139
Umberto Eco
Sen o dokonalém
jazyce
Lingvistův komentář k Ecově
přednášce
Miroslav Komárek
Umberto Eco se zapsal do povědomí čtenářů beletrie ja­
ko autor úspěšného pseudohistorického románu Jméno rů-
že (který se později - v podobě značně deformované
a ochuzené - dostal i na filmové plátno), románu, jehož děj
se odehrává ve středověkém opatství, v prostorách plných
záhadných postav a bratrstev, vražedných úkladů a hrůzy.
Teprve pak vzal náš čtenář beletrie na vědomí, že před tím­
to vyprávěním - románovou prvotinou svého autora - před­
cházely jeho závažné práce o středověké estetice, o teorii
literatury a také o sémiologii, zejména o sémiologii textu;
jeho Traktát o obecné sémiologii vyšel v Itálii rok před vy­
dáním románu Jméno ruže. Souvislost mezi oběma oblast­
mi Ecovy tvůrčí aktivity je zjevná. Přiznám se, že i v romá­
nu Jméno nižte vidím spíše personifikované symboly a v je­
ho dějích hru, která se rozvíjí na scéně připravené už dávno
ve strašidelných románech Ann Radcliffové, v povídkách Ed­
gara Allana Poea nebo - v podobě značně pokleslé - i v de­
tektivních románech Edgara Wallace.
V přednášce Sen o dokonalém jazyce (založené - jak
sám autor sděluje v úvodním odstavci - na rozsáhlém kniž­
ním zpracování této otázky) nezůstává Eco nic dlužen své
pověsti vynikajícího sémiologa, který se suverénně pohy­
jmenoval ryby, jestliže se o nich v knize Stvoření vůbec ne­
mluví. Zlom v této stupnici postupného zvědečtování glot-
togonických kritérií představuje pro Eca především dílo
formální zjednodušení, a proto může být hodnoceno (tak
soudí např. Jespersen) kladně. Rada vynikajících jazyko­
vědců (u nás např. K. Rocher-Skála, ve Francii A. Martinet)
Johna Wilkinse (1668), který se snažil odhalit systém di- vidí smysl jazykového vývoje právě v jeho zekonomičtová-
stinktivních rysů v jevech skutečnosti a podle Eca byl prv­ ní, a tím melioraci. Jiní jazykovědci (u nás např. V. Skalič-
ním, kdo přistupoval k umělému jazyku sémiologicky a kdo ka) si však uvědomují úskalí takového pohledu: zjednodu­
se zmínil o hypertextu (významném pojmu Ecovy sémiolo- šení jazyka v jednom místě jeho struktury totiž může záro­
gie). Ačkoli se Wilkinsův pokus nezdařil, přece jen otevřel veň komplikovat jeho fungování a může vyvolat jako
cestu moderním snahám o vytvoření racionálního systému kompenzaci další změny na jiných místech jazykové struk­
nomenklatury univerzálního vědeckého jazyka. tury (takové změny se často označují jako terapeutické).
Pokusy najít optimální umělý jazyk reagují, každý svým Příkladů toho najdeme ve vývoji jazyků bezpočet. Tak na­
způsobem, na „babylonské zmatení jazyků“, tj. - jinak ře­ př. zánik tvarového rozdílu mezi nominativem a akuzativem
buje nejen na poli matematické logiky, filozofie, historie,
čeno - na problém mnohosti jazyků, a předpokládají je­ při zániku flexe si vynutil rezervování prvního místa ve vě­
jemuž však nejsou cizí ani jemné pojmy a distinkce
jich vzájemné srovnávání. V tom právě vidí Eco přínos tě podmětovému substantivu (srov. např. rozdíl mezi čes.
Hjelmslevovy strukturní lingvistiky, glosematiky. Eco je
těchto pokusů pro jazykovědu: přispěly totiž ke vzniku ja­ Jan chválí Petra // Petra chválí Jan, kdežto angl. má jenom
v pohledu na „dokonalý jazyk“ realista a vidí v něm jen ne­
zykovědné komparatistiky a také moderní lingvistiky kon­ John praises Peter). Jistě nelze popřít výhodnost analytic­
uskutečnitelnou, i když v nové době vědecky zdůvodňova­
frontační. Tento úsek lingvistiky je však už mimo okruh kého typu pro osvojování jazyka (menší zatížení paměti),
nou a budovanou utopii (např. v teorii umělé inteligence).
Ecových zájmů. zejména jazyka cizího, ale z toho neplyne nic pro hodnotu
Problém dokonalého jazyka je v jeho přednášce pojat té­
Pro samu lingvistiku, která má svůj specifický materiál jazyka jako nástroje poznávání a dorozumívání. Z hlediska
měř výhradně onomaziologicky, se zaměřením na pojme­
a specifickou problematiku, není už otázka dokonalého ja­ syntaktické struktury je funkce syntetických tvarů zcela
novávání věcí (pojmů) a jejich klasifikaci. Je ovšem rozdíl
zyka aktuální (umělé dorozumívací jazyky jsou přece jen srovnatelná s funkcí tvarů v jazycích analytického typu:
mezi biblickým Adamem, stojícím na začátku Ecova vyprá­
na okraji jejích zájmů). Tím však nechci říci, že z přístupu v jazycích obou typů se vyjadřuje totéž, třebaže různými
vění, který pojmenovává věci stvořené Hospodinem, a na­
lingvistiky k jazyku a k jazykové různosti zmizelo hodnoce­ prostředky. S rezervou je třeba brát také např. časté tvrze­
př. neopozitivistou Rudolfem Carnappem, který uvažuje
ní, neboť to vyplývá právě z možnosti a nutnosti různé ja­ ní o výhodách tzv. polysyntetického typu (se složeninami)
o logickém systému umělého vědeckého jazyka: biblický
zyky navzájem srovnávat. Již v počátcích moderní kompa­ pro rozvoj myšlení filozofického (taková paralelnost mezi
jazyk Adamův je jako dokonalý předem dán (odtud pak růz­
ratistiky se objevuje důležitý pojem typu jazyka (vzniká pak jazykovým typem a filozofií se vidí např. v němčině). Není
né koncepce, nejen středověké, v nichž se za dokonalý ja­
samostatný jazykovědný obor - tzv. typologie), a tím se možno nevidět, že lehkost tvoření kompozit má nejednou
zyk pokládá právě hebrejština), kdežto umělý jazyk védy
vnucuje i otázka rovnocennosti nebo nerovnocennosti růz­ jako výsledek vznik různých pseudopojmů, což je vývoji fi­
(a ostatně také různé umělé dorozumívací jazyky, jako espe­
ných typů, a tedy i různých jazyků. Z intenzivního studia lozofického myšlení spíše překážkou.
ranto) se uměle tvoří. Ecův nástin (proti knižní publikaci
(od konce 18. stol.) starých indoevropských jazyků vyply­ V úvahách o rovnocennosti nebo nerovnocennosti jazy­
značně chudší) vlastně sleduje, jak postupně přibývá raci­
nulo vysoké hodnocení jazyků flexivního typu, tj. jazyků ků nesmí chybět hledisko sociolingvistické: jazyk slouží ur­
onálních, rozumných hledisek při hodnocení jazyka jako
s koncovkovou flexí (sanskrt, řečtina, latina, z nichž se vy­ čité společnosti a jako její nástroj musí vyhovovat jejím
účelově zaměřeného znakového systému, hledisek, která
cházelo, jsou jazyky s bohatou flexí a pestrostí tvarů); potřebám. Mezi různými společenstvími bývají však pod­
jsou adekvátní fungování jazyka jako zprostředkujícího
v ústupu flexivnosti analytickému typu v některých nových statné rozdíly právě v rozsahu těchto potřeb, což souvisí se
článku mezi emitentem a adresátem v komunikativním pro­
indoevropských jazycích vidí pak komparatisté jev úpad- způsobem života i s civilizačním a kulturním stupněm, na
cesu. Myslím, že se Eco docela baví, když jako zajímavou
kový. I to je hodnocení, třebaže úzké a omezeně historic­ kterém určité společenství stojí. Obvykle se jako markant­
předkládá otázku, „zda Adam pojmenoval zvířata jmény,
ké. Toto hodnocení lze však jednoduše obrátit, uplatníme- ní příklad uvádějí tzv. primitivní jazyky, např. jazyky poly-
která jim nějakým extralingvistickým právem náležela, ne­
li hledisko funkční: přechod od flexivnosti, tj. tvarové syn- néských domorodců, v jejichž stavbě se shledává nízký
bo jim dal jména, která stále užíváme, na základě svého
tetičnosti, k analytičnosti znamená pro jazyk podstatné stupeň abstrakce. Např. u substantiv tam bývají zvláštní
konvenčního rozhodnutí", nebo když se ptá, jak Adam po­
 141
140

