Kapitola druhá

Hrad Sforziů – Lodovico il Moro a Beatrice d'Este – Vražda v katedrále – Poslední večeře –
Leonardovy vědecké vynálezy – Byron v Ambrosianě – Vlasy Lucrezie Borgie – Pavia a její universita -
Kartouza a příběh hrobky

§1
Červený cihlový hrad Sforziů stojí v ohromném náměstí, z jehož okrajů odjíždějí autobusy do tak
okouzlujících míst jako je Bergamo. Když město budovu před zhruba stoletím zdědilo, rozpadala se, ale namísto
toho, aby ji strhli jako symbol dávného útisku, což jistě mohli, obnovili hrad s tak láskyplnou péčí, že je dnes
těžké věřit, že se tam kdy odehrávalo něco dramatičtějšího než zasedání městského zastupitelstva. Když jsem
přecházel po mostě k hlavní bráně, všiml jsem si zahradníků kosících v příkopu trávu a uvnitř, kde kdysi stálo
pohromadě chlubné město plné španělských mušketýrů, jsem viděl trávníky jak v parku a květinové záhony. A
přece to pořád byl hrad, který v sedmnáctém století cestovatelé popisovali jako jednu z mocných evropských
pevností.
Jedna vysoká mramorová síň střídala druhou, restaurátorům se podařilo zlikvidovat stopy francouzské,
španělské a rakouské okupace a objevit hrad tak, jak ho znali Sforziové. Když jsem procházel těmito síněmi,
které nyní hostí městské muzeum, provázeli mě mezi nimi mluvní a dobře informovaní hlídači, kteří se na
hranících svého území zdvořile poklonili a předali mě svému krajanovi. Pro jakéhokoliv gramotného Itala by se
zdálo prakticky nemožné strávit život v muzeu a nestát se amatérským historikem nebo uměleckým kritikem a
nemohl jsem se ubránit srovnávání s některými anglickými hlídači, které jsem znal, a jejichž přesvědčení bylo
tak pevné, ž dokázali celý život vzdorovat dokonce i Britskému museu.
Jednoho z hlídačů jsem potěšil, když jsem řekl, že Francesco Sforza byl můj oblíbený condottiere. Za
odměnu mě zavedl k oknu, odkud jsme se dívali na náměstí, kde znudění francouzští lučištníci rozstříleli na kusy
jedno z největších mistrovských děl na světě. Byl to hliněný model obrovské jízdní sochy Francesca Sforzy,
kterou jeho syn Lodovico objednal u Leonarda da Vinci, aby ji vyhotovil z bronzu, ale kvůli francouzské invazi
a vpádu Ludovica Sforzy nebyla práce nikdy dokončena. Kdo by pochyboval, že by to byla nejlepší kdy
navržená jízdní socha?
Historie tohoto díla byla shodou okolností oblíbeným tématem tohoto hlídače, a když jsme se vyklonili
z okna nad náměstím, vzpomněli jsme si na nízkou míru přežití Leonardových děl. Hlídač mi řekl, že Leonardo,
kterému moc záleželo na tom, aby překonal Verrochiovu sochu Colleoniho v Benátkách a Donatellova
Gattamelatu v Padově, chtěl nejprve Francesca posadit na záda válečného hřebce vzpínajícího se v bitvě, což byl
výkon, kterého žádný sochař nebyl schopen. V Královské sbírce ve Windsoru je skica tohoto koně, ale takové
dílo působilo příliš velké problémy a Leonardův hliněný model, který byl jednou pamětihodností Milána, byl
obvyklý jdoucí kůň. Na téhle zakázce pracoval v době, kdy maloval Poslední večeři, ale po francouzském vpádu
poslal Lodovico Sforza tuny kovu shromážděného k odlití sochy svému švagrovi do Ferrary na výrobu kanonů.
Myslím, že mám pravdu, když tvrdím, že svět musel čekat skoro sto let, než byla k vidění socha člověka na
vzpínajícím se koni, a ten se dosud vzpíná, s Filipem III. Španělským v sedle, mezi květinovými záhony
královského paláce v Madridu.
„A když Francouzi obsadili tento hrad,“ řekl pobouřeně hlídač, „gaskonští lučištníci použili Leonardova
nesmrtelného koně jako terč! Barbaři takoví!“
„Jak by se vám líbilo být condottiere?“ zeptal jsem se.
„Kdybych byl chlapec,“ odpověděl, „odpověděl bych, že ano, ale teď už ne. Zažil jsem příliš mnoho
války.“ Řekl mi, že byl válečným zajatcem v Pretorii.
Být žoldnéřským kapitánem bylo v Itálii až do šestnáctého století nejrychlejší cestou ke slávě a
bohatství. Mnozí condottieri byli staří vojáci, jako třeba Angličan sir John Hawkwood, který po skončení anglo-
francouzských válek pokračoval v údolí Pádu v bitvách jako u Poitiers a Kresčaku, jen v menším měřítku. Jiní
byli Italové, rodu urozeného i prostého, a všichni, stejně jako Pistol, viděli svět jako svou ústřici, jen ji otevřít.
Vycvičili jednotku vojáků a podepsal smlouvu s kterýmkoliv městským státem na dobu trvání války, a jelikož
byl systém prolezlý korupcí, bylo možné některé přesvědčit, aby v kritický okamžik přešli k nepříteli. Proto se
cenila pověst poměrné poctivosti, a uvádí se, že touhle vzácnou ctností se měli vyznačovat právě takoví velitelé,
jako byl Hawkwood, Colleoni a Sforza. Pro nás, kteří víme, jak nebezpečná může válka být, bylo kouzlo
systému v jeho neškodnosti. Válka nebyla nikdy před tím, a rozhodně ne nikdy potom, tak bezpečná. Stačí se jen
podívat na sochy Colleoniho a Gattamelaty, aby člověk viděl, že condottieri uchovali všechnu okrasu a pompu
války a současně dělali, co mohli pro to, aby byla stejně bezpečná jako dostihy na steeplechase nebo zápas v
ragby. Nejvíce trpělo nešťastné rolnictvo mimo hrazená města, jehož domy byly ničeny a úroda a dobytek
kraden.
Cílem condottieri bylo vést válku co nejdéle a uchovávat životy svých mužů, protože velitel, který byl
tak bláhový, že o své muže v bitvě přicházel, ztrácel kapitál a hrozil mu bankrot. Systém umožňoval všechny
možné tajné dohody a obchody, a pokud bylo někdy možné nějaké vojáky označovat za sbratřené, pak to byli
condottieri. Jejich vzájemné vztahy nebyly nepodobné těm, které panují mezi moderními právními zástupci:
mohou se hlučně pohádat, a pak je vidíte, jak spolu potom obědvají. Tohoto ducha dobře vyjadřovali dva
notoričtí nepřátelé, kteří byli v soukromém životě oddanými přáteli a sepsali každý poslední vůli, v níž toho
druhého ustanovovali poručníkem své rodiny!
Síně Castello Sforzesco jsem prozkoumával s myšlenkou, že tato budova je pravděpodobně
nejokázalejším existujícím pomníkem života, jakého mohl condottiere dosáhnout. Francesco Sforza na počátku
neměl nic než svého koně, meč a rodičovskou radu, do středního věku se dokázal stát milánským vévodou a
založit jednu z velkých italských dynastií. Rada jeho otce, drsného vojáka, zněla: nikdy nemiluj ženu jiného
muže, nikdy nebij sloužícího, ale pokud bys k tomu byl nucen, okamžitě se ho zbav, a nikdy nejezdi na koni
s tvrdou tlamou.
Tak prostá rada se zdá být sotva dostatečná pro svět ničemnosti, pletich a vysoké politiky, ve kterém se
mladý Francesco ocitl. Byla to doba velkých condottieri, kdy nájemní velitelé, jako by tušili, že s krvelačnými
francouzskými armádami se blíží konec jejich svrchovanosti, udržovali Itálii ve zmatku a vřavě, poštvávali jeden
stát proti druhému, a přitom si zabírali knížectví pro sebe. Byla to samozřejmě nebezpečná hra, a dokonce i
nejzdatnější hráč mohl být docela dobře přistižen, jako třeba mocný Francesco Bussone z Carmagoly, který
jednou přijel na pozvání svých pánů do Benátek a pak byl jednoho rána spatřen mrtvý, když se pohupoval
pověšený za jednu nohu mezi sloupy na Piazzetě sv. Marka, oděný v šarlatu a s roubíkem v ústech.
Knížetem, se kterým mladý Sforza spojil svůj osud, byl poslední z Viscontiů, třetí vévoda milánský
Filippo Maria. Už jsem zmiňoval některé z jeho zvláštnosti: strach z toho, že bude spatřen, zvyk cestovat v noci
po tichých kanálech, strach z hromu, ve kterém se krčil v odhlučněné místnosti, podezíravost vůči všem, kvůli
které bylo při audienci u něj prozíravé držet se dál od okna. Nejneškodnější jedinec, který se náhodou opřel o
parapet, ze kterého by mohl dát znamení někomu stojícími dole, měl docela dobrou šanci, že ho stráž bodne
nožem. Jeho podezíravost se vztahovala z dobrého důvodu i na jeho vojenské velitele. Prohnaný paranoik věděl,
že v kariéře vojáka štěstěny nastane chvíle, když už nemůže zůstat poddaným. Nebylo divu, že se cítil jak sedící
terč. Byl poslední svého rodu, jeho jediné dítě byla nemanželská dcerka. Jmenovala se Bianca. Když byla ještě
malá, Filippo Maria jí slíbil za manželku nejednomu mocnému jedinci v naději, že se jej s nimi spojí pouta
vzájemných zájmů. Mezi hypotetickými zeti byl i Francesco Sforza. Jemu bylo jednatřicet a Biance Visconti
osm. Říká se, a je to asi pravda, že se jako náctiletá do otcova mocného a atraktivního generála romanticky
zamilovala. O devět let později, když bylo Biance sedmnáct a Francescovi čtyřicet, se vzali, a o byl tehdy
Francesco už otcem dvaadvaceti bastardů. V renesanci ovšem žádnou mladou manželku, která věděla, jak život
chodí, nijak nepřekvapovalo, že je kolem ní houf nevlastních dětí starších, než je ona sama. Manželství to mělo
být úspěšné.
Když v roce 1447 Filippo Maria zemřel, Milánští strhli hrad Viscontiů a vyhlásili republiku, která
nelehce přežíval tři roky. Nakonec občané, obklopeni nepřáteli, rádi přivítali Francesca Sforzu a Biancu Visconti
(které finančně podporoval Cosmo de Medici) jako svého čtvrtého vévodu a vévodkyni. A tak starý condottiere,
nyní vévoda, vjel jednoho dne v roce 1450 do Milána následován svým vojskem, ověšeným bochníky chleba,
protože Milán po dlouhém obléhání hladověl.
Po výstřednické vládě Viscontiů bylo možná příjemné mít vladaře, kteří utráceli s rozvahou. Bianca
měla z počátku jen čtyři dvorní dámy a Francesco jednou psal mantovskému markýzi, aby v sobotu do Milána
nejezdil, protože „protože toho dne si budou ženy mýt vlasy a vojsko musí udělat svou práci.“ Na rozdíl od
Viscontiů, kteří se krčili před svými astrology, Francesco se věštcům otevřeně posmíval a odmítal se s  nimi radit
Když bylo třeba něco provést, řekl komusi, kdo mu chtěl udělat horoskop, že zapomněl, kolikátého se narodil,
ale jeho sekretář to má jistě někde poznamenané. Byl přístupný, drsně upřímný, příjemný a měl onen dar
pamatovat si tváře a jména, který se považuje za výsadu knížat. Pamatoval si nejen jména svých starých vojáků,
ale i jejich koní, což je schopnost připisované i Hernanu Cortésovi.
Z milánského hradu byla troska. Občané se pokusili vymazat všechny vzpomínky na Viscontie. V téže
době, kdy si Francesco získával všechna srdce svou vlídností a svým vojáckým smyslem pro humor a
spravedlnost, také zaměstnával tři tisíce lidí na obnově hradu. Bylo to znamení, že na cestě je nová dynastie. On
s Biancou nikdy nebydleli tam, ale v malém paláci zvaném Corte d'Arego, který bohužel zmizel. Jak příjemný
asi musel být. Zdobili ho takoví umělci jako byl Foppa a Moretti a jedno nádvoří bylo vymalováno freskami
hrdinů starověku a jiné portréty Francescových druhů condottierů, přátel i nepřátel.
