpna 1942 na letišti Moffet na ostrově Treasur
Island u San Francisca. Tehdy drželi poručík E.D. Cody s ka-
detem Ch. Adamsem hlídku v gondole strážní vzducholodi L 8,
používané v rámci operačních opatření protiponorkové války.
Bylo slunečno, sucho, ale po čase vzducholoď zahalil podivný
mrak a současně bylo přerušeno spojení s letištní radiostanicí.
Když byla na konci dne vzducholoď stažena na zem, bylo
zjištěno, že gondola je liduprázdná a po obou pozorovatelích
žádná stopa. Nelze jednoznačně vyloučit, že některé (nebo
všechny) z uvedených případů zmizení osob, jsou ve skuteč-
nosti řízenými únosy uskutečňovanými jinou inteligencí za
neznámým účelem. Asistence podivného mraku v posledním
případu by to mohla naznačovat. Z hlediska současných
poznatků o možnostech dokonalé mimozemské techniky lze
připustit i únosy lidí v bezprostřední přítomnosti svědků, kteří
nic pozoruhodného nezaznamenají. V takových případech
existují přinejmenším dvě možnosti řešení únosu. Prvá z nich je
krátkodobé vyřazení či utlumení činnosti mozkových center a
zavedení mentální blokády pro určitý úsek minulého času.
Svědci by tedy viděli průběh únosu v kataleptickém stavu a
zavedená mentální blokáda by jim po dlouhou dobu nedovolila
uvolnění vzpomínky na události související s únosem.
Existenci takové mentální technologie prokazují výsledky
projektu Montauk. Druhá možnost technického provedení
únosu vybrané osoby by byla založena na jevu, kdy silné

207
gravitační pole dokáže způsobit odklon světla, takže vnější
pozorovatel není schopen vidět nic z toho, co je unitř
gravitačního víru. Tuto technologii používají některé skupiny
ETI proto, aby ukryly za neviditelnou gravitační clonu své
letouny, průzkumné prostředky a automatické sondy při
zhotovování piktogramů v polích. Druhý případ je méně
pravděpodobný, protože u svědků by se později patrně
rozvinuly jisté projevy podráždění a popálenin, lehké projevy
nemoci z ozáření a psychosomatické problémy postihující
svědky blízkého přistání, či startu objektů zahrnovaných pod
pojem UFO. Tomuto schématu zmizení osob se však vymyká
událost, o níž se zmiňuje profesor A. Račkovskij. 10. srpna
1987 mladý zemědělský inženýr V. A. Ivanov z nedaleké
vesnice Pavlodar na Irtyši procházel strží ležící asi 200 m od
řeky Irtyš. V jednom místě byla strž zatopena vodou přibližně
do výše 50 cm. Během brodění vodou se Ivanovi náhle zatočila
hlava, což připisoval působení plynů ve špatně větrané strži.
Když se probral k plnému vědomí, byl v tropické krajině
s bujně rostoucí zelení, kde rostly stromy, jejichž výšku
odhadoval nejméně na 100 metrů, rostly a kvetly zde květiny,
jež neznal, pohybovala se zde neznámá zvířata, bylo zde vedro
a nad hlavou měl něžně růžovou ohlohu. Po několika krocích se
po vlastních stopách vrátil zpět, načež opět krátce ztratil
vědomí a probral se ve známé strži. Jeho návrat domů způsobil
pozdvižení, neboť byl považován za mrtvého. Byl již totiž
červen 1988. Je to zcela jasný případ průchodu zřejmě dosti
stabilním přechodovým tunelem, provázený jak výkyvem
činnosti centrální nervové soustavy, tak i posunem času.
Nemohu než připomenout řadu pověstí o vstupech do podzemí
otevírajících se v určitý čas na určitou dobu. Kdo do nich
vstoupil, prožil ve svém čase relativně krátkou dobu, když

208
vyšel na slunce, zjistil, že zatím uplynuly měsíce, roky či celé
věky. Klasickým případem je pověst o podzemí Blaníku. Naši
předkové měli zřejmě řadu zkušeností podobných té, kterou
zažil inženýr Ivanov a pro jejich neobvyklost byly tradicí trvale
zaznamenány. Četné legendy indiánských kmenů vypovídají o
podzemních jeskyních vedoucích do jiných světů a k jiným
lidem. Podle tradice mají být tyto vchody například na území
Virginie a severní Karoliny. Podobně vstupy do jiných světů
popisují i bonnské texty v souvislosti s tajnými městy Shan-ba
Lá a Agharta. Také staré mýty entit Altiplana hovoří o skrytých
vstupech k bájnému městu Zlatého Slunce - Eldorádu.
Změny v toku času (časové invarianci), jsou beze sporu
důsledkem působení gravitačního víru, jak to ostatně expe-
rimentálně prokázaly práce amerických vědců v rámci projektů
Montauk a Phoenix. Událost tohoto druhu se přihodila
historikovi A. Toynbeemu, autoru známého díla "Study of
History". Při exkurzi 23. dubna 1912 do zřícenin pevnosti
Monemvasii se tok času náhle změnil tak, že se ocitl ve
večerních hodinách roku 1715, v okamžiku bitvy mezi obránci
pevnosti - vojskem benátského dóžete a Turky, pevnost
dobývajícími. Toynbee se ocitl právě v okamžiku vítězství
Turků, kteří s jásotem ničili děla a strhávali zdi pevnosti.
K fyzickému kontaktu Toynbeeho s Turky nedošlo a ani se
nezdálo, že by jej Turci zpozorovali. Opakování tohoto
retrospektivního výletu Toynbee zažil znovu po dvou letech,
tentokráte při návštěvě pevnosti Mistra, vévodící spartské
rovině Peloponésu. Ocitl se náhle ve středu kruté bitky mezi
Řeky a Turky odehrávající se ve dvacátých letech 19. století.
Domnívám se, že v tomto případě hrálo řídící roli vědomí
Toynbeeho, jak to bylo později prokázáno v souvislosti s rea-
lizací cestování časem v rámci projektu Phoenix III. Ne

209
nepodobný zážitek potkal v srpnu roku 1936 šestnáctiletého
studenta S. Jenkinse v oblasti cornwalského pobřeží v lokalitě
zvané Loe Bar, tedy v místě, kde podle keltských bájí měl v
bitvě zahynout král Artuš. V jednom okamžiku Jenkins uviděl
skupinu vojáků ve středověké zbroji sedících na koních. Část
rytířů měla přes kroužkovou zbroj černé pláště a zbytek bílé. V
jejich čele byl velitel držící těžký dvouruční meč. Když Jenkins
vykročil vstříc této vojenské skupině, neboť se domníval, že jde
o herce hrající ve filmu o středověku, obraz náhle zmizel.
Jenkins se na toto místo vrátil až po 38 letech se svou
manželkou a nyní oba pozorovali týž výjev, který opět brzy
zmizel. Podstata a mechanizmus těchto jevů nejsou známy, ale
pravděpodobně se jedná o další z vedlejších efektů gravitačního
víru, kdy se v určitém prostoru trvale, nebo na dlouhý čas
pevně fixuje obraz určitého děje, podobně jako se fixuje obraz
na magnetickém pásku či disku videa. Spouštějícím mecha-
nizmem k objevení výjevu je pravděpodobně impulz lidského
vědomí, který člověk podvědomě vysílá ve snaze sžít se s du-
chem dávné historie. Obrazový záznam může být pevně
fixován ve struktuře prostoru prostřednictvím gravitačního
víru. To by znamenalo, že určité výjevy jsou vázány pouze na
určitý prostor, jak to naznačuje zážitek jedné americké turistky
při návštěvě Louvrů, kdy se ocitla uprostřed plesu za časů
Ludvíka XV. Když se chtěla aktivně plesu zúčastnit, obraz
zmizel. Podobný je zážitek popsaný podle skutečné události
E. Meckelburgem v knize "Časový tunel". Příhoda se udala
v roce 1953 ve sklepení Treasurer's House na Chapter House
Street v hrabství Yorkshire v Anglii. Opravář H. Martindal
pracoval na poškozeném potrubí a v jedné chvíli si povšiml
jednotky unavených římských legionářů pochodujících napříč
sklepením a mizejících v protější stěně. Legionáře ale bylo

210
vidět pouze od kolen nahoru. Pozdější archeologický výzkum
zde odkryl zbytky staré římské či keltské vojenské silnice Via
Decumana, jejíž povrch byl skutečně v takové úrovni, že by po
ní šlapala chodidla legionářů. Tento podivuhodný zážitek ale
není nijak výjimečný. Profesor A. Račkovskij tvrdí, že podle
statistických záznamů se v Rusku každoročně prolne do para-
lelních dimenzí až několik desítek tisíc osob, z nichž se již
nikdo nevrátí. Tento údaj bude nejspíše poněkud přehnaný, ale
nelze jej zanedbat. Je pravděpodobné, že při hledání portae
inductae k jiným dimenzím není nezbytné cestovat do Ruska,
Ameriky či do oblasti pólů.
Severní část Berchtesgadenských Alp se kříží se salcbur-
skými Vápencovými Alpami a vytváří rozsahem nevelké
dolomitové pohoří Untersberg s nejvyšším vrcholem Hochtron
(1973 m), třemi hlubokými propastmi a rozsedlinou známou
pod jménem Mittagspalte. Masiv je protkán asi 250 jeskyněmi
dosud málo zmapovanými, se kterými souvisí také několik
podivných příhod. Jednu z nich, která se přihodila manželům
ze severního Německa, zapsal W. Ernsting. Manželé se vydali
na horskou túru a při ni objevili jednu z mnoha jeskyní.
Manželka neměla dost odvahy a cítila se unavena, proto zůstala
nedaleko vchodu a zde čekala na manžela. Manžela se
nedočkala ani do večerních hodin a marně jej hledala i zdejší
Horská služba. Jak vyšlo později najevo, manžel postupoval do
hloubi jeskyně sám a po necelých dvou hodinách (dle svých
hodinek) se vrátil, ale manželku již u vchodu do jeskyně
nenašel. Ukázalo se totiž, že mezitím uplynulo sedm dnů.
Časový údaj o setrvání v jeskyni po dobu asi dvou hodin
potvrzovalo i to, že manžel zůstal dobře oholen a nepocítil ani
hlad ani žízeň. Je to typický případ vstupu do okrajové zóny
paralelní dimenze projevující se časovou dilatací. Zápis udá-

211
losti bohužel neudává nic bližšího o případných fyzických
potížích či pocitech onoho turisty. Jiná událost se odehrála
18. srpna 1975. V ten den vystoupil na Untersberg E. Koe-
cherle, ale náhlý zvrat počasí jej zahnal do lovecké chaty, v níž
se několik hodin prospal. Ze spánku byl vyrušen příchodem
malé bytosti a ta jej zavedla do jedné z jeskyň na prohlídku
trvající přibližně dvě hodiny. Dodatečně E. Koecherle zjistil, že
během této dvouhodinové exkurze rovněž ve vnějším světě
uplynulo sedm dnů.
V srpnu 1987 přijeli autem k úpatí hory do místa zvaného
Unterschönberg tři turisté z Mnichova a zkoumali některé
jeskyně, načež beze stop zmizeli. Byla vyhlášena rozsáhlá
pátrací akce, při níž bylo nalezeno opuštěné auto, ale po třech
turistech se slehla zem. Přibližně po třech měsících se pojednou
objevili kdesi na Arabském poloostrově a svým rodinám se
telegraficky ohlásili z lodi plující Rudým mořem do Alexan-
drie. O svých zážitcích a cestovní trase nikdy nepromluvili.
Prolínání světů paralelních dimenzí v podzemních prostorách
Země nachází reflexe v tradicích minulých generací, uchová-
vaných v pohádkách a bájích. Již u Anaxagora nacházíme
zmínku o tom, že bohové stvořili spolu s lidstvem Země i jiná
lidstva nám podobná, mající duši jako my. Tito jiní lidé žijí
v jiné Zemi, kterou ozařuje jiné Slunce, jiný Měsíc a na nočním
nebi vidí jiné hvězdy. Tito lidé vyrábějí důmyslné předměty,
stavějí krásná města, ale mezi sebou nevedou války. Báje
starých Reků o podsvětí a řece Styx, po jejímž přeplutí již není
pro člověka návratu, jsou podivuhodně shodné se zážitky lidí,
kteří se mimoděk dostali do některé paradimenze a zdařil se jim
výjimečně návrat. Zážitky těch, co se nevrátili, pochopitelně
postrádáme a ze statistiky zmizelých vyplývá, že zmizelých je
naprostá většina. Připomenu to, co o podsvětí napsal nejen

