Kapitola jedenáctá

Věže S. Gimignana – Siena a Palio – Sienské Contrady a jejich původ – Žehnání koně – Závod –
Papežovo skotské dobrodružství – Arezzo – Vasariho dům – Madona di Carda – La Verna a sv. František –
Kamalduští poustevníci - Toskánští Improvvisatori

§1
Na kopci na údolím Elsy, na půli cesty mezi Florencií a Sienou, stojí čtrnáct věží, věží S. Gimignana.
Nepodobají se ničemu, co kdy člověk viděl. Říkat jim středověké mrakodrapy je hloupost: jsou jedinečným
výrazem rytířské společnosti ve válce se sebou samou a kupeckými cechy, dostatečné mocné na to, aby
komunitě vnutila taková směšná bojovná gesta. Tyčívaly se v každém italském středověkém městě, dokud
válečnické šlechtice, kteří je ve vzájemné rivalitě stavěli, nezkrotil městský obchodnický duch a nepřesvědčil je,
aby doslovně sestoupili na zem. Čtrnáct věží S Gimignana je poslední skupinou či trsem v Itálii a dávají člověku
představu o mimořádném vzhledu větších středověkých měst, třeba Boloni, která jich měla dvě stovky.
Věže S Gimignana jsou už dlouho turistickou atrakcí, a pokud ve městě existovaly nějaké stopy
pozdějších období, byly pečlivě odstraněny, až je člověk přesvědčen, že se tu od dvanáctého století nic
neodehrálo. Za poslední války Němci město po dva dny ostřelovali děly ráže 280 milimetrů: a ani jedna ze
čtrnácti věží se nezhroutila! Ve Spojených státech se sice objevily zprávy, že staré město s jeho poklady bylo
zcela zničeno, ale když Spojenci nakonec do S Gimignana dorazili v očekávání hromady suti, uviděli všech
čtrnáct věží stojících jak se patří v pozoru, třebaže jinak město utrpělo značné škody. Nebudu předstírat, že bych
věděl, jak se to stalo, zejména když cílem ostřelování bylo zničit předpokládaný francouzskou dělostřeleckou
pozorovatelnu v jedné z věží.
Cimbuří jsem prozkoumával za jednoho z oněch magických toskánských dnů, kdy se zdá, že člověk vidí
až do nedohledna. Díval jsem se na sever za horizont k Florencii a na východ k Arezzu, zatímco co jen o deset
mil dál trůnila Siena na svých kopcích v rytířském bdění a v onom upředeném vzduchu se zdála tak blízko, že
bych do ní dostřelil šípem, nebo možná vrhl rukavici na Campo, nebo snad zahulákal nějakou provokaci, která
by tam jasně zazněla a byla nelibě nesena. Takové myšlenky jsou ve stínu těch věží zcela přirozené.
Díval jsem se také dolů do kraje Chianti, do oné zbrázděné půdy nad horkými údolími, kde víno chutná
lépe, než kdekoliv jinde. Pijí je, když je šest měsíců staré a natahují je ze sudů, jako cider v Devonu, a když je
pijete, víte, že je jednou budete dávat do protikladu s cestováním unavenou tekutinou téhož jména v Londýně.
Ostřelování sice ušetřilo věže, ale poškodilo mnoho starých budov a fresek, jimiž je S. Gimignano
proslulé. Granát proletěl Ukřižováním od Barna da Sieny a vzal z něj s sebou asi yard, Sv. Šebestiána od
Benozzo Gozzoliho poškodila střepina, další granát proletěl Rájem od Taddea di Bartola a byly i další ztráty, ale
kdyby vám to neřekli, vůbec to nepoznáte. Ghrilandaiův Pohřeb sv. Finy naštěstí zůstal nedotčený.
Byla to jedna z oněch zvláštních dětských světic, maličký invalida ležící deset let na dřevěné posteli,
neschopná bránit se krysám. Nemohla jim uniknout, a ani v galeriích se jich nezbaví, vždycky je tam vyobrazena
v jejich doprovodu. V S. Gimignanu vám řeknou, že v noci, kdy zemřela, se kostelní zvony rozezněly samy od
sebe a když ji zdvihli z její dřevěné pohovky, zjistili, že ležela na měkkém loži z bílých fialek. Říkají také, že
fialky sv. Finy pořád kvetou mezi kameny čtrnácti věží.
Není třeba říkat, že v S Gimignanu jsou mnozí, kteří vůbec žádný problém pochopit, proč město sv.
Finy tak šťastně vyvázlo z ostřelování.

§2
Do Sieny jsem přijel asi tak den před Pailem a nemohl najít žádné ubytování. Zdálo se, že do města se
vypravil každý turista v Itálii a už jsem se chystal k návratu od Florencie, která je jen asi čtyřicet mil vzdálená,
když jsem byl představen Giuliovi.
Bylo mi řečeno, že je Žirafa, čímž se rozumí, že žije v contradě, neboli okrsku Sieny známém jako
Žirafa, a byl dokonce vlajkonošem a učitelem sbandieraty. Je to umění, myslím, že nikde jinde se neučí, vrhání
vlajky do vzduchu a jejího chytání za žerď při padání na zem. Předvádí ho dva muži, kteří si vlajky vzájemně
hážou, chytají ve vzduchu, často je roztáčejí mezi nohama a než je pak zase vyhodí, ještě jimi zamávají. Toto
umění se cvičí ve všech sedmnácti okrscích neboli contradách, do nichž je Siena rozdělena, a předvádí se dvakrát
do roka, v červenci a srpnu, při Paliu.
V Giuliovi jsem viděl štíhlého mladého Itala, s bystrým a zištným pohledem. Považoval by za smutné,
kdybych se musel vrátit do Florencie, protože dny předcházející Paliu byly tak plné zajímavostí a rozruchu. Po
zmateném odpoledni, kdy jsem potkal spoustu jeho přátel a příbuzných, byl nalezen prázdný a vybavený byt a
svolil jsem, že se tam ubytuji.
Přiznávám, že mnou ten byt hodně otřásl. Bylo to v jakési ohavné budově v jedné z nejodpudivějších ulic na
území Žirafy. Kdysi příbytek nějakého rytíře nebo kupce byl rozdělen na byty. V téměř naprosté temnotě,
připomínající edinburghské slumy, se k pochmurné podestě zdvihalo zlověstné schodiště. Ocitnout se v takovém
místě bylo pro cizince v cizím městě dosti zneklidňující. Zatímco jsem zápolil s klíči a otevíral dveře, začal jsem
přemýšlet, zda ode mě nebylo poněkud bláhové nechat se svou touhou vidět Palio přivést do takové situace.
V bytě byla tma, a když jsem otevřel dřevěné okenice, abych vpustil tu trochu světla, kterou úzká stará ulice
skýtala, obrátil jsem se, abych přehlédl neladný výjev. Byl to v téhle divošské staré budově byteček, jak se patří.
Culil se na mně v obleku na splátky, pianu s krajkovým přehozem a nepohodlným sametovým sofa. Připomínal
mi uhlazené předměstské interiéry, které tvoří manželky beefeaterů v krví potřísněných věžích londýnského
Toweru. Je úžasné, že nějaká mladá manželka dokáže vzdorovat staré budově a ovládnout ji, aby ji mohla
proměnit podle svého smýšlení. Ložnice obsahovala mosaznou letto matrimoniale a šatník plný ženského
oblečení. Jediné, co jsem mohl o tvůrci tohoto nezvyklého příbytku říct bylo, že to byla žena drobné postavy se
zalíbením v modré barvě. Už dlouho jsem toužil vidět Palio a po léta jsme poslouchal popisy od těch, kdo závod
viděli, nikdy bych si ale nepředstavil takové uvedení do něj, vlastně ani to, že takové uhlazené domečky jsou
sienským řešením problému života se středověkem.
Později toho večera jsem narazil na Giulia, který mě představil kapitánovi contrady Žirafy, který mě
uvítal jako čestného Žirafu a pozval mě na večeři v předvečer Palia.

§3
Když mluvíme o Derby myslíme tím dostihy a ne závodiště, a ve stejném smyslu se Palio, což je vlastně
cena, začalo používat pro závod. Palio ve své původní podobě bylo pallium, či plášť, z bohatého sametu nebo
brokátu, v dnešní Sieně je to hedvábný praporec s obrazem Panny Marie. Renesanční pánové vždycky mluvili o
tom, že chtějí „přinést domů Palio“, a mezi závodícími si člověk vzpomene na Francesca Gonzagu, manžela
Isabelly dEste, Lorenza Magnifica a Ceasara Borgiu. Tito mužové se buď sami účastnili, nebo posílali své koně a
žokeje na mnoho otevřených závodů pořádaných městy po celé Itálii během náboženských svátků. Nikdy jsem
neviděl dostihový kalendář renesanční Itálie, ale musel být pěkně napěchovaný.
Sienské Palio samozřejmě není vůbec dostih v pravém smyslu slova. Je to burleska s příchutí krutosti,
která ji spojuje s komickými závody italského středověku a dobovými pěstními zápasy. Takové závody se
konaly o svátcích a byly zřejmě nejpopulárnější částí zábavy. Na rozdíl od dostihů plnokrevníků, které se konaly
za městem, komické závody se běhaly v ulicích. Byly závody pro osly a býky, v Římě závodili Židé, v Miláně
prostitutky a ve Florencii staří koně, na které barvířští hoši naložili plátna, která se měla vyprat v Arnu. Byly
dokonce i závody pro koně bez jezdců. Zvířata na sobě měla uchycená bodla, která je zběsile hnala ulicemi mezi
plátěnými stěnami.
Francouzské a španělské invaze patnáctého století narušily dostihy plnokrevníků, ale s dobyvateli
dorazila nová zábava. Za Španělů začala být populární jedna forma býčích zápasů— caccia di tori—a konala se
na hlavním náměstí. Každá contrada vyslala svého býka, kterého vodili kolem s velkou obřadností a contrady
vynakládaly hodně námahy a peněz, aby vytvořily macchine, nebo jak bychom řekli my dnes, zdobený valník,
na který se mohli zápasníci s býkem uchýlit ve chvílích nebezpečí. Byl to věk slavnostních procesí a triumfů a
valníky, či alegorické vozy, byly důmyslné a nádherné. Když byly býčí zápasy v Toskánsku v roce 1590
zrušeny, zaujaly jejich místo v každoročních oslavách oživené staré burleskní závody. Aby se jim dodalo na
nádheře, uspořádaly soupeřící contrady procesí vozů, které byly velkolepějšími verzemi někdejších macchini.
Právě z těchto vozů sedmnáct sienských contrad odvozuje svá záhadná jména: želva, hlemýžď, dřevo, orel, vlna,
lastura, drak, husa, žirafa, stonožka, vlčice a dikobraz.
V pravém renesančním stylu většina vozů představovala klasické výjevy či alegorické scény. Vůz
Draka vyprávěl Cadmusův příběh. Bylo ho vidět, jak stojí, s kopím v ruce, v plátěné skalnaté krajině, jak právě
zabil draka. Když vůz předjel před tribunu, vytáhl drakovi zuby, rozhodil je kolem sebe a všude tam, kde
dopadly, se plátno roztřepalo a vyskočil ozbrojený muž. Vůz Husy představoval město Řím varované před
gotským nájezdem kapitolskými husami. Bylo vidět římské vojáky stojící kolem cimbuří, na kterém stála husa,
zatímco Otec Tiber odpočíval v rohu. Vůz Žirafy byl zlacená ohrada, kde se Mauři starali o model obří a
neobvyklé žirafy: kůže zvířete byla bílá a skvrny černé. Vůz Sovy byl alegorickým výjevem představujícím
Moudrost a Inteligenci. Jeho hlavní postavou byla Minerva trůnící mezi klasickými božstvy, zatímco před ní
kráčel hoch se stříbrnou vázou a na ní hřadovala živá sova.
Roztomilý vůz, který bych rád viděl, měla contrada Stonožky. Doprovázeli jej zahradníci v zelených
kabátcích, žlutých krátkých kalhotách a s bandalíry květin. Z jejich klobouků vlály zelené a žluté stuhy a nesli
žlutozelenomodrou vlajku (stejné barvy nosí dnes) uprostřed se zelenou stonožkou stojící na olivové ratolesti.
Tento nádherně doprovázený vůz byl zahradou v podobě schodů vedoucích k obloukovému arboretu a fontáně.
Když vůz objížděl náměstí, bylo slyšet muzikanty rozesazené na schodech, jak vyhrávají na své nástroje.
A tak by mohl člověk vzít každou contradu v Sieně a vysledovat její jméno k vozu, který byl vymyšlen
před staletími a je zajímavé pomyslet si, že barvy do nichž se contrada obléká a emblémy, které nosí, jsou
poslední živou stopou renesančních dvorských slavností, slavností, které se mimochodem staly rodiči prvních
divadelních her (masek) a baletu.
Někteří badatelé si myslí, že tyto contrady sahají až k středověkým ozbrojeným družinám, další jsou
toho názoru, že nebudou starší než renesanční a že to, podobně jako florentští festaioli, byly skupiny mužů
plánujících a organizujících výroční slavnosti. Ať už byl jejich původ jakýkoliv, je jasné, že nyní předsedají nad
velkým množstvím starodávných obyčejů. Závody o Palio sahají až ke středověkým burleskním soutěžím,
způsob, jakým se žokejové napadají pro tím účelem poskytnutým bičíkem je pozůstatkem bojového zápolení
dávných časů, zatímco kompars, velká to přehlídka středověkých kostýmů, je přímým potomkem renesance. A
vůbec nejdůležitější je, že přehlídka a závody se konají je cti Panny Marie.

§4
Byly chvíle, kdy jsem Sienu považoval za nejkrásnější město, jaké jsem v Itálii viděl, Florencii
nevyjímaje, ale porovnávat by je člověk neměl, čtrnácté století s patnáctým srovnat nemůže. Když jsem vyrazil
na venkov a podíval se zpátky k Sieně, posazené na hřbetu nad vinicemi, spatřil jsem vizi středověku, která mě
naplnila radostí. Kdyby se člověk mohl vrátit do čtrnáctého nebo patnáctého století, jak těžké by to bylo
rozhodnutí, nebo jsem si to alespoň tak myslel, když jsem procházel úzkou kopcovitou ulicí lemovanou starými
paláci, a znovu, když jsme stál v pruhované katedrále a obdivoval jemné a štíhlé Madony Lorenzettiho a Simone
Martiniho, jak se opírají o zlatá pozadí a sní o Byzanci. Byl by to skutečně problém: století sv. Kateřiny nebo
století Lorenza Magnifica?
Je to zvláštní, ale zrovna tak, jako hemžící se davy v Benátkách propůjčily vitalitu a barvy Piazettě, tak i
zástupy v Sieně, nakažené horečkou Palia, vyvolaly z minulosti vzpomínky na divoké rivality ve městě. Tyhle
zástupy si ovšem vystačily s tím, že se vměstnaly do ulic a sledovaly muže vykládají vůz plný písku po vnějším
obvodu Campa, kde se závody poběží. Procházeli se spokojeně kolem a kupovali středověkou sladkost, Pan
Forte, nebo mandlové koláčky zvané Ricciarelli, které mi připomínaly malé marcipánové koláčky sv. Terezie,
které se dělají ve španělské Avile.
Vyjma katedrály, která byla přecpaná od rána do noci, se davy držely hlavních ulic, a výtvarné galerie
byly, jak jsem zjistil, poměrně prázdné. Vůbec jsem netušil, jak se mi tam bude líbit. Zdálo se, že jsem se
najednou ocitl v jakési zvláštní slepé uličce umění, úžasné sbírce zvětšených miniatur, chcete-li vývoj knižní
ilustrace či iluminace, který jako by se pohyboval k renesanci, ale nikdy tam nedorazil. Jak dokonalé město
musela být Siena pro konservativce. Jak revoluční, ba rouhavá musela renesančním Sieňanům přijít Florencie se
svými rolnickými Madonami! Zde v Sieně, jak se sluší na vlastní město Panny Marie, je Královna nebes vždy
dámou. Nad čarovnou zemí předsedá právě tahle zahloubaná aristokratka s mandlovýma očima, někdy zasněná a
melancholická, s dítětem v náručí a svatozáří z leštěného zlata za hlavou.
Procházel jsem z místnosti do místnosti a žasl přitom nad touto krásou středověkého světa, plnou
zázraků a milosti, kde nebeské bytosti visely zavěšené ve vzduchu a jejich původ nehlásalo nic víc než to, že
jejich nohy byly v oblacích, světa, kde každá husopaska mohla potkat světce, nebo i samotnou Královnu Nebes
stojící mezi olivovníky, kde králové a královny nosili své koruny, dokonce i v posteli, svět, kde se andělé a
démoni proplétali mezi lidmi v úzkých uličkách měst se zubatými hradbami. V době, kdy Uccello a jeho
současníci zápolili s problémy perspektivy, tito malíři v jen čtyřicet mil vzdálené Sieně, pořád malovali stoly a
podlahy do kopce, malovali obráceni zády k Florencii a tváří k Ravenně.
Těšil jsem se z pohledu na sluneční svit zaplavují Campo, skvělé náměstí z klasovitých cihel. Často je
přirovnáváno k lastuře, i když já si myslím, že vypadá spíš jako otevřený vějíř. Jeho devět žeber se rozevírá do
rukojeti, tou je Palazzo Pubblico a tvoří obrovský půlkruh, každý díl je přitom divem zednické práce. Campo
bzučelo úsilím. Tesaři přidávali poslední rány kladivem na hlavní tribunu, který zakrývala spodní patra starých
paláců, nyní obchodů, zatímco muži rozprostírali šest palců písku okolo po bláznivém závodišti a přijížděly vozy
s matracemi, které měly zablokovat vstup do Via San Martino. To je Beecher`s Brook Paila. Když bez sedel
jedoucí jezdci projedou zatáčkou piazzy a cválají z kopce k této ulici, kůň neobeznámený s trasou obvykle
vběhne do Via San Martino. Slyšel jsem, že i nyní, když je vjezd zablokován hrazením a změkčen matracemi,
dochází tu často ke zlým pádům.
Pomyslel jsem si, že tu mám vzpomínku na Itálii, kterou nikdy nezapomenu, denní světlo na rudých
cihlách vysoké věže Mangia, radnice s Balzanou, bílým a černým štítem Sieny, nad každým ze špičatých
gotických oken, turisté a lidé z venkova se potulují po obrovském svazu piazzy, jeden člověk prodává sladkosti a
balonky, rozléhá se hluk bušících kladiv, po písku drkotají vozy s dřevem a matracemi a malé děvče drží červený
a žlutý balonek na provázku a dívá se na holuby pijící ve Fonte Gaia.
V roce 1297, rok poté co anglický král Edward I. ze Skotska odvezl Stone of Scone, stáli Sieňané na
této piazze a dívali se, jak dělníci začínají stavět Palazzo Pubblico. Nyní, o více než šest a půl století později,
sídlí v přízemí stále městský úřad, a když návštěvník vyjde nahoru po kamenných schodech, smí se procházet
malovanými komnatami v poschodí. Je to fantastická budova. Na rozdíl od Florencie ji nikdy žádný Vasari
neupravil na úroveň doby, nesmetl ze zdí rytíře a dámy, ani neodstranil mříže z tepaného železa či nepohodlné
zdi. Zde je prostředí, ve kterém středověká obec spravovala své záležitosti. Z Místnosti převorů se můžete
podívat dolů na Campo jak se rozevírá ke svému lemu budov a když se otočíte, budete obdivovat zdi, které byly
vyzdobené v roce 1407. zšeřelá a tajemná kaple, všude pokrytá freskami světců a hrdinů vede malovanými
oblouky do Sala del Mappamundo, i když mapa světa už dávno zmizela. Zůstává ovšem nádherný obraz,
zakázku na něj dostal od otců města Simone Martini v roce 1315, kdy se triumfálně vrátil z Avignonu, kde se
setkal s Petrarkou a Laurou a maloval fresky, které potěšily papeže. Tento obraz, který zaplňuje jednu stěnu,
vyobrazuje Naši Paní usazenou slavnostně jako královna pod baldachýnem neseným světci. I když na obraze
není žádný král nebo rytíř, skupina světeckých osob patří do světa rytířství.
Když byl v roce 1495 s Karlem VIII. v Sieně Philip de Commines, považoval město za „nejhůře
spravované v Itálii“, a vždy „rozdělené do frakcí“. Možná se díval na dvě nejslavnější fresky, namalované o sto
padesát let dřív Ambrogliem Lorenzettim, jako ilustraci rozdílu mezi dobrou a špatnou vládou a správou. I když
„Špatná vláda“ dnes vypadá velmi sešle, je snadné vidět, čím chtěla Kupecká rada oslovit své současníky těmito
dvěma obrazy. V „Dobré vládě“ sedí na trůně spravedlnost a obklopují ji postavy Velkomyslnosti, Uměřenosti,
Prozíravosti Síly a Míry, zatímco nad nimi poletuje Víra, Naděje a Láska. Vidíme nádherný pohled na Sienu,
piazzu, ulice, paláce a brány, kde muži pracují, profesor vyučuje, dívky spolu tančí, přicházejí tažní koně
obtěžkaní zbožím a na venkově za hradbami, je oráč v pilné práci na terasovaných kopcích, dělníci opečovávaní
révu a po úbočích a kopců a březích řek mezitím pobíhají šťastné lovecké družiny. Pak vidíme „Špatnou vládu“.
Na trůně sedí satanská rohatá postava s jednou nohou na černém beranu, který představuje Tyranii. Po bocích
sedí postavy Krutosti, Zrady, Podvodu, Zuřivosti, Nesváru a Falše. Nahoře ve vzduchu je Chamtivost, Pýcha a
Marnivost, dole na zemi leží svázaná spravedlnost. Neveselá krajina je obnažená, prázdná a holá: pole jsou
neobdělaná, réva neprostříhaná, muži byli povražděni a ženy znásilněny.
Pro lidi, kteří neuměli číst, musely být tyto alegorie před několika staletími obdoby, moderně řečeno,
ročního předplatného denního tisku. Pořád obstojí. Pořád jsou pravdivé, a pokud jde o jejich poselství, jako by
byly namalovány včera.
S sebou jsem si odnesl vzpomínku na rozhodného mužíčka na koni. Byl to condottiere Guidoriccio da
Fogliano, který byl roku 1326 na šest měsíců zvolen válečným kapitánem a vedl si tak dobře, že mu Siena
prodlužovala smlouvu po sedm let. Je tu vidět v plné zbroji, oblečený do dlouhého svrchního pláště
vyzdobeného svým erbem, černými diamanty a zelenými větvemi a podobně je vystrojen jeho kůň. Koně i
jezdce oživuje atmosféra rozhodného úsilí, a i když člověk může vidět jen jedno koňovo oko, je výmluvné: tento
výtečný hřebec zjevně ví, že jeho pán jede požadovat kapitulaci hrazeného města, které je vidět v pozadí. Obraz
je malý, přesto plný moci. Malá ozbrojená postava třímající svou hůl, a tak pevná v sedle, zůstává v paměti jako
jeden ze čtyř italských jezdců, všichni to byli condottieri, kteří dál sebevědomě jedou dějinami – Hawkwood ve
Florencii, Gattamelata v Padově, Colleoni v Benátkách a de Fogliano v Sieně.

