Kapitola šestá

Rimini – Chrám Malatesta – Muž poslaný do pekla – Překročení Rubikonu – Ravenna a její obnovy –
Hrob Gally Placidie – Mosaiky – Pád Říma – Ferrara a Estensiové – První řečtí učenci v Anglii - Renesanční
cesty do vesmíru – Kde je pohřbena Lucrezia Borgia

§1
I když nejsem soucitnější než většina lidí, ani víc neodpouštím, cítím někdy pochopení pro skutečně zlé
lidi v dějinách. Přemýšlím, zda byli skutečně tak špatní, jak je vylíčili jejich životopisci, a není, jak to zjistit.
„Lidé minulosti jsou toliko problémy, které se pokoušíme řešit,“ napsal Gregorovius, což je laskavější verze
Voltairova „Historie není koneckonců nic než snůška triků, které jsme sehráli s mrtvými.“ Takhle jsem se ve
velkorysé náladě blížil k městu spojenému s člověkem, o kterém by myslím většina lidí řekla, že se vysoko řadí
mezi nejhorší lidi v dějinách—Sisigmondo Malatesta z Rimini. Roznítil zuřivou nenávist Pia II., jinak laskavého
a tolerantního muže, a řekl bych, že jen málo lidských renomé může přežít veřejné vykázání do pekla a upálení
vlastní figuríny, jak to udělal Pius II., když do pekla proklel a symbolicky upálil pána Rimini.
Když jsem tam přijel—Rimini je sedmdesát mil východně do Boloni—chtěl jsem se podívat na
Jaderské moře a zajel jsem proto k pláži. Namísto jemného výhledu, který jsem očekával, možná s jednou či
dvěma plachtami, jsem viděl dvě míle opalujících se lidí, ležících na písku nebo rozvalených v  plátěných
křeslech. K tomuto výjevu přispěla většina zemí severu Evropy, i když, jak jsem naslouchal hlasům, měl bych
říct, že za zdaleka největší množství těl byli zodpovědní Němci. Kdysi tak odlehlé Rimini je nyní na hlavní trase
příznivců opalování, v hale hotelu jsem byl svědkem setkání dvou anglických přátel, jeden z nich toho rána
snídal v Londýně.
Netrvá dlouho, než zjistíte, že Rimini, právě tak jako muž, jehož jméno je s ním spojováno, má dvojí
povahu. Je tu rekreační Rimini, s mílemi pruhovaných slunečníků a velkými letními hotely a o pár mil dál do
vnitrozemí najdete klidné staré Rimini minulosti, stále nesoucí známky náletů z poslední války, Rimini, kde se
Via Emilia setkává s Via Flaminia, kde ušlechtilý Augustův oblouk stojí blízko římského mostu, který je dosud
využíván, a kde se ve stínu starobylého hradu koná rušný středověký trh. Je tu kouzelný chrámek či kaplička
uprostřed silnice, který označuje místo, kde mezek sv. Antonína Paduánského poklekl, když kolem nesli
Nejsvětější svátost. Když jsem tam nahlédl, byl plný květin. Největší pamětihodnosti, kterou je v Rimini třeba
vidět, je ovšem nejnezvyklejší kdy vůbec postavený křesťanský kostel, Tempio Malatestiano, který Sisigmondo
postavil ke cti sv. Františka, ale ve skutečnosti na oslavu ženy, kterou miloval a jíž nikdy ani nepředstíral
věrnost, Isottě Degli Atti. Nakonec tam uložil i její ostatky a je to vskutku Issotin chrám. Jeho a její propletené
iniciály jsou k vidění všude po celém kostele a jen sotva se najde nějaký křesťanský symbol.
Nádherný Albertiho vstup, římský oblouk, mě připravil na skvostný klasický interiér. Vešel jsem do
budovy ze vzácných mramorů s množstvím bočních kaplí, všechny byly bohatě zdobeny reliéfy a sochami.
Propletené iniciály „S.I.“ jsou všude a mramorových slonů jsou k vidění tucty. Podpírají sloupy a sarkofágy a
ozdoby, které na první pohled vypadají jako vlající stuhy, jsou ve skutečnosti sloní choboty. Toto zvíře bylo
heraldickým znakem Malatestiů a to dosti podivným, protože nikdo z téhle válečnické rodiny nikdy nebojoval
v Africe, ani neměl, pokud můžeme vědět, s těmito tvory nikdy nic společného. Snad si tento znak osvojili proto,
že na území Malatestiů ve Furlo nedaleko Fossambrone byly v dávných časech nalezeny kosti považované za
kosti Hannibalových slonů. Zvířata, krásně vytesaná do černého mramoru, dodávají této stavbě na podivnosti a
tajuplnosti. Dvě podepírají urnu, v níž, jak mi řekl jeden kněz, stále spočívají Isottiny ostatky a dva další mávají
nad jejím hrobem choboty. Na Sisigmondově hrobě ovšem sloni chybí.
V kostele je k vidění slavný obraz Sisigmunda, klečícího před svým svatým patronem, od Pierra della
Francesca. Malatesta je na něm jako obvykle zachycen z profilu. Je to mocná tvář dobrého vzhledu a pochybuji,
že by ho kdokoliv neznalý jeho pověsti považoval za „zlověstného“ nebo „hadovitého“ jak býval obyčejně
popisován. Zůstává velkou psychologickou záhadou renesance. Co si s ním má člověk počít? Byl nejhrabivější a
nejzrádnější z condottieri—což samo o sobě už něco znamenalo. Říká se, že svou první ženu otrávil, jeho druhou
ženu našli jednoho rána s šátkem těsně staženým kolem krku, a říká se, že smilnil se svými dcerami. Současně
vedl dvůr plný umělců, básníků a učenců a jeho úcta k učenosti byla taková, že si nechal poroučet o tlupy
strašných vědotárů, jejichž hroby lze vidět v klenutých výklencích před kostelem. Má se za to, že v jednom
z nich dosud leží prach byzantského učence Gemisthuse Plethona, který si Sisigmund přivezl z Mistry, když
vydobyl od Turků Spartu: bylo pro něj typické, že dal přednost uložení řeckého učence namísto křesťanského
světce. Jeho celoživotní láska k Isottě, inspiraci jeho básní a jeho nádherného chrámu, byla přirozeně často
popisována, ona však dozajista zůstává stejně záhadná. Může člověk skutečně věřit tomu, že právě ona byla
dobrým vlivem v jeho životě? Nebo byla ambiciozní ženou, která přehlížela jeho hříchy a jeho další milenky a
nakonec se za něj provdala a stala se jeho dědičkou? Pokaždé, když se člověk pokusí uvěřit tomu, že Sisigmondo
nebyl tak zlý, jak je líčen, člověk narazí na hanobící odsudek Pia II., který ho znal a opovrhoval jím. „Jed vší
Itálie,“ říkal mu papež, a „ze všech lidí, kteří kdy žili nebo kdy budou žít, byl ten nejhorší lotr, hanba Itálie a
potupa naší doby.“ Papež řekl:
„Byl důkladně obeznámený s historií a nemálo seznámený s filosofií. Ať se pokoušel o cokoliv, zdálo
se, že se k tomu narodil, ale zlá stránka jeho povahy převažovala. Byl takovým otrokem lakoty, že byl připraven
nejen plenit, ale i krást. Jeho vášeň byla tak bezuzdná, že zneužil své dcery a zetě. V krutosti překonal všechny
barbary. Jeho krvavá ruka stíhala strašnými tresty provinilce i nevinné. Utiskoval chudé, drancoval bohaté,
neušetřil vdovy ani sirotky. Pod jeho vládou se nikdo necítil v bezpečí. Stačilo mít jmění, krásnou ženu nebo
pohledné děti a člověk mohl být obviněn ze zločinu. Nenáviděl kněze a opovrhoval náboženstvím. Vůbec nevěřil
v onen svět a měl za to, že duše umírá s tělem. V Rimini nicméně postavil skvostný kostel zasvěcený sv.
Františkovi, i když je tak zcela zaplnil pohanskými uměleckými díly, že se podobá méně křesťanské svatyni a
více chrámu uctívačů ďábla. V něm své milence postavil hrobku s nádherných mramorů a výtečně provedenou a
opatřil ji následujícím nápisem pohanského stylu: „Zasvěceno zbožštělé Isottě.“
V roce 1461 papežovo opovržení k Sisigmondovi odlilo novou zbraň v papežském arsenálu, ze které
pokud vím, nebylo vypáleno nikdo před tím a nevystřelila ani nikdy potom: papeže Sisigmunda veřejně odsoudil
do pekla a v podivném převrácení procesu svatořečení nařídil jednomu kardinálovi, aby případ prověřil a podal
mu zprávu: „Žádný smrtelník dosud nesestoupil do pekla s obřadem kanonizace,“ řekl Pius. „Sisigmundo bude
první, kdo bude považován za hodného takové cti. Papežským výnosem bude zapsán do společnosti pekla jako
druh ďáblů a zatracenců.“ Následujícího roku byl Sisgmund exkomunikován a jeho figura v životní velikosti a
podobě byla za přítomnosti velkého zástupu upálena před Sv. Petrem. Z úst figury trčel nápis, který zněl:
„Sisigmundo Malatesta, syn Pandolfův, král zrádců, nenáviděný Bohem a lidmi, odsouzený do plamenů
rozhodnutím svatého senátu.“
Sisigmunda tyhle události sice pobavily, ale série drtivých porážek ho brzy přiměla k politice smíření
s církví a Pius, v obdivuhodné ukázce křesťanské lásky a odpuštění, exkomunikaci sňal a přijal Sisigmundovo
pokání. Bylo to ale stěží i jen formální uznání viny, protože Piově smrti Sisigmundo, uražený novým papežem
Pavlem II., vyrazil do Říma s úmyslem vrazit pontifikovi při audienci dýku do srdce. Papež byl varován a říká
se, že dokonce i kardinálové měli pod svými rouchy meče! Sisigmondo nakonec začal pozbývat úspěchu, jmění i
zdraví, a do pár let ve věku jednapadesáti let zemřel a správu svých věcí zanechal Isottě. Byl postavou, jejíž vady
nelze zamlouvat, přesto se ale člověk dívá na pěkný kostel, který se zrodil v tak podivném mozku a je zmaten
podivnou dualitou jeho povahy.
Pár mil severně od Rimini, na pobřežní silnici do Ravenny jsem přijel k čúrku letní vody tekoucímu pod
mostem. Jeho jméno bylo Rubicon. Kdysi to byla hranice mezi předalpskou Galií a Římem a každý generál,
který ji bez povolení Senátu překročil s armádou, se dopouštěl vzpoury. Caesar ji překročil, protože mu jeho
zvědové řekli, že jeho nepřátelé v hlavním městě osnují jeho pád a on věděl, že se musí dát na pochod na Řím
nebo zahynout. Byla to největší sázka jeho života a říká se, že když nařídil svým legiím vydat se kupředu,
pronesl jako pravý hazardní hráč Alea jacta est, „kostky jsou vrženy“ a od té doby lidé stále vrhali své různé
kostky a překračovali své Rubicony. Když římská armáda v nepřátelské zemi přebrodila řeku, obvykle přinesla
oběť říčnímu bohu, Caesar ale namísto porážení zvířat zasvětil stádo koní Rubiconu a vypustil je na svobodu,
aby volně pobíhali údolím bez honáka. Mezi znameními a předzvěstmi jeho zavraždění bylo i chování těchto
koní, o nichž se říká, že smutně stáli na svých pastvinách, odmítali žrát a hořce plakali.
