Kniha byla zakoupena na serveru alza.cz.

Jméno: martina.matysek@gmail.com
Objednávka: 1054176633
Následující text vznikl za přispění editora, grafika,
sazeče, korektora a mnoha dalších. Všichni vám
společně s autorem děkujeme za zakoupení této knihy.
 Mrazivý oheň
Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz

Amanda Hockingová
Mrazivý oheň – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
 PROLOG
_

Před čtyřmi lety

Když začalo svítat, oslava se konečně nachýlila k závěru. Sice

jsem pracovala už asi dvanáct hodin, ale nebyla jsem ospalá,
dokonce jsem si ze vší té energie kolem připadala trochu na­
buzená. Nemluvě o vzrušení z toho, že jsem právě splnila svůj
první samostatný úkol jako stopařka.
K absolvování mi scházelo ještě pár měsíců, takže jsem ne­
znala žádné důležité podrobnosti ani jsem nenesla velkou od­
povědnost. Tu noc jsem jen měla dávat pozor při ceremoniá­
lech, po nich mít oči na stopkách a všímat si sebemenších
náznaků problémů – což většinou znamenalo ukazovat stále
opilejším hostům cestu k toaletám.
Ale i tak. Byla jsem na místě, pracovala s dalšími stopa­
ři, a dokonce i s elitní jednotkou Högdragen, jejíž příslušníci
měli střežit Kaninské království. Proto jsem ke konci oslav –
i když mě bosé nohy bolely stále víc – byla trochu smutná
z toho, že už mé pověření končí.
Král Evert a královna Mina umožnili vstup na oslavy všem
Kanincům z našeho hlavního města Doldastamu, kde nás žije
přes deset tisíc. A s tolika trolly, kteří proudili do paláce na

~ 5~
improvizovaný večírek, potřeboval královský pár na pomoc
všechny, kdo mají ruce a nohy. Včetně stopařů v zácviku.
Jen před několika dny se k nám donesla zpráva, že kmen
Tryllů porazil našeho společného nepřítele Vitru. Král a krá­
lovna v posledních měsících nenápadně připravovali Kanin
k obraně. Kdyby Vitra nad Trylly zvítězila, byli bychom jejím
dalším logickým cílem, protože jsme ještě bohatší a mocněj­
ší. Nezaútočili na nás hned hlavně proto, že je nás tolik a jsme
tak silní. Ovšem kdyby se jim podařilo porazit Trylly a podro­
bit si jejich armádu, mohli by vytáhnout i proti nám.
Když ale Tryllové porazili krále Vitry a jeho armádu, zna­
menalo to konec vleklé války pro nás pro všechny. Náš dobrý
král Evert to pochopitelně viděl jako důvod k oslavě, a já se
tak mohla zúčastnit své první stopařské akce, která končila
až nad ránem.
Teď už se král s královnou uchýlili do svých komnat a té­
měř všichni hosté odešli. Hrstka stopařů a Högdragen ještě
zůstali, aby dohlédli na poslední opozdilce. Uklízeči se zatím
dali do práce a snažili se postarat o nepořádek, který po tak
velké sešlosti pochopitelně zůstal.
Když už se na místě oslav zdržovalo jen pár lidí, moje po­
vinnosti skončily a poslali mě domů. Kráčela jsem pomalu
přes vstupní halu a připadala si trochu jako Popelka, když se
její krásný kočár zase proměnil v dýni. Měla jsem na sobě ofi­
ciální stopařskou uniformu – sněhobílý kostým na míru, na­
žehlený a bez poskvrnky, protože jsem ho oblékla poprvé – ne
plesovou róbu od kouzelné vílí kmotřičky, jenže i tu budu mu­
set po téhle noci vrátit. A žádné jiné úkoly mi až do absolvo­
vání nepřidělí.
Až ukončím výcvik, dostanu stříbrnou šerpu, na kterou si
zavěsím kord. Do té doby mi ale nikdo zbraň nesvěří. Ne že
bych ji na hlídkování při akci, jako byla ta dnešní, k něčemu
potřebovala.

~ 6~
 Cestou k hlavnímu vchodu jsem si rozepnula kabátec a ne­
chala ho volně splývat z ramen. Zhluboka jsem si povzdychla.
Většina petrolejových lamp už zhasla, takže vchod se utápěl
v přítmí. Bílé praporce, které zdobily vysoké kamenné stěny
paláce, se začínaly prověšovat, studenou podlahu pokrývaly
stříbrné konfety.
Zarazila jsem se, když jsem zaslechla zaskřípění těžkých
dveří, protože to znělo jako dveře do otcovy kanceláře. Nahléd­
la jsem se do úzké chodby, která vedla z hlavní haly, a oprav­
du – zahlédla jsem tátu, jak vychází z místnosti. Tmavé vlasy,
které obvykle nosil pečlivě učesané, teď měl trochu rozcucha­
né, kravatu povolenou a horní knoflíky košile rozepnuté.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se užasle. „Myslela jsem, že
už jsi dávno doma.“
„Musel jsem něco dodělat. Spousta papírování,“ vysvětlil
mi táta a neurčitě ukázal za sebe na dveře kanceláře. Potlačil
přitom zívnutí.
Můj otec je královský kancléř. Věděla jsem, že svou práci
bere velice vážně. Často se tady zdržoval do večera, ale takhle
pozdě ještě nikdy domů nešel.
„Papírování?“ Povytáhla jsem obočí. „Když je v paláci oslava?“
„Musíme poslat depeši Tryllům,“ odpověděl táta a nepatr­
ně pokrčil rameny. Moc mě nepřesvědčilo, že by to byl ten pra­
vý důvod, proč se tady tak dlouho zdržel. „Budou teď spravo­
vat dvě království a je v našem nejlepším zájmu uzavřít s nimi
spojenectví.“
„A to jsi musel sepisovat zrovna teď?“ popíchla jsem ho.
„Mohlo to počkat do rána,“ připustil táta a na rtech se mu
objevil rozpačitý úsměv. Strčil si ruce do kapes. „Chtěl jsem
vidět, jak si povedeš při první službě. Je to tvoje první velká
akce.“
„Šlo to dobře,“ prohlásila jsem, ale hned jsem zmlkla, pro­
tože mě zalila vlna pochybností. Přehrávala jsem si v paměti

~ 7~
průběh večera, pátrala po možných chybách, kterých jsem se
snad dopustila. „Teda… myslím.“
„Určitě jsi to zvládla báječně,“ ujistil mě táta a jeho úsměv
se prohloubil o výraz hrdosti a náklonnosti. „Pokaždé když
jsem se byl na tebe podívat, jsi byla ztělesněná pozornost. Vy­
padala jsi tak dospěle a tak… oficiálně.“
„Děkuju.“
„Moje malá holčička už vyrostla,“ prohodil posmutněle
a natáhl se, aby mi pocuchal vlnité blonďaté vlasy.
„Tati.“ Uhnula jsem před jeho rukou, ale musela jsem se na
něj usmát. „Nemůžeš s tou sentimentalitou aspoň počkat, než
budeme pryč z paláce?“
Nadechl se, zřejmě aby mě upozornil, že jsme tady sami,
ale v tu chvíli jsme oba uslyšeli v chodbě kroky. Instinktivně
jsem se napřímila a narovnala ramena. Začala jsem si zapínat
kabátec, jenže v tu chvíli jsem zahlédla Konstantina Blacka,
jak jde rovnou k nám, a na vteřinu jsem zapomněla dýchat.
I my se sice mohli dívat na filmy a poslouchat hudbu lid­
ského světa, ale roli rockových hvězd u nás hráli příslušníci
Högdragenu. Byli to obyčejní Kaninci, kteří se vypracovali na
pozice elitních strážců, a žádný z nich to nedokázal tak rake­
tově a tak zářně jako Konstantin Black. Bylo mu jen něco málo
přes dvacet, ale byl už osobním strážcem královny – nejmlad­
ším, kam až záznamy sahají.
Jeho černá sametová uniforma, vyšívaná stříbrnými nitěmi
a zdobená drahými kameny, byla nejluxusnější ze všech v Hög­
dragenu. Byla to sice standardní uniforma pro osobu na tako­
vém postu, ale Black v ní prostě vypadal naprosto božsky. Na
stříbrné šerpě se mu odráželo světlo zbývajících luceren, takže
se třpytila stejně jako diamanty zdobená rukojeť jeho kordu.
Sebevědomě kráčel k nám a já se snažila tvářit bezvýrazně
a klidně, jak mě to učili. Jenže jsem nemohla zabránit tomu,
aby se mi žaludek nesvíral samým vzrušením. Léta jsem toho

~ 8~
muže obdivovala z dálky – pro jeho schopnosti, jeho sílu, jeho
vyrovnanost, a pokud mám být upřímná, v poslední době
i pro jeho přitažlivost – a tohle bylo poprvé, kdy jsem se s ním
setkávala takhle osobně.
I předtím jsme se občas ocitli ve stejné místnosti, ale od­
dělovalo nás moře dalších lidí, protože jeho povinností bylo
­držet se co nejblíž královně a mou zůstávat od ní a krále co
nejdál. Párkrát kolem mě prošel v chodbách paláce. V létě jsem
byla mezi diváky, když předváděl při soubojích svoje šermíř­
ské umění. Nikdy se na mě ale doopravdy nepodíval, nevšiml
si mých upřených pohledů, protože kolem bylo vždycky tolik
obdivem překypujících tváří.
Teď byl ale tady a usmíval se a mně se z něj zatočila hlava,
jako bych dostala závrať.
Byla jsem tak zvyklá okukovat ho zpovzdálí, že jsem teď
jen stěží dokázala na něj nezírat. Na to, jak se mu při úsmě­
vu levý koutek zvedl o trochu výše než pravý nebo jak mu teď
k ránu křivka čelisti ztmavla nočním strništěm. Jak mu doza­
du sčesané tmavé vlasy ležely nejdřív hladce na temeni, než se
začaly vzadu nad límcem, nad nímž končily, kroutit.
„Nečekal jsem, že v tuhle hodinu ještě budete tady, kanclé­
ři,“ oslovil mého tátu.
„Chci doprovodit domů dceru,“ pokývl otec mým směrem
a Konstantin upřel pohled přímo na mě. Nebyl o moc vyšší
než já, ale jako by nade mnou čněl. Jeho kouřově šedé oči spo­
činuly vlídně na mém obličeji.
„To byla vaše první noc ve službě, viďte?“ zeptal se.
Přikývla jsem. „Ano.“ Ulevilo se mi, že můj hlas zní klidně
a normálně.
„Vedla jste si dobře.“ Usmál se na mě a moje srdce se zatře­
potalo. „Zmíním se o tom vašemu rektorovi.“
„Velice vám děkuji, ale to není nutné,“ odpověděla jsem
pevně.

~ 9~
 Konstantin se zasmál. Ten zvuk naplnil vstupní halu, od­
rážel se od stěn. „Skromnost je vznešená vlastnost, ale s tou
se do Högdragenu nedostanete. Jestli chcete v tomhle světě
uspět, musíte brát každou pomoc, která se vám nabízí.“
Vždycky jsem si namlouvala, že k němu vzhlížím jen jako
k elitnímu strážci, jemuž bych se chtěla podobat. Jenže teď
stačilo, aby se zasmál, a mým tělem proběhlo příjemné roze­
chvění. Už jsem si nemohla nic nalhávat. Byla jsem do něj pla­
tonicky zamilovaná tak dlouho, že se to nebezpečně začínalo
blížit skutečné lásce.
„To je rozumná rada, Konstantine,“ ozval se táta, a vytrh­
nul mě tak ze zamyšlení. Konstantinův pohled se ze mě sto­
čil k otci.
„Skoro jako byste byl překvapený, že mě někdy napad­
ne něco rozumného, kancléři,“ prohodil se sarkastickým po­
usmáním.
Otec se na něj podíval s podobným výrazem a upravil si
vázanku u krku. „Asi se na mně začíná projevovat únava. Byla
to dlouhá noc.“
„Promiňte, měl bych vás přestat zdržovat,“ omluvil se Kon­
stantin a moje srdce pokleslo, když mi došlo, že se naše krátké
setkání chýlí ke konci. Moje popelkovské pocity ještě zesílily.
„Díky,“ prohodil táta a vykročil ke dveřím, ale Konstantin
zvedl ruku.
„Vlastně, kancléři, kdybyste mi mohl věnovat ještě pár mi­
nut, mohlo by vám to ušetřit jisté nepříjemnosti po ránu.“
„Jaké nepříjemnosti?“ opáčil táta.
„Královna se už odebrala do svých komnat, ale ještě před­
tím mi řekla, že chce, abyste hned brzy ráno podepsal jistý do­
kument, který se má odeslat Tryllům.“ Konstantin ukázal na
ozdobná okna nad vchodem, v nichž bylo vidět první náznaky
svítání. „A protože ráno už je skoro tady, když ho podepíšete
hned, můžete se prospat o pár hodin déle.“

~ 10 ~
 „Dokument?“ Táta zavrtěl hlavou. Váčky pod jeho temný­
ma očima odhalovaly, jak moc je ve skutečnosti unavený, a tvá­
řil se trochu zmateně. „To já připravuju koncept dopisu pro
Trylly. Královna sepsala něco sama?“
„To nevím, pane, ale nechala ho ve své kanceláři, kdybyste
byl tak laskav a zašel se tam podívat,“ odpověděl Konstantin.
„To bych asi měl,“ přikývl vyčerpaně táta a otočil se ke mně.
„Běž domů napřed, Bryn, přijdu za chvíli.“
„Ale ne, počkám na tebe,“ namítla jsem honem.
Táta pokrčil rameny, jako že to je na mně, a vydal se chod­
bou ke kanceláři královny.
Konstantin vyrazil za ním, ale ještě se otočil ke mně. „Ne­
bojte se, nepotrvá to dlouho, bílý králíčku,“ slíbil mi.
Odvrátila jsem se a doufala, že mi tváře při tom oslovení
příliš nezrudly. Už mi tak párkrát v životě někdo řekl, ale na­
štěstí ne tak často, aby se z toho stala přezdívka. Králík je sym­
bol Kaninu a já byla bílým králíkem… kvůli odstínu své pleti.
Sotva mi ti dva zmizeli z dohledu, položila jsem si dlaň na
břicho a rozechvěle vydechla. První seznámení s tím, co ob­
náší služba stopaře, mě příjemně vzrušilo, ale po rozhovoru
s Konstantinem mi zeslábla kolena. Nikdy jsem se nezajímala
o kluky, radši jsem se soustředila na výcvik, jenže teď jsem ko­
nečně začínala chápat, o čem mluvily moje kamarádky, když
vykládaly, že jsou zamilované.
Adrenalin po našem rozhovoru ovšem rychle vyprchával
a já si poprvé za celou noc uvědomila, jak jsem vlastně una­
vená. Ani předtím jsem toho moc nenaspala, protože jsem
byla příliš rozrušená, že mám pomáhat při zajištění oslav.
A hlídání opilých Kaninců bylo namáhavější, než by se moh­
lo zdát.
Táta byl pryč jen chvilku, když se mi kolena začala podla­
movat vyčerpáním. Potřebovala jsem jít domů a do postele. Vě­
děla jsem, kde má královna kancelář, takže jsem se r­ ozhodla,

~ 11 ~
že tam nakouknu a dám tátovi vědět, že půjdu přece jen domů
napřed. A tak budu mít aspoň šanci ještě prohodit pár slov na
rozloučenou s Konstantinem.
Kancelář nebyla daleko od vstupní haly a já už byla skoro
tam, když jsem zaslechla užaslý mužský hlas: „Ne!“ Nejdřív
jsem strnula a snažila se zorientovat, ale vzápětí se ozval další
zmučený výkřik.
Kdybych neměla hlavu tak plnou zážitků a vyčerpání, do­
šlo by mi to dřív. Až příliš pozdě – o vteřinu, možná jen o zlo­
mek vteřiny později, ale i to stačilo – jsem pochopila, že slyším
křičet svého otce.
Rozběhla jsem se a rozrazila dveře královniny kanceláře.
Když jsem si později ten okamžik vybavovala, došlo mi,
že jsem vůbec nevnímala zbytek místnosti. Jakoby v oparu se
rozmazaně vznášel kolem, zato jedna věc byla naprosto zřetel­
ná: Konstantin stojící nad mým tátou s taseným, potřísněným
kordem a pod ním na zemi můj otec, který krvácel.
Konstantin ke mně vzhlédl. Jeho hezká tvář, obvykle tak
zářivá a sebevědomá, byla najednou děsivě prázdná. Vypadal
skoro jako mrtvola, až na ty šedé oči, temné a hrozivě ostra­
žité.
„Je mi to líto,“ pronesl ke mně. „Jednám ve vyšším zájmu,
než je zájem království, a musím dokončit své poslání.“
„Uteč, Bryn!“ vykřikl táta, když Konstantin znovu p­ ozdvihl
kord.
Neměla jsem žádnou zbraň, a tak jsem udělala to ­jediné,
co udělat šlo – zařvala jsem a vrhla se na něj holýma rukama.
Když jsem se k němu řítila, otočil se a namířil kord na mě.
­Ucítila jsem, jak mi ostří proťalo kůži na rameni, ale ­sotva
jsem tu bolest zaznamenala. Záleželo mi jen na jediném: Chtě­
la jsem zabránit Konstantinovi, aby zabil mého tátu.
Srazila jsem ho na podlahu a podařilo se mi ho jednou
praštit, než mě ze sebe shodil. Vtom jsem za sebou uslyšela

~ 12 ~
další hlasy. Členové Högdragenu zaslechli hluk a hnali se do
královniny kanceláře.
Konstantin se vymrštil ze země a vrhnul se k oknu za psa­
cím stolem. Ozval se hluk tříštícího se skla a do místnosti pro­
nikl chlad i sněhové vločky. Gardisti se rozeběhli za prchají­
cím, ale já se vrhla k tátovi.
Klekla jsem si k němu a přitiskla mu dlaň na ránu v hrudní­
ku, abych zastavila krvácení. Položil svou ruku na moji a upřel
na mě ustarané tmavé oči.
„Promiň, že jsem nepřišla dřív,“ vyhrkla jsem a snažila se
mrkáním zahnat slzy.
„Ne, Bryn, zachránila jsi mi život.“ Táta zvedl zakrváce­
nou ruku a dotkl se mého obličeje. „Dneska v noci sis vedla
ohromně.“
Zůstala jsem u něj, stlačovala mu ránu a snažila se ze všech
sil zastavit krvácení, dokud nedorazili záchranáři a neodtrh­
li mě od něj. Když ho odnášeli, slíbili mi, že bude v pořádku,
a díkybohu se ukázalo, že se nemýlili.
Když odešli, zůstala jsem v královnině pracovně. Bílou uni­
formu jsem měla potřísněnou tátovou krví, která se mísila s tou
mojí z rány v rameni. Vyhlédla jsem rozbitým oknem ven.
Sněžilo už tak hustě, že Konstantinovy stopy skoro zmize­
ly. Stejně jako zmizely všechny moje city k němu, všechno, co
jsem si tak hloupě představovala. Býval to můj hrdina, ale to
už teď nic neznamenalo. Pokusil se zabít mého tátu a já ne­
budu mít klid, dokud ho nepoženu před tvář spravedlnosti.

~ 13 ~
 KAPITOLA PRVNÍ
_

Sledování
8. dubna 2014

Měla jsem za sebou tříletou školu pro stopaře – včetně dů­

kladného výcviku v soubojích, přednášek o společenské eti­
ketě a integrace mezi vrstevníky – jenže nic z toho mi nepo­
mohlo získat lepší vztah k lidským středním školám. Ty jsem
nenáviděla. Pokaždé když jsem musela do nějaké nastoupit,
abych se dostala ke svému novému svěřenci, jsem přemítala
o tom, jestli bych neměla změnit profesi.
Ještě než jsem se v Kaninu rozhodla nastoupit na stopař­
skou školu, místo abych dokončila normální střední a stala se
farmářkou, učitelkou nebo třeba cvičitelkou koní, pamatuju
si, jak jsem pozorovala stopaře, kteří odcházeli na mise a zase
se vraceli. Připadali mi tak světáčtí a mocní. Všichni v Dol­
dastamu si jich vážili.
Představovala jsem si, jaká dobrodružství asi zažívají, když
si tak cestují po světě. Většina sice jen po Severní Americe, ale
slyšela jsem i příběhy o stopařích, kteří putovali do Británie,
Itálie, dokonce až do Japonska.
Představa, že budu cestovat a chránit svůj lid, zněla láka­
vě a vznešeně. Pak jsem absolvovala školu a strávila tou prací

~ 14 ~
další čtyři roky. Kdybych tak tušila, kolik času na misích strá­
vím ve svědivých školních uniformách ve snaze pochytit míst­
ní slang, abych byla mezi rozmazlenými bohatými puberťáky
nenápadná, možná bych si to rozmyslela.
Pátý den v Chicagu jsem během polední přestávky sledova­
la Linuse, jak odchází z areálu školy, a došlo mi, že oni ho sle­
dují taky. Kdo přesně jsou ti „oni“, to jsem zatím nevěděla. Od
včerejšího rána jsem několikrát za sebou zahlédla jedno auto,
černý sedan s tmavými okny, jak parkuje opodál. Až mockrát
na to, než aby to byla pouhá náhoda.
Když jsem šla opatrně za Linusem a jeho dvěma kamarády
a držela se dál, aby si mě nevšimli, přemítala jsem, jestli o mně
ta záhadná posádka auta ví. Pokud sledovali Linuse, museli
mě vidět, protože jsem se s ním bavila. Což ovšem nezname­
nalo, že vědí, kdo jsem. Aspoň prozatím.
Když se stopování dělalo pořádně, bylo to obvykle snadné.
První krok byl průzkum. Vyhledala jsem si cíl, v tomhle pří­
padě Linuse Berlinga, a prvních pár dní ho jenom sledovala.
Smyslem bylo zjistit, co je zač a co má rád. Potom se snáze zís­
kávala jeho důvěra.
Druhý krok představoval infiltraci do jeho života. Proto
jsem teď na sobě měla směšnou uniformu soukromé příprav­
ky s plisovanou modrou sukní a propínacím svetrem, který mi
připadal až moc teplý.
Za použití úplatků, osobního kouzla a trochy kaninských
zvláštních schopností jsem se zvládla zapsat na co nejvíc před­
mětů, kam chodil také Linus, a začali jsme na sebe „náhodně
narážet“. Trochu jsme si povídali, vzbudila jsem jeho zájem,
smála se jeho vtipům a získala si jeho přízeň.
To mělo vést ke kroku tři. Jakmile mi cíl začal důvěřovat,
vybalila jsem to na něj: Totiž prozradila jsem mu, kým ve sku­
tečnosti je. Pak už nezbývalo jen doufat, že mi uvěří. Mí svě­
řenci měli zpravidla už dlouho podezření, že jsou jiní než

~ 15 ~
ostatní, a když jsem postupovala správně, všechno do sebe
brzy „zapadlo“.
Pak už šlo jen o to přepravit je domů, pokud možno i s je­
jich svěřeneckými fondy.
Jenže teď tu byl ten černý sedan, který se mi připletl do ces­
ty už při druhém kroku. Musela jsem se rozhodnout co teď.
Linus a jeho kamarádi šli do restaurace, ale já ne. Sledova­
la jsem je zvenčí oknem, jak si sedají ke stolu. Linus v tmavo­
modrém saku vypadal, jako by měl široká ramena, i když ve
skutečnosti byl vysoký a štíhlý. Při tělocviku jsem ho viděla
v jednom kuse klopýtat a padat, takže bylo jasné, že v boji by
byl k ničemu.
Restaurace byla přeplněná. Kluci se spolu bavili, smáli se.
Ti z černého sedanu se snažili nevzbuzovat pozornost, což
znamenalo, že nebudou chtít vyvolat scénu na tak veřejném
místě. Linus byl prozatím v bezpečí.
Obešla jsem restauraci a vrátila se zadní uličkou k silnici.
Došla jsem až na konec, ale zastavila jsem se za rohem. Černý
sedan parkoval pár metrů ode mě. Když jsem opatrně vykuko­
vala zpoza rohu, snažila jsem se splynout s okolím a přála si
mít v sobě víc kaninské krve.
Třebaže jsem byla blízko, přes tmavá okna auta jsem nic
neviděla. Potřebovala jsem další informace, a tak jsem se roz­
hodla zavolat Ridleymu Dresdenovi.
Jako rektor by mohl mít lepší představu, o co jde. Rektor
měl na starosti stopaře, plánoval jejich cesty, přiděloval jim
podvržence, zkrátka a dobře nám velel. Vzhledem ke svému
postavení toho věděl víc než já, tak mi třeba o tom sedanu
něco poví.
Než jsem zavolala, zvolila jsem na mobilu možnost video­
hovoru. Připadalo mi to praktičtější, protože jsem tak Ridley­
mu mohla sedan ukázat, ne ho jen popsat.
Když se ale můj šéf konečně ohlásil – bez trička, s ­hnědými

~ 16 ~
kudrnami ještě rozcuchanějšími než obvykle – došlo mi, že
jsem mu mohla nejdřív poslat esemesku s upozorněním, že
plánuju video­‑chat.
„Bryn?“ Za Ridleym jsem spatřila něčí stín – postavy, která
se zvedla z postele a zabalila se do tmavého přehozu. „Všech­
no v pořádku?“
„Ano. I ne.“ Snažila jsem se ztišit hlas, aby nás lidi na ulici
kolem mě neslyšeli. „Promiň, jestli ruším.“
„Ne, nerušíš.“ Narovnal se na židli a na nahé hrudi se mu
zhoupl amulet s králíkem, který nosil na koženém řemínku
kolem krku. Za ním jsem zaslechla dívčí hlas, ale nerozuměla
jsem, co říká. „Vteřinku.“ Ridley zakryl dlaní mikrofon i ka­
meru, ale stejně jsem jakoby z dálky slyšela, jak někomu slibu­
je, že potom zavolá. „Promiň, už jsem tady.“
„Neměl bys být v práci?“ zeptala jsem se a nesouhlasně po­
vytáhla obočí.
„Mám polední pauzu. Tohle byl oběd,“ prohodil Ridley
a s ďábelským zábleskem v očích na mě mrknul.
Stal se rektorem ten rok, kdy já dokončila stopařskou ško­
lu. Předtím jsem ho skoro neznala, ale jeho pověst ho předchá­
zela. Všichni ho považovali za jednoho z nejlepších stopařů,
jenže už ve čtyřiadvaceti toho musel nechat. Na svůj věk sice
pořád vypadal mladě, ale kvůli neodbytně rašícímu strništi se
nemohl dál vydávat za středoškoláka.
To byl ale jen zlomek toho, co jsem o něm slyšela. Taky
proslul neustálým střídáním dívek a tohle nebylo poprvé, kdy
jsem ho přistihla v kompromitující situaci.
Během těch pár let si ale vždycky počínal jako výborný rek­
tor a spolehlivý kamarád. Takže jsem se mu jeho eskapády
snažila moc nevyčítat.
„Víš něco o tom, že by Linuse Berlinga sledoval ještě někdo
další?“ zeptala jsem se.
Zamračil se. „Jak to myslíš?“

~ 17 ~
 „Jestli je nějaký důvod, aby ho stopoval i někdo jiný?“ upřes­
nila jsem. „Z Doldastamu nebo prostě z Kaninu? Nebo snad
stopař z nějakýho jinýho kmene?“
„Proč by ho měl sledovat někdo další?“ Ridley zavrtěl hla­
vou. „Jeho stopařka jsi ty. Měla bys být jediná, kdo se na něj
pověsil. Ty jsi někoho viděla?“
„To přesně ne.“ Kousla jsem se zevnitř do tváře a vzhlédla
od telefonu k černému sedanu, který se nehýbal. „Totiž, nevi­
děla jsem žádnou osobu, ale sleduje ho tohle auto.“ Natočila
jsem telefon tak, aby Ridley vůz viděl.
„Který?“ zeptal se. Pohnula jsem telefonem tak, aby kame­
ra zabírala přesněji.
„To černý, tmavý okna. Poznáváš ho?“
Ridley se na chvíli odmlčel. „Ne, to ne.“
„Toho jsem se bála.“ Opřela jsem se o cihlovou zeď a namí­
řila telefon zase na sebe. Ridley se nakláněl ke kameře, jako by
se snažil lépe si auto prohlédnout.
„Neviděla jsi nikoho nastupovat nebo vystupovat?“ zeptal
se mě.
„Ne.“
„Může to být nějaká lidská záležitost,“ navrhnul Ridley, ale
neznělo to přesvědčivě.
„To bych neřekla,“ povzdychla jsem si. „Zkusím to zjistit.“
„Dobře.“ Ridley sevřel rty do tenké linky a krátce přikývl,
jako by mi nechtěl dát souhlas riskovat. „Hlavně žádný hlou­
posti, Bryn.“
„To já nikdy,“ ujistila jsem ho s úsměvem, ale šéf jen pro­
točil panenky.
„Myslím to vážně,“ zdůraznil. „Pokus se tomu přijít na
kloub, ale nic proti nim nepodnikej, dokud si nebudeš jistá,
s kým máme tu čest. Já zatím zkusím proklepnout poznávací
značku nebo zjistit něco dalšího. Ozvu se ti ještě dneska, jo?“
„Fajn. Kdybych na něco přišla, dám ti vědět.“

~ 18 ~
 „Dávej na sebe pozor, Bryn,“ připomněl mi Ridley, ale než
stačil ještě něco dodat, ukončila jsem hovor.
Podle hodin na mobilu mi už do konce polední přestáv­
ky zbývalo jen dvacet minut, než začne odpolední vyučování.
Moje možnosti byly omezené, ale věděla jsem, že nechci čekat
celý den na to, až z auta někdo vystoupí. Pokud Linuse někdo
sleduje, musím to zjistit dřív, než se stane něco zlého.
A tak jsem vyšla z uličky a zamířila si to přímo k autu. Rid­
ley by to považoval za hloupost, jenže podle mě to bylo to nej­
lepší, co jsem teď mohla udělat. Z dvanácti podvrženců, které
jsem v minulosti dostala na starost, jsem jich dvanáct přived­
la bezpečně domů. Nechtěla jsem dopustit, aby byl Linus prv­
ním, o kterého přijdu.
Stiskla jsem kličku zadních dveří a předpokládala, že bu­
dou zamčené, jenže nebyly, a tak jsem nastoupila. Vpředu se­
děli dva muži. Když jsem vklouzla na zadní sedadlo, oba se ke
mně otočili.
„Co to má sakra –?“ zavrčel řidič.
Když jsem ho uviděla, když se ty jeho ocelově šedé oči se­
tkaly s mými a já ho poznala, srdce se mi sevřelo a z plic mi
unikl všechen vzduch. Na okamžik jsem zůstala strnule sedět
a on na mě zíral. Pak mě zahltily hněv a strach a smíchaly se
ve mně v odpornou směsku.
Vzpamatovala jsem se tak rychle, jak to jen šlo, potlačila
vztek a usmála se na něj. Dokonce jsem celkem klidným hla­
sem vyslovila i jeho jméno. „Konstantin Black.“

~ 19 ~
 KAPITOLA DRUHÁ
_

Pomsta

Přimhouřil oči a rty se mu nepatrně zvlnily. „My se známe?“

„Neřekla bych,“ připustila jsem. Nepřekvapilo mě, že si mě
nepamatuje.
Mluvili jsme spolu jen jednou, v tu nejdůležitější a nej­
děsivější noc mého života, jenže on byl tehdy ­pochopitelně
myšlenkami jinde. A předtím jsem byla jen jednou z tisí­
ců jeho nadšených fanynek, které ho v Doldastamu zbož­
ňovaly.
Za ty čtyři roky, co jsem ho neviděla – čtyři roky od chvíle,
kdy se pokusil zabít mého tátu a zmizel – se Konstantin tro­
chu změnil. Oči měl tvrdší a v kdysi hladké pleti okolo nich
se mu vyhloubily vrásky. Nechal si narůst vousy a vlasy měl
o něco delší a nezkrotnější, než co jsem si pamatovala.
Byl to ale nepochybně on. Léta jsem do něj byla jako školač­
ka zamilovaná a při denním snění jsem si představovala jeho
obličej a pak strávila roky osnováním odvety a vídala jeho tvář
v nočních můrách.
A teď byl tady, jeho oči jen pár desítek centimetrů od mých,
a neměl ponětí, kdo jsem.

~ 20 ~
 „Jsi stopařka,“ došlo mu konečně a na rtech se mu ­objevil
ironický úsměšek. Vzpoměla jsem si, jak mě kdysi z tohohle
úsměvu šimralo v břiše vzrušením. Teď jsem měla jen chuť
praštit ho pěstí.
„Takže ji znáš? Nebo ne?“ zeptal se jeho kumpán.
„Ne, Bente, neznám,“ odpověděl Konstantin a já pohlédla
na jeho společníka.
Nikdy jsem ho neviděla, ale podle rysů jsem soudila, že je
Omte. Měl hladkou pokožku a zřejmě byl vysoký, ale měl ši­
šatou čtvercovou lebku a korálkové oči jako skřet. Nemluvě
o tom, že nevypadal moc chytře.
„Po vás je vyhlášeno pátrání, Konstantine,“ pronesla jsem.
„Co tady děláte?“ Chtělo se mi plivnout mu do tváře, praštit
ho… ale musela jsem potlačit svou touhu po pomstě, abych
zjistila, co chce po Linusu Berlingovi.
„Nejspíš totéž co ty,“ prohodil Konstantin.
Přitiskla jsem dlaně k černé kůži sedadla, abych ovládla
touhu ho zfackovat. „Co chcete od Linuse? Jistě ne přivést ho
zpátky k jeho kmeni. Tak proč ho sledujete?“
„Čekáme jen, až bude šance ho sebrat, a pak –“ začal Bent,
ale Konstantin po něm střelil pohledem a jeho kumpán zmlkl.
„Chcete ho unést? Vážně?“ Zavrtěla jsem hlavou. „A máte
v plánu žádat za něj výkupné?“
Konstantin stiskl tlačítko na středové konzoli a ozvalo se
cvaknutí automaticky zamykaných dveří. „Věci jsou mnohem
složitější, než by se zdálo.“
Olízla jsem si rty a navzdory svým nejlepším instinktům
jsem jim nabídla olivovou ratolest. „Co se dohodnout? Neza­
biju vás, když necháte Linuse na pokoji, abych ho mohla od­
vést.“ Odmlčela jsem se, když se mi vybavila slova, která mi
Konstantin kdysi řekl: Jednám ve vyšším zájmu, než je zájem krá-
lovství, a musím dokončit své poslání.
Black naklonil hlavu ke straně a přejel mě pohledem, jako

~ 21 ~
by si mě teprve teď důkladně prohlédl. „Neznáme se přece je­
nom odněkud?“
Benta už to zřejmě přestalo bavit. Otočil se na sedadle s při­
hlouplým křivým úsměvem ve tváři. „To je fuk. Já to s ní vy­
řídím.“
„Bente, možná –“ začal Konstantin, ale jeho kumpán už se
do toho dal.
Naklonil se dozadu a natáhl se po mně. Ruce měl nezvyk­
le mohutné, jako medvědí tlapy, ale byl pomalý. Snadno jsem
mu proklouzla.
Popadla jsem ho za tmavé vlnité vlasy a škubla mu hla­
vou ke straně, až udeřila do okýnka vedle mě. Pustila jsem ho,
rychle se zaklonila a kopla ho do hlavy, která znovu narazila
na okno. Sklo bylo neprůstřelné, ale proměnilo se v pavuči­
nu prasklin zbarvených krví, která proudila z Bentovy rozbi­
té hlavy.
Teď se ke mně obrátil i Konstantin a chtěl po mně chňap­
nout. Ucukla jsem a přelezla přes Bentovo zhroucené tělo
k popraskanému oknu. Black mě zepředu chytil za nohu,
právě když jsem zatlačila tělem proti sklu, ale naštěstí jsem
měla podkolenky. Škubla jsem chodidlem, takže mu v ruce
zůstala jen moje bota a podkolenka, a vrhla se z auta na
chodník.
Dopadla jsem na něj tak, až jsem si přitom rozbila koleno,
ale okamžitě jsem vyskočila. Konstantin vyrazil z auta. Musela
jsem se dostat k Linusovi dřív, než se ten kluk vrátí do školy,
abych ho dokázala před Blackem ochránit.
Konstantin mě chytil za paži, ale otočila jsem se a dala
mu pořádnou ránu do břicha. Byl to tak dobrý pocit, že jsem
si to musela zopakovat, tentokrát s větší silou. Bodnout ho
kordem by mi přineslo ještě větší uspokojení, ale aspoň něco.
Když se předklonil bolestí, sykla jsem mu do ucha: „To bylo
za tátu. Měls radši přistoupit na dohodu.“

~ 22 ~
 Pořád mě držel za paži a jeho prsty se sevřely křečovitěji,
když mu to došlo. „Ty jsi kancléřova dcera.“
„Bryn Avenová,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Zapamatuj
si to jméno, protože já budu ta, kdo tě zabije.“ A vrazila jsem
mu koleno do rozkroku. Pustil mě a já ucouvla.
„Pedofil, je tady pedofil!“ zavřískla jsem a ukazovala na
Konstantina prstem. „Chtěl mě ošahávat! Slídí kolem školy,
aby dostal co nejvíc dětí!“
Bylo mi devatenáct, ale ve školní uniformě jsem vypadala
mladší. Chodník byl teď v poledne plný lidí, kteří se zastavo­
vali a sledovali nás už od okamžiku, kdy jsem vypadla z roz­
bitého okýnka. Koleno mi krvácelo, uniformu jsem měla po­
mačkanou a vypadala jsem úplně zuboženě.
Muži se začali stahovat kolem Konstantina, ženy vyťuká­
valy na mobilech číslo policie a já uprchla do davu. Na chví­
li jsem se zastavila v bezpečí za hradbou těl a pozorovala ho.
Konstantin mi pohled oplácel, očima ani na okamžik ne­
uhnul. Čekala jsem, že v nich uvidím zuřivost nebo aroganci,
ale nebylo tam ani jedno. Místo toho mě sledoval s jakousi lí­
tostí, až se na nepatrný okamžik otupily hrany mé nenávisti
vůči němu a já si ji musela silou vůle zase přivolat zpátky.
Při vyšetřování Konstantinova útoku na mého otce nikdo
nedokázal odhalit pravý motiv. Podle všeho byl Black od chví­
le, kdy se před deseti lety stal stopařem, dobrým a věrným
strážcem království. Nikdy neměl žádný spor s mým tátou ani
s králem nebo královnou.
Jak ale běžel čas, usoudila jsem, že na jeho motivu nezá­
leží. Žádný důvod nemohl ospravedlnit to, co udělal. I kdyby
toho litoval a jednoho dne prosil za odpuštění, ode mě se ho
nikdy nedočká.
Pak ho dav pohltil a já se rozběhla pryč. Slyšela jsem, jak
na mě všichni volají, ať počkám, ale pádila jsem o to rychleji.
S jednou botou jsem byla nemotorná, takže když jsem do­

~ 23 ~
běhla k restauraci, zula jsem si ji a ponožku taky. S chladným
betonem pod bosými chodidly jsem se stejně cítila nejlíp.
Když jsem nakoukla oknem dovnitř a viděla, že Linus ­zrovna
platí, potlačila jsem vzbouřené emoce, které ve mně setkání
s Konstantinem Blackem vyvolalo. Měla jsem poslání a na ně
jsem se teď musela plně soustředit.
Netušila jsem, jak to s Linusem bude probíhat. Bavili jsme
se spolu teprve tři dny. V ideální situaci bych se o kontakt po­
kusila tak za dva až tři týdny, možná až za měsíc. Teprve pak
bych podvržence odvezla do Doldastamu.
„Linusi!“ vykřikla jsem, když jsem otevřela dveře do restau­
race. Servírka se mě pokusila zarazit, ale prosmýkla jsem se
kolem ní a vrhla se k jeho stolu.
„Bryn?“ Zvedl ke mně zmatené hnědé oči. „Co tady děláš?“
„Věříš mi?“ vyhrkla jsem, po všem tom tělocviku trochu
zadýchaně.
„Cože?“ Linus pohlédl na svoje kamarády, kteří se nervóz­
ně pochechtávali, a pak zase na mě. „Teče ti krev, Bryn. Něco
se ti stalo?“
„Ne, vážně. Na tohle nemáme čas.“ Otočila jsem se ke dve­
řím. „Jestli chceš zůstat naživu, pojď se mnou.“
Oba jeho kamarádi se rozchechtali, ale Linus ztěžka polkl.
Rukávy saka měl vyhrnuté k loktům a já viděla, jak se mu od­
stín pokožky trochu změnil. Ne úplně, ale olivovou vystřídal
namodralý odstín.
To bylo dobré. Znamenalo to, že Linus je vyděšený. Takže
mi věří.
„Slečno, musím vás požádat, abyste odešla,“ pronesla pev­
ně servírka.
„Linusi, musíme jít. Hned teď.“
Přikývl. „Tak jo.“
Jeden z jeho kamarádů se nevěřícně ozval. „Počkej, ty s tou
pošahanou holkou fakt půjdeš?“

~ 24 ~
 Linus se postavil a neodpověděl mu. Udělal jen krok od
stolu a zakopl o svou rozvázanou tkaničku. Chytila jsem ho
za ruku a on se na mě rozpačitě usmál.
„Máš štěstí, že jsem tady,“ zamumlala jsem a vyvedla ho za
ruku z podniku.
„Co se děje?“ zeptal se mě.
Když jsme se ocitli na ulici, podívala jsem se směrem, od­
kud jsem přiběhla. Pořád tam ještě postával menší dav, ale čer­
ný sedan s Konstantinem a Bentem zmizel. Teď byli na tahu
oni.
„Vysvětlím ti to potom. Teď se musíme co nejrychlejc do­
stat z Chicaga.“
Auto, které jsem si půjčila, stálo na školním parkovišti, jen­
že to mohl Konstantin vědět. Nebo tam na nás čekat.
„Kam jedeme?“ vyhrkl Linus, když jsem mávla na taxík.
„Nejdřív sehnat auto a pak domů.“ Podržela jsem mu ote­
vřené dveře oranžového vozu.
„Ale já jsem doma v Chicagu,“ pronesl nechápavě, když
vklouzl dovnitř.
Usmála jsem se na něj. „Já mluvím o tvým pravým domově.“

~ 25 ~
 KAPITOLA TŘETÍ
_

Podvrženec

„Doldastam,“ opakoval Linus, jako to dělal už celý předcho­

zí den a půl. Pokaždé, když to vyslovil, položil důraz na ji­
nou slabiku, jak se usilovně snažil napodobit mou výslov­
nost.
Půjčila jsem si nové auto. Cesta z Chicaga na jisté kanad­
ské nádraží nám trvala dvacet hodin. Zastavovali jsme se jen
pro benzin a na záchod.
Než jsme vyrazili, stavili jsme se u mě v hotelu a já se pře­
vlékla do pohodlnějších džínů a trička. Jenže pro Linuse jsem
žádné náhradní oblečení neměla a návštěvu u něj v bytě jsem
nemohla riskovat. Teprve ve Winnipegu jsme se zastavili na
dost dlouho, abych mu koupila pořádnou zimní bundu a če­
pici a taky další oblečení, aby se konečně mohl vysvléknout ze
školní uniformy.
Netušila jsem, jestli Konstantin a Bent pracují na vlastní
pěst, nebo je jich víc, a věděla jsem, že se nebudu cítit v bezpe­
čí dřív než za hradbami Doldastamu. Vlastně bylo jedno, ko­
lik chlapů po nás jde. Konstantin Black sám mi úplně stačil,
abych měla nervy nadranc.

~ 26 ~
 Když jsem s ním mluvila nebo když jsem s ním zápasila,
snažila jsem se působit sebevědomě, ale jakmile jsme dorazili
do hotelu, musela jsem se jít vyzvracet. Přece jen jsem se zni­
čehonic ocitla tváří v tvář muži ze svých nočních můr a byl by
div, kdyby to na mě nezapůsobilo.
Když jsem ale byla s Linusem, snažila jsem se ovládat a cho­
vat se co nejnormálněji. Jestli ho mám udržet naživu, musím
být bdělá, což znamená klidná. A tak jsem seděla ve vlaku ve­
dle něj, dívala se z okýnka a potlačovala paniku, aby na mě
nebyla znát.
„Řekl jsem to správně?“ dožadoval se Linus.
„Ano, dokonale,“ ujistila jsem ho s nuceným úsměvem.
„Tady je krásně.“ Linus ukázal z okna na zasněženou lesna­
tou krajinu Manitoby, kterou jsme projížděli.
„Ano, to je,“ souhlasila jsem.
„Tady jsem se narodil?“
„Ne, zrovna tady to nebylo, od Doldastamu jsme pořád ješ­
tě daleko, ale v zásadě… jo. Narodil.“
„Jsem podvrženec.“ Bez ohledu na to, kolikrát to zopako­
val, to pokaždé znělo, jako by ho to mátlo. „Jsem Kaninec. Ty
jsi Kaninka.“
„Jo,“ potvrdila jsem, protože to bylo jednodušší, než ho
opravovat. Byla jsem Kaninka – zčásti. Ale ten kluk už toho
musel zpracovat tolik, že jsem ho nemohla zatěžovat ještě
svým životním příběhem.
Kdyby o Kanincích věděl něco víc, došlo by mu už při po­
hledu na mě, že nevypadám jako oni.
Linus měl tmavě hnědé vlasy ostříhané nakrátko a nagelo­
vané tak, aby zkrotil nepoddajné kudrny. Jeho oči měly stej­
nou barvu. Já měla naopak vlnité blond vlasy, které se snadno
upravovaly, a barva mých očí připomínala azurovou oblohu
nad námi. I Linusova pokožka byla o několik odstínů tmavší
než moje.

~ 27 ~
 Na tvářích měl jemný náznak pih. To pro Kanince typic­
ké nebylo, ale slušely mu. Linus měl upřímný obličej a nevin­
nost chlapce, který nedokáže skrývat své city, a jeho výraz se
každých pár minut měnil od ohromeného k bolestně zmate­
nému.
Teď se zamračil. „Jsem troll.“
Dlouhá cesta autem mi poskytla dost času, abych mu vy­
světlila všechno podstatné, ale stejně se s tím ještě úplně ne­
sžil. Obvykle to trvá mnohem déle, proto taky zpravidla trá­
vím se svými svěřenci mnohem delší dobu, než jim odhalím
pravdu. Je mnohem snadnější něco přijmout, když máte čas
to vstřebat, než když se vám realita najednou rozprskne před
očima.
„Vždycky jsem věděl, že jsem jiný.“ Zadíval se na podlahu.
„Ještě předtím, než se mi začala měnit barva kůže. Jenže jsem
si myslel, že jsem něco jako X­‑Meni.“
„No tak promiň, superhrdinové nejsme. Ale být Kanincem
je občas stejně super,“ pokusila jsem se ho povzbudit.
Otočil se ke mně a jako by se mu maličko ulevilo. „Jo? Jak
to?“
„Tak třeba jsi Berling.“
„Cože jsem?“
„Promiň, tak se jmenuješ příjmením. Berling.“
„Ne, jmenuju se –“
„To bylo příjmení tvý hostitelský rodiny,“ přerušila jsem
ho. Čím dřív v duchu přetne pouto k těm, kdo se o něj starali,
tím snadnější pro něj bude přijmout, kdo je. „Tví rodiče jsou
Dylan a Eva Berlingovi. Jmenuješ se Berling.“
„Aha. Dobře.“ Přikývl, jako by se to přece rozumělo samo
sebou, a sklonil hlavu. „Uvidím svou hostitelskou rodinu ješ­
tě někdy?“
„Možná,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem být tou, kdo mu ozná­
mí, že už nikdy neuvidí lidi, u kterých strávil osmnáct let živo­

~ 28 ~
ta v přesvědčení, že jsou to jeho maminka a tatínek. „Musíš si
o tom promluvit se svými pravými rodiči.“
„A co je tak super na tom být Berling?“ zajímal se.
„Tak pro začátek jste šlechta.“
„Já jsem šlechtic?“ Celý se rozzářil. Tohle zní vždycky mno­
hem líp, než jak je to ve skutečnosti.
„Jo.“ Oplatila jsem mu úsměv. „Tvůj táta je markis a ma­
minka marksina – to je v podstatě kaninská obdoba titulu vé­
voda a vévodkyně.“
„Takže já jsem markis?“
„Ano. Máte velké sídlo. Ne tak krásné jako královský palác,
ale skoro. Máte sloužící, koně a kočáry. Tvůj otec je nejlepší
přítel krále. Budeš pořádat nóbl večírky, chodit s nejhezčíma
holkama a žít šťastně až navěky, vážně.“
„Chceš mi říct, že jsem se ocitnul v pohádce a nespím?“
ujistil se Linus.
Pousmála jsem se. „Tak trochu jo.“
„Ty kráso.“ Zaklonil hlavu. „A ty jsi marksina?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, stopařka. Což je od šlechtičny
asi tak daleko, jako kdybych byla člověk.“
„Takže my…“ Odmlčel se a olízl si ret, „… nejsme lidi?“
„Ne. Představ si to jako lvy a tygry,“ použila jsem svou ob­
vyklou analogii, pomocí níž jsem podvržencům vysvětlovala
rozdíl. „Jsou to kočkovitý šelmy, mají podobný rysy, ale nejsou
stejný. Lev není tygr. A Kaninec není člověk.“
„Ale patříme ke stejnýmu druhu?“ Zjevně si oddechl.
„Jo. Díky tomu, že jsme si s lidma tak podobný, jim může­
me nechávat naše děti. Můžeme se vydávat za lidi.“
„Aha.“ Chvíli seděl mlčky, jako by ho to už uspokojilo, a pak
se zeptal: „Tak jo, už chápu, že jsem podvrženec. Ale proč jsem
podvrženec?“
„Jak to myslíš?“
„Proč mě nevychovali vlastní rodiče?“ zeptal se Linus.

~ 29 ~
 Zhluboka jsem se nadechla. Tuhle otázku zatím nepoložil
a já doufala, že mu to vydrží až do Doldastamu. Tohle vysvět­
lení bylo vždycky mnohem přijatelnější z úst rodičů než od
stopaře, zvlášť když potom následovaly další otázky. Oni mě
neměli rádi? Nebo: Jak může někdo takhle odložit vlastní miminko?
A byly na místě.
Jenže Linus se zeptal mě, takže jsem mu musela něco od­
povědět.
„Začalo se s tím už dávno, když lidé měli mnohem pokro­
čilejší zdravotní péči a školy než my,“ začala jsem vysvětlovat.
„Naše novorozenecká úmrtnost byla tehdy obrovská. Spousta
miminek po porodu dlouho nepřežila, a když, tak se nevyvíje­
la dobře. Museli jsme něco udělat, pokud jsme to neměli vzdát
a splynout s lidskou rasou.
A tak jsme se rozhodli pro podvržence,“ pokračovala jsem.
„Vzali jsme lidské dítě, nechali na jeho místě kaninské a lidské
jsme umístili do sirotčince.
Jiné kmeny si braly lidské děti do svých sídel. Doufaly, že
tak budou mít v ruce nějaké trumfy, kdyby se s podvržencem
něco zvrtlo a on se rozhodl nevrátit se zpět. Jenže to se stáva­
lo zřídkakdy a my jsme usoudili, že tahle pojistka – vychovat
lidské dítě s důvěrnými znalostmi o naší komunitě – je příliš
riskantní, než aby se vyplatila. Takže necháváme lidské děti
mezi lidmi.
Naše děti tak u lidí prospívají, jsou zdravé, silné, vzdělané
a v patřičném věku se vracejí domů.“
„Takže ty vaše nemocnice a školy pořád nestojí za nic?“ ze­
ptal se Linus.
„Pořád žádná sláva,“ připustila jsem. „Ale to není všechno.“
„A co ještě?“
Povzdychla jsem si, ale usoudila jsem, že bych měla odpo­
vědět popravdě. A pravda byla taková, že jsme praxi s podvr­
ženci udržovali hlavně kvůli penězům.

~ 30 ~
 Kaninci žili v malých obcích co nejdál od lidské civilizace.
Abychom si mohli zachovat svůj životní styl spojený s obdě­
láváním půdy a vyhnout se tomu uspěchanému lidskému se
vším tím dojížděním do práce, kreditními kartami a podbíze­
ním politiků a taky válkami, nechtěli jsme žít mezi nimi.
Asi bychom dokázali být soběstační i sami, ale popravdě
řečeno milujeme přepych. Zůstáváme v kontaktu s lidmi hlav­
ně proto, že stojíme o jejich bohatství. Kaninci trpí stejně jako
všichni trollové nepřekonatelnou touhou po špercích.
Dokonce i Linus, který jinak působil jako běžný puberťák,
měl velký prsten s křiklavým rubínovým kamenem, stříbrný
kroužek na palci, kožený náramek a řetízek na krku. Jediná
lidská bytost mužského pohlaví, na které jsem kdy viděla tolik
šperků jako na trollovi, je Johnny Depp. A vzhledem k tomu, jak
vypadá, mám vážné podezření, že je ve skutečnosti taky troll.
A k uspokojení téhle touhy nám pomáhají podvrženci. Dá­
váme kaninské děti do těch nejbohatších lidských rodin, jaké
najdeme. Ne zrovna rodin celebrit nebo šlechty, ale natolik
zámožných, aby bylo jasné, že pro své děti zřídí tučné svěře­
necké fondy.
Když jsou naše děti dost staré, abychom si je odvedli, vydají
se pro ně stopaři jako já. Získáme si jejich důvěru, vysvětlíme
jim, kdo jsou, a pak je přimějeme, aby vybraly svá bankovní
konta. Takže se vrátí do kaninské komunity s velice vítanými
finančními prostředky.
Nakonec za tím tedy stály jen tradice a lačnost, a když jsem
viděla dychtivý výraz v Linusově tváři, nesebrala jsem v sobě
odhodlání povědět mu to. V našem světě bylo i tak dost krásy
a velkoleposti a já chtěla, aby je Linus viděl dřív, než se setká
s jeho nejtemnějšími stránkami.
„Až přijedeš domů, rodiče ti to vysvětlí,“ slíbila jsem mu.
Linus pak ztichl, ale já se ani nesnažila usnout. Když vlak
vjel do stanice, natáhla jsem si zase svoje těžké zimní šněrova­

~ 31 ~
cí boty. Nosila jsem je nerada, ale pořád lepší, než aby člověku
umrzly prsty u nohou. Zachumlala jsem se do bundy a čepice
a poradila Linusovi, aby udělal totéž.
Popadla jsem svůj velký batoh a přehodila si ho přes rame­
na. Díky stopařskému výcviku jsem dokázala balit jen to nej­
nutnější. Věci na třítýdenní nebo měsíční výpravu se mi všech­
ny vešly do jednoho batohu.
Sotva jsme vystoupili z vlaku a zakousl se do nás ledový
­vichr, Linus zalapal po dechu.
„Jak to, že je tady taková zima?“ zaúpěl a zamotal si šálu
kolem obličeje. „Je duben, neměly by už kvíst kytky?“
„Ty nepokvetou ještě tak dva měsíce,“ upozornila jsem ho
a vydala se před ním z nádraží k místu, kde jsem nechala za­
parkovaný svůj Land Rover LR4.
Naštěstí nebyl zasněžený. Občas jsem se vrátila a našla svo­
je terénní auto úplně pod sněhem. Hodila jsem tašku dozadu
a vklouzla za volant. Linus rychle nastoupil, a když jsem na­
startovala, pořád se třásl.
„Nevím, jestli se mi tady bude líbit,“ procedil skrz zimou
jektající zuby.
„Na to si zvykneš.“ Ukázala jsem na digitální teploměr na
palubní desce. „Dneska je jen něco málo pod nulou, což je na
tuhle roční dobu docela dobré.“
Když se motor zahřál, zařadila jsem rychlost a vyjela na sil­
nici. Mířili jsme podél Hudsonova zálivu k jihu. Z nádraží do
Doldastamu to byla skoro hodina, ale Linus během ní skoro
nemluvil. Soustředil se na krajinu za okny. Všechno bylo ještě
pod sněhem, který tady nemělo co ušpinit, takže vše vypada­
lo panensky čisté.
„Proč jsou ty stromy takový?“ ukázal po chvíli na jediné zá­
stupce vegetace, které se tady přes zimu udržely.
Vysoké neopadavé jehličnaté stromy, které narušovaly zim­
ní bělost, byly všechny trochu nahnuté k východu a větve jim

~ 32 ~
rostly jen po jedné straně. Lidem, kteří to nikdy předtím nevi­
děli, to přišlo maličko divné.
„Říká se tomu Krummholzův efekt,“ poučila jsem ho. „Ze
severozápadu silně fouká a pro stromy a větve je těžký růst
proti větru, takže se od něj odklánějí.“
Když jsme se blížili k Doldastamu, stromy zhoustly. Silnice
se zúžila natolik, že na ní bylo sotva místo pro můj Land R­ over.
Kdyby něco jelo proti nám, museli bychom uhnout do lesa.
Stromy vypadaly, jako by se po nás natahovaly, skláněly
se nad cestou a jejich dlouhé větve se sápaly až k ní. Byly ten­
ké a prověšené jako větve smutečních vrb, ale temně zelené
a silnější než vrbové. Tyhle stromy byly hybridy, které uměli
pěstovat jen Kaninci. Pomáhaly nám skrýt cestu do našeho
království, takže bylo méně pravděpodobné, že by ho odha­
lili lidi.
V protisměru se nic nevynořilo. Silnice byla prázdná, což
bylo normální. Nikdo jiný kromě stopařů většinou z města
neodjížděl.
Hradby nebyly vidět, dokud jsme se neocitli skoro u Dol­
dastamu, protože je ukrýval les. Měřily šest metrů. Kanin­
ci je postavili už před dvěma staletími, ale zůstávaly pořád
pevné.
Linus se naklonil dopředu a zíral přes čelní sklo. Když jsme
projížděli městem, úzké silnice lemovaly nízké domky co nej­
více skryté v křoví, ale těch si nevšímal.
Jeho pozornost upoutal palác, který se vypínal na druhé
straně města. Byl z šedivého zdiva, takže vypadal jako hrad,
jen bez cimbuří a věží. Tvořil ho pravidelný obdélník plný lesk­
lých oken.
Dojela jsem do centra města, a když jsem zahnula na jižní
stranu a palác se tyčil před námi, trochu jsem zpomalila, aby
si ho Linus mohl lépe prohlédnout. Pokračovala jsem v jízdě
a zastavila o kus dál, před o něco menším, ale stejně majestát­

~ 33 ~
ním kamenným sídlem. Na rozdíl od paláce mělo šikmou stře­
chu, takže vypadalo spíš jako elegantní zámek.
„To je ono?“ Linus vypadal, že jejich menší dům na něj udě­
lal stejný dojem jako palác.
„Jo, tady budeš bydlet.“
„Páni.“ Ohromeně zavrtěl hlavou. „To je vážně pohádka.“

~ 34 ~
 KAPITOLA ČTVRTÁ
_

Stáj

Když jsem zajela s Land Roverem do garáže, byla už tma. Opa­

trně jsem zaparkovala mezi další SUV a mohutný Hummer.
Dálkovým ovládáním jsem za sebou zavřela vrata garáže.
Aspoň technicky vzato to byla garáž, jinak šlo spíš o ka­
mennou pevnost s desítkami aut a dalším stopařským vybave­
ním. Vlevo od garáže byly učebny a tělocvična, kde se stopaři
trénovali, a také rektorova kancelář.
Když jsem odvedla Linuse do domu Berlingových, už jsem
si neoblékla bundu ani vysoké boty, protože jsem věděla, že
pojedu rovnou sem. Garáž byla vytápěná, stejně jako většina
prostor v Doldastamu. I podlaha, takže sotva jsem vystoupila
z auta, cítila jsem pod bosými chodidly teplo.
Přešla jsem na druhou stranu auta a vytáhla svou tašku,
když jsem uslyšela, jak se otevírají postranní dveře. Byly to ty
z rektorovy kanceláře a já vzhlédla k Ridleymu Dresdenovi.
„Potřebuješ pomoc?“ zeptal se.
„Ne, jsem hotová.“ Přehodila jsem si tašku přes rameno
a vydala se do šaten.
Ridley měl na sobě vestu a kravatu, rukávy od košile vy­

~ 35 ~
hrnuté k loktům. Stejně jako já byl bosý. Tmavé vlasy nosil
ostříhané nakrátko, ale stejně se mu trochu kroutily. Dokona­
le ho vystihovaly – i když se snažil působit spořádaně, pořád
na něm zůstávalo něco, co se nedalo úplně zkrotit.
Před policemi jsem hodila tašku na zem a přidřepla si k ní.
Než ke mně Ridley došel, už jsem vylovila dva falešné pasy –
můj a Linusův.
„Nevypadáš tak špatně,“ prohodil s rukama v kapsách.
Podívala jsem se na něj a ušklíbla se. „A já myslela, že ne­
jseš na blondýny.“
Pokud jsem věděla, jeho poslední přítelkyně byly brune­
tky, ale to mezi Kaniny moc o ničem nevypovídá. Kaninci
mají jako všichni trollové jisté společné rysy. Tmavé vlnité vla­
sy, hnědé nebo šedé oči, olivovou pokožku, menší, drobnější
postavu a často jsou fyzicky atraktivní. V tom jsou podobní
Tryllům, Vitrům, a pokud vynecháme tu přitažlivost, dokon­
ce i Omtům.
Jedině Skojarové jsou jiní, mají bledou pleť, plavé vlasy
a modré oči. A u mě se skojarská krev prozradila na první po­
hled. Devadesát procent obyvatel Doldastamu mělo hnědé vla­
sy. Já ne.
„Ale jdi. Všichni chlapi jsou na blondýny,“ namítl s po­
usmáním Ridley.
Sarkasticky jsem se zasmála. Svět za hradbami Doldasta­
mu tenhle názor sdílel, jak Ridley věděl ze svých stopařských
časů. Tady bylo moje zbarvení nedostatkem.
„Myslel jsem, že nevypadáš špatně po tom setkání,“ upřes­
nil Ridley.
Postavila jsem se a střelila po něm pohledem. „Bojovat
umím.“
„To vím.“ Zvážněl a zadíval se na mě tak ustaraně, jak jsem
to vídala jen málokdy. „Ale taky vím, jak muselo být těžké po­
stavit se Konstantinu Blackovi.“

~ 36 ~
 Odvrátila jsem se od něj, aby na mně nepoznal, jak to mnou
otřáslo. „Díky, ale víš, že o mě si starosti dělat nemusíš.“
„Nemůžu si pomoct.“ Ridley na okamžik zaváhal, než do­
dal: „Je to moje práce.“
Vytáhla jsem zásuvku s pořadači a hledala ten se svým jmé­
nem. Pak jsem do něj zastrčila pas.
„Musela ses asi hodně ovládat, abys ho nezabila,“ ozval se
Ridley, když jsem mlčela.
„Když už mluvíme o tvé práci, zjistils, proč šli po Linuso­
vi?“ Sklonila jsem se nad taškou a začala v ní zase lovit. Ne­
chtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem ani nahlas vyslovit
Konstantinovo jméno.
„Ne, zatím nic nemáme. Na ráno jsem si domluvil telefo­
nát s omtskou královnou a v deset dopoledne mám schůzku
s králem, královnou a kancléřem.“ Odmlčel se. „Byl bych rád,
kdyby ses jí taky zúčastnila.“
„Schůzky mě nebaví.“ Což nebyla vůbec lež, ale ani ten dů­
vod, proč jsem na tohle setkání nechtěla jít.
Bude tam můj táta jako kancléř a já před ním nechtěla
mluvit o tom, že jsem si nechala uniknout muže, který se ho
pokusil zabít. Věděla jsem, že táta mi to vyčítat nebude, ale ne­
cítila jsem se proto o nic míň provinile.
Vyndala jsem z tašky americkou a kanadskou hotovost.
Rid­ley vytáhl z kapsy klíče a odemkl sejf na druhém konci
místnosti. Svoje klíče jsem měla zahrabané někde vespod, tak­
že to bylo rychlejší.
„Víš o tom víc než my všichni,“ ozval se. „Potřebujeme tě
tam… kvůli Linusovi i ostatním podvržencům.“
„Tak já přijdu,“ slíbila jsem zdráhavě. Hrbila jsem se nad
taškou a hledala svoje ostatní stopařské vybavení – nůž, mobil,
deník a další maličkosti – které jsem chtěla narovnat do polic.
„Co tady vůbec děláš?“ zeptala jsem se. „Nemáš mít večer vol­
no?“ Jeho pracovní doba byla poněkud pravidelnější než moje.

