PETER SINGER

OSVOBOZENÍ
ZVÍŘAT

Nakladatelství PRÁH
Zvláštní poděkování patří společnosti Spisovatelé za práva
zvířat, která zprostředkovala kontakt s Janem Čejkou,
ochráncem zvířat působícím v USA, a jemu pak hlavní dík za
sponzorskou podporu při vydání této knihy.

All Rights Reserved

Copyright © 1975, 1990 by Peter Singer

Translation © Zdeněk Janík, Zuzana Gabajová, 2001

ISBN 80-7252-042-3

2
Americké vzpomínky
úvodem k českému vydání

První vydání Singerova Osvobození zvířat samo zapůsobilo na

mnohé z nás jako osvobození. Psal se rok 1975. Pro Ameriku to bylo
nesmírně obtížné údobí. Porážku ve Vietnamu prožívala Amerika
jako hluboké trauma. V padesátých letech byli Američané
přesvědčeni, že jejich způsob života je vrcholem všech lidských
tužeb, požehnaný samým Bohem. Plně očekávali, že půjdou od
úspěchu k úspěchu a od vítězství k vítězství, až celý svět přijme
americký životní styl za svůj. Vojenské fiasko v zámoří a doma
hromadné odmítání vžitých představ, včetně kdysi čestné vojenské
služby, podlomily naivní americkou sebedůvěru. Zároveň jako by
došlo k selhání představivosti samé. Měli jsme pocit, že
přešlapujeme na místě. Amerika potřebovala nový ideál a novou
představu o místě člověka v kosmu.
Ač Peter Singer, tehdy mladý odborný asistent z Austrálie na
univerzitě v Oxfordu, žádné takové ambice neměl, jeho článek v New
York Review of Books o vztahu člověka k ostatním zvířatům - stejně
jako kniha, která z něj vzešla - se stal výzvou k hledání takové nové
představy.
Singer sám vyšel z daleko skromnějších počátků - ze setkání s
vegetarianismem. To ho přivedlo k zamyšlení nad základním, dlouho
nezpochybněným předpokladem novodobé evropské společnosti o
člověku pánu tvorstva. Novodobé evropské myšlení skutečně dělí
všechno stvoření ve dví. Na jednu stranu klade člověka, na druhou
všechno ostatní. Vztahy člověka s člověkem se podřizují etickým
kategoriím. Vyžaduje se v nich úcta, ohled a dobrá vůle. Vztahy
člověka se vším mimolidským stvořením se podřizují výhradně
užitkovým kategoriím. Vyžaduje se jen, aby byly v zájmu člověka.
Žádný jiný zájem neuznává.
To je, co devatenácté století označovalo jako panský postoj, zároveň
obdivovaný a zatracovaný. Pro některé filozofy znamenala představa

3
panského lidu, Herrenvolk, naplnění lidského poslání na zemi.
Ohleduplnost považovali za známku slabošství, morálky otroků.
Oproti nim jsou filozofové demokracie, na které navazuje i Peter
Singer, dědici hesla Svoboda! Rovnost! Bratrství!. Odmítali
představu nadřazenosti a panování. Rovnost pro ně byla základním,
nezadatelným požadavkem..., ač dosud jen v mezilidských vztazích.
Ve vztahu člověka ke všemu ostatnímu stvoření přijímali i oni
panský model. Člověk, pán tvorstva - to přece zní hrdě.
Peter Singer nás tehdy ohromil svým nekompromisním důrazem na
rovnost všech živých tvorů. Přesnější rozbor jeho textů ovšem
prokazuje, že i on přejímá představu světa o dvou úrovních, z nichž
jedna podléhá morálním požadavkům, druhá jen užitkovým.
Schweitzerovskou představu, že by se morální ohledy měly
vztahovat na všechny vztahy, tedy i na lidské zacházení s „neživou“
přírodou, Singer vždy odmítal, stejně jako Leopoldovo rovnoměrné
podřazení všech nároků vyrovnanosti, celistvosti a kráse společenství
všeho života - stability, integrity and beauty of the biotic community.
Tedy zase skutečnost dělená na svět bližních a svět věcí, každý s
vlastním řádem. Leč o tom později.
Tehdy jsme si toho nevšimli. Rozdíl, který nám tak imponoval, je v
tom, že Singer klade na stejnou stranu dělicí čáry člověka spolu se
všemi zvířaty - má zřejmě na mysli obratlovce schopné cítit bolest.
Koně, krávy, psy, ale také opice, krysy a ryby se tu přesouvají z
kategorie užitkových předmětů do kategorie bližních, na které se
vztahují požadavky etického zacházení.
V Americe sedmdesátých let to byl naprosto základní objev. Otevřel
se nám nový obzor, ono radikálně nové pojetí lidského pobývání na
zemi, které jsme tak usilovně hledali. Singerovo propojení jasného
rozboru se zanícenou argumentací nám poskytlo novou platformu, na
které jsme mohli budovat novou představu o místu člověka v kosmu.
Bylo to asi, jako když si Američané v devatenáctém století
uvědomili, že černoši, které po generace vnímali jako domácí zvířata,
jsou lidé, jejich bližní. Sto let po osvobození černochů představovala
myšlenka osvobození zvířat znovuzrození ideálu svobody, rovnosti a
bratrství. S úžasem jsme si uvědomovali, že zvířata, která jsme zase
my po generace vnímali spolu s nerosty a stromy jako inventář světa,
jsou naši bližní, človíčkové v kožíškách.

4
To je veliký objev a veliký zážitek. Snad proto se několik let
vyprodával jeden dotisk Singerovy knihy za druhým. Stala se pro nás
referenční značkou: kdo ji nečetl, ještě nevstoupil do nového světa,
který se nám otevřel zásadním zpochybněním samozřejmostí
devatenáctého století. Když jsem se po odstoupení komunistické
vlády v roce 1989 mohl po dvaačtyřiceti letech konečně vrátit do
vlasti, byla Singerova kniha - spolu s Leopoldovými Obrázky z
chatrče a Schweitzerovou Etikou úcty k životu - tím prvním, co jsem
se svým posluchačům snažil zprostředkovat.
Singerova první kapitola předkládá jediný argument: že mezi
člověkem a ostatními vyššími živočichy - Singer nestanoví přesné
meze - není žádný morálně závažný rozdíl, tedy rozdíl, který by
opravňoval bezohledné zacházení. All animals are equal! Všichni
živočichové si jsou rovní. To neznamená, že jsou stejní. Nejsou.
Neznamená to ani, že mají stejná „práva“, mimo stejné právo na
přirozené prožití svých životů. Znamená to jen tolik, že s žádným
nemůžeme zacházet bezohledně, doslova bez ohledů. Všechno, co
konáme ve vztahu k mimolidským bližním, potřebujeme zdůvodnit
stejně, jako kdybychom to dělali člověku. Neexistuje žádné jenom,
žádné jenom zvíře. Etické ohledy se vztahují na všechny vztahy mezi
vyššími živočichy.
Singer není žádný literát a o literární kvalitu se ani nepokouší. Jen
podle zvyklostí anglosaské filozofie řadí argument za argumentem a
odpovídá na námitky. Nesnaží se čtenáře unést vzletnou rétorikou,
jen prosadit své tvrzení nezvratnou argumentací. Citový náboj
přináší čtenář sám, když si nechá dojít plný dosah našeho jednání
vůči našim mimolidským bližním.
Není to snadné čtení, ač upoutá hrůzou. Ve druhé kapitole Singer
popisuje běžné praktiky v pokusech se zvířaty. Nepřehání,
nedramatizuje. Až šedivě faktickým stylem předkládá jednu
skutečnost za druhou. Ano, taková je laboratorní praxe. Singer si
neklade otázku, jak se s ní vyrovnají lidé, kteří se jí zabývají.
Neklade si ani otázku, jak se s ní vyrovnají čtenáři. Jen referuje,
věcně, soustavně, o věcech, nad kterými bychom se obvykle ani
nepozastavili - jsou to přece jenom zvířata. Hrůza, bolest, zoufalství
se rodí z uvědomění, že tato zvířata nejsou jenom, že cítí, prožívají
strach a hrůzu, trpí nelidskou bolestí, zoufale volají o pomoc - a my
jdeme dál.

5
Stejně faktická a stejně drastická je třetí kapitola o průmyslové
masné výrobě. Na veřejnost tu a tam pronikne zpráva o jednotlivých
praktikách velkochovů, ve veřejnoprávní televizi se občas objeví
několik hrůzných záběrů. Leč je to jen záblesk. Veřejnost by
nesnesla rozsáhlejší reportáže. Přeladila by na jiný kanál. Na takové
hrůzy se prostě nedá myslet, o tolika bolesti se nedá vědět. To člověk
neunese, pokud se nevzdá svého lidství.
Hrůza masných velkochovů a laboratorního pokusnictví není jen
chyba na kráse. Je to zásadní selhání této civilizace, která je ochotná
podrobit cítící bytosti nesmírnému utrpení jen proto, že zisky jsou
pak vyšší. Není to náhoda, je to zásadní postoj druhové nadřazenosti,
který autor v angličtině označuje neobratným neologismem
speciesism.
Ten Singer rozebírá v páté kapitole, ve které se pokouší o náčrt dějin
druhové diskriminace. Na této kapitole je vidět, že ji psal mladý
nadšenec, jemuž naléhavě záleží na tom, aby prosadil svou tezi. S
dějinami filozofie zachází poněkud svérázně, podle potřeb svého
přesvědčení. Výsledek je trapně povrchní náčrt tří tisíc let filozofie
na třiceti stránkách. Naštěstí od vydání Osvobození zvířat zpracovalo
tento materiál daleko kvalifikovaněji několik jiných autorů. Singerův
náčrt, sám o sobě nedostatečný, může být vodítkem k rozsáhlé další
literatuře.
Závěrečná šestá kapitola probírá běžné námitky proti ochraně zvířat.
Singer se jako šermíř obrací proti všem argumentům, které čtenáře
napadly v průběhu četby, odpovídá na ně, vyvrací je, prosazuje svůj
názor. Kdyby v životě stačilo vyhrát argument, Singer by lehce
prosadil svou. Na konci kapitoly čtenář lapá po dechu. Je toho tolik!
Mění se tu celá perspektiva a svět a místo člověka v něm.
To je, co Osvobození zvířat znamenalo pro své první čtenáře. Ve
zmatené době se před námi otevřel nový obzor, který vyzýval k
zásadnímu obratu postoje z panského, kořistnického přístupu k světu
k demokratickému pečujícímu postoji. Ač bližší rozbor prokáže, že
Singer sám nenabízí nic než posun dělicí čáry mezi lidským světem
etických vztahů a věcným světem užitkových vztahů tak, aby lidský
svět zahrnul i některé vyšší obratlovce, dopad knihy byl
nesrovnatelně širší. Jeho zpochybnění panského postoje se stalo
podnětem pro celé hnutí za udržitelné soužití člověka se světem.

6
Dlouhodobý účinek byl však nakonec poněkud omezenější. Důvod
naznačuje čtvrtá kapitola, kterou Singer věnuje vegetariánství. Tehdy
v sedmdesátých letech jsme jí byli nadšení. Měli jsme pocit, že na
rozdíl od jiných autorů nám Singer nenabízí jen plané rozbory, nýbrž
jasný návod, jak na to. Nemuseli jsme jen žít s vědomím strašlivého
utrpení, které člověk působí komerčním využitím - tedy bez
ubrousku, zotročením - svých mimolidských bližních. Mohli jsme se
vzbouřit, odmítnout se podílet na převeliké špatnosti. Mohli jsme
odmítnout pojídání umučených, rozdrásaných těl svých bližních a
všechnu stravu vykoupenou utrpením. Stali jsme se nejen
vegetariány, nýbrž nadšenými vegetariány a propagátory
vegetariánské ideologie.
O čtvrt století později dál dávám přednost bezmasé stravě a snažím
se, abych Zemi svým žitím nezatěžoval zbytečně. Dám přednost
růžičkovým kapustičkám, květáku a mléku ze sóje, protože se za
nimi neskrývá celá hrůza jatek a masné výroby. Nenakupuji v
holešovické tržnici, protože vím, kolik zažila utrpení, když tu ještě
byla jatka.
Přesto mi Singerovo nadšení připadá problematické. Osvobození
zvířat mohla být stěžejně důležitá kniha, podnět k celkovému
promyšlení a zásadní změně našich představ o místu člověka v
kosmu. Místo toho se z ní z velké části stala kultovní příručka
propagátorů určitého druhu výživy. Celé hnutí za ochranu přírody a
trvalou udržitelnost se pak v Americe vyvíjelo zcela jinak než hnutí
za ochranu přírody. Jak ochrana přírody, tak ochrana zvířat na to
doplatila. Přál bych si, aby v naší zemi k tomu nedošlo a sám jsem
vždy předkládal ochranu zvířat jako první krok ke změně postoje k
přírodě.
Problém je však hlubší než otázka ochranářské taktiky. Jde o to, že
vegetariánství v Singerově smyslu civilizační strategie si vyžaduje
základní dělení světa na naše bližní, na které platí etické ohledy, a na
předměty užívání, tedy mluveno s Buberem, na svět, který je Du, a
svět, který je pouhé es. Pohyb dělicí čáry mezi nimi - jak poukazuje
Aldo Leopold - je měřítkem civilizace. V hlubokém dávnověku
poskytovali lidé ochranu bližních jen členům vlastního rodu.
Pozvolna se okruh bližních rozšiřoval, až dnes zahrnuje všechny
členy lidského druhu. Singerova velká zásluha je v tom, že se snaží
zahrnout i ostatní vyšší obratlovce.

7
Jenže to nestačí. Singerovo řešení se zakládá na dělbě světa na
legitimní a nelegitimní potravu. Jenže vývoj posledních dvaceti pěti
let dává za pravdu spíš Leopoldovi a Schweitzerovi: svět je
nedělitelný. Pokud má život na Zemi přežít, nemůžeme vyjmou
žádnou část stvoření z morálních ohledů. Trvalá udržitelnost
předpokládá úctu ke všemu, co jest, jen proto, že to je. Žádnou část
světa nemůžeme vyčlenit jako prostě kořistitelnou.
Proto nevystačíme s žádným řešením, které se zakládá na dělení
světa na chráněnou a lovnou část. Potřebujeme složitější řešení, které
by jemně odstínilo způsoby chování ke všem částem stvoření a
podrobilo by všechny rovnoměrně potřebám trvalé udržitelnosti. Jen
tak nazdařbůh vypouštět skleníkové plyny mi připadá stejně
nelegitimní jako vylovení celých rybích druhů, ničení krajiny
polnohospodářstvím a jako hrůzná „masná výroba“. Už nestačí nejíst
maso. Jsme prostě o notný kus dál a prostá řešení, byť sama o sobě
dál vysoce záhodná, už nepostačí. Ochrana zvířat dnes vyžaduje i
ochranu Země.
Tak daleko Singer svůj námět nedomýšlí. Jeho úvod k druhému
vydání prokazuje, že se nedostal o nic dál než schéma prvního
vydání: problém je, že tato civilizace vykořisťuje zvířata s nesmírnou
krutostí (což je jistě pravda), řešení je být vůči zvířatům ohleduplný a
nejíst je (i to je záhodné). Dlouhodobě je problém širší a vyžaduje i
širší řešení: jde o celkový postoj člověka ke všemu mimolidskému
světu. Ovšem je dobře možné, že v této zemi tím nejdůležitějším
prvním krokem, který povede ke změně, je změna v našem vnímání
našich mimolidských bližních.
Proto vzdor všem výhradám vítám české vydání, i když k omezením
Singerovy knihy připojuje problémy překladu. Je to kniha stěžejní,
jedna ze známek ekologické gramotnosti. Všichni ji potřebujeme
pročíst, promyslit, prodebatovat - a pak ovšem také kritizovat, aby se
stala opravdu podnětem celkové změny postoje a ne jen kultovní
knihou zdravé výživy.
Čtěte ji. Tak či onak vám přemění život.

ERAZIM KOHÁK (FF UK)

8
Úvod
Přečíst si původní předmluvu k této knize znamená vrátit se do
polozapomenutého světa. Lidé zajímající se o zvířata mi už
nenabízejí sendviče se šunkou. Aktivisté za osvobození zvířat jsou
dnes vegetariány, i v konzervativnějším hnutí za lepší zacházení se
zvířaty všichni pochopili, co znamená pojídání masité stravy. Ti,
kteří tak ještě činí, se za to omlouvají a jsou ochotni používat - při
přípravě pokrmů pro ostatní - alternativní nemasové ingredience.
Uvědomují si, že sympatie ke psům a kočkám je třeba rozšířit o
vepře, kuřata a laboratorní krysy.
Nejsem s to říci, nakolik za tuto změnu vděčíme knize Osvobození
zvířat. Známí novináři ji pojmenovali „bible hnutí za osvobození
zvířat“. Takový titul mi bezesporu lichotí, současně mne uvádí do
rozpaků. Nevěřím na bible. Žádná kniha nemá monopol na pravdu a
sotva může čehokoli dosáhnout, aniž by ve svých čtenářích vyvolala
odezvu. Mezi hnutími šedesátých let zaznamenala kniha Osvobození
zvířat další patrný úspěch: shromáždila dosavadní argumenty a dala
jim ucelený tvar. Ostatní pak bylo dílem ušlechtilých, eticky zaměře-
ných a nadšených lidí - zpočátku několika málo jednotlivců, potom
dalších stovek a tisíců, až po dnešní možná už miliony těch, kteří
tvoří Hnutí za osvobození zvířat. Věnuji své rozšířené vydání právě
jim, protože bez nich by její první vydání potkal osud knihy Henryho
Salta Práva zvířat z roku 1892 a na policích Britského muzea by je
pokrýval jen prach, dokud by nová generace o osmdesát let později
neobjevila pár zapadlých recenzí a nepřišla na to, že vše bylo řečeno,
i když bez užitku.
Tentokrát to už nebude nadarmo, neboť hnutí se rozrostlo. Pro
zvířata bylo dosaženo důležitých výdobytků. Další, ještě větší cíle
leží teprve před námi. Hnutí za osvobození zvířat nabylo nyní
celosvětových měřítek a jeho záměry budou ještě dlouho na pořadu
dne.
Lidé se mě často ptají, zdali jsem s jeho rozšiřováním spokojen.
Způsob, jakým se mě ptají, prozrazuje, že ode mne očekávají pro-
hlášení, že se mi nikdy ani ve snu nezdálo o takovém dosahu jeho
působení. Mýlí se však. Snil jsem přinejmenším o tom, že každý, kdo
si moji knihu přečte, řekne ke všemu... „samozřejmě“, stane se

9
vegetariánem a začne protestovat proti tomu, jak zacházíme se
zvířaty, takže se o knize Osvobození zvířat bude dovídat stále více
lidí a alespoň to nejextrémnější a zbytečné utrpení zvířat pod
mocným tlakem veřejných protestů brzy skončí.
Je ovšem pravda, že takové sny jsem uváděl na pravou míru, neboť
jsem znal obtíže: konzervativnost většiny z nás, když jde o naše
žaludky, finanční zájmy, které nutí lidi bojovat do posledního mili-
onu, aby obhájili právo vykořisťovat zvířata pro svůj maximální zisk,
tíhu historie a tradice, podpírající postoje, které toto vykořisťování
ospravedlňují. A tak jsem potěšen, že jsem potkal řadu lidí, kteří
moji knihu četli a souhlasili s ní nebo přestali jíst maso a dali se do
služeb Hnutí za osvobození zvířat. Dostával jsem také mnoho
sympatizujících dopisů. Navíc mě samozřejmě těší, že po
mnohaletém a tvrdém boji se stalo toto hnutí politickou a občanskou
skutečností. Ale ani to nestačí. Jak toto vydání jasně ukazuje, hnutí
dosud zapůsobilo jen málo na nejvnitřnější způsoby vykořisťování
zvířat.
Kniha Osvobození zvířat vyšla poprvé v roce 1975 a nezaznamenala
od té doby žádné podstatné změny. Mezitím však dozrály tři důvody
pro její přepracování. Když se objevila na knižním trhu, Hnutí za
osvobození zvířat ještě neexistovalo. Pojem sám nebyl znám a
nebyly tu žádné velké organizace - sotva několik malých - které by
usilovaly o radikální změny v našich vztazích ke zvířatům a o jejich
praktickou realizaci. Vydat po patnácti letech knihu stejného názvu,
která by neodrazila existenci moderního hnutí a nekomentovala jeho
rozšiřování, by rozhodně bylo podivné.
Vedle moderního Hnutí za osvobození zvířat nebývale vzrostl i počet
knih, které se týkají tématu a často komentují stanoviska uvedená v
prvním vydání této knihy. Sám jsem strávil dlouhé večery s přáteli i
se spolupracovníky Hnutí za osvobození zvířat a diskutoval s nimi
jak o jejich teoretických problémech, tak o praktických závěrech.
Zdá se, že některé jejich názory je nezbytné uvést, i kdybych měl jen
ukázat, nakolik se můj pohled na celou věc změnil či nezměnil.
Druhá a třetí kapitola této knihy popisuje naše současné názory na
dvě hlavní oblasti používání zvířat - výzkum a zemědělství. Kdy-
koliv slyším, jak lidé říkají, že „se od dob jejího napsání mnoho věcí
změnilo“, vím, proč je třeba doložit, co se skutečně děje v
laboratořích a v zemědělství.

10
Právě nová fakta tvoří hlavní rozdíl mezi současným a dřívějším
vydáním. Odolal jsem proto návrhům, abych přidal podrobný výčet
dalších způsobů zneužívání zvířat. Tyto údaje nás nemají jen
informovat o tom, jak zacházíme se zvířaty, ale spíše, jak uvádím na
konci první kapitoly, mají podat stručně, jasně a konkrétně praktické
implikace abstraktnějších filozofických koncepcí druhové
nadřazenosti, uvedených v první kapitole. Vypustíme-li diskuse o
lovu a kladení pastí, o kožešinovém průmyslu, o zneužívání zvířat
jako společníků lidí, o rodeu, zoologických zahradách a cirkusech,
neznamená to, že je vnímáme jako méně důležité, chci se pouze
soustředit na dva ústřední problémy - pokusy na zvířatech a výrobu
živočišných potravin -, které mým účelům dostačují.
Rozhodl jsem se, že se nebudu pokoušet odpovídat na všechny body
vznesené filozofy, pokud jde o etické argumenty této knihy.
Kdybych tak učinil, změnilo by to její charakter, stala by se dílem
akademickým, zajímala by mé profesionální kolegy, ale pro ostatní
čtenáře by byla nudná. Proto jsem v odpovídajících místech textu
uvedl odkazy na jiné práce, ve kterých je možné najít mé odpovědi
na některé námitky. Přepsal jsem také jednu pasáž v závěrečné
kapitole - změnil jsem svůj názor v jistém filozofickém bodu, který
má pouze okrajový vztah k etickým základům, na nichž je
argumentace této knihy založena. Pokud jde o základy samotné,
přednášel jsem o nich na konferencích a filozofických seminářích a
dlouze jsem o nich diskutoval jak ústně, tak písemně. Nesetkal jsem
se s žádnými nepřekonatelnými námitkami, s ničím, co by mě vedlo
k názoru, že jednoduché etické argumenty, na nichž tato kniha stojí,
nejsou zdravé. Povzbudilo mě, když jsem shledal, že s nimi mnoho z
mých nejuznávanějších kolegů - filozofů souhlasí. Tyto argumenty
zůstaly tedy nezměněné.
Tak zbývá první ze tří aspektů knihy, o kterých jsem se už zmínil, -
je třeba doplnit nejnovější poznatky a zhodnotit dosavadní směr
Hnutí za osvobození zvířat.
Jak ve zprávě o laboratorních pokusech na zvířatech a
zprůmyslněném zemědělství, tak i v závěrečné kapitole tohoto
přepracovaného vydání uvádím některé z významných kampaní i
úspěchů Hnutí za osvobození zvířat. Nepokoušel jsem se je
popisovat podrobně, protože to učinili někteří z vedoucích aktivistů v

11
nedávno vydané knize Na obranu zvířat. Na jeden důležitý problém
je však třeba upozornit na otázku násilí.
Aktivisté užívali v praxi různé způsoby jak dosáhnout cílů Hnutí za
osvobození zvířat. Někteří se pokoušeli vychovávat veřejnost posílá-
ním letáků a otevřených dopisů do novin. Jiní se snažili ovlivnit
vládní úředníky a své volené zástupce v parlamentu nebo kongresu.
Aktivistické organizace pořádaly demonstrace a protestní
shromáždění před místy, kde zvířata trpěla pro triviální lidské cíle.
Mnohým však začala docházet trpělivost, protože dosáhly jen
malého pokroku a chtěly ostřejšími akcemi docílit okamžité
zastavení pokusů na zvířatech.
Ten, kdo ví, jakému utrpení jsou zvířata vystavena, nemůže být vůči
této netrpělivosti kritický. Tváří v tvář pokračujícímu zlu sotva stačí
jen sedět a psát dopisy. Je třeba pomoci zvířatům hned. Ale jak?
Běžné legitimní cesty politického protestu jsou pomalé a nejisté. Měl
by někdo násilím vniknout například do laboratoří a zvířata
osvobodit? Je to sice ilegální, ale závaznost poslouchat zákon není
absolutní. Stejně tomu bylo přece v případě pomoci uprchlým ot-
rokům na americkém jihu, abych zmínil alespoň jednu z možných
historických paralel. Vážnějším problémem je ovšem to, že reálné
osvobození zvířat z laboratoří a průmyslově organizovaných
zemědělských farem se může stát jen falešným gestem, protože
výzkumníci si prostě objednají další zvířata - a kdo najde domov pro
tisíc vepřů nebo sto tisíc slepic? Útoky skupin Hnutí za osvobození
zvířat byly v některých zemích účinné alespoň tím, že získaly důkazy
o zneužívání zvířat, které by jinak zůstaly utajeny. Například při
útoku na pennsylvánskou univerzitní laboratoř dr. Thomase
Germarelliho byly ukradeny videozáznamy, které nakonec
přesvědčily samotného tajemníka zdravotnictví a sociálních služeb,
aby další pokusy zakázal. Jen těžko by bylo možné toho dosáhnout
jinou cestou, a tak musím tyto odvážné, citlivé a přemýšlivé lidi,
kteří akci naplánovali a provedli, upřímně pochválit.
Některé ilegální aktivity jsou ovšem velmi odlišné. V roce 1982
poslala skupina, která si dala jméno „Milice za práva zvířat“, M.
Thatcherové v dopise bombu. V roce 1988 byla uvězněna aktivní
bojovnice za práva zvířat Fran Truttová za to, že nastražila bombu
před úřadovnou Americké chirurgické společnosti, která používala
živé psy při předvádění svých chirurgických nástrojů. Žádný z

12
uvedených aktivistů nebyl ovšem příslušníkem Hnutí za osvobození
zvířat. O zmíněné Milici za práva zvířat nikdo předtím neslyšel a
všechny organizace britského Hnutí za osvobození zvířat ji okamžitě
odsoudily. Truttová jednala na vlastní pěst a její činnost odsoudilo i
naše hnutí v Americe. (V tomto případě šlo o provokaci, protože ji
do úřadovny společnosti přivedl podplacený agent, kterého k tomu
najal soukromý detektiv společnosti.) Podobné akce však chápeme
jako extrémní konec celého spektra vyhrožování experimentátorům,
kožešníkům a dalším vykořisťovatelům zvířat. Je důležité, že čle-
nové Hnutí za osvobození zvířat zaujímají k takovým druhům akcí
jasný postoj.
Bylo by tragickou chybou, kdyby se i malá část našeho Hnutí za
osvobození zvířat pokoušela dosáhnout svých cílů ohrožováním
lidského zdraví. Někteří lidé si myslí, že ti, kteří působí zvířatům
utrpení, by ho měli sami poznat na vlastní kůži. Nevěřím v odvetu, a
kdybych věřil, bylo by to hrubé porušení našich zásad směřujících k
odstranění utrpení. Teprve až rozumní lidé v naší společnosti změní
své myšlení, pak toho dosáhneme. Kdybychom si mysleli, že člověk,
který zneužívá zvířata, je otrlý a necitelný a že mu můžeme fyzicky
ubližovat nebo tím vyhrožovat, snižovali bychom se na jeho úroveň.
Násilí plodí vždy jen další násilí - klišé, které je však tragicky
pravdivé v desítkách konfliktů na celém světě. Síla Hnutí za
osvobození zvířat spočívá ve vysoké etické odpovědnosti, opustit ji
by znamenalo nahrát do rukou našim kritikům.
Následovat dva největší a ne náhodou i nejúspěšnější vůdce osvo-
bozeneckých hnutí moderní doby - Gándhího a Martina Luthera
Kinga - je alternativou narůstajícího násilí. Přes všechny provokace a
často i násilné útoky svých odpůrců zůstali věrni zásadám nenásilí.
Nakonec zvítězili, protože oprávněnost jejich věci nebylo možné
popřít a jejich chování zapůsobilo i na svědomí odpůrců. Bezpráví,
kterého se dopouštíme na jiných živočišných druzích, je stejně
nepopiratelné, jakmile si je jednou uvědomíme, a naděje na vítězství
naší věci spočívá v její správnosti, a ne ve strachu z bomb.

13
KAPITOLA 1

Všichni tvorové jsou si rovni

Proč nás etické principy, na nichž spočívá rovnost mezi lidmi,
nutí rozšířit naše úvahy také na zvířata

Titul „Osvobození zvířat“ může vyznít spíš jako parodie na jiná hnutí
usilující o svobodu než jako předmět vážného uvažování. Myšlenky
„práv pro zvířata“ bylo už jednou použito k parodii na práva žen.
Když Mary Wollstonecraftová, předchůdkyně dnešních feministek,
vydala v roce 1792 své Ospravedlnění ženských práv, považovala
společnost její názory za absurdní. Nedlouho poté se objevil
anonymní spisek Ospravedlnění práv zvířat. Autor této satirické
publikace (dnes víme, že šlo o významného cambridgeského filozofa
Thomase Taylora) se pokoušel fakta Mary Wollstonecraftové
vyvrátit. Naznačoval, že by práva žen mohla být posunuta ještě dále.
Jestliže se argumenty pro rovnoprávnost zdají věrohodné, pokud jde
o ženy, proč bychom je nemohli uplatňovat i na psy, kočky a koně?
Důvody by mohly přece platit i pro tato „zvířata“, ačkoli názor, že by
zvířata měla nárok na nějaká práva, považoval za naprosto absurdní.
Důvody, které by k takovýmto závěrům vedly, musí být chybné, a
jsou-li chybné, pokud jde o zvířata, musí být nesprávné, i pokud jde
o ženy; v obou případech bylo totiž použito stejných argumentů.
Abychom vysvětlili oprávněnost rovnosti zvířat, bude užitečné začít
se zkoumáním stavu rovnoprávnosti žen. Předpokládejme, že chceme
hájit práva žen proti útoku Thomase Taylora. Jak bychom měli
oponovat?
Můžeme prohlásit, že důvody pro uznání rovnosti mezi muži a že-
nami nelze přesvědčivě rozšířit na zvířata. Ženy mají například
volební právo, protože jsou schopné rozhodovat rozumně o
budoucnosti stejně jako muži, na druhé straně psi nejsou schopni
pochopit smysl voleb, takže volební právo mít nemohou. A tak
najdeme mnoho dalších zcela průkazných případů, v nichž jsou muži
i ženy jeden druhému podobni, zatímco lidé a zvířata se naopak

14
podstatně liší. Možno tedy říci, že muži a ženy jsou podobné bytosti
a měly by tedy mít podobná práva, zatímco lidé a zvířata jsou odlišní
a stejná práva mít nemohou.
Tato odpověď na Taylorovu analogii je do jisté míry oprávněná,
nejde však až ke kořenům. Mezi člověkem a ostatními zvířaty jsou
jistě důležité rozdíly, které se musí odrazit i v rozdílnosti práv.
Uznáme-li však tuto zřejmou skutečnost, neexistuje už žádná
překážka, která by stála v cestě rozšíření základních principů
rovnoprávnosti na zvířata. I mezi muži a ženami jsou totiž
nepodstatné rozdíly a přívrženci ženských práv jsou si jistě vědomi,
že tyto rozdíly mohou vést i k různým právům. Mnoho feministek
má za to, že ženy mají právo na potrat, jestliže o něj požádají. Z toho
ovšem nevyplývá, že bojují-li feministky za rovnoprávnost mezi
mužem a ženou, musí nutně podporovat i právo na potrat u mužů.
Jestliže u muže potrat není možný, je nesmyslné mluvit u něj o právu
na potrat. Protože psi nemohou volit, je nesmyslné mluvit o jejich
volebním právu. Není důvod, proč bychom se měli dostávat ve
srovnávání práv žen a práv zvířat až do takových absurdit. Rozšíření
základních principů rovnosti z jedné skupiny na druhou neznamená,
že musíme přistupovat k oběma stejným způsobem nebo vyžadovat
pro obě skupiny stejná práva. Učiníme-li tak, bude záležet na
přirozenosti členů těchto dvou skupin. Základní princip rovnosti
nevyžaduje stejný, nebo dokonce identický, přistup, vyžaduje stejné
chápání. Stejné chápání různých bytostí může vést k různým
přístupům a různým právům.
Na Taylorův pokus parodovat úsilí o ženská práva je tedy možné
odpovědět různým způsobem. Není nutno popírat jasné rozdíly mezi
lidmi a zvířaty, je třeba jít hlouběji ke kořenům rovnoprávnosti a
dospět k myšlence, na níž není nic absurdního, že základní práva
rovnosti se vztahují i na zvířata. V tomto bodě se může zdát takový
závěr nezvyklý. Zkoumáme-li však výchozí tezi, na níž je založen
náš nesouhlas s diskriminací rasovou nebo sexuální, vidíme, že
bychom stáli na vratké půdě, kdybychom požadovali rovnoprávnost
pro černochy, ženy nebo jiné utlačované skupiny lidí a současně
bychom popírali stejný přístup k ostatním tvorům. Abychom to
objasnili, musíme se nejdříve podívat, proč jsou vlastně rasismus a
sexismus špatné. Říkáme-li, že všechny lidské bytosti bez ohledu na
rasu, náboženské přesvědčení nebo pohlaví jsou si rovny, co tím

15
vlastně tvrdíme? Ti, kteří chtějí hájit hierarchicky uspořádané typy
společnosti, kde si lidé nejsou rovni, často zdůrazňovali, že každá
zvolená zkouška nás o této nerovnosti přesvědčuje. Ať chceme nebo
ne, musíme připustit, že se lidé liší různými proporcemi postavy,
morálními vlastnostmi a intelektuálními schopnostmi, odlišnou
schopností soucitu k druhým a vnímaní jejich potřeb, rozličnou
schopností účinně komunikovat s ostatními a různou mírou
schopnosti pociťovat bolest a slast. Stručně řečeno, kdyby požadavek
rovnosti mezi lidmi spočíval na jejich skutečné míře stejnosti, museli
bychom od něj ustoupit.
Přesto bychom se mohli držet názoru, že náš požadavek rovnosti
mezi lidmi je založen na rovnosti různých ras a pohlaví. Můžeme
totiž říci, že lidé se liší jako jednotlivci, že však není rozdílu mezi
různými rasami a pohlavími jako takovými. Z pouhého faktu, že
člověk je černoch nebo žena, nemůžeme ještě vyvozovat nic o jeho
intelektuálních nebo morálních vlastnostech. A právě v tom jsou
rasismus a sexismus špatné. Bílí rasisté prohlašují, že běloši jsou
černochům nadřazeni, není to však pravda. Přes rozdíly mezi
jednotlivci (někteří černoši stojí i nad bělochy) jsou bělochům ve
všech relevantních vlastnostech a schopnostech rovnocenní. Odpůrci
sexismu by mohli říci totéž. Pohlaví jedince nerozhoduje o jeho
schopnostech, diskriminace podle pohlaví je proto
neospravedlnitelná.
Existence individuálních rozdílností napříč rasami nebo pohlavími
nám ovšem neposkytuje žádnou obranu proti sofistickým odpůrcům
rovnoprávnosti, kteří říkají, že zájmy jednotlivců s IQ pod 100 si
zaslouží méně pozornosti než zájmy těch, jejichž IQ je nad 100. V
takové společnosti by třeba IQ pod stanovenou hranicí učinilo z
jedněch otroky druhých. Oč by pak byla hierarchická společnost
tohoto druhu lepší než ta, která je založena na diskriminaci podle
rasy nebo sexu? Spojujeme-li však morální princip rovnoprávnosti s
faktickou rovností různých ras nebo různého pohlaví, braných jako
celek, náš odpor k rasismu a sexismu nám už neposkytuje žádný
důvod, abychom proti tomuto nerovnostářství protestovali.
Je tu ještě něco důležitého, proč bychom neměli stavět svůj
nesouhlas s rasismem a sexismem na jakémkoliv druhu faktické rov-
nosti, i když jde jen o omezené případy, uvádějící, že rozdíly ve
vlastnostech a schopnostech mezi jednotlivými rasami a pohlavími

16
existují. Nemáme totiž žádnou záruku, že se ony vlastnosti a schop-
nosti, pokud jde o rasu nebo pohlaví, vyskytují opravdu rovnoměrně.
Rozdíly se ovšem neobjevují v každém případě, ale jen v průměru.
Ještě důležitější ovšem je, že stále nevíme, nakolik jsou tyto rozdíly
způsobeny odlišným genetickým vybavením různých pohlaví a ras a
nakolik jsou důsledkem zaostalého školství, nevyhovujících
bytových podmínek a dalších činitelů, jež jsou jen následkem minulé
i současné diskriminace. Zdá se, že většina rozdílů je patrně důsledek
vnějších okolností a nebyly způsobeny genetickým vybavením.
Každý, kdo patří k odpůrcům rasismu a sexismu, bude jistě doufat,
že tomu tak je, protože to usnadní ukončení diskriminace. Bylo by
ovšem nebezpečné stavět boj proti rasismu a sexismu na víře, že
všechny důležité rozdíly mají svůj původ jen ve vnějších činitelích.
Oponent rasismu s tímto přístupem by nebyl schopen se vyhnout
přiznání - prokáže-li se, že rozdíly ve schopnostech mají i nějaké
genetické příčiny -, že rasismus by byl určitým způsobem
obhájitelný.
Naštěstí není třeba spojovat problém rovnosti s dílčími objevy
vědeckého bádání. Přiměřená odpověď těm, kteří prohlašují, že ve
schopnostech mezi rasami nebo pohlavími nalezli důkazy geneticky
podmíněných rozdílů, zní: není nutné lpět na přesvědčení - ať už se
ukáže cokoli, co mluví proti tomu -, že genetický výklad musí být
špatný. Místo toho bychom měli jasně ukázat, že požadavek rovnosti
nezáleží na inteligenci, morálních vlastnostech, fyzické síle nebo
jiných faktech. Myšlenka rovnosti je ideou morální a ne trváním na
důkazech. Tvrzení, že faktický rozdíl ve schopnostech dvou lidí
opravňuje k jakémukoliv rozdílu v míře pozornosti, kterou věnujeme
jejich potřebám a zájmům, nemá žádné logické opodstatnění. Princip
rovnosti lidských bytostí není popisem aktuální rovnosti mezi lidmi,
je spíše receptem, jak bychom měli s lidskými bytostmi jednat.
Jeremy Bentham, zakladatel utilitární školy usilující o reformu
morální filozofie, zahrnul esenciální základ morální rovnosti do
svého systému etiky slovy: „Každému patří jeden hlas a nikomu
nepatří víc
než jeden.“ Jinými slovy je třeba brát v úvahu zájmy každé bytosti
jakkoliv postižené a dát jim stejnou váhu jako zájmům kterékoliv
jiné bytosti. Utilitarista Henry Sidgwick později napsal: „Dobro
kteréhokoliv jedince je neméně důležité, z hlediska vesmíru (smím-li

17
to tak říci), než dobro kohokoliv jiného.“ Vedoucí představitelé sou-
časné morální filozofie projevili později mnohem větší jednotnost při
specifikaci jak základního postulátu svých morálních teorií, tak
požadavku věnovat zájmům každého jednotlivce stejnou váhu - i
když se nemohou v zásadě shodnout na tom, jak nejlépe tento
požadavek formulovat.
Je to právě uplatnění principu rovnosti, že se zajímáme o druhé a
jsme ochotni pokládat jejich zájmy za nezávislé na tom, jací jsou a
jaké schopnosti mají. Náš zájem a naše úvahy se mohou lišit podle
povahy těch, jimž se věnujeme: zájem o dobro dětí vyrůstajících v
Americe vyžaduje, abychom je učili číst, zájem o dobro vepřů
nevyžaduje nic víc, než abychom je nechali ve společnosti ostatních
vepřů, na místě, kde je dostatečné množství potravy a prostoru pro
volný pohyb. Ovšem základní element - počítat se zájmy bytosti, ať
jsou tyto jakékoli - musí být podle zásady rovnosti rozšířen na
všechny bytosti, černé nebo bílé, muže nebo ženy, lidi nebo ostatní
živé tvory.
Thomas Jefferson, který byl zodpovědný za zformulování zásad
rovnosti lidí v Americké deklaraci nezávislosti, tento aspekt viděl.
Vedl ho k nesouhlasu s otroctvím, i když ani on sám nebyl schopen
se plně osvobodit od podstaty otrokářského systému. V dopise
jednomu spisovateli zdůrazňoval pozoruhodné intelektuální výkony
černochů, aby tak rozptýlil všeobecný opačný názor.

Buďte si jist, že žádná živá bytost si nepřeje víc než já vidět naprosté
vyvrácení pochyb, jimž jsem i já podléhal, vyjádřených stupněm
chápání daného jim přírodou, a poznat, že jsme si rovni..., ale ať už
je stupeň jejich talentu jakýkoliv, není měřítkem jejich práv. Ačkoli
byl sir Isaac Newton nadřazen ostatním svou schopností porozumět,
nebyl pro to pánem majetku nebo osob jiných lidí.

Zároveň, když v roce 1850 narůstalo volání po ženských právech,

významná černošská feministka Sojourner Truthová přesvědčivě
vyložila feministické konvence, ale mnohem ostřejšími výrazy:

Stále hovoří o té věci v hlavě, jakže ji nazývají? („Intelekt,“ zašeptal

někdo poblíž.) To je ono. Co to má však co dělat s právy žen nebo s

18
právy černochů? Jestliže se do mého šálku nevejde pinta, ale do
vašeho celý čtvrťák, budete snad tak špatní, abyste mi nedovolili mít
ten můj poloviční plný?

To je základ, na kterém musíme formovat svůj boj proti rasismu i

sexismu, a právě na něm musíme odsuzovat i nerovnosti, které
bychom mohli nazvat speciesismem (v českém překladu bude vhod-
nější používat výraz druhová nadřazenost - pozn. překl.). Druhová
nadřazenost není nijak atraktivní slovo, nemám však po ruce žádné
jiné, které by lépe vyjadřovalo předsudky nebo zaujatost příslušníků
jednoho druhu proti příslušníkům ostatních druhů. Je naprosto jasné,
že základní námitky proti rasismu a sexismu, vyslovené Thomasem
Jeffersonem a Sojourner Truthovou, je možné plně aplikovat na dru-
hovou nadřazenost. Neopravňuje-li vyšší stupeň inteligence využívat
druhého pro své cíle, jak může opravňovat lidi, aby vykořisťovali k
stejným účelům ostatní živočichy?
Mnoho filozofů a spisovatelů přijalo zásadu rovného přístupu k
ostatním jako základní morální princip, avšak málo z nich pochopilo,
že tento princip se vztahuje i na příslušníky jiného druhu živých
bytostí než na své vlastní. Jeremy Bentham byl jedním z mála těch,
kteří tak učinili. Ve futorologické stati, napsané v době, kdy
Francouzi osvobodili své černé otroky, zatímco v britských koloniích
se s nimi i nadále zacházelo asi tak, jak dnes zacházíme se zvířaty,
Bentham napsal:

Možná přijde den, kdy zbytek všech živých tvorů získá tato práva,
která by jim neměla být nikdy odepírána rukou tyranie. Francouzi již
přišli na to, že černá barva kůže není důvodem, aby lidská bytost
byla ponechána napospas vrtochům mučitele. Možná, že jednou
přijde i den, kdy uznáme,
že počet nohou, ochlupenost kůže nebo zakončení os sacrum
nedostačují jako důvody k tomu, abychom nechali citlivou bytost
propadnout stejnému osudu. Co jiného by mohlo vytyčit tuto
nepřekonatelnou čáru? Je to snad schopnost rozumně myslet, nebo
schopnost mluvit? Dospělý kůň nebo pes je ale nesrovnatelně
rozumnější a jako zvíře společensky schopnější, než je třeba
nemluvně den, týden nebo měsíc staré. Předpokládejme, že by tomu

19
bylo naopak, jaký by to mělo smysl? Otázkou není, zda dokáží
myslet, ani zda dokáží mluvit, ale zda jsou schopni trpět.

Schopnost trpět považuje Bentham v této stati za schopnost

charakteristickou pro všechno živé, dávající živým tvorům právo na
stejnou pozornost. Schopnost trpět - nebo přesněji řečeno - prožívat
utrpení anebo radost či štěstí - je jen další charakteristikou jako
schopnost řeči či smysl pro vyšší matematiku. Bentham neříká, že ti,
kteří se snaží stanovit tuto „nepřekonatelnou čáru“ za určující pro to,
zda by měly být zájmy určitého tvora brány v potaz, si dovolili
chybnou charakteristiku. Vyslovením myšlenky, že musíme chápat
zájmy všech živých bytostí podle schopnosti trpět nebo se radovat,
Bentham nevylučuje úvahy o oprávněnosti zájmů ostatních
živočichů, jak to činí ti, kteří proto za dělicí čáru považují schopnost
rozumně myslet nebo mluvit. Schopnost trpět nebo se radovat je
nezbytnou podmínkou pro náš zájem, podmínkou, kterou musíme
splnit dříve, než můžeme o zájmech smysluplným způsobem mluvit.
Bylo by nesmyslné říkat, zda je či není v zájmu kamene, aby ho
školák odkopl z cesty. Kámen nemá své zájmy, protože nemůže
trpět. Nic, co v tom můžeme udělat, pravděpodobně nezpůsobí
změnu v jeho blahu. Schopnost trpět nebo mít radost je nicméně
nejen nezbytná, ale i dostačující pro to, abychom mohli říci, že bytost
má zájmy - absolutně minimálním zájmem je netrpět. Myš, napří-
klad, má svůj zájem - nebýt odkopnuta z cesty, protože bude trpět,
jestliže se tak stane.
Ačkoliv ve stati, kterou jsem citoval, mluví Bentham o „právech“,
jde tu spíš o rovnost než o práva. V jiné pasáži Bentham popisuje
proslulým způsobem „přirozená práva“ jako „nesmysl“ a „přirozená
a nezadatelná práva“ jako „nabubřelý nesmysl“. O morálních
právech mluví jako o nejkratší cestě jak dospět k ochraně, kterou by
morálně měli lidé i zvířata mít, ale skutečná váha morálního
argumentu nespočívá v tvrzení o existenci práva, protože ono musí
být na oplátku ospravedlňováno na základě schopností trpět a
radovat se. Tímto způsobem můžeme zdůvodňovat rovnost zvířat,
aniž bychom se zaplétali do filozofických disputací o podstatě práva.
Některým filozofům dalo hodně práce vyvrátit argumentaci této
knihy a nepodařilo se jim uvést takové důkazy, které by prokázaly,
že zvířata žádná práva nemají. Uváděli, že k tomu, aby živočichové

20
práva měli, musí být svéprávní, musí být členy nějaké komunity,
musí být schopni respektovat práva druhých nebo mít smysl pro
spravedlnost. Tyto požadavky jsou v případu osvobození zvířat
irelevantní. Právnický jazyk se hodí pro politická jednání. Je jistě
potřebnější ve stručných zprávách na třicátém druhém televizním
kanále, než byl v době Benthamově, ale pro argumentaci ve prospěch
radikální změny našeho přístupu ke zvířatům není nijak nezbytný.
Jestliže nějaká bytost trpí a my si toho nevšímáme, neexistuje pro
takový postoj žádné morální ospravedlnění. Nezáleží na tom, jaký je
původ této bytosti, zásada rovnosti vyžaduje, aby toto utrpení bylo
chápáno stejně jako utrpení kterékoliv jiné bytosti, pokud je vůbec
možné nějaká přibližná srovnání dělat. Není-li bytost schopna
utrpení nebo prožívání radosti či štěstí, není tu už nic, s čím bychom
mohli počítat. Hranice vnímání (používám tohoto pojmu jako ne
právě nejpřesnějšího termínu pro schopnost trpět anebo zažívat slast)
je tedy jediná obhájitelná hranice zájmů u ostatních. Stanovit tuto
hranici na základě jiných charakteristik, jako třeba inteligence nebo
schopnosti myslet, by znamenalo stanovit ji na základech velice kon-
troverzních. Proč už si potom nezvolit nějakou jinou charakteristiku,
třeba barvu kůže?
Rasisté porušují zásadu rovnosti tím, že kladou větší váhu na zájmy
členů své vlastní rasy tam, kde dochází k rozporu mezi jejich
vlastními zájmy a zájmy jiné rasy. Sexisté porušují zásadu rovnosti
ve prospěch zájmů svého vlastního pohlaví. Stejně tak lidé druhově
nadřazení dovolují, aby zájmy příslušníků jiných druhů byly
podrobeny zájmům jejich vlastního druhu. Model je stejný v každém
případě.
Lidé - a je jich většina - jsou druhově nadřazení. Následující kapitoly
ukazují, že obyčejní lidé - ne několik zvláště krutých a bezcitných -
se aktivně podílejí na znevažování práv zvířat a dovolují, aby se z
daní platily činnosti, které vyžadují oběti jiných živočišných druhů
pro nejtriviálnější zájmy svého vlastního druhu.
Než se zmíníme ve dvou následujících kapitolách o některých z
těchto činností, je třeba uvést jeden běžný obranný postoj. Kdyby
měli jeho zastánci pravdu, bylo by možné udělat ostatním živým
tvorům cokoliv, aniž bychom to museli nějak ospravedlňovat. Podle
tohoto postoje nejsme totiž nikdy vinni nedbáním zájmů ostatních
tvorů z jednoho neuvěřitelného důvodu: žádné zájmy nemají, protože

21
podle tohoto postoje nejsou schopni trpět. Nemyslí se tím jen, že
nejsou schopni trpět ve všech oblastech jako lidé - že například tele
není schopno trpět vědomím, že bude za šest měsíců usmrceno.
Tento malicherný důvod je sice pravdivý, nicméně neopravňuje lidi k
druhově nadřazenému postoji, který dovoluje, aby zvířata trpěla
jinak, například elektrickými šoky nebo chovem v malých, těsných
klecích. Postoj bránící druhově nadřazený přístup, o kterém chci nyní
hovořit, je mnohem širší, ačkoliv o to méně věrohodný. Jde o tvrzení,
že zvířata nejsou vůbec schopna trpět, tvrzení, že jsou ve skutečnosti
nemyslícími automaty, neschopné myšlenky a citu, ani žádného
jiného druhu duševního života.
Ačkoliv, jak uvidíme v další kapitole, s názorem, že zvířata jsou
automaty, přišel v sedmnáctém století francouzský filozof René
Descartes, většině lidí tehdy i dnes je přece jasné, že bodneme-li
neuspaného psa ostrým nožem do žaludku, bude cítit bolest. Pro to
svědčí i přijetí zákonů, které zakazují v nejvyspělejších zemích
krutost vůči zvířatům. Čtenář, kterému prostý lidský rozum říká, že
zvířata jsou schopna trpět, může přeskočit až na stranu 41 (jen u
tištěné verze), protože na stránkách mezi tím se uvádějí jen důkazy
proti tomu, co sám nezastává. Přesto však - kvůli úplnosti potření
tohoto stanoviska - je nezbytné je uvést.
Cítí zvířata bolest jinak než lidé? Jak to víme? Jak však vůbec víme,
jestli někdo, ať člověk nebo jiný živočich, cítí bolest? Víme ovšem,
že sami bolest cítíme. Víme to z vlastní zkušenosti, když se například
někdo hořící cigaretou dotkne hřbetu naší ruky. Z čeho však víme, že
bolest cítí i někdo jiný? Na vlastní kůži cizí bolest pocítit nemůžeme,
ať už je ten „někdo druhý“ náš nejlepší přítel nebo toulavý pes.
Bolest je vědomý stav, „mentální zážitek“, a jako takový nemůže být
nikdy zkoumán. Projevy jako svíjení se, naříkání nebo odtažení ruky
zpod hořící cigarety nejsou bolest sama, nejsou jí ani záznamy
neurologa, které pořídí při pozorování činnosti uvnitř mozku. Bolest
je něco, co cítíme a co u druhých můžeme usuzovat z rozličných
vnějších projevů.
Teoreticky vzato bychom se vždycky mohli mýlit, když máme za to,
že ostatní lidé trpí. Představme si, že jeden z našich blízkých přátel je
ve skutečnosti dokonale zhotovený robot, kontrolovaný skvělým
vědcem, a je schopen dávat najevo všechny známky bolesti. Ve
skutečnosti však není o nic víc senzitivní než ostatní stroje. Nikdy

22
nemůžeme s absolutní jistotou vědět, nejde-li právě o takovýto
případ. Zatímco to může být záhadou pro filozofy, nikdo z nás
nebude ani v nejmenším pochybovat, že náš blízký přítel pociťuje
bolest stejně jako my. Je to sice hypotéza, ale dokonale rozumná,
založená na pozorování chování v situacích, v nichž budeme i my
pociťovat bolest, a na skutečnosti, že máme všechny důvody pro to,
abychom předpokládali, že i naši přátelé jsou ustrojeni jako my, se
stejným nervovým systémem, jako je náš. Můžeme tedy
předpokládat, že i stejně tak funguje a že vyvolává za podobných
okolností podobné pocity.
Je-li ospravedlnitelné, že ostatní lidé pociťují bolest stejně jako my,
není tu jistě žádný důvod, proč by to nebylo ospravedlnitelné, i
pokud jde o zvířata.
Téměř všechny vnější znaky, podle kterých usuzujeme, že ostatní
lidé prožívají bolest, můžeme vidět i u jiných živočišných druhů,
zvláště u těch, které jsou nám nejbližší - u savců a ptáků. K takovým
vnějším znakům patří svíjení se, stahy ve tváři, kňučení, vyštěknutí
nebo jiné hlasové projevy, pokusy vyhnout se zdroji bolesti, výraz
strachu z opakování apod. Navíc dobře víme, že tito živočichové
mají nervový systém podobný našemu, a ten vede ke stejným
fyziologickým reakcím, jako jsou naše, za okolností, v nichž sami
pociťujeme bolest, i k zvýšení krevního tlaku, rozšíření zornic a
rychlému oddechování. Jestliže důvod reakce nepokračuje, krevní
tlak poklesne. Ačkoli lidé ve srovnání s ostatními živočichy mají
vyvinutější mozkovou kůru, tato část mozku je vyhrazena spíš
procesům myšlení než základním impulsům, pocitům a citům. Tyto
impulsy, pocity a city jsou umístěny v diencefalu, který je u mnoha
živočišných druhů, především u savců a ptáků, dobře vyvinut.
Také víme, že nervové systémy živočichů nevznikly uměle - jak
uměle možná byli zkonstruováni roboti -, aby napodobovali lidské
chování v bolesti. Nervové systémy zvířat se vyvíjely stejně jako náš
a společné dějiny vývoje člověka a ostatních živočichů, především
savců, se ve skutečnosti neodchýlily, dokud nebyly hlavní rysy jejich
nervových systémů na světě. Míra schopnosti pociťovat bolest
zvyšuje u jednotlivých živočišných druhů vyhlídky na přežití a
pomáhá jejich příslušníkům lépe se vyhnout zdrojům ohrožení. Je
jistě nerozumné předpokládat, že nervové systémy, které jsou
identické fyziologicky a mají společný původ, by nevedly k

23
podobným způsobům chování za podobných okolností a jednaly by
zcela odlišně.
Ve vědě už dlouho platí seriózní zásada hledat ve všem, co zkou-
máme, nejjednodušší možné vysvětlení. Občas se proto tvrdilo, že je
„nevědecké“ vysvětlovat chování zvířat teoriemi, které se odvolávají
na uvědomělé zvířecí pocity, přání atd. Že vysvětlovat takové
chování, aniž bychom brali ohled na zvířecí vědomí nebo city, je tou
jednodušší teorií. Uvidíme však, že výklady spojené s ohledem jak
na lidské, tak na zvířecí chování jsou naopak daleko složitější než
výklady předchozí. Z vlastní zkušenosti přece víme, že vykládat naše
vlastní chování bez ohledu na vědomí i pociťování bolesti by bylo
neúplné. Je jednodušší připustit, že podobné chování živočichů s
podobným nervovým systémem je třeba vykládat stejným způsobem
než se pokoušet hledat nějaký jiný výklad pro chování ostatních
živočichů stejně jako tu hledat důvod pro jinakost lidí a zvířat.
S tím souhlasí velká většina vědců, kteří se touto otázkou zabývali.
Lord Brain, jeden z nejvýznamnějších současných neurologů, řekl:

Osobně nevidím žádný důvod, aby byla inteligence přiznávána pouze

lidem a popírána u zvířat..., nemohu pochybovat o tom, že zájmy a
činnost zvířat jsou spojeny se schopností uvědomovat si a s city, jako
jsou moje vlastní, a že jsou možná, pokud vím, právě tak živé.

Autor knihy o bolesti píše:

Každý fragment faktického důkazu podporuje tvrzení, že vyšší savci

pociťují bolest tak pronikavě jako my. Říkat, že ji pociťují méně,
protože jsou nižšího řádu, je absurdní. Je snadné prokázat, že mnohé
jejich smysly jsou ve srovnání s našimi daleko vyvinutější: například
ostrost zraku u některých ptáků, sluchové vnímání u většiny
divokých zvířat nebo hmat a čich u jiných. Tito živočichové jsou
totiž mnohem víc - než my dnes - závislí na nutnosti co nejlépe
vnímat nepřátelské okolí. Odhlédneme-li od složitosti kůry mozkové
(která nepřijímá bolest přímo), je jejich nervový systém s naším
téměř identický a i jejich reakce na bolest jsou až pozoruhodně
podobné, i když jim chybí (nakolik to ovšem víme) filozofické a

24
morální asociace. Emocionální prvek je tu zcela evidentní, především
jako projev strachu a úzkosti.

V Británii došly tři na sobě nezávislé vládní komise, zabývající se

záležitostmi zvířat, k závěru, že živočichové bolest cítí. Poté, co se
zmínily o obvyklých důkazech, získaných ze zvířecího chování,
členové Výboru proti krutosti vůči divokým zvířatům, zřízeného v
roce 1951, uvedli:

...věříme, že fyziologické a zvláště anatomické důkazy plně

ospravedlňují a potvrzují všeobecně uznávané přesvědčení, že zvířata
pociťují bolest.

Po diskusi o vývojové hodnotě bolesti došla zpráva výboru k závěru,

že bolest je „nespornou biologickou potřebou“ a že toto je „třetím
typem důkazu, že zvířata pociťují bolest“. Členové výboru potom
pokračovali ve zkoumání dalších forem bolesti, ne pouze fyzické, a
dodali, že „jsou přesvědčeni o tom, že zvířata trpí strachem a
úzkostí“. I pozdější zprávy britských vládních výborů o pokusech na
zvířatech a o zacházení s nimi při zavádění intenzivních
zemědělských metod s tímto postojem souhlasily a došly k závěru, že
živočichové jsou schopni trpět jak bezprostředním fyzickým týráním,
tak i strachem, úzkostí, stresem atd. Konečně i další publikace
vědeckých studií jako Myšlenkový svět zvířat, Myšlení zvířat, Utrpení
zvířat: Věda o péči o zvířata, vydané v posledním desetiletí, jen
znovu potvrdily, že uvědomělé chápání zvířat se dnes považuje za
seriózní předmět výzkumu.
To by mohlo pro uzavření celé záležitosti stačit, je tu však ještě jedna
námitka, s níž je nutné se vyrovnat. Lidé mají, pokud jde o bolest,
jeden behaviorální znak, který ostatní živočichové postrádají, a to
rozvinutou řeč. I ostatní živočichové spolu mohou komunikovat, ne
však, jak se zdá, tak rozvinutým způsobem jako my. Někteří
filozofové, včetně Descarta, to považují za důležité, protože lidé si
navzájem mohou sdělovat pociťování bolesti velmi podrobně, ale
zvířata nemohou. (Přitom je zajímavé, že tuto kdysi dokonalou dělicí
čáru mezi člověkem a ostatními živočichy ohrozily dnes objevy o
schopnosti šimpanzů naučit se řeč). Jak už však Bentham dávno

25
podotýkal, schopnost užívat řeč není relevantní pro to, jak by se mělo
s tou kterou bytostí zacházet - jestliže nemůže být tato schopnost
spojena se schopností trpět, potom absence schopnosti užívat řeč
ztroskotává na existenci této schopnosti.
O takové spojení je možné se pokusit dvěma způsoby. V prvním
případě je tu jakási mlhavá linie filozofického myšlení, odvozená od
některých myšlenek přisuzovaných vlivnému filozofu Ludwigu
Wittgensteinovi, který tvrdí, že nemůžeme zodpovědně přisuzovat
schopnost uvědomovat si sebe sama živočichům bez řeči. Tento
postoj se mi zdá naprosto nepřijatelný. Řeč může být potřebná v
jistých případech abstraktního myšlení, stavy jako bolest jsou však
primitivnější a nemají s řečí co do činění.
Druhým a snáze pochopitelným způsobem jak spojovat řeč s exis-
tencí bolesti je názor, že nejlepším důkazem bolesti ostatních tvorů je
to, že jsou schopni nám to sdělit. Tohle je správná linie argumentů,
protože nepopírá, že by nemohli trpět ti, kteří neužívají řeč, ale
popírá jen to, že bychom kdy měli dostatečný důvod uvěřit, že trpí.
Nicméně i tato linie argumentů selhává. Jak uvedla Jane Goodallová
ve své studii o šimpanzech Ve stínu člověka, dojde-li k vyjádření
pocitů a citů, stává se řeč méně důležitou než neřečové způsoby
komunikace, jako je poklepání na záda, vřelé objetí, tlesknutí rukama
apod. Základní signály, které užíváme k vyjádření bolesti, strachu,
lásky, radosti, překvapení nebo sexuálního vzrušení, stejně jako
mnoho dalších emocionálních stavů, nejsou vlastní jen našemu
druhu. Výrok „mám bolest“ může být jedním druhem důkazu pro to,
že mluvčí má bolest, není však důkazem jediným, a protože lidé
někdy nemluví pravdu, nebývá vždy ani důkazem nejlepším.
I kdyby tu byly sebesilnější podklady pro odmítnutí atributu bolesti u
těch, kteří nejsou schopni mluvit, důsledky takového odmítnutí by
nás mohly vést až k odmítnutí uvedeného závěru. Kojenci a malé děti
nejsou schopni užívat řeč. Můžeme snad proto popřít, že jednoleté
dítě trpí? Jestliže ne, nelze řeč považovat za rozhodující. Většina
rodičů rozumí samozřejmě reakcím svých dětí lépe než reakcím
ostatních živočichů. A právě v tom vězí relativita našeho chápání
reakcí vlastního druhu a větší kontaktibility s dětmi než s ostatními
živočichy. Ti, kteří studují chování jiných tvorů nebo žijí ve
společnosti zvířat, se brzy naučí rozumět jejich reakcím stejně dobře
jako tomu rozumí u dětí, někdy dokonce i lépe.

26
Závěrem je tedy možno říci: neexistují žádné spolehlivé ať vědecké,
nebo filozofické důvody, které by popíraly, že zvířata bolest cítí.
Nepochybujeme-li, že ostatní lidé pociťují bolest, neměli bychom
pochybovat ani o tom, že ji pociťují i ostatní tvorové.
Zvířata jsou schopna pociťovat bolest, a jak jsme viděli již dříve,
neexistuje žádné morální ospravedlnění pro to, abychom považovali
bolest nebo radost zvířat za méně důležité, než je stejná míra bolesti
nebo radosti u lidí. Jaké z toho plynou praktické důsledky? Abych
zabránil nedorozumění, pokusím se to, co mám na mysli, podat ještě
srozumitelněji.
Udeřím-li koně otevřenou dlaní přes zadek, kůň vyběhne, prav-
děpodobně však pocítí i malou bolest. Má dost silnou kůži, aby ho
před takovým úderem chránila. Uhodím-li však stejnou silou malé
dítě, začne plakat a pocítí větší bolest, protože má pokožku citlivější.
Udeřit takto stejnou silou dítě je tedy horší než udeřit koně. Aby
ucítil kůň stejnou bolest jako dítě, je třeba ho uhodit mnohem silněji,
např. holí. To je to, co míním slovy „stejná míra bolesti“. Jestliže
považujeme za špatné bezdůvodně udeřit takovou silou dítě, pak,
nejsme-li druhově nadřazení, budeme považovat bezdůvodné
uhození koně stejnou silou za stejně špatné.
Jsou tu ještě další rozdíly mezi lidmi a zvířaty, které celé srovnání
komplikují. Normální dospělí lidé mají takové duševní schopnosti, že
budou za jistých okolností trpět mnohem více, než nakolik trpí za
těchto okolností zvířata. Kdybychom se například rozhodli, že
budeme provádět obzvláště bolestivé vědecké pokusy, končící i
smrtí, na normálních dospělých jedincích, unesených k tomu účelu z
parků, budou se bát chodit do parku i ti dospělí, kteří se tu jinak rádi
procházejí, ze strachu, aby se nestali oběťmi pokusů. Tato hrůza jim
způsobí vedle bolestí z pokusů ještě další utrpení. Stejné pokusy,
prováděné na zvířatech, způsobí méně utrpení, protože zvířata
neprožívají strach z toho, že budou chycena na experimentální účely.
To však neznamená, že máme právo provádět pokusy na zvířatech
jen z důvodu, který sice není druhově nadřazený, vybírá však pro
pokusy spíše zvířata než normální dospělé jedince. Tentýž důvod by
totiž mohl sloužit i pro to, abychom k takovým pokusům užívali
přednostně místo dospělých lidí děti, možná sirotky, nebo mentálně
těžce zaostalé lidi, protože ti si také neumí uvědomit, co na ně čeká.
Zvířata, děti a zaostalí lidé patří přece z tohoto hlediska do stejné

27
kategorie. Ospravedlňujeme-li tímto důvodem pokusy na zvířatech,
měli bychom se sami sebe zeptat, jsme-li ochotni dovolit takové
pokusy na dětech a lidech mentálně zaostalých a je-li tu mezi oběma
jiný rozdíl než holé a morálně neobhájitelné upřednostňování členů
našeho vlastního druhu.
Jsou tu přece ještě jiné oblasti, v nichž se normální dospělí jedinci
svými vyššími mentálními schopnostmi liší: intuice, členitější
paměť, větší znalost toho, co se děje atd. Tyto rozdíly však
nepřispívají u normálních dospělých jedinců k většímu utrpení.
Držíme-li za války v táborech válečné zajatce, můžeme jim vysvětlit,
že se jim po výsleších, odsouzení i omezení osobní svobody jinak nic
nestane a že budou po ukončení nepřátelství propuštěni na svobodu.
Zvířata však mohou trpět mnohem víc právě pro svou omezenou
schopnost všem těmto okolnostem porozumět. Uvězníme-li divoká
zvířata, nemůžeme jim vysvětlit, že neohrožujeme jejich život.
Divoké zvíře neumí rozlišit, zda jde o pokus je přemoci a uvěznit
nebo o pokus je zabít. To první jim působí stejnou hrůzu jako druhé.
Můžeme se ovšem setkat s námitkou, že srovnávat míru utrpení u
odlišných živočišných druhů je nemožné a že v případě, kdy se
zájmy zvířat a lidí dostávají do rozporu, není princip rovnosti na
místě. Asi je pravda, že srovnávání různé míry utrpení mezi členy
různých živočišných druhů není možné přesně stanovit, přesnost tu
však není rozhodující. Dokonce i když bychom dokázali zabránit
tomu, abychom zvířatům nezpůsobovali bolest, a bylo by jisté, že
naše zájmy nebudou omezeny jinak než omezením počtu zvířat, byli
bychom nuceni provést v zemědělství velké změny v našem chování
vůči zvířatům, což by ovlivnilo naši výživu, metody chovu, zastavení
pokusů v mnoha vědních oborech, změnilo by to náš přístup ke
zvířatům ve volné přírodě, např. kladení pastí liškám, i k celým
oblastem zábavy, jako jsou cirkusy, rodea i zoologické zahrady.
Zabránilo by se tím velkému utrpení.
Doposud jsem hovořil především o tom, jak působíme zvířatům
utrpení, ale vůbec jsem se nezmínil o tom, jak je zabíjíme. Učinil
jsem tak záměrně. Aplikace principu rovnosti, pokud jde o působení
utrpení, je alespoň teoreticky přímočará. Bolest a trápení jsou už
samy o sobě zlé a měly by být omezeny na minimum bez ohledu na
rasu, pohlaví nebo živočišný druh toho, kdo trpí. Míra bolesti záleží

28
na její intenzitě i trvání, bolesti stejné intenzity a trvání jsou však
stejně zlé, ať už je pociťují lidé nebo zvířata.
Špatnost zabíjení je komplikovanější. Ponechám proto i v budouc-
nosti otázku zabíjení v pozadí, protože současný stav lidské tyranie
ostatních živočišných druhů neumožňuje aplikovat stejně přímočarý
princip posuzování bolesti i radosti u člověka i u zvířat. Je nicméně
třeba říci něco i o zabíjení.
Tak jako většina lidí postupuje s druhovou nadřazeností, pokud jde o
působení bolesti zvířatům tam, kde by ve stejném případě nepůsobila
bolest lidem, je většina lidí druhově nadřazená, i pokud jde o zabíjení
zvířat. Musím tu sice postupovat velice opatrně, protože i v názorech
na legitimitu zabíjení příslušníků svého druhu se lidé liší, jak svědčí
stále živé diskuse o potratech a eutanazii. Morální filozofové se
nedokázali dosud shodnout, kdy je zabíjení lidí špatné a za kterých
okolností je možné zabíjení lidí ospravedlnit.
Podívejme se nejdříve na názor, že vzít někomu život je vždycky
špatné. Můžeme tu mluvit o pohledu ze zorného úhlu „posvátnosti
života“. Vyznavači takového názoru nesouhlasí s potraty a eutanazií.
Proti zabíjení ostatních zvířat zpravidla ovšem neprotestují; bylo by
proto přesnější mluvit o „posvátnosti lidského života“. Pro lepší
pochopení uvedu následující příklad.
Předpokládejme, že se, jak se někdy stává, narodí dítě s rozsáhlým a
nenapravitelným poškozením mozku. S poškozením tak závažným,
že dítě není nic víc než „vegetující člověk“, neschopný mluvit, po-
znávat ostatní lidi, samostatně jednat, ani rozvinout schopnost uvě-
domovat si sebe sama. Rodiče dítěte, kteří si uvědomují, že nemohou
doufat během života dítěte v žádné zlepšení, a nechtějí v žádném
případě vynaložit tisíce dolarů, jež by soustavná péče o dítě ročně
vyžadovala, a nechtějí o to žádat ani stát, požádají lékaře, aby dítě
bezbolestně usmrtil.
Smí udělat lékař to, oč ho rodiče žádají? Ze zákona nesmí, zákon tu
respektuje principy posvátnosti lidského života. Život každého
člověka je posvátný. Lidé, kteří by řekli něco takového, pokud jde o
dítě, nebudou však mít námitky proti usmrcení zvířete. Čím mohou
ospravedlnit svůj odlišný soud? Dospělí šimpanzi, psi, vepři a pří-
slušníci mnoha dalších živočišných druhů převyšují - pokud jde o
schopnost komunikovat s druhými, samostatně jednat, uvědomovat si
sebe sama i pokud jde o další schopnosti, o nichž se dá říci, že dávají

29
životu cenu - život dítěte s poškozením mozku. Ani při
nejintenzivnější možné péči nemohou některé těžce opožděné děti
svojí inteligencí nikdy dosáhnout úrovně inteligence psa. Nemůžeme
se dovolávat rozhodnutí rodičů dítěte, protože oni sami si v tomto
imaginárním příkladu (i v mnoha skutečných případech) nepřejí, aby
dítě zůstalo na živu. Jedinou věcí, která odlišuje dítě od zvířete v
očích těch, kdo vyhlašují jeho „nárok na život“, je biologická
příslušnost k rodu homo sapiens, zatímco šimpanzi, psi a vepři k
němu nepatří. Uvažujeme-li o tomto rozdílu jako o základu pro nárok
dítěte na život, zatímco u druhých živočichů to neplatí, jde
samozřejmě o čistou druhovou nadřazenost. Tento druh
absolutistického rozdílu užívají nejkrutější a nejotevřenější rasisté,
když se pokoušejí ospravedlnit rasovou diskriminaci. To neznamená,
že - abychom se vyhnuli druhové nadřazenosti - musíme mít za to, že
každé usmrcení je stejně špatné jak u psa, tak u schopného člověka
plného síly. Jediný postoj, nezaměnitelně druhově nadřazený, je ten,
který se pokouší postavit hranici práva na život paralelně s hranicí
vlastního druhu. Ti, kteří takto vidí posvátnost života a ostře rozlišují
mezi lidmi a ostatními živočichy, uvnitř svého druhu žádné rozdíly
nepřipouštějí. Stavějí se stejně tak proti usmrcení retardovaných a
senilních, jako normálních dospělých jedinců.
Abychom se vyhnuli druhové nadřazenosti, musíme přiznat, že
bytosti, které si jsou podobné ve všech relevantních ohledech, mají
stejné právo na život - a pouhá příslušnost k našemu vlastnímu
biologickému druhu v tom nemůže být žádným morálním kritériem.
Uprostřed těchto hranic si můžeme například myslet, že je horší zabít
normálního dospělého člověka, schopného uvědomovat si sebe sama
a myslet na budoucnost, se smysluplnými vztahy k ostatním, než
zabít třeba myš, která tyto charakteristiky nemá, nebo můžeme brát
zřetel na úzké rodinné a jiné osobní vztahy, které jsou lidem vlastní,
zatímco myši je nemají, nebo můžeme myslet na další důsledky pro
druhé lidi, kteří tím budou vystaveni obavám o svůj život, a můžeme
tyto závažné rozdíly různě kombinovat navzájem či ještě s dalšími
faktory.
Ať už si zvolíme jakákoliv z těchto kritérií, budeme muset nicméně
připustit, že se nekryjí s hranicemi našeho vlastního druhu.
Oprávněně se totiž můžeme domnívat, že život některých bytostí má
větší cenu než život ostatních, na druhé straně však může být někdy

30
život jiných živočichů cennější než život některých lidí. Například
šimpanz, pes nebo vepř mají vyšší stupeň sebeuvědomění nebo větší
schopnost navázat smysluplné vztahy s ostatními než zaostalé dítě
nebo silně senilní člověk. Budeme-li stavět právo na život na těchto
charakteristikách, musíme přiznat těmto zvířatům stejné, ne-li větší
právo na život než lidem mentálně zaostalým a senilním.
Tento argument je svým způsobem dvouznačný. Můžeme ho chápat
jako důvod pro to, že šimpanzi, psi nebo vepři mají s ostatními
zvířaty právo na život a my se dopouštíme závažného morálního
prohřešku, kdykoliv je usmrtíme, a to i tehdy, jsou-li už staří a trpí, a
my se domníváme, že bychom je měli z dalšího strastiplného života
vysvobodit. Na druhé straně je tento argument možné chápat jako
zdůvodnění, že silně zaostalí, a nebo beznadějně senilní jedinci
nemají právo na život a mohou být zbaveni života ze zcela triviálních
důvodů, pro které dnes zabíjíme zvířata.
Jelikož se tato kniha soustředí především na etické otázky týkající se
zvířat, a ne morálního ospravedlnění či odmítnutí eutanazie, nebudu
se pokoušet zaujmout k této problematice konečné stanovisko. Je po-
měrně jasné, že přestože se obě uvedená stanoviska vyhýbají
druhově nadřazenému pojetí, není žádné z nich zcela uspokojivé.
Potřebujeme jakousi zlatou střední cestu, která by nezaujímala
druhově nadřazený postoj, ale nebrala by život lidí zaostalých a
senilních na tak lehkou váhu, jako se dnes chápe život vepřů a psů,
ani by nepovažovala život vepřů a psů za natolik posvátný, abychom
považovali za špatné je někdy vysvobodit z jejich svízelného života.
Musíme ostatní živočichy zahrnout do oblasti našeho zájmu a přestat
jednat s jejich životem jako s pouhým předmětem, použitelným k
jakémukoliv triviálnímu účelu, jenž nás napadne. Stejně však si je
třeba uvědomit skutečnost, že může jít i o příslušníka našeho
vlastního druhu, a to ještě není dostatečný důvod, abychom
považovali za špatné zbavit jej života. Musíme dospět k
přehodnocení svého názoru na zachování lidského života za každou
cenu, i když už nemá žádnou vyhlídku na smysluplné pokračování
nebo na existenci bez nesnesitelné bolesti.
Dospěl jsem k závěru, že odmítnutí druhové nadřazenosti ještě
neznamená, že všechny životy mají stejnou cenu. Schopnost uvědo-
movat si sebe sama a myslet dopředu, schopnost nadějí a inspirací do
budoucnosti i schopnost smysluplných vztahů k druhým atd. nejsou

31
relevantní otázce působení bolesti - bolest je totiž bolest a nezáleží
na žádných jiných schopnostech než na schopnosti cítit bolest, kterou
prožíváme - tyto schopnosti jsou relevantní k otázce chápání života.
Není despotické myslet si, že život tvora schopného uvědomovat si
sebe sama, abstraktně myslet, plánovat si svou budoucnost nebo
komunikovat atd. je cennější než život tvora, který toho schopen
není. Vidět rozdíl mezi působením bolesti a chápáním života nám
ukazuje, jak bychom měli volit uvnitř svého vlastního živočišného
druhu. Kdybychom si měli vybrat, zda chránit život normálního nebo
mentálně postiženého člověka, pravděpodobně bychom se rozhodli
pro záchranu člověka normálního. Kdybychom však měli volit mezi
zmírněním bolesti u člověka normálního a mentálně postiženého v
případě, že oba byli bolestivě, leč jen povrchně zraněni, a měli
bychom sedativum jen pro jednoho, není už tak jasné, jak bychom se
měli rozhodnout. Tak tomu je i pokud jde o jiné živočišné druhy.
Tíha bolesti sama o sobě je přes všechny ostatní charakteristické rysy
toho, kdo trpí, stále stejná. O ceně života rozhodují však i ostatní
charakteristické rysy. Uvést pouze jeden důvod pro rozhodnutí, zda
vzít život bytosti, která je schopná naděje, plánuje svou budoucnost a
usiluje v ní o nějaký cíl - a smrtí ji zbavujeme možnosti tento cíl
naplnit -, či vzít život bytosti s nižší mentální úrovní - činící
sebeméně plánů do budoucna -, nestačí.
Normálně by to znamenalo, že v případě, máme-li se rozhodnout
mezi životem člověka a jiného tvora, měli bychom zachránit život
člověka. Mohou však nastat případy, v kterých platí opak, protože
člověk, o něhož jde, nemá všechny vlastnosti charakteristické pro
lidskou bytost. Tento názor není tak druhově nadřazený, jak se může
na první pohled zdát. Přednost, která přísluší záchraně lidského
života před záchranou jiného tvora, vyvěrá z charakteristických rysů
normálního člověka a ne jen ze skutečnosti, že jde o příslušníky
našeho vlastního druhu. Proto člověku, který charakteristické rysy
člověka postrádá, nemůžeme přisoudit přednost před ostatními
živočichy. Praktickou stránku tohoto problému uvidíme v následující
kapitole. Na otázku, kdy je špatné (bezbolestně) usmrtit zvíře,
nemůžeme však dát absolutní odpověď. Pokud budeme mít na mysli,
že máme respektovat život ostatních živočichů jako lidí stejné
mentální úrovně, nemůžeme příliš pochybit.

