C. Vrcholný středověk (11. – 13.

století)
1. Přírodní a společenská charakteristika vrcholného středověku v Evropě

Ve velké části Evropy lidská činnost teprve z prostřední, vrcholné fázi středověku nám po sobě
zanechala hojné a zřetelné stopy. Raněstředověké lidské osídlení totiž zpravidla zasahovalo jen
nejpříhodnější oblasti zejména při mořském pobřeží, v nížinách a v říčních údolích, zatímco teprve
později, zhruba od r. 1000, Evropané mnohem aktivněji pronikají do méně přístupné divočiny, aby
také ji zkultivovali a vybudovali tam soustavu svých sídel (vsí, hradů, měst, klášterů), propojených
sítí cest.

2. Vznik feudálního zřízení

a) Vztahy k půdě

Evropské barbarské národy začaly v raném středověku obdělávat půdu pomocí vícehonných
osevních systémů. Každý zemědělec rozdělil své polnosti na několik částí, jejichž využití vždy po
roce střídal. Postupně převládl systém trojhonný: dvě části polností byly osety různými druhy
plodin a třetí ležela ladem. Úlohy pozemků rotovaly v tříletých cyklech. Tím se zabránilo
jednostrannému odčerpávání živin z půdy. Lidé mohli od nynějška obdělávat jeden a týž pozemek
po mnoho generací. Tím byli ještě více připoutáni k půdě a jejich komplikované vztahy k ní se
staly základem nového společensko-ekonomického uspořádání, jež nazýváme feudalismus.
Celá společnost se rozdělila na vrstvy, které byly navzájem propojeny vztahy ochrany a služby.

b) Úloha hlavy státu

Panovník byl vlastníkem celého území státu. Část tohoto území si ponechal pro svou vlastní
potřebu, jako knížecí či královské statky. Těmi se většinou stávaly oblasti strategicky důležité:
pohraničí, obchodní křižovatky nebo revíry s těžbou drahých kovů. Obyvatelstvo panovníkových
statků muselo vykonávat různé služby, jež však měly často charakter čestného úkolu (střežení
státních hranic či obchodních cest).

Anglický královský hrad Windsor z 11. století je ve

světovém měřítku hrad nejdéle souvisle obývaný a –
po Pražském hradu – druhý nejrozlehlejší.

Větší část státu panovník propůjčil do správy a

užívání nejvýznamnějším bojovníkům, tvořícím
vojenskou družinu. Takto propůjčené pozemky se
nazývaly léno (lat. feudum nebo beneficium, český
výraz je odvozen z něm. das Lehen). Družiníci byli
zato povinni poskytnout panovníkovi na jeho žádost
radu a pomoc (consilium et auxilium), čímž se rozuměla především pomoc vojenská. Finančně i
organizačně se podíleli na budování i udržování vojska, v čele vojenských útvarů sami pod
panovníkovým vrchním velením stáli.
Léna se brzy stala dědičnými. Členové panovníkovy vojenské družiny a jejich rodiny se změnili
ve stálou společenskou vrstvu. Držení léna jí poskytovalo privilegované postavení, kterým
připomínala starořeckou aristokracii či starořímskou nobilitu. Ve středověkých souvislostech však
častěji používáme výraz šlechta (z něm. das Geschlecht = rod).
Střediskem léna bylo šlechticovo sídlo. Název sídla si členové aristokratické rodiny přidávali za
své křestní jméno jako šlechtický přídomek (šlechtický predikát). Obyčejní lidé měli jen křestní
jméno, často doplněné trefnou přezdívkou (jíž však neunikli ani někteří šlechtici). Podle šlechtického
jména bylo možné určit, odkud jeho nositel pochází (český král Jiří z Poděbrad, vojevůdci Jan Roháč
z Dubé či Albrecht z Valdštejna). Proto se o šlechtickém původu také hovoří jako o původu
urozeném. Panovník měl k držitelům lén i jednu stálou povinnost: poskytoval jim ochranu, zejména
v případě útoku jiných šlechticů, lupičů, či dokonce zahraničních mocností.

c) Šlechta a hrady

Šlechtic nakládal se svým lénem podobně jako panovníci s celou zemí. Část, kterou si ponechal,
se nazývala dominikál (panská půda). Sloužila k bezprostřední obživě obyvatel feudálova sídla a
pracovali na ní námezdní síly. Ostatní část léna se označovala jako rustikál (selská půda). Neurození
obyvatelé léna byli poddaní. Jejich naprostá většina samozřejmě žila na rustikálu. Poddaní požívali
šlechticovy ochrany, ale museli mu pravidelně (dvakrát do roka) odvádět dávky, které dnes
nazýváme feudální rentou.