~ 37 ~
 „Viděl jsem tě přijíždět.“ Opřel se o auto zaparkované vedle
mého a pozoroval mě. „Chtěl jsem se přesvědčit, že je všech­
no v pořádku.“
„Až na tu šarvátku všechno v pohodě.“ Pokrčila jsem rame­
ny. „Přivezla jsem Linuse a teď je u rodičů. Sice to s ním bylo
rychlejší než obvykle, ale vzal to vážně dobře. Teď už potřebu­
ju vypadnout a jít se vyspat.“
Jeho temné oči na mě dlouze ulpěly. „Kdy jsi spala napo­
sledy?“
„Který je den?“
Nakrčil obočí. „Středa.“
„No, takže…“ odmlčela jsem se a přemýšlela, „… v pondělí.“
„Bryn.“ Ridley popošel blíž. „Já to udělám. Běž si lehnout.“
„Už jsem skoro hotová, a jestli nevyplním deník, můj pří­
šerný šéf mi půjde po krku,“ zažertovala jsem. Ridley si po­
vzdychl.
„Víš co?“ Vytrhl mi deník. „Pomůžu ti, i když o to nestojíš.“
Otevřel ho a začal vyplňovat.
S jeho pomocí jsem to zvládla za pár minut. Všechno už
bylo uklizené, v tašce zůstalo jen moje oblečení a laptop. Když
jsem si začala oblékat zimní bundu a vysoké boty, Rid­ley mě
vyzval, abych ještě chvíli počkala. Zmizel a vrátil se v uhlově
černém vlněném kabátu a hladkých černých holínkách.
„Vyprovodím tě domů.“
„Vážně?“
Přikývl. „Už tady končím a ty bydlíš za rohem.“
I to bylo přehnané, bydlela jsem dvě minuty pěšky od gará­
že. Ridley to měl dál, stejně jako ostatní v Doldastamu.
Po setmění byla ještě větší zima. Ridley si ohrnul límec
a zastrčil ruce do kapes, když jsme spolu vykročili. Já si na­
štěstí vzala čepici, takže mi to nevadilo. Sníh nám křupal
pod nohama a my mířili po dlážděné cestě k mému pod­
kroví.

~ 38 ~
 Zadívala jsem se na Ridleyho v měsíčním světle a nemoh­
la si pomoct, abych ho neobdivovala – byl tak vysoký a silný,
s náznakem strniště na bradě. Ridleyho vzhled by mě mohl
rozptylovat od práce, pokud bych to dovolila. Naštěstí jsem
byla mistr v ovládání zbytečných, nebezpečných pocitů jako
přitažlivost, takže jsem se odvrátila.
„Nebudu mít, doufám, potíže?“ prohodila jsem.
Ridley se na mě podíval, jako bych se zbláznila. „Proč bys
měla?“
„Protože nevím, jestli se teď Berlingovi dostanou k Linuso­
vým penězům. Osmnáct mu bude až za pár dní, kdo ví, co se
za tu dobu může stát s jeho fondem.“
„Dostala jsi ho bezpečně domů. To je nejdůležitější,“ pro­
hlásil. „Ostatní je jen třešnička na dortu.“
„Takže podle tebe jsem udělala dobře, když jsem ho hned
odvezla?“
„Naprosto.“ Ridley se zastavil a já taky. Pohlédl na mě.
Cestu osvětlovaly lampy i měsíc, takže jsem v jeho oříškových
očích viděla upřímnost. „Máš skvělé instinkty, Bryn. Jestli my­
slíš, že Linusovi něco hrozilo, pak to tak bude. Kdo ví, co by
mu Konstantin Black udělal!“
„Jo.“ Vzdychla jsem. „Jenže co když to Linusovi rodiče bu­
dou brát jinak?“
„Berlingovi takoví nejsou, a i kdyby byli…“ Pokrčil rameny.
„Kašli na ně. Chránila jsi jejich syna a na ničem jiném nezáleží.“
Usmála jsem se. „Díky.“
„Nemáš zač.“ Taky se na mě usmál a ukázal ke stodole
před námi. „Teď už běž a vyspi se. A nezapomeň v deset na
tu schůzku.“
„Tak zítra, Ridley.“
„Dobrou noc.“
Otočila jsem se a rozběhla se ke stodole. Můj šéf zůstal stát
na ulici a sledoval mě, dokud jsem nebyla bezpečně uvnitř. Ve

~ 39 ~
spodním patře budovy byly stáje, ale podél stěny vedlo scho­
diště k malému bytu nahoře, kde jsem bydlela.
Uvnitř byla zima. Vypnula jsem topení, protože jsem pů­
vodně plánovala, že budu v Chicagu měsíc nebo i víc. Než jsem
si svlékla bundu, přiložila jsem do kamenného krbu pár polí­
nek. Měla jsem samozřejmě ústřední topení, ale přirozené tep­
lo je vždycky příjemnější.
Dole jsem slyšela koně plemene Tralla, jak velkými kopy­
ty buší do cementové podlahy stání, jak frkají i jak se ukláda­
jí na noc. Tohle plemeno sem Kaninci přivezli před staletími
ze Skandinávie. Byli to mohutní tažní koně, větší než Clydes­
daleští koně, se širokými plecemi, dlouhými hřívami a silnými
trsy srsti kolem kopyt.
Koně ve stáji patřili králi a královně. Jako všichni Trallští
koně se používali jen při ceremoniálních příležitostech, tahali
kočár s královnou, když jela na oficiální návštěvu nebo ve slav­
nostním průvodu.
Dalo se na nich i jezdit a já si jednoho z nich, Blooma, půj­
čovala tak často, jak jsem jen mohla. Byl to mladý hřebec se
stříbřitě šedivou srstí. Ačkoli jsem teď byla tak unavená, měla
jsem chuť sejít dolů a přivítat se s ním, cítit jeho drsnou srst,
když by se o mě otíral nozdrami a hledal v kapsách mrkev nebo
jablka.
Jenže jsem věděla, že si musím odpočinout před z­ ítřejší
schůzkou, a tak jsem usoudila, že bude moudřejší shledání
s Bloomem taky přesunout na další den.
Místo toho jsem si vybalila zbytek věcí. Můj byt byl malý,
zabíral jen asi čtvrtinu půdy. Za stěnou začínal prostor, kde le­
žely balíky sena a visely koňské postroje a sedla.
Nezabrala jsem moc místa. Měla jsem tu postel, odřený
gauč, šatní skříň, pár polic přecpaných knížkami a židli i psací
stůl, na který jsem položila laptop. Nic víc jsem nepotře­bovala.
Zatímco jsem čekala, až se podkroví trochu ohřeje, převlék­

~ 40 ~
la jsem se do pyžama. Zrovna když jsem usoudila, že víc už to­
pit nemusím, zaslechla jsem dusot kroků na schodech. Vzhle­
dem k rychlosti a naléhavosti – znělo to jako stádo malých, ale
dychtivých slonů – jsem hádala, že se buď něco stalo, nebo je
to Ember Holmesová.
„Bryn!“ vyhrkla Ember, když rozrazila dveře. Vrhla se ke
mně, objala mě a tiskla mě k sobě, divže mi nezlámala kosti.
„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“
„Díky,“ podařilo se mi ze sebe vymáčknout, zatímco mě
drtila v objetí.
„Proč jsi mi nezavolala, že se vracíš domů?“ vyčetla mi Em­
ber. Dívala se na mě planoucíma temnýma očima, ruce v bok.
„To jsem se musela dozvědět od Ridleyho, že tě napadli a při­
jedeš dřív?“
„Dík, Ridley,“ procedila jsem ironicky.
„Proč jsi mi nedala vědět, co se stalo?“ dotírala na mě dál
Ember.
„Nechtěla jsem, aby se to rozkřiklo.“ Posadila jsem se na
postel. „Myslela jsem, že nejlepší bude to tajit, než zjistíme,
oč tam šlo.“
„No…“ Ember nevěděla, co na to namítnout, a tak si jen
odhrnula ofinu z očí. „Mně jsi to snad říct mohla. Jsem tvoje
nejlepší kámoška.“
„Moje nejlepší kámoška“ je malá a štíhlá, aspoň o deset
nebo dvanáct centimetrů menší než já a to nejsem zrovna nej­
vyšší. Je dobrá bojovnice, má rychlé nohy a je odhodlaná. Toho
si na ní vážím, ale spojuje nás hlavně něco jiného.
Ember, stejně jako já, do kaninské společnosti úplně ne­
zapadá. V jejím případě proto, že je Trylle. Její táta pracoval
pro tryllskou královnu, než se před čtyřmi lety přestěhovali do
Doldastamu. Ne že by je tady zrovna vítali s otevřenou ­náručí.
To Kaninci nevítají cizince nikdy, ale Ember a její rodina si tu
vydobyly své postavení.

~ 41 ~
 Kromě toho má Ember další komplikaci – je lesbička ve
společnosti, která tyhle záležitosti zrovna netoleruje. Ovšem
je stopařka, nepatří ke šlechtě ani do rodiny s významným
postavením a navíc není Kaninka, takže si jí lidi přece jen
tolik nevšímají. Ne že by se snad Ember nechala od někoho
deptat.
„Já vím. Promiň,“ omluvila jsem se. „Příště ti to určitě
řeknu.“
„Tak co se stalo?“ Posadila se na postel vedle mě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani není o čem mluvit.“
„Ridley povídal…“ Ember se odmlčela a do hlasu jí pronikl
soucit. „Povídal, že něco s Konstantinem Blackem.“
Sklopila jsem oči a zhluboka se nadechla, ale cítila jsem
na sobě její pohled, jak pátrá po známkách traumatu nebo
zoufalství. Ember se sem přistěhovala jen pár dní po Blacko­
vě úprku. Při útoku na mého tátu tady sice nebyla, ale zažila
důsledky.
Moje nervy byly tehdy obnažené, zuřila jsem na Konstan­
tina i sama na sebe. Na sebe proto, že jsem nedokázala tátu
ochránit líp a že jsem ke Konstantinovi chovala tak silné city.
Ember a moje další kamarádka Tilda Mollerová patřily
k těm, kdo mi nejvíc pomohli se s tím vypořádat. Což však ne­
znamenalo, že bych do toho teď chtěla Ember nebo někoho
jiného zatahovat znova.
„Jo, byl to Konstantin,“ připustila jsem nakonec.
Ember asi minutu nic neříkala a čekala, jestli budu pokra­
čovat. Když se to nestalo, opatrně se zeptala: „Zabilas ho?“
„Ne.“ To slovo mi v ústech odporně zhořklo. Rozbolel mě
žaludek, jako by se v něm ozval zapomenutý vřed.
„To je dobře,“ prohlásila Ember a já k ní překvapeně vzhléd­
la. „Aspoň ho nebudeš mít na svědomí.“
Zamračila jsem se. „Jeho smrt bych si se svým svědomím
srovnala. Tíží mě spíš to, že zůstal naživu.“

~ 42 ~
 „Nevím, co se stalo, protože jsem tam nebyla, ale určitě jsi
udělala to, co bylo správný.“ Ember mi položila ruku na ra­
meno. Byla horká a konejšivá. „To ty vždycky. Dostala jsi toho
Berlingovic kluka domů v pořádku, jsi tady, jsi živá. Takže je
mi jasný, že jsi udělala všechno správně.“
Unaveně jsem se na ni usmála. „Díky.“
„Vypadáš vyčerpaně. Asi za to může ta dlouhá zpáteční ces­
ta.“ Ember byla stopařka jen něco málo přes rok, ale už pozna­
la, jak namáhavé to může být, i když člověk nenarazí do svého
úhlavního nepřítele. „Nechám tě, aby sis trochu odpočala.“
„To teda potřebuju, ani nevíš jak,“ připustila jsem a suše
se zasmála.
Ember se postavila. „Jsem moc ráda, že ses vrátila. A skvěle
sis to načasovala.“
„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.
„V pátek mám narozeniny a v sobotu se konají oslavy vý­
ročí královský svatby. Takže ses vrátila zrovna včas, aby sis to
všechno užila,“ prohlásila se širokým úsměvem.
Snažila jsem se neušklíbnout. „Jasně. Bude sranda.“
Narozeninová oslava možná i bude, ale výročí ­znamenalo,
že budu mít celou noc strážní službu v paláci. A připadalo mi,
že každá slavnost nebo ples, na které držím stráž, se zvrtne
v nějaký malér.

~ 43 ~
 KAPITOLA PÁTÁ
_

Vladař

Dveřník, který mě pustil do paláce, mi pomohl z kabátu, i když

jsem ho ujistila, že nemusí. Jenže když jsem se mu pokusila vy­
kroutit, málem mi s ním strhnul i sako. Skopla jsem si boty,
jenže než jsem se pro ně stačila sehnout, už mi je sbíral.
Kdybych tolik nespěchala, trvala bych na tom, že si to všech­
no udělám sama. Že jsem v paláci, ještě neznamená, že se ne­
chám obsluhovat od druhých. Jenže jsem vstala tak pozdě, že
jsem se sotva stačila osprchovat, ani jsem si nevysušila vlasy,
takže mi cestou z bytu sem namrzly.
Zamumlala jsem dveřníkovi omluvu a poděkovala mu. Na­
bídl mi, že mě dovede halou do místnosti, kde se koná schůz­
ka, ale to jsem nepotřebovala. Vyznala jsem se tady i poslepu.
Byla jsem už na přepych paláce tak zvyklá, že jsem ho ani
nevnímala. Stěny uvnitř byly kamenné nebo cihlové. Mohut­
né dvoukřídlé dveře se otevíraly do majestátní vstupní haly,
která působila navzdory své rozlehlosti temně a ponuře, pro­
tože kámen tu měl šedivý odstín.
Jediné přirozené světlo proudilo dovnitř mozaikovými okny
s výjevy ze slavných bitev a portréty dávno mrtvých králů. Ve

~ 44 ~
správnou denní dobu, když slunce svítilo na obraz cesty Ka­
ninců přes moře, zářila hala modře. Když jeho paprsky dopa­
daly na výjev z Dlouhé zimní války, hala krvavě zrudla.
Zbytek paláce byl navržen podobně. Postavili ho krátce
poté, kdy se tady v Doldastamu Kaninci usadili, s cílem mít
budovu odolnou proti mrazu, čili s co nejtlustšími stěnami
a co nejméně okny. Nemluvě o spoustě krbů, takže i proto se
spíš hodilo kamenné zdivo – hrozilo tak menší riziko, že pa­
lác lehne popelem.
Od časů stavby se toho v paláci moc nezměnilo. Aspoň ne
v křídle, kde se odehrávaly politické schůzky. Soukromé kom­
naty královského páru se obměňovaly pokaždé, když se do
nich nastěhoval nový monarcha, takže tam to vypadalo mno­
hem útulněji, s dřevěnými podlahami a tapetami.
Většina paláce působila temně a chladně, ale také elegant­
ně a vznešeně. V jeho prostorách byly rozmístěné originální
obrazy a starožitný barokní nábytek. Petrolejové lampy, kte­
ré osvětlovaly chodby, byly ze stříbra a zdobené drahokamy.
Stropy se klenuly překvapivě vysoko a byly protkané střešní­
mi okny, která museli nebozí sloužící neustále čistit od sněhu,
aby se pod jeho vahou neprolomila.
Když jsem sprintovala chodbami a přidržovala si svoje černé
kalhoty – moje nejhezčí, i když mi pořád byly trochu velké – stěží
jsem si svého majestátního okolí všímala. Doběhla jsem k síni
shromáždění a zastavila se na okamžik přede dveřmi, abych
popadla dech a trochu si rozmrzávající vlasy prohrábla prsty.
Pak jsem se zhluboka nadechla a otevřela dveře. Bylo to
tak, jak jsem se obávala. Všichni už čekali jen na mě. Kolem
stolu s deseti místy byla čtyři obsazená.
V čele, vedle praskajícího krbu a vlastního portrétu v nad­
životní velikosti, seděl král Evert Strinne. Měl elegantně šitý
černý oblek, ale nevzal si kravatu a horní knoflík košile si ne­
chal rozepnutý.

~ 45 ~
 Jeho žena královna Mina měla korunu, třebaže král ne. I ta
její byla spíš čelenka, stříbrná a vykládaná démanty. Dlouhé
hnědé vlasy měla stažené do volného uzlu na zátylku, a když
jsem vešla, vřele se na mě usmála. Tohle bylo spíš neformální
setkání, ale stejně na sobě měla slavnostní, bohatě zdobené
bílo­stříbrné šaty.
Stůl byl dost široký, aby královna mohla sedět v čele vedle
svého manžela. Její křeslo bylo mnohem menší než jeho. Krá­
lovi se pevné vysoké opěradlo klenulo ještě půl metru nad hla­
vou, Minino sahalo jen k vrcholku její čelenky.
Napravo od krále seděl Ridley. Před sebou měl stoh papírů
a stroze se na mě usmál, takže jsem věděla, že mi moje nedo­
chvilnost neprojde.
Nalevo od královny seděl muž s nejvážnějším výrazem ze
všech přítomných, kancléř Iver Aven. Můj otec. Vlnité černé
vlasy se stříbřitě prokvetlými spánky měl sčesané dozadu. Na
sobě měl oblek a kravatu, které nosil skoro denně. Podráždě­
ní v jeho karamelových očích bylo nepřehlédnutelné, ale čelila
jsem mu co nejklidněji a se vztyčenou hlavou.
„Bryn Avenová.“ Král Evert mě pozoroval vážným pohle­
dem a se svým obvyklým povýšeným výrazem. „Jak milé, že jste
nás poctila svou přítomností.“
„Promiňte, Vaše Veličenstvo,“ omluvila jsem se s upřímnou
lítostí. „Zaspala jsem.“
Posledních pár dní se na mně podepsalo hůř, než jsem si
myslela, takže jsem ráno vůbec neslyšela budík. Proto jsem
pak tak šíleně spěchala. Nakonec jsem díky svému odhodlání
měla zpoždění jen pár minut.
„Vrátila se z mise teprve včera pozdě večer a během přepra­
vy toho Berlingova chlapce vůbec nespala,“ přišel mi na pomoc
Ridley. „Musela na něj po tom pokusu o únos dávat pozor.“
„Oceňujeme vaši snahu, Bryn,“ prohlásil král, ale nepozna­
la jsem, jestli to zní pochvalně, nebo pohrdavě.

~ 46 ~
 Zdvořile jsem se usmála. „Děkuji, Vaše Veličenstvo.“
„Co kdybyste se posadila, Bryn?“ navrhla královna a ukáza­
la ke stolu. Prsteny na její ruce se zatřpytily.
„Děkuji.“
Posadila jsem se na druhý konec stolu proti králi a úmy­
slně nechala prázdné místo mezi sebou a tátou i mezi sebou
a Ridleym. Tátu jsem milovala a byla jsem přesvědčená, že král
si ho jako kancléře váží, ale při podobných příležitostech jsem
se mezi námi snažila zachovávat odstup.
Nechtěla jsem, aby si někdo myslel, že chci zneužívat táto­
va postavení na královském dvoře, abych se prosadila v práci,
nebo že mě Ridley jako můj rektor protežuje, protože jsme přá­
telé. Tak to nebylo, vydobyla jsem si všechno vlastním úsilím.
„Takže zpět k tomu, o čem jsme mluvili.“ Povýšený úsměv
konečně opustil rty krále Everta, když se obrátil k Ridleymu.
„Jak si můžete být tak jistí, že šlo o pokus o únos?“
„To nemůžeme,“ připustil Ridley.
„A je aspoň jisté, že šli po tom Berlingovu hochovi?“ vloži­
la se do toho královna Mina a její kouřově šedé oči přejely po
místnosti.
„Přiznali to přede mnou,“ prohlásila jsem a všichni se na
mě obrátili.
„Ty jsi s nimi mluvila?“ ozval se táta a jeho rysy ztvrdly.
„Jak to?“
„Nasedla jsem k nim do auta a zeptala se, co tam dělají,“
odpověděla jsem prostě.
„Ty jsi nasedla do Blackova auta?!“ Táta to téměř v­ ykřikl.
Pak sevřel pěst a vynutil ze sebe úsměv, jak se před králem
a královnou ze všech sil snažil ovládat. Když znovu promluvil,
znělo to napjatě. „Co tě to napadlo?“
„Napadlo mě, že musím dělat svou práci, což bylo chránit
Linuse Berlinga.“ Napřímila jsem se na židli, abych se hájila.
„Jednala jsem, jak bylo potřeba.“

~ 47 ~
 „Kancléři, mí stopaři jsou trénovaní, aby si dokázali pora­
dit v každé situaci.“ Ridley se trochu naježil, jako by můj táta
zpochybňoval jeho schopnosti rektora.
„A co tedy říkali?“ vrátila se královna Mina zase k jádru věci.
„Že sledují Linuse a čekají na příležitost, aby ho mohli se­
brat,“ odpověděla jsem.
Král vzdychl a zavrtěl hlavou. „Zatraceně.“
„A vysvětlili proč?“ chtěla vědět Mina.
„Ne, to mi prozradit odmítli. Pak se mi pokusili zabránit
v odchodu a situace získala poněkud… násilnější charakter,“
vysvětlila jsem a snažila se opatrně volit slova. Koutkem oka
jsem zahlédla, jak sebou táta trhnul, i když se to pokusil za­
maskovat. „Jeden z těch dvou, muž jménem Bent, byl zraněn.
Ale Konstantin Black se vážnějšímu zranění vyhnul, protože
jsem musela opustit vůz.“
Táta si nemohl pomoci. Chraptivě se nadechl. „Neměla jsi
do toho auta vůbec nastupovat.“
Ridley na něj přes stůl vrhnul významný pohled. „Pane,
Bryn si dokáže v boji poradit.“
„Takže to byl určitě Konstantin Black?“ ujistila se královna.
„Ano,“ potvrdila jsem.
„Jak si můžete být tak jistá?“ Král Evert mě nedůvěřivě po­
zoroval. „Setkala jste se s ním někdy?“
„Všichni v království znali Konstantina Blacka,“ zasáhl Ri­
dley, aby mě zachránil před vysvětlováním, proč ho tak dob­
ře znám.
„Jen jednou,“ odpověděla jsem králi hlasitě, ale klidně. Bylo
těžké udržet vyrovnanou tvář, když král zpochybňoval něco,
co jsem věděla s naprostou jistotou. „Když Black bodl mého
otce. Jeho tvář do smrti nezapomenu.“
Král sklopil oči, jako by znejistěl, ale jen na okamžik. „Za­
pomněl jsem, že jste u toho kancléřova napadení byla.“ Od­
kašlal si. „A co ten druhý, ten Bent? Víte o něm něco?“

~ 48 ~
 „Trochu jsem pátral a telefonoval,“ začal Ridley. Prolisto­
val papíry před sebou, jako by hledal něco určitého. „Bryn se
domnívá, že to mohl být Omte. Ti nám informace odmítli po­
skytnout, ovšem jejich královna připustila, že vloni byl z je­
jich komunity vyhoštěn mladík jménem Bent Stum. Důvod
mi nesdělila.“
„Takže hledaný kaninský zločinec a vyhoštěný Omte se
spojili, aby stopovali jednoho podvržence v Chicagu? Proč?“
Táta zavrtěl hlavou. „A jak ho našli?“
„Prozkoumal jsem dokumenty k umístění Berlingova dítě­
te a nechápu, jak se to mohlo prozradit.“ Ridley nešťastně po­
krčil rameny. „Jediné osoby, které o tom věděly, byli Linusovi
rodiče a Bryn.“
„Nemohli to markis nebo marksina někomu povědět?“ ze­
ptal se táta.
„Ne,“ zamítl to hned král. „Dylan a Eva jsou na to moc
chytří. To by neudělali.“ Podíval se na mě. „Co vy, Bryn?“
„Ne, Vaše Veličenstvo, neřekla jsem nikomu, kam mě po­
sílají.“
„Určitě?“ ujistil se Evert. „Nesvěřila jste se ani žádné ka­
marádce?“
„Bryn patří k mým nejlepším lidem, Veličenstvo,“ ozval se
Ridley. „Pokud tvrdí, že to nikomu neřekla, pak to tak je.“
„Nu, nějak se jim podařilo odhalit jednoho z našich nejvý­
znamnějších podvrženců. Pokud nikdo nic neprozradil, tak
jak se to sakra dozvěděli?!“ vyštěkl král.
„To nevím, pane,“ uznal Ridley, ale dokázal vydržet králův
znechucený pohled.
„Co vaše záznamy? Všechno to přece zapisujete, ne?“
„Ano, ale dokumenty jsou pod zámkem.“
„Kdo k nim má přístup?“ nevzdával se král.
„Já a kancléř,“ odpověděl Ridley. „A samozřejmě vy a Její
Veličenstvo, pokud byste chtěli.“

~ 49 ~
 Táta se zamračil. „Takže my všichni, co jsme tady.“
„Ale z nás to očividně nikdo nebyl, takže musíme pátrat
jinde,“ namítla královna Mina.
Král se zadíval na Ridleyho. „Co vy?“
„Já o tom s nikým nemluvil, Vaše Veličenstvo.“
„A co když Black stopuje stopaře?“ navrhla královna a oto­
čila se ke mně. „Nevšimla jste si, že by vás někdo sledoval?“
„To si nemyslím,“ zapochybovala jsem. „Black vůbec nevě­
děl, že Linus Berling má u sebe stopaře, a podle mě nejdřív ani
netušil, že jsem Kaninka.“
Král si odfrknul. „Hm…“
Tentokrát jsem se nesnažila potlačit emoce v hlase, ačkoli
jsem se krotila, abych nekřičela. „Narodila jsem se v Doldasta­
mu a vyrostla tady. Přísahala jsem věrnost království. Jsem
Kaninka stejně jako kdokoli z vás.“
Král Evert se ušklíbl. Můj výbuch s ním ani nehnul. „Oce­
ňuji vaše služby, Bryn, ale pochopte –“
„Everte, Veličenstvo.“ Mina se natáhla po jeho ruce a po­
hlédla mu vzdorovitě do tváře. „Pokud vám to děvče přísaha­
lo věrnost, pak je Kaninka a záchranou mladého Berlinga to
dokázala.“
Král se podíval na svou ženu, poposedl si na trůně a při­
kývl. „Ano, má královno, máte pravdu. Omlouvám se, Bryn.“
„To nemusíte, pane,“ odpověděla jsem.
„Abychom se vrátili k tématu – co budeme dělat s Kon­
stantinem Blackem a tím Bentem Stumem?“ zasáhl táta. „Ne­
měli podobný problém jednou i Tryllové? Jejich podvržence
taky někdo unášel. Co s tím udělali?“
„Šli do války,“ odpověděl s těžkým povzdechem král.
„My na válku nejsme připravení,“ vyhrkla královna, jako by
to někdo doopravdy navrhoval. „Tryllů není tolik, kolik je nás,
ale praxe s podvrženci je u nich mnohem rozšířenější, takže mají
víc stopařů a jejich armáda je ve srovnání s naší dvojnásobná.“

~ 50 ~
 „A navíc Tryllové věděli, kdo je jejich nepřítel,“ souhlasil
král Evert. „Měli s Vitrou dávný spor, takže jim bylo jasné, od­
kud vítr vane. Jenže proti komu stojíme my?“
„Že by za tím byli Omtové?“ nadhodila Mina.
Ridley zavrtěl hlavou. „To těžko. Nejsou dost chytří na to,
aby vypátrali Berlingova chlapce, a kdyby byla královna Omtů
s aktivitami Benta Stuma obeznámená, vůbec by se o něm ne­
zmiňovala.“
„Nevíme ani, jestli je to plošný problém,“ podotkl táta. „Ten
podvrženec Berlingových mohla být izolovaná záležitost.“
„Linus je teď vysoce postavený markis,“ uvažoval nahlas
Ridley, „a pokud by Vaše Veličenstva neměla děti, byl by prv­
ním nástupníkem trůnu. Nevíme, co s ním měl Black v úmys­
lu, ale nic dobrého jistě ne. Možná měl v plánu ho zavraždit.“
„Anebo si ho vybrali kvůli výkupnému. Black i Stum jsou
oba vyhnanci,“ připomněl táta. „Black je už léta na útěku, ur­
čitě nutně potřebuje peníze.“
Král přikývl. „Dokud nebudeme vědět víc, měli bychom to
posuzovat jako ojedinělý pokus o únos.“
„A pokud nebyl ojedinělý?“ zeptala jsem se.
„Možné to je,“ uznal Evert. „Ale co můžeme dělat? Odvést si
domů všechny podvržence? Nebo poslat všechny stopaře, aby
hledali Blacka a Stuma, a nechat Doldastam bez ochrany?“
„To samozřejmě ne, Veličenstvo. Ale můžeme dospět ke kom­
promisu,“ navrhla jsem. „Vzít domů podvržence s nejvyšším po­
stavením, zvlášť ty, kterým je už víc než dvanáct, a poslat za
Blackem a Stumem pár stopařů. Ochotně se na tu misi hlásím.“
„Rozhodně ne,“ odsekl král tak rychle, až jsem na okamžik
zůstala úplně ohromená. Vůbec se nezamyslel nad tím, co jsem
nabízela.
„Ale pane…“ začala jsem, když jsem zase byla schopna slov.
„Nemůžeme si dovolit přivést sem tolik podvrženců tak
brzy,“ vysvětlil král svoje veto.

~ 51 ~
 „A můžeme dovolit riskovat jejich životy?“ odsekla jsem.
„Bryn,“ ozval se varovně táta.
„Stopařko, zapomínáte na své postavení,“ pronesl ledově
král a já ztěžka polkla. „Tohle je moje království a moje roz­
hodnutí. Vaše přizvání k této poradě bylo především zdvoři­
lostní.“
Sklopila jsem oči. „Omlouvám se, Vaše Veličenstvo. Jen se
snažím přijít na to, co by bylo nejvíc v zájmu království.“
„To my také, Bryn,“ ujistila mě Mina mnohem vlídněji než
její manžel. „Tento víkend se do Doldastamu sjede nejvyšší
šlechta z Kaninu i králové a královny spřátelených kmenů. Po­
kud proti našemu království někdo něco chystá, musíme si
tu ponechat všechny stopaře. A jestli se nepřítel soustředí vý­
hradně na Linuse Berlinga, pak je ještě důležitější, abyste se
jako jeho stopařka postarala o jeho bezpečí a zůstala zde.“
„Její Veličenstvo má pravdu, Bryn,“ prohlásil Ridley, ale
znělo to, jako by se mnou soucítil. „Zatím toho moc nevíme,
ale naší prioritou je bezpečnost království.“
„Tak domluveno,“ prohlásila královna. „Tento víkend už
o tom nechci nic slyšet. Máme tolik co slavit, naši přátelé a po­
zvaní hosté se k nám začnou sjíždět už zítra.“
„Budete se držet Linuse Berlinga jako jeho stín,“ nařídil mi
král. „Pomůžete mu zvyknout si tady a porozumět naší komu­
nitě, stejně jako jste pomohla jiným podvržencům, ale bude­
te mít rovněž oči na stopkách pro případ, že by někdo chtěl
jeho hlavu.“
„Ano, můj pane,“ přikývla jsem.

~ 52 ~
 KAPITOLA ŠESTÁ
_

Chyby

Zdálo se, že schůzka je u konce. Královna se chystala k odcho­

du jako první. Sotva se zvedla ze svého místa v čele stolu, všich­
ni jsme se postavili. Nohy mi zezadu narazily do židle a ta hla­
sitě zaskřípěla po podlaze.
„Pokud mě omluvíte, musím toho na zítřek ještě hodně
připravit. První hosté dorazí už brzy.“ Usmála se na nás, při­
držela si šaty a vyplula ze síně.
„Taky už bych měl jít,“ přidal se král Evert. „Díky, že jste
se zúčastnili.“
„Můj pane,“ zarazil ho táta. „mohl bych si s vámi ještě krát­
ce promluvit? Jde o tu novou daň.“
Král a královna byli na svá místa předurčeni rodem nebo
sňatkem, ale kancléř byla volená funkce, jejímž prostřednic­
tvím se lidé mohli podílet na řízení země.
„Ovšem, kancléři,“ přikývl král. „Pojďme, probereme to
cestou.“ Vyšli společně a táta mu tlumeným hlasem něco vy­
světloval.
„Ty si umíš načasovat příchod, co?“ ušklíbl se na mě Ridley,
když sbíral ze stolu papíry.

~ 53 ~
 „Přísahám, že jsem zaspala. Nenapadlo mě, že se ani po
dvanácti hodinách sama nevzbudím.“ Kalhoty mi zase zača­
ly klouzat z pasu. Když už byla Jejich Veličenstva pryč a král
na mě necivěl, mohla jsem si je konečně v klidu povytáhnout.
„Ale přišla jsi a to je podstatné.“
Povzdychla jsem si a zase se posadila. Lokty jsem si opře­
la o křeslo. „Možná by bylo lepší, kdybych nedorazila vůbec.“
„Myslíš proto, že se král tak namíchl?“ Ridley ke mně při­
stoupil. „Za chvíli už o tom nebude vědět. A ty ses nemýlila.“
„Chceš říct, že jsem měla pravdu?“ povytáhla jsem obočí.
„To úplně ne.“ Opřel se bokem o stůl vedle mě a papíry si
zkříženýma rukama podržel na prsou. „Musíme v první řadě
chránit království tady doma, ale až bude po oslavách výro­
čí, měli bychom tvoje nápady rozhodně probrat. I kdyby šlo
Blacko­vi a Stumovi jen o Linuse, nesmí jim to projít.“
„Ty si ale nemyslíš, že to byla jednorázová akce?“
„Upřímně?“ Podíval se na mě zpod hustých řas a zaváhal,
než dodal. „Ne, nemyslím.“
„Sakra. Vlastně jsem trochu doufala, že se pletu.“ Prohráb­
la jsem si rukou vlasy. „Jo a díky, že ses mě zastal.“
„Vždycky ti budu hlídat záda,“ prohodil Ridley s potmě­
šilým úsměvem, „nebo se postarám o jinou část tvýho těla.“
Protočila jsem panenky. „Ty si taky musíš ze všeho jenom
dělat srandu, ­Ridley.“
Zasmál se. „Promiň. Někdy si prostě nedokážu pomoct.“
„Jo, to jsem si všimla.“
„Hm, vážně?“
Odtáhl se od stolu, aby si mě prohlédl, a v jeho tmavých
očích se objevil náznak vřelosti, takže moje srdce na okamžik
vypadlo z rytmu. Tohle byla novinka, začala jsem si toho vší­
mat až v posledních měsících. Když jsme byli spolu, většinou
to probíhalo stejně jako vždycky, ale stále častěji mu v očích
kmital ten žhavý výraz, s nímž jsem si nevěděla rady.

~ 54 ~
 Najednou jsem si uvědomila, jak blízko sebe jsme. Moje
koleno by se mu mohlo otřít o nohu, kdybych chtěla. Moje
ruka by pohodlně dosáhla na jeho paži, mohla bych cítit pod
svou dlaní horkost jeho pokožky, nahé až po okraj vyhrnuté­
ho rukávu.
Sotva se mi ta myšlenka vylíhla v hlavě, hned jsem ji zase
zahnala.
Dveře do síně se otevřely, Ridley ode mě odvrátil pohled
a ta podivná chvíle mezi námi se rozplynula.
„To je dobře, Bryn, že jsi ještě tady,“ ozval se táta.
Ridley se přestal opírat o stůl, pousmál se na mě a zavrtěl
hlavou. „Ani nevím, co to plácám.“
Měla jsem pocit, že to je lež, věděl to až moc dobře. Záro­
veň jsem si uvědomovala, že táta nás pozoruje, jak na sebe zí­
ráme, a že ta situace začíná být čím dál trapnější.
„No jo, měl bych se vrátit do kanceláře.“ Ridley se narov­
nal a vykročil okolo stolu. „Rád jsem vás zase viděl, kancléři.“
„Já vás taky.“ Táta na něj pokývl a otočil se ke mně. „Chci
s tebou mluvit.“
„A o čem?“ zeptala jsem se, když Ridley zmizel. „Jak ne­
mám riskovat? Nebo že bych měla změnit profesi a stát se uči­
telkou jako máma?“
„To bych byl moc rád, ale vlastně jsem tě chtěl dneska po­
zvat na večeři.“
„Já nevím, tati.“ Zběsile jsem pátrala v hlavě po nějaké – ja­
kékoli! – výmluvě. „Měla bych pomáhat Linusovi, aby si tady
zvykl.“
„Bryn, zrovna ses vrátila do města. Po tom, co tě napadli.“
„Neříkala bych tomu napadení.“
„Matka tě chce vidět. Já tě chci vidět. Jsou to už celé týdny,
kdy ses naposledy stavila u nás doma.“ Táta mluvil skoro pro­
sebně a mně se provinile sevřelo srdce. „Maminka uvaří něco
dobrého. Prostě k nám na chvíli zaskoč. To ničemu neuškodí.“

~ 55 ~
 „Tak jo,“ ustoupila jsem. „V kolik?“
„V šest? Vyhovuje ti to?“
„Jo, to bude bezva,“ odpověděla jsem a snažila se tvářit, že
se těším.
„Výborně.“ Po tváři se mu rozlil úlevný výraz. „Vím, že se na
mě zlobíš za to, co jsem řekl při té poradě, ale to bylo jen pro­
to, že tě mám rád a nechci, aby se ti něco stalo.“
„Já vím, tati.“
A věděla jsem to. Táta se snažil vyjádřit svoje obavy. Jen
bych ocenila, kdyby to nedělal před mými nadřízenými.
„Výborně,“ prohodil. „Můžu tě teď obejmout, nebo je to
proti tvé zásadě – ‚žádné důvěrnosti v práci‘?“
Tohle jsem vyhlásila, když mi bylo patnáct. Táta mi tehdy
pocuchal vlasy a nazval mě svojí „rozkošnou holčičkou“ před
očima agentů z Högdragenu, kterým přitom cukaly koutky.
I tak bylo pro mě těžké získat si jejich respekt, a ještě s tímhle?
Teď jsem ale přikývla a táta mě objal. Když mě zase pustil,
usmála jsem se a prohodila: „Ale nezvykej si na to.“
Pak jsme oba vyšli ze síně shromáždění. Táta musel praco­
vat a já taky. Věděla jsem, že bych měla jít za Linusem Berlin­
gem. I kdyby nebylo králova rozkazu, že ho mám střežit, jako
Linusova stopařka jsem měla chlapci pomáhat s adaptací na
jeho nový život tady v Doldastamu.
Jenže zrovna v tuhle chvíli mi to nepřipadalo jako dobrý
nápad. Ta schůzka ve mně zanechala hořkou pachuť. Král mě
naštval a potřebovala jsem nějak vypustit páru.
Mohla bych jít na hodinu do tělocvičny a za Linusem se vy­
dat až pak. I pro něj bude lepší, když nebudu zanedbávat kaž­
dodenní tréninky. Kdyby ho chtěl někdo dostat, potřebuju být
silná a rychlá, abych ho mohla ubránit.
Tělocvična ve stopařské škole měla šatnu se skříňkami, kde
jsem se převlékla do cvičebního. Když jsem si natáhla tílko,
všimla jsem si v zrcadle rozeklané jizvy na rameni – památ­

~ 56 ~
ce po bodnutí Konstantinovým kordem tehdy, když jsme se
spolu utkali poprvé. Ten pohled jen přiživil můj vztek. Stáhla
jsem si vlasy do culíku a vykročila do tělocvičny.
Mladí stopaři z prvního ročníku běhali kolečka podél stěn.
Na druhém konci dva starší kluci trénovali šerm. Ten jim v okol­
ním světě nebude skoro k ničemu, ale Kaninci rádi zachovávali
tradice. Někdy až s šílenou urputností.
Na strojích se tužilo pár stopařů, kteří už nepatřili mezi
žáčky. Byly mezi nimi i Ember Holmesová a Tilda Mollerová.
Tilda zvedala činku a Ember se nad ní skláněla a pomáhala jí.
S Tildou jsme se kamarádily už od školky, kde se nám obě­
ma posmívali. Mně pro moje blond vlasy a jí kvůli výšce. Už
jako dítě byla nepřirozeně vysoká, tyčila se nad ostatními ve
třídě, ale během dospívání to proměnila ve výhodu. A navíc
si k té výšce pořídila křivky a svaly, díky nimž vypadala jako
urostlá Amazonka.
Když jsme vyrůstaly, stávaly jsme se terčem nejrůznější ši­
kany, většinou od starších dětí, ale často i od našich vrstevní­
ků. Já byla rychlá a vzteklá, zatímco Tilda mě držela při zemi
a připomínala mi, že moje zuřivost ničemu nepomůže. Sama
snášela popichování vyrovnaně a stoicky.
Aspoň většinou. V prvním ročníku stopařské školy se jeden
kluk vyjádřil pohrdavě o tom, že my dívky nedokážeme zvlád­
nout fyzické požadavky tréninku. Tilda ho praštila tak silně,
že ho poslala rovnou k zemi. To bylo naposledy, co si ji někdo
dovolil otevřeně urazit.
Tilda ležela na lavici, kde zvedala tyč se závažími, a dlou­
hé vlasy se jí temně, kaštanově leskly. Jediná věc, kterou jsem
jí kdy záviděla, byla její pleť. Když zvedala činku do výše, její
opálená pokožka změnila barvu na temně modrou, stejný od­
stín, jako měly žíněnky opřené o stěnu za ní.
Tilda byla na rozdíl od Ember a mě čistokrevná Kaninka.
Takový chameleon jako ona byl ale málokdo, dokázala skvěle

~ 57 ~
 splynout s okolím. Kaninci to kdysi mívali v krvi, ale postu­
pem času se tahle schopnost stala čím dál vzácnější. A pokud
kaninskou krev zředila nějaká jiná, potomci už to vůbec ne­
dokázali.
Proto měla moje pokožka pořád stejný odstín, ať jsem byla
rozčilená nebo vyděšená nebo prostě cokoli. Byla jsem jen po­
loviční Kaninka, neměla jsem ani jiné jejich rysy a schopnosti.
„Ahoj Bryn,“ pozdravila mě energicky Ember, když jsem
vykročila k nim a omotávala si ruce boxerskou páskou. „Jak
to šlo na schůzi?“
Když Tilda umístila tyč na vidlici a posadila se, její pokož­
ce se pomalu vrátil běžný odstín. Otřela si čelo hřbetem ruky.
Dívala se na mě tak vážně, až mi bylo jasné, že Ember už jí
o mém setkání s Konstantinem povyprávěla.
Ale nezeptala se na něj. Kamarádily jsme se už tak dlou­
ho, že nic říkat nemusela. Jen se na mě významně zadíva­
la ustaranýma uhlově temnýma očima plnýma obav a já jí
­pohled odhodlaně vrátila. Snažila jsem se jí nuceným úsmě­
vem namluvit, že to s Konstantinem snáším líp než ve sku­
tečnosti.
Tilda nejspíš poznala, jak to je, ale respektovala, že o tom
nechci mluvit, a nabídla mi povzbudivý úsměv. Nikdy na mě
nenaléhala ani nevyzvídala. Věřila, že kdybych ji potřebovala,
přijdu za ní sama.
Pokrčila jsem rameny. „Přišla jsem vypustit páru, jestli to
jako odpověď stačí.“
„Takže blbý?“ ušklíbla se Ember.
„Král mě nesnáší,“ povzdychla jsem si a upravila si pásku
na rukou, než jsem se vydala k boxovacímu pytli.
„To určitě není pravda,“ namítla Ember.
Tilda se zhluboka napila vody z lahvičky a nechtíc si při­
tom trochu vylila na svoje pytlovité tílko. Ember se mi vydala
na pomoc. Postavila se za pytel a přidržela ho, aby se ­nezhoupl,

~ 58 ~
až do něj uhodím. Začala jsem boxovat a dávala do toho veš­
kerou svou zuřivost.
„Musím se naučit držet jazyk za zuby, jestli mám mít šanci
dostat se do Högdragenu,“ odsekávala jsem krátce mezi údery.
„I tak je to dost těžký, a když ještě naštvu krále…“
„Čím jsi ho naštvala?“ zeptala se Tilda, která přišla k nám.
Jednu ruku si opřela v bok, druhou nechala viset podél těla.
„Odporovala jsem mu. Měla jsem pravdu, ale na tom
nesejde.“ Boxovala jsem ještě prudčeji. „Když král řekne,
že obloha je červená a prší diamanty, je to tak. Jeho slovo
je zákon.“
Nevěděla jsem, z čeho mám větší vztek. Jestli kvůli tomu,
že král se mýlí a odmítá to uznat, nebo že jsem si zase sama
pošlapala šanci dostat se do elitní gardy. Po tom jsem toužila,
kam až sahá moje paměť. Jenže pokud chci být v Högdragenu,
musím se naučit poslouchat rozkazy bez odmlouvání.
Jen jsem nechápala, jak bych mohla držet jazyk za zuby,
kdyby král rozkazoval něco, co by podle mě ohrožovalo bez­
pečnost celé země.
Začala jsem údery rukama prokládat kopanci a snažila se
ze sebe dostat hněv na panovníka i na sebe samotnou. Nako­
nec jsem do pytle udeřila tak silně, že srazil Ember na podlahu.
„Promiň.“ Natáhla jsem k ní ruku, abych jí pomohla vstát.
„Nic se nestalo,“ ušklíbla se, když jsem ji vytáhla na nohy.
„Ty to vykládáš, jako bychom žili v nějaký orwellovský dys­
topii, ale to si určitě nemyslíš,“ prohodila Tilda, ovšem s táza­
vě zdviženým obočím, jako by to úplně nevylučovala.
Nikdy otevřeně nemluvila o politice – vlastně skoro o ni­
čem – ale to neznamenalo, že by všechno v království schva­
lovala. Já taky ne, jenže Tilda to nějak vždycky zvládala s větší
grácií a taktem než já.
„Ne, nemyslím.“ Zamnula jsem si zezadu krk. „Ale když se
budu s každým hádat, ničeho v životě nedosáhnu.“

~ 59 ~
 „Třeba jo,“ namítla Tilda. „Tohle postavení sis taky vybo­
jovala a vyhádala. Nikdo nechtěl, abys byla stopařka, ale trva­
la jsi na tom, a podívej se na sebe teď – jsi jedna z nejlepších.“
„Díky,“ usmála jsem se na ni. „Když už o tom mluvíme, asi
bych se měla pověsit na paty Linusovi, takže musím pohnout
s tréninkem. Zaboxuješ si se mnou?“
„Radši ne, protože když jsem ti dělala parťačku minule,
odešla jsem s oteklou pusou,“ připomněla mi Tilda a ukázala
si na plné rty.
Minulý měsíc je měla fialové a opuchlé, když jsem ji ne­
chtíc trefila do pusy, a tak dočasně zohavila její hezkou tvář.
Tilda nebyla nikdy marnivá ani si nestěžovala na modřiny
a škrábance z tréninku, ale když to dneska nechtěla riskovat,
nemohla jsem ji nutit.
„Ember, jdeš do toho?“ zeptala jsem se.
„Jasně, ale slib mi, že obličej ušetříš.“ Přejela si kolem něj
prstem. „Nerada bych slavila svoje narozeniny s monoklem.“
„Máš mý slovo,“ přikývla jsem. „Tak jdeme na to.“

~ 60 ~
 KAPITOLA SEDMÁ
_

Domov

Odstěhovala jsem se z domova před třemi lety, když mi bylo

šestnáct, a návraty do domu, kde jsem vyrostla, mi vždycky
připadaly trochu divné. Vypadal pořád stejně, voněl stejně, ale
drobné rozdíly mi připomínaly, že já už tam doma nejsem.
Máma a táta bydlí poblíž hlavního náměstí a ve srovnání
s jinými domy v Doldastamu je to tu dost prostorné. I když ne
tak hezké jako v sídle, kde vyrůstal táta. Dědečkovo sídlo po
jeho smrti připadlo Eckwellovým, protože můj otec se vzdal
titulu markise.
Máma nejspíš taky vyrůstala v hezčím domě, ale málokdy
o tom mluví. Jako o celém Storvattenu – když už se o něm
zmíní, tak jen o jezeru.
Jakmile jsem otevřela dveře, ucítila jsem vůni moře. Bydlí­
me půl hodiny jízdy autem od Hudsonova zálivu, takže jsem
nechápala, jak to máma dělá, ale u nás to zkrátka vždycky vo­
nělo oceánem. Teď taky lososím masem s citronem, které se
peklo v troubě.
„Haló?“ zavolala jsem, protože ke dveřím mi nikdo nepřišel
naproti, a začala jsem si odmotávat šálu.

~ 61 ~
 „Bryn?“ Táta vyšel z pracovny v zadní části domu, s brýlemi
na čtení posunutými na čelo. „Jsi tu dřív.“
„Jen o čtvrt hodiny,“ namítla jsem a podívala se na pend­
lovky v obývacím pokoji, abych si ověřila, že se nepletu. „Linus
se šel zrovna s rodiči navečeřet, tak mě napadlo, že to bude
vhodná chvíle se vytratit. Ale jestli jsem vás z něčeho vyrušila,
tak já se zatím nějak zabavím sama.“
„Ne, vyřizoval jsem jenom nějaké papíry, ale to může po­
čkat.“ Ukázal mi do pracovny. „Odlož si a chviličku počkej,
ano?“
„Kde je mamka?“ Svlékla jsem si kabát a pověsila ho na há­
ček za dveře.
„Ve vaně,“ odpověděl táta.
Že mě to nenapadlo. Máma se koupe každou chvíli. Potře­
buje vodu jako všichni Skojarové.
K mým nejhezčím vzpomínkám z dětství patří to, jak jsem
s ní v koupelně. Máma leží ve vaně, která má nožičky s drápy,
a já si vedle ní hraju na podlaze. Někdy mi zpívala, jindy jsem
zase já jí četla pohádky nebo jsem se zabavila s nějakou hrač­
kou. Trávily jsme tam spoustu času.
Máma naštěstí nemá žábry jako někteří Skojarové. To by
tady asi nepřežila, když řeky a zátoky jsou tu tak dlouhou
dobu zamrzlé. Skojarové nežijí přímo ve vodě, ale potřebují
v ní trávit hodně času, jinak onemocní.
Když se máma dlouho nedostala do vody, mívala migrény.
Její pleť získala popelavý nádech, její plavé vlasy ztratily obvyk­
lý lesk. „Vysychám,“ tvrdila nám a šla si napustit vanu.
Nemyslím, že to bylo ideální řešení, ale mamka to nějak
zvládala.
„Voní tady něco dobrého,“ prohodila jsem, když jsem při­
šla do kuchyně.
„Ano, maminka dala maso do trouby, než se šla koupat,“
odpověděl táta. „Myslím, že už bude za chvilku hotové.“

~ 62 ~
 Zaslechla jsem, jak se v patře otvírají dveře koupelny, a pak
mámin hlas. „Bryn? Jsi to ty?“
„Ano, mami, přišla jsem trochu dřív!“ zavolala jsem.
„Sakra, promiň, hned jsem dole.“
„Kvůli mně spěchat nemusíš,“ ujistila jsem ji, ale věděla
jsem, že stejně bude.
O pár vteřin později seběhla máma dolů po schodech v bí­
lém županu. Dlouhé mokré vlasy jí držela na hlavě spona.
„Bryn!“ Rozzářila se, vrhla se ke mně a pevně mě objala.
„Tak ráda tě vidím!“
„Já tebe taky, mami.“
„Jak se máš?“ Pustila mě, odhrnula mi vlasy z obličeje a dů­
kladně si mě prohlédla. „Jsi v pořádku? Neublížili ti, že ne?“
„Ne, vůbec nic se mi nestalo.“
„To je dobře.“ Máma stiskla rty do úzké linky a v azuro­
vých očích se jí mihla bolest. „Když jsi pryč, mám vždycky ta­
kový strach.“
„Já vím, ale nemusíš. Jsem v pořádku, vážně.“
„Mám tě tak ráda.“ Sklonila se a políbila mě na čelo. „A teď
se jdu převléknout. Jen jsem tě nejdřív musela vidět.“
Rozběhla se zase po schodech do ložnice a já se posadila ke
kuchyňskému stolu. I když máma nebyla vůbec namalovaná
a blížila se jí čtyřicítka, patřila pořád k nejkrásnějším ženám
v Doldastamu. Měla v sobě tu nadpozemskou krásu, pro kte­
rou vypukly už tisíce válek.
Pro tu její naštěstí ne, třebaže její svazek s tátou taky nebyl
bez následků. Oba museli obětovat své tituly a bohatství, aby
mohli zůstat spolu.
Jejich láska byla velkým skandálem. Máma se narodila v hlav­
ním městě Skojarů Storvattenu jako vysoce urozená marksina.
Táta byl markis z význačné rodiny v Doldastamu. Když bylo
mámě šestnáct, pozvali ji do Doldastamu na ples. Táta byl teh­
dy jen o pár let starší a oba se do sebe okamžitě zamilovali.

~ 63 ~
 Táta se v té době už začal věnovat politice a kvůli své ka­
riéře nechtěl město opustit. A tak máma odešla ze Storvatte­
nu, protože oba usoudili, že tady se jim bude žít snadněji.
Že to táta i po tomhle skandálu dotáhl na kancléře a je jím
už deset let, to byl vážně výkon, zvlášť potom, co ho jeho rodi­
na v podstatě vydědila. Ale vždycky jsem byla přesvědčená, že
mámina krása mu v tom pomáhá. Když kandidoval, všichni
jeho voliči chápali, proč se vzdal svého titulu a bohatství, aby
mohl být s ní.
Ráda bych řekla, že pro mamku a mě byl život v Doldasta­
mu snadný, ale nebyl. Shovívavost Kaninců k tátovi se na nás
dvě už nevztahovala.
Jiné kmeny, třeba Tryllové, pohlížejí na sňatky mezi pří­
slušníky různých trollích národů s větším pochopením, zvlášť
když nejde o vysokou šlechtu, ale o obyčejné muže a ženy. Po­
dle nich to pomáhá sjednocení kmenů v zájmu míru. Jenže
Kaninci to tak rozhodně neberou. Vztah mimo náš kmen zna­
mená, že dotyčný znečistí vzácnou kaninskou krev, což je pře­
čin proti království a málem se to rovná zradě.
Možná proto to máma měla o malinko snadnější než já.
Její krev byla čistá. Sice skojarská, ale neposkvrněná. Moje byla
smíšená, což jak Kanincům, tak Skojarům připadá zvrácené.
„Tak jak to jde s Linusem?“ Táta přešel k lince a nalil si
sklenku červeného vína. Pak natáhl ruku s prázdnou sklenkou
ke mně. „Dáš si něco k pití?“
„Ráda, děkuju.“ Usadila jsem se ke stolu, táta mi taky nalil
víno a šel si sednout ke mně. „Linus si zvyká dobře, je zvěda­
vý a vstřícný a to jeho přizpůsobení usnadňuje. Hrozně moc
se snaží naučit naše výrazy a fráze. Dokonce i napodobit náš
dialekt.“
Když stopaři vyrážejí do různých částí světa, taky se snaží
napodobit místní dialekt, což je často zatraceně těžké zvlád­
nout. Ale v Doldastamu se vracíme k naší kaninské výslovnos­

~ 64 ~
ti – kanadské s nádechem švédského přízvuku, zvlášť při vý­
slovnosti kaninských výrazů. Linusova chicagská mluva nám
sice nebyla tak cizí, ale on se už teď snažil co nejlíp napodo­
bovat naši.
Táta se napil a podíval se ke dveřím, jako by vyhlížel mat­
ku. Pak pronesl téměř šeptem. „Neřekl jsem jí o Konstantino­
vi. Ví, že tě napadli, ale neví kdo.“
Zakroužil vínem ve skleničce a díval se na něj, aby se ne­
musel dívat na mě. Znova se napil. Tentokrát jsem se k němu
přidala a taky si pořádně lokla.
„Děkuju,“ pronesla jsem konečně a táta zavrtěl hlavou.
Rodiče mají velice upřímný vztah. Jen zřídka jsem zažila,
že by jeden před druhým něco tajili. Takže když táta nepově­
děl mámě o Konstantinovi, znamenalo to hodně. Ovšem chá­
pala jsem, proč před ní tu informaci tají, a oceňovala jsem to.
Kdyby to máma zjistila, zbláznila by se strachy. Když tehdy
Black tátu pobodal, prosila a zapřísahala nás, ať utečeme, ať
jdeme bydlet mezi lidi. Jenže táta i já jsme chtěli zůstat, tak­
že nakonec ustoupila. Možná ji přesvědčil tátův argument, že
jsme tady se všemi stopaři a gardisty kolem před tím šílencem
ve větším bezpečí než jinde.
Máma sešla dolů v maxi svetru a legínách. Rukou si čech­
rala mokré vlasy.
„O čem si povídáte?“ zeptala se a cestou k troubě se dotkla
mého ramene.
„Jak si Linus Berling dobře zvyká na svoje rodiče,“ odpo­
věděla jsem.
Máma otevřela troubu, vytáhla pekáček a otočila se ke mně.
„Copak to tak není vždycky?“
„S podvrženci a jejich rodiči?“ Pochmurně jsem se zasmá­
la. „Ne, to vážně není.“
Někdy se skoro nenáviděli. Ne že by to bylo tak nepocho­
pitelné. Rodiče byli zámožní lidé ve středním věku, kteří žili

~ 65 ~
v bezdětné domácnosti, kde se najednou objevil osmnácti až
dvacetiletý cizinec, jehož nevyhnutelně čekal kulturní šok. Pro
všechny to býval pořádný otřes.
Obvykle se ale ke slovu dostaly rodičovské instinkty a ne­
viditelné pokrevní pouto je přitáhlo k sobě. Většina podvr­
ženců a jejich rodičů se časem začala navzájem milovat a ro­
zumět si.
Ale chtělo to čas. Zpočátku vznikaly spíš spory, a to dost
vážné. Podvrženci se cítili ublížení a zmatení, chtěli se bouřit
proti společnosti, které nerozuměli. Jejich rodiče se snažili vy­
chovávat někoho, kdo je podle zákona dospělý, a včlenit je do
kaninské hierarchie jako žádoucí členy společnosti.
„Celá ta praxe mi vždycky připadala barbarská.“ Máma
zavřela troubu, protože zřejmě usoudila, že večeře potřebu­
je ještě dopéct, a posadila se na židli vedle táty. „Svěřit svoje
dítě úplně cizím lidem. Nechápu, jak se někdo může takhle
vzdát vlastního potomka. U tebe bych to v žádném případě
nepřipustila.“
Skojarové nemají podvržence. Vůbec žádné. Peníze si ob­
starávají čestnějšími způsoby. Většina jejich obyvatelstva pra­
cuje už po generace jako rybáři. Kdysi vyměňovali úlovek za
zlato, dneska spíš za hotovost nebo šeky. Šlechta pak žije z vy­
sokých daní, které na svůj lid uvaluje.
To proto jsou Skojarové ve srovnání s ostatními trollími
kmeny dost chudí. Ti, kteří nepatří k vládnoucím kruhům, si
rozhodně nežijí v přepychu.
„Praxe podvrženců není tak špatná, jak se možná zdá,“ na­
mítl táta.
Máma zavrtěla hlavou. „Ty jsi podvrženec nebyl. Nemůžeš
to vědět.“
„Já ne, ale můj bratr ano,“ odpověděl táta. Máma po něm
střelila pohledem, po němž určitě začal litovat, že se o bratro­
vi zmínil.

~ 66 ~
 Strýček Edmund byl o pět let starší než táta. Potkala jsem
ho jen párkrát jako hodně malá, protože se o něm povídalo,
že mu přeskočilo. Nikdo nevěděl přesně, co se s ním stalo, ale
když jsem byla ještě školačka, utekl z Doldastamu a teď se
toulal někde na severu jako nomád.
„No právě, Ivere,“ přikývla máma. „A jak to s ním dopadlo?“
Táta si odkašlal a napil se vína. „Ehm, to byl špatný pří­
klad.“
Máma se otočila zase ke mně. „Takže když je teď ten Berlin­
gův chlapec doma, zůstaneš tady nějakou dobu s ním?“
„Vypadá to tak,“ potvrdila jsem.
„Tak to je dobře.“ Máma se na mě vřele usmála. „Jestli je
pravda, co se teď povídá, tak bys radši měla být doma.“
„Ne, jestli je pravda, co se povídá, tak bych měla být pryč,“
odsekla jsem, i když jsem si uvědomovala, že bych radši měla
držet pusu. Tohle měla být zdvořilostní návštěva. Přece se zase
nebudeme hádat. Tenhle starý spor se vracel pořád dokola,
jenže já jako bych se nedokázala zarazit, abych ho zase nevy­
táhla na světlo. „Měla bych chránit podvržence.“
„Žádné podvržence bychom mít neměli a ty bys nemuse­
la nastavovat krk pro nějakou archaickou tradici!“ vybuchla
máma.
„Nedala by sis skleničku vína, Runo?“ ozval se táta v zoufa­
lé snaze udržet rozhovor v civilizované rovině, jenže my s má­
mou jsme si ho nevšímaly.
„Neměli, ale máme je.“ Naklonila jsem se a opřela si lokty
o stůl. „A dokud je máme, někdo je musí vracet domů a starat
se, aby se jim nic nestalo!“
Máma zavrtěla hlavou. „Jenže jako stopařka ten nespraved­
livý systém mlčky schvaluješ. A umožňuješ v něm pokračovat.“
„To není tak…“ nechala jsem tu větu rozplynout do ztrace­
na a pokusila se o jiný argument. „Já si nemyslím, že je to do­
konalý nebo správný, ale –“

~ 67 ~
 „To je dobře,“ přerušila mě ostře. „Protože není.“
„Mami, a jak to chceš změnit? Dělá se to už tisíce let.“
Zasmála se, jako by nechtěla uvěřit, co jí tu vykládám. „To
přece neznamená, že je to v pořádku, Bryn! To, že se něco dělá
dlouho, ještě neznamená, že je to správné. Pokaždé, když ně­
kdo nechá svoje dítě v lidské rodině, riskuje, že mu ho ukrad­
nou úplní cizinci. To je příšerné.“
„Runo, možná teď na takovou debatu není ta pravá chví­
le.“ Táta se natáhl a položil mámě ruku na předloktí. Dovolila
mu to, ale sledovala mě očima potemnělýma hněvem.
„Já přece taky neschvaluju, že se lidem kradou děti,“ ujis­
tila jsem ji.
„Ale schvaluješ. Tím, že pro ně pracuješ, jim to pomáháš
uskutečňovat, vyjadřuješ mlčenlivý souhlas s tím vším.“
„Ale jsou tady přece i běžní Kaninci. Nemluvím o marki­
sech nebo stopařích nebo podvržencích, mluvím o normál­
ních obyvatelích Doldastamu,“ prohlásila jsem. Snažila jsem
se apelovat na mámin smysl pro spravedlnost a fair play.
„Ti nikomu podvržence nedávají,“ připomněla jsem jí. „Pra­
cují za mzdu. Jako učitelé a bankéři a farmáři nebo obchod­
níci. Vychovávají děti, žijí pokojně, v souladu s přírodou. Mů­
žou odejít, ale většinou se rozhodnou zůstat. A to je dobře. Ty
nevíš, jaký je svět za hradbami Doldastamu. Nikde jinde než
tady a ve Storvattenu jsi nebyla.“
Máma protočila panenky, ale nic neřekla. Dovolila mi do­
končit můj proslov.
„Život lidí v jejich městech je úplně jiný,“ pokračovala jsem.
„Drogy, násilí, narůstající komerce. Všechno je zboží, i sami
lidé. Vím, že tady to není dokonalé. Taky máme problémy, ale
náš život jako celek bych za nic nevyměnila.
A že financujeme náš život s pomocí podvrženců?“ pokra­
čovala jsem. „Kéž by to šlo jinak, jenže teď to jinak nejde. Když
markisové a marksiny nebudou mít peníze svých dětí, nebu­

~ 68 ~
de na platy učitelů, pekařů, farmářů, prodavačů. Naše město
bude upadat a odumře. Ty peníze nám umožňují jít dál.
Jsem součástí toho, co ho drží na nohou. Proto jsem stopař­
ka. Proto to dělám.“ Opřela jsem se o židli. Byla jsem s vlastním
proslovem spokojená.
Máma si založila ruce na prsou a v jejím pohledu se obje­
vila směs soucitu i zklamání. „Účel nesvětí prostředky, Bryn.“
„Možná jo, možná ne,“ pokrčila jsem rameny. „Ale já tohle
město miluju. A myslela jsem, že ty taky.“
Po tváři jí přeletěl pokřivený úsměv. „Tak to ses spletla.“
„Aha.“ Povzdychla jsem si. „A nikdy jsi ho nemilovala?“
„Ne, já miluju lidi. Tebe, tátu.“ Natáhla se k jeho ruce a vza­
la ji do své. „Půjdu, kam půjdete vy, a budu tam šťastná. To ale
neznamená, že miluju Doldastam, a rozhodně to neznamená,
že se mi líbí, abys na jeho ochranu riskovala život. Smiřuju se
s tím, protože nemám na vybranou. Ty jsi dospělá a tohle je
život, který sis zvolila.“
„To je. A bylo by bezva, kdyby se každá návštěva doma po­
každé nezměnila v hádku.“
„Copak je špatné, že pro tebe chci něco lepšího?“ zeptala se
máma. Znělo to skoro zoufale.
„Ano, je,“ odpověděla jsem bezvýrazně.
„Jak to, že je to špatné?“ Rozhodila rukama do vzduchu.
„Každá matka chce pro své dítě to nejlepší.“
Naklonila jsem se k ní a uhodila dlaní do stolu. „Tohle je
nejlepší. Copak to nechápeš?“
„Prodáváš se pod cenou, Bryn. Mohla bys dělat něco mnohem
lepšího.“ Máma se natáhla po mé ruce, ale já ucukla.
„Já už prostě nemůžu.“ Odstrčila jsem židli a vstala. „Vědě­
la jsem, že chodit sem byla chyba.“
„Bryn, ne.“ Mámina tvář se protáhla zklamáním, její ne­
souhlas nahradila lítost. „Promiň. Slibuju, že už o tom nebu­
du mluvit. Prosím, zůstaň.“

~ 69 ~
 Odvrátila jsem se od ní, aby se mě zase nezmocnil pocit
viny. Prohrábla jsem si vlasy. „Stejně už musím. Mám toho
hodně. Neměla jsem sem vůbec chodit.“
„Bryn,“ ozval se táta.
„Ne, musím jít.“ Otočila jsem se ke dveřím. Máma vstala.
„Miláčku, prosím, neodcházej. Mám tě ráda,“ hlesla.
„Já tebe taky,“ zamumlala jsem a vyhnula se jí pohledem.
„Jenom… promluvíme si jindy.“
Narvala jsem se do holínek a strhla z háčku kabát. Máma
mě znova oslovila jménem. Otevřela jsem dveře a vyšla ven.
Když jsem kráčela po prašné cestě, u které stojí náš dům, zhlu­
boka jsem se nadechovala. Chlad mě bolel v plicích a bodal do
tváří, ale nevadilo mi to. Ani jsem si neoblékla kabát, byla jsem
ráda, že je mi zima. Držela jsem si ho na prsou a nechávala čer­
stvý vzduch, aby mi vyčistil hlavu.
„Bryn!“ vykřikl za mnou táta, sotva jsem došla na roh domu.
Cestu mi zkřížila zatoulaná slepice, a když jsem ji odstrčila
nohou, podrážděně zakdákala. Ale nezpomalila jsem, dokud
jsem za sebou nezaslechla tátův dupot.
„Počkej!“ vyhrknul a oddychoval, protože se při mém pro­
následování vysílil.
Konečně jsem poslechla a otočila se k němu. Upravoval si
bundu. Pomalu došel ke mně.
„Tati, já se nevrátím.“
„Maminku to mrzí. Nechtěla tě rozrušit.“
Odvrátila jsem se. Zírala jsem na slepici, která něco zobala
u kraje cesty. „Já vím, jen… já to prostě nezvládám. Dneska ve­
čer to její popichování nevydržím. To je všechno.“
„Ona tě nechce kritizovat,“ prohlásil.
„Já vím, jenže… pracuju tak tvrdě.“ Konečně jsem k němu
vzhlédla. „A ať se snažím sebevíc, nikdy to není dost.“
„Ne, to není pravda,“ zavrtěl táta hlavou. „Maminka má pro­
blém smířit se s některými zdejšími obyčeji. Obouvá se kvůli

~ 70 ~
tomu i do mě. Ale ví, jak moc se snažíš, a je na tebe hrdá. Oba
jsme.“
Ztěžka jsem polkla. „Děkuju. Ale už musím jít.“
Tátovi poklesla ramena. „Chápu.“
„Vyřiď mamce, že si promluvíme jindy, ano?“
„Vyřídím.“ Když jsem se k němu otočila a vydala se pryč,
zaslechla jsem za sebou: „A obleč si kabát.“

~ 71 ~
 KAPITOLA OSMÁ
_

Historie

Knihy byly naskládané do polic, které se zvedaly do výšky de­

seti metrů nad našimi hlavami. Do vyšších vedly vysoké vrat­
ké žebříky, ale já naštěstí žádné svazky shora nepotřebovala.
Většina těch, které se běžně četly, se přechovávala ve spodních
policích, kam byl snadnější přístup.
Knihovna byla tak vysoká, že ji šlo jen těžko vytopit, a Li­
nus a já jsme tu byli jediní čtenáři, takže nám byla pořádná
zima. V noci jsem se budila ze spaní divokými sny o Konstan­
tinu Blackovi, až jsem k ránu snahu usnout konečně vzdala
a rozhodla se udělat další krok v Linusově zasvěcování. Zítra
večer měly vypuknout oslavy výročí. Do té doby se toho musel
ještě hodně dozvědět, protože ho tam budou představovat vy­
soké šlechtě – jak kaninské, tak i z jiných kmenů.
Pochybovala jsem, že by nás dnes někdo v knihovně rušil,
takže to bylo dokonalé místo pro další výuku. V halách paláce
vládl moc velký zmatek, sloužící běhali sem a tam, strážní do­
hlíželi na příjezd prvních hodnostářů.
Linuse málem zašlápla komorná, která nesla štos hedváb­
ných prostěradel, a já ho na poslední chvíli odtáhla stranou.