32
V každém případě závěry, ke kterým docházíme v této knize,
vycházejí ze samotné zásady minimálního utrpení. Myšlenka, že je
rovněž špatné zvířata zabíjet bezbolestně, některé z těchto závěrů
podporuje. Je vítána, není však nezbytná. Je oprávněná, jestliže si
myslíme, že bychom se měli stát vegetariány, což se obecně chápe
jako projev jistého druhu absolutního zákazu zabíjení. Čtenář si už
asi k některým názorům, které jsem v této kapitole vyslovil, připravil
námitky. Co například navrhuji udělat se zvířaty, která mohou lidem
ublížit? Měli bychom bránit zvířatům, aby se zabíjela vzájemně? Jak
víme, že i rostliny nemohou cítit bolest, a je-li tomu tak, máme sami
zemřít hlady? Abych zabránil přerušení plynulému toku
argumentace, rozhodl jsem se věnovat se těmto a ještě dalším
možným námitkám v samostatné kapitole a netrpěliví čtenáři, kteří
by chtěli na své námitky znát mou odpověď, se mohou podívat do
kapitoly šest.
Následující dvě kapitoly se budu zabývat příklady druhové nadřa-
zenosti v praxi. Omezil jsem se na dva příklady, což mi umožní
získat prostor pro rozumnou a podrobnou diskusi, i když toto
omezení znamená, že v knize už nenajdete rozpravu týkající se
některých dalších praktických problémů, k nimž dochází jen tehdy,
nebereme-li vážně životní zájmy dalších živočichů. Sem patří
například lov, ať už jako sport nebo pro kožešiny; norkové, liščí a
další farmy pro chov kožešinových zvířat; chování divokých zvířat v
zajetí (často po zastřelení matek), jejich držení v malých klecích pro
podívanou, trýznivé učení zvířat různým trikům v cirkuse; týrání
zvířat pro podívanou při rodeích; zabíjení velryb výbušnými
harpunami pod rouškou vědeckého výzkumu; utrpení více než sto
tisíc delfínů uvízlých ročně v sítích položených do moře rybářskými
čluny při lovu tuňáků; zastřelení tří milionů klokanů ročně v
australském buši pro kůži a zpracovaných jako potrava pro psy a
kočky a celkové přehlížení potřeb a životních zájmů divokých zvířat
při rozšiřování naší říše betonu a znečištění povrchu zeměkoule.
O tom psát nebudu, nebo jen velmi málo, protože jak jsem už řekl v
úvodu k tomuto vydání, tato kniha není kompendiem pojednávajícím
o všech špatnostech, jichž se vůči zvířatům dopouštíme. Místo toho
jsem se zaměřil na dva ústřední problémy druhové nadřazenosti v
praxi. Nepředstavují izolované příklady sadismu, ale v prvním
případě desítky milionů zvířat, v druhém případě miliardy zvířat

33
ročně. Ani v jednom případě nemůžeme předstírat, že nemáme s
tímto praktickým počínáním nic společného. První z nich - pokusy
prováděné na zvířatech - zaštiťují vlády, které si volíme, a jsou
placeny z daní, které odvádíme. Druhý - chov zvířat pro potravu -
umožňuje jen to, že většina lidí kupuje a jí výrobky získané touto
praxí. Proto jsem si vybral právě tyto projevy druhové nadřazenosti.
Je to její jádro. Přinášejí mnohem více utrpení velkému počtu zvířat
než cokoliv jiného, co lidé zvířatům dělají. Abychom tomu zabránili,
musíme změnit politiku svých vlád a musíme změnit svůj život i za
cenu nového způsobu stravování. Podaří-li se nám zvrátit tyto
oficiálně provozované a téměř všemi přijímané formy druhové
nadřazenosti, zrušení dalších praktik druhové nadřazenosti na sebe
nedá dlouho čekat.

34
KAPITOLA 2

Prostředky výzkumu
K čemu slouží vaše daně

V roce 1987 byl uveden film Projekt X, jenž mnohým Američanům

poprvé umožnil nahlédnout do zákulisí pokusů na zvířatech
prováděných ozbrojenými silami Spojených států. Námětem filmu se
stal pokus amerických leteckých sil, jehož cílem bylo zjistit, zda jsou
šimpanzi schopni „létat“ na letových simulátorech i po radioaktivním
ozáření. Student letecké školy, vykonávající službu v laboratoři,
naváže s jedním ze šimpanzů emocionální kontakt a postupně se s
ním naučí komunikovat ve znakové řeči. Když má být tento šimpanz
ozářen, mladík se rozhodne (samozřejmě spolu se svou sličnou
přítelkyní), že ho osvobodí.
Příběh filmu byl smyšlený, experimenty však nikoliv. Byly založeny
na pokusech, jež se po mnoho let prováděly na Brooksově letecké
základně v Texasu a které se v různých podobách provádějí dodnes.
Divákům ovšem nebyla předložena úplná realita. To, co se
šimpanzovi stalo ve filmu, je pouze poněkud umírněná verze toho, co
se v laboratořích odehrává ve skutečnosti. Měli bychom se tedy
zamyslet nad skutečnými pokusy, jak je popisují dokumenty z
Brooksovy základny.
Při experimentech se - stejně jako ve filmu - používá určitý typ
letových simulátorů. Zařízení má název Vyrovnávací plošina pro
primáty (VPP). Jde o plošinu, která se může naklánět a otáčet
podobně jako letadlo ve vzduchu. Opice sedí v sedadle, které je
pevnou součástí plošiny. Před sebou mají ovládací páku, s jejíž
pomocí mohou plošinu vracet do horizontální polohy. Poté, co se s ní
opice naučí manipulovat, jsou vystavovány ozařování a chemickým
bojovým látkám, aby se zjistilo, jak je ovlivněna jejich schopnost
létat (viz fotografie str. 169 u tištěné verze).

35
1. Na Brooksově letecké základně v Texasu se pomocí elektrických šoků cvičí
opice, aby dokázaly tyto plošiny udržet v rovnovážné poloze pomocí pák, čímž je
simulován let na bombardérech vzdušných sil. Potom jsou vystavovány účinkům
bojových plynů a radiace, aby se zjistilo, jak dlouho jsou schopny udržet plošiny v
rovnováze za simulovaných podmínek chemického nebo nukleárního útoku.

Standardní výcvikový postup na vyrovnávací plošině je popsán v

publikaci Brooksovy letecké základny „Výcvikový postup na vyrov-
návací plošině pro primáty“. Publikace ve zkratce obsahuje toto:
Fáze I (adaptace na sedadlo): Opice jsou „připoutány“ (jinými slovy
uvázány) v sedadlech VPP na 1 hodinu denně po dobu pěti dnů,
dokud se nenaučí klidně sedět.
Fáze II (adaptace na páku): Opice jsou připoutány v sedadle. Sedadlo
je poté nakloněno dopředu a opice dostane elektrický šok, který
způsobí, že „opice se v sedadle začne otáčet nebo se zakousne do
plošiny... Toto chování je opakovaně vedeno směrem k (experi-

36
mentální) rukavici natažené přes páku.“ Jestliže se páky dotkne, šok
ustane a opice (která ten den ještě nebyla krmena) dostane rozinku.
Toto se odehraje stokrát za pět až osm dnů.
Fáze III (ovládání páky): Tentokrát pro zastavení elektrického
proudu nestačí, aby se opice při naklonění plošiny dotkla páky. Šok
potrvá, dokud páku nepřitáhne k sobě. To se opakuje stokrát denně.
Fáze IV-VI (páku tahat k sobě a od sebe): Při těchto fázích je plošina
nakloněna dozadu a opice dostává elektrické šoky, než páku odtlačí
od sebe. Poté je plošina nakloněna dopředu a opice se musí znovu
učit páku přitáhnout k sobě. To se zase opakuje stokrát denně. Potom
je plošina náhodně nakláněna dopředu a dozadu a opice opět
dostávají elektrické šoky, dokud nezačnou reagovat předepsaným
způsobem.
Fáze VII (ovládání polohy plošiny pákou): Opice do této chvíle
nemohly přitahováním a odtahováním páky ovlivňovat polohu plo-
šiny. Nyní ji pohybem páky budou ovládat. V této fázi nefunguje
automatický spouštěč šoků. Manuálně ho ovládají experimentátoři a
šoky pouštějí zhruba každé 3 až 4 vteřiny na dobu půl vteřiny. Je to
pomalejší rytmus než při předchozích fázích, aby správné chování
nebylo trestáno a, podle jazyka manuálu, „vymýceno“. Jestliže se
opice nezačne chovat podle očekávání, výcvik se vrací do fáze VI.
Jinak výcvik pokračuje, dokud se opice nenaučí plošinu udržovat v
téměř horizontální poloze a vyhnout se tak 80 procentům šoků. Fáze
III až VII trvají deset až dvanáct dnů.
Poté výcvik pokračuje dalších dvacet dnů. V tomto dalším období se
používá dodatkové zařízení pro zvýšení nakláněni a otáčení sedadla,
ale opice musejí při navracení plošiny do rovnovážné plošiny podat
tentýž výkon, jinak budou vystaveny častým šokům.
Celý výcvik, který zahrnuje tisíce elektrických šoků, ovšem pouze
předchází skutečnému experimentu. Jakmile opice umějí udržet plo-
šinu většinu času horizontálně, jsou vystavovány smrtelným nebo
téměř smrtelným dávkám radiace nebo chemických bojových látek,
aby se zjistilo, jak dlouho dokáží s plošinou „letět“. Jsou tedy nuceny
pokusit se udržet plošinu ve vodorovné poloze i přes pocity
nevolnosti a možné zvracení, a pokud se jim to nepodaří, opakovaně
budou dostávat elektrické šoky. Jako příklad může posloužit zpráva z
Americké školy vojenského letectva pro letecké a kosmické lékařství
vydaná v říjnu 1987 - po uvedení filmu Projekt X.

37
Zpráva o prováděných výzkumech se jmenuje „Výkon primátů v
udržení rovnováhy po působení somanu: účinky opakovaného
každodenního působení nízkých dávek somanu“. Soman je nervový
plyn - chemická bojová látka, jež vojákům v první světové válce
působila neuvěřitelná muka. Od té doby se v boji naštěstí používá jen
výjimečně. Zpráva začíná odkazem na několik předchozích studií, ve
kterých tentýž tým odborníků zkoumal účinky „akutního působení
somanu“ na výkon na vyrovnávací plošině, ale sama přitom popisuje
účinky nízkých dávek, podávaných po dobu několika dnů. Při tomto
pokusu musely opice ovládat plošinu „nejméně jednou týdně“ po
dobu alespoň dvou let, kdy dostávaly různé léky a nízké dávky
somanu, vyjma posledních šesti týdnů experimentu.
Experimentátoři vypočítali dávky somanu, které by stačily na snížení
schopnosti opic ovládat plošinu. Aby bylo možno tento výpočet
provést, opice samozřejmě musely dostávat šoky, pokud nedokázaly
udržet plošinu vodorovně. Ačkoliv se tato zpráva zabývá hlavně
účinky nervového plynu na úroveň výkonu opic, ukazuje i jiné
účinky chemických zbraní:

Den po poslední fázi působení somanu ztratil subjekt schopnost

vykonávat předepsaný úkol. Vykazoval neurologické symptomy,
jako je vysoká ztráta koordinace, slabost a třes končetin... Ztráta
schopnosti vykonávat úkol i neurologické symptomy přetrvaly
několik dnů.

Dr. Donald Barnes byl několik let vedoucím výzkumným pracov-

níkem na Americké škole vojenského letectva pro letecké a
kosmické lékařství a vedl experimenty s vyrovnávací plošinou pro
primáty na Brooksově letecké základně. Odhaduje, že během let, kdy
byl ve vedení, ozařoval asi tisíc cvičených opic. Následně napsal:

Několik let jsem pochyboval, zda - a pokud ano, pak do jaké míry -
budou data, která jsme shromažďovali, prospěšná. Několikrát jsem
se pokusil zjistit, jaký je konkrétní cíl a smysl technických zpráv,
které jsme publikovali. Nyní však přiznávám, že jsem dychtivě přijal
z velitelství vysvětlení, že jsme vykonávali službu americkému
letectvu a bránili tak svobodný svět. Tato ujištění se pro mě stala

38
klapkami na očích, abych neviděl skutečnost, se kterou jsem se v
oboru setkával, a ačkoliv nebyly vždy pohodlné, posloužily mi jako
obrana před nejistotou plynoucí z možné ztráty statusu a příjmu...
Ale jednoho dne mi klapky sklouzly a ocitl jsem se ve velmi vážném
sporu s velitelem Americké školy vojenského letectva pro letecké a
kosmické lékařství dr. Royem DeHartem. Pokusil jsem se upozornit
na to, že je vysoce nepravděpodobné, aby operační velitelé při
nukleárním útoku studovali tabulky a data z výzkumů opic a získali
tak odhady možného účinku radiace. Dr. DeHart trval na tom, že data
budou neocenitelná, a ujišťoval mě, že „oni nevědí, že jsou založena
na výzkumech na zvířatech“.

Barnes se vzdal funkce a stal se náruživým bojovníkem proti

pokusům na zvířatech; ale experimenty s vyrovnávací plošinou po-
kračují dál.
Projekt X poodhalil závoj u jednoho typu pokusů prováděných
armádou. Ten jsme nyní detailně probrali, ačkoliv by trvalo velice
dlouho, kdybychom se pokusili popsat všechny formy testované
radiace a chemických bojových látek a jejich různé dávky použité na
opice při ovládání vyrovnávací plošiny. Nyní bychom měli pochopit,
že jde pouze o velmi malou část všech armádních pokusů na
zvířatech. Zájem o tyto experimenty se objevil před několika lety.
V červenci 1973 se poslanec za stát Wisconsin, Les Aspin, díky
inzerátu v jednom pochybném časopise dozvěděl, že americké
letectvo chce koupit dvě stovky štěňat bígla s podvázanými
hlasivkami proti štěkání, na kterých hodlá testovat bojové plyny.
Krátce nato se ukázalo, že návrh na použití bíglů - tentokrát čtyř set
kusů - podala i armáda.
Aspin začal důrazně protestovat za podpory antivivisekčních spo-
lečností. Inzeráty nechal vytisknout po celé zemi v největších
novinách a začalo se hrnout množství dopisů. Poradce z Komise pro
ozbrojené síly Sněmovny reprezentantů sdělil, že komise dostala
ohledně bíglů nejvíce dopisů týkajících se jediného problému od
doby, kdy prezident Truman propustil generála MacArthura, zatímco
podle memoranda z ministerstva obrany, které nechal zveřejnit
Aspin, byl objem dopisů týkajících se bíglů největší všech dob a
překonal i ohlas veřejnosti po bombardování severního Vietnamu a
Kambodže. Ministerstvo obrany nejprve pokusy obhajovalo, ale

39
později oznámilo, že je odloží a pokusí se najít možnosti, jak
nahradit bígly jinými pokusnými zvířaty.
Vše vyvrcholilo zvláštním způsobem - zvláštním proto, že pobouření
veřejnosti nad tímto konkrétním experimentem odhalilo zásadní
nedostatek informací o běžných pokusech prováděných armádou, vý-
zkumnými ústavy, univerzitami a mnohými komerčními
společnostmi. Je pravda, že připravované vojenské experimenty byly
navrženy tak, že mnoho zvířat by trpělo a zahynulo bez jakékoliv
jistoty, že bude zachráněn jediný lidský život; ale totéž lze říci o
milionech jiných pokusů, které se provádějí jen ve Spojených státech
amerických.
Tak velký ohlas možná způsobil fakt, že pokusy se mají provádět na
bíglech. Pokud je tomu tak, jak je možné, že se žádné protesty
neobjevily proti následujícímu nedávnému experimentu:
Pod vedením Amerického armádního lékařského bioinženýrského
výzkumu a Vývojové laboratoře ve Fort Detricku ve Fredericku, stát
Maryland, podávali vědci šedesáti bíglům různé dávky výbušniny
TNT. Psi dostávali TNT v kapslích denně po dobu šesti měsíců.
Objevily se u nich symptomy jako dehydratace, vyhublost, anémie,
žloutenka, snížená tělesná teplota, bezbarvá moč a stolice, průjem,
ztráta hmotnosti a chuti k jídlu, zvětšení jater, ledvin a sleziny a
ztráta koordinace. Jedna fena byla označena za „moribund“
(umírající) během čtrnáctého týdne a byla utracena; další byla v
šestnáctém týdnu nalezena mrtvá. Podle zprávy představuje tento
experiment pouze část dat, které laboratoř ve Fort Detricku při
výzkumech účinku TNT na savce získává. Protože poškození byla
pozorována i u nejnižších dávek, studie neumožnila určit hladinu,
kdy TNT nemá pozorovatelné účinky; proto se v ní praví, že budou
pravděpodobně nutné „dodatečné studie... účinku TNT na bígly“.
V žádném případě ovšem není dobré, když svůj zájem omezujeme
pouze na psy. Lidé mají sklon se o psy více starat, protože s nimi
obecně mají více zkušeností jako se svými společníky; ale i jiná
zvířata mohou trpět stejně jako psi. Jen málo lidí má soucit například
s krysami. Krysy jsou však inteligentní zvířata a nemůže být pochyb
o tom, že bezpočtem bolestivých pokusů, které se na nich provádějí,
trpí. Pokud by armáda začala provádět pokusy místo na psech na
krysách, neměli bychom se o ně zajímat o nic méně.

40
Jedny z nejhorších vojenských pokusů se provádějí v místě známém
jako AFFRI (Institut radiobiologického výzkumu ozbrojených sil) v
Bethesdě ve státě Maryland. Tady se vyrovnávací plošina pro
primáty nepoužívá. Opice byly během ozařování „pouze“
přivazovány k židli. Měly se naučit mačkat různé páky a knoflíky a
poté se pozorovalo, jak ozáření ovlivňuje jejich výkon. Byly také
vycvičeny k běhu ve šlapacím mlýnu, takzvaném „kole aktivity“ (viz
fotografie str. 170 tištěné verze).

2. Makak rhesus uvězněný ve šlapacím mlýnu na Institutu radiobiologického

výzkumu ozbrojených sil v Bethesdě, stát Maryland. Institut provádí vojenský
výzkum zaměřený na smrtelné dávky gama záření. Primáti jsou cvičeni pomocí
elektrických šoků, aby udržely rychlost otáčení mlýnu mezi 1,5 a 7 kilometry v
hodině. Po osmitýdenním výcviku jsou ve šlapacím mlýnu znovu ozařováni a
testováni, než zemřou. Výzkum porovnává vzorec výkonů jednotlivých opic před a
po ozáření smrtelnou dávkou. (Foto Henry Spira)

41
 Pokud opice nepohybují kolem rychlostí vyšší než 1,5 km/hod,
dostávají elektrické šoky.
Při jednom pokusu s bubnem cvičila Carol Franzová z katedry
behaviorálních věd na AFFRI 39 opic po dobu devíti týdnů, dvě
hodiny denně, dokud se nenaučily střídat po šesti hodinách období
„práce“ a „odpočinku“. Poté byly vystavovány různým dávkám radi-
ace. Opice, které dostávaly vyšší dávky, až sedmkrát denně,
zvracely. Potom je vrátili do kola aktivity a měřil se účinek radiace
na jejich schopnost „pracovat“. Pokud během této doby opice
netočila kolem jednu minutu, „intenzita šoku byla zvýšena na 10
mA“. (Jde o velmi silný šok, a to i podle celkem přehnaných
amerických standardů pro
pokusy se zvířaty.) Některé opice nepřestaly zvracet ani v bubnu.
Franzová popisuje účinky, které různé dávky radiace vyvolaly.
Zpráva rovněž uvádí, že ozářené opice umíraly po dvou až pěti
dnech.
Nechci však celou kapitolu věnovat popisu experimentů provádě-
ných americkými ozbrojenými silami, a proto nyní přejdu k pokusům
nevojenským (i když se později ještě ke dvěma či třem vojenským
pokusům, které se dotknou tématu, dostaneme). Doufám, že se
mezitím američtí daňoví poplatníci sami sebe zeptají, a to bez ohledu
na jejich názor na armádní rozpočet: je toto způsob, jak by ozbrojené
síly měly využít mé daně?
Samozřejmě bychom neměli posuzovat všechny pokusy na zvířatech
podle těch, které jsem právě popsal. Je možné říct, že příslušníci
ozbrojených sil jsou otrlí vůči utrpení díky faktu, že se soustředí na
války, smrt a zranění. Ryzí vědecký výzkum ale bude úplně jiný, že?
Uvidíme. Na úvod našeho zkoumání nevojenského vědeckého
výzkumu necháme promluvit profesora Harryho F. Harlowa.
Profesor Harlow, který pracoval v Centru pro výzkum primátů v
Madisonu ve statě Wisconsin, byl po mnoho let redaktorem
významného psychologického časopisu a až do své smrti byl svými
kolegy v psychologii vysoce uznáván. Jeho práce byla za posledních
dvacet let citována v mnoha základních učebnicích psychologie.
Linie výzkumu, kterou započal, pokračovala prostřednictvím jeho
spolupracovníků a bývalých studentů.
Ve studii z roku 1965 Harlow popisuje svou práci takto:

42
Během posledních deseti let jsme zkoumali účinky částečné sociální
izolace tak, že jsme v holých drátěných klecích chovali opice hned
od narození... Tyto opice trpí totální mateřskou deprivací... Později
jsme začali zkoumat úplnou sociální izolaci. Opice jsme zavřeli již
několik hodin po narození na tři, šest nebo dvanáct měsíců do
komory z nerezové oceli. Během izolace nebyly opice v kontaktu s
jinými zvířaty či lidmi.

Harlow pokračuje a uvádí, že z této studie vyplynulo, že

naprostá a dlouhodobá raná izolace u zvířat snižuje socioemoční

hladinu, kdy primární sociální odezvou je strach.

V jiném článku popisují Harlow se svým bývalým studentem a

spolupracovníkem Stephenem Suomim, jak se pokoušeli vyvolat
psychopatologickou poruchu u mláďat pomocí techniky, která, jak se
jim zdálo, neúčinkovala. Později je navštívil britský psychiatr John
Bowlby. Podle Harlowa Bowlby vyslechl jejich potíže a odjel do
wisconsinské laboratoře. Poté, co viděl opice, po jedné umístěné v
holých drátěných klecích, se zeptal: „Proč se pokoušíte u opic
vyvolat psychopatologickou poruchu? V této laboratoři je víc
psychopatologických opic, než se jich kdy na zemi narodilo.“
Bowlby náhodou vedl výzkum následků mateřské deprivace, který
prováděl s dětmi, zejména se sirotky, uprchlíky a s dětmi z
výchovných ústavů. Už v roce 1951, tedy ještě předtím, než Harlow
vůbec začal svůj výzkum na primátech, Bowlby uvedl:

Důkazy byly znovu prozkoumány. Podle našeho názoru jsou důkazy

natolik průkazné, že nelze pochybovat o obecné tezi, že dlouhodobá
mateřská deprivace u malého dítěte může mít vážné a dalekosáhlé
účinky na jeho povahové vlastnosti a potažmo na jeho budoucí život.

To Harlowa a jeho kolegy neodradilo od přípravy a provedení

pokusů s opicemi.
V článku, ve kterém Harlow a Suomi mluví o návštěvě Bowlbyho,
popisují svou „fantastickou myšlenku“ vyvolat depresi tím, že

43
„dovolí opičímu mláděti upnout se k látkové napodobenině matky, ze
které se může stát monstrum“:

Prvním z těchto monster byla látková opičí matka, podle potřeby

vypouštějící vysoce stlačený vzduch, který jí prakticky odtrhl
látkovou kůži z těla. A co na to mládě? Prostě se k matce stále
pevněji tisklo, protože vystrašené mládě se drží matky za každou
cenu. Žádné psychopatologické změny jsme nedosáhli.
My jsme se ovšem nevzdávali. Vyrobili jsme další náhražku matky,
která mládě houpala tak silně, že se mu klepala hlava a zuby. Mládě
se k ní pouze silněji tisklo. Třetí monstrum, které jsme vytvořili,
mělo v těle zabudovaný drátěný rám, který vystřelil ven a odmrštil
mládě od svého předního otvoru. Nato se mládě zvedlo z podlahy,
počkalo, až se rám vrátí do látkového těla, a opět pevně stisklo
napodobeninu. Nakonec jsme vyrobili naši dikobrazí matku. Z
předního povrchu této matky se daly vysunout ostré mosazné hroty.
Ačkoliv z nich bylo mládě nervózní, pouze počkalo, až se hroty
zasunou zpět, vrátilo se k matce a objalo ji.

Tyto výsledky, jak poznamenali experimentátoři, nebyly tak pře-

kvapivé, protože jediným východiskem pro mládě v ohrožení je
pevně se přitisknout k matce.
Nakonec se Harlow a Suomi svých umělých monster vzdali, protože
objevili něco lepšího. Živou opičí matku-monstrum. Aby takové
matky vytvořili, zavírali samice od narození do izolace a potom se je
pokoušeli oplodnit. Samice bohužel neznaly běžné sexuální vztahy
se samci, a proto musely být oplodněny technikou, kterou Harlow a
Suomi nazvali „znásilňovací držák“. Po narození mláďat je pozo-
rovali. Zjistili, že některé samice mláďata ignorovaly a nepřivinuly si
naříkající mládě k prsu tak, jak to opice obvykle dělají, když slyší
mládě plakat. Další pozorovaný model chování byl odlišný:

Ostatní opice se chovaly násilně nebo mládě usmrtily. Jedním z

jejich oblíbených triků bylo rozdrtit lebku mláděte v zubech. Ale
opravdu nechutným modelem chování bylo, když rozbily obličej
mláděte o podlahu a potom jím sem a tam smýkaly.

44
V práci z roku 1972 Harlow a Suomi uvádějí, že jelikož se deprese u
lidí projevuje jako stav „bezmoci a beznaděje, ponořené ve studni
zoufalství“, navrhli „podle vlastní intuice“ zařízení, které by mělo
tuto „studnu zoufalství“ reprodukovat fyzicky i psychicky. Sestrojili
vertikální komoru se stěnami z nerezové oceli, které se směrem do
středu zužovaly a utvořily kulaté dno, a umístili do ní až na čtyřicet
pět dnů mladou opici. Zjistili, že opice se po několika dnech tohoto
uvěznění většinou „pouze krčila u stěny komory“. Uvěznění
způsobilo „těžké a dlouhodobé psychopatologické chování
depresivní povahy“.
Ještě devět měsíců po opuštění komory seděly opice s rukama kolem
těla, na rozdíl od normálních opic, které se pohybují a prozkoumávají
okolí. Zpráva má ovšem nejasný a zlověstný závěr:

Zda je možné (výsledky) konkrétně ovlivnit proměnnými, jako tvar a

velikost komory, doba izolace, věk opice v době izolace, nebo spíše
kombinací těchto a dalších proměnných, zůstává otázkou pro další
výzkum.

Další práce vysvětluje, jak Harlow s kolegy ke „studni zoufalství“

vyrobili také „tunel hrůzy“, který jim měl u opic sloužit k vyvolání
stavu zděšení. V jiné práci Harlow popisuje, jak „způsobit
psychologickou smrt u opice makak rhesus“ tím, že jí poskytne
napodobeninu matky z materiálu froté. Normálně se u napodobenin
udržovala „tělesná“ teplota 37 °C, ale mohly být rychle ochlazeny na
1,5 °C, čímž měly simulovat mateřské odmítnutí.
Harlow již zemřel, ale jeho studenti a obdivovatelé žijí po celých
Spojených státech a pokračují v provádění pokusů v podobném
duchu. V Kalifornském centru pro výzkum primátů při Kalifornské
univerzitě v Davisu prováděl John P. Capitanio, pod vedením
bývalého Harlowova studenta W. A. Masona, pokusy s deprivací.
Srovnával při nich sociální chování opic makak rhesus
„vychovaných“ psem a „vychovaných“ plastovým koníčkem. Zjistil,
že „ačkoliv byli jedinci z obou skupin zjevně abnormální, co se týče
jejich sociálních vztahů“, opice vychované psy byly úspěšnější než
ty, které vyrůstaly vedle plastových koníčků.

45
Gene Sackett pokračoval s výzkumy deprivace po svém odjezdu z
Wisconsinu v Centru pro výzkum primátů při Washingtonské uni-
verzitě. Choval opice v úplné izolaci, aby mohl studovat rozdíly v
individuálním, sociálním a exploračním chování. Objevil rozdíly
mezi různými druhy opic, které „přinášejí otázku, zda je syndrom
izolace společný pro celý řád primátů“. Pokud existují rozdíly u takto
blízce příbuzných druhů opic, zobecnění na lidi musí být mnohem
spornější.
Martin Reite z Koloradské univerzity také provedl pokusy s de-
privací u opic rodu makak. Věděl, že Jane Goodallová při svých
pozorováních šimpanzů věnovala pozornost také osiřelým mláďatům
a popsala „hluboké poruchy chování, které se nejčastěji projevovaly
jako smutek nebo deprese“. Ale protože „ve srovnání se studiemi
malých opic bylo o experimentální separaci lidoopů publikováno
poměrně málo informací“, Reite se s kolegy rozhodl zkoumat sedm
šimpanzích mláďat, která byla po narození oddělena od svých matek
a vychována v jeslích. Po sedmi až deseti měsících byla některá
mláďata na pět dní zavřena do izolace. Zavřená mláďata křičela,
klepala se a vrhala se na zdi komory. Reite došel k závěru, že
„izolace u mladých šimpanzů může vyvolat výrazné změny v
chování“, ale poznamenal (ano, hádáte správně), že bude třeba
dalšího výzkumu.
Protože Harlow začal se svými výzkumy deprivace již před třiceti
lety, bylo ve Spojených státech takových pokusů provedeno přes
250. Přes sedm tisíc zvířat muselo projít procedurami, které
vyvolávaly stres, zoufalství, obavy, celkové psychické zpustošení a
smrt. Jak ukazují některé předcházející citace, výzkum se v
současnosti již vyčerpal. Reite experimentoval se šimpanzy, protože
s lidoopy, na rozdíl od malých opic, bylo zatím provedeno jen málo
pokusů. Zřejmě vůbec nepřišli na základní otázku, proč vůbec
provádět pokusy s mateřskou deprivací na zvířatech. Dokonce se ani
nesnažili pokusy ospravedlnit tím, že přinesou výsledky užitečné pro
lidstvo. To, že už byla provedena rozsáhlá pozorování osiřelých
šimpanzů v přírodě, je zřejmě vůbec nezajímalo. Jejich přístup byl
jasný: něco se dělalo se zvířaty jednoho druhu, ale ne jiného, proto to
uděláme s nimi. Tentýž přístup se v psychologii a behavioristických
vědách objevuje znova a znova. Nejlepší na celé věci je ovšem fakt,
že celý výzkum platí daňoví poplatníci - jen na výzkum deprivace se

46
vydává částka přesahující 58 milionů amerických dolarů. V tomto
ohledu, a nejenom v něm, se civilní pokusy na zvířatech tolik neliší
od pokusů vojenských.
Dnešní podoba experimentování na zvířatech na celém světě
odhaluje následky druhové nadřazenosti. Mnohé pokusy způsobují
kruté bolesti, aniž by přinášely sebemenší vyhlídku na užitek pro lidi
nebo jiná zvířata. Takové pokusy ovšem nejsou ojedinělé, jsou jen
součástí velkého průmyslu. Ve Velké Británii, kde platí povinnost
uvádět počet „vědeckých procedur“ provedených na zvířatech,
uvádějí oficiální vládní zdroje, že v roce 1988 jich bylo uskutečněno
tři a půl milionu. Ve Spojených státech zákony tuto povinnost
neukládají. Americký ministr zemědělství vydává podle zákona na
ochranu zvířat zprávu, v níž se uvádí počet zvířat testovaných pouze
v zařízeních zaregistrovaných na ministerstvu zemědělství. Tato
zpráva je v mnohém neúplná. Nezahrnuje totiž krysy, myši, ptáky,
plazy, žáby ani domácí hospodářská zvířata používaná k
experimentálním účelům; nezahrnuje zvířata používaná na středních
školách; a nezahrnuje ani pokusy prováděné zařízeními, která
nepřevážejí zvířata mezi jednotlivými státy federace nebo
nedostávají granty a smlouvy od federální vlády.
V roce 1986 publikoval Úřad Kongresu Spojených států pro
hodnocení technologií zprávu nazvanou „Alternativy používání
zvířat ve výzkumu, testování a vzdělání“. Zaměstnanci Úřadu se
pokusili odhadnout počet zvířat použitých při pokusech ve
Spojených státech a uvedli, že „odhady počtu zvířat použitých v
USA se ročně pohybují mezi 10 až 100 miliony kusů“. Závěr zněl, že
odhady nejsou spolehlivé, ale nejpravděpodobnější číslo bude
„nejméně 17 až 22 milionů“.
Jde ovšem o velmi opatrný odhad. V roce 1966 svědčili před
Kongresem zástupci Asociace chovatelů laboratorních zvířat, kteří
odhadovali, že v roce 1965 bylo použito k experimentálním účelům
kolem 60 milionů myší, krys, morčat, křečků a králíků. V roce 1984
odhadl dr. Andrew Rowan z Tuftsovy univerzity veterinárního lékař-
ství, že každoročně se použije zhruba 71 milionů zvířat. V roce 1985
Rowan své odhady upravil a rozlišil počty zvířat narozených, zís-
kaných a použitých. Výsledkem byl odhad, že se každoročně při
experimentech použije 25 až 35 milionů zvířat. (Toto číslo
nezahrnuje zvířata, která zahynou při přepravě nebo jsou zabita ještě

47
před vlastním experimentem.) Analýza výsledků obchodování
jednoho významného dodavatele zvířat do laboratoří, Chovné
laboratoře Charlese Rivera, ukázala, že jenom tato společnost ročně
přivede na svět 22 milionů laboratorních zvířat.
Zpráva z roku 1988 vydaná ministerstvem zemědělství uvedla 140
471 psů, 42 271 koček, 51 641 primátů, 431 457 morčat, 331 945
křečků, 459 254 králíků a 178 249 „divokých zvířat“: celkem tedy 1
635 288 zvířat použitých při experimentech. Vzpomeňte si ale, že se
tato zpráva neobtěžuje s počítáním krys a myší, a pokrývá nanejvýš
odhadovaných 10 procent celkového počtu použitých zvířat. Uvádí
se, že z přibližně 1,6 milionu pokusných zvířat, která udává
ministerstvo zemědělství, jich přes 90 000 zažilo „neulehčenou
bolest a úzkost“. Opět se jedná o maximálně 10 procent celkového
počtu zvířat, která neulehčenou bolest a úzkost zažila - a pokud
experimentátory zajímá ještě méně, že takovou bolest a úzkost
způsobují krysám a myším, než je tomu u psů, koček a primátů,
poměr by mohl být ještě menší.
Ostatní vyspělé státy také používají velká množství zvířat. Například
v Japonsku byl v roce 1988 publikován velice neúplný průzkum,
podle kterého se zde pokusy prováděly na více než 8 milionech
zvířat.
Jedním ze způsobů, jak pochopit povahu experimentování se zvířaty
jako velkého průmyslového odvětví, je podívat se na komerční
produkty, kterým dává vzniknout, a na to, jak se prodávají. Mezi tyto
„produkty“ patří samozřejmě i samotná zvířata. Viděli jsme, kolik
zvířat přivádí na svět Chovná laboratoř Charlese Rivera. V
časopisech jako Lab Animal (Laboratorní zvíře) jsou otištěny
inzeráty na zvířata, jež se nabízejí, jako by šlo o auta. Pod fotografií
dvou morčat, jednoho normálního a druhého úplně bez srsti, je
napsáno:

Pokud jde o morčata, nyní máte dvě možnosti. Můžete si zvolit

standardní typ se srstí. Nebo můžete vyzkoušet náš nový model roku
1988, holý, bez srsti pro zvýšení rychlosti a efektivity práce.
Naše skvělá morčata bez srsti jsou výsledkem několika let šlechtění.
Mohou být využita k dermatologickým testům na výrobky
podporující růst vlasů, k testování citlivosti kůže, transdermální
terapii, na výzkum ultrafialového záření a na mnohem více!

48
Inzerát z Chovné laboratoře Charlese Rivera v červnovém čísle
Endokrinologie zněl:

„Chcete vidět naši operaci?“

Co se týče operací, dáme vám přesně to, co předepsal lékař.
Hypofysektomie, adrenalektomie, kastrace, tymektomie,
ovariektomie a tyroidektomie. Každý měsíc provádíme tisíce
„endokrinektomií“ na krysách, myších nebo křečcích. Na požádání
přidáme i zvláštní chirurgický výkon (odstranění sleziny,
nefrektomie, cecetomie)... Chcete-li získat tato zvířata po
chirurgickém zásahu, které budou vyhovovat vaším výzkumným
záměrům, volejte (tel. číslo). Naši operátoři jsou vám k dispozici
téměř 24 hodin denně.

Kromě trhu se zvířaty vytvořilo experimentování také trh se spe-

ciálním vybavením. V jednom z nejvýznamnějších britských
vědeckých časopisů, v Nature, je oddíl nazvaný „Novinky na trhu“,
který nedávno informoval čtenáře o novém výzkumném zařízení:

Nejnovější pomůcka pro výzkum zvířat z firmy Columbus

Instruments je vzduchotěsný šlapací mlýn pro zvířata, pomocí
kterého lze měřit spotřebu kyslíku při fyzické aktivitě. Mlýn má
izolované běžecké dráhy s oddělenými elektrickými stimulačními
šoky a lze ho použít až pro čtyři krysy nebo myši najednou...
Základní verze systému za 9 737 liber zahrnuje pásový ovládač
rychlosti a spouštěč šoků s nastavitelným napětím. Plně
automatickou verzi za 13 487 liber lze naprogramovat na nepřetržitý
experiment s přestávkami. Automaticky monitoruje počet šoků, dobu
strávenou během a dobu strávenou na elektrické mřížce.

Firma Columbus Instruments vyrobila i několik dalších důmyslných

zařízení. V Lab Animal inzeruje:

Přístroj na měření křečí od Columbus Instruments umožňuje

objektivní a kvantitativní měření křečí zvířat. Elektrický článek z
plošiny se senzory převádí vertikální komponenty energie křeče na

49
proporcionální elektrické signály... Uživatel musí pozorovat chování
zvířete a aktivovat měřicí přístroj tlačítkem, pokud zaznamená křeč.
Na konci experimentu získá údaje o celkové energii a celkové době
trvání křeče.

Existuje také Úplný katalog laboratorního vybavení. Vydává ho

Harvard Bioscience a obsahuje 140 stran vybavení pro experimenty
na malých zvířatech, vše psané v milém reklamním jazyce. O
průhledných schránkách na králíky se například dovídáme: „Jediné,
co se mele, je jeho nos!“ Někdy je ovšem projeveno i trochu
ohleduplnosti díky kontroverzní povaze tématu: popis přenosné
schrány pro hlodavce říká: „Využijte této nenápadné schránky pro
přepravu vašeho oblíbeného zvířete z jednoho místa na druhé, aniž
byste upoutali pozornost.“ Spolu s obyčejnými klecemi, elektrodami,
chirurgickými nástroji a stříkačkami katalog inzeruje také kužely na
uzavření hlodavců, harvardský systém pro otáčení na provázku,
rukavice odolné proti radiaci, měřicí telemetrické zařízení vhodné k
implantaci, tekutou potravu pro krysy a myši pro alkoholové studie,
přístroj na useknutí hlavy pro malá i velká zvířata a emulgátor na
hlodavce, který „rychle zpracuje zbytky malých zvířat na homogenní
směs“.
Lze předpokládat, že společnosti by se neobtěžovaly vyrábět a in-
zerovat taková zařízení, pokud by neočekávaly odpovídající prodej.
A přístroje se nekupují proto, aby se nepoužívaly.
Mezi desítkami milionů provedených pokusů lze považovat za
přínosné pro důležitý lékařský výzkum jen několik z nich. Obrovská
množství zvířat se používají na univerzitních katedrách lesnictví
nebo psychologie; mnohá další na komerční účely, jako je testování
nových kosmetických výrobků, šamponů, potravinářských barviv a
jiných nepodstatných výrobků. Vše se může odehrávat jenom díky
našim předsudkům, jež nám nedovolují připustit si utrpení bytostí,
které nepatří do našeho vlastního druhu. Obhájci pokusů obyčejně
nepopírají, že zvířata trpí. Nemohou utrpení zvířat popřít, protože
potřebují zdůraznit podobnost mezi lidmi a jinými zvířaty, aby mohli
tvrdit, že pokusy mají význam pro lidské účely. Experimentátoři
například nutí krysy k výběru mezi hladověním a elektrickými šoky,
aby zjistili, jestli se u nich objeví žaludeční vředy (objeví se). Takové

50
pokusy se provádějí proto, že krysí nervový systém se velmi podobá
lidskému, a krysy tedy na elektrické šoky reagují podobně jako lidé.
Nesouhlas s pokusy na zvířatech se ozývá již dlouhou dobu. Zatím
však pokročil jen málo, a to kvůli experimentátorům (podporovaným
komerčními firmami, které profitují dodáváním laboratorních zvířat a
vybavení), protože dokázali přesvědčit zákonodárce a veřejnost, že
nesouhlas přichází od neinformovaných fanatiků, kteří považují
zájmy lidí za méně důležité než zájmy zvířat. Nesouhlasit se
současným stavem ovšem neznamená požadovat okamžité zastavení
všech pokusů na zvířatech. Stačilo by, aby pokusy, jež nemají žádný
přímý a důležitý účel, byly okamžitě zastaveny. Na zbylém poli
výzkumu bychom se měli, kdykoliv to bude možné, pokusit nahradit
experimenty na zvířatech jinými alternativními metodami, které
zvířata nevyžadují.
Abychom pochopili velký význam této zdánlivě malé změny, je třeba
dozvědět se více o pokusech, které se provádějí již celé století.
Potom budeme schopni posoudit tvrzení obránců současného stavu,
že experimenty se provádějí jen pro důležité účely. Proto budou ná-
sledující stránky popisovat některé pokusy na zvířatech. Četba těchto
zpráv rozhodně nebude příjemná; ale cítíme povinnost informovat o
tom, co se děje v naší společnosti, zejména platíme-li prakticky
veškerý výzkum svými daněmi. Pokud jsou zvířata těmito
experimenty nucena procházet, to nejmenší, co můžeme udělat, je
přečíst si tyto záznamy a informovat se o pokusech. To je důvod,
proč jsem se nesnažil vylepšit nebo zjemnit popis některých
procedur, jimiž zvířata procházejí. Zároveň jsem se ani nepokoušel
podat fakta v horším světle, než jaká ve skutečnosti jsou. Následující
informace pocházejí ze záznamů samotných experimentátorů.
Zprávy vyšly v různých vědeckých časopisech, skrze které vědci
komunikují mezi sebou.
Takové zprávy jsou samozřejmě přijatelnější pro ty, kteří pokusy
provádějí, než pro vnějšího pozorovatele. Jsou pro to dvě vysvětlení.
Za prvé, experimentátoři neupozorní na utrpení, které sami způsobí,
pokud to není nutné při předávání výsledků pokusu, což se stává jen
zřídka. O většině utrpení se tedy zprávy nepíší. Také asi nepovažují
za nutné, aby ve svých zprávách uváděli, co se děje, když zapome-
nou vypnout spouštěč elektrických šoků, když zvířata v půli operace
nabudou vědomí kvůli nevhodně podaných anestetikům, nebo pokud

51
nehlídané zvíře přes víkend onemocní a zemře. Druhým důvodem,
proč jsou vědecké časopisy tak oblíbeným zdrojem informací, je sku-
tečnost, že jsou v nich pouze pokusy, které experimentátoři a
redaktoři časopisů považují za důležité. Komise britské vlády zjistila,
že pouze asi čtvrtina pokusů na zvířatech se objeví na stránkách
tisku. Není důvod se domnívat, že ve Spojených státech jsou
publikovány zprávy o větším procentu pokusů; a jelikož je poměr
malých univerzit s méně talentovanými vědci mnohem větší ve
Státech než v Británii, je více než pravděpodobné, že významné
výsledky přináší ještě menší část pokusů.
Proto při četbě následujících stránek mějte na paměti, že záznamy
pocházejí ze zdrojů oblíbených těmi, kdo pokusy provádějí; a pokud
se vám výsledky pokusů nebudou zdát dost důležité, aby vysvětlily
utrpení, které způsobily, vzpomeňte si, že jde jen o malý zlomek
experimentů, jež redaktoři považovali za dostatečně důležité, aby je
bylo možné publikovat. Studie zveřejněné v časopisech vždy nesou
jména vědců, kteří pokusy prováděli. Tato jména jsem neměnil,
protože nevidím důvod, proč bych měl vědce chránit pod rouškou
anonymity. Nemělo by to ovšem znamenat, že jde o zvlášť zlé nebo
kruté lidi. Dělají to, co se naučili a co dělají tisíce jejich kolegů.
Pokusy nemají demonstrovat sadismus jednotlivých vědců, ale
institucionalizovanou mentalitu druhové nadřazenosti, jež jim
umožňuje provádět tyto pokusy bez ohledu na zájmy
experimentálních zvířat.

Jedny z nejbolestivějších experimentů se provádějí na poli psycho-

logie. Množství zvířat, na nichž se pokusy v psychologických
laboratořích provádějí, si možná snáze představíte pomocí čísel. V
roce 1986 financoval Národní institut psychického zdraví (NIPZ)
350 pokusů na zvířatech. NIPZ je pouze jedním zdrojem federálního
systému financování psychologických experimentů. Agentura utratila
přes 11 milionů dolarů za pokusy, při kterých se prováděla přímá
manipulace s mozkem, přes 5 milionů dolarů za výzkum účinků léků
na chování, téměř 3 miliony za pokusy s učením a pamětí a přes 2
miliony za pokusy se spánkovou deprivací, stresem, strachem a
úzkostí. Za rok tato vládní agentura utratila za pokusy na zvířatech
více než 30 milionů dolarů.

52
Jedním z nejobvyklejších typů pokusů na poli psychologie je
aplikace elektrických šoků na zvířata. Děje se s cílem zjistit, jak
zvířata reagují na různé formy trestu nebo pro výcvik zvířat k
různým úkolům. V prvním vydání této knihy jsem popisoval pokusy
prováděné na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy
experimentátoři dávali zvířatům elektrické šoky. Zde je z tohoto
období jeden příklad:

O. S. Ray a R. J. Barrett, kteří pracovali na jednotce psychologického

výzkumu v Nemocnici správy veteránů v Pittsburghu, pustili
elektrické šoky do končetin 1 042 myší. Potom způsobili křeče
pouštěním silnějších šoků skrz elektrody ve tvaru poháru přímo do
oka nebo sponami přichycenými k uším zvířat. Ve zprávě uvedli, že
naneštěstí některé z myší, které „úspěšně splnily první výcvikový
den, byly nalezeny nemocné nebo mrtvé před dnem druhým“.
Nyní, po dvaceti letech, kdy píšu druhé vydání této knihy, si vědci
stále vymýšlejí nicotné nové variace, které by mohly na zvířatech
vyzkoušet. W. A. Hillex a M. R. Denny z Kalifornské univerzity v
San Diegu dali krysy do bludiště a dávali jim elektrické šoky, pokud
po špatné volbě při předchozím pokusu do tří vteřin nevybraly
správnou cestu. Zjistili, že „výsledky jasně připomínají předchozí
práci na fixaci a regresi u krys, kdy zvířata dostávala šoky v bludišti
ve tvaru T těsně před místem rozdvojení...“ (Jinými slovy šoky v
místě volby cesty, spíše než před ním - inovace tohoto experimentu -
nepřinesly nic nového.) Vědci potom citují práce z roku 1933, 1935 a
tak dále až do roku 1985.
Následující experiment se pouze pokouší ukázat, že výsledky, které
se zjistily u lidí, platí i u myší. Curt Spanis a Larry Squire z
Kalifornské univerzity v San Diegu v jednom pokusu využili dvou
typů šoků, aby zjistili, jak „elektrokonvulzivní šok“ ovlivňuje paměť
u myší. Myši byly umístěny do osvětleného oddělení komory, jejíž
druhá část byla tmavá. Pokud myš přešla do tmavé části, dostala do
nohou elektrický šok. Po „výcviku“ myš dostávala
„elektrokonvulzivní šoky... čtyřikrát po hodinových intervalech... (a)
záchvat se objevil pokaždé“. Elektrokonvulzivní šoky způsobily
retrográdní amnézii, která trvala nejméně dvacet osm dnů. Závěr
Spanise a Squirea zněl, že se tak stalo proto, že myši si
nepamatovaly, že se mají vyhýbat tmavé části, a proto dostávaly

53
elektrické šoky. Všimli si, že jejich zjištění bylo „ve shodě“ s nálezy,
kterých Squire dosáhl již při výzkumu s psychiatrickými pacienty.
Uznali, že výsledky experimentu „nemohou výrazně podpořit nebo
zavrhnout“ představy o ztrátě paměti kvůli „vysoké variabilitě
výsledků u různých skupin“. Ale přesto tvrdí, že „toto zjištění
rozšiřuje podobnost mezi experimentální amnézií u laboratorních
zvířat a amnézii u lidí“.
Při podobném pokusu J. Patel a B. Migler, kteří pracovali na ICI
Americas, a.s., ve Wilmingtonu ve státě Delaware, cvičili opice. Aby
opice získaly tabletu s potravou, musely nejprve zmáčknout páčku.
Potom jim experimentátoři připevnili kolem krku kovové obojky,
jimiž opice dostávaly elektrický šok pokaždé, když obdržely tabletu s
jídlem. Šokům mohly zabránit jedině tak, že čekaly tři hodiny, než se
opět pokusily získat potravu. Trvalo osm týdnů, šest hodin denně,
než se opice naučily vyhnout se šokům. Celý výcvik měl vytvořit
„konfliktní“ situaci. Opicím potom byly aplikovány různé léky, aby
se zjistilo, zda si po požití určitých látek přivodí více elektrických
šoků. Vědci uvedli, že tyto testy upravili i pro krysy a že budou
„vhodné pro objevení nových antistresových léků“.
Experimenty s podmiňováním se provádějí už přes osmdesát pět let.
Zpráva zpracovaná newyorskou skupinou Spojené úsilí za zvířata
našla 1 425 prací na „klasické podmiňovací experimenty“ na
zvířatech. Jak je většina těchto pokusů zbytečná, je nelítostně
odhaleno v práci, kterou vydala skupina vědců s Wisconsinské
univerzity. Susan Minekaová a její kolegové podrobili 140 krys
dvěma typům elektrických šoků. Prvnímu se mohly krysy určitým
způsobem chování vyhnout, druhému nikoli. Experimentátoři poté
porovnávali míru vyvolaného strachu. Zde je uvedené odůvodnění
jejich práce:

Za posledních patnáct let bylo provedeno obrovské množství

výzkumů směřujících k pochopení diferenciálního chování a
psychologických účinků, které pramení z vystavení
kontrolovatelným versus nekontrolovatelným nepříjemným
prožitkům. Obecný závěr zní, že vystavení nekontrolovatelným
nepříjemným prožitkům je pro organismus podstatně nepříjemnější
než vystavení kontrolovatelným nepříjemným prožitkům.

54
Poté, co vědci podrobili krysy elektrickým šokům různé intenzity - s
možností uniknout či ne - nebyli schopni určit, podle jakého
mechanismu by měli postupovat při hodnocení výsledků. I přesto
prohlásili, že se domnívají, že jejich výsledky jsou důležité, neboť
„vznášejí otázku o platnosti závěrů stovek pokusů, které byly
provedeny za zhruba patnáct let“.
Jinými slovy, patnáct let vystavování zvířat elektrickým šokům
nemuselo přinést platné výsledky. Ale v podivném světě
psychologických pokusů na zvířatech může tento závěr sloužit jako
ospravedlnění dalších pokusů s elektrickými šoky, kterým se nelze
vyhnout, na dalších zvířatech, aby bylo možno konečně získat
„platné“ výsledky - a nezapomeňte, že tyto výsledky budou platit
pouze pro uvězněná zvířata podrobená elektrickým šokům, kterým se
nelze vyhnout.
Stejně smutný příběh o marnosti platí i u pokusů, jež byly navrženy
tak, aby vyvolaly stav, který se nazývá „naučená bezmocnost“ -
údajně model deprese u lidí. V roce 1953 vědci z Harvardu, R.
Solomon, L. Kamin a L. Wynne, umístili čtyřicet psů do takzvaných
kyvadlových komor rozdělených přepážkou na dvě části. Přepážka
byla nejprve nastavena na výšku psa v kohoutku. Pes dostával do
tlapek stovky silných šoků z elektrického roštu v podlaze. Ze začátku
jim mohl uniknout tak, že skočil přes přepážku do druhé poloviny
komory. Jednou se vědci pokusili „odradit“ psa od přeskoků tím, že
ho donutili stokrát doskočit na rošt ve vedlejším oddělení, který byl
ovšem rovněž pod proudem. Prohlásili, že když pes vyskočil, „v
očekávání šoku silně vyštěkl, což se opakovalo při dopadu na
zapnutý elektrický rošt“. Poté zablokovali cestu mezi oběma
odděleními tabulkou skla a znovu psa vyzkoušeli. Pes vyskakoval a
„narážel hlavou do skla“. U psů se začaly objevovat symptomy jako
defekace, pomočování, štěkání a vytí, třes, útoky na přístroj a tak
dále; ale psi, kteří nemohli uniknout, přestali po deseti až dvanácti
dnech pokusu klást odpor. Vědci uvedli, že tím na ně psi „udělali
dojem“, a učinili závěr, že skleněná bariéra a šoky do končetin se
ukázaly jako „velmi efektivní“ prostředek na omezení skákání u psů.
Tato studie ukázala, že je možné vyvolat stav bezmoci a zoufalství
opakovanými elektrickými šoky, kterým se zvíře nemůže vyhnout.
Studie o „naučené bezmocnosti“ byly v šedesátých letech dále vylep-
šovány. Jedním z významných experimentátorů byl Martin Seligman

55
z Pennsylvánské univerzity. Dával psům přes elektrické rošty v
podlaze tak silné a dlouhotrvající šoky, že se psi přestali pokoušet o
únik a „naučili se“ bezmoci. V jedné studii, kterou napsal se svými
kolegy Stevenem Maierem a Jamesem Geerem, Seligman popisuje
svou práci následovně:

Jestliže normální necvičený pes projde tréninkem v kyvadlové

komoře, projeví se u něj následující chování: při zapnutí elektrického
proudu začne pes pobíhat sem a tam, kálí, pomočuje se a vyje, než se
mu podaří vyškrábat se přes přepážku a uniknout tak šoku. Při
každém dalším spuštění pes překoná přepážku ještě rychleji, až se
nakonec naučí elektrickému šoku vyhnout.

Seligman pozměnil tento model chování tím, že psy uvázal do

postroje a dával jim šoky, před kterými neměli možnost uniknout.
Když psy poté umístil do původní komory, v níž se mohli šoku
vyhnout, zjistil, že

takový pes nejprve reaguje na šok stejně jako pes, který ještě
pokusem neprošel. Dramatický kontrast se však objevil, když na
rozdíl od necvičeného psa brzo přestal pobíhat a uklidnil se, dokud
šok neustal. Pes se nesnaží přeskočit překážku a vyhnout se tak šoku.
Spíše jako by se „vzdal“ a pasivně šok „přijme“. Ani při dalších
pokusech se pes nepokouší o únik a musí tedy pokaždé vydržet 50
vteřin silného pulzního šoku... Pes, který byl vystaven
nekontrolovatelnému šoku..., se ani později nemusí pokusit vyhnout
se mu či uniknout.

V osmdesátých letech psychologové v těchto pokusech s „naučenou

bezmocností“ pokračovali. Na Templově univerzitě ve Filadelfii
Philip Bersh se třemi dalšími vědci cvičil krysy, aby je naučil poznat,
že rozsvítí-li se světlo, do pěti vteřin dostanou elektrický šok.
Jakmile toto varování pochopili, mohli se vyhnout šoku přechodem
do bezpečného oddělení. Když se krysy tomuto únikovému chování
naučili, experimentátoři odstranili bezpečné oddělení a vystavovali
krysy dlouhodobému nekontrolovatelnému šoku. Jak lze

56
předpokládat, zjistili, že i když krysám později únik umožnili,
nedokázaly se únikovému chování znovu rychle naučit.
Bersh s kolegy také podrobili 372 krys testům s velice nepříjemnými
šoky, aby vyzkoušeli, jaký je vztah mezi podmíněným reflexem a
naučenou bezmocností. Závěr zněl, že „důsledky těchto zjištění na
teorii o naučené bezmocnosti nejsou úplně jasné“ a že „zbývá velké
množství otázek“.
Na Tennesseeské univerzitě G. Brown, P. Smith a R. Peters přes
velké potíže vyrobili kyvadlovou komoru zvlášť upravenou pro
akvarijní rybičky, patrně se chtěli přesvědčit, jestli Seligmanova
teorie platí i ve vodě. Každou ze čtyřiceti pěti rybiček podrobili
šedesáti pěti šokům a zjistili, že „údaje vyplývající z této studie příliš
nepodporují Seligmanovu hypotézu, že bezmocnost je naučená“.
Tyto experimenty způsobily velkému množství zvířat silné a dlou-
hodobé bolesti. Nejprve se prováděly kvůli potvrzení teorie, potom
pro její vyvrácení a nakonec pro podporu upravené verze teorie
původní. Steven Maier, který byl se Seligmanem a Geerem
spoluautorem předcházející citované zprávy o vyvolání naučené
bezmocnosti u psů, vybudoval svou kariéru na tom, že tuto teorii
uchránil před zapomněním. V nedávné recenzi se však Maier vyjádřil
o validitě „zvířecího modelu“ deprese takto:

Lze namítnout, že v otázce povahy, neurobiologie, vyvolání a

prevence či léčby deprese nepanuje dostatečná shoda na to, aby bylo
toto porovnání smysluplné... Je tedy patrně nepravděpodobné, že se
naučená bezmocnost stane modelem pro depresi v obecném smyslu.

Ačkoliv se Maier snaží z tohoto zdrcujícího závěru zachránit, co se

dá, tvrzením, že naučená bezmocnost nemusí vytvářet model pro
depresi, ale spíše pro „stres a vyrovnání se se stresovou situací“,
efektivně připustil, že více než třicet let experimentování na
zvířatech bylo ztrátou času a obrovských částek z peněz daňových
poplatníků, nemluvě o neuvěřitelně krutých bolestech, které
způsobilo.
V prvním vydání této knihy jsem popisoval experiment P. Badioua a
jeho dvou kolegů z univerzity Bowling Green v Ohiu, zveřejněný v
roce 1973. Bylo při něm testováno deset krys. V šestihodinových

57
blocích dostávaly „po celou dobu nevyhnutelné a neovladatelné“
elektrické šoky. Krysy mohly v testovací komoře pouze stisknout
jednu ze dvou páček a poté byly před přicházejícím šokem varovány.
Vědci došli k závěru, že krysy dávaly přednost šokům s varováním.
V roce 1984 byl proveden tentýž experiment. Někdo totiž navrhl, že
předchozí pokus mohl být „metodologicky chybný“, a tak P. Badia,
tentokrát s B. Abbottem z Indianské univerzity, umístili deset krys do
elektrických komor a podrobili je opět šokům v šestihodinových
blocích. Šest krys dostávalo neovladatelné šoky v jednominutových
intervalech, některé s varováním. Mohly zmáčknout jednu ze dvou
páček a dostaly buď šok s varováním, nebo bez něj. Zbylé krysy byly
použity při obměně tohoto pokusu, dostávaly šoky ve dvou nebo
čtyřminutových intervalech. Experimentátoři opět zjistili, že krysy
dávaly přednost šokům s varováním, i když varování znamenalo více
šoků.
Elektrické šoky se u zvířat používají také na vyvolání agresivního
chování. V jedné studii z Iowské univerzity Richard Viken a John
Knutson rozdělili 160 krys do skupin a „cvičili“ je v nerezových
klecích s elektrickou podlahou. Dvojice krys dostávaly šoky, dokud
se nenaučily zaútočit jedna na druhou nebo se pokousat. Trvalo v
průměru asi třicet lekcí, než se krysy naučily útočit hned po prvním
šoku. Vědci potom dali trénované krysy do klecí s krysami netréno-
vanými a zaznamenávali jejich chování. Další den byly všechny
krysy zabity, oholeny a ohledány kvůli poranění. Dospělo se k
závěru, že „výsledky nebyly pro pochopení útočné nebo obranné
povahy reakce na elektrický šok užitečné“.
Na Kenyon College v Ohiu J. Williams a D. Leirle provedli sérii tří
experimentů umožňujících studium účinků ovládání stresu na
obranné chování. První pokus byl založen na předpokladu, že
nekontrolovatelný šok vyvolává strach. Šestnáct krys bylo umístěno
do trubek z plexiskla, v nichž dostávalo nekontrolovatelné šoky do
ocasů. Potom byly jako vetřelci umístěny do kolonie krys se stabilní
sociální hierarchií a jejich interakce s ostatními jedinci byly zazna-
menány. V druhém pokusu byly vycvičeny dvacet čtyři krysy tak,
aby elektrické šoky dokázaly ovládat. Ve třetím pokusu byly třicet
dvě krysy vystaveny nekontrolovatelným i kontrolovatelným šokům.
Závěr experimentu zněl takto:

58
Ačkoliv tato zjištění a teoretické formulace zdůrazňují vzájemný
vztah mezi kontrolovatelností šoků, předvídatelností ukončení šoku,
podmíněně vyvolaným stresem, strachem a obranným chováním, je
nutný další výzkum na určení přesné povahy těchto komplexních
vztahů.

Tato zpráva, publikovaná v roce 1986, citovala předchozí expe-

rimentální práci na tomto poli zpětně až do roku 1948.
Na Kansaské univerzitě je oddělení nazvané Úřad pro výzkum dětí,
který elektrické šoky aplikoval na bezpočtu zvířat. V jednom
experimentu byli shetlandští ponyové deprivováni nedostatkem
vody. Když dostali žízeň, byli jim poskytnuty nádoby s vodou, do
nichž vědci mohli pouštět elektrický proud. Z obou stran jejich hlav
byly umístěny reproduktory. Zazněl-li zvuk z levého reproduktoru,
do nádoby byl puštěn proud - jestliže kůň zrovna pil, dostal
elektrický šok. Naučili se přestat pít, pokud slyšeli zvuk z levého
reproduktoru, ale nepřestali, když se ozval z pravého. Potom se
reproduktory posunovaly blíže k sobě, dokud ponyové nebyli
schopni rozlišit, ze kterého se hluk ozývá, a vyhnout se tak šoku.
Vědci poukázali na to, že podobné pokusy byly provedeny na
krysách, ježcích, psech, kočkách, opicích, vačicích, tuleních,
delfínech a slonech, a došli k závěru, že ponyové mají v porovnání s
ostatními zvířaty velké obtíže při rozlišení směru přicházejícího
zvuku.
Není snadné zjistit, jak tento výzkum prospěje dětem. Nejhorší na
shora uvedených příkladech výzkumu je fakt, že i přes utrpení,
kterým jsou zvířata nucena projít, jsou získané výsledky (a to i podle
tvrzení samotných vědců) triviální, předem jasné nebo nesmyslné.
Závěry výše citovaných experimentů dost zřejmě ukazují, že
experimentální psychologie se nám složitě snaží říci něco, co po
celou dobu víme a na co jsme jen s trochou úsilí mohli přijít méně
bolestivým způsobem - navíc byly tyto pokusy údajně významnější
než ty, kterým se nedostalo publikace v odborném tisku.

Zabývali jsme se jen velmi malou částí psychologických pokusů,

které využívají elektrických šoků. Podle zprávy z Úřadů pro
hodnocení technologií průzkum 608 článků, které se objevily v
letech 1979 až 1983 v časopisech Americké psychologické asociace,

59
které běžně publikují výsledky výzkumu na zvířatech, zjistil, že 10
procent studií využívá elektrických šoků.

Také mnohé jiné časopisy, které nemají nic společného s Americkou

psychologickou asociací, publikují zprávy z výzkumu zvířat, při
nichž se používaly elektrické šoky; a nesmíme zapomenout ani na
experimenty nepublikované. A to se jedná jen o jeden typ bo-
lestivých a nepříjemných pokusů prováděných se zvířaty na poli
psychologie. Už jsme se zabývali studiemi mateřské deprivace; ale
dalo by se napsat několik knih pouhým stručným popisem dalšího
psychologického experimentování, které se týká například abnormál-
ního chování, zvířecích modelů schizofrenie, zvířecích pohybů, péče
o tělesnou schránku, poznávacích schopností, komunikace, vztahů
predátor-oběť, motivace a emocí, počitků a vnímání, spánku, potravy
nebo deprivace z nedostatku vody. A to jsou jen některé z desítek
tisíců pokusů, které jsou ročně provedeny v psychologii, ale měly by
stačit na to, aby ukázaly, že mnohé pokusy, které se stále provádějí,
způsobují zvířatům obrovské bolesti a nenabízejí žádnou naději na
přínos nějaké významné nebo životně důležité znalosti. Bohužel se
zvířata pro psychology a jiné experimentátory stala pouhými nástroji.
Laboratoř může uvažovat o ceně těchto „nástrojů“, vůči nim však
panuje jistá lhostejnost nejenom při provádění pokusů, ale i v jazyku
výzkumných zpráv. Zamyslete se například nad zmínkou, kterou
Harlow a Suomi napsali o svém „znásilňovacím držáku“, a nad
legračním tónem, kterým popisují „oblíbené triky“ opičích samic,
které se díky jejich držáku narodily.
Lhostejnost je snadnější, když se používá technického žargonu, který
zakrývá opravdovou podstatu toho, co se odehrává. Psychologové
vymysleli, pod vlivem behavioristické doktríny, která říká, že se má
mluvit jen o tom, co lze pozorovat, celou řadu termínů, které hovoří
o bolesti, aniž by si toho byl kdo vědom. Alice Heimová, jedna z
mála psychologů, kteří se nahlas vyslovili proti nesmyslným
pokusům svých kolegů na zvířatech, je popisuje takto:

Výzkum „chování zvírat“ se vždy popisuje vědeckou, čistě znějící

terminologií, která umožňuje, aby výuka normálních, nesadistických,
začínajících studentů psychologie pokračovala, aniž by vzbudila
jakékoliv obavy. Tak například za technikou „odvykání“ se ve

60
skutečnosti skrývá mučení žízní, týrání hladem nebo elektrickými
šoky; „částečná odměna“ je výraz pro vyvolání frustrace tím, že
experimentátor splní očekávání zvířete, které u něj vyvolal
předchozím výcvikem, pouze příležitostně; „negativní podnět“ je
termín pro vystavení zvířete podnětu, kterému by se zvíře za každou
cenu vyhnulo. Termín „vyhnutí se“ je v pořádku, protože jde pouze o
pozorovatelnou aktivitu. Ale termíny „bolestivý“ podnět nebo podnět
„nahánějící strach“ už tolik v pořádku nejsou, protože jsou
antropomorfické, tzn. vyvolávají představu, že zvířata mají pocity - a
tyto pocity se mohou podobat pocitům lidským. To ovšem není
přijatelné, protože je to nebehavioristické a nevědecké (a také proto,
že by to mohlo odradit mladší a méně otrlé vědce od jistých
důmyslných experimentů. Mohli by popustit uzdu své fantazie.) Pro
experimentálního psychologa pohybujícího se na poli „zvířecího
chování“ je totiž nejtěžším hříchem právě antropomorfismus. Ovšem
kdyby současně nevěřil v analogii mezi člověkem a nižšími
živočišnými druhy, asi by svou práci jen těžko ospravedlnil.

Tímto žargonem, o kterém mluví Heimová, se píší zprávy z pokusů,

které jsem citoval. Všimněte si, že když chce Seligman říct, že objekt
jeho experimentu se „vzdal“ pokusů o únik před elektrickými šoky,
musí použít uvozovky, jako by chtěl dokázat, že nechce přisoudit
psovi nějaké myšlenkové procesy. Přesto logické důsledky této
„vědecké metody“ ukazují, že experimenty na zvířatech nás o lidech
nemohou naučit nic. Může se to zdát neuvěřitelné, ale někteří psy-
chologové se natolik snaží vyhnout antropomorfismu, že přijali tento
závěr. Takový příklad lze demonstrovat následujícím
autobiografickým prohlášením, které se objevilo v časopise New
Scientist:

Před patnácti lety jsem si podal přihlášku ke studiu psychologie.

Psycholog s chladným pohledem, který se mnou dělal ústní pohovor,
se mě podrobně vyptával na mou motivaci ke studiu a také mi položil
otázku, co je, podle mého názoru, psychologie a jaké jsou její
základní problémy? Byl jsem tenkrát ještě naivní hlupáček, a proto
jsem odpověděl, že jde o studium mysli a že základní látkou jsou
lidé. Zjevně ho potěšilo, že mě může tak rychle shodit, když pronesl,

61
že psychologové se o mysl nezajímají a že zlatým středem pozornosti
jsou krysy, nikoliv lidé, načež mi důrazně doporučil, abych to šel
zkusit o dveře dál, na katedru filozofie.

Dnes už by se asi tolik psychologů nechlubilo tím, že jejich práce

nemá s lidskou myslí co do činění. Nicméně mnohé z pokusů, které
se provádějí s krysami, lze vysvětlit jen tak, že experimentátoři se
opravdu zajímají jen o chování krys jako takové, aniž by se chtěli
cokoliv dozvědět o lidech. V tom případě se ale ptám, jak chtějí
ospravedlnit všechno utrpení, které způsobují? Určitě to nedělají pro
dobro krys.
Základní dilema vědců se tedy obzvlášť pronikavě projevuje v psy-
chologii: buď zvířata nejsou jako my, a nemá tedy smysl na nich
provádět pokusy; nebo zvířata jsou jako my, a neměli bychom na
nich tedy dělat pokusy, které by byly naprosto nepřijatelné, pokud by
jimi měl projít jeden z nás.

Další významnou oblastí pokusů je zkoušení jedů na milionech zvířat

každý rok. I toto se často odehrává z naprosto triviálních důvodů. V
roce 1988 bylo v Británii provedeno 588 997 vědeckých procedur,
kdy byly na zvířatech testovány léky a jiné látky; z nich 281 358
nesouviselo s léčebnými nebo veterinárními výrobky. Ve Spojených
státech nejsou přesné údaje k dispozici, ale je-li poměr podobný jako
v Británii, na testování budou použity nejméně tři miliony zvířat. Ve
skutečnosti bude toto číslo ještě dva až třikrát vyšší, protože ve
Spojených státech je tento výzkum rozsáhlý a Úřad pro potraviny a
léčiva vyžaduje před povolením nových látek pro trh náročné testy.
U výrobků, které mohou zachránit lidský život, je takové testování
ospravedlnitelné, ale tytéž testy se provádějí s kosmetickými
výrobky, potravinovými barvivy nebo s leštidly na podlahu. Mají
tisíce zvířat trpět za to, aby se na trh dostala nová rtěnka nebo vosk
na parkety? Není už tak těchto výrobků příliš? Kdo má z jejich
uvedení na trh prospěch, kromě výrobců, kteří očekávají zisk?
Ve skutečnosti i když jsou testy prováděny na léčebných výrobcích,
pravděpodobně se nestane nic, co by zlepšilo naše zdraví. Vědci z
britského ministerstva zdravotnictví a sociálního zabezpečení

62
provedli průzkum léků prodávaných v Británii v letech 1971 až
1981. U nových léků zjistili, že

se objevily v terapeutických oblastech, které již měly velký nadbytek

předepisovaných léků... u stavů běžných, většinou chronických a
objevujících se zejména v bohaté západní společnosti. Inovace tedy
směřují spíše ke komerčnímu zisku než k terapeutickým potřebám.

Abychom mohli docenit všechno, co se odehrává při uvedení nových

výrobků na trh, měli bychom se seznámit se standardními metodami
testování. Pro určení, nakolik jsou určité látky jedovaté, provádějí se
testy „akutní orální toxicity“. Tyto testy, vyvinuté ve dvacátých
letech, nutí zvířata trávit různé látky, včetně nepoživatelných
produktů, jako je rtěnka nebo papír. Zvířata často tyto látky nechtějí
pozřít, pokud se přimíchají do jejich potravy, proto je musí vědci
krmit násilně nebo pomocí hadičky v jícnu. Běžné testy se provádějí
dva týdny, ale některé mohou trvat až půl roku - pokud zvířata tak
dlouho vydrží. Během této doby vykazují klasické symptomy otravy,
včetně zvracení, průjmu, paralýzy, křečí a vnitřního krvácení.
Nejznámější test na toxicitu je LD50. LD50 znamená „lethal dose 50
percent“ (50 procent smrtelné dávky): množství látky, která zabije
polovinu zvířat studie. Aby se zjistilo, jak je tato dávka vysoká,
otráví se výběrové skupiny zvířat. Než se dosáhne bodu, kdy jich
polovina zemře, běžně jsou velmi nemocná a vystresovaná. I u
celkem neškodných látek se test LD50 stále považuje za vhodný
postup pro určení koncentrace, která polovinu zvířat zabije; proto
musí být zvířatům podávána obrovská množství látky, kdy smrt
může být způsobena pouze velkým objemem nebo hustotou. To
ovšem nijak neovlivní okolnosti, za jakých budou daný výrobek
používat lidé. Jelikož jediným smyslem těchto experimentů je změřit,
kolik látky zabije polovinu zvířat, umírající zvířata nejsou z pokusu
odebrána a utracena ze strachu, že výsledky budou nepřesné.
Americký Úřad pro hodnocení technologií odhadl, že se ročně v
USA používá „několik milionů“ zvířat na toxikologické testování.
Pro testy LD50 nejsou dostupné podrobnější odhady.
Kosmetické a podobné látky se testují v očích zvířat. Draizeovy testy
na dráždivost očí se poprvé objevily ve čtyřicátých letech, kdy J. H.
Draize, zaměstnanec Úřadu pro potraviny a léčiva, vyvinul stupnici,

63
pomocí které měřil, jak je látka dráždivá, je-li aplikována do očí
králíků. Zvířata jsou většinou umístěna do úchytných zařízení, ze
kterých vyčnívá pouze jejich hlava. To jim zabraňuje škrabat nebo
mnout si oči. Testovaná látka (jakou je bělidlo, šampon nebo
inkoust) se potom aplikuje do jednoho oka u každého králíka. Při této
metodě se odtáhne spodní víčko oka a látka se vloží do takto
vytvořené kapsy. Oko se potom udržuje zavřené. Někdy se aplikace
opakuje. Králíci jsou každý den pozorováni, sleduje se otok oka,
vznik vředů, infekce a krvácení. Studie může trvat až tři týdny. Jeden
vědec zaměstnaný u velké chemičky popsal nejhorší reakci takto:

Úplná ztráta zraku způsobená vnitřním poškozením rohovky nebo

jiných vnitřních struktur. Zvíře má oko stále pevně zavřené. Někdy
piští, snaží se poškrabat, skáče nebo se pokouší utéct.