§5
V době Palia v Sieně pobízí zvuk bubnů lidi, aby se k nim rozběhlí. Když se tepání bubnů rozléhá
ozvěnou starými ulicemi, paláce vypadají, jako by o tom všechno věděly a schvalovaly. Když se při takových
příležitostech rozhlédnete kolem, můžete na konci ulice krátce zahlédnout muže v rudých a žlutých těsných
kalhotách se zářivě barevnou vlajkou. Má to něco společného s Paliem, s nějakou ceremonií, která mu předchází.
Když jsem jedno odpoledne stoupal po Via de Fusari ke katedrále, zaslechl jsem víření blížících se bubnů, a
když jsem vešel na náměstí, zjistil jsem, že je plné lidí hledících stejným směrem, zatímco na schodech u
západních vrat katedrály stál sienský arcibiskup, v pluviálu a s mitrou, doprovázený klérem a pěveckým sborem.
Za pár chvil jsem spatřil báječnou podívanou. Do sluncem zalitého náměstí vyjela z temné ulice do
kopce čtveřice velkých bílých toskánských volů, zapřažených po dvou za těžkou káru. Vůz poskakoval a pomalu
se valil svou cestou po dláždění, vedle něj přitom pochodovala stráž mladých mužů v oděních z roku 1450,
s jednou nohou bílou a druhou černou, řasovanými tunikami podvázanými v pase a na hlavách měli švihácky
nasazené plstěné kloboučky. Z vozu vlály praporce a černobílá vlajka Sieny. Další mladíci se vykláněli z vozu ve
stejném úboru a hrdě zdravili kamarády v davu.
Tehdy jsem poprvé spatřil sienské Carroccio, a vlastně jakékoliv carroccio vůbec. Takže takhle
vypadaly středověké bojové vozy: trochu lepší farmářské povozy, posvěcené vozíky na slámu. Loukotě jejich
kol byly překrásně utvářeny a bočnice vozů byly malované. Ze stožárů vlála sienská zástava a v polovině stožáru
visel mosazný zvon, na který z času na čas zvonil pitoreskní pomocník tahající za provázek ke zvonu
připevněný. Když vůz předjel ke schodům, přišli k hlavám volů čtyři pacholci v hnědé pytlovině, zatímco zářivě
odění pomocníci na voze vyložili malovaný hedvábný praporec. To bylo Palio, které mělo být až do dne závodů
uloženo v katedrále. Pak byl vyložen a skupinou mužů po schodech vynesen předmět, který mně zprvu mátl.
Byla to vosková svíce vysoká pět stop, dar contrady kostelu. V tu chvíli se už zdálo, že zní všechny zvony dějin.
Kdokoliv byl někdy v nějakém katolickém kostele, obdivoval krásný obyčej, který si křesťanství vypůjčilo
z pohanství, pálit před oltáři svíce, ale nikdy mě nenapadlo, že uvidím takový oficiální dar světla kostelu, jako
byl tenhle.
Sienská katedrála připomíná jakéhosi biskupa, který si kvůli nějaké podivné nehodě, přepadení na cestě
nebo ztroskotání, musel obléci orientální kostým. Nic nemůže být křesťanštější než obrysy tohoto ušlechtilého
kostela, a nic muslimštějšího než vodorovné pruhy bílého a černého mramoru z nichž je vystavěn. Když se na
něj člověk dívá, mísí se mu vzpomínky na další katedrály s myšlenkami na Káhiru, Damašek a Cordobu, a diví
se, kde se ony neúnavné cizí pruhy v toskánských kopcích vzaly.
Zatímco bylo Palio a svíce neseno v procesí lodí kostela, uvědomil jsem si, že jsem ještě nikdy nějakou
z velkých katedrál neviděl tak plně naživu. Dnes zůstává jen nádhera církevního obřadu, člověku schází lidová
nádhera zářící heraldika, skvělost starodávných úborů. Zde v Sieně může člověk dvakrát ročně vidět jedno
z oněch nádherných divadel, které jinde už zmizely z povrchu země.
Během týdne Palia je viditelná vykládaná dlažba katedrály, která je tak drahocenná, že je po většinu
roku pod bedněním a neviditelná. Dveře v levé boční lodi vedou do proslulé knihovny, vystavěné papežem Piem
III. na paměť jeho strýce Pia II., věhlasného sienského básníka, diplomaty a nakonec papeže. Dnes se tam člověk
nechodí dívat na knihy, ale na fresky, které namaloval Pintrucchio mezi lety 1505 a 1507. Vypadají tak čerstvě a
zářivě, jako by byly namalované včera. Tahle obrázková biografie mě potěšila. Tyto fresky by se měly,
předpokládám, měly počítat mezi „dekorace“, i když Berenson pro ně má laskavé slovo: mají „nesporné kouzlo“
a odráží procesí a obřady v „kouzelné krajině“. A jaké by mohlo být vhodnější pozadí k životu velmi
zcestovalého pontifika, než tato „kouzelná krajina“, kde nejsou nikdy daleko moře a galéry a malé skalnaté
přístavy? Pia vidíme nejdříve, jak se vydává na cestu za svým štěstím jako pohledný mladík s plavými vlasy
splývajícími na ramena, pak jako spolehlivého diplomata a řečníka, později pak jako biskupa při udělování
požehnání císaři a jeho skromné nevěstě, nakonec jako papeže.
Moje oblíbená scéna ukazuje Aeneáše Silvia Piccolominiho, jak se tehdy jmenoval, při audienci
u Jakuba I. Skotského. Byla to tajná mise, na niž byl budoucí papež vyslán v roce 1435 a živě o ní pojednává
v Komentářích, které napsal v pozdějších letech svého života. Říká, že jeho loď vichřice zavála do Norska, pak ji
zahnala znovu na moře, a když byla ztracena veškerá naděje, byl vyvržen kdesi na východním pobřeží Skotska.
Muselo to být mezi North Berwickem a Dunbarem, jelikož Aeneáš, pro naplnění slibu, šel slabý, otupělý a bosý
deset mil do svatyně Naší Paní ve Whitekirk. Bylo to slavné poutní místo, jehož pramen zázračné vody byl
proslulý od roku 1294, kdy se zdejší vody napila hraběnka March prchající zraněná po bitvě u Dunbaru, a byla
uzdravena. Budoucí papež bohužel neříká, jak se dostal ke skotskému králi, jak získal nové šaty, ani zda byl král
v Edinburghu nebo Perthu.
Pintrucchio, pro kterého bylo Skotsko jenom slovo, namaloval ryze italskou scénu. Jakub I. (který
zemřel krátce po čtyřicítce) je vyobrazen jako ctihodná bělovlasá postava v hnědém šatu, s koleny pokrytými
modrým přehozem. Sedí na stupínku, ke kterému vede pás tureckého koberce. Kolem stojí zástup elegantních
poitalštěných Skotů oblečených podle renesanční módy a přes kolonádu mramorových sloupů (jaká v Jakubově
Skotsku nikdy nebyla!) vidíme řeku vinoucí se jemnou krajinou, která by mohla patřit k jezeru Maggiore.
Aeneáš stojí v šarlatové róbě v řečnickém postoji a oslovuje zestárlého panovníka. Musí to být nejpodivnější
obraz Skotska patnáctého století, jaký si kdy kdo dokázal představit. Pro skutečné Skotsko roku 1425, jak je
Aeneáš viděl, musíme nahlédnout do jeho pojednání o misi. „Je to studená země,“ napsal, „kde roste jen málo
věcí a stromy tu většinou nejsou žádné. Pod zemí se nachází sirnatá skála, kterou vykopávají jako topivo. Města
nemají hradeb. Doby jsou obvykle stavěny bez malty, střechy mají pokryté drnem a na venkově visí mezi
veřejemi volské kůže. Prostí lidé, kteří jsou chudí a hrubí, se nacpávají masem a rybami, ale chléb její jako
přepychovou laskominu. Muži jsou krátcí a udatní, ženy sličné, kouzelné a snadno získatelné. Na polibku zde
ženám sejde méně než v Itálii na doteku ruky.“
Vrátit se rozhodl přes Anglii, přestrojen za kupce. V malé loďce se dostal přes Tweed a přicestoval do
Berwicku. Zaklepal na dveře farmy, jejíž majitel dostál severní pověsti pohostinnosti, poslal pro kněze a poskytl
večeři. „Podávalo se mnoho lahůdek, kuřat a husí, ale žádný chléb ani víno.“ Kolem farmy se shromáždilo
mnoho mužů a žen a kněze se ptali, zda je budoucí papež křesťan!
„Když trvala večeře do druhé hodiny v noci, kněz a hostitel, spolu se všemi muži a dětmi se rozloučili
s Aeneášem (vždycky o sobě mluvil ve třetí osobě), a odspěchali s tím, že se uchylují do věže kdesi daleko ve
strachu ze Skotů, kteří měli ve zvyku za odlivu řeku překračovat a podnikat na ně nájezdy. Žádným způsobem je
nebylo možné přimět k tomu, aby jej vzali s sebou, ačkoli je o to snažně žádal, stejně tak žádnou z žen, ačkoliv
mezi nimi bylo množství krásných dívek a matron. Myslí si totiž, že jim nepřátelé neudělají nic špatného—
potupu přitom nepočítají za špatnost. A tak Aeneáš zůstává se dvěma sloužícími a jedním průvodcem mezi
stovkou žen, které vytvoří kruh kolem ohně a celou noc sedí a čistí konopí a přes tlumočníka vedou živý
rozhovor.
Když ale notná část noci uplynula, zavedly dvě mladé ženy Aeneáše, který už se cítil hodně ospalý, do
komory vystlané slámou a zamýšlely, jak bylo v té zemi obyčeji, spát s ním, pokud by byly požádány. Ale
Aeneáš, který měl na mysli víc lupiče, o nichž se obával, že se mohou objevit každou minutou, než ženy,
protestující dívky odmítl a vykázal v obavě, že pokud by se dopustil hříchu, zaplatil by za něj v okamžiku, kdy
se objeví veslaři. A tak zůstal sám mezi jalovicemi a kozami, které mu nedovolily ani oka zamhouřit, protože mu
kradmo vytahovaly slámu ze slamníku. Něco po půlnoci se ozval velký hluk psího štěkotu a syčení husí, při
kterém se všechny ženy rozprchly, průvodce vzal do zaječí a nastal největší zmatek, jako by právě dorazil
nepřítel. Aeneáš se však obával, že kdyby vyběhl ven, padne při své neznalosti cesty za oběť prvnímu člověku,
kterého potká. Považoval proto za nejlepší vyčkat dalších událostí ve svém pokoji (bylo to ve stáji) a velmi brzy
se ženy vrátily s tlumočníkem sdělujíce, že vše bylo v pořádku a že nově příchozí byli přátelé, nikoliv nepřátelé.
Aeneáš to považoval za odměnu své zdrženlivosti.“
Nepochybně nanejvýš podivná papežská vzpomínka?
Nutno říci, že pisatel byl veselý mladý laik, který v té době ani nepomyslel na kněžské svěcení,
v pozdějších letech, už jako papež, lidi žádal, aby zapomněli na Aeneáše a jeho psaní a pamatovali si ho jen jako
Pia. Obrázky, které jej ukazují o třiatřicet let později už jako papeže, odkrývají bledého, starého invalidu ve věku
pouhých třiapadesáti let. Měl špatné zažívání. Omrzliny, které ho ochromily ve Skotsku, trvaly celý život a
rozvinuly se v to, čemu se říkalo dna. Jeden obraz jej zachycuje jako papeže, když prohlašuje za svatou svou
sienskou krajanku sv. Kateřinu Sienskou. Sedí na trůnu, na hlavě má tiaru, přes kolena modrý přehoz, zatímco
kardinálové v šarlatu hledí na tělo světice. Sv. Kateřina, (v té době byla po smrti jednaosmdesát let) leží na
posteli, jakoby spala, oděná je do dominikánského hábitu a v rukou drží lilii.
Přál bych si, aby Pintrucchio namaloval Pia, jak si užívá pikniku se sienskou contradou a vede jednání
s kardinály ve stínu kaštanu. Miloval to a takové příležitosti dokázal zachytit tak, aby v jeho slovech dál žila
magie ztracených jar. Když hledal lék na svou dnu napsal:
„Papež pak provedl svůj záměr vydat se do lázně. Bylo ve sladkém čase brzkého jara. Všechny kopce
kolem Sieny se usmívaly ve svém odění listoví a květů, a v polích zrála skvělá úroda. Sienský venkov
bezprostředně kolem města se svými jemně se vlnícími kopci osázenými pěstovanými stromy a révou nebo
zoranými pro obilí je a zhlížejícími na milá údolí zelenající se pastvinami nebo osetými poli a zavlažovaná nikdy
nevysychajícími potoky je nepopsatelně nádherný. Jsou tu i husté lesy, vysázené ať přírodou nebo člověkem, kde
ptáci nanejvýš sladce prozpěvují a na každém kopci postavili seinští občané nádherná venkovská sídla. Tu jsou
ušlechtilé kláštery, kde žijí svatí mužové, tamhle soukromé paláce vystavěné jako pevnosti. Tímhle krajem
cestoval papež ve šťastné náladě, ani lázeň mu nepřišla o nic méně příjemná. Leží deset mil od města v údolí
širokém dvě nebo tři stadia dobrých osm mil dlouhém. Zavlažuje je řeka Mersa, přitok Ombrone. Nikdy
nevysychá a je plná pstruhů, kteří jsou sice malí, ale velmi bílí a sladcí… kolem lázní jsou prosté domy
používané jako hostince. Zde papež pobývá měsíc a třebaže lázně navštěvuje dvakrát denně, nikdy neopomíjí
signaturu nebo další státní záležitosti. Okolo dvaadvacáté hodiny byl uvyklý chodit na louku, posadit na břeh
řeky, kde byl nejzelenější a nejtravnatější a tam naslouchat vyslancům a prosebníkům. Ženy rolníků denně
přinášely květiny a posypávaly jimi cestu, po níž se papež ubíral do lázně a jedinou odměnou, kterou očekávaly,
bylo svolení políbit jeho nohy.“
Doprovázen takovým obrazem jsem spokojeně obcházel sienské hradby a shlížel dolů na kouzelnou
krajinu, kde dodnes člověk vchází přímo do pozadí Zvěstování a své sendviče pojídá mezi oněmi kupoovitými
kopci, které běží, jak ví každý, kdo byl v nějaké galerii, Betlémem.