tvary pro počty dva, tři, čtyři a vůbec v nich chybějí číslov­
ky; dále v nich nejsou jména pro rodové pojmy, je tam
častá mnohoznačnost slov a místo gramatických prostřed­
ků se užívá hojně gest. Např. V. Stolička termín primitivní
jazyky odmítá jako vágní, neboť mnohé rysy, které se
společenské spodině, jistě patří např. argotické utajováni
jeho zločinné činnosti k velmi podstatným požadavkům,
které na jazyk klade.)
Kvalitativní hodnocení jazyka má již odedávna místo
v jazyce spisovném. Je to dáno i tím, že spisovný jazyk má
člověk napíše knihu o kačeru Donaldovi, neznamená to, že kačer Donald exis­
tuje nebo že autor věří, že existuje. Hledání dokonalého jazyka představovalo
a stále představuje neuskutečnitelný sen.
Navzdory tomu je lidstvo tímto snem posedlé už staletí; dnes večer vyberu
jen některé aspekty příběhu, abych ukázal, že úvaha o dokonalých jazycích
nám může pomoci pochopit některé z příčin, proč naše přirozené a hodné ne­

v nich nacházejí, zjišťuje i v jazycích velmi vyspělých. Asi
je s ním třeba souhlasit. Celou tuto věc správněji vystihne­
me tak, že za více či méně primitivní budeme pokládat růz­
ná společenství. Tomu pak odpovídá rozsah požadavků,
které tato společenství kladou na jazyk. Samozřejmě to má
důsledky pro jazyk a jeho strukturu, zejména pro slovník,
skladbu, množství funkčních stylů jazyka atd. I tzv. primi­
tivní jazyky však mívají v oblastech, které jsou pro život je­
jich uživatelů důležité, terminologii velmi bohatou a dife­
rencovanou, co do jemnosti a počtu termínů vysoko převy­
šující jazyky společenství civilizačně a kulturně
velmi blízko ke slovesnému umění, a hodnotí se proto i es­
teticky. Kvalitativně hodnotící přístup má však ve vztahu ke
spisovnému jazyku význam širší: je totiž třeba hodnotit, jak
funguje spisovný jazyk v různých oblastech svého působe­
ní, tj. jak vyhovuje potřebám společnosti. A na toto hodno­
cení pak může navazovat cílevědomé úsilí o jeho zdokona­
lování. Vrcholným pojmem, který si vypracovala moderní
funkčněstrukturální lingvistika a který se týká kvality jazyka
a jejího hodnocení, je pak pojem jazykové kultury. Smys­
lem tohoto pojmu samozřejmě není nějaký dokonalý jazyk.
Jazyková kultura je cíl, ke kterému musí dospět každý kon­
dokonalé jazyky tak dobře fungují.
Mýtus o zmatení jazyků je možné najít v každé kultuře. Tím, že jsem se za­
měřil na kulturu evropskou a její kořeny, má můj příběh výhodu počátku na
Počátku. Geneze (2,19 nn.) říká: „Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všech­
nu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je
nazve.“ Není vůbec zřejmé, na základě čeho vlastně vybíral Adam jména, kte­
rými zvířata pojmenoval. Vulgata říká, že Adam nazval různé tvory nominibus
suis, tj. 'jejich jmény’. Zajímavou otázkou je, zda Adam pojmenoval zvířata jmé­
ny, která jim, nějakým extralingvistickým právem, náležela, nebo jim dal jména,
která stále užíváme na základě jeho konvenčního rozhodnutí. Běžně se před­
pokládalo, že Adam dal tvorům jména, jež reflektovala jejich vnitřní podstatu.
Pokud jde o ostatní, až do 17. století se vedla diskuse o tom, zda Adam

vyspělejších. A to neplatí jen o jazycích zařazených mezi krétní spisovný jazyk ze svých, jen sobě vlastních interních pojmenoval či nepojmenoval ryby - o těch se totiž Bible nezmiňuje a je obtíž­

primitivní. Např. tradiční geografická nářečí nebo nářečí
společenská (slangy, argoty) nepotřebují složitou stylovou
diferenciaci, obejdou se bez komplikovaných souvětí vy­
jadřujících např. různé kauzální vztahy, jsou jim cizí velké
oblasti slovníku charakteristické pro spisovné jazyky, ale
zato mají např. bohatou terminologii profesionální (např.
zemědělskou), velkou zásobu expresivních výrazů nebo ter­
minologii postihující způsob života vrstev na okraji společ­
nosti. (Pro mluvčího, který žije na okraji společnosti, ve
předpokladů a také z předpokladů, které mu dává sociální
základ jeho existence.
Tato jazyková kultura má přes svou rozdílnost od doko­
nalého jazyka přece jen něco společného s ním: je totiž
nutné zaměřena do budoucnosti, musí se stále tvořit cíle­
vědomým úsilím člověka. Neměla by však - na rozdíl od
ideálního jazyka - zůstat jenom utopií, snem. To by zcela
negovalo její smysl.
■ je hebrejština, ale klidně psali řecký nebo latinsky.
né si představit, jak je Bůh mohl přivést do ráje.
V Genezi 11 se dovídáme, že po Potopě „celá země byla jednotná v řeči
i činech". A přece lidé ve své marnivosti pojali touhu soupeřit s Bohem a po­
stavit věž, jež by dosahovala nebes. Aby ztrestal jejich pýchu a zastavil stav­
bu babylonské věže, zmátl Bůh jazyky.
Latinská a řecká civilizace nebyly narušeny pluralitou jazyků. Jednoduše
ztotožnily svůj vlastní jazyk s jazykem Rozumu a považovaly Barbary za kokta­
vý národ, který nemluví jazykem žádným. Ještě první církevní Otcové necítili
rozpaky kvůli zmatení jazyků. Předpokládali sice, že původním jazykem lidstva
Zmatení jazyků se stalo závažným problémem až se zrodem vulgárních ja­
zyků v Evropě. Z období před pátým či šestým stoletím nepochází žádné zpo-
dobnění babylonské věže a jen velice málo se jich objevuje až do století
jedenáctého. Ale potom se objevuje veliké množství věží. Evropská kultura by­
la konfrontována s dramatem jazykové fragmentace a začala spekulovat o léku
na zmatení jazyků. Někteří se obraceli do minulosti a pokoušeli se opět najít ja­

Sen o dokonalém jazyce zyk, kterým hovořil Adam. Jiní vyhlíželi do budoucnosti, uvažujíce o Jazyku
Rozumu, který by měl dokonalost ztraceného Jazyka Ráje.