Je zvláštní jak často slavné řeky nedostávají asociacím s nimi spojovaným: Tibera neskýtá žádnou
velkou podívanou a Jordán je sotva širší než Rubicon. V zimě samozřejmě umí být i Rubicon jako všechny
přívalové toky mohutný a Caesar jej brodil 10. ledna roku 48 př. Kr, což vzhledem k tomu, že nereformovaný
kalendář předbíhal slunce o asi sedm týdnů, skutečně bylo v době listopadových povodní. Zatímco jsem stál u
potoka, který pro mě byl v Itálii jednou z podívaných, které nejvíce vedly k zamyšlení, kolem dál spěchala auta,
motocykly, skútry, autobusy a karavany a během těch pár chvil muselo Rubicon překročit několik stovek lidí,
aniž by si toho všimli.

§2
Vydal jsem se do Ravenny a přemýšlel, jak je to zvláštní, že se římská říše zrodila právě tam, a v témže
malém venkovském městečku také zemřela. Mohla zemřít kdekoliv v celém známém světě, přesto se vrátila do
onoho zapomenutého místa v močálech. Caesar byl v Ravenně, když se vydal na pochod na Řím a dal tak do
pohybu síly, které vytvořily imperiální Řím, a právě do Ravenny o pět století později prchli poslední stínoví
císaři z Milána se svými řeckými účesy a těžkými dalmatikami, aby hledali útočiště před barbary. Město se
ukázalo jako dobrý úkryt a prodloužilo imperiální historii o dalších sedmdesát let.
Venkov vypadal nepříjemně opuštěný mořem. Nezdolný italský farmář jej zoral a zavlažil, pořád ale
vypadá jako zem, která si pamatuje pohyby přílivu a odlivu a zdálo se mi, že kořeny mnohé révy sahají tak
hlubokou, že se obtáčí kolem nějaké kotvy. Dávno před tím, než bylo slyšet o Benátkách, byla Ravenna městem
obklopeným močály, jehož ulice byly kanály a jehož občané všude jezdily loďkami a čluny a Římané o něm
psali velmi podobně jako my píšeme o její nástupkyni. Ve starých dobách byla pozoruhodná jako město, které
pilo dešťovou vodu, jak to do nedávna činily i Benátky, a jako město, v jehož vzpružujícím vzduchu se vzkvétali
gladiátoři. Poslední Caesarovou veřejnou akcí než překročil Rubicon, byla inspekce gladiátorské školy a
shlédnutí představení připraveného k jeho schválení.
Když jsem přijel, byl jsem připraven, že uvidím „drahé mrtvé město“ Byronovy doby. Namísto toho
jsem vjel do dopravního provozu plazícího se pomalu ulicemi postavenými pro dva vedle sebe jedoucí jezdce na
koních, až mě dopravní policista mávnutím poslal do zaplněné malé piazzy, kde kavárenské stolky pronikaly až
na dlažbu. Vše, co jsem o Ravenně četl, mě vedlo k tomu, že jsem očekával ospalé místo s bortícími se zdmi a
hroutícími paláci, kde v ulicích vyráží tráva, namísto toho jsem ale viděl kvetoucí trhové městečko plné vitality
a radostné prosperity. Ulice byly plné farmáři, nájemci statku z distriktu, kteří přijeli z venkova vyřídit svoje
týdenní nákupy a všiml jsem si množství snědých postav, které se nápadně podobaly Mussolinimu, což byl
zjevně místní typ, protože diktátorovo rodiště u Predapia, bylo nedaleko.
Dostal jsem přední pokoj v hotelu s výhledem do úzké ulice a na obchod nazvaný „Old England“.
Pomyslel jsem si, že jsem našel tichý kout, kde stále přetrvává ona stará ospalá Ravenna, o níž jsem četl. Ještě
jsem tu myšlenku skoro ani nedokončil, když se úzké ulice rozrachotily hlukem autobusů, které jakýmsi
řidičským zázrakem zastavily před „Old England“, vyložily své pasažéry, potom zacouvaly do bočních zákrutů a
čekaly. Hotel okamžitě naplnilo ženské švitoření, protože většina cestujících byly ženy. Naplnily každou část
budovy a zavalily jídelnu. Dvě z nich, obě Angličanky, přisedly k mému stolu a zeptaly se, zda je v Ravenně
něco k vidění. Bylo to podle nich pěkné, čisté městečko. Benátky páchly a byla taková škoda, že v Grande
Canale plavalo tolik listů zelí. Byla Florencie čistá? Podívaly se na hodinky. Ve Florencii budou na čaj. Bude
tam čaj? Obě se mi líbily a záviděl jsem jim schopnost cestovat takhle pneumaticky a bezstarostně po Itálii, aniž
by naslouchaly nějakým hlasům z propastné hlubiny a aniž by po nich sahaly přízračné prst: dvě pěkné, rozumné
ženy, nijak nezdržované minulostí.
Po obědě mě čekala nepříjemná zkouška, musel jsem se nechat ostříhat. Nenáviděná holičská péče se ve
své nepříjemnosti liší země od země, ale v Itálii myslím dosahuje stadia, kdy si člověk zoufá, holičova oficína je
tu totiž klubem a jeho zrcadlo odráží tváře těch, kdo jsou zamilováni do svého vzhledu. Myslel jsem si ovšem, že
zrovna v Ravenně bych mohl najít nějaké klidné místečko, kde bych se mohl nechat ostříhat bez rozruchu a
obtěžování a rychle zmizet. Když jsem odhrnul korálkový závěs, ocitl jsem se bohužel v obvyklém sídle mužské
marnivosti a samochvály. Staří i mladí tu byli holeni a stříháni jako kdybychom byli v Martialově Římě. Veškeré
stříhání ustalo, když vešel mladý muž s obrázkovým časopisem a nechal kolovat obrázek Venus Genetrix
převlečené za nejpopulárnější italskou filmovou herečku. Poznámky nebyly hrubé ani jízlivé, vlastně by to mohli
být milovníci umění obdivující nádhernou urnu. Přesto nejuspokojivějšími předměty v dohledu pro ně zcela
nesporně zůstávaly jejich vlastní odrazy.
Když na mně přišla řada, řekl jsem holiči, že Ravenna není ani zdaleka tiché mrtvé město, které jsem
očekával, a oni mi pověděl, že nález metanu po poslední válce přinesl novou a zcela neočekávanou prosperitu.
Hrdě řekl, že Ravenna je nyní průmyslové město a má více televizních přístrojů ne jakékoliv jiné město její
velikosti v Itálii.
Namísto toho, abych podle předpokladu navštívil hrob Gally Placidie a Danta, strávil jsem to odpoledne
hledáním toho, čemu všichni říkají E.N.I., což znamená Ente Nazionale Idrocarburi. Je to pět mil od města, na
sedm mil dlouhém kanále, který město spojuje s Jaderským mořem. Zde jsem viděl obrovskou moderní továrnu
s obřími retorty a chladícími věžemi, která pokrývá asi tři sta akrů. Obepíná ji zeď a kolem zdi jsou stovky aut a
víc skútrů a bicyklů, než jsem kdy viděl pohromadě na jednom místě, všechny zaparkované pod betonovými
přístřešky kolem hlavních bran. Jelikož mi chybělo jakékoliv doporučení, nemohl jsem do obludy vejít, ale stál
jsem a hleděl na ni v úžasu a divil se, jak bylo něco takového možné postavit za deset let. Zde byla zjevně
odpověď na ravennskou atmosféru energie a prosperity. Byron musel projet přes místo, kde stojí E.N.I., když tu
nebylo nic než borovice a ticho. Napadlo mě, že je to jeden z nejneočekávanějších pohledů v Itálii: nové
procitnutí Ravenny po třinácti staletích dřímoty. Šel jsem podél kanálu a došel k Jadranu v přístavu Corsinu,
který byl nedávno rozšířen, aby mohl přijímat tankery připlouvající ze Středního Východu a Ruska do E.N.I.
 Za soumraku se mi podařilo najít prázdný stůl v příjemné kavárně roztažené do hlavní piazzy a zde jsem
se sešel se známým, který žije v Ravenně. Řekl mi, že E.N.I. již vyrábí tisíce tun hnojiv a umělé gumy, a
samozřejmě benzínu.
„Kdo to vlastní?“ zeptal jsem se.
„Stát,“ odpověděl.
Pro mě stát a Ravenna představovaly pár neschopných a krátkodechých císařů a linii exarchů, nyní
znamenaly Vespy a Lambaretty, televizory, bicykly a Fiaty a procitnutí věkovitých ulic k neočekávané vitalitě.
Industrializace zatím nijak nezměnila ušlechtilý a romantický vzhled Ravenny. Vlastně, jak jsme tam večer
seděli, a cimbuří tvaru rybích ocasů prořezávala bledou oblohu, zdálo se, jako by vzduchu byla magie. Zůstali
jsme tam dokud nezačalo být zima a pak jsme šli zpět do hotelu. V malém baru jsme se posadili s německým
profesorem, který se přijel z Mnichova podívat na mosaiky.

§3
Užíval jsem si procházku, zatímco zvony právě sezváněly k jitřní mši a přicházely trhovkyně se svou
zeleninou a rybami. Tohle byla vesnická Ravenna, jak ji vídali dřívější cestovatelé a výjev, který musel dost
často pozorovat Byron, pokud vstal dost brzy, aby jej viděl, ve dnech, kdy se miloval se svou buclatou malou
hraběnkou Guiccioli.
Myslím, že italské pouliční trhy stojí za zachování, než se přes ně převalí moderní svět. Každý z nich je
jiný, ale přece jsou všechny založeny podle jednoho vzoru, právě tak jako jejich pozadí jsou variace onoho
vznešeného tématu: katedrála, baptisterium, kampanila a radnice. Přál bych si, aby jim nějaký fotograf,
talentovaný jako Georgina Masson, věnoval knihu. Vajíčka, drůbež, a zelenina se nikdy neprodávaly
v ušlechtilejším prostředí. Bylo by fascinující porovnat tváře a stánky Mantovy, Cremony a Boloni s těmi
z Ravenny, Rimini a Padovy. Jaké záblesky věčných typů lze zahlédnout v oněch jitřních hodinách, kdy slunce
sestupuje z rudých střešních tašek a zahřívá ulice: tváře, které maloval Giotto, zvedají pohled od košíku s  rajčaty
tvaru švestek a člověk se dívá do jedné tváře za druhou a rozeznává tuhle Piera della Francesca, támhle
Belliniho, zatímco naklonění hlavy nebo postoj vedou vzpomínku ke Carpacciově nábřeží. Vzpomínám, jak jsem
často marně v římských tvářích hledat podobu Caesarovu, v Ravenně byl ale člověk nikam daleko chodit
nemusel. Možná by si i mohl koupit tucet čerstvě snesených vajec od matky Gracchiů. Jakmile jsem zahlédl
venkovský lid Romagni, měl jsem pocit, že jsem v jiné kmenové oblasti, provincii plné důrazných a výrazných
jednotlivců, kteří své předky připomínají víc, než je dokonce i v Itálii běžné.
Příliv dějin se z Ravenny odlil právě tak jako Jadran a zanechal po sobě asi tak půl tuctu omšele
vyhlížejících kostelů z červených cihel, zrovna tak, jako odcházející moře nechává ve skalnaté tůni mikrokosmos
pominulého oceánu. Nahodilosti přežití patří jistě k těm nejpodivnějším fenoménům. Všichni známe sklenici
vody, která přežije nepoškozená nálet, a ravennské kostely, které odolaly některým z nejhorších ran historie
v sobě mají cosi ze stejného dojmu zázračného uchování. Paláce a další světské budovy, jejich současníci, jejichž
obyvatelé kostely založili, naprosto zmizely, a člověk se může jen zamyslet nad tím, že se tak neobvyklí světci
jako Ursicinus, Nazarius, Celsus Vitalis a Apollinaris, jimž jsou kostely zasvěceny, projevili jako tak účinní
strážci.