Mladá vévodkyně a její stárnoucí manžel měli velkou rodinu a on jí přenechal vzdělávání dětí.
Zaměstnala slavného, i když nepříjemného učence Filelfa, který byl v Miláně usazený už roky a on děti, dívky i
chlapce, naplnil elegantní latinou. Je zaznamenáno, že císař Fridrich III. řekl, že jednou z nejpozoruhodnějších
věcí, které v Itálii slyšel, byla uvítací řeč, kterou k němu držel Francescův prvorozený Galeazzo Maria Sforza,
jemuž bylo tehdy osm let. Vědci mají pořád ještě určité potíže s definováním počátku renesance, můžeme si ale
být jisti, že když čteme o těchto malých dětech šišlajících své hexametry před papežem či císařem, už byla
docela rozběhnutá. Člověk by se mohl domnívat, že takové události provázelo určité množství zívání, ale nebylo
tomu tak: učené malé děti vždy vyvolávaly úžas a obdiv. V dopisech domů se dosahovalo určité vysoké míry
puntičkářství, jako v případě listu psaného bezchybnou latinou jedním ze sforziovských dětí matce, ve které jí
synek sděloval, že byl sokolničit a zabil sedmdesát křepelek, dvě koroptve a bažanta a končí „aby si má paní
nemyslela, že zapomínám na svou práci, která mi přinese mnohem větší zisk než sokolničení. “ To pak člověk
přímo slyší, jak Filelfo dýchá svému žákovi na záda.
Jeden letmá pohled na tyto maličkaté učence najdeme ve Wallace Collection v Londýně. Je to dobře
známá freska připisovaná Bramantinovi a v poslední době Foppovi, „Gian Galeazzo Sforza čte Cicera“, je to
studie, která musela okouzlit a pobavit mnohé. Vidíme malého chlapce, asi tak šesti nebo sedmiletého, jak sedí
ve své učebně na tvrdé dřevěné lavici toho typu, který se ve vesnických školách užívá podnes, s otevřeným
oknem za zády jednou nožkou položenou na parapetu a smutně si čte. Poblíž leží další kniha, možná latinský
slovník. Z onoho bouřlivého období neexistuje kouzelnější pohled.
I když Francesco rád své ženě přenechal péči o rodinu, nemohl odolat otcovské výsadě stanovit určitá
pravidla chování pro svého nejstaršího syna, Galeazza Mariu, možná se vzpomínkou na radu, kterou mu v  jeho
mládí dal jeho otec. Jeho Suggerimenti di Buon Vivere mají kouzelný a odzbrojující začátek: „Galeazzo, víš, že
jsme se na tebe dosud nikdy nezlobili, ani tě ani jednou neudeřili,“ a pak stanovuje několik základních pravidel
života: musí ctít Boha a církev, být uctivý a poslušný k rodičům, zdvořilý ke všem, příjemně mluvit se
sloužícími, nikdy se nesmí rozčilovat kvůli malichernostem, musí si pěstovat smysl pro spravedlnost a
milosrdenství, nesmí dychtit po vlastnění všeho, co vidí a musí se naučit obejít bez všeho, co nemůže získat
poctivě, nesmí klamat, ani lhát, ani naslouchat pomluvám a—musí si vybírat dobré koně.
Maximy, které rodiče sepíší pro dobro svého potomstva, bývají ve světle pozdějších událostí často
smutným čtením a rodičovskému stavu také dodávají dojemný smutek či ironii, ale pokud padly Suggerimenti na
hluché uši, alespoň ukázaly svého autora jako dobrého, laskavého a prostého muže, ve které bylo, nehledě na
moc a okázalost od píky vyrostlého prince, hodně z mazaného rolnického rodu, ze kterého vzešel. Nikdo z jeho
synů, žijících v bohatším a vyspělejších světě, by jistě nenapsal tak bezelstného průvodce mladých. A takové
dokumenty, první svého druhu v renesanci, odkrývají nástup nového věku a běžné muže s naléhavou potřebou
vyjádřit své naděje, tužby a obavy.
Poslední Francescovou velkou oficiální příležitostí, pár let před jeho smrtí, byla jeho účast na
Mantovském kongresu v roce 1459, kde se Pius II. pokoušel vybídnout evropské vladaře k účasti na křížové
výpravě proti Turkům. Delegace vyplula s milánskou flotilou sedmačtyřiceti lodi, a po plavbě po proudu Pádu a
proti proudu Mincia v celé nádheře dorazila do Mantovy. Pius o Milánských ve svých Komentářích napsal, že
„nebylo vidět nikoho, jehož šaty se netřpytily zlatem nebo nezářily stříbrem,“ ale nejlepším zlatem byla rada
daná papeži právě Francescem Sforzou, že chystaná kruciáta je zastaralá a nemožná. Další mocní vyjádřil týž
názor, méně příjemně, svou nepřítomností.
Francesově smrti předcházel silný záchvat vodnatelnosti. Zemřel náhle roku 1466 ve věku pětašedesáti
let. Rozrušená Bianca vyslala posla, aby povolal zpět nejstaršího syna Galeazza Marii, který byl ve Francii.
Cestoval domů převlečen za kupce a k městu se přiblížil oděn do smutku na černém koni. U bran, kde ho čekala
deputace s vévodskými symboly, se oděl do nádherných šatů a na bílém koni vjel do zarmouceného města, aby
se ujal svého dědictví. Byl pátým vévodou milánským a bylo mu dvaadvacet.
Ty, kdo se netečně prochází velkým rudým milánským hradem a hledají, kde by jejich myšlenky
spočinuly, bude možná zajímat, že Galeazzo Maria byl prvním ze své rodiny, kdo v obnovené pevnosti bydlel.
Možná se také rádi zamyslí nad tím, že Sforziové byli, jak jsem již řekl, co povahy a temperamentu, stejní jako
Viscontiové. Jednou ze záhad lidského rozmnožování je, že silní mužové často plodí slabé syny a bystří muži
plodí hlupáky, a i když potomci Francesca Sforzii nebyli ani slabí, ani hloupí, jejich velký otec nebyl s to obdařit
je svými dobrými vlastnostmi. Krev jejich matky se ukázala silnější a místo solidních předností starého
condottiera člověk vidí prohnanost a úskočnost dřívější dynastie a také stopu viscontiovské stravaganza.
Podobnost ještě zdůraznila obnova viscontiovských jmen—Galleazo a Maria.
Když Galeazzo Maria nastoupil na vévodský stolec, jeho bratru Lodovicovi--nejzajímavějšímu členu
rodiny—bylo patnáct let. Měli ještě tři další bratry, dva bezvýznamné, a třetího Ascania, který se stal světáckým
renesančním kardinálem. Měl dům na Piazza Navona v Římě, kde se jedné z úzkých uliček, které vedou do
náměstí od jihu, stále říká Vicolo d'Ascanio. Užaslí Římané si zvykli scházet se, když slyšeli trubky oznamující
kardinálův návrat z lovu, s ohaři, lovčími a vozy zvěře. V příštích letech měl mít hlavní vliv na volbu
borgiovského papeže, Alexandra VI., a proto snad nepřekvapí zjištění, že jednou zaplatil sto dukátů za papouška,
který uměl odříkat Krédo.
Galeazzo Maria se na doporučení Ludvíka XI. oženil se švagrovou francouzského krále Bonou
Savojskou, podle milánského velvyslance mladou ženou neobyčejné krásy, v důvěrné zprávě s diplomatickou
obezřelostí ambasador dodal, že ji viděl jen zepředu. Podrobněji ji pospal Galeazzův bratr Tristano, který byl do
Francie vyslán, aby se s Bono oženil v zastoupení. „V první řadě a především,“ napsal, „se zdá, že má krásnou
postavu, dobře způsobilou k rození dětí, a pak ani její tvář není ani příliš dlouhá, ani příliš široká. Oči má krásné,
i když by mohly být tmavší, dobrý nos i ústa, krásný krk, dobré zuby a ruce a především nanejvýš jemné a
příjemné způsoby.“ Sdělil také, že po obřadu se podle obyčeje se posteli obřadně dotkl svou nohou nevěstina
stehna. Bona Savojská byla jednou z mnoha princezen své doby, které mohly být anglickou královnou, pokud by
se Edward IV. nezamiloval do Elizabeth Woodville, jednu dobu s ním dokonce byla zasnoubená.
Když Bona přicestovala do Milána, strávila s Galeazzem Maria líbánky v malém domku na ostrově
v parku, zatímco stavaři a dekoratéři pracovali na obrovském hradě. Jak byl, a je, veliký, lze posoudit ze slov
soudobého autora, který když chtěl přesněji umístit jakousi událost, řekl, že se odehrála v místnosti „na vrcholu
schodiště, po kterém se jezdí na koni.“ Bylo to vskutku krásné prostorné pozadí pro právě začínající vládu
extravagance. Milánské pokladnice opět přetékaly a člověk žasne nad vitalitou a nezdolností města, které mohlo
během svých dějin být jednu chvíli finančně v úzkých a v druhé se válelo v penězích.
Není samozřejmě fér stavět někoho do protikladu s jeho otcem, jako by oba dýchali stejné mentální
klima. Francescovým světem byl strohý svět jeho přítele Cosima de Medici, Galeazzovým světem byl svět
Lorenza Nádherného. Jmění nahromaděné pečlivými otci jejich synové utráceli. Vzduch byl plný výstřednosti a
zábavy a vévoda a vévodkyně milánští byli bohatí.
Ve florentské galerii Uffizi je portrét Galeazza Marii od Pollaiuola, který ukazuje, jak podivný to byl
muž: elegantní, štíhlý, neurotický s velkým zahnutým nosem toho druhu, kterému se říká „římský“, hluboko
vsazenýma tmavýma očima a útlýma rukama s dlouhými nervosními prsty. Po robustní zemitosti a rovnováze
jeho otce není ani stopy. Byl to zmrtvýchvstalý Visconti. Když jeho matka neočekávaně zemřela, šeptalo se, že ji
otrávil, a i když to s největší pravděpodobností nebyla pravda, vypráví taková fáma svůj vlastní příběh.
V doprovodu své mladé ženy se míhal po vévodství, oblečený v zářivých, děleně barevných šatech, které měli
Sfrozové v oblibě: jedna nohavice červená, druhá napůl bílá a modrá, kabátec ze zlatohlavu, dlouhé vlasy
splývající z ramen a poprvé od dávných dob sv. Ambrože slyšíme v Miláně o někom, kdo se věnuje hudbě a
zpěvu. Vévoda své pěvce přivezl z Flander, o kterých se v té době říkalo, že odtud pochází nejlepší hlasy a měl
velké zalíbení ve velkých a drahých orchestrech a sborech. Dochovalo se nařízení, které jeho hudebníkům
dovolalo, aby se opíjeli po libosti, vyjma ovšem koncertních večerů. Pyšnil se, že jeho dvůr byl nejnádhernější
v Evropě a jeho sokoli—další vazba na viscontiovské předky—hřadovali na sametových bidýlkách lemovaných
stříbrem a zlatem. Nádherně rozšiřoval své knihovny a dokonce podporoval tiskařské lisy v době, kdy někteří
sběratelé o mechanicky tištěnou knihu ani nezavadil pohledem. V jeho době vychází první řecká tištěná kniha:
byla Lascarisova Gramatika vydaná v roce 1476.
Jeho desetileté panování ukončila vražda. Byl to jeden z nejbláhovějších a nejnesmyslnějších zločinů
v dějinách Milána, ale je zajímavý jako renesanční zločin založený na klasickém příkladu. Mezi žáky humanisty
Cola Montany, který choval vůči vévodovi pocit křivdy, byli dva lidé špatných povah a jeden mladý fanatik,
který si o sobě myslel, že je nový Brutus. Montana tak roznítil cítění těchto tří mladých mužů, že se rozhodli
zopakovat vraždu Caesara.
Byl čas Vánoc roku 1476 a vévoda, který byl mimo Milán, se tam vracel k oslavám, pln chmurných
předtuch. Celý příběh se čte jako kapitola z dějin Viscontiů přenesená do času Sforziů. Cestou do Milána vévodu
varovala a děsila různá znamení: viděl kometu, pokoj zachvácený ohněm, přes cestu mu přelétali krkavci. Jeho
pověrečná viscontiovská krev ho varovala, aby se vrátil. On ale pokračoval dál a jeho strach rostl a nabýval
makabrózních a dramatických podob. Svůj sbor oděl do smutku, a nařídil každé ráno zpívat ranní chvály za
zemřelé. Na sváteční období to sice muselo mít mrazivý účinek, ale Vánoce uběhly vesele a Galeazzo se
obveselil natolik, že odpoledne vyrazil ven se svými sokoly. Následujícího rána se měl slavnostně účastnit
sváteční mše v kostele sv. Štěpána. Odmítl si vzít náprsní krunýř, protože v něm vypadal tlustý a namísto toho si
přes sforziovské punčochy oblékl červenou róbu lemovanou hermelínem a na hlavu nasadil hnědý sforziovský
klobouk. V lezavě studeném jitru se shromáždil obrovský dav, aby se podíval, jak vstupuje do kostela, a právě
když do kostela vcházel, slyšeli najednou, jak sbor spustil Sic transit gloria mundi. Tam čekali vrazi.