212
Homér, ale i Platón, který tvrdí, že v podzemí existují široké i
úzké chodby spojující vzdálené země. Takové utajované
podzemní komunikace znali i Hebrejové a díky jim včas a bez
větších ztrát uniklo před záhubou do Kašmíru deset kmenů
Izraele. V době, kdy ještě neexistovala kvantově mechanická
teorie, bylo obtížné uspokojivým způsobem vytvořit a popsat
představu paradimenzních světů majících odlišné časové
vektory. Tehdy J.C. Symes (kolem 1818) přichází se svou teorií
existence duté Země a mnoha světů vložených jeden do
druhého. Stačí ale nahradit termín "vnitřní Země" termínem
paradimenzní Země a Symesova teorie je dnes rázem
srozumitelná a přijatelná. V románu "Přicházející rasa" skryl
E. Bulmer-Lytton své znalosti pocházející z neznámého zdroje,
když popisuje cestu podzemním tunelem do jiného světa
jménem Vrilya, ve kterém žije spravedlivé mírumilovné lidstvo
v dokonale sociálně strukturované společnosti. Snad zdrojem
informací byly bonnské klášterní knihovny Tibetu, kterých
využili i němečtí vědci při hledání tajemné civilizace Thule na
kontinentu Antarktidy. V pohoří země Královny Maud
skutečně nalezli rozsáhlé podzemní prostory a chodby vedoucí
do paradimenze. Odtud pochází podklady pro dvanáct druhů
"zázračných zbraní", na něž nacisté zejména ke konci války
tolik spoléhali (D. H. Childress a R. Vesco: Man-made UFOs).
Zde také zmizela či stala se nezvěstnou vojenská průzkumná
jednotka o síle několika tisíc mužů námořní pěchoty, když pod
velením admirála Byrda tyto zdroje německých informací
hledala. S jasnou fyzikální představou Země jako duté koule
přichází v polovině minulého století C. Teed, známější pod
pseudonymem Koresh. Koresh vytvořil posléze ze své před-
stavy téměř dokonalou náboženskou doktrínu a je typické, že
dosud žádnému vědci se nepodařilo matematicko-fyzikální

213
výpočty této duté Země vyvrátit. Koreshova teorie duté Země
má dodnes své zastánce i odpůrce s nevyvratitelnými
argumenty, a tak není divu, že v čase rozvíjejícího se nacizmu,
v 30. letech, získala Koreshova doktrína mnoho stoupenců i v
Německu. Pokud v Koreshově doktríně nahradíme geometrické
představy topologií postavenou na kvantově mechanických
základech, jsme opět v plném souladu s realitou existence
paradimenzí. Formální představa paralelní Žerné, pojmenované
Kabalou jako "Erez", je reflexí prolnutí planety přibližně týchž
parametrů, jako má Země, do paralelního prostoru s jinou
hodnotou časového vektoru (časové invariance). Z teorie
kvantové mechaniky plyne, že v témže prostoru může souběžně
existovat i více planet (Zemí), pokud mají vzájemně různý tok
času-odlišnou hodnotu časové invariance. Pro lidi, jimž se
podařilo projít portae inductae do paralelní dimenze platí ale
zásadní omezení. Pokud se zdrží v této dimenzi déle a nemají k
naší dimenzi pevně "zaklapnuté" pojišťovací časové a prosto-
rové zámky, ztrácejí možnost navrátit se do toho časového
údobí, ze kterého vyšli. Pokud se vrátí, setkávají se s nepří-
jemným poznáním, že čas se nečekaným způsobem změnil,
často o měsíce i roky dopředu i vzad. Doložil jsem tuto
skutečnost dostatkem příkladů. O tom, co jsou prostorové
a časové zajišťovací zámky podrobněji pohovořím v příští
kapitole.
Naše Země s biblickým jménem Adamah, stejně jako její
paradimenzní sestra Erez, jsou obývány lidstvem téhož
genetického původu a toto lidstvo pojmenovává Kabala jako
lidstvo univerzálního archetypu Kadmon. Západní occitánské
prameny týž archetyp pojmenovávají Gayomard, ale jde vždy o
stejné lidstvo. Totéž lidstvo se souběžně vyvíjí v sousedních
dimenzích, na sesterských planetách, v různých životních

214
podmínkách, zřejmě i různým směrem. Podle řady indicií se
lidstvo Erez Kadmon vyvíjí mírumilovným procesem a není
postihováno tolika katastrofami jako lidstvo Adamah Kadmon,
takže objektivně je technicky i duchovně vyspělejší. Je
pravděpodobné, že část "mimozemských aktivit" UFO pochází
z paralelní dimenze Erez, která monitoruje dění na sesterské
planetě, pokud ohrožuje ji samou. V zásadě platí, že para-
dimenzní systémy jsou nezávislé, ale hranice dimenzí mohou
překonávat kvanta energie pravděpodobně již při obsahu
15
energie přibližně 10 eV. Tato kvanta energie mohou jistým
způsobem ovlivnit i energetickou rovnováhu paradimenzního
systému, pokud tok takových kvant je dostatečně masivní.
Masivní tok energeticky bohatých kvant vzniká především při
explozích nukleárních zbraní velké ráže (termonukleárních
náloží) a tyto energie narušují energetickou rovnáhu paradi-
menzního systému Erez. V tom spočívá důvod tak intenzivního
tlaku mimozemšťanů na ukončení nukleárních zkoušek zbraní
velké ráže v atmosféře. Skutečné pozadí dohod o zákazu
nukleárních zkoušek nespočívá ve vyspělosti vůdčích osobností
a vlád států, ale v tvrdém, třebaže veřejně nepřiznaném tlaku
Galaktické federace planet, majícím spíše charakter jedno-
značného ultimata. Jen úzkému kruhu vysoce postavených
osobností z obou bloků byly předvedeny ukázky síly
Galaktické federace, která dokázala vyřadit z provozu několik
základen nukleárních zbraní na obou soupeřících stranách
během několika desítek sekund. Supermoderní ničivé zbraně se
během ne více než 30 vteřin staly nepoužitelnou hromadou
velmi nákladně pořízeného šrotu, protože byly vymazány
paměti všech řídících a naváděcích komputerů a důležité čipy
změnily své charakteristiky. Přesto již provedené nukleární
výbuchy a rovněž exploze nukleárních zbraní z časů válek

215
démonů zanechaly své trvalé stopy na hranicích paradimenzí,
které byly na mnoha místech protrženy a mají spíše strukturu
ementálu, než homogenní uzavřené hranice dimenzí. Jedním z
projevů jsou podivné deště různých hmot padajících v nepa-
třičné době a z nepatřičných důvodů na hlavu lidem v různých
zemích světa. Tyto jevy jsou tak časté a tak obskurní, že mám
někdy dojem, zda sesterské lidstvo tyto díry nepoužívá jako
"popelnice" či kontejnery na odpadky, které jsme si vytvořili
vlastní hloupostí. C.B. Manus se zabýval statistickou analýzou
jevů provázejících otevírání i činnost portae inductae. Pomocí
komputerů nalezl, že existuje zcela zřetelná perioda, mající
střední hodnotu 9,6 roku, při níž se opakují v maximální
intenzitě podivné jevy, provázející existenci portae inductae,
které jsem již v této kapitole zmínil jako příklady. Tato perioda
je vázána především ke kritickým zónám nalezeným
Sandersonem, ale zdá se, že platí i pro řadu dalších míst.
Znamená to, že přibližně vždy po deseti letech může lidstvo
očekávat masivní přístup podivných pádů, obskurních deštů,
zvýšené frekvence mizení lidí, letadel či lodí, výskyt po-
divných tvorů a podobně. O několika případech nanejvýše
podivných deštů budu nyní vyprávět.
V různých tiskovinách je popsána řada případů, kdy se na
bezmračném nebi znenáhla objeví červený až tmavě rudý mrak
ostře ohraničený a z něho na zem prší krev, či krvi podobná
kapalina, často následovaná velkým množstvím syrového masa
či živočišného tuku. Nejstarší zmínka pochází zjara roku 1695,
kdy v irském hrabství Limerick a Tipperary padaly asi 2,5 cm
velké kusy páchnoucího žlutého tuku. V srpnu roku 1869 na
Hudsonově farmě v Los Nietos v Kalifornii spadlo z nebe na
zem asi 45 kg rozdrceného syrového masa v kusech velkých asi
3 cm. Místy byly kousky masa zjedná strany porostlé jemnými

216
štětinami. 3. března 1876 dopadlo na zem před mnoha svědky
v oblasti Bath County v Kentucky asi 200 kg masa ve tvaru
nudliček mokvajících krví. Nebeský řezník touto neobvyklou
dodávkou pokryl pruh asi 100 m dlouhý a 15 m široký. V čer-
venci 1841 se u Lebanonu v Tennessee na čistém nebi objevil
malý červený mrak a z něho na oblast asi 1000 m dlouhou a
80 m širokou dopadl déšt krve, masa a tuku v množství asi
400 kg, který začal v oblasti farmy W. P. Sayla. 15. února 1850
v Simpsonu v severní Karolině pokryl nenadálý déšt masa,
krve, vnitřností a mozkové tkáně plochu dlouhou asi 300 m a
širokou 90 m. Zdrojem byl opět zcela ojedinělý červený mrak.
Na Velký pátek téhož roku se nad farmou G. W. Bassetta
u Cloverlea ve Virginii objevil ojedinělý červený mrak a seslal
na zem déšt krve a masa nakrájeného na plátky. 24. července
1851 byli vojáci na základně Benicia v Kalifornii pokropeni
deštěm krve a plátků masa padajících opět z ojedinělého
červeného mraku. 8. března 1867 byl v Kentucky zaznamenán
déšť krve s kusy masa o velikosti až 10 cm. Původ masa byl
nejasný, ale patrně nepocházelo ze Země. 15.5. 1890 zazna-
menaly italské deníky v kalabrijské Messignadi déšt krve, jejíž
složení bylo blízké krvi ptáků. 22. června 1955 v 5.30 místního
času se z červeného mraku místy růžově a zeleně zbarveného,
řinul na zem červený déšt, jehož kapky stále více houstly a
tmavly. Všude, kde tento déšt padal, byly zničeny rostliny i
stromy, ovoce se scvrklo kolem pecek a opadalo. Nejprve byla
zasažena zahrada domu č. 440 na Boal Street v Cincinati v
Ohiu. Majitel domu Ed Meotz tvrdil, že kůže, kde ho postříkal
tento podivný déšt, silně pálila a pálení zmizelo až po důklad-
ném omytí. Ne vždy se však jedná o déšť krve a masa. V roce
1921 v oregonském Porťlandu spadl déšt lesklých porcelá-
nových střepů smíšených s ledem. Neméně záhadnou je událost

217
z podzimu roku 1857, kdy na území kolem Clear Lake
nedaleko Ukiahu v Kalifornii, padal déšt sladce chutnající
kapaliny a po částečném odpaření vody vytvořil vrstvu sladké
hmoty připomínající cukrkandl, podobně jak se stalo v čase
Exodu na mnoha místech Země. Obdobná událost byla
zaznamenána v březnu 1930, kdy po dlouhém období sucha
bylo na území kmene Selesů, usídlených kolem misijní stanice
ve střední Angole, pokryto v noci sladkým deštěm, který po
odpaření vody vytvořil vrstvu jedlé hmoty konzistence medu.
6. srpna 1865, asi 170 km od skotského Edinburgu byla
zaznamenána sprška přibližně 7 500 kusů kulatých kamenů o
průměru asi 7 cm. Každý kámen měl znak kruhu s bodem
uvnitř. V roce 1962 bylo během jedné mrazivé noci zasypáno
grónské městečko Upernavik vrstvou čerstvého suchého
vonícího sena. Botanici v seně nalezli několik desítek suchých
květů na Zemi neznámých rostlin a nepodařilo se jim ani
druhové zařazení těchto rostlin, které jsou zjevně mimo-
zemského původu. Vrcholem záhadné činnosti nebeské
zásilkové služby je událost z 13. května roku 1547. Tehdy do
pěstěné zahrady jednoho z benátských paláců spadla dodávka
těsnění ze syntetické gumy. Vzorek těsnění má uložen ve sbírce
M. Stefano z Bologni dodnes. Nejzajímavější je to, že synte-
tická pryž byla vynalezena a průmyslově vyráběna až o 380 let
později, což činí z celého jevu neobyčejně bizarní událost,
dokazující mimozemský původ těsnění, ale současně i pokro-
čilejší civilizaci obývající paradimenzi. Přesný výčet všeho, co
z nebe padá, je příliš rozsáhlý a nelze jej v této knize uvést. Za
zmínku snad stojí to, že po několik roků v indickém Bijari
padal déšt skleněných korálků, jinde to byl déšt krystalické
soli, kusy minerálu sádrovce, zlomky měděných slitků, kusy
uhličitanu sodného (natronu), drť směsi sestávající ze skla a