~ 72 ~
Nadcházející oslavy proměnily obvykle poklidný palác v úpl­
ný blázinec.
Knihovna byla baštou, kam jsme se mohli uchýlit. Ani v ča­
sech, kdy se všichni nezabývali stovkami cizích hostů, to ne­
bylo zrovna místo, kde se shromažďují davy. V místnosti bylo
pár pohovek a křesel, dva stoly, ale skoro nikdy jsem neviděla,
že by sem někdo chodil vysedávat.
„Nevadí, že jsme tady?“ zeptal se Linus, když jsem si přidře­
pla před krbem a hodila do něj polínko.
„Knihovna je veřejně přístupná,“ ujistila jsem ho a narov­
nala se. „Ale jako Berling se můžeš v paláci stejně pohybovat
celkem volně. Tvůj táta je králův bratranec a jsou nejlepší přá­
telé. Tady máš dveře otevřené všude.“
„Super.“ Linus se zachvěl a zamnul si paže v tlustém svetru.
„Takže zima je tady celoročně?“
„Ne, už brzo se oteplí. Bude opravdový léto, ptáci, kytky.“
„Skvělý. Nevím, jestli bych vydržel pořád jen mráz.“
Přistoupila jsem k němu ke stolu. „Tobě to vážně tak vadí?“
„Jak to myslíš?“
„Většina Kaninců dává přednost zimě. Vlastně trollové obec­
ně mají radši zimu.“
„Takže všechny kmeny žijou tady kolem?“
„To zrovna ne.“ Šla jsem k polici a začala mu z ní vybírat
knížky. „Skoro všichni žijeme v Severní Americe nebo Evropě,
ale rádi mezi našimi kmeny udržujeme jistou vzdálenost. Je
to tak lepší.“
„Vy spolu moc nevycházíte?“ zeptal se Linus, když jsem vy­
táhla z police dva svazky.
„To bych úplně neřekla, ale máme dost vlastnické vzta­
hy k našemu území. A většina trollů má nerudnou povahu,
i když to platí hlavně pro Vitry a Omty.“
„A co Kaninci?“
„My jsme mnohem mírumilovnější než jiné kmeny.“

~ 73 ~
 Když jsem vytahala dalších asi deset knih, které dohroma­
dy vážily snad tunu, zanesla jsem je ke stolu a rozložila před
Linusem.
Očima mu problikla zlá předtucha. „To budu muset všech­
no přečíst?“
„Čím víc budeš o vlastním lidu vědět, tím líp,“ poučila jsem
ho a posadila se na židli proti němu.
„Super.“ Přitáhl si jednu z knih a bezmyšlenkovitě ji prolis­
toval. „Já mám vlastně zimu rád.“
„Cože?“
„Zimy v Chicagu jsem vždycky snášel líp než moje sestry.
Teda… než hostitelský sestry,“ opravil se. „Mně chlad tolik ne­
vadil.“
„Jsme na něj mnohem líp vybavení.“
Linus odstrčil knížky stranou, aby na mě líp viděl. „Jak to?“
„To přesně nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Pocházíme ze
Skandinávie, takže to má asi něco společnýho s tím. Naše ge­
netická výbava je určena pro chladnější klima.“
„Ty seš ze Skandinávie?“ Linus si opřel lokty o stůl a na­
klonil se ke mně.
„Nemyslela jsem sebe osobně, já se narodila tady, ale náš
lid je odtamtud.“ Přerovnala jsem knížky na stole a konečně
jsem našla tenčí svazek v ohmatané hnědé vazbě a podala mu
ho. „Tohle by ti mělo pomoct to pochopit.“
„Tohle, jo?“ Prolistoval prvních pár stránek s ilustracemi
různých lesních tvorů a nakrčil nos. „To je příběh o nějakých
králíkách a pumách. Pohádka.“
„Je to zjednodušená alegorie naší minulosti,“ opravila jsem
ho.
Podíval se na mě očima plnýma zmatku. „Já to nechápu.“
„Všichni trollové bývali jeden kmen.“ Ukázala jsem mu na
obrázek, kde králík seděl vedle pumy a liška chovala ptáčka.
„Všichni jsme žili ve Skandinávii jakžtakž v míru. Trochu jsme

~ 74 ~
se dohadovali a hašteřili, ale nebojovali jsme proti sobě. A pak
propukly křížový výpravy.“
Linus otočil stránku, jako by čekal, že tam najde obrázek
křižáka s mečem, jenže tam byly jen další zvířecí ilustrace. Po­
díval se na mě. „Myslíš to, co dělala katolická církev ve stře­
dověku?“
„Přesně tak. Nešlo jen o křížový výpravy proti jiným nábo­
ženstvím. Asi už sis všiml, že trollové mají jistý zvláštní schop­
nosti, třeba že se jim mění barva kůže?“
„Jo?“
„A to není zdaleka to jediný, co dokážeme,“ ujistila jsem
ho. „Tryllové ovládají psychokinezi, můžou posunovat před­
měty myšlenkou a předvídat budoucnost. Skojarové jsou jako
doma ve vodě, rodí se s žábrami. Vitrové jsou nadpřirozeně sil­
ní a někdy se jim rodí skřeti. Omtové… no, Omtové toho moc
ne­umějí, kromě přesvědčování. Tuhle schopnost mají všich­
ni trollové.“
„Přesvědčování?“
„Schopnost ovládat jiné svými myšlenkami. Jako když si
pomyslím tancuj a ty začneš tancovat,“ zkusila jsem mu to vy­
ložit. „Je to něco jako myšlenková manipulace.“
Linus vykulil oči a opřel se o židli, jako by se chtěl ode mě
dostat co nejdál. „Ty to umíš?“
„Ne, já nic z toho doopravdy neumím,“ odpověděla jsem
s povzdechem a Linus se zřejmě uklidnil. „Ale to jsme od­
bočili.“
„Jo. Takže, trollové mají magický síly,“ shrnul to.
„A ve středověku se tohle všechno považovalo za čaroděj­
nictví,“ sdělila jsem mu. „Takže lidi nás začali honit a hromad­
ně zabíjet, protože věřili, že jsme ve spojení s ďáblem.“
Nejhůř to schytali podvrženci, ale to jsem Linusovi nevy­
kládala. Nechtěla jsem, aby si uvědomil, jaká rizika kdysi pod­
vrženci podstupovali, nebo aspoň prozatím ne.

~ 75 ~
 Děti, u kterých lidé pojali sebemenší přesvědčení, že nepat­
ří k jejich rase, byly bez milosti zabíjeny. Záminkou mohly být
třeba nezkrotné kudrnaté vlasy nebo bolest matky při kojení.
Někdy podrobovali miminka hodně krutým zkouškám, třeba
je hodili do vroucí vody. Mysleli si, že troll se neuvaří, ale vlast­
ně to bylo jedno, dítě zahynulo tak jako tak.
Během té doby tak přišla o život i spousta lidských dětí.
S Downovým syndromem, s rozštěpem, nebo pokud se u dítě­
te objevilo nějaké neobvyklé chování, hned vzniklo podezření,
že je to troll, a zabili ho.
Byly to temné časy jak pro lidstvo, tak pro trolly.
„A byli jsme ve spojení s ďáblem?“ zeptal se Linus opatrně.
Zavrtěla jsem hlavou. „Samozřejmě že ne. Nejsme o nic ďá­
belštější než králíci nebo chameleoni. Jenom proto, že jsme
jiní než lidé, ještě nemusíme být zlí.“
„Takže až do středověku jsme byli jedna velká trollí rodina.
Pak nás vyhnali z našich domovů a asi jsme se vystěhovali do
Severní Ameriky, že jo,“ usoudil Linus.
„Přesně tak. Většina trollů se sem dostala s prvními lid­
skými poutníky, Vikingy. A proto je naše kultura založená na
skandinávském dědictví.“
Linusova obočí se stáhla k sobě, jak se to snažil zpracovat,
a pak prohodil: „Tak fajn, chápu to, jsme Skandinávci, ale jak
to, že máme většinou snědou pleť a tmavý vlasy? Nechci vy­
padat jako rasista, ale vždycky jsem si myslel, že seveřani jsou
blonďatý a mají modrý oči. Ale ty jsi jediná, kdo tady vypadá
takhle.“
„Naše zbarvení souvisí s tím, jak jsme žili,“ vysvětlila jsem
mu. „Původně jsme měli velice blízko k přírodě. Omtové žili
v lesích, budovali si domovy v kmenech nebo vysoko ve vět­
vích. Tryllové, Vitrové a Kaninci žili na zemi. Zvlášť Kanin­
ci žili podobně jako králíci, měli doupata pod zemí spojená
­tunely.“

~ 76 ~
 „Ale co to má společnýho s naší barvou vlasů?“ nechápal
­Linus.
„Jde o to, abychom splynuli s okolím,“ vysvětlovala jsem
a ukázala mu na obrázek, kde seděl králík ve vysoké trávě. „Ka­
ninci žili v trávě a hlíně, a ti, kteří s ní dokázali lépe splynout,
přežili déle.“
„Ale co ty?“
„Já jsem napůl Skojarka,“ přiznala jsem a jako pokaždé,
když jsem to vyslovila, měla ta slova na mém jazyku hořkou
pachuť.
„Skojarka? To jsou ti vodní trollové?“
Přikývla jsem. „Žijí ve vodě nebo blízko ní, takže jsou bledí,
s blond vlasy a modrýma očima.“
„Jo, to asi dává smysl.“ Ale neznělo to úplně přesvědčeně.
„A co se stalo, když jsme přišli do Severní Ameriky?“
„To už jsme byli rozdělení do skupin. Ti, kteří měli podob­
né schopnosti a nadání, drželi spolu. Ale nebylo to tak, že by­
chom se nějak rozhádali,“ ujistila jsem ho. „Jenom když jsme
přišli sem, tak jsme se po téhle širé zemi rozprchli a začali si
žít po svém.“
„A tak vznikli Kaninci a Skojarové a další?“
„No, skoro.“ Pokrčila jsem rameny. „Rozdělili jsme se do
různých skupin, ale ze začátku jsme si nedávali žádná zvlášt­
ní jména. Některým kmenům se vedlo líp než jiným. Zvlášť
Tryllové a Kaninci prosperovali. Nevím, jestli proto, že si líp
vybrali území, nebo byli chytřejší. Každopádně se jim dařilo,
kdežto jiným ne, a o tom je tenhle příběh,“ ukázala jsem na
hnědou knížku.
„Cože?“ Linus se na ni zadíval a pak vzhlédl zase ke mně.
„Mám pocit, jako bys něco přeskočila.“
„Každý zvíře v tý legendě představuje jeden kmen.“ Uká­
zala jsem na obrázek pumy s rudýma očima a ostrými drá­
py. „Tohle jsou Vitrové, kteří trpěli a hladověli. A tak začali

~ 77 ~
­ apadat jiné kmeny a krást jim jejich zásoby. A Omtové, to
n
je ten pták, se k nim přidali. Brzo už každý bojoval s každým
a znepřátelili jsme se navzájem.“
„Kdo jsou Kaninci?“ zeptal se Linus, když se díval na ob­
rázek.
„Králík. To je překlad jména Kanin.“
„Fakt, jo?“ podivil se Linus. „Proč králík? Neměli bychom
být radši chameleoni nebo tak něco?“
„Asi jo, ale když jsme si dávali jména, nikdo asi chameleo­
na neznal. V severní Kanadě jich moc nenajdeš. A tak si začali
říkat králíci, protože si hloubili nory v zemi, uměli rychle bě­
hat a splynout s okolím.“
Linus se posmutněle zadíval na všechny ty knížky před se­
bou. „Pochybuju, že si to všechno dokážu zapamatovat, zvlášť
když se ty kmeny tak liší.“
„Počkej.“ Vytáhla jsem zespodu silnou knihu a listovala za­
žloutlými stránkami, než jsem našla, co jsem potřebovala.
Byly tam symboly pro každý kmen, současné emblémy,
které používáme na vlajkách: bílý králík pro Kanince, zelená
ratolest révy pro Trylly, rudá puma pro Vitry, modrá ryba pro
Skojary a hnědý sup pro Omty.
U každého symbolu bylo pár základních faktů o kmenech.
Ne tolik, aby se ze čtenáře stal expert, ale pro začátek to sta­
čilo.
Linus se zadíval na stránku a ušklíbl se. „Bezva.“
„Nebude to tak hrozný,“ ujistila jsem ho.
Zadíval se na text před sebou a hnědé vlasy mu padaly do
očí, když začal číst. Pohyboval přitom tiše rty. Čím víc se sou­
středil, tím víc pihy na jeho tvářích tmavly. Byla to bezděčná
reakce vyvolaná jeho kaninskými geny.
„Bryn Avenová.“ Ostrý hlas mě vyrušil od pozorování Li­
nuse a já vzhlédla k Astrid Eckwellové. „Co tady pro všechno
na světě děláš?“

~ 78 ~
 Havraní vlasy jí splývaly po zádech. Korálově rudý šifon
šatů elegantně ladil s její olivovou pletí. V náručí držela králíč­
ka a na rtech se jí rodil úšklebek, který nevěstil nic dobrého.
„Pracuju s markisem Linusem Berlingem,“ odpověděla jsem
a postavila se. Linus se podíval na Astrid, na mě a začal se taky
zvedat. „Ty vstávat nemusíš,“ uklidnila jsem ho.
„Co?“ Nejistě se na mě podíval. „Ale… ty jsi vstala.“
„Ovšemže vstala,“ prohodila Astrid. Kráčela k nám a nepří­
tomně hladila bílého králíka. „Je služebná, a já jsem marksina.
Musí se postavit, když do místnosti vejde někdo s vyšším po­
stavením… a to jsou skoro všichni.“
„Jenže ty jsi markis Berling, takže musíš vstávat jedině před
králem a královnou,“ řekla jsem Linusovi, který pořád vypa­
dal, že nic nechápe.
„Nepředstavíš náš, Bryn?“ zeptala se Astrid a dívala se na
Linuse svýma velkýma hnědýma očima. On ale jako by koukal
skrz ni nebo spíš na jejího králíka.
„Omlouvám se, marksino. Linusi Berlingu, tohle je Astrid
Eckwellová,“ pokynula jsem mezi nimi rukou.
„Rád vás poznávám,“ prohodil Linus s rozpačitým úsměvem.
„Potěšení na mé straně. Zúčastníte se zítřejších oslav výro­
čí?“ zeptala se Astrid.
„Uhm, jo. Teda, asi.“ Podíval se na mě, abych mu to potvr­
dila.
„Markis tam bude s rodiči.“
Astrid po mně přejela opovržlivým pohledem. „Což asi
znamená, že tam budeš taky.“
„Pravděpodobně budu asistovat markisu Berlingovi a Hög­
dragenu,“ odpověděla jsem a neznělo to o nic nadšeněji.
„Tak to bys radši měla ve skříni vyhrabat něco pořádného.“
Přejela nesouhlasným pohledem moje oblečení. „Nemůžeš jít
na slavnost v ošoupaných džínách. Pro ty trhany Skojary je
to možná dostatečné, ale měla bys vědět, že pro Kanince ne.“

~ 79 ~
 Nechala jsem ruce spojené za zády a neuhnula pohledem.
Jako stopařka jsem se musela vhodně oblékat k nejrůznějším
příležitostem a věděla jsem, že na mém dnešním oděvu není
nic špatného. Moje džíny byly tmavě modré a pěkné.
„Děkuji vám za radu, marksino, ale zřejmě byste neměla
o Skojarech mluvit tak pohrdavě, když jejich král, královna
a princ už jsou ve zdejším paláci kvůli slavnosti,“ odpovědě­
la jsem ledově. „Jistě byste nechtěla urazit hosty krále Everta
a královny Miny.“
„Vím, že jsou tady!“ odsekla Astrid a chřípí se jí rozšířilo.
„Proto jsem se oblékla vhodně, na rozdíl od tebe. Co řekne
král Skojarů, až tě tady uvidí pobíhat takhle nastrojenou?“
„Protože je gentleman, předpokládám, že řekne dobrý den.“
Astrid se zhluboka nadechla nosem a stiskla rty do kyselé­
ho úsměvu. „Jsi stejně nemožná, jako jsi byla ve škole. Nechá­
pu, že ti dovolili dělat stopařku.“
V tu chvíli nebylo těžké vybavit si ji jako spolužačku ze tří­
dy. Bylo mi sotva šest nebo sedm, když mě Astrid poprvé sho­
dila do bláta a zasyčela na mě, že jsem „podvraťák“.
Kaninci se během minulého století snažili omezit svou zá­
vislost na podvržencích. Když měla rodina víc dětí, jako pod­
vrženec se dávalo jen jedno. A v bohatých rodinách nebylo ne­
obvyklé, když se po generace obešly bez podvrženců úplně.
V případě Astrid byli podvrženci oba její rodiče, takže měli
dostatek čerstvých peněz ze svých hostitelských rodin a nepo­
třebovali, aby jim dcera zajistila další příjem.
Což pro mě bohužel znamenalo, že jsem se s Astrid muse­
la potýkat celou základní školu. Mockrát se mi chtělo ji praš­
tit, ale Tilda mě vždycky zadržela a připomněla mi, že násilí
proti malé marksině by mi mohlo ublížit, až se budu chtít stát
stopařkou.
Což mi nezabránilo mrštit po ní tu a tam urážkou. Ale to
už bylo dávno, předtím, než jsem začala chodit na stopařskou

~ 80 ~
školu. Teď jsem přísahala, že budu naši šlechtu chránit, a to
znamenalo, že bych o nich neměla ani špatně mluvit.
Což Astrid věděla a nekonečně ji to těšilo.
„Linusi, kdybys potřeboval s něčím pomoct, klidně se ob­
rať na mě,“ oslovila důvěrně mého svěřence a loupla po mně
opovržlivým pohledem. „Nemusíš se spoléhat na tak nízko
postavené lidi jako Bryn.“
„Markisi,“ ozval se Linus vážně.
Užasle se na něj podívala. „Ano?“
„Právě jste mě oslovila křestním jménem, ale moje postave­
ní je vyšší než vaše, ne?“ Přejel ji očima od hlavy k patě. „Proto
nemusím vstávat, když vejdete, je to tak?“
„To…“ Její úsměv se vytratil. „To je pravda.“
„V tom případě byste mě měla titulovat markisi,“ vyzval ji
přísně Linus a já měla co dělat, abych potlačila úsměv. „Pokud
tomu správně rozumím.“
„Rozumíte tomu naprosto správně, markisi,“ ujistila jsem
ho.
„Ano, samozřejmě, markisi.“ Astrid mu věnovala svůj nej­
dokonalejší záštiplný úsměv. „No, tak se zase vraťte k učení.
Jistě toho musíte ještě spoustu zvládnout, abyste ze sebe na
zítřejším plese neudělal hlupáka.“
Otočila se na podpatku a dlouhé šaty za ní zavlály. Když
byla pryč, zhluboka jsem se nadechla. Linus se zase posadil.
„Ta holka vypadá jako pěkná mrcha,“ poznamenal.
„To je,“ potvrdila jsem. „Chodily jsme spolu do třídy a vždyc­
ky byla příšerná.“
„Ona nebyla podvrženec?“
„Ne, celých devatenáct let prožila výhradně tady.“
„A proč nosí toho králíka?“ zajímal se Linus. Znělo to tak
naprosto zmateně, že jsem se musela zasmát.
„To je taková tradice. Je to gotlandský králík a legendy tvr­
dí, že jsme je sem přivezli se Švédska právě my. Údajně nám

~ 81 ~
pomohli najít místo, kde máme vybudovat Doldastam, a po­
mohli nám přežít první zdejší tuhou zimu.“
„Jak mohli králíci pomoct při přežití?“
„Tím, že jsme je jedli,“ vysvětlovala jsem mu. „Ale ne všech­
ny a teď je chováme jako domácí mazlíčky a nikdy je nejíme,
protože jsou pro nás posvátní. Některé marksiny je nosí se­
bou, jako třeba lidské dívky nosí čivavy. Královna má taky jed­
noho, jmenuje se Vita. Toho asi uvidíš.“
Linus položil dlaň na stůl a zadíval se mi do očí. „Můžu
k tobě být upřímný?“
„No jasně.“ Napřímila jsem se na židli a připravila se na ja­
kýkoli projev odporu, který od něj uslyším. „Jsem tvoje stopař­
ka, se mnou můžeš vždycky mluvit otevřeně.“
„Vy trollové jste teda super trhlí.“

~ 82 ~
 KAPITOLA DEVÁTÁ
_

Lítost

„Tohle nedokážu,“ prohlásila jsem, když jsem rozrazila dve­

ře kanceláře. Rozletěly se prudčeji, než jsem měla v úmyslu,
a když klika narazila do stěny, Ridley se ušklíbl.
„Jestli máš na mysli, že nedokážeš zaklepat, tak jo, je to sice
smutný, ale je to tak,“ pronesl suše.
Žuchla jsem sebou na židli proti jeho velkému dubovému
psacímu stolu. Na jeho okraji stál sklopený široký plochý mo­
nitor počítače. My trollové milujeme nové, blýskavé věci.
Bažíme po nejnovějších přístrojích a nejrychlejších techno­
logiích, ale když si je pořídíme, stejně přijdeme na to, že radši
děláme věci postaru. Kaninská šlechta sbírala počítače a table­
ty, jako jiní sbírají baseballové kartičky – když je měla, uklízela
je do skříněk a zásuvek a krabic.
Proto byl v rektorově kanceláři vysokorychlostní počítač,
výkonná tiskárna a nejrůznější přístroje, které usnadňují práci,
ale jen zřídka je někdo používal. Stůl pokrývaly spousty papírů
jako důkaz toho, že tady se pořád ještě většina věcí dělá ručně.
Za Ridleyho stolem visely na stěně podobizny krále Ever­
ta a královny Miny. Zbytek stěny pokrývaly malé portrétní

~ 83 ~
s­ nímky podvrženců, kteří se v poslední době vrátili domů –
jako připomínka toho, proč děláme svou práci.
Ve škole, která byla hned vedle, byla zřejmě přestávka, pro­
tože jsem slyšela tlumené hlasy budoucích stopařů.
„Nemůžu tady zůstat,“ oznámila jsem Ridleymu.
„Jako tady v kanceláři?“ Zapsal si něco na papír před sebou
a podíval se na mě. „Nebo to chceš nějak upřesnit?“
„Nemůžu zůstat v Doldastamu.“
Ridley se na mě zadíval a ramena mu poklesla. Odložil pero.
„Linus je v bezpečí. Všechno zvládá dobře. Jsou tady tuny
lidí, co na něj můžou dohlížet. Není důvod, abych tady zůstá­
vala.“
„To je pravda,“ souhlasil rektor ironicky a lusknul prsty,
jako by ho něco napadlo. „Vlastně počkej, jeden důvod mě na­
padá. Král ti přikázal, abys tady zůstala a osobně Linuse stře­
žila.“
Zamnula jsem si čelo. Měl pravdu a to se mi vůbec nelíbilo.
„Potřebuju si dát pauzu.“
„Pauzu?“ zeptal se šokovaně Ridley. Na pár vteřin se od­
mlčel. „Jsi workoholik. Tak co blbneš?“
„Nemyslím to tak, že nechci nic dělat,“ upřesnila jsem. „Jen
chci práci mimo město. Když jsem přivedla předposledního
podvržence, a bez problémů, musela jsem tady trčet celý týd­
ny. Teď jsem se vydala pro Linuse a už jsem nečekaně zase
zpátky.“
Ridley si přejel dlaní po tmavém strništi na tváři. „Co se
děje?“ zeptal se mírnějším tónem. „Stalo se něco?“
„Nic.“
„Bryn.“ Střelil po mně přes stůl pohledem, který mi říkal,
že mě zná až moc dobře, než aby mi věřil takovou pitomost.
Neodpověděla jsem a odvrátila se od něj. Točila jsem si
stříbrným kroužkem na palci a přejížděla očima po nástěnce
s oznámeními o hledaných osobách.

~ 84 ~
 Byl tam snímek každého uprchlíka, ačkoli už utekl třeba
před lety. K incidentu s Viktorem Dålingem došlo před pat­
nácti lety, ale jeho fotka byla pořád mezi prvními vystavenými.
Rudé HLEDÁ SE už vybledlo do růžova, ale fotografie byla po­
řád zřetelná. Husté tmavě hnědé vousy, chladné oči, dokonce
i jizva, která začínala nad levým okem a vedla na pravou tvář.
Byly tu dva nové plakáty, z nichž ještě zářil čerstvý inkoust
z tiskárny. Obnovený pro Konstantina Blacka a úplně nový pro
Benta Stuma. Připadalo mi, jako by se na mě Konstantin ušklí­
bal i z plakátu. Jako by věděl, že mu to stejně všechno projde.
Zaujaly mě jeho oči. I na černobílém snímku vypadaly ži­
vější než ve skutečnosti. Než tehdy, když jsem ho naposledy
viděla uprostřed davu v Chicagu, ale stejný výraz měl, i když
stál nad mým raněným otcem. To jeho oči mě pronásledova­
ly celou včerejší noc, ale snažila jsem se s tím od rána bojovat.
„Bryn,“ ozval se Ridley, protože jsem mu neodpověděla.
Zdráhavě jsem se zase otočila k němu. „V knihovně v paláci
jsem narazila na Astrid Eckwellovou.“
Ridley pokrčil rameny, jako by nechápal, proč mě to tak
rozrušilo. „Astrid je kráva.“
„Já vím.“
„A ty se od ní přece nikdy nenecháš vyprovokovat.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Obvykle ne.“
„Tak co řekla tentokrát, že se ti dostala pod kůži?“
„Vlastně nic zvláštního. Pořád ty otřepaný bláboly.“ Zača­
la jsem pohupovat nohou, abych ze sebe nějak dostala svoje
podráždění. „A většinou se ovládnu, jenže dneska se mi vážně
chtělo jí vlepit facku.“
„Tak to ti fakt gratuluju, že ses udržela. Protože to by moh­
lo dopadnout hodně špatně.“
„Já vím. Asi tu prostě už jen tvrdnu moc dlouho.“ Poposed­
la jsem si. „Ta letošní zima nemá konce. A král se chová směš­
ně. Měla bych být v terénu a ty to víš, Ridley.“

~ 85 ~
 „Pššt.“ Pohlédl k otevřeným dveřím. „Ne tak nahlas. Ne­
chceš přece, aby tě slyšeli kadeti.“
„Mně je fuk, kdo mě uslyší!“ skoro jsem vykřikla.
Ridley šel ke dveřím a nakoukl do haly. Pak je pečlivě za­
vřel. Místo aby se vrátil ke své židli, přistoupil ke mně a opřel
se přede mnou o stůl.
Na sobě měl košili a vestu, ale bez kravaty, takže jsem vidě­
la jeho náhrdelník. Byl to kovový králičí amulet na koženém
řemínku, dárek k povýšení na rektora. Amulet se odrážel od
Ridleyho bronzově snědé pokožky a já sklopila oči.
„Vím, že jsi naštvaná, ale nepotřebuješ se dostat do malé­
ru jen proto, že tě uslyší nějaký přehnaně horlivý studentík
a vyklopí to před nesprávnou osobou,“ prohlásil tiše a vážně.
Mluvit špatně o králi byl technicky vzato trestný čin. Ne že
by mě zrovna popravili za tvrzení, že se chová směšně, ale taky
bych mohla skončit tak, že budu v paláci čistit záchody. Nebo
by mě aspoň degradovali. Podvržence nám přidělovali podle
hodností a já měla mezi stopaři třetí nejvyšší.
„Máš pravdu,“ povzdychla jsem si. „Omlouvám se.“
„Mně se omlouvat nemusíš. Hlavně se nechovej hloupě jen
proto, že máš vztek.“
„V terénu je mě potřeba mnohem víc.“ Zírala jsem do Rid­
leyho tmavých očí a v duchu ho zapřísahala, aby pochopil.
„Tady si připadám tak zbytečná. Nedělám nic užitečnýho.“
„To není pravda. Pomáháš Linusovi. Vždyť víš, jak bývají
podvrženci ze začátku ztracení a zmatení.“
„Potřebuje od někoho pomoc, to je pravda, ale ten někdo
nemusím být já,“ opravila jsem ho. „Takže konkrétně mě tady
nikdo nepotřebuje.“
„Já tě potřebuju,“ namítl Ridley s upřímností v hlase, kte­
rá mě překvapila. Hluboko v jeho očích jsem spatřila vřelý zá­
blesk, který jsem v nich viděla už předtím. Ale sotva jsem si ho
všimla, odvrátil se a odkašlal si. „Totiž, máme toho teď hodně

~ 86 ~
na krku. Sjíždí se sem šlechta z celý země. A ty jsi pro mě ne­
ocenitelná. Bez tebe bych to všechno nezvládnul.“
„Mou práci může dělat kdokoli,“ namítla jsem a rozhod­
la se ignorovat žár v jeho pohledu. „Asi proto si tu Astrid tak
beru. Sama si už připadám k ničemu a ta holka vždycky doká­
zala dokonale rozebrat, proč je mnohem lepší než já.“
Zavrtěl hlavou. „Ty víš, že to není pravda.“
Nadechla jsem se k dalším námitkám, ale dveře kanceláře
se otevřely a přerušily mě. Otočila jsem se a spatřila Simona
Bohlina. Ze zvyku jsem se na židli napřímila a pokusila se vy­
padat naprosto nenuceně. Pořád jsem nevěděla, jak se mám
v jeho přítomnosti chovat.
Rozešli jsme se před pár měsíci, skoro po roce chození. Po­
rušila jsem vlastní zásadu nechodit s jiným stopařem, protože
Simon byl hezký a zábavný a nenechal se zastrašit tím, že bych
mu mohla nakopat zadek.
Jen nevím, proč to teď pořád bylo tak trapné. Ani jeden
jsme to nemysleli zvlášť vážně. Totiž, aspoň já to tak brala.
Jenže když Simon vyslovil to slovo na m, došlo mi, že od toho
vztahu chceme každý něco jiného.
Teď Simon vešel do kanceláře a pohvizdoval si starou sto­
pařskou písničku, jenže když mě uviděl, okamžitě zmlknul.
„Pardon,“ vyhrknul. Jeho oči se zpod tmavé ofiny přesunu­
ly ode mě k Ridleymu. „Neruším vás?“
„Ne.“ Ridley se odstrčil od stolu a poodešel o krok ode mě.
„Vůbec ne.“
„Jen jsem si přišel pro rozkazy k novýmu podvrženci,“ hlá­
sil Simon.
„Ano, jistě.“ Ridley obešel stůl a prohrabal papíry, jak hle­
dal Simonovu složku.
„Odjíždíš?“ Věnovala jsem svému bývalému příteli ten nej­
přátelštější úsměv.
„Jo.“

~ 87 ~
 „A kdy?“
„Myslím, že už dneska,“ odpověděl nejistě.
Ridley našel, co hledal. „Ano, je to v plánu.“
„Takže tady nebudeš na oslavy?“ vyptávala jsem se dál.
„Ne.“ Simon vypadal zklamaně. „Ledaže by začaly už teď.“
Najednou mě něco napadlo. Simon byl dobrý stopař, ale
večírky a plesy miloval vždycky víc než já.
Zvedla jsem se. „Mohli bychom se prohodit.“
„Jak, prohodit?“ zeptal se opatrně Simon.
„Bryn,“ vzdychl varovně Ridley. „Ne.“
„Mám zůstat tady a hlídat Linuse Berlinga, ale tys doda­
tečnou práci s podvrženci zvládal vždycky nejlíp.“ Vstala jsem
a zamířila k Simonovi. Ten nápad mě tak nadchnul, až jsem
úplně zapomněla, že se s ním mám cítit trapně. „Mohl bys ho
zaučovat a dělat mu bodyguarda místo mě a já bych mohla vy­
razit do terénu.“
„No…“ Simon zaváhal. „Teda, já nevím, jestli by to šlo.“
„Ale šel bys do toho?“ zeptala jsem se ho dřív, než Ridley
stačí něco namítnout. „Teda, pokud by to šlo.“
„Proč? Co se děje?“ vyhrknul Simon.
„Tady Bryn začíná mít ponorkovou nemoc a vyvádí kvůli
tomu,“ vysvětlil mu Ridley a přistoupil k nám.
„Já nevyvádím,“ namítla jsem a zadívala se s nadějí na Si­
mona. „No tak, byl bys pro?“
„Víš co, Simone, vrať se asi tak, hm, za půl hodiny, já to za­
tím s Bryn proberu,“ navrhl Ridley a postrčil mého ex ke d­ veřím.
Simon se po mně ohlédl, pokrčil rameny a byl pryč. Ridley
za ním zavřel. Otočil se dovnitř, opřel se o dveře zády a dlouze
vzdychl. Přejel mě pohledem.
„Ale vždyť je to pravda. Takhle budu prospěšnější,“ bráni­
la jsem se.
„Sedni si.“
Ridley přistoupil ke stolu, přitáhl druhou židli tak, že s­ tála

~ 88 ~
proti jeho, a ukázal mi na ni. Pak se posadil, opřel si lokty
o stehna a zadíval se na mě tak vážně, až jsem pochopila, že
ten rozhovor se mi vůbec nebude líbit.
„Mám k tobě být naprosto upřímný?“ zeptal se.
„Jako vždycky.“
„Co si sakra myslíš?!“ zeptal se s takovou prudkostí a nevě­
řícností, že mě to zaskočilo.
„Já…“ Hledala jsem ta pravá slova. „Cože?“
„Tak dobře, přiznávám, mohl bych zatahat za jistý nitky
a vyhovět ti. Pokud by ses odtud opravdu chtěla dostat, mohl
bych vás se Simonem vyměnit.“
Chvíli jsem čekala, jenže nedodal ale, takže mi došlo, že se
musím zeptat sama. „Ale neuděláš to?“
„Udělám to,“ překvapil mě Ridley. „Pokud si to vážně pře­
ješ. Pokud si opravdu chceš zničit všechny šance na to, že se
dostaneš do Högdragenu.“
Sklopila jsem oči, jenže když jsem se pokusila zaprotesto­
vat, můj hlas zněl slabě. „Žádné šance bych si nezničila.“
„Tohle je poprvé, kdy ti král osobně vydal přímý rozkaz,
a to zcela jednoznačný. A ty ho nemůžeš vykonat.“ Ridley si
vzdychl a napřímil se. „Už takhle máš ztíženou pozici, protože
jsi napůl Skojarka. A to nemluvím o tom, že do Högdragenu
přijímají ženy jen výjimečně.“
Zaskřípěla jsem zuby. „Já vím, že to budu mít těžký.“
„Já vím, že víš,“ odsekl podrážděně Ridley. „Řekni mi, chceš
se vůbec ještě stát gardistkou?“
„Samozřejmě!“
Zavrtěl hlavou, jako by nevěděl, jestli mi má ještě věřit.
„Tak mi sakra vysvětli, co to do tebe teď vjelo.“
„Jak to myslíš?“ Uhnula jsem před ním pohledem.
„Víš, že si můžeš zmařit šanci dělat to, po čem toužíš nejvíc
na světě, ale stejně se o to snažíš. Tak mi řekni, proč se odsud
tak hrozně potřebuješ dostat?“

~ 89 ~
 Zatnula jsem zuby. Bylo tak těžké mluvit, když mě v krku tla­
čil knedlík. „Nechala jsem ho jít,“ pronesla jsem skoro šeptem.
„Konstantina Blacka?“ zeptal se Ridley, jako by to už vě­
děl předem.
Odvrátila jsem se. Zírala jsem na zeď a snažila se krotit svůj
hněv. Ridley se opatrně natáhl a položil mi dlaň na koleno. Asi
to mělo být konejšivé gesto. Horkost, která mi do těla proudila
přes džíny z jeho ruky, mě opravdu rozptýlila.
„Udělala jsi dobře,“ ujistil mě Ridley. „Jednala jsi tak, jak
bylo potřeba, abys ochránila Linuse.“
„To možná jo.“ Konečně jsem se k němu otočila a zabodla
mu do očí svůj chladný pohled. „Nebo jsem mu možná měla
zlomit vaz a byl by od něj pokoj už napořád.“
Pokud Ridley viděl nenávist a led v mých očích, nevšímal si
toho. Jeho ustaraný výraz se nezměnil, moje řeči o vraždě ho
nechaly v klidu.
„Pokud si to opravdu myslíš, tak proč jsi ho nezabila?“ ze­
ptal se logicky.
„Popravdě?“ Najednou jsem dostala strach vyslovit to na­
hlas. Ale Ridley se na mě díval, čekal a já věděla, že to musím
přiznat. „Nemyslím si, že chtěl tátu zabít.“
„Cože? O čem to mluvíš?“
„Když jsem tam vtrhla, stál nad ním se zakrváceným kor­
dem a říkal, že se omlouvá, ale že jedná ve vyšším zájmu, než
je zájem království,“ pokusila jsem se to vysvětlit.
„Takže ty myslíš, že… co vlastně?“ Nakrabatil čelo a zavrtěl
hlavou. „Nechápu to.“
„V pohledu měl něco jako… lítost.“ Vybavila jsem si znovu
Konstantina, bolest v jeho kouřově šedých očích. „Ne, spíš vý­
čitky svědomí.“
„Tak výčitky svědomí?“ Ridley se posadil víc zpříma. „To si
myslíš, žes u něj viděla, a co? Takže jsi mu odpustila?“
„Ne. Ne,“ opakovala jsem tvrdohlavě. „Nikdy mu ­neopustím.

~ 90 ~
Ale myslím, že litoval toho, co udělal – dokonce než to udě­
lal. A bylo to tak nesmyslný. Potřebuju zjistit, proč to udělal.“
„Mohlo mu prostě přeskočit, Bryn,“ připomněl Ridley jedi­
ný možný důvod Konstantinova chování, na kterém se nako­
nec všichni usnesli. „Tvůj táta s ním nikdy neměl žádný kon­
flikt. Black musel zešílet.“
„Ne. Je moc chytrý, moc vypočítavý, nechová se jako blázen.
A když teď zaútočil na Linuse…“ Kousla jsem se zevnitř do tvá­
ře. „Všechno to spolu souvisí. Má něco v plánu.“
„Jestli pořád pracuje pro nějaký vyšší zájem, tak by toho
nelitoval,“ poznamenal Ridley. „A kdyby měl upřímně výčit­
ky svědomí, hledal by odpuštění. Nesnažil by se ublížit dal­
ším lidem.“
„Třeba ale za nitky tahá někdo jiný,“ namítla jsem. „A jestli
jo, musím zjistit, kdo to je.“
„Že by Konstantin byl jenom nevinný pěšák?“ Ridley se za­
tvářil nedůvěřivě.
„Nevinný určitě ne. Nevím, jaký měl motiv, ale mého tátu
bodl vědomě a vlastní rukou. Tohle má na triku on.“
Konstantin možná litoval toho, co udělal. Třeba kvůli tomu
každou noc brečel, co já vím? To ale nemění nic na tom, co
spáchal, a že moc dobře věděl, co dělá. Když jsem tehdy v noci
vstoupila do královniny kanceláře, byl odhodlaný svou práci –
své poslání – dokončit.
Bez ohledu na motiv nebo na pozdější lítost jednal úmysl­
ně a záměrně.
„Chceš odsud odejít, abys ho mohla najít a pohnat k zod­
povědnosti,“ ozval se Ridley.
„Jo.“ Zadívala jsem se mu do očí a mlčky žadonila, aby mi
to dovolil. „Někdo musí zjednat spravedlnost, s ním i s kaž­
dým, kdo mu pomáhá.“
„Spravedlnost? To znamená, že je chceš všechny dovléct
sem? Nebo je osobně pozabíjet?“

~ 91 ~
 „Udělám, co bude potřeba. Nedovolím, aby se z toho Kon­
stantin zase vykroutil,“ prohlásila jsem a myslela to smrtelně
vážně. Ještě nikdy jsem nikoho nezabila, ale byla jsem odhod­
laná tohle vyřešit.
Ridley vypadal, jako by o tom chvíli přemýšlel. Pak odtáhl
ruku – na mé noze po ní zůstalo chladné, opuštěné místo –
a zamnul si zezadu krk. „Nemůžeš po něm jít sama a nemů­
žeš odejít hned.“
„Ridley…“ nadechla jsem se, ale nepustil mě ke slovu.
„Je mi fuk, jestli si myslíš, že tě Linus nepotřebuje a král je
idiot. Teď tě potřebujeme tady.“ Můj šéf zvedl ruku, aby utišil
jakékoli protesty dřív, než je stačím vyslovit. „Aspoň prozatím.
Až po oslavách všichni odjedou a Linus se tu zabydlí a ty bu­
deš mít pořád pocit, že musíš vyrazit na soukromou vendetu,
promluvíme si o tom. A třeba na ni i vyrazíme.“
„My?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tebe se to týkat nemusí.“
„Ale týká.“ Ridley sklonil hlavu a zhluboka se nadechl.
Když vzhlédl, jeho tmavé oči se střetly s mými, a když promlu­
vil, jeho hlas zněl mírněji. „Zůstaň.“
„To je rozkaz?“ Jenže když jsem se podívala do jeho očí, vě­
děla jsem, že není.
„Ne,“ připustil, „ale stejně zůstaň.“

~ 92 ~
 KAPITOLA DESÁTÁ
_

Narozeniny

Než jsem večer skončila s Linusem, bylo skoro osm. Po schůz­

ce s Ridleym jsem se s mladým Berlingem snažila strávit co
nejvíc času. Příští dny budou pro nováčka jako on náročné
a já musela zapomenout na svoje osobní pocity a dělat svou
práci.
Zaběhla jsem domů jen proto, abych vyzvedla dárek pro
Ember, a pak jsem se vydala co nejrychleji k ní. Domek, ve kte­
rém bydlela s rodiči, byl asi půldruhého kilometru od paláce.
Stál u hradeb, které obklopovaly Doldastam a oddělovaly ho
od Hudsonova zálivu.
Čím více jsem se vzdalovala od náměstí, tím větší byly vzdá­
lenosti mezi domy. Kolem paláce byla stavení, dokonce i men­
ší šlechtická sídla namačkaná jedno na druhém. Ale u Embeři­
na domova bylo místo i na menší pastvinu pro angorské kozy,
a když jsem šla blíž, slyšela jsem je mečet.
U přední části domu stála bouda, na jejímž okraji seděl
chundelatý gotlandský králík a okusoval seno z kupičky před
sebou. Když mě viděl, přihopkal k pletivu a já prostrčila prsty
do klece, abych ho pohladila po hebké bílé srsti.

~ 93 ~
 Slunce už začínalo zapadat, Embeřina oslava narozenin za­
čala asi před hodinou. Věděla jsem, že už si musím pospíšit,
takže jsem se rozloučila s králíkem a zaťukala na dveře.
„Bryn!“ Embeřina maminka Annali Holmesová mi otevře­
la a uvítala mě širokým úsměvem. Zevnitř domku ke mně za­
vanulo příjemné teplo. „To jsem ráda, že jsi dorazila.“
„Omlouvám se, že jdu pozdě. Zdržela jsem se v práci.“
Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, kdo všechno tu je.
Ze sterea buráceli Imagine Dragons, takže můj příchod nikdo
nezaznamenal. Zahlédla jsem Ember, jak se směje uprostřed
místnosti. Vždycky se dokázala vyrovnat s pozorností druhých
lidí líp než já.
Kolem nás proběhl chlapeček s vlasy, které mu trčely jako
trollí panence, a pokusil se uniknout pootevřenými dveřmi,
než ho Annali zvedla do náruče.
„To je Liam,“ představila mi ho. Hošík se na mě zadíval vel­
kýma očima. Vypadal až nehorázně roztomile. Pak se najed­
nou zastyděl a zabořil babičce obličej do blednoucích mod­
rých záhybů šatů. „Synův nejmladší.“
„Takže už přijeli?“ zeptala jsem se.
Embeřin starší bratr Finn pracoval v elitní gardě v paláci
Tryllů. Král a královna Tryllů přijeli do města na oslavy výro­
čí a Finn s nimi jako jejich strážce. Protože v Doldastamu žili
jeho rodiče, vzal s sebou i manželku a dva syny.
„Ano, dneska ráno. Tak už pojď dál, ať se s nimi pozdra­
víš.“ Annali ustoupila a já vešla do obývacího pokoje.
Dárky byly navršené na jídelním stole přistrčeném ke stě­
ně, aby se udělalo víc místa. Protáhla jsem se k němu za zády
hostů, abych na hromadu přidala svůj dárek. Byl zabalený ve
svačinovém papíru a ovázaný provázkem. Ve srovnání s jinými
pestrobarevnými balíčky s mašlemi vypadal hodně obyčejně.
Chtěla jsem Ember koupit něco hezkého v Chicagu, jenže
vzhledem k našemu překotnému odjezdu to nevyšlo. M ­ ísto

~ 94 ~
toho jsem na poslední chvíli koupila dárek ve Winnipegu, když
jsme s Linusem čekali na vlak. Byl to svetr, o kterém jsem moh­
la jen doufat, že se jí bude líbit, a prsten s liškou, u něhož jsem
si byla skoro jistá, že bude.
V malém obývacím pokoji a jídelně bylo kolem dvaceti lidí.
Většinou naši kolegové stopaři a pár Embeřiných kamarádů
z města. Byla mnohem společenštější než já.
Samozřejmě tady byla Tilda se svým klukem Kasperem
Abbottem. Ten byl o pár let starší než my, s černými vlnitými
vlasy a pečlivě upravenou bradkou. Vloni se dostal do Hög­
dragenu, a i když patřil k níže postaveným gardistům, stejně
jsem už z něj tahala rozumy, jak na to.
Uprostřed pokoje se vesele smála Ember. Vedle ní seděl její
bratr. I na neformální rodinné akci měl na sobě na míru šité
kalhoty a vestu, tak jako pokaždé, když jsem ho viděla. Na klí­
ně držel holčičku ve volánkových šatičkách, s tmavými vlnitý­
mi vlasy staženými do dvou culíků.
Jeho manželka Mia vypadala, že už je zase těhotná. Seděla
s rukama v klíně a pod hezkými smaragdovými šaty se jí rý­
sovalo bříško.
„Bryn!“ vyjekla Ember radostí, když mě konečně uviděla.
„Tak jsi to stihla!“
Protáhla se kolem bratra. Když se dostala ke mně, vsunu­
la paži pod tu mou. Věděla, že když mě nedotáhne na světlo,
budu se krčit v koutě. „Hele, holce je sedmnáct jen jednou,
ne? A na takový oslavě potřebuje mít svoje nejlepší kámošky!“
Až když byla blízko u mě, všimla jsem si třpytek na jejích
očních víčkách. Na svetrových šatech měla tu a tam našité fli­
try, které přispívaly k celkovému lesku. Vlasy měla spletené do
několika cůpků a vzadu stažené do drdolu.
„Na Finna se pamatuješ, ne?“ zeptala se a ukázala na bratra.
„No jasně,“ kývla jsem. Finn sem jezdil tak dvakrát do roka,
pokud možno i s rodinou. Věděla jsem, že je bývalý tryllský

~ 95 ~
stopař, který teď pracuje v palácové gardě. To on inspiroval
Ember, aby se přihlásila do kaninské stopařské školy.
„Jak se máš, Bryn?“ usmál se na mě.
Když se usmíval, byl až neuvěřitelně přitažlivý, jak jsem si
teď uvědomila. Jenže jen zřídka dával najevo emoce a pořád
se tvářil ostražitě. Vážila jsem si ho pro jeho pověst schopné­
ho strážce, ale ve srovnání s Ember mi připadal hodně uza­
vřený.
Když jsem ho viděla poprvé, zeptala jsem se Ember, jestli
náhodou není robot, a žertovala jsem jen napůl. Nejděsivěj­
ší na tom bylo, když mi Ember vyprávěla, že teď po svatbě už
je uvolněnější. Pokud tohle byla jeho „odvázaná“ podoba, asi
bych ho nechtěla potkat předtím.
„Mám se dobře, děkuju.“ Zdvořile jsem se na něj usmála.
„A ty?“
„Nemůžu si stěžovat.“
„Kdy už si dáme dort?“ zeptala se holčička.
„Ještě ne, Hanno,“ odpověděl Finn, a teprve v tu chvíli jeho
rysy roztály. Jako by se přestával hlídat, jen když mluvil se svý­
mi dětmi.
„Pojď sem,“ natáhla k ní náruč Mia. K manželovi dodala:
„Půjdu jí najít něco na zub, na děti je už pozdě.“ Hanna vy­
pískla nadšením a málem mamince vletěla do náručí.
„Omlouvám se,“ prohodil Finn, když si po jejich odchodu
do kuchyně narovnal vestu. „Je z toho tak rozrušená.“
„A kdo by se jí divil? Je tady snad někdo, kdo se netěší na
narozeninový dort?“ zahalasila Ember. „Moje mamka peče ty
nejlepší. Místo cukru tam dává borůvky. Utloukla bych se po
něm.“
Kaninci jako všichni trollové nesnášejí cukr, kromě toho
ovocného. Naše žaludky nejsou moc tolerantní k umělým po­
chutinám a taky nemusíme červené maso. Většinu potravin
si díky speciálním skleníkům pěstujeme tady v Doldastamu.

~ 96 ~
 Máme tu taky pár zahradníků, kteří během roku pěstují
ovoce a révu pod širým nebem a šlechtí květiny, jež rostou ve
sněhu. V boji proti drsným subarktickým podmínkám si po­
máhají psychokinezí. O královskou zahradu se jich musí sta­
rat šest, aby to zvládli.
Kasper se zeptal, jestli může pustit jinou hudbu, a Ember
po mně střelila omluvným pohledem, než mu odběhla pomoct.
Zůstala jsem tak sama s jejím bratrem, což bylo trochu trapné.
„Ehm… budeš zítra na oslavách, Bryn?“ zeptal se mě.
Přikývla jsem. „Ano, pomáhám s adaptací novému podvr­
ženci. Ale nejspíš bych pracovala i tak, kvůli zesíleným bezpeč­
nostním opatřením tam zítra budeme všichni.“
„To chápu.“ Přejel očima po místnosti, po lidech, kteří se
spolu bavili. „Pověz mi, to jsou všechno gardisti z Högdragenu?“
„Ne, to ne.“ Ukázala jsem na Tildina přítele, který stál ved­
le Ember a prohlíželi si její iPod. „Jenom Kasper.“
Tilda viděla, že ukazujeme na jejího kluka, a tak se vyda­
la k nám. Zalila mě úleva, že mě Tilda zachrání z téhle rozpa­
čité zdvořilostní konverzace na večírku, tak jako už tolikrát
předtím. Ne že bych proti Finnovi něco měla, ale pochybovala
jsem, že zrovna my dva se spolu dokážeme bavit dlouho.
„Bavíte se o Kasperovi?“ zeptala se, když k nám došla. Tady
uvnitř bylo teplo, aspoň mně to po cestě v mrazu tak připa­
dalo, ale Tilda si zimomřivě hladila nahé snědé paže, které jí
vykukovaly ze šatů.
„Zrovna jsem Finnovi říkala, že Kasper je v Högdragenu,“
vysvětlila jsem jí.
„To je pravda.“ Tilda se hrdě usmála a ohlédla se na svého
přítele.
„Vždycky mě zajímalo, jak Högdragen funguje,“ prohodil
Finn. „U nás Tryllů nic takového nemáme.“
Udiveně jsem zavrtěla hlavou. „A jak chráníte krále a krá­
lovnu?“

~ 97 ~
 „Většina stopařů dělá částečně i strážné v paláci, a když
přestanou se stopováním, stanou se z nich strážní na plný úva­
zek.“ Podíval se na mě. „To je něco podobného, jako když ty jsi
stopařka, ale zítra budeš pracovat na oslavách.“
„Ve výcviku stopařů nemají moc prostor bojová umění a ne­
trénujeme ani společný postup, třeba proti armádě vetřelců,“
namítla jsem. „Základní výcvik je stejný, ale gardisti se učí
spoustu specializovaných dovedností.“
„Ale jak často na vás někdo zaútočí?“ zeptal se Finn. „Vlast­
ně, kdy se vám to stalo naposledy?“
„Jenže to je i z toho důvodu, že se o nás ví, jak dobře se
umíme bránit. Jsme jediný kmen, u kterého se dá říct, že má
něco jako armádu,“ prohlásila trochu naježeně Tilda. Zved­
la hlavu, takže byla vyšší než Finn. „Nikdo není tak silný, aby
táhl proti nám.“
„A co útoky proti podvržencům?“ nadhodil nevzrušeně
Finn.
Ostře jsem k němu škubla hlavou. „Co o tom víš?“
Embeřin bratr stiskl rty a zavrtěl hlavou. „Nic moc. Něco
se doneslo k nám do Föreningu a zmínila se mi o tom sestra.“
Podívala jsem se na Tildu a přemítala, jestli o tom mám
mluvit. Šedé oči mé kamarádky byly tvrdé a rty měla nasupe­
ně našpulené. Kdyby to záleželo na ní, neřekla by Finnovi ani
slovo. Nejen pro jeho pohrdavý postoj k Högdragenu, ale Til­
da o jistých věcech vůbec radši nemluvila. To Ember měla ráda
klepy, a asi proto měla blíž ke mně než k Tildě. Já jsem tohle
tolerovala víc.
„Nejsem pavlačová drbna,“ ozval se Finn, který vycítil naši
nejistotu. „Jsem strážný ze spřáteleného kmene. Jsem vycviče­
ný k tomu, abych byl diskrétní.“
To měl asi pravdu, takže jsem se trochu uvolnila. Taky to
byl Embeřin bratr a ona mu důvěřovala.
„Teď už žádné problémy s podvrženci nemáme,“ prohlásila

~ 98 ~
jsem. „Došlo k ojedinělému útoku dvou mužů na vysoce po­
staveného mladého markise. Nic víc o tom nevíme a král s krá­
lovnou si myslí, že šlo o izolovanou akci.“
„A kdo to překazil?“ Finn se na mě zadíval s přimhouřený­
ma očima. „Ty, Bryn, viď?“
„To bylo –“ nadechla jsem se a zahlédla Ember, jak jde ote­
vřít dveře. Jestli někdo klepal, v té vřavě hudby a hlasů jsem to
vůbec neslyšela.
Dveře se rozlétly, do místnosti zavál studený vítr a dovnitř
vešli Ridley a Juni Sköldová. Juni šla jako první a Ember jí po­
mohla z dlouhého černého kabátu. Když vzala kabát i Rid­
leymu, můj šéf položil své společnici ruku na záda, a když šli
k ostatním hostům, naklonil se k ní a něco jí šeptal do ucha.
Viděla jsem Ridleyho za uplynulé roky už se spoustou dí­
vek, hlavně proto, že jsem občas vrážela do jeho kanceláře bez
klepání, takže jsem ho často přistihla, jak se tam s někým líbá.
Nebo jsem šla po práci k němu domů a zahlédla nějakou hol­
ku, jak se opatrně krade ven. Tohle bylo poprvé, kdy jsem ho
viděla na opravdovém rande.
„Bryn?“ Tilda se ke mně naklonila. „Není ti nic?“
„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou, abych si ji pročistila, a pak jsem
se zase ohlédla na Finna. Přiměla jsem se soustředit se na něj,
nekoukat po Ridleym.
„Chtěla jsem říct, že jsem toho podvržence jen náhodou
zrovna stopovala, takže jsem zabránila jeho únosu.“
„A na to jsem chtěl právě poukázat,“ poznamenal Finn
a založil si ruce na prsou. „Nepatříš do Högdragenu, ale stej­
ně si dokážeš poradit s bojem proti dvěma mužům, i bez toho
slavného výcviku. Takže to není tak nezbytné, co?“
„To je ovšem důkaz Bryniných skvělých schopností, ne
toho, že je garda k ničemu,“ vložil se nám do hovoru Ridley.
Podívala jsem se na Juni, která se připojila k Tildě a začaly si
něco povídat.

~ 99 ~
 „Koukám, že Ember sem vážně pozvala celý město,“ proho­
dila jsem k šéfovi a trochu rozpačitě se usmála.
„Nejspíš jo,“ přikývl a upravil si úzkou vázanku.
„Ridley, tohle je Embeřin bratr Finn,“ začala jsem s před­
stavováním. „Finne, tohle je náš rektor Ridley. A tohle…“ uká­
zala jsem na Juni a předstírala, že mě zrazuje paměť. „Promiň,
zapomněla jsem, jak se jmenuješ,“ zalhala jsem a Tilda se na
mě zvědavě zadívala.
„Já jsem Juni, Juni Sköldová.“ Usmála se, až se jí na hlad­
ké pleti udělaly dolíčky. „Chodila jsem s Bryn a Tildou do sto­
pařský školy, ale nechala jsem toho, takže není divu, že si mě
nepamatují.“
„Bryn si tě určitě pamatuje,“ prohlásil Ridley a vrhnul po
mně pohled, kterému jsem se obratně vyhnula. „Jen teď měla
náročný týden.“
„Rád vás oba poznávám,“ pronesl Finn do rostoucího na­
pětí.
„Nápodobně,“ oplatil mu Ridley. „Tak o čem jste se bavili,
než jsem vás tak nezdvořile přerušil?“
„Finn nechápe, k čemu máme Högdragen,“ odpověděla Til­
da s náznakem hořkosti v hlase. Zkřížila si ruce na prsou a díva­
la se na Ridleyho, jako by ho vyzývala, aby to Finnovi vytmavil.
Ridley se ale netvářil dotčeně. „Tryllové využívají k ostraze
krále a královny stopaře, ne?“
Finn přikývl.
„Cože, vy nemáte gardu?“ zeptala se s upřímným zděšením
Juni. Vykulila karamelové oči a přitiskla si ruku k hrudi, až se
jí rozcinkaly náramky. „To je divný. A trochu mě to děsí.“
„A proč?“ zeptal se Finn.
„Teda, výcvik stopařů je tvrdý, to asi víte,“ spustila Juni.
„Taky proto jsem odešla. Není to pro každýho. Ale Högdragen
toho umí ještě mnohem víc než stopaři. Jsou nejlepší z nejlep­
ších, cvičení v tom, aby nás ochránili před spoustou nebezpe­

~ 100 ~
čí. Neumím si představit, co všechno by bez nich Doldastamu
hrozilo.“
„Máte největší kmen, i když na rozlohu je Förening pro­
ti Doldastamu asi poloviční,“ prohodil Ridley, aby podpořil
slova své přítelkyně. „A jste pořádně zazobaní. Vsadím se, že
krká­te zlato a ze zadku vám lezou drahokamy.“
Finn se nad tím obratem zamračil. „Taková slova bych asi
zrovna nepoužil, ale naše bohatství je opravdu proslulé.“
„Tak proč si ho víc nechráníte?“ namítl Ridley.
„My si ho chráníme,“ ujistil ho Finn. „Jen na to nemáme
nóbl pojmenování a zvláštní výcvikový program.“
„Já nechápu, co máš proti Högdragenu,“ ozvala se Tilda,
která to pořád nechtěla nechat plavat. Věděla, co garda zna­
mená pro jejího přítele i pro mě, a patřila k lidem, kteří se
chovají ochranitelsky i k zájmům svých blízkých. „Ember nám
o tobě často vypráví. Říkala nám, kolik pro tebe znamená po­
vinnost a služba vašemu lidu.“
„To je pravda,“ potvrdil Finn. „Nemám nic proti práci, kte­
rou děláte, jen mi připadá, že Högdragen je jen další forma eli­
tářství v systému, který už takhle všechny rozděluje.“
Ridleyho rysy ztvrdly. „Sice jsme už léta nevedli válku, ale
i tak se musíme potýkat s projevy násilí. Před patnácti lety za­
útočil Viktor Dålig se svými stoupenci proti králi a po potyčce
zůstali čtyři mrtví.“ Mluvil vážně tak jako vždy, když se zmínil
o Dåligovu pokusu o převrat. „Kdyby nebylo jich – členů elit­
ní skupiny, jejíž smysl nechápete – podařilo by se mu svrhnout
krále a zmocnit se celého království.“
Juni natáhla ruku a položila ji Ridleymu na paži. Opřela se
o něj. Polkla jsem a odvrátila se.
„A myslíte, že stopaři by je nedokázali zastavit stejně účin­
ně?“ zeptal se významně Finn.
„Myslím, že nemáte ponětí, o čem tady mluvíte!“ vyštěkl
Ridley, až sebou Juni vedle něj trhla. „Nesloužil jste v Hög­dra­

~ 101 ~
genu, neviděl je v akci. Vyrůstal jste ve světě, kde vás učili slou­
žit jiným, ctít je a nikdy nemyslet samostatně, takže pochybu­
jete o všem, co není stejné jako u Tryllů.“
„To není tak…“ začal Finn, ale Ridley ho přerušil.
„Tenhle rozhovor se nevyvíjí dobře a vy vypadáte jako sluš­
ný muž, takže toho radši necháme, než řeknu něco, čeho bych
litoval. Půjdu radši pozdravit naši oslavenkyni.“ Stroze na mě
pokývl. „Omluvte mě.“ Otočil se a byl pryč.
„Ráda jsem vás poznala,“ usmála se Juni zdvořile na Finna
a rozběhla se za Ridleym, až jí po zádech poskakovaly dlouhé
hnědé vlasy.
„Co jsem řekl tak špatného?“ zeptal se Finn, zmatený prud­
kostí Ridleyho výbuchu. „Nechtěl jsem nikoho urazit nebo
­ranit.“
„Ridleyho otec byl v Högdragenu. Patřil k těm čtyřem, kte­
ří padli při pokusu o převrat,“ vysvětlilam mu Tilda. „Zemřel,
aby ochránil království.“

~ 102 ~
 KAPITOLA JEDENÁCTÁ
_

Neopětovaný cit

Finn prohlásil, že se omlouvá, jestli řekl něco, co mohlo něko­

ho urazit, a já se pak s ním a s Tildou ještě chvíli bavila. Všich­
ni už jsme si dávali pozor, abychom znova nezačali o gardě.
Finn mluvil hlavně o svém domově, protože Tildu podezřele
zajímalo, jak se dá skloubit rodinný život s povoláním stopaře.
Pro mě to, jak Finn zvládá vychovávat dvě děti a součas­
ně pracovat jako strážce, zase nebylo tak zajímavé, takže moje
pozornost trochu opadla. Bloumala jsem pohledem po míst­
nosti, jenže obvykle se – bohužel – zastavil zrovna tam, kde si
oslavu užívali Ridley a Juni.
Kdykoli jsem se na ně podívala, ta holka se něčemu smála.
Patřila k nejveselejším osobám, jaké jsem kdy potkala, což byl
možná právě důvod, proč se nehodila na povolání stopařky.
Ne že by nebyla dost houževnatá – prostě byla jen moc přátel­
ská a laskavá na práci, která vyžaduje potlačování emocí.
Když ji Ridley objal kolem pasu, opřela se o něj, srdečně se
smála, tmavé řasy jí ležely jako vějířky na bronzové pokožce.
Vlasy jí splývaly po zádech v dlouhých tmavých vlnitých prou­
dech, v šatech vynikly plné křivky jejích boků a ňader.