Minulý rok se objevil anglický překlad mé knihy The Search for a Perfect V sedmém století irští gramatikové, v díle nazvaném The precepts of the

Language. Kniha má 400 stran a já nemám v úmyslu ji zde sumarizovat, proto­ poets, tvrdili, že galštinu po zmatení jazyků vytvořilo 72 mudrců školy Feniovy,
že kniha sama o sobě už je shrnutím. Je shrnutím šestis vážkového díla Arno a to pomocí podivné operace 'rozřízni a slep’ ('cut and paste’), kterou proved­
li na všech jazycích zrozených po zmatení - aby se vybralo to nejlepší z kaž­
Borsta Der Turmbau von Babel, týkajícího se jen historické diskuse o zmatení
dého a zachytilo v irštině, jež je dokonalá, protože zachovává původní
jazyků (nehledá jazyk dokonalý); současná literatura o dokonalých jazycích čí­
tá stovky a stovky projektů. Od doby, kdy ml kniha vyšla, jsem pronásledován izomorfismus mezi slovy a věcmi.

dotazy, co to je ten dokonalý jazyk a jak funguje. Neustále opakuji, že když

 142
Dante Allghieri se jistým způsobem snažil o totéž: jelikož dokonalá forma lo-
cutionis (pravděpodobně podle Danta jakýsi druh univerzální gramatiky) zmizela
spolu s babylonskou pohromou, předsevzal si ve svém díle De vulgari eloquen-
tia vytvořit volgare illustre, vznešený jazyk, po kterém se mělo pátrat a který měl
vykazovat stejnou dokonalost vyjevování jako ztracený jazyk Adamův.
Je velice obtížné sloučit myšlenku nového národního jazyka s mytickým
přesvědčením, že jediným dokonalým jazykem je hebrejština, kterou mluvil
Adam. Pokud tomu Dante opravdu věřil, měl napsat svoji Božskou komedii
hebrejsky. Podobně se v 15. století Pico della Mirandola pokusil oživit kaba-
listlckou tradici manipulací s biblickou hebrejštinou (kterou díky svému příte­
li Flavlu Mithridatovi ovládal,
I když jen velmi nedokonale),
ale svá pseudo-hebrejská po­
jednání vlastně napsal latin­
sky. Osvojit si dokonalé jazyky
je velice obtížné.
V 16. a 17. století se mno­
zí snažili vrátit se k hebrejštině.
Roku 1667 Mercurius van
Helmont vydal Alphabeti veri
naturalis Hebraici brevissima
delineatio, kde, za účelem výu­
ky hluchoněmých, vysvětluje,
proč je hebrejština jediným ja­
zykem, který se dá naučit přirozenou cestou: tím, že se vyslovují hebrejské
hlásky, reprodukují pohyby jazyka, patra, uvuly a hlasivkové štěrbiny tvary od­
povídající hebrejským písmenům (viz obr.).
Jiní autoři se snažili dokázat, že hebrejština byla tak dokonalá, že se její
schopnosti přenesly do jazyků západních. V roce 1606 Estienne Guichard ve
svém díle L'harmonie étymologique des langues vychází z premisy, že heb­
rejština je nejjednodušší jazyk, protože .všechna slova v ní jsou jednoduchá
a jejich základ se skládá pouze ze tří radikálů'. Manipulací s těmito radikály
za pomoci inverze, anagramů a permutací v duchu nejlepší kabalistické tra­
dice dospěl Guichard ke svým etymologickým výkladům. V hebrejštině slove­
so batar znamená rozdělit (to divide). Jak je možné dokázat, že latinské
dividere pochází z hebrejského batar? Jednoduše: inverzí z batar získáme ta-
rab; tarab se potom stává latinským tribus a odtud se mění v distribuo a dl-
videre. Zacen znamená starý. Přeorganizováním radikálů získáme zanec, ze
kterého se odvozuje latinské senex. Další změnou uspořádání získáme ča­
zen, z čehož se odvozuje oskické casnar, jež je kořenem latinského canus,
starší. Pochopitelně touto metodou lze prokázat, že anglické slovo head (hla­
va) pochází z latinského těsta, protože anagram slova těsta dává eatts (zvý­
raznila překl.).
143
Takovéto zuřivé pátrání po etymologii nakonec vedlo k důležitému bádání
v oblasti studia bible a komparativní lingvistiky, ale produkovalo také zvláštní
.nacionalistický* trend. Jestliže se jazyk, kterým mluvíme, přímo odvozuje
z hebrejštiny, proč tedy nepovažovat tento náš jazyk za nejdokonalejší?
Giovanni Nanni neboli Annius (Commentario super opera diversorum auc-
torům de antiquitatibus loquentium z roku 1498) za dokonalý jazyk považoval
toskánský dialekt, protože předtím, než byla Etrurie kolonizována Reky, byla
osídlena Noem a jeho potomky. Tuto tezi přijal Guillaume Postel, vášnivý stu­
dent hebrejské tradice, který dal jednoduše přednost přenesení etruského dě­
dictví ke Keltům. Goropius Becanus (Jan van Gorp) ve Flandrech ve svém díle
Origines Antwerpianae z roku 1569 pomocí etymologie dokazoval, že tím pů­
vodním dokonalým jazykem byla holandština, konkrétně nářečí Antverp: předci
Antverpanů byli Kimbrové, přímí potomci synů Jáfetových, kteří nebyli u stav­
by babylonské věže, a proto byli ušetřeni confuslo linguarum. Becanus tvrdil,
že jeho tezi dokazuje to, že holandština má nejvyšší počet jednoslabičných
slov, množstvím hlásek převyšuje všechny ostatní jazyky a také má silný sklon
k tvoření kompozit.
Švédskou kandidaturu podpořil roku 1671 Georg Stiernhielm (De linguarum
origine praefatio) a roku 1688 jeho krajan Andreas Kempe v díle Die Sprachen
des Paradises vypráví o rozmluvě mezi Bohem a Adamem, kde Bůh mluví švéd­
sky, Adam dánský a Evu svede francouzský mluvící had. Jistěže to byla paro­
die, ale byla symptomem opravdové debaty. Olaus Rudbeck ve svém díle
Atlantica sivé Mannheim vera Japhetl posterorum sedes ac patria z roku 1675
ukazoval, že Švédsko se stalo domovem Jáfetovi a jeho potomstvu a že z to­
hoto rasového a jazykového materiálu se zrodily všechny gótské jazyky.
Rudbeck ztotožnil Švédsko s mytickou Atlantidou, zemí Hesperidek, odkud se
civilizace rozšířila po celém světě.
Myšlenka o germánském jazykovém prvenství existovala už před Lutherem,
pro něhož němčina byla jazykem nejbližším Bohu. V roce 1533 ustanovil
Konrád Pelicanus (Commentaria bibliorum) analogie mezi němčinou a hebrej­
štinou a v období baroka Georg Philipp Harsdorffer {Frauenzimmer
Gespráchspiele, 1641) tvrdil, že němčina:
„mluví řečí přírody, zcela zřetelně vyjadřujíc všechny její zvuky. /.../ Burácí
spolu s nebesy, metá blesky s ženoucími se mraky, bubnuje s krupobitím, šep­
tá s větry, pění s vlnami, skřípe se stavidlem, rozeznívá se vzduchem, vybu­
chuje s děly; řve jako lev, bučí jako vůl, bručí jako medvěd, troubí jako jelen
v říji, bečí jak ovce, chrochtá jako vepř, štěká jako pes, řehtá jako kůň, syčí ja­
ko had, mňouká jako kočka, kejhá jako husa, gagotá jako kachna, bzučí jako
čmelák, kdáká jako slepice, klape zobákem jako čáp, kráká jako vrána, štěbe­
tá jako vlaštovka, cvrliká jako vrabčák. /.../ Všude, kde příroda obdarovává vě­
ci jejich vlastním zvukem, mluví naším německým jazykem. Proto si mnozí
dovolili tvrdit, že první člověk, Adam, nemohl pojmenovat ptactvo a zvěř z po­
lí jinak než německými jmény, protože tak vyjádřil, způsobem odpovídajícím je­
 144

