ALEX ADAMS

BÍLÝ KŮŇ

2012
Copyright © 2012 by Alex Adams
Translation © 2012 by Jana Vlčková
Cover design © 2012 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována
ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu
majitele autorských práv.

Z anglického originálu WHITE HORSE

vydaného nakladatelstvím Atria Books, New York 2012,
přeložila Jana Vlčková
Odpovědná redaktorka: Karin Lednická
Jazyková redaktorka: Vendula Perglerová
Korektura: Hana Bončková
Sazba:Dušan Žárský
Obálka: Radek Urbiš
Vydání druhé, v elektronické podobě první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,
v říjnu 2012
Tohle jsem napsala pro tebe, Bille.

pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T

 PODĚKOVÁNÍ
Následuje výčet lidí, v jejichž případě mi obyčejné děkuji připadá
málo.
Svoji úžasně dynamickou agentku Alexandru Machinistovou taj-
ně považuji za superhrdinku. Díky, žes věřila v mou práci a dostalas
ji na správná místa.
Moje báječně prozíravá redaktorka Emily Bestlerová zařídila,
aby úprava textu byla zábava (a často legrace). Slibuji, že v příštím
rukopise se už nebude tolik plivat a zvracet.
Věčně radostně naladěné redakční asistentce Caroline Porterové
děkuji za trpělivé odpovědi na podivné otázky. Hodně mi pomohla.
Dále děkuji celému nakladatelskému týmu. Jmenovitě vás ne-
znám, ale to neumenšuje moji vděčnost za skvělou práci, kterou jste
odvedli. Lidé „od knih“ jsou ti nejlepší.
Zvláštní poděkování patří Lindě Chesterové za její laskavost
a moudrost.
A také mým rodičům, kteří mě nepovažovali za blázna, když jsem
jim oznámila, že chci psát. Anebo pokud si to mysleli, jsem jim vděč-
ná, že v sobě měli tolik soucitu, aby mi to neříkali do očí. Oba vás
miluji.
Nejlepší sestra v celém vesmíru se jmenuje Daisy. Mrzí mě, že
tato kniha neobsahuje upíry, nakupování a spoustu oranžové barvy.
Třeba příště.
Velký dík si zaslouží moje drahá přítelkyně Stacey McCarterová,
která přečetla všechno, co jsem kdy napsala, a přesto se mnou stále
mluví. Kdybys někdy potřebovala zakopat mrtvolu, klidně mi zavo-
lej. Přinesu lopatu.
Když už jsme u těch mrtvol, nesmírně mazaná Kim McCullougho-
vá a já jsme žádnou nepohřbily – zatím. Což se může změnit, pokud
jí nepřestanu podstrkovat svou nezkorigovanou práci.
Spousta díků náleží i dvěma talentovaným autorům a dobrým
přátelům, Jamiemu Masonovi a Lori Wittové. Máte je oba mít.
 MacAllister Stone a jeho webové stránky Absolute Write Commu-
nity mi poskytli přehršel příležitostí k trénování tvůrčího psaní. Na-
věky mu za to budu vděčná.
Bílý kůň by nikdy nevznikl, kdyby nebylo Williama Tancrediho,
mého alfa čtenáře, alfa samce, velké lásky a nejmilejšího člověka. Jsi
mou inspirací, abych se stala lepší spisovatelkou a lepší ženou. Také
mě umíš rozesmát až k slzám. Miluji tě, však víš.
Na závěr děkuji vám, drazí čtenáři. Píšu, abych vás pobavila. Dou-
fejme, že se to povedlo. Třeba si to někdy zopakujeme.
 PROLOG

TEHDY
Jenom se na mě podívejte: Nechci, aby si můj psychoterapeut
myslel, že jsem blázen. Z toho důvodu lžu, jako když tiskne.
„Včera v noci se mi zdálo o nádobě.“
„Zase?“
Přikývnu a kožený potah pod mojí hlavou zaskřípe.
„O úplně stejné nádobě?“
„Vždycky je to ta samá.“
Ozve se škrábání pera o papír.
„Popište mi ji, Zoe.“
Tohle už jsme dělali tucetkrát, doktor Nick Rose a já. Moje odpo-
věď je pořád stejná, ale vyhovím mu, když se ptá. Anebo on možná
prokazuje laskavost mně, protože jsem to já, koho nádoba pronásle-
duje, a on je tady od toho, aby vyhověl svým pacientům.
Polštáře na pohovce se pode mnou prohnou, když se pohodlně
posadím a opájím se svým terapeutem způsobem, jakým si člověk
po ránu vychutnává svůj první šálek kávy. Pěkně po malých douš-
cích. Nick se rozvaluje v mírně ošoupaném koženém křesle. Jeho
snědá pleť příjemně lahodí oku. Velké ruce jsou poznamenány pra-
cí, která s touto pracovnou nijak nesouvisí. Až příliš krátké vlasy
se jistě snadno udržují. Oči má stejně tmavé jako já, vlasy také. Na
pokožce hlavy svítí světlá jizva. On sám nemá šanci zahlédnout ji
v zrcadle. Zajímalo by mě, zda ji zkoumá prsty, když je sám, anebo

9
když si uvědomí její přítomnost. Je opálený, čili se hodně pohybu-
je venku. Ale kam ho zařadit? Jachtu zřejmě nemá. Spíš motorku.
Představím si, jak se řítí na mašině, a v duchu se usměju. A úsměv
si tam schovám. Kdybych mu dovolila prodrat se až na rty, určitě by
se na něj zeptal. Přestože s ním sdílím svoje myšlenky, tajemství si
nechávám pro sebe.
„Připálená smetana. Tak by tomu říkali, kdyby se jednalo o bar-
vu. Mám takový pocit…, jako by byla vyrobena pro mě. Když se pro ni
ve snu natáhnu, ucha mi padnou do ruky jako ulitá. Měli jste ve škole
spolužáka, kterému takhle trčely uši?“ Posadím se zpříma, zastrčím
si vlasy za uši a boltce nasměruji do pravého úhlu, byť je to trochu
nepříjemné.
Ušklíbne se. Rád by se usmál. Vidím, že svádí vnitřní boj: Je pro-
fesionální, aby se psychoterapeut smál? Nevyloží si to pacientka
jako sexuální obtěžování? Směj se, chce se mi říct. Prosím.
„Tím dítětem jsem byl já.“
„Opravdu?“
„Ne.“ Přemáhá ho veselí a já na okamžik zapomínám na nádobu.
Není velká ani dokonalá, ale je vyrobená pro mě. Zjišťuji, že bych
mu nejradši položila milion otázek a zkoumala ho stejně, jako on
zkoumá mě.
„Také máte sny, které se opakují?“
Zvážní. „Nepamatuji si je. Ale teď se bavíme o vás.“
Správně. Neházej mi kost. „Nádoba, nádoba. Co dalšího vám o ní
mám říct?“
„Jsou na ní nějaké ozdoby?“
Tak tohle vím přesně. „Ne. Je naprosto nedotčená.“ Ramena mě
napětím bolí. „To je všechno.“
„Jaký z ní máte pocit?“
„Nahání mi hrůzu.“ Předkloním se a lokty vytlačí důlek do mých
stehen. „A probouzí zvědavost.“

10
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
ČÁST
PRVNÍ
 1. kapitola

TEĎ
Když se probudím, svět je stále pryč. Zůstaly jenom zbytky. Úlom-
ky míst a lidí, které kdysi tvořily jeden celek. Krajina za oknem je
až nepřirozeně zelená, taková, jakou jsme vídávali na plochých te-
levizních obrazovkách ve výčepech převlečených za restauraci. Pří-
liš barevná. Hustá šedivá oblaka před mnoha týdny vyhnala slunce
a přinutila je sledovat přes zprohýbané mokré čočky, jak umíráme.
Mezi hrstkou přeživších kolují zvěsti o tom, že Saharu zasáhly
deště a nekonečné písky se zazelenaly. Britské ostrovy mizí pod vo-
dou. Příroda se dává dohromady podle vlastních plánů a člověk do
toho nemá co mluvit.
Za měsíc mi bude jednatřicet. Jsem o osmnáct měsíců starší než
v době, kdy udeřila choroba. A o rok starší než před vyhlášením vál-
ky. Někde mezi tehdy a teď se zeměkoule zbláznila a u počasí pro-
pukla schizofrenie. Není divu, když si uvědomíte, proč lidé tenkrát
zkřížili zbraně. Nádobu jsem poprvé spatřila před devatenácti mě-
síci.
Pobývám na někdejší zemědělské usedlosti v bývalé Itálii. Tohle
není země, kde rozjaření turisté házejí mince do fontány di Trevi, ani
se nehoufují před Svatou stolicí. Tedy zpočátku se tam hrnuli jako
diví v těsných zástupech s celoživotními úsporami v rukou, ochot-
ní věnovat je církvi za příslib spásy. Nyní jejich mrtvoly hyzdí tvář

13
Vatikánu a valí se až do Říma. Už nevkládají ruce do Úst pravdy a ne-
zadržují dech, zatímco si šeptem sdělují lež, o níž jsou přesvědčeni,
že je pravdou: že se každým dnem objeví kýžený lék. Že hrstka věd-
ců, schovaná někde ve vysokých horách, vymyslela vakcínu, která
nás dokáže předělat. Že nám Bůh každou chvíli sešle na pomoc svoje
nebeské vojsko a my budeme zachráněni.
Zvýšené hlasy za stěnou mi připomenou, že ačkoliv jsem na světě
sama, tady sama nejsem.
„Je to sůl.“
„Není!“
Ozve se tupá rána, jak pěst udeřila do dřeva.
„Povídám ti, že je!“
Zatímco se hlasy hádají, v duchu pořizuji soupis svého majetku:
batoh, boty, pláštěnka do deště, plyšová opička. V pouzdře z umělé
hmoty mám zcela zbytečný pas a dopis, který se bojím přečíst. Víc
toho v téhle zchátralé místnosti nemám. Soudím, že v takhle mizer-
ném stavu je dům už dlouho. Majitelé neměli peníze na údržbu.
„Jestli to není sůl, tak co to podle tebe je?“
„Kukuřičný sirup s vysokým obsahem fruktózy,“ prohlásí hlas
s nabubřelostí člověka, jenž je přesvědčený o tom, že se nemýlí. Tře-
ba ne. Kdo ví?
„Ha! Ale to nevysvětluje Afriku. V Timbuktu sladké nejedí. Proč
jsou potom podvyživení až běda?“
„Sůl, kukuřičný sirup. Copak na tom záleží?“ ptám se zdí, ale ty
mi neodpoví.
Zaznamenám za sebou pohyb. Otočím se a spatřím Lisu – bez
příjmení. Stojí ve dveřích a je mnohem hubenější než před týdnem,
kdy jsem přijela. Je o deset let mladší než já. Angličanka, pocházející
z jednoho z těch měst, která končí na -shire. Vedle se přou její strýc
a otec.
„Nezáleží na tom, co nemoc způsobilo. Teď už ne.“ Pohlédne na
mě horečnatýma očima. Je to pouhé zdání – Lisa je od narození sle-
pá. „Že ne?“
Běží mi čas. Jestli se mám dostat do Řecka, musím stihnout tra-
jekt.

14
 Přikrčím se a hodím si batoh na ramena. Také jsou o něco hube-
nější. Zaprášené zrcadlo na stěně dokládá, jak zpod mého tenkého
trička vystupují kosti.
„Dávno ne,“ odpovídám. Když se jí po tváři skutálí první slza, dám
jí to, co mi zbylo – konejšivé objetí a něžné pohlazení po rozježených
vlasech.
Dokud se neobjevila nádoba, netušila jsem, že nějaké kosti vůbec
mám.
Prokletá nádoba.

TEHDY
Můj byt je moderní pevnost. Zámky, řetězy, bezpečnostní kód.
Mám tři pokusy na správné zadání, jinak dovnitř vtrhne ozbrojená
jednotka a bude zjišťovat, jestli doopravdy jsem ta, za kterou se vy-
dávám. Vše zasazené do chatrného dřevěného rámu.
Jedenáct hodin mytí podlah, toalet a vysypávání košů v hermetic-
kém prostoru. Jedenáct hodin jednostranných rozhovorů s myška-
mi. Pálí mě oči. Nejradši bych je vyndala z důlků a pořádně opláchla.
Dveře se otevřou a já vím, že je něco jinak. Zpočátku se domní-
vám, že na vině je červené světélko záznamníku, jež na mě pomr-
kává z kuchyně. Ale kdepak, je toho víc. Cítím, že se kdosi vetřel do
mojí svatyně a v průběhu mé nepřítomnosti se zde volně pohyboval
a dotýkal se mých věcí, aniž na nich zanechal svou stopu.
Dotknu se vypínače a obývák zaplaví zlaté světlo. Mrkám, abych
dostatečně zvlhčila pálící oči. Zornice se stáhnou, přesně, jak se od
nich očekává, a já konečně můžu vstoupit, aniž bych o něco zakopla.
Když po vás doopravdy někdo jde, tak to prý není paranoia. Ne,
neježily se mi vlasy na hlavě a nic mi nenašeptávalo: buď opatrná,
ale instinkt mě nezklamal. Někdo tu během mé nepřítomnosti sku-
tečně byl a něco mi přinesl.
Nádobu.
Nepřipomínala soudek, do něhož se nakládají okurky, které krás-
ně křupnou, když se do nich zakousnete. Vypadala spíše jako expo-

15
nát z muzea. Hliněný hrnec starší než tohle město – alespoň tomu
nasvědčovala špína vsáklá do pórů.
Mohla jsem nádobu prozkoumat, zvednout ji z podlahy a někam
odnést. Ale některých věcí je lepší se nedotýkat. Podepsal se na mně
každý béčkový film, jejž jsem kdy viděla. Pamatuji si každou pověru,
kterou jsem slyšela, včetně povídaček starých žen.
Měla bych se podívat, co v ní je, ale prsty se odmítaly pohnout.
Co kdyby… Vlastně mě tím zachránily. Místo toho sáhly po telefonu.
Vedoucí směny zvedl sluchátko na osmé zazvonění. Když se ho
zeptám, zda někdo vstoupil do mého bytu, zamyslí se. Mezitím uply-
ne celá věčnost. Představuji si, jak se muž škrábe v rozkroku, více-
méně ze zvyku, zatímco v duchu počítá, kolik piv mu zbylo v lednici.
„Ne,“ prohlásí nakonec. „Něco se ztratilo?“
„Ne.“
„V čem je tedy problém?“
Zavěsím a počítám do deseti. Když se vrátím do obýváku, nádoba
tam pořád stojí. Přesně uprostřed mezi gaučem a televizí.
Volám bezpečnostní službu. Ne, sdělí mi. Nemáme žádný záznam
o tom, že by někdo vstoupil do bytu třináct set čtyři.
„Co před pěti minutami?“
Ticho a pak: „Víme o tom. Máme k vám někoho poslat?“
Na policii bych pochodila stejně. Nikdo se k vám přece nevloupe,
aby vám něco přinesl. Musí to být dárek od tajného ctitele. Anebo
jsem blázen. Což by mi samozřejmě neřekli. Zdvořile by se otázali,
zda se cítím dobře.
Vtom si vzpomenu na blikající záznamník. Když stisknu tlačítko
přehrávání, z reproduktoru se vyřine matčin hlas:
„Zoe? Zoe? Jsi tam?“ Po krátké odmlce následuje: „Ne, miláčku,
ozval se záznamník.“ Další pauza. „Cože? Jo, nechávám jí vzkaz. Co
tím chceš říct, ,Mluv hlasitěji?‘“ Následuje laškovné plácnutí, jak od
sebe odhání mého otce. „Volala tvoje sestra. Chce ti někoho předsta-
vit.“ Matčin hlas přejde do šepotu, který rozhodně není diskrétní.
„Myslím, že nějakého chlapa. Asi bys jí měla zavolat. Přijď v sobotu
na večeři a můžeš mi o něm vyprávět. Budeme tu jenom my holky.“
Další přestávka. „A ty, samozřejmě. Ty jsi taky skoro holka,“ praví
láskyplně k tátovi. Umím si představit, jak se v pozadí dobromyslně

16
chechtá. „Zavolej mi, zlato. Zkusila bych ti brnknout na mobil, ale
znáš mě – pořád doufám, že máš zrovna rande.“
Za normálních okolností by mě matčiny dohazovačské pokusy
popudily, ale dnes…
Přála bych si, aby tu se mnou byla. Protože ta nádoba mi nepatří.
Někdo se ke mně vetřel.

TEĎ
Lidské tělo je úžasná věc. Je to kyselinotvorná manufaktura
schopná přeměnit jednoduchou potravu v horkou pálící břečku.
Hodně teď zvracím. Báječně mi to jde. Umím se správně předklo-
nit, abych si nepocákala boty. Kdyby svět nezmizel, mohla bych s tím
jít na olympiádu.
Je doba snídaně, a tak posílám dolů jablko. Vydrží tam.
„Už musíš jít?“ ptá se Lisa. Kouše se do spodního rtu.
„Potřebuju se včas dostat do Brindisi.“
Stojíme na dvorku před usedlostí, obklopené věčnou vlhkou
mlhou. Zdi domu jsou ze světlého kamene a porůstá je plyšový mech.
Můj bicykl se opírá o zanedbanou pumpu. Zdejším hospodářům se
v průběhu let podařilo nashromáždit dostatek prostředků, pořídit
si vodovod a vstoupit tak do dvacátého století. Starou pumpu si ne-
chali buď z nostalgie, anebo z lhostejnosti. Kolo je modré a původně
mi nepatřilo. Nepořídila jsem si je za peníze. Získala jsem je za pár
bezcenných polibků před hlavním římským letištěm. Nešlo o žád-
nou vášeň, pouze o projev něhy od chlapíka z Norska, který nechtěl
zemřít bez posledního objetí.
„Prosím,“ hlesne Lisa, „zůstaň.“
„Nemůžu.“ Na hrudi mě tíží hora lítosti. Mám Lisu ráda. Upřím-
ně. Je to sladké děvče, jež kdysi snilo o krásných věcech. To nejlepší,
v co nyní může doufat, je přežití. Blahobyt není volba, a možná nikdy
nebude.
„Prosím. Je pěkné mít tu jinou ženu. Cítím se líp.“
Vtom mi to dojde – z jejího hlasu čiší zoufalství. Nechce tu zůstat
sama s těmi muži. Měli by ji chránit a také to dělají. Ale nejen proto,

17
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž
že je vážou rodinná pouta. Stojí za tím i jiný důvod. Teprve nyní mi
dochází, že v Lise vidí svůj majetek. I to je důkaz toho, jak lidskost
rychle ztrácí dech. Měla jsem to vytušit dřív, ale byla jsem natolik
ponořená do vlastního světa, že jsem nedohlédla za jeho hranice.
„Promiň,“ kaju se. „Nevěděla jsem to. Měla jsem si toho všimnout,
ale nestalo se tak.“
Bledá líčka zrůžoví. Uhodla jsem její tajemství. Přestože mě ne-
vidí, odvracím se, abych jí dopřála okamžik na vzpamatování. Tváře
mi hoří hanbou.
Mlčení trvá dost dlouho, aby se mrholení proměnilo v déšť.
„Ani jedna tu nemůžeme zůstat. Pojď se mnou.“
Měla bych svých slov litovat, ale nelituji. Pokud bude souhlasit,
mé putování se protáhne o několik dní. Čas je luxus, když nemáte po-
nětí, kolik písku zbývá v přesýpacích hodinách. Jenže lidskost kulhá
na obě nohy a laskavost se stala vzácností. Musím se držet toho, co
ze mě dělá člověka.
„Opravdu? Vezmeš mě s sebou?“
„Trvám na tom.“
Prudce zvedne hlavu a ohlédne se.
„Nepustí mě. Nikdy mi nedovolí odejít.“
Co ti udělali, holčičko? toužím se zeptat. Ale ať odpoví jakkoliv, na
mém rozhodnutí se nic nezmění. Půjde se mnou.
„Běž si sbalit svoje věci. Vezmi si něco pohodlného a teplého.“
„Ale…“ Vidím, že se stále bojí svých příbuzných.
„Postarám se o to.“
Společně vkročíme do domu a na okamžik si vychutnáváme ten
přepych, že na nás neprší. Obě přikývneme. Lisa stoupá do schodů,
zatímco já mířím do kuchyně.
Na kuchyň – a že jsem jich několik poznala – je příliš úzká. Není
to proto, aby bylo všechno při ruce. Spíše připomíná vychrtlou ženu,
která se snaží udržet si nepřirozeně nízkou váhu, a stejně jako ona
upadá. Dovedu si představit, jak by vyhlížela, kdyby ji zařizoval ně-
kdo s vkusem a láskou k vaření. Tahle místnost volá po rodině.
Je tu pouze jediný muž – Lisin strýc. Napnutí jeho kůže dosáh-
lo svého maxima, přetéká přes židli, na které sedí. Židle je bytelná,
dřevěná, zřejmě pamatuje několik generací. Dřevo časem ztmavlo,

18
sedák je ze silného proutí a má medový lesk. Židle zde má sedm
prázdných sourozenců.
Tlusťoch ke mně vzhlédne. Pátrá po slabině, kterou by mohl vyu-
žít. Zadržím dech. Ramena stáhnu dozadu a vystrčím bradu. Snažím
se působit jako bojovník, kterého jenom tak něco nezlomí. Alespoň
do té míry, jak mi moje tělo dovolí. Muž pochopí, že se nemůže ni-
čeho zmocnit, aniž by vynaložil nějaké úsilí, a tak se vrátí ke žvýká-
ní chleba, jejž jsem upekla přede dvěma dny poté, co jsem vybra-
la brouky z mouky, které bylo ve spíži spousta. Od úst mu odlétají
vlhké drobky a dopadají na stůl, kde zaschnou, pokud je nikdo včas
nesetře. Já ani Lisa to nebudeme. Zakrátko se oba Angličané budou
válet ve vlastní špíně.
„Lisa jde se mnou.“
Tlusťoch zabručí, polkne a upře na mě mrňavé oči. Připomínají
rozinky vmáčknuté do těsta.
„Zůstane.“
„Nebyla to otázka.“
Ztěžka se zvedne a jeho tělo nabobtná jako bouřkové mraky.
„Jsme její rodina.“
Tohle nedopadne dobře. Vzadu na krku se mi vytvoří studená
skvrna velikosti čtvrťáku a rozšiřuje se, dokud nejsem celá promrz-
lá. Co jsem si myslela? Je větší než já. Morbidně obézní a pomalý, to
je pravda, ale dost velký. Kdyby mě dostal na zem, jsem vyřízená.
Zíráme na sebe. Kdybychom byli psi, někdo by si na něho vsadil,
ohromen jeho hřmotností.
Nepřirozený klid protrhne ostrý výkřik. Přichází seshora. Lisa.
Na okamžik se veškerá moje pozornost upne k podivnému tichu, jež
v těchto situacích vždycky následuje.
Tlusťoch po mně vystartuje. Lisa vězí v potížích, ale já v tuhle
chvíli taky.
Předstírám výpad vlevo, ale vrhnu se vpravo. Vazoun narazí do
stěny jako automobil při crashtestu. Prach z omítky vytvoří kolem
jeho těla bílou aureolu. Chvíli mu trvá, než se vzpamatuje. Zatřepe
hlavou, aby se zbavil mlhy bolesti, a potom po mně znovu vyjede.
Opět se mi podaří mu vyhnout. Propalujeme se pohledem, dělí
nás šířka stolu. Pouhých pár desítek centimetrů. Nevidím nic, co

19
bych mohla použít jako zbraň. Všechno je na svém místě. Lisa je svě-
domitá hospodyně, přestože tohle není její domov. Dům se jim při-
pletl do cesty stejně jako mně.
Další výkřik. Tentokrát odvane jako chmýří pampelišky.
Srdce schované v mé hrudi by nejradši vyskočilo ze svého kostě-
ného vězení. Ví, že v patře je s Lisou její otec. Ví, co se tam děje.
„Jdu za ní,“ prohlásím, „a jestli se mě pokusíš zastavit, jsi mrtvý.“
Směje se. Faldy se chvějí a natřásají.
„Až ji vošuká, podá si tebe, mrcho.“
„Udivuje mě, že se o to nepokusil dřív.“
Zvedne obě dlaně. „Co ti na to mám říct, lásko? Máme rádi jehně-
čí, skopové ne.“
Nyní je na mně, abych zaryčela smíchy, byť ten můj je hořký
a suchý.
„No co je, děvko? Co je tu sakra k smíchu? Poděl se se mnou
o vtip.“
Centimetr po centimetru se sunu k otevřeným dveřím. Na opač-
né straně této stěny je stojan s deštníky. Jeho obsah sice tělo v suchu
neudrží, ale špičatým koncem lze snadno vypíchnout oko.
„Vyprávěla jsem ti, čím jsem si kdysi vydělávala na živobytí?“
Zabručí. Následuje mě po obvodu stolu, dokud se oba neocitne-
me na jeho oblém konci.
„Bylas nějaký druh laboratorní krysy.“
Přikývnu. Něco takového. „Hodně jsem fyzicky dřela, takže na
hubenou ženskou mám celkem páru. Cos dělal ty, kromě cvičení se
šaltpákou a zvedání půllitrů?“ V těle mi zbylo méně síly, než jsem
měla před koncem světa, ale díky instinktům jsem se dostala až sem.
Významně se odmlčím, ale v něčem jsem se přepočítala: tlusťochův
dosah je delší než můj. Jeho ruka vystřelí a tučné prsty sevřou moje
vlasy svázané do ohonu. Škubne mnou dozadu a přitáhne mě k sobě.
Do zad mě tlačí jeho pupek. Bůhvíproč mi připomíná bohatě naditou
palačinku z oblíbeného snídaňového baru. Paže vytvoří kolem mého
krku trojúhelník, který se utáhne. Hrudník, kost pažní, kost loketní.
Když se mi stýská po minulosti, obvykle sním o restauračních ře-
tězcích, kde vám pokaždé naservírují stejné jídlo. Vzpomínám, jaké
to bylo být suchá, anebo jak krásně mě štípala kůže, když jsem dlou-

20
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
ho stála pod příliš horkou sprchou. Teď si nejvíc přeju vysoké pod-
patky. Jehlové. Deset centimetrů štíhlého kovu. Můj věznitel je pouze
v ponožkách. Hravě bych mu svou vysoce módní zbraň zabodla mezi
nártní kůstky.
Nosím boty se silnou podrážkou, které jsou určeny na dlouhé
túry. Jenže on měří něco přes metr osmdesát, zato já se musím hod-
ně našponovat, abych překonala metr šedesát pět. Což znamená, že
moje podešve mu leda tak pohmoždí prsty u nohou. Což nestačí.
„Vyhraju já,“ oznámí mi.
Možná má pravdu, ale hra dosud neskončila. V sázce nejsem je-
nom já.
„Kdys naposledy viděl svého ptáka?“ Můj hlas zní hlouběji než
obvykle, neboť tlusťochovy paže mi drtí hrdlo. Táhne mě blíž k sobě
a zároveň výš. Přestávám se nohama dotýkat podlahy. Marně se po-
kouším udržet rovnováhu, podrážky sklouznou po dlaždicích. „Na-
jdeš ho vůbec, aby sis ho mohl přidržet, když si chceš ulevit, anebo
si k tomu musíš sednout jako ženská?“
„Potřebuješ pořádně vošukat.“
„Ale no tak… Tlusťochům, jako jsi ty, se nikdy nepostaví.“
Před očima mi poletují černé mžitky. Je ráno, ale mého světla va-
lem ubývá. Lisa mezi výkřiky vzlyká.
Pupkáč má víc síly, než se na první pohled zdálo. Tuková tkáň
bravurně maskuje solidní svalovou hmotu. Dokonalá kamufláž.
Moje chodidla se zvednou ze země.
Všechno, co následuje, se seběhne ve zlomku vteřiny.
Otevřu ústa a zaryju zuby do mužova předloktí. Sklovina pronik-
ne tkání a otře se o kost. Zvednu kolena, takže když mě pustí a zařve
z plných plic, dopadnu plnou vahou na jeho nárt. Prudce vydechnu.
Svalím se na kolena a bolest mnou prolétne jako žhavý šíp. Můj pro-
tivník se vzpamatuje natolik, aby mě pochroumanou hnátou kopl do
zad. V ústech ucítím pachuť mědi se stopou železa. Vyškrábu se na
nohy a uhnu stranou, paží si chráním břicho.
Myslím na jediné – chci přežít. Popadnu židli. Je lehčí, než jsem
předpokládala. Anebo není. V čase ohrožení je lidské tělo schopno
neuvěřitelných výkonů. Vím to, protože mě o tom přesvědčil seriál

21
Neuvěřitelné skutečnosti, a Cathy Lee Crosbyová měla nesmírně dů-
věryhodnou tvář.
Sevřu opěradlo židle, až mi zbělají klouby. Můj soupeř je Angli-
čan, takže by měl něco vědět o mém národním sportu. Židle se pro-
měnila v pálku a jeho obličej v míček.
Přiblíží se a já udeřím. Ozve se ostré zapraskání a tlusťochův
ksicht se hroutí. Na košili a do tváře mi dopadají kapky krve – komá-
rův mokrý sen. Z pokleslé čelisti vypadávají zpřelámané zuby, muž
klesá na zem. Mění se v horu masa pokořenou ženou s židlí. Dřevo
mi vyklouzne z prstů. Klopýtám do chodby a stoupám po schodech.

TEHDY
Jeho číslo jsem získala od kamarádky kamarádčiny sestry.
„Zavolej mu, je nejlepší,“ pobízí mě přítelkyně s přehnaným nad-
šením člověka, který předává zaručené zprávy z třetí ruky.
Nick Rose. Podle jména bych ho tipovala spíš na truhláře než na
někoho, kdo za tučný poplatek naslouchá cizím problémům. Za děl-
níka. Někoho obyčejného. Jo, to by šlo. S obyčejným člověkem si po-
vídat můžu. Psychoterapeuta si představuji jako vážného Sigmunda
Freuda, jenž hledá spojení mezi mým podivínstvím a vztahem s mat-
kou. Vztah s matkou mám skvělý, přestože jsem jí neodpověděla na
vzkaz na záznamníku, ani nezavolala sestře, jak mě žádala.
Co by z toho vyvodil Freud? A co z toho vyvodí doktor Nick Rose?
Vytáhnu mobil a zatelefonuji mu přímo z ulice. Město je v pohy-
bu. Dopravní špičku koření jekot klaksonů. Lidé vytvářejí organický
běžící pás, jenž se ustavičně točí na chodnících. Moje slova se zde
ztratí, a právě o to mi jde. Jsem racionální ženská, ale nevysvětli-
telná přítomnost nádoby mě nutí pochybovat o vlastním zdravém
rozumu. A hluboko v mém nitru, tam, kde držím svoje obavy pečlivě
zabalené do pozitivního uvažování, vzniká bláznivý dojem, že to ná-
doba ví.
Proto se postavím na roh, pevně sevřu přístroj a stisknu zelené
tlačítko.

22
 Ohlásí se mi muž. Očekávala jsem asistentku. Což mu okamžitě
sdělím a vzápětí toho lituji, protože vlastní pohlaví vnímám stereo-
typně. Taková jsem feministka.
Směje se. „Jsem to opravdu já. S potenciálními klienty rád hovo-
řím osobně. Alespoň oba zjistíme, s kým máme tu čest.“
S klienty. Ne s pacienty. Ramena mi poklesnou a já si uvědomím,
jak moc jsem napjatá. Hlas doktora Nicka Rose je vřelý a sytý jako
dobrá káva. Směje se jako člověk, který v tom má bohatou praxi.
Chci jeho smích slyšet znovu, proto prohlásím: „Jen pro pořádek
– rozhodně si tajně nepřeju mít sex s kterýmkoliv ze svých rodičů.“
Odměnou je mi další dávka veselí. Navzdory své rezervovanosti
se usměju.
„Já taky ne,“ odvětí doktor Rose. „Pro všechny případy jsem si to
vyřešil hned na vysoké. Ale chvíli jsem byl hodně nejistý. Zejména
když se mě otec opakovaně ptal, zda mu to sluší.“
Společně se zasmějeme. Napětí klouže z mé psýché jako rozehřá-
té máslo. Na závěr mi doktor navrhne, že jestli mám zájem, páteční
odpoledne jsou celá moje.
Když zavěsím, mám lehkou hlavu. Pouhé získání psychoterapeu-
ta se mnou dokázalo zázraky. Pátek. Dnes je úterý. Tím pádem mám
tři dny na vymyšlení hodnověrného příběhu o nádobě. Co takhle
sen? Psychologové sny milují. Pravdu mu říct nemůžu a neumím vy-
světlit proč. Zkrátka to nevím. Odpověď se dosud nevystříbřila. Ne-
chci, aby se domníval, že jsem blázen, protože blázen nejsem. Jsem
zoufalá. Tiše si zoufám a umírám zvědavostí.
Následuje obvyklá rutina: odemknout, odemknout, otevřít, za-
vřít, zamknout, zamknout, řetěz, bezpečnostní kód. Na panelu bliká
zelené světlo. Tak to má být.
Nádoba čeká.

TEĎ
Z ložnice se line Lisin nářek. O místnosti smýšlím jako o její ložni-
ci, ale bůhvíkomu doopravdy patří. Lidé, kteří tu dříve bydleli, si sba-
lili osobní věci do kufrů, nebo možná krabic, a uprchli. Proto světnici

23
nazývám Lisiným pokojem, byť už tu dlouho nebude. Alespoň po-
kud bude záležet na mně.
Vlevo od schodiště. Druhé dveře vpravo. Překročím práh.
Je tam s ní to, co zbylo z její rodiny.
Lisin otec je štíhlejší než jeho bratr, a mladší o pár let, přesto-
že z tohoto úhlu mu do tváře nevidím. Jeho zadek září jako měsíc
v úplňku, polokoule odděluje stezka ze světlých chlupů.
Pod ním se krčí Lisa, obličej má vtisknutý do polštáře. Dávno se
nebrání, se svou pozicí v rodinné hierarchii se smířila. Nepovedená
loutka napadená svým loutkařem, jenž s každým pohybem zatřese
rozvrzanou postelí.
Znechucení je láva, z mých pórů prýští sopečný popel. Jediným
varováním se stává můj přidušený výkřik. Vrhnu se vpřed a popad-
nu muže za varlata. Na manikúru a pedikúru jsem si nepotrpěla ani
před koncem světa. Kdyby mi někdo cizí přejel pilníkem přes nehty
na nohou, okamžitě bych zaječela, neboť by se mi roztančila všechna
nervová vlákna. Prsty mám samou záděrku a na nehtech bílé skvr-
ny jako pihy albína. Okraje jsou roztřepené, protože si je mimoděk
koušu, když nemůžu spát a přemýšlím. Do takových rukou by žádný
muž svoje koule nesvěřil. Špičky prstů se mění v čelisti kleští, jež se
noří do jemné kůže.
Očekávám, že zařve, ale nestane se tak. Naposledy se zhoupne
v bocích a zarazí se, jako by čekal na moje instrukce.
„Slez z ní!“
Jeho hlas zní ochraptěle. „Promiň.“
„Mně se neomlouvej. Vytáhni ho ven a řekni to jí.“
Couvne. Jeho erekce chřadne, až se penis promění v ubohou tka-
ničku do bot, visící ve vzduchu.
„Promiň,“ opakuje.
„Liso,“ vyštěknu, „vstaň a sbal si svoje věci.“ Kéž by moje slova
mohla být mírnější, ale ta by ji nevzpamatovala. Musíme odtud vy-
padnout.
Krátce zaváhá a potom se skulí z postele. Natáhne si džíny a za-
pne si je, aniž by zvedla bradu. Ty se stydět nemusíš, chce se mi říct.
To on. Jenom on. Ale na to není čas.

24
 „Lisa teď patří do mé rodiny,“ oznámím chlapovi, který stvořil
polovinu toho, kým jeho dcera nyní je. „Odcházíme.“
Připomíná poškrábanou desku. „Promiň.“
Když ho pustím, ani se nepohne. Ramena se mu chvějí a mě se
zmocňuje pocit, že pláče. Kleknu si vedle něho, zatímco Lisa hází do
ruksaku svoje věci. Položím mu dlaň na rameno. Jsem sama ze sebe
v šoku, protože se chystám konejšit násilníka.
„Nemusí se z nás stát zrůdy. Stále máme na vybranou.“
„Mám nutkání.“
„Je to tvoje dcera.“
„Je mi to líto.“
„Odcházíme. Liso?“
Zavrtí hlavou. Nemá mu co říct.
Zabalíme si jídlo: chléb, zavařeniny, konzervy. Všechno, co
má vysokou výživnou hodnotu. Naskládáme je do pytlů na odpad
a uložíme do košíku na mém bicyklu. V kuchyni je mléko, jež jeden
z mužů nadojil od krav, které se potulují na dvoře. Pasou se na trávě
a plundrují krajinu. Mají štěstí, protože časté deště znamenají hustší
a šťavnatější krmení. Hluboko v mysli mám zasunutou představu,
jak zabíjím krávu, abych přežila. Ruce mám červené jako od kečupu,
ale je to nefalšovaná krev. Snažím se na to zatím nemyslet.
„Měly bychom všechno vypít,“ kladu Lise na srdce a rozděluji
vlažnou tekutinu do dvou sklenic. Musím potlačit dávivý reflex, ale
přinutím se mléko spolknout. Moje tělo je potřebuje. Jídlo se stá-
vá vzácností. Odhadem zemřelo devadesát procent populace. Po-
traviny, které rychle podléhají zkáze, dávno nejsou, zůstaly jen in-
stantní. Prefabrikovaná jídla v krabicích poprvé skutečně pomáhají.
Nakonec z nás budou zase lovci a sběrači, anebo se vrátíme k pri-
mitivnímu zemědělství – tedy pokud se někdo z nás dostane tak da-
leko.
Lisa usrkává mléko: kostelní myš s drahocenným kouskem sýra.
„Kde je můj strýc?“
Otázka zůstane viset ve vzduchu.
„Na podlaze. Musela jsem ho zastavit.“
Polkne. „Je mrtvý?“

25
 Nechci se ho dotýkat. Skutečně ne. Ale Lisa se na mě dívá, jako
bych věděla, co si v danou chvíli počít. Netuší, že řešení vymýšlím
za pochodu.
Pokleknu a přiložím dva prsty na tlusťochův krk. Zaboří se až po
klouby do sádla, jako bych se dotýkala tekutého písku.
Hlavně ať zůstane ležet, křičím v duchu. Ty prsty, jež se zrovna
neutápějí ve špeku, sevřou porcovací nůž. Postapokalyptická pojiš-
ťovací politika. Zpočátku mi jeho tep uniká a mě napadne, že zemřel.
Ale ne. Pa-rump, pa-rump, pa-rum. Je to malý bubeníček na klíček.
„Žije.“ Alespoň momentálně, protože člověku o velikosti volks-
wagenu „brouka“ zrychlený pulz určitě nesvědčí.
„Díkybohu,“ špitne Lisa. Tenhle chlapík se zapomněl zúčastnit
posledního mejdanu lidstva. A kdo by mu to mohl vyčítat? Ohňostro-
ji se nedalo nic vytknout, avšak všem zúčastněným poté bylo špatně.
Na opačné straně kuchyně jsou v zásuvce uloženy nože. Slou-
ží k ukrojení chleba, porcování sýra, rozkrájení rajčat a vykostění
masa. K dranžíráku přidám sekáček. Oba jsou ostré.
„Měla bys mít nůž.“
Lisa prudce stáhne obočí. „Kdepak, to nejde.“
„Co když si budeš potřebovat něco ukrojit?“
„Myslela jsem, že…“
Otáčí se ke svému strýci. Šuplík mě zve blíž. Vývrtka. Dobrá na
vydloubnutí očí. Vhodná zbraň pro někoho, kdo žádnou nosit ne-
chce.
„Vezmi si tohle.“ Sevře prsty kolem spirály. Palec přitiskne k ost-
rému hrotu a ušklíbne se. „Pro případ, že bychom našly lahev výteč-
ného vína. Jsme přece v Itálii.“
Kráčíme vedle sebe, odděluje nás moje kolo. Lisa se přidržuje
sedla, jež jí usnadňuje chůzi, já svírám řídítka a určuji směr. Vývrtku
si bez reptání zastrčila do kapsy džínsů. Každou chvíli se jí mimoděk
dotkne.
Jsme uprostřed pustiny, ačkoliv samotná její existence dokazu-
je, že musí být zakreslená někde na mapě. Vytáhnu kompas a po-
čkám, až se střelka ustálí. Chci jít na jihovýchod. Cesta od farmy vede
východním směrem. Přidržíme se jí, dokud nenajdeme odbočku
k jihu.

26
 Nemluvíme, dokud nenecháme za zády bílou dopisní schránku
a staré plaňky, jež jsou jakousi parodií na plot.
Potom Lisa prolomí ticho. „Doufám, že je v pořádku. Můj táta.“
„Bude v pohodě.“
„Je to můj otec.“
„Já vím.“
„Mohlas ho zabít.“
„Ale neudělala jsem to.“
Následuje pauza, během níž se odhodlává k otázce. „Proč?“
„Svět, který jsme všichni znali, je pryč. Lidskost většinou pomi-
nula a zůstala pouze smrt.“
Mezi obočím jí naskočí vráska vyplněná nevědomostí.
„Nechápu to.“
„Líbí se mi být člověkem.“
Údolí mezi brvami se prohloubí.
„Udělal to, protože mě miluje,“ praví po chvíli. „Neustále si to při-
pomínám, takže nezbývá prostor pro nenávist. Pořád je mým otcem.
Lidé by neměli nenávidět svoje rodiče. Svým způsobem mám pocit,
že mu něco dlužím. Bylo pro něho těžké o mě pečovat, když jsem
slepá a tak.“
„Tohle ti říkal?“
„Občas.“
„To ho neomlouvá,“ namítnu. „Tohle jsi mu nedlužila.“
Na několik vteřin se stáhne do sebe, než se vynoří s další otáz-
kou.
„Stává se ti během sexu, že zavřeš oči a představuješ si někoho
jiného?“
Cože? Možná. Když jsem byla mladší. Předtím, než jsem začala
mít sex jenom sama se sebou.
„Jistě,“ přisvědčím, aby se cítila lépe. „Zřejmě to tak dělá každý.“
„Snažila jsem se, ale moc to nefungovalo.“
„Zlato, to, co ti prováděl, nebyl sex ani láska.“
„Můžu se ti s něčím svěřit?“ Otázka je čistě řečnická, proto mlčím.
Na první křižovatce, na kterou narazíme, prohlásí: „Stále si přeju,
aby se mě jednou někdo dotýkal. Muž, který mě bude mít rád.“
„Určitě se dočkáš.“

27
 „Máš nějaké tajemství?“
Kradmo na ni pohlédnu. Říkám si, že nepřipustím, aby se tomu
mému něco stalo, když jsem toho tolik ztratila. „Ne.“

28
 2. kapitola

TEHDY
Doktor Rose otvírá okno. Slunce a čerstvý vzduch vtrhnou do
místnosti, jako by se nemohly dočkat, až budou uvnitř. Tohle je cíl
jejich cesty, vysněná dovolená.
Přilepím si na tvář lehký úsměv. „To by mohlo být symbolické.“
„Co?“
„To, co jste právě udělal.“
Zazubí se. „Vidím optimismus, což je krok správným směrem.
Lidé často přistupují k terapii negativně. Pokládají ji za černý puntík
na svém egu.“
„Sama jsem vás vyhledala. Vzpomínáte?“
Zvedne se a přejde do čekárny. „Dáte si něco k pití?“
„To je nějaký trik?“
„Ano. Hodlám vyhodnotit vaši osobnost na základě volby nápoje,
takže vybírejte s rozumem.“
Usměju se. Nemůžu si pomoct. Tak tohle jsem nečekala. Počítala
jsem se suchopárným šťouráním v duši a chmurami.
„Kávu se smetanou a dva cukry.“
„Dva?“
„Oukej, tři.“
„To je lepší.“ Vrátí se se dvěma identickými hrnky a jeden mi
podá. Nápoj je horký, sladký, a jemný. Střídavě do něj foukám a upí-
jím, dokud nezmizí první dva centimetry.

29
 „Co to o mně vypovídá?“
Dopřeje si první doušek. Trochu srká, ale neomluví se. Jakmile
uhasí největší hlad po kofeinu, vymění šálek za blok a pero. „Ráda
pokládáte otázky.“
„To jste vyčetl z té kávy?“
Pero se pohybuje po papíře. „Ne, z vašich otázek.“
Směju se. „Kdo se neptá, nic se nedozví.“
Usmívá se, aniž odtrhne zrak od notesu. „Co kdybyste mi prozra-
dila, proč jste mi zavolala?“
„Vy to nevíte?“
„Jsem terapeut, ne jasnovidec.“
„Což by vám hodně usnadnilo práci.“
„Anebo bych se jí víc bál.“
Dopřeju si několik doušků. „Nejsem blázen.“
„Existují dvě hlediska. Buď nikdo z nás není blázen, anebo jsme
blázni všichni – každý svým osobitým způsobem. Jak kdysi řekl je-
den velký řecký filozof: Člověk potřebuje trochu bláznovství, proto-
že jinak se nikdy neodváží přeříznout lano a být volný.“
„Sokrates?“
„Zorba.“
Opět se smíchem: „Já nevím, doktore… Třeba jste větší cvok než
já.“
„Někdy si to také říkám,“ přizná. „Dokonce sám sebe analyzuji.“
„Jedináček?“
„Mám staršího bratra.“
„Já mladší sestru. Mívala imaginární přátele. A protože mi rodiče
odmítli koupit Kena, namalovala jsem jedné z Barbín knír a chlupy
na hrudi.“
„Děláte to stále?“
„Pouze když se z mé nové známosti vyklube ženská.“
Ve tváři se mu objeví dolíček. Myslím to vážně a ve skutečnosti
jsem cvok, anebo jenom věčný komediant, ukrývající svůj žal pod
slupkou veselí? Potřebuji nutně psychoanalýzu? Stanu se materiá-
lem pro průlomový vědecký článek o duševní poruše, která se za-
sekla někde v půli cesty mezi obsesivně nutkavým chováním a ně-
kolikanásobnou poruchou osobnosti?

30
 „Pokud to bude pokračovat, měla byste chodit na terapii,“ pro-
hlásí.
„Myslíte?“
„Proč mi nepovíte, proč jste tady?“
Opřu se a upiju kávy. Vymýšlím lež.
„Zdává se mi o nádobě. Nepředstavujte si ji jako zavařovací skle-
nici, je starobylá. Má barvu připálené smetany.“
„Jaký z ní ve snu máte pocit?“
„Děsí mě.“

„Je stará,“ prohlásí James Witte. Za jeho jménem stojí písmena,

která v průběhu let získala na pestrosti. Dokazují, že strávil spoustu
času s hlavou zabořenou v knihách a myšlenkami prodléval v minu-
losti. Je asistentem kurátora v Národním muzeu. Můj starý přítel,
přestože vypadá úplně stejně, jako když jsme maturovali: hubený
bledý mladík s úzkými ramínky. Krouží kolem nádoby a oči se mu
lesknou.
„Vskutku letitá.“
„To má být odborný termín?“
Rozesměje se. Náhle ho vidím, jak ucucává pivo na maturitním
večírku. „Přesně tak. Překlad zní: Netuším, jak je stará, ale něco už
pamatuje.“
„Panečku. Tomu říkám stáří.“
„Pokud bych měl hádat, tipoval bych, že pochází ze starověké-
ho Řecka. Nebo Říma. Zaoblení uch, způsob jejich připevnění k tělu
nádoby… Ale není na ní žádný vzor. Nicméně je symetrická, což na-
značuje, že byla vytvořena na hrnčířském kruhu. A všechno, co bylo
vyrobeno pomocí hrnčířského kruhu, na sobě má nějaký vzor – buď
namalovaný, nebo vyrytý.“
Vtom se za oknem mihne stín. Je to Stiffy, kocour mého souseda.
Ben je věčný teenager uhnízděný v těle dospělého muže. Okno sotva
zaskřípe, když se jím rezavý chlupáč protáhne a zahájí invazi.
„Můžu si ji vzít?“ zeptá se James. „Vrátím ti ji. Ale když si ji budu
moci prohlédnout u nás, vystavím ti lepší posudek. A jestli se mi ne-
podaří někam ji zařadit, obrátím se na kolegy. Náš nový praktikant

31
třídí střepy s nadšením šíleného vědce. Ostatní mu přezdívají Rain
Man.“
Jamesovi bych svěřila i svůj život. Jsme kámoši už od devítky, kdy
se přistěhoval odněkud z oblasti Phoenixu. Dá se na něho spoleh-
nout. Je loajální. Slušný až do morku kostí. Proto mu můžu říct to,
co jsem zatajila doktoru Roseovi: že mi sem tohle nadělení někdo
propašoval a já si marně lámu hlavu jak a proč. Leze mi to na nervy
a mám strach. Což svědomitě tajím, i když je to směšné.
Pozorně mě vyslechne. Což je celý on. Tu a tam se mě na něco
zeptá a já se snažím poctivě odpovědět.
„Proč tu věc jednoduše neotevřeš?“
„Nepřísluší mi to.“
Zámky na dveřích jsou nevinnost sama. Nás neobviňuj, to bezpeč-
nostní systém tě zradil. Na panelu tiše bliká kontrolka. Je to jen robot,
čekající na instrukce z mateřské lodi v centru budovy.
„Proč ji nevyhodíš do popelnice?“
„Není moje, takže ji nemůžu vyhodit.“
„Nech to na mně.“ Ušklíbne se. „Miluji záhady. Přinejhorším sem
přivedu Rain Mana. Řeknu mu, že je to rande.“
Stiffy se mi otírá o nohy, jeho předení vibruje až k mým kolenům.
„Aha. Takže je to štramák?“
„K nakousnutí. Kromě toho je chytrý, takže ho nemůžu vzít há-
kem.“
„Přiveď ho. Připravím lasagne.“
Kocour se odlepí od mých holení a došourá se k nádobě. Dvakrát
ji obejde, potom zůstane sedět půl metru od ní. Tlapky si úhledně
ovine ocasem. S fascinací hraničící až s obsesí civí na nádobu.
„Zvědavost zabila kočku,“ poznamená James.

TEĎ
Druhého rána po opuštění farmy Lisa zvrací. Mezerami v hustém
listoví, které nás až na občasné ledové kapky chrání před deštěm,
prosvítá zachmuřená obloha. Pod stromy je většinou sucho.

32
 Mně je kupodivu dobře. Studené fazole z plechovky se zubatým
okrajem se usadily v mém žaludku a vytvořily výživnou želatinovou
hmotu.
Před námi je vesnice. Dělí nás od ní zhruba tři kilometry. Na mapě
tvoří černou tečku, je bezejmenná, zato přítomná. Měly bychom ji
obejít a vyhnout se kontaktu, pokud tam někdo zůstal. Podívám se
na Lisu. Ohýbá se v pase a zbavuje se snídaně. Přidržuju jí vlasy. Chu-
dák holka. Třebaže riskuji, že i mně se udělá špatně, pohlédnu na
kaluž, kterou vytvořila. Žádná krev. Alespoň prozatím.
Vitaminy. Ve městě by je mohli mít. Oběma by se nám hodily.
„Promiň.“
Úporně dáví.
„Neomlouvej se. Nemůžeš za to.“
Hubená ramena se chvějí. „Myslíš, že jsem chytla Bílého koně?“
Bílý kůň. Mor, jenž vyhubil světovou populaci. Nějaký velkohubý
kazatel z jihu v oblíbeném televizním pořadu prohlásil, že mu sám
Bůh oznámil konec světa. Umírající lidé neměli nic lepšího na práci,
a tak sledovali kabelovku. Buď to, anebo místo každodenního vysí-
lání poslouchali praskání statické elektřiny.
Kazatel přiřkl viru název Bílý kůň.
„Byla rozlomena první pečeť a vyřítil se bílý kůň se svým zlotřilým
jezdcem, aby nás podrobil zkoušce smrtící chorobou. Každý muž, žena
nebo děcko, kteří nevěří a nepřijímají Ježíše Krista jako svého Spasite-
le, zemřou. Bezvěrci shoří v jámě pekelné s přáním, aby měli odvahu
přijmout Pána. Budou se vrtět a škvařit, jejich duše sežerou červi. Ten-
hle mor přinesl bílý kůň a další tři ho budou následovat…“
Všichni předpokládali, že to bude něco jako těžká chřipka, jež
nás smete z evolučního žebříčku, ale nic tak milosrdného se neko-
nalo. Bílý kůň se nepodobal ničemu, co stálo v lékařských knihách,
snad s výjimkou posledních stadií rakoviny. Centra pro kontrolu
chorob a Světová zdravotnická organizace sotva stačily zareago-
vat. Lidé v zástupech běhali ke svým lékařům se sáčky na zvracení
a kbelíky v rukou. Dožadovali se něčeho, co jim uleví od nepřetržité
nevolnosti. Jakmile se porušila vrstva hlenu, jež chrání sliznici před
útokem kyselých žaludečních šťáv, začala se ve zvratcích objevovat

33
krev. V průběhu několika dnů nevolnost pominula, zato ji vystřídala
nespecifická bolest, která se v některých případech nedala snést.
Tehdy vědci vystoupili s prohlášením, že jsou bezradní.
„Bílý kůň není nemoc jako taková. Jedná se o mutaci. Jakýsi zdroj
zvenčí mění lidskou DNA. Některé geny vypíná, jiné naopak aktivu-
je.“ Mluvčí pokrčil rameny. Schválně volil slova tak, aby mu veřejnost
rozuměla. Sotva dostali zástupci médií prostor pro otázky, začal cosi
plácat. Vysvětlení bez osvětlení.
Mohla jsem lhát a říct jí ne, anebo jsem mohla lhát a říct jí ano.
Takže jsem zvolila zlatou střední cestu.
„Nemám ponětí.“
„Nechci zemřít,“ zamumlá.
Vytáhnu z kapsy papírový kapesník, aby si mohla otřít rty.
„Dříve nebo později umřeme všichni.“
„Později zní daleko lépe.“
„Měly bychom sestavit bačkorový seznam,“ navrhnu.
„Co je to?“
„Tak se říká soupisu věcí, které chceš stihnout, než v požehna-
ném věku sta let natáhneš bačkory. Třeba seskok padákem či plavání
ve vodopádu.“
„V čem spočívá pointa?“
Absurdita naší situace mi vhání slzy do očí. Dvě opuštěné ženy
stojí na konci světa a baví se o věcech, které chtějí stihnout, než vy-
dechnou naposled. Budeme mít štěstí, jestli si ještě někdy dáme tep-
lé jídlo.
„Má to být vtip,“ odpovím. „Před námi leží vesnice. Možná by-
chom se tam měly podívat. Co ty na to?“
„Co bys udělala, kdybych tu nebyla?“
„Nejspíš bych ji obešla.“
„Tak proč ji neobejdeme?“
„Protože by tam mohli mít léky.“
„Myslíš, že brzy zemřu?“
Zavrtím hlavou a dovolím dešti, aby spláchl mé slzy.
„Chci se vdát a mít rodinu,“ prohlásí. „Což si zapíšu do svého bač-
korového seznamu.“

34
 TEHDY
„Zapomeň na to,“ doporučím Jenny.
Hlas mé sestry připomíná myšku Minnii, která navíc škrábe dráp-
ky o tabuli. Ale jenom tehdy, když chce, abych se podrobila její vůli.
„Je opravdu milý. Bude se ti líbit. Možná se do něho časem dokon-
ce zamiluješ.“ Představuji si, jak hýbe obočím, zatímco mě přemlou-
vá k příležitostnému sexu. Naše matka by to ocenila.
„Milý,“ brouknu.
„Vlastně je dočista úžasný.“
„Na ten večer už něco mám.“
„Ale já mu už slíbila, že přijdeš. Musíš.“
„Tak to zase odvolej.“
Na okamžik se zarazí. „Málem jsi mě dostala. Nejde to. Bylo by to
nezdvořilé. Musíš zkrátka přijít.“
„Nepřijdu,“ oznámím jí a zavěsím.

Máma mi hraje na city a mistrně využívá mého pocitu viny.

Utlouká mě argumenty.
„… dva roky,“ mele stále dokola. „Alespoň tak dlouho mi to při-
padalo. Ale tys byla vždycky paličatá. Ne jako tvoje sestra. Ta měla
tu slušnost narodit se o dva týdny dřív. Stihla to za tři hodiny. Chtěla
ven. Není jako ty. Bylo to nejdelších šestatřicet hodin v mém živo-
tě…“
Mám dvě možnosti: buď jít na večeři ke své sestře, anebo narazit
mámě na hlavu igelitovou tašku a držet, dokud si nepřestane stě-
žovat. Vybrala jsem si řešení, které nezahrnuje obvinění z těžkého
hrdelního zločinu.

35
 3. kapitola

TEĎ
Za vyvýšeninou se objeví vesnice. Afrodita se vynořuje z vody.
Vystupuje z nikdy nepolevujícího mrholení, aby nás přivítala. Nedá
se poznat, zda je kamarádka, nebo nepřítel, ale ona by mohla totéž
říct o nás. V tomto světě všechno končí velkým otazníkem. Jediná
jistota dávno nejsou daně – je to smrt.
Procházíme pod kamenným obloukem. Má barvu hnědočervené-
ho jílu, stejně jako všechna zdejší stavení s úzkými verandami a hru-
bými šindelovými střechami. Za ponurými okny hrstky obchůdků
s keramikou usedá prach. Kostel má zatlučená okna a velké dveře
jistí závora.
Všude vládne mírumilovný klid.
Zastavíme se. Otočíme. Sledujeme opuštěnou ulici. Nic se nepo-
hne. Ani záclona v okně.
„Nikdo tu není.“ Lisa přiloží dlaně k ústům a zvolá: „Haló!“ Výkřik
se odráží od opuštěných budov.
„Nedělej to.“
Svěsí ruce. „Nedomyslela jsem to.“
„Nic se neděje, ale je lepší zůstat zticha. To je vše.“
„Proč? Co nás tu podle tebe může potkat?“
„Zoufalí lidé.“ A monstra.
„Táta povídal, že právě proto musíme zůstat na farmě. Přinej-
menším budeme mít jídlo a nikdo s námi o ně nebude bojovat.“

36
 „Souhlasím.“
„Neměly bychom se vrátit?“
Mlčím. Moji pozornost přitáhne obchod se smíšeným zbožím. Ve
spodní třetině výlohy stojí úhledné sklenice marmelád převázané
stuhou. Ovoce a cukr. Naše těla ocení obojí.
„Slyšíš něco?“
Zaposlouchá se. „Ne.“
„Počkej tady.“ Někdo musí ochránit to, co máme.
Opatrně otevřu dveře, jako bych manipulovala s dynamitem.
Zvonek sotva zacinká. Stojím v bývalé provozovně rychlého občer-
stvení. Anebo v krámku se suvenýry, což by vysvětlovalo všechny ty
košíky z proutí a obrázky vyšité křížkovým stehem, visící na stěnách
v laciných rámečcích. Naplním dva košíky zavařeninami: jahodovou,
broskvovou, třešňovou. Ostatní krámky nejsou k ničemu. V řeznictví
i v mlékárně je pouze zkažené zboží. Nenašla jsem tu žádné léky –
dokonce ani antacid. Domy jsou stejně sobecké – neposkytnou mi
nic, čím by se daly zvládnout zdravotní obtíže. To, co zdejší obyvate-
lé měli, je dávno pryč.
O jednu ze stěn se opírá koště a čeká, až je někdo použije. Tak
mu přání splním. Ukroutím mu hlavu a pověřím ho novým úkolem.
Venku Lisa šoupe nohama na kamenných schodech vedoucích ke
dveřím. Koutky má svěšené, jak se utápí ve stále pochmurnějších
myšlenkách.
„Džem,“ oznámím tak hlasitě, jak se opovážím, a doprovodím
svůj výrok úsměvem. Alespoň doufám, že je to úsměv a ne škleb.
„Kdo k němu potřebuje chléb? Můžeme předstírat, že jsme děti
a mlsáme ho přímo ze sklenice.“
„Můžeme jít? Nelíbí se mi tady. Je tu příliš ticho, pokud to dává
smysl.“
Před rokem tahle vesnice přetékala životem. Turisté se rozplýva-
li nad krajinou jako vystřiženou z pohlednic a utráceli hříšné peníze
za upomínkové cetky, které skončí zapomenuté v šuplících, sotva se
vybalí kufry. Místní se culí na svoje naditější peněženky. Jsou rádi, že
tudy projíždí víc lidí, a to díky populárnímu filmu a spoustě nástěn-
ných kalendářů. Líbilo by se tu i Lise, přestože je uvězněná ve svém
temném světě. Mně by se tu také líbilo. Jeden z těch kalendářů by se

37
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
mi hodil, a když si člověk koupil velkou zmrzlinu, dalo se koukat i na
zmíněný populární film.
„Za chvilku.“
Pověsila jsem košíky na řídítka a vložila Lise do ruky násadu od
koštěte.
„To je hůl,“ řekne a zlehka zaťuká jejím koncem do sešlapaných
kamenů. „Alespoň se cestou o nic nepřerazím. Díky.“
Mé oči přitahuje kostel na okraji vesnice. Dveře jsou na závoru.
Aby se nikdo nedostal ven. Nebo dovnitř? Mohou tam být zásoby.
„Našla jsi nějakou medicínu?“ táže se Lisa.
Vykročím. „Nic tu nebylo,“ prohodím přes rameno. „Chci se podí-
vat do kostela.“
„Jdu s tebou.“
„Někdo musí hlídat jídlo.“
„Jsem slepá,“ namítne, „ale rozhodně ne k ničemu.“
„Dobrá, ale pokud se něco semele, utíkej tam, kde je největší
ticho, a schovej se.“
Dovnitř. Nikdo se nesmí dostat dovnitř, protože do rámu dveří
někdo zatloukl masivní skoby a umístil do nich těžký trám. Co tahle
vesnice skrývá? Kdo zapečetil dveře a kam se poděl?
Zhluboka se nadechnu. Vím, že do svatyně vtrhnu, protože to, co
potřebujeme, se může skrývat uvnitř. A protože si nedokážu pomoct.
Ve znalostech je síla. Anebo povedou ke kapitulaci. V nejlepším pří-
padě dostanu šanci promluvit si s Bohem. Skutečně si potřebujeme
vážně popovídat, on a já, ačkoliv jsem na to nepomyslela řadu měsí-
ců. Nyní k tomu mám pádný důvod.
Nedělej to, Zoe.
Jdi do toho.
Vzpomeň si na nádobu.
Slova napsaná na stěně v šatně. Náhody neexistují.
Zvědavost zabila kočku. Potom zabila svět.
Myšlenky mi zběsile víří hlavou, než je smete odhodlání. Natáh-
nu se po provizorním zámku, jenž mi připomíná středověk. Když se
v dějepise probírala historie dveří, nedávala jsem pozor.
„Pověz mi, co mám udělat,“ vyzve mě Lisa.
Navedu její ruku.

38
 „Zvedneme to, ano?“
„Ano.“
Ustavičná vlhkost způsobila, že dřevo nabobtnalo. Zkouším je
vytáhnout vzhůru, potom vyrazit zespoda, ale marně. Lisa se lopotí
stejně jako já. V obličeji se jí zračí námaha jako v tom mém.
V tom se břevno pohne, zasténá a vystřelí vzhůru jako raketa.
Obě klopýtneme.
„Díky,“ špitnu. Lisa se usměje a opráší si dlaně. Otře si je o džínsy
a hravě se mi ukloní jako gymnastka. Připojím se k ní. Nemůžu si po-
moct. Točíme se, nakrucujeme se, pózujeme, jako by nás sledovalo
početné publikum. Jsme v Itálii a vládu nade mnou převzalo moje
vnitřní dítě. Chci vhodit mince do fontány, potkat svého prince, utra-
tit poslední deseticent za vilu, ztratit se ve velkoleposti kopule Bru-
nelleschiho katedrály, nechat se líbat pod Titovým obloukem. Chci
tu žít, ne zemřít.
Naše představení skončí stejně nečekaně, jako začalo. Opět jsme
ubité z nástrah cesty.
„Co myslíš, že je uvnitř?“
Lisa je celá uzardělá z naší pošetilosti, já nejspíš také. Stáhnu si
z vlasů elastickou gumičku, prohrábnu si vlhké prameny, a pak je
zase stáhnu do pevného uzlu.
Rozklad má svůj charakteristický pach, jenž přebije všechny
ostatní. Udeří vás do tváře, kopne do břicha, nutí vás utéct pryč. Ne-
můžete se z něj dlouho vzpamatovat. Odpudivý odér tlejícího masa
důvěrně znám. Ale kromě něj zaznamenám ještě něco, co nedokážu
určit.
„Existuje pouze jeden způsob, jak to zjistit. Může tam něco být,
ale nemusí tam být vůbec nic.“
„Ať už se za dveřmi skrývá cokoliv, ty mi to povíš.“
„Jasně. Jdu dovnitř.“
Kvapně ucouvne. Dveře otvírám se stejnou razancí, jako bych str-
hávala náplast.
Tak tohle je na mě trochu moc. Cítím v ústech kyselinu. Přinutím
se polknout.
Vypadni, nebo se zblázni.

39
 Prázdninové fotky z deštivé Itálie: mrtvoly, zohavení lidé, roz-
kládající se maso. Umírající krysa okusuje zesnulému knězi to, co
zbylo z jeho obličeje. Mužova DNA se zbláznila natolik, že pokrouce-
né kosti protrhly kůži a trčí ven. Vypadají jako ocas. Teď nehovořím
o kostrči, kterou lidé běžně mají, ale o dlouhé řadě kostí dosahující
až ke kolenům. Z hlav vystupují špičaté výčnělky připomínající rohy.
Těla se sice od lidských dost liší, ale jsou jim příliš podobná, aby se
dala označit za vetřelce. Itálie povýšila práci Rozparovače na umění
nahánějící hrůzu.
Ozve se mlaskavý zvuk. Znám jej. Neodvážím se ani na chvilič-
ku zavřít oči a zamyslet se, ale nejsem schopna soustředit se dost
dlouho na jedinou věc, abych určila její význam. Slyším, jak kočičí
jazyk klouže po masu, keratinové háčky zachycují kousky tkáně. Zní
to jako srkání nudlí z polévky. Vysávání morku z právě přeseknutých
kostí.
Něco se tu živí. Příšera, která, nebýt experimentu šílence, by byla
člověkem. Nelidský zvuk zní tiše, a přesto je ohlušující a moje bubín-
ky jím rezonují.
Někdo je sem zavřel. Někdo je zamkl na tomhle místě a pak ži-
voucí hrobku opustil. Což mu nemůžu vyčítat.
Sotva udržím trám v rozechvělých rukou. Se zručností pacienta
stiženého Parkinsonovou chorobou jej pomocí pěstí nacpu do skob,
aby se ta věc uvnitř nikdy nedostala ven. Vracím se k Lise se zatnu-
tými prsty.
„Co tam bylo?“ domáhá se vysvětlení, ale já nevím, co jí mám od-
povědět. Ta bytost kdysi byla člověkem, ale nyní je novým článkem
v potravním řetězci.
Zavrtím hlavou. Nemůžu mluvit. Kdybych otevřela pusu, přišla
bych o fazole.

Jsme zhruba o kilometr dál. Déšť polevil. Kapky mě polechtají

na mokrém obličeji, a pak se skutálejí za límec mé košile. Lisa bez
přestání brebentí a já to vítám. Alespoň nemusím myslet na kostel.

Další kilometr. Kompas ukazuje, že stále míříme na východ s ne-

patrnou odchylkou k jihu. Právě tam chci být. Obloha se zdá tak

40
nízko, že stačí, aby klesla ještě o kousek, a dotkne se mé hlavy. Mrač-
na vytvořila neproniknutelnou tmavou masu. Svět zadržuje dech.
Ale proč?
Poté vyletí do vzduchu a praskne ve švech. Ohlušující výbuch
otřese krajinou, až tráva klesne na kolena. Padneme na zem, břicha
přitiskneme k měkké půdě, hlavu zaštítíme pažemi. Kolo se zřítí
mezi nás a konzervy se rozletí všemi směry.
Přežene se přes nás tlaková vlna a vmáčkne nás hlouběji do trávy.
„Jsi v pořádku?“
Lisa přikývne, tváře má od pádu zploštělé. Třeští na mě slepé oči.
Zraněná není – alespoň nevidím žádnou krev. Usoudím, že jsem na
tom stejně. Otočím se na záda a opřu se o lokty.
„Co ty?“
„Nic mi není.“
„Co to bylo?“
„Něco vybuchlo.“
Exploze se ozvala za našimi zády. Vím to, protože k obloze stou-
pá ohnivá koule. Obklopuje ji obrovský, nadouvající se oblak kouře,
jenž podtrhuje její nebezpečnou krásu.
Chápu její význam. Cítím příliv adrenalinu. Uteč, nebo bojuj. Chce
se mi běžet pryč, útěk mi připadá jako rozumnější volba.
„Musíme jít. Ale ne po silnici.“
Lisa svěsí koutky. „Takže se budeme brodit blátem. Naše nohy…“
„Také se mi to nelíbí, ale nemáme na vybranou.“
„Proč?“
„Protože ten výbuch značí, že je nám někdo v patách. Proto bude
rozumnější držet se z dohledu.“
„Myslíš, že do vzduchu vylétl kostel?“
„Pravděpodobně.“
Následuje krátká pauza. „Co bylo uvnitř?“
„Už jsi někdy slyšela o starých mapách z dob, kdy lidé nevěděli,
jak přesně vypadají kontinenty, a domnívali se, že je země placatá?“
„Asi ano. Ve škole. Proč?“
„Na některých z nich byly neprozkoumané oblasti označeny ob-
rázky draků či dalších fantaskních zvířat.“
Kola se otáčejí. „Naznačuješ, že to udělal drak?“

41
 „Ne. Říkám, že teď je nebezpečný celý svět. A někteří z nás se
proměnili v monstra.“
Odcházíme. Držíme se ve vyšší trávě, aby se naše boty nebořily,
a my s nimi. Stále prší.

TEHDY
Nenávidím tě, naznačím němě své sestře.
Nechápavě pokrčí rameny. Cože?
Prostředníčkem pravé ruky se poškrabu na nose. Dospělé ženské
se chovají jako puberťačky.
„Číňané,“ pokračuje hlas vedle mě. „To je nyní naše největší hroz-
ba. Hrají si na Boha, když neustále experimentují s tím svým progra-
mem na ovládání počasí.“
„Takže dovedou zařídit, aby jim rychleji uschlo prádlo?“ zeptá se
můj švagr. Není rasista, ale vidím, že ho hlupák po mém boku nudí
stejně jako mě.
Ego mého rande naslepo je z kvasnic, a čím déle se jeho majitel
zahřívá, tím víc kyne. Jen zázrakem na něm dosud nepraskla jeho
trendy polokošile a plátěné kalhoty.
„Udělali to v průběhu olympiády,“ říkám. „Vyvolávali umělý déšť
pomocí jodidu stříbrného. Ale nebyli zdaleka sami. Provádí se to
i u nás.“
Daniel, kynutý muž, sebou trhne, jako bych ho udeřila. „Nepro-
vádí.“
„Ale ano, provádí.“
Jenny škubne ubrusem. Ví, že tohle nevzdám. Kdyby to byl někdo
jiný, tak prosím, ale tenhle chlápek mi neuvěřitelně pije krev.
„Co že to vlastně děláš?“ otáže se jízlivě.
„Pracuju pro Pope Pharmaceuticals.“
Přikývne. „Viděl jsem reklamu na jejich produkty. Antidepresiva
a prášky na spaní.“
My, kteří tam uklízíme, o polední pauze žertujeme o tom, že Pope
Pharmaceuticals sází na jistotu: vyrábí pilulky na všechny potíže,
dokonce i na ty, které by vás v životě nenapadly.

42
 „A taky prášky na ptáky,“ doplnil Mark. „Když ti nestojí.“
Daniel ho ignoruje. „Čím přesně se zabýváš?“
„Úklidem.“
Rozhodí rukama ve vzduchu, jako by právě vyhrál soutěž, o je-
jíž existenci ví pouze on. „Dámy a pánové, kosmetička podlahových
krytin si rozšířila kvalifikaci a stala se odbornicí na kontrolu počasí.“
Mám co dělat, abych mu nenacpala do krku svou číši na víno.
„Omluvte mě.“ Zvednu se. Potřebuju trochu soukromí. Jdu do-
zadu na zahradu. Rázuji kolem bazénu. Přejdu po celé jeho délce,
pak se otočím a vydám se zpátky. Na lesknoucí se hladině se vznáší
měsíc. Když dojdu ke skokanskému prknu, moje prsty už pátrají po
mobilu.
Zvolím číslo. Následují čtyři zazvonění. Páté přetne navázané
spojení.
„Vy tam jste. Myslela jsem, že už budete pryč.“
„S kým hovořím?“ táže se doktor Rose.
Zadrhne se mi hlas a on se rozesměje.
„Jenom žertuju, Zoe. Jste v pořádku?“
„Ne.“ Přejíždím si prstem po čele, jako by bylo kusem pomuchla-
ného papíru a já se je pokoušela uhladit. „Ano. Smím se vás na něco
zeptat?“
„Nosím boxerky,“ odpovídá. „Slipy mi zhoršují klaustrofobii.“
Normálně bych se rozesmála, ale jsem napjatá jako struna těsně
před prasknutím.
„Mám schůzku naslepo. Byl to nápad mojí sestry.“
Zabručí a já si představím, jak se rozvalí v židli a nohy opře o des-
ku stolu, protože ho čeká dlouhý rozhovor a on si potřebuje udělat
pohodlí.
„Schůzka naslepo,“ opakuje. „Jak…?“
„Hlavně se mě neptejte, jaký z ní mám pocit. Kdybych jej měla
popsat jediným slovem, vybrala bych si vražedný.“
„Právě jste odpověděla na moji otázku, která zněla: Jak to pro-
bíhá?“
Vhodím do bazénu lísteček a měsíc se zachvěje.
„Omlouvám se. Neměla jsem volat. Nežijete jen pro neurotické
pacienty.“

43
 „Vy nejste neurotická,“ namítne. „Máte schůzku naslepo. Nabízí
se jediná otázka: Proč nepijete jako duha?“
„Mám alergii.“
„Na alkohol?“
„Na blbce. Když tyhle dvě složky smíchám dohromady, vyletím.“
Cítím, že se usmívá.
„Na prvním sezení jste se zmínila o manželovi.“
„Jmenoval se Sam.“
„Vyprávějte mi o něm.“
„Co je tu k vyprávění? Propadli jsme chtíči a nechali se nakvap
oddat v Las Vegas. Umřel dřív, než jsem se do něho stačila zamilo-
vat.“
„Promiňte. Předpokládal jsem, že jste rozvedená.“
„Což je v dnešní době logický závěr.“ Ve vzduchu zůstala viset
otázka. „Automobilová nehoda. Řídila jeho matka.“
„Pod vlivem alkoholu?“
„Infarkt. Vlétla přímo pod kamion.“
Jeho hlas působí na moje bolavé nervy jako chladivý balzám.
„Upřímnou soustrast. Jak je to dlouho?“
„Pět let. Naši si myslí, že je načase pohnout se z místa.“
„Co si myslíte vy?“
„Ráda bych se posunula dál, ale ne s blbcem. Slyšela jsem, že se
dnes dají rozpoznat podle testu DNA.“
Následuje ticho a mě napadne, že se spojení přerušilo. Vtom se
doktor Rose rozesměje.
V otevřených dveřích se objeví Danielova hlava, zhasnutý maják
neschopný vyprodukovat spásné světlo.
„Vrať se,“ nařídí mi, když mě objeví. „Nechovej se jako namyšlený
spratek.“
„Omluvte mě,“ řeknu Nickovi. „Obávám se, že mě právě zradil
plášť neviditelnosti.“
„Jestli ho zabijete, tak mi brnkněte. Budu svědčit ve váš prospěch.
Lékaři mají určitá privilegia.“
„Opravdu?“
„Ne. Ale ani členové poroty nemají rádi blbce, takže rádi udělají
výjimku.“

44
 Následuji Daniela do domu.
„Mám lístky na Čekání na Godota.“ Oznámí mi to tak, jako by prá-
vě snesl zlaté vejce.
„S tím počasím mám pravdu,“ trvám na svém. „Vyřiď Jenny a Mar-
kovi, že jim přeju dobrou noc.“

TEĎ
Tma se plíží krajinou. Když nás dostihne, musíme se zastavit. Ne-
jsou tu pěšiny prošlapané stovkami lidí, kteří tu šli před námi. Nikdo
se tudy víckrát neprocházel. Ubíráme se panenskou přírodou a kaž-
dý krok znamená možné nebezpečí.
„Budeme střídavě držet hlídku. Tvoje uši a moje oči by nás měly
ochránit.“
Lisa je utahaná. Stejně jako já. Jsem vysílená do morku kostí, úna-
va se stala mojí součástí jako noha nebo ucho. Patří ke mně. Diktuje
mi, kdy mám odpočívat, spát, zívat z vyčerpání. Každý den se děsím,
že mám Bílého koně, a jsem zničená z nemoci, ne z putování. Avšak
nekrvácím a netrpím ukrutnými bolestmi, takže se strach zase stáh-
ne zpátky a schová se, aby mě mohl přepadnout příště.
Rozestavím kolem stromu hrnky a lahve, aby do nich napršelo.
„Budu hlídat jako první,“ ujistím Lisu. Promne si oči pěstmi a pak
se schoulí mezi kořeny stromu. Zůstávám napjatá. Hraji si s vlastním
tělem. Napínám svaly, dokud nezeslábnou, a potom je povolím, aby
se do nich mohla vrátit krev.
Vteřiny plynou. Minuty se loudají a hodiny se vlečou, jako by za
sebou na řetězu táhly kouli. Za stromem číhá noc. Je stále tady, sle-
duje nás a vyčkává. Ve dvě probudím Lisu. Přeju si, abychom měly
psa. Pes je ve střehu, i když spí.
„Broskvovou, nebo jahodovou?“
„Broskvovou.“ Opře se zády o kmen. Napůl je tady u mě, zpola
prodlévá v říši snů, kde je všechno pěkné.
Obávám se, že usne. Že to, co způsobilo onen výbuch, nás najde
a lapne jako bezbranná koťata. Že to bude monstrum navlečené
v lidské kůži, a moje instinkty mi nedovolí vidět pravdu. Avšak mysl

45
vykoná poslední noční obhlídku a postupně mě odpojuje od sítě vě-
domí. Obavy jsou pro ty, kteří bdí. A tak se převalím na bok, zády se
opřu o kmen stromu a dovolím duši zhasnout poslední světýlko.