~ 103 ~
 Připadalo mi, že skoro září štěstím, což byla jedna z ka­
ninských schopností a taky jeden z důvodů, proč Juni musela
vzdát stopařský výcvik. Většina Kaninců, u kterých se zachoval
gen pro měnící se barvu pokožky, splývá se svým okolím jenom
ve stresu. Jenže u Juni způsoboval, že když byla šťastná, rozsví­
tila se, a když rozčilená, potemněla. Ať se snažila sebevíc, nedo­
kázala to ovládnout, což by jí v práci pochopitelně překáželo.
Naprosto jsem chápala, proč sem Ridley vyrazil s ní. Mož­
ná se nehodila na práci stopařky, ale jinak byla Juni naprosto
dokonalá kaninská dívka.
Hrudníkem mi projel bolestný pocit a já už se na ně na­
jednou nevydržela dál dívat. Pokusila jsem se uniknout, jen­
že cestou ke dveřím mě zastavila Ember a trvala na tom, že se
musím ještě chvíli zdržet. Naštěstí Tilda vycítila moje rozči­
lení a odlákala Ember, že si zatancují na remix písniček Ellie
Gouldingové.
Byly to Embeřiny narozeniny a já ji nechtěla zklamat, takže
jsem se rozhodla zůstat. Potřebovala jsem ale pauzu. Vystou­
pala jsem po schodech do patra a na konci haly prošla skleně­
nými francouzskými dveřmi na balkon. Kabát jsem si nechala
dole, ale dalo se to vydržet i bez něj.
Přetáhla jsem si rukávy svetru přes prsty a naklonila se nad
tepané kovové zábradlí. Neměla jsem důvod na Juni žárlit. Její
dokonalost mě nijak neohrožovala. Je to báječná, krásná, milá
holka a já nemám důvod přát jí něco špatného.
Vlastně bych měla být ráda, že asi chodí s Ridleym, protože
on si takovou fajn holku zaslouží. Vždycky byl ke mně hodný.
Laskavý, loajální, podporoval mě… zaslouží si to nejlepší. Jas­
ně, měl za sebou spoustu aférek, ale Juni vypadala jako ta pra­
vá, která ho přiměje ke změně. Neexistoval sebemenší důvod,
proč by mi něco z toho mělo vadit.
Jenže… vadilo. Vlastně to bolelo tak silně, až jsem skoro ne­
mohla dýchat.

~ 104 ~
 Pode mnou v měsíčním světle zamečely kozy. Znělo to jako
žadonění zoufalého milence. Dívala jsem se, jak okusují trávu,
která statečně prorážela sněhem, a odmítala jsem si přiznat svo­
je city. Nedávaly žádný smysl, a tak jsem se je snažila potlačit.
„Romeo, Romeo, proč jsi Romeo?“ oslovila jsem kozy, jako
bych odpovídala na jejich žalostné mečení.
„Julie, slunce, posel východu,“ ozval se za mnou Ridley
a polekal mě tak, že jsem málem přepadla přes zábradlí.
Nechala jsem za sebou prosklené dveře otevřené, a když
jsem se teď otočila, stál v nich můj šéf a kolem něj poletovaly
dlouhé záclony, s nimiž cloumal ledový vítr.
„Do východu slunce je ještě daleko,“ vypravila jsem ze sebe,
sotva jsem našla svůj hlas.
„To je. Takže… ne Julie, ale Večernice?“ navrhnul Ridley. Vy­
šel na balon a zavřel za sebou.
„Co tady děláš?“ naklonila jsem se zase přes zábradlí, abych
se nemusela dívat na něj.
„Poslali mě zavřít dveře na balkon, protože Embeřina ma­
minka si stěžovala, že shora hrozně táhne.“
Svěsila jsem hlavu. „Omlouvám se. Zapomněla jsem na to.“
„Spíš by mě zajímalo, co tady děláš ty ?“ zeptal se Ridley.
Shrnul si rukávy a založil ruce na prsou, aby se trochu zahřál.
„V takový zimě.“
„Není to tak hrozný,“ namítla jsem. „Potřebovala jsem od­
dech.“
„Od čeho?“
Mlčela jsem a radši zírala do tmy, než abych se mu snažila
vysvětlit, jak se cítím. Ridley nenaléhal a pár minut jsme tak
oba stáli mlčky. Dokonce i kozy ztichly. Jediným zvukem byl
hukot větru, který se proháněl ve větvích, a tlumené tóny hud­
by zdola.
„Víš, že jsem nejstarší osoba na tomhle večírku?“ nadho­
dil Ridley.

~ 105 ~
 Zamyslela jsem se nad tím a zavrtěla jsem hlavou. „Embe­
řini rodiče jsou starší než ty.“
„Jo, hned se cítím mnohem líp,“ zasmál se suše. „Asi jsem
neměl chodit.“
„Proč ne?“ Kradmo jsem po něm zašilhala.
Zavrtěl hlavou. „Jsem starší i než ten týpek, co už má asi
deset dětí.“ Mluvil o Finnovi.
„Podle mě má jen dvě a třetí na cestě,“ opravila jsem ho.
„Stejně… to je na jeho věk pořádná spousta dětí. Ember ří­
kala, že mu je čtyřiadvacet, ne?“ Zadíval se z balkonu a nepří­
tomně kopl do sněhu přilepeného k podlážce. „Není na tolik
dětí moc mladý?“ Podíval se na mě. „Co myslíš?“
„Asi jo,“ pokrčila jsem rameny. Nebylo mi jasné, kam ten­
hle rozhovor směřuje, a zrudla jsem z toho ještě víc než před­
tím. „Ale stejně nechápu, proč bys kvůli tomu neměl chodit
na večírek.“
„Nevím. Asi si připadám starý.“ Ridley zaklonil hlavu a za­
díval se na hvězdy. Dech se mu srážel před pusou v bílých
­obláčcích. „Mám v poslední době něco jako existenciální
­krizi.“
„Jak to myslíš?“
„Řekla bys, že se někdy usadíš?“ zareagoval otázkou. Byla
jsem ráda, že se pořád dívá na oblohu, takže si nemohl všim­
nout mého ohromeného – a nejspíš i zděšeného – výrazu.
„Myslíš jako manželství, děti?“ zeptala jsem se, abych si zís­
kala trochu času, než přijdu na to, jak mu chci odpovědět.
„Nebo odejít z práce stopaře?“
„Obojí.“
„Ne, nikdy,“ odvětila jsem pevně a na okamžik cítila, že to
je bolestná pravda.
Nikdy neodejdu z práce, to jsem cítila každou svou buň­
kou, jenže až v tuhle chvíli jsem pochopila, že ani láska není
nic pro mě. Jak ukázal můj románek se Simonem, nemám na

~ 106 ~
vztahy vlohy. Vždycky bych kladla na první místo práci – a tak
to má taky být.
A tohle vědomí byl snad taky poslední hřebíček do rakve
toho, co jsem snad cítila k Ridleymu. Nezáleželo na tom, jaké
jsou moje city nebo jestli on chodí s Juni. Stejně bych s ním
nikdy nemohla být. Musela jsem řešit důležitější věci, a kdy­
bych se zapletla se svým šéfem, jen by se tím všechno zkompli­
kovalo a pokazilo.
„Nikdy je zatraceně definitivní slovo,“ upozornil mě Ridley.
„Já vím.“
„Dřív jsem míval stejný názor jako ty,“ přiznal. Opřel si paže
o zábradlí vedle mě, takže se jeho loket dotýkal mého, a naklo­
nil se. Mohla jsem se kousek odtáhnout a přerušit ten dotek,
ale neudělala jsem to.
„Ale ty už stopaře neděláš,“ upozornila jsem ho.
„Ne, já mluvím o manželství. Byl jsem přesvědčený, že to
není nic pro mě.“ Odmlčel se a podíval se na mě. „Ale teď to
začínám přehodnocovat.“
Ztěžka jsem polkla a snažila se vymyslet něco, čím bych ho
podpořila. Trvalo mi to až moc dlouho, ale nakonec jsem ze
sebe vypravila: „Jo, Juni vypadá milá.“
„Ano, to je.“ Odmlčel se, než to zopakoval, jako by chtěl
přesvědčit sám sebe: „Je moc milá.“
„A hezká,“ dodala jsem. „Vlastně přímo krásná.“
Ridley se tiše zasmál. „Chceš mi ji snad přebrat?“
„Ne, já jen…“ Já jen co? Snažím se sama sebe přesvědčit, že
mám z jeho milostných úspěchů radost? Neměla jsem, jak tu
větu dokončit, a tak jsem ji jen nechala viset ve vzduchu.
„Ty jsi na ni opravdu zapomněla?“ zeptal se Ridley. „Vždyť
jste stejně starý a byly jste spolužačky. A tolik lidí v našem měs­
tě zase není.“
„Ne, samozřejmě, že si ji pamatuju. Jen mi vypadlo její jmé­
no,“ zalhala jsem.

~ 107 ~
 „Měla jsi toho v poslední době hodně.“ Jeho tón se ze škád­
livého změnil na starostlivý. „Tak proto jsi tady?“
„Cože?“ Podívala jsem se na něj.
„Snažíš se přijít na to, jak se pomstít Konstantinovi?“
„Něco takovýho,“ zamumlala jsem. Měla jsem vztek sama
na sebe, že to není pravda.
Měla by to být pravda, jenže místo toho se tady dětinsky
a hloupě snažím ignorovat, jak to dneska večer Ridleymu slu­
ší, jak se mu vždycky k večeru vlasy kroutí víc než ráno, kdy
je má čerstvě nagelované, a jak mu vždycky strniště na bradě
ztmavne tak, že mám chuť se ho dotknout. Cítit tu drsnost
smirkového papíru, když se ke mně nakloní k polibku. Jak si
přeju, aby mě svou silnou paží objal kolem pasu a šeptal mi
do ucha jako Juni.
„Měla bys mě do svých plánů zasvětit,“ ozval se Ridley.
Ostře jsem se na něj podívala, protože jsem se na chvíli vy­
děsila, že mi vidí až do duše a čte moje myšlenky. Vzápětí mi
došlo, že mluví o mých plánech s Konstantinem. „Proč? Abys
mi je mohl rozmluvit?“
„Ne, chci ti pomoct.“ Otočil se ke mně a položil ruku na
zábradlí tak, že se jeho prsty otřely o moje. Na ledovém kovu
působil jeho dotek vřele, jako vyšlehnutí plamenů, které mě
zahřívaly. „Myslel jsem vážně, co jsem ti předtím říkal. Týká se
to i mě, a nemyslím jen proto, že jsem tvůj šéf. Vím, co ti ten
chlap udělal, co udělal vaší rodině. Chci ti pomoct ho chytit.“
Byla moc velká tma, než abych mu doopravdy viděla do očí,
ale cítila jsem z nich vřelost, tu novou naléhavost, jakou jsem
si teď občas uvědomila, když se na mě podíval, a v těch chví­
lích moje srdce zapomínalo pořádně bít.
Odvrátila jsem se od něj, protože jsem nedokázala snést,
jak se na mě dívá, jaké pocity to ve mně vzbuzuje ani jak blíz­
ko mi je. Jeho prsty na mých už na zábradlí chladly, ale mně
stejně v žilách koloval žár.

~ 108 ~
 Najednou už jsem to nemohla vydržet. Nechtěla jsem být
u něj, nechtěla jsem, aby ve mně probouzel emoce, které jsem
odmítala cítit.
Ucouvla jsem od zábradlí a odtáhla od něj ruku. „Díky, ale
momentálně mám v plánu jenom pomoct zítra Linusovi, aby
se připravil na večerní oslavy a přežil je ve zdraví.“ Ukázala
jsem za sebe na dveře. „Takže bych asi měla jít domů a trochu
se na to vyspat.“
„Dobrý nápad. Taky už bych měl pomalu jít.“
Ucouvla jsem a pořád ho obezřetně pozorovala, jako bych
se bála, že pokud se otočím, napadne mě. Zašátrala jsem za
zády po kličce skleněných dveří. Ridley popošel o krok blíž.
Balkon byl malý, takže mu ten jediný krok stačil, aby se ocitl
přímo u mě. Díval se mi do očí. Světlo z chodby mu dopadalo
do tváře a vypadal úchvatně přitažlivě.
Vůně jeho kolínské dokonale splývala s vůní zimního vzdu­
chu kolem nás. Byla to tak omamně čistá a svěží vůně, že jsem
si ji dovedla představit v modré lahvičce s názvem jako Aspen
nebo Evergreen. Jeho hrudník se mě téměř dotýkal a já na vte­
řinu úplně strnula. Vyděsilo mě pomyšlení, že by mě chtěl po­
líbit. A představa, že by nechtěl.
Pak se natáhl kolem mě a jeho paže se mi přitiskla k boku
tak, že jsem se bezděčně rozechvěla.
„Dovol, otevřu ti dveře,“ ozval se, stiskl kliku a provedl to.
Na tváři se mu rozlil nepatrný úsměv, osvítil ji, ale jeho oči zů­
stávaly vážné a ulpívaly na mně.
„Děkuju,“ zamumlala jsem a svěsila hlavu, aby mi vlasy za­
krývaly obličej pro případ, že by byl rudý. Pak jsem mu pod­
klouzla pod rukou a ponořila se do chodby.
„Jestli chvíli počkáš, doprovodíme tě s Juni domů,“ nabídl
mi. Neuměla jsem si představit nic horšího, než po těch divo­
kých fantaziích o líbání jít domů s ním a jeho přítelkyní.
Otočila jsem se a spěchala ke schodům, když mě dohonil.

~ 109 ~
„Díky, já to zvládnu sama,“ prohodila jsem přes rameno a roz­
běhla se dolů.
V přízemí jsem rychle našla Ember, vymluvila se na ­bolest
žaludku, rozloučila se a prchla do noci. Když už jsem byla
u dveří a natahovala si kabát s nadějí, že se mi podaří nená­
padně zmizet, objevila se u mě Juni.
„Slyšela jsem, že ti není dobře. To mě mrzí,“ pronesla
s upřímným soucitem, což mě na okamžik rozzuřilo ještě víc.
To snad není pravda – zrovna ona mě musí litovat, když odchá­
zím jedině proto, že jsem zrovna dokázala otevřít oči a přiznat
si city, které chovám k jejímu klukovi.
„To bude dobrý,“ ujistila jsem ji a rychle vyšla ven. Nejspíš
se zrovna chystala nabídnout mi, že mě dovede domů, když
jsem jí přibouchla dveře před nosem.
Okamžitě mě bodly výčitky svědomí, že jsem se chovala
tak hrubě. To jsem nechtěla. Jen jsem potřebovala být sama,
abych mohla přestat myslet na Ridleyho a soustředit se na to
opravdu důležité.
Poslední část cesty domů jsem skoro běžela. Místo abych
šla nahoru do bytu, zamířila jsem do stáje. Koně na mě větši­
nou pozdravně zařehtali, ale já procházela uličkou mezi stání­
mi, až jsem se dostala k tomu, kde čekal „můj“ Bloom.
Samozřejmě nebyl doopravdy můj, všichni zdejší koně pat­
řili králi a královně. Jenže my dva jsme byli přátelé. Jakmile mě
teď uviděl, natáhl dlouhý krk přes dvířka a radostně zafrkal.
Zabořil mi nozdry do vlasů a očichával mě, když jsem otevíra­
la dvířka jeho boxu.
„Taky tě ráda vidím, hochu,“ ujistila jsem ho a přejela mu
dlaněmi po těle. Jeho hustá stříbrná srst byla pod mými prs­
ty cítit jako hedvábí. Sebrala jsem ze zdi uzdu a Bloom si ji
ochotně nechal navléknout na hlavu.
Obvykle jsem ho nejdřív vykartáčovala nebo se s ním ji­
nak mazlila, ale dneska jsem se hlavně potřebovala dostat ven.

~ 110 ~
Chtěla jsem cítit vítr ve vlasech. Vyvedla jsem Blooma ze stá­
je. Jak šel za mnou, dunění jeho mohutných kopyt se hlasitě
rozléhalo.
Se sedlem jsem se nezdržovala, ale uzda byla nezbytná. Bloo­
mova dlouhá hříva byla moc hebká a lesklá, než abych se jí
mohla pořádně držet, a navíc měl kůň ve zvyku se nečekaně
zastavovat a zase rychle vybíhat. Proto ho jen zřídka využíva­
li v průvodech nebo zapřahali do kočárů, ačkoli to byl jeden
z nejkrásnějších trallských koní, jaké jsem kdy viděla. Srst měl
tak zářivě stříbrnou, až se na světle platinově leskla. Dlouhá
hříva mu vpředu padala do modrých očí. Hříva, ocas a chlupy
na kopytech nebyly stříbrné, ale zářivě bílé.
Bloom byl spokojený přátelský hřebec, ale miloval rychlost.
U tak mohutného statného zvířete by se spíš čekalo, že bude
pomalé a nemotorné. Jenže Bloom běžel zlehka a dokázal být
jako blesk.
Zamířil k plotu, předešel mě a trpělivě čekal, až ho obejdu.
Abych na něj nasedla, musela jsem vždycky nejdřív vyšplhat na
dřevěné hrazení, tak byl velký.
Sotva cítil, že jsem se na něm usadila, vyrazil, aniž čekal na
pokyn. Naštěstí už jsem ho znala a měla uzdu pevně v rukou.
Brána byla otevřená, takže vycválal rovnou na ulici a hnal se
k hradbám.
Tam jsem s ním obvykle jezdila, podél hradeb obklopují­
cích Doldastam. Vedla tam dlouhá, obvykle prázdná cesta, po
které mohl běžet tak rychle, jak nás jeho silné nohy nesly. Přes­
ně to jsem potřebovala. Vítr mě bodal do kůže a vlasy za mnou
vlály. Naklonila jsem se dopředu, zabořila obličej do Bloomo­
vy hřívy a pobídla ho k trysku.
Zavřela jsem oči a všechno zmizelo, zbyli jsme jen já a ­Bloom.
Myšlenky na Ridleyho a Konstantina i na všechno ostatní zů­
staly daleko za námi.

~ 111 ~
 KAPITOLA DVANÁCTÁ
_

Výročí

Oslavy výročí byly ještě horší, než jsem se obávala.

Plesový sál byl plný upjatě nastrojené šlechty. Naposledy
jsem tady viděla takové davy při oslavách vítězství Tryllů nad
Vitrou a tehdy to pro mě nedopadlo zrovna moc dobře.
Jenže tehdy to aspoň byli většinou obyčejní Kaninci, kdo
se tady radoval a opíjel. A vlastně se mi to moc líbilo, než to
všechno zkazil Konstantin Black. Na tomhle bále ale byli samí
panovníci a markisové a jejich ženy. Všichni v těch nekrásněj­
ších šatech, s pyšně zvednutými hlavami, aby mohli na ostat­
ní shlížet svrchu.
Trávila jsem večer jako stín Linuse Berlinga, což bylo pro­
kletí i požehnání zároveň. Linus nebyl povýšený ani nafou­
kaný, což bylo osvěžující, jenže když jsem musela být pořád
s ním, znamenalo to poslouchat jiné šlechtice, jak si vyměňu­
jí dvojsmyslné lichotky a po straně se navzájem pomlouvají.
Když se u velkého stolu uprostřed hlavního sálu usadili
král Evert a královna Mina jako hostitelé, akce začala. Hosté
čekali v průvodu u dveří, hlavní ceremoniář je postupně uvá­
děl dovnitř a vždycky oznamoval jména a tituly. Nejdřív po­

~ 112 ~
zdravili krále a královnu a pak se šli posadit na předem určená
místa u dalších stolů.
Berlingovi byli jako příbuzní krále a nejlepší přátelé pa­
novnického páru na začátku fronty. Před nimi byli jen král
Loki a královna Wendy z kmene Tryllů, král Mikko, královna
Linnea a Mikkův bratr princ Kennet z kmene Skojarů a krá­
lovna Vitrů Sara. Omtská královna účast odmítla, ale to bylo
u tohoto kmene běžné.
Když se Linus a jeho rodiče usadili u králova stolu, já zů­
stala stát za Linusem. Jíst jsem s nimi samozřejmě nemohla.
Byla jsem tam jen proto, abych mohla Linusovi šeptat v pra­
vou chvíli do ucha jména, tituly a kmenovou příslušnost těch,
kteří se zastavovali u našeho stolu.
Když se všichni hosté usadili a začala se podávat večeře,
dovolili mi vyklouznout a usadit se ke kulatému stolu v rohu
sálu s ostatními stopaři. Byli tam všichni mí přátelé a Tilda
byla tak hodná, že mi držela místo mezi sebou a Ridleym. Ne
že bych vedle něj opravdu chtěla sedět, ne teď po svém prozře­
ní, ale neměla jsem moc na vybranou.
Tilda jako by to věděla, protože se na mě omluvně usmála
a pokrčila rameny.
Pro dnešní večer bylo výhodnější být stopařem než gardis­
tou z Högdragenu. Ti stáli v pozoru v černých sametových
uniformách po obvodu místnosti. Někteří střežili dveře, jiní
stáli za královskými hosty a někteří jen tak u stěn.
My stopaři jsme dneska ani nemuseli mít uniformy. Já si
vzala černobílé krajkové šaty s křidélkovými rukávky. Jednak
mi připadaly hezké, ale taky byly natolik volné, že jsem v nich
mohla snadno bojovat a kopat. Vlastně jsem zjistila, že volné
minišaty jsou pro boj mnohem pohodlnější než džíny nebo
stopařská uniforma.
Dnes jsme tu byli jen jako posila pro všechny případy, kdy­
by si některý z pozvaných kmenů chtěl něco začít, a Tryllové

~ 113 ~
i Vitrové si ze stejného důvodu přivezli vlastní stopaře. Skoja­
rové žádné nemají, jen osobní strážce, a ti teď seděli u vedlej­
šího stolu.
„Nepřipadá ti to divný?“ zeptala se Ember. Nakláněla se na
židli tak, aby přes mou hlavu viděla skojarské strážné za námi.
U mého místa čekala sklenice červeného vína i talíř kou­
řící zeleniny. Nejdřív jsem se napila, než jsem jí odpověděla.
„Jak to myslíš?“
„Že už tady nejseš jediná blondýna,“ odpověděla Ember.
Věděla jsem, že to nemyslí zle, ale stejně jsem se trochu na­
ježila.
„Není tady jediná. Její máma je taky blond,“ připomněla
Tilda.
„Vlastně je to fajn,“ připustila jsem a odložila sklenici na
stůl. „Prostě splynout s davem.“
Podívala jsem se na Skojary. Někteří byli téměř albínové
s porcelánovou pletí a platinovými vlasy, ale jiní měli svět­
le béžovou pokožku a zlatou barvu vlasů, což už se blížilo
tomu, jak vypadáme my s mamkou. A když se člověk roz­hlédl
po sále, byli tu trollové ve všech odstínech duhy.
Kaninci měli nejtmavší zbarvení z přítomných. Vitrové,
Tryllové a Omtové vypadají ve srovnání s nimi bledší. V Kani­
nu jsem nikdy nemohla zapadnout, takže jsem dneska měla
poprvé po dlouhé době pocit, že nepůsobím jako pěst na oko.
„Vážně?“ Ridley naklonil hlavu ke straně a zadíval se na mě.
Sklopila jsem oči do talíře a nabodla si kousek brokolice. „Já
myslel, že ty ráda vyčníváš z davu.“
„Jen proto, že se často nechovám jako stádo?“ namítla jsem
bez výrazu.
„Já vím, že svoje vlasy nesnášíš, ale mně se vždycky hrozně
líbily.“ Ember se ke mně natáhla a zlehka se dotkla pramín­
ku, který mi vyklouzl z uzlu nahoře na temeni. „Jsou krásný
a sluší ti.“

~ 114 ~
 „Co ji hladíš jako kočku?“ zamračila se Tilda a odstrčila
Embeřinu ruku. „Není to žádný zvířátko.“
Jako stopaři jsme byli až ti poslední na řadě, komu nosili
talíře s jídlem, takže jsme museli čekat, než dostaneme druhý
chod – dušenou masovou směs, která se měla podávat horká
a hustá, jenže než se k nám dostala, byla vlažná a řídká. Král
a královna tou dobou už dávno dojedli.
Král Evert se postavil a zacinkal nožem o sklenici, aby k sobě
upoutal pozornost. Hovor mezi hosty pomalu odumíral a na­
hradil ho skřípot židlí na dřevěné podlaze, jak se všichni od­
sunovali, aby na něj lépe viděli.
Většinu sálu osvětlovaly svíce na stolech i ty v masivních
kovových lustrech visících ze stropu. Vidět bylo dobře, ale svět­
lo zůstávalo tlumené. Teď se ovšem nad hlavním stolem roz­
zářila jako reflektor elektrická žárovka, a když se král vztyčil,
stříbro a démanty na jeho vysoké koruně zazářily jako světla
v diskokouli. Měl bílý oblek, tak jako na své svatbě, a připo­
mínal mi v něm prince z disneyovek, jenom měl mnohem víc
šperků a ozdob. Takže vlastně vypadal víc pohádkově než ty
kreslené postavičky.
„Rád bych vám všem poděkoval, že jste tu dnes večer s námi,“
promluvil hlasitě Evert a jeho hlas se nesl rozlehlým sálem.
I daleko od něj v zastrčeném rohu jsem ho slyšela překvapi­
vě dobře. „Vím, že mnozí jste urazili velkou dálku, abyste se
mohli zúčastnit našich oslav, a chceme vám za to s mou chotí
v tento výjimečný večer vyjádřit svou vděčnost.
Nikdy jsem nebyl velký řečník, ale vím, že má královna by
vám ráda pověděla pár slov.“ Usmál se na Minu a pokynul jí,
aby se postavila.
Živůtek královniných bílých šatů byl pošitý tolika diaman­
ty, že jsem nechápala, jak se v tom může pohybovat. Nemluvě
o špercích. Na náhrdelníku jí visely tak velké drahokamy, že
musel vážit nejmíň tunu.

~ 115 ~
 „Jak pravil můj choť, oba vám chceme poděkovat, že jste
nás poctili svou přítomností,“ začala Mina. Její hlas byl mír­
nější, ale také se nesl celým sálem.
Slyšela jsem ji mluvit už mnohokrát předtím a všimla jsem
si, že když hovoří při běžných setkáních, třeba jako na té pora­
dě ve čtvrtek, má kaninský přízvuk. Jenže teď, před shromáž­
děným davem, jako by se v jejím tónu ozýval spíš britský pří­
zvuk. A znělo to vhodněji.
„Už pět let mám to štěstí být kaninskou královnou a Ever­
tovou chotí.“ Zeširoka se usmála a sepjala ruce na břiše. „A mu­
sím říct, že ta léta byla mnohem šťastnější a velkolepější, než
bych si dokázala představit.
Vyrostla jsem v Iskyle a o něčem takovém jsem si mohla
nechat jen zdát,“ pokračovala. „Pokud netušíte, co je Iskyla,
mluvím o kaninské vesnici na sever od Doldastamu, která je
ještě chladnější a izolovanější než naše město, pokud si to vů­
bec dokážete představit.“
Po těch slovech se tu a tam ozval smích, zvlášť Kaninců,
kteří Iskylu znali. Já tam nikdy nebyla, ale to by mohli říct asi
skoro všichni přítomní. Slyšela jsem, že tam nemají ani tako­
vé moderní vymoženosti jako elektřinu nebo telefonní sítě.
A taky už je to v Arktidě.
„Rodiče mi zemřeli, když jsem byla ještě hodně mladá,
a pořád jsem snila o tom, že se odtamtud dostanu. Věděla
jsem, že jsem předurčena k něčemu významnějšímu,“ pokra­
čovala důrazně Mina. „A pak, za jedné chladné zimy před pěti
lety, jsem dostala pozvání na ples právě do tohoto sálu. Nic
moc jsem od toho neočekávala.“
Ten ples, o kterém Mina mluvila, pro ni znamenal záplet­
ku jako z pohádky o Popelce, ale to byl vlastně celý její život.
Začalo to před lety tím, že náhle zemřel Evertův předchůdce
na trůně, jeho bratranec Elliot Strinne, který neměl ženu ani
děti. Mezi šlechtou vznikly vášnivé dohady, kdy někteří pro­

~ 116 ~
sazovali na trůn Elliotovu malou neteř, ale s kancléřovým hla­
sem nakonec zvítězil jako kandidát tehdy třiadvacetiletý Evert,
který byl rozhodně schopnější vládnout než nějaká holčička.
Když byl Evert na trůně deset let a pořád neměl manželku
ani dědice, šlechta si začala dělat starosti. Nechtěli, aby se krá­
lovství zase ocitlo ve zmatcích, jaké jím zmítaly po Elliotově
smrti. Proto uspořádali ples, kam pozvali všechny svobodné
ženy vhodného věku, a tak se Mina seznámila s Evertem.
„Ten večer byl jako pohádka.“ Mina se usmála a dotkla se
manželova ramene. „Zamilovala jsem se do něj hned, jak jsem
ho uviděla. A jemu se naštěstí pro mě stalo totéž. Čtyři krátké
měsíce poté jsme se vzali. Každý den od té chvíle patří k nej­
šťastnějším v mém životě a můžu jen doufat, že příštích pět let
manželství bude stejně zázračných.“
Podívala se na Everta s tak sladkým a zbožňujícím výra­
zem, že se na to skoro nedalo dívat. Pak dodala tiše, pro nás
vzdálenější téměř neslyšitelně: „Jsem tak vděčná, že tě mám,
má lásko.“
Vypadalo to jako konec proslovu, takže všichni přítomní
vstali a začali jí upřímně tleskat. Mina nám věnovala široký
úsměv a posadila se vedle svého muže.
„Lže,“ ozval se Ridley, když spustil ruce po vlažném potles­
ku. „Nemiluje ho.“
„Proč to říkáš?“ vyhrkla Ember.
Ridley zavrtěl hlavou a začal si míchat dušenou směs, která
už úplně vychladla. „Nikdo nemůže nikoho takhle milovat.“
„A nehoroval jsi náhodou včera večer pro opravdovou lás­
ku?“ ozvala jsem se s hořkostí v hlase, která mě samotnou pře­
kvapila.
„Cože jsem?“ Ridley zvedl hlavu, podíval se na mě a já se ho­
nem soustředila na dušené maso. „Pamatuju si, že jsem rozumo­
val o tom, jestli je dobré se usadit, ale o lásce jsem neříkal nic.“
„To je totéž,“ zamumlala jsem.

~ 117 ~
 „Já teda nevím, ale podle mě se lidi takhle milovat můžou,“
namítla Ember. „Třeba tryllský král a královna. Na těch je to
vidět.“
„Já netvrdím, že se to nikdy nestává. Každou chvíli se ně­
kdo do někoho bláznivě zamiluje. Jenže tohle,“ Ridley kývl
ke stolu, kde seděli král Evert a královna Mina, „to bylo jen
ochotnický vystoupení.“
„Podle mě máš pravdu,“ ozvala se Tilda, i když normálně
se o královském páru takhle nevyjadřovala. Když jsem se na
ni překvapeně podívala, jen pokrčila rameny a napila se vody.
„No, tak si to vem. Holka z venkova s velkými sny, která se pro­
vdá za titul a peníze, a získá tak to, co vždycky chtěla.“
„Přesně to jsem měl na mysli.“ Ridley se opřel o židli se
spokojeným úsměvem na tváři. Tilda se do podobných hovo­
rů míchala tak zřídka, že mu patrně připadalo jako výhra mít
ji na své straně.
„A proč jí to nepřát?“ namítla jsem.
„Proč?“ Ember se rozesmála. „Ty myslíš, že je dobře, že
obelstila našeho krále?“
„Neobelstila ho,“ prohlásila jsem. „Potřeboval krásnou ženu,
která mu dá děti, a teď ji má. No, děti teda ještě nemají, ale je
mladá. Jestli chtěla lepší život a našla ho, tak co? My bychom
to možná takhle neudělali, ale to neznamená, že je to špatný.“
„A ty bys do toho šla?“ zeptal se Ridley. „Vzala by sis ně­
koho, koho nemiluješ, jen aby sis zlepšila život nebo ti to po­
mohlo v kariéře?“
„Ne, to samozřejmě ne,“ ohradila jsem se.
„A vzala by sis vůbec někoho, i kdybys ho milovala?“ Cíti­
la jsem na sobě jeho pohled, ale odmítala jsem mu ho vrátit.
Radši jsem pořádnými doušky dopila víno.
Než jsem stačila něco vymyslet, Evert oznámil, že teď se
bude tančit. Číšníci začali sklízet ze stolů a odsouvat je ke stě­
nám, aby se uvolnil parket.

~ 118 ~
 Takže už nebyl čas lámat si hlavu s Ridleyho otázkami nebo
s tím, že do mě jeho oči propalují díru. Musela jsem vyskočit
a pomáhat číšníkům nosit talíře a pak jsme s ostatními stopa­
ři skládali židle na sebe a postrkovali stoly ke stěnám.
Což bylo jenom dobře, protože jsem neměla ponětí, jak bych
mu odpověděla.

~ 119 ~
 KAPITOLA TŘINÁCTÁ
_

Nevhodnost

Na konci plesového sálu hrál malý orchestr směs lidské hud­

by a našich tradičních písní. Měli zpěvačku s jasným hlasem
operního rozsahu. Písně se střídaly, po Beatles následovaly ka­
ninské milostné balady v původní lidové švédštině a po nich
nádherná interpretace písní od Adele.
Bylo ještě brzy, takže taneční parket byl vcelku plný. Větši­
na dvojic se jen pohupovala do rytmu, ale některé kroužily ele­
gantními ladnými krůčky, na kterých byla znát léta tréninku.
Šlechta, zvlášť ta doldastamská, žila v pohodlí, se spoustou
volného času, který mnozí vyplňovali právě tancem.
Linus jako nejnovější navrátilec a vysoce postavený mar­
kis k sobě poutal hodně pozornosti, a tak byl jeho taneční
pořádek zaplněný. Můj svěřenec byl sice trochu nemotorný
a párkrát zakopl o vlastní nohy, ale jeho partnerkám to zřej­
mě nevadilo.
Sledovala jsem ho zpovzdálí, připravená přiskočit, kdyby
mě potřeboval, ale vypadalo to, že nebude. Jeho taneční pohy­
by sice ještě potřebovaly dotáhnout, ale vynahrazoval to svou
milou povahou a nevtíravě okouzlujícím chováním.

~ 120 ~
 Tilda a Ember tady neměly žádné svěřence, takže mohly
dělat společnost mně. Stály jsme spolu u stěny tanečního sálu.
Tilda měla krátké sexy šaty se střapci, které odhalovaly její
dlouhé nohy. Když se pohupovala do rytmu, stříbrné střapce
poskakovaly a tančily kolem ní. Sice jsme byly ve službě a měly
dávat pozor, jenže Tilda si nemohla pomoct. Na to tanec pří­
liš milovala. Oči měla zavřené, hlavu zakloněnou, takže jí její
dlouhé hnědé vlasy povlávaly po zádech, a ladně se vlnila.
„Kdybych si tak mohla zatancovat,“ povzdychla si Ember.
Tilda otevřela oči a podívala se na ni. „Tak tancuj. Je to zá­
bava, i když to děláš sama.“
Ember lítostivě pozorovala zaplněný taneční parket. „Když
jsem byla malá, hrozně jsem si přála jít do paláce na ples. A teď
na něm jsem, jenže stojím u zdi a nemůžu se bavit.“
„Ale na plese jsi, měla jsi dobrou večeři, máš krásný šaty,
posloucháš dobrou hudbu,“ připomněla jsem jí, abych ji roz­
veselila. „Dokázala jsi to.“
„Možná,“ pronesla váhavě Ember a zavrtěla hlavou. „Ne,
máš pravdu. Asi jsem prostě strávila moc času sněním o tom,
že si zatancuju s krásným princem. Nebo v mým případě spíš
s krásnou princeznou.“
Když píseň skončila, Linus se zdvořile vymanil z náruče
rozkošné, ale trochu vlezlé asi patnáctileté marksiny a přešel
k nám ke stěně. Tváře měl zarudlé, ale na obličeji mu seděl ši­
roký, trochu omámený rozpačitý úsměv.
„Jak to jde?“ zeptala jsem se ho, když k nám došel.
„Dobře. Teda asi.“ Prohrábl si rukou tmavé vlasy a trochu
ostýchavě se usmál. „Nezvrtal jsem něco?“
„Ne, zvládáš to moc dobře,“ uklidnila jsem ho. „A bavíš se?“
„Jo. Je divný tancovat s tolika cizíma holkama, zvlášť když
tancuju poprvý v životě, ale všichni jsou na mě většinou milí.“
Otočil se ke stolu, kde seděli Berlingovi. „A rodiče vypadají, že
jsou na mě hrdí.“

~ 121 ~
 „To jsou,“ potvrdila jsem.
Linus se obrátil zpátky na mě a v očích mu jiskřilo. „A ty se
bavíš? Vypadáš tady trochu ztraceně.“
„Ne, je to bezva.“ Usmála jsem se, abych mu předvedla, jak
moc se bavím.
„Co si se mnou zatancovat?“ navrhnul mi. „Na chvíli se
odvázat?“
„Díky za pozvání, ale to bych neměla,“ odmítla jsem co nej­
zdvořileji. „To by nebylo vhodný.“
„Ani na jednu písničku?“ Nazdvihl obočí a díval se na mě
s nadějí. Vypadal tak spíš jako dychtivé štěně než jako dospí­
vající mladík.
Lítostivě jsem zavrtěla hlavou. „Mrzí mě to, ale ne.“
„Já si s tebou zatancuju!“ vyhrkla Ember a popošla k němu.
„Ember!“ okřikla jsem ji, ale Linus už k ní natáhl ruku.
Ember na mě mávla, ať to nechám plavat. „Jenom jednu
písničku. Z toho se nikdo nezblázní.“
„Tomu říkám kuráž!“ pochválil ji Linus a už ji vedl na parket.
Podívala jsem se na Tildu s nadějí, že mě podpoří, i když
Ember už zmizela v davu a bylo pozdě ji zastavit. Tilda ale jen
pokrčila rameny a dál se v bocích pohupovala do rytmu.
„Ať si užijou, ne?“ prohodila s úsměvem, když sledovala,
jak se ti dva neohrabaně motají o kus dál od nás.
„Ember je někdy taková rebelka.“ Postavila jsem se na špič­
ky a vytáhla krk, abych nespustila Linuse s Ember z očí, ani
když se proplétali mezi dalšími páry.
„Bude to v pořádku,“ ozval se Ridley. Měla jsem tak na­
pilno sledováním těch dvou, že jsem si ho vůbec nevšimla, až
když stanul vedle mě. „Pochybuju, že by si jí někdo všímal.
Všichni se baví a většina hostů už je opilá vínem.“
„Linus chtěl vlastně tancovat s Bryn, ale ta mu dala ko­
šem,“ informovala ho Tilda, jako by na mě žalovala, i když já
se zachovala správně.

~ 122 ~
 V očích se jí poťouchle zablýsklo. Při podobných příleži­
tostech do ní vždycky vjela netušená rozvernost. Sice nic nepi­
la, ale jako by byla opilá hudbou a tancem. Její uvolněná ele­
gance ve mně probouzela pocit, že vedle ní vypadám strnulá
a zkostnatělá.
„Nejspíš jsi měla souhlasit. A využít to k tomu, abys ho
v tanci ještě něčemu přiučila.“ Ridley kývl bradou tam, kde Li­
nus zrovna zakopl Ember o nohy, ale naše kamarádka ho do­
kázala udržet zpříma.
„V soukromí bych jeho tanec jistě dokázala vylepšit,“ souhla­
sila jsem. „Jenže tady by to bylo nepatřičný. Je to můj svěřenec.
Nesmím udělat nic, čím bych porušila zásady profe­sionality.“
„To se mi líbí, když mi tady recituješ z příruček pro stopa­
ře, jako bys to znala zpaměti. Jako sonety,“ zažertoval Ridley.
Jeho obvyklé flirtování mi najednou začalo vadit, protože už
jsem nevěděla, jak na ně reagovat.
Když jsem ho včera viděla s Juni, přimělo mě to uvědomit
si, jaké city k němu chovám. A po tomhle prozření už jsem
netušila, jak se k němu mám chovat, takže jsem se mu snažila
co nejvíc vyhýbat. Aspoň dokud mě to nepustí. Což se přece
musí časem stát, ne?
„Na profesionalitě není nic špatnýho,“ odpověděla jsem
chladně a dívala se před sebe, přímo na parket.
„Na tancování taky ne.“ Ridley se postavil tak, aby stál pro­
ti mně a aby mě přiměl podívat se na něj. „No tak, a co se
mnou? Smím prosit?“
„Jsme v práci,“ odpověděla jsem tak rychle, až se ušklíbnul.
„Jsme na plese, kde všichni tančí. A já jsem rektor, čili tvůj
nadřízený.“ Natáhl ke mně ruku.
„Takže to je rozkaz?“ Dívala jsem se na jeho nataženou pra­
vačku a měla na sebe vztek za to, jak moc velké pokušení to
pro mě je.
„A když řeknu, že ne, zatančíš si se mnou?“ zeptal se Rid­ley.

~ 123 ~
 Tilda do mě slabě dloubla. „Tak přece běž, Bryn.“
Bezmyšlenkovitě jsem se chytila Ridleyho ruky. Když se
jeho prsty obemkly kolem mých, ucítila jsem zachvění v břiše,
které jsem se snažila potlačit. Jeho úsměv se prohloubil, když
mě vedl na parket. Otočila jsem se přes rameno na Tildu a ta
se na mě povzbudivě ušklíbla.
Když jsme se ponořili do moře svátečně oblečených trollů,
Ridley se zastavil a položil mi ruku na rameno. Snažila jsem
se zachovávat mezi námi odstup, ale když mi jeho druhá ruka
přistála v kříži, přitáhl si mě blíž.
„Není to tak hrozné, ne? Nikdo na nás nezírá. Nehoní nás
s vidlemi,“ prohodil můj šéf, když jsme začali tančit na poma­
lou, dramatickou melodii písně „Láska je slepá“.
„Zatím,“ opravila jsem ho.
Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že k nám opravdu ne­
míří žádné záštiplné pohledy. Vypadalo to, že si nás nikdo
nevší­má. Jenže to bylo asi proto, že jsme byli oba formálně
oblečení a v sále bylo tolik cizinců z různých království, že jen
málokdo věděl, že tam ve skutečnosti nepatříme.
Ember nás zahlédla mezerou v davu a otevřela pusu úža­
sem. Instinktivně jsem se pokusila od Ridleyho odtáhnout, ale
jeho ruka zůstávala na mých zádech, držela mě u sebe.
„Tak co je to s tebou?“ zeptal se Ridley. Když jsem k němu
vzhlédla, už se neusmíval. Jeho hnědé oči byly podivně vážné.
„Nic se mnou není.“ Pokusila jsem se to ilustrovat nejis­
tým úsměvem.
„Mám pocit, že se na mě zlobíš.“
Zvážila jsem možné odpovědi a sklopila oči. „Proč bych se
měla zlobit?“
„To nevím, ale celý večer se ke mně chováš odměřeně.“ Od­
mlčel se. „Sotva se na mě podíváš.“
„Nemůžu pořád zírat jen na tebe,“ odsekla jsem. Ani teď
jsem se na něj nedokázala otočit.

~ 124 ~
 „Bryn, ty víš, jak to myslím,“ pronesl pevně a já věděla.
Nechtěla jsem mezi nás postavit zeď, jenže jsem vážně ne­
tušila, jak se s tím vším vyrovnat. Ridley teď zřejmě chodil
s Juni, a i kdyby nechodil, pořád je to můj šéf. Stopařka, která
by si něco začala se svým nadřízeným – to nebyl ten nejlepší
nápad. Mohli bychom oba přijít o práci. Takový vztah by ote­
víral dveře korupci, manipulaci, protekci.
Takže neexistovala možnost, abychom byli spolu, ani kdy­
by Ridley chtěl. Ani kdybych já doopravdy chtěla, což nechci.
Konečně jsem se přiměla podívat se na něj, setkat se s po­
hledem jeho mahagonových očí, i když mi přitom tělem pro­
bíhal žár. „Já se na tebe nezlobím, vážně ne.“
„Jestli jsem udělal něco, co tě namíchlo, tak mi to řekni,“
vyzval mě tiše. Znělo to utrápeně, jako by se opravdu bál, že mi
nějak ublížil. „To je přece, jak to formulovat – základ našeho
přátelství. Vždycky jsme k sobě upřímní.“
„Já jsem upřímná,“ zalhala jsem co nejpřesvědčivěji.
„Dobře,“ uzavřel Ridley ne proto, že by mi věřil, ale protože
už nevěděl, jak jinak to ze mě vypáčit.
„Proto jsi mě vyzval k tanci?“ zeptala jsem se, abych trochu
odlehčila atmosféru. „Abys mě mohl vyslýchat?“
„Ne, vyzval jsem tě, protože jsem si s tebou chtěl zatanco­
vat,“ odpověděl prostě. „Jde ti to moc dobře.“
S těmi slovy natáhl ruku a já odtančila dál od něj. Pak si
mě přitáhl, zakroužil se mnou a skončili jsme tak, že jsem
se zády tiskla k jeho hrudi. Ridley mě objímal oběma pažemi
a jeho dech mě hřál zezadu na krku.
Zůstali jsme tak asi vteřinu, naše boky se zlehka pohupo­
valy a moje srdce bušilo tak, až jsem měla strach, že to Ridley
musí slyšet. Ale nechtěla jsem se odtáhnout. Toužila jsem tak
zůstat navždycky, splývat s hudbou, poslouchat, jak zpěvač­
ka zpívá své závěrečné varování před slepotou v lásce. Zůstat
v šerém sále, s Ridleyho pažemi kolem sebe, přitisknutá tě­

~ 125 ~
lem k němu. Zavřela jsem oči a přála si, aby tahle chvíle trva­
la věčně.
Jenže za zlomek vteřiny už mě Ridley chytil za ruku a opět
se mnou zatočil. Když si mě zase přitáhl k sobě, rozkročila
jsem nohy, jak figura vyžadovala. Ridley mě zaklonil, až moje
vlasy málem zametaly podlahu, a já se mu dívala do očí, když
mě zase zvedal.
Zůstala jsem v jeho náruči, tělem přitisknutá k jeho, a cíti­
la se udýchaná a omámená. Věděla jsem, že za to nemůže jen
tanec. Podívala jsem se na svého společníka. Ještě nikdy se mi
tak strašně nechtělo někoho políbit.
Místo toho jsem ale vyhrkla: „Věčná škoda, že sem nemoh­
la přijít Juni.“
„Jo.“ Ridleyho hlas zněl taky udýchaně. Zamrkal, jako by si
chtěl z očí vyhnat tu temnotu, která se tam usadila. „Jo, to je.“
Píseň skončila, takže jsem se od něj odtáhla a uhladila si
šaty. Chtělo se mi utéct z parketu, ztratit se zase u zdi s Til­
dou, ale Ridley se nehýbal. Stál přede mnou se zmateným vý­
razem ve tváři.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Nic.“ Pokusil se usmát, ale nepovedlo se mu to. „Díky za
tanec.“
Pak se obrátil a odešel a nechal mě stát samotnou upro­
střed tanečníků.

~ 126 ~
 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
_

Mise

Na oslavách výročí jsem sice skoro nepila, ale stejně jsem se

druhý den vzbudila s pocitem kocoviny. Nejradši bych strávila
celý den zavrtaná v peřinách. Bylo sotva po rozednění, když na
schodech zadupaly kroky a do mého bytu vtrhla Ember.
„Jestli mi nejdeš říct, že hoří barák, tak vypadni,“ zasténala
jsem a strčila si hlavu pod polštář.
„Nebuď tak nabručená. Mám dobrou zprávu.“ Ember sko­
čila na mou postel tak zprudka, až mě to vystřelilo do vzdu­
chu. Když jsem zase přistála, nedůvěřivě jsem se na ni zadíva­
la. „Odjíždím.“
„Proč odjíždíš?“ Zvedla jsem si polštář z hlavy a přeto­
čila se na záda, abych na ni viděla. „A proč je to tak dobrá
zpráva?“
„Dostala jsem pověření!“ Ember se na mě šťastně usmála.
„Jedu pro novýho podvržence.“
„Gratuluju,“ řekla jsem. Vzhledem k mé ospalosti to asi ne­
vyznělo tak nadšeně, jak by mělo.
Ember nenáviděla, když musela trčet v Doldastamu, s­ tejně
jako já. Takže pro mě to sice znamenalo, že tady budu muset

~ 127 ~
trčet bez ní, což bylo ještě méně příjemné, ale tu misi jsem jí
přála.
„Díky. Přišla jsem se jen rozloučit a pak musím vyrazit.“
„Ty jedeš hned teď?“ Povytáhla jsem se do sedu a zamžou­
rala na budík na nočním stolku. „Není ještě ani sedm ráno.
Kdys dostala pověření?“
„Je to tak dvacet minut. Ridley si mě zavolal do kanceláře
a předal mi ho. Taky se netvářil nadšeně, že musel tak brzo
vstávat. Myslím, že to včera dost přehnal s vínem.“
„Počkej.“ Promnula jsem si čelo a zkusila si ujasnit myšlen­
ky. „Nic z toho nedává smysl.“
Většinou dostaneme pověření týden nebo aspoň pár dní
předtím, než odjedeme. Tak máme čas prostudovat si podvr­
žencův spis, „seznámit se“ s ním dřív, než ho potkáme do­
opravdy. A taky je potřeba naplánovat si cestu, objednat hote­
ly, koupit letenky a podobně.
Navíc to bylo sotva pár dní, co král a královna nařídili všem
stopařům zůstat v Doldastamu, než odjedou poslední hosté.
Někteří se sice vydají na zpáteční cestu dneska večer, ale větši­
na jich odjede až zítra ráno.
Takže to vypadalo na něco naléhavého, jinak pochybuju, že
by někoho ze stopařů posílali dřív než v pondělí odpoledne.
To by nedávalo smysl.
„Ridley říkal, že král mu zavolal dneska brzo ráno a řekl
mu, že toho konkrétního podvržence potřebují dostat domů
hned.“
„O koho jde?“
Ember našpulila rty a přísně po mně loupla očima. „Víš, že
ti to nemůžu říct. Až do mýho návratu je to důvěrný.“
Kvůli soukromí rodiny a z ohledu na bezpečnost jsme ne­
směli nikomu prozradit, kam nebo pro koho jedeme. Mělo
to zabránit podobným věcem, jako se staly Linusovi, ale i ře­
čem o penězích – šlechta neměla zájem na tom, aby se spe­

~ 128 ~
kulovalo, jak zámožní (nebo chudí) jsou jejich potomci v lid­
ském světě.
„Já vím, já vím,“ mávla jsem rukou. „Ale proč se do toho
plete král? Co je tak naléhavý, že kvůli tomu vytáhnul Ridley­
ho v noci z postele, aby začal organizovat tvou misi?“
Ember otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale nemoh­
la najít ta správná slova. A najednou mi to došlo. Bylo to tak
jasné. Nemohla jsem uvěřit, že mi nesvitlo hned. Za to může
ta rozespalost.
„Konstantin Black,“ vyhrkla jsem.
„Nevědí to jistě,“ pokusila se Ember zaplašit moje obavy.
„To snad není pravda.“ Odhodila jsem pokrývky a vyskočila
z postele. Stěží jsem si všimla, jak je dřevěná podlaha pod mýma
bosýma nohama studená, když jsem se potácela ke skříni.
„Co to děláš?“
„Oblíkám se.“ Rozrazila jsem dveře skříně tak prudce, že
se ten kus nábytku málem převrátil, ale včas jsem ho chytila.
Popadla jsem mikinu a přetáhla si ji přes tílko, ve kterém jsem
spala. „Jdu povědět Ridleymu, co si o tom myslím.“
„Už je nejspíš zase v posteli,“ varovala mě Ember.
„To je mi fuk.“ Otočila jsem se k ní. „Jak mi mohl něco ta­
kovýho udělat. Tohle měla být moje mise, ne tvoje. Jestli se
Konstantin vrátil, musím po něm jít já.“
Ember seděla na mé posteli, ale teď vstala. Ruce u boků měla
zaťaté v pěsti, jako by se obrňovala k tomu, co mi chce povědět.
„Bryn, nech toho.“ Pronesla to ostře, aby mě probrala z mého
horečného počínání, ale v hlase jí znělo napětí z toho, jak se
na mě snažila neječet, zůstat klidná. „Tak zaprvý, chováš se ne­
snesitelně povýšeně. Jsem dost silná a chytrá a schopná, abych
tuhle misi zvládla.“
„Ne, to já přece vím, Ember,“ pokusila jsem se ji uchlácho­
lit. „Jsi skvělá stopařka. Tak jsem to nemyslela.
„Já chápu, jak to máš s Konstantinem, líp než kdo jinej,“

~ 129 ~
pokračovala. „To je mi jasný. Ale vím taky, co je to za magora
a jak velkou hrozbu představuje. Chápu to nebezpečí a rozu­
mím i tomu, jak důležitý je přivíst ho sem a postavit ho před
soud za jeho zločiny.“
„Já vím,“ opakovala jsem.
„Ale – a neber si to špatně – nepletou se mi pod nohy osob­
ní pocity k němu.“
Proti tomu poslednímu jsem chtěla protestovat, ale nemoh­
la jsem. Jen před pár dny jsem sama Ember přiznala, že chci
Blacka zabít, že už si ho příště nenechám utéct. Od minulého
týdne, kdy jsme se setkali, se mi v hlavě pořád dokola přehrá­
val náš souboj. Myslela jsem na to, jak mnohem víc bych mu
ublížila, kdybych ho zase viděla.
Touha po pomstě mi znemožňovala myslet racionálně a ne­
zúčastněně jako Ember. Takže jsem zmlkla a sklopila oči.
„Chápu vážnost situace a mám to pod kontrolou,“ ujistila
mě nakonec. „Proto vybral Ridley mě, ne tebe.“
„Já vím, že máš pravdu a on se rozhodl správně. Jenom…“
Hlas se mi vytratil do ticha.
„Jenom chceš stejně vyrazit sama,“ doplnila za mě Ember.
Vzhlédla jsem k ní a přikývla. „Ano.“
„Já ti rozumím. Ale je tam hodně velký jestli – jestli jde vů­
bec o Konstantina. Zprávy jsou dost neurčitý. Jen jistý zvěs­
ti, že se možná pohybuje v oblasti, kde je náš další významný
podvrženec.“
„Jak to může někdo vědět?“
„Po tom incidentu s Linusem poslali Konstantinovy a Ben­
tovy snímky všem kmenům, aby na ně jejich strážci mohli dá­
vat pozor. Teď jsou to nejhledanější trollové na tomhle konti­
nentu,“ vysvětlila mi Ember. „Když tryllskej stopař pracoval na
jejich podvrženci, zdálo se mu, že viděl někoho jako Konstan­
tina. A to blízko oblasti, kde bydlí ten podvrženec, pro který­
ho teď jedu já.“

~ 130 ~
 „Já vím, že mi nemůžeš říct kdo a kde, ale povíš mi aspoň,
jak budeš daleko? Pro případ, že bys potřebovala pomoc?“
„Nebudu ani den cesty autem od Doldastamu.“
„A zavoláš mi, kdybys mě potřebovala? Nebo Ridleymu
nebo Tildě, někomu z nás?“ Teď jsem myslela víc na Embeři­
no bezpečí než na svou vendetu. Ember je dobrá bojovnice, ale
Konstantin je zkušenější a nepracuje sám.
„Samozřejmě že bych ti zavolala,“ slíbila mi s úsměvem.
„Ale nebude to potřeba. Všechno proběhne v pohodě, uvidíš.
Ten tryllskej stopař se nejspíš spletl, takže prostě jen v klidu
najdu podvržence a odvezu ho, teda ji, domů jako vždycky.“
„Jak dlouho myslíš, že budeš pryč?“ zeptala jsem se.
„Ridley chce, aby to byla rychlá mise, vzhledem k riziku, že
se něco podělá. Doufám, že to zvládnu za týden, ale nechci tu
chudinku vyděsit.“
„Já byla v Chicagu jen pět dní a Linus to zvládl dobře,“ při­
pomněla jsem jí. „Určitě se ti to povede.“
„Taky doufám.“
„Tak já už tě nebudu zdržovat. Jestli musíš hned odjet.“
Než odešla, pevně jsem ji objala. Nebyla to její první mise,
ale tohle bylo poprvé, co mi to nahánělo husí kůži. Nechtěla
jsem ji pustit, ale nakonec se mi vymanila z náruče. Usmála
se na mě, slíbila, že všechno dobře dopadne, otočila se a vyšla
ze dveří. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se za ní ne­
rozběhla.

~ 131 ~
 KAPITOLA PATNÁCTÁ
_

Příbuzní

„Já z toho taky nejsem nadšená,“ pronesla máma tlumeně,

jako by nás mohl někdo poslouchat. Šedivý kabát jí sahal až
ke kotníkům, a když jsme vykročily k paláci, přitáhla si ho
blíž k tělu. Velké diamantové náušnice se jí zatřpytily v uších
pokaž­dé, když slunce na chvíli vykouklo mezi mraky.
„Tak proč to děláme?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se vlek­
la vedle ní.
„Protože jsou to příbuzní, i když ne blízcí,“ vysvětlila mi
trochu podrážděně. „A protože je to milé gesto.“
„Vždyť je ani nemáš nijak zvlášť ráda,“ upozornila jsem ji,
jako by to snad potřebovala připomínat. „A já je neznám.“
„Já vím. Ale poprosili mě.“ Došli jsme k palácovým dve­
řím, tam se máma otočila a zadívala se na mě. Z větru jí zrů­
žověly tváře, ale tím vypadala ještě krásnější. „A já teď prosím
vás.“
„Maminka od nás málokdy něco chce, Bryn.“ Táta ji objal
kolem pasu, aby ukázal svou solidaritu. „Snad to pro ni mů­
žeme udělat.“
„To samozřejmě můžeme,“ potvrdila jsem co nejupřímněji.

~ 132 ~
 Nemělo smysl se kvůli tomu hádat nebo být naštvaná. Po­
máhalo vědomí, že mámě je to taky proti srsti, takže jsme my
tři tvořili jednotnou frontu, zdvořile předstírající radost ze se­
tkání s cizinci.
Navíc jsem souhlasila s mámou – je to milé gesto. Poté,
co se máma provdala za tátu, jí zakázali navštěvovat Skojary
a zpočátku to opravdu znamenalo úplné přerušení styků s ro­
dinou. Postupně ovšem ledy začaly tát. Před deseti lety jí do­
volili, aby přijela domů na pohřeb své mámy, a od té doby se
s příbuznými začala zase stýkat.
A tohle byl z jejich strany velký krok k usmíření. Mladá
manželka skojarského krále Mikka, královna Linnea Biâelse,
byla moje vzdálená sestřenice nebo možná mámina nebo tak
něco.
A skojarský král, královna a princ nás pozvali na brunch,
dokud jsou ještě v našem paláci. Evert byl tak velkomyslný,
že nám na to setkání půjčil jednu ze svých zasedacích míst­
ností.
Když jsme vešli, dveřník nás pozdravil a odebral nám kabá­
ty a boty. Pak nás vedl tam, kde se brunch měl konat. Táta se
tady vyznal dobře, já taky, ale když jsme tu byli jako královští
hosté, slušelo se, aby nás uvedl dveřník.
Když máma kráčela chodbou, bílé šaty za ní vlály a já byla
ráda, že jsem si vybrala oblečení sama, ačkoli moje šaty byly
kratší a ne tak krásné jako její. Máma vypadala vždycky nád­
herně a pro dnešní příležitost si na sobě dala obzvlášť záležet.
Oblékla se spíš jako na červený koberec než do temných pro­
stor nevytopeného paláce. Takže jsem věděla, jak důležité pro
ni to setkání je.
Dveřník nám otevřel. Král Mikko, královna Linnea a princ
Kennet už seděli u dlouhého stolu, na kterém bylo nejrůznější
ovoce a pečivo. Když jsme vstoupili, Linnea i Kennet se zvedli,
ale král zůstal sedět.