218
kovového zinku, hřebíky, šrouby s maticemi, ale i déšt velmi
nebezpečné žíraviny - koncentrované kyseliny dusičné. Nezdá
se ti, milý čtenáři, že Země slouží jako skládka nepotřebných
odpadků? Vyskytly se ale také případy prapodivných dešťů,
které nelze považovat za nic jiného, než za škodolibou a značně
riskantní zábavu nudících se "playboys" z paralelní dimenze.
Naopak někdy tyto jevy připomínají spíše záměrné testy
inteligence a specifické reaktivity pozemšťanů na neobvyklé
události. Posuďte sami.
Noviny Saň Francisco Chronicle ze dne 3. března 1929
informovaly o několikadenním dešti ocelových kuliček pada-
jících ze stropu jedné kanceláře v New Jersey. Madras Mail
z 5. března 1888 obsahuje zprávu o dešti cihel padajícím ne-
přetržitě pět dnů v učebnách školy v Government House v
Madrasu v Indii. Stalo se to před třiceti svědky z řad místních
příslušníků policie, kteří bezúspěšně jev vyšetřovali. Jeden z
policistů na jednu z cihel nakreslil křídou bílý kříž a vzápětí se
z prostoru vynořila jiná cihla s černým křížem a položila se na
tu předcházející s bílým křížem. Déšt cihel se odehrál rovněž
v prosinci 1921 v místnosti duchovní školy Sri Aurobinda a
opět nebylo nalezeno žádné přijatelné vysvětlení. Tyto podivné
aktivity by bylo možno stále ještě zařadit do kategorie
"kanadských žertíků" nudících se mimozemských adolescentů,
ale nelze to již říci o následujících událostech.
V březnu 1951 ničil v Anglii skla aut záhadný déšt malých
projektilů. V roce 1952 intenzita ostřelování aut povážlivě
vzrostla a posléze se rozšířila i na území USA. 3. dubna 1952
řídil T. Woods nákladní auto po silnici z Londýna do Ports-
mouthu, když náraz záhadné střely vytvořil asi 30 cm otvor
v čelním skle, vlevo od hlavy řidiče. Nebyla to ojedinělá pří-
hoda, protože na stejném úseku silnice dlouhém 4 km měli

219
obdobné zážitky desítky řidičů. Technika střelby byla vždy táž.
Na skle se objevil oslnivě jasný záblesk následovaný zadu-
něním jako při výstřelu z pušky, a ve skle se objevila díra.
Později bylo zjištěno, že docházelo i k proražení plechu
karoserie, ale zbytky střel nebyly nalezeny ani v jediném
případě. Situace vypadala tak, jakoby se střela po nárazu
vypařila. 8. května 1952 potkal tentýž zážitek manžele Sykeso-
vy v autě jedoucím nedaleko Esher Common. Opět se objevil
nejprve oslnivě jasný záblesk následovaný zvukem, jenž
připomínal výstřel a poté se ve skle objevila díra velikosti
mužské pěsti. Stejným způsobem bylo postiženo mnoho dalších
řidičů a střelba se z různých směrů opakovala v pravidelných
intervalech po dobu jednoho roku. Policie usilovně hledala
zákeřné střelce, nábojnice či zbytky střel, ale bez sebemenšího
úspěchu. Případ vypadal tak, jakoby si kdosi z paralelní
dimenze přišel "zalovit" pár aut. Po čase se tajemní střelci již
s auty nespokojili, protože 16. června 1952 byla v městečku
Esher na Station Road tajemným výstřelem roztříštěna
výkladní skříň obchodu a po čtyřech dnech to postihlo také
výlohu místní restaurace. Podobní tajemní střelci se projevovali
v červnu 1952 ve státech Indiána a Illinoi v USA. Policejní
šetření opět nepřineslo žádný výsledek. Později tyto střelecké
manévry ustaly a dodnes se je nepodařilo objasnit. Po analýze
všech dostupných informací jsem došel k závěru, že ve všech
případech bylo použito paprskové zbraně, obdobné konstrukci
laserové pušky s tím rozdílem, že šlo o výstřely dávek nevi-
ditelného koherentního paprsku energie Zero. O podobných
zbraních, vyvinutých před více než 55 000 lety v Atlantidě
k likvidaci přemnožených velkých dravců, jsou zmínky v mno-
ha pramenech a ve svých seancích je potvrzuje i E. Cayce
(Tajemství Atlantidy). Princip účinku takové paprskové zbraně

220
vysílající modulovaná spirální kvanta energie Zero spočívá
v tom, že v místě nárazu paprsku koherentní energie na pevnou
hmotu (sklo, kov) se ve zlomku vteřiny vytvoří mikrooblast,
mající teplotu až 50 000°C. Tepelný šok uvolní strukturu
hmoty a obrovský tlak plynů a par vytvoří rázovou vlnu, která
jednak prorazí hmotu (sklo, kov), jednak způsobí silný třesk
vnímaný pozorovateli jako výstřel z pušky. Domnívám se, že
cílem "lovců aut" nebylo zabíjení řidičů či kohokoliv z posádky
auta, ale pouze vyvolání úleku a paniky.
Další kapitola se zabývá neméně podivnými událostmi,
odehrávajícími se ve vědeckých laboratořích a zkušebnách,
které však nejsou o nic méně udivující, než popsané události.
Budu hovořit o událostech, se kterými se objevuje realita nové
fyziky a současně i problém odpovědnosti vědců za své objevy.

221
POOTEVŘENÉ BRANÝ PEKLA
Objektivně vzato,
neexistuje nic takového jako vědecké myšlení
a není žádný rámcový systém
vymezující pravidla hledání pravdy,
který by měl univerzální platnost.
P.B. Medawar.

Můžeme mnohem více, než si myslíme.

Všechno je možné,
leč není člověku vše dovoleno.
Roger Bacon.

V květnu roku 1991 otiskl americký časopis Weekly

World News fotografii starého vyčerpaného muže jménem
Charles Hinson. To by samo o sobě nebylo nijak zajímavé,
kdyby se nejednalo o člověka, který v rámci tajných americ-
kých projektů v roce 1963 zmizel v nekonečném oceánu času a
vrátil se až v roce 1991 jako zlomený, duševně vyšinutý a zcela
dezorientovaný člověk, neschopný podat souvislé vysvětlení o
místě, kde celých 28 let pobýval. Hinson brzy zmizel za dveřmi
tajných laboratoří vládních složek USA a nad celou záležitostí
se uzavřela voda. Vážnost problému spočívá v tom, že v roce
1963 USA žádného kosmonauta do Vesmíru nevyslala a ani
Ch. Hinson nikdy nebyl zařazen do seznamu kosmonautů, ba
ani neprošel příslušným výcvikem. Dodnes tato podivná
událost není vysvětlena, proto se pokusím poněkud poodhalit
pozadí události pomocí systémové analýzy a chronologického
řazení dějů.

222
 Počátkem třicátých let našeho století probíhaly na chicag-
ské univerzitě pod vedením J. Hutchindona a J. Kurthauera
výzkumné studie sledující osvětlení fyzikální podstaty času,
relativity a optické neviditelnosti. Tyto práce se odvíjely od
dřívějších teoretických prací D. Huberta (Hubertovy dimenze)
a navazujících matematických studií, známých spíše jako
Levinsonovy rovnice času. Později se obdobné studie rozvíjely
i na Institute for Advanced Study při Princetonské univerzitě a
mezi jinými se jich účastnil i A. Einstein a J. voň Neumann.
V roce 1936 po rozšíření projektu k němu přistoupil i N. Tesla
a převzal vedení experimentální části výzkumů. Projekt získal
podporu vládních složek a dostal jméno Project Rainbow
(Duha). Vzhledem k vývoji mezinárodní situace a zejména
s přihlédnutím k nachylující se válce s Japonskem o Pacifik,
požadovalo válečné námořnictvo USA vyřešení problému
odchylování nepřátelských torpéd, dělových nábojů, dosažení
radarové neviditelnosti a posléze i optické neviditelnosti i v
případě velkých obchodních a válečných plavidel. Na základě
úspěšného experimentu v Brooklyn Naval Yardu v roce 1940,
kdy se zdařilo dosažení částečné neviditelnosti malé lodi
pobřežní ochrany, upřesnila vláda svůj požadavek na dosažení
nejprve radarové a posléze i optické neviditelnosti plavidel,
zejména letadlových lodí, křižníků a bitevních lodí. Podstatou
experimentu bylo vytvoření silného elektromagnetického pole
obklopujícího loď, které by dokázalo odchýlit mikrovlnné rada-
rové záření i světelné fotony. Toto elektromagnetické pole bylo
vytvořeno pomocí série gigantických Helmholzových cívek,
umístěných vůči sobě v opačném postavení. Napájení cívek
bylo provedeno pomocí tří silných generátorů. Po tomto částeč-
ně úspěšném experimentu se zneviditelněním poměrně malé
lodě bez posádky byl N. Tesla pověřen vládou v roce 1941

223
uskutečnit experiment zně vidíte lnění torpedoborce USS
Eldridge DE 173 o výtlaku 1230 brt, plně obsazeného posád-
kou. Vzhledem k nedobrému vývoji válečné situace v Pacifiku
naléhala vláda na maximální urychlení experimentu, což Tesla
odmítl a naopak požadoval mnohem více času na dořešení
některých evidentních nedostatků teorie. Teslova opatrnost
vycházela z jeho prací z dvacátých let, týkajících se existence
fenoménu jím nazvaného "Zero Time" (nulový čas), který je
charakteristickým prvkem každého v čase vzniklého systému,
tedy i člověka. Tak jako se v populaci nenacházejí dva lidé
s identickým hlasovým spektrem či otisky papilárních linií,
neexistují ani dva lidé téhož pohlaví, kteří by měli stejnou
hodnotu Zero Time (dále ZT). Na rozdíl od zvířat, která jak se
jeví ZT nemají, neboť procházela jednotlivými stupni evoluce
od primitivních jednobuněčných organizmů, má každý člověk
zcela specifickou hodnotu ZT, která je zápisem času jeho
zrodu, či spíše stvoření. U zvířat by bylo možno ZT zjistit
pouze za předpokladu, že byla v určitém časovém okamžiku
jako celek stvořena a oživena. Tesla v roce 1920 sestrojil
referenční generátor pracující s frekvencí 30 Hz, který dovolil
hodnoty ZT přesně změřit. Posléze Tesla zjistil, že ZT mají
nejen lidé, ale i různé makroskopické artefakty, dokonce i
planeta Země a některé dimenze, což nasvědčuje, že byly
v určitém čase s jistým úmyslem stvořeny Univerzálním
Vědomím-Bohem (Stvořitelem). Tesla dále zjistil, že mnoho
lidí má hodnotu ZT řádově větší, než odpovídá předpo-
kládanému stáří Země a celé sluneční soustavy. Plyne z toho
závěr, že buďto bylo stáří Země a sluneční soustavy chybně
odhadnuto, nebo byl člověk stvořen kdesi jinde mimo sluneční
soustavu. To by odpovídalo tvrzení mnoha starých knih (Kniha
Dhyanů, Kabala, Tonalamatl aj.), o původu člověka ze vzdá-

224
leného Vesmíru a tuto oblast "stvoření drujiu" odhaduji kdesi v /•
systému Plejád či Orionu. Vraťme se zpět k Rainbow Projectu.
Když Tesla odmítl uskutečnit experiment zneviditelnění USS
Eldridge ve zkrácené lhůtě, byl z funkce ředitele projektu
odvolán a nahrazen vstřícnějším J. voň Neumannem, který byl
Teslův oponent a rival. 20. července 1943 byl tedy experiment
podle voň Neumanna doveden tak daleko, že mohl být
uskutečněn. USS Eldridge byl zakotven u mola ve Philadelphia
Navy York (Filadelfská námořní baze) a plně obsazen
posádkou, načež byl uveden do bojové pohotovosti. Během
samotného experimentu, který později vešel do povědomí jako
neblahý Filadelfský experiment, bylo dosaženo úplné optické
neviditelnosti po dobu asi 15 minut a byla vidět pouze proluka
ve vodní hladině, vytvářená neviditelným trupem. Nedosta-
tečně zvládnuté fyzikální aspekty projektu však způsobily
rozkmitání prostoru, vzniklo nestabilní energetické pole
vyššího řádu, a to vyvolalo otevření časového tunelu na pomezí
paradimenzní hranice, kolem které začal celý systém obsahující
USS Eldridge i jeho posádku oscilovat, až se zhroutil. Tyto
události teorie nepředpokládala. Vysvětlení událostí bylo
nalezeno později v rámci studií k projektu Montauk. Ukázalo
se, že optická nevidititelnost odklonem světla podél elektro-
magnetického pole obklopujícího USS Eldridge se nemůže
podařit, protože toto pole je příliš slabé, ale naopak je dost
silné, aby mohlo vyvolat otevření portae inductae, do níž USS
Eldridge vstoupila a celý systém pak osciloval kolem hranic
obou paradimenzí. Projevilo se to tím, že USS Eldridge se po
několika minutách přemístil z Filadelfie do Norfolku ve
Virginii a posléze do Portsmouthu, načež se opět ocitl u mola
Philadelphia Navy Yardu. Prostorová oscilace probíhala proto,
že celý systém neměl uzavřen "prostorový a časový zámek".