§6
Paliová teplota stoupala den za dnem, vlastně skoro co hodinu, o několik stupňů. Osudový okamžik
nastal, když si contrady, aby se dokázalo, že nedochází k žádným nepravostem, své koně vylosovaly ze sklenice.
Zvířata byla pro tuto velkou příležitost uvolněna od ojí vozů a dalších běžných povinností, a i když vypadali jako
nepravděpodobní dostihoví koně, někteří z nich byli pro zkušené oko lepší než jiní. Kdykoliv si contrada
vylosovala takového, který byl považovaný za cavallo buono, rozléhaly se radostné výkřiky a muži se dávali do
společného tance a objímali své zvíře, třebaže když byl jejich vylosovaný kůň považovaný za cavallaccio, bylo
slyšel zoufalé nářky a lidé nešťastnému koni nadávali. Pak nadešla zkouška, kdy v záplavě odpoledního slunce
cválali koně v  bez sedel sérii zkušebních závodů kolem Campa a jejich žokejové se na nich drželi, jak uměli.
Během zkoušky jsem se potkal s Giuliem, který byl bez sebe radostí, protože Žirafy si vytáhly dobré
koně. Teď, šeptal, musí pořádně dohlédnout na to, aby se jejich jezdec nenechal uplatit k prohrání závodu! Jak
mi řekl, bylo dobře známo, že jelikož contrada Hus si vytáhla favorita, dvě konkurenční contrady se daly
dohromady a plánovaly, jak by zmařily jejich šance. Jak, ptal jsem se? „Ach, možnosti jsou!“ odpověděl Giulio.
„Soupeřící žokejové mohou například vítězícího napadnout svými nerbi“ (nerbo je bičík z volské kůže, který
každý žokej nosí, aby jím švihal ne koně, ale své soupeře pozn. aut.) a „a je možné to zařídit tak, že vedoucí
žokej zpomalí, když by měl jet rychle!“ Tady udělal Giulio drobné gesto, běžné mezi Homo Mediterraneus, kdy
zvedl pravou ruku a jemně zamnul palec a ukazováček, naznačujíc peníze.
Už dlouho jsem se domníval, že Palio je italský stav mysli, a tady o tom byl důkaz: slyšel jsem všechny
vlastnosti, jež Machiavelli doporučoval pozornosti knížat hrdě vysvětlené a obhájené. Nedovolil jsem si
Giuidovi připomínat, že všechno tohle pletichaření a intrikaření se děje ke cti Panny Marie.
Když našel večer, den před Paliem, k večeři Žiraf, toulal jsem se ztracený v srdci středověké Sieny a tu
a tam se zastavoval ve světle lamp, abych rozluštil zavádějící mapu, kterou mi Giulio namaloval. Odvážím se
zeptat na cestu? Představte si, kdybych zabloudil na území konkurenční contrady! To by nebylo nic těžkého.
Žirafy hraničí na severu se Stonožkami a jihu se Sovami a Jednorožci. Naštěstí jsem uslyšel hluk veselí, a poté,
co jsem se odvážil nahlédnout škvírou ve dveřích, zahlédl jsem Giulia, jak nalévá víno.
Večeře se konala pod mřížovím na dvoře stájí. Zem byla posetá hoblinami. Celou délku dvora
zaujímaly dva dlouhé a jeden hlavní stůl. Na bílých ubrusech byly olejové lampy a každé místo bylo prostřené
jako v restauraci. Někteří z alfieri, vlajkonošů, se občerstvovali, stáli v kruhu a prozpěvovali. Giulio mi podal
pohárek Chianti a zatímco jsem mluvil s kapitánem contrady, zaslechl jsem za sebou tlumenou ránu, a když jsem
se obrátil, viděl jsem, že stojím před vraty stájí. Kapitán si myslel, že chci vidět zvíře, na kterém závisí naděje
čtvrti, a požádal jednoho ze strážných, aby otevřel horní polovinu vrat. Uvnitř byl pohodlně se spoustou slámy
ustájen drsný koník. Před oltáříkem Panny Marie svítilo elektrické světlo. Kůň se díval do lampami osvětleného
dvora, a když ho alfieri zahlédli, znovu naplnili své sklenice a slavnostně mu připili.
Nakonec jsme se posadili, a kněz přednesl požehání. U hlavního stolu seděl president contrady
(Piccolomini, řekli mi), s kapitánem a nějakými váženými hosty a také malý Sicilan, který byl oblečený do rudé
a bílé, závodních barev Žiraf. Byl to fantino, žokej. Říkali, že je dobrý, ale drahý. Na Paliu vydělá tolik peněz, že
z nich může zbytek roku pohodlně žít.
Pod mřížovím se objevily talíře se salámem a šunkou, po nich následovaly velké mísy špaget, a ty pak
vystřídalo studené smažené kuře a salát, pudinkové řezy a broskve. Chianti stáčené ze sudu velkoryse kolovalo,
alfieri spokojeně vyzpěvovali, a bylo je pak nutné tišit, když nakonec president povstal, aby přednesl řeč.
Když jsme si na rozloučenou přáli dobrou noc, připomněl mi Giulio, že mám příští odpoledne přijít do
kostela, abych viděl žehnání koně, a pak jsem se vracel jedněmi z nejzlověstněji vyhlížejících ulic v  Evropě.
Někde jsem musel špatně odbočit a zabloudit mimo území Žiraf, protože jsem narazil na další hostinu, která
právě končila. Všechny ženy byly na ulici a každá okenní římsa v dohledu dvora, kde se hostina konala, byla
obsazena diváky. Zda to byly Sovy nebo Stonožky, nebo dokonce Jednorožci, se nikdy nedozvím. Palio vtiskne
frakční cítění dokonce i do cizích hrudí natolik, že jsem se otočil a co nejrychleji se odkradl zpět na hlavní ulici.
 Dalšího dne jsem se odpoledne vydal do kostela zvaného S. Maria della Suffragio. Kněz, se kterým
jsem se setkal na večeři, mě zavedl do kostelních místností a ukázal mi šatnu Žiraf. Jednu místnost celou
lemovaly prosklené skříňky a uvnitř visely rudé a bílé oděvy contrady ušité z drahých látek a hedvábí, pověšené
v celofánových pytlech odolných proti molům. Byly tam také kožené boty, rukavice, kalhoty, vyšívané pásy,
meče, štíty a brnění. Všechno bylo vyžehlené, vykartáčované a pokud bylo třeba vyčištěné.
Kostel byl malý a neměl ani uličku v lodi. Koberce byly odstraněné. Kněz mi pověděl, že je pravda, že
pokud se kůň při požehnání chová nezvykle, bývá to považováno za velmi dobré znamení. Jak mi řekl, někteří
koně si z pokropení svěcenou vodou nic nedělají, jiní ale mají výhrady. Zatímco jsme hovořili, kostel se zaplnil a
slyšeli jsme, jak z kopce nese víření bubnů, zvuk, který během Palia nikdy neutichá. Zaslechli jsme kopyta na
dlažbě, to do kostela žokej a člen contrady ve svém rudém a bílém úboru přiváděli koně. Kostelník zapálil oltářní
svíce a vyšel kněz v rochetě a se štólou. Podíval se na koně a začal modlitbu. Kůň se choval dobře, naslouchal
každému slovu. Pak kněz udělal znamení kříže a opatrně se přiblížil ke koni. Latinsky přitom říkal: „Ať toto
zvíře přijme tvé požehnání, ó Pane, aby mohlo být zachováno na těle a zbaveno veškeré škody na přímluvu
svatého Antonína a skrze Krista, našeho Pána. Amen.“
Pak vzal kropenku a několika kapkami svěcené vody postříkal koně a žokeje. Zvíře během krátkého
obřadu tiše stálo. Podobná žehnání se konala po celé Sieně v devíti dalších soupeřících contradách. Vše nyní
záviselo na vůli nebes—a sienských machinacích.

§7
Palio—konečně! Nastalo během posledních pár hodin slunečního svitu, kdy už skončilo denní horko.
Stál jsem u okna naproti místu startu a viděl prostředek Campa naplněný zástupem, který skutečně vypadal, že
vře. A měl k tomu všechny důvody. Byl tak těsně napěchovaný, že lidé, kteří omdleli, byli opřeni o své
společníky a bylo nutné je vyzvednout nahoru a poslat k trati. Tribuny kolem Campa byly plné a téměř
z každého okenního parapetu visela červená a zlatá látka.
Slunko svítilo na růžové cihly věže Mangia a na Palazzo Pubblico. Nad každým oknem staré budovy, a
do Campa je jich obrácených dvacet, byl bílý a černý štít sienské republiky, přesně tak, jak je bylo možné vidět
na obraze Kázání sv. Bernarda od Sana di Pietra. Ve vzduchu se chvělo očekávání a tenhle pocit zesilovalo
odbíjení zvonu z věže Mangia, proti obloze se přitom rýsovala maličká pohupující se postavička, která zvon
rozeznívala. Nahoru vystoupal přes čtyři sta schodů a pak si, říkal mi jeden přítel, dal špunty do uší. V Sieně se
říká, že pokud fouká správným směrem, lze slyšet vyzvánění z Mangie v ¨Římě. Často se taky tvrdí, že se na ní
nikdy nevyzvánělo strojově, což nejspíš není přesné, protože slovo Mangia pochází z mangiaguadango, což
znamená příležitostného nádeníka, což je jméno inspirované příležitostným úsilím automatické figury. Rozruchu
notně přidávalo vzdálené víření bubnů. Na Campo pronikalo tuctem kamenných štěrbin a uliček, a já měl pocit,
že každou chvíli budou rozvinuty praporce a my se vydáme na pochod proti Florencii!
Zazněl hlahol trumpet a do vnějšího okruhu Campa vpochodovalo nejbarvitější a nejromantičtější
procesí, jaké lze v dnešním světě vidět. Přehlídky se účastní všech sedmnáct sienských contrad, ale jen deset
z nich, volí se losem, se účastní následujícího závodu. Nejprve přišlo dvanáct městských trubačů v černých a
bílých punčochách a červených tunikách, z každé trumpety visela vlajka, na níž se na čtvrti dělila sienská černá a
bílá s něčím, co jsem považoval za florentské Marzucco na červeném poli. Za nimi jel jezdec s městskou
vlajkou, ale na ní nebylo florentského nic: jen čistě bílá a černá. Nastalo ohromné heraldické třepotání, protože
do světla vešlo šestatřicet vlajkonošů panství a hradů republiky, následovaných vlajkami cechů: obchodníci
s látkami, lékárníci, malíři, kováři, kameníci—kde ale byli nesmrtelní zedníci?—pak předjel Capitano del
Popolo na správné solidním oři—měl na sobě plátové brnění a před ním kráčelo páže s jeho mečem a štítem.
Jak se procesí odvíjelo, zapůsobilo na mně svou vážností. V Anglii jde člověk na slavnostní průvod
připraven usmívat se absurditě moderních lidí předstírajících, že jsou svými předky, ale v Sieně značná část
mužské populace s lehkostí vchází do patnáctého století. Ze stovek zúčastněných mužů a chlapců ani jeden
nevypadal nemístně nebo rozpačitě. Umělecké galerie byly pečlivě konzultovány a všiml jsem si postav, které
připomínaly Mataegnu, Carpaccia a Pisanella. I když tu, jak jsem již řekl nebylo ani jedné falešné noty, musím
přiznat, že jsem si všiml jednoho z heroldů, jak se kradmo dívá na hodinky.
Každou ze sedmnácti contrad vedl bubeník následovaný dvěma vlajkonoši, pak jel kapitán contrady na
koni a v brnění, se zbrojnoši a praporečníkem a dalšími vlajkonoši. Nakonec jel žokej na přehlídkovém koni,
zatímco toho, na které pojede později v závodě, vedli za ním s bohatou látkou přehozenou přes hřbet.
Jeden soused mi řek, že pokud by kůň nějaké contrady zahynul při zkoušce, jak se ostatně poměrně
nedávno i stalo, když si kůň zlomil nohu, a museli ho zastřelit, nemůže si contrada vylosovat jiného, ale
absolvuje přehlídku ve smutečním, se ztlumeným bubnem, z čapky a helmy visí smuteční stuhy a kopyto
mrtvého koně je smutně neseno na stříbrném podnose.
Každou contradu lze snadno určit podle jejích vlajek, jejichž barvy se opakují v nádherných kostýmech
každého oddílu. Orli nesli vlajku vyzdobenou dvojhlavým černým orlem císaře Karla V. s černými a modrými
pruhy ve žlutém poli. Tuniky contrady byl žluté s černými a modrými lemovánámi, kalhoty měli žluté a lýtko
levé nohy bylo obkrouženo dvěma modrými pásky. Šneci nesli žlutou a červenou s modrým lemováním a
oblečené měli červené tuniky s širokými prostříhanými rukávci, obrácené naruby, aby ukazovaly světlemodré
lemování: jedna noha byla žlutá a druhá žlutočerveně pruhovaná. Dikobrazi měli bílou vlajku s černými,
červenými a modrými pruhy a na sobě měli odpovídající tuniky: jedna noha byla červená a druhá černá a bílá a
svých kudrnatých parukách měly nasazené ony nízké kloboučky, které tak často vídáme na portrétech
z patnáctého století. Hrdě jsem sledoval, jak kolem prochází Žirafy s jejich červenobílou šachovnicovou vlajkou
a vypadají mimořádné krásně se svých stříbrně vyšívaných rudých a bílých tunikách a s červenými čapkami
lemovanými bílou kožešinou. Giuluio s plavou parukou spadající přes uši, kráčel ušlechtile se svou vlajkou,
jako by vykročil z Pintruchiovy fresky v katedrále.
Ukázka jeho umění na mně zanechala dojem. Když contrada přišla přímo pod můj balkon, obrátil se
bubeník dovnitř a zavířil na buben, což byl pro contradu signál, aby zastavila a pro ukázku sbaandieraty. Giulio a
jeho společník se postavili proti sobě, vyhodil své vlajky až třicet stop do vzduchu a zachytili je, jak padaly
žerděmi dolů. Jako by to bylo příliš snadné, obrátili se k padajícím vlajkám zády a chytali je při pádu dolů, pak
jimi zavířili sobě pod nohama a vyhodili je zase do vzduchu, přehazovali si je přitom ze vzdálenosti dvaceti stop.
Jak jednotlivé contrady zastavovaly a předváděly svoje ukázky, celé Campo bylo najednou obklopeno vířícími
vlajkami.
Půvabný byl pohled na dvě řady mladých pážat, spojených bok po boku lany z jehličí. Oddělovali deset
soutěžících contrad od těch, které nesoutěžily. Hádankou pro mě bylo šest rytířů v brnění, kteří jeli se
spuštěnými hledí. Dozvěděl jsem se, že zastupují šest mrtvých, neboli neexistujících contrad: Medvědy, Zmije,
Lvy, Kohouty, Meče a Duby. „Pokud contrada nedokáže vyhrát Palio po padesát let,“ vysvětlil mi kdosi, „musí
zemřít.“
Trvalo dvě hodiny, než průvod přešel. Pak nastala pro mě velká chvíle, když za zvuku svého zvonu
dovrávoralo na dohled carroccio tažené svými čtyřmi bílými voly. Na přídi vozu bylo připevněné Palio, dlouhý
hedvábný vlající prapor, na němž byl v malovaném oválu vidět obraz Naší Paní. Na voze stála stráž a
v pandemoniu volání a víření bubnů zazněl nanejvýš zvláštní zvuk, když trubky zahrály fanfáru, zazněl zvon a
prošli jemně rozkolébaní bílí voli, tak jak se plahočí po všech toskánských cestách.
A teď, když odešla i poslední contrada, přicválalo ke startovnímu lanu deset drsných koní, každým se
svým žokejem bez sedla. Žokeji měli helmy pro případ pádu a oblečení byli do barev své contrady. Každý měl
bičík, nechvalně známé nerbo, a už teď, když se hrbili nad šíjemi koňů, po sobě divoce koukali. Dav, který do
ochraptění burácel a provolával slávu už dvě hodiny, teď úplně přišel o rozum. Z jakéhosi startovacího zařízení
se ozval výbuch a objevil oblak černého dýmu a jakmile lano spadlo, koně strašidelně odstartovali (jeden byl
obrácený špatným směrem), žokejové přitom šlehali jeden druhého svými nerbi. Když proběhli zatáčkou hnali se
dolů k Via S. Martin, začal řev, a skutečně, dva koně vlétli do matrací a jejich žokejové zůstali ležet na písku, ale
osm dalších pokračovalo dál. Rozpoutalo se hotové peklo. Favorit byl v čele. Úzkostně jsem se díval, jak je na
tom Žirafa. Držela se docela zpátky u bariér, malý Sicilan mlátil nerbou každého, kdo byl nadosah. Jeden kůň
cválal bez jezdce. Najednou propukla přímo pode mnou jakási panika. Jeden z koní vběhl do davu a porazil
několik policistů a mnoho diváků. Žokej byl odhozen do volného místa, zatímco dav překonal bariéry a začal do
něj kopat a mlátit. Nešťastník si jen držel ruce před tváří, aby si chránil hlavu, zatímco je útočníci dál zasypávali
ranami klacky, pěstmi a nohama.
„Říkají, že to udělal schválně!“ křičel můj soused. „Chtějí ho zabít!“
Později jsem slyšel, že mu soupeř přesekl uzdu. Starý trik! Vítězná contrada začala bláznit. Líbali
žokeje a koně. Žokeje nosili na ramenou a kdyby to šlo, udělají s koněm to samé. Po celém Campu byly v plném
rozmíšky a hádky, které potrvají až do příštího Palia. Z celého toho chaosu zlé vůle a lání vítězové—byla to
contrada Husí—odpochodovali usedle k carrocciu, kde jim představitelé města udělili Palio. Při pohledu na
vítěze, s jejich světlými vlasy sahajícími po uši nebo spadajícími po ramena, s tak nevinnými úsměvy na tvářích,
by si člověk vzpomněl na mnohé svaté obrázky od Duccia nebo Lorenzettiho.
Až to bylo možné, prodral jsem k Palazzo Pubblicco, kde jsem našel Žirafy v ohnivé hádce. Giulio byl
bledý vztekem. Tyhle špinavé Husy! Viděl jsem, co co provedly koni Žiraf v druhém kole? Nechal jsem ho jeho
vzteku a zvědavě se rozhlížel kolem. Mezi brněním, meči, helmicemi a praporci ležícími kolem v kryptě radnice
jsem viděl vola připraveného k rožnění, se srdcem naraženým na kůlu.
Po celou noc hřměly ulicemi bubny a mávaly vlajky. Slyšel jsem, že rvaček bylo mnohem méně než
obvykle.

§8
Po Paliu jsem se vzdal svého bytu a vrátil se do hotelu v contradě Husí, krátkou cestu do kopce od staré
fontány, Fonte Branda, a pár yardů od kostela S. Dominico a domu sv. Kateřiny. Z portýra v hale, triumfující
Husy, přímo zářilo uspokojení, ale číšník se mi šeptem svěřil, že on sám je Orel, a jeho žena Stonožka, a oba byli
k neutěšení.
Dům, kde se sv. Kateřina narodila byl jen asi sto yardů daleko v síti strmých uliček, které se v sérii
rudých střech zdvihají k výhledu na vzdálenou katedrálu, což je myslím vůbec nejlepší výhled na ni v Sieně.
Kopcovité uličky byly takové, jaké je znala ve čtrnáctém století sv. Kateřina: schody vedoucí k jejímu domu
mohou být ty samé, na nichž jako pětiletá dívenka klekávala, aby pozdravila Pannu Marii, vlastně se ukazuje
přesné místo, kde v údolí Fonte Branda stála, když jako šestiletá vzhlédla a viděla nad kostelem S. Domenico
trůnícího Krista, jak se na ni usmívá z oblohy.
V onom vysokém kostele z červených cihle na úbočí kopce nedaleko jejího domova došlo k mnoha
z vidění a vytržení sv. Kateřiny. Jedno ráno jsem se procházel kolem něj a jak jen to šlo jsem odkládal pohled na
hlavu a prst světice, které kostel vlastní, jak i ve třech jazycích oznamuje. Zajímalo by mně, co by o tom řekla
sv. Kateřina samotná, která nenáviděla, nesnášela a nakonec přemohla své tělo a žila z ducha. Někdy po přijetí
sv. přijímání zůstávala celé hodiny ve vytržení a ze Svátosti dokázala žít tak dlouho, až se její žaludek bouřil
proti čemukoliv jinému. Podobně jako mnoho jiných svatých se styděla za projevy výstřednosti a aby se někdy
vyhnula řečem, upíjela na veřejnosti po doušcích vodu a sežvýkala pár soust jídla, vždycky ale s  velkým
fyzickým utrpením. Svému zpovědníkovi a životopisci fra Raimondovi řekla, že pro ni bylo těžší přemáhat
spánek než hlad: přemohla jej ale, a dokázala spát jen půl hodiny během dvou dnů a nocí a zbytek strávit
v modlitbách.
Celý příběh jejího sebezáporu je úžasný a totéž platí o trestech, které si ukládala, pokud cítila strach
nebo znechucení. Zemřela sedřená ve věku devětatřiceti let—„to ubohé tělo“, jak poznamenal jeden z jejích
přívrženců—poté, co vedla korespondenci s papeži, císaři a králi a byla morální silou za jednou z velkých
historických událostí, návratem papežství z Avignonu do Říma.
Ukázali mi její hlavu za zlacenou mřížkou. Myslím, že je autentická, protože existují důkazy, že před
jejím pohřbem v S Maria Sopra Minerva v Říme, kde její tělo, nebo to, co z něj zbylo, leží pod hlavním oltářem,
poslal Fra Raimondo tuto relikvii, a její prst, do Sieny. Hlava byla dotvořena sádrou kolem lebky, ale není to až
tak makabrózní, jako kostra Andrea Galleraniho v témže kostele, který má v uších umělé květiny.
Poutavější, dokonce bych řekl nezapomenutelný, je jediný soudobý portrét sv. Kateřiny od jejího
přívržence, umělce a politika, Andrea di Vanni. Starobylý panel, namalovaný před šesti sty lety, ukazuje bledou,
téměř přízračnou postavu v dominikánském hábitu s mariánskou lilií drženou v levé paži a žehnající klečící
ženu. Popraskaná malba zachytila něco ze podivné, odtažité tváře světice, smutnou, nezemskou a hluboce
dojemnou. Vzpomněl jsem si, jak se ji někdy velcí učenci a theologové vydávali pomluvit nebo ji přistihnout při
omylu, ale poté, co ji viděli a mluvili s ní, odcházeli přesvědčeni o její svatosti.
Dům z červených cihel, kde se sv. Kateřina narodila, je jen o pár kroků dál. Nyní byl přetvořen na sérii
kaplí, a když byl v renesanci z velké části přestavěn, dostal malou milou loggii v prvním patře. Její otec, úspěšný
barvíř, potřeboval takhle velký dům, protože Kateřina byla jeho pětadvacáté dítě. Samotnou stavbu samozřejmě
skryla zbožnost, ale ukázali mi přesvědčivou malou celu, kde světice spala a modlila se jako malé děvče, jakmile
se její pochybovační rodiče přesvědčili, že nenásleduje žádné pozemské hlasy. Ukázali mi krabičku čichací soli,
kterou používala, když chodila pečovat o oběti moru, rukojeť její hůlky, kus její žínice, a látku, do níž byla
zabalena její hlava, když ji přivezli z Říma. Jako vždy v případě pozemského jsem měl pocit, že stojím před
čímsi nepochopitelným, tohle s sebou ale nese, řečeno slovy Evelyn Underhill „podivné vzrušení, jako bychom
byli přivedeni k jakémusi mocnému zdroji Bytí,“ a byli konečně „na prahu tajemství, které všichni hledáme“.
Některé ze fresek a obrazů pokrývajících zdi připomínají její politické úspěchy, protože jako mnoho
světců byla i ona směsí ducha a zdravého rozumu. Myslím, že ještě neobyčejnější než to, že barvířova dcera
vychovaná v zapadlých uličkách Sieny radila městům a určovala směr konání papežství, mnohem neobyčejnější
je to, že ta, která se odřekla světa a dělala, co mohla, aby se stala čistým duchem, tak dobře rozuměla obyčejným
všednodenním věcem.
 „Snažně žádám Vaši Svatost, ve jménu Krista Ukřižovaného, abyste si pospíšil,“ psala Řehoři XI., který
váhal mezi francouzskými zájmy a přesídlením z Avignonu do Říma. „Použijte svatou lest,“ pokračovala, „ať si
myslí, že budete ještě nějaký čas otálet, a pak to udělejte rychle a znenadání…“ A to mluví sv. Kateřina, ne
Machiavelli. V jiných rozpoloženích papeže oslovovala hovorově „táto“, říkala mu „Můj sladký, nejsvětější
babbo,“ nebo přímo „můj sladký babbo“.
Sv. Kateřina neuměla latinsky a své dopisy psala dobovou toskánštinou. Dochovaly se jich asi čtyři
stovky. Někdy je psala sama, ale s tím, jak se její korespondence rozrůstala, je diktovala svým přívržencům.
Jeden z nich popsal, jak světice někdy diktovala třem mladým mužům tři dopisy současně, jeden papeži, další
Berabbbovi Viscontimu, a třetí nejmenované osobě. Když diktovala, zakrývala si sv. Kateřina často rukama tvář
a někdy vzhlížela vzhůru jakoby pro inspiraci a někdy se jí zmocnilo vytržení a pak se věty jen valily.
V takových těžkých chvílích mladíci přestávali psát, hleděli zmateně na sebe a prosili sv. Kateřinu, aby jim
řekla, pro koho z nich je která věta určená. „Nejdražší synové“, odpovídala jim, „nedělejte si starosti, protože
tohle jste udělali přičiněním Ducha svatého, až budou dopisy dokončeny, uvidíme, jak tato slova odpovídají
našim záměrům a pak zařídíme, co bude nejlepšího s nimi provést.“ Když byla slova roztříděna, ukázalo, že se
všechna patří do tří různých dopisů. Další pozorovatel si všiml, že sv. Kateřina diktovala rychle a bez přestávky,
jako by četla z knihy. Téměř všechny její dopisy začínaly Al nome di Jesu Christo crucifixo et di Maria dolce, a
končila slovy Jesu dolce, Jesu amore. „Láska nosí duši tak, jak nohy nosí tělo,“ bylo jedno z jejích rčení.
S úžasem jsem si prohlížel budovu, kde začalo tolik velkých událostí, pokud tedy začaly tady a ne
v „nějakém mocném zdroji Bytí“. Pomyslel jsem si, že světci patří své vlastní rodiny s význačnými rysy a
vzpomněl jsem si, že na to poukázal Saint-Martin a řekl, že „všichni mystici mluví tímtéž jazykem, protože
pochází z jedné a téže země“. Nikdy nezapomenu na dům z červených cihel v kopcovité ulici, kde jeden
z nezemských poutníků započal svou pozemskou pouť.