V období od 11. do asi 15. století si panovníci a šlechta

stavěli jako svá sídla hrady: opevněné objekty s věžemi,
paláci a hradbami (základním stavebním materiálem byl
kámen). Pokud se hrady nacházely na obchodní cestě (často
sloužily pro její ochranu), vyrostlo pod nimi podhradí s
řemeslníky a obchodníky, ale i podhradí bylo pouhým
přívěskem feudálního sídla.

K nejlépe dochovaným českým šlechtickým hradům patří

Kost na okraji Českého ráje.

Panovník byl pro šlechtice vrchností, šlechtic byl panovníkův vazal (man). Podobně šlechtic byl
vrchností pro poddané, kteří byli jeho vazaly (many) (něm. der Mann = muž, člověk; kelt. vassus =
sluha).
Vrchnost měla nad svými many soudní pravomoc: panovník nad šlechtou a v nejvážnějších
případech či při odvolání i nad poddanými, kteří jinak podléhali pravomoci svého šlechtice.

Feudalismus se rozvinul kolem r. 1000 v Západofranské říši a postupně se rozšířil po většině

Evropy. Důležitá je skutečnost, že feudalismus neskončil se středověkem, ale vydržel do
novověku: ve střední Evropě byl zrušen až v 19. století.

Shrnutí:
Vrcholný středověk přináší do evropského vývoje nový socio-ekonomický systém
feudalismus, založený na hierarchickém společenském rozvrstvení panovník – šlechta –
poddaní. Příslušníci panovnických a šlechtických rodů představovali výrazně menšinové
privilegované urozené složky společnosti; jejich sídly byly opevněné hrady. Feudalismus prošel
různými vývojovými změnami, ale vydržel až do raného novověku. Ačkoli byl nástrojem
příkré sociální nerovnosti, byl obhajován jako všeobecně výhodné uspořádání založené na
vztazích ochrany a služby.

Otázky a úlohy:
1. Kde ve svém okolí najdete nejbližší hrad? V jakém stupni zachovalosti se nachází? Zjistěte
základní údaje o jeho historii i stavebním vývoji.
2. Které šlechtické rody působily ve vašem kraji? Zapsaly se nějak do širších dějin?

Výběr z odborné literatury: Jiří Bílý: Trojí lid. Praha 2000. Georges Duby: Tři řády. Praha
2008. Tomáš Durdík: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999 (+ 3 sv. dodatků 2002 –
2008).
 d) Šlechtické tituly a erby

Feudální společnost byla provázána složitými společenskými pravidly,

týkajícími se jejího vnitřního rozvrstvení. Vnějším výrazem této hierarchie
byly šlechtické tituly uváděné před jménem. To se týkalo samozřejmě i
panovníků, tedy hlav jednotlivých států.

Panovnické tituly: král, kníže, vévoda, hrabě (v pořadí prestiže).

Šlechta:
1. Vyšší: v Českých zemích pán (jinde i markýz, hrabě, baron), později též kníže a vévoda;
2. Nižší: rytíř, vladyka (zeman) – podle pořadí prestiže. Slovo rytíř (z něm. der Ritter = jezdec na
koni; od reiten = jezdit na koni) se používalo také jako obecné označení těžkooděného bojového
jezdce.

U panovnického dvora existovali heroldi: úředníci, kteří měli na starosti evidenci šlechtických
rodů a jejich titulů. Postupem času vznikly erby: obrazová rodová znamení, sloužící k identifikaci i
k reprezentaci svých nositelů.
Nástup na trůn se dál obřadem nazývaným korunovace, jejž prováděli nejvýznamnější
reprezentanti šlechty i duchovenstva. symbolem panovnické hodnosti bývala koruna z drahého kovu,
doprovázená dalšími atributy (kovovým žezlem i jablkem).