Přišli na jitřní mši, aby požádali o požehnání pro svůj podnik a prosili sv. Štěpána za odpuštění, že
v jeho kostele prolijí krev. Pod šaty z šarlatového saténu měli skryté dýky. Když vévoda procházel mezi vyslanci
Ferrary a Mantovy, jeden ze tří mužů předstoupil a poklekl, jako by chtěl předat petici. Hrál roli Tullia Cimbera.
Vévoda se zastavil a v příštím okamžiku měl v těle zabodnuté tři nože a téměř okamžitě padl mrtev. Vrazi byli
rychle dopadeni, oběšeni a rozčtvrceni a to málo, co z nich zbylo, vláčeli malí kluci mrazivými milánskými
ulicemi.
Milánský kronikář Bernardino Corio byl přítomen a vraždu viděl, uchováno bylo i doznání jednoho
z vrahů, zapsané nanejvýš dramaticky v přítomném čase. O Galeazzo Mariovi se říkaly tvrdé věci, ale byl to
inteligentní a učený vladař, možná byl po své babičce z matčiny strany trochu bláznivý, ale má tři zřejmé nároky
na to, aby zůstával v paměti. Měl nevlastní dceru, Kateřinu Sforzi, které se stala jednou z velkých amazonek
renesance, a také jednou z nejkrásnějších žen své doby. Proslula svým udržováním krásy a přála si, aby její
recepty, které se dochovaly, byly k užitku jejího pohlaví obecně známy. Dala také podnět hedvábnickému
průmyslu, když objednala pět morušovníků k vysazení na každých sto měr půdy, a ještě důležitější je, že do
Lombardie zavedla, jak se uvádí, pěstování rýže.
Vraždou Galeazza Marii začíná poslední kapitola dějin Sforziů. Ve stínech přednáškového sálu, kde
zoufalec Montano poplet hlavu svým studentům, se plížila tři století služebnosti Itálie. Ze všech dýk, které se
blýskaly Itálií, jistě žádná neotrávila budoucnost tolik, jako ty, které zabily pátého vévodu milánského. Zbývalo
jen šestnáct let, než se příběh Itálie stane příběhem cizích invazí. Je těžké pochopit, jak mohla století tragedií
spočinout na hrotech tří dýk, ale stalo se to. „Dnes zemřel mír Itálie,“ zvolal papeže Sixtus IV., když mu donesli
zprávu o vraždě. Měl pravdu.
Dědicem vévodství byl sedmiletý syn Galeazza Marii Gian Galeazzo, ten roztomilý klučík z Wallace
Collection. Jeho matka Bona Savojská byla ustanovena jeho regentkou: krásná, zářivá, bezstarostná, ale jak řekl
Philip de Commines, který ji znal: une dame de petit sens. Brzy se zakoukala do pohledného řezbáře ze své
domácnosti, kterého zasypala dary a výsadami. Její nepřátelé se rádi dívali, jak s Tassinem, tak se mladík
jmenoval, vyjíždí na milánský pilion. Nikoho to nezajímalo víc než Lodovica Sforzu il Moro, jejího švagra,
tehdy pětadvacetiletého muže s historickými příležitostmi zlého strýce. Byl to muž velkého osobního kouzla a
schopností, ale dějiny trvají na tom, že to byl ničema.
Říkali mu il Moro—mouřenín—ne proto, že by byl tmavé pleti, ale pro, že jelikož dostal jméno
Ludovico Maurus zvolil v žertovné narážce na své druhé jméno za své symboly hlavu mouřenína a morušovník.
Najímal tak maurské nebo africké sloužící, což se pak v Miláně stalo módou, a moruše se staly oblíbenou barvou
dámských šatů. Jedním z nejlepších portrétů Lodovica je oltářní obraz, prý od Zenala, v milánské Breře, který
ukazuje vytříbenější a vyspělejší verzi velkého otce, protože přímočarý humor starého vojáka nahradila dvorská
elegance, vypočítaný šarm a vlastně vše co Italové rozumí pod amabilita. Tenhle druh rozhodně nevymřel. Muže
jako býval Moro, člověk vídá vystupovat z aut s řidičem před drahými milánskými restauracemi.
Není důkazů o tom, že by zamýšlel nahradit svého mladého synovce v počátcích Tassiniho aféry, ale
když regentčin favorit začal být vévodštější než jakýkoliv vévoda a jeho milenka ho v tom podporovala, bylo mu
řečeno, že musí jít. To byl v italských dějinách nezvyklý případ, protože takoví mladíci se obvykle vyprovázeli
nožem. Tassino si to zjevně myslel taky, protože vzal radu a vážně a zmizel, a s ním i celé jmění ve špercích.
Bona prchala za ním jako šílená, ale už se nikdy nedali dohromady a ona pak žila dosti sešlým, tolerovaným
životem vyhrazeným pro takové ženy při francouzském dvoře. V této situaci převzal poručnictví svého synovce
Lodovico il Moro. Když bylo chlapci deset let, byl oděn do bílého sametu a v milánské katedrále byl korunován
jako šestý vévoda. Milující strýc stál vedle něj jako pevná věž a mladý muž Lodovicovi věnoval lásku, kterou by
mohl dát svému mrtvému otci.
V severní Itálii zatřese Osud po smrti každého velkého panovníka politickým kaleidoskopem a
mocnosti a síly se sestaví do jiného vzoru. Staří spojenci zjistí, že jsou nepřátelé, staří nepřátelé se stávají
dočasnými přáteli; mocenská rovnováha vytvořená v této době byla jemným mechanismem a na strach reagovala
stejně jako seismograf na chvění země. Během tříleté války, v níž Milán, Florencie a Neapol společně zachránily
Ferraru z úkladu Benátek a papežství, dorazil do Milána podivný člověk, génius, jehož doporučující list od
Lorenza di Medici popisoval jako vynálezce vojenských strojů, konstruktéra dělostřelectva, stavitele mostů,
projektanta kanálů, sochaře a, téměř mimochodem, jako malíře. Byl to Leonardo da Vinci, a bylo mu tehdy
třicet.
Lodovico nepotřeboval Leonardovy válečné stroje, protože válka skončila a mělo ji následovat dvanáct
nejbrilantnějších a nejvýstřednějších let v dějinách Milána. Jedním z důvodů, proč Lodovica Sforzu obdivuji, je
to, že v něm Leonardo da Vinci, s nímž nebylo zrovna snadné vyjít, našel kongeniálního zaměstnavatele a strávil
v jeho službách šestnáct let. Leonardo během té doby vedle malování svých nesmrtelných obrazů a práce na
jízdní soše Francesca Sforzy, která vešla ve známost jako „Colossus“, také projektoval stroje pro divadelní
představení, kostýmy pro maškarní plesy a dokonce turecké lázně. Populární představa o tomto nanejvýš
intelektuálním umělci, že žil životem blahobytu, vysokého postavení a elegance, se nejspíš nezakládá na pravdě.
Byl to neurčitý génius bez smyslu pro podnikání a jeden z oněch perfekcionistů, kteří nemohou nikdy nic
dokončit k vlastnímu uspokojení. Jsou-li správné předpoklady některých uměleckých kritiků, byla by zajímavá
návštěva v jeho milánském ateliéru. Mezi nedokončenými obrazy, kterým se věnuje, když má zrovna chvilku,
nebo když je hnut duchem, je Mona Lisa, Panna Maria ve skalách, Svatá Anna samotřetí, které jsou dnes
všechny v Louvru. I když se zdálo, že se denně vyplýtvány celá jmění, jeho mzda zůstávala často nevyplacená, a
mezi nejhorší plátce patřili mniši.
Když bylo mladému vévodovi Gianu Galeazzovi dvacet, oženil se s Isabelou Aragonskou, dcerou
Alfonse Kalábrijského, který Lodovica nesnášel. Mladý vévoda vyrostl v slabého, v rozkoších si libujícího
nanicovatého člověka, který klidně a rád zůstával v pozadí, pokud a dokud jeho milující strýc udělal všechnu
práci. Svatba byla jiskřivou událostí, a jak si kdosi všiml, dokonce i kuchaři bylo oblečeni do saténu a hedvábí.
Následujícího roku, 1491, se konečně rozhodl ke sňatku i za trůnem stojící Ludovico Sforza. Jeho volba padla na
starší dceru vévody ferrarského Isabellu d'Este, která už ale byla zasnoubená dědici markýze mantovského
Francescu Gonzagovi, proto mu byla nabídnuta její mladší sestra Beatrice d'Este, a on nabídku přijal. Když
člověk čte jeho historii, napadne ho, zda by dějiny Itálie nenabraly jiný směr, kdyby si místo veselé a rozesmáté
Beatrice vzal její houževnatou sestru se železnou vůlí.
Nicméně v mrazivém lednovém počasí roku 1491 vplula flotila otlučených pravidel doprovázejících
zlacený ferrarský slavnostní člun do Ticina a zakotvila v Pavii. Byla plná mladých žen, které vymazaly strázně
hladu a nemoci a nyní stály ve svých nejnádhernějších šatech a dychtivě vyhlížely kavalíry na břehu. Nejsvěžejší
mezi nimi byla samotná nevěsta Beatrice d'Este, které bylo tehdy šestnáct let. Jak rád by člověk viděl tento
příjezd a setkání Beatrice d'Este s jejím čtyřicetiletým manželem. Bylo jejím údělem zemřít o šest let později, ale
v onom krátkém období se stala jednou z nejlépe známých žen renesance.
Její život s Lodovicem opakoval v jiné době štěstí Francesca Sforzy s Biancou Visconti a byl mezi nimi
skoro stejný věkový rozdíl. Žili v době největší prosperity a nádhery, jaké kdy Milán poznal. Bohatství vévodství
bylo fantastické. Se zdaněním to bylo zjevně stejné. Milánští zlatníci byli proslulí a zbrojíří mohli, zrovna jako
za dnů Viscontiů, postavit na ulici stovky figur oděných ve zbroji, pro muže i koně, které bylo lze koupit. Všude
se stavělo. Bílá katedrála, nyní víc než kdy dřív zvláštní pozůstatek gotického věku, pomalu rostla, ale kartouza
pavijská takový architektonický anachronismus kompenzovala. Budovaly se velké kanály a vodní díla. Člověk
tehdy mohl potkat Bramanteho budujícího kupoli S Maria Delle Grazie, nebo vidět Leonarda da Vinciho, jak
črtá tváře na trhu, sní o stavbě aeroplánu, nebo se po ránu vytrácí do refektáře S Maria delle Grazie, aby přidal
pár tahů štětcem k Poslední Večeři. Uprostřed vší aktivity, pobízející architekty a umělce, kontrolující nové
zavlažovací projekty, opravující kostely, doplňující knihovny, lákající badatele na university byl Lodovico il
Moro, pracující v onom vytržení, které se občas zmocní těch, kterým život nevyhradil příliš mnoho času. Daňové
výnosy jeho malého státu měly dosahovat poloviny celkových výnosů Francie.
Jeho zalíbení a náklonnost k manželce zahrnovalo i členy její rodiny a Lodovico zařídil týdenní výměnu
pošty mezi Milánem a Mantovou, aby si jeho choť a její sestra Isabella, markýza mantovská, mohyl vyměňovat
novinky. Spolu s Beatricinými dopisy posel vezl i dárky v podobě praline, a když byla sezona, také zajíců a
zvěřiny, a vracel se s dopisy od Isabelly a darovanými pstruhy z jezera Garda. Isabella sestru považovala za
bohatou členku rodiny a někdy nedokázala bez špetky závisti porovnávat přepych, ve kterém žila v Miláně a
často prázdnou mantovskou pokladnu.