§9
Cestou do Arezza jsem obdivoval toskánskou krajinu, která ležela přede mnou, na každém vršku kopce
tam stál hrad nebo město. Bylo brzy z rána, a jak jsem jel, potkával jsem lidi z venkov na cestě na trh do Sieny
s vejci, zeleninou a bednami slepic. Minul jsem mladého farmáře stojícího vzpřímeně na vozíku, ve stejném
postoji jako by to byl vozataj v Delfách, zatímco u hlav dvou bílých volů si vykračoval chlapec, který si pískal,
prozpěvoval a občas s volky promluvil. Velká zvířata se s každým krokem houpala a slavnostně kývala, jako by
rozuměla volské řeči, jíž se k nim obracel, napadlo mně, že to snad bylo etrusky.
Manželství toskánské krajiny a Nového zákona bylo nanejvýš šťastným svazkem. Hnědá stříbrošedá
krajina se svými kaštanovými lesy, tmavými cypřišovými háji, farmami se střechami z červených tašek, svými
rozházenými sopečnými balvany, zastřešená modrou italskou oblohou a chvějivě tepající zvukem cikád je
nejcivilizovanější venkovskou scénou na Zemi. Všude je protkána lidským životem a sotva je tu kopec, potok, či
remízek bez svého příběhu o Bohu, lásce nebo smrti.
Projel jsem kolem mnoha farem posazených na úbočí kopce. Všechny byly stejné: jako by římská
ohrada s obloukovým vjezdem, stájemi pro voly, chlévy pro prasata, stájemi pro muly a nad nimi chmurný
obývák rodiny, do kterého se chodilo po vnějším schodišti. Každá farma měla svůj kuželovitý stoh sena
postavený kolem kůlu, nahoře vždy stál květináč a na každém dvoře byla hromada vydatného hnoje
připraveného k návratu do půdy. O toskánské krajině toho sice bylo napsáno hodně, ale jen málokdo myslím
mezi její krásy zařadil ony černé hromady, které udržují přirozený rytmus zemědělského života. Do půdy
vyživované, jak Příroda zamýšlela, ovcemi, prasaty, mulami a oněmi mohutnými předsedajícími božstvy
Toskánska, bílými voly Maremmana a Chianina, nejdou žádné pytle chemikálií. Přirozená, ručně obdělávaná
krajina, hnojená svým vlastním dobytkem, je v dnešní mechanisované době nezvyklou podívanou, a to, že
Toskánsko vyhlíží jako zahrada, není dáno jen konservatismem, ale také strmostí půdy, když ji někdy nelze orat
pluhem, ale je nutné ji rozrývat rýčem.
Městskému člověku přijde téměř každá venkovská scéna šťastná a spokojená. Obvykle ji vidí v létě,
během dočasného uklidnění ve farmářově věčném konfliktu se živly. V létě můžete mít v Toskánsku dojem, že
se krajina o sebe stará sama, že réva a olivy nikdy nepotřebují prostříhávat, že strmá pole jsou pro pluh radostí,
že voda v zimě nikdy nezamrzá a že spokojenému farmáři stačí v nádherném slunečním svitu čekat na sklizeň,
aniž by ho v jeho veselém přemítání omezovaly myšlenky na fattore, nebo překupníka, který ředí olivový olej a
víno, sotva se na míli vzdálí od farmy.
Na kopcovité silnici nedaleko Grilla jsem uviděl farmáře stojícího na krajnici ve svém nejlepším
obleku, napadlo mně, že by možná chtěl svézt do Arezza a zastavil jsem. Ne, řekl, nechce svézt, čeká na svou
dceru, která přijede autobusem z Monte S. Savina. Vyprávěl mi starý příběh: mladí lidé opouští půdu a míří do
měst a ceny všeho jsou tak vysoké, že nelze vyjít. Jeden z jeho synů byl ve Rhodesii, další studoval na
televizního opraváře v Miláně a jeho dcera byla ošetřovatelkou v Arezzu. Nevyčítal jim to. Usmál se a já jel dál
a s sebou si vezl vzpomínku na štíhlou hnědou tvář s dlouhým inteligentním nosem.
Pokračoval jsem dál přes strmou horskou silnici s kopci po obou stranách, osázenými révou a olivami a
na vrcholu, kde mezi skalami a balvany rostly zakrslé duby jsem vjel do provincie Arezzo. Daleko vlevo,
v oparu na obzoru, jsem viděl údolí Arna, pak se cesta stočila dolů do jemného kraje, kde voli nosili na svých
plochých čelech rudé střapce a přede mnou stálo Arezzo, rodiště mnoha slavných mužů.

§10
Kamkoliv se Římané vydávali, brali s sebou tácy, talíře a mísy z červené keramiky, která měla zářivou
tvrdou glazuru podobnou pečetícímu vosku. Nachází se na všech římských lokalitách kdekoliv. Je to křehká
záležitost: nedbalé římské služebné musely pořád něco rozbíjet. K nalezení musí být v každém muzeu v Evropě.
Zlomky, ale i celé nádoby byly nalezeny všude možně po Londýně, v dvacátých letech dokonce pod katedrálou
sv. Pavla, když se zesilovala její kupole a jsou jí plné sály v London Museum a Guildhall Museum.
Archeologové ze staré školy jí říkali „samianská keramika“, i když lepší jméno je „aretinská keramika“, jelikož
její výroba začala v Arezzu a pak se rozšířila po celé Galii.
Některé z mis jsou výtečně obkrouženy vystouplým dekorem, který zobrazuje lovecké nebo
mytologické scény a nejlepší kusy bývaly hrnčíři signovány malými kartušemi na dně mísy nebo talíře. Jsou
známy stovky, možná tisíce jmen hrnčířů, i data, kdy jejich dílny vyráběly, proto je tato keramika pro datování
nálezů skoro stejně dobrá jako mince.
Poprvé jsem se o ni začal zajímat na konci první světové války, když jsem se zotavoval ve vojenské
nemocnici v Colchesteru. Dočetl jsem se, že pod areálem procházela jedna z hlavních římských silnic, získal
povolení trochu si tam zakopat a k mému velkému úžasu jsem brzy narazil na římský hřbitov a vykopal
skleněnou urnu plnou kostní, které patřily, jak ukázalo zkoumání v místním museu, lovecké římské dámě a
bojovému kohoutovi. Tento triumf mě vedl k dalšímu úsilí, během kterého jsem našel mnoho střepů aretinské
keramiky, a mezi nimi byly i známky hrnčíře jménem Flavius Germans, jehož práce nebyla nikdy předtím
v Anglii zaznamenána. Vždycky jsem zamýšlel vrátit se do Colchesteru a vyhledat ony předměty v tamním
museu. Vytvořil jsem během dvacátých let pěknou sbírku hrnčířských známek, kdy se v londýnských
vetešnictvích daly najít drobnosti z velkých sbírek devatenáctého století, nebo šly v Sotheby do dražby za pár
šilinků, i když jsem si jist, že dnes může prochodit celý Londýn, aniž byste našli jediný exemplář.
Jelikož mě aretinská keramika zajímala, a jelikož jsem strávil tolik sobotních odpolední mého mládí
strávil jejím hledáním, měl jsem velkou radost, že jsem v Arezzu, odkud tako krásná keramika pocházela, ale mé
potěšení doprovodilo ohromení, když jsem otevřel balíček, která na mně čekala v hotelu a našel v něm tři
nejskvělejší aretinské mísy, jaké jsem kdy viděl, každá podepsaná nejlepším augustovským hrnčířem M.
Perenniem. Sotva jsem věřil svým očím. Všechny tři byly zdobeny vlysem s vysokým reliéfem: lov na medvěda,
medvěd útočící na lovce, a bohyně, každou postavu od další oddělovaly klasické dekorace, kterým se, když je o
staletí později objevil v troskách a umělých jeskyních Rafael a jeho současníci, začalo říkat „grotesky“. Nádoby
byly samozřejmě moderní repliky vyrobené ze skutečných odlitků v arezzském museu, a byl to dar od váženého
občana, se kterým jsem se ještě nesešel. Přišlo mi tak podivné, že by mě Arezzo přivítalo způsobem, který oživil
stovky mladistvých nadšení, skoro jako by se starodávný duch místa chtěl odvděčit za přízeň, kterou jsem kdysi
věnoval dílu jeho umělců.
Postavil jsem mísy na stůl, kde budou tím prvním, co uvidím, až se ráno vzbudím, a usmál jsem se při
pomyšlení, že tohle jsem dělával jako dítě s novou knížkou či hračkou.

§11
Signor Alberto, který mi dal římské nádoby, se ukázal jako autentičtější Etrusk než obchodník
s mramorem, kterého jsem potkal v Parmě. Měl plné tmavé oči, špičatý vous, zvědavý nos, a úsměv Mony Lisy
jak terakotová náhrobní figura. Byl to jediný Ital, kterého jsem poznal, který mě po dvou nebo třech setkáních
pozval k sobě domů a představil mně své ženě a dvěma dětem. Byl řádným důstojníkem italské armády, ale
v posledních stadiích války se přidal k partyzánům a podnikal na ustupující Němce výpady ze své pevnosti
v horách. Říkal, že bylo zvláštní zkušeností scházet do Arezza v přestrojení a scházet se s přáteli a příbuznými.
Když jsem mu řekl, jakou radost mi udělaly aretinské nádoby, a o mém zájmu o aretinskou keramiku, potěšeně
se zasmál, bouchl se do hrudi a zvolal „My Etruskové, máme druhý zrak—prescienza! “
 Společně jsme navštívili museum a díky jeho vlivu byly vitríny odemčeny a my mohli vzít do ruky
některé z nejkrásnějších kusů aretinské keramiky, které jsou vůbec k vidění, celé mísy a tácy kvality, která byla
jen zřídka vyvážena do tak barbarských provincií, jako byla Británie. Signora Alberta překvapilo, když slyšel,
jak mnoho keramiky vyrobené v Galii bylo nalezeno v Anglii, zejména pod londýnskou City, i když nyní, při
budování vysokých staveb, jejichž základy sahají pod římskou úroveň, žádná další k objevení zůstávat nemůže.
Arezzo je malé a kouzelné město, prosté, bez dopravních zácp, poměrně klidné a přátelské, kouzelný
zapadlý kout mainstreamového turismu. Můj přítel byl hrdý na své slavné aretinské krajany: Maecenase,
bohatého přítele Horatia a Vergilia, Petrarku, jehož rodiště, nyní Akademie, bylo za poslední války
bombardováno, Guida z Arezza, který vynalez hudební notový zápis, historika Florencie Leonarda Bruniho,
nechvalně známého spisovatele Pietra Aretina, kterého se mnozí obávali a nenáviděli ho, přesto byl ale
důvěrným přítelem Tizianovým a Vasariho, umělce-životopisce, kterému všichni autoři píšící o umění za tolik
vděčí, autora Života malířů. Nikdo z nich ale zřejmě nezůstal v rodném městě: Meccenaus se vydal do Říma,
Petrarka do Avignonu a Padovy, Guiodo do Ferrary, Aretino do Benátek a jediný, kdo si zařídil domov v Arezzu
byl Vasari, i když moc ho tam vidět nemohli.
Jeho dům existuje skoro takový, jaký byl v jeho době a my se vydali po Via Vent Settembre, abychom
se na něj podívali. Je to slušně velká kamenná dvoupatrová budova, a když do ní člověk vejde přímo z ulice,
ocitne se v prostředí prosperujícího umělce šestnáctého století. Bylo velmi zajímavé, poté, co člověk ve Florencii
viděl množství vévodských zdí vyzdobených Vasarim a řadu místností, které vyprojektoval v Palazzo Vecchio,
stanout v prostém prostředí, které si vyprojektoval pro svá léta na odpočinku. Vzpomněl jsem si na dům Giulia
Romana v Mantově. Muselo to být pro tyhle umělce a architekty příjemné, když po létech námahy na
obrovských sálech a ležení na zádech při malování stropů, sestoupit do normálních proporcí a místností
vyprojektovaných ne k tomu, aby zapůsobily na toho, kdo se na ně dívá, ale k běžnému životu.
Hlavní místnost Vasariho domu má ustoupená okna sezení u nich, je v ní obrovský krb a stěny a strop
bohatě zdobí bludiště klasických alegorií, z nichž se Vasari očividně nemohl vymanit ani v soukromém životě.
Ale dokonce i Venuší v životní velikosti, na druhé straně místnosti doplněnou mnohoprsou Dianou Efeskou, je
to pohodlná místnost, ve které může člověk číst a psát a dívat se z okna, jak po ulici procházejí jeho přátelé.
Narozdíl od mnoha umělců Vasarimu nikdy nějak vážně nescházely peníze. Byl to příjemný,
talentovaný muž s ohromnou schopností pracovat a muselo být snazší s ním vyjít než s náladovými a liknavými
génii. Zestárlí papežové a kardinálové, pro které byl čas poněkud naléhavou záležitostí, si mohli být jisti, že když
ho zaměstnají, odvede práci v dojednaném čase, a to byl pravděpodobně základ jeho úspěchu. Byl synem hrnčíře
(což může vysvětlovat jméno Vasari) a neoženil se, dokud nebyl dobře zavedený a nebylo mu čtyřicet. Jelikož
svůj dům získal, když mu bylo devětadvacet, musely jej arezzské dívky dávno odepsat jako přesvědčeného
starého mládence. Zdá se však, že jeho manželství bylo nakonec šťastné, byť bezdětné.
Jak by ho asi překvapilo, kdyby se mohl dozvědět, že budoucí věky budou více oceňovat jeho psaní než
jeho obrazy. Jeho klasické dílo se zrodilo jedné noci při večeři, kdy kardinál Farnese nadhodil, že by mohl být
dobrý nápad sepsat životopisy italských malířů, sochařů a architektů. Bylo to v roce 1544, kdy Vasarimu bylo
třiatřicet, a o sedm let později bylo v tisku první vydání jeho knihy. Po celá svá čtyřicátá a padesátá léta, zatímco
maloval a stavěl ve Florencii a Římě, sbíral materiál pro druhé vydání. Tento neukojitelný dělník zemřel ve
Florencii ve věku třiašedesáti let a pochován byl v Arezzu. Stáli jsme v jeho domě a mysleli na léta samoty
Monny Vasari, zatímco jejího manžela zaměstnávaly záležitosti papeže a vévody, a oba z nich možná snili o
době, která nikdy nepřišla, kdy by mohl odejít na odpočinek do svého pohodlného kamenného domu v Arezzu.
„Je velký omyl,“ řekl signor Alberto, „nechat ambice, aby muže odvedly z jeho rodného města…raději
budu malou rybkou v Arezzu než velrybou v Miláně nebo Římě!“
Alberta ve skutečnosti nezajímala římská keramika, jeho skutečnou vášní byl Piero della Francesca.
Stáli jsem v temném chóru kostela sv. Františka, v půli kopce v centru města, Alberto mezitím požádal o
elektrické osvětlení a kostelník nám na fresky náležitě posvítil. Na každé straně a nad námi se otevírala jedna
scéna za druhou, jako okna do brilantního, důstojného světa neobyčejné středověké legendy o Pravém Kříži.
Je to hádanka, dívat se dílo génia, které předchozí generace nedokázaly rozeznat, protože Piero della
Francesca nebyl mezi nesmrtelné počítán dřív než před čtyřiceti lety. Nyní kritikové o tomto chóru v Arezzu
mluví jedním dechem s Rafaelovými sály a Sixtinskou kaplí ve Vatikánu. Rád bych si myslel, že kdybych o něm
nikdy nečetl ani slovo a narazil na jeho fresky náhodou, jeho velikost bych rozeznal.
Piero se narodil v městečku Sancepolcro, právě tak akorát příliš daleko na to, aby si ho Arezzo mohlo
přivlastni jako svého slavného syna, a zdá se být uvážlivým matematikem, který si dává na čas, aby na stěnách
posvátných budov vytvořil svět, který bude na pohled brilantní a krásný, ale nevzrušený jako Euklid. Zeptal
jsem se Alberta, zda se o něm v provincii dochovaly nějaké příběhy nebo legendy, ale odpověděl, že ne, Pierův
osobní život zůstával tajemstvím. Není ani známo, proč se mu říkalo della Francesca a ne dei Franceschi, protože
nemanželský nebyl, jeho otcem byl Piero de Franceschi a jeho matkou byla Romany di Perino da Monterchi.
Alberto jej obdivoval, že odolal lákání Florencie a vrátil se ve středním věku do svého rodného města,
kde se stal městským radním. Ve stáří jej postihla slepota, ale jinak se o něm ví jen málo. Dokonce ani Vasari,
který o něm psal padesát let po jeho smrti, nedokázal objevit, žádné životopisné detaily a získal jen jednu
příhodu: že když v jedněch stájích maloval fresky čeledínů a koní, jednomu koni se jeden z Pierových koní
nezamlouval, a v domnění, že je živý, do něj opakovaně kopal.
„Už nějakou dobu,“ řekl Alberto s jedním ze svých faunovských úsměvů, „by člověka nepřekvapilo,
kdyby mu někdo řekl, že mu to Pierův kůň oplatil!“
Záznamy říkají, že zemřel v Sancespolcro 12. října 1492. Byl to den, kdy daleko na druhé straně světa
Kryštof Kolumbus přistál v Americe.
Někteří kritikové objevují nebeskou nádheru v Pierových ženách, já ale dokážu vidět jen naduté
opovržení. Zeptal jsem se Roberta, zda podle jeho mínění byly povznesené ženy byly modelky nebo imaginární
ženy.
„Ukážu vám,“ odpověděl. „Jsou to čisté Arentinky. Tak jako já, jsou etruské, a stejný typ uvidíte
v Sansepolcro, a vlastně v celém údolí Tibery, i dnes.“
Odjeli jsme asi míli z Arezza do šperkařské továrny. Po představení majiteli mě zavedli do velké dílny,
kde pracovalo asi sto padesát děvčat.
„Tady,“ zašeptal Alberto a ukázal na jednu dívku, „čistý Piero della Francesca! A podívejte támhle na
tu s hnědými vlasy…královna ze Sáby!“
Když jsem se jednoho odpoledne procházel Arezzem, došel jsem k zajímavé scéně. Šest malých kluků
v dresech a krátkých trenýrkách hrálo hlučnou hru na dlouhé, balustrádou lemované terase před budovou soudu.
Piazza Grande, kde ta budova stojí je strmě nakloněné otevřené prostranství obklopené starobylými budovami a
vstupy do uliček. Jeden z kluků držel na délku paže lepenkový čtverec, zatímco ostatní k němu jeden po druhém
běhali a v podpaždí drželi koště. Ze stavění se na zadní a poskakování, než se chlapec s koštětem rozběhl, jsem
pochopil, že je to jízdní kopiník a pak mi došlo, že si hrají na každoroční velkou arezzskou událost Giostra del
Saracino, neboli saracénská kolba. Je to turnaj, jehož počátky sahají do třináctého století a ve kterém soutěžící
na koni ve zbroji najížděli proti otočnému cíli v podobě dřevěné postavy. Pokud není „Saracén“ zasažen přímo
na střed, otočí se, a uštědří jezdci silnou ránu do zad.
Napadlo mně, že to byla hra, kterou museli ve středověku hrát malí kluci před turnajem v každém
městě.