V úchytném zařízení se ale samozřejmě nemůže poškrabat nebo

uniknout (viz fotografie str. 171-3 tištěné verze).

64
3. Při testování dráždivosti pracího prášku se pasta s práškem aplikuje přímo do očí
králíků, které jsou potom zalepeny a vystaveny působení pasty. Znehybnění králíci
jsou umístěni v policích (v pozadí) na několik hodin. Protože králíci nedokáží slzet a
vypláchnout pastu z očí, účinek podráždění je mnohem silnější než u lidí.
(Foto z archivu UPI/Bettmann)

65
4. Fotografie ukazují účinky dráždidel v očích králíků, které jsou součástí
Draizeových testů. Objevily se ve zprávě americké Komise pro bezpečnost výrobků
nazvané Ilustrovaný průvodce postupujícím podrážděním očí způsobeným nebez-
pečnými látkami. Podle úvodu k této publikaci je účelem „pomoci personálu v
zácviku... a přispět tak k jednotnější interpretaci výsledků testů o účincích látky
získaných v souladu s oficiálními metodami“. Jinými slovy se očekává, že
laboratorní personál bude dávat králíkům do očí potenciálně dráždivé látky, počká
několik hodin až sedm dnů a potom posoudí podráždění podle vzhledu králičích očí
na fotografiích.

66
5. Tato myš je jednou ze skupiny procházející testem LD50. Myš bude násilně
krmena látkou, která se má testovat (například potravinářským barvivem nebo
syntetickým ochucovadlem), než bude 50 procent skupiny otráveno k smrti.

67
Některé látky mohou způsobit tak těžké poškození, že u oka zmizí
všechny charakteristické znaky - duhovka, zornice a rohovka začnou
vypadat jako jeden velký zánět. Experimentátoři nemusí používat
anestetika, ale někdy při aplikaci látky oko trochu znecitliví lokálním
anestetikem, pokud to ovšem neovlivní výsledky testu. To ale nijak
neuleví bolesti, která se může objevit jako následek dvoutýdenního
působení čističe na trouby. Údaje z ministerstva zemědělství ukazují,
že v roce 1983 použily toxikologické laboratoře 55 785 králíků,
chemičky dalších 22 034. Lze předpokládat, že mnoho z nich prošlo
Draizeovými testy, i když žádná konkrétní čísla neexistují.
Zvířata jsou vystavena také testům, jež mají určit toxicitu některých
látek. Při inhalačních studiích jsou zvířata zavřena v utěsněných
komorách a přinucena vdechovat spreje, plyny a výpary. Při dermál-
ních studiích toxicity se králíkům oholí srst, aby mohla být testovaná
látka aplikována přímo na kůži. Zvířata jsou uvázaná v popruzích,
aby si nemohla poškrabat podrážděnou pokožku. Kůže může krvácet,
tvoří se na ní puchýře a odlupuje se. Při ponořovacích studiích, kdy
jsou zvířata umístěna do nádrží s naředěnou látkou, se někdy zvíře
utopí dřív, než se dosáhne nějakých výsledků. Při injekčních studiích
se látka vpravuje přímo do těla zvířete, a to pod kůži, do svalu nebo
přímo do orgánu.
Toto jsou standardní procedury. Nyní uvedu dva konkrétní příklady
postupu:
V Anglii provedl Huntingdonský výzkumný institut spolu s obří
korporací ICI experimenty, při kterých bylo čtyřicet opic otráveno
herbicidem Paraquat. Opice těžce onemocněly, zvracely, obtížně dý-
chaly a trpěly hypotermií. Umíraly pomalu několik dní. To, že otrava
Paraquatem způsobuje u lidí pomalou a bolestivou smrt, už bylo
známo předtím.
Tuto kapitolu jsme začali některými vojenskými pokusy. A zde
uvádím další vojenský pokus, při němž se prováděly testy LD50.
Experimentátoři z Vojenského lékařského výzkumného institutu
infekčních chorob otrávili krysy látkou T-2. Jde o jed, který má,
podle ministerstva zahraničních věcí, „další výhody v možnosti
použití jako bojové látky, jež způsobuje zvláštní a strašlivé
symptomy“ jako například „těžké krvácení“, puchýře a zvracení,
takže lidé i zvířata mohou být zabiti „hrůzným způsobem“. T-2 bylo
podáváno intramuskulárně, intravenózně, subkutánně,

68
interperitoneálně - tzn. injekční stříkačkou do svalu, do žíly, pod kůži
a do břišní stěny - a nosem a ústy nebo na kůži. Všech osm testů
mělo určit hodnoty pro LD50. Smrt většinou nastala po devíti až
osmnácti hodinách po podání, ale u krys, kterým se látka aplikovala
na kůži, smrt nastala v průměru až za šest dnů. Před smrtí zvířata
nemohla chodit nebo jíst, odumírala jim kůže a vnitřnosti, byla
neklidná a trpěla průjmy. Závěr pokusu zněl, že nálezy byly „celkem
porovnatelné s dříve publikovanými studiemi o subakutním a
chronickém působení T-2“.
Jak ukazuje tento příklad, netestují se jenom výrobky určené pro
lidskou spotřebu. Zvířata jsou krmena nebo jsou jim aplikovány do
očí chemické bojové látky, pesticidy a mnohé druhy výrobků
průmyslových nebo určených pro domácnosti. Příručka Klinická
toxikologie komerčních výrobků poskytuje údaje, většinou z pokusů
na zvířatech, o míře jedovatosti stovek komerčních výrobků.
Obsahuje výrobky jako insekticidy, nemrznoucí a brzdové kapaliny,
bělidla, spreje s umělým sněhem, kostelní svíčky, čističe na trouby,
deodoranty, parfémy, pěnové koupele, depilační výrobky, oční
make-up, prostředky na uhašení ohně, inkousty, opalovací krémy,
laky na nehty, řasenky, laky na vlasy, barvy nebo oleje na šicí stroje.
Mnoho vědců a lékařů tyto testy kritizovalo a poukazovalo na to, že
výsledky nelze aplikovat na lidi. Dr. Christopher Smith, lékař z Long
Beach v Kalifornii, řekl:

Výsledky těchto testů nelze použít k odhadnutí toxicity nebo k terapii

lidí. Jako pohotovostní lékař s více než 17 lety praxe v léčbě
náhodných otrav a působení jedů nevím o jediném pohotovostním
lékaři, který by kdy použil údaje z Draizeových testů při léčbě
poranění oka. Já sám jsem nikdy nevyužil výsledků z testů na
zvířatech při řešení náhodné otravy. Pohotovostní lékaři se při určení
optimální léčby pacienta spoléhají na lékařské zprávy z jiných úrazů,
klinickou zkušenost a experimentální data z klinických testů na
lidech.

Toxikologové již dlouhou dobu vědí, že aplikace poznatků zjištěných

u jednoho živočišného druhu na jiný je velice riskantní. Nej-
známějším lékem, u kterého se u lidí projevily nečekaně škodlivé

69
vedlejší účinky, je thalidomid - který se před uvedením na trh
rozsáhle zkoušel na zvířatech. A i když se objevilo podezření, že
thalidomid u lidí způsobuje deformity, laboratorní testy na březích
fenách, kočkách, krysách, opicích, křečcích a slepicích vznik
deformit neprokázaly. Objevily se až u jedné zvláštní linie králíků.
Později prošel před uvolněním na trh všemi testy na zvířatech Opren,
který byl svým výrobcem, farmaceutickým obrem Eli Lilly, velice
vychvalován jako nový „zázračný lék“ na léčbu artritidy. V Británii
byl stažen z trhu poté, co způsobil 61 úmrtí a 3 500 hlášených
nežádoucích účinků. Podle zprávy v New Scientist jsou odhady
mnohem vyšší. Dalšími léky, které prošly testy jako bezpečné, ale
později se u nich projevily nežádoucí účinky, jsou practocol - lék na
srdeční choroby, který způsobil slepotu, a zipeprol - lék proti kašli,
po kterém se u několika lidí objevily křeče a koma.
Stejně tak jako škodlivé účinky se při testech na zvířatech nemusí
odhalit ani příznivé účinky u některých léků, které jsou nebezpečné
pro zvířata, nikoliv však pro lidi. Inzulín může u mláďat králíků a
myší způsobit deformity, u lidí však ne. Morfin, který lidi uklidňuje,
způsobuje u myší lékovou zuřivost. A jak řekl další toxikolog: „Kdy-
bychom soudili penicilin podle toho, jak je jedovatý pro morčata,
nikdy bychom ho nemohli používat u lidí.“

Po desetiletích bezmyšlenkovitých testů se nyní objevují známky

racionálních úvah. Jak upozornila dr. Elizabeth Whelanová, vědecká
pracovnice a výkonná ředitelka Americké rady pro vědu a zdraví:
„Na to, aby člověk pochopil, že podávání sacharinu laboratorním
hlodavcům v množstvích, jež odpovídají 1 800 láhvím limonády,
nijak nesouvisí s vypitím několika sklenic limonády denně, není
potřeba doktorát.“ Whelanová uvítala fakt, že zaměstnanci Úřadu pro
ochranu životního prostředí opravili dřívější odhady o nízkém
nebezpečí pesticidů a jiných chemikálií poškozujících životní
prostředí, když zjistili, že riziko vzniku rakoviny odvozené od
pokusů na zvířatech bylo založeno na „zjednodušujících“
předpokladech, které „překrucují spolehlivost“. Znamená to, říká, že
„naši zákonodárci si začínají všímat vědecké literatury, která odmítá
spolehlivost laboratorních testů na zvířatech“.
Americká lékařská asociace také přiznala, že zvířecí modely mají
spornou přesnost. Její zástupce vypověděl u výslechu před

70
Kongresem, že „studie na zvířatech týkající se testování léků často
dokáží jen velmi málo nebo nic a lze je jen obtížně aplikovat na lidi“.
Naštěstí byl od prvního vydání této knihy učiněn velký pokrok,
pokud jde o ukončení podobných testů na zvířatech. Většina vědců
ale poté odmítla možnost, že lze nalézt účinné náhrady testů toxicity,
při nichž byla využívána zvířata. Muselo je obtížně přesvědčovat
mnoho odpůrců pokusů na zvířatech. Byl mezi nimi také Henry
Spira, bývalý bojovník za občanská práva, který zorganizoval sdru-
žení proti Draizeovým testům a testům LD50. Organizace s názvem
Sdružení proti Draizeovým testům začala tím, že vyzvala Revlon
jako největší kosmetickou společnosti ve Spojených státech, aby
vložila desetinu jednoho procenta zisků do vývoje alternativy
Draizeových testů. Poté, co Revlon tuto výzvu odmítl, se v The New
York Times objevila celostránková reklama s textem „KOLIK
KRÁLÍKŮ OSLEPÍ REVLON KVŮLI KRÁSE?“ Na výročním
zasedání Revlonu se objevili lidé převlečení za králíky. Revlon to
pochopil a požadované finance na výzkum alternativ k pokusům na
zvířatech poskytl. Další společnosti, například Avon nebo Bristol-
Myers, se přidaly. Výsledkem bylo, že dřívější britský výzkum v této
oblasti zajišťovaný Fondem pro nahrazení zvířat v lékařských
experimentech přejaly ve velkém i Spojené státy, zejména Centrum
Johna Hopkinse pro nahrazení pokusů na zvířatech v Baltimoru.
Vzrůstající zájem vedl ke vzniku několika nových významných
časopisů, jako jsou In-Vitro Toxicology (In vitro toxikologie), Cell
Biology and Toxicology (Buněčná biologie a toxikologie) a
Toxicology in Vitro (Toxikologie in vitro).
Určitou dobu trvalo, než se ukázaly první výsledky této práce, ale
nárůst zájmu o alternativní řešení narůstal. Korporace jako Avon,
Bristol-Myers, Mobil a Procter & Gamble je začaly ve svých
laboratořích využívat a snížily tak počet používaných zvířat. Ke
konci roku 1988 se změny začaly zrychlovat. V listopadu přesvědčila
mezinárodní kampaň, vedená organizací Lidé za etické zacházení se
zvířaty z Washingtonu, D. C, řetězec módních firem, aby zastavily
ve svých kosmetických sekcích testy na zvířatech. V prosinci 1988
oznámila firma Noxell Corporation, výrobce krémů Noxzema a
kosmetiky Cover Girl, že provede screeningový test a omezí o
osmdesát až devadesát procent počet zvířat, která se jinak používala

71
v testech oční dráždivosti; poté Noxell oznámil, že v první polovině
roku 1989 nepoužil při testování bezpečnosti žádná zvířata.
Od té chvíle se daly věci do pohybu. V dubnu 1989 Avon potvrdil
platnost testů založených na speciálně vyvinutém syntetickém
materiálu Eytex jako náhražce za Draizeovy testy. Devět let poté,
kdy Spira zahájil svou kampaň, Avon přestal Draizeovy testy
používat. A další dobré zprávy byly na obzoru. V květnu oznámili
zástupci firem Mary Kay Cosmetics a Amway, že zastavili testy na
zvířatech, ověřující bezpečnost výrobků, a zároveň přezkoumali
využití alternativ. V červnu prohlásil Avon, pod tlakem další
kampaně společnosti Lidé za etické zacházení se zvířaty, že trvale
ukončuje všechny testy na zvířatech. Osm dní nato oznámil Revlon,
že dokončil svůj dlouhodobý plán na zastavení testů na zvířatech ve
všech fázích výzkumu, vývoje i výroby svých výrobků, a proto testy
na zvířatech ukončuje. Záhy zanechala testů také firma Fabergé,
výrobce kosmetiky a hygienických produktů. Za několik měsíců (i
když na základě mnohaleté práce) se tedy první, druhá a čtvrtá
největší kosmetická firma ve Spojených státech vzdaly pokusů na
zvířatech.
Ačkoliv se nejdramatičtější vývoj odehrál v oblastech veřejností
nejsledovanějších, tedy relativně zranitelného kosmetického
průmyslu, hnutí proti testování na zvířatech začalo mít vliv také v
širších oblastech průmyslu, jak vypovídá zpráva z časopisu Science:

Pod tlakem hnutí za osvobození zvířat velcí výrobci farmaceutických

výrobků, pesticidů a výrobků pro domácnost v posledních letech
významně pokročili k cíli omezení počtu zvířat používaných při
testech toxicity. Na alternativní metody, jako jsou buněčné či
tkáňové kultury nebo počítačové modely, se stále častěji nahlíží
nejenom jako na prostředky prospěšné pro public relations, ale také
jako na prostředky žádoucí po stránce ekonomické i vědecké.

Zpráva pokračovala citací Garyho Flamma, ředitele Úřadu pro

toxikologické vědy při Úřadu pro potraviny a léčiva, který řekl, že
testy LD50 „by měly být nahraditelné v naprosté většině případů“.
Článek v The New York Times citoval hlavního toxikologa z G. D.
Searle and Company, který připustil, že „neuvěřitelné množství fakt,
která uvádí hnutí za osvobození zvířat, jsou extrémní, ale pravdivá“.

72
Je zřejmé, že následkem tohoto vývoje jsme se dokázali vyhnout
obrovskému množství zbytečné bolesti a utrpení. Přesná čísla lze
určit jen těžko, ale miliony zvířat nemusí trpět při testech, které se
dnes už neprovádějí. Tragédie je pouze v tom, že kdyby se
toxikologové, společnosti a agentury vydávající nařízení více
zabývali zvířaty, která používali, miliony z nich mohly být ušetřeny
silných bolestí. Nestalo se tak ovšem až do doby, kdy Hnutí za
osvobození zvířat začalo lidi informovat o tom, co si o utrpení zvířat
opravdu mysleli lidé ve vedení testujících podniků. Nejhorší a
nejhloupější věci se dělaly jenom proto, že je požadovala různá
nařízení; a nikoho nenapadlo pokusit se tato nařízení změnit.
Například až do roku 1983 trvalo, než federální úřady prohlásily, že
žíraviny jako louh, čpavek nebo čističe na trouby, nemusejí být
testovány v očích králíků při plném vědomí. Ale bitva v žádném
případě nekončí. Ještě jednou budu citovat ze zprávy, která se
objevila 17. dubna 1987 v Science:

Zbytečným testováním se stále promarní mnoho životů zvířat

nejenom kvůli zastaralým požadavkům, ale také proto, že mnoho
existujících informacích není snadno přístupných. Theodore M.
Farber, ředitel toxikologického oddělení úřadu pro ochranu životního
prostředí, řekl, že jeho agentura má záznamy o 42 000 dokončených
testech a o 16 000 testech LD50. Řekl, že by mohly hrát mnohem
větší roli v omezení nadbytečných testů, kdyby jen byly převedeny
do počítačové podoby, a byl k nim tak snadnější přístup. „Mnozí z
nás se v regulativní toxikologii setkáváme se stále se opakujícími
studiemi,“ řekl Farber.

Zastavení tohoto plýtvání životy zvířat a jejich bolestí by nemělo být

obtížné, kdyby ho lidé opravdu chtěli. Vývoj dokonale adekvátních
alternativních řešení pro všechny testy toxicity bude nějaký čas trvat,
ale lze jich dosáhnout. Mezitím existuje jednoduchý způsob, jak míru
utrpení způsobenou těmito testy omezit. Než uspokojivých alternativ
dosáhneme, měli bychom se obejít bez nových, potenciálně
nebezpečných látek, které pro nás nejsou životně důležité.
Mohou-li být experimenty vedeny jako „lékařské“, máme sklon si
myslet, že každé utrpení, které způsobí, lze ospravedlnit tím, že

73
výzkum přispívá ke zmírnění utrpení lidí. Ale už jsme viděli, že
testování terapeutických léků není ani tak motivováno touhou po co
největším dobru pro všechny jako spíše touhou po co největším
zisku. Neurčitá nálepka „lékařský výzkum“ může také zakrývat
výzkum, který je motivován všeobecnou touhou po vědění. Taková
touha může být přijatelná jako součást základního hledání
vědomostí, pokud ovšem nezpůsobuje žádnou bolest, a neměla by
být tolerována, pokud bolest přináší. Často základní lékařský
výzkum trval několik desítek let a většina se v dlouhodobém měřítku
ukázala být naprosto zbytečnou. Pro ilustraci se zamyslete nad sérií
pokusů, která byla provedena za posledních sto let, a zabývala se
účinkem vysokých teplot na zvířata.
V roce 1880 zavřel H. C. Wood několik zvířat do krabic se
skleněnými víky a položil je za slunného dne na chodník. Použil
králíky, holuby a kočky. Jeho pozorování králíků jsou typická. Při
teplotě 43 °C králík začne skákat a „vztekle kope zadníma nohama“.
Potom dostane záchvat křečí. Při 44,5 °C leží na boku a slintá. Při 49
°C lapá po dechu a slabě piští. Brzy nato umírá.
V roce 1881 se objevila v časopise The Lancet zpráva, že u psů a
koček byla zvýšena tělesná teplota na 45 °C. Zjistilo se, že smrti lze
předejít proudy chladného vzduchu, a výsledky naznačily „význam
udržení snížené teploty u případů, kdy teplota vykazuje tendenci k
extrémnímu zvýšení“.
V roce 1927 W. W. Hall a E. G. Wakefield z Americké námořní
lékařské školy umístili deset psů do komor s vysokou teplotou a vlh-
kostí vzduchu proto, aby vyvolali experimentální úžeh. Zvířata byla
nejprve neklidná, s dýchacími obtížemi, otoky a překrvením očí a
měla žízeň. U některých se objevily křeče. Některá zemřela brzy po
zahájení experimentu. Ta, která nezemřela, dostala těžký průjem a
zemřela po vyjmutí z komory.
V roce 1954 na lékařské fakultě Yaleské univerzity umístili M.
Lennox, W. Sibley a H. Zimmerman třicet dva koťat do komor s
tepelnými zářiči. Koťata „prošla celkem 49 tepelnými periodami...
Běžně docházelo k zápasům, zejména když okolní teplota vzrostla.“
U devíti koťat se objevily křeče: „Opakované křeče byly pravidlem.“
V rychlém sledu za sebou přišlo až třicet záchvatů křečí. Pět koťat
zemřelo při křečích, šest mimo ně. Ostatní byla utracena
experimentátory kvůli pitvě. Experimentátoři uvedli: „Zjištění o

74
uměle zvýšené horečce u koťat potvrzují nálezy klinické a z EEG u
lidí a předchozí klinické nálezy u koťat.“
Následující experiment byl proveden na K. G. Medical College v
Lucknow v Indii. Uvádím ho jako příklad triumfu západních metod
výzkumu a přístupu ke zvířatům nad starověkou tradicí hinduismu,
který ke zvířatům chová větší respekt než židovsko-křesťanská
tradice. V roce 1968 K. Wahal, A. Kumar a P. Nath vystavili čtyřicet
šest krys na čtyři hodiny vysokým teplotám. Krysy začaly být
neklidné, měly těžké dýchací potíže a silně slinily. Jedna během
pokusu uhynula a ostatní zabili experimentátoři s odůvodněním, že
„by stejně nepřežily“.
V roce 1969 S. Michaelson, veterinář z Rochesterské univerzity,
vystavil psy a králíky mikrovlnám vytvářejícím teplo, dokud jejich
tělesná teplota nedosáhla kritické hodnoty 41,5 °C nebo vyšší.
Pozoroval, že psi začínají lapat po dechu krátce po začátku působení
mikrovln. Většina „vykazovala zvýšenou aktivitu, od neklidu až po
extrémní nervozitu“. S blížící se smrtí nastává oslabení a celkový
kolaps. Králíci „se do pěti minut začnou pokoušet o zoufalý pokus
úniku z klece“ a umírají do čtyřiceti minut. Michaelson došel k
závěru, že teplo z mikrovln způsobuje poškození „nerozlišitelné od
horečky obecně“.
V Hellerově institutu pro lékařský výzkum v Tel Avivu v Izraeli
proběhl v roce 1971 výzkum, financovaný Americkou službou pro
veřejné zdraví, při kterém T. Rosenthal, Y. Shapiro a jiní umístili
třicet tři psy „náhodně získané z místních útulků“ do komor s
nastavitelnou teplotou a nutili je běhat na šlapacím mlýnku při
teplotách až 45 °C, dokud psi „nezkolabovali úžehem nebo nedosáhli
předem určené rektální teploty“. Dvacet pět jich zemřelo. Devět psů
bylo vystaveno teplotě 50 °C (nemuseli běhat na mlýnku). Jenom
dva z těchto psů přežilo následujících 24 hodin; pitva ukázala, že
všichni krváceli. Závěr zněl takto: „Nálezy jsou ve shodě se záznamy
z literatury o lidech.“ V další zprávě publikované v roce 1973 stejní
vědci popisují experimenty s padesáti třemi psy, zahrnující různé
kombinace vysokých teplot a běhu na šlapacím mlýnku. Šest z těchto
psů zvracelo, osm mělo průjem, čtyři křeče, dvanáct jich ztratilo
svalovou koordinaci a všichni nadměrně slinili. Z deseti psů, jejichž
rektální teplota dosáhla 45 °C, jich pět zemřelo „v okamžiku
maximální rektální teploty“ a ostatních pět zemřelo mezi třiceti

75
minutami a jedenácti hodinami po ukončení experimentu. Vědci
došli k závěru, že „čím dříve je snížena tělesná teplota trpícího
úžehem, tím větší jsou šance na uzdravení“.
V roce 1984 vědci pracující pro Federální úřad letectví prohlásili, že
„zvířata někdy umírají na teplotní stres, kterému jsou vystavena při
přepravě v národních transportních systémech“, a vystavili deset
bíglů experimentálním vysokým teplotám. Psi s nasazenými náhubky
byli izolováni v komorách, v nichž teplota dosahovala 35 °C při
vysoké vlhkosti vzduchu. Nedostali žádnou potravu ani vodu a v
těchto podmínkách byli drženi 24 hodin. Projevovali „úmyslnou
nervózní aktivitu, jako škrabání stěn bedny, neustálé chození v
kruhu, potřásání hlavou ve snaze zbavit se náhubku, tření čenichu
sem a tam po podlaze a agresivní napadání krytů senzorů“. Někteří
psi v těchto komorách uhynuli. Ti, kteří přežili, po opuštění komory
zvraceli krev a všichni byli slabí a vyčerpaní. Vědci odkazují na
„následné testy na více než 100 bíglech“.
Dalším příkladem vojenských experimentů jsou zprávy z pokusů,
které prováděl R. W. Hubbard z Armádního institutu
environmentální medicíny v Naticku, stát Massachusetts, po více než
deset let, s názvem jako „Úmrtnost na akutní úžeh u krys“. Je dobře
známo, že pokud je krysám horko, roztírají si po těle sliny; jejich
sliny mají tutéž ochlazovací roli jako pot u lidí. V roce 1982 si
Hubbart s kolegy všiml, že krysy, u nichž z nějakého důvodu
nedocházelo k tvorbě slin a které neměly k dispozici jinou tekutinu,
se pokrývaly močí. Proto tito tři vědci spolu s dalším kolegou podali
krysám injekčně atropin, který zpomaluje jak pocení, tak sekreci slin.
Jiným krysám vyoperovali slinné žlázy. Potom dali krysy do komor s
teplotou 41,5 °C, než jejich tělesná teplota vzrostla na 42,6 °C.
Následně vytvořili diagramy porovnávající „model pokrývání se
močí“ u krysy, která měla buď dávku atropinu, nebo byla chirurgicky
„odsliněná“, a u krysy neošetřené. Zjistili, že „model chování u krysy
pod vlivem atropinu při teplotním šoku“ se zdá být „slibným
nástrojem, pomocí kterého bude možno zkoumat roli dehydratace u
nemocí z přehřátí“.
Zde jsme citovali sérii pokusů, která se započala již v devatenáctém
století - a to jsem měl prostor pro uvedení pouhého zlomku pu-
blikované literatury. Tyto pokusy zjevně způsobily obrovské utrpení;
a většinou se zjistilo, že oběti úžehu by měly být ochlazeny - což je

76
něco, co nám jasně říká zdravý rozum, a v každém případě již
proběhlo mnoho pozorování lidí, kteří utrpěli přirozený úžeh. A co se
týče aplikace těchto výzkumů na lidi, B. W. Zweifach ukázal v roce
1961, že psi se od lidí fyziologicky liší takovým způsobem, že i
reakce na úžeh je odlišná, a nemohou tedy být vhodným modelem
pro lidi. Je těžké brát vážně nápad, že malá chlupatá zvířata
nadopovaná atropinem, která se pokrývají močí, když je jim horko,
budou modelem lepším.

Podobné série pokusů lze najít i v mnohých jiných oborech me-

dicíny. V newyorských kancelářích organizace Spojené úsilí za zví-
řata jsou plné kartotéky fotokopií experimentů publikovaných v
časopisech. Každý tlustý svazek obsahuje zprávy z mnoha pokusů,
často z více než padesáti, a nálepky na jednotlivých složkách mluví
sami za sebe: „Akcelerace“, „Centrifuga“, „Dekomprese“,
„Experimentální neuróza“, „Hladovění“, „Horko“, „Izolace“,
„Komprese“, „Kousání zadních končetin“, „Krvácení“, „Míšní
poranění“, „Mnohočetná poranění“, „Mráz“, „Oslepení“, „Otřes
mozku“, „Popáleniny“, „Proteinová deprivace“, „Stres“, „Radiace“,
„Rozmačkání“, „Šok“, „Testování léků“, „Tlačenice“, „Trest“
„Zabíjení kořisti“, „Zadušení“, „Znehybnění“, „Žízeň“ a mnohé
další. Zatímco některé pokusy mohly vést k pokroku v lékařských
vědomostech, hodnota těchto vědomostí je často sporná a v
některých případech ji bylo možno získat jinými způsoby. Mnohé z
těchto experimentů jsou triviální nebo nesprávně pochopené, a u
některých nebyl dokonce stanoven ani jejich možný přínos.
Nad experimenty souvisejícími s experimentálním vyvoláním šoku u
zvířat (jímž se nemyslí elektrický šok, ale psychický a fyzický stav,
který se často objevuje po těžkém zranění) bychom se měli zamyslet
jako nad dalším příkladem toho, kolik nekonečných variant se
provádí u téhož nebo podobného pokusu. Už v roce 1946 Magnus
Gregersen z Kolumbijské univerzity prošel vydanou literaturu a
objevil více než osm set prací zabývajících se experimentálními
studiemi šoku. Popisuje metody, které se při vyvolání šoku
používají:

77
Použití turniketu na jedné či více končetinách, drcení, komprese,
svalové trauma způsobené pohmožděninami od lehkých úderů
kladivem, Noble-Collipův buben (zařízení s otočným bubnem, do
kterého se dají zvířata, buben začne rotovat a zvířata opakovaně
padají a poraní se), střelné rány, zaškrcení nebo smyčky na střevech,
omrzliny a popáleniny.

Gregersen si také všiml, že se „hojně využívalo“ také krvácení a

„stále více studií se provádělo bez rušivého faktoru, jímž se stala
anestézie“. Není ovšem tak velkou rozmanitostí nadšen a stěžuje si,
že je proto „nesmírně obtížné“ zhodnotit výsledky jednotlivých
výzkumů; existuje, jak říká, „naléhavá potřeba“ standardizovaných
procedur na vyvolání šoku.
Za osm let se situace nijak výrazně nezměnila. S. M. Rosenthal a R.
C. Millican napsali, že „výzkum zvířat na poli traumatického šoku
přináší nesourodé a často protikladné výsledky“. Nicméně se těší na
„další výzkum v tomto oboru“ a stejně jako Gregersen odrazuje od
používání anestézie: „Vliv anestézie je kontroverzní... (a) po zhod-
nocení výzkumů je nejlepší prodlouženou anestézii nepraktikovat...“
Doporučili také „pokusy provádět s dostatečným množstvím zvířat,
aby se překonaly biologické variace“.
V roce 1974 se stále prováděly pokusy se „zvířecím modelem“
experimentálního šoku, stále se prováděly předběžné experimenty,
které měly určit, která zranění nejlépe vyvolají šok. Po desetiletích
pokusů navržených tak, aby vyvolaly u psů šok pomocí krvácení,
stále více studií naznačovalo, že (světe, div se!) šok na následky
krvácení se nepodobá šoku u lidí. Po těchto studiích vědci z
Rochesterské univerzity vyvolávali krvácení u prasat, o kterých si
mysleli, že se v tomto ohledu více podobají lidem, aby zjistili, jak
velká krevní ztráta bude vhodná pro vyvolání experimentálního šoku.
Ročně se také provádějí stovky pokusů, při kterých se u zvířat
vytváří návyk na některou drogu. Například jenom o kokainu bylo
provedeno přes 500 studií. Analýza 380 z nich odhadla, že stály asi
100 milionů dolarů, většinou kryté z daní. Zde je jeden příklad:
V laboratoři v Lékařském centru Downstate, které vedl Gerald
Deneau, byly opice makak rhesus připoutány do křesel s popruhy.
Potom je naučili, aby si mačkáním knoflíku přístroje samy
aplikovaly kokain přímo do krevního oběhu v libovolných dávkách.

78
Podle jedné zprávy testované opice mačkaly knoflík stále znova,
dokonce i po prodělané křeči. Nespaly. Jedly pět - až šestkrát větší
dávky než normálně, ale stále více hubly... Na závěr se začaly samy
mrzačit a nakonec umíraly na kokainovou závislost.

Dr. Deneau uznal, že „jen málo lidí by si mohlo dovolit tak vysoké
dávky kokainu, které dostávaly opice“.
Ačkoliv s kokainem bylo provedeno na pět set pokusů na zvířatech,
jde jen o malou část experimentů, při kterých se zvířata stávají
závislá na nějaké látce. V prvním vydání této knihy jsem uváděl
podobnou sérii pokusů se závislostí, kde se užíval morfin a
amfetaminy. Zde jsou některé novější příklady:
Na Kentucké univerzitě se používali bíglové k pozorování absti-
nenčních symptomů u valia a podobného léku na uklidnění,
lorazepamu. U psů se nejprve vytvořila závislost na tyto léky, jejichž
podávání bylo následně každé dva týdny zastaveno. Abstinenční
symptomy zahrnovaly trhavé pohyby, cukání, těžký tělesný třes,
prudké pohyby končetin, rychlou ztrátu tělesné hmotnosti, strach a
krčení se. Po čtyřiceti hodinách abstinence valia „se u sedmi z devíti
psů objevily četné svalovo-klonické křeče... Dva psi měli opakované
záchvaty klonických křečí postihující celé tělo.“ Čtyři psi uhynuli -
dva na následky křečí, dva po rychlé ztrátě tělesné hmotnosti.
Lorazepam vyvolal podobné symptomy, až na smrt na následky
křečí. Vědci, kteří pokusy prováděli, zpětně prošli experimenty až k
roku 1931, v nichž byly pozorovány abstinenční symptomy u krys,
koček, psů a primátů.
Po zhodnocení provedených pokusů, které ukázalo, že „závislost
vznikne po jediné aplikaci opiátů u několika živočišných druhů“,
včetně psů, myší, opic a krys, se D. M. Grilly a G. C. Gowans z
Clevelandské státní univerzity rozhodli, že otestují hypotézu, že mezi
abstinenční příznaky u morfinismu patří také přecitlivělost na bolest.
Krysy prošly výcvikem, který sestával z 6 387 zkoušek na „rozlišení
šoku“. Při těchto zkouškách musely krysy reagovat na elektrický šok.
Potom injekčně dostaly morfin a o jeden, dva, tři a sedm dní později
dostávaly elektrické šoky. Vědci si všimli, že citlivost na šoky byla
zvýšená hned po podání morfinu.
Zde je ještě jeden podivný příklad výzkumu léků:

79
Na Kalifornské univerzitě v Los Angeles Ronald Siegel připoutal ře-
tězem dva slony ve stáji. Samice byla použita v testech k „určení
procedur a dávek pro podávání LSD“. Drogu dostávala orálně a
očkovací pistolí. Poté experimentátoři podávali LSD oběma slonům
každý den po dobu dvou měsíců a pozorovali jejich chování. Vysoké
dávky halucinogenu způsobily, že samice upadla na bok, třásla se a
hodinu sotva dýchala. Vysoké dávky u samce vyvolaly agresivní
chování, takže napadl Siegela, který popsal toto opakované agresivní
chování jako „nevhodné“.
Můj poslední příběh o smutných pokusech má alespoň šťastný
konec. Vědci z lékařské fakulty na Cornellově univerzitě podávali
kočkám vysoké dávky barbiturátů trubičkami, které jim chirurgicky
implantovali do žaludku. Potom jejich podávání najednou zastavili.
Takto popsali abstinenční příznaky:

Některé se nemohly postavit... „Držení těla připodobňované orlu s

rozevřenými křídly“ bylo pozorováno u zvířat s nejtěžšími
abstinenčními projevy a nejčastějšími křečemi. Téměř všechna
zvířata uhynula během období s přetrvávajícími záchvaty křečí nebo
krátce po něm... Zrychlené nebo obtížné dýchání se často objevilo,
když byly jiné abstinenční příznaky nejintenzivnější... V případě, že
zvířata byla nejslabší, projevila se hypotermie, zejména po těžkém
záchvatu křečí nebo krátce před smrtí.

Tyto experimenty začaly v roce 1975. Ačkoliv byla závislost na

barbiturátech o několik let dřív problémem, tou dobou už bylo jejich
vydávání silně omezeno a počet případů závislosti se snižoval. A od
té doby se snižuje neustále. Nicméně pokusy s kočkami na
Cornellově univerzitě pokračovaly čtrnáct let. V roce 1987 jedna
pensylvánská skupina bojovníků za práva zvířat, Trans-Species
Unlimited, sebrala všechny dostupné informace o těchto
experimentech a zahájila kampaň za jejich zastavení. Lidé, kteří se o
tento problém zajímali, čtyři měsíce demonstrovali před laboratořemi
provádějícími studie na kočkách a napsali mnoho dopisů grantovým
agenturám, tisku, univerzitám a zákonodárcům. Zástupci Cornellovy
univerzity v čele s Michiko Okamotem, jenž výzkumy vedl,
experimenty dlouho obhajovali, avšak ke konci roku 1988 napsali

80
Národnímu institutu pro závislosti na lécích (agentuře, jež výzkumy
finančně podporovala), že se vzdávají přiděleného grantu ve výši 350
000 USD určených na další tři roky experimentů.

Jak se vůbec mohou takové věci stát? Jak to, že lidé, kteří nejsou
sadisty, tráví své dny tím, že u opic vyvolávají celoživotní deprese,
psy zabíjejí horkem nebo u koček vytvářejí závislost na droze? Jak si
potom mohou jen tak sundat své bílé pláště, umýt si ruce a jít domů
na večeři? Jak mohou daňoví poplatníci dovolit, aby se jejich peníze
utrácely za takové pokusy? Jak to, že studenti protestují proti
bezpráví, diskriminaci a útlaku všech druhů bez ohledu na to, jak
daleko se odehrávají, zatímco ignorují krutost, která se prováděla - a
stále se provádí - na jejich vlastních univerzitách?
Odpověď na tyto otázky leží v samozřejmém přijímání druhové
nadřazenosti. Tolerujeme krutost páchanou na příslušnících jiného
druhu, která by nás ovšem rozzuřila, kdyby se prováděla na nás
samých. Druhová nadřazenost dovoluje vědcům, aby se na zvířata,
která používají při pokusech, dívali jenom jako na vybavení,
laboratorní pomůcky spíše než jako na živé bytosti schopné cítit
utrpení. V žádostech o granty u vládních grantových agentur se
zvířata skutečně uvádějí pod položkou „potřeby“, spolu se
zkumavkami nebo nahrávacím zařízením.
Spolu s obecným přístupem druhové nadřazenosti, který sdílí vědci s
ostatními občany, působí ještě zvláštní faktory, které rovněž
pomáhají uskutečňovat pokusy, o kterých jsem mluvil. Především jde
o obrovskou úctu, kterou lidé stále chovají vůči vědcům. Ačkoliv
jsme si v důsledku pokroku ve vývoji nukleárních zbraní a v postupu
znečištění životního prostředí uvědomili, že věda a technologie
nemusejí být tak prospěšné, jak se na první pohled zdají, většina lidí
má posvátnou hrůzu z člověka v bílém plášti a s doktorským titulem.
Ve známé sérii pokusů předvedl harvardský psycholog Stanley
Milgram, že obyčejní lidé poslechnou příkazy vědce v bílém plášti a
dávají „elektrické šoky“ (které nejsou ovšem skutečné) lidem jako
trest, když správně neodpoví na otázku, a to i poté, kdy trestaný
člověk křičí a předstírá, že má velké bolesti. Jestliže se toto může
stát, když účastníci věří, že způsobují bolest lidem, o kolik snazší
musí být pro studenty zapomenout na výčitky svědomí, když jim
profesor přikáže, aby prováděli pokusy na zvířatech. To, co Alice

81
Heimová správně nazvala „indoktrinací“ studentů, je postupný
proces, který začíná pitvou žáby při hodině biologie na základní
škole. Když se budoucí lékaři, psychologové nebo veterináři
dostanou na univerzitu a zjistí, že proto, aby dokončili studium, ke
kterému se rozhodli, musí experimentovat s živými zvířaty, je pro ně
těžké to odmítnout, zejména pokud vědí, že tyto pokusy jsou běžnou
praxí. Studenti, kteří odmítnou pokusy provádět, nemají možnost
dané předměty dokončit a často musí předčasně svá studia ukončit.
Tlak ke konformitě nepolevuje ani poté, kdy studenti dostanou své
diplomy. Jestliže se rozhodnou pro postgraduální studium v oboru,
ve kterém se běžně provádějí pokusy na zvířatech, budou nuceni
navrhovat vlastní pokusy, o nichž budou psát své disertace. Je
samozřejmé, že pokud budou studenti vedeni tímto způsobem, budou
později jako učitelé vyučovat své studenty v témže duchu.
Hodně odhaluje svědectví Rogera Ulricha, bývalého experimentá-
tora, který unikl před tradiční výukou a nyní přiznává, že způsoboval
„léta mučení“ zvířatům, od krys po opice. V roce 1977 se v časopise
Monitor, který vydává Americká psychologická asociace, objevilo,
že experimenty zabývající se agresivitou, které prováděl Ulrich, byly
označeny podvýborem kongresu za nehumánní výzkum. K překva-
pení antivivisekcionistů, kteří ho kritizovali, a bezpochyby i editora
Monitoru, Ulrich odepsal, že ho kritika „povzbudila“, a dodal:

Svůj výzkum jsem původně zahájil z touhy pochopit a pomoci

vyřešit problém lidské agresivity, ale později jsem zjistil, že
výsledky mé práce další výzkum neospravedlňují. Místo toho jsem
začal přemýšlet, jestli snad nejsou finanční odměna, profesionální
prestiž, příležitost cestovat a tak dále rozhodujícími faktory a jestli
nejsme my, příslušníci vědecké komunity (za podpory
byrokratického a legislativního systému), sami součástí tohoto
problému.

Don Barnes, který, jak jsme viděli, prošel podobnou změnou myšlení
ohledně své práce, kdy ozařoval vycvičené opice pro Americké
letectví, nazval proces popisovaný Ulrichem „podmíněnou etickou
slepotou“. Jinými slovy, stejně jako lze krysu naučit, aby zmáčkla
knoflík, jestliže chce dostat potravu, lze naučit člověka, kterému je

82
odměnou profesionální prestiž, aby ignoroval etické otázky, jež při
experimentech na zvířatech vyvstanou. Jak říká Barnes:

Byl jsem klasickým případem toho, co jsem nazval „podmíněnou

etickou slepotou“. Celý svůj život jsem byl odměňován za to, že
jsem zneužíval zvířata jako zdroj ke zdokonalení nebo pobavení
lidí... Za mých šestnáct let v laboratoři se o morálních a etických
otázkách používání laboratorních zvířat nehovořilo, ať při formálních
či neformálních schůzkách, než jsem na tento problém přišel během
posledních dnů svého působení jako vivisektor.

Nejsou to jen samotní experimentátoři, kdo trpí podmíněnou etickou

slepotou. Výzkumné instituce někdy odpovídají kritikům tím, že
zaměstnávají veterináře, kteří se o zvířata starají. Taková prohlášení
mají sloužit k uklidnění, a to díky všeobecné představě, že veterináři
jsou lidé, kteří se o zvířata starají a nikdy by je nenechali zbytečně
trpět. Bohužel tomu tak není. Bezpochyby se mnoho veterinářů
rozhodlo studovat, protože se o zvířata starat chtěli, ale pro takové
lidi je nesmírně těžké projít studiem veterinárního lékařství, aniž by
se jejich citlivost k utrpení zvířat neotupila. Ti, kteří se starají nejvíc,
patrně studia nedokáží dokončit. Jeden bývalý student veterinární
medicíny napsal jedné organizaci usilující o práva zvířat:

Můj celoživotní sen a ambice stát se zvěrolékařem se rozplynul po

několika traumatizujících zkušenostech se standardními
experimentálními postupy prováděnými nezaujatými instruktory při
přípravném kurzu na naší státní univerzitě. Bylo pro ně naprosto
přijatelné použít a následně usmrtit všechna zvířata, na kterých
pokusy prováděli, což jsem považoval za neslučitelné se svým
morálním cítěním. Po četných rozepřích s těmito vivisekcionisty
jsem musel učinit pro mě osobně velice bolestné rozhodnutí a zvolit
si jiné povolání.

V roce 1966, kdy byly podniknuty kroky ke schválení zákonů na

ochranu laboratorních zvířat, vypověděli zástupci Americké veteri-
nární lékařské asociace před komisemi Kongresu, že asociace
souhlasí se zákony proti krádežím zvířat za účelem následného

83
prodeje laboratořím, ale je proti kontrole a regulaci výzkumných
zařízení, protože by mohly narušit výzkum. Podle článku v Journal
of the American Veterinary Medical Association (Časopis americké
veterinární lékařské asociace) byl jejich přístup ten, že „raison d´être
veterinární profese leží v celkovém prospěchu lidem, nikoliv nižším
živočichům“. Jakmile pochopíme důsledky tohoto pěkného příkladu
druhové nadřazenosti, nijak by nás nemělo překvapit zjištění, že
členy týmů, které prováděly pokusy uvedené v této kapitole, byli
také veterináři. Pro jeden příklad z mnoha se můžete vrátit na stranu
41 (v tištěné verzi) o vyrovnávací plošině pro primáty, na kterých se
zkoumaly i účinky nervového plynu somanu. Ve zprávě z
popisovaného pokusu se uvádí: „Rutinní péči o zvířata zajistila
Divize veterinárních věd Americké školy vojenského letectva pro
letecké a kosmické lékařství.“
Po celé Americe zůstávají veterináři u „rutinní péče“ o zvířata, která
jsou zbytečně zneužívána. Takto si máme představovat veterinární
profesi? (Ovšem veterinářům již svitla naděje, protože byla založena
nová organizace na podporu lékařů a studentů s etickými ohledy při
ošetřování živočichů.)
Jakmile se experimentování na zvířatech stane v některém oboru
uznávaným způsobem výzkumu, začne se sám posilovat a je velice
těžké se ho zbavit. K pokusům na zvířatech nepatří pouze
publikování a reklama, ale také ceny a granty, které je financují.
Návrh na nový experiment se zvířaty vedení výzkumu podpoří,
pokud v minulosti schválilo i jiné pokusy. Nové metody, které
nevyužívají zvířata, budou méně známé a pravděpodobně nebudou
tolik podporovány.
To všechno jsou důvody, proč není pro lidi mimo univerzity vždycky
jednoduché porozumět zdůvodnění výzkumu, který se provádí pod
univerzitním patronátem. Původně možná učenci a výzkumníci
začali řešit nejdůležitější problémy a nenechali se ovlivňovat jinými
ohledy. Není pochyb, že někteří jsou tímto zájmem motivováni
doposud. Ovšem až příliš často zabředne akademický výzkum do
malicherných a nedůležitých detailů, protože velké otázky se již
studovaly a buď byly vyřešeny, nebo se prokázalo, že jsou příliš
obtížné. Proto se vědci odvracejí od „zoraných“ polí výzkumu k
novým oblastem, ve kterých bude jakékoliv zjištění nové, i když
možná vzdálené od základního problému. Jak jsme viděli, pro

84
výzkumníky není neobvyklé připustit, že podobné pokusy se už
mnohokrát prováděly, ale bez této či tamté malé obměny; a
nejčastějším závěrem vědecké publikace je prohlášení, že „je nutný
další výzkum“.
Když čteme zprávy o pokusech, které způsobují bolest a zřejmě ani
nebyly navrženy tak, aby přinesly opravdu důležité výsledky, nejprve
si myslíme, že se při nich musí odehrávat něco víc, než čemu my
sami rozumíme - že vědci mají určitě lepší důvody než ty, o kterých
vypovídají jejich zprávy. Když tyto experimenty popisuji lidem nebo
je přímo cituji ze zpráv, které publikovali sami vědci, nejčastější
reakcí jsou rozpaky a skepticismus. Pokud se ovšem problémem
zabýváme podrobněji, velmi často zjistíme, že co se zdá triviální na
povrchu, ve skutečnosti také triviální je. Vědci to také někdy
neoficiálně přiznávají. H. F. Harlow, s jehož pokusy jsme se
seznámili na počátku této kapitoly, byl dvanáct let redaktorem
Journal of Comparative and Physiological Psychology (Časopis
komparativní a fyziologické psychologie), časopisu, ve kterém vyšlo
více zpráv o bolestivých pokusech na zvířatech než v jakémkoliv
jiném. Harlow napůl pobaveně uvedl, že na konci tohoto období měl
přečteno 2 500 rukopisů k vydání, a napsal, že „většina pokusů
nestála za provedení a získané údaje nemá cenu publikovat“.
To by nás ale nemělo překvapit. Vědci, dokonce i psychologové,
lékaři a biologové, jsou lidé, a jako takoví se nechají ovlivnit stejně
jako kdokoliv jiný. Jsou rádi, když v kariéře postupují, jsou
povyšováni, když se čte jejich práce, a ostatní kolegové o ní
diskutují. Publikování prací ve vhodných časopisech je důležitým
prvkem při profesním postupu a zvyšování prestiže. To se odehrává
v každém oboru, ve filozofii nebo v historii, stejně jako v
psychologii nebo v medicíně, což je plně pochopitelné a nemá cenu
to kritizovat. Filozofové a historici, kteří publikují, aby si vylepšili
vyhlídky na postup, nezpůsobují žádnou škodu, snad jen plýtvají
papírem a obtěžují své kolegy; ovšem ti, jejichž práce zahrnuje
pokusy se zvířaty, mohou způsobovat těžké bolesti a dlouhotrvající
utrpení. Jejich práce by proto měla podléhat mnohem přísnějším
pravidlům týkajících se jejich nezbytnosti.
Vládní agentury Spojených států amerických, Británie a jiných zemí,
které podporují výzkum v biologických vědách, se staly hlavními
zastánci pokusů na zvířatech. Veřejné fondy z daní skutečně pokryjí

85
velkou většinu výzkumu popisovaného v této kapitole. Mnohé z
těchto agentur platí za pokusy, jež se jen vzdáleně vztahují k účelům,
k nimž byly tyto agentury zřízeny. Na předcházejících stranách jsem
popisoval výzkumy financované americkými Národními úřady
zdraví, Úřadem pro alkohol, pro závislost na lécích a pro mentální
zdraví, Federální správou pro letectví, ministerstvem obrany,
Národní vědeckou nadací, Národním úřadem pro letectví a
kosmonautiku a jinými. Není snadné pochopit, proč by armáda měla
platit za studie o pokrývání se močí u krys vystavených účinkům
vysokých teplot a léků nebo proč by Služba veřejného zdraví měla
zájem na tom, aby se utrácely peníze za podávání LSD slonům.
Jelikož jsou tyto pokusy hrazeny vládními agenturami, je zbytečné
dodávat, že neexistuje zákon, který by zabránil vědcům, aby je
prováděli. Existují zákony, které obyčejným lidem zakazují ubít psa
k smrti, ale ve Spojených státech mohou vědci dělat totéž beztrestně,
aniž by kdokoliv kontroloval, pokud jejich jednání vede k něčemu
prospěšnému, co by se u obyčejného ubití neprojevilo. Důvodem je
obrovská síla a prestiž vědy podporovaná nejrůznějšími zájmovými
skupinami - včetně těch, jež zvířata chovají na prodej laboratořím -
které stačily na zablokování pokusů o ustavení účinné zákonné
kontroly experimentů na zvířatech.
Robert J. White z Clevelandské metropolitní obecné nemocnice se
specializuje na transplantace opičích hlav a jejich udržování při
životě v živném roztoku poté, co byly odděleny od těl. Je dokonalým
příkladem vědce, který považuje laboratorní zvíře za „výzkumný ná-
stroj“ - on sám skutečně řekl, že účelem jeho práce na oddělených
opičích hlavách je „nabídnout živou laboratorní pomůcku“ pro vý-
zkum mozku. Pro reportéra, kterému to řekl, byla návštěva Whiteovy
laboratoře „vzácným a napínavým pohledem do chladného
klinického světa vědce, v němž život zvířete nemá jiný význam než
pokusný“.
Podle Whitea je „zahrnutí zvířete do našeho etického systému filo-
zoficky zbytečné a operativně nemožné“. Jinými slovy se White v
tom, co zvířatům dělá, necítí být omezen žádnými etickými ohledy.
Nemělo by tedy překvapit, že další reportér, který s ním dělal
rozhovor, zjistil, že je White „omezeními, ať už pocházejí od správy
nemocnice nebo pojišťoven, rozezlen. Jsem elitář,' říká. Věří, že
lékaře by měli řídit jen lidé na jejich úrovni.“

86
Dalším aktivním oponentem vládních omezení je David Baltimore,
profesor na Massachusettském institutu technologie a laureát
Nobelovy ceny. V nedávném projevu na celonárodní schůzi
Americké asociace pro pokrok ve vědě popisoval „dlouhé hodiny“,
které musel se svými kolegy strávit bojem proti omezování
výzkumu. Podstata Baltimoreova nesouhlasu s takovým omezováním
byla vyřčena již před několika lety, když se objevil v televizním
programu s harvardským filozofem Robertem Nozickem a jinými
vědci. Nozick se vědců zeptal, jestli považují skutečnost, že pokusy
zabíjejí stovky zvířat, za důvod k jejich zastavení. Jeden z vědců
odpověděl: „O nikom takovém nevím.“ Nozick otázku zdůraznil:
„Cožpak se o zvířatech vůbec neuvažuje?“ V tomto okamžiku se do
rozmluvy vložil Baltimore a řekl, že pokusy na zvířatech vůbec
nepovažuje za morální téma.
Lidé jako White nebo Baltimore mohou být vynikající vědci, ale
jejich názor na zvířata ukazuje, že jsou filozofičtí nevzdělanci.
Nevím ani o jednom profesionálním filozofovi současnosti, který by
souhlasil, že je „zbytečné“ nebo „nemožné“ zahrnout zvířata do
našeho etického systému nebo že experimenty na zvířatech
nevznášejí žádné morální otázky. Taková prohlášení jsou ve filozofii
srovnatelná s tvrzením, že Země je placatá.
Američtí vědci byli doposud, pokud jde o to, aby se veřejnost
nedozvěděla o tom, co provádějí zvířatům, neuvěřitelně neústupní.
Úspěšně obcházeli i ta nejmenší nařízení týkající se ochrany zvířat
před utrpením způsobeným pokusy. Ve Spojených státech je jediným
federálním zákonem zabývajícím se tímto problémem zákon na
ochranu zvířat. Stanovuje pravidla pro transport, umístění a
zacházení se zvířaty prodávanými jako domácí mazlíčci,
vystavovanými nebo určenými pro výzkumné účely. Ale co se týče
vlastních výzkumů, zákon umožňuje vědcům dělat všechno, co se
jim zlíbí. Jde o věc zcela záměrnou: důvod, který uvedla senátní
komise při schvalování zákona, byl

poskytnutí ochrany vědci, jenž výzkum provádí, a to jeho vyjmutím

ze všech regulací, které se týkají zvířat během vlastního výzkumu
nebo pokusu... Není v úmyslu komise, aby jakkoliv narušovala
výzkum nebo pokus.

87
Jedna část zákona vyžaduje, aby soukromé obchodní a jiné orga-
nizace, které pod zákon spadají (což se netýká vládních agentur
provádějících výzkum ani mnoha malých zařízení), povinně vyplnily
zprávu, ve které se prohlašuje, že byl-li prováděn bolestivý pokus
bez použití léků proti bolesti, bylo to nutné pro dosažení objektivních
výsledků výzkumného projektu. Nikdo se nesnaží zjistit, zda jsou
tyto „objektivní výsledky“ natolik důležité, aby ospravedlnily
způsobenou bolest. Za těchto okolností neznamená tento požadavek
nic víc než jen dodatečné papírování, což je také nejčastějším
tématem stížností vědců, kteří pokusy provádějí. Nemohou
samozřejmě dávat psům pro vyvolání bezmoci neustávající
elektrické šoky, pokud jim současně dají anestetika; ani nemohou u
opic vyvolat depresi, pokud u nich budou pomocí léků vyvolávat
pocity štěstí nebo zapomnění. V takových případech mohou tedy
pravdivě tvrdit, že objektivních výsledků nemůže být dosaženo za
současného použití léků proti bolesti, a potom s pokusy pokračovat
tak, jak to dělali předtím, než zákon vstoupil v platnost.
Nemělo by nás tedy překvapit například to, že zpráva z pokusů s
vyrovnávací plošinou pro primáty a s bojovým plynem somanem
může být uvedena následujícím prohlášením:

Zvířata pro tuto studii byla pořízena, udržována a použita v souladu

se zákonem na ochranu zvířat a s „Průvodcem péče o laboratorní
zvířata a jejich použitím“ vypracovaným Institutem pro laboratorní
zvířata při Národní radě pro výzkum.

Totéž prohlášení se ve skutečnosti objevilo i ve výcvikovém ma-

nuálu Brooksovy letecké základny pro vyrovnávací plošinu, ve
zprávě Radiobiologického výzkumného institutu ozbrojených sil o
pokusu se šlapacím mlýnkem a v mnohých dalších nedávných
amerických publikacích, ze kterých jsem citoval. Toto prohlášení
nijak nevypovídá o tom, nakolik zvířata trpěla, ani jak triviální byly
účely experimentů. Vypovídá však o „kvalitě“ zákona na ochranu
zvířat a o „Průvodci péče o laboratorní zvířata a jejich použitím“,
který vypracoval Institut pro laboratorní zvířata při Národní radě pro
výzkum.

88
Celkový nedostatek účinné regulace ve Spojených státech je v ost-
rém rozporu se situací v mnoha jiných rozvinutých zemích.
Například v Británii nesmí být proveden pokus, který není povolen
ministerstvem vnitra, a zákon o zvířatech (a vědeckých postupech) z
roku 1986 výslovně nařizuje, že při rozhodování o udělení licence
experimentálnímu projektu „ministr vnitra uváží pravděpodobné
vedlejší účinky na zvířatech proti užitku, který z pokusu vzejde“. V
Austrálii připravili nevýznamnější vědecké organizace směrnici,
podle které musí být všechny experimenty schváleny Etickou komisí
pro experimentování se zvířaty. Členem této komise musí být člověk
se zájmem o zvířata, který není zaměstnancem organizace, jež chce
pokus provádět, a jedna nezávislá osoba, která se pokusy nezabývá.
Komise musí aplikovat propracovaný soubor pravidel a podmínek,
jež zahrnují návod na zvážení vědecké nebo vzdělávací hodnoty
pokusu proti možným negativním účinkům na prospívání zvířete.
Navíc se povinně používá anestézie, jestliže pokus „může způsobit
bolest druhu a stupně, u kterého by byla v lékařské nebo veterinární
praxi anestézie běžně užita“. Tento australský zákon se týká všech
vědců, kteří získali vládní granty, navíc je závazný pro všechny
pokusy prováděné ve Viktorii, Novém jižním Walesu a Jižní
Austrálii. Také ve Švédsku musí být schváleny komisemi, jejímiž
členy jsou i laici. V roce 1983 provedl americký Úřad pro hodnocení
technologií průzkum zákonů Austrálie, Kanady, Japonska, Dánska,
Německa, Nizozemí, Norska, Švédska, Švýcarska a Spojeného
království a zjistil, že:

většina zemí, které prošly tímto hodnocením, má zákony, které

chrání pokusná zvířata mnohem více, než jak je tomu ve Spojených
státech. I přes tuto ochranu obhájci práv zvířat důrazně vyžadují ještě
přísnější zákony, a v mnohých zemích, včetně Austrálie, Švýcarska,
SRN a Spojeného království, se projednávají významné změny.

Od tohoto prohlášení již byly v Austrálii a Spojeném království

přísnější zákony skutečně schváleny.
Doufám, že toto srovnání nebude špatně pochopeno. Nechci ukázat,
že v zemích jako Velká Británie nebo Austrálie je s pokusy se zvířaty

89
všechno v pořádku. To by bylo tvrzení velice vzdálené od pravdy. V
těchto zemích je „zvážení“ potenciálního prospěchu proti ubližování
zvířat stále prováděno v duchu druhově nadřazeného přístupu ke
zvířatům, a v samé podstatě neumožňuje, aby byly zájmy zvířat
postaveny na roven zájmů lidí. Porovnal jsem situaci ve Spojených
státech a jiných zemích jenom proto, abych ukázal, že americké
normy v této oblasti jsou propastné, nejenom podle norem ochránců
zvířat, ale i podle lidí, kteří jsou akceptováni vědeckými komunitami
ostatních rozvinutých národů. Americkým vědcům by prospělo,
kdyby se mohli vidět očima svých kolegů z jiných zemí. Na
lékařských a vědeckých konferencích, které v Evropě a Austrálii
navštěvuji, si mě často vědci berou stranou a říkají mi, že sice
nesouhlasí se všemi mými názory na pokusy se zvířaty, ale... a
potom mi s opravdovou hrůzou v hlase vyprávějí o něčem, co viděli
při své poslední návštěvě Spojených států. Není divu, že v
respektovaném britském vědeckém časopise New Scientist jeden
autor nedávno popisoval Spojené státy jako „zemi, která se podle
zákonů na ochranu zvířat jeví jako národ barbarů“. Stejně jako
Spojené státy zaostávaly za civilizovaným světem ve zrušení otroctví
lidí, zaostávají nyní ve zmírnění neomezené brutality otroctví zvířat.
Minimální úpravy v americkém zákoně na ochranu zvířat z roku
1985 zlepšily požadavky na výcvik psů a umístění primátů, ale
nevěnovaly se opravdovému problému, kterým je kontrola toho, co
se při experimentech děje. Dodatky ustavily ústavní komise pro
zvířata, ale zachovaly vynětí experimentů z regulace, takže tyto
komise nemají možnost kontrolovat, co se při pokusech odehrává.
V každém případě lze říci, že i přes to, že tento zákon byl schválen
před více než dvaceti lety, jeho uplatňování je doslova nulové.
Začněme tím, že ministr zemědělství nikdy nevydal nařízení, které
by platnost zákona přeneslo i na myši, krysy, ptáky a hospodářská
zvířata, která se při pokusech používají. Je to zřejmě proto, že mi-
nisterstvo zemědělství nemá dostatek inspektorů, kteří by prověřili
životní podmínky psů, koček a opic, natož ptáků, krys, myší a hospo-
dářských zvířat. Jak prohlásil Úřad pro hodnocení technologií,
„fondy ani personál určený k uplatňování zákona se nikdy nechovaly
podle očekávání těch, kteří věří v primární poslání zákona, kterým je
prevence a zmírnění utrpení pokusných zvířat“. Úřad prověřil
seznam 112 testujících zařízení a zjistil, že 39 procent ani nebylo

90
zaregistrováno na odboru ministerstva zemědělství, který se zabývá
inspekcí laboratoří. Navíc jde, podle zprávy z úřadu, o
pravděpodobně podhodnocený odhad neregistrovaných subjektů a
tedy o laboratorní zvířata, která nikdy neprošla inspekcí a kontrolou.
Americká regulace pokusů na zvířatech připomíná v současné době
nekonečnou frašku: existuje zákon, který se na povrchu týká všech
teplokrevných laboratorních zvířat, ale lze ho uplatnit pouze podle
nařízení, která, podle slov Úřadu pro hodnocení technologií,
„pravděpodobně nepostihují podstatnou část zvířat používaných pro
pokusné účely“. Zpráva dále pokračovala tvrzením, že vynětí
mnohých druhů z ochrany zákona „zřejmě maří záměry Kongresu a
přesahuje statutární autoritu ministra zemědělství“. To jsou, na
obvykle umírněný úřad, silná slova - ale následující tři roky se
nestalo nic, co by situaci změnilo. V roce 1988 se skutečně ve zprávě
odborného týmu amerických vědců uvažovalo o doporučení, aby se
platnost nařízení rozšířila na všechna teplokrevná zvířata. Toto
doporučení bylo bez jakéhokoliv odůvodnění odmítnuto. Je to jen
další ilustrace toho, jaký přístup mají vědci ve Spojených státech
amerických k nejzákladnějšímu zlepšení podmínek pokusných zvířat.
Nezdá se, že by se naše fraška blížila ke konci. Problém je v tom, že
není ani trochu legrační. Není důvod věřit, že krysy a myši cítí bolest
a utrpení méně nebo že potřebují nižší normy pro přepravu a
umístění než morčata, křečci, králíci nebo mnohá jiná zvířata.

Při popisu pokusů v této kapitole jsem se dosud omezil pouze na

shrnutí zpráv, které napsali sami vědci a které byly publikovány ve
vědeckých časopisech. Tyto důkazy nemůže nikdo napadnout jako
přehnané. Ale kvůli chybějící inspekci a nedostatečnému dohledu
nad tím, co se při pokusech odehrává, je realita často mnohem horší,
než o čem vypovídají publikace. To vyšlo najevo v roce 1984
v případu experimentů, které prováděl Thomas Gennarelli na
Pensylvánské univerzitě. Cílem pokusu bylo způsobit opicím
poranění hlavy a následně zkoumat povahu poškození mozku. Podle
oficiálních dokumentů byly opice před poraněním uspány. Zdálo by
se tedy, že pokus nevyvolával žádné utrpení. Ovšem členové skupiny
s názvem Fronta za osvobození zvířat měli jiné informace. Zjistili
také, že Gennarelli si pokusy natáčel na video. Vloupali se do
laboratoře a videokazety ukradli. Přehráli si je a viděli paviány při

91
plném vědomí, jak bojují při uvazování před tím, než jim způsobili
poranění hlavy. Viděli zvířata, která se svíjejí bolestí, když se
očividně probírají z anestézie, právě když jim vědci operují odhalené
mozky. Slyšeli také experimentátory, jak se posmívají a dělají si
legraci z vystrašených, trpících zvířat. Videokazety byly natolik
průkazné, že - ačkoliv to trvalo více než rok tvrdé práce
washingtonské skupiny Lidé za etické zacházení se zvířaty a stovek
dalších aktivistů - ministerstvo zdravotnictví přestalo Gennarelliho
financovat. Od té doby vyšlo najevo také mnoho dalších pokusů,
většinou díky informacím od pracovníků laboratoří, kteří takovým
upozorněním riskovali ztrátu zaměstnání. Například v roce 1986
Leslie Fainová, ošetřovatelka zvířat ve výzkumné laboratoři firmy
Gillette v Rockvillu ve státě Maryland, podala výpověď a skupině Za
osvobození zvířat předala fotografie, které vzala z laboratoře.
Fotografie ukazovaly testování nových růžových a hnědých inkoustů
do psacích per, jež se aplikovaly přímo do očí králíků, kteří byly při
vědomí. Ukázalo se, že inkoust je extrémně dráždivý a u některých
králíků vyvolal krvavý výtok z oka. Člověk může jenom hádat, v
kolika laboratořích se se zvířaty zachází stejně hrozně, ale nikdo
nemá dost odvahy, aby proti tomu něco udělal.
Kdy lze pokusy na zvířatech ospravedlnit? Lidé, kteří se dozvědí o
povaze mnohých pokusů na zvířatech, prohlásí, že by se měli
okamžitě zakázat všechny. Ale bude-li náš požadavek takto
absolutní, experimentátoři už mají připravenou odpověď: Byli
bychom připraveni nechat zemřít tisíce lidí, i když bychom je mohli
zachránit jediným pokusem na jediném zvířeti?
Tato otázka je samozřejmě čistě hypotetická. Nikdy nebyl a ani by
nemohl být proveden jediný pokus, jenž by zachránil tisíce lidí.
Jedním ze způsobů, jak na tuto hypotetickou otázku odpovědět, je
položit otázku další: Provedli by experimentátoři svůj pokus na opuš-
těném sirotkovi mladším půl roku, pokud by to byl jediný způsob,
jak zachránit tisíce životů?
Pokud by experimentátoři nechtěli dítě použít, pak jejich připra-
venost použít zvíře odhaluje neospravedlnitelnou formu diskriminace
na základě druhu, protože dospělí lidoopi, opice, psi, kočky, krysy a
jiná zvířata jsou si více vědomi toho, co se s nimi děje, více si
uvědomují sami sebe, a pokud můžeme říct, alespoň tak citliví na
bolest jako lidské dítě. (Specifikoval jsem, že dítě má být sirotek,

92
abychom se vyhnuli komplikacím s rodičovskými city. To je však
pro zastánce pokusů na zvířatech až příliš štědré, protože savci
určení na pokusy jsou většinou odděleni od matek již v raném věku,
kdy separace způsobuje úzkost matce i mláděti.)
Pokud víme, morální vlastnosti velmi malého dítěte nejsou na vyšším
stupni než morální vlastnosti dospělého zvířete - nebudeme-li
budoucí potenciál dítěte chápat jako vlastnost, díky níž by pokusy na
nich byly špatné. Jestliže ano, ocitáme se ve velmi kontroverzní
situaci - pokud jej v úvahu vezmeme, budeme muset spolu s pokusy
na dětech akceptovat také umělou interrupci, protože potenciál dítěte
a plodu jsou totéž. Abychom se vyhnuli složitým otázkám
vyplývajícím z tohoto problému, můžeme původní otázku položit
trochu jinak a předpokládat, že dítě má nevyléčitelné poškození
mozku takového rozsahu, že bude s jistotou vyloučen jakýkoliv
mentální vývoj, jenž by odpovídal věku vyššímu než šest měsíců.
Bohužel existuje mnoho takových lidí, kteří jsou uzavřeni ve
zvláštních odděleních po celé zemi, již dlouho opuštěni svými rodiči
a ostatními příbuznými, a není nikdo, kdo by je miloval. Až na jejich
mentální stav je anatomie a fyziologie těchto dětí v téměř každém
ohledu identická s normálními lidmi. Kdybychom je tedy krmili
velkými dávkami čističe na podlahy nebo jim kapali do očí
koncentrované roztoky líčidel, měli bychom mnohem spolehlivější
údaje o bezpečnosti těchto výrobků pro lidi, než máme nyní, když
převádíme výsledky testů z mnoha jiných druhů. Testy LD50,
Draizeovy oční testy, pokusy s ozářením, s úžehem, a mnohé jiné, v
této kapitole již popsané, by nám mohly říct mnohem víc o reakcích
lidí na experimentální situace, kdyby se prováděli na lidech s těžkým
poškozením mozku než na psech nebo králících.
Kdykoliv tedy vědci tvrdí, že jejich pokusy jsou důležité natolik, aby
ospravedlnily používání zvířat, měli bychom se jich zeptat, zda by
použili člověka s těžce poškozeným mozkem na mentální úrovni
podobné zvířatům, která použít chtějí. Nedovedu si představit, že by
někdo vážně navrhl, aby se pokusy popisované v této kapitole
prováděly na lidech s poškozeným mozkem. Občas vyšlo najevo, že
se prováděly lékařské pokusy na lidech bez jejich souhlasu; jeden
případ se zabýval mentálně postiženými dětmi z ústavu, kterým byla
naočkována hepatitida. Když takové škodlivé experimenty vyplynou
na povrch, většinou po nich následuje důrazný protest, a oprávněně.

93
Jsou jen dalším příkladem výzkumného pracovníka, který všechno
ospravedlňuje na základě prohlubujících se znalostí. Ale pokud tvrdí,
že pokus je dostatečně důležitý na to, aby ospravedlnil působení
bolesti zvířatům, proč není dostatečně důležitý na to, aby
ospravedlnil působení bolesti lidem na stejné mentální úrovni? Jaký
je mezi nimi rozdíl? Jenom ten, že přísluší k rozdílnému živočišnému
druhu? Ovšem odvolávat se na tento rozdíl znamená odhalovat
předpojatost stejně neomluvitelnou jako rasismus nebo jakoukoliv
jinou formu diskriminace.
Analogie mezi druhovou nadřazeností a rasismem platí v oblasti
experimentů v praxi stejně jako v teorii. Bezostyšná druhová
nadřazenost vede k bolestivým experimentům na příslušnících jiného
druhu, jež jsou obhajovány na základě toho, že přispějí k poznání a
budou přínosem pro náš vlastní druh. Bezostyšný fašismus vedl k
bolestivým experimentům na jiných rasách a tyto pokusy byly
obhajovány na základě toho, že přispějí k poznání a budou přínosem
pro experimentující rasu. Za nacistického režimu v Německu se na
dvě stě lékařů včetně několika významných osobností světové
medicíny zúčastnilo pokusů na Židech a na ruských a polských
zajatcích. Tisíce lékařů o těchto experimentech věděly a některé z
nich se staly předmětem studia na lékařských akademiích. Záznamy
nám ukazují, jak tito lékaři s poklidem poslouchali zprávy o tom, jak
strašná zranění byla způsobena těmto „méněcenným rasám“, a
následně pokračovali v diskusích o jejich lékařském přínosu, aniž by
kdokoliv sebemírněji protestoval proti samotné povaze těchto
pokusů. Podobnost mezi tímto přístupem a současným přístupem k
pokusům na zvířatech je zarážející. Tenkrát, stejně jako dnes, byly
oběti experimentů podchlazovány, přehřívány a vystavovány
dekompresi. Tenkrát, stejně jako dnes, byly tyto události popisovány
chladným vědeckým žargonem. Následující odstavec je vyňatý ze
zprávy z experimentu jednoho nacistického vědce, který dával lidi do
dekompresní komory:

Po pěti minutách se objevila křeč; mezi šestou a desátou minutou se

zrychlila frekvence dýchání, TO (testovaná osoba) ztratila vědomí.
Od jedenácté do třinácté minuty se dýchání zpomalilo na tři vdechy
za minutu a na konci třinácté minuty se zastavilo... Půl hodiny po
dechové zástavě začala pitva.