~ 133 ~
 „Omlouvám se, jestli jsme vás nechali čekat,“ ozvala se
mamka a udělala mírné pukrle.
„Ne, vůbec ne, přišli jsme dříve.“ Linnea se vřele usmála
a ukázala ke stolu. „Prosím, posaďte se.“
Na královnině krku, hned pod bradou, byly znatelné dva
průsvitně modré půlměsíčky – žábry. Byly by téměř neviditel­
né, ale zachvěly se jí pokaždé, když se zhluboka nadechla.
Linnea se vdala za Mikka před deseti měsíci a mezi šlech­
tou všech kmenů se jí přezdívalo „dětská nevěsta“. Bylo jí te­
prve šestnáct, když si vzala muže dvakrát tak starého, jenže to
není v komunitách jako ta naše tak výjimečné – tam, kde se
královské sňatky domlouvají kvůli potomstvu a spojení moc­
ných rodů.
Skojarové v sobě měli podivnou eleganci, jako by nebyli
lidé ani trollové, ale oživlé porcelánové panenky. Zvlášť Lin­nea
tak vypadala – měla hladkou bledou pokožku s namodralým
nádechem a byla neuvěřitelně krásná. Její tváře pořád připo­
mínaly andělské tvářičky dítěte, ale v modrých očích byl znát
pubertální vzdor dospívající dívky.
O jejím titulu svědčila jen koruna zdobená safíry, která jí
spočívala na platinově blond kudrnatých vlasech. Byla nalíče­
ná pouze rudou rtěnkou, která nápadně kontrastovala s její
alabastrovou pletí.
Linnea se posadila mezi svého manžela a švagra a mí rodiče
a já jsme se usadili naproti nim, oddělení tím největším výbě­
rem ovoce, jaký jsem kdy k snídani viděla podávat.
„Vím, že jste Linneini příbuzní, ale nevím, jestli jsme byli
náležitě představeni,“ ozval se Kennet a hodil si s úšklebkem
do pusy kuličku vína.
Byl o pár let mladší než král a nebylo pochyb, že jsou bra­
tři. Oba měli tmavší zbarvení než Linnea, ale ne o moc. Jejich
vlasy měly spíš zlatavý nádech a modré oči byly oslnivé i po­
dle skojarských měřítek. Mikko měl širší ramena a ­mohutnější

~ 134 ~
č­ elist. Kennet byl zřejmě štíhlejší a drobnější než bratr, ale taky
moc hezký.
Oba bratři měli také žábry, které zůstávaly neviditelné, do­
kud se zhluboka nenadechli. Už jsem to viděla předtím, ale
stejně bylo těžké na ně nezírat.
„Runa je moje sestřenice,“ vysvětlila Linnea vesele oběma
mužům. „A tohle je její rodina, i když se stydím, ale bohužel
musím přiznat, že si nepamatuju jména.“
„Ne, není proč se stydět. Strávili jsme spolu jen málo času,
ale doufejme, že se teď poznáme líp.“ Máma se na ni usmála
a dotkla se tátovy ruky. „Tohle je můj manžel Iver. Je kanin­
ským kancléřem.“
„A tohle?“ Kennet přes stůl pokývl bradou na mě.
„Pardon, tohle je má dcera Bryn. Už jsem se k tomu chtěla
dostat,“ matka mi jemně stiskla rameno, „nezapomněla jsem
na ni.“
„Ne, to by asi nikdo nemohl.“ Kennet se na mě ušklíbl
a mrknul. Netušila jsem, jak na to mám reagovat, a tak jsem si
začala nabírat na talíř jahody.
Máma Kenneta chvíli pozorovala, než si začala taky nandá­
vat na talíř. „A jak se vám líbí v Doldastamu?“
„Je to krásné město. Větší než Storvatten,“ vyhrkla nadšeně
Linnea. „Ale je tu dost zima.“ Přitáhla si k sobě kožešinovou
štólu, jako by si na to najednou vzpomněla. „A voda je tak da­
leko. Jak to zvládáte?“
„Jak začne tání, plavu v Hudsonově zálivu, což odsud není
daleko,“ odpověděla mamka. „V zimě je to ovšem těžší.“
Táta se natáhl po její ruce a stiskl ji. Oba moji rodiče toho
tolik obětovali, aby mohli být spolu, ale máma se vzdala rodi­
ny, svého města i vody, po které toužila. Z nich dvou toho ztra­
tila nepochybně víc.
„A jak se vám tady daří?“ zeptal se Kennet. Založil si ruce
na prsou a naklonil se přes stůl. „Co pořád děláte?“

~ 135 ~
 „Všichni máme práci,“ ukázala na nás tři máma. „Já učím
na základní škole, to mě hodně baví.“
„A co vy?“ podíval se na mě princ. „Taky pracujete?“
Přikývla jsem. „Jsem stopařka a jednou se chci dostat do
Högdragenu.“
„Stopařka?“ opakoval užasle Kennet a zvedl obočí. „Není
to povolání pro sedláky?“
„Kennete!“ sykla Linnea a zamračila se na něj.
„Nemyslel jsem to jako urážku.“ Zaklonil se a sepjal si ruce
v klíně. „Byl jsem jen zvědavý.“
„Odpusťte mému bratrovi.“ Král Mikko se na mě podí­
val – poprvé od chvíle, kdy jsme vešli. Hlas měl tak hluboký, že
zněl jako vzdálené dunění hromu. „Má strašný zlozvyk nejdřív
mluvit a teprve pak myslet.“
„Není co odpouštět,“ ujistila jsem ho. „Na místa stopařů
se většinou hlásí neurození, to je pravda. Jenže moje matka
i otec po svém sňatku přišli o tituly marksiny a markise, takže
já jsem neurozená. Sedlačka.“
„Omlouvám se.“ Kennet svěsil ramena a v akvamarínových
očích se mu objevila nefalšovaná lítost. „Nechtěl jsem mluvit
o tak choulostivých věcech, jen mě zarazilo, že děláte tak těžkou
práci. Pohybuju se mezi lidmi, jejichž prací je být bohatí. Z těch,
co si vydělávají, znám maximálně pár chův a učitelů. Je nezvyk
setkat se s někým, kdo dělá něco opravdu smysluplného.“
„Pro Bryn je důležité si své místo na slunci zasloužit,“ pro­
hlásila mamka hrdě, „a jako stopařka je vynikající.“
„Vypadáte jako inteligentní, schopná mladá žena.“ Kenne­
tovy oči na mě dlouze ulpěly. „Vaše matka má jistě pravdu, že
jste skvělá stopařka.“
Potom se hovor stočil k obvyklým banalitám. Linnea a mam­
ka se bavily o společných příbuzných a máminých starých přá­
telích. Kennet se občas vložil s nějakou historkou ze Storvatte­
nu a Mikko většinou mlčel.

~ 136 ~
 Když pak témata konečně došla, v místnosti se rozhostilo
trapné ticho.
„Moc jsem si ten brunch užila,“ prohlásila Linnea. „Dou­
fám, že nás brzy navštívíte. Ve Storvattenu je dost smutno. Už
nás tam moc nezůstalo.“
A to bylo ještě kulantní vyjádření. Království Skojarů vymí­
ralo. Podle všeho bylo teď na celém světě asi jen kolem pěti ti­
síc Skojarů, což je jako polovina populace Doldastamu. Proto
nebylo tak divné, že Linnea je naše příbuzná. Všichni trollové
jsou svým způsobem příbuzní, ale nikde to není tak doslovné
jako u Skojarů.
I Mikko a Kennet byli Linneini vzdálení bratranci, pokud
jsem to dobře pochopila, takže máma byla příbuzná i s nimi.
Jenže to se stává ve všech uzavřených komunitách, kde se lpí
na tom, aby se šlechta ženila a vdávala jen mezi sebou, a ti
s nejčistší krví (se žábrami) si brali zase jen čisté, aby se dosáh­
lo ničím neposkvrněné pokrevní linie.
„Rozhodně přijedeme, jak jen to půjde,“ slíbila mamka.
Byla jsem si jistá, že je to jen zdvořilostní obrat. Slyšela jsem
v jejím hlase napětí a bylo mi jasné, že ona do Storvattenu ne­
chce.
Když jsme se rozloučili, dveřník nás vyprovodil k výcho­
du. Tam jsme se obuli, zachumlali se do kabátů a mrazivým
ránem se vydali domů. Teprve pak jsem se mamky zeptala,
proč lhala.
„Jestli sis ten brunch užila, a vážně jsi vypadala, že si ráda
povídáš o Storvattenu, tak proč tam nechceš zajet?“
„Já netvrdila, že jsem si to užila,“ zarazila mě máma. Zavě­
sila se do mě a společně jsme kráčely vedle táty. „Někdy si ráda
vzpomenu na staré časy, to je pravda. Ale jen málo věcí mě baví
míň než trávit čas s nafoukanou šlechtou. Vím, že ti ten obrat
se sedláky připadal urážlivý, ale věř mi – pořád lepší vyrůstat
jako sedlák než jako šlechtična.“

~ 137 ~
 „Mně se líbilo, jak jste mě vychovávali,“ ujistila jsem ji. „Ur­
čitě jste s tátou udělali dobře, když jste se vzdali titulů.“
„Já vím.“ Mamka se naklonila a políbila mě na spánek.
„Žiju teď tady, s tebou a tvým otcem. Nemám důvod vracet se
do minulosti.“

~ 138 ~
 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
_

Doldastam

Zatímco jsem čekala v hale Berlingova sídla, až se Linus při­

chystá, vytáhla jsem si z džínů telefon a už asi posté toho rána
ho zkontrolovala. Ember byla pryč už čtyřiadvacet hodin a po­
řád se mi ještě neozvala.
Obvykle jsme si neposílaly esemesky, když jedna z nás
byla na misi. Někdy jsme si napsaly nebo zavolaly, jak to
jde, ale samozřejmě jsme si nesdělovaly žádné podrobnos­
ti a nemohla jsem automaticky očekávat, že se mi bude po­
řád ­hlásit.
Jenže by se mi ulevilo, kdyby to udělala.
„Tak co máme na programu dneska, trenérko?“ zeptal se
Linus, když seběhl po točitém schodišti ke mně.
„Nejsem tvoje trenérka,“ připomněla jsem mu, protože v po­
slední době si tohle „vtipné“ oslovení nějak moc oblíbil. „Jsem
stopařka. To je rozdíl.“
„Trénuješ mě v tom novým, co tady musím umět, takže
mně to připadá stejný.“ Pokrčil rameny.
„To je fuk.“ Rozhodla jsem se, že to nechám plavat. „Dnes­
ka je hezky, tak co si udělat prohlídku města?“

~ 139 ~
 „To zní dobře,“ ušklíbl se. „Zatím jsem toho kromě zdí pa­
láce moc neviděl. Bude fajn dostat se na vzduch.“
Ne že by venku bylo vyloženě teplo, ale vzduch se ohřál na­
tolik, že sníh začal tát. Když jsme vyšli z Linusova domu, oba
nás smáčely velké kapky vody stékající ze střechy.
Zatím to byl nejteplejší den v tomhle roce a šedivé mra­
ky na obloze se rozestoupily natolik, aby mezi nimi vysvitlo
slunce, takže stejný nápad jako my dostalo víc lidí. Na jižní
straně města, kde bydlel Linus a kde stála většina šlechtic­
kých sídel, bylo obvykle dost klidno. Dneska si ale i marksi­
ny a markisové vyšli na sluníčko a užívali si hezkého počasí.
Protáhla jsem Linuse po okolních ulicích a ukazovala mu,
které sídlo komu patří. Astrid Eckwellová stála ve dveřích je­
jich rozlehlého domu a pozorovala králíka, který na trávníku
oždiboval čerstvě vyrostlá stébla.
Když jsme procházeli kolem, potměšile se usmála. Sice jsem
Linusovi pověděla, kdo tady bydlí, ale vypustila jsem informa­
ci, že tenhle dům patříval mému tátovi, než si vzal mamku.
Pak ho jeho otec vydědil. A všechno, co mělo být tátovo, do­
stali jeho příbuzní Eckwellovi.
Když jsme se přesunuli k jižní části města, domy tam byly
čím dál menší a blíž u sebe. V centru stály skoro natlačené je­
den na druhý.
Domky měly většinou jen dvorečky se slepičím kurníkem
anebo chlívkem s párem uvázaných koz. Tady nebylo ani ne­
zvyklé vidět na ulici slepice nebo potkat zatoulanou krávu,
která se nějak dostala z ohrady.
Na náměstí jsem Linusovi ukázala hlavní krámy. Pekař­
ství, obchod se smíšeným zbožím, textil a pár dalších, které by
mohl potřebovat. Překvapilo ho a trochu znechutilo, že tady
máme preparátora zvířat, ale spousta markisů si dává ráda vy­
cpávat svoje lovecké trofeje.
„Tohle je co?“ zeptal se Linus a ukázal na cihlovou budovu

~ 140 ~
porostlou révou, která vydržela i za mrazu. Za ní byl ovocný
sad s jablky a hruškami na stromech, houpačkami, skluzav­
kou a prolézačkou skrytými v zeleni.
„To je základní škola,“ vysvětlila jsem mu.
„Jak to, že je to všechno zelený?“ Linus se zastavil a obdiv­
ně zíral na révu s bílými a modrými kvítky na průčelí školy.
„Nemělo by to náhodou v mrazu zhnědnout?“
„Někteří Kaninci mají vlohy k pěstování rostlin,“ začala
jsem zeširoka. „Tenhle talent máme společný s Trylly, ale my
ovládáme některý zvláštní triky, který umožňujou udržet za­
hradu zelenou celoročně.“
Dveře školy byly otevřené. Linus k nim přistoupil a nakou­
kl dovnitř, kde se zeleň dál plazila po stěnách chodeb až ke
stropu. Pak se otočil ke mně. „Můžeme se tam podívat?“
Pokrčila jsem rameny. „Jestli chceš.“
„Takhle zvláštní školu jsem ještě neviděl,“ prohodil, když
překročil práh, a já šla za ním. „Proč jsou tady hliněný pod­
lahy?“
„Asi aby nám připomínaly naše tradice a udržovaly je živý.
Jsou trollové, co mají hliněný podlahy i doma.“
Otočil se ke mně. „Myslíš jako připomínku toho, že jsme
žili v souladu s přírodou?“
„Přesně.“
Před třídami byly nástěnky s výkresy. Na jedné visel dět­
ským písmem vykroužený nápis Naše rodina a pod ním obráz­
ky maminek a tatínků, sourozenců i rodinných králíčků.
„Všechny děti chodí jen do týhle jedný školy?“ zeptal se
Linus, když si všiml, že obrázky jsou podepsané jen křestní­
mi jmény, třeba Ella nebo James, a některá měla před tím titul
Mk – markis nebo marksina. „I děti šlechticů?“
„Doldastam je moc malý, aby tady byly dvě základní školy,
zvlášť když je tolik dětí v rodinách lidí jako podvrženci,“ při­
pomněla jsem mu. „Když jsme starší, tak se to dělí. Šlechtici

~ 141 ~
chodí na gymnázium a my ostatní si volíme specializovaný
profesní programy.“
To byl ten hlavní důvod, proč moje vzpomínky na dětství
nebyly ty nejlepší. Tady ve škole se mi to všechno zase vyba­
vilo. Jak si ze mě děti, většinou pod vedením nějaké škodo­
libé marksiny, utahovaly, protože jsem vypadala jinak. Astrid
z nich byla nejhorší, ale zdaleka ne jediná.
Nevím, jak bych to zvládla nebýt Tildy. Ta jediná mi stála
po boku v dobrém i zlém.
Když jsem se podlouhlou školní chodbou zadívala na hřiš­
tě za ní, vzpomněla jsem si na Královské hry. Pořádaly se kaž­
dé léto, bylo to něco jako kaninské mistrovství a konaly se tady
na školním hřišti. Soutěžili v nich členové Högdragenu, elitní
stopaři a občas i dobře trénovaní civilisté, a to v nejrůznějších
disciplínách – šermu, klání dřevci a trollím zápasu, který se
podobal boxu.
Když mi bylo devět nebo deset, viděla jsem na hrách Kon­
stantina. Tilda mi pomohla vylézt na plot, abych měla lepší
rozhled, a seděly jsme tam vedle sebe a sledovaly se stejnou
dychtivostí, jak Konstantin posílá k zemi jednoho protivní­
ka za druhým. Při posledním vítězství přidržel špičku kordu
u krku poraženého mladíka a diváci propukli v nadšený po­
tlesk.
„Už jsem si skoro myslela, že se ten druhý nevzdá,“ při­
znala Tilda, když Konstantin zvedl triumfálně ruce nad hlavu
a ona konečně mohla popadnout dech.
„Děláš si srandu?“ Visela jsem na Konstantinovi očima.
„On přemůže každýho. Je nejlepší.“
Když jsem byla dítě, to pomyšlení mě naplňovalo úžasem
a obdivem. Teď spíš hrůzou.
„Hele, tamta paní je ti hrozně podobná,“ vytrhl mě Linus
ze zamyšlení. Ohlédla jsem se a uviděla na prahu třídy mámu,
jak pouští děti ven na záchod. Asi začala přestávka.

~ 142 ~
 „To je moje mamka.“ Sklopila jsem hlavu, jako by to moh­
lo napomoct tomu, aby si mě nevšimla – dospělé blondýny
v chodbách plných tmavovlasých dětí.
„Vážně? Tak ji pojď pozdravit,“ navrhnul nadšeně Linus.
„Ne, máme toho ještě hodně.“ Otočila jsem se na patě a vy­
běhla ze školy, aniž jsem na něj počkala. Nechtěla jsem risko­
vat, že se budu muset s mámou pustit do řeči.
„Ty se na mámu zlobíš?“ zeptal se Linus, když mě před ško­
lou dohonil.
„Jak to myslíš?“ Vykročila jsem k severní části města.
„Vypadalo to, že se jí vyhýbáš.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to ne. Prostě… nechci do práce
míchat rodinu.“
„Proč ne?“
„Tak v první řadě, máma není ráda, že tuhle práci dělám,“
přiznala jsem. Ale to byla jen polovina pravdy.
„A ve druhý řadě?“ pochopil rychle Linus.
Podívala jsem se na něj, na jeho dychtivé oči a upřímný
zájem, a rozhodla se to vyklopit. „Většina šlechty tady mou
mámu neschvaluje.“
Vypadal, jako by ho to dokonale zmátlo. Tak jako by to
muselo zmást většinu těch, kteří nevnímali máminu rasu, ale
její laskavost a sílu a moudrost a krásu. Jenže bohužel bylo jen
málo Kaninců, kteří to dokázali.
„Proč ne?“ zeptal se nevěřícně Linus.
„Protože je Skojarka. A já jsem napůl Skojarka.“ Zastavila
jsem se a otočila se k němu, protože tenhle rozhovor začínal
vyžadovat větší pozornost.
„No a?“ Linus nechápavě pokrčil rameny.
„No… Kaninci se dívají svrchu na každého, kdo není Kani­
nec. Zvlášť šlechta,“ vysvětlila jsem.
„To je pitomý,“ nakrčil nos.
„Ano, to je,“ souhlasila jsem. „Jenže tak to prostě chodí.“

~ 143 ~
 „Tak proč to nezměníš?“ zeptal se mě přímo a já chvíli ne­
věděla, jak odpovědět.
„To… nemůžu,“ zakoktala jsem. „Ale ty jo. Patříš do vliv­
ný rodiny. Možná budeš jednou i král. A i kdybys nebyl, stejně
budeš mít velkou moc. Mohl bys inspirovat druhý svým pří­
kladem.“
„Vážně si myslíš, že bych to tady mohl změnit?“ pronesl
s vykulenýma očima.
„Myslím,“ potvrdila jsem s úsměvem. „A teď už pojď. Pro­
hlídneme si zbytek města.“
„A jak to myslíš, že vás lidi neschvalují?“ Linus vyrazil a srov­
nal se mnou krok. „Jsou k vám zlí?“
Povzdychla jsem si. „Jestli ti to nevadí, radši bych to nero­
zebírala.“
„To jo,“ ustoupil, ale jen na chvíli. „Bryn, mně ale můžeš
říct všechno. Jsme kamarádi.“
„Díky, já si toho vážně cením, jenže… my spolu kamarádit
nemůžeme,“ upozornila jsem ho mírně.
„O čem to mluvíš? Blbost. Jsme přátelé,“ pronesl důrazně
a já neměla to srdce se s ním hádat.

~ 144 ~
 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
_

Konfrontace

V mém krbu na dřevo praskal oheň, když jsem se převlékla

z džínů – zablácených a mokrých po tom, jak jsme s Linusem
chodili po městě. Jenom v kalhotkách jsem si natáhla dlou­
hou mikinu a šla ke knihovničce. Po dlouhém dnu mi vyhlíd­
ka schoulit se s knížkou do křesla připadala velice lákavá.
Před pár hodinami jsem vzdala čekání a napsala Ember
esemesku, ale zatím mi neodpověděla. Takže jsem se potře­
bovala rozptýlit. Většina z mých knížek byla stará a ohmata­
ná, ale z každé mise jsem si teď vozila pár nových. Doufala
jsem, že si doplním knihovnu i v Chicagu, jenže tamní výpra­
va skončila předčasně.
Neměla jsem nic nového, a tak jsem se rozhodla vzít si
znova jeden ze svých oblíbených románů – Dumasova Hrabě-
te Monte Crista. Vězel pevně mezi několika dalšími knížkami
a podařilo se mi ho vyprostit právě ve chvíli, kdy jsem zaslech­
la vrzání otevíraných dveří.
Otočila jsem se s knížkou v ruce, abych ji použila jako
zbraň proti vetřelci, ale byl to jen Ridley. Černou bundu měl
rozepnutou a zvedl proti mně dlaně.

~ 145 ~
 „Klid, Bryn, to jsem jen já.“
„Proč ses sem tak připlížil?“ vyjela jsem na něj. Pořád jsem
držela knihu přichystanou k úderu.
„Nepřiplížil jsem se. Jen mám lehký krok.“ Zůstal ve dve­
řích a pouštěl mi dovnitř průvan. „Můžu dál?“
Naléhavě jsem si uvědomovala, jak jsem oblečená – bez
kalhot, jen s mikinou do půli stehen a vytahaným výstřihem
u krku, který mi sklouzl pod rameno a odhalil ramínko pod­
prsenky. A taky zubatou jizvu. Snažila jsem se nedávat naje­
vo, jak moc jsem si toho vědoma. Chovat se, jako by nebylo
nic zvláštního na tom, že jsem sama v bytě s Ridleym a polo­
nahá k tomu.
Takže místo abych si běžela natáhnout kalhoty nebo se
do něčeho zabalit, pokrčila jsem rameny a prohodila: „Jasně,
poď dál.“
„Díky.“ Ridley vešel a zavřel za sebou.
Chvíli jsme tam jen tak stáli a mlčeli. Jediné světlo vydávaly
plameny krbu a lampa na mém nočním stolku, většina míst­
nosti se utápěla ve stínech. Ridleyho oči klouzaly po bytě, ale
na ničem se nezastavily. Olízl si rty, ale nepromluvil.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se konečně, když už se zdá­
lo, že ani jeden z nás nic neřekne. „Nikdy ke mně domů ne­
chodíš.“
„To není pravda, už jsem tady byl,“ opravil mě. Zastrčil
ruku do zadní kapsy džínů a přešlápl z jedné nohy na druhou.
Založila jsem si ruce na prsou. „No tak ke mně normálně
nechodíš. Tak proč teď?“
„Posadíš se?“ Ukázal mi vedle na pohovku, ale já se ani ne­
pohnula.
„Proč bych si měla sedat? Co se děje?“ Tlak mi vyletěl už
ve chvíli, kdy Ridley otevřel dveře. Celé tělo mi ztuhlo. „Co se
stalo?“
„Nic hroznýho.“ Zhluboka vydechl a odhrnul si z čela tma­

~ 146 ~
vé vlnité vlasy. „Teda, není to tak hrozný, jak to možná vy­
padá.“
„Tak už to vyklop.“
„Ember narazila při akci na Konstantina Blacka.“
Na okamžik jsem se nemohla nadechnout. Konečně se mi
podařilo ze sebe vypravit: „Co?“
„Došlo k menší interakci a byla zraněná, ale –“
To mi stačilo, nic víc jsem nepotřebovala, aby ve mně vy­
šlehla touha jednat. Odhodila jsem knížku a vrhla se do koše
s prádlem pro špinavé džíny.
„Bryn.“ Ridley ke mně vykročil, ale nevšímala jsem si ho.
„Musím za ní!“ vyhrkla jsem rozechvělým hlasem, takže to
znělo spíš jako zaúpění.
„Ne, poslouchej mě, Bryn.“ Položil mi ruce na paže a já
potlačila chuť odstrčit ho a praštit. Jeho stisk byl pevný a po­
divně konejšivý. Vzhlédla jsem k němu a pokusila se dýchat
pomaleji.
„Ember je v pořádku,“ pronesl pomalu Ridley. „Byla zraně­
ná, ale jen lehce, a podařilo se jí uniknout i s podvržencem. Je na
cestě domů a dorazí zítra ráno. Nemusíš jí chodit na pomoc.“
Zhluboka jsem oddychovala, snažila se vstřebat to, co mi
řekl, a zvolna jsem přikývla. „Je v pořádku?“
„Jo, mluvil jsem s ní telefonem a připadala mi v pohodě.“
Trochu nakřivo se usmál, jak to měl ve zvyku. Snažil se mě
uklidnit.
„A Konstantin?“
Na to mi hned neodpověděl, ale neuhnul pohledem, takže
jsem pátrala v jeho očích po naději. Žádná tam nebyla. Jeho
úsměv se pomalu rozplýval a já už věděla.
„Zmizel,“ pronesla jsem.
„Hlavní je, že Ember i podvrženec jsou v pořádku,“ připo­
mněl mi Ridley.
„Já vím.“

~ 147 ~
 Odtáhla jsem se od něj. Nejdřív to vypadalo, že mě nepus­
tí, ale pak svěsil ruce k bokům. Prsty jsem si prohrábla vlasy
a posadila se na postel za sebou. Nohy jsem měla slabé, rame­
na mě bolela. Ten náhlý nával úzkosti a adrenalinu, který ve
mně probudila zpráva o zranění Ember a Konstantinově zmi­
zení, mě zanechal rozjitřenou a vykolejenou.
„Měla jsem tam jet já,“ ozvala jsem se tiše.
„Ne.“ Ridley popošel blíž a sedl si vedle mě.
Nohy mi visely přes okraj postele, když jsem nepřítomně
zírala na stěnu před sebou. Ridley se natočil tak, aby na mě vi­
děl. Jednou rukou se opřel o postel a jeho prsty se otřely o na­
hou pokožku mého stehna.
„Proč jsi poslal ji, ne mě?“ Otočila jsem se k němu. Byl tak
blízko, že jsem v jeho očích viděla svůj odraz.
„Věděl jsem, že to Ember zvládne, a taky to zvládla.“
„A myslel sis, že já bych to nezvládla.“
„To jsem neřekl.“
„Tak proč jsem nejela já?“
Polkl, ale nespustil ze mě tmavé oči. „Ty víš proč.“
„Mohla jsem jet s ní. Krýt jí záda. Kdybych tam byla, tře­
ba by se jí nic nestalo. A Konstantin by nám možná neunikl.“
„Anebo by to dopadlo mnohem hůř,“ namítl Ridley. „Ne­
víš, co všechno se mohlo stát. A nakonec to dopadlo dobře.“
„Ne, nedopadlo. Dostal se z toho. Už zase.“
„Ty za to nemůžeš.“
„Můžu za to! Měla jsem tam jet, ne tady sedět na zadku.“
Odvrátila jsem se od něj a sklopila hlavu do klína. „Měla jsem
ho zabít, když k tomu byla příležitost.“
„Bryn.“ Natáhl ke mně ruku, položil mi dlaň na tvář a něž­
ně mi zvedl obličej. „Není to tvoje vina. Ty jsi udělala přesně to,
co jsi měla. Za činy Konstantina Blacka nemůžeš.“
„Tak proč mám pocit, že můžu?“ zeptala jsem se stěží sly­
šitelným šepotem.

~ 148 ~
 „To nevím.“ Přejel mi palcem po tváři a já zavřela oči a na­
klonila se k němu.
Jeho ruka na posteli se přesunula od mého stehna ke kříži.
Položil mi ji tam. Ucítila jsem, jak se postel zhoupla, a i se za­
vřenýma očima jsem věděla, že se ke mně naklání.
„Měl bys jít,“ zašeptala jsem. Bála jsem se otevřít oči a po­
dívat se mu do obličeje, nyní tak blízko mého.
„Určitě to chceš?“ zeptal se Ridley, ale cítila jsem, jak se
postel zase houpe – odtáhl ruku a odsunul se. Konečně jsem
se odvážila rozlepit víčka. Seděl vedle a ustaraně mě pozo­
roval.
„Jestli Ember ráno přijede, měla bych se na to trochu vy­
spat.“
„A myslíš si, že dneska usneš?“ namítl vážně.
Slabě jsem se zasmála. „To nevím.“
„Mohl bych tady zůstat a dělat ti společnost.“
Nepotřebovala jsem ho. Nebo jsem ho spíš nechtěla potře­
bovat. Ale taky jsem ho od sebe nechtěla odehnat. Ne dneska
večer.
„Tak jo,“ hlesla jsem a aspoň maličko se poddala svým ci­
tům k němu.
„Výborně.“ Ridley se usmál a sundal si bundu. „Když jsem
přišel, brala sis zrovna nějakou knížku.“
„Jo, chtěla jsem si chvíli číst, než půjdu do postele.“
„Bezva.“ Postavil se. „Tak běž napřed, vlez si do postele
a udělej si pohodlí.“
„Jo?“ opáčila jsem nedůvěřivě, ale udělala jsem, co po mně
chtěl. Vklouzla jsem pod teplou přikrývku a natáhla se na
záda.
„A já se postarám o tohle,“ pronesl Ridley a vzal Hrabě-
te Monte Crista z pohovky, kam jsem ho předtím odhodila.
„Budu ti číst, ty se uvolníš a usneš. Co ty na to?“
Usmála jsem se na něj, zatímco se vracel ke mně. „Tak jo.“

~ 149 ~
 Posadil se na postel vedle mě, natáhl si nohy na peřinu ve­
dle mých, otevřel knížku a dal se do čtení. Jeho tichý baryton
mě nakonec přece jen ukolébal k spánku. Vlastně jsem si vů­
bec nepamatovala, že bych usnula, ale probudila jsem se brzo
ráno, když už oknem dovnitř pronikalo jitřní světlo. Hlava
mi ležela na Ridleyho hrudníku a jeho paže mě objímala ko­
lem těla.

~ 150 ~
 KAPITOLA OSMNÁCTÁ
_

Hrozby

„Nemůžu uvěřit, že mi nezavolala,“ zamumlala jsem.

Land Rover sebou škubl ke straně a já v poslední chvíli
trhla volantem, aby vůz nenarazil do jednoho z těch vrbových
hybridů. Včerejší první tání zanechalo všude louže a hromady
rozteklého sněhu, které dnes zmrzly v led, takže cesta z Dol­
dastamu byla ještě riskantnější než obvykle.
Ne že by mě to zpomalilo. Ember mi před půl hodinou na­
psala esemesku, že jejich vlak se už blíží do stanice. Pořád jsem
nevěděla, jak moc je zraněná, jestli by pro ni řízení nebylo ob­
tížné nebo bolestivé.
Byla jsem u Tildy, kam jsem unikla před rozpačitým ránem
s Ridleym. Namluvila jsem mu, že jsme spolu měly posnídat.
Nebyla to pravda, jenže za Tildou jsem chodila vždycky, když
jsem si chtěla utřídit myšlenky a dát se dohromady. Což se po­
vedlo, protože jakmile se Ember ozvala, hned jsme obě s Til­
dou vyrazily do auta, abychom pro ni zajely na nádraží.
„Určitě měla svoje důvody.“ Tilda přitiskla ruce na palub­
ní desku, aby nepoletovala sem tam spolu s klouzajícím Land
Roverem.

~ 151 ~
 „Hlavně že mně dělala kázání kvůli tomu, že jsem jí neza­
volala, když jsem narazila na Konstantina. A teď se zachová
úplně stejně.“
„Třeba měla strach, abys nezačala vyšilovat.“ Tilda zaúpěla,
když auto nadskočilo na hrbolu a ji to vymrštilo ze sedadla.
„I když samozřejmě nechápu, jak ji to mohlo napadnout,“ do­
dala suše a loupla po mně pohledem.
„Já nevyšiluju,“ zaprotestovala jsem, ale trochu jsem zpo­
malila. „Stejně mi měla zavolat.“
„Zavolala Ridleymu a je v bezpečí. To je nejdůležitější,“ při­
pomněla mi Tilda.
Dostaly jsme se z Doldastamu až do míst, kde stromy ne­
blokovaly cestu. Silnice se tam rozšiřovala a byla trochu hlad­
ší, takže Tilda se mohla uklidnit.
„Pokud jde o Ridleyho,“ začala a já v duchu zasténala. Když
jsem jí ráno nad ovesnou kaší vyprávěla o Embeřině zranění,
uklouzlo mi, kde Ridley strávil noc. Jenže vzápětí mi přišla
zpráva od Ember a okamžitě jsme vyrazily na cestu.
Pokusila jsem se tomu tématu vyhnout. „K Ridleymu už
není co dodat.“
„Ale minulou noc byl u tebe,“ pronesla moje kamarádka
opatrně. Dávala si pozor, aby v jejích slovech nezaznělo ob­
vinění.
„Jo, ale nic se nestalo. Já nejsem taková.“
„Fajn,“ ustoupila Tilda, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli
mi věří. No… nebyla jsem si ani jistá, jestli si věřím sama.
Po tomhle jsme umlkly a já pustila hudbu. Díky tomu, že
jsem to předtím tak hnala, jsme dorazily na nádraží, právě
když na něj přijížděl vlak. Zvládly jsme to v rekordním čase.
Ember se vybelhala z nástupiště a dlouhý kabát jí visel
z jednoho ramene. Druhou ruku měla v závěsu, vyrobeném ze
dvou různých šátků. Na levé tváři měla rudý zduřelý šrám, ale
jinak vypadala celkem v pořádku.

~ 152 ~
 „Co tady děláte?“ Když nás uviděla, jak se k ní ženeme, za­
razila se na schodech.
„Přijely jsme tě odvízt domů a přesvědčit se, jestli jsi v po­
hodě,“ vysvětlila jsem jí. „Jak je ti?“
„Přežiju to.“ Ember se na nás usmála, otočila se a ukázala
na tichou dívku, která stála za ní s mohutným kufrem Louis
Vuitton v ruce. „Tohle je Charlotte, moje svěřenkyně.“
„Počkej, pomůžu ti.“ Tilda se rozběhla po schodech k dív­
ce a vzala jí velký kufr dřív, než ji zavazadlo stačilo překotit.
„Děkuju,“ zamumlala Charlotte, ale jako by se zdráhala
kufr pustit z ruky. Oči měla vykulené a vyděšené a zpod plete­
né čepice jí trčely kudrnaté hnědé vlasy.
„To jsou moje kamarádky Tilda a Bryn,“ vysvětlila jí Em­
ber. „Můžeš jim věřit, jsou to fajn holky.“
„Obě toho máte určitě dost, tak radši vyrazíme, ne?“ na­
vrhla jsem.
Opatrně jsem Ember ze strany podepřela a pomohla jí ze
schodů. I když země tady byla posolená a posypaná štěrkem,
tu a tam to ještě klouzalo. Nechtěla jsem, aby Ember uklouzla
a zranila se ještě víc.
„A co moje auto?“ zeptala se Ember, když jsme došly ke
dvěma Land Roverům – ten její tu stál od chvíle, kdy odjíždě­
la, a můj šikmo vedle něj, jak jsem před chvílí ve spěchu za­
parkovala.
„Vyzvedneme ho jindy,“ rozhodla jsem. „Tak pojď, ať už
jsme doma.“
Cestou zpátky do Doldastamu bylo těžké nechrlit na Em­
ber milion otázek o Konstantinovi, ale nechtěla jsem vyděsit
Charlottu víc, než už zřejmě byla. Tilda seděla na zadním se­
dadle a chlácholivým tónem vykládala o zdejší krásné příro­
dě, o své rodině a o tom, jak odteď bude všechno v Charlotti­
ně životě báječné.
Vzhledem k Embeřinu zranění se Tilda nabídla, že ­odvede

~ 153 ~
Charlottu k rodičům a bude se o ni během adaptace starat.
Ember se ke stopařským povinnostem vrátí, jen co bude v po­
řádku, ale prozatím ji Tilda může zastat.
„Tak co se stalo?“ vyhrkla jsem hned, jak Tilda s dívkou vy­
stoupily z vozu.
„Sledovala jsem Charlottu podle plánu a najednou jsem
měla pocit, že někdo sleduje mě,“ začala vyprávět Ember a já
už tušila, co přijde.
„Nevěděla jsem, jestli to není jen paranoia, ale rozhodla
jsem se, že radši něco udělám, jen pro všechny případy,“ po­
kračovala, když jsem se s ní rozjela k jejich domu. „Šla jsem
zrovna k Charlottě domů, chystala se, co jí řeknu, abych ji při­
měla odjet se mnou, ale pořád jsem se měla na pozoru, všíma­
la si všech aut, co jela kolem, vyhlížela nějaký náznak potíží.
A pak po mně najednou skočil Bent Stum. Odnikud – a to
doslova, prostě se najednou vynořil.“
„Skočil po tobě?“ Podívala jsem se na ni, jak sedí schoulená
vedle mě, oči zavřené, na rtech podrážděný výraz.
„Jo. Je silný, ale pořádně hloupý. Zlomil mi ruku –“ Ember
zkřivila obličej a opatrně se dotkla své poraněné paže, „– ale
povedlo se mi vykroutit se mu. Honil mě, ale utekla jsem mu
přes zahrádky a zadní uličky.“
„A co dál? Dostala ses k Charlottě?“
„Když jsem dorazila k jejímu domu, Konstantin už tam
byl.“ Ember se odmlčela a bolestně se nadechla. „Nevím, co
měl v plánu, ale když mě uviděl, zřejmě usoudil, že sebou musí
hodit. Takže rozbil okno její ložnice a zmocnil se jí.“
„Chceš říct, že ji unes?“ zeptala jsem se trochu zmateně.
Když šli ti dva v Chicagu po Linusovi, dlouho ho sledovali,
plánovali, chystali se udělat to tiše a nenápadně. S Charlottou
mi to znělo jako zbrklá, nemotorná akce. Black a Stum si počí­
nali neopatrně a to zřejmě znamenalo, že začínají být zoufalí.
Což byla nebezpečná kombinace.

~ 154 ~
 „Jo, snažil se. Ta holka kopala a vřískala, ale ucpal jí pusu,
aby ji utišil,“ vysvětlovala Ember. „Stejně to ale stačilo k tomu,
aby to upoutalo pozornost. Její rodiče nebyli doma, ale jedna
sousedka vyběhla ven a křičela, že volají policii.“
„Páni,“ hlesla jsem zaskočeně. Při našem počínání byla nej­
důležitější diskrétnost. Nemohla jsem uvěřit, že Konstantin
tolik riskoval.
„Když musel táhnout Charlottu, která se vzpouzela, zpo­
malilo ho to. Snadno jsem je dohnala a podrazila mu nohy.
Hned se zvedl a chtěl se do mě pustit, ale to už jsme slyšeli si­
rény policejních aut. A pak…“ podívala se na mě a neklidně si
poposedla, „pak zmizel.“
„A co jsi řekla Charlottě, aby šla s tebou?“
„Byla v šoku, takže jsem použila přesvědčování,“ přiznala
Ember. Mluvila o svém zvláštním talentu.
Přesvědčování je psychokinetická schopnost, kterou někte­
ří trollové používají k tomu, aby přiměli druhé dělat, co po
nich chtějí. Nás stopaře učí používat přesvědčování jen v kraj­
ních případech, když není žádná jiná možnost, protože myš­
lenková manipulace netrvá věčně a dlouhodobě to může pod­
vržence obrátit proti nám.
„Řekla jsem jí, že mi musí věřit a jít se mnou, takže to uděla­
la,“ shrnula Ember. „Tak jsem honem ukradla auto, než k nám
dorazí policajti.“
„Tys ukradla auto?!“ Trochu mě to překvapilo. Ale ne moc.
Krást auta nás učili ve stopařské škole, ale já to v terénu ni­
kdy neudělala. Porušování lidských zákonů se v zásadě nedo­
poručovalo, ale zároveň jsme chápali, že někdy je to nezbytné.
Při odebrání podvržence z hostitelské rodiny jsme se měli co
nejvíc vyhýbat policii, abychom neskončili ve vězení nebo aby
lidé nezačali čenichat kolem našich trollích záležitostí.
Proto jsme se snažili nedělat nic nezákonného, abychom
neupoutali zbytečnou pozornost úřadů. Jenže někdy, jako

~ 155 ~
v tomhle případě, se v zájmu bezpečnosti podvržence prostě
zákony porušit musely.
„Neměla jsem moc na vybranou,“ připomněla mi Ember.
„Musela jsem dostat Charlottu pryč. Jela jsem asi, já nevím,
osm hodin. Teprve potom jsem zastavila, abych si ošetřila
ruku a umyla se. A Charlotte trvala na tom, že si musí koupit
oblečení a kufr. Vyhověla jsem jí, protože bych udělala cokoli,
abych ji sem dostala. A potom jsme nasedly do vlaku, dvě sta­
nice před naší. Nevím, jestli nás Konstantin sledoval, ale po­
chybuju.“
„Když se vás nepokusil přepadnout ve vlaku, spíš asi ne.
Neměl důvod vás sledovat sem, vždyť věděl, kam Charlottu ve­
zeš a že ho v Doldastamu čeká Högdragen,“ připomněla jsem
a myslela na to, co bych sama Konstantinovi ráda udělala, kdy­
by se sem odvážil vkročit.
„To asi ne.“ Ember byla chvíli tiše, než se ke mně obrátila.
„Mrzí mě, že jsem nechala Konstantina uniknout.“
„Ne, nemá tě to co mrzet,“ usmála jsem se na ni. „Dostala
jsi odtamtud bezpečně Charlottu a zůstala jsi naživu. Jen na
tom doopravdy záleží.“
Když jsem zastavila před Embeřiným domkem, oplatila mi
to vyčerpaným pousmáním. Vystoupila jsem z Land Roveru
a šla jí pomoct. Kozy na pastvině za domem hlasitě mečely.
Když jsem se otočila, zahlédla jsem Embeřinu matku Annali,
jak vychází z ohrady. Spodní okraj dlouhých šatů měla ušpi­
něný od sněhu a bláta, v tmavých vlasech jí zůstalo pár stébel
slámy.
„Ember?“ vyhrkla přiškrceně a rozběhla se k nám. „Co se ti
stalo? Viděl tě doktor?“ Dotkla se dceřiny poraněné tváře, až
Ember bolestně ucukla.
Těch pár doktorů, které jsme v Doldastamu měli, se s lid­
skými nedali srovnávat. Měli lékařské vzdělání a uměli napra­
vovat zlomeniny, sešívat rány, operovat. Všichni to ale sou­

~ 156 ~
 časně byli Tryllové, kteří mají vrozené léčitelské schopnosti.
Díky jejich psychokinetickému nadání často na lehčí choroby
a rány stačil hojivý dotek jejich rukou.
„Zrovna jsem přijela, ještě jsem to nestihla,“ bránila se
­Ember.
„Pojď dovnitř,“ Annali zběsile mávala směrem k domu.
„Zavolám doktora k nám.“
Chtěla dceři pomoct domů, ale v panice a úzkosti se k ní
chovala dost drsně a nejspíš si to vůbec neuvědomovala. Na­
vrhla jsem jí, ať jde zavolat lékaře, a já zatím Ember uložím.
Když jsem kamarádce pomáhala natáhnout se na odřenou po­
hovku, slyšela jsem, jak vedle její matka mluví do telefonu po­
drážděným, přiškrceným hlasem.
„Můžeš zmizet, jestli chceš,“ zašeptala mi Ember, když
jsem ji zabalila po pokrývky.
„Ne, zůstanu tady.“ Ohlédla jsem se ke kuchyni, kde se An­
nali rozčilovala na nějakého chudáka na druhém konci tele­
fonního spojení. „Nechci tě tady s ní nechávat samotnou.“
„Ona to myslí dobře a zase se uklidní.“ Ember si strčila pod
hlavu polštář. „Asi bych si měla trochu odpočinout.“
„To chápu.“ Položila jsem jí přes pokrývku ruku na kole­
no. „Tak se opatruj a dej mi vědět, kdybys něco potřebovala.“
Ember přikývla.
Prošla jsem tiše kuchyní, aby Annali nepřesměrovala svůj
hněv na mě, a podařilo se mi dostat se skoro až ke dveřím,
když mě Ember zarazila. „Bryn, počkej.“
„Jo?“ Otočila jsem se, ale mávala na mě, abych se k ní vrá­
tila. Došla jsem zpátky ke gauči a opatrně se posadila Ember
k nohám.
„Nevěděla jsem, jestli ti to mám říct, ale…“ Ember mluvila
tak tiše, že jsem jí přes rozčilené telefonování její matky skoro
nerozuměla. „Asi bych měla.“
„O čem to mluvíš?“ nechápala jsem.

~ 157 ~
 „Když jsem se snažila zmocnit Charlotty, srazila jsem Kon­
stantina na zem. Pomalu se zvedal a vtom jsme uslyšeli ty siré­
ny.“ Ember si olízla rty. „Jenže než utekl, něco mi řekl.“
„A co to bylo?“
Nadechla se, jako by si dodávala odvahy. „Povídal: ,Běž ho­
nem domů a vyřiď bílému králíčkovi, ať se má na pozoru.‘“
„Bílému králíčkovi?“ opakovala jsem. Krev mi tak hučela
v uších, že jsem sotva slyšela vlastní hlas. Věděla jsem přesně,
koho měl Konstantin na mysli.
Embeřiny oči byly tak temné a tak vážné, jako by pohlti­
ly všechno kolem. Jako dvě maličké černé díry. „Myslel tebe,
Bryn.“

~ 158 ~
 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
_

Partneři

Tolik lidí namačkaných na sebe způsobovalo, že místnost pů­

sobila dusivě a upoceně, jednotlivé hlasy splývaly v nepříjemné
tiché mručení. Zrovna tady jsem byla před pár dny na brunchi
se svými vzdálenými skojarskými příbuznými, jenže teď odsud
stůl zmizel a nahradily ho řady židlí.
Dorazila jsem deset minut před začátkem shromáždění,
ale tou dobou už žádná místa na sezení nezbyla. Tildě se ně­
jak podařilo jedno ukořistit ve druhé řadě a omluvně se na
mě usmála, ovšem bylo mi jasné, že mi nemohla držet židli
vedle sebe.
Kasper Abbott stál u stěny spolu s dalšími členy Högdrage­
nu. Nevěděla jsem, jestli přišel moc pozdě, než aby si mohl
sednout ke své přítelkyni, nebo se radši rozhodl zůstat se svý­
mi kolegy. Byli tu úplně všichni stopaři včetně několika z po­
sledního ročníku, kteří ještě ani neměli po závěrečných zkouš­
kách, a asi čtvrtina členů Högdragenu. Chyběla Ember, která
se doma zotavovala.
Ridley stál vepředu před řadami židlí a bavil se s několika
stopaři. Ohlédl se po mně, když jsem zůstala stát vzadu. S ­ labě

~ 159 ~
jsem se na něj usmála a on mi to krátce oplatil, než se zase vrá­
til k hovoru. Od dnešního rána, kdy jsem ho tak trapně vyho­
dila z bytu, jsem s ním ještě nemluvila. Oba jsme ale profesio­
nálové, byla jsem odhodlaná chovat se k němu zase normálně.
Aspoň v podobných situacích.
Opřela jsem se o zeď a čekala, až shromáždění začne. Ne­
trvalo dlouho a postranními dveřmi vešel dovnitř táta. Hla­
vu měl skloněnou k tlustému svazku papírů, kterými listoval,
takže cestou vrazil do několika trollů.
„Ehm,“ odkašlal si, když se postavil před shromáždění, jen­
že nezvedl hlavu od papírů a všichni přítomní dál pokračova­
li v šeptání a mumlání a ignorovali ho. Tátova jindy holá bra­
da byla pokrytá prošedivělým strništěm, po němž si bezděčně
přejížděl dlaní, když se zadíval do místnosti. „­Pardon…“
S rukama založenýma na prsou jsem se rozhlédla kolem
sebe, ale nikdo nezmlknul. Snažila jsem se dát tátovi pohle­
dem najevo, že musí víc křičet, jenže on se na mě nedíval.
„Můžete mi, prosím, věnovat chvíli pozornost?“ ozval se
táta. Vzadu jsem ho stěží slyšela.
„Hej!“ vykřikl Ridley a tleskl. Popadl židli, kterou sebral
jednomu stopaři z první řady, a vylezl na ni. „Ticho, prosím!
Kancléř vám chce něco sdělit.“
Přítomní konečně zavřeli pusy a táta se na Ridleyho usmál.
„Děkuju.“
Můj šéf slezl ze židle a přistrčil ji tátovi. „Pódium je vaše,
pane.“
„Děkuju,“ zopakoval táta a trochu rozechvěle vylezl naho­
ru. „Oceňuji, že jste se všichni dostavili, i když byla schůze svo­
laná tak narychlo.“ Stroze se usmál. „Máme tu tolik báječných
stopařů i spoustu gardistů Högdragenu, takže díky vám všem.
A teď k věci.“
Táta si podržel papíry u pasu a přejel pohledem místnost.
„Existuje důvod se domnívat, že naši podvrženci se stávají cíli

~ 160 ~
soustředěných útoků. Minulý týden Konstantin Black a jeho
omtský společník Bent Stum napadli Linuse Berlinga.“
Místnost zašuměla překvapením, slyšela jsem opakovat Kon­
stantinovo jméno. Táta zvedl ruku, aby šeptající utišil, a ti zdrá­
havě poslechli.
„Jak většina z vás ví, Konstantin Black byl obžalován ze zlo­
činů proti kaninské koruně, konkrétně, ehm, z útoku na kanc­
léře.“ Na okamžik sklopil oči, ale rychle se ovládl. „Čtyři roky
je na útěku. Nevíme přesně, co chce s našimi podvrženci dělat,
ale ukázalo se, že ten první útok nebyla izolovaná akce.
Včera Konstantin Black a Bent Stum napadli dalšího pod­
vržence a také jeho stopařku,“ pokračoval táta. „Nikdo na­
štěstí nebyl vážně zraněn a stopařka i její svěřenkyně jsou už
v Doldastamu.“
„Myslíte, že půjdou i po dalších podvržencích?“ vykřikl ně­
kdo v místnosti.
„Ano, právě toho se obáváme,“ potvrdil táta. „Za uplynu­
lých sedm dní Konstantin Black zaútočil dvakrát. Nechceme
riskovat třetí pokus. Proto jsme se tu dnes sešli.“
„Půjdeme po něm?“ zeptal se Kasper a já se dychtivě na­
přímila.
„Nevíme, kde se skrývá nebo kdy chce udeřit příště, tak­
že to by nebylo moudré,“ namítl táta. „Ne. Přivezeme domů
podvržence.“
Okamžitě se strhla bouře protestů, výkřiky, že to nejde
nebo že to zruinuje naši ekonomiku. Momentálně jsme měli
v terénu přes pět set podvrženců ve věku od čtyř měsíců
do dvaceti let. Neměli jsme tolik lidí, abychom je všechny
mohli přivést domů naráz, a kdybychom to udělali, oprav­
du by to nabouralo naše hospodářství. Nemluvě o tom, že
většině podvrženců nebylo ještě ani deset. Kdybychom unes­
li stovky nezletilých dětí, americká i kanadská policie by za­
čaly šílet.

~ 161 ~
 „Uklidněte se!“ vykřikl Ridley. „Máme plán, a než začnete
stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, mohli byste si ho
aspoň poslechnout, což?“
„Konstantinovy útoky nejsou nahodilé,“ ujal se zase slova
táta, když místnost znovu ztichla. „Prvním, koho se pokusil
unést, byl Linus Berling a všichni víte, že ten je prozatím prv­
ním v linii dědiců trůnu. Druhou napadenou byla Charlotte
Salinová, která je druhá v linii po Linusovi.
Jde po následnících kaninského trůnu,“ uzavřel.
„Ale jak získává informace?“ ozvala se poprvé od začátku
shromáždění Tilda. „Jsou přece přísně střežené. Skoro nikdo
k nim nemá přístup.“
„To nevíme, ale vyšetřujeme to,“ ujistil ji táta.
„Jakmile zjistíme, kde došlo k úniku informací, dokážeme
Konstantina najít a skoncovat s tím,“ dodal Ridley.
„Ale do té doby se musíme chránit,“ navázal táta. „Zname­
ná to tady v Doldastamu zvýšenou ostrahu, což je záležitost
Högdragenu. Linus Berling a Charlotte Salinová potřebují mít
zesílenou osobní stráž. Brána do města se musí neustále za­
mykat, potřebujeme patroly, které budou obcházet kolem hra­
deb. Do Doldastamu nesmí proklouznout nikdo nepovolaný.
Vy stopaři se vydáte pro naše nejvýznamnější podvržence,
kteří se blíží věku dospělosti. Myslíme si, že právě ti budou
Konstantinovým dalším cílem, a chceme se k nim dostat dřív
než on.“ Táta se zadíval na svoje papíry. „Mám tady všechny
pokyny k misím. Až přečtu vaše jméno, přijdete si ke mně pro
pověření a neprodleně vyrazíte.
Takže první dvojice, Tilda Molerová a Simon Bohlin,“ za­
čal vyvolávat.
„Dvojice?“ opakovala užasle Tilda, když se zvedala.
„Ano, po posledním incidentu jsme usoudili, že bude bez­
pečnější, když stopaře vyšleme v párech,“ zdůvodnil táta. „Pro
bezpečí vaše i vašich svěřenců.“

~ 162 ~
 „Ale co když nepotřebujeme dělat ve dvojici?“ namítla jsem.
Tilda, která se prodírala kupředu, po mně střelila varovným
pohledem.
„Všichni budou vysláni ve dvojicích. Bez výjimek,“ oznámil
táta, aniž se na mě podíval.
„Jenže to je zbytečný plýtvání,“ trvala jsem na svém. „Máme
jen omezený množství stopařů. Když vyrazíme ve dvojicích,
sníží to naši operační sílu na polovinu. Kdybychom každý jed­
nali na vlastní pěst, mohli bychom přivést najednou dvojná­
sobné množství podvrženců.“
„Anebo by vás mohlo dvakrát víc přijít o život.“ Táta sevřel
rty a konečně na mě pohlédl. „Rozhodli o tom král a královna,
je zbytečné to rozebírat.“
„Jen chci říct…“ začala jsem.
„Bryn Avenová, pojď si vyzvednout pověření. Tak nejspíš
podstatně urychlíme další rozdělování,“ přerušil mě táta.
V duchu jsem zaúpěla, ale vydala se davem k němu. Opatr­
ně jsem se proplétala mezi stopaři a gardisty. Lidé už si mezi
sebou zase šeptali, ale snažili se tlumit hlasy, aby slyšeli, až táta
vyvolá jejich jména.
„Tak kde mám dokumenty?“ zeptala jsem se táty.
„Už je má tvůj partner,“ oznámil mi táta a ukázal na Rid­
leyho, který držel v ruce konopnou obálku.
„Ty už nejsi stopař,“ namítla jsem.
„Vrátil jsem se ze stopařskýho důchodu na tuhle jednu
akci,“ prohlásil Ridley. „Je to důležitá mise, takže vyžaduje ty
nejlepší.“
„A to jsme my dva?“ zeptala jsem se pochybovačně.
Ridley se usmál. „Nikoho lepšího tady nevidím, ty ano?“

~ 163 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ
_

Nepřátelé

Jízda vlakem do Calgary byla dlouhá, což by mělo být dobře,

protože jsem tak měla aspoň čas prostudovat si podvržencův
spis. Sotva jsme si převzali pověření, šli jsme s Ridleym každý
k sobě domů a sbalili si rychle věci. Dvacet minut poté už jsme
byli na cestě z města. Podívala jsem se do spisu jen zběžně,
abych viděla, kam jedeme. A zjistila jsem, že na jeho studium
budu mít při jízdě kanadskou krajinou času až až.
Taky to ale znamenalo, že bude spousta času na rozpačité
hovory s Ridleym. Tolik času jen ve dvou už jsem s ním nestrá­
vila… hm, vlastně nikdy, protože tahle mise nám potrvá při­
nejmenším pár dnů.
A to se muselo stát zrovna potom, co jsme spolu strávili
noc – i když platonicky. Jestli se to tak dá říct. A zrovna potom,
co jsem si uvědomila svoje city k němu. City, kterých jsem se
snažila zbavit nebo aspoň předstírat, že neexistují. Což bylo
mnohem těžší, když Ridley seděl vedle mě a při listování svaz­
kem se moje paže otírala o jeho.
Na titulní stránce byly všechny podstatné informace.

