Hebdomova kotva

Hebdomos byl přebytečný. Odjakživa. Narodil se a žil navzdory všem

modlitbám svých rodičů, aby se živý nenarodil, a pro celou Aitémovu
rodinu znamenal jen větší nouzi a častější hladovění. I jméno dostal jen
podle toho, že po čtyřech bratrech a dvou sestrách přišel na svět jako
sedmý, a přežíval jen díky svému tuhému kořínku a troufalosti, protože
podle počtu na něho vycházely jen zbytky, a u Aitéma žádné zbytky ne-
byly.
Vlastně by Hebdomovi nemělo vadit, že ho tatínek prodal, ale stejně ho
to vzalo. Vsí občas prošli námořníci, když nakupovali plavčíky. Vybírali
si chlapce z nejchudších, rodičům vyplatili několik denárů za to, že
syna už nikdy neuvidí, a brali je hned s sebou tak, jak je zastihli na dvo-
ře nebo ve světnici. Aitémos chvíli váhal, zda Hebdoma prodat do ot-
roctví, ale mořského vlka, který s ním hovořil, to málem urazilo: „Hele,
kámo, to bysi dostal aspoň dvakrát víc, a byl by pak votrok. Ale von ne-
bude votrok, bude plavčík, a podivá se do krajů, vo kterejch ty si ani
neslyšel!“ A tak se Hebdomos ve své jediné tunice a bos vydal s ná-
mořníky na cestu, a za týden už drhl palubu na obchodní bárce plující
do Egypta.
Těžko říci, zda by se jako otrok měl hůř. Dřina od svítání až do noci, do
žaludku pár starých sucharů a trocha naředěného zkyslého vína, spát
v podpalubí mezi balíky a amforami, když člověku přes nohy přebíhají
krysy. Ale moře bylo krásné. A námořníci byli náramní chlapi, až si
Hebdomos někdy říkal, že takový chce také jednou být.
***
Nejlepší ze všech námořníků byl Eumedés. Patřil k těm, za které jste se
mohli schovat před studeným větrem, ale po většinu dne se usmíval, a
to i na plavčíky, kteří se jinak jen zřídka dočkali vlídného pohledu či
slova. Na lodi bylo celkem osm chlapců ve stejném postavení jako Heb-

1
domos, a když nastala některá z těch vzácných chvil, kdy ani pro plav-
číky nebylo úkolů, našli byste je všechny sedět v koutě paluby a poslou-
chat Eumedovo vypravování.
Nejčastěji Eumedés vyprávěl o tom, kde všude už jako námořník byl a
co dobrodružného se při tom událo. Občas se však zvláštně zasnil a za-
čal nahlas uvažovat o tom, proč je svět právě takový, jaký je, k čemu
jsou dobré různé nesnáze, nebo jak by člověk měl správně žít. V ta-
kových chvílích se z osmi plavčíků šest rozloučilo a šlo si zalézt do
svých pelechů v podpalubí, a u Eumeda zůstávali jen Hebdomos a
Tychikos, tichý snědý chlapec, který jako by se stále toulal někde
v myšlenkách. Pro ty ostatní byly Eumedovy úvahy nudné, ale Heb-
domovi, i když jim někdy úplně nerozuměl, se zdály hodně důležité,
a Tychikovi nejspíš také.
Z toho, co takhle slýchal od Eumeda, Hebdoma nejvíce zaujaly dvě myš-
lenky. První byla, že na světě jsme proto, abychom se učili; že i když
máme různá trápení, i když se nám daří špatně, i když na své cestě
klopýtáme, není to žádný slepý osud, ale je to všechno proto, abychom
se něco nového naučili. A druhá myšlenka byla, že každý člověk má
svou věčnou duši; že až jednou z tohoto světa odejdeme, tak se ne-
proměníme v bezduchý stín v podsvětí, ale to, co jsme se naučili, si
s sebou odneseme do světa, v němž se netrpí a neumírá.
***
Stejně jako většina námořníků, měl i Eumedés na rameni vytetovánu
kotvu pro štěstí. Na koncích Eumedovy kotvy však byly navíc dvě ryby,
a podle jejich barvy se dalo tušit, že si je Eumedés ke kotvě přidal až
dodatečně. „To je zkrátka jen pro ty, kdo to znaj,“ mávl Eumedés rukou,
když se ho Hebdomos ptal, co že ty ryby znamenají. Chlapci se však ne-
dali odbýt — Hebdomos se ptal při každé příležitosti znovu a Tychikos
ho podporoval žádostivým pohledem — až se jednou Eumedés přece
rozpovídal:
„Už jsem vám řikal o tom, že v životě se pořád učíme, a taky o tom, že
každej člověk má věčnou duši. Jenže to neni jen tak. K učení potřebuje-
me učitele, a taky ho máme, je pořád s náma, neni vidět očima, ale cítí-
me ho v srdci. A věčnou duši měl člověk od začátku, jenže pak ji ztratil
— a ten učitel, co ho cítíme v srdci, nám ji vrátil. Kotva znamená, že