94
Pokusy s dekompresní komorou ovšem neskončily s druhou svě-
tovou válkou. Jenom se přesunuly na zvířata. Například na univerzitě
v Newcastlu v Anglii používaly vědci prasata. Během devíti měsíců
prasata prošla osmdesáti jednou periodou dekomprese. Všechna
trpěla záchvaty nemoci z dekomprese, některá při nich uhynula.
Tento příklad až příliš dobře ilustruje to, co napsal významný
židovský spisovatel Isaac Bashevis Singer: „Všichni lidé se ke
zvířatům chovají jako nacisté.“
Experimenty na lidech mimo vlastní skupinu experimentátora jsou
příběhem, který se, s různými oběťmi, objevuje stále znova. Ve
dvacátém století se nejznámější případ pokusů na lidech ve
Spojených státech amerických odehrál v Tuskegee v Alabamě. Stalo
se jím záměrné neléčení pacientů se syfilis, aby u nich bylo možno
pozorovat přirozený průběh nemoci. Stalo se to až dlouho poté, kdy
se prokázalo, že účinným lékem na syfilis je penicilin. Neléčené
oběti experimentu byli samozřejmě černoši. Snad nejvážnější
mezinárodní skandál osmdesátých let s pokusy na lidech vyšel
najevo na Novém Zélandu v roce 1987. Uznávaný lékař na
nejvýznamnější klinice v Aucklandu se rozhodl, že nebude léčit
pacienty s ranými známkami rakoviny. Chtěl dokázat svou
neobvyklou teorii, že se tato forma rakoviny nerozvine, ale neřekl
pacientům, že jsou součástí pokusu. Jeho teorie se nepotvrdila a
dvacet sedm z jeho pacientů zemřelo. Tentokrát byly obětí ženy.
Když se podobné události dostanou na světlo, reakce veřejnosti jasně
ukáže, že sféra našeho morálního zájmu je širší než u nacistů a že už
nebudeme tolerovat menší zájem o jiné lidi; ale na světě je ještě
mnoho citlivých bytostí, o které, zdá se, nemáme zájem vůbec žádný.
Ještě jsme neodpověděli na otázku, kdy je možné experiment
ospravedlnit. Nestačí říct: „Nikdy!“ Podat morálku v takových
černobílých pojmech je přitažlivé, protože se zbavujeme potřeby
přemýšlet o jednotlivých případech; ale v krajních situacích podobná
absolutistická odpověď neobstojí. Mučení člověka je téměř vždy
špatné, ale není úplně špatné. Pokud by mučení bylo jediným
možným způsobem, jak odhalit, kde je v newyorském sklepě ukryta
nukleární nálož, která má do hodiny explodovat, bylo by
ospravedlnitelné. Podobně kdyby šlo po jediném experimentu vyléčit
nemoc jako leukémii, byl by ospravedlnitelný. Ale v reálném životě

95
je prospěch vždycky mnohem dál, a častěji vůbec neexistuje. Jak
tedy můžeme rozhodnout, kdy je pokus ospravedlnitelný?
Viděli jsme, že pokusy odhalují předpojatost ve prospěch našeho
vlastního druhu, kdykoliv probíhají experimenty na zvířatech za
účely, které by se nedaly omluvit, kdyby se měli použít lidé, i ti s
poškozeným mozkem. Tento princip je vodítkem k odpovědi na naši
otázku. Protože je druhová nadřazenost, stejně jako ta fašistická,
neospravedlnitelná, experiment nelze ospravedlnit, pokud není
natolik důležitý, aby ospravedlnil i použití lidí s poškozeným
mozkem.
Toto není absolutistický princip. Nevěřím, že by nebylo nikdy možné
ospravedlnit pokusy na lidech s poškozeným mozkem. Pokud by
opravdu bylo možné zachránit několik životů pokusem, který by stál
jen jeden život, a neexistoval by jiný způsob, jak tyto životy
zachránit, bylo by správné pokus provést. Šlo by ale o extrémně
vzácný případ. Ani jediný z pokusů popisovaných v této kapitole by
testem určitě neprošel. Připouštím, že jako u každé dělicí čáry by i
tady bylo šedé území, kde by bylo obtížné se rozhodnout, zda lze
experiment ospravedlnit. Ale teď se takovými úvahami nemusíme
rozptylovat. Jak ukázala tato kapitola, nacházíme se v alarmující
situaci, kdy se na milionech zvířat páchá strašlivé utrpení za účely,
které jsou z jakéhokoliv nestranného pohledu naprosto nedostačující
k tomu, aby toto utrpení omluvily. Až přestaneme všechny tyto
experimenty provádět, budeme mít dostatek času na diskuse o tom,
co s těmi, o kterých se tvrdí, že jsou pro život nezbytné nebo
zabraňují ještě většímu utrpení.
Ve Spojených státech, kde nedostatečná kontrola dovoluje po-
pisované experimenty provádět, by prvním krokem byl požadavek,
že žádný pokus nesmí být proveden před schválením etickou komisí,
která se bude skládat ze zástupců Hnutí za osvobození zvířat a která
bude oprávněna k tomu, aby odmítla žádost o povolení k pokusu,
když nedojde k názoru, že potenciální prospěšnost pokusu převažuje
nad škodlivostí pro pokusná zvířata. Jak jsme viděli, podobné
systémy už existují v zemích, jako je Austrálie a Švédsko, a tamější
vědecká komunita je považuje za spravedlivé a rozumné. Na základě
etických argumentů této knihy mají takové systémy daleko k ideálu.
Zástupci organizací za práva zvířat přicházejí ze skupin, které mají
nejrůznější názory, ale z jasných důvodů ti, kteří dostávají a přijímají

96
pozvání, aby se staly členy těchto etických komisí, většinou
přicházejí z méně radikálních skupin v rámci hnutí. Pravděpodobně
totiž nechápou práva zvířat za hodná téhož zájmu, jakého se dostává
právům lidí; nebo práva zvířat za rovnocenná považují, jejich
uplatnění v praxi však mají za nemožná, protože jako členové
komisí, jež posuzují žádosti o povolení k provedení pokusů na
zvířatech a v nichž zasedají, nejsou schopni přesvědčit ostatní členy
komise. Místo toho budou pravděpodobně trvat na tom, aby se řádně
probrala alternativní řešení, aby se co nejvíce usilovalo o
minimalizaci bolesti a aby byl jasně vyjádřen potenciální přínos,
který bude natolik závažný, že ospravedlní jakoukoliv bolest nebo
utrpení, jestliže se bez nich pokus neobejde. Dnes by etická komise
pro pokusy na zvířatech nepochybně posuzovala tyto požadavky v
duchu druhové nadřazenosti a utrpení zvířat by pro ni mělo lehčí
váhu než možný srovnatelný přínos pro lidi; ale i tak by důraz na
normy zabránil bolestivým pokusům, které se provádějí nyní, a snížil
by utrpení způsobované jinými pokusy.
Ve společnosti, která je ve své podstatě druhově nadřazená, nelze
nalézt rychlé řešení takových potíží s etickými komisemi. Z tohoto
důvodu s nimi nechtějí mnozí aktivisté za práva zvířat mít nic
společného. Místo toho požadují úplné a okamžité zastavení všech
pokusů na zvířatech. Tyto požadavky byly za posledních sto padesát
let antivivisekční aktivity vzneseny mnohokrát, ale v žádné zemi
nezískaly vítězství nad většinou voličů. Mezitím počet zvířat, která
trpěla v laboratořích, dále narůstal, až po prudký nárůst popisovaný v
této kapitole, jež vyplynul z práce lidí, kteří se rozhodli pracovat
podle motta „všechno nebo nic“, a při pokusech na zvířatech
samozřejmě zvolili variantu „nic“.
Jeden z důvodů, proč požadavek na okamžité zrušení všech pokusů
na zvířatech neuspěl při přesvědčování veřejnosti, je ten, jak tvrdí
experimentátoři, že přistoupení na takový požadavek by znamenalo
vzdát se vyhlídky na nalezení léku na nemoci, které zabíjejí nás a
naše děti. Ve Spojených státech, kdy je při pokusech možné dělat se
zvířaty doslova cokoliv, by bylo možno dosáhnout pokroku tím, že
bychom se zeptali obhájců pokusů na zvířatech, zda by byli ochotni
přijmout rozhodnutí etické komise, jejímiž členy by byli zástupci
aktivistů za práva zvířat a která by měla pravomoc zvažovat cenu
zvířete proti možnému přínosu pokusů tak, jak je tomu v mnoha

97
jiných zemích. Jestliže je odpověď záporná, dokázali jste, že obrana
pokusů na zvířatech postavená na potřebě nalezení léku na
nejvážnější nemoci je pouhou klamnou záminkou, která slouží ke
zmatení veřejnosti ohledně toho, co experimentátoři chtějí: povolení
k tomu, aby se zvířaty mohli dělat, co se jim zlíbí. Proč by jinak
nemohli nechat rozhodnutí o provedení pokusu na etické komisi,
která má rozhodně stejně velký zájem na objevení léku na nemoci
jako zbytek společnosti? Jestliže je odpověď kladná, vědci by měli
podepsat prohlášení, které by ustanovení takových komisí
požadovalo.
Předpokládejme, že bychom byli schopni dostat se až za všechny
minimální reformy, které už existují u osvícenějších národů. Předpo-
kládejme, že bychom mohli dosáhnout bodu, kdy budou zájmy zvířat
na stejné úrovni jako podobné zájmy lidí. Znamenalo by to konec
obrovského průmyslu pokusů na zvířatech tak, jak ho známe dnes.
Po celém světě by se otevřely klece a laboratoře by se zavřely.
Nemysleme si ale, že by to zastavilo lékařský výzkum nebo že by na
trh přišla záplava netestovaných výrobků. Co se týče nových
výrobků, je pravda, jak jsem již řekl, že by nám jich muselo stačit
méně, protože bychom používali jenom přísady, o kterých už víme,
že jsou bezpečné. Nezdá se, že by to byla velká ztráta. Ale pro
testování základních výrobků, stejně jako pro další druhy výzkumu,
by se musely nalézt alternativní metody, při kterých se nebudou
muset využívat zvířata.
V prvním vydání této knihy jsem napsal, že „vědci nehledají
alternativy jednoduše proto, že je nezajímají zvířata, která
používají“. Potom jsem předpověděl, že „vzhledem k tomu, jak málo
úsilí se prozatím do tohoto oboru vložilo, je zřejmé, že první
výsledky slibují mnohem větší pokrok, kdyby se toto úsilí zvýšilo“.
V posledních deseti letech se ukázalo, že obě tvrzení byla pravdivá.
Viděli jsme, jak v oboru testování výrobků vzrostla snaha o nalezení
alternativních řešení pokusů na zvířatech - ne proto, že by se vědci
najednou začali více starat o zvířata, ale jako výsledek tvrdých
kampaní ochránců zvířat. Totéž by se mohlo stát i v jiných oborech,
kde se provádějí pokusy na zvířatech.
Ačkoliv desítky tisíců zvířat byly nuceny inhalovat tabákový kouř po
dobu několika měsíců nebo dokonce let, důkazy souvislosti mezi
užíváním tabáku a rakovinou plic byly založeny na údajích z klinic-

98
kého pozorování lidí. Vláda Spojených států i nadále vydává
miliardy dolarů na výzkum rakoviny, zatímco současně dotuje i
výrobce cigaret. Mnoho peněz určených na výzkum se vydá na
experimenty na zvířatech, z nichž mnohé s bojem proti rakovině
souvisejí jen vzdáleně - experimentátoři jsou známí tím, že svůj
projekt přejmenují na „výzkum rakoviny“, protože zjistili, že tak na
něj dostanou nejvíc peněz. A mezitím stále prohráváme boj s
většinou nádorových onemocnění. Údaje vydané v roce 1988
Americkým národním institutem pro výzkum nádorových
onemocnění ukazují, že celková míra výskytu rakoviny, i když se
upraví podle zvyšujícího se věku obyvatel, se za poledních třicet let
ročně zvedá o 1 procento. Poslední zprávy o poklesu výskytu
rakoviny plic u mladých Američanů mohou být známkou odklonu od
tohoto trendu, jelikož rakovina plic způsobuje více úmrtí než
jakákoliv jiná forma tohoto onemocnění. Pokud ovšem klesá výskyt
rakoviny plic, není tato dobrá zpráva výsledkem nějakého
zdokonalení léčby, ale toho, že mladí lidé, zejména muži, méně
kouří. Údaje o vyléčení rakoviny plic se nemění. Víme, že kouření
způsobuje 80 až 85 procent všech případů rakoviny plic. Musíme se
sami sebe zeptat: Můžeme ospravedlnit to, že nutíme desetitisíce
zvířat inhalovat tabákový kouř, takže u nich vznikne rakovina plic,
když víme, že bychom tuto nemoc mohli prakticky zničit,
kdybychom přestali používat tabák? Jestliže lidé nadále kouří,
přestože vědí, že tak riskují onemocnění rakovinou plic, je správné
nechat trpět zvířata za naše vlastní rozhodnutí?
Naše chabé výsledky v léčbě rakoviny plic zapadají do léčení
rakoviny obecně. Ačkoliv již byly v léčbě některých typů rakoviny
zaznamenány úspěchy, od roku 1974 se počet lidí, kteří přežili pět a
více let od určení diagnózy rakoviny, zvýšil o méně než jedno
procento. Prevence, zejména výchova lidí ke zdravějšímu životnímu
stylu, je slibnější. Stále více vědců uznává, že pokusy na zvířatech
vlastně brzdí pokrok v našem porozumění nemoci u lidí a její léčbu.
Například výzkumní pracovníci v Národním institutu věd o životním
prostředí v Severní Karolíně nedávno varovali, že testy na zvířatech
nemusí zachytit chemikálie, které způsobují rakovinu u lidí. Zdá se,
že působení arzeniku zvyšuje riziko vzniku rakoviny u člověka, ale
na laboratorní zvířata tento účinek nemá. Vakcína na malárii,
vyvinutá ve Spojených státech v roce 1985 na prestižním Armádním

99
výzkumném institutu Waltera Reeda, účinkovala na zvířatech, ale u
lidí byla do velké míry neúčinná; vakcína vyvinutá na Kolumbijské
univerzitě s pomocí lidských dobrovolníků byla účinnější. Dnes
obránci pokusů na zvířatech často mluví o nutnosti nalezení léku na
AIDS; ale Robert Gallo, první Američan, který izoloval virus HIV
(virus způsobující AIDS), řekl, že možná vakcína, kterou vyvinul
francouzský vědec Daniel Zagury, se ukázala účinnější při stimulaci
HIV protilátek u lidí než u zvířat; a potom dodal: „Výsledky u
šimpanzů nebyly moc vzrušující... Možná bychom měli začít
provádět agresivnější testy na lidech.“ Je důležité, že lidé s AIDS
ochotně toto prohlášení podporovali: „Chceme být vašimi morčaty,“
naléhal aktivista za práva gayů Larry Kramer. A toto naléhání má
očividně smysl. Lék se najde rychleji, jestliže se testy budou
provádět přímo na lidských dobrovolnících; a díky povaze nemoci a
silným poutům uvnitř homosexuální komunity nebude dobrovolníků
nedostatek. Musí se samozřejmě dát pozor na to, aby všichni
dobrovolníci opravdu rozuměli tomu, co se bude odehrávat, a že je
nikdo nebude nutit, aby se pokusu zúčastnili. Ale nebylo by
nerozumné s něčím takovým souhlasit. Proč by lidé měli umírat na
nevyléčitelnou smrtelnou nemoc, když se možný lék testuje na
zvířatech, u kterých se AIDS stejně normálně nerozvine?
Obránci experimentů na zvířatech nám rádi předhazují, o kolik se
zvýšila průměrná délka života. Uprostřed debaty nad reformou brit-
ského zákona o pokusech na zvířatech například Asociace britského
farmaceutického průmyslu vydala celostránkový inzerát v Guardian
pod titulkem „Tvrdí, že život začíná ve čtyřiceti. Není to tak dávno,
kdy v tomto věku končil“. Inzerát dále říkal, že se nyní považuje za
tragédii, když člověk zemře ve čtyřiceti, zatímco v devatenáctém
století bylo běžné jít člověku, který se dožil tohoto věku, na pohřeb,
protože průměrná délka života byla jenom 42 let. V inzerátu se
tvrdilo, že „za to, že většina z nás se může dožít sedmdesátky,
vděčíme hlavně pokroku ve výzkumu na zvířatech“.
Taková tvrzení jsou jednoduše nepravdivá. Ve skutečnosti byl tento
konkrétní inzerát tak očividně zavádějící, že odborník z lékařské
komunity dr. David St. George napsal do časopisu The Lancet, že
„inzerát je dobrý výukový materiál, protože dokládá dvě velké chyby
při interpretaci statistických údajů“. Také odkázal na významnou
knihu Thomase McKeowna Úloha medicíny, vydanou v roce 1976,

100
která odstartovala diskusi o relativním přispění sociálních a
ekologických změn, v porovnání s intervencí medicíny, na zlepšení
míry úmrtnosti od poloviny devatenáctého století, a dodal:

Tento spor byl vyřešen a v současné době se široce přijímá názor, že

intervence medicíny měla jen okrajový efekt na míru úmrtnosti
obyvatelstva, a to zejména až v poslední době, až po prudkém
poklesu úmrtnosti.

J. B. a S. M. McKinleyovi došli k podobnému závěru ve studii o

poklesu výskytu deseti nejčastějších infekčních onemocnění ve Spo-
jených státech. Ukázali, že u každé nemoci, kromě dětské obrny,
míra úmrtnosti dramaticky klesala (podle všeho díky lepší hygieně a
stravě) ještě předtím, než byla do praxe uvedena jakákoliv nová
forma lékařské péče. Soustředili se na čtyřicetiprocentní pokles
hrubé míry úmrtnosti ve Spojených státech v letech 1910 až 1984, a
„umírněně“ odhadli, že

zhruba 3,5 procenta poklesu celkové míry úmrtnosti u nejčastějších

infekčních onemocnění lze vysvětlit intervencí medicíny. A skutečně
je to u nemocí, u kterých si medicína přičítá největší úspěchy ve
snížení míry úmrtnosti, a 3,5 procenta je pravděpodobně rozumná
horní mez odhadu celkového přispění lékařských opatření k poklesu
úmrtnosti na infekční choroby ve Spojených státech.

Vzpomeňte si, že toto číslo se týká všech lékařských zásahů. Přispění

samotných výzkumů na zvířatech tvoří nanejvýš zlomek tohoto
nepatrného přínosu na pokles úmrtnosti.
Není pochyb, že existují odvětví vědeckého výzkumu, která budou
opravdovým zájmem o práva pokusných zvířat omezena. Bez-
pochyby někdy došlo k pokroku v poznání, kterého by se nedosáhlo
tak snadno, nebýt pokusů na zvířatech. Příklady důležitých objevů,
které často uvádějí obránci pokusů na zvířatech, sahají až k
Harveyho práci o krevním oběhu. Zahrnují Bantingův a Bestův objev
inzulínu a jeho role při cukrovce; odhalení virového původu dětské
obrny a vývoj očkovací látky proti této nemoci; několik objevů, které
umožnily otevřenou operaci srdce a bypass koronárních tepen; a

101
porozumění lidskému imunitnímu systému a způsobu, jak překonat
odmítnutí transplantovaného orgánu. Tvrzení, že pokusy na zvířatech
byly pro tyto objevy životně důležité, bylo popřeno některými
oponenty experimentování. Ale nehodlám se zde touto pří zabývat.
Právě jsme viděli, že znalosti získané pomocí pokusů na zvířatech
přispěly k prodloužení lidského života jen nepatrnou měrou; jejich
přínos pro zlepšení kvality života lze odhadnout obtížněji. V
základním smyslu je rozpor o přínosu pokusů na zvířatech ve své
podstatě neřešitelný, protože i když byly důležité objevy učiněny
pomocí pokusů na zvířatech, nelze říci, jak úspěšný by byl lékařský
výzkum, kdyby od začátku musel hledat alternativní metody
zkoumání. Některé objevy by pravděpodobně byly učiněny později,
jiné vůbec; ale vyhnuli bychom se mnohým falešným zjištěním, a je
možné, že medicína by se vyvíjela v úplně jiném a účinnějším směru
a zdůrazňovala by spíše zdravý životní styl než léčbu.
V každém případě se nemůžeme zbavit otázky etického osprave-
dlnění pokusů na zvířatech tím, že zdůrazníme jeho přínos lidem bez
ohledu na to, jak přesvědčivé jsou důkazy v jeho prospěch. Etický
princip rovnocenného porovnávání zájmů vyřadí ze hry některé
prostředky na prohloubení poznání. Na právu získávat vědomosti
není nic posvátného. Ve vědě již akceptujeme mnohá omezení.
Nevěříme, že vědci mají obecné právo provádět bolestivé nebo
smrtelné experimenty na lidech bez jejich souhlasu, ačkoliv je
mnoho případů, kdy by při takových experimentech poznání
pokročilo mnohem rychleji, než je tomu u jiných metod. Nyní
potřebujeme spektrum těchto existujících omezení vědeckého
výzkumu rozšířit.
Na závěr je důležité si uvědomit, že nejčastější zdravotní problémy
světa i nadále existují, ne protože nevíme jak se nemocem bránit a
udržet lidstvo zdravé, ale proto, že nikdo nevkládá dost úsilí a peněz
do toho, co už umíme. Nemoci, které řádí v Asii, Africe, Latinské
Americe a v baštách chudoby v industrializovaném západě, jsou
nemoci, které většinou umíme léčit. Byly vymýceny ve
společnostech, které mají dostatečnou výživu, hygienu a zdravotní
péči. Odhaduje se, že týdně na světě zemře 250 000 dětí a že čtvrtina
těchto úmrtí je následek dehydratace způsobené průjmem.
Jednoduchá léčba, kterou již známe a která nevyžaduje pokusy na
zvířatech, by mohla zabránit smrti těchto dětí. Lidé, kteří mají

102
opravdový zájem na zlepšení zdravotní péče, by pravděpodobně
lidstvu prospěli více, kdyby opustili laboratoře a dohlédli na to, aby
se dosavadní lékařské znalosti dostaly až k těm nejpotřebnějším.
Když už bylo všechno řečeno, zbývá stále praktická otázka: Co lze
udělat pro to, aby se rozšířená praxe pokusů na zvířatech změnila?
Bezpochyby jsou nutné některé akce, které by změnily vládní
politiku, ale jaké konkrétně? Jak může ke změně přispět obyčejný
občan?
Zákonodárci mají sklon protesty proti pokusům na zvířatech igno-
rovat, protože jsou příliš ovlivněni vědeckými, lékařskými a
veterinárními skupinami. Ve Spojených státech mají tyto skupiny
velice silnou lobby ve Washingtonu a tvrdě protestují proti návrhům
na omezení experimentů. Protože zákonodárci nemají dostatek času,
aby si vyžádali odborné expertizy v těchto oborech, spoléhají se na
to, co jim řeknou tito „odborníci“. Jde ovšem o morální, nikoliv o
vědeckou otázku, a „odborníci“ mají většinou zájem na pokračování
pokusů nebo jsou natolik prostoupeni etikou prohlubování poznání,
že se od tohoto postoje nedokáží odtrhnout a kriticky přezkoumat
práci svých kolegů. V současnosti navíc vznikají profesionální
organizace zabývající se public relations, jako například Národní
asociace biolékařského výzkumu, jejímž jediným účelem je vylepšit
image experimentování na zvířatech u veřejnosti a zákonodárců.
Asociace vydává knihy a videokazety a pořádá workshopy zaměřené
na to, jak by vědci měli obhajovat pokusy. Spolu s podobnými
organizacemi prosperuje, protože se stále více lidí zajímá o problém
experimentů. Už jsme na případu jedné lobbystické skupiny,
Britského farmaceutického průmyslu, viděli, jak takové skupiny
mohou dezinformovat veřejnost. Zákonodárci se musí naučit, že
když mají diskutovat o pokusech na zvířatech, musí jednat s
takovými organizacemi, podobně s lékařskými, veterinárními,
psychologickými a biologickými asociacemi, stejně jako by jednali
se společností General Motors nebo Ford, když probírají
znečišťování životního prostředí.
Otázka provedení reforem není jednodušší ani u velkých společností,
které se zabývají výnosným obchodem chovu a chytání zvířat a jejich
prodejem, nebo výrobou a prodejem klecí, krmiva a vybavení, které
se při pokusech používají. Tyto společnosti jsou ochotny utratit
obrovské částky peněz, aby zabránily vzniku zákonů, které by je

103
připravily o jejich výnosný trh. Díky finančním zájmům, které jsou s
medicínou a vědou spojeny, je boj za odstranění druhové nadřa-
zenosti z laboratoří předurčen k potížím a zdlouhavému průběhu. Jak
tedy nejlépe dosáhnout pokroku? Nezdá se pravděpodobné, aby
jakákoliv západní demokracie najednou zrušila všechny pokusy na
zvířatech. Vlády prostě takto nepracují. Pokusy na zvířatech bude
možné ukončit pouze krok za krokem, reformami, které budou
postupně snižovat jejich význam a v různých oborech je nahradí, a až
tehdy, kdy se z větší části změní veřejné mínění o zvířatech.
Bezprostředním úkolem je potom snaha dosáhnout těchto částečných
cílů, které bude možno považovat za milníky na dlouhé cestě k
odstranění vykořisťování všech zvířat schopných cítění. Lidé, kteří
usilují, aby se skončilo s utrpením zvířat, se mohou pokusit
informovat o tom, co se děje na univerzitách a v komerčních
laboratořích v jejich okolí. Zákazníci mohou odmítnout koupit zboží,
které se testovalo na zvířatech - zejména kosmetiku, jejíž alternativy
jsou již dostupné. Studenti by měli odmítat provádět pokusy, které
považují za neetické. Každý si může projít akademické časopisy a
zjistit, kde se provádějí bolestivé experimenty, a potom upozornit
veřejnost na to, co se děje.
Je také důležité, aby se tato otázka stala i politickým problémem. Jak
jsme viděli, zákonodárci odmítají velké množství dopisů o pokusech
na zvířatech. Ale úsilí o zpolitizování problému experimentování na
zvířatech trvalo mnoho let. Naštěstí se o něm v některých zemích už
začíná mluvit. V Evropě a v Austrálii se jím vážně zabývají politické
strany, zejména strany zelených. Při amerických prezidentských vol-
bách v roce 1988 prohlásila základna republikánské strany, že proces
schvalování alternativ testování léků a kosmetiky na zvířatech by se
měl zjednodušit a urychlit.
Zneužívání laboratorních zvířat je součástí širšího problému druhové
nadřazenosti a není pravděpodobné, že bude možné jej úplně
odstranit, pokud nebude odstraněna samotná druhová nadřazenost.
Ale jednoho dne budou děti našich dětí určitě v učebnicích číst, co se
dělo v laboratořích dvacátého století, a budou pociťovat tutéž hrůzu a
nedůvěru, jakou dnešní lidé pociťují při četbě o zvěrstvech z
římských gladiátorských arén nebo o obchodu s otroky
devatenáctého století.

104
KAPITOLA 3

Na velkofarmě
Co dělala vaše večeře, když byla ještě zvířetem

Pro většinu lidí, zejména v moderních městských a předměstských

komunitách, je nejbližší forma kontaktu se zvířetem při jídle: jíme je.
Tento jednoduchý fakt stojí za naším přístupem k ostatním
živočichům a také za tím, co může každý z nás udělat, aby se tento
přístup změnil. Využívání a zneužívání zvířat chovaných na jídlo
výrazně přesahuje, pouhým počtem postižených zvířat, jakékoliv jiné
špatné zacházení. Jenom ve Spojených státech se každoročně chová a
porazí na 100 milionů krav, prasat a ovcí; u drůbeže toto číslo
dosahuje neuvěřitelných 5 miliard. (To znamená, že zhruba osm tisíc
ptáků - většinou kuřat - bude zabito jenom za tu dobu, než přečtete
tuto stranu.) Přímý kontakt s nejrozsáhlejším vykořisťováním jiného
druhu, který kdy existoval, se odehrává přímo tady, na našich stolech
a v obchodech nebo u řezníka.
Obecně si zneužívání živých tvorů, které jíme, neuvědomujeme.
Koupě jídla v obchodě nebo restauraci je pouze vrcholem dlouhého
procesu, který je až na finální produkt decentně ukryt před našimi
zraky. Maso a drůbež si kupujeme v úhledných plastových obalech.
Sotva krvácí. Není důvod, proč si takové balení spojovat se živým,
dýchajícím, chodícím a trpícím zvířetem. Už jenom názvy, které
používáme, zakrývají jeho původ: hovězí, nikoliv býk nebo kráva,
vepřové, a ne prase - ačkoliv z nějakého důvodu klidně sneseme
pravou povahu například jehněčí kýty. Samotný anglický název
„meat/maso“ je zavádějící. V angličtině původně znamenal
jakoukoliv pevnou potravu, nejenom svalovinu zvířat, ale například
také ořechová jádra (nut meat). Používáním výrazu maso se vlastně
jenom zakrývá fakt, že ve skutečnosti jíme svaly.
Verbální maskování je ovšem pouze povrchovou vrstvou mnohem
větší neznalosti původu naší potravy. Představte si, co vyvolává
slovo „farma“: dům; stodola; hejno slepic s pyšným kohoutem v

105
čele, které si přehrabuje na dvoře; stádo krav, které se vrací z pole na
dojení; a v sadě možná i prasnice s houfem pištících selátek, které za
ní rozpustile pobíhají.
Jen málo farem bylo idylických tak, jak nás nutí věřit tato tradiční
představa. Přesto si farmu představujeme jako příjemné místo,
daleko od našeho industriálního života zaměřeného na zisk. Z toho
mála lidí, kteří přemýšlejí o životě zvířat na farmách, jen zlomek zná
moderní metody chovu zvířat. Některé lidí zajímá, jestli se zvířata
zabíjejí bezbolestně, a každý, kdo někdy jel za nákladním vozem
naloženým zvířaty, asi tuší, že se zvířata převážejí v extrémně
přecpaných prostorách; ale jen málo lidí má podezření, že přeprava a
porážka není jen krátké a nevyhnutelné ukončení snadného a
spokojeného života, který sestává z přirozené příjemné zvířecí
existence bez útrap, kterou divoká zvířata procházejí jen za těžkého
boje o přežití.
Tyto pohodlné představy mají jen málo společného s realitou
moderního farmaření. Pro začátek si musíme uvědomit, že farmáři už
nejsou obyčejní venkované. Velké korporace a pásová výroba
proměnily během posledních padesáti let zemědělství v obchod.
Proces začal v době, kdy velké společnosti získaly nad produkcí
drůbeže kontrolu, kterou dříve na farmě měla farmářova manželka.
Ve Spojených státech dnes veškerou produkci drůbeže doslova
ovládá padesát velkých korporací. V produkci vajec, kdy měl
velkovýrobce před padesáti lety tři tisíce nosných slepic, mají mnozí
dnešní výrobci přes pět set tisíc nosnic, a největší přes deset milionů.
Zbývající menší výrobci se musí přizpůsobit metodám velkovýrobců,
nebo odejít z obchodu. Ze společností, které se zemědělstvím neměly
nic společného, se stali velkochovatelé, aby získali daňové úlevy
nebo rozdělili zisk. Autodopravce Greyhound nyní chová krůty a
vaše hovězí možná pochází od pojišťovny John Hancock Mutual
Life Insurance nebo od některé z dvanácti ropných společností, které
investovaly do výkrmen dobytka a postavily stáje pro 100 000 a víc
kusů.
Tyto velké společnosti a ty, které s nimi musí soutěžit, nezajímá
smysl souladu mezi rostlinami, živočichy a přírodou. Farmaření je
soutěž a použité metody mají snížit ztráty a zvýšit produkci. Proto
jsou nyní z farem velkofarmy, které připomínají tovární výrobu. Se
zvířaty se zachází jako s mechanismy, které přeměňují levné krmivo

106
na drahé maso, a je využita jakákoliv inovace, pokud dosáhne
levnějšího „poměru přeměny“. Větší část této kapitoly bude tvořit
pouhý popis takových metod a jejich významu pro zvířata, na která
se aplikují. Cílem je ukázat, že díky těmto metodám vedou zvířata od
narození po porážku bídný život. Ale znovu zdůrazňuji, že mým
cílem není ukázat, jak jsou lidé, kteří zvířatům takové věci dělají,
krutí a bezohlední. Naopak, přístup zákazníků a výrobců se nijak
zásadně neliší. Zemědělské metody, které zde chci popsat, jsou
pouze logickým uplatněním přístupu a předsudků, o kterých se mluví
na jiných místech této knihy. Jakmile zvířata nezahrneme do sféry
našeho morálního zájmu a jednáme s nimi jako s věcmi, které mají
uspokojit naše vlastní touhy, výsledek je předvídatelný. Stejně jako v
předchozí kapitole jsem, kvůli co největší objektivitě, nevyšel při
popisu poměrů na farmách z vlastní zkušenosti. Kdybych to udělal,
mohl bych být obviněn ze zaujatosti a selektivnosti, které by byly
založeny na několika mých návštěvách neobvykle hrozných farem.
Místo toho jsem záznamy získal většinou ze zdrojů, o kterých se
každý může přesvědčit, že jsou pro chovný průmysl co
nejpříznivější: z časopisů a obchodních žurnálů chovného průmyslu.
Samozřejmě články, které přímo odhalují utrpení hospodářských
zvířat, v farmářských časopisech nenajdete, zejména ne v současné
době, kdy se o citlivost tohoto tématu začal zajímat průmysl.
Farmářské časopisy se otázkou utrpení zvířat jako takovou
nezabývají. Farmářům se někdy doporučuje, aby nepoužívali
praktiky, při nichž zvířata trpí, protože za takových podmínek tolik
nepřiberou na hmotnosti; a také jsou vybízeni, aby se zvířaty na
jatkách nejednali hrubě, protože pohmožděné maso má menší cenu;
ale myšlenka, že zvířata by se neměla chovat v nevhodných
podmínkách jenom proto, že to samo o sobě není správné, se zde
neobjevuje. Ruth Harrisonova, autorka knihy Zvířata jako stroje,
poprvé vynesla na světlo metody intenzivního chovu zvířat ve Velké
Británii a došla k závěru, že „krutost je přiznána jenom tam, kde
končí ziskovost“. To je zajisté přístup, který se objevuje na stránkách
farmářských časopisů, jak ve Spojených státech tak v Británii.
Přesto se v časopisech můžeme o podmínkách chovných zvířat dočíst
velmi mnoho. Dozvídáme se o přístupu některých farmářů ke
zvířatům ve stylu absolutní a neomezené vlády, stejně jako o nových
metodách a technikách, a o problémech, které s těmito technikami

107
přicházejí. Za předpokladu, že víme alespoň něco o potřebách hos-
podářských zvířat, nám tyto informace poskytnou širokoúhlý obraz
dnešního farmaření. Můžeme ho ještě zaostřit tím, že se podíváme i
na některé vědecké studie o prospívání hospodářských zvířat, které
se pod tlakem Hnutí za osvobození zvířat objevují ve stále větším
počtu v zemědělských a veterinárních časopisech.

Prvním zvířetem, které bylo vyjmuto z relativně přirozených pod-

mínek tradiční farmy, byla drůbež. Lidé jí využívají dvěma způsoby:
na maso a na vejce. Dnes pro zisk obojího existují běžné techniky
masové produkce.
Propagátoři agrobyznysu považují vzestup drůbežářského průmyslu
za jeden z velkých úspěchů zemědělství. Na konci druhé světové
války bylo kuře na stole stále relativně vzácné. Tato kuřata pocházela
většinou od malých nezávislých farmářů nebo to byli nechtění
kohouti z chovu nosnic. Dnes se ve Spojených státech týdně porazí
na 102 milionů brojlerů - jak se říká kuřatům určeným na jídlo -,
kteří jsou chováni ve vysoce automatizovaných podnicích,
podobných továrnám, jež patří velkým korporacím ovládajícím jejich
produkci. Osm z těchto korporací poskytuje přes 50 procent z 5,3
miliardy kuřat každoročně zabitých v USA.
Základním krokem při přeměně kuřat na výrobní položky bylo jejich
uzavření do budov velkochovu. Producent brojlerů vezme deset,
padesát tisíc i více jednodenních kuřat z líhní a umístí je do dlouhé
budovy bez oken - většinou na podlahu, i když někteří výrobci
používají řady klecí, aby se do jedné budovy vešlo více ptáků. Uvnitř
drůbežárny se kontroluje každý aspekt prostředí proto, aby kuřata
rostla rychleji za současně menší spotřeby krmiva. Krmivo a voda se
automaticky přivádějí z násypek připevněných ke stropu. Osvětlení
je přizpůsobeno podle doporučení zemědělských odborníků:
například jasné světlo 24 hodin denně po dobu prvního týdne nebo
čtrnácti dnů, aby kuřata rychle přibývala na váze; potom se třeba
světla ztlumí a vypínají se každé dvě hodiny, protože kuřata prý
budou po odpočinku lépe jíst; kolem šestého týdne věku vyrostla
kuřata natolik, že jsou namačkaná na sobě, a světla budou po celou
dobu ztlumená proto, aby se snížila agresivita vyvolaná nedostatkem
prostoru.

108
Kuřata brojlera budou poražena ve věku sedmi týdnů (přirozená
délka života slepic je asi sedm let). Na konci tohoto krátkého období
již kuřata váží dva až dva a půl kilogramu; přesto mají k dispozici
prostor jenom 450 cm2 - tedy méně, než je povrch archu papíru o
velikosti A4. Za těchto podmínek při normálním osvětlení vede stres
z nedostatku prostoru a nepřítomnost přirozeného výběhu, kde by si
kuřata vybyla energii, k výbuchům agresivity, kdy si vzájemně
vytrhávají peří a někdy se dokonce zabijí a žerou. Zjistilo se, že
velmi tlumené světlo toto chování omezuje a ptáci tak prožijí
poslední týdny svého života v téměř úplné tmě.
Vytrhávání peří a kanibalismus jsou, v jazyce chovatelů brojlerů,
„zlozvykem“. Nejsou ale přirozené; jsou výsledkem stresu z velkého
počtu jedinců na malém prostoru, jímž musí kuřata procházet. Jsou to
vysoce sociální tvorové a na malé farmě si vytváří hierarchii. Každý
pták při krmení a dalších činnostech podléhá tomu, který je na vyšší
pozici, a má přednost před těmi, kteří stojí níž. Než se tento pořádek
ustálí, může dojít k několika konfrontacím, ale většinou stačí fyzický
kontakt, nikoliv síla. Jak napsal známý pozorovatel chování zvířat
Konrad Lorenz v době, kdy hejna na farmách bývala malá:

Znají se zvířata mezi sebou? Rozhodně ano... Každý chovatel

drůbeže ví, že... je v hejně ustaven velice pevný řád a každý pták
respektuje toho, jenž stojí nad ním. Po několika málo rozepřích, jež
nemusejí ani přejít v rány, každý pták ví, koho se má bát a kdo musí
prokazovat úctu jemu. O udržení tohoto pořádku nerozhoduje pouze
fyzická síla, ale také osobní odvaha, energie, a dokonce sebejistota
každého jednotlivého ptáka.

Jiné studie prokázaly, že stabilní sociální hierarchii si může udržet

hejno až o devadesáti kuřatech, kdy každý pták zná přesně svou
pozici; ale pro 80 000 ptáků namačkaných v jedné místnosti to
zřejmě bude obtížné. Žádný pořádek se mezi nimi nemůže vytvořit, a
proto mezi sebou často bojují. A kromě neschopnosti ptáků poznat
ostatní, už jenom pouhá skutečnost, že jsou tak namačkaní na sobě,
přispívá k jejich podrážděnosti a nervozitě, stejně jako by byli
podráždění lidé, ale i jiná zvířata. To farmáři vědí už dlouho:

109
Vytrhávání peří a kanibalismus se snadno stává vážným zlozvykem u
ptáků, kteří žijí za krajních podmínek. Výsledkem je nižší
produktivita a ztráta zisku. Ptáci se začnou nudit a vytrhávat
vyčnívající části opeření ostatních... Zahálka a nuda jsou původními
příčinami zlozvyků, přispívá k nim i přeplněné a přetopené ustájení.

Farmáři se „zlozvyků“ musí zbavit, protože přicházejí o peníze; ale

ačkoliv vědí, že původní příčinou je přeplněný prostor, nic s tím
nemohou udělat, protože v konkurenci by snížení počtu ptáků
znamenalo současně snížení ziskové marže. Cena budovy,
automatického krmného zařízení, pohonných hmot potřebných pro
vytápění a ventilaci budovy a cena za práci by se nezměnily, ale bylo
by méně ptáků na prodej a tudíž menší příjem. Proto farmáři usilují o
omezení následků stresu, který je stojí peníze. Nepřirozené
podmínky, ve kterých se drůbež chová, vyvolávají zlozvyky, ale na
jejich omezení musí farmář tyto podmínky učinit ještě méně
přirozené. Jednou z možností je ztlumení světla. Drastičtějším
krokem, který se nyní v průmyslu používá velice často, je odstranění
zobáků.
První se objevilo ve čtyřicátých letech v San Diegu a provádělo se
pomocí opalovací lampy. Farmáři opalovali kuřatům horní část
zobáku, aby nemohla ostatním vytrhávat peří. Tuto krutou techniku
brzy nahradila upravená pájka a dnes se používá přístroj podobný
gilotině s horkými čepelemi. Do přístroje je vložen zobák malého
kuřete a žhavé nůžky odříznou jeho konec. Tato procedura se
provádí velice rychle, tempem zhruba patnáct ptáků za minutu.
Taková rychlost způsobuje, že se teplota a ostrost nůžek může měnit,
takže dochází k nekvalitnímu řezu nebo poranění kuřat:

Příliš horké čepele mohou způsobit puchýře v ústech. Chladné nebo

tupé čepele mohou způsobit vznik masitých kulovitých výrostků na
konci dolní čelisti. Takové novotvary jsou velice citlivé.

Joseph Mauldin z University of Georgia, zabývající se výzkumem

drůbeže, na konferenci o jejím zdraví popsal svá pozorování v oboru:

110
Vyskytuje se mnoho případů spálených nozder a těžkého zmrzačení,
které vznikají díky nesprávnému postupu, jenž nepochybně vyvolává
akutní i chronické bolesti, negativně ovlivňuje chování při krmení a
produkční faktory. Pro soukromé společnosti na chov brojlerů jsem
prováděl zhodnocení kvality zkracování zobáků. Většina společností
byla spokojená, když poměr správně zkrácených zobáků dosáhl 70
procent... Kuřatům zkracovaly zobáky týmy, které byly placeny spíše
za kvantitu než za kvalitu práce.

I když se tato operace provede správně, nemůžeme si představovat,

že jde o bezbolestnou proceduru, jako třeba stříhání nehtů. Jak
zjistila britská vládní odborná komise pod vedením zoologa
profesora F. W. Rogerse Brambella před několika lety:

Mezi zobákem a kostí je tenká vrstva vysoce citlivé měkké tkáně,

která připomíná lůžko lidského nehtu. Horká čepel při odstraňování
zobáku prochází touto soustavou zobáku, kosti a citlivé tkáně a
způsobuje prudkou bolest.

Poškození způsobené odstraněním zobáku je navíc dlouhodobé: takto

zmrzačená kuřata méně jí a několik následujících týdnů ztrácejí
hmotnost. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto jevu je, že
bolest poraněného zobáku neustupuje. J. Breward a M. J. Gentle,
vědci z Výzkumného centra drůbeže při Britské radě zemědělského a
potravinářského výzkumu, zkoumali pahýly zobáků slepic a zjistili,
že poškozené nervy dorostly a proměnily se na útvar z propletených
nervových vláken nazývaný neurom. Podobné neuromy se objevují u
lidí s amputovanými končetinami a způsobují akutní i chronické
bolesti. Breward a Gentle zjistili, že se to pravděpodobně týká také
neuromů způsobených odstraněním zobáku. Následně Gentle pro-
hlásil, s opatrností typickou pro odborníka na drůbež, píšícího do
odborného časopisu:

Závěrem je spravedlivé přiznat, že nevíme, nakolik je odstranění

zobáku pro drůbež nepříjemné nebo bolestivé, ale v ohleduplné
společnosti máme právo pochybovat. Abychom zabránili
kanibalismu a vytrhávání peří, je životně důležitý kvalitní chov, a za

111
okolností, kdy nemůže být kontrolována intenzita osvětlení, je
jedinou alternativou pokus o chov ptáků, kteří tyto nechtěné znaky
chování nemají.

Je také možné jiné řešení. Odstraňování zobáků, které většina

výrobců rutinně provádí z obav z kanibalismu, do velké míry
omezuje škody, které vytvářejí kuřata na sobě navzájem. Ale
očividně nijak nesnižuje stres a přeplnění, které, v prvé řadě,
kanibalismus vyvolává. Staromódní farmáři, kteří mají malá hejna na
velkém prostoru, své drůbeži zobáky odstraňovat nemuseli.
Kdysi dávno, pokud jedno kuře týralo ostatní (což se také mohlo stát,
i když to nebylo pravidlem), bylo vzato z hejna pryč. Podobně i
ptáci, kteří onemocněli nebo se poranili, dostali potřebnou péči, nebo
byli v případě nutnosti rychle zabiti. Nyní na desítky tisíc ptáků
dohlíží jediná osoba. Americký ministr zemědělství psal nadšeně o
tom, jak se jeden člověk dokáže postarat o 60 000 až 70 000 brojlerů.
V časopise Svět drůbeže nedávno vyšel jako hlavní článek o oddělení
brojlerů Davida Derehama, který se sám stará o 88 000 brojlerů,
umístěných pod jednou střechou, a k tomu obhospodařuje 24 hektarů
půdy! „Starat se“ ale neznamená to co dřív, protože kdyby měl
farmář jenom jednu vteřinu denně na to, aby prohlédl kuře, prohlídka
všech kuřat by mu trvala více než 24 hodin, nemluvě o ostatních
povinnostech a troše toho farmaření navíc. A prohlídka by byla ještě
ztížená ztlumenými světly. A skutečně ne všichni dnešní farmáři
odebírají mrtvá kuřata. Je levnější takto o několik přijít než platit
dalším zaměstnancům za to, aby kontrolovali zdravotní stav drůbeže.
Aby bylo možno plně kontrolovat světlo a do jisté míry také teplotu
(většinou to je jenom topení, žádné chlazení), mají drůbežárny silné
stěny bez oken a spoléhají se na umělou ventilaci. Ptáci nikdy nevidí
denní světlo, dokud je nevyvezou na jatka; ani se nenadýchnou
vzduchu, který by nebyl plný čpavku z jejich vlastních výkalů.
Ventilace stačí na to, aby se drůbež za normálních okolností udržela
při životě, ale jestliže dojde k mechanické poruše, ptáci se brzy
udusí. A tak běžná pravděpodobnost výpadku proudu může mít
katastrofální následky, protože ne všichni producenti brojlerů mají
náhradní zdroje elektřiny.
Jinou možností, jak se ptáci v drůbežárně mohou udusit, je
umačkání. Ze zavřených kuřat se stanou nervózní, ustrašená stvoření.

112
Nejsou zvyklá na ostré světlo, silný hluk a jiné vzruchy, takže při
náhlém leknutí začnou panikařit a utečou do jednoho rohu budovy.
Při svém ustrašeném úniku do bezpečí se namačkají jedno na druhé,
takže, jak to popisuje jeden farmář, „se navzájem udusí na jedné
žalostné hromadě v rohu místnosti“.
I když kuřata těmto rizikům uniknou, mohou podlehnout množství
nemocí, které se v drůbežárnách běžně objevují. Nová a stále zá-
hadná příčina smrti je nazvaná jednoduše „akutní smrtelný syndrom“
(ADS). Je očividně výsledkem nepřirozených podmínek panujících v
drůbežářství a průměrně usmrtí 2 procenta všech brojlerů v Kanadě a
Austrálii a v ostatních zemích budou čísla pravděpodobně podobná,
jestliže se v nich používají podobné metody. Popisuje se následovně:

Kuřata před smrtí dostala záchvat, který se projevoval ztrátou

rovnováhy, prudkým máváním křídly a silnými svalovými křečemi...
Pozorovaní ptáci při počáteční ztrátě rovnováhy padali dopředu či
dozadu, při prudkém mávání křídly zůstali ležet na zádech nebo na
hrudi.

Žádná z těchto studií nepodává vysvětlení, proč by tato zdánlivě

zdravá kuřata měla zkolabovat a zemřít, ale specialista na drůbež z
britského ministerstva zemědělství tuto nemoc spojuje se samotným
cílem drůbežářského průmyslu - rapidním růstem:

Míra úmrtnosti brojlerů stoupá a je rozumné uvažovat, zda by tento

problém nemohl být způsoben velmi významnými pokroky v
genetice a výživě, kterých bylo dosaženo. Jinými slovy můžeme
čekat, že brojleři porostou příliš rychle - jejich hmotnost se za dobu 7
týdnů 50 až 60krát zvýší... „Kolapsy“, to jest náhlá smrt u mladých,
prospívajících kuřat (většinou samců), mohou mít rovněž souvislost s
tímto „superrychlým“ růstem.

Míra rychlého růstu také způsobuje zmrzačení a deformace, díky

kterým jsou farmáři nuceni zabít další 1 až 2 procenta kuřat - a
protože jsou zabíjeny jen nejtěžší případy, počet ptáků s deformitami
je mnohem vyšší. Autoři studie o jedné konkrétní formě zmrzačení

113
došli k závěru: „Myslíme si, že ptáci mohou být šlechtěni k tak
rychlému růstu, že jsou na pokraji strukturního kolapsu.“
Sama atmosféra, ve které musí ptáci žít, ohrožuje zdraví. Během
sedmi nebo osmi týdnů, které stráví v drůbežárně, nikdo nevyměňuje
stelivo ani neodváží výkaly. I přes automatickou ventilaci je vzduch
plný čpavku, prachu a mikroorganismů. Studie prokázaly, že prach,
čpavek i bakterie poškozují, podle očekávání, plíce ptáků. Fakulta
obecného lékařství na Melbournské univerzitě v Austrálii provedla
studii zdravotních rizik této atmosféry pro farmáře. Zjistili, že 70
procent farmářů si stěžuje na pálení očí, téměř 30 procent trvale
kašle, a téměř 15 procent trpí astmatem nebo chronickou
bronchitidou. Vědci proto doporučili farmářům, aby trávili co
nejméně času v drůbežárnách, a pokud jdou dovnitř, měli by použít
respirační masku. Ale ve studii nebyla o maskách pro kuřata zmínka.
Ptáci, kteří musí stát a sedět na zahnívajících, špinavých výkalech
plných čpavku, trpí také vředy na pařátech, puchýři na hrudníku a
hlezenními popáleninami. „Kuřecí drůbky“ jsou často části kuřat,
jejichž těla se nedají prodat v celku. Poškození pařátů v
drůbežářském průmyslu nevadí, protože pařáty se na jatkách stejně
odřezávají.
Jestliže je život v dlouhých přeplněných prašných místnostech bez
oken, navíc plných čpavku, pro kuřata stresující, jejich první a jediné
setkání se sluncem není jiné. Dveře se najednou otevřou a kuřata
přivyklá na polotmu jsou chytána za nohy, vynesena ven hlavou dolů
a nacpána do přepravek, jež se vyrovnají na nákladní vůz. Pak se
převezou do „zpracovatelského“ závodu, kde se kuřata mají zabít,
očistit a uložit do úhledných plastových sáčků. To může trvat i
několik hodin, kdy kuřata nedostanou krmení ani vodu. Nakonec
jsou vyložena z přepravek, pověšena za nohy na běžící pás, který je
přiveze k nožům, jež ukončí jejich neradostnou existenci.
Oškubaná a stažená těla kuřat se pak prodají milionům rodin, které
budou okusovat jejich kosti, aniž je jen na okamžik napadne, že jedí
těla nedávno živých tvorů, nebo co se s tímto tvorem dělo, než jeho
tělo koupili a snědli. A pokud je tato otázka napadne, kde najdou
odpověď? Pokud se informují u kuřecího magnáta Franka Perduea,
čtvrtého největšího výrobce kuřecího masa ve Spojených státech, ale
prvního v propagaci sama sebe, bude jim řečeno, že kuřata na jeho
„farmě“ jsou zhýčkaná a mají „snadný život“. Jak mají obyčejní lidé

114
vědět, že Perdue má svá kuřata po 27 000 v budově o délce 150
metrů? Jak mají vědět, že systém jeho masové produkce zabije 6,8
milionu ptáků týdně, a že, stejně jako mnozí jiní výrobci, odřezává
kuřatům zobáky, aby se z nich pod tlakem moderního života na
velkofarmě nestali kanibalové.
Perdueova reklama propaguje běžný mýtus: ekonomický úspěch
farmáře a příjemný život drůbeže a hospodářských zvířat jdou ruku v
ruce. Lidé hájící velkofarmy často tvrdí, že kdyby drůbež nebo
zvířata nebyla šťastná, neprospívala by a nedala by se tedy se ziskem
prodat. Drůbežářský průmysl tento naivní mýtus jasně vyvrací.
Studie vydaná v časopise Drůbežářství a věda ukázala, že pouhých
372 cm (o 20 procent méně než se běžně kuřatům poskytuje) už
může přinést zisk, ačkoliv tak malý prostor znamená, že 6,4 procenta
kusů uhyne (více než při menší hustotě), kuřata mají podváhu a že
dojde ke zvýšenému výskytu puchýřů na hrudi. Jak zdůrazňují autoři,
klíč k ziskovosti v drůbežářském průmyslu není zisk z jednoho
kuřete, ale zisk ze všech kuřat najednou jako celku:

Průměrný zisk z jednoho ptáka začal klesat... při nárůstu hustoty

kuřat. Ovšem když se návratnost investice vypočítala na základě
zisku z jednotky plochy podlahy, došlo k opačnému efektu; zisk
stoupal při poklesu hustoty kuřat. Ačkoliv byly vyzkoušeny také
extrémně vysoké hustoty, snižování zisku nebylo dosaženo i přes
redukci míry růstu.

Čtenáři, kteří po přečtení této části uvažují o tom, že místo kuřat

začnou kupovat krůty, by měli být upozorněni na to, že tradiční
hlavní chod rodinné večeře při Dni díkůvzdání se nyní pěstuje
stejnými metodami jako brojleři a že se jim také obvykle odstraňují
zobáky. Podle časopisu Turkey world (Krůtí svět) se během několika
posledních let objevila „exploze ve výrobě krůtího masa“ a očekává
se, že bude pokračovat. Průmysl s obratem 2 miliard dolarů v roce
1985 vypěstoval 207 milionů krůt, dvacet velkých společností se
podílelo na 80 procentech produkce. Krůty v náročných podmínkách
tráví třináct až dvacet čtyři týdny, tedy dvakrát déle než jejich menší
příbuzní, než dojdou ke svému konci.

115
„Slepice,“ napsal jednou Samuel Butler, „je jenom způsobem,
kterým vejce vyrábí vejce.“ Butler si bezpochyby myslel, že je
legrační; ale když Fred C. Haley, prezident jedné drůbežářské firmy
ve státě Georgia, ovládající životy 225 000 nosných slepic, popisuje
slepici jako „stroj na výrobu vajec“, jeho slova mají mnohem
vážnější implikace. Aby zdůraznil svůj obchodnický přístup, přidává:
„Cílem produkce vajec je vydělat peníze. Pokud na něj zapomeneme,
zapomněli jsme na podstatu věci.“
Nejedná se ani o čistě americký názor. V jednom britském země-
dělském časopise se čtenáři dozvěděli:

Moderní nosnice je konec konců pouze velice účinný stroj na

přeměnu surového materiálu - krmiva - na finální produkt - vejce,
samozřejmě bez nároků na údržbu.

Myšlenka, že slepice je účinným způsobem, jak krmivo přeměnit na

vejce, se v obchodních časopisech drůbežářského průmyslu, hlavně v
reklamě, vyskytuje velice často. Jak lze očekávat, následky pro
nosnice nejsou dobré.
Nosné slepice procházejí mnoha procedurami jako brojleři, ale jsou
zde některé rozdíly. Stejně jako brojlerům se jim odstraňují zobáky,
aby se zabránilo kanibalismu, který by se jinak v namačkaných
prostorech objevil; ale protože žijí mnohem déle než brojleři, musí
často touto procedurou procházet dvakrát. Proto Dick Wells, ředitel
Britského drůbežářského institutu, doporučuje odstranění zobáku
„někdy mezi pátým až desátým dnem“, protože kuřata trpí menším
stresem, než když se provede dříve, a navíc „jde o dobrý způsob, jak
snížit riziko předčasné mortality“. Když se slepice přesunují mezi
dvanáctým a osmnáctým týdnem z budovy, kde vyrostly, do zařízení,
kde budou snášet vejce, jsou jim často zobáky odstraněny znova.
Utrpení nosných slepic začíná velice brzy. Nová kuřata se rozdělí na
slepice a kohouty. Protože kohouti nemají žádnou komerční hodnotu,
společnosti se jich zbaví. Některé společnosti si tyto kohoutky berou,
ale často jsou zaživa házeni do plastových pytlů a necháni, aby se
pod váhou dalších kuřat udusili. Někteří jsou ještě zaživa rozemleti a
stanou se z nich krmiva pro jejich sestřičky. Jenom ve Spojených
státech se každý rok otráví plynem, udusí nebo rozemele nejméně

116
160 milionů ptáků. Kolik je jich přesně nelze říct, protože neexistují
přesné záznamy: chovatelé o kohoutech přemýšlejí stejně jako my o
odpadcích.
Život nosné slepice je delší, ale to je sotva výhoda. Kuřata se dříve
chovala venku ve víře, že z nich tak budou silnější slepice, jež se
lépe přizpůsobí životu v kleci. Dnes žijí v kleci od narození, protože
v drůbežárnách jsou řady klecí nad sebou, aby se do nich vešlo více
kuřat a režijní náklady tak byly menší. Ptáci ovšem velmi rychle
rostou a musí se tedy za nějakou dobu přemístit do větších klecí, což
je nevýhodné, protože „se mortalita může o něco zvýšit... Při přesunu
běžně dochází ke zlomeninám končetin a pohmožděninám hlav
nosnic“.
Bez ohledu na použitou metodu chovu všichni velcí producenti vajec
chovají slepice v klecích. (Často se o nich mluví jako o „bateriích“
nebo „bateriových klecích“, ne proto, že by na nich bylo něco
elektrického, ale podle původního významu slova baterie, tj.
soustavy podobných nebo propojených článků jednoho zařízení.)
Když se klece začaly zavádět, v každé byla jen jedna slepice, aby
mohl farmář určit, která nesnáší dost vajec na to, aby se vyplatilo
krmení. Tyto slepice byly potom zabity. Potom se přišlo na to, že v
kleci může být víc ptáků na jednou a výlohy na jednu slepici se
snížily, když byly v kleci dvě. To byl jenom první krok. Teď se
jednotlivá vejce žádnými značkami neoznačují. Klece se používají
proto, že se do nich vejde větší množství ptáků, kteří mohou být
krmeni a napájeni v jedné budově, a lépe se tak využívá
automatických zařízení.
Ekonomický požadavek, aby byly výdaje za práci udržovány na
minimu, znamená, že nosnicím se, stejně jako brojlerům, nedostává
žádné individuální péče. Alan Hainsworth, majitel drůbeží farmy ve
státě New York, řekl jednomu místnímu reportérovi, že za celý den
mu na péči o 36 000 nosnic stačí pouhé čtyři hodiny, zatímco jeho
žena se stará o 20 000 kuřat: „Zabere jí to 15 minut denně. Jenom
zkontroluje automatické krmičky, nádoby na vodu a jestli za noc
nějaké kuře neuhynulo.“
Tento typ péče nezaručuje šťastné hejno, jak ukazuje reportérův
popis:

117
Vejdete do drůbežárny a kuřata reagují takřka okamžitě - úplné
peklo. Šíleně kdákají a každé z nějakých dvaceti tisíc kuřat se
vmáčkne do nejvzdálenějšího rohu své klece, protože má z člověka
strach.

Firma Egg City Julia Goldmana, sedmdesát pět kilometrů na sever

od Los Angeles, se stala první farmou s více než milionem klecí s
nosnicemi. Už v roce 1970, kdy National Geographic Magazin
nadšeně prováděl výzkum tehdy stále relativně nových
chovatelských metod, měla více než dva miliony slepic rozděleny do
budov po 90 000 kusech, pět ptáků v kleci o rozměrech 40 X 45 cm.
Ben Shames, výkonný místopředseda Egg City, popsal reportérovi
metody, které používají při péči o tolik ptáků:

Zaznamenáváme množství krmiva a vajec ve dvou řadách ze 110 v

každé budově. Když produkce klesne pod úroveň přinášející zisk,
všech 90 000 ptáků se prodá výrobcům konzerv a drůbežích polévek.
Nevyplatí se provádět záznamy u každé řady v budově, natož pak u
každé slepice; se dvěma miliony kusů se musíte spoléhat na
statistické vzorky.

Ve většině farem na vejce jsou klece postaveny v řadách, podél

kterých vedou korýtka na krmení a na vodu, automaticky doplňovaná
z centrálního zdroje. Klece mají šikmé drátěné podlahy. Zešikmení,
většinou jeden až pět stupňů, ztěžuje ptákům pohodlné stání, ale
vejce se skutálí k přední části klece a lze je snáze sebrat ručně nebo v
modernějších závodech automatickým pásovým přepravníkem.
Drátěné podlahy mají i svůj ekonomický důvod. Výkaly jimi
propadávají a hromadí se po dobu několika měsíců na podlaze, než
se najednou vyvezou. (Někteří výrobci je vyvážejí častěji, jiní ne.)
Bohužel pařáty slepic nejsou na život na drátech adaptovány, a tak
jsou běžné zprávy o jejich poranění, kdykoliv se někdo laskavě
odhodlá je prohlédnout. Protože ptáci nemají k dispozici pevnou
podlahu, na které by si obrušovali drápy, mají je velmi dlouhé a často
se v pletivu natrvalo zachytí. Bývalý prezident národní drůbežářské
organizace v jednom časopise vzpomínal:

118
Objevili jsme slepice, které byly k podlaze klece doslova pevně
přirostlé. Zdá se, že se drápy v pletivu nějak zachytí a nejdou uvolnit.
Takže časem maso na pařátech obroste kolem pletiva. Naštěstí se
slepice zachytily blízko přední strany klece, takže snadno dosáhly na
krmení a vodu.

Musíme se zamyslet také nad množstvím prostoru, které mají slepice

v klecích k dispozici. V Británii má Zákon na ochranu ptáků z roku
1954 zabraňovat krutostem, jež jsou na nich páchány. První odstavec
osmého paragrafu zní takto:

Kdokoliv bude chovat nebo uzavře jakéhokoliv ptáka v kleci nebo

jiné schránce, která nebude mít dostatečnou výšku, šířku nebo
hloubku, aby umožnila ptáku volně natáhnout křídla, se dopustí
přestupku proti zákonu a bude potrestán.

Zatímco jakékoliv uzavírání do klece je problematické, požadavek na

dostatečné rozměry klece, aby si v ní mohli ptáci protáhnout křídla,
se zdá být absolutním minimem, které je nutné k ochraně před
nesnesitelnou úrovní uvěznění, jež omezuje jejich nejzákladnější
potřeby. Měli bychom tedy předpokládat, že drůbeží klece v Británii
budou alespoň tak velké, aby ptákům daly tuto minimální svobodu.
Nikoliv. Citovaný odstavec má krátký, ale důležitý dodatek:

Za předpokladu, že se tento odstavec nebude týkat drůbeže...

Tato neuvěřitelná výjimka dosvědčuje relativní sílu tužeb prame-

nících v žaludku a tužeb, které jsou založeny na soucitu v zemi, jež
je proslulá svým jemných chováním ke zvířatům. V povaze těchto
ptáků, které nazýváme drůbež, není nic, proč by si neměli chtít
protahovat křídla stejně jako ostatní ptáci. Jediný možný závěr, který
můžeme vyvodit, je ten, že poslanci britského parlamentu jsou proti
krutosti, ale jenom pokud se nedotýká jejich oběda.
Velice podobně jsou na tom Spojené státy. Podle zákona na ochranu
zvířat z roku 1970 a jeho pozdějších úprav byly ustanoveny normy
na klece na zvířata tak, aby „poskytly dostatečný prostor pro
normální postoj a sociální přizpůsobení s dostatečnou volností

119
pohybu“. Tento zákon platí pro zoologické zahrady, cirkusy, pro-
dejce živých zvířat a laboratoře, ale ne pro zvířata, která se chovají
na jídlo.
Jak se tedy klece pro nosné slepice vypořádaly s minimálními
normami určenými pro ptáky obecně? Abychom na tuto otázku
mohli odpovědět, potřebujeme vědět, že rozpětí křídel běžné slepice
je zhruba 75 cm. Rozměry klecí se jsou různé, ale podle časopisu
Poultry Tribune

je typická velikost klece 30 na 50 cm, a je v ní umístěno od jedné do

pěti nosnic. Prostor na jednoho ptáka se pohybuje mezi 1 450 a 300
cm2 , v závislosti na počtu slepic v kleci. Chovatelé mají sklon
slepice umisťovat do klecí ve velkém počtu, aby snížili náklady na
jednoho ptáka.

Tato velikost je očividně příliš malá dokonce i pro jednu slepici,

protože si v ní nemůže úplně protáhnout křídla, natož pak pro pět
slepic v jedné kleci - a jak naznačuje poslední věta citované pasáže,
běžně je v kleci nikoliv jedna až dvě, ale čtyři až pět slepic.
Od doby prvního vydání této knihy byly podmínky, za jakých se
chovají slepice v moderních velkofarmách, mnohokrát vědeckými i
vládními komisemi prozkoumány. V roce 1981 vydala zemědělská
komise Dolní sněmovny britského parlamentu zprávu o ochraně
zvířat, ve které se praví: „Sami jsme viděli baterie klecí jak
experimentálních, tak komerčních a nijak se nám nelíbilo, co jsme
viděli.“ Komise doporučila, aby britská vláda vydala nařízení, podle
kterého by se měly bateriové klece do pěti let postupně vyřadit. Ale
ještě výmluvnější byla studie, kterou provedla Houghtonská stanice
drůbežářského výzkumu ve Velké Británii, týkající se prostoru, který
je slepicím vyhrazen na různé činnosti. Zjistilo se, že běžná slepice
při odpočinku zabírá 637 cm2, ale aby se mohla pohodlně otočit,
potřebuje 1 681 cm , jestliže je v kleci sama. V kleci s pěti slepicemi
by měl být podle studie v přední části dostatečný prostor pro všech
pět slepic, a proto by neměla být kratší než 106,5 cm a užší než 41
cm, kdy každé slepici poskytne 873 cm2. Zmiňovaný článek v
Poultry Tribune, kdy jsou slepice umístěny ve standardních klecích o

120
rozměrech 30 krát 50 cm, udává pro jednu slepici pouze 300 cm2. Při
čtyřech slepicích by to bylo 375 cm2.
Ačkoliv britská vláda na doporučení vyřadit bateriové klece nijak
nereagovala, změna není vyloučena. Švýcarsko zahájilo vyřazování
těchto klecí z provozu v roce 1981. V roce 1987 musely mít slepice v
klecích alespoň 500 cm2; a od prvního ledna roku 1992 byly tradiční
klece postaveny mimo zákon s tím, že všechny nosné slepice budou
mít chráněná hnízda s měkkou podlahou. V Holandsku jsou klece
nezákonné od roku 1994 a slepice mají prostor minimálně 1 000 cm2,
stejně jako přístup k hnízdům a prostorám, kde budou mít možnost
hrabat. Rozsáhlejší účinek má ale švédský zákon, schválený v
červenci 1988, který požaduje zrušení všech klecí pro slepice v
následujícím desetiletí a stanovuje, že krávy, prasata a zvířata
chovaná na vlnu musí být chována „v co nejpřirozenějších
podmínkách“.
Zbytek Evropy o osudu budoucnosti bateriových klecí diskutoval. V
roce 1986 ministři zemědělství zemí Evropského společenství určili
jako minimální prostor pro nosné slepice 450 cm2. Potom se
rozhodlo, že tato norma začne platit podle zákona až v roce 1995. Dr.
Mandy Hillová, zástupkyně ředitele jedné experimentální farmy
britského ministerstva zemědělství, odhadla, že v Británii bude muset
být přemístěno na 6,5 milionu slepic, což znamenalo, že tolik ptáků
nemělo k dispozici ani tak směšně málo prostoru. Protože je však v
Británii celkem asi 50 milionů nosných slepic a zhruba 90 procent z
nich je umístěno v klecích, je zřejmé, že nové minimum neznamená
nic jiného, než že se uzákoní vysoký počet slepic v jedné kleci, který
už většina farmářů stejně praktikuje. Změna se týká jenom té
menšiny, která mačká slepice do ještě menších prostor, než je
ministerstvem určená norma. Mezitím Evropský parlament v roce
1987 doporučil, aby byly bateriové klece v zemích Evropského
společenství postupně vyřazeny z provozu během následujících
deseti let. Ale Evropský parlament může pouze doporučovat, a tak
Evropané, kteří o vyřazení klecí usilují, nemají zatím co slavit.
Ale Spojené státy za Evropou pokulhávají, protože se tímto
problémem vůbec nezabývají. Na rozdíl od evropských 450 cm2 je
doporučení ve Spojených státech 300 cm2. Ale prostor, který mají
slepice na farmách, je často ještě menší. Na Hainsworthově farmě v
Mt. Morrisu ve státě New York byly slepice namačkány po čtyřech v

121
klecích 30 na 30 cm - 225 cm2 na jednu slepici - a reportér dodal: „V
některých je i pět slepic, takže Hainsworth má víc slepic než místa.“
Pravda je taková, že ať už jsou oficiální či polooficiální doporučení
jakákoliv, nikdo netuší, kolik je v klecích slepic, dokud nejde a sám
se nepřesvědčí. V Austrálii, kde zákon doporučuje, aby v kleci o
rozměrech 45 krát 45 cm nebyly více než čtyři slepice, nečekaná
návštěva na jedné farmě odhalila, že v jedné kleci této velikosti bylo
sedm slepic, a v mnoha jiných pět až šest. Ve státě Viktorie i přesto
ministerstvo zemědělství odmítlo výrobce vajec trestně stíhat. Ze
sedmi slepic ve 45centimetrové kleci má každá pouze 289 cm2. To
znamená, že jediný arch papíru velikosti A4 představuje životní
prostor dvou slepic a že tedy doslova sedí jedna na druhé.
Při těchto normách moderních farem na produkci vajec ve Spojených
státech, Velké Británii a v téměř každé rozvinuté zemi, s výjimkou
Švýcarska, Nizozemí a Švédska, není uspokojena ani jediná
přirozená potřeba slepic. Nemohou se procházet, hrabat v zemi,
koupat se v hlíně, stavět hnízda nebo si protahovat křídla. Nejsou
součástí hejna. Nemohou se jedna druhé vyhýbat a slabší jedinci
nemohou
utéct před silnějšími, už tak rozzuřenými nepřirozenými
podmínkami. Tento mimořádný stupeň namačkání způsobuje stavy,
které odborníci nazývají „stres“ - připomíná stres u lidí, jenž vzniká
v extrémním davu, následkem uvěznění nebo neuspokojením
základních potřeb. Viděli jsme, že u brojlerů se tento stres projevuje
vytrháváním peří a kanibalismem. U nosných slepic zavřených delší
dobu v klecích pozoroval texaský přírodovědec Roy Bedichek i jiné
známky:

Pozorně jsem si prohlédl takto chovaná kuřata a zdají se mi

nešťastná... Kuřata v bateriích, která jsem pozoroval, vypadají, jako
by ztrácela rozum v době, kdy by normálně byla svými matkami
odstavena a na louce by na vlastní pěst honila kobylky. Ano, z
baterie se stane doslova slepičí blázinec.

Dalším znakem úzkosti je hluk. Slepice, které hrabou na poli, jsou

obecně tiché a jen občas zakvokají. Slepice uzavřené v klecích mají
sklon být velice hlučné. Už jsem citoval novináře, který navštívil

122
chov kuřat na Hainsworthově farmě a objevil „úplné peklo“. Zde je
postřeh téhož novináře z budovy, kde slepice snášejí vejce:

Slepice jsou v prostorách, kde snášejí vejce, hysterické. Hluk, s nímž

jsem se setkal v chovu kuřat, mě na takovou situaci nijak nepřipravil.
Slepice kdákají a kvokají, jak se jedna přes druhou derou k zrní nebo
k vodě, které jsou jim podávány automaticky. Tak stráví svůj život -
život neustálého snášení vajec.

Dalším zdrojem stresu slepic je fakt, že si nemohou vybudovat

hnízdo a snést do něj vejce. Konrád Lorenz popsal proces snášení
vajec jako nejtěžší muka, kterým jsou slepice v bateriích vystaveny:

Pro člověka, který něco ví o zvířatech, je opravdu srdcervoucí, když

se musí dívat na mladou slepici, jak se snaží stále znova a znova
dostat pod své kolegyně, kde se marně pokouší nalézt úkryt. Za
těchto okolností slepice nepochybně drží vejce co nejdéle v sobě.
Jejich instinktivní odpor ke snášení vajec mezi davem ostatních
slepic je určitě totéž, jako by měl civilizovaný člověk ve stejné
situaci kálet.

Lorenzův názor byl podpořen studií, během níž měly slepice přístup
do uzavřené kukaně; měly pouze postupně překonávat stále těžší
překážky. Jejich vysoká motivace ke snášení vajec v kukani se
projevila tak, že se do ní snažily dostat stejně usilovně, jako se
snažily po dvacetihodinovém půstu dostat k jídlu. Jedním možným
důvodem toho, že u slepic vznikl pud snášet vejce v soukromí, je
proto, že je jejich řitní otvor po snesení vejce zarudlý a vlhký, a
ostatní slepice by do něj mohly začít klovat. Způsobily by tak
krvácení, jež by je ke klování dále vybízelo, a vše by mohlo skončit
kanibalismem.
Slepice poskytují také další důkaz toho, že nikdy svůj instinkt ke
stavbě hnízda neztratily. Moji přátelé se ujali několika slepic, které
byly na konci své „komerční kariéry“ snášení vajec a měly být
zhruba v tu dobu poslány na jatka. Když se pustí na dvorek a dá se
jim trocha slámy, okamžitě začnou stavět hnízdo - dokonce po víc
než roce stráveném v holé kovové kleci. Ve Švýcarsku zákon z

123
konce roku 1991 požaduje, aby slepice měly chráněné, tmavé kukaně
s měkkou podlahou nebo vystlané stelivem. Švýcarští vědci dokonce
zkoumali, jaké stelivo mají slepice nejraději, a zjistili, že slepice v
klecích i slepice chované na stelivu dávají přednost ovesných
slupkám nebo pšeničné slámě; jakmile zjistily, že si mohou vybrat,
žádná nekladla vejce na drátěnou podlahu ani dokonce na umělou
trávu. Významným objevem této studie bylo, že téměř všechny
slepice běžně chované na stelivu opustily kukaň čtyřicet pět minut
poté, co jim byl do něho umožněn přístup; slepice chované v klecích
vypadaly, že jsou novým pohodlím natolik ohromené, že 87 procent
v nich ještě na konci této doby sedělo!
Tentýž příběh se odehrává i s ostatními základními pudy, zmařenými
systémem klecí. Dva vědci pozorovali slepice, které strávily první
půlrok svého života v kleci, a zjistili, že během prvních deseti minut
po opuštění klece už polovina slepic mávala křídly, což v klecích
možné nebylo. Totéž platí o koupelích v prachu - další důležitá
instinktivní činnost, která je důležitá pro udržení kvality peří. Slepice
na farmě si najde vhodné místo s jemnou zemí a vyhrabe si v ní díru,
ve které si do peří nabere hlínu, kterou potom energicky vytřásá ven.
Tato potřeba je instinktivní a mají ji i slepice v klecích. Jedna studie
zjistila, že slepice žijící na drátěné podlaze mají „na břichu méně
peří“, a navrhla, že „důležitých faktorem může být nedostatek
vhodného materiálu k popelení, protože se dobře ví, že slepice se
pokoušejí popelit i přímo na drátěné podlaze klece“. Další vědec
skutečně zjistil, že slepice žijící v klecích se chovají, jako by se
koupaly v prachu - aniž by měly hlínu, kterou by nabraly do peří -
častěji než slepice chované na písku, i když po kratších časových
úsecích. Potřeba vykoupat se v prachu je tak silná, že slepice se o to
pokoušejí i přesto, že si na drátěných podlahách odřou peří na břichu.
A jestliže jsou z klecí puštěny, tyto koupele si užívají s opravdovým
potěšením. Je nádherné, jak se u sklíčené, smutné a téměř holé
slepice dokáže za relativně krátkou dobu obnovit opeření i její
přirozená důstojnost, když se dostane do vhodného prostředí.
Pro pochopení, jak trvalá a silná je frustrace slepic na moderních
velkofarmách na produkci vajec, je nejlepší nějakou dobu jednu klec
plnou slepic pozorovat. Nemohou pohodlně stát ani sedět. I když by
jedna či dvě byly se svou polohou spokojeny, musí se pohybovat,
jestliže se pohybují ostatní. Je to jako pozorovat tři lidi, kteří se snaží

124
pohodlně strávit noc v jedné posteli - až na to, že slepice jsou k
tomuto předem prohranému boji odsouzeny na celý rok, nejen na
jednu noc. Dalším problémem je to, že po několika málo měsících v
kleci začínají slepice ztrácet peří, částečně proto, že se otírají o dráty,
a částečně proto, že je ostatní slepice neustále otrhávají. Nakonec se
o dráty začne otírat přímo jejich kůže, a není neobvyklé, že slepice,
které v klecích přišly téměř o všechno peří, mají zanícenou a
zarudlou kůži, zejména kolem ocasu.
Stejně jako u brojlerů je trhání peří projevem stresu, a jak se
prohlašuje v jedné již citované studii, také projevem „nedostatku
vhodné stimulace pramenící z fyzického prostředí“. Bylo dokázáno,
že vhodně doplněné prostředí, s přístupem na hřady, s hnojem, ve
kterém by se dalo hrabat, a s kukaněmi, se slepice klovají méně a
méně si navzájem poškozují peří, než když jsou chovány v
konvenčních klecích. Samo vytrhávání peří je příčinou dalších
poranění kůže, protože, jak si všimla jedna skupina vědců,
poškrábaní a poranění kůže, zejména na zádech... se objeví spíše
tam, kde už kůži nechrání peří. Proto mohou být strach, ztráta peří a
bolest součástí téhož syndromu.