„Naše potěšení a zábavy doslova neberou konce,“ napsal Lodovico své švagrové. „Nemohu ti
vypovědět ani tisícinu vtipů a her, kterých si vévodkyně milánská a moje žena dopřává. Na venkově tráví čas
dostihy a cváláním za svými dámami v plné rychlosti, aby tak způsobily, že budou padat z koní. A teď, když
jsem zpět v Miláně, vymýšlí pořád nějaké nové formy zábavy. Včera si vyrazily v dešti pěšky, s pěti nebo šesti
svými dámami, s kusy látky nebo ručníky na hlavách, a procházely ulicemi města, aby nakoupily zásoby. Jelikož
ale není zvykem, aby ženy nosily kusy látky na hlavách, začaly se jim na ulicích některé ženy smát a mít hrubé
připomínky, načež se moje žena rozčílila a oplatila jim stejnou mincí a málem z toho byla rvačka. Nakonec
přišly domů celé zablácené a urousané, a to tedy byla podívaná!“
V dalším dopise Isabelle píše, že během pobytu v Pavii Beatrice a Isabella Aragonská zašly do
Kartouzy a strávily tam celý den. Když jim vyjel večer naproti, našel je ke svém překvapení všechny oblečené
do tureckých kostýmů.
„Tyhle převleky vymyslela moje žena,“ vysvětluje, „která všechny ty úbory udělala za jedinou noc! Zdá
se, že když se včera kolem poledne pouštěly do práce, nemohla vévodkyně milánská skrýt svůj úžas nad tím, že
moje manželka šije se stejnou vervou a energií jako nějaká stará žena. A moje žena jí řekla, že ať už dělá cokoli,
v žertu nebo vážně, ráda se do toho pouští celým srdcem a snaží se to dělat co nejlépe.“
Když téhle pozoruhodné ženě nebylo ještě ani dvacet, poslali ji, aby zastupovala svého manžela u
nejprohnanějšího a nejcyničtějšího dvora na světě, benátské Signorie. Cestovala se svou matkou, vévodkyní
ferrarskou, a s více než tisícičlenným doprovodem. Milovnici vylomenin a divošku pak bylo vidět jako klidnou,
duchapřítomnou mladou ženu, která neváhala oslovit dóžete slavnostně zasedajícího ve své radě, což byla
zkouška, ze které mnoha zkušeným ambasadorům klesala kolena. Po sedmi dnech veselí a slavností se Beatrice
se svou matkou účastnily Velké rady v Dóžecím paláci a Beatrice poslala svému muži svůj popis události.
„Uprostřed síně jsme zde našly knížete [dóžete], který sešel ze svých komnat, aby nás přivítal, “
napsala, „a doprovodil nás do tribunálu, kde jsme zasedli v našem obvyklém pořádku a Rada pak začala volit
hlasovacími lístky do dvou různých úřadů. Když to skončilo, moje matka knížeti poděkovala za všechny pocty,
které nám věnoval, a odešla. Když skončila svou řeč, udělala jsem totéž, a pak jsem se podle instrukcí, které jste
mi poslal ve svém dopise, nabídla jako dcera, která bude poslušná všech příkazy dóžete.“
Její předchozí dopisy z Benátek zní značně moderně. Popsala své prohlídky města a jeho
pamětihodností.
„Přistáli jsme u Rialta,“ napsala, „a pěšky se vydali do ulic, kterým se říká Merceria, kde jsme viděli
obchody s kořením, hedvábím a dalším zbožím, vše dobře uspořádané a ve výtečné kvalitě a velkém množství a
s velkou rozmanitostí zboží nabízeného k prodeji. A další řemesla byla také dobře vystavena, proto jsme se
neustále zastavovali, abychom si prohlédli hned tohle a pak zas támhleto a docela nás mrzelo, když jsme došli ke
sv. Marku. Zde naše trubky zazněly z lodžie před kostelem… “
O další výpravě napsala: „A když jsme chodili od krámku ke krámku, všichni se otáčeli za klenoty,
které jsem měla v sametové čapce na své hlavě a na říze vyšívané věžemi janovského přístavu a zejména za
velkými diamatem, který jsem měla na prsou. Slyšela jsem, jak si lidé mezi sebou říkali: To je žena signora
Lodovica. Podívej, jak krásné má šperky! Jak nádherné má diamanty a rubíny.“ V další listu říká Ludovicovi, jak
škádlila biskupa města Como, který si, vyčerpán obcházením památek, povzdech tak jak si v Itálii posteskává
každý turista od jeho dnů po naše: „Nohy mám celé uchozené!“
Žel smích a třpyt zlata a diamatů měl do šesti let vyhasnout. Beatrice měla dva syny, a mělo se nyní za
to, že Lodovico se zbaví chorého mladého vévody a jeho rodiny a zmocní se vévodství. Neapol si byla tak jistá,
že je tohle ve vzduchu, a tak žalostná byla Isabela Aragonská, že jižní království bylo připraveno jít do války
s Milánem na podporu vévodkyně a jeho neapolské manželky. Lodovico se cítil natolik obklopen nepřáteli, že
pozval do Itálie Francouze, aby se přihlásili o svůj dávný nárok na Neapol.
Možná doopravdy nevěřil, že přijdou, možná chtěl Neapol jen zastrašit, možná doufal, že nějak přetvoří
mocenské uspořádání, aby z toho měl prospěch. Kdo ví? Faktem je, že Francouzi přišli, vedení dvorným, ale
ošklivým trpaslíkem Karlem VIII. a v této nebezpečné chvíli Gian Galeazzo, vévoda milánský, zemřel. Má se za
to, že jej otrávil právě jeho strýc Lodovico. Většina historiků dosud věří, že tomu tak bylo. Lodovico přispěchal
do Milána a nabídl loayalitu malému synkovi zesnulého, ale rada o tom nechtěla nic slyšet. Lodovico byl
faktickým vévodou už léta a stát nyní potřeboval pevnou ruku. a ne další regentství, proto byl vyzván, aby se stal
sám vévodou. V roce 1494 se s Beatricí d'Este stali sedmým milánským vévodou a vévodkyní.
Itálii, navyklou po staletí na mírné válečnictví condottieriů, mezitím děsila zuřivost francouzské
armády. Už jen pohled na ni naháněl hrůzu. První sled tvořilo osm tisíc Švýcarů, obří lučištníci ze Skotska
připadali soudobému pozorovateli jako lidé podobní zvířatům—parevano uomini bestialit—zatímco v čele
armády pochodoval „obludný muž s nablýskaným mečem jako rožněm na opékání prasete, pak čtyři velké
bubny, na které se bubnovalo oběma rukama a doprovázely je dvoje dudy, které dělaly pekelný randál, jaký je
možné slyšet na jarmarku. Kavalerie vyvolávala děs a hrůzu: obkročmo jedoucí hřebci s přistřiženýma ušima,
artilerii netáhli volové, ale koňská spřežení, a nablýskané kanóny se pohybovaly stejně rychle jako pěchota.
Italové, kteří tolik dají na osobní vzhled, byli vyděšeni především pánem toho všeho, mužíkem v černém sametu
s obrovským nosem a ústy a nohama jako klacíky, který seděl na překrásném válečném oři.
Francouzi se zmocnili Neapole bez boje, jenže Lodovico, který převrátil kabát, proti nim sestavil ligu
států a vetřelci si svou cestu z Itálie museli vybojovat. Došlo k jediné skutečné bitvě, která trvala patnáct minut a
byla pozoruhodná především náhlou proměnou malého pokrouceného francouzského krále v hrdinu, když snad
inspirován svými předky, vyzval francouzské rytířstvo, aby s ním zemřelo a vedl je do bitvy. Italský velitel,
Francesco Gonzaga, manžel Isabelly d'Este, se zmocnil královského stanu, ve kterém byla nalezena zvláštní
směs předmětů, které s sebou monarcha té doby rád vozil na bojiště. Byla tam přílba a meč, které prý patřily
Karlu Velikému, relikviář obsahující trn z Trnové koruny, kousek Pravého Kříže, jeden z údů sv. Denise, a kniha
plná obrázků italských dam, jejichž krása přitáhla královu pozornost.
Rok poté, co Francouzi opustili Itálii (s plnou znalostí jejího bohatství a slabosti) zasadil Osud
Ludovicovi první ránu. Beatrice se roznemohla a později téže noci zemřela při porodu mrtvě narozeného dítěte.
Bylo jí pouhých dvaadvacet let. Lodovico po celé dny nikoho nepřijímal a pak je zaznamenáno, že byl nalezen,
jak leží oděn v pytlovině v temné místnosti ověšené černým sametem. Nařídil, aby Beatrice byla pohřbena před
hlavním oltářem v S Maria delle Grazie.
Když k němu byl vpuštěn ferrarský velvyslance, Ludovico se mu svěřil, že kdykoliv se v posledních
letech modlil, vždy žádal Boha, aby ho nechal zemřít prvního, jelikož ale Bůh rozhodl jinak, bude se nyní
modlit, aby mohl, pokud je možné živému člověku vidět mrtvé, aby směl znovu vidět Beatrice a mluvit s  ní.
Mnozí historikové, kteří o tomto období psali, uznávali, že tento schopný šestačtyřicetiletý vladař za mnoho
vděčil klidné a schopné hlavě své mladé choti a říkalo se, že kdyby byla stála při něm v bouřích, které se právě
sbíraly, nemusel přijít o vše, jak se mu nakonec stalo.
Následujícího roku francouzský král Karel VIII. cestou na tenisový zápas, který chtěl shlédnout, narazil
hlavou, jakkoliv byla malá, o nízký průjezd a o několik hodin později ve věku sedmadvaceti let zemřel na
krvácení do mozku. Jeho nástupcem byl Ludovicův nepřítel na život a na smrt, vévoda orleánský, který se stal
Ludvíkem XII. Jeho babičkou byla Valentina Visconti, dcera Giana Galeazza Visconti, a Ludvík, který se
považoval za pravého dědice vévodství se rozhodl s nárokem daleko předcházejícím Sforzie Lombardii
napadnout.
Ludovico zůstal opuštěný a byl nucen prchnout. Podařilo se mu krátce vrátit, ale byl zrazen
Francouzům, zrovna když stál mezi svými vojáky převlečený za švýcarského žoldnéře. Ludvík s ním neměl
žádné slitování. Byl převezen do Francie, vězněn na různých místech, nakonec v Loches. Ti, kdo navštívili
zámky na Loiře a vydali se kousek na jih od Tours, viděli šedé věže a pevnost Loches tyčící se nad řekou Indre.
Návštěvníci jsou uváděni dolů od kobek, kde kdysi skvostný Ludovico il Moro prožil poslední roky svého
života. Značka na kameni ukazuje jediné denní světlo, které kdy proniklo do jeho cely. Na zdech jsou jakési
fresky a hrubé kresby, o kterých se tvrdí, že to jsou poslední značky zanechané tím, kdo vtiskl tolik známek na
dobu, v níž žil. Jeho zajetí trvalo osm let, a když zemřel, bylo mu sedmapadesát.
Oba jeho synové se stali jeho nástupci v čele vévodství, ovšem jako loutky zahraničních vlád. Když
v roce 1353 zemřel jeho druhý syn Francesco II., vypudil Francii z Itálie císař Karel V. (který byl též králem
španělským) a Španělsko se mělo na dalších sto osmasedmdesát let stát v Miláně dominantní mocností.
Běhen prohlídky milánského hradu uslyší návštěvník matoucí seznam jmen a dat, myslím ale, že muži a
ženy, které jsem zmínil, jsou ti, jejichž triumfy a pohromy by nás měly při návštěvě míst, kde žili, zajímat nejvíc.
Náhodou jsem na hradě našel jednu žalostnou relikvii vystavenou v nelítostném světle. Bylo to poslední
Michelangelovo dílo, Pieta Rondanini, strašlivé zjevení krutého triumfu věku. Když se sochař snažil vyprostit
ony dvě postavy z kamene, bylo mu téměř devadesát, ale staré ruce již neposlouchaly mozek stále usilující o
nové cíle. „Osekával mramor, dokud nezbylo nic než kostra,“ říká John Pope Hennessey ve své Italian High
Renaissance and Baroque Sculpture: a i když je dostatečně špatné dívat se, jak se vytratila moc a sláva, ještě
horší je pomyšlení, že to stařec věděl. Vasari vypráví, jak Michelangela navštívil v Římě krátce před jeho smrtí a
jak sochař viděl, že se návštěvníkův pohled stáčí k oné žalostné skupině postav, kterou se právě zabýval. Byla
noc a Michelangelo držel lucernu „Jsem tak starý,“ řekl, „že smrt velmi často tahá za můj plášť, a jednoho dne
moje osoba padne—takhle!“ A upustil lucernu a pohroužil ateliér do tmy, aby tak Vasari již nic neviděl.