TEHDY
Nadešel konec světa. Populace se zmenšila o polovinu, potom
o další. Musím se dostat do Brindisi. Trčím na letišti a čekám na le-
tadlo. Na jakékoliv letadlo, které mě dopraví do Evropy. Peníze už
nejsou k ničemu, leda tak k vycpání matrace.
„Vy, vy a vy.“ Muž ukáže na mě a dva další pasažéry. „Letíme do
Říma. Souhlasíte s cenou?“
Já ano. Letenka stojí sáček krve a té mám spoustu.
Poklepou mi na žílu. Zatínám a zase povoluji pěst, aby odběr pro-
běhl rychleji.
„K čemu ji potřebujete?“ vyzvídám.
Sestra připraví paži dalšího cestujícího a vrazí do ní jehlu.
„Jistá malá skupina vědců se domnívá, že to dokáže zastavit. Svět
prý zachrání jen zdravá DNA.“
„Opravdu?“
„Alespoň to tvrdí. Ale já na lidské řeči nikdy moc nedala. Zajímají
mě skutky.“ Předá sáček s mou krví kolegyni. Ta jej uloží do chladicí
tašky. „Tady máte koláček.“
Všichni, kteří odcházejí přede mnou, si odnášejí koláček štěstí.
Jsme příliš rozrušení, abychom jej snědli. Připadá mi, že se moje
mysl odpoutala od těla a stojí o dobrý krok za ním. Opožděné batole
se pokouší pochopit smysl velkého obrazu pro dospělé.
Není zde žádný člen pozemního personálu s pohotovým úsmě-
vem, aby nás nahnal do letadla. Bránu střeží dva vojáci, kteří mi při-
padají příliš mladí, aby směli nosit pušky. Ještě nedávno je matky
ukládaly do postýlky, a nyní mají v případě potřeby povolení zabí-
jet. Projdu kolem nich a oni nepronesou ani slovo. Avšak jejich oči
jsou ve střehu. Nastoupím do přistaveného stroje a klesnu na nej-
bližší volné sedadlo. Zůstanu sedět do uličky, přestože místo u okna
je prázdné. Nechci se dívat ven. Odmítám předstírat, že je všechno

46
v pořádku. Takový sebeklam vede pouze k šílenství. Lepší je při-
jmout věci takové, jaké jsou. I kdyby se z nás všech, kteří jsme tu
zbyli, stali dárci krve, čas zpátky nevrátíme.
V uličce se tísní další lidé a prodírají se kolem mě. Někteří nic ne-
mají. Jiní jsou minimalisté jako já – vystačí s jedním batohem a ma-
ximálně polštářkem.
Zastaví se u mě ztrhaná paní, k hrudi tiskne malý kufřík od Loui-
se Vuittona. „Je zde volno?“
„Ano, je.“ Přestože se pokouším o žoviální tón, má slova znějí lho-
stejně.
Natočím kolena k oknu, aby se mohla protáhnout kolem mě. Uve-
lebí se na sedadle a kufřík nechá položený na klíně. Zvláštní, pomys-
lím si, a pak si uvědomím, že dělám totéž.
„Zbožňuji Řím,“ prohlásí žena. „Podle mého je mnohem roman-
tičtější než Paříž. Byla jste tam někdy?“
„Ne, letím tam poprvé.“
Předvádíme parodii na normálnost. Dva cizí lidé konverzují na
téma cestování jako roboti napodobující lidskou řeč.
„Jste vdaná?“
„Ne.“
„Měla byste se tam vypravit s někým, koho milujete. Já jsem byla
v Itálii se svým manželem. Tedy manžely. Milovali Řím. Oba jsou už
mrtví.“ Zatne prsty do bezchybně obšitého okraje kufru a klouby
pod tenkou kůží zbělají jako mramor. Stěží unesou sbírku prstenů.
„Zbožňuji Řím,“ opakuje se. „Je tak romantický.“
Poté mlčíme. Žena se vytratí do svého světa, kde nosí šaty od
špičkových návrhářů a vystačí s jedním prstenem a jedním náhr-
delníkem, její manželé dosud žijí a kufr jí nosí někdo jiný. Obrátím
pozornost ke svému žaludku, v němž kručí na protest, a roztrhnu
plastový obal koláčku štěstí. Nevědomky jsem ho rozdrtila v ruce,
takže jej nemusím rozlamovat. Drobky se mi rozpouštějí na jazyku,
dokud z nich nezůstane víc než vzpomínka na cukr.
Svírám v prstech papírek s věštbou. Rozbalím ho a čtu.
Přivítej změnu.
Čtu si svou předpověď stále dokola, až vyprsknu smíchy. Chech-
tám se, až z toho slzím. Pláču, dokud neusnu.

47
 4. kapitola

TEĎ
Vyděšeně se probudím zalitá potem. Ne, déšť to není. Stoupá
ze mě nakyslý kovový pach s nasládlými podtóny. Takový, jakým je
cítit ovoce těsně před tím, než se začne kazit. Vzpomínky na cestu
do Říma mizí v podvědomí, kde zůstanou, dokud zase nezavřu oči.
Zvednu se ze země a podívám se na Lisu. Spí.
Probudím ji. Je natolik omámená spánkem, že sotva poznává můj
hlas.
„Co je?“
„Usnulas.“
„Byla jsem vyčerpaná.“
„Jenže já na tebe spoléhám.“
Předkloní se a zvrací, až se začnu obávat, že se obrátí naruby.
Mezi jednotlivými záchvaty se pokouší mluvit.
„Promiň. Zkrátka to přišlo.“
„Dělej. Musíme jít.“
Opouštíme naše přechodné útočiště. Ohlédnu se a zkoumám
okolní krajinu. Nevidím nic než stromy a trávu, ale něco nás sleduje.
Větévky praskají, kdy by neměly. Tu a tam zaslechnu krok, který ne-
patří mně ani Lise.
Nejsme tu samy.

48
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 TEHDY
„Otočila jste ji někdy?“ zeptá se doktor Rose. „Podívala jste se na
spodní stranu?“
Pohlédnu na něho a brada mi mírně poklesne, protože to mě ni-
kdy nenapadlo.
Je páteční večer. Soukromě jej nazývám „společenským veče-
rem“, protože nejsem jako ostatní pacienti. Nejsem blázen. Dokonce
ani trochu mimo. Přinejmenším si to nemyslím. Ale ta nádoba mě
trápí. Představuje záhadu, která ovíjí ledové prsty kolem mého srd-
ce a svírá je, dokud nezabolí.
„Ne, nikdy.“
„Asi byste měla. Třeba je načase, abyste ve snu podnikla nějakou
akci. Převzala kontrolu.“
„Co myslíte, že najdu?“
„Vzkaz. Nebo vodítko. Popřípadě nálepku Made in China.“
Rozesměju se. Jsem jeho poslední klientka. Zamyká dveře, já za-
tím čekám. Pak vykročíme k výtahu, jako by mi právě nevytiskl fak-
turu a já jemu nevyplnila šek.
„Udělejte to,“ pobízí mě, zatímco ocelová lana spouštějí kabinu.
„Položte tu věc na bok a prozkoumejte její dno. Jinak jste ji přece vi-
děla už celou. Je to jenom sen. Nemyslím, že kdybyste ji náhodou roz-
bila, musela byste ji potom zaplatit, jak bývá zvykem v obchodech.“
Má pravdu, ale neví všechno.
Můj hlas klopýtá na nejistých nohách. „Celou jsem ji neviděla.
Nenakoukla jsem dovnitř.“
Chodbou třeskne pronikavé kovové cinknutí. Zaskřípe kov, jak
výtah dosedl na místo. Dveře se otvírají. Ruka doktora Rose mě
uchopí kolem pasu a jemně postrčí před sebe. Jeho teplo proniká
mou košilí. Obklopí mě důvěrně známá vůně, kterou nejsem schop-
na nikam zařadit. Pořád mi uniká. Připadá mi, jako bych se pokouše-
la přibít puding ke zdi.
„Sny jsou nesmírně zajímavé,“ poznamená. „Máme spoustu vše-
možných technologií, vědci provádějí všelijaké experimenty, ale
podstatu a význam snů nikdo nerozluštil.“ Zdviž se chvěje a hučí.
„Ptala jste se mě na moje sny. Poněvadž jsme pouze dva lidé, kteří si

49
povídají, něco vám o nich řeknu.“ Stiskne tlačítko Stop, kabina sebou
trhne a zůstane stát. „Stojím na pláži v Řecku, odkud pochází moje
rodina. Písek tam není. Pláže jsou oblázkové a voda klidná. Připa-
dám si… jako bych byl posledním člověkem na zemi. Skloním se pro
kamínek, a když se napřímím, vytuším, že za mnou někdo stojí. Žena.
Nevidím ji, ale vím, že tam je.“
„Protože se k vám tenhle sen vrací?“
Zdráhavě se pousměje, ale jeho tmavé oči zůstávají vážné. „Zdál
se mi už mnohokrát a pokaždé je stejný. Jakmile se otočím, ohluší mě
jediný výstřel. Na břiše té ženy se objeví rudá skvrna. Rychle se šíří,
až je žena celá pokrytá vlastní krví. Běžím k ní. Zachytím ji, když se
hroutí k zemi, ale je pozdě a já jsem bezmocný.“
„Muž, který dokáže každému pomoci, je v koncích,“ brouknu.
„Každému ne.“ Zazubí se. „Ti, kdo se nechají naverbovat do tele-
vizní reality šou, jsou úplně mimo.“
Sluneční svit. Voní sluncem. Na okamžik zavřu oči a ocitnu se na
dvorku své babičky. Je léto, slunce pálí a na šňůrách se suší ložní
prádlo. Rozlepím víčka a shledám, že mě sleduje.
„Co si myslíte, že to znamená?“
Pokrčí rameny, ťukne do zastavovacího tlačítka a stroj se dá zno-
vu do pohybu.
„Nic. Je to jenom sen.“ Ve tváři se mu objeví důlek. „Anebo taky
ne. Dám vám návrh. Buďte ve snu akční. Nakloňte nádobu a podívej-
te se, co je pod ní.“
„A když to udělám?“
„Pozvu vás na večeři.“
Právě tohle si přeju. Vím to.
Výtah zastaví a my zavrávoráme. Nick ze mě nespouští zrak.
V očích má otazníky, čeká na moji odpověď.
Slova mi uvíznou v krku, pak je ze sebe vysoukám. „Promiňte, ale
nebylo by to správné. Nicméně kdyby zítra nastal konec světa, mohla
bych svého odmítnutí litovat.“

Ve zmíněný den konec světa nenastal. Dokonce ani den poté.

Zato o šest měsíců později lidskost mizela z povrchu tak rychle, že si
nikdo z nás na promarněné schůzky ani nevzpomněl.

50
 TEĎ
Den se vleče. Každá uplynulá hodina je namáhavější než před-
chozí. Teoreticky by měly být lehčí, protože se blížím k Brindisi, ale
tato teorie se stejně jako každá jiná ukazuje jako nesprávná.
Když se o tom zmíním před Lisou, otáže se: „Co je v Brindisi?“
„Lodě. Tedy loď. Elpis.“
„Můžu jet s tebou?“
Po ránu měla skelné oči, ale už je v pohodě a dobré náladě. Z trič-
ka s výstřihem do V ostře vystupuje hrudní kost, jež připomíná xylo-
fon potažený kůží. Já nevypadám o nic líp.
„Když budeš chtít.“ Až do téhle chvíle mě nenapadlo, co by si beze
mě počala. „Počítám s tím.“
„Hurá!“ Zatleská radostí. „Kam poplujeme?“
„Do Řecka.“
„Proč zrovna tam?“
„Protože se tam mám s někým setkat.“
Na okamžik se zamyslí. „A co když tam nebudou?“
„Budou.“
„Ale co když ne?“
„Budou tam.“
„Budou,“ papouškuje.

TEHDY
Ben má oči podlité krví, z okraje levé dírky zarudlého nosu visí
kapka.
„Nevidělas Stiffyho?“
Jsou dvě hodiny padesát tři minut v noci. V průběhu uplynulých
pěti hodin jsem neviděla nic kromě svých potrhlých snů. Snažím se
zamyslet. Kdy jsem naposledy zahlédla jeho kočku? Toho večera,
kdy se u mě zastavil James? To bylo přede dvěma, ne, třemi dny. Vi-
děla jsem od té doby ryšavého kocoura?
„On zmizel?“

51
 Hloupá otázka. Samozřejmě že zmizel, jinak by ho Ben nehledal.
Avšak spánek otupil mou mysl a zatím jsem se nevymanila z jeho
sevření.
Ben si otře nos hřbetem ruky. Přitáhne si svůj věčný hnědý svetr
blíž k hubenému tělu. Teprve nyní si všimnu, že je bledý, a nemůže
za to jen ostré světlo zářivky na chodbě.
„Jo. Postrádám ho několik dní. To se mu nepodobá, však víš.“
„Nepropásne žádné krmení.“
„Jo.“
Je mi Bena líto. Stiffy je všechno, co má. „Podívám se po něm,
ano? Za pár hodin musím jít do práce, ale večer ti ho pomůžu hledat.“
„Opravdu?“
Vyslovím všechna správná slova a Ben odejde. Avšak spánek se
mi vyhýbá. Tahle noc pro mě skončila. Je pátek. Poslední den pracov-
ního týdne. Večer jdu k doktoru Roseovi. Což znamená, že Jamese
jsem naposledy viděla před třemi dny.

Z šálku, jejž svírám v rukou, stoupá pára. Vytváří tenký proměn-

livý štít, jenž mě dělí od doktora Rose. Sleduje mě – ne jako ženu,
nýbrž jako klientku. Chová se, jako by tehdy nikdy neexistovalo a zů-
stalo jenom teď. Tím pádem se oba ocitáme na místě, kam náležíme.
Jsem mu za to vděčná. Opravdu. Na páteční večery se těším a chci ho
zase vidět. Příští týden, i přespříští.
„Proč to děláte?“
Vytrhnu se ze zamyšlení. „Proč umývám podlahy?“
Přikývne.
„Budete mi věřit, když vám řeknu, že ráda pracuji rukama?“
Vteřiny plynou, aniž promluví. Nevstoupí do žádné jiné části mé
duše, dokud mu neukážu tento kousek.
„Po Samově smrti jsem si uvědomila, že život je strašně krátký,
a já nemíním promarnit ani hodinu. Z toho důvodu jsem přijala dob-
ře placenou práci se zaměstnaneckými benefity, kde mě nenutili pří-
liš myslet. Získala jsem tím čas, abych si mohla srovnat v hlavě, co
vlastně chci dělat, až vyrostu. Kde si přeju studovat. Jsem s touhle
prací spokojená. Přináší okamžité výsledky. Něco je špinavé a pak
čisté.“

52
 „Co chcete dělat, až vyrostete?“
„Především být šťastná.“
„A já chci být u toho.“

TEĎ
„Co se stalo s tvými přáteli?“ ptá se Lisa.
„Zemřeli.“
„Moji také.“
O chvilku později…
„Myslíš, že jsou na tom líp?“
„Někdy ano.“
„Proč?“
„Protože tohle každý nezvládne.“
„Ale my ano.“
„Děláme, co je v našich silách.“
„Co myslíš, že se s námi stane?“
„Netuším,“ odpovím po pravdě. „Co ty?“
Pokrčí rameny. „Nejspíš zahynu. Děsí mě to. Máš někdy strach?“
„Občas. Ale snažím se mu nepropadat.“
Lisina provizorní slepecká hůl ťuká do rytmu a odměřuje kilo-
metry. Puchýře na patách a chodidlech mi ztvrdly.
„Bylas někdy zamilovaná?“
„Ano.“
„Jaké to je?“
„Báječné a příšerné.“
„Já nikdy zamilovaná nebyla. Přinejmenším si toho nejsem vě-
doma. Ale měla jsem přítele, Eddieho. No, on to vlastně nebyl můj
přítel – spíš kamarád. Jednou mě líbal, a pak se mnou přestal mluvit.
Týden jsem pro něj plakala. Myslíš, že to byla láska?“
„Možná. Jistě to víš jenom ty.“
„Jenže já si tím právě jistá nejsem. Doufám, že nebyla. A zároveň
doufám, že ano. Nechci zemřít bez toho, abych se alespoň jednou
zamilovala.“

53
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 TEHDY
James se opírá zády o gauč a pilně studuje učebnici větší než jeho
hlava.
„Tak co si o tom myslíš, Rain Mane?“
Směju se. „Ježíši, přece mu tak nemůžeš říkat.“
„Jasně že můžu.“ Spiklenecky na mě mrkne.
Raoul se otočí od nádoby a blýskne po mně úsměvem tak záři-
vým, až zalituji, že nemám brýle proti slunci. „Vím, jakou jsem vyfa-
soval přezdívku. Mohlo to být horší. Třeba James.“
Když se James nesoustředí na knihu, upírá na Raoula hladový po-
hled. Částečně je to chtíč, částečně ho fascinují mladíkovy odborné
znalosti.
Pokud si Raoul něčeho všiml, nedává to na sobě znát.
„Musí být řecká.“
James zakývá hlavou jako papoušek. „Přesně to jsem říkal.“
„Ale z jakého období?“ položí oba najednou řečnickou otázku.
„Vypadá to na dosud neznámý spojovací článek,“ prohlásí Raoul.
„Který překlene dvě historické éry,“ dodá James.
Raoul putuje prsty po oblých bocích nádoby. „Něco podobné-
ho jsem už viděl. Na obrázku, jehož autorem nebyl Řek. Pandořina
skříňka.“
„Aha,“ přikývne James, jako by se tím všechno vysvětlovalo. „Úsvit
řecké mytologie. Vy zvědavé ženské si holt nedokážete pomoct.“
Příběh o ženě, která otevřela skříňku a vypustila z ní na svět zlo
a utrpení, jsem už slyšela. Avšak souvislost mezi jím a mou nádobou
mi uniká.
Raoul si správně vysvětlí můj zmatek. „Do překladu Hésiodova
díla se vloudila chybička. To, co bylo po nějaký čas považováno za
skříňku, byla ve skutečnosti nádoba. Zeus podaroval Pandoru oby-
čejnou zapečetěnou nádobou, která se podobala těm, používaným
k uchovávání potravin nebo kostí…“
„Takzvaným urnám,“ doplní James.
„…a zakázal jí zvednout víko.“
Všichni se podíváme na moji nádobu, jejíž víko jistí neporušený
proužek vosku.

54
 „Jistěže ji otevřela,“ prohlásí James. „Kdo by to neudělal?“
Raoul nádobu obejde, aniž by spustil dlaně z jejího drsného po-
vrchu. „Nesmíme zapomínat, že stejně jako Eva byla Pandora jenom
zvědavá, a nechtěla nikomu ublížit. Zvědavost není špatná věc. Nutí
nás zlepšovat, zkoumat a objevovat. Kdybych nebyl zvědavý, neměl
bych práci. Proto nelze Pandořin čin vnímat pouze negativně. Tím,
že vypustila na svět všechny potíže, nás zároveň postavila před pře-
kážky, které bylo nutno překonat. Bez nich bychom zůstali na úrovni
opic. Místo toho přemýšlíme, vynalézáme a zdokonalujeme.“
Podívá se na mě. „Zajímalo by mě, co je uvnitř. Napadá vás něco?“
Přes tváře se mi přelije vlna horka. Cítím, jak rudnu. Raoul jakoby
mimochodem položil otázku, která mě neustále pronásleduje.
„Kosti,“ prohlásí James.
„Prach,“ míním já.
„Drogy,“ navrhne James druhou možnost.
Raoul tentokrát obdaří zářivým úsměvem jeho. „Starověké zrní.“
Usednu do křesla a civím na nádobu. „Smrt.“
Raoul klesne na gauč vedle Jamese. Sedíme. Zíráme.

TEĎ
Vesnice není na mapě, ale vynoří se vlevo od silnice jako vzpo-
mínka. Vypadá jako hlouček domů, alespoň z našeho pohledu. Vo-
zovka stoupá a vine se přes hory jako nekonečná šedivá stuha. Máme
namířeno na jihovýchod a ona dělá, co může, aby nás tam zavedla.
„Můžeme se zastavit v té vesnici?“
„Ne. Za patnáct dní musím být v Brindisi.“
„Ale mají tam postele. Opravdové postele s přikrývkami a polš-
táři.“
„Fajn.“
„Ha! Vyhrála jsem.“
„Můžeš mít deku, když si ji poneseš.“
„Ale já se chci vyspat v posteli.“
„Nemůžeme tam zůstat. Je to velmi riskantní.“

55
 „Protože ty se musíš dostat na loď a najít svoje přátele. Pravdě-
podobně jsou dávno mrtví jako všichni ostatní.“
Nejradši bych Lisu popadla, zatřásla jí a ječela na ni, že se bojím
toho, co nás pronásleduje. Že už to nejspíš nebude člověk. Že neko-
nečné znásilňování bude Lise připadat jako krásný sen v porovná-
ní s tím, co nám může ta cizí bytost udělat. Ale mlčím, protože Lisa
je ještě dítě. Chci jí říct, že nalodit se na Elpis je jediná věc, kterou
mohu podniknout, a že člověk, za kterým se trmácím, na mě určitě
čeká. Ale mlčím, protože mrazivé lechtání v břiše mi napovídá, že
má pravdu.
„Zítra můžeme být obě mrtvé.“
To ji probere.
K břemeni, jež vláčím na ramenou, se přidá tíživý pocit viny, ale
není ho tolik, abych si svoje rozhodnutí rozmyslela. Tady jsme ve
větším bezpečí.
„Vzduch mi připadá nějaký divný,“ poznamená Lisa. „Co to zna-
mená?“
Svatá pravda. Oblaka náhle mají světle zelený odstín nemocnič-
ních hábitů.
„Krupobití.“
„Chci zase cítit slunce,“ fňuká Lisa. „Dám si to na bačkorový se-
znam.“
„Já taky.“
Mračna nad našimi hlavami houstnou a klesají, aby nám byla blíž.

Kroupy a silný déšť nás zaženou do vesnice. Máme co dělat, aby-

chom udržely bicykl ve vzpřímené pozici. Namáhavě se vlečeme ke
kamenným budovám, kde hodláme najít útočiště. Proplétáme se
mezi stromy. Cesta je to příšerná. Jsme ubité a potlučené, veškerou
svou energii soustředíme na to, abychom se udržely na nohou. Tělo
mě bolí, jako by se proměnilo v boxovací pytel, do nějž buší pěsti
šílenců. Kolem nás létají větve, vrhané nezkrotnými poryvy větru.
Vítr je novinka. Prosím, modlím se v duchu, prosím nedovol, aby vítr
neustával stejně jako déšť.
Nezastavíme se, abychom oznámily náš příchod, ani nezkoumá-
me svoje okolí. Vyběhneme po kamenných schodech k nejbližším

56
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
dveřím, kolo táhneme s sebou. Lisu postrčím dovnitř jako první, po-
tom následuje bicykl a pak vklopýtám do bezpečí já.
Zabouchnu za námi a skučení větru okamžitě ustane. Avšak vich-
řice na nás čeká venku. Klepe na nás, škrábe na dveře, hází na dřevo
hrsti krup. Pojďte ven, pojďte ven, vyzývá nás. Pojďte si se mnou hrát.
Lisa má rozcuchané vlasy a zarudlé tváře. Pleť má pořezanou.
Cítím pálení tam, kam mě zasáhla poletující suť.
„Jsi v pořádku?“
„Jo. A ty?“
Sklouznu zády po dveřích až na podlahu a opřu si bradu o pokr-
čená kolena.
„Taky.“ Jenom na okamžik zamhouřím oči.

Když je o chviličku později otevřu, je tma. Rachocení krup ustalo,

ale vichr se dál snaží zbořit nevelký dům. Přivál s sebou noc. Netu-
ším, kolik je hodin. Nevidím na ciferník. Kolem mě panuje naprostá
temnota, rušená jen o něco světlejšími obdélníky oken. Hustými ob-
laky se neprodere téměř žádné světlo.
Napínám uši. Trvá několik minut, než si uvědomím, že Lisa tu se
mnou není.
Zadržím dech. Jestliže potlačím své vlastní zvuky, možná zachy-
tím ty její. Lidé jsou ve zvukových projevech velmi rozmanití: po-
potahují, pokašlávají, říhají. Dokonce i pohyb způsobuje zvuky: je
slyšet tření látky o látku, nebo mlasknutí potem orosené kůže.
Přinejmenším by měla dýchat. Jenže dům zeje prázdnotou.
„Liso?“ Jméno zaburácí opuštěnou místností jako výstřel. Pokou-
ším se vybavit si půdorys domu, ale spánek mě přepadl tak rychle,
že jsem si vůbec nic nezapamatovala.
Odvážím se zavolat znovu, tentokrát hlasitěji: „Liso?“
V černočerné místnosti se nicota rozpíná do všech stran. Lisa
tady není. Přinejmenším tu není živá. Pamatuji si, že domek je velmi
malý. Kdyby tu byla, určitě bych něco zaslechla.
Jak daleko se mohla sama dostat? Doufám, že ji zastihne můj hlas.
Dveře mám za zády. Prudce je rozrazím a zakřičím do větru její
jméno. V dálce zahlédnu světlo. Je tak malé, že bych je mohla ucho-
pit do dlaní a sfouknout. Plamínek? Baterka? Elektřina nejde přinej-

57
menším tři měsíce, možná déle, takže žárovka to být nemůže. Vichr
mě bičuje přes tváře a čelo prameny mých mastných vlasů. Ušklíb-
nu se.
A pak si všimnu, že přestalo pršet. Neprší!
Seběhnu ze schodů a zvednu obličej k obloze. Nad hlavou mi stá-
le visí mraky jako těžká pokrývka a stíní hvězdy, ale neleje. Poprvé
od doby, kdy jsem vstoupila na italské území. Chce se mi smát. Smích
mi bublá v hrudi a čeká, až jej moje bránice osvobodí. Už se blíží…
… a zastaví jej moje stažené hrdlo. Sevřu v prstech to, co mě dusí,
a nahmatám drsná vlákna provazu. Lapám po dechu jako chycená
ryba.
Někdo mě osloví. „Proč nejsi mrtvá?“ Hlas skřípe jako pytel hře-
bíků a rozbitého skla. „Pověz mi to,“ krákorá. Provaz mě škrtí a pálí.
„Proč nejsi mrtvá?“

58
 5. kapitola

TEHDY
Nevytvářej si k ničemu vztah, připomínám si. Nedávej laborator-
ním myškám jména. Mají přidělená čísla podle data narození a po-
hlaví, víc nepotřebují. Vzdušné polibky posílané v průběhu umývání
podlah představují přijatelnou hranici.
Laboratoře Pope Pharmaceuticals jsou stereotypní prostory,
sestávající z několika odstínů bílé. Nechybí tu obvyklé přístroje,
z nichž každý stojí víc než dům v Kalifornii. A také jsou zde obligát-
ní zkumavky a Petriho misky naplněné agarem. Odhozený pytlík od
chipsů září na podlaze jako slunce. V televizi jsou laboratoře vždyc-
ky čisté. Ve skutečnosti zdejší zaměstnanci obědvají na pracovních
stolech u svých počítačů. Tahle práce mi nevadí. Sleduje určitý cíl:
prahnu po vzdělání.
Oháním se mopem, když dovnitř vstoupí Jorge. Je mastnou skvr-
nou na jinak křišťálově čistém pracovišti.
„Nezapomeň se zastavit u doktora.“
„Nezapomenu.“
„Fajn. Jinak…“ Naznačí, jak někomu kroutí krkem. Očividně mně.
„Mám jít s tebou?“ Chová se jako můj nadřízený. Já k němu přistupuji
jako ke kolegovi, kterého dokážu tak tak snést. Jeden z nás je v právu
a určitě jsem to já.
Ve dveřích stojí úklidový vozík. Strčím do něj.
„Myslím, že to zvládnu.“

59
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Odeberu se do dámské šatny, kde si svléknu uniformu a vhodím
ji do otvoru, který ústí v prádelně. Na další směnu vyfasuji čistou.
Přehodím si kabelku přes rameno a výtahem vyjedu do desátého
patra, kde jsou ordinace.
Každého půl roku podstupujeme lékařskou prohlídku. Firemní
nařízení. Kdo se jí nepodrobí, přijde o práci a nedostane výplatu –
tudíž nemá za co studovat na vysoké.
Doktor Scott už na mě čeká. Následuje obvyklá rutina, kterou
jsem absolvovala už třikrát: krevní tlak, EKG, váha. Odebere mi krev
a pak se vrátí s další injekcí. Není to poprvé.
„Už je to tady zase,“ prohlásí. „Firemní nařízení.“
Vyhrne mi rukáv až k rameni a vydezinfikuje místo o velikosti
čtvrťáku. Hrot jehly mnou projede jako máslem.
„Nehýbejte se,“ zabručí bezmyšlenkovitě doktor Scott, přestože
sedím jako socha.
Bolest je pavouk rozpínající nemožně dlouhé nohy.
„Co to k čertu je?“ Mám co dělat, abych neucukla. „Co je to za
svinstvo? Tekutý oheň?“
„Očkování proti chřipce. Nehýbejte se. Už to skoro je.“ Vytáhne
jehlu. „Hotovo. Však víte, jak to chodí.“
Vím. Půl hodiny si posedím v čekárně pro případ, že by tělo ne-
přiměřeně zareagovalo na vakcínu. Ruka mě pálí ještě dlouho poté,
co lékař odhodil injekční stříkačku do nádoby na nebezpečný odpad.
„Teď vážně. Co to bylo?“
„Očkování proti chřipce,“ papouškuje, jako by ho přiměli tato slo-
va tisíckrát opakovat. „Každý se tomu musí podrobit. Už můžete jít.“

TEĎ
Zoufale lapám po dechu. Provaz se mi zařezává do krku. Hlasité
bušení srdce přehlušilo ostatní zvuky.
„Kde je Lisa?“ pokouším se zeptat.
Lano sebou škubne a má ústa se otevřou naprázdno, aniž by se
dočkala doušku vzduchu.
„Otázky kladu já.“

60
 Přízvuk není americký ani britský, avšak je docela možné, že vítr
zkresluje měkkost samohlásek a tvrdost souhlásek.
Mé prsty se rvou s provazem a pokoušejí se ho uvolnit. Zkoumají
jej stejně, jako jeho vlastník zkoumá mě. Spásnou mezeru nacházím
vzadu. Zjišťuji, že lano mám přehozené kolem krku, ale není pře-
kroucené, takže pod ně zasunu dva prsty. Nepřichází v úvahu, abych
škrtiče uhodila zátylkem do obličeje, protože se jeho ústa nacházejí
u mého ucha.
Hrubá vlákna rozdírají bříška prstů a vytvářejí v nich nové rýhy.
Počasí mi nijak nepomáhá. Vítr mi vhání prach do podrážděných očí
a vysušuje slzy.
„Proč jsi naživu?“
„Někteří lidé přežili.“
Zavrtí hlavou. „Ale ne bezdůvodně. Co jsi zač? Někdo důležitý?
Vždyť jsi obyčejná ženská!“
„Jsem nula.“
„Lhářko!“
Může mít zbraň. Pokud má lano, pak bych se vsadila, že je ozbro-
jený. Však já taky. V kapse mám nůž. Jeden z nás musí být rychlejší.
A vzhledem k tomu, že mám provaz kolem krku, bych to radši měla
být já.
Zavírám oči a mrkáním se pokouším zbavit prachu. Možná si to
jenom představuji, ale zdá se mi, že vítr trochu polevil, jako by mu
docházel dech. Je příliš unavený, aby pokračoval.
„Mluv!“ syčí muž.
„Polib. Si. Prdel.“
Prudce švihnu paží vlevo a vrazím mu loket do břicha. Včas usko-
čí, aby se mému úderu vyhnul, ale i to mi pomůže. Lano povolí na-
tolik, že se z něj vysmeknu, popadnu je a vyškubnu mu ho z rukou.
Popálilo mu kůži. Je příliš šero, abych to viděla, avšak informuje
mě o tom přidušené vyjeknutí.
„Blázne,“ zavrčí, když se vzpamatuje. Popadne mě za paži a vleče
po schodech do domu, který jsem právě opustila. „Mluv! Ale ne moc
nahlas.“
„Kde je Lisa?“
„Zemřela.“

61
 Moje srdce je výtah s přeříznutými kabely. Řítí se přes všechna
podlaží až k chodidlům. Zuřím. Nemůžu si pomoct. Moje pěst potmě
do něčeho narazí. Mohla by to být násilníkova tvář. Vzápětí schytám
takovou facku, až mi zadrkotají zuby. Z hrdla se vydere zoufalý vzlyk.
„Ty hajzle! Vždyť byla ještě dítě!“
„Ta pitomá holka se potloukala sama venku. Mělas ji líp vycho-
vat.“
„Není moje. Vzala jsem si ji na starost.“
„Potom je zatraceně blbá. A po smrti.“
„Cos jí udělal?“
Dostrká mě k oknu. „Vidíš to světlo?“
Stále tam je. Nehýbe se. Září. „Všimla jsem si.“
„Tam skončila tvoje debilní kámoška. Tedy to, co z ní zbylo.“
„Chci ji vidět.“
„To počká. Napřed musíš zodpovědět moje otázky.“
„Taky chci znát pár odpovědí.“
„Ne. Teď nemáš na vybranou.“
Pořád nejsem schopná určit jeho přízvuk. Nejspíš pochází
z Evropy. Němec, Rakušan, možná Švýcar. Nepoznám rozdíl. Pojed-
nou se propadám hanbou. Jak málo jsem poznala svět, než téměř
zmizel.
Lisa je mrtvá. Zůstala jsem jenom já. Já a tenhle chlap.
„Jsem nula. Uklízečka z farmaceutické firmy.“
Hořce se rozesměje. „Uklízečka? Chceš mi namluvit, že to nějaká
sanitární pracovnice dotáhla takhle daleko?“
„Proč ne?“
„Jsi stejně tupá jako tvoje přítelkyně. Pojď se mnou.“
Jako bych měla na vybranou. Sváže mi ruce lanem, takže ho mu-
sím následovat jako pes. Sejdeme ze schodů. Vítr se utišil, neprší.
Je zataženo s dobrou vyhlídkou na smrt.
Přede mnou se rýsuje obrys jeho postavy. Není vysoký, zato ne-
bývale fyzicky zdatný. Je samá šlacha, ne sval. Kdybych si vzala stře-
více na podpatku, byli bychom stejně vysocí. Dokážu ho sejmout.
Když počkám na správnou příležitost, zvládnu ho. Doufám. Kvůli
Lise. Kvůli sobě. Protože mi nic nezabrání nasednout na loď.
„Promiň,“ zašeptám a doufám, že mi Lisa odpustí.

62
 ¬ ¬ ¬
„Chci ti něco ukázat, ale jestli nebudeš jako myška, zlomím ti vaz.
Kývni, jestli mi rozumíš.“
Poslušně přisvědčím, ačkoliv ve skutečnosti tápu, jako snad ještě
nikdy.
Na poli za vesnicí stojí rozkročená kamenná obluda. Má jediné
svítící oko a tváří se škodolibě. Je to napůl slepá bestie ze světa, kte-
rý k nám přišel z opačného konce.
Můj věznitel se nyní plíží, opatrně našlapuje v mokré trávě. Táh-
ne mě za sebou a já nevidím důvod, proč ho neposlechnout. On má
všechny informace, zatímco já pouze hrozivou předtuchu, která mě
naplňuje mrazivým děsem.
Přikrademe se k oknu. Strčí mě do stínu a přiloží si prst ke rtům.
Potom se obrátí ke sklu.
Taky to chci vidět. Musím se podívat. I kdyby se v téhle stodole
tísnily všechny horory světa, musím do ní nahlédnout.
Světlovlasý muž s vysokými a ostře vystupujícími lícními kostmi
vycítí mé nutkání a ustoupí stranou, aby mi vyhověl.
Z trámů silnějších než moje stehno visí háky. Připomínají španěl-
ské otazníky, jež uvozují otázku, na kterou bych raději neměla od-
pověď. Ale já ji mám. Vím, co se odehrává na tomhle místě, přestože
bych to radši nevěděla. Jsem děvče z města, narodila jsem se tam
a vyrostla. Maso ke mně přicházelo opatřené cenovkou a vylepšené
dávkou oxidu uhelnatého, aby si uchovalo červenou barvu. Ale tady
se tato surovina pohybuje ve stádech.
Shromáždili se zde obyvatelé vesnice, kteří přežili. Mají na sobě
oblečení, jež nikdy nepozná dobré časy. Třeštím zrak. Rejdím oči-
ma sem a tam, úporně pátrám. Věnuji pozornost detailům. Ukládám
si do paměti tohle hnízdo vytvořené bytostmi, jež kdysi byly lidmi.
Podlahu pokrývají kosti a sláma barvy rzi. Rozkládající se krev. Ohlo-
dané kosti bíle září. Patřily drůbeži a dobytku. Nezůstal na nich ani
ždibec masa. Jsou úhledně rozlomené vedví, aby z nich lačná ústa
mohla vysát morek. V rozích rezavějí kopice plechovek. Prázdné
plastové obaly od potravin vytvářejí barevný koberec, který nikdy

63
nepodlehne zkáze. Na stěnách visí opuštěné nářadí. Žádná další skli-
zeň pod těhotným srpnovým měsícem se konat nebude.
Jeden z vesničanů se oddělí z hloučku a plazí se k dřevěnému
vědru vytaženému ze studny. Působí pokorně, ale je to pouhé zdání.
Z pohublých zad ostře vystupuje páteř. Je na něho žalostný pohled.
Když pije, obratle se dojemně zachvívají. Jakmile uhasí žízeň, used-
ne na zadek. Po obličeji mu stékají pramínky vody a odkapávají na
potřísněnou hruď. Na potrhané košili nesčetněkrát zaschla zvířecí
krev a potom zase zvlhla. Ostatní utvořili nepravidelný kruh a fas-
cinovaně civí vzhůru. Kloužu pohledem po síti z trámů, když vtom
spatřím cosi blonďatého a modrého. Srdce mi klopýtne.
Lisa.
Takhle vysoko ji muselo vyhnat zoufalství a hrůza. Nechápu, jak
to dokázala, na tom však nezáleží. Zvládla se dostat do relativního
bezpečí.
Mám chuť se za ní rozběhnout. Cítím neovladatelnou potřebu se
k ní dostat. Cizinec mě zadrží. Otočí mě k sobě a Lisa mi zmizí z očí.
Vracíme se do vesnice.
Popadnu ho za vlhké klopy jeho saka. Kvůli tmě nic nevidím, ale
na monotónní khaki barvu vojenských uniforem si dobře vzpomí-
nám. „Tvrdils, že je mrtvá.“
„Je mrtvá. Anebo za chvíli bude, až vymažu tohle místo z povrchu
planety.“
„Ten kostel máš taky na svědomí ty, že?“
Nepotvrdí to, jenom zabručí.
„Nesmíš to udělat. Je tam Lisa! Nedovolím ti to.“
„Nemáš na vybranou.“

TEHDY
Nádoba je těžší, než vypadá. Jako by obsahovala písek. Anebo
dobré úmysly. Odnáším ji, abych ji mohla opřít o měkký otoman.
Jestli proti tomu protestuje, tak mlčky.
Něco se uvnitř hýbe. Šeptá, jako by se o sebe otíraly staré kůže,
které ze sebe svlékl had. Po zádech mi přeběhne mráz.

64
 Kolena zabořím do béžových smyček koberce, neboť se hodlám
řídit doporučením doktora Rose. Třeba se na dně nádoby ukrývá
pomyslný klíč. Podívám se. Nic. Vůbec nic. Pořád ta stejná písnička.
Hladký povrch. Ale já mám pocit, jako bych měla prsty od křídy. Po-
dívám se na prach, jenž se snesl na koberec. Neovládnu se a konečky
prstů jej smetu z laciných vláken. Měkce přilne k mé kůži. Je hedváb-
ný jako škrob.
Otráveně si povzdechnu. Přála jsem si, aby tam něco bylo. I kdy-
by to měla být nálepka Made in China.

Tentokrát doktor Rose nečeká, až promluvím. Zapadneme do

předepsaných židlí a rolí. Alespoň si to myslím, dokud neodstrčí svůj
poznámkový blok stranou. Instinktivně překřížím nohy a proplete-
né prsty položím na koleno. Jsem přímo ztělesněná opatrná sluš-
nost.
Vyhodnotí tmavým zrakem mou obrannou pózu a smete ji jedi-
nou otázkou.
„Taky mě chcete?“
„Ano. A ne.“
Pohodlně se opře a obdaří mě takovým úsměvem, že si okamžitě
přeju, abychom se potkali někde jinde a ne tady, kde nad mým du-
ševním zdravím visí velký otazník.
„Protentokrát se s tím spokojím.“
V duchu se zatetelím, protože protentokrát znamená, že bude
nějaké příště, a on se domnívá, že se vyplatí na mě čekat. Usilovat
o mě. V duchu zářím, protože jsem ho odmítla, a on přesto nevzal
moje „ne“ na vědomí.
Na okamžik na mě zírá a já se cítím jako nahá. Obvykle zde od-
haluji svou mysl, ale nyní se ve hře ocitlo i moje tělo. Bradavky mi
ztuhnou. Ztěžka polknu.
„Stále se vám zdají sny?“ otáže se.
„Cože?“
Nikdy nezahajuje hovor jako první. Nikdy mě nepobízí. Avšak
nyní změnil všechna pravidla. Na klíně má poznámkový blok a v pra-
vé ruce ledabyle svírá pero. Alespoň něco zůstalo při starém.
„O nádobě.“

65
 „Aha. Tyhle.“ Nádoba, nádoba, hnusná nádoba! Nádor na mém
životě. Připadá mi, jako bych měla rakovinu a pokoušela se zjistit,
co se zvrtlo, proč to vyrostlo. Mám to z másla? Z margarínu? Z pří-
lišné konzumace hovězího? Nepřeháněla jsem to s civěním do mik-
rovlnky, když jsem čekala, až cinkne? Co jsem provedla, že se někdo
cítil oprávněn vtrhnout do mého domova a věnovat mi předpotopní
záhadu? Probírám se kostlivci ve své skříni a marně pátrám po ná-
povědě.
„Ano,“ přiznám.
Vyčkává.
„Má barvu připálené smetany.“ Rozhodím rukama. Chytí se nevi-
ditelných madel, pak se zarazí, poslušně klesnou zpátky na kolena
a dlaně masírují čéšky. „Mluvíme o tom každý týden a nic se nemění.“
„Podívala jste se na spodek?“
„Ano.“
„A?“
„Ať pochází odkudkoliv, v Číně ji nevyrobili. Tím jsem si jistá.“
Napjatě se na sebe usmíváme.
„Co se podle vás skrývá uvnitř?“ položí zásadní otázku.
„Netuším. Nejspíš nic.“
„Vám to nevrtá hlavou?“
„Ne,“ lžu.
„Přece jenom se něco změnilo. Tento týden jste se podívala na
dno. Příště se pokuste nakouknout dovnitř. Co vy na to?“
Mimoděk sevřu ruce v pěst. „Fajn.“

TEĎ
Svítání přichází v téže šedivé pláštěnce, jakou nosí v těchhle
dnech vždycky. Odstíny modré by mu slušely mnohem víc. Nebo per-
leťové, růžové a broskvové, protože tam někde venku je jaro – anebo
by mělo být. Rozevřu víčka. Oceňuji, že mi není špatně od žaludku.
Méně se mi líbí dvoučtvrťový rytmus dunící uvnitř mé lebky jako
nějaký druh nepravidelné morseovky. Přitisknu si dlaně na břicho

66
a mírně je zmáčknu. Svaly se napnou na protest. Bříško se nepatrně
vzdouvá, přestože je o trochu plošší než dřív.
„Aminokyseliny.“
„Cože?“
Můj věznitel se krčí na podlaze a připevňuje dráty ke kousku
plastické trhaviny o velikosti krabičky od cigaret.
„Pořád chceš zachránit svou kámošku?“
„Ano,“ zasípu.
„Jak je libo.“ Ani ke mně nevzhlédne.
„Co je s těmi aminokyselinami?“
„Jsou základními stavebními kvádry života. Když se sestaví ve
správném pořadí, vzniknou bílkoviny. DNA sestává z aminokyselin.
Tvou kámošku nejspíš zabijí a sní. Lidské maso obsahuje aminoky-
seliny a právě ty oni potřebují.“
„To nevíš.“
„Menstruuješ?“
„Cože?“
„Jsi protivná. Ženské se často vztekají, když mají krámy. Na vině
jsou hormony.“
Mnu si hlavu, dokud se bušení nepromění v tikání.
„Odkud jsi?“
„Ze Švýcarska.“
„Copak se tam neučí slušnému chování?“
Dál pracuje na výbušnině. „Teď už se tam nevyučuje vůbec nic.
Moje země je pryč. Stejně jako lidé.“ Tenhle člověk je ze sakra tvrdé-
ho materiálu. Připomíná mi jeho rodné Alpy: je nelítostný, nepod-
dajný, krutý.
Nejprve zvednu svoje tělo, potom batoh. Odcházím.
Jdu zachránit Lisu. Když to neudělám, nemá dítě rostoucí v mém
lůně, žádnou naději. Musím být schopná někoho zachránit.

TEHDY
Šarlatový papír Stiffymu nelichotí, ale Ben to tak chce.
„Jasná barva přitáhne pozornost,“ prohlásí.

67
 Kdo jsem, abych se s ním hádala? Pro ryšavého kocoura s povýše-
ným výrazem mám slabost. Na štosu letáků leží rolička lepicí pásky.
„Pověs je všude. Klidně překryj oznámení o jiných ztracených
zvířatech, když bude třeba.“ Nato odejde. Cpe svůj leták každému,
koho míjí. Šarlatový papír se vzápětí snáší k zemi, ale Ben si nevšim-
ne, že ho lidé považují za dalšího pošuka, který jim chce něco střelit.
Vyrážím opačným směrem. Jsem konzervativnější, proto lepím
Stiffyho podobenku na zdi a pouliční sloupy. Usměju se na několik
lidí, ale ti se odvrátí. Mají svoje starosti. Na konci bloku se otočím
a vracím se. Na tom jsme se dohodli. S Benem se setkám před do-
mem, kde oba bydlíme.
Cuká mu horní ret a nos má ukoptěný. Když se ho zeptám, jak mu
je, pokrčí rameny.
„Je to jen nachlazení,“ zabručí. „A taky jsem možná těhotnej,
protože se furt klaním porcelánovému bohovi. Anebo na to aspoň
myslím.“ Potom se rozesměje. Zní to jako hýkání husy. „Přesto mám
radost, protože někdo Stiffyho určitě najde. Večer bude zpátky.
Vím to.“

Mýlí se. Letáky vynesou jen hrstku obscénních telefonátů a ně-

jaký kluk s korejským přízvukem se ptá na práci. Stiffy se ukáže
o týden později. Vychrtlý, rozježený a špinavý. Vrací se z nějakého
dobrodružství, které chápe jenom on. S obvyklou nonšalancí se pro-
smýkne mým oknem a usedne do první řady před nádobou.
V břiše se mi rozvine cosi studeného a šupinatého.
„Stiffy.“
Obvykle ke mně vzhlédne, otírá se mi o nohy a hlasitě se dožadu-
je nakrmení. Ale tentokrát zapíná selektivní hluchotu a ignoruje mě.
Když se k němu přiblížím, zasyčí a skočí po mně. Vůbec se nepodobá
kocourovi, kterého jsem znala. Zavřu okno a volám Benovi. Slyším
dvojité zvonění – v sousedním bytě a v uchu. Zazní devětkrát. Zavě-
sím a zkusím to znovu. Ben se mi ohlásí po třetím zazvonění.
„Vydrž.“ Z hrdla se mu derou zvuky, jako by se pokoušel vykašlat
kouli z chlupů. „Příšerně zvracím a nedokážu přestat,“ stěžuje si, ale
jakmile mu oznámím, že mám jeho kocoura, okamžitě se vzmuží.

68
 O minutu později se hrne do mého bytu. Pokožku má jako z vos-
ku a jeho dech kysele páchne.
„Stiffy!“ Dychtivě popadne zvíře do náruče.
Kvapně odchází. Moje poslední vzpomínka na Stiffyho: ryšavý
kocour visí přes rameno svého pána a vytřeštěnýma očima bez mrk-
nutí zírá na nádobu.

69
 6. kapitola

TEĎ
Nový fyziologický proces vnesl změnu do starých vzorců. Lidé
nakažení Bílým koněm mutovali nepředstavitelnými způsoby. Deva-
desát procent z nich zemřelo. Polovina ze zbývajících deseti se zdála
imunní. Zbylých pět procent zmutovalo stylem, jenž jim umožňoval
přežít. Lidé nejsou noční tvorové. K bdění v nekřesťanskou hodinu
potřebují silnou motivaci, například práci nebo spalující touhu po-
stoupit v počítačové hře do dalšího levelu. Ano, ponocovat přirozeně
zvládneme, ale slast pramenící z báječně prospané noci si nenechá-
me vzít.
Nicméně v tomto torzu světa, kdy lidskost vymírá, někteří tvoro-
vé v noci loví. Což znamená, že přes den spí…

Bytost, jež kdysi bývala ženou, sebou ve spánku škube jako pes,
kterému se něco zdá. Zůstalo v ní dost lidskosti, aby ve snu vyrazila
na zběsilou nákupní výpravu do Milána, anebo její mysl klesla na
prapůvodní úroveň, kdy se jednobuněčné tělo žene za potravou po-
mocí bičíku jako prvok?
Všech šest kreatur spí na špinavé slámě jako koťata. Mimoděk
pohybují ústy, jako by něco žvýkaly, ale to přestane, až Švýcar vyhodí
stodolu do povětří. Kamenné zdi sice přestály zemětřesení, rozmary
počasí a válku, ale souboj s plastickou trhavinou prohrají.
Lisa. Musím ji přivést. Nemůžu ji tam nechat.

70
 Krčí se na stejné dřevěné křižovatce. Kolena má přitažená k hru-
di, jako by se proměnila ve štít, který ji ochrání před monstry. Na-
hrazují přikrývku, kterou si dítě přetáhne přes hlavu, aby se k němu
nedostal bubák.
Když se pohnu o několik centimetrů vlevo, abych do stodoly lépe
viděla, Lisa zvedne hlavu, jako by si mě všimla. Což je hloupost. Oči
má prázdné a bez života. Vzdala to. Pravděpodobně si myslí, že jsem
mrtvá, anebo jako bych byla.
Proboha, hlavně ať se nehýbe. Dokud příšery spí, máme šanci.
Batoh sklouzne z mých ramen. Popojdu o několik kroků a ne-
chám ho u kmene stromu. Porcovací nůž mám v kapse a vzápětí tří-
mám v ruce sekáček na maso. Výborně sedí.
Prosím, nenuť mě, abych ho musela použít. Kéž by bylo moje přání
silnější než modlitba.
Do stodoly vedou jediná vrata. Zlomená klika na nich visí jako
bezvládná paže. Je zrezivělá stejně jako celý zámek. Jedná se o níz-
kou budovu s červenou střechou, která je pro italský venkov typická.
Tři okna. Po jednom na každé straně, kde nejsou dveře. Žádné není
dost velké. Takže dovnitř se dostanu pouze vraty, jež visí na pantech
tak starých, že zazpívají sopránem, sotva se jich dotknu.
Modlím se, aby Lisa vydržela.
V domě se Švýcar přehrabuje v kovové krabici. Sotva kolem něho
projdu, poháněna nezlomným odhodláním, kvapně ji zaklapne.
Mířím do kuchyňky.
„Že by smůla?“
„Ne.“
„Co hledáš?“
„Nic.“ Vytáhnu zpod úzkého pracovního pultu plechovku olivové-
ho oleje. Nejsou tu žádné skříňky, pouze závěsy, za nimiž se skrývají
hrnce, pánve a formy na pečení.
„Olivový olej?“
„Žádná italská domácnost se bez něj neobejde.“
„Nedokážeš ji zachránit,“ sdělí Švýcar mým zádům. „Pravděpo-
dobně snědli to, co zbylo z ostatních vesničanů. Tvoje pitomá ká-
moška je jim ukradená.“

71
 Křivkou se dá vyjádřit nejenom¬ vysokoškolské
¬ ¬ vzdělání. Sinu-
soida lidské slušnosti má tvar břicha a někteří z nás sklouznou přes
její okraje. Na jednom konci jsou svatí, na druhém hříšníci – pojato
z biblického hlediska. Nedá se určit, jak daleko za hranici se dostali
postlidé, kolik osobnosti zbylo ve fyzickém těle.
Nemohu hrát genetickou loterii s Lisiným životem. Jsem vyzbro-
jená pouze svými dobrými úmysly.
Olej stéká po pantech a vsakuje se do prasklin v kovu. Modlím
se k Bohu, v něhož ve skutečnosti nevěřím. Alespoň mám pocit, že
tu nejsem sama. Ale on mi neodpovídá. Minuty plynou. Počkám tak
dlouho, jak se opovážím. Nemám ponětí, jak dlouho postlidé spí. Po-
kud vím, jsou jako psi. Dřímají s jedním okem otevřeným a čekají, až
ve vedlejší místnosti dopadnou do misky granule.
Za hustou oponou z mraků se skrývá slunce. Prozrazuje ho pou-
ze o něco jasnější šedivá skvrna. Ráno udeřilo plnou silou. Dostatek
světla mi umožní nahlédnout do stodoly a zosnovat jakýs takýs zá-
chranný plán.
Vrata sotva zaprotestují, když se prosmýknu úzkou štěrbinou, na
kterou jsem je pootevřela. A vzápětí se ocitnu v pekle. Kostel byl pou-
hou předehrou. Bytosti tady spí. Vyměšují. Živí se ve vlastní špíně.
Boty se boří do slámy. Pohlédnu dolů, neboť nechci šlápnout do
hnědých hromádek na podlaze. Na některých místech je vrstva na-
tolik silná, že připomíná rozmělněnou chýši z vepřovic. Předvádím
nesouvislý taneček a jeden váhavý krok za druhým mě nese k trámu,
na němž hřaduje Lisa.
Jedna z bytostí se zavrtí.
Zadržuji dech, dokud se zase neupokojí.
Nedýchám.
Píchá mě na prsou. Oxid uhličitý spaluje mé plíce, avšak já se ne-
odvážím jej vypustit.
Držím.
Do očí mi vhrknou slzy.
Kreatura na hliněné podlaze se uklidní, ztracená ve svém pří-
zračném světě.

72
 Tiše, naznačím němě Lise a vzápětí se napomenu na svou tupost.
A tak slovo obalím co nejtišším dechem.
Lisiny rty se pohnou a vysloví moje jméno.
Slepené vlasy lnou k jejímu pravému uchu jako rudý obklad.
Z pravého oka zbyla jen opuchlá škvírka orámovaná černou podliti-
nou. Museli ji něčím praštit a odnést sem, ačkoliv mi nejde do hlavy,
jak je možné, že dostali ji, a ne mě. Nejspíš se to odehrálo takhle:
já jsem usnula a Lisa se vydala na výzvědy. Vylezla oknem, protože
dveře jsem blokovala já.
Ne. Něco ji muselo vylákat. Sama by se nikam nevydala.
Nána hloupá.
Díky bohu, že žije.
Kolem úst má zaschlou krev. Připadá mi hubenější než včera. Její
nohy mi připomínají kružítko ohnuté do ostrého úhlu. Chce se mi
plakat. Nejradši bych ji objala a vytřásla z ní všechnu hloupost.
Od vrat se ozve zaskřípání, jak se prastaré panty třou jeden
o druhý.
Rozběhnu se zpátky.
„Ne,“ zašeptám tak hlasitě, jak se odvážím. „Nedělej to.“
Švýcarův hlas je mrazivý jako zima v jeho domovině. „Jsou to pří-
šery. Varoval jsem tě.“
„Ty hajzle.“
„Jestli tohle přežiješ, možná stojíš za záchranu.“
„Tvoje logika má zásadní vadu.“
„Myslíš?“ Zní to udiveně.
„Jsem na cestě do Brindisi, a ať mě vezme čert, jestli připustím,
aby mě nějaký sýrožrout zavřel do stodoly a vyhodil do vzduchu. Pro
tohle jsem sem nepřišla.“
„Slyšelas někdy o Charlesu Darwinovi?“
„Původ druhů. Přírodní výběr. Než jsem nastoupila k Pope Phar-
maceuticals, trochu jsem studovala.“ Schválně jsem sarkastická, ale
moje slova spíše vyznívají zoufale.
Odmlčí se.
„Haló!“
Zámek zaskřípe. Jeho zvuk zafunguje na spící tvory jako budík.
Zvolna procitají. Natolik zůstali lidmi, aby je spánek opouštěl po-

73
stupně. Protírají si oči a pokoušejí se pochopit, proč se probudili
předčasně. Kdo ví, zda už se vypořádali se závislostí na kofeinu.
„Liso?“ Rozhlížím se kolem sebe ve snaze vypátrat, jak bych mo-
hla vyšplhat nahoru na trámy. „Jak ses tam dostala?“ Vtom si všimnu
hromady zpráchnivělého dřeva. Pozůstatky žebříku.
Mysli, Zoe. Snaž se!
Ticho nás teď nezachrání, pouze rychlost.
„Liso, musíš skočit.“
Při této představě zavrtí hlavou. Celá se třese.
Ve dveřích se objeví skulina. Švýcar na mě civí očima, jež postrá-
dají teplo. „O původu druhů, abychom byli přesní. Jsem Švýcar. Lidé
spoléhají na naše hodinky, protože jdou přesně.“
Zhluboka vydechnu. Teď, nebo nikdy. „Liso!“
Prudce zvedne hlavu. Má dost rozumu, aby pochopila, oč mi jde.
Lusknu prsty, abych jí poskytla akustický cíl. Pojď ke mně, ne k nim.
Tam leží šílenství. Což dokonale pochopila.
Upřou se na mě tři páry očí. Dva další ne. Největší z mužů, jemuž
mohlo být před nástupem Bílého koně zhruba čtyřicet let, přišpen-
dlí jednu z žen obličejem dolů ke špinavé podlaze. Sedí na ní jako na
koni. Ona se pod ním svíjí, ale jen do té doby, než udeří její hlavou
o zaneřáděná prkna. Ostatní se plíží ke mně. Záda mají nahrbená
a napjatá. Šestý z vesničanů, žena, se pokouší zvednout na nohy.
Škube sebou jako loutka. Zdá se, že má povolené klouby, a kosti ji
neudrží zpříma.
Bílý kůň zabíjí své rukojmí. Tělo bytosti, jež bývala kdysi ženou,
sebou zmítá, umdlévající prsty rozhazují slámu. Scéna jako vystři-
žená z laciného hororu. Dovrávorá k ní druhá z žen. Přivine umíra-
jící družku k sobě a hladí rozcuchané vlasy, dokud si smrt neodvede
svoji kořist.
„Teď!“
Na okamžik Lisa balancuje na kraji trámu, než ji gravitace popad-
ne za košili a stáhne. Letí dolů jako kámen.
Snažím se dívku zachytit a zbrzdit její pád. Zakolísám pod její va-
hou, ale odmítám jít k zemi. Pohání mě vůle přežít. Strkám Lisu před
sebou. Nasměruji ji k pootevřeným dveřím a hrnu se za ní.

74
 Zastaví mě lidský vzlykot. Svět je plný slz. Tohle by měly být po-
slední kapky do přetékajícího poháru. Měla bych být imunní, ale
mám srdce a jsem plná soucitu.
Kousnu se do rtu a cítím zármutek. Chutná po soli a skrývá v sobě
špetku zimy.
Švýcar mě popadne za triko a vytáhne ven.
„Nebuď blbá,“ zasyčí a zavře dveře. On jediný je v klidu. Lisa plá-
če. Pak tu jsem já.
„Jsou to pořád lidé.“
„Jsou to zrůdy,“ opraví mě. „Neprošly přirozeným výběrem, vy-
tvořila je choroba.“
Neptám se, jak je možné, že toho tolik ví o původu Bílého koně.
Teď ne. Možná později. Momentálně potřebuji Lisu prohlédnout
a vyrazit na další cestu.
Dobelháme se ke stromu, kde jsem nechala batoh. Po dívčině
mladistvé pleti stékají růžové potůčky. Je to víc déšť než krev. Na
bradě se hromadí jahodově zbarvená tekutina. Rány na hlavě se ne-
zdají vážné, ačkoliv stav lebky se nedá určit. Lisa může být časovaná
bomba. Vteřiny odtikávají, dokud tlak uvnitř hlavy nerozdrtí křehké
růžové hemisféry a… prásk!
„Honem,“ pobízí nás Švýcar, který se hrne za námi. „Dveře jsou
zamčené, ale můžou se dostat ven jinudy.“ Kývne na Lisu. „Dostane
se z toho.“
„Co jsi zač? Lékař?“
„Jo.“ Sebevědomě popadne dívku za bradu a pohlédne na ni. „Jak
jsem povídal, bude v pořádku.“
„Jsi v pohodě?“ zeptám se jí.
Lisa přikývne a začne se třást.
„Jak tě dostali?“
Zavrtí hlavou.
„Má vyražené oko.“ Nadzvedne dívce víčko a odhalí krvácející
ránu tam, kde kdysi bývalo bělmo zkrášlené šedozelenou duhov-
kou. „Možná je slupli jako kuličku vína. Měkké tkáně považují za la-
hůdku.“
„Liso, zlato, jak se to stalo?“

75
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Zvedne hlavu ze Švýcarových dlaní. Ruce má položené v klíně,
sevřené prsty připomínají uschlé listí. Jsou zmáčené slzami. „Já ne-
vím,“ zamumlá. „Nevím.“ Její ramena se chvějí pod opranou bavlnou.
Švýcar nic nepředstírá. „Zavinila si to sama.“
Zvednu se, hodím si batoh na záda a pomůžu Lise na nohy. Potře-
buji ji nakrmit a umýt, a pak ji odtud odvést dřív, než se ti, kteří kdysi
byli lidmi, dostanou ven ze stodoly.
„Co to sakra s tebou je?“ zeptám se Švýcara.
„Je slepá.“
„To byla vždycky.“
„Navzdory tomu se toulá venku bez dozoru. Je hloupá a navíc pří-
těž. Neměla bys nikomu věřit,“ nabádá mě. „Ani jí.“
„Zmlkni!“ obořím se na něho. „Prostě drž hubu!“ Ale stačil do mě
zasít semínko pochybnosti, jež rychle zapustilo kořeny.

TEHDY
„Podívala jste se do té nádoby, Zoe?“
„Ne. Ale vím, že musím.“
Hlas doktora Rose do mě vlévá sebevědomí. Zaplavuje mě klid.
„Jestli se chcete posunout dál, musíte zjistit, co je uvnitř.“
„Já vím.“
„Vím, že to víte.“ Naše úsměvy se protnou uprostřed místnosti
způsobem, jakým se tělům nikdy nepodaří.
Než se dostanu domů, odvaha mě opustí a zůstane jenom strach.

TEĎ
„Vyhodí stodolu do povětří,“ sdělím Lise. „Nedokážu ho zastavit.“
Bicykl se opět prohýbá pod tíhou jídla v plechovkách, které jsem
našla ve spížích ve vesnici. Dále jsem objevila nějaké obvazy a mast
s antibiotiky. Ty nyní spočívají v kapse Lisina nepromokavého pláště.
Stojíme na silnici, po které jsme včera přišly, a stále nás obklo-
puje mokrý svět. Vtom zazní exploze a k nebi vylétne ohnivá koule.

76
Tentokrát k zemi nepadneme. Díváme se, ale mě netěší, že stodola už
neexistuje. Můžu jen doufat, že její obyvatelé konečně našli klid a mír.
„Myslela jsem, že budu zase zvracet,“ řekne Lisa, zatímco sledu-
jeme, jak hoří střípek naší minulosti. Její hlas zní nevýrazně a ploše.
„Slyšela jsem, že přestalo pršet. Chtěla jsem se nadýchat čerstvého
vzduchu. Ztratila jsem se. Nemohla jsem najít okno a vyšplhat zpát-
ky. Zaslechla jsem je přicházet. Větřili jako psi. Netušila jsem, že jsou
to oni. Zpočátku ne. Došlo mi to, až když jsem se probrala ve stodole.
Pokoušela jsem se najít cestu ven. Znenadání jsem našla žebřík a vy-
šplhala po něm vzhůru.“
„Co se ti stalo s okem?“
„Nevím.“
„Nevadí. Nemusíš mi nic vysvětlovat, pokud nechceš.“
„Myslíš si, že jsem pitomá. Pitomá slepá holka.“
„Hlupák by na ten žebřík nevylezl.“
Na okamžik je mimo. Stále se úplně neprobrala ze šoku.
„O oko mě nepřipravili psí lidé. Bylo to něco ostrého v lese. Nebo
možná hřebík. Velký hřebík. Vidíš, jak jsem blbá? Teď mě nikdo ne-
bude mít rád, když mám jenom jedno oko.“
Cosi mě zastaví, takže se neodvážím přestoupit neviditelnou hra-
nici, která nás rozděluje. A došla mi všechna správná slova.
„Než se to stalo, mohla jsem dostat vodícího psa. Vždycky jsem
ho chtěla. Psi vás milují bez ohledu na to, jak vypadáte.“
„Co ti v tom zabránilo?“
„Táta. Prohlásil, že nebudeme živit další krk.“
Nato se odvrátí.

TEHDY
Nechápu, proč tu lež opakuji pořád dokola. Možná proto, že je
jako rozjetý rychlík – jakmile jednou vyrazí, zastaví se až v cílové
stanici. Anebo jsem špatný člověk. Ale tomu doopravdy nevěřím.
„V noci se mi zase zdálo o nádobě,“ spustím a pak se zarazím
a roztáhnu prsty, abych si mohla promasírovat spánky. „Vlastně ne.
Kdepak. O nádobě se mi nikdy nezdálo.“

77
 Doktor Rose se tváří jako správný psychoterapeut: příjemně,
beze stopy odsouzení, jasné oči jsou ve střehu. V ničem nepřipo-
míná muže, který projevil zájem poznat, jaká jsem, když si zrovna
na jeho pohovce nehraju na blázna. Pohlédne na svůj poznámkový
blok, něco si zapíše a potom se mi podívá do očí.
„Připadá vám to jako pokrok?“
„Co jste si právě napsal?“
Pohodlně se opře a tím typicky mužským ledabylým pohybem
si pohladí břicho. Navzdory košili si všímám, jak je pevné, ploché
a mírně vyrýsované.
„Záleží na tom?“ zeptá se.
„Pravděpodobně ne. Jsem jenom zvědavá.“
Z jeho smíchu čiší napětí.
„Nuže?“
„Já vás nedokážu přesvědčit, abyste otevřela nádobu, zato vy se
chcete podívat, co si tu píšu.“
„Třeba mě zajímá, co si o mně doopravdy myslíte.“ Zkřížím nohy
a předkloním se. Nabídnu mu pohled, o kterém Sam kdysi prohlásil,
že je svůdný a zároveň věstí potíže. Pocítím záblesk viny, který se
vzápětí rozplyne. Jsme doktor a pacientka. Ne, klientka. Takhle se
vyjádřil. Ale nemohu si pomoct. Moje tělo na něho reaguje. Stejně
jako on si nemůže pomoct a sedí tu s mírně rozkročenýma nohama
a s rukou na břiše, jež ledabyle směřuje k jeho penisu. Naše těla si
dělají, co chtějí – bez našeho svolení.
„Povězte mi jedno: jsem blázen?“
Zhluboka se nadechne nosem a rozesměje se. „Prosím.“ Notes
sklouzne po desce stolu. Útroby se mi sevřou úzkostí a vzruše-
ním.
Mléko.
Toaletní papír.
Po sedmé zavolat mámě.
Zaplatit členský příspěvek ve fitku.
Pomeranče.
Obsah jednotlivých slov se mi zvolna vsakuje do mozku.
„To je nákupní seznam.“

78
 „Právě jste odhalila moje tajemství. Musím si všechno psát. Jinak
vstoupím do obchodu a okamžitě zapomenu, co jsem potřeboval.
Hlavně o tom nikomu neříkejte. V sázce je moje pověst.“
„Vy si v průběhu našeho sezení sepisujete nákupní seznam?“
„Nejenom vašeho a nejen nákupní seznam. Někdy si jenom tak
čmárám. Anebo si dělám poznámky k výzkumnému projektu, který
nosím v hlavě už od vysoké.“
„Takže vy mě neposloucháte?“
„Poslouchám.“ Obdaří mě líným úsměvem. Koupu se v jeho záři,
ale připomíná mi sluneční paprsek za zimního dne, jenž není scho-
pen zmírnit narůstající mráz, řádící v mém nitru. „Zkrátka si po-
známky nedělám. Nepíše si je většina psychologů. Jde o to, že když
se oháníme perem, klienti se cítí lépe.“
„Ta nádoba je opravdová,“ vyhrknu. „Je tak skutečná jako židle,
na které sedíte.“ Rukama si promnu obličej. „Není to sen a nikdy ne-
byl. Jednoho dne se objevila v mém bytě, jako by spadla z nebe.“
Po mém přiznání ztrácí naše spojení sílu. Nickův úsměv se ztrácí,
jako když někdo zatáhne žaluzie. Roztoužený chlap je vmžiku pryč
a nahradí ho odtažitý profesionál.
„Nikdy to nebyl sen?“
„Ne.“
Ťuk, ťuk, ťuk. Pero dopadá tupým koncem na papír, na seznamu
tentokrát nepracuje.
„Vyprávějte mi o tom.“
Uvízneme ve studené bublině mlčení. Nedokážu určit, zda jsem
jediná, kdo vnímá ten chlad. Taky ho cítíš? mám chuť se zeptat. Cítíš
vůbec něco? Ale buďme fér, zatím nezná povahu ani rozsah mé lži.
Všechno mu povím. Fakta. Dávno ví, jaké pocity ve mně nádoba
vzbuzuje. Na oplátku mě provrtává pohledem tak mrazivým, že se
chvěju v ostrůvku odpoledního slunce.
„Proč mi to říkáte zrovna teď?“
„Musela jsem. Už to nedokážu dál tajit.“
„Především by mě zajímalo, proč jste vůbec lhala.“
„Nechtěla jsem, abyste mě považoval za blázna. Anebo hůř: pi-
tomce. Pak už se to řítilo jako lavina. Netušila jsem, jak tuhle pavu-
činu rozplést.“

79
 „Byl jsem na vaší straně, Zoe.“
Byl.
Ťuk, ťuk, bác. Nechá pero dopadnout na blok a ten odsune stra-
nou.
„Nemám ponětí, co pro vás mohu udělat. Tohle je případ pro po-
licii, ne pro psychologa. Ledaže trpíte bájnou lhavostí. V tom případě
bych vám mohl vystavit potvrzení.“
Postavím se. Záda držím rovně, jako bych spolkla pravítko. Lo-
patky u sebe, bradu vzhůru, kabelku si zastrčím pod paži.
„Není třeba. Díky za váš čas, doktore Rosi.“
Cestou k výtahu si uvědomím, že jsem mu nezaplatila. Chvatně
vyplním šek. Snažím se nepřemýšlet o tom, že náš společný čas vy-
pršel a připravila jsem se o něj sama.
Vrátím se k Nickovi do kanceláře. Stále sedí na židli a mračí se.
Nepodívá se na mě, když vstoupím. Postavím se před něho, ale on se
na mě nepodívá ani poté, co mu podám šek. Nechá jej spadnout na
podlahu.
Vzpamatuje se, až když ho oběma rukama popadnu za límec ko-
šile a líbám ho jako o život.
A vyprovází mě očima, když beze slova odcházím. Přinejmenším
v to doufám, když rázuji halou se srdcem v kalhotách.

TEĎ
Švýcar nás dostihne zhruba po kilometru a půl.
„Co je v Brindisi?“
„Loď.“
„Aha. Takže je to chlap.“
„Někdy loď znamená jenom loď.“

„Takže ty jsi doktor?“ zeptám se o něco později.

„Ano.“
Vyčkávám, ale víc mi nenabídne. „Jaká je tvoje specializace?“
„U vás v Americe by mě lidé nazývali vrahem.“

80
 Chvíli mi trvá, než mi to docvakne. „Ty jsi…“ Marně pátrám po
vhodném výrazu, který by nebyl urážlivý a krutý. „Odborník na zdra-
vou reprodukci?“
Suše se zachechtá. „Ti Američané. Bojí se nazývat věci pravý-
mi jmény. Jsem andělíčkář. Kromě jiného. Ale především jsem vě-
dec.“
Nedělej to, poručím si, ale tělo mě zradí. Ruka bezděčně spočine
na břiše. Je to jen nepatrný pohyb. Prchavý. Ale Švýcarovi neunikne.
„Ty jsi těhotná.“
Nepotvrdím to, ani nepopřu.
„Měla by ses toho zbavit.“
Lisa se vleče za mnou, dlaní se opírá o plechový blatník kola. Švý-
car sleduje, jak se k ní otáčím.
„Lidé mají svá temná zákoutí, Ameriko.“
„Potřebuješ si odpočinout?“ ptám se přes rameno.
„Pravděpodobně v sobě nosíš zrůdu,“ pokračuje, „jako byly ty
příšery ve stodole.“
Lisa zavrtí hlavou. Několika kroky doběhne Švýcara a chytí se
střapce, jenž visí z jeho batohu. Znovu se opírá o násadu od koštěte.
„Kolik mě tvá pomoc bude stát?“
„To ti povím, až nastane čas.“
Neptám se. Neodvažuji se.

TEHDY
Naposledy jsem Bena viděla skrčeného tak, jako by čekal na lum-
bální punkci. Pochopitelně jsem nevěděla, že už ho nikdy nespatřím.
V hlavě se mi nerozezněl hlas Roda Serlinga: To je ono. Rozluč se.
Vstoupilas do Zóny soumraku.
„Kámo,“ zaúpí Ben, když se zeptám, jak se mu daří. „Potřebuju
novou postel nebo něco. Příšerně mě bolí záda.“
Spí na gauči v obýváku, obklopený svou drahocennou high-tech
soupravou. Benův byt je břicho robota, červené a zelené kontrolky
oznamují, jak je na tom systém v tom kterém okamžiku se zdravím.

81
 „Třeba by stačila pouhá regenerace.“ Ukážu na jeden z mála
organických komponentů v místnosti, kartonový model Borgovy re-
generační komory.
„Borgovi se neposmívej. Jednoho dne budeme žít jako ve Star
Treku. V tomhle životě ještě ne, ale jednou to přijde.“
Zvednu tašku, kterou držím v ruce. „Co bys řekl na čínu?“
„Mám velký hlad. Doufám, že to v sobě udržím. Už několik dní
jsem ne…“ Namíří prst do otevřených úst a naznačí zvracení.
Nacpeme se hovězím a brokolicí, smaženou rýží, sladkokyselým
vepřovým a nějakými garnáty, jejichž název nejsem schopna vyslo-
vit. Jednoduše jsem ukázala na obrázek, abych si na názvu nezlomi-
la jazyk. A zatímco sledujeme, jak se na třech širokých monitorech
kroutí spořič obrazovky, zeptám se na Stiffyho.
„Nevím,“ odpovídá Ben. „Neviděl jsem ho.“
Škobrtnu hůlkami o kraj papírové krabičky. Garnát vyletí do
vzduchu a přistane na gauči. Ben jej zvedne a nacpe si nahého korý-
še do úst upatlaných od jídla.
„Také jsem ho neviděla. Chceš, abych ti pomohla vylepit letáky?“
„Ne. Až dostane pořádný hlad, zase se ukáže.“
„Později se po něm podívám.“
„Jak je libo, kámo.“

Třicet sedm. Tolik koček oficiálně žije v našem nájemním domě.