Nový panovnický titul pro určitý stát vznikal zpravidla na základě uznání od okolních států. Do
šlechtického stavu mohl povyšovat jiný šlechtic, a to do hodnosti o stupeň nižší, než zastával on
sám. Součástí obřadu byl slib věrnosti povyšovaného šlechtice a obřadné poklepání mečem na obě
jeho ramena (poslední dotek cizí zbraně, který přijal bez patřičné odplaty).

Král a šlechta byli od svých vazalů oslovováni Vaše Milosti, král později jako Vaše Veličenstvo.
Králové se často vyjadřovali v majestátním plurálu, odvozeném od zvyklostí v pozdním antickém
Římském císařství, kdy každý císař měl svého spoluvladaře. Král oslovoval – zejména
v korespondenci – svého šlechtice slovy Urozený věrný milý. S etiketou při oslovování poddaných si
nikdo hlavu nelámal.

e) Poddaní, feudální renta

Feudální renta, tedy platy odváděné poddanými šlechtické vrchonsti, měla trojí podobu:
1. Naturálie: podíl ze zemědělské produkce: obilí, med, pivo...);
2. Peníze: jejich význam postupně rostl, brzy se s převahou staly hlavní složkou renty.
3. Renta v úkonech: robota, tedy manuální práce (zejm. sezonní, třeba o žních) na dominikálu.
V Českých zemích se renta odváděla dvakrát ročně, na svatého Jiří (dnes 24. dubna) a na svatého
Havla (16. října).

Zprvu byl poddaný nedílnou součástí

léna. Později však poddaní uzavírali se
svým šlechticem smlouvy o tom, že si od
něj dědičně pronajímají pozemky, na
kterých již hospodařili (dědičný pronájem
půdy se nazývá pacht). Museli sice při
uzavření smlouvy složit lenní slib
poslušnosti a zaplatit určitou částku a i
nadále odvádět rentu, ale přinášelo jim to
také leckteré výhody. Smlouva jasně vymezovala výši renty, kterou tím pádem nebylo možné dále
stupňovat, např. v případě neúrody. A poddaný získával možnost volně se svým pachtem nakládat,
třeba ho přenechat někomu jinému a přestěhovat se. Takové zásady pachtu se označují jako právo
zákupní či emfyteutické.
Vždy však existovali také sedláci, kteří do žádných lenních vztahů nevstoupili. Byli tedy
svobodní (odtud např. české příjmení Svoboda). V Evropě tvořili malou menšinu, jejich podíl
stoupal pouze v odlehlých krajích, kde divoká příroda ztěžovala feudální kontrolu nad rozsáhlejším
územím (Skandinávie, Švýcarsko).

f) Role a pozice církevních institucí

Církevní instituce měly zpravidla povahu feudálních vrchností. Především se to týkalo

klášterů, biskupství a arcibiskupství. Vlastnily rozsáhlé pozemky s vesnicemi a poddanými. Ti
samozřejmě museli církvi odvádět rentu (včetně roboty).
Kněžství bylo pro neurozené muže s intelektuálními schopnostmi prakticky jedinou možností,
jak proniknout do vyšších pater společnosti. Na druhou stranu šlechtické rody se snažily udržovat
své pozemkové majetky celistvé, bez dělení např. mezi bratry, takže mnozí mladší členové
šlechtických rodů odcházeli dělat kariéru ve vojenské či diplomatické službě u královského dvora
nebo se stávali kněžími a v církvi pak zaujímali nejvlivnější hodnosti.