§2
Jednoho dne jsem si všiml houfu lidí před jedním kostelem a někdo mi řekl, že čekají, aby si mohli
prohlédnout Poslední Večeři Leonarda da Vinci. Trápení s postáváním ve frontě, abych se mohl podívat na
obraz, o kterém jsem věděl, že už je jen svým stínem a který jsem tolikrát viděl na reprodukcích, mě přimělo,
abych svou návštěvu odložil. Jednoho rána jsem ovšem zastavil taxík, řidiči řekl „Il Cenacolo“, zatímco on
s naprostým porozuměním pokýval hlavou, odhodil špačka cigarety a beze slova se zařadil do provozu. Napadlo
mě, že je na světě asi jen pár měst, kde můžete název slavného obrazu použít jako místopisné určení.
Přijel jsem ke kostelu S Maria delle Grazie v jejímž přilehlém refektáři Leonardo namaloval svou
slavnou fresku, nesporně jedno ze světových mistrovských děl s nejnešťastnějším osudem. Zástup ještě pořád
čekal a turnikety klapaly, zatímco jsem téměř váhavě šel zakusit něco, o čem jsem měl dojem, že skončí
zklamáním. Ocitl jsem se v ponuré síni, kde v době, kdy byla S Maria delle Grazie dominikánským klášterem,
bratří jedli. Malba pokrývá zeď na konci místnosti, takže mnichům muselo připadat, že postavy v životní
velikosti večeřící u stolu poněkud výše nad nimi, jsou pokračováním jejich hostiny. To byl samozřejmě
Leonardův záměr a když ještě síň sloužila svému účelu, musel to být jistě krásný pohled, vejít do této síně, kde
řeholníci seděli po obou stranách a převor proti stolu obsazenému Kristem a učedníky. Zástup návštěvníků stál a
šeptal, zřejmě stejně jako já překvapený, že vidí větší a mnohem méně stínový obraz, než jsem předpokládal.
Věděl jsem, že Leonardo tento obraz nenamaloval technikou fresky, ale olejovými barvami na zeď tak
vlhkou, že malba už velmi brzy začala malba praskat a loupat se a v posledních letech byla v tak zoufalém stavu,
že ve snaze zachovat ji suchou, byla zeď vyhřívána. Restaurátoři malbu století za stoletím upravovali, až se
z originálu nejspíš dochovalo jen velmi málo. Naprosto zkázu pak mohla v srpnu 1943 způsobit bomba při náletu
na Milán, která zničila střechu refektáře a jednu ze stěn, ale ne obraz. V refektáři visí fotografie chaotické scény
po dopadu bomby. Když poslední v dlouhé řadě restaurátorů odstranili pytle s pískem, našli Leonardovo
mistrovské dílo pokryté silnou vrstvou plísně. V roce 1947 vědečtí experti pod dozorem vládní komise Poslední
Večeři restaurovali a jelikož jedním z úkolů restaurátorů bylo odstranit domalby minulých dob a zachovat
každou částečku Leonardových barev, je pravděpodobné, že se dnes obraz původní podobě blíž, než po mnoho
staletí byl.
Byl jsem téměř proti své vůli ohromen. Ten obraz nelze reprodukovat. Pohlednice, ale ani celostránkové
ilustrace v knihách o umění nemohou sdělit víc než jen nejmatnější dojem, z tohoto ohromného díla, které je asi
třicet stop dlouhé a patnáct široké. I když barvy zmizely a o výrazech tváří se můžeme spíše dohadovat, jedna
věc je zcela jasná: triumfální kompozice zarámovaná jako v oceli: dvě skupiny rozrušených mužů v rytmickém
pohybu, rozdělené klidnou postavou Krista. Zapomněl jsem, že se dívám na trosku obrazu a říkal jsem si, že je
to, jako bych ho viděl v prvních měsících jeho tvoření, když jej Leonardo pomalu, kousek po kousku, formoval.
Kolik pozorování bylo v jeho díle obsaženo! Kolik asi stolů u večeří Leonardo v Miláně vystřídal, aby zachytil
všechny gesta a postoj: kolik mužů krájejících pecny chleba v hostinci, převracejících sůl nebo šeptajících něco
sousedovi asi mohlo tušit, že jejich počínání čeká nesmrtelnost?
Když u něj vévoda Lodovico objednal Poslední večeři, bylo Leonardovi třiačtyřicet a působil v Miláně
třináct let. Byla to součást vévodova plánu na povznesení S Maria delle Grazie na mausoleum Sforziů. Současně
najal Bramanteho, aby navrhl vynikající kupoli. Většina kritiků má za to, že Leonardo začal obraz malovat
v roce 1495 a dokončení nu trvalo dva roky. Při práci Leonarda často pozoroval jeden mladý novic: byl to
romanopisec Matteo Bandello, který umělce někdy vídal, jak brzy ráno přichází a stoupá na lešení.
„Od svítání do soumraku,“ napsal, „neodložil štětec, ani nepomyslel na jídlo či pití, ale bez ustání
maloval. Pak uplynuly dva, možná tři dny, kdy se obrazu ani nedotkl. Ale i tak tam strávil hodinu či dvě, díval se
na postavy, přemýšlel, převracel záležitosti v hlavě a docházel k rozhodnutí. Jak už odpovídalo jeho náladě,
vídal jsem ho, jak jde v poledne z Corte Vechio, kde pracoval na svém úžasném koni, přímo do kláštera, právě
když slunko stálo vysoko na obloze. Vyšplhal pak na lešení, namaloval pár tahů a šel zase pryč.“
O oněch dvou letech bylo samozřejmě mnoho příběhů. Nejlépe známý je ten, že když mniši viděli, že
tváře Krista a Jidáše zůstávají celé měsíce nedokončené, stěžovali si vévodovi, že se umělec opravdu nesnaží.
Leonardo odpověděl, že po celé dva roky chodí dnem i nocí do Borghetta a hledá mezi opuštěnými a zločinci
tvář, která by se hodila pro Jidáše. Pokud to bude nutné, pokračoval, použije místo toho převorův obličej!
Tento obraz obsahoval léta přemýšlení a živý je proto, protože zahrnuje život pozorovaný očima,
kterým nic neuniklo. „Když jste na vycházce,“ napsal jednou Leonardo k ponaučení mladých umělců, „dejte si
záležet na tom, abyste sledovali a zvažovali, jak se lidé staví a jednají, když mluví, hádají se, smějí, nebo
postrkují: co dělají sami, a co jejich stoupenci a přihlížející, a udělejte si o tom pár poznámek několika črtami do
malé knížky, kterou musíte vždycky nosit s sebou.“ Od věku třiceti lety („věku, kdy si průměrný velmi
zaměstnaný muž přestává dělat poznámky,“ podotýká sir Kenneth Clark) Leonardo nikdy nebyl bez svého
zápisníku, zapisoval si věci, které viděl i ty, které si představoval. Po celé dny chodil za lidmi, kteří ho zaujali, a
víme, že se si zapisoval i jejich adresy. „Giovanina, fantastická tvář, je ve špitálu sv. Kateřiny,“ zněl jeden z jeho
záznamů. Zvyky a metody géniů jsou vždy zajímavé, ale génia nelze rozebrat, abychom se podívali, jak funguje.
Žádný zápisník, ani žádné úspěchy nemohou vysvětlit onen okamžik, kdy Leonardo odmítl jako téma obrazu
ustanovení Eucharistie, ale vybral si namísto toho hrozný okamžik, kdy Ježíš řekl, „Ale hle, ruka toho, který mě
zradí, je s mou na stole.“
Krátká ulička jménem Via Zenale, téměř přímo naproti S. Maria Grazie, mě zavedla k Via S. Vittore,
kde jsem našel Museum vědy a technologie. Je to pro mě jedno z nejvíce fascinujících muzeí v Miláně. Viděl
jsem dlouhou galerii, kde byla vystavena kolová vozidla, stroje, potápěč v životní velikosti v kombinéze a
helmě, pumy, granáty, kanóny a mnoho dalších předmětů, jichž účel nebyl bezprostředně zřejmý. Byly to
vynálezy (a patřil k nim tank, ponorka a aeroplán), které zaměstnávaly mnoho času a myšlenek Leonarda da
Vinci.
Jak jsem přecházel mezi exponáty, napadlo mě, že Leonarda by tahle galerie zajímala víc než kterékoliv
z jeho maleb, protože i pro něj zůstávaly tyto vynálezy diagramy a náčrty v zápisníku a zde by viděl, jak je italští
konstruktéři a řemeslníci proměnily ve funkční modely.
Mluvíváme o Leonardově neúnavné zvědavosti, ale ta dostává nový rozměr, když stojíte před těmito
mimořádnými prorockými pohledy do světa, který měl teprve přijít, světa, v němž mohou lidé cestovat pod
vodou a vzduchem. Pro lidi Leonardovy doby to byla čirá fantasie, a kdyby jeho současník listoval stránkami
jeho zápisníku a viděl návrhy ponorky nebo létajících strojů, považoval by ho za šílence. Pro nás, kteří žijeme ve
světě specializace, kde není nezvyklé potkat ignoranta, který dokáže zvážit hvězdu, je obecný záběr Leonardova
myšlení až strašidelný. Jak by mu asi jiskřily oči, kdyby mohl vidět tuto síň, kde se jeho sny staly skutečností.
Tato síň také velmi dobře pomáhá porozumět tomu, proč jeden z největších světových malířů považoval
malování za nudu a obtíž, která ho zdržovala od tak důležitých věcí, jako byl let ptáků nebo pohyb ryb. „Jeho
myšlení pohlcovaly matematické experimenty ta úplně, že nemůže snést ani pouhý pohled na štětec,“ napsal
jeden korespondent Isbaelle d'Este po návštěvě v Leonardově ateliéru, aby vysvětlil, proč pro ni umělec
nenamaluje obraz.
Toho rána byl jediný dalším návštěvníkem muzea jeden muž, který ve mně zřejmě rozeznal krajana,
protože přišel a chtěl se podělit o své ohromení.
„Kdyby tenhle chlapík něco věděl o páře, benzínu nebo elektřině,“ řekl, „proháněli by se lidé vlaky a
motorovými vozidly už před čtyřmi staletími!“
Souhlasil jsem, že by to bylo možné: jediné, co Leonardo postrádal, byla mechanická síla.
„Jen se podívejte na tohle!“ řekl můj společník, „naprosto perfektní tank, poháněný lidskou nebo
koňskou silou!“
Leonardovo „obrněné vozidlo“ byl tank hřibového tvaru, do kterého by se vešlo několik mužů. Jezdil po
čtyřech kolech, tažený lidmi nebo koni, nesl tři kanóny a boky měl proděravělé mezerami, které jednak
umožňovaly větrání, jednak sloužily mušketýrům. Velitel stál na mohutné dřevěné plošině uprostřed a mohl
vyhlížet ven věží jako u moderního tanku a řídit pohyb a palbu vozidla. Stejně jako většina Leonardových
vynálezů nebyl nikdy vyroben: jeho nápad musel počkat na benzínový motor a housenkový pás.
Jeho kolesovému parníku nechybělo nic než parní stroj: bylo to přesně ten typ plavidla, které ještě
pamatujeme, jak křižovalo Kanál a hlučně proplouvalo kolem pobřežních měst v Kentu. Ovšem Leonardo,
protože neměl potuchy o parním pohonu, vybavil loď obrovským hodinovým strojem jako nějakou hračku.
Naprosto moderně vypadal i jeho potápěčský oblek, a stejně tak šnorchl. Vystavený byl i model dvojitého
visutého schodiště toho druhu, které dnes vídáme v moderních bytech, a také trámové mosty, říční zdymadla a
vícepruhové silnice.
Jak jsme tak procházeli museem, a vyměňovali si komentáře o těchto nádherných modelech, pokusil
jsem se svého společníka „zařadit“, ale moc mi to nešlo. Zprvu jsem myslel, že by to mohl být nějaký umělecký
kritik, ale vyzařoval z něj dojem zámožnost, který se s tímhle povoláním ne vždy spojuje, pak jsem uvažoval, že
by to mohl být bohatý sběratel obrazů. To ale rozhodně nebyl, protože, když jsme došli na konec galerie, obrátil
se ke mně s ohromující poznámkou: „Co byl tenhle mimořádný člověk zač?“
Vyjádřil jsem překvapení, že neví, že si prohlížel vynálezy Leonarda da Vinci.