Ve skutečnosti jich je čtyřicet jedna, protože paní Sarková ze šesté-
ho patra má o čtyři víc, než nahlásila. Z toho důvodu jsou víceméně
všechny příbuzné a všechny reagují na klasické zavolání „čičiči.“
Čtyřicet jedna koček.
Jednoho dne se vypraví na potulky, jak mají ve zvyku, a nikdy se
nevrátí domů.

82
 7. kapitola
„Sakra! Zkurvená práce! Já se na to vyseru!“ Nadávky vylétají
z úst laboratorního technika, který se marně snaží povýšit chmýří
na svém obličeji na plnovous. Jmenuje se Mike Schultz. „Úplně
všechny!“
Myši jsou mrtvé. Přesně, jak tvrdí. Všechny. Vím to, protože když
jsem přišla uklízet, našla jsem je ležet nehybně v klecích.
Jorge stojí proti mně se založenýma rukama. V očích se mu třpytí
vítězoslavné hvězdičky. Vrtí hlavou, jako by smrt několika desítek
hlodavců považoval za tragédii. Jako by na nich záleželo. Ono na nich
záleží – ale ne jemu. Všimla jsem si, že má na zpětném zrcátku pově-
šené vycpané hlavy veverek.
Schultz si mne čelo. „K čertu!“
„Vypadá to, že někdo něco zvoral.“ Když to říká, zírá Jorge přímo
na mě.
„Mrzí mě to,“ sdělím Schultzovi. „Takhle jsem je tu našla.“
„Vy za nic nemůžete.“ Stiskne tlačítko na panelu ve stěně.
Zíráme na uhynulé myši a snažíme se zůstat nad věcí.
O minutu později se ozvou energické kroky. Vzápětí se objeví
urostlý chlap. To mě znepokojí, neboť George P. Pope do laboratoří
nikdy nezavítá. Nikdy jsem se s ním nesetkala, ale jeho křenící se
obličej mě každé ráno vítá ve vstupní hale. Vyberte si Pope Phar-
maceuticals, hlaholí z obrazovky s úsměvem, jejž považuje za pře-
svědčivý a otcovský. Pope Pharmaceuticals vás považuje za součást
rodiny. Ačkoliv se vlídně culí, připomíná prohnaného lišáka. Možná

83
nám připadá větší než ve skutečnosti, anebo urostlý doopravdy je.
Nejsem schopna odhadnout jeho skutečnou výšku. V každém pří-
padě poslušně ucouvneme, abychom udělali místo nejen jemu, ale
i ženě, která mu jde v patách. Je to blondýna natolik bledá, že splývá
se svým naškrobeným laboratorním pláštěm.
O Popeovi kolují zvěsti, že rád vyhledává společnost prostitutek.
Ačkoliv je ženatý, s jeho manželkou se nikdo dosud nesetkal, ani ji
nezahlédl. Proslýchalo se, že je posedlá vědou. Žije v ústraní a vy-
tváří nové léky, které akcionáři společnosti tolik milují. Jiní naopak
tvrdili, že jde o nádhernou ženu, která tráví všechen čas sháněním
poslední evropské módy. Ale v jenom se shodují všichni – nikdo ji
dosud neviděl.
Jorge a já jsme nyní neviditelní.
„Co tu máme?“ oboří se nejvyšší šéf na Schultze.
„Mrtvé myši.“
„Cože? Všechny?“ Dojde ke klecím, aby ověřil Mikovu hypotézu,
a zjišťuje, že je pravdivá. Myši uhynuly. Nespí. Nepředstírají smrt.
Poté vezme na vědomí existenci Jorgeho a mě.
„Našel je někdo z vás?“
„Já,“ přiznávám se.
„A vy jste?“
„Zoe Marshallová.“
Zváží moji odpověď a shledá ji jako nedostatečnou. „Odchýlila
jste se nějak od obvyklé rutiny?“
„Ne.“ Odříkám seznam každodenních povinností, které se nikdy
nemění.
„Použila jste nějaký nový čisticí prostředek?“
Už už se mu chystám odpovědět, když vtom Jorge podlézavě pro-
hlásí:
„Kdepak, pane. Pořád to samé, pořád to samé.“
Pope vyčkává. Čeká, až promluvím já.
„Ode dne, kdy jsem nastoupila, používáme stále stejné výrobky.“
„Co nový parfém nebo krém? Změnilo se u vás něco? Přemýš-
lejte.“
Přibyla nádoba. Ale ta nemá s firmou a hromadou mrtvých myší
nic společného.

84
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 „Ne,“ oznámím.
Pope spráskne ruce a promne si dlaně, jako by proměnil tento
incident v prach a ten rozdrtil. „Dobrá,“ přikývne. „Třeba je na vině
krmení.“
Odkráčí se vzpřímenými rameny a hrdě zvednutou bradou. Pěsti
má sevřené. Krok pevný. Žena ho následuje. Poletující vlasy mi napo-
vídají, že jí pusa jede na plné obrátky, ale on jí neodpovídá.
Pope Pharmaceuticals vás považuje za součást rodiny.

Po skončení směny za mnou Jorge přijde do šatny. „Ty tuhle práci

nepotřebuješ.“
Mlčím.
„Mojí sestřenici by se hodila.“
Dál ho ignoruju.
„Vím, že bydlíš v apartmá pro zazobance.“
Neobtěžuji se na něho ani podívat. „Přečetl sis moji zaměstna-
neckou složku.“
„Nic jsem neřekl.“
„Potom určitě víš, že jsem ten byt zdědila po tchyni.“
Cestou na zastávku ho vidím, jak odjíždí ve svém otřískaném ná-
klaďáčku. Veverčí hlavičky poskakují na zpětném zrcátku. Na zad-
ním nárazníku má samolepku: Ježíš je můj spolujezdec.

TEĎ
U silnice stojí opuštěné auto. Je v něm tolik benzinu, abychom
v něm urazili dvaadvacet kilometrů. Švýcar řídí. V průběhu krátké
jízdy zapomínám, jaké to je být ustavičně mokrá.
Poté motor zaškytá a naposledy vydechne. Pokračujeme pěšky
a já zapomínám, jaké to je být suchá.

„Vyprávěj mi o své práci,“ vybízí mě Švýcar. Dřepím pod stromem

a pokouším se určit, jak daleká cesta nás ještě čeká. Plus minus sto
kilometrů. V nejlepším případě pět dní pochodu. Je desátého března.
Což znamená, že mám devět dní. Pak Elpis připluje a krátce nato

85
zvedne kotvu – se mnou, nebo beze mě. A vrátí se až za další měsíc.
Pokud vůbec.
Složím mapu a schovám ji do batohu. „Není o čem mluvit. Uklí-
zím. Tedy uklízela jsem.“
„Uklízečka, která zná Darwina.“
„Znám spoustu věcí.“
Na opačné straně stromu Lisa otvírá plechovky se záhadným ma-
sem.
Zakručí mi v žaludku.
„Cos uklízela?“
„Podlahy, klece.“
„V Pope Pharmaceuticals,“ přikývne. „Tos mi povídala ve sto-
dole.“
„Ano. Slyšels někdy o té firmě?“
„V lékařském světě je dobře známá. Cos dělala předtím?“
„Měla jsem zaměstnání, kde úklid obstarávali jiní.“
Sleduje, jak jím.
Když se opět vydáváme na cestu, otáže se: „Kdo je otcem tvého
dítěte? Víš to?“
„Ano.“
„Spousta žen o tom nemá potuchy.“
Lisa kulhá.
„Puchýře,“ broukne Švýcar. „Ošetři je, jinak se do nich dostane
infekce a zachraňovalas ji zbytečně.“

TEHDY
Obálka přijde v pátek. Je čistě bílá a na její přední straně se skvěje
moje jméno napsané mužským rukopisem, který okamžitě poznám.
Položím ji na kávový stolek a zírám na ni. Místnost je plná slonů
– nejprve nádoba, teď tohle.
Zvoní telefon. Zapne se záznamník.
Vzápětí do mého bytu vtrhne Jamesův hlas. „Jak se má moje nej-
oblíbenější ženská? Poslouchej, Raoul mě požádal, abych ti brnkl.
Zajímalo ho, zda už jsi otevřela tu nádobu. Pokud ne, půjčíme si ji

86
a zrentgenujeme. Co ty na to? Řekni ano, a budu tvůj nejlepší kama-
rád.“
Zvednu obálku. Je lehká. Tenká. Třeba obsahuje emocionální
ekvivalent antraxu. Vklouznu prstem pod její chlopeň a trhnu.
Zoe, tohle nemůžu přijmout. Sezení jsme nedokončili. Ať už je to
sen nebo ne, tu nádobu otevři. Nejlepší je znát pravdu.
Podepsal se jednoduše Nick.
Z obálky vypadne můj šek a snáší se k podlaze.

James se mi ozve na třetí zazvonění. „Zoe!“ zvolá. A pak: „Raoule,

tady není.“
Z dálky se ozývá Raoulův hlas: „Sokrate! Sokrate!“
„Brnknu ti později.“
„Ne. Nic se neděje. Však znáš kočky. Přijdou domů, až když se
uráčí.“
Nebo taky ne.
Vzpomenu si na Stiffyho. Dosud se neukázal a Benovi je to fuk.
„Takže ty a Raoul…“ Otázka zůstane viset ve vzduchu.
„Pracujeme na tom. Anebo lépe řečeno – půjdeme do toho, až mu
bude lépe. Právě proto jsem u něho v bytě. Není mu dobře, a tak mu
vařím svoji slavnou slepičí polévku. Jak ses rozhodla? Můžeme si ji
vypůjčit?“
„Jistě. Až se Raoulovi uleví.“
„Díky, díky, díky.“
„Víš určitě, že to v muzeu nebude nikomu vadit?“
„Nedozvědí se o tom. A i kdyby – dobrou historickou záhadou
žádný z nás nepohrdne. Jestli se doopravdy jedná o nějaký dosud
neznámý druh historického mezičlánku, jak se domnívá Raoul, rada
možná navrhne, abychom ji odkoupili. Něco tak důležitého by nás
zviditelnilo.“
Když se nádoby vzdám, přestane být mým problémem. Jenže hodit
svůj problém na krk někomu jinému nic neřeší.
„Máte ji mít.“
„Zlato?“ volá James kamsi do Raoulova bytu. Odpověď zní tlume-
ně, ale zvolna sílí, jako by si ti dva láskyplně hráli na slepou bábu.
„Zlato? Zoe ukazuje dva zvednuté palce.“

87
 „Třeba ukazuju jenom jeden,“ podotknu a on se rozchechtá.
„Prý jenom jeden.“
Raoul se zmocní mobilu. „Vyzvedneme si ji.“
„Doufám, že vám brzy bude líp.“
„Vy jste broskvička,“ zakrákorá ochraptěle. „Není divu, že vás
James obdivuje. Měli jsme příští týden odletět do Miami, ale prý tam
nejspíš udeří hurikán.“
Potom se začne dávit.
Zamrazí mě v zádech.

TEĎ
Z tvrdého spánku mě vytrhne Lisin výkřik. Moje hodinky ukazují,
že jsou dvě hodiny a dvacet čtyři minut ráno, zatímco tělo trvá na
čtvrt na sedm večer, čili patnáct minut poté, co jsem pod širokými
větvemi rozložitého stromu položila hlavu na batoh.
Změnila se. Jako by se v ní něco zlomilo. Jako by přišla o víc než
o oko.
Vyčítám si to. Rozum mi napovídá, že jsem byla vyčerpaná, a té
noci bych tak jako tak usnula. Někdy člověka přemůže spánek bez
ohledu na cenu, kterou za něj zaplatí. Avšak zlomyslný hlásek mi na-
šeptává, že jsem se měla víc snažit, abych ochránila svoji jedinou
ovečku.
Dvě.
„Co je?“ Hlas mám zastřený spánkem.
„Jenom se jí něco zdálo,“ broukne Švýcar. Drží hlídku.
Dvě. Musím ochránit Lisu a své nenarozené dítě. Přestože dítě-
tem zatím není, že?
Co se nyní odehrává v mém břiše? Nemohu si vzpomenout. Čím
víc se pokouším oddělit jednotlivé týdny, tím víc mi vývojové stup-
ně mezi početím a narozením splývají. Vím, že plodu už bije srdce.
A má nehty. Pamatuji si to z dokumentárního filmu. Nepoučila mě
o tom hrstka lékařů z provizorní kliniky, ani kniha, kterou mi jeden
z mediků doporučil ukradnout, protože o porodech nic nevěděl. Dal
mi nějaké vitaminy a popřál hodně štěstí. Víc pro mě udělat nemohl.

88
Těhotenství není důležité. Už ne. Když kolem vás všichni umírají, nový
život není na seznamu priorit, protože nedokáže nahradit ten starý.
Mohla bych se zeptat Švýcara. Určitě by věděl, které buňky se
dělí a vytvářejí orgány. Dokázal by mi říct, nakolik se zárodek podo-
bá člověku. Poznal by, zda jsou jemné záchvěvy v normě.
Zvažuji, že se ho zeptám, když vtom mě opět přemůže spánek.
Přinese jej skřítek Zavřiočko. Míří ke mně přes pole, ruku noří do
pytle s pískem. Stojí tady, pod stromem, a tyčí se nade mnou. Spi,
přikáže mi, a vzápětí mě mlha sevře ve své náruči. Avšak něco z ryzí
skutečnosti stále přetrvává. Slova pronesená Švýcarovým hlasem.
„Přestaň s tím, Angličanko,“ říká. „Sny jsou pro slabochy.“

„Plánovala sis přivést na svět dítě?“ ptá se Švýcar. Probudíme se

přesně ve chvíli, kdy se začíná rozednívat.
„Ne. Bylo to překvapení.“
Tehdy se rozpovídá a poučí mě o všem, co jsem si neměla šanci
přečíst ve slavné knize Co čekat, když čekáte.
Mám spoustu otázek i obav. Švýcar zaplní prázdná místa fakty.

„Jste sexuálně aktivní?“

TEHDY
Tohle není doktor Scott. Nad bílým pláštěm se vznáší cizí tvář, jež
může, ale nemusí patřit lékaři. Představil se mi, když jsem vstoupila,
ale můj mozek nevzal jeho slova na vědomí a ta se vznesla do steril-
ního, klimatizovaného vzduchu.
„Ne.“
Nevypadá jako doktor. Z lékařů čiší ráznost, kterou tento muž po-
strádá. Jsou zvyklí přebíhat od jednoho naléhavého případu k dru-
hému. Obouvají se do pohodlných pantoflů, a ne do robustních bot
s okovanými špičkami. Tyhle boty ambulanci na pohotovosti nikdy
neviděly. Ty se k nemocnici ani nepřiblížily. Kdybych si klekla a sklo-
nila se k vyleštěné kůži, spatřila bych svůj zkreslený obličej. Tenhle
člověk nosí na nohou křivá zrcadla, což mi připomíná, že od úhynu
myší, k němuž došlo minulý týden, se Pope Pharmaceuticals potácí

89
jako ve snách. Nic není takové, jaké by mělo být. Nic se neodehrává
tak, jak má. Přestože lidé zůstali navenek stejní, v nitru se změnili.
Staly se z nich neznámé osoby, které mi kynou, usmívají se a hovoří
se mnou, jako bychom spolu dva roky pracovali.
Dokonce i obličej George P. Popea ve vstupní hale se změnil. Pope
Pharmaceuticals vás považuje za součást rodiny, tvrdí jako vždycky,
ale tentokrát z jeho slov čiší lež.
„Víte to jistě?“
„Naprosto. Zato nechápu, co je vám…“
„Mohla byste být těhotná?“
„… do toho. Ne.“
Vypadá jako sekuriťák. Jenže já většinu členů ostrahy budov
znám a tenhle k nim nepatří. Zdejší pořádkové síly sestávají z mužů,
kteří jsou zvyklí konat pochůzky pod výbojkovým sluncem. Tenhle
muž je opálený. Přírodně. Jeho tvář i postoj naznačují, že jde o ostré-
ho hocha. Ten neodměřuje čas počtem snědených koblih.
Zapisuje si poznámky do tlusté složky. Anebo odškrtává políčka
otázek typu: Hlásíte se k teroristické skupině? Jak dobře jste obezná-
mena se svým sexuálním zdravím?
„Bylo vám v posledním měsíci špatně?“
„Ne.“
„Co v průběhu posledního týdne?“
„Právě jsem vám to řekla. Nebylo.“
„Trápila vás dnes nějaká nevolnost?“
„Ne.“
„Onemocněl nedávno někdo z vaší rodiny či známých?“
„Ne.“
„Jste si jistá?“
„Ano.“
Nevěří mi. Má to vepsáno ve tváři. Pochybovačně špulí ústa.
„Jste si jistá?“ Je to robot neschopný domyslet obsah otázek a od-
povědí. Dostal seznam, který má odpapouškovat. V tom je úplně stej-
ný jako doktor Scott.
„Naprosto.“
„Je vám znám pobyt Jorge Valdeze?“
Mimoděk zvednu obočí. „On není v práci?“

90
 „Kdy jste ho viděla naposled?“
Včera ne, protože to jsem měla volno. Ani předevčírem – ze stej-
ného důvodu. Přede dvěma dny měl pro změnu volno Jorge. Napo-
sledy jsem z něho viděla samolepku na zadním nárazníku, jak kamsi
sviští při západu slunce.
„V pátek.“
Nenásledovalo žádné: V den, kdy jste našla myši, nebo: To je zají-
mavé. Jen další odškrtnutá položka.
Sedím. Vyčkávám. Jestli se mě dotkne, s řevem odtud uteču, pro-
tože tohle nejsou ruce doktora. Na pravém palci má velký silný mo-
zol, jako by si namočil prst do žlutého vosku a nechal jej zaschnout.
Pero drží nemotorně, protože je zvyklý svírat nástroj, který nemá
tak jemný hrot. Myslím tím střelnou zbraň.
Nedotýkej se mě.
Ne…
„Můžete jít,“ prohlásí, ačkoliv záblesk v jeho navenek klidných
očích naznačuje, že by mě s největší chutí přinutil odpovědět úplně
jinak. Natáhne ke mně levou ruku. Zíráme jeden druhému do očí,
dokud nesklopím zrak. Vím, že není doktor. A on ví, že to vím.
Nádoba ze mě udělala paranoidního člověka. Vidím strašidla
tam, kde jsou normální smrtelníci.
Ignoruji podanou ruku a z vyšetřovacího lůžka se zvednu bez
jeho pomoci. Chodidla dopadnou na podlahu, jako bych na nich měla
boty z cementu.

Ben je mrtvý. Vím to, protože před mým bytem stojí nějací lidé
a říkají mi to. Působí pomačkaným a nevtíravým dojmem policajtů,
kteří tráví příliš mnoho let a hodin na nohou. Vidím, že se mi před-
stavují, ale hluboko v ušních kanálcích se mi usadil roj včel. Nemůžu
myslet – s tímhle hlukem to nejde.
„Jak?“
Jejich rty se zformují do nedefinovatelného tvaru.
„Počkejte.“ Zatřesu hlavou, skloním ji a opřu se rukama o kole-
na. Počítám do deseti. Poté se napřímím. Bzučení pominulo natolik,
abych se slyšela. „Jak?“
„Pracujeme na tom,“ říká ten vysoký.

91
 „Znala jste ho?“ Druhý je podsaditý, jako by někdo vzal toho prv-
ního a majzl ho palicí.
„Byli jsme přátelé.“
Nepohnou ani brvou. „Všimla jste si něčeho podivného? Něčeho
nového?“
„Onemocněl. To je všechno.“
„Jak onemocněl?“ Nezáleží na tom, který z nich mluví. Všechna
slova vycházejí z jedněch úst.
Povím jim to. Vyměňují si kradmé pohledy jako školáci, kteří si
potají posílají psaníčka.
„Měl nějaké podivné zvyky?“
„Byl blázen do počítačů,“ odpovím. „Který z nich je nemá?“
„Jedl rád něco… neobvyklého?“
„Něco, co nebylo původně určeno k jídlu.“
Vzpomenu si, jak Ben dychtivě skočil po upadlém garnátovi.
Vystartoval po něm jako maniak? Snad. Ale garnát je stoprocentně
určen ke konzumaci.
„Pokud já vím, tak ne.“
„Co třeba počítačové komponenty? Papír. Kočičí stelivo. Něco ta-
kového.“
Když chci, nasadím pokerový výraz. Mám na to talent.
„Ne.“
Chvíli zíráme jeden na druhého. Potom se zdvořile rozloučíme
a policisté se odporoučejí.

Žádné slzy. Což je ta nejpodivnější věc, protože bezpečně vím, že

brečím. Moje tělo prochází následujícími stadii: chvěním rtů, cuká-
ním tváří, třesením ramen. Nicméně oči mám vyschlé jako poušť
Gobi.
Nic není normální – dokonce ani já.
Zavolám Jamesovi, protože mě zčistajasna přepadne potřeba
zjistit, že je v pořádku.
„Jsem v pohodě,“ zahalasí. „Až na to zvracení. Asi jsem to chytil
od Raoula.“ Mé srdce je Íkaros, jenž v jednom okamžiku stoupá ke
slunci, a vzápětí spirálovitě padá k zemi.
„Jamesi, prokaž mi laskavost. Běžte k doktorovi. Oba.“

92
 „Nic to není. Asi jsem snědl něco špatného. Ty jsi v pořádku?“
„Jsem v pohodě,“ papouškuju. Oba jsme lháři.
Rozloučíme se. Řítíme se do záhuby, ale jenom já cítím na rame-
nou její tíhu, mě zavrtává do země, protože já vím, že Ben je mrtvý.
Doploužím se do obýváku, abych si vzala kabelku a rozum do
hrsti. Nádoba je tam také. Samozřejmě. Číhá tam vždycky. Všudypří-
tomná a vševědoucí.
Chudák Ben. Ubohý, nešťastný, sociálně neobratný Ben. A chudák
Stiffy, kocour, který se nikdy nevrátil.
Moje mysl se proměnila v mlýnský kámen, drtící štěrk do při-
jatelnější podoby. Do něčeho, co dává smysl. V jednu chvíli Benovi
záleželo na Stiffym natolik, že klidně riskoval výsměch od cizích lidí,
a vzápětí nad jeho zmizením pokrčí rameny a cpe se smaženou rýží.
Kocour. Všechno odstartoval kocour sedící v mém obýváku, jenž
nedokázal spustit zrak z nádoby. Což znamená, že kocourem nic ne-
začalo.
Zavolám správci budovy. Když mu položím zásadní otázku, cí-
tím, že se mi zdráhá sdělit přesné číslo. Po dlouhé odmlce, v jejímž
průběhu rozčileně polyká, se rozhodne vyměnit konkrétní údaj za
přibližný.
„Odhadem polovina. Potrubí to už nezvládá. Všichni splachují
jako diví.“

93
 8. kapitola

TEĎ
Mračna zvednou spodničky na tak dlouho, aby nás oslnilo slunce.
Všichni tři ležíme s rozpaženýma rukama uprostřed hlavní silnice
a nasáváme vše, co nám může nabídnout.
Na okamžik je svět nový a zářivý. Zapomínáme na smrt. A já za-
pomínám být ve střehu.
Právě v tom okamžiku se objeví cizinci.
Mihotavé postavy zpočátku lidi nepřipomínají. A kdo ví – třeba
jimi nejsou. Ale na útěk už je pozdě. Aby se člověk dostal k nejbliž-
šímu křoví, musel by sebou parádně hodit a sprintovat. Otevřený
prostor kolem silnice neposkytne útočiště jednomu, natož třem.
Také jsou tři a rozvalují se pod usmívajícím se sluncem. Jsou
utahaní z nekonečného trmácení stejně jako my a na jejich hube-
ných postavách visí oblečení, jež dávno vyšlo z módy. Jsou vychrtlí,
vyčerpaní a sledují nás s touž podezíravostí jako my je.
Stoupnu si a můj protějšek učiní totéž. Zvednu ruku na pozdrav
stejně jako on.
„Fata morgána,“ poznamená Švýcar.
Svěsím ruku. Můj obraz též. Připadám si hloupě.
„Och.“
Lisa si zakryje ústa oběma rukama. Mhouří zdravé oko. Její víčka
mi připomenou to, co by nazvala chipsem, ale já jej znám pod ná-
zvem bramborový lupínek.

94
 Svléknu si plášť i tričko a rozprostřu je na suchý asfalt. Potom
se uložím hned vedle a představuji si, že jsem na pláži a do zad mě
hřeje horký písek.

Když příště zahlédneme člověka, fata morgána to není, i když

zpočátku považuji hlavu za basketbalový míč. Míč poskakuje na ho-
rizontu, dokud se neobjeví ramena a tělo.
Itálie proslula kvalitní kůží a tvář tohoto muže to dokazuje: je
hnědá a hladká, jak se desítky let opékala na slunci. To je patina,
chlubil by se prodavač, kdyby mi chtěl prodat kožené křeslo. Pokož-
ka obepíná štíhlé a svalnaté tělo, jež svědčí o skvělé fyzické kondi-
ci. Rázuje dlouhými, cílevědomými kroky. Tenhle chlap ví, kam jde.
Anebo tak alespoň působí.
„On je sám a my jsme tři,“ podotkne Švýcar.
Muž přijde blíž. Zastíní si oči dlaní a jeho kroky začnou váznout.
„Ciao.“ Zastaví se a nachýlí hlavu, jako by čekal na pozdrav.
„Hi,“ odpovím.
Zvedne obě ruce a věnuje mi úsměv vyrobený z rozbitých piano-
vých kláves.
„Parli Inglese?“ zvolá Švýcar.
Příchozí se zastaví a ukáže nepatrnou mezeru mezi palcem
a ukazováčkem.
„Trochu.“
Je to voják. Anebo jím byl. Popřípadě znal někoho tak dobře, že
mu půjčil vojenskou uniformu. V horším případě ho kvůli ní zabil.
Ale okopané boty lnou k jeho nohám jako druhá kůže, což mě vede
k závěru, že sloužil.
„Ahoj, přátelé. Přicházím z Taranta.“
„Je to tam zlé?“ ptá se Švýcar.
Voják pokrčí rameny. „Zlé je to všude, příteli.“
Ukáže se, že anglicky hovoří celkem slušně. Představovala jsem
si, že na tom bude hůř. Vzniklé mezery zaplní italštinou.
„Před měsícem připlula loď plná mrtvých lidí. Narazila do pří-
stavu. Bum.“ Rukama naznačí výbuch. „Na palubě zbyl jeden živý.
Zbláznil se. Stál na té lodi a smál se, zatímco zesnulí hořeli. Takovou
věc jsem nikdy neviděl.“

95
 „Byl jsi ve válce?“ ptám se.
„Ne. Byl jsem tady. Pomáhal jsem hlídat nepřátele v…“
„Ve sběrných táborech,“ doplní Švýcar.
Voják přikývne s veškerou vážností svého někdejšího zaměstná-
ní. „Ano. Po vypuknutí války jsme tam zavírali nepřátele. Když vy-
pukla choroba…“ Výmluvně si přejede prstem přes krk.
Zatímco hovoříme, přichází soumrak a s ním doba večeře.
„Je hezký?“ ptá se mě Lisa.
Podívám se na vojáka. „Možná kdysi hezký byl. Má příjemný ob-
ličej a laskavé oči.“
„Myslíš, že je ženatý?“
„Prstýnek nemá.“
Lisa se zlehka dotýká kostry bicyklu, který je opřený o strom.
Nepatrně pohybuje rty a prsty počítá naše zásoby. Jejich omezené
množství přičaruje na její čelo vrásky.
„Musíme se s ním dělit o proviant? Moc ho nemáme.“
„Nají se s námi,“ prohlásím.
„Proč?“
„Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla o tom, že se musíme držet
toho, co z nás dělá lidi?“
„Ano.“
„Proto s námi povečeří.“
Muži se baví opodál, zatímco se s Lisou probíráme zásobami.
Vtom ke mně přistoupí Švýcar a vloží mi do dlaně malou krabičku.
„Zápalky?“
„Dnes je dostatečně sucho, abychom mohli rozdělat oheň. Zařiď
to.“ Spolu s vojákem zmizí v šeru dřív, než se stačím na cokoliv ze-
ptat.
Nikdy předtím jsem oheň v přírodě nerozdělávala, ale vím, jak
na to.
„Sundáme obaly z konzerv,“ řeknu Lise. „Budeme potřebovat
papír.“
„Kam jdou?“
„To mi nesdělili.“
„Proč ne?“
„Netuším.“

96
 „Moc toho nevíš. Nejsi tak chytrá jako on.“
„Svatá pravda. Před několika měsíci jsem vedla normální život
a nic moc jsem nedělala. A před několika týdny jsem překazila jedno
znásilnění, aby jistá dívka dostala šanci přežít. Kdo ví, co se Švýcar
v průběhu té doby naučil.“
„Díky,“ hlesne. „Nemám ponětí, kde se to ve mně vzalo.“
„Není zač. Udělala bych to znovu.“
„Protože musíš?“
„Protože je to správné. A protože tě mám ráda.“
„I když jsem paličatá a nevděčná?“
Vynutím ze sebe smích. „Jsi paličatá, nevděčná a hezčí než já.“
„Opravdu?“ Celá se rozzáří.
„O hodně.“
„Myslíš, že by se do mě mohl zamilovat?“
„Švýcar?“
Přikývne.
„Kdyby ne, ty za nic nemůžeš. Všichni jsme teď jiní.“
„Mohla bych ho napravit,“ míní. „A on by mohl napravit mě.“
Kéž by přání neměla podobu bílých koní.

Utápíme se v nepříjemném tichu. Švýcar není prorok, nicméně

Lisa stále obrací hlavu směrem, kterým zmizel, jako by ho dokázala
přitáhnout zpátky pouhou silou svého přání. Muž coby Mekka.
Oheň prská. Potýká se s vlhkými větévkami, z nichž stoupá pára.
Sedím v podřepu, spokojená i ustaraná. Zírám do plamenů, jako
bych z nich mohla vyčíst budoucnost.
Vtom se ozve hlasitá rána.
Lisa vyskočí ze svého neviditelného modlitebního koberečku
a přiblíží se k ohni.
Další třesk.
Ten zvuk znám. Slýchala jsem ho v televizi a na ulicích poté, co
vypukla válka a choroba. Jsou to výstřely.
Voják musí mít zbraň. Což chápu. Je to znak jeho stavu, stejně
jako k mému patří koště. Alespoň doufám, že střílel on, a ne nezná-
mý nepřítel.
Co když je tím nepřítelem on?

97
 „Měly bychom se schovat,“ navrhnu. Pokud nestříleli oni, oheň
zřetelně prozrazuje naši pozici. Vzedme se ve mně zlost a tváře mi
zrudnou. Sedíme tu jako dvě bezmocné kachny, protože dva muži mi
řekli, co mám dělat, a já se řídila jejich rozkazy, jako by jejich vůle
měla větší váhu než moje.
Lisa odmítá odejít. „On se pro nás vrátí.“
„Musíme se zachránit.“
„Tak tedy běž. Já zůstávám.“
„Jestli se tam něco semlelo, další na řadě jsme my. Střelba hovoří
jasně.“
„Mně je to fuk.“
Zůstáváme. Lisa sedí u ohně a objímá si kolena, zatímco já civím
do temnoty a držím příšery z dosahu pouhou silou vůle. Minuty se
vlečou. Noc převzala vládu a zdá se nekonečná. Opřu se o drsnou
kůru stromu.
„Jestli se chceš prospat, budu držet hlídku.“
Lisa na mě slepě hledí skrze plameny. Oheň je tenká maska
skrývající její emoce. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, ale oheň se
neustále mění. Vytváří krajinu z vrcholků a údolí. Tento topografic-
ký taneček se promítá na Lisinu tvář. Z mého pohledu se zdá, že se
rozpouští a stéká vzhůru. Jako by se pootevřela časová brána a já
nakrátko nakoukla do budoucnosti. Vidím, jak se Lisina pleť krabatí
jako celuloid. Nepatrné množství tuku, který jí zbyl, pobublává, do-
kud z ní nezbude víc než stopa ve vzduchu, v mých plicích a na kůži.
V té chvíli se z mé paměti vynoří vzpomínka, jako by na tuto pří-
ležitost čekala celé věky. Hlas patří Dereku Keenovi, který v deváté
třídě seděl v poslední lavici. Máme fyziku.
Když se vedle vás někdo uprdne a vy to cítíte, znamená to, že pro-
střednictvím molekul vdechujete jeho hovno.
Sice za tuhle hlášku zůstal po škole, ale důležitější bylo, že se od
učitele, kterému se málokdo zavděčil, dočkal zdráhavé odpovědi:
Technicky vzato máte pravdu, pane Keene. Pan Crane. Zajímalo by
mě, zda zemřel na Bílého koně. Určitě ne. Už tehdy byl artefaktem
z dávných dob. James později žertoval o tom, jak toužebně si přál,
aby mohl obličej pana Cranea datovat pomocí uhlíkové metody.

98
 Nechci, aby se Lisa spálila. V budoucnu ani teď. Nechci mít v pli-
cích molekuly jejího těla. Smísily by se tam se mnou.
Z morbidního fantazírování mě vytrhnou kroky. Jako první se
objeví voják.
„Neseme jídlo,“ hlásí. Spokojeně se zubí. Je hrdý na to, že nás za-
bezpečil. Trénovaný ochránce. Z jeho očí se dá vyčíst, že nejde pouze
o uměle získanou vlastnost, ale má ji i v povaze. Proto mu musím
poděkovat v jeho mateřštině.
„Grazie.“
Rozesměje se, obejme mě a poplácá po zádech. „Dobrá, dobrá.“
Švýcar vkročí do zlaté záře jako biblické zlé znamení. Přes rame-
na má přehozenou mrtvou kozu. Hlava zvířete visí v nepřirozeném
úhlu, podříznuté hrdlo se šklebí jako druhá ústa. Když ji složí k ohni,
všimnu si, kde ji provrtala kulka.
„Byla zastřelená. Musels ji podříznout?“ ptám se.
„Jak jinak bych ji měl podle tebe vykrvit? Upeč ji.“
Lisa vyskočí a kvapně klopýtá do tmy. Zvuk jejího dávení přehluší
pískot komárů.
„Moje zkušenosti s masem se omezují na úhledné balíčky v su-
permarketech,“ přiznávám, „ale to neznamená, že nejsem ochotná se
učit.“ Vylovím z batohu sekáček s lesklým ostřím. Ruka se mi chvěje.
Voják se chopí Švýcarova provazu. „Pomůžu.“
Přestože je tu dost světla, Švýcarovy oči zůstávají tvrdé a temné.
Krčí se u ohně. „Je to ženská práce.“
Děláme, co musíme. Prezidentova slova pronesená těsně předtím,
než se vlády ujala anarchie. Děláme, co musíme. I já jsem se tak cho-
vala, a budu tak jednat zas. Protože pokud ne, začnu se utápět ve
zbytcích svého někdejšího života a proměním se v prach.
Děláme, co musíme. Slova mi nepřinášejí žádnou útěchu. Stahuji
kozu z kůže, jako by to byl krvavý banán. K nohám mi spadnou její
vnitřnosti. Namlouvám si, že je to jenom vinná klobása mé babičky.
Když už koza nevypadá jako koza, ale jen jako kus bezejmenného
masa visící v okně řeznictví, otřu si oči rukávem a zjistím, že jsou
mokré.
Voják stane po mém boku. „Ukaž.“ Natáhne ruku a já mu do ní
vložím nůž.

99
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 „Kam jdeš?“
„Do Brindisi.“
„Aha. Na loď, že?“
„Ano.“ Ohání se nožem s obdivuhodnou zručností. „Už jsi to ně-
kdy dělal, že?“
„Ano. Moje rodina má farmu s…“
Zarazí se a prstem si zvedne špičku nosu.
„S prasaty?“
„A kuřaty. Jako malý jsem porcoval maso pro rodinu. Táta mě to
naučil.“
„Žije tvoje rodina?“
„Jsou mrtví. Sestra… možná. Bydlí v Římě se svou rodinou.
A tvoje?“
„Zemřeli.“
V očích se mu zračí soucit. „Ale my jsme tady, že?“
„Zatím.“
„Musíš doufat.“
„Někdy je to těžké.“
„Ano, je. Možná nás nemohlo potkat nic horšího. Ale jsme tady.“
Přidrží kozu za nohy. „A dnes večer máme co jíst.“

Po dlouhé době jsme se pořádně najedli. Koza je tuhá, šlachovi-

tá, vysušená, ale je mi to jedno. Kdykoliv mi do krku sklouzne teplé
sousto, představuji si, že sedím ve vyhlášené restauraci a pochutná-
vám si na steaku. Poblíž trpělivě vyčkává číšník připravený dolít mi
skleničku.
Voják se hladově zakousne do své porce a rve z ní maso. „Pro-
miň,“ hlesne, když si uvědomí, že na něho zírám.
Přestanu žvýkat, abych mu mohla odpovědět. „Nemáš se zač
omlouvat. Těší mě jíst ve společnosti přátel.“
Zvedne polní lahev a připije mi.
Přátelé. Mám právo tyhle lidi takhle zvát? Lisa se mi každým
dnem vzdaluje a Švýcar není schopen vřelejšího projevu, než je zavr-
čení. Pouze voják, nejnovější člen skupiny, vypadá solidně. Navzdory
nesnázím si zachoval charakter. Švýcar ohryzává maso. Potom zved-
ne zrak a podívá se na nás, jako bychom ho chtěli připravit o kořist.

100
Lisa sedí vedle něho a pomocí mého nože krájí maso na titěrná sous-
ta. Do obličeje jí padají mastné vlasy a stíní její tvář.
Brzy mám plné břicho a cítím v něm nyní důvěrně známé zate-
telení.
Voják zabodne nůž do dalšího kusu masa a nabídne mi ho. „Jez,
jez.“
„Nemůžu. Je toho moc.“
„Jsi strašně hubená,“ směje se. Také se směju, protože hubení
jsme všichni, a na vytvoření tukových zásob jedna koza opravdu ne-
stačí.
„Brzy budeš tlustá dost,“ oboří se na mě znenadání Švýcar, „tedy
pokud ta zrůda v tobě nechcípne.“
Dožvýkám sousto a spolknu je. Zajímalo by mě, zda se Švýcar
uměl někdy chovat, nebo ho o správné manýry připravil až tento
svět. Voják se na mě podívá.
„Jsem těhotná.“
Lisa na mě zírá jediným nevidoucím okem, její rty se přestaly po-
hybovat.
„Neřeklas mi to,“ obviní mě. „Proč jsi mi to zatajila?“
„Protože jsme měly dost jiných starostí.“
„Myslela jsem, že jsi moje kámoška.“
Švýcar se rozchechtá, ale dobrá nálada z něj nečiší. „Ženské.“
Poté co jsme zakopali zbytky a rozložili se kolem ohně, se Ital
přisunul blíž ke mně.
„Ty čekáš bambino? Půjdu s tebou do Brindisi a dám na tebe po-
zor. Moje země, moji lidé jsou…“ Předvede pohyb, jako když láme
větvičku.
„Díky.“
Je to hrdina. Ulice po celém světě jsou posety lidmi, jako je on.

Zdá se mi o myších, zlomených lidech a všech slibech, které jsem

nemohla dodržet. Pronásledují mě, dokud se neprobudím. Místo,
kde ležel voják, je prázdné. Pod svěšenými větvemi stromu stojí Švý-
car a dívá se do noci. Ačkoliv je ke mně zády a nemůže vědět, že mám
otevřené oči, prohlásí:
„Voják odešel.“

101
 „Kam?“
„Vždyť ti to povídám. Odešel.“
„Jenom tak. Bez rozloučení?“
„Řekl ciao.“
„Za tmy?“
„Rozmyslel si to. Prohlásil, že musí zjistit, zda ještě žije jeho ses-
tra. Doprovodil jsem ho k silnici a ukázal mu cestu.“
Když se otočí, vidím, že cosi drží v ruce. Ledová ruka sevře mé
srdce a drží je tak dlouho, dokud nebolí od chladu.
„To je jeho zbraň.“
„Věnoval mi ji. Jako dárek.“
Nevěřím mu. Znenadání je to on, kdo drží bouchačku, a já se ne-
mám za čím schovat. Raději mlčím. Schoulím se blíž k vyhasínající-
mu ohni a sleduji, jak Švýcar leští pistoli cípem košile.
Zamlčím, co si myslím. Neodvážím se promluvit ze strachu,
k čemu by můj výrok vedl.
Voják je mrtvý. Voják je mrtvý. Voják je mrtvý.

„Raoul odešel.“
TEHDY
James se opírá o dveře mého bytu a vypadá, jako by utekl z mu-
zea Madame Tussaud. Namáhavě nasává vzduch do plic, jako by se
pokoušel vdechnout polévku.
„Ach, zlato, je mi to moc líto.“
Tuhle situaci jsme už zažili, když měl jeden z nás – anebo oba –
zlomené srdce. Večer většinou končil mnoha panáky a morbidními
historkami o bývalých milencích. Ale dnes ne. Dnes večer James vy-
padá, jako by se vydrápal z rakve. „Co se stalo? Já myslela, že jste si
padli do noty.“
„On mě neopustil.“ James ta slova vyplivne jako pecky z oliv.
„Je mrtvý. Mrtvý. Mrtvý.“ Jeho vytáhlé tělo se složí a on klesne na
podlahu. „Mrtvý.“
„Zemřel?“

102
 Nemůžu tomu uvěřit a zároveň mě to nepřekvapuje, přestože ne-
dokážu říct proč. Vím pouze to, že v hloubi duše něco vím, a nesmír-
ně bych si přála, aby k tomu nikdy nedošlo.
„Vždyť to říkám,“ pláče. „Chystal jsem se do něho zamilovat. Mož-
ná už jsem zamilovaný byl, proto to tak strašně bolí. Už jsme si po-
vídali o tom, že bychom si mohli pořídit domek na venkově. Založit
rodinu.“
„Co se stalo, miláčku?“
„On mi umřel. Onemocněl a pak přestal dýchat. Potom vychladl
jako ty jeho zatracené střepy.“
„Je mi to moc líto, Jamesi. Opravdu mě to velice mrzí.“
„Ale to není to nejhorší.“
Přidřepnu k němu a obejmu ho kolem ramen. Přitáhnu ho k sobě.
Přitulí se k mému krku. „Pověz mi to.“
Podívá se na mě. Bělma má protkaná ostře červenými žilkami.
„Myslím, že jsem to od něj chytil. Nejspíš zemřu taky.“
Otevřu ústa, ale slova se nevyřinou. Vzápětí je najdu na místě,
kam se ukládají lži určené lidem, které milujeme, abychom je uchrá-
nili od krutých pravd světa.
„Ty nezemřeš, Jamesi. Odvezu tě na pohotovost, ano?“
„Já ti nevěřím.“
„Ale ano. Slibuji. Počkej, dojdu si pro klíče.“
„Nevěřím ti, že neumřu. Cítím to, Zoe. Čeká na mě. Když jsem
minulou noc usnul, byl tam Raoul. Až na to, že to nebyl můj Raoul.
Byla to Smrt a měla masku v podobě jeho obličeje. Vypadala jako
ten nový exponát, který jsme získali z Afriky. Moc se mu líbil. Těšilo
ho vědomí, že někde na světě bylo v průběhu historie společensky
přijatelné nosit masku.“
„Chtěla bych ji vidět. Až se ti uleví, tak mi ji ukážeš.“ Hlava mu
klesne na hruď. „Jamesi?“
Oči má zavřené a usmívá se. „Pořád jsem tady. Zatím ses mě ne-
zbavila.“
Svěsím ramena. „Vyděsils mě.“
„Ha ha.“
A pak se zhroutí. Celé jeho tělo se třese. Drží se za hrdlo a válí
se po zemi. Má těžký záchvat a já si nemohu vzpomenout, co mám

103
dělat. Vložit mu něco mezi zuby, aby nespolkl jazyk? Anebo se to
dělá jenom v televizi a v opravdovém životě je to zbytečné? Překulím
ho na bok a vší silou se ho snažím udržet v téhle poloze, zatímco se
chvěje, jako by se v jeho těle posouvaly zemské desky. Vysypu na
podlahu obsah kabelky. Rozletí se do všech stran. Popadnu mobil
a vyťukám 911.
Telefon vyzvání. Marně. Zkusím číslo vymačkat znovu pro pří-
pad, že jsem si v rozrušení popletla tři číslice. Nic. Slyším jen vlastní
zoufalý povzdech.
James se zklidní. Čekám na následný otřes, jenž přichází po vlně
zemětřesení, ale místo toho se mi ozve operátor.
„Tísňová linka. Proč voláte?“
Mé prsty pátrají po pulzu, ale pod vlhkým voskem, jenž byl ještě
před několika vteřinami Jamesovou kůží, nic není. Musím se mýlit.
Srdce mu určitě bije. Musí.
„Haló?“
Hledám tep na špatném místě, to je všechno.
„Jamesi, prober se,“ vyzývám ho.
Přitisknu dlaň k jeho hrudi a ucítím: bum-bum, bum-bum, bum-
-bum. Bezmyšlenkovitě nadiktuji do telefonu svou adresu.
„Tísňová linka. Proč voláte?“ opakuje automat.
„Hlavně si pospěšte. Prosím!“ Mobil letí přes místnost, jemně
přesvědčený mou pěstí.
„Jamesi? Prober se!“ Udeřím ho do hrudi. Vrazím mu takovou fac-
ku, až mu hlava odlétne doprava. „Jamesi?“ Křičím na něho, jako by
byl starý a hluchý a ne…
Neříkej to! Dokud to nevyslovíš, tak to nebude pravda.
– mrtvý.
Ne. Prostě ne!
Potřebuji ho přivést zpátky k životu. Celou svou vahou provádím
masáž srdce, dávám mu umělé dýchání a… nic. Jeho srdce odmítá
můj dotek, plíce můj dech. Jamesova duše se nestará o moje přání.
Ale já úporně pokračuju ve svém počínání, dokud si nevšimnu, že se
mu z hrdla line tenký zvuk.
Kdepak, z krku nevychází. Ozývá se více zezadu, jakoby z jeho
uší.

104
 Vypadá to jako řezná rána vedená přímo pod lalůčkem. Připo-
míná mi otvory, do kterých matka vkládá stroužky česneku, když
špikuje jehněčí. Až na to, že Jamesův krk je pokryt jemnými záhyby…
Vdechnu vzduch do kamarádových úst a pak oběma rukama
stisknu jeho hrudník.
… které se chvějí, jak jimi vzduch uniká ven.
Tohle jsem už viděla. V akváriích a restauracích s mořskými plo-
dy. Žábry. James má žábry.

TEĎ
Probudí mě zvuk. Tichý, utajovaný a skrytý. Některé zvuky náleží
hanebným skutkům, a když je zaslechneme, víme, že je něco špatně.
Nehýbu se. Víčka mám pevně zavřená. Potlačuji jeden smysl,
abych posílila druhý. Oheň dohořívá. Nesálá z něj žár, ačkoliv pří-
jemné teplo stále líbá mou pleť, což mi připomíná, že není všechno
ztraceno. Za svítání bude pryč a brzy nato zmizíme i my.
Teď když jsem vyřadila ze hry zrak, napínám uši a probírám se
nočními zvuky. Pátrám po nějaké anomálii.
Tma je hlasitější než světlo. Pod pláštíkem noci se objevuje uta-
jená stránka přírody. Noční tvorové se plíží temnotou a snaží se ne-
přitáhnout k sobě pozornost svých přirozených nepřátel. Predátoři
jsou méně opatrní. Vznášejí se a plachtí vzduchem, dokud nenalez-
nou zalíbení v nějakém masitém terči. Poté se na něj vrhnou a urvou,
co mohou. Nocí se nesou poslední zoufalé výkřiky kořisti, zatímco
smrt chrastí jejími kostmi. Švitoření a klapání oznamuje touhu se
pářit. A pak je zde zpěvavý cinkot vody vinoucí se krajinou. Někdo
hledá její zdroj, jiný od ní odchází.
I bez těchto věcí má tma vlastní zvuk, jenž nemá nic společné-
ho s tichem, stejně jako prostor nemá nic společného s prázdnotou.
Je to iluze, která nás šálí, dokud nezačneme doopravdy dávat pozor.
Nechám myšlenky volně plynout, dokud se nezastaví na zvuku,
který sem nepatří. Je to pláč? Protože tomu se podobá. Nechybí ani
odmlka mezi nadechnutím.

105
 Beze spěchu se posadím a připravím se pro případ, že bych mu-
sela vyskočit a utíkat. Pomalu se zvedám ze země.
Jsem sama. Lisa a Švýcar chybí. Ale ne nadlouho. Podaří se mi je
vypátrat a zároveň určit zdroj podivného zvuku.
Ačkoliv muž stojí zády ke mně, zbytek si umím představit. Také
jsem to zažila. Lisa klečí před Švýcarem a obsluhuje ho ústy. Vidím,
jak se k němu obrací – s pokorou a úctou. Mám před sebou zvrácené
dvojče Stockholmského syndromu. Uctívání spasitele, který je sou-
časně tvým porobitelem. On ví, že jsem tam. Vždycky to ví. Směje
se mému šoku. Nejsem prudérní, nicméně krutost a obscénnost, jež
z něho čiší, jdou daleko za hranicemi lásky, sexu a porna.
„Klidně se dívej, jestli se ti to líbí.“
„Jsi prase,“ ucedím. Dívka se při zaznění mého hlasu pokusí od-
táhnout, ale on ji pohotově popadne za vlasy. Drží ji, až se zalyká. Pak
Lisu pustí a ustoupí o krok. Dívka padne na ruce a zvrací do trávy.
Plazí se do křoví a mění se v rozechvělou siluetu.
„Je jí zle.“
„Ranní nevolnost.“ Švýcar si zapne kalhoty a zezadu do nich za-
sune zbraň, jak to dělávají ve filmech.
„Jak víš, že nechytila Bílého koně?“ ptám se.
„Byla natolik pitomá, aby svolila k nechráněnému styku. Nedáv-
no.“ Z jeho pohledu mrazí a čiší z něj vítězství. „Sama mi to řekla, na
nic jsem se neptal. Za pár měsíců bude vyléčená. Nemysli si, že jsem
otec. Nejsem.“ Pyšně odkráčí, jako by střežil své malé tajemství.
Já vím, že nejsi. Nechám si svoji poznámku pro sebe. Instinkt mě
nabádá, abych mlčela.
„Pořád to může být Bílý kůň.“
„Ukázala mi prsa. Vypadají jako silniční mapa. Podívala ses někdy
na ta svoje? Copak ti nevystupují žíly? Nemáš plnější ňadra, přestože
zbytek tvého těla každým dnem víc a víc strádá a hubne?“ Tyčí se
nade mnou a zlomyslně se šklebí. „Můžete děti vychovávat spolu.
Ani jedno nemá fotra. Jsou to parchanti.“
Nikdy se nesmí dozvědět, kdo zplodil Lisino dítě. Nikdy. Proto-
že pod chladnou slupkou, kterou nosí jako štít, panuje nebezpečný
vnitřní zmatek. Je naprosto nepředvídatelný a nedá se určit, kterou
cestou se vydá jeho pochroumaný rozum.

106
 „Jdeš s námi jenom proto, že tři jsou víc než dva,“ podotknu.
„Jsem s vámi, protože chci. Ať se to tobě nebo té malé děvce líbí,
nebo ne.“
„Tak si to dál mysli.“
„Beze mě zemřeš. Tvé pitomé kámošce se to už málem povedlo.“
Lisa úporně zvrací. Není to Bílý kůň. Nezemře. Je těhotná. Jako
já. Vím, že Švýcar má zase pravdu. Tolik jsem se zabývala smrtí, že
jsem přehlédla příznaky nového života. Úleva se mísí se strachem
a dospívají k bodu, kdy nejsem schopna rozlišit jedno od druhého.
My jsme ale dvojka.

Plot z pletiva nese korunu z ostnatého drátu, diadém, jejž odlo-

žila bývalá královna krásy. Dávno ztratil lesk, ale navzdory tomu si
zachoval důstojnost. Kdysi přece něco znamenal.
Stojíme a sledujeme, jak reziví. Po jediném vydařeném dni se
opět spustil déšť. Udeřil s mnohem větší silou než jindy.
„Jdu tam,“ oznámí Švýcar. Od silnice se odděluje tenká kapilára,
jež ústí před vstupní branou.
Otočím se a odcházím. „Nemáme čas. Krajina je tu úplně plochá.
Areál může ležet kilometry daleko.“
„V Americe možná, ale tady ne. Itálie je hornatá země.“ Ukáže ru-
kou kolem sebe. „Nekonečné roviny zde neexistují.“
Zastavím se a usednu na asfalt. Stéká po mně voda a vytváří měl-
ké loužičky.
„Tak tedy běž,“ vybídnu ho. „Ale pokud se do hodiny nevrátíš, od-
cházím.“
„Co je to?“ ptá se Lisa.
„Vypadá to jako vojenské zařízení,“ odpovím.
Druhá otázka patří Švýcarovi. „Je to pravda?“
Neodpoví. Stojí tu s rozkročenýma nohama a založenýma ruka-
ma. Možná vyzývá plot, aby přišel blíž, anebo – a to je mnohem prav-
děpodobnější – vymýšlí perfektní urážku, která by se hodila k téhle
situaci.
„Zůstaň nebo běž, vyjde to na stejno,“ ucedí.
Lisa se mimoděk zarazí a začne se chvět. Svádí úporný vnitřní
boj. Kterou stranu plotu si má vybrat? Má zůstat, nebo odejít? Být se

107
mnou, nebo s ním? Stane se matkou a bude nucena volit mezi dale-
ko bezútěšnějšími možnostmi, než jsou tyto. Nemohu jí pomoct ani
s touto jednoduchou otázkou. Její tvář je jeden velký otazník. Sotva
se ztratí, objeví se další. Zoufale pátrá po vzorci, který by položil ty
správné otázky, a zároveň je zodpověděl útěšnými slovy.
Zůstat. Lisa se rozhodne zůstat, a tak stojíme vedle sebe a sledu-
jeme Švýcara, jak mizí v dáli.
„Nejsem těhotná. Nejsem.“
„Pokud jsi, alespoň víš, proč je ti špatně.“
„Mám Bílého koně. Umřu.“
„Nemyslím.“
„Já ano.“
„Brala jsi pilulky proti početí?“
„Umřu. Mýlíš se.“
„On říká, že jsi v tom. A jemu přece věříš. Nebo ne?“ Je to kruté,
ale nezbytné. Popírání by přineslo jenom škody.
Ohromeně na mě zírá, a nic nevidí.
„Taky jsem tomu nechtěla věřit, když jsem zjistila, že čekám dítě.
Vypukla válka a polovina světa byla již po smrti. Život, jaký jsme zna-
li, se ztrácel před očima, a já si troufla stvořit nový. Připadalo mi to
nevhodné, jako když si pořídíš štěně hned poté, co ti umřel starý
pes.“
„Jsi šťastná?“
Šťastná? Co to slovo znamená? Nemohu si vzpomenout, ale tu-
ším, že to má něco společného s kornouty zmrzliny kvapně olizo-
vané na pláži dřív, než se mi rozteče na prsty. Jakmile se zmrzlina
dostane na kůži, je konec. Ať si oplachujete ruce sebevíc, pocitu ule-
penosti se stejně nezbavíte. Ale usmíváte se, protože v ústech stá-
le cítíte chuť zmrzliny. Připomíná vám, že štěstí jsou dva studené
kopečky, vmáčknuté mokrou kovovou lžící do křupavého kornoutu.
Ale jsem šťastná, protože čekám dítě? Spočinu dlaní na břiše.
Je pouhým stínem mého předapokalyptického těla, přesto je plné,
jako bych si dopřála extra velkou porci jídla.
Jsem šťastná? Převaluji tohle slovo v hlavě. Pojednou zní divně.
Především jsem vyděšená. Bojím se, že to nezvládneme. Hrozím se

108
představy, že nebudu schopná uchránit svoje dítě před monstry, kte-
rá žijí ve stínech. Šťastná budu, až dorazím do cíle. Dříve ne.
„Nesmíš mu říct, kdo je otcem tvého dítěte,“ nabádám Lisu.
Zírá přímo před sebe a tváře jí cukají.
„Nesmíš mu dovolit, aby měl nad tebou navrch. On není…“
„Není jako oni…“
„Nechápeš…“
„Není jako oni.“
„Máš pravdu. Je někdo jiný. Nemá to v hlavě v pořádku. Nedoká-
žu říct, zda takový byl i předtím, ale není normální. Je nebezpečný.
Dávej si pozor, Liso.“
„Tohle jsem nemyslela.“
„Potom co?“
Odmítá se mnou mluvit. Alespoň o tomhle.
„Byla bych šťastná,“ spustím, „kdybych se nemusela věčně bát.“
Neviditelná síla přinutí Lisu zvednout hlavu. Přichází k nám
Švýcar.

TEHDY
„Promiňte,“ řekne žena, „ale nevím, kdo jste.“ Připomíná mi tuž-
ku navlečenou v teplákové soupravě z černého nylonu. Je podobná
Raoulovi, jen jí nesluší jeho výrazná brada.
Pohlédnu přes její rameno do Raoulova bytu. Zařízení není dra-
hé, zato je vkusné. Očividně dával přednost béžové, byť můj popis by
byl na jeho vkus příliš všeobecný. On sám by nejspíš hovořil o odstí-
nu pražených mandlí, režného plátna či nepálené keramiky. Béžová
totiž působí nudně a svědčí o nedostatku fantazie.
Když se ženě představím, oči rámované černou linkou zapadnou
hlouběji do důlků a náhle jsou jako z křemene.
„Můj bratr nebyl homosexuál. Vedl řádný život.“
„Přijměte moji upřímnou soustrast. Měla jsem vašeho bratra
ráda.“
„Nikdo ho neznal lépe než já. Nikdo. O té osobě se přede mnou
nikdy nezmínil.“

109
 „James. Jmenuje se James.“
„James.“ Štítivě vysloví jeho jméno, jako by se proměnilo v název
choroby. „Zapomněl si tu něco? Co vlastně chcete?“
Vysvětlím jí to.
„Dala jsem ho pryč. Zvířata jsou špinavá a šíří nemoci.“
„Kam jste ho dala?“
„Do útulku. Ať se postarají oni. Já musím pohřbít bratra.“
„James také zemřel,“ hlesnu tiše.

V útulku pro zvířata nikdy neslyšeli o Raoulově sestře ani o ko-

courovi jménem Sokrates.
„Nejspíš ho vyhodila z bytu. Tohle lidé obvykle dělají. Někdy se
přestěhují a v tom zmatku zapomenou oznámit kočkám a psům no-
vou adresu. Jistě chápete, co tím chci říct.“
Chápu. Kéž by ne.

Existují zvuky, které vám bezpečně zvýší tep. Například dětský

výkřik – takový, jaký nepochází ze hry, pouze z bolesti. Nebo když le-
tadlo ve výšce deseti kilometrů začne podezřele skřípat. Popřípadě
když se ozve hvízdání pneumatik těsně předtím, než vám do cesty
skočí betonový sloup, aby vás políbil na přivítanou. Anebo kvílení
záchranky, jež se řítí ulicemi v blízkosti vašeho domova.
Sanitky k městu zkrátka patří a rozhodně nejsou nic mimořádné-
ho. Ale v našem bytovém komplexu žijí lidé, kteří jsou příliš hrdí, aby
dávali najevo slabost. Raději se dovlečou do vedlejší čtvrti a tiše trpí
před cizím domem a v přítomnosti neznámých kolemjdoucích než
před povědomými tvářemi. Čekají na záchranáře tam, kde je nikdo
nezná. Takový je život – a smrt – v apartmá, jež mi zanechali Sam
a jeho matka.
Je krátce po desáté. Jsme tu jen já a nádoba a zíráme jedna na
druhou. Ben je mrtvý. Raoul taky. Dokonce i James. Tohle nemůže
být náhoda. Ani smůla. Jaká je pravděpodobnost?
Tři mrtví lidé. Všichni tři přišli do kontaktu s nádobou a sdíleli
byt s kočkou. V této budově jich žilo čtyřicet jedna a žádnou z nich
dlouho nikdo neviděl. Sousedé si špitají na chodbách: Má je na svě-
domí ta čínská restaurace dole v ulici. Jiný namítne: Ale kdepak. Spíš

110
ta indická. Sakra! Co když je na vině ten grilbar? Každý teď šílí po
žebírkách. Neshodnou se na ničem jiném, než že zčistajasna zmizela
jejich kočka, a nepřilákalo ji ani zběsilé rachtání lžící v masové kon-
zervě.
Pak jsem tu já. Jsem v pohodě. Po tělesné stránce mi nic nechy-
bí, nepociťuji sebemenší náznak nevolnosti. Neměla bych být také
mrtvá?
Listuji časopisem a třesou se mi ruce. Kup si mě a tvůj život bude
hned hezčí, našeptávají mi reklamy jako rození svůdci.
Někde v dáli záchranka oznámí začátek pátrání. Přestavuji si, jak
se proplétá městem, dokud nedorazí do cíle. Poté zpomalí a plíží se
kolem jednotlivých čísel: Tady ne, tady taky ne, zas nic… A jsme tady!
Našli jsme tě. Siréna zmlkne uprostřed nádechu a rozhostí se napja-
té ticho. Poskočí mi srdce, neboť sanitka zastavila v mé ulici, v mé
čtvrti, u vchodu do domu, kde bydlím. Představuji si, že Mo, noční
hlídač, odkládá stranou Reader´s Digest, který drží otevřený na klíně,
zatímco sleduje vysílání pro děti. Došourá se ke vstupním dveřím,
nepatrně je pootevře a zeptá se: „Co pro vás mohu udělat?“
V uších mi šumí krev. Na dotek jsou horké, což mi přijde zvláštní,
protože jinak se chvěju zimou.
Zvědavost zvítězí nad strachem. Kdo zemřel? Potřebuji to vě-
dět. Popadnu klíče a mobil a seběhnu ze schodů. Jediná věc, která je
rychlejší než mé srdce, jsou moje nohy. Když rozrazím dveře vedoucí
do vstupní haly, uvědomím si, jak vypadám: ženská s vytřeštěnýma
očima, zjevně dost bláznivá, aby se obtěžovala s detaily, jako jsou
boty či plášť přehozený přes pyžamo.
Mo už zase sedí za svým stolem. Na klíně má knížku a upírá zrak
na malou obrazovku. Sanitka přistála u chodníku a zablokovala celý
vchod.
„Slečno Marshallová,“ podiví se hlídač. „Co pro vás…?“
Opřu se dlaněmi o pult. „Pro koho přijeli?“
„Kdo?“
Nejradši bych ho popadla za ramena a třásla jím tak dlouho, do-
kud mi neodpoví.
„Před domem stojí záchranka. Proč?“

111
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Cosi zabručí a napřímí se. Natáhne se po kožených deskách
s knihou návštěv. Následuje divadelní scéna. Důležitě klouže tlus-
tým černým prstem po stránce, až se zastaví u posledního zápisu.
Odkašle si.
„Zavolala je paní Sarková.“
Majitelka čtyř koček vydávaných za jednu. Nehty tiše bubnují
o naleštěný pult, mám je zastřižené až do masa. Mám na vybranou.
Buď tohle, nebo začnu ječet. A řvát se mi nechce.
„Tušíte proč?“
Pokrčí rameny. „Kdo ví? Poslední dobou je mnoha lidem špatně.
Špek mi povídal, že kluk Jonesových vohodil minulý týden dveře
obědem. Škoda steaku.“
Špek se ve skutečnosti jmenuje Jimmy Slanina.
Náš rozhovor utne trojí ostré zaklepání na sklo.
„Co pro vás můžu udělat?“ ptá se Mo, když pootevře dveře. Zřej-
mě shledal, že je všechno v pořádku, a tak zdvořile ustoupí stranou.
Dovnitř vejdou dva policajti v civilu. Ben je pořád mrtvý, chce se mi
vyhrknout, když na mně spočinou očima.
Nastoupí do výtahu, a když se vrací do přízemí, doprovází je dva
zdravotníci a paní Sarková. Alespoň předpokládám, že je to ona. Za-
vřenou v pytli na mrtvoly by ji poznal málokdo.
„Koukám, že brzy budeme mít další volný byt.“ Mo si povzdech-
ne, jako by se mu rozpadal jeho svět. „A mně přibude práce, až se mi
sem začnou courat noví zájemci.“

112
 9. kapitola

TEĎ
Postčlověk, pračlověk, přírodě je to fuk. Bude vzkvétat tak dlou-
ho, dokud se pokrok udrží v patřičných mezích, což může být navě-
ky. Cpeme se hroznovým vínem, jež mohlo být vstupní surovinou
pro ty nejlepší značky, a bereme si ho s sebou, co uneseme.
Odpočíváme, ale ne dlouho. Času není nazbyt. Někdy si lámu hla-
vu, proč nás Švýcar tak ochotně doprovází. Měla bych se ho zeptat,
ale neudělám to. Vládne v něm tiché a klidné šílenství a já vím, že by
zabíjel. Avšak ne proto, aby nás chránil. Je odhodlán odstranit kaž-
dou hrozbu, která nám zkříží cestu. Je lepší, když je s námi. Nestojí
sice na naší straně, ale přinejmenším není proti nám. Alespoň ho
mám na očích.
Lisu zneužívá, kdy si zamane. Často se zastaví, aby ji odvedl do
ovocného sadu mezi stromy. Odér kazícího se ovoce je pachem jeho
chtíče. Mně se z té nasládlé vůně zvedá žaludek. Lisa mu vychází
vstříc, anebo je přinejmenším svolná. Jde za ním, tváří se napůl vítě-
zoslavně, napůl zmateně. To, co po ní chce, ji naplňuje vzrušením, ale
nechápe, proč to dělá. Poté se tiše vrací a já vím, že se sama sebe ptá:
Je tohle láska? Když odpočíváme, provinile svěsí hlavu.
Nic jí nevyčítám. Je ještě dítě.
„Chceš se dívat?“ ptá se mě Švýcar.
„K čertu s tebou.“
Nepotřebuji ochutnat kazící se maso, abych věděla, že není
dobré.

113
 ¬ ¬ ¬
„Myslíš, že je to pravda?“ ptá se Lisa.
„Co?“
„Že v sobě mám zrůdu? Nebo ty?“
„Ne, nemyslím.“
„Ale nevíš to jistě.“
„Ne.“
„Nechci přivést na svět netvora.“ Lisa upře slepé oko do dáli. „Ne-
chci vůbec rodit.“

TEHDY
Stíny v mém spoře osvětleném bytě nedávají smysl. Zdá se, že se
objevují tam, kde si zamanou, místo aby respektovaly fyzikální zá-
kony. Mohla bych rozsvítit víc světel a vyhnat je pryč, ale neudělám
to, protože částečně věřím, že by se přimkly ke stěnám a odmítly se
rozplynout. A další část mé mysli nechce vědět, kde se skrývají.
Já se ve stínech neschovávám. K telefonování jsem si vybrala
střed kuchyně. Z toho místa vidím vchodové dveře i nádobu. Stačí
naklonit hlavu o pár centimetrů doleva a nechám je zmizet.
Telefon vyzvání a moje naděje zvolna slábne. Pak se ozve hlasová
schránka a z minulosti ke mně doléhá ozvěna hlasu doktora Rose.
Jsem ráda, že se mi neozval. Takhle je to snazší. Povídám si s po-
čítačem, jenž přemění moje slova v hlasový soubor, uložený někde
na serveru. Pravděpodobně na Středozápadě nebo v Indii. Tímto
způsobem můžu s Nickem mluvit a být vyslechnuta, aniž bych byla
slyšena.
„Ahoj, tady Zoe Marshallová.“ Slova mi drhnou na jazyku, jako by
si uvědomovala svoji banálnost. „Opravdu nevím, komu jinému bych
měla zavolat. Rodiče by si mysleli, že jsem se zbláznila, a moji dva
nejlepší přátelé jsou mrtví. Což znamená, že jsou teď skvělí poslu-
chači, ale co se podpory týče, naprosto selhávají. A protože vy máte
naslouchání a podporu v popisu práce, napadlo mě vám brnknout.“

114
 Přitáhnu si kolena k hrudi a opřu si o ně bradu.
„Myslím… Myslím, že ta nádoba nosí smůlu. Možná zabíjí lidi.
Vím, že jste mi radil, abych ji otevřela, ale já nemůžu. Připomíná
mi Pandořinu skříňku. Co když ji otevřu a svět půjde do pekel? Co
když se vyhrnou ven všechny nemoci? Lidé v mém okolí umírají,
což není normální. Nechci být Pandora nebo přenašečka chorob,
jako byla Tyfová Mary. Ráda bych zůstala sama sebou. Je mi jasné,
že mě budete považovat za cvoka, až tohle uslyšíte, ale… Zapomeňte
na to.“
Ukončím hovor.
Jsme tu jen já a nádoba, z níž mrazí. Zelené číslice na troubě od-
měřují čas. V okamžiku, kdy je můj život o sedmnáct minut kratší,
zazvoní telefon.
„Potřebuji tě vidět,“ říká Nick. Nick. Už to není doktor Rose. Nick.
Stačí na jeho jméno jenom pomyslet a už mi hoří tváře, jako by ona
konkrétní kombinace písmen na mě vrhla jakési afrodiziakální
kouzlo ve stylu vúdú.
„Stále máš v pátek odpoledne volno?“
„Nemyslel jsem profesionálně.“
„Aha.“ Pak: „Kdy?“
„Brzy. Ale dej mi několik dní.“
Napětí v jeho hlase prozrazuje, že mezi námi stojí překážka, kte-
rou nelze snadno překonat.
„Co je s tebou, Nicku?“
Já to vím. Vím to dřív, než mi odpoví.
„Nic vážného. Chytil jsem střevní chřipku.“

TEĎ
Vítejte v Brindisi. Příjemný den. Užijte si zdejší pobyt. Ochutnejte
místní báječné speciality a víno. Relaxujte.
Alespoň tak si představuji nápisy na cedulích. Avšak přátelské
pozdravy většinou nedoprovází lebka a zkřížené hnáty. Omšelá slo-
va na starém dřevu vraženém do země jsou varováním, že tohle mís-

115
to není svaté. Nemuseli se obtěžovat. Ulice zaneřádila rezavějící auta
a mrtvoly, mezi kterými je obtížné najít cestu.
Moře je blízko, proto kov snadno podléhá rzi. Bríza prosycená
solí odvane zápach rozkladu a zanechá za sebou důvěrně známou
vůni vln. Zase je mi deset a procházím se po nábřeží s kornoutem
zmrzliny v ruce. V patnácti plavu ve vlnách se svými přáteli. Ve třia-
dvaceti padám se Samem do písku, kde provádíme něco, co zatím
není milování.
Postupujeme mrtvým městem v podobě znetvořeného troj-
úhelníku: Lisa a já jdeme vpředu, zatímco Švýcar se courá za námi.
V ruce svírá zbraň, již ukradl mrtvému muži. Dovedu si představit,
že uvažuje o tom, kam by mi vpálil kulku. Možná do ledvin nebo do
ramene. Ví, jak způsobit co nejkrutější bolest.
Brindisi je město vrcholků a nížin. Domy natřené na bílo shlížejí
ze svých bidýlek, čisté a jasné z neustálého deště. Jak pokračujeme
dál a dál, zástavba houstne výškovými budovami s opuštěným kance-
lářským nábytkem. Jako všechna města i Brindisi potřebuje lidi, aby
prosperovalo. Bez obyvatel spěchajících za svým cílem, kteří se vyhý-
bají autům a drmolí do mobilů, je tu prázdno a pusto. Město bez duše.
Často se za špinavým oknem objeví tvář a zase se rozplyne v šeru.
Život zde setrvává, ale momentálně si přeje zůstat bez povšimnutí.
Střelka na mém kompasu se zachvěje a pak se ustálí na severu.
Jdeme na východ. Nad našimi hlavami putuje slunce, prodírá se mra-
ky a míří na západ. Naším věrným průvodcem je déšť.
Pokračujeme v chůzi, dokud se budovy nerozestoupí, a pak je
spatříme: Středozemní moře. Avšak není to jiskrný modrý přelud
z katalogů cestovních kanceláří, nýbrž nudně šedivá šerpa maskují-
cí šev mezi ponurou oblohou a betonovým nábřežím. Středozemní
moře dávno není samo sebou. Stejně jako já.
Rozběhla bych se k němu, ale nemohu. Opírám se o parkovací au-
tomat a můžu si vyplakat oči.
„Ženské,“ ucedí pohrdavě Švýcar. „Jste slabé.“
Otočím se k němu.
„Chcípni, ano? Prostě se zastřel.“
Udeří mě.

116
 Mokrá ruka štípe víc, než by měla. Je mi jedno, že mě uhodil,
přestože mě pálí tvář. Pouze jsem dala slovům moc a svoje přání vy-
slovila nahlas.
Kašlu na to. Jsem tady.

Přístav se proměnil v hřbitov. Velké ocelové velryby dřepí daleko

od břehu, kam je odnesl odliv. Posádky je dávno opustily. Některé si
lebedí na boku, odsouzeny k potopení, neboť se do jejich útrob hrne
voda. Menší lodě poskakují na hladině jako korkové špunty. Proud
si s nimi pohrává, honí je sem a tam jako dítě bavící se jojem. Vlnky
jemně pleskají o stěny doků. Do nosu se mi vtírá sůl a její nahořklá
chuť mi ulpívá na jazyku.
„Kam teď?“ vyštěkne Švýcar.
Zaštítím si oči před deštěm. Týdny jsem se městům vyhýbala,
dnes mi z jednoho z nich přechází zrak. Vidím před sebou velký ob-
raz, ale nejsem s to rozpoznat detaily. Město chová přístav na dlani
z betonu. Kráčím podél vody a pokouším se rozmělnit panorama na
menší, pochopitelné kousky.
Kromě jména nevím o vytoužené lodi vůbec nic. Rozčileně pře-
cházím sem a tam a snažím se posbírat slova. Na můj vkus je až příliš
mnoho nápisů napsaných cyrilicí nebo řecky. Angličtiny je pomálu.
Švýcar také rázuje sem a tam a nahlíží do prázdného terminálu
za našimi zády.
„Kam?“
Lisa stojí na dešti, místo aby se schovala.
„Nevím.“
„Tys mě sem přivedla a nic nevíš?“
„Neprosila jsem se tě, abys šel se mnou.“
„Beze mě bys byla mrtvá. Káčo pitomá. Obě byste pošly. Hloupé,
blbé ženské!“
Odcházím. Musím. Jinak provedu něco, s čím nedokážu žít. Nést
zodpovědnost za svoje skutky a žít s čistým svědomím je pro mě dů-
ležité. Moje myšlenky – to je jiná. Patří jenom mně a nikomu jinému
neubližují. V reálném světě pomocí židle otevřu prodejní automat
v hale a vyprázdním jeho útroby. Seberu mu všechno světské zbo-
ží. Rozdělím je na tři malé hromádky. Jednu pro mě, jednu pro Lisu

117
a jednu pro Švýcara. Vezmu si tu svoji a usadím se s ní na molo. Na
déšť kašlu. Zajímá mě pouze ta loď. Připluje, jak slíbila?
Ti dva také čekají, ale chybí jim moje odhodlání. Švýcar odvleče
Lisu do terminálu a ona se nebrání. Pozdě večer sedíme s Lisou po-
hromadě, jíme bramborové lupínky a zapíjíme je teplou sodovkou.
„Řekni slovo a já ho donutím, aby přestal.“
„Musím to dělat.“
„Nemusíš. A nikdy jsi nemusela. Dokonce ani teď.“
„Co když je to moje jediná šance?“
„Třeba se najde někdo, koho budeš milovat.“
„To se říká, kdoví jestli.“ Vyprázdní plechovku. „Souhlasíš?“
„Nesouhlasím. Stále doufám.“
Ukáže na prázdný oční důlek. „Kdo by mě s tímhle chtěl?“
„Anglie!“ zvolá Švýcar a ona se k němu okamžitě otočí. Posbírám
odpadky a odnesu je do zpola plného koše. Učiním sotva dva kro-
ky, když mě cosi přitáhne zpátky. Snad nějaký instinkt zděděný po
předcích, kteří něco věděli o umění přežít. Oběma rukama se hrabu
ve smetí a pátrám po něčem užitečném. Po nějakém nástroji nebo
cetce, která by mi mohla být užitečná. Ale nic tu není. Jen prázdné
sáčky a staré papíry se slovy, která neumím přečíst.

TEHDY
Dny plynuly jeden za druhým, až z nich byl celý týden. Potom
se zdvojnásobil a já stále neslyšela o Nickovi ani slovo. Každý večer
jsem zvedla sluchátko a vyťukala polovinu číslic, než jsem je zase
položila.
Má moje číslo, může mi zavolat.
Což je pitomé pravidlo, kterým jsem se nikdy neřídila, a ani nyní
na ně nevěřím. V podstatě si je namlouvám, abych zaplašila reálné
obavy: Nick je mrtvý.
Zvednu telefon a vytočím čtyři ze sedmi číslic. Potom zavěsím.
Může mi zavolat.