V klecích je vždy alespoň jedna slepice - ve větších klecích je jich

pravděpodobně víc - která se přestala bránit a nechá se odstrkovat a
zatlačovat pod nohy ostatních slepic. Možná jsou to slepice, které by
na normálním dvoře stály na nejnižším sociálním stupni v hejně; ale
tam by to tolik nevadilo. V kleci ovšem tyto slepice nemohou dělat
nic než se schoulit v rohu, obvykle ve spodní části svažující se
podlahy, kde na ně ostatní šlapou, když se pokoušejí dostat se ke
korýtkům s krmením a s vodou.
Ačkoliv se po takových důkazech může zdát, že výzkum toho, jestli
slepice mají raději klece nebo volný výběh, je naprosto zbytečný, dr.
Marian Dawkins z katedry zoologie na Oxfordské univerzitě udělal
právě to a jeho práce dává ještě vědečtější podporu všeho, co již bylo
řečeno. Když mají na výběr, tak si slepice, které znají jak výběh, tak
klece, zvolí výběh. Ve skutečnosti dá většina slepic přednost výběhu
bez potravy než kleci s potravou.
Úplně nejpřesvědčivější způsob, jakým může dát slepice najevo, že
její životní podmínky nejsou vhodné, je to, že uhyne. Vysoká míra
úmrtnosti se objevuje jen za nejkrajnějších podmínek, protože nor-

125
mální délka života kuřete je mnohem víc než jen oněch osmnáct
měsíců až dva roky, které jsou nosným slepicím ponechány. Slepice,
stejně jako lidé v koncentračních táborech, se k životu pevně upínají
i za nejhorších životních podmínek. I tak farmy ztrácejí běžně 10 až
15 procent slepic ročně, kdy mnohé z nich očividně umírají na stres z
přeplněných prostorů a s ním spojených problémů. Zde je jeden
příklad:

Podle ředitele ranče na produkci vajec s 50 000 slepicemi, poblíž

města Cucamonga v Kalifornii, denně podlehne pět až deset slepic
stresu způsobeným životem v kleci. (To jsou dva až čtyři tisíce
ročně.) „Tyto slepice,“ říká, „neumírají na žádnou nemoc. Prostě
jenom nevydrží stres života v přeplněných klecích.“

Pečlivě prověřená studie, kterou provedli členové katedry drůbe-

žářské vědy na Cornellově univerzitě, potvrdila, že přeplnění klecí
zvyšuje míru úmrtnosti. Za období menší než jeden rok dosáhla
úmrtnost u slepic chovaných po třech v klecích 30 krát 45 cm míry
9,6 procenta; když byly do klecí umístěny slepice čtyři, úmrtnost
vyskočila na 16,4 procenta; při pěti slepicích umíralo 23 procent. I
přes toto zjištění vědci doporučili, že „leghornky mají být za běžných
podmínek chovány po čtyřech kusech v klecích 30 krát 50 cm“, pro-
tože větší celkový počet získaných vajec vynahradil investici
kapitálu a pracovní síly, což více než vyrovnalo vyšší náklady toho,
co vědci nazvali „znehodnocení slepic“. Ve zprávě se došlo k závěru,
že jestliže jsou ceny vajec skutečně vyšší, „pět nosnic na jednu klec
přinese větší zisk“. Tato situace odpovídá té, ve které jsou brojleři, a
znovu dokládá, že ředitelé velkofarem mohou dosáhnout větších
zisků, když zvířata budou chovat po více kusech na jednom místě, i
když za takových podmínek jich pravděpodobně více uhyne. Protože
snášení vajec je tělesná funkce (stejně jako ovulace u žen), slepice
budou vejce snášet dál, i když budou chovány v podmínkách, které
budou omezovat jejich přirozené potřeby.
Slepice dávající vejce tedy žijí a umírají. A ty, které zemřou brzy,
mají možná štěstí, protože jejich houževnatější kolegyně nemají před
sebou nic kromě několika měsíců přeplněného nepohodlí. Snášejí
vejce do té doby, než klesne jejich produktivita, a potom jsou

126
poslány na jatka na konzervy nebo na polévku, které jsou jedinou
možností jak slepice využít.
Existuje jenom jediná možná alternativa této praxe, a ta není
příjemná. Když produkce vajec začne klesat, jedinou možností jak
obnovit produktivitu slepic, je procedura nazvaná „násilná výměna
peří“. Cílem této výměny je, aby slepice prošla fyziologickým pro-
cesem, který je za normálních podmínek spojen se sezónní ztrátou
starého peří a růstem nového. Po výměně peří, ať už přirozené nebo
umělé, slepice snáší více vajec. Vyvolat u slepice, která žije v umě-
lém prostředí bez sezónních proměn teploty nebo délky denního
světla, výměnu peří vyžaduje silný šok pro její biologický systém.
Obyčejně slepice zjistí, že krmení a voda, které měly volně k dispo-
zici, jsou najednou pryč. Například donedávna doporučovala brožura
vydaná britským ministerstvem zemědělství, aby druhý den násilné
výměny peří probíhal takto:

Žádné krmení, světlo nebo voda. Zajistěte, aby korýtka byla opravdu
prázdná, bez zbytků, seberte vejce, vypněte vodu a světla a nechtě
tak slepice 24 hodin.

Běžná následující praxe byla, že za dva dny slepice dostaly vodu a

další den jídlo. Během několika týdnů se obnovilo i normální
osvětlení a slepice, které přežily - některé šoku podlehly - by měly
být dostatečně produktivní na to, aby se vyplatilo je chovat dalších
zhruba šest měsíců. Od roku 1987 je tato metoda výměny peří díky
nátlaku ochránců zvířat v Británii ilegální a slepice musí dostávat
krmení a vodu každý den. Ve Spojených státech je ale stále úplně
legální. Mnohé drůbežářské farmy se ovšem s touto metodou ani
neobtěžují; slepice jsou levné, takže pokaždé nakupují nové, jakmile
se staré dostanou za svůj vrchol.
Na úplném konci si výrobci vajec nepřipouštějí žádný sentiment,
který by ovlivnil jejich přístup k ptákům, kteří pro ně nakladli tolik
vajec. Na rozdíl od vrahů, kteří před popravou dostanou zvláštní
večeři, nedostanou odsouzené slepice krmení žádné. „Seberte krmení
vyřazeným slepicím“, doporučuje titulek článku v časopise Poultry
Tribune (Drůbeží hlasatel), podle kterého je krmení slepic třicet

127
hodin před smrtí plýtváním, protože zpracovatelé neplatí za krmení,
které zůstane v žaludku, nic.

Ze všech zvířat, jež se běžně konzumují v západním světě, je prase

bezpochyby nejinteligentnější. Přirozená inteligence prasete je
srovnatelná s inteligencí psa, nebo ji dokonce převyšuje; je možné
chovat prasata jako společníky lidí a vycvičit je k jednoduchým
povelům stejně jako psy. Když si George Orwell zvolil do čela své
Zvířecí farmy prasata, jeho volbu lze vědecky i literárně obhájit.
Jejich vysokou inteligenci musíme mít na mysli, když budeme pře-
mýšlet, jestli jsou podmínky, ve kterých se prasata chovají,
uspokojivé. Zatímco by se každému citlivému živočichu, bez ohledu
na jeho inteligenci, mělo dostat stejného zájmu, zvířata s rozdílnými
schopnostmi mají rozdílné požadavky. Všechna mají společnou
potřebu fyzického pohodlí. Viděli jsme, že tento základní požadavek
je odepřen slepicím; a jak uvidíme, je odepřen také prasatům. Slepice
kromě fyzického pohodlí potřebuje také strukturované sociální
uspořádání normálního hejna; také jim může chybět láskyplné a
uklidňující kvokání mámy po jejich narození, a výzkumy poskytly
důkazy, že i kuře se může jednoduše nudit. Ať už se to kuřat týká
jakkoliv, rozhodně to platí také, a v mnohem větším rozsahu, pro
prasata. Vědci z univerzity v Edinburghu studovali domácí prasata v
napůl přirozeném výběhu a zjistili u nich opakované modely
chování: vytvářejí si stabilní sociální skupiny, budují si společná
místa k odpočinku, vylučují co nejdále od těchto míst a jsou aktivní,
přičemž většinu času tráví rytím na kraji lesa. Prasnice před porodem
si budují hnízdo - na vhodném místě vyhrabou díru a vyloží ji trávou
a větvičkami. V hnízdě porodí mláďata a žijí v něm přibližně dalších
devět dnů, než se znovu se svými selátky připojí ke skupině. Jak
uvidíme, velkofarmy znemožňují prasatům chovat se podle těchto
instinktivních vzorů.
Prasata na moderních velkofarmách nemají co dělat kromě jídla,
spánku, stání nebo ležení. Většinou nemají žádnou slámu nebo jinou
podestýlku, která by ztěžovala čištění. Prasata takto chovaná jen stěží
nepřiberou na váze, ale nudí se a jsou nešťastná. Příležitostně si
farmáři všimli, že prasata mají ráda stimulaci. Jeden britský
zemědělec popisoval v časopise Farmer‘s Weekly (Zemědělský
týdeník), jak choval prasata v opuštěném statku a zjistil, že si hrála

128
po celém stavení a navzájem se honila nahoru a dolů po schodech.
Došel k tomuto závěru:

Naše stáda potřebují různorodé prostředí... Měli bychom jim

poskytnout všemožné vynálezy různého tvaru a velikosti... Stejně
jako lidé nemají ráda stereotyp a nudu.

Tento rozumný postřeh nyní podporují i vědecké studie. Jeden

francouzský výzkum ukázal, že když se deprivovaným nebo frustro-
vaným prasatům dají k dispozici kožené pásky nebo řetízky, za které
mohou podle libosti tahat, klesnou u nich hladiny kortikosteroidů
(hormon spojený se stresem) v krvi. Britské výzkumy prokázaly, že
prasata chovaná v holém prostředí se tak nudí, že když se jim dají
koryta naplněná jak jídlem, tak hlínou, před jídlem si nejdřív poryjí v
hlíně.
Jestliže se prasata chovají v prázdném a přeplněném prostředí, mají
stejně jako slepice sklon ke „zlozvykům“. Místo vytrhávání peří a
kanibalismu si ovšem okusují ocásky. To vede k soubojům a poklesu
hmotnosti. Protože prasata nemají zobáky, farmáři jim je nemohou
uštípnout, ale přišli na jiný způsob, jak zamezit těmto symptomům,
aniž by museli měnit podmínky - ocásky ustřihnou.
Podle amerického ministerstva zemědělství:

Kupírování ocasů se stalo běžnou praxí, která zabraňuje tomu, aby si

je prasata chovaná v zajetí navzájem okusovala. Měli by ho provádět
všichni chovatelé prasat. Usekněte ocas půl až jeden centimetr od
těla kupírovacími nůžkami nebo jiným tupým nástrojem.
Rozmáčknutí pomůže zastavit krvácení. Někteří chovatelé používají
pájku na odstraňování zobáků kuřat; ta také povrch rány vyleptá.

Jde o dvojnásob hanebné doporučení. Ale než vysvětlím proč, zde

jsou některé upřímné názory chovatele prasat na kupírování ocásků:

Prasata to nenávidí! Prostě to nesnáší. Myslím si, že bychom se bez

kupírování obešli, kdybychom jim dali víc místa, protože potom tak
neblázní a nejsou tak zákeřná. Když mají dost prostoru, jsou to

129
vlastně milá zvířata. Ale nemůžeme si to dovolit. Ty domy stojí
hromady peněz.

Kromě místa navíc navrhl jeden přední vědec zabývající se chovem

hospodářských zvířat také další možné řešení:

Možnou skrytou příčinou... je, že zvířata praktikují činnosti typické

pro svůj živočišný druh odlišným způsobem, neboť nemají k
dispozici vhodný objekt. Za nižším výskytem okusování ocásků u
slaměné podestýlky pravděpodobně stojí, alespoň částečně,
„rekreační“ účinky slámy.

Nyní vidíme, proč jsou tato chladná doporučení amerického

ministerstva zemědělství hanebná. Za prvé, nikdo nenavrhl, aby se
prasatům před kupírováním ocásku dala nějaká anestetika nebo léky
proti bolesti. Za druhé, nikdo se nezmiňuje o tom, že potřeba
kupírovat ocásky je příznakem toho, že prasat je příliš mnoho na
jednom místě nebo že nemají slámu nebo něco jiného, co by
přilákalo jejich zájem. Problém je zřejmě v tom, že znuděná prasata
okusují jakýkoliv přitažlivý objekt, a jestliže okusování ocásku
druhého prasete způsobí poranění a následné krvácení, některá
prasata jsou krví přilákána a začnou do něj vážně kousat. Pro
mentalitu moderního chovu zvířat je naprosto typické, že reakcí jak
ministerstva zemědělství, tak chovatelů je mrzačení zvířat, místo aby
jim poskytli životní podmínky, které potřebují.
Další hledisko, kterým zavřená prasata připomínají zavřené slepice,
je stres, kterým trpí a v mnoha případech na něj také umírají. Jelikož
v chovu zvířat znamená jednotlivé prase mnohem větší přínos pro
zisk než jednotlivé slepice, chovatelé prasat se musí tímto pro-
blémem zabývat důsledněji než chovatelé drůbeže. Tento zdravotní
stav prasat má svůj název - „syndrom prasečího stresu (SPS)“ - a
jeho příznaky byly popsány v jednom chovatelském časopise jako
„extrémní stres..., strnulost, skvrnitá kůže, třes, úzkost a často - náhlá
smrt“. Chovatelům tento stav působí potíže, protože, jak se píše v
některých článcích: „Bohužel často díky SPS přijdete o prasata o
téměř jateční hmotnosti, spolu s celou investicí krmiva.“

130
Existují velice závažné důkazy o tom, že výskyt syndromu prasečího
stresu se dramaticky zvýšil od té doby, kdy se běžně praktikuje chov
v uzavřených boxech. Uzavřená prasata jsou natolik choulostivá, že
u nich jakýkoliv rozruch, například podivný zvuk, náhlé silné světlo
nebo třeba farmářův pes, může vyvolat symptomy SPS. Nicméně
kdyby někdo navrhl, aby se stres omezil změnou užívaných metod,
při kterých jsou prasata zavřená, reakce by byla určitě stejná jako
před několika lety v časopise Farmer and Stockbreeder (Farmář a
chovatel dobytka), kdy bylo zavírání zvířat relativně novou metodou
a úmrtí způsobená stresem se teprve dostávala do povědomí:

Tato úmrtí v žádném případě nesnižují zisky navíc plynoucí z vyšší

celkové produkce.

V prasečím průmyslu se zavírání, na rozdíl od drůbežářství, ještě

neobjevilo všude. Ale trendy se tímto směrem začínají ubírat.
Výzkum provedený Missourskou univerzitou odhalil, že ještě dlouho
před rokem 1979 mělo 54 procent všech středně velkých výrobců a
63 procent velkovýrobců zařízení na úplné uzavření prasat. A jsou to
právě velkovýrobci, kteří průmyslu stále více dominují. V roce 1987
řekl William Haw, prezident akciové společnosti Národní farmy, že
„do deseti let bude průmysl s vepřovým vypadat jako průmysl s
brojlery dnes, jež má již méně než sto významných výrobců“. Jde o
starý známý příběh: malé rodinné farmy jsou z trhu vytlačovány
velkofarmami, z kterých každá „zpracovává“ 50 000 až 300 000
prasat ročně. Tyson Foods, největší společnost na výrobu kuřat na
světě, která poráží více než 8,5 milionů kuřat týdně, vstoupila i na trh
s vepřovým. Společnost má šedesát devět komplexů na chov selat a
ročně posílá na jatka více než 600 000 prasat.
Takže nyní většina prasat stráví celý svůj život zavřená. Narodí se a
jsou kojena v jednotkách pro selata, dorostou v jeslích a potom v
dalších odděleních čekají, než dorostou do jateční hmotnosti. Pokud
nejsou určena pro chov, ve věku pěti až šesti měsíců se posílají na
jatka, při hmotnosti zhruba 100 kg.
Snaha snížit výdaje za pracovní síly byla hlavním důvodem přechodu
k uzavírání prasat. Při intenzivním způsobu farmaření prý jeden
člověk zvládne celý postup díky automatickému krmení a roštovým
podlahám, kterými propadává hnůj, a lze ho tak snáze vyvážet.

131
Dalším způsobem, jak ušetřit u tohoto i jiných typů uzavírání zvířat,
je poskytnout méně prostoru pro pohyb, takže prasata spotřebují
méně energie a tedy krmiva při „zbytečném“ pohybu, proto mohou
na každý kilogram krmiva nabrat víc hmotnosti. Za vším stojí, jak
řekl jeden chovatel, „snaha přizpůsobit životní prostředí zvířat
maximálnímu zisku“.
Kromě stresu, nudy a přeplnění způsobuje moderní uzavírání také
problémy s fyzickým prostředím. Jedním z nich je například
nedostatek vzduchu. Zde je citát jednoho majitele stáda na
Lehmanově farmě ve Strawn, stát Illinois:

Čpavek doslova rozežere prasatům plíce... Spatný vzduch je opravdu

vážný problém. Chvíli jsem tu pracoval, a cítím to na plicích. Ještě
že mohu vycházet ven alespoň v noci. To prasata nemůžou, tak jim
musíme podávat tetracyklin, což nám pomáhá udržovat problém pod
kontrolou.

A to se nejedná o chovatele se zvlášť nízkými normami. Rok před

tímto prohlášením dostala Lehmanova farma cenu od Národní rady
výrobců vepřového masa.
Dalším problémem, se kterým se musí prasata potýkat, jsou podlahy
navržené tak, aby byla ulehčena údržba a práce, jako je odvoz hnoje.
Ve většině odděleních jsou podlahy vyrobené z dřevěných roštů nebo
jsou jenom vybetonované. Ani jeden typ není vhodný; oba poškozují
kopýtka a nohy prasat. Studie prokázaly mimořádně vysokou míru
poranění končetin, ale diskuse o roštových podlahách v časopise
Farmer and Stockbreeder (Farmář a chovatel dobytka) ukázala jasný
přístup chovatelů k tomuto problému:

Běžný postoj v tomto stadiu vědomostí je ten, že roštové podlahy při

chovu zvířat na maso přinášejí více výhod než nevýhod. Zvíře je
většinou poraženo dříve, než se u něj objeví vážné deformity. Na
druhé straně chovná zvířata, která před sebou mají dlouhý život,
musí mít nohy zdravé; zde by riziko poranění převýšilo výhody.

Jeden americký výrobce vepřového masa to podal ještě výstižněji:

132
Nejsme placeni za zvířata se zdravýma nohama, ale za kilo masa.

I když skutečnost, že zvíře bude obvykle poraženo ještě předtím, než

se u něj vytvoří vážná zmrzačení, může snížit finanční ztráty
výrobce, ale jen stěží omluví to, že zvířata musí stát na nepohodlné
podlaze. Ta způsobuje deformity, které by se podstatně zhoršily,
kdyby prasata nebyla včas zabita.
Řešení je samozřejmě jednoduché - prasata z holých betonových
podlah odvést. Jeden britský chovatel tří set prasat to prostě udělal,
nechal je venku na dvoře vyloženém slámou. Později popisoval:

V době, kdy byly všechny naše březí prasnice zavřené, jsme měli
vysoké ztráty způsobené odřeninami, zauzlovanými střevy,
ochromnutím, vředy a kyčelními potížemi... Nyní můžeme předvést,
že máme jen málo chromých prasat a minimální škody způsobené
rvačkami ve (venkovních) skupinách.

Jen málo prasat má takový luxus jako dvorek vystlaný slámou, a

celkový trend udržuje stále špatný směr. Podle drůbežářského prů-
myslu začali chovatelé prasat v Holandsku, Belgii a Anglii chovat
selátka v klecích. Pokoušejí se o to i chovatelé v Americe. Kromě
obvyklé snahy o rychlejší nabírání na váze, menší spotřebu a měkčí
maso omezením pohybu poskytují klece hlavní výhodu tím, že
selátka mohou být dříve odstavena od svých matek. Znamená to, že u
prasnice dříve ustane laktace, takže za pár dní bude zase plodná.
Bude opět oplodněna, buď vepřem nebo umělou inseminací.
Znamená to, že při brzkém odstavení selat může mít samice v
průměru až 2,6 vrhů ročně, místo maximálních 2,0, když se selátka
nechají kojit celé tři měsíce, jak je tomu v přírodě.
Většina chovatelů nechá prasátka kojit alespoň jeden týden, než je dá
do klecí; ale dr. J. Frank Hurnick, kanadský vědec zabývající se
výzkumem v zemědělství, v nedávné době vyvinul mechanickou
prasnici. Podle jedné zprávy „může Hurnickův vynález snahy o
intenzivní chov nasměrovat na zvětšování počtu selat v jednom vrhu.
Dosud byla velikost vrhu omezena kapacitou mléčné soustavy
prasnice“. Kombinací mechanického kojení a jiných nových technik,
například superovulace, při které se zvyšuje počet plodných vajíček

133
prasnice, může vzniknout, jak předvídají vědci, vysoce
automatizovaný systém produkce až čtyřiceti pěti prasat na jednu
prasnici ročně, místo současných průměrných šestnácti.
Tento vývoj s sebou nese dva alarmující aspekty. Prvním je účinek
na selátka, která budou odtržena od svých matek a zavřena do klecí.
U savců způsobuje raná separace úzkostné stavy u mláděte i u matky.
Co se týká samotných klecí, běžný občan, který by do klece na celý
život zavřel psa, by riskoval trestní stíhání za týrání zvířat. Ovšem
chovatel prasat, který za takových podmínek drží zvíře srovnatelné
inteligence, bude spíš odměněn daňovými úlevami nebo, jak je tomu
v některých zemích, dostane přímou státní dotaci.
Druhým alarmujícím aspektem je to, že se z prasnic stanou živé
reprodukční stroje. „O chovné prasnici by se dalo uvažovat jako o
cenné součásti přístroje a podle toho s ní zacházet. Její funkcí by
bylo vytlačovat selata, stejně jako stroj párky.“ To řekl přední
manažer společnosti Wall‘s Meat; a americké ministerstvo
zemědělství skutečně chovatele podporuje, aby o prasatech takto
smýšleli: „Jestliže se prasnice bude považovat za stroj vyrábějící
selata, může zdokonalené řízení vrhů a odstavení znamenat ročně
více selat na jednu prasnici.“ I za nejlepších podmínek je jen málo
radosti v životě, který se skládá z březosti, porodu, odebrání mláďat
a z další březosti, aby mohl být cyklus opakován - a prasnice za
nejlepších podmínek nežijí. Při březosti i porodu jsou zavřené v
malých odděleních. Když jsou březí, obyčejně jsou zamykány do
malých kovových boxů širokých 60 cm a dlouhých 180 cm, které
jsou sotva větší než sama prasnice; nebo mohou být přivázané
řetězem kolem krku; nebo mohou být v boxech a navíc přivázané
řetězem. Takto budou žít další dva až tři měsíce.
V této době se nemohou procházet, až na jediný krůček dopředu či
dozadu, ani se nemohou otočit, nebo se jinak pohybovat. V pozadí
této brutální formy uvěznění na samotce je opět snaha ušetřit na
krmivu a na pracovní síle.
Před porodem se prasnice přestěhuje - ale jenom do „ohrady pro
vrh“. (Lidé rodí, ale prasat „vrhají“.) Tady se může prasnice
pohybovat ještě méně než v boxech. Zařízení, které se jmenuje
„železná panna“, jehož součástí je železný rám omezující volný
pohyb, bylo uvedeno na trh a hojně se ho používá v mnohých

134
zemích. Údajně slouží k tomu, aby samice neupadla a nezalehla
selata, ale toho by šlo snadno dosáhnout v přirozenějším prostředí.
Jestliže je samice zavírána i při březosti a kojení - nebo jestliže vůbec
kojit nemůže - je pevně přivázaná prakticky po celý život.
V boxech je život monotónní a prasata nemají nejmenší možnost
volby nebo změny svého životního prostředí. Americké ministerstvo
zemědělství připouští, že „prasnice v bedně nemůže uspokojit svůj
silný instinkt a vybudovat si místo, kde by mohla porodit mláďata“,
přičemž tato frustrace přispívá k laktačním a porodním problémům.
Samy prasnice dávají jasně najevo, co si myslí o této formě zavírání.
Na holandské univerzitě ve Wageningenu získal G. Cronin titul
PhDr. za studii o chování zavřených prasnic. Takto popisuje, jak se
prasnice chovají, když se poprvé dostanou do boxů s řetězem, ve
kterém se nemohou pohybovat:

Prasnice sebou prudce škubou a napínají řetěz. Házejí hlavami,

protože se snaží otočit a osvobodit. Často hlasitě kvičí a občas se
prudce vrhají na boční stěny boxů. A tak se někdy stane, že se
zhroutí na podlahu.

Tyto prudké pokusy o útěk mohou trvat až tři hodiny. Když ustanou,
jak uvádí Cronin, prasnice dlouho klidně leží, často s rypákem mezi
příčkami, a někdy tiše zakvičí nebo zasténají. Za nějakou dobu
vykazují prasnice jiné známky stresu, například okusování příček
boxů, žvýkání, i když nemají co žvýkat, kývají hlavami sem a tam, a
podobně. To je známé jako stereotypní chování - zvířata chodí bez
konce sem a tam podél plotu klece. Prasnice nemá ani tuto možnost.
Jak jsme viděli, v přírodních podmínkách je to velice aktivní zvíře,
kdy několik hodin denně hledá potravu, jí a zkoumá okolí.
Okusování mříže boxu je, jak to vyjádřil jeden veterinář, „jedním z
mála fyzických projevů, které jsou jí v jejím holém prostředí
umožněny“.
V roce 1986 vydala jedna skotská vědecká organizace podporovaná
vládou, Skotská jednotka pro inspekci zemědělských budov, souhrn
vědeckých důkazů odpovědi na otázku: „Vyvolává u prasnic
uzavření do těsného prostoru stres?“ Po zpracování více než dvaceti
rozdílných studií přirovnala zpráva stereotypní chování prasnic k

135
obsesivně nutkavému chování u neurotických lidí, kteří si neustále
myjí nebo utírají ruce. Odpověď na položenou otázku byla
jednoznačná: „Uzavření do těsného prostoru u prasnic vyvolává
těžký stres.“ Britská rada na ochranu zvířat, oficiální poradní sbor
britské vlády, došla ke stejnému závěru, i když oficiálnějším
jazykem, ve zprávě z roku 1988:

Boxy ani přivazování na řetěz nesplňují jistá ochranná kritéria,

kterým přikládáme zvláštní význam. Pro jejich tvar se v nich zvířata
nemohou pohybovat a vykazovat tak přirozené projevy chování; u
velkého množství zařízení, které členové rady viděli, jsou jen malé
možnosti, jak zmírnit stres, jenž ve zvířatech vyvolávají...
Doporučujeme..., aby vláda naléhavě připravila změnu legislativy,
která by zabránila veškeré další instalaci podobných zařízení.

Pouze je-li prasnice umístěna do větší ohrady s vepřem, dostane se jí

na krátkou dobu svobody - ačkoliv to také bude uvnitř. Nejméně
deset měsíců v roce se nemůže březí nebo kojící prasnice procházet.
Když se používá umělá inseminace, ztratí toto citlivé zvíře poslední
možnost volného pohybu, stejně jako poslední přirozený kontakt s
dalším příslušníkem svého druhu, kromě krátkého kontaktu se svými
mláďaty.
V roce 1988, po více než dvaceti letech zavírání prasnic do boxů,
byla publikována důležitá studie, která ukázala, že nešťastné chovné
prasnice a vepři mají ještě další důvod ke stresu: mají neustále hlad.
Zvířatům určeným na maso se dává jídla tolik, kolik dokáží sníst; ale
dávat chovným kusům víc krmiva, než kolik stačí k jejich
reprodukci, připadá chovatelům jednoduše jako plýtvání penězi.
Studie prokázala, že zvířata krmená podle doporučení britské Rady
zemědělského výzkumu dostávají pouze 60 procent potravy, než
kolik by jedla, kdyby měla k dispozici víc krmiva. Navíc jejich snaha
mačkat páčky, aby dostala víc potravy, byla stejná i poté, co dostala
svůj denní příděl, takže měla stále hlad i okamžitě po krmení. Vědci
došly k tomuto závěru:

Komerční dávky krmení pro březí prasnice a pro vepře, i přesto, že

pokrývají potřeby chovatele, neuspokojují potřeby zvířat. Často se

136
předpokládalo, že vysoké úrovně produkce nemůže být dosaženo bez
odpovídajících výloh na potřeby zvířat. Ale hladovění pramenící z
nízkých dávek krmiva podávaných chovné populaci může hrát
významnou roli jako hlavní zdroj stresu.

Znovu vidíme, že zájmy výrobce a zájmy zvířat jsou v rozporu. Je

opravdu neuvěřitelné, jak často jsme toho svědky - zatímco nás
zemědělská lobby ujišťuje, že produktivní mohou být pouze šťastná
a spokojená zvířata, kterým se dostane jen té nejlepší péče.

Ze všech forem intenzivního zemědělství, které se v současné době

praktikují, je morálně nejnepřijatelnější chov telat. Jeho podstatou je
krmení zavřených, chudokrevných telat vysokoproteinovým
krmivem, jehož výsledkem bude měkké, světle zbarvené maso, které
se bude podávat v luxusních restauracích. Naštěstí je tento průmysl
co do velikosti nesrovnatelný s produkcí drůbežího, hovězího nebo
vepřového masa; nicméně stojí za pozornost, protože představuje
krajní stupeň zneužívání zvířat, stejně jako absurdní nedostatečnosti
metody, která má dávat lidem potravu.
Termín telecí se původně užíval pouze pro telata, která ještě nebyla
odstavena od krávy. Maso těchto velice mladých zvířat bylo světlejší
a jemnější než maso telat, která se už začala pást; ale těch nebylo
mnoho, protože tele začne jíst trávu už ve věku několika týdnů, když
je stále velice malé. Malé množství dostupného telecího pocházelo z
nechtěných býčků z mléčného průmyslu. Jeden až dva dny po
narození byli odvezeni na trh, hladoví a vystrašení neznámým
prostředím a nepřítomností jejich matek, kde byli prodáni pro
okamžitý odvoz na jatka.
V padesátých letech přišli v Holandsku na to, jak tele nechat déle žít,
aniž by jeho maso ztmavlo nebo ztvrdlo. Trik je v tom, že se telata
musí chovat za vysoce nepřirozených podmínek. Kdyby se nechávala
růst venku, běhala by po loukách a jejich svaly by ztuhly a telata by
také spalovala příliš mnoho kalorií, které by chovatel musel nahradit
drahým krmením. Také by jedla trávu a jejich maso by ztratilo
světlou barvu čerstvě narozených telat. Proto specializovaní výrobci
telecího masa telata z burzy okamžitě zavírají do kotců. V
upravených stodolách nebo zvláštních budovách stojí řady dřevěných
kotců, 60 cm širokých a 140 cm dlouhých. Místo podlahy mají

137
dřevěné rošty, které stojí na betonové podlaze. Telata jsou přivázaná
řetězem za krk, aby se ve státní nemohla otáčet, dokud jsou na to
dost malá. (Řetěz se sundá, až vyrostou natolik, že se v úzkém kotci
neotočí.) Nemají slaměnou ani jinou podestýlku, protože by ji mohla
jíst, a zničit tak bledou barvu svého masa. Tyto kotce opustí, až když
mají být poražena. Krmí se jenom tekutou stravou, založenou na
nízkotučném sušeném mléce s vitaminy, minerály a léky
podporujícími růst. Takto žijí dalších šestnáct týdnů. Krása celého
systému leží, podle chovatelů, v tom, že v tomto věku mohou telata
vážit až 180 kg, místo něco málo přes 40 kg po narození; a protože
za telecí dostanou nejvyšší cenu, chov telat je v tomto směru
výnosným podnikem.
V roce 1962 byla tato metoda poprvé uvedena ve Spojených státech
společností Provimi, a. s., výrobcem krmiva se sídlem ve
Watertownu ve státě Wisconsin. Její název je zkratkou ze slov
proteiny, vitaminy a minerály, ze kterých se krmiva vyrábějí - z
přísad, které by se mohly, jak se člověk může domnívat, využít lépe
než na chov telat. Provimi, jak se sama chlubí, vytvořila tento „nový
a úplný koncept chovu telat“ a je stále zdaleka největším výrobcem
telecího masa, ovládající 50 až 70 procent amerického trhu. Její
zájem na propagaci výroby telecího leží ve vývoji trhu pro svá
krmiva. V nyní již zaniklém časopise společnosti Provimi The Stall
Street Journal se popisuje „optimální produkce telecího“, a my tak
můžeme nahlédnout do její podstaty, která se ve Spojených státech a
Evropě od jejího zavedení prakticky nezměnila:

Dvojí cíl produkce telecího je, za prvé, vypěstovat co největší tele za

co nejkratší dobu a, za druhé, udržet jeho maso co nejsvětlejší, aby
byla splněna očekávání zákazníka. A to vše se ziskem odpovídajícím
riziku a vložené investici.

Úzké kotce a podlahové rošty jsou pro telata velice nepohodlná.

Když telata povyrostou, nemohou se bez obtíží postavit nebo si
lehnout. Zpráva od výzkumné skupiny vedené profesorem Johnem
Websterem z katedry chovatelství hospodářských zvířat na
veterinární fakultě Bristolské univerzity v Anglii uvedla:

138
Telata v kotcích 750 mm širokých nemohou samozřejmě ležet s
nataženýma nohama... Telata si tak lehají, když je jim teplo a chtějí
se ochladit... Dorostlým telatům může být při teplotě vzduchu nad 20
°C nepříjemně horko. Je-li jim znemožněno upravit polohu těla tak,
aby se maximalizovala tepelná ztráta, jejich stav se zhoršuje... Telata
starší než deset měsíců nemohou v kotcích dosáhnout běžné
spánkové polohy, protože mají hlavu opřenou o stěnu kotce. Došli
jsme k závěru, že jestliže telata nemohou při spánku normálně ležet,
významně to narušuje jejich prospívání. Pro vyřešení tohoto
problému by kotce musely být široké alespoň 900 mm.

Čtenáři si jistě všimli, že normy v Americe jsou mnohem nižší, 60

krát 140 cm.
Kotce jsou také příliš úzké na to, aby se v nich tele otočilo. To je
další zdroj frustrace. Kromě toho tak úzké kotce nedovolí telatům
pečovat o srst; mají vrozenou potřebu otáčet hlavu a jazykem si čistit
srst. Vědci z Bristolské univerzity řekli:

Protože telata rychle rostou a je jim horko, ve věku zhruba deseti

týdnů mění srst. V této době pociťují silnou potřebu se o srst starat.
Často také trpí vnějšími parazity, zejména v teplém a vlhkém
prostředí. V boxech telata nedosáhnou na většinu svého těla. Došli
jsme k závěru, že odepření možnosti pečlivě pečovat o svou srst pro
telata znamená nepřijatelné narušování jejich prospívání, ať už je
způsobeno omezením svobody pohybu nebo, v horším případě,
použitím náhubku.

Dřevěný rošt na podlaze bez podestýlky je tvrdý a nepohodlný; dře

telata do kolen, když si lehají a vstávají. Kromě toho je rošt obecně
velice nepříjemný pro zvířata s kopyty. Připomíná typ roštu, který se
používá tam, kam dobytek nesmí, jenom má hustší příčky. Mezery
ale musí zůstat natolik široké, aby jimi propadla nebo se dala
propláchnout většina hnoje, což znamená, že jsou dost velké na to,
aby nebyly pohodlné. Tým vědců z Bristolu popisuje telata jako „po
několik dní nejistá a neochotná měnit polohu“.
Malým telátkům se velice stýská po matce. Také nemají co sát. U
malého telete je potřeba sání stejně silná jako u dětí. Nemají k dispo-

139
zici žádný struk ani jeho náhradu. Od prvního dne uvěznění - to
může docela dobře být třetí nebo čtvrtý den jejich života - pijí z
plastového kbelíku. Chovatelé se pokoušeli krmit telata pomocí
umělých struků, ale jejich údržba a sterilizace zřejmě nestojí za
námahu. Běžně lze pozorovat telata, jak se zoufale snaží sát cokoliv
ve svém kotci, ale většinou nic vhodného nenajdou; a když jim dáte
prst, uvidíte, že ho okamžitě začnou sát, stejně jako si děti cucají
palečky.
Později se u telat vyvine potřeba přežvykovat - předtrávenou
vlákninu z píce v bachoru. Ale vláknina je pro ně přísně zakázaná,
protože obsahuje železo a zbarvuje maso do tmavá, takže tele může
opět začít marně okusovat svůj kotec. U telat jsou běžné poruchy
trávení, včetně žaludečních vředů. Totéž platí o chronickém průjmu.
Ještě jednou budeme citovat bristolskou studii:

Telata nedostávají pevnou stravu, čímž je u nich celkově znemožněn

vývoj bachoru. Dochází také k tvorbě smotků srsti, které dále
podporují chronické trávicí potíže.

Jako kdyby to nestačilo, telata jsou navíc úmyslně udržována ve

stavu chudokrevnosti. The Stall Street Journal společnosti Provimi
vysvětluje proč:

Barva telecího je jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují

možné zisky z lukrativního trhu s telecím masem... „Světlá“ je
nejlepší kvalita telecího, které je velmi žádáno v lepších klubech,
hotelech a restauracích. „Světlá“ neboli růžová barva telecího je
částečně spojena s množstvím železa obsaženým ve svalech telat.

Krmiva Provimi, stejně jako u jiných výrobců krmiv pro telata, mají
záměrně málo železa. Normální tele by železo získávalo z trávy a z
jiných forem vlákniny, ale protože ji telata nemohou jíst, objevuje se
u nich chudokrevnost. Světle růžové maso je ve skutečnosti
anemické. Poptávka po mase této barvy je otázkou snobismu. Barva
neovlivňuje chuť a určitě kvůli ní není maso výživnější - prostě
obsahuje málo železa.

140
Anémie je samozřejmě u telat pod kontrolou. Bez jakéhokoliv železa
by tele uhynulo. Při normálním příjmu železa by ovšem kilo masa
mělo menší cenu. Tak se dosáhlo rovnováhy, která udržuje barvu
světlou a telata - nebo alespoň většinu z nich - na nohou tak dlouho,
než dosáhnou jateční hmotnosti. Telata jsou ale nemocná a
anemická. Nízký příjem u nich vyvolává touhu po železe, a tak
olizují všechny kovové součásti svých kotců. Proto se vyrábějí ze
dřeva. Jak Provimi vysvětluje svým zákazníkům:

Tvrdé dřevo používáme zejména proto, že kov by mohl ovlivnit

světlou barvu telecího... Všechno železo odstraňte z dosahu telat.

A znovu:

Je také důležité, aby telata neměla žádný trvalý zdroj železa. (Měli
byste zkontrolovat vodu. Jestliže obsahuje více než 0,5 ppm železa,
používejte filtr.) Kotce pro telata by měly být konstruovány tak, aby
telata nedosáhla na žádné rezavé železo.

Neukojitelná touha telat po železe je jedním z důvodů, proč jim

chovatelé brání v tom, aby se v kotcích mohla otočit. Ačkoliv se
telata, stejně jako prasata, nerada přibližují ke svým vlastním
výkalům nebo moči, moč nějaké železo obsahuje. Touha po železe je
silnější než přirozený odpor k vlastním výkalům a telata olizují
prkna, která jsou močí napuštěna. Chovatelé to ovšem neradi vidí,
protože telata tak přece jenom nějaké železo získají, a navíc by se
mohla z hnoje, který padá na totéž místo jako moč, nakazit nějakou
infekcí.
Na příkladu společnosti Provimi, a. s., jsme viděli, že dvojitým cílem
výrobců telecího masa je co největší tele za co nejkratší dobu a co
nejsvětlejší maso. Dozvěděli jsme se, jak dosáhnout druhé části cíle,
ale máme si ještě co říct o technikách dosahování rychlého růstu.
Aby zvířata rychle rostla, musí přijímat co nejvíce potravy, a zároveň
ji co nejméně spotřebovat. Telata se přinutí k co nejvyššímu příjmu
potravy tím, že se jim nedá žádná voda. Jediným zdrojem tekutin je
pro ně potrava - výživná náhražka mateřského mléka založená na
sušeném mléce a přidaném tuku. V budovách, ve kterých žijí, se

141
udržuje dost vysoká teplota, takže žíznivá telata vypijí více tekuté
stravy, než by vypila se současným přísunem vody. Běžným
výsledkem je to, že se tele začne nadměrně potit, stejně jako nějaký
vysoký úředník, který toho najednou moc snědl. Pocením ztrácí
tekutiny, dostane žízeň, takže se příště zase přejí. Podle většiny
měřítek není tento postup zdravý, ale podle měřítek výrobců telecího,
kteří se snaží o co největší tele za co nejkratší dobu, není krátkodobé
zdraví telete důležité, pokud přežije a doroste do jateční hmotnosti; a
tak Provimi radí, že pocení je známkou toho, „že tele je zdravé a
roste“.
Nucení telete, aby se přejídalo, je jen první polovinou bitvy; je také
třeba zajistit, aby většina potravy, kterou sní, šla na váhu. Jedním
způsobem, jak toho dosáhnout, je tele přivázat tak, aby se mohlo co
nejméně pohybovat. Vysoká teplota ve stáji také pomáhá, protože v
chladnu tele kalorie spaluje jenom proto, aby se zahřálo. Ale i telata,
kterým je v kotcích teplo, mohou být neklidná, protože celý den
nemají co dělat, až na dvě krmení denně. Holandský vědec napsal:

Telata tím, že nemají co dělat, trpí... Krmení zabere jenom 20 minut

denně! Mimo ně už není co na práci... U telat je možno pozorovat
stereotypní chování, jako skřípání zuby, mávání ocasem nebo
vyplazování jazyka... Podobné stereotypní pohyby lze považovat za
reakci na nedostatek činnosti.

Někteří výrobci, aby omezili neklid svých znuděných telat, je celý

den nechávají po tmě, kromě doby krmení. A protože stodoly
většinou nemají okna, znamená to jenom zhasnout světla. Telata, jež
už postrádají většinu citu, aktivity a stimulace, kterou jejich povaha
vyžaduje, přicházejí také o vizuální stimulaci a kontakt s ostatními
telaty na více než dvacet dva hodin z celého dne. Ve tmavých
stodolách také lépe přetrvávají nemoci.
Telata, která žijí v takových podmínkách, jsou nemocná a nešťastná.
I přes to, že si výrobci na začátku vybírají pouze nejsilnější a
nejzdravější telata, běžně používají krmiva obohacená léky a při
sebemenší známce nachlazení, trávicí, dýchací nebo infekční
choroby běžně telatům píchají injekce navíc. I tak běžně jedno z
deseti telat nepřežije patnáctitýdenní uvěznění. Mortalita na úrovni

142
10 až 15 procent za tak krátkou dobu by pro chovatele telat na hovězí
maso byla pohromou, ale výrobce telecího masa takovou ztrátu
toleruje, protože luxusní restaurace za své zboží dobře platí.
Když známe přátelské vztahy, které normálně panují mezi veterináři
pracujícími na farmách a velkochovateli (ostatně jsou to majitelé,
nikoliv zvířata, kdo platí účty), získáme lepší představu o strašných
podmínkách, ve kterých se chovají krmná telata. Jde totiž o jeden
aspekt chovu zvířat, který vnáší do jinak poklidných vztahů mezi
veterináři a chovateli napětí. V roce 1982 se v jednom čísle časopisu
The Vealer (Chovatel krmných telat) psalo:

Kromě toho, že se dlouho čeká, než veterinář přijede k opravdu

nemocnému teleti, chovatelé nepovažují pozitivní vztahy s veterináři,
kteří dlouho neuznávali akceptované zemědělské metody, za vhodné.
Krmení telat slámou, aby uchovali jejich trávicí ústrojí zdravé, se po
léta považovalo za uznávanou praxi.

Jediným světlým bodem v tomto smutném příběhu je to, že

podmínky v kotcích telat jsou tak hrozné, že směrnice britské vlády
nyní nařizuje, že kotce musí být tak velké, aby se v nich telata mohla
volně otáčet; musí denně dostávat potravu s „dostatečným
množstvím železa, které udrží správný zdravotní stav a sílu“, a musí
dostávat dostatek vlákniny, aby se u nich správně vyvinul bachor.
Toto jsou minimální požadavky na ochranu zvířat, i když stále
nejsou dostatečné na to, aby uspokojily potřeby telat; ovšem jsou
porušovány prakticky všemi výrobci telecího masa jak ve Spojených
státech, tak v Evropě.
Když si čtenář uvědomí, že celý tento náročný, zbytečný a bolestivý
proces chovu telat existuje jenom proto, aby uspokojil lidi, kteří touží
po světlém, měkkém telecím mase, není třeba dalšího komentáře.

Jak jsme viděli, průmysl na výrobu telecího masa je odnoží průmyslu

mlékárenského. Výrobci musí zajistit, aby jejich krávy zabřezly
každý rok, aby si udržely produkci mléka. Jejich mláďata jsou jim
hned po narození odebrána, což je pro matku i pro mládě bolestná a
děsivá zkušenost. Matka často jasně ukazuje své pocity, když jí
seberou mládě, mnohadenním voláním a bučením. Některé krávy

143
budou živeny náhražkou mateřského mléka a až dorostou, kolem
dvou let, budou z nich nové dojnice, pokud budou moci dávat mléko.
Další telata budou ve věku jednoho až dvou týdnů prodána a chována
ve výkrmnách na hovězí maso. Zbytek se prodá výrobcům telecího,
kteří se spoléhají na mlékárenský průmysl také kvůli mléčné stravě,
která se telatům dává, aby zůstala anemická. Profesor John Webster z
katedry chovatelství hospodářských zvířat na veterinární fakultě
Bristolské univerzity popsal, co se s teletem děje, i když není
prodáno výrobcům telecího:

Tele, které se narodí dojnici, je běžně mnohem více omezeno ve

svém normálním vývoji než jakékoliv jiné hospodářské zvíře. Krátce
po narození je odebráno své matce, připraveno o přirozenou potravu,
pravé mateřské mléko a krmí se množstvím levných tekutých
náhražek.

Dojnice, která se kdysi dávno poklidně, až idylicky popásala na

travnatých pahorcích, je v současné době pečlivě monitorovaným,
dokonale nastaveným strojem na mléko. Venkovský obrázek krávy,
jak si na pastvině hraje se svým telátkem, součástí komerční
produkce mléka není. Mnoho dojnic se chová v zavřených kravínech.
Některé žijí v jednotlivých kotcích, kde mají sotva dost místa, aby si
mohly lehnout nebo se postavit. Jejich životní prostředí je plně
kontrolované člověkem: dostávají vypočítané dávky potravy, teplota
je přizpůsobena maximální produkci mléka a světlo je nepřirozené a
uměle nastavené. Někteří farmáři zjistili, že cyklus šestnácti hodin
světla a osmi hodin tmy napomáhá k lepšímu výkonu.
Poté, co je krávě odebráno první tele, začíná její výrobní cyklus. Je
dojena dvakrát až třikrát denně po dobu deseti měsíců. Ve čtvrtém
měsíci po prvním porodu je znovu oplodněna a dojena bude až do
doby šesti až osmi týdnů před porodem dalšího telete, jež jí bude
opět brzo odebráno. Tento intenzivní cyklus březosti a hyperlaktace
trvá většinou pouze pět let, po kterých je „opotřebovaná“ kráva
poslána na jatka, aby se z ní stal hamburger nebo psí krmivo.
Pro co nejvyšší výkon krmí farmáři krávy vysokoenergetickými
koncentráty, například sójovými boby, rybí moučkou, pivovarskými
odpadními produkty, někdy dokonce i drůbežím trusem. Zvláštní

144
trávicí systém krávy ale takovou potravu není schopen trávit. Bachor
je určen pro trávení pomalu se rozkládající trávy. Během maximální
produkce mléka kráva často vydává víc energie, než je schopná při-
jmout. Protože energetický výdej spojený s produkcí mléka
převyšuje energetický příjem ve formě potravy, organismus krávy se
pomalu hroutí a k výživě začne využívat vlastní tělesné tkáně.
Krávy jsou citlivá zvířata, u kterých stres vyvolává psychické i
fyziologické poruchy. Mají silnou potřebu identifikovat se se svým
„ošetřovatelem“. Dnešní systém mlékárenského průmyslu ovšem
farmáři nedovoluje s jednou krávou strávit víc než pět minut denně.
V článku nazvaném „Mlékárenské farmy nepotřebují pastviny“ se
jedna z největších farem na produkci mléka chvástá, že „jeden dělník
zvládne nakrmit 800 telat za 45 minut - práci, která by normálně
trvala několika lidem celý den“.
V současné době se chovatelé snaží najít způsob, jak narušit
hormonální a reprodukční procesy u krav tak, aby dávaly ještě více
mléka. Začíná se zkoušet kravský růstový hormon (v Evropě známý
jako kravský somatotropin neboli BST) jako způsob, jak výrazně
zvýšit produkci mléka. Krávy, kterým byl tento hormon injekčně
podáván každý den, dávaly o zhruba 20 procent více mléka. Ale
kromě zanícení, které se u krav objeví po každodenních injekcí, bude
muset ještě více pracovat i jejich organismus; budou vyžadovat ještě
bohatší stravu a pravděpodobně budou častěji trpět nemocemi, které
již postihují krávy ve velkém počtu. David Kronfeld, profesor výživy
a šéf oddělení pro velká zvířata na veterinární fakultě Pennsylvánské
univerzity, řekl, že po jednom podání BST musela být polovina krav
ze zkoumaného vzorku léčena na mastitidu (bolestivý zánět
mléčných žláz). V kontrolní skupině, která BST nedostala, se zánět
neobjevil u jediné krávy. Nesouhlas s používáním BST nyní přichází
jak od farmářů, tak od ochránců zvířat. Není to překvapení, protože
studie provedené Cornellovou univerzitou a Úřadem pro hodnocení
technologií ukázaly, že přijetí BST na největších amerických
farmách by vyřadilo z provozu farmy 80 000 malých dodavatelů
mléka - polovinu současného počtu. Jeden farmář ze západní Anglie
upozornil na to, že „největší zisk z těchto injekcí by plynul navýsost
spokojeným farmaceutickým firmám“ a naléhavě žádal: „Alespoň ať
máme mléko od spokojených krav než mléko z jehel chamtivých
industrialistů.“

145
Zvýšená produkce mléka vyvolaná kravským růstovým hormonem
není nic proti tomu, co očekávají zastánci nových reprodukčních
technologií. V roce 1952 se narodilo první tele ze zkumavky. Dnes je
tato metoda doslova standardní. V šedesátých letech se narodila
první telata z embryí přenesených z jedné krávy do jiné. Tato
technologie znamená, že při použití hormonálních injekcí může
obzvlášť plodná kráva vyprodukovat desítky vajíček najednou. Po
umělém oplodnění spermiemi některého výstavního býka mohou být
embrya vypláchnuta z její dělohy a transplantována do levnějších
náhradních matek pouhým řezem do slabin. Tak by mohlo velice
rychle vzniknout celé stádo potomků pouze těch nejlepších jedinců.
Možnost zmrazování embrya, která byla vyvinuta v sedmdesátých
letech, podstatně snížila cenu přenosu embrya, takže je ročně ve
Spojených státech provedeno na 150 000 přenosů embrya, ze kterých
vzejde nejméně 100 000 telat. Dalším krokem v pokusech o
vytvoření ještě produktivnějších zvířat je genetické inženýrství a
klonování.

Dobytek chovaný v Americe na maso se tradičně volně pohyboval po

rozsáhlých otevřených pláních, se kterými se setkáváme ve filmech o
kovbojích. Ale jak naznačuje rádoby vtipný článek z časopisu Peoria
Journal Star (Hvězda Peorie), moderní farmaření není to, co bývalo:

Kovboj už nebydlí na ranči. Spíš to bude ňáká výkrmna, kde budou

krávy cítit šalvěj maximálně v sekaný. Tak takovej je teda moderní
kovboj. Na Norrisově farmě teď nenaháněj 700 kusů na 20 000 akrů
prérie, ale 7 000 kusů na 11 akrech betonu.

Ve srovnání s kuřaty, prasaty, telaty a dojnicemi je dobytek na maso

vidět na loukách častěji, ale i tato doba se zkracuje. Před dvaceti lety
by se dobytek volně pohyboval venku zhruba dva roky. Teď jsou
šťastní ti jedinci, kteří se vůbec dostanou ven, když je po půl roce
seženou a „dokončí“ - to znamená, že dorostou na jateční váhu
pomocí krmení výživnějšího, než je jenom tráva. Za tímto účelem se
na dlouhé vzdálenosti přepravují do výkrmen. Tady šest až osm
měsíců jedí kukuřici a jiné obiloviny. Pak jsou posláni na jatka.

146
Výstavba velkovýkrmen se stala v dobytkářství dominantním tren-
dem. Ze 34 milionů kusů dobytka poražených v roce 1987 ve Spoje-
ných státech jich 70 procent pocházelo právě z nich. Velkovýkrmny
nyní dodávají třetinu amerického hovězího masa. Jsou to významné
komerční podniky, které často financují ropné společnosti nebo
peníze z Wall Street, hledající daňové úlevy. Jsou také výnosné,
protože dobytek tloustne rychleji ze zrní než z trávy. Ale stejně jako
dojnice ani dobytek nemá žaludky uzpůsobené na koncentrovanou
stravu, kterou ve výkrmnách dostává. Dobytek si často ve snaze
získat víc vlákniny, než jim dává jejich potrava, olizuje vlastní nebo
sousedovu srst. Chuchvalce chlupů v bachoru mohou způsobovat
abscesy. Kdyby ovšem dobytek dostával zrní naředěné vlákninou, po
které tak touží, nepřibíral by tolik na váze.
Ve výkrmnách se dobytek tak krutě jako slepice, prasata, telata nebo
dojnice nezavírá. Hustota kusů sice stoupá, ale i když je umístěno až
devět set kusů na jeden akr (4 000 m2), každé zvíře má pro sebe 4,6
m . Zvířata nejsou chována odděleně a mohou se spolu volně
procházet v prostoru, který může mít až jeden akr. Problémem zde
tedy není omezení pohybu, ale nuda z holého, jednotvárného
prostředí.
Velmi vážný problém pro dobytek chovaný venku představují změny
počasí. V létě se nemá kam schovat před sluncem a v zimě se
nemůže chránit před mrazem, neboť na něj není adaptovaný. Po
sněhových bouřích roku 1987 někteří farmáři hlásili těžké ztráty,
podle odhadů dokonce 25 až 30 procent telat a 5 až 10 procent
dospělých kusů. Jeden farmář z Colorada uvedl, že „telata se
prakticky nedala ochránit. Většina z nich zemřela. Nejprve napadlo
hodně mokrého sněhu a hned nato začalo mrznout.“ Jednou při
sněhové bouři uhynulo dokonce 75 telat ze sta.
V Evropě někteří výrobci hovězího masa následovali příkladu
chovatelů drůbeže, prasat a telat a zavřeli svůj dobytek do stájí. Ve
Spojených státech, Británii a Austrálii se stálé uzavření dobytka
považuje za ekonomicky nevýhodné. Dobytek je sice chráněn před
počasím, ale vždycky za cenu většího namačkání, protože výrobci
masa chtějí dosáhnout co nejvyšší návratnosti kapitálu investovaného
do budov. Uzavřený dobytek se obecně chová ve skupinách, ne v
jednotlivých

147
kotcích. Pro ulehčení čištění se často používají roštové podlahy, jež
však nejsou pro dobytek pohodlné a často si na nich zchromí nohy.
Žádný aspekt chovu zvířat se neubrání nájezdům technologií a tlaku
intenzifikace produkce. I jehňata, radostné symboly jara, už také
zakusila temnotu uvěznění. Na Oregonské státní univerzitě vyvinuli
vědci z Centra pro výzkum králíků systém klecí na jejich chov a
experimentují s hustotou dvou králíků na ploše o straně 30 cm. V
Austrálii se chovají ovce se superjemnou vlnou uvnitř jak v
jednotlivých, tak ve společných kotcích - cílem je udržet rouno čisté
a dlouhé. Vlna z těchto ovcí je pětkrát až šestkrát dražší než vlna
běžná. Při obchodu s kožešinami se sice zdůrazňuje, že pocházejí „z
farem“, aby se zabránilo špatné pověsti obchodu kvůli lovu divokých
zvířat, kožešinové „farmy“ jsou velice intenzivní. Norci, mývalové,
fretky a jiná zvířata, která jsou chována kvůli kožešině, jsou zavřená
v malých drátěných klecích. Například nádherná polární liška,
normálně obývá území několika tisíců akrů tundry: na kožešinové
farmě má k dispozici drátěnou klec s rozměry 100 krát 100
centimetrů.

Nyní jsme si shrnuli hlavní trendy v chovu hospodářských zvířat,

které proměnily tradiční metody na tovární velkoprodukci. Ale co se
týče zvířat, bohužel se jen málo změnilo od prvního vydání této
knihy před patnácti lety. Již v tu dobu bylo jasné, že moderní metody
chovu jsou neslučitelné s opravdovými zájmy a právy zvířat. Důkazy
byly poprvé nashromážděny v průkopnické knize Ruth Harrisonové s
názvem Zvířata jako stroje, vydané v roce 1964, která byla au-
toritativně podpořena Brambellovou komisí, ustanovenou britským
ministerstvem zemědělství a složenou z nejlepších kvalifikovaných
odborníků. Kromě Brambella, významného zoologa, v komisi
zasedal také W. H. Thorpe, vedoucí katedry chování zvířat na
Cambridgeské univerzitě, spolu s ostatními odborníky na veterinární
vědy, chov hospodářských zvířat a zemědělství. Po důkladném
zkoumání vydala komise v roce 1965 osmdesátipětistránkovou
oficiální zprávu. Tvrdě v ní odmítla argument, že produktivita je
dostatečnou indikací neexistence utrpení - skutečnost, že zvíře
přibírá na váze, může být podle komise „patologický stav“. Také
odmítli názor, že zvířata netrpí uzavřením, protože jsou v něm od
narození chovaná a jsou na ně zvyklá. Ve velice důležitém dodatku

148
zprávy Thorpe zdůraznil, že pozorování domácích zvířat ukázala, že
se „v podstatě od dob prehistorické divočiny nezměnila“, mají
vrozené vzorce chování a potřeby, které nezmizely, ani když zvířata
nikdy nepoznala přirozené prostředí. Thorpeův závěr zněl:

Jistá základní fakta jsou dostatečně jasná, aby vysvětlila jednání

zvířat. Zatímco akceptujeme potřebu velké míry uzavírání, musíme
zastavit podmínky, které úplně omezují všechny nebo téměř všechny
přirozené, instinktivní potřeby a vzorce chování charakteristické pro
jednání odpovídající vysokému stupni sociální organizace, jak byla
objevena u divokých druhů předků a které byly jen málo, pokud
vůbec, procesem domestikace vymýceny. Je zejména kruté zavírat
zvíře na většinu jeho života, takže nemůže používat své pohybové
vzorce chování.

Doporučení komise byla tedy založena na následujícím skromném,

ale fundamentálním principu:

Principiálně nesouhlasíme s mírou uzavírání zvířete, které nutně

omezuje většinu jeho základních aktivit, jež vytvářejí jeho přirozené
chování... Zvíře by mělo mít alespoň dostatečnou svobodu pohybu,
aby se mohlo bez potíží otáčet, pečovat o svou srst, vstát, lehnout si a
natáhnout si končetiny.

Těchto „pět základních svobod“, jak se o nich často od té doby mluví

- otáčet se, pečovat o srst, postavit se, lehnout si a volně si natáhnout
končetiny - se stále nedostává všem slepicím v klecích, prasnicím v
boxech a na řetězech a všem krmným telatům v dřevěných kotcích.
Ale od vydání zprávy Brambellovy komise množství vědeckého
materiálu potvrdilo rozhodnutí komise ve všech hlavních aspektech.
Například jsme už viděli, jak Thorpeovy připomínky o uchování
vzorců chování u domestikovaných zvířat se plně potvrdily při studii
Edinburgské univerzity o prasatech v polopřirozeném prostředí.
Omyl tvrzení, že všechna zvířata musí být spokojena, pokud rostou a
množí se, je mezi vědci nyní všeobecně uznáván. Studie,
publikovaná v roce 1986 v časopise American Scientist, představuje
informovaný názor na toto tvrzení:

149
S ohledem na domácí zvířata ovšem může být tento argument
zavádějící z několika důvodů. Hospodářská zvířata byla zvolena pro
své schopnosti růst a reprodukovat se při nejrůznějších podmínkách a
okolnostech, včetně nepříznivých. Například slepice mohou
normálně snášet vejce i při vážném poranění. Navíc je růstem a
reprodukcí často manipulováno praktikami, jako je změna
fotoperiody nebo obohacování krmiva látkami podporujícími růst,
například antibiotiky. A na závěr, na moderní velkofarmě, kde se
může jediný člověk starat až o 2 000 kusů dobytka nebo 250 000
kuřat; postupy při měření růstu nebo reprodukce, jako počet vajec
nebo kilogramy masa vyprodukované ve vztahu k výstavbě, pohon-
ným látkám nebo k ceně krmiva, poskytují prakticky nulové
informace o produktivním statusu jednotlivého zvířete.

Dr. Bill Gee, zakládající ředitel australského vládního Úřadu pro

zdraví zvířat, řekl:

Tvrdí se, že produktivita hospodářských zvířat je přímým

indikátorem jejich prospívání. Tato mylná představa musí být jednou
provždy pohřbena. „Prospívání“ znamená blahobyt zvířat, zatímco
„produktivita“ znamená výkon na jeden utracený dolar nebo
jednotku zdrojů.

Pokusil jsem se o dokumentaci mylné představy tohoto argumentu na

několika místech této kapitoly. Bylo by pěkné myslet si, že lze tento
argument jednou provždy pohřbít, ale bezpochyby se bude neustále
vynořovat, kdykoliv zastánci agrobyznysu budou chtít uklidnit
spotřebitele, že na farmě je všechno v pořádku.
Váhu důkazů proti intenzivním zemědělským metodám do jisté míry
uznal Evropský parlament, když na základě zprávy o prospívání
zvířat vymezil následujícími body své budoucí politiky:

Ukončit chov krmných telat v individuálních kotcích a za-

bránit deprivaci v přísunu železa a vlákniny.
Do deseti let postupně přestat užívat bateriové klece.

150
 Zastavit chov prasnic v individuálních boxech a na řetězech.
Ukončit rutinní mrzačení jako kupírování ocásků a kastraci
vepřů.

Tyto návrhy prošly hlasováním 150 k 0, se dvěma absencemi. Ale

jak jsme již podotkli, ačkoliv je Evropský parlament složený ze
zástupců všech členských států Evropského společenství, je to pouze
poradní orgán. Silná agroobchodní lobby tvrdě pracuje na tom, aby
se tato politika nezačala uplatňovat. Rezoluce ale naznačuje, že
Evropa je v těchto otázkách informovaná. Má-li dojít na činy, nikoliv
na slova, opravdové zlepšení životních podmínek zvířat se, od
prvního vydání této knihy, objevilo jen v několika málo případech.
Ve Švýcarsku se bateriové klece pro slepice vyřazují z provozu a v
obchodech jsou již široce dostupná vejce z alternativních metod
chovu slepic. V těchto nových zařízeních se ptáci mohou volně
procházet, hrabat, popelit se, hřadovat a snášet vejce ve chráněných
boxech s vhodnou podestýlkou. I přesto jsou vejce od těchto slepic
pouze o zlomek dražší než od slepic držených v klecích. V Británii je
jedinou známkou pokroku pro hospodářská zvířata zákaz
individuálních kotců pro krmná telata. Švédsko se nyní také dává na
cestu ochrany zvířat, což se týká i ostatních sociálních reforem;
švédský zákon z roku 1988 mění podmínky celého chovu
hospodářských zvířat.
V této kapitole jsem se soustředil na podmínky ve Spojených státech
a ve Velké Británii. Čtenáři z jiných zemí si možná budou myslet, že
situace v jejich zemi tak hrozná není; ale jestliže žijí v některé
industrializované zemi (s výjimkou Švédska), nemají pro přehnaný
optimismus důvod. Ve většině zemí situace mnohem více připomíná
Spojené státy než doporučená opatření.
Na závěr je velice důležité si pamatovat, že ačkoliv by realizace „pěti
svobod“ Brambellovy komise či doporučení Evropského parlamentu
nebo dokonce švédské legislativy znamenala obrovský pokrok v
Británii, Spojených státech a prakticky v každé zemi, kde se
praktikují velkochovy, ani jedna z těchto reforem by neznamenala
postavení zájmů zvířat na stejnou úroveň, na které stojí zájmy lidí.
Představují sice do různé míry osvícenou a humánnější formu
druhové nadřazenosti, nicméně druhová nadřazenost to je. V žádné

151
zemi se ještě vláda nezabývala myšlenkou, že zájmy zvířat
znamenají méně než podobné zájmy lidí. Problémem zůstává, jestli
existuje „vyhnutelné“ utrpení, což znamená utrpení, kterému se
zvířata mohou vyhnout a současně nadále produkovat tytéž výrobky
za cenu, která není významně vyšší než cena původní.
Nenapadnutelný předpoklad je ten, že lidé mohou využívat zvířata ve
svůj vlastní prospěch a že je mohou chovat a zabíjet, aby uspokojili
své preference ve výběru stravy, která obsahuje maso těchto zvířat.

V této kapitole jsem se zabýval moderními metodami intenzivního

zemědělství proto, že široká veřejnost do velké míry o utrpení zvířat,
které tyto metody způsobují, nic neví; ale zvířata netrpí pouze kvůli
intenzivnímu chovu. Utrpení ve prospěch lidí se na zvířatech páchá,
ať se praktikují moderní nebo tradiční metody. Některé utrpení se
považuje za normální již po celá staletí. Nemusíme mu tedy proto
věnovat pozornost, ale to není pro postižená zvířata žádná útěcha.
Zamysleme se nad některým běžnými operacemi, kterým se
podrobuje dobytek.
Téměř všichni chovatelé mu uřezávají rohy, vypalují značky a
kastrují ho. Všechny tyto postupy mohou způsobit silné bolesti.
Rohy se řežou proto, že zvířata s nimi u koryt nebo při přepravě
zabírají moc místa a mohou se navzájem poranit, když jsou
namačkaná v jednom prostoru. Pohmožděné maso a poškozené kůže
stojí peníze. Rohy ale nejsou jenom necitlivou kostí. Při jejich
odstranění se řežou také žíly a jiné tkáně, takže z nich teče krev,
zejména pokud se teleti rohy neuříznou hned po narození.
Kastrace se praktikuje proto, že volové prý přibývají na váze lépe
než býci - ačkoliv ve skutečnosti spíš naberou víc tuku než masa - a
protože chovatelé se bojí, že samčí hormony způsobují v mase
pachuť. Kastrovaná zvířata jsou také snadněji ovládána. Většina
farmářů připouští, že kastrace vyvolává u zvířat šok a bolest. Ale
anestetika se obecně nepoužívají. Postup je ten, že se zvíře přiváže,
vezme se nůž, rozřízne se šourek a odhalí varlata. Pak se každé varle
uchopí a zatáhne se za něj, takže se utrhne. U starších kusů se někdy
musí uříznout. Některým farmářům, budiž jim to připsáno k dobru,
tento bolestivý zákrok vadí. Ve článku nazvaném „Konec
kastračního nože“ od C. G. Scruggse, redaktora časopisu The
Progressive Farmer (Pokrokový chovatel), se mluví o „extrémním

152
stresu vyvolaném kastrací“ a navrhuje se, aby z důvodu zvyšující se
poptávky po libovém hovězím mase býci nebyli nekastrováni.
Tentýž názor se objevil i mezi chovateli prasat, kde je praxe
podobná. Podle článku v britském časopise Pig Farming (Chov
prasat):

Sama kastrace je brutální i pro otrlého chovatele prasat. Překvapuje

mě, že antivivisekčí lobby proti ní ještě tvrdě nezasáhla.

A protože výzkum nyní ukázal, jak u vepřového masa odhalit někdy

nepříjemnou pachuť, článek navrhuje, „že bychom měli nechat
kastrační nože chvilku odpočinout“.
Značkování dobytka rozžhaveným železem se běžně provádí jako
ochrana před zatouláním a před pytláky dobytka (kteří někde stále
existují), stejně jako pomůcka při vedení záznamů. I když má
dobytek kůži silnější než lidé, nemá ji natolik silnou, aby ho
ochránila před přiložených kusem železa rozžhaveným do bělá -
nejprve se oholí srst - který se na kůži přidrží pět vteřin. Aby to bylo
možno provést, zvíře se musí povalit na zem a zalehnout. Někdy se
dobytek drží ve vynálezu nazvaném „svěrák“, což je box, který se
kolem zvířete pevně upne. I tak, jak někdo poznamenal, „zvíře, když
se ho dotknete železem, většinou začne kopat“.
Dalším zmrzačením, jež se celkem často dobytku provádí, je oře-
závání uší nožem do zvláštních tvarů, takže je možné ho z rozpoznat
z dálky nebo při pohledu zepředu či zezadu, kdy nejsou vidět značky.
To jsou tedy některé standardní metody chovu dobytka. S jinými
zvířaty se zachází podobně, jestliže se chovají na maso. A na konec
je důležité si v otázce blahobytu zvířat při tradičním systému chovu
pamatovat, že prakticky všechny metody od sebe odtrhávají matku a
mládě v raném věku, takže oběma způsobují značný stres. Ani jedna
forma chovu zvířat neumožňuje zvířeti, aby vyrostlo a stalo se
součástí komunity jedinců různého věku tak, jak by tomu bylo v
přirozených podmínkách.
Ačkoliv kastrace, značkování a separace matky a mláděte způ-
sobovaly po staletí hospodářským zvířatům utrpení, mohutnou vlnu
protestu humánních hnutí vyvolala až krutost při transportu a na
jatkách v devatenáctém století. Ve Spojených státech se dobytek

153
sháněl z pastvin v okolí Skalistých hor k železnici a několik dní se
cpal do jednotlivých vagónů a bez jídla musel vydržet až do Chicaga,
kde v obrovských prostorech plných zápachu krve a rozkládajícího
se masa čekala zvířata, která přežila cestu, až na ně přijde řada a
budou vytažena a nahnána na rampu, kde byl připraven muž s
porážecí sekyrou. Jestliže měla štěstí, trefil se na poprvé. Často však
štěstí neměla.
Od té doby se leccos změnilo. V roce 1906 byl vydán zákon
omezující dobu, kterou mohou zvířata strávit v železničním vagóně
bez vody a jídla, na dvacet čtyři hodin, třicet šest hodin u zvláštních
případů. Po uplynutí této doby se musí zvířata vyložit, nakrmit a na-
pojit a nechat odpočinout alespoň pět hodin, než bude transport po-
kračovat. Dvacet čtyři až třicet šest hodin v kývajícím se vagónu je
pro zvířata očividně vysilující, ale i tak je to pokrok. Co se týče
porážky, i zde se odehrály některé změny. Většina zvířat je nyní před
porážkou omráčena, takže teoreticky umírají bezbolestně - ačkoliv se
o tom, jak uvidíme, pochybuje, a existují také důležité výjimky.
Domnívám se, že díky těmto zdokonalením jsou dnes přeprava a
samotná porážka menším problémem než tovární metody produkce,
díky kterým se ze zvířat stávají stroje na přeměnu levného krmiva na
drahé maso. Nicméně by výčet toho, co se děje s vaší večeří, když je
ještě živým zvířetem, nebyl úplný, kdybychom si nepopsali metody
transportu a porážky.
Transport zvířat je víc než jen poslední cesta na porážku. Když se
jatka začala soustředit do velkých center, jako je Chicago, stala se
přeprava nejdelší, a v mnohých případech také jedinou cestou, kterou
kdy zvíře podniklo. Do jateční váhy dorostla na otevřených rančích,
na kterých se narodila. Když techniky zmrazování umožnily
decentralizaci jatek, cesta na porážku se úměrně tomu zkrátila. Dnes
se ovšem mnohem méně často zvířata, zejména dobytek, narodí a
dorostou do jateční váhy v jednom regionu. Telata se narodí v
jednom státě - třeba na Floridě - a potom se v nákladních vozech
převezou na pastviny vzdálené stovky kilometrů - například do
západního Texasu. Dobytek, který strávil rok na rančích v Utahu
nebo Wyomingu, může být sehnán a poslán do výkrmen v Iowě nebo
Oklahomě. Tato zvířata procestují až 3 000 kilometrů. Cesta do
výkrmny je pro ně patrně trýznivější než cesta na jatka.

154
Federální zákon z roku 1906 nařizoval, aby zvířata přepravovaná po
železnici byla nakrmena a napojena a aby si mohla odpočinout
každých třicet šest hodin. Nemluví ale o zvířatech přepravovaných
nákladními automobily. Ty se v tu dobu ještě nepoužívaly. O
osmdesát let později není tato přeprava federálním zákonem stále
upravena. Opakovaně se objevují pokusy o to, aby se nařízení o
železnici týkalo také aut, ale ani jeden ještě neuspěl. Zvířata často
stráví v nákladním automobilu čtyřicet osm až sedmdesát dvě hodiny
bez vyložení. Není mnoho dopravců, kteří by tak dlouho nechali
zvířata bez jídla, vody a odpočinku, ale některým jde spíše o to, aby
svou práci rychle dokončili, než o stav, v jakém zvířata budou.
Zvíře, které se poprvé ocitne na korbě vozu, má strach, zejména
pokud se na něj spěchalo a hrubě se s ním při nakládání zacházelo.
Pohyb auta je také novou zkušeností, a může se jim z něho udělat
nevolno. Po jednom či dvou dnech v autě mají neuvěřitelný hlad a
žízeň. Dobytek normálně jí několikrát denně; jejich zvláštní trávicí
ústrojí vyžaduje prakticky neustálý příjem potravy, aby jejich bachor
fungoval normálně. Jestliže cestují v zimě, proud vzduch o teplotě
pod bodem mrazu může způsobit vážné podchlazení; v létě může
slunce a vysoká teplota ještě zhoršit dehydrataci způsobenou
nedostatkem vody. Jen stěží si dokážeme představit, jak na zvíře
působí kombinace strachu, cestovní nevolnosti, žízně, vyhladovění,
vyčerpání a chladu nebo horka. Účinek na telata, která možná před
několika dny prošla stresem z odstavení a kastrace, je ještě mnohem
horší. Aby se zlepšily vyhlídky na jejich přežití, veterináři
doporučují, aby byla malá telata odstavena, vykastrována a očkována
alespoň třicet dnů před přepravou. Mají tak možnost zotavit se z
jedné náročné zkušenosti, než se dostanou do další. Tato doporučení
se ale někdy neplní.
I když zvířata neumějí svou zkušenost popsat, jejich tělesné reakce
nám leccos napoví. Setkáváme se se dvěma základními typy reakcí:
„ztráta na váze“ a „cestovní horečka“. U všech zvířat se při přepravě
sníží hmotnost částečně následkem dehydratace a vyprázdněním trá-
vicího ústrojí. Tuto ztrátu lze lehce získat zpět; ale projeví se také
trvalejší ztráty hmotnosti. Není neobvyklé, aby 360kilogramový vůl
po jedné cestě zhubl o 30 kg, to znamená o téměř devět procent
hmotnosti; a může trvat až tři týdny, než ztracenou váhu zase nabere.
Toto „smrsknutí“, o kterém se mezi chovateli mluví, považují vědci

155
za projev stresu, kterému bylo zvíře podrobeno. Smrsknutí se
samozřejmě bojí hlavně masný průmysl, protože zvířata se prodávají
po kilech.
„Cestovní horečka“, forma zápalu plic, který postihuje dobytek po
transportu, je dalším hlavním ukazatelem stresu, jímž zvířata při
přepravě trpí. Vyvolává ji virus, jemuž zdravý dobytek snadno odolá;
silný stres však jejich obranyschopnost snižuje.
Ztráta hmotnosti a náchylnost k horečce dokazují, že zvířata byla
podrobena krajnímu stresu. Některá zvířata cestu vydrží, jiná ještě
před cílem uhynou, nebo mají polámané nohy či jiná zranění. V roce
1986 prohlásili inspektoři ministerstva zemědělství přes 7 400 kusů
dobytka, 3 100 telat a 5 500 prasat za zdravotně závadné, protože
cestou na jatka uhynuly nebo byly vážně poraněny. A 570 000 kusů
dobytka, 57 000 telat a 643 000 prasat bylo poraněno natolik, že byly
znehodnoceny části jejich těl.
Zvířata, jež uhynou při přepravě, neumírají lehkou smrtí. V zimě
umrznou a v létě zkolabují z dehydratace a vyčerpání. Před porážkou
bez pomoci umírají na zranění, která si způsobila pádem z kluzké
nakládací rampy. Udusí se, když se na ně v přeplněných a špatně
naložených autech natlačí další zvířata. Umírají z nedostatku vody a
potravy, když na ně nedbalí pracovníci jatek zapomenou. Nebo
umírají z pouhého stresu, vyvolaným touto strašlivou zkušeností.
Zvíře, které máte dneska večer k večeři, tímto způsobem nezemřelo;
ale taková smrt byla a je součástí procesu, jenž poskytuje lidem
maso.