Nikde jinde na světě nejsou žádné takové pozůstatky pátého a šestého století a na rozdíl od tolika
italských měst je Ravenna snadno srozumitelná. Návštěvník nemusí v mysli poskakovat mezi staletími, vše co
vidí, je výsledkem událostí, které na Itálii zaujímají krátký časový úsek, pouhé půldruhé století od léta Páně 400
do léta Páně 550. Vydal jsem se prohlédnout si tyto kostely ovlivněn vědomím, že se chystám vejít do staveb,
které byly postaveny a vyzdobeny o století a více před tím, než sv. Augustin vyplul do Kentu obracet Sasy: a že
bouře, která zahnala poslední císaře do Ravenny a povýšila město do důstojnosti imperiální residence, byla tatáž,
která povolala římské legie z Británie a ukončila čtyři staletí římské vlády. Je zvláštní uvědomit si, že krize
v Ravenně spustila řetěz událostí, které byly cítit až daleko v Yorku a Chesteru.
Hrobka Gally Placidie je malá cihlová stavba stojící na kusu hrubé trávy. Kontrast mezi tím, když
opustíte drsný zevnějšek a vejdete dovnitř, kde se ocitnete v malé budově zcela pokryté, od podlahy přes zdi po
strop výzdobou vytvořenou kolem léta Páně 460, je ohromující. Můj první dojem byla modrá, zářivá tmavě
modrá, která pokrývá stropy, kupoli a oblouky. Modrá byla všude posetá zlatými hvězdami a rosetami a světlo,
v němž mosaiky jako by měnily barvy a třpytily se, bylo jako filtrované světlo nějakého paláce pod mořem,
jelikož spíše prozařovalo, než zářilo skrz alabastrové okenní pláty tenké jako sušenka. Jediná chvíle, kdy jsem
měl skutečně dojem, že jsem skutečně přešel do jiného věku a století nastala před mnoha lety, kdy jsem stál
v Tutanchámonově hrobce v Luxoru než z ní byly vyneseny poklady. Něco z onoho vědomí podivnosti minulosti
jsem znovu pocítil v hrobce Gally Placidie.
Mosaiky na nebesky modrých zdech vykreslují množství obrazů. Nejzajímavější je Kristus jako
bezvousý mladý Říman oblečený do zlaté tógy s modrým clavi a v sandálech sedící ve skalnaté krajině a opírá se
o vysoký zlatý byzantský kříž. Kolem něj se pasou symbolické bílé ovce ze stejného stáda, které stojí na
podobných smaltovaných pastvinách v několika z nejstarších kostelů v Římě. Kolem zdí stojí apoštolové
oblečení jako římští senátoři a sv. Petr vůbec poprvé, aspoň to tak říkají učenci, v umění třímá klíče nebes.
Podivná mosaika ukazuje oheň praskající pod ohromným roštem. Na jedné straně stojí objekt
připomínající moderní ledničku, jehož otevřené dveře odhalují na jeho policiích čtvero evangelií. Je to římská
skříňka na knihy. Na druhé straně k ohni spěšně přichází, téměř běží, světec v bílé tóze s křížem nakloněným
přes jedno rameno, a v rukou drží ohromný v kůži vázaný kodex otevřený uprostřed. Všichni říkají, že je to sv.
Vavřinec klopýtající k roštu, i když mě spíš připadá jako nějaký rozzuřený pravověrný světec, který se právě
chystá vydat plamenům ariánský svazek.
Pod modrými oblouky posetými hvězdami stojí tři sarkofágy: největší má patřit Galle Pacidii, další
jejímu manželovi Konstantinu III., který panoval jen od února do prosince roku 421 a třetí jejich synovi
Valentinianovi III., který byl zavražděn v roce 455. Připadalo mi, že sarkofág Gally Placidie dělá hotový
nesmysl z barvitého případu, který pořád opakují dokonce i význační historici, že když císařovna v roce 450
zemřela, byla pochována ve svých drahokamy zdobených imperiálních rouchách, posazená na trůnu
z cypřišového dřeva. Říká se, že její tělo mělo být dírou v sarkofágu viditelné až do roku 1577, kdy nějaké děti
chtěly mumii vidět lépe, strčily dovnitř pochodeň a obsah sarkofágu shořel na popel. Příběh mi vždy připadal
nepravděpodobný a jeden pohled na sarkofág jasně dokázal, že jde o výmysl, protož byl příliš malý na to, aby se
do něj vešlo tělo posazené na trůn. Napočítal jsem ne méně než dvacet děr nebo pokusů o díry vyvrtaných do
mramoru lovci pokladů všech generací.
Vešla skupina turistů se svým průvodcem, který ze sebe sypal jména a data a nakonec jim dovyprávěl
příběh o sedící císařovně v kamenné rakvi. „Kdo byla Galla Placidia?“ zeptala se jedna americká matrona. „To
byla římská císařovna, madam,“ odpověděl průvodce a pak spěšně dodal s pohledem na hodinky: „Teď půjdeme
do San Vitale!“ A už se hnali pryč.
Galla Placidia byla skutečně římskou císařovnou. Její otec byl Theodosius Veliký a byla poloviční
sestrou císaře Honoria, který se panování nad rozechvělou západní polovinou římské říše ujal ve věku jedenácti
let. Theodosius, zřejmě Honoriovi nepředal nic ze své síly a energie, ale zato docela dost Placidii. Byla zajata
Alaricem, když se svými Góty roku 410 vyplenil Řím, a když Alaric náhle zemřel, toulala se s barbarskou
armádou na jihu. Byla u toho, když byla tajně pochován v korytě řeky Busento, jejíž tok byl po dobu kopání
hrobu odkloněn a pak navrácen do svého toku. Provdala se za Alaricova nástupce Ataulfa a spolu s ním k úžasu
a pohoršení římského světa vládla nad Góty. Po pár letech, která byla zdá se šťastná, byl její manžel zabit a ona
byla vyměněna za několik tisíc vozů obilí, a tak se vrátila ke svým imperiálním příbuzným. Ještě jí ani nebylo
třicet. Legenda říká, že se neochotně vdala za římského generála, který se do ní zamiloval a porodila mu syna,
který se věku šesti let stal jako Valentinian III. císařem Západu. Po dalších dvacet let byla Galla Placidia jako
jeho regentka a šedá eminence za trůnem nejvlivnějším osobou v potácivém západním světě. Z kostelů a paláců,
které postavila, zbývá jen její hrobka, poté ale, co jsem viděl hvězdnatou kupoli, pod níž se rozhodla spočinout,
zdálo se mi, ž vzpomínky na ni jako by byla Ravenna plná. Byla nejzajímavější ženou doby úpadku římské říše a
první z mnoha žen, které hrály spektakulární roli v dějinách byzantského věku. Její dcera Honoria ji připomínala,
ale extrémním způsobem. Zda měla Placidia ve zvyku líčit své dny mezi Góty jako nejšťastnější v životě,
nemůžeme vědět, ale když se její dceři nedařilo v jejích milostných záležitostech, neváhala se nabídnout
v manželství odpudivému divochovi, králi Hunů Attilovi. Aby ji získal a s ní jako věno kus západní říše, vypustil
Attila své hordy do Itálie a právě v téhle době byla vypleněna Aquilea a její obyvatelé prchli do lagun. Jak
prazvláštní, že když Honoria poslala svůj prsten Attilovi, byly jedním z nahodilých důsledků takového
impulsivního počinu—Benátky!
Když jsem procházel kolem S. Vitale turisté zrovna vycházeli ven a já zaslechl americkou matronu, jak
říká své přítelkyni: „To byl velmi, velmi krásný vztah!“ Koho asi měla na mysli, uvažoval jsem. Jistě ne
Justiniana a Theodoru, možná Placidii a Ataulfa, snad Danteho a Beatrici a nebo třeba i Byrona a Teresu!

§4
Někdo by si mohl myslet, že je díky obrázkovým knížkám s ravennskými mosaikami dobře obeznámen.
Žádné obrázky ovšem nedokážou podat ducha těchto zvláště stylizovaných a strnulých dekorací, a už vůbec
nemohou reprodukovat záři či třpyt, málem jako by maličké skleněné a kamenné kostky byly vybaveny vlastním
osvětlením. To lze myslí vysvětlit tím, jak zručně jsou kostičky vyřezány a odráží světlo v různých úhlech a
může to také vysvětlovat, proč se zdá, že se barvy během dne různě mění.
Tato Ravenna na pokraji zhroucení impéria byla pořád ještě římsky vyhlížejícím světem. Všichni světci
jsou krásně oblečeni v bílých tógách jako římští senátoři, Kristus je mladý hladce oholený Kristus z katakomb, a
zrovna tak jako v katakombách, Ukřižování nebylo považováno za téma vhodné pro umění. Na stropě ariánského
baptisteria jsem viděl pozoruhodnou mosaiku Křtu Páně. Sv. Jan oblečený v kůži je již svatým poustevníkem
středověkého umění, ale Náš Pán je bezvousý mladík, po pás ponořený v Jordán, zatímco starý říční bůh, sám
Jordán, se vynořil, aby se jako v pozoruhodném pohanském doteku zúčastnil slavnosti jako typické římské
božstvo s kadeřavým vousem a dlouhými bílými vlasy, ze kterých vyrůstají dvě červená krabí klepeta. Tahle
mosaika mě fascinovala: Sv. Jan vedl mou mysl do budoucnosti a ke Giottovi, Náš Pán mi připomněl katakomby
a Jordán mě vedl ještě dál zpět k Olympu.
Zrovna tak překvapivá byla, říkal jsem si, postava Krista v chodbě arcibiskupské kaple, mozaika, o
které mi řekli, že pochází zhruba z roku 500. Náš Pán je zobrazen jako římský důstojník v brnění. Je mladý a
bezvousý a má na sobě obvyklý bronzový náprsní krunýř, kilt ze zlacené kůže a vojenský plášť. Drží otevřenou
knihu, která nese latinská slova: „Já jsem cesta, pravda a život“ a jeho nohy, v římských vojenských sandálech,
spočívají jedna hlavě lva a druhá na hlavě hada. To mi přišlo jako nejzvláštnější portrét Krista, jaký jsem kdy
viděl, a možná také nejstarší dochované zobrazení církve bojující. Napadlo mě, jak matoucí to muselo pro
věřícího v pátém století, když chodil do kostela, kde vedle sebe viděl tuto ranou římskou variantu Spasitele a
hned vedle velmi odlišného vousatého Krista byzantské církve, který se brzy v umění prosadil a od té doby už
zůstal přijímaným konceptem.
Mimořádně působivá jsou dlouhá procesí světců, mužských na jedné straně, ženských na druhé straně,
která zdobí loď S Apollinare Nouvo. Každý a každá drží v rukou svou mučednickou korunu a každý prochází
alejí datlových palem, což je zvláštně africké naznačení, že se výjev odehrává v nebi. Vypadají, že se usmívají
rty, ale jejich oči zůstávají temné a nevyzpytatelné.
Dr. O. M. Dalton si všiml, že někteří z nich mají podivný zvyk chodit po špičkách. V chůzi jsou módy
jako ve všem ostatním a je možné, že v pátém století klerici klopýtali po špičkách. Všiml jsem si ještě něčeho, co
m přišlo ještě prazvláštnější. Je to vidět, jak v S. Apollinare, stejně jako ve většina dalších ravennských kostelů.