§12
Tibera a Arno pramení v horách severně od Arezza a tečou na jih nějakou dobu souběžně, pak se Arno,
namísto toho, aby proteklo Arezzem, zdvihne „opovržlivý čenich“, jak napsal Dante, zatočí na velkou smyčko
k západu a míří ke Florencii, Pise a Tyrhénskému moři. Tibera vytrvale teče na jih k Římu.
Údolí, jimiž tyto řeky protékají, patří k největším krásám Itálie, a je vlastně skoro nemožné rozhodnout,
které z těch dvou je atraktivnější. Předpokládám, že mnozí lidé budou dávat přednost divokému hornímu toku
Arna, známému jako Casetino, kde jsou mezi horami a padajícími potoky města a vsi, jejichž historie až
k starému Římu. Jejich moderní jména v sobě nesou ozvěnu latiny: Subbiano – Sub Janum, Campogialli -
Campus Gallorum; Pieve al Bagnoro - Plebs Balnei Aurei; Cincelli - Centum Cellae; Traiana - Trajanus;
Campoluci - Campus Lucii; Capolona - Caput Leonis a tak dál. Na nejvyšších vrcholem Středních Apenin
v Casetinu jsou dva kláštery, Camaldoli a La Verna, kde sv. František přijal stigmata.
Mně přijde údolí Tibery stejně přitažlivé jako Casetino. Těší mě pohled na mladistvou Tiberu bublající
přes kameny na své dlouhé cestě do Říma. Napadlo mně, že rolníci z těchto dvou údolí jsou jiní, než ti kolem
Florencie a Sieny a přemýšlel jsem, zda zde byl starý způsob života silnější. V údolí Tibery jsem doopravdy
viděl povýšené typy žen, které maloval Piero della Francesca.
V bludišti vedlejších silnic, které se kroutí všemi směry tři nebo čtyři míle západně od mladé Tibery se
z roviny zvedá kopec pokrytý bílými staveními pod červenými střechami malého města. Jmenuje se Monterchi,
což je moderní zkomolení Mons Herculis, a to bylo rodiště Pierovy matky. Výhled z jeho hradeb je nádherný.
Obracel se k severu přes údolí Tibery k Alpe della Luna a k jihu do Umbrie. Bylo nádherné stát tam za letního
jitra a sledovat bílá vlákna silnic mezi vinicemi a sady a slyšel jak se horkým a línými vzduchem nesou takové
venkovské zvuky jako je štěkání farmářských psů, písní nějakých neviditelných dělníků v polích, a skřípání
volského potahu, objíždějící kolem kopce do pěkného a docela tichého městečka.
Na rovné půdě na úpatí Monterchi vede dvojí řada cypřišů ke hřbitovu na úpatí kopce naproti městečku
a právě v jeho maličké kapli márnice vymaloval Piero della Francesca jednu ze svých nejslavnějších fresek—
Madonna del Parto—těhotnou Madonu. Kaple obsahuje pouze oltář pod freskou. Když jsem tam vešel, nebyl
tam nikdo vyjma vesnického děvčete, které zrovna zapálilo lampu na oltáři, a když se obrátilo, ukázalo se, že je
ve stejném stavu jako Madona. Nad oltářem Piero namaloval pavilon ve tvaru kupole, hodně podobný
kruhovému stanu, ve kterém spí Konstantin na freskách v Arezzu, jen bohatší a zdobnější. Dva okřídlení andělé
elegantně zdvihají vstup do tohoto stanu, aby odkryli vevnitř mladou ženu ve světle modrých šatech střihu
patnáctého století, zjevně mateřské šaty té doby, vepředu jsou rozepnuté a zdůrazňují tak její stav.
Je jednou z nejkrásnějších žen Piera della Francesca. Stejně jako všechny obrazy tohoto malíře
přetrvává v paměti a poté jsem si na něj stále vzpomínal a chtěl jej vidět znovu, a třikrát jsem to i udělal.
Pokaždé, když jsem se vrátil, abych si ji prohlédl, osvěžilo to mou mysl, jako velká báseň, kterou se člověk
naučil zpaměti.
Když jsem tam byl podruhé, přišly cypřišovou alejí dvě těhotné ženy a položily na oltář dvě malé
plechovky, které naplnily olivovým olejem, pak do oleje vložily knot, zapálily, pomodlily se a odešly. Vesnické
dívky z okolí na míle daleko, přinášejí tuhle oběť Madonně del Parto a prosí o snadný porod.
Je podivné vidět toho procesí života na hřbitově. Ve dveřích téhle kaple se musel docela často potkávat
život a smrt, a to bylo pravděpodobně právě to, co Piero della Francesca zamýšlel.
Pár mil od Monterchi jsem překročil novorozenou Tiberu a úrodnou zemí révy, oliv a tučného, bílého
dobytka jsem přijel do umělcova rodiště Sansepolcra. Nalezl jsem malé město shromážděné se svými
rýhovanými červenými střechami v rozpadajících se hradbách. Zrovna byl trhový den a na mnoha stáncích se
prodávala zelenina, oděvy z druhé ruky a zemědělské náčiní. Když jsem požádal kolemjdoucího, aby mně navedl
k Resurrezione, ukázal ke staré budově, k níž vedlo dvojité schodiště, jako se ukázalo, byla to budova soudu.
Otevřenými dveřmi jsem viděl probíhající přelíčení: hlídal tam policista, advokát přednášel řeč, zatímco soudce
si slavnostně dělal poznámky a měl na sobě cosi, co vypadalo jako studentský talár. Myslel jsem si, že jsem
vešel do špatné budovy, dokud mi nějaký údržbář, vydával přitom syčivé zvuky, jak to Italové v takových
situacích dělávají, a prsty jedné ruky škrábal do vzduchu, neukázal, abych šel za ním. V další místnosti, velké
chmurné síni, jsem proti sobě na zdi na konci místnosti uviděl Vzkříšení Pierra della Francesca.
Je brzy ráno. Vycházející slunce zbarvilo do růžova pár řídkých obláčků ležících v modré obloze. Čtyři
římští vojáci usnuli vedle mramorového sarkofágu. Hlídali celou noc, ale teď, za svítání, si zdřímli v rozpačitých
pozicích: tři z nich si ani nesundali helmy. Nad nimi se zdvihá ohromné zjevení síly. Kristus vystoupil z hrobu a
stojí nad čtyřmi postavami, pohled upírá přímo kupředu, s  nahou levou nohou stojící na mramoru. Přes jeho levé
rameno spadá v silných záhybech růžový plášť, jeho pravá paže a pravá strana jeho těla tak zůstává odhalená.
Drží praporec nesoucí rudý kříž a na jeho těle je pod hrudí rudá rána od kopí. Jeho postava vypadá reálná, přece
však patří do onoho světa: napadlo mně, že kdyby měl člověk někdy mít vidění, mělo by to na mně takhle
překvapující dojem.
Výraz zadržené síly ve Spasitelově postoji a tváři se nepodobá žádné jiné malbě Krista, kterou jsem kdy
viděl. Vzhledem se více podobá Pankratorovi s širokýma pátravýma očima hledícíma přímo na vás z apsid
byzantských kostelů než jemnému soucitnému Kristovi křesťanského umění. Kontrast mezi uvolněnými
postavami spících mužů a napjatou, vzpřímenou, a tak probuzenou postavou je jako vrcholný okamžik
v dramatu. Jak ti muži mohou dál spát s tak ohromujícím zjevením nad nimi? A jak jsem se tak díval na
vousatou tvář tohoto mocného, nesentimentálního Krista, myslí mi proběhla slova. „Sestoupil do pekel, třetího
dne vstal z mrtvých.“

§13
Před dvěma nebo třemi let jsem náhodou zašel do jednoho antikvariátu v Kapském Městě, abych koupil
dosti vzácnou knížku o Florencii. Antikvář, jmenoval se Anthony Clarke, povídal o Itálii, jak ji zažil jako
důstojník dělostřelectva za poslední války.
„Pořád si myslím,“ řekl překvapivě, „že jsem odpovědný za zachování Vzkříšení Piera della Francesca
v Sansepolcro.“ Požádal jsem ho, aby mi vyprávěl příběh, který později sepsal. „Bylo to někdy v roce 1944,“
napsal pan Clarke, „byl jsem tehdy velitelem u Baterie A Hnědácké roty, 1. pluku R.H.A. Náš pluk tehdy
poskytoval dělostřeleckou podporu nezávislé 9. obrněné brigádě a „Hnědáci“ podporovali 3. husarský.
Vzpomínám si, že jsme byli nějakou dobu usazení Citta del Castello a pak se přesunuli na sever. Právě v  té době
jsem dostal rozkaz zřídit pozorovací stanoviště sledující Sansepolcro.“
„Jakmile se rozednělo, vyrazil jsem ve svém tanku po východních svazích kopců k východu a pak jsem
se signalistou  a radiostanicí přešli přes vrchol k předsunutému svahu. Tam jsme si vyčistili vnitřek velkého keře
a udělali si pohodlí, jak to jenom šlo, ostatně jsme tu měli být celý den, uvelebili se a začali čekat a pozorovat.
Neměli jsme přímé spojení s našimi děly (což mohlo mít jistý vliv na to, co nastalo později) jelikož naše
radiostanice byla mimo dosah. Byli jsme ve spojení s naším tankem, a ten pak byl v kontaktu s baterií.
„Nařídil jsem vypálit jednu ránu z děla na určitý náměr a směr kamsi doprostřed údolí, abych měl, pro
případ, že bych rychle potřeboval dělostřelbu, měl jasnou představu, jaký povel dá a nemusel zmatkovat
s mapami a úhloměrem. Naše děla byla asi dvě nebo tři míle jižně.
Pak jsme čekali. Slunce vyšlo na bezmračnou oblohu a Sansepolcro leželo zřetelně před námi.
Z radiostanice jsme se dozvěděli, že je podezření, že se ve městě ukrývá nepřítel, a že je musím ostřelovat, než
tam vstoupí naše jednotky. Velitel mé baterie Marcus Linton, M.C., R.H.A. mě radiem informoval, že munice je
spoustu, a že se do toho mám dát, a spotřebovat jí, kolik bude potřeba. Útok měl začít druhý den ráno, a bylo na
nás, abychom město do té doby vyčistili. A tak jsem ostřeloval Sansepolcro. Mezitím jsem prohlížel město skoro
yard po yardu, a nedokázal zahlédnout žádné známky aktivity nepřítele, i když to samozřejmě neznamenalo, že
tam není! Někde vzadu v hlavě mi pořád vrtala jedna malá otázka. Proč znám jméno Sansepolcro? Někde jsem
to jméno slyšel a muselo to být v souvislosti s něčím, co pro mě bylo důležité, a proto jsem si je zapamatoval.
Ale kdy, nebo kde, jsem si nedokázal vzpomenout.
Pak jsme s mým signalistou měli návštěvu. Byl to odraný mladík se psem. Zeptali jsme se: Tedeschi-
Sansepolcro?“ a ukázali na město. Zakroutil hlavou, zakřenil se a ukázal do kopců. Další potvrzení mého názoru,
že Němci město vyklidili. Pak jsem si vzpomněl, proč znám jméno Sansepolcro („největší malba na světě“!).
Muselo mi být tak osmnáct, když jsem četl tu esej Aldouxe Huxleye. Jasně jsem si vzpomněl na jeho popis
únavné cesty z Arezza, a jak za to stála, protože na jejím konci bylo Francescovo Vzkříšení. „největší malba na
světě“!
Odhadl jsem, kolik jsem vystřílel granátů a byl jsem si jist, že pokud jsem největší malbu nezničil, tak
jsem ji značně poškodil. A tak jsem už nestřílel…Seděli jsme se signalistou, kryti naším keřem a dál sledovali,
marně, zda nespatříme nepřítele. Když se setmělo, stáhli jsme se a vrátili se k našim dělům.
Druhého dne jsme beze škod vstoupili do Sansepolcra. Okamžitě jsem se ptal po obrazu. Budova byla
nedotčena. Spěchal jsem dovnitř a byl tam, v bezpečí a nádherný. Místní lidé kolem něj začali stavět pytle
s pískem, ale ty sahaly jen asi do pasu. Vzhlédl jsem nahoru, věděl jsem, že by stačil jeden zásah, aby zničil
úžas staletí. A to je celé. Někdy přemýšlím, jak bych se cítil, kdybych Vzkříšení zničil. Jednou mě napadlo, že
bych měl napsat Aldouxi Houxleyovi, Celý tenhle příběh myslím může být dobrou ilustrací literatury, a toho, že
pero je mocnější meče!“
Vydal jsem se znovu si obraz prohlédnout s Albertem, který s sebou fotoaparát s bleskem. Při
pomyšlení na uctivou atmosféru v Uffizi to byla zajímavá zkušenost pozorovat, s jakou domáckou nenuceností
se s mistrovským dílem zachází v jeho rodném městě. Alberto řekl, že by si obraz rád vyfotil, okamžitě obstarali
pevný stůl, a všude bylo plno pomocníků, poznal jsem myslím mezi nimi i soudce.
Odpoledne jsem šli navštívit jednoho z mnoha Albertových přátel, který měl dům na hradbách
Sansepolcra. Zrovna nebyl doma, ale jeho žena trvala na tom, že si máme dát sklenku vermutu, zatímco jsme
procházeli po zahradě a po jedné straně hleděli před rýhované střechy a komíny Sansepolcra a ke stříbrnému
vláknu Tiberu v údolí za ním a na druhé straně na továrnu Buitoni. Míle makaronu a špaget dnes nesou jméno
Sansepolcra do všech koutů světa. Provedli nás vzorovou továrnou, kde jsme obdivovali nablýskané stroje, které
ze se sebe vytlačovaly těstoviny, a další, které je balily. Všechno to v minulém století začala babička Butioni,
jejíž primitivní litinové špagetové stroje lze obdivovat v továrním museu.

§14
Některá malá města v Casentinu a údolí Tibery jsou vidět na míle daleko, hrdě usazená na svých
kopcích, jiná, jako Anghiari, vidíte, když jste vysoko nad nimi na silnici plné zákrut, která nabízí orlí pohled do
jejích ulic—můžete vidět, zda je zrovna trhový den—potom, když dokroužíte serpentinami dolů, se pohled
změní a vy už pak nemůžete vidět dovnitř jeho hradeb, ale z každým dalším záhybem cesty a každým novým
výhledem jsou hradby vyšší a vyšší, a když pak sestoupíte do údolí, vidíte město nad sebou na své vysoké skále.
Nejmenší z těchto míst by se se nestydělo hostit papeže nebo krále. Obyvatelé mohou být drobní
farmáři a nejdůležitější lidé kněz, lékárník a Maresciallo dei Carabinieri, ale vědí, jak se věci dělají ve velkém
světě. Je překvapující, jakou nádheru lze vyhrabat pro zvláštní příležitosti, možná třeba i divadlo, v městečku
jako je Anghiari. Je to neočekávaná malá Scala, kterou lze najít v malé horské pevnosti a nápis Teatro di
Anghiari del 1'Accademia de' Ricomposti spojuje malé místo, ne snad s Platonem, ale aspoň s věkem akademií.
Teď už se časy samozřejmě změnily. Všiml jsem si řvavého plakátu ukazující ženu choulící se před revolverem:
byla to reklama na film nazvaný La morsa si chiude.
Na Anghiari si vzpomínám, že mi poskytlo přístřeší za průtrže mračen, kdy ze piazzy stalo jezero a
každou kopcovitou ulicí se valil vodní příval. Z každé střechy a ucpaného okapu stříkala v nanejvýš elegantních
obloucích voda. Útočiště jsem našel v starožitnickém krámku, do kterého jsem se musel vplížit bokem, tak byl
plný starých kaštanových a mahagonových příborníků, stolků na umyvadla, měděných pánví, mis a džbánů,
starých obrazů v otlučených rámech, křesel, stolů a všeho ostatního. Majitele jsem našel sedícího s několika
přáteli mezi hromadami židlí a stolů, jak jí meloun. Odstrčili stranou pár křesel a nějaký ten karetní stolek a
s úsměvem mě přivítali rudým dílkem. Byl tam starý vykládaný kaštanový psací stolek, který jsem mohl mít
skoro zadarmo, ale byl těžký, a v téhle době už nejsou žádné válečné lodi, které by čekaly, až odvezou
cestovatelův náklad do jeho rodné země.
Mým oblíbeným městem je Poppi, které považuji za hlavní město Casentina. Středověk potkává člověk
po severní Itálii všude, ale tohle město mi připadalo jako živoucí zlomek minulosti. Je to město kouzelníků,
rytířů, a dívek s dlouhými vlasy v oknech hradu. Dokonce i malý autobus, který spojuje Poppi s Arezzem, může
při troše představivosti být začarovaný drak, nebo drak odsouzený čarodějem, aby napodoboval dieselový motor
s jeho nářky a skřeky a náhlými výtrysky páry. Je to město kamenných arkád vedoucích ke hradu, zjevně
příbuznému Palazzo Vecchio ve Florencii. Po setmění, když jsou rozžehnuty lampy, stává se Poppi docela
zlověstným a pár občanů, kteří ve vinotéce hrají domino, může být prvním a druhým vrahem. Střed města není
dost velký na to, aby se mu dalo říkat piazza, ale je na vrcholu kopce, kde se potkává několik cest. Uprostřed
stojí osmiúhelníková barokní oratoř zasvěcená Panně Marii Morové, a říká se, že když bylo před stoletími
městečko navštíveno morem, kráčel kněz kolem města s obrazem Panny, načež epidemie ihned ustala. Nad
oltářem jsou napsaná slova Ave Maria. V deset večer už mají v Poppi po večerce a v tu pozdní hodinu občas
čekává malá skupinka lidí ve tmě na poslední autobus, který přijíždí z Arezza. Lze ho slyšet z dálky ještě v údolí,
jak skřípe zuby a odfrkuje cestou z Bibbieny a pak zlověstně zavrčí a jakoby se zastavil a sbíral síly k tažení do
kopce do města, kam přijíždí celý rozfuněný. Téměř přesně se vejde do některých úzkých uliček a když zastaví
s výbuchem vzteku a dračím odfukování dieselového oleje, ti uvnitř, vedení vesnickým knězem vstanou a jako
by všichni prováděli totéž cvičení nebo jakýsi náboženský akt, vstanou, unisono protáhnou ruce a sundávají
kufry, proutěné košíky a hnědé papírové balíčky. Kněz vystupuje první, ocelové obroučky brýlí se mu blýskají,
široký klobouk připomíná načepýřenou kočku, pod paží má velký balík. Následuje spousta líbání dětí a výkřiků
na uvítanou, přátelé a příbuzní jsou zase, Bohu díky, v bezpečí hradeb Poppi!