118
 TEĎ
Z jednoho dne se zrodí druhý a já stále držím hlídku. Elpis při-
pluje. Vím to. Musí. Přece jsem se sem netrmácela zbytečně. Nemůžu
přece podstoupit všechny strázně zbůhdarma.
Švýcar se vyloudá z terminálu. Civí na moře, jeho obličej je tvrdší
než beton, na kterém stojí.
„Ta tvoje loď se neukáže.“
„Ukáže.“
„Jsi pošetilec. Snílek. Předpokládám, že věříš na věci, jako je lás-
ka, morálka a srdnatost. Ženské jako ty dřepí na zadku a čekají, až
je muži přijdou zachránit před nevyslovitelnými hrůzami světa. Nic
se vám nezamlouvá víc, než sedět doma a tloustnout. Vaříte, žerete
a rodíte další hladové krky, které tenhle svět neuživí. A proč vlastně?
Vede vás k tomu pomatená víra, že jste něco zvláštního. Že jste mi-
lované. Že na vás někomu záleží. Nikomu na tobě nesejde, Ameriko.
Jsi nicka. Prach.“
„Připluje.“
Zhnuseně si odplivne. Plivanec má průzračné okraje a žlutý
střed. Připomíná rozklepnuté vejce.
Myšlenka přilétne dřív, než ji stačím zastavit: Doufám, že one-
mocněl.
Švýcar si můj výraz vyloží správně.
„Nic mi není. Choroby jsou pro slabochy.“
Vydávám se za Lisou. Sedí na jedné ze strážních věží pro plavčíky.
Je to holá kovová konstrukce nahoře se sedátkem.
„Vyhlížíš žraloky?“
„Ne. Připlouvá loď.“ Natáhne ruku tím směrem, můj zlomený, sle-
pý maják.
Zpočátku je moje touha jí uvěřit natolik silná, že nedokážu její
slova vstřebat. Příliš jsem po tomhle toužila. Potom se rozběhnu.
Utíkám podél okraje vody a pokouším se ji zahlédnout. Pak ji spat-
řím. Šine si to k přístavu, stará studená hrobka. Elpis. Naděje je mou
jedinou nadějí.
Opustí mě veškerá síla. Moje infrastruktura se zhroutí. Nemám
na vybranou, musím se přikrčit a opřít o ruku jako rozviklaná
trojnožka.

119
 Švýcarova tvář tiká jako časovaná bomba.
„Říkala jsem ti to,“ hlesnu. „Vždyť jsem ti to říkala.“

TEHDY
Mně nádoba odolala, ale vypůjčenému kladivu ne.
Praská, drolí se. Špína. Kosti.

TEĎ
Co se týče Elpis, není se na co dívat. Nýty má natřené rubínovou
červení, špičatou přídí krájí moře na napěněné plátky. Nepotřebuje
se předvádět. Nemusí se okázale zdobit, aby ukázala, že jí přístav
patří, neboť je jediným plavidlem, jež vykazuje příznaky života.
Na palubě stojí pasažéři a rozhlížejí se kolem sebe. Zastíním si oči.
Těším se na přátelské tváře, avšak civí na mě obraz mého vlastního
smutku.
Kapitán vystoupí na břeh, dřevěný můstek se chvěje pod jeho
kroky.
„Jedete do Řecka?“ Knír se mu vlní, jak si slova prorážejí cestu
mezi chlupy.
„Prosím,“ hlesnu.
„Dobrá, ale musíte zaplatit.“
Peníze dávno ztratily cenu a kromě toho žádné nemám. Avšak
můžu nabídnout klid mysli, uvolnění a únik, vše v drobných bílých
pilulkách. Dobře je zná. Svědčí o tom lačnost, zračící se mu v očích,
když vytáhnu z kapsy platíčka s léky, jimiž zaplatím za sebe a za Lisu.
Přikývne. Obchodní transakce je ukončená. Popadnu svoje věci,
takže můžu utíkat, utíkat, utíkat za Nickem.
Podívám se na Švýcara.
„Je načase se rozloučit. Liso?“
„Jedu s vámi,“ oznámí.
„Ne.“
„Světu vládne svoboda. Můžu si jet, kam chci, a nepotřebuju ani
pas. Kdo jsi, abys mi diktovala, co smím a co ne? Jsi nicka.“

120
 Zíráme jeden na druhého. V jeho očích vidím poušť, kde nemůže
nic přežít. Odvrátím se jako první.
„Ale sám si za sebe zaplatíš,“ prohlásím.
Uzavře s kapitánem dohodu, ale netuším, v čem spočívá. Poté
si vezmu námořníka stranou. Vylíčím mu, koho hledám. Zamyslí se
a zavrtí hlavou. Rybářský klobouček se zatřese.
„Nikoho takového jsem neviděl. Pokaždé nastoupí jen hrstka lidí.
Ale žádný neodpovídá vašemu popisu.“
„Jste si jistý?“
„Eh. Kdo ví? Teď vypadají všichni stejně. Jako vy. Unavení. Hla-
doví. Špinaví.“
Tíha jeho slov se mi přesune z ramen do hlavy a táhne mě k zemi.
„Zvedneme kotvu,“ broukne kapitán.
„Je mrtvý,“ zasyčí za mými zády Švýcar. Soukromí mu nic neříká.
„Věděl jsem, že se ženeš za nějakým chlapem. Proč by se jinak žen-
ská namáhala?“
„Nezemřel.“
„Je to otec toho tvého parchanta?“
„Hleď si svého!“ ohradím se.
Kapitán vyčkává.
Ve velkém okně terminálu se odráží můj obraz. Tohle jsem já bez
jakékoliv zátěže. Možná jsem taková, jaká jsem kdysi byla, anebo se
vidím tak, jaká bych chtěla být. Působím jako silná, odhodlaná a ne-
smlouvavá osobnost. Věřím, že Nick žije, a ve zdraví se dostal do
Řecka. Zřejmě použil jinou trasu. Ničemu jinému nevěřím. Jestli tam
je, nic mi nezabrání rozjet se za ním.
„Už jdu.“ Existuje pouze jediná cesta. Kupředu.

121
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
ČÁST
DRUHÁ
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 10. kapitola

TEHDY
Žádná jaderná válka, boj o území, hádky o lidská práva či diktá-
toři. Konec světa nastal kvůli počasí, přesně jak předpověděl Daniel,
moje rande naslepo. Pouze se spletl ve viníkovi – nebyla to Čína, byli
jsme to my. Takže jsme měli pravdu oba.
Konec odstartovala sezona hurikánů, ačkoliv popravdě řečeno,
semena byla zaseta mnohem dřív. Začalo to obrovským množstvím
patentů a teorií, které se týkaly kontroly počasí. Spolykaly spoustu
peněz.
Modifikace počasí. Hraní si na Boha. Moderní člověk nedokázal
pokořit smrt, choroby měl jen tak tak pod kontrolou, a tak se vrhl na
další ztracený případ.
Vědci zpočátku protestovali, ale brzy je umlčely peníze strkané
do chřtánu jejich milovaných projektů. A tak si podnikatelé, vlády
a stádo spokojených vědátorů pohrávali s počasím.
Protože byli stejně jako já neuvěřitelně zvědaví, hurikán pojme-
novali Pandora, byť v souladu se zavedeným abecedním pořádkem
měl dostat jiné jméno. Někteří říkají, že je to typická ženská – v jed-
né chvíli objímá pobřeží a vzápětí tentýž rozeklaný prst země biču-
je větrem a deštěm. Svým jediným okem hypnotizuje oblast kolem
Mexického zálivu a ukolébá ji do falešného klidu.
Pokusy probíhají v utajení. Dokud neselžou. Poté prosáknou do
médií všechny detaily.

125
 Pandora ničí domy, bere životy. Vrací pevninu oceánu. Vysává pe-
níze z mnoha beztak prázdných kapes.
O týden později se cyklón zformuje nad východním pobřežím
Austrálie. Tentokrát je pokus úspěšný a smršť se uklidní dřív, než
dospěje k pevnině.
Útok přijde v okamžiku, kdy Spojené státy se svými spojenci
oslavují vítězství.
Je to elektronický Pearl Harbor, po němž si nikdo v zemi nekoupí
knihu, nepodívá se, co dávají v kině, neodešle obrázky legračních ko-
ček s popisky plnými pravopisných chyb. Lidé se vztekají a nadávají,
dokud si neuvědomí, do jaké hloubky se jich tento problém dotý-
ká. Náhle jim dojde, že jejich bohatství existuje pouze v počítačové
databázi. Miliardáři a milionáři jsou výhradně ve virtuálním světě.
Anebo jimi byli, dokud si Čína nezačala diktovat jednostranné pod-
mínky, jež novináři trefně pojmenovali politikou „Jediné cesty, naší
cesty“.
V zemi vypukne panika. Pokročili jsme příliš kupředu, než aby-
chom se vraceli k tištěným novinám a při hodinách si posílali pa-
pírová psaníčka. Internet je pryč. Mobily se mění v noční lampičky
a barevná těžítka. Stali jsme se rukojmím všech vymožeností, které
jsme si pořídili před dvaceti lety. Hroutíme se…
Dejte nám tu technologii, požaduje Čína, jako bychom se ocitli na
volném moři a oni se vžili do role pirátů.
Spojené státy na jejich podmínky nepřistoupí, lady Svoboda vy-
znává jiný styl. Místo toho si koupí spojence. Naše technologie za
vaši pomoc.
Pak někdo chytrý usoudí, že když můžeme hurikán zneškodnit,
třeba bychom mohli jeden vytvořit. Pochybuji, že je to možné. Tohle
je otázka pro mnohem chytřejší lidi, než jsem já. Právě tehdy všech-
no vybuchne. Atomová bomba, ačkoliv je mocná a destruktivní, ni-
koho nezajímá. Každý chce novou zbraň – počasí. Matka příroda se
mění ve válečnou mašinerii. Konečně se sklání před lidskou vůlí.
Každý tělesně schopný muž jde do války. Útěk za hranice nemá
smysl, protože i sousedé řinčí zbraněmi. Vyber si špatnou stranu
a okamžitě koupíš kulku.

126
 Vysoké školy se zavírají, takže ani ony nespasí ty, kteří odmítají
bojovat.
Kdo by to byl řekl, že ozbrojený konflikt, jenž by se dal nazvat
Konečným zúčtováním, se nepovede ve jménu Boha?

TEĎ
Elpis skáče přes vlny a můj žaludek spolu s ní. Přeplutí Středo-
zemního moře by mělo trvat pouze pár hodin, ale kapitán mi říká, že
dodávky paliva jsou nízké, proto se musí šetřit – a tak se couráme.
Plavba potrvá, jak dlouho bude třeba. Hovoří se mnou lámanou an-
gličtinou, chybějící slovíčka nahrazuje gesty.
Na palubě je nás tucet, zbytek posádky nepočítám. Všichni jsme
zbědovaní, ubití náročným životem. Ještě nedávno se tudy plavily
mladé páry na líbánky a turisté na dovolenou. Lidé, kteří by nepři-
pustili, aby jim na tváři nezářil spokojený úsměv. My jsme jiní. Sot-
va zvedneme hlavu, abychom na sebe pohlédli, a naše oči jsou plné
podezření.
Jsou tu dvě ženy, obě ve středním věku. Možná sestry, možná pří-
telkyně. Tisknou se jedna k druhé, jako by pro sebe vzájemně zna-
menaly spásu. Muži se krčí na svém výsostném a pečlivě střeženém
území. Žádný z nás se neotočí zády. Stále jsme zvířata se zvířecími
instinkty. Kdo přenáší chorobu? Kdo vypadá jako člověk a ve sku-
tečnosti jím není? Sledujeme jeden druhého. Lámeme si hlavu. Ne-
riskujeme.
Spočinu očima na muži, který se choulí v nejvzdálenějším rohu.
Je mu zhruba kolem šedesátky, i když stres přidává lidem na věku
a my jej zakusili bohatě. Ramena má pokleslá, jako by na nich spočí-
vala tíha celého světa. Zešedivěly nejenom jeho vlasy, ale i duše. Zou-
falství mu tryská z pórů. Očividně vypadl z kontextu. Vzpomínám na
svůj starý život a pokouším se ho někam zařadit.
Lisa spočine hlavou na mém rameni. Obejmu ji pažemi a prople-
tu si prsty. Švýcar se opírá o zábradlí na pravoboku a hledí na moře.
Schoulený muž stále přitahuje moji pozornost. Představím si ho
jako panenku vystřiženou z papíru, kterou jsem jako dítě milovala,

127
a převléknu ho do jiných šatů. Upravím mu vlasy. Oholím ho. Když
dílek skládanky zapadne na své místo, zalapám po dechu. Kradmo
ho sleduji a snažím se na něho příliš necivět. Co tady dělá? Hloupá
otázka. Co tu děláme my? Přesto – proč je zrovna tady? Zvědavost
je silnější než já, a tak se zvednu a rozčileně přecházím sem a tam.
Když už to nemůžu vydržet, přisednu si k muži. Blízko, avšak v ucti-
vé vzdálenosti.
„Pane prezidente?“
Podívá se na mě, jako bych byla jeho nadřízenou.
„Jsem prezidentem ničeho.“
„Volila jsem vás.“
Opatrně přikývne, jako by ho ten pohyb bolel. „Opravdu?“
„Ano.“
„Děkuji vám.“
„Bylo mi potěšením.“
„Raději jste měla vsadit na někoho jiného.“

TEHDY
Válka poznamená úplně všechny. Muži jdou na frontu a nikdy se
nevrátí. Pozůstalí se tu a tam dozvědí, kde padli. Regály v supermar-
ketech zejí prázdnotou a neobjeví se žádné laciné zboží, které by
nahradilo výpadek v dodávkách.
Jednoho dne se dívám na večerní zprávy a spatřím Jorgeho čer-
venou dodávku. Vytahují ji z řeky. Na zpětném zrcátku se stále hou-
pají veverčí hlavy. Jsou nasáklé vodou a rozpadají se.
V práci o tom nikdo nemluví. Lidé nyní většinou mlčí. Vykonává-
me svoje povinnosti jako roboti, kteří jsou naprogramováni na práci.
Brzy začínají mizet tváře. Jednoho dne v hale schází obvyklá re-
cepční a místo ní za pultem stojí potrhlá dvacítka, která je přátelská,
jen pokud z toho má nějaký prospěch. Poté nasadí znuděný výraz
a zvolí postoj Jak je libo! Odpoledne se mnou nastoupí do výtahu
ztělesněná zima. Pažemi objímá krabici plnou rámečků na fotografie
a všelijakých drobností, které mají význam pouze pro ni. Zírá skrze
mě, jako bych byla otevřené okno. Nepohne ani brvou. Okatě si mě

128
nevšímá a nepokouší se mě někam zařadit. Vzpomínám si na ni. Teh-
dy byla celá v bílém, obklopovaly nás mrtvé myši a George P. Pope
mě zasypával otázkami.
Další den vstoupím na toalety, kde tři ženy stojí kolem kalendáře,
a pokoušejí se spočítat první den své poslední periody. Vtom se jed-
na z nich zarazí uprostřed věty a rozběhne se do kabiny. Prásknou
dveře a zase se pootevřou právě ve chvíli, kdy zvratky dopadnou na
podlahu.
„Promiňte,“ kaje se žena. „Obávám se, že tohle budu mít na pro-
gramu po dalších osm týdnů.“
Vychrlím ze sebe všechny vhodné fráze, ale ve skutečnosti mys-
lím na Bena, Raoula, Jamese a paní Sarkovou.
A na Nicka.

Obrátím se na Centrum pro kontrolu chorob. Ti mě přepojí na

tísňovou linku. Ozve se mi automatická spojovatelka. Povím jí o ná-
době, ona mě vyhodnotí jako šílence a přeruší spojení.

George P. Pope se ráno objeví v novinách. Na fotce stojí vedle

odměřené blondýny, kterou popisek označuje jako jeho manželku.
Učinil prohlášení, aby uklidnil veřejnost. Převažují v něm fráze typu:
Nechte se okamžitě naočkovat proti chřipce, nebo: Naši vědci přichá-
zejí každý den s novými objevy. Prázdná slova, která poslouží pouze
jemu.
Paní Popeová mu to taky nežere. Víc ji zajímá flíček na podlaze.
Proto se k němu skloní a nedostatek důvěry ve slova svého muže
skryje za oponou světlých vlasů.
Obrázek je mnohem výmluvnější než Popeova ústa.

TEĎ
Noc se na otevřené moře připlíží od východu. Na lodi vzplanou
světla, jejichž zář spolyká blížící se tma. Když na palubě osiříme, pre-
zident ničeho se dá se mnou do řeči.
„Odkud jste?“

129
 Povím mu to.
„Tam dávali přednost mému rivalovi.“
„Jak jste se sem dostal, pane prezidente?“
Pokrčí rameny. „Po kariéře politika jsem nikdy netoužil. Později
to přišlo… tak nějak samo. Jako malý jsem chtěl být kosmonautem.“
Navzdory zbědovanému stavu je nesmírně charismatický, což
mi připomíná, proč jsem mu já a miliony dalších pomohli na post
nejvyšší. Společně se opíráme o zábradlí a sledujeme prázdnotu, jež
nás obklopuje.
„Stejně jako každý jiný americký chlapec.“
Přikývne. „Žili jsme v zemi plné velkých smělých snů a možností
takřka bez hranic. Ale nevěnovali jsme pozornost detailům. Máte čas
poslechnout si příběh?“
Pro vás všechno, pane prezidente, chce se mi říct, ale slova ne-
přicházejí, a tak jsem nucena odpovědět přikývnutím. To mu, jak se
zdá, stačí.
Na okamžik se odmlčí. Na palubu vstoupili dva muži, mezi sebou
nesou třetího. Dva stromy a mezi nimi visuté lůžko. Rozhoupali je
a vhodili do vln. Poslali mrtvého na lepší místo.
„Žil kdysi muž, jehož ostatní pověřili, aby je vedl. ,Pokud vaši na-
bídku přijmu,‘ řekl tehdy, ,chci, abyste se se mnou dělili o své nápady,
jak učinit tuto zemi ještě silnější.‘ ,Ne, ne,‘ bránili se, ,od toho máme
vás. Vaše nápady jsou lepší.‘ Potěšilo ho, že do něj vkládají tolik dů-
věry, a nabídku přijal. Brzy za ním přišli s pláčem. ,Povězte mi, co
bychom měli podle vás udělat, aby se nám tu žilo lépe,‘ vyzval je.
,Ne, ne,‘ fňukali, ,od toho máme vás. Vy jste tu proto, abychom byli
šťastnější.‘ Po čase opět přiběhli k jeho dveřím a tentokrát křičeli.
,Poraďte mi, jak zařídit, aby byla naše země ještě bohatší,‘ žádal je
úpěnlivě. ,Kdepak,‘ vrtěli hlavou. ,Spoléháme na vás, že zajistíte, aby-
chom měli kapsy plné peněz.‘ Poté vypukla válka. Lidé se přihnali
k jeho dveřím s vidlemi v rukou. ,Pomozte mi zachránit tuto zemi
pro naše děti,‘ prosil je. ,Co bychom si podle vás měli počít?‘ Opět od-
mítli. ,Dali jsme vám moc, abyste za nás rozhodoval,‘ zlobili se. Nato
udeřila nemoc. Znovu je žádal o spolupráci, ale byl odmítnut s tím,
že on přece všechno ví nejlíp. Když selhal tentokrát, přišli pro něj

130
a zavrhli ho. ,Ten člověk je bezcenný,“ prohlásili. ,Nikdy neudělal to,
co jsme po něm požadovali.‘“
„Takhle jste dopadl,“ posteskla jsem si.
„Takhle dopadne každý zvolený vůdce.“
„Tak jste odešel?“
„Pod pláštíkem noci jako obyčejný zloděj s bílým límečkem.“
Hovoříme i o jiných věcech. Vzpomínáme na jablečný koláč,
zmrzlinu, baseball. Na časy, kdy lidé slavili čtvrtý červenec. Na dobu,
kdy s námi ještě byli naši milovaní. Kdy stabilní vláda sice znamena-
la méně svobody, ale radostí bývalo podstatně více.

Následujícího rána ho kapitán najde oběšeného na silné trubce

v podpalubí.
„Viděl jsem, že si povídáte,“ prohodí. „Kdo to byl?“
„Dobrý člověk. Navzdory svým chybám byl mnohem lepší než
většina ostatních.“
Lisa naslouchá, jak členové posádky odřezávají lano. Pošlou pre-
zidenta na věčnost bez jediné modlitby. Naklání hlavu, jako by se
pokoušela pochopit situaci a zasadit ji do svého světa. Nevidí, přesto
si všímá.
Z její fascinace mi po zádech přeběhne mráz.

„Myslíš, že by mě mohl dát do pořádku?“

Chápu, nač se ptá. „Pokud je to, co o sobě tvrdí, pravda, tak ano.
Ale bylo by to obrovské riziko. Je k tomu zapotřebí čisté, sterilní pro-
středí a správné vybavení. Nic z toho nemáme.“
„Vsadím se, že v Řecku jsou nemocnice.“
„Jistě. Ale nefunguje elektřina.“
„Nevadí.“ Na rtech se mihne náznak úsměvu. Obličej zjihne, tváří
se zasněně. Přímo spokojeně. „Určitě mi pomůže.“

TEHDY
Někdy mi Nick straší v hlavě, jako by si liboval v nepořádku, který
v ní panuje.

131
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Řekl jsem ti, abys nádobu otevřela, slyším ho říkat, ne rozbila.
„Zlost ze mě někdy vykřeše to nejlepší.“
Uvědomuješ si, že si povídáš pro sebe?
„Ano.“
Ještěže poznáš rozdíl.
„Běž pryč.“
Dobrá.
„Ne, zůstaň tady.“
Týden poté, co se zmínil o nemoci, listuji novinami a hledám jeho
nekrolog. Ano, mohla bych zvednout telefon, ale neudělám to. Po-
pření a přijetí. Obojí se ve mně pere. Když mám v ruce noviny, můžu
si olíznout prst, otočit stránku a zjistit, že to není pravda. Zato marné
vyzvánění telefonu bych nesnesla. Neexistuje způsob, jak z paměti
vymazat zvonění telefonu, který nikdo nezvedá.

Na opačné straně dveří číhá šedošedý svět. Připnu své chmury

na vodítko a jdu jej pozdravit. V hale se zarazím. Někdo mi postavil
do cesty dvě nohy v kanadách. Patří Nickovi.
„Tys nezemřel,“ hlesnu.
„Ne.“
„Proč…? Jak je to možné?“
Rozesměje se. „Umírání jsem neměl na seznamu.“
Zacuká mi v koutcích a vzápětí se zubím na celé kolo. „A cos tam
měl?“
„Neumřít. Přijít za tebou. Tohle.“
Uchopí můj obličej do dlaní a stane se celým mým světem. Poli-
bek chutná božsky. Možná je poslední, který si kdy dopřáváme, pro-
to se dál objímáme a užíváme si tepla a bezpečí. Když ode mě Nick
odstoupí, cosi ztrácím. Myslím, že svoje srdce.
„Co dalšího máš na seznamu?“
„Zoe…“
Moje rty rychle chladnou. Vím, co mi poví. „Chápu. Běž. Musíš.
Chlapi se potřebují stát hrdiny.“
„Nechci bojovat,“ prohlásí, „ale chci vyhrát.“
„Já vím. Díky, žes přišel. Ale jestli padneš, budu tě navěky nená-
vidět.“

132
 „Kdepak, nebudeš,“ zašeptá a nasměruje boty do války.
Zapadnou za ním prosklené dveře. Paže mi visí podél boků, jako
by byly dočista zbytečné.

Jak se mám bránit ukrutnému smutku?

Týdny plynou a neděje se nic. Nekrology se množí. Umírají ne-

jen staří, ale i mladí. Vypadá to, že je kosí obzvlášť zákeřná střevní
chřipka. Média svalují vinu na hospodářská zvířata, kontaminované
potraviny, ilegální přistěhovalce, ale pravou příčinu nikdo nezná.
Já se cítím o něco klidnější. Copak je možné, abych tuhle katastrofu
odstartovala já? Copak jsem tak arogantní? Jak bych mohla být tak
důležitá? Nicméně zlomyslný hlásek mi našeptává, že žádná z nastí-
něných teorií uveřejněných v novinách není správná. Nikdo nespe-
kuluje o tom, že někde ve městě stojí nádoba plná úlomků a kostí,
z níž čiší smrt.
O válečných obětech se noviny nezmiňují. Internet stále nefun-
guje a počítače jsou k ničemu. Neexistují databáze, jež vám vypliv-
nou příslušné jméno, anebo oznámí: předmět nenalezen, v což každý
tajně doufá.
Vracíme se ke starým způsobům: na stěnách vládních budov visí
seznamy. Lidé se kolem nich shromažďují a doufají. Ohryzávají si za-
tnuté pěsti, koušou se do rtů, nakrucují si vlasy na prst. Nervózně
pomrkávají a jsou plní nepříjemných předtuch.
Jenny a já chodíme každý večer do knihovny. Vždycky na mě čeká
ve svém třešňově červeném kabátu. Na tohle roční období by měl
být příliš teplý. Opírá se o prostřední sloup. Někdy na ni pohlížím
cizíma očima. Připadá mi příjemně uvolněná. Tmavé vlasy půso-
bivě kontrastují s červenou vlnou a lahodí oku. Mám před sebou
mladou ženu plnou života. Iluze trvá, dokud se nepřiblížím natolik,
abych spatřila její obličej. Pocházíme z jednoho genetického rybní-
ku, a přestože vypadáme jako dvě rozdílné bytosti, ona má na tváři
můj výraz. Neustálý strach vytěsnil z líček dětskou oblost, takže lícní
kosti i brada ostře vystupují, jak jsme zvyklí u krásek z titulních strá-
nek módních magazínů. Mírně se chmuří, přestože nasadila falešný
úsměv. Stejně jako já. A já vím, že ví, že to vím.

133
 A tak s tím strnulým úsměvem vyběhnu schody a přivítám se
s ní. Nejradši bych si sedla na zadek, choulila se do klubíčka a ko-
lébala se dopředu a dozadu, dokud se svět nevrátí do normálu. Ale
kvůli Jenny musím být silná, neboť Mark je na frontě. Stejně jako
mnozí jiní vyměnil klávesnici a myš za zbraň a uniformu.
Vykonáme tradiční rituál. Obejmeme se, stiskneme a políbíme se
na tvář.
„Jak bylo v práci?“ zeptá se.
„Ušlo to. Jak se máš?“
„Fajn. Připravená?“
„Jasně.“
Další lži.
Projdeme vysokými dveřmi, odbočíme doleva a zamíříme do
boční haly, kde na zdi visí nástěnka.
Už je zde nový seznam. Netuším, kdo jej sem vyvěšuje. Dnes je
na něm více než sto jmen a to se týká pouze našeho města, ne celé
země. Násilí eskaluje. Anebo vojáci umírají na tutéž chorobu, jaká
kosí zdejší obyvatele. Sama nevím. Noviny přetřásají pouze naše
vítězství, o ostatních věcech mlčí. Zásobují nás nepřetržitým příli-
vem drbů ze světa celebrit, příběhy se šťastným koncem a drobný-
mi příkořími, abychom si nekladli zásadní otázky Co? Kde? a Proč?
Televizní zpravodajské kanály fungují ve stejném duchu – pokud
tedy vůbec vysílají.
Jenny mi drtí ruku. Ušklíbnu se bolestí, ale nic neříkám, ani se jí
nevytrhnu. Potřebuje rozdávat bolest a já ji potřebuji přijímat, pro-
tože jestli spatřím na seznamu Nickovo jméno, naleznu útočiště ve
fyzickém utrpení.
Stoupneme si do fronty tvořené zhruba stovkou lidí a čekáme, až
na nás přijde řada.
Tohle je nejhorší část. Výsledek je relativní. Pokud uvidíme na
soupisu padlých známé jméno, dojde na nejhorší. Některá jsme si
už přečetly. Většinou patřila našim spolužákům či bývalým kolegům
z práce. Tehdy odcházíme se svěšenou hlavou a nepromluvíme, do-
kud nesejdeme ze schodů. Ploužíme se zpátky, na nároží usrkáváme
kávu a mlčíme, dokud jedna z nás neřekne: „Doufám, že příliš netr-
pěl.“ Válka je válka. Existuje padesátiprocentní šance, že jsou naše

134
slova pravdivá. Buď můžete rychle sejít ze světa jediným výstřelem,
anebo popadnout život za ocas a držet se ho, dokud vás nesetřese
jako naštvaný tygr.
„Nebude tam,“ prorokuji.
„Nebude tam,“ opakuje.
Lidé vpředu odcházejí a my se loudáme blíž. Pro tuto chvíli se
usmívají. Zítra budou zpátky, napjatí strachy. Závidím jim. Už vědí,
že se zítra vrátí.
V tom se z davu ozve přidušený výkřik. Trhnu sebou. Přestože
se výbuch žalu dá očekávat, věřím, že odejdeme z místnosti s prcha-
vým úsměvem na rtech. Tak jsem hloupá.
„Ne, ne, je to lež,“ vykřikuje žena, jíž se zmocňuje hysterie. „Splet-
li se.“ Pokusí se seznam strhnout, ale lidé, kteří stojí za ní, ji zadr-
ží. Odstrčí ji stranou a zaujmou její místo. „Táhněte k čertu!“ ječí.
„Chcípněte! Doufám, že vaši synové, otcové i manželé jsou mrtví!
Proč by měl zemřít jenom jeden? Do pekla s vámi!“
Chystám se jít za ní, abych ji utěšila, ale Jenny mě zadrží. „Zůstaň
u mě,“ hlesne.
Žena zvedne stoh novin, které se v knihovně rozdávají zdarma. Je
to místní plátek, jenž informuje o dění ve městě a okolí. Vyšel před
dvěma měsíci. Civím na pozůstatky starého života, kdy záleželo na
koncertech a festivalech.
„Jdi do prdele!“ Žena přetáhne novinami člověka, který stojí nej-
blíž. „Táhni!“ Další výtisky míří na jinou hlavu. „Kašlu na tebe i na
ni!“ Noviny létají vzduchem. Zbytek hromady hodí do davu. „Kašlu
na všechny!“ Poslední slovo protahuje tak dlouho, dokud jí nedojde
dech.
Někteří lidé sledují, jak odchází. Jsou příliš vyčerpaní, aby je její
řádění ponížilo. Zbytek se neodvažuje na ženu pohlédnout, neboť ví,
jak snadno se člověk nechá zlomit. Stačí dvě slova na papíře a skončí
jako ona.
Když na nás přijde řada, Jenny stiskne moji ruku ještě pevněji.
Růžová na mých prstech přechází v bílou.
„Nedokážu se tam podívat.“ Tohle říká vždycky a pak bez mrk-
nutí zírá na papír, dokud se nepřesvědčí, že na něm nestojí Markovo

135
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
jméno. Hledáme Nugenta. Marka D. Nugenta. Prověřím jména začí-
nající písmenem N. Tady není, není ani na druhé stránce.
Jenny sevře mou paži. „Není tu. Není! Počkej, ještě jednou to
zkontrolujeme.“
Ale moje oči už kloužou k písmenu R. Ramirez, Rittiman, Roberts.
Žádný Rose.
„Není tam, Jen.“
„Podívej se znovu.“
Lidé za námi netrpělivě přešlapují. Kvapně se mrknu na seznam.
„Mark je v pořádku.“
Jenny se rozzáří a rázem vypadá o pět let mladší. „Je v pořádku.“
Žádná z nás nedodá: zatím.

Poté přichází na řadu náš nový rituál. V nedaleké kavárně si kou-

píme kávu a zastavíme se na nároží, kde se naše cesty rozcházejí.
„Koho hledáš? Na seznamu,“ vyzvídá Jenny.
Zčistajasna si uvědomím, že pevně svírám v prstech plastový ke-
límek. Je horký, nápoj v něm ještě teplejší, a jeho žár se mi vpíjí do
kůže. Chvěju se. Vzhlédnu k tmavnoucí obloze. Takhle chladno by
v říjnu být nemělo.
Podívám se zpátky na Jenny. Káravě po mně pokukuje, jako bych
před ní něco tajila. Což je pravda.
„Nikoho.“
„Když to říkáš…“
„O nic nejde. Je to jen kamarád.“ Ve skutečnosti není ani tím, přes-
tože k sobě máme blízko. V mém srdci zeje mezera – anebo v duši –,
do níž by se nechal pohodlně zaparkovat městský autobus.
„Ten pohled znám.“
Mlčím.
„Takhle se tvářím pokaždé, když zjistím, že Mark přežil další den.
Napětí mě opouští a znovu cítím naději. Proto tak ráda poté popíjím
kávu – je to opravdový začátek mého dne. Zítra ráno začnu nano-
vo vyhlížet smrt.“ Chystám se něco namítnout, ale zastaví mě. „Je to
pravda, Zoe. Vyhlížíme smrt. Dobře to víme.“
Když máte sestru, jako byste v rukou držely zrcadlo.

136
 11. kapitola

TEĎ
Sledovat Lisu je jako dívat se do Alenčina zrcadla. Nic není ta-
kové, jaké by mělo být. Její vnímání reality každý den slábne, jako
by její vědomí kousek po kousku klesalo do temných vod. Dívá se
na moře, tajuplně se usmívá, avšak sotva se k ní někdo přiblíží, její
úsměv se ztrácí.
Drží hlídku na zádi. Nohy má v baletní pozici, rukama se zlehka
opírá o zábradlí. Mastné vlasy jí lnou k lebce. Může za to nedostatek
šamponu a přebytek vytrvalého deště. Drží se zpříma a důstojně.
Páteř ostře vystupuje zpod kůže, jako by žila vlastním životem. Ubo-
há strava z konzerv a přemíra pohybu nás připravily o většinu těles-
né hmoty. Zbylo nám jí pouze tolik, abychom přežili. Pokaždé, když
se zahlédnu v lesklé ploše prosklených dveří, nemůžu uvěřit, že jsem
to já. Přece nejsem ta otrhaná osoba s nohama jako tyčky. V mých
představách jsem stále statná a zdravá. Dokonce hrozí, že příšerně
ztloustnu, pokud si dopřeju třetí sušenku.
Potřebuju víc jíst. Ostatně, jako my všichni. Válka a nemoc vylé-
čily obezitu až příliš.
„Ahoj,“ upozorním Lisu na svůj příchod. „Chceš slyšet něco bez-
vadného?“
Zavrtí hlavou a dál zírá na to, co jsme nechali za sebou.
„Před námi je pevnina. Zatím vypadá jako dlouhý úzký proužek,
ale podle kapitána je úžasná.“

137
 Lisa mi předvede poněkud ztuhlé plié. „A pak co?“
„Až se tam dostaneme?“
„Co s námi bude?“
„Já musím jít na sever.“
„A já?“
„Přece jsem ti povídala, že můžeš jít se mnou.“
„Co když nechci?“
Polknu a zvážím slova roztroušená na mé vnitřní hrací desce
Scrabblu. Pokud je nesprávně seřadím, o něco přijdu.
„Jsi nezávislá žena. Můžeš si dělat, co uznáš za vhodné.“
„Přesně tak.“

Řecký ostrov zpočátku vypadá jako vzdálená skvrna. Sleduji, jak

se rovnoměrně zvětšuje, a poskakuje nad hladinou jako obrovská
bóje. Technicky vzato ostrovem není, ale tohle slovo se báječně hodí
do textů populárních písní.
„Spodní část Peloponésu je vlastně uměle vytvořený ostrov,“ vy-
světluje mi kapitán. „Před sto lety, možná ještě dřív, lidé prokopali
pevninu, aby tudy mohly proplouvat lodě. Je to jako…“ Knír mu cuká,
jak marně pátrá v paměti po správných výrazech.
„Panamský průplav?“
Luskne prsty. „Ano, Panamský průplav.“ Zvedne dehydratovanou
ruku. „Má jednu úroveň. Žádné bum – bum – bum.“ Rukou naznačí
jednotlivé stupně a já pochopím, že tento průplav nemá vyrovnávací
komory.
„Za jak dlouho tam budeme?“
„Ech.“ Odkašle si. „Za několik hodin.“
Několik hodin. Moje srdce tluče rychleji.

TEHDY
Nová recepční zmizí dva týdny poté, co nastoupila. Za pultem
stojí její reprodukce. „Dobréránojakvámmohupomoct?“ štěkne do
telefonu. Gestem naznačí paroháče. Někde venku má snoubence –
pravděpodobně ve válce.

138
 Nahoře na toaletách se shromáždily ženy, ale tentokrát si o dě-
tech nepovídají.
„Slyšelas to? Cynthia je mrtvá,“ říká zrovna jedna z nich, když ve-
jdu dovnitř.
Před čtrnácti dny byla radostí bez sebe a teď je mrtvá. Sotva jsem
ji znala, přesto mám co dělat, abych se nesložila.
Odpoledne ke mně ve vlaku přistoupí muž. Obvyklé davy se
smrskly do malých skupinek, takže si všichni mohou sednout. Muž
stojí a vypadá nepatřičně jako krvavá skvrna na bílých kalhotách.
Je zachumlaný do zeleného svetru, z rukávů mu čouhají jenom špič-
ky prstů. Kulatou hlavu pokrývají vlasy barvy písku, které už dlouho
neviděly nůžky. Křížem přes prsa mu visí pošťácká brašna. Vzhle-
dem k jeho drobné postavě se zdá, že ho táhne k zemi.
„Můžu… Smím s vámi mluvit? Sluší se nejprve zeptat, proto se
nejprve ptám, než se pustím do mluvení.“
Otočím se na sedadle a vzhlédnu k němu. Snažím se nedat najevo
podráždění, neboť mě vytrhl z neveselých myšlenek. Vzápětí pokra-
čuje bez mého souhlasu, což mě mělo varovat, abych ho včas utnula.
Bohužel mě přistihl v nestřeženém okamžiku.
„Vy pracujete v Pope Pharmaceuticals, že? Jasně že jo. Chci tím
říct, že to vím. Sledoval jsem vás. Nerad bych si vybral někoho z věd-
ců, protože ti by mi nic neřekli. Alespoň ne slovy, kterým by většina
lidí rozuměla. Proto jsem si musel vybrat někoho jiného. Někoho,
kdo není tak důležitý, a bude si se mnou povídat. Lidé na nižších
pozicích rádi mluví. Viděl jsem to v televizi. Každý touží po svých
patnácti minutách slávy. Proto jsem si vybral vás.“
Urážku velkoryse pominu, protože na tom klukovi je něco zvlášt-
ního. „Vy jste novinář?“
Spočine pohledem na mém levém uchu a hned nato střelí očima
doprava. Dolů na ruce a pak na vršek mé hlavy. „Jesse Clark, United
States Times. Míval jsem na internetu svůj blog. Možná jste o mně
slyšela.“ Významně se odmlčí.
Připadám si jako součást surrealistického obrazu.
„Ne. Nikdy jsem neslyšela ani o vás, ani o United States Times.
Je mi líto.“

139
 „Je to horká novinka.“ Chlapec mi připomíná právě narozené ště-
ně, je plný nadšení. „Hodně lidí odešlo na frontu a není dost kvalifi-
kovaných novinářů. Proto vznikly jedny velké noviny, aby informo-
valy ty, kteří jsou dosud tady. Prý je to nejschůdnější cesta. Osobně si
myslím, že je to konspirace, a vláda se snaží kontrolovat zprávy. Ale
protože mi platí, nemám námitek. Právě jsem si pořídil svůj první
byt a peníze se hodí. Taky se učím vařit. Ráno jsem si v mikrovlnce
udělal kaši. A včera večer omeletu. Se zeleným pepřem a slaninou.
V receptu sice stálo, že tam má být šunka, ale podle mě je lepší sla-
nina.“
Opět se odmlčí, jako bychom hráli šachy a já byla na tahu.
„Taky dávám přednost slanině.“
Rozzáří se a zaostří na opěrku. „Můžu si přisednout? Vím, že
bych měl počkat, dokud mě k tomu sama nevyzvete, protože tak se
to správně dělá, ale já netuším, za jak dlouho se odhodláte mě vy-
zvat. Stojím proti směru jízdy a nedělá mi to zrovna dobře.“
Za běžných okolností bych ho ignorovala a doufala, že odejde
dřív, než se z jeho přítomnosti stane problém, jenže nežijeme v nor-
málních časech. Ukážu na sedadlo do uličky a doufám, že se neuve-
lebí na prostředním.
Rozhodne se moudře. „Na prostřední si nesednu, působilo by to
nevyváženě. Když vy sedíte tam a já tady, je to skoro souměrné.“ Drží
se zpříma. Dlaně má položené na stehnech a přes prsa řemen tašky.
„Děkuji vám. Musím vám poděkovat, protože se to sluší.“
„Není zač.“
„I to je zdvořilé.“ Zírá přímo před sebe. „Rád bych se vás na něco
zeptal, pokud to nevadí. Pracuji na příběhu, o kterém dosud nikdo
neví. Možná vás napadne, že jsem se zbláznil, což mi nevadí, protože
mě za magora považuje spousta lidí. Dokonce i moje nejlepší kama-
rádka Regina se domnívá, že jsem cvok, ale to je v pořádku, protože
je to kamarádka, a kromě toho je taky trochu praštěná. Moji rodiče
si také myslí, že jsem cvok. Sice mi nic neřeknou, ale já to vidím. Táta
se na mě zlobí, protože nejsem dobrý řidič a nehraju skvěle fotbal
jako moji bráchové, a máma ho vždycky nabádá, aby toho nechal.
,Přestaň. Je to chytrý kluk. Jenom trošku jiný.‘ Mámu mám rád. Tátu

140
mám taky rád, protože od dětí se očekává, že budou milovat svoje
rodiče. Ale tolik ho rád zase nemám. Máte ráda svoje rodiče?“
„Jsou to hodní lidé.“
Jesse přikývne. „Zhruba před měsícem jsem listoval novinami
a všiml jsem si něčeho divného. Kvůli svému blogu jsem měl před-
placené všechny významné deníky, protože jsem potřeboval mít
přehled o nejnovějších zprávách. Musel jsem kontrolovat konkuren-
ci, jak říká táta. Až na to, že teď už svůj blog nemám, protože ne-
funguje internet. Když přišly noviny, rád jsem si články vystřihoval
a rozkládal na podlahu ve sklepě. Je rovná a nikdo tam moc nechodí,
takže jsem si je mohl pěkně rozložit a pohybovat se mezi nimi tak
dlouho, jak jsem chtěl. Líbí se mi vyhledávat vzorce. A minulý měsíc
jsem si všiml, že právě jeden takový se skrývá v nekrolozích. Umírá
spousta lidí, kteří by umírat neměli. A všichni umírají na totéž. Až na
to, že si toho kromě mě nikdo nevšiml, protože jinak by o tom přece
psali v novinách. Nemám pravdu?“
Zamlčím, že jsem si toho také všimla. Netuším, zda se mi víc ule-
vilo, anebo mě spíše vyděsilo, že v tom nejsem sama.
„Proto jsem si řekl: ,Jesse, tohle by mohl být příběh, který tě pro-
slaví.‘ Táta by měl radost, že jsem důležitý, a lidé by mě pak možná
nepovažovali za pitomce. Poté jsem si pohovořil s několika pozůs-
talými po těch, kteří zemřeli. Většinou říkali věci jako: ,Běžte pryč
a hleďte si svého, snažíme se přes to dostat.‘ Někteří byli sprostí.
Například mě posílali do p-r-d-e-l-e.“ Rozhlédne se kolem sebe
a ušklíbne se. „Doufám, že mě nikdo neslyšel.“
„Nemyslím.“
„Ale víte co? Někteří se mnou mluvili. A ti mi vyprávěli úplně
stejný příběh a popisovali shodné příznaky, takže jsem si řekl: ,To
je divné. Jak je možné, že lidé z různých měst a států mohou mít
stejnou věc?‘“
Moje srdce chvíli skáče panáka a pak se na okamžik zastaví.
„Jak to víte?“
„Přece jsem vám povídal, že jsem si všiml vzorce v novinách. Po-
tom jsem sedl na autobus – na spoustu autobusů – a navštívil spous-
tu lidí. Táta povídal, že jsem cvok, a měl bych si najít práci někde
v McDonaldu, ale mastnota srandovně voní, tak jsem radši šel na

141
ten autobus. V Little Rocku jsem mluvil s jednou velice hodnou paní.
Povídala, že jí umřel manžel i kočka. Přála si, aby je pochovali spo-
lečně, ale v pohřebním ústavu jí odmítli vyhovět. Smrt jako smrt.
Já si myslím, že jí měli vyhovět, když si to nebožtík přál. Tahle paní
mi vyprávěla, že nejprve bylo jejímu muži příšerně zle a pořád zvra-
cel krev. Omlouvala se mi, protože jsme seděli v její kuchyni, jedli
třenou bábovku, a ta paní se bála, jestli nejsem slabý na žaludek.
Její manžel prý trpěl ukrutnými bolestmi po celém těle. Připadal si
jako panenka vúdú, do které zabodávají jehly. Po několika týdnech
zemřel. Po pohřbu za ní přišel jeden z funebráků s dotazem, zda měl
pan manžel vždycky oháňku. Přisvědčila, protože nevěděla, co na to
říct. Ale mně se svěřila, že ocas nikdy neměl, a to spolu byli čtyřicet
let. Není to zvláštní? A víte, co je ještě zvláštní? Little Rock v překla-
du znamená malá skála. Teda kamenů jsem tam viděl spoustu, ale
skálu ani jednu. Nechápu, kam se poděla.“
„Proč nejste na frontě?“
„Dostal jsem modrou knížku kvůli svému zdravotnímu stavu.
Víte, co to znamená?“
„O modré knížce jsem už slyšela.“
Přikývne. Civí na sedadlo před sebou. „Podle doktorů trpím
Aspergerovým syndromem. Neznamená to nic jiného, než že jsem
jiný. Jiný. Což může být dobře, nebo špatně. Záleží na tom, s kým mlu-
vím.“
Jeho prsty ožijí. Nejprve se domnívám, že hraje na piáno, ale pak
si všimnu, že vyťukává číslice.
„Po Little Rocku jsem navštívil další místa a pak jsem se vrátil
domů. Je tu velká univerzitní knihovna. Dříve bych šel na Google, ale
musel jsem to vzít postaru. Byla to pěkná fuška po tom všem trmá-
cení autobusem. Internet sice nefunguje, ale v knihovně mají interní
systém, s jehož pomocí lze hledat v knihách a časopisech. A víte co?
Taková choroba vůbec neexistuje. Neexistuje nic, kdy by vám nejpr-
ve bylo strašně špatně a potom vám narostl ocas. I ostatní nebožtíci
byli divně znetvoření. Při pitvě jednoho dítěte se zjistilo, že má dvě
srdce. Až na to, že to druhé mu vyrostlo v krku a zadusilo ho. Někoho
k smrti vyčerpalo všechno to zvracení, ale někteří lidé měli něco, co
mít neměli. Hovořil jsem o tom s mámou. Povídala, že jsem možná

142
objevil něco nového, o čem ostatní dosud neslyšeli. Prý to možná po
mně pojmenují. Tedy pokud tu vůbec zbude někdo, komu by na tom
záleželo.“ Ramena mu poklesla a prsty zmalátněly.
Radiostanice uvnitř mé hlavy se přeladila a zůstalo jen praskání
statické elektřiny. Věřím tomu, co říká. Všechno do sebe zapadá.
„Proč zrovna já?“
„Ta nová choroba musí odněkud pocházet. Viděla jste Resident
Evil? Tam došlo v laboratoři k nehodě a všichni se proměnili v zom-
bie. Napadlo mě, že k něčemu takovému mohlo dojít i tady.“
„Byl to jenom film.“
„No… Stává se to. Na internetu se lidi zhusta baví o tom, jak by se
taková nehoda mohla přihodit ve skutečnosti. Navštívil jsem hodně
společností, kde se vyrábějí léky, ale nikdo se nechtěl se mnou bavit.
Jenom se na mě usmívali, strkali mi letáky, anebo vyhrožovali, že mě
vyhodí. Jeden chlap mi hrozil, že mě nechá zavřít do blázince. Přitom
jsem mu chtěl jenom položit pár otázek. Myslím, že se odmítali se
mnou bavit, protože jsem jiný. Horší.“
Zavrtím hlavou. „Co když se s vámi nebavili, protože jste mohl
mít pravdu?“
Šílená představa. Tedy alespoň by šílená měla být. Ale co když je
to doopravdy tak? Všechny ty mrtvé myši. Jorge. Kosti nasypané do
nádoby. I já bych se ráda na něco zeptala. Třeba nejsem paranoidní.
Ben je mrtvý. I James. Raoul. Dvě recepční. Žena z toalety. A ten
muž z Arkansasu, kterému narostl ocas. Panebože!
Jesseho prsty se rozběhnou a vzápětí zvolní. Otočí hlavu. Před-
pokládám, že se na mě podívá, ale on civí na moje ústa. „Zodpovíte
mé otázky?“
Chtěla bych, ale nemohu. Vysvětlím mu, že jsem podepsala
smlouvu o mlčenlivosti. Snad pochopí, jak to chodí ve světě byznysu,
kde je v sázce hodně peněz a dobrá pověst. Zřejmě mu to došlo ve
chvíli, kdy se opět zahleděl na protější sedadlo.
„Bojíte se. Já se taky bojím. Máma říká, že je v pořádku, když se
člověk bojí. Mozek ho nabádá k opatrnosti.“
Krajina za oknem se změní. Za dvě minuty budu vystupovat.
„Kéž bych mohla mluvit,“ hlesnu. Jesse mi připadá jako hodný
kluk. Líbí se mi. Moc ráda bych mu pomohla.

143
 „Prosím.“
„Promiňte, ale nechci, aby nám někdo ublížil.“ Nebo hůř.
„Ale táta na mě bude hrdý, když po mně pojmenují chorobu.
Budu sice jiný, ale lepší.“
Vlak zpomalí. Popruh tašky si hodím přes rameno a přidržím se
madla na opačné straně, abych se chránila před dalším naléháním.
„Je mi líto.“
Když se ohlédnu, spatřím, jak tiskne tvář k oknu. Zírá přímo do
mé přísně střežené duše.

Hledím si svého. Uklízím, povídám si s myškami, sleduji, zda ne-

vykazují příznaky blížící se smrti. Nedávám jim jména, přestože ten
malý chlapík s ohnutými vousky na konci řady žebroní o identitu, jež
neobsahuje čísla.
Sleduji bílé hlodavce a kladu si otázku, zda experiment nepřesa-
huje délku jejich klecí.
Moje paranoia se řídí vlastním rozumem.

Víš, že to chceš, říká Nick v mé hlavě.

„Teď ne.“
Odmlčí se. Hlavně ať dnes nenajdu jeho jméno na seznamu.
K džínsám si vezmu teplé boty a přehodím přes sebe kabát. I tak
na moje tělo zaútočí chlad. Ve dlani mě studí dva čtvrťáky. Štípe to,
když je držím. Zapadnou do automatu na prodej novin. Otevřu jej
okrajem rukávu.
Městský plátek nahradily noviny s názvem United States Times.
Vzpomenu si na Jesseho, který chce být jiný, ale lepší.
Schody beru po dvou. Zapadnou za mnou dveře mého bytu. Po-
padnu další čtvrťáky a běžím zpátky.
Házím je do jiných automatů. Do těch, které by měly prodávat no-
viny z celé země. Musím se přesvědčit, že existují i jiné zprávy. Avšak
ze všech automatů vypadává jediný tisk: United States Times. Vědo-
mí, že se svět žurnalistiky takhle nebezpečně zúžil, mě podněcuje
k akci. Sedím s rukama v klíně, přestože bych měla něco podniknout.
Zalezu zpátky do své skrýše a rozebírám United States Times.
Listuji stránkami, jako by mi mohly napovědět, kterým směrem se

144
vydat. Vždyť jsou to jenom noviny. Jsou stejné jako všechny ostatní,
s výrazným titulkem hlásajícím jejich přítomnost. Nic na nich nekři-
čí: Porazily jsme konkurenci! Přes noc jsme tě zbavily možnosti vol-
by. Titulní list je víceméně stejný jako vždycky: básní o vyhraných
bitvách. Mužstvo oslavuje. Velitelé jsou nadšeni úspěchy svých jed-
notek. Nekrologů je o dvanáct víc než včera.
V hale se tyčí šatnová skříň, její bílý povrch tmavne, jak jí připisu-
ji vlastnosti, jež nemůže mít: ponurá, zlá, nebezpečná.
Když zazvoní telefon, úlekem nadskočím.
„Máme z vašeho bytu nahlášen poplach. Potřebujete pomoct?“
Zapomněla jsem na alarm. Sakra! „Ne, ne. Měla jsem plné ruce…
nákupu.“
„Kód, prosím.“
Nadiktuji jim bezpečnostní kód, ověřovací kód i dívčí příjmení
své matky. Jakmile sekuriťáky přesvědčím, že nejsem lupič, poplach
zruší a já se mohu zamknout.
Stojím před skříní, v dlaních svírám její madla.
„Jsem připravená,“ říkám Nickovi ve své hlavě.
Pořád je tady, kartonová krabice, kterou jsem tu uschovala, ovi-
nutá lepicí páskou jako svěrací kazajkou. Choulí se mezi umělým
stromečkem, který jsem si koupila, protože nerada vleču po scho-
dech živý a do výtahu s ním nesmím, a sbírkou biblí, kterou jsem
v průběhu let nashromáždila od lidí, kteří se domnívali, že moje
duše potřebuje spasit. Na to, abych je vyhodila, jsem příliš pověrčivá.
Nechávám si je a s jejich pomocí odháním lidi, kteří se mi pokoušejí
vnutit další. Kazem na mém mazaném plánu se stal James, který mi
k loňským Vánocům věnoval dětskou bibli plnou zubících se komik-
sových postav.
Vesele se na mě šklebí mezerou mezi chlopněmi krabice. Odvrá-
tím se dřív, než mě začnou pálit oči.
Usednu na podlahu s doširoka roztaženýma nohama a přitáhnu
škatuli k sobě. Není nic moc. Ve skutečnosti je úplně obyčejná. Logic-
ky vzato, na kartonové krabici přelepené páskou není nic děsivého.
Kdyby mě někdo viděl, jak ji nesu na poštu, předpokládal by, že ně-
komu posílám balík. Hrozba se vznáší nad jejím obsahem.

145
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Mám plán. Straší mi v hlavě od chvíle, kdy jsem se ve vlaku se-
známila s Jessem, avšak jestli lidská mysl v něčem exceluje, tak v od-
mítání vlastních informací. Myšlenky, které se nám nehodí, otálejí
v méně prozkoumaných částech našich hemisfér, dokud je něco ne-
přiměje vyskočit ze stínů.
United States Times. Jesse. Jeho obličej přitisknutý k okénku. Po-
prvé mi pohlédl zpříma do očí a vyzýval mě, abych udělala něco vět-
šího, než jen čistila myším klece a myla podlahy.
Nůžky zanechávají na lepicí pásce zubaté okraje. Vedle mě leží
nová, připravená zaujmout své místo, jen co dokončím to, co musím.
Zhluboka se nadechnu.
Zvednu víko.
Naberu do sáčku hrst úlomků. Nejprve jej zapečetím, potom pře-
lepím krabici. A pak ji botou zastrčím na místo.
Jsem připravena vykonat něco většího.

TEĎ
Švýcar mě odchytí na palubě. „Ta tvoje pitomá kámoška chce
potrat.“
„Ne, nechce.“
„Kdo jsi, abys za ni rozhodovala? Copak to není její tělo? Vy, Ame-
ričani… Každý život je posvátný, pokud se vám to zrovna hodí.“
„Nikoho nesoudím. Jde mi o její bezpečí. Co se chirurgických zá-
kroků týče, není k dispozici potřebné vybavení a sterilní nástroje. Za
těchto okolností může být riskantní pouhé rozříznutí vředu. Už jsem
jí to vysvětlovala.“
„Kdybychom našli nemocnici, budou tam antibiotika,“ namítne.
„Nevíš to jistě.“
„V mnoha směrech jsem zkušenější než ty.“
Hněv mi dodává sílu. Nejradši bych Švýcara popadla za krk
a stiskla, ale neudělám to. Místo toho jej praštím loktem do brady.
Klopýtne dozadu a upadne. Na okamžik se válí po palubě a mává
končetinami jako ústřice vytažená ze svého slaného domova.

146
 Nikdo mu nepřiskočí na pomoc. Cestující se odvracejí, nechtějí
se do ničeho plést. Kdo jim to může vyčítat? Odvrácená strana lid-
skosti jim až příliš dlouho nastavovala svou tvář a já k ní přispěla.
Propadám se hanbou. Měla jsem se držet, ale na můj vkus se Lise
naubližoval až dost.
Švýcar se vyhrabe na nohy.
„Co bude, až porodí dítě? Co bude pak? Co se stane, až ty porodíš
to svoje?“
Pomoz mi, prosím moře, oblohu a svět mezi tím. Netuším, co si
počnu.

TEHDY
Athénský Parthenon má spoustu lacinějších a menších příbuz-
ných, kteří jsou rozeseti po celém světě. Lidská schopnost tvořit
je stejně omezená jako neohraničená. V jedné takové budově sídlí
Národní muzeum, kde James a Raoul kdysi třídili střepy. Ačkoliv na
chodníku zněly moje kroky tiše, nyní se rozléhají po téměř prázdné
vstupní hale. Jedinou přítomnou osobou je dívka za recepčním pul-
tem, z níž jsou vidět pouze oči upřené na hladké stránky důležitě
vyhlížející bible.
„Och,“ podiví se, jako by jí přišlo divné, že se někdo rozhodl na-
vštívit muzeum. „Zdravím.“
Postaví se a dlaněmi si opráší kalhoty. Usmívá se, jako by zapo-
mněla provést nějaký důležitý úkol, k němuž se zavázala.
„Měla bych říct: ,Vítejte v Národním muzeu‘, ale dnes jsem oprav-
du nikoho nečekala. Už týden se tu nikdo neukázal. Až na zaměst-
nance. A ti většinou chodí zadem, od parkoviště.“ Opře se o mra-
morovou desku stolu a zašeptá: „Neměla bych to dělat, ale pustím
vás bez lístku. Normálně stojí deset dolarů, s výjimkou úterý, kdy je
vstup zdarma, ale nemyslím, že deset babek někoho vytrhne. A mu-
zeum není muzeem, když si nikdo neprohlíží jeho sbírky. Potěší mě,
když je někdo ocení, a tak budu hodná a dám vám příležitost. Zajímá
vás něco konkrétního?“

147
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Vyloví zpod pultu lesknoucí se leták, otevře jej a přede mnou se
odhalí všechny divy světa. Čiší z ní takové nadšení, že zamlčím, že
cestu znám. Jen ať mě poučí.
„Antropologie.“
Opíše kolečko kolem celého východního křídla. „Tohle oddělení
je obrovské, ale za zhlédnutí určitě stojí, to mi věřte.“
Usadí se zpátky na židli a otevře svou novou bibli. Buď v ní hledá
odpovědi, nebo spásu. Doufám, že najde obojí.
Byla jsem tu snad stokrát. Nořím se do suterénu, kde mají kurá-
toři a jejich pomocníci svoje kutlochy o velikosti větší šatní skříně.
Nohy mě samy nesou k Jamesově krcálku, jako auto směřující na dů-
věrně známou výpadovku. Na cedulce z umělé hmoty stojí bílé na
černém: James Witte, Ph.D. Spočinu na jmenovce očima, ale neplá-
ču. Pláčem se nic nespraví. Avšak v okamžiku, kdy se prsty dotknu
bílých plastových drážek, začnou mě pálit oči a zvlhnou.
Dveře, které hledám, jsou na konci řady úplně v rohu, což zname-
ná, že prostor za nimi je o něco širší než v případě ostatních. Jenže
jsem se ocitla ve slepé uličce, protože na moje klepání nikdo nerea-
guje. Doufám, že doktor Paul Mubarak není mrtvý.
Ukáže se, že dosud žije. Najdu ho, jak sedí na jedné z mnoha lavi-
ček, a sklání se nad mincí, která je příliš hrubá na to, aby mohla být
moderní.
Vzhlédne, maličko se uchechtne a obrátí starobylý peníz v dlou-
hých hnědých prstech.
„Denár. Ve starověkém Římě představoval celodenní mzdu.
V druhém století zastaral, ale po čtyři sta let na světě něco zname-
nal.“ Prohlíží si mě bystrýma očima a pokouší se mě zařadit, umístit
na podstavec za sklo. „My už jsme se viděli.“
„Ano. Na pohřbu Jamese Wittea.“
„A co vás dnes přivedlo do muzea? Jistě zde nejste jako turista,
když se přímo za těmito dveřmi rozpadá další civilizace.“
Zhluboka se nadechnu. „Potřebuji něco určit. James a Raoul mi
s tím pomáhali, než…“
„V tom případě se nejprve projdeme po expozici a budeme před-
stírat, že jste si přišla prohlédnout naši úžasnou sbírku. Moji duši
souží spousta věcí. Například všechny ty nové nálezy, které nemá

148
kdo zařadit. Velice rád bych mučil praktikanty tříděním střepů. Sta-
nu se vaším průvodcem a budu doufat, že mě společnost krásné dív-
ky povzbudí na duchu. Budeme dávat pozor, abychom nerušili davy
návštěvníků.“
Srovnám s doktorem Mubarakem krok a nechám ho, aby mě za-
hrnul příběhy ze starověkého Říma a Egypta. Jeho mírně exotický
přízvuk mi pomáhá představovat si, že jsem na nějakém vzdáleném
místě, kam má Smrt přístup přísně zakázán.
„Někdy se na ni podívám a zeptám se: Jsi moje praprapraba-
bička?“
Stojíme vedle mumie, jejíž kouzlo spočívá v jejím stáří, a ne
v oděvu sestávajícího z pruhů plátna, které se postupně rozpadají.
„Kdo je to?“ Mohla bych si přečíst nápis na bronzové plaketě, ale
příliš dobře se bavím.
„Běda, moje drahá příbuzná nemá jméno, a tak jí budeme říkat
Milosti do té doby, dokud znovu nezíská svůj právoplatný titul. Krá-
lovny, nebo možná princezny. Byla natolik významná, aby jejím sou-
časníkům záleželo na zachování jejího těla. Co kdybyste mi teď pro-
zradila, co vás přivedlo k mým dveřím? Jak vidíte, v současné době
k nám moc lidí nechodí. Svět má problémy a v historii odpovědi ne-
hledá. Bohužel. Vše, co potřebujeme dnes znát, lze najít v minulosti.
Je to základ, na kterém stojíme. K chybám došlo už dřív, a budoucí
generace se jich dopustí znovu.“
Nemohu mu oplatit polopravdou, a tak mu povím všechno
o Jamesovi, Raoulovi a jejich snaze pomoci mi odhalit původ nádoby.
Když skončím, Paul mě vyzve, abych mu ji ukázala.
Jdeme ke světlu, aby si mohl prohlédnout igelitový pytlík, do nějž
jsem vložila několik střepů a hrst prachu. Pro větší pestrost jsem do
směsi přidala několik kostí.
„Ne, ne, ne,“ zamumlá. „Říkali, že je to staré?“
„Ano.“ Abych své prohlášení zdůraznila, nepatrně přikývnu.
„Ne.“ Jeho povzdech se prodere přes vrstvu suti staré několik sta-
letí. „Někdy se mysl odkloní od reality a přání se stává otcem myš-
lenky. James a Raoul jsou – byli – lační nových brilantních objevů,
které by napomohly jejich kariéře. Lidé rádi dávají věcem svoje jmé-
no – připadají si tak nesmrtelní.“ Omluvně se na mě usměje. „Před-

149
ložila jste jim fascinující záhadu a ta propůjčila nádobě kvality, které
nemá. James se mýlil a Raoul jakbysmet. Tahle věc není stará. Moje
žena má něco podobného v hale. Vzhledem k mé profesi návštěvy
předpokládají, že je to starožitnost. Manželka na mě vždycky spikle-
necky mrkne a pronese něco v tom smyslu, že je etruská nebo řecká.“
„A oni na to skočí?“
„Má drahá, spolknou to i s navijákem. Lidé věří tomu, čemu věřit
chtějí. Z jejich hlediska nepřipadá v úvahu, aby měl kurátor archeo-
logické sbírky v předsíni moderní keramiku. Lidé jsou legrační.
Změnili jsme se a přece jsme úplně stejní jako vždycky.“
Slova duní uvnitř mé hlavy. Nádoba není stará. A James s Raou-
lem tomu přesto věřili. Byla jsem tam, viděla jsem je. Anebo jsem to
vidět chtěla a oni si ze mě jenom utahovali. Popřípadě se domnívali,
že si já utahuji z nich, ale nechtěli kazit hru. Odpověď si vzali s sebou
do hrobu a nenechali mi lístek na vysvětlenou.
Na okamžik se mi chce smát. Zabila bych je, kdyby nebyli oba
mrtví.
„Ty kosti,“ pokračuje, „patří některému zástupci z čeledi Muri-
dae.“
„Vy se vyznáte v kostech?“
„Ne, ale myš poznám.“

150
 12. kapitola
Myšák s ohnutými vousky je pryč. Nahradil ho jiný, s vousky na-
rýsovanými podle pravítka.
„Páni, těm to ale sluší,“ poznamenám.
Schultz se pohodlně opře a dál se cpe chipsy.
„Těší mě, že tahle várka nepochcípala.“
„Jo.“ Od úst mu odletují drobky. „Je to super.“
„Schultzi, co se stalo s těmi pošlými? Spálíte je, nebo něco po-
dobného?“
„Proč?“
„Jsem jenom zvědavá.“ Pokouším se tvářit lhostejně, jako by mě
nezajímalo nic jiného než mop.
Zabručí. „Chystáme jim pohřeb žehem. Byla to Jorgeho práce.“
„Doufám, že tím nepověří mě. Brrr!“
„Bez obav, kremace teď zařizuje velký šéf. Osobně. Nikomu jiné-
mu nedůvěřuje.“
„Tak to jsem fakt ráda.“ Mop dál klouže po podlaze.

Sourozenci tajemné nádoby se mačkají na nízké polici mezi

hloučkem stolků a stojanem na časopisy. Nejsou to bratříčkové a se-
střičky, nýbrž klony pocházející z téže formy. Jejich historie je po-
měrně stručná – vyložili je z dodávky, předtím je vyrobili v továrně
a ještě předtím byly jen hroudami hlíny.
Jestli doopravdy existuje kniha hlupáků – historických i součas-
ných –, určitě figuruji na první straně.

151
 Na nálepce stojí: Made in Mexico. Směju se jako šílená, protože
tahle možnost mě nenapadla.

TEĎ
Korintský průplav jsou hladová ústa vytesaná do pevniny.
„Vidíš?“ Švýcar ukazuje na dva vlnolamy, obklopující průrvu. Ma-
jáky jsou temné a bez života, neschopné navádět lodě. „Děvka doši-
roka roztahuje nohy a nechá každého vstoupit.“
„Proč tak nenávidíš ženy? Copak tvoje matka šlapala chodník?“
Kdysi jsem v televizi viděla dokument o skotské základně na
Antarktidě. Až doteď jsem ji považovala za nejchladnější místo na
zemi. V porovnání se Švýcarovýma očima mi Jižní pól připadá jako
teplé a přívětivé místo.
„Do mojí mámy ti nic není.“ Poklepe na zábradlí. Průplav se blíží.
„Něco ti povím, ale nesmíš o tom mluvit. Jestli to uděláš, provedu tvé
kámošce vejškrab. Ostatně, sama mě o to požádala.“
Sleduji potemnělé kamenné kužely a doufám, že z nich vyšlehne
světlo.
„V noci se zajdi podívat do nákladního prostoru. Ale nikomu ne-
říkej, cos tam viděla.“

Jdu tam. Samozřejmě že tam jdu. Nemůžu si pomoct. Předhodit

mi tajemství je stejné, jako zamávat před nezasycenou ženskou čo-
koládovým dortem. A já jsem vyhladovělá. Přirozeně se do podpalu-
bí nevypravím hned. Počkám, až se setmí, přesně jak mi doporučil
Švýcar, a dovolím stínům, aby mě kryly.
Zlehka našlapuji, schody sotva zarachotí. Nikým nespatřena se
kradu útrobami lodi, dokud nestanu před dveřmi vedoucími do ná-
kladního prostoru.
Nejsou zamčené. Že by špatné znamení? Vytáhnu z kapsy zapa-
lovač. Jsem připravená jej zažehnout. Překročím práh a nechám za
sebou otevřeno.
Staré námořnické přísloví hovoří o tom, že hrdla věčně zkrápěná
kořalkou potápějí lodě. Je to lež. Jsou to podřezaná hrdla, jež pošlou
tuhle loď ke dnu.

152
 Celá posádka se tu shromáždila k děsivé přehlídce. Na hroma-
dě mrtvol spočívá kapitán. Obličej se ztrácí pod škraloupem zaschlé
krve, tělo má ohnuté. Jsou tu i ostatní, ačkoliv ti jsou pro mě pouze
tvářemi beze jména. Někdo je sem naskládal způsobem, jakým ry-
báři vrší svoje úlovky. Chybí jen led, aby je udržel v čerstvém stavu.
Švýcar.
Tentokrát po schodech vyběhnu. Je mi jedno, že se schody chvějí
a spolehlivě prozrazují mou polohu. Vtrhnu do společenské místnos-
ti, kde někteří cestující spí, jiní dřímají a dalším ostražitost nedovolí
zamhouřit unavené oči. Lisa se choulí v rohu s hlavou položenou na
našich batozích. Zběžně se rozhlédnu kolem sebe a vzápětí provedu
důkladnou prohlídku. Po Švýcarovi není nikde ani stopy.
Vyzkouším dveře vedoucí na můstek. Klika je rozbitá, bariéra
mezi námi a kontrolní věží prolomená, leč nedobytná.
„Vstávejte!“ křičím. „Všichni se probuďte! Máme problém!“
Zírají na mě, tyhle ovce připravené na porážku. Nikdo se neobtě-
žuje přijít mi na pomoc. Stačí jim sledovat, jak se marně pokouším
vyrazit dveře.
V duchu probírám jednotlivé možnosti a dospívám k jediné při-
jatelné odpovědi. Je jí jediný záchranný člun připevněný k zábradlí
na levoboku.
Dnes v noci je o něco tepleji. Ve vzduchu je cítit sůl. Tuhle vůni
jsem kdysi milovala, ale už mi nepřipomíná veselé dny strávené na
pláži. Nyní je to pach porážky a smrti. Zde jsem ztratila svého prezi-
denta. Tady Elpis přišla o posádku.
Přístav se blíží. Světla sice svítí, ale jen tak tak poráží temnotu.
Ani měsíc mi moc nepomáhá. O poloze záchranného člunu svědčí
jen drobné vlnky, narážející do boku lodi.
„Ty hajzle!“ křičím do noci. „Proč jsi je zabil?“
„Kapitán byl nemocný a někteří členové posádky taky. Připadalo
mi lepší zkrátit jim utrpení.“
„Možná by přežili.“
„Potom by se změnili. Staly by se z nich zrůdy. Prokázal jsem jim
milosrdenství.“
„Kecy! Je to jen výplod tvého chorého mozku. Hraješ s námi faleš-
nou hru. Jsme tvoje figurky.“

153
 „Život je jeden velký experiment a já jsem vědec! Přežiješ, Ame-
riko? Uvidíme.“
„Proč ses pak obtěžoval mě varovat? Výsledky, které získáš, bu-
dou zkreslené.“
„Podívala ses na ty ostatní? Touží po smrti. Ale ty chceš žít, proto
jsi dostala tuhle šanci.“
Nato odpluje do blednoucí noci. Nechává za sebou jen tenkou
brázdu zčeřené vody. Vracím se zpátky k ostatním.
Stojíme. Čekáme. Posléze slunce vystrčí růžky nad obzor a my
spatříme, jak nám Pireus kvapně spěchá vstříc.

To, co následuje, přichází rychle a zároveň pomalu, jako každá

správná katastrofa.
„Co se děje?“ dožaduje se Lisa vysvětlení. „Pověz mi to.“
Její naivní otázka uleví mému napětí.
Popadnu ji za ramena, otočím k blížící se pevnině a vysvětlím jí,
co nás čeká.
„Tuhle loď nikdo neřídí, zato nádrže jsou plné paliva.“
Zamyslí se, ale dál setrvává ve své omezenosti. „Jak ji zastavíme?“
Slova ze mě vyletí jako nabroušené dýky. „Nijak. Narazíme do be-
tonového mola, ať se nám to líbí, nebo ne. Ledaže by se nám do cesty
připletla další loď, anebo tu někdo uměl čarovat. Umíš si ze zadku
vytáhnout zázrak? Já ne.“
„Co si počneme?“
„Stoupneme si na záď. Až ti řeknu, tak skočíš.“
Naše o něco starší spolucestující propadly panice. Tisknou se
jedna k druhé a pláčou. Muži reagují jako muži a zachovávají stoický
klid. Až moc velký. V tom okamžiku pochopím, že Švýcar měl pravdu.
Svět, který jsme znali, je pryč. Ztratili jsme rodiny, přátele i nepřáte-
le. Co si počneme, až nezbude nikdo, koho bychom mohli milovat či
nenávidět?
Břeh se proměnil v železobetonového tygra, který nám jde po
krku. Není čas obdivovat jeho pruhy, ani se pomodlit. Stěží zbude
čas na přežití.
„Skoč!“ křičím na Lisu. Odtrhnu její prsty od zábradlí, sevřu je ve
svých a padáme.

154
 Moře nás nutí zapracovat na přistání. Nespěchá nám v ústrety,
nýbrž počká, až dopadneme na jeho hladinu a potopíme se. Na oka-
mžik zavládne klid. Potom s námi voda zacloumá, až se mým kostem
zachce vylétnout z těla.

TEHDY
Jenny a já jako obvykle popíjíme kávu na nároží, když vtom ses-
tra svrhne bombu.
„S někým se vídám.“
„Ty Marka podvádíš?“
Zamračí se. „Ježíšikriste, kdepak! Chodím ke cvokaři.“ Nepatrně
usrkne z kelímku. Dnes se chvějeme obě. „Je toho na mě moc. Nezvlá-
dám to. Neustále si namlouvám, že ano, ale je to lež, která každým
dnem slábne. Jsi báječná, a máma s tátou mě nesmírně podporují,
ale potřebuju někoho zvenčí, kdo mi pomůže se s tím vypořádat.“
„Chápu.“
„Opravdu?“
Přikývnu. Ochutnám kávu. Snažím se ocenit její žár. O Nickovi
raději nepřemýšlím. Dnes jsem opět hledala jeho jméno a nenašla
jsem je. Víc nepotřebuju.
„To jsem ráda. Scházel mi někdo, komu bych vyprávěla o člověku,
se kterým si potřebuji nutně promluvit. Je to legrační, viď? Našim to
nemůžu povědět, protože by řekli…“
„S námi můžeš mluvit úplně o všem,“ recitujeme jednohlasně
a obě se rozesmějeme.
„Přesně,“ pochechtává se.
„Taky jsem nějakou dobu chodila k terapeutovi.“ Slova ze mě vy-
trysknou a přemostí mezeru, jež mezi námi vznikla.
„Pomohlo to?“
„On by se mnou možná nesouhlasil, ale ano. Právě jeho jméno
hledám každý den na seznamu.“
„Protože ho miluješ?“
„Ne. Protože jsem ho milovat mohla.“
„To je totéž,“ míní. „Jenom o tom zatím nevíš.“

155
 TEĎ
Pokud vzhlédnu k obloze, mohu předstírat, že jsem na pláži, mat-
ka a sestra se plácají v mělké vodě, a až mě přestane bavit plavání,
dám si zmrzlinu. V mé fantazii mě neobklopuje roztříštěné dřevo
a ocel. Elpis nehoří, palivo nevytváří sloupce kouře tak hustého, že
by se dal krájet. Příď se neproměnila v harmoniku vraženou do be-
tonového mola. Zadní část nepovlává ve vodě. Nepřipomíná velrybu,
již zradily instinkty a poslaly ji do záhuby.
Nad hlavou mi krouží rackové. Jejich výkřiky zní jako žalozpěv.
Z ptačí perspektivy nejsem víc než velká ryba. Obsidiánové oči racků
pátrají po známkách porážky. Marně. Nevzdávám se.
Ach! Jak by bylo sladké na všechno se vykašlat.
Na okamžik semknu víčka. Rozevřu je až ve chvíli, kdy se slunce
posune za mraky a já s ním. Příliv mi podá pomocnou ruku a žene
mě k betonovému břehu. Vzápětí dojde k dalšímu posunu. Vleče mě
to stranou, paralelně s pobřežím, přímo do cesty jachty hnané vět-
rem. Srazíme se. Z hlediska lodi jde o jemné ťuknutí, já ale schytám
parádní ránu do ramene. Do očí mi vhrknou slzy a okamžitě se smísí
s mořskou vodou, jež mi šplouchá do obličeje.
„Ameriko!“
Švihnu nohou tak, abych se otočila zpátky ke břehu. Švýcar už
tam je. Lisa také. Opírá se o kolena a lapá po dechu ve snaze dostat
do plic co nejvíc kyslíku. Zato Švýcar stojí s rukama v bok, nohy má
rozkročené, na rtech důvěrně známý zlomyslný škleb.
Lisa žije a já taky. Zatím dobrý.
„Ameriko, potřebuješ pomoc?“
Ano, ale ne od něho. Pomoc, která něco stojí, ve skutečnosti není
žádnou pomocí. A tak se pachtím k přístavu, kde se země vypíná
k obloze, a nese na svém hřbetě složitou spleť domů a silnic. Znovu
si připadám jako v Brindisi. Ve vodě si lebedí obrovské lodě a jejich
těla reziví. Časem klesnou pod hladinu, neboť nezůstal nikdo, kdo by
zalátal proděravělý plech, jímž se moře prodírá dovnitř.
Slábnu. Paže mě bolí, jak neustále bojují s houstnoucí vodou.
„To nezvládneš!“ volá na mě Švýcar.