225
Část posádky měla následně různé zdravotní potíže, několik
námořníků bylo psychicky dezorientováno a několik z nich
utrpělo i vážné mentální poškození. Další experiment proběhl
12. srpna 1943, ale již šest dnů před tímto datem se nedaleko
místa experimentu zdržovaly tři letouny UFO neznámého
původu. V okamžiku zahájení experimentu byl jeden mimo-
zemský letoun stržen do časového víru a ten jej zanesl do roku
1983, kdy se 12. srpna objevil v podzemní hale objektu pro-
jektu Montauk. Ostatní dva mimozemské letouny se včas
vzdálily. Oproti předcházejícímu experimentu byly použity tři
synchronizované generátory a každý napájel dvojici Helm-
holzových cívek, řazených v opačném gardu, podle původního
Teslova projektu. Průběh experimentu monitorovali v kontrolní
místnosti v podpalubí dva vědci, bratři Edward a Duncan
Cameronovi, kteří byli součástí voň Neumannova týmu. Po
dobu asi šesti minut od zahájení experimentu probíhalo vše
dobře, USS Eldridge byl viditelný jen obrysem. Záhy se však
experiment vymkl kontrole a došlo k oslnivě modrobílému
záblesku, který (jak dnes víme) provázel otevření časového
tunelu na hranici paradimenzí. Oba bratři vyběhli z řídící
místnosti a skočili přes palubu Eldridge, oproti očekávám však
nedopadli do moře, ale ocitli se na suché zemi v prostoru
Montauku, bylo však 12. srpna 1983. Došlo k tomu, že bratři
vlastně proskočili vytvořeným časovým tunelem do bu-
doucnosti, vzdálené přesně 40 let. V objektu Montauk,
nacházejícím se na Montauk Pointu na východní části
poloostrova Long Island nedaleko New Yorku se setkali se
stařičkým voň Neumannem, který je žádal, aby se vrátili ještě
otevřeným časovým tunelem zpět do roku 1943 a dosud
probíhající experiment přerušili za každou cenu. Tak se i stalo
a bratři Cameronové se po návratu snažili experiment zastavit

226
nejprve tím, že odpojili kabely přivádějící energii k cívkám, ale
experiment probíhal dále, protože systém již čerpal energii z
prostoru. Bratři proto museli pracně zničit jednotlivé přístroje
a skupinová propojení a teprve pak se experiment zastavil.
Edward zůstal v roce 1943, ale Duncan dosud neuzavřeným
časovým tunelem proskočil zpět do roku 1983 a zůstal v Mon-
tauku. Byla to však jeho osobní tragedie, protože z teoreticky
dosud neobjasněných důvodů neobyčejně rychle zestárl a
zemřel. V té době však již byl projekt Montauk tak pokročilý,
že vědci na příkaz voň Neumanna sejmuli otisk jeho paměti a
uložili jej v paměti centrálního počítače. Když se později
rodičům Cameronovým narodil další syn a dospěl, byla mu v
Montauku vymazána jeho autentická paměť a nahrazena pamětí
Duncanovou, uloženou v počítači. Tento třetí bratr pak žil pod
jménem AI a byl vychován v Bielikově rodině. Tato "výměna"
paměti se odehrála v roce 1963, takže paměť Ala končí rokem
1963 a paměť Duncanova tímto rokem začíná. Tato podvojná
paměť později způsobila Duncanovi II. mnoho psychických
problémů. Později vyšlo najevo, že zmíněná výměna paměti
(paměťové signatury) byla provedena v rámci hluboce utajova-
ného amerického projektu, o němž není známo ani jeho jméno.
Vraťme se nyní ale zpět do okamžiku, kdy bratři Cameronovi
s vypětím sil zastavili Filadelfský experiment. Po návratu USS
Eldridge se vědcům a pozorovatelům z USS Navy naskytl
příšerný pohled na moderní verzi Dantova pekla. V podpalubí
bylo mnoho námořníků doslova rozdrceno, další vrostli svými
těly nebo končetinami do palubních nástaveb a pancéřování,
všichni byli psychicky dezorientováni a vyšinutí, část posádky
zešílela, l v pozdějších letech je periodicky postihovala řada
potíží souvisejících s dosud rozkmitaným časoprostorem, jehož
součástí se v čase experimentu stali. Radiový stožár USS

227
Eldridge byl přeražen, nástavby z větší části zničeny a elek-
trické vybavení spálené. Po tomto tragickém debaklu se velení
Navy rozhodlo k poslednímu experimentu s lodí bez posádky a
ten proběhl koncem října 1943. Tentokrát byl na USS Eldridgi
instalován i Teslův generátor nulového času ZT. Asi 15-20
minut po zahájení experimentu byl USS Eldridge opticky
neviditelný, ale když se opět objevil, chyběly některé části
vybavení (převodníky, generátory) a lodní nástavby byly
zdevastovány. Pod dojmem neúspěchu vláda USA i velení
Navy projekt Rainbow zastavily a po opravě byla loď prodána
Řecku. Tak skončila jedna z neslavných etap vědeckého
výzkumu, který svými životy a zdravím zaplatilo několik
desítek lidí, kterým neopatrní, málo předvídaví a nezodpovědní
vědci doslova otevřeli brány pekla. A. Einstein byl událostmi
tak hluboce rozrušen a deprimován, že zničil svoji téměř
dokončenou práci o Grand Unified Theory (teorii jednotného
pole), protože si část viny za zmíněné události přičítal sám
sobě. Příčiny zmíněného neúspěchu projektu Rainbow jsou
pravděpodobně důsledkem toho, že v čase experimentu nebyl
respektován fenomén Zero Time a White Noise. O ZT již bylo
pohovořeno a je zřejmé, že tvoří zmíněný "časový zámek",
který je nutno pevně zaklapnout, má-li se účastník experimentu
vrátit zpět do času, ze kterého vyšel (přesněji do téhož
časového toku). "White Noise" (Bílý šum) představuje v pod-
statě specifickou energii prostoru, cosi, co můžeme považovat
za přesnou energetickou signaturu toho kterého prostoru, ze
kterého cestovatel do časového tunelu odchází. White Noise
tedy představuje zámek prostoru, který je nutno na počátku
cestování časem zaklapnout, aby se časový turista opět ocitl
ve výchozím místě. Tyto podmínky ve zmíněném případě
Ch. Hinsona nebyly dodrženy a důsledkem bylo jeho bloudění

228
v čase a psychická devastace. Pokud si kdokoliv myslí, že
debakl projektu Rainbow poskytl vědcům postačující poučení o
tom, co je obsahem pojmu "etika vědy", pak se mýlí, protože
neuplynulo mnoho času a z příkazu vládních složek byly
položeny základy k mnohem hrůznějšímu experimentu, a tím
byl projekt Montauk.
Když měla americká vládní místa koncem padesátých a v
prvé polovině šedesátých let mnoho starostí s hnutím hippies,
vzpourami vedenými skupinami "Black Power", vzpomněl si
kdosi na experiment projektu Rainbow, zejména na podivné
zásahy do vědomí posádky USS Eldridge a uvažovalo se o
nalezení technologie dovolující manipulaci s vědomím člověka
a ovládáním reakce davů. Zřejmě k těmto úvahám přispěly i
podivné události provázející závěrečné stadium projektu
Phoenix I, kdy W. Reich testoval speciální radiosondu, určenou
k ovládání počasí cestou kompenzace energie Dead Orgon.
Bylo totiž opakovaně pozorováno, že rostoucí koncentrace
Dead Orgonu způsobuje nejen aktivaci zemětřesných zón a
vznik ničivých vzdušných vírů, ale i srocování davu, iniciaci
jeho rostoucí nepřátelské nálady i asociální chovám, aniž k
tomu existují logicky přijatelné důvody. Projekt Montauk byl
tak utajen, že se k němu ani vládní místa nehlásila a financo-
vání bylo provedeno z tajných zdrojů neznámých i Kongresu.
Tyto finanční zdroje byly opatřeny vyloženě zločineckým
způsobem a to tak, že speciální složka tajných služeb uloupila
ve Francii celý vlak vezoucí zabavené zlato německých bank a
zašantročila jej i před generálem Pattonem, který měl nad ním
dohled. V přepočtu na současnou cenu zlata na světovém trhu
představovala hodnota uloupeného zlata přibližně 200 miliard
dolarů. Když se tajné americké vládní struktury rozhodly
v roce 1950 k oživení projektu Rainbow, uvolnily pro jeho

229
financování prostředky získané prodejem tohoto uloupeného
německého zlata. Oživený Rainbow Project byl přejmenován
na Phoenix II a probíhal přibližně do konce 60. let v rámci
Brookhaven Labs na Long Islandu. Vědcům se práce na
Phoenix II zřejmě dařily, o čemž svědčily podivné často se
opakující události, jako bylo bezdůvodné srocování hippies a
bezdomovců v oblasti Long Islandu a vpády větších skupin
dezorientovaných divokých zvířat z lesů do měst této oblasti.
Lidé i zvířata se chovali atypicky, což bylo místním úřadům
divné, ale nikdo to nemohl a snad ani nechtěl objasnit. Jedním
z nesporných úspěchů projektu Phoenix II bylo zjištění, že
mikrovlny ve frekvenčním rozsahu 710-750 MHz výrazně
zasahují do lidské psychiky a ovlivňují vědomí člověka tím, že
vyřazují propojení specifických mozkových center s tou částí
lidské bytosti, která má polydimenzní charakter (éterické a
astrální tělo). Vytváří se tak jakési "mentální okno" do mozku,
jímž lze účinně ovlivňovat vědomí a následně i chování
člověka. Působení mikrovln zmíněného frekvenčního rozsahu,
může mimo jiné silně stimulovat, ale také zcela eliminovat
psychotronické schopnosti člověka. Později, za přispění spe-
ciální techniky a technologie Sirianů, byl vypracován postup ke
snímání "signatury vědomí" určitého člověka a její přenos do
mozku jiného člověka, jehož vědomí bylo vymazáno. Tyto
výsledky sloužily později i jako podklad pro vypracování tech-
nologie nové hrozivé mentální zbraně. Zdrojem mikrovln byl
původně starý typ armádního radaru používaného ve II. světové
válce. Ozařovaný člověk byl umístěn ve vzdálenosti přibližně
91 m (100 yardů) od ohniska parabolické antény radaru a byl
vystaven působení energie 100 000 W. Velmi brzy bylo
zjištěno, že mozky pokusných osob jsou mikrovlnami jakoby
spáleny a při testování nevykazují fyziologickou aktivitu,

230
protože spotřeba kyslíku byla téměř nulová. Přesto takto
postižené osoby neztratily své fyzické a mentální funkce a
jejich vědomí zůstalo nedotčeno. Vědci došli k závěru, že sídlo
vědomí člověka tedy nesídlí v mozku, jak se dosud soudí, ale
mimo tuto dimenzi. Z pohledu tohoto zjištění má lidský mozek
pouze funkci jakéhosi retranslátoru vědomí sídlícího v jiné,
vyšší dimenzi. Toto sežehnutí mozku mikrovlnami postihlo i
Duncana II, který se projektu Phoenix II zúčastnil. Později bylo
zjištěno, že účinné "otevření okna" do mozku a ovládám
lidského vědomí lze dosáhnout i tou složkou mikrovlnného
paprsku, která prochází ohniskem parabolické antény a je o
180° pootočena. Pootočený mikrovlnný paprsek již sežehnutí
mozku nezpůsoboval. Tento objev byl učiněn v letech
1972-1973. Jedním z dalších závažných poznatků zjištěných při
experimentech s různými frekvencemi mikrovln bylo zjištění,
že rychlé přepínání frekvenčního rozsahu vytváří pole energie
vyššího řádu, mající nejen podivné psychické účinky, ale
způsobující i distorzi či ohyb času. Podle způsobu tvarování
tohoto nového vysokofrekvenčního pole vyššího řádu bylo
možno čas různým způsobem měnit, a to dopředu i dozadu.
Pokusná osoba pak popisovala vznik časových tunelů
(časových vírů) umožňujících krátkodobé nahlédnutí do
minulosti i budoucnosti, ale i do jiných dimenzí. Bohužel
stabilita těchto časových tunelů byla nedostatečná, nedaly se
cíleně ovládat, nečekaně se bortily a uzavíraly. Těmito
zkouškami manipulace s tokem času pomocí časových vírů
prošlo mnoho lidí naverbovaných z řad nemajetných chudáků a
bezdomovců bez rodin. Dodnes není známo přesné číslo
pokusných osob, a tím méně počty těch, kteří se ztratili v
oceánu času. Pronikly nepotvrzené zprávy o počtu 3 000 až
10 000 osob. Největší frekvence těchto nelidských experimentů