Správcem hradu v Poppi je Leonido Gatteschi, kterému je osmdesát let. Nosí černý baret a hůlku se
zlatou hlavicí. Když stojí na hradbách nad planinou a dívá s horám, kde můžete vidět La Verna a Camoldoli,
poví vám že se o hrad stará pětašedesát let a největší obavu má z toho, že to po něm nikdo nepřevezme. Má
sklony vyčítat mladší generaci—výrostkům čtyřiceti a padesátiletým—že nemá žádný smysl pro zodpovědnost.
Pokud měli hrabata z Guidi někdy nějakého oddaného senešala, musel se jeho duch znovu narodit v Leonidu
Gatteschim.
Je to působivý hrad a je v tak dobrém stavu, že byste se mohli zítra nastěhovat se svými muži ve zbrani
a sloužícími děvčaty a s několika tapiseriemi si tam udělat docela pohodlí. Myslím, že jsem nikdy neviděl
zdobnější a dramatičtější nádvoří, ozdobené erby a balustrádou s téměř stovkou miniaturních kamenných
sloupků. Signor Gatteschi mě vedl ke hradu a pořád přitom mluvil a mával hůlkou se zlatým vrškem, která se
v jeho rukou stala holí úřadu. Viděl jsem kapli, kde přízračné fresky Giottovy školy stěží prosvítaly pod vápnem.
Viděl jsem strohou síň, kde se středověkým rytířům dařilo udělat si obrovské pohodlí, a vůbec nejzajímavější
bylo, že jsem viděl ložnici hrabat Giudi, velkou místnost zajímavou především výtečnou středověkou
instalatérskou prací. Voda, která sem byla přivedená, se filtrovala přes dřevěné uhlí, a nad kamenným
umyvadlem jsem si všiml jména Panosco Ridolfi a data 1469. V místnosti je uchovávána městská knihovna. Je
neuvěřitelné, a pro Itálii zcela typické, že knihovnu o dvaceti tisících svazků, včetně téměř osmi set inkunábulí a
šesti set iluminovaných rukopisů, a také městských záznamů sahajících až do roku 1330, člověk vidí nahodile,
když se prochází středověkým hradem.
Když jsme byli na hradbách, podívali jsme se k severu a v údolí pod námi viděli místo, kde se odehrála
bitva u Campaldina, v níž bojoval Dante, kdy byli jednoho letního dne v roce 1289 arezzští ghibbelini poraženi
florentskými guelfy. Tak začala dlouhá historie Arezza jako kolonie nebo poddaného města Florencie.
Odvrátili jsme od depresivní podívané a pohlédli k jihu. Když člověk viděl starého pána, jak stojí na
hradbách a svou hůlkou se zlatým vrškem mává nad vzdálenými údolími, mohl by si představovat, že hledá
nějaký záblesk slunce na helmici nebo špičce kopí, znamení, že pán nepřijede pozdě k večeři.

§15
„Chci vás seznámit s krásnou dámou,“ řekl Alberto jednoho rána. „Na nic se prosím neptejte, ale jen
pojďte se mnou.“ Vyjeli jsme autem na sever z Arezza do Casentina, kde se Arno blíží a vzdaluje od silnice,
někdy podél ní, třeba jako v Subbianu, teče celé míle, tmavá a lemovaná rákosím. V malém místě zvaném
Rassina jsme odbočili na vedlejší silnici a brzy jsme se blížili hoře jménem Pratomango. Tyhle silnice jsou
jedním z překvapení Casentina. Často vyhasnou, jakoby čirým vyčerpáním na úbočích hor, odkud pokračují
stezky pro muly do vsí v kopcích, které vypadají tak odlehlé, i když jsou jen pár mil od Florencie nebo Arezza,
jako by byly pořád ještě ve středověku.
Na naší cestě jsme vyjma mul naložených vlnou a pohybujících se v řadě po jedné z sebou nepotkali
nic. Když jsme pak projeli jednou zatáčkou, zjistili jsme najednou, že silnice dál nevede. Poté, co Alberto vypnul
motor, zaslechli jsme vodu pádící ze zalesněné strže a když jsme vzhlédli uviděli jsme nad námi bílou vesnici.
„To je Carda,“ řekl Alberto. „Auto musíme nechat tady a nahoru vyšplhat pěšinou.“ Tu cestu jsme
viděli, jak se vine mezi obrovskými balvany. „Nejdřív se ale podívejme, jestli je tu můj přítel.“
Na úpatí hor bylo několik cihlových stavení obklopených vysokým plotem. Vešli jsme do ohrady a
viděli muže v brodicích kalhotách, jak krmí žravé pstruhy. Zatímco muž házel do vody sekaná játra, dlouhé
betonové kanály pstruhové sádky vřely rybami. V některých kanálech byly malinké ryby, které když se rvaly o
žrádlo, vypadaly, jako by někdo do vody vysypal mísu stříbra, další měly asi tak libru váhy, a některé byly
obrovské.
„To jsou ti, které si rybáři lovící pstruhy kupují, když v horách nic nechytí!“ podotkl Alberto. „A ano,
samozřejmě,“ dodal, když zahlédl můj překvapený výraz, „žádný rybář by se před svou manželku nepostavil
s prázdným košíkem!“
Muž zavřel pstruží sádku a společně jsem po stezce pro muly vyšplhali do Cardy. Dorazili jsem do
malebné skupiny kamenných domů postavených na různých úrovních, s maličkým kostelem a jeho zvonicí na
nejvyšším bodě, stojící proti otevřenému prostranství, takzvané piazze, z jejíž hraniční zdi jsem se díval do údolí
hluboko dole. Vše bylo žulově šedivé a v dohledu nebyl ani strom, ani keř. Slepice a husy vybíhaly dovnitř a ven
z domů a na všech stranách byly strže a srázy a výhled na Pratomango se vlnil do dálky. Bylo ohromující
pomyslet, že Florencie byla méně třicet mil k severozápadu vzdušnou čarou, a Arezzo asi dvacet mil na jih, ale
stejně dobře bychom mohli být v Tibetu.
Kolem se shromáždili obyvatelé, muži hovorní a zvědaví, ženy zvídavě stály ve dveřích, nepřátelské
husy na nás natahovaly krky a syčely.
„A teď uvidíte nádhernou dámu,“ zašeptal Alberto.
Vešli jsme do kostelíku, kde mi nad oltářem ukázal Madonu Cardskou.
„Tvrdí se o ní, že je to dílo Andrea della Robbia,“ řekl Alberto, „ale její obrázek nenajdete v žádné
knížce o umění nebo o della Robbiovi, a je to přitom jedna z nejkrásnějších Madon, které kdy Andrea namaloval.
Lidé v Cardě věří, že v její hlavě je skryto ztracené tajemství della Robbiovské glazury, ale to je samozřejmě
vyprávění, které slyšíte i o dalších della Robiových mistrovských dílech.“
Vesničané se po nás dívali a měli radost, že se zajímáme o jejich poklad. Mluvili všichni naráz, tolik
nám každý chtěl vypovědět cardský epos: jak do jejich horské vsi přišla Madona. Vypráví se, že v  roce 1554,
když Florencie válčila se Sienou, bojovali dva muži z Cardy s florentskou armádou. Jednoho dne přišli
k pobořenému kostelu v té části údolí Chianti, která patřila Sieně, a když do kostela vešli spatřili nad rozbitým
oltářem Madonu a padli na kolena. Slíbili, že pokud jim během války zajistí bezpečí, odnesou ji z  jejího
pobořeného kostela a umístí ji do svého kostela v Cardě. Nejprve sochu pečlivě ukryli tam, kde ji dokážou znovu
najít, pak se vrátili ke své jednotce, a když válka skončila, Madonu vyzvedli a nehledě na její váhu, ji střídavě
nesli na zádech do Cardy. Je v životní velikosti a s bílou glazurou a je jedním z nejkrásnějších děl tohoto mistra,
které jsem kdy viděl. Byla atraktivně umístěna do výklenku s modrým pozadím.
Manažer pstruží farmy nás pozval do svého domu, který byl postavený na úbočí kopce tak, že dveře
byly na úrovni střechy, a sešli jsme dolů do kuchyně. Tam jeho žena uvařila kávu a on mezitím přinesl láhev
vermutu a nějaký místní sýr, který byl nejlepší, jaký jsem kdy ochutnal. Tenhle sýr z ovčího mléka se v Itálii liší
od města k městu, v některých městech je tvrdý jako parmazán, v jiných má texturu ementálu, může být i měkký,
i když myslím, že správné jméno pro takový druh sýra je cacio pecorino. Když jsem řekl, že jsem na hoře žádné
ovce neviděl, hostitel mi vysvětlil, že vesnice vlastní velké obecní stádo, které se pase na druhé straně kopce. Ve
vsi měli pastýřskou službu tak, aby se v dohledu nad stádem všichni vystřídali. „Stojí za to, vrátit se do Cardy
večer,“ řekl, „když ovce plynou uličkami jako řeka, a každá najde svou cestu domů.“
Alberto si ho dobíral kvůli cardskému každoročnímu karnevalu, což také musí být podívaná, u které
stojí za to být. Koná se soutěž v originálních způsobech, jak jíst špagety, loňský vítěz je jedl z boty! Kohokoliv,
koho v den karnevalu přistihnou při práci, svážou a odnesou na místo před kostelem, kde musí pít jednu sklenici
vína za druhou, až sotva stojí na nohou, a tu chvíli je prohlášen králem karnevalu.
„Dodržel jsem svůj slib?“ ptal se mně Alberto cestou zpátky.
„Dodržel,“ odpověděl jsem. „Je to jedna z toskánských nádher.“

§16
Pár mil na severozápad od Sansepolcra, v horách svažujících se k údolí Tibery, vede úzká klikatá
silnice, toho druhu, který se popisuje jako non carrozzabile, do osady Caprese. Pozdější věky ke Caprese přidaly
Michelangelovo jméno. Právě zde se šestého března roku 1475 udál nevysvětlitelný zázrak, když milý, obyčejný
pár přivedl na zem génia. A to maličké srdce, které začalo toho dne tlouct na vrchu kopce v  Caprese, mělo bít
dalších devětaosmdesát let, na jejichž konci smutný, unavený, iluzí zbavený starý muž s planoucíma očima,
zlomeným nosem a dlouhým bílým vousem, jehož frustrovala marnivost papežů, a který měl pocit, že selhal,
v Římě nastydl a zemřel.
Cestou nahoru do vsi jsem neviděl nikoho vyjma patry silničních dělníků odstraňujících sesutou skálu, a
pak jsem dojel k několika domům a po několika dalších ještě víc vlásenkových zatáček dojel na vrchol kopce a
ke skupině starých kamenných stavení, která tam stála opuštěná a vypadala zamčená. Najít na takovém místě
památník bylo dost podivné. Došel jsem k němu a viděl maličkého Michelangela v bronzovém reliéfu, jak
překvapeně hledí ze své kolébky na vidění své Noci z hrobky Medicejských a Mojžíše v pozadí. Tohle
neobyčejné pojetí je snad trochu příliš dramatické. Na nejrannějším dětství génia je přitažlivé to, že není nic, čím
by se odlišovalo od běžného nejútlejšího věku. Až teprve v pozdějších letech dětství se objevují ony známky,
které naznačují, že byl nějaký člověk oddělen, aby více dosáhl, a více truchlil, než běžný člověk. Vzpomněl jsem
si na Michelangelovy trampoty s Juliem II., a napadlo mně, že nebylo úplně fér dávat mu tak brzké vidění
Mojžíše!
Na boku dvoupatrového stavení vystavěného na hraně hory, kam se vystupuje po vnějším schodišti,
jsem si přečetl nápis, který uváděl, že se zde Michelangelo narodil. Budova byla zamčená a dům naproti vypadal
prázdný. Zrovna jsem se chystal odejít, když přijelo malé auto a v něm mladý muž a stařec, jehož tvář mohla být
vyřezána z ořechové skořápky. Mladík byl ředitel venkovské školy, s celkem šestnácti žáky, jak mi řekl, starý
pán vytáhl nějaké klíče a odemkl rodný dům a otevřel okna.
Od té doby, co sem přišli bydlet Ludovico Buonarroti a jeho žena Francesca dei Neri, prošel dům
proměnou. Je to dnes strohá síň s nějakými fotografiemi Michelangelova díla na zdech a pár knihami a magazíny
v přilehlé místnosti, které se říká knihovna. Vedle rodného domu je kaple, kde byl Michelangelo pokřtěn,
skromné místo připomínající stodolu, jež bylo nedávno opraveno. Tyto dvě budovy a základy právě nedávno
objeveného starobylého hradu byly vše, co tu bylo k vidění.
Nelze si představovat, že si tu Michelangelo lozil po vršku kopce, nebo se tu učil chodit, protože když
byl ještě skoro novorozenec, odvezli ho na rodinný majetek v Settignanu, pár mil od Florencie a tam ho kojila
kameníkova žena. „Pokud je ve mně něco dobrého,“ řekl jednou Vasarimu, „pak to pochází z čistého vzduchu
vašich arezzských kopců, kde jsem se narodil a možná také z mléka mé kojné, s nímž jsem sál dláta a kladiva,
která jsem používal k tesání svých postav.“ V jeho rodině jistě nebylo nic, co by vysvětlovalo jeho génia. Jeho
otec byl zchudlý příslušník dobré rodiny, který měl za to, že by bylo pod jeho důstojnost stát se kupcem nebo
mechanikem a raději pronásledoval Medicejské a žebronil o nahodilou práci. Důvodem proto, že se
Michelangelo narodil v Caprese bylo to, že šest měsíců zůstávalo neobsazené místo sudího v Chiusi a Caprese a
Ludovico Buonarroti je přijal. I když si starší Buonarroti odmítal špinit svoje ruce, nijak se nezdráhal přijímat
výtěžky Michelangelovy práce, když se jeho syn stal slavným. Ostatně dokud byli jeho otec a bratři naživu,
posílal jim Michelangelo peníze na udržování jejich farmy, nikdy ale nebyl s to uspokojit jejich potřeby.
Zavřeli jsme okna a zavřeli dům, a jak jsem odjížděl z kopce dolů neoslovovala mě myšlenka maličkého
dítěte pronásledovaného budoucí velikostí, ale dvou maličkých dětí: Michelangela na kopci, a Tibery dole
v údolí, obou na počátku své cesty k Římu.

S Albertem jsme si domluvili setkání na dalším vršku kopce v Siglianu, na pikniku Associazione Amici
della Musica di Arezzo. Na tomhle kopci bylo spoustu ruchu a vzrušení. Hudebníci a jejich přátelé přijížděli
autobusy a teď se procházeli a obdivovali výhled na vinice svažující se k mladičké Tibeře a prohlíželi si jediné
stavení na kopci, ctihodný kostelík obsahující ranou fresku sv. Kryštofa a Dítěte Ježíše.
Většinu rozruchu působilo asi třicet mladých žen, dozvěděl jsem se, že to byly všechno mladé nadějné
pianistky, které přišly z různých zemí do hudební dívčí školy a když teď ve svých vysokých podpatcích
klopýtaly po vršku kopce soutěžily, která získá úsměv jejich hostitele, slavného hudebníka. S potěšením jsem
sledoval snažení tolika mezinárodního šarmu najednou, ale bohužel maestro, který na to byl zvyklý, vše snášel
s aurou apatického boha.
Starý kněz v odrané klerice stál a usmíval se, potěšený tím vpádem i vůní grilovaných steaků, linoucí se
z kouta v západní zdi jeho kostela, kde číšníci ve smokinzích—neuvěřitelný detail!—pilně obsluhovali grill na
dřevěné uhlí. Starý muž mně zavedl do svého domu, abych se umyl v cínovém umyvadle. Stavení bylo
pochmurné a osamělé jak poustevnická cela. Viděl jsem jen pár knížek, ale zeleninová zahrada byla
obdivuhodná. Stáli jsme nad světem zalitým sluncem, dívali se dolů z kopce, na kterém stály olivovníky, každý
se svým malým kruhem stínu, směrem k údolí, kde Tibera klouzala přes své oblázky.
Ve stínu olivovníků byly prostřené stoly, s bílými ubrusy zatíženými kameny, a číšníci roznášeli
soudkčerveného a bílého Chianti a plnili karafy. Než začalo jídlo, pronesli někteří z robustnějších duchů, Alberta
v to počítaje, spoustu přípitků, takže když jsme konečně zasedli k obrovským florentským steakům, dosáhl už
večírek té míry veselí, která obvykle nastává mnohem později. Po levé ruce jsem měl Američanku, která zřejmě
se Společností neměla společného vůbec nic, ale byla pro ni jednoznačným přínosem.
„Všiml jste si,“ ptala se, „kolik venkovanů tady má ocelové zubní protézy?“
„Ne, nevšiml.“
„Nu, to se pak jen pořádně dívejte,“ řekla, „a neříkejte pak, že jsem vás nevarovala! Řekla bych, že tady
měli během války nějaký nedostatek porcelánu, nebo co to je, a tak jim místo toho dělali protézy z oceli. Je to
strašné! Když se na vás usmějí, máte chuť utíkat jako o život!“
Hostina skončila hruškami a pecorinem (tvrdý sýr z ovčího mléka pozn. překl.) a pak následovaly
proslovy, plné květnatostí, holdů a komplimentů, které bylo nutné přednést do poslední slabiky. Byli jsme vděční
farářovu psu, že vyhnal kočku na strom a slepice pod stůl zrovna pod nohy samotného maestra, ale proslovy
pokračovaly.
A že to byla podívaná. Za stínem, ve kterém jsme seděli, žhnul bílý svět horkem a slyšeli jsme, jak se
z údolí nesou ospalé odpolední zvuky. Pěkná děvčata se nakláněna na loktech na stolech v mihotavém stínu,
dělala oči nad svými sklenkami vína, zapalovala si cigarety a v kropenatém světle zaujímala desítky uvolněných
poloh, ze kterých by měl radost Renoir a odváděla myšlenky od proslovů k jiným časům. V Toskánsku není nic
nové, byli jsme jen poslední z těch, kdo se na tom vršku kopce pod tou samou modrou oblohou smáli a
vtipkovali.