~ 164 ~
 JMÉNO: Emma Lisa Costarová (Jonesová)
RODIČE: Mk Guy Costar a Mka Elsa Costarová,
roz. Berlingová
HOSTIT. RODINA: Benjamin a Margaret Jonesovi
DATUM NAROZENÍ: 26. února 1999
BARVA VLASŮ: Hnědá
BARVA OČÍ: Hnědá
POSLEDNÍ ZNÁMÁ ADRESA: Royal Lane SW 1117,
Calgary, AB T2T 0L7

Nahoře byly k papíru upevněné dvě fotografie – snímek

Emmy po narození, než ji vyměnili, a její vytvořená podoba,
jak by mohla vypadat dnes, založená na jejím novorozenec­
kém snímku a rysech rodičů. Tyhle umělé portréty mi vždyc­
ky připadaly trochu bláznivé, ale je pravda, že v minulosti mi
celkem pomáhaly poznat podvržence.
Podle data narození bylo Emmě sotva patnáct, ale na do­
tvořeném portrétu vypadala ještě mladší. Tváře měla pořád ba­
culaté, oči velké, vlasy jí v lokýnkách splývaly podél tváří.
Další stránky ve spisu se týkaly její biologické rodiny. Exis­
tovala naděje, že by to mohlo napovědět něco o tom, jaká ta
dívka bude, stejně jako informace o hostitelské rodině. Cílem
bylo usnadnit nám hledání.
Tohle jsem si ve spisu moc studovat nemusela, protože
jsem toho o Emmině rodině věděla hodně. Její matka Elsa
Costarová byla sestra Dylana Berlinga, Linusova teta a sest­
řenice krále. Kdyby se něco stalo s Linusem, Emma, která se
podle původního rozvrhu měla z Calgary vrátit až za pár let,
by byla další následnicí trůnu. Po dosažení plnoletosti by pře­
skočila Charlottu Salinovou, která se v pomyslném žebříčku
dostala před ni jen proto, že byla starší.
Když byli podvrženci umístěni do hostitelských rodin, sle­
dovali jsme je jen velmi zběžně, protože politikou Kaninu bylo

~ 165 ~
co nejméně styků se světem lidí. Většinou taky nebylo co sle­
dovat – hostitelské rodiny žily v přesvědčení, že dítě je jejich,
takže ho podle toho milovaly a vychovávaly. Jenže zrovna teď,
když se za podvrženci pustil někdo jako Konstantin Black,
bylo trochu děsivé nevědět, kde přesně Emma je nebo jestli je
v bezpečí.
„Je tam něco užitečnýho?“ zeptal se Ridley.
Svezl se na sedadle vedle mě co nejníž. Měl nohu přes nohu
hozenou tak, že jeho koleno narazilo do mého pokaždé, když
vlak nadskočil. Hlavu měl položenou na opěradle a oči stěží
otevřené, skryté za černými řasami, takže jsem si nebyla jistá,
jestli vůbec něco vidí. V ruce měl pramínek Emminých vla­
sů, který jí ustřihli jako miminku, převázaný růžovou stužkou.
„Jen to, co obvykle,“ odpověděla jsem s povzdechem a sna­
žila se nezírat na Emminy vlásky, které Ridley stáčel mezi prsty.
Costarovi jí je neustřihli proto, aby měli nějakou památku.
Byl to nástroj, který měl stopařům jednou pomoci v jejím hle­
dání. Když se většina stopařů dotýkala něčeho osobního, do­
kázali se na podvržence napojit. Ridley jí sice nedokázal číst
myšlenky, ale poznal, jestli je vyděšená nebo ji něco bolí – pro­
stě vycítil výjimečné emoce, které mohly znamenat, že je v ma­
léru nebo potřebuje naši pomoc.
A taky to bylo něco jako pachová stopa pro psa. Když se
Rid­ley na Emmu soustředil, mohl ji najít i bez adresy. Nevě­
děla jsem přesně, jak to funguje, ale Ember mi to vysvětlovala
jako vnitřní puzení, jako jemné šimrání elektřiny, která zahří­
vá nitro a napovídá, kterou cestou se dát. A čím blíž je troll
k podvrženci, tím je to silnější.
Ember tohle nadání měla, Ridley taky, i Tilda a většina
ostatních stopařů, se kterými jsem pracovala. Zdědili ho po
rodičích a ti zase po svých rodičích. Kaninské nadpřirozené
schopnosti se dědily, stejně jako stopařské řemeslo, k němuž
byl talent napojit se na jinou osobu výjimečně vhodný. Mí

~ 166 ~
rodi­če nebyli stopaři – máma pocházela z kmene, který ani
žádné stopaře neměl – takže já ho neměla po kom mít.
To byl jeden z důvodů, proč pro mě bylo těžší stát se sto­
pařkou než pro jiné. Ve srovnání s ostatními jsem měla tenhle
pořádný handicap, ale pracovala jsem dvakrát tak tvrdě, abych
to vyvážila. Místo vrozeného nadání jsem používala intui­ci,
instinkty a sílu vůle.
„Chceš si to přečíst?“ zeptala jsem se Ridleyho.
„Zatím ne,“ zavrtěl hlavou. „Ještě jsme pořádně daleko.“
„Až dojedeme do Calgary, měli bychom jít rovnou k jejich
domu a okouknout to tam,“ navrhla jsem, zavřela spis a opře­
la se do sedadla. Ridley pohnul paží, až se opírala o mou, ale
já se neodtáhla. „V hotelu se můžeme ubytovat potom, ale nej­
dřív musíme prověřit, jestli je v bezpečí. Teprve pak vymyslíme
nějaký dobrý plán, jak ji odvést.
A pochopitelně bych se o kontakt měla pokusit já – jsem
mladší a holka, nebudu vypadat jako nějaký třicetiletý úchyl,“
uvažovala jsem nahlas. „Bude to trochu ošidnější, protože
Emma je mladší, než podvrženci obvykle bývají, ale třeba se to
ukáže jako výhoda. Mladší děti jsou důvěřivější.“
„Já už to někdy dělal,“ připomněl mi Ridley a podíval se
na mě se sarkastickým pousmáním. „Věř nebo ne, o stopová­
ní něco vím.“
„Já vím.“ Odpověděla jsem na jeho hravý pohled svým vý­
znamným. „Jen se snažím vytyčit vhodný průběh akce.“ Od­
táhla jsem se od něj dál. „Nejsem zvyklá přitom spolupra­
covat.“
„Já taky ne, ale věřím, že budeme dobrý tým. Zvládneme
to.“ Na okamžik mi položil dlaň na nohu, ale hned ji zase od­
táhl.
„No nevím.“ Odvrátila jsem se a vzpomněla si na to zlo­
věstné varování, které jsem slyšela od Ember. „Konstantin nám
jde zřejmě po krku.“

~ 167 ~
 „Jsme dva a oba umíme dobře bojovat. Co dobře – já to
umím přímo úžasně.“ Ridley se snažil dělat si z toho legra­
ci, ale já se nepřidala, a tak jeho úsměv brzy povadl. „Když sis
s ním poradila i sama, není důvod si myslet, že ho nezvládne­
me ve dvou.“
„Až na to, že se chová čím dál násilněji,“ připomněla jsem
mu. Ember už vyplnila deník a sdělila Ridleymu podrobnosti
o svém boji s Konstantinem a Bentem, takže věděl o Blackovu
bezhlavém počínání a naprosté neopatrnosti, když se snažil
odvléct Charlottu z její ložnice.
„Ale na to jsme připravení,“ namítl Ridley.
„Stejně pořád nemůžu uvěřit tomu, že ses vydal do teré­
nu,“ změnila jsem radši téma, abych nemusela pořád myslet
na Konstantina a pocit neodvratné zkázy, který mě neopouš­
těl. „Není to náhodou proti zákonu? Když už jsi odešel z mís­
ta stopaře?“
„Není, jen se to nestává moc často, protože místo stopaře
se opouští z určitýho důvodu. U mě proto, že můj chlapecký
vzhled vystřídaly drsně přitažlivé mužné rysy, a puberťákům
bůhvíproč připadá děsivý, když se jim po škole plíží dospělí
chlapi.“
„Puberťáci jsou hrozná cháska,“ pronesla jsem s předstíra­
ným soucitem. „A chybí ti někdy práce v terénu?“
Ridley nepatrně pokrčil ramenem. „Někdy asi jo. Na práci
rektora mě nejvíc štve, že jsi den co den pořád na jednom mís­
tě. Teda, nechápej to špatně…“ Otočil hlavu ke mně, ale pořád
se zátylkem opíral o sedadlo. „Miluju Doldastam a svou prá­
ci taky. Ale bylo by fajn vidět jiný místa, třeba Havaj v lednu.“
„Byls někdy na Havaji?“ zeptala jsem se.
„Ne. Stopoval jsem podvržence na Floridě a v Texasu, jed­
nou jsem dokonce byl v Japonsku. To byla výprava. Většinou
jsem se ale pohyboval po Kanadě,“ shrnul svoje zážitky, kte­
ré byly vcelku obvyklé. Podvrženci se s hostitelskou rodinou

~ 168 ~
jen velmi zřídka stěhovali někam daleko, do exotických krajin.
„Co ty? Kam nejdál ses dostala?“
„Na Aljašku. Nebo do New Yorku,“ přemýšlela jsem. „Ani
nevím, co je od Doldastamu dál.“
„Jsi mladá, ještě se někam podíváš. Kdo ví? Třeba bude pří­
ští mise v Austrálii,“ nadhodil Ridley, aby mě rozveselil.
„Možná,“ připustila jsem, ale ne že bych tomu věřila. „Ale
kromě toho, že už necestuješ, tě práce baví? Nebo ne?“
„To jo. Trochu moc papírování, ale jinak je to fajn. Proč?“
podíval se na mě. „Něco se ti nezdá?“
„Ne, jenom…“ Odmlčela jsem se a snažila se přijít na to, jak
formulovat svou otázku, než se rozhodnu skočit do toho po
hlavě. „Proč ses nestal gardistou?“
Ridley sklopil oči a zadíval se do klína. Koutky úst se mu
zvlnily hořkým pousmáním a trvalo několik dlouhých chvil,
než odpověděl: „Vždyť víš proč.“
„Ne, nevím.“ Natočila jsem se na sedadle k němu a skrčila
si nohu pod tělo, abych na něj pořádně viděla. Mohla jsem to
nechat plavat, nějaká moje část si myslela, že bych to měla ne­
chat plavat, jenže jsem tomu opravdu nerozuměla. A tak jsem
se na něj zvědavě zadívala.
„Protože v Högdragenu byl táta a přišel tam o život,“ od­
pověděl unaveně. Pořád si zíral do klína.
„Ale…“ Vydechla jsem a zavrtěla hlavou. „Teda, promiň, to
je mi líto.“
Ridley mávl rukou. „Nemusíš mi kondolovat po patnácti
letech.“
„Tvůj táta byl hrdina,“ ozvala jsem se, jako bych ho chtěla
utěšit. „Zachránil království. Zemřel čestnou smrtí.“
„To ano.“ Ridley zvedl hlavu a přikývl. „Ale stejně je mrtvý,
moje máma je stejně vdova a já musel stejně vyrůstat bez něj.
Mrtvý je mrtvý.“
„Takže co?“ Pořád jsem nechápala. „Bojíš se smrti?“

~ 169 ~
 „Ne. No tak, Bryn.“ Otočil se ke mně a usmál se tak, až
jsem na okamžik zrudla. „Ty mě znáš líp než kdo jiný. Víš, že
nejsem zbabělec.“
„Já vím a nic takovýho jsem neřekla,“ vyhrkla jsem rychle.
„Tak jsem to nemyslela.“
„Já vím.“ Zvedl ruku, aby zarazil moje další omluvy. Pak
zhluboka vydechl a odvrátil se ode mě. Díval se z okna, na
stromy a jezero, kolem něhož jsme projížděli. „Víš, proč můj
táta umřel?“
„Zabil ho Viktor Dålig, když se pokoušel svrhnout krále,“
odpověděla jsem.
Ridley se temně zasmál. „Ne, táta umřel, protože Elliot Strin­
ne byl děvkař.“
Zavrtěla jsem hlavou. Nechápala jsem. „O čem to mluvíš?“
„Elliot Strinne se stal králem mladý a myslel si, že má vše­
chen čas na světě na to oženit se a mít děti,“ vysvětlil mi Rid­
ley. „Takže se do tý doby snažil dostat do postele co nejvíc do­
stupných dam, až se najednou v šestadvaceti nakazil vzácnou
plísňovou infekcí a umřel bez dědice. Čili koruna jen čekala,
kdo po ní sáhne.“
Teď mi vykládal něco, co jsem znala ze školy z dějepisu.
I když to úmyslně vykládal trochu jinak, zahořkle a s lítostí.
Nechala jsem ho mluvit.
„Viktor Dålig si myslel, že královnou se má stát jeho dcera,
i když jí tenkrát bylo sotva deset,“ rozpovídal se. „Protože jeho
žena byla Elliotova sestra a královnou by se normálně stala
ona, jenže umřela dávno před svým bratrem.
A všechny tyhle náhody se poskládaly do sebe.“ Ridley
se najednou odmlčel, odvrátil hlavu a přemýšlel o vlastních
slovech. „Měli jsme mít dědice, jenže tu žádný nebyl, a roz­
hodovalo se mezi malou Karmin Dåligovou a Elliotovým
tři­advacetiletým bratrancem Evertem. Kancléř z nich mu­
sel vybrat.“

~ 170 ~
 „Ale vybral rozumně,“ ozvala jsem se, když se Ridley odml­
čel. „Bylo logický, že se rozhodl pro dospělýho, ne pro dítě.“
„Já nezpochybňuju spravedlivost, protože upřímně, je mi
to fuk,“ ozval se Ridley. „Záleží jen na tom, že Viktora popadl
amok, protože měl pocit, že jeho dceru opominuli.“
„A když se pokusil získat pro ni trůn se svými přáteli, tvůj
táta a jeho kamarádi z Högdragenu umřeli při pokusu jim
v tom zabránit,“ připomněla jsem mu.
„Viktor Dålig a jeho lidi se pokusili svrhnout uměle usta­
novenýho krále!“ Ridley rozhodil rukama a jeho slova byla ješ­
tě živější než jindy. „Kancléř mohl vybrat Karmin Dåligovou
stejně snadno, jako vybral Everta Strinnea. A kdyby se Elliot
oženil a měl dítě, jak byla jeho královská povinnost, můj táta
by neumřel vůbec.“
Zavrtěl hlavou, a když znova promluvil, tak tichým a klid­
ným hlasem. „Řekla jsi, že umřel čestnou smrtí. Umřel v paláci
v hale – tam, kudy chodil stokrát denně. Zemřel v kaluži vlast­
ní krve, když se snažil chránit cizího muže s korunou, proto­
že jiný muž chtěl korunu pro svou dceru.“ Otočil se ke mně
s tvrdým pohledem a těžkými slovy. „Umřel pro nic za nic.“
„Jestli tomu vážně věříš, jak můžeš dělat to, co děláš?“ po­
divila jsem se. „Jak můžeš zůstávat v Doldastamu, pracovat
pro krále a pro šlechtu, kterými opovrhuješ?“
„Neopovrhuju a nevadí mi pro ně pracovat. Mám svou prá­
ci rád,“ zdůraznil. „Jen odmítám položit svůj život za něco, co
za to nestojí.“
„Možná ti připadá, že na tom, kdo má korunu, zase až tak
nezáleží. A možná máš i pravdu,“ uznala jsem. „Jenže naše
společnost funguje díky tomu, že jsme monarchie. Díky krá­
li,“ zdůraznila jsem. „Ty si možná myslíš, že tvůj táta umřel
pro pár drahokamů ve zlatý obroučce, ale on padl při ochraně
království. Chránil tebe a mě a všechny v něm. Mrzí mě, že to
nevidíš takhle.“

~ 171 ~
 „To mě taky,“ zabručel Ridley.
„Možná jsi na tuhle misi neměl jezdit,“ pronesla jsem mírně.
Ostře se na mě podíval. „Proč?“
„Protože je dost velká šance, že se Konstantin Black poku­
sí zabít Emmu nebo mě nebo tebe, nás všechny.“ Snažila jsem
se to neříkat vyčítavě, protože já to Ridleymu nezazlívala a ne­
myslela jsem si proto o něm nic špatného. Jen jsem se bála, že
do toho nedává celé srdce a že by na to mohl někdo doplatit.
„Nechtěla bych, abys riskoval život pro něco, čemu nevěříš.“
„Emma je nevinná holka. Nedovolím, aby se jí něco stalo,
a rozhodně nebudu přihlížet, jak Konstantinovi čelíš sama.“
Ridley se natáhl, chytil mě za ruku a v očích měl takovou na­
léhavost, že jsem chvíli mohla sotva dýchat. „Už jsem ti řekl,
že v tomhle jsem s tebou.“

~ 172 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
_

Chlad

Dům vypadal jako z pohádky. Bylo to majestátní viktoriánské

sídlo obklopené tepaným plotem. Pozemek lemovaly stromy,
teď v teplém počasí počínajícího jara svěže zelené. Na něko­
lika z nich byly bílé a růžové kvítky. Uprostřed ruchu centra
moderního velkoměsta to bylo jako výseč z jiného světa.
Chtěli jsme se vplížit dovnitř nenápadně, takže hlavní ko­
vová brána pro nás byla zapovězená. Museli jsme obejít dům
skoro až dozadu. Přes plot a stromy jsem viděla konec zakrou­
cené příjezdové cesty, která vypadala podivně plná – stálo na
ní několik aut. Opřela jsem se o plot, abych viděla líp, ale když
Ridley promluvil, otočila jsem se na něj.
„Není doma,“ oznámil věcně.
Stál kousek za mnou, límec bundy vyhrnutý, aby se chrá­
nil přes chladem, který občas zavanul v povětří. Vítr mu cu­
chal vlasy. Bylo tak podivné vidět jeho husté, vlnité nezkrotné
vlasy neupravené. Napadlo mě, že už mu nějak moc povy­
rostly.
Po noční cestě vlakem, kdy jsme si jen trochu zdřímli v kupé,
jsme se ani jeden z nás nestačili osprchovat a Ridley nebyl oho­

~ 173 ~
lený. Půjčili jsme si auto, zaparkovali ho o dva bloky dál od
domu Costarových a sem přišli po svých.
„Ty ji cítíš?“ zeptala jsem se.
Ridley zíral na dům s jednou rukou v kapse. Druhou si
projížděl vlasy. Rty měl trochu pootevřené, oči mu potemněly
soustředěním. Pak zavrtěl hlavou.
„Ne,“ odpověděl konečně a jeho hlas téměř spolykal vítr.
„Ale je deset ráno. Měla by být ve škole.“
„Takže ses na ni ještě nenapojil?“
„Ještě ne.“ Uhnul pohledem a sledoval auto, které se mih­
lo kolem nás. „Asi ještě nejsem dost blízko. Anebo je to těžší,
protože jsem vypadl ze cviku.“ Podíval se na mě a pokusil se
povzbudivě usmát, ale nepovedlo se mu to. „Nedělal jsem to
už čtyři roky.“
„Tak zjistíme, do který chodí školy,“ navrhla jsem.
„Ve spise jsou uvedený dvě nebo tři soukromý školy v ob­
lasti a v jedný z nich by měla být,“ uvažoval nahlas Ridley. „Tak
co se ubytovat v hotelu, něco zakousnout a pak si naplánovat,
jak se k ní dostat?“
„Potřebuju se dostat do její třídy, abych se s ní mohla se­
známit.“
„Bez urážky, Bryn, ale tentokrát musíme tohle vypustit,“
ušklíbl se na mě Ridley. „Můžeš se vydávat za sedmnáctiletou,
to jo, ale nikdo ti neuvěří, že chodíš do devítky jako Emma.
Musíme se k ní dostat jinak.“
„Chceš se k nim vloupat?“ napadlo mě. „Prohledat jí pokoj,
jestli se z něj o ní něco nedozvíme?“
Zamyslel se nad tím. Zíral na dům Costarových a mračil se.
„Ne. Nějak… mi to nepřipadá správný.“
„Jak to myslíš? Bydlí tady přece?“
„Nevím,“ povzdychl si. „Snad jo. Pojď, vypadneme odsud
a promyslíme to.“
Vydal se pryč od domu i ode mě. Já se ještě na okamžik za­

~ 174 ~
stavila a otočila se k domu. Ridley se taky zastavil a čekal tak
netrpělivě, až jsem vykročila za ním. Když jsme o kus dál mí­
řili k autu, prohnal se kolem nás policejní vůz s rozsvíceným
majáčkem. Ridley ho obezřetně pozoroval.
Dojeli jsme do hotelu a rychle se ubytovali. Ridley skoro
nemluvil. Když jsem se z něj pokusila vytáhnout, co je, zabru­
čel jen, že se nejdřív potřebuje najíst a pak snad dokáže uva­
žovat jasněji.
Našli jsme restauraci, ve které měli velký výběr organických
veganských jídel, což bylo bezva. Ridley se tu mohl pořádně
nacpat, jestli mu to pomůže, a měl z čeho vybírat. Já si bez­
myšlenkovitě nabírala salát a přitom listovala Emminým spi­
sem, který jsem měla otevřený na stole před sebou. Když jsem
se podívala naproti, Ridley tam seděl s hlavou skloněnou nad
sendvičem, prsty zabořené do hustých vlasů.
„Pořád si myslím, že bychom měli zkusit najít její školu,“
ozvala jsem se.
Zase vzdychl. „Prostě ji musíme najít a dostat odsud.“
„Co je to s tebou?“ Zavřela jsem svazek a opřela se lokty
o stůl, bych se k němu mohla naklonit. „Chováš se divně, už
co jsme sem dorazili. Jsi nervózní, že se na ni nedokážeš napo­
jit? To není tak důležitý, pořád můžeme –“
„To není, že bych ji necítil,“ přerušil mě tiše Ridley a zíral na
svůj plný talíř. „Spíš… cítím, že není co cítit.“ Podíval se na mě
a strach v jeho očích mě ubezpečil o vážnosti situace. „Žádný
teplo. Jako by byla… studená.“
„Co to znamená?“ vyhrkla jsem.
„Nevím,“ připustil. „Nic takovýho jsem předtím nikdy ne­
zažil. Ale nebude to nic dobrýho.“
„Tak…“ snažila jsem se přijít na to, jak to myslí. „Co chceš
dělat?“
„Podívat se na internet, abychom se ujistili, že vážně by­
dlí v tom domě. Vím, že podle svazku je to poslední známá

~ 175 ~
a­ dresa, ale třeba to není aktualizovaný,“ odpověděl Ridley.
„Pak půjdeme k domu a počkáme, až se vrátí ze školy – jestli se
vrátí. A hned pak ji popadneme a dostaneme pryč.“
Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že nás nikdo ne­
poslouchá. Když jsem začala šeptat, moje slova téměř zanikla
ve zpěvu Laury DiStasi, který se linul z reproduktorů. „Chceš
ji unést?“
„Jo, když budeme muset,“ potvrdil bez lítosti. „Děje se něco
zlýho.“
Opřela jsem se o židli a přemýšlela nad jeho návrhem. Pak
jsem přikývla. „Tak jo, jestli myslíš, že to máme udělat, udě­
láme to.“
Ridley vytáhl smartphone a vzal si ode mě spis. Dvakrát si
ověřil, jak se píše jméno Emminy hostitelské rodiny, a její ad­
resu. Vylovila jsem z kabelky peněženku, abychom mohli za­
platit a rovnou vyrazit.
„Do prdele,“ ozval se Ridley a svěsil ramena. Celé tělo mu
na židli pokleslo, tvář měl popelavou.
„Co je?“
Místo odpovědi ke mně přisunul svůj mobil a já spatřila
zlověstný titulek, který byl první odpovědí na jeho vyhledává­
ní jména a adresy.

Dospívající dcera počítačového magnáta Benjamina Jonese

Emma zmizela ze svého pokoje

Proletěla jsem očima článek pod ním. Popisoval se tam

­nepořádek v pokoji, podezření policie, že došlo k trestné­
mu činu, a veřejnost se žádala o informace, kdyby někdo
Emmu viděl nebo věděl něco o tom, kde se nachází. Nej­
horší bylo, že podle slov rodičů musela Emma zmizet dnes
brzy ráno.
Srdce se mi sevřelo. „Propásli jsme ji o pár hodin.“

~ 176 ~
 „Pak to možná ještě není ztracený.“ Ridley si zastrčil tele­
fon do kapsy a prudce vyrazil ze židle.
Hodila jsem na stůl dvě bankovky, popadla bundu a roz­
běhla se za ním. Venku začalo mrazivě mžít, ale pochybovala
jsem, že si toho Ridley všiml.
„Měli bychom se rozdělit,“ navrhla jsem. „Tak pokryjeme
víc terénu.“
„Souhlasím, to je chytrý. Vrátím se k domu a zkusím zjistit,
jestli nevycítím něco víc. Ty běž do hotelu.“
„Do hotelu?! Proč?“
„Můžeš si tam sednout k laptopu, napojit se na Face­
book, Tumblr a tak dál. Zjistíš, jestli její kamarádky něco
nevědí a co si o tom povídají lidi online. Taky vysonduješ,
do jaký školy chodí, a můžeš tam zajít a opatrně někoho vy­
zpovídat.“
„Tak jo,“ souhlasila jsem zdráhavě.
„Jestli u domu nic nezjistím, půjdu na stanici. Snad z poli­
cajtů něco vytáhnu.“
To sice neznělo moc pravděpodobně, ale Ridley měl pře­
svědčovací schopnost, i když ne silnou. Používal ji jenom při
stopování, většinou na lidi z hostitelských rodin nebo učitele.
Nebo v tomhle případě na policistu, který by nám mohl vyklo­
pit všechno, co o pohřešované dívce ví.
Nelíbilo se mi, že já mám trčet za stolem, ale tak aspoň
získáme ponětí o tom, co se jí mohlo stát. Jestli ji Konstantin
Black sledoval, její kamarádi si toho mohli všimnout nebo se
třeba Emma sama někomu zmínila.
A možná s ním dokonce odešla dobrovolně? Než vstou­
pil do Högdragenu, byl stopařem jako Ridley a já. Byl stejně
schopný jako my přesvědčit podvržence, aby šel s ním. Ale po­
kud to bylo tak, třeba se Emma někomu svěřila.
Nepřipadalo mi to pravděpodobné, zvlášť vzhledem k tomu,
jak agresivně se Black a Stum chovali k Ember a Charlottě.

~ 177 ~
V tuhle chvíli se ale nedalo nic vyloučit a museli jsme pracovat
co nejrychleji, abychom Emmu našli.
Každý jsme se vydali jiným směrem. Doběhla jsem do ho­
telu s bundou na hlavě, abych se trochu ochránila před deš­
těm. Než jsem se dostala na recepci, měla jsem už džíny mokré
a přední část košile se mi lepila k tělu.
Hotel byl neosobní a moderní, s lahvovanou vodou a ča­
jem v hale zdarma. Na pohovkách ve stylu art deco posedávali
stylově oblečení mladí lidé a hráli si s tablety. Vybrali jsme si
ho, protože byl nejblíž Emminu domu, a rozdíl mezi zdejším
apartmánem a mým bytem v Doldastamu byl nebetyčný.
Z oken jsem měla úžasný výhled na Calgary, ale když jsem
vešla dovnitř, žaluzie byly zatažené, takže pokoj se nořil do
šera. Odhodila jsem mokrou bundu a zakopla o pohovku
v obývací části. Ridley se nabídl, že bude spát na pohovce, tak­
že já měla věci v ložnici. Vydala jsem se tam pro svůj laptop.
Kdyby mě nesžíraly takové obavavy, že se Emmě stalo něco
zlého, musela bych si všimnout, že v pokoji je něco jinak – že
před čtyřiceti minutami, když jsme si tady nechávali věci, byly
žaluzie vytažené, že pohovka stála jinde, ne přede dveřmi do
ložnice jako teď.
Pochybuju ale, že bych ho uviděla – jeho pokožka měnila
barvu, dokonale splýval s okolím. Jenže kdybych byla ve své
kůži, určitě bych zaslechla kroky za sebou, když jsem se shýba­
la nad postelí a lovila ve své cestovní brašně. A ráda bych věřila,
že bych cítila něčí přítomnost.
Jenže jsem neslyšela a necítila nic. Aspoň do chvíle, než mi
pusu zakryla něčí silná ruka a přitáhla mě k pevnému tělu. Na
krk se mi přitisklo chladné ostří.
„Ani muk,“ zašeptal mi Konstantin Black důvěrně do ucha,
jako bychom byli milenci.

~ 178 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
_

Provinilost

Stála jsem nehybně proti němu. Cítila jsem za zády jeho tvr­
dou hruď, která se ke mně tiskla a hřála mě přes mokrou ko­
šili, a zkusila jsem zpomalit zběsilý tlukot svého srdce, aby ho
neucítil. Na tváři a krku mě šimraly chloupky jeho vousů, na
rty mi tlačila drsná dlaň. Voněl chladem, jako led a sníh za
těch nejmrazivějších zimních dní.
„Vím, že vymýšlíš nejrůznější způsoby, jak mě zabít,“ zamum­
lal mi do ucha. „Ale chci tě varovat. Nebude ti to k ničemu.“
Ochabla jsem v jeho sevření. Čepel mě škrábla do krku, ale
kůži nerozřízla. Oddálil mi ruce od úst, aby mě chytil kolem
pasu, než jsem spadla na podlahu, a nůž teď mířil na nejtenčí
kůži pod mou bradou. Kdyby mě tam řízl, určitě by to bolelo,
ale o život by mě to nepřipravilo.
Jediným rychlým pohybem jsem se napřímila a prudce trh­
la hlavou dozadu proti jeho hlavě. Zasténal. Popadla jsem ho
za zápěstí a ostře mu ho zkroutila, takže pustil nůž. Druhou
paží mě ale držel dál a ještě silněji. Předklonila jsem se, táhla
ho za tu paži s sebou, škubla s ním, až mi přeletěl přes hlavu
a dopadl na záda na postel.

~ 179 ~
 Shýbla jsem se pro nůž, který ležel na podlaze, a skočila po
Konstantinovi. Vyhoupla jsem se na jeho tělo, posadila se mu
rozkročmo kolem pasu a přitiskla mu nůž k hrdlu. Ret mu
krvácel, jak jsem mu dala hlavičku, ale stejně se na mě zeširo­
ka usmíval.
„Nemůžeš mě zabít,“ prohlásil. „Jenom já vím, kde je Emma
Costarová.“
„Jak jsi ji našel?“ zavrčela jsem na něj. „Co jí chceš?“
Jeho úsměv se rozplynul a v ocelových očích se objevil zá­
blesk bolesti. „Bohužel už nic.“
„Jak to myslíš?“
„Četla jsi někdy O myších a lidech?“ zeptal se mě. „Bent mi
vždycky připomínal Lennieho. Dokonce i pořád mele o králí­
cích, ale za to asi může jeho fascinace Kaninem.“
„Držím ti nůž na krku a nic by mi neudělalo větší radost
než tvoje smrt,“ upozornila jsem ho a přitiskla čepel těsněji
k jeho pokožce, až nepatrně praskla. „Takže bys mi měl vážně
odpovědět na moje otázky.“
„Ovšem, odpovím, ale nejdřív by sis měla jednu položit
sama sobě,“ prohodil zlehka Konstantin. „Jako třeba, kde je
můj společník? Obvykle nepracuju sám.“
Zvedla jsem jen krátce hlavu a čekala, že uvidím, jak se na
mě odněkud ze stínů řítí Bent. Toho jsem nespatřila, jenže ta
chvíle nepozornosti byla vším, co Konstantin potřeboval.
Popadl mě za ramena a srazil po zádech na postel. Sám se
na mě překulil. Uchopil mě za zápěstí a přišpendlil je k bílé­
mu přehozu. Nohy jsem měla uvězněné pod jeho tělem, a když
jsem sebou zazmítala, ani se nepohnul.
„Co chceš?“ vyhrkla jsem a zírala na něj v šeru ložnice. „Proč
jsi tady na mě čekal? Když už Emmu máte, co chceš ode mě?“
„Pamatuju si tě.“ Konstantinovy oči pátraly v mých a na­
jednou se v nich objevil mírnější výraz. „Je mi líto, že jsem si
nevzpomněl hned, ale vybavilo se mi to, jak jsi mě v Chicagu

~ 180 ~
praštila do břicha. Ty jsi ta odvážná stopařka, co by byla ráda
gardistkou v Högdragenu. Nikdo tě tam nechce, ale tobě je to
jedno. Ty tam chceš.“
Srdce mi prudce bušilo. Spolkla jsem svůj hněv. Teď to bylo
nějak jednodušší, když mě rozptýlil tím, kolik toho o mně ví.
Mnohem víc, než bych si kdy pomyslela.
„Jak to…“ Přimhouřila jsem oči a zadívala se na něj. „Jak to
vůbec můžeš vědět? Vždyť jsi mě ani neznal.“
„Samozřejmě že jsem tě znal. Byla jsi jediná blondýnka, už
proto jsi vždycky vyčnívala a snažila ses dvakrát víc než všichni
ostatní.“ Odmlčel se a ušklíbl se na mě. „A často jsem tě při­
stihl, jak na mě zíráš.“
„Byls v Högdragenu,“ odsekla jsem chladně. „Pozorovala
jsem vás všechny.“
„Ne, pozorovala jsi mě. Dívala ses na mě… jako bych byl
úplně dokonalý.“ V Konstantinově hlase se ozval toužebný
tón.
„Byla jsem mladá a hloupá.“ Odvrátila jsem se.
„Omlouvám se,“ ozval se Konstantin tiše. „Za to, co se sta­
lo s tvým otcem.“
Škubla jsem hlavou a znova se na něj zadívala. „Co se stalo?
Pokusil ses ho zabít!“ Vzepjala jsem se, abych ho ze sebe sho­
dila, ale držel mě pevně.
„Bryn!“ Jeho hlas zněl klidně a nesmlouvavě. „Přestaň se
prát.“
„Co se mnou zamýšlíš?!“ vykřikla jsem. „Jestli mě chceš za­
bít, no tak dělej!“
„Nechci tě zabít.“ Konstantin si podrážděně povzdychl.
„Chci…“ Svěsil na chvíli hlavu.
„Víš vůbec sám, co chceš?“ vyjela jsem na něj.
„Snažím se tě chránit!“ vykřikl vztekle.
Pochmurně jsem se zasmála. „Chránit mě? A proč, sakra? Já
tě chci zabít a ty mě. Přiznal jsi to i Ember.“

~ 181 ~
 „Cože? Nic takového jsem nikomu neřekl.“
„Ember od tebe slyšela ‚vyřiď bílému králíčkovi, ať se má
na pozoru‘,“ zopakovala jsem mu, co jsem věděla od kama­
rádky.
„To nebyla hrozba,“ zavrtěl hlavou, „to bylo varování. Mu­
síš s tím přestat.“
„Přestat s čím?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Sakra,“ zamumlal.
Odtáhl mi nůž od krku a slezl ze mě. Zůstala jsem ležet
na zádech, protože jsem chtěla zjistit, co má v plánu, než za­
čnu jednat. Konstantin zůstal sedět na kraji postele, zády ke
mně a s nožem v ruce. Druhou si prohrábl zacuchané tma­
vé vlasy.
„Cítím se hrozně kvůli tomu s tvým otcem. A teď i kvůli
tomu, co se děje tady.“ Zavrtěl hlavou. „Kdysi dávno jsem se
špatně rozhodl a od té doby se to snažím napravit.“ Ohlédl se
přes rameno na mě. „Ale věci se daly do pohybu, bude hodně
obětí a já nechci, aby ses stala jednou z nich.“
„Proč?“ vyhrkla jsem nevěřícně. Zvedla jsem se do kleku.
„Proč by ti mělo záležet na tom, co se mnou bude?“
„Protože jsi ve mně viděla dobro, které tam nebylo.“ Zády
ke mně vstal z postele. „Zapomeň na mě, na všechno tady
a vrať se do Doldastamu… ne, tam se nevracej. Odjeď někam
daleko. Zapomeň na Kanin a na všechno.“
„Nehodlám zapomenout na svou rodinu, přátele a na náš
lid,“ odmítla jsem. „Neuteču jako ty. A odsud neodejdu bez
Emmy Costarové.“
Mnul si čelo. „Pro tebe bude mnohem lepší, když odjedeš
bez ní.“
„Kde je, Konstantine?“
„Bent prostě někdy neodhadne vlastní sílu,“ pronesl téměř
smutně.
„Co se jí stalo? Jestli jste jí ublížili, tak –“

~ 182 ~
 Zasténal. „Už zase s tím začínáš. Nemůžeme pokračovat
bez těch výhrůžek?“
„Ne, dokud mi neodpovíš. Kde je?“
„Nevím, kde ji nechal, ale najít ji ti v ničem nepomůže,“
pronesl Konstantin tónem, při kterém mi ztuhla krev v žilách.
„Tys ji zabil.“ Hlas se mi chvěl stěží potlačovanou zuřivos­
tí. „Ty hajzle.“
Vrhla jsem se na něj a praštila ho do tváře. Začala jsem
do něj bušit a nejdřív se mi zdálo, že mě nechá. Teprve po
pár úderech do jeho obličeje a hrudi mě popadl za zápěstí.
Kopla jsem ho do žaludku, takže mě chytil výš a zkroutil mi
ruku za záda. Zmítala jsem sebou, ale přirazil mě obličejem
ke zdi.
„Pusť mě,“ zavrčela jsem, sevřená mezi něj a stěnu.
„Přestaň, Bryn. Nemůžu odčinit, co už se stalo.“
„Zabiju tě.“
„Snažím se to napravit. Vím, že mi nevěříš, ale snažím se.“
Jeho tichá slova byla plná lítosti. Cítila jsem, jak se mi o tvář
otřely jeho vousy. Pustil moji paži a já přitiskla dlaně ke stěně,
ale neobrátila jsem se. Přestala jsem bojovat. „Vím, že nemáš
důvod mi věřit, ale prosím, tohle mi věř.“
Zavřela jsem oči a přála si, abych mu nedůvěřovala. Jenže
opak byl pravdou. Nevěděla jsem proč. Snad pro upřímnost
v jeho hlase, nebo protože mě mohl zabít a neudělal to. Nebo
za to mohla vzpomínka na to dobré, co jsem v něm viděla,
když jsem byla mladší.
Na tváři jsem cítila jeho horký nepravidelný dech. Na paži
mi ležela jeho dlaň. Nedržel mě silou, ale dál tiskl své tělo
k mému, držel mě na místě. Mohla jsem ho zkusit odstrčit,
ale neudělala jsem to.
„Nemůžu tě nechat utéct,“ řekla jsem mu.
„Nemůžu ti dovolit, abys mě sledovala,“ odpověděl mírně.
Ohlédla jsem se přes rameno. Při našem zápase se trochu

~ 183 ~
posunuly žaluzie a na jeho tvář zvenčí dopadalo světlo, tak­
že jsem jasně viděla bolest a lítost v jeho bouřlivých šedých
očích.
„Promiň mi to, Bryn,“ řekl prostě, a než jsem se stačila ze­
ptat, co vlastně, ucítila jsem ostrou bolest zezadu na hlavě,
kam mě udeřil jílcem nože. A pak všechno zčernalo.

~ 184 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
_

Žal

Když jsem zavřela oči, pořád jsem viděla její tělo. Na břehu
řeky, kde ještě ležel sníh a voda byla u okrajů zamrzlá, třeba­
že slabě mžilo. Oči měla otevřené, ale ani se nepohnuly, když
do nich padaly drobné kapičky. Bylo jí patnáct, ale s těmi ba­
culatými tvářemi a rozcuchanými kudrnatými vlasy vypada­
la mladší.
Obličej měla obrácený k nebi, ale tělo zkřivené v nepřiroze­
ném úhlu. Mohl za to zlomený vaz. Její pyžamo, růžové šort­
ky a tričko s dlouhými rukávy se srdíčky a květinami bylo po­
trhané, kolena měla rozedřená.
Emma Costarová se bránila. A navzdory Konstantinovým
tvrzením, jak je mu to líto a jak se jen snaží všechno napravit,
to dopadlo takhle. Smrtí téhle dívenky, která zůstala ležet na
zasněženém říčním břehu.
Ridley se později odpoledne vrátil do hotelu a našel mě le­
žet v bezvědomí na posteli, kam mě Konstantin odtáhl. Vy­
světlila jsem mu, že podle Blackových slov to vypadá, že je ta
malá mrtvá, a Ridley se pustil do ještě zběsilejšího hledání.
Měl svetr z její ložnice – využil svůj přesvědčovací talent, aby

~ 185 ~
ho získal od detektiva. Ten svetr měla Emma nedávno na sobě,
takže Ridley získal silnější napojení.
Nebyla mrtvá dlouho, což byl jediný důvod, proč ji vůbec
dokázal vystopovat. Nakonec jsme ji našli tam u řeky. Chtěla
jsem ji odnést, zabalit ji do něčeho, ale Ridley mě donutil na
nic nesahat a rychle zmizet. Zavolal pak na policii anonymní
tip, takže její hostitelská rodina bude moct brzy truchlit a na­
konec dceru pohřbít.
Emminým pravým rodičům nebylo dopřáno ani to. Jak­
mile jsme se vrátili do Doldastamu, šli jsme za nimi. Zřejmě
pochopili, co se stalo, hned jak nás uviděli. Emmina matka
propukla v pláč a její manžel si ji přitáhl k sobě, kvůli ní se ze
všech sil snažil ovládnout. Řekli jsme jim všechno, co jsme vě­
děli, a slíbili jsme, že Konstantina Blacka a Benta Stuma do­
padneme, aby za to pykali. Netušila jsem, jestli nám to věří
nebo jestli jim na tom vůbec záleží.
Nevychovávali Emmu, ale stejně ji milovali. Snili o dni, kdy
se jim vrátí domů a jejich rodina bude zase pohromadě. Jenže
ten den pro ně nikdy nepřijde a jim zbývalo jen truchlit pro
to, co nikdy neměli.
„Tohle byl ale svinskej, příšerně dlouhej týden,“ ozval se
Rid­ley. Byla to jeho první slova potom, co jsme odešli z domu
Costarových.
Naše vysoké šněrovací boty hlasitě křupaly po namrzlém
dláždění. Teplota prudce klesla, takže město bylo ztuhlé mra­
zem, ulice prázdné a tiché. Což bylo jen dobře. Ridley ani já
jsme neměli náladu se s někým bavit.
„Těch posledních pár dní bylo nejtěžších v mým životě,“
souhlasila jsem vyčerpaně.
„Nevím jak ty, ale já potřebuju skleničku.“ Ridley se zasta­
vil a mně došlo, že jsme u jeho domu. Byla jsem tak ponoře­
ná v myšlenkách, že jsem si ani nevšimla, kam jsme to došli.
Můj šéf vlastně bydlel jen kousek od Costarových, ale jeho

~ 186 ~
 domek byl mnohem menší než výstavná sídla šlechty v sou­
sedství. Bylo to malé čtvercové stavení z kamene s doškovou
střechou. Díky malým kulatým oknům na průčelí vypadal
jako obličej s dveřmi coby ústy.
„Dneska bych radši nepila,“ namítla jsem.
„Pojď stejně dál.“ Vlasy měl nahrnuté do čela, pod očima
se mu udělaly temné kruhy. Pořád se ještě neoholil, ale i tak
vypadal přitažlivě. Ačkoli byl stejně vyčerpaný jako já, v očích
měl upřímnost a dychtivost, kterým jsem neměla sílu odolat.
Ridley viděl, jak se moje zdráhavost rozpouští, a s úsmě­
vem se otočil ke dveřím, aby odemkl. Jeho dům byl posta­
vený napůl pod zemí jako králičí nora, proto zvenčí půso­
bil tak přikrčeně. Byla vidět jen jeho část a z ní jsem musela
­sejít po několika schodech, abych se dostala do vnitřních
prostor.
Měl to tam útulné, obývací pokoj spojený s malou kuchyň­
kou a vzadu otevřené dveře do ložnice. Sotva jsme vešli, Ridley
si skopnul z nohou boty, stáhl šálu a šel zatopit do krbu, aby
se domek rychle prohřál.
„Určitě nechceš nic k pití?“ zeptal se, když jsme šli do ku­
chyně.
„Dneska ne.“ Sundala jsem si bundu a posadila se na po­
hovku, abych si zula boty.
Byla jsem u Ridleyho doma už párkrát předtím, ale obvykle
jsem jen krátce zaskočila, abych s ním probrala něco pracovní­
ho. Tohle byla moje první společenská návštěva, a tak jsem ji
využila, abych si to tady doopravdy prohlédla.
Konferenční stolek byl ručně vyrobený z kmene stromu,
nepravidelný obdélník s kůrou na okrajích. Poličky na protější
stěně přetékaly knihami a hned vedle stál psací stůl se spous­
tou krámů. Na krbové římse upoutala fotka malého školáka
Ridleyho, jak stojí vedle svého otce v uniformě Hög­dragenu.
„Musela jsi někdy rodičům oznamovat takovou zprávu?“

~ 187 ~
Ridley se vrátil do obýváku s velkou sklenicí plnou temně čer­
veného vína.
„Dneska poprvé,“ přiznala jsem. „Ještě nikdy jsem se nevrá­
tila bez podvržence.“
„Já už to jednou zažil.“ Vzal pohrabáč a sklonil se nad
­krbem, aby prohrábl polínka. „Vždycky je to zlý.“
„Ale tentokrát je to asi horší.“
„Proč myslíš?“ Ridley se usadil na opěrku gauče a napil se
vína.
„Protože tentokrát je to tak trochu naše vina.“
„Není to naše vina,“ namítl a zadíval se do sklenice. Za­
kroužil trochu tekutinou v ní. „Odjeli jsme hned, jak jsme do­
stali pověření, jenže ona byla mrtvá už ve chvíli, kdy jsme dora­
zili do Calgary. Nemohli jsme tomu nijak zabránit.“
„Ty ne,“ souhlasila jsem. „Ale já tomu mohla zabránit, kdy­
bych to s Konstantinem skoncovala už v Chicagu.“
Sice jsem to vyslovila, ale už jsem si ani nebyla jistá, jestli si to
vážně pořád myslím. I když jsem věděla, že je Emma mrtvá, moje
pocity byly ještě protichůdnější než předtím. Nevěděla jsem, ja­
kou roli hrál Konstantin v její smrti. Určitě na ní měl svůj díl zod­
povědnosti, jenže už mi pomalu docházelo, že všechno je mno­
hem složitější, než si my s Ridleym vůbec dokážeme představit.
„A co se přesně stalo?“ zeptal se opatrně Ridley a úkosem
se po mně podíval. „Myslím s ním tam v hotelu?“
Skrčila jsem si nohy pod tělo a odtáhla se od něj. „Už jsem
ti to řekla.“
„Ne, neřekla. Nic určitého.“ Ridley sklouzl z opěrky na po­
hovku a obrátil se ke mně. „Jenom že byl v našem pokoji, že
jste bojovali a že tě asi praštil do hlavy. To je všechno.“
„Protože nic jinýho se nestalo.“
„Pořád nechápu, proč tam byl?“ Ridley se odmlčel. „Proč
na tebe čekal?“
„Nevím.“ Prohrábla jsem si rukou vlasy.

~ 188 ~
 „Ublížil ti?“ zeptal se napjatě.
„Poprali jsme se a omráčil mě, takže jo.“ Podívala jsem se
na něj. „Ale jinak jsem v pořádku a taky si ode mě slíznul pár
ran.“
„Ale proč tě nezabil?“ uvažoval Ridley. „Neber to osobně, já
jsem rád, že ne. Jen… pokusil se zabít tvýho tátu, zabil Emmu.
Je mu zřejmě jedno, kolik krve mu zůstane na rukou, tak proč
tebe nechal naživu?“
Sklopila jsem oči. „Já myslím, že mu to jedno není. A podle
mě Emmu nezabil on, ale Stum.“
„Ty k němu…“ Ridley se zarazil a jeho rysy ztvrdly. Zamračil
se. „Ty k němu něco cítíš?“
Zasténala jsem, ale tváře mi zrudly. „To bylo hnusný, Ridley.“
„Mezi vámi dvěma očividně něco je –“
„Proč?“ vyštěkla jsem. „Proč by očividně mělo?“
„Protože tě nezabil, i když mohl. A tys ho mohla zabít, ale
neudělalas to. Takže něco v tom je a já chci vědět co.“
„Tak to není,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Bryn.“ Ridley odložil sklenici na stůl a posunul se blíž ke
mně. „Já se to jen snažím pochopit.“ Položil mi ruku na steh­
no a já se kousla do rtu.
„Konstantin Black je špatný chlap, který spáchal špatné
věci a chce je páchat dál,“ prohlásila jsem a setkala se s Ridley­
ho upřeným pohledem, než jsem se přiměla pokračovat. „To
vím. Ale tady se děje něco většího, nejde jen o to, že on je mi­
zera. Ve hře je něco víc.“
„Vím, že podle tebe Black pro někoho pracuje, a myslím si,
že máš pravdu,“ prohlásil Ridley. „Což ale neznamená, že si
ten chlap zaslouží tvůj soucit.“
„To není soucit.“ Povzdychla jsem si. „Aspoň ne úmyslný. Je­
nom ještě nejsem připravená mu úplně nevěřit. Zatím ještě ne.“
„Spáchal hrozný věci. Nedá se mu věřit,“ pronesl Ridley na­
léhavým tónem, ustarané oči potemnělé obavami.

~ 189 ~
 „Já vím, a o Konstantina Blacka se postarám. Slibuju.“ Po­
ložila jsem svou ruku na jeho, jak jsem se ho snažila přesvěd­
čit, že to myslím vážně. „Ale prosím, aspoň prozatím – může­
me si nechat pro sebe, že jsem ho v Calgary viděla?“
„Chceš lhát králi a královně?“ zeptal se šokovaně Ridley.
„To už jsi taky udělal,“ připomněla jsem mu s pousmáním.
„Nedívej se na mě takhle.“ Zavrtěl hlavou, pak si povzdychl.
„Dobře, zůstane to mezi námi. Ale Bryn – hraješ nebezpečnou
hru.“
„Já vím,“ připustila jsem a stiskla mu ruku. „Díky, že ne­
prozradíš moje tajemství.“
„Mně se můžeš se svými tajemstvími svěřit vždycky, Bryn,“
prohodil s posmutnělým úsměvem a podíval se mi do očí tak,
až mě z toho rozbolelo srdce. „Víš, to je ten pravý důvod, proč
jsem jel na tuhle misi.“
„Co je pravý důvod?“ nechápala jsem.
„Bál jsem se, že tam narazíš na Konstantina, a nechtěl jsem,
abys mu musela čelit sama. Jenže pak jsem s tebou stejně ne­
byl, když k tomu došlo,“ dodal zachmuřeně.
„To nic. Umím se o sebe postarat,“ ujistila jsem ho.
„Já vím.“ Ridley na vteřinu sklopil oči a zhluboka se n
­ adechl,
jako by se k něčemu chystal. Ruku měl pořád položenou na
mé. Pohladil mě palcem. Konečně zvedl hlavu a pevně se mi
zadíval do očí. „Ve vlaku jsi pochybovala o mým odhodlání.“
„Ridley, já to tak nemyslela. Vím, žes v Calgary udělal, co
se dalo –“
Zvedl druhou ruku, aby mě zarazil.
„Já vím a je mi líto, že to tam pro Emmu nedopadlo dobře,
i pro tebe. Mrzí mě, že jsme přijeli pozdě. Ale stejně jsem rád,
že jsem jel. Za tebe bych položil život kdykoli.“
Kdyby mě teď zkusil políbit, nechala bych se. Ochotně
bych ho objala kolem krku, přitáhla si ho k sobě a držela ho
tam, dokud by tiskl svoje rty na mé.

~ 190 ~
 Jenže to neudělal. Jen mi chvíli zíral do očí a vyvolával tak
v mém nitru horkost, která působila, že se mi točila hlava
a byla jsem nervózní, ale zároveň jsem se cítila nádherně.
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře, Ridley ode mě odtáhl
ruku a bublina kolem nás praskla. Zase jsem mohla dýchat.
Když se Ridley vydal ke dveřím, zadívala jsem se ke kula­
tým oknům skoro pod stropem a snažila se rozeznat, kdo sto­
jí venku. Zahlédla jsem obrys dívčí postavy a v tu chvíli na mě
bolestně dolehlo, že už jsem tady až moc dlouho. Vůbec jsem
sem neměla chodit.
„To je bezva, že už jsi doma!“ vyhrkla s ulehčením Juni, když
Ridley otevřel. To už jsem si začala natahovat boty. Juni ho obja­
la, pevně přitiskla k sobě a mě zrudly tváře provinilostí nad fan­
taziemi, ve kterých jsem jejího kluka takhle objímala já sama.
„Měla jsem o tebe takový strach.“
„Jsem v pořádku, nic se mi nestalo,“ snažil se ji ukonejšit
Ridley.
Odkašlala jsem si a natáhla si kabát. Ti dva stáli ve dveřích,
takže mi blokovali cestu.
„Ach, Bryn, já si nevšimla, že jsi tady.“ Juni Ridleyho pus­
tila a věnovala mi široký úsměv. „Jsem ráda, že jsi taky živá
a zdravá.“ Její úsměv nahradil smutek. „Slyšela jsem o té malé
chudince z Calgary.“
„To jsi hodná. Promiň, už musím jít,“ oplatila jsem jí taky
úsměvem, i když dost chabým.
„Nemusíš, zůstaň tady.“ Ridley se odtáhl od Juni a otočil
se ke mně.
„Díky, ale půjdu. Vy dva si určitě máte co povídat.“
Už jsem se nedokázala nutit k úsměvům, takže jsem jen
zdvořile, rychle proklouzla kolem nich. Chvatně jsem se vyda­
la ke svému půdnímu bytu a cítila se mnohem rozpolcenější
a ztracenější než předtím.

~ 191 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
_

Přísaha

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se Ember. Dívala se na mě

shora a do očí jí padala ofina. Na paži měla ortézu, ale jinak
ji dal léčitel asi úplně dohromady, když už byla v posilovně –
a zahlédla mě, jak zvedám činku na bench­‑press.
„Ne,“ procedila jsem skrz zuby a zvedla tyč se závažími nad
hrudník. Pak jsem ji pomalu spustila dolů.
„Podle mě bys měla,“ trvala na svém Ember. „Od tý doby,
co ses včera vrátila s Ridleym z Calgary, ses o tom nikomu ne­
zmínila.“ Odmlčela se a čekala, až dokončím sérii a vrátím čin­
ku do vidlice. „Určitě se musíš cítit hrozně kvůli tomu, co se
stalo té dívce.“
Posadila jsem se a otřela si hřbetem paže pot z čela. „Vím,
že to myslíš dobře, ale já o tom vážně nechci mluvit.“
„Dobře,“ ustoupila Ember. „Ale kdybys chtěla, víš, že jsem
tady pro tebe.“
„Díky,“ usmála jsem se na ni, ale když jsem za jejími zády
zahlédla přicházet Ridleyho, úsměv se mi rozplynul.
Od včerejška jsem se mu vyhýbala a měla jsem v plánu dě­
lat to, jak nejdéle to jen půjde. Jenže teď Ridley mířil k místu,

~ 192 ~
kde jsem posilovala, takže s mým plánem byl zřejmě konec.
Na sobě měl společenské kalhoty a vestu od obleku, takže sem
rozhodně nepřišel cvičit.
Zastavil se tak blízko od nás, aby nemusel křičet, a poký­
vl nám rukou. „Bryn, Ember, přijďte prosím obě do učebny
sto tři.“
„Proč zrovna tam?“ zeptala jsem se.
„Kdo nás tam chce?“ přidala se Ember.
„Improvizovaná porada,“ odpověděl stručně a odvrátil se.
„Porada? S kým?“ zavolala za ním Ember.
„Prostě přijďte!“ houkl na nás, ani se neohlédl a vyšel ven.
Vyměnily jsme si s Ember pohledy. Pokrčila jsem rameny
a napila se z lahvičky s vodou. Tílko jsem měla na několika
místech propocené, tepláky seprané a vytahané. Doufala jsem,
že ten někdo, s kým se máme radit, to nějak přežije, protože
Ridley se nezmínil, že by byl čas se převléknout.
Vyšly jsme z tělocvičny do haly, minuly třídy, kde se adep­
ti stopařství učili správným technikám, společenské etiketě
a studovali lidské dějiny. Učebna 103 patřila k největším v bu­
dově a byla hned vedle rektorovy kanceláře.
Když jsme k ní došly, seděli tam už Tilda a Simon Bohlin
a kromě nich šest dalších stopařů, kteří se už vrátili do města
s podvrženci. Ridley stál vpředu u tabule a o katedru se opíral
se zkříženými pažemi král Evert.
Byl neformálně oblečený, tedy víceméně – měl oblek a čer­
nou košili, ale bez kravaty. A na hlavě neměl korunu, jenže tu
on stejně nosil jen zřídka. Zalitovala jsem, že jsem se rychle ne­
zaběhla do šatny převléknout.
„To jsou poslední dvě?“ zeptal se Evert, když jsme se s Em­
ber posadily ke dvěma volným stolkům vepředu.
„Ano.“ Ridley šel za námi zavřít dveře a vrátil se na místo ve­
dle krále. „Tohle jsou všichni stopaři, kteří jsou zatím zpátky.“
Evert se rozhlédl po třídě. Od havraních vlasů sčesaných

~ 193 ~
dozadu se mu odráželo světlo, nohy měl překřížené v kotní­
cích. Málokdy jsem ho viděla bez jeho arogantního úšklebku,
ale teď nasadil odhodlaný, zachmuřený výraz.
„Má žena nechce, abychom šli do války,“ pronesl s vážnos­
tí, s jakou mluvil jen zřídka. Vypadal, jako by byl mnohem
smířenější se svou rolí vůdce než jindy. „Chce, abychom všech­
no vyřešili mírumilovně a v tichosti, posbírali podvržence za
noci a nebudili rozruch. To je důvod, proč královna o téhle
schůzce neví.
Usvědčený zrádce našeho lidu znovu udeřil, zabil jedno
z našich dětí. Když ho necháme, zabije jistě další,“ pokračo­
val Evert.
Sklopila jsem oči, i když jsem na sobě cítila Ridleyho po­
hled. Jako by si přál, aby mou panovníkova slova pohnula.
„Souhlasím se svou ženou v mnoha věcech. Snaží se chovat
laskavě a spravedlivě.“ Evert uvolnil ruce a opřel se jimi o stůl.
„Jenže když někdo prolije krev našeho lidu, překročí tím hra­
nici. Hranici, za níž říkám: K čertu se vším. Jdeme do války.“
„My půjdeme do války?“ zeptala se Tilda. Tak ji to pře­
kvapilo, až zapomněla, že se bojí mluvit před králem. „Proti
komu?“
„Proti Konstantinu Blackovi, Bentu Stumovi a každému,
s nímž jsou spřažení,“ odpověděl Evert. „Nemá smysl snažit se
zachraňovat podvržence, protože ten chlap je vždycky o krok
před námi. Předvídá naše postupy. Takže teď musíme jít po
něm.“
„Jak ho najdeme?“ zeptala se Ember.
„Vytváříme plán.“ Král Evert ukázal na Ridleyho a na sebe.
„Black jde evidentně po našich nejvýše postavených podvržen­
cích, takže na něj nastražíme past. Všechny vás pošleme na
jedno místo, kde má být určitý podvrženec, a až uvidíte Blac­
ka a Stuma, zaútočíte na ně.“
„A když je chytíme,“ začala jsem a přesvědčovala samu sebe,

~ 194 ~
že na mně není vidět, jak příšerně se cítím, „máme je přivést
sem, aby stanuli před soudem, že ano?“
„Přemýšlel jsem o tom a nevidím k tomu důvod. Proč plýt­
vat zdroji i časem?“ odvětil Evert. „Black je náš nepřítel číslo
jedna. Najděte ho a zabijte. On také neprojevil žádné slitování,
takže my ho nemusíme projevit rovněž.“
Ridley zachytil můj pohled. V očích se mu mihotaly oba­
vy a já se musela pořádně kousnout do jazyka. Nemohla jsem
králi povědět o svém setkání s Konstantinem, zvlášť ne teď. To
bych mohla skončit v base pro napomáhání nepříteli. Chápala
jsem ale, že Ridley se bojí, abych nevystoupila na obranu Kon­
stantina a neriskovala vlastní krk.
Při pomyšlení na Blackovu smrt se mi svíralo srdce, ale
s králem jsem se hádat nemohla. Konstantin byl pořád náš
nepřítel, byl spoluviníkem při únosech a vraždění našich lidí.
Něco se musí udělat. Sice jsem na to „něco“ měla jiný názor,
ale hádat se s králem by bylo k ničemu.
„Konkrétní okolnosti teprve dořešíme, ale máme v plánu vy­
slat vás na misi začátkem příštího týdne,“ oznámil nám Evert.
„Promiňte, Veličenstvo…“ Tilda nesměle zvedla ruku. „Dá
se z toho úkolu nějak… omluvit?“
Ostře jsem se po ní otočila. Dlouhé kaštanové vlasy měla
spletené do dlouhého copu a pokožka jí začala pod palbou na­
šich pohledů měnit barvu, podobala se béžovému nátěru stěn
a světle hnědé desce lavice, aby Tilda mohla splynout s pro­
středím a zmizet. Byl to důsledek jejích rozpaků.
„Omluvit?“ Evert se zamračil a znovu si zkřížil paže na pr­
sou.
„Tahle honička za zrádci bude jistě velmi nebezpečná a…“
Tilda se zarazila a nadechla se, „… a já jsem ve čtrnáctém týd­
nu těhotenství.“
„Cože jsi?“ vyhrkla jsem, protože jsem se nedokázala udr­
žet, a Tilda sklopila hlavu.

~ 195 ~
 Pod okrajem lavice jsem viděla, jak si tiskne dlaně k bři­
chu. Vždycky měla tak vypracovanou postavu a teprve nedáv­
no se jí na normálně napjatém břichu začala rýsovat boulič­
ka. Stěží jsem si toho všimla, natož aby mě snad napadlo, že
čeká dítě.
„Samozřejmě že ve vašem stavu nemusíte být v aktivní služ­
bě,“ odpověděl Evert.
„Až bude po schůzi, přijď za mnou do kanceláře a vyplní­
me formuláře,“ navrhl jí Ridley a zeširoka se usmál. „Gratu­
luju.“
„Díky,“ odpověděla tiše Tilda a zaculila se.
Král vykládal ještě pár minut. Shrnul to, co nám už pově­
děl, zdůraznil, že příští týden máme počítat s odjezdem. Skon­
čil slibem, že se brzo spojí s Ridleym, a připomněl nám, že to,
o čem se tu jednalo, je přísně důvěrné.
Když král odešel, Ridley nás ostatní rozpustil. Většina sto­
pařů rychle odešla a bavili se přitom mezi sebou. Tilda, Ember
a já jsme otálely. Ridley stál u katedry a listoval nějakými pa­
píry, které si sem zřejmě přinesl. Já seděla shrbená nad lavicí
a snažila se vstřebat to nové odhalení.
„Ty jsi těhotná?“ zeptala se Ember a znělo to stejně užasle,
jako jsem se cítila já. Vstala z lavice a přešla k místu, kde po­
řád ještě seděla Tilda. „Jsme tak dobrý kamarádky, jak to, žes
mi to neřekla?“
„Já chtěla,“ prohlásila důrazně Tilda a podívala se na mě.
„Chtěla jsem to povědět vám oběma. Jen jsem čekala na vhod­
nou chvíli.“
„Jaks to mohla dopustit?“ ozvala jsem se. Mluvila jsem tiše,
ale nepochybně vyčítavě. Tilda se napřímila a oči jí zaplály po­
bouřením.
„Jak, dopustit?“ opáčila nevěřícně.
„Mělas být opatrnější,“ pokračovala jsem rozčileně. „Co­
pak jste s Kasperem neměli žádnou ochranu?“

~ 196 ~
 „Nebudu tady s tebou rozebírat svůj sexuální život!“ vy­
štěkla na mě.
„Já to prostě nemůžu pochopit,“ zavrtěla jsem hlavou. „Tak­
hle zahodit kariéru.“
„Bryn!“ vyhrkla káravě Ember, ale já si jí nevšímala.
„Nic jsem nezahodila,“ odsekla vzdorovitě Tilda. „Jen ne­
chci do akce, když jsem těhotná. Až mi skončí mateřská dovo­
lená, zase se vrátím k práci.“
„Jo, to říkají všechny, ale žádná se nikdy nevrátí,“ zamum­
lala jsem.
„Všichni jsme trochu rozrušení,“ ozval se Ridley, který se
pokoušel být hlasem rozumu. My s Tildou jsme se dál probo­
dávaly pohledy. „Měli bychom se uklidnit. Probereme to poz­
ději.“
„Jaký všechny? Co je mi po jiných lidech?!“ Tilda už skoro
křičela. „Já mluvím o sobě. Tady jde o mě a moje dítě. Ne o tebe.
Tobě jsem nic neprovedla!“
„Já tomu prostě nemůžu uvěřit.“ Vstala jsem a odstrčila
židli tak prudce, až se převrátila. „Měla jsem o tobě lepší mí­
nění.“
„No ne, Bryn.“ Tildin hlas zněl chladně a bezvýrazně, ale
šedé oči se jí uraženě zablýskly. „To bych já mohla říct o tobě
taky.“
Ember se Tildu snažila hájit, ale skoro jsem ji neposloucha­
la. Jen jsem se otočila a vyběhla ze třídy. Jako z dálky jsem slyše­
la, že na mě Ridley volá, ale běžela jsem dál. Svaly v rukou jsem
měla napjaté a plné elektřiny, dveře do dámské šatny jsem má­
lem vyvrátila. Dech mi vycházel z těla v krátkých chraplavých
doušcích, jen těžko jsem dokázala přemýšlet nebo se soustře­
dit. Chtělo se mi do něčeho praštit, a ani jsem nevěděla proč.
„Bryn!“ zařval na mě Ridley a vrazil bez klepání do dámské
šatny. Stála jsem u skříňky, ruce v bok zaťaté v pěst, a ­střelila po
něm podrážděným pohledem. „Co to sakra mělo znamenat?“

~ 197 ~
 „Jsi v dámský šatně,“ procedila jsem skrz zuby, jak jsem se
marně snažila ovládnout svůj hněv.
„Nikdo tady není, a i kdyby byl, neviděl bych nic, než co už
dávno znám.“ Založil si ruce v bok a zamračil se na mě. „To,
co jsi řekla Tildě, bylo naprosto nemístný. Chovala ses jako
kráva.“
„Tak já jsem kráva?“ Protočila jsem panenky a hořce se za­
smála. „To ona je neopatrná a nezralá! Chce odejít z práce
kvůli pitomýmu chlapovi!“
„Tak to není,“ opravil mě Ridley co nejrozumnějším tó­
nem. „Je dospělá žena, která bude mít dítě s tím, koho miluje.
Mně to připadá naprosto normální a přirozený.“
Svezla jsem se na lavičku a zhluboka se nadechla, abych se
uklidnila. „Naší prioritou je tohle království a jeho lid. Složi­
li jsme přísahu stopařů, že je budeme chránit. A teď je Kanin
v ohrožení a Tilda si bere volno, aby vozila kočárek.“
„Můžeme mít osobní život, Bryn.“ Ridleyho tón zněžněl,
jako by mu bylo smutno z toho, že mi to musí vysvětlovat. Po­
sadil se na lavici naproti mně. „Můžeme chodit na rande a ba­
vit se a plánovat rodinu. Můžeme se zamilovat.“
Prohrábla jsem si rukou vlasy, ale vyhýbala jsem se jeho po­
hledu, když jsem zamumlala: „Bodejť bys to netvrdil.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se zaskočeně Ridley.
„Protože jsi zamilovaný do Juni,“ pronesla jsem významně,
jako bych ho obviňovala z nějakého zločinu.
„To jsem nikdy netvrdil. Začal jsem s ní chodit teprve před
chvilkou a vůbec, to je vedlejší.“ Mávl rukou. „Jde o to, že se
chováš jako blázen.“ Odfrkla jsem si, ale Ridley stejně pokra­
čoval: „Tilda je tvoje kamarádka, ale ty se do ní navážíš jen pro­
to, že jsi vyděšená a naštvaná.“
Naježila jsem se. „Nejsem vyděšená.“
„Ale jsi,“ ujistil mě. „Bojíš se, že ji ztratíš, že už s tebou ne­
bude moct pracovat. Podle mě tě ale teď nejvíc ze všeho štve,

~ 198 ~
že po tobě král bude chtít, abys zabila Konstantina, a ty netu­
šíš, jestli to dokážeš.“
„To snad…“ Poposedla jsem si na lavici a zavrtěla hlavou.
„Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš.“
„Vím přesně, o čem mluvím.“ Naklonil se ke mně a snažil
se upoutat můj pohled, ale odmítala jsem se na něj podívat.
„Znám tě, Bryn.“
Ramena mi poklesla. Svěsila jsem hlavu a zírala na praskli­
ny v dlaždicích šatny. Zakryla jsem si obličej rukama a dlouze,
roztřeseně vydechla.
„Nechci ho zabít. Měla bych, vím, že měla, ale nechci.“
„Já vím,“ prohodil mírně Ridley. „Asi nechápu proč, proto­
že já bych dal všechno za to, kdybych mohl zabít chlapa, který
má na svědomí mýho tátu. Ale vím, že to tak cítíš.“
Zvedla jsem hlavu, abych se setkala s jeho pohledem. Aby
viděl, že to myslím vážně. „Chci, aby za ty zločiny zaplatil pra­
vý viník, jenže… si nemyslím, že to je Konstantin.“ Zasténala
jsem, protože to znělo tak pošetile. „Co je to se mnou?“
„Nic,“ ujistil mě Ridley. „Jen jsi o tom pevně přesvědčená
a chceš se zachovat správně.“
„Ty do akce půjdeš s náma?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, král mě chce tady.“ Asi minutu si mě
prohlížel, než se zeptal: „Jestli to budeš ty, kdo Konstantina
uvidí, zabiješ ho?“
Odpověděla jsem bez váhání. „Král mi něco přikázal. Jsem
stopařka, patřím k jeho dvoru a složila jsem přísahu, že budu
plnit všechny jeho rozkazy. Takže jo, udělám, co po mně král
chce.“

~ 199 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
_

Motivy

Konstantinovy nesmlouvavé šedé oči na mě bez uhýbání zí­

raly. Byla to jeho první oficiální fotka z doby, kdy vstoupil do
Högdragenu, barevná, připevněná k jeho spisu. Byl tam mlad­
ší, hladce oholený, bez vrásek, ale taky bez úsměvu. Gardisti
z Högdragenu se nikdy neměli usmívat, když pracovali.
Zvláštní bylo, že na tom snímku vypadal přísněji než teď.
Ne že by si na něm roky na útěku nevybraly svou daň, to roz­
hodně ano. Jen mi připadalo, jak by teď nějak roztál.
Kéž bych věděla, co se stalo mezi okamžikem, kdy foto­
grafovali toho hrdého mladého muže v nažehlené uniformě,
a nocí, kdy vytáhl kord na tátu.
Po hovoru s Ridleym v dámské šatně jsem se převlékla a šla
se omluvit Tildě, jenže ta už byla pryč. Možná to tak bylo lep­
ší. Nejspíš potřebovala trochu času, než bude připravená vy­
slechnout moje přiznání, že jsem k ní byla nespravedlivá a zlá.
Ridley se vydal mimo budovu řešit nějakou naléhavou rek­
torskou záležitost s jiným stopařem a já využila příležitos­
ti a sebrala Konstantinův spis ze skříně za Ridleyho stolem.
Technicky vzato se do toho svazku mohl podívat kdokoli, pro­

~ 200 ~
tože šlo o zločince na útěku, takže jsem to nemusela dělat po­
tají. Jen se mi o tom s Ridleym nechtělo bavit. Aspoň ne teď.
Seděla jsem u sebe na posteli se zkříženýma nohama, Kon­
stantinův spis rozložený před sebou, a doufala jsem, že mi po­
skytne nějaká vodítka, pomůže mi pochopit, co se stalo a co
se děje teď.
Jenže prozatím jsem tam nenašla nic, co bych už nevědě­
la. Otec mu umřel, když byl Konstantin hodně malý. Vycho­
vávala ho matka, která zemřela někdy v době, kdy nastoupil
do stopařské školy. Dokončil ji jako nejlepší ze třídy a za osm
let, kdy pracoval jako stopař, dovedl úspěšně domů devadesát
osm procent podvrženců.
Do Högdragenu vstoupil ve třiadvaceti, hned potom, co
nechal stopařství. Rychle ho povyšovali, jak díky jeho píli, tak
pro jeho šarm. Král ho brzy po svém sňatku s Minou jmeno­
val jejím osobním strážcem, takže Konstantin získal ještě vý­
znamnější pozici než předtím.
Všechno v jeho svazku vypovídalo o loajálním, inteligent­
ním, tvrdě pracujícím mladíkovi. Jen sem tam pokárání za pří­
lišnou pýchu. Ale jestli byl arogantní, připadalo mi to osprave­
dlnitelné. Odváděl skvělou práci a lidi ho milovali.
Z každých Královských her, kterých se Konstantin zúčast­
nil, odcházel s nejvyššími cenami. Pro lidi byl hvězda, pro krá­
le a královnu věrný služebník.
To bylo všechno. Nic víc jsem v jeho svazku nenašla. Jen vy­
chvalování a odměny, až do té noci, kdy se pokusil zabít mého
otce. Byla tam zpráva o tom incidentu i informace, že v noci
Konstantin zmizel ve vánici.
Jenže muselo tu být ještě něco víc. Něco, co mi uniklo. Co ho
tak drasticky změnilo. Co ho změnilo z pyšného gardisty plné­
ho příslibů ve zrádce na útěku, deprimovaného a vyčerpaného.
Moje myšlenky přehlušily Embeřiny kroky na schodech
k mému bytu. Rychle jsem shrnula všechny volné papíry do

~ 201 ~
desek a ty zastrčila pod polštář, právě když Ember rozrazi­
la dveře.
„Já vím, já vím,“ předešla jsem ji, když se na mě zamračila.
„K Tildě jsem se dneska zachovala fakt hnusně.“
„To teda jo.“ Ember prošla kolem mě a její vysoké boty ne­
chávaly na vrzajících prknech podlahy mokré stopy. „Hodně
ji to mrzelo.“
„Potom se jí omluvím,“ slíbila jsem Ember. „Jen jsem si ří­
kala, že bych jí měla dát trochu času.“
„Dobře.“ Ember si skopla boty a vyhoupla se vedle mě na
postel. Pod sukní, která jí vlála kolem nohou, měla silné legí­
ny. „Taky mě štve, že už s námi Tilda nebude chodit trénovat
ani pracovat. Ale říká, že se vrátí, až se dítě narodí.“
„Jasně,“ potvrdila jsem bez přesvědčení.
„No, moje mamka se ke stopařství už nevrátila, když se jí
narodil můj brácha.“ Ember pokrčila obočí a přemítala nahlas
dál: „Nebo ta Sybilla, pamatuješ se na ni? Měla dítě před dvě­
ma lety a pořád není zpátky v práci.“
„Třeba to u Tildy bude jinak,“ pokusila jsem se Ember roz­
veselit. „A i kdyby se nevrátila, pořád bude tady ve městě, takže
vídat se můžeme i tak.“
„Ale stejně si myslíš, že udělala chybu.“ Ember se na posteli
zaklonila, opřela se o lokty a dívala se na mě. „Tobě se nezdá,
že by měla mít právo na osobní život. Ani nikdo jiný z nás.“
„Já přece mám kamarády a chodila jsem se Simonem a přá­
la jsem to Tildě, když začala chodit s Kasperem,“ připomněla
jsem Ember. „Nejde o to, že by nikdo z nás neměl mít soukro­
mí. Ale přísahali jsme, že práce pro nás bude na prvním místě,
a to takový pevný vazby znemožňujou.“
„Proto jste to s Ridleym nikdy nedali dohromady?“ zepta­
la se Ember.
„Cože? My jsme… to…“ Rozhořčeně jsem si od ní na poste­
li odsedla dál. „S Ridleym nic nebylo, protože o to ani jeden

~ 202 ~
z nás nestál. Já do něj nejsem zamilovaná a on to se mnou ur­
čitě má stejně. Je to můj šéf, oba by nás to mohlo stát práci
a Ridley teď chodí s Juni a vůbec, prostě to nechceme. Takže
nevím, o čem to mluvíš.“
Ember povytáhla obočí a mrkla na mě. „Když to říkáš, Bryn.“
„Ze zamilování nikdy nic dobrýho nevzešlo,“ oznámila jsem
jí rozhodně. „Jen se pak chováš směšně, bláznivě, zapomínáš
na to, co je opravdu důležitý, a nakonec skončíš vdaná u plot­
ny nebo se zlomeným srdcem a zoufalá, a ani v jednom pří­
padě není o co stát. Takže je lepší se vztahům vůbec vyhýbat.“
„Teda, já jen doufám, že to nemyslíš vážně, protože to zní
hrozně smutně.“ Ember se na mě zadívala s lítostí ve tmavých
očích.
Podrážděně jsem si povzdychla. „To máš fuk.“ Vstala jsem,
vzala si ze sloupku postele svetr a přetáhla si ho přes tílko.
„Co to děláš?“ Ember se narovnala a zatvářila se poplašeně.
„Asi bych už měla jít. Naši mě čekají na večeři.“ Když vy­
razím hned, přijdu tam až moc brzo, ale už jsem měla po krk
hovorů o lásce a Ridleym.
„Aha.“ Ember protáhla obličej. „To jo.“ Pomalu si natáhla
boty a vstala z postele. „Promiň, jestli jsem tě nějak urazila.“
„Ne, neurazila,“ mávla jsem rukou. „Jenom se už musím
chystat.“
Ember odešla, i když jsem ji asi nepřesvědčila, že se na ni
nezlobím, takže zítra se asi budu muset omluvit jak Tildě, tak
i jí. Když byla pryč, rozhodla jsem se pro všechny případy pře­
stěhovat Konstantinův spis do spodní zásuvky nočního stol­
ku. Jen pro všechny případy.
Ta večeře s rodiči byl vlastně můj nápad. Když jsem si něko­
likrát pročetla v Konstantinově spise hlášení o tom incidentu
a přehrála si v hlavě, co jsem o tom věděla, usoudila jsem, že si
musím promluvit s tátou. Zjistit, co se doopravdy stalo tehdy
v noci předtím, než jsem vtrhla do královniny kanceláře.