156
 Moje hlava je těžká, ruce též. Tělo by se nejradši vzdalo a ode-
vzdalo se moři. Do mysli se vkrádá ospalá mlha. Zamrkám a zatře-
su hlavou, abych se jí zbavila, ale přetrvává. Břeh je strašně daleko.
Moc, moc.
„Dělej, Ameriko!“ Skloní se, zvedne potrhanou záchrannou ves-
tu a zamává jí ve vzduchu. Touto provizorní korouhví oznamuje své
vítězství.
Další bolestivý záběr.
„Možná potřebuješ motivaci. Evropskou motivaci. Američané se
snaží jen kvůli penězům. Ale… Myslím, že ti mohu nabídnout něco
jiného.“ Otočí se k Lise. „Kvůli ní uděláš cokoliv, i když je prakticky
bezcenná.“
„Ne.“ Chci něco namítnout, ale do úst mi šplouchne slaná voda
a zaštípá mě v očích. Pořádně si loknu. Vyprsknu odpornou břečku
z úst. Na betonovém molu se Švýcar připravuje k výkopu. Podívej,
posmívá se mi ledovýma očima, i tohle mám pod kontrolou. Mám
moc a ty nemáš nic.
Ne. Ne. Ne.
Vzápětí prudce švihne nohou a zasáhne Lisu do žeber. Dívka hek-
ne bolestí a padne na beton. Výhled mi zakryje další vlna. Zadržím
dech a skloním hlavu. Když se mi obzor opět vyjasní, zjistím, že mě
Švýcar sleduje.
„Makej! Plav, ty líná Američanko!“ Tentokrát trefí Lisu do ramene
a ona zaskučí bolestí.
Hněv ve mně vzplane jako lesní požár. Zlost vykoná své a já ne-
chápu, kde se ve mně zčistajasna bere tolik energie. Možná si svaly
nějakou schovávaly pro případ nouze. Našetřily ji z koblihy, anebo
z kousku dortu, který jsem si kdysi dopřála po obzvlášť nevydaře-
ném rande. Třeba moje tělo požírá samo sebe.
Pomalu se prodírám vodou. Paže se proměnily ve dva kordy, ji-
miž krájím vlny, kopající nohy mě sunou kupředu. Švýcar se mi dál
vysmívá, jeho slova jsou prošpikovaná Lisinými výkřiky. Přála bych
si, aby se mu postavila, ale vím, že se bojí. Bojí se jeho vzteku i toho,
že by přišla o jeho krutou náklonnost.
Jeden úder se mění ve dva, dva ve tři.
Přitiskne ji k zemi a botou jí drtí krk.

157
 Tři se zvýší na čtyři. Čtyři na pět. Bolí mě na plicích. Při třicátém
úderu se dotknu betonu. Je tohle vítězství, když vám vyčerpání ne-
dovolí zasáhnout? Záleží vůbec na tom, že jste přežili?
Objímám zemi. Hodím sebou na břeh. Je mi jedno, že mi hrubý
povrch drásá kůži. Kyslík, sladký kyslík, to je to, co se počítá. Přichází
ke mně v podobě ježatých oblaků, píchá mě v hrdle i v hrudi. S kaž-
dým nadechnutím se bolest zmenšuje.
Švýcar se směje. „Jsi naživu. Jsem ohromen. Tuhle jsi samozřej-
mě zachránila.“ Dloubne do Lisy špičkou boty. Když zasténá, znovu
ji kopne do žeber.
Nemůžu si pomoct. Pokaždé, když se na Lisu podívám, vidím
Jesseho, vidím Nicka, vidím každého, kdo mi zkřížil cestu od chvíle,
kdy to celé začalo. Shromažďují se v mé mysli, mění se v temný roz-
zuřený zástup, a tak poté co konečně na Švýcara upřu zrak, nemů-
žu…, prostě nemůžu… přestat.
Vrací se ke mně každá špetka energie, kterou jsem ztratila ve
vodě. Svaly se chvějí záští, takže se nakonec třesu celá. Jsem kočka
zahnaná do kouta, jež čeká… a čeká…, až se její kořist pohne. Kruci-
písek, pohni se!
Vysmívá se nám.
Nic víc.
Moje napružené svaly se vrhnou do akce. Ženu se po betonu.
Unavenýma rukama buším do mužovy hrudi. Odpovědí je mi smích,
který mě pobízí k dalšímu úsilí. Vtom mě Švýcar popadne za zápěstí
a drtí mi kosti.
„Nemůžeš mi ublížit,“ syčí. „Nemáš to v sobě.“
„Kdybych dostala příležitost tě zabít, udělám to,“ vpálím mu do
obličeje.
„Ne!“
Na okamžik si myslím, že vykřikl on, ale jeho rty jsou dvě bledé
kamenné čárky. Byla to Lisa.
„Ne!“ opakuje. „Nedělej to, prosím.“
Svírá mě jako v kleštích, jsem mu vydána na milost. Soustředím
pozornost na Lisu, potom zpátky na něho, a znovu na dívku. Na čí
straně stojí? Na mojí, nebo na jeho?
„Je to zrůda,“ říkám. „Zabije nás obě, když mu to dovolíme.“

158
 „Co mi neustále opakuješ? Co do mě hustíš? Že se musíme držet
toho, co nás dělá lidmi. Tohle jsou tvoje slova.“
Plazí se po zemi, paži si tiskne k hrudi.
„Nehýbej se. Můžeš mít zlomená žebra,“ nabádám ji.
„Kladla jsi mi na srdce, že máme druhým prokazovat soucit a mi-
losrdenství, protože je to součást našeho já.“
Švýcar se ušklíbne a zmáčkne mě o něco víc. „Udělej to, ty zbabě-
lá náno. Bojuj o život. Pokus se mě zlikvidovat. Pokud neumíš zabíjet,
nemůžeš v tomhle světě přežít.“
„Sklapni!“
Zachvívá se potlačovaným smíchem.
„Zoe,“ prosí mě Lisa, „přestaň.“
Bojovnost mě opouští. Moje ruce vyklouznou ze Švýcarova svě-
ráku. Ramena mi poklesnou. Životadárná síla, jež mě rozpálila nato-
lik, abych byla schopna bojovat, vklouzne zpátky do přístavu. Ener-
gie se nikdy neztrácí, pouze se transformuje. Přesto se cítím, jako
bych o něco přišla.
„Oukej.“
Když se moje tělo uvolní tentokrát, připomíná stuhu, jež sklouzla
z kotníku vyčerpané baleríny. „Oukej.“ Usednu vedle muže, kterého
bych hravě dokázala zabít, kdyby mě Lisa nezadržela, a přitáhnu si
kolena k bradě. „Nenávidím tě.“
Švýcar na mě hledí úkosem, otevřeně se mi pošklebuje. Strčí do
mě botou. „Zbabělče.“
„Možná zbabělá jsem, možná ne,“ zavrčím.
„Nic si nenamlouvej, jsi ustrašená nána. Kdybys byla schopnější,
našla bys způsob, jak se mě nadobro zbavit.“
„Chtěla jsem.“
„Navzdory tomu ses přestala rvát.“
„Nebyl to můj nápad.“
„Potom nejsi o nic lepší než já. Jsme stejná pakáž, Ameriko.“
„Mysli si, co chceš. Klidně mě považuj za zbabělce.“
Přikrčím se a pomůžu Lise na nohy. Její pohmožděný bok připo-
míná blížící se bouřku – je celý černý a modrý s krvavě červenými
blesky. Právě teď jí k ničemu nejsem. Nejsem lékařka. Netuším, zda

159
má něco zlomené. Spoléhám na to, že není vážně zraněná, a můžeme
pokračovat v cestě.
„Co myslíš, je tvé děťátko v pořádku?“
Pokrčí rameny. Na moje se nezeptá.
„Běžte,“ sykne Švýcar. „Zdržovat vás nebudu.“
Mlčím, aby nezměnil názor.
S mapou a kompasem v ruce se belháme do Athén. Švýcarův ře-
hot slábne, až úplně zmizí.

Obloha je plochá. Připomíná nekonečné malířské plátno poma-

lované šedou barvou, ale přinejmenším neprší. Opět jsme na cestě,
Lisa a já. Kolo je pryč. Jídlo je pryč. Nože jsou pryč. Švýcar je pryč.
Mohla bych ho zabít, vymazat jeho život jako hnusnou šmouhu.
Měla jsem se o to alespoň pokusit. Avšak moře ze mě vysálo všechnu
sílu. Zůstala jsem prázdná jako zapomenutá číše na víno. Ruce se mi
stále chvějí. Ať svírám popruhy batohu sebevíc, nedokážu se třasu
zbavit.
Jestli nás Švýcar dohoní, je po něm.
Ruku v ruce kráčíme po Pieru, silnici, která nás dovede do Athén.
Opuštěných aut tu mnoho není. Řekové museli být natolik zdvoři-
lí, aby zemřeli doma a nechali svoje plechové miláčky zaparkované
v úzkých ulicích rezidenčních čtvrtí. Proplétáme se mezi tím, co zby-
lo z mrtvých. Nepřipadá mi uctivé je překračovat. V mých nočních
můrách mě chytají za kotník a pokoušejí se mě stáhnout pod zem,
do království mrtvých.
Chmurné myšlenky mě provázejí po celou cestu do Athén. Měly
bychom město obejít, ale nejde to. Pireus na ně přímo navazuje, ne-
existuje nic, co by tahle dvě místa oddělovalo.
Procházíme betonovou džunglí, kde se zastavil čas. Kromě nás
se tu nic nehýbe. Jsme zloději kradoucí se městem mrtvých, kteří se
snaží projít bez povšimnutí. Na první pohled se zdá, že se nacházíme
na ideálním místě. Silnice je vyvýšená, takže se k nám nemůže nikdo
nepozorovaně přiblížit.
Kráčíme, dokud se nesnese noc a Athény se ponoří do tmy. Až na
světlou tečku přímo před námi.
„Podíváme se, co to je,“ navrhnu.

160
 „Mně se nikam nechce.“
„Popojdeme blíž a já zjistím, co to je.“
„Ne!“ Lisa je hysterická.
„Půjdu tedy sama.“
„Ne, nikam nechoď. Zůstaň.“
„Dobrá, zůstanu.“
Přicházíme blíž, protože nás tam silnice vede. Skvrna se zvětšuje.
Jsme brouci přitahovaní jejím světlem. V Lise narůstá napětí, takže
za chvíli kráčím ve společnosti houslového smyčce.
Před námi se vznáší optický klam. Světlo se line ze zalesněné ob-
lasti, která se zdá tak blízko, že bych na ni mohla plivnout. Je dole po
naší pravici.
„Budeme se držet opodál. Podívám se přes okraj silnice.“ Kývnu
ke svodidlům. „Nemusíme jít blíž.“
„Nepůjdeme tam dolů?“
„Ne.“
„Prima.“
Připlížíme se k okraji silnice a přikrčíme se. Pouze moje oči vidí
přes betonový obrubník. Shlížím na bývalé hřiště a park. Nyní za-
růstají. Příroda se ujímá vlády nad územím, kde si kdysi hrály děti.
Houpačky pokrývají pnoucí rostliny, kterým je fuk, že ocel nezadusí.
Po klouzačce sjíždí vodopád z psího vína. Uprostřed hoří oheň v ko-
vovém koši, který původně stál u fontány.
„Slyším oheň,“ špitne Lisa. „Jsou tam lidé?“
Jasně. Také slyším plameny požírající dřevo.
„Nevím.“ Chvíli čekáme, ale nikdo se neukáže. Spekulace mě už
unavují. Vracíme se na původní trasu. Lisa mi připadá vyčerpaná, ale
jinak v pořádku. Ostatně, taky jsem unavená.
Urazíme několik metrů, když se mimoděk ohlédnu přes rameno.
Světlo je pryč.

TEHDY
Z čistého nebe prší kočky. Alespoň na jihu. Padají ze stromů jako
zralá jablka. Zatímco lidé nemají na rekreaci ani pomyšlení, kočky
zaslechly volání přírody a vyhověly mu.

161
 Záhadu mizejících koček vyřešil pár, který se rozhodl pro „návrat
do buše“. Vyprávěl o tom reportérovi nad rybou s hranolky a pivem.
„Vláda nás nabádá, abychom se drželi doma. Doma – kde všichni
umírají. Už nás to unavovalo. A tak jsme si sbalili nezbytné vybavení
a vyrazili do deštného pralesa. Tam přece nikdo nestůně, že? Jak se
tak prodíráme křovím, co nevidíme?“
Následuje dramatická pauza, již reportér využije k zakašlání.
„No schválně, zkuste to! Stejně to neuhodnete. Všechny ty kočky.
Byly jich tisíce. Koaly z nich jistě šílely hrůzou.“
„Všechny byly mrtvé?“
„Jo, a bylo jich fakt hodně.“
„Proč jste se vrátili?“
„Dospěli jsme k závěru, že když se choroba dostala takhle daleko,
je lepší zemřít s chlazeným pivem v ruce.“

Brzy nás zaplaví podobné reportáže z celé Ameriky i Evropy.

Mrtvé kočky hřadují na stromech, dokud je bouře nesetřesou z větví
a gravitace nepřitáhne zpátky na zem. Ukázalo se, že pošly hlady.
Z neznámého důvodu se schovávaly a na něco čekaly.
Osobně se domnívám, že se ukrývaly před námi.

Opět sedím ve vlaku, když vtom ke mně přistoupí Jesse, velká

marioneta v péřové bundě.
„Nebudu se ptát, zda si smím přisednout, protože se už známe.
Kdybychom byli přátelé, ozvala byste se jako první. Přátelé vyzývají
své kamarády, aby si k nim přisedli. Sluší se to.“
„Posaďte se.“
Ochotně mi vyhoví. Vypadá stejně jako předtím – ruce si položí
na stehna a oči upírá před sebe.
„Vím, že se mnou nemůžete mluvit. Maminka mi to vysvětlila,
když jsem jí zavolal. Povídala, že byste se mohla dostat do vážných
potíží, a možná byste přišla o práci. ,Hlavně tu paní nepřiprav o vý-
dělek,‘ nabádala mě, ,třeba má děti, které musí živit.‘ Proto vám chci
dát svoji vizitku. Je to tak v pořádku?“
„Jistě.“
Ostře vydechne, jako by se mé odpovědi podvědomě bál.

162
 „Oukej. V tom případě vám musím jednu napsat, protože jsem
je zatím nenechal vytisknout.“ Bunda zašustí, když sahá do kapsy.
Vytáhne z ní jasně červenou propisku se třpytkami a čtvrtku roz-
střiženou na čtyři stejné díly. Na vrchní obdélník napíše své jméno,
adresu, telefonní číslo a e-mail. „Pro případ, že by zase spustili inter-
net. Maminka říká, že se nesmím vzdávat naděje.“ Podá mi kartičku
a zbytek schová zpátky do kapsy.
Počká, dokud nezastrčím ručně udělanou navštívenku do ka-
belky.
„Vaříte ráda?“
„Ano.“
„Já taky. Včera večer jsem pekl minipizzy a skoro vůbec jsem je
nepřipálil.“ Po zbytek cesty hovoří o jídle. Poslouchám a ve správnou
chvíli projevuji zájem. Vím to, co on zatím ne: Hodlám mu všechno
povědět. Ale ne tady. Sladké tajemství mu prozradím až na nádraží.

163
 13. kapitola

TEĎ
Musím zůstat vzhůru. Nemůžu odpočívat. Ne, pokud to znamená
zavřít oči. Jsme v obchodním domě. Lisa leží na vyvýšeném pódiu,
na němž kdysi stávaly figuríny oblečené do výstřelků poslední módy.
Sedím na podlaze vedle ní, nohy mám zkřížené a lokty opřené o ko-
lena. Hlavu mám neuvěřitelně těžkou, zato krk slábne a slábne. Mu-
sím si ji podepřít rukama, aby mi neklesla na hruď.
Lisa krvácí. Začalo to v noci. Počáteční rudá šmouha se přeměnila
v líné kapky. Teď to vypadá, že jí vnitřek stehen pomaloval Picasso.
Zubatá číhá opodál, ale já jí nemíním Lisu vydat. Kašlu na tebe!
křičím v duchu, protože kdybych si ulevila nahlas, Lisu bych tím
vyděsila. Má barvu podříznutého kuřete. Říká se tomu vykrvácení.
Smrt způsobená velkou ztrátou krve. Nemám ponětí, jak nahradit tu,
o kterou už přišla. V tomhle světě ne.
Lisa ví, že ji sleduji.
„Neboj se o mě tolik, Zoe. Nic mi není.“
Rozhodně není v pořádku. Zdaleka ne. Stále krvácí. Přinejmen-
ším bych měla zajít do obchodu, najít nějaké vložky, pleny, antibioti-
ka, cokoliv, jenže bez ní se nikam nehnu a s sebou ji vzít nemohu. Kéž
by tu byl Švýcar. Na druhou stranu jsem ráda, že jsme se ho zbavily.
Přála bych si mít u sebe svou matku. Nebo Jenny. Nebo Nicka. Ten by
si uměl poradit. Udržel by dívku v bezpečí, dokud bych se nevrátila.
„Nic mi není,“ opakuje Lisa, její slova mírně splývají. „Pojďme se
vyspat. Obě. Ale nejprve mi pověz, kam máme namířeno.“

164
 „Půjdeme na sever do vesnice jménem Agria. Leží na pobřeží,
u zálivu.“
„V povodňové oblasti?“
„Ty nevíš, co je to záliv?“
„Hm, hm.“
Dál odpírám tělu spánek, po kterém horoucně touží, a pak se to
stane.
Zdá se mi o Samovi. Je v autě, ve kterém zemřel. Tělo má rozdr-
cené, mezi rty mu probublává krev. Jeho matka je tam také, piluje si
nehty.
Nemůžeš zachránit každého, domlouvá mi Sam.
Může to zkusit, namítne jeho matka.
Chvíli se hádají a já slyším, že cosi kape. Pravděpodobně benzin.
Nebo krev. Po několika minutách mě jejich hašteření začíná una-
vovat.
Jak mám získat skautský odznak, když se mi nepodaří je všechny
spasit? ptám se.
Ani jeden z nich mi neodpoví. Moje bývalá tchyně položí pilník na
palubní desku, zavře oči a přestane dýchat. Vypadá, jako by si vzala
do hlavy, že naschvál umře.
Sam se na mě podívá a věnuje mi krvavý úsměv.
Zamiloval bych se do tebe, říká. Časem.
Přestaň sbírat odznaky, nabádá mě. V konečném důsledku na nich
nezáleží.
Potom se probudím. Sam i jeho matka jsou pryč – stejně jako
Lisa. Jenže ta mi po sobě zanechala stopu. Na chodníku po ní zůstaly
drobné kapky krve, morbidní cestička z chlebových drobků. Lesk-
nou se a červeně září. Jsou čerstvé.
Sleduji je a otupěle si vybavuji pohádku o Jeníčkovi a Mařence.
Chlebové drobečky, které Jeníček trousil, sezobali ptáci, zatímco
ztracené a hladové děti se pustily do perníkové chaloupky stojící
uprostřed lesa. Jenže chaloupka byla jenom návnada pro děti, kte-
ré nedokážou odolat sladkostem. Jak nás poučili bratři Grimmové,
čarodějnice neznají větší lahůdku, než je pečené dětské stehýnko.
Bába zavřela Jeníčka a Mařenku do klece a vykrmovala je. Nakonec
skončila ve vlastní peci.

165
 Co bylo Lisinou perníkovou chaloupkou? Pokud to zjistím, najdu ji.
Několik kapek je rozmazaných. Pokouším se vymyslet, co to
znamená, ale jsem dosud omámená spánkem a také vyděšená. Do-
spívám k předčasným závěrům, zavrhuji jednotlivé hypotézy a vy-
tvářím nové, jež nemají s realitou nic společného, a všechno nějak
souvisí s konspirační teorií.
Dávám se do běhu a dál sleduji stopy. Potřebuji vědět, kam smě-
řují. Musím ji najít. Domnívám se, že není sama. Nemůže být. Někdo
ji vylákal ven a odvedl.
V duchu se ustavičně bičuji. Je to moje vina. Usnula jsem, přesto-
že jsem věděla, že si to nemůžu dovolit. Věděla jsem, že je zraněná
a špatně jí to myslí.
Přece za ni nesu zodpovědnost.
Krev. Krev. Víc krve. Rudá stezka se táhne ulicí podél opuštěných
taveren a prázdných obchodů. Některé mají rozbité výlohy a vylo-
mené dveře, ale většina z nich je nedotčená, jako by odtud lidé jed-
noduše odešli.
Krajina se mění. Obchůdky ustupují autosalonům, nabízejícím
staré i nové vozy. Převážná část aut je pryč, zbytek se proměnil ve
šrot. Někteří lidé se pokusili vzít si auto a uniknout z tohoto pekla.
Marně. Na boku jednoho z vozů visí kostra. Jeho či ji lapil řidič, jenž
vytáhl okénko vzhůru a proměnil je v důmyslnou past. Řidič je tam
také, ale nepůsobí tak úhledně. Člověk, jenž se mu snažil zabránit
v odvezení auta, má tělo čistě obrané masožravými ptáky a horlivý-
mi brouky. Řidič se proměnil v odpornou mumii oblečenou do roz-
padajících se hadrů.
Právě teď jsou mi úplně ukradení.
Lisina krev mě dovede k podsadité budově, jejíž okenní tabulky
jsou protkány drátem. Cedule na dveřích je pro mě řeckou vesnicí.
Cha cha. Ani se nesvedu zasmát vlastnímu vtipu. Raději přestanu být
sama před sebou sarkastická. Svědčí to o jediném: buď jsem na nej-
lepší cestě se zbláznit, anebo už blázen jsem.
Krev vede sem, do béžového stavení s řeckými písmeny a úřední
dobou od devíti ráno do pěti odpoledne ve dnech, na nichž dávno
nezáleží. Nemám tušení, jaký den vůbec je. Od odjezdu z Brindisi mi
všechny splývají. Jediné datum, na němž záleželo, je pryč.

166
 Zápach na mě zaútočí, sotva otevřu dveře ramenem. Ozve se ti-
ché pua, jako když starý bohatý muž popotahuje v kasinu z doutní-
ku, a pak vyfoukne kouř do tváře dívky, kterou si ten večer koupil za
sumu, jež několikanásobně převyšuje dívčin půvab. Dostanu plnou
dávku ústavního vzduchu. Je cítit po borovicích, které nikdy nevi-
děly les, anebo šiškách promíchaných s kočičí močí, jež ostře čpí po
čpavku. Téměř, ale ne zcela, zakrývá kovový odér čerstvé krve.
Rozbušené srdce naráží do žeber. Vypadni odtud, vyťukává mi
morseovkou. Připadám si jako v jednom z těch snů, které míváme
všichni, kdy se k nám blíží velký zlý vlk, ale my se nemůžeme po-
hnout buď kvůli lásce, anebo pytlům narvaným penězi.
Klap, klap.
Židle. Židle vylisované z plastu. Takové, jaké mají na úřadu pro
registraci motorových vozidel. Jsou rozestavěné kolem stolu do tva-
ru hranaté podkovy. U stolu se odlepují laminátové hrany, takže je
vidět dřevotříska. Je zde pult s okénkem chráněným posuvným mat-
ným sklem. Na zdi, kde visívala televize, zbyl jen prázdný držák.
Chce se mi smát, protože jakmile nastane nějaká katastrofa, lidé
jdou úplně nejdřív ze všeho loupit elektroniku. Jenom si nás vezměte,
Jonesovi, jako by je vyzývaly přístroje, budeme se vám hodit. Což je
sice prima, až na to, že Jonesovi jsou dávno po smrti, a televize či
multifunkční toustovače jim mohou být ukradené. Smrt je obrovský
demotivátor.
Klap, klap.
Nohy mě neposlouchají. Vrtí se uvnitř mých bot a ignorují příval
vzkazů vysílaných mozkem.
Klap, klap.
Tohle místo znám, ale odmítám si to přiznat. Existuje pouze je-
diné zařízení, které je na celém světě cítit stejně. Vypadá to, jako by
čisticí prostředky fasovalo z jediného centrálního skladu. Vím to,
pracovala jsem s nimi. Tenhle pach znám stejně důvěrně jako vůni
čokoládových sušenek právě vytažených z trouby, anebo Nickovy
kůže vyhřáté sluncem.
Tohle je klinika. Nějaké zdravotnické zařízení. Nábytek o ničem
nevypovídá, obrázky jsou běžné tisky: kvetoucí louky, pasoucí se

167
krávy. Z jedné ze stěn zírá mlčenlivá Panna Marie, jež na koleni cho-
vá svoje děcko.
Lisina krev je rozmazaná po podlaze. Chodbou se táhne jedno-
barevná duha.
Borovice a krev. Měď a podzim.
Klap, klap.
Nohy se pohybují, jako by mi nepatřily. Klouby pod kůží vržou
a skřípají. Ale pak si uvědomím, že ten zvuk nepochází ze mě, nýbrž
z opačného konce Lisiny duhy, jenž mizí za rohem. Je to řinčení ne-
rezavějící oceli.
Klap, klap.
Někoho napadlo, že bude pěkné vyzdobit podlahu pruhem žlu-
tých dlaždic. Lvi, tygři a medvědi – proboha! Následuji jej, protože
tohle ztracené holčičky dělávají, když potřebují najít kouzelníka,
který je dostane domů.
Dolů chodbou. Odbočit vpravo. Sledovat žluté dlaždice, které
jsou oranžové tam, kde na ně dopadla Lisina krev. Dveře nejsou za-
vřené. Zbyla v nich úzká škvíra, jíž je vidět svět, který se rozkládá za
nimi. Kolenem je rozrazím dokořán.
Klap, klap. Prrr.
Lisa je tady. Alespoň myslím, že je to ona. Je tu spousta krve. Nej-
sem schopna určit, co je co. Dívka leží na vyšetřovacím stole, nohy
má ve třmenech. Ochablé paže visí po stranách. Otočí ke mně hlavu,
ale neví, že jsem tu. Už nepozná vůbec nic, snad kromě Háda či Vše-
mohoucího, anebo jiného boha, ke kterému se modlila.
Mezi jejíma nohama se sklání postava pomazaná krví. Ta se vsák-
la do oblečení, potřísnila vlasy, všechno překryla jasnou červení. Což
mi přijde divné. Lisa je mrtvá, nicméně její krev stále vypadá, jako
by proudila v živém těle.
Když se Švýcar otočí, svírá v dlaních její vnitřnosti. Netuším,
jak ve skutečnosti vypadá děloha – viděla jsem ji jen nakreslenou
v učebnici anatomie –, ale domnívám se, že právě to odhazuje do
kovové misky.
Prudce se ke mně obrátí, z pomalovaného obličeje září neúpros-
né oči, divoké a modré.
„Mělo by to tu být,“ drmolí. „Mělo by to tu být.“

168
 „Cos jí to udělal?“ V krku mi vyschlo, rty ochably. Je zázrak, že se
jimi slova prodrala ven, a dávají smysl.
Špičkou skalpelu se prohrabuje v tom, co vyrval z Lisy, a pak ke
mně vzhlédne. „Mělo by to tady být.“
„Co?“
„Fetus!“ zaječí a mrští miskou o stěnu. Ta se od ní odrazí a přista-
ne u mých nohou. Její obsah se rozprskne po podlaze. „Byla těhotná.
Měl by tam být zárodek. Kam se poděl?“ Stále se vzteká. S každým
výkřikem do Lisy bodne, načež ji rozřízne od pasu dolů. „Je někde
tady a já ho najdu.“ Oběma rukama se do ní ponoří až po lokty.
„Tys ji zabil,“ hlesnu.
Vehementně zavrtí hlavou, až z vlasů nasáklých krví odlétají ka-
pičky a vpíjejí se do zdi. „Ne, ne, ne. Zabila se sama. Dávala svému
fotrovi a otěhotněla. Kouřila mi ptáka, zatímco nosila dítě jiného
chlapa. Dobrovolně za mnou přišla, když jsi spala. ,Pomoz mi,‘ prosi-
la. Copak jsem ji mohl odmítnout? Pomohl jsem mnoha jiným.“
„Zavraždil jsi ji.“
„Já… jsem… ji… nezabil!“ zahřímá. Třese se zlostí, ale na mě se
ani nepodívá. „Kde je? Kam to schovala?“ Rozhlíží se kolem sebe.
„Tys to vzala, že?“
Ničemu nerozumím. Lisa byla těhotná. Sám to říkal. Trpěla ran-
ními nevolnostmi, nevykazovala příznaky Bílého koně. Když to ne-
bylo těhotenství…, pak co?
Slzy se mi kutálejí po tváři. Setřu je hřbetem ruky.
„Podívej, cos jí udělal, ty zrůdo,“ syčím. „Byla to lidská bytost. Sot-
va odrostlá holka. Co je to s tebou, ty pošuku? Chováš se jako ty šíle-
né ženské ze zpráv, které rozříznou nastávající matku nožem, aby ji
připravily o dítě. Ty nejsi chlap, ale bláznivá ženská!“
Tím ho vytočím k nepříčetnosti. V jeho tváři se zračí obraz ší-
lenství. S obličejem zbroceným krví se hrne ke mně se skalpelem
v ruce. Tolik krve jako na něm jsem v životě neviděla. Rubínově se
leskne.
Utíkám. Žene se za mnou. Kloužeme chodbou po Lisině krvi. Dvě
loutky. Švýcar se po mně vrhne, ale já uskočím vpravo, zatímco on se
řítí rovně. Popadnu jednu z plastových židlí. Mám smysl pro symet-
rii. Pomocí židle jsem se už jednou bránila.

169
 Když si uvědomí, že mě minul, a já před ním nestojím, otočí se.
Tehdy ho vší silou udeřím do obličeje.
Ach, napadne mě, to štípe. Nejde mi do hlavy, proč trpím já, když
jsem praštila jeho.
Nato sklopím zrak a spatřím souvislost mezi bolestí a skalpelem
trčícím z mé paže.
Švýcar svírá v jedné dlani svůj obličej a vrávorá ke mně, jako by
se brodil melasou.
„Podříznu tě.“ Rozbitá ústa mu znesnadňují mluvení. „Však já ti
ukážu.“
Moje děťátko. Prosím, moje děťátko ne.
V mozku cvakne pomyslný vypínač. Nedopustím, aby se maličké-
mu něco stalo. Zavraždil Lisu, a víc mi nevezme. Špatně si to spočítal.
Jestli mě smrtelně poraní, vezmu ho s sebou. Shromáždím v puse co
nejvíc slin a plivnu mu do tváře.
Můj otec by takové chování neschvaloval, ale je mrtvý. Slyším
matku, jak mi káže o věcech, kterých se dámy nikdy nedopouštějí.
Ale i ona zemřela. Zůstali jsme tu jenom já a Švýcar, a já si dovedu
představit, že za těchto okolností by naši moje počínání schvalovali.
„Podříznu tě.“ Jeho hlas šustí jako balicí papír.
Dám se do běhu.

TEHDY
„Pojď se mnou,“ vyzve mě jedno čtvrteční odpoledne Jenny, když
se sejdeme na schodech knihovny. Má na sobě svůj červený kabát
a kolem krku velbloudí šátek. Já jsem oblečená podobně, jenom
v černém.
„Myslím za mojí terapeutkou.“
Podívám se na ni, jako by se zbláznila, což není zrovna šťastné ře-
šení, když chodí na terapii. Vyslovím to nahlas a Jenny se rozesměje.
„Bude se ti líbit. Lena je fantastická.“
Maličko mi poklesnou ramena. Někde v koutku mé duše mě stra-
šila možnost, že jejím terapeutem je Nick.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“

170
 „Pomohlo by mi to.“
„Jak?“
„Lena se domnívá, že mě trápí nevyřešené záležitosti z dětství,
protože jsem byla zanedbávaná. Setkání s tebou jí poskytne lepší ob-
rázek o naší rodině. Nuže?“
„Ne. Mimochodem, kdy tě naši zanedbávali?“
Když vstoupíme do knihovny, je rozmrzelá. Z ramen čiší napětí,
bojovně zvedá bradu. Až na kradmé mžiknutí řasami se na mě ani
nepodívá.
Stavíme se do fronty a po centimetrech se suneme vpřed. Snaží-
me se obrnit, když zaslechneme nevyhnutelný výbuch pláče.
Přijdeme na řadu příliš brzy a zároveň pozdě. Spatřím to dřív než
Jenny. Z archu papíru na mě vyskočí Markovo jméno. Obejmu sestru
paží a pokouším se odvést ji dřív, než to uvidí.
„Pojďme, Jenny.“
Ale je příliš pozdě. Zahlédne jméno svého muže. Mark D. Nugent.
Neexistuje způsob, jak jí v tom zabránit. Až ulehne do postele a za-
vře oči, ta šňůra písmen se k ní připlíží z temnoty. Dnes večer. Zítra.
Po všechny následující dny. I na mě dolehne bolest – samozřejmě
menší, ale nemám čas ji cítit. Musím odtud Jenny dostat.
Opře se o mě a zasténá.
Doprovodím ji k autu a odvezu na jediné místo, které mě napa-
dá: domů. Když odbočím na příjezdovou cestu k domu svých rodičů,
rozrytého trávníku a zanedbané zahrady si zpočátku nevšimnu. Žije-
me v nenormálních časech, takže mě neobvyklé věci tolik nepřekva-
pují jako dřív. Matka se přišourá ke dveřím.
Jsme portréty jedné a té samé ženy: zármutek, odhodlání a třicet
let poté – úžas.
„Co se stalo?“ otáže se, avšak odpověď jí dojde, sotva zformuluje
otázku. Přitiskne si dlaň k hrudi. „Je to Mark, že ano? Och, prokris-
tapána.“ Má na sobě dlouhou noční košili, nejnovější z dlouhé řady
neforemných modelů v délce po kotníky, které slouží k tomu, aby
mého tátu přešly všechny chutě. Alespoň tak o košilích sám žertuje.
Máma za námi zaklapne dveře a my se ocitneme v peci. Musí tu být
minimálně třicet stupňů.
„Mami, je všechno v pořádku?“

171
 „Jasně, jasně,“ drmolí, a já vím, že není. Nato převezme iniciativu
a dělá to, co matky dělávají. Odvede Jenny k růžové pohovce, usadí ji
jako malou holčičku, uchopí ji do náruče a konejší.
Jenny nyní potřebuje maminku. Ne, Jenny potřebuje Marka, ale
ten tady být nemůže. Už nikdy tu nebude. Všichni jsme jen živé lout-
ky, nad nimiž visí neviditelná ruka, která nás nutí tancovat a žít.
Když tahle ruka shodí rukavičku, zhroutíme se a to je konec.
Jdu do kuchyně, do elektrické konvice natočím vodu a jdu se
podívat po tátovi. Přecházím z místnosti do místnosti. Zkontroluji
garáž. Všechno je stejné jako vždycky. Na stolku uprostřed má táta
rozpracovaný nejnovější projekt. Zdá se, že z přichystaných dřevě-
ných dílů by mohly být hodiny.
Poté zamířím do sklepa. Vchod do podzemí se neukrývá za dveř-
mi v hale. Není tu žádné vratké schodiště mizící v temnotě, osvětlené
holou žárovkou. Cesta do našeho sklepa vede přes skříň v koupel-
ně, kde jsou zamaskovaná padací dvířka s připevněným žebříkem.
Pokud nemáme společnost, většinou zůstávají otevřená. Nikomu se
nelíbí představa, že z otvoru v podlaze vykoukne hlava zrovna v oka-
mžiku, kdy dřepí na záchodě a listuje v časopise.
Dnes jsou padací dvířka zaklapnutá, ale to mě neznepokojuje.
Srdce mi polekaně poskočí, když zjistím, že je na nich mosazná zá-
vora. Také mají nové panty. Lesknou se stejně jako petlice. Což by
mě také nemělo vyvádět z míry. Až na jednu maličkost. Kdysi dvířka
ležela v jedné rovině s podlahou, nyní z ní trčí nové kování. Proč je
nainstalovali zvenku?
„Ahoj, maličká.“
Vyskočím z kůže, praštím se o strop, vrátím se zpátky a vzápětí
uklouznu na spirituální slupce od banánu. Můj otec je tady. Nescho-
vává se ve sklepě, zamčený jako…
Příšera.
Vězeň. A vypadá báječně. Oči se mu vesele třpytí.
„Tati… Málem jsem se strachy počurala.“
„Pak jsi ve správné místnosti.“
Obejmeme se.
„Co se stalo Jenny?“ zašeptá mi do vlasů.
Oči se mi rychle plní slzami.

172
 „Mark,“ praví tónem, jenž mi v této souvislosti připadá příliš žo-
viální.
Zamíří do obýváku a táhne mě za sebou. Nechci slyšet, co bude
následovat. Vím, že něco není v pořádku. Táta nejenom že vypadá
skvěle, dokonce omládl. Přestože je o deset let starší než máma, ná-
hle působí dojmem, že je o patnáct let mladší.
„Jenny, holčičko moje,“ přede sametovým hlasem. „Pojďme to
oslavit. Nikdy pro tebe nebyl dost dobrý. Tak zemřel. No a co? Teď si
můžeš najít jiného. Někoho, kdo má opravdové zaměstnání. Chlap-
skou práci. Ne to slabošské vysedávání u počítače, ve kterém si tak
liboval.“ Dál si mele svou v podobném duchu, zatímco Jenny na něho
vyděšeně zírá. Tvářím se stejně. Na rozdíl od matky.
Podívá se na mě, čiší z ní únava a odevzdání. Ví, že se s tátou děje
něco zlého, přesto nezasáhne.
„Zapni topení, ano?“ zahřímá táta a ona pospíchá mu vyhovět.
Vzduch houstne. Teplo se neline pouze z radiátorů, ale i z jeho
těla. Řádí v něm horečka. Skoro vidím, jak mu z pórů stoupá pára.
Vzduch se kolem něho chvěje jako v létě nad rozpáleným chodní-
kem.
„Tati,“ oslovím ho, „tohle není…“
„Zoe,“ napomene mě máma.
„Proč je sklep zamčený?“ zeptám se jí.
Otec dál pokračuje v řečnění.
„Byl naprosto bezcenný. Nikdy jsem nechtěl, aby sis ho vzala.
Vzpomínáš? ,Jenny,‘ otázal jsem se tě tenkrát, ,opravdu se s ním za-
hodíš?‘ Bylas tak mladá, pouhých dvaadvacet let. Napřed sis měla
trochu užít, něco dokázat, a teprve potom se usadit. Věř mi, že ti
Markova smrt jedině prospěje, protože konečně můžeš začít žít.“
Naléhám. „Co je v tom sklepě, mami?“
„Nic,“ odsekne. „Nastěhovali se tam mývalové.“
„Hloupost. Jsme ve městě. Mývalové tady nežijí.“
Táta se ke mně otočí. „Takhle s mámou nemluv!“ oboří se na mě.
Trhnu sebou. Případy, kdy se na mě za celá léta utrhl, bych spočí-
tala na prstech jedné ruky. Marka zbožňoval. Choval se k němu jako
k synovi. Tohle není můj otec.
„Dobře že umřel!“ křičí táta na Jenny. „Konečně!“

173
 Náhle se skácí na podlahu a tělo se mu třese jako Jamesovi. Až na
to, že James nebyl rozpálený jako plotýnka.
„Přines led,“ štěknu na mámu. Rozběhne se, v ruce svírá výstřih
noční košile ozdobený volánky. Ale nemíří do kuchyně, jak bych oče-
kávala, nýbrž do sklepa. Jenny sedí na gauči, oči má jako talíře. Na-
před manžel, teď otec. Vrazím jí facku. Vzpamatuje se.
„Volej 911.“
Pospíchá k telefonu, vyťuká tři číslice a vyčkává. „Nikdo to nebe-
re.“ Dokonce ani automat.
„Zkoušej to dál.“
Máma se přiřítí s kýblem z umělé hmoty v ruce. Odstrčí mě stra-
nou a vysype jeho obsah na tátovu hruď. Kostky ledu. Některé při
kontaktu s pokožkou mého otce zasyčí, ke stropu stoupá pára. One-
-man sauna. Máma vyškubne Jenny sluchátko z ruky a něžně je po-
loží zpátky do vidlice.
„Nepřijedou. Už se ani neobtěžují zvedat telefon.“
Otec sténá, víčka se mu chvějí. Křeče ustanou a po kostkách ledu
není za chvíli ani stopy.
Jenny na něho vyděšeně zírá. „Co je s ním?“
Podívám se na matku. Dávno rezignovala na svůj osud.
„Byl nemocný? Ty taky?“
„Ano,“ hlesne. „A vy musíte odejít. Jsem vaše matka a tohle je to
nejlepší, co pro vás mohu udělat.“ Políbí mou sestru na čelo. „Marka
je mi líto. Měli jsme ho moc rádi.“
Nemohu odejít, aniž se dozvím pravdu. „Co je v tom sklepě?“
Máma ztiší hlas, aby ji Jenny neslyšela. „Tam se uchýlíme, až bude
příliš pozdě. Dohodli jsme se se sousedy, že… si navzájem pomůže-
me.“
Pevně ji svírám v náruči a říkám, jak moc ji miluji. Totéž zopakuji
otci.
Nejradši bych utekla do svého pokoje. Nechce se mi odejít do stu-
dené noci s nešťastnou sestrou, která se po přestálém šoku uzavřela
do sebe. Chci do svého dětského pokojíčku, kde mají přikrývky moc
uchránit mě před bubákem. Toužím se vrátit do časů, kdy moji ro-
diče byli dosud mladí a sestra mi příšerně lezla na nervy. Kde smrt
byla jen slovem ve výkladovém slovníku.

174
 TEĎ
Potácejí se kolem mě athénské ulice. Přeju si, aby chodníky byly
plné lidí, kteří by mě zakryli svými těly a řečněním. Nicméně mohu
se volně pohybovat po úplně prázdných ulicích. Nevím, co si počít.
V paži mám zabodnutý skalpel a nemůžu si vzpomenout, jestli jej
mám vytáhnout, nebo počkat, až přijde pomoc. Jenže žádná pomoc
nepřijde, leda tak Švýcar. A tak skalpel vytáhnu a schovám do kapsy
jako malé špinavé tajemství. Po celé délce mé paže se vine červený
koberec. Potřebuji útočiště, kde bych mohla krvácení zastavit.
Najdu je ve skladu. Plechovky oleje vyrovnané do výše čtyř me-
trů mě spolehlivě ukrývají před světem. Přesto mě najde, jako by
vyčenichal mou stopu.
„Vím, že tam jsi, Ameriko. Vidím tvou krev. Pořád máš v sobě skal-
pel? Věřím, že ano. Už krvácíš víc? Dovedu člověka zranit, Ameriko.
Umím zabíjet. Můžeš o sobě říct totéž?“ Ztiší hlas. Vím, že se krčí,
anebo sedí na opačné straně barelů. Ozývá se zhruba v mé úrovni.
„Neměla v sobě dítě. Věřil jsem, že ano, ale mýlil jsem se. Ale něco
jsem našel. Chceš vědět co? Možná to v sobě máš taky. Jsi zvědavá,
vyčetl jsem to z tvých otázek. Už teď hoříš zvědavostí. Co asi objevil
uvnitř té pitomé nány?“
Před očima mi naskakují černé skvrny a zastírají mi zrak. Sun-
dám si opasek a pevně jej utáhnu kolem paže. Černé tečky se rozši-
řují, smršťují, mizí, staré nahrazují nové. Vytvářejí svérázný kaleido-
skop, přes který stěží vidím. Takhle vypadá umírání?
„Mluv se mnou, Ameriko. Zeptej se, co jsem uvnitř ní našel.“
Jeho hlas se vzdaluje, ale já vím, že se nepohnul. Jsem to já, kdo
se plíží pryč.
„Nezáleží mi na tom.“
Neuvědomuji si, že jsem svou myšlenku vyslovila nahlas, dokud
se Švýcar nerozchechtá.
„Ale záleží. Proč bys jinak brala tu hloupou holku s sebou?
K čemu ti byla?“
„Byla to jenom zmatená dívka,“ procedím přes zatnuté zuby.
„Kdepak, to si nemyslím. Já lidi znám, Ameriko. Některé věci dě-
lají z důvodů, kterým ani sami dobře nerozumějí. Vyprávěla mi, jak

175
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
jsi ji odvedla z farmy a od rodiny. Proč bys něco takového dělala?
Mám hádat?“
„Běž do hajzlu!“
„Když je člověk doktor, setká se s mnoha různými lidmi. Ženské
vždycky vyrukovaly s nějakou historkou, proč za mnou přišly. Ně-
které si přály antikoncepční pilulky. Jiné potrat. Další se obávaly,
že jsou nemocné. Ale především toužily po jediném – abych jejich
rozhodnutí schválil. Potřebovaly souhlas se svými činy. Spásu před
hříchem. Vykoupení. Kdo jsi, že si hraješ na spasitele, Ameriko? Teď
nemluvím o té holce. Nic pro tebe neznamenala. Byla jen náhraž-
kou.“
Jesse. Moji rodiče. Všichni.
Zavřu oči. Doufám, že ta jména udržím ve své hlavě. Realita se
posunuje a v budoucnosti se objevuje něco nového. Černé skvrny
metastázují – z mých očí do nervové soustavy.
„Koho ses pokoušela zachránit, Ameriko? Sestru? Svou rodinu?
Manžela? Ne. Manžela nemáš. Nenosíš snubní prstýnek.“
Jenny. Nick. Rodiče. Pokouším se některého z nich spasit? Tohle
dělám? Hraju si na kladného hrdinu? Necítím se tak. Mám příšerný
strach. O své dítě. O budoucnost, která, jak to tak vypadá, potrvá pět
minut, možná míň.
„Ta blbá Angličanka se zabila sama. S tvou pomocí.“
„Nechápu.“ Zčistajasna mi nabobtnal jazyk a slova splývají.
„Zeptej se, co jsem v ní našel?“
„Tvoje hry mě už unavují. Zkrátka mi to pověz.“
Ozve se skřípot, zaškrábání kovu o beton. Smrt se mi otře o nohu
a já ucuknu, ale mé prsty už po ní chňapají. Vím, co to je. Poznala
jsem to dřív, než jsem v dlani sevřela lesklou závitnici. Zmocní se
mě chlad a drží mě ve své mrazivé náruči. Dovol mi si tě vzít, šeptá.
Umožni mi odvést tě na místo, kde se tě už nikdy nic nedotkne, kde
nebudeš nic cítit. Všichni jsme tam mrtví a bez duše.
„Tuhle věc určitě znáš. Nemám pravdu, Ameriko?“
„Ano.“
„Jak je to možné? Pověz mi to.“
„Tuhle vývrtku jsem jí dala, aby se měla čím bránit.“

176
 „Poskytla jsi jí nástroj, s jehož pomocí ze sebe vyrvala to, o čem
věřila, že má v sobě. Vrazila si jej do děložního hrdla, jako by její lůno
bylo lahví laciného vína.“ Spokojeně se usmívá. „Jsi v šoku?“
„Tohle jsi v ní našel?“
„Kdepak. Tuhle drahocennost svírala v prstech, když jsem ji ob-
jevil. Přetékala štěstím. Po tomhle ta hloupá husa toužila. Jestli tě to
udivuje, tak jsi stejně pitomá jako ona.“
„Nemohla jsem ji zachránit. Nedokážu spasit ani sebe. Nejsem
hrdina.“
„Ne, nejsi. Zachránit jsem ji mohl já. Já totiž hrdina jsem. Snažím
se spasit svět před zrůdnostmi počatými z jeho hříchů.“
Pobublává ve mně smích. „Ty?“
„Já jsem hrdina a ty nejsi nic. Co ses pokusila zachránit? Jednu bl-
bou slepou nánu. Moje cíle jsou mnohem větší. Důležitější. Prospějí
celému světu. Zabiju monstra stvořená člověkem.“
Zavírám oči. Realita je mastné lano, které mi proklouzává mezi
prsty. „Proč se na mě rovnou nevykašleš? Jsem nula. Obyčejná uklí-
zečka.“
„Nejsi obyčejná uklízečka. Pracovalas pro Pope Pharmaceuticals.
Což znamená, žes patřila k Georgi Popeovi.“

177
 14. kapitola

TEHDY
Píp.
„Mami? Tati? Jestli tam jste, tak to zvedněte. Prosím.“
Odmlka.
„Jenny a já jsme v pořádku. Ani jedna z nás neonemocněla. Jenom
abyste to věděli… Stýská se nám po vás.“
Píp.

Mrzne jako uprostřed zimy, ale není žádný sníh. Zatím. Bůh ví, že
vzduch je dost studený na to, aby udržel vločky v původní podobě.
Okna knihovny ještě září, avšak hodinky na mém zápěstí mi napoví-
dají, že ne nadlouho. Nemůžu se dlouho zdržet. Jenny se nastěhovala
ke mně do bytu a cpe se mátovou zmrzlinou s čokoládou.
„Jinou neměli?“ zeptá se rozmrzele, když vítězoslavně zamávám
krabicí. „Chtěla jsem tu s rozinkami v rumu nebo s čokoládovými
sušenkami.“
Tahle zmrzlina mě stála dvacet dolarů. Dvacet. V celém super-
marketu nebyla jiná k dostání, ledaže bych vzala zavděk lacinou ob-
chodní značkou za dvanáct, ale ta obsahuje víc vzduchu než smetany.
Uplynul týden ode dne, kdy Jenny ztratila Marka, a přišly jsme
na to, že rodiče jsou ztraceni pro nás obě. Každou chvíli jim volám,
ale nikdo se nehlásí. Telefonní systém se pomalu hroutí. Přístroje
vyzvánějí, ale nikdo je nezvedá.

178
 Každý den chodím do knihovny – bez Jenny. Hledám Nickovo
jméno a doufám, že je nenajdu. Obvykle sem zaběhnu rovnou z prá-
ce, ale tentokrát mi zavolala uslzená sestra, abych se okamžitě vrá-
tila domů.
„Věřila bys tomu?“ zeptá se, sotva stanu ve dveřích. Má puštěnou
televizi a sleduje epizody nějakého nekonečného seriálu. Staré, pro-
tože nové se nenatáčejí. „Umřel při leteckém neštěstí dřív, než mu
stačila říct, že čeká dvojčata.“ Začne vzlykat. „Mark a já jsme se chtěli
letos pokusit o děťátko. Potom musel odejít a zemřel. Jako Julian.“
„Kdo je Julian?“ nechápu.
„Ten ze seriálu.“
Takže do knihovny jdu se zpožděním kvůli červené knihovně.
Sotva vstoupím, paní vedoucí zvedne hlavu. Vypadá přesně tak,
jak si člověk představuje knihovnici, včetně brýlí balancujících na
špičatém nose. Zbyla tu jako jediná, tedy když nepočítám studenta,
který projíždí mezi uličkami s kovovým vozíkem. Jeden by očeká-
val, že vozík bude rachotit, ale nerachotí. Kolečka jsou vzorně pro-
mazaná, a tak se pohybují tiše. Žena ukáže bradou na hodiny visící
na stěně, jako by mi připomínala, že bude brzy zavírat. Přikývnu na
souhlas. Uvědomuji si, že přicházím na poslední chvíli. Moje reakce
ji zcela neuspokojila, vrací se ke své práci.
Seznam visí na obvyklém místě. Dav se dávno rozptýlil, před ná-
stěnkou stojí jediný člověk. Srdce se mi rozbuší. Tuhle postavu pře-
ce znám. Mnohokrát jsem ji obdivovala přes kávový stolek a ve své
fantazii jsem ji hladila. Nyní mi připadá vyšší, ale nedokážu určit,
zda je to tím, že jsem ho dlouho neviděla, anebo kvůli tomu, že se
v průběhu uplynulých měsíců v mé mysli proměnil v mýtus. Větší
než můj mrňavý život.
Pak se otočí…
Proboha, uvidí mě! Teď ne. Ne takhle. Mám na sobě oprané spod-
ní prádlo a žádný mejkap. Oholila jsem si nohy? Ne. Nebylo třeba.
Jsem Alma, samice od Yetiho, zatímco on je pan Úžasňák.
Obličej má jako z kamene. Ze žuly. Z mramoru. Není ostřejší než
předtím? Nevzpomínám si, ale tvrdší nerost jsem neviděla. Je to
Nick. Nick vytesaný ze skály místo z masa a kostí.
„Doktore Rosi.“

179
 Slova znějí škrobeně, formálně. Navrhl mi, abych mu tykala, ale
nemůžu. Doktor Rose naznačuje, že mezi námi stojí zeď – já jsem
bezpečně uvelebená na jedné straně, on na druhé.
„Zdravím, Zoe. Hledáš někoho?“
Tebe. „Kamaráda.“
Přikývne, ohlédne se přes rameno na seznam a pak se otočí zpát-
ky ke mně. „Doufám, že ho tu nenajdeš.“
„Koho jsi hledal ty?“
Zpoza neviditelné stěny se ozve: „Svého bratra Thea.“
„Doufám, žes ho nenašel.“
„Ať se ti daří, Zoe.“ Odchází a já ho beze slova vyprovázím pohle-
dem. Paže mi bezmocně visí podél těla. Na způsobu, jakým se pohy-
buje, se něco změnilo. Jako by mírně kulhal na pravou nohu. Jak se
mu to stalo? Chci to vědět. Ale je příliš pozdě. Odešel a já jsem přiko-
vaná k zemi jako v jedné ze svých nočních můr. Mohla bych na něho
zavolat a přimět ho, aby se rozpovídal, ale ani pusa mě neposlouchá.
Nick žije. Což je prima. Víc vědět nepotřebuji. Přece o to mi šlo,
ne? Neustále si opakuji: Nick žije a to je to jediné, na čem doopravdy
záleží.
Knihovnice si za mými zády významně odkašle. Její krchlání
rozptýlí veškeré kouzlo. Přikročím k seznamu a pozorně jej studuji
jenom proto, aby mě žena dál neobtěžovala. Dvakrát soupis zkontro-
luji pro případ, že by se mi Nick jenom zdál. Kdepak, na papíře není.
Zato zde stojí jiné jméno: Theodore Rose.
Vyběhnu do mrazivého vzduchu a divoce se rozhlížím na všech-
ny strany, ale noc si přivlastnila svět. Zbylo jen mdlé světlo kolem
pouliční lampy. Nick je pro mě ztracený.

Píp.
„Haló? Mami? Tati?“
Pásek se dál odvíjí.
Píp.

V hale Pope Pharmaceuticals je recepční úplně zbytečná. Te-

lefony nezvoní, obchodní zástupci se tu nehemží, pěstovat vztahy
s veřejností není zapotřebí, protože žádná veřejnost nezbyla. Kdy-

180
bychom nějakou recepční měli, pilovala by si nehty, listovala v časo-
pisech a popíjela kávu.
Jedu výtahem do svého patra. Ocelová lana skřípou na kladkách,
brzdy zaduní a kabina zastaví. Dokud nezůstal nikdo, kdo by zaplnil
zdejší ticho, netušila jsem, v jak hlučném světě se pohybuji. Šatny
zejí prázdnotou. Každý zvuk, který vyloudím, se rozléhá. Mé po-
čínání zní, jako bych mnoha páry paží řídila sekci bicích nástrojů.
Uklízím jako každý jiný den. Luxuji, vytírám, vysypávám koše do pří-
slušných otvorů. Některé vedou do pecí v suterénu. Jiné kamsi, kam
nemám povolen vstup. Což mě zčistajasna trápí, ačkoliv donedávna
mi to bylo fuk.
Všechny myši jsou pryč. Dvířka klecí visí na ohnutých pantech.
„Pošly?“ zeptám se Schultze. Hrbí se nad mikroskopem a civí na
sklíčka.
Kýchne a hřbetem ruky si otře nos, z nějž mu kape. „Dostal jsem
hlad.“
Zírám na něho a čekám, až zaburácí smíchy. Čekám na pointu vti-
pu. Vždycky tu přece nějaká je. Nemám pravdu?
„Vy jste ty myši snědl?“
„Neměl jsem drobné do prodejního automatu.“
Každý den se pohybujeme v témže prostoru, přesto se v něm ne-
vyznám.
„Viděla jste někdy film Demolition Man?“
„Jistě,“ přisvědčím. „Viděla.“
Vážně pokyvuje hlavou. „Nejsou zase tak špatné. Určitě chutnají
lépe než blafy, které prodávají v jídelně.“
Jídelna dávno nefunguje. Všichni si nosíme jídlo z domova. Do-
cházejí mi slova. Kdepak, to je lež. Jedno mi zbylo: Odcházím.
Rozloučím se a pokusím se zmizet, ale mávne na mě, abych přišla
blíž. „Koukněte se na tohle.“ Nakloní se stranou, aby mi udělal místo.
Přistoupím k němu a zamžourám do čoček. V zeleném moři plavou
kapky a klikyháky. Pěkné. Vetřelci. Děsiví ve své rozdílnosti.
„Co je to?“
„Přizpůsobivý zlovolný novotvar.“
„Novotvar – myslíte jako nádor?“

181
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 „Jo. Ale není to ledajaká rakovina. Tahle se řídí vlastní vůlí a roz-
šíří se, kam se jí zamane. S touhle měňavkou člověk nikdy neví, jak
dopadne.“ Zahýká smíchy. „Měňavkou. Kéž by mě to napadlo dřív.“
Luskne prsty směrem ke mně. „Když dostanete dávku tohohle svin-
stva, ovládne vás to.“ Věnuje mi prázdný pohled. „Stejně jako hacker
ovládne cizí počítač. Převezme to vládu nad vaším tělem.“
„Tohle jste dávali myším?“
„Dobrovolníci tu zrovna frontu nestáli.“
Vzpomenu si na injekci proti chřipce, kterou mi píchl doktor
Scott, a napadne mě, zda mě něco neovládá.
To odpoledne podám výpověď. Po návratu domů zavolám Jesse-
mu a všechnu mu vylíčím. Tahle záležitost má mnohem větší váhu
než smlouva o mlčenlivosti.

„Vždyť venku mrzne,“ stěžuje si o týden později Jenny. Jako by

cestovala nazpátek v čase a já se stala rodičem i sestrou mrzutého
teenagera.
„Dobrá, snídani připravíš ty.“
Zaváhá a zváží situaci. Požádala mě, abych jí usmažila máminy
palačinky, a já jí vyhověla. Uvědomuje si, že jsem jí prokázala laska-
vost. S nesmírně těžkým povzdechem vezme čtvrťáky, které jsem jí
připravila na pult, nasouká se do kabátu, ovine si šátek kolem krku
a práskne za sebou dveřmi tak silně, až se zachvějí futra.
Nechci po ní nic světoborného, jenom aby došla pro noviny. Však
víte, mohl by v nich být Jesseho článek. Ten, který ho vylepší v očích
jeho náročného otce. Potřebuju vědět, co napsal. Každý den chodím
k automatu pro noviny, házím do otvoru čtvrťáky a pak marně listuji
stránkami United States Times. Výtisk je každým dnem slabší a slab-
ší. Reportáže mizí spolu s lidmi.
Obracím palačinky. Jsou dokonale světle zlaté. Brzy mám dva
úhledné komínky, které si přejí být snědeny. Jenny se nevrací. Už
by tu měla dávno být a stěžovat si na zimu. Po zádech mi přeběhne
mráz, který s počasím nesouvisí.
Dnes má službu Špek, denní vrátný. Civí prosklenými dveřmi ven.
Jeho dech se sráží na skle. Počítám s tím, že se otočí, až se mé kroky
rozlehnou chodbou, ale ani se nepohne.

182
 Když se ho zeptám na Jenny, cosi zabručí.
„Viděl jsem ji odcházet, ale ještě se nevrátila. Vypochodovala
odtud s pěkně zdviženým nosem.“ Zatváří se provinile. „Promiňte,
madam, vím, že je to vaše sestra.“
„Co se děje?“
„Ani nevím. Zaslechl jsem nějaký hluk, ale není nic vidět.“
Postavím se vedle něho. Venku je mrtvo. Město duchů. Vítr žene
prázdnou ulicí chomáč uschlého laskavce. United States Times.
Nemáme na vybranou.
Z oken čiší chlad a pohlcuje teplo.
Špek si odkašle. „V pátek jsem tady naposled. Dva vrátní se tu ne-
uživí, když je obsazeno pouze pět bytů. Neuživí ani jednoho. Nevím,
jestli jim Mo něco řekl, ale taky už je z něj poloviční mrtvola.“
Kolem se kutálí sáček z umělé hmoty. Písmena vybledla. Když mi
dojde význam Špekových slov, nevěřím svým uším. „Jenom pět?“
„Hmm, hmm. Herb Crenshaw odešel před několika dny. Jeho
žena minulý týden. Syna mají někde v Indii – zkrátka v některé zemi,
kde nosí zafačované hlavy. S ohledem na situaci nejspíš ani neví, že
mu zemřeli oba rodiče. Ksakru! Vždyť taky může být mrtvý.“
Nakloní se dopředu a přitiskne nos na sklo.
„Hm, jenom se na to koukněte. Někdo ztratil šátek. Máme to ale
ponuré dny, slečno Marshallová. Opravdu pochmurné. A budou ješ-
tě nevlídnější. Ti vědci něco provedli s počasím, protože tohle není
normální. Takhle to dopadá, když si lidi hrají na Boha. A teď se nám
Všemohoucí směje.“ Dál mele pantem, ale já už ho nevnímám. Ten
šátek… Já ho znám. Naposledy jsem jej viděla, když si ho Jenny omo-
távala kolem krku a cípy zastrkávala pod kabát.
„Slečno Marshallová? Jste v pořádku?“
Ne, nejsem.
Možná ho odstrčím z cesty, anebo ustoupí stranou. Později, když
o tom přemýšlím, si nemohu vzpomenout, jak se to seběhlo. Tak
nebo tak, projdu dveřmi a do obličeje mě udeří severák. Odbočím
vpravo, protože odtud šátek přilétl. Jdu doprava, protože tam stojí
automat na prodej novin. Nemusím nikam daleko.
Na zemi leží hromádka navlečená v kabátě mé sestry. Doufám,
že to není ona. Že jí nějaký bezdomovec ukradl svrchník. Ale jaká je
pravděpodobnost, že má stejné vlasy?

183
 Proboha… Tohle nezvládnu. Nejde to. Přijít o mámu s tátou je
beztak dost špatné, ale ztratit druhou část sebe je něco, co nedokážu
unést. Nemám dost sil, abych tuhle ránu ustála.
„Jenny,“ zakvílím. „Jenny? Vstávej. Prosím tě, vstaň.“
Neposlechne mě. Leží mrtvá na chodníku a červený kruh na jejím
čele signalizuje, že tohle je konec sesterství. Jsem úplný sirotek.
„Jenny?“ Pokleknu do její krvavé svatozáře, zvednu jí hlavu a po-
ložím si ji do klína. Ačkoliv se snažím, nemůžu nahrnout její mozek
zpátky do lebky. Dělám, co můžu, jenže otvor je příliš velký a růžová
hmota vytéká ven rychleji, než se mi daří dostat ji zpátky.
Má mysl praská jako nádoba, když jsem ji rozbíjela kladivem.
Rozlámané myšlenky z hlavy šílené ženy. Nemůžu uvěřit, že mi to
udělala. Jak se opovažuje nechávat mě tu samotnou? Moje sestra mě
opustila. K čertu s tebou, ty mrcho! Proč jsi za mnou hned nepřišla,
když jsem tě o to prosila?
K čertu s tebou! Tisknu zatnuté pěsti k čelu. Její hlava mi těžk-
ne v klíně jako meloun. Ta moje puká bolestí, které se nelze zbavit.
Nenávidím tě, Jenny.
„Ty krávo!“ ječím. „Měly jsme tu být jedna pro druhou! Nedávala
jsem na tebe pozor jenom proto, abys mohla umřít!“
Dál vřískám jako pominutá, zasypávám ji svou zlostí. Ozvou se
hlasy a vzápětí mě čísi ruce táhnou od Jenny pryč.
„Ne, ne, ne! Je to moje sestra.“
„Běž se podívat po střelci,“ říká kdosi.
„Nechte nás na pokoji!“ křičím. „Já už nikoho nemám!“
Ale ruce se o moje námitky nestarají. Dál mě vlečou pryč od zbyt-
ku mé rodiny.
Proč by někdo střílel po Jenny?

TEĎ
Dívám se do dlouhé temné uličky. Světlo na opačném konci ke
mně spěchá, jak se chodba zmenšuje, aby se vzápětí teleskopic-
ky protáhla do nepředstavitelné dálky. Čas i prostor se posouvají.
Logicky samozřejmě chápu, že stále sedím ve skladu, oddělená od

184
Švýcara olivovým olejem. Ovšem toto vědomí neubírá tunelu nic
z jeho opravdovosti. Takhle vypadá umírání? Čekají na mě na jeho
konci ti, které jsem ztratila? Odpustili mi? Záleží jim na mně stejně
jako mně na nich?
„George Pope? Proč se o něj zajímáš? Je mrtvý.“
Švýcar je radostí bez sebe. „Opravdu? Výborně. Doufám, že hod-
ně trpěl. Víš to?“
„Co?“
„Chcípal ve velkých bolestech? Připravila ho o život choroba, kte-
rou pomáhal vytvořit?“
„Ne,“ přiznávám. „Vzal to rychle.“
„Jak rychle?“
„Pověz mi, cos našel uvnitř Lisy.“
„Nic. Nenašel jsem v ní vůbec nic. Její děloha byla prázdná. Stejně
jako ta tvoje.“

TEHDY
Koho by napadlo, že slunce může tak studit? Jeho paprsky mě
oslepují, přestože sedím za tmavým sklem. Jsem v holé místnosti se
špinavými dveřmi. Nejsou tu mříže, ale to neznamená, že jsem se
neocitla v cele. Železo vězení nedělá.
„Potřebuji noviny,“ oznámím ženě, která mi přinesla oběd.
Podnos se zařinčením přistane na stole. S ním to ani nepohne.
Je připevněn ke stěně masivními šrouby, které by vydržely i nukleár-
ní útok. Všechno ostatní by se mohlo vypařit, ale ony tu zůstanou,
protože se sveřepě zakusují do betonových kvádrů.
„Tohle není prvotřídní hotel,“ odsekne.
„Páni! Ani jsem si nevšimla.“
Pomalu se vrátí k vozíku na rozvážení jídla, který vyhlíží, jako
by vypadl ze zadní části letadla. Celé tohle místo je plné věcí vypůj-
čených, vyžebraných anebo rozprodaných ze všemožných institucí.
Nicméně jídlo je pětihvězdičkové. Žádný oslizlý salát a hnědá
omáčka s šedivějícími kousky masa na talířích z umělé hmoty. Místo
toho jsou na jídelníčku domácí ravioli plněné riccotou a špenátem,

185
polité převařeným máslem. V malé misce nechybí křupavá zelenina
ochucená prvotřídním vinným octem. Salát je připraven z lahodné-
ho ovoce, které místní supermarkety dlouho neviděly.
Přivezli mě sem po vraždě Jenny. Na pozorování. Alespoň to pro-
hlásila žena ve vojenské uniformě. Armáda. Někdy v průběhu téhle
katastrofy prezident vyhlásil válečný stav a nikdo se neobtěžoval
oznámit to lidem. Vojáci hlídají ulice, pozorně sledují svoje okolí
a čekají na někoho, kdo způsobí povyk. Například já. Viděli to. Byli
to oni, kdo mě odtáhl od mé sestry. Ale nedokázali mi říct, kdo ji
zastřelil a proč. Nechápu to. Když se jich zeptám, opakují, že nemají
ponětí. „Myslíte si, že jsem to byla já?“ tážu se do omrzení. „Nevíme.“
Z Armády jedniček se stala Armáda Neználků.
Ozývají se kroky. Přichází žena v kanadách, ale našlapuje zlehka.
„Zoe Marshallová?“ Má tmavou pleť a z jejího hlasu čiší víc au-
tority než z celého těla. Připomíná mi unavený dětský zásobník na
lipo. V jedné ruce drží psací podložku, v druhé hrnek kafe. Kávu mi
podá.
Přikývnu. Kdo jiný bych byla?
„Seržant Tara Morrisová. Můžete jít. Ale trvám na tom, abyste se
zítra vrátila. Prohlédne vás psychiatr.“
„Mám se vrátit? Vždyť ani netuším, kde jsem.“
Nadiktuje mi adresu.
„Bývala tu soukromá škola.“
„Už není. Nedostává se nám budov se zmírněnou ostrahou. Po-
máháme lidem. Přinejmenším dokud…“
„Všichni znovu neobživnou?“ Mnu si čelo. Nechápu, proč v něm
nemám díru, když moje sestra nemůže říct totéž. „Zjistili jste, kdo
zabil Jenny?“
„Ne. Je mi líto. Vím, že to nestačí, ale víc zpráv pro vás nemám.
My bychom se dali s trochou dobré vůle označit za milici, ale rozhod-
ně nejsme policejní sbor. Nic vám nehrozí, takže můžete jít domů.“
„Proč potom ty zamčené dveře?“
„Kopala jste do mých mužů. Jak si myslíte, že to vypadalo?“
Zavřu oči. „Nějaký grázl zastřelil mou sestru a oni mě od ní vlekli
pryč.“

186
 „Vypadalo to zle,“ vede si dál svou. „Opravdu zle. Mohla jste být
nemocná, blázen, nebo zločinec. Musím držet své lidi v bezpečí.“
„Byla jediná, kdo mi zbyl. Naši rodiče…“
Schultz shrbený nad mikroskopem. „Snědl jsem myši.“
„Pokuste se pohlížet na věc z našeho hlediska, ano? Denně se
setkáváme s tím nejhorším. To, že dospíváme ke špatným závěrům,
nás drží při životě. Kdybychom každého považovali za přítele, mohli
bychom ztratit víc lidí, což není přijatelné.“
„Kde je moje sestra?“
„Pochovali jsme ji. Mrtvých je tolik, že nevíme, co s nimi.“ Na
okamžik se zatváří vyděšeně. „Vymíráme houfně. A nejenom my.
Všichni.“

Nejenom my, všichni.

Nazpátek jedu taxíkem. Šofér má na ústech roušku. Peníze pře-
vezme rukou v rukavici, podezřívavě zamžourá na bankovku. Napůl
očekávám, že ji postříká dezinfekčním sprejem, avšak lačnost zvítězí
a on si ji nacpe do kapsy.
„Teď pracuju na sebe,“ zavrčí. „Nemám se komu zpovídat.“
Špek je pryč, a tak si vchod odemknu klíčem. Nahoru vyjedu vý-
tahem. Poslouchám osamělé šumění, které jako by vysálo všechen
vzduch a zanechalo mě pokrytou slabou vrstvou ledového potu.
Jsem robot vykonávající rutinní otvírání dveří. Střepy a úlomky kos-
tí jsou stále v igelitovém pytlíku. Nacpu si jej do kapsy a odcházím.
Pope Pharmaceuticals vás považuje za součást rodiny.
Nikdo mě nezastaví. Ukážu služební průkaz osamělému sekuri-
ťákovi a on cosi zabručí. Nepodívá se mi do očí a já se vyhýbám těm
jeho. Oba víme proč. Jsme tady, zatímco spousta dalších ne. Není to
odznak cti, nýbrž známka jinakosti.
Laboratoř, kde bývaly myši, zeje prázdnotou. Schultzova židle je
odsunutá. Mikroskop se hrbí nad skleněným klínem jako stařec.
Čas plyne. Udělám totéž, co kdysi Schultz. Anebo přinejmenším
předvedu podobnou verzi tohoto procesu. Nasypu prach z kostí na
podložní sklíčko a zasunu je do vstřícných paží mikroskopu.
„Co to děláte?“

187
 Hlas zní nelidsky, ale obličej stále patří Schultzovi. Vrhne se ke
mně. „To nemůžete!“
„Myslela jsem, že jste…“
„Mrtvý?“ Zasměje se. „Tohle je hra pro tvrdého chlapa a já vydr-
žím až do konce, protože jinak nadobro zmizím. Nevrátíme se. Pro-
měníme se v prach. Nic jiného po nás nezůstane. Tak co tu pro mě
máte?“
Natáhne se pro sklíčko. Mimoděk před ním uskočím. Předstírá
falešný výpad a hravě mi sebere moji kořist.
Vrátí ji pod vševědoucí oko mikroskopu.
„Úžasné,“ pochvaluje si. „Podívejte se.“
Zhluboka se nadechnu a přitisknu oči k okulárům.
A pak to spatřím: chorobu.

Uvnitř telefonu žijí zvuky, které nemají nic společného s obvyk-

lými tóny.
Něco vyčkává a poslouchá. Nač, to netuším.
„Haló?“ zašeptám.
Haló.

188
 15. kapitola
Vědecká obec měla plné ruce práce a lidé zatím umírali. Až dosud
nic nechápali. A podle toho, jak se škrábe náústkem v řidnoucích
vlasech, bych řekla, že stále přetrvává určitá dávka nejistoty. Nevěří
svým slovům, avšak není přesvědčen, že jsou lživá.
Stojí na pódiu a k jeho ústům míří půl tuctu mikrofonů, které
se snaží zachytit slova jako nějaký elektronický bryndáček. Sděluje
nám, že umíráme na určitou formu virové rakoviny.
Trpíte měňavkou.
Ale zatají nám, jakým způsobem jsme k ní přišli. Když se ho na to
zeptá reportér CNN, otře si nos hřbetem ruky a zamumlá, že nejspíš
jde o obyčejný virus, který zmutoval v masivního zabijáka. Stejně
jako v roce 1918 španělská chřipka, zabiják slabých, ve své druhé
vlně zabíjela mnohem víc.
Ale já vím své. Všechno to začalo mužem jménem George P. Pope.
A tohle vědomí mě naplňuje hrůzou.

Když tentokrát volám do Centra pro kontrolu chorob, automatic-

ká spojovatelka se mě zeptá na jméno, telefonní číslo a důvod volání.
Všechny linky jsou plně vytížené, sdělí mi. Jste v pořadí. Nezbývá mi
nic jiného, než stát ve virtuální frontě.

Uplyne další týden.

Každé ráno poslouchám, jak výtah rachotí do přízemí. Jakmile
se otevřou dveře, řeknu: „Dobré ráno, Špeku.“ Lépe si tak předsta-

189
vím, že stále stojí za recepčním pultem. K získání novin už nejsou
zapotřebí čtvrťáky – schránka je otevřená. Vezmu si jeden výtisk
a pokouším se nevnímat blednoucí krvavou skvrnu na betonovém
chodníku.
Vracím se do bytu. Zapínat alarm už nemá smysl. Stejně by mi ni-
kdo nezavolal, aby si ověřil, že jsem to já. Zprávy jsou na jedno brdo.
Válka, další válka, titulní stranu plní hromadné umírání. Tajemství je
venku. Lidé si konečně všimli, že každý, koho znají, je nemocný nebo
mrtvý. Příznivých oznámení a inzerátů je žalostně málo. Zmizely do-
konce i reklamy pohřebních ústavů, neboť jejich zaměstnanci jsou
pochováni ve vlastních rakvích.
Ležím na gauči a čekám na smrt, nebo na něco podobného. Vy-
čkávám, až zaklepe na dveře a učiní mi nabídku, kterou nebudu mít
to srdce odmítnout.
V den, o kterém se domnívám, že je pátkem, někdo skutečně za-
buší. Svalím se z pohovky a dobelhám se ke kukátku.
„Pustíte mě dál?“
Seržantka Morrisová.
„Ne.“
„V tom případě budu muset dveře vyrazit, na což dnes dooprav-
dy nemám náladu. Prožila jsem náročnou noc a ztratila dva lidi. Tak-
že, co bude? Pustíte mě?“
Vstoupí dovnitř. Nohy má jako tyčky a pod očima se jí rýsují pytle
na mrtvoly.
„Měla jste navštívit psychiatra,“ vyčte mi. „Dohodly jsme se na
tom.“
„Vypadáte příšerně.“
„Pěkné místo. Jak dlouho myslíte, že vydrží?“
„Vydrží?“
Usedne na gauč a pohodlně se opře. Oči má doširoka otevřené,
jako by si víčka podepřela párátky. „Momentálně se setkáváme se
třemi druhy lidí. Nejpočetnější skupina jsou zesnulí. Spalujeme je,
protože je to nejlepší. Jinak by se začali rozkládat a páchnout. Na-
kládáme je do vagónů a vozíme na plavecký stadion. Do venkovního
bazénu. Vypustili jsme ho už před několika měsíci. Na pálení mrtvol
je ideální. Společný táborák.“

190
 Rozesměje se.
Zpočátku jsem zděšena: Jak se může vysmívat spalování těl? Jak
o tom dokáže žertovat? Vždyť je to tragédie. Horor. V tomhle scénáři
nezůstal prostor pro vtip. A pak si uvědomím, co je na tom legrační.
Pochopím tu absurditu. Taky se řehtám. Představím si všechny ty
lidi – některé v drahých oblecích, kteří byli zvyklí nosit se jako pávi,
i obyčejné osoby, jako jsem já. Potkávali jsme se v supermarketu
a každý jsme si hleděl svého – každý vedl úplně jiný život. Nyní se
vrší v betonové vaně a koupou se…
„Jakou používáte hořlavinu?“
„Benzin,“ vyhrkne mezi záchvaty veselí. „Je teď zdarma. Můžeme
si ho vzít, kolik potřebujeme.“
… v benzinu a pak vzplanou. Je to legrační. „Myslel jsem, žes pře-
stal kouřit.“ „Vydržel jsem, dokud mě nesklátil mor a já neumřel. Nyní
už nemám co ztratit.“ Je to jako čtvrtý červenec s opékáním opravdo-
vých žebírek – v provedení baby i dospělých. Nemůžu přestat. Smích
se ze mě řine jako láva ze sopky a pálí. Spalování lidí. Na veřejné
plovárně.
Zalykáme se dobrou náladou a ohýbáme se v pase. Pak se něco
stane, hrůza na nás dopadne plnou silou a obě se rozpláčeme.
„Co to sakra dělám?“ rozčílí se Morrisová. „Jsem voják a vojáci
přece nebrečí. Zejména když mají kozy. Beztak to mám hodně těžké.“
„Jaké jsou další dva typy?“ Nechápavě na mě zašilhá a já jí připo-
menu, že mluvila o tom, jak se nyní setkává se třemi druhy lidí. První
jsou zesnulí.
„Aha, další dva. Vy a já, živí. Ti, kteří nestůňou. Z nějakého dů-
vodu jsme vůči tomu svinstvu imunní. Máme štěstí. Anebo smůlu.
Zatím jsem se nerozhodla.“ Napřímí se a zaostří na televizi, kde pre-
zident pořádá tiskovou konferenci pro zbylé novináře. „A ti druzí.“
„Druzí?“
„Ale no tak… Musela jste je vidět. Ty, kteří sice onemocněli, ale
nezemřeli. Alespoň ne hned.“
Vzpomenu si na Mika Schultze, který spořádal myši. Jeden den
mu bylo špatně a druhý rozšířil svůj jídelníček o testované subjekty.
Vzpomínám na svého tátu, z něhož se stal Mr. Hyde. Neexistuje způ-
sob, jak překroutit pravdu, aby zněla normálně.