Je to způsob, jakým lidé nosí tógy, kdy levá strana těla zůstává zabalená a v levé ruce drží předměty. Pro nás by
bylo přirozené, a ostatně to vídáme neustále na jevištích, odhodit tógu zpět, aby ruka zůstala volná a mohla něco
držet. Ovšem Římané, nebo alespoň svatí Římané v Ravenně, tohle vždycky nedělali, drží předmět, zatímco
jejich levá ruka zůstávala zakryta látkou. Někteří světci v S. Apollinare drží své mučednické koruny s oběma
rukama zakrytýma svými tógami, Kristus v arcibiskupské kapli drží knihu neviditelnou levou rukou skrytou pod
záhybem jeho vojenského pláště, Sv. Petr v ariánském baptisteriu drží klíč v zakryté ruce, stejně drží sv. Lukáš
své evangelium na zdi S Vitale. Možná jednou potkám experta na římské odívání, který mi dokáže vysvětlit, zda
to byl v lepší společnosti běžný zvyk, nebo zda to byla dobová církevnická móda.
Když jsem dostal anglické periodikum, které obsahovalo článek o pádu římské říše, ukázal jsem ho
náhodou německému profesorovi, který pobýval v hotelu. Vykřikl, „Taky mám!“ a vytáhl německé periodikum
s článkem na stejné téma. Tohle bude určitě nejdelší posmrtné ohledávání na světě a každý další rok přináší nová
svědectví, přesto se zdá, že jsme konečnému závěru pořád stejně daleko. Diskuse má všechny prvky věčnosti,
jako nějaká ruská diplomatická zápletka k odvedení pozornosti. Zaujalo mě, že autor článku v mém magazínu,
profesor J. J. Saunders z Nového Zélandu, se ptal: „Není skutečnou záhadou nikoliv pád impérií, ale to, jak se
lidské názory a přesvědčení mění tak radikálně, že jedna generace shledá mentální postoje svých předchůdce
zcela nesrozumitelnými?“ Člověka vždy potěší, když jeho názory podpoří učená autorita, a četl jsem dál:
„Nevěřím, že byl Řím odsouzen k pádu, ani že bída temného věku byla nezbytný pro obnovu civilisace
v Evropě.“
Západní část impéria nicméně skončila v Ravenně jednoho dne v roce 475, když byl mladý, náctiletý
chlapec, směšně pojmenovaný Augustulus Romulus, donucen abdikovat do rukou gótského náčelníka. Žádný
očitý svědek nezanechal o tomto osudovém okamžiku záznam. Nevíme nic než to, že chlapci bylo dovoleno
uchýlit se pod penzí do villy na jihu, protože byl útlého věku a pěkného vzhledu. Chlapec neměl žádné právo být
císařem, do úřadu ho postrčil jeho ambiciozní otec, který byl, což je dosti zvláštní, Attilův latinský sekretář.
Člověk přemýšlí, co se asi s tímhle posledním z Caesarů stalo. Dorostl dospělosti? Je nepravděpodobné, že by
někdy byl natolik významný, že by stálo za to ho zavraždit.
Padesát let gótské vlády, které následovaly, zanechaly v Ravenně jednou pozoruhodnou památku
v podobě Theodorikovy hrobky. Stojí asi míli od města a vede k ní štěrková cesta lemovaná trávou. Těžká
kamenná rotunda, která se probořila do mokřadu, stojí v prohlubni. Vevnitř není nic k vidění, průvodce vás ale
vyzve, abyste obdivovali střechu, která je vytesaná z jednoho obrovského bloku kamene a zatímco si ji budete
prohlížet, poví vám místní příběh, že Theodoric se tak bál hromu, že si postavil zvukotěsné útočiště, aby se měl,
kde ukrýt před bouřkou. Říká se, že v poměrně moderní době dělníci našli pozůstatky, o kterých se mělo za to,
že patří právě Gótovi spolu se zlatým krunýřem, mečem a přílbu zdobenou drahokamy.
Podobě jako Alaric a Ataulf, patřil i Theodoric ke kultivovaným barbarům. Je pravda, že se chopil moci
tak, že pozval dalšího Góta Odoacera na večeři a zabil ho vlastní rukou (a pronesl přitom nevlídnou poznámku,
že vpadá jako by neměl kosti), ale vyjma toho, a jednoho divokého výbuchu ve stáří, vládl Theodoric moudře a
je znám jako civilizovaný Gót, který dal do pořádku Řím po letech, kdy se mu příliš nevedlo. Obnovil dokonce
pozici „správce soch“, a jeho cihelny dodávaly materiál pro obnovu města, na každé cihle bylo vyražené jeho
jméno. Archeolog Lanciani napsal: „Nikdy jsem nevedl ani neviděl žádné vykopávky na místě jakékoliv velké
budovy v Římě, kde bych neobjevil jednu či více Theodoricových cihel.“ Přesto vládce, který tak rád
reprodukoval své jméno, je sám napsat neuměl: když musel podepsat nějaký dokument, říká se, že užíval zlatou
šablonu.
Po Theodoricově smrti zahájil císař Justinián tažení za znovuzískání oněch částí Itálie a Afriky, které
ovládli barbaři. Velký voják Belisarius po letech bojů Góty porazil a Ravenna tehdy zahájila novou kapitolu
svých dějin. Nna téměř dvě stě let se stala sídlem exarchy, neboli místokrále, který vládl v zastoupení
byzantských císařů. Z této doby je v Ravenně jedna vynikající památka, možná vůbec nejkrásnější ve městě,
kostel S. Vitale. Zdá se, že jakmile se Justinián zmocnil Ravenny, pospíšil si, aby sebe a svou manželku spojil
s posvěcením tohoto kostela, který byl postaven a vyzdoben jeho vlastními architekty. K posvěcení došlo roku
547 a každý, kdo někdy otevřel nějakou knížku o dějinách umění, si vzpomene na krásné mosaiky z tohoto
kostela, které zobrazují Justiniána a Theodoru v jejich slavnostních rouchách, doprovázené vojáky a dvořany.
Lepší imperiální portréty se z této doby nedochovaly.
Když jsem do tohoto kostela poprvé vešel, zapůsobila na mně jeho atmosféra zdobné nádhery, jakési
slavnostní veselí a pokus vyložit zlaté nebeské síně v pojmech pozemské nádhery. Světlo dopadá přes tenké
pláty mramoru a alabastru a kdekoliv jsem se podíval, viděl jsem barevné mramory a zářící mosaiky. Jako bych
vešel do jedné z oněch síní v imperiálním paláci byzantského císaře, o které člověk čte a jejich podlahy byly
postříbřené a jejichž dveře byly ze stříbra, slonoviny a glazury.
Vrátil jsem se do blízkosti hrobky Gally Placidie, abych se postavil do atmosféry, kterou od S. Vitale
dělí sto yardů, ale stovky let času. Bylo zvláštní dívat se kolem a nevidět nic, co by mysl obracelo k Římu a
prvotní církvi a pak jít zpátky k byzantské šperkovnici a zjistit, že člověku všechny myšlenky utíkají k Byzanci.
Mosaika Justiniána a Theodory je stěně apsidy. Císaře vidíme na levé stěně apsidy, stojícího s korunou
na hlavě a v imperiálním šarlatovém rouchu, drží přitom zlatou mísu, kterou se chystá věnovat novému kostelu.
Po obou stranách jsou dvořané odění v bílých dalmatikách, kněží ve svých rouchách a vojáci imperiální tělesné
stráže. Procesí ještě nevešlo do kostela, jinak by si císař sundal korunu. Na zdi naproti je ještě zdobnější mosaika
Theodory a jejích dam. Císařovna má svou korunu a kaskádu ohromných perel. Spodní část jejího purpurového
roucha byla vyšitá postavami Tří králů v perských rouchách, okopírovaná z mosaiky ve S Apollinaire Nuovo.
Císařovna nese kalich, zřejmě obsahující zlatý dar a komoří přitom odtahuje závěs, který pravděpodobně
odkrývá vstup do kostela. Po levici Theodory stojí skupina jejích dvorních dam oděných v nejzdobnějších dílech
vzešlých z byzantských tkalcovských stavů, ale takových, které přece jen nepřekonají její imperiální výsost.
Přemýšlel jsem, zda škrobeně vyhlížející dáma stojící vedle císařovny, s bílým přehozem přes purpurovou róobu
nemůže být nepříjemná Antonia, Belisariova choť, žena, jejíž původ a historie byly zrovna tak nechvalně známé
jako u samotné Theodory.
Pokud jsou to skutečné portréty, jak se má za to, jsou Justinián a Theodora zobrazeni jako docela mladí
lidé, třebaže když byl S. Vitale posvěcen, bylo Justiniánovi čtyřiašedesát a Theodora musela být ve středním
věku a posledním roce svého života.
Když v tomto kostele o dvě a půl století později stál Karel Veliký, jeho krása na něj zapůsobila natolik,
že se ji pokusil napodobit v oktagonu katedrály v Aix-la-Chapelle, výsledek je ale zemitý a těžký.
Když jsem ze S. Vitale odcházel, všiml jsem si podivné věci. V kostele se shromáždilo jezírko vody,
které jsem nejprve považoval za dešťovou vodu, dokud mi nedošlo, že prostupuje ze základů. Je to poslední
připomínka, že Ravenna kdysi bývala městem kanálů a loděk, poslední připomínkou, že močál tu pořád ještě je
—nepochybně důvod, proč je letní tráva v Ravenně tak zelená—stejný močál, který před patnácti staletími
chránil posledního římského císaře.
 Asi tři míle od Ravenny, víceméně ve směru odešedšího moře se nad plochou krajinou zdvihá ponurý
starý kostel. Je to S Apollinare in Classe, poslední pozůstatek kvetoucího námořního přístavu Classis, který
Augustus založil jak stálou základnu pro jaderskou flotilu. Všechno je pryč—doky, přístaviště, domy—zůstává
jen basilika zanechaná jakoby označník. Vedle kostela stojí kruhová kampanila ne nepodobná kruhovým věžím
v Irsku a někteří říkají, že byla postavena na místě classiského majáku. V předsíni kostela je pamětní deska
v angličtině, což je mezi ravennskými památníky jedinečné. Stojí na ní:
Na paměť Wladimira Peniakoffa (Popskiho) pplk. D.S.O., M.C. příslušníka britské armády (1896-
1951), díky jehož úsilí byla tato basilika zachráněna v době bojů za osvobození Ravenny (18.-19. listop. 1944)
Město mu udělilo čestné občanství. Tato deska je zde umístěna na přání jeho vdovy a přátel se souhlasem a
vděkem lidu Ravenny. 15. května 1952.
Penikaoff tento případ zmiňuje na posledních stránkách své knížky Private Army, která popisuje smělé
činy skupiny mladých britských vojáků v týlu nepřítele za poslední války. Doslechl se, že na kampanilu se má
zaměřit palba kvůli podezření, že je tam německá dělostřelecká pozorovatelna. Jelikož něco málo slyšet o kráse
tamních mosaik, poslal hlídku, aby vše prověřila. „Prokázal jsem, že jde o nepodloženou zvěst,“ napsal, „a kostel
zachránil.“ Popsal to jako „skutek cti, první v dlouhé kariéře ničení.“
Před kostelem se rozprostírá slavný borový les, ravennská pineta, kterou miloval Dante, Boccaccio sem
umístil své nejlepší duchařské příběhy a Byron se tu po večerech rád projížděl. I když už není tak hustý, jak
býval za Byronových časů, stále se táhne na míle daleko a zejména večer jsou obrovské deštníkové pinie
tajuplné až strašidelné a mezi jejich kmeny může člověk letmo zahlédnout vzdálené Jaderské moře. Byron se tu
občas projížděl se svou pěknou mladou hraběnkou Teresou Guiccoli, ale ona nebyla dobrá jezdkyně „protože
nedokáže vést svého koně a ten běhá za mým,“ napsal, „a snaží se ho kousnout a ona pak v cylindru a nebesky
modrém jezdeckém úboru začne vřískat, což vypadá nanejvýš absurdně a uvádí to do rozpaků mně i oba naše
štolby, kteří měli zatraceně práce, aby se postarali, aby nespadla, nebo si neservala šaty o větve a houštiny
borového lesa.“ Byron a Shelley sem jezdili a cvičili se ve střelbě z pistolí, protože byli oba dobří střelci a Byron
občas sesedlal a zamířil na dýně a jindy zas vyhazoval stříbrné mince a to ho pak následoval houf malých
chlapců.