„To jsem v nejmenším netušil,“ odvětil. „Venku jsem viděl slova Věda a Technologie a napadlo mě, že
bych mohl vidět něco zajímavého.“
Odmlčel se, a podezíravě se na mně podíval, jako bych se ho pokoušel klamat. „Já myslel, že Leonardo
da Vinci byl malíř!“ Tónem hlasu ovšem dokázal sdělit, že da Vinci, ten konstruktér-malíř, v jeho uznání prudce
stoupl!
Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé vidět, jak na něj zapůsobí Poslední večeře, a jak jsme přecházeli
k S Maria delle Grazie, řekl mi, že je výrobce psacích a sčítacích strojů a do Milána přijel na firemní jednání.
„Bylo by velmi zajímavé, kdyby se s vámi Leonardo potkal a slyšel o vašich strojích,“ řekl jsem. „Psací
stroj, který v renesanci mohl být docela dobře vynalezen, byl kupodivu jedno z věcí, o které Leonardo nikdy
neuvažoval.“
Vešli jsme do refektáře a podívali se na Leonardovo mistrovské dílo.
„Nic z něj nezbylo,“ řekl. „Velká škoda.“
Šli jsme dál a přemýšleli, zda by byl Leonardo ochoten věk, který alespoň nám připadal nádherný,
vyměnit za naši dobu vynálezů, tak plnou věcí, které by mu dělaly radost—areoplány, vlaky, motorové vozy,
elektřinu, kamery, mikroskopy, radiopřijímače a především zkoumání atomu a dobývání vesmíru.

§3
Byron kdysi vyjádřil vůči Petrarcovi opovržení, které někdy cítí praktický člověk vůči teoretikovi.
„Petrarcu nesnáším tolik,“ napsal, „že bych nechtěl být tím mužem, který by kdy získal jeho Lauru, což by se
tomu metafysickému skuhralovi nikdy nemohlo podařit.“ A Don Juan, shrnujíc názory svého tvůrce na
manželství se ptal:
Myslíš snad, že kdyby byla Laura Petrarcovou ženou,
Že by celý život psal sonety?
Při takových Byronových názorech muselo být zábavné vidět jeho tvář, když mu při návštěvě
v Ambrosiánské knihovně v roce 1816 knihovník vnucoval největší poklad knihovny: Petrarcovu kopii Vergilia!
Jak přirozené bylo předpokládat, že to bude anglického básníka zajímat! Byron, který uměl být pěkně hrubý,
když se nudil, nemohl říct nic, protože viděl něco, co ho zajímalo víc než Vergilius, a nechtěl proto knihovníka
urazit. Šlo o kadeř blonďatých vlasů Lucrezie Borgie.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem Ambrosianu sám navštívil, předložil knihovníkovi doporučující
dopis a bylo mi řečeno, ne že by se mě někdo ptal: „Samozřejmě budete chtít vidět Petrarcovu kopii Vergiliia.“
Muž v černé zástěře se vydal poklad obstarat.
Knihovna sídlí v jednom ze starých paláců, které z ulice vypadají malé, uvnitř se ale ukáže, že jsou
obrovské a tvoří přímo labyrint vzájemně propojených místností, mramorových schodišť, a arkád kolem
vnitřních nádvoří. Čítárna je malá místnost s kupolí, ozdobená alegorickými sochami a vybavená stoly a
zastíněnými světly. Sedělo tam šest nebo sedm badatelů obklopených folianty a rukopisy, většina z  nich
ponořených do kómatu tvoření a s výrazem zoufalství, který tak dobře znají manželky spisovatelů. Scénu trochu
projasňovala mladá žena, možná americká výzkumnice, která zřejmě spěšně pročítala kurzívou psaný rukopis,
jako by četla dámský časopis o domácnosti.
Když mi Vergilia přinesli, bylo to ohromující, myslel jsem si, že ten obrovský kodex je faksimile. Pak
jsem si uvědomil, že je to originál a zdráhal jsem se obracet stránky. Když si toho všiml knihovník, zdvořile
sestoupil ze svého stupínku a obraceli jsme stránky spolu. Předpokládám, že ten Vergilius má nedozírnou cenu a
musí mít, jak říkají obchodníci s knihami, přidruženou zajímavost, protože na vloženém listu Petrarca svým
velmi jemným rukopisem popsal, jak poprvé spatřil Lauru a jak se po jednadvaceti letech doslechl o její smrti.
Dobrodružství takové knihy musela být ohromující: rozmanitá nebezpečí vlastnictví během šesti a půl
století, relativní útočiště v knihovnách, hrozba války a výbojů a nebezpečí požáru. Řekl mi, že spis nejprve patřil
Petrarcovu otci, ale v roce 1326 byl ukraden poté, co se rodina usadila v Avignonu. O dvanáct let později jej
Petrarca znovu našel, nebo jej možná provinilý zloděj vrátil, nu a v každém případě od onoho dne v roce 1338 už
trvale zůstával v básníkově vlastnictví. Po Petrarcově smrti se Vergilius spolu s ostatními Petrarcovými knihami
dostal do knihovny Visconitů v Pavii, kde zůstal až do obsazení Francouzi v roce 1499, kdy prošel řadou rukou,
až jej nakonec v šestnáctém století koupil pro Ambrosianu kardinál Karel Boromejský. Ani tehdy ale nebyla
dobrodružství spisu u konce. Napoleon jej převezl do Paříže, ale v roce 1815 byl vrácen do Milána.
Nepochybně z radosti nad jejím navrácením v roce 1338 ji básník chtěl ještě více zkrášlit a přesvědčil
svého přítele, Simone Martini ze Sieny, který tehdy pracoval u papežského dvora v Avignonu, aby jej pro něj
iluminoval. Nádherná výzdoba vypadá dnes stejně čerstvě jako před více než šesti staletími: ještě hodnotnější je
ale slavný zápis, který Petratca připojil. Zde je, co napsal:
„Laura, se všemi svými vynikajícími ctnostmi, již jsem dlouho oslavoval ve svých básních, se před
mýma očima poprvé objevila v prvých letech mé mužnosti šestého dubna léta Páně 1327 v kostele sv. Kláry
v Avignonu, brzy zrána. A v témže městě a v téže hodiny primy, téhož dne, téhož měsíce dubna, ale roku 1348
zmizelo z mého dne světlo, když jsem byl zrovna náhodou ve Veroně, nevědom—žel—svého osudu. V Parmě
mě dostihla žalostná novina, v dopise mého přítele Ludwiga a to 19. května téhož roku. Její čisté, cudné a
nanejvýš krásné tělo bylo vystaveno v kostele františkánů večer hned v den její smrti. Její duše, ovšem, jsem
přesvědčen, se vrátila do nebe—jak říká Seneca o Scipiovi Africanovi—které je jejím domovem. Když jsem psal
tuto vzpomínku na svůj žal, cítil jsem jistou hořkosladkost, vybral jsem toto místo jako to, na které nejčastěji
spočine zrak, abych tak mohl rozvažovat o tom, že pro mě v tomto životě nezbývá žádné rozkoše, a abych byl
častým pohlížením na tato slova, a pomyšlením na rychlý běh let, upomínán, že je nejvyšší čas, abych se vzdálil
světu. To bude, s Boží pomocí, snadné, když uvážím marné starosti mého dřívějšího života, prázdnotu naději a
mimořádné problémy.“
Otázka Laury—byla to žena skutečná nebo imaginární?—byla v šestnáctém století tak zajímavá, že dva
nadšení Petrarcovci otevřeli hrobku v Avignonu a tvrdili, že našli její kostru a olověnou schránku s Petrarcovým
sonetem, ale velký expert té doby, kardinál Bembo, báseň odmítl jako padělek. Laura sice zůstává dál
tajemstvím, většina badatelů však věří, že šlo o Lauru de Noves, které se v roce 1325 v Avignonu vdala za
Hugha de Sade a že když ji Petrarca spatřil s jejími světlými vlasy spadajícími na ramena, byl proměněn
v básníka a jako každý středověký rytíř nebo trubadúr si ji zvolil za svou ideální dámu.
I když Byron odmítl projevit jakýkoliv zájem o ideální lásku a sonetem pohrdal („nejukňouranější,
nejděsivější, pitomě platonické kompozice“) přesto slídil Ambrosianou, aby s ještě větší sentimentalitou než
Petrarca vzdychal nad dopisy Lucrezie Borgie kardinálu Bembovi a hltal pohledy kadeř jejích světlých vlasů.
„Pokud to půjde, chci nějaké sebrat,“ svěřil se v dopise Augustě Leigh, a když se nikdo nedíval, přisvojil si
nenapravitelný sběratel relikvií a znamení lásky „jediný vlas“.
Zeptal jsem se, zda lze vlasy a korespondenci vidět, a bylo mi řečeno, že poté, co vešla Byronova
krádež ve známost, bylo rozhodnuto vlasy uložit do relikviáře, který byl vyroben v roce 1828 a nelze je již vidět,
jak je spatřil Byron, tedy s dopisy. Ty mi ale byly ihned předloženy, svázané v ovčí kůži. Je jich devět, psaných
latinsky a italsky vlastní Lucreziinou vlastní rukou, také jedna píseň ve španělštině, všechny adresované „mému
nejdražšímu M. Pietro Bembovi“, ale podobně jako mnoho žen, Lucrezia své dopisy opomíjela datovat a Bembo
data připisoval vlastní rukou. Byron si přál věřit, že to byl romantické a vášnivé episody, je ale pravděpodobné,
že to vůbec nebyla žhnoucí vyznání lásky, ale uhlazená rétorická cvičení, která měly dámy nesoucí břímě
renesanční učenosti ve zvyku psát, aby kultivovaly své mužské přátele. Vlastně, kdyby to tak Byron tušil, vztah
Bemba a Lucrezie byl zřejmě stejně platonický jako vztah Laury a Petrarcy.
Vyšel jsem o patro výš, abych se podíval na vlasy Lucrezie Borgie, které jsou nyní v  museu. Je tam
dlouhá vnější arkáda, ze které se díváte do zatuchlého nádvoří, kde mezi zakrslými keři stojí dvě sochy, jedna je
rozeznatelná jako Mazoni, z té druhé, jiskřivého mladíka v širokých kalhotách se vyklubal Shakespeare. Z této
arkády vybíhá museum, kde jsem viděl vlasy Lucrezie Borgie uložené ve skleněném relikviáři, jako by to byly
vlasy světice: jemné, světlé vlasy, jen řídká kadeř, ona památka, kterou Byron tak dobře znal. Vzpomněl jsem si,
s jakou péčí se Lucrezia o své vlasy starala a jak často byla její svatební cesta do Ferrary přerušována, aby si
mohla umýt hlavu. Relikviář je skvostný: skleněný ovál obklopují perly, z nichž visí dva krásné malé přívěšky,
na jednom je rudý borgiovský býk a na druhém orel, možná bílý orel rodu Este. Poblíž s nespojitostí, kvůli níž
jsou některá muzea tak fascinující, je pár semišových rukavic, které měl Napoleon u Waterloo.
V přilehlé místnosti jsem viděl křišťálovou schránku, v níž leží slavný Codice Atlantico, plný
prorockých a vědeckých kreseb Leonarda da Vinci, jeho skic a zápisků, spolu s doporučujícím dopisem pro
Lodovica il Mora, v němž je umělec označen za konstruktéra.
Nic mě o všem v Ambrosianě nepotěšilo tolik jako slavný profil oné okouzlující mladé ženy známý
kdysi jako Beatrice d'Este od Leonarda da Vinci a nyní jako Portrét mladé dámy od Ambroglia da Predis.
Dostala se k nám přes čtyři století a ve své mladé tváři přinesla vše, co je sladké a nevinné na dívčím věku, a i
když už experti zřejmě nemají o obraze takové mínění jako mívali, mě připadá jako nejkouzelnější a
nejdojemnější ze všech ženských tváří, které se nám dochovaly z oné jiskřivé doby, v níž žila. Znát ji musí
všichni: mladý profil, kaštanové vlasy, zachycené vzadu do jemných pásek lemovaných perlami, síťka je pak
k hlavě přichycena stuhou s drahokamy, ze které visí perla spuštěná doprostřed čela. Nos je mírně obrácený
nahoru, výraz má vážný s velmi jemným náznakem, že se kdykoliv může obrátit a usmát a pod bradou má podle
dobové módy stažených několik pramenů svých kaštanových vlasů. Znal jsem kdysi mladého muže, který si její
kolorovanou pohlednici bezpečně pronesl první světovou válkou. Představovala jeho ideu dokonalé ženské
krásy, a když jsem se podíval na originál, napadlo mě, že ten mladík neměl vůbec špatné nápady.