§17
Na podzim roku 1224, když bylo sv. Františkovi třiačtyřicet vydal se třemi bratřími na horu La Verna,
aby se postili a modlili. V té době přijal stigmata na své ruce, nohy a boku, a stal se prvním světcem, který na
svém těle nesl rány ukřižování. Se svým géniem pro shrnutí příběhů do tří veršů Dante napsal:
Na tvrdé skále mezi břehy Arna/a Tibery vzal poslední zpečetění/dva roky nesl znamení ta žárná
(Překlad Jaroslav Vrchlický)
Protože jeho poraněné nohy činily chůzi příliš bolestivou, byl sv. František zpátky do Assisi odnesen a
o dva roky později tam zemřel se slovy: „Vítej, sestro Smrti, protože pro mě jsi branou k životu.“
 Ještě před nějakými padesáti lety považovali cestovatelé výstup na La Verna za jakési velké trápení.
Stezka pro muly se vinula tam, zpátky a kolem hor, a cesta zabrala větší část dne. Dnes tu je silnice plná
vlásenkových zatáček a nepřehledných zákrut, která cestovatele na svatou horu dovede za hodinu či dvě. Když
jsem byl skoro nahoře, vzhlédl jsem a uviděl klášter usazený nahoře na obrovských skalních pilířích. Zastavil
jsem u kraje cesty, abych nechal projet muže vedoucího dva bílé voly a když procházel kolem, zeptal jsem se,
zda ti úžasní tvorové patří františkánům. Řekl, že patří. Jeden se jmenoval Moro, druhý Spadino. Jel jsem dál a
přemýšlel, jak by se „chudáčkovi z Assisi“ líbili bratr Moro a bratr Spadino tak věrně a trpělivě orající půdu
svaté hory. Poblíž hlavní brány parkoval drahý Packard a já přemýšlel, který ctitel Paní Chudoby jí přišel
projevit úctu.
Hora má klášter nasazený jako čapku nebo přílbu. Stavby vypadají jako prodloužení geologicky nejvíc
pokroucených částí skály a z některých oken se mniši dívají do strží stejně prudkých, jako jsou ty v Meteoře. Je
tu velký kostel, několik kaplí a konventní budovy postavené kolem piazzy. Jako všude jinde jsou františkáni
veselí a usměvaví a naplňují přikázání svého zakladatele být Božími trubadúry. „Ať se bratří střeží toho, aby byli
smutní a zachmuření, jako pokrytci,“ řekl sv. František, „ale ať se projeví jako radostní v Pánu, veselí a
příjemní.“
V doprovodu zdvořilého frátera jsem prozkoumával horu a shlížel na jeden z nádherných výhledů: na
jedné straně jsem viděl údolí Arna, a na druhé údolí Tibery. Všechny horské potoky na západě stékají do Arna a
pak po čase splynou pod Ponte Vecchio, zatímco na východě spadají do Tibery a pokračují Umbrií k  mostům
Říma.
Zatímco jsem se rozhlížel po mohutné rozloze Toskánska vinoucí se od Arezza k trošce modré, což je
jezero Trasimento, přemýšlel jsem, jak pozoruhodné je, že ze všech hradů, jejichž trosky mohu vidět na každém
kopci, je jediným, který zůstává naživu, Hrad Bratrství, který sv. František postavil na La Verně. Co je to
Bratrství, nebo co jím rozumíme, když o něm mluvíme? Nikdy jsem nezapomněl na něco, co napsal G. K.
Chesterton ve své knížce o sv. Františkovi. Františkánský ideál bratrství, řekl, nelze zaměňovat s moderní ideou
demokracie a jejího plácání se po zádech. „Předpokládá se,“ napsal, „že rovnost znamená, že všichni lidé jsou
rovnou měrou nepřístojní…“
„Myslíte,“ zeptal jsem se frátera, „že je dnes ve světě více zášti než v čase sv. Františka?“
„To je těžké říct,“ odpověděl jemně, „Možná o ní více slyšíme.“
Prošli jsme různé kaple a obdivovali sbírku oltářních děl Andrea della Robbia. Byl synovcem Luca
della Robbia a zdědil rodinného génia, kterého dokonce dokázal předat svým synům. Mnohá z děl se nehnula ze
svého místa od chvíle, kdy je před staletími postavili a není na nich ani škrábnutí: jsou stejně svěží, jako v  den,
kdy dostaly svou glazuru a samozřejmě jim nevadí zimní vlhkost.
Krytý průchod spojuje kostel s malou kaplí Stigmat, kterou komunita navštěvuje během čtyřiadvaceti
hodin dvakrát, z toho jednou hned po půlnoci. Fráter mi pověděl dobře známý příběh o zimní noci před tím, než
byl průchod zakrytý, kdy sněžná bouře bratry donutila vzdát se svých obvyklých půlnočních modliteb v kapli.
Ráno je ale zostudilo, a jejich slabost odsoudilo, když ve sněhu našli stopy zvířat a ptáků, které přišly místo nich.
Podařilo se mi všimnout si na zdi průchodu výtky jiného druhu, určenou národnímu škůdci, italskému
čmáralovi graffiti, který je schopný napsat své jméno na samotný Kříž. Zněla:
Se credi, prega!/Se non credi, ammira!/Se sei sciocco, scrivi il/Tuo nome sul muro.
„Kdo věříš, modli se; kdo ne, obdivuj, kdos hlupák, napiš své jméno na zeď.“
Mezi freskami v chodbě jsem si všiml obrazu sv. Františka kázajícího ptákům a dalšího, zachycujícího
světce se zuřivým lupičem známým jako Vlk, kterého sv. František obrátil a přejmenoval na Beránka.
Když světec v roce v září 1224 přišel se třemi společníky na horu, bylo místo, kde dnes stojí kaple,
skalní puklinou, ke které se dalo dostat jen položením kmene stromu jako mostu. Sv. František si tohle místo
vybral, protože bylo mimo doslech jeho společníků, místo, kde mohl být sám s Bohem. „Teď se vraťte do svého
příbytku a zanechte mně samotného,“ řekl jim, „protože s Boží pomocí zamýšlím tento půst držet bez vyrušování
a rozptylování mé mysli, proto nedovolte nikomu, aby ke mně přicházel. Ale jen ty, bratře Leo, za mnou choď
jednou za den s kouskem chleba a trochou vody, a znovu pak v noci v čase noční modlitby. Tehdy přijď
v tichosti, a když dojdeš na kraj mostu, řekneš „Domine, labia mea aperies“ (Pane, otevři mé rty), a pokud
odpovím, přejdi a přijď do mé cely, a pomodlíme se noční hodinky společně, pokud ale neodpovím, hned
odejdi.“ A tohle sv. František řekl proto, že býval tak vytržen v Bohu, že svými tělesnými smysly nic nevnímal.
A s těmito pokyny jim sv. František dal své požehnání a oni se vrátili do svého příbytku.
 A tak odešli a zanechali svého milovaného mistra samotného, společnost mu dělal jen hnízdící sokol.
Pták světce vždy probudil máváním svých křídel právě včas k modlitbě nočních hodinek a nepřestal, dokud
František nevstal k modlitbě. „A vždycky, když byl sv. František více unaven než obvykle, nebo slabý či nebo
nemocný, tenhle sokol, jako moudrá a soucitná osoba, míval ve zvyku vydat svůj výkřik o něco později. Sv.
František našel zalíbení v tomto svatém časoměřiči, protože sokolova starostlivost vyháněla všechnu lenost a
volala ho k modlitbě, pták s ním navíc často trávil den.“
Františkův oblíbený učedník bratr Leo, se k sokolovi navzdory světcovým pokynům přidal, a protože
věděl jak nemocný a vyčerpaný jeho mistr je, jej spolu se sokolem hlídal. Fráter vícekrát užasl, když viděl
světce ve vytržení levitovat několik stop nad zemí. Před svítáním o svátku Svatého Kříže, když se sv. František
ve své skrýši modlil „jeho horlivost v něm vzrostla natolik, že se skrze lásku a soucit zcela proměnil v Ježíše.
Viděl serafa sestupujícího s šesti zářivými, žhnoucími křídly a na něm byla podoba člověka ukřižovaného.
Naplnil jej velký strach a současně velká radost, žal a úžas. Během vidění se mu zjevil Kristus a řekl: „Víš, co
jsem ti udělal? Dal jsem ti stigmata, která jsou znamením mého Umučení, abys tak mohl být mým vlajkonošem.“
Když jeho společníci světce příště navštívili, všimli si, že se pokoušel skrýt své ruce a nohy a nemohl
položit své nohy na zem. Nakonec s úžasem uviděli známky jeho stigmat. „A tak se jeho ruce a nohy jevily
probité uprostřed hřeby, jejichž hlavy byly v dlaních rukou a chodidlech nohou, vystupující z masa a jejich špice
vystupovaly z hřbetu ruky a nártu nohy, takže vypadaly, jako by byly proraženy ven z masa ohnuté jakoby skrz
kruh a hlavy hřebů byly kulaté a černé. Podobně se v jeho pravém boku jevila nezhojená rána kopím, jíž často
vytékala krev ze svatého srdce sv. Františka a potřísňovala jeho šat a spodní oděv.“
Ve Fioretti (Kvítích) je vyprávění, plné detailů jako ze života popisující jak se sv. František jedoucí na
oslu, ve společnosti bratra Lea, vracel do Assisi, a jak jej přicházeli přivítat lidé z různých měst, a jak se on
snažil schovat své obvázané ruce, ale musel je nechat líbat špičky svých prstů. Zdálo se, že zůstává ve stavu
vytržení a neví, kde je. Dlouho potom, co projeli Sansepolcro, zeptal se: „Kdy se budeme blížit k Borgu?“
Všechna místa zmíněná ve Fioretti jsou na hoře k vidění: místo, kde ho pozdravili ptáci, místo, kde byl
napaden Satanem, kde žil Vlk, který se stal Beránkem, ale nejpřitažlivější byl podle mého kámen, kam se
uchyloval k meditaci, jeho kamenné lože. Fráter mě vedl dolů po schodišti vysekaném do skály, které nás
dovedlo k mocné převisu, který vypadal, že začne klouzat vpřed a rozdrtí vše, co je pod ním, strž a hrubý
dřevěný kříž vedle označují tvrdé kameny, o kterých se říká, že na nich sv. František spával.
Zatímco jsme stáli a povídali si, přidal se k nám muž, žena a malé děvče s železnou botou. Poklekli a
modlili se, pak jsme všichni společně šli nahoru. Nahoře čekal řidič v bílém pracovním plášti a moje myšlenky
odspěchaly zpět k autu, které jsem viděl u vchodu. Měl jsem se dozvědět, že muž byl dveřníkem v nějaké velké
kancelářské budově. Když jejich dítě onemocnělo dětskou obrnou, se svou ženou slíbili, že pokud se dítě
uzdraví, podniknou pouť do Assisi a La Verny a na té teď byli, se slzami vděku a štěstí v očích—v Packardu,
který jim poskytl jejich americký zaměstnavatel. A tak kvítky pořád rozkvétají na skalnaté půdě La Verny.
Světci jako milovníci zvířat je myslím téma, které nejspíš víc přitahuje malíře než spisovatele. V Anglii
lze říci, že sv. Františka nic neučinilo víc milovaným, než jeho láska ke zvířatům, v tom ale nebyl výjimečný.
Životy egyptských poustevníků a poustevnic, a také keltských světců, jsou plné zvířecích příběhů. Sv. Jeroným
byl sice jen čestný poustevník, ale zcela odpovídalo stylu pouště, když si jako domácího miláčka ochočil lva,
poté, co z jeho packy vytáhl trn, a je františkánským rysem příběhu, že se lev stal ochráncem osla, který vozil do
kláštera dříví. Příběh vypráví, že když byl osel ukraden, věřil sv. Jeroným (což by sv. František nikdy neudělal),
že bratr lev sežral bratra osla, a za trest nechal dříví tahat lva! Tenhle okouzlující tvor (člověk si vzpomene na
jeho obluzující výraz v Carpacciově obraze v Benátkách) vykonával svůj úkol trpělivě a ochotně, ale jednoho
dne, když si všiml, že jeho starý kamarád osel šlape s kupeckou karavanou, dychtiv očistit svou pověst, vyrazil a
zahnal velbloudy spolu s osly do klášterního dvora. Můžeme doufat, že se sv. Jeroným omluvil.
Fauna v Thébách byla samozřejmě mnohem divočejší než ta, kterou znal sv. František, a lev jí
dominoval. První z poustevníků, sv. Antonín, žil ve skalní jeskyni, ne nepodobné té na vrcholu La Verny, ze
které byl výhled na Suezský záliv a jeho nejpříjemnějšími návštěvníky byla zvířata, ti ostatní byli většinou
ďáblové. Když pohřbíval poustevníka Pavla, objevili se dva lvi, kteří olizovali jeho ruce a nohy a pak pomáhali,
jak jen dovedli, svými tlapami kopat hrob.
Říká se, že velkého Macaria z Alexandrie doprovázel milující buvol, dávající mu mléko, týž světec
uzdravil mladou hyenu ze slepoty, Theon, další poustevník, přitahoval tolik zvířat, že cestu ke své cele mohl
najít tak, že šel ve stopách divokých oslů, gazel a buvolů. Jeden starý mnich naučil lva žrát datel, další se o své
jídlo dělil s vlčicí a třetího doprovázel kozoroh, který ho naučil, kterým rostlinám se vyhýbat.
 Fioretti také připomíná některé z Vitae Patrum, kdykoliv se objeví ďábel, a objevuje se často. Je to
ovšem docela hrubý, otlučený čert, postrádající strach nahánějící subtilnost a vytříbenost svých egyptských časů.
Jen jednou ve Fioretti ukazuje, že ještě pořád dokáže provádět svoje staré triky, a to když se zjeví bratru
Ruffimovi ve své nejhorší podobě, předstírající Krista. Když sv. František zjistil, co se děje, jeho rada byla
hodná nějakého egyptského pouštního otce. Postiženému fráterovi řekl, že až se falešný Kristus příště objeví,
měl mu říct: „Otevři pusu a já ti do ní hodím svoje lejno,“ načež ďábel zmizí. A taky zmizel. Ve Fioretti ale není
nic, co by se podobalo přetahovanou mezi Bohem a Satanem, které v egyptské poušti trvá neustále a první
františkáni ani neprovokují a nedráždí a nepotýkají se s ním, jako to dělali poustevníci, aby postavili svou
duchovní sílu proti němu a vedli z němu ze své pevnosti modlitby válku. Tento boj dodává starověkému
poustevnickému životu atmosféru takřka sportovního utkán, nebo možná arény, a všechno to patřilo k svatému
atletství, jakémusi ukazování duchovních svalů. Františkáni ovšem nebyli nikdy napadeni Satanem v jeho
nespočetných a matoucích převlecích, včetně jeho téměř neodolatelné dcery, ale objevuje se jen jako hrubý
chuligán, kterému jde je o to, aby frátery mlátil a shazoval ze srázů a vůbec se choval s hrubým fyzickým
násilím, jako oné noci, kdy ho sv. František potkal v opuštěném kostele.
Rád bych na La Verně nějaký čas pobyl, a během své krátké návštěvy jsem cítil mimořádný
františkánský pokoj, který jsem poznal už dřív ve františkánských svatyních ve Svaté zemi. S lítostí jsem se
rozloučil a rozjel se dolů po cestě plné zatáček.