jich podstatě, každičkou danou vlastnost a inherentní hlas: a není tedy pře- i
kul. S uzavřenou abecedou lze vytvářet konečný, ale značně vysoký počet
kvapením, že kořeny větší části našich slov se shodují se svátým jazykem."
kombinací. Snadno si můžeme představit, jak toto závratné číslo možností
Leibniz s ostrou ironií zavrhl tyto i jině teorie: sám podporoval keltsko-skyt-
muselo zapůsobit na ty, kteří snili o dokonalém jazyce. Kdyby každé, písme­
skou hypotézu, podle které existoval jakýsi keltský jazyk společný jak Galům,
no abecedy odpovídalo nějaké ideji, potom by jazyk nabízel možnost kombi­
tak Germánům, odvozený od Skytů a mající semitský původ. Tak vyvodil, že „te-
novat je, a tím vytvářet pravdivé filozofické nebo teologické propozice.
utonský jazyk si nejlépe uchoval svůj přirozený adamský aspekt" a že tento ger­ A kdyby tyto ideje reprezentovaly věci, potom by nám tento jazyk umožnil ob­
mánský jazyk se jeví nejvíce původní. Musíme brát v úvahu, že každý jazykový jevit všechna propojení reality.
nacionalismus má vždy politické důvody. Nezapomeňme, že i Heidegger se vy­ Takové bylo dílo Ars magna Raymonda Lulla (13. - 14. století). Kolo a řady
jádřil v tom smyslu, že jedinými jazyky vhodnými pro filozofii jsou řečtina a něm­ (viz obr.). Ke každému z devíti písmen reprezentovaných v kole můžeme přiřadit
čina (a proto je tak obtížné překládat Heideggera do angličtiny). pět řad pojmů, jmenovitě devět oblastí Principia Absoluta, devět Principia
V Britském kontextu Rowland Jones (The Circles of Gomer, 1771) doka­ Relativa, devět Otázek, devět Subjektů, devět Ctností a devět Neřestí. Jakmile
zoval, že .keltské dialekty a vědění odvozují svůj původ z kruhů jsou dané hodnoty přiřazeny k písmenům, kola se mohou otáčet, a tak vytvářet
Trismegistových, Hermových, Merkurových a Gomerových ... [a] angličtina si i obrovský počet pojmů. Lullus považoval svůj matematicky dokonalý jazyk za inte­
náhodou uchovala rysy odvozené z této nejčistší studny jazyků“. V tomtéž sto­ lektuální nástroj vhodný pro konverzi bezvěrců. Podle legendy odešel mezi mus-
I limy, předvedl své kolo a - jak už byla jeho metoda nepřesvědčivá - byl usmrcen.
letí se Antoine de Rivarol (De 1'universalité de la langue frangaise, 1784) po­
divoval, proč se hledá univerzální jazyk, jestliže dokonalý jazyk už existuje
a je jím francouzština. Ve francouzském pořádku slov (nejdřív subjekt, potom
sloveso a nakonec objekt) se zrcadlí přirozená logika ve shodě s požadavky
zdravého rozumu, její fonetický systém zaručuje sladkost a harmonii; ve srov­
nání s francouzštinou je němčina příliš hrdelní, italština příliš měkká, španěl- I
ština redundantní a angličtina nezřetelná.
Dovolte mi nyní zmínit se ještě o jednom jevu vycházejícím z fascinace
hebrejskou tradicí. Abychom našli kořeny tohoto přístupu, musíme se vrátit
k hebrejskému pojednání napsanému někdy ve třetím či čtvrtém století, Sefer
iecira neboli Kniha tvořeni, ve které je načrtnuta myšlenka, že Bůh stvořil svět

manipulací písmeny abecedy.

Princip písmenných permutací poskytl dvě možnosti: permutační technika
se mohla aplikovat na celý text Tóry (s tisíci a tisíci písmeny), nebo na řadu
Božích jmen, což bylo typické pro takzvanou Kabalu jmen a umožňovalo exta-
tické zážitky. Sefer jecira také naznačovala, že permutace by se dala použít na
uzavřený soubor dvaceti dvou písmen abecedy.
.Dvaadvacet základních písmen ... A On tvoří skrze ně duše všeho stvoře­
ného i toho, co stvořeno teprve bude ... Dvaadvacet základních písmen je
spojeno do kruhu jako hradby s 231 branami. A On tímto kruhem otáčí dopře­
du a dozadu.“ (ii,3)
.Jak je kombinoval, vážil a měnil? Písmeno A se všemi ostatními a všech­
na písmena s A, písmeno B se všemi ostatními a všechna s B ... (ii,5). Jak je
zkombinoval? Dvě písmena staví dva domy, tři staví šest domů, čtyři staví dva­
cet čtyři domů, pět staví sto dvacet domů, šest staví sedm set dvacet domů,
sedm staví pět tisíc čtyřicet domů. A důležité je to, co ústa nemohou mluvit
a ucho nemůže slyšet,“ (iv,16)'

Nejen ústa a ucho nemohou vyjádřit, co se bude dít dál, ale i osobní po­
čítač by s tím měl vážné potíže. V matematice se tomu říká faktoriálový kal­
 147

FBÍMCiriA FWNCIFIA QucrnoNts SUBJtCTA viimms VITU ~~-------- .

