25. 3.

2023

Vyjádření prezidenta Unie orchestrálních hudebníků ČR Jiřího Dokoupila k situaci

v Moravské filharmonii Olomouc a Moravském divadle Olomouc pro OperaPlus

Předem je nutné říci, že situace v Olomouci není jednoduše popsatelná a rozhodně se nemůžeme bavit jen
o odpovědnosti místních politiků na radnici. Věc má daleko širší souvislosti.
Otázka možného sloučení Moravské filharmonie a Moravského divadla se řeší v Olomouci snad od 90. let,
pořád to byla ale spíše akademická debata, povětšinou politicky motivovaná před volbami do místního
zastupitelstva. Zajímavé je, že nikde se ale taková možnost neobjevuje tak často, jako právě v Olomouci.
Osobně mám podezření, že tato myšlenka dráždí politiky z radnice hlavně proto, že obě budovy institucí
jsou nejen vedle sebe, ale hned pod okny radnice. Situaci znám poměrně dobře, sám jsem z Olomouce,
jako malý kluk jsem chodil do Reduty s tatínkem ještě za hlubokého socialismu.
Součástí debat, nevyjímaje tu nynější, jsou otázky ve smyslu, zda si Olomouc může při své velikosti dovolit
dvě takovéto instituce. Do této chvíle bylo zjevné, že si to město Olomouc dovolit může a o tyto obě
instituce má zájem.
Jsem docela nešťastný z toho, že hned po krizi spojené s covidem, kterou tyto instituce přežily celkem bez
úhony, jsme po změně politické reprezentace na radnici nuceni se bavit o případném omezení kulturní
služby. S vysokou pravděpodobností totiž spojení obou institucí kulturní služby omezí. Představa, že
sloučením se udrží rozsah služeb obou institucí, nebo dokonce by mohlo dojít k nějakému jejich zlepšení,
navíc s jasným záměrem ušetřit na provozu, je zcela nepochopitelná, dovolím si říci až hraničící
s diletantstvím. Tedy pokud si někdo představuje sloučení přesně takto. Samozřejmě je vždy možné se
bavit o nějaké evoluci systému, kdy ono sloučení může být v zásadě hlavně technické, případně je možné
sdružit některé společné prvky činnosti jako například předplatné, marketing, jinak řečeno, samotné
sloučení nemusí být vnímáno a provedeno jen jako destrukce poloviny z obou institucí. Ale představa, že se
jakýmkoliv sloučením bez omezení provozu ušetří nějaké extrémní prostředky, je prostě naivní.
Nemohu si pomoci, ale po všech dosavadních jednáních v Olomouci mám pocit, že se prostě někteří politici
rozhodli, že MFO a MDO už dále v Olomouci nechtějí, respektive vidí v nějakém sloučení a omezení
provozu institucí příležitost „sáhnout“ si na nějaké peníze navíc pro jiné účely. Obecnou i odbornou
otázkou je, zda se to Olomouci opravdu vyplatí a nakolik je takové omezení opravdu nezbytné.
V kontextu těchto debat a záměrů zaznívají poměrně jednoduchá hesla ve smyslu – Olomouc nemůže
takové instituce ufinancovat nebo zvyšující se náklady neúměrně zatěžují rozpočet města. Záhadně se ale
nikde vedle těchto hesel o neustále zvyšujících se nákladech neobjevuje ani zmínka o stejně tak zvyšujících
se příjmech města, nebo o snižujícím se poměru nákladů na MFO a MDO v porovnání jak s provozními, tak
celkovými výdaji v rámci schválených rozpočtů, to dokonce snad čtyři roky za sebou. Obyčejný občan při
takové veřejné debatě, kde odpovědní politicky účelově řeknou jen „A“, ale ne „B“, logicky musí mít pocit,
že situace je katastroficky neudržitelná apod., což není pravda.
A tak se nabízí kruciální otázka – opravdu není možné dále obě instituce podporovat, to při vědomí, jak
zásadní roli hrají v rámci kulturnosti univerzitního města, nebo již není zájem o podporu kulturních institucí