231
se udala počátkem šedesátých let a jedním z těchto tuláků
v čase, kteří měli to pochybné štěstí, že se vrátili psychicky
devastovaní, byl i Ch. Hinson, zmíněný úvodem kapitoly.
Příčinou nestability časových vírů a mizení lidí v nich bylo
opomenutí zaklapnutí časového a prostorového zámku, jak
jsem o tom již hovořil. Časový vír vytváří použitelný časový
tunel o průměru přibližně 7 metrů, ale cestovatel časem jeho"
stěny nesměl překročit, jinak trvale zmizel kdesi v neznámu.
V tomto období se Phoenix II rozpadl na dva oddělené
projekty - projekt Phoenix III zabývající se nadále problema-
tikou cestování časem a projekt Montauk sledující vypracování
technologie manipulace s lidským vědomím a řešením použi-
telné mentální zbraně. Projekt Monauk byl umístěn na území
bývalé Air Force Base v oblasti zvané Montauk Point, na
východním okraji poloostrova Long Islandu, severovýchodně
od New Yorku. Výsledky projektu Montauk jsou dodnes
americkými vládními složkami hluboce utajovány, přesto ven
proniklo několik dílčích informací. S pomocí mimozemské
technologie Sirianů se vědcům podařilo vypracovat vlastní
efektivní technologii manipulace s lidským vědomím a tech-
nologii dovést do stadia použitelného jako speciální zbraň,
umožňující ovládání vědomí nepřátelských armád a zejména
jejich velících struktur. Zprvu musel být používán v roli
řídícího prvku speciálně vycvičený člověk, který celý proces
manipulace s vědomím jiných lidí řídil svým vědomím,
přičemž byl umístěn v tak zvaném "Montauk-křesle", tedy
prostoru, okolo kterého bylo vytvářeno vysokofrekvenční pole
vyššího řádu, které snímalo impulzy jeho vědomí a pomocí
počítačů tyto impulzy interferovalo s impulzy generátoru Zero
Time a White Noise. Celý proces je velice složitý a informuje
o něm zčásti kniha Montauk Project (P. B. Nichols). Prvek

232
řídícího lidského vědomí a Montauk-křeslo byly později
nahrazeny speciálními krystalovými receivery konstruovanými
podle obdobného sirianského přístroje. Co je podstatou tohoto
krystalového receiveru a jaký druh krystalů je použit, není
známo. Jisté je, že je to skutečné srdce celého zařízení, které
díky moderní technice se vejde do většího cestovního kufříku.
Američané tuto mentální zbraň poprvé ve velkém měřítku
vyzkoušeli v Kuvajtu na počátku operace Pouštní bouře.
Zařízení zbraně bylo umístěno na helikoptérách, které v nízkém
letu přelétávaly pozice elitních iráckých tankových jednotek.
Výsledek je obecně znám. Podle nepotvrzených zpráv mentální
zbraň obdobného typu s názvem "eliptonová zbraň", měli
vyzkoušet Rusové při invazi svých armád v roce 1968 do
Československa. Konstrukční nedostatky a špatné nastavení
vyzařovaného frekvenčního rozsahu však způsobilo zcela
opačný efekt. Místo očekávané ztráty vůle k odporu došlo ke
skokovému vzrůstu davového odhodlání a k tvrdé konfrontaci,
což Rusy značně překvapilo a vyvedlo z konceptu. Přibližně
v témže období Američané svůj prototyp mentální zbraně
vyzkoušeli na obyvatelstvu několika velkých měst. Novináři se
o tomto tajném experimentu dověděli, ale stali se oběťmi
dezinformace v tom smyslu, že byla testována schopnost
účinné obrany v případě napadení chemickými a biologickými
zbraněmi. Reakce lidí však jednoznačně ukazovala na použití
mentální zbraně.
Výzkum stabilizace časových vírů byl prováděn
především v rámci projektu Phoenix III. Pro tyto účely byla
převzata podstatná část technologie projektu Montauk a
doplněna speciálně uspořádanými komputery, nadzemní gigan-
tickou omnidirekcionální anténou a speciální Orion-anténou
Delta T funkce, převzatou od mimozemské entity Sirianů. Bylo

233
používáno Montauk-křeslo s člověkem řídícím svým vědomím
celý proces cestování časem, protože žádné přístrojové zařízení
v tomto případě nedokázalo řídící funkci lidského vědomí plně
nahradit. Montauk-křeslo bylo pomocí komputerů sfázováno s
oběma anténami tak, aby se ocitlo v nulovém bodě výsledného
pole vyššího řádu. Vědomí člověka umístěného v Montauk-kře-
sle plnilo v zásadě tutéž řídící funkci, jako vědomí atlantských
pilotů řídících svým vědomím létací čluny vailxy. Vytvořené
pole bylo stabilizováno zaklapnutím časových a prostorových
zámků cestou synchronizace se zjištěnou hodnotou Zero Time
a White Noise. Podstata konstrukce omnidirekcionální antény
o velikosti až 45 m, jakož i antény Orion-Delta T funkce je
značně složitá a vyžaduje speciální technické vzdělání, proto se
s ní v dané souvislosti nebudu hlouběji zabývat a zájemce
odkazuji na knihu P.B. Nicholse. Sám proces cestování v čase i
zaměření časového tunelu a délka jeho otevření bylo řízeno
výhradně vědomím člověka umístěného v Montauk-křesle.
V roce 1983, kdy projekt Phoenix III vrcholil, bylo nutno
náhle zařízení zničit, protože se jeho funkce začala vymykat
kontrole. Pravděpodobně šlo o skrytou diverzi ETI, kteří
ztráceli kontrolu nad vývojem experimentů a rozhodli se vědce
od dalšího pokračování odradit za každou cenu. Přesto se do
ukončení Phoenixu III v roce 1983 uskutečnilo mnoho časo-
vých misí do minulosti i budoucnosti, misionáři se vraceli
s bohatým fotografickým materiálem a početnými video-
nahrávkami a hovoří se i o přinesených dobových artefaktech.
Americká tajná služba ale všechny získané informace uzavřela
do sejfů. Cestovatelé v čase monitorovali mimo jiné některé
epizody I. a II. světové války, ale i některé starší historické
události. Několik tisíc lidí bylo vysláno do budoucnosti
vzdálené 200-300 let a údajně byla uskutečněna i exkurze do

234
roku 6037. Tato výprava byla zajímavá tím, že cestovatelé se
ocitli v ruinách zničeného velkého města beze stop života. Na
prázdném náměstí uprostřed tohoto města stála na hladkém
kamenném podstavci velká socha vzpínajícího se koně,
zhotovená ze žlutého kovu. Došlo i na cesty na Mars, kde se
vědci snažili ověřit jednak obyvatelnost Marsu, jednak jeho
osídlení a též získat informace o marťanských pyramidálních
stavbách. Bylo potvrzeno, že Mars je neobyvatelný bez
speciálně vybavených pobytových center, přesto zde existují
základny obývané neznámými bytostmi, se kterými styk
nenavázali. Bez úspěchu se pokoušeli cestovatelé proniknout i
do rozsáhlých podzemních prostor marsovských pyramid,
v nichž mají být uloženy starobylé artefakty. To se údajně
nepodařilo, ale byly nalezeny stopy po existenci prastaré
vysoce vyspělé civilizace. V jedné z exkurzí do období před
125 000 lety došlo ke kontaktu s touto dnes zmizelou civilizací,
ale o výsledcích tohoto kontaktu nebylo nic sděleno. Je
pravděpodobné, že šlo o jednu z civilizací třetí kalpy, která
byla současníky pozemských civilizací Shan Shun, Manehuna a
Thule.
Za současného stavu omezených informací lze těžko
posoudit, zda projekty Montauk a Phoenix III přinesly nějaký
užitek lidstvu a přispěly k jeho rozvoji. Výsledky expedic
uzavřely americké vládní složky do tajných sejfů, řada
vědeckých otázek byla nedořešena a zařízení pro technologie
bylo údajně zničeno. Pravděpodobně jediným výsledkem je
mentální zbraň, což je výsledek pro lidstvo spíše neblahý a
lehce zneužitelný. Jsem toho názoru, že projekty Montauk,
Phoenix a Rainbow jsou jen dalším důkazem selhání pozemské
vědy způsobeným malou odpovědností vědců za výsledky
svých výzkumů. Podobné selhání provázelo i projekt

235
Manhattan (atomová zbraň) a desítky dalších projektů, jejichž
výsledky slouží pouze zájmům mocenských struktur velmocí.

236
EPILOG:

Nejkrásnější pocity se odvíjejí od záhad.

Jsou to pocity stojící u kolébky skutečného umění
a opravdové vědy.
Člověk tyto pocity neznající,
neschopný se divit a žasnout
je duchem mrtvý jako zhaslá svíce.

Albert Einstein.

Většině vědců specializovaných na úzké vědní obory je

sama existence záhad velmi nepříjemná. Odmítají se jimi
zabývat a v pádě nouze hledají často východisko v jejich
bagatelizaci. Lze to pochopit, neboť mnohoznačnost a mnoho-
tvárnost záhad stojí v přímém rozporu s možnostmi úzce
specializovaných odborníků. Naproti tomu pouze nepatrná část
vědců má dostatečně hluboké univerzální vzdělání, aby vůbec
byli schopni svým vědomím fenomén záhad uchopit a podrobit
systémovému zkoumání, ale i výsledky tohoto zkoumání
logicky syntetizovat. To je dost dobré vysvětlení, proč je mezi
vědci tak málo těch, kdo jsou ochotni se záhadami zabývat.
Ještě méně je těch, kteří naleznou odvahu výsledky svých
zkoumání veřejně oznámit, protože často kolidují s tabuizova-
nými názory zavedených vědeckých autorit. Těm nadšencům,
kteří se řešením záhad zabývají, vedeni vnitřním zaujetím po
nalezení pravdy, nezbývá nic jiného, než hledat pomocnou ruku
tam, kde ji spolehlivě nacházeli i dávní hledači pravdy - na
konci vlastního ramene. Při řešení záhad platí několik zásad:

237
 1. Je nezbytné získat co nejvíce informací a žádnou z nich
předem nevylučovat vzhledem k jejich zdroji. Platí zákon, že
každá informace je dobrá do té doby, než se prokáže, že dobrá
není.
2. Informace je nutno pečlivě a logicky utřídit tak, aby byly
kdykoliv rychle nalezeny i s odkazem na jejich zdroj. Ve věku
komputerů by to neměl být vážnější problém.
3. Všechny informace podrobíme systémové analýze, což
znamená jejich vzájemné porovnání a hledání vnitřní i vnější
souvislosti.Vylučujeme pouze ty informace, které jsou zjevně
nelogické, nebo mají zanedbatelnou informační hodnotu. Platí
zákon, že není důležitý zdroj informace, ale pouze její
informační hodnota. Mnoho vážených vědeckých periodik
současné doby poskytuje bohužel více zavádějícího šumu, než
skutečně cenných informací.
4. Je nezbytné udržovat si celkový přehled o stavu vývoje
vědy, ale i zkoumat její metody, historii zaniklých civilizací,
protože mnoho dnešních objevů skutečnými objevy není, ale
jde pouze o znovu nalezené dávno zapomenuté vědění.
5. Není nutno bát se budování struktury logické syntézy, neboť
její výsledky nás mnohdy budou uvádět doslova v úžas.

Prostě a krátce řečeno, nečekejte na to, až Vám někdo jiný

pravdu nalezne a zformuje do stravitelné podoby, ale staňte se
sami jejími hledači, i když nevlastníte akademický titul či
diplom o absolvování vysoké školy. Na počátku hledání pravdy
musí být silná vnitřní motivace, odvaha a odhodlání neuhnout
z cesty "velkým zvířatům". Není nutné bát se omylů, protože
těch se opakovaně dopouští každý vědec, každý tvůrčím
způsobem pracující člověk, ale je nezbytné své omyly si
uvědomit a přiznat je. Není nutné se obávat zesměšňování,

238
protože vysmívat se dokáží pouze hlupáci, kteří stejně nic
lepšího neumí. Uvádím jednu z ukázek selhání vědy, příklad,
jak při hledání pravdy postupovat. Jde o případ tak zvané
"čínské zdi" nalezené archeology v oblasti peruánského údolí
Santa nedaleko Pisca. Objevila ji Johnsonova výprava v podo-
bě úctyhodné megalitické stavby z kamenných kvádrů. V patě
má šířku 5 metrů a její průměrná výška se pohybuje kolem
5 metrů. V pravidelných vzdálenostech je přerušována pevnůst-
kami, kterých je celkem 14. Zeď začíná na pobřeží Pacifiku a
v délce asi 80 km se táhne až do oblasti And. Archeologové
ji nejčastěji připisují Chimuáncům, ale ve skutečnosti má
mnohem větší stáří, protože je zmiňována v tradicích
pueblanských Hopiů v souvislosti s jejich exodem z pravlasti
jménem Kaskara. Tento exodus se odehrál pod vedením
božských Cachinů v čase odpovídajícím přibližně období před
60 000 lety. Vedeni svými učiteli Cachiny vystavěli prapředci
Hopiů na pobřeží americké pevniny kamenné město Taotooma
spolu s rozsáhlými kamennými ochrannými valy. Podobné
kamenné zdi z vápencových bloků 3 x 4 x 1-1,5 metru o cel-
kové délce asi 700 metrů byly v 60. letech nalezeny během
podmořských archeologických výzkumů šelfu ostrovů Bimini a
Andros, v hloubce 5-6 metrů. Archeologickým oříškem prvého
řádu je i sama čínská zeď, táhnoucí se v délce asi 4 800 km od
zálivu Bo Hai v Changli, podél jižního okraje pouště Shamo a
Gobi, až k horskému hřebeni Quilian Shan. Tato zeď má v patě
šířku kolem 5 metrů a výšku v průměru 11 metrů. I zde jsou v
pravidelných vzdálenostech umístěny kamenné pevnůstky a
strážnice. Zeď je přerušována pouze nepřístupnými skalními
masivy. Podle odhadu archeologů a historiků měla být její
stavba zahájena v roce 215 nebo 221 př.n.l., ale zjevně tehdy
šlo pouze o opravu poškozených úseků. Nebylo v lidských