~ 203 ~
 Když jsem došla k domu rodičů na náměstí, slunce už sko­
ro zapadalo. Měli jsme za sebou jeden z těch vzácných dnů bez
mráčku, a když slunce klesalo za obzor, obloha tmavla z rů­
žové k ametystové.
Ještě než jsem otevřela dveře, slyšela jsem mamku, jak zpívá
starou skojarskou námořnickou baladu. Zarazila jsem se a na­
koukla kuchyňským oknem dovnitř. Máma tam stála u linky,
kolem pasu zástěru a všude kolem ní byla mouka. Když pekla,
vždycky si zpívala, většinou staré skojarské písně, jejichž slova
byla směsicí špatně vyslovované angličtiny a švédštiny, nebo
­Barbru Streisandovou. Pro tu měla mamka velkou slabost.
Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou tiše dveře, takže mě
neslyšela. Zula jsem si boty a pověsila bundu na věšák. Poda­
řilo se mi dostat se až do kuchyně, když se máma najednou
otočila a spatřila mě.
„Bryn!“ zalapala po dechu a přitiskla si ruku k hrudi. „Ty
mě jednou vyděsíš k smrti!“ Zasmála se a hravě mě plácla
chňapkou. „Chceš, aby z tebe tvou stařičkou matku ranila
mrtvice? To není hezké.“
„Promiň,“ omluvila jsem se, ale musela se smát. „Co to
pečeš?“
„Angreštový koláč jako zákusek.“
„To bude dobrota,“ zakřenila jsem se. „Kde je táta? Chtěla
jsem si s ním před jídlem popovídat.“
„V pracovně,“ odpověděla mamka, ale než jsem tam vykroči­
la, zarazila mě. „Poslyš, Bryn, musím s tebou na chvíli mluvit.“
„O čem?“ Byla jsem už sice dospělá žena s vlastním bytem,
ale najednou jsem si zase připadala jako dítě, které přišlo poz­
dě a hrozí mu domácí vězení.
Máma se zhluboka nadechla a zastrčila si za ucho pár uvol­
něných pramínků, jenže netušila, že jí na nich zůstala mouka.
Tvářila se vážně. „Bryn, já vím, že za těmi maléry je Konstan­
tin Black.“

~ 204 ~
 O krok jsem od ní ucouvla a nakrčila ramena. Chystala
jsem se na slovní souboj, ale čekala jsem, až máma udělá prv­
ní ­výpad.
„Vím, že je to tvoje práce, ale…“ Stiskla rty. „Málem už mě
připravil o tvého otce i o tebe. Nechci, aby ses k němu ještě
přibližovala.“
„Mami, mě tenkrát jenom lehce poranil – bylo to jen škráb­
nutí,“ pokusila jsem se zlehčit její obavy. „A taky, to jsem byla
ještě dítě. Dneska už si s ním dokážu poradit. Nemusíš si dě­
lat starosti.“
„Bryn, jsi moje dcera. Moje jediná dcera.“ Máma popošla
blíž a objala mě kolem ramen. „Vím, že jsi statečná a silná, ale
potřebuju vědět, že se ti nic nestane. A to vědět nebudu, když
budeš honit takového šílence.“
Položila mi dlaň na tvář a přiměla mě, abych k ní vzhlédla.
Dívala se na mě úpěnlivýma akvamarínovýma očima. „Bryn,
prosím, slib mi, že se od něj budeš držet dál.“
„Pokud to půjde, tak budu,“ odpověděla jsem upřímně.
„Ale musím chránit sebe i tohle království. Udělám, co bude
potřeba – nic víc ti slíbit nemůžu.“
Ramena jí poklesla, ruka jí zůstala na mé tváři. „Neriskuj.
Nechovej se bezhlavě a lehkomyslně. Jestli se za ním musíš
pustit, vrať se domů živá a zdravá.“
„Ano,“ přislíbila jsem. Máma se naklonila a políbila mě
na čelo.
„Dobře.“ Ucouvla ode mě a usmála se na mě, jako by se
snažila vynahradit svou předchozí vážnost. „Teď musím do­
dělat koláč. Tak se běž podívat za tátou.“

~ 205 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
_

Vzpomínky

Táta seděl za stolem, hlavu skloněnou nad papíry, brýle na čtení

mu seděly až na špičce nosu. Jediné světlo vydávala malá lampič­
ka vedle něj a dopadalo přímo na stříbrné vlasy na jeho jinak
černých spáncích, takže šediny teď byly mnohem zřetelnější.
„Můžu s tebou chvíli mluvit, tati?“ zeptala jsem se, když
jsem strčila hlavu dovnitř.
„Bryn.“ Usmál se, když mě uviděl, a sundal si brýle. „Ano,
ovšem, pojď dál.“
Zavřela jsem za sebou dveře a posadila se do křesla proti
jeho stolu. Stěny pracovny lemovaly police se starými kniha­
mi a kaninskými starožitnostmi. Jednu měl na stole – králíka
vytesaného z kamene, kterého používal jako těžítko. Vždycky
jsem měla pocit, že v jiném životě by byl z mého táty skvělý
historik. Profesor dějepisu.
„Stalo se něco?“ Naklonil se nad stůl a čelo se mu zvrásni­
lo obavami.
„To zrovna ne.“ Zkřížila jsem pod sebou v křesle nohy a po­
posedla si. „Jen potřebuju, abys mi vyprávěl o té noci, kdy se tě
Konstantin Black pokusil zabít.“

~ 206 ~
 „Moc rád bych ti řekl všechno, co chceš vědět, ale obávám
se, že skoro není co povídat.“ Táta pokrčil rameny. „Totiž, vždyť
jsi tam byla a většinu z toho jsi viděla. A co jsi neviděla, o tom
už jsme mluvili mockrát.“
To byla pravda. Tátu vyslýchalo několik gardistů, dokonce
i sám král, jak se zoufale snažili přijít na to, co to do Konstan­
tina vjelo. Kromě toho jsme o tom mluvili i my dva. Já byla
tehdy stejně zmatená jako všichni ostatní, ne­‑li víc.
„Je to už dlouho. Potřebuju osvěžit paměť,“ namítla jsem.
„Tak dobře.“ Táta položil brýle na stůl a pohodlně se opřel.
„Tu noc jsme byli všichni na slavnosti. Spousta z nás se opila.
Měli jsme dobrou náladu, slavili jsme zabití krále Vitry. Kon­
stantin byl ve službě, ale nepamatuju se, že bych ho vůbec vi­
děl. Ty jsi k tomu možná měla víc příležitostí.“
To je pravda, já Konstantina pozorovala celý večer. Mou
povinností bylo dávat pozor, aby někdo nepáchal nepřístoj­
nosti, a pomáhat opilcům, jenže většinou jsem jen stála u zdi
a dívala se. Takže můj zrak se často zatoulal ke Konstantino­
vi, který se smál mnohem víc, než se na člena Högdragenu
­slušelo.
To je popravdě to hlavní, na co si v souvislosti s ním tu
noc vzpomínám. Jak stál hrdě a sebevědomě v hezké unifor­
mě a smál se na každého, kdo do něj vrazil, kdežto on střežil
královnu i krále. Konstantin Black vypadal jako muž v dobré
náladě – ne jako někdo, kdo plánuje vraždu.
„Mě oslavy brzy unavily, asi dost časně z večera. Konec­
konců, podle tvých měřítek jsem už stařík,“ zažertoval trochu
táta, aby to celé odlehčil. „Vydal jsem se do své kanceláře, kde
jsem pracoval na konceptu dopisu pro Trylly. Vzpomínám si,
že jsem na chvíli nad stolem usnul. A často jsem chodil vyku­
kovat ven, abych tě chytil, než odejdeš.“
„Takže jsi za mnou celý večer slídil?“ zeptala jsem se a zved­
la pobaveně obočí.

~ 207 ~
 „Bylo ti teprve patnáct, poprvé jsi měla službu a kolem
bylo až moc ožralých pitomců,“ pokrčil rameny táta. „Chtěl
jsem mít jistotu, že se ti nic nestane.“
„Díky.“ Usmála jsem se na něj. Zahřálo mě u srdce, že můj
táta na mě dává pozor, ať to potřebuju, nebo ne.
„Nemáš vůbec zač,“ ujistil mě. „A když jsi skončila, Kon­
stantin nás zastavil v hale. To bylo poprvé, co jsem s ním za
celý večer mluvil.“
„A předtím?“ zkusila jsem to.
„Ehm, to přesně nevím.“ Poškrábal se na spánku. „Asi před­
chozí den. Přišel mě o něco požádat královniným jménem,
kvůli oslavám. Už si nevzpomínám o co, asi nějaká běžná pa­
lácová záležitost. Nic neobvyklého.“
„Pohádal ses s ním někdy?“
„Ne.“ Táta zavrtěl hlavou. „Sotva kdy jsme spolu jednali.
Tu a tam jsem ho vídal v paláci a mluvil jsem s ním, když mi
přinášel vzkazy od krále nebo královny, a naopak.
Věděl jsem, že mezi lidmi je hodně populární,“ pokračo­
val, „ovšem já jeho kouzlu nikdy nepropadl. Na druhou stra­
nu o něm nemůžu říct nic špatného. Byl sice domýšlivý, ale
zdvořilý a schopný, svou práci dělal zřejmě dobře a já si na něj
nikdy neměl důvod stěžovat.“
„Řekl ti něco?“ zeptala jsem se. „Potom, co já zůstala v hale
a vy dva jste šli do královniny pracovny?“
„Jen tak nezávazně jsme se cestou bavili – o oslavách, a jak
už je strašně pozdě. Byli jsme oba unavení,“ vzpomínal táta.
„Ale byly to jen neškodné poznámky, vůbec to nevypadalo, že
proti mně něco má.“ Naklonil se, opřel si lokty o stůl a pro­
mnul si zátylek. „Proto jsem byl vždycky přesvědčený, že to ne­
bylo nic osobního.“
„Nezlobil se na tebe, potřeboval jen odstranit kancléře,“
nadhodila jsem, co už jsem si dlouho myslela.
„Ano,“ přikývl táta. „Nevím, proč zrovna mě, proč ne krále

~ 208 ~
nebo královnu. Ti mají očividně větší moc než já. Ale třeba to
chtěl udělat pak, co já vím.“
„A když jste vešli do pracovny? Co říkal?“ vyptávala jsem
se dál.
„Nejdřív mě vyzval, ať najdu ten dokument, co jsem měl
údajně podepsat – teď už vím, že žádný neexistoval. Nevím,
proč mě nechal prohledávat celý stůl, ledaže by hrál o čas, ale
to zase nechápu proč.“ Táta si mnul bradu a uvažoval.
„Myslíš, že se to třeba snažil oddálit? Tvou vraždu?“ zepta­
la jsem se, když táta dlouho nic neříkal.
Potřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit. „Upřímně, to ne­
vím. Možná. Nebo jen čekal na tu pravou chvíli.“
„A přišla ta pravá chvíle někdy?“
„Ano, nejspíš.“ Zase se opřel, oči vzdálené, ponořil se do
vzpomínek na tu noc. „Když jsem se skláněl nad zásuvkou
královnina stolu.
V tu chvíli Black pronesl: ‚Kancléři, je mi to velice líto.‘ My­
slel jsem, že se omlouvá kvůli tomu dokumentu, že ho tak
dlouho hledám. Chtěl jsem ho ujistit, že se nic neděje, a uvi­
děl jsem, že tasil kord.
Zvedl jsem ruku a zkusil ho uklidnit. ‚Tohle nebude nut­
né. Můžeme si promluvit.‘ Konstantin zavrtěl hlavou a odpo­
věděl: ‚Nemůžu nic říct.‘ A to bylo všechno.“
„A pak tě bodl,“ napověděla jsem mu tiše.
„Uhnul jsem stranou, ale ne dost, aby mě jeho kord úplně
minul. Aspoň ale o pár centimetrů minul moje srdce.“ Táta
se dotkl hrudi a třel si místo, kde pod košilí zůstávala skry­
tá jizva. „Vykřikl jsem a spadl na zem. A vtom jsi tam vtrh­
la ty.“
Zbytek příběhu jsem znala. Jak se mi Konstantin omluvil.
Jak jsem se na něj vrhla, on mě bodnul do ramene a unikl do
noci.
Předklonila jsem se a zadívala se upřeně na tátu. „Musím

~ 209 ~
se tě na něco zeptat. Asi ti to bude připadat bláznivý, ale po­
věz mi pravdu, jo?“
„Vždycky jsem byl k tobě upřímný,“ prohlásil táta.
„Ty si myslíš, že tě Konstantin chtěl zabít?“ položila jsem
přímou otázku.
Táta si pročísl prsty vlasy a odhrnul si je z čela. Trvalo mu
asi minutu, než promluvil. „Víš, hodně jsem o tom přemýšlel
a s nikým jsem to neprobíral, protože to zní šíleně. A taky…
bodnul i tebe a to mu nemůžu odpustit. Neměl ti ubližovat.
Byla jsi dítě.“
„Tati, odpověz mi.“
„Pravda je… že si to nemyslím,“ pronesl téměř smutně. „Po­
dle mého mě nechtěl zabít ani zranit. Což ho ale neomlouvá,
protože to stejně udělal. Spíš to tak vyznívá ještě hůř. Málem
mě zabil a tebe zranil a bezdůvodně.“
„A nemyslíš…“ olízla jsem si rty a opatrně volila slova, „ne­
myslíš, že možná měl dobrý důvod, jen ho neznáme?“
„Mohl tě zabít, Bryn, a to nemůže omluvit ani ten nejlep­
ší důvod na světě,“ odpověděl táta prostě. Na to se nedalo nic
namítnout.
Kdyby Konstantin tátu zabil, asi bych se neptala na důvo­
dy. Nezáleželo by mi na nich. Jenže neuspěl, a tak jsem si moh­
la připustit myšlenku, že ve hře je něco většího. Že Konstantin
byl jen neochotným poslem zla.
Měla bych mít v srdci jen pomstu, ale něco z tátových slov
mě silně zasáhlo. Nebo spíš z Konstantinových údajných po­
sledních slov předtím, než tátu bodl: Nemůžu nic říct.
Ne Nemám vám co říct nebo Není o čem mluvit. Konstantin
nemohl promluvit, jako by mu to někdo zakázal.
Čím víc jsem pátrala v jeho minulosti, tím silnější jsem
měla pocit, že ho znám. Celé čtyři roky mě pronásledovalo
pomyšlení, že vůbec netuším, proč mého tátu napadl. Teď mě
jeho motivy mátly ještě víc.

~ 210 ~
 Nemohl ani vědět, že tam táta ještě takhle pozdě bude. Jen
na něj náhodou narazil v hale. Kdyby na mě táta nečekal, Kon­
stantin by mu nemohl nic udělat.
Tak proč k tomu došlo zrovna tu noc? Proč v tu chvíli, když
to nemohl mít naplánované? A proč se rozhodl zabít kancléře,
ne krále nebo královnu?

~ 211 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
_

Polární záře

Když jsem se večer vracela domů tmou, měla jsem rozhovoru

s tátou pořád plnou hlavu. Vzduch byl mrazivý a svěží, tvá­
ře jsem měla studené a ruce si strčila do kapes. Měsíc začínal
couvat, ale pořád byl jasný a téměř kulatý a osvětloval bez­
mračnou oblohu.
Bylo natolik pozdě, že dlážděná silnice vedoucí od domu
rodičů byla úplně opuštěná. I slepice a kozy, které se tam ve
dne potulovaly, teď byly bezpečně zavřené.
Zaslechla jsem další kroky, jak ke mně míří z druhé strany uli­
ce, ale vlastně jsem je nevnímala. Byla jsem ponořená v úvahách,
snažila se přijít na to, co mi v Konstantinově případu u­ niká.
„Vídáš mě přes den tak málo, že ses rozhodla mě šmírovat
i večer?“ zeptal se Ridley. Když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem
ho, jak míří ke mně a pobaveně se kření.
„Cože?“ Jeho přítomnost mě překvapila a chvíli trvalo, než
mi došlo, že žertuje. Usmála jsem se a ukázala na dům rodičů.
„Ne, byla jsem u našich na večeři.“
„To ti tak někdo uvěří.“ Došel ke mně a oba jsme stáli upro­
střed opuštěné ulice. „Můžu jít s tebou?“

~ 212 ~
 „Jasně,“ pokrčila jsem rameny a vykročila zase na sever. Rid­
ley se mnou srovnal krok. „Stejně se za chvíli musíme rozdě­
lit – ty bydlíš na západě, já na východě.“
„S tím si budeme dělat starosti, až k tomu dojde,“ proho­
dil. „Zatím si můžeme užívat, že jsme spolu.“
Nijak jsem to nekomentovala a šli jsme dál mlčky. Kéž by
ticho mezi námi bylo zase příjemné a nenucené jako dřív. Teď
mi připadalo těžké a rozpačité, plné věcí, které jsem nechtě­
la vyslovit.
„Tys mě nechtěla obvinit, že tě sleduju?“ zeptal se konečně
Ridley a trochu zpomalil, takže jsem taky zvolnila krok.
„Ne.“ Dívala jsem se na silnici, na to, jak mi namrzlé dla­
žební kostky křupají pod nohama, a donutila se vyslovit něco,
co jsem si do téhle chvíle odmítala připustit. „Asi jdeš od Juni.“
„To jdu,“ potvrdil. „Ty ji nemáš moc ráda, co?“
„Ale jo, jasně že ji mám ráda,“ vyhrkla jsem nejspíš až moc
rychle a dychtivě, ale pořád to bylo lepší než přiznat, co vůči ní
doopravdy cítím. „Je fantastická, tak neuvěřitelně milá. Kdo
by ji neměl rád?“
„To sice říkáš, ale zní to ironicky.“
„Ne, to vážně ne.“ Podívala jsem se na něj a vynutila ze sebe
ten nejzářivější úsměv, jakého jsem byla schopná. „Je bezvad­
ná. Mám radost, že jste spolu šťastní. Z vás obou.“
„Díky,“ odpověděl, ale znělo to stejně neupřímně jako moje
slova.
„Jen…“ V krku se mi udělal knedlík, který pořád bobtnal
a dusil mě, když jsem se chystala položit otázku, o níž jsem
věděla, že ji nemám vyslovit. Už když mi to uniklo ze rtů, srd­
ce se mi bolestivě stáhlo a přála jsem si, abych radši mlčela.
„Proč ona?“
„Proč ona co?“ nechápal Ridley.
„Chodil jsi už se spoustou holek, a když říkám chodil, je
to až moc přehnaný pojmenování.“ Mluvila jsem překotně,

~ 213 ~
jak jsem se mu snažila vysvětlit, co mám na mysli. „Protože se
s nima sejdeš jednou, dvakrát a je konec. A já chápu, že Juni
je dokonalá.“ Odmlčela jsem se a vzpomněla si, že ta dívka je
vážně úžasná. „Totiž, ona je dokonalá. Ale…“ Hlas se mi vytra­
til. „Zapomeň na to. Už ani nevím, na co jsem se vlastně chtě­
la zeptat.“
Neozval se hned a to mě znervóznilo ještě víc. Žaludek se
mi sevřel, srdce mi rychle tlouklo, cítila jsem se slabá. Proč
jsem vůbec něco říkala? Proč nemůžu na nějaké city k Ridley­
mu prostě zapomenout? Proč je tak těžké přestat chtít něco,
co nikdy nemůžu mít?
„Okolnosti se změnily,“ pronesl konečně Ridley. „Jsem star­
ší, střídat holky už mě tak nebaví. Došlo mi, že to už nechci.
Nechci tak žít, jako kluk, kterému na ničem nesejde. Protože
mně záleží na spoustě věcí, mám svou zodpovědnost a chci
mít jen jednu dívku.“
„To zní rozumně,“ připustila jsem, i když jsem si tím neby­
la úplně jistá. Jen jsem chtěla tenhle rozhovor ukončit a přesu­
nout se k něčemu méně děsivému a bolestnému.
„Zní? To jsem rád. Někdy se mi zdá, že jen hrozně plácám.“
„Jo, to jsem ti chtěla říct už dávno,“ pokusila jsem se odleh­
čit tón a udělat z toho vtip. Ale nezabralo to.
Každopádně jsme se oba odmlčeli až k rozcestí. Stál tam
maličký trojúhelníkový krámek, který rozděloval silnici do
dvou směrů. Jedna vedla na západ, kde stála šlechtická síd­
la a mezi nimi Ridleyho domek, a druhá na východ, ke stájím
a mému podkrovnímu bytu.
„Tak jsme tady.“ Zastavila jsem se a obrátila se tváří k němu,
protože by mi připadalo hrubé se jen tak otočit a odejít. I když
to bych udělala nejradši.
Ridley se rozhlédl, jako by vyhlížel něco vzrušujícího. „Kde
tady?“
„Na rozcestí.“ Rozhodila jsem rukama do obou směrů.

~ 214 ~
 „A proč nejít ještě kus společně?“ ukázal na západní cestu.
„Protože to bych si o kus zašla.“
„Tak já půjdu tudy,“ mávl na východ.
Zavrtěla jsem hlavou. „To by sis zašel ty.“
„Třeba zrovna po tom toužím. Udělat si pořádnou zacház­
ku.“ Usmál se, ale oči měl vážné. „Bylo by tak špatný, kdybych
s tebou chtěl strávit ještě pár minut?“
„Není to špatný, jenom…“ Zarazila jsem se, protože jeho
obličej se náhle zalil barvami. Vzhlédla jsem k noční obloze
a spatřila, jak se nad námi klene polární záře. „Páni, podívej
se na to!“
Na nebi se klenuly mihotavé oblouky sytě modré, tyrkyso­
vé až svítivě fialové záře. Na indigovém pozadí noci visely hvěz­
dy jako diamanty a pulsující záře se přes ně přelévala v nád­
herných vlnách.
„No teda,“ vydechl Ridley.
„To je krása.“ Uchváceně jsem zírala na omamný tanec ba­
rev na jasné obloze. „I když jsem to viděla už tolikrát, vždycky
mě to zase dostane.“
„Jo, vím přesně, jak to myslíš,“ odpověděl Ridley. Zaznělo
to tak významně, až jsem se na něj otočila a zjistila, že se mís­
to nebe dívá na mě.
„Cože?“ zeptala jsem se, zaskočená vážností jeho výrazu.
„Když jsme se předtím bavili, ptala ses, proč ona?“ Polární
záře se mu zrcadlila v obličeji a jeho tmavé oči sálaly horkem.
„Nebo ses ptala, proč ne ty?“
„Ne. Ne.“ Uhnula jsem před jeho pohledem. „To ani náho­
dou. Ne.“ Ztěžka jsem polkla. „Přece vím, proč ne já.“
„A proč ne?“
„Protože by to nebylo správný.“ Setkala jsem se s jeho po­
hledem a snažila se na něj usmát, snažila se zahnat sílící bolest
v hrudi. „Jsou miliony důvodů, proč ne já, a ty je všechny znáš.
A navíc bys… to ani nechtěl.“

~ 215 ~
 Nevěřícně se pousmál. „Mám chuť tě políbit prakticky ode
dne, kdy jsme se poznali. Jenže jsem vždycky věděl, že bys mi
to nedovolila.“
„Jak jsi to mohl vědět, když jsi to nikdy nezkusil?“ namítla
jsem. Byla jsem tak nervózní, že jsem nedokázala ani dýchat,
děsila jsem se toho, co by se mohlo stát dál.
Ridley se na mě chvíli jen díval a já si přála, abych s tím­
hle vůbec nikdy nezačala. Abych odešla od našich o pět mi­
nut dřív a vyhnula se tomuhle setkání, téhle pitomé hře,
ve ­které oba předstíráme, že se máme rádi nebo že bychom
mohli být spolu. Protože jsem věděla, že nemůžeme, a on to
věděl taky. Takže by bylo mnohem lepší, kdyby už šel domů.
­Kdyby se otočil a nechal mě samotnou. Jenže srdce mi bo­
lestivě ­bušilo v hrudi a žebronilo o to, aby mě Ridley začal
líbat.
Zrovna když už jsem si byla jistá, že to neudělá, když už
jsem se chtěla otočit a s hanbou se rozběhnout pryč, sklonil
se ke mně. Jeho rty byly chladné, horečně se přitiskly k mým.
Nabíral mi do prstů vlasy, přitahoval si mě k sobě. Jeho strni­
ště mě škrábalo na tvářích a bradě, ale bylo mi to jedno, líbilo
se mi to. Líbilo se mi na něm všechno, to, jak opravdově se mě
dotýká, objímá mě.
Chytila jsem ho kolem krku a zabořila mu ruce do vlasů.
Byly delší a hustší, než jsem si myslela. Cítila jsem, jak se mi
kolem konečků prstů kroutí kudrny na jeho zátylku.
Byl silný, silnější, než jsem si myslela, a rukou kolem pasu
mě k sobě drtil tak, že jsem sotva mohla dýchat. Bylo mi to
jedno. Nechtěla jsem dýchat. Chtěla jsem ho líbat, pořád a po­
řád, ochutnávat jeho rty, cítit ho proti sobě.
Jenže pak se odtáhl a zalapal po dechu. Hlavu ale nechal
vedle mojí. Do plic se mi vrátil kyslík, a s ním najednou na­
skočily znova i smysly. Došlo mi, jak moc je to špatné. U­ couvla
jsem od něj, i když jsem měla pocit, že mě to snad zabije.

~ 216 ~
 Ridley stál na místě, ruce spuštěné k bokům, a díval se, jak
se mu vzdaluju.
„Už musím jít,“ vyhrkla jsem, protože mě nic lepšího ne­
napadlo. A pak jsem se otočila a utíkala tak rychle, jak jen mě
nohy nesly. Co nejdál od Ridleyho.

~ 217 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
_

Kajícnost

„Nečekala jsem tě,“ pronesla chladně Tilda, když mi otevřela,

ale pustila mě dál, takže to nemohlo být zase tak zlé.
Bydlela v bytečku nad obchodem s elektronikou, který zven­
čí vypadal jako venkovský krámek z pohádky. Uvnitř byl však
plný dokonalých přístrojů, které ale byly o nějaký ten model
pozadu za tím, co teď nejvíc letělo ve světě lidí, protože jsme
mívali strašné potíže s objednáváním a skladováním zboží.
A pak, v Doldastamu po elektronice zas až taková poptávka
nebyla.
Tildin byt ale určitě patřil k tomu nejmodernějšímu, co
se ve městě našlo. Její nábytek mi připomínal vybavení hotelu
v Calgary a vedle dřezu měla nerezovou myčku nádobí, jedi­
nou, jakou jsem v Doldastamu viděla. Proti pohovce stál sto­
lek s plochou televizní obrazovkou, která u nás sice nebyla
tak neobvyklá, ale stejně to nebyla věc typická ve všech do­
mácnostech.
„Tak co potřebuješ?“ Tilda si založila ruce na prsou, a jak
se jí volná halena posunula, všimla jsem si nepatrné obliny na
jejím bříšku, které jsem předtím nepřikládala důležitost.

~ 218 ~
 „Jen jsem s tebou chtěla mluvit.“ Zastrčila jsem ruce do
kapes a snažila se zamaskovat, jak je mi její zkoumavý pohled
nepříjemný. „Ráda bych se ti omluvila za to, co jsem včera ří­
kala. Přehnala jsem to.“
„To teda sakra jo,“ vyštěkla Tilda, ale ustoupila, abych moh­
la projít dál do bytu. Povzdychla si a protočila panenky, než za­
mířila do kuchyně. „Dáš si něco? Zrovna jsem chtěla vařit čaj.“
„Jasně. Co máš, to je jedno,“ souhlasila jsem a šla za ní.
„Tak dostaneš borůvkovej s ibiškem.“ Tilda měla dlouhé
kaštanové vlasy stažené do culíku, který jí poletoval po zádech,
když chodila po kuchyni. Postavila konvici na sporák, vyndala
z linky čaj a šálky.
Pak se otočila ke mně, zkřížila paže na prsou a její šedé oči
se na mě netrpělivě zahleděly. „No tak? Kde je ta omluva?“
„Upřímně a hluboce lituju všeho, co jsem ti včera řekla,“
pronesla jsem důrazně. „Byla jsem rozrušená z toho, co se sta­
lo předtím, jenže to s tebou nemělo vůbec nic společnýho.
Neměla jsem na tebe ječet. Jsi moje kamarádka, měla jsem se
z toho s tebou radovat.“
„To je pravda.“ Tilda se trochu uvolnila. „Ty máš svoje ná­
zory na lásku a vztahy, do kterých radši nebudu šťourat, ale to
je tvoje věc a nemáš právo obracet to proti mně.“
„Ne, máš naprostou pravdu,“ souhlasila jsem. „Úplně bez­
důvodně jsem se chovala jako kráva a je mi to líto. Mám z tebe
opravdu radost. Jestli jsi šťastná a tohle jsi opravdu chtěla.“
„Jsem šťastná a chtěla jsem to.“ Obličej se jí rozzářil, když
si položila dlaň na břicho. „Miluju Kaspera a tohle dítě sice
nebylo zrovna plánovaný, ale těším se na něj.“
„Budeš bezvadná máma,“ prohlásila jsem a myslela to vážně.
Vděčně se na mě usmála. „Děkuju.“
Konvice zahvízdala, Tilda se odvrátila a nalila do šálků
vodu. Opatrně nasypala čerstvé lístky z plechovky s čajem do
dvou sítek ve tvaru žaludů a ty ponořila do tekutiny.

~ 219 ~
 „A teď to vyklop. Co to s tebou dneska je?“ zeptala se mě,
když mi podala můj hrníček.
Opřela jsem se zády o linku, usrkla a zamumlala: „Co by
se mnou mělo být“
„Máš kruhy pod očima, nejsi učesaná a vypadáš příšerně,“
sdělila mi bez obalu. „Spala jsi v noci vůbec?“
Prohrábla jsem si vlasy rukou a zkusila je trochu uhladit,
než jsem to vzdala. „Trochu jo.“
„A proč jsi nemohla spát?“ zpovídala mě Tilda dál.
Protože jsem se včera večer líbala s Ridleym a pak jsem utekla tak
rychle, že jsem doma sotva lapala po dechu. Byla to hrozná, neodpus-
titelná chyba a nemám ponětí, jak to napravit, ale bylo to tak nád-
herné a kouzelné a nějaká moje část – vlastně hodně velká část – se
pořád snaží vymyslet, jak na to, aby se to stalo znova.
„To je moc složitý, než abych se do toho teď pouštěla,“ od­
pověděla jsem, protože to bylo jednodušší než si něco vymýš­
let. Ponořila jsem sítko do tekutiny a párkrát s ním zahýbala.
Ozvalo se cvaknutí klíče v zámku a obě s Tildou jsme se oto­
čily ke dveřím. Když se otevřely, objevil se v nich Kasper v unifor­
mě Högdragenu. Její látka se mu napínala na širokých ramenou
a černé vlasy měl ostříhané do krátkých, úpravných kudrnek.
„Nečekala jsem tě tak brzo,“ ozvala se Tilda. „Myslela jsem,
že máš dneska službu.“
„Jo, ale já přišel pro Bryn.“ Ukázal na mě, já se odstrčila od
linky a napřímila se. „Pro mě? Proč?“
„Byl jsem u tebe doma, ale když jsem tě tam nenašel, na­
padlo mě, že by o tobě mohla vědět Tilda,“ vysvětloval Kasper.
„Naléhavá záležitost v paláci.“
Odložila jsem šálek. „Jak to myslíš?“
„Stalo se něco?“ přidala se Tilda.
„Nevím.“ Omluvně se usmál a pokrčil rameny. „Prostě mě
poslali pro Bryn, s tím, že ji král a královna chtějí okamžitě
vidět.“

~ 220 ~
 „To bude určitě v pořádku,“ ujistila mě Tilda, ale pohlédla
na mě očima plnýma obav. „Až tam skončíš, dej mi vědět, jestli
něco nepotřebuješ, jo?“
Přikývla jsem a počkala, až ji Kasper krátce políbí na rty.
Tilda nás vyprovodila ke dveřím a já šla za Kasperem po scho­
dech na ulici. Dělal dlouhé svižné kroky, jak je to učí v Hög­
dragenu. Snažila jsem se mu přizpůsobit, ale byl mnohem vyš­
ší než já, takže to nebylo snadné.
„Nevím, oč jde, ale neřekl bych, že máš malér.“ Ohlédl se na
mě, aby se ujistil, že mu stačím.
„Tak co se teda děje?“
„Víc ti vážně nemůžu říct, Bryn.“
Zavrtěl hlavou a zadíval se zase před sebe. Rychle se proplé­
tal rušným tržištěm, kterým jsme na cestě k paláci museli pro­
jít. Lidé se před ním z respektu k jeho uniformě rozestupovali.
Mladší děti se zastavovaly a zíraly na něj.
Neměla jsem ponětí, co se děje, ale když pro mě král a krá­
lovna poslali člena elitní gardy, aby mě osobně vyzvedl… tak
to nevypadalo dobře.

~ 221 ~
 KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
_

Odjezd

Král seděl na svém křesle s vysokým opěradlem pod vlastním ob­

řím portrétem, na kterém byl jako mladík při korunovaci. Jeho
manželka přecházela po síni shromáždění sem tam, oblečená tak
neformálně, jak jsem ji ještě neviděla. Měla na sobě prosté bílé
šaty pod dlouhým, hedvábným stříbrným županem, který ko­
lem ní při chůzi poletoval. Dlouhé vlasy si vzadu spletla do copu.
Táta stál na konci stolu vedle krále a před ním ležel nějaký
papír. Byl stočený, ale jeho konec se odchlipoval, takže jsem
viděla voskovou pečeť na okraji. Modrou s emblémem ryby –
pečeť Skojarů.
„Vaše Veličenstva, kancléři.“ Kasper se před vstupem do
místnosti uklonil. Já taky a čekala jsem, až mě ohlásí. „Je zde
Bryn Avenová, která dorazila na vaše přání.“
„Děkuji.“ Král Evert na něj nepřítomně mávl rukou, až se
ve světle lustru nad námi zaleskly jeho silné prsteny.
Kasper odešel a zavřel za sebou dveře. Zůstala jsem stát na
konci stolu proti králi a čekala, až mi poví, proč si mě zavolal.
„Díky, že jste přišla tak rychle,“ oslovil mě Evert, ale očima
bloudil všude možně a trochu se na křesle ošíval.

~ 222 ~
 „Tohle není nutné,“ zasyčela Mina. Přestala chodit sem tam
a zamračila se na manžela.
„Opravdu si myslím, že tohle bude nejlepší postup,“ ozval
se táta a zatěkal pohledem od jednoho k druhému. „Vzhledem
k tomu dopisu a k situaci, s níž tu máme co do činění, to vy­
padá rozumně.“
„Promiňte, že vyrušuji, Vaše Veličenstva,“ ozvala jsem se
a všichni na mě pohlédli, jako by už zapomněli, že jsem zrov­
na dorazila. „Proč jste si mě nechali zavolat?“
„Povězte jí o tom dopise,“ vyzval tátu s povzdechem král.
„Dnes ráno jsme obdrželi list od Mikka Biâelsea, skojarské­
ho krále.“ Táta zvedl papír. „Jeho manželka královna L ­ innea
zmizela.“
„Zmizela?“ opakovala jsem.
„Byla jedináček a tak mladá. Třeba jí manželství se starším
mužem připadalo nesnesitelné,“ vložila se do toho Mina. „Po­
dobné věci už jsem slyšela.“
Já se s Linneou, jejím manželem a jejím švagrem setkala
teprve před týdnem tady v paláci na brunchi. Byla povýšená,
ale přátelská, a působila osaměle. A byla mladinká, s odmě­
řeným manželem, takže Minina domněnka měla svoje opod­
statnění.
„Vzhledem k současné situaci s našimi podvrženci se do­
mnívám, že možnost únosu je poměrně pravděpodobná,“ pro­
hlásil táta. „Mikko je zjevně přesvědčený, že Linnea neodešla
z vlastní vůle, a prosí nás o pomoc při její záchraně.“
„Manželé vědí tak málo o tom, co mají jejich ženy za lu­
bem,“ ušklíbla se Mina a Evert po ní loupl tvrdým pohledem,
až protočila panenky. „No tak, ty víš, jak to myslím.“
„V tomhle souhlasím s kancléřem,“ ozval se král. Mina si
odfrkla a začala zase pochodovat. „Když je tam někde Kon­
stantin Black s krví na rukou, nesmíme to podcenit.“
„Právě kvůli Blackovi se do toho nemůžeme zamíchat!“

~ 223 ~
vybuchla Mina. „Nevíme, kde nebo kdy zase zaútočí proti
nám.“
„Naše účast bude minimální,“ ujistil ji táta. „Bryn půjde do
Storvattenu jako naše vyslankyně, a pokud to půjde, pomůže
jim. Je dost pravděpodobné, že nebude moci nabídnout nic
než kondolence, ale to postačí, abychom si u Skojarů pojistili
svou pozici spojenců a přátel.“
„Já budu vyslankyně?“ Byla jsem nervózní, ale mou prvot­
ní reakcí byla hrdost. Vzrušeně jsem vydechla a pokusila se ze
všech sil potlačit úsměv. Jen jsem zvedla hlavu výš.
„Ano. Vzhledem k vaší skojarské krvi se domníváme, že bu­
dete na ten úkol ze stopařů nejlepší,“ informoval mě král.
Sice mi trochu srazilo hřebínek, že si mě vybrali kvůli má­
minu původu, a ne proto, že jsem nejlepší. Usoudila jsem ale,
že skojarská krev zvyšuje mou kvalifikaci a že nezáleží na tom,
jestli to král ví, ale jsem prostě nejschopnější.
Role vyslance byla velkou poctou a rozhodně se bude dob­
ře vyjímat v životopise, až se budu hlásit do Högdragenu.
I v blízké budoucnosti mi mohla přinést další významné úko­
ly. Mohl to být začátek kariéry, o níž jsem celý život snila.
Mina zavrtěla hlavou a podívala se na mě. „Byla jste někdy
ve Storvattenu, stopařko?“
„Ne, Veličenstvo, nebyla,“ přiznala jsem a trochu se naježila,
že mi řekla stopařko, i když moje jméno dobře znala. „Ale moje
matka tam vyrostla a vyprávěla mi hodně o městě i o své rodině.“
Táta po mně loupl pohledem, protože teď jsem přeháněla.
Máma o svém rodném městě mluvila jen zřídka. Jenže já bych
v tuhle chvíli prohlásila cokoli, jen aby mi to pomohlo získat
pozici vyslance.
„Vidíš?“ Evert významně pokynul rukou. „Bryn je na tu
práci ideální. Povede si výborně a všechno bude v pořádku.“
„Možná je na to nejlepší.“ Mina se zastavila a mnula si
ruce. „Já jen tvrdím, že není moudré zbavovat se našich lidí,

~ 224 ~
když nevíme, co se proti nám chystá. Skojarové pro nás nikdy
nehnuli prstem. Nemáme zapotřebí riskovat pro ně naše krá­
lovství.“
„Potřebují naši pomoc,“ namítl Evert a natáhl k ženě ruku.
Zdráhavě se jí chopila a dovolila mu, aby ji uklidnil. „Tohle
podpoří naše spojenectví.“
„My jejich spojenectví nepotřebujeme,“ hudrala Mina. „Mož­
ná je to pro ně počátek smrtelných křečí a my bychom se do
toho neměli míchat.“
„Říkáš to, jako by pro tebe zásoby safírů nic neznamena­
ly.“ Král se na ni významně zadíval a Mina ublíženě našpuli­
la rty. „Snažíme se pracovat na politice míru, nastolit novou
éru a oni potřebují naši pomoc. Jednoho stopaře snad může­
me postrádat.“
„Pardon, Vaše Veličenstvo,“ ozval se táta, „ale nebylo by
vzhledem k situaci lepší poslat dva stopaře? Kvůli bezpeč­
nosti?“
„Souhlasím maximálně s jedním!“ ukázala na mě Mina.
„Už nikdo další!“
„Pokud můžu něco navrhnout, Veličenstvo, Ember Holme­
sová je ještě na částečné zdravotní dovolené po zranění, ale pro
mě by tam byla velkým přínosem,“ zkusila jsem to.
„Utrpěla zlomeninu ruky.“ Táta můj nápad zahnal mávnu­
tím dlaně. „Nebylo by správné po ní chtít, aby riskovala další
zranění jen proto, že bychom ji poslali příliš brzy do práce.“
„Kancléř má pravdu, ale Mina také.“ Evert pořád držel
manželku za ruku a úkosem se na ni podíval. „Raději bych ne­
přišel o další užitečný pár rukou, když nevíme, co Black plá­
nuje.“
„A co rektor?“ nadhodila Mina. „Ten k naší bezpečnosti
zvlášť nepřispívá, ne?“
„Ridley Dresden?“ opáčil táta a zamyslel se. Srdce mi po­
kleslo. „To je schopný stopař.“

~ 225 ~
 „Veličenstvo, nemyslím, že je k tomu Ridley vhodný,“ za­
sáhla jsem. Chtěla jsem ten nápad zadusit v zárodku dřív, než
se ujme. Neměla jsem k tomu jiný důvod než ten, že mi při­
padalo nesmírně trapné s ním cestovat ke Skojarům… po tom
včerejším polibku.
Táta zvedl obočí, jak ho můj protest překvapil, ovšem po­
kračoval v podpoře Ridleyho. „Je zkušenější než Bryn, pokud
jde o styk s jinými kmeny, takže by byl velmi užitečným po­
mocníkem.“
„Požádal jsem ho, aby se nevydával do terénu, ale obstará­
val tady logistiku…“ Evert pokrčil rameny. „Pár dní ho ovšem
můžeme postrádat, pokud by se vydal pátrat s Bryn.“
„Vaše Veličenstvo, při vší úctě, jsou tu jiní vhodní stopaři,“
zkusila jsem to znovu. „Třeba Simon Bohlin –“
„Pokud jsou dobří,“ přerušila mě Mina, „potřebujeme je
tady, aby nás chránili.“
„Královna má poslední slovo,“ vyhlásil Evert. „Teď navrhu­
ji, abyste si sbalila věci, vydáte se na cestu co nejdřív. Ve Stor­
vattenu vás očekávají zítra ráno.“
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ uklonila jsem se králi a pak krá­
lovně. „Děkuji vám za tuhle příležitost.“

~ 226 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ
_

Stud

Navrhla jsem, že budu řídit, ale Ridley trval na tom, že to zvlád­

ne. To bylo naposledy, kdy jsme na sebe promluvili – před de­
seti hodinami. Zastavovali jsme se pro palivo, na záchod a na
laciné jídlo z benzinek a to všechno jsme zvládali bez jediné­
ho slova.
Náš hovor před odjezdem byl rychlý a věcný. Byl u toho
táta – nevím, jestli naštěstí, nebo naneštěstí – a ten se s Rid­
leym bavil o podrobnostech našeho úkolu. My dva jsme tudíž
neměli moc prostoru si promluvit.
Ridley si občas pobrukoval nějakou písničku, která právě
běžela v rádiu, a to bylo všechno. Já zírala z okna spolujezdce
a pozorovala, jak se holá krajina mění, ze sněhem pokrytých
plání a zamrzlých jezer na lesy tím zelenější, čím jižněji jsme
dojeli.
„Stmívá se,“ ozvala jsem se nakonec a podívala se na něj.
Ridleyho ruce křečovitě sevřely volant. Očima visel na prázd­
né dálnici před námi. „To je pravda.“
„Měli bychom se vyměnit. Můžu řídit přes noc,“ navrhla
jsem.

~ 227 ~
 „To není potřeba.“ Naklonil hlavu ke straně a promasíro­
val si krk. „Stejně jsi doteď nespala, takže jsme na tom oba
stejně.“
„Chceš se zastavit na noc?“ Ale odpověď jsem už znala.
„Čekají nás ráno. Na přenocování nemáme čas.“
Povzdychla jsem si a vzdala pokusy o hovor. Posunula jsem
se na sedadle níž a vytáhla kolena nahoru. Bosé nohy jsem si
opřela o palubní desku. Jenže teď, po deseti hodinách, mi už
mlčení připadalo naprosto nesnesitelné a podívala jsem se na
Ridleyho.
„Omlouvám se.“
Zaťal čelist a chvíli čekal, než zareagoval. „Za co?“
„Za to, kvůli čemu jsi na mě tak naštvaný,“ řekla jsem, pro­
tože jsem vážně nevěděla, proč zuří. Asi to mělo něco společ­
ného s tím polibkem, ale nevěděla jsem přesně co.
„Nejsem naštvaný,“ odsekl Ridley, ale znělo to podrážděně.
„Jen…“ ramena mu poklesla a ruka na volantu se uvolnila. „Jen
nevím, co ti mám říct.“
„Je to teď… trapný,“ souhlasila jsem. „Ale kdybychom si
promluvili, třeba by to pomohlo.“
„Tak jo.“ Ridley si promnul zátylek a zhluboka se nadechl.
„Ten včerejší polibek byla chyba.“
Já to věděla. V hloubi duše jsem věděla, že to byla chyba.
Jenže stejně, když jsem slyšela, jak to vyslovil on, bylo mi, jako
by mi někdo trhal srdce na dva kusy. Ta bolest byla tak hroz­
ná, že jsem nevěděla, jestli dokážu promluvit. Ale dokázala
jsem a podařilo se mi udržet hlas klidný a obličej bez výrazu.
„To byla,“ potvrdila jsem neuvěřitelně normálním tónem
a stlačila tu bolest někam hluboko do nitra.
Ridley měl pravdu a bylo zbytečné, abych se kvůli tomu
cítila špatně. Kdyby to nevyslovil on, udělala bych to já. Pro­
tože jsme to věděli oba. Že něco takového nesmíme už nikdy
dopustit.

~ 228 ~
 „Stalo se to…“ Ridley se odmlčel, jako by najednou zapo­
mněl, co chtěl říct. „Nevím proč, ale stalo se.“
„Stalo se,“ opakovala jsem, protože jsem si nebyla jistá, co
jiného bych měla říct. „Ale už je to pryč a nejlepší bude před­
stírat, že k tomu nikdy nedošlo.“
„Jo,“ zamumlal ironicky Ridley. „Tím se to všechno spraví.“
„Nebo máš lepší návrh?“ zeptala jsem se významně.
Stiskl rty do úzké linky a oči mu potemněly. „Ne. Tvůj plán
je vynikající.“
Prohrábla jsem si oběma rukama vlasy a odhrnula si je
z tváře. Kéž by se Ridley nechoval tak neproniknutelně. „Po­
věděl jsi to Juni?“
„Ne, ještě ne.“
Položila jsem si hlavu na opěrku a dívala se, jak se na tem­
né obloze začínají rozsvěcet první hvězdy. „Asi bys to neměl
dělat.“
„Proč ne?“
„Myslím, no, že by bylo lepší, kdyby se o tom nikdo nedo­
zvěděl.“
„Dobře,“ pronesl po odmlce, obtížené mnoha významy. „Po­
kud to tak chceš.“
„Když mám dělat vyslankyni krále a královny a ty se mnou
jedeš jako můj šéf, asi by to nepůsobilo dobře. Zvlášť když mi
teď svěřili tohle zodpovědný poslání.“
„Jistě. Ovšem,“ pronesl s nepřeslechnutelným ostnem v hlase.
„Co pustit nějakou muziku?“ navrhla jsem, protože tenhle
hovor se neodvíjel tak, jak jsem si představovala.
Nečekala jsem, až něco odpoví, ale naklonila se k rádiu
a pustila ho. Zrovna hráli písničku „Pompeje“ od skupiny
Bastille, kterou miluju. Normálně bych zpívala s nimi, ale
teď jsem jen chtěla zaplnit ticho mezi námi, abych se moh­
la vrátit k zírání z okna a předstírání, že mě Ridleyho blízkost
neničí.

~ 229 ~
 Jeli jsme celou noc a Ridleymu se s pomocí energetických
nápojů, jejichž chuť se mu hnusila, podařilo zůstat vzhůru.
Já hodně k ránu na chvíli usnula s hlavou opřenou o chladné
sklo okna, jenže Ridley mi stejně nedovolil řídit, takže jsem si
to ani nevyčítala.
Název Storvatten znamená v hrubém překladu „velká voda“,
což sedí, protože hlavní město Skojarů leží na břehu Hořejšího
jezera, nedaleko od hranice mezi provincií Ontario a Minne­
sotou.
Když jsme byli asi dvacet minut od města, Ridley zajel ke
krajnici, abychom se dali do pořádku. Nebylo by vhodné do­
stavit se ke dvoru takhle rozcuchaní a neupravení. Ridley se
postavil z boku Land Roveru a převlékl se z džínů a mikiny do
nažehleného obleku. Já si vlezla dozadu.
Vybírala jsem mezi kalhotovým kostýmkem a šaty, než jsem
usoudila, že šaty budou zřejmě vhodnější. Rychle jsem se na­
malovala a upravila si vlasy. Ridley už seděl za volantem, když
jsem přelezla dopředu tak opatrně, aby mi neviděl pod sukni.
Nikdy jsem nenosila šaty delší než ke kolenům, aby mi nebrá­
nily v pohybu, kdybych musela zápasit.
Palác Skojarů byl pověstný svou krásou, a když jsme se blí­
žili, vycházející slunce rozzářilo hladinu jezera růžovou a zla­
tou barvou, což ten půvab ještě podtrhovalo. Palác stál napůl
ponořený ve vodě, jeho horní část čněla nad hladinou jako
ostrov. Vchod byl ze země, něco jako přístavní lávka ze dřeva
a kamenní, která vedla k předním dveřím.
Ridley zastavil u začátku lávky a pohovořil s dveřníkem,
který slíbil, že o našem příjezdu zpraví krále a zaparkuje naše
SUV do garáže. Když jsme vyšli na molo, které se táhlo nad
vodou víc než kilometr, zastínila jsem si oči dlaní, abych na
palác lépe viděla.
Byl úžasný, jiný než ten v Doldastamu nebo tryllský palác
ve Föreningu, který jsem jednou viděla. Ty byly taky krásné,

~ 230 ~
ale vypadaly jako velká lidská sídla nebo zámky. Tenhle půso­
bil jako z jiného světa, se skleněnými stěnami vytvarovanými
do oblouků a spirál čnících k nebi.
Když jsme došli k vratům – z těžkého železa – Ridley hlasi­
tě zabušil a já zírala na fantastickou stavbu, která se nad námi
tyčila. Skojarové museli mít silný přesvědčovací talent, jestliže
dokázali místní lidské obyvatele utvrdit v tom, že tu nic tak
majestátního nevidí. Zámek byl průzračně modrý, což trochu
kamuflovalo jezero, ale pokud do něj lidé nestrkali nosy, mu­
sela to způsobit psychokineze.
„Vypadáš moc krásně,“ ozval se Ridley a upoutal mou po­
zornost zase na sebe. Ruce měl zkřížené na prsou a díval se ke
dveřím. „Vždycky jsem si říkal, že šaty ti sluší. Máš na ně ty
správný nohy.“
„Cože?“ vydechla jsem překvapeně.
Mrknul na mě. „Říkám, že v šatech vynikne, jak máš hez­
ký nohy.“
Zírala jsem na něj a nevěděla, jak na to zareagovat, jenže
pak se dveře paláce otevřely a vstoupili jsme dovnitř.

~ 231 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ
_

Samá voda

Palác mi zevnitř připomínal led. Většina stěn byla z matného

skla. Některé vypadalo namodrale, ale bylo opracované tak,
aby působilo neprůhledně. Jiné stěny byly pokryté stříbřitě
modrými tapetami, které připomínaly námrazu.
Skleněné stěny lemující prostornou hlavní halu byly tvaro­
vané jako vlny, takže to vypadalo, jako bychom stáli uprostřed
víru. Podlaha byla z několika velkých skleněných tabulí, kte­
rými jsme viděli do bazénu pod sebou.
„Podívej se na tohle,“ ukázal mi Ridley dolů. Plavala tam
nějaká dívka v plavkách.
Dveřník, který nás předtím uvítal, nás tady nechal čekat
a odešel pro krále. Tak jsme měli spoustu času obdivovat ne­
zvyklou a okázalou výzdobu skojarského paláce.
„To jste hodní, že jste přijeli,“ ozval se ženský hlas a vytrhl
nás z obdivu.
Neznámá přešla k nám a vlečka jejích elegantních safíro­
vých šatů se táhla po podlaze za ní. Rty měla stisknuté do ten­
kého úsměvu, který nedosáhl až k jejím ledově modrým očím.
Porcelánovou pleť už slabě zbrázdil věk, hádala jsem jí něco

~ 232 ~
přes šedesát, ale pořád na ní byla znát krása, kterou musela
v mládí oslňovat.
„Velmi rádi vám pomůžeme,“ prohlásil Ridley.
„A vy jste…?“ Žena se otočila k němu a zabodla do něj své
pronikavé oči.
„Ridley Dresden, kaninský rektor.“
„Hm.“ Chvíli si nás oba prohlížela a pak si rezignovaně po­
vzdychla. „Jsem marksina Lisbet Ahlstromová. Královna Lin­
nea je moje vnučka.“
„Je nám líto, co se stalo, a uděláme všechno, abychom vám
ji pomohli najít,“ ujistila jsem ji.
Marksina pohlédla na mě. „Vy musíte být Bryn Avenová.
Velmi se podobáte matce.“ Říkala to s úsměvem, ale něco v je­
jím hlase mi napovědělo, že to není poklona. „Runa byla má
neteř.“ Rychle se opravila: „Samozřejmě pořád je, ale protože
nás před tak dlouhou dobou opustila, osvojila jsem si nehezký
zvyk hovořit o ní v minulém čase.“
„To je pochopitelné,“ odpověděla jsem upjatě.
„Ale k věci.“ Její úsměv se změnil, odhalil skrytý smutek,
když se marksina dotkla svých plavých vlasů. „Linnea je má
vnučka. Osiřela při tragické autonehodě před jedenácti lety
a od té doby ji vychovávám.“ V koutcích očí se jí zaleskly slzy,
ale mrkáním je zaplašila. „Nemám nikoho než ji.“
„Máte ponětí, kam mohla zmizet?“ zeptal se Ridley. „Ne­
byly tu nějaké náznaky, že by byla nešťastná nebo že by chtě­
la odejít?“
Mohutné dveře na druhé straně haly se prudce rozlétly,
těžké dřevo narazilo do stěn a objevil se král Mikko v do­
provodu svého bratra Kenneta. Ten byl oblečený formálně
jako Lisbet, měl šedý oblek z něčeho, co připomínalo žralo­
čí kůži.
Zato Mikko vypadal naprosto neupraveně. Košili měl na­
půl vykasanou, pár horních knoflíčků rozepnutých, sako se

~ 233 ~
 mu nehodilo ke kalhotám. Navíc byl neoholený, oči měl za­
rudlé a vlasy rozcuchané.
„Musíte najít mou manželku,“ vyhrkl hlučně. Kennet mu
položil ruku na rameno, jako by se ho snažil uklidnit.
„Přijeli nám na pomoc,“ oznámila mu Lisbet tónem, jakým
se konejší vyděšené dítě. „Ale sotva dorazili.“
„Ona…“ Mikko zavrtěl hlavou a vrhl na mě zoufalý, úpěn­
livý pohled. „Stalo se něco zlého. Ona by jen tak neode­
šla. Musíte ji najít, než…“ Zajíkl se a Lisbet ho objala kolem
­ramen.
„Tohle je pro krále moc těžké,“ prohodila k nám. „Možná
by bylo lepší, kdybych ho odvedla do komnaty, a princ vám za­
tím sdělí všechny podrobnosti.“
„Chci pomoct,“ namítl Mikko. Byl sice mohutnější a silněj­
ší než Lisbet, ale stará dáma ho bez obtíží nasměrovala k vý­
chodu.
„Musíš si odpočinout, tím nám pomůžeš nejlépe,“ ujistil
ho bratr.
Díval se, jak Lisbet odvádí Mikka pryč. Za chvíli zmizeli ve
dveřích, které předtím Mikko rozrazil.
„Král to zřejmě nese hodně špatně,“ poznamenal Ridley.
„Trochu mě to překvapilo,“ přiznala jsem. „Když jsem ho
viděla naposledy, vypadal tak… rezervovaně.“
Kennet mi věnoval chápavý úsměv. „Můj bratr je velmi kom­
plikovaný muž.“
„Co se přesně stalo s královnou?“ zeptal se Ridley. „Co víte
o jejím zmizení?“
„Před dvěma dny se večer král a královna uchýlili do svých
komnat,“ začal vyprávět Kennet. „Linnea nemohla usnout,
a tak řekla bratrovi, že si půjde dolů zaplavat. Mikko usnul.
Vzbudil se ve tři ráno a uvědomil si, že se manželka nevrátila.
Zalarmoval stráže a vydali se ji hledat.“ Kennet bezmocně po­
krčil rameny. „A od té doby jako by se po ní slehla zem.“

~ 234 ~
 „Rádi bychom mluvili se strážnými, kteří po ní pátrali, jest­
li je to možné,“ požádal Ridley.
„Rozhodně,“ přikývl Kennet. „Jen co dorazí ostatní, uspo­
řádáme krátkou schůzku, kde se všechno dozvíte.“
„Ostatní?“ zopakovala jsem.
„Ano. Tryllové nám taky slíbili pomoc a měli by přijet kaž­
dou chvíli,“ odpověděl Kennet. Podíval se na mě, a přes vážný
výraz mu na okamžik v akvamarínových očích probleskla hra­
vost. „Hlavně jsme ale rádi, že jste tady vy. Nevím, co bychom
si bez vás počali.“
„Vždycky rádi pomůžeme svým spojencům,“ odpověděl tro­
chu stroze Ridley a Kennet ho přejel pohledem.
„Máte za sebou hodně dlouhou jízdu.“ Kennetův výraz
se v jediném okamžiku změnil ze zachmuřeného na zářivě
usměvavý. „Ukážu vám vaše pokoje, abyste si mohli trochu
odpočinout. Jakmile dorazí zástupci Tryllů, uspořádáme po­
radu.“
„Neměli bychom začít hledat hned?“ navrhl Ridley. „Ať už
královna odešla ze své vůle nebo ji k tomu přinutili, její stopa
každým okamžikem chladne.“
„Tryllové se tu mají objevit do půl hodiny,“ sdělil nám
Kennet pořád s oním úsměvem jako přilepeným ke tváři, ale
jeho hlas nezněl přívětivě. „Za tu dobu stopa nezamrzne. Kro­
mě toho, takhle si to přál král a jsem si jistý, že se chcete řídit
jeho příkazy.“
Ridley po něm střelil nepříjemným úsměvem. „Jistě.“
„Takže,“ Kennet se otočil ke mně, „půjdeme do vašich po­
kojů.“
Otočil se a vedl nás z hlavní haly do nitra paláce. Cestou
nám o něm znuděným tónem vykládal. Přízemí bylo celé nad
hladinou jezera, soukromé komnaty a plesový sál ležely pod
vodou. Tyhle místnosti byly postavené tak, aby se z nich kdo­
koli mohl během pár minut dostat do jezera.