Za Byronových dnů byly arakadskými výrobami Ravenny víno, bourci morušoví a pinoli, ona olejnatá
piniová jádra, která patřila k italské kuchyni od klasických časů. Cestovatelé v minulém století popisovali, jak
bylo místní mladíky vidět v piniích, jak střásají jejich naplněné šišky, ze kterých se vybírala jádra, zatímco šišky
samotné se uchovávaly, aby se jim v zimě topilo v koších.
Myslím, že nejdrahocennějším majetkem Ravenny, v srdcích jejího lidu, je Dantova hrobka. Strávil zde
poslední tři roky svého života a zemřel na bahenní zimnici. Pro Ravennu je pýchou, že se spřátelila s básníkem
v jeho posledních letech a nesnižuje ji vědomost, že kajícná Florencie by velmi ráda odčinila, že ho poslala do
exilu a uvítala jej v překrásné hrobce.
Jeho kosti nicméně odpočívají, jak mě ujistil kdosi, kdo tvrdí, že je viděl, v  sarkofágu v malé vznešené
hrobce postavené před dvěma sty lety: bitva o ně ale pokračovala po staletí, a Ravenně se vždy dařilo mařit
nejrozhodnější úsilí Florencie. Nebezpečná chvíle nastala v roce 1519, kdy za vlády medicejského papeže vyslali
Florentinci poselstvo vybavené papežským nařízením a požadovali vydání ostatků. Sarkofág byl otevřen—a
nalezen prázdný! Někdo byl varován, ale ukrytím kostí před Florencií se Ravenně podařilo kosti ztratit. Ztracené
zůstaly po tři sta padesát let. Nebyly znovu spatřeny až do roku 1856, kdy dělníci pracující na jakýchsi opravách
jedné nedaleké kaple, objevili dřevěnou bednu obsahující úplnou kostru a nápis, který uváděl, že toto jsou kosti
Dantovy. Lékařští experti je ohledali a prohlásili, že tomu tak je. Byly vystaveny po tři dny, kdy kolem nich
procházely tisíce lidí.
Za poslední války byly kosti znovu přeneseny do bezpečí a poté vráceny do sarkofágu.

§5
Jel z jsem z Ravenny do Ferrary vzdálené šestačtyřicet mil plochou bezvýraznou silnicí přetínanou
odvodňovacími příkopy a kanály a kříženou vlnícími se vedlejšími železničními tratěmi. Ferrara leží na
severozápad a hlavní silnice přetíná pláň, která byla během staletí nanesena záplavovými vodami řek Pád a
Adige. Na východě se rozprostírá téměř neznámý region obývaný drobnými farmáři a rybáři a jihu linii pobřeží
narušuje pokračování benátských lagun.
 V tomto osamělém světě písečných pásů a ostrovů, potůčků a delt, kde se množí divoké vodní ptactvo,
by rybář tiše proplouvající na své loďce a a šťoucháním hledající v bahně korýše nebo vytahující z vody své
odkapávající sítě, mohl být neolitickým člověkem. Pouhých pár mil na sever může vyspělá společnost slavit
filmový festival, zatímco zde mezi vnitrozemskými jezery a podél zvětralé linie pobřeží lemované rákosem je
moderní svět zapomenut a život pokračuje v samotě, kde by básník mohl potkat přízrak řecké galéry plující
v jitřních mlhách nad slanou travou. Planina je hřbitovem mnoha milenek vzdálených milenek Jaderského moře,
jejichž život uběhl dřív, než kdokoliv pomyslel na Benátky, dokonce i Ravenna přišla do zdejšího kraje
opožděně. Města tu nejsou četná, silnic je málo, a běžného cestovatele nic nepřitahuje do koutu světa, ke
kterému přiléhá tolik blízkých a slavných atrakcí.
Jedním z pozoruhodných míst v této deltě je Comacchio, ošuntělé ale fascinující malé Benátky, jejichž
kanály jsou na podzim přecpány úhoři, kteří se probíjí počátkem své dlouhé cesty do Sargasového moře. V tu
chvíli veškeré obyvatelstvo s úhoři zápasí tak úspěšně, že sušení úhoři z Comacchia jsou známí po celé Itálii.
V místě se vaří, rozřezávají a pečou mezi bobkovými listy nebo se jako kebab podávají na špejli, dobře potření
olejem a tukem a vonící po rozmarýnu. Dál na sever je malé město Adria, které dalo své jméno Jaderskému,
jinak též Adriatickému moři. V mokřadech jsou místa jako Pomposa, odkud v devátém století vyhnala
benediktinské mnichy malárie. Pár nadšenců si tam pořád nachází cestu, aby se podívali na mosaiky a vzpomněli
na Guida z Arezza, mnicha, který vynalezl hudební stupnici.
Cestou do Ferrary jsem projel městem Argenta, které Němci v zimě roku 1944 zaplavili ve snaze
zastavit postup Osmé armády. Válka se mi znovu připomněla, když jsem do Ferrary přijel. Očekával jsem, že
uvidím město, které bylo v renesanci známé svými krásnými paláci a souběžnými ulicemi, a místo toho jsem
viděl město plné nových obytných bloků a továren postavených na místech zničených bombardováním.
Mezinárodní ošklivost těchhle betonových krabic nebije nikde do očí víc než ve městě renesančních budov.
Nicméně hotel byl nový, příjemný, klimatizovaný a bomby naštěstí nezbořily katedrálu či hrad.
Starý ferrarský hrad se chmurně tyčí nad svým příkopem uprostřed města a přichází se k němu přes
funkční padací most. Je to nepochybně pochmurný hrad a jakmile jsem přešel padací most a narazil na kastelána,
věděl jsem, že toho hodně uslyším o podzemních kobkách.
V jedné ohromné strohé síni visí na zdi v divném úhlu podivně vyhlížející zrcadlo a návštěvník je
vybídnut, aby se do něj podíval. Vidí v něm orámované jisté okno protější straně nádvoří. „Právě, když se díval
do tohoto zrcadla,“ vypráví s gustem průvodce, „zahlédl ferrarský markýz Niccolo III v onom okně na druhé
straně nádvoří svou milou mladou ženu Parasinu Malatestu, v náručí svého syna Uga.“
Italští průvodci velmi rádi vypráví dramatické příběhy, často s pokrčením ramen a někdy, jako ve
Ferraře, se zacinkáním klíči a pozváním sestoupit a podívat se do kobek, kde byli Parasina a její nevlastní syn
uvězněni a nakonec popraveni. Jet tu ovšem ještě jedno horší drama z kobek. Bylo to doživotní uvěznění Giulia
a Ferrante d'Este pro spiknutí proti jejich bratru, vládnoucími vévodovi Alfonsovi, v roce 1505. Alfonso si o pár
let dříve vzal za manželku Lucrezii Borgii, která si z Říma přivedla svého silně přitažlivou sestřenici Angelu
Borgiu. Esensiovští princové se za ní otáčeli, včetně kardinála Ippolita I., oné veskrze nekněžské postavy, jejíž
vzestup byl prudký dokonce i na renesanční poměry. Tonsuru přijal, když mu bylo šest, v osmi byl apoštolským
protonotářem, a v jedenácti arcibiskupem maďarské Strigonii a ve čtrnácti dostal kardinálský klobouk! Jednoho
dne, když Angelu Borgii hostil, ona nemoudře a samozřejmě v žertu poznamenala, že celá jeho osoba nemá cenu
očí jeho bratra Giulia. Druhý den byl Giulio při vyjížďce po venkově napaden tlupou banditů a říká se, že
kardinál přihlížel tomu, jak jej ničemové oslepili. Zkrvavený byl veden do Ferrari, křikem se dovolával
spravedlnosti proti Ippolitovi a lékařům se podařilo zachránit mu zrak na jednom oku. Alfonso, který kardinála
toliko poslal do vyhnanství, což byl sotva i jen technický trest, jeho požadavky na spravedlnost ignoroval.
Giuluo se pak spikl s dalším bratrem Ferrantem s cílem Alfonsa zabít a trůn dosadit Ferranta. Když bylo spiknutí
odhaleno, padl Ferrante bratrovi k nohám a prosil o odpuštění. Alfonso, který byl silný muž prudké povahy, jej
praštil přes tvář svým žezlem a vyrazil mu jedno oko. Dva Estensiové tak nyní oslepili dva své bratry. Alfonso se
s tím ale nespokojil a rozhodl, že Ferrante i Giulio musí zemřít. V kortile hradu bylo postaveno propracované
popraviště, na poslední chvíli ale vévoda jejich trest zmírnil na doživotní vězení.
Procházel jsem obrovskými, chmurnými sály a předpokoji hradu a přemýšlel, jak tu mohli Estensiové
pořádat plesy a divadla, organizovat propracované hostiny a veselit se, když věděli, že dole pod jejich nohama
sedí rok za rokem v tichu a zneuctění dva napůl oslepení princi? Troufl si někdy někdo propašovat jim tam dolů
smaženého páva? A kolik toho věděli o tom, co se dělo nad nimi? Viděl jsem dvě děsivé malé cely po úrovní
hladiny vodního příkopu, o kterých mi bylo řečeno, že v nich byli bratři vězněni, ale tomu nemohu věřit. Nikdo
by nemohl žít tak dlouho, jako oni v těchto místech žili, protože Ferrante i Giulio se mohli těšit—je-li to
v tomhle případě správné slovo—vězňově mstě, jíž je přežít svého soudce. Byli vězněni teprve osmadvacet let,
když jejich bratr Alfonso zemřel a po něm nastoupil jeho šestadvacetiletý syn Ercole II. Člověka by napadlo, že
své dva strýce středního věku propustí—Ferrantemu bylo sedmapadesát a Giulio byl o rok mladší—on to ale
neudělal. Ferrante během jeho vlády ve vězení zemřel, bylo mu třiašedesát, ale kdysi jasnooký Giulio žil dál. Byl
pořád ještě naživu když Ercole II. zemřel a vystřídal ho pak jeho syn Alfonso II, kterému bylo v době nástupu na
trůn rovněž šestadvacet let. Byl ovšem slitovnější než jeho otec. Vzpomněl si na starce v kobkách—
nemanželského syna jeho prapraděda—a v noci své korunovace dal příkaz otevřít dveře vězení. Giuliovi bylo
jednaosmdesát. Těšil se nejlepšímu zdraví na těle i na duchu. Ferrara s úžasem sledovala návrat do života
zestárlého jednookého prince, který se oblékal podle dávno zašlé módy a dychtivě se ptal na muže a ženy, kteří
byli už celá léta po smrti. Jeho poslední vzpomínkou byla Lucrezia Borgia a její zářivé vlasy a ta byla mrtvá
čtyřicet let. Všude za ním chodily jásající davy. Byl to muž mohutné postavy a jezdil na největším koni, jakého
mohl sehnat. Chodil po Ferraře a snažil se rozeznat místa svého mládí a vypráví se, že i jeptišky žijící
v nejpřísnější klauzuře jej uvítaly do svého kláštera a dovolily mu, aby je objímal, zatímco od nich dostával
cudné polibky. Žel, příliš mnoho svobody se ukázalo pro Giulia smrtící. Vyčerpaný krásnými plány pro
budoucnost, zemřel náhle a neočekávaně v předvečer své návštěvy v Římě, asi osmnáct měsíců po propuštění.