191
 „Některé jsem viděla. Jak moc je to zlé?“
Ukáže bradou na televizor a natáhne se po dálkovém ovládání.
„Lidé již nejsou životaschopný druh.“
Tato slova prolétnou celým národem. Hlavy se otočí jako sluneč-
nice následující zlatý kotouč. Vzápětí se ozve sborové zalapání po
dechu a prezident Spojených států si uvědomí, že nemá vypnutý mi-
krofon.
Sledujeme, jak vypoulí oči a brada mu poklesne. Pokouší se vy-
pořádat s pravdou. Nyní každý, kdo přežil, ví, že náš vůdce v nás ne-
vkládá žádnou důvěru.
Sevře tvář v dlaních a promění se ve Výkřik Edvarda Muncha.
Seržantka Morrisová zaboří obličej do dlaní – takhle špatné to je.
„Vždycky jsem se pokládala za bojovnici, ale teď si nejsem jistá, zda
je to dobře. Kéž bych věděla…“
„Co byste chtěla vědět?“
„Jak se mohlo všechno takhle posrat. Jak to začalo. Válka, choro-
ba, všechno. Kéž bych mohla někomu zakroutit krkem! Třeba bych
se cítila líp. Kromě toho bych si přála, abychom měli vše, co potře-
bujeme. Při prvním náznaku potíží začalo drancování. Nejprve vzali
útokem obchoďáky.“
„A kšefty s elektronikou.“
„Fakt síla. Svět jde do háje a lidé kradou televize s velkou obra-
zovkou. Jako by je mohly zachránit.“
Svět je na kusy, jeho obsah napadrť. Terapie nic nezmění. Ne-
chci někde dřepět a vykládat, jak mi je poté, co jsem ztratila všech-
ny blízké. Odmítám rozpitvat svou psýchu na kousíčky, probírat se
jednotlivými vlákny a hledat okamžik, kdy se začalo hroutit vše, co
jsem milovala. Zdráhám se ležet na gauči a čekat na smrt. Konec se
blíží. Ví to prezident, ví to žena po mém boku a vím to i já. Nastává
konec světa. Netuším, zda je to Armageddon, protože se nedostá-
vá zbožných lidí, kteří by mávali zatnutými pěstmi a křičeli: „Měli
jsme pravdu! Však jsme vám to říkali!“ Není zde žádný vůdce, jenž
by nás sjednotil a přilepil nám na čela čárové kódy. Staly se z nás
bestie. Studiu náboženství jsem nikdy moc nedala, ale jsem si jistá,
že s jednou možností nikdo nepočítal: že se člověk stane vlastním
Antikristem.

192
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Pomaloučku si vydechnu. „Za žádným psychiatrem nepůjdu.“
„Můžu vám to nařídit.“ Z jejího hlasu nezaznívá přesvědčení, jen
nesmírná únava.
„Zkuste to, ale neuspějete. Nejdu do toho. Můžete mě přinutit ná-
silím, ale budu tam sedět a mlčet.“ Zhluboka nasávám vzduch do plic
a snažím se nemyslet na to, že jsem všechny ztratila. „Mimochodem,
co se vaší návštěvy týče, vybrala jste si pěkně hloupou výmluvu.“
„Máte pravdu,“ připustí. „Pravda je taková, že se nám hodí každá
zdravá ruka i hlava. Vy máte obojí.“
Tahle představa se mi zamlouvá. Toužím být víc než součást gau-
če. Taky jí to řeknu.
„Můžu získat narkotika,“ navrhnu. „Medikamenty.“
„Legálně?“
„Víceméně.“
„Je to nebezpečné?“
„Možná,“ brouknu. „Copak na tom záleží? Nemůžu tu jenom tak
dřepět s rukama v klíně.“
Potřese hlavou. „Vy jste paličatá až běda. Nick vás bude milovat.“
Zastaví se mi srdce. „Nick?“
„Náš psychoterapeut. Prima kluk. Přímo rozkošný. Skoro je mi
líto, že nemám zájem.“
Srdce se zase rozběhne. „Můj nejlepší kámoš James byl gay. Šíle-
ně se mi po něm stýská.“
Upjatě se pousměje. „Nejsem lesbička. Můj manžel se stal jednou
z prvních obětí téhle blbé války. Proč vlastně zemřel? Stejně všichni
pochcípáme. Uvědomuju si, že to byla jeho práce, ale přesto si mys-
lím, že zahynul zbytečně. Mohl tu se mnou být.“
Natáhnu se a uchopím ji za ruku. Sedíme vedle sebe a tupě sle-
dujeme, jak se prezidentova ochranka snaží dostat svého svěřence
do bezpečí. Moc přesvědčivě při tom nevypadají. Prezident se stal
symbolem něčeho, co přestalo existovat – důstojnosti, již dávno ne-
vlastníme.

Pope Pharmaceuticals je sterilní hrobka. Moje kroky se hlasitě

rozléhají v hale, než je pohltí vysoký strop.

193
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Zdraví mě faraon. Pope Pharmaceuticals vás považuje za součást
rodiny. Mé horší já mě donutí obrazovku vypnout, když procházím
kolem. Furiantsky si nadhodím batoh. Jsem tady s nákupním sezna-
mem, jenž začíná George P. Pope.
Vyjedu výtahem do horního patra. Když se dveře otevřou, ocitnu
se ve slonovinové věži a zírám do tváře tomu nejpříčetnějšímu šílen-
ci, jakého jsem kdy viděla. Sedí za rozlehlým mramorovým stolem,
dlaně položené na savém papíru. Po jeho levici se tyčí plnicí pero
vražené do ebenového stojánku. Po pravici má mobil, jenž je stejně
impotentní jako muži, pro které Pope Pharmaceuticals vyvíjel práš-
ky. Tohle jsou zbraně moderního ničemy na tomto novém Divokém
západě.
„Máme problém,“ prohlásí George P. Pope.
Zdá se, že mi chce něco říct, proto vyčkávám.
„Jsme jako myši. Všichni. Lidi. Včetně vás. Co myslíte? Proč jste
dosud naživu?“
„Opravdu?“
Velkodušně přikývne, jako by mi udílel požehnání. Velký a pří-
šerný George P. Pope chce slyšet můj názor. Stěží se držím.
„Vím, že bych za to měla být vděčná, ale když jsou všichni kolem
vás mrtví, nebo umírají, je těžké radovat se ze života.“
„Na vaše pocity kašlu. Ptal jsem se vás na názor. Chci vědět, co je
na vás zvláštního. Proč si myslíte, že jste jiná?“
„Nemám ponětí,“ odpovím upřímně. „Nebrala jsem ani multivi-
tamin.“
„Mohli bychom vás rozpitvat a zjistit to. Jste majetek firmy. A to-
hle je nový svět. Staré zákony neplatí. Pope Pharmaceuticals vás
vlastní. Patříte mně.“ Rytmicky bubnuje prsty do papíru. „Rád bych
vám něco ukázal.“ Zvedne se od stolu. Podivně vrávorá jako žena,
která se pokouší chodit na nemožně vysokých podpatcích. „Násle-
dujte mě.“
Je to rozkaz.
Ve výtahu stiskne tlačítko roztřeseným prstem.
„Co vaše rodina?“
„Všichni jsou mrtví. Alespoň myslím.“
„Vy to nevíte?“

194
 A pak se stane zvláštní věc. Zčistajasna se rozpovídám o dni,
kdy jsme zjistily, že Mark padl. Nato vylíčím svoji poslední návště-
vu u rodičů. Jakmile začnu mluvit, nedokážu přestat. On stojí proti
mně, naslouchá a nehne ani brvou. Nekonají se žádná slova útěchy
či zdvořilé přikývnutí na správném místě.
Když skončím, dlouze se nadechnu. Výtah se zastavil v suterénu
a dveře se otevřely. Jediné světlo pochází z výbojek. Je oslnivé a tvr-
dé, nesvědčí životu.
Pope se kolem mě protáhne. „Vaše rodina je mi ukradená. O je-
jich příběh jsem vás nežádal.“
„Na čem vám záleží?“
Otočí se a zpraží mě ledovým pohledem. „Na mém byznysu. Na
radě. Akcionářích. Na nikom jiném nikdy nesešlo.“
„Co vaše rodina a manželka?“
„Rodinu nemám a manželku taky dávno ne. Mám – měl jsem – za-
městnance. Důvěřovat můžete pouze té osobě, která je na vás exis-
tenčně závislá. Už jste někdy měla anální pohlavní styk?“
„Do toho vám nic není.“
„Právě tohle dělá rodina – a přátelé. Zato zaměstnanci přemýšlejí
o dalším jídle, benefitech, profesionální pověsti, a ptáky drží pevně
zapnuté v kalhotách.“
Na to není co říct. Jsme v dlouhé bílé chodbě, pravidelně naru-
šované dveřmi. Místo jmenovek jsou na nich tabulky s čísly. Jediné
barevné skvrny tvoří červené požární hlásiče a sekyrky. Krev pra-
videlně rozstříknutá na maxistránce. Pope odbočí vlevo. S každým
krokem se pravá strana jeho saka zakymácí, jako by v kapse schová-
val závaží. Držím se od něho dál. Čistě pro případ…
Je to zrůda požírající krysy.
… že by se znenadání zastavil. Avšak on se zarazí až u dveří
s označením MK-12.
„MK? Mučicí komora?“
„Ano.“
Nevyznám se v něm. Jeho obličej ke mně promlouvá cizím jazy-
kem. V očích má určitý výraz, avšak nedokážu jej rozluštit. Mučicí
komora? Opravdu? Co je tohle za firmu, pro niž jsem pracovala dva
roky? Co je George P. Pope zač, že potřebuje takové místo?

195
 „Víte, co jsem zač?“
Chvíli mi trvá, než zformuluji odpověď, jež neobsahuje tlumený
výkřik.
„Obchodník?“
Pomalu přikývne, jako by ho bolel krk. „Obchodník, ale také vě-
dec. Zbožňuji experimenty. Hoďte kočku do hejna holubů, a co se
stane? Ne, neodpovídejte – oba to víme. Miluji experimenty obřího
rozsahu s možností extrémních výsledků. Ne tyhle drobné pokusy,
kdy naočkuji krysu a čekám, jestli zhubne víc či méně. Mám vášeň
pro velká jeviště.“
Zvedne ruce: Bůh ukazuje své velkolepé dílo. „Život. Někdy se
stává, že jedinou možností, jak vyzkoušet nový lék, je předhodit
jej davu a čekat, co se stane. Na myších zjistíme jenom to, co udělá
s hlodavci. Jenže já vyrábím medikamenty pro lidi. Abych si ověřil,
jaký mají účinek, musím je aplikovat lidem.“
„Vy jste zrůda.“
„Nepohlížejte na mě tak,“ nabádá mě. „Řadu let jsem hledal jiné
cesty. Například jsem chtěl využít vězeňský systém. Ty promarně-
né životy by byly alespoň k něčemu dobré. Když vyzkoušíte nové
léky na opravdových lidech, získáte skutečné výsledky, solidní data.
Dobří zaměstnanci – to je právě to, co byznys vyžaduje. Neobejde se
bez nich žádný vizionář. Dejte podřízenému dost peněz a udělá pro
vás, co si zamanete. Zejména když může zabít dvě mouchy pěkně
dlouhou bankovkou. Právě takový byl Jorge. Neměl žádné morální
zábrany, vězel až po krk v dluzích a upřímně vás nesnášel z důvodů,
o které se se mnou nikdy nepodělil.“
Mimoděk zatnu každý sval, až jsem stejně ztuhlá jako on.
„Chtěl moje místo pro svou sestřenici.“
„Aha. Uražená mužská ješitnost. Naštvalo ho, že si bílá žena ze
střední třídy přivlastnila práci, která podle jeho názoru náleží při-
stěhovalcům. Ano, už to vidím. Oprávnění je stejně mocné jako žárli-
vost, i když možná není tak bezmezné jako chtíč. Zajímavé. Přestože
Jorgeho důvody jsou mi ukradené. Důležité je, že to udělal. Byla jste
divoká karta. Nikdy bych nepředpokládal, že se nádoby tak dlouho
nedotknete, a zároveň budete imunní. Dvojité prokletí. Měla jste se
nakazit a šířit moji práci jako malý hodný inkubátor. Místo toho jste

196
na té věci seděla a chodila na terapii.“ Ušklíbnu se a on mávne rukou.
„Ano, vím o tom všechno. Jeden z mých zaměstnanců se uprdne a já
se to vzápětí dozvím. Promiňte: vypustí plyn. Avšak můj výtvor si
našel způsob, jak se dostat do hostitelova těla. Jorge zřejmě ve své
dychtivosti ukončit váš pracovní poměr co nejdřív nezapečetil kon-
tejner tak, jak měl. Nebo se ho dotkl kontaminovanými prsty. Anebo
viru narostly nožičky a vylezl ven.“ Jeho smích je mrazivě příčetný.
„Zvítězil ten fyzicky nejzdatnější.“
„Vytvořil jste zbraň.“
„Vy říkáte zbraň, já medicínu. Možná tomu nebudete věřit –
ostatně, váš názor mě nezajímá –, ale začali jsme s těmi nejušlechti-
lejšími pohnutkami. Stejně jako ostatní jsme hledali lék na rakovinu.
Vědě byste neporozuměla – stěží to svedu já sám –, ale občas se po-
daří otočit vypínačem na druhou stranu, než máte v úmyslu. Stalo se
vám někdy, že jste si chtěla rozsvítit a místo toho jste zhasla? Právě
to se nám povedlo. A ukázalo se, že výsledek je mnohem přínosnější
než původní idea. Ačkoliv i na ní jsme samozřejmě dál pracovali. Víc
produktů, víc peněz. Víc peněz, víc moci.“
„Existuje na to léčba?“ Naděje se přikrčí.
„Ne. Jsem obchodník, ne Ježíš. Před zánikem nejsem schopen
uchránit ani sám sebe.“ Vyhrne si levý rukáv. Kůži má rozpíchanou
jako jehelníček. Drobné vpichy jsou zanícené, jak se do nich dostala
infekce. „Jsem kráčející mrtvola. Doktor Frankenstein, jenž se stal
vlastním monstrem.“
Otevře dveře místnosti MK-12 dokořán: hrdý, sebevědomý muž,
jenž vtělil svůj status mezi tyto stěny. „Když dáte dobrým zaměst-
nancům o trochu víc peněz, než se domnívají, že si zaslouží, udělají
pro vás všechno.“
Čistoskvoucí bílá mě oslepuje. Wonkavize – návštěvní místnost
Willyho Wonky.
„Račte dál.“
Zaváhám.
„Nebylo to pozvání.“ Sáhne do kapsy, vytáhne pistoli a namíří ji
na mě, abych pochopila, že nežertuje.
„Co je uvnitř?“
„Starý přítel. Váš, samozřejmě. Já žádné přátele nemám.“

197
 Nyní to spatřím – je tu krev. Poslední dobou jí vídávám až příliš,
ale nemyslím, že na ni existuje kvóta. Očima těkám po scéně jako
z jatek, než objevím zbytky obličeje, který jsem znala. Bezvládné tělo
je oblečeno v péřové bundě, kterou jsem viděla ve vlaku.
„Hravě jsem ho vlákal dovnitř. Stačilo mu nabídnout příslib prů-
lomové reportáže.“
Ne, Jesse ne. Ne, ne, ne. Byl to jenom kluk, který se snažil dokázat
svoji cenu.
„Jste ohavná zrůda.“
„Nejspíš ano.“
„Proč? Protože vás chtěl odhalit?“
Popadne mě pod krkem. Ačkoliv myslí svou nevraživost vážně,
jeho prsty prozrazují, že má tělo zesláblé nemocí.
„Tohle je nový svět. Nejsem muž, kterým jsem býval. Jestli se dá
věřit testům, pak už vůbec nejsem člověk. Jsem nějaký druh zvířete.
Nové druhy, nová pravidla.“
Nato otočí zbraň proti sobě a stiskne spoušť.
Na neposkvrněné stěně přistane krvavá mlha. Pope se zhroutí
na podlahu. Připomíná pytel brambor ve špatně padnoucím obleku.
Jeho tělo se roztéká a on se na mě šklebí.
„Udělejte pro mě něco.“ Krev bublá.
Na Jesseho se ani nepodívám. „Ne.“
Zalyká se smíchy. „Nechal jsem zabít vaši sestru. Co si o tom
myslíte?“
„Proč?“
„Měla jste to být vy.“
Krve by se ve mně nedořezal. Nepotřebuji zrcadlo, abych věděla,
že jsem bílá jako tyto zdi. Pope je zloděj naděje.
„Proč já?“
„Jeden by mohl říct – ničemova volba.“
„Chcípni, ty mizerný hajzle!“
S posledním vydechnutím zašeptá svoje přání. Nato velký George
P. Pope zemře. Poslední, co vidí, je moje vyděšená tvář. Zlé znamení
na jeho cestě.

198
 TEĎ
„Zbabělec,“ odplivne si Švýcar. „Vzal si dobrovolně život, protože
věděl, že za nic nestojí.“ Nato mu uklouzne cosi v jeho mateřštině.
„Což je stejně všem u prdele.“ Vidina neodvratné smrti mi roz-
vazuje ústa. Nikdo mě neplácne přes ruku za to, že mluvím spros-
tě. Máma je mrtvá. „Proč by ti mělo záležet na nějakém Georgi Po-
peovi?“
Něco drmolí. Angličtina to není. Nechytám ani jednotlivá slova.
Přestanu ho poslouchat a on někde v polovině proslovu přepne
zpátky do mé rodné řeči.
„Jeho žena. Znal jsem ji. Byla to hloupá, příšerně hloupá děvka.“
„Ona je děvka, já jsem děvka, tvoje matka je děvka, všechny jsme
děvky.“ Stejně umřu, tak co na tom? Zkrátka chci, aby zavřel hubu.
„Věděls, že jsem pracovala pro Pope Pharmaceuticals. Proto jsi mi
pomohl zachránit Lisu?“
„Musel jsem to vidět, Ameriko.“
„Co?“
„Skutečnost, že z celé firmy přežila pouze uklízečka. Vyložená
nula. Když ostatní skonali, proč ty jsi naživu? Vždyť nejsi nic zvlášt-
ního.“
Mimoděk sevřu skalpel, ukrývající se v mé kapse. Držím ho jako
zkrvavený talisman.
„Nejsi hloupá, i když jsem předpokládal, že budeš. Uklízečka.
Pitomá sanitářka. Někdo, kdo stírá z podlah krysí chcanky.“
Bolest se rozplynula. Zbylo jen teplo, jež mě zahalilo do své na-
dýchané růžové pokrývky. Nejradši bych se schoulila do klubíčka
a odevzdala se jeho náruči. Už brzy.
„Tvoje omezenost spočívá v tom, že považuješ lidi za jednoduché
bytosti. Jsme sloučeninou prožitků, které jsme posbírali na své ži-
votní pouti. Nikdy jsem nebyla pouhou uklízečkou.“
„Co dalšího se v tobě ukrývalo? Kurva?“
„Dcera, sestra, manželka, milenka, přítelkyně.“ Doufala jsem, že
se stanu matkou, ale tohle už nezvládnu. Promiň, mrňousku. Nejsem
schopná přežít. Tvůj inkubátor je zničen. „Vrah.“
„V tobě? Nemyslím.“

199
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|TpN5N p5:,:0N
•L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž
 Pořád krvácím? Nedokážu říct. Je příliš mokro. „Co o mně víš, ty
přerostlý kuse sýra?“
„Já vím všechno. Znám věci, které si tvor jako ty ani neumí před-
stavit.“
Směju se, protože nic jiného mi nezbývá. Takhle hodlám umřít.
Odmítám ječet a kopat kolem sebe jako zvíře v posledním tažení.
Chci se smát. V okamžiku skonu se budu řehtat tak, až mě bude pí-
chat v boku a z očí se vyřinou slzy. Proč? Protože Švýcar je přesvěd-
čený o tom, že všechno ví a všechno zná.
„Co jsem řekl tak legračního?“ diví se.
„Nic.“
„Mluvíš z cesty, Ameriko.“
„George P. Pope byl zbabělec. Nedokázal žít se svou nemocí. Ne-
mohl vystát, co s ním provádí. Děsil se toho, jak by mohl skončit,
kdyby dál nasával kyslík.“
„Nevidím na tom nic směšného.“
Mezi rty se nadouvají bublinky mých slin. „Jasně že ne. Nebyls
tam. Je to taková legrace. Přímo k popukání.“
„Vyprávěj mi o tom.“
Nikdy jsem se nehihňala, ale teď, když se blíží můj konec, se chi-
chotám jako zběsilá. Švýcar se sune blíž ke mně, chystá se k útoku.
Slyším jeho dech. Cítím ho. Moje zakrvácená ruka vystřelí a dotkne
se konce mého světa.

TEHDY
Existuje pouze jeden způsob, jak dotáhnout do konce to, nač se
chystám – odstranit emoce, zastrčit je do kapsy a uchovávat je bez-
pečně stranou od zbytku mého těla.
Pohlédnu na Jesseho. Promiň, chce se mi říct. Myslela jsem, že
udělám správnou věc, když ti to povím. Ale nejsem si jista, zda je to
pravda, anebo si zase něco namlouvám, abych ulevila svému svědo-
mí. Ale rozhodnu se tomu uvěřit, abych se s jeho smrtí snáze vyrov-
nala.
Chci být jiný, ale lepší. Ne jiný – horší.

200
 Nic. Necítím nic. Moje psýcha je na neutrálu, což je dobrá věc.
Alespoň se snáze chopím sekery s dlouhou rukojetí, jež je připevně-
na ke stěně. Neváží víc než peříčko. Zvednu ji vysoko nad hlavu a ne-
chám ji dopadnout. Gravitace za mě odvede špinavou práci. Táhne
ostří k zemi, a tak společně oddělíme hlavu George P. Popea od těla.
Nic necítím.
Nic necítím.
Nic necítím.
Pouze díru tam, kde bývala má duše.

TEĎ
Nezemřu se stisknutými víčky a srdcem v krku. Nedostala jsem
se takhle daleko, abych skonala jako zbabělec. Ruka je připravená,
skalpel pevně vězí v dlani – můj krvavý spojenec.
Je tma. Švýcar mě popadne za hrdlo a tvrdě mě přitiskne ke zdi.
Kousnu se do jazyka. Mám ústa plná krve. Vyplivnu mu ji do obličeje
a zasměju se.
Smích nemám pod kontrolou. Veselí je hélium v mém balonku.
Můj oxid dusný.
„Proč? Nijak ti to neprospěje. Žádnému z nás už nic nepomůže.
Brzy budeme mrtví.“
Jeho prsty drtí můj krk. Ještě chvíli a smích mě definitivně pře-
jde. Vidím hvězdičky. Blíží se ke mně oslnivé světlo a následují je hla-
sy, které šeptají. Do úplného konce zbývá pár vteřin. Pozvu Švýcara
na báječnou jízdu. Sveze se se mnou.
„Pope se mnou musel naposledy vyjebat. A ty se pleteš.“
„Nikdy se nemýlím.“
„Tentokrát ano.“
Se zlomyslnou radostí před ním tajím to, co chce vědět. Pravdu
o posledních okamžicích George Popea. Mohly by Švýcara potěšit.
Nemám dost prostoru, abych se mohla pořádně rozmáchnout,
ale ostří skalpelu je nebezpečnější než břitva. Čepel sklouzne po
jeho hrdle. Zachvívá se, neboť do její pouti vkládám veškerý zbytek

201
své energie. Švýcar zalapá po dechu. Zornice se mu rozšíří natolik, že
je spatřím navzdory temnotě.
Sevření jeho ruky zesílí. A je to. Konec. Zhasínáme. Dámy a páno-
vé, Zoe opustila budovu. Vtom jeho prsty ochabnou a on se zhroutí
na podlahu. Dlaní udeří do betonu. Vší silou kopnu do jeho obličeje.
Hlasy sílí. Světlo se přibližuje. Tohle je můj tunel, můj nouzový
východ. Promiň, říkám svému děťátku. Odpusť mi. Není mi přáno být
dobrou matkou. Vlastně vůbec žádnou matkou. Je mi líto, že jsem ne-
dokázala ochránit svoji miniaturní rodinu.
Poté můj svět září žlutě. Třeba v něm dosud zbyl kousek života.
Tunel se nekoná, hlasy patří opravdovým lidem.
Doufejme, že nás pohřbí daleko od Švýcara.

202
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 16. kapitola

TEHDY
„To myslíte vážně?“ zeptá se seržantka Morrisová usazená za
svým stolem.
Zvolna přikývnu. Vzduch je jako polévka.
Morrisová vytahuje z batohu lahvičky a krabičky a skládá je na
stole do řady. Vojáci zdolávají papírové pohoří.
Podlaha pod mýma nohama se pohupuje. Anebo jsem to já, kdo
se kýve dopředu a dozadu. Dlaň, jíž se opírám o stůl, mi vůbec nepo-
máhá. Můj svět se proměnil v pohyblivé písky.
„Tam, odkud jsem přišla, je toho víc. Ale pokud máte zájem, měla
byste si pospíšit. Už tam není žádná ochranka a ředitel společnosti je
mrtvý. Je pouze otázkou času, kdy jeho firmu vyrabují.“
„Pošlu tam nějaké lidi. Pomohlo by mi, kdybyste je doprovodila.
Potřebujeme veškeré dostupné léky.“
„Oukej,“ zajíknu se. Vedle ruky, o niž se opírám, přistane zatnutá
pěst. Je těžká. Vzduch mě dusí. Něco držím. Bílý pytel. Kdepak, pytel
to není. Svázala jsem laboratorní plášť do uzlíku, za nějž by se nemu-
sel stydět ani Huckleberry Finn.
Seržantka Morrisová se ušklíbne. „Co je v tom ranci? Sakra, hol-
ka, kape z toho krev.“
„Nic,“ brouknu. „Vůbec nic.“
„To vykládejte někomu jinému. Nic nevypadá jako výslužka od
řezníka.“ Pokouší se mi uzlík vzít, ale tohle břemeno musím nést já.
Posadím se a sevřu ranec mezi koleny. „Opravdu to nic není.“

203
 TEĎ
Nezemřu. Alespoň ne hned. Zatím si nejsem jistá, zda mě to mrzí,
anebo jsem ráda. Nicméně moje děťátko stále žije a to se počítá. Tan-
čí v mém břiše a oslavuje naše vítězství. Jsme pořád dva.
Za oknem na mě pomrkává slunce. Vidíš? říká. Ale já nic nevidím.
Ve skutečnosti ne. A tak statečně napodobuji jeho úsměv a pokou-
ším se určit, kdo z nás dvou se zubí jako vesnický idiot.
Když se posadím, vydere se ze mě hluboký povzdech. Přitisknu si
dlaň na zašitou ránu, aby se neotevřela jako odřený plyšový medvěd.
Obklopují mě nějaké ženy. Sledují mě ostražitýma očima a tváří se
nepřístupně.
„Kde to jsem?“
Mlčí. Baví se mezi sebou cizím jazykem.
„Co se stalo s tím mužem?“
Zírají na tu podivnost ve svém středu. Nemám k dispozici nic ji-
ného než znakovou řeč, sestávající víceméně z obscénních gest.
„Ježíšikriste.“
Ženy se pokřižují. Od hlavy k hrudní kosti, od ramene k rameni.
Náboženské postavy tedy znají. Jedna z veverek se oddělí od ostat-
ních. Ostatní na mě zírají, jako bych spadla z vesmíru. Třeba jo. Vím,
že pocházím z jiného světa. Díváme se na sebe a hledáme způsob,
jakým bychom překonaly jazykovou propast. Moje řeč je částečně
odvozena od jejich, přesto je mi angličtina k ničemu.
Přinutím se vstát, v dlani stále svírám zraněnou paži. Bolest
mnou prolétne jako šíp. Klouby mám bílé, točí se mi hlava, do téhle
reality nepatřím. Popadne mě nějaká ruka a přidrží. Ústa nesouhlas-
ně mlasknou.
„Jsem v pořádku. Nic mi není. Musím pokračovat v cestě,“ drmo-
lím.
„Dnes nikam nepůjdeš.“
Škubnu hlavou, protože těmhle slovům rozumím. Jsou jasná,
zvučná a zářivá. Pronesl je chlapec, který není dost starý na to, aby
se holil.
„V Athénách jsem chodil do anglické školy,“ vysvětluje. „Jmenuji
se Yanni. Anglicky John.“

204
 Sáhne do kapsy, vyloví váček s tabákem a krabičku bílých papír-
ků. Přidřepne, nasype tabák na papírek do úhledné řádky a na steh-
ně si ubalí cigaretu. Okraj papíru olízne a zapečetí, potom si zapálí.
Jedna z žen se k němu nakloní a vlepí mu jednu za ucho. Ječí na něho,
dokud nesvěsí hlavu. Nabídne mi oslintaného špačka. „Dáš si?“
Civilizace je v troskách, ale pořád se najdou lidé, kteří dbají na
dobré vychování svých dětí.
„Ne, děkuji.“ Sleduji, jak lačně strká žváro do úst a popotahuje.
Nemůže mu být víc než jedenáct, možná dvanáct.
„Kde to jsem?“
Poradí se se ženami. Paže poletují vzduchem, dokud se neshod-
nou na odpovědi.
„Nedaleko Athén. Našli tě moji lidé. Hledají…“ Zhluboka zabafá
z cigarety a přitom listuje v pomyslném anglickém slovníku. „Záso-
by. Oblečení a věci, které by se daly vyměnit s jinými lidmi.“
„On tu ještě někdo je?“
Znovu se poradí se ženami.
„Jsou tu,“ souhlasí posléze. „Ale někteří jsou…“ Pokrčí rameny
a snaží se působit vyrovnaně. Soustředěně odklepává popel. „Moji
lidé s cizinci nemluví.“
„Ty ano.“
„Jsi zraněná. Až se uzdravíš, odejdeš.“
Náš rozhovor ukončí zvuk, jako když si děti kopou s míčem. Yanni
zahodí cigaretu a rozdrtí ji podpatkem sešmajdané boty. Čiší z něho
napětí. Nejradši by se přidal ke svým kamarádům.
„Počkej.“
Zarazí se.
„Ten muž – ten co tam byl se mnou. Co se s ním stalo?“
Další porada.
„Tvůj manžel žije. Ale jak dlouho…? Kdo ví?“
Určitě se plete.

Nyní jim patří celý svět, mohou žít, kde si zamanou, ale Romové
se rozhodli zůstat ve svém hnízdě sestávajícím z přístřešků a cha-
trčí. Dál jsou velmi podezřívaví vůči ostatním, ale kdo jim to může

205
vyčítat? Na šatech mám zaschlou krev tří lidí, obličej se ztrácí pod
vrstvou potu a prachu ze silnic.
Jsou ostražití stejně jako já. Poslední dobou se mnohé tváře ďá-
belsky změnily. Moje důvěra ve vlastní druh se rozplynula jako pára
nad hrncem, ale když pohnu rukou, zjistím, že můj batoh leží vedle
mě. Nedotčený. To drobné gesto značí naději, že jsem mezi bytostmi,
které zůstaly stejně lidské jako já.

TEHDY
Šálky horkého čaje. Objeví se a zmizí. Hlasy kolem mě plavou
jako návnada pro ryby. Matně si uvědomuju, že mě opustil zdravý
rozum, a já se chovám, jako bych byla jednou nohou v blázinci a dru-
hou v kaluži krve. Kolik toho lidská mysl snese, než se porouchá?
Pak je tam on.
A jsem tu já.
Stůl zasténá, když jej Nick kus opráší a posadí se na něj. Nedí-
vám se, ale vnímám, jak se vzduch hýbe, když se předkloní a zaplní
prostor, který byl dosud prázdný. Je tak blízko, že ho cítím. Nevoní
deodorantem či vodou po holení. Je to zkrátka Nick. Upředený ze
slunečního svitu.
„Co se děje, Zoe?“ Jeho hlas mě pohladí po tváři.
„Padá obloha.“
„Vypadá to tak, že?“
„Zabije nás to. Jednoho po druhém. Buď tak, nebo tak.“ Přejedu
si přes tvář rukou, která jako by mi nepatřila. „On to začal. Tohle
všechno. Byli jsme experiment. Můj byt se stal jeho Trinity Sitem.“
„Myslíš místo, kde uskutečnili první test atomové bomby?“
„Chtěl vyzkoušet svou drogu. Ne, drogu ne. Zbraň.“ Vyprávím mu,
s čím se mi George Pope svěřil v posledních minutách svého všivé-
ho života. Nick mi naslouchá s pozorností typickou pro jeho profesi.
Když moje slova umlknou, zůstává napjatý a ve střehu. Podívám se
na něho a shledám, že stále nosí onu starou, důvěrně známou mas-
ku, která mi brání ho poznat. Mám tolik otázek. Kdo jsi? Co se ti stalo
na frontě? Pláčeš pro svého bratra? Myslels na mě, když jsi byl pryč?

206
Avšak slova mi uvíznou na jazyku jako žvýkačka rozehřátá sluncem
na podrážce boty.
„Co je v tom pytli, Zoe? Můžeš mi to ukázat?“
Pokleknu před ním, pokorná a vyděšená, a nabídnu mu krvácejí-
cí uzlík plný viny. „Opravdu to chceš vidět?“
„Ukaž mi to.“
Je to rozkaz zabalený v hedvábí, o kterém se nesmlouvá. Někde
hluboko v mé duši udeří gong. Nemám na vybranou. Musím poslech-
nout.
Ztuhlými prsty rozvážu uzel. Látka je nasáklá krví a lne k obsahu.
Mokrá rudá bavlna se odloupne od chladného masa uvnitř.
Maso. Stejné jako hovězí nebo vepřové nebo jehněčí. Lež, z níž
se mi zvedá žaludek. Kdybych se zastavila a zamyslela se nad tím,
odkud se bere, s řevem bych odtud utekla.
Maso. Stejné jako kdysi skladovali v supermarketech.
Nick se nadechne. Zavřu oči a vyčkávám. Nekonstatuje očividné,
neklade stupidní otázky. Vidí, že plášť obsahuje hlavu oddělenou od
těla, takže je zbytečné to zdůrazňovat.
„Fajn,“ hlesne. „Dobrá. Komu patří? Potřebuje někdo lékaře?“
Zavrtím hlavou. Je to jen maso, Zoe. Kuře a šunka. „Už byl mrtvý.
Postupovala jsem podle instrukcí.“
„Čích?“
„Jeho.“ Ukážu bradou na to obyčejné maso, možná krůtí. „George
Popea.“
Posadí se. Zpracovává získané informace. Potom se mě zeptá
proč. A tak mu povím, že se Pope bál, aby nevstal z mrtvých.
„Ty tomu věříš?“
„Musím.“ Jinak bych mu hlavu usekla zbytečně.
Nick vytáhne z kapsy u košile pero a papír. Aniž se na mě podívá,
začne cosi psát.
Pohlédnu na něho. „Sepisuješ nákupní seznam?“
„Sepisuji seznam.“
„Seznam.“
Cosi škrábe po deset úderů mého srdce – počítám je –, načež za-
strčí papír do kapsy.
„Pomůžu ti. Proto jsem tady.“

207
 „Jsem v pohodě. Vypořádám se s tím sama.“
Natáhne se a zabalí hlavu, takže už na nás nezírá.
„Samoty si možná užijeme až až. Dopřej si společnost, dokud
můžeš, Zoe. Neodháněj ji od sebe. Podávám ti ruku, tak mě přes ni
neplácej.“
Ještě jsme spolu neskončili.

Toho dne se Jesse ocitne na titulní stránce – i v den následující.

United States Times z něho udělali jiného člověka – horšího. Ničemu.
Zločince, který se pokusil hodit vinu na společnost, jež se zaváza-
la spasit nás nejenom před jedinou nemocí, nýbrž celým souborem
chorob.
Té noci kazatel z Jihu přiřkne novodobému moru jméno, které
snadno splyne z jazyka a lehko uvízne v hlavách.
„Tato choroba je bílý kůň, jenž si přišel pro hříšníky. Konec není
blízko, je přímo tady.“ Promlouvá k milionům umírajících. Jeho slova
dopadnou na úrodnou půdu a rozkvetou.
Bílý kůň. Cválá mezi námi.

TEĎ
Uplyne týden, než se zmůžu na víc než jen několik kroků, aniž by
se mi dělalo černo před očima. V průběhu té doby jsem jedla lépe
než před válkou. Lidé z periferie jsou chytřejší než my ostatní. Tím,
že jsou nuceni pohybovat se na okraji společnosti, se u nich vyvinuly
schopnosti, které my ostatní postrádáme. Dovedou si zajistit jídlo
z vlastních zdrojů a každý člen klanu funguje tak, aby prospíval cel-
ku. Zatímco nám se stýská po prefabrikované stravě, oni dál žijí tak
jako generace jejich předků. Tvoří pomyslné zuby v jednoduchém,
zato elegantním soukolí.
O týden později vyhledám Yanniho. Nevěřím, že Švýcar přežil.
Nemohl. Ledaže bych si jeho smrt jenom představovala, abych spo-
činula v hrobě jako vítěz.
„Jak ten muž vypadá?“ ptám se chlapce.

208
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Pokud považuje moji otázku za podivnou, nedává to na sobě znát.
Každé slovo mu dává příležitost blýsknout se znalostí angličtiny.
„Je…“ Yanni mávne rukou nad hlavou. „Bílý. Vlasy má bílé. Ne jako
starý muž. Jako filmová hvězda.“
Je to Švýcar. Musí to být on. Nechápu, jak mohl přežít. Jaké kouzlo
na něho cikáni uplatnili. Nemohu pochopit, jak jsem mohla selhat.
„Blond,“ napovím mu. Jazyk mě neposlouchá. „My téhle barvě ří-
káme blond.“
Hned si nové slovo vyzkouší. „Blond.“
„Chtěla bych… manžela vidět.“ Z úst se mi vyřine žlučový kámen,
horký a odporný.
Přijdou dvě ženy, obě oblečené v batikovaných tričkách a vrstve-
ných sukních, které na nich visí jako utahané závěsy. Hovoří s chlap-
cem a otevřeně na mě zírají, což se ve slušné společnosti nedělá.
Z jejich pohledu jsem kuriozita, cizinka i přivandrovalec.
„Je naživu?“ ptám se. Bože, ať je mrtvý! Přestože se tohle přání
příčí všemu, v co věřím, a činí ze mě menšího člověka, chci, aby to
byla pravda. Dokážu stále pohlédnout sama sobě do očí?
„Není dobrý,“ přiznává kluk.
„Potřebuju ho vidět.“
„Oukej, odvedu tě.“ Zavěsí se do mě. Je silnější, než vypadá. Šla-
chovitý. Vlečeme se, co noha nohu mine.
Zkřížíme cestu člověku, který veze na dvoukoláku kopici vodních
melounů. Je tu teplo jako uprostřed léta. Na horním rtu mi naskočí
krůpěje potu. Nemůžu si pomoct a kladu si otázku, jaké počasí asi
panuje u nás doma. Ačkoliv dávno neexistuje, domov mám stále ulo-
žený hluboko v paměti. Památku na to, co bylo před pádem. Srdce
mám rozdrásané ocelovou drátěnkou. Musím slova vypustit z úst
dřív, než se ztratí. Polknu. V hrdle mě zaštípá velký doušek čistého
vzduchu.
„Je tu spousta lidí.“
„Ano. Hodně.“
„Onemocněli?“
Následuje krátká pauza. „Někteří. Ale nebylo jich tolik jako ve
městě.“
„Mrzí mě to.“

209
 „To je život. Mnozí z mých lidí zemřou mladí.“
Chatrče mají stěny a střechy z vlnitého plechu. Může jich být
dohromady padesát. Snadno je rozeberou a jednotlivé díly naloží
na hřbet osla. Romové chovají dobytek. Zdržuje se bez jakýchkoliv
ohrad na okraji tohoto města z chýší blízko potravy, kterou si nemu-
sí sám obstarávat.
Yanni se zastaví u bíle natřené boudy. „Tvůj manžel je tady.“ Klo-
pýtám ke dveřím. Zatahá mě za rukáv. „Není dobrý.“
Vadí mi, že chlapci lžu. Ale namlouvám si, že tuhle alternativu si
sami vybrali. Předpokládají, že já a Švýcar patříme k sobě. Lež z opo-
menutí. Byli tam, viděli ho krvácet. Kdyby věděli, že jsem ho sama
podřízla, abych si zachránila život, mohli by se ke mně obrátit zády.
Přiměli ho ulamovat chleba se Zubatou.
Chlapec se drží zpátky. Do chýše vstoupím sama. Připadám si
jako v krabici na sušenky. Stísněný prostor rozděluje tenký závěs.
Páchne to tu krví, výkaly, močí a smrtí.
Každý krok mě stojí nesmírné úsilí. Je zpátky, ten švýcarský mi-
zera. Zpod vetché látky vykukují jeho boty. Nehýbají se.
Doufám, že je mrtvý, anebo tak blízko smrti, že se hravě propad-
ne do věčného spánku.
Prudce škubnu závěsem a spatřím ho. Zpola očekávám, že se vy-
mrští z kavalce a uškrtí mě, ale nestane se tak. Oční bulvy zakryté
tenkými víčky předvádějí divoký tanec. Hruď se mu zrychleně dme
a zase klesá, dýchá mělce. Pleť na obličeji se proměnila v zažloutlý
pergamen. Je parodií sama na sebe vyřezanou do vlhkého vosku. Už
nepůsobí mužně. Nejde z něho strach. Ztratil veškerou svou nebez-
pečnost. Na hrdle má obklad, jenž vysává infekci z jeho těla, avšak
zasažená oblast hnisá a je zarudlá. Choroboplodné zárodky vítězí,
smrt se plíží.
Příliš pomalu.
Zuby nehty jsem se snažila zůstat člověkem. Podržet si lidskost
i v tichých okamžicích, kdy jsem tu jenom já a hlasy uvnitř mé hlavy.
Avšak bohové této země mě buď zkoušejí, anebo mi cosi našeptávají,
neboť poblíž mé ruky připravili polštář v pruhovaném povlaku.
Udělej to, vybízejí mě. Udus ho. Vyčleň ho z lidské rasy dřív, než si
na tebe znovu troufne. Žádostivě svírám prsty.

210
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Dámy a pánové, v mé hlavě začíná slavnostní průvod. Téma: tři-
cet let touhy. Jako první mašíruje poník s tak vyleštěným sedlem, že
se v něm odrážejí všechna má další přání: kovbojka Barbie s koněm
jménem Dallas; dort s čokoládovou polevou; červené střevíčky, jako
má Dorotka; nemožně vysoké podpatky; automobilové závody; Fer-
rari; Sam; dobré vzdělání; a pak Nick – jenom Nick. Poslední obrá-
zek: Švýcar naposledy vydechne a opustí jeviště jménem svět.
Popadnu polštář, potom jej položím. Zase jej vezmu. Ruce usta-
vičně mění hru. Tak lehko bych se ho zbavila. Stačilo by podušku
pevně přitisknout a měla bych o starost míň. Obdélník spásy. Stačí
se odhodlat k činu.
Ale… Ale…
Stačí položit mu polštář na obličej a opřít se o něj jako o řím-
su. Nenuceně. Stačí předstírat, že plechová stěna je výkladní skříň
plná báječných věcí. V duchu bych mohla spočítat peníze, jež mám
v kapse, a vybrat si něco za odměnu, zatímco Švýcar by konečně
slezl z plotu a vybral si smrt.
V mé duši na sebe narážejí tektonické desky, skřípou jedna o dru-
hou a přetlačují se. Zabít, nebo nezabít? To je to, oč tu běží, moji ima-
ginární přátelé. Přestanu polštář tisknout k hrudi a položím jej na
mužův zpocený obličej. V hlavě spustím pomyslné stopky. Potřebuji
tři minuty, možná čtyři.
Třicet sekund. Zatíná ruce položené podél boků, jak se pokouší
nasát vzduch, avšak za svoje úsilí nesklízí nic jiného než bavlnu.
Minuta. Boj. Škube rameny, zvedá kolena.
Dvě minuty. Zubatá cucá mátový bonbon, natřásá se a připravuje
se na svádění.
Vtom mě děťátko tvrdě kopne. Vypočítalo si to přesně.
Zlost se vytratí. Smrtka se zklamaně plíží pryč. Jsem unavená.
Chci odpočívat. Toužím vrátit se domů a zjistit, zda je moje rodina
dosud naživu. Přeji si vychovávat s Nickem naše dítě. Příčí se mi
vraždit, abych přežila.
Švýcar se nevrací. Ve skutečnosti o život vůbec nebojoval, to jen
mozkový kmen sebral dostatek energie, aby mohl zároveň dýchat
a učurávat do kalhot. Už teď je mrtvý, pouze se nikdo neobtěžoval
doručit tu špatnou zprávu.

211
 „Nechápu, jak je možné, že dosud žiješ, ty hajzle. Ale pokud ne-
chcípneš, slibuji, že tě dorazím.“
Yanni na mě čeká venku, ze rtu mu visí cigareta. Dítě si hraje na
chlapa. Nejradši bych mu retko vyškubla a doporučila mu, aby si
užil dětství, protože být dospělý není žádná legrace. Má před sebou
těžké volby a bitvy, které musí svádět. Boj je nevyhnutelný. Nato se
rozhlédnu kolem sebe a uvědomím si, že zde nezůstal prostor pro
dětství. Nový svět je brutální a nezná slitování. Yanni musel překot-
ně dospět, aby se zachránil.
Přiběhne ke mně, aby mě podepřel.
„On není tvůj manžel. Že ne?“
„Ne.“
„Myslel jsem si to.“
„Ví to ještě někdo?“
„Ne. Nikdo o ničem nemluvil. Považují ho za mrtvého.“
„Prima.“
„Je to špatný člověk?“
„Ten nejhorší.“
Odvádí mě zpátky k mému lůžku. Neohlédnu se. Kdybych to udě-
lala, mohla bych se vrátit a dokončit, co jsem začala. Chce se mi. Ne-
chce.
Jestli znovu vstane, dorazím ho. Mohla bych se poté sama sobě
podívat do očí?
Nejspíš ano.

TEHDY
Nick sleduje, zda mi nerupnou nervy. Když se nedívá, já kradmo
pozoruji jeho. Pro radost. Změnil se. Přišel o jemnost, kterou kdysi
měl, objevily se ostré hrany. Kdybychom se neznali a potkali se na
ulici, pevně bych si přidržela kabelku a nespouštěla ho z očí.
„Nejsem blázen,“ řeknu.
„Já vím.“
„Já ne.“
„Já vím.
„Je to tvůj odborný názor?“

212
 „Spíš někdy?“
V dlouhých silných prstech svírá pero. Schopné ruce. Sebejisté.
Zajímalo by mě, jaké by to bylo, kdyby stiskly můj zadek. Servaly ze
mě oblečení. Položily moje nohy na svá široká ramena. Jak by asi
chovaly naše děti? Tohle pomyšlení bylo nebezpečné vždycky, ale
tentokrát mnohem víc.
„Zoe?“
„Spím. Trochu.“
„Zdá se ti něco?“
„Ne.“
Ví své. Svědčí o tom semknuté rty a ocel v očích. Pozná, kdy lžu.
„Zdá se mi o Popeovi. Padesátkrát za noc. Zvednu sekeru a ne-
chám ji dopadnout. Hlava odskočí. Ne jako míč. Už jsi někdy upustil
meloun?“
„Jistě. Jednou nebo dvakrát.“
„Takhle to vypadá.“
„Jak se cítíš, když procitneš?“
Hoří mi tváře. „Příšerně. Jak bych se asi měla podle tebe cítit?“
„To je v pořádku,“ chlácholí mě. „Emoce jsou zdravé.“
„Nejsem blázen. Ale pokud jím nejsem, proč si tak připadám?“

O něco později Morrisová prohlásí: „Chce vás.“

Stojí mezi námi dva šálky a stoupá z nich pára.
„Nehodlám riskovat, že se do něho zamiluju.“
„Kdo tu mluví o lásce?“
„O co jiného tu jde?“
Rozesměje se. „Vy ho chcete taky.“
Usrknu kávy. Naplním si pusu horkým nápojem, abych nemohla
přitakat.

Stěhování do staré internátní školy je pouhou formalitou. Nick

a Morrisová mi pomohou odnést pár věcí, bez kterých nemůžu žít.
Oblečení, důležité doklady, prostý zlatý kroužek, který jsem ve sva-
tební den obdržela od Sama. Skoro nikdy si na něho nevzpomenu
a stydím se za to. Mohla bych se svěřit Nickovi, ale nechci, aby mě
viděl obnaženou. Moje duše nejsou noviny určené k přečtení.

213
 Místnost ve druhém patře prohlásím za svoji. Tento prostor ni-
kdy nepoznal nádobu.

TEĎ
Ve světě plném smrti se stále něco rodí: legendy, mýty, hororové
historky. Lidská představivost se nemusí příliš namáhat, aby v této
době vzbudila zdání děsu.
Z měsíce je opět úzký srpek. Ubývá a slábne, lhostejný k planetě
visící pod ním. Je to nepřítomný strážce a vrtošivý kamarád, jenž si
pohrává s přílivem a odmítá, že je ze sýra.
V noci se Romové scházejí kolem táborových ohňů. V kotlících
bublá maso a zelenina. Osamělá harmonika drží noční zvuky na di-
stanc. Po jídle se hudba stane nakažlivou…
Bílý kůň si pro nás právě jde.
… Přelévá se z těla do těla, až téměř všichni zpívají. Když se melo-
die změní, některé hlasy umlknou a jiné zaujmou jejich místo. Tihle
lidé nikdy neslyšeli o karaoke či pěveckých soutěžích pro talenty.
Pějí z lásky, z potřeby vyjádřit se, nasytit své duše.
Poté vokály změní styl a jazyky vyprávějí příběhy zasazené do
hudby. Často vyprávěné legendy mají svůj rytmus, slova hladce splý-
vají. Ohlazené kameny, jež se staly svědky milionů vysokých přílivů.
„Brzy odtud odejdu,“ sdělím Yannimu.
„Ženy říkají, že u nás porodíš své dítě.“
„Už jsem se zde zdržela příliš dlouho.“
Zavrtím hlavou a cítím, jak mi poletují vlasy.
„Musím na sever.“ Nachýlí hlavu, což je jeden ze signálů, že mi
neporozuměl. „Sever je nahoře.“
„Po silnici?“
„Ano.“
„Cesta vzhůru je riskantní.“
„Nebezpečí číhá všude.“
„Ne. Poslechni si tenhle příběh,“ nařizuje. Ukáže bradou na muže,
z něhož čiší autorita. Ačkoliv sedíme v kruhu kolem ohně, on oči-

214
vidně zaujímá nejvýznamnější místo. Není urostlý, přesto je ho všu-
de plno. Hájí si svůj prostor širokými gesty, jež mluví za všechno.
Yanni lámavě překládá.
„Hovoří o Delfách. Znáš je?“
Vím jenom to, že se tam nacházela slavná delfská věštírna, přesto
přikývnu.
Chlapec se zaposlouchá. Cikán přitiskne paže k tělu, nahrbí ra-
mena a povytáhne krk. Promlouvá k nám starobylým jazykem.
Vypráví o Medúze, ženě, která má místo vlasů hady, a na koho se
podívá, ten zkamení. Perseus jí setne hlavu a z jejího krku vylétne
Pegas, bílý okřídlený kůň, a jeho bratr Chrýsáór. V řecké mytologii se
to tvory zrozenými z všemožných otvorů jenom hemží.
Atmosféra poněkud houstne. Proslýchá se, tvrdí cikán, že Medú-
za znovu přišla na svět a usadila se v lesích poblíž Delf. Každého, kdo
se na ni odváží pohlédnout, promění v kámen. Lesy jsou plné soch,
jež byly kdysi lidmi, kteří měli své sny, naděje a rodiny. To, co nezka-
mení, sežere. Hlavní silnici vedoucí na sever poničilo zemětřesení.
Jediný způsob, jak se tam dostat, je stezka vedoucí přes Delfy, což je
území té dnešní Medúzy.
„Vidíš? Je velmi nebezpečná.“
Masožravá ženská, která mění lidi v kamenné sloupy. Před rokem
bych se tomu vysmála, ale dnes ne.
„Už ji někdo viděl?“
Yanni se zamyslí. „Spousta lidí. Můj strýc. Viděl ji, jak nese dřevo,
a rychle upaloval pryč. Na sever nechoď. Není to dobré. Zůstaň tady.“
Otálela jsem příliš dlouho. Je načase vyrazit. Musím najít Nicka
dřív, než přijde na svět naše dítě.

215
 17. kapitola

TEHDY
Nick sestavuje seznam. Ostatně jako vždycky.
„Bereš na sebe cizí vinu,“ prohlásí. „Ty za nic nemůžeš.“
„Otevřela jsem nádobu.“
„Lidé umírali už předtím.“
„Já vím.“
„Takže tvoje sebeobviňování nemá logiku. Pope by dotáhl svůj
záměr do konce – s tebou i bez tebe.“
„Já vím.“
Pořád něco sepisuje. Netuším co.
„Spíš?“
„Ano.“
Pátrá v mé tváři, jestli nelžu. Žádnou lež z ní nevyčte.
„Co to sepisuješ?“
„Myslíš teď?“
„Nákupní seznam to být nemůže.“
„Je to výčet všeho dobrého, co mi zbylo.“
„Například?“
„Například ty.“
„Proč já?“
„Připíšu tě na seznam.“

216
 TEĎ
Moje tělo se uzdravuje. Břicho se nadouvá. Mé dítě se vznáší
v plodové vodě, nedbajíc na hříchy lidí. Moje dcera nikdy nepozná
celý svět, pouze úlomky někdejší civilizace. Nepřítomnému Bohu nic
nepovím. Místo toho směřuji svoje modlitby k těm, kteří kdysi vládli
téhle zemi. Prosím je o bezpečné místo, kde bych mohla vychovávat
svoje dítě. Místo, kde je dost potravy pro rostoucí tělo, a zdraví lidé
slouží jako učitelé. Chtěla bych, aby můj potomek věděl, jací jsme
kdysi byli a jak jsme bojovali, abychom si zachovali svoji lidskost.
Mám nyní trojnásobný tep: svůj, tep svého dítěte a jeho otce.
Všechny tři pravidelně rezonují v mé duši. Kdyby byl Nick mrtvý, zů-
stala by po něm v mém srdci díra.
Musím jít.

TEHDY
Válka neskončí uzavřením příměří, jednoduše se přestane bojo-
vat.
Naši muži a ženy se v tichosti vrátí domů. V přístavech a na letiš-
tích na ně nikdo nečeká, kromě hrstky reportérů, kteří jim pokládají
dotěrné otázky. Vojáci se na ně neobtěžují odpovědět. Radši zemřou
doma ve společnosti těch, kteří zbyli z jejich rodin.
Přidrzlý novinář strčí mikrofon do obličeje kašlajícího desátníka
tak mladého, aby mu ještě nezačalo rašit pubické ochlupení.
„Jste rád, že jste zpátky?“
Chlapec se zastaví. Je příliš vyhublý, unavený a otrávený z války,
aby mu zůstal prostor pro slušnost. „Rád?“
„Že jste zpátky doma.“
„Celá moje rodina je po smrti. Jak se podle vás asi cítím?“
„Jak…?“
„Těším se jenom na zasranej cheeseburger.“
„Myslíte, že jsme zvítězili?“
Desátník se na troufalce vrhne a začne ho škrtit. Upadnou na
zem. „Já… chci… jenom… ten… zasranej… cheeseburger.“ Každé pro-

217
nesené slovo zdůrazní tím, že praští reportérovou hlavou o beton.
Do zvětšující se kaluže krve prší úlomky kostí.
Nikdo ho nezastaví. Nikdo nic neřekne. Kdosi zamumlá: „Mluvil
tu někdo o cheeseburgeru? Pro cheeseburger bych zabíjel.“ Ozve se
nervózní smích. „Tenhle to právě udělal.“
Sledujeme to ve zprávách, zrovna když se Luke Skywalker chystá
zjistit, že Darth Vader je jeho otec. Epizoda z Hvězdných válek skončí
a my dál bez mrknutí civíme na obrazovku, aniž bychom pomuchlali
obal proteinové tyčinky, kterou držíme v ruce. Je nás něco přes dva-
cet a žádný nepohne ani brvou.
Válka o počasí skončila a my jsme chudší o tři sta milionů obča-
nů. Možná o víc. A než s námi Bílý kůň skončí, můžeme zhebnout
všichni. Zoufalství nás svírá v náruči a drtí silnými pažemi.
Naděje je tříslabičné slovo, zahnívající v prastarých slovnících
mezi nadechnout se a nadejít.

Vysoko nad střechami s Nickem sledujeme, jak se blíží noc. Ob-

loha je plná hvězd. Odtud svět vypadá téměř normálně. Pozornost
upoutá pouze podivná nepřítomnost aut v ledových ulicích, jež nutí
mysl zašeptat: Svět není v pořádku.
„Ty se opravdu nebojíš výšek, že ne?“ zeptá se mě.
„Ne. Výšky mi nevadí. Zatím jsem nespadla, takže pro strach ne-
existuje žádný precedens.“
Přikývne. „Skvělý přístup. Mnozí mí pacienti se výšek děsili. Také
rozlehlých prostor. Setkávám se – setkával jsem se – s lidmi, kteří se
ustavičně něčeho báli. Nejradši bych jimi zatřásl a řekl jim, že tenhle
den je jediná záruka, kterou mají.“
„Ale?“
Kysele se na mě zazubí. „Není to v psychologických příručkách.
Nejsme oprávněni klientům nahánět hrůzu a lomcovat s nimi.“
„I když je to pro jejich dobro?“
„Pacienti vždy nechtějí to, co je pro ně nejlepší. Jsou to lidé.
Dávají přednost tomu, co je pohodlné. Chodit každý týden na terapii
je pohodlné a důvěrně známé. I když je to stojí stovku dolarů.“
„Štvala jsem tě moc?“

218
 Otočí se ke mně, ale já se na něho ani nepodívám. Dál zírám na
město. Je to pohodlné, důvěrně známé a bezpečné. Nick bezpečný
není.
„Mohlas mi povědět pravdu. Byl jsem na tvé straně.“
„Znělo by to bláznivě.“
„Jasně! Bláznovství mě živí. Chodily za mnou ženy, které kadily
do pytlíků, aby mohly exkrement převážit a přesvědčit se, že to, co
vstoupilo dovnitř, vyšlo ve stejném množství ven. Znal jsem chlapy,
kteří celé noci sjížděli porno na internetu, přestože v ložnici na ně
čekaly nádherné manželky. Byli natolik pohrouženi do svých fanta-
zií, že s nimi kočky z masa a kostí ani nepohnuly. Léčil jsem děti,
které se řezaly žiletkami, aby zamaskovaly svou bolest. A jejich spo-
lužáky, kterým to imponovalo, a tak je napodobovali, aby zapadli
do party. Chceš slyšet nějakou šílenost? Vylíčím ti jich stovky. Že se
v nějakém bytě zčistajasna objevila neznámá nádoba? To je případ
pro kriminalistu, ne pro cvokaře. Nenormální je o tom lhát někomu,
kdo při tobě stojí – terapeutovi, kterého si platíš. Zbytečně vyhazu-
ješ peníze, což je pošetilé.“
„Chápu, jsem magor. Ty jsi expert, měl bys to poznat. Mám si vy-
lézt na kříž, anebo bys mě k němu radši přitloukl osobně?“
„Přestaň, Zoe…“ Je velký a urostlý. Kdyby chtěl, snadno by mě
rozmačkal. A možná by se mi to líbilo.
„Polib mi prdel.“
Zamířím ke dveřím, stisknu kliku, ale dveře kladou odpor. Budo-
va má dva vchody na střechu – nebo východy, záleží na úhlu pohledu.
Jeden se na noc zamyká, takže zbývalo střežit ten druhý. Morrisová
chce, aby jeden zůstával průchodný pro případ nouze.
„Sakra!“
Nick zasténá. „Nastal konec světa. Vzdejme to.“
Jeho slova uhasí mou zlost. „Máš pravdu.“
„Zopakuj to.“
„Máš pravdu.“
„Já mám vždycky pravdu.“
„Takhle daleko bych nezacházela.“
„Však uvidíš.“

219
 Skoro spolu flirtujeme, až na to, že ani jeden z nás se neusmívá.
Milion milionů kilometrů odtud padá z nebe hvězda.
„Nechci být maličké kuřátko,“ hlesnu. „Vždycky si nepřeju, aby
nebe spadlo.“
„Všechno bude zase v pořádku.“
„Opravdu?“
„Popravdě?“
Přikývnu.
„Nevím. Ale nejsem o tom přesvědčen. Určitě to nebude takové,
nač jsme byli zvyklí. O hodně jsme přišli.“
Mezi námi stojí zeď. Zatoužím po bouracím kladivu.
„Je mi líto tvého bratra. Viděla jsem jeho jméno na seznamu.“
Hrbí se po mém boku. Nejradši bych vklouzla do jeho náruče.
Přímo pod bradou má místo, kde je mi nejlíp. Ale neodvážím se. Bez
pozvání ne. Možná ani potom.
„Musím za svými rodiči. Pokud ještě žijí.“
„Jsou ve městě?“
„V Řecku. Každé léto se vrací do rodné země mé matky a vyprá-
vějí o tom, jak je Amerika báječná.“ Usměje se. „Po návratu zase bás-
ní o Řecku.“
„Jak se tam chceš dostat?“
„Pořád létají letadla. Pokud je člověk schopen zaplatit požadova-
nou cenu.“
„Která je jaká?“
„Krev. Léky. Jídlo. Berou všechno, čeho se nedostává.“
Město se vytrácí, noc zůstává.
Zíráme s Nickem na sebe skrze tmu a dělí nás tři sta milionů
mrtvol. V jiném životě bych ho milovala, v tomto ho můžu jenom
ztratit.

Ráno opět svítí světla. Avšak nepřinesou nám žádnou útěchu.

Víme, že daný stav nepotrvá dlouho. Brzy se s elektřinou rozloučí-
me nadobro, otázkou zůstává, kdy přesně to bude. Zadržíme dech
a vyčkáváme.

220
 Zvířata mají tajemství. TEĎ
Jako první se zdekují ptáci, odlétnou všichni najednou. Zvednou
se z okolních stromů a vytvoří velký mrak. Romové si mezi sebou
špitají. Něco se děje, ale já netuším co. Houfná migrace nikdy není
dobré znamení, pokud k ní nedochází na podzim.
Následují podvraťáci. Hubení cikánští psi si vyhrabávají nory
v zemi, klopí uši a z mord jim visí růžové jazyky.
Jsou to tajnůstkáři, všichni.

TEHDY
Jednoho rána přijde tisíc nohou, vlečou se po omšelém asfaltu.
Směs všeho věku i pohlaví. Všichni jsou vyčerpaní, špinaví a mají
prázdný pohled. Vypravili na cestu svá těla, avšak zapomněli si při-
balit duše.
„Kanaďané,“ hlesne Nick. „Mají namířeno na jih.“
„Jako ptáci,“ přikývne Morrisová.
Ostatní se trousí za ní. Stojíme za okny v druhém patře a sledu-
jeme nuzný průvod.
„Měli bychom je nakrmit.“ Připomínku pronesl robustní kluk
jménem Troy. Sotva vylezl ze střední školy. Ta dávno neexistuje.
Nové dovednosti děti získávají na ulici.
„Cože? Všechny?“ oboří se na něho Casey, bývalý příslušník ná-
rodní gardy. Prcek, který kšeftoval s kosmetikou.
Troy si založí paže na hrudi, čímž zvýrazní svoji muskulaturu.
„Hladovějí.“
Morrisová poslouží jako mírový vyjednavač. „Naše zásoby by jim
zdaleka nestačily. Jídlo si musí zajistit sami. Stále se dá najít – stejně
jako přístřeší. Když budou potřebovat, vždycky objeví způsob, jak se
nasytit. Nedokážeme každého zachránit. Můžeme jen sledovat, co se
děje, a přesvědčit se, že nevypuknou potíže.“
Hašteření ustane. Všichni vědí, že střechu nad hlavou lze nalézt
snadno. Zemřelo nás tolik, že je všeho dost – kromě lidí, čerstvých
potravin a optimismu.

221
 „Podléháme přirozené selekci,“ zamumlá kdosi.
„Bohužel ne,“ namítnu. „Na tomhle není vůbec nic přirozeného.“
Morrisová zatleská. Musí převzít kontrolu dřív, než se z kamará-
dů stanou nepřátelé.
„Běžte na svá místa a dejte si záležet, aby nedocházelo k potí-
žím. Osobně žádné nepředpokládám. Kanaďané jsou příliš ubití. Na
druhou stranu jsou zoufalí a zoufalí lidé neuvažují vždycky správně.“
Každého se zmocní činorodost. Dlouho jsme nejeli podle nového
scénáře. Dodávka elektřiny přichází a zase odchází, jak si zamane,
a spolu s ní televize a příliv čerstvých zpráv. Novinka je novinka. No-
vinka je jiná. Přitahuje. Znamená, že jsme dosud naživu.

Rodina také připutuje po silnici od severu. Její členové lnou jeden

k druhému, jako by sebemenší věc mohla přetrhnout jejich křehké
pouto. Kráčejí tiše, ale prokážou mi laskavost a zdvořile zakašlou,
aby mě upozornili na svůj příchod. Přestanu se krčit a protáhnu si
strnulé nohy. Rukou si setřu z úst pěnu od coca coly.
Dva muži vedou mezi sebou tři děti. Zastaví se u chodníku a mají
spoustu otázek.
„Nikdy jsme tu nebyli,“ spustí jeden z nich. „Vždycky jsme sem
chtěli zajet, ale nedokázali jsme se rozhoupat.“
„A nyní jsme tady,“ přisvědčí druhý. „Co se tu dá podniknout?“
Myslíte kromě umírání či boje o přežití? Drzou poznámku si ne-
chám pro sebe, protože nechci vyděsit děti. Ale muži pochopí můj
vzkaz i beze slov. Poznám to z jejich postoje.
„Nic moc,“ přiznám. „Máme tu výbornou knihovnu a velkolepé
muzeum.“
Jsem průvodkyně turistů prodávající mrtvé město.
„Je tu něco k jídlu? Nějaké slušné místo, kde bychom mohli zů-
stat?“
„Když nám povíte, kam máme jít, půjdeme tam.“
Odříkám jim, kudy se mají vydat, ale zírají na mě nechápavýma
očima, protože to, co je pro mě notoricky známé, je oslepuje svou
novostí. Z toho důvodu se nabídnu, že je kousek doprovodím, a uká-
žu jim dosud stojící orientační body. Dříve než se rozloučíme, vtisk-
nou mi do rukou papírovou obálku.

222
 „To je vše, co máme,“ prohlásí. „Nemá to žádnou hodnotu, ale tře-
ba někdy…“
Lístky do Disney Worldu, nejradostnějšího místa na zemi.
„Opatrujte se,“ hlesnu, než se rozloučíme.

Uvnitř staré školy je dlouhá ponurá chodba. Nick stojí na jednom

konci a z obličeje mu čiší krvežíznivost. Já, na opačné straně, jsem si
naopak nasadila masku lhostejnosti. Mezi námi jsou dveře vedoucí
do místnosti s kávou. Vyrazíme společně. Nick rázuje dlouhými vra-
žednými kroky, já si počínám jako při nedělní procházce.
„Vím, proč jsi naštvaný,“ prohlásím, když se střetneme.
„Už to nikdy nedělej.“
„Udělám, co bude třeba.“
„Neobětuj se pro druhé.“
Zpražím ho pohledem, jako by byl ďábel žádající mě o poslední
taneček.
„Bylo to správné.“
„Hloupost! Mohli tě znásilnit, zbít, zabít. Prodat do otroctví. Mož-
ností je spousta.“
„Jsem všelijaká, Nicku, ale blbá rozhodně ne. Byli to dobří lidé
a já se chovala jako člověk.“ Odvrátím se od něho a chci jít na kafe.
Chytí mě za culík a vtáhne do místnosti. Palcem mě pohladí po klíční
kosti. Z nevelkého místečka sálá takový žár, že za chvíli hořím jako
pochodeň.
„Chci tě.“
„Už mě nikdy nekrákej za vlasy.“ Můj protest stěží pronikne ohlu-
šující mlhou chtíče.
„Možná to udělám.“ Jeho oči jsou plné příslibů. „Ale příště se ti to
bude líbit.“

TEĎ
Zemětřesení se ohlásí v noci. Chvějící se země zvrací půdu a ka-
meny.
A je to venku – tajemství, které si zvířata nechávala pro sebe.

223
 Neplatí žádné z obvyklých pravidel. Není zde koupelna, kde by
se dalo schovat, dokonce ani stůl či dveře s bytelnými futry, která by
udržela zhroucenou střechu. Zbyly jen primitivní chatrče, které ne-
odolají ani síle laku na vlasy. Chatrné plechové stěny se marně snaží
stát zpříma. Nemají se čeho přidržet.
Popadnu batoh a dám se do běhu.
Lidé se přede mnou rozestupují, žádný z nich mi nevěnuje pozor-
nost. Kameny naskládané kolem ohnišť se valí pryč a otvírají cestu
řeřavým uhlíkům. Podloží je dostatečně suché, aby vzplálo suché lis-
tí a tráva. Matka příroda řádí, země puká pod nohama. Polorozpadlé
vraky aut se mění ve vražedné kuželky, jež mezi sebou drtí těla. Svět
se proměnil ve změť těl, kovu a pohybu. Kakofonii všemožných zvu-
ků podmalovává bolestné hýkání oslů, kterým došlo, že seizmická
činnost je tvrdohlavější než oni, a tak se pokoušejí spasit útěkem.
Všichni prcháme, přestože není kam. Před tímhle člověk ne-
zdrhne.
Když se země pod našima nohama zastaví, noc zadrží dech.
„Yanni?“ zvolám.
Poblíž mě leží na zemi jakási žena. Pomohu jí vstát. Je zraněná,
obličej má samou krev, ale právě teď pro ni nemůžu nic udělat. Další
žena připomíná oběť kouzelníka, jemuž se nepovedl trik – její tělo
přeťal kus vlnitého plechu. Ani jí nepřijde nikdo na pomoc.
Yanni se proměnil v loutku pohozenou na kapotě náklaďáku.
Rozjeté auto ho předkem přišpendlilo ke kmeni stromu. Chlapec,
který dospěl příliš brzy, je pryč, opět ho vystřídalo dítě. Chvěje se
mu brada. Pláče.
Pospíchám k němu, nemůžu si pomoct, ale není v mých silách
ho spasit. Neexistuje způsob, jak vyprostit jeho hrudník ze sevření
pomačkaného chromu.
„Ahoj, chlapečku.“ Polykám slzy. „Jak se vede?“
Ani se nepokusí o úsměv. „Cigaretu.“
Třesoucíma se rukama sáhnu do jeho kapsy u košile, nasypu na
tenký papír řádku tabáku, jak to dělal on. A přestože to není dobré
pro mě ani pro moje dítě, dám si retko do úst a zapálím je. Potom ho
vložím Yannimu mezi rty.

224
 Kouř se line z jeho úst. Plíce má natolik zmáčknuté, že se nedoká-
že pořádně nadechnout, a tak krátce zabafá, než mu cigareta vypad-
ne z úst. Kouřový had obtáčí moje zápěstí, když ji zvedám, abych mu
ji mohla znovu nabídnout.
„Umřu?“
Nechci mu lhát, ale pravda příliš bolí.
„Kdepak, zlato. Chce se ti jenom spát.“
Pomalu přikývne. „Takže umřu.“
„Všichni jednou zemřeme.“
„Já dnes. Kde je moje máma?“
Lítost mi sevře hrdlo. Z místa, kde stojím, na ni krásně vidím.
Bezvládně leží na zemi a požírají ji plameny.
„U tvých bratrů a sester.“
„Fajn.“
Mezi stromem a autem nezůstalo dost prostoru, abych se moh-
la vedle Yanniho vmáčknout a obejmout ho. Proto se natáhnu a se-
vřu jeho ruku ve své. Chlapcovy prsty jsou ledové krápníky, nejsem
schopna rozehřát je svým tělesným teplem.
„Je to jenom zlý sen. Až se probudíš, nic z toho nebude pravda.“
Jsem odporná. Lžu umírajícímu dítěti.
„Znáš nějakou písničku?“
„Ano.“
„Zazpívej mi ji, prosím.“
Na sluncem ozářeném místě ve své paměti uchovávám píseň,
kterou mi kdysi zpívala máma. Je o dívce, která prosí svého milého,
aby ji neopouštěl. Zpívám ji umírajícímu chlapci a pláču.
Kilometry pod námi se zemské desky pouštějí do pomalého
tance, třou se jedna o druhou. Oheň se šíří. Přeskakuje z jednoho
uschlého stromu na druhý s lehkostí hasičů šplhajících po žebří-
cích. Stále výš a výš, až koruny vzplanou a noc se promění v umělý
den. Budovy, které až dosud stály, se hroutí bez ohledu na to, zda
se v nich ukrývají lidé či zásoby. Nezřetelné tmavé hlavy poskakují
v pekelné záři, jak se každý pokouší zachránit. Matky volají na své
děti, muži na manželky. Země je v pohybu a nezná slitování. Sevřu
Yanniho paži a zpívám dál.

225
 Plameny olizují automobil na vzdálené straně tábora. Líbají jej
po kovovém těle jako pozorný milenec. Stále výš a výš, dokud noc
nevybuchne. Světlo mě oslepí. Bílá ohnivá koule se rozvíjí jako kvě-
tina, její okvětní plátky se pnou k nebi – dál a dál –, dokud se kvapně
nevrátí k okamžiku svého početí.
Obličej mám suchý a napnutý. Bílé skvrny jsou starý celuloid,
který se rozpouští, dokud nezbude nejasný obrázek celé katastrofy.
Těla nehybná a těla v pohybu.
Koutkem oka zachytím jakési mihnutí. Když prudce otočím hla-
vu, abych na postavu zaostřila, rozplyne se. Ztuhnu a cítím, jak mi po
zádech přebíhá mráz. V srdci vím, kdo to je, a kdybych zmíněný sval
neměla již v kalhotách, velice rychle by tam klesl. Švýcar žije. Vylízal
se ze svého zranění a nyní prchá z místa katastrofy.
Ale to nemůže být pravda! Válí se na kavalci a umírá. Zahlédla
jsem jenom ducha.
Povolím sevření. Moje prsty pochopily dříve než já.
Yanniho hlava klesne na rozdrcený hrudník. Zpátky ho nepřivolá
ani veškeré zpívání světa. Do těla se mi vkrade ledová mlha. Časem
se dostaví zlost, ale nyní musím zůstat klidná. Nechám tohle místo
za zády a vydám se na sever.
Ale nejprve se musím přesvědčit.
Kráčím k chýši a následuje mě Lisin duch. Vidina, která mě před
chvílí vyděsila, byla jen výplodem noci, traumatu a strachu plynou-
cího z krutého triku mé mysli, neboť Švýcar tu stále je, nehybný
a neškodný. Avšak něco se změnilo. Řezná rána na krku připomí-
ná úhledný bledý šev. Vypadá jako stará zahojená jizva, přestože by
měla být růžová a vystouplá.
To, co bylo nové, se příliš rychle proměnilo ve staré. Což není
v pořádku.
Když tentokrát zvednu polštář, jsem rozhodnutá. Navzdory vší té
zkáze a smrti jsem stále přesvědčena o tom, že bez něho bude svět
lepší.
Jeho tělo se napne, sotva si uvědomí, že vlákna podušky mu ne-
poskytnou dost kyslíku. Prsty se mu zkroutí a zaboří se do dlaní.
V jednu chvíli bojuje a vzápětí zvláční. Ztratil poslední spojení se
životem.