Všichni poddaní pak museli – bez ohledu na to, kdo byla jejich vrchnost – odvádět církvi
desátky: desetinu ze zisku na úhradu nákladů církevní správy, především farního kněžstva.

g) Berně

V případě potřeby (válka, královská svatba) museli všichni neurození obyvatelé zaplatit
panovníkovi (tedy státu) jednorázovou (tedy nepravidelnou) daň, berni.
Daně v dnešním smyslu, tedy jako stálé platby běžných pracovníků do státní pokladny na úhradu
veřejných služeb, středověk neznal.

h) Cla a mýta

Obchodníci museli za překročení hranic mezi lény platit clo (mýto). Takových hranic bylo mnoho
a množství mýtních poplatků výrazně brzdilo dálkový obchod.

Shrnutí:
Kolem feudálních vztahů vznikla celá společenská kultura. Jejím dodnes populárním
projevem jsou erby – rodové, a později i státní a městské znaky. Život poddaných byl naproti
tomu zatěžován povinnostmi vůči vrchnosti: odváděná feudální renta měla 3 formy: peněžní,
naturální a úkonovou (nucenou a nehonorovanou robotu na dominikálu – půdě pod přímou
správou vrchnosti). Postavení feudální vrchnosti měly také církevní instituce; poddaní navíc
platili desátky zejména farnímu kněžstvu. Panovník v případě své potřeby vymáhla od
poddaných peněžní berně. Na hranicích mezi lény různých majitelů se platila cla a mýta. .

Otázky a úlohy:
1. Najděte ve svém okolí zobrazení erbů a zjistěte základní informace o původu a významu těchto
znaků.
2. Co víte o clech a mýtech v souvislosti s dnešní Českou republikou?

Výběr z odborné literatury: Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů. Praha 1997. Rachel
Firthová: Rytíři a jejich život. Praha 2007. Petra Klučina: Rytíři. Praha 1995.
 3. Agrární revoluce

Feudalismus vznikl kolem r. 1000 ve Franské říši. Jeho rychlé rozšíření po Evropě se dálo v
přívětivé atmosféře teplejšího malého klimatického optima (asi 1000 – asi 1250). Oteplení přineslo
podmínky pro výrazné zdokonalení zemědělství, jež po celý středověk představovalo hlavní způsob
obživy.
Orací hák (rádlo), který provázel
lidstvo od neolitu, byl většinou
nahrazen pluhem: těžší nástroj rozrýval
železnou radlicí půdu ostřeji a hlouběji
a dřevěnou (dnes kovovou) deskou
odhrnovačkou částečně převracel
rozorávanou půdu. Důkladnější orání
jednak zvýšilo pěstitelské výnosy,
jednak bylo rychlejší, a proto umožnilo
zvětšit rozlohu obdělávané půdy.
Teplejší podnebí ovlivnilo příznivě i chov domácích zvířat. Hovězí dobytek se používal
především k tahu, ale sloužil také jako zdroj mléka a posléze poskytl i maso a kůži. Hlavním
masným zvířetem však bylo prase. Dost místa se našlo i na všestranně využitelné ovce. Koně sloužili
zejména k jízdě. Všechna zvířata pak přispívala na pole hnojem.
Vyšší úrodu zajistil i již zmíněný trojhonný osevní systém a přínosem se stal také vynález
chomoutu, který dovoluje lépe využít tažnou sílu skotu nebo koní.
V Evropě se rozšířil rejstřík obilných druhů (pšenice, žito, oves, proso, ječmen), začalo
pěstování luštěnin.
Sečteno a podtrženo: díky různým vlivům vzrostla po r. 1000 velmi výrazně evropská
zemědělská produkce. Na vyšší úrovni se zopakoval jev, který známe již z eneolitu. Každá
zemědělská rodina vypěstovala zřetelně více, než mohla sama spotřebovat. Tím se uvolnil prostor
pro vznik specializovaných řemeslných oborů a pro rozvoj obchodu. Středověcí nositelé tohoto
vývoje začali obnovovat i nově zakládat města.