Ze všech žen, které to mohly být, obraz nejpravděpodobněji zachycuje Biancu, nemanželskou dceru
Lodovica il Mora a Bernardiny de Cardiss. Vesele jiskřila zářivými dny krátké Beatriciny vlády a jak Lodovico,
tak Beatrice upadli do zármutku, když zemřela pár měsíců po sňatku s Galeazzem Sanseverinem. Jak laskavý
muž jemného srdce Lodovico byl: dopis jeho bývalé milence uchovaný v milánských archivech je vzorem toho,
jak by takový civilizovaný a obtížný dopis měl vypadat:
„Třebaže nemůžeme o smrti Biancy, našeho drahého dítěte, mluvit bez nejtrpčí bolesti,“ psal, „přesto
máme za to, neb jste její matkou, že bychom vážně pochybili v našich povinnostech, pokud bychom vás o této
smutné události neinformovali vlastní rukou, jde totiž o ztrátu, která se nepodobá žádná, jež nás kdy postihla.
Včera v devět hodin ráno, když se zdálo, že se těší naprostému zdraví, přepadl ji náhle záchvat mdlob, a přes
všechno, co pro ni lékaři dělali, její stav se setrvale horšil, až v pět hodin navečer její pozemský život skončil.
Tato událost nám způsobila nanejvýš nevýslovný žal, jak kvůli ztrátě takové dcery, tak proto, že šlo o ránu
natolik náhlou a neočekávanou. Víme, že to vaším srdcem velmi otřese, ale zkoušky, které na nás jsou zde
sesílány, musíme snášet trpělivě a sklonit se před neměnnými zákony přírody. Snažně vás proto vybízíme, abyste
tuto ztrátu nesla trpělivě a udatně a ujišťujeme vás, že námi napříště nebudete milována o nic méně, než když
byla Bianca ještě naživu.“
Lodovico také napsal milánskénu arcibiskupovi s žádostí, aby jeho dcera byla pohřbena přímo za
hlavním oltářem v S Maria delle Grazie, „jelikož si nepřeji, aby byla Bianca pochována v místě, kde bych mohl
vidět její hrob.“

§4
Jakoby slatiništní krajina jižně od Milána, se svými zavlažovacími kanály a rýžovými poli, je oděná do
poklidného ne-italského kouzla. Stříbřité topoly chvějící se při nejmenším vánku dodávají krajině nádech
Holandska či Francie, a je téměř překvapivé potkávat se na silnicích nezaměnitelně latinské tváře, zbrázděné,
cihlově červené, s velkými nosy a tmavýma očima, které se nezměnily od té doby, co byly malovány jako
podoby Tří králů. Jednoho klidného letního rána jsem dvacet mil jižně od Milána dorazil do starodávného města
Pavie, hlavního města jedné z devíti lombardských provincií. Vznášel se nad ním mírný opar a staré město
nahloučené kolem řeky Ticino, kterou přetíná nezvyklý krytý most, vypadalo jak holandská krajinomalba
sedmnáctého století. Ale zrovna když jsem na to pomyslel, začal se opar zvedat a Pavia s každou vteřinou
ustupovala z Holandska a vypadala čím dál italštěji, nebo lombardštěji, až město stálo odhalené ve všech svých
odstínech hořčičné žluti a sienské hnědi, a jakoby na znamení té proměny katedrála rozhlaholila své naléhavé
katolické zvony. Setkal jsem se s přítelem, který byl pozván k přednášce na universitě a v Pavii bydlel. Hnal mě
od kostela ke kostelu, sypal na mě útržky informací jak na hladového psa, dokud jsem neodmítl požívat cokoliv
dalšího. Je to chvíle, kterou velmi dobře znají všichni cizinci v Itálii. Její architektonické, historické a umělecké
bohatství občas začne být k nesnesení a člověk závidí specialistovi, kterého zajímá jen jedno historické období
nebo dílo jednoho malíře. Je toho také k vidění a pochopení tolik, že průvodce člověka skoro přivádí k šílenství:
musí si totiž vše projít svým tempem a podle vlastního výběru.
Přišli jsme k pavijskému hradu, vystavěném Viscontii a zděděném Sforzii, obrovské stavbě s travnatým
příkopem a koncovými věžemi, které nesou rodinnou podobu milánského hradu. Právě v této budově se odehrála
proslulá svatební hostina za účasti Petrarcy či Froissarta, když si Lionel, vévoda Clarence, bral za ženu Violante
Visconti. Později to byl rovněž palác, kde Ludovico Sforza a Beatrice d'Este strávili některé ze svých
nejšťastnějších hodin.
Takové místo mělo samozřejmě i spoustu prostoru pro tragedii. V téže době tu žil žalostný šestý
milánský vévoda Gian Galeazzo Sforza. Důvěřoval svému strýci a miloval jej, trochu příliš pil a k zármutku své
rozhněvané, zklamané manželky shledával, že na život nestačí. Po dlouhém a pomalém churavění, kdy už
nakonec nemohl ani zpříma stát, na tomto hradě také zemřel, což mnohé vedlo k řečem, že byl svým strýcem
otráven. Ovšem Ludovicio měl odpor k ukrutnosti jakéhokoliv druhu, a nakolik lze říci, nebyl typem člověka,
který by zabil někoho, kdo mu důvěřoval. Na druhé straně, přeskočil syna svého synovce a stal se vévodou.
V Pavii jsem cítil, jako se mi stávalo často ve Španělsku, hrozivě tísnivou tíhu Času. Neoznačil bych ji
za nejkrásnější z italských měst, ale neviděl jsem žádné, kde bych získal větší pocit času a pohřbených měst
ležících na sobě, sahající až za Římany ke Galům. Silnice se sklání dolů, a její sklon představuje běh staletí,
k západním vratům kostela S Pietro in Ciel d'Oro. Zde mně můj přítel zavedl do krypty a ukázal mi hrob sv.
Augustina. Takové přechody z patnáctého století do pátého jsou v Itálii běžné. Jak mohl být sv. Augustin, který
zemřel při obléhání Hippa v severní Africe v roce 430, pohřben v Pavii mi přišlo trochu jako hádanka, dokud
nám to nevysvětlil kněz, která říkal, že o cestování světcových kostí něco píše.
„Když Hippo v roce 430 padlo do rukou Vandalů,“ řekl, „byli vůdčí křesťané posláni do vyhnanství na
Sardinii. Ostatky svého milovaného biskupa si s sebou vzít nesměli, nikdy ale nepřestávali doufat, že je jednoho
dne budou moci přenést. Tak se stalo až po šedesáti letech, kdy byly přenesey do sardinského Caligostra. O dvě
stě let později, když byl ostrov ovládnut Saracény, nabídl lombardský král Liuptrand nevěřícím za kosti sv.
Augustina šedesát tisíc zlatých korun. Ti nabídku více než ochotně přijali, v roce 710 ostatky vypravili do Itálie a
král je nechal pochovat v Pavii, která byla jeho hlavním městem.“
To byl stručně řečeno příběh ostatků. Truhla, do níž byly uloženy, byla čas od času otevírána, lidé
zbožně hleděli na ostatky velkého církevního Otce a čekali na vhodnou chvilku, aby si pro sebe nějakou malou
kostičku ukradli. V roce 1787 dostal patní kost vévoda parmský. Prohlížel jsem si nádherný mramorový relikviář
plný nádherně vyřezaných postaviček s černě malovanýma očima, a přemýšlel kolik nejpopulárnějšího
křesťanského konvertity asi doopravdy obsahuje.
Můj přítel mě pak spěšně odvedl na universitu, kde jsem viděl řadu důstojných nádvoří v barvě sienské
hnědi, každé s balkonem, kde se člověk mohl opřít a dívat se, jak pěkně oblečení studenti chodí z jedné
přednášky na druhou.
„Trochu podobně to mohlo vypadat v patnáctém století v Oxfordu,“ řekl můj přítel. „Malé město, žádný
dopravní ruch, a samozřejmě, žádné bicykly!“
V jednom z nádvoří jsme našli sochu Alessandra Volty, nejvýznačnějšího z profesorů university,
důstojnou postavu osmnáctého století, jejíž jméno zazní pokaždé, když kupujete žárovku.
„Uvědomujete si,“ zeptal se můj společník, „že dějiny této university sahají až do římských dob?
Později byl jedním z jejich dobrodinců Karel Veliký, a Lanfranc, který se stal arcibiskupem z Canterbury, byl
pavijským rodákem a studoval zde právo.“
Přivítal nás jeden profesor a zavedl nás do muzea, kde jsou k vidění skleněné lahve a kovové sendviče,
které Voltovi pomohly vyprodukovat první volty. Nemám potuchy, zda elektrikáři někdy podnikají pouti do
svatyň svých bohů, ale pokud ano, tak by rozhodně měli zavítat sem. Tato fantastická sbírka skleněných křivulí a
lahví, zinkových a kovových nádrží, a strojů s mosaznými knoflíky a mahagonovými klikami, jejichž účel
nedokáže nikdo vysvětlit za méně než půl hodiny, zabírá několik místností. Profesor vysvětlil první voltaickou
hromadu a mě přitom došlo, jak civilizovaní naši předkové byli. Nový zdroj energie neohrožoval existenci
lidstva, ani nepadl do ruky ničemů a násilníků. Nikdo, pokud vím, nevyhrožoval, že svět elektřinou usmrtí. Když
se dnes z atomového věku ohlížíme zpět na první hravé jiskry, jimiž elektřina oznamovala v přednáškových
síních svou přítomnost, připadají nám jako hvězda na hůlce víly kmotřičky dohlížející na Voltovy koule.
Napadlo mě, že ze všech velkých vynálezů je elektřina snad jediná, která neprobudila nějaké zlé duchy.
Prošli jsme anatomickým museem, sotva nejlepší přípravou k obědu, kde byla mezi ostatními objekty,
které jsem se velice snažil nevidět, lidská hlava, s příšerně zelenou tváří a vlasy dosud děsivě kaštanovými,
plující v nádobě oleje. Bylo mi řečeno, že je to hlava profesora anatomie, který zemřel někdy před sto lety a
odkázal své tělo studentům.
Pozvali mě k obědu do Ghislieriho koleje, kterou založil papež Pius V., původním jménem Michele
Ghislieri. Život začínal jako chudý chlapec, který věděl, jak těžké je dosáhnout dobrého vzdělání. V okamžiku,
kdy byl zvolen papežem, založil v Pavii kolej s cílem pomáhat mladým a nepříliš zámožným mužům. Naproti
koleji stojí rázná socha papeže Pia, štíhlého bělovousého asketika, který býval velkým inkvizitorem a svou žínici
si odnesl i do Vatikánu. Při veřejných obřadech chodil bos a odmítl si svůj bílý dominikánský hábit vyměnit za
rudá papežská roucha: a papežové od té doby vždy chodili v bílém. Byl papežem, který pomáhal sestavovat
flotilu, která triumfovala nad Turky u Lepanta a mimochodem také exkomunikoval Alžbětu Tudorovnu.
Kolej je vznešený mramorový palác vyprojektovaný ve stylu pozdního šestnáctého století. Rektor mi
ukázal nejlepší obrazy (Lepanto, jak jinak) a tapiserie: poté jsme vystoupali po honosném schodišti a prošli
chodbou, již po obou stranách lemovaly studentské pokoje, jejichž dveře nesly vzkazy jako „Vzbuďte mně na
desátou.“ Anglický badatel by možná pokoje na Ghislieri považoval za nádherné a postrádající „úhlednost“, což
je obvyklá anglický stížnost na italské paláce osmnáctého století. Každý z pokojů ale má tekoucí vodu, je vysoký
a prostorný a vedle postele má přívětivý stůl a pěkný výběr poliček, ale žádné rozbitá proutěná křesla a žádné
stopy po pohostinnosti. Rektor mi řekl, že nejslavnějším literátem mezi absolventy byl dramatik Goldoni, který
byl ovšem z university „vyloučen“, když v roce 1725 složil šokující satiru na dcery pavijské šlechty.
 Stovka obyvatel Ghislieri společně večeří v dlouhém bílém refektáři z devatenáctého století. Není tam
žádný vyvýšený stůl. Studenti sedí po deseti u stolu po obou stranách místnosti. Jídlo k jednotlivým stolům
roznáší číšnici v bílých bavlněných rukavicích. Ocitl jsem se u stolu s jediným anglickým badatelem v Pavii,
mladým mužem z Leedsu a nedávno z oxfordské Merton College. Řek mi, že do Pavie přijel napsat doktorskou
práci o pro něj neobvyklém rysu římské historie, ale jaký to byl mi neřekl, a já se neptal. K  obědu jsme měli
výtečné gnocchi, po nich grilovaného platýse, ovce a sýr. Na stole bylo červené a bílé víno. Oběd to byl poměrně
důstojný a formální a mě se zdálo, že mladí Italové už vypadají jako mladí doktoři, právníci a konstruktéři.