226
 Světla pohasínají.
Konec.
Země pod mýma nohama se znovu zachvěje, zarachotí a začne
se drolit. Musím jít. Na důkladnou posmrtnou prohlídku není čas.
Nicméně nehmatný pulz mi musí stačit.
Opakuji si, že jsem to udělala kvůli Lise a ostatním, ale v hloubi
duše vím, že o pomstu nešlo. Byla to pojistka. A malá černá skvrna
na duši je odměnou.
Zabila jsem člověka. Zabila jsem člověka a je mi to fuk.
S chladným odhodláním si hodím batoh na záda a proplétám se
mezi mrtvými a umírajícími. Stále tu je dost zdravých rukou, které
pomohou těm, kteří to potřebují. Moje přítomnost není nezbytně
nutná. Moje místo je někde jinde.
Otřu si oči hřbetem ruky, abych se přesvědčila, že odtud neod-
cházím ubrečená.
Zabila jsem člověka a je mi to jedno.

227
ČÁST
TŘETÍ
 18. kapitola

TEHDY
Morrisová mě ustavičně dává dohromady s Nickem. Vzala si do
hlavy šílenou myšlenku, že v umírajícím světě může stále kvést ro-
mantika a láska, jako by smrt byla nějakým druhem emocionálního
kompostu. Když se s ní rozhodnu o tom diskutovat, všechno popře.
„Všichni se mu svěřujeme se svými pocity, ale on sám si nemá
s kým promluvit. Což mi nepřipadá správné. Vám ano?“
Zaujmu „dotčenou“ pozici: opřu se dlaněmi o její stůl a nakloním
se. Za touto pózou skrývám svoje pocity.
„Takže vy jste mě pověřila – čím vlastně? Psychoterapií? Ježíši-
kriste, byla jsem uklízečka.“
„Kosmetička podlahových krytin.“
„Uklízečka. A o psychoterapii nevím vůbec nic.“
Pokrčí jedním ramenem. Jde o ženské gesto uvnitř genderově ne-
utrální uniformy.
„Chodila jste na terapii.“
„Taky jsem letěla letadlem, ale to ze mě nedělá pilota.“
„Jenom toho kluka vyslechněte. Žijeme v příšerných časech, milá
přítelkyně, a věřte, že i jeskynní člověk potřeboval rameno, o které
se mohl opřít.“

231
 TEĎ
Oslíka pojmenuji Esmeralda, a to bez nějakého zvláštního důvo-
du. To jméno zkrátka sedí. Netuším proč, ale přirozeně jí padne jako
oblíbený teplý svetr za chladného dne.
Přes notoricky známou tvrdohlavost připisovanou jejímu druhu
se mnou ochotně kráčí. Třeba ví, že kde jsou lidé, tam je i potrava.
Anebo se jí líbím a chce mít společnost. Popřípadě je pro ni důležité
sledovat nějaký cíl.
A tak se o batoh střídáme. Ačkoliv historicky vzato je na světě
proto, aby tahala náklad, já tento názor nesdílím. Proto si poctivě
oddřu svůj díl. Plouží se za mnou na konci provazu, a když se zastaví,
zastavím se i já. Esmeralda dovede bravurně najít vodu a potravu.
Romský tábor zůstal kilometry za námi. Nevím přesně kolik. Za
dva dny jsme jich urazily spoustu. Jsem na cestě do Delf. Ano, pa-
matuji si, co mi cikáni napovídali o nestvůře, která tu žije. Medúza
s hady místo vlasů a pohledem, pod jehož tíhou člověk zkamení.
Vleče se další den následovaný nocí. V patách se mu courá den
následující. Čím víc se blížíme k Delfám, tím je silnice užší. Anebo se
mi to jenom zdá vzhledem k barvitým cikánským zkazkám.
Za zatáčkou se objeví pootevřená ústa země. Kdepak, nedostala
mě bujná představivost. Průrva je opravdová a odděluje mě od mís-
ta, kam se potřebuji dostat. Je široká a hluboká. Cítím, jak se mrňa-
vá osůbka převrací v mém břiše, jako by vycítila mou touhu dostat
se na druhou stranu a shledala ji jako příliš patetickou. Přitisknu si
dlaň tam, kde nejvíc kope. Pokouším se ji uklidnit, ale nejsem moc
přesvědčivá. Přemýšlím, kudy se vydat.
Vede tudy ještě jedna cesta, i když podstatně méně frekvento-
vaná. Serpentina vyšlapaná v trávě se přede mnou klikatí jako had
a mizí v dáli. Její zmizení mi tolik starostí nedělá, jako místo, kde
mizí. Zatímco silnice přetíná města a krajinu, stezka se do ní zavr-
tává. Zakusuje se do svahů porostlým křovím a do olivových hájů.
Rozděluje zeleň jen natolik, aby do ní mohla ponořit svůj jazyk.
Měla by tu být cedule. Taková ta omšelá, stlučená z prken a při-
bitá ke kůlu vraženému do země. Na opršeném bílém podkladu by
mělo stát varování, že buď se vrátím, anebo zemřu. Ale není tu vůbec

232
nic, dokonce ani díra v zemi tam, kde kůl kdysi stál. Nedostatečné
značení je samo o sobě signálem: Drž se dál.
Zmocní se mě neblahá předtucha a bují, dokud nejsem plná děsu.
Co by mi řekl Nick? Kdybychom seděli v jeho pohodlné pracovně
a dobromyslně se hašteřili přes stůl, jak bych měla podle něho tuh-
le situaci zvládnout? Zadržím dech. Nedýchám, dokud mě nezačne
pálit na hrudi, potom pomalu vypustím vzduch z plic. Už vím, co by
mi poradil.
Vyzval by mě, abych to zkusila. Abych se nebála prozkoumat ne-
známé. Divně nám je pouze do doby, dokud se nepostavíme výzvě
čelem a nepoložíme si zásadní otázku: Tak co, jak to jde?
„Tak co, jak to jde?“ zamumlám, aniž bych svým slovům propůjči-
la zvláštní důraz nebo patos. Poslední věc, o kterou stojím, je pokou-
šet osud tím způsobem, že mu oznámím svůj příchod. Proto hledím
do neznáma a doufám, že se předzvěst záhuby rozptýlí.
Esmeralda si odfrkne a znenadání začne rozčileně podupávat.
„Uklidni se, holka. Nic se neděje,“ zašeptám a zaposlouchám se.
Zčistajasna se mě zmocní pocit, že se ke mně někdo – nebo něco –
plíží.
Tam někde v dálce můj protivník zadržel dech, což mi umožnilo
vypustit ten můj. Může to být paranoia? Ale co když tam někde do-
opravdy něco je? Copak to takhle nechodí vždycky? Už mě unavuje
tenhle svět, kde mě ustavičně pronásledují věci, které se pohybují za
okraji mého zorného pole. Kdysi dávno, vlastně před několika málo
měsíci, jste byli v relativním bezpečí, pokud jste si pevně drželi ba-
toh, vyhýbali se temným uličkám a pečlivě zavírali okna a dveře.
Sevřu provaz o něco pevněji. Soudě podle vzdorovitého poho-
zení hlavou a vyzývavého odfrknutí Esmeralda není právě nadšená
tím, že ji odvádím do olivového háje. Nemusí se jí to líbit, stačí, když
mě bude následovat a krýt mi záda.
Křoviska a podrost si postaví hlavu a odmítají mi ustupovat
z cesty. Posléze přistoupíme na rozpačitou dohodu – nechají nás
projít a potom se vrátí do své předchozí pozice. Tímto způsobem si
zachovají svou divokou důstojnost a my s Esmeraldou máme více-
méně bezpečný průchod.

233
 Spolkne nás hradba stříbřité zeleně a nabídne mi dvousečnou
zbraň. Nemám na vybranou, musím si ji vzít. Na jedné straně na-
broušeného ostří tančí současnost se svou opakující se historií, za-
tímco neznámo klouže po druhé. Vyber si zlo, jemuž ses zatím ne-
podívala na zoubek a nespočítalas jeho železné plomby. Riskuj, že
druhá možnost může znamenat tvou spásu.
Nicméně rozhodnutí jsem již učinila a jdu si dál za svým. Sice
se staženým zadkem, ale pořád ho mám. Chce se mi smát. Svět se
zbláznil. Tragédie se vrší jedna za druhou, a tak civím na vysokou
věž z černých kvádrů. Avšak čím déle se na ně dívám, tím méně sku-
tečné mi připadají.
„Pokud jsem se zcvokla, poznám, že jsem šílená, anebo se nachá-
zím ve stadiu popírání?“
Esmeralda mlčí. Tupě se za mnou plouží. Kráčíme mlčky, ale ne
tiše. Doufám, že příroda vytváří dostatek zvuků, aby přehlušila ty
naše.
„Tohle není jenom řeka, co říkáš?“
Ubíráme se dál a dál a já pátrám očima po ženě z lesů, která má
na hlavě divoké hady.

TEHDY
Nick se směje, když mu řeknu: „Jestli si potřebuješ popovídat,
jsem tu pro tebe.“
„Poslala tě Morrisová, abys mi poskytla protislužbu?“
„Ano.“
„Ale tobě se do toho nechce.“
„Ne.“
„Proč ne?“
Podívám se na něj a proti své vůli se usměju. „Pokoušíš se mě
právě teď analyzovat?“
Věnuje mi pousmání, které by se spíš hodilo do příšeří baru a nad
nějaký drink, než do této provizorní nemocnice.
„Proč ne?“

234
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Zasměju se a zavrtím hlavou. „Ani to nezkoušej. Nechci, abys mě
rozebíral na součástky jako autíčko.“
„Proč ne?“
Proč vlastně ne? Dobře vím proč. Nepřeju si, aby se ve mně vrtal
a prohlížel si, co mám uschováno v duši. Jsem plná vynálezů a zdí, za
kterými se schovávají hloupé věci, jako je ta, která mě k němu táhne.
„Protože… protože je snazší uchovávat všechno pohromadě.
Lépe si udržím nadhled na tu hrůzu kolem, když ji zabalím do pěk-
ného papíru a strčím do krabice s nápisem Nedotýkat se. To je ten
důvod. Když se v tom budeš šťourat, nepřinese to nic dobrého.“ Oče-
kávám, že se mi znovu vysměje, ale nestane se tak. Místo toho při-
kývne a položí si nohy v botách na stůl. Učiním totéž. Na okamžik si
pomyslím, že jsme dva lidé, kterým je spolu dobře. Možná mi částeč-
ně s ním dobře je, ale kousky mého já jsou z Nicka nervózní. Dotýká
se mých citlivých míst, což se mi nelíbí.
Sepne ruce za krkem. Houpe se na židli a současně sklouzne oči-
ma z mého krku k pupíku a zase zpátky. Poté mi pohlédne do očí.
„Tak mě rozeber ty. Zanalyzuj mě. Udělej to, co ti nařídila Morrisová.“
Polknu. Kéž bych mohla vstát a odejít. Ale kdybych to udělala,
pohybovala bych se nemotorně a trhaně. Jenže pokud o něco do-
opravdy stojím, tak působit před Nickem klidně a vyrovnaně. Nera-
da bych, aby viděl, co se ukrývá v mém nitru. Anebo to, co tam není.
„Myslím, že jsi jako já.“
„Pokračuj.“
Jeho slova mě povzbudí. Myšlenky se začínají drát na povrch a ři-
nout se z mých úst.
„Domnívám se, že jsi přepnul na autopilota a děláš to, co se musí
udělat. Část tvého já zahynula ve válce, protože jsi lékař, a ne vrah.
Dostal jsi rozkaz zabíjet a cítil ses hrozně. Potom ses vrátil zpátky
sem, do pekla. A co tě čekalo? Další služba smrti – jenom větší a dě-
sivější a mnohem osobnější, protože ti vzala každého, koho jsi měl
rád. Myslím, že po mně toužíš, protože pocházím ze starých časů,
kdy svět byl dosud normální a při smyslech. Připomínám ti, jaký jsi
kdysi býval. Neprobouzím v tobě vášeň, nýbrž vzpomínky. Patřím do
toho druhého světa. Stejně jako náš potenciální vztah.“

235
 Poslední věta mě připraví o řeč, proto se posadím, vyčkávám
a sleduji. Zpočátku se nic neděje. Vidím, jak se Nick pokouší vyrov-
nat s mými slovy, a zpola se obávám, že mi řekne, že mám pravdu. Že
ve skutečnosti nestojí o mě, ale o minulost. Mě automaticky přibírá,
protože jsem relikvie z té doby.
„Tušíš, co právě teď chci?“
Napadne mě tisíc věcí a všechny zahrnují pomačkané lůžkoviny
a těla kluzká potem. Tázavě zvednu obočí, protože ústům nemohu
důvěřovat.
Když se ušklíbne, nedokážu rozlišit, zda se mi bez dovolení do-
stal do hlavy, anebo se mi chtíč promítl na obličej.
„Smažené kuře.“
„Z KFC?“ Tak tohle jsem opravdu nečekala.
„Ne. Domácí. Takové, jaké se dělávalo, když jsme byli ještě malí.
S křupavou kůrčičkou, šťávou, hlávkovým salátem a tak.“
„Chápu. Kuře, jaké bývalo, než se ho zmocnilo rychlé občerstvení,
které bylo příliš rychlé na to, aby mohlo být zároveň dobré.“
„To jsi vystihla přesně,“ přisvědčí.
„Já bych zabíjela pro pizzu.“ Slova mi hladce splynou ze rtů a te-
prve se zpožděním si uvědomím, co jsem vypustila z pusy. Měla bych
se cítit blbě, a taky se blbě cítím, ale začnu se chechtat. Nemůžu si
pomoct.
Nick zakloní hlavu a přidá se ke mně.
„Sakra. Mohla bych být méně citlivá?“
„Šibeniční humor, zlato. Je dobré vypustit emoce.“
Užasnu. Kdypak se ze Zoe stalo zlato? „Ale…“
„Nelam si s tím hlavu, bylo to legrační.“ Plácne se do stehna.
„Pojď sem.“
„Jsem z moci úřední tvoje terapeutka. Nebylo by to profesio-
nální.“
„Co by se stalo tak zlého?“
„Mohla bych se do tebe zamilovat a ty bys třeba odešel. Anebo by
ses ty zamiloval do mě, já bych chytila Bílého koně a zemřela. Právě
tohle by mohlo být zlé. Ublíženo nám už bylo dost. Všem.“
Odvrátím se, protože moc mluvím. Měla jsem v úmyslu nepatrně
pootevřít okno a skončilo to dveřmi dokořán.

236
 Nick mlčí. Shodí nohy ze stolu. Zvedne se ze židle, obejde stůl
a postaví se na mou stranu.
„Mluvíš jako Oprah.“
„Zemřela. Asi tak před měsícem.“ Morrisová vpochoduje dovnitř
a zarazí se. „Neruším vás?“
Podívám se na Nicka. Sleduje mě. Čeká, jak se zachovám.
„Ano,“ přiznám neochotně. „Svým způsobem rušíte.“
„To má čas,“ hlesne.
Tehdy se mě Nick dotkne a já jsem navěky ztracená, přestože
o tom nemluvím.

Milujeme se na konci světa, avšak naše počínání nijak nepojme-

nujeme. Což mu neubírá na intenzitě. Láska čiší z Nickových rukou,
jež mě drží za boky a tvrdě tisknou k němu. Line se z jeho slov, jimiž
mi barvitě líčí, co všechno by si pro nás dva přál, a tím mě nažhavuje.
Oči mu září, když pochopí, že jsem kvůli němu a jenom kvůli němu
nechala padnout všechny obranné bariéry.
Láska zaplňuje mezery v našich duších.

„Musím odjet,“ zašeptá Nick do tmy jedné noci.

„Cože?“ Opřu se o loket a pokouším se tvářit tak vážně, jak jenom
za daných okolností lze – s obnaženými ňadry a účesem, který vy-
padá jako vytvořený metlou na bílky. „Nemůžeš jenom tak odejít.“
„Pokud existuje nějaká šance, že moji rodiče žijí, musím se jí
chopit.“
A co bude se mnou? A s námi? Slova nechám vyznít ve své hlavě.
Nevyslovím je, protože jsou prosáknutá sobectvím.
„Co kdybych chtěla jet s tebou?“ Požádej mě o to. Prosím.
Pohladí mě po křivce boků.
„Budeš tu ve větším bezpečí. Přinejmenším budu vědět, kde jsi.“
„Žádný z nás není nikde v bezpečí.“
„Ve tvém případě odmítám riskovat.“
„Rozhlédni se kolem sebe, Nicku. Nebuď naivní. Všichni risku-
jeme.“
Chytí mě za paži a pevně stiskne prsty.

237
 „Udělej všechno, co musíš, abys přežila, Zoe. Jsi to nejlepší v mém
světě. Nezvorej to tím, že zemřeš.“
„Neboj.“
„Slib mi to.“
„Slibuji.“
Prsty se odlepí od mé kůže a přesunou se do vlasů. Druhou rukou
přidrží moji tvář. A tentokrát, když je ve mně, řádí, dokud se nevy-
prázdní a mě nenaplní.
Později se k němu tisknu. Napůl doufám, že spolu naše těla sply-
nou a zůstaneme spojeni navěky.
„Nechoď nikam, kam tě nemůžu následovat,“ šeptám. „Prosím.“
Zůstanu vzhůru. Neusnu. Ale spánek mě popadne a odvleče da-
leko od Nicka. Když se probudím, postrádám teplo mužského těla.
Mráz se šíří, dokud nesevře moje srdce v ledové dlani jako své ruko-
jmí. Nick odjel. Cítím to.
Nemůžu ho za to nenávidět. Jak bych mohla? Dokážu ho jenom
milovat.

Co je to?
Zírám na obálku v natažené ruce seržantky Morrisové. Výmluvně
jí mává, jako by očekávala, že s ní provedu něco chytrého.
„Dopis.“
„Není to účet? Veřejné služby nejsou poslední dobou zrovna spo-
lehlivé.“
Podává mi ho. „Je od vašeho milého.“
„Od Nicka?“
„Ledaže byste měla někde schovaného milence číslo dvě.“
Vyškubnu jí obálku z rukou a držím ji mezi palcem a ukazováč-
kem. „Odjel.“
„Proč jste neodjela s ním?“
„Chtěla jsem.“
„Ale on vás s sebou nevzal?“
Tlumočím jí náš poslední rozhovor a sleduji, jak nevěřícně vrtí
hlavou, až mě přepadnou obavy, aby si ji neodšroubovala od krku.
„Krucipísek. Vydáte se za ním, že?“

238
 Ze zlosti mi ztuhnou prsty. Neohrabaně si zastrčím psaní do kap-
sy. „Až v pekle začne mrznout. On opustil mě.“
„Musíte za ním,“ trvá na svém.
„Ať se jde bodnout.“
„Právě teď z vás hovoří vztek.“

Odeberu se do svého pokoje, kde se hermeticky odříznu od světa

a nechám hněv promlouvat zcela volně. Většinou proklíná Nicka za
to, že mě opustil, aniž mi dal šanci jet s ním. Odstartoval náš vztah.
Udělal první krok. Přiměl mě, abych ho milovala.
Bože, jak já ho zbožňuji!
Budujeme náš vztah od doby, kdy jsem vstoupila do jeho pracov-
ny s hlavou plnou strachu z té zatracené nádoby. Hořce se zasměju,
protože nádoba odstartovala úplně všechno: konec světa i moji lásku
k Nickovi. Jediným plynulým pohybem ničila, budovala a zase ničila.
Padnu na kolena, zabořím obličej do dlaní a vzlykám.

TEĎ
Delfy nejsou víc než trosky a rozvaliny. Je tu obchod se suvenýry.
Stojan na pohlednice je dávno prázdný. Buď pohlednice rozfoukal
vítr, anebo je rozpustil a spláchl déšť. Nicméně samotný stojan dál
statečně reziví před krámem a čeká na novou várku zboží. Když po-
řádně zaberu, se skřípěním se neochotně otočí. Opuštěnými ulicemi
se prohánějí ulámané větévky a listí. Míjejí obchody s nápisy, které
mi nic neříkají. Ale můžu hádat, co se tu kdysi prodávalo. Přes výlo-
hu zahlédnu pekařskou lopatu opřenou o stěnu. Vedle visí na tyči
řeznické háky se zaschlou krví.
Esmeralda se živí, kdykoliv dostane příležitost, a těch má dost.
Mně takový přepych dopřán není. Trávu jíst nemůžu a zdejší rostliny
neznám. Kromě toho nesmím myslet jenom na sebe.
Měla bych se držet v skrytu.
Ale musím jíst.
Moje dítě se potřebuje nasytit.
Tohle není závod.

239
 „Vidíš to?“ Hovořím o úzké budově s modrými dveřmi uprostřed
řady domů. „Jdu dovnitř. A ty půjdeš se mnou.“
Moje společnice mlčí. Dál žvýká cosi zajímavého, co roste nízko
u země.
„Ne, ne, musíš jít se mnou,“ domlouvám jí. „Čistě pro případ.“
Zasáhne mě déšť drobných kapiček, když zvedne hlavu a odfrkne
si. Ale poslušně mě následuje a udržuje si ode mě zdvořilý odstup.
Pod podrážkami bot mám tvrdý asfalt. Ze zvyku zůstanu stát na
kraji silnice a rozhlédnu se na obě strany. Ačkoliv tu není žádný pro-
voz, snažím se tímto způsobem vyhnout potížím. Ale teď vážně. Co
bych mohla udělat, kdyby něco? Mohla bych zapadnout zpátky do
lesa, anebo utíkat dopředu a schovat se v domě. Možností moc není.
Štěrk odlétá od vozovky, zatímco kopu špičkou boty do asfaltu.
Mysli, Zoe, mysli.
Těhotenství mi nadělalo díry do mozku, těžko se rozhoduji. V ne-
zkrocených hájích jsem bezbranná. Mojí jedinou opravdovou výho-
dou je skutečnost, že mě tu nikdo nečeká. A tak přejdu silnici, zmoc-
ním se pekařské lopaty a z řeznictví si vezmu nabroušený nůž. Hned
je mi lépe, protože jsem zase ozbrojená.
Modré dveře se bez odporu otevřou.
Na ulici se vyřine ticho doprovázené sladkým pachem starého
mléka a ještě staršího sýra. Nechybí všudypřítomné ponuro, jež pro-
sakuje ven a táhne vás dovnitř. Dveře za námi nehlasně zapadnou,
jejich klapnutí se rovná lkaní umíráčku.
Mimoděk zadržím dech. Moje plíce odmítají nasávat zatuchlý
vzduch. Přinutím houbovité orgány přijímat nezbytný kyslík. Ještě-
že jsem dávno ukončila první trimestr – jinak bych nyní na kolenou
přemalovávala podlahu. Zajímá mě sklad obchodu. Pokud jsou po-
traviny uložené na policích důkladně zpracované a zabalené, dají se
jíst. Ten, kdo prohlásil, že se konzervy nehodí pro lidskou výživu,
nekempoval na konci světa.
Další výhodou pobytu v obchodě se smíšeným zbožím je poho-
tovostní zásoba plastových sáčků. Otevřu krabici ovesných vloček
a vytvořím z nich úhlednou hromádku, aby si i Esmeralda přišla na
své. Potom se natáhnu po igelitových taškách. Omluvím se oslici, že
pro ni chystám další náklad.

240
 Zdá se, že ji to nezajímá.
Moji pozornost přitáhne čokoláda. Téměř cítím na jazyku její
sladkou chuť. Lačně roztrhnu obal a nacpu si ji do úst. Lahodné aro-
ma zaútočí na moje chuťové pohárky a já se zatetelím blahem. Vzá-
pětí děťátko v mém břiše radostí metá kozelce. Rozesměju se a roz-
balím další tyčinku. Je to oplatka s čokoládovou náplní. Zuby sloupnu
horní vafli a beze studu ji olížu. Brzy mám ulepené prsty a dostaví
se pocit nedostatečné sytosti, který souvisí s přemírou nezdravých
pochutin a přeplácaným žaludkem. Moje tělo se oddává cukrovému
rauši. Jsem Superžena. Ukládám do tašek konzervy a luxusní zboží,
jako například toaletní papír.
Vtom Esmeralda přestane očichávat podlahu a začne nervózně
přešlapovat.
Mimoděk ztuhnu. Dokonce i moje děťátko se ani nepohne. Hla-
vou mi bleskne, jak je smutné, že moje dítě vstoupí do světa, kde
není šance na normální život, ani zdánlivý pocit bezpečí.
A vítr jako by přivál škodolibé slovo, jež se protáhlo pod modrý-
mi dveřmi.
Zrůda.
Výsměch.
Kdyby nebylo Esmeraldina rozčilení, namluvila bych si, že to slo-
vo vyvěrá z mého podvědomí, protože jsem vyděšená.
Venku někdo je. Sekáček mě tíží v kapse. Připomíná mi, že je
v pohotovosti a připravený zasáhnout.
Stěna se přitiskne k mým zádům, když k ní přistoupím o krok
blíž. Gravitace zafunguje jako kouzlo a usnadní mi cestu k podlaze.
Moje kosti v očekávání zaskřípou. Z tohoto bodu vidím vstupní dve-
ře i obě okna. Neexistuje jiný přístup dovnitř nebo ven. Snažím se
vybalancovat sladkou tyčinku ve svém břiše a čekám, až se na mě
snese temnota.
Minuty plynou. Spojují se jedna s druhou a vytvářejí hodiny. Ne-
tuším kolik. Vím jenom to, že se slunce posouvá po obloze.
Horko sílí, ale tady dole, na betonové podlaze, se do mě vpíjí
chlad země. Když Esmeralda zvedne ocas a uleví si, snažím se ne-
vnímat zápach.
Čekám. Sleduji. Poslouchám.

241
 ¬ slunce
Nakonec se dostaví noc a svrhne ¬ ¬z trůnu na obloze. Je nu-
ceno uvolnit jí své místo, stejně jako já. Po celou dobu jsem neza-
slechla nic jiného než obvyklé zvuky přírody. Nedolehl ke mně žád-
ný šeptaný výsměch ani cizí dech. Ale protože nevěřím svým uším,
musíme se vytratit pod rouškou tmy a doufat, že nás dostatečně
ochrání.
Pravda je taková, že bych tu mohla Esmeraldu nechat a dál se pro-
tloukat sama, ale nechce se mi. V její společnosti si připadám méně
osamělá. Všichni, na kterých mi záleželo, se postupně jeden po dru-
hém vytratili z mého života, nicméně pouto s tímto zvířetem bych
přetnout nedokázala. Prosím, ať jsem schopna udržet ji v bezpečí.
Vyjdeme z budovy na holou silnici. Musíme se jí držet, protože
potmě hornatou krajinou putovat nemůžeme. Ať už se venku skrývá
kdokoliv, určitě nás sleduje. Můžu mu to ztížit tím, že se budu skrý-
vat ve stínech. Pekařskou lopatu držím jako kouzelnou hůlku.
Nejprve si s její pomocí přičaruji ševelení listí, aby zamaskovalo
klapot našich kroků. Bohužel uprostřed ulice ztichne a zanechá nás
zcela obnažené.
Zastavím se. O polovinu úderu srdce později dopadne na asfalt
další chodidlo. Někdo nás následuje nebo pronásleduje. Je v tom ně-
jaký rozdíl? Někdo by přidal do kroku, jiný by namítl: Počkej a uvidíš,
jak se to vyvine. Buď jak buď, mně se to nelíbí. Mé nervové soustavě
také ne – už vystřeluje adrenalin.
Otočím se na podpatku a pokouším se propátrat černočernou
tmu.
Zachytím to koutkem oka. Je to jenom mžik, jako když se zatře-
potá hmyz lapený v pavučině. Nic víc. Podívej! křičí moje smysly.
Otočím hlavu a spatřím to: blond vlasy úhledně lnou k hladké lebce.
Vlasy, jež náležejí duchovi.
Kontrolu přebírá adrenalin. Žene mě k pokrouceným olivovní-
kům. Zpola běžím, zpola kráčím stále hlouběji a hlouběji do lůna
divoké přírody. Esmeralda se bez námitek drží těsně za mnou, na-
šlapuje mnohem jistěji než já. Drtí mě pocit viny. Ona mi důvěřuje.
Upřímně doufám, že ji nezklamu.

242
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Vtom zasáhne osud a tam, kde měla být pevná půda, umístí díru.
Podvrtnu si kotník. Bolest vystřelí až do holeně. Padám. Poslední
věc, kterou zahlédnu, je žena. Vyloupne se z temnoty. Obličej má
zjizvený, na hlavě účes šílence.
Medúza z Delf.

243
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 19. kapitola

TEHDY
Město se propadlo do nekonečného mlčení. Ticho je houba, jež
nás nasává. Podrážky bot nehlasně dopadají na chodník. Zakašlání
vybledne dřív, než se stačí vylinout z podrážděného krku. Jediný
zvuk pochází od vozidel šinoucích se ulicemi: tu a tam projede auto
nebo autobus s hrstkou cestujících, kteří tupě zírají před sebe.
„Kam máte namířeno?“ zeptá se jednoho dne Morrisová. Auto-
bus stojí rozkročený nad žlutou přerušovanou čárou. Řidič pokrčí
rameny. Zírá na nás pln očekávání. Ukáže palcem na pasažéry.
„Kam chtějí odvézt.“
„Jezdíte na nějaké konkrétní místo? Kam nyní lidé putují nejčas-
těji?“
Pohodí rameny. „Na letiště. Většinou.“
„Co je tam?“
Podívá se na ni, jako by jí právě mozek vyskočil z hlavy a přistál
na khaki tričku.
„Velcí stříbrní oceloví ptáci.“
„Letecká přeprava stále funguje?“
„To kdybych věděl. Já řídím autobus. Co jiného bych dělal? Leda
tak seděl a čekal na smrt.“
Dveře vozidla si povzdechnou a zasyčí. Muž zvedne nohu z brz-
dového pedálu a následuje žlutou čáru.
„Oz,“ hlesnu.

244
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Morrisová se na mě podívá přes obroučky svých brýlí.
„Čaroděj ze země Oz. Vy jste ten film nikdy neviděla?“
„Jistěže viděla. Ty létající opice mě vyděsily k smrti. Co je s ním?“
„Slyšela jste v poslední době nějaké letadlo?“
Zavrtí hlavou a plna očekávání na mě pohlédne.
„Přesně. Všichni se ženou za nějakým čarodějem, který neexis-
tuje.“
„Kam tím míříte?“
Otočím hlavu ke staré škole. „Nikam.“
„Ztrácíte souvislosti. Měla byste si promluvit s…“ Odmlčí se.
„Nickem. Nebojte se vyslovit jeho jméno. Mně to nevadí. Nick.
Nick. Nick.“ Zvednu ruce. „Vidíte? Jsem s tím smířená.“

Ale není to pravda. Moje srdce už krvácelo pro jiné. Nejprve se

trápilo kvůli všemožným klukům, potom oplakávalo Samovu smrt.
Nyní truchlí pro Nicka. Ale je to jiné. Větší. Jako bublina zármutku,
která mě drží ve svých tenkých stěnách. Ať utíkám seberychleji, po-
hybuje se spolu se mnou. Křeček v kolečku.
Vypravím se sama do ulic. Mám zbraň. Umím ji používat – Morri-
sová mě to naučila. V kapse mě tíží nůž. I s ním dovedu zacházet.
Nicméně otázka zní: Dokázala bych to? Nejsem si jistá. Ale mám je
– svou chladnou, tvrdou, kovovou pojistku.
Do kapes těžkého kabátu přidávám další věci: svačinu, peníze,
klíče. Zvyk je železná košile.
A Nickův neotevřený dopis. Všechno, co mi z něho zbylo.

TEĎ

Miluješ mě, mami?

Ano.
Proč?
Protože jsi moje.
Proč?
Protože mě potkalo štěstí.
Tak proč se netváříš šťastně?

245
 Ach, děťátko moje, přineslo jsi mi velikou radost, ale také trochu
smutku.
Proč?
Protože se mi stýská po tvém tatínkovi.
Taky ho miluješ?
Ano, zlato. Moc.
Tak proč tu není?
Vydáme se za ním, broučku. Brzy.

TEHDY
V tomhle sklepě je poklad. Zlaté pruty v plastikovém obalu. Piš-
kotové těsto objímá jádro z chemicky upraveného krému. Mají ne-
vyčíslitelnou hodnotu. Otevřu krabici a vzácnou tyčinku spustím do
kapsy.
„Skutečně to hodláte sníst?“ ozve se za mými zády Morrisová.
„Skončila jsem s nimi před mnoha lety.“
Leknutím sebou trhnu a Twinkie s jemným žuchnutím dopadne
na podlahu.
„Svačinka,“ hlesnu. „Chystala jsem se ven.“
„Zase? Co tam děláte?“
„Procházím se. Prohlížím si výlohy. S kámoškami popíjím ranní
čaj.“
Překročí práh. Místnost o velikosti mého bytu je nacpaná potra-
vinami. Je zde celý sortiment sušenek značky Little Debbie. Na konci
světa patří mezi lahůdky. Morrisová vyloví z krabičky zlaté kolečko
a vhodí si je do úst. Potom druhé. Jakmile spolkne poslední sousto,
zakření se na mě. Na zubech má drobky.
„Sakra. Úplně jsem zapomněla, jak jsou dobré. Už jste otevřela
Nickův dopis?“
„Kde-pak.“
„Dospělé rozhodnutí.“
„Říká rozumná velitelka, která sem chodí potají mlsat jako malá
holka, a právě si narvala do pusy celou sušenku.“
„Dvě.“

246
 „Dámy a pánové, Tara Morrisová – šampionka v pojídání zbytku
celosvětové zásoby sušenek.“
Chichotáme se jako dvě hloupé holčičky, bezstarostné a plné ži-
vota, dokud nás realita nelapne jako hladová kočka.
Morrisová zvážní. „Otevřete ten dopis, prosím.“
„Nemůžu.“
Zavrtí hlavou. Její oči pro mě mají pochopení, ústa ne. „Nechápu,
čeho se bojíte? Strach vám nepřinese nic dobrého, kromě desítek
nachozených kilometrů s kapsami plnými sladkých tyčinek. Vždyť
se kvůli němu utrápíte.“
„Tyčinku jsem si vzala jenom jednu.“

Nejprve jsem si vzala jenom jednu. Potom dvě. Měsíc po Nickově

odjezdu mě na procházce doprovázely tři kusy chemického pečiva.
Předstírám, že Nick nikdy neexistoval. Věřím, že zemřel. Modlím se,
aby byl živý a zdravý v náruči své rodiny.
Jsem v knihovně, když se to stane. V té samé místnosti, kde se
rozplynuly sny mé sestry předtím, než ji Pope zastřelil na prázdné
ulici. Nepřibyly žádné nové seznamy. Když otevřu dveře, ty staré se
zatřepotají vzrušením. Podívejte! Člověk! Nato znehybní. Knihovni-
ce je pryč. Její nadutost skončila na smetišti dějin, jak praví staré
klišé. Už tu není, aby mě peskovala za to, že se cpu poblíž jejích dra-
hocenných svazků.
Roztrhnu plastikový obal.
Drobky dopadnou na atlas, jejž jsem si otevřela. Přitisknu prst
na stránku a pak labužnicky slíznu žluté kousíčky. Suchý ukazová-
ček levé ruky kreslí na silném papíře neviditelnou linku přes bledě
modrý oceán. Nejdřív zdolá Atlantik, potom Středozemní moře. Letí
z New Yorku do Athén. Odtamtud se plíží na sever, zdolává centi-
metry barevné plochy, až doputuje k rozeklanému pobřeží Řecka.
Jak jenom znělo to jméno? Nick se zmínil o vesnici, kde jeho ro-
diče vyrostli, ale když nyní zírám na soubor neznámých míst, pře-
máhá mě jejich jinakost. Nápisy mi plavou před očima, dokud zcela
neztratí význam.
Zvedne se mi žaludek. Atlas se roztočí. Spěchá ke mně jasná mo-
zaika z podlahových dlaždic, aby mě pozdravila.

247
 Díkybohu se mi podařilo svazky minout. To by mi knihovnice ni-
kdy neodpustila.

TEĎ
Zemřela jsem a ocitla se v pekle. Oheň olizuje můj obličej, tančí
spolu se stíny, nutí své partnery splynout s temnotou, aby se mohl
zmocnit jiných. Světlo si pohrává na tvářích nevidomých mramoro-
vých mužů a mění je v ďábly. Vojáci šlehají své koně bičem. Rychleji!
Rychleji! Cválají přes omítnuté stěny.
„Nejsi v pekle.“ Slova mi nepatří. Přicházejí zvenčí. Jsem natolik
při smyslech, abych si to uvědomovala.
„Tak kde?“
„V Delfách.“ Hlas se mírně chvěje, jako by hlasivky oslabil čas.
Tělo při každém pohybu bolí, přesto se mi podaří vytvořit ja-
kousi parodii na sedící ženu. Náhodný pozorovatel by ve mně mož-
ná viděl pytel brambor. Ostatně, přesně tak se cítím. Moje váha se
ustavičně přesouvá. Mám stísněné útroby, avšak postrádám pevnou
oporu kostry. Moje perspektiva se posouvá. Oheň se vrátí do ohni-
ště a místnost se koupe v nadpřirozené směsici světla a stínu. Žena
prodlévá v příšeří.
Nad ní se tyčí dva kamenní muži.
„Kdo je to?“
„Kleobis a Bitón. Hrdinové obdaření Hérou darem věčného spán-
ku,“ zazní váhavá odpověď.
„Který se těžko stane darem putovním.“
„Co je to putovní dar?“
Tohle je Řecko a žena je Řekyně. Ačkoliv hovoří anglicky, uvědo-
muji si, že její řeč vázne. Nejprve si věty v hlavě přeloží, a teprve poté
mi předloží výsledek. Kéž bych jí mohla její vstřícnost oplatit.
Jednoduchými slovy jí vysvětlím, co mě napadlo.
„Bohové rozdávají bez omezení, anebo vůbec. Jejich matka hleda-
la dobrodiní a prostřednictvím synů byla potrestána za svou pýchu.“
Jejich matka. Přitisknu si ruce na břicho. „Moje děťátko…“
„Žije. Je silný.“

248
 „On?“
„Nebo ona.“
Zavřu oči. Příliš to bolí – úleva, že Nickovo dítě stále žije, i zoufal-
ství, že jeho otec tu se mnou není. „Alespoň to mi zůstalo.“
Žena vystoupí ze stínů. Na obličeji má spoustu jizev po spáleni-
nách. „Hadi,“ prohlásí, neboť si je vědoma mého upřeného pohledu.
„Dar od nemoci.“
Zaostřím na ni a pochopím, co kdysi udělala. „Tys je spálila.“
Přikývne. „Ano, spálila. Bylo to…“ Zvedne ruku, přiblíží ji k líci
a pak prudce ucukne, jako by se jí neodvážila dotknout. „…velice bo-
lestivé.“
„Jako Medúza.“
Další přikývnutí. „Ze všech postav řecké mytologie si moje tělo
vybralo právě tuhle. Proč zrovna já? Jsem obyčejná nula, pouhá slu-
žebnice bohů.“
„Bohů? Ne jediného Boha?“
„Větší útěchu mi přinášejí ti, kteří kráčeli po stejných stezkách
jako já. Jejich nohy… moje…“ Dva prsty pochodují vzduchem. Změní
rytmus. „Víš, že tě někdo pronásleduje?“
Na okamžik jsem zmatená. „Pověděli ti to bohové?“
„Ne. Slyšela jsem to. Ale nyní je čas na odpočinek.“
Stisknu víčka, ale nespím.

Zrůda. Tohle jediné slovo je škodolibost, která mi uvízla v hla-

vě. Vplížila se mi do mozku a omotala všechny racionální myšlenky.
Svírá je a škrtí, jako by mě chtěla připravit o veškerý zdravý rozum.
Zrůda.
Moje dítě je v pořádku. Moje dítě je…
Zrůda.
… zdravé.
Moje spasitelka mě najde na nízké zídce před muzeem. Při chůzi
sklání hlavu a upírá zrak do země, aby jí vlasy – černý vodopád pro-
tkaný stříbrem – spadly do obličeje a zastínily tvář. Je starší, než mi
zpočátku připadala, jistě už překročila padesátku. Hlavu zvedne, až
když usedne vedle mě.
„Je ti… špatně?“

249
 Slova hadí ženy napínají gumičku, jíž jsou svázané neveselé myš-
lenky, ale ta nepraskne. Uzlík pochybností zůstává.
Zavrtím hlavou. „Včera ses zmínila o tom, že mě někdo pronásle-
duje. Vidělas ho?“
„Ne. Jenom slyšela.“
„Co přesně?“
Chvíli trvá, než zformuluje a přeloží odpověď. „Boty. Kdo je to?“
„Netuším. Možná duch.“
Otočí se ke mně s otázkou v očích. Denní světlo je kruté, nic ne-
odpustí. Jizvy jsou hrbolaté, klikaté a zarudlé, pokožka podrážděná.
„Mrtvý muž.“ Přejedu si prstem přes hrdlo a zatřepotám prsty ve
vzduchu. „Strašidlo.“
Tentokrát přikývne. „Mrtví. Zůstávají s námi. Ale tvého ducha
jsem neslyšela. Možná svého.“
Lidé se zde shlukovali, aby se vyhřívali na slunci, kochali se vy-
hlídkou a sdíleli nevšední prožitek. Od muzea vedou všemi směry
dlážděné stezky ke slavným ruinám. Přerušují je místa vyhrazená
mladým stromkům vavřínu. Muzeum je geometrický kopeček vy-
růstající z pěšiny v bezešvém přechodu barvy kamene. Někdo jej
pečlivě navrhl a sladil odstín nového s odstínem starobylého. Z to-
hoto úhlu pozůstatky starověkých Delf nevidím, ale vyzařují energii,
jež vibruje v korunách stromů. Jsou zde duchové, duše zemřelých,
kteří kráčejí po těchto stezkách jako smrt. Není radno připlést se jim
do cesty. Právě tady, právě teď.
Nepřesvědčila mě a sebe jistě také ne. Poznám to podle toho, jak
si nehtem poškrabe svědící jizvu.
„Bolí to?“
Usměje se koutkem úst a současně pokrčí rameny. „Trochu.“
Moje nenávist vůči Popeovi nanovo vzplane, než ji vystřídá oby-
čejné pohrdání. Jaké zlo na světě způsobil svou sobeckostí.
„Máš rodinu?“
„Moje rodina je tady.“ Mávne rukou k mizející pěšině.
„Děti?“
„Dítě jsem já.“
V mém srdci se zrodí zármutek, ale suchý, bez slz. „Máš štěstí.“
„Snad.“

250
 Tajemné slovo doprovází stejně záhadné pousmání. Kdo je tahle
žena? Zeptám se jí. Vzájemně se představíme, jak je ve slušné společ-
nosti zvykem. Nato se opět zahledíme do krajiny. Ačkoliv obě zíráme
na tutéž cestu dlážděnou kamenem, každá vidíme něco jiného. Kro-
mě obvyklých frází neprozradíme nic o své minulosti.
Zrůda.
Nejsme takoví teď všichni?

TEHDY
Morrisová vyskočí ze židle. „Ježíšikriste, co se stalo?“
Studená ruka, lepkavá od potu, sklouzne z kliky. „Nepřibližujte se
ke mně. Je mi zle.“
V tmavých očích vzplane záblesk strachu. Na tváři se objeví
účast, již záhy vystřídá vztek. Popadne psací podložku položenou na
stole a mrští s ní o stěnu. Rozletí se na dva kusy.
„Do prdele!“
„V pohodě,“ ujistím ji, jako by to byla ona, kdo churaví. Ale takhle
to přece chodí vždycky. Nebo ne? Nemocní v posledním stadiu cho-
roby ubezpečují svoje blízké, že se všechno zase spraví, když budou
uvažovat pozitivně a usmívat se. Nic nedrží smrt v šachu lépe než
duha klenoucí se nad řekou Styx.
„Není to v pohodě. Není. Ani zdaleka.“
„Musím odejít. Nesmím vás nakazit.“
„Ne,“ zarazí mě. „Zůstaňte. Když jsme to až doteď nechytili, tak
jsme nejspíš imunní.“
„Nevíme to jistě. Jenom hádáme. A kdybychom se přidrželi téhle
logiky, neměla bych to dostat ani já.“
„Máte pravdu. Sakra! Nemyslí mi to. Ježíši, Zoe, ty nesmíš one-
mocnět. Já to…“
„Nedovolím?“
„Jo.“ Zvedne rozlomenou psací podložku a pokouší se ji spravit,
jenže oba kusy nespolupracují. „Nemůžu přijít o další lidi, Zoe. Ty
a všichni ostatní jste teď moje rodina. Domnívala jsem se, že nám
ten zatracený mor nehrozí. Spoléhala jsem na to.“

251
 „Promiň.“
Přistoupí k oknu a otevře je.
„K čertu s tebou, Georgi Pope!“ zařve na prázdnou ulici. „Jsem
ráda, žes chcípl, ty kreténe! Smaž se v pekle!“ Okolní budovy při-
jmou její výbuch se stoickým klidem. Svůj názor na její tvrdá slova
si nechávají pro sebe.
„Taro,“ oslovím ji něžně, „opravdu se nic neděje. Všichni přece
musíme nějak zemřít. Nebo ne?“
„Chyba. Měli bychom být nesmrtelní.“
„Vskutku dospělý názor.“
„Takže ty odtud odejdeš, protože si myslíš, že jsi nemocná.“
„Podívej se na mě. Je mi zle. Právě jsem poblila podlahu v knihov-
ně. Co se se mnou stane, ví jenom Bůh. Tahle věc vypíná a aktivuje
geny, jak se jí zlíbí. Proměním se v něco, co už nebudu já. Nedá se
předem říct, jak dopadnu. Možná přežiju v podobě nějaké evoluční
příšery, anebo zemřu. Jdu balit.“
„Nedělej to. Prosím.“
„Musím.“
Morrisová si hlasitě povzdechne. Opře se lokty o stůl a praští hla-
vou do stolu. Po několika bytelných ranách ke mně vzhlédne.
„Ty si to nerozmyslíš, že ne?“
„Ani náhodou.“
„Fajn. Prokaž mi laskavost. Nechoď nikam daleko. Uhnízdi se
v jedné z budov přes ulici, ať na tebe mohu dohlížet.“
Přikývnu a ukážu přítelkyni záda. Zatajím jí jedinou věc – že smrt
téměř vítám. Poprvé v životě flirtuji se SKUTEČNÝM KONCEM a je mi
to ukradené. Jen ať přijde.
Hlavně když mi přestane krvácet srdce.

252
 20. kapitola

Enyky, benyky, kliky, bé. Ulice je plná možností, každá je nepří-

jemná jako ta následující. Na každou je příjemný pohled: kancelář-
ské budovy, obchody a apartmány z cihel a hrubých kamenů. Jde
o to, že si v cizím bytě připadám jako vetřelec, přestože předchozí
majitelé dávno odešli.
Jsou mrtví. Pomáhala jsi je spálit, vzpomínáš? Neodjeli na dovole-
nou.
Morrisová mi připomíná chrta poskakujícího za oknem. Ukazu-
je přímo přes ulici, kde kdysi bývalo copycentrum. Technicky vzato
tam stále je, pouze nikdo neobsluhuje kopírky. Přímo nad ním sídlila
malá účetní firma. Postele tam sice nejsou, ale v čekárně mají sluš-
nou pohovku, poučí mě Morrisová. Tam mě chce mít.
Můj odpor je slabý a nedostatečný, stejně jako její. Nechci. Mu-
sím. Nemám na vybranou. Otočím se a znovu se tvrdě podívám na
svůj nový domov. Jsem tu jenom já. Popruhy batohu se mi zařezávají
do ramen, v rukou třímám krabici. Na okamžik ji vybalancuji na ko-
leni, poopravím váhové rozložení a pak vstoupím do budovy. Před-
chozí nájemníci mi to usnadnili – anebo Morrisová se svým štábem.
V každém případě se dveře hladce otevřou. Jsou vyrobeny z želez-
ných prutů a skla. Kdokoliv by se jimi chtěl probít, způsobil by tolik
hluku, že by to probudilo i mrtvého.
Což bych byla já. Nemohu si pomoct a vyprsknu smíchy. Kdo by
řekl, že smrt může být zábavná?

253
 Pravdou je, že v nevýrazné čekárně je pohovka, dvě geometricky
vyrovnaná křesla a laciný kávový stolek. Laminát je místy krabatý,
plný skvrn a koleček od horkých šálků. Pokrčím kolena a zadkem
usednu na samý okraj křesla, jež není otočeno zády k oknu. Krabici
postavím mezi chodidla.
Co tu mám k dispozici?
Nádherný výhled přímo do kanceláře seržantky Morrisové.
Všechno svoje oblečení. Toaletní potřeby. Jídlo. Vodu. Lůžkoviny. Ex-
tra špatný přístup, jenž začíná někde za mými víčky a dosahuje až
k prstům u nohou. Vyložený opak dobré vůle. Mám chuť něco zničit.
Rozbít. Ovládám se, dokud se nutnost destrukce stane neodvratitel-
nou.
Příčka snadno podlehne tlaku mé boty. Stačí zhruba dvacet po-
ctivých kopanců a sádrokarton je v háji. Nádherně se drolí a vytváří
symetrické kopičky, jež mi připomínají praskací bonbony rozdrce-
né cihlou. Pocit viny je sériový vrah. Nejprve mě probodne za to, že
jsem neovládla svůj vztek, potom mě škrtí, protože mě v mé pošeti-
losti napadlo: Komu pošlu šek za způsobenou škodu?
Přepadne mě vlna nevolnosti, jako když se voda přežene přes
opuštěnou pláž. Znovu jsem na kolenou a modlím se k bohům laci-
ných koberců.
Prosím, ať je smrt rychlá.

TEĎ
Stíny se táhnou po vydlážděné pěšině od východu k západu.
Slunce se na obloze dosud nerozkoukalo a neposbíralo dostatek se-
bedůvěry. Přecházím z místnosti do místnosti, aniž bych se zastavi-
la a porozmýšlela o relikviích po mrtvých. Vládne tu naprostý klid.
Intuice mi napovídá, že tu jsem sama. Takže ji vyzkouším a ověřím
si, zda je tomu doopravdy tak. Irini, Medúza z Delf, tu skutečně není.
Kdysi by mi to nevadilo, ale to bylo předtím. Jsem klidná. Čestně.
Vypovídají o tom velká okna muzea. Žilka, pulzující na krku, je lež.
Smyšlenka vykonstruovaná mými hormony a strachem, jejímž jedi-
ným účelem je nakrmit mou paranoiu.

254
 Schody jsou prázdné. Stejně jako pěšina, alespoň kam dohléd-
nu. Vidím pouze Esmeraldu, která má spoustu práce se spásáním
trávy a dalších věcí, které osli považují za důležité. Její vyrovnanost
přitiskne chladnou ruku na mé čelo a po zádech mi přeběhne mráz.
Napínám uši. Mozek urputně zpracovává vzkaz. Bez ohledu na to mi
v žilách dál bouří krev.
Včera jsme, Irini a já, vystoupaly na kopec, aby mi mohla ukázat
nejzajímavější místa: stadion, Apollónův chrám, tolos – kruhovou
stavbu s třemi z původních dvaceti dórských sloupů –, avšak ne-
udělaly jsme víc, než že jsme zdálky obdivovaly svědky dávných časů.
Jsem lapená ve smyčce déjà vu. Scenérie se mění, ale nebezpe-
čí a doprovodné reakce zůstávají. Něco mě následuje, někdo mizí,
a já se za nimi honím –, ale moje pomoc vždycky přijde pozdě. Ve
skutečnosti nic nenasvědčuje tomu, že má Irini potíže. Nikde nejsou
stopy po boji, a kdyby zavolala, slyšela bych ji. Ale moje podvědomí
mi našeptává ošklivé věci a já je poslouchám.
Ruiny jsou vysoké, hrdé a v ranním světle se zdají zlaté. Vtom
z kamenů vytryskne hluk a rozprskne se do slunečního světla. Zpo-
čátku se domnívám, že si Irini povídá sama se sebou, ale brzy roz-
poznám dva hlasy. Irinin váhavý a druhý silnější a hrubší. Hádají se.
Uteč. Zůstaň. Uteč. Zůstaň. Svádím vnitřní boj. Pak někdo rozhod-
ne za mě.
„Vylez! Vím, že tam jsi,“ vyzve mě hlubší hlas.
Pohybuji se jako ve snu.
„Pojď blíž. Chci tě vidět.“
Obejdu roh a vydám se po Posvátné cestě vzhůru, dokud nespat-
řím Polygonální zeď. Tehdy se zastavím, protože ze stezky trčí ká-
men a moje mysl se pokouší pochopit smysl toho, co vidím. Ano, je
to podivný světlý balvan, ale s lidským středem. Z valounu trčí paže
a nohy, visí jako prádlo na slunci. Neužitečné údy jsou korunovány
ženskou hlavou. Vlasy má vyčesané vzhůru do volného uzlu a pro-
nikavé oči působí, jako by všechno věděly. V pase ji ovíjí vinná réva
a připomíná široký zelený opasek. Je starší než Irini, ale má stejné
oříškově hnědé oči a tentýž tvar nosu.
Jenny leží nehybně na chodníku a uprostřed čela má červený kruh.
Díra v mém srdci se zvětšila o další centimetr.

255
 „Je to pravda,“ praví váhavou angličtinou. „Nosíš dítě.“
Mimoděk si zakryju břicho rukama. „Ano.“
„Pojď sem.“
„Ne.“
„Ty mi nevěříš?“
„Nevěřím nikomu a rozhodně ne teď.“
Přikývne. „Proč jsi sem přišla?“
„Hledám Irini.“
„A co bys udělala, kdyby byla v nebezpečí? Riskovala bys svůj ži-
vot a život nenarozeného dítěte, abys ji zachránila?“
„Moje dítě čelí riziku od samého počátku.“
„Irini říkala, že pátráš po svém manželovi.“
Neopravím ji. „Ano.“
„Trmácíš se přes půl světa, až z Ameriky, abys našla jediného
muže?“
„Ano.“
„Kolik žen by něco takového podniklo? Kdyby se náš svět ne-
zhroutil, psali by o tobě básně – dlouhé hravé historky plné polo-
pravd. Všechny by ti přisuzovaly jeden nezpochybnitelný fakt: jsi
hrdinka.“
„Hrdinové umírají.“
„Všichni zemřeme. Hrdinové umírají s velkou slávou kvůli věcem,
které jsou větší než oni sami.“ Pohlédne na Irini. „Vodu, prosím.“
Irini zvedne lahev a opatrně ji přiloží ženě ke rtům. Pomalu ji
nachýlí. Nedělají to poprvé a jsou perfektně sladěné.
„Co se stalo?“ ptám se. „Můžeme tě z toho kamene nějak dostat?
Někde by tu měly být nějaké nástroje.“
Její smích víc připomíná pískání než chechot. „Není to kámen.
Je to kost.“
Šok mě připraví o řeč. Tváře mi zrudnou hanbou.
„Už předtím jsem trpěla chorobou, jíž se říká vápenatění tkání.
Vápník se v těle ukládá tam, kde nemá, až orgány i klouby ztuhnou.
Avšak šlo to pomalu. Potom přišla druhá pohroma a začala mě pohl-
covat vlastní kostra.“ Další zahvízdání. „Z mé sestry se stala Medúza
a já jsem součástí krajiny.“
„Proč jsi tady, a ne poblíž nějakého přístřešku?“

256
 „Líbí se mi ten výhled. Připadám si volná.“
Celý svět se proměnil v jeden velký horor. Ženy jsou z hadů a kos-
tí, muži mají oháňky. Prapůvodní bytosti, které se živí lidským ma-
sem. Ti z nás, kteří přežili, se drží okraje polévkové mísy a snaží se
nalézt lžíci, na které by přepluli do bezpečí.
„Musím pokračovat v cestě,“ pravím. „Musím najít Nicka, pokud
dosud žije.“
„Žije,“ prohlásí kamenná žena.
„Jak…?“
Irini skloní hlavu. „Sestra má dar vidění. Ví spoustu věcí. Je to
Sibyla. Věštkyně z Delf, kde se po staletí děly prazvláštní věci.“
„Mlč, sestro. Bohové již byli beztak dost krutí. Nezavdávej jim dů-
vod, aby tě ještě víc potrestali.“
„Co víc si mohou vzít?“ otáže se prostě.
„Stále přece žiješ, ne?“
„Tohle není život,“ oboří se na ni Irini a ihned provinile svěsí hla-
vu. „Promiň. Uklouzlo mi to.“
Kamenná žena na mě pohlédne. „Vezmi ji s sebou. Úpěnlivě tě
o to prosím.“
Irini prudce zvedne hlavu. „Ne!“
„Běž s ní.“
„Musím s tebou zůstat, sestro. Kdo tě bude krmit? Kdo ti přinese
vodu?“
„Můj čas se krátí. Půjdeš s Američankou a přivedeš její dítě na
tento pokřivený svět. Možná její porod přinese nějaké dobro. Každý
potřebuje svůj cíl. Tohle je ten tvůj.“

Třetího rána mě probudí křik. Držím se za břicho a běžím na mís-

to, kde stojí Irini a tváří se zděšeně. Můj mozek zpracovává scénu
jako vyšetřovatel, v jasných, barevných snímcích. Hlava kamenné
ženy visí v nepřirozeném úhlu. Její nepoužitelné údy jsou odťaté od
těla a tvoří Z a A v jediném slovu vyvedeném na zemi šarlatovými
písmeny.
ZRŮDA.
Moje mysl se bleskovou rychlostí probírá jednotlivými záběry.
„Musíme odejít. Okamžitě.“

257
 Irini se nehádá. Metodicky si sbalí věci do příruční tašky. Je ušitá
z velmi kvalitní usně, takové, jaká s přibývajícími léty nabývá na kva-
litě a předává se z pokolení na pokolení. V průběhu několika minut
se vydáváme na cestu s Esmeraldou v závěsu.
V mé duši zeje díra a je naplněná mrtvými.

„Není to duch.“
„Ne.“
„Kdo tedy?“
Chápu, že potřebuje nějaké vysvětlení, aby smrt její sestry dávala
smysl. Jenže já mám k dispozici za vlasy přitaženou historku, která
zní jako blábol. Nejprve ji seznámím s fakty, potom s podrobnostmi.
Nesmírně mě mrzí, že jsem se nepřesvědčila, zda je Švýcar dooprav-
dy mrtvý. Raději dvakrát. Třikrát.
„Proč?“ ptá se.
„Proč co?“
„Proč zrovna ty?“
„Nemám ponětí.“
„Musíš něco tušit.“
„Vůbec nic.“
„Proč tě potom pronásleduje?“
Proč blázni blbnou? Proč se řítím přes půl světa, abych našla jed-
noho muže?
„Nevím.“

TEHDY
Nechám zprávu v krabici, kterou vystrčím před vchodové dveře.
Když Morrisová přijde, přečte si ji. Pohybuje přitom rty.
„Krekry a piškotové tyčinky?“
„Ze všeho ostatního mi je šoufl,“ přiznám. Dělí nás silné sklo.
Pokrčí rameny a podrbe se na nose. „Fajn.“ Popadne škatuli
a přejde ulici. Takhle to funguje celý týden: položím před dům krabi-
ci a Morrisová mi během několika minut přinese zásoby.

258
 Jenže tentokrát se minuty vlečou tak pomalu, že si stačím dva-
krát odskočit do koupelny v přízemí, kde zvracím. Vrátí se s prázd-
nýma rukama.
„Kde je moje škatule?“
„Ale no tak. Doktor tě chce vidět.“
„Jsem v karanténě.“
„To je mu fuk.“
„Prima.“
„Prima.“
Neochotně otevřu dveře a vstoupím na chodník. Udržuji mezi
námi bezpečnou vzdálenost. Jakmile vejdeme do staré školy, naše
podrážky zaduní na dlažbě. Její vesele klapou, zatímco moje se ža-
lostně vlečou.
Joe nás čeká na ošetřovně. Fouká do latexové rukavice. Přidrží si
ji u hlavy a zakření se. „Jsem kohout! Jak dlouho je Nick pryč?“
Morrisová na mě pohlédne. „Šest týdnů.“
„Šest týdnů, dva dny, šest hodin. Víceméně.“
Zvedne obočí a podrbe se na nose.
Joe otevře šuplík, prohrabe se v něm a pak mi hodí krabičku.
Nevěřícně na ni zírám.
„Kdys měla naposledy měsíčky?“
„Nevzpomínám si.“
Morrisová se zamračí. „Při všem tomhle stresu – kdo ještě
krvácí?“
„Používali jste ochranu?“
Zrudnu. „Většinou ano.“
„No… Takže většinou zafungovala,“ prohlásí bodře Joe.
Ačkoliv krabička je sama o sobě lehká, vážnost situace způsobí,
že mi ztěžkne v ruce jako cihla. Nemůžu být těhotná. Děti jsem chtě-
la, to ano, ale ne takhle. Ne teď.
Joe uváže na rukavici uzel. „Běž počurat tyčinku.“
Morrisová mě vystrká z místnosti. Tupě se nechám odvést na
toaletu. Zavřu se v kabince, zatímco Tara nervózně přechází po
chodbičce. V bílém okénku se nenápadně zjeví dva růžové proužky.
„Kolik proužků?“ vyzvídá Morrisová.
„Dva.“

259
 Následuje výbuch smíchu.
„Těší mě, že alespoň jedné z nás to přijde legrační.“
„O rození dětí nevím nic,“ zalyká se.
Když vstoupíme na ošetřovnu, Joe se ušklíbne. „Vypadá to, že
rozsudek smrti byl změněn na doživotní vězení.“ Hodí mi lahvičku.
Ironie jeho poznámky mi neujde. „Prenatální vitaminy.“

Jako všechny špatné nápady i tento se zrodí uprostřed bezesné

noci, kdy se moje mysl neodvratně naladí na kanál, kde jsem zase
dítětem. Ostatní stránky svého života jsem již prolistovala: lítost
i trapné okamžiky, které mi dodnes přičarují na tvář ruměnec. Hla-
vou mi táhnou všechny volby i promeškané příležitosti, zatímco
brouzdám postranními uličkami života. Pak je mi sedm, šest, pět,
čtyři, tři roky a táhnu za sebou třešňově červený vozíček, na němž
sedí moje plyšová opice Feeney. Neviditelný prst zatáhne za pro-
vázek spojený s mým srdcem a napíná jej tak dlouho, až zatoužím
znovu spatřit svého opičáka. Touha přeroste v bolestné fantazíro-
vání, kde opět držím Nicka za ruku, a před námi se batolí naše dítě
s opičákem zastrčeným v podpaží.
Když se probudím, mám mokrý polštář.

Při snídani Morrisové vyprávím o opici.

„Jedu s tebou,“ rozhodne.
„Cože?“
„Určitě máš v plánu vrátit se do domu svých rodičů. Nemám
pravdu?“
Zná mě až příliš dobře. „Dostalas mě.“
„Nejprve si dáme kafe, potom seženeme nějaká kola.“
O hodinu později šlapeme pustinou. Na předměstí roste tráva
rychleji, přivlastňuje si chodníky a drze vystřeluje do vzduchu pyl,
jako by věděla, že nikdy nespatří sekačku, která by ji připravila
o stébla. Všude je znát, že se vlády ujala příroda. Réva se divoce pne
po laťových mřížích a soutěží o nejvyšší příčky. Přidržuje se strom-
ků, dusí je ve smrtícím sevření a bojuje s nimi o drahocenné slunce.
Pneumatiky našich kol se valí po vysušeném asfaltu, který popraskal
natolik, aby se jím prodraly zelené chomáčky. Příroda má s krajinou

260
vlastní plány – uspořádá velkolepou party, jež ukončí všechny ve-
čírky.
Moje podvědomí si pro mě přichystalo krutou zábavu. Tu a tam
mi nabídne záběry toho, jak to zde kdysi vypadalo. Jezdila jsem po
těchto ulicích v dobách, kdy je udržovali lidé, kteří neměli ponětí
o brzkém konci světa. Trávníky bývaly úhledně posečené, záhony
vypleté a z domů neopadávala omítka. Ze zahrad se už neozývá tiché
syčení zavlažovacích systémů, doprovázené zpěvem ptáků a cvrko-
tem brouků. Nyní se moje stará čtvrť proměnila v cizí svět, kde se
tajemně pohybují záclony a plíží se podivné věci. Mám pistoli. Mám
střelivo. Náboje, kulky, nebo jak tomu říkají. Ve zbraních se nevy-
znám. Všechno, co potřebuji vědět, je jak ji natáhnout a stisknout
spoušť.
Naposledy jsem tyhle ulice brázdila v autě mé sestry. Tehdy jsem
naposled spatřila svoje rodiče. Třeba dosud žijí. Naděje mě naplní
jako helium. Šlapu rychleji a doufám, že se domů dostanu dřív, než
nějaký obrovský trn bublinu propíchne.
Je to jako za starých časů. Přiřítím se k domu a odhodím bicykl na
trávník, ale tentokrát se ke dveřím nerozběhnu. Morrisová zůstane
sedět na kole, nohama se opírá o zem. Poté bicykl zvolna položí ved-
le mého a sáhne po zbrani.
Připravila jsem se: mám klíče.
Vyřine se zápach a udeří mě do tváře. Klopýtnu zpátky ke své
přítelkyni.
„Ježíšikriste,“ zhrozí se. „Na tenhle smrad se nedá zvyknout. Jsi
v pořádku?“
Podívám se na ni.
„Nevypadáš tak.“ Do hlasu se jí vkrade nezvyklá něha. „Vezmeme
to pomalu, ano? Kde je ta opice?“
Stisknu si nos. Snažím se nedýchat. Snažím se nemyslet na to, že
odporný zápach pravděpodobně zbyl po mých rodičích. Morrisová
mě poplácá po zádech.
„Nic mi není. Bude nejspíš v podkroví, kde jsou v krabicích všech-
ny naše hračky.“
Vzduch je zatuchlý a ticho ohlušující. Elektřinu jsem brala jako
samozřejmost a nikdy mě nenapadlo, kolik nadělá hluku. Nic se tu

261
nezměnilo. Obývák je útulný, jen na růžovou pohovku usedla vrstva
prachu. Kuchyně je uklizená, nádobí umyté, dřez prázdný. Postele
jsou ustlané a v koupelnách kupodivu není plíseň. Máma byt vzorně
vysmýčila, než…
„Nahoře.“ Ukážu na padací dvířka ve stropě v hale. Syntetická
šňůra visí dost nízko, abych na ni dosáhla. Stoupáme po skláda-
cích schodech do příšeří. Mrňavými okny se dovnitř prodírá slunce.
V jeho paprscích tančí drobná zrnka prachu.
Morrisová zakašle.
Tam nahoře je sbalené celé moje dětství. Máma je uložila do kra-
bic opatřených štítky. Jedna řada patří mně, druhá Jenny. Abyste se
snáze rozdělily, říkávala kdysi máma, až budete mít děti.
Pálí mě oči. Hrozí, že se rozpláču. A tak předstírám záchvat kašle,
abych slzy zahnala.
„Kéž bych si mohla vzít všechno,“ hlesnu.
Morrisová mi věnuje kyselý úsměv. „Na to bys potřebovala stě-
hovák.“
Má pravdu. Krabic je pořádná hora.
„Třeba jednou…,“ povzdechne si.
„Možná.“
Pustíme se do práce. Se starými fotografiemi se nezdržuji. Stěží
poznávám šťastné lidi, kteří jsou na nich zachyceni. Patří do časů,
o kterých nejsem zcela přesvědčená, že někdy existovaly. Co když je
minulost pouhá pohádka, kterou si opakujeme tak dlouho, dokud jí
zcela neuvěříme?
Feeneyho najdu v jedné ze škatulí, kde se tísní s ostatními plyšá-
ky, a zkonfiskuji ho pro svoje dítě.
Na zpáteční cestě si odskočím na toaletu. Zírám na dveře vedoucí
do sklepa.
Jsou zamčené.
Zajímalo by mě, který ze sousedů vydržel tak dlouho, aby zasu-
nul závoru.
Morrisová kýchne. „Alergie.“

¬ ¬ ¬

262
 Alergie to není. Morrisová to ví a já také. Ale žádná z nás nechce
dospět ke správnému závěru. Kráčíme chodbou staré školy, když
vtom Tara zkrášlí podlahu dvěma ze tří základních barev.
Tasí pistoli, vloží si ji do úst a stiskne spoušť. Prásk! Jenom tak.
Lebka se roztříští, mozek se rozprskne do všech stran. Institucio-
nální béžová na stěnách má rázem odstín Morrisová. V hlavě se mi
rozezní protivná znělka: Kolikrát si musíte líznout, abyste se dosta-
li k čokoládovému jádru Tootsie Popu? Úklid v uličce pět, doktore
Lectere. Nezapomeňte přinést dobré chianti a lusky bobu. Se lžící.
Lžíci budete potřebovat, protože tahle sračka má konzistenci bláta
a vidlička je vám na nic.
Hlasy jsou vzdálené, na míle daleko na konci tmavého tunelu.
Ale přibližují se. Jsou stále blíž. A blíž. Dokud nestanou přímo u mě.
Křičí mi do tváře a pokoušejí se mě odtáhnout od Tary Morrisové.
Teprve tehdy si uvědomím, že klečím a svírám ji v náručí. Pokouším
se sebrat její mozek a nacpat ho zpátky do hlavy. Repríza Jennyiny
vraždy.
„Nedotýkejte se mě!“ ječím, ale jejich ruce mi nedají pokoj. Přinu-
tí mě se Tary vzdát. Dusím se vzlyky a můj hlas se mění v živočišné
kňučení. „Ne, ne.“
Pak se ve mně něco zlomí. Možná se moje mysl rozdvojila, odlou-
čila se od zármutku a hrůzy, abych opět mohla získat odstup a nad-
hled. Pojednou zírám na scénu před sebou bez emocí a jako skrz
chladný závoj. Nepatřím sem. Jsem jiná. Netvořím součást tohoto
divadla. Nemám s touhle scénou vůbec nic společného.
„Odneste ji,“ nařídím.
Jsem zcela nezaujatá.
Vydám se směrem ke komoře. Je čas na mop a kbelík. Někdo musí
po Morrisové uklidit.

Jsem to já, kdo škrtne zápalkou, když pálíme moji přítelkyni.

Předstírám, že necítím, jak se její tělo peče. Jakmile se Morrisová
přemění v popel, vklouznu do Nickova pokoje a vytáhnu z kapsy
jeho dopis. Okraje obálky jsou odřené a papír zkřehlý chladem. Míst-
nost si podržela jeho vůni – aroma slunce a citrusů, přestože po něm
samotném tu nic nezůstalo. Žádný z nás si toho s sebou moc nepři-

263
nesl. V dočasném domově člověk nepotřebuje spoustu věcí, aby pře-
žil.
Nickova vůně zesílí, když zvednu nohy z podlahy a vklouznu do
postele. Zavřu oči, probírám se vzpomínkami a pátrám po okamži-
ku, kdy mu to nejvíc slušelo.
Vzpomínám na něho. Vzpomínám na nás. Na akce, které jsme
spolu podnikli. Na věci, o kterých jsme hovořili v dobách, kdy jsem
neměla ponětí, jak málo času nám zbývá. Vzdouvá se ve mně směs
zlosti a chtíče. Jak se opovážil odjet, aniž mi dal na vybranou? Proč
rozhodl za mě? Nechci tu být. Nestojím o bezpečí. Nedokážu exis-
tovat na pomyslném piedestalu jako nějaký drahocenný předmět.
Představuji si, jak tady stojí, poslouchá a čeká, až se bouře přežene,
až mi dojdou slova prodchnutá vztekem.
Kloužu dlaní přes ploché břicho až do rozkroku a vzpomínám na
všechno dobré. Musím se kousat do rtu, abych nezačala Nicka nahlas
volat.
Někde mezi vnitřní bouří a klidem, jenž po ní následuje, zastrčím
Nickův neotevřený dopis zpátky do kapsy. Vím, že odjíždím.

Knihovnice by to pochopila, říkám si, když ze vzácných atlasů vy-

trhávám mapy Evropy. Rozuměla by mi.

Uplyne týden.
Připlíží se pondělí. Úterý se vleče. Středa se potácí jako opilec,
který hledá dokonalou strouhu, do které by se mohl vymočit. I Vá-
noc bych se snad dočkala dřív.
Ve čtvrtek zaslechnu důvěrně známé bručení. Autobus se zdá
být blízko, ale stále je o blok dál. Obuju si boty a popadnu batoh.
S ostatními se loučím v běhu. Přání šťastné cesty za mnou létají jako
šípy. Míří přesně – zasáhnou mě rovnou do srdce. Mohu se jen otočit
a naposledy pohlédnout na ty, kteří se stali mojí rodinou. Ale musím
jít. Musím najít Nicka.
Ranní vzduch se do mě zakousne jako do vychlazeného jablka.
Poskakuji, abych se zahřála.
Autobus se sykotem zastaví. Dveře se s heknutím otevřou. Za vo-
lantem je stejný řidič.

264
 „Máte další otázky?“
„Potřebuji odvoz.“
Na okamžik se zamyslí. „Kam to bude?“
„Na letiště.“ Shodím batoh z ramen a nabídnu mu odměnu: balí-
ček čokoládových košíčků plněných arašídovým máslem. Vyškubne
mi ho a položí jej na silná stehna.
„Kam jinam?“ zavrčí.
Za prvním rohem začnou tlumiče sténat. Stará škola mi zmizí
z očí, pravděpodobně navždy. V kulatém zrcátku na čelním skle au-
tobusu sleduji, jak řidič roztrhne ochrannou fólii. Podívá se mi do
očí a v jeho výrazu se objeví cosi primitivního. Nenápadně žvýká.
Opovažte se jich dotknout. Jsou moje!
Vklouznu rukou do přední kapsy báglu a dotknu se opičákova
měkkého kožichu. Vadí mi, že se svět stal místem, kde každý člověk
hraje sám za sebe.

265
 21. kapitola

TEĎ
Nejkratší cestou mezi dvěma městy je dálnice. Já bych volila ces-
tu ještě kratší. Beru každou, která se dá zdolat pěšky. Nevýhodou
silnice je, že Švýcar nás má jako na dlani.
Vzpomínám si na jeho příliš dobře zhojenou jizvu a přemítám,
zda použil nějaké kouzlo vúdú, aby odvrátil smrt, kterou jsem mu
přiřkla.
V mé hlavě zuří bitva. Máme to vzít po stezce a cestou se skrývat,
anebo risknout silnici a otevřený střet?
„Hora je neschůdná,“ podotkne Irini. Vím, že má pravdu. Žádná
z nás nemá nohy jako kamzík.
Přikývnu. Není co dodat. Jedna věc je jistá – ocitneme-li se na
otevřeném prostoru, pro našeho protivníka platí totéž.
Jsme strážní věže s nohama, tak úporně každá potlačujeme svou
vlastní bolest. Řídíme se radou Eleonory Rooseveltové a děláme
věci, které pokládáme za nemožné. Ztrácím se v myšlenkách na
Nicka. Tam bude žít věčně.