Samo zabíjení zvířat je problematické. Už jsme si řekli, že kdy-

bychom se měli porážet navzájem, byli by z nás všech vegetariáni.
Samozřejmě jen málo lidí se kdy dostane na jatka, a filmy o
praktikách jatek nejsou v televizi oblíbené. Lidé mohou pouze
doufat, že zvíře, jehož maso si kupují, zemřelo bezbolestně - ve
skutečnosti o tom nechtějí moc vědět. Ale ti, kdo kupují maso, de
facto zabíjení zvířat podporují. Nezaslouží si tedy, aby byli chráněni
před tímto nebo jakýmkoliv jiným aspektem výroby masa, které
kupují.
Smrt, ačkoliv není nikdy příjemná, nemusí být bolestivá. Jestliže jde
všechno podle plánu, v rozvinutých zemích s humánními zákony pro
porážku zvířat je smrt rychlá a bezbolestná. Zvířata mají být

156
omráčena elektrickým proudem nebo omračovací pistolí a pak se jim
má rychle, dokud jsou v bezvědomí, podříznout krk. Mohou zakusit
hrůzu krátce před smrtí, když jsou nakládána na porážecí rampy a cítí
krev zvířat, která přišla na řadu před nimi; ale samotný okamžik
smrti může být teoreticky úplně bezbolestný. Ale bohužel se praxe
od teorie často liší. Novinář z Washington Post nedávno popsal jatka
ve Virginii, provozovaná firmou Smithfield, největším koncernem na
balení masa na Východním pobřeží:

Poslední fáze výroby vepřového masa probíhá v nejmodernější

továrně, kde z pásového přepravníků padají úhledné vakuované
balíčky plátků slaniny nebo šunky. Ale výroba začíná za budovami
továrny, v páchnoucí, bahnité a zakrvavené ohradě pro prasata. Na
samotných jatkách smějí návštěvníci strávit jen několik okamžiků,
protože pach mrtvých prasat ulpí na těle i na oblečení na velice
dlouhou dobu. Proces začíná, když jsou pištící prasata vyhnána z
ohrady na dřevěnou fošnu, kde je dělník omráčí elektrickým
proudem. Když padají, dělník je rychle zachytí a pověsí za zadní
nohy hlavou dolů na pásový přepravník. Někdy prasata z přeprav-
níků spadnou a nabudou vědomí, takže dělníci musí znova nohy
prasete dostat do kovových úchytů na pásu, než prase začne divoce
pobíhat po budově. Prasata doslova zavraždí dělník, který propíchne
omráčenému a často stále se svíjejícímu zvířeti krční žílu nožem a
nechá většinu krve vytéct. Porážená prasata jsou pak přepravena z
jatek postříkaných krví do opařovacích kotlů.

Většina utrpení, jež se odehrává na jatkách, je výsledkem šíleného

tempa, se kterým musí být zvířata porážena. Ekonomická soutěž
vyžaduje, aby jatka zabíjela více zvířat než jejich konkurence.
Například v letech 1981 až 1986 se rychlost přepravníků zvedla z
225 kusů za hodinu na 275 kusů. Tlak na zvyšování tempa práce
znamená zmenšení péče nejenom o zvířata, ale i o zaměstnance. V
roce 1988 nahlásila komise Kongresu Spojených států, že jateční
průmysl má v celé Americe nejvyšší počet pracovních úrazů a
nemocí z povolání. Byly poskytnuty důkazy, že každý rok je zraněno
zhruba 58 000 pracovníků jatek, to znamená asi 160 denně. Jestliže
se tak málo dává pozor na lidi, jak asi vypadá péče o zvířata? Dalším

157
velkým problémem tohoto průmyslu je vysoká fluktuace
zaměstnanců, protože práce na jatkách je velice nepříjemná. Roční
míra fluktuace dosahuje v některých podnicích 60 až 100 procent.
Znamená to neustálý přísun nezkušených pracovníků, kteří mají
zacházet s vystrašenými zvířaty v neznámém prostředí.
V Británii, kde jsou, teoreticky, jatka přísně kontrolovaná pravidly na
humánní porážení, provedla Rada pro ochranu hospodářských zvířat
šetření:

Zjistili jsme, že při mnohých porážecích operacích se údajně využívá

bezvědomí a znecitlivění, i když je velice pravděpodobné, že jejich
úroveň není dostatečná k tomu, aby zvíře znecitlivěla vůči bolesti.

Rada dodala, že zatímco existující zákony požadující, aby omráčení

bylo provedeno účinně a bez zbytečné bolesti školeným personálem
pomocí vhodného vybavení, „nejsme přesvědčení o tom, že se tyto
zákony dostatečně uplatňují“.

Po té, co byla tato zpráva publikována, vyvolal jeden významný

britský vědec vlnu pochybností o tom, zda je elektrické omračování
opravdu bezbolestné, i když je správně provedeno. Dr. Harold
Hillman, učitel psychologie a šéf laboratoře na katedře aplikované
neurobiologie na univerzitě v Surrey, poznamenává, že lidé, kteří
zažili elektrický šok, náhodně či jako součást elektrokonvulzivní
terapie u mentálních poruch, uvádějí, že pociťovali obrovskou bolest.
Je důležité, zdůrazňuje, že se šoková terapie nyní provádí pouze pod
celkovou anestézií. Kdyby šoky způsobovaly, že pacient nepocítí
bolest, nebyly by nutné. Proto Dr. Hillman pochybuje, že poprava na
elektrickém křesle, která se provádí v několika amerických státech,
je humánní; vězeň může být na elektrickém křesle na několik
okamžiků paralyzován, neztratí však vědomí. Dr. Hillman poté
přechází na téma omračování proudem na jatkách: „Omračování se
považuje za humánní, protože se věří, že zvířata netrpí úzkostí ani
bolestí. To není téměř jistě pravda ze stejných důvodů, které uvádím
u elektrického křesla.“ Takže je možné, že porážka vůbec není
bezbolestná, i když je pečlivě provedena na moderně vybavených
jatkách.

158
I kdyby bylo možno tyto problémy překonat, objeví se další. Mnohé
státy, včetně Británie a Spojených států, povolují výjimky podle
židovských či muslimských rituálů, které vyžadují, aby zvíře bylo při
porážce při plném vědomí. Další důležitou výjimkou ve Spojených
státech je to, že se Federální zákon o humánní porážce z roku 1958
týká pouze jatek dodávajících maso pro americkou vládu nebo vládní
agentury a netýká se největšího počtu zabitých zvířat - drůbeže.
Zamysleme se nejprve nad druhou mezerou. Ve Spojených státech je
zhruba 6 100 jatek, ale méně než 1 400 jich spadá pod zákon o
porážení zvířat. Zbývajících 4 700 jatek tedy zcela legálně může
používat starodávnou a barbarskou porážecí sekyru; a také ji stále
některá jatka používají.
Porážecí sekyra je spíše než sekyra velmi těžká palice. Osoba s touto
palicí na dlouhé násadě stojí nad zvířetem a pokouší se ho jedinou
ranou omráčit. Problém je v tom, že se zvíře hýbe a rána do hlavy
musí být přesně mířená; aby byla úspěšná, palice musí přistát v
přesně určeném bodě na hlavě zvířete, ale vystrašené zvíře hlavou
pohybuje. Jestliže rána míří jen o zlomek vedle, může udeřit do oka
nebo do nosu; nato je třeba několik dalších ran, protože zvíře sebou
začne v hrůze a agónii házet, a až po nich je ubito do bezvědomí.
I nejzkušenější pracovník se nemůže pokaždé trefit přesně. A jestliže
je třeba zabít 80 a více kusů za hodinu a palice mine třeba jenom
jediné zvíře ze sta, znamená to neuvěřitelná muka pro několik zvířat
za den. Měli bychom také mít na paměti, že člověk se s takovou
palicí naučí zacházet jen po dlouhé praxi. A ta se dá provádět jen na
živých zvířatech.
Proč se tak primitivní metody, které se všeobecně považují za
nehumánní, stále používají? Důvod je stejný jako u dalších aspektů
chovu zvířat: jestliže jsou humánní metody nákladnější nebo
znamenají snížení počtu zabitých zvířat či ptáků za hodinu, firma si
je nemůže dovolit, protože jejich konkurenti i nadále používají
metody staré. Cena nábojů do omračovací pistole, i když na jedno
zvíře stojí jen pár centů, je natolik vysoká, že ji jatka raději
nepoužívají. Elektrické omračování je dlouhodobě levnější, ale jeho
instalace je nákladná. Jestliže jatka k používání jedné z těchto dvou
metod nepřinutí zákon, jednoduše je používat nebudou.
Další velkou mezerou v zákonech o humánním porážení zvířat je
zabíjení v souladu s náboženskými rituály, při kterém nemusí být

159
zvíře před zabitím omráčeno. Stravovací předpisy ortodoxních židů a
muslimů zakazují konzumaci masa zvířete, které nebylo v okamžiku
porážky „zdravé“ a „nehýbalo se“. Omráčení, které způsobí poranění
před podříznutím krku, je tedy nepřijatelné. Původní myšlenka
tohoto příkazu byla pravděpodobně v zákazu konzumace masa z
nemocných zvířat a z mršin; podle dnešní ortodoxní interpretace to
však znamená, že se nařízení vztahuje i na zvířata omráčená několik
vteřin před smrtí. Zabití se má provádět jediným řezem ostrým
nožem do krční žíly a krkavice. V době, kdy se toto nařízení do
židovských zákonů dostalo, šlo patrně o nejhumánnější alternativu;
ovšem v současné době je i za nejlepších okolností méně humánní
než, řekněme, omračovací pistole, která zvíře znecitliví v okamžiku.
Navíc zvláštní okolnosti ve Spojených státech činí z této metody
porážky groteskní parodii na jakékoliv humánní úmysly, které za ní
kdysi možná ležely. Může za to kombinace požadavku rituálního
zabití a zákona o čistotě jídla a léků z roku 1906, který z
hygienických důvodů zakazuje, aby jakékoliv poražené zvíře přišlo
do kontaktu s krví jiného poraženého zvířete. V praxi to znamená, že
zvíře smí být zabito pouze tehdy, je-li pověšeno na pásovém
přepravníku, nebo se musí nějakým způsobem držet nad zemí,
protože nesmí ležet na podlaze jatek. Tento požadavek se netýká
zvířat, která byla před porážkou v plném bezvědomí, protože
zavěšení se neprovádí dříve, než je zvíře omráčeno; ale má to strašné
následky, jestliže zvíře musí při porážce zůstat při vědomí. Místo
toho, aby se zvíře povalilo na zem a zabilo se prakticky v témže
okamžiku, musí se rituálně zabíjené zvíře přivázat za zadní nohu,
vyzdvihnout do vzduchu, pověsit za plného vědomí hlavou dolů na
pásový přepravník, což trvá zhruba dvě až pět minut - a někdy i déle,
když se něco pokazí na „zabíjecím pásu“ - než je mu proříznuto
hrdlo. Tento proces byl popsán takto:

Když se těžký železný řetěz omotá kolem nohy kusu dobytka, který
váží 450 až 900 kilogramů, a pak se porazí na zem, kůže pod řetězem
se roztrhne a odhalí svalovinu nohy. Často dochází k vykloubení
nebo fraktuře končetiny.

Zvíře, které visí hlavou dolů a má vykloubené klouby nebo zlo-

menou končetinu, se zoufale zmítá bolestí a hrůzou, takže musí být

160
pevně uchopeno pod krkem nebo se mu musí do nozder vrazit
kovová spona, aby ho řezník mohl podříznout jedním tahem, jak
předepisuje náboženství. Je obtížné představit si jasnější případ
převrácení duchu zákona jeho přesným dodržením. (Musím ale
poznamenat, že ani ortodoxní rabíni nejsou jednotní v tom, zda
podpořit zákaz omráčení před zabitím; například ve Švédsku, Norsku
a Švýcarsku přijali rabíni nařízení, jež zabíjení bez předcházejícího
omráčení zakazuje, a výjimku nepovolili ani pro rituální porážku.
Toto nařízení přijali i mnozí muslimové.)
Americká společnost pro prevenci krutostí na zvířatech vyvinula
speciální přístroj, který umožňuje zabíjet zvířata při vědomí v
souladu s americkými hygienickými předpisy, aniž by se zvíře
muselo zvedat za nohu. Toto zařízení se nyní využívá na zhruba 80
procent velkého dobytka zabíjeného rituálním způsobem, ale na
méně než deset procent telat. Temple Grandin, majitel firmy na
systémy pro porážku zvířat, říká: „Protože některá nařízení o
náboženském zabíjení nepodléhají zákonu o humánní porážce,
některé podniky nechtějí za humánnost utrácet peníze.“
Ti, kteří se neřídí židovskými nebo muslimskými stravovacími
předpisy, mohou věřit, že maso, které kupují, nebylo zabito tímto
zastaralým způsobem; ale mohli by se mýlit. Protože maso, aby bylo
pro ortodoxní rabíny „košer“, kromě toho, že musí pocházet ze
zvířete, které bylo při porážce při vědomí, nesmí obsahovat ani
některé zakázané tkáně, jako jsou žíly, lymfatické uzliny a sedací
nerv a jeho větve ze zadní čtvrtky. Vyřezání těchto částí ze zadních
čtvrtek zvířete je velice náročná práce, a tak se jako košer prodávají
pouze přední čtvrtky zvířat. Zbytek se prodává běžně v
supermarketech, aniž se na něm musí označovat původ. To znamená,
že je bez omráčení zabíjeno mnohem více zvířat, aby byla
uspokojena poptávka po tomto typu masa. Britská Rada na ochranu
hospodářských zvířat odhadla, že „velká část“ masa v obchodech
byla poražena rituálními metodami.
Slogan „náboženská svoboda“ a opakovaná prohlášení, že lidé na-
padající rituální zabíjení jsou motivováni antisemitismem, dokázaly
ve Spojených státech, Británii a v mnoha jiných zemích zabránit
zákonu, aby tuto praxi narušoval. Ale člověk zřejmě nemusí být
antisemita nebo antimuslim na to, aby nesouhlasil s tím, co se se
zvířaty ve jménu náboženství provádí. Pro vyznavače těchto

161
náboženství nastala doba, aby se zamysleli nad současnými
interpretacemi nařízení vztahujících se k zabíjení zvířat - zdali jsou
stále slučitelná s náboženským učením o soucitu. Mezitím mají lidé,
kteří nechtějí jíst maso poražené v rozporu s jejich současnými
náboženskými předpisy, jednoduchou alternativu: nejíst maso vůbec.
Když podávám tento návrh, nežádám od věřících víc než od sebe;
důvody pro židy a muslimy jsou však závažnější, protože je v nich
zahrnuto dodatečné utrpení, jež vzniká při porážce masa, které jedí.

Žijeme v době protichůdných proudů. Zatímco existují lidé, kteří

trvají na pokračování zabíjení zvířat biblickými metodami porážky,
naši vědci se pilně snaží vyvinout revoluční techniky, jimiž se
pokoušejí změnit samotnou přirozenost zvířat samých. Rozhodující
krok směrem ke světu zvířat navrženému člověkem byl učiněn v roce
1988, kdy americký Úřad pro patenty a obchodní značky udělil
vědcům z Harvardské univerzity patent na myš s upraveným
genetickým kódem, jež byla náchylnější k rakovině, aby posloužila
monitorování možných karcinogenů. Patent následoval rozhodnutí
Nejvyššího soudu z roku 1980, které umožnilo udělovat patenty na
mikroorganismy vytvořené lidmi, ale toto bylo poprvé, kdy byl
udělen patent na zvíře.
Náboženští vůdci, ochránci zvířecích práv, ochránci životního pro-
středí a chovatelé hospodářských zvířat (kteří se bojí, že budou
muset platit neuvěřitelné peníze za to, aby zůstali
konkurenceschopní) nyní vytvořili koalici, jež se snaží patentování
zvířat zabránit. Mezitím společnosti genetického inženýrství už
pracují v agrobyznysu a investují peníze do výzkumu, který má
vytvořit nová zvířata. Jestliže veřejnost jejich postup nezastaví,
budou vydělávat obrovské finanční částky na zvířatech, která budou
za kratší dobu dávat více masa nebo vajec.
Ohrožení zvířat je už zřejmé. Vědci na farmě amerického minister-
stva zemědělství v Beltsville ve státě Maryland do prasat vkládají
geny růstových hormonů. U takto geneticky pozměněných prasat se
objevují vážné vedlejší účinky, včetně zápalů plic, vnitřního krvácení
a těžké formy artritidy. Pouze jediné prase se dožilo dospělosti, a
potom žilo pouze dva roky. Ukazovali ho v britské televizi, příhodně
v pořadu nazvaném The Money Programme (Peníze). Prase se

162
nedokázalo postavit. Jeden z výzkumníků řekl pro The Washington
Times:

Jsme stále v pozici bratří Wrightů v porovnání se sedm-čtyři-

sedmičkou. Ještě mnoho let budeme havarovat a hořet, aniž bychom
se na chvíli odpoutali od země.

Ale „havarovat a hořet“ budou zvířata, nikoliv vědci. The Wa-

shington Times také citovaly obránce genetického inženýrství, kteří
odmítají argumenty ochránců zvířat takto:

Lidé křížili, domestikovali, zabíjeli a jinak zneužívali zvířata po

staletí. V podstatě se nic nezmění.
Jak ukázala tato kapitola, je to pravda. Dlouho jsme se zvířaty
zacházeli jenom jako s předměty pro zvyšování našeho vlastního po-
hodlí a posledních třicet let jsme využívali nejmodernějších
vědeckých technik, aby nám zvířata posloužila ještě lépe. Ať už je v
jednom smyslu genetické inženýrství jakkoliv revoluční, v jiném
smyslu je to jen další způsob jak přizpůsobit zvířata našim potřebám.
Je opravdu nutná zásadní změna našich názorů a praktik.

163
6. Slepice v bateriové kleci na drůbeží farmě v Somersetu ve Virginii v Austrálii. V
této kleci, která měřila 45 krát 45 centimetrů, bylo sedm slepic.
(Foto Patty Mark)

164
7. Výrobní pás veze živá kuřata do porážecí místnosti velkovýrobny.
(Foto Jim Mason a J. A. Keller, z knihy Továrny na zvířata)

165
8. Během březosti jsou prasnice zavřeny v boxech, které jim neumožňují otočit se
nebo chodit tam a zpět.
(Foto Jim Mason a J. A. Keller, z knihy Továrny na zvířata)

166
9. Po porodu, jemuž v době březosti předcházelo uzavření v boxech, jsou prasnice
často znehybněny, dokud od nich nejsou selata odstavena.
(Foto Jim Mason a J. A. Keller, z knihy Továrny na zvířata)

167
10. Toto krmné tele stráví většinu života uzavřené v kotci, aby jeho anemické svaly
zůstaly až do porážky měkké. Aby si mohlo lehnout v boxu o šířce 55 cm, musí pod
sebe zkroutit nohy a nahrbit se.
(Foto Asociace humánního chovu)

168
KAPITOLA 4

Stát se vegetariánem
Jak působit méně utrpení, produkovat více potravin a snížit
zátěž životního prostředí

Nyní, když jsme pochopili podstatu druhové nadřazenosti a poznali

její důsledky pro ostatní živé tvory, je čas se zeptat: Co s tím
můžeme udělat? Pokud jde o druhovou nadřazenost, je tu mnoho
věcí, které můžeme a měli bychom udělat. Měli bychom se například
obrátit na své poslance a seznámit je s problémy, o kterých se
diskutuje v této knize. Měli bychom s nimi seznámit své přátele.
Měli bychom vést své děti k tomu, aby se zajímaly o blaho všech
cítících bytostí, a měli bychom při každé možné příležitosti veřejně
protestovat ve prospěch ostatních živých tvorů.
Při všem tomto svém počínání je tu však ještě jedna velice důležitá
věc, kterou můžeme udělat. Potom všechno, co bylo řečeno, dává
tomu ostatnímu, co pro zvířata děláme, teprve smysl. Tím jsme totiž
odpovědni za svůj vlastní život a maximálně ho osvobozujeme od vší
krutosti. Prvním krokem k tomu je přestat zvířata jíst. Mnoho lidí,
kteří protestují proti krutosti vůči zvířatům, však nedokáže dotáhnout
své přesvědčení do konce a stát se vegetariány. O takových lidech
napsal humanistický esejista osmnáctého století Oliver Goldsmith:
„Projevují lítost, a přesto jedí předměty svého soucitu.“
Přísně logicky možná není zájem o zvířata na základě soucitu v
protikladu se zájmem o ně na základě gastronomie. Je-li někdo proti
týrání zvířat, ale nikoliv proti jejich bezbolestnému zabíjení, může
snad jíst zvířata, která žila bez utrpení a byla bezbolestně utracena.
Prakticky a psychologicky je však nemožné mít citový vztah k živým
tvorům a současně je jíst. Je-li tu život druhého tvora pouze proto,
abychom si pochutnali na jistém druhu potravy, stávají se tito
tvorové jen prostředkem k našemu uspokojení. Časem tak začneme
považovat vepře, hovězí dobytek a kuřata jen za věc pro vlastní
použití, bez ohledu na to, jak silná bude naše lítost, a když zjistíme,

169
že je nutno - abychom udrželi přísun těl těchto zvířat za přijatelnou
cenu - alespoň trochu změnit jejich životní podmínky, přestaneme
posuzovat tyto změny příliš kriticky. Velkofarmy nejsou ničím jiným
než aplikací technologie podle myšlenky, že zvířata jsou
prostředkem našich cílů. Naše stravovací návyky jsou nám příliš
drahé a těžko je měníme. Hledáme důvody, jak sami sebe přesvědčit,
že náš zájem o zvířata nevyžaduje, abychom je přestali jíst. Kdo je
zvyklý jíst zvířata, však nemůže mít jistotu, že zvíře, které jí, bylo
chováno v podmínkách, jež mu nepůsobily bolest.
Je prakticky nemožné chovat zvířata pro potravu ve velkém, aniž
bychom jim působili značné utrpení. I když se nepoužívají intenzivní
metody, tradiční způsob chovu běžně užívá kastraci, odloučení
mláďat od matky, vyčlenění z přirozeně vytvářených skupin,
vypalování značek, dopravu na jatka a konečně utrácení samotné. Je
těžké si představit, jak by bylo možné chovat zvířata pro potravu bez
těchto forem utrpení. Snad v malém měřítku, ale nikdy bychom
nemohli dnešní ohromné městské populace nasytit masem získaným
tímto způsobem. I kdyby to snad bylo možné, takto získané maso by
bylo mnohonásobně dražší, než je dnes - a v současnosti je chování
zvířat už nákladný a neefektivní způsob získávání proteinů. Maso ze
zvířat chovaných a porážených s ohledem na jejich blaho by bylo
luxusem, dostupným jen bohatým lidem.
To všechno je v každém případě zcela irelevantní k bezprostřední
otázce etiky našeho každodenního stravování. Jakékoliv teoretické
možnosti chovu zvířat bez toho, aby trpěla, nás nezbavují možnosti,
že maso, které kupujeme u řezníků a ve velkoobchodech, pochází ze
zvířat, s nimiž jejich chovatelé nezacházeli ohleduplně. Nesmíme se
proto ptát, zda je vůbec správné jíst maso, ale zda je správné jíst toto
maso. Tady si myslím, že ti, kteří nesouhlasí se zabíjením zvířat
vůbec, a ti, kteří nesouhlasí jen s utrpením jatečních zvířat, se
nemohou než shodnout na jediné, a to negativní odpovědi.
Stát se vegetariánem není jen symbolické gesto. Ani to není pokus
izolovat se od ošklivé reality světa, udržet si čisté svědomí a nenést
odpovědnost za krutosti a krveprolití kolem sebe. Stát se
vegetariánem je velice praktický a účinný krok, jak je možné přispět
k ukončení utrpení. Připusťme na chvíli, že nesouhlasíme jen s tím,
aby se zvířatům působila bolest, a ne s tím, aby se nezabíjela. Jak

170
však můžeme zastavit používání intenzivních metod chovu,
popsaných v předchozí kapitole?
Dokud jsou lidé ochotni kupovat výrobky z velkochovů, všechny
ostatní formy protestu a politických akcí žádnou zásadní reformu
nepřinesou. Dokonce ani tam, kde jsou zvířata milována, v Británii -
otřesené vydáním knihy Ruth Harrisonové Zvířata jako stroje, která
donutila vládu ustavit výbor nestranných odborníků (tzv. Brantellův
výbor), jež by vyšetřil otázku špatného zacházení se zvířaty a dal
vládě doporučující návrhy -, nedošlo k žádné nápravě, poté co vláda
doporučení výboru odmítla. Roku 1981 provedl zemědělský výbor
Dolní sněmovny další průzkumné šetření o intenzivním chovu zvířat,
jež vedlo nakonec k doporučení, aby byly nejhorší krutosti
eliminovány. Opět se nic nestalo. Jestliže toto byl osud reformního
hnutí v Británii, nelze očekávat nic lepšího ve Spojených státech, kde
je lobby zemědělských producentů ještě mocnější.
To ovšem neznamená, že by normální protestní a politické akce byly
zbytečné a že by se od nich mělo upustit. Jsou naopak nezbytnou
součástí boje za účinnou změnu zacházení se zvířaty. Zvláště v
Británii organizace Soucit ve světovém farmářství ukázala veřejnosti
hrůzy, které je třeba ukončit při chovu telat v boxech. Také začalo
stále více amerických skupin probouzet zájem veřejnosti o intenzivní
farmářství. Samy o sobě však tyto metody nedostačují.
Lidé, kteří bohatnou z vykořisťování velkého počtu zvířat, ne-
potřebují náš souhlas. Potřebují naše peníze. Obchod s mrtvolami
zvířat, která chovají, je hlavním zdrojem jejich zisku. (V mnoha
zemích dostávají navíc velké vládní subvence.) Budou užívat
intenzivní metody chovu tak dlouho, dokud budou moci prodávat, co
těmito metodami vyprodukovali, a vždy budou mít dost prostředků,
aby bojovali proti reformě metod politicky, a budou se moci proti
kritice hájit tím, že poskytují veřejnosti jen to, co si žádá.
Proto je třeba, aby každý z nás přestal kupovat jejich výrobky - a to i
když nejsme přesvědčeni, že je špatné jíst zvířata, která žila bez
utrpení a zemřela bezbolestně. Vegetariánství je forma bojkotu. Pro
většinu vegetariánů jde o bojkot trvalý, protože poté, co se odpoutali
od zvyku jíst maso, nemohou již nikdy souhlasit s porážením zvířat
na jatkách jen pro potěšení vlastních chutí. Morální závazek
bojkotovat prodej masa v řeznictví a supermarketech je však
nevyhnutelný i pro ty, kteří nesouhlasí jen s tím, abychom nepůsobili

171
zvířatům bolest, ale nemají nic proti jejich zabíjení. Dokud
nebojkotujeme maso a ostatní masné výrobky, přispíváme k tomu,
aby i nadále existovalo, prosperovalo a rozrůstalo se tovární
farmářství a všechny kruté praktiky s ním spojené, které jsou běžné v
dnešním chovu zvířat na jídlo.
Právě v tomto bodě se nás dotýkají důsledky druhově nadřazeného
postoje velice živě a jsme nuceni prověřit si upřímnost svého
skutečného postoje k ostatním živočichům. Zde totiž můžeme udělat
něco sami, aniž bychom jen mluvili a žádali skutky od politiků. Je
snadné zastávat nějaké stanovisko na dálku, ale lidé smýšlející
druhově nadřazeně stejně jako rasisté ukazují svou pravou podstatu
tenkrát, když se sporné otázky týkají přímo jich samotných.
Protestovat proti býčím zápasům ve Španělsku, proti pojídání psů v
Jižní Koreji nebo proti zabíjení tuleních mláďat v Kanadě a současně
jíst vejce od slepic, které strávily celý život v těsných klecích, nebo
jíst telecí maso z telat odstavených od svých matek a přirozené
výživy a omezených v možnosti ležet s nataženýma nohama, je něco
jako odsuzovat apartheid v Jižní Africe a současně žádat od svých
sousedů, aby neprodávali svůj dům černochům.
Aby bylo vegetariánství jako projev bojkotu ještě efektivnější,
nesmíme se stydět za to, že odmítáme jíst maso. Vegetariáni musí
být ve „všežravé“ společnosti stále připraveni na to, že se jich lidé
budou ptát na příčiny jejich zvláštních stravovacích zvyklostí.
Takové otázky nás mohou dráždit, nebo dokonce zarazit, současně
však poskytují příležitost seznámit lidi s krutostmi, o nichž nemají
mnohdy ani potuchy. (Já sám jsem se dověděl o průmyslovém
farmářství poprvé od vegetariána, který si našel čas, aby mi vysvětlil,
proč nejí totéž co já.) Je-li bojkot masa jedinou cestou jak zastavit
krutost, musíme získat co nejvíce lidí, aby se k našemu bojkotu
přidali. Abychom měli úspěch, musíme jít sami příkladem.
Lidé se někdy pokoušejí ospravedlnit pojídání masa tvrzením, že
zvíře bylo v době, kdy je koupili, již mrtvé. Slabina tohoto výkladu -
velmi často jsem se s ním setkal jako s docela vážně myšleným - je
jasná, jakmile začneme chápat vegetariánství jako formu bojkotu.
Hrozny, které sklidili odborově neorganizovaní dělníci během
bojkotu, vyhlášeného Cesarem Chavezem, na podporu zvýšení mezd
a zlepšení životních podmínek, byly již sklizeny špatně placenými
dělníky, a tím, že je koupíme, bychom nemohli zvýšit mzdy dělníků,

172
podobně jako bychom svůj biftek nepřivedli zpátky k životu. V obou
případech není smyslem bojkotu změnit to, co se už stalo, ale
zabránit, aby se v tom, proti čemu protestujeme, pokračovalo.
Tolik jsem zdůrazňoval bojkotovou složku vegetariánství, že by se
mě mohl čtenář zeptat, zda může vegetariánstvím vůbec něčeho
dosáhnout, když se bojkot nerozroste a mine se účinkem. Často se
musíme v životě něčeho odvážit, i když si nemůžeme být jisti
úspěchem. Byl by to však slabý argument proti tomu, abychom se
stali vegetariány, kdyby byl argumentem jediným. Žádná velká hnutí
proti útlaku a nespravedlnosti by neexistovala, kdyby se jejich
průkopníci nepustili do práce jen proto, že by si nebyli jisti
úspěchem. Věřím, že svými činy něčeho dosáhneme, i kdyby bojkot
jako takový neuspěl. G. B. Shaw jednou řekl, že ho budou na jeho
cestě do hrobu provázet zástupy ovcí, hovězího dobytka, vepřů, kuřat
a ryb z vděčnosti za to, že je jako vegetarián ušetřil jatek. I když
nebudeme znát každého tvora, kterému jsme prokázali svým
vegetariánstvím dobrodiní, můžeme si být jisti, že náš postoj spolu s
postojem mnoha dalších, kteří se už rozhodli nejíst maso, ovlivní
počet zvířat chovaných v průmyslově řízených farmách a zabíjených
pro potravu. Tento předpoklad je docela racionální, protože počet
zvířat chovaných a zabitých pro maso závisí na zisku z celého
podnikání a tento zisk závisí pak částečně na poptávce po mase. Čím
menší je poptávka, tím nižší je cena a tím nižší je zisk. Čím nižší je
zisk, tím méně zvířat se bude chovat a zabíjet. To je elementární
ekonomické pravidlo a můžeme je snadno sledovat například v tabul-
kách uveřejňovaných v drůbežářských obchodních časopisech, kde
se uvádí přímá souvislost mezi cenou drůbeže a počtem kuřat
umístěných v klecích pro brojlery, kde začíná jejich bezútěšná
existence.
Vegetariánství spočívá totiž ve skutečnosti na mnohem silnějších
základech než většina ostatních bojkotů nebo protestů. Ten, kdo boj-
kotuje jihoafrické výrobky, aby došlo ke zrušení apartheidu,
nedosáhne ničeho, pokud se mu bojkotem nepodaří donutit
jihoafrické bělochy, aby změnili svou politiku (ať jsou výsledky
jakékoli, pochvalme tady i snahu). Vegetariáni však vědí, že svým
postojem přispívají k snížení utrpení a zabíjení zvířat, ať už se ve
svém snažení dočkají nebo nedočkají výsledku, který hromadný
bojkot požívání masa přináší.

173
Navíc je vegetariánství obzvláště významné i tím, že vegetarián je
praktickým, živým popřením všeobecně příjemné, ale naprosto
nesprávné obrany metod průmyslového zemědělství. Někdy se uvádí,
že těchto způsobů je třeba, aby se uživil stále narůstající počet
obyvatel. Znát pravdu je zde velmi důležité - natolik důležité, aby
nám to ukázalo, že vegetariánství je zcela nezávislé na otázce blaha
zvířat, na které kladu v této knize takový důraz - proto odbočím a
stručně pohovořím o základech výroby potravin.

Miliony lidí v mnoha částech světa nemají v tuto chvíli dostatek

potravy. Dalším miliardám se jí sice dostává potřebné množství, ale
ne ve správném složení. Většinou jim chybí dostatek proteinů. Je
otázkou, zda způsob, jak získávají potravu národy žijící v blahobytu,
pomáhá řešit problém hladovění.
Každému živočichovi poskytneme tolik potravy, aby dosáhl výšky a
váhy vhodné pro lidi ke konzumaci. Řekněme, pase-li se například
tele na půdě, kde roste jen tráva a která nemůže být oseta obilím
nebo jinou zemědělskou plodinou poskytující lidem potřebnou ob-
živu, bude výsledkem čistý zisk proteinů, protože vzrostlé tele nám
dává protein, jenž dosud neumíme ekonomicky získat přímo z trávy.
Umístíme-li však totéž tele do výkrmné klece nebo jiného stísněného
prostoru, obraz se mění. Musíme je krmit. Bez ohledu na to, na jak
malém prostoru jsou i ostatní telata natěsnána, potřebujeme půdu,
abychom pro ně vypěstovali zrní, čirok, sóju nebo jinou píci, kterou
žerou. Tele tak krmíme potravou, kterou bychom sami mohli jíst.
Tele potřebuje většinu tohoto krmiva pro základní fyziologické
procesy svého každodenního života. Bez ohledu na to, do jaké míry
je tele zbaveno možnosti pohybu, jeho tělo potřebuje potravu už jen
proto, aby se udrželo naživu. Potravu potřebuje i na vývin nejedlých
částí svého těla, kterými jsou kosti. Jen část krmení se může - po
naplnění všech těchto potřeb - změnit v maso.
Kolik proteinů tele z krmení spotřebuje a kolik je z toho použi-
telných pro člověka? Odpověď je překvapující. Z jedenácti
kilogramů proteinu, které tele zkrmilo, zůstane pro člověka jen půl
kilogramu živočišného proteinu. Získáme tak zpátky méně než pět
procent z toho, co jsme vložili. Není divu, že Frances Moore
Lappéová nazvala tento způsob zemědělské produkce „ztrátovou
továrnou na protein“.

174
Můžeme se na celou věc podívat i jinak. Předpokládejme, že máme
jeden akr úrodné půdy. Můžeme ho použít k pěstování rostlin s
vysokým obsahem proteinu, jako jsou hrách nebo fazole, a
dostaneme tak sto padesát až dvě stě padesát kilogramů proteinu.
Nebo můžeme svůj akr půdy použít na pěstování plodin, jimiž
budeme krmit jateční zvířata, která potom sníme. V tom případě
získáme dvacet až padesát sedm kilogramů proteinu. Je zajímavé, že
většina zvířat proměňuje rostlinný protein v živočišný protein daleko
efektivněji než hovězí dobytek - například vepř potřebuje „jen“ čtyři
kilogramy rostlinného proteinu k tomu, aby ho proměnil na půl
kilogramu proteinu pro člověka - tuto přednost můžeme pominout,
uvážíme-li, kolik proteinu můžeme vytěžit z akru, jestliže hovězí
dobytek dokáže využít zdroje proteinu nestravitelné pro vepře.
Většina odhadů dochází tedy k závěru, že rostlinná strava nám ve
srovnání s masitou poskytuje z akru přibližně desetinásobek
proteinu, i když odhady se liší a dosahují někdy poměru až dvaceti
ku jedné.
Místo abychom zvířata zabíjeli a jedli jejich maso, chováme je pro
mléko a vejce, a tak podstatně vylepšujeme svůj zisk. I tak musí
zvířata ještě využívat protein pro své vlastní potřeby a nejefektivnější
získávání vajec a mléka vynáší jen o čtvrtinu proteinu z akru víc, než
bychom získali rostlinnou stravou.
Protein je ovšem jen jednou z nezbytných živin. Když porovnáme
celkový počet kalorií získaných z rostlinné stravy a ze stravy
živočišné, srovnání vychází ve prospěch rostlin. Zisk z jednoho akru
osetého ovsem nebo brokolicí srovnáme se ziskem z jednoho akru
užitého pro výrobu vepřového masa, mléka, drůbežího nebo
hovězího masa a zjistíme, že akr ovsa přináší šestkrát více kalorií,
než získáme z vepřového masa, které je nejefektivnější živočišnou
výrobou. Z akru brokolice získáme téměř třikrát tolik kalorií než z
vepřového masa. Z ovsa získáme pětadvacetkrát více kalorií než z
akru, na němž se chová hovězí dobytek. Podíváme-li se ještě na
některé další živočichy, zhroutí se i jiné mýty, podporované masným
a mlékárenským průmyslem. Z akru brokolice získáme například
čtyřiadvacetkrát více železa než z akru použitého pro chov hovězího
dobytka a z akru ovoce dostaneme železa šestnáctkrát více. I když v
mléčné výrobě získáme z akru více olova, než nám dává oves, z
brokolice získáme naopak pětkrát více kalcia než z mléka.

175
Dosah všech těchto údajů je pro stav výživy ve světě šokující. V roce
1974 uvedl Lester Brown ze Světové rady rozvoje, že kdyby snížili
Američané svoji spotřebu masa jen o deset procent ročně, získalo by
se tím pro výživu lidí dvanáct milionů tun obilí, což by stačilo pro
výživu šedesáti milionů lidí. Bývalý náměstek amerického ministra
zemědělství Don Paarlberg řekl, že snížení počtu zemědělských
zvířat ve Spojených státech o polovičku by plně vyrovnalo kalorický
deficit v nevyspělých nesocialistických zemích téměř čtyřikrát.
Potrava vyplýtvaná na živočišnou výrobu u bohatých národů by
dostačovala při spravedlivém rozdělení k tomu, aby ukončila hlad i
podvýživu na celém světě. Jednoduchou odpovědí na naši otázku
tedy je, že chov zvířat pro potravu způsoby, jakých se dnes u
průmyslově vyspělých národů užívá, nepřispívá k řešení světového
problému hladovění.
Výroba masa klade také velké nároky na jiné zdroje. Výzkumný
pracovník Worldwatch Institute, intelektuálního koncepčního stře-
diska pro životní prostředky ve Washingtonu, Alan Durning
vypočítal, že půlkilogramový řízek z mladého vola, chovaného v
ohradě bez výběhu, stojí 6 kg zrní, 7,5 1 vody, energii rovnající se
3,5 l benzinu a 70 kg zvětralé ornice. Převážnou část Severní
Ameriky tvoří pastviny a víc než polovinu americké zemědělské
plochy pokrývají plodiny poskytující píci domácím zvířatům, která
potřebují více než polovinu vody spotřebované ve Spojených státech.
Rostlinná strava je ve všech těchto ohledech daleko méně náročná
jak na zdroje energie, tak na životní prostředí.
Zamysleme se nejdříve nad energetickými zdroji. Mohlo by se zdát,
že zemědělství je cesta, jak využít úrodnosti půdy a energie
slunečního svitu, abychom znásobili množství energie, kterého se
nám dostává. V tradičním zemědělství tomu tak přesně je. Například
obilí vypěstované v Mexiku produkuje 83 kalorií v potravinách za
každou vloženou kalorii energie fosilního paliva. Zemědělství v
rozvinutých zemích světa počítá s velkým přísunem fosilního paliva.
Nejúčinnější potravinářské výroby v USA vyrábějí sotva 2,5
potravinových kalorií na jednu kalorii energie fosilního paliva,
zatímco u brambor je to něco přes 2 kalorie a u pšenice a sóji kolem
1,5 kalorie. I tyto hubené výsledky jsou však zlatým dolem ve
srovnání s americkou živočišnou výrobou, kde každá forma stojí více
energie, než přináší. Nejméně výnosný chov hovězího dobytka na

176
rančích vkládá více než 3 kalorie fosilního paliva za každou kalorii v
potravinách, které vypěstuje, zatímco nejméně efektivní je chov
hovězího dobytka v klecích bez výběhu, který spotřebuje 33
palivových kalorií za každou kalorii v získané potravě. Pokud jde o
energetickou náročnost, stojí vejce, jehněčí maso, mléko a drůbež
mezi oběma způsoby chovu hovězího dobytka. Jinými slovy, pokud
bychom se omezili na zemědělství Spojených států, je pěstování
plodin energeticky všeobecně nejméně pětkrát méně náročné než
chování dobytka na pastvě a dvacetkrát méně náročné než chov kuřat
a více než padesátkrát méně náročné než chov dobytka v klecích bez
výběhu. Americká živočišná výroba se vyplácí jen proto, že čerpá po
miliony let akumulovanou sluneční energii, uloženou v půdě jako
nafta a uhlí. Zatím se to zemědělským společnostem vyplácí, protože
maso je výnosnější než nafta, při dlouhodobém využívání našich
omezených energetických zdrojů je však zcela nesmyslné.
Živočišná výroba se jeví ve srovnání s rostlinnou výrobou jako
nevýhodná, i pokud jde o spotřebu vody. Půl kilogramu masa si žádá
padesátkrát tolik vody než přiměřené množství pšenice. Newsweek
tento objem vody popsal, když uvedl, že „voda, kterou použijeme na
získání dvou tisíc kilogramů hovězího, by zaplavila torpédoborec“.
Nároky živočišné výroby odčerpávají rozsáhlé podzemní vodní
zdroje, na nichž jsou závislá suchá území Ameriky, Austrálie a
jiných zemí. V dobytkářských oblastech, které se rozprostírají od
západního Texasu až k Nebrasce, ubývá například podzemní vody a
vysychají studně, jak se na výrobu masa spotřebovává voda
rozsáhlého podzemního jezera, známého jako Ogalallský vodojem,
dalšího zdroje, který stejně jako nafta a uhlí vznikal miliony let.
Měli bychom se zmínit i o tom, co způsobuje živočišná výroba vodě,
kterou neužívá. Statistické údaje Svazu britských vodáren uvádějí, že
v roce 1985 zavinily farmy více než 3 500 případů znečištění vody. Z
toho roku uvedu alespoň jeden případ. Na prasečí farmě praskla
nádrž a do řeky Perry se vylilo 250 000 litrů prasečích exkrementů a
usmrtilo 111 000 ryb. Více než polovina žalob, podaných u
vodohospodářských úřadů, se týkala vážného znečištění vody z
farem. Není to nic překvapujícího, protože jen skromná drůbežárna s
60 000 ptáky vyprodukuje každý týden 82 tun výkalů a za stejnou
dobu dají 2 000 vepřů 27 tun výkalů a 32 tun moči. Holandské farmy
vyprodukují ročně 94 milionů tun hnoje, z toho se však 50 milionů

177
tun vsákne do země. Tato částka by, jak bylo vypočítáno, naplnila
nákladní vlak o délce 16 000 kilometrů z Amsterodamu až k
nejzápadnějším břehům Kanady. Exkrementy se však neodvážejí,
zůstávají rozházeny na zemi, znečišťují zásoby vody a hubí zbývající
vegetaci v zemědělských oblastech Holandska. V USA produkují
zvířata na farmách 2 miliardy tun výkalů ročně, asi desetkrát více než
lidé, a polovina z toho pochází z průmyslově hospodařících
zemědělských zařízení, kde se výkaly nevracejí podle zákonů přírody
zpátky zemi. Jak jeden chovatel vepřů řekl: „Dokud nebude umělé
hnojivo dražší než práce, mají pro mne výkaly malou cenu.“ A tak
hnůj, který by měl regenerovat úrodnost půdy, znečišťuje naše
potoky a řeky.
Největší ze všech pošetilostí, způsobených žádostivostí masa, bude
však plundrování lesů. Přání pást zvířata je historicky dominantním
motivem pro kácení lesů. A je tomu tak i dnes. V Kostarice,
Kolumbii, Brazílii, v Malajsii, Thajsku a Indonésii se stále kácejí
deštné pralesy, aby se získaly pastviny pro dobytek. Maso z tohoto
dobytka se však nedostává k chudým těchto zemí. Místo toho se
prodává zámožným lidem ve velkých městech, nebo jde o vývoz. Za
více než dvacet pět let byla už polovina středoamerických tropických
deštných pralesů zničena, ponejvíc proto, aby mohlo být Severní
Americe poskytováno hovězí maso. Snad 90 procent rostlinných a
živočišných druhů na této planetě žije v tropech a mnohé z nich
nebyly dosud vědecky zaznamenány. Bude-li mýcení lesů postupovat
tímto tempem, dojde k jejich vyhubení. Navíc kácení lesů způsobuje
erozi půdy, vzrůstající odtok vody vede k záplavám, zemědělci
nemají dost dřeva na topení a snižují se vodní srážky.
Začínáme tyto lesy ztrácet právě ve chvíli, kdy poznáváme, jak
životně důležité pro nás jsou. Od velkého sucha v Severní Americe v
roce 1988 už mnoho lidí ví o ohrožení naší planety skleníkovým
efektem, který vzniká hlavně nárůstem kysličníku uhličitého v at-
mosféře. Lesy zadržují veliké množství uhlíku, odhaduje se, že přes
současné kácení zadržují lesy stále čtyřnásobek uhlíku unikajícího
každoročně do ovzduší spotřebou fosilních paliv. Ničením lesa se
uhlík uvolňuje do ovzduší v podobě kysličníku uhličitého. Nový
rostoucí les naopak kysličník uhličitý z ovzduší absorbuje. Ničením
stávajících lesů bude skleníkový efekt narůstat. Naší jedinou nadějí,
aby se zmírnil, je velkorysé znovuzalesňování kombinované s

178
dalšími kroky, které omezí vznik kysličníku uhličitého. Neučiníme-li
to, oteplování naší planety způsobí během příštích padesáti let velká
sucha, další hynutí lesů z klimatických změn, vyhynutí nespočetných
druhů živočichů i rostlin, nezpůsobilých přizpůsobit se změnám
životních podmínek, tání polárních ledovců, které zvýší hladinu moří
a zatopí pobřežní města a nížiny. Stoupne-li hladina moře o jeden
metr, zaplaví 15 procent Bangladéše a postihne 10 milionů lidí.
Navíc ohrozí samotnou existenci některých národů žijících na nízko
položených tichomořských ostrovech, jako jsou Maledivy, Tuvalu a
Kiribati.
Lesy i maso zvířat soutěží spolu o stejnou půdu. Nezřízená touha
bohatých národů po mase znamená, že zemědělská výroba může
zničit to, co chtějí lidé uchovat udržením nebo znovuvysázením lesů.
A tak hrajeme kvůli hamburgerům doslova vabank o budoucnost naší
planety.

Jak daleko bychom až měli jít? Důvod pro to, abychom se radikálně
vypořádali se svými stravovacími návyky, je jasný. Opravdu bychom
neměli jíst nic jiného než rostliny? Kam načrtnout přesnou dělicí
čáru?
Zakreslit ji bývá vždycky těžké. Mohl bych předložit některé návrhy,
ale čtenář by mohl shledat, že to, co tu říkám, je méně přesvědčivé
než to, co jsem řekl předtím o případech mnohem jasnějších. Sami se
musíte rozhodnout, kde si stanovíte svou dělicí čáru, a vaše
rozhodnutí se nemusí krýt přesně s mým. To nevadí. Holohlavého
muže rozeznáme od těch, kteří holohlaví nejsou, bez přílišného
rozhodování, kde je dělicí čára. Důležité je, abychom se shodovali v
základních věcech.
Doufám, že každý, kdo dočetl až sem, si uvědomí morální nezbyt-
nost odmítnutí kupovat nebo jíst maso nebo jiné živočišné výrobky
od zvířat, která se chovají v podmínkách průmyslové živočišné
velkovýroby. To je zcela jasné, absolutní minimum, které může
přijmout každý, kdo je schopen dohlédnout dál - za svůj úzce
sobecký zájem.
Podívejme se, co toto minimum zahrnuje. Znamená to, že
nemůžeme-li si být jisti původem dále uvedených potravin, vyva-
rujeme se kuřat, krocanů, králíků a vepřového, telecího a hovězího
masa a vajec. V současné době se to relativně nevztahuje na maso z

179
některého chovu jehňat, ne však absolutně, a zdá se, že i tady to bude
v budoucnu horší. Jak poznáte, zda pochází vaše hovězí maso z
chovu v kotcích bez výběhu nebo z dobytka, který se pase na past-
vinách vzniklých z vykácených deštných pralesů, záleží na zemi, v
níž žijete. Je možné získat tato masa i z přirozeného chovu, pokud
však nežijete na venkově, dá to velkou námahu. Většina řezníků o
způsobu, jak vyrůstala zvířata, jejichž maso prodávají, nic neví. V
některých případech, jako u kuřat, už tradiční způsob chovu téměř
vymizel a je takřka nemožné si dnes koupit kuře, které by předtím
běhalo volně. Stejně je tomu s telecím masem - telata dnes nemohou
být chována humánním způsobem. I maso označované jako
„organické“ signalizuje spíše skutečnost, že zvířata nebyla krmena
příměsí antibiotik, hormonů nebo jiných drog, což je ovšem pro ně
malou útěchou, když jinak byla zbavena volného pohybu. Pokud jde
o vejce, v mnoha zemích jsou dostupná z „volného chovu slepic“, i
když je na většině území Spojených států těžké je získat.
Když už jste přestali jíst kuřata, vepřové, telecí a hovězí maso a vejce
z drůbežáren, dalším krokem je přestat jíst maso ostatních hromadně
požívaných ptáků a savců. Toto je už opravdu drobný doplňkový
krok, protože jen velmi málo zvířat už není chováno průmyslovým
způsobem. Lidem, kteří nemají žádnou zkušenost s tím, jak
uspokojující může být vegetariánská strava, se zdá velkou obětí
přestat jíst maso. A proto jim říkám: „Zkuste to! Kupte si dobrou
vegetariánskou kuchařku a zjistíte, že být vegetariánem
nepředstavuje žádnou oběť.“ Důvodem pro tento druhý krok může
být myšlenka, že je nesprávné zabíjet ostatní tvory kvůli vlastním
chutím, nebo to může být poznání, že zvířata nechovaná průmyslově
trpí i jinak, jak jsme to mohli poznat v předchozí kapitole.
Čekají nás však další nesnadné otázky. Jak dalece totiž můžeme ve
vývojové stupnici živočichů jít? Budeme jíst ryby? A co takhle
garnáti? Nebo ústřice? Při hledání správné odpovědi musíme mít
stále na mysli základní principy našeho přístupu k ostatním
živočichům. Jak jsem uvedl v první kapitole, jedinou dělicí čárou je,
kdy už nemůžeme přesně říci, že mají v přísném a nemetaforickém
smyslu schopnost pociťovat bolest a zažívat uspokojení. Jestliže tvor
trpí, nemůže tu být žádného normálního ospravedlnění pro to,
abychom tuto bolest znevažovali nebo ji odmítali brát v úvahu jako
bolest kterékoliv jiné bytosti. Platí to i naopak. Není-li nějaký tvor

180
schopen pociťovat bolest nebo uspokojení, není třeba brát v tomto
směru žádný ohled.
Otázka vyznačení této dělicí čáry je problémem správného roz-
hodnutí - nakolik dokážeme posoudit schopnost jednotlivého tvora
pociťovat bolest. V dřívější diskusi o tom, jak se tato schopnost
projevuje, jsem navrhl tyto ukazatele: schopnost se svíjet, naříkat,
pokusy uniknout zdroji bolesti a podobnost nervového systému s
naším. Postupujeme-li evoluční škálou směrem dolů, shledáme, že v
obou uvedených směrech se síla důkazů o schopnosti pociťovat
bolest zmenšuje. U ptáků a savců je tato schopnost zcela evidentní.
Plazi a ryby se svým nervovým systémem v některých důležitých
oblastech od savců liší, mají však stejné základní uspořádání
ústředního nervového systému. I ryby a plazi umí projevit svou
bolest. U většiny druhů jde i o projevy zvukové, i když je naše uši
nejsou schopny slyšet. Například ryby vydávají vibrační zvuky a
výzkumníci u nich objevili rozdílná „volání“ včetně zvuků
označujících „poplach“ a „hněv“. Ryby vyjadřují také úzkost a
strach, když je vyndáme z vody a necháme je sebou plácat v síti nebo
na suché zemi, dokud neleknou. Jistě jen proto, že ryby nekřičí a
nenaříkají tak, abychom je slyšeli, mohou někteří ctihodní lidé pova-
žovat za docela příjemné sedět si hezky u vody a trávit odpoledne
pohazováním háčku, zatímco dříve chycené ryby vedle nich tiše
umírají.
V roce 1976 uspořádala Britská královská společnost pro odstranění
krutosti vůči zvířatům nezávislou panelovou diskusi o myslivosti a
rybolovu. Předsedal jí lord Medway, známý zoolog, a zúčastnili se jí
i odborníci mimo Společnost. Diskuse se podrobně zabývala
zkoumáním, zda ryby cítí bolest, a došla k nevyvratitelnému závěru,
že pociťování bolesti je u ryb stejně silné jako u ostatních obratlovců.
Lidé, kteří se zajímají spíše o to, co zvířatům působí bolest, než o
jejich zabíjení, se mohou ptát: připustíme-li, že ryby jsou schopny
pociťovat bolest, do jaké míry trpí v běžném komerčním rybolovu.
Může se zdát, že ryby na rozdíl od ptáků a savců netrpí chovem: lidé
je jen chytají a zabíjejí. Není to však pravda. Rybí farmy, ne
nepodobné těm, kde se chová hovězí dobytek bez výběhu, se stávají
rychle rostoucím odvětvím průmyslového chovu. Začalo to
sladkovodními pstruhy, Norové však vyvinuli chov lososů v klecích
v moři a této metody užívají mnohé další země pro chov jiných

181
druhů mořských ryb. Možné problémy zdravého chovu na
takovýchto farmách, jako prostorová stísněnost, popření stěhovavého
pudu, stres během chovu a další, nebyly ještě prozkoumány. Ale i u
ryb, které nejsou chovány po farmářsku, je smrt ulovením mnohem
krutější než, řekněme, smrt kuřete, protože ryby jsou vytaženy na
vzduch a pomalu umírají. Protože žábry jsou schopny získávat kyslík
jen z vody a ne ze vzduchu, ryba vytažená z vody nemůže dýchat.
Ryby, které jsou na prodej ve vašem supermarketu, zahynuly možná
pomalým udušením. Mořská ryba, vytažená na hladinu v síti na
tahači, umírala možná bolestivě na pozvolné snížení tlaku.
Pokud jde o ryby ulovené a ne chované na farmách, ekologické
důvody proti pojídání zvířat chovaných intenzivními metodami se na
ně nevztahují. Nemrháme ani obilím, ani sójovými boby, abychom
jimi ryby v oceánu živili. Je tu však jiný argument proti komerčnímu
chytání ryb, a tím je nebezpečí rychlého odrybnění oceánu. V po-
sledních letech úlovky ryb opravdu dramaticky klesly. Druhy ryb,
dříve hojně se vyskytující, jako slanečci v severní Evropě, sardinky v
Kalifornii a tresky v Nové Anglii, tu dnes v důsledku komerčního
odchytu málem vyhynuly. Moderní rybářské lodě protáhnou svými
sítěmi moře systematicky až ode dna a chytí všechno, co jim přijde
do cesty. Náhodně chycené druhy ryb, známé jako „plevel“, tvoří
téměř polovinu úlovku. Jejich těla se házejí přes palubu. Protože sítě
zátahů se dostávají až na dříve nedotčené dno oceánu, ničí křehkou
ekologii mořského dna. Stejně jako ostatní způsoby výroby živočišné
potravy je i rybolov náročný na pevná paliva a spotřebuje víc
energie, než vyrobí. Sítě používané na průmyslový lov tuňáků
zachytí každoročně i tisíce delfínů, stáhnou je do vody a utopí je.
Vedle narušené ekologie oceánů způsobené tímto velkoodchytem ryb
jsou tu i další neblahé důsledky pro lidi. Po celém světě se tak
vytrácejí malé rybářské vesnice, odkázané na rybolov jako na svůj
tradiční způsob obživy. Ať rybářské osady na západním irském
pobřeží, nebo barmské a malajské rybářské vesnice, všude je to
stejné. Rybářský velkoprůmysl bohatých národů se stal další formou
nového rozdělení na chudé a bohaté.
A tak bychom se měli s ohledem jak na ryby, tak na lidi vystříhat
požívání ryb. Ti, kdo jedí dál ryby, ale odmítají jíst ostatní živočichy,
udělali velký krok od druhové nadřazenosti; ti však, kdo nejedí ani
je, pokročili ještě víc.

182
Postupujeme-li od ryb dále k ostatním druhům živých tvorů,
nemůžeme si už být jisti jejich schopností pociťovat bolest. Nervový
systém korýšů - krabů, humrů, garnátů - se od našeho velice liší.
Nicméně dr. John Baker, zoolog oxfordské univerzity a člen Krá-
lovské společnosti, zjistil, že mají vysoce vyvinuté smyslové orgány,
komplexní nervové systémy, nervové buňky velice podobné našim a
že jejich reakce na jisté stimuly jsou bezprostřední a živé. Dr. Baker
se proto domnívá, že například humři jsou schopni pociťovat bolest.
Je si též jist, že běžný způsob jejich zabíjení, tj. ponořením do vařící
vody, jim působí bolest až dvě minuty. Při dalších pokusech s jejich
usmrcováním, o nichž se tvrdí, že jsou humánní - jako dát je do
studené vody a pomalu je ohřívat, nebo je nechat v čerstvé vodě,
dokud se nepřestanou hýbat - zjistil, že v obou případech se jejich
zápas o život jen prodlužoval a vedl k zjevnému utrpení. Jestliže jsou
korýši schopni pociťovat bolest, pak jim ji způsobují nejen metody
jejich zabíjení, ale i to, jak jsou převáženi a jak se s nimi zachází na
trzích. Aby zůstali čerství, bývají často baleni ještě za živa, natěsnáni
jeden na druhého. I kdyby tu ještě zbylo místo pro nějaké pochyby o
jejich schopnosti pociťovat bolest, skutečnost, že ji mohou pociťovat,
spolu s nepotřebností je jíst nás vede k prostému ortelu: měli by bez
pochyby dostat milost.
Ústřice, škeble, slávky jedlé, mušle a další patří mezi měkkýše a
měkkýši jsou v podstatě velmi jednoduché organismy. (Je tu jedna
výjimka: chobotnice je také měkkýš, ale mnohem vyvinutější a
patrně i mnohem senzitivnější než její vzdálení příbuzní). Pokud jde
o ústřice, pochybnosti o jejich schopnosti cítit bolest jsou
připustitelné. V prvním vydání této knihy jsem navrhoval, abychom
vedli zmiňovanou dělicí čáru mezi garnáty a ústřicemi. V souladu s
tím jsem příležitostně jedl ústřice, mušle a někdy také škeble i poté,
co jsem se stal vegetariánem. Ale zatímco člověk nemůže s určitostí
říci, že tito živočichové cítí bolest, stejně tak může s malou určitostí
říci, že bolest necítí. Nicméně, jestliže bolest cítí, jídlo z ústřic nebo
mušlí by přinášelo bolest značnému počtu živočichů. Není tak těžké
vyhnout se jejich požívání, a tak si dnes myslím, že je lepší to udělat.
Dostali jsme se až na konec vývojové linie, pokud jde o živočichy,
které normálně jíme. Zůstala nám už jen strava vegetariánská. Ta
zahrnuje nicméně živočišné produkty jako vejce a mléko. Někteří
lidé viní proto vegetariánství z nedůslednosti. „Vegetarián“ je podle

183
nich slovo odvozené od stejného kořene jako „zelenina“ (angl.
„vegetables“), a vegetariáni by měli proto jíst jen stravu rostlinného
původu. Bereme-li je doslovně, je tato výtka historicky nepřesná.
Pojem „vegetarián“ se začal obecněji užívat po vytvoření
Vegetariánské společnosti v Anglii v roce 1947. Protože pravidla této
společnosti dovolovala jíst vejce a mléko, užívalo se pojmu
„vegetarián“ i pro ty, kteří jedli zmíněné živočišné produkty.
Rozpoznáním tohoto lingvistického „fait accompli“ si začali lidé,
kteří nejedí vedle masa ani vejce, mléko a mléčné výrobky, říkat
„vegani“. Slovní označení však není důležité. Měli bychom se spíš
zamyslet nad tím, je-li užívání těchto živočišných produktů morálně
ospravedlnitelné. Tato otázka má své oprávnění, protože přiměřená
výživa bez použití všech živočišných produktů je možná - což je
skutečnost ne příliš známá, i když dnes už lidé vědí, že vegetariáni
mohou žít dlouho a zdravě. V této kapitole se ještě k problémům
výživy vrátím. Pro tuto chvíli docela stačí vědět, že se můžeme bez
vajec a mléka obejít. Je však pro to nějaký důvod?
Viděli jsme již, že velkodrůbežárny jsou jednou z nejbezohlednějších
forem moderního průmyslového chovu vykořisťujícího slepice - nutí
je snášet co největší počet vajec při minimálních nákladech. Naše
povinnost bojkotovat tento typ chovu je stejná jako bojkotovat
průmyslový chov kuřat a vepřů. Jak je to však s vejci volně
chovaných slepic, pokud je dostaneme? Zde je už morálních námitek
méně. Slepice chované tak, že se mohou volně popelit, žijí v pohodě.
Proti jejich vejcím by nemuselo být námitek. A přece však jsou.
Malé kohoutky bude nutno zabít už v líhních, stejně jako budou
zabity samotné slepice, až přestanou nést. Je proto otázkou, zda
vcelku pohodlný život slepic (spolu s přínosem, kterým budou pro
nás vejce) vyváží dostatečně zabíjení jako součást systému.
Odpověď jednotlivce bude záležet na jeho názoru na zabíjení,
odhlédneme-li od působení bolesti. Další diskusi o relevantních
filozofických problémech najdete v poslední kapitole této knihy. V
souladu s uvedenými důvody nenamítám nic proti produkci vajec od
slepic chovaných ve volném výběhu.
Mléko a mléčné výrobky jako sýr a jogurt přinášejí s sebou různé
problémy. V třetí kapitole jsme viděli, že mlékárenská výroba působí
kravám a telatům hned v několika ohledech bolest: nucené
zabřeznutí, oddělení telat od matek, stále větší omezení pohybu na

184
mnoha farmách, problémy související s krmením příliš tučnou pící,
aby se zvyšovala dojivost, a v poslední době přibývá i další
každodenní stres - injekce růstového hormonu.
Obejít se bez mléčných výrobků není žádný problém. V mnoha
oblastech Asie a Afriky pijí jedině kojenci mateřské mléko. Mnoho
dospělých není v těchto oblastech schopno strávit laktózu, kterou
mléko obsahuje, takže po jeho požití onemocní. Číňané a Japonci
vyrábějí obdobu mnoha našich mléčných produktů ze sójových bobů.
Sójové mléko se dnes dostane i v mnoha západních zemích a
zmrzlina z tofu je velmi oblíbená jako prostředek pro snížení tuku a
cholesterolu. Ze sójových bobů se dnes vyrábějí i sýry, pomazánky a
jogurt.
Vegani mají pravdu, když říkají, že bychom neměli jíst mléčné
výrobky. Sami jsou praktickým živoucím důkazem zdravé stravy,
která neobsahuje nic, co by pocházelo z vykořisťovaných zvířat.
Současně je však třeba říci, že v dnešním světě druhové nadřazenosti
není nijak snadné držet se přísně toho, co je morálně správné. Je
rozumné a obhajitelné změnit svou výživu přiměřeným tempem, při
kterém se cítíte dobře. I když jsou v podstatě všechny mléčné
výrobky nahraditelné, v praxi západní společnosti je mnohem
obtížnější opustit najednou jak maso, tak i mléčné výrobky, než zříci
se jen masa. Dokud nezačnete na potravinách číst údaje o jejich
obsahu, neuvěříte, v kolika z nich jsou obsaženy mléčné výrobky.
Problémem může být i obložený chlebíček s rajčaty, protože bývá
obvykle pomazaný máslem nebo margarínem, obsahujícím syrovátku
nebo odstředěné mléko. Zvířatům málo pomůže, vzdáme-li se masa a
vajec z drůbežáren a nahradíme-li je prostě většími dávkami sýra. Na
druhé straně je, ne-li ideální, alespoň rozumný a praktický,
následující postup:

nahradit maso rostlinnou stravou,

průmyslově vyráběná vejce nahradit vejci od slepic s volným
výběhem - pokud je dostaneme - jinak vejce nepoužívat,
nahradit mléko a sýry sójovým mlékem, tofu nebo jinou rost-
linnou stravou, necítit se však zavázán k úplnému odmítání
všech poživatin obsahujících mléčné výrobky.

185
Je velice těžké odstranit druhovou nadřazenost ze všech stravovacích
návyků najednou. Lidé, kteří se přidržují postupu, jaký jsem uvedl,
se dostatečně jasně a veřejně přihlásili k hnutí proti vykořisťování
zvířat. Jeho nejnaléhavějším úkolem je přesvědčit co nejvíce lidí, aby
se k boji za svobodu pro zvířata odhodlali, aby se bojkot šířil a získal
pozornost. Naše úctyhodné přání skončit ihned se všemi způsoby
vykořisťování zvířat může vzbudit dojem, že ten, kdo se nevzdal
požívání mléčných výrobků, není o nic lepší než ten, kdo jí dosud
maso, a mnoho lidí to může odradit od toho, aby se vůbec něčeho
zřekli, a vykořisťování zvířat bude pokračovat.
To jsou alespoň některé odpovědi na problémy, s kterými se mohou
setkat lidé orientovaní druhově nenadřazeně, když si kladou otázku,
co by měli jíst a co ne. Jak jsem již řekl na počátku této pasáže, mé
poznámky nechtějí být ničím jiným než návrhy. Upřímní lidé
orientovaní druhově nenadřazeně se klidně mohou mezi sebou
neshodovat v podrobnostech. Pokud se shodují v základních věcech,
nemělo by to narušit úsilí směřující k společnému cíli.
Mnoho lidí je ochotno připustit, že zásady vegetariánství jsou
správné. Příliš často se však setkáváme s rozporem mezi teoretickým
přesvědčením a účinným rozhodnutím změnit životní návyky. Tento
rozpor nemohou překlenout knihy, musíme převést své přesvědčení
do praxe, a to záleží nakonec na každém z nás. Pokusím se však na
několika dalších stránkách tento rozpor překlenout. Mým cílem
je učinit přechod od nevegetariánské stravy k vegetariánské snazší a
přijatelnější, takže se čtenáři nemusí zdát jen nepříjemnou
povinností, ale může se na něj těšit spíše jako na novou a zajímavou
kuchyni, plnou čerstvé potravy a neobvyklých bezmasých jídel z
Evropy, Číny a Středního východu, jídel tak rozmanitých, že se nám
bude zdát naše dosavadní stále jen masitá strava západních kuchyní
nudná a nevynalézavá. Radost z takové kuchyně navíc rozšíří i
vědomí, že její dobrou chuť i výživné hodnoty nám dala přímo země,
aniž by plýtvala tím, co nám sama poskytuje, a vyžadovala utrpení a
smrt ostatních cítících živočichů.
Vegetariánství s sebou nese nový vztah k potravě, rostlinám i pří-
rodě. Maso poskvrňuje naše jídlo. Ať to jakkoliv skrýváme, zůstává
skutečností, že hlavní chod našeho jídla k nám přišel ze zkrvavených
jatek. Pokud maso nezpracujeme a nezmrazíme, brzy se počíná
rozkládat a je cítit. Po jídle zatěžuje naše žaludky, blokuje trávení,

186
dokud je po pár dnech s námahou nevyloučíme. Jíme-li rostliny,
dostává se jídlu jiné kvality. Bereme si z půdy potravu, která je pro
nás připravena, a nemusíme s ní, když si ji bereme, zápasit. Bez
masa, které otupuje naši chuť, zažíváme zvláštní potěšení z čerstvé
zeleniny, kterou si bereme rovnou z půdy. Já osobně jsem si brzy
poté, co jsem se stal vegetariánem, natolik oblíbil myšlenku nasbírat
si sám svou každodenní potravu, že jsem překopal část své zahrady a
začal jsem si tam pěstovat některé druhy vlastní zeleniny - něco, o
čem jsem si nikdy předtím nemyslel, že bych někdy udělal. Někteří
moji vegetariánští přátelé učinili totéž. A tak mě moje strava přiblí-
žila, po vyloučení masa z jídelního lístku, rostlinám, půdě i střídání
ročních období.
Také o vaření jsem se začal zajímat až potom, co jsem se stal
vegetariánem. Ti, kteří si od dětství zvykli na běžné anglosaské
menu, sestávající z masa a dvou druhů převařené zeleniny, a
vypustili maso, získali prostor pro novou představivost. Když
mluvím na veřejnosti o problémech diskutovaných v této knize, a
posluchači se mě často ptají, co mohou jíst místo masa, bývá už ze
způsobu otázky jasné, že tazatel si v duchu odmyslel ze svého talíře
kotletu nebo hamburger a nechal tam bramborovou kaši a vařenou
kapustu a neví si rady, co si tam přimyslet místo masa. Nanejvýš
možná kopeček sójových bobů.
Jsou i lidé, kterým by takové jídlo chutnalo, avšak pro většinu z nich
to znamená chuťově přehodnotit celou stravu, skládající se z
kombinace ingrediencí, možná se salátem místo odsunutých
potravin. Například dobrá čínská jídla jsou vynikající kombinací
jedné nebo více ingrediencí s vysokým obsahem proteinů. Čínská
vegetariánská kuchyně obsahuje tofu, ořechy, fazolové výhonky,
houby nebo pšeničný lepek s čerstvou, lehce povařenou zeleninou a
rýží. Indické jídlo kari s čočkou, bohatou na protein, podávané na
hnědé rýži s čerstvými pokrájenými okurkami jako lehké jídlo je
stejně postačující jako italské lasagne se salátem. Můžete si připravit
špagety posypané „masovými knedlíčky“ z tofu. Další jednoduché
jídlo by mohlo obsahovat celozrnného obilí a zeleninu. Většina lidí
na západě jí velmi málo prosa, celozrnné pšenice nebo pohanky, ale
tyto obilniny mohou být základními složkami jídel, a to je osvěžující
změna. V prvním vydání této knihy jsem uvedl několik receptů a
odkazů na vegetariánskou kuchyni, abych ulehčil čtenářům přechod

187
k tehdy poněkud neobvyklé kuchyni. Za léta, která od té doby
uplynula, vyšlo tolik vynikajících vegetariánských kuchařek, že dnes
už není mojí pomoci v tomto směru třeba. Pro některé lidi je změna
postoje k jídelnímu lístku zpočátku velmi obtížná. Navyknout si na
jídla, kde hlavním chodem není maso, trvá nějaký čas, ale jakmile si
zvyknete, najdete výběr tolika nových, velice zajímavých jídel, že se
budete divit, jak pro vás mohlo být tak obtížné obejít se bez masité
stravy.
Kromě pochyb o chutnosti jídel bývají lidé - uvažující o
vegetariánství - většinou skeptičtí i v tom, zda je vegetariánská strava
neošidí, pokud jde o výživnost. Tyto starosti jsou zcela
bezpředmětné.
V mnoha částech světa najdeme vegetariánské kultury, jejichž pří-
slušníci jsou stejně zdraví (ne-li zdravější) jako nevegetariáni žijící
ve stejných oblastech. Ortodoxní hinduisté jsou vegetariány už déle
než dva tisíce let. Gándhímu, který byl vegetariánem po celý život,
bylo téměř osmdesát, když jeho aktivní život ukončil výstřel vraha.
V Británii, kde trvá oficiální vegetariánství už více než 140 let, jsou
dnes už třetí a čtvrté generace vegetariánů. Mnoho významných ve-
getariánů, jako Leonardo da Vinci, Lev N. Tolstoj a G. B. Shaw,
prožilo dlouhý a nesmírně tvůrčí život. Většina lidí, kteří se dožili
mimořádně dlouhého věku, jedla málo masa, nebo ho nejedla vůbec.
Obyvatelé údolí Vilcabamba v Ekvádoru se často dožívají více než
sta let a vědci tu objevili muže starého více než 123 a 142 let. Tito
lidé jedli méně než 28 g masa týdně. Studie o Maďarech, kteří
dosáhli sta let, dokazuje, že byli vesměs vegetariány. Že maso není
potřebné pro fyzickou vytrvalost, ukazuje i dlouhý seznam
úspěšných atletů, kteří je nejedí, včetně olympijského vítěze v běhu
na dlouhé tratě Murraye Roseho, finského vytrvalce Paavoa
Nurmiho, basketbalové hvězdy Billa Waltona, „železného muže“
triatlonistu Daveho Scotta a olympijského vítěze v překážkovém
běhu na 400 m Edwina Mosese.
Mnoho vegetariánů uvádí, že se cítí svěžeji, zdravěji a radostněji, než
když jedli maso. Potvrzují to další nové zprávy. V roce 1988 uvedla
Zpráva hlavního hygienika Spojených států amerických, že na
celkovém počtu smrtelně končících srdečních infarktů ve věkové
skupině od 35 do 64 let se vegetariáni podílejí pouze 28 procenty. U
starších vegetariánů je podíl smrtelných případů ještě nižší. Tatáž

188
studie ukázala, že vegetariáni, kteří jedli vejce a mléčné výrobky,
měli hladinu cholesterolu o 16 % nižší než ti, kteří jedli maso, a
vegani měli hladinu cholesterolu nižší o 29 %. Zpráva doporučovala
snížit spotřebu cholesterolu a tuků (zvláště tuků nasycených) a zvýšit
spotřebu celozrnných jídel, cereálií, zeleniny (včetně sušených fazolí
a hrachu) a ovoce. Doporučení snížit cholesterol a nasycené tuky je
ve skutečnosti doporučením vystříhat se masa (snad kromě kuřat
stažených z kůže), smetany a másla, kromě nízkotučných mléčných
výrobků. Zpráva byla silně kritizována za to, že nebyla v tomto
směru dost specifická - což byl ovšem důsledek úspěšného lobbování
takových skupin jako Národního dobytkářského svazu a
Mlékárenského spolku. Lobbování však neuspělo, pokud šlo o pokus
neuvést ve zprávě souvislosti mezi rakovinou prsu a požíváním masa
a dále mezi požíváním masa, zvláště pak hovězího, a rakovinou
tlustého střeva. Také Americká kardiologická asociace už mnoho let
doporučuje, aby Američané snížili spotřebu masa. Dietní návrhy pro
zdravý a dlouhý život, jako Pritikinův plán a McDougallův plán, jsou
buď převážně, nebo zcela vegetariánské.
Odborníci ve výživě už dlouho nediskutují o tom, je-li maso pro
výživu podstatné. Shodují se v tom, že není. Mají-li dnes lidé běžně
pochybnosti, že se bez masa neobejdou, vyvěrají tyto pochybnosti z
neznalosti. Největší neznalosti se týkají povahy proteinů. Běžně se
nám říká, že proteiny jsou důležitým prvkem zdravé výživy a že
maso je na ně bohaté. Oba výroky jsou pravdivé, ale jsou tu ještě dvě
věci, o nichž se už hovoří méně často. První je, že průměrný
Američan jí proteinů příliš mnoho. Příjem proteinů převyšuje u
průměrného Američana potřebnou dávku, doporučenou Národní
akademií věd, o 45 %. Jiné odhady uvádějí, že většina Američanů
spotřebuje dvakrát až čtyřikrát více masa, než může tělo využít.
Nadbytečný protein se nedá skladovat. Část ho vyjde ve výkalech a
část tělo promění v uhlovodany, což je drahý způsob zvýšení příjmu
uhlovodanů.
Je třeba znát i druhou skutečnost o proteinech, že totiž maso je jen
jedním z velkého množství potravin, které protein obsahují. Kdysi se
myslelo, že protein obsažený v mase je vyšší kvality, ale jen do té
doby, kdy Výbor britské lékařské společnosti pro výživu uvedl, že:

189
je nepodstatné, zda byly nepostradatelné jednotky proteinu získány z
rostlinné nebo živočišné potravy za předpokladu, že poskytují
příslušnou směs jednotek ve formě schopné asimilace.