239
silách s dobovými technickými možnostmi tak rozsáhlé dílo
realizovat v čase kratším jak 1000 let. Podle prastarých
čínských mýtů měla být stavba severní zdi zahájena v období
vlády mýtického císaře Chuang-Ti, známějšího v tradicích jako
Žlutý císař. Tento první císař měl sestoupit na Zem z devátých
nebes, aby založil Říši středu a pozemské národy civilizoval.
Podle systémové analýzy šlo pravděpodobně o historickou
osobnost, která byla jedním z prvních panovníků Mongolů
vysazených do oblasti Turánské nížiny, přibližně před
80 000-85 000 lety. Gigantické dílo, tohoto druhu ojedinělé,
mohlo být podle odhadu ukončeno v období přibližně před
60 000 lety, takže stáří čínské zdi je srovnatelné se stářím
Velké zdi Chimuánců, ale není jisté stáří zdi u v Biminy a
Androsu. V Peru však byly nalezeny stopy po obdobném
gigantickém díle. Šlo o palisádu táhnoucí se od pobřeží Paci-
fiku do And. Její pozůstatky nalezl E. voň Daniken (Kosmické
lety ve starověku, Cesta na Kiribati) jako pás jam kruhového
obrysu o průměru l metr a rovněž l metr hlubokých. V jedné
řadě je 8-9 jam a šířka pásu obnáší 24 metrů. Do těchto
kruhových jam byly svého času vsazovány sloupy z kmenů
stromů o výšce asi 10 metrů, ale nezůstala po nich ani stopa.
Při délce pásu 8 0 - 1 0 0 km byla spotřeba kmenů zřejmě
obrovská a mohla značně přispět k odlesnění And v přilehlé
oblasti, podobně jako stavba lodí svého času vedla k odlesnění
pohoří Balkánu ve Středomoří. Důvody výstavby mohutných
kamenných zdí i palisádové zdi z kmenů byly dlouho záhadné a
alespoň v případě čínské zdi byla historiky akceptována
domněnka, že šlo o obranné opatření proti nájezdům severních
nomádských kmenů. J. R. L. Tolkien se zmiňuje, že v dávných
dobách byli prapředkové nuceni bránit se proti útokům
přemnožených gigantických dravců vyšlechtěných Sauronem.

240
Jednou z metod obrany byla stavba neproniknutelných zdí a
ohrad. Konkrétnější je ve svých seancích E. Cayce (Tajemství
Atlantidy), když hovoří o zemi jménem Og či Oz (Ohz ?),
obývané Ohummy (Ohzumy ?), která zaujímala větší část
dnešního Peru, mezi starobylými městy Chán Chán (nedaleko
Trujilla) a Nazca. Ohummové stavěli monumentální kamenné
zdi od moře do hor na ochranu proti nebezpečným přemnože-
ným zvířatům. Patrně stejný byl důvod výstavby palisádových
ohrad, jejichž pozůstatky nalezl pan Dániken za haciendou
Montesierpe, asi 31 km vzdálené od města Humay. E. Cayce se
dále zmiňuje o tom, že před 52 722 roky se sešel Velký kongres
tehdejších národů, který rokoval o způsobu zničení těchto
nebezpečných velkých zvířat ohrožujících existenci národů.
Podle stávajících idicií je pravděpodobné, že místo setkání
národů (kmenů) v rámci Velkého kongresu byla rozsáhlá oblast
mezi městy Nazca, Palpa a řekou Pampa. Po tomto setkání zde
zůstaly zčásti dochované gigantické reliéfy zpodobňující tote-
mová zvířata kmenů, které se kongresu zúčastnily. S podobnou
myšlenkou přišel v roce 1981 polský vědec A. Mostowicz (My
z kosmu). Nebezpeční velcí dravci byli ve své době vyšlechtěni
Trigardy jako bojová monstra, ale pro obtížnou ovladatelnost
byli vypuštěni na některé vzdálené kontinenty, nebo ze
šlechtitelských chovů unikli a ve volné přírodě se přemnožili.
Dnes není jistota v druhové skladbě těchto dravců, ale zřejmě
nejméně část těchto zvířat tvořili draví druhohorní ještěři a
velké třetihorní šelmy. Původ pozemních reliéfů v oblasti
nazcánské pampy je tedy nutno pravděpodobně hledat v tomto
pradávném Velkém kongresu národů. Domnívám se, že při-
nejmenším část vytyčených linií procházejících Andami na
dlouhé vzdálenosti, jsou plánované trasy ochranných zdí a
palisád, které již nebyly postaveny. Pro zajímavost uvádím, že

241
v říjnu 1977 pořídil sérii fotografií oblasti Margaritifer Sinus na
Marsu americký Viking l a při jejich vyhodnocování zde byl
zjištěn mohutný systém vysokých zdí značné výšky i délky,
zjevně umělého původu. Obdobné struktury neznámého účelu
zjistil již dříve (1972) Mariner 9 v oblasti jižního pólu Marsu
a tyto struktury byly později J. Cuttsem a L. Soderblomem
pojmenovány "Inca City". Lze soudit, že i civilizace obývající
ve své době Mars, pravděpodobně měly podobné problémy
s nebezpečnými dravci. Tolik k záhadě zdí. Jsou však i další
záhady, z nichž vyjímám tajemství spojené se vznikem nacismu
v Německu a s podstatou sil stojících v pozadí expanze
nacismu na východ. Germáni jsou potomky Ásů, kteří před
desítkami tisíc let obývali oblast Černého moře od východních
Karpat (Thrácie) až po západní břeh Kaspického moře. V dé-
monských válkách se Ásové postavili na stranu Trigardů
(Asurů) a ve třetí válce démonů, přibližně před 18 000 lety,
byli na hlavu poraženi a ti co přežili, byli deportováni do
severských oblastí Evropy, což se odrazilo i v jejich starém
pojmenování "Normané". Východní národy je znají spíše pod
jménem "Germáni", což pravděpodobně může pocházet ze
sanskrtského kořene "gama" (odcházející lid), nebo "ghata"
(poražený lid). Jedním z řídících mystických principů germán-
ské rasy je snaha navrátit se zpět do pravlasti ležící na východě.
Druhý řídící mystický princip vyvěrá z vědomí totální porážky
a následující deportace do nehostinných oblastí severní Evropy
a je často podvědomě vnímán jako touha po odplatě a porážce
dávných vítězů. V těchto dvou principech můžeme hledat
hybnou sílu expanzní politiky Německa, především v období
rozvoje nacismu. Jedním z výsledků této politiky bylo
rozhodnutí Říšského úřadu pro otázky rasové čistoty vystě-
hovat většinu Cechů po vítězném ukončení války do Patagonie.

242
Od samých počátků nacistického hnutí měli jeho exponovaní
předáci velmi úzké kontakty s tibetským mnišským řádem
Červených čepic, o kterém bylo dobře známo, že rozvíjí
metody černé magie. Z tajných knihoven tohoto řádu získali
Němci řadu cenných informací, především o přesné dislokaci
podzemních antarktických depozit, umístění vchodů i způsobů
ochrany proti vstupu nežádoucích osob. V těchto depozitech
byly uloženy nejen písemné záznamy a nákresy technologií a
zařízení pro ně, ale i vzorky hmot se speciálními vlastnostmi,
vzorky přístrojů, zbraní a podobně. Část artefaktů a záznamů
údajně pocházela z archeologických vykopávek Atlanťanů v
Antarktidě, část byla produktem vyspělé techniky a technologie
Atlanťanů. Z tohoto zdroje vycházeli Němci při vývoji svých
převratných zbraní zvaných "Vergeltungswaffe" (zbraně odpla-
ty), od nichž si slibovali dosáhnout zlomu ve válce a nakonec v
ní i zvítězit. Prudký rozvoj zkoumání z těchto pramenů mohl
skutečně způsobit ohromný převrat ve vývoji válečné situace,
ale díky nedostatku času způsobeném rychlým postupem
spojenců, nestačili Němci nové zbraně vývojově dokončit a
uvést do masové zbrojní výroby. Němečtí vědci a konstruktéři
pracovali usilovně na dvanácti projektech nových zbraňových
systémů a sedm z nich mělo být natolik vývojově pokročilých,
že se předpokládala jejich výroba nejdéle do roka. Teprve po
válce spojenci zjistili, že proti většině z připravovaných zbraní
by neměli účinný způsob obrany. Ještě v průběhu 60. let
usilovně pátrala po místech uložení podkladů k výrobě
Vergeltungswaffe jak americká tajná služba, tak i KGB, ale
zřejmě bez úspěchu. Šlo pravděpodobně o následující zbraňové
systémy:
1. Diskový letoun využívající energii vrill pro vytváření
řiditelného gravitačního pole.

243
2. Speciálně strukturovaný pancéř, který nebylo možno i při
síle pouhých 3 cm probít žádnou střelou, ani průpalně
průbojnými náboji.
3. Paprsková zbraň využívající interferovanou energii vrill
s dosahem do 10 km a smrtonosným účinkem asi l km za
každého počasí.
4. Speciální mikrovlnné zářiče paralyzující činnost lidského
mozku, jejichž princip byl potvrzen projektem Montauk.
5. Řiditelný a plně ovladatelný "kulový" blesk plánovaný jako
protiletecká zbraň účinná do výše 10 km. Kódový název této
zbraně byl "Nebelbesen" (Nebeské koště), později Vergeltungs-
waffell (Vil).
6. Raketa KM 2 s plazmovým motorem.
7. Zbraň vytvářející vysoko v ovzduší ovladatelné ohnivé víry.
Podrobnější údaje nalezne zájemce v knihách R. Vesca,
D. H. Childresse a J. Godwina. Pravděpodobně z některého
kláštera tibetských Červených čepic získali nacisté i proslulý
posvátný Ódinův oštěp, kterému Hitler přisuzoval velkou
mystickou moc. Podle prastaré legendy měl Odin tímto
oštěpem zabít ve sporu jednoho z Áditjů (Váňů), a tím zahájit
války démonů, jak to vypráví Elder Edda:

"Oštěp mrštil Ódin do houfu nepřátel.

Tak došlo k první vraždě na Zemi.
Rozhněvaní Váňové vyrazili k útoku,
zbořeny byly zdi Asgaardu. "

Těsně před kapitulací Německa byl Ódinův oštěp spolu

s dalšími nacistickými relikviemi a Hitlerovým pokladem
odvezen ponorkou do Antarktidy a uložen v tajných skalních
slujích v zemi Královny Maud. Vyskytly se nepotvrzené

244
zmínky o tom, že část této zásilky Němci do Antarktidy
nestačili odvézt a kolona přibližně dvacet plně naložených
nákladních aut skončila svoje poslání kdesi na českém území.
Jako místo depozitu se zmiňuje jednak centrální Šumava,
jednak štoly starých zlatodolů v okolí Štěchovic.
Projekty Montauk a Phoenix otevřely dveře nové fyzice a
nové filosofii, které ve svých aspektech daleko překonávají i ty
nejodvážnější nápady autorů literatury sci-fi. Spor o existenci
časového paradoxu, jehož podstata spočívá v tom, zda člověk
může sám sebe potkat v okamžiku prolnutí časového víru
mezi minulostí a budoucností, údajně uspokojivě objasňují
experimentální výsledky z projektu Phoenix III, ale ty jsou
uloženy v nepřístupných sejfech americké tajné služby.
Experimenty s časem potvrdily tušení čelních fyziků a filosofů
o tom, že v podstatě neexistuje ve Vesmíru nic podobného
nějaké konstantě, nelze počítat s invariancí toku času, takže ani
rychlost světla nemůže být omezující konstantou. Množství'
záhad volajících po objasnění je zřejmě bez konce a tajemství
přinášená s neznámými jevy budou asi lidstvo provázet na jeho
cestě evoluce věrně jako pes. Zřejmě má absolutní platnost
známý Senecův výrok:

"Šťasten je ten,
komu bylo dáno poznat
důsledky existence věcí a jevů."