RELATIVA I
amoivta______
-Avwltto J
V roce 1636 se otec Marin Mersenne ve svém díle Harmonie universalie tá­
Céftcardaatla QaMŤ Aagaltis PraBeatla Pala zal na počet hudebních sekvencí, které mohou být generovány v rozmezí tří
AatfuHau
oktáv, zahrnujících 22 not, bez opakování (předzvěst budoucích dodekafonic-
lavttla ■*** kých skladeb!). Mersenne vypozoroval, že k zapsání všech melodií by se spo­
Waa MaHrttas Quiéif Vagatathra Charttas Ira
VadUt třebovalo tolik papíru, že by na sebe naskládané stohy vyplnily vzdálenost mezi
X Olarta Mtaarttaa Qnhw4»7 iRstrvmantattva P letas lncamU.U. ~
Cum quo? nebem a zemí; i kdyby každý list obsahoval 720 melodií a každý stoh byl sli­
sovaný tak, aby nebyl silnější než jeden palec (cca 2,5 cm). Počet možných
melodií by vystoupil na 1,124 miliard miliard. Jestliže toto číslo vydělíme 362
Lullus ale pořád ještě uvažoval o uzavřeném systému základních pojmů, i
880 melodiemi obsaženými v každém stohu, pořád nám zůstane šestnácti-
který by zobrazoval strukturu racionálního univerza. Tím, že definoval základ­
místné číslo, zatímco vzdálenost mezi středem země a hvězdami je pouze 28
ní elementy, značně omezil možnost jejich kombinace. Jestliže Ars vytvořilo
tisíc miliard (čtrnáctimístné číslo) palců. Kdyby někdo chtěl všechny tyto písně
propozici, jako například že svět je věčný, muselo se to odmítnout, protože
opsat po tisíci za den, musel by psát víc než 22 miliard let.
to bylo nesprávné. Lullus míchá písmena ABC, aby vytvořil anagramy. Tři
Mersenne a Guldin předjímali Borgesovo dílo Babel Library ad abundanti-
jednotky mohou vytvořit šest anagramů, ale podle anglického slovníku jen
am. A nejen to, Guldin podotýkal, že jestliže vycházejí taková čísla, kdo by se
CAB a BAC dávají smysl, zbytek se pomíjí jako irelevantní. V Lullově ontolo-
mohl divit, že je na světě takové množství přirozených jazyků? Ars nyní skýta­
gii samotný strukturovaný systém skutečností limituje možnosti nabízené
lo omluvu pro confusio linguarum. Ospravedlnilo zmatení jazyků, i když se tím
kombinatorickým uměním.
dokázala nemožnost omezit Boží všemohoucnost.
Lullova představa přesáhla však jeho záměry. Jestliže se jednou navrhlo,
Existuje více pojmenování než věcí? Kolik bychom potřebovali pojmenová­
že k písmenům mohou být přiřazeny různé pojmy, proč by se mělo skončit
ní, ptá se Mersenne (Harmonie, II), kdybychom měli dát víc než jedno každé in­
u konečného souboru pojmových jednotek? Navíc proč hned od počátku sva­
dividualitě? Kdyby Adam opravdu pojmenovával vše, jak dlouho by musel
zovat písmena s pojmy? Podívejme se například, jak si v roce 1624 Gustavus
pobývat v Edenu? Nakonec se jazyky omezují na pojmenování obecných idejí
Selenus představoval šifru, která by mohla kombinovat 25 řad z 24 dvojic, kde
a druhů; chceme-li pojmenovat individuální věc, obvykle vystačíme tím, že na
jakékoli řešení může být správné, protože šifra jednoduše převádí symboly do ni ukážeme prstem. Kdyby tomu tak nebylo, mohlo by se lehce .stát, že by­
symbolů a v proceduře nezáleží na sémantické hodnotě tvoření dvojic. Jestliže
chom museli mít zvláštní pojmenování pro každý chlup a každý vlas, které by
u Lulla byla elementární syntax omezena přísně omezenou sémantikou, je nyní je odlišovalo od těch ostatních. Tak by člověk se 100 000 vlasy a 100 000
možné myslet na komplexnější syntax, bez sémantických omezení.
chlupy musel znát 200 000 různých výrazů, aby je všechny pojmenoval*. S ta­
V roce 1622 Paul Guldin napsal dílo Problema aritmeticum de rerum combi-
kovým umělým jazykem by člověk mohl soupeřit s Bohem, jehož privilegiem je
nationibus, ve kterém vypočítal počet možných způsobů vyjádření generovaných
znát všechny věci v jejich jedinečnosti.
23 písmeny. Nebral do úvahy, zda výsledné sekvence dávají smysl, dokonce ani
Schopnost představit si kvazinekonečnou řadu kombinací závisí na skuteč­
jsou-li vůbec vyslovitelné. Způsoby vyjádření se mohly skládat z jakéhokoli po­
nosti, že na rozdíl od Lulla Mersenne a další už nepočítali s pojmy, ale spíše
čtu písmen od 2 do 23; nepřipouštěl opakování. Došel k výsledku více než 70
s jednoduchými abecedními sekvencemi, čistými výrazovými elementy bez in­
000 miliard miliard (7 x 1022). Napsat všechny možné způsoby vyjádření by vy­
herentního významu, nepodléhajícími kromě omezení vyplývajících ze samé
žadovalo víc než 1024 písmen. Aby si člověk dokázal uvědomit nezměrnost da­
matematiky žádné jiné ortodoxii.
né cifry, měl si představit všechna tato slova napsaná v obrovských knihách:
Takto také postupoval Leibniz - alespoň v některých ze svých návrhů na
každá z knih by měla tisíc stránek a na každé stránce by bylo sto řádek a každá
univerzální jazyk - způsobem, který nakonec vedl k moderní formální logice.
z řádek by mohla čítat 60 znaků. Bylo by potřeba 2,57 x 1017 (257 milionů mili­
Lullovské Ars Magna se tak postupně stalo cogitatio caeca, slepým výpočtem
ard) těchto knih. Kam bychom je všechny dali? Guldin také provedl podrobnou vo-
mezi volnými proměnnými, ke kterým se může vázat nekonečně mnoho význa­
lumetrickou studii představující prostor v regálech a prostor pro půjčování
mů, aby kombinační pravidla výrazů vedla k objevení nových možných spojení
v knihovnách, kde by se dal uskladnit takto obrovský náklad. Kdybychom uložili
mezi věcmi či idejemi.
knihy do velkých knihoven postavených z krychlí o hraně 432 stop (cca 130 m),
Tyto dva případy, o kterých jsem dosud uvažoval, stojí proti sobě jak v cí­
bylo by jich (každá by obsahovala 32 milionů svazků) přes osm miliard. Kam by­
lech, tak ve výsledcích. (I) Tím, že zvolíme nějaký přirozený jazyk jako dědice
chom je všechny umístili? I kdybychom vyčerpali celkový zemský povrch, stále by­
prastaré hebrejštiny, nutně se dopouštíme silně ideologického tvrzení, ale ne­
chom potřebovali místo pro sedm miliard knih.
nacházíme dokonalý substitut preexistujícího jazyka přirozeného. At už by to
 148
149