Novější výzkum pak tyto závěry jen potvrdil. Dnes víme, že výživná
hodnota proteinu závisí na základních aminokyselinách, které
obsahuje, protože ty rozhodují, kolik proteinu může tělo využít. Je
pravda, že živočišné potraviny, zvláště pak vejce a mléko, mají
velice dobře vyrovnanou skladbu aminokyselin, ale platí i to, že
rostlinná strava, jako sójové boby a ořechy, rovněž obsahuje široký
sortiment těchto živin. Navíc tím, že jíme současně různé druhy
rostlinných proteinů, je docela snadné dát dohromady proteiny plně
nahrazující proteiny živočišné. Tento princip se nazývá „proteinová
komplementarita“, ale pro její uplatnění toho nemusíme o výživnosti
potravin moc znát. Sedlák, který jí fazole nebo hrách s rýží nebo
cereáliemi, uskutečňuje proteinovou komplementaritu v praxi. Stejně
tak jako matka, která dává svému dítěti chléb s máslem z burských
oříšků nebo celozrnný pšeničný chléb - kombinaci burských oříšků a
pšenice, z nichž oba obsahují protein. Různé formy proteinu v
různých potravinách se dají vzájemně kombinovat takovým
způsobem, že tělo získává více proteinu, než když je jíme zvlášť. I
bez komplementarity obsahuje většina rostlinné stravy, kterou jíme, -
nejen burské oříšky, hrách a fazole, ale i pšenice, rýže a brambory -
dostatek proteinu, aby poskytla tělu jeho potřebné množství. Jestliže
se vyhneme přeslazeným potravinám, obsahujícím jen cukr a tuky a
nic víc, jedinou cestou, jak přijmeme dostatek proteinu, je držet
dietu, která má nedostačující počet kalorií.
Protein sice není jedinou živinou obsaženou v mase, avšak i ostatní
živiny snadno získáme z vegetariánské výživy bez zvláštního úsilí.
Pouze vegani, kteří nepožívají živočišné produkty vůbec, si musejí
na skladbu své výživy dávat zvláštní pozor. Je jen jediná nezbytná
živina, kterou normálně z rostlinných zdrojů nezískáme, a to je
vitamin B 12, který je obsažen ve vejcích a mléku a není hotově
asimilovatelný v rostlinné stravě. Dá se však získat z mořských řas,
jako jsou chaluhy, nebo ze sójové omáčky, vyráběné tradiční
japonskou fermentační metodou, nebo v tempe, fermentovaném
produktu sójových bobů, který jedí domorodci v některých částech
Asie (dnes je možné ho dostat už i ve zvláštních obchodech na

190
západě). Vylučují ho také mikroorganismy v našich střevech.
Dokazují to studie veganů, kteří po léta nebrali žádný zvláštní zdroj
vitaminu B 12, a přesto byl jejich krevní obraz, pokud jde o tento
vitamin, zcela normální. Abychom si byli jisti, že nám nechybí, je
jednoduché a levné brát tablety obsahující B 12, získaný z bakterií
vypěstovaných na rostlinné stravě. Studie o dětech z veganských
rodin ukazují, že se vyvíjejí normálně, když ve stravě přijímají B 12
takto dodatečně, a nemusejí po odstavení jíst živočišné produkty.
Pokusil jsem se v této kapitole vyvrátit nejběžnější pochyby, s kte-
rými se setkáváme u lidí, kteří se rozhodují, zda se stát vegetariány.
Některé lidi však vedou k váhání ještě jiné důvody. Například obavy,
že je budou přátelé považovat za blázny. Když jsme začali s mojí
ženou uvažovat o tom, že se staneme vegetariány, dlouho jsme o tom
spolu debatovali. Strachovali jsme se, že můžeme přijít o své
nevegetariánské přátele, protože nikdo z našich dlouholetých přátel
tehdy vegetariánem nebyl. To, že jsme se stali vegetariány oba, nám
naše rozhodnutí usnadnilo, ale i pokud jde o naše přátele, obávali
jsme se zbytečně. Vysvětlili jsme jim své rozhodnutí a oni poznali,
že naše důvody jsou opodstatněné. Ze všech se sice nestali
vegetariáni, ale nepřestali být proto ani našimi přáteli. Myslím, že je
dokonce těšilo, když nás mohli pozvat na oběd a ukázat nám, jak
dobře umějí vařit bez masa. Je samozřejmě možné, že se setkáte s
lidmi, kteří vás budou považovat za blázny. Dnes je to už méně
pravděpodobné než ještě před několika lety, protože vegetariánů
přibylo. Stane-li se vám to, uvědomte si, že jste v dobré společnosti.
Všichni velcí reformátoři - kteří jako první odsuzovali otrokářství,
nacionalistické války a vykořisťování dětské práce čtrnáctihodinovou
pracovní dobou v továrnách v době průmyslové revoluce - byli
označováni za blázny především těmi, kteří měli na zlu, proti němuž
stáli, sami zájem.

191
KAPITOLA 5

Člověk, vládce tvorstva

Krátká historie druhové nadřazenosti

Abychom mohli ukončit tyranii, musíme ji nejprve pochopit. V praxi

se nadvláda lidského zvířete nad ostatními zvířaty projevuje
způsobem, který jsme viděli v kapitolách 2 a 3, a způsoby, jako je
například zabíjení divokých zvířat pro sport nebo kožešiny. Tyto
příbuzné praktiky by se neměly považovat za vzájemně nesouvisející
úchylky. Lze je správně pochopit pouze jako projev ideologie našeho
druhu - to je postojů, které zaujímáme my lidé k ostatním
živočichům.
V této kapitole se budeme zabývat tím, jak v různých dobách
významní myslitelé formulovali a obhajovali zděděné postoje ke zví-
řatům. Soustředím se na západní civilizace nikoliv proto, že by
ostatní byly méněcenné - opak je pravdou, alespoň co se týče
přístupu ke zvířatům - ale protože západní myšlenky se za posledních
dvě stě či tři sta let z Evropy rozšířily, takže dnes vytvářejí model
myšlení většiny lidských společností.
Ačkoliv následující materiál bude historický, můj cíl jeho uvedení
historický není. Je-li nějaká myšlenka tak hluboce zakořeněná, že ji
bereme jako samozřejmou pravdu, vážně a důsledně s ní polemizovat
nás vystavuje riziku zesměšnění. Čelním útokem by možná šlo otřást
samolibostí, se kterou je tato myšlenka přijímána. O to jsem se
pokoušel v předcházejících kapitolách. Alternativní strategií je
podkopat hodnověrnost převládajícího postoje odhalením jeho
historického původu.
Postoje předchozích generací ke zvířatům už nejsou přesvědčivé,
protože se zakládají na předpokladech - náboženských, morálních,
metafyzických - které jsou dnes překonané. Protože neobhajujeme
náš postoj ke zvířatům, jak to dělal například svatý Tomáš Akvinský,
můžeme připustit, že Akvinský využíval náboženských, morálních a

192
metafyzických myšlenek své doby, aby zakryl vlastní zájem o lidské
zacházení se zvířaty. Jestliže uznáme, že minulé generace přijímaly
jako správný a přirozený ten postoj, který dnes považujeme za
ideologickou kamufláž sebestředných praktik - a pokud současně
nelze popřít, že zvířata i nadále využíváme k podporování svých
vlastních podřadných zájmů v neprospěch zájmů jejich - můžeme se
přesvědčit a zaujmout skeptičtější názor na ospravedlňování našich
vlastních praktik, které jsme si osvojili, abychom si mysleli, že se
chováme správně a přirozeně. Západní postoj ke zvířatům má své
kořeny ve dvou tradicích: v judaismu a v řeckém starověku. Tyto
kořeny spojilo křesťanství a díky němu v Evropě převládly.
Osvícenější názor v našem postoji ke zvířatům se objevuje pouze
pomalu, teprve když myslitelé začali zaujímat názory nezávislé na
církvi; a v podstatě jsme se od těchto postojů, které byly
bezvýhradně přijímány v Evropě až do osmnáctého století, ještě
neodpoutali. Můžeme si tudíž naši historickou diskusi rozdělit do tří
hlavních etap: předkřesťanskou, křesťanskou a osvícenskou.

Předkřesťanské myšlení

Stvoření vesmíru se zdá být vhodným východiskem. Biblický příběh

stvoření určuje velice jasně povahu vztahů mezi člověkem a zvířetem
tak, jak jej chápou Židé. Je to skvostný příklad mýtu odrážejícího se
v realitě:

I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy

a rozmanité druhy zemské zvěře.“ Bůh učinil rozmanité druhy
zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijaký
zeměplazu. Viděl, že je to dobré. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby
byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými
rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad
každým plazem plazícím se po zemi.“
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl
obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. Bůh jim požehnal a řekl jim:
„Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad
mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se
na zemi hýbe.“

193
Bible nám říká, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Lze to
vysvětlit i tak, že si člověk stvořil Boha ke svému obrazu. Ať už se
na to díváme z kterékoliv strany, dává to člověku výjimečnou pozici
ve vesmíru, jako bytostem, které jediné jsou podobné Bohu. Navíc se
explicitně prohlašuje, že Bůh dal lidem nadvládu nad ostatními
živými bytostmi. Je pravda, že v ráji tato nadvláda neznamenala
zabíjet zvířata na jídlo. Podle Geneze 1,29 žili první lidé z bylin a
ovoce stromů, a ráj se často zobrazuje jako dokonalá mírumilovná
scéna, ve které by jakékoliv zabití nebylo na místě. Člověk vládl, ale
v tomto pozemském ráji šlo o nadvládu velice dobrotivou.
Po pádu člověka (za který přikládá bible zodpovědnost ženě a
zvířeti), bylo zabíjení zvířat jasně přípustné. Bůh sám oblékl Adama
a Evu, než je vyhnal z ráje, do kůží zvířat. Jejich syn Ábel choval
ovce a používal je jako oběti Bohu. Potom přišla potopa, která
všechna stvoření téměř vyhubila, aby potrestala člověka za jeho
hříšnost. Když vody opadly, Noe poděkoval Bohu zápalnými
oběťmi, „vzal ze všech čistých zvířat i ze všeho čistého ptactva“.
Bůh za to Noemovi požehnal a dal mu poslední pečeť jako pánu
tvorstva:

Noemovi a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a

naplňte zemi.
Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na
všechno nebeské ptactvo, se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi
mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. Každý pohybující se
živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám toto
všechno.“

To je základní pozice ve starověkých hebrejských spisech vůči

všemu nečlověčímu. Je zde opět jedna překvapující narážka na to, že
ve stavu nevinnosti jsme byli vegetariáni, jedli jsme jen „bylinu
zelenou“, ale po pádu nám hříšnost a potopa, které následovaly,
dovolily přidat zvířata na náš jídelníček. Za předpokládanou nad-
vládou lidí, kterou toto povolení vyvolává, se příležitostně vynořuje
soucitnější myšlenkový proud. Prorok Izaiáš odsoudil zvířecí oběti a
Kniha Izaiášova obsahuje nádhernou vizi doby, kdy vlk bude žít s

194
beránkem, lev bude jíst plevy jako vůl, a „nikdo už nebude páchat
zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře“. Jde ovšem pouze o
utopickou vizi, nikoliv o přikázání, které je nutné okamžitě
poslechnout. Jiné krátké pasáže ve Starém zákoně doporučují jistou
míru vlídnosti ke zvířatům, takže je možné se přít, zda byla svévolná
krutost zakazována a zda „nadvláda“ pro člověka znamená spíše
něco jako „funkci správce“, z níž by vyplývalo, že lidé jsou před
Bohem zodpovědní za péči a blaho těch, kteří nám byli svěřeni.
Nicméně celkový názor tak, jak je uveden v Genezi - že lidský druh
je vrcholem stvoření a že je mu Bohem povoleno zabíjet a jíst jiné
živočichy - není nijak vážně napadán.
Druhá myšlenková tradice západního myšlení sahá k starověkému
Řecku. Zde nejprve nalézáme protichůdné tendence. Řecké myšlení
nebylo jednotné, ale dělilo se do soupeřících škol, kdy každá
navazovala na myšlenkovou doktrínu svého zakladatele. Jeden z
nich, Pythagoras, byl vegetarián a podporoval své následovníky, aby
jednali se zvířaty s úctou, zřejmě proto, že věřil, že se do nich stěhují
duše mrtvých lidí. Ale nejdůležitější byla škola Platonova a jeho
žáka, Aristotela.
Dobře známá je Aristotelova podpora otroctví; věřil, že někteří lidé
se otroky rodí a že otroctví je pro ně jak správné, tak výhodné.
Nezmiňuji se o tom, abych Aristotela zdiskreditoval, ale abychom
pochopili jeho postoj ke zvířatům. Aristoteles zastával názor, že
zvířata existují proto, aby sloužila lidem, ačkoliv, narozdíl od autorů
Geneze, nijak výrazně nerozlišuje mezi lidmi a ostatními živočichy.
Aristoteles nepopírá, že lidé jsou zvířata; ve skutečnosti člověka
definuje jako zvíře racionální. Ale to, že máme stejný původ, nestačí
k ospravedlnění rovných zájmů. Pro Aristotela je člověk, který se
narodí jako otrok, nepochybně člověkem, a je schopný cítit slast a
bolest jako kterýkoliv jiný člověk; ale protože má být svými
rozumovými schopnostmi svobodnému člověku podřízen, Aristoteles
ho považuje za „živý nástroj“. Aristoteles úplně otevřeně proti sobě
staví tyto dva prvky v jediné větě: otrok je ten, kdo „ačkoliv zůstává
lidskou bytostí, je také součástí majetku“.
Jestliže je rozdíl v rozumových schopnostech mezi lidmi dosta-
tečným důvodem k tomu, aby z jedněch učinil pány a z druhých
jejich majetek, Aristoteles musel věřit, že právo lidí vládnout
zvířatům je natolik očividné, že mnoho argumentace nepotřebuje.

195
Věřil, že příroda je ve své podstatě hierarchií, ve které bytosti s
nižšími rozumovými schopnostmi existují ve prospěch bytostí se
schopnostmi vyššími:

Rostliny existují pro zvířata a zvířata pro člověka - domácí zvířata,

aby je využil a jedl, divoká zvířata (nebo alespoň jejich většina) na
jídlo a jiné životní potřeby, jako je ošacení a rozmanité nástroje.
Protože příroda netvoří nic bezúčelně a nadarmo, je nepochybně
pravda, že všechny zvířata stvořila pro člověka.

To byl názor Aristotelův, na rozdíl od Pythagorova, který se měl stát

součástí pozdější západní tradice.

Křesťanské myšlení

Křesťanství přišlo včas, aby propojilo židovské a řecké idey o zví-

řatech. Ale křesťanství bylo založeno a získalo moc za Říše římské a
její počáteční působení nejlépe pochopíme ve srovnání křesťanských
myšlenek s myšlenkami, které byly křesťanstvím vytlačeny.
Římské impérium bylo vybudováno dobyvačnými válkami a muselo
věnovat spoustu energie a prostředků do vojenských sil, které bránily
a rozšiřovaly jeho rozsáhlá území. Tyto podmínky nedaly místo
soucitu se slabými. Náladu ve společnosti udávaly válečnické
hodnoty. V Římě samotném, daleko od hraničních bojů, se vlastnosti
římských občanů utvrzovaly takzvanými hrami. Ačkoliv každý
školák ví, že křesťané byli předhazováni lvům v Koloseu, význam
her jako určení možné hranice sympatií a soucitu údajně - a v jiných
ohledech opravdu - civilizovaných lidí se sotva oceňuje. Muži i ženy
se dívaly na zabíjení jiných lidí i zvířat jako na běžnou formu
zábavy; a toto pokračovalo po staletí bez výraznějšího protestu.
W. E. H. Lecky, historik devatenáctého století, popisuje vývoj
římských her od počátku jako boj mezi dvěma gladiátory:

Obyčejný boj nakonec zevšedněl, a každá ohavnost měla podpořit

uvadající zájem. Někdy to byli medvěd a býk přivázaní k sobě,
převalující se v písku v krutém souboji; jindy byli do arény vhozeni
vězni, oblečení do kožešin divokých zvířat, býkům, kteří byli

196
rozběsněni rozžhaveným železem nebo šipkami s hořícím koncem.
Za vlády Kaliguly bylo v jeden den zabito na čtyři sta medvědů... Za
Nerona bojovalo čtyři sta tygrů s býky a slony. Za jediný den, který
patřil zasvěcení Kolosea Titovi, zahynulo pět tisíc zvířat. Za vlády
Trajána trvaly hry nepřetržitě sto dvacet tři dnů. Lvi, tygři, sloni,
nosorožci, hroši, žirafy, býci, jeleni, a dokonce i krokodýli a hadi
byli použiti k oživení představení. Nechyběla ani žádná forma
lidského utrpení... Deset tisíc mužů bojovalo za Trajánových her.
Nero v noci osvětloval své zahrady křesťany v hořících košilích
napuštěných smolou. Za Domiciána museli mezi sebou bojovat slabí
liliputáni... Touha po krvi byla tak silná, že princ byl méně
neoblíben, když zanedbal rozdělení obilí, než když zanedbal hry.

Římanům ale nechyběly všechny morální zásady. Velice ctili právo,

veřejnou povinnost, a dokonce vlídnost k ostatním. Hry s nechutnou
jasností pouze ukazovaly, že tyto morální zásady měly ostrou
hranici. Když někdo pod tyto hranice patřil, aktivity srovnatelné s
hrami by byly považovány za nesnesitelné ukrutnosti; když ale
bytost patřila mimo sféru morálního zájmu, způsobování utrpení bylo
pouhou zábavou. Někteří lidé - zejména vězni a váleční zajatci - a
všechna zvířata mimo tuto sféru patřili.
Účinek křesťanství se musí hodnotit právě na tomto pozadí. Křes-
ťanství přineslo do římského světa myšlenku výjimečnosti lidského
druhu, kterou zdědilo po židovské tradici, ale kladlo na ni stále větší
důraz kvůli významu, který přikládalo nesmrtelnosti lidské duše.
Lidé, jediná stvoření žijící na planetě, byli předurčeni k životu po
fyzické smrti. Tak se objevila charakteristicky křesťanská myšlenka
o posvátnosti lidského života.
Existovala také náboženství, zejména na východě, která učila, že
posvátné je vše živé; a bylo i mnoho jiných, která považovala za
vážný přečin zabíjet členy vlastní sociální, náboženské nebo etnické
skupiny; ale křesťanství rozšířilo myšlenku, že každý lidský život - a
jedině on - je posvátný. I právě narozené dítě a plod v děloze mají
nesmrtelnou duši, a proto jsou jejich životy posvátné jako životy
dospělých.
V aplikaci na lidi byla tato doktrína v mnohých směrech pokroková a
vedla k obrovskému rozmachu omezené morální sféry Římanů; co se
ovšem týká jiných živočišných druhů, tatáž doktrína sloužila jako

197
potvrzení a další omezení již tak nízké pozice, kterou měla nelidská
stvoření ve Starém zákoně. I když Starý zákon potvrzoval nadvládu
lidí nad ostatními druhy, alespoň ukazoval jiskřičky zájmu o jejich
utrpení. Nový zákon nijak nezakazuje krutosti páchané na zvířatech
ani nedoporučuje se jejich zájmy zabývat. Sám Ježíš je popisován
jako zjevně lhostejný k osudu zvířat, když na dva tisíce sviní seslal
zlé duchy a přinutil je, aby se vrhly do moře - je to čin očividně
zbytečný, protože Ježíš byl schopný vymýtit démony, aniž by je
musel seslat na jakékoliv živé stvoření. Svatý Pavel trval na nové
interpretaci starého židovského zákona, který zakazoval nasadit
náhubek volu, který udupal obilí: „Má tu Bůh na mysli dobytek?“
zeptal se Pavel pohrdavě. Ne, odpověděl, zákon „pro nás to bylo
napsáno“.
Příklad, který dal Ježíš, se v pozdějším křesťanství úplně neztratil.
Svatý Augustin se odvolával na případ se sviněmi a na epizodu, ve
které Ježíš proklel fíkovník:

Sám Kristus ukazuje, že nezabít zvíře a nezničit rostlinu je vrcholem

pověry, protože usoudil, že my, dobytek a stromy nemáme žádných
společných práv, a tak seslal zlé duchy na stádo sviní a proklel strom,
na němž nebylo ovoce... Svině dozajista nehřešily, stejně tak strom.
Ježíš se podle Augustina pokoušel ukázat, že naše chování vůči
zvířatům nemusíme řídit žádnými morálními zásadami, kterými se
řídíme v jednání s lidmi. Proto duchy seslal na stádo sviní, místo aby
ho zničil, což mohl snadno učinit.
Na tomto základě není těžké uhodnout výsledek setkání křesťan-
ského a římského postoje. Nejlépe se nám ukáže na příkladu osudu
římských her po konverzi Říma ke křesťanství. Křesťanské učení
bylo nesmiřitelně proti gladiátorských zápasům. Gladiátor, který
přežil tím, že zabil svého soka, byl považován za vraha. Pouhá
návštěva těchto soubojů stačila na exkomunikaci křesťana, a koncem
čtvrtého století byly souboje mezi lidmi zakázány úplně. Na druhé
straně se morální status zabití nebo mučení zvířete nezměnil. Zápasy
s divokými zvířaty pokračovaly až do křesťanské éry. Začaly upadat
až poté, kdy říše začala přicházet o bohatství i o území a přísun
divokých zvířat byl omezen. Se souboji se však můžeme setkat ještě
dnes, například ve formě býčích zápasů ve Španělsku a v Jižní
Americe.

198
Co platí o římských hrách, platí také obecněji. Křesťanství nechalo
zvířata zcela určitě za hranicemi soucitu, stejně jako tomu bylo v
Římě. Zatímco se postoj k lidem o poznání zlepšil a zjemnil, postoj k
ostatním živočichům zůstal stejně necitelný a brutální jako za dob
Říše římské. A křesťanství nejenom nezmírnilo nejhorší postoje
Říma ke zvířatům; na dlouhou dobu bohužel také uhasilo jiskřičku
většího soucitu, kterou se snažili udržet při životě mnozí laskaví lidé.
Bylo jen málo Římanů, kteří soucítili s jakýmkoliv utrpením či
využíváním citlivých bytostí k pobavení lidí, ať už na gurmánově
stole nebo v aréně. Ovidius, Seneca, Porfyrios a Plutarch, všichni
psali tímto způsobem, přičemž Plutarch, podle Leckyho, měl tu čest
být prvním myslitelem, který obhajoval vlídné zacházení se zvířaty
na základě univerzální šlechetnosti, nezávisle na víře ve stěhování
duší. Trvalo však dalších šestnáct set let, než křesťanští myslitelé
začali napadat krutost vůči zvířatům na jiném základě než na tom, že
může vyvolávat sklon ke krutosti také mezi lidmi.
Jen málo křesťanů vyjádřilo zájem o zvířata. Existuje modlitba
svatého Bažila, která vybízí k vlídnosti ke zvířatům, poznámka
svatého Jana Chrysostoma se stejným námětem, a učení svatého
Izáka Syrského. Je jen málo svatých, například svatý Noet, kteří
sabotovali lovy tím, že zachraňovali jeleny a zajíce před lovci. Ale
těmto postavám se nepodařilo odklonit hlavní proud křesťanského
myšlení od jeho výhradně druhově nadřazeného zaměření. Pro
dokreslení tohoto nedostatečného vlivu bude lepší než mapovat
vývoj křesťanských názorů na zvířata od otců křesťanství po
středověké scholastiky - což by byl nudný postup, protože jde spíš o
opakování než vývoj - zamyslet se důkladněji, než by bylo jinak
možně, nad postojem svatého Tomáše Akvinského.
Jeho rozsáhlé dílo Summa theologica bylo pokusem o shrnutí
teologických vědomostí a jejich usmíření se světskou moudrostí filo-
zofů, ačkoliv pro Akvinského byl v tomto oboru natolik výjimečný
Aristoteles, že o něm hovoří jednoduše jako o „Filozofovi“. Jestliže
je možné určit jediného představitele křesťanské filozofie před
reformací, a římskokatolické filozofie dodnes, je to právě Akvinský.
Můžeme začít otázkou Akvinského, zda se křesťanský zákaz zabíjení
vztahuje také na zvířata, a jestliže ne, proč. Akvinský odpovídá:

199
Není hřích ve využití věci za účelem, pro který je věc určena. A řád
věcí je takový, že nedokonalí jsou pro dokonalé... Věci, jako rostliny,
které mají jen poloviční život, jsou všechny pro zvířata, a všechna
zvířata jsou pro lidi. Pročež není nezákonné, užívá-li člověk rostliny
pro dobro zvířat, a zvířata pro dobro lidí, jak praví Filozof. (Politika
I, 3).
Nejužitečnější využití by bylo ve skutečnosti, že zvířata využívají
rostliny a lidé využívají zvířata, na jídlo, čehož nelze učinit bez
odebrání života, a proto je zákonné jak brát život rostlinám pro
zvířata, tak zvířatům pro člověka. Je to vlastně dodržení přikázání
samotného Boha (Geneze, srov. 29-30).

Akvinský nechce tvrdit, že zabíjení na jídlo je samo o sobě nutné, a

proto ospravedlnitelné (Akvinský věděl o sektách, například
manichejcích, které zabití zvířete zakazovaly, proto nemohl úplně
ignorovat skutečnost, že lidé mohou bez zabíjení zvířat žít, ale pro
tentokrát ji přehlédneme); jsou to pouze ti „dokonalejší“, kteří mají
právo z tohoto důvodu zabíjet. Zvířata, která zabíjejí na jídlo lidi,
spadají do úplně jiné kategorie:

Nezkrotnost a brutalita mají svá jména z podobnosti s divokými

šelmami. Jelikož zvířata tohoto druhu napadají člověka a krmí se
jeho tělem, a nikoliv z důvodu spravedlnosti, kdy zájem o ni patří k
samotnému důvodu.

Lidé by samozřejmě nezabili zvíře na jídlo, pokud by nejprve

nepřemýšleli, jestli jednají spravedlivě!
Lidé tedy mohou zvířata zabíjet a jíst; ale jsou třeba i jiné věci, které
jim dělat nesmíme? Je způsobení utrpení jiným stvořením samo o
sobě zlem? Pokud ano, nebylo by tedy z tohoto důvodu špatné jim
utrpení způsobovat, nebo je alespoň nechat trpět zbytečně?
Akvinský neříká, že krutost k „nemyslícím zvířatům“ je sama o sobě
špatná. Ve svém morálním schématu nemá pro takové zlo místo,
protože hříchy dělí na hříchy proti Bohu, proti sobě samému a proti
bližnímu svému. Takže hranice morálky opět zahrnují pouze lidi.
Kategorie hříchu proti zvířeti neexistuje.

200
Ale možná i když krutost ke zvířeti není hříchem, není dobročinné
chovat se k nim vlídně? Ne, Akvinský tuto možnost rovněž
explicitně zavrhuje. Dobročinnost se nerozumných bytostí netýká z
těchto tří důvodů: nemohou „vhodně řečeno, mít dobro, kteréžto je
vlastní rozumným bytostem“; nemáme s nimi pocit sounáležitosti; a
na konec „dobročinnost je založena na spoluúčasti na nekonečném
štěstí, ke kterému nerozumné bytosti nemohou dorůst“. Je tedy
možné tyto bytosti milovat, jak je nám řečeno, „pokud je máme za
dobré věci, které chceme pro ostatní“, to znamená „ke slávě boží a
lidskému užitku“. Jinými slovy nemůžeme dávat s láskou krmení
krůtě proto, že má hlad, ale jenom když o ní smýšlíme jako o něčí
vánoční večeři.
To všechno by nás možná přimělo Akvinského podezírat, že prostě
nevěří, že tvorové jiní než lidé nejsou vůbec schopni trpět. Tento
názor zastávali i jiní filozofové a připisovat ho, pro jeho zřejmou
absurditu, Akvinskému, by alespoň znamenalo omluvit ho z
obvinění, že byl k utrpení lhostejný. Tato interpretace je ovšem
vyloučena díky jeho vlastním slovům. V průběhu jedné rozpravy o
některých mírných zákazech krutostí na zvířatech ve Starém zákoně
Akvinský navrhl, že bychom měli rozlišovat mezi rozumem a citem.
O rozumu nám říká:

Není důležité, jak se člověk chová ke zvířeti, protože Bůh podřídil

všechny věci vládě člověka a v tomto smyslu apoštol říká, že Bůh se
nezajímá o voly, protože se člověka neptá, co s voly nebo jinými
zvířaty dělá.

Jinými slovy, kde se objeví cit, zvířata vyvolají náš soucit, protože i
„nerozumné zvíře cítí bolest“; nicméně Akvinský nepovažuje bolest,
kterou pociťují zvířata, za dostatečné odůvodnění starozákonních
zákazů, a proto dodává:

Je zřejmé, že když člověk chová ke zvířatům soucit, má ještě větší

schopnosti soucítit se svým bližním, pročež se píše (Přísloví 12, 10):
„Pečuje spravedlivý o život hovádka svého.“

201
A tak Akvinský dochází k názoru, jenž je později často opakován, že
jediným důvodem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, že tato
krutost by mohla vést ke krutosti na lidech. Žádný argument by
nemohl jasněji odhalit podstatu druhové nadřazenosti.
Akvinského vliv trvá. Ještě v polovině devatenáctého století papež
Pius IX. odmítl, aby byla v Římě založena Společnost na ochranu
zvířat před krutostí, a to na základě tvrzení, podle něhož by z jejího
povolení vyplývalo, že lidé mají ke zvířatům nějaké povinnosti. A
toto prohlášení můžeme přenést až sem, do druhé poloviny
dvacátého století, bez výraznější modifikace oficiálního postoje
římskokatolické církve. Následující pasáž, pocházející z amerického
římskokatolického textu, je názorným srovnáním s pasáží napsanou
před sedmi sty lety a výše citovaná Akvinským:

V řádu přírody patří nedokonalé dokonalému, nerozumné slouží

rozumnému. Člověk jako rozumný živočich může využívat věcí,
které stojí pod ním v tomto přírodním řádu, pro své potřeby. Musí
jíst rostliny a zvířata, aby si zachoval život a sílu. Aby je mohl jíst,
musí je zabít. Zabíjení tedy není, samo o sobě, nemorální nebo
nespravedlivý čin.

V tomto textu bychom si měli všimnout, že autor se Akvinského drží

tak pevně, že dokonce opakuje ujištění, že lidi musí jíst rostliny a
zvířata. Akvinského nevědomost v této otázce byla překvapující, ale
omluvitelná úrovní vědeckého poznání jeho doby; to, že se moderní
autor, kterému by stačilo se podívat do kterékoliv standardní knihy o
výživě, nebo si všimnout, že existují zdraví vegetariáni, dopustí
stejné chyby do současnosti, je neuvěřitelné.
Teprve v roce 1988 naznačilo autoritativní prohlášení římsko-
katolické církve, že hnutí na ochranu životního prostředí začínají
ovlivňovat katolické učení. Jan Pavel II. ve své encyklice Sollicitudo
rei socialis („O sociálních otázkách“) naléhá, že lidský vývoj by měl
zahrnovat „úctu k bytostem, které vytvářejí přirozený svět“ a dodal:

Vláda, kterou Stvořitel dal člověku jako Božímu obrazu (srov. Gn

1,26), není absolutní, ani se nedá mluvit o svobodě k „užívání nebo
zneužívání“ nebo o libovolném nakládání s věcmi tak, jak nám to

202
nejlépe vyhovuje. Omezení uložené člověku od počátku samotným
Stvořitelem a vyjádřené symbolicky zákazem „jíst ovoce ze stromu“
(srov. Gn 2,16-17) dostatečně jasně ukazuje, že ve vztahu k viditelné
přírodě jsme podrobeni nejen biologickým, ale i mravním zákonům,
které nelze beztrestně přestupovat.

To, že papež takto jasně odmítl absolutní nadvládu člověka je velice

slibné, ale ještě je příliš brzy, než abychom mohli tvrdit, že jde o
signál historické a velmi potřebné změny směřování katolického
učení o zvířatech a životním prostředí.
Samozřejmě žilo mnoho katolíků, kteří se upřímně snažili zlepšit
postoj církve ke zvířatům, a někdy se jim to podařilo. Někteří
katoličtí autoři tím, že upozorňovali na hanebné sklony ke krutosti,
odsuzovali nejhorší praktiky prováděné lidmi na zvířatech. Ale
většina z těchto autorů zůstala omezena základním pohledem své
církve. To dokládá případ svatého Františka z Assisi.
Svatý František je nápadnou výjimkou potvrzující pravidlo, že
katolictví odrazuje od zájmu o zvířata. „Kdybych jen mohl být
uveden k císaři,“ údajně řekl, „snažně bych ho prosil, pro lásku boží i
moji, aby vydal edikt zakazující každému chytat a věznit mé bratry
slavíky a nařizující, aby každý, kdo je majitelem volů či oslů,
nakrmil je o Vánocích obzvláště dobře“. Mnohé legendy vyprávějí o
jeho soucitu a příběh, jak se modlil za ptáky, vypovídá o tom, že
propast mezi lidmi a zvířaty nebyla tak hluboká, jak předpokládali
jiní křesťané.
Kdybychom si však všímali pouze citů, jež svatý František choval ke
slavíkům a jiným zvířatům, nabyli bychom klamného dojmu. Jako
své bratry neoslovoval jen živé tvory, ale také slunce, měsíc, vítr,
oheň, všichni mu byli bratry a sestrami. Jeho současníci ho popisují
jako člověka, který se „vnitřně i navenek těšil z téměř každého
stvoření, a když je držel nebo je pozoroval, jeho duše jako by byla
spíše v nebi než na zemi“. Toto potěšení se dotýkalo také vody, skal,
květin a stromů. Jde o popis člověka v náboženské extázi, hluboce
pohnutého pocitem jednoty celé přírody. Lidé z různých
náboženských a mystických tradic prý měli podobné zkušenosti a
vyjadřovaly podobné pocity univerzální lásky. Když vidíme
Františka v tomto světle, snáze chápeme šíři jeho lásky a soucitu.
Také nám to umožňuje chápat, jak jeho láska ke všem stvořením

203
mohla koexistovat s teologickým postojem, který byl ve své druhové
nadřazenosti zcela ortodoxní. Svatý František nás ujišťoval, že
„každé stvoření vykřikuje: 'Bůh mě vytvořil pro tebe, ó, člověče!'„
Věřil, že i slunce svítí pro člověka. Tato víra byla součástí
kosmologie, o které nikdy nepochyboval; zdroj jeho lásky ke všemu
stvoření ovšem neměl být podobnými úvahami spoután.
I když tato extatická univerzální láska může být úžasným zdrojem
soucitu a dobroty, nedostatečná racionální reflexe může také blaho-
dárným následkům uškodit. Jestliže milujeme skály, stromy, rostliny,
slavíky a voly stejně silně, můžeme přestat rozpoznávat jejich
základní odlišnosti, zejména rozdíl v úrovni jejich schopnosti vnímat.
Můžeme si začít myslet: abychom přežili, musíme jíst, a jelikož
nemůžeme jíst, aniž bychom nezabili něco, co milujeme, nakonec
bude jedno, co zabijeme. To byl zřejmě důvod, proč láska k ptákům
a volům Františkovi nezabránila, aby je jedl; a když navrhl pravidla
mravních zásad mnichů řádu, který založil, neuvedl v nich žádné
návody, že se mají zdržet pojídání masa, až na jisté postní dny.

Může se zdát, že období renesance, se svým vzestupem huma-

nistických myšlenek proti středověké scholastice, mělo otřást středo-
věkým obrazem vesmíru a spolu s ním také dřívějšími myšlenkami o
statusu lidí vůči ostatním živočichům. Ale renesanční humanismus
byl především humanismus; a význam tohoto slova nemá nic společ-
ného s humánností, sklonem jednat humánně.
Hlavním rysem renesance byl jeho důraz na hodnoty a důstojnost
člověka a na centrální pozici lidí ve vesmíru. „Člověk je měřítkem
všeho“, fráze z dob starověkého Řecka vzkříšená v renesanci je
heslem tohoto období. Než by se soustředili na prvotní hřích a
slabost lidské bytosti v porovnání s nekonečnou silou Boha,
renesanční humanisté zdůrazňovali jedinečnost člověka, jeho
svobodnou vůli, jeho možnosti a jeho důstojnost; a stavěli je do
kontrastu s omezenou povahou „nižších živočichů“. Stejně jako
původní křesťanský důraz na posvátnost lidského života byla i tato
myšlenka v jistém směru cenným pokrokem v přístupu k lidským
bytostem, zvířata však ponechávala na mnohem nižší pozici než lidi -
stejně jako tomu bylo kdykoliv předtím.
Renesanční myslitelé tak psali samolibé eseje, ve kterých prohla-
šovali, že „nic na světě nemůže být cennější než obdiv k člověku“, a

204
popisovali lidi jako „středobod přírody, centrální bod vesmíru a řetěz
světa“. Jestliže renesance v některém ohledu znamená počátek
moderního myšlení, její postoj ke zvířatům zůstával v zajetí
minulosti.
V tuto dobu si ovšem můžeme všimnout prvních opravdových di-
sidentů: z Leonarda di Vinciho si utahovali přátelé, že se tak zajímá
o utrpení zvířat, že se z něj stal vegetarián; a Giordano Bruno,
ovlivněný kopernikovskou astronomií, která připouštěla existenci
jiných planet, z nichž by mohly být některé obydlené, riskoval život
tvrzením, že „člověk v přítomnosti nekonečna není nic než
mravenec“. Bruno byl upálen na hranici v roce 1600 za to, že odmítl
svá kacířská prohlášení odvolat.
Nejoblíbenějším autorem Michela de Montaignea byl Plutarch, a
Montaigneův útok na humanistické premisy tehdejší doby by se jistě
setkal se souhlasem tohoto vlídného Římana:

Domýšlivost je naší přirozenou a prapůvodní chorobou... Je to táž

ješitnost představy, která (člověka) staví na roveň Bohu, připisuje mu
božské kvality a odděluje ho a odtrhuje od davu ostatních tvorů.

Určitě není náhoda, že myslitel, který odmítá takové velebení sebe

sama, napsal ve své eseji „O krutosti“, jako jeden z mála myslitelů
od dob Říše římské, že krutost ke zvířatům je sama o sobě zlem,
zcela odděleně od jeho sklonu svádět ke krutostem na lidech.
Že by se od tohoto okamžiku měl vývoj západního myšlení začít
zlepšovat? Staré pojetí vesmíru a centrální pozice člověka v něm se
pomalu začaly vzdávat; moderní věda měla zahájit svůj proslavený
vzestup; a postavení zvířat bylo koneckonců tak nízké, že už se snad
mohlo jen zlepšit.
Ale ještě jsme si nesáhli na dno. Poslední, nejbizarnější a - pro zví-
řata - nejbolestivější výsledek křesťanské doktríny se objevil v první
polovině sedmnáctého století, ve filozofii Reného Descarta.
Descartes byl výrazně moderní myslitel. Je považován za otce
moderní filozofie a analytické geometrie, ve které má velká část
moderní matematiky své kořeny. Ale byl také křesťan, a jeho
představy o zvířatech vznikly kombinací dvou aspektů jeho
myšlenek.

205
Pod vlivem nové a vzrušující vědy mechaniky Descartes věřil, že
vše, co bylo tvořeno hmotou, bylo řízeno mechanistickými zákony,
díky kterým fungovaly třeba hodinky. Jasným problémem v tomto
pojetí byla příroda. Lidské tělo je tvořeno hmotou a je součástí
fyzikálního vesmíru. Lidé by tedy měli být stroje, jejichž chování je
ovládáno zákony vědy.
Descartes dokázal před touto nestravitelnou a kacířskou myšlenkou,
že lidé jsou stroje, utéct tím, že připojil myšlenku duše. Ve vesmíru
existují, řekl, nikoliv jeden, ale dva druhy věcí, věci duševna neboli
duše a věci fyzična neboli materiální přírody. Lidé mají vědomí a
vědomí nemůže mít původ v hmotě. Descartes spojil vědomí s
nesmrtelnou duší, která přežije rozklad fyzického těla, a prohlásil, že
duši stvořil Bůh. Ze všech materiálních bytostí mají duši pouze lidé.
(Andělé a jiné nemateriální bytosti mají pouze vědomí a nic jiného.)
V Descartově filozofii tak má křesťanská doktrína, že zvířata nemají
nesmrtelnou duši, mimořádné následky - zvířata nemají vědomí. Jak
říká, jsou to pouhé stroje, automaty. Necítí radost ani bolest, ani
cokoliv jiného. Ačkoliv mohou pištět, když se do nich řízne nožem,
nebo sebou házejí, když se pokoušejí utéct před rozžhaveným
železem, neznamená to, že v těchto situacích cítí bolest. Jsou
ovládány stejnými principy jako hodiny, a jestliže je jejich chování
složitější než chování hodin, je to tím, že hodiny jsou strojem
vytvořeným člověkem, zatímco zvířata jsou nekonečně složitější
stroje vyrobené Bohem.
Toto „řešení“ problému - umístění vědomí v materialistickém světě -
se nám může zdát paradoxní, jak také připadalo některým
Descartovým současníkům, ale v tu dobu se také považovalo za
výhodné v mnoha aspektech. Odůvodnilo víru v posmrtný život,
čemuž Descartes přikládal „velký význam“, protože „myšlenka, že
duše zvířat jsou téže povahy jako naše duše a že nemusíme mít větší
strach nebo větší naději, než mají blechy a mravenci“, byla chybou,
která by mohla vést k nemorálním závěrům. Také vyřešila
starodávnou a znepokojující teologickou záhadu, proč by Bůh nechal
zvířata - která nezdědila Adamův hřích a nebudou odměněna v
posmrtném životě - trpět.
Descartes si také uvědomoval praktičtější výhody:

206
Můj názor není ani tak krutý vůči zvířatům jako shovívavý k lidem -
alespoň k těm, kteří neuvěřili Pythagorovým pověrám - protože je
zprošťuje podezření ze zločinu, kdykoliv sní nebo zabijí zvíře.

Pro Descarta vědce má tato doktrína ještě další šťastný následek. V

době jeho života se po Evropě rozšířilo experimentování na zvířa-
tech. Protože tehdy ještě nebyla žádná anestetika, při těchto
pokusech se zvířata musela projevovat takovým způsobem, že by
většina lidí poznala, že trpí neuvěřitelnými bolestmi. Descartova
teorie dovolovala experimentátorům, aby se zbavili veškerých
pochyb, které by mohly za takových okolností mít. Sám Descartes
pitval živá zvířata, aby si zdokonalil své znalosti anatomie, a mnozí z
tehdejších předních fyziologů se prohlašovali za karteziány a
mechanisty. Následující očité svědectví popisuje některé
experimenty, které se prováděly v Jansenis-ickém semináři Port-
Royal na konci sedmnáctého století, a vysvětluje výhody Descartovy
metody:

S dokonalou lhostejností bili psy a posmívali se těm, kteří těchto

tvorů litovali, jako kdyby psi měli cítit bolest. Říkali, že psi jsou
hodinové stroje; že když při ranách kňučí, je to jen zvuk pérka,
kterého se dotknete, ale že celé tělo nic necítí. Chudáky zvířata
přibili za tlapy k prknům a zaživa je pitvali a sledovali krevní oběh,
který byl zajímavým námětem konverzace.

Od tohoto okamžiku už byla pravda, že postavení zvířat se mohlo

jenom zlepšit.

Osvícenství a doba následující

Nová móda pokusů na zvířatech může být sama o sobě zodpovědná

za změnu postoje ke zvířatům, protože pokusy odhalily výraznou
podobu mezi fyziologií lidskou a fyziologií zvířat. Descartovým
názorům to v podstatě neodporovalo, jen přestaly působit tak
věrohodně. Voltaire to vyjádřil poměrně přesně:

207
Existují barbaři, kteří vezmou psa, jenž věrností a přátelstvím tolik
překonává člověka, a hřebíky ho přibijí ke stolu a zaživa ho pitvají,
aby vám ukázali nějaké žíly! Objevíte u něj naprosto shodné orgány
citu jako u sebe. Odpověz mi, mechanisto, vytvořila Příroda všechny
prameny citů v tomto zvířeti proto, aby necítilo ?

Ačkoliv se neodehrála žádná radikální změna, spojilo se mnoho

různých vlivů a postoj ke zvířatům vylepšilo. Postupně se začalo
uznávat, že ostatní živočichové mohou trpět a mají právo na jisté
ohledy. Nemyslelo se, že by měli nějaká práva, a jejich zájmy stály
ve stínu zájmů lidí; nicméně skotský filozof David Hume vyjádřil
běžný soucit, když řekl, že „jsme svázány zákony lidskosti a tato
stvoření musíme využívat ohleduplně“.
„Ohleduplné využívání“ je vskutku fráze, která výstižně shrnuje
postoj, který se v tomto období začal šířit: máme právo využívat
zvířata, ale musíme tak činit ohleduplně. Tato doba směřovala k větší
kultivovanosti a civilizovanosti, k větší laskavosti a menší brutalitě, a
zvířata měla spolu s lidmi z tohoto sklonu prospěch.
Osmnácté století bylo také obdobím, kdy byla znovu objevena
„Příroda“: šlechetný divoch Jean-Jaques Rosseau, který se nahý pro-
cházel po lese a cestou sbíral plody a ořechy, se stal vrcholem této
idealizace přírody. Tím, že jsme se začali vidět jako součást přírody,
jsme znovu získali pocit spřízněnosti se zvířaty. Tato spřízněnost
ovšem nebyla nijak egalitářská. Člověk byl nanejvýš považován za
dobrosrdečného otce rodiny živočichů.
Náboženské idey o zvláštním postavení člověka nezmizely. Byly
vpleteny do novějšího, laskavějšího postoje. Například Alexander
Pope nesouhlasil s pitvami živých psů proto, že ačkoliv „podřadné
stvoření“ bylo „podřízeno naší moci“, jsme všichni zodpovědní za
jeho „špatné řízení“.
Nárůst antiklerikálních postojů, zejména ve Francii, prospěl statusu
zvířat. Voltaire, který si liboval v boji proti jakémukoliv dogmatu,
nepříjemně přirovnal praktiky křesťanů k praktikám hindů. Zašel dál
než jeho současníci, angličtí obránci vlídného zacházení se zvířaty,
když hovořil o „barbarském zvyku živení se masem a krví tvorů
stejných jako my“, ačkoliv on sám se tomuto zvyku nevyhýbal.
Rousseau si také pravděpodobně uvědomil sílu argumentů
podporujících vegetariánství, i když si ho ve skutečnosti neosvojil;

208
jeho pojednání o vzdělání Emile obsahuje dlouhé a většinou
nevýznamné pasáže z Plutarcha, které útočí proti využívání zvířat na
jídlo jako na nepřirozenou, zbytečnou a krvavou vraždu.
Osvícenství svým postojem ke zvířatům neovlivnilo všechny mys-
litele stejnou měrou. Immanuel Kant říkal svým studentům při svých
přednáškách o etice:

Co se týče zvířat, nemáme k nim žádné přímé povinnosti. Zvířata si

sama sebe neuvědomují a jsou pouhými prostředky konce. Tím
koncem je člověk.

Ale v době těchto Kantových přednášek - v roce 1780 - dokončil

Jeremy Bentham svůj Úvod k principům morálky a práva a v pasáži,
kterou jsem již citoval v první kapitole této knihy, dal Kantovi jasnou
odpověď: „Otázkou není - Mohou myslet? - nebo - Umějí mluvit?
ale - Mohou trpět?“ V porovnání pozice zvířat s pozicí černých
otroků a při představě dne, „kdy zbytek stvořených zvířat může
získat práva, která jim nikdy nemohla být odebrána jinak než rukou
tyranie“, byl Bentham pravděpodobně první, kdo označil „nadvládu
člověka“ spíše za tyranii než za legitimní vládu.
Intelektuální pokrok z osmnáctého století pokračoval v devatenáctém
století některými praktickými vylepšeními pozice zvířat. Měly formu
zákonů proti svévolné krutosti na zvířatech. První bitvy za práva
zvířat proběhly v Británii a počáteční reakce britského parlamentu
ukazuje, že Benthamovy myšlenky měly na jeho spoluobčany jen
malý účinek.
Prvním návrhem zákona, který měl zabránit zneužívání zvířat, byl
zákaz „sportu“ štvaní býka psy. Byl uveden v Dolní sněmovně parla-
mentu v roce 1800. George Canning, ministr zahraničí, ho popsal
jako „absurdní“ a položil rétorickou otázku: „Co může být
nevinnějšího než štvaní býka, box nebo tanec?“ Protože se nikdo
nesnažil zakázat box a tanec, zdá se, že tento všímavý státník
přehlédl smysl zákona, kterému oponoval - myslel si, že jde o snahu
postavit mimo zákon shromažďování „lůzy“, které by mohlo
způsobit nemorální chování. Takovou chybu umožnil předpoklad, že
chování, jehož následkem budou pouze poraněná zvířata, snad
nestojí za projednávání. Tento předpoklad byl vlastní také

209
redaktorům deníku The Times, kteří věnovali úvodník principu, že
„cokoliv zasahující do soukromého osobního využití času a majetku
člověka je tyranie. Není-li zraněn jiný člověk, není zde místo pro
zasahování“. Návrh byl zamítnut.
V roce 1821 navrhl Richard Martin, irský vlastník půdy a člen
parlamentu za Galway, zákon, jenž by zabránil špatnému zacházení s
koňmi. Následující záznam vystihuje náladu následné debaty:

Když Alderman C. Smith navrhl, že ochrana by se měla týkat také

oslů, ozvaly se takové výbuchy smíchu, že reportér The Times sotva
slyšel, o čem se mluvilo. Když předseda tento návrh zopakoval,
smích ještě zesílil. Další člen řekl, že příště bude Martin jednat o
psech, což vyvolalo další veselí a výkřiky - „A co kočky!“ -, po
kterých se celý parlament začal smíchy otřásat.
Tento zákon rovněž neprošel, ale následujícího roku Martin uspěl se
zákonem, který prohlašoval „svévolné“ špatné zacházení s jistými
domácími zvířaty, tedy s „majetkem jiné osoby nebo osob“, za
přestupek. Poprvé tak bylo možno potrestat krutost páchanou na
zvířatech. I přes veselí z minulého roku byli do zákona zahrnuti také
oslové; na psy a kočky se ovšem ještě nedostalo. Významnější je to,
že Martin musel svůj zákon podat tak, aby připomínal opatření na
ochranu soukromého majetku ve prospěch majitele spíše než na
ochranu zvířat samotných.
Návrh zákona se tedy stal zákonem, ale ještě se musel začít
uplatňovat. Protože si oběti nemohly stěžovat, Martin spolu s jinými
významnými humanitáři vytvořili společnost, která měla
shromažďovat důkazní materiál a zahajovat soudní stíhání. Tak byla
založena první organizace na ochranu zvířat, ze které se později stala
Královská společnost pro prevenci krutosti na zvířatech.
Několik let po schválení tohoto prvního skromného zákonného
zákazu krutosti na zvířatech si napsal Charles Darwin do svého
deníku: „Člověk se ve své nevědomosti považuje za vynikající dílo
božího zásahu. Je skromnější, a já si myslím, že pravdivé, tvrdit, že
člověk vznikl ze zvířat.“ Mělo uběhnout ještě dalších dvacet let, než
v roce 1859 Darwin usoudil, že nashromáždil dostatek důkazního
materiálu, aby mohl zveřejnit svou teorii. I poté se v díle O původu
druhů pečlivě vyhýbá jakékoliv diskusi o rozsahu, v němž by se
mohla jeho teorie o evoluci jednoho druhu z jiného dotýkat lidí, a

210
říká, že jeho dílo osvětlí „původ člověka a jeho dějin“. Ve
skutečnosti již měl Darwin rozsáhlé poznámky o tom, že Homo
sapiens vznikl z jiných živočichů, ale rozhodl se, že publikace těchto
materiálů by „pouze přispěla k předsudkům proti mým názorům“. Až
v roce 1871, kdy již mnozí vědci přijali obecnou teorii evoluce,
vydal Darwin knihu O původu člověka a vyjádřil to, co bylo skryto v
jediné větě v jeho předchozím díle.
Tak začala revoluce v lidském pochopení vztahů mezi námi a
zvířaty... nebo ne? Dalo by se očekávat, že intelektuální převrat,
který zažehlo vydání evoluční teorie, bude znamenat významný
rozdíl v postoji lidí ke zvířatům. Jakmile se jednou ukázala váha
vědeckých důkazů ve prospěch teorie, prakticky každé minulé
ospravedlňování naší nadřazené pozice při stvoření a nadvláda
člověka nad zvířaty musely být přehodnoceny. Intelektuálně byla
darwinovská teorie vpravdě revoluční. Lidé nyní věděli, že nebyli
zvláštním stvořením boha, vytvořené podle božího obrazu a oddělené
od zvířat; naopak, lidé si uvědomili, že jsou sami zvířaty. Navíc
Darwin, aby svou evoluční teorii podpořil, upozornil na to, že rozdíly
mezi lidmi a zvířaty nejsou tak velké, jak se předpokládalo. Kapitola
3 v knize O původu člověka se věnuje srovnání mentálních
schopností člověka a „nižších živočichů“ a Darwin shrnuje výsledky
svého pozorování takto:

Viděli jsme, že smysly a intuici, rozdílné emoce a schopnosti, jako

lásku, paměť, pozornost a zvědavost, imitaci, rozum atd., kterými
člověk oplývá, lze najít v počátečním, někdy dokonce dobře
vyvinutém stadiu, u nižších živočichů.

Čtvrtá kapitola téhož díla jde ještě dál a ujišťuje čtenáře, že lidský
smysl pro morálku lze vystopovat u sociálních instinktů zvířat, díky
kterým je jim příjemná společnost, cítí jedno k druhému soucit a
vykonávají si služby vzájemné pomoci. V další práci Vyjadřování
emocí u lidí a zvířat Darwin poskytl dodatečné důkazy výrazných
paralel mezi emocionálním životem člověka a zvířat.
Bouře odporu, kterou evoluční teorie a teorie o vývoji člověka z
jiných živočichů vyvolala - příběh tak slavný, že ho není třeba
opakovat - ukazuje, v jakém rozsahu myšlenky druhové nadřazenosti

211
ovládly západní myšlení. Myšlenka, že jsem výsledkem zvláštního
aktu stvoření a že ostatní zvířata byla stvořena proto, aby nám
sloužila, se neměla vzdát bez odporu. Ovšem vědecký důkaz
společného původu lidí a ostatních druhů byl zdrcující.
S postupným přijímáním Darwinovy teorie se přibližujeme k hlub-
šímu porozumění přírody, které se od té doby měnilo spíše v jednot-
livostech než celkově. Pouze ti, kdo preferují víru náboženskou před
vírou založenou na rozumu a důkazu, mohou stále trvat na tom, že
člověk je miláčkem vesmíru nebo že zvířata byla stvořena proto, aby
mu sloužila jako potrava, nebo že nad zvířaty máme božskou autoritu
spolu s božím povolením k jejich zabíjení.
Když přidáme intelektuální revoluci k sílícím humanitářským
myšlenkám, které jí předcházely, můžeme si myslet, že od teď už
bude všechno v pořádku. Ale lidská „ruka tyranie“, jak snad jasně
ukázaly předchozí kapitoly, nadále visí nad ostatními druhy, a v
současné době pravděpodobně zvířatům způsobuje víc bolesti než
kdykoliv v historii. Kde se stala chyba?
Když se podíváme na díla o zvířatech, která napsali relativně po-
kročilí myslitelé ke konci osmnáctého století, tedy v době, kdy se do
jisté míry začala uznávat práva zvířat, můžeme si všimnout zajímavé
skutečnosti. Až na velice vzácné výjimky se tito autoři, včetně těch
nejlepších, vyhýbají bodu, kdy by jejich argumenty vedly k volbě
mezi tím, že přestanou jíst maso jiných zvířat, nebo se přiznají, že
nežijí podle závěrů svých vlastních morálních argumentů. Jde o často
opakovaný vzorec. Když čtete díla od konce osmnáctého století dál,
často narazíte na pasáž, v níž autor připomíná, jak špatné je naše
zacházení se zvířaty, s takovou silou, že pocítíte jistotu, že se alespoň
někdo zcela osvobodil od myšlenek druhové nadřazenosti - a tedy od
jedné z jejích nejrozšířenějších praktik, pojídání jiných zvířat. Až na
jednu nebo dvě pozoruhodné výjimky (Lewis Gompertz a Henry
Salt, devatenácté století) budete vždy zklamáni. Najednou se objeví
určité omezení nebo nějaká nová úvaha a autor se sám ušetří pochyb
o své stravě, kterou, jak se zdálo, jeho argumenty vyvolaly. Když se
má sepsat historie Hnutí za osvobození zvířat, éra začínající
Benthamem se proslaví jako éra výmluv.
Použité výmluvy se různí, některé jsou vskutku duchaplné. Stojí za
to si vyjmenovat hlavní typy, protože se s nimi setkáváme dodnes.

212
První, jak by nemělo nikoho překvapit, je výmluva božská. Lze ji
demonstrovat ukázkou z knihy Williama Paleyho Principy morální a
politické filozofie (1785). Při objasňování „obecných práv člověka“
se Paley ptá, jestli máme právo jíst maso zvířat:

Zdá se, že nějak musíme omluvit bolest a ztrátu, kterou způsobujeme

zvířatům tím, že jim odebíráme svobodu, mrzačíme jejich těla a
ukončujeme jejich životy (myslíme si, že toto tvoří celou jejich
existenci) pro naše potěšení a pohodlí. Jako omluva této praxe se
udává..., že několik druhů zvířat, která byla stvořena k zabíjení
kořisti, představuje jakousi analogii, jež má dokázat, že lidský rod
byl stvořen k tomu, aby se jimi krmil..., (ale) tato uznávaná analogie
silně pokulhává, neboť zvířata nemohou přežít jiným způsobem,
kdežto my ano; protože celé lidské pokolení by mohlo žít pouze z
ovoce, luštěnin, bylin a kořenů tak, jak skutečně přežívají některé
kmeny hindů...
Zdá se mi, že obhájit toto právo pomocí jakýchkoliv argumentů,
které poskytuje řád přírody, je obtížné; a že jsme za to zavázáni
svolení, jež bylo zaznamenáno v písmu (Geneze, srov. 1, 2, 3).

Paley byl jedním z mnoha, kteří se odvolávali na zjevení, když

zjistili, že nemohou racionálně ospravedlnit stravu sestávající z
jiných živočichů. Henry Salt ve své biografii Sedmdesát let mezi
divochy (záznam života v Anglii) zaznamenal rozhovor, který vedl s
rektorem univerzity v Etonu. Nedávno se stal vegetariánem; nyní to
měl poprvé probrat se svým kolegou, významným vyučujícím
vědcem. Vzrušeně očekával vědecký názor na své přesvědčení, který
nakonec zněl takto: „A vy si nemyslíte, že zvířata byla na zem
seslána k tomu, abychom je jedli?“
Další autor, lord Chesterfield, se místo na boha odvolává na přírodu:

Výčitky svědomí mi nedovolily pozřít tak strašné jídlo, než jsem po

vážných úvahách došel k přesvědčení, že jsme k tomu oprávněni
obecným řádem přírody, ve kterém je lov slabších silnějšími jedním
ze základních principů.

213
Nikde ale není uvedeno, jestli takto lord Chesterfield omlouval i
kanibalismus.
Benjamin Franklin používal tentýž argument - slabost, na kterou
upozornil Paley - jako ospravedlnění toho, že se po několika letech
vegetariánství vrací k masité stravě. Ve svém Vlastním životopise
vzpomíná, jak pozoroval své přátelé při rybaření a všiml si, že
některé chycené ryby pojídaly ostatní. Došel tedy k závěru: „Jestliže
vy jíte jedna druhou, nevím, proč bychom my neměli jíst vás.“
Franklin byl alespoň čestnější než někteří lidé, jež používali stejný
argument, protože připustil, že na tento závěr přišel, až když byla
ryba na pánvi a začala „obdivuhodně vonět“; a dodává, že jednou z
výhod „rozumné bytosti“ je to, že si může najít odůvodnění pro
cokoliv.
Je také možné, že se myslitel vyhne konfrontaci s problémovou
otázkou stravy tím, že ji bude považovat za příliš obtížnou na to, aby
ji lidská mysl byla schopna pochopit. Jak napsal dr. Thomas Arnold
z Rugby:

Celý problém stvoření zvířat je pro mne natolik bolestivou záhadou,

že se neodvažuji se jí zabývat.

Tento přístup sdílel také francouzský historik Michelet; protože byl

Francouz, vyjádřil se o něco méně prozaicky:

Život zvířete, jak ponurá záhada! Nekonečný svět myšlenek a

němého utrpení. Celá příroda protestuje proti krutosti člověka, který
nechápe, který ponižuje, který mučí své slabší bratry. Život, smrt!
Každodenní vražda, kterou se stalo pojídání zvířat - tyto těžké a
hořké problémy se mi nesmlouvavě usadily na mysli. Ubohý
protiklad. Doufejme, že existuje ještě jiná sféra, ve které budeme
těchto základních, krutých fakt ušetřeni.

Zdá se, že Michelet věřil, že bez zabíjení nemůžeme žít; je-li tomu
tak, jeho obava z tohoto „ubohého protikladu“ musela být obráceným
poměrem času, který věnoval jeho zkoumání.
Další, kdo pohodlně přijal skutečnost, že musíme zabíjet, abychom
přežili, byl Arthur Schopenhauer. Schopenhauer se významně podílel

214
na představování východních filozofií v Evropě a v několika
pasážích postavil proti sobě „odporně kruté“ přístupy ke zvířatům
převládající v západní filozofii a náboženství a přístup buddhismu
nebo hinduismu. Tyto výroky jsou ostré a opovržlivé, a mnohé z jeho
výpadů proti západnímu postoji jsou dodnes aktuální. Ovšem po
jedné obzvlášť jizlivé pasáži Schopenhauer krátce uvažuje nad
otázkou zabíjení pro jídlo. Jen stěží může popřít, že lidé mohou bez
zabíjení žít - na to zná hindy až příliš dobře - ale tvrdí, že „bez
živočišné stravy by lidská rasa nemohla existovat na severu“.
Schopenhauer pro toto geografické rozdělení vysvětlení nemá, ale
dodává, že usmrcení zvířat by šlo „dokonce zjednodušit“ pomocí
chloroformu.
I Bentham, jenž jasně vyslovil potřebu posílení práv zvířat, si však v
tomto bodě není tak jistý:

Existuje velice dobrý důvod, proč smíme jíst ty, co jíme; jsme ti lepší
a oni nejsou nikdy horší. Neznají ono dlouhodobé očekávání budoucí
mizérie, které známe my. Smrt, kterou běžně páchají naše ruce, je, a
vždy může být, rychlejší, a tedy i méně bolestivá, než jaká by na ně
čekala v nevyhnutelném běhu přírody.

Člověk si nemůže pomoci, ale při četbě těchto pasáží cítí, že zde
Schopenhauer i Bentham snížili svou běžnou úroveň argumentů. Bez
ohledu na otázku morálnosti bezbolestného zabíjení se Schopenhauer
ani Bentham nezabývají otázkou utrpení, které nutně vyplývá ze za-
vírání a porážení zvířat na komerční bázi. Ať už jsou čistě teoretické
možnosti bezbolestného zabíjení jakékoliv, rozsáhlé zabíjení zvířat
na jídlo bezbolestné není a nikdy nebylo. V době života
Schopenhauera a Benthama byla porážka ještě mnohem hrůznější
záležitost než dnes. Zvířata musela překonávat obrovské vzdálenosti
pěšky; jediným zájmem honáků bylo mít cestu co nejrychleji za
sebou; potom mohla zvířata strávit dva až tři dny na dvoře jatek, bez
jídla a možná i bez vody; nato byla poražena barbarskými metodami
bez jakékoliv formy omráčení. I přes to, co tvrdí Bentham, jistě
tušila, co se na ně chystá, alespoň od té doby, co vstoupila na dvůr
jatek a ucítila krev svých spoluobětí. Bentham ani Schopenhauer by s
tím samozřejmě nesouhlasili, ale přesto nadále podporovali tento

215
proces a ospravedlňovali ho obecnou praxí, jejíž součástí taková
porážka byla. V tomto ohledu se zdá, že Paley měl mnohem přesnější
koncepci toho, co se skrývalo za pojídáním masa. On by se ovšem
klidně postavil faktům, protože měl božské svolení, ke kterému se
mohl uchýlit; Schopenhauerovi a Benthamovi by tato výmluva k
ničemu nebyla, a tak se od ošklivé reality museli odvrátit.
Co se týče samotného Darwina, rovněž si uchoval morální postoje
předchozích generací ke zvířatům, ačkoliv těmto postojům rozboural
intelektuální základy. Nadále večeřel maso tvorů, kteří byli podle
jeho slov schopni milovat, pamatovat si, byli zvědaví, rozumní, a
soucitní jeden k druhému; a odmítl podepsat petici, která vyzývala
Královskou společnost pro prevenci krutosti na zvířatech, aby
vypracovala zákonnou kontrolu experimentů na zvířatech. Jeho
následovníci zdůrazňovali, že jsme sice součástí téže přírody a
pocházíme ze zvířat, ale naše postavení se tím nemění. Na ochranu
Darwinových myšlenek, které byly obviněny podkopáváním lidské
důstojnosti, řekl Darwinův největší zastánce T. H. Huxley:

Nikdo není silněji než já přesvědčen o hloubce propasti mezi

civilizovanými lidmi a zvířaty; naše úcta k ušlechtilosti lidstva
nebude zmenšena poznáním, že člověk je podstatou i strukturou
totožný se zvířaty.

Huxley je dokonalým představitelem moderního postoje; ví, že staré

důvody k uznání hluboké propasti mezi člověkem a zvířetem už
neobstojí, ale i tak nadále v existenci této propasti věří.
Velice jasně zde vidíme, že ospravedlňujeme zneužívání zvířat
ideologicky. Charakteristickým rysem každé ideologie je skutečnost,
že odolává vyvracení. Jestliže jsou základy ideologické pozice
podkopány zespoda, budou nalezeny základy nové, nebo jinak bude
ideologie viset ve vzduchu a popírat logický ekvivalent zákonů
přitažlivosti. Zdá se, že v případě postojů ke zvířatům se odehrál
onen druhý případ. Zatímco se moderní pohled na naši pozici ve
světě liší od všech předchozích pohledů, kterými jsme se zabývali, v
praxi se naše chování ke zvířatům změnilo jen velice málo. Jestliže
už zvířata nejsou úplně vně naší morální sféry, stále jsou ve zvláštní
sekci poblíž jejího okraje. Se zájmy zvířat se může počítat jedině

216
tehdy, když nenaráží na zájmy lidí. Pokud ke střetu dojde - dokonce i
ke střetu mezi celoživotním utrpením zvířete a stravovacími zvyky
člověka - na zájmy zvířete se nebere ohled. Morální postoje
minulosti jsou příliš zakořeněné v našem myšlení a v našich
praktikách, než aby mohly být vyvráceny pouhou změnou poznání
sebe sama i jiných živočichů.

217
KAPITOLA 6

Druhová nadřazenost dnes

Obrana a odůvodnění osvobození zvířat. Námitky proti němu a
pokrok v jejich překonávání.

Viděli jsme, že porušováním základního morálního principu rov-

noprávnosti v našich vztazích se všemi tvory, způsobujeme utrpení
zvířatům z triviálních důvodů; rovněž jsme viděli, jak se generace
evropských myslitelů pokoušely toto lidské právo obhajovat. V zá-
věrečné kapitole se budu věnovat některým způsobům, jimiž se dnes
udržují a propagují praktiky druhové nadřazenosti, a různým
argumentům a výmluvám, jež se používají na obranu zvířecího
otroctví. Některé typy obrany byly zformovány jako opozice proti
této knize, a tak tato kapitola dává odpovědi na nejčastější námitky
týkající se ochránců zvířat; ale lze ji také chápat jako pokračování
předcházející kapitoly, protože odhaluje nepřerušenou existenci
ideologie, jejíž tradice jsme objevili až v bibli a starověkém Řecku.
Je velice důležité tuto ideologii odhalit a kritizovat, protože i když
jsou současné studie zvířat dostatečně shovívavé - na velmi
selektivní bázi - aby zlepšily životní podmínky zvířat, aniž by
napadly současné postoje, tato zlepšení budou vždy ohrožena,
jestliže nezměníme vlastní podmínky tím, že skončí podpora
bezohledného zneužívání zvířat pro naše potřeby. Pouze radikálním
zlomem v dvoutisíciletém západním smýšlení o zvířatech můžeme
vytvořit pevné základy pro to, aby bylo zrušeno zneužívání zvířat.
Naše postoje ke zvířatům se začínají formovat v raném dětství a jsou
ovlivněny tím, že velice brzy začínáme jíst maso. Je docela zajímavé,
že mnoho dětí nejprve maso odmítá, a musí si na něj zvykat po
vyčerpávajícím úsilí rodičů, kteří omylem věří, že je dobré pro zdraví
dětí. Bez ohledu na počáteční reakci dítěte je důležité si všimnout, že
jíme maso dlouho předtím, než jsme si schopni uvědomit, že ve
skutečnosti jíme mrtvé zvíře. Proto nikdy nedojdeme k vědomému,

218
informovanému rozhodnutí, osvobozenému od zaujetí, které
doprovází každý hluboce zakořeněný zvyk pojídání masa, jenž je
navíc podporován tlakem sociální konformity. Současně děti mají
zvířata od přírody rády a společnost je v jejich citu ke zvířatům,
například psům a kočkám nebo plyšovým zvířátkům, podporuje.
Tato skutečnost napomáhá vysvětlit jednu z nejvýraznějších
charakteristik postoje dětí ke zvířatům - spíše než jeden jednotný
postoj zastávají postoje dva, a to protichůdné, ale koexistující a
pečlivě oddělené, aby jejich inherentní protiklad nezpůsoboval
potíže.
Není to tak dávno, kdy byly děti vychovávány pohádkami o zvířa-
tech, ve kterých některá, zejména vlci, byla zobrazována jako
prohnaní nepřátelé lidí. Při šťastném konci pohádky se vlk utopil ve
studni, do které přepadl, protože mu ve spánku důvtipný hrdina zašil
do břicha kameny. A když náhodou dětem utekl význam těchto
příběhů, mohly se chytit za ruce a zazpívat si nějakou říkanku:

Mámo, táto, v komoře je myš.

Pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá.

U dětí, které byly vychovány pomocí takových příběhů a říkanek,

nevznikl mezi tím, co se učily a co jedly, žádný rozpor. Dnes ovšem
podobné příběhy a říkanky vyšly z módy, a v současné době jsou na
povrchu samá láska a dobrota, aby byly zohledněny postoje dětí ke
zvířatům. Nastává tedy problém: Co zvířata, která jíme?
Jedním řešením je prostá výmluva. Láska dětí je směrována na
zvířata, která nejíme: na psy, kočky a jiné domácí mazlíčky. To jsou
zvířata, která mohou děti z měst s největší pravděpodobností spatřit.
Plyšová zvířátka jsou zase spíše medvědi nebo lvi než prasata nebo
krávy. Když se ovšem o hospodářských zvířatech mluví v
obrázkových knížkách, pohádkách nebo v televizi, výmluva se stává
úmyslným pokusem zmást dětské představy o moderních farmách a
zakrývat realitu, kterou jsme se zabývali ve třetí kapitole. Jedním
příkladem je oblíbená dětská kniha Hospodářská zvířata od
nakladatelství Hallmark, v níž jsou zobrazeny slepice, krůty, krávy a
prasata, obklopena svými mláďaty, a nikde v dohledu jediná klec,
kotec nebo stáj. Píše se v ní, že prasata „si vychutnávají dobré jídlo,

219
válí se v bahně a spokojeně pokvikují“, zatímco „krávy nemají co na
práci, tak jen mávají svými ocasy, krmí se trávou a bučí“. Britské
knihy, například Farma, která se stala bestsellerem v řadě Ladybird,
dávají z prostého venkovského života tentýž dojem - slepice si
pobíhají s kuřaty v sadu a stejně jako všechna zvířata mají pro sebe
rozsáhlé výběhy. Nikoho nemůže překvapit, že děti po takové četbě v
raném věku vyrostou ve víře, že i když zvířata „musí“ zemřít, aby
dávala lidem potravu, žijí až do svého konce šťastný život.
Feministické hnutí, které pochopilo význam postojů, jež se formují v
raném věku, podnítilo vznik nové dětské literatury, v níž statečné
princezny vysvobozují bezmocné prince a dívky hrají ústřední a
aktivní role dříve patřící pouze chlapcům. Změna příběhů o
zvířatech, které jsem četli našim dětem, nebude snadná, protože
krutost není ideálním tématem dětských příběhů. Ale i tak by mělo
být možné vyhnout se nejhorším detailům a poskytnout dětem
obrázkové knihy a příběhy, které podpoří jejich postoj ke zvířatům
jako k nezávislým bytostem, a ne jako k milým hračkám, které nám
slouží k pobavení nebo k jídlu; a jak děti porostou, uvědomí si, že
většina zvířat žije za ne zrovna příjemných podmínek. Obtíž bude v
tom, že rodiče, kteří nejsou vegetariáni, nebudou chtít, aby se jejich
děti dozvěděly celou pravdu, protože by mohla láska dětí ke
zvířatům narušit jejich rodinné jídlo. I dnes se občas setkáváme s
tím, že děti, které se dozvědí, že jsou zvířata zabíjena kvůli masu, ho
odmítají jíst. Bohužel tento přirozený protest se patrně setká se
silným odporem rodičů, kteří maso jedí, a většina dětí nemůže
odmítat jídlo od rodičů, kteří jim ho dávají a tvrdí, že bez masa
budou slabé a nevyrostou. Lze jenom doufat, že až se poznání o
výživě mezi rodiči více rozšíří, uvědomí si, že jejich děti mohou být
moudřejší než dospělí. Ukázkou míry, do jaké jsou lidé nyní
izolováni od zvířat, která jedí, je to, že děti vychovávané knihami,
díky nimž uvěří, že zvířata na farmách se mohou volně procházet za
idylických podmínek, si po celý život nemusí uvědomit, že jejich
růžová představa neodpovídá skutečnosti. Ve městech a na
předměstích obývaných lidmi žádné farmy nejsou, jak tedy může
člověk, který na venkově vidí z auta mnoho budov a jen relativně
málo zvířat, rozeznat stodolu od drůbežárny?
V tomto tématu nevzdělávají lidi ani sdělovací prostředky. Americká
televize vysílá pořady o zvířatech v divočině (nebo jako v divočině -

220
někdy jsou zvířata pochytána a puštěna do omezených prostor, aby
bylo natáčení snazší) téměř každý večer; ale filmy o intenzivním
chovu jsou omezeny jen na kratičké záběry při zprávách ze
zemědělství nebo výroby potravin. Průměrný divák toho určitě ví víc
o životě gepardů a žraloků než o životě kuřat nebo krmných telat.
Výsledkem je, že většina „informací“ o hospodářských zvířatech z
televize pochází z placených reklam, jejichž podoba se mění od
směšných kreslených prasat, která se chtějí stát párky, a tuňáků, kteří
se chtějí stát plechovkami, k přímočarým lžím o podmínkách, ve
kterých se chovají brojleři. Noviny jsou na tom o něco lépe.
Pozornost se dostává zejména událostem s „lidským zájmem“, jako
je narození gorilího mláděte v zoo, nebo ohroženým druhům; ale o
vývoji farmářských technik, které připravují miliony zvířat o
svobodu pohybu, se nemluví.
Před nedávným úspěchem Hnutí za osvobození zvířat, který odhalil
postupy v jedné či dvou nejznámějších laboratořích, se o výzkumu
zvířat nevědělo o nic víc, než se vědělo o postupech na farmách.
Veřejnost samozřejmě nemá do laboratoří přístup. Ačkoliv vědci
publikují své výsledky v odborných časopisech, sdělovacím
prostředkům je poskytnou pouze tehdy, když mohou tvrdit, že učinili
nějaký obzvlášť významný objev. Veřejnost tedy až do doby, kdy
Hnutí za osvobození zvířat přilákalo pozornost médií, neměla tušení,
že většina provedených pokusů se vůbec nepublikuje a že většina
publikovaných experimentů je tak jako tak triviální. Protože, jak
jsme viděli v druhé kapitole, nikdo přesně neví, kolik se ve
Spojených státech provádí pokusů, není tedy divu, že veřejnost stále
nemá o rozsahu experimentování na zvířatech nejmenší tušení.
Výzkumná zařízení jsou většinou navržena tak, aby veřejnost viděla
co nejméně živých zvířat, která do nich přicházejí, stejně jako co
nejméně zvířat mrtvých, která se z nich odvážejí. (Jedna standardní
učebnice používání zvířat při experimentech radí, aby se v
laboratořích instalovala spalovna, protože pohled na desítky těl
mrtvých zvířat odložených jako odpad „dozajista nezvýší úctu,
kterou mají výzkumná centra nebo školy u veřejnosti“.)
Neznalost je tedy první obranná linie druhové nadřazenosti. Ale i tak
je snadno překonatelná pro každého, kdo má trochu času a odhodlání
na to, aby odhalil pravdu. Neznalost přetrvala tak dlouho jedině
proto, že lidé pravdu znát nechtějí. „Neříkej mi to, zkazíš mi večeři“

221
je typická odpověď na pokus někomu popsat, jak ona večeře
vznikala. Dokonce i lidé, kteří si uvědomují, že tradiční rodinné
farmy převzaly zájmy velkoobchodu a že se v laboratořích
odehrávají pochybné experimenty, se drží vágní domněnky, že
podmínky zvířat nemohou být až tak hrozné, protože jinak by vláda
nebo organizace na ochranu zvířat zasáhly. Před několika lety dr.
Bernhard Grzimek, ředitel Frankfurtské zoologické zahrady a jeden z
nejotevřenějších bojovníků proti intenzivnímu chovu zvířat,
přirovnal nevědomost Němců o těchto farmách k nevědomosti
předchozích generaci Němců o jiné formě zvěrstev, která byla také
většině očí skryta. V obou případech bezpochyby nejde o nemožnost
odhalit, co se děje, spíše jako o touhu nevědět o skutečnostech, které
by mohly zasáhnout svědomí zodpovědné za nedostatek bdělosti -
samozřejmě stejně jako uklidňující myšlenka, že oběti, ať už se jim
děje cokoliv, nejsou koneckonců příslušníky naší vlastní skupiny.
Myšlenka, že se můžeme spoléhat na organizace bojující za práva
zvířat, které zařídí, aby se se zvířaty nezacházelo krutě, je velice
konejšivá. Většina zemí má v současnosti alespoň jednu velkou
zavedenou organizaci na ochranu zvířat; ve Spojených státech jsou to
Americká společnost pro prevenci krutosti na zvířatech (ASPCA),
Americká humánní asociace a Humánní společnost Spojených států;
v Británii je největší Královská společnost pro prevenci krutosti na
zvířatech (RSPCA). Je rozumné se zeptat: Proč nedokázaly tyto
asociace zabránit tak očividným krutostem, které jsou popsány ve
druhé a třetí kapitole této knihy?
Je několik důvodů, proč organizace za práva zvířat nedokázaly za-
sáhnout proti nejvýznamnějším druhům krutostí. Jeden důvod je
historický. Při svém založení byly ASPCA a RSPCA radikálními
skupinami, daleko od veřejného mínění své doby, a bojovaly proti
všem formám krutosti na zvířatech, včetně krutosti na hospodářských
zvířatech, která tehdy byla, stejně jako dnes, oběťmi jednoho z
nejhorších zneužívání. Postupně ovšem, jak se tyto organizace
rozrůstaly a zvyšoval se jejich majetek a respekt, ztratily radikální
zaměření a staly se součástí „establishmentu“. Vybudovaly si blízké
kontakty se členy vlády, obchodníky a s vědci. Pokoušely se těchto
kontaktů využívat ke zlepšení podmínek zvířat a dosáhly některých
menších zlepšení; ale současně kontakty s těmi, jejichž základním
zájmem je využívání zvířat na jídlo nebo výzkumné účely, otupily

222
radikální kritiku vykořisťování zvířat, která původně inspirovala
zakladatele těchto společností. Stále znova slevovaly ze svých
základních principů kvůli triviálním reformám. Lepší nějaký pokrok
než žádný, říkají; ale často se reformy ukázaly jako neúčinné ve
zlepšování životních podmínek zvířat a působily spíše jako
uklidňující prostředek pro veřejnost, že se dál už nic dělat nemusí.
Majetek organizací na ochranu zvířat se zvyšoval a do popředí se
dostal další důležitý problém. Společnosti na ochranu zvířat byly za-
kládány jako dobročinné organizace. Tento status znamená
významné daňové úlevy; ale podmínkou při registraci dobročinné
organizace jak ve Spojených státech, tak v Británii je, že se tato
organizace nebude zabývat politickými aktivitami. Bohužel, někdy je
však politická akce jedinou cestou, jak zlepšit životní podmínky
zvířat (zejména je-li organizace příliš opatrná, než aby vyzývala k
veřejnému bojkotování produktů ze zvířat), ale většina velkých
skupin se úspěšně vyhýbá všemu, co by mohlo ohrozit jejich
charitativní status. To vedlo k preferenci bezpečných aktivit jako
odchyt toulavých psů a sankce za individuální svévolnou krutost,
místo velkých kampaní proti krutosti systematické.
Na závěr, během poslední stovky let, ztratily velké společnosti na
ochranu zvířat zájem o hospodářská zvířata. Možná k tomu došlo
proto, že zastánci a vedoucí činitelé těchto skupin pocházeli většinou
z města a více než o prasatech či telatech věděli o psech a o kočkách.
Proto se o ně také více starali. Ať už byl důvod jakýkoliv, literatura a
inzerce starších skupin významně přispívala po téměř celé dvacáté
století k přetrvávajícímu postoji, podle něhož potřebují ochranu
pouze psi, kočky a divoká zvířata. Lidé si tak začali myslet, že
„ochrana zvířat“ je něco pro dobrosrdečné dámy, které jsou blázny
do koček, nikoliv záležitost založená na základních principech
spravedlnosti a morálky.
V posledním desetiletí došlo k některým změnám. Za prvé, vznikly
desítky nových, radikálnějších skupin na ochranu zvířat. Spolu s již
existujícími skupinami, které měly do této doby jen malou možnost
působení, mohou tyto nové skupiny velkou měrou zvýšit povědo-
most veřejnosti o obrovské, systematické krutosti, které se odehrává
při intenzivní zvířecí produkci, v laboratořích, a také v cirkusech,
zoologických zahradách a při lovech. Za druhé, možná jako reakce
na novou vlnu zájmu o životní podmínky zvířat, známější skupiny

223
jako RSPCA v Británii a ASPCA ve Spojených státech zaujaly
mnohem pevnější postoj proti krutostem páchaných na
hospodářských a laboratorních zvířatech, a dokonce začaly
vyhlašovat bojkotování produktů, jako je telecí maso, slanina nebo
vejce pocházející z intenzivní výroby.