2
máš svoje pevný místo a bezpečí, ale my lidi jsme jako ryby, který ne-
maj žádný pevný místo, ale když se chytíme našeho učitele, kterýho
máme v srdci, tak najednou máme, a nemusíme se bát. A každej, kdo o
tomhle učiteli ví, pozná, že kotva s rybama jsou jeho znamení a že i já
ho mám za učitele.
Ale když už vám to povídám tak dlouho, zkuste to sami: vždycky, když
je něco těžký, nemyslete na to, jak je to těžký, ale na to, co se při tom
naučíte, a vždycky, když vám nějakej člověk přijde úplně marnej, po-
myslete si, že i on má v sobě věčnou duši, jen možná ještě chudák neví
o našem učiteli.“
A Hebdomos to doopravdy zkusil, a byl překvapen, jak dobře se to daří.
I to drhnutí paluby najednou bylo nějaké radostnější, věčně nabručený
kapitán se už nezdál být nebezpečný a krysy v podpalubí jako by na
Hebdoma občas i spiklenecky zamrkaly.
***
Jednoho večera, než se odebrali spát, Eumedés Hebdoma s Tychikem
na chvilku zadržel: „Dneska je velká noc. To je nejlepší čas, abyste od-
řekli odpůrci a přijali Ježíše Krista. Mám hlídku před rozedněnim,
vzbudim vás. Chcete?“
Z rozhovorů s Eumedem už chlapci věděli, že Ježíš Kristus je jméno na-
šeho neviditelného učitele a že odpůrce je ten hlas, který člověku v srd-
ci našeptává, že přece vlastně nezáleží na tom, zda je dobrý nebo zlý,
nebo že vůbec nemá smysl se namáhat a snažit. „Já chci!“ řekl roz-
hodně Hebdomos. Tychikos přikývl mlčky, ale na očích mu bylo vidět,
že rozhodnut není o nic méně. A tak se stalo, že na začátku čtvrté
hlídky stáli oba chlapci s Eumedem na levoboku u přídě, kam nebylo
vidět od kormidla, a poslouchali nejdůležitější poučení svého života.
„V každym přístavu bysem našel sbor bratří a sester. Ty všichni teď
slavěj tuhle noc, protože to je noc, kdy Ježíš Kristus přemoh smrt,
a všude vítaj nový bratry a sestry, co se jim dneska narodili. Na týhle
lodi jsem sám, musim slavit sám, a sám vás taky uvítám, a až vyjde
slunce, budeme tu už tři.“

3
Eumedés hodil přes zábradlí malý kbelík na konopném laně a vytáhl ho
zpátky plný vody. „Odříkáš odpůrci? Přijímáš Ježíše Krista za svého
pána?“
„Odříkám odpůrci, přijímám Ježíše Krista za svého pána,“ odpověděl
Hebdomos a vzápětí ucítil na tváři studenou mořskou vodu a slyšel Eu-
medova slova: „Křtím tě ve jménu Ježíše Krista, našeho pána, syna
Božího, spasitele světa.“
„Odříkám odpůrci…“ zněl mezitím Tychikův hlas tak překvapivě jasně,
až se Hebdomos zachvěl. Mezitím i z Tychikovy tváře stékala voda a
doznívala Eumedova křestní slova.
***
Eumedés měl pravdu. Když vyšlo slunce, ozářily jeho paprsky na
palubě lodi ne jednoho, ale tři křesťany.
Ještě před obědem si Hebdomos sazemi z lodní lampy na rameno na-
maloval kotvu se dvěma rybami. Nebyla tetovaná, a tak se do druhého
dne smyla. Ale Hebdomovi to nevadilo. Vždyť věděl, že ji má navěky ve-
psánu do srdce.

Náhrobní kresba kotvy se dvěma rybami, jak se zachovala v Domitilliných

katakombách v Římě. Podobně mohlo vypadat i Eumedovo tetování.

Milan Horák, Velikonoce 2021