Estensiové byli fascinující rodina a je možná trochu unfair tolik zdůraznit dva jejich velké skandály,
protože nebyli nijak neobyčejně násilničtí. Byli první z velkých městských pánů a už v roce 1208 je k převzetí
města vyzvala samotná ferrarská komuna, kterou už unavovalo vést vlastní boje. Rodina přijala jméno starého
římského města Ateste pár mil od Padovy, zkomoleného na Este, kde měli svůj hrad.
Dokonce i ve věku uvolněné morálky byl rod Estensi nechvalně známý svými bastardy a Pius II.
poznamenal, že když ho v roce 1459 přijalo sedm estensiovských princů, nebyl ani jeden narozený
z manželského lože. Největší prostopášník byl Niccolo III, který měl, jak píše Ugo Calef ve své veršované
historii rodiny, osm set milenek, a jak lichotnicky dodává, pravděpodobně by to dotáhl na tisícovku, kdyby smrt
nepřerušila jeho aktivity. Pius II., který Niccolem pohrdal jako „tlustým člověkem, rozverným, oddaným vášni,“
řekl, že si vydržoval celé vojsko konkubín a ve své náklonnosti nedělal rozdíly. Bylo jedním z  typických žertíků
Osudu, že tenhle notorický Lothario, který sám nikdy věrný nebyl, ale od ostatních naprostou věrnost vyžadoval,
byl viděn, jak zaznamenali kronikáři, jak prochází síněmi svého hradu svírán bolestí a ohryzává své žezlo oné
noci, kdy odsoudil k smrti svou ženu Parisinu a svého syna Uga. Na italských dvorech se nikdy nerozlišovalo
mezi manželskými a nemanželskými potomky vladaře, děti byly vychovávány společně, sdílely stejné dětské
pokoje, a měly stejné učitele, a manželští potomci někdy museli ustoupit, když podle závěti otce nastoupil vládu
jejich nemanželský bratr. Stáří bylo často důležitější než manželský původ. Ve Ferraře to bylo tak běžné, že až
do smrti vévody Borsa v roce 1471 bylo výjimkou, pokud vladař vzešel z manželského lože. Bylo to převážně
kvůli Niccolově milostnictví a starý hrad za jeho časů musel připomínat jesle. Často se mu nedostávalo peněz a
jeho ohromné potomstvo bylo vychováváno v bohémském přepychu střídaném obdobími nadměrné chudoby,
kdy spali, jak bylo zaznamenáno, na slaměných lůžkách, pokrytých ovšem dekami ze zlatého brokátu. Chlapci
dostávali jen málo peněz, a když byli na universitě mělo zakázáno vyplýtvat svá kapesná tím, že by zvali své
přátele, aby s nimi večeřeli. Niccolo se vždy ukazoval v nádherných šatech, a když pro slavnostní příležitosti
ferrarský dvůr vyplenil skříně, šatníky a pokladnice, dokázal předvést dost tapisérií, nádobí a zlatohlavu, aby to
oslnilo i nanejvýš kritické oko.
Niccolo III. byl jedno z oněch renesančních postav, které stál jednou nohou ve středověku. Jako mladý
muž putoval s několika urozenými společníky do Svaté země, kdy v benátské galéře propluli kolem jaderského
pobřeží, zastavili se na Korfu, naslouchali zpěvu mnichů, večeřeli s benátským guvernérem v jeho pomerančové
zahradě, což vše příjemně popsal jeden z členů skupiny. Když v roce 1413 dosáhli Jerusaléma, Niccolo své
společníky po mši v Chrámu Božího hrobu povýšil do rytířského stavu, pak vystoupili do kalvarské kaple, kde
jim nasadil zlaté ostruhy. Niccolo sám kupodivu nikdy zlaté ostruhy nezískal a nyní dovolil, aby mu byla
připnuta na levou nohu s tím, že prohlásil, že druhou ostruhu přijme ve svatyni sv. Jakuba v Galicii. O pár let
později nacházíme tuto středověkou postavu proměněnou v renesančního prince a patrona a jednoho z prvního
severoitalských vladařů, který se zajímal o řečtinu. Právě Niccolo přesvědčil prvního velkého sběratele řeckých
rukopisů Giovanniho Aurispa, aby přijel do Ferrary a oživil také starověkou universitu a do města přivedl
slavného padovského lékaře Michele Savonarolu, dědečka Giorlama, a když jeho syn Lonello potřeboval učitele,
Niccoo vyhledal jednoho z prvních Italů, který studoval řečtinu v Konstantinopoli, Guariho de Veronu, a ten byl
ve Ferraře tak spokojený, že zde strávil zbytek svého života. Je podivné, že vládcova sexuální nezdrženlivost
oslepila potomstvo vůči dalším aspektům jeho charakteru a úspěchů—dobrými příklady jsou Jindřich VIII. a
Karel II.—a je smutné, že tato fascinující postava počátku renesance zůstává v paměti především proto, že
zplodila velké množství bastardů.
Dva z nich, Leonello a Borso, vládli po něm, aby je pak následoval onen vzácný fenomén, manželský
syn Ecrole I., otec Beatrice a Isabelly d'Este, obecně považovaný za hrdinu Ferrary. V Modeně mají jeho pěkný
portrét od Dosso Dossiho, kde vypadá pozoruhodně podobný nějakému starému náčelníkovi ze skotské
Vysočiny, možná kvůli čepci nebo baretu, který má na hlavě a možná také kvůli jeho prohnanému výrazu.
V londýnské Národní galerii je profilový portrét Niccolova bezprostředního nástupce Leonella d'Este od Oriola a
ještě lepší od Pisanella, také profil, ale hledící na druhou stranu, je v galerii v Bergamu. Je to mladý štíhlý muž
s hustou kšticí kaštanových vlasů, dlouhým inteligentním nosem téměř bez můstku, a podobně jako mnoho synů
nezdrženlivých otců byl vzorem střídmosti a morálky. Osud mu, vzoru všech ctností a jednomu z prvních
učenců-knížat, vyhradil devět šťastných let vlády. Člověk ho vidí, jak překrásně oděn prochází svým platonským
hájem, následován svými amatérskými filosofy, a když pak ve věku třiačtyřiceti let zemřel, nastoupil po něm
Borso, rozverný, negramotný, a velmi milovaný vladař, který jako pravý aristokrat vykázal literaturu na její
místo, ani by ji přímo svrhl. Právě za jeho vlády si do Ferrary našli cestu první angličtí studenti řečtiny, aby se
účastnili přednášek tehdy již zestárlého Guarina z Verony. Kronikáři říkají, že tenhle veselý vévoda, se vždy
usmíval, a některé z jeho úsměvů zůstaly na zdech Palazzo di Schifanoia, kde jsem je viděl.
Ferrara je krásné místo proto ty, kdo rádi moralizují a přemýšlí o vrtoších přežití. Schifanoia je jediným
dochovaným z velkého množství krásných paláců, které Estensiové postavili ve Ferraře a okolí. Zmizela i slavná
Belfiora, se svými nádhernými zahradami a lesy, kde Benvenuto Celini, když pracoval na stříbrném džbánu pro
kardinála Ippolita, střílel pávy, kteří zdivočeli a usadili se na stromech. Schifanioa znamená doslova
„bezstarostná“ italský ekvivalent Sans Souci, a až do nedávna byla továrnou na tabák. Je proto velké štěstí, že lze
úsměvy vévody Borsa stále rozeznat pod prasklinami, prachem, opravami a všemi dalšími příhodami času.
Vidíme příjemného muže s hladkými tvářemi jedoucí tam či onam na svém krásném hřebci, doprovázený
elegantními a arogantními dvořany, všiml jsem si, že všichni měli nasazené červené byzantské fezy. Kolem nich
pracovali rolníci na tom, co právě rok požadoval, seli, prostříhávali révu, zatímco věčně usměvavý Borso
vyjížděl na lov nebo na některou z oněch nádherných misí, které miloval a kdy se, obklopen pěti stovkami
šlechticů, v doprovodu trubačů a pištců a provázen lovčími, psy a Indiány starajícími se o lovecké leopardy,
vydával na cestu do Říma. Jedna z nejlépe uchovaných fresek ukazuje vévodu s jeho oblíbeným šaškem
Socolou, deformovaným mužíkem s býčí šíjí, který svého usměvavého zaměstnavatele o něco snažně prosí.
Socola neustále potřeboval peníze a nejspíš se zrovna snažil z vévody něco vymámit.
Okouzlující fantasie dvorských malířů ovšem bohužel blednou a vytrácejí se před bolestnými
historickými skutečnostmi, protože tahle velmi plodná rodina končí prázdnou kolébkou. Člověk si může
představit, jak duchové minulosti zmateně hledí na nešťastného posledního ferrarského vévodu Alfonsa II.
Třikrát se oženil a třikrát se musely povznést naděje dvora, až nastala chvíle, kdy na prázdnou kolébku nikdo ani
nepomyslel. Alfonso byl jako zakletý, protože to byl člověk žijící pod hrozbou. Pokud by nedokázal zplodit
dědice, jeho vévodství by se jako papežské léno vrátilo Svatému stolci a ani on, ani jeho diplomati nedokázali
udělat nic, aby odvrátili dávnou posedlost Vatikánu získat Ferraru. Dědicem zmírajícího vévodství byl Caesar,
vnuk Alfonsa I. a jeho krásné ženy Laury Danti, vypráví se, že se za něj provdala na jeho smrtelném loži.
Vatikán ale odmítal uznat platnost tohoto sňatku a tak způsobil, že vévodství, které v minulosti tolikrát získávali
nemanželští synové, pro nepřítomnost legálního dědice propadlo.
Konce rodu Este ve Ferraře nedoprovázely žádné z obvyklých ohavných scén šílenství nebo zchudnutí.
Vévodství zesnulo jako parník, který narazí do ledové kry a jde ke dnu se všemi světly rozsvícenými a hrající
kapelou. Jakmile Alfonso zemřel, papežství poslalo kardinála legáta a tak započalo několik století špatné správy
a zanedbávání. Půda se změnila zpět v bažiny a zubožení obyvatelé se brzy na vévodství ohlíželi zpět jako na
zlatý věk. Rodina se svými archivy se přestěhovala do Modeny, kde pokračovala v potomcích Alfonsa a Laury
Diante. Stali se vévody modenskými, a to je důvod, proč dnes cestovatelé najdou knihovnu a archivy Este ne ve
Ferraře, kde by je bylo možné očekávat, ale v Modeně. V roce 1658, jednapadesát let po vymření přímé linie se
vládnoucímu vévodovi modenskému Alfonsovi IV. a jeho manželece Lauře Martinozzi-Marazini, narodila dcera
a byla pokřtěna Maria-Beatrice d'Este. Stala se Marií Modenskou a v anglické historii manželkou Jakuba II.

§6
Právník, ke kterému jsem dostal doporučení, byl, jak se ukázalo příjemný mladý muž, kterému bylo
něco přes dvacet a nedávno získal svůj diplom na universitě v Boloni. Byl vysoký, štíhlý a tmavý, a podobně
jako mnoho mladých Italů trochu vypadal, jako by zrovna vystoupil z pozadí obrazu nějakého starého mistra,
možná menší dvořan, nebo zbrojnoš s hákovnicí nebo možná loutnista. Od podívání se mi zamlouval, rozeznal
jsem v něm totiž bolestivé příznaky vyprázdnění, která tolik zraňovala jemnou sebeúctu tolika mladých lidí.
Mladým právníkům se často stává, že se po složení zkoušek ocitají ne v soudní síni, kde by brilantně
argumentovali, ale místo toho sedí na ošoupaných židlích v zadní místnosti kanceláře, kde olizují známky a
myslí si, že tohle by mohli dělat i bez diplomu. Mého mladého přítele někdy posílali, aby se pokusil vybrat
dluhy, a tak jsme strávili společně nějaký čas šmejděním v postranních uličkách, kde jsme vedli dlouhé
rozhovory s odzbrojujícími jedinci v nájemních bytech.