byla holandština nebo němčina, švédština či angličtina, takto privilegovaný ja­

Jestliže ale naopak napíšu slovo ietel a potom ho přepíšu třeba s dvěma kon­
zyk bude stále ještě mít všechny nedostatky jazyků přirozených a bylo by
covými / nebo se dvěma t, neoznačil jsem čtyřlistý jetel; stejně tak když napí­
vskutku obtížné demonstrovat, jak opravdu odráží podstatu věcí. (II) Při hledá­
ši ietl, tím, že jsem vypustil e, nevyjádřím, že jde o jetel bez jednoho lístku.
ní přísně formalizovaného jazyka je možné operovat, jako to dělal Lullus, ab­
Tyto dva plány si neodpovídají. Takováto arbitrárnost v očích hledačů dokona­
straktními teologickými koncepty, nebo, jak navrhoval Leibniz, matematickými
lého jazyka vždy představovala nešťastný důsledek bábelského prokletí. Jak
entitami filozofických idejí, ale nelze hovořit, dokonale ani nedokonale, o kaž­ nádherný by byl jazyk, ve kterém by označení pes nejen přirozeně a samozřej­
dodenních událostech, jak je tomu v nedokonalých pobábelských jazycích. mě zobrazovalo všechny náležitosti, které ke psu patří, ale kde by také každá
Existuje tedy nějaký dokonalý jazyk, který může opravdu nahradit, lépe minimální modifikace slova vyjádřila sebemenší variaci podstaty, chování,
a přesněji, přirozené jazyky? To byla otázka vynálezců tzv. apriorních jazyků vlastností daného psa.
v sedmnáctém století; mezi nimi vynikal John Wilkins. Musím říci, že si K načrtnutí znaků, které přímo označují pojmy (když už ne věci samy, jež
Wilkinse velmi vážím a ve své knize jsem se pokusil ukázat, že byl prvním, kdo se v těchto pojmech odrážejí), bylo nutné vytvořit systém základních pojmů, je­
se zmínil (i když zmateně) o hypertextu. Jeho pokus byl prvořadý a jeho neús­ jichž spojováním by se dala vyjádřit každá myšlenka. Proto se těmto jazykům
pěch byl zaviněn mimo jiné tím, že se snažil sestavit vědeckou taxonomii v do­ říkalo filozofické či apriorní.
bě, kdy samotné přírodní vědy ještě tápaly. Ale dovolte mi vysvětlit, proč jeho
projekt skončil nezdarem, přestože použil dokonalé taxonomie. That whichat prcfcnt fccrm moři convcnicnt to mc,»j ibis $
K pochopení toho, co se stalo (omlouvám se, že po vás vyžaduji takovou
*4 (Generál Ba CExanguious 7A Spirituál Ca
učenou námahu), nám poslouží model Hjelmslevova sémiotického systému.
Každý sémiotický systém může být analyzován ve dvou rovinách, v rovině
výrazu a obsahu. Každá rovina je dále členitelná na formu a substanci, z nichž
»<lkd. mixcd -Ba £
* Vifli
p. (Rcl. of Aítion Bc. k jBird
Difcourfc Bi Bcaft.
Zc
Zi
S
Corporcal Ca
gjMotion Cc
(Opcration Ci
každá vybírá z tzv. amorfního kontinua. V přirozených jazycích je forma výrazu God Da ycPcculiar Pa
reprezentována fonologickým systémem, lexikem a syntaktickými pravidly. World Da 2{Generál .Pa rOccon. Ci>
Elcmchc Dc ^(Magnitudc Pc PoflčC Cy
Možnosti poskytované formou výrazu realizujeme konkrétními výpovědmi, vy­ Pi
Stone Di SsSpacc ProviC Sa
tváříme substance výrazu, jako jsou slova, která právě ted pronáším.
Metal Do q (Mcafurc Po Civil Sa
Kontinuum obsahu reprezentuje všechno, o čem mluvíme nebo přemýšlíme: Hab (Lcaf Ca r Powcr Nat. Ta Judicial Se
je to univerzum či realita (fyzická nebo mentální), ke které poukazuje náš jazyk,
SSfcrn-,
lodic (Sccd-veflcl
Ga Xllabit
Gc <?/Manncrf
Ta
Tc
Military
Naval
Si
So
i když si každý jazyk organizuje vlastní způsob, kterým se vyjadřujeme nebo
Shrub Gi yQydity fcnfiblcTi Ecclcí?
přemýšlíme o realitě, skrze formu obsahu (velice jednoduše řečeno rozeznává­
Trcc Go * Dilvalč 1o
me objekty jako stromy, zvířata, druhé odmocniny, rodičovské vztahy atd.).
Abychom byli schopni sdělit význam, musí přirozený jazyk stanovit nějakou
Tlw Dijftrcucti undercacb ofthcfc Ctnn»\ may bc cxprcífcd by
korelaci mezi prvky (nebo jednotkami) formy výrazu a prvky (nebo jednotkami) theícConfonanur B, D,G, P,T, C,Z,S, N.
formy obsahu. Ve verbálních jazycích forma výrazu a forma obsahu nejsou to­ in tbii order ji l a 5 4 5 6 7.8 9.
tožné. To znamená, že jsou strukturovány podle různých kritérií: vztah mezi tě­
mito dvěma plány je arbitrární a variace výrazu automaticky neimplikují Thctycdes may bc exprefled by putting. onc of tlíc íčvcn Vowcls
odpovídající variaci příslušného obsahu. Existují také případy shody: třeba after tbc Coníbnant, for the Diífcrcncc j to wbidi may bc addcd fto
makc up the number) two oftlíc Dipthongs, according to t his ordejr
u hodin, kde pohyb ručiček odpovídá otáčení země kolem slunce, sebemenší
hnutí ručiček odpovídá pohybu země. Tyto dva plány si přesně odpovídají. ra,a> c, i, o, V, y> yi, yM.
Naopak jestliže v nějakém verbálním jazyce místo pes vyslovíme les, nemáme U a 3 4 5 6 7 » 9-
na mysli jiný druh psa či jiné zvíře, ale néco zcela jiného.
To, že přirozené jazyky nejsou totožné, můžeme vysvětlit tzv. dvojí artiku­
Ve svém díle Essay towards a Reál Character John Wilkins zkonstruoval ta­
lací. Jednotky první artikulace (řekněme slova) přenášejí význam, zatímco jejich
bulku 40 hlavních rodů (Major Genera), které se dělí do 251 charakteristických
fonetické komponenty (jednotky druhé artikulace) jej nepřenášejí. Jestliže na­
diferencí (Differences). Z nich Wilkins odvodil 2030 druhů (Species), jež se vy­
kreslím trojlistý obrázek a předpokládám, že představuje jetel, a potom připo­
jím ještě jeden lístek, vyjádřil jsem čtyřlistý jetel: tyto dva plány si odpovídají. skytují ve dvojicích (viz obr.). Potom přiřadil reálný znak ke každému rodu, dru­
hu a diferenci. Navrhl vlastně dva druhy jazyka: první, ideogramatickou formu
 písma, vzdáleně připomínající čínské znaky - ta byla určena Pro f 151
k mluvení; druhý, kde se znaky vyslovovaly. Poněvadž je fednoduš^' Hq

typ druhý, uvedu k němu několik příkladů. ^°c^Opj

Obrázek představuje Wilkinsovu vlastní ilustraci znaků charakt
hlavních rodů stejně jako znaky užité k označení diferencí a druhů
—
prezentovány výrazy B, Ba, Be atd. Diference jsou označeny de 'Z^re.
ty (B,D,G,P,T,C,Z,S,N). Druhy mohou být vyjádřeny přidáním Is°nan.
nebo diftongu k syntagmatu rod+diference. Jestliže podle Wilki
De označuje živel, potom Deb musí značit třetí diferenci živlu nS°Va Vok«lu
a Deb tedy bude označovat první druh, což je plamen. ' 3 ÍOu
*e ohefl,
V tomto systému je výběr písmen nahodilý, ale pořadí pfs
odrážet podstatu idejí. Tyto dva plány jsou natolik recipročně 2a úkol
te0m°^Ue8B