§18
Sokol letící z La Verny severozápadním směrem vy po nějakých deseti mílích přistát na dalším a ještě
starobylejším klášteře zvaném Camaldoli. Pro cestovatele jedoucího po křivolaké silnici z Poppi do hor cesta tak
jednoduchá nebude, když bude nejprve stoupat bukovým lesem a pak hustě vysázenými jedlemi a borovicemi. I
když je La Verna vzdálená jen pár mil a součástí téže hory, nikdy nebyla ani tak místem pro stromy, jako spíš
pro kamení. Byly tam bukové lesy, ale pamatuji si hlavně tunely, strže a vyčnívající římsy, ze kterých jsem se
díval dolů do roklí. V Camaldoli byly kosti skal zakryté a horký letní vzduch byl obtěžkaný vůní borovic,
charakteristickým zvukem byly ony série zlověstného praskání, které velký strom vydává, když hyne pod
lesníkovou sekerou.
Zakladatelem Camaldoli byl muž, který se narodil v Ravenně dvě stě sedmdesát let před tím, než tam
byl pohřben Dante. Měl blíž k exarchátu než ke středověku a v naší zemi v té době saští králové odráželi nájezdy
Vikingů. Sv. Romuald, jak byl posléze znám, byl benediktinský opat, jehož mniši se pořád bouřili proti přísnosti
jeho vedení. Zklamán tím, co považoval za pohodlnou laxnost klášterního života, se rozhodl založit vlastní řád a
s pěti společníky se proto uchýlil na horu v Camaldoli. Zde žili v tichu a samotě jako poustevníci. Přišli oblečení
v černé benediktinské hábity, ale kvůli snu je sv. Romuald změnil na bílé. A nyní, o nějakých devět set padesát
let později, stále najdete bíle oděné poustevníky žijící v tichu a samotě na Camaldoli. Svět se změnil, ale
poustevníci na Camaldoli tu jsou pořád, poslušni pravidel, která jim jejich zakladatel stanovil na konci temného
věku.
Když jsem dorazil, uviděl jsem mýtinu v lese, kde ve shluku kolem kostela se dvěma věžemi stálo něco,
co připomínalo vesnici. Střechy měly všechny možné sklony a vše neslo patinu starobylosti. Vzhled čehosi, co
člověk viděl ve snu, nebo na obraze klášteru dodávala silná kamenná zeď, která jej obklopovala, jako by
zadržovala les obřích jedlí, který se přiblížil na pár set stop. Když jsem jej viděl v usměvavém ránu, na lese nic
hrozivého nebylo, vlastně nabízel stovku příjemných procházek provoněným stínem, ale zeď moje myšlenky
nějak obrátila k mlhavým zimním dnům, kdy taková bariéra bude nepochybně příjemná.
První, co mě zajímalo, bylo heraldické znamení camaldoleského řádu, které zobrazuje kalich
s holubicemi. Naznačuje, že řád tvoří dvě třídy, mniši a poustevníci, a že obojí, život aktivní i kontemplativní, je
sjednoceno v Kristu.
Jako většina návštěvníků Camaldoli jsem chtěl navštívit nějakého poustevníka a zjistit, jak tihle muži
žijí. První, kterého jsem uviděl, očividně nebyl poustevník, ale veselý, „kumpánský“ druh mnicha, jak by možná
řekl Doctor. Řekl mi, že Eremo je o tisíc stop výš na hoře. A ano, řekl mi, bude naprosto jednoduché nějakého
poustevníka navštívit, vlastně tam později půjde sám a rád mi ukáže cestu.
Vešel jsem do kláštera o ocitl se ve starodávné lékárně, kde se zjevně od středověku nic nezměnilo.
Z trámů visel zaprášený aligátor a pod ním stál za hradbou věcí v dobře vybaveném pultu mladý laický bratr
s brýlemi s obroučkami z rohoviny, který měl pořád plné ruce práce. U dveří, kde v jiných drogeriích a lékárnách
bývá váha, jsem si všiml opřené rakve s kostlivcem. Šel jsem se podívat blíž a přečetl nápis: „V tomhle zrcadle
vidíš sebe, pošetilý smrtelníče. Žádné jiné zrcadlo ti pravdu neříká.“ Na polici kousek vedle jsem viděl pěknou
sbírku nakládaných zmijí a všiml jsem si i nějaké jezevčí kůže, o které jsem si nějak matně vzpomínal, že měla
být neomylná v případech čarodějnictví.
Někde ve mně se musel schovávat středověký hypochondr, protože tohle bylo místo, které jsem
vždycky chtěl najít: lékárnu, kde si člověk mohl poručit půl unce krabích očí nebo pytlík drcených korálů, nebo
možná i sklenici rosolu z jeleního růžku, někdejšího zázračného léku. A na první pohled to skutečně vypadalo,
jako by tu lidé, izolovaní zde v Apeninách, pořád hledali elixír života. Kdo ví, co se skrývalo v nespočtu malých
zásuvek v krásném, léty zčernalém obložení z ořechového dřeva, a co může mít pod pultem laický bratr, nehledě
na dojem modernosti a rohovinové obroučky. Fascinovaně jsem vešel do menší místnosti plné moždířů, tlouků a
křivulí (a byl tu i další aligátor), která ve vás vyvolávala dojem, že odsud zrovna vyklouzl alchymista, aby si
něco našel v Galénovi. Jednomu rohu dodával domácké atmosféry vycpaný pásovec a na zdi, zarámovaný možná
proto, aby si jej člověk mohl snadno kontrolovat, a obsahoval slova grasso ummano: lidský tuk.
Když jsem ovšem přišel k pultu, stáli tam přede mnou muž, který si kupoval balíček břitev, a žena, která
koupila lahvičku kolínské a skleničku krému na tvář. To samozřejmě mohlo být dílo černokněžníka, jak ví
každý, kdo četl dona Quichota. Bohužel tomu tak nebylo, protože dva lékárnické světy se setkávaly u pultu a
navzdory všem opačným důkazům byl svět břitev as krémů na tvář tím skutečným. Skutečností ovšem zůstává,
že kdybych laického bratra požádal o půl unce černé čemeřice, která jak všichni ví, léčí dnu a zabíjí vlky, díval
by se na mě trochu zmateně, ale tajuplnější butabarbital nebo penicilin by našel bez mrknutí oka!
Zeptal jsem se, odkud byli jeho zákazníci. Řekl, že byli z nedaleké výletnické ubytovny a byli tu na
dovolené. Každý rok lidé přicházeli strávit týden nebo dva v borovicemi provoněném horském vzduchu, aby se
procházeli, jezdili, nebo rybařili a lékárna byla vesnickým obchodem.
Mniši si všude rádi pohrávají s pálením, v naději, že by objevili něco tak dobrého a výnosného jako
Benedictine a Chartreuse. V Camaldoli vyrábí tři likéry: jeden je Laurus, další je Elixir dell' Eremita; a třetí je
Lachryma d'Abeto – slzy jedle.
U svého lokte jsem zaslechl smích, otočil jsem se a zjistil, že je to veselý mnich, kterého jsem potkal při
příchodu. Řekl, že by mi rád ukázal kostel a potom bych si mohl chtít dát něco k jídlu. Vyrazili jsme, a
s překvapením jsem se dozvěděl, že tenhle příjemný muž byl dva roky sám poustevníkem. Žasl jsem nad
myšlenkou, že by vydržel zticha dvě minuty! Napadlo mně, že jeho veselí a řečnost nejsou, jak jsem si myslil,
radostí duše, o níž se tvrdí, že je pro mnicha nezbytná, ale mstou Přírody na přirozeně společenském jednotlivci
po dvou letech ticha.
„Jak jste to vydržel?“ zeptal jsem se.
„Bylo to těžké,“ řekl, „ale považoval jsem za potřebné podrobit se kázni.“
Došli jsme k baroknímu kostelu, ve kterém byl nádherný della Robbia, a nakonec jsme se strmou cestou
lesem vydali k Poustevně. Můj společník byl ve svém bílém šatu, ke kterému přidal slamák obrovských rozměrů,
malebnou postavou, a cestou mi vyprávěl, jak žije poustevník. Nyní je jich asi šestnáct, každý žije v  tichu ve své
cele. Vyjma samotářů, které je vidět je zřídka, pokud vůbec, běžní poustevníci opouští sedmkrát za čtyřiadvacet
hodin své cely, aby ve svém kostelíku zpívali hodinky. Poprvé tam přichází k v půl druhé ráno k noční modlitbě
a ranním chválám, první mše je v sedm hodin, další mše je v devět, v jedenáct pětačtyřicet je čas pro polední
modlitbu, půl páté pro nešpory a tak dále. Ze svých cel do kostela a zpět chodí beze slova a za každého počasí,
někdy hustým sněhem a v přívalech prudkého horského deště a mlhy, a v tichu se také vrací. Dvanáctkrát do
roka o určitých svátcích mluví, když také společně jedí; jí ovšem v tichu: mluvit smí až po něm.
„Mluví hodně?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděl, a najednou zvážněl. „Člověk vyjde ze zvyku.“
Každý poustevník jí ve své cele, sporou, bezmasou stravu. Chléb a zeleninovou polévku jim na otočná
dvířka pokládá laický bratr. V pátek se bere jen chléb a voda a každý poustevník drží ročně dva velké posty.
„Podívejte!“ řekl můj společník najednou, ukázal nahoru na cestu před námi, kde kus dál stála bílá
postava, naprosto nehybně. „Poustevník!“ dodal.
Zatímco jsme šli dál, postava dál zůstávala jako zmrazená, a když jsme přišli až k němu, viděl jsem, že
čte knihu. Nevzhlédl k nám, a i když se zdálo nezdvořilé v také odlehlém místě projít kolem další lidské bytosti a
neříct ani „Dobré odpoledne“, z muže šel dojem jakési zdrženlivosti, která nám sdělovala, že promluvit by bylo
nezpůsobné: musím ale říct, že mě zklamal. V čerstvé paměti jsem měl Uffizi a obrazy Jana Křtitele a vyzáblých
neupravených poustevníků v chlupatých kůžích stojících u vchodů do jeskyní, a tahle dobře oblečená osoba
s bílým vousem a šatem bez poskvrnky, která se očividně myla, nevypadala jako opravdový poustevník.
Přišli jsme ke zdí obehnané ohradě v lese. Silná brána byla zamčená a zamřížovaná. Když mnich
zatahal za provaz od zvonu, bránu odemkl laický bratr. Uvnitř jsem viděl dvacet nebo třicet pevných malých
stavení, každé se střechou z červených tašek a každé přesně stejné jako ostatní. Byly uspořádané
s matematickou přesností vojenského tábora ve stejných rozestupech mezi sebou a lemovaly dlážděnou cestu,
který vedla ke kostelu. Všiml jsem si, jak chytře byly rozmístěny s čelem jednoho k zadní straně druhého, aby
tak obyvatele nerozptyloval jakýkoliv výhled. Zatímco mnich odešel vyřídit svou záležitost, podíval jsem se
k branám, která vedly do ohrad, a viděl jsem, že každé stavení má svůj kousek zahrady, většinou osázený
fazolemi, hrachem a brambory, několik z nich oživovaly muškáty a jiřiny. Dokonce ani květiny nedokázaly
rozptýlit pochmurnou kající atmosféru.
Když se mnich vrátil, prošli jsme hlavní ulicí a on mi mezitím ukazoval místní zajímavostí, zejména
celu (protože tak se tahle stavení jmenují) v níž byl jeden belgický mnich zazděný sedm let. Aby si mnich mohl
dopřát takové sebezápory, musí nejprve dostat souhlas otce představeného. Projevil jsem určité překvapení.
„Ale to nic není,“ zvolal mnich. „V roce 1951 v támhleté cele zemřel mnich, který třiadvacet let žil o
chlebu, vodě a zelenině a v zimě neměl žádný oheň.“
Řekl jsem, že už možná spěchal urychlit svůj odchod.
„Naopak,“ odpověděl mnich. „Bylo mu pětaosmdesát.“
„Musíte se podívat na blahoslaveného Mariotta Allegriho,“ zvolali mnich a laický bratr dohromady. „Je
stejně čerstvý, jako v den, kdy zemřel. “
„Kdy zemřel?“ zeptal jsem se.
„V roce 1478,“ opověděli, „to je skoro pět set let!“
V sakristii byla bedna se skleněným víkem.
„Není nádherný?“ řekli. Podíval jsem se dovnitř a viděl jsem starého muže hnědého jako papír. Byl
oblečený do hnědého hábitu a býval opatem řádu, když byl naživu Lorenzo Magnifico. Možná se, nadhodil jsem,
dokonce potkali. „Ale jistě že se potkali,“ řekli. Tohle byl Mariotto Allegri, velký platonik, který, jak popisuje
Christoforo Landino ve svých Disputationes Camaldulenses, vyzval Lorenza a jeho bratra Giuliana, aby své
učené přátele z Platonské Akademie přivedli jako jeho hosty do opatství v roce 1468. vrátil jsem se, abych se na
něj podíval ještě jednou. Bylo úžasné pomyslet, že tyhle rty jak hnědý papír promlouvaly s Medicejskými.
Cestou od kostela k bráně se můj společník zastavil u jedné cely a zaklepal. Dveře otevřel poustevník,
kterého mi představil jako dona Domenica. Z nějakého důvodu, který mi nebyl zřejmý, byl zproštěn slibu
mlčenlivosti a vypadal, že nás rád vidí. Zaradoval jsem se, když nás pozval dovnitř. Znovu říkám, že pro mě a
myslím pro většinu lidí poustevnická cela vyvolává představu odrazující jeskyně, kterou jsme viděli v dílech
velkých mistrů, ale i poustevnický život se časem mění. Vešel jsem do malé chalupy, stejně těsné a upravené
jako kabina prvního důstojníka na lodi, nebo by to mohl být příbytek, který laskavý ředitel věznice dovolil
nějakému uvězněnému tesaři postavit v nějakém ideálním vězení. Byl strohý a holý, ale všechno bylo dobře
udělané a bylo zjevně výsledkem staletí plánované samoty. Malá pracovna, ve které byly pěkné poličky
s knihami a psací stůl z prosté borovice, vedla do ložnice, která byla současně obývacím pokojem, s židlí, stolem
a nezastíněným elektrickým světlem a postelí vestavěnou do dřevěného přístěnku. Jelikož byl don Domenico
kněz, z ložnice se vcházelo do maličké oratoře, kde každé ráno sloužil mši.
Člověk by musel žít v klášteře, aby věděl, zda zlovůle, o níž středověcí králové říkali, že byla kletbou
klášterního života, stále existuje, ale jako zběžný návštěvník si nemohu vzpomenout, že bych kdy potkal
žalostného nebo nepříjemného mnicha. Vzpomínám si na dva hlavní typy, štíhlého asketu, ze kterého vyzařuje
klid a srdečné muže Boží, které člověk i podezírá, že to s veselím někdy trochu přehání, jako by si moc dávali
záležet na tom, aby dostáli nějaké populární představě o bratru Tuckovi. Aniž bych chtěl popírat, že jak pokoj,
tak veselí se zakládají na duchovní kázni a hodnotách, často jsem přemýšlel nad tím, do jaké míry tomuto
duchovnímu klidu pomáhá absence problémů s penězi, manželských neshod, rodičovských zklamání—o žalech
vnějšího světa ani nemluvě. Don Domenico se svým laskavým, jemným úsměvem, patřil ke kategorii světců, a
vlastně jsem si i myslel, že se svým bílým hábitem by proti skalnatému pozadí oslovoval Giotta a Mantegnu.
Není vždy snadné vést lehkou konversaci s nesvětskými lidmi, ale všiml jsem si na jeho poličkách
několika knih o planetách, a zjistil jsem, že je to amatérský astronom. Ukázal mi teleskop, který vyrobil, jak by
to mohl udělat i Galileo, ze starých čoček a kusu cínového plechu, a řekl mi, že v hluboké noci si občas bere svůj
nástroj do zahrady a počítá Jupiterovy měsíce.
Odešli jsme, když se poustevníci scházeli k nešporám. Dveře strohých domků se tiše otevřely a
z každého vyšla postava v bílém s kápí. Šli pomalu, s hlavami skloněnými a rukama skrytýma v širokých
rukávech. Každý z nich byl pohroužený do duchovní odtažitosti, jakoby si svoje druhy ani neuvědomoval.
Někteří byli staří bělovousí muži, někteří byli svěží a středního věku a zatímco plynuli ke kostelu, s obdivem
jsem je pozoroval. Dobrovolně přijali podmínky, které by jen málo z nás mělo odvahu snášet, dobrovolnou
samotu. Když jsem pomyslel na hrůzy, které mohou člověka přepadnout za noci, a jak člověk prahne po prvních
záblescích svítání a zvucích běžného života, zdálo se mi, že tito muži, kteří se zavázali k letům samoty a bdění,
nebyli nikdy popsáni lépe než oním starodávným pojmem „atleti Boží“.
Sešli jsme borovým lesem dolů z kopce a mého společníka se znovu zmocnil smích a veselí, a myslím,
že vím proč. Jedna z jeho poznámek ale odhalila skrovnost mnišského života. Když mi popisoval roční období,
kdy se cosi přihodilo, řekl: „O Velikonocích to bylo. Ne, o Velikonocích ne! Muselo to být na Vánoce, protože si
pamatuju, že jsme po večeři měli ořechy!“

§19
„Když jsem byl v horách s partyzány,“ řekl Alberto jednoho dne, „často jsem v zimě v noci chodil po
farmách poslouchat, jak improvizují contadini. Říkáme těmhle veršovánkám canti estemporanei, a v některých
údolích mluví klasickým dialektem šestnáctého století a používají dávno zapomenutá slova. Bylo fascinující
slyšet farmáře a venkovany v zaplněných kuchyních na farmách, muže, kteří neumí číst, výmluvně popisovat
denní události, setí plodin, orání polí, mraky, ptáky, přelet letadel, vše v krásně provedení ottava rima.
Přál bych vám slyšet stornelli a rispetti, jak jsem je slyšel za války já, kdy jeden člověk napodoboval
Hitlera, další Churchilla a třetí Roosevelta. Vím, že si mnoho lidí, včetně autorů píšících o Itálii, myslí, že tento
starý dar vymizel, ale není tomu tak. Elektřině, rádiu a televizi se ještě nepovedlo oddělit toskánské contadini od
Homérova věku.“
Jak řekl, improvvisatori, lze dnes najít po celém Toskánsku, a když jsem se zeptal, zda bylo možné,
abych si nějakého poslechl, řekl, že není nic snazšího. Slíbil, že to zařídí.
Improvizace veršů na jakékoliv zadané téma, které myslím přežívalo až donedávna, a možná ještě
přežívá ve Walesu, sahá, jak naznačil Alberto, do dávných dob. Dokážu si vzpomenout na jednu římskou zmínku
o nich. Přes středověk dospěli improvvisatori od Říma do renesance. Na státní hostině se jednou kardinál
Giovanni de Medici zeptal slavného improvvisatore Silvia Antoniana, zda by mohl složit báseň oslavující
hodiny, které bylo slyšet, jak odbíjí z palácové zvonice. Mladý muž okamžitě zaimprovizoval a pokračoval
v tom s tak dobrým účinkem, že když se Giovanni de Medici stal Piem IV., jmenoval jej kardinálem.
Angličtí návštěvníci Itálie v osmnáctém století byli těmito básníky fascinováni. Slavný improvvisatore
jménem Talassi byl v roce 1770 v Anglii a paní Thrale ho pozvala do Streathamu, kde potěšil dr. Johnsona, který
sám nebyl vůbec špatný improvizátor. Když byl dr. Burney na hudebním turné po Evropě, setkal se ve Florencii
s improvvisatrice La Corilla, protože ten dar měly ženy právě tak jako muži. La Corilla jednou své schopnosti
předvedla na Kapitolu před velmi významným publikem, ke kterému patřili vévoda z Gloucesteru, a říká se, že
tehdy stejně úspěšně veršoval o fysice, metafysice, legislativě, výmluvnosti a mythologii. Další slavnou
improvvisatrice byla Isabella Pellegrini, jejíž talent překvapil Madame de Stael. Snad vůbec nejslavnějším
improvvisatore osmnáctého století Berdinadino Perfetti, který se při recitaci proměňoval a vypadal, jako by své
verše skládal ve vytržení. Po jednom z jeho veřejných vystoupení na Kapitolu byl Benediktem XIII. ověnčen
vavřínem a prohlášen občanem římským.
Asi tak den poté mě Alberto požádal, abych se s ním večer sešel v trattorii na silnici z Arezza do
Montevarchi. Představil mi dva obyčejně vyhlížející Italy, mohli to být farmáři ve svých městských oblecích
nebo malí obchodníci. Vlastně, jak jsem se dozvěděl, oba prodávali plastové kbelíky, čepele břitev a podobné
věci na venkovních trzích. Jeden se jmenoval Elio Piccardi a druhý byl Matteo Mattesini. Plán byl takový, že
spolu povečeříme a slíbili, že pak předvedou svůj talent improvizací na jakékoliv téma mě napadne. Alberto si
mě vzal stranou a řekl, že si přinesl svůj magnetofon, takže můžu mít přesný záznam veršů, pokud budu chtít.
„Tyto canti by se opravdu neměly zapisovat,“ řekl, „protože část jejich působivosti je v atmosféře, hře výrazů
mezi oběma muži, náhlé pauzy a prudké starty inspirace. Ostatně, sám brzy uvidíte, co mám na mysli…“
Rezervovaná pro nás byla malá místnost s oknem na silnici a večeře byla připravena. Jedli jsme
hromady kouřících špaget. Jeden z mužů mi řekl, že svůj život začal jako pasák ovcí, a pro ukrácení času skládal
básně, které přednášel svému stádu, druhý mi řekl, že když se oba potkali na jednom trhu, často si dopřávali
canti estemporanei od jednoho stánku k druhému, k obdivu celé piazzy. Tahle láska k mluvenému slovu je jistě
něco, co jsme ztratili s Caxtonem.
Všiml jsem si, že naši hostí pili jen málo a chianti si ředili vodou. Po večeři seděli u stolu naproti sobě a
řekli, abych jim dal téma. Řekli také, že by rádi problema. Po poradě s Albertem jsem řekl: „Rozvodnila se řeka
a muž ji překračuje se svou matkou a manželkou. Najednou se ozývá volání o pomoc a muž vidí, že povodeň
odnáší obě ženy pryč. Zachránit může jen jednu. Koho má zachránit, svou matku nebo manželku?“
Improvvisatori pečlivě poslouchali, kývli a bez chvilky váhání Elio Piccardi zvedl ruku v řečnickém gestu a
začal intonovat hlasem ve vysoké bardské tónině:
„Rimettiamo la linguia in movimento/ora ci hanno dato un delicato dramma/ sarebbe un contrasto, sai,
di sentimento:/ cantare su una moglie e su una mamma./ Ambedue trovadosi nel cimeto,/ a ripensarci sai „I
cuore s infiama,/ ma per manter nel mnodo l energia/ io diferendo le moglie mia.“
Říká se tam asi tohle: dopřejme hlasu delikátnímu dramatu, které tu máme. Zpívat o manželce a matce v
tísni by byl konflikt citů, ale když o tom přemýšlíme, srdce se rozhoří, a k zajištění budoucnosti světa, zachrání
svou ženu.
Zatímco jsem ho poslouchal a obdivoval způsob, jakým sbíral rýmy ze vzduchu, napadlo mně, že
v italštině je to mnohem snazší než v angličtině. Pro každý anglický rým tu musí být čtyři italské. Když se ozval
vysoký zpěvavý hlas, vykoukla zpoza rohu první hlava, pak další, a nakonec tiše přišlo a u okna se seřadilo asi
osm nebo deset krajanů, kteří popíjeli v trattorii a nedokázali té zábavě odolat. S chutí sledovali každé slovo.
Jejich oči neopouštěly tvář básníka. Ve světě literátů se taková publika často nevídají. Každé slovo pro ně bylo
důležité.
Když dokončil svůj osmý verš, Piccardi udělal přestávku pro přítele a Mario Mattesini vpadl plný
mateřské lásky. Řekl, že oddanost matky svému dítěti nebyla marnou fantasií. Od chvíle, kdy přivedla děťátko
na svět, kojila je, dávala mu energii, a nikdy je nepřestala milovat. Jeho dva závěrečné verše získaly souhlas
publika, které je mručivě schvalovalo. Říkaly, že člověk neslyší vždycky pravdu od své manželky, ale matka jej
nikdy nezklamen.
Piccardi pak znovu silně vstoupil pro manželku a skončil verši:
Per la mi moglie, co quel riccio! biondo,/ fo annegar tutte le mamme che c e el mondo.
Pro svou ženu, s jejími blonďatými kadeřemi, nechá utonout všechny matky světa!
To, jak se zdálo u publika vyvolalo šok, kroutili hlavami. Mattesini pak zpíval, že duše jeho přítele musí
být pustá a mělká, pokud může říct takové věci o lásce, jíž skládá hold celý svět. „Matčiny šedé vlasy bývaly
také blonďaté,“ připomněl nám.
Piccardi pak řekl, že když šel do války „v pěchotě“, slyšel umírat muže, některé z Afriky, některé
z Anglie. Nevolali své matky: dovolávali se svých nešťastných manželek a dětí. Mattesini mu odporoval. Podle
jeho zkušenosti, když dopadla bomba, muž vůbec nemyslel na svou ženu a děti, ale křičel „ O mamma mia!“ Šel
ještě dál a řekl a řekl, že muži, kteří nevolali ve chvíli tísně své matky, byli špatní.
Bylo proneseno čtrnáct veršů, a bylo mi zřejmé, že Mattesini měl lehčí úlohu. Jeden z jeho
nejvýmluvnějších dvojverší znělo:
Se ti muore, una mamman un la ritrovi,/ ma de le mogli cento ne rinnovi.
„…pokud matka zemře, nelze ji nahradit, manželek ale můžete najít stovku!“ Tohle byla věta, na kterou
matriarchální země čekala: první canto zakončily úsměvy a souhlasné přikyvování, pochvalné mrušení a nějaké
to plácání po zádech pro Mattesiho.
Další bylo na poněkud slabé téma, a nenapadá mně, jak bylo vybráno a schváleno---Il Traffico Stradale
—provoz na silnicích. Potom následovaly argumenty pro a proti tlustým ženám, v patnácti verších, a večer
zakončilo elegantně formulované Saluto pro mou maličkost. Jelikož o mně nic nevěděli a potkali mě teprve ten
večer, byla báseň věšákem pro některé šarmantní staromódní představy o Anglii jako vládkyni moří a strážkyni
svobody, kořeněné několika vznosnými poklonami „Ciurcillo“ jak si italizovali Churchillovo jméno.
Básníci i publikum na mně udělali velký dojem, rád bych tu scénu uměl vymalovat. Bylo to přímo
z homérského věku: potulný minstrel bavící dělníky z vinic a od ovčích stád. Když jsem se ovšem začetl do
přepisů nahrávky, s překvapením jsem zjistil, že to vlastně bylo cvičení ve slovní obratnosti a bystrosti.: nebyla
tam žádná poesie. Byla to běžná konversace vyjádřená v ottava rima. Alberto měl pravdu, canti estemporanei by
se měly vychutnávat přímo, když jsou přednášené, ne později vytištěné: ale kde jinde ve světě najdete dvojici
pouličních prodejců, kteří se hrdě označují za básníky a na požádaní se plynně vyjadřují ve verších? Byli to
muži, kteří zdědili literární tradici, která šla ještě zpět za Danta, možná do Provence, snad až k Homérovi.