a zájmy se obrátily jinam? Je zde velký rozdíl v tom, zda „nemůžeme“ nebo „nechceme“. Já mám bohužel
pocit, že jedinou motivací je ono „nechceme“.
Jenže zde nejde pouze o odpovědnost zastupitelů magistrátu. Je zde i kraj, v neposlední řadě i stát. Není
možné snadno odpovědnost za fungování velkých kulturních institucí „házet“ jen na města. Povětšinou díky
přístupu měst fungují velká divadla a symfonické orchestry a bylo by správné větší zapojení i státu. Na vině
je bývalé rozdělení veřejné správy na systém okresů, kdy decentralizací sice města získala úžasnou možnost
ovlivňovat a zřizovat si vlastní instituce kultury, ale za cenu nákladů, kdy tak nějak systém už neřešil jejich
financování z více úrovní. A tak se stalo, že stát přes Ministerstvo kultury dotuje regionální instituce zcela
minimálně. Především zde spatřuji v dnešní době největší absenci podpory a prostředků, které dlouhodobě
stagnují.
Rozhodně není samospásným řešením celé situace chystaný zákon o veřejné kulturní instituci, tzv. VKI, jak
se to snaží někteří lidé proklamovat. Není to o příspěvkové organizaci, nebo o nějakém jiném systému
zřízení. Jak se ukazuje jinde, je to opravdu jen o ochotě politiků postavit se odpovědně ke společnému
zájmu. Takže i jinde bez VKI kraje významně přispívají na chod jinak městských kulturních institucí, protože
si uvědomují důležitost činnosti těchto organizací, stejně jako krajský, dokonce silně nadregionální přesah
instituce. Už dnes je možné z krajského rozpočtu formou dotace, případně přes nějaký dotační program
účelově zřízený na podporu určených institucí kultury, přispět na činnost kulturní instituce v krajském
městě, to se všemi náležitostmi, včetně vymezení rozhodovací kompetence kraje, na co peníze dává, co za
ně požaduje, v jakém rozsahu, stejně tak je možné zakotvit i kontrolní mechanismus. Nevymlouvejme se na
neexistenci legislativy, jde jen o politickou vůli a ochotu. Kde je vůle, tam je i cesta. Bude případně na
straně Olomouckého kraje? Na stranu druhou, proč by kraje vstupovaly nadšeně do spolufinancování
kulturních institucí, když samotný stát volající po kofinancování paradoxně selhává. Naše
Unieorchestrálních hráčů za toto Ministerstvo kultury a vládu obecně kritizuje a dlouhodobě bojuje za
zlepšení přístupu státu.
Bez ohledu na to, o jaké podobě dalšího fungování MFO a MDO se rozhodne, odpovědnost máme všichni.
Zastupitelé města, kraje, zástupci státu, ale i my jako občané. A ano, jsme to my, společnost obecně, kdo
určuje, zda chceme a cítíme potřebu kulturní služby. Toto zadání vkládáme do rukou politických
reprezentantů, kteří za nás rozhodují. Opravdu nastává čas, aby instituce přinášející desítky let zásadní, a
především vysoce kvalitní kulturní službu, byly označovány za svým způsobem přítěž s vědomím, že jejich
činnost bude prostě omezena, bez ohledu na důsledky, ať v podobě horší dostupnosti kultury pro obyčejné
občany, tak pro samotné zaměstnance a umělce, kteří prostě po letech práce skončí v  oboru? Kde jsou ty
neustále opakující se fráze o nutné zvýšené podpoře kultury? Kolikrát jsem už tyto proklamace slyšel a na
jakých všech místech a úrovních!
A pokud začneme omezovat podporu kulturních institucí, bude se snižovat počet funkčních míst v oboru,
co to bude znamenat pro obor samotný v naší zemi? Zkázu. Dáme tím jasný vzkaz mladé generaci, že
studium konzervatoře je holý hazard a ztracený čas. Kolik rodičů bude podporovat od nízkého věku své
nadané děti v touze stát se profesionálním hudebníkem? Není to rozhodně přehnané, ale i o tuto
odpovědnost se nyní v Olomouci hraje.