245
 l 2

Obr. l Architektonický obraz polydimenzionální struktury člověka v

buddhistickém pojetí (1) a v tibetském znázornění jako čhörten (2).
Obr. 2 Esoterická představa struktury Vesmíru v taoistickém zobrazení.
Obr. 3 Keltská projekce struktury Vesmíru (1) s plochou Zero (B) a tokem
energie wuivr mezi póly Vesmíru (A). Kresba (2) schematicky
naznačuje vzájemnou vazbu Země a tří druhů energie wuivr
(terestrický, sluneční a kosmický -wuivr)
 l

Obr. 4 1) Nákres souhvězdí, ze kterého pocházeli ETI, provedený Betly

Hillovou podle hvězdné mapy, kterou viděla v mimozemské
lodi.
2) Souhvězdí Orionis ve struktuře, v jaké se může objevit na nebi
při pohledu z Marsu.
Obr. S Piktogram alchymistů z Grasdorfu u Hildesheimu v Dolním Sasku,
který pokrývá plochu přibližně 5 000 m'.
Obr. 6 Caduceus jako starobylá stylizace rtuťového motoru occitánských
Danami (A), v egyptsko-atlantské tradici (B), v porovnání s
technickým schematickým náčrtem motoru (C):
1) reaktor fúze rtuti, 2) záporný pól soustavy, 3) trubkový kon-
denzátor plněný kapalným dielektrikem s ultravysokou hodnotou
permitivity, 4) dvě vysokofrekvenční cívky. Perutě symbolizují
použití k pohonu létacích strojů.
Obr. 7 Různé typy vysokofrekvenčních zářičů, používaných k emisi energie
Zero: 1) zářič pozitivní energie (typ Fí), 2) nilská verze zářiče Fí
známá také pod jménem "anch", 3) zářič negativní energie (typ
Psí), 4) vysoce účinný kombinovaný zářič vyhrazený bytostem
s nejvyšším zasvěcením, známější jako buddhistická "vadžra" či
tibetský "dordze ".
Obr. 8 Buddhistický klášter Takht i Bahi u Gandhary, postavený ve
2. století našeho letopočtu. Stavba dodržuje tytéž přísné zákony
energetické architektury, které byly uplatněny i na mnoha velmi
starých objektech, jako například Stonehenge. Architektonika
stavby i použité materiály zajišťují funkci transformátoru a
emitoru různých forem energie Zero. Boční kolektory rozptýlenou
energii z prostoru zachycují, transformují a vyzařují do středového
sběrače, odkud je ve formě vysokofrekvenčních pulsů vyzařována
do Vesmíru pomocí několikastupňového talířového zářiče.
Obdobnou konstrukci měla i původní stavba Stonehenge.
Obr. 9 Pás děr po prastaré palisádě v údolí Pisco u vesnice Humay.
National Geographic Society, Washington.
Obr. 10A Piktogram JULIA SET vzniklý 8. 7. 1996 v těsné blízkosti
Stonehenge. Piktogram patrně naznačuje ve fraktálovém
zobrazení vířivý tok vyzařovaný centrem Stonehenge a též
podstatu kvantové struktury vyzařované energie.
Obr. l OB Piktogram WINDMILL HILL z Yatesbury u Wiltshire ze dne
29. 7. 1996.
Pravděpodobně jde o fraktálové zobrazení toku vířivé energie
Zero, vzniklé interferencí tří forem energie Zero: a) terestrické
formy, b) solární formy, c) formy vzniklé anihilací hmoty při
jaderné fúzi.
 Alchymický symbol
Význam symbolu
(occitánská verze)

zlato
(transmutací bronzu)

stříbro
(transmutací bronzu)

měď

bronz (cín)

Fixní olej, Fixní voda,

Fixní Merkur, Černá Síra

Quinta Essentia

Obr. 11 Alchymické symboly prvků a jejich výklad.

Obr. 12 Autor podepisuje své knihy na autogramiádě v knihkupectví
v Celetné ulici v Praze, kterou naše nakladatelství pořádalo ve
spolupráci s ústeckou Spolchemií.
VYSVĚTLIVKY

aberace chromosomů - přestavba struktury chromosomů

Adamah - prapůvodní jméno Země podle Kabaly, podle Knihy

Dhyanů bylo původní jméno Země Bhumi, podle Shan Shunů
byla Země planetou Shan

Adept - esoterický titul alchymisty, který uskutečnil první

stupeň alchymické syntézy (přípravu Lišáka)

amplifikátor (amplitron) - vysokovýkonný mikrovlnný kry-

stalový zesilovač; výkonný zdroj koherentního mikrovlnného
paprsku

berijatický svět - sféra vyšších bohů (archandělů) propojující

sféru Elohim se sférou andělů (nižších bohů)

čakry - specifická energetická centra lidského těla

časoprostor (dimenze) - reálný svět určený třemi prostoro-

vými souřadnicemi a časovým vektorem

čistá linie - soubor homozygotních jedinců téhož genotypu;

homozygotní linie

digesce - vyluhování (nejčastěji působením vody); působení

kapaliny na pevnou látku

DNA - deoxyribonukleová kyselina, složitá makromolekulová

sloučenina obsahující vázané purinové a pyrimidinové báze,
deoxyribosy a funkce kyseliny orthofosforečné. Obvykle má
dvouvláknovou strukturu ve tvaru šroubovice, ale podle
nejnovějších poznatků mají některé úseky DNA vícevláknovou
strukturu.
DNA je hlavním nositelem genetických informací.

EBE - Extraterrestrial Biological Entity (mimozemská biolo-

gická jednotka)

entelechie - účelná činnost působící změnu možnosti ve

skutečnost; tvořivý princip nesoucí výsledný účel sám v sobě

Erez - sesterská planeta Země, umístěná v témže geometrickém

prostoru jako Země, mající ale jiný časový vektor (jiný tok
času). Podle bönského komentáře ke Knize Dhyanů má Bhumi
(Země) celkem šest sesterských planet, ale každá existuje v jiné
paradimenzi

ETI - Extraterrestrial Intelligencies (mimozemské inteligence)

filiální generace - dceřinná generace vzniklá křížením

Fohat - tvořivá energie Universa; tvořivá forma Logu;

výkonný (realizující) prvek Logu

fúze - spojení, splynutí, sloučení

generativní množení - množení generativním křížením cestou

spojení mateřského vajíčka s otcovskými zárodečnými
buňkami (spermiemi, pylem atd.)
genom - úplný soubor chromosomových genů získaný od obou
rodičů

genotyp - typický soubor genů biologického jedince

heterozygot - diploidní jedinec mající v genu různé alely,

získané od rodičů s různými genomy
*

holistická věda - systémová věda zahrnující zkoumání jevu ve

všech jeho projevech a souvislostech platících v rámci
Universa

interference - vzájemné pronikání, křížení, spojování či

skládání dvou forem energie

invariance času - neměnnost toku času

izotropnost - fyzikální či chemická stejnorodost prostoru

(hmoty). Izotropní látka má ve všech směrech stejné vlastnosti

jeciratický svět - sféra nižších bohů (andělů) propojující svět

lidí (svět Ásia) se sférou vyšších bohů

Kadmon Adamah - univerzální archetyp člověka usídlený na

Zemi

Kadmon Erez - univerzální archetyp člověka usídlený na

sesterské planetě Erez

kalpa - evoluční éra lidstva; období evoluce jedné civilizace.

Atlanťané náleželi k lidstvu čtvrté kalpy, současné lidstvo žije
v páté kalpě
Kámen filozofů - nižší forma Kamene mudrců ve smyslu
účinnosti, protože vyvolává pouze transmutaci rtuti ve stříbro

Kámen mudrců - roztok Quinta Essentia v tavenině křemen-

ného skla, univerzální katalyzátor transmutace kovů

kauzální - příčinně související

kreativita - tvořivá schopnost

koherentní - tok energie téže frekvence a stejné hodnoty

kvanta

koncentrický - soustředný, vztahující se k jedinému středu

Kriyasaktí - schopnost tvořit vlastní myšlenkou (vědomím);

transformace energie vědomím

letální - smrtelný, spějící k zániku

levitace - schopnost vznášet se a létat, založená na principu

interference vědomí s gravitací

Lhamayinové - nižší bohové temných sfér, bohové Tmy,

bohové levé strany, Angro Mainyiové

Logos (Log) - energie vědomí Universa; tvořivá energie

Boha."Ženská" forma Logu je "Kwan-jin", "mužská" forma
Logu je "Kwan-shai-jin". Jestliže jsou obě formy Logu v rov-
nováze (v harmonii), má Logos schopnost úplné kreativity a
nachází se ve stavu zvaném "kwanjin-tien" (harmonický
Logos). Tao je jen jiné jméno Logu.
Maňas - tvořivé vědomí

mahátmá - Velký Mistr, také sanjasím. Jedna z posledních

etap evoluce člověka ve hmotném světě

Materia Prima - prahmota, prvotní hmota, Chaos mudrců atd..

Jedná se o produkt alchymické syntézy, vzniklý fúzí tří jader
rtuti. Podle obsahu izotopů má atomovou hmotnost kolem 600.

Mistr - člověk který završil Velké dílo a získal Quinta Essentia

monada - sekvence-díl Stvořitele v člověku; duše; nepomíjivá

základní složka struktury osobnosti člověka; v tib. Thig-le, v
sanskr. bindu; Jiskra božského plamene v člověku

neofyt - začátečník (žák) v alchymii

Nefilim (hebr.) také Neteru (eg.) - někdy zvaní Strážci, polo-

bozi, potomci nižších bohů (mimozemských ras) s pozemskými
ženami primitivního plemene. Po otcích získali stav vyššího
vědomí, obří postavy, nadlidské schopnosti. Někdy jsou do této
skupiny zařazovány i lidozvířecí hybridní formy a zrůdy,
zejména sfingy a chiméry.

nuklid - prvek

obdukce - pitva spojená s ohledáním mrtvého lidského těla

occidentální (okcidentální) - vztahující se k civilizaci západní

větve Dananů, Ligurů a Hivernů

paradimenze - vedlejší dimenze existující v témže nebo

sousedícím prostoru, ale s jinou hodnotou časového vektoru
Prima Materia - prahmota, viz Materia Prima

Quinta Essentia - pátý stav hmoty, Cyklický Drak, Vznešený

Drak. Produkt závěrečné operace Velkého Díla, mající zcela
výjimečné vlastnosti a strukturu vyvolávající i v malém
množství transmutaci kovů (ve formě Kamene mudrců).
Relativní atomová hmotnost se pohybuje podle obsahu izotopů
mezi 1800-2500

sanjasín (sanjasa) - konečný stav osvícení hmotného člověka,

také mahátmá

SDI - Strategie Defense Initiative (Strategická obranná

aktivita), komplexní obranný systém proti napadení z
kosmického prostoru

sekvence - definovaný díl jednoho celku

singularita - svými vlastnostmi výjimečný stav části prostoru,

který se nechová podle známých předpokladů

Universum - obecný prostor; souhrn stvořených a

nestvořených světů

Velké Dílo - zakončená alchymická syntéza po získání Quinta

Essentia

Vesmír -jedna z 12 stvořených subdimenzí Universa

virtuální realita - neprojevená realita; realita existující

paralelně s naší realitou, kterou nejsme schopni svými smysly a
nástroji identifikovat a kontrolovat
BIBLIOGRAFIE