4. Středověká kolonizace v Evropě

Uvědomíme-li si, že slovo kolonie znamená prostě jakoukoli osadu, nepozastavíme se jistě nad
tím, že i v evropských dějinách existovala kolonizace, tedy záměrné zakládání osad. Těžiště
evropské kolonizace spočívá ve vrcholném středověku.
Vznik feudalismu totiž zvýšil zájem o zemědělskou půdu jako o zdroj zisku. Proto feudálové
usilovali o to, nahradit velké plochy lesů obdělávanými poli, samozřejmě i s vesnicemi, případně též
s městy. Pro celkový historický vývoj je středověká kolonizace důležitá především ze tří důvodů:
1. Byly kolonizovány (osídleny) pusté oblasti zalesněných hor, zejména pohraničních.
2. Osidlování mělo dvě podoby:
a) Vnitřní kolonizace: prováděli ji sami obyvatelé dotčeného státu.
b) Vnější kolonizace: prováděli ji cizinci, zpravidla pozvaní do země jejím panovníkem. Tak
vznikly zárodky některých národnostních menšin, např. Němců ve slovanských zemích, včetně
českého státu.
Obyvatelstvo provádějící kolonizaci a obývající nově založené vesnice bývalo odměňováno
odpuštěním feudální renty pro první roky života (zpravidla po 10 – 20 let) na novém působišti: tato
doba se nazývala lhůta (od slova lehký) a odtud se mnohé takové vsi nazývají Lhota (zpravidla
s rozlišujícím přívlastkem), Lhotka, Lhotice. Lhota je v České republice nejčastějším místním
jménem, v názvu ji má 452 obcí či osad.
 5. Obnova a rozvoj evropských měst
a) Řemeslo a obchod od počátku středověku

Dosud nebyla příležitost zdůraznit, že v 1. tisíciletí po Kr. zaalpská většina Evropy neznala
města. Po zániku keltské civilizace i s jejími oppidy existovala evropská města jako střediska
řemesel a obchodu jen ve Středomoří.
Naprostá většina zemědělců, žijících pochopitelně ve vesnicích, si řemeslné výrobky pro vlastní
potřebu vyráběla sama. Pravda, specializovaní řemeslníci, kterých však nebylo mnoho, se
soustřeďovali v římských pohraničních stanicích a v germánských či slovanských hradištích
(hradiště byla sídliště obehnaná valy z hlíny, dřeva i kamenů a příkopy). Ani v jednom z obou
případů však řemesla či obchod nepředstavovaly hlavní účel sídla. Římské stanice byly především
vojenskými objekty, hradiště měla kromě obranné i správní funkci a velká část jejich obyvatel se
věnovala zemědělství na přilehlých pozemcích, takže se nelišili od svých soukmenovců ve vesnicích,
rozptýlených po krajině.

b) Nová města ve vrcholném středověku

Teprve díky rozmachu zemědělství po r. 1000 dochází v zaalpské Evropě ke vzniku měst jako
svébytných center, v nichž jsou řemesla a obchod jednoznačně převládajícími živnostmi.
Významným impulsem se rovněž staly křížové výpravy proti Turkům, neboť křižáci přinesli do
svých domovů podrobné informace o úspěšných městech Středomoří.
Budování měst bylo vždy ovlivněno podmínkami v dané zemi. V následujícím textu budeme mít
na mysli samozřejmě Evropu mimo Středomoří, detailněji budeme popisovat realitu středoevropskou
a zejména českou.

Města vznikala:
a) z římských vojenských stanic (z Vindobony Vídeň, z Reginy Castra Regensburg čili Řezno),
b) z podhradí (v Českých zemích Malá Strana v Praze, Český Krumlov),
c) z trhových osad (podobaly se větší vesnici, zemědělci z okolních vsí tam přicházeli prodávat
své produkty: Třeboň, Vodňany),
d) založením na zeleném drnu (tedy na dosud neobydleném území, zpravidla se však jednalo o
sousedství nějaké starší vesnice: České Budějovice, Plzeň),
e) kolem někdejších slovanských hradišť (zřídka, protože hradiště stávala na málo přístupných
místech: Netolice).