Jednoho rána jsme zkoumali ferrarskou gotickou katedrálu, jejíž exteriér s Pannou Marií trůnící nad
západními dveřmi považuji za jeden z nejzdobnějších a nejpůsobivějších, jaké jsem kdy viděl, interiér jsem ale
považoval za zklamání. Po několika schodištních jsme vystoupali do katedrálního muzea a odměnou nám byla
dvě mistrovská díla Cosima Tura, sv. Jiří zachraňující vyrovnanou princeznu před drakem a vynikající
Zvěstování, které bylo zarámované nádherným renesančním triumfálním obloukem.
Šli jsme dál, vybírali nájmy nebo sbírali sliby a došli k domu, který si postavil básník Ariosto z výnosu
Orlanda Furiosa. Je zarovnaný s ulicí a nese proslulý latinský nápis, ve kterém básník říká, že je malý, ale pro
něj vhodný a koupil si jej za vlastní peníze. „Je to domov,“ uzavírá. Nápis mi přišel dojemný, protože jsem si
vzpomněl, jak básník jednou řekl, že bude raději doma jíst tuřín, než hodovat u dvora. Dvory opovrhoval
s nenávistí šlechtice šestnáctého století, který si musel vydělávat na živobytí. Neměl rád ani patronát, a člověk
pro něj může mít pochopení, protože čtrnáct let musel dělat pomyšlení nepříjemnému kardinálovi Ippolitovi I.
Podobě jako majitelé venkovských zámečků v Anglii, byli nájemníci v tomhle domě zvyklí, že se kolem
prochází cizí lidé a šli si po svém, jako by vetřelci byli neviditelní. Prohlíželi jsme si malou ohrazenou zahradu
za domem, kde Arioso na zahradničení používal stejné methody jako na autorské psaní. Byl jedním z  těch
autorů, které vydavatelé nesnáší, a kteří při korekturách knihu přepisují, a jako zahradník byl stejně neúnavný a
dokonce vykopával semena, aby se podíval jestli klíčí. Můj mladý přítel mě zavedl na universitu, která se
z krásného paláce, kde sídlila po staletí, chystala ke stěhování do nového moderního sídla. Vrátný seděl ve svém
domku před freskou Ráje ze šestnáctého století. Letmo vzhlédl, a když poznal mladého právníka, mávnutím ruky
nás propustil na mramorové schodiště lemované po celé cestě nahoru bustami cézarů, a všiml jsem si, že pokud
na ně bylo možné dosáhnout tužkou, dostali knír. Zastavil jsem se přitom překvapením nad proměnou Julia
Caesara. V obleku s buřinkou a se srolovaným deštníkem v ruce by ho bez otázek vpustili do jakéhokoliv
vojenského klubu v Londýně. Neronovu tučnou a zlostnou tvář velmi vylepšil zakroucený knír, ale přesto
zůstávala nespolehlivá a stejně dobře by mohla patřit profesionálnímu politikovi nebo kluzkému finančníkovi.
Vespasiánovi nějaký student přimaloval mroží knír, který z toho starého drsného vojáka udělal hotového
vrchního seržanta a proměnil jej v římského „Starého Billa“.
Na konci dlouhé síně v knihovně jsme viděli Ariostovu mramorový hrobku, kterou sem přenesl během
francouzské okupace z nějakého zchátralého kostela jeden francouzský generál v roce 1801. Zcela zaplňovala
jednu stranu síně a vůbec nevypadala, že by se nepatřila. V blízkém skříňce mi ukázali na kusu vybledlého
sametu uložený básníkův prstní kloub a bylo mi řečeno, že při exhumaci si kost jeden profesor anatomie strčil do
kapsy, když se zrovna nikdo nedíval, a pak svou krádež kajícně přiznal v poslední vůli a kost odkázal knihovně.
Se zájmem jsem vzal do ruky originální rukopis Orlanda Furiosa, jeden z nejvíce opravovaných rukopisů, jaký
jsem kdy viděl. Ariosto věděl, že bude měnit nebo škrtat všechno, co napsal a proto používal jen pravou stranu
papíru a druhou nechával pro opravy. Změnami své básně, všechny psal čistou sebevědomou italskou kurzívou,
strávil celé roky. První vydání bylo vytištěno ve Ferraře v roce 1532. Anglický překlad sira Johna Harringtona
vyšel už v roce 1591 a je s ním spojený veselý příběh. Harringotonovi rodiče byli vězněni v Toweru
s princeznou Alžbětou, která poté, co se stala královnou, jejich loajalitu odměnila tím, že se stala kmotrou jejich
syna Johna. Ten studoval na Etonu a pak v Cambridge, kde vystudoval práva, ale nikdy nepraktikoval. Pak se
naučil italsky a u dvora začal být známý jako duchaplný a zlobivý mladík. Aby pobavil Alžbětiny dvorní dámy
přeložil osmadvacátou knihu Orlanda Furiosa—příběh Giocondy—a překlad se pak nakonec dostal do rukou
královně. Vyčinila mu, že kazí mravy jejích dam tím, že překládá nejméně vhodnou část básně, a za trest ho
poslala do vyhnanství na venkov, dokud dílo nepřeloží celé. Za první anglickou verzi Ariosta tak vděčíme
královně Alžbětě I. (Harrington má ještě jeden nárok na slávu—vynalezl vodní klozet.)
Knihovna vlastní sbírku více než padesáti raných překladů Orlanda Furiosa, mnohé z nich ilustrované
dřevořezem Ariostova portrétu vzatého prý z Tizianova portrétu, ale melancholik s neupravenými vousy a vlasy
vůbec neodpovídá mé představě o čilém autorovi tak satirické a místy tak extrémně legrační idealizace
středověkého rytířství. O Furiosa se zajímalo každé anglické století vyjma toho našeho. Spenser podle jeho
vzoru sestavil svou Faerie Queene. Wordsworth si bázeň vzal na svou pěší túru po Alpách v roce 1790, stejně
tak si ji vzal v roce 1834 na loď při cestě do Indie, Keats se z ní učil italsky a udatně se probíjel od stanzy ke
stanze, Southey ji četl jako dítě, Scott ji samozřejmě miloval, Byron ji znal v originále. Naše vlastní doba, více
než která jiná zaměstnaná měsíčním šílenstvím, by si ji mohla znovu přečíst, i kdyby to mělo být jen nádherné
Canto čtyřiatřicáté, které popisuje Astolfův let na měsíc v doprovodu sv. Jana. Odlétají v Eliášově voze taženém
čtyřmi hřebci zapřaženými do šíře, rudějšími než oheň a zakrátko úspěšně přistávají. Když prozkoumávají
pustou krajinu nacházejí vše, co člověk na Zemi ztratil a promarnil: nešťastná manželství, vzdechy, slzy a marné
naděje. Vidí hromady větviček pokrytých ptačím lepem, které jsou jediným, co zbylo z lákání světových
milenců, nacházejí prazvláštní hromadu, ukáže se, že je to sláva velkých mužů, která se postupem doby rozpadla.
V údolí ztracených věcí vidí ohromnou sbírku lahviček se ztraceným důvtipem lidstva.
Viděl jsem nepohodlnou dřevěnou židli, na které měl básník sedět, když na básni pracoval, také jeho
kalamář, dar Alfonsa I., propracované renesanční dílo s kupidem na víku.
Potom už bylo skoro zklamání přijít k nešťastnému Tassovi, jehož Gerusalemme Liberata jsem dostal
do rukou v rukopise. I zde jsem viděl pozoruhodného korektora. Slyšel jsem, že jeho báseň kdysi znal každý
gondoliér v Benátkách zpaměti, a za tichých nocí bylo slyšet, jak si navzájem přes kanály zpívají verše, nejdřív
zazněl verš, pak byla chvíli pauza a pak se z dálky ozval další verš. Mezi romantiky Byronovy doby bylo v módě
věřit, že Tasso byl člověk, kterému se stala velká křivda, když byl uvězněn příkrým vladařem pro svou lásku
k urozené dámě. Ve skutečnosti se ale zdá, že trpěl tak ukrutnou paranoiou, že musel být zavřený pro své vlastní
dobro. Nic nedokazuje, že jeho vězením byla ona temná cela, kde Byron strávil hodinku v přemítání a z jejíchž
dveří si Shelley (který ji považoval za velmi slušnou kobku!) vyštípl drahocennou dřevěnou třísku.
Bohužel na universitě nejsou žádné připomínky malé skupiny Angličanů, prvních studentů řečtiny, kteří
přišli do Ferrary za vlády Jindřicha IV. a Edwarda IV., aby naslouchali přednáškám Guarina da Verony. Stejně
jako v Boloni byla i ferrarská universita byla v těch dobách peripatetickou institucí a přednášky se konaly
v jakékoliv příhodné místnosti nebo síni. Zmínění Angličané byli William Gray, který byl ve Ferraře v roce
1445, později se stal biskupem v Ely a zanechal po sobě sto padesát rukopisů, které odkázal knihovně koleje
Balliol v Oxfordu, synovec zakladatele oxfordské Lincoln College Robert Flemming, který zde byl v roce 1450,
John Free, chudý student a člen koleje Balliol, která zažíval bědné chvilky, když musel při čekání, až mu dorazí
kapesné,, zastavovat své nepatné vlastnictví, John Gunthorpe, který se stal děkanem ve Wells a stavitelem
starobylého děkanství a Johh Tiptoft, hrabě z Worchesteru, který se do Ferrary vydal kolem roku 1460 a o deset
let později byl zajat během vzpoury proti Edwardu IV. a svůj život skončil na popravišti. Grey a Flemming
museli vidět a znát obdivuhodného Loenella d'Este a možná se také zapojili do filosofických debat mezi
buxusovými ploty a alejemi cypřišů, ostatní ve Ferraře studovali během vlády usměvavého Borsa. Soudobé
anglické oči tak viděli okázalost milujícího knížete vyjíždět se sokoly a psy tak, jak mohou moderní anglické oči
nyní sledovat jeho matné stíny na opadávajících zdech paláce Schifanoia.

§7
Když jsme opustili universitu, požádal jsem mladého právníka, jestli by mě zavedl do konventu Corpus
Domini, kde byla pochována Lucrezia Borgia. Řekl, že je to jen pár set yardů a ponořili jsme uliček, které byly
z nejošumělejších ve městě. Zeptal jsem se, zda věří tomu, že byla Lucrezia vinna ohavnostmi, které na ni byly
vršeny, ale jeho zdráhání, nerozhodnost a neochota ji stíhat nebo hájit mi naznačovala, že i když z něj jednou
může být dobrý soudce, advokátem asi nikdy nebude. Moje vlastní pocity ohledně Lucrezie jsou poměrně
jednoznačné: stojím jednoznačně na straně její obhajoby. Nikdo z těch, kdo ji znali, proti ní nikdy neřekli ani
slovo: ostouzeli ji nepřátelé jejího bratra a otce. Latinská mysl se ve chvílích hněvu obrací k určitým základním
tématům, z nichž nejpopulárnější jsou incest, prostituce a chlípnost a urážky, které na sebe na rozzuření Italové
křičí dnes, jsou tytéž, které obracel Suetonius proti cézarům a které byly v pozdějších časech směřovány proti
Borgiům.
Šli jsme dál a zjistili, že konvent byl bezpečně ukryt v postranních uličkách, ale nakonec jsme došli
k starobyle vyhlížejícím dveřím, na které jsme dlouho marně bušili. To, že do konventu Corpus Domini je těžké
se dostat je zjevně ve Ferraře dobře známé. Jeptišky žijí v přísném odloučení a donedávna nesměl vstoupit nikdo,
kdo se nemohl prokázat dopisem od kardinála arcibiskupa. Možná proto Gregorovius ve svém životopise
Lucrezie Borgie uvedl, že hrob je ztracen.