§5
Slovo Certosa v Itáli, Chartreuse ve Francii a Charterhouse v Anglii označuje kartuziánský klášter. Asi
pět mil od Pavie je jeden z vůbec nejslavnějších, Certosa di Pavia, která inspirovala svou vlastní
architektonickou literaturu. Je to v moderní Evropě docela zkušenost, ocitnout se sám s proslulou
pamětihodností, ale onoho jasného pozdního dopoledne jsem byl jediným návštěvníkem a ticho bylo o to
absolutnější, že Certosa již není obydlená.
Viděl jsem výstřední stavbu zarámovanou průchodem vstupní brány a stojící v určité vzdálenosti na
konci dlouhé široké cesty. Musel to být nejokázalejší a nejnákladnější kdy postavený klášter, Viscontiové a
Sforziové jej zahrnovali nesmírným bohatstvím v naději, že v nebi dostanou svou dividendu. A vskutku, pokud
má snad být nějaká duchovní zásluha ve zbudování kostela-paláce (a Viscontiové a Sforziové mohli peníze
utrácet pro své potřeby), pak musely hlavy rodin slyšet pár slov nebeského souhlasu. Bylo překvapivé vidět na
západním průčelí medailony dvanácti césarů bok po boku s apoštoly a příjemné všimnout si, jak pedanticky
renesance zakomponovala tógu do v zásadě vlastně gotického rámce. Každá ze čtrnácti postranních kaplí, které
lemují lodi, jsou každá sama o sobě mramorovým symposiem a krása a rozmanitost mramorů, které se podařilo
stavebníkům vydobýt ze země ve všech barvách spektra, zaostává v úžasnosti jen za umem těch, kdo je tak ladně
sestavili v brilantní harmonii.
Mě ale víc než cokoliv jiného z této nádhery zajímala hrobka Beatrice d'Este a Ludovica uprostřed
kostela. Historie tohoto monumentu je pozoruhodná. Hrobka je prázdná, a když Beatrice zemřela, byla původně
postavena před hlavním oltářem S Maria delle Grazie v Miláně. A byla tam i pohřbena, krátce před tím, než
Ludovica opustila štěstěna a on svůj život skončil ve francouzském vězení. Z důvodů, které neznám, nabídli
dominikáni ze S Marie delle Grazie hrobku k prodeji, a prakticky zadarmo ji koupili pavijští kartuziáni, kteří
zjevně měli delší paměť. Umístili ji ve svém kostele na čestném místě, ale kosti malé, šarmantní a zářivé
Beatrice se při stěhování ztratily.
Na hrobce leží postavy Beatrice a Ludovica v životní velikosti, oděné ve slavnostních šatech. Il Moro u
hrbáče Christofora Solari z Milána objednal obě postavy, třebaže on, Ludovico, byl ještě naživu. Přál si, aby
budoucí věky viděly jeho milovanou Beatricii tak, jak ji viděli její přátele a sloužící, a sochař si dal velice
záležet, aby z postavy udělal skutečný portrét. Považoval jsem to za jeden z nejpůsobivějších náhrobků, jaké
jsem kdy viděl. Tyto dvě postavy, mladá dívka a proti ní mnohem starší muž, cosi naznačují, možná romanci,
možná tragedii, která musí některé z těch, kdo nezají jejich příběh, přimět k tomu, aby do jejich tváří pohlédli se
zájmem a zvědavostí.
I když jsem věděl, že Beatrice zemřela dvaadvacetiletá, sotva jsem očekával, že bude vypadat jako
školačka. Má na sobě jedny ze svých nejnádhernějších šatů, podobně jako mnoho slavných žen, byla i ona velmi
drobné postavy a všiml jsem si, že nohy má vsunuté do dřeváků nebo to možná byly benátské střevíce
s podrážkami vysokými nejméně čtyři palce. Byla to mladá žena, jejíž smích a láska k životu udělaly z Milána
nejzářivější a nejveselejší dvůr v Evropě, a která současně dokázala poradit svému o dvacet let staršímu
manželovi. Ludovico je vyobrazen ležící po jejím boku v plné nádheře svých úspěchů, s dlouhými vlasy
splývajícími na polštář a vévodskou čapkou v rukou.
Beatricinu smrt jsem už zmínil, a znovu jsem na ni pomyslel, když jsem stál vedle její náhrobní
postavy. Napadlo mně, že by dnes možná dokázal její život zachránit student prvního ročníku medicíny. Záznam
o jejím náhlém konci je nezvykle podrobný. Byla v pokročilém stadiu těhotenství, zcela zdravá, ale pokleslá na
duchu. Večer 2. ledna 1497, snad ve snaze ji obveselit se v jejích komnatách na milánském hradu tančilo, ale
zábava náhle předčasně skončila, když Beatrice řekla, že je jí nevolno. Porodila mrtvě narozeného syna a krátce
poté sama zemřela. Lodovico ze své zatemněné místnosti diktoval listy italským dvorům.
„Moji ženu minulé noci, kolem osmé večer, postihly náhlé bolesti,“ psal. „V jedenáct hodin porodila
mrtvého syna a v půl jedné odevzdala duši Bohu. Tento krutý a předčasný konec mne naplnit trpkým a
nepopsatelným bolem, a to natolik, že bych raději sám zemřel, než bych přišel o to nejdrahocennější a
nejcennější, co ve světě mám.“ Těmito slovy sdělil zprávu o Beatricině smrti jejímu otci, vévodovi ferrarskému
Ercolovi I. a svému švagrovi, markýzovi mantovskému Francesovi Gonzagovi.
Nebyl způsobilý účastnit se jejího pohřbu, který se podle dobového zvyku konal v noci. Dvůr,
velvyslanci, a přední milánští občané, odění do velkých černých plášťů, šli ve světle tisíců pochodní za
pohřebním vozem do S Marie delle Grazie. Leonardo da Vinci tehdy pracoval na Poslední Večeři a pohřební
průvod musel vidět, možná v něm i šel. Beatriciino tělo, oblečené do jedněch z jejích nejnádhernějších šatů ze
zlatého brokátu, bylo doneseno k hlavnímu oltáři, kde na ně mezi svícemi z neběleného vosku a fialovými
závěsy čekal kardinál legát. Ludovica dva týdny po pohřbu nikdo neviděl. Jeho komnaty zůstávaly potažené
černým suknem a jedl ve stoje. Jednou za den si oblékl velký smuteční plášť a spěchal k hrobu své ženy.
Tak pochmurné události jsou v ostrém kontrastu s radovánky a jiskřivostí, které slovo renesance
evokuje. Na zdech nespočetných galerií umění vidíme, jakoby v zrcadle, jen šťastné okamžiky onoho věku, a
díváme se do očí mužů a žen, kteří jsou zjevně zamilovaní do života a snad právě proto smrt, když tyto veselé a
šťastné lidi překvapila, odhalila, že s klasickou kulturou nevstřebali dostatek stoicismu. Je jisté, že když
renesanční palác přepadl smutek, nebyla žádná snaha zachovat nehybnou tvář. Bylo obyčejně na těch, které žal
zachvátil, aby se ukryli, tak jak to udělal i Ludovico, a ti, kdo byli vpuštěni doj jejich zatemněných komnat,
vycházeli s proudy soucitných slz.
Když ve věku pětatřiceti let zemřel, urbinský vévoda Guidobaldo I., prý na dnu, byl do místnosti, kde
truchlila jeho vdova Alžběta Gonzaga, vpuštěn sekretář Isabelly d'Este. Naspsal o tom:
„Nalezl jsem jasnou paní obklopenou jejími ženami v místnosti potažené černou látkou, všemi okny
zavřenými a jedinou svící na podlaze. Seděla na žíněnce rozprostřené na podlaze, s černým závojem přes tvář a
v černé říze sahající až ke krku. Byla taková tma, že jsem ji skoro neviděl a musel jsem se k  ní nechat dovést
jako slepec za plášť. Vzala moji ruku a oba jsme začali plakat a nějakou chvíli trvalo, než mi její i moje vzlyky
dovolily mluvit…Dnes jsme spolu strávili víc než tři hodiny a přiměl jsem ji mluvit o jiných tématech, a
dokonce ji rozesmál, což se dosud nikomu nepodařilo. Prosil jsem ji, aby otevřela okenice, což si nikdo netroufl
navrhnout, a myslím, že do dvou dnů s tím bude souhlasit. Pořád jí na podlaze.“ Kdo by v té chmurné postavě
rozeznal veselou a zářivou vévodkyni zmiňovanou v Castiglionově Il Cortegiano, která se procitovala a
prousmívala tolika učenými večery v Urbinu?
Připojil se ke mně slídící průvodce a vydali jsme se do cel mnichů, pokud tak můžete nazývat příjemné
řady pokojů vystavěné z mramoru nejlepšími renesančními mistry. Každý mnich obýval samostatný byt či
mezonet obsahující ložnici a studovnu, pod nimiž byl dřevník, dílna a příjemná zahrádka. Každá „cela“ byla
obklopena zdí a ozdobným obloukem, jehož dveřmi, vybavenými otočným stolkem, mnich dostával
vegetariánská jídla, která vařili a roznášeli laičtí bratří.
Třikrát během čtyřiadvaceti hodin volal zvon mnicha do kostela na mši, na nešpory a na půlnoční
modlitbu, po setmění spěchal před rajský dvůr s lucernou. Vzpomněl jsem si na přítele, který se účastnil ranních
a večerních chval v kartuziánském klášteře a vyprávěl mi, že nikdy nezažil nic působivějšího než postavy
v kápích osvícené jen září svých luceren. Platila povinnost mlčení, která se uvolňovala jen během dvou či
tříhodinové procházky jednou týdně.
Kartuziáni jsou mezi řeholními řády výjimkou v tom, že nikdy nebyli reformováni (kartuzián by vám
řekl: nikdy reformováni, protože nikdy deformováni!) a pravidla života sestavená podle poustevníků egyptské
pouště byla stanovena sv. Brunem v horách nad Grenoblem zhruba v době, kdy Vilém Normanský vpadl do
Anglie. Velká kartouza, jak se mateřskému domu říká, stojí v nádherné horské scenérii, i když mniši byli
z Francie koncem osmnáctého století vypuzeni. Je zvláštní, že slovo Chartreuse, které v minulých století
vyvolávalo představu života v přísném odříkání, nyní většině lidí připomíná spíše družné společenské
příležitosti. Destilování proslulého zeleného a žlutého likéru je v kartuziánské historii nedávnou událostí a mniši
velké množství peněz, které vydělali, věnovali na dobročinné a zbožné účely. Od jejich vypuzení z Velké
kartouzy likér vyráběla francouzská firma, ale mniši otevřeli pálenici ve španělské Tarragoně a vyrábí, jak
přirozeně tvrdí, původní likér. Vzpomínám si, že mi jeden mnich ve Španělsku říkal, že zelená Chartreuse je
nejsilnější a nejlepší, žlutá nejoblíbenější a bílá nejméně známá.
Ve vrátnici kartouzy jsem našel starého gentlemana vládnoucího muzeu a hojným zásobám likéru
zvaného Gra-Car. Dal mi svou navštívenku, na níž jsem četl „Cavaliere Maddelina“ a řekl mi, že likér destiluje
podle starodávného mnišského receptu a sám sbírá potřebné byliny. Koupil jsem si dvě lahve Gra-Cr, bohužel
jsem je ale nechal, taková jsou už rizika cestování, neotevřené v hotelové skříni. Doufám, že někomu přišly
k chuti.
§6
Od kartouzy k piavskéhu hradu se táhne velký park zvaný Mirabello. Byla to jedna ze slavných honiteb
milánského vévody a byla obsazena jelení i další zvěří. Největším zvířetem, které tu bylo uloveno, byl brzy ráno
25. února 1525 francouzský král František I. zajatý armádou Karla V., krále španělského a císaře římského.
Okouzlující vlastností králů je být současně bláhový i smělý, a právě ty se projevily, když František I.
vedl útok v palbě vlastního dělostřelectva, bil se jako lev a byl téměř zabit a francouzská šlechta kolem něj
padala mrtvá. To byla bitva u Pavie. František strávil rok jako válečný zajatec v Madridu a brány Itálie se
Španělsku otevřely doširoka.