MAGNITUDE
Quantity SPACE
measure

NATURAL power
HÁBIT
duality
manners
SENSIBLE QUAUTY
SICKNESS
| Accident

SPIRITUÁL
Action corporeal
MOTION
operation

economical
POSSESSIONS
PROV1SIONS

Relation

CML
JUDICIAL
MIUTARY
NAVAL
ecclesiastical
 152
determinují navzájem. Jestliže v Deb písmeno b nahradíme písmenem t (a tak
dostaneme Det), vyjádřili jsme jiný pojem, konkrétně pojem duha.
Když se podíváme zpátky na obrázek, je zcela evidentní, že je pouze devět
znaků či písmen k označení bud diferencí, nebo druhů. Aby se zaznamenalo ví­
ce než devět druhů, aby se mohla specifikovat druhá skupina devíti druhů, ve
výslovnosti se připojuje L za první konsonant jména a ke specifikaci třetí sku­
piny se připojuje fí. Tedy jestliže Gpe znamená normálně tulipán (třetí druh čtvr­
té diference rodu .Trávy klasifikované podle listu“), Glpe je česnek medvědí,
protože dodatečně přidané L znamená, že koncové e už neoznačuje třetí druh
v rodu, ale až dvanáctý.
Tady narážíme na zajímavou nesrovnalost. V právě uvedeném příkladu jsem
musel Wilkinsův text opravit. Text používá běžné anglické výrazy tulip (tulipán)
a ramsom (česnek medvědí), ale ve znaku je označuje pomocí Gde a Glde spí­
še než Gpe a Glpe. Jestliže to překontrolujeme v tabulkách, vidíme, že musí
jít o chybu tisku: tabulky uvádějí, že Gde je sladový ječmen. Jakkoli mohou
být tyto dvě rostliny z botanického hlediska příbuzné, slova tulip (tulipán)
a barley (ječmen) si jsou po stránce fonetické zcela nepodobná, a tak je ne­
pravděpodobné, že by se mohla vzájemně zaměnit. Naproti tomu v tomto filo­
zofickém jazyce se členy jmenných druhů mohou snadno splést, af už
foneticky, nebo graficky. Bez neustálého překontrolovávání v tabulkách je ob­
tížné se vyhnout tiskovým chybám a nedorozuměním. Příčinou je, že v jazyce
reálných znaků musí každý člen výrazového plánu označovat přesný obsah.
Wilkinsův jazyk má jen první artikulaci. Nic v něm není zbaveno významu, nic
není čistě diferenční.
Znamená to, že v jazyce tvořeném ze skutečných znaků má jakákoli změna
znaku za následek změnu významu. To značně ztěžuje tvoření neologismů,
zvlášť v případě neznámých věcí, s jejichž podstatou ještě nejsme obeznáme­
ni. Jinak řečeno, jestliže najdu neznámou květinu, mohu se rozhodnout ji po­
jmenovat (řekněme marigoldus humberti) dříve, než si ujasním, do jaké čeledi
patří. Nějaké dívce mohu říkat Marie, aniž bych věděl, kdy a kde se narodila
nebo jak se jmenovali její rodiče. Ale abychom něco mohli pojmenovat ve
Wilkinsově jazyce, měli bychom nejdřív znát všechny náležitosti a přesné umís­
tění v diagramu rodů a druhů.
Předpokládejme, že chceme transformovat znak Det (Duha) na Den: do­
stali bychom znak, který nutně označuje první druh deváté diference rodu Ži­
vel. Jenomže ve Wilkinsových tabulkách není zaznamenán žádný takový druh.
Můžeme jedině vyvodit, že tento znak určitě označuje nějaký obsah, který má
být teprve objeven, a i v případě, že zůstane neobjeven, znak nám alespoň
sdělil přesné místo, kde by se měla nalézat odpovídající Idea. Ale co je to
‘místo’? Kdyby jeho tabulky byly analogické periodické soustavě prvků v che­
mií, potom bychom opravdu věděli, co máme hledat. Periodická tabulka ob­
sahuje políčka, která, ač jsou momentálně prázdná, mohou být jednou
vyplněna. Jazyk chemie je přece přísně kvantitativní; tabulka udává číslo
153
a atomovou váhu všech chybějících prvků. Naproti tomu prázdné místo ve
Wilkinsově klasifikaci nám jen oznamuje, že právě zde je mezera; nesděluje
však, jak bychom ji měli vyplnit nebo proč se mezera vyskytuje tady, a ne jin­
de. Takže nikdo nemůže vymyslet nové slovo, aniž by předtím pozměnil celý
systém poznatků.
Ted je nám jasné, proč mají naše nedokonalé přirozené jazyky dvojí artiku­
laci. Dvojí artikulace podmiňuje tentativní kreativitu a zaručuje, že mnohé chy­
by (v mluveném či psaném projevu) mohou být jako chyby identifikovány, aniž
bychom se domnívali (zasaženi psychoanalýzou), že každý lapsus, i typogra­
fický, nese skrytý význam.
Tyto výpravy do historie dokonalých jazyků nejsou pouhým archeologickým
úsilím. Otázky, kterými se zabýval Wilkins, se dnes objevují znovu (i když
v komplikovanější podobě) v rámci mnoha výzkumů týkajících se umělé inteli­
gence, v teoriích komputační povahy myšlení (pravděpodobně se vyjadřujícího
nějakým Jazykem myšlení nebo Duševním jazykem), stejně jako ve výzkumech
strojového překladu.
Víme, jaké nesnáze představuje překlad pro přirozené jazyky, ňíká se, že
každý jazyk je systémem sám o sobě a úplný překlad je nemožný, snad jedině
tehdy, jestliže se najde dokonalý jazyk myšlení. Za základní pro každý překlad
považoval takovýto parametr Walter Benjamin: protože není možné reproduko­
vat všechny jazykové významy jazyka výchozího v jazyce cílovém, jsme nuceni
věřit v ideální konvergenci všech jazyků. Každý jazyk „chápaný jako celek iden­
tický sám se sebou je myšlen jako věc, která sice není přístupná žádnému z ji­
ných jazyků pojatých individuálně, ale je přístupná jenom totalitě všech jazyků
ve všech jejich intencích chápaných jako reciproční a komplementární, totali­
tě, kterou můžeme označit jako čistý Jazyk (reine Sprache)“ (Benjamin 1923).
Tento čistý Jazyk není reálný jazyk. Uvědomíme-li si mystické a kabalistické
zdroje, které inspirovaly Benjaminovo uvažování, pocítíme vznášející se přízrak
posvátných jazyků; přízrak něčeho, co je bližší tajemnému duchu Původního
Jazyka než ideálu jazyků apriorních.
V mnohých nejvýznamnějších projektech strojového překladu existuje před­
stava parametrového jazyka, který má mnoho společného s jazyky apriorními.
Tvrdí se, že musí existovat nějaké tertium comparationis, které by nám umož­
nilo přesunout se od výrazu v jazyce A k výrazu v jazyce B tím, že uznáme, že
oba jsou ekvivalentní nějakému výrazu metajazyka C. Kdyby takové tertium
opravdu existovalo, byl by to dokonalý jazyk.
Jedinou alternativou by bylo objevit nějaký přirozený jazyk, který by byl tak
„dokonalý" (tak flexibilní a výkonný), že by sloužil jako tertium comparationis.
V roce 1603 jezuita Ludovico Bertonio (Arte de lengua Aymara) popsal aymar-
ský jazyk (stále ještě jím mluví Indiáni žijící mezi Bolívií a Peru) jako jazyk ob­
dařený tak velkou flexibilitou a schopností přijímat neologismy, částečně
přizpůsobené výrazu abstraktních pojmů, že vzbudil podezření, že jde o umělý
výtvor. Později byl tento jazyk popsán jako jazyk Adamův, „založený na logicky
 154 155

nutných a neměnných ideách’, jako filozofický jazyk, jestli takový vůbec kdy Jakobson (o kterém se říkalo, že hovoří ruský čtyřiceti jazyky) odpověděl:
existoval; pochopitelně pak někdo objevil, že měl semitské kořeny. .Pokuste sel*
Nedávné studie se shodly na tom, že aymarský jazyk není založen na aris- Děkuji vám, že jste se dnes večer snažili porozumět mé lámané angličtině,

totelské dvouhodnotové logice (bud Pravda, nebo Lež), ale na logice tříhodno- jako by to byl váš vlastní dokonalý jazyk.

tové; proto je tento jazyk schopen vyjádřit i modální odstíny, které mohou
ostatní jazyky postihnout pouze složitými opisy. Objevily se návrhy používat (Tento text byl přednesen v The Italům Acadetny for Advanccd Studies in Ainerica 26. listopadu 1996.)

aymarštinu k řešení problému počítačových překladů. Bohužel se ukázalo, že

aymarština by do značné míry usnadnila překlad jakéhokoli jazyka do svých
vlastních pojmů, ale naopak už ne. Díky své dokonalosti může tedy aymarština * Pozn. překl.: základem českých citátů z knihy Scícrjecira je převod T. Novotného Kniha tvoření - Scfer

postihnout jakoukoli myšlenku vyjádřenou jinými vzájemně nepřeložitelnými ja­ jecira, z Biblických studií (Studie a texty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty č.4), Praha 1982.

zyky, ale za cenu toho, že (jakmile ji převedla do svých vlastních pojmů) ne­
může být přeložena nazpět do našich přirozených jazyků. Aymarština
představuje černou díru.
Dnes večer nemůžeme diskutovat možnost nové vědecké aymarštiny a ani
otázku, jak se vyrovnat se všemi nesnázemi údajně dokonalého jazyka. Dovolte
mi zakončit myšlenkou jednoho arabského spisovatele z desátého nebo jede­
náctého století, Ibn Hazma.
Podle něho na začátku existoval jediný jazyk daný Bohem, díky němuž
Adam rozuměl podstatě věcí. Tento jazyk přiřazoval pojmenování ke každé
Jqcques Lacan
věci a ke každému jménu přiřazoval věc. Ale jestliže už dříve existoval tako­
vý jazyk, proč by měl člověk podstupovat zbytečný úkol - vynalézat další ja­ Překlad: Marek Petrů Stadium ZÍCaClIa jakO ÍO ,
zyky? A pokud neexistoval, co bylo zdrojem našich přirozených jazyků?
Jediné vysvětlení je, že existoval jeden původní jazyk, který zahrnoval co formuje funkci Já,
všechny ostatní. Zmatení jazyků nespočívalo v náhodném vytvoření jazyků
nových, ale ve fragmentaci jednotného jazyka, který existoval ab initio a ve jak je nám odhalována
kterém všechny ostatní jazyky byly už obsaženy. Z toho důvodu jsou všich­
ni lidé ještě schopni porozumět zjevením Koránu, ať jsou vyjádřena kterým­ v psychoanalytické zkušenosti
koli jazykem. Bůh stvořil verše Koránu v arabštině, aby je mohl číst jeho
vyvolený národ, a ne proto, že by se arabština těšila nějakým zvláštním pri­
vilegiím. V jakémkoli jazyce mohou lidé objevit ducha, dech, vůni, stopy pů­
Lacan Jacques (1901-1981) Gaětana de Clérambault. Od něj si Lacan dle vlastních slov
vodního polylingvismu.
odnesl základ vší psychiatrie - umění pozorovat.
Přijměme návrh přicházející zdaleka. Naše společná mateřština nebyla ja­
Ivo Hlaváč Lacanovo úsilí reinterpretovat Freuda („navrátit se
zykem jediným, ale spíše komplexem všech jazyků. Možná, že Adam nikdy ne­
k Freudovi“ - jak preferoval Lacan) započalo ve třicátých le­
dostal takový dar celý; byl mu jen přislíben. Dědictvím, které zanechal všem
tech vlivem ve Francii tehdy velmi populárního Alexandra
svým potomkům, je úkol, aby pro sebe vybojovali plné a smírné ovládnutí ba­
bylonské věže. Ačkoli Jacques Marie Emil Lacan ovlivnil svým nonkon- Kojěva, resp. vlivem jeho nových interpretací Hegela. Jistý

To znamená, i zde v této zemi, kde je, jak se zdá, angličtina univerzál­ formním myšlením celkovou orientaci psychoanalýzy (ne­ hegeliánský slovník a hegeliánská senzitivita jsou u Lacana

ním dorozumívacím prostředkem, i když v různých koutech New Yorku se jen) ve Francii, jeho vzdělání a výchova byly poměrně patrné v textech z padesátých let, zabývajících se intersub-

mluví nejrůznějšími jazyky, že jedinou šancí vzájemného porozumění je zku­
sit být polyglotem.
Kdysi přišel jeden americký mladík za Romanem Jakobsonem, jenž v té­
to zemi začal učit, a řekl mu: „Pane profesore, ženu se sem, abych se od
vás něco naučil, ale vaše přednášky jsou v ruštině, nerozumím jim.'
konvenční. Narodil se v „buržoazní“ katolické rodině jektivními nuancemi dialektiky Pána a Raba. Co však v té
v Paříži, a proto, Jak bylo zvykem", vystudoval medicínu na době tematicky dominuje, je role Jiného (chápaného nikoli
Sorbonně. Ve dvacátých letech pokračoval ve studiu psy­ jako jiná - druhá - osoba) jako fundamentálního fenoménu
chiatrie pod vedením tehdy vysoce ceněného odborníka artikulace lidské touhy. Touha je založena na ztrátě objektu