Města zakládal:
a) panovník (města královská),
b) šlechta (města poddanská: vznikala podle vzoru královských měst, a tedy poněkud později).
V západní Evropě začala města houfně vznikat ve 12. století, ve střední Evropě zejména ve 13.
století (v Českých zemích vznikala ve 13. století především města královská, ve 14. století hlavně
města poddanská).

c) Městská práva

Zakladatelům šlo o to, aby se do města soustředilo co nejvíce řemeslníků a obchodníků a aby
jejich podnikání bylo co nejúspěšnější. K naplnění těchto záměrů vedlo udělování městských práv
(městských privilegií). Tato práva můžeme rozdělit takto:
1) Městská samospráva: Řídit městský organismus, to vyžadovalo, aby se vrchnost podělila o
své pravomoci s obyvateli města, přestože ve většině měst žily maximálně 3 tisíce lidí.
Vrchnost vždy jmenovala ve městě i ve vesnici svého zástupce. Nazýval se rychtář a působil
především jako soudní úředník (něm. der Richter = soudce). Ve vesnici svou roli zastal bez
problémů, ale ve městě potřeboval pomocníky z řad městské obce. Členy obce byli všichni
podnikatelé dlouhodobě ve městě usedlí (měšťané). Obecní reprezentanti na pomoc rychtáři se
nazývali konšelé (lat. consilium = poradní sbor) a nejčastěji jich bylo dvanáct (jako apoštolů).
Do sestavení první městské (konšelské) rady významně promlouvala vrchnost města. Radní si
pak volili na každé čtyři týdny svého předsedu, purkmistra (Bürgermeister). Rada byla - nejčastěji
po roce - střídána. O složení nové rady rozhodovali sami odstupující konšelé. Tak došlo k tomu, že
konšely se stávali jen příslušníci poměrně úzké vrstvy nejbohatších měšťanů. Tuto vrstvu nazýváme
městský patriciát. Konšelé postupně začali rozhodovat i o běžném životě města (např. o
hospodářských záležitostech), a tak současně klesal význam rychtáře, jenž byl nakonec městské radě
podřízen.
Tuto samosprávu nemůžeme srovnávat s demokratickými institucemi ani antickými ani
moderními. Do městského života však přinášela přinejmenším ovzduší účinné diskuse, která mimo
města nebyla v neurozeném prostředí nikde možná. K tomu musíme připočíst, že obyvatelé měst
neplatili feudální rentu a města sama měla postavení vrchnosti, neboť k nim byly vasalsky
připoutány některé blízké vsi. Není tedy divu, že se říkávalo: Městský vzduch osvobozuje (Die
Stadtluft macht frei).
2. Práva hospodářská, z nichž byla nejdůležitější:
a) Právo hradební: Vrchnost dovolila městu, aby se opevnilo hradbami. Obyvatelé i příchozí tak
získali záruku bezpečnosti a vrchnost potvrdila, že měšťanům důvěřuje, když jim umožnila, aby si
město obehnali zdí.
b) Právo mílové: V okruhu 1 míle kolem města nesměl nikdo provozovat řemeslnou ani
obchodní živnost (1 česká míle = 11,225 km). Toto privilegium zaručovalo měšťanům odbyt i v
okolních vsích.
c) Právo trhové: Město mělo právo pořádat pravidelné trhy a uskutečňovat k tomu potřebná
organizační opatření (údržbu a ochranu cesty, vybudování skladišť apod.).
d) Právo nuceného skladu: Pokud bylo městu uděleno takové právo, všichni obchodníci jedoucí
kolem se tam museli zastavit a nabídnout své zboží ke koupi. Tak se stávalo, že např.
českobudějovické paničky si mohly z drahých italských látek vybírat dříve a příhodněji než pražské
dámy. Troufalců, kteří se rozhodli městu vyhnout a nocovat tajně v přírodě, bylo málo: jednak lupičů
nebýval nedostatek a jednak v případě odhalení hrozila pokuta, vrcholící až zabavením celého
nákladu.
e) Právo várečné: Každý měšťan měl právo vařit pivo - samozřejmě vedle své hlavní živnosti.
Pivo ve středověku bývalo hustší a opojnější než dnes. Sloužilo jako tekutý chléb i jako tmel
sousedských debat a jeho výčep pomáhal vylepšovat rodinné příjmy zejména ve složitých časech.
Hospodářská městská práva skutečně nastartovala úspěšný rozvoj svobodného podnikání, a
přitom byla založena na přísné regulaci: obyvatelé příměstských vsí měli řemeslo i obchod zakázané,
obchodníci nemohli volně rozhodovat o místě, kde budou prodávat své zboží. Autoři těchto pravidel
ovšem věděli, že vznikající, nehotový systém nemůže být ponechán živelnému vývoji.