Jedním z faktorů zpomalujících nárůst veřejného zájmu o zvířata, je

pravděpodobně předpoklad, že „lidé mají přednost“ a že žádný
problém zvířat nemůže být srovnatelný, morálně ani politicky, s
problémem lidským. O tomto předpokladu lze říct spoustu věcí. Za
prvé, je sám o sobě indikací druhové nadřazenosti. Jak může někdo,
kdo neprovedl podrobnou studii problému, vědět, že tento problém je
menší než problém lidského utrpení? Člověk může prohlašovat, že to
ví, pouze když předpokládá, že o zvířata vlastně nejde a že ať trpí
jakkoliv, jejich utrpení je méně důležité než utrpení lidí. Ale bolest je
bolest a význam předcházení zbytečné bolesti a utrpení není menší
jenom proto, že trpět nemají příslušníci našeho druhu. Co bychom si
mysleli o někom, kdo by tvrdil, že „bílí mají přednost“, a proto
chudoba v Africe není tak důležitá jako chudoba v Evropě?
Je pravda, že mnoha světovým problémům bychom měli věnovat náš
čas a energii. Hladomor a chudoba, rasismus, války a hrozba nukle-
árního zničení, sexismus, nezaměstnanost, ochrana křehkého
životního prostředí - všechno jsou to významné otázky, a kdo dovede
rozhodnout, která je nejdůležitější? Ale když se zbavíme zaujetí
druhové nadřazenosti, uvidíme, že omezování zvířat lidmi mezi tyto
otázky patří. Utrpení, které způsobujeme zvířatům, může být
obrovské, a množství postižených zvířat jsou gigantická: více než
100 milionů prasat, dobytka a ovcí ročně prochází procesy
popisovanými ve třetí kapitole, jenom ve Spojených státech; totéž
platí o miliardách kuřat; a nejméně na 25 milionech zvířat se
každoročně provádějí pokusy. Kdyby mělo těmito testy, kterými
musí procházet zvířata kvůli testování toxicity výrobků pro do-
mácnost, projít tisíc lidí, vyvolalo by to celonárodní protesty.
Používání milionů zvířat k těmto účelům by mělo vyvolat nejméně
stejně velké protesty, zejména je-li utrpení zbytečné a dalo by se
snadno zastavit, kdybychom jen trochu chtěli. Většina rozumných
lidí by chtěla zabránit válce, rasové nerovnosti, chudobě a
nezaměstnanosti; problémem je, že jsme se snažili jim zabránit po

224
léta, a nyní si musíme připustit, že většinou vlastně nevíme, jak na to.
Omezení utrpení zvířat by bylo relativně snadné, pokud by se k němu
lidé rozhodli.
V každém případě se myšlenka „lidé mají přednost“ častěji využívá
jako výmluva, když se nedělá nic pro lidi ani pro zvířata, spíše než
jako opravdová volba mezi neslučitelnými alternativami. Protože
pravda je, že o žádnou neslučitelnost nejde. Prosím, každý má
omezené množství času a energie a čas strávený prací na jednom
problému redukuje čas volný pro problém jiný; ale není nic, co by
znemožnilo těm, kteří svůj čas a energii věnují problémům lidí,
připojit se k bojkotu výrobků agrobyznysu. Vegetariánství nezabere
o nic více času než konzumace masa. Lidé, jak jsme viděli ve čtvrté
kapitole, kteří tvrdí, že se starají o prospěch lidí a ochranu životního
prostředí, by se vlastně jenom proto měli stát vegetariány. Zvýšili by
tak množství dostupných obilovin pro lidi z různých oblastí,
snižovali znečištění životního prostředí, ušetřili vodu a energii a
přispěli by k zastavení kácení lesů; a protože je vegetariánská strava
levnější než strava založená na mase, navíc by mohli věnovat více
peněz na boj proti hladomoru, na kontrolu přelidnění nebo na jiné
nutné sociální nebo politické záležitosti. Nezpochybňoval bych
upřímnost vegetariánů, kteří se nezajímají o Hnutí za osvobození
zvířat, protože dávají přednost jiným problémům; ale když někdo,
kdo vegetariánem není, tvrdí, že „lidské problémy mají přednost“,
nemohu si pomoci a přemýšlím, co vlastně přesně dělají pro lidi, že
je to nutí, aby i nadále podporovali zbytečné, bezohledné
vykořisťování hospodářských zvířat.
Zde se hodí historická odbočka. Často se říká (jako jistý důsledek
myšlenky, že „lidé mají přednost“), že členové hnutí na ochranu
zvířat se starají více o zvířata než o lidi. Bezpochyby to o některých
lidech platí. Ale historicky se vůdci těchto hnutí o lidi starali
mnohem více než ostatní lidé, kteří se vůbec nezajímali o zvířata.
Překrývání vůdců hnutí proti utlačování černochů a žen a vůdců z
hnutí za ochranu zvířat je skutečně značné; tak značné, že poskytuje
nečekané potvrzení paralely mezi rasismem, sexismem a druhovou
nadřazeností. Mezi hrstkou zakladatelů RSPCA byli například
William Wilberforce a Fowell Buxton, dva z vůdců boje proti
černošskému otroctví v britském impériu. Co se týče raných
feministek, Mary Wollstonecraftová napsala jako dodatek ke své

225
Obhajobě ženských práv sbírku dětských příběhů nazvanou Původní
příběhy, které byly výslovně určeny pro podporu ohleduplného
zacházení se zvířaty; a spousta raných amerických feministek, včetně
Lucy Stoneové, Amelie Bloomerové, Susan B. Anthonyové a
Elizabeth Cady Stantonové, byla spojena s hnutím za vegetariánství.
Scházely se s Horacem Greeleyem, redaktorem časopisu The
Tribune, reformátorem a bojovníkem proti otroctví, a připíjely si na
„ženská práva a vegetariánství“.
Hnutí na ochranu zvířat náleží také chvála za zahájení boje proti
krutostech na dětech. V roce 1874 někdo požádal Henryho Bergha,
průkopníka amerických společností za práva zvířat, aby něco udělal s
malým zvířetem, které bylo surově zbito. Ukázalo se, že zvířátko je
vlastně dítě; nicméně Bergh úspěšně stíhal opatrovníka dítěte za
krutost na zvířeti podle newyorského zákona na ochranu zvířat, který
sám navrhl a jehož schválení si vynutil. Odehrály se další případy a
byla založena Newyorská společnost pro prevenci krutosti na dětech.
Jedním ze zakladatelů této skupiny byl lord Shaftesbury. Jako přední
sociální reformátor, autor zákonů o továrnách, které znamenaly
konec dětské práce a čtrnáctihodinové pracovní doby, a významný
bojovník proti nekontrolovaným pokusům a jiným formám krutosti
na zvířatech, Shaftesbury, stejně jako mnoho dalších lidumilů, jedno-
značně svými činy vyvrací myšlenku, že ti, kteří se starají o zvířata,
se nestarají o lidi, nebo že práce na jednom problému znemožňuje
pracovat na jiném.
Naše pojetí povahy zvířat a chybné zdůvodňování následků vy-
plývajících z našeho pojetí přírody také podporují postoje druhové
nadřazenosti. Vždycky jsme se rádi považovali za stvoření méně
divošská než zvířata. Tvrdit, že lidé jsou „humánní“, znamená, že
jsou ohleduplní; říkat, že jsou jako „bestie“, „brutální“, nebo prostě
že se chovají „jako zvířata“, znamená, že jsou krutí a zlomyslní.
Zřídka se zamyslíme nad tím, že zvíře, které zabíjí nejzbytečněji, je
člověk. Vlky a lvy považujeme za kruté, protože zabíjejí; ale oni
musí zabíjet, jinak zemřou hlady. Lidé zabíjejí ostatní zvířata kvůli
sportu, aby uspokojili svou zvědavost, aby zkrášlovali svá těla nebo
potěšili své chuťové buňky. Lidé také kvůli chamtivosti nebo moci
zabíjejí příslušníky svého vlastního druhu. Navíc se nespokojují s
pouhým zabitím. V celé historii ukazují sklon k týrání a mučení

226
předcházejícímu usmrcení jak lidí, tak zvířat. Žádný jiný živočich
podobný sklon neprojevuje.
Zatímco přehlížíme vlastní barbarství, přeháníme barbarství zvířat.
Například neblaze proslulý vlk, záporný hrdina mnohých lidových
vyprávění, je podle pozorování zoologů v divočině vysoce sociální
tvor, věrný a láskyplný druh - nejenom na krátké období, ale na celý
život - oddaný rodič a loajální člen smečky. Vlci téměř nikdy
nezabíjejí nic, co by nesnědli. Když mezi sebou bojují samci, souboj
končí gestem podřízenosti, při kterém poražený odhaluje vítězi své
hrdlo - nejzranitelnější část svého těla. Vítěz, který má své tesáky jen
milimetry od krčních tepen svého nepřítele, se spokojí s podřízeností
a, na rozdíl od vítěze člověka, poraženého soka nezabije.
Podle našeho obrazu světa zvířat jako krvavé bojové scény ig-
norujeme rozsah, ve kterém ostatní druhy vykazují složitý spole-
čenský život, jenž uznává a usouvztažňuje ostatní příslušníky druhu
jako individua. Když se dva lidé vezmou, připisujeme jejich blízkost
lásce a soucítíme s člověkem, který ztratil svého životního partnera.
Když utvářejí zvířata dvojice na celý život, je to podle nás pouze
projev přirozeného instinktu, a když lovec zabije nebo chytí zvíře pro
výzkum či do zoologické zahrady, neuvažujeme o tom, že toto zvíře
by mohlo mít životního druha, který bude trpět náhlou ztrátou
zabitého nebo chyceného partnera. Podobně víme, že oddělení matky
a dítěte je pro oba velice tragickou událostí; ale farmáři, chovatelé
ani výzkumní pracovníci se vůbec nezamýšlejí nad city zvířecích
matek a jejich potomků, které jsou běžně jako součást byznysu od
sebe oddělovány.
Je zajímavé, že zatímco lidé často odmítají komplexní aspekty
chování zvířat jako „pouhý instinkt“, a proto je nepovažují za hodné
pro porovnání s očividně podobným chováním lidí, titíž lidé také
ignorují nebo přehlížejí význam instinktivních vzorců chování,
jakmile se jim to hodí. Proto se často o nosných slepicích, krmných
telatech a pokusných psech v klecích tvrdí, že netrpí, protože nikdy
nepoznali
jiné podmínky. Ve třetí kapitole jsme viděli, že je to klam. Zvířata se
potřebují pohybovat, protáhnout si nohy nebo křídla, pečovat o svou
srst a otáčet se, ať žila nebo nikdy nežila v podmínkách, které tyto
činnosti umožňují. Stádo nebo hejno zvířat zažívá úzkost, když je
izolováno od ostatních zvířat svého druhu, i když možná nikdy jiné

227
podmínky nepoznalo, a příliš velké stádo nebo hejno může mít tytéž
účinky, protože jednotlivým zvířatům neumožňuje poznat ostatní.
Tento stres se projevuje „zlozvyky“, jako je kanibalismus.
Široce rozšířená neznalost povahy zvířat umožňuje lidem, kteří s
nimi takto zacházejí, aby setřásli kritiku tvrzením, že to přece
„nejsou lidi“. A to skutečně nejsou; ale nejsou to ani stroje na
přeměnu krmiva na maso nebo výzkumné nástroje. Když uvážím, jak
dalece znalost veřejnosti zaostává za nejnovějšími zjištěními zoologů
a etologů, kteří strávili měsíce a někdy i roky pozorováním zvířat s
blokem a fotoaparátem, nebezpečí sentimentálního antropomorfismu
se jeví mnohem menší než opačné nebezpečí pohodlné a výhodné
myšlenky, že zvířata jsou jen hroudy hlíny, které si můžeme
modelovat, jak se nám zlíbí.
Povaha zvířat slouží jako základna pro další pokusy ospravedlnit
naše jednání vůči nim. Často se říká - jako námitka proti
vegetariánství - jelikož zvířata zabíjejí pro jídlo, my můžeme zabíjet
také. Tato analogie byla stará už v roce 1785, kdy ji William Paley
vyvrátil odkazem ke skutečnosti, že zatímco lidé mohou bez zabíjení
přežít, zvířata, aby přežila, nemají jinou možnost. Většinou je to
určitě pravda; lze nalézt několik výjimek - zvířata, která bez masa
mohou přežít, ale příležitostně ho jí (například šimpanzi) - ale to jsou
druhy, se kterými se jen zřídka setkáváme na svém jídelním stole. V
každém případě to, že zvířata, která mohou přežít na vegetariánské
stravě, někdy něco zabijí na jídlo, nedokazuje, že můžeme morálně
obhájit své vlastní zabíjení. Je podivné, jak lidé, kteří se normálně
považují za značně nadřazené zvířatům, mají-li obhájit své
stravovací preference, použijí argument, jenž implikuje, že bychom u
zvířat měli hledat morální inspiraci a vodítka. Je to samozřejmě
proto, že zvířata nejsou schopna přemýšlet o alternativách nebo
morálně zhodnotit zabíjení pro jídlo; prostě to dělají. Můžeme
litovat, že svět je takový, ale nemá smysl považovat zvířata
zodpovědná za jejich chování. Na druhé straně každý čtenář této
knihy je v této záležitosti schopný morální volby. Nemůžeme se
vyhnout zodpovědnosti za svou volbu tím, že budeme napodobovat
jednání bytostí, které takovou volbu nejsou schopny provést.
(Teď někdo určitě řekne, že jsem připustil rozdíl mezi lidmi a
ostatními zvířaty a odhalil tak trhlinu ve svém argumentu pro
rovnoprávnost lidí a zvířat. Každý, koho tato kritika napadla, by si

228
měl pozorněji přečíst první kapitolu. Zjistíte, že jste špatně pochopili
povahu mé obhajoby rovnoprávnosti. Nechci tvrdit, že zvířata nejsou
schopna morálního jednání, ale že morální princip rovnoprávnosti
zájmů se jich týká stejně jako lidí. Skutečnost, že je často správné do
sféry našeho morálního zájmu zahrnout také bytosti, které nejsou
sami schopny morálního rozhodování, vyplývá z našeho jednání s
malými dětmi a s jinými lidmi, kteří nemají z nějakého důvodu
mentální kapacitu pro pochopení podstaty morální volby. Jak by asi
řekl Bentham, nejde o to, jestli si mohou vybrat, ale o to, jestli
mohou trpět.)
Snad je toto tvrzení odlišné. Jak jsme viděli v minulé kapitole, lord
Chesterfield použil skutečnost, že se zvířata pojídají navzájem, jako
argument, že takové chování je součástí „obecného řádu přírody“.
Nenaznačil, proč bychom si měli myslet, že naše povaha se podobá
spíše povaze masožravého tygra než vegetariánské gorily nebo téměř
vegetariánského šimpanze. Ale, zcela mimo jeho námitku, bychom
měli být s odkazy na „přírodu“ při etické argumentaci opatrní.
Protože podle všeho, co vím, je válka lidem „přirozená“ - rozhodně
to byl zájem mnoha společností, za velmi různých okolností, po
dlouhá období historie - ale nechci jít do války, abych se ujistil, že
jednám ve shodě s přírodou. Máme schopnost přemýšlet o tom, co je
pro nás nejlepší. Měli bychom tuto schopnost používat (a jestli jste
pro odkazy na „přírodu“, můžete tvrdit, že je to pro nás přirozené).
Musíme připustit, že existence masožravých zvířat znamená pro
hnutí za osvobození zvířat komplikaci. Měli bychom s tím něco
dělat? Za předpokladu, že by lidé mohli vymýtit masožravé druhy ze
země a snížit tak celkové množství utrpení mezi zvířaty na světě,
měli bychom to udělat?
Krátká a jednoduchá odpověď je ta, že jakmile se jednou vzdáme své
„vlády“ nad ostatními druhy, měli bychom mezi ně přestat
zasahovat. Ať se vám to líbí nebo ne, lidé ví lépe než zvířata, co by
se mohlo stát v budoucnosti, a tato znalost nás staví do situace, ve
které by bylo necitelné nezasáhnout. V říjnu 1988 aplaudovali
televizní diváci celého světa úspěchu Američanů a Rusů, kteří
vysvobodili dvě kalifornské velryby šedé, uvězněné v aljašském
ledu. Někteří kritici si povšimli ironie tohoto pokusu o záchranu
dvou velryb, když lidé ročně stále zabíjejí asi dva tisíce těchto tvorů,
nemluvě o odhadovaných 125 000 delfínů, kteří se každoročně utopí

229
v sítích na tuňáky. Ale jen otrlý člověk by mohl říct, že záchrana
byla špatnou věcí.
Lze si tedy představit, že zásah lidí zlepší podmínky zvířat, čímž se
ospravedlní. Ale když se zamyslíme nad schématem, jako je
vyhlazení masožravých druhů, jde o naprosto odlišnou věc. Podle
záznamů z minulosti způsobí jakýkoliv zásah do ekologického
systému ve velkém měřítku více škody než užitku. Alespoň z tohoto
důvodu je pravda, že až na několik málo velmi omezených případů
nemůžeme a neměli bychom se pokoušet řídit celou přírodu.
Uděláme pro ni dost, když omezíme své vlastní zabíjení a krutost ke
zvířatům.
Ale existuje ještě další domnělá omluva pro naše zacházení se
zvířaty, která se spoléhá na skutečnost, že v přírodě některá zvířata
zabíjejí jiná. Lidé často tvrdí, že ať už jsou podmínky moderního
velkochovu jakkoliv hrozné, nejsou horší než podmínky v divočině,
kde jsou zvířata vystavena chladu, hladu a predátorům; z toho
vyplývá, že bychom proti velkochovu neměli nic namítat.
Je zajímavé, že obránci otroctví páchaného na černých Afričanech
často používají tentýž argument. Jeden z nich napsal:

Celkem vzato, jelikož je zřejmé nade vší pochybnost, že vynesení

Afričanů ze stavu brutality, bídy a chudoby, ve které jsou ve svých
domovech hluboce ponořeni, do této země světla, lidskosti a
křesťanské nauky, je pro ně velkým požehnáním; jakkoliv
nedokonalý mohl být kterýkoliv jedinec ve zbytečné krutosti, jež se v
tomto obchodě objevuje; je-li obecný stav podřízenosti, jenž je
nevyhnutelným následkem jejich přemístění, v souladu s přírodními
zákony, nesmí v žádném případě zůstat otázkou.
Je velice obtížné porovnat dvě soustavy životních podmínek natolik
rozdílných, jakými jsou divočina a velkofarma (nebo životní pod-
mínky Afričanů a otroků na plantážích); ale jestli je porovnání nutné,
rozhodně se musí dát přednost svobodě v divočině. Zvířata z velko-
chovu se nemohou procházet, běhat, protahovat se, ani se nemohou
stát součástí stáda nebo hejna. Je pravda, že mnoho divokých zvířat
zahyne díky nepříznivým podmínkám nebo je zabije predátor; ale
zvířata na farmách nežijí ani zlomek jejich délky života. Stálý přísun
potravy na farmě není žádné požehnání, protože připravuje zvířata o
většinu jejich přirozené aktivity, jakou je hledání potravy.

230
Výsledkem je život neustálé nudy, kdy zvíře nemá vůbec nic na práci
než ležet a jíst.
V každém případě je porovnání životních podmínek zvířat na
velkofarmě a v divočině pro ospravedlnění velkochovů opravdu ve-
dlejší, neboť nemáme možnost volby. Zrušení farem by neznamenalo
návrat zvířat zpět do divočiny. Současná hospodářská zvířata byla
vyšlechtěna lidmi a na farmách jsou chována proto, aby byla poté
prodána na jídlo. Jestliže bude bojkotování produktů velkochovů,
které doporučuji v této knize, účinné, sníží se množství jejich
prodeje. Neznamená to, že se přes noc přesuneme od současného
stavu do situace, kdy si nikdo tyto výrobky nebude kupovat.
(Ohledně Hnutí za osvobození zvířat jsem optimistický, ale nedělám
si iluze.) Omezení bude postupné. Chov zvířat bude stále méně
výnosný. Farmáři přejdou na jiný typ chovu a obrovské korporace
začnou investovat do jiných oblastí, a tak se bude chovat méně
zvířat. Počet zvířat na velkofarmách nebude snížen proto, že se
budou posílat „zpět“ do divočiny, ale proto, že zabitá zvířata
nebudou nahrazena novými. Nakonec možná (a zde se nechávám
plně strhnout svým optimismem) budou jediná stáda dobytka a prasat
ve velkých rezervacích, jež budou připomínat dnešní chráněná
území. Volba tedy není mezi životem na velkofarmě a životem v
divočině, ale v tom, zda se mají zvířata určená na jídlo vůbec narodit.
V tomto bodě by bylo možno vznést další námitku. Několik lidí,
kteří jedí maso, si uvědomili, že kdybychom byli všichni vegetariáni,
bylo by méně prasat, dobytka, kuřat a ovcí, a proto tvrdí, že vlastně
zvířatům, která jedí, prokazují službu, protože nebýt jejich touhy po
mase, tato zvířata by se nikdy nenarodila!
V prvním vydání této knihy jsem zmíněný názor odmítl, protože nás
přesvědčuje o tom, že pokud dovolíme narození nějaké bytosti,
musíme se postarat o její blaho - a podle toho musíme věřit, že je
možné postarat se o prospěch bytosti neexistující. Myslel jsem si, že
je to nesmysl. Ale teď si nejsem tak jistý. (Mé jednoznačné
odmítnutí tohoto názoru je vlastně jediným filozofickým problémem
z předchozího vydání, na který jsem změnil názor.) Nakonec většina
z nás by souhlasila, že by nebylo dobré přivést na svět dítě,
kdybychom před jeho početím věděli, že bude mít genetickou vadu,
díky níž bude jeho život nešťastný a krátký. Počít takové dítě
znamená ublížit mu. Můžeme tedy opravdu popřít, že přivést na svět

231
bytost, která bude mít příjemný život, znamená přinést této bytosti
prospěch? Jestliže to budeme chtít popřít, musíme vysvětlit, v čem
jsou oba příklady odlišné, čehož já nejsem dostatečně schopen.
Argument, o němž nyní uvažujeme, přináší otázku, zda a nakolik je
zabíjení špatné - problém, který jsem si díky jeho mnohem složitější
povaze, než je problém způsobování utrpení, nechal až na toto místo.
Ovšem naše krátká diskuse ke konci první kapitoly dostatečně
ukázala, že zabití bytosti, jež má jisté touhy spojené s budoucností,
může být velmi špatná a nemůže být vyrovnána stvořením bytosti
jiné. Pravá potíž vyvstane, když se zamyslíme nad bytostmi, které
budoucí touhy nemají - bytosti, které žijí svůj život okamžik po
okamžiku, spíše než by měly kontinuální mentální existenci. Ale i
tady se zabíjení stále jeví jako zavrženíhodné. Zvíře může při
ohrožení života bojovat, i když není schopno pochopit, že „žije“ ve
smyslu toho, co znamená existovat po nějaké časové období. Ale při
absenci nějaké formy mentální kontinuity není snadné vysvětlit, proč
není ztráta zabitého zvířete, z nestranného pohledu, vyrovnána
stvořením zvířete nového, které bude vést srovnatelně příjemný
život.
Stále o tomto problému pochybuji. Návrh, že stvoření jedné bytosti
by nějakým způsobem mělo kompenzovat smrt bytosti jiné, zní
podivně. Samozřejmě, pokud bychom měli jasné základy pro tvrzení,
že všechna cítící stvoření mají právo na život (i ta, která nemají
touhy spojené s budoucností), bylo by snadné vysvětlit, proč zabití
cítící bytosti v sobě nese něco špatného, co nejde napravit stvořením
bytosti nové. Ale tento postoj nese vlastní hluboké filozofické a
praktické obtíže, jak jsem já i jiní naznačili jinde.
Na čistě praktické úrovni lze říct: zabíjení zvířat na jídlo (nebereme-
li v potaz zabití pro přežití) způsobuje, že zvířata bereme jako
předměty, které využíváme pro vlastní, životně nedůležité účely. Za
daných znalostí lidské povahy je jasné, že pokud takto budeme o
zvířatech nadále smýšlet, neuspějeme při pokusu o změnu postojů,
které, jsou-li zastávány obyčejnými lidmi, vedou k neúctě - a tudíž
ke špatnému zacházení - ke zvířatům. Bylo by tedy nejlepší ustanovit
jednoduchý princip, který by vedl k zastavení zabíjení zvířat, nejde-li
o otázku přežití.
Tento argument proti zabíjení zvířat na jídlo se spoléhá na předpo-
kládané následky zastávání nějakého postoje. Není možné dokázat,

232
zda je tento předpoklad správný; jde o něco, co můžeme pouze
posoudit na základě dosavadních znalostí o ostatních lidech. Jestliže
ale tento předpoklad není přesvědčivý, argument, o kterém
uvažujeme, zůstává ve své aplikaci velice limitovaný. Rozhodně
neospravedlňuje pojídání zvířat z velkochovů, protože žijí život
vyplněný nudou a deprivací a nemohou uspokojovat své základní
potřeby, tj. otáčet se, pečovat o svou srst, protahovat se, pohybovat
se nebo být součástí sociálních interakcí běžných pro jejich druh.
Přivádět je k takovému životu pro ně není prospěšné, ale spíše velmi
bolestivé. Argument o prospěchu pro narozenou bytost by nanejvýš
ospravedlnil pojídání zvířat z volných výběhů (druhu, který nemá
touhy spojené s budoucností), která žijí příjemný život v sociální
skupině uzpůsobené behaviorálním potřebám a která jsou rychle a
bezbolestně zabita. Dokážu respektovat svědomité lidi, kteří dbají o
to, aby jedli maso pouze z těchto zvířat - ale mám podezření, že
pokud nežijí na farmě, kde se starají o vlastní zvířata, jsou stejně
téměř vegetariáni.
A ještě jeden závěrečný bod k argumentu, že ztráta zvířete je
kompenzována stvořením zvířete nového. Lidé, kteří používají tuto
důmyslnou výmluvu, aby uspokojili svou touhu po vepřovém či
hovězím mase, zřídkakdy domýšlejí do konce její aspekty. Kdyby
bylo správné přivádět na svět bytosti, než řekněme jiné, stejně
hodnotné věci, měli bychom na svět přivádět také co nejvíce lidí; a
jestliže k tomu přidáme názor, že životy lidí jsou důležitější než
životy zvířat - názor, jenž lidé konzumující maso jistě rádi přijmou -
potom můžeme celý argument postavit na hlavu, k nelibosti jeho
propagátorů. Protože lze uživit více lidí, jestliže se obilniny nebudou
dávat dobytku, ale lidem, výsledkem tohoto argumentu je vlastně to,
že bychom se všichni měli stát vegetariány!

Druhová nadřazenost je natolik zakořeněný a rozšířený postoj, že

lidé, kteří napadnou jeden či dva z jeho projevů - například zabíjení
zvířat lovci, kruté experimenty nebo býčí zápasy - se často sami
účastní jeho jiných praktik. Umožňují tak svým protivníkům, aby je
napadali z nedůslednosti. „Tvrdíte, že jsme krutí, protože střílíme
vysokou,“ řekne lovec, „ale vy jíte maso. Jaký je v tom rozdíl kromě
toho, že vy za zabití zaplatíte někomu jinému?“ „Nesouhlasíte se
zabíjením zvířat, abychom se mohli oblékat do jejich kůží,“ řeknou

233
kožešníci, „ale nosíte kožené boty.“ Experimentátoři se možná
zeptají proč, když lidem nevadí zabíjení zvířat pro potěšení
chuťových buněk, by neměli souhlasit se zabíjením zvířat v rámci
pokroku vědy; a jestliže někdo nesouhlasí pouze s utrpením zvířat při
pokusech, mohou poukázat na to, že ani zvířata zabíjená na jídlo
nežijí bez utrpení. Zastánci býčích zápasů mohou dokonce
argumentovat tím, že smrt býka v aréně potěší tisíce diváků, zatímco
smrt prasete na jatkách pouze několik lidí, kteří ho snědí; a i když
býk může na konec trpět mnohem většími bolestmi než prase,
většinu života s ním zacházeli lépe.
Obviňování z nedůslednosti ale nedává zastáncům krutostí na
zvířatech žádnou logickou oporu. Podle Brigid Brophyové zůstává
pravdou, že lámat lidem nohy je kruté, i když to prohlásí někdo, kdo
je zvyklý lidem lámat ruce. Ale lidé, jejichž chování plně neodpovídá
jejich víře, budou obtížně přesvědčovat ostatní, že jejich víra je
správná; a ještě těžší pro ně bude ostatní přesvědčit, aby se podle této
víry chovali. Je samozřejmě vždycky možné nalézt nějaký důvod pro
rozlišování, řekněme, nošení kožešiny a kůže: mnoho zvířat
lovených pro kožešinu zemře až několik hodin či dokonce dní po té,
co je za nohu chyceno do ocelové pasti, zatímco zvířata, která dávají
kůži, jsou této agónie ušetřena. Existuje ovšem sklon těmito jemnými
rozdíly otupovat sílu původní kritiky; a myslím si, že u některých
případů nemají takové rozdíly žádnou platnost. Proč je například
lovec, který střílí vysokou, podrobován tvrdší kritice než člověk,
který si kupuje šunku v obchodě? Celkem vzato, více trpělo patrně
prase z velkochovu.
První kapitola této knihy stanovuje jasný etický princip - rov-
noprávné ohledy na zájmy všech živočichů - podle něhož můžeme
rozhodnout, které praktiky postihující zvířata jsou ospravedlnitelné a
které nikoliv. Začneme-li se tímto principem sami řídit, můžeme
začít jednat s naprostou důsledností. Můžeme tak lidem, kteří
ignorují zájmy zvířat, sebrat příležitost, aby nás obviňovali z
nedůslednosti.
Všechny praktické účely, co se týče městských obyvatel industria-
lizovaného světa, které vyplývají z principu rovnoprávných ohledů
na zájmy, vyžadují, abychom byli vegetariáni. To je nejdůležitější
krok, a věnoval jsem mu proto nejvíce pozornosti; ale abychom byli
důslední, měli bychom také přestat používat ostatní výrobky, kvůli

234
kterým musela být zvířata zabita nebo musela trpět. Neměli bychom
nosit kožešiny. Neměli bychom si kupovat ani kožené produkty,
protože prodej usní představuje výnosnou součást masného
průmyslu.
Pro průkopníky vegetariánství devatenáctého století bylo velkou
obětí, když se vzdali kůže, protože boty se jen vzácně vyráběly z
jiných materiálů. Lewis Gompertz, druhý předseda Královské
společnosti pro prevenci krutosti na zvířatech a přísný vegetarián,
který odmítal jezdit v povozech tažených koňmi, navrhl, aby se
zvířata chovala na pastvinách a nechala zestárnout a zemřít
přirozenou smrtí, a až poté by se použila jejich kůže. Tato myšlenka
je holdem Gompertzově lidskosti spíše než jeho ekonomickému
smýšlení, ale dnes vypadá ekonomika jinak. Boty se vyrábějí ze
syntetických materiálů a jsou cenově mnohem dostupnější než boty
kožené; a tenisky z plátna a gumy se staly běžnou obuví americké
mládeže. Opasky, tašky a jiné zboží, které se dříve vyrábělo z kůže,
se často vyrábí z jiných materiálů.
Další problémy, které strašily nejpokrokovější oponenty vyko-
řisťování zvířat, také zmizely. Svíčky, které se kdysi vyráběly pouze
z loje, už nejsou nepostradatelné a lze je koupit také z neživočišných
materiálů. V obchodech se zdravou výživou lze koupit mýdlo, které
se nevyrábí z živočišných tuků, ale z rostlinných olejů. Obejdeme se
také bez vlny, a i když ovce bývají volně puštěné, je velice vhodné ji
nepoužívat, protože i na těchto něžných zvířatech se páchají mnohé
krutosti. Kosmetika a parfémy, které se často vyrábějí z divokých
zvířat, jako je kabar pižmový a etiopská cibetka, nejsou v současné
době v žádném případě nezbytné, ale lidé, kteří je chtějí používat, si
mohou pořídit výrobky, jež jsou označeny jako vyrobené bez způso-
bení krutosti a neobsahují živočišné výrobky ani nebyly na zvířatech
testovány a jsou dostupné v mnoha obchodech a organizacích.
Ačkoliv se zmiňuji o alternativách živočišných výrobků, abych
ukázal, že není těžké odmítnout účast na vykořisťování zvířat,
nevěřím, že důslednost znamená strnulé vyžadování absolutní čistoty
všeho, co se konzumuje nebo používá. Důvodem, proč změnit své
nákupní zvyklosti, není vyhnout se veškerému zlu, ale omezit
ekonomickou podporu vykořisťování zvířat a přesvědčit ostatní k
témuž. Není tedy hřích nadále nosit kožené boty, které jste si koupili,
než jste o ochraně zvířat začali přemýšlet. Když je obnosíte, kupte si

235
boty z jiného materiálu; zisky ze zabíjení zvířat ale nesnížíte tím, že
současné boty vyhodíte. U stravování je také důležité si uvědomit
hlavní cíle než se starat o detaily, jako třeba jestli je koláč na večírku
upečený z vajec z velkochovu.
Stále jsme daleko od bodu, kdy bude možné začít přesvědčovat
restaurace a výrobce potravin, aby úplně zastavili používání živo-
čišných produktů. To se stane, až bude významná část populace
bojkotovat maso a jiné výrobky z velkofarem. Do té doby bychom
měli být důslední a nepřispívat k poptávce po živočišných výrobcích.
Můžeme tak dokázat, že je nepotřebujeme. Ostatní spíše přesvědčíme
o oprávněnosti našich postojů, budeme-li se řídit zdravým rozumem,
než kdybychom vyžadovali čistotu, jež patří spíše k náboženským
stravovacím nařízením než k etickému a politickému hnutí.
Většinou není příliš obtížné udržet si v postoji ke zvířatům dů-
slednost. Nemusíme obětovat nic životně důležitého, protože v
našem běžném životě nedochází ke střetů zájmů lidí a zvířat. Ale
musím připustit, že si lze vzpomenout na několik neobvyklých
případů, kdy k vážnému střetu zájmů dochází. Například musíme
pěstovat zeleninu a obiloviny, abychom se najedli; ale naši úrodu
mohou ohrozit králíci, myši nebo jiná „škodná“. Zde k jasnému
střetu zájmů mezi lidmi a zvířaty dochází. Co můžeme udělat,
abychom jednali v souladu s principem rovnoprávných zájmů?
Nejprve si řekněme, co se v takové situaci stane dnes. Farmář se
pokusí škodnou zabít co nejlevnější metodou. Zvolí pravděpodobně
jed. Zvířata snědí návnadu a zemřou pomalou, bolestivou smrtí. Na
zájmy škodné se neberou nejmenší ohledy - už samo slovo „škodná“
vylučuje jakékoliv ohledy na zvíře samotné. Ale klasifikaci „škodná“
jsme vymysleli my, a králík, který je škodnou, je schopný trpět stejně
jako králík, jehož máme jako domácího mazlíčka. Problémem je jak
bránit naše životně důležité zásoby potravin a zároveň respektovat
zájmy zvířat v co největší možné míře. Řešení tohoto problému by
nemělo přesahovat naše technické možnosti, a i když by nebylo k
úplné spokojenosti všech zúčastněných, alespoň by způsobilo
mnohem menší utrpení než současné „řešení“. Jasným zlepšením by
bylo použití návnady, která nezpůsobuje pomalou smrt, ale sterilitu.
Když musíme chránit naši úrodu před králíky nebo naše domy a
zdraví před myšmi a krysami, je pro nás přirozené násilně vybít zví-
řata, která napadnou náš majetek, stejně jako je pro zvířata přirozené

236
hledat potravu tam, kde ji mohou najít. Při současné úrovni postojů
ke zvířatům by bylo absurdní čekat, že lidé v tomto ohledu změní své
chování. Možná časem, až bude napravena většina zneužívání a
změněna většina postojů, lidé pochopí, že dokonce ani zvířata, která
nějakým způsobem „ohrožují“ náš blahobyt, si nezaslouží krutou
smrt, kterou jim způsobujeme; a možná tak vyvineme humánnější
metody omezování počtu těch zvířat, jejichž zájmy jsou s našimi
opravdu neslučitelné.
Podobně lze odpovědět také lovcům a dozorcům rezervací s divokou
zvěří, kteří tvrdí, že na ochranu před přemnožením vysoké, tuleňů
nebo jakýchkoliv jiných zvířat se musí lovcům periodicky dovolovat,
aby „sklidili“ přebytečnou populaci - to se údajně děje v zájmu
samotných zvířat. Použití termínu „sklizeň“ - často se objevuje v
loveckých publikacích - přispívá ke lživému tvrzení, že zabíjení je
motivováno zájmy zvířat. Termín ukazuje, že lovci o vysoké nebo
tuleních uvažují jako o obilí nebo o zelenině, tedy o předmětech
hodnotných pouze pro člověka. Tento přístup, který sdílí do velké
míry představitelé Americké služby pro rybářství a divokou zvěř,
přehlíží základní fakt, že vysoká a jiná lovená zvířata mohou cítit
bolest a radost. Nejsou tedy prostředky pro naše využití, ale bytostmi
se svými vlastními zájmy. Jestliže je pravda, že za určitých okolností
jejich populace vzroste do takové míry, že poškozují své vlastní
životní prostředí a ohrožují vyhlídky na přežití své nebo jiných druhů
zvířat, které s nimi sdílejí životní prostor, možná by bylo správné,
aby lidé provedli některá ochranná opatření; a pokud budeme brát
ohledy na zájmy zvířat, toto opatření nebude samozřejmě spočívat v
tom, že lovci budou některá střílet, kdy nevyhnutelně zraní i jiné
kusy, ale spíše bychom měli snížit plodnost těchto zvířat.
Kdybychom se pokusili vyvinou humánnější metody kontroly
populace divokých zvířat v rezervacích, nebylo by obtížné vymyslet
něco lepšího, než se používá v současné době. Problém je v tom, že
představitelé zodpovědní za rezervace mají mentalitu „sklizně“ a
objevení technik kontroly populace, které by omezily množství
zvěře, jež lovci musejí „sklízet“, je nezajímá.
Řekl jsem, že rozdíly mezi zvířaty jako vysoká - nebo prasaty a
kuřaty, když na to přijde - která by se neměla „sklízet“, a plodinami
jako obilí, které sklízet můžeme, je v tom, že zvířata mohou cítit

237
radost a bolest, zatímco rostliny ne. Tady se někdo určitě zeptá: „Jak
víme, že rostliny nemohou trpět?“
Námitka tohoto druhu může vzejít z opravdového zájmu o rostliny;
ale častěji se lidé, které tato otázka napadne, nehodlají vážně zabývat
zájmy rostlin, kdyby se ukázalo, že trpí; spíše chtějí dokázat, že
kdybychom se měli chovat podle principu, který jsem obhajoval,
měli bychom přestat jíst také rostliny, nejenom zvířata, a zemřeli
bychom hlady. Podle nich je nemožné žít bez porušování principu
rovnoprávných zájmů, a nemá tedy cenu vůbec se jimi zabývat, a
mohou tedy žít jako dřív a jíst rostliny i zvířata.
Tato námitka je slabá fakticky i logicky. Neexistuje žádný spolehlivý
důkaz toho, že rostliny mohou cítit potěšení nebo bolest. Před
několika lety tvrdila populární kniha Tajný život rostlin, že rostliny
mají spoustu pozoruhodných schopností, včetně schopnosti číst
lidské myšlenky. Nejpřekvapivější z citovaných experimentů ovšem
nebyly provedeny na žádné vědecké instituci. Vědci z významných
univerzit, kteří se tyto experimenty pokusili zopakovat, neuspěli -
nezískali jediný pozitivní výsledek. Tvrzení uvedená v této knize
jsou nyní naprosto zdiskreditována.
V první kapitole jsem uvedl tři jasné důkazy, že zvířata jsou schopná
cítit bolest: chování, povaha jejich nervového systému a evoluční
význam bolesti. Ani jeden nevysvětluje, proč by měly bolest cítit
rostliny. Spolu s chybějícími vědeckými experimentálními důkazy
neexistuje pozorovatelné chování, které by poukazovalo na bolest; u
rostlin se nenašlo nic, co by připomínalo nervový systém; a jen těžko
si lze představit, proč by se u druhů, které nemohou před bolestí utéct
a nemohou využít receptorů bolesti k tomu, aby se vyhnuly smrti,
vyvinula schopnost bolest cítit. Proto se víra, že rostliny mohou cítit
bolest, jeví jako neopodstatněná.
Tolik tedy k faktickému základu této námitky. Zamysleme se nyní
nad její logikou. Předpokládejme, jakkoliv se to zdá nepravděpo-
dobné, že vědci objeví důkazy, že rostliny bolest cítí. Stále by z toho
nevyplývalo, že nemůžeme jíst to, co jsme vždycky jedli. Jestliže
máme způsobit bolest nebo vyhladovět, museli bychom si vybrat
menší zlo. Asi by byla pravda, že rostliny trpí méně než zvířata, a
proto by bylo lepší jíst rostliny. Toto rozhodnutí by následovalo, i
kdyby se přišlo na to, že rostliny jsou stejně citlivé jako zvířata,
protože neúčinnost produkce masa by znamenala to, že lidé, kteří

238
jedí maso, jsou zodpovědni za nepřímou destrukci nejméně
desetinásobného množství rostlin než vegetariáni! Připouštím, že v
tomto bodě se z argumentu stává fraška, a tak daleko jsem ho
sledoval jenom proto, abych ukázal, že lidé, kteří vznesou tuto
námitku a nechovají se podle ní, jenom hledají další výmluvu, aby
mohli jíst maso.

Až sem jsme v této kapitole zkoumali postoje, které sdílí mnoho lidí
v západních společnostech, a strategie a argumenty, které se na
obranu těchto postojů běžně používají. Viděli jsme, že z logického
hlediska jsou tyto strategie a argumenty velice slabé. Jsou to spíše
zdůvodnění a výmluvy. Ovšem dalo by se namítnout, že jejich sla-
bost vyplývá z nedostatků odborných znalostí obyčejných lidí, kteří
se pouštějí do diskusí o etických otázkách. Z tohoto důvodu jsem se
v prvním vydání této knihy zabýval tím, co řekli v šedesátých a
sedmdesátých letech někteří přední filozofové o morálním statusu
zvířat. Výsledky nelze považovat za chloubu filozofie.
Filozofie by se měla zamýšlet nad základními předpoklady své doby.
Věřím, že kritické a podrobné promýšlení skutečností, které bereme
jako samozřejmé, je hlavní úlohou filozofie, úlohou, která z ní dělá
užitečnou činnost. Bohužel filozofové vždy nežijí podle její
historické role. Aristotelova obrana otroctví bude navždy připomínat,
že filozofové jsou lidé a podléhají všem předsudkům společnosti, ke
které patří. Někdy v osvobození převládající ideologie uspějí; častěji
se ale stávají jejími nejsofistikovanějšími zastánci.
Tak to bylo i s filozofy období, které předcházelo vydání této knihy.
Nenapadali žádné předsudky o našich vztazích s ostatními druhy.
Podle jejich prací lze říct, že většina filozofů, kteří se povrchně
zabývali naším problémem, podléhala stejným nezpochybňovaným
předpokladům jako ostatní lidé a jejich prohlášení utvrzovala čtenáře
v jejich zvycích druhové nadřazenosti.
V tu dobu byly diskuse o rovnoprávnosti a právech v morální a po-
litické filozofii takřka vždy formulovány jako problémy
rovnoprávnosti a lidských práv. Proto se tématem rovnoprávnosti
zvířat filozofové nebo jejich studenti nikdy nezabývali jako
samostatným problémem - už to je náznak selhání filozofie ve
zkoumání uznávaných přesvědčení. Ale filozofové zjistili, že je
obtížné zabývat se tématem rovnoprávnosti lidí, aniž by vznikaly

239
otázky o postavení zvířat. Důvod - což je asi zřejmé už z první
kapitoly této knihy - souvisí se způsobem, jakým se principy
rovnoprávnosti musí interpretovat a bránit, jestli se mají vůbec
uhájit.
Pro filozofy padesátých a šedesátých let ležel problém v interpretaci
myšlenky, že všichni lidé jsou si rovni, tak, aby nevyzněla falešně.
Lidé si ve většině ohledů rovni nejsou; a hledáme-li některou
charakteristiku, kterou mají všichni, musí to být nejmenší možný
společný jmenovatel, a to na tak nízké úrovni, aby ho měl každý
člověk. Chyták je v tom, že žádnou z těchto charakteristik nebudou
mít pouze lidé. Například všichni lidé, ale nejenom oni, jsou schopni
cítit bolest; a zatímco pouze lidé dokáží řešit složité matematické
úkony, nedokáží to všichni. Ukazuje se tedy, že v jediném smyslu, ve
kterém můžeme opravdu pravdivě prohlásit, že jsou si všichni lidé
rovni, jsou si „rovni“ i někteří příslušníci ostatních živočišných
druhů - to znamená rovni s některými lidmi.
Jestliže se na druhé straně rozhodneme, jak jsem argumentoval v
první kapitole, že tyto charakteristiky nemají v otázce rovnosti žádný
význam a že rovnost musí být založena na morálním principu
rovných zájmů spíše než na přítomnosti nějaké charakteristiky, pak
je ještě mnohem obtížnější najít nějaký základ pro vyloučení zvířat
ze sféry rovnosti.
Výsledkem není to, co chtěli egalitářští filozofové tohoto období
původně tvrdit. Místo přijetí tvrzení, ke kterému jejich vlastní
myšlení dospělo, se pokoušeli usmířit svá přesvědčení o rovnosti lidí
a nerovnosti zvířat argumenty, které jsou buď scestné, nebo
krátkozraké. Například jedním filozofem vymykajícím se v diskusi o
rovnosti té doby byl Richard Wasserstrom, tenkrát profesor filozofie
na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Ve svém článku „Práva,
lidská práva a rasová diskriminace“ definoval „lidská práva“ jako
práva, která lidé mají a zvířata nemají. Potom tvrdil, že existují
lidská práva na blahobyt a svobodu. Na obranu lidského práva na
blahobyt Wasserstrom řekl, že odepřít někomu úlevu od akutní
fyzické bolesti neumožňuje člověku, aby žil plný a uspokojivý život.
Pokračoval: „V pravém slova smyslu užívání těchto prostředků
odlišuje lidi od ostatních živočichů.“ Problém nastane, když chceme
zjistit, k čemu odkazuje výraz „těchto prostředků“, jediným
příkladem je úleva od akutní fyzické bolesti - což ocení zvířata stejně

240
jako lidé. Jestliže má tedy člověk právo na úlevu od akutní fyzické
bolesti, nešlo by o specificky lidské právo, za které ho označil
Wasserstrom. Zvířata by ho měla také.
Filozofové měli sklon tlachat tváří v tvář situaci, ve které potřebovali
najít nějaký základ pro morální propast oddělující nás od zvířat, ale
nebyli schopni tento rozdíl vysvětlit, aniž by nepodkopali rovnost
lidí. Uchýlili se k vzletným frázím jako „pravá důstojnost lidského
individua“. Mluvili o „pravé hodnotě všech lidí“ (sexismus se
probíral stejně málo jako druhová nadřazenost), jako by všichni lidé
(muži?) měli nějakou nespecifikovatelnou hodnotu, kterou jiné
bytosti nemají. Nebo říkali, že lidé, a jedině oni, jsou „účelem sami o
sobě“, zatímco „všechno, co není člověk, může mít hodnotu pouze
pro člověka“.
Jak jsme viděli v předchozí kapitole, myšlenka příznačné lidské
důstojnosti a hodnoty má dlouhou historii. Ve dvacátém století, až do
sedmdesátých let, filozofové uvolňovali klasická metafyzická a
náboženská pouta této myšlenky a volně ji vyvolávali, aniž by cítili
potřebu ji nějak ospravedlnit. Proč bychom si neměli připisovat „pra-
vou důstojnost“ a „pravou hodnotu“? Proč bychom nemohli tvrdit, že
jsme jediné bytosti ve vesmíru, které pravou hodnotu mají? Ostatní
lidé pravděpodobně chválu, kterou jim udělujeme, neodmítnou, a ti,
kterým tuto poctu odepíráme, si nejspíš stěžovat nebudou. Skutečně,
pokud přemýšlíme jenom o lidech, mluvit o důstojnosti všech může
být velice liberální a progresivní. Implicitně tak zavrhujeme otroctví,
rasismus a jiné popírání lidských práv. Připouštíme, že my sami jsme
v základním smyslu na stejné úrovni jako nejchudší,
nejnevzdělanější příslušníci našeho druhu. Ale pouze tehdy, když lidi
považujeme za malou podskupinu všech bytostí, které obývají naši
planetu, si můžeme uvědomit, že vyzdvižením našeho druhu
ponižujeme relativní status všech ostatních druhů.
Pravdou je, že se toto odvolávání na důstojnost lidí jeví jako řešení
problémů egalitářských filozofů jedině tehdy, když není napadnuto.
Jakmile se zeptáme, jak je možné, že všichni lidé - včetně dětí,
intelektuálně zaostalých, kriminálních psychopatů, Hitlera, Stalina a
ostatních - mají nějakou důstojnost a hodnotu, které nikdy nedosáhne
žádný slon, prase nebo šimpanz, uvidíme, že odpověď na tuto otázku
je stejně složitá jako na náš původní požadavek nějakého důležitého
faktu, který by vysvětlil nerovnost zvířat a lidí. Ve skutečnosti jsou

241
tyto dvě otázky otázkou jedinou: mluvení o důstojnosti nebo morální
hodnotě nepomáhá, protože každá uspokojivá obrana tvrzení, že
všichni a pouze lidé mají skutečnou důstojnost a hodnotu, by musela
odkazovat k některé významné schopnosti nebo charakteristice,
kterou mají pouze oni a na jejímž základě získali svou jedinečnou
důstojnost a hodnotu. Uvedení myšlenky důstojnosti a hodnoty jako
náhrady za jiné důvody pro odlišení lidí a zvířat nestačí. Vybrané
fráze jsou poslední možností lidí, kterým došly argumenty.
V případě, že si někdo myslí, že lze nalézt charakteristiku, která
odliší lidi od ostatních živočišných druhů, zamysleme se znovu nad
skutečností, že existují lidé, kteří žijí zcela evidentně pod úrovní
vědomí, sebeuvědomění, inteligence a citlivosti mnoha zvířat.
Myslím tím lidi s těžkým a nenapravitelným poškozením mozku a
malé děti; abych se vyhnul potenciálním komplikacím s uvedením
dětí, budu se zabývat pouze trvale a těžce retardovanými lidmi.
Filozofové, kteří se rozhodli nalézt charakteristiku, která by odlišila
lidi od ostatních živočichů, se zřídka vydávali směrem, který by
oddělil tyto skupiny lidí a přiřadil je ke zvířatům. Je snadné to
pochopit; tato linie by bez přehodnocení postoje ke zvířatům
znamenala, že máme právo provádět bolestivé experimenty z
triviálním zaměřením na retardovaných lidech; podobně by to
znamenalo, že máme právo chovat a zabíjet je na jídlo.
Filozofové zabývající se problémy rovnoprávnosti se otázkám, jež
vyvstaly díky existenci lidí postižených těžkou a trvalou mentální
retardací, mohli nejsnáze vyhnout tak, že je jednoduše ignorovali.
Harvardský filozof John Rawls ve své rozsáhlé knize Teorie sprave-
dlnosti na tento problém narazil, když se snažil vysvětlit, proč se
musíme chovat spravedlivě k lidem, ale ne ke zvířatům, ale odsunul
ho stranou poznámkou: „Nemohu se zde zabývat tímto problémem,
ale předpokládám, že popis rovnoprávnosti by nebyl materiálně
ovlivněn.“ Jde o neobyčejný způsob, jak vyřešit otázku rovného
zacházení: zdálo by se, že implikuje buď to, že je možno s lidmi
těžce a trvale mentálně postiženými zacházet stejně jako se zvířaty,
nebo, v kontrastu s Rawlsovým prohlášením, se ke zvířatům musíme
chovat spravedlivě.
Co jiného by filozofové mohli udělat? Kdyby se upřímně zabývali
problémem, že existují i lidé, jež nemají morální vlastnosti, které by
neměla také zvířata, nebylo by možné udržet předpoklad rovnosti lidí

242
bez návrhu na radikální revizi statusu zvířat. V zoufalém pokusu o
udržení běžně přijímaného názoru se dokonce argumentovalo tím, že
bychom se ke zvířatům měli chovat podle toho, co je „normální pro
jejich druh“, spíše než podle jejich daných vlastností. Jak nehorázné
je toto tvrzení uvidíme, když si představíme, že v budoucnu budou
nalezeny důkazy o tom, že i při absenci kulturního podmiňování je
normální, aby místo zaměstnání zůstávalo doma a pečovalo o děti
více žen než mužů. Toto zjištění by samozřejmě bylo dokonale
kompatibilní s prokázaným faktem, že existují ženy, které se méně
hodí na pečování o děti a více na zaměstnání než někteří muži. Tvrdil
by potom některý filozof, že s těmito výjimečnými ženami by se
mělo zacházet podle toho, co je „normální pro jejich pohlaví“ - a
proto by třeba nebyly přijaty na lékařskou fakultu - spíše než podle
jejich daných typických vlastností? To si nemyslím. Pro mě je
obtížné v tomto argumentu vidět něco jiného než obranu preference
zájmů příslušníků vlastního druhu.
Stejně jako ostatní argumenty, běžné před přijetím myšlenky
rovnoprávnosti zvířat filozofy, i tento stojí jako varování před tím,
jak snadno se mohou nejenom obyčejní lidé, ale i lidé nejškolenější v
morálním uvažování, stát obětí převládající ideologie. Ovšem nyní
jsem opravdu rád, že vám mohu sdělit, že filozofové své ideologické
klapky na oči odhodili. Na mnohých univerzitních kurzech etiky jsou
dnes studenti vyzýváni, aby přehodnotili své postoje v mnoha
etických otázkách, a zejména v otázce morálního postavení zvířat.
Před patnácti lety jsem musel namáhavě hledat mezi hrstkou
filozofů-akademiků odkazy na otázku postavení zvířat; dnes bych
mohl celou tuto knihu vyplnit seznamem prací, jež byly za
posledních patnáct let na toto téma napsány. Články o tom, jak
bychom se měli chovat ke zvířatům, jsou zahrnuty prakticky ve
všech souborech textů určených pro kurzy aplikované etiky. Dnes se
zřídka objeví právě onen samolibý, nezdůvodněni předpoklad
morální bezvýznamnosti zvířat.
Za posledních patnáct let hrála akademická filozofie významnou roli
v rozvoji a podpoře Hnutí za osvobození zvířat. Obrovskou aktivitu
můžeme spatřit při letmém nahlédnutí do nedávné bibliografie knih a
článků o právech zvířat a o příbuzných otázkách, kterou sestavil
Charles Magel. Od starověku do počátku sedmdesátých let dvacátého
století Magel našel pouze 95 děl, která stála za zmínku, a z těch

243
napsali pouze dvě nebo tři profesionální filozofové. Během dalších
osmnácti let ale Magel objevil 240 děl s tematikou práv zvířat, z
nichž mnohé napsali filozofové vyučující na univerzitách. Navíc jsou
publikované práce jenom součástí celého příběhu; na katedrách
filozofie po celých Spojených státech, Austrálii, Británii, Kanadě a v
mnoha jiných zemích přednáší filozofové svým studentům o
morálním postavení zvířat. Mnozí z nich také aktivně pracují na
změnách spolu s organizacemi za práva zvířat, ať už na škole nebo
mimo ni.
Filozofové samozřejmě nejsou v podpoře vegetariánství a hnutí za
osvobození zvířat jednotní - byli někdy vůbec v něčem jednotní? Ale
i filozofové, kteří byli k prohlášením svých kolegů kritičtí, přijali
důležité aspekty procesu změny. Například R. G. Frey ze státní uni-
verzity Bowling Green v Ohiu, který píše více v protikladu s mými
názory na zvířata než jakýkoliv jiný filozof, začal jeden ze svých
článkům kategorickým prohlášením: „Nejsem vivisekcionista...,“ ale
potom přiznává, že:

Nevěděl jsem a nevím o ničem, co by mi umožnilo a priori prohlásit,

že lidský život každé kvality, i jakkoliv nízké, je hodnotnější než
život zvířete každé kvality, jakkoliv vysoké.

Frey uznává, že „důvody vivisekcionismu jsou mnohem silnější, než

si většina lidí připustí“. Dochází k závěru, že jestliže chce někdo
ospravedlnit pokusy na zvířatech prospěchem, který produkují (který
je podle něj jediným způsobem, jak lze pokusy ospravedlnit),
neexistuje žádný skutečný důvod, proč by tento prospěch
neospravedlnil také pokusy na „lidech, jejichž kvalita života je nižší
nebo stejná jako kvalita života zvířat“. Proto akceptuje pokusy na
zvířatech, při kterých je vyplývající prospěch dostatečně důležitý, ale
pouze za cenu, že se připustí také možnost podobných pokusů na
lidech.
Dramatičtější změnu podstaty ukázal kanadský filozof Michael Allen
Fox. V roce 1986 vydal knihu Experimenty na zvířatech a jejich
odůvodnění, která slibovala, že mu zaručí prominentní místo na
vědeckých konferencích jako hlavnímu filozofovi obhajujícímu
průmysl testování na zvířatech. Farmaceutické společnosti a
lobbystické skupiny za pokusy na zvířatech, které si myslely, že

244
konečně mají zkroceného filozofa, kterého by mohly použít při
obraně proti etické kritice, musely být zdrceny, když se Fox
najednou od své knihy distancoval. Fox napsal jako reakci na velice
kritickou recenzi v The Scientist dopis redaktorovi, že souhlasí s
recenzentem: došel k tomu, že argumenty v jeho knize byly chybné a
že není možné pokusy na zvířatech ospravedlnit na etických
základech. Později Fox pokračoval ve své odvážné proměně a stal se
vegetariánem.
Vzestup Hnutí za osvobození zvířat může být mezi moderními
sociálními otázkami jedinečný v míře, do jaké bylo hnutí propojeno s
vývojem problému jako tématu diskusí v kruzích akademické
filozofie. V úvahách o postavení zvířat prošla sama filozofie
významnou transformací: opustila pohodlný konformismus
akceptovaného dogmatu a vrátila se ke své odvěké sokratovské roli.

Jádrem této knihy je tvrzení, že diskriminace bytostí pouze na

základě jejich druhu je formou předsudku, nemorálního a
neobhajitelného stejně jako diskriminace na základě rasy. Nespokojil
jsem se s předložením tohoto tvrzení jako holého předpokladu nebo
jako vyjádření mého vlastního názoru, což ostatní mohou či nemusí
přijmout. Argumentoval jsem za něj a apeloval jsem spíše na rozum
než na emoce nebo sentiment. Zvolil jsem tuto cestu nikoliv proto, že
si nejsem vědom významu ohleduplných citů a pocitů k ostatním
tvorům, ale protože rozum je univerzálnější a přesvědčivější ve svém
působení. Velice obdivuji ty, kteří vymazali druhovou nadřazenost ze
svého života čistě proto, že jejich zájem o ostatní dosahuje ke všem
cítícím bytostem, ale nemyslím si, že apel na city a dobrosrdečnost
sám o sobě přesvědčí většinu lidí o nesprávnosti druhové
nadřazenosti. I tam, kde jde o jiné lidi, jsou lidé až překvapivě zdatní
v omezování svých sympatií ke své rase či národu. Ovšem téměř
každý je připraven poslechnout rozum. Nepochybně někteří lidé
flirtují s myšlenkou nadměrné subjektivity morálky, kdy jakákoliv
morálka je dobrá jako každá jiná; ale když jsou tito lidé donuceni
říct, jestli si myslí, že morálka Hitlera nebo obchodníků s otroky je
dobrá jako morálka Alberta Schweitzera nebo Martina Luthera
Kinga, zjistí, že přece jenom věří, že některá morálka je lepší než
jiná.

245
V této knize jsem se tedy spoléhal na racionální argumentaci. Pokud
nemůžete vyvrátit centrální myšlenku této knihy, měli byste nyní
uznat, že druhová nadřazenost je špatná, což znamená to, že jestliže
berete morálku vážně, měli byste se pokusit ze svého života odstranit
praktiky druhové nadřazenosti a bojovat proti nim i jinde. Jinak vám
nezůstane žádný základ, na kterém můžete bez pokrytectví kritizovat
rasismus nebo sexismus.
Celkově jsem se vyhýbal argumentům, že bychom měli být na
zvířata hodní, protože krutost na zvířatech vede ke krutosti na lidech.
Možná je pravda, že ohleduplnost k lidem a ke zvířatům k sobě často
patří; ale ať to je či není pravda, tvrdit, jako Akvinský a Kant, že to
je jediný důvod, proč být ohleduplný ke zvířatům, je zcela stanovisko
druhové nadřazenosti. Měli bychom brát ohledy na zájmy zvířat,
protože zájmy mají, a nelze obhájit, když je vyloučíme ze sféry
našeho morálního zájmu; učinit tyto ohledy závislé na prospěšných
důsledcích pro lidi znamená přijmout implikaci, že zájmy zvířat
samy o sobě ohledy nezaručují.
Proto jsem se také vyhnul širší diskusi, jestli je vegetariánská strava
zdravější než strava obsahující maso. Mnoho důkazů potvrzuje, že
ano, ale já jsem se spokojil s poukazem na to, že vegetarián může
očekávat, že bude zdravý alespoň jako lidé, kteří maso jí. Jakmile
člověk překročí tuto hranici, je těžké ubránit se vyvolání dojmu, že
jestliže další studie prokáží, že strava obsahující maso je přijatelná ze
zdravotního hlediska, důvody k vegetariánství nevydrží. Ovšem
stanovisko Hnutí za osvobození zvířat tvrdí, že pokud jsme schopni
žít, aniž bychom zvířatům kazili život, měli bychom tak žít.
Domnívám se, že tento důvod pro osvobození zvířat je logicky
přesvědčivý a není možné ho vyvrátit; ale otázka překonání druhové
nadřazenosti v praxi je impozantní. Viděli jsme, že druhová nadřa-
zenost má historické kořeny hluboko ve vědomí západní společnosti.
Viděli jsme, že zničení praktik druhové nadřazenosti by ohrozilo
nezadatelné zájmy obřích agroobchodních korporací, profesionálních
asociací výzkumných pracovníků a veterinářů. Bude-li to nutné, tyto
korporace a asociace jsou připraveny utratit miliony dolarů na
obranu svých zájmů, a pak bude veřejnost bombardována inzeráty
popírajícími obvinění z krutosti. Navíc má veřejnost - nebo si myslí,
že má - zájem na pokračování druhově nadřazených praktik chovu a
zabíjení zvířat na jídlo, kvůli kterým lidé ochotně přijmou ujištění, že

246
alespoň v tomto ohledu je krutosti málo. Jak jsme viděli, lidé také
ochotně přijímají falešné formy zdůvodňování, které jsme probírali v
této kapitole, což by se nestalo, kdyby nešlo o fakt, že tyto falešně
představy ospravedlňují jejich preferovanou stravu.
Má hnutí za osvobození zvířat vůbec proti těmto starodávným
předsudkům, silným, neohrozitelným zájmům a zakořeněným
zvykům šanci? Má ve svůj prospěch něco jiného než rozum a
morálku? Před deseti lety neexistovaly konkrétní základy pro naději,
že by jeho argumenty mohly obstát, kromě víry v neomezené
vítězství rozumu a morálky. Od té doby toto hnutí zaznamenalo
obrovský nárůst v počtu příznivců, zvýšila se jeho veřejná
viditelnost, a co je nejdůležitější, prodloužil se také jeho seznam
vyhraných bitev za zvířata. Před deseti lety bylo hnutí většinou
považováno za skupinu pomatenců a jeho členská základna byla
slaboučká. Dnes mají Lidé za etické zacházení se zvířaty 250 000
členů a Asociace za humánní farmaření, která důsledně bojuje proti
kotcům pro telata, 45 000. Organizace Trans-Species Unlimited se
rozrostla z malé skupiny s jednou kanceláří v Pennsylvánii na
národní organizaci s pobočkami v New Yorku, New Jersey,
Philadelphii a v Chicagu. Koalice za zrušení testů LD50 a
Draizeových testů sdružuje skupiny ochránců zvířat a jejich práv a
má přes milion členů. V roce 1988 dosáhlo Hnutí za osvobození
zvířat uznání: uctivý tematický článek v Newsweek.
Všimli jsme si některých vítězství pro zvířata, jak se objevovaly v
našich diskusích o jednotlivých tématech, ale stojí za to je uspořádat.
Patří mezi ně zákaz používání kotců pro krmná telata v Británii a
postupné vyřazování bateriových klecí ve Švýcarsku a Holandsku,
stejně jako rozsáhlejší švédská legislativa, která postaví mimo zákon
kotce pro krmná telata, bateriové klece, boxy pro prasnice a všechna
zařízení, která brání zvířatům ve volném pohybu. Také dobytek se
nebude moci chovat, aniž by mu byla v teplejším období umožněna
pastva. Celosvětová kampaň proti obchodu s kožešinami výrazně
uspěla v omezení množství prodaných kožešin, zejména v Evropě.
V Británii se stal cílem protestů proti obchodování s kožešinou řetěz
obchodních domů House of Fraser. V roce 1989 oznámil, že zavírá
své salony s prodejem kožešinových výrobků v padesáti devíti ze
svých šedesáti obchodů, a jediný zůstal ve známém londýnském
obchodním domě Harrods.

247
Ve Spojených státech ještě žádná vítězství pro hospodářská zvířata
nebyla vybojována, ale bylo zastaveno několik velice pochybných
sérií pokusů na zvířatech. Prvního úspěchu bylo dosaženo v roce
1977, kdy kampaň pod vedením Henryho Spiry přesvědčila
Americké muzeum přírodní historie zastavit sérii nesmyslných
experimentů, při nichž byl sledován sexuální život k tomuto účelu
mrzačených koček.
V roce 1981 odhalil aktivista na ochranu zvířat Alex Pacheco strašné
podmínky sedmnácti opic na Institutu behaviorálního výzkumu Ed-
warda Trauba v Silver Springs v Marylandu. Národní institut zdraví
zastavil financování Taubova projektu a Traub se stal prvním obča-
nem Spojených států obviněným z krutosti - ačkoliv toto obvinění
bylo později vyvráceno po technické stránce, protože
experimentátoři na zvířatech, kteří jsou financováni z federálních
daní, nepodléhají státnímu zákonu proti krutosti. Tento případ ale
proslavil začínající skupinu s názvem Lidé za etické zacházení se
zvířaty, která v roce 1984 usilovala o zastavení pokusů s poraněním
hlavy, které prováděl dr. Thomas Gennarelli na opicích na
Pensylvánské univerzitě. Tento boj byl zahájen díky objevu
neuvěřitelných videosnímků zneužívání zvířat, které natočili sami
experimentátoři a které byly při noční akci ukradeny a vyneseny z
laboratoře členy Fronty za osvobození zvířat. Gennarelliho grant byl
zastaven. V roce 1988, po měsících hlídek skupiny Trans-Species
Unlimited, se vědec z Cornellovy univerzity vzdal grantu ve výši 530
000 dolarů, který byl určen na studii závislosti na barbiturátech u
koček. Zhruba v tuto dobu oznámil Benetton, italský módní řetězec,
že zastavuje testování kosmetiky a toaletních potřeb na zvířatech.
Benetton byl cílem mezinárodních kampaní pořádaných ochránci
zvířat v sedmi zemích. Noxell Corporation, americký výrobce
kosmetiky, se cílem takové kampaně nestal; ale sám se rozhodl, že se
místo na Draizeovy testy prováděné na králících pro určení
dráždivosti testované látky na oči spolehne na tkáňové kultury.
Rozhodnutí Noxellu bylo součástí plynulého pohybu, jenž byl
zahájen a ustavičně pobízen Koalicí za zrušení testů LD50 a
Draizeových testů, velkých kosmetických a farmaceutických
korporací směrem k alternativám. Roky tvrdé práce se zúročily, když
v roce 1989 Avon, Revlon, Fabergé, Mary Kay, Amway, Elizabeth
Arden, Max Factor, Christian Dior a několik malých společností

248
oznámily, že zastavují nebo alespoň omezují všechny pokusy na
zvířatech. V tomtéž roce Evropská komise, zodpovědná za bezpečné
testování v deseti zemích Evropského společenství, oznámila, že
uzná alternativy LD50 a Draizeových testů, a vyzvala všechny
členské státy OECD (do které patří také USA a Japonsko), aby
začaly pracovat na vývoji alternativních bezpečnostních testů. LD50
i Draizeovy testy jsou zakázány vládními nařízeními ve Victorii a
Novém Jižním Walesu, nejlidnatějších zemích Austrálie, ve kterých
se provádělo nejvíce testů.
Ve Spojených státech se také na středních školách začalo probírat
téma pitvání zvířat. Tvrdošíjný odpor studentky kalifornské střední
školy Jenifer Grahamové proti pitvání a to, že vyžadovala
nezhoršené známky za své svědomité protesty, vedlo ke schválení
zákona o právech kalifornských studentů v roce 1988, který dává
kalifornským studentům základních a středních škol právo beztrestně
odmítnout účast na pitvách. Podobné zákony se nyní zavádějí ve
státech New Jersey, Massachusetts, Maine, na Havaji a v několika
dalších.
Jak hnutí získává viditelnost a sílí, dává se do pohybu mocná vlna
účastníků. Rockoví hudebníci pomohli k oběhu výzvy ochránců
zvířat. Filmové hvězdy, modelky a módní návrháři bojují proti
nošení kožešin. Mezinárodně úspěšný řetězec Body Shop vyrábí
dostupnější a atraktivnější výrobky netestované na zvířatech.
Objevují se vegetariánské restaurace a i nevegetariánské podniky
nabízejí bezmasé pokrmy. Toto vše usnadňuje nováčkům účast na
omezení krutosti na zvířatech v jejich každodenních životech.
Nicméně Hnutí za osvobození zvířat bude potřebovat větší altru-
ismus ze strany lidí než jakékoliv jiné hnutí za osvobození. Zvířata se
sama nemohou dovolávat své vlastní svobody nebo protestovat proti
svým životním podmínkám volbami, demonstracemi nebo bojkoty.
Lidé mají moc navěky utlačovat ostatní druhy, nebo alespoň dokud
nezničíme život na této planetě, bude naše tyranie pokračovat a
dokáže tak, že morálka nic neznamená, pokud se střetne s našimi
vlastními zájmy, jak vždycky tvrdili nejcyničtější básníci a
filozofové? Nebo na tuto výzvu zareagujeme a prokážeme, že
dovedeme být opravdu altruističtí tím, že ukončíme bezohledné
vykořisťování druhů v naší moci ne proto, že nás k tomu donutí

249
rebelové nebo teroristi, ale proto, že uznáme, že naše postavení není
morálně obhájitelné?
Odpověď lidstva na tuto otázku závisí na tom, jak na ni odpoví
jednotlivě každý z nás.

Pro více informací můžete navštívit následující stránky:

www.svobodazvirat.cz
www.otevrioci.cz
www.ohz.cz

250
Obsah

Americké vzpomínky úvodem k českému vydání 3

Úvod 9
KAPITOLA 1
Všichni tvorové jsou si rovni 14
KAPITOLA 2
Prostředky výzkumu 35
KAPITOLA 3
Na velkofarmě 105
KAPITOLA 4
Stát se vegetariánem 169
KAPITOLA 5
Člověk, vládce tvorstva 192
KAPITOLA 6
Druhová nadřazenost dnes 218

251
 PETER SINGER
OSVOBOZENÍ ZVÍŘAT

Z anglického originálu „Animal Liberation“

přeložil Zdeněk Janík a Zuzana Gabajová
Úvod k českému vydání napsal Erazim Kohák
Odpovědný redaktor Anna Novotná
Obálku navrhl Jan Brodský
Graficky upravil Miloš Novák
Sazbu z písma Classical Garamond programem TEX
připravil Bohumil Bednář, PISCES
Vydal PRÁH, pošt. přihr. 46, 158 00 Praha 5
v roce 2001 jako svou 144. publikaci
Vydání první
Vytiskl Finidr s. r. o., Český Těšín

252