Alleau R.: Hermes a dějiny věd. Trigon, Praha 1995

Alleau R.: Les sources occultes du nazisme. Gresset, Paris
1969
Alleau R.: Aspekty tradiční alchymie. Merkuriáš 1992
Andreae J.V.: Chymická svadba Christiana Rosenkreutze.
Baltazar, Praha 1992
Amato L: Pons and Flesischmann Redux? Science 1993, vol.
260, str. 895
Austin S.M. a Bertsch G.F.: Halo Nuclei. Scientific American
1995, Vol. 275, č.6, str. 62
Bauval R. a Gilbert A.: The Orion Mystery
Bergier J. a Pauwels L.: Jitro kouzelníků. Svoboda, Praha 1990
Bergier J. a INFO: Kniha nevysvětlitelného. Železný, Praha
1995
Bergier J.: Víza na jinou Zemi. Samizdat 1989
Bergier J.: Mimozemské v dějinách. Libertas 1984
Berlitz Ch.: The Bermuda Triangle. New York 1974
Bharadwaya M.: Vimaanika Shaastra Aeronautics. Mysore
1908
Bílek J.: Trojúhelník záhad a legend. Svoboda, Praha 1990
Blavatská H.P.: Základy tajných nauk. Globus, Bratislava 1994
Blavatská H.P.: Hlas ticha. Globus, Bratislava 1994
Blavatská H.P.: Klíč k teosofii. Stratos, Praha 1995
Blum H.: Odtamtud. Sfmga, Ostrava 1993
Bor D.Ž.: Pět traktátů. Trigon, Praha 1990
Bor D.Ž.: Alchymická tvrz. Trigon, Praha 1992
Bor D.Ž.: O kameni filosofů. Trigon, Praha 1993
Bor D.Ž.: Abeceda stvoření. Trigon, Praha 1993
Buechner H.: Emerald Cup-Ark of Gold. Advanced Unlimited
1995
Buechner H. a Bernhard W.: Hitler Ashes. Advan. Unlim. 1995
Buechner H. a Bernhard W.: Adolf Hitler and Secret of the
Holý Laňce. Advan. Unlim. 1995
Bulancev S.: Záhadní mimozemšťané. Dialog 1995
Čade M. a Davisová D.: Taming of the Thunderbolts. 1969
Capra F.: Tao fyziky. Gardenia Pragma, Bratislava 1992
Cave J.P. a Foreman L.: UFO. Gemini 1992
Cayce E.: Atlantis. 1987
Cayce E.: Tajemství Atlantidy. Eko-Konzult, Bratislava 1995
Clendenon W.: Mercury. UFO Messenger of the Gods. Adv.
Survival Prod. Biloxi 1990
Close F.: Too Hot-to Handle. The Ráče for Cold Fusion.
Penguin Books, New York 1992
Cooper M.W.: Mimozemšťané v pozadí vlády USA. Star Praha
1993
Corbin H.: Temple of Contemplation. Flammarion, Paris 1880
Cremo M. a Thompson R.: The Hidden History of the Human
Ráče. Advan. Unlim. 1995
Cremo M. a Thompson R.: Zakázaná archeologie. Magazín
2000 1994, Č.7, str. 14
Cyr D.L.: Megalithic Adventures. Adven. Unlim. 1995
Dahle J.: UFO na východě. Dialog 1994
Davidson A.: Metal Power. The Soul Life of the Planets.
Advan. Unlim. 1995
Dikshitar R.: War in Ancient India. Motilal Bauaridass, Delhi
1944
Dvořák J. a Křivský L.: Slunce náš život. Panorama, Praha
1989
Edwards F.: Nejzáhadnější ze záhad. Dialog 1993
Edwards F.: Záhadný svět. Dialog 1994
Edwards F.: Záhadnější než věda. Dialog 1994
Eisenberg J.: Sefer Razi-el ha Malach. Trigon, Praha 1990
Eschenbach voň W.: Parzival.
Etteilla: Ee Dernier du Pauvre (in Sept nuances de 1'Euvre
philosophique, str. 57, 1786)
Evola J.: Tajemství grálu. Ed. Mediteranee, Róma 1883
Farkas V.: Skryté skutečnosti. Knižní klub 1994
Farkas V.: Nevysvětlitelné záhady. Knižní klub 1993
Falkoner K.: Fractal Geometry. J. Willey and Sons, New York
1990
Fiebag J.: UFO. Útok, nebo sblížení? ETC Publ., Praha 1995
Fiebag J.: UFO. Únosy lidí. ETC Publ., Praha 1995
Field M. a Golubitský M.: Symmetry in Chaos. Oxford Univ.
Press 1992
Flamel N.: Vysvětlení hieroglyfických obrazců. Trigon, Praha
1990
Forth F.P.: Záhadné příběhy. Dialog 1995
Forth F.P.: Nevysvětlitelné záhady. Dialog 1995
Gaddis V.: Mysterious Fires and Eoght. Mc Kay, New York
1967
Glanz J.: Plasma Physicists Seek New Uses for the Legacy of
Fusion. Science 1995, Vol. 270, str. 1569
Godwin J.: Arktos. Advan. Unlim. 1995
Good T.: Alien Eiaison. Eondon 1991
Góvinda A. Lama: Základy tibetské mystiky. Pragma, Praha
1994
Hancock G.: Fingerprints of the Gods. Heinemann, Crowa
1995
HausdorfH.: Bílá pyramida. Brána 1996
Herčík F.a Borůvka O.: Sborník lékařský 1943, sv.XLV, str.164
Herčík F. a Borůvka O.: Věda a život 1944, str. 481
Hesemann H.: Tajná věc UFO I. a II. Etna, Praha 1994
Hesemann H.: Poselství z Vesmíru. Etna, Praha 1993
Hesemann H.: UFO. Důkazy, dokumentace. Etna, Praha 1990
Hesemann H.: UFO. Kontakty. Etna , Praha 1990
Holbe R.: Vzpomínky na Atlantidu. Dialog 1995
Holbe R.: Fantastické fenomény. Dialog, Praha 1995
Hruška A.: Paralelní svět. Atelier, Žďár nad Sázavou 1995
Huginus Barmský: Saturnia Regua in aurea saecula conversa.
Paris 1657
Huginus Barmský: Le regue de Saturne changé en Siecle ďOr
S.M.I.S.P. on le Magistere děs Sages. Derien, Paris 1780
Charpentier E.: Mystérium katedrály v Chartres. Půdorys.
Praha 1995
Childress D.H.: The Free-energy. Device Handbook. Advan.
Unlim. 1995
Childress D.H.: Vimaana Aircraft of Ancient India and
Atlantis. Advan. Unlim. 1995
Childress D.H.: The Fantastic Inventions of Nicola Tesla.
Advan. Unlim. 1995
Childress D.H.: Anti-Gravity and the Unified Field. Advan.
Unlim. 1995
Childress D.H.: Eost Cities of Atlantis. Advan. Unlim. 1995
Jahn J.V.: Alchymie v Čechách. Kawana, Praha 1993
Jones S.E. a spol: Nátuře 1989, sv. 338, str. 737
Jones F.P.: Nad námi andělé. Dialog 1996
Jones F.P.: Čas bohů. Dialog 1994
Jones F.P.: Zázračné náhody. Dialog 1995
Kašpar P.: Záhadné křišťálové lebky. Magazin 2000, 1997, č.l,
str.2
Kebra Negest: Die Herrlichkeit der Könige. In Abhandlungen
der Philos. Philol. Klasse der Königlich-Bayerischen Akademie
der Wissenschaften München 1905, Bd. 23,1.Abt.
King M.B. Tapping the Zero Point Energy. Advan. Unlim.
1995
King S.K.: Earth Energy. Advan. Unlim. 1995
Knihy tajemství a moudrosti I. Mimobiblické židovské spisy:
Pseudoepigrafy. Vyšehrad, Praha 1995
Koláček L.: Hledám kamene mudrců. Böllingenská věž, Alef
1991
Kramer S.N.: Mytologie starověku. Orbis, Praha 1977
Krassa P. a Habeck R.: Záhady nad záhady. Dialog 1995
Kubler-Rossová E.: O životě po smrti. Arica 1992
Kueshana E.: The Ultimate Frontier. Stelle, Illinois 1963
Kwan Lan: Feng Shui. Pragma 1996
Lafforest R. de: Domy, které zabíjejí: Mladé létá, Bratislava
1994
Langbein W.: Záhadné syndromy. Dialog 1996
Lao-c': Tao-te Ťing. Kniha o Tao a cnosti. CAD Press,
Bratislava 1994
Lenenberger H.D.: Co je esoterika? Melantrich, Praha 1992
Lékařsko-chymické a alchymické orákulum. Půdorys 1995
Lévi E.: Klíč k velkým tajemstvím. Trigon, Praha 1991
Liška V., Lenk L. a Šiška V.: UFO i nad Čechami a
Slovenskem. Praha 1993
Liška V. a Lenk L.: UFO i nad Československem. Praha 1991
Littl G.L.: Grand Ilusions. Advan. Unlim. 1995
Lullus R.: Pojednání o Páté Esenci. Volvox Globator 1995
Magazín 2000 1996, č.l, str. 2 (Když se voda mění v oheň)
Mack L. Harwood E. a Riley L.: Nevysvětlené záhady.
Bratislava 1994
Macháček M.: Encyklopedie fyziky. MF 1995
Maier M.: Atalanta fugiens.
Maspéro H.: Le Taoisme. Paris 1950
Matoušek J.: Gnose. Praha 1995
Mc Lean A.: The Alchemical Mandala. Advan. Unlim. 1995
Meckelburg E.: Záhadné přízraky. Dialog 1996
Michell J.: Die Geomantie voň Atlantis. Mnichov 1984
Miller R. a Miller L: The Modem Alchemist. A Guide to
Personál Transformation. Advan. Unlim. 1995
Moffet R.K.: Secrets of the Pyramids. 1976
Moosbrugger G.: UFO. A přece létají. Etna, Praha 1991
Nákonečný M.: Smaragdová deska Herma Trismegista.
Vodnář, Praha 1994
Navrátil J.: Ve světle taoismu. Avatar, Praha 1992
Nichols P.B. a Moon P.: The Montauk Project. Sky Books,
New York 1995
Odehnal M.: Supravodivost a jiné kvantové jevy. Academia,
Praha 1992
O'Neil J.: Prodigal Genius. The Life of Nicola Tesla. Advan.
Unlim. 1995
Paracelsus z Hohenheimu: Archidoxa magica. Trigon, Praha
1991
Paseka I. a Vondrák J.: Studená jaderná fúze. Chemické listy,
1990, sv. 84, str. 879
Patrovský V.: UFO stále záhadné. Radost 1991
Petersen R.: The Lost Cities of Cibola. Advan. Unlim 1995
Phylos the Thibetan : A Dweller On Two Planets. Borden
Publ., Alhambral884
Plesek J.: Studená fúze či sprcha? Chemické listy 1991, sv.85,
str. 958
Rafelski J. a Jones S.E:: Cold Nuclear Fusion. Nátuře 1995,
str. 66
Sanders P.A. Jr.: Scientific Vortex Information. Advan. Unlim.
1995
Sanderson I.T.: Investigating the Unexplained. New Jersey
1972
Sanderson I.T.: The Disposition of Anomalies. New York 1970
Scott-Elliote N.: Atlantis. Brieben Verlag, Leipzig
Sharamon S. a Baginski B.J.: Základní kniha o čakrách. Pragma
1993
Sheldrake R.: Tao přírody. Gardenia, Bratislava 1994
Schmitt R.: Zelt und Lade als Thema Alttestamentlicheren
Wissenschaft. Gütersloh 1972
Schneidmanová S., Daniels P. a Koránová A.: Tajuplná místa
Země. Gemini 1993
Sigma R.: Ether Technology. Advan. Unlim 1995
Spence L.: The History of Atlantis. Advan. Unlim. 1995
Spencer J.: Paranormální jevy. Etna
Steam J.: Spící prorok. Arica, Turnov 1992
Svoboda K.: Tajemné megality. Horizont 1990
Svoboda J.: Ohnivé smrště. Magazin 2000, 1996, 5.7, str. 22
Svoboda J.: Databanka záhad. Magazin 2000, 1996, č.6, str. 30
Šafařík a kol.: Agrosymboly. Včelka 1996
Stolí L: Tajemství kulového blesku. Horizont, Praha 1988
Thompson R.L.: Vedic Cosmography and Astronomy. Advan.
Unlim. 1995
Tolkien J.R.L.: Nedokončené příběhy. MF Praha 1994
Trismosin S.: Splendor Solis. Trigon 1994
Velitel X: Filadelfský experiment. Etna 1996
Vesco R. a Childress D.H.: Man-Made UFOs 1994-1994
Vurm O.: Tajné dějiny Evropy. Bohemia 1996
Walker J. a kol: Anti-Gravity and the Unified Field. AUP
Stelle, Illinois 1990
Waters F.: Book of Hopi. The Viking Press In c, New York
1963
Watkins L., Ambrose D. a Milese Ch.: Alternativě 3. Aron
Books, New York 1979
Werner E.T.C.: A Dictionary of Chinese Mythology. Changhai
1932
Whitton J.L. a Fisher J.: Život mezi životy. Bölingenská věž
1992
Wilhelm R.: I - ging. Kniha proměn. Bratislava 1995
Wilson L: Život po smrti. Arica 1992
Z'ev ben Shimon Halevi: Vesmír v Kabale. Volvox Globator,
Praha 1994
Ziegler J.L.: Y H W H - A Book on Ancient Electricity. Advan.
Unlim 1995
OBSAH

Prolog 7

Tajemství grálu 14

Děti Moudrých Draků 32

Návrat démonů 53

Záhadná energie Universa 88

Virtuální realita alchymie 125

Spalující dech Slunce 167

Děravé nebe či brány k jiným světům 182

Pootevřené brány pekel 222

Epilog 237

Přílohy 246

Vysvětlivky 259

Bibliografie 265
 IVO WIESNER:

"DĚTI MOUDRÝCH DRAKŮ"

1. vydání

Vydalo nakladatelství AOS PUBLISHING

a
SPOLEK PRO CHEMICKOU A HUTNÍ VÝROBU a.s.
v Ústí nad Labem v roce 1997

Redakční úprava: Ludmila Mészárosová

Sazba a litografie: Zdeněk Bureš
Obálka: Pavel Mészáros
Tisk: D+D PRINT Praha
ISBN 80-86063-07-0

Veškerá práva vyhrazena

Výhradní distribuce:
MATA - velkoobchod knihami, Lublaňská 34, 120 00 Praha 2
tel./fax: 0 2 / 2 9 1 925