d) Složení městského obyvatelstva

Samostatně podnikající a zároveň kvalifikovaní (vyučení) řemeslníci stejného řemesla se ve

městě sdružovali v cech (něm. die Zeche = řád). Cech hájil zájmy svých členů. Ti se nazývali mistři
a měli také cechovní samosprávu. Cech zejména povoloval nově příchozím řemeslníkům
samostatné provozování živnosti a bděl nad kvalitou výrobků.
Mistr zaměstnával za mzdu jiné vyučené řemeslníky - tovaryše - a také nekvalifikované síly
(učedníky, služky).
 Zvláštní skupiny tvořili ti obyvatelé města, kteří díky zvláštnostem své profese nepodléhali všem
městským nařízením:
a) Kněží,
b) Vojáci,
c) Kat: žil v ústraní, často vně hradeb.
d) Židé: žili rozptýleni po celé Evropě, byli nápadní dodržováním svého náboženství i různých
zvyků. Často se věnovali peněžnictví a vynikali v něm. Křesťané se jich stranili (Židé přece vydali
Ježíše k ukřižování) a nutili je žít ve vyhrazených ulicích či čtvrtích (ghettech). Na druhou stranu
Židé byli často poddáni přímo panovníkovi, který už dohlédl na to, aby nebyla poškozena jejich
schopnost půjčovat peníze.

Ve městě žila také chudina, tedy nekvalifikovaní lidé závislí na příležitostných příjmech:
nádeníci (najímaní jen na den), služebnictvo, žebráci, invalidé, prostitutky.

e) Městečka

Kromě měst existovala ještě městečka, jimž ve srovnání s městy chyběl patřičný počet obyvatel,
široký rejstřík živností a také úplný komplex městských práv. Na konci středověku (kolem r. 1500)
bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celkem 50 měst královských, 144 měst poddanských a 456
městeček.

f) Hansa

Od 13. do 17. století existovala hansa (nazývána též "německá hansa"): hospodářský a posléze i
politický svazek asi 200 měst (zejm. německých) v blízkosti Baltského (a částečně také Severního)
moře.

g) Vzdělanost a univerzity

Města se stávala rovněž kulturními středisky.

Ve významných městech vznikaly univerzity, tedy svobodná vysoká učení. Jde o nejstarší typ
vysoké školy (pro vysokou školu je charakteristické propojení výuky s vědou). Vyučovacím
jazykem byla všude latina, což umožňovalo studentům bezproblémové vystřídání několika
univerzit, v různých zemích.
Úplná středověká univerzita se členila na 4 fakulty, které se nazývaly:
1. Artistická: vyučovalo se sedmero svobodných umění (septem artes liberales), sdružených do
trivia (gramatika, logika, rétorika) a quadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie, musika); byla
povinným prvním stupněm vysokoškolského studia pro ty, kteří chtěli postoupit na některou ze 3
dalších fakult, jimiž byly::
2. Lékařská;
3. Právnická;
4. Teologická.

Vnitřní organizace univerzity odpovídala organizaci cechu. Představený univerzitní samosprávy

- rektor - vykonával nad příslušníky univerzity i soudní pravomoc. Univerzita udělovala svým
absolventům učené hodnosti (doktor, mistr aj.). Členové univerzity byli rozděleni do národů, které
však byly definovány na územním, nikoli národnostním základě.
Nejstarší univerzita je patrně v italské Bologni (od r. 1119), druhá byla zřejmě pařížská Sorbonna
(od r. 1150). V 18. a 19. století se výrazně rozšířil počet univerzitních studijních oborů (fakult).
Z artistických fakult – postupně zakládaných i mimo vlastní univerzitu – se vyvinula gymnasia,
z artistické fakulty v rámci unvierizy se staly fakulty filozofická a přírodovědná.