Hlavou mi táhne řada čísel. Dělím celkovou vzdálenost na při-

jatelné úseky, které můžeme přes den zvládnout. Dvě stě dvacet
pět kilometrů. Ve srovnání s přechodem Itálie to nic není. Nicméně
nejlegračnější mi připadá, jak minulost s postupem času získává na
lesku. Kilometry nachozené v Itálii se mi zčistajasna zdají báječně

266
snadné a pohodové, zatímco nyní mě provází napětí a nebezpečí
číhá na každém kroku. Možná je to tím, že tehdy Švýcar šel s námi,
zatímco teď nás pronásleduje, přestože by měl být mrtvý.
Moje pocity se rozdělily do dvou družstev: jedno mi vyčítá, že
jsem nepočkala, dokud nevychladl na svém kavalci. Druhé zlomysl-
ně stírá černou šmouhu z mé duše potrhaným okrajem rukávu. Mezi
nimi se zmítá moje srdce, které si stojí za tím, čemu věří: nejlépe
nám bude v samém středu kamenitého Řecka.
Slunce se pohybuje rychleji než my. Šplhá výš po obloze a mává
na nás. Než se doplazíme k nevelkému shluku kamenů na obzoru,
mám ramena spálená na škvarek. Obličej mi hoří. Děkuji těm bo-
hům, kteří mě zrovna poslouchají, za to, že mi nedopřáli zrcadlo. Ne-
věřím, že bych pohled na sebe unesla.
Irini se svou snědou pletí je na tom líp. Přirozeně hnědne, zatím-
co já rudě žhnu. Zvedne ruku a ukáže na vzdálenou hromadu.
„Věříš v Boha?“
„Právě teď se domnívám, že pokud doopravdy existuje, pak je
to pěkný hajzl. Ovšem v případě přežití si ponechávám právo názor
změnit.“
Nechápavě nachýlí hlavu, a tak se jí pokouším svůj postoj co nej-
jednodušeji vysvětlit. Pokusí se o úsměv, ale já si všimnu, že si jako-
by mimochodem tiskne prsty k jizvám, které ji mučí. Proto změním
téma. Nechci, aby tuhle laskavou ženu něco bolelo. Vytrpěla si už
dost.
„Co je to?“
„Svatyně Panagie. Znáš ji?“
Přikývnu. „My jí říkáme Panna Marie.“
„Zastavíme se. Pomodlím se k ní za tvoje dítě.“
„Díky.“ Moje víra ve vyšší instanci je zlomená, její ne. Třeba to
stačí.
Kráčíme dál, naše kroky na asfaltu podivně znějí. Podrážky mých
pohorek dopadají ztěžka, gumové podešve Irininých tenisek měkce
pleskají, Esmeraldina rohovinová kopyta klapou. Svatyně se zvolna
přibližuje, rozostřené kontury nabírají na pevnosti, dokud se nesta-
nou skutečností. Někdo si dal na stavbě této budovy záležet. Pečli-
vě vybíral kameny, každou vrstvu vtiskl do husté malty a výsledek

267
natřel na bílo. Uvnitř se v klenutém výklenku usmívá bohatě po-
zlacený portrét Panny Marie, jako by věděla, že nás čekají zlaté
časy. Kéž bych sdílela její optimismus. Kéž bych ji nepovažovala za
šťastnou naivku. Nad hlavou se svatozáří visí bronzový zvon a ještě
o něco výš, na střeše kapličky, září bílý kříž, jako by chtěl poutníky
upozornit, aby nezapomínali, že starověcí bohové byli odsunuti do
pozadí – alespoň naoko.
Irini se pokřižuje a natáhne se pro provaz zvonu, aby jej probu-
dila ze spánku. Zadržím ji. Moje tiché varování je pošetilé, protože
stojíme na otevřeném návrší, kde nás vidí každý, kdo má slušný zrak.
Ale pokud víme, Švýcarův duch není jediné nebezpečí, které nám
hrozí. Lkaní zvonu by mohlo přilákat každé zlo, jež se ukrývá v ho-
rách.
Mlčky se pomodlíme, ztracené ve vlastních myšlenkách. Modlím
se za děťátko, za Nicka, za Irini, za Esmeraldu, za každého, koho mi-
luji, za zemřelé. Za sebe ne. Když se mě Irini zeptá proč, odpovím,
že nechci pokoušet osud. Na účet lidskosti se vyšší moc už pobavila
dost.
Vtom Esmeralda poskočí kupředu, kopyty víří cereálie, které
jsem jí nasypala. Vyjekne bolestí. Pospíchám, abych ji uchlácholila.
Irini se sehne a zvedne kámen potřísněný zaschlou krví. Prudce
zvednu hlavu a dlaní si zaštítím oči. Pátrám očima po kopcích ve sna-
ze zahlédnout našeho nepřítele.
Marně.
Hněv ve mně narůstá do té míry, že se v mém odhodlání objeví
praskliny, a já se zapomenu řídit vlastní dobrou radou.
„Táhni do prdele!“ zařvu do kornoutu z dlaní.
Smích se odráží od kopců.

Spíme na směny, stejně jako kdysi s Lisou. Avšak na rozdíl od

ubohého děvčete je na Irini spolehnutí. Přes den pochodujeme. Po-
jednou se krajina změní. Nad silnicí se klene bohaté listoví a chrání
nás před sluncem. Koupeme se v chladném stínu. Teplota mé pokož-
ky okamžitě klesne. Vydechnu úlevou. Dokonce i Esmeralda pookře-
je. Mimoděk přidáme do kroku, přestože stín chutná tak báječně, že
si přeju, aby trval věčně.

268
 Těsně před zatáčkou stojí cedule hluboko zaražená do země.
„,Lamia,‘“ čte Irini. „Půlka.“
Díky mapě vím, co má na mysli. Jsme v polovině cesty. O půlku
blíž k Nickovi.
„Už jsi tu někdy byla?“
„Ano. Autobusem. Je tu…“ Naznačí, že jí.
Jistě. Před námi se tyčí restaurace. Celá přední část je prosklená.
Před ní se povalují stolky a potrhané slunečníky, jež kdysi zářily pes-
trými barvami. Nyní je nikdo nechrání před špatným počasím, a tak
si s nimi pohrává vítr. U krajnic hřadují opuštěné autokary, které
marně čekají na pasažéry. Jejich sedadla nás lákají a svádí, abychom
si udělaly pohodlí a odpočinuly si.
A tak jim vyhovíme. Je zde dostatek pramenité vody a kupodivu
nějakým zázrakem i fungující toalety.
„Vyprávěj mi o něm,“ vyzve mě Irini, když se uvelebíme na plyšo-
vých sedadlech.
„O kom?“
„O tvém manželovi?“
„Nick není můj manžel.“
„Nevadí.“
Zvednu se, dvakrát se přesvědčím, že jsou dvířka pevně zavřená,
a v duchu blahořečím prozřetelnosti za ztmavená skla, kterými té-
měř nepronikne žádné slunce. Esmeralda stojí vpředu, kde má dost
místa. Pohladím ji po zádech a pak nechám unavené boky znovu
spočinout na sedadle.
„Skoro není o čem mluvit. Odešel. Jdu za ním.“
„Proč?“
„Protože ho miluju. Bylas někdy zamilovaná?“
„Jednou. Snad.“
„Šla bys za ním kamkoliv?“
„Možná ano, možná ne. Zabili ho.“
„Promiň.“
„Už je to dávno.“
„Stejně mě to mrzí.“
Po krátké odmlce se ozve: „Co si počneš, jestli se ukáže, že je
mrtvý?“

269
 Přemýšlím o této možnosti. Ačkoliv mě zanechává zcela prázd-
nou, každé nadechnutí bolí jako bodnutí nožem.
„Budu ho navěky oplakávat.“

„Co je tam nahoře?“ Ukážu na mapu za Lamií.

„Víc.“ Ukáže na stromy a kopce. „Potom voda.“
Pokračujeme v cestě. Zajímalo by mě, kde je teď Švýcar.
„Jak ji pojmenujete?“
Udiveně se na ni podívám. „Nevím.“
„Máš čas. V Řecku děti nemají jména, dokud…“ Nakreslí si křížek
na čelo.
„Křtiny?“
„Ano. Do té doby je to jen Dítě.“
Vyzkouším si to. „Dítě.“
„Ví o něm tvůj muž?“
„O dítěti?“
Přikývne.
„Ne.“
„Jak to přijme?“
„Netuším,“ přiznávám čestně, protože jsem o tom nikdy nepře-
mýšlela.
„Neboj se.“
Pozdě.

Míjejí nás města. Nyní patří duchům, mrtvým a zbytečnostem.

Sloužila lidem, ale ti už je neudržují při životě. Proměnily se v houf
neužitečných přístřešků. Dokonce i stromy se zdají unavené. Vedro
vysává z krajiny život. Zastavíme se a pátráme po potravinách, ale
většina rychle podlehla zkáze. Odporně tlejí ve svých obalech. Ně-
kdy najdeme sušenky a bonbony. Hladově se na ně vrhneme a to, co
nesníme, přidáme k zásobám.
Ve vzduchu je cítit sůl. A také cosi jiného, co připomíná nově vy-
ražené mince či měděné potrubí. Vím, co to znamená. Cítila jsem to
už dřív. Irini také, ale nic neříká.
„Cítím krev.“
„Ano,“ přisvědčí.

270
 „Je mi líto tvé sestry. Ale v jednom se mýlila – mělas tam zůstat.
Se mnou nejsi v bezpečí.“
„Potřebuji důvod.“
„K čemu?“ nechápu.
„Existovat.“

Spatříme trojici romských žen. Míjíme se na ulici, ale nepohléd-

nou nám do očí. Stejně jako my jsou napjaté a ve střehu. Nevkusné
šaty na nich visí jako beztvará prostěradla.
„Promiňte,“ hlesnu, když kolem nás projdou. Nejmenší z nich se
zastaví, otočí se a sleduje mě zpod těžkých víček. Nabídnu jí hrst
sladkých tyčinek. Odejde.
Cikánky si hledí svého a my také.
Irini na mě pohlédne.
„Laskavost nic nestojí,“ prohlásím.

U oceánu stojí židle a na ní sedí stařec. Stoupající příliv mu olizu-

je kotníky. Nevadí mu to. Na klíně chová velkou loutku s výraznými
ústy, s jakou vystupoval Edgar Bergen. Jakmile zaslechnou naše kro-
ky, oba muži – živý i dřevěný –, se k nám jako na povel otočí. Stařec
nám zamává a obrátí se zpátky k moři. Loutka na nás dál zírá. Když
se dostaneme blíž, shledám, že loutka není ze dřeva, nýbrž z masa,
kostí a papírové pokožky. Zčistajasna se odvrátí a spolu se starcem
hledí na vodu. Dál vyhlížejí smrt.

Vítr zuřivě bičuje pobřeží. Přináší z oceánu proudy horkého deš-

tě. Promáčí nás tak důkladně, že si stěží vzpomínám, jaké to je být
suchá. Itálie hadr.
Útočiště má podobu kostela, malého, skromného a suchého.
Zavřeme dveře zevnitř na závoru a posloucháme, jak rachotí ve
svých prastarých pantech. Na kříži visí Kristus a pláče pro nás. Kéž
by nám nabídl víc než namalované slzy. Přecházím od jednoho okna
k druhému a dívám se ven. Kromě kapek stékajících po skle nic
nevidím. Několikrát se projdu kostelní lodí, než si připustím pocit
bezpečí. Konečně se zastavím a usednu do lavice, abych mohla pře-

271
mýšlet. Na rozdíl od amerických kostelů zde moc míst k sezení není.
Většinou se zde stojí.
Na věčné nepohodlí jsem si zvykla natolik, že si svých úškleb-
ků všimnu, až když přede mnou Irini poklekne. Oči má vytřeštěné
a tvář ustaranou.
„Je to dítě?“
„Nemyslím. Bolí mě záda.“
„Tak je to dítě.“
„Přišlo by brzy.“
„Kdysi ano. Ale teď? Kdo ví?“
„Není to dítě.“
Nemůže být. Zatím.
Ale ve skutečnosti jsem ztratila ponětí o čase. Anebo čas ztratil
ponětí o mně.

Bouře řádí jako zběsilá, ale my jsme bezpečně ukryté ve své

bublině ze dřeva a kamene. Naše mokré oblečení visí na oltáři jako
zplihlé prapory. Stejně jako všechny ortodoxní modlitebny i tato je
bohatě zásobena velkým množstvím tenkých svíček. Nezapálíme
je. Proč na sebe zbytečně upozorňovat? Místo toho je zapíchneme
hluboko do písku a vyšleme k Všemohoucímu tiché modlitby plné
zoufalství.
Přicházím na řadu jako první. Použiju oltář jako sedátko, abych
mohla pohlédnout Ježíšovi do očí.
Chci si s tebou něco vyříkat.
Posluž si.
Tvůj otec nechal všechny zemřít.
Ne. Stali jste se obětí libovůle jediného člověka.
Co my ostatní? Copak jsme neměli právo žít?
Rozhodl za vás. Sice ze sobeckých důvodů, ale pořád to byla jeho
volba. Můj otec nemohl zadržet jeho ruku, stejně jako nemohl zabránit
Židům, aby mě zradili.
Čili mi sděluješ, že to tak muselo být.
Říkám, že to tak je. Momentálně jsi to ty, na kom záleží.
Máš v plánu se vrátit?
Kdo by si toho všiml?

272
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Ve skutečnosti na tebe nevěřím.
Jeho namalované slzy se ani nepohnou. Já v sebe taky ne.
Můj zjizvený anděl strážný nade mnou bdí, a tak se mohu svo-
bodně setkat s Nickem. Připadám si jako puberťák, který se krade
ven oknem ložnice. Bdění se stává vězením, opravdový život vedu
jenom ve snu.
Prsty líně kreslím kroužky na jeho hladké hrudi. Připadá mi sku-
tečný a hřejivý, jako bych si ho nepřičarovala ze svého podvědomí.
„Zdálo se mi, že ses za mnou vydala pěšky přes půl světa,“ hlesne.
„Ne tak docela.“
Jeho tmavé oči jsou plné otazníků.
„Letěla jsem letadlem, jela na kole a moře jsem přeplula na lodi.“
Miluji tě, píšu mu na kůži důležitý vzkaz.
„Řekl jsem ti, že máš zůstat.“
„Nemohla jsem. Jsi to jediné, co mi zůstalo. Ty a naše dítě. Morri-
sová zemřela. Zmínila jsem se o tom?“
Pohladí mě po vlasech. „Pochlubila se mi.“
„Tys s ní mluvil?“
„Je tady.“
„Kde? Nemůže tu být. Skonala mi před očima.“
„Vedle.“
Probudím se s příšerným pocitem u srdce. Připadá mi, že jsem
o něco přišla dřív, než jsem si vůbec uvědomila, že to chci, a dostala
příležitost to milovat.

Špatná nálada mi vydrží po celý den. Abych se zbytečně neutrhá-

vala na Irini jenom proto, že je poblíž, a tudíž se stává hromosvodem
pro mé neopodstatněné výbuchy hněvu, schoulím se v rohu poblíž
dveří. Bolest v kříži konečně povolila, teď když ustavičně nepocho-
duji po tvrdém podkladu.
Prší. Déšť buší do oken, až je mi z toho špatně. Neozve se jediné
zaburácení hromu, aby narušilo monotónní zvuk. Lijavec nezvol-
ní, aby se alespoň na pár minut proměnil v měkké ševelení kapek.
Zkrátka lije jako z konve.

273
 Jakmile mi skončí hlídka, zase usnu. Sedím s Nickem v jeho pra-
covně, v níž jsem mu poprvé vyprávěla o nádobě.
„Pandořina skříňka,“ prohlásí. „Nařídil jsem ti, abys ji otevřela.“
„Není to tvoje vina.“
„Ne. Ale můžu za to, že jsi tady.“ Něco si zapíše do notesu. „Nemě-
la bys tu být.“
„Ve snu?“
„V Řecku. Měl jsem ti to říct. Proč jsi neotevřela můj dopis?“
„Nevím.“
„Jsem tvůj terapeut, Zoe. Pověz mi to.“
„Protože jsem se bála.“
„Čeho?“
„Toho, co je uvnitř.“
„Jak to myslíš?“
„Děsilo mě, že ztratím naději, což jsem nemohla dopustit. Potře-
bovala jsem ji. Musím ji mít.“
Postaví se, přetáhne si tričko přes hlavu a odhodí je na židli. Když
mi nabídne ruku, chopím se jí a nechám se zády přitisknout k jeho
pevné hrudi. Štípne mě do bradavky. Hrubě. Ušklíbnu se bolestí a zá-
roveň zasténám. Jeho horký dech se mi otírá o ucho. Vaří se mi z něj
krev.
„Chci, aby ses teď probudila, zlato.“
„Ale já ne.“
„Probuď se! Okamžitě!“
Neviditelné prsty mě vytáhnou ze sna. Zaúpím a přejdu do druhé
dimenze. Barevnými okny proudí do svatyně jasné světlo a vše ob-
klopuje duha. Přestalo pršet.
„Ahoj, sluníčko,“ řeknu.
Irini stojí u dveří a tiskne k nim ucho. Barvy tančí na jejích lesk-
lých jizvách. Výmluvně krčí čelo. Přistoupím k ní a kvapně ze sebe
setřásám zbytky spánku.
„Co se děje?“ naznačím němě.
Podívá se mi do očí. „Venku někdo je.“

Nepřekvapuje mě to. Věděla jsem, že přijde. Otázkou zůstávalo

kdy.

274
 Irini sleduje, jak se vyzbrojuji. Sekáček. Pekařská lopata. Jsem
bezdomovec ninja, nadopovaný těhotenskými hormony.
„Tohle přece nemůžeš.“
„Můžu.“ Nechápe mé počínání. Což mi nezabrání v dalším vysvět-
lování. „Takhle to mám pod kontrolou a může být po mém. Na ote-
vřeném prostranství.“
Jsem hloupá. Rozzuřená. Zahnaná do kouta. Mám všeho po krk!
Všechno ve mně vře. Vstoupím do oslňujícího světla. Na okamžik nic
nevidím, jsem bezmocná. Záře bledne. Moje zornice odvádějí svou
práci, zužují se, zatímco skvrna na obzoru se zvětšuje.
„Měl bys být mrtvý,“ oznámím mu.
„Navzdory tomu tu jsem, Ameriko.“
„Zabila jsem tě. Sledovala jsem, jak umíráš.“
„Vidělas, jak zadržuji dech, dokud ses nevytratila jako zbabělec.
Ve všem selháváš.“
„Jen do toho, ty hajzle. Rozdáme si to. Ty a já. Přímo tady.“
Musí na mě být příšerný pohled. Břicho mám kulaté jako me-
loun, jinak ze mě trčí kosti. Ani stálý přísun čokolády se nepostaral
o to, abych se zaoblila. Dítě si vezme vše, co spolknu, což je správné.
Matky se obejdou bez živin, hlavně že jejich dítě nestrádá. Vím to,
přestože jsem nečetla ty správné knihy.
Švýcar je stejně otrhaný jako my, strašák do zelí s neměnným
postojem. Chybí mu Nickova sebedůvěra a uvolněný přístup. Umím
si představit, že si jednoho dne stoupl před zrcadlo s předsevzetím
stát se drsňákem. Ach ano. Takový chci být. Není na něm nic přiroze-
ného. Teď to vidím.
Zírá na mě s obscénní fascinací.
„Nemůžu se dočkat, až tě rozříznu od krku k pupku, Ameriko.
Rozpůlím tě jako meloun.“
„Stejně jako Lisu?“
Kroužíme kolem sebe. Věčný pohyb.
„Ne. Tebe nechám žít. Alespoň tak dlouho, aby se ta věc, která
v tobě žije, mohla sama nadechnout. Potom nakrájím na kousíč-
ky i ji.“
„Existuje něco, čemu muži na ženách nikdy neporozumí.“
„Co je to?“

275
 „Nejnebezpečnější místo na zemi se nachází mezi námi a těmi,
které milujeme.“
„Jako boty, šperky a plytké radovánky?“
„Myslím lidi.“ Moje slova jsou šrapnery vrhané mu přímo do tvá-
ře. „Na věcech nezáleží. Jenom na lidech.“
„Ta věc, která ti roste v břiše, není člověk. Je to zrůda. Omyl –
Boha, medicíny i vědy.“
Svými slovy na mě hraje jako na laciné housle. Noty zůstaly, jen
melodie chybí. Tóny jsou mělké a tenké.
„Moje dítě je v pořádku.“
„To nevíš. Nemůžeš si tím být jistá. Copak tě někdy netrápí otáz-
ka: Co když porodím zrůdu? Vidělas, jak vypadají. Setkali jsme se
s nimi. Jsou to kreatury. Mutanti z masa a kostí jako ta příšera z Delf.
Prokázal jsem jí dobrodiní.“
„Kdo ti k tomu dal právo?“
Sáhne dozadu a tasí zbraň ukradenou italskému vojákovi.
Padnu na kolena a zakryju si hlavu rukama. Spatřím Irini stát
ve dveřích. V ruce svírá velkou plechovku. V duchu projdu seznam
našich zásob. Ananas. Myslím, že je to on. Vím, co má v úmyslu – vší
silou ji po něm mrštit a roztříštit mu lebku. Nic jí nevyčítám – za-
vraždil její sestru. Ale nemůžu připustit, aby na něho zaútočila. Je od
něho daleko a on má spoustu času střílet. Irini by to nechápala, ale já
musím chránit to, co mi patří. Svoji rodinu uprchlíků roztroušenou
po světě.
„Zadrž!“
Neslyší mě. Třeba ji zradil překladač. Nebo jsem se ozvala poz-
dě. Anebo jí na mých připomínkách nezáleží – zkrátka chce Švýca-
ra zabít. Vyrazí kupředu. Švýcar má dost času otočit se a vší silou ji
praštit pistolí. Přímo do jizev. Napnutá lesklá kůže puká, vyřine se
krev. Irini odklopýtá stranou, drží se za rozbitý obličej. Fyzika ne-
přeje těm, kdo v bitvách prohrávají. Pohybová energie je zanese tam,
kde je chce mít.
Švýcar kolem nás vítězoslavně poskakuje. Připomíná rozdovádě-
ného psa. Namíří na mě.
„Zvedni se! Jdeme!“

276
 22. kapitola
Zvukem dvou rozzuřených žen je ticho. Což je zvláštní, protože
jeden by předpokládal, že budeme prskat jako tavicí kotlíky, jež do-
sáhly bodu varu. Esmeralda se táhne po mém boku – zpomalí, když
zpomalím já, zastaví se, když zůstanu stát. Což není dost často.
„Pokračuj v chůzi,“ nabádá mě Švýcar.
„Potřebujeme vodu.“
Pauza. „Oukej.“
O největším řeckém pokladu se v cestopisech nikdy nezmiňují.
Pramenitá voda stéká z hor ke kohoutkům rozptýleným v krajině.
Vykukují ze zdobených fasád z mramoru a kamene. Irini jde jako
první. Po ní Esmeralda. Švýcar mi naznačí, abych mu naplnila pol-
ní lahev, proto mu vyhovím. Teprve potom se napiji já a moje dítě.
A zase pokračujeme v chůzi.
Švýcar mi sebral mapu. Názvy míst, které Irini čte z cedulí, jsou
jiné, než by měly být. Poznám to podle kradmých pohledů, jež ke
mně vysílá. Slunce stále vychází na východě a zapadá na západě. Po-
řád se ubíráme k severu, ale po pobřežní silnici, která se drží moře.
„Proč jdeme zrovna tudy?“
Švýcar neodpoví.
Mám svoje vysvětlení. Bojí se, že potkáme Nicka, možná v dopro-
vodu dalších mužů. Bojí se přepadení. Co se týče mých plánů, pro-
zradila jsem mu jenom to základní. Soustředím se na svoje záměry
a na přežití. Schválně si udržuji odstup, což přináší svoje ovoce v po-
době Švýcarovy nejistoty. Uvědomuje si, že podstupuje určité riziko
a kalkuluje s neověřenými daty.

277
 „Domnívala jsem se, že Švýcarsko bylo neutrální, ne zbabělé.“
„Nejsem žádný třasořitka, Ameriko.“
„Pověz mi něco.“
„Co chceš vědět?“
„Proč náš odvádíš zpátky na sever? Proč nejdeme do Athén?“
„Chci domů, do Švýcarska.“
„Proč jsi potom tady? Z Itálie bys měl do Švýcarska blíž?“
„Do mých záležitostí ti nic není.“
„Hloupost. Sám jsi zapříčinil, že mi do nich něco je. Jestli mě hod-
láš zabít, tak mě alespoň uveď do obrazu.“
„Mám tam nějaké obchodní jednání.“
Obočí povytahuji marně, protože kráčí za mnou. „S kšeftováním
je konec. Všude na světě.“
„Víš houby, Ameriko.“ Ožene se rukou a dloubne Irini hlavní do
tváře. „Co se jí stalo?“
„Jako dítě se popálila. Nehoda.“
„Jizvy vypadají čerstvé.“
„Spáleniny od slunce,“ odseknu.
Irinino tajemství si nechám pro sebe a pokračuji v chůzi.
Později mi za to poděkuje, když Švýcar očurává zeď u benzinové
pumpy. Stisknu jí ruku. Mrzí mě, že jsem ji zapletla do téhle patálie,
ale jsem sobecky ráda, že v ní nejsem sama.

Noc se na nás snese jako černý závoj a bez dlouhých cavyků

ukončí den. Přináší s sebou dar: malý hotýlek v ohybu silnice. Vypa-
dá jako obyčejný vanilkový dort. Plavecký bazén za plotem z krou-
ceného železa se převlékl za bažinu. Je plný rozkládajícího se listí
a řas. Vloudáme se dovnitř, Esmeralda čeká venku. Švýcar jde jako
poslední. Ostatně jako vždycky. Míří na nás zbraní.
Mrtví jsou uvnitř, rozvalení na kdysi bílých lůžkovinách. Zde, da-
leko od domova – jen Bůh ví, kde to bylo –, našli místo posledního
odpočinku. Ani vánek nedokáže odnést zápach smrti na moře.
„Vyneste postel ven!“ vyštěkne Švýcar.
Vybereme prostorné lůžko z prázdného pokoje. Je úhledně ustla-
né. Umístíme je, kam si Švýcar přeje – těsně k železnému plotu.
Čekám, že si poručí druhou postel, ale marně.

278
 „Ta je pro nás?“ zeptám se.
„Ano.“
„Co ty?“
„Tenhle přepych je pro slabochy a ženské.“
„Díky.“ Málem se tím slovem zalknu.
Krutě se chechtá. „Potřebuješ si odpočinout. Brzy budeme ve
Vólos.“
Co tam máš na práci, ty bídáku?
Dělím se s Irini o pouta a postel. Švýcar nám nedá šanci. Tu noc
za mnou Nick nepřijde. Jsem příliš daleko. Příliš zabalená v naškro-
bených lůžkovinách. Hlavu tisknu do nejměkčího polštáře, s jakým
jsem se kdy setkala. Doufám, že mi Nick odpustí.

„Máte nějaké potíže, dámy?“ zeptá se Rus. Má na sobě plavky

a představí se jako Ivan. Na to, že žije na sklonku civilizace, vypadá
báječně. Zdravý, pěkně rostlý – ale až moc štíhlý.
Cítím, jak se k mým zádům tiskne zbraň.
Usmívám se a doufám, že přesvědčivě. „Jsme v pohodě. Díky za
zeptání.“
„Kam jdete?“
„Za rodinou do Vólos. Znáte to tam?“
Poškrabe se na hlavě. Ohlédne se přes rameno. „Ano, to je tudy.“
„Jak…“
Výstřel napne moje ušní bubínky na maximum. Ivan se ani ne-
stačí leknout. Kulka mu prolétne pravým okem. Zhroutí se k zemi,
věčně vstřícný a přátelský. Navěky Rus.
S rukama na uších řvu na střelce: „Co je to sakra s tebou? Co?
Snažil se nám jenom pomoct. Copak jsi vadný?“
Švýcar mě obejde a kopne do Ivana.
„Jdeme.“

„Vólos,“ čte Irini, ačkoliv první písmeno vypadá jako B. Uprostřed

slova někdo vztyčil hrubý stan – stříšku bez prostřední čárky. Ne-
ozve se žádné „alelujá“, aby ohlásilo blízkost města či náš příchod.
Geometricky pojaté betonové bludiště vykukuje z mihotavého mrač-
na prachu. Ber mě takové, jaké jsem, nebo zmiz, říká. Mně je to fuk.

279
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
Možná hodnotím město podle svých osobních měřítek a mrhám
pochybnostmi na krabicovité domy se zanedbanými balkony. Můj
vlastní strach činí z města hrozbu. Prázdné taverny lemující prome-
nádu se mračí, jako by se chystaly namítnout: Copak si lidé myslí, že
přetrvají? Ty malé ubohé bytosti? Potápějící se lodi v přístavu jsou
návratem do Pirea. Tady sedí o něco hlouběji ve vodě, jako by byly
vyčerpány z věčného boje s gravitací a solí. Argo čeká na Argonauty,
kteří nikdy znovu nevyplují.
Je zvláštní cítit spřízněnost s předměty vyrobenými z oceli, ale
v mých kostech spočívá tíha, která je odrazem jejich podřízenosti
moři. Protože se kovy v podstatě rodí ze země, v níž na konci pouti
skončí naše těla, dá se s trochou nadsázky říct, že máme společného
předka. Někteří lidé jsou mnohem odolnější než jiní, některé kovy
jsou stejně ohebné jako svaly.
Natolik se utápím ve svých myšlenkách, že ačkoliv Švýcara sly-
ším, jeho slova nevnímám.
„Cože?“
Dloubne do mě pistolí. „Povídám, že se tady zastavíme.“
Předpokládám, že kvůli zásobám. Nebo odpočinku. „Přímo tady?“
„Ne. Tamhle.“
Sklouznu pohledem po celé délce jeho zbraně až k opuštěným
mořským plavidlům. Mezi potápějícími se loďmi převažují rybářské
čluny. Takové ty dřevěné, natřené veselými barvami, jaké znáte z po-
hlednic. Kéž byste tu byli! Těší mě, že nejste.
„Nerozumím.“
Přistoupí těsně k nám, zvedne pistoli a zastřelí Irini. Vytryskne
krev. Je jí tolik, že nedokážu určit, odkud se řine. Moje přítelkyně se
proměnila v šarlatovou fontánu. Padne mi do náruče. Klesnu spolu
s ní na zem a pokouším se najít otvor po kulce. Tady je, pohřbená
dva centimetry pod jejím hrudním košem. Je tak maličká, přemítám,
zatímco tisknu dlaň k ráně. Nemůžu do ní strčit ani prst, abych ji
zašpuntovala jako holandský chlapeček protrženou hráz.
Všechny zvuky rázem utichnou. Někdo odtud prchá. Buď jsou
to bytosti podobné lidem, které se bojí střelby, anebo zvířata mizící
před hlukem.

280
 Jsem napnutá jako struna. Mám co dělat, abych se na Švýcara ne-
vrhla a nerozsápala mu hrdlo jako podrážděná šelma. Dohání mě
do krajností, jako by se chtěl přesvědčit, kolik toho vydržím, než se
definitivně zblázním.
„Co dalšího chceš?“ Mluvení mě bolí. Zuby mi trnou, jak je zatí-
nám. „Co požaduješ teď?“
„Tvoje dítě.“
Jsem plná nenávisti a čirého pohrdání. Udivuje mě, že na sebe
nevezmou fyzickou podobu a nezamordují ho.
„Tolik lidí chytilo Bílého koně. Proč k nim nepatříš?“
Podívá se na mě. „Měl jsem ho.“
Údiv do mě vrazí jako náklaďák. „Co s tebou provedl?“
„Nic.“
„Kecáš. Změnil každého, kdo na něj nezemřel. Jak jsi na tom ty?“
„Jsem silnější. Lepší. Dovedu na delší dobu zadržet dech. Rychleji
se hojím.“
Kdybych byla jiná, zasmála bych se té rozkošné ironii. „Ty nená-
vidíš vlastní druh? Tak je to? Zrůda nesnáší jiné zrůdy?“
Neposkytne mi další odpovědi. Pouze obtočí ocelově pevné prsty
kolem mého předloktí a odtáhne mě od Irini.
„Běž,“ hlesne přítelkyně.
„Jdeme,“ poručí Švýcar.
„Proč? Proč jsi ji zastřelil?“
„Alespoň ji nemusíme krmit.“
„Nenávidím tě.“
„Nejsme ve škole. Život není soutěž o popularitu. Vítězí síla.“
Smýká mnou. Moje boty skřípají o beton. Schválně ochabnu, ne-
chám ho, ať se dře s mou mrtvou váhou. Udělám všechno, abych mu
situaci ztížila. Chce mě živou. Potřebuje mě. Což znamená, že mi zby-
lo trochu štěstí, které mohu pokoušet.
„Zabiju tě při první příležitosti, kterou dostanu,“ slibuju zášti-
plně.
„Uvidíme.“
Vrazí mi facku a do očí mi vhrknou horké slzy zlosti. Nechci bre-
čet, ale moje tělo má jiné plány.

281
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 „Tvoje kámoška brzy zemře. Podívej.“ Popadne mě za bradu
a přinutí pohlédnout na Irini. Sedí v šarlatové louži, která se zvolna
roztéká, a z jednotlivých pramínků stoupá pára. Napadne mě blázni-
vá myšlenka, že kdybych přitiskla rozpálený beton na její ránu, za-
pečetila bych ji tím.
„Neodvažuj se zemřít,“ zašeptám.
Švýcar se chechtá. „Není v tvých silách kohokoliv zachránit. An-
glii, ani tuhle stvůru. Nespasíš ani sebe.“
„Neumírej,“ opakuji pořád dokola cestou po prkenném můstku
na palubu opuštěné jachty. Ve hře kámen, nůžky, papír skleněná
vlákna porazila kov. Umělá hmota z lidské dílny znovu zvítězila nad
hmotou, kterou vytvořila příroda.
Jedna polovina pout sevře mé zápěstí, druhá se obtočí kolem zá-
bradlí. Můj únosce složí Esmeraldin náklad a uloží jej do podpalubí.
„Kam jedeme?“
„Vracím se domů se svým dítětem. Založíme nové Švýcarsko.“
Se mnou nepočítá. Hodí mě přes palubu v okamžiku, kdy splním
svůj účel. Zajímalo by mě, zda mě nechá naživu alespoň tak dlouho,
abych mohla své miminko odkojit.
Irini ze své pozice nevidím, proto sebou vrtím tak dlouho, až se
mi ji podaří zahlédnout. Nedbám, že se mi ostrý kov zařezává do
kůže. Jsem s tebou, toužím jí říct. Nechci, abys umírala sama. Je mi to
moc líto.
Můj obličej je horký a mokrý. Nedokážu určit, kde končí pot a kde
začínají slzy.

Švýcar odchází a bere Esmeraldu s sebou. Svědomitě se za ním

vleče.
„Neubližuj jí.“ Mám suché a popraskané rty. Bolí mě mluvit. Čím
jsem rozčilenější, tím víc moje pleť praská a krvácí. Švýcar mlčí, dál
odchází. Vím, že se vrátí, protože mám to, po čem baží.
Nyní jsem tu jenom já a Irini, anebo možná já a Irinin duch. Žije
ještě? Těžko říct. Slunce mě pálí do očí, až se mi před očima roztančí
tečky. Svěsím hlavu. Snažím se skrýt obličej před dotírajícími paprs-
ky. Moje spáleniny mají spáleniny. Pokud si nedám pozor, zanítí se

282
mi. Málem se rozesměju, protože na stupnici od jedné do katastrofy
figurují bakterie někde v záporných číslech.
Neuvědomuji si, že jsem usnula, dokud mě neprobudí Švýcarův
řev. Přechází po promenádě, mává pistolí a něco mele v rodném ja-
zyce. Zastíním si oči dlaní a pokouším se zjistit důvod jeho zlosti.
Irini. Je pryč. Zbyla po ní jen zahnědlá skvrna. Slunce a žíznivý
beton vypily všechnu vlhkost. Avšak po krvácející ženě nezůstalo
ani stopy. Chvěju se. Představuji si, co by se jí asi tak mohlo stát.
Odvleklo ji něco? Pokud ano, jak málo scházelo, abych byla sežrána
ve spánku? Nebo že by utekla? Ne, nepřichází v úvahu. Utrpěla smr-
telné zranění. Není to možné. Prostě není. Avšak tenký hlásek mi
připomíná, že pravidla biologie se změnila. Nyní existují věci, které
nikdy dřív nebyly.
Švýcar vtáhne můstek na palubu. Loď se zachvívá pod jeho
kroky.
„Kde je?“ Švýcarovy vystouplé žíly připomínají tlusté červy zavr-
tané pod růžovou kůží.
„Netuším.“
„Nelži mi!“
„Nic jsem neviděla.“
„Jak to, že ne? Bylas přímo tady!“ Mávne prstem ve vzduchu.
„Spala jsem.“
„Pitomá mrcho.“
Loď se znovu otřásá a vzdychá. Švýcar se vrátí s nadouvající se
plachtou. Odnese ji dolů k ostatním zásobám.
„Najdu ji,“ slibuje, „a jestli není mrtvá, dorazím ji.“

283
 23. kapitola

Večer přijde s dalšími věcmi. Dětskými. Přinesl oblečení, plenky,

krém na opruzeniny. Věci, na které jsem ani neměla čas pomyslet,
protože jsem se soustředila na přežití.
Zvedne žluté šatečky poseté bílými kvítky. „Co jim říkáš?“
Slova mi uvíznou v hrdle. Svedu se jenom odvrátit.

Přináší mi jídlo. Studené maso z konzervy. Směs prasečích pysků,

svěračů a ostatních zbytků, které zbyly v bourárně. Studená zeleni-
na rovněž pochází z plechovek. Jsou opatřeny nápisy, které neumím
přečíst. Na proužcích lepkavých papírů se šťastné rodiny usmívají
tak vesele, že nemohou být opravdové. Kdo se takhle zubí? Nikdo,
koho jsem v poslední době poznala. Jako dezert podává drobné čo-
koládové koláčky zavařené ve fólii. Hladově se na ně vrhám, dokon-
ce vylížu drobky. Nikterak se nežinýruju. Je mi jedno, co si pomyslí
o mém chování. Když mi v ústech zbude jen příchuť čokolády, ze-
ptám se na Irini.
„Našel jsi ji?“
„Ne.“
„Prima.“
„Pravděpodobně ji sežrala zvířata. Nebo něco horšího.“
„Nebo uprchla.“
„Vysoce nepravděpodobné. S takovým zraněním ne,“ ušklíbne se.
„Jak se má moje děťátko?“

284
 „Mému děťátku je fajn.“
„Smím?“ Zvedne ruku, jako by se mě chtěl dotknout. Náhle je
zdvořilost sama.
„Sáhni na mě a já tě říznu.“ Jsem klidná, chladná a nekecám.
Směje se, jako bych si z něho utahovala.
„Vážně jsem se domníval, že máš dělohu prázdnou jako ta hloupá
holka.“
„Kdy odplouváme?“
„Brzy.“
„Na co čekáš?“
„Na svoje miminko.“

Nedovolím, aby mi je vzal. Nepřipustím to. Nikdy. Raději bych ze-

mřela. Což právě chce. Plán. Potřebuju plán. Musím se odtud dostat
dřív, než bude pozdě – já po smrti a dítě v jeho rukou.
Kde jsi, Nicku? Proč nepřijdeš a nezachráníš nás, ty bídáku? Já
se za tebou doplahočila z takové dálky, zbytek cesty bys mohl urazit
sám. Udělej to pro nás. Prosím.
Moje úvahy nejsou fér, ale nemůžu si pomoct. Nick nemá tušení,
kde jsem. Tahle věta poletuje kolem mé hlavy jako komiksová bubli-
na. Takhle to přece dopadnout nemělo – pro žádného z nás. Ale jak
říkali lidé za starých časů, když nás bylo ještě dost na to, abychom
vymýšleli rčení a omílali je pořád dokola: Je to takové, jaké to je.
A z toho musím vycházet.
Za svítání Švýcar odejde. Míní získat další věci pro dítě, které
není jeho. Tentokrát mě připoutá k jediné noze stolku, který stojí
v mrňavé komůrce v podpalubí. Předtím vysypal na podlahu obsah
mého batohu a zabavil vše, co bych mohla použít jako zbraň. Sbo-
hem, kleštičky na nehty, pinzeto a starý špendlíku, který jsi rezavěl
v postranní kapse možná dobrých deset let. Pečlivě za sebou zamk-
ne. Navzdory proklamované sebejistotě se obává, že Irini není mrtvá.
Jisté už není vůbec nic – ani že přijde zítřek. Já bych si dokonce ne-
vsadila ani na to, že večer zapadne slunce.
Sedím na podlaze lodi obklopená vším, co mi na světě zbylo: sta-
rými šaty, mapami a Nickovým dopisem. Co můžu dělat?

285
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Koberec lze snadno odloupnout. Nadzvednu ho jenom kousek,
abych se přesvědčila, jak je stůl upevněn. Šrouby. Jsou utaženy na
doraz.
Co mám k dispozici?
Velké tlusté nic.
Ostře mě píchne v zádech. Změním pozici. Položím se a zhluboka
oddechuji. Junior se překulí spolu se mnou. Zírám na spodní stranu
stolku. Deska je vyrobená z laciné překližky, která se loupe, když po
ní přejedu nehtem. Kdosi do ní vyškrábal spoustu čísel. Třeba je to
tajný kód, který pro někoho něco znamenal. Pro někoho, kdo už je
dávno po smrti.
Pak to spatřím a podivím se, jak je možné, že jsem si toho ne-
všimla dřív. Ať už je na vině těhotenství, podvýživa nebo vyčerpání,
moje mysl nepracuje tak bystře jako kdysi. Ale nyní to vidím a nadě-
je rozpíná svá křehká křídla. Desku stolu drží na místě čtyři stříbrné
šrouby s křídlovými maticemi. Životní cyklus naděje je krátký – umí-
rá tak rychle, jako se zrodila. Podpěra stolu – mimochodem solidní
bezešvá trubka – je zakončena téčky, přes která ocelový náramek
nepřetáhnu, ani kdybych se zbláznila.
Jsem vyřízená. Švýcar mě připraví o dítě.
Proč si pro nás nepřijdeš, Nicku?
Čas, který mi byl vyměřen, téměř vypršel. Nemohu zemřít, aniž
bych si přečetla Nickův dopis.
Včera v noci se mi zdálo o dopise.
Zase?
Přikývnu.
O úplně stejném dopise?
Vždycky je to ten samý.
Popiš mi ho, Zoe.
Je to jenom papír. Špinavý. Má potrhané okraje.
Jaké v tobě vzbuzuje pocity?
Děs. I zvědavost.
Nádoba je zpátky, a protože nemám kladivo, rozbalím svůj strach
pomocí prstů.

¬ ¬ ¬

286
 Miláčku,
musím odjet. Ničí mě, že Tě musím opustit, zrovna když
jsem Tě našel. Jde o víc než o moji rodinu. Jde o mě. Není mi
dobře a vypadá to na Bílého koně. Nechci tě ohrozit. Miluji Tě,
však víš. Doufám, že ke mně cítíš totéž, a zároveň si přeju, aby
tomu tak nebylo. Bylo by to tak snazší. Vracím se k příbuzným
do Řecka. Přinejmenším se vydám tím směrem a uvidíme, kam
mě nohy donesou. Ty žij dál. Prosím.
Miluji Tě víc než cokoliv na tomto světě.
Nick.

Prásk! Zčistajasna se přiřítí vlak a vyrazí mi z těla srdce i duši.

Tam, kde jsem byla já, nyní zeje obrovský kráter. Kdepak. Nick ne-
může být mrtvý.
Ne.
Ne.
Nevěřím tomu. Nemůžu tomu uvěřit. Nebudu tomu věřit.
Nezbylo ve mně ani tolik citu, abych propadla slzavému smutku.
Jsem prázdnota na hranici zhroucení. Zřítím se sama do sebe jako
vyhaslá hvězda. Jsem černá díra.
Pusto. Prázdno. Vakuum.
Sbírám své věci, které Švýcar vysypal na podlahu, a úhledně je
skládám do batohu. Fáze hnízdění. Jakmile splním tuto povinnost,
natáhnu se na podlahu, abych ulevila bolavým zádům. Skříňky mi
začnou připadat zajímavé. Dosáhnu na ně nohama. Zuji si botu,
abych pomocí prstů u nohou odsunula závoru, jež na rozkolébaném
moři drží dvířka pevně zavřená. Spodní část je nacpaná plechov-
kami dětské výživy a balené vody. Spočinu pohledem na něčem, co
jsem řadu měsíců neviděla.
Nick nemůže být mrtvý. Nedovolím mu to. Pokud tohle dokážu,
pak určitě nezemřel. Zvládnu zadržet smrt tím, že se nevzdám.
Bolest v zádech sílí, zatímco se natahuji pro Svatý grál, záhadu
všech záhad. Je to hranatá krabice vyrobená z kovu a natřená čer-
ným lakem. Švýcar ji po celou dobu nosí u sebe. Zvědavost mě užírá
zaživa. Zasunu prsty u nohou pod rukojeť. Stehnem projede hor-
ká bílá bolest jako šíp. Křeč. Uvolním se, počkám, až odezní, a pak

287
pomalu vysouvám škatuli ze skříňky, dokud na ni nedosáhnu rukou.
Není zamčená. Má jen stříbrnou západku. Zvláštní, že je tak velkory-
sý v případě věci, na které mu zjevně záleží. Pružiny povolí – snad
až příliš ochotně. Jako by čekaly na okamžik, až nakouknu dovnitř,
a nemohly se dočkat. Nicméně ani dychtivost téhle krabičky mě ne-
ochrání před pocitem viny. Nerada slídím v cizích věcech, ale v pří-
padě Švýcara udělám výjimku. Koneckonců on si v mém případě
dovoluje totéž.
Kovová schránka je plná fotografií. Vybledlých polaroidových
snímků s ohnutými okraji. Jsou na nich lidé v oblečení, jež dávno
vyšlo z módy. Kdo ví? Třeba by se mohla někdy vrátit. Zachycené
objekty se liší, ale všichni jsou nordického typu, blonďatí a štíhlí.
Švýcarova rodina. Kdo jiný by to mohl být?
Probírám se lístky na jeho rodinném stromu. Připadá mi zvlášt-
ní, že ho nenajdu ani na jediném záběru.
Jsem silnější. Lepší.
Listuji obrázky stále rychleji a pátrám po rozluštění téhle záhady.
Co s ním Bílý kůň udělal? Jak ho změnil? Vtom spatřím zrnitý snímek
z jakýchsi novin a obličej mi povadne, jako by mi z něj někdo vysál
všechny kosti. Pokouším se poskládat jednotlivé střípky tak, aby dá-
valy nějaký smysl. Alespoň ve vesmíru, kde není všechno špatně.
George P. Pope a studená, štíhlá blondýna. On se kření do foto-
aparátu – dokonce i na obrázku působí nabubřele a čiší z něho ne-
zdravé sebevědomí –, zatímco ona vypadá, jako by byla nejradši ně-
kde jinde. Ano, usmívá se, ale ublíženě. Tu tvář přece znám. Viděla
jsem ji minimálně na stovce fotografií. Byla v laboratořích, ve výta-
hu. Dokonce i s tím svým ukřivděným výrazem. Nosí jej i její bratr.
Anebo bratranec, popřípadě mladý strýc. Ale já bych se vsadila, že
je to sourozenec. Proč by se jinak tahal s touhle sadou vzpomínek?
Taky chci fotky. Vzpomínky vytištěné na papíře. Chci navěky za-
chytit podobu Nicka, našeho miminka a dalších dětí – těch, které te-
prve budeme mít. Ráda bych se jednou probírala obrázky a smála se
tomu, co jsme kdysi vyváděli. Jenže tahle budoucnost je dávno pryč.
Sebral mi ji egocentrický maniak na fotografii, a ten bídák, číhají-
cí jako had, aby mě připravil o jedinou památku, která mi zbyla na
muže, jehož miluji.

288
 Nedokážu plakat. Bolest je tak čerstvá, že se z ní ještě kouří. Mohu
tu jenom sedět jako loutka bez duše a trhat tyhle fotky na drobné
kousíčky. Zarputile je ničím. Proč ne, když je v troskách celý svět?
Připravím Švýcara o vzpomínky, jako on mě připravuje o ty moje.
Pojednou sedím v jezeru vytvořeném mým vlastním tělem, přes-
tože obličej mám suchý. Vím, co to znamená: dítě je na cestě.

Následuje tvrdý a rychlý porod. Možná až příliš rychlý. Neumím

to posoudit. Koupu se v slzách a potu, lapám po dechu. Snažím se
načerpat co nejvíc vzduchu a ulevit si tím od bolesti. Jenže s každým
sladkým douškem se moje tělo natrhne o další centimetr.
Zůstaň uvnitř o chvilku déle, prosím.
Ale já jsem připravené.
Není tu bezpečno.
Chci vidět svět.
Ach, miláčku, nic z něj nezbylo. Pouze smrt.
Co je to?
Modlím se, abys ji nikdy nepoznalo.
Trmácela jsem se zbytečně. Za mužem, který zemřel. Rodím
sama na palubě lodi.
Moje dcera přichází v nejkrušnějším okamžiku mého života. Obě
brečíme.

Uprostřed mého utrpení přichází Nick.

Je dokonalá, pochvaluje si.
Miminko svírá v droboučké pěstičce můj prst. Všechno je tak, jak
má být. Nic jí nechybí. Nic nepřebývá.
Není zrůda? ptám se Nicka.
Kdepak. Je krásná jako její maminka.
Vypadám příšerně.
Směje se. Vy ženské. Porodila jsi mi dítě. Nikdy jsi mi nepřipadala
líbeznější.
Určitě je dokonalá?
Ano.
Chce si ji odnést.
Ty mu to nedovolíš. Já tě znám.

289
 Ale jsem unavená. Vyčerpaná k smrti. Můžu si teď zdřímnout?
Ne, zlato. Až za chvíli.
Přečetla jsem si tvůj dopis. Také tě miluju, však víš.
Všechno by bylo snazší, kdybys mě nemilovala.
Snazší? Něco takového už neexistuje.
Políbí naši holčičku na čelo a mě také. Jeho rty hřejí. Jak může
vysněný polibek tak hřát?
Tohle je láska, prohlásí. Taková by měla být každá.
Éter. Tak tomu říkají okultisti. Nick zvolna mizí. Možná se rozplý-
vá do éteru, anebo mi jednoduše přeskočilo v hlavě a znovu se mi
vrací zdravý rozum. Nezáleží na tom. Nick je pryč a Švýcar zpátky.
Zaplňuje prostor, kde kdysi byly zamčené dveře. Náhle nedokážu
říct, co je horší, protože lačně civí na moje dítě. Nemáš na ně nárok!
Nejradši bych ho na místě zabila.
Blíží se ke mně. K nám.
„Dej mi moje dítě,“ zakrákorá.
Vzedme se ve mně okamžitý odpor. Vře ve mně nezkrotný vztek.
Jsem lvice připravená rozsápat mu hrdlo, pokud se opováží dot-
knout toho, co mi patří.
„Kdo k čertu jsi?“
„Uklidni se, prosím. Zbytečně se rozčiluješ.“
„Protože se mě pokoušíš připravit o děťátko,“ ucedím.
„Je moje.“
Pojednou si všimne, že je něco jinak. Zatímco on se pilně honil za
svou kořistí, trochu jsem to tady vyzdobila. Věci, které mu byly dra-
hé, jsem použila jako konfety. Těká očima mezi jednotlivými kousky,
prázdnou krabicí a novinovým článkem, jejž jsem schválně umístila
na stolek.
„Cos to udělala?“
„Proč jsi mi neřekl, že jsi příbuzný manželky George Popea?“
„Jsou to moje věci. Kdo ti dal právo?“
„Kdo ti dává právo držet mě tu jako rukojmí a dělat si nárok na
moje dítě? Kdo ti dal právo zneužívat Lisu jako erotickou pomůcku
a pak jí rozpárat břicho? Byla to malá holka. Co ten voják? Rus? Irini?
Kdo zemřel a jmenoval tě Bohem?“
„Bůh jsem já!“ ječí. „Jsem jediný Všemohoucí, kterého poznáš.“

290
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Na tento boj jsem příliš vyčerpaná. „Já už v Boha nevěřím. Proč
bych měla?“
Moje děťátko tence zapláče. Ubohá holčička. Sotva se narodila,
a už se ocitla uprostřed primitivní bitvy o opatrovnictví. Ale tahle
bude jiná. Na život a na smrt.
„Nech nás odejít,“ řeknu. Tiše. Klidně. Alfa samice chrání to, co jí
náleží.
Přidřepne k nám a natáhne ruce. Ucuknu, co nejdál mi pouta do-
volí, ale moc to nepomůže.
„Dej mi moje dítě.“
„Proč? Nechápu, proč ti na nás tolik záleží? Proč zrovna my?“
Z jeho smíchu mi po zádech přebíhá mráz. „Chci tohle dítě, pro-
tože oba jeho rodiče jsou imunní vůči chorobě. Tvůj potomek přežije
nezasažený.“
Dílek skládanky zapadne na místo. „Ty hledáš způsob léčby.“
„Nebuď pitomá. Tohle se léčit nedá.“ Kousne do každého slo-
va a vyplivne mi je do tváře. „Mrtví jsou ze hry a na tom se nic ne-
změní. Chorobu jsem vytvořil tak, aby přetrvala. Je to moje dílo, ne
Georgovo. Změny jsem uzpůsobil, aby byly věčné. Nikdo nedokáže
určit, které chromozomy se začnou vyvíjet a přetvoří svého majitele
v něco úplně jiného. Všichni jsme zrůdy a měli bychom být mrtví.“
Nejradši bych ho ztloukla. Bušila do něho pěstmi, ale veškerá
zbylá síla se soustředí v mé hlavě.
„Ty a Pope. Tohle jste provedli nám všem.“
„Nic nevíš, Ameriko. Jsi hloupá ženská. Uklízela jsi podlahy
a bobky z myších klecí. Já jsem vědec. Lékař. Chci to dítě. Já, jež nikdy
nebudu mít své vlastní. Já, kterou o ženství oloupila choroba. Stala
jsem se mužem proti své vůli. George mě připravil o všechno. O mou
práci. O šanci mít děti. Tohle mi dluží!“
Smích se řine z mých úst, jedním dechem srším žár i led. Cítím
řezavou bolest, ale je mi to volné. Kdyby celá tahle záležitost nebyla
tragédie, přísahala bych, že vystupuji v laciném seriálu. Bídák, který
si nakrucuje kníry, je ve skutečnosti děvče. Modrá víla je šejdířka.
„Ty jsi ta žena z fotografií?“
Nyní všechno dává smysl. Tuším, proč Lisa říkala, že Švýcar není
jako ostatní muži. Chápu, proč ustavičně pohrdal ženami a jeho chla-

291
pácké pohyby působily přehnaně, jako by si je nacvičoval před zrca-
dlem. Genetická ruleta se zastavila, vytáhla chromozom X a ukousla
mu jednu nožičku.
„Byla jsem. Než jsem onemocněla. Patnáct let jsem byla manžel-
kou George Prestona Popea! Jak je chladný a krutý, jsem pochopila
až v okamžiku, kdy mě záměrně nakazil. Potřebovali jsme provést
testy na lidech, tak mě použil. Sebe ne – mě. V tu chvíli mi došlo, že
mu na mně nezáleží. Staral se jenom o svoje kšefty, peníze a pověst
velkého člověka. Dluží mi dítě.“
Chechtám se, jako bych nikdy neslyšela lepší vtip. Kvůli takhle
úspěšnému komediálnímu výstupu by mnozí herci vraždili. Hodím
Švýcarovi do tváře Nickův dopis jako cihlu. „Přečti si to!“
„Nesměj se mi a dej mi dítě!“
„Čti!“ ječím, dokud mě nebolí v krku. „Přečti si ten dopis!“
Zaostří na stránku a dojde k proměně. Kámen se změní v pokles-
lou tkáň. Tělo zbavené naděje jako by se scvrklo. Posadí se na trosky
své minulosti i budoucnosti.
„Já to nechápu.“
Kdo je tu teď za hloupou ženskou? chce se mi zařvat, ale ovládnu
se. Pořád jsem člověk schopný soucitu, byť špatně investovaného. Ať
se stane cokoliv, podržím si svoji lidskost. I kdybych neměla přežít
tuhle noc. Zabít ho? Ach ano, mohla bych. Ale nemůžu se mu posmí-
vat – nebo jí – za to, čím se stal.
„Nick zemřel. Nakazil se tvou chorobou a zahynul. Takže jak vi-
díš, maličká klidně může chytit Bílého koně, skonat, anebo se pro-
měnit v nějakou příšernou věc. Ve zrůdu, jak mi neustále opakuješ.“
„Ne.“ Nevěří mi.
„Ano.“
„Ne. Tohle nemůže být pravda.“
„Je.“
Ticho.
„Nyní se s tím oba musíme vypořádat. Ty a tvůj manžel jste ustla-
li tuhle postel a my všichni v ní teď musíme ležet. Včetně tebe.“
„Zmlkni!“ oboří se na mě. „Poslouchej!“
Ale já už jsem to slyšela. Něco se blíží. Zatímco jsme se hádali,
snesla se noc a spolu s ní přišli ti, kteří pobývají na tajných místech
města.

292
 24. kapitola
Žádný křik. Nic takového. Slabochy nejlépe zaplaší zvučné hlasy
naštvaných lidí. Zaječ a tvor, který se považuje za slabšího – velikos-
tí, stavbou těla nebo společenským postavením – ti ochotně uhne
z cesty, aby se tvůj hněv náhodou neotočil proti němu. Tento zákon
přírody platí i v betonové džungli. Proto nepřišli dřív. Krčili se za
dveřmi a popelnicemi, odhadovali naše slabiny, snažili se uhodnout,
jakou zaujímáme příčku na vývojovém žebříčku.
Dynamika se změní pouze tehdy, když dojde k posunu v proměn-
ných: když je jich víc než vás; protivníci se domnívají, že jste oslabení
nebo zranění; když my máme něco, co zajistí jejich přežití.
Kdepak. Dva rozkřičení dospělí neprobudili věci spící ve stínech,
oni je sem nepřivedli. Přivábilo je mé plačící novorozeně.
„Uklidni dítě.“ Švýcar zamkne dveře. Zírá do tmy. Je vyděšený.
Nyní vidím, co moje mysl dříve ignorovala. Celé týdny jsem se dívala,
aniž bych cokoliv viděla. Nyní se mi to zdá křišťálově jasné. Kdepak.
Ženské pohyby se jen tak neztratí. Zhoupnutí v bocích, bezděčné
prohrábnutí vlasů. Výmluvná gesta v nestřežených momentech.
Přivinu maličkou k sobě a houpám ji. Doufám, že ji tím ukonej-
ším, ale ona jen přitlačí na pilu. Svoji premiéru si nenechá vzít. Ne-
přesvědčí ji ani nabídnutý prs.
„Řekl jsem, že tu bude ticho.“
„Byla by z tebe mizerná matka.“
„Podívej se na sebe. Ty máš být vzor všeho mateřství? Skončila
jsi připoutaná ke stolu poté, co ses hnala přes půl světa za mrtvým

293
chlapem jako obyčejná běhna. Kdyby mu na tobě záleželo, vzal by tě
s sebou. Dopřál by ti, abys ho ošetřovala, až bude umírat.“
Na jazyku mi balancuje uštěpačná poznámka, mám ji přímo za
zuby. Stačí malé popostrčení a nemine svůj cíl. Roztrhám ho na cuc-
ky svými slovy. Ale potom se ozve:
„Zoe?“
Hlas se line zpoza dveří, přesto jej poznávám. Srdce se mi roz-
buší.
„Irini?“ vykřiknu.
Švýcar vybuchne jako světlice uprostřed noci. „Drž hubu! Sklap-
ni, ty krávo!“
„Povídala jsem ti, že žije.“
„Víš houby,“ zchladí mě. „Podívej. Zradila tě kvůli příslušníkům
svého druhu. Zrůda se spřáhla s dalšími zrůdami.“
„Nevěřím.“
„Měla bys ji vidět, Ameriko. Stojí na molu spolu s ostatními. Při-
šla nás zabít. Třeba si brousí zuby na tvoje dítě.“
Tvoje dítě. Posun. Maličkou už nechce. Stačilo se zmínit, že jeden
z jejích rodičů se nakazil virem, který stvořil pro Pope Pharmaceuti-
cals. Nevypočitatelný bastard. Ale znepokojí mě to. Doopravdy. Nyní
je pro něho moje dcera stejně bezcenná jako já, což znamená, že její
život pro něj nemá žádnou cenu.
„Jak se mám podívat, když jsem připoutaná k podlaze?“
Následuje taneček. O vedení se perou dvě možnosti. Chce, abych
viděla tu hrůzu, a zároveň mě potřebuje mít porobenou. Tyto dvě
touhy se vzájemně vylučují. Vtom převezme kontrolu jeho ego. Pou-
ta dopadnou na podlahu. Jsem volná, jak mohu za daných okolností
být.
Na roztřesených nohách klopýtám ke dveřím. Spatřím Irini. Její
pleť se leskne ve světle měsíce.
Švýcar má pravdu – nepřišla sama. Hemží se na molu. Lidé, kte-
ří nejsou lidmi. Nicméně ve světle měsíce mi připadají opravdoví
a normální. Nejsem schopna rozlišit, kteří doopravdy zůstali lidmi
a kteří ne. Irini stojí na prkenné lávce, drží se stranou od ostatních.
Právě odtamtud mě volá, zatímco moje dcera naříká. Měsíc se zhlíží
v ostří nože, který Irini svírá.

294
 „Je to holčička?“ otáže se.
„Nemluv!“ poroučí Švýcar.
Ale já od něho rozkazy nepřijímám. „Ano!“
„Je v pořádku?“
„Ano.“
„Pojď ven. Chci tě vidět.“
Švýcarova ruka se změní v železný kroužek kolem mého zápěstí.
„Nikam nepůjdeš!“
Zírám na něho. „Kolik kulek sis nechal? Jednu? Dvě? Je jich dost
pro ně i pro mě? Anebo si poslední schováváš pro sebe?“
Natáhne se po mém dítěti.
„Sáhni na ni a zemřeš.“
Nato projdu dveřmi. Vyberu si menší ze dvou zel.

Prkno se prohýbá pod tíhou mého zlomeného srdce. Těla se ro-

zestupují, aby nám umožnila vstoupit na břeh. V chabém světle není
jasné, co jsou zač. Vypadají jako já – jsou popálení sluncem a vyčer-
paní. Možná jsme úplně stejní, jenom každý hovoříme jiným jazy-
kem.
„Co jsou zač?“
„Lidé,“ odpoví Irini.
„Jsme v bezpečí?“
„Ano.“
„Ty stále žiješ.“
„Ano.“
„Jak je to možné?“
„Nejspíš se nezměnila pouze moje tvář, ale i to, co je uvnitř.“
Irini ode mě převezme miminko, křehkou hlavičku podpírá dlaní
sežehnutou sluncem. Drží ji příliš blízko nože.
„Prosím.“
„Neublížím jí.“ Usmívá se na sladkou novou tvářičku. „Chceme,
aby lidstvo přežilo.“ Potom se s úsměvem obrátí ke mně. „Přišli jsme
tě zachránit. Modlila jsem se, abychom nedorazili pozdě.“
Obklopí nás a zírají na dítě. Irini dozpívá svou píseň.
„Chovají se, jako by ještě nikdy neviděli miminko,“ poznamenám.
Jeden po druhém naznačí, že na děťátko plivou.

295
 „Odhání od ní všechno zlé,“ vysvětluje Irini. Těší mě vědomí, že
bytosti ze stínů jsou natolik lidmi, aby si uchovali svoji pověrčivost.
„Svoje děti nikdy mít nebudou,“ prohlásí Švýcar z paluby lodi.
„Zrůdy se nemohou rozmnožovat.“
Otočím se a nevraživě na něho civím. Přemáhá mě znechucení,
které nemohu snést. „Zůstalo něco, cos jim nevzal?“
„I mě choroba okradla.“
„Pro příkoří, která jsme si sami způsobili, neexistuje omluva,“ na-
mítnu.
Moji zachránci se v tu chvíli pohnou jako lidský proud. Když se
vracejí, přivádějí s sebou Švýcara, jehož kvapně přemohli.
Prosebně na mě zírá. „Ty jim dovolíš, aby mě odvedli?“
Zavrtím hlavou. „Nezbyl mi ani kousek milosrdenství. Všechno
jsi vyčerpal.“ Jemně vyprostím nůž z Irinina sevření. „Já už na rukou
krev mám,“ sdělím jí.
Kousek mé duše se odloupne, když ostrý břit vykrouží elegantní
oblouk. Zabalím jej do hedvábí, uložím k ledu a schovám do truhlice
pobité olovem. Jednoho dne – pokud mi nějaké ještě zbyly – možná
odemknu zámek a položím fragment na slunce, aby roztál. Ach, po-
vzdechnu si, až se na něj znovu podívám, už si vzpomínám. Vzpomí-
nám si, kým jsem kdysi byla. Děvčetem s obyčejnými sny a slabostí pro
svého psychoterapeuta.
Jaký pocit to v tobě vzbuzuje? ptá se Nick z minulosti.
Zděšení.
Ostří klouže po povrchu uměle vytvořeného ohryzku. Kreslí na
krku tenkou červenou čáru centimetr nad jizvou, kterou jsem kdysi
udělala. Dovolí pak gravitaci, aby je stáhla do neutrální polohy po
mém boku.
„Neuděláš to,“ posmívá se Švýcar.
„Ani nemusím,“ odseknu. „V tom je rozdíl. Ty ubohá mrcho.“
Natáhnu se k Irini, hadí ženě z Delf, a převezmu od ní svoji dce-
ru. Odcházím. Vydávám Švýcara na milost těm, které stvořil. Dluží
jim to.
Moje srdce je stále natolik citlivé, aby se zachvělo při zaznění
jeho nářku.
Zůstala jsem člověkem s veškerou křehkostí i silou svého druhu.

296
 ¬
Kráčíme v polosvětle přívětivého ¬měsíce.
¬ Zase míříme na sever.
My čtyři. Za všech okolností. Z lodi jsme pobraly, co jsme mohly. Zá-
soby pro nás i pro děťátko. Esmeralda se s nimi bez protestů dře.
Mně zbylo stěží tolik energie, abych dokázala unést sebe a svou
dceru.
„Proč?“
„Kupředu vede jediná cesta. Stačí klást jednu nohu před druhou.“
„Mohly bychom se vrátit do Delf.“
„Je to jenom o kousek dál,“ přemlouvám ji. „Nick chtěl vědět, zda
žijí jeho rodiče. Nyní,“ jazyk mi ztěžkne, „to musím udělat za něho. Jsi
volná, milá přítelkyně. Můžeš si jít, kam chceš.“
Drží hlavu vysoko. Pyšně. Má být nač hrdá.
„Patříme k sobě. Jsme rodina.“
Žasnu, kolik toho vydrží zlomené srdce se všemi šrámy a otvory.
Kolik se do něj vejde lásky.
Zastavíme se u moře, abych se mohla vykoupat a vzít si čisté ob-
lečení. Potom pokračujeme v chůzi. Kupředu. Míjíme kostel z šedé-
ho kamene s nápisem vyvedeným špatnou angličtinou. Míjíme záliv
plný diamantů. Loudáme se, ale to je v pořádku. Bomba už netiká,
není kam spěchat. Švýcar je mrtvý – a Nick taky. Zato je tady moje
dcera.
Rozednívá se. Ráno se mění v poledne.
Řecko se skládá z cest, které se kroutí a objímají krajinu. Vystou-
páme na kopec a spatříme nad vodou továrnu na cement. O kousek
dál zeje opuštěný lom. Jeho terasy jsou kmenové jizvy vyřezané do
země muži s dynamitem a přilbami. Ve vodě reziví plavidla popsa-
ná cyrilicí, jež marně čekají na náklad, kterého se nikdy nedočkají.
Na palubách se povalují vybělené kosti. Mořská bríza víří oblaka
cementového prachu, jenž voní po čerstvě uhlazeném betonovém
chodníku. Dvakrát zkontroluji, zda je dětská hlavička chráněna před
nečistotami i před sluncem.
Navzdory zarudnutí mi Irinina pleť připadá bledá. Když se
dotknu jejího čela, usměje se.
„Jsem oukej. A ty?“

297
 Nevěřím jí. Pokožka je suchá, přestože by měla být orosená po-
tem.
„Je mi fajn.“
Faleš. Obě to víme, ale jsme příliš hrdé, abychom se přiznaly ke
slabosti – ne samy před sebou, ale jedna před druhou. Krvácím a ona
také. Pouze moje děťátko má nádherně růžovou a hebkou pleť.
Při chůzi si nepovídáme. Mluvíme spolu ve chvílích odpočinku.
Jakmile cementárna zmizí z dohledu, uvelebíme se pod korunou vel-
kého olivovníku. Jeho plody jsou zelené a silné jako mužský palec,
ale úroda shnije, neboť ji nemá kdo sklidit. Usrkáváme vodu z lah-
ví, kterou jsme si doplnily z kohoutku u silnice. Energii čerpáme ze
sladkých tyčinek, ale cukrový rauš se dostavuje se stále větším zpož-
děním. Dcerka vytáhne to, co potřebuje, z mých prsů dřív, než tělo
stačí doplnit zásoby, proto na kraji silnice připravím dětskou výživu
a nakrmím ji z lahve. Maličká je moc hodná. Nepláče. Je pozorná. Zná
pouze věčné trmácení, a tak otřesy mých kroků ukonejší její duši
způsobem, jenž na tu moji nebude nikdy stačit. Prahnu po domově,
který by byl jenom můj. Po kousku země, jež se nikdy nezachvěje. Po
místu, které není plné smrti.
„Co se stalo?“ zeptám se Irini, jakmile nasytíme kručící břicha.
„Nevím. Umírala jsem. Potom ne.“
„A mezi tím?“
„Přišli pro mě bohové a dali mě dohromady.“
„Stále krvácíš.“
„Trochu mě spravili, abych mohla pomoct tobě a děťátku.“
Stačilo to. Jak máte poděkovat člověku, který odvrátil útok smrti,
aby vám mohl přispěchat na pomoc?

298
 25. kapitola
Prvním příznakem života je jeho absence: na klikaté silnici rezi-
ví opuštěná auta a motocykly. Chybějí mrtvoly, což je podezřelé. Ve
městech jsou to právě ony, kdo nejvíc znečišťuje ulice. Kosti a zpola
ohlodané mršiny jsou stejně všudypřítomné jako plechovky od piva
a obaly od jídla. Ale tady nejsou.
Irini si zastíní oči, usměje se a oznámí mi báječnou zprávu.
„Agria. Jsme tady.“
Úlevou se mi podlomí kolena. Opřu se o BMW s chronickým re-
zavým akné. Dokázaly jsme to. Jsme na místě. Stal se zázrak a v jedi-
ném magickém okamžiku naše trmácení skončilo.
„Tohle je domov tvých předků, holčičko.“ Otřu se rty o její hebké
vlásky. Miminko spokojeně zavrní a mě zčistajasna přepadne strach.
Vyřítí se na mě jako povoz řízený šíleným vozatajem, jenž napřahuje
bič, aby mě srazil k zemi.
„Nezvládnu to.“
„Musíš.“
„Co když jsou mrtví?“
„Potom nic neztratíš.“
„Jenom další kus naděje.“
„Naději svíráš v náruči.“
Pravdivost jejích slov nemůže zadržet sílící bouři. Kousnu se do
rtu, pevně zaryju zuby do měkkého masa, dokud fyzická bolest ne-
přehluší tu emocionální. Přikývnu. Tohle je realita. Nick byl nádher-
ná, úžasná fantazie, ale nyní je mrtvý, a na mě smrt číhá za každým
rohem. Podívám se na svoji holčičku a v tu chvíli pochopím, že kdyby

299
tento den měl být mým posledním, stál by za to, přestože ona to tak
nevnímá. Přála bych si být doma – v čase, než tohle vypuklo. Zoufale
vzlyknu, protože toužím po něčem, co už se nikdy nevrátí. Klidně
bych si mohla přát cestu na Mars.

Z chmurných myšlenek mě vysvobodí až vyzvánění zvonů. Podí-

vám se na Irini pro případ, že bych se s konečnou platností zbláznila
a odsoudila se tím k dožití ve zvonici, jež existuje pouze v mé hlavě.
„Kozy,“ hlesne. „Nebo ovce.“
Houfem ovečky, seberte se všecky. Vynoří se z ohybu silnice
a proplétají se mezi auty a motocykly. Prohlížejí si nás jasnýma oči-
ma. Spásají zelené trsy kolem silnice. Cinkot jejich zvonků zvolna
slábne.
Každý další krok mě víc a víc vyčerpává. Vidím, že Irini také. Stá-
vá se mým zrcadlem. Vidím, jak vadnu a slábnu. Usychám. Kdyby
tohle byla videohra, vyčerpaly bychom všechny svoje životy.
„Zvládnu to,“ zatvrdím se. „Musím. Sedni si. Jestli je tu nějaká po-
moc, pošlu ji pro tebe.“
„Ne. Spolu.“
Uchopím ji za ruku a plahočíme se dál. Do města, v němž jsme
cizí.

Za zatáčkou se objeví vesnice podobná všem předešlým, které

jsme cestou míjely. Není na ní nic zvláštního. Ulice lemují taverny.
Před rybárnami visí prázdné šňůry, na nichž rybáři předváděli svoje
úlovky. Moře doráží na pobřeží jako hravá kočka. Na pláži stojí dvě
židle a mezi nimi stolek se dvěma sklenicemi naplněnými hnědou
tekutinou s pěnou. Uprostřed silnice otálejí dva lidé zabraní do ho-
voru. Muž se ženou oblečení v tílku a bermudách.
Obrázek z dovolené. Konec světa se koná někde jinde.
Zdánlivou pohodu naruší náš příchod. Dvě kulhavé ženské spále-
né sluncem a osel pokazí dokonalou scénu. Na Irinině břiše rozkvetl
rudý květ. Potřebuje pomoc. Rychle.
Stojím uprostřed ulice. „Hello?“
Pár se otočí. „Hello?“ Zní to jako ozvěna.
Američané.

300
 Žena je stavěná jako kvalitní pohovka: měkká, masivní, slunce
jí zbarvilo kůži do sytě hnědého odstínu. Její společník je vysoký
a štíhlý. Jeho oči znám z tváře jiného muže.
„Vy jste Nickovi rodiče,“ vyhrknu. A vzápětí se rozpláču.
Zírají na mě. Pak se podívají jeden na druhého a zase na mě. Nato
se ozve muž:
„Svět zešílel. Dávno se na nic neptáme. Zkrátka se smíříme s kaž-
dou podivností. Hlavně abychom přežili. Ale nyní se zeptat musím:
Odkud znáte našeho syna?“
Žena ho plácne. Něžně, s citem. Nepatrné potrestání za nedostat-
ky v etiketě. Takhle spolu komunikují pouze páry, které jsou doko-
nale sžité.
„Tys ji nepoznal?“ podiví se. „To je Nickova Zoe. Kdo jiný by to
mohl být?“ Podívá se na mě, abych její slova potvrdila. „Jsi to ty, že?“
Všechny pečlivě připravené věty se slily v polévku nevyslove-
ných myšlenek a ztratily smysl. Přikývnu. Na víc se nezmůžu.
Přistoupí ke mně a pohladí mě drsnou a rozpukanou dlaní. Jedná
se o něžné mateřské gesto.
„Schází mi maminka,“ hlesnu.
„Vždycky ti bude chybět.“ Sklopí zrak. „Kdo je to?“ Pohlédne na
mě.
„Nickova dcera.“
„Propána! Cos nám to přinesla?“ Nato nás obě sevře v ochranitel-
ské náruči. Poté nás obejme její manžel.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ vrtí hlavou. „Jak je to možné? Jak jsi nás
našla?“ Také on pláče, což dokazuje, že mi věří, přestože není scho-
pen to vyslovit.
Podívám se na Irini. Její jizvy se koupají v slzách.
„Přinesla jsi naději,“ řekne.
Bohužel nepřinesla. Poselství, které nesu, je nejisté požehnání.
Vím to. Jsem posel, který přináší dvě zprávy: jednu dobrou a druhou
špatnou. Tady je vaše vnouče, ale váš syn zemřel.
„Nick.“ Polknu. Jeho jméno bolí.
Zázraky jsou drobné věci, které vidí pouze ten, kdo je hledá. Pro
toho zázrak znamená všechno. Jedna šťastná událost dovede změnit
celý život. V nejtemnějších okamžicích ale zůstávají skryty.

301
pN5N p5:,:0N •L:<<II‡2N2IrF=NB>‡K:=Ž W|ƒ|…|T
 Čekej…
Čekej…
Ignorují prosby i modlitby, milují moment překvapení. Zbožňují
ty, kteří neváhají kráčet jim vstříc.
Nickův otec nedbale ustoupí stranou a mně jako by se z cesty od-
valil kámen. A pak se to stane. Můj rytíř nepřijede na bílém koni, ani
na sobě nemá lesknoucí se zbroj, kterou si vydobyl statečnými skut-
ky a přeleštil hadrem. Nic takového nepotřebuje. Přichází v šortkách
a s baseballovou čepicí staženou do očí. Má nahou hruď a je bosý.
Místo meče třímá v ruce rybářský prut. Celý Nick.
„Zoe!“ vykřikne. A vzápětí jsme zase spolu: já, Nick a naše dcera.
Tohle je můj zázrak. Pro ostatní nic neznamená.

Toho večera nás Irini opustí. Odejde spolu se sluncem. Zatímco ji

muži pohřbívají, já tiše oplakávám přítelkyni, která nás zachránila.
Pojmenujeme po ní naši dceru. Irini. Mír. Hadí žena z Delf nachá-
zí věčné spočinutí v zemi a já se modlím, aby našla svůj klid a já nový
začátek. Každý den jí v duchu poděkuji.
A když za horkých letních nocí položím hlavu na Nickovu hruď,
snažím se nevnímat tlukot jeho dvou srdcí.

302