Dál jsme klepali na dveře a tu se na konci ulice objevila rozzlobená stará žena se zástěrou přes černé
šaty a začala na nás křičet. Když zjistila, že nejsme z úřadů, stala se z ní příjemná a laskavá stará paní a vedla nás
křivolakými uličkami a dvorky do konventu zadním vchodem a do kostela, který i v tomhle teplém dni udržoval
hrobový chlad. Požádala nás, abychom počkali. Brzy se k nám připojily dvě postavy v kápích. Byly to jeptišky,
které si pro zachování své klausury stáhly své kápě až k ústům. Jediné, co člověk viděl, byly žilnaté ruce starých
žen, ony ale přes materiál, který zakrýval jejich tváře, viděly. Vedeni dvěma duchy jsme prošli kostelem do
chóru jeptišek, kde je viděli několik hrobů z běžného šedého kamene zapuštěných do dlažby před oltářem.
Přečetli jsme jména Lucrezie Borgie a jejího muže Alfonsa I., syna Ercola I. Poblíž byl hrob Alfonsovy matky,
elegantní Eleanory Aragonské na jejíž svatební hostině, když v roce 1437 projížděla Římem, se Senešal čtyřikrát
převlékal d nových šatů, zatímco číšníci v sametu podávali pečeného divočáka, pávy a ryby pokryté stříbrem, a
zatímco dav se pouštěl do cukrových hradů plných masa. Duchové pokývli hlavami. Ano, byl to hrob Eleanory,
ženy Ercola I. Tiše ukázaly prsty a když jsme poklekli, dokázali jsme rozeznat jména Alfonsa II., posledního
z Estensiů a jeho první ženy. Poblíž byl Lucreziin hrob.
 Byl to zvláštní výjev: světlo pronikalo do chóru v zaprášených proudech, dvě nečitelné postavy
podobné sudičkám, můj mladý právník toužící uniknout do přívětivějšího prostředí, a já fascinovaný hrobem
Lucrezie Borgie. Nebyla to velká krasavice, ale jeden špeh napsal ferrarskému vévodovi Ercole I., jehož dědic
měl být jejím třetím manželem, „má svůj dobrý podíl pěkného vzhledu a její příjemný výraz a elegantní způsoby
působí, že vypadá krásnější, než ve skutečnosti je. Zkrátka její přednosti jsou takové, že si jsem jist, že se u ní
není třeba ničeho bát, ale mít veškeré naděje.“ Ve stejné době poslala do Říma zvěda Isabella d'Este, aby zjistila,
jaká její budoucí švagrová ve skutečnosti je. Našel ji jednoho nedělního odpoledne, jak sedí se svými dvorními
dámami. Brzy začaly tančit. Jak řekl, Lucrezia byla oblečená do černého sametu lemovaného zlatem a na
kaskádě jejích zlatých vlasů spočívala Juliina čapka ze zeleného hedvábí připevněná rubínovou sponou. Tyto
důvěrné zprávy potvrzují úzkost hrdého rodu Este, když mu ambice Alexandra VI. a jeho syna Caesara
vnucovala papežovu dceru, která byla ve dvaadvaceti letech již dvakrát provdaná. Muselo pro ně být úlevou,
když slyšeli, že Lucrezie není zvrácenou postavou římských pomluv, ale šarmantní a elegantní mladou ženou,
jejíž poněkud prázdná a žalostná tvář, rámovaná mrakem vrkočů na nás hledí z Pintruchiových fresek
v Borgiovských sálech ve Vatikánu.
Všichni pomlouvači měli dobré důvody nenávidět jejího otce a bratra. Láska neměla s manželstvími nic
společného: všechna byla inspirována Alexandrovou politikou, a když se naskytla lepší aliance, byl jeden manžel
donucen podepsat přiznání impotence a svazek byl rozveden, druhý byl před očima Lucrezie na příkaz jejího
bratra uškrcen. Lucrezie se snadno rozplakala a podobně jako mnohé slzavé ženy, svá trápení brzy smyla a vyšla
usměvavá a se suchýma očima připravená na další ránu. Kdyby mělo na skandálech kolem ní být něco pravd,
člověk by o nich hledal zmínku u Johna Burcharda, papežského hlavního ceremoniáře, který svému deníku
svěřoval mnoho příležitosti, kdy ho Borgiové šokovali. Popsal časté papežovy mdlobné záchvaty, jeho
liturgickou neschopnost a nedbalost—Burchard jednou našel posvěcenou hostii na stupních oltáře, kde ji papež
upustil—a v hrozivém popisu Alexandrovy smrti a pohřbu nešel pro slovíčko daleko. Nekompromisní
pozorovatel, který Lucrezii dobře znal, proti ní nenapsal ani slovo. Od chvíle, kdy v roce 1502 odjela ve věku
dvaadvaceti let z Říma do Ferrary, do její smrti ve věku devětatřiceti let, se jí už nedotkl ani závan skandálu. Její
milující otec se díval, jak odjíždí, usazená na bílém poníku oděná do jezdeckého úboru z červeného hedvábí a
hermelínu a v okázalém klobouku lemovaném peřím. Doprovázelo ji dvě stě mužů a žen na koních: její výbavu
vezlo sto padesát mula mezi jejími svatebními dary byla krásná sedací nosítka francouzské výroby, na kterých
mohli sedět dva lidé vedle sebe. Od nudy dlouhé cesty pomáhali ulevovat hudebníci a španělští klauni.
Lucreziina kavalkáda pomalu projížděla severní Itálií přes Castelnuovo, Civita Castellana, Narni, Foligno,
Urbino, pak kolem Jadranu do Pesara a dál pak do Rimini a po Via Emilia do Boloni a odtud po kanále a říční
lodí do Ferrary. Cesta dlouhá téměř tři sta mil trvala měsíc. „Jasná donna Lucrezia je jemné konstituce,“ napsal
jeden člověk z její družiny, „a podobě jako její dámy není uvyklá sedlu.“ Kavalkáda musela někdy na den či déle
zastavit, aby si Lucrezia mohla umýt vlasy. Tohle lavarsi di capo byla zjevně složitá záležitost, která zabrala
celý den, během kterého nebyla Lucrezia vidět. Pak pokračovala v cestě a její oslavované zlaté kadeře zářily.
V Imole své bolesti hlavy připisovala tomu, že si nemohla osm dní umýt hlavu.
Do Ferrary vjela jako ústřední postava nejokázalejší slavnosti, jakou město poznalo. Bubny, trubky,
lučištníci vévodské tělesné stráže odění v bílé a černé barvě rodu Este, pištci, ferrarská nobilita a vyslanci
Francie, Říma, Benátek, Florencie, Sieny a Luccy, biskupové z Adrie, Commachia a Cervia, dvorští činovníci, a
dvorní dámy. Pod baldachýnem neseným doktory university byla samotná nevěsta v blyštivém brokátu, její zlaté
vlasy ji v proudech spadaly přes ramena a kolem krku měla náhrdelník s rubíny a smaragdy, který kdysi patřil
Eleanoře Aragonské. Isabella d'Este si šperku své mrtvé matky všimla se záchvěvem hněvu a smutku. Ženich
Alfonso, drsný voják posedlý dělostřelectvem a odléváním kanonů jel na kaštanovém koni a byl oděný do
šedého sametu pokrytého šupinami tepaného zlata, „za dobrých šest tisíc dukátů,“ jak psala jeho sestra svému
manželovi se zastavárnickým okem pro drahocennosti charakteristickým pro renesanci. Alfonso zprvu odmítal o
sňatku s Lucrezií Borgií odmítal uvažovat, ale strach z papeže a fantastické věno a daňové výjimky nabídnuté
spolu s nevěstou, ho přiměly poslechnout. Nicméně tak moc chtěl vidět ženu, o níž tolik slyšel, ale nikdy ji
neviděl, že vyjel v přestrojení, aby dostihl svatební průvod a poté, co s Lucrezií strávil dvě hodiny, odjel velmi
potěšený. Byla to jedna z příjemnějších chvil historie, protože manželství se nakonec projevilo jako šťastné.
Někteří historikové přemýšleli, zda bylo Lucreziino přátelství s kardinálem Bemboem nevinné, nebo
zda její obdiv v Federigovi Gozagovi, manželovi její švagrové, byl něčím víc než tehdy oblíbeným platonickým
cvičením. Nedůvěra, již Lucrezia dodnes vyvolává, vedla jednoho výzkumníka k úvahám, zda se, jak
naznačovaly jen jemně zastřená Isbaellina kočičí podezření, Lucrezia skutečně mstila milováním s mantovským
markýzem. Pokud tomu tak bylo, je pak zvláštní, že po sedmnácti letech, když Lucrezia zemřela v náručí svého
manžela, byl jedním z prvních, komu rozrušený Alfonso o její smrti psal, právě markýz. „Nemohu psát bez slzí,“
napsal, „když sám vím, že jsem zbaven tak drahé a sladké společnosti. Takovým mě pro ni učinilo její příkladné
chování, a něžná, láska, která mezi námi byla.“ Alfonso měl zlomené srdce. Na jejím pohřbu omdlel. Její smrti
v devětatřiceti letech přecházel porod mrtvě narozeného dítěte a ona věděla, že nebude žít. Na prahu hrobu
napsala následující dopis papeži Lvu X.:
„Nejsvětější Otče a ctěný pane: se vší úctou líbám nohy Vaší Svatosti a ve vší pokoře se poroučím
vašemu svatému milosrdenství. Poté, co jsem trpěla téměř dva měsíce, jsem brzy ráno 14. tohoto měsíce, jak se
zlíbilo Bohu, porodila dceru a doufala, že najdu úlevu od svého utrpení, ale nenalezla jsem, a budu nucena splatit
svůj dluh přírodě. Tak velká je přízeň, kterou mi prokázal náš milosrdný Stvořitel, že se konci svého života
blížím s radostí u vědomí, že za několik hodin, poté co naposledy přijmu všechny svaté svátosti církve, budu
propuštěna. Dorazivše k této chvíli, přeji si jako křesťanka, třebaže jsem hříšnice, Vaši Svatost požádat, aby ve
svém milosrdenství mi poskytla všechnu duchovní útěchu a požehnání Vaší Svatosti pro mou duši. Proto se vám
ve vším pokoře odevzdávám a svěřuji svého manžela, a své děti, kteří jsou všichni vašimi služebníky,
milosrdenství Vaší Svatosti.
Ve Ferraře 22. července o čtrnácté hodině.
Pokorná služebnice Vaší Svatosti
Lucrezia d'Este.”
Po její smrti se říkalo, že nosila žínici, i když to nožná byl provaz třetího řádu sv. Františka. Porodila
čtyři děti a nejstarší z nich nastoupil vládu po svém otci a stal se Ercolem II., další syn Ippolito se stal
kardinálem a je znám jako Ippolito II. pro rozlišení od svého nepříjemného jmenovce a strýce.
Něco z toho mi proběhlo hlavou, když jsem stál vedle prostého hrobu v Corpus Domini. Rád bych se
zeptal, zda se v komunitě uchovává nějaká vzpomínka la Lucrezii, nebo zda se vzpomíná na její dobročinnost či
chvíle, kdy se do konventu utíkala ve chvílích žalu, ale postavy v kápích sotva zvaly k rozhovoru. Když jsme
vycházeli, požádal jsem jednu ze sester o vložení drobného daru do schrány na milodary, protože jsem si byl
vědom dychtivých kostnatých prstů a měl jsem dojem, že jsem za závojem viděl tvář podobnou lebce.
Když jsme odcházeli, zeptal jsem se svého přítele, zda jsou jeptišky velmi chudé.
„Říká se, že hladoví,“ odpověděl. „Víte, nikoho to nezajímá. V tomhle městě je spoustu komunistů.“