~ 235 ~
 Když jsme sešli po spirálovitém schodišti do nižšího pat­
ra, všimla jsem si, že ve skojarském paláci sice dominuje téma
moře, ale jinak je vyzdobený podobně jako jiná trollí sídla.
Uprostřed velké místnosti před námi byla uprostřed socha,
která vypadala jako od Berniniho.
„Neptun a Triton,“ prohodil nenuceně Kennet, když jsme
kráčeli kolem.
Podlahy tu byly z mramoru, střídavě bílé a tmavomodré,
a stěny pokrývaly stejné tapety jako nahoře, modré a ledově
stříbřité. Chodbu, která vedla k našim pokojům, osvětlovaly
křišťálové lustry.
„A tenhle je váš.“ Kennet mi podržel otevřené dveře a já
proklouzla kolem něj. „Nechám vás, abyste se mohla trochu
osvěžit. Koupelna je naproti přes chodbu. Můj pokoj je v ji­
ném křídle.“ Ukázal tím směrem. „Ale pokud byste potřebo­
vala, řekněte někomu ze sloužících a oni vám ukážou cestu.
Pokud byste cokoli potřebovala,“ dodal tlumeným, hlubo­
kým hlasem, „cokoli, klidně za mnou přijďte.“
„Děkuju,“ odpověděla jsem a on se na mě usmál tak, jak
byl asi zvyklý dostávat dívky do kolen. Ale já nejsem ten typ,
takže jsem mu odpověděla jen zdvořilým úsměvem.
Když odešel, zavřela jsem za ním dveře a otočila se, abych
si prohlédla pokoj. Došlo mi, že „komnata ve vodním paláci“
zní líp, než jak to doopravdy vypadá. Vnější stěny byly z oblé­
ho skla, takže jsem si připadala spíš jako v akváriu než v lu­
xusní ložnici.
Zařízení i postel byly hezké, samé hedvábí a samet a mod­
rá a stříbrná, ale jezero za sklem vypadalo temné a kalné. Při­
tiskla jsem dlaně ke sklu a zvrátila hlavu, abych se pokusila
zahlédnout aspoň něco ze slunečních paprsků, kterým se po­
dařilo proniknout pod hladinu.
Tam, kde bylo sklo zasazené do rámů, jsem zahlédla temně
zelený trs, což vysvětlovalo ten pach. Hned jak jsme sestoupili

~ 236 ~
z přízemí, zaznamenala jsem zápach vlhkosti a plísně. Připo­
mínalo to odér starého sklepení.
Všimla jsem si, že otvorem ve stropě dovnitř kape voda. Když
jsem se podívala blíž, zjistila jsem, že puklinkou tam nepatrně
prosakuje. Tapeta byla v těch místech vybledlá a zkrabatělá.
Usoudila jsem, že před dávnými časy byl palác dokonale
nádherný, jenže bohatství Skojarů – a s ním i jejich schopnost
udržovat tak choulostivou stavbu – už bylo pouhou minu­
lostí. Většina urozených Skojarů se rodila se žábrami, což jim
znemožňovalo vyměňovat své děti za lidské. Lidé byli sice do­
statečně hloupí na to, aby považovali za vlastní trollí dítě s ne­
zvladatelnou povahou a divnými zvyky, ale modré žábry na
miminku, ty by jim rozhodně neunikly.
Obyčejní Skojarové, kteří žábry neměli, by sice podvrženec­
tví praktikovat mohli, ale to by znamenalo, že by se bohatství
přelilo k neurozeným, což samozřejmě šlechta nemohla do­
pustit. Tituly a postavení souvisely s dědičnými schopnostmi,
tudíž významná místa ve společnosti zastávali jen Skojarové
s žábrami, a systém tak stagnoval.
Ti se žábrami byli omezení na Storvatten, nemohli z něj ode­
jít a žít nebo pracovat mezi lidmi. A ti bez žaber nemohli odejít,
protože museli pracovat na šlechtu. Hlavním zdrojem skojar­
ských příjmů byl rybolov, ale s lidmi mohli pracovat a obchodo­
vat jen Skojarové bez žaber. Šlechta z nich pak prostřednictvím
nesmyslně vysokých daní dostávala skoro všechno, co vyděla­
li. Tudíž pokud měl někdo z prostých Skojarů příležitost ode­
jít a žít mezi lidmi, udělal to a zdejší populace drasticky řídla.
„Bryn?“ Ridley zabušil na dveře, ale hned je otevřel. „Jak
to jde?“
„Fajn.“ Obrátila jsem se k němu. „Co si o tom všem myslíš?“
„Nevím.“ Praštil sebou na moji postel a založil si ruce za
hlavou. „Že princ se chová odporně, když s tebou flirtuje, za­
tímco my se máme soustředit na hledání jeho švagrové.“

~ 237 ~
 Zamračila jsem se na Ridleyho. „Neflirtoval se mnou.“
„Ty nikdy nepoznáš, že to někdo dělá,“ zamumlal.
„Souhlasím ale, že jeho chování je trochu… mimo mísu.“
Posadila jsem se na okraj postele. „Co král? Když jsem Mikka
minulý týden poznala, byl chladný a skoro s námi nepromlu­
vil. A teď se takhle hroutí?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To mi ně­
jak nesedí.“

~ 238 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
_

Podezření

Síň shromáždění se tady ještě víc podobala kulatému akváriu

pro zlatou rybku. Trčela ze zbytku paláce jako bublina, s vněj­
ší skleněnou stěnou, která se klenula kolem nás. Část místnos­
ti byla zanořená pod palácem, se stropem obloženým bílými
starožitnými cínovými dlaždicemi a spoustou světel, která za­
háněla temnotu jezera.
Uprostřed stál dlouhý stůl, ale když nás dveřník uvedl s Rid­
leym dovnitř, byly u něj jen tři osoby. Na stole byly poházené
papíry, nikdo se do nich však nedíval. Na opačném konci míst­
nosti stál princ Kennet a dva muži, oba zády k nám.
„Pojďte dál!“ Kennet na nás mávl, abychom se k nim připoji­
li. Oba mladíci se také otočili. „Tohle jsou naši tryllští spojenci.“
První z nich měl kaštanové vlasy, které mu končily nad uši­
ma, a snědou pleť téměř nazelenalého odstínu. Nebylo to ni­
jak nápadné, ale svědčilo to o tom, že na Trylla má neobvyk­
le silné psychokinetické schopnosti. Čím mocnější byl nějaký
Trylle, tím zelenější odstín získala jeho pleť. Z těch dvou byl
oblečený méně formálně, měl džíny a košili, kdežto jeho spo­
lečník byl v obleku.

~ 239 ~
 Druhý mladík měl krátké tmavě hnědé vlasy, hladké a peč­
livě učesané. Jeho rysy byly jemné, téměř dívčí, měl malý nos
a hladkou pleť. Zaujaly mě hlavně jeho oči – velmi jasně mod­
ré, což znamenalo, že kromě tryllské v sobě musel mít i sko­
jarskou krev jako já.
„Rád bych vám představil naše pomocníky z Kaninu,“ oslo­
vil je Kennet a ukázal na nás. „Dva z jejich nejlepších stopařů –
Ridley Dresden a Bryn Avenová.“
„Těší mě,“ ozval se ten modrooký, naklonil se k nám a po­
třásl nám rukama.
„Tryllský kancléř Bain Ottesen,“ představil ho Kennet.
„A markis Tove Kroner, rádce tryllské královny.“
„Ráda vás oba poznávám,“ uklonila jsem se trochu, proto­
že oba měli očividně vyšší postavení než já.
Tryllové byli vždycky zvláštní a ještě víc od chvíle, kdy se
u nich před pár lety ujala vlády nová královna. Poslali sem vy­
soce postavené osobnosti, kancléře a rádce, kdežto my Kanin­
ci jsme poskytli pracanty – stopaře. A nejen proto, že to bylo
rozumné, protože my s Ridleym jsme měli větší praxi v hledá­
ní zmizelých osob než nějací úředníci. Další důvod byl ten, že
žádný markis by se k takovému úkolu nepropůjčil.
Je ale možné, že Tryllové posoudili situaci jinak než my.
Možná poslali Baina a Toveho jen jako loutky, které měly dekla­
rovat podporu spojencům, kdežto král Evert poslal mě a Rid­
leyho z obavy, že se opravdu děje něco potenciálně nebezpeč­
ného pro všechny trolly.
„Když už jsme všichni tady, mohli bychom se dát do práce,
ne?“ navrhl Tove a zastrčil si vlasy za uši.
„Takže, jak už jsem zmínil, máme tu zprávy strážných, kte­
ří měli tu noc službu, a taky plán paláce, pokud vám k něče­
mu pomůže.“ Kennet ustoupil a ukázal na dokumenty na stole.
„Budeme si moci promluvit osobně se strážnými, kteří pá­
trali po královně?“ zeptal se Ridley.

~ 240 ~
 Kennet posmutněle zavrtěl hlavou. „Král se domnívá, že
vám postačí písemné zprávy.“
Tove přistoupil ke stolu a začal se probírat papíry, až našel
to, o čem Kennet mluvil. Postavila jsem se k němu a zamžou­
rala mu přes rameno, abych si to mohla taky přečíst. Zprá­
va byla psaná ručně a nedokázala jsem rozluštit každé slovo.
Pokud bych to ale měla shrnout, podstatou hlášení bylo, že
strážní hledali všude a nic nenašli.
„Takže král byl poslední, kdo královnu viděl?“ zeptal se
Tove, když dočetl do konce.
„Ano,“ potvrdil Kennet. „Pobývali spolu ve svých komna­
tách a chystali se ulehnout, když se Linnea rozhodla, že si pů­
jde zaplavat.“
„To je tedy jeho verze.“ Tove vzhlédl od zprávy a jeho me­
chově zelené oči se ostře upřely na Kenneta.
Ten mu pohled nevzrušeně oplatil. „Ano. Tohle jsem od
krále ­slyšel.“
„Pro Jeho Veličenstvo to musí být hrozně těžké,“ ozval se
Bain, snad aby otupil hrany podezření, které zaznělo ve slo­
vech jeho společníka. „Jak to zvládá?“
Tove odložil zprávu a začal se prohrabávat dalšími doku­
menty. Já se otočila ke Kennetovi, protože jsem chtěla vidět
jeho výraz, když mluví o bratrovi, ale koutkem oka jsem dál
sledovala Toveho.
„Zlomilo ho to,“ prohlásil Kennet.
„Mohli bychom si s ním znovu promluvit?“ navrhla jsem.
„Myslím, že by nám to hodně pomohlo, dozvědět se od něj
další podrobnosti.“
„Snad později večer,“ Kennet se zatvářil lítostivě. „Viděli jste
ho dnes ráno. Teď není ve stavu, aby mohl s někým hovořit.“
„Chápeme,“ odpověděla jsem. „Dáte nám vědět, až se bude
cítit líp?“
Kennet se ochotně usmál. „Samozřejmě.“

~ 241 ~
 „Je tu aspoň sto místností,“ oznámil nám Tove. Skláněl se
nad plánkem paláce. „Jsou všechny používané? Kolik lidí tady
bydlí?“
„Storvatten je malé městečko, takže většina markisů a mark­
sin bydlí s námi v paláci,“ vysvětlil Kennet. „V současné době
zde žije sedmdesát osm urozených osob, plus služebnictvo.“
„Tolik jich vyslechnout nestihneme,“ zamumlal Tove.
„Takže jinak, koho můžeme vyslechnout?“ Ridley se snažil
ze všech sil, aby to neznělo moc drsně. „Krále a strážné ne, což
je škoda, protože ti by nám mohli podat nejvíc užitečných in­
formací.“
„Strážní tu noc Mikka vyzpovídali, všechno je to ve zprá­
vě,“ Kennet ukázal na další papír na stole. Bain ho zvedl a za­
četl se do něj. „Vyslechli také všechny, kdo byli tu noc v paláci,
bezvýsledně.“
„A proč nemůžeme se strážnými mluvit my?“ zeptal se
­Ridley.
„Král se domnívá, že by bylo zbytečné je zdržovat od prá­
ce,“ odpověděl Kennet.
Ridley si povzdechl a založil si ruce na prsou. „Nechci být
nezdvořilý, ale takhle nám král dost podstatně komplikuje vy­
šetřování. Takže si nejsem jistý, co od nás vlastně čeká.“
Kennet pokrčil rameny. „To já vlastně taky nevím.“
„Tohle je východ?“ Tove poklepal prstem na zakreslený
most, který vedl z paláce na pevninu. „Jediná cesta z paláce na
souš? Na jejím konci stojí stráž, museli jsme s ní mluvit, než
nám dovolili vstoupit.“
„Jak by se tedy královna mohla dostat pryč, aniž by ji viděli?“
navázala jsem, protože jsem došla ke stejnému závěru jako Tove.
„Tohle je jediná přímá cesta,“ připustil Kennet. „Ale všude
v paláci jsou dveře, které vedou do jezera. Pokud by odešla jimi
nebo ji tudy někdo unesl, strážní by nic neviděli a v hlášeních
by se to nemohlo objevit.“

~ 242 ~
 „Ale mohla by odsud uplavat?“ zeptal se Bain.
Tove se náhle napřímil. „Můžeme se na chvíli společně po­
radit?“ zeptal se Kenneta.
„Ano, ovšem, ovšem.“ Princ na okamžik rozpačitě p ­ řešlápl,
než se mu vrátil jeho obvyklý úsměv. „Jak dlouho potřebuje­
te, markisi.“
Vydal se dlouhými rychlými kroky ke dveřím, jeho bosé
nohy pleskaly do chladných mramorových dlaždic a vysílaly
ozvěnu po celé bublině. Všichni jsme mlčeli, dokud nebyl pryč,
takže mezi námi zavládlo poněkud napjaté ticho.
„Co myslíš?“ Bain odložil spis a zadíval se na Toveho se
směsicí náklonnosti a obav.
„Že tady máme tři evidentní možnosti.“ Tove se opřel
zády o stůl a zkřížil nohy. „Zaprvé, někdo unesl královnu
a nějak se mu podařilo obejít stráže a všechny lidi v paláci.
Zadruhé, královna se rozhodla pod rouškou noci vyplížit
ven a utéct. A zatřetí, což mně osobně připadá nejpravdě­
podobnější, ji král zabil a zbavil se nějak jejího těla. Někde
poblíž.“
„Nemůžeš obvinit krále,“ vyhrkl Bain. My s Ridleym stáli
mlčky a uvažovali jsme o tom, co Tove řekl.
Nebylo to tak ohromující, protože, upřímně řečeno, už
mě to taky napadlo. Ve světle všeho, co nám Kennet pověděl,
mi připadalo možné, že král předstírá žal a zároveň bojkotuje
naše vyšetřování. Když se vzalo v úvahu, že jeho manželka byla
osiřelá „dětská nevěsta“, ke které se během našeho brunche
choval tak chladně, a srovnalo se to s jeho přehnaným zoufal­
stvím nad jejím zmizením, nešlo to k sobě.
„To jistě ne,“ připustil Tove a zavrtěl hlavou. „Jestli ji král
zabil, nic tady nezmůžeme. Kdybychom to řekli nahlas, vyvo­
lalo by to válku mezi našimi královstvími. Takové obvinění by
mohli vyslovit bez obav z následků jedině princ nebo možná
marksina Lisbet.“

~ 243 ~
 „Ale jestli ji zabil Mikko, proč nás sem zavolal?“ zeptala
jsem se, abych si zahrála na ďáblova advokáta. „Už mu to pro­
šlo, tady mu zřejmě věří, tak proč by riskoval, že to odhalíme?“
„Ty víš proč,“ ozval se Ridley, takže jsem se na něj otočila.
„Kvůli Blackovi.“
„Co ten s tím má společnýho?“ opáčila jsem.
„Král musí zmizení manželky na někoho svést, a vzhledem
k tomu, co v poslední době Black spáchal, je skvělým obět­
ním beránkem,“ prohlásil Ridley. „A pak je tady samozřejmě
možnost, že za královniným zmizením opravdu stojí Konstan­
tin Black.“
„Kdo?“ zeptal se Tove.
„Kaninský zrádce,“ připomněl mu Bain. „Snaží se unášet
jejich podvržence a jednu dívenku už zabil.“
„Aha. No jistě, ten,“ ušklíbl se provinile Tove. „Nemám pa­
měť na jména.“
„Ty si vážně myslíš, že by v tom královnině zmizení mohl
mít prsty Black?“ zeptala jsem se Ridleyho. „Podle mě to ne­
dává smysl. Tenhle případ je úplně jiný.“
„Netvrdím, že má. Žádný důkaz tomu zatím nenapovídá,“
uznal Ridley. „Jenže když nám on a Bent Stum pořád unikají
a pořád nevíme, co mají vlastně v plánu, nedá se to úplně vy­
loučit.“
„Jenže podvrženci a královna, to je hodně velký rozdíl,“
usoudil Tove. „Zvlášť královna jiného kmene.“
„Bent Stum je Omte a taky jde po Kanincích,“ připomněla
jsem. „Třeba se jejich plán nějak dotýká všech kmenů. Skojaro­
vé nemají podvržence, tak je třeba napadli tímhle způsobem.“
Bain a Tove si vyměnili pohled. Bain našpulil rty a přešlápl
z nohy na nohu.
„Podle mě s tím ten váš zrádce nic společného nemá,“ pro­
hlásil Tove. Dotkl se Bainovy ruky a kancléř se zřejmě trochu
uvolnil.

~ 244 ~
 „Souhlasím s Tovem, verze číslo tři je nejpravděpodobněj­
ší,“ prohlásil Ridley. „Jenže pokud ji král zabil, moc toho udě­
lat nemůžeme. Takže prozatím bychom mohli vycházet z teo­
rie únosu, protože jen tak jim můžeme opravdu pomoct.“
„Jenže pokud ji unesli, za čím můžeme jít?“ zeptala jsem se.
„V té zprávě strážných se není čeho chytit.“
„Něčeho jsem si tam všiml.“ Bain zvedl dokument ze stolu
a rychle v něm zalistoval. „Napadlo mě to, zrovna když Tove
požádal prince, aby odešel, a na chvíli jsem to pustil z hlavy,
ale… Jo, tady to je. Královna odešla, aby si zaplavala v bazénu,
a svlékla si župan, který se našel u něj. Na modrém hedvábí se
našel jediný černý vlas.“
„Do prdele,“ zamumlala jsem a srdce se mi rozbušilo.
„Neviděli jsme sice všechny v paláci, ale Skojarové jsou hod­
ně hákliví na mísení krve,“ poznamenal Bain to, co já už dáv­
no věděla. „Když si vezmete někoho mimo kmen, musíte od­
sud odejít. Takže upřímně pochybuju, že tady má někdo vlasy
o odstín tmavší než blond.“
Měl naprostou pravdu. Bylo naprosto vyloučené, že by tu
tátovi po svatbě s mámou dovolili žít. Nesměl sem s ní ani
přijet na návštěvu. Pokud se na Linneině županu našel tmavý
vlas, musel patřit někomu cizímu.
A sice jsem nemohla s jistotou tvrdit komu, ale byla jsem si
naprosto jistá, že Konstantin Black má vlasy jako uhel.

~ 245 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ
_

Pátrání

Ostré kameny mě bodaly do bosých chodidel, ale nevšímala

jsem si toho, když jsem kráčela za Tovem Kronerem po břehu
Hořejšího jezera. Před odchodem jsem se převlékla do džínů
a svetru, protože šaty mi pro pátrání po Konstantinu Blacko­
vi, Bentu Stumovi nebo královně Linnee nepřipadaly vhodné.
Počasí bylo dostatečně teplé, aby se dalo chodit bez bot, a já
se vždycky cítila líp, když se má bosá chodidla dotýkala přímo
země. Takže boty jsem nechala v pokoji.
Během porady jsme došli k názoru, že případný únosce
mohl s Linneou uprchnout jedině pod vodou. V bazénu pod
palácem byla jezerní voda a tunel ho s jezerem spojoval. Tudy
se někdo mohl dostat dovnitř a odvléct ji. Pro někoho bez ža­
ber by to bylo obtížnější, ale ne neproveditelné.
Pokud by Linneu unesli takhle, museli s ní někde v oko­
lí paláce vystoupit na břeh. Proto jsme se rozhodli rozdělit se
a pátrat po pobřeží. Ridley navrhl smíšené týmy, takže já šla
s Tovem a on s Bainem.
Měla jsem pocit, že Ridley jen hledá záminky, jak se mi vy­
hýbat. Od příjezdu do Storvattenu jsme spolu vycházeli nor­

~ 246 ~
málně, ale to hlavně kvůli tomu, že jsme se museli soustředit
na práci.
Storvatten byla spíš vesnice, domky a chatky rozeseté po
lese. Nebyly tu žádné dlážděné silnice, jen cesty z hlíny a štěr­
ku, které je spojovaly. Když jsme s Tovem kráčeli podél jezera,
občas jsem se otočila a zahlédla za sebou obrys domu. Většina
byla porostlá mechem, takže mezi stromy zůstávaly téměř ne­
viditelné. Všechny stály jen pár kroků od jezera.
„Neměli bychom se jich zeptat, jestli něco neviděli?“ zepta­
la jsem se Toveho a ukázala na nejbližší stavení.
Bylo velmi nízké a usoudila jsem, že bude částečně zapuš­
těné do země jako Ridleyho dům. Jeho doškovou střechu po­
krýval mech a stínily ho nízké větve. Ale za předním oknem
jsem viděla obličej, který nás pozoroval, modré oči upřené na
mě a Toveho.
Tove se zamyslel nad mým návrhem a zavrtěl hlavou. „Kdy­
by něco viděli, řekli by to strážným. A jestli Linneu unesli,
útočník byl natolik chytrý, aby se dostal do paláce a z paláce
nepozorovaně, takže byl nejspíš i dost chytrý, aby ji vytáhl na
břeh mimo město, kde ho nikdo nezahlédne.“
„Víš, jak daleko ještě sahá město?“ zeptala jsem ho – už
jsme se usnesli na neformálním oslovování, i když byl m ­ arkis.
Viděla jsem sice mapu Storvattenu, ale byla nakreslená jen
ručně a zhruba.
„Podle mě už to moc daleko nebude.“ Tove vylezl na velký
kámen vedle nás, aby mohl lépe posoudit vzdálenost, a ohlédl
se k paláci. „Storvatten není tak velký. Hádám, že už teď jsme
skoro za městem.“
Ozval se zvuk motoru. Jeho rachocení se neslo ozvěnou mezi
stromy, takže bylo těžké odhadnout vzdálenost. Ale vzhledem
k tomu, jak se ptáci vznesli ze stromů, byl vůz zřejmě dost blízko.
„Silnice musí být tam,“ ukázala jsem na místo, odkud vylét­
li ptáci. Tove sklouzl z balvanu a vydal se za mnou.

~ 247 ~
 Vešli jsme do lesa, shýbali se pod nízkými větvemi, do no­
hou mě bodalo jehličí. Mezi stromy jsem uviděla vozovku a po­
řád ještě byl slyšet motor auta. Zpoza stromů jsem zahlédla za­
dek černého sedanu a rozeběhla se za ním.
Vyřítila jsem se z lesa na starý popraskaný asfalt opuštěné
silnice. Pár metrů ode mě stál u krajnice černý vůz. Měl ote­
vřené dveře, a když se z nich vynořil obrys postavy, zastavilo
se mi srdce.
Pak se nad dvířky vyhoupla Bentova šišatá hlava. Levé oko
měl o něco větší než pravé, mohutnou tlapou držel dvířka
a mračil se na mě.
„Co tady sakra děláš?“ zařval. „Myslel jsem, že se vo tebe
Konstantin postaral!“
„Kde je královna?“ vyštěkla jsem a ignorovala jeho otázku.
Zasmál se přihlouplým, hřmotným smíchem, který se nesl
lesem a vyplašil i ty ptáky, kteří dosud neodlétli. Stum se po­
malu odlepil ode dveří a já si uvědomila, že je mnohem vyšší,
než jsem si původně myslela.
„To mi řekni ty. Ty máš přeci na všechno vodpověď.“ Bent
se ušklíbl a zamířil ke mně kroky tak dlouhými, že byl vmži­
ku u mě. Odmítla jsem ucouvnout. Nikdy necouvám před ne­
přítelem.
Křoví za mnou zašustilo a já se otočila. Myslela jsem, že
uvidím Konstantina, ale byl to jen Tove, který mě konečně do­
hnal, protože se předtím nedal do běhu se mnou.
„Radši uteč, holka,“ oslovil mě Stum a já se otočila zpát­
ky k němu. Byl už skoro u mě. Přikrčila jsem se a přichystala
se k boji. „Protože tendlekrát to nedopadne jako posledně.“
Jenže než stačil cokoli udělat, najednou vyletěl do vzdu­
chu – mezi stromy, které se lámaly a praskaly pod nárazy jeho
těla. Zůstala jsem ohromeně stát. Když jsem se ohlédla, spat­
řila jsem za sebou Toveho s nataženou paží a zvednutou
­dlaní.

~ 248 ~
 Věděla jsem, že Tryllové mají schopnost pohybovat věcmi
a lidmi prostřednictvím myšlenek, ale ve skutečnosti jsem to
ještě nikdy nezažila. To, jak Tove zvedl na dálku Benta ze země
a mrštil jím do lesa, mi na chvíli vzalo dech.
„Já se o něj postarám,“ houkl na mě a pokývl mezi stromy.
„Běž se podívat po královně.“
„Tak dobře.“ Tove se rozběhl mezi stromy a já za ním zavo­
lala: „Buď opatrný!“ I když to asi nepotřeboval.
Vrhla jsem se k sedanu a otevřenými dveřmi nakoukla do­
vnitř. Ne že bych zrovna čekala Linneu sedící vzadu na seda­
dle, ale prázdný vůz mě přece jen trochu zklamal. Rychle jsem
začala s hledáním, i když jsem přesně nevěděla, po čem pát­
rám – podívala jsem se do přihrádky pod palubní deskou a ko­
lem sedadel – ale nenašla jsem nic než obaly od jídla, prázdné
lahvičky a jedny džíny a černé tričko. Takže vlastně nic.
Stiskla jsem tlačítko kufru a otevřela pomalu víko. Trochu
jsem se obrňovala proti tomu, že tam spatřím tělo, ale kufr
byl prázdný.
Koutkem oka jsem zahlédla nějaké mihnutí, ale když jsem
se podívala líp, nic tam nebylo. Nad hlavou mi visely temné
mraky, ale nefoukal vítr, takže větve stromů se ani nepohnuly.
A pak jsem to periferním viděním zaznamenala znova.
Něco se tam hýbalo. Jenže když jsem se tím směrem podíva­
la, zase nic.
Najednou jsem věděla. Jeho pokožka chameleona mu umož­
ňovala splynout se stromy a neměla jsem ponětí, kde přesně je,
ale byla jsem si naprosto jistá: Konstantin je tam a pozoru­
je mě.

~ 249 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ
_

Vítězství

Stála jsem uprostřed silnice a nehýbala se – jen jsem poslou­

chala. Praskaly větvičky, ale já se tím směrem nepodívala. Ne­
chtěla jsem, aby poznal, že o něm vím. Jen jsem poslouchala
a sledovala směr jeho pohybu.
Blížil se, snažil se ke mně nenápadně dostat zezadu. Ne­
ohlížela jsem se, ale viděla ho koutkem oka. Bleskové mihnutí
stínu, tmavý zášleh vlasů a věděla jsem přesně, kde je.
Počkala jsem ještě vteřinku, nechala ho přiblížit se ještě
o krok a pak jsem se otočila a vymrštila se proti němu. Švih­
la jsem rukou tak, že jsem trefila přesně jeho obličej. Bylo
to zvláštní, jako uhodit vzduch, který se najednou vyplnil
­hmotou.
Konstantinova barva se okamžitě začala měnit, rychle splý­
vala s okolím, ale panika způsobila, že vypadal spíš šedě a kro­
penatě. Chytila jsem ho za vlasy a škubla jím k sobě. Pak jsem
s ním praštila o auto.
Naprosto jsem neměla v úmyslu opakovat svoje chyby ze
zápasu v Calgary, a když se pokusil pohnout, přitlačila jsem
ho k autu ještě tvrději.

~ 250 ~
 „Nemusíš být ke mně tak krutá,“ zasténal Konstantin s ob­
ličejem rozpláclým na skle.
Barva se mu začala měnit na normální. Chytila jsem ho za
paži a zkroutila mu ji za nahým hrudníkem. Svlékl si šaty, aby
líp splynul s okolím – látka barvy nemění – a jeho snědé ruce
a trup byly pod mým sevřením studené.
V zadní kapse jsem měla řemínková pouta, která jsem s se­
bou nosila pro podobnou příležitost. Navlékla jsem mu je na
zápěstí a pevně utáhla.
„Co jste udělali se skojarskou královnou?“ zeptala jsem se
hned, jak jsem měla jistotu, že je bezpečně spoutaný.
„Myslíš si snad, že se ti budu zpovídat jen proto, že mě
zrovna držíš?“ Ohlédl se na mě přes rameno. „Zjevně jsem
tvůj zajatec, takže mě můžeš odvést do cely. Protože já mluvit
nehodlám, bílý králíčku.“
Ještě udýchaná po boji jsem se setkala s jeho pohledem,
snažila se v něm číst, ale jeho šedivé oči byly kamenné a chlad­
né, nic neprozrazovaly.
„Proč jsi tady?“ vydechla jsem. „O co ti jde?“
„Mohl bych se ptát stejně,“ odpověděl Konstantin. Pokusil
se otočit, ale přirazila jsem ho k boku auta, abych mu dala na­
jevo, že dneska to bude jiné než minule.
„Chci se postarat o to, abys už nezabil nikoho dalšího,“
procedila jsem skrz zuby.
Konstantin se na mě ušklíbl, ale než jsem stačila říct něco
víc, mezi stromy proletěl Bent a břichem napřed žuchl na sil­
nici za autem. Hlasitě zasténal, ale nepohnul se.
Tove se objevil hned za ním, skočil mu na záda a chvatně
mu spoutal ruce stejným koženým řemenem, jaký jsem po­
užila i já. V celách jsme měli ocelová pouta a řetězy, ale kožené
řemeny byly pro ruční práci snadnější a daly se líp nosit u sebe.
„Ten se jen tak nevzdává,“ prohodil Tove a otřel si hřbetem
ruky pot z čela. „Ale myslím, že teď už má dost.“

~ 251 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ
_

Vězni

„Kde je?!“ zařval král Mikko a jeho hluboký hlas se nesl jako
burácení hromu. Tove si zakryl uši a já se mu ani nedivila.
Král stál v čele stolu, Lisbet vedle něj. Masírovala mu záda
a snažila se ho uklidnit. Princ Kennet seděl poblíž, ruce se­
pnuté před obličejem, a žábry se mu při každém nadechnutí
mocně chvěly.
Ridley, Tove, Bain a já jsme seděli u stolu co nejdál a všich­
ni jsme se snažili trochu krýt před královou zuřivostí. Mik­
ko měl ruce zaťaté v pěsti a čelist křečovitě sevřenou. Ledově
modrýma očima se na nás mračil.
„Odmítají mluvit,“ odpověděla jsem tiše, protože se k tomu
nikdo jiný neměl. „Odvedli jsme je do vězení, ale Konstantin
prozatím odmítá vypovídat, dokud mu nezaručíte beztrest­
nost.“
„Beztrestnost?“ Mikko si odfrknul. „Nejspíš ji zabil! Proč
bych mu přiznával beztrestnost?!“
„Králi, Linnea je snad ještě naživu,“ ozvala se Lisbet. „Mu­
síme pro ni udělat, co se dá, musíme ji najít!“
„Bent Stum je silný, ale ne moc bystrý,“ ozval se Tove. „Tro­

~ 252 ~
chu jsem ho už musel zpracovat, aby se mi vůbec podrobil
a nechal se sem odvést. Myslím, že moc dlouho nevydrží. Om­
tové nejsou pověstní ani silou vůle, ani loajalitou.“
„Myslíte, že ten nám poví, kde je moje královna?“ zadou­
fal Mikko.
Tove si povzdychl, protože se mu nechtělo nic slibovat,
a otočil se pro pomoc k Ridleymu.
„Omtové jsou tvrdohlaví,“ pronesl Ridley a opatrně volil
slova. „A tenhle Stum tomu přesně odpovídá.“
„Tak dokážete ho přimět, aby mluvil, nebo ne?“ Mikko zase
zvýšil hlas a Tove sebou trhnul.
„Uděláme, co se dá, ale nemůžeme nic zaručit,“ odvětil
­Ridley.
„Chci jen najít svou ženu a vidět na šibenici toho, kdo jí
ublížil,“ zavrčel Mikko. „Pozval jsem vás sem, abyste mi po­
mohli, a vy mi tady teď vykládáte, že se nedá nic dělat?!“
„Ne, ne, nic takového netvrdíme.“ Bain zvedl chlácholivě
ruce.
„Najděte ji, ať můžu potrestat ty, kdo jí ublížili, nebo toho
budete litovat!“ zařval Mikko a praštil pěstí do stolu tak tvrdě,
až dřevo zapraskalo.
Lisbet mu začala něco říkat, ale nevšímal si jí a vyřítil se
z místnosti. My ostatní jsme chvíli po jeho výbuchu seděli tiše,
než si Kenneth povzdychl a odsunul svou židli.
„Půjdu se podívat za bratrem,“ oznámil nám a odešel.
„Král je velice rozrušený,“ pokusila se Lisbet omluvit Mik­
kovo chování. „Jako my všichni.“
„To je pochopitelné,“ přisvědčil Bain.
Lisbet se zhluboka nadechla, až safíry náhrdelníku na její
hrudi stouply a zase klesly. Složila si ruce na břiše a upřela po­
hled na vodu nad skleněnou kupolí, která nás obklopovala.
Slunce nad námi jasně zářilo a voda už nevypadala tak tem­
ná jako ráno.

~ 253 ~
 Ke sklu připlavala rybka a vtom na ni z hlubiny zaútoči­
la veliká štika. Její mohutné ostré zuby se zakously do kořisti,
a když ryba zmizela se svou kořistí u dna jezera, ve vodě po ní
zůstala tenká krvavá stružka.
„Vím, že když jste v našem království, musíte se podřídit
vůli našeho panovníka,“ povzdychla si dlouze Lisbet. „A ten
dal svá přání jasně najevo – nikdo nesmí Blackovi ani Stumo­
vi nabídnout nic, co by jim umožnilo vyváznout bez trestu za
jejich zločiny.
Chápu jeho postoj, ale spravedlnost je tady pro mě druhot­
ná,“ pokračovala starší dáma a upřela na nás naléhavý pohled.
„Hlavní je Linnein návrat. Chci, abyste udělali všechno, co mů­
žete, abyste se k ní dostali. Udělejte cokoli, hlavně mi přiveďte
mou vnučku zpět.“
Po tomto jasném pokynu se na nás Lisbet usmála sevřený­
mi rty a nechala nás, abychom se společně poradili o dalších
akcích. Bain se zdráhal jednat proti královým příkazům, ale
všichni jsme se shodli, že pokud najdeme Linneu, Mikko nej­
spíš přimhouří nad naším jednáním oči.
Protože Bain váhal, nabídli jsme se s Ridleym, že si s vězni
promluvíme nejdřív my dva. Můžeme sehrát klasickou etudu
hodný/zlý policajt – my s Ridleym budeme ten hodný, a po nás
nastoupí zlý Tove, který si to už vyzkoušel na Bentovi.
Královi strážní se zatím pokoušeli vyslýchat zajatce sami,
jenže skojarská garda nebyla stejná jako u jiných kmenů. Sko­
jarové byli nepočetní a žili izolovaně. Neměli podvržence ani
stopaře a jen zřídka se stýkali s jinými trolly. V důsledku toho
měli špatně vycvičenou a poněkud zlenivělou ochranku – lepší
zatím nikdy nepotřebovali.
Když tu teď došlo ke skutečnému zločinu, strážní poměr­
ně ochotně předali otěže vyšetřování do rukou Ridleymu, To­
vemu, Bainovi a mně, protože my měli mnohem víc zkušenos­
tí se stíháním zločinců než oni.

~ 254 ~
 Vězení Skojarů bylo navzdory zdejší nízké kriminalitě mi­
mořádné. Nacházelo se pode dnem jezera, takže uprchlík by
se musel dostat přes betonovou stěnu, prokopat se třemi me­
try hlíny a vyplavat jezerem. Dolů vedlo zrezivělé točité scho­
diště, které ústilo do úzkého temného tunelu spojujícího pa­
lác a vězení.
Prasklinami ve stěnách tunelu prosakovala voda, většina
kamenů tu byla slizká a porostlá plísní. Cestu osvětlovaly sla­
bé lucerny, stejně jako samotné vězení. To bylo celkem malé,
jen čtyři cely s tlustými železnými mřížemi.
Konstantin seděl na zemi zády k mříži, hlavu měl svěše­
nou. Když jsem ho zajala, dala jsem mu černé tričko a džíny
z auta, aby se mohl obléknout a nemusel tu být nahý. Mříže
zanechávaly na látce jeho trička rezavé šmouhy.
Naproti němu byla Bentova cela. Omte ležel na dřevěné
pryčně, která sloužila jako lůžko, zakrytý prostěradlem. Cely
byly jinak holé, s kamennými stěnami a kovovou toaletou
v rohu.
„Vzbuď se.“ Ridley kopl do mříže za Konstantinem a ten
zvedl hlavu. „Přišli jsme si s tebou promluvit.“
„Benta ani nezkoušejte budit,“ upozornil nás Konstantin.
„Ten nevstane.“
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a soustředila pozornost na
Stumovu celu. „Hej, Bente! Vstávej, Bente!“
Ani se nepohnul. Přistoupila jsem k jeho cele a přitiskla
obličej k mřížím, abych na něj lépe viděla. Znovu jsem vykřik­
la jeho jméno a všimla si temné skvrny na prostěradle. Lucer­
ny vydávaly jen slabé světlo, ale stačilo mi, abych viděla, že ta
skvrna je rudá.
„Ridley, sežeň klíče,“ vyzvala jsem ho.
„Cože? Proč?“ Popošel ke mně, aby se taky podíval.
„Prostě je sežeň,“ pobídla jsem ho. Poslechl a rozběhl se
tunelem pryč.

~ 255 ~
 Na konci chodby stála dlouhá kovová tyč s hákem na kon­
ci – zřejmě na to, aby se daly z cely vytáhnout předměty, nebo
se s ní možná bodalo do vzpurných vězňů, když se nechtěli
zvednout z postele.
Popadla jsem ji a opatrně nastavila hák tak, abych jím na­
brala Bentovo prostěradlo. Oslovila jsem ho jménem, doporu­
čila mu, aby na mě nic nezkoušel, ale neodpovídal. Když jsem
odtáhla prostěradlo, bylo jasné proč.
Oči měl doširoka otevřené a prázdně zíraly do stropu nad
ním. Hrdlo měl proříznuté, viděla jsem zející zubatou ránu. Po­
dle ohnutých okovů na jeho zápěstí jsem poznala, že k tomu
použil zrezivělý ostrý okraj pout, ale nemohlo to být snadné.
Krev kapající z jeho hrdla byla pořád ještě čerstvá a jasně čer­
vená, takže se to muselo stát nedávno, jenže to nebylo důleži­
té. Bent Stum byl mrtvý.

~ 256 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ
_

Pokání

„Bryn,“ zašeptal Konstantin. Odvrátila jsem se od Bentovy zkr­

vavené mrtvoly a spatřila Konstantina, jak stojí u mříže a drží
se jí rukama. V očích měl zoufalství.
„To jsi tady jen tak stál a díval se, jak se zabíjí?“ zeptala
jsem se chladně. „Nebo jsi ho k tomu přemluvil?“
Konstantin se pochmurně zasmál. „Snad nevěříš, že se za­
bil sám.“
„Chceš říct, že ses k němu nějak dostal a postaral se o to?“
„Ne, to opravdu ne,“ zavrtěl hlavou. „Bent byl pitomý jako
štoudev. Vím, že o mrtvých jen dobře, ale je to tak. Začal by
brzo mluvit, a tak ho někdo umlčel.“
„Kdo?“ Pochybovačně jsem si ho přeměřila. „Kdo se sem
mohl dostat, aby to udělal?“
„Povím ti to, bílý králíčku, ale nejdřív mě musíš pustit,“ vy­
zval mě Konstantin s mazaným úsměvem.
Jenže v ocelově šedých očích jako by mu snad problikával
strach.
„Ani náhodou,“ odpověděla jsem.
„Nemůžu tady takhle zůstat. Teď jsem na řadě já.“

~ 257 ~
 „Dobře.“ Založila jsem ruce na prsou. „Jsi vrah. Nejvyšší
čas, abys za to zaplatil.“
„Nikoho jsem nezabil!“ vybuchl podrážděně Konstantin.
„Vím, zranil jsem tebe a tvého otce a taky spoustu dalších. Ale
nikoho z nich jsem nezabil.“
„To vykládej Emmě Costarové,“ doporučila jsem mu a před
očima jsem znovu spatřila její tělo na říčním břehu.
„To Bent. Byl neohrabaný a hloupý, neuvědomoval si, ja­
kou má sílu.“ Konstantin si opřel čelo o mříže. „Neměl jsem
ho s ní nechávat samotného. To na svědomí mám. Ale ruku
jsem na ni nevztáhl.“
„Kde je Linnea?“ zeptala jsem se. „Když mi to povíš, pus­
tím tě ven.“
Konstantin zasténal a odtáhl hlavu. „Já nevím, kde je!“
„Někdo tě chce zabít, někdo, kdo má přístup sem do cely.
Podle mě bys měl začít mluvit, jestli chceš zůstat naživu.“
„Přísahám, že nevím, kde je,“ trval na svém.
„Lžeš. Vím, že lžeš. Jinak bys tady nebyl. Přijeli jste kvůli ní.“
„Přišli jsme pro ni, to je pravda,“ připustil Konstantin. S­ tiskl
rty a dodal: „Jenže je to mnohem složitější.“
„Proč Skojarové?“ zeptala jsem se. „Tak dlouho jste útočili
na Kanin a teď oni?“
„To nebyl můj nápad. Nic z toho nebyl můj nápad.“ Kon­
stantinovi klesla ramena a pustil se mříží. „Ačkoli si nejsem
jistý, jestli se tím něco mění.“
„A čí nápad to byl?“ zeptala jsem se. „Bent na to určitě mo­
zek neměl.“
Vzhlédl ke mně. V koutcích očí se mu leskly slzy a na rtech
se mu objevil smutný úsměv. „Byla jsi někdy zamilovaná?“
Ztuhla jsem. „Do toho ti nic není.“
„Ne, nebyla.“ Jeho úsměv se prohloubil, zavrtěl hlavou.
„Máš štěstí.“
„Co to má společného s Linneou?“ zeptala jsem se.

~ 258 ~
 „Všechno. A nic.“ Ucouvl od mříží s rezignovaným výrazem
ve tváři. „Tolik věcí jsem udělal ve jménu lásky. A v poslední
době si začínám říkat – je to pořád ještě láska, když se kvůli ní
někdo dopouští tak strašných věcí?“
„Zní to prostě jako výmluva, proč páchat zlo,“ odpověděla
jsem přímočaře.
„Souhlasil bych s tebou. Ale spousty z toho, co jsem udělal,
lituju.“ Ztěžka si povzdychl a posadil se na dřevěnou pryčnu
za sebou. „Většiny věcí lituju, ale i tak – nemůžu litovat toho,
že jsem se zamiloval. I když jsem pro to zemřel. Ten muž, kte­
rým jsem býval, ten, kterého jsi kdysi tak obdivovala. Ten muž
zemřel ve chvíli, kdy se zamiloval.“ Naléhavě mi hleděl do očí.
„Ale pro lásku se klidně zabiju znova.“
„Jestli mi neřekneš, co se děje a kde je Linnea, umřeš v té­
hle cele,“ varovala jsem ho, protože jsem potřebovala, aby uva­
žoval rozumně. „Ne metaforicky, ale doslova, jako Bent. Jistě
bylo nepříjemné sledovat to, ale zažít to na vlastní kůži bude
podle mě ještě mnohem horší.“
„Pak je to cena, kterou musím zaplatit,“ odpověděl prostě.
Položil se na pryčnu a otočil se tak, aby byl zády ke mně. „Ty
dej ale stejně na mou radu, bílý králíčku. Uteč od toho všeho,
než bude i pro tebe příliš pozdě.“

~ 259 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ
_

Spravedlnost

Ridley seděl na mé posteli se shrbenými rameny a prsty zabo­

řenými do tmavých vlasů. Já si svoje stáhla do culíku na teme­
ni, jako by mi to mělo pomoci jasněji myslet.
„Já nevím, Bryn,“ pronesl konečně a zvedl hlavu, aby na mě
viděl, jak pochoduju sem a tam kolem okna, které vedlo do
temných vod za ním. „Když budeš Konstantinovi věřit, může
to s tebou špatně dopadnout.“
„Já mu nevěřím,“ zavrtěla jsem vzdorovitě hlavou. „Nikdy
bych mu nemohla věřit.“
„Ale myslíš si, že mluví pravdu o tom, že za tím stojí něja­
ký divný spiknutí?“
„Ne spiknutí…“
„No tak dobře, říkáš, že někdo z paláce zabil Benta Stuma
a narafičil to tak, aby to vypadalo jako sebevražda. Kvůli tomu,
aby Bent neprozradil, co se stalo s královnou.“ Loupl po mně
tvrdým pohledem. „To mi zní jako spiknutí.“
Přestala jsem pochodovat, abych Ridleymu předložila svůj
argument. „Bent by mluvil. Už byl nalomený, Tove si to taky
myslel.“

~ 260 ~
 „Ne, Tove jen předpokládal, že snad promluví, ale slyšela jsi
ho na té schůzce – odmítl se zaručit, že to tak bude.“
„Konstantin ale něco ví.“
Ridley protočil panenky. „Ovšem. Ví všechno. Protože to
sám provedl!“
„Ne, já myslím…“ Kousla jsem se do rtu. „Vydrž to se mnou
ještě chvíli. Řekněme, že Konstantin mluví pravdu a Benta za­
bil někdo jiný. Kdo měl přístup do jeho cely?“
„Běžel jsem nahoru a dostal od strážných klíče, ale vidělas,
jak laxní je zdejší ostraha,“ připomněl mi Ridley. „K těm klí­
čům se mohl dostat prakticky kdokoli ze strážných, ale těž­
ké by to nebylo ani pro nikoho z těch sedmdesáti osmi obyvatel
zdejšího paláce.“ Pokrčil rameny. „Mají je prostě pověšené na
háčku v kanceláři nad schodištěm.“
Zasténala jsem. „Mám pořád pocit, že nám něco uniká.
Musí tady být nějaká souvislost, kterou nevidíme.“
„Tohle všechno vyvozuješ ze slov usvědčeného zrádce, kte­
rý ti namluví cokoli, jen aby se dostal na svobodu.“ Ridley se
na mě smutně zadíval. „Nerad to říkám, Bryn, ale podle mě
jsi naivní.“
„Ne, to nejsem. Prostě to jen vůbec nedává smysl!“ rozkřik­
la jsem se na něj. Pak jsem ztišila hlas, abych nerušila ostatní.
Než jsme zavolali strážné a postarali se o Bentovo tělo, při­
pozdilo se. Krátce jsme si pohovořili s Bainem a Tovem, než se
odebrali do svých pokojů, a teď jsme s Ridleym seděli v tom
mém a při světle noční lampičky probírali pořád dokola stej­
né teorie.
„Takže Bent už je mimo hru, Konstantina jsme chytili a Lin­
nea je nejspíš mrtvá,“ prohlásil Ridley. „Podle mě už není co
řešit. Ty to možná nechceš připustit, ale je po všem, Bryn.“
„Nevíme, jestli je Linnea mrtvá,“ namítla jsem.
„Pokud věříš Konstantinovi, pak tomu všechno nasvědču­
je,“ snažil se mě přivést k rozumu. „Black tvrdí, že Bent byl

~ 261 ~
neovladatelný pitomec, který zabil Emmu, takže nejspíš zabil
i Linneu. Třeba Konstantinovi ani nesvěřil, kde ji zahrabal.“
„Co když sem Konstantin přijel unést Linneu, ale ta už
byla pohřešovaná?“ navrhla jsem. „Nebo mrtvá?“
„A kdo ji potom zabil?“
„Mikko.“ Ztišila jsem hlas pro případ, že by nás někdo po­
slouchal. „Měl příležitost, protože s ní byl sám v komnatě.
A když se předtím vztekle vyřítil ze síně po naší poradě, měl
čas zabít Benta.“
Ridley tu teorii zamítl hned, jak jsem domluvila. „To ale
nechává víc otázek než odpovědí. Jestli ji zabil, proč nás sem
zavolal? A jaký by měl motiv zabít Benta? Nemluvě o motivu
zabít svou ženu.“
„To nevím,“ připustila jsem tiše.
„A proč sem Konstantin a Bent vůbec přijeli? Jestli to byla
obyčejná manželská rozmíška, která se vymkla z rukou, co
tady dělali ti dva?“
„Nevím!“ vykřikla jsem s rostoucím podrážděním. „Proč
na Konstantina narážíme na každém kroku?“
Ridleyho oči potemněly. Pochmurně se na mě zadíval. „My
na něj nenarážíme, Bryn. Ty na něj narážíš. Proč je všude, kam
se hneš, to je dobrá otázka.“
„Snad si nemyslíš, že já s tím mám něco společnýho?!“
„Ne, samozřejmě že ne, ale…“ Povzdychl si. „Jednou je to
trefa. Dvakrát náhoda. Ale třikrát? To už je vzorec. Něco tě
s ním spojuje. Nerozumím tomu, ale myslím, že by ses měla
důkladně podívat na to, co se to tady děje.“
„Vždyť já se dívám, Ridley! Snažím se tomu přijít na kloub,
jak můžu. Ty myslíš, že už mě to nenapadlo? Že na to v jed­
nom kuse nemyslím, nelámu si hlavu nad tím, jestli mi něco
neuniklo, jestli jsem něco nějak nepokazila?!“
Uvědomovala jsem si, že na něj ječím a že bych měla pře­
stat, ale nedokázala jsem se ovládnout. Všechno s Linneou

~ 262 ~
a Konstantinem a útoky na podvržence ve mně vzbuzovalo
pocity bezmoci a pošetilosti. Kamkoli jsem přišla, byla jsem
o krok pozadu a nevěděla jsem, jak to napravit. Nic jsem s tím
nedokázala udělat.
„Omlouvám se. Já vím.“ Ridley vstal a položil mi ruce na
ramena. „Hej, uklidni se.“ Drsně si mě přitáhl do náručí a já
ho nechala. Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník. „Já vím, že
děláš, co můžeš, a že jestli někdo dokáže tomu zmatku přijít
na kloub, jsi to ty.“
„Ale já to nedokážu, Ridley,“ zašeptala jsem.
Vzal mě za bradu a zvedl mi ji tak, abych mu koukala do
očí. „Ty dokážeš cokoli.“
Naklonil se, jeho rty se otřely o moje a já si nepřála nic ji­
ného než poddat se tomu okamžiku, poddat se vášni jeho ob­
jetí a ledové chuti jeho rtů, jenže jsem nemohla. Zoufale jsem
toužila cítit jen jeho, ale něco v mém srdci neodbytně hlodalo
a táhlo mě to od něj dál.
„Já nemůžu.“ Sklopila jsem oči a vysmekla se mu. „Je tady
tolik nevyřešených věcí. Asi bys měl jít.“
„Dobře. Máš pravdu,“ zabručel a promnul si krk, než se
ode mě odvrátil. „Vždycky máš pravdu.“
Když došel ke dveřím mého pokoje, zastavil se a napůl se
po mně ohlédl. „Teď je za mřížemi ten správný chlapík, Bryn.
Bez ohledu na to, co se děje s námi nebo jinak – aspoň tohle
by tě mělo utěšit.“
Pak mě nechal samotnou a já cítila tolik, tolik věcí najed­
nou, ale útěcha mezi nimi chyběla.

~ 263 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ
_

V pasti

Schodiště pod mýma nohama bylo zrezivělé a dlouho nepo­

užívané, takže se vratce chvělo. V tu chvíli ale bylo vratké
a ošidné všechno. Kovové klíče mě tížily v ruce a žaludek se mi
bolestivě svíral, ale pokračovala jsem dál.
Nebyla jsem si jistá, jestli jednám správně. Nic lepšího jsem
však vymyslet nedokázala. Musím zjistit, pro koho Konstan­
tin pracuje a co se stalo s Linneou. Dokud tohle nebudu vědět,
nebudu mít nikdy pocit, že už je to za mnou.
Ridley měl pravdu, získat klíče bylo až směšně snadné.
Kancelář strážných nebyla nijak zabezpečená, klíče tam leže­
ly na stole. Rychle jsem je sebrala a pokračovala dolů k vězení.
Když jsem pomalu kráčela tunelem, připomínala jsem si, že
klíče jsou jenom návnada. Slíbím Konstantinovi, že ho osvo­
bodím, pokud mi řekne pravdu. Doopravdy ho nikdy nepus­
tím ven. To bych nemohla udělat.
Když jsem se přiblížila k vězení, chloupky na zátylku se mi
zježily. Dveře Konstantinovy cely byly otevřené dokořán a mně
se srdce bolestivě rozbušilo při pomyšlení, že jsem přišla poz­
dě. Že se už někdo „postaral“ i o Konstantina.

~ 264 ~
 Vtom se vynořil ze stínů. Pomalu, rozvážně vyšel ven a jeho
oči se na mě upíraly. Zato moje oči zíraly na kord v jeho ruce –
s dlouhou čepelí odřenou v četných bojích, ale ostrou.
„Co tě to napadlo sem chodit?“ oslovil mě Konstantin, když
mě uviděl. Ve tváři měl stejný výraz, jako když tehdy namířil
kord proti mému otci.
„Přišla jsem tě osvobodit.“ Ukázala jsem mu klíče a on se­
bou trhl, jako by dostal ránu.
„Uteč,“ zašeptal. „Uteč, bílý králíčku, co nejdál můžeš.“
„Ne, dokud mi neřekneš, co se tady děje,“ namítla jsem své­
mu strachu navzdory.
„Tak to už stačilo,“ zaduněl hlas za mnou a já se otočila.
Stál v přítmí u stěny tunelu, v jeho ústí. Byl celý v černém,
takže splýval se stíny, a jeho pleť měla barvu kamenů za jeho
zády. Jenže teď se jako mávnutím kouzelného proutku vrátila
k přirozenému odstínu.
V tu chvíli mi došlo, že všechno barvu nezměnilo. Ta jizva,
která začínala nad jeho levým okem a táhla se až na pravou
tvář, zůstávala matně rudá. Vlasy měl mastné a splývaly mu na
ramena a vousy ještě rozcuchanější než na fotografiích.
Věděla jsem ale přesně, kdo to je. Vídala jsem jeho tvář, jak
se na mě mračí pokaždé, když jsem vstoupila do Ridleyho kan­
celáře. Byl to Viktor Dålig, nejhledanější kaninský zločinec.
„Skoncuj to s ní!“ nařídil Viktor a to stačilo, aby se moje
smysly probraly z otupělosti.
S klíči v ruce jsem se vrhla na Viktora. Byl ale příliš rychlý,
chytil mě za paži a zkroutil mi ji dozadu. Popadl mě za culík
a škubl mi hlavou zpátky. Kopla jsem ho, ale ani to nevnímal
a udeřil mi hlavou o kamennou zeď.
Tu první ránu jsem cítila. Oslepující drtivá bolest, která po­
hltila všechno ostatní. Měla jsem pocit, že někde v pozadí sly­
ším Konstantinův výkřik. Když mi Viktor udeřil hlavou o ká­
men podruhé, svět odplul a já se zhroutila do temnoty.

~ 265 ~
 KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
_

Ústup

Házela jsem svoje věci do cestovní kabely, když Ridley zaťukal

na otevřené dveře do mého pokoje.
„Jak ti je?“ zeptal se.
„Už mi bylo líp.“
Na pravém spánku jsem měla roztrženou kůži, na které se
udělal strup, a kolem ní temně fialovou modřinu. Horší byla
rána pod vlasy, kde jsem potřebovala šest stehů. Viktor si dal
záležet, aby mě zřídil pořádně. Když mi to lékař ošetřoval, pro­
hlásil, že jsem měla velké štěstí, když mi po takových ranách
nepraskla lebka.
Dvanáct hodin poté mě příšerně bolela hlava a na pravé
oko jsem moc dobře neviděla. Když jsem se podívala doleva,
koutkem oka jsem zahlédla oslepující bílou skvrnu.
„Jestli tě to bolí, něco ti na to dají.“ Ridley se naklonil
a zkoumal moje zranění. Napjatě natáhl ruku, aby mi odhr­
nul vlasy ze stehů, ale odtáhla jsem se od něj dřív, než to stačil
udělat. Spustil paži a narovnal se.
„Jsem v pořádku. Jen chci odsud vypadnout a vrátit se
domů.“

~ 266 ~
 „Já jsem sbalený. Jak budeš připravená, můžeme vyrazit.“
Zip tašky blokovaly moje džíny, takže jsem stlačila oblečení
níž a znovu škubla jezdcem. „Jsem skoro hotová.“
„Poslyš, nemůžeš si vyčítat, co se stalo,“ ozval se Ridley.
„Šla sis dolů promluvit s Konstantinem v domnění, že je za­
vřený v cele. Neměla jsi důvod předpokládat, že se dostal ven
a napadne tě. Kdyby se tady dalo mluvit o něčem jako ostraha,
někdo by ho zastavil. Myslí si, že se dostal některými dveřmi
do jezera, takže teď už je dávno pryč.“
Ráno se za mnou Ridley přišel podívat do pokoje, jak jsem
se vyspala, a když mě nenašel, vydal se mě hledat do vězení –
kde jsem ležela v bezvědomí a krvi. Když jsem se probrala, nej­
dřív jsem si z útoku nic nepamatovala. Vnímala jsem jen, že
mě Ridley drží v náručí a oči má plné strachu a lásky.
Jak ale den pokračoval, vzpomínky se mi pomalu vybavo­
valy. Rozmazaný opar vězení. Konstantin, který mě vyzývá,
abych utekla. Viktor Dålig vystupující ze stínů. A pak oslepu­
jící bolest.
Věděla jsem, že bych měla Ridleymu povědět, že jsem vi­
děla Viktora, ale chtěla jsem počkat, až získám jistotu. Všech­
no mi připadalo nejisté a rozmazané, nevěděla jsem ani, jestli
můžu svým vzpomínkám věřit.
Viktor zabil Ridleyho tátu a léta byl na útěku. Já měla šan­
ci ho dostat, jenže jsem ho nechala znova utéct. A to nemůžu
Ridleymu povědět, dokud si nebudu naprosto jistá, že se to
doopravdy stalo.
„Jestli to nemám vyčítat sama sobě, tak komu?“ zeptala
jsem se. Znělo to ostřeji, než jsem měla v úmyslu.
„Konstantinovi,“ odpověděl prostě. Prudce jsem vydechla.
Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho už zadržuju dech.
„Á, výborně,“ usmála se Lisbet, která vešla do pokoje bez
klepání, a my s Ridleym se k ní obrátili. „Jsem ráda, že jste tu
oba. Co dělá vaše hlava?“

~ 267 ~
 „Je to lepší, marksino,“ odpověděla jsem zdvořile.
„Dobře.“ Obešla mou postel k oknu a její dlouhá vlečka
pokryla podlahu ložnice. Žábry se jí neznatelně chvěly, když
pohlédla na lůžko. „Co to děláte? Balíte se?“
„Ano, marksino,“ přikývl Ridley. „Už tu nemáme co dělat.
Stum je mrtvý a Black uprchl.“
„Nepozvali jsme vás honit tyhle dva,“ připomněla Lisbet.
„Jste tu, abyste našli mou vnučku, a tu tady nikde nevidím.“
Ridley si se mnou vyměnil pohled, ale sklopila jsem oči.
Nesouhlasila jsem s tím, na čem se Ridley s oběma Trylly do­
mluvil, ale přehlasovali mě. Jakmile se mi udělalo trochu líp,
Ridley mi oznámil, že Tryllové odjíždějí a my také. Žádnou
diskusi nepřipustil.
„Domníváme se…“ Můj šéf si odkašlal. „Domníváme se, že
královna už nežije. Že ji zabil Stum. Je mi to velice líto, věřte
mi. Kaninský lid s vaší bolestí hluboce soucítí a vždy se mů­
žete spolehnout na naši podporu. Ale naše poslání tady skon­
čilo. Stejně jako naši tryllští spojenci máme povinnosti doma,
při ochraně našeho království.“
„Chápu.“ Lisbet uhnula očima a ztěžka polkla. Po chvíli
mlčení se tiše ozvala: „Pak tedy asi není důvod, aby tu někdo
z vás zůstával. Vyřiďte svému králi mé poděkování za vaši po­
moc. Věřím, že cestu ven najdete sami.“
Ridley otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale nebylo co.
Stará dáma vyšla z pokoje a nás obklopilo tíživé ticho.
„Takže co?“ zeptala jsem se. „Prostě jen odjedeme?“
Ridley si podrážděně povzdychl. „A co jiného můžeme
­dělat?“
„Dokončit svou práci!“ vyštěkla jsem na něj.
„Dokončili jsme ji!“ odsekl mi a pak ztišil hlas. „Královna
je určitě mrtvá, Bent je mrtvý, Konstantin je pryč, zmizel beze
stopy a bezpochyby už si vybral další cíl. Skojarům už nemůže­
me nijak pomoct. Musíme se vrátit a chránit naše lidi.“

~ 268 ~
 Rysy mu změkly, když přistoupil ke mně. „Víš, že jako sto­
pařka si nevybíráš, kde budeš pracovat, kdy tvoje práce začíná
a kdy končí. Musíš vykonat úkoly, které dostaneš, a jít dál.“
Položil mi dlaň na paži. „Tahle práce nedopadla tak, jak jsme
si plánovali, ale je čas vrátit se domů.“
Přikývla jsem. Nenáviděla jsem pomyšlení, že Ridley má
pravdu. Ve Storvattenu nás už nic nedrželo. Návrat do Dol­
dastamu byla naše jediná možnost. Posbírala jsem svoje věci,
abychom se mohli vydat na dlouhou cestu k domovu.

~ 269 ~
 OBSAH
_

PROLOG Před čtyřmi lety. . . . . . . . . 5

kapitola první Sledování. . . . . . . . . . . . . . . 14
kapitola druhá Pomsta . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
kapitola třetí Podvrženec. . . . . . . . . . . . . 26
kapitola čtvrtá Stáj. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
kapitola pátá Vladař. . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
kapitola šestá Chyby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
kapitola sedmá Domov. . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
kapitola osmá Historie. . . . . . . . . . . . . . . . 72
kapitola devátá Lítost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
kapitola desátá Narozeniny. . . . . . . . . . . . . 93
kapitola jedenáctá Neopětovaný cit. . . . . . . . 103
kapitola dvanáctá Výročí. . . . . . . . . . . . . . . . . 112
kapitola třináctá Nevhodnost . . . . . . . . . . . 120
kapitola čtrnáctá Mise. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
kapitola patnáctá Příbuzní. . . . . . . . . . . . . . . 132
kapitola šestnáctá Doldastam. . . . . . . . . . . . . 139
kapitola sedmnáctá Konfrontace. . . . . . . . . . . 145
kapitola osmnáctá Hrozby . . . . . . . . . . . . . . . . 151
kapitola devatenáctá Partneři. . . . . . . . . . . . . . . 159
kapitola dvacátá Nepřátelé . . . . . . . . . . . . . 164
kapitola dvacátá první Chlad . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
kapitola dvacátá druhá Provinilost. . . . . . . . . . . . 179
kapitola dvacátá třetí Žal. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
kapitola dvacátá čtvrtá Přísaha. . . . . . . . . . . . . . . . 192
kapitola dvacátá pátá Motivy. . . . . . . . . . . . . . . . . 200
kapitola dvacátá šestá Vzpomínky . . . . . . . . . . . . . 206
kapitola dvacátá sedmá Polární záře. . . . . . . . . . . 212
kapitola dvacátá osmá Kajícnost. . . . . . . . . . . . . . 218
kapitola dvacátá devátá Odjezd. . . . . . . . . . . . . . . . 222
kapitola třicátá Stud. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227
kapitola třicátá první Samá voda . . . . . . . . . . . . . 232
kapitola třicátá druhá Podezření . . . . . . . . . . . . . 239
kapitola třicátá třetí Pátrání. . . . . . . . . . . . . . . 246
kapitola třicátá čtvrtá Vítězství. . . . . . . . . . . . . . . 250
kapitola třicátá pátá Vězni. . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
kapitola třicátá šestá Pokání. . . . . . . . . . . . . . . . . 257
kapitola třicátá sedmá Spravedlnost. . . . . . . . . . 260
kapitola třicátá osmá V pasti. . . . . . . . . . . . . . . . 264
kapitola třicátá devátá Ústup. . . . . . . . . . . . . . . . . . 266
 Z anglického originálu Frostfire vydaného nakladatelstvím
St. Martin’s Griffin, New York, 2014, přeložila Jana Jašová
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2016 ve společnosti
Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4,
číslo publikace 24 544
Odpovědný redaktor Tereza Pecáková
Technický redaktor Lubomír Kuba
Sazba GLYFA
1. vydání
Přeložila Jana Jašová

Copyright © 2014 by Amanda Hocking

Translation © Jana Jašová, 2016

ISBN tištěné verze 978-80-7544-196­‑6

ISBN e-knihy 978-80-7544-228-4 (1. zveřejnění, 2016)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou

doporučenou spotřebitelskou cenu.

www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
www.facebook.com/cooboo
Kompletní nabídku titulů naleznete na
www.